No fakt, paní, věřte mi ! - Esperanto

Cezaro Rossetti<br />

<strong>No</strong> <strong>fakt</strong>, paní, věřte <strong>mi</strong> !<br />

Vydalo Edistudio, cp 213, Pisa, Itálie 1990 Kredu <strong>mi</strong>n, sinjorino!<br />

Cezaro Rossetti 1950<br />

ISBN 88-7036-040-7<br />

Překlad 1999 Drahotová Jindřiška<br />

1. Když se necháte zapřáhnout, musíte táhnout<br />

Venku bylo nepříjemně, ale v místnosti bylo příjemně teplo. Můj nejlepší<br />

přítel Ernest seděl naproti mně zabořený do pohodlného křesla. Už hodinu jsme si<br />

povídali esperantem a vystřídali několik témat. Bylo radost poslouchat Ernestovu<br />

vtipnou řeč. Jazyk ovládal brilantně. Obvykle, když hovořil anglicky – svým mateřským<br />

jazykem, nemluvil s takovou vervou. <strong>Esperanto</strong> z jeho úst bylo hudbou pro moje uši.<br />

Jeho próza v esperantu byla poezií. My dva jsme byli vel<strong>mi</strong> rozdílní. Já nejsem<br />

umělecky založený, přesto zřetelně vnímám krásu jeho způsobu vyjadřování.<br />

Naše povídání dospělo k esperantské literatuře a pak nastala pausa … Seděli jsme<br />

v poklidném tichu, které umí ocenit jen přátelé. Kouřil jsem a pozoroval dým.<br />

Náhle Ernest řekl: „Proč nenapsat román?“<br />

„Já?“ odpověděl jsem zcela konsternován.<br />

„Ano, ty!“ klidně na mne pohlédl.<br />

Zasmál jsem se: „Copak jsem toho schopen? A ostatně o čem bych psal?“<br />

„Poslechni,“ řekl „vím, že nejsi spisovatel a že máš i jazykové nedostatky, ale<br />

prožil jsi zajímavý a bohatý život, umíš poutavě vyprávět o svých zážitcích, proč<br />

nepopsat své příběhy tak jak se skutečně staly? Jsem si jistý, že by zaujaly. Ne!<br />

Neodmítej. Nu, nejsi stylista, ano, ale styl sám o sobě není vše. Radím ti, začni psát!“<br />

Hleděl jsem na něho pochybovačně. Znal jsem ho však natolik, abych věděl, že<br />

nežertuje, že zcela upřímně naléhá…ale…jestli se mýlí…jestli mě nehodnotí příliš<br />

vysoko…?<br />

„Možná,“ váhavě jsem odpověděl „vypravovat o mých jednotlivých příbězích je<br />

jedna věc, ale jak složit celý život do románu je velká otázka. Vždyť můj život jsou<br />

skoky z jednoho do druhého, můj život není normální, je to jedna epizoda za druhou a<br />

vůbec nevede k nějakému kul<strong>mi</strong>načnímu bodu, jak požaduje román.“<br />

„Ty <strong>mi</strong> nerozumíš,“ řekl klidně Ernest. „Není nutné se držet románových<br />

pravidel. Vyber si jen to, co pokládáš za zajímavé a seřaď to za sebou.“<br />

„Rozumím,“ kývl jsem „Ale stávají se věci, které se s chutí vypravují, ale které<br />

vůbec nejsou vhodné jako materiál pro román. Na příklad o Lili…“<br />

„O Lili?“ zeptal se Ernest.<br />

„Ano, když jsem byl v cizí posteli a v rozpacích –„<br />

„Nebesa zadrž! Takové tvé vyprávěnky jsou nemožné! … A jak to bylo?“

---

„Bylo ráno. Ta dívka, které patřila ta postel se časně ráno vykradla z místnosti a<br />

já čekal jen na vhodný okamžik, abych ji následoval. Náhle ale někdo vešel do<br />

místnosti. Zalezl jsem pod pokrývku. Slyšel jsem, jak ta osoba chodí po místnosti a<br />

něco dělá. Usoudil jsem, že je to domácí. Kroky se přiblížily k posteli. Co dělat? Ležel<br />

jsem bez hnutí. Hrůza! Ruce se mě dotkly, makaly po mně. Zpotil jsem se. Ruce<br />

mateřsky urovnaly pokrývku kolem těla … a nic. Později se <strong>mi</strong> podařilo se vykrást.<br />

Domácí si myslila, že jsem …!“<br />

Ernest mrkal očima: „Hm, trochu pochybuji. Myslím abys šetřil donchuánský<strong>mi</strong><br />

avantýra<strong>mi</strong> a v každém případě své dílo příliš nekořeň. Jak jsem řekl, prosej <strong>fakt</strong>a podle<br />

svého soudu, materiálu máš dost. Byl jsi léta daelerem. Podej ten román z této stránky.<br />

Začni na začátku své obchodní kariéry.“<br />

Dealerem jsem byl a nebyl. Slovo demonstrátor, dealer a slangově technický<br />

výraz grafter si žádají vysvětlení. Je v nich trochu rozdíl. Demonstrátor obvykle<br />

vystavuje zboží, které dobře zná technicky nebo jinak. Jiný<strong>mi</strong> slovy je to specialista ve<br />

svém oboru, řádný reprezentant firmy a více méně odborně vysvětluje. Často je posílán<br />

na místa, kde vystavuje a po akci se vrací na své místo ve firmě. Jeho výdělek se mnoho<br />

nemění, ale často mu firma poskytne nějakou malou částku za objednávky, které<br />

zprostředkoval. Grafter ale obvykle střídá firmy i zboží. Znalosti o artiklech a řádných<br />

prodejních metodách jsou pro něho vedlejší. Většinou je to někdo mezi šarlatánem a<br />

prodavačem, který m u s í prodat a zajímá ho proto co nejrychlejší prodej. Užívá<br />

všechny prostředky včetně střelby, aby si vynutil koupi. Je to člověk bez skrupulí, který<br />

by rád hodně vydělal, ale má příliš velká vydání. Dnes vystupuje jako odborník u<br />

myčky nádobí a zítra jako nějaký specialista má přednášku o zdraví a nemoci, při které<br />

prodává léky. Je spíše trhovec. Pracuje kdekoliv, na rohu ulice, na bazaru, po domech,<br />

ve velkém obchodním domě. Jeho život je veselý, bez zábran, od přírody je opti<strong>mi</strong>sta.<br />

Myslím, že dealer je vhodné slovo pro výraz grafter.<br />

Dealer je odborník bez odbornosti. Jeho řemeslo je znát něco málo o mnoha<br />

věcech. Dej mu trochu obyčejné hlíny do obálky a hned se tato hlína stane něčím<br />

cenným, plodonosným. Bez zaváhání, jako hypnotizér bude přednášet o zázračných<br />

kvalitách té hlíny pro růst rostlin, bohaté plody, úžasné květy… Jeho neznalost<br />

zemědělství v žádném případě nebrzdí jeho jazyk. Je schopen nejen mluvit, ale ví jak<br />

mluvit, protože je dobrý psycholog. Umí posoudit a polechtat své posluchače. Možná si<br />

myslíte, že přeháním, když uvádím hlínu jako příklad, ale to se opravdu děje.<br />

2. Rukavice je hozena<br />

Byl jsem kuchařem v Edinburgu. Obchodní trhy jsem neznal, ani jsem tam nikdy<br />

nebyl. Kuchařinu jsem měl rád. Pilně jsem pracoval ve velkém hotelu a bavilo mě to.<br />

Ale jednoho dne…mě napadlo, zda jsem správně hodnocen a ta myšlenka mě vel<strong>mi</strong><br />

zneklidnila. Ve srovnání s jiný<strong>mi</strong> jsem byl hodnocen dobře, ale pracoval jsem ve dne<br />

v noci, sedm dní v týdnu. Spočítal jsem si to podle hodin a zjistil jsem, že můj plat je<br />

nízký. Neměl jsem ani stabilní pracovní dobu! <strong>No</strong> ano, často vedoucí kuchař přišel<br />

právě když jsem se chystal odejít a autoritativně řekl: „Hej, dnes večer bude ples (nebo<br />

slavnost a tak), musíš tady zůstat až do rána!“

---

Podle dohody jsem měl mít volno mezi třetí a pátou, ale ty hodiny nikdy nebyly<br />

jisté, vždycky se něco vyskytlo a já musel pracovat. Stejné to bylo i s týdenním volnem<br />

v délce jednoho půldne. Začalo <strong>mi</strong> to vadit, hatily se mé schůzky a úmysly. Došel jsem<br />

k názoru, že tento veliký hotel nemusí být celým mým světem. Bydlil jsem tam,<br />

z postele jsem šel přímo do práce a z práce na postel. Sluníčko jsem viděl jen málokdy,<br />

protože při mé dvouhodinové pause jsem byl tak unavený, že jsem si raději šel lehnout<br />

do postele. Copak jsem se narodil, abych zemřel v takovémhle vězení? Copak to není<br />

vězení, i když tady nejsou mříže? Copak mým osudem je jen se potit a potit pod<br />

elektrickým světlem?<br />

Rozhodl jsem se bez váhání: odejdu hned … ihned … a není důležité kam …<br />

pryč odtud! Jiné řemeslo sice neumím, ale to nevadí. Ten společenský výkvět nahoře<br />

v luxusních jídelnách se může cpát bez mé pomoci. Ať mám třeba hlad … pryč, pryč na<br />

čerstvý vzduch! A hrnce ať jdou ke všem čertům! A bez dalšího přemýšlení jsem opustil<br />

hotel.<br />

Věděl jsem, že nebude lehké najít práci. Byl rok 1928 a nezaměstnaných<br />

přibývalo. Mne to ale neznepokojovalo. Hnala mě myšlenka – prchnout z horkého<br />

vězení u plotny.<br />

Hledal jsem si laciný byt. Neměl jsem moc peněz, často jsem totiž vypomáhal<br />

jiným. Celý den jsem v novinách hledal v inzerátech vhodné zaměstnání.<br />

Jeden přilákal mou pozornost. Na jeho text si již přesně nevzpomínám. Nabízel<br />

velkou příležitost získat 10 liber týdně s tím, že zvláštní zkušenosti nejsou nutné. Zdálo<br />

se <strong>mi</strong> to poněkud divné, nesdělovali tam o jaký druh práce se jedná. Rozhodl jsem se<br />

dojít na uvedenou adresu. V inzerátu nebyla ani uvedena firma, jen číslo domu, kde<br />

měla být kancelář. Našel jsem dům a šel jsem po schodech nahoru. Na schodech jsem<br />

potkal asi dvaceti šestiletého muže. Měl pěknou modrou uniformu, ale na kolenou a<br />

loktech byla ošoupaná a jeho tvář se dožadovala holiče. Vesele se na mne usmál a bez<br />

rozpaků mě oslovil: „Jdete do čísla 52?“<br />

„Ano,“ odpověděl jsem.<br />

„Nechoďte tam. Já už jsem tu práci zkusil. Neplatí se mzda, jen procenta<br />

z prodeje. Oni vědí, že jejich zboží není snadné prodat.“<br />

„O jaké zboží se jedná?“ zeptal jsem se.<br />

„O elektrické vysavače.“<br />

„Ale když se prodají, vydělá se, ne?“ chtěl jsem vědět.<br />

„Ano, pokud ano …“ můj nový známý vrtěl hlavou a se soucitným výrazem<br />

dodal: „Kdyby firma věřila na prodejnost, jistě by nějakou mzdu vyplatila, ostatně<br />

uznejte, proč neuvádí jméno firmy na reklamě? Jednoduše proto, že už mnoho lidí tu<br />

práci zkusilo a už se o tom ví. Firma láká lidi na sliby vysokých zisků. V kanceláři vás<br />

bude muž v bílé košili s kravatou přesvědčovat, jaká úžasná možnost získat peníze vás<br />

čeká. Ten umí mluvit a přesvědčovat, ale ne tolik, aby sám šel prodávat to <strong>mi</strong>zerné<br />

zboží. Před tím, než se dostal na svou pozici, možná svého času prodával, ale to lidé<br />

nebyli tak bez peněz jako nyní a nebyli znechuceni tě<strong>mi</strong> katastrofický<strong>mi</strong> předpověď<strong>mi</strong><br />

v novinách.“

---

Ačkoliv <strong>mi</strong> nic veselého neříkal, ve tváři měl opti<strong>mi</strong>stický výraz a byl <strong>mi</strong><br />

sympatický na první pohled. Napadlo mě, abych ho pozval na šálek čaje. Probudil ve<br />

mně zvědavost a měl jsem chuť si s ním povídat. Můj zájem o firmu v čísle 52 se<br />

vytratil. Můj nový známý ochotně přijal mé pozvání a posadili jsme se do nejbližší<br />

kavárny. Nabídl jsem cigarety a objednal čaj s koláčem a vybídl jsem ho, aby <strong>mi</strong><br />

vypravoval jak to ve firmě chodí.<br />

„Zdá se <strong>mi</strong>, že ještě trochu věříte, že je tam nějaké eldorádo, které jste teď kvůli<br />

mně ztratil. Poslechněte, kdyby ta práce nabízela nějaký zisk, vzal bych ji. Líný nejsem.<br />

Jsem skoro bez peněz a potřebuji vydělat. Ta firma prodává vysavače a nemohla by<br />

trvale obchodovat … vysvětlím vám to – nezaměstnaný přijde do kanceláře, možná již<br />

několik měsíců nepracoval, reprezentant firmy mu namaluje skvělý výhled do<br />

budoucnosti, žadatel o práci není naivní, předpokládá, že získá alespoň na slušné<br />

živobytí. Ale to není tak jednoduché, ne, ne, je nutné osvědčení k získání místa. To<br />

způsobí obavu o ztrátu příležitosti být zaměstnán a pochyby jdou stranou, zájemce se<br />

snaží, aby mu příležitost neproklouzla mezi prsty. Konečně je přijat. Opouští kancelář<br />

lehkým krokem a nese svou záchranu – vysavač. Pospíchá domů a vypráví doma o<br />

svém úspěchu. Všichni se radují, že má práci. Jeho rodiče, příbuzní a známí přátelé mu<br />

pomáhají tím, že kupují. Výsledek je, že prodá jeden, dva, tři kusy první týden. Dostane<br />

svá procenta a je nadšen. A pak? Plouží se od dveří ke dveřím, jeho vysavač se stává<br />

jeho bolestným křížem, který vleče na dlouhé trati. Dveře jsou zavřeny, jeho tvář začíná<br />

být známá. To trvá několik týdnů, až tělesně i duševně vyčerpán musí rezignovat.<br />

S těžkým srdcem si musí přiznat, že se mu podařilo prodat zboží pochybné kvality jen<br />

svým nejbližším. Ne, děkuji, já něco seženu bez toho, abych obtěžoval své nejbližší.<br />

Taková firma shání zaměstnance trvale. Když se prodává, firma má zisk a když prodej<br />

stojí, firma neztratí ani cent. S chudáky, kteří překročili jejich práh, soucit nemají.“<br />

Můj známý vypadal seriozně když <strong>mi</strong> tohle vyprávěl, ale náhle se jeho obličej<br />

rozzářil a rozesmál se srdečným smíchem: „Vzpomněl jsem si na svého přítele,“<br />

vysvětlil: „Ten přechytračil ty chytráky. Zamanévroval. Nejdříve si opatřil vizitky –<br />

Čištění vysavačem za 2 šilinky a 6 pencí za hodinu. Naházel je do schránek v celé čtvrti.<br />

Pak šel do kanceláře a nechal se zaměstnat. Ani nezkoušel vysavače prodávat, ale na<br />

objednávky čistil koberce a čalouněný nábytek a založil si tak vlastní podnik. Koncem<br />

týdne vždy zašel do firemní kanceláře a vysvětlil, že se mu dosud nepodařilo nic prodat,<br />

ale že má tam a tam naději na obchod. Ta komedie trvala týdny a týdny. Firma nic<br />

nenamítala a čekala na eventuální zisk. Nakonec firma ale přece jen pojala podezření,<br />

nebo ztratila trpělivost, nevím, ale mého přítele propustili.“<br />

Pak už jsme se bavili jen tak o všeobecnostech a rozešli jsme se.<br />

3. Z nebe med nekape<br />

Čas plynul. Bez úspěchu jsem hledal práci. Peníze už se vyčerpaly. Pomýšlel<br />

jsem na to, že bych požádal o podporu v nezaměstnanosti, ale pak jsem tu myšlenku<br />

zavrhl. Byl jsem příliš hrdý na to, abych přijímal almužnu, ale také jsem se bál, že by ta<br />

ubohá suma mohla zbrzdit mou snahu hledat dál práci. Nechtěl jsem skončit jako ostatní

---

nezaměstnaní, kteří zcela ztratili naději a protloukali se od týdne k týdnu a postávali na<br />

ulicích.<br />

Odpověděl jsem na mnoho nabídek, ale zcela bez odezvy. Když už jsem nevěděl<br />

kam se obrátit, dostal jsem odpověď od vydavatelské firmy s dosti známým jménem.<br />

Sdělovali <strong>mi</strong>, kromě jiného, že hledají opti<strong>mi</strong>stu a já jsem se za opti<strong>mi</strong>stu považoval.<br />

Náplní práce bylo prodávat „encyklopedie“. Tato „encyklopedie“ měla obvyklé<br />

abecední zpracování. Byly to ilustrované svazky o armádě a vojenských lodích ve<br />

statistikách. Celé dílo bylo pětisvazkové a cena byla vel<strong>mi</strong> vysoká – 7 liber.<br />

Můj budoucí zaměstnavatel <strong>mi</strong> vykládal kolik ten a ten prodejce vydělal na<br />

prodeji, ale k takovým řečem jsem již byl skeptický. Ta encyklopedie se <strong>mi</strong> vůbec<br />

nelíbila a hlavně mě nezajímala, ale potřeba něco si vydělat byla naléhavá. Rozhodl<br />

jsem se to zkusit. Firma <strong>mi</strong> půjčila brožuru s výňatky ze svazků na ukázku zákazníkům.<br />

Přemýšlel jsem, kde bych asi měl úspěch něco prodat. Myslil jsem si, že jistě musí být<br />

osoby, které by si přály mít takové knihy. Usměvavý člověk, který reprezentoval firmu<br />

se se mnou rozloučil srdečným stiskem ruky.<br />

Šel jsem se svou brožurou přímo do městské knihovny. Tam jsem prošel registr<br />

adres vypůjčovatelů a vypsal jsem si členy městského magistrátu. Ti přece musí být<br />

horlivý<strong>mi</strong> patrioty, ujišťoval jsem se. Z knihovny jsem šel přímo do domu starosty, ale<br />

marně, ani se <strong>mi</strong> nepodařilo s ním mluvit. Pak jsem navštívil po řadě další adresy.<br />

Snažil jsem se, ale ani jsem se členy představenstva nemluvil, dokonce jsem byl někde i<br />

násilím vyhnán od prahu. Jeden muž mě začal ohrožovat, když jsem mu nabízel, aby se<br />

podíval jaký poklad jsem mu přinesl. Vytrvale jsem se snažil celý týden. Chodil jsem od<br />

adresy k adrese, od domu k domu. Zdálo se, že se nikdo nezajímá o váhu vojenských<br />

lodí, ani o délku, kterou by měla britská armáda, kdyby si všichni její vojáci lehli v řadě<br />

na zem „nohy k hlavě“.<br />

Během toho týdne jsem dokonce mluvil s mnoha patrioty v klubu konservatistů,<br />

v liberálním klubu a vůbec všude. Musím však konstatovat, že síla patriotismu, která<br />

zcela zachvacuje srdce, je zcela bezmocná proniknout do kapsy.<br />

Na konci týdne jsem zůstal zcela bez peněz a musel jsem jet v tramvaji načerno.<br />

Dělal jsem to tak, že když průvodčí byl v tramvaji nahoře, sešel jsem dolů. Jestliže byl<br />

dole, šel jsem do horní etáže. To jsem dělal tak dlouho, až mě dostihl. Žádal jsem po<br />

něm lístek do místa, odkud tramvaj vyjela. Průvodčí <strong>mi</strong> vysvětloval, že podle čísla je<br />

tramvaj správná, ale že jedu opačným směrem. Já se omluvil a na další zastávce jsem<br />

vystoupil. V další tramvaji jsem prováděl to samé. Tak jsem dojel domů bez placení.<br />

Přesně týden po mém nástupu ve firmě jsem se vrátil do nakladatelství. Vysvětlil<br />

jsem jak jsem pracoval a litoval jsem, že přes všechnu námahu jsem neprodal ani jeden<br />

komplet. Zeptal jsem se, zda by <strong>mi</strong> firma udělala ústupek a poskytla alespoň několik<br />

šilinků na kompensaci mého cestovného. Ale ten neuvěřitelně přívětivý člověk se<br />

změnil v mramor a nezaplatil <strong>mi</strong> ani penci. Neudržel jsem se a doporučil mu, aby<br />

v dalším inzerátu hledal kouzelníka, místo opti<strong>mi</strong>sty.<br />

Pomalu jsem šel pěšky domů. Skoro jsem nevnímal. Šel jsem automaticky a<br />

přemýšlel horem dolem. Snad jsem se nezmýlil, když jsem opustil tuhle práci? Ne,<br />

naopak, cítil jsem jen lehkost. Moje svoboda měla pro mne větší cenu, než cokoli

---

jiného. Před mýma očima vyvstal obraz kuchyně plné par a lidí s voskový<strong>mi</strong> obličeji<br />

mezi různý<strong>mi</strong> druhy jídel, ale bez chutí k nim. Ne! Přesto, že jsem byl bez peněz, cítil<br />

jsem se bezstarostně.<br />

Pak jsem se zamyslil: kde získám nějaké peníze? Viděl jsem obchody plné<br />

lahůdek, luxusní automobily, pány a paní jak rozdávají mechanicky spropitné, které by<br />

<strong>mi</strong> stačilo na jídlo na pár dní. Přiblížil jsem se k chudší čtvrti, kde jsem bydlel. Náhle<br />

mě napadlo něco, co mě přimělo se zastavit. Hlupáku! Blbče! Proč tě to nenapadlo dřív!<br />

Stál jsem před emblémem tří mosazných koulí – před zastavárnou.<br />

Zrychlil jsem krok. Vešel do bytu a za chvíli jsem vyšel s balíkem a rozhlížel se,<br />

jako bych provedl něco nekalého. V balíku byl oblek, převlečník a pár bot. Přiblížil<br />

jsem se k zastavárně rychlý<strong>mi</strong> kroky, téměř, jako bych ji chtěl <strong>mi</strong>nout, ale když jsem<br />

k ní došel, otočil jsem se rychle a vešel do dveří. Udělal jsem to s obavou, aby mě<br />

náhodou někdo neviděl, třebaže mě skoro nikdo v tomto velkoměstě neznal.<br />

Vyběhl jsem schody, vstoupil jsem a přitočil jsem se k pultu tak, aby můj obličej<br />

nebyl zřetelný ostatním klientům. Zastavárník rozbalil můj balík a s nechutí si prohlížel<br />

mé šaty, jako by byly z nějakého méněcenného materiálu a pak vyštěkl: „Osmnáct<br />

šilinků!“<br />

Čekal jsem o hodně víc, ale zahanbeně jsem přikývl. Vrátil jsem se domů. Sedl<br />

jsem si ke kamnům. Podle tvrzení paní domácí tam plál oheň, ale mně bylo zima. Chtít<br />

na paní domácí, aby přitopila by <strong>mi</strong> nepomohlo. Jednou jsem poznamenal, že počasí je<br />

sychravé a sedl si ke stolu v kabátě, abych svou poznámku zdůraznil. Domácí ale klidně<br />

řekla, že jí je teplo a že to je asi od jejího vysokého krevního tlaku…<br />

Seděl jsem s rukama v dlaních a přemýšlel, jak získat práci. Jak to udělat?<br />

Odpovídat na inzeráty se <strong>mi</strong> už zdálo bezpředmětné. Psal jsem dosti dobré dopisy, ale<br />

odpovědi jsem nedostával. Z<strong>mi</strong>ňoval jsem se o osvědčeních, která jsme měl, ale zdálo<br />

se, že je to zcela neúčinné. Během přemýšlení mě napadla myšlenka. Jestliže má<br />

osvědčení nejsou dostatečná, napíši si doporučení sám. Skvělá myšlenka! Nejsou<br />

potřeba originály, pošlu „kopie“ originálních doporučení, která nemám … která vůbec<br />

neexistují. Jestliže potenciální zaměstnavatelé budou pátrat, zjistí, že adresy jsou<br />

fiktivní, jestliže ne, možná získám práci. Začal jsem psát.<br />

Čím déle jsem psal, tím jsem získával větší elán. Nestyděl jsem se vynášet mé<br />

zkušenosti, mé kvality a když jsem po sobě četl své výtvory, rostla ve mně sebedůvěra.<br />

Podle těch „kopií“ jsem byl zázračný člověk. Kdo by mohl nevyužít mých vysoce<br />

hodnotných služeb? I následující den jsem napsal mnoho kopií „osvědčení“ a poslal<br />

jsem je na inzeráty.<br />

Přišly tři odpovědi. Jedna nabízela podomní prodej nějakého druhu kartáče, jehož<br />

štětiny jsou připevněné pletený<strong>mi</strong> dráty. Druhá nabízela místo závozníka u známé<br />

cukrářské firmy a třetí potřebovala předvádět a prodávat nějaký typ speciálního hrnce na<br />

vaření. Kartáčnická firma byla dosti známá a šel jsem tam proto nejdřív.<br />

Mluvil jsem s úředníkem firmy. Plat byl jen na krátkou dobu, věděl jsem ale, že<br />

kartáče jsou prodejné a že bych mohl něco málo vydělat. Úředník mluvil o práci a<br />

poradil <strong>mi</strong>, abych přišel večer na školení o metodách prodeje.

---

Druhá návštěva byla v cukrářství. Tam <strong>mi</strong> vysvětlili, že týdně platí 4 libry a malé<br />

procento. Zodpověděl jsem řadu otázek a sdělili <strong>mi</strong>, že mám naději na místo, ale firma<br />

<strong>mi</strong> dá definitivní odpověď až druhý den.<br />

Nakonec jsem se dostal k dánským dovozcům piva, kteří měli jako vedlejší artikl<br />

několik podivně vypadajících kuchyňských hrnců. Ty byly dovezeny z Ameriky a zdálo<br />

se, že nikdo o nich nic neví. K dispozici bylo jen několik informačních letáků. Ačkoliv<br />

se jednalo o krátkodobou platbu, hrnce ve mně vzbudily zájem. Nazývaly se: „Vaření<br />

bez vody“ a sloužily hlavně k přípravě zeleniny. Hrnce byly ve čtyřech velikostech a<br />

prostřední velikost byla trochu víc než jednu stopu vysoká a trochu méně široká. Hrnce<br />

byly hliníkové a měly speciální dvojité dno proti připalování jídla. Daly se hermeticky<br />

uzavřít sponka<strong>mi</strong>. Obsahovaly ještě <strong>mi</strong>sky, které rozdělovaly prostor a sloužily pro<br />

různé druhy potravin. V jednom hrnci bylo možno vařit kompletní jídlo – maso,<br />

zeleninu, příkrm i dezert. Výhodou byla úspora plynu, vaření bez dalších zásahů,<br />

uchování nutričních hodnot potravin atd.<br />

Tento artikl byl zcela nový a měl jsem velkou chuť s ním začít. Ale prodávat ho<br />

jednotlivě? Viděl jsem to jako problém. Jestliže bych vařil na ukázku, byla by to asi<br />

přílišná ztráta času. Rozhodl jsem se o tom nepřemýšlet, stejně jsem ještě nevěděl,<br />

kterou práci si vyberu. Chtěl jsem se řádně rozmyslet.<br />

Večer jsem šel na školení do kartáčnické firmy. Třída byla v dosti velké<br />

kanceláři. Prodavači firmy a několik zájemců tam již sedělo. Na stěně visela nástěnka<br />

s diagramem. Posadil jsem se stranou. Nikdo mě nepřivítal.<br />

V místnosti vládl hovor. Téměř všichni mluvili najednou a hlasitě. Většina<br />

prodavačů bylo mladých, jen několik jich bylo středního věku a ti nevypadali tak<br />

nadšeně a nebyli tolik hovorní. Vypadalo to, že se všichni navzájem znají, protože se<br />

oslovovali křestní<strong>mi</strong> jmény a přezdívka<strong>mi</strong>. V tom hluku bylo slyšet jen jednotlivé<br />

hlasité věty a jejich útržky.<br />

„Hej, Terry, kolik jsi dnes prodal, ty prokletý lháři?“<br />

„Prodal jsem tolik, že jsem …“<br />

„Zavři držku, nevěřil bych, kdybys sliboval svým rodičům …“ A naříkavý hlas:<br />

„… ta prokletá čtvrť, jak můžu něco vydělat, když každá druhá ženská mě táhne do<br />

ložnice? Dneska …“<br />

„Jo,jo, opravdu!“ vypískl muž, téměř trpaslík „Znáte uhlíře? Včera večer šel ulicí<br />

a držel se svého koně, aby nepadl … <strong>No</strong>, <strong>fakt</strong>, úplně vyčerpaný a vykřikoval zesláblým<br />

hlasem: Uhlí za peníze! Uhlí za peníze!!“<br />

Všichni se smáli. Ozval se jiný hlas: „<strong>No</strong>, vy byste nemohli prodat eunuchovi ani<br />

vejce.“<br />

„…je jen potřeba vědět, jak to dělat se ženskejma.“ vytahoval se tam jeden s tváří<br />

filmového herce.<br />

„Buď opatrnej Almaro, nebo strávíš noc ve skříni, až se vrátí manžel…“<br />

„…a ten bastard mě uhodil a řval: Nechci kupovat všivý kartáče od každýho<br />

hadráře, kerej <strong>mi</strong> leze ke dveřím … Ježíši, kdyby bylo tma, hned bych mu vyškub jeho<br />

dvě …“<br />

„Pst! Jde šéf!“ upozornil hlas.

---

Náhle bylo ticho. Přišel učitel. Muž střední postavy s černý<strong>mi</strong> vlasy, seriózního<br />

vzezření. Když začal mluvit, jeho obličej se celý rozzářil nadšením a jeho oči se<br />

rozšířily. Jeho způsob vyjadřování, používání rukou a ramen bylo spíše klasicky<br />

latinské, než typicky anglické. Začal plynně mluvit a mluvil bez přestávky.<br />

„Dobře,“ začal „vel<strong>mi</strong> dobře, jste tady skoro všichni, to se <strong>mi</strong> líbí, to mám rád:<br />

pravidelně přicházet a zajímat se. Pamatujte si, že jste součástí velké organizace, která<br />

pomáhá lidstvu, ulehčuje práci, pomáhá udržovat dům. Vy musíte být na to pyšní, každý<br />

z vás musí být skutečně pyšný na svůj úkol, který plníte. Nezapomínejte na to, myslete<br />

na to, přemýšlejte o tom. Nemyslete na kartáče, obyčejné kartáče, ale na zázraky ve<br />

formě kartáče! Pouze takové mohou čistit zázračně, v každém koutě, v každém rohu,<br />

bez poškození nábytku, zázračné kartáče, které vydrží věčně. Nevšímejte si grafu,<br />

křivka prodeje se zvedá, ano, ale ne dost. Musí jít nahoru příkřeji! Každý uklízí, drhne,<br />

každý používá kartáč na sto činností a každý se namáhá jen s obyčejným kartáčem.<br />

Neztrácejte odvahu, když lidé zůstávají konservativní a nechtějí odložit archaické<br />

kartáče, boj proti zastaralému byl vždy hořkou zkušeností každého pionýra, kam až<br />

historie sahá. Ale po koupi pouhého jednoho „zázračného kartáče“ vás pozvou a budou<br />

vám děkovat. Když jim budete kartáč nabízet, držte se cíle, velkolepého cíle – pomoc<br />

ženám! Není důležité, že už kartáče mají, hlavní je, že nemají „zázračný kartáč“!<br />

Cožpak byly odmítnuty pračky, protože každý měl vanu? Odmítá se elektrické světlo<br />

protože se vyrábí svíčky? Ne, <strong>mi</strong>lí posluchači, žáci…ano, říkám vám žáci…jsem sám<br />

také žák, i já se stále učím. Učte se a prosívejte! Žena vám sama řekne, že „zázračný<br />

kartáč“ se hodí také na to a ono, poučte se, stane se to vaším argumentem pro další<br />

klienty!“<br />

Zastavil se zcela bez dechu, aby počkal až posluchači nasají jeho šovinistické<br />

věty a pokračoval vážným hlasem: „Ještě jsme nedosáhli úrovně prodeje glasgowské<br />

filiálky a vy musíte, každý z nás musí dosáhnout vrcholu. V Edinburgu jsou tisíce domů<br />

a v každém domě musí zakotvit šest z našich kartáčů <strong>mi</strong>-ni-mál-ně! Střízlivý<br />

požadavek: z našeho bohatého sortimentu všech rozměrů a forem – všude prodat šest –<br />

a budu spokojen! Nu, pane Mackay, váš prodej je tento týden nejlepší. Gratuluji vám,<br />

ale přece jen trochu víc, víc!“<br />

Studoval papírek: „Ha, pane Cohen, vy jste byl nejlepší za poslední tři týdny, ale<br />

co se to stalo tento týden? He? Ne, nepředstírejte, špatný prodejce má vždycky nějaké<br />

výmluvy, ale příčina je vždy v něm samotném. Vcelku dobře, ale ne dosti a to říkám<br />

vám všem. Více píle přinese lepší výsledek … Vy to nechápete? V Americe Indiáni<br />

vždycky věšeli maso do určité výšky na stromy … zapomněl jsem tu přesnou výšku, ale<br />

to nevadí. Když se pak Indiánů ptali, proč maso věší právě do takové výšky,<br />

odpověděli, že mouchy létají jen jednu stopu pod tuto výšku. Tedy nebuďte jako<br />

mouchy a víc se namáhejte a získáte pré<strong>mi</strong>e!“<br />

„Račte pane Williamsi a postavte se vedle mne a také vy pane Scotte. Prosím,<br />

předveďte jak se prodává. Pan W bude prodejce a pan S žena ve dveřích, která pana W<br />

vše<strong>mi</strong> možný<strong>mi</strong> způsoby odmítá. Pane W zazvoňte na zvonek!“<br />

„Ale tady zvonek není,“ dovolil si říci W.

---

„Není důležité!“ vyjel učitel „Zabušte na dveře, které NEJSOU před vá<strong>mi</strong>!…<strong>No</strong>,<br />

Scott, otevřete dveře!“<br />

W: „Dobré ráno!“<br />

S: „<strong>No</strong>, dnes není moc dobré!“<br />

W: „Ale to se mýlíte“<br />

Učitel: „Ne, ne, ne! Neříkejte klientům, že se mýlí. Klient má vždycky pravdu! …<br />

Pokračujte!“<br />

W: „Jistě máte pravdu, ale ještě nevíte že může být šťastné. Nesu vám něco<br />

speciálního na ukázku,“ a W otevřel imaginární kufřík s kartáči „podívejte se,<br />

nejzázračnější kartáče!“<br />

S: „Nepotřebuji kartáče!“<br />

W: „Ale věřte paní, <strong>mi</strong>lostivá paní, to nejsou obvyklé kartáče, tyto mají speciálně<br />

uzpůsobené formy na různá použití.“<br />

S: „Na každé použití? Opravdu?“<br />

W: „Ano, na čištění pián, na zoubky, na …“<br />

S: „A na vymetání prodejců kartáčů ze schodů?“<br />

Ozval se všeobecný smích. W poklesla čelist. Učitel zakřičel: „Směj se W, směj<br />

se a chval ženu za její vtip a pak se vrať k zázračným kartáčům. Nikdy … „ a učitel se<br />

obrátil k posluchačům „nikdy nepřestaňte mluvit. Nemůžete nikoho přesvědčit, jestliže<br />

klienta necháte mluvit! Tak dál Burns a Stevenson, jste na řadě.“<br />

Ještě bylo několik dalších výstupů. Když se podařilo zadusit všechny ženiny<br />

vytáčky, přítomní nadšeně tleskali, protože kartáče byly „prodány“.<br />

Konečně řekl učitel: „Stačí. A nyní si zazpíváme.“<br />

K mému překvapení vytáhli prodejci z kapsy zpěvníky.<br />

„Začneme číslem osm,“ řekl učitel a uhodil ladičkou o židli.<br />

Všichni začali zpívat známou populární píseň, ale slova banálně pěla chválu na<br />

kartáče - Marsejéza – Kartejéza - na oslavu rejžáku. Píseň způsobila nadšení a bylo by<br />

třeba dlouhé řady neúspěchů, aby u prodejců vedla k zoufalství.<br />

Příští den jsem navštívil cukrárnu a zjistil jsem, že místo dostal někdo jiný. Na<br />

výběr zbyl prodej kartáčů, nebo hrnců. Vybral jsem druhou možnost.<br />

4. Vytrvale klepat<br />

Byl příjemný jarní den. Stál jsem na chodníku na předměstí. Byl jsem pečlivě<br />

ustrojen a pln naděje. Na ruce <strong>mi</strong> visel hranatý, kožený kufřík a v něm můj poklad:<br />

hrnec k vaření bez vody. Přede mnou byla dlouhá řada domů, kde bydleli lidé středních<br />

vrstev. Každý dům měl pečlivě ošetřovanou předzahrádku. V každém domě žena<br />

připravovala jídlo a potila se nad hrnci a k tomu musela udělat ještě to a ono, uklízet,<br />

zařídit nesčíslně věcí a to všechno stihnout a být hotová přesně na chlup, kdy přijde<br />

manžel k jídlu. V mých rukou bylo řešení jejího problému. S mým hrncem bude moci<br />

vložit kompletní jídlo do hrnce a bude ho moci nechat být a sama bude volná pro jinou<br />

práci, nebo může dokonce odejít, nebo si číst román. Ano, ano, je jen nutno, abych jí to<br />

vysvětlil a ona si hrnce hned koupí. Která žena by nechtěla takový hrnec?

---

Ptáčkové zpívali a mé srdce též. Počítal jsem. Moje fantazie prodala tolik a<br />

přidala ještě tolik. Vydělal jsem tolik a nebo možná i … tolik. Ne, stop! Znovu spočítat<br />

a nepřehánět! Střední komplet bude stát 45 šilinků … ano musím si to pamatovat, že<br />

cenu musím vždy uvádět v šilincích, protože to dělá dojem ne tak vysoké částky jako<br />

dvě libry a pět šilinků. Mluvit o librách by určitě klienty zastrašilo. Šilinky nezní tak<br />

draze. Tedy, když prodám jen tři, jen tři … za celý den jen tři, to není velký počet … ne,<br />

nebudu přehánět – to mám 20% z 3 x 45 šilinků, to je dohromady libra a sedm šilinků,<br />

ale jestliže prodám víc, než šest hrnců, můj rabat se zvýší na 25%, a když prodám víc,<br />

než deset, zvýší se má procenta na 33,3. To vydělám dobře.<br />

Ale co já dělám? Stojím a fantazíruji, takhle nic neprodám. Plýtvám časem. Do<br />

toho!<br />

S úsměvem na tváři jsem přistoupil k prvním dveřím. Zazvonil a za chvíli<br />

otevřela dveře žena.<br />

„Dobrý den, paní. Přicházím od firmy –„<br />

„Ne, děkuji!“ a dveře se zavřely.<br />

Zůstal jsem jako opařený. Ale hned se moje překvapení přetransformovalo<br />

v pobavení. Vždyť ona vůbec nevěděla o co se jedná! Hloupá ženská! Mohla si<br />

pomyslet, že jsem od společnosti advokátů a jdu se sdělením, že třeba zdědila <strong>mi</strong>lion.<br />

Idiotka! <strong>No</strong>, vypadala nenormálně, opravdu, to bilo do očí. Uzavřel jsem příhodu a<br />

ramena se <strong>mi</strong> narovnala. <strong>No</strong> co, hlupáci jsou všude. S lehkým srdcem jsem zaklepal<br />

vedle.<br />

„Dobré ráno, paní. Jsem reprezentant firmy –„<br />

„Ne, děkuji!“ a prásk!<br />

U čerta, co jim je? Ta druhá nevypadala hloupě, ale kdo ví, zdání klame.<br />

S menší jistotou jsem se přiblížil ke třetím dveřím. Sotva jsem začal mluvit, žena<br />

řekla: „Ne, děkuji!“ a ačkoliv nebouchla dveř<strong>mi</strong>, zavřela je rozhodným gestem. Pak<br />

následovaly jedny dveře za druhý<strong>mi</strong>.Několik lidí počkalo, až řeknu několik slov, někteří<br />

ani to ne. V žádném případě nedošlo k tomu, abych se mohl zmínit o podivuhodném<br />

hrnci. Bylo poledne. Zůstalo <strong>mi</strong> jen pár šilinků a ty jsem nemohl vyplýtvat v restauraci.<br />

Šel jsem do mlékárny a koupil si rohlík a mléko.<br />

Znovu jsem pokračoval v obchůzce, ale bez úspěchu. Můj obličej vyjadřoval<br />

zoufalství. Bylo naprosto nutné, abych něco prodal. Začal jsem „napadat nepřítele“, ale<br />

to už vůbec k ničemu nevedlo. Naopak, ženy odpovídaly ještě příkřeji. Uvědo<strong>mi</strong>l jsem<br />

si, že není možno prodávat bez úsměvu. Musel jsem znovu najít svůj humor. Po krizi ve<br />

mně vzklíčil nápad. Před imposantní vilou jsem se pokusil o experiment. Nezkoušet<br />

prodávat, ale žertovat. Svůj obchodní kufřík jsem postavil stranou od dveří. Dveře se<br />

otevřely a tam stála koketní služtička.<br />

„Dobrý den, má drahá,“ začal jsem medově a mrkal na ni „jste divukrásná, chtěla<br />

byste si se mnou večer vyjít?“<br />

Ulekla se až do šoku. Mne to pobavilo a hlasitě jsem se smál. Ustrašeně vběhla<br />

dovnitř a zavřela. Byl jsem si jistý, že mě měla za maniaka. Vlastně blázinec byl docela<br />

blízko. Epizoda se <strong>mi</strong> líbila a také jsem si všiml, že je výhodné dát zavazadlo stranou,<br />

aby nebylo hned zřejmé, že jsem prodejce. Byl jsem hlupák, přirozeně že každý podle

---

kufru pozná, že prodávám. Proč jsem na to nepřišel už dřív? Neuvěřitelné, že jsem mohl<br />

udělat takovou chybu.<br />

Postupně se <strong>mi</strong> dařilo upoutat pozornost a dokonce něco říci o svém zboží, ale nic<br />

jsem neprodal, ani se <strong>mi</strong> nepodařilo proniknout do domu. Při mém prvním pohybu se<br />

dveře vždy začaly zavírat. Bylo už asi šest večer a já nic neprodal. Unavený a bez<br />

nálady jsem začal pomýšlet na návrat. Nechtělo se <strong>mi</strong> domů, protože na domácí už bylo<br />

vidět její podezření a chovala se kamenně. Příčinu jsem chápal, zpozdil jsem se<br />

s placením týdenního nájemného.<br />

Chtělo se <strong>mi</strong> jít do kina a zapomenout na hrnce, na prodej, na domácí, ale prázdná<br />

kapsa <strong>mi</strong> v tom bránila. Jak jsem tak nevěděl co dělat, vzpomněl jsem si na rodinu, se<br />

kterou jsem se sezná<strong>mi</strong>l před mnoha lety v jiném městě. Čas od času jsme si dopisovali.<br />

Podle posledního dopisu se přestěhovali do Edinburgu. Adresu jsem si pamatoval a tak<br />

jsem se rozhodl, že tam dojdu na návštěvu. Trochu se tam rozptýlím a také uvidím<br />

jejich dva syny Andreje a Roberta, které jsem neviděl od jejich školních let.<br />

Jejich bydliště jsem našel a paní Fairley mě radostně přivítala a pozvala dál:<br />

„Pane bože, Andreji, Roberte, podívejte se, kdo nás navštívil! Pojď dál, pojď, to je<br />

překvapení! Právě chystám čaj, cítíš jak voní? Tak odkud jdeš? Z kterého konce světa,<br />

ty tuláku? Myslela jsem si, že jsi ještě v Indii... nebo v Itálii? <strong>No</strong>, to není důležité.<br />

Posaď se … už tě tvé toulavé boty zavedly do eldoráda?“<br />

„Ne,“ odpověděl jsem „zisk a ztráty jsou vyrovnané. Teď pracuji u firmy …“ a<br />

hned jsem změnil téma a obrátil se k chlapcům: „A ty Roberte, pracuješ ještě na dráze?<br />

A podnik ti ještě nepřidělil vlak po tak dlouhé službě?“ žertoval jsem. „A co děláš ty<br />

Andreji?“<br />

„Jsem malíř pokojů,“ usmál se, „dělám u firmy, která staví domy a dělá tak tenké<br />

zdi, že mám dojem, že to celé drží pohromadě jen díky barvě, kterou to natírají.“<br />

„Tak dávej pozor, aby tě vítr i s tím domem neodnesl,“ žertoval sem dál.<br />

„To ne, to není možné, vítr fouká skrz stěny! Opravdu, to není vtip. Jeden dům už<br />

byl ukraden.“<br />

„<strong>No</strong>, no, nepřeháníš trochu?“ posmíval jsem se.<br />

„Ne, nežertuji,“ řekl vážně Andrej. „Stalo se to a ten člověk už sedí. Bylo to<br />

ve Fife. Byl stavbyvedoucím a řídil výstavbu v té čtvrti. Koupil si parcelu blízko<br />

staveniště a bral stavební materiál a dělníky na svou vlastní stavbu. Nikdo ani<br />

nezaregistroval, že jeho dům není součást stavby. Přišlo se na to až později.“<br />

„A ty Roberte, ty už jsi železniční šéf?“ zeptal jsem se.<br />

„Já? Ne, jsem topič na náklaďáku a zdá se, že tam zůstanu navždy. Jsem<br />

socialista a myslím, že to dobrý důvod, aby <strong>mi</strong> podnik nedal lepší místo.“<br />

Jedli jsme a bavili jsme se a Andrej pak řekl, že lituje, ale musí nás opustit,<br />

protože musí do kurzu esperanta.<br />

„Copak ten jazyk ještě žije?“ řekl jsem. „Pamatuji si, že byl kolem něj před lety<br />

humbuk … <strong>No</strong> i já jsem probral několik lekcí, ale pak jsem již nepokračoval.“<br />

Andrej začal hned mluvit o esperantu a já jsem nevyslovil své opačné mínění jen<br />

ze zdvořilosti a viděl jsem, že Robert je shovívavý ke koníčku svého bratra.

---

Andrej mě pozval sebou do kurzu. Moc se <strong>mi</strong> nechtělo, ale pomyslil jsem si –<br />

možná se trochu rozptýlím, bude to lepší, než se setkat s domácí. A šli jsme.<br />

Učitel v kurzu mě pěkně přivítal, ale mluvil jen esperantem. Mlhavě jsem mu<br />

rozuměl obvyklé fráze, ale nebyl jsem schopen odpovědět. Působilo to na mne<br />

nepříznivě. Posadili jsme se.<br />

„Posaďte se do dvojic a začněte rozhovor!“ Andrej <strong>mi</strong> to přeložil. Bylo zábavné<br />

jak se žáci snažili konverzovat, způsob jak koktali, dívali se do slovníku a pomáhali si<br />

rukama, posunky a <strong>mi</strong><strong>mi</strong>kou. Bylo to prostě směšné. Napadlo mě říci Andrejovi: „Jasně<br />

vidím, že esperanto je podivuhodný jazyk, se kterým se Angličané mezi sebou nemohou<br />

domluvit. Jak dlouho se to tihle tady učí?“<br />

„Čtyři týdny, možná pátý,“ odpověděl.<br />

„Jen pět týdnů?“ podivil jsem se. To byl <strong>fakt</strong>, který probudil můj zájem.<br />

Vzpomněl jsem si na hochy, kteří studovali francouzštinu jeden – dva roky a nebyli<br />

schopni odpovědět na zcela prosté otázky. A na jiné studenty, kteří se jazyk učili již šest<br />

let, byli pilní … ale Francouzům byli pro smích.<br />

Začal jsem sledovat vyučovací metodu. Poprvé jsem viděl „přímou metodu“ a<br />

pochopil jsem, že ta nutí žáky uvažovat logicky hned v esperantu a zvyká jazyk i uši<br />

nové řeči.<br />

Po několika týdnech jsem navštívil i konversační kroužek. Tam byla angličtina<br />

přísně zakázaná a plynulost v rozhovorech zcela odstranila mé začáteční předsudky, že<br />

esperanto je jakoby mechanická, neživá věc. Když jsme pak opustili třídu a procházeli<br />

se městem, mluvili jsme dál jen esperantem.<br />

Esperantské schůzky se pak staly mým hlavním zájmem po práci. Esperantskou<br />

skupinu tvořili dělníci. Mezi ni<strong>mi</strong> byly socialisté různých názorů, růžových, až temně<br />

rudých. Všichni byli dobří diskutéři a jejich diskuse bývaly ostré. Ta společnost ale byla<br />

přátelská a bylo s ni<strong>mi</strong> fajn. Otevíral se <strong>mi</strong> nový svět a debaty mě bavily. Konaly se i<br />

zábavné večery, bály a výlety. Díky tomu jsem se cítil dobře v cizím městě.<br />

Zdálo se <strong>mi</strong> tenkrát, že jazyková úroveň v této skupině je skutečně vysoká a divil<br />

jsem se, že vedoucí Turner trvale kritizuje nízkou úroveň a stále opakuje, že učení<br />

esperanta trvá až na věčnost. Ze začátku jsem si myslil, že Turner má jen přání dospět<br />

k nějakému cíli, obdivoval jsem jeho odvahu a vytrvalost dostat žáky na dobrou<br />

jazykovou úroveň, ale brzy jsem pochopil dvě věci: esperanto je živá věc a skutečně se<br />

dá studovat „do nekonečna“ a nikdy se nevyčerpá a za druhé, jsem viděl, jak skupina<br />

používala jazyk živelně a bez pomoci. Trochu mě to zaráželo.<br />

Ale vraťme se! Pokračujme chronologicky, co se stalo ten večer, když jsem<br />

poprvé navštívil esperantskou skupinu.<br />

Šel jsem domů a jak jsem se přibližoval, moje nálada se vytrácela. Jestli na mne<br />

domácí čeká, aby mě kyselosladce upozornila na činži …<br />

Zvonila dvanáctá. Možná už spí, utěšoval jsem se … nebo na mne vytrvale čeká?<br />

Měl jsem klíče od hlavního vchodu. Velice pozorně jsem vsunul klíč do zámku a otočil.<br />

V předsíni byla černá tma, ale já jsem neměl odvahu rozsvítit. Napjatě jsem naslouchal.<br />

Nebylo tam známky života. Opatrně jsem se zul a jako zloděj jsem vstoupil na schody.

---

Sakra! Zavadil jsem o věšák. Způsobil jsem hluk, který by vzbudil mrtvého.<br />

Zůstal jsem bez dechu. Zvedl jsem nohu a položil ji na první schod u zdi, aby nezavrzal.<br />

Nejdříve lehce a pak jsem oparně došlápl, pozvolna na ni přenesl váhu a stejně tak i<br />

druhou nohou. Pak jsem pokračoval. Jeden schod zapraskal. Znovu jsem se zastavil a<br />

čekal. A zas začal stejný rituál. Asi po jednom století jsem dospěl až do svého pokoje.<br />

V posteli jsem přemýšlel o zítřku, ale žádný nápad nepřicházel. Moje myšlenky<br />

bloudily v kruhu. Pozoroval jsem strop, obrazy, zdi, ale to <strong>mi</strong> nepomáhalo. Visel tam<br />

obraz Krista, který vzbuzoval soucit. Možná si domácí myslila, že soucit k jedné osobě<br />

v domě stačí. Já jsem si nedokázal představit soucit na její tváři. Byl tam také portrét<br />

jejího muže, smál se. Ano, vím proč se směje, on s ní nežije. Na poličce nad kamny je<br />

vyšitý nápis: „Domov, sladký domov“. V tom je skrytý humor. Bezpochyby si domácí<br />

myslí, že to znamená, že v jejím domě je sladko a nechápe, že sladkým se stává domov<br />

každému nájemníkovi až teprve v dalším místě, když odejde z toho zatuchlého<br />

zchátralého bytu.<br />

Mé myšlenky se toulaly. Zítra znova bez východiska jako dnes? Já vím, že hrnec<br />

je prodejný, kde je tedy příčina mého neúspěchu? Kdybych mohl vejít do domu,<br />

vysvětlit a předvést svůj artikl, snadněji bych mohl něco prodat. Dveře se ale zavíraly<br />

tím rychleji, čím rychleji jsem se snažil do nich vejít. Slyšel jsem, že prodejci někdy<br />

vsunou nohu mezi dveře, ale ten manévr se <strong>mi</strong> zdál scestný, protože těžko můžete<br />

někomu něco prodat, když s ním zápasíte. Je to komplikované něco vymyslet, jak se<br />

dostat do dveří … ten problém se <strong>mi</strong> zdál neřešitelný … čím víc se člověk přibližuje,<br />

tím dřív …<br />

V hlavě <strong>mi</strong> bleskla myšlenka! Možná by pomohla lest. Byl jsem rozčilen. Ano,<br />

zdálo se <strong>mi</strong> to možné. Rozvažoval jsem: jestliže přibližování způsobuje zavírání dveří,<br />

opak by mohl působit opačně? Kdybych couval a současně mluvil, abych vyvolal<br />

pozornost … začínal jsem si být jist … ano, jistě se dveře otevřou. <strong>No</strong>vá naděje se<br />

uložila u mne do postele a společně jsme pracovali na detailech nové taktiky.<br />

Ráno jsem stál před domovní<strong>mi</strong> dveř<strong>mi</strong> a držel svůj kufřík s hrncem. Čekal jsem.<br />

Někde uvnitř domu jsem slyšel hluk přicházející osoby. Dveře se pomaličku otevřely.<br />

Stála v nich žena a držela se za kliku. Mlčel jsem a jen jsem se příjemně tvářil, jako<br />

bych ji znal, nebo jako by mě očekávala. Nechápavě na mě zírala. Začal jsem: „Tak<br />

jsem konečně přišel,“ a usmál jsem se.<br />

„Kvůli čemu?“<br />

„Kvůli čemu?“ překvapeně jsem zvýšil hlas: „Kvůli hrnci přece.“<br />

„Ale já jsem si nic neobjednala…“<br />

„Objednat?“ řekl jsem. „Objednat!“ a smál jsem se pod vousy. „Já neprodávám,<br />

jsem speciálně vyslaný předvést hrnce na okrese.“<br />

„Ne,“ sklopila hlavu. „Já nemyslím, že chci …“<br />

„Díky, díky paní,“ přerušil jsem ji a sám příjemně překvapen jsem se napolovic<br />

otočil od dveří a couvl dva kroky a mluvil s maximálním zaujetím, ale stál jsem jakoby<br />

na odchodu a pokračoval v řeči, jako bych nemohl pochopit její nechuť vidět můj<br />

zázračný hrnec.

---

„Vy ho opravdu nechcete vidět? Dobře, dobře, čeká na mne netrpělivě tolik lidí<br />

až přijedu, že já <strong>fakt</strong> paní nevím jak to všechno stihnu. Píšou a telefonují na podnik a já<br />

nevím co dřív. Už jsem z toho vyčerpaný, jenom běhám … Je to zázračný artikl, mám<br />

to tady, je to kompletní kuchyň! Lidé blázní, aby to viděli … Tak tedy znovu děkuji. -<br />

Ale je to divné, že to nechcete vidět. Ale pro<strong>mi</strong>ňte, musím si pospíšit.“ A pozvolna jsem<br />

se chystal k odchodu. Jak jsem mluvil, dveře se otevřely a já poznal, že jsem vzbudil<br />

silnou zvědavost. Paní váhavě řekla: „<strong>No</strong>, podívám se na to, ale nekoupím.“<br />

„Koupit?“ usmál jsem se. „Fakt paní, věřte <strong>mi</strong>, lidé prostě ten aparát <strong>mi</strong>lují!<br />

Nemám ani čas vyplňovat všechny ty objednávky! Ale to není důležité, jestli chcete,<br />

můžu vám to rychle ukázat,“ a podíval jsem se na hodinky, které jsem neměl.<br />

„Já … ano … možná mám trochu času.“ Vrátil jsem se k vrátkům, abych si vzal<br />

kufřík a rozhlížel jsem se po vhodném místě a vykročil jsem do předsíně. Žena se<br />

postavila stranou a ukázala do obývacího pokoje: „Tam k jídelnímu stolu.“<br />

Nadšeně jsem jí vysvětloval a ukazoval s přeháněním přednosti hrnce a přibližně<br />

po půl hodině jsem vyšel s první objednávkou. Pokračoval jsem s novou taktikou a<br />

podařilo se <strong>mi</strong> předvést svůj hrnec i v jiných domech. Když bylo poledne, měl jsem<br />

další objednávky.<br />

5. Petr drží za rohy, Pavel krávu podojí.<br />

Znovu jsem šel do mléčného bufíku na mléko s houskou. Cestou jsem uviděl dva<br />

mladíky jak klepou střídavě na dveře.<br />

„Jak jdou obchody?“ zeptal jsem se jich.<br />

„Výborně!“ odpověděli.<br />

„Co prodáváte?“<br />

„Pro-dá-vá-me?“ posmívali se <strong>mi</strong>. „My neprodáváme, my děláme něco jako když<br />

se dětem berou bonbóny. Naše práce je „něco za nic“. Hloupost lidí nezná mezí. Jak<br />

řekl Barnum: Hlupák se rodí každou <strong>mi</strong>nutu. Děláme to jednoduše: ptáme se lidí, jestli<br />

mají nějaké fotografie a když ano, tak že jsme ochotni je zdarma zvětšit a když ano, tak<br />

jsme ochotni je ještě vyvést zdarma v barvách. Jsme schopni přidat límeček nebo vlasy,<br />

jak si přejí … a to také všechno bezplatně. Že by firma pracovala s vydáním a bez<br />

zisku? <strong>No</strong> a vidíš, lidé tomu věří. Pravda, někdo zapochybuje, ale my mu vysvětlíme, že<br />

to děláme pro reklamu našeho umění pořizovat zvětšené umělecké fotografie. Většina<br />

lidí na to naletí. Každý má fotografie vzdálených osob, nebo mrtvých a přeje si<br />

krásnější kopii. <strong>No</strong> a my to umíme. My vyhlazujeme vrásky, žehlíme šaty, sundáváme<br />

klobouky nebo je měníme za modernější. Jedna vdova chtěla z fotografie odstranit<br />

čepici svého nebožtíka, ale když jsme chtěli vědět jaký nosil účes, řekla nám, že to<br />

uvidíme, až čepici sundáme. <strong>No</strong> <strong>fakt</strong>, my si neděláme blázny.“<br />

Ale já nechápu, jak si firma přijde na zisk,“ řekl jsem.<br />

„Jednoduše. Držíme se svého slibu. Přineseme tu banalitu v luxusním barokním<br />

rámu. Samozřejmě takový krásný rám něco stojí … cena je trochu pikantní, jistě, ale<br />

kdo odmítne umělecký obraz, když už ho doneseme?“<br />

Odpoledne jsem prodal další hrnec. Šel jsem na podnik a můj dánský<br />

zaměstnavatel <strong>mi</strong> dal zálohu 30 šilinků. Šel jsem domů a zaplatil jsem domácí a dělal

---

jsem, jako bych na to včera zapomněl. Řekla <strong>mi</strong>, že to vůbec nevadí, ale její nastavená<br />

dlaň ji usvědčovala ze lži.<br />

Už si nepamatuji, kolik jsem ten týden vydělal, ale dost dobře jsem vyžil.<br />

Měsíce jsem chodil od domu k domu. Průměrně jsem vydělal dost podle svých<br />

skromných nároků, ale protože se výdělky týden od týdne různily, nepodařilo se <strong>mi</strong> nic<br />

ušetřit. Měl jsem tu práci rád a učil jsem se při tom. Posuzoval jsem lidi, kterým jsem<br />

chtěl hrnec prodat a upravoval svá slova podle svého soudu o nich. Našel jsem němé<br />

pomocníky, kteří <strong>mi</strong> vel<strong>mi</strong> pomáhali. Tito pomocníci <strong>mi</strong> obvykle nikdy nelhali.<br />

Vyprávěli <strong>mi</strong> o povaze osloveného člověka. Byl to obývací pokoj mého klienta. Hned<br />

když jsem vešel jsem se rychle rozhlédl a nábytek, obrazy, knihy <strong>mi</strong> šeptaly vždy něco<br />

důležitého. Když obrazy měly náboženská témata, zdůrazňoval jsem, že je možno<br />

ponechat jídlo v kouzelném hrnci a odejít na bohoslužbu. Když knihy pojednávaly o<br />

zdraví a nemocích, vypíchl jsem dietní stránku vaření. Když byl pokoj v nepořádku,<br />

upozorňoval jsem hlavně na úsporu času, nebo když jsem uviděl slony ze slonoviny,<br />

nebo mosazný stolek, zaměřil jsem se na zjištění, zda-li někdo z rodiny nebyl v Indii.<br />

Jestliže ano, zajímal jsem se co nejživěji o tuto ze<strong>mi</strong>. Po nepříliš dlouhé době jsem se<br />

vrátil k mému vařícímu zařízení a nadšeně jsem vykládal o perfektním vaření rýže s kari<br />

a popisoval jsem mlsně zrnka krásně uvařené rýže v porovnání s mazlavou kaší, která je<br />

výsledkem obvyklého vaření. Hračky a jiné dětské předměty mě upozorňovaly, abych<br />

mluvil o důležitosti výživné stravy s vitamíny, protože právě ta je nezbytná pro zdraví a<br />

správnou stavbu těla a vývin rozumových schopností dětí.<br />

Pamatuji si, že jsem jednou hovořil se ženou, která byla ateistka. Dlouho jsme<br />

hovořili na toto téma a ona konečně hrnec koupila. Protože jsem se tak horlivě zajímal o<br />

její názory, doporučila mě své sestře, která bydlela v jiné čtvrti. Když jsem tam přišel,<br />

zjistil jsem, že ta sestra patří k scientistům, k náboženské sektě. Hned jsem se stal<br />

obdivovatelem scientistů a ona si také můj hrnec koupila. Často jsem si pak obě sestry<br />

představoval a ten šok, který jsem jim způsobil, když se pak sešly a povídaly si o mém<br />

zázraku a o mně samém – příjemném a <strong>mi</strong>lém prodejci.<br />

Někdy jsem jedl v obchodním domě Woolworth a tam jsem potkával různé<br />

podomní prodejce. Pamatuji si zejména na dvě asi třicetileté ženy, které vždy přicházely<br />

společně. Ta nápadnější byla hezká, vysoká, zářivě blond s bledou pletí. Chodila<br />

nápadně namalovaná, svou ruku vůbec nebrzdila. Živě rozprávěla a její přitažlivé oči<br />

přímo tancovaly. Neznal jsem její jméno, všichni jí říkaly Blondy. Její společnice se<br />

jmenovala Margy a byla jejím pravým opakem, klidná, černovlasá, střední postavy,<br />

vážného výrazu a byla také vel<strong>mi</strong> přitažlivá. Věděl jsem, že pracují spolu nějak ve<br />

vztahu k piánům. Jednoho dne moje zvědavost dostoupila vrcholu a zeptal jsem se<br />

Blondy: „S čím vy přesně pracujete?“<br />

Zkoumala mě svýma velkýma očima, jakoby uvažovala, zda <strong>mi</strong> to má prozradit a<br />

pak řekla: „snažíme se naladit piána za směšně nízkou cenu, konkrétně za tři šilinky a<br />

šest pencí, ačkoliv obvyklá cena je pět šilinků a tak máme dost objednávek. Vidíš sám,<br />

že sedíš s dvě filantropka<strong>mi</strong>!“<br />

„Ale jak vás může firma dobře platit a zároveň levně sloužit veřejnosti?“

---

„Ale ano, firma dobře platí … viď Margy?“ a zasvítila svýma očima na svou<br />

společnici a obě se zasmály. „Je pravda, že celá věc je velkolepý podvod, který jsme<br />

náhodou objevily, je to prostě kolosální. Ale my neklameme, ne, ne, jsme jen dvě naivní<br />

uličnice, které jen sbírají zakázky pro ladiče. Kdybychom ladily my, skuteční ladiči by<br />

omdleli. Můžeš nám věřit, ta prohnaná firma má vysoké zisky. Ten nápad přišel<br />

z Ameriky. Ale můj drahý, to není naše věc, my jen čestně děláme svou povinnost.<br />

Práce je snadná a naše část práce je úplně v pořádku a dobře zaplacená.“ Blondy se<br />

smála hezky a naivně, já jsem však v té věci neměl jasno.<br />

„Tak ladiči neumí ladit,“ řekl jsem, „a není to klamání, tomu nerozumím, jak tedy<br />

…“<br />

„Že bychom mu to řekly?“ zažertovala.<br />

„Možná mu to způsobí šok,“ dělala si legraci i Margy, „on je takový seriozní.“<br />

„Ta komedie probíhá následovně,“ pokračovala Blondy, „ladič přijde do domu<br />

zcela najisto. Vyndá nářadí, podívá se do piána, vyzkouší klávesy a obrátí se na majitele<br />

a vážným tonem a řekne: V piánu jsou moli. To je velká škoda, protože piáno zcela<br />

zničí a také vaše koberce, čalouněný nábytek, šaty…“ Blondy pokračovala: „Přirozeně<br />

lidé se začnou bát a souhlasí, aby se nástroj převezl do dílny. Cena této práce je sedm<br />

liber a deset šilinků včetně ladění a všeho ostatního. V dílně je jeden, nebo dva ladiči,<br />

kteří umí ladit, piáno naladí, vyčistí a naolejují. Musíš přiznat můj <strong>mi</strong>lý, že jsme všichni<br />

spokojení.“<br />

„Takový nápad! Už to děláte dlouho?“<br />

„Ne,“ odpověděla Blondy, „A nevíme, jak to dlouho potrvá. Ale proč se s tím<br />

trápit? I když je to jen provizorní, je to pohodlnější než to, co jsme dělaly dřív. Margy a<br />

já vždycky pracujeme spolu. Když není místo u firmy pro obě, práci nevezmeme.<br />

Margy je kliďas, ale dá se o ní říci, že „tichá voda břehy mele“. Společně jsme dělaly u<br />

různých firem … ani už nevím co jsme všechno dělaly … <strong>mi</strong>mo jednoho,“ a zatvářila se<br />

koketně.<br />

„Nabízely jsme a dodávaly balíky mýdla, pracích prášků a čistidel a tak. Bylo to<br />

laciné a celkem i kvalitní, ale lidé tomu nevěřili, protože naše značka nebyla známá. Pak<br />

jsme pracovaly ve velkém nakladatelství, které vydávalo noviny. Naším úkolem bylo<br />

přesvědčit občany k souhlasu, že jim naše noviny budeme donášet do domu, místo těch,<br />

které si kupovali dosud v trafice. Bylo to dost směšné, protože další agenti jiných novin<br />

sledovali jeden druhého a také obcházeli domy a většina lidí souhlasila se vše<strong>mi</strong><br />

změna<strong>mi</strong>, protože je jednodušší změnit deník, než se dohadovat s agenty.“<br />

„Potom jsme pracovaly v reklamní agentuře, ale to dlouho netrvalo. Navštěvovaly<br />

jsme penziony a hotely a ukazovaly prospekty a různé průvodce po okolí. Služby jsme<br />

nabízely v různých cenách. Vybíraly jsme peníze a z nich jsme dostávaly procenta.<br />

Jednou v pátek jsme odevzdaly peníze jako obvykle, ale když jsme si přišly v sobotu<br />

pro mzdu, agentura již tam nebyla. Víš?“<br />

Druhá pokračovala: „Takový je život. Život je úchvatný, když neztrácíš naději.<br />

Ale když ano, můžeš hodit klobouk z mostu a zapomenout si ho sundat … nebo se<br />

můžeš oženit. Já už to zkusila, ale kvůli maličkosti se to nezdařilo … on už byl ženatý<br />

…“

---

„<strong>No</strong>, myslím, že my dvě už budeme pořád pracovat spolu, viď Margy? Alespoň<br />

se lépe uchráníme donchuánům. Pamatuješ Margy jak jsme prodávaly ty aparáty na<br />

odstraňování usazenin z vody? To bylo v Sunderlandu, kde je voda tvrdá a usazuje se<br />

v kotlích. To změkčovadlo bylo dobré, ale špatně se prodávalo. Teď se podívej na<br />

Margy. Nevypadá se svýma černýma očima a trochu křivým nosem mysteriosně a<br />

čarovně? Bez ní bych určitě nemohla být schopná něco prodat. Obyčejně se hospodyně<br />

o naše nabídky nezajímaly. Tak jsem se začala vybavovat o všeobecnostech a zaváděla<br />

řeč na osud a štěstí. Pak jsem se obrátila na Margy a řekla: Přečti budoucnost tady té<br />

paní. Margy odpověděla, že se jí nechce a že v tom směru není příliš zkušená. Já sem<br />

naléhala a obracela jsem se na ženu, tvrdila jsem, že Margy je neuvěřitelně úspěšná, ale<br />

většinou to vůbec nechce dělat, neuvědomuje si svoji <strong>mi</strong>mořádnou vlastnost. Ženy se<br />

vždy začaly o to zajímat a zvaly nás dál. Po rutinním rozhovoru mezi mnou a Margy<br />

pak Margy neochotně souhlasila se čtením z čajového šálku. Přirozeně budoucnost byla<br />

vždy skvělá a zjednodušovala cestu k prodeji. – Ale čas letí. Pojď Margy, půjdeme kosit<br />

naše oběti. Na shledanou v chudobinci!“<br />

Vyprávění Blondy mě tolik zaujalo, že jsem si nepovšiml, jak plyne čas. Zamával<br />

jsem jim, prohodil jsem ještě několik slov s kolegy od vedlejšího stolu a odešel jsem.<br />

6. Risk je zisk<br />

Už šest měsíců jsem dělal prodejce. Ze začátku se můj průměrný prodejní úspěch<br />

prudce zvyšoval, jak jsem získával zkušenosti. Ale v posledních dvou, třech měsících se<br />

již nezvyšoval. Proto mě napadla myšlenka, najmout si se svolením firmy skupinu<br />

prodejců a za zvýšený prodej získat extra <strong>mi</strong>mořádný rabat. Za tím účelem jsem mluvil<br />

s jiný<strong>mi</strong> prodejci a vykládal jim svůj záměr, ale jeden po druhém odpadali. Chybělo jim<br />

nadšení. Nevěřili totiž jako já v prodejní úspěch mého zázračného hrnce.<br />

Jednou jsem přišel do železářství, abych si tam něco koupil. Uviděl jsem tam<br />

skupinku lidí kolem člověka, který něco předváděl. Zamíchal jsem se mezi lidi. Dealer<br />

(neznal jsem ho, ani to slovo) předváděl, jak je možno opravit rozbitý šálek nebo<br />

sklenici nějakou lepivou sádrou. Jednoduchým způsobem jako žongléř slepoval kousky<br />

porcelánu nebo kera<strong>mi</strong>ky a stále u toho mluvil. Popisoval vhodnost, užitečnost a<br />

nezbytnost svého boží pro každého tak vtipně, že jsem se jen stěží udržel, abych to<br />

nekoupil. Byl jsem si jistý, že bych to potřeboval, kdybych nějaké nádobí měl. Po své<br />

předváděčce prodal desítky krabiček po jednom šilinku. Stejné lepidlo jsem vídával<br />

často na pultech obchodů, ale nikdy jsem neměl chuť si ho koupit, i když jsem měl<br />

někdy příležitost ho použít. Uvědo<strong>mi</strong>l jsem si, jak veřejné předvádění zefektivní prodej.<br />

Když ten člověk skončil, oslovil jsem ho. Když zjistil, že jsem také prodejce, choval se<br />

ke mně přátelsky, téměř bratrsky.<br />

„Už tady dělám týdny, ale brzy přejdu do obchoďáku Falkirk. Já lepidlo sám<br />

míchám. Raději pracuji v obchodě, tam se prodává líp.“<br />

„Platíš majiteli obchodu?“ zeptal jsem se.<br />

„Platím dost vysoké procento, ale i tak je zisk dobrý. Třebaže je to lepidlo <strong>fakt</strong><br />

dobrý, obyčejně se při předváděčce prodá zboží více, lidé koupí za tuplovanou cenu, to<br />

co ani nechtějí,“ a řekl to jako vtip.

---

„V létě prodávám často na trzích a na jarmarcích, ale těch ve Skotsku moc není a<br />

tak jezdím do Anglie. Stánky jsou laciné a nemusí se odvádět procenta ze zisku.“<br />

Došel jsem k názoru, že předvádění v obchodech by bylo výborné pro prodej<br />

mých hrnců a v tom ten člověk prohodil: „Půjdeš na trh?“<br />

„Na jaký trh?“<br />

„Na průmyslový, tady ve Waverley Market. Listopadový je vždycky dobrý.<br />

Dobře bys prodal.“<br />

„Ještě jsem na to nemyslel, díky za nápad … e …“<br />

„Potter,“ pomohl <strong>mi</strong>, „Frank Potter. Doufám, že se tam uvidíme!“<br />

Nápad mě chytil. Bylo to řešení mého problému! Na trhu bych mohl předvést<br />

vaření mnoha lidem současně, místo abych to každé osobě vykládal zvlášť.<br />

Při výplatě jsem počkal, až <strong>mi</strong> pokladník zaplatí mou mzdu a pak jsem se zeptal, zda<br />

bych mohl mluvit s vedoucím panem Thorsenem. Čekal jsem několik <strong>mi</strong>nut a pak mě<br />

úředník zavedl do jeho kanceláře. Vedoucí mě zdvořile požádal, abych se posadil. Měl<br />

jsem toho Dána rád, protože byl dobrá duše a byl upřímný na rozdíl od jiných<br />

podnikatelů, kteří se vždy stavěli do nějaké pózy. Byl to mírný, obtloustlý člověk, který<br />

se neprojevoval autoritativně a vlastnil zvláštní vlastnost, která způsobovala, že<br />

podřízený nepociťoval jeho nadřazenost, ale přijímal ho jako autoritu.<br />

„Dobře jste prodával tento týden?“ začal hovor. Věděl jsem, že se tak zeptá, jen<br />

tak, ze zájmu o mé pokroky.<br />

„Tak průměrně,“ odpověděl jsem, „již několik měsíců pozoruji, že už nemohu<br />

zvýšit svůj prodej, třebaže se dost snažím.“<br />

„Ano, ano,“ řekl s pochopením, „vím to. Pracujete jak můžete a já vás neviním,<br />

naopak. Nemůžete dělat zázraky. Já si nenaříkám, jen lituji, že nemáte pomocníky,<br />

abyste si mohl upevnit své postavení. Co vás sem přivedlo, proč jste chtěl se mnou<br />

mluvit?"<br />

„Myslím, že jsem našel prostředek, jak nastartovat prodej ve větším. Za tři týdny<br />

bude trh ve Waverly Market, a kdybyste souhlasil, abych tam předváděl „vaření bez<br />

vody“, jsem si jistý, že bychom prodali mnohem víc.“<br />

„Jak dlouho trh potrvá? Viděl jsem oznámení, ale nevšiml jsem si.“<br />

„Patnáct dní a přijdou tisíce lidí. Už jsem mluvil s někým, kdo průmyslový trh<br />

zná a ten říkal, že je to výborné prodejní místo.“<br />

„Dobře,“ řekl pan Thorsen, „já si to rozmyslím a řeknu vám. Řekněte, kolik byste<br />

si představoval za vaši práci tam?“<br />

„Protože jsem přesvědčen, že firma bude mít zisk, navrhuji pět liber týdně.“<br />

Pan Thorsen chvíli přemýšlel a pak řekl: „Ano, myslím, že by to šlo, ale nejdříve musím<br />

zjistit ceny a zvážit vydání.“<br />

„Děkuji,“ řekl jsem, „buďte ujištěn, že udělám vše, co bude v mých silách.“<br />

„O tom nepochybuji, ale nemohu vám hned zde na místě slíbit definitivně, že<br />

vám dám povolení. Budu vás informovat hned, jak se rozhodnu. Když se ukáže, že trh<br />

má dobrý zisk, přidám vám na konci měsíce pré<strong>mi</strong>i.“<br />

S chutí jsem mu podal ruku a rozloučili jsme se.<br />

Následující den mě pan Thorsen pozval do své kanceláře. Jeho obličej byl

---

zamračený a vypadal rozčileně. Bylo <strong>mi</strong> jasné, že se jedná o trhy. Pan Thorsen viditelně<br />

nevěděl jak začít: „E … e … o těch trzích … to předvádění … ptal jsem se na to … ale<br />

… ale pochybuji jestli … lituji, že ten nápad není prakticky … jedná se o místo … to<br />

jen … samotný prostor stojí deset liber a když se přičte cena za postavení stánku a jeho<br />

konstrukce a cena potravin a pomocníci – to nemůžete dělat sám – tak se zdá, že<br />

předpokládaný zisk nemůže pokrýt náklady. Lituji, vel<strong>mi</strong> lituji, ale nepředpokládal jsem<br />

takové vydání.“<br />

„Ale pane Thorsene, tak to není. Nejedná se o získání peněz, ale o sondování, zda<br />

by tam uspěl náš prodej hrnců. Na trhy chodí lidé s úmyslem nakupovat, získat něco<br />

užitečného a my jim můžeme nabídnout moderní vaření! Když to předvedeme po každé<br />

asi před třiceti lid<strong>mi</strong>, musí být určitě mezi ni<strong>mi</strong> jisté procento, které koupí. Já věřím, že<br />

se prodá víc, než investujete. Pro<strong>mi</strong>ňte, jestli se vám zdám dotěrný, ale mzda není u<br />

mne na prvním místě, ten pokus bych nějak přežil.“<br />

„Zdá se <strong>mi</strong>, že vás to chytlo, já tedy zkusím zaplatit ten váš nápad. Přijďte se zítra<br />

zeptat, jestli jsem na to sehnal prostředky.“<br />

Další den jsem dorazil do kanceláře s napětím. Pan Thorsen řekl: „Dospěl jsem<br />

k rozhodnutí, ale nevím, jestli se vám to bude líbit. Z mé strany dám souhlas k tomu,<br />

cokoliv navrhnete, zaplatím místo, poplatek za stánek a cenu potravin a vy mně<br />

zaplatíte 20 % z tržby, a sám si zaplatíte pomocníky. Stojí vám to za to?“<br />

„Jistě,“ řekl jsem bez váhání, „Věřím v úspěch a myslím že váš návrh je pro mne<br />

příznivější než ten první.“<br />

„Domluveno, i já jsem rád, že se vám to líbí.“<br />

Odešel jsem s pocitem, že souhlasí s trhy jen proto, že <strong>mi</strong> nechtěl brát iluze.<br />

7. Pohádky z velké dálky<br />

Díval jsem se s podivením na veliké mraveniště lidí. Ve vzduchu bylo plno hluku.<br />

Lidé skutečně vypadali jako mravenci. Tesaři mlátili kladivy, instalatéři letovali,<br />

elektrikáři balancovali na žebřících, natěrači s vervou mávali štětka<strong>mi</strong>, dělníci tahali<br />

těžké bedny, malíři pravou rukou podepřenou levým zápěstím zručně vytvářeli písmena<br />

jemný<strong>mi</strong> pohyby. Různí řemeslníci vytvářeli v hale scénu pro trh. Před mýma očima se<br />

již majestátně zjevoval.<br />

Chyběly ještě dva dny do otevření. Zdálo se nemožné, aby všechno bylo hotové<br />

včas. Hledal jsem svůj stánek, ale nemohl jsem ho nalézt. Oslovil jsem jednoho<br />

dělníka: „Víte kde je stánek 45?“<br />

„Ne, zeptejte se Blacka.“<br />

„Já ho neznám.“<br />

„Támhle ten člověk s hnědou čepicí na hlavě … teď stojí na stupínku a má plánek<br />

v ruce.“<br />

Šel jsem hned za tím člověkem. „Vy jste pan Black?“<br />

„Ano.“<br />

„Ukázal byste <strong>mi</strong> stánek 45?“<br />

„Pojďte se mnou,“ řekl lakonicky.<br />

Šel jsem za ním přes ten labyrint, přelézal klády a podlézal trámy.

---

„Je to tady,“ ukázal na prázdný prostor.<br />

„Ale ještě se nezačala dělat konstrukce!“ řekl jsem konsternován.<br />

„Nestarejte se, zítra to bude hotovo … zítra si dovezte své věci.“<br />

„Doufám, že to bude hotové,“ řekl jsem pochybovačně.<br />

„Prosím vás, taková králíkárna, postavíme ji v půlhodince.“<br />

Bloumal jsem po staveništi a všechno jsem si prohlížel. Několik stánků již bylo<br />

hotových, jiné byly hotové jen částečně. Někdo mě ze zadu uhodil na rameno. Obrátil<br />

jsem se. Přede mnou stál Frank Potter a smál se.<br />

„Už máš stánek?“ zeptal se.<br />

„Ano, tam u zdi.“<br />

„Vítej mezi šejdíře! Můj stánek je blízko orchestru. Buď hluk pohltí můj hlas,<br />

nebo já překřičím muziku. Uvidíme. Pojď se mnou popovídáme si a pomůžeš <strong>mi</strong><br />

uspořádat můj stánek.“<br />

Pomáhal jsem mu vybalovat krabice a rovnal je do regálů.<br />

„A teď dáme na pult poutač.“<br />

„Poutač?“ opakoval jsem.<br />

„Ano, tohle.“ A ukázal <strong>mi</strong> to.<br />

„Tohle? Nejsem blbec, je to kus železa a nejspíš to patří zedníkům.“<br />

„Ne, to je můj poutač.“<br />

Prohlížel jsem si nechápavě tu podivnou věc. Bylo to těžké kovové účko<br />

s mosaznou koulí na jednom konci a s velkou maticí na druhém, na kouli byl červený<br />

pruh. Krátký řetěz byl připevněn přibližně uprostřed.<br />

„Co to je?“ zeptal jsem se.<br />

„Já nevím,“ odpověděl.<br />

„Ale jak to souvisí s …“<br />

„Nesouvisí!“<br />

Zasmál jsem se: „Děláš si blázny?“<br />

„Ne, je to můj poutač. Lidi se na to koukají a když se jich sejde víc, tak začnu<br />

mluvit o lepidle, ale o tomhle se ani nezmíním.“<br />

„A oni se neptají?“<br />

„Ano, často. Ale mají možnost jen po přednášce a to já jim jednoduše odpovím,<br />

že je to kus kovu. Žádnej zákon nevyžaduje, aby měl poutač nějaký vztah ke zboží. Teď<br />

ještě pověsíme plakáty a je hotovo. Zítra zas pomohu já tobě.“<br />

„Hele, neznáš někoho, kdo by <strong>mi</strong> pomohl prodávat?“ zeptal jsem se ho.<br />

„Představ si, že znám. Je šikovná, ptala se mě, jestli mám pro ni práci. Zítra ti ji<br />

pošlu. Jmenuje se Anne. Neboj se, nezapomenu.“<br />

„Ví něco o vaření?“<br />

„Pokud vím, tak nic, ale to vůbec nevadí.“<br />

„Ale mně se to zdá důležitý.“<br />

„Ale vůbec ne, nech to na ní. Ona bude prodávat,“ tvrdil Frank, ale náhle ho<br />

zaujalo něco <strong>mi</strong>mo mne a vykřikl: „Hola vypečenci! Hej Marku, Berte! Odkud vás<br />

vyhnali? Pojďte sem čubčí synové!“

---

„Ježíš, Frank!“ odpověděl jeden z těch dvou. „Říkali, že jsi již zemřel hladem.“<br />

Oba k nám přistoupili.<br />

„To je trhový embryo, který ještě věří, že čáp nosí děti.“ A Frank do mne strčil,<br />

obrátil se ke mně a řekl: „Jocku, představuji ti dva všiváky – Marka a Berta.“ A protože<br />

viděl můj nechápavý obličej, vysvětlil <strong>mi</strong>: „Voni nic neprodávají, jen čekají jako dravci<br />

u stánků <strong>mi</strong>mo pult a chytají slušný lidi. Nikdy v životě si nevydělali poctivý groš.<br />

Mark zavraždil své rodiče, když mu byly tři roky a Bert obstarává násilné únosy<br />

pannen.“<br />

Mark a Bert se vůbec neurazili a Bert řekl: „Nevěř mu, on je větší lhář než my<br />

oba, ale ten kec od něj je pro nás vlastně kompliment.“<br />

Mark měl vysokou postavu, byl dandovsky oblečen, byl to hezký mladík, vypadal<br />

židovsky. Bert byl rozložitý, trochu menší, tmavší blondýn s křivým nosem a nateklým<br />

uchem. Nejspíš pěstoval box. Mluvil silným londýnským akcentem.<br />

„Deme ze zemědělskejch trhů v Ayr,“ informoval Bert. „Pršelo celou dobu a my<br />

jsme vydělali tak <strong>mi</strong>zerně, že když sme si koupili pivo, neměli jsme už na jídlo... Ty,<br />

neviděl jsi Prema? Říkali, že šel sem. Je hledanej. Prej prodal stánek sakumprásk<br />

jednomu farmáři.“<br />

„Nevím, proč Prema nestrčili do klece už dávno,“ řekl Frank. „Všude kam přijdu<br />

vždycky vo něm slyším. Jeho blbosti kazí trhovcům pověst.“<br />

„Pojďte na pivo,“ navrhl Bert, „oslavíme setkání. Ty prokletí Skotové neumějí<br />

žít. Co je to za národ, kterej v neděli zavírá hospody? Nevědí co je civilizace. Jocku<br />

pojď s náma. Musíme se nalejt dost na sedum dní v trvání šesti.“<br />

Společně jsme vyšli a Bert pokračoval: „Dobrej výčep, dobrý pivo, dobrá visky!<br />

Nikdy jste neochutnali lepší! Nektar bohů! Proteče hrdlem jako střepy!“<br />

Šli jsme na most, který vede přes nádraží Waverley a dál křivolaký<strong>mi</strong>, tmavý<strong>mi</strong><br />

ulička<strong>mi</strong> a vešli jsme do nálevny nižší třídy. Jeden otrhanec tam vytrvale vyzpěvoval<br />

přes protesty tlustého výčepního. Posadili jsme se ke stolu a Bert přivolal číšníka:<br />

„Budem pít po skotsku – čtyři piva, čtyři visky.“<br />

„Ne,“ protestoval jsem, „samotné pivo <strong>mi</strong> stačí.“<br />

„V Římě se chovej jako Římani,“ opáčil a číšníkovi opakoval: „Čtyři piva, čtyři<br />

visky, jeho si nevšímej.“<br />

„Ne,ne,“ řekl jsem, „neuraž se, ale pro mne jen pivo, vím, že pivo a visku bych<br />

nesnes.“<br />

„Tak dobře,“ Bert rezignoval. „Když chceš být abstinent, je to tvoje mínus.“<br />

Mark se zeptal Franka: „Myslíš, že je šance najít místo na trhu?“<br />

„Nevím,“ odpověděl Frank, „našlo by se místo, ale víš jak správci trhů <strong>mi</strong>lují<br />

vzorkaře a tenhle nerad přijímá úplatky. Jaké vzorky máte? Plnicí pera, nebo razítka na<br />

prádlo?"<br />

„Razítka, ale mám sebou i škrabátka, chtěl bych si najmout stánek kvůli nim a<br />

s razítkama pracovat jinak.“<br />

„Pánové,“ posmíval jsem se, „vaše konversace je vysoce zajímavá z toho mála co<br />

jsem pochopil. Můžete být tak laskaví a vysvětlit <strong>mi</strong> to?“<br />

„Ti dva – ,“ začal Frank …

---

„My zásadně protestujeme proti pomluvám, viď Berte!“ přerušil nás Mark.<br />

„Zavři tlamu!“ poručil Frank. „Ti dva prodávají plnící pera, nebo razítka na<br />

prádlo. Plnící pera jsou obyčejná, opravdu obyčejná a mají hodnotu trochu menší než<br />

papírová krabička, ve které jsou zabalená. Podobně ta olověná razítka mají hodnotu<br />

menší, než surové olovo. Ať prodávají jedno, nebo druhé, způsob je stejný. Chytají lidi<br />

a strkají jim ty věci do ruky a řeknou: dostali jste vzorek zdarma. Přirozeně, že ten,<br />

koho chtějí oklamat, vezme tu věc do ruky, ale náš hoša jde s ním dál a říká: to se<br />

rozdává zdarma jako reklama na naše speciální chránítka na pera a strčí člověku do ruky<br />

ještě chránítko a sype ze sebe řeč a požaduje dva šilinky a šest pencí za komplet, který<br />

vlastně nemá žádnou cenu. Člověk je popletený, drží v ruce pero a stydí se ho vrátit,<br />

vždyť ho dostal zadarmo a tak zaplatí. Později pozná, že přeplatil a že pero se nehodí<br />

ani k tomu, aby se s ním poškrábal na zadku. Razítko je malý kousek olova, vypadá<br />

jako hříbek s nečitelným monogramem na plošce. Zrovna tak stejně ho strčí člověku do<br />

ruky: dostal jste vzorek zdarma. A hoch se ptá hned dál, jestli se monogram hodí, jestli<br />

souhlasí s jeho jménem a to je zá<strong>mi</strong>nka, aby ho zavedl ke stánku, kde je člověk přinucen<br />

koupit si barvu. Razítko je nanejvýš vhodné, aby se s ním zničilo prádlo.“<br />

„A škrabátko?“ zeptal jsem se.<br />

„Škrabátko je naše slovo pro elektrickou jehlu. S ním se může rýt na stříbrné<br />

nebo zlaté předměty, třeba na cigártašky. Rytí je drahé, když to dělá odborník, ale ne,<br />

když to dělá fušer,“ dodal Frank a zašilhal na Berta a Marka.<br />

„Ale jak jsi slyšel, oni si přihlásí rydlo, aby dostali stánek. Obvykle si stánek<br />

vyberou u vchodu a výsledek je, že ti napálení lidé si pak nechtějí koupit ani dobré<br />

zboží. A proto správci trhů tak <strong>mi</strong>lují vzorkový prodej.“<br />

Hoši mlčeli, jen se blbě usmívali. Bavili jsme se a objednávali si pití. Hovor se<br />

stočil na zkušenosti s ubytováním. Frank řekl: „Pamatuji si … to bylo v Bir<strong>mi</strong>nghamu<br />

… ptal jsem se jedné domácí, jestli nemá pokoj k pronajmutí. Řekla, že jó, ale že tam<br />

budu moci jít až za několik hodin. To se <strong>mi</strong> hodilo, ale chtěl jsem pokoj nejdřív vidět.<br />

Domácí řekla, že pokoj není uklizený a že to nejde. Řekl jsem jí, že <strong>mi</strong> to nevadí, že to<br />

přehlídnu, jen se podívám, než se rozhodnu. Ale představte si ten šok, když <strong>mi</strong> řekla: To<br />

se vůbec nehodí, v posteli je ještě nebožtík.“<br />

Mark řekl: „Pamatuješ na ložnici duchů ve Walesu, Berte?“<br />

„Nemluv o tom!“ řekl Bert. „Pouhá zmínka o tom a mrazí mě po celém těle.“<br />

„Co to povídáš,“ obrátil jsem se na Marka, „už od dětství nevěřím na duchy.“<br />

„Neříkal bys to, kdybys neprožil to co my,“ zvážněl Mark, „co teď řeknu je slovo<br />

od slova pravda a Bert to může dosvědčit. Hledali jsme ubytování ve vesnici, jméno<br />

jsem už zapomněl, nikdy si nepamatuji ty nevyslovitelný velšský jména. <strong>No</strong>cleh jsme<br />

nemohli nalézt. Už se stmívalo a jinovatka se objevovala na střechách. Unavení a<br />

promrzlí po dlouhém hledání jsme šli do výčepu trochu se ohřát a odpočinout. Byli tam<br />

jen tři sedláci a mluvili velšsky. Pili jsme a bylo ticho. Přemýšleli jsme o noclehu.<br />

´Zeptej se jich´ vybídl mě Bert. ´Myslíš, že rozumějí anglicky?´ řekl jsem. ´Myslím že<br />

jó,´ odpověděl. Zeptal jsem se tedy. Venkovani odpověděli anglicky s velšským<br />

přízvukem a s vysokým tónem na konci věty. Byli ochotní, ale o místu nevěděli. Jeden<br />

z nich řekl: ´Mohli byste to zkusit u Jonese. Nevím, jestli pronajímá pokoje, ale žije sám

---

ve velkém domě, říká se o něm, že je bohatý, ale i chtivý peněz. Je to známý lakomec.<br />

Jeho dům tedy není veselý, ale mohli byste to tam zkusit. Lehko to najdete, od hospody<br />

jděte doprava a pořád rovně. Je to poslední dům, trochu stranou od ostatních. Je vpravo<br />

v zahradě. Nemůžete ho <strong>mi</strong>nout. Dům je vysoký a nápadný.´<br />

Dopili jsme a šli jsme hledat Jonesův dům. Stál na mírném svahu. Nebylo vidět<br />

žádné světlo. Byla úplná tma. Styl domu byl starší. Zchátralá mřížová vrata se nakláněla<br />

do zahrady. Zahrada byla opravdová džungle a alej byla sotva znatelná pro plevel.<br />

Podíval jsem se na Berta a Bert na mne.<br />

´Vůbec se <strong>mi</strong> nelíbí ten hřbitov,´ řek jsem Bertovi, ´půjdeme?´ ´A kam?´ řek Bert.<br />

Stáli jsme tam nerozhodně a konečně jsem řekl: ´Zkusme to! Za optání nic nedáme.´<br />

Došli jsme ke dveřím, zatahali za zvonek a čekali. Za nějakou dobu jsme uslyšeli<br />

šustivý zvuk přibližujících se kroků. Dveře se s vrzotem otevřely a vrásčitý stařec na<br />

nás přilepil své krátkozraké oči. Měl pantofle a sametový kabátek, na hlavě měl<br />

přiléhavou sametovou čepičku.<br />

´Co chcete?´ řekl drsně a zvedl svíčku.<br />

Řekl jsem dost ostře: ´Můžete nám na noc pronajmout pokoj? Dlouho jsme<br />

hledali nocleh a jsme skoro zoufalí.´<br />

´Kolik zaplatíte?´<br />

´Deset šilinků.´<br />

´Dvanáct a bez jídla,´ řekl přísně.<br />

´Ano,´ řekl jsem nejistým hlasem.<br />

´Peníze!´ chtivě nastavil kostnatou ruku. Zaplatili jsme.<br />

´Vejděte!´ To bylo jeho přivítání.<br />

Šli jsme za ním do velké předsíně, pak po schodech a křivolaký<strong>mi</strong> chodba<strong>mi</strong>.<br />

Dům byl cítit zatuchlinou. Musím poznamenat, že ačkoliv v domě byly elektrické<br />

lampy, jediné světlo bylo od jeho svíčky. Jones otevřel dveře a řekl: ´Jděte, v pokoji je<br />

postel.´ A hned jak jsme vešli, zavřel dveře, ani nám nepopřál dobrou noc a odešel. Stáli<br />

jsme potmě ve dveřích. Odložil jsem tlumok a zapálil sirku. Na krbu jsem uviděl svíčku<br />

zastrčenou v láhvi. Zapálil jsem ji a její světlo bledě ozářilo rozlehlou místnost.<br />

V protějším rohu byla veliká postel z <strong>mi</strong>nulého století, nějaký zchátralý nábytek stál<br />

řídce rozestavěný bez pořádku po pokoji. Uprostřed stál poškozený, hrubý stůl z prken.<br />

Šel jsem k posteli a zvedl přikrývku. Byla tak prostředně čistá, ale vlhká.<br />

Posadili jsme se na postel. Ticho ztěžklo. ´Zaplať pámbu, že se jedná jen o jednu<br />

noc. Už aby bylo ráno,´ šeptali jsme. Nevím proč jsme šeptali, ale něco nám zadrhovalo<br />

hlas. Konečně jsem řekl: ´Nemůžeme jen tak sedět. Tady nedostaneme šálek čaje, jsme<br />

unavení, lehneme si, bude nám alespoň tepleji.´<br />

Šel jsem ke dveřím, abych si vzal tlumok, ale ten tam nebyl. ´Tys <strong>mi</strong> ho<br />

vzal?´zeptal jsem se Berta.<br />

´Ne, ale je tady vedle almary,´ řekl.<br />

´Ale já jsem ho nechal u dveří, když jsme přišli.´<br />

´Nestraš mě!´<br />

´Strašit tě? Vůbec na to nemám náladu. Je to divný, jak se tam ten tlumok<br />

dostal?´

---

´Fuj, ten dům se <strong>mi</strong> nelíbí,´řekl Bert a odplivl si.<br />

Mlčeli jsme, když jsme se svlékali. Postavil jsem svíčku na stolek u postele a<br />

vedle položil sirky. Bert si lehl první obličejem ke zdi. Lehl jsem si také a zapálil jsem<br />

si cigaretu. Mávnutím ruky jsem zhasil svíčku. Překvapením jsem zíral a pak se <strong>mi</strong><br />

hrůzou postavily vlasy, orosilo se <strong>mi</strong> čelo a obešel mě mráz. Plamen svíčky zhasl, ale<br />

světlo se neztratilo. Dřív než jsem byl schopen říci to Bertovi, světlo postupně zhaslo.“<br />

Mark udělal přestávku, utřel si pot na čele kapesníkem a strach z dávno prožité<br />

hrůzy se ještě odrážel v jeho očích. Pak pokračoval: „Nechtěl jsem Berta znepokojovat,<br />

ale rozhodl jsem se nespat. Ale jak se to často stává, když člověk nechce usnout, ztěžkla<br />

<strong>mi</strong> víčka a usnul jsem. Náhle mě vzbudil výkřik. Byl to Bert: ´Postel se vznáší,´ křičel,<br />

´bože můj!´ Ustrašeně jsem se chytil za pelest a postel se zakymácela tak, že jsme skoro<br />

vypadli. Oba jsme vyskočili z postele. Makal jsem po zápalkách na stolku. Krabičku<br />

jsem ve tmě našel, ale ruce se <strong>mi</strong> tak třásly, že jsem hned nedokázal sirku zapálit.<br />

Konečně se <strong>mi</strong> to podařilo. Dívali jsme se na postel.<br />

´Nehýbá se,´řekl Bert a zuby mu cvakaly. ´Půjdeme pryč a hned! Raději budu<br />

celou noc chodit po ulicích, než abych tady zůstal.´ Neříkal jsem nic. Snažil jsem se<br />

sehnat odvahu.<br />

´<strong>No</strong>, počkej, nejsme děti. Duchové neexistují. Určitě je někdo v místnosti, nebo je<br />

tady nějaký mechanismus. Podíváme se na to.´ Dívali jsme se pod postel a prohlíželi<br />

pokoj. Bert šel ke skříni a otevřel ji. Výkřik prořízl noční ticho. Zkameněli jsme. Ze<br />

skříně vykročila kostra. Zamířila k nám, sklonila hlavu, pokynula rukou a řekla:<br />

´Dostali jste vzorek zdarma?´<br />

Všichni se rozesmáli. Taková blbost! Co čekat od hochů z trhů?<br />

8. Ženský jazyk popravuje bez krve<br />

Konečně přišel den, kdy měl začít trh. Otevírací doba byla ve dvě odpoledne, ale<br />

já jsem byl u svého stánku už v deset hodin. Byl jsem neklidný. Zase a znovu jsem<br />

kontroloval kuřata, tuk, cibuli, brambory, mrkev, řepu, zelí, pórek, švestky, cukr, sůl,<br />

šunku… Tak často jsem to opakoval, že <strong>mi</strong> seznam v mozku bez mé vůle předříkával<br />

potraviny. Zařídil jsem si, že jeden muž středních let, který obvykle pomáhal<br />

v kanceláři <strong>mi</strong> přijde pomoci po své práci.<br />

Ve dvanáct hodin jsem měl smluvenu schůzku s Anne u stánku. Ještě jsem ji<br />

neviděl. Měl jsem problém, jak ji zaplatit. Budu jí muset slíbit mzdu, ale nevím kolik<br />

vydělám. Chtěl jsem to vyřešit, až s ní budu mluvit.<br />

Včera s Frankovou pomocí jsme stánek připravili. Byl osm stop dlouhý a šest<br />

široký. Měl pult s plynovým hořákem uprostřed. Byl dobře uzpůsoben k prodeji hrnců,<br />

já jsem važ neměl žádné zkušenosti s takovým prodejem.<br />

Chvíli po dvanácté přišla Anne a představila se. Byla to hezká, kučeravá dívka,<br />

přitažlivá, ale měla vtíravý způsob mluvy v rozporu ke své vizáži, ale uměla mluvit<br />

otevřeně, bez toho aby urážela. Je obtížné popsat její unikátní projev. Její slova sama o<br />

sobě byla urážlivě přímá, ale ona se tvářila příjemně, s úsměvem a její slova působila<br />

naivně, počestně, prostě.

---

Hezká, graciézní dívka to byla, spíše už středních let. Její pleť byla jemně<br />

broskvová, rozkošný nosík a přirozeně červené rty, výrazně hnědé oči, hnědé kučeravé<br />

vlasy, prostě byla přitažlivá.<br />

Řekla: „Ukažte zboží.“<br />

Vysvětloval jsem krátce, jak se potraviny vkládají do hrnce a pokračoval: „Když<br />

chcete vařit rýžový nákyp, musí se- „<br />

„Podrobnosti jsou zbytečné,“ přerušila mě, „teď ne…můžou si hrnec koupit na<br />

místě?“<br />

„Ano, a také ve firmě, adresa je na letácích.“<br />

„To neříkejte, letáky schováme a budeme říkat, že to mohou koupit jen zde.“<br />

„Ale letáky jsou reklama.“<br />

„To ano, ale když má člověk leták v ruce, tak není tak snadné mu něco prodat.<br />

Má příležitost koupi odložit, není nucen se rozhodnout hned. Obyčejně, když člověk<br />

nekoupí, když je zbožím nadšen, později už nekoupí nic. Tisíce letáků přinesou hrst<br />

objednávek do firmy, ale my ztratíme hodně zákazníků u stánku. Kolik ten hrnec stojí?“<br />

„Máme čtyři komplety jak vidíte a ceny jsou 35, 45, 55 a 65 šilinků.“<br />

Bude lépe, když zvýšíme cenu,“ řekla.<br />

„Ne, firma by to nedovolila, cena je pevná.“<br />

„Ale jenom jako,“ řekla, „rozumějte: my přirazíme hm…asi tak sedm šilinků<br />

k ceně a řekneme, že v době trhů je sleva sedm šilinků při okamžitém nákupu!“<br />

„Tak jo.“ Uvědo<strong>mi</strong>l jsem si, že Anne je velice hodnotný pracovník.<br />

„Chcete abych vařila?“ zeptala se.<br />

„Ne, budu předvádět sám a vy budete prodávat.“<br />

„A jak platíte?“<br />

„Ještě jsem se nerozhodl, chci to s vá<strong>mi</strong> probrat. Navrhuji se jít najíst do<br />

restaurace a tam to domluvíme.“<br />

Při jídle jsem nejistě začal: „K tý mzdě, no, záleží…“<br />

„Na čem záleží?“ zatvářila se podezřívavě.<br />

Zasmál jsem se: „Ne, ne, o takové podmínky se nejedná! Poslouchejte mě chvíli,<br />

vysvětlím vám situaci. Ten hrnec je dobrý a já ho umím předvádět. Jsem si jistý, že<br />

prodej půjde, ale můj šéf <strong>mi</strong> neplatí. Zaplatí jen procenta z prodeje a já musím své<br />

pomocníky platit sám. Tak to je. Tak kolik chcete slečno Millarová?“<br />

„Tři libry týdně plus procenta.“<br />

„<strong>No</strong>, slečno Millarová…“<br />

„Anne stačí.“<br />

„Dobře, tedy Anne, nikdy jsem neprodával na tržišti a tak nevím, co nás čeká.<br />

Chci zaplatit dobře, vím, že jsi pro mne nepostradatelná, máš zkušenosti, ale byla by<br />

hloupost slíbit ti hodně, když si nejsem jist, že to budu schopen splnit. Doufám, že <strong>mi</strong><br />

věříš. Vím, že požaduju hodně, když mě neznáš, ale <strong>fakt</strong> <strong>mi</strong> věř, ještě jsem nikoho<br />

neokradl ani neobelhal ve svém životě. Mám teď několik liber, ale už jsem dva slíbil<br />

tomu muži, co nám přijde pomoci večer na několik hodin. Můj návrh je, že ti zaplatím<br />

pět liber za dobu trvání trhu. Ostatně to bude záležet na tom jak půjdou obchody. Ale ty<br />

půjdou, jsem o tom přesvědčen. Zaplatím ti jistě víc, než čekáš. Tak co myslíš Anne?“

---

Anne chvíli přemýšlela a pak řekla: „Zdáš se <strong>mi</strong> O.K., přijímám, ale jestli mě<br />

zklameš, rozdupu a roztrhám tvůj stánek na kusy a chytím tě u krku. Jsem hrozná, když<br />

se rozčílím, varuju tě!“<br />

Oba jsme se rozesmáli. Byla v dobré náladě. Natáhla ruku a řekla: „Dej teď dvě<br />

libry!“ Dal jsem jí je.<br />

„Je to hotový – a teď ahoj buď zdráv, můj drahý!“ Ale řekla to žertem.<br />

9. Do toho!<br />

Bylo čtvrt hodiny po druhé. Návštěvníci pomalu přiházeli. Dívali se sem a tam.<br />

Stál jsem v kuchařském oblečení. Anne začala vyvolávat: „Pánové, dámy, pojďte k nám<br />

a prohlédněte si náš kouzelný hrnec, vaří vše sám a bez vody! Pojďte, pojďte, za malou<br />

chvíli začne předvádění!“<br />

Byl jsem připraven, čekal jsem, jen začít. Kolemjdoucí se dívali, ale nikdo se<br />

nezastavil. Podívali jsme se s Anne na sebe.<br />

„Zkusíme to jinak,“ řekl jsem, „Anne, oblékni si kabát a postav se k pultu a<br />

pozorně se dívej a já začnu.“ Anne to udělala. Rozpustil jsem tuk v hrnci a začal smažit<br />

kuře. Dva lidé se zastavili a zvědavě se dívali. Nevšímal jsem si jich, věnoval jsem se<br />

práci. Přišli jiní. Dívali se. Nemluvil jsem. Po očku jsem pozoroval Anne, která se<br />

pomalu sunula stranou, aby uvolnila místo lidem.<br />

Vyndal jsem kuře z hrnce a držel hov ruce, aby bylo dobře vidět. Znovu jsem ho<br />

položil, zvedl jsem talíř s brambory a poprvé pohlédl na lidi a začal hovořit mírným<br />

tónem. Vložil jsem brambory na dno, aby se pekly. Počet lidí se zvětšil a já jsem zvýšil<br />

hlas. Současně jsem vložil cibuli, mrkev. pórek, zelí, pudink, švestky a hrnec jsem<br />

uzavřel. Pak jsem vzal jiný komplet a začal vysvětlovat. K uvaření byla potřeba jedna<br />

hodina. Čím víc jsem mluvil, tím víc jsem se dostával do varu. Přidával jsem vtipy a čas<br />

pěkně ubíhal. Nikdo se nehýbal. Lidí ještě přibylo. Ti zadní natahovali krky, aby viděli.<br />

Jídlo se dodělávalo. Odklopil jsem hrnec a ukazoval díl po díle hotová jídla a<br />

vychvaloval kvalitu, zvedl díly nad hlavu, aby i vzadu viděli. Rozplýval jsem se nad<br />

kůrčička<strong>mi</strong> na bramborách tak, že se <strong>mi</strong> ani nedostávalo slov a má ústa se roztáhla<br />

k širokému úsměvu.<br />

Anne stála stranou, připravená s cenovým bločkem na prodej. Předváděčka<br />

skončila a my jsme začali prodávat. Dařilo se. Pak jsem začal znovu a znovu a znovu.<br />

Zájemci se hrnuli. Čas na čaj už <strong>mi</strong>nul, ale my dva jsme byli neúnavní. Ital, který vedle<br />

nás prodával mramorové sošky mě varoval: „Tak to nemůžete stále dělat, přijdete o<br />

hlas.“ Ale já jsem nedbal. Později na dalších a dalších trzích jsem mohl konstatovat, že<br />

jsem šťastná výjimka a přesto, že jsem svůj hlas skutečně značně namáhal, nikdy jsem<br />

neochraptěl.<br />

Anne mě přesvědčila, že je ve své profesi výborná. Svým otevřeným přístupem<br />

brala okamžitě objednávky a neztrácela čas. Jak<strong>mi</strong>le se někdo začal vyptávat, jak uvařit<br />

nějaké speciální jídlo, odkázala ho na receptář, ale ten nebyl nějak zvlášť povedený,<br />

protože tam byla popsaná obvyklá jídla v USA. Když zákazník nebyl spokojen<br />

s vyhýbavou odpovědí, Anne nejdříve uskutečnila prodej a pak zákazníka poslala za<br />

mnou. Všiml jsem si, že zákazníci, kteří přišli ke konci předváděčky, nevěděli přesně co

---

si u Anne koupili a ptali se pak mne. Anne prodávala s blokem v ruce. Rychle napsala<br />

datum a zeptala se: „Který komplet si přejete?“<br />

„Ne, já ne…“<br />

„Ano, vy si…pro kolik osob se bude vařit?“<br />

„Pět, ale…“<br />

„Dobře, komplet za 55 šilinků,“ a zesmutněla a psala: „Jméno?“<br />

„Ale já ne…“<br />

„Prosím jméno? Adresa?- Děkuji. – Prosím 55 šilinků.“<br />

„Nemám u sebe 55 šilinků…“<br />

„Kolik máte?“<br />

„Jen několik šilinků.“<br />

„Dobře, deset šilinků stačí jako záloha. – Děkuji…tady máte potvrzení. Vrchní<br />

kuchař vás naučí s tím pracovat. Děkuji! Děkuji!!“<br />

Musím zde zdůraznit, že každý prodavač má svůj vlastní způsob prodeje a že není<br />

úspěšné přebírat styl někoho jiného. Můj způsob byl: vysvětlit funkci hrnce<br />

s poukázáním na ekono<strong>mi</strong>ckou stránku, úsporu práce a času a zachování kvality<br />

potravin. Pak jsem čekal na vhodný okamžik k napsání objednávky.<br />

David, můj večerní pomocník používal jiný způsob. Mluvil důvěryhodně a<br />

otcovsky skotským dialektem a často kladl ženám ruku na rameno. To gesto nebylo<br />

fa<strong>mi</strong>liární ani urážlivé, od jiného by to pravděpodobně tak nevyznělo.<br />

U jiného stánku prodávali jiný hrnec. Prodejce jsem neznal. Vařil rychle<br />

stlačenou párou. Když pára docílila určitého stlačení, píšťala hlásila, že se hrnec musí<br />

stáhnout z ohně. Čas os času byla píšťala slyšet, ale já jsem byl příliš zaměstnán, abych<br />

se zajímal o tuto metodu vaření.<br />

Způsob prodeje, který jsme používali my, před shromážděním lidí ve mně<br />

vyvolával asociaci, že se lidé podobají ovcím a mne začalo bavit studovat v praxi<br />

psychologii davu.<br />

U vedlejšího stánku prodávali nový kráječ na chléb, na sýr a podobně. Po<br />

předvedení bylo potřeba, aby hned alespoň jeden zákazník koupil. Jestliže se tak<br />

nestalo, další už nekupovali. Buď úspěch, nebo nic. Všichni se chovali jako ovce. Viděl<br />

jsem, že po předvedení rozdával trhovec kráječe lidem do ruky a vybízel je, aby si to<br />

zkusili. Vysvětlil <strong>mi</strong> proč to dělá. Kdyby to nedělal, lidé by po předvedení hned odešli a<br />

on by stačil prodat jen tak dva, tři kráječe, ale když má člověk věc v ruce, stojí a hloupě<br />

ji drží, nemá odvahu ji vrátit na pult a čeká, dokud mu ji prodejce nevezme z ruky a<br />

nenapíše účtenku. Bylo to zvláštní. Ti lidé stáli pět i deset <strong>mi</strong>nut jako svázaní.<br />

Jednou odpoledne před zavřením jsem uslyšel chraplavý hlas, který vykřikoval<br />

něco o krádeži svačiny. Uviděl jsem jasnovidku se zaťatý<strong>mi</strong> pěst<strong>mi</strong>, jak běží celá<br />

rozčilená okolo. Byla to taková bábochlap s ostře řezaný<strong>mi</strong> rys a se svaly jako zápasník.<br />

Znal jsem ji od vidění a několikrát jsem ji viděl opilou. Anne vyprskla smíchem.<br />

„Co se děje Aničko?“ zeptal jsem se.<br />

Pro smích nedokázala odpovědět. Smála se tak, že jsem nemohl nesmát se také,<br />

ačkoliv jsem nevěděl proč.

---

„To je k popukání!“ řekla. „Ubohá Mary! Umírá strachem…víckrát už nic<br />

neukradne…hahaha!“<br />

„Tak <strong>mi</strong> to Aničko vysvětli!“<br />

Anne si utřela oči a povídá: „Mary, ta hloupá holka, dělá ve stánku s nábytkem,<br />

šla k věštkyni, aby se dověděla svůj osud, ale nikoho tam nenašla. Viděla tam ale<br />

svačinu a snědla ji. Teď umírá strachem, že ji čarodějka najde, až se podívá do své<br />

skleněné koule. Holka pitomá.“<br />

Jednou jsem mluvil s Markem a přišel Bert a řekl: „Tvůj konkurent tě pomlouvá a<br />

veřejně haní tvůj hrnec.“<br />

„Kdo?“ zeptal jsem se.<br />

„Prem, ten co předvádí tlakový hrnec.“<br />

Šel jsem hned k jeho stánku. Nevěděl jsem, že ten nechvalně známý Prem je na<br />

trzích a ani jsem si nevšiml jména na stánku PREM COOKER CO. Všechno se ve mně<br />

vařilo. Prem předváděl. Vedle něho ještě někdo stál. Schoval jsem se mezi lidi. Stěží<br />

jsem na něho viděl přes hlavy lidí. Zdálo se, že je přiopilý. Měl na sobě dlouhý chlupatý<br />

kabát a kuchařskou čepici. Byl neoholený. Slyšel jsem: „Víte? Vy nevíte??“ a<br />

předklonil se dopředu a napřáhl paži s vystrčeným ukazováčkem a skoro se dotýkal<br />

obličejů lidí, kteří stáli blízko. „Mám sedumnáct medajlí za vařenie. Královská výsost<br />

koupila vode mně tri hrnky na vaření šestek…švestek pro královnu. Koukejte bejt<br />

vopatrný co kupujete. Tady ten hrnec je z vocele, né z alu<strong>mi</strong>nia! A-l-u-m-i-n-i-m-o vás<br />

votráví…tisíce lidí umírá každej den po jídle z alumenia…“ a tak dál stále pokračoval.<br />

Bylo zřejmé, že o vaření neví nic. Lhal a vytahoval se a nadával. Měl způsoby diktátora,<br />

ale k mému překvapení – prodej mu šel.<br />

Zuřil jsem. Moje hrnce byly hliníkové. Vrátil jsem se do svého stánku a začal<br />

opět s exposicí. Vracel jsem stejnou <strong>mi</strong>ncí.Vychechtával jsem se Premovi a jeho<br />

hrncům před posluchači, ale jeho jméno jsem nevyslovil. Vždy, když bylo slyšet syčivé<br />

unikání páry z Premova hrnce, přerušil jsem svou řeč a podotkl: „Já slušně prodávám<br />

slušné zboží. Tento hrnec vaří správně, není třeba potraviny zalévat vodou, jídlo se<br />

nerozvaří na kaši a neztrácí se vitamíny zbytečným vařením při vysoké teplotě. A také<br />

(položil jsem si ruku k uchu a počkal, až syčení dostoupilo k ostrému hvizdu) neječí.<br />

Pak přišel ten člověk, kterého jsem viděl u Prema. Prohlásil, že je agent firmy<br />

Prem a řekl: „Vypadá to, že pomlouváte naše zboží!“<br />

„Mluvím o metodě vaření, nez<strong>mi</strong>ňuji se o vašem zboží, ani vás nejmenuji.“<br />

„Přišel jsem, abych vás varoval, abyste se staral o své zboží a nás si nevšímal.“<br />

„<strong>No</strong> dovolte, když váš předváděč se jedovatě z<strong>mi</strong>ňuje o mně, to je v pořádku? A<br />

teď, když mu to vracím, mně přicházíte varovat? To je v pořádku? Něco jste začali a<br />

teď se vám to nelíbí? Nechte si své rady! Vyhlašuji vám boj!“<br />

Pár dní, před koncem trhů Premův stánek zůstal opuštěný. Prem utekl s penězi,<br />

které patřily jeho nájemci.<br />

Konstatoval jsem, je náš stánek je příliš malý. Našli se i lidé, kteří telefonovali do<br />

firmy, že nemohli vidět předváděčku. Anne mínila, že je možné, že byli i zákazníci,<br />

kteří stáli vzadu a nedostali se k pultu a ona jim nemohla hrnec prodat. Nevěděl jsem co<br />

mám dělat, ale ona řekla: „Mám nápad. Naproti je stánek městské dopravní společnosti,

---

která přepravuje balíky. Jsou tam dva mladíci. Půjdu tam a zařídím, abychom mohli po<br />

expozici brát objednávky a i prodávat tam.“<br />

„Nápad je to dobrý, ale oni nám to nedovolí,“ řekl jsem.<br />

„Nech to na mně, já to zařídím.“ A hned šla a svým bezprostředním způsobem to<br />

zařídila. Mohl jsem pak s Davidem prodávat u nás a ona v protějším stánku.<br />

Přiblížil se konec trhů. Výdělek činil 72 liber. Věnoval jsem Davidovi 3 a Anne<br />

20 liber. Zůstalo <strong>mi</strong> skoro 40 po odpočtu už zaplacených mezd. 40 liber! Po takové<br />

zkušenosti už jedině trhy! Už nikdy od dveří ke dveřím!<br />

Anička byla opravdu spokojená.<br />

10. Ženský úsměv je past.<br />

Druhý den já a Anne jsme balili. Unavení a špinaví jsme seděli na bednách. Anne<br />

se <strong>mi</strong> moc líbila, oblíbil jsem si ji. Byla veselá a vtipná. Úsměv se jí neztrácel ze rtů.<br />

Když jsme vše dokončili, šli jsme na procházku domů. Šla stejným směrem, ale<br />

v určitém místě se naše cesta rozdvojovala.<br />

„Jak strávíš večer?“ zeptal jsem se.<br />

„Nevím. Co chceš dělat?“<br />

„Nejdřív půjdu domů, umyji se a dám se do pořádku, vyjdu si někam na čaj a<br />

potom si smlsnu trochu opia.“<br />

„Opium?“ řekla téměř v šoku.<br />

„Neboj se, to je přenesený význam. Moje opium je lehký druh. Je to kino. Tam<br />

mohu být v jiných sférách a zapomenout na boj o chléb náš vezdejší. Možná bys šla se<br />

mnou?“<br />

„<strong>No</strong>, ráda, ale nějak chybí čas. Proč nejít ke mně? Je to blíž, bylo by to lepší.<br />

Můžeme se dát do pořádku a nějaký kuchař se může uráčit nám uvařit čaj a my si<br />

ušetříme čas.“<br />

„Výborně, díky za tu čest!“<br />

Měla hezký byt a příhodnou kuchyň, malou koupelnu, ložnici jako obyváček a<br />

jídelní kout. Teplé vody bylo dost. Myl jsem se, zatím co ona uklízela a připravovala<br />

jídlo.<br />

„Nu,“ řekla, „nalej se čajem, umíš to vůbec?“ zažertovala. „Nebudu se dlouho<br />

koupat. Jídlo se dělá v troubě. Peču jen salám, ale může se to vylepšit sýrem a ještě se<br />

tady něco najde. Tady máš noviny na rozptýlení, ale dá se očekávat, že…je v nich<br />

pravdivý jen datum.“<br />

Po jídle jsem jí pomohl umýt nádobí a pak jsme seděli v obýváku a hledali<br />

v novinách jaké filmy hrají v kinech. Anne vybrala za<strong>mi</strong>lované drama, ale já jsem byl<br />

pro jiný film.<br />

„Nemám moc rád ty nahaté nohy. Pokud se jedná o lásku, dávám přednost<br />

něčemu reálnějšímu než je zboží z Hollywoodu.“ Ale jejímu návrhu jsem ustoupil.<br />

Chybělo dvacet <strong>mi</strong>nut do začátku, ale kino bylo daleko. Pokračovali jsme<br />

v kouření a pohodlně seděli jeden proti druhému.<br />

„Líbí se ti můj byt?“ zeptala se.

---

„Moc,“ odpověděl jsem „je bezva zařízený. Můj byt je ošklivý a nepohodlný, asi<br />

si budu hledat jiný. Líbil by se <strong>mi</strong> takový, jako je tenhle, kde domácí nekontroluje každé<br />

nutí. Nevíš o nějakém? Čím podobnější tvému, tím líp.“<br />

„Zdá se, že je v tvé konverzaci něco fa<strong>mi</strong>liárního,“ řekla koketně.<br />

„Ne,ne, ale nebylo by <strong>mi</strong> to proti mysli.“<br />

„<strong>No</strong>.no,“ napomenula mě, „líbila by se <strong>mi</strong> tvoje společnost, ale není tady místo,<br />

ostatně ani postel.“<br />

„Tak?“ zeptal jsem se významně.<br />

„Tak?“ opakovala s koketním upejpáním.<br />

„Tak!!“ řekl jsem rozhodně.<br />

Ten večer jsme do kina nešli.<br />

11. Růžové ráno.<br />

Když jsem se ráno probudil, uviděl jsem Aničku, jak s grácií připravuje snídani.<br />

Měla půvabnou květovanou zástěru do pasu a prozpěvovala si. Pobíhala po místnosti.<br />

Její kaštanové lokny tancovaly při každém kroku. Z jejich hnědých očí zářila<br />

spokojenost.<br />

„Konečně jsi ses zbudil, ty <strong>mi</strong>luješ svou postel.“<br />

„Ne, naši.“<br />

„Budeme jíst tady, je tady tepleji.“<br />

„Jé, ty jsi rozdělala krásný oheň! Nic se ti při tom nestalo? Ještě jsem neviděl<br />

ženu, která by uměla rozdělat oheň. Ženám chybí logika. Ony si nedokážou představit,<br />

že oheň potřebuje vzduch a ne dřevo a uhlí.“<br />

„Máš pravdu. Jsi zkušený. Už to dělat nebudu, bude to tvá práce.“<br />

Začal jsem s ranní toaletou a po očku jsem ji pozoroval.<br />

„Už je to hotovo,“ pípla.<br />

Přišel jsem k ní úplně blízko a díval jsem se jí do očí. Objal jsem ji a přitiskl<br />

k sobě.<br />

„<strong>No</strong>,no,“ napomínala, „znovu ne.“<br />

„Já jsem něco říkal?“ protestoval jsem s předstíraným nevinným tónem.<br />

„Když jsi tak blízko, není potřeba abys mluvil – ostatně – musí se také jíst…víš?“<br />

„Divný nápad! Ale nebudu ti drahá odporovat, budu i jíst.“<br />

Potom jsem odešel do svého bytu. Domácí jsem řekl, že končím nájem a pak jsem<br />

šel do firmy.<br />

Pan Thorsen <strong>mi</strong> vyjádřil svou spokojenost.<br />

„Ano,“ řekl jsem, „trhy řeší naše problémy. Musíme je využívat.“<br />

„Jistě, najmu opět stánek na podzim v listopadu ve Waverley Market.“<br />

„V listopadu příští rok?“ koktal jsem. „Ale vždyť jsou trhy i v jiných městech.“<br />

„Bez pochyby, ale já jsem vždy obchodoval v tomto městě a jinde bych nechtěl.<br />

Lituji, ale my nejsme zařízení na podnikání v celé ze<strong>mi</strong>.“<br />

Neodpověděl jsem mu a ztratil jsem náladu. Doma jsem vypravoval o verdiktu<br />

mého zaměstnavatele Anne.

---

„Neztrácej odvahu,“ řekla „život je takový, jaké máš k němu podmínky. Co<br />

kdybychom koupili hrnce, firma by nám je jistě prodala levně. Do jednoho hrnce dáme<br />

doma jídlo aby se vařilo a já ti budu pomáhat prodávat zase po domech. Když spojíme<br />

náš prodej, získáme víc procent. Jsem si jistá, že s tím bude pan Thorsen souhlasit.“<br />

Pan Thorsen souhlasil. A tak jsme společně prodávali. Annina společnost činila<br />

práci veselejší. Anička klepala na jedné straně ulice a já na protější. Já jsem ale brzy<br />

ztratil elán. Snil jsem u trhu.<br />

Čas ubíhal. Byl začátek února. Přišel jem domu trochu unavený. Byla sobota<br />

odpoledne. Anička obyčejně v sobotu neprodávala, ale uklízela, nakupovala a vařila.<br />

Když jsem vstoupil stála uprostřed místnost s rukama za zády. Obličejem se ke mně<br />

natahovala a špulila rty.<br />

„Polib mě!“ řekla.<br />

„Rád!“<br />

„Ale polibek je pro něco zvláštního!“<br />

Beze slova jsem slavnostně splnil její přání. Ona si pak položila špičku prstu pod<br />

bradu a udělala pukrle. Rozšířil jsem oči, ještě jsem si úplně nezvykl na rozdíl mezi<br />

Anne prodavačkou a Aničkou družkou. Podala <strong>mi</strong> leták a pukrle opakovala.<br />

„Krásný dárek!“ opáčil jsem s ironií. „Je to reklama na konkurenční zboží!“<br />

„Ty, takový moudrý muž, kde se ti prochází mozek? Ty nerozumíš, že je to příležitost?<br />

Ten hrnec patří londýnské akciové společnosti, možná že je vel<strong>mi</strong> mocná. Viděla jsem<br />

ten plakát v železářství. Tedy, jestli ta firma prodává tady v obchodech, určitě<br />

obchoduje v celé ze<strong>mi</strong>. Mám ještě vysvětlovat? Napíšeme na adresu, která je na plakátu<br />

o našem úspěchu na trhu a necháme se najmout.“<br />

Jak<strong>mi</strong>le to dopověděla, nadchnul jsem se pro tu myšlenku. Hned večer jsem<br />

napsal dopis firmě V.I.Kerr Co Ltd., která prodávala Kukol – hrnec na vaření bez vody a<br />

popsal náš prodej na trhu. Za dva dny přišla odpověď, vzorkový hrnec a mzdové<br />

podrobnosti a také pozvání na pohovor k řediteli.<br />

„Ta firma nespí,“ řekl jsem Aničce.<br />

12. Chceš-li s vlky býti, musíš s ni<strong>mi</strong> výti.<br />

Vysoký černý klobouk, tvrdý bílý límeček, černá kravata, černobíle proužkované<br />

kalhoty, šedé psí dečky a tmavě šedý svrchník. Tak jsem se ustrojil. Jsem v Berwick-on-<br />

Tweed u skotsko-anglických hranic. Jsem teď jeden z velké armády obchodních<br />

cestujících. Jeden z těch bojovníků za nacpání zboží do již přeplněných krámů. Ten,<br />

který si přečetl knihy a brožury o prodeji a v novinách čte články o komerci. Jeden<br />

z těch, kdo studuje, jak prodávat obchodníkům, kterým se zase nedaří prodat lidem,<br />

kteří nemají peníze. Ten, který čte v časopisech, že nejhlavnější povinností je prodávat,<br />

stále prodávat, získávat trhy a vydobýt si perspektivu a vynechává články, které jsou<br />

natištěny hned vedle o tom, že jediná cesta k prosperitě je <strong>mi</strong>nimální nákup a maximální<br />

šetření. Všude ve všech městech a vesnicích a velkoměstech procházím<br />

s navštívenka<strong>mi</strong>, vždy připraven ji vytáhnout z kapsy a s rukou připravenou<br />

k významnému potřepání, s obdivným výrazem ve tváři na potenciálního zákazníka. Pro<br />

tuto armádu obchodních cestujících nejsou dveře přiražené před obličejem porážkou.

---

Podle masky na obličeji jsou úspěšní. Nepokládají se za druhořadé prodejce, ale za<br />

důstojné agenty komerční firmy. Potkávají se na cestách ve skromných hotelech. Jsou<br />

důležitý<strong>mi</strong> členy obchodního bratrstva. V hotelových restauracích si povídají a lžou si o<br />

velkých objednávkách. Mluví o obchodním boomu, který hlásí národní statistiky.<br />

Dodávají si odvahu. Svorně pijí pivo a vykládají si peprné historky.<br />

Ale několik z nás přece jen má úspěch…natolik, že nemusí skrývat, že<br />

vynechávají pravidelné jídlo. Vydělají tolik, že mohou i poslat něco domů manželce.<br />

Zejména jsou to ti, kteří prodávají uznávané boží. A ostatní? V hotelech nejsou<br />

k poznání mezi ostatní<strong>mi</strong>, ale když jsou sa<strong>mi</strong> na ulicích, nebo v hotelovém pokoji,<br />

maska spadne a objeví se vizáž ustaraného člověka a je možno číst jeho hořké<br />

myšlenky: bude firma spokojená s bídný<strong>mi</strong> objednávka<strong>mi</strong>? nepropustí mě? jak sestavit<br />

dopis, abych firmu uspokojil? jak do dopisu vdechnout opti<strong>mi</strong>smus, který chybí? co<br />

poslat manželce, aby nežila v bídě? za co si koupit boty na výměnu za ty sešlapané,<br />

které nestydatě usvědčují z neúspěchu?<br />

Průmyslová krize těžce dolehla. Několik majitelů obchodů nebo firem zdvořile<br />

vysvětlovalo, že kvůli špatnému prodeji již nemohou nakupovat Jiní se zaštiťovali<br />

sekretářka<strong>mi</strong> a nechtěli s ná<strong>mi</strong> jednat. A další ne<strong>mi</strong>losrdně předstírali zaměstnanost a<br />

nechávali prodejce přicházet znovu a znovu a zcela zbytečně.<br />

Ve svém novém zaměstnání jsme neměl úspěch. Něco chybělo. Při setkání s ředitelem<br />

V.I.Kerr v Edinburgu jsem si zařídil, že budu prodávat obchodníkům od Edinburgu<br />

směrem na východní část Británie a dál na jih s cílem v Londýně. Jak jsem počítal,<br />

dostal bych se do Londýna v březnu a začal bych vystavovat a předvádět v Londýně na<br />

trzích „Ideal Homes“. Po rozhovoru s ředitelem jsem šel za Anna. Domluvili jsme se, že<br />

z mého platu 4,5 liber a malého procenta jí pošlu tolik, kolik budu moci a ona že přijde<br />

v březnu do Londýna, aby <strong>mi</strong> pomáhala. Anička s tím souhlasila a byla plná opti<strong>mi</strong>smu.<br />

Aničce jsem pravidelně psal a nezakrytě popisoval své neúspěchy. Ona odpovídala<br />

okamžitě a její dopisy <strong>mi</strong> dodávaly odvahu a ulehčovaly mou samotu.<br />

Tak jsem dospěl až do Berwck-on-Tweed. Zde jsem se rozhodl změnit svůj<br />

způsob prodeje. Když jsem prodával obchodníkům, nepřeháněl jsem, ale upřímně jsem<br />

vysvětlil vše o hrncích, protože jsem věřil, že prodavači jsou šikovní a bystří, prostě<br />

schopní hoši. Ale nebylo to efektivní. Nyní jsem to začal vysvětlovat stejným způsobem<br />

jakým jsem to dělala na veřejnosti. Vešel jsem do obchodu záříc nadšením, lhal jsem o<br />

hrncích, o hrnoucích se objednávkách, vykládal, gestikuloval a přeháněl…a měl jsem<br />

úspěch. Pokračoval jsem tou metodou a prodal tři až šest, někdy i dvanáct sad hrnců<br />

v každém železářství. V ostatních prodejnách jsem takový úspěch neměl. Pracoval jsem<br />

tak od města k městu, a prošel Newcastle, Sunderland, West Hartlepool,<br />

Middlesbrough, Stockton, York, Scheffield, Chesterfield…šel jsem stále na jih až jsem<br />

došel do Plurtown.<br />

13. Zlý sen<br />

Bylo šest večer a já nevěděl jak bych se rozptýlil. Byl jsem v Plurtownu,<br />

…Plurtown? Ano,dobře si pamatuji to jméno toho velkoměsta…ale něco…co to jenom

---

je? To je divné, jak paměť vynechává. Tolik jsem byl zaměstnán v poslední době, už <strong>mi</strong><br />

to nemyslelo.<br />

Už jsem si vzpomněl. V tom městě je esperantská skupina. Ale ty jsou i v jiných<br />

městech, který<strong>mi</strong> jsem procházel. Já blbec! Ztrácel jsem příležitosti jak strávit příjemné<br />

večery. Hned jsem se začal vyptávat a měl jsem štěstí. Právě dnes byla schůzka v osm<br />

hodin. Zneklidněl jsem. Dvě dlouhé hodiny konečně <strong>mi</strong>nuly pro unavené nohy a tak<br />

jsem se vydal na schůzku esperantské skupiny. Vešel jsem do místnosti a zůstal do<br />

deseti hodin. Vracel jsem se domů se silným pocitem deprese. Mizerná výslovnost,<br />

nedostatek života a schopnosti se vyjádřit, málo rozhovorů v esperantu, plácání o<br />

interních záležitostech, zcela chyběla idea smyslu mezinárodního jazyka a všechno to<br />

ještě přitížilo mému již tak dost těžkému kameni na mém srdci.<br />

V hotelu jsem bez chuti žvýkal jídlo a myslil na esperantisty, kteří <strong>mi</strong>moděk<br />

vlastně tupili ten nádherný jazyk. Nejednalo se o to, že se jazyk teprve učili, i já jsem<br />

byl ještě žák, jednalo se o něco jiného, velice důležitého, chyběl jim cit pro jazyk.<br />

Neuvědomovali si, že esperanto není pouhý kód pro žvatlání frází. Neuvědomovali si<br />

široké možnosti vyjadřování, plnokrevnost, vyspělost a důstojnost jazyka. Chybělo<br />

pochopení, že esperanto má výslovnost podle určitých pravidel a nevyslovuje se středo-<br />

nebo jiho-anglickým dialektem, pocházejícím z arogance nevzdělanců. Co mě dráždilo<br />

nejvíc, byla jejich ohromující soběstačnost.<br />

Nemohl jsem usnout. Převracel jsem se ze strany na stranu, ale ti esperantisté se<br />

<strong>mi</strong> stále mleli v hlavě. Už jsem chtěl vyskočit a běžet ke každému esperantistovi<br />

v Plurtownu domů a křičet tam na protest. Konečně jsem neklidně usnul.<br />

Zdá se <strong>mi</strong> sen. Byl jsem Plurtownu. Věděl jsem že je to Plurtown, ale nějak<br />

vypadal jako jiné město. Uprostřed náměstí stál policista. Zeptal jsem se ho: „Kde je<br />

prosím klub esperantistů?“<br />

Policista si mě prohlížel, jako bych byl blázen a vypukl v hlasitý smích: „Ha….!“<br />

S překvapením jsem na něho zíral. „<strong>Esperanto</strong> – desperanto!“ řekl. „Zkusili jsme ho<br />

postavit <strong>mi</strong>mo zákon, ale pak se rozhodlo, že je příliš směšné, abychom se s ním<br />

zabývali. A vy chcete jít do klubu? Klub je tam, co sedí ten člověk na chodníku.“<br />

„Co tam dělá?“ zeptal jsem se.<br />

„Vy nevíte? Tvoří nějaký základ pro lesperanto. Před ním je na chodníku<br />

fundamento z velkých dřevěných písmen. On odstraňuje všechna smysluplná slova a<br />

dává je na stranu, ale když slovo vypadá jako neologismus, vytáhne ho hákem. A pak<br />

bere R z několika slov a dává je ke slovům, která končí nebo začínají samohláskou. Ve<br />

velkém koši vedle sebe má hromadu U vedle O a dělá tak dvojhlásky. Z některých slov<br />

bere I a míchá je s E z vedlejšího košíku a výsledek je krátký zvuk, podobný<br />

anglickému i. To smíšené slovo pak vrací.“<br />

Rozčileně jsem běžel k tomu przniteli a křičel jsem: „To nesmíte dělat! To je<br />

neomluvitelné!“<br />

„Hiler, ver mluvite mouc cezim rakcintem, ver nevislouvijeter R. Vijdeter<br />

douvnitř rar pouslichej pefiktnir vyslouvnost!“

---

Vběhl jsem dovnitř. Přistoupil ke mně muž budící vážnost. Podal <strong>mi</strong> ruku a řekl:<br />

„Vetam vás. Tady sir vyučujer dobrir respiantor. Jár studuj jazyk ruž čtyřer roky.<br />

Pousaďter ser <strong>mi</strong>zer nás.“<br />

Rozhlédl jsem se. Seděla tam asi desítka osob. Mluvili anglicky. Skoro všichni<br />

byli staří. Na jedné straně na vyvýšeném místě sedělo dvanáct mužů.<br />

„Kdo to je?“<br />

„Tor jsou soudcir, ktiřír střežír, raby ser někdour nizpronivěřil našem dahým<br />

zákounům.“<br />

Představil jsem se.<br />

„Vašer j<strong>mi</strong>nour znér ritalsky. Rumeter ritalsky?“<br />

Přikývl jsem: „Mí rodiče byli švýcarští Italové z kantonu Ticino.“<br />

Muž začal komolit italštinu. Soudcové povstali a společně jedním hlasem pronesli<br />

anglicky: „Mluvte esperantem!“<br />

Mluvčí se postavil přede mne a začal: „Dnis chcer mlouvit ror rulecích<br />

v Plurtowvnur. Jer zder mnouhor rulec, rae čem vec ser městour zvětšujer, tém věc jer<br />

zder rulec. Dělnecir…“<br />

Soudci zase povstali a řekli anglicky: „Není dovoleno mluvit o politice!“<br />

„Proumeňter…Mužir stavějir rulicer. V rulecech jsou doumy, škouly, raler nir<br />

koustily…“<br />

„Výborně,“ řekli soudci anglicky.<br />

„Rar v rulecech jsou svetelny rar každý vičir přecházír lampář…“<br />

Soudci náhle vyskočili a se šokem v tváři křičeli anglicky: „Fuj, co si to<br />

dovolujete říkat neologismus! Lampář není dovolen!“<br />

„Raler jár chtěl jen řecir, raby zapálel loucerny,“ bránil se mluvčí.<br />

Ale teď se zvedli i přítomní a ukazovali na mluvčího prstem a obviňovali ho:<br />

„Rudělal jsir nioudpoustetilný hřéch, vyslouvil jster neologismus!!“<br />

Soudci seděli konsternovaně a jejich krky se prodloužily na jeden metr, ohnuly se<br />

a hlavy z<strong>mi</strong>zely studem pod lavicí.<br />

Mluvčí pokračoval: „Všichny doumy jsou z cehil…Jár vedém, žer jidin chlapec<br />

nerouzumér náš dahý jazyk, tedy s douvouleném všech boudir poukračovat ranglecky.“<br />

Chlapec protestoval: „Já dobře rozumím.“<br />

Předseda otcovsky klepl chlapce přes hlavu a řekl: „Ranor, tor ser mysléš, raler ty<br />

nerouzuméš vnetřnér myšlincer našihor jazyka dahiher.“ Ke konci své řeči už začal<br />

předseda mluvit anglicky a řekl: „ Jak víš, obyčejně žáci po dvou, třech večerech už<br />

nepřijdou a tak se jim už nemůže vysvětlit vnitřní myšlenka. Během posledních čtyřiceti<br />

let jsme začali učit tisíce žáků, ale z nepochopitelných důvodů ztráceli zájem. Může<br />

někdo poradit, jak je přivést?“<br />

Nikdo neodpovídal. Předseda pokračoval: „Bohužel nemůžeme všechny přivést<br />

zpět, protože během čtyřiceti let mnozí zemřeli. Zkusil jsem mluvit s některý<strong>mi</strong> a<br />

třebaže jsem je pozdravil „bounan vispiron“, abych je zaujal, zdá se, že jsou zcela proti<br />

esperantu zaujatí, dokonce víc, než ti, kteří se ho neučili. Problém je složitý a já<br />

navrhuji, aby rozřešení vynesli soudci.“

---

Soudci vytáhli hlavy z pod lavice a odešli do vedlejší místnosti. Čekalo se. Za tři<br />

hodiny se vrátili, posadili se do lavice a vedoucí soudce vysvětloval anglicky: „Problém<br />

jsme posoudili ze všech stran a došli jsme k závěru, že tisíce těch, kteří se učili, jsou<br />

velkým přínosem pro esperantské hnutí, zejména proto, že se natolik znechutili, že už<br />

není nebezpečí, že by se nadchli pro nějaký jiný mezinárodní jazyk. Tím je postavena<br />

silná hráz proti idu, bolaku, volapüku, interglose, solresolu, ptydepe atd. Kromě toho<br />

můžeme být pyšní, a já to říkám jen ze skromnosti, že tisíce lidí v Plurtownu umí říci:<br />

židler, šálik, láskar, koučkar, a to uznáte, že to jsou užitečná slova.“<br />

Všichni dlouze tleskali a já jsem se zbudil. Musil jsem si dlouhou dobu rovnat<br />

ústa, měl jsem je celá zkřivená.<br />

14. Zkušeností nabudeš i moudrost<br />

„Prohlédni si stánek,“ řekl jsem pyšně Aničce. „Podívej, jak jsem ho vymaloval.<br />

Majestátní, že?“<br />

„Ano,“ řekla váhavě, „ale nemohlo by se to ještě vylepšit…vyzdobit?“<br />

„Možná, ale po praktické stránce je to dobré. Ozdoby a květiny jsou sice hezké,<br />

ale hrnce neprodávají. Co říkáš pultu? Je třicet stop dlouhý a jen čtyři stopy od zadní<br />

stěny. To udělá víc místa pro lidi. Vpravo je jen úzký východ, tak je pult maximálně<br />

dlouhý.“<br />

Doufám, že se tam budu moci pořád protahovat,“ utrousila.<br />

„Ho,ho, já budu opatrný, nechci ztratit takovou pomocnici, ani náhodou!“<br />

„Ty sobče!“ pokárala mě. „Ale vážně, když se klient vzdálí od pultu, a bude se<br />

rozhodovat, zda hrnec koupí nebo ne, budeme musit běžet třicet stop, abychom ho<br />

chytili a přesvědčili.“<br />

„Ne, Aničko, na to jsem také myslil. Vidíš závěs uprostřed vlevo? Ten zakrývá<br />

otvor v pultu a když budeme chtít rychle chytit lidi, budeme moci projít.“<br />

„A proč je pult tak úzký?“<br />

„Abychom mohli být blíže zákazníkům a dělat na ně dojem. Podlaha na naší<br />

straně je výš a to bude také výhodné.“<br />

„Líbí se <strong>mi</strong> to vyvýšení vzadu,“ řekla Anička, „tam můžeš vařit a všichni tě uvidí.<br />

Taky reklamy se <strong>mi</strong> líbí, jsou nápadné.“<br />

„Proč tomu tady říkáš stánek?“ řekla vesele Anička. „Pojmenovala bych to klec.“<br />

„Klec, neklec, stálo to víc než padesát liber a my musíme docílit zisk za kratší<br />

dobu než je jeden měsíc, jinak už tady V.I.K. nebude podnikat.“<br />

„A sedadla pro přihlížející?“<br />

„Ne, když stojí zaberou míň místa, ostatně by tam seděli lidé, kteří jsou unavení a<br />

ne ti, kteří se o hrnec zajímají. Udržet pozornost lidí celou hodinu není snadné, ale<br />

myslím, že se nám to podaří. Budu to prokládat vtipy.“<br />

„Mohla bych koupit šňůru.“<br />

„Nač?“<br />

„Svázat lidi,“ žertovala. „Pojď půjdeme se podívat na trh, zítra na to nebude čas.“

---

Šli jsme nekonečnou řadou stánků. Všude se pracovalo. Několik lidí, kteří právě<br />

přišli, hledali své místo. Tu a tam se trhovci zdravili a bratrsky škádlili rouhavý<strong>mi</strong><br />

komplimenty a šťouchanci. Jiní hledali práci, nebo měli něco málo v zavazadlech a<br />

chtěli se uchytit někde, kde by mohli nabízet to málo, co přinesli. Armáda dělníků<br />

neustále zametala prostranství, kam se házely kartóny, papíry, sláma… Uviděli jsme<br />

jednoho, dva prodejce, které jsme znali a prohodili jsme s ni<strong>mi</strong> pár slov.<br />

„Hele, Frank Potter!“ řekla náhle Anička.<br />

„Hej, Franku,“ zavolal jsem, „rád tě vidím! Jak to jde?“<br />

„Anne, Jock! Jak se máš ty vykuku? Ruku tobě, pusu krásné Anne!“<br />

Anička se smála a odtáhla hlavu: „Řekni, už jsi zbohatl?“<br />

„Nic nového. Najím se a to <strong>mi</strong> stačí.“<br />

„Kde máš stánek?“ zeptal jsem se.<br />

„Tady. Teď prodávám leštidlo na nábytek. Vždy je dobrá změna. Přísloví říká:<br />

změna je odpočinek, tak jsem se rozhodl vyměnit lepidlo za trochu času.“<br />

„Leštidla se prodávají všude. Ty máš nějakou speciální značku?“ zajímal jsem se.<br />

„Ne, leštidlo je dobré, ale ne lepší, než jiné.“<br />

„Hm, nemyslím, že prodáš hodně. Lidé nechtějí nosit zboží z města, které si<br />

mohou koupit doma.“<br />

„Buď klidný, prodám hodně. Lidé nekupují zboží, kupují pohádky. Až uvidí jak<br />

snadno leštím a odstraňuji zdánlivě neodstranitelné skvrny a uslyší mou pohádku, koupí<br />

… leštidlo vypadá neobyčejně, je zelené! Takové musí být speciální! Ne? Našli jste si<br />

dobrý byt?“<br />

„Takový průměrný,“ řekl jsem.<br />

„Vloni jsem měl v bytě tak malou vanu, že když jsem se do ní postavil, voda<br />

přetekla. Teď jsem si ale našel byt s velkou vanou, ale pak jsem zjistil, že voda<br />

z teplého kohoutku teče studenější, než z kohoutku na studenou vodu. Domácí tam má<br />

oznamovací mánii. Všude kam se podívám visí upozornění: Zhasínejte světlo! Udržujte<br />

pokoj v pořádku! Zatahujte řetěz! Neperte ponožky v umyvadle! Očistěte si obuv! Chybí<br />

jen: Vlož nájemné do schránky a neotravuj!“<br />

„Franku, můžeš <strong>mi</strong> udělat laskavost? Znáš někoho, kdo by <strong>mi</strong> mohl pomáhat? Je<br />

jich dost, kdo hledají práci, ale já nikoho neznám a nerad bych šlápl vedle.“<br />

„Dobře Viku, vynasnažím se. Kolik máš číslo stánku?“<br />

„328, ale proč <strong>mi</strong> říkáš Viku?“<br />

„Děláš pro společnost V.I.K., ne? Tak Viku, je to lepší než Jock. Jocků je moc.“<br />

„Proč ne moje křestní jméno Cezar?“<br />

„Cezar? To je jméno pro psa.“<br />

„Ale také pro císaře!“<br />

„Jo, ale lidi jsou nevzdělaný a neznají to.“<br />

„Líbí se <strong>mi</strong> Vik. Je to krátký a nikdo se tak nejmenuje,“ ohodnotila to Anička.<br />

„Dobře,“ řekl jsem, „Vik může být, vlastně se <strong>mi</strong> mé jméno nikdy moc nelíbilo a<br />

sykavky se <strong>mi</strong> špatně vyslovovaly. Tak zatím ahoj, Franku!“<br />

„Chceme si prohlédnout trh a pak ještě pracovat ve stánku.,“ řekla Anička.

---

Šli jsme nekonečný<strong>mi</strong> řada<strong>mi</strong> stánků a se zájmem jsme všechno okukovali. Byly<br />

tam velké boudy známých firem, celé haly továren, kde byly připraveny k předvádění<br />

stroje v pracovním procesu, od surovin k finálnímu výrobku, stroje na výrobu bot, na<br />

odstraňování kostí z ryb, na balení zboží, tisk novin, zdobení porcelánu a další a další,<br />

bez konce. Byl tam velký, drapérie<strong>mi</strong> potažený prostor na konání módních přehlídek.<br />

V jedné ohromné hale stály úplně celé domy, postavené speciálně na ukázku podle<br />

nejnovějších plánů. V jiné byla veliká zahrada s trávou, fontána<strong>mi</strong> a s umělecky<br />

rozmístěný<strong>mi</strong> květina<strong>mi</strong> různých druhů, i velké vzrostlé stromy. Zdálo se neuvěřitelné,<br />

že všechno tohle se postavilo za necelý měsíc. Pomalu jsme se vrátili do svého stánku.<br />

K pultu přistoupil mladík a řekl se silným irským přízvukem: „Přijal byste<br />

pracovníka?“<br />

„Vlastně ano, někdo vás poslal?“<br />

„Ne, jen se ptám.“<br />

„Kde jste pracoval naposledy?“<br />

„V obchodním domě, nějaký čas, ale práce byla příliš nudná. Před tím jsem<br />

pracoval v továrně na smaltování, ale vadilo <strong>mi</strong> to na zdraví.“<br />

„Už jste někdy pracoval na trhu?“<br />

„Ne, pracoval jsem jen na těch dvou místech. Před tím jsem studoval osm let na<br />

katolického kněze, ale před slibem jsem odstoupil.“<br />

Nerozhodně jsem stál a nevěděl jsem co mám říci. Byl mladý, vypadal seriozně, a<br />

byl skromně oblečen. Zdál se upřímný a s chutí do práce.<br />

„Práce na trhu je namáhavá,“ varoval jsem ho, „často není ani čas na jídlo.<br />

Myslím ale, že vy jste typ pro trh.“<br />

„Dejte <strong>mi</strong> příležitost, jsem si jistý, že tahle práce by <strong>mi</strong> vyhovovala. Nepožaduji<br />

zálohu. Budu pracovat svědo<strong>mi</strong>tě.“<br />

Tázavě jsem se podíval na Aničku a ta přikývla.<br />

„Dobře,“ řekl jsem, „můžeš hned začít uklízet.“<br />

Domluvili jsme práci a mzdu hned na místě.<br />

„<strong>No</strong>, a jak se jmenuješ?“<br />

„Michal O´Hara.“<br />

„Dobře Micky, začneme.“<br />

15. Slova v kapse nehledá<br />

Druhý den ráno, když jsme s Aničkou přicházeli k trhům, přišel přímo ke mně<br />

muž a podal <strong>mi</strong> ruku. Byl jsem překvapen. Srdečně <strong>mi</strong> rukou potřásl a druhou <strong>mi</strong><br />

položil na rameno a řekl: „Předvádíš příteli, viď? Ano, vím to, ale ty se ještě na trhu<br />

nepotíš tak dlouho jako já, haha, to vidím, hlava <strong>mi</strong> neslouží jen na odkládání čepice.<br />

Ano. ano, seš novej, prsty jsi si po pozdravu nespočítal. To dělej vždycky, když ti někdo<br />

podá ruku, příteli! Je možný, že mě neznáš, ale všichni znají Martina Vernona,<br />

nejzkušenějšího trhovce, kterého mělo publikum štěstí, co říkám štěstí, - čest! poznat.<br />

<strong>No</strong>, příteli, chtěl bych, abys <strong>mi</strong> prokázal službičku, jen drobný projev náklonnosti –<br />

entré nous. Byl jsem marod nějaký čas, skoro jsem čuchal fialky od spodu, - a tak bych<br />

teď potřeboval nějaký příspěveček, jen pár kulatých grošíků, abych našel práci. Já vím,

---

že to rád uděláš nést-ce pas? Vrátím ti gelt tak brzy, že budeš mít dojem, že sis ho jen<br />

přendal z jedné kapsy do druhé. Ty <strong>mi</strong> určitě dáš … každý ví, že jsi kámoš, vždyť jsi<br />

téměř můj bratr, vnuk bratrance mého strejčka! – A taky tvá půvabná panička,“<br />

pokračoval a klaněl se do pasu, „je to tvá manželka, ne?“ a vida mé váhání dodal: „Ano,<br />

ano, rozumím – to nevadí, můžeš se s ní pyšnit, díky bohům!“<br />

Prohlížel jsem si ho. Zářil opti<strong>mi</strong>smem, vypadal trochu jako cizinec, měl knírek a<br />

plnovous. Na hlavě baret, pestrou kravatu, sportovní bundu, manšestrové kalhoty a<br />

hnědé boty. Mluvil směsicí slangů z různých koutů země s amerikanismy a cizí<strong>mi</strong><br />

slovy. Jako většina trhovců vypouštěl některé souhlásky. Při jeho přívalu slov jsme se<br />

s Aničkou rozesmáli.<br />

„Haha, máte veselé srdce!“ s patosem pokračoval Martin. „jak by byl svět bídný,<br />

kdyby se smích nedostával! Dáme se do toho Romeo a Julinko? Nebudete litovat<br />

darovaných grošů až mě uvidíte pracovat, až mě uvidíte jak holím ovce. Jedem vážení,<br />

začněme!“<br />

„Dnes jsem tvoje první ovce?“ smál jsem se.<br />

„Ale neříkej kamaráde! Rozhoď semena, ať je co sklízet! Ještě nikdo nelitoval,<br />

když potkal Martina Vernona, uvidíš. Podle slov Julia Cezara, když stavěl Trojského<br />

koně: Veni, vidi, vici – svět je naše škeble a my z ní vydobydeme perlu!“<br />

Zaplatil jsem mu vstupné a vešli jsme. Došli jsme k našemu stánku.<br />

„Aha, hrnce,“ řekl Martin, „moh bych takové prodávat. Dobré zboží, plusové.<br />

Bude zajímat ženské. Vždycky raději prodávám ženskejm! Podle statistik žena nakupuje<br />

80% zboží v ze<strong>mi</strong>. Nakupuje pro sebe, pro domácnost, pro děti, pro muže a … zejména<br />

pro sebe.“<br />

„Už jsi někdy prodával hrnce?“ zajímal jsem se.<br />

„Hrnce? Prodával jsem všechno. Nikdy na Martinovi nenarostl mech. Kdybys<br />

chtěl pomocníka, předvedu ti jaký zisk ti zajistím. Co říkáš? Já předvedu ty hrnce a ty<br />

budeš potřebovat jen vyplňovat pokladní bloky tak bleskově, že tvoje tužka shoří!“<br />

„Copak ty jsi již prodával právě tyhle hrnce?“ přerušila ho Anička. „Ano, nebo<br />

ne?“<br />

„Já jsem předváděl mnoho hrnců, a to je tak důležitý, že tenhle má jiný tvar?<br />

Vaří se v něm bez vody, tak co. Neboj se, umím prodávat všechno od ženskej korzetů<br />

po zubní kartáčky pro psy. … Moment!“ A opustil nás a běžel za dvěma žena<strong>mi</strong><br />

středního věku.<br />

„Raníčko, paničky! Už jste viděly ten hrnec? Nejmodernější a nejzajímavější na<br />

celým trhu. Vaří bez vody. Ani na polívku není voda potřeba. Snadno se používá. Jen<br />

<strong>mi</strong>nutku, abych vám ho ukázal. Takové hrnce potřebuje každý kdo jí!“ Mluvil bez<br />

přestávky a vůbec mu nevadilo, že o hrnci nic neví. Vysvětloval funkci hrnce úplně<br />

scestně, ale získal zájem a já jsem vypsal první účtenku.<br />

„Tak, přesvědčilo tě to? Mám dál mlátit hubou?“<br />

„Ano, ale měl jsi štěstí,“ poznamenal jsem, „ale najmu tě, musíš se to ale<br />

s hrncem naučit. Vstávaly <strong>mi</strong> vlasy na hlavě, když jsi říkal ty blbosti.“<br />

„Ani Kolumbus neobjevil Ameriku za jeden den, ale to jsou podrobnosti, nestarej<br />

se.“

---

Micky vešel a já jsem mu představil Martina. Prohodili spolu pár slov a Martin<br />

mu řekl: „Ty jsi Ir? Čest tobě, přicházíš ze země Bernarda Shawa, toho cynika, který se<br />

umí posmívat šilhavýmu světu! Proslídil jsem všechna jeho díla. Micky, budu rád, když<br />

tě budu moci nazývat svým kamarádem.“<br />

Návštěvníci začali přicházet a my jsme začali s předváděčkou. Neprodali jsme<br />

tolik, kolik jsem očekával. Ale mí pracovníci pracovali dobře.Micky pracoval klidně a<br />

trpělivě vysvětloval. Jeho upřímný způsob byl účinný. Také Martin dobře mluvil, trochu<br />

příliš, vkládal do řeči věci, které neměly žádný vztah k hrnci, ale já jsem nebyl<br />

nespokojený.<br />

Telefonoval jsem řediteli V.I.K. a sdělil jsem mu jak zde jde prodej a že jsem<br />

najal tři pomocníky. Líbilo se <strong>mi</strong>, že ředitel nechal všechno na mně. To <strong>mi</strong> umožnilo<br />

jednat svobodně jako samostatný vedoucí. Vyhýbal jsem se zaplatit Martinovi zálohu.<br />

Čas od času odešel do výčepu napít se piva, ale nepil moc. Já a Micky jsme vůbec nepili<br />

alkohol, pouze při nějaké slavnostní příležitosti. Nejedli jsme teplá jídla, jen jsme si<br />

odskočili koupit čaj, kávu a sendvič. Na konci prvního dne jsme byli všichni unavení,<br />

kromě Martina, ten měl ještě zásobu energie a jeho povídání nás udržovalo ve veselé<br />

náladě.<br />

„Neprodalo se mnoho, ale není to špatný,“ řekl jsem všem.<br />

„Netrap svoji mozkovnu,“ řekl Martin, „první dny při předváděčkách jsou<br />

vždycky slabší, ale vyprodáme dobře, jen poslouchej svého strýčka, který se nikdy<br />

nemýlí. A ty Micky – ty jsi vel<strong>mi</strong> slušný chlapec, ale když se tě před zákazníky zeptám,<br />

kolik hrnců ještě máme, neříkej, že dost, ale jen dva, tři. To zákazníci raději koupí hned.<br />

Jseš dobrej, ale nemusíš být svatej. Koukal jsem, jak svlíkáš paničky očima … voči ti<br />

svítily!“<br />

Micky se smál, ale trochu stydlivě. Anička Martina pokárala: „Takový řeči, vždyť<br />

ho urazíš!“<br />

„Ne,“ odpověděl, „já neurážím nikoho, jen říkám co si myslím, žádné<br />

pokrytectví! Ostatně každé moralizování závisí od místa, co je neslušné tady, může být<br />

slušné jinde. Všude jsou chutě, ale důležitost se jim přikládá všude jinak.“<br />

Bylo jasné, že se Marin nerozpakoval dotknout jakéhokoliv tématu a my jsme<br />

brzy poznali, že ten žvanil a vejtaha je upřímný dobrák. Když jsme odcházeli, šli jsme<br />

dolů po schodech. Všude bylo plno lidí a vráželi do sebe. Před ná<strong>mi</strong> šla žena s tříletým<br />

dítětem, které se jí snažilo držet za sukni. Žena nesla na ruce psíčka, mazlíčka. Martin<br />

přistoupil k ženě a řekl: „Pro<strong>mi</strong>ňte paní, porodila jste pejsánka?“ A s arogancí jí vzal<br />

psa a podal konsternované ženě dítě. Se zdvořilou poklonou ženu opustil, vrátil se<br />

k nám a začal čile mluvit o něčem jiném, abychom nemohli komentovat jeho čin.<br />

Pomyslel jsem si: je to kuriózní člověk, ale sympatický.<br />

16. Hlupáci rostou jako houby po dešti<br />

Po dvou dnech jsem dovolil, aby předváděl i Martin. Dařilo se mu shromáždit<br />

velké množství lidí, ale v řeči vel<strong>mi</strong> často odbíhal od tématu. Používal svůj důvtip a<br />

často žertoval, aby sám sebe pobavil. Jeho humor byl někdy cynický a někdy pro lidi

---

nepochopitelný. Vzpomínám si, že jednou držel v ruce brambor a říkal: Hle, to je<br />

brambora, obyčejná brambora a víte jak jí říkají proletáři ve Whitechapel?…Brambor!<br />

A víte jak jí říkají v aristokratickém Park Lane? Víte jak jí říkají? Víte? … Brambor!<br />

Jeho předváděčky měly úspěch. Už jsem nemusel předvádět jen já sám. Co mě<br />

nejvíc zajímalo byla psychologie davu. Často, když jsem začal předvádět, lidé se<br />

nakupili, ale v určité vzdálenosti a přede mnou zůstávalo místo. Bylo potřeba, aby lidé<br />

stáli namačkaní u pultu, jinak by jeden po druhém odešel a to by byl i povel pro ostatní,<br />

aby odešli. Nebudu přehánět, když řeknu, že i zakašlání, nebo smích, může způsobit, že<br />

se lidé dají do pohybu. Abych přilákal lidi blíž, vymyslil jsem si taktiku. Začal jsem<br />

obvyklým vybídnutím, aby přistoupili blíž, protože je nesnadné překřikovat hluk. To se<br />

podařilo jen zřídka. Potom jsem zkusil ztlu<strong>mi</strong>t hlas, aby lidé vzadu se museli přitlačit,<br />

aby lépe slyšeli. Když jsem usoudil, že je vhodný okamžik, znovu jsem lidi požádal,<br />

aby přistoupili blíž a to se už obvykle zdařilo, protože první řada byla už k pultu<br />

přistrkána. Když jsem nebyl úspěšný, zkusil jsem je přiblížit výrokem, že zadní<br />

nemohou dobře vidět. To mělo často dobrý výsledek, to působilo na smysl pro<br />

zdvořilost, lidé se chtěli vyhnout nepříjemnému pocitu, že někdo civí za její<strong>mi</strong> zády.<br />

Jako poslední prostředek jsem používal medově sladkou prosbu, aby byli tak laskaví a<br />

přistoupili blíže a hned na to jsem vyštěkl autoritativně: Pojďte sem! Šok otřásl<br />

skupinkou a způsobil pohyb a já jsem okamžitě zdvořile dodal: Díky, díky! aby všichni<br />

pochopili, že děkuji těm, kteří přistoupili. Výsledek byl, že lidé jako automaty vykročili,<br />

podobní loutkám.<br />

Dříve než jsem vyndal hotové jídlo, vybízel jsem okolostojící k otázkám. Měl<br />

jsem rád ty otázky, nikdy jsem nevěděl, co mohu čekat. Často se objeví člověk, který<br />

chce druhého přivést do rozpaků. Zkušený předváděč je však schopen vždy odpovědět<br />

přímo a obrátit nepříjemnou otázku ve své vítězství. Poznal jsem, že v zápalu<br />

představení se slova hrnou z úst velice snadno. Jednou se stalo, že jsem myslil na<br />

předvádění doma v posteli. Napadla mě jedna taková prožluklá otázka a já jsem<br />

přemýšlel jak na ni odpovědět. Nic mě dlouho nenapadalo. Po půlhodince přemýšlení<br />

jsem rezignoval na řešení a doufal, že právě tahle otázka nikoho nenapadne. Ale pak na<br />

trhu se to přece stalo, že nějaký lékař se tak zeptal. Odpověď ze mne vypadla hned a<br />

byla velice trefná, nebyla to jen vytáčka. Otázky nebyly často jasné a byly dlouhé. Vždy<br />

jsem opakoval slova tazatele a když bylo třeba, upravil jsem je, protože se nedá povídat<br />

o něčem mlhavém. Pak jsem obyčejně přidal ještě nějaký příklad nebo vysvětlení<br />

příznivé pro tazatele a po konkretizaci jeho hlediska jsem ho vtipně utřel.<br />

Je jednoduché vyhnout se přímé odpovědi nebo dokonce osočit zákazníka, který<br />

má výhrady. Vždy se najde nějaký případ, kdy se zboží poškodí, i když je kvalitní a lidé<br />

se vracejí. Jestliže prodejce posměšně žertuje na účet tazatele, ostatní se smějí a tazatel<br />

je umlčen. Ale jen ten prodejce, který neovládá své řemeslo by to udělal. Úspěch se<br />

může dostavit jen když se prodá, ne když se uráží.<br />

Například jeden prodejce, který předváděl jeden druh pekáče, vel<strong>mi</strong> drahý<br />

z měkkého kovu se dostal do přestřelky s ženou, která si na zboží stěžovala. Stalo se to<br />

tak: Ona: Koupila jsem si jeden ten pekáč před rokem a vršek se úplně zkroutil a manžel<br />

<strong>mi</strong> řekl, že jsem si koupila pěkný brak.

---

On: Jakým právem váš manžel kritizuje náš pekáč?<br />

Ona: Právem odborníka, je diplomovaný inženýr.<br />

On: Tak mu řekněte, ať vám udělá nový poklop!<br />

Odpověď byla pohotová, všichni se smáli, ale on pak nic neprodal. Zkušený prodejce by<br />

odpověděl asi takto: Paní, vy máte štěstí! (taková slova sama o sobě přilákají pozornost<br />

a vzbudí zvědavost) a trhovec pokračuje: Je výhoda, když se koupí zboží se zárukou u<br />

solidní firmy jako je naše. Každý jistě pochopí, že mezi tisíci výrobky může být jeden<br />

vadný. Znal jsem jednoho člověka, který si koupil vel<strong>mi</strong> drahé hodinky. Nefungovaly<br />

dobře, ale značka byla výborná, ano, světová značka, ale stalo se, že ze statisíců jedny<br />

hodinky nebyly dokonalé. To se může stát. Fakt paní, věřte <strong>mi</strong>, tvrdím, že se ani<br />

nemůže stát, aby se to nestalo. Ale vy paní máte štěstí. Jednoduše počkejte po<br />

prezentaci zboží a já vám dám nový pekáč, nebo jestli si přejete, vrátím vám peníze.<br />

Ano, pánové a dámy, vždy nakoupíte dobré zboží u dobré firmy. Takový projev přinese<br />

vždy vyšší prodej, než kdyby si nikdo nestěžoval. Jestli pak prodejce vyměnil zboží,<br />

nebo vrátil peníze je úplně jiná kapitola. Nejspíš našel zá<strong>mi</strong>nku, aby nedal jedno ani<br />

druhé.<br />

Sezná<strong>mi</strong>l jsem se s mnoha prodejci na londýnském trhu a téměř všichni vykládali<br />

co provádí Prem. Zanechával neblahé stopy svých činů u firem, kde pracoval, v<br />

obchodech, kde prodával, u svých spolupracovníků a známých. Nikdo nechápal proč už<br />

není ve vězení. Jeden prodejce vypravoval, že na jiném trhu jeho firma dostala dopis od<br />

klienta, který se dotazoval proč houpací siť, za kterou na trhu zaplatil, mu ještě<br />

neposlali. Ve firmě nemohli objednávku nalézt. Zjišťovali dál a ejhle, co se nestalo:<br />

Zákazník stál u stánku a prohlížel si vystavený zahradní nábytek a tam ho oslovil<br />

příručí. Tento „příručí“ mu prodal houpací síť za sedm liber. Stalo se to za<br />

nepřítomnosti pravého příručího. Firma toho dotyčného „příručího“ nikdy nenašla, ale<br />

popis seděl na Prema, který v té době pracoval u vedlejší expozice. Přesto firmy Prema<br />

opakovaně najímaly, uměl totiž extra dobře prodávat.<br />

Viděl jsem Prema pracovat na londýnském trhu u stejné firmy, kterou okradl<br />

v Edinburgu. Říkali <strong>mi</strong> pak, že se firma s Premem dohodla, že částku postupně splatí.<br />

Mnoho prodejců znalo Martina a všichni se shodli, že je to dobrák přes své<br />

vychloubání a hrubé výrazy. Někteří říkali, že je Žid, ale o tom jsem pochyboval,<br />

protože <strong>mi</strong> jednou řekl, že celé jeho jméno je Vernon Ramsbotham a to je typicky<br />

severoanglické jméno a takové by Žid neměl. Martinova <strong>mi</strong>nulost byla záhadná. Vědělo<br />

se o něm, že hodně cestoval a kdysi žil v Paříži a také trochu mluvil pařížským<br />

dialektem. Ale nikdo nevěděl proč tam žil. Nepotkal jsem nikoho, kdo by přečetl tolik<br />

vážných knih a pochopil co v nich je. Zdálo se, že četl snad o všem a byl schopen ve<br />

zkratce o tom povídat. Jednou, dvakrát jsem s ním šel do kina a on často uprostřed<br />

vážného děje, když ho něco ko<strong>mi</strong>ckého napadlo, se najednou rozesmál a vůbec se za to<br />

nestyděl.<br />

Byla sobota, poslední den trhu, deset hodin. Všichni již začali balit. Řemeslníci<br />

začali bořit trh a ten <strong>mi</strong>zel přímo před očima. Bylo zajímavé pozorovat ten zánik. Venku

---

se seřadilo snad víc než tisíc náklaďáků. Všechny ulice a uličky byly naplněné. Auta<br />

projížděla střídavě branou. Poslední projel až za deset hodin.<br />

Unavení a spokojení jsme opustili své zapakované bedny, abychom si pro ně<br />

přišli následující den. Trh byl úspěšný. Měli jsme dobrý zisk. V pondělí budeme muset<br />

jet do Bristolu, kde bude trh otevřen ve středu.<br />

V neděli jsem se vrátil do téměř prázdné haly pro své věci připravené do Bristolu.<br />

Zjistil jsem, že chybí dvě vědra a balík bílých plášťů a zástěr. Rozzlobil jsem se. Uviděl<br />

jsem dva strážníky, kteří stáli poblíž. Zavolal jsem na ně: „Tady chybí kbelíky a prádlo!<br />

To nemůžete na to dát pozor?“<br />

Oni se ale smáli a lhostejně řekli: „Jen to?“<br />

Jeden z nich si mě vzal stranou a řekl <strong>mi</strong>: „Poslouchej, buď rád, že jsi přišel jen o<br />

to. My hlídáme, ale uznej, celou noc se nakládalo. Nemůžeme zkoumat, komu která věc<br />

patří. Vždyť by to bylo směšné, nemyslíš? A trvalo by to měsíce. Tuto noc ukradli<br />

bednu s dalekohledy v ceně tisíc liber. Včera ráno odneslo několik chlapů<br />

v kombinézách z haly forte piáno. Mnoho lidí je vidělo, ale nikoho nenapadlo, že za něj<br />

nikdo nezaplatil. Ale nejdrzejší krádež se stala včera v noci po uzavření tržiště. Dva<br />

ředitelé stáli ve své hale a popíjeli visky. Dva dělníci je požádali, aby byli tak laskaví a<br />

odešli z haly, protože potřebují srolovat koberec. Ředitelé odešli stranou, chlapi stočili<br />

koberec a odešli s ním. Na krádež se přišlo až když přišli pro koberec zaměstnanci<br />

firmy. Naše práce není tak snadná jak si lidé myslí. Zloději jsou šikovní a drzí. Tuhle<br />

jsme se ale zasmáli. Chytili jsme automobilového zloděje, už jsme ho znali. Ptali jsme<br />

se ho: Proč jsi ukradl takové staré auto? To přece není tvůj styl. Takové auto za to<br />

nestojí. Zloděj nám řekl: Já ho vlastně neukradl, no <strong>fakt</strong>, ne. Šel jsem s kamarádem a<br />

všimli jsme si toho auta a kámoš <strong>mi</strong> povídá: Hele auto a nejde ukrást. Koukám – auto je<br />

uvázáno řetězem za kolo na kandelábr. Tak jsem jednoduše odmontoval kolo s řetězem<br />

a nasadil rezervu a odjel o kus dál. Pak jsme se bavili, jak je chlap od auta překvapenej,<br />

když našel na řetězu kolo u kandelábru a auto nikde.“<br />

Šel jsem za Martinem do jeho bytu, abych zjistil jak se rozhodl, zda půjde s ná<strong>mi</strong><br />

do Bristolu. Několikrát jsem se ho už ptal, ale on vždycky odpověděl, že zatím neví.<br />

Vešel jsem k němu do pokoje. Nikdy jsem neviděl takový nepořádek. Podlaha,<br />

nábytek, všechno bylo přeplněno kniha<strong>mi</strong>, novina<strong>mi</strong>, časopisy, papíry, špinavým<br />

nádobím a prádlem. Knih tam bylo nejvíc.<br />

„Pojď dál Viku,“ zval mě dovnitř, „buď vítán v mém zámku! Odpočiň si!“ A<br />

když viděl, že žádná židle není prázdná, rukou smetl knihy na zem.<br />

„Kde máš svoji krasavici? Proč jsi ji nevzal sebou?“<br />

„Jdu přímo z trhu. Ona je doma a balí, časně ráno jedeme do Bristolu. Martine,<br />

jedeš s ná<strong>mi</strong> nebo ne? My to musíme vědět.“<br />

„Viku, ne. Bohužel ne. Rve <strong>mi</strong> to srdce, ale musím jinam.“<br />

„Nestačil ti výdělek?“<br />

„Co to povídáš? Víc než dost jsem dostal. Nejedná se o peníze, ani o práci.<br />

Musím navštívit svého potomka a pak musím ještě něco naléhavého udělat.“<br />

„A to je <strong>mi</strong> překvapení, já jsem nevěděl, že máš syna.“

---

„<strong>No</strong>, já jsem vlastně ženatý. Byl jsem zelenáč … tenkrát … byli jsme šťastní,<br />

moc, ale jednoho dne se <strong>mi</strong> vypařila, utekla s jiným, najednou a bez vysvětlení … už<br />

jsem o ní nikdy neslyšel. Takový je život Viku! Ale já jsem spokojený, je <strong>mi</strong> lehčeji.<br />

Žiji si podle svého, nemám povinnosti, nejsem svázán. Když se <strong>mi</strong> zachce, jdu, ani<br />

hrom ani bůh mě nezastaví. Knihy <strong>mi</strong> dělají potěšení a svět mě baví … tak kamaráde –<br />

adios a arrivederci – možná nás nějaký vítr sežene někdy zase dohromady.<br />

17. Po taškáři najdeš podpis<br />

Práce v Bristolu šla dobře. Byli jsme sehraní. Abychom ušetřili čas a usnadnili si<br />

práci, vymyslel jsem dorozumívací kódy. Například, kdybych měl plýtvat časem na<br />

zákazníka, kterého už znal Micky, Micky mě hned upozornil určitým slovem, šikovně<br />

zamíchaným do věty a já se hned snažil toho člověka zbavit a naháčkovat se na někoho<br />

jiného. Nebo jsem byl zaměstnán a uviděl někoho, kterého jsem ohodnotil jako<br />

možného zákazníka, vyslal jsem kódové slovo směrem k Mickymu nebo k Anne.<br />

Podobně, když přišel někdo se stížností, tak upozornění umožnilo odvést stěžovatele<br />

stranou od zájemců o hrnce.<br />

Někdy se stalo, že chyběl čas dovařit jídlo, protože lidé byli netrpěliví. V tom<br />

případě, ten kdo předváděl, řekl kód stranou, nebo ho zapletl do věty a pomocníci se<br />

pak snažili upozornit netrpělivce, že se jídlo nemůže ochutnávat nedovařené a hrnec se<br />

také nemůže otevřít. Také jsme se naučili vybírat vhodné osoby pro rozhovor po<br />

předváděčce podle toho jak sledovali expozici. Dokázali jsme odhadnou, jestli již hrnec<br />

koupili, nebo to jsou potenciální kupci.Také během rozhovoru jsme posuzovali druhy<br />

zákazníků. Nezkušený prodejce by se domníval o ženě, která přikyvuje všemu co<br />

prodejce říká a dokonce jásá, že to je kouzelný hrnec a každý by ho měl mít, že určitě<br />

nakoupí. Ale zkušenost říká něco jiného. Osoba, která se rozhoduje ke koupi<br />

neprojevuje tak nezakrytě svůj zájem, ale pochybuje, vyptává se a všeobecně se ujišťuje<br />

o druhu a ceně zboží dříve, než se rozhodne.<br />

Ale i zkušený, honěný prodejce se může mýlit. Stalo se <strong>mi</strong> to jednou, když jsem<br />

prodával na trhu, který utrpěl fiasko, protože nepřišli lidé a nebylo komu prodávat.<br />

Tenkrát ke mně přišla stará paní s otázkou. Dobře jsem znal takové ženy a usoudil jsem<br />

podle jejího typu, že si chce jen popovídat, bez nějakého výsledku pro mne. Nemohl<br />

jsem začít vařit kvůli jedné osobě. Ohodnotil jsem ji ostatně podle jejího oblečení, které<br />

již vyšlo z módy, na neseriozní zákaznici. Jen krátce jsem jí vysvětlil vaření v hrnci,<br />

vlastně jsem ji odbyl. Den na to pak přišli pán s paní, na první pohled bylo vidět, že jsou<br />

z lepší vrstvy a že s ni<strong>mi</strong> čas nebude ztracený. Nemohl jsem sice vařit pro dva, ale<br />

velice podrobně jsem jim hrnec předvedl. Rozhodli se koupit a šek k mému překvapení<br />

vyplnila ta stará paní. Ona totiž byla hraběnka a ta elegantní dvojice – byli její kuchařka<br />

číšník!<br />

Žádné trhy po Bristolu nějaký čas nebyly a tak jsme si zařídili předváděčky<br />

v obchodech. Vylíčil jsem Aničce a Mickymu jak to dělat a nechal jsem je samostatně<br />

vystavovat. Pracovat v obchodě je snazší, není tam takový hluk, konkurenti a jiná<br />

lákadla.

---

V Bristolu jsme skončili. Rozloučili jsme se a rozešli do různých částí země. Mně<br />

byla určena řada obchodů v provincii Cornwall. Bylo hezké jarní počasí. Krajina v této<br />

části Anglie je půvabná. Nebyl tam kouř z továren, ani hluk dopravy a lidé nebyli tak<br />

uspěchaní, nevráželi do sebe lokty, jakoby každá vteřina musela být využita na doraz.<br />

Naopak. Poklidná městečka a vesnice, úzké, křivolaké uličky, staré malebné domy<br />

činily dojem poklidu a spokojenosti. V přístavních vesnicích postávali rybáři a povídali<br />

si, nebo se starali o své sítě a čluny. Skalnaté mořské břehy, zálivy, přístavy<br />

poskytovaly překrásné pohledy, které lákaly umělce ze všech koutů země. Čistý vzduch<br />

byl opravdu úlevou po dusivém prašném ovzduší trhů.<br />

Přijel jsem do prvního města Falmouthu a hledal ubytování. Šel jsem do<br />

železářství, abych se představil a pak do obchodu vedle k řezníkovi, abych si zajistil<br />

pravidelnou dodávku masa. Vysvětlil jsem, že by bylo pro mne výhodné platit koncem<br />

týdne. Řezník byl ochotný, ale řekl, že lituje, ale platbu že chce hned. Připustil jsem, že<br />

to tak můžeme udělat, ale že by pro mne bylo jednodušší mít celou platbu na jednom<br />

dokladu, protože pak budu moci odeslat <strong>fakt</strong>uru s jednou sumou své firmě, abych dostal<br />

vyrovnání, jinak bych mohl snadno ztratit přehled o vydáních a ztratit tak kvitanci.<br />

Řezník ale trval na svém. Jeho nedůvěra mě trochu překvapila, ale souhlasil jsem. U<br />

zelináře a kořenáře se to opakovalo. Vrátil jsem se do železářství a vyprávěl jsem o<br />

podezřívavých obchodnících v Falmoutu. Majitel <strong>mi</strong> pak řekl: „Prem zde prodával před<br />

dvěma týdny.“<br />

S hrůzou jsem zjistil, že Prem již přede mnou prošel mou trasu, která <strong>mi</strong> byla<br />

určena. Železář <strong>mi</strong> vyprávěl o kouscích, které Prem prováděl, ale zdálo se, že ho měl<br />

celkem rád. Prem měl u sebe prostě „něco“…<br />

Určitě to „něco“ nebylo hodné obdivu, pokud by ho hodnotil někdo, kdo ho<br />

neznal, nebo já, který jsem ho poznal jako konkurenta. Často, když Prem předváděl,<br />

náhle odešel se slovy: „Pro<strong>mi</strong>ňte, telefon,“ a odešel do výčepu. Někdy se vrátil až za půl<br />

hodiny. Nebo si koupil sklenici marmelády, odstranil z ní etiketu a prohlásil, že<br />

marmeládu zavařil ve svém speciálním hrnci. Všichni se divili, jak je to možné. Prem<br />

vysvětloval, že sám napsal velice odbornou knihu o této nové metodě a že každému,<br />

kdo si koupí hrnec, pošle jeden výtisk, až kniha bude vytištěna. Zákazníci pak<br />

v obchodech vyžadovali knihu, která vůbec neexistovala. Když Prem končil prodej,<br />

hrnec ukradl a zkoušel ho draze prodat, ale protože nenašel kupce, vyměnil hrnec za psa<br />

a toho prodal za pár šilinků.<br />

Když jsem se vyrovnával v prodejnách a pokračoval do Truro, majitel obchodu<br />

<strong>mi</strong> dal šek a dříve než jsem se stačil zeptat proč <strong>mi</strong> platí víc, řekl: „Prem řekl, že je<br />

obvyklé dát prodejci pětiprocentní rabat.“ Kromě „Děkuji“ jsem neřekl nic a strčil jsem<br />

šek do kapsy.<br />

Prodejci jsou placeni mzdou a rabatem od firmy a nemají nárok požadovat něco<br />

od majitelů obchodů. Ve všech městech v Cornwallu, kde jsem vystavoval jsem se<br />

setkával s podezřívavostí a dostával jsem rabat v obchodech, kde jsem pracoval.<br />

Z Cornwallu jsem byl poslán do velkého obchodního domu v Londýně. Tam mě<br />

rozčilovalo velké množství nařízení a omezení. Pro každou činnost byla omezovací

---

pravidla. Kvůli přenesení prostého vlastního zavazadla bylo třeba potvrzení od toho a<br />

ještě jiného úředníka až k uzoufání.<br />

Jednoho dne ke mně přišel Žid a ptal se, kde by našel ředitele. Poinformoval jsem<br />

ho a on <strong>mi</strong> poděkoval. Viděl jsem ho pak víckrát a zjistil jsem, že také obchoduje.<br />

Bavili jsme se spolu o obvyklých věcech a dvakrát nebo třikrát jsme spolu šli jíst do<br />

obchodní restaurace. Vypravoval <strong>mi</strong> o sobě.<br />

Jeho činnost spočívala v tom, že chodil od obchodu k obchodu a nakupoval zboží,<br />

které bylo neprodejné. Dostával procenta z prodejní ceny.<br />

Jednou šel do obchodu a objednal se u odborného vedoucího pro trhy v suterénu.<br />

Tam byly laciné gramofony, které se nedařilo prodat. Žid si je objednal. Po dvou, třech<br />

dnech se vrátil a sdělil vedoucímu, že je prodal. Když se vedoucí ptal, kam je má poslat,<br />

Žid odpověděl: „Do hudebního oddělení ve třetím poschodí.“ Podařilo se, a Žid dostal<br />

svá procenta. Něco takového se opravdu může stát, protože každý vedoucí se zabývá jen<br />

svým oddělením.<br />

Jindy Žid koupil se svým společníkem 1000 fotografických aparátů z Ameriky po<br />

jedné libře. Aparáty byly viditelně vel<strong>mi</strong> dobré a měly hodnotu několikrát vyšší. Tito<br />

dva prodali všechny aparáty do jednoho obchodu po dvou librách.Získali tak 1000 liber<br />

zisku. Pak šli do restaurace, aby obchod zapili. Odtud jeden šel domů a chtěl o tom<br />

vyprávět manželce, ale ta už na něj čekala se vzkazem, že mu telefonovali obchodu,<br />

aby hned volal řediteli a tak mu hned volal. Ředitel se ho ptal: "„Kde se koupí filmy do<br />

těch aparátů?"<br />

„Nu, kdekoliv…“ odpověděl Žid.<br />

„Tak najděte, kde ty filmy prodávají a my ty aparáty koupíme,“ řekl ředitel a<br />

zavěsil.<br />

Společníci pak hledali v celém Londýně, ale vhodné filmy nenašli. Filmy měly<br />

neobvyklý formát! Byl to vážný zádrhel. Proto byly ty aparáty tak laciné! Společníci<br />

telefonovali do Ameriky a dověděli se, že dotyčná firma zbankrotovala a filmy jsou<br />

nedosažitelné. Přemýšleli jak to vyřešit. Museli přiznat, že jsou v pěkné kaši. Řešení je<br />

však napadlo. Vzali auto a objeli všechny zastavárny v Londýně a Brightonu a dalších<br />

blízkých městech a dali do zástavy aparáty po jednom za 25,30 i za 35 šilinků a potom<br />

prodali několik zástavních lístků za pár šilinků.<br />

Jinde koupili gramofonové desky od továrny, která je vyráběla, ale byly to desky,<br />

které již u lidí ztratily oblibu. Židé je poslali do Holandska, kde anglické šlágry právě<br />

frčely a dobře vydělali. Mezi tě<strong>mi</strong> deska<strong>mi</strong> byly však také desky s mluveným slovem,<br />

které byly v Holandsku neprodejné. Zůstal problém jak něco vyzískat i na těchto<br />

deskách. Ale oni i tady našli řešení.<br />

Zjistili, že jestliže se v prodejně nepodaří prodat všechny desky, vezme je továrna<br />

zpět - deset ze sta a vrátí peníze. Židé tedy jednoduše prodali tyto desky, zcela<br />

neprodejné do prodejen po 8 pencích. Odtud je pak vrátili do továrny a dostali po<br />

jednom šilinku za desku. Židé pak koupili od továrny ty samé desky a prodej a nákup se<br />

opakoval a pokračoval v magickém kruhu až někdo konečně v továrně odhalil jejich<br />

manévr.

---

Skončil jsem práci v šest hodin. Jednou v týdnu jsem měl půlden volna. Na první<br />

pohled se to zdálo fajn. Každý den jsem pracoval od deseti na trhu, ale když jsem měl<br />

volno, pociťoval jsem samotu. Snažil jsem se rozptýlit procházka<strong>mi</strong> londýnský<strong>mi</strong><br />

ulice<strong>mi</strong>, navštěvoval jsem kavárny, kde hrála hudba, občas jsem zašel do kina, ale stále<br />

jsem pociťoval osamělost uprostřed lidí. Rozhodl jsem se hledat přátele. Ale v Londýně<br />

je to obtížnější než v malých městech. V centru Londýna je málo obytných domů a<br />

většina lidí, kteří pracovali v obchodech, bydlela kilometry daleko od centra, lidé<br />

spěchali po práci domů autobusem, metrem, nebo tramvají.<br />

18. Veselá dvojice<br />

Po několika dnech jsem se spřátelil s Ben. Seděla blízko mého stánku v budce a<br />

měla za úkol podávat klientům informace. Po práci jsme obyčejně vycházeli ven spolu.<br />

Byla vel<strong>mi</strong> vtipná a veselá a moje nálada se hned zvedla. Po jednom, dvou setkáních se<br />

<strong>mi</strong> zdálo, že ji znám již léta. Za ruce jsme šli kamkoliv nás napadlo, bavili jsme se a<br />

vtipkovali, smáli jsme, jako bychom byli jediní lidé v Londýně. Pamatuji si, že jsme<br />

jednou vyšli z metra a před ná<strong>mi</strong> bylo dlouhé pohyblivé schodiště. Řekla: „Dejme si<br />

závod, kdo dřív vyběhne schody proti jejich směru!“ Vesele jsme utíkali a smáli se a<br />

vůbec jsme si nevšímali lidí, kteří nás určitě pokládali za blázny.<br />

„Víš,“ řekla a těžce oddychovala, „celý život jsem chtěla tohle zkusit.“<br />

Jednoho večera jsme se rozhodli jít na film, kterému předcházela velká reklama.<br />

Nedlouho po začátku jsem začal poposedávat. Film nebyl vůbec hezký a reklama, která<br />

ho doporučovala mě namíchla. To co reklama opěvovala trvalo na plátně jen půl<br />

<strong>mi</strong>nuty. Ben se to také nelíbilo a začala film polohlasem kritizovat, proč si to lidé<br />

nechají líbit a proč s tím něco nedělají.<br />

„Pojď,“ řekl jsem potichu, „podíváme se do kina jinde.“<br />

Vyšli jsme z řady s plnou parádou. Ve vestibulu mě Ben na chvíli opustila a já<br />

jsem se postavil u vchodu a čekal jsem na ni. Muž a žena, kteří si prohlíželi reklamy,<br />

došli až ke mně. Nevím proč, ale domnívali se, že jsem ředitel kina a zeptali se mě:<br />

„Ten film je britský?“<br />

„Ano,“ odpověděl jsem, „ale je tak nepovedený, že jsme horší ještě nepromítali.“<br />

Dvojice na mě překvapeně zírala. Divili se, že zaměstnanec kina může být tak upřímný.<br />

Poděkovali <strong>mi</strong> a odešli. Rozveselilo mě to a s chutí jsem to vyprávěl Ben. Potěšilo ji to<br />

a řekla: „Pamatuji si něco podobného, co se <strong>mi</strong> přihodilo v obchodním domě<br />

v Londýně, když jsem tam byla s bratrem. V tom obchoďáku jsem ale nepracovala.<br />

Stála jsem tam a čekala na bratra, který si tam něco prohlížel pár metrů ode mne. Nějaká<br />

žena ke mně přistoupila a autoritativně řekla: Ukažte <strong>mi</strong> oddělení klobouků! –<br />

Pochopila jsem, že si o mně myslí, že jsem zaměstnankyně a to pomyšlení, že na mně<br />

požaduje práci, když mám volno, <strong>mi</strong> přišlo směšné. Žena se rozzlobila a vyštěkla na<br />

mne: Tak bude to! Ukažte <strong>mi</strong> to, nebo si na vás budu stěžovat! – Ale jděte – řekla jsem<br />

bezstarostně – nemám chuť se vám věnovat. Žena málem vybuchla vztekem: Budu si<br />

stěžovat a budete hned propuštěná! … Taková hrubost! … Jdu za vaším šéfem! – Jen si<br />

jděte, jen si stěžujte, z toho si tak dělám! … Šéf stojí támhle, jděte si k němu! … Ať už<br />

vás nevidím! – a ukazovala jsem na bratra, který ve světlém oblečení a bez klobouku

---

skutečně vypadal jako šéf. Žena udělala čelem vzad a šla k němu. Já jsem bratrovi<br />

dávala znamení. Žena přistoupila k bratrovi a řekla: Chci si stěžovat na tuto příručí pro<br />

její sprosté chování. Zeptala jsem se jí na oddělení klobouků a ona mě urazila! – Bratr jí<br />

odpověděl: Když se jí nechce, tak to po ní nemůžete chtít! Jděte a najděte si to sama a<br />

neobtěžujte naše zaměstnance! – Žena zůstala stát jako opařená a beze slova vyšla<br />

z obchodu.“<br />

Líbila se <strong>mi</strong> vtipnost Londýňanů. Když jsem při nějaké příležitosti řekl něco<br />

žertem, neurazili se, netvářili se nechápavě jako se <strong>mi</strong> stávalo v jiných částech Anglie.<br />

Jednou jsem řekl žertem průvodčímu v autobuse: „Můžete <strong>mi</strong> zastavit u čísla 76<br />

v Kensingtonské ulici?“ Okamžitě odpověděl: „Jistě, ve kterém poschodí?“<br />

Takovou okamžitou rekci můžete v Londýně čekat také od číšníků, nosičů,<br />

taxíkářů atd. Když jsem byl sám, žertem pronesené slovo mě vždycky vel<strong>mi</strong> potěšilo a<br />

pobavilo.<br />

Anička <strong>mi</strong> psala čas od času, ale její dopisy byly stále řidší a kratší.<br />

Jednoho nedělního rána jsem se sešel s Ben, abychom navštívili Petticoat Lane,<br />

známou londýnskou tržnici. Bylo krásné, teplé ráno. Přišli jsme tak kolem desáté.<br />

Tržnice byla plná lidí. Museli jsme se proplétat a dávat pozor, abychom se jeden<br />

druhému neztratili. Stánky stály na obou stranách a také obchody na ulicích byly<br />

otevřené. Trhovci vykřikovali a obchodníci stáli na prahu svých krámků a vše<strong>mi</strong><br />

možný<strong>mi</strong> prostředky lákali kolemjdoucí dovnitř. Téměř všechny druhy zboží byly ke<br />

koupi, od špendlíku po lokomotivu.<br />

Šli jsme pomalu a pozorovali, jak trhovci vychvalují své zboží. Některé trhovce<br />

jsme znali a občas jsme pro ně udělali volavky. Při skončení trhovcova přednesu, když<br />

vyslovil cenu jsme okamžitě věc koupili. Tak jsme mu načali prodej. Potom nám<br />

trhovec peníze vrátil a my jsme vrátili zboží.<br />

U kraje cesty stál muž a prodával svazky máty. Když jsme ho míjeli, vstrčil nám<br />

jeden svazek a křičel: „Máta po dvou pencích za svazek!“ Právě v tom okamžiku Ben<br />

neočekávaně kýchla na podávaný svazek. Prodavač, aniž hnul brvou pokračoval: „Máta<br />

za jednu penci!“<br />

Prodírali jsme se ulička<strong>mi</strong>. Ben se zajímala o dámské prádlo. Koupila pár věcí.<br />

Mezi ni<strong>mi</strong> pár hedvábných punčoch. Trhovec jí je předváděl, obracel je v ruce, aby si je<br />

mohla prohlédnout. Doma pak jistila, že zesílený horní okraj sahá u jedné punčochy<br />

téměř až ke kolenu. Vůbec nepochopila jak to trhovec dělal, že si vůbec nevšimla<br />

defektu, který přímo bil do očí.<br />

Náhle se Ben zeptala: „ Co prodává ten Ind?“ Koukám a vidím, že to není Ind.<br />

Byl to člověk natřený nahnědo. Přistoupili jsme blíž. „Ind“ měl orientální oděv, seděl na<br />

koberci se skříženýma nohama a monotónně mumlal rádoby cizím přízvukem:<br />

„Šťastný, černý bob, přináší štěstí, hodně štěstí, jen za tři pence…“<br />

Svůj pohled upíral na zem. Vedle něj byl tepaný, mosazný podnos plný černých<br />

bobů. Prodal sem tam jeden, dva, zejména ženám. Jak jsem ho pozoroval, zdály se <strong>mi</strong><br />

jeho rysy povědomé. Pak jsem ho poznal. Byl to Bert, ten vzorkař z edinburských trhů.<br />

Po chvíli se zvedl a šel si koupit šálek čaje k vedlejšímu stánku. Přistoupil jsem k němu:<br />

„Kaisu hai, sahib, velká změna v komoditě zboží!“

---

„Jocku, jak se máš?“<br />

„Jde to. A ty?“<br />

„Jako obyčejně, zisk a výdaje.“<br />

„To je tvůj nový podnik?“<br />

„Ne, jsem zaměstnancem trhů přes týden a když je hezké počasí v neděli jdu<br />

sem.“<br />

„Vyděláváš na bobech?“<br />

„Moc ne, ale cena bobů a trocha tinktury nestojí za řeč.“<br />

„Nevěřil bych, že by někdo koupil jednotlivý bob za tak skandální cenu.“<br />

„Ále, lidi koupějí všechno. Čím je to divnější, tím víc kupují. Stejně je ale něco,<br />

co činí ty boby tak drahé.“<br />

„Co?“ zeptal jsem se.<br />

„Moje plus,“ odpověděl, „když jsem začal s boby, zkusil jsem o nich mluvit, ale<br />

viděl jsem, že <strong>mi</strong> lidé nevěří, třebaže to byla pěkná pohádka o původu zázračných bobů<br />

a případech velikého štěstí, které černé boby přinášejí, ale – nic. Tak jsem se rozhodl nic<br />

neříkat, jen mumlat stále to samé a lidé kupují. Nejspíš se stydí kupovat hromadně<br />

s ostatní<strong>mi</strong>, prostě to kupují jednotlivě.“<br />

„Jsi odvážnější než já. Neodvážil bych se to dělat, zejména s tvýma modrýma<br />

očima.“<br />

Ben a já jsme se pak dál procházeli. Uslyšeli jsme hlasité deklamování. Řečník<br />

měl na pultě hlavu tresky a na ní malou, vel<strong>mi</strong> maličkou tabletku.<br />

„Pánové a dámy,“ vyvolával, „pozorujte mouchy! Jsou všude tady na tržišti, ale<br />

žádná, ani jedna, se nepřiblíží tady zde k této rybí hlavě! Zde je jedna libra! Tolik dám<br />

ochotně komukoliv, kdo uvidí první mouchu, která si sedne na tuto rybu! Dámy a<br />

pánové! Tato tableta ochrání vaše potraviny proti mouchám a proti všem druhům<br />

hmyzu! Pouze položíte jednu tabletku do vaší kuchyně nebo jídelny a zcela odstraníte<br />

nebezpečí, která způsobují mouchy. Mouchy roznáší infekci … atd.“<br />

Pohnuli jsme se k odchodu. Ještě jsem neviděl ty tabletky, ale slyšel jsem o nich.<br />

Tabletky se odlijí z vosku a obarví modrým, nebo zeleným inkoustem. Mouchy se<br />

nepřibližují k rybě, protože ryba … je politá petrolejem.<br />

19. Ne všechny cesty vedou stejným směrem<br />

Byl podzim. Pracoval jsem v obchodním domě v Manchestru. Firma <strong>mi</strong> napsala,<br />

že první trh bude v Aberdeenu v září a prosili mě, abych byl tak laskav a vybral vhodné<br />

místo pro náš stánek a připravil prodejní plán. Ponechali na mně výběr i pomocníků.<br />

Anička pracovala v Leeds a to nebylo daleko od Manchestru. Hned jsem jí<br />

napsal, že ji chci příští týden ve středu navštívit. Ve středu byl v obou městech svátek a<br />

to se hodilo.Anička napsala, že se těší.<br />

Čekala na mne na nádraží v Leeds. Běželi jsme oba k sobě, objali jsme se a líbali.<br />

Měl jsem velkou radost ze setkání!<br />

„Viku, mám velkou radost, že tě zase vidím!“<br />

„Ano, moje drahá? A proč jsi <strong>mi</strong> tak dlouho v poslední době málo psala? Neměla<br />

jsi papír?“

---

„Byla jsem moc zaměstnaná, a vůbec, já nerada píšu.“<br />

„Příliš zaměstnaná? Žes ani nemohla napsat? Aničko, neříkej!“<br />

„Přijel jsi jenom proto, aby mě obviňoval?“ řekla Anička uraženě.<br />

„Ne, ale dlužíš <strong>mi</strong> vysvětlení. Kam půjdeme?“<br />

„Blízko je příjemná kavárna. Půjdeme tam.“<br />

„A ne do tvého bytu?“<br />

„Mohli bychom … ale … je to daleko a ty jistě nemáš moc času, že?“<br />

„Ne, jen několik hodin, ale mohli bychom jet taxíkem.“<br />

Byla na rozpacích. Začala mluvit, ale náhle se odmlčela.<br />

„Aničko, co je? Ty nechceš být se mnou sama po tak dlouhé době? Řekni přímo,<br />

něco se změnilo mezi ná<strong>mi</strong>?“<br />

„Ne-e,“ koktala, „ty jsi vždycky … Viku … jenomže by bylo lepší, abychom tam<br />

nechodili … ostatně domácí nemá ráda, když se do bytu vodí mužští. Je taková … moc<br />

podezřívavá … puritánská …“<br />

„Aničko, co je? Proč říkáš ostatně, co nám brání tam jít? Žiješ s někým?“<br />

„Viku, nebuď takový. Je tu … něco.“<br />

„Tak se <strong>mi</strong> zdá, že ne něco, ale někdo.“<br />

Mírně se rozčílila: „Dobře tedy, víš už všechno a obviňuješ mne. Jsi mužský a tak<br />

si hraješ na soudce. Ale Viku, podívej se <strong>mi</strong> do očí a řekni čestně, jestli ty sám jsi byl<br />

poustevníkem po celou tu dobu. Můžeš <strong>mi</strong> to říci?“<br />

„To jsem od tebe Aničko nečekal, že právě ty použiješ takový podraz, místo aby<br />

ses bránila, jdeš do protiútoku! Výborná strategie, ale používej ji na někoho jiného, ne<br />

na mne. Určitě nebudu odrážet tvá obvinění a plýtvat časem. Teď se jedná o tebe a ne o<br />

mne. Ano, ano, moje <strong>mi</strong>lá, ty chceš, aby se na tebe zapomnělo a já se obhajoval! Ne,<br />

Aničko, ponechej moje věci stranou.Máš, nebo nemáš někoho?“<br />

„Proč mám odpovídat? Sám to rozhoduješ, všechno víš. Ty a pánbůh!“<br />

„Zase jiná taktika. Uraženost! Co tím sleduješ? Chybí jen nervový záchvat a<br />

mdloby. Pokračuj, pokračuj, používej po řadě všechny úskoky, teprve pak začneme<br />

mluvit rozumně.“<br />

Oněměla. Šli jsme ke kavárně. Mlčky jsme vešli. Během jídla jsem ji pozoroval,<br />

ale ona se vyhýbala mému pohledu. Po nějaké době přerušila mlčení a řekla: „Viku!“<br />

Neodpověděl jsem.<br />

„Viku,“ opakovala, „pro<strong>mi</strong>ň, ale já nejsem vinna sama. Mám tě moc ráda a- „<br />

„Ráda?!“<br />

Chvilku mě pozorovala bez hnutí. Pak stiskla rty a váhavě natáhla ruku, aby se<br />

dotkla mé.<br />

„Viku,“ řekla tiše, „nehádejme se prosím tě. Já ti to vysvětlím. Pochop, že jsi <strong>mi</strong><br />

to do téhle chvíle nedovolil. Hned jsi začal s výčitka<strong>mi</strong>, ale já jsem ti chtěla říci<br />

všechno.Tisíckrát jsem o tom přemýšlela před tvým příchodem, jak to říci a nezranit tě,<br />

protože si velice vážím tvého přátelství. Neprohlížej si mě tak, mluvím upřímně.<br />

Nerozčil se. Je něco, ale ne někdo. Alespoň ne tak, jak si myslíš. S nikým nežiju. Ale …<br />

za<strong>mi</strong>lovala jsem se. Ano Viku, nemohla jsem se tomu ubránit. On je dobrák,<br />

nábožensky založený, trochu omezený a má i špatné vlastnosti, ale já si nedokážu

---

poručit, abych ho ne<strong>mi</strong>lovala. Ano, je to divné. Nechci ztratit tvé přátelství. Přeji si,<br />

abychom byli přáteli, ale ne víc, Viku. Já nemohu, nemohu ho zradit a nesnaž se tomu<br />

rozumět. Řekni prosím tě, že to nezničí naše přátelství.“<br />

„Je to trhovec?“ řekl jsem jako pro sebe.<br />

„Ne, pracuje v kanceláři. Neví nic o světě. Vždy bydlel tady v tomhle městě se<br />

svojí ovdovělou matkou.“<br />

„To je šok! Ale je to tvoje rozhodnutí, nemám nárok, abych ti něco vyčítal, nebo<br />

tě pomlouval. Bude lepší, abych počkal, až tě omrzí. Možná to nepotrvá dlouho.“<br />

„To se pleteš. Už jsme se zasnoubili. Hele, prstýnek!“ a vyndala ho z kabelky.<br />

„Vezmeme se na vánoce.“<br />

Trochu jsem zapřemýšlel: „Tak dobře Aničko, přeji ti, abys byla šťastná. Není to<br />

pro mne snadné, ale tvoje přátelství je také něco a já budu mít na tebe jen sladké<br />

vzpomínky.“<br />

„Děkuji.“<br />

„Půjdeš na trhy do Aberdeenu?“<br />

„Nemůžu. On nechce abych cestovala. Až <strong>mi</strong> skončí smlouva, chci už toho<br />

nechat.“<br />

Pak jsme se bavili jen tak a trochu jsme se i rozveselili, ale uvnitř jsem cítil tíhu a<br />

nedokázal jsem ji skrýt. Čas plynul. Šla se mnou na nádraží a po vzájemném políbení a<br />

slibech, že si budeme psát jsem odjel.<br />

20. Na každý smutek se najde náplast<br />

A zase trhy. V Aberdeenu jsem hned vytušil, že budou problémy. Nebylo tam<br />

dost místa. Vedle a naproti mně ve stáncích hlasitě vyvolávali. Lidé se tlačili a trhovci<br />

se překřikovali. Můj první úkol byl: spřátelit se s konkurencí, věci uhladit. Po zahájení<br />

trhů jsem svým sousedům rozdal pečená kuřata. Blízko mne prodávala parfémy jedna<br />

paní. Ta pracovala klidně a voněla procházející lidi vel<strong>mi</strong> zdvořile a prodej se jí dařil.<br />

Dal jsem jí též kus kuřete. Spřátelili jsme se. Stánek měla pěkně upravený drapérie<strong>mi</strong> a<br />

parfémy byly v pěkných lahvičkách. Když jsem si s ní jednou povídal, všiml jsem si, že<br />

prodává jen jeden druh voňavky. Povídám: „Nebylo by lepší prodávat různé druhy?<br />

Možná byste prodala víc, kdyby byl výběr."<br />

„Ale já mám různé druhy,“ řekla.<br />

„Ale já vidím jen fialkový,“ opáčil jsem.<br />

„Ano, dnes prodávám fialkový, zítra budu prodávat růžový a každý další den jiný.<br />

Mám dostatečný sortiment. Ale kdybych dala všechny na pult, zákazník by byl<br />

v rozpacích, který si vybrat. Takhle si ušetřím čas. Praxe <strong>mi</strong> dala, že víc vydělám<br />

takhle.“<br />

„Kterému parfému dáváte přednost vy?“<br />

„Z těhle?“ řekla, jako by dostala šok. „Žádnému! Jediné květiny, které ty<br />

voňavky viděly jsou ty malované na lahvičkách. Parfémy se nakupují v pětilitrových<br />

benzínových kanistrech.Voňavka stojí výrobce pravděpodobně devět pencí a pět litrů,“<br />

žertovala.

---

Měl jsem Mickyho a nového pomocníka Jeffa. Práce šla hladce a v pohodě. Měl<br />

jsem rád Mickyho. Trochu zhubl při nepravidelné životosprávě. V poslední době jsem<br />

ho však musel trochu hlídat. Často se ztratil ze stánku a musel jsem ho hledat. Skoro<br />

bez výjimky jsem ho našel u jedné krasavice v jejím stánku.<br />

„Micky, Micky,“ žertem jsem ho káral, „já vím proč se ti nelíbilo být knězem.“<br />

Jeff se <strong>mi</strong> také líbil. Byl šikovný, všechno zařídil a při prodeji uměl manévrovat.<br />

Jestliže, po zavírací době něco chybělo, poslal jsem ho, aby to obstaral. Nějak to<br />

vždycky zařídil a potřebné přinesl. Abych uvedl příklad, napíšu, co <strong>mi</strong> vyprávěl:<br />

„Jednou jsem cestoval vlakem stranou od hlavního tahu. Vlaky jezdily únavně<br />

dlouho. Na jednom nádraží jsem musel přestupovat. Byly dvě hodiny v noci a bylo to<br />

v únoru. Nádraží i městečko bylo utopené ve spánku.Zeptal jsem se jediného<br />

zaměstnance, který tam byl, kdy se pojede dál. Zjistil jsem, že musím čekat až do sedmé<br />

ráno. Šel jsem do čekárny, abych si odpočinul, byl jsem smrtelně unavený. V čekárně se<br />

netopilo, blikala tam jen plynová lampa. U zdi stála neohoblovaná lavice. Natáhl jsem<br />

se na lavici a chtěl jsem spát, ale chlad byl tak ostrý, že jsem nemohl usnout. Promrzlý<br />

jsem vyšel na perón, abych se zeptal toho člověka, jestli by se nenašlo nějaké teplejší<br />

místo, ale ten tam již nebyl. Asi šel domů. Chodil jsem sem a tam po nástupišti a mával<br />

rukama a dupal nohama, abych se trochu zahřál. Věděl jsem, že v tuto hodinu ve spícím<br />

městě přístřeší nenajdu. Přišel tam pes a očichával rohy. Přilákal jsem ho k sobě a dal<br />

jsem mu z kapsy kousek pečiva. Abych nechodil pořád na jednom místě, vyšel jsem<br />

z nádraží a pes šel se mnou. Na rohu jsem uviděl dalšího psa. Napadlo mě, že bych<br />

mohl najít psů ještě víc. A také našel. Psi šli se mnou. Vrátil jsem se do čekárny se<br />

čtyř<strong>mi</strong> psy a lehl si na podlahu a hladil jsem psy, až si jeden na mne lehl a ostatní okolo<br />

mne. Tak jsem se zahřál a usnul.“<br />

To vyprávění bylo trochu směšné, ale ukazuje soběstačnost, která je potřeba při<br />

našem řemesle.<br />

Ještě jeden příklad o tom, co se stalo na jiném trhu. Tam bylo fiasko. Lidé<br />

nepřišli. Jeden trhovec dostal nápad a domluvil se s ostatní<strong>mi</strong>. Udělal následující: Natřel<br />

se na hnědo a ustrojil jako indický maháradža. V exotickém oblečení a s panským<br />

vystupováním jezdil taxíkem po městě. Vcházel do obchodů a choval se tak, že<br />

vzbuzoval pozornost. Pomalu projížděl k trhům a budil zvědavost. Choval se tak, že ho<br />

nepoznala ani většina trhovců, ani ředitel trhů. Šel od stánku ke stánku a se svým<br />

společníkem dělal velké objednávky. Ta fraška trvala tak dlouho, až přišel ředitel a<br />

uctivě ho doprovázel a množství lidí je následovalo. U stánku s pračka<strong>mi</strong> objednal<br />

maháradža devatenáct praček – jednu pro každou větev rodiny. O jeho návštěvě pak<br />

byla zmínka v městských novinách, tedy reklama pro trhy. Prodej se rozproudil. Ředitel<br />

však trhovcům nepoděkoval, když se věc provalila, nechtěl prostě přiznat, že i on sám<br />

naletěl na ten trik.<br />

Postupně, jak jsem najímal své spolupracovníky, tak jsem je i vychovával. Při<br />

přijímání mne nezajímaly jejich vysvědčení a osvědčení o dlouhé a věrné službě u<br />

firmy, nebo doporučení od pastora, nebo nějakého váženého člověka. Zajímalo mě<br />

jenom, zda je nový adept inteligentní a dovede řešit neočekávané pracovní momenty.<br />

Jednou přišel elektrikář. Jeho doporučení byla výborná. Vykládal <strong>mi</strong>, že pracoval dobře,

---

nikdy nepřišel pozdě atd. Ale o to jsem se moc nezajímal. Ptal jsem se: „Dělal jste už<br />

něco podobného?“<br />

Odpověděl: „Ne.“<br />

Ptal jsem se dál: „Byl jste někdy nezaměstnaný?“<br />

Řekl: „Nějaký čas ano.“<br />

Pokračoval jsem: „Jakou práci jste hledal?“<br />

„Skoro nic jsem nenašel. Zkoušel jsem všelicos, ale nedařilo se <strong>mi</strong>.“<br />

„Račte to vysvětlit.“<br />

„<strong>No</strong>, nebylo to nic moc. Když už jsem nevěděl jak vydělat, uviděl jsem ve<br />

výkladu podpalovač. Koupil jsem ho. Byla to taková hmota ve tvaru kvádru, která<br />

nasávala petrolej. Vel<strong>mi</strong> jednoduše se to spirálový<strong>mi</strong> dráty vkládalo do kamen. Dráty<br />

měly na konci držadlo. Koupil jsem trochu té hmoty a drát a pár těch držáků jsem<br />

vyrobil. Prodával jsem to po domech. Moc jsem toho neprodal a v porovnání<br />

s pravidelnou prací to nevynášelo.“<br />

„To stačí,“ řekl jsem, „beru vás.“<br />

Stal se jedním z mých nejlepších pracovníků.<br />

Ať jsem se snažil sebevíc, stále lidé před mým stánkem ucpávali uličku. Ředitel<br />

trhu mnohokrát přišel a vyhrožoval <strong>mi</strong>, že to musí přestat, jinak <strong>mi</strong> stánek zavře. Stánek<br />

byl malý a pult byl v zákrytu s ostatní<strong>mi</strong> stánky. Lidé, kteří přihlíželi mé produkci stáli<br />

tedy v průchozí uličce. Abychom se vyhnuli blokování průchodu, posunuli jsme pult<br />

více do stánku. Stalo se ale něco nepochopitelného. Nedařilo se nám přilákat lidi do<br />

vzniklého prostoru. Snažili jsme se, ale oni stáli stále na stejném místě, jako dříve.<br />

Všiml jsem si, že na ze<strong>mi</strong> zůstala rýha po odsunutém pultu. Věřte, nevěřte, lidé se<br />

automaticky zastavovali na té čáře. Šel jsem a nohou ji vymazal a bylo po problému.<br />

Takový je dav. Samotný člověk se chová rozumně, ale když je lidí víc, stanou se z nich<br />

ovce.<br />

Po Aberdeenu následoval Glasgow a pak znovu Edinburg – listopadové trhy a dál<br />

následovala řada jiných. Práce se stávala rutinou. Největší potíže nám dělal hluk. Kromě<br />

hluku, který vytvářeli lidé a prodavači, zde hrála hudba z rádia a kapely. Obvykle jsem<br />

si na to stěžoval u vedoucího trhů. Ale ti se chovali všichni stejně. Ochotně mě vyslechli<br />

a slíbili <strong>mi</strong> pomoci, ale nic se nezměnilo. Zjistil jsem, že jediný způsob je nejdříve<br />

zdvořile protestovat a pak udělat něco konkrétního, aby se muselo rozhodně něco<br />

změnit.<br />

Na jednom trhu používali vedle mého stánku megafon. Opakované stížnosti<br />

nepomáhaly a naše hlasy se v hluku zcela utápěly. Konečně jsem se rozhodl a řekl jsem<br />

svému pomocníkovi: „Můžeš jim nějak ten jejich aparát pokazit?“<br />

A on <strong>mi</strong> řekl: „Nech to na mně!“ a s kleště<strong>mi</strong> odešel ze stánku a za chvíli<br />

megafon umlkl. Pak ho někdo opravil, pak opět kleště a ticho. Tak to šlo několik dní.<br />

Opravování je pak omrzelo a my jsme konečně mohli klidně pracovat.<br />

Jinde byla zase blízko kapela a hatila nám práci.Stížnosti opět nepomáhaly, sliby<br />

byly bez výsledku. Koupil jsem knoflíkový <strong>mi</strong>krofon, který se nosí na kabátě a umístil<br />

jsem ho na nápis na stánku. Když kapela hrála, zvýšil jsem hlas, abych byl slyšet. Ale<br />

když hudba zeslabila a začal zpívat zpěvák, zapnul jsem naplno <strong>mi</strong>krofon a situace se

---

stala pro zpěváka prekérní. On zpíval o lásce a já vykřikoval: „Zelí, mrkev, brambory<br />

…“ Vedoucí trhu ke mně přiběhl a rozčiloval se: „Víte, že megafon není ve stánkách<br />

dovolený!“<br />

Já jsem se ale bránil: „Zaplatil jsem za stánek a mám právo, aby mě zákazníci<br />

slyšeli. Utište ty, kteří dělají hluk, jinak budu pokračovat."<br />

Potom vedoucí zařídil, že kapela hrála trochu tišeji.<br />

Na jednom trhu byla kapela, která měla vojenské fanfáry. Kromě toho střecha<br />

haly, kde hráli, byla z vlnitého plechu, který způsoboval ozvěnu. Kapela <strong>mi</strong> tak mnoho<br />

nevadila, ale vojenská intermezza mě přímo dusila. Znovu stížnost a znovu žádné<br />

řešení. Pracovala tam se mnou paní, která měla ostrý pronikavý hlas. Nechal jsem ji<br />

deklamovat za mne a šel jsem se postavit za zákazníky. Skutečně jsem ji neslyšel, viděl<br />

jsem jen jak otvírá ústa. Rozzlobil jsem se. Oblečený v kuchařském jsem utíkal přímo<br />

k vojákům a vystoupil na estrádu. Velitel přiběhl a měl prst na ústech, ale já jsem byl<br />

příliš rozčilen.<br />

„Přestaňte hergot s tím řevem!“ křičel jsem. Velitel se předklonil, úplně se skrčil,<br />

jako by se něčeho bál. Nepochopil jsem to. Zašeptal: "„Vysílá to rádio!"<br />

To <strong>mi</strong> připadalo jako sprosté předstírání a vztek ve mně explodoval: „Krucinál, to<br />

není hudba, to je rámus!“ a najednou jsem uviděl, že přede mnou visí <strong>mi</strong>krofon ve výši<br />

mých očí. Můj rozčilený řev byl vysílán! Byl z toho skandál, ale já jsem jen pokrčil<br />

rameny a když se přehnala bouře, zařídilo se to tak, že jsem mohl dál v klidu pracovat.<br />

21. Nepravá manželka<br />

Na trzích v Bournemonth byl trhovec Alec Nicol, který prodával nějaký věšák.<br />

Měl stánek vedle mne. Na začátku trhu jsem se ho ptal, jestli neví o nějakém vhodném<br />

bytě pro mne. Nabídl <strong>mi</strong>, že mohu bydlet s ním. Domácí byla ochotná, ale vel<strong>mi</strong><br />

nábožensky založená žena.<br />

Jednou jsem viděl jak Alec flirtuje s jednou trochu víc namalovanou slečnou.<br />

Když slečna odešla, řekl <strong>mi</strong> Alec bez obalu, že se s ní vyspí. Varoval jsem ho, že to<br />

domácí nedovolí, ale Alec se smál, že je to maličkost.<br />

Šli jsme domů na oběd. Obchod moc nešel a byt byl blízko. Alec řekl domácí:<br />

„Dnes jsem dostal telegram od manželky, že mě přijede navštívit. Bude to vhodné?“<br />

Domácí odpověděla úslužně, že ano a že ráda přivítá paní Nicolovou. Vše šlo<br />

hladce a po dvou dnech se paní „Nicolová“ rozloučila a odešla.<br />

Ale za několik dní <strong>mi</strong> Alec povídá: „Domluvil jsem si, že si vezmu do bytu jinou<br />

dívku.“<br />

„Jseš blázen,“ povídám, „domácí tě vyhodí!“<br />

Ale Alec se jen smál: „Když se chce, tak jde všechno.“<br />

V poledne jsme seděli u stolu a Alec se tvářil ztrápeně. Bylo vidět, že je<br />

znepokojený a smutný. Skoro nejedl a chvíle<strong>mi</strong> tiskl k sobě rty, jakoby v zoufalství.<br />

Domácí se ho ptala, co se mu stalo, ale on řekl, že nic, ale jeho obličej vyjadřoval něco<br />

jiného. Domácí po chvíli řekla: „Já vím, že to není moje věc, ale jestli vám mohu nějak<br />

pomoci, ráda to udělám.“

---

Alec zasténal a řekl: „Běda <strong>mi</strong>, spáchal jsem hrozný hřích a zničí mě to. Musím si<br />

to odpykat a celý život se <strong>mi</strong> zhroutí. Jak já toho lituji, ale nikdo <strong>mi</strong> nemůže pomoci.<br />

Celá moje budoucnost je v troskách.“<br />

„To je ta věc tak zlá? Nikdo by vám nemohl pomoci?“<br />

„Ta věc je hrozná a nikdo <strong>mi</strong> nemůže pomoci … možná vy, ale já nemohu doufat,<br />

že byste to udělala. Je to horší, než si můžete pomyslet.“<br />

„Tak řekněte, o co jde.“<br />

„To si netroufám říci, vyhodila byste mě z bytu. Neměl bych právo tady zůstat.<br />

Fakt paní, věřte <strong>mi</strong>! Jsem nejnešťastnější člověk pod sluncem. Ale svůj osud jsem si<br />

zasloužil.“<br />

Domácí se na něj soucitně dívala a pak řekla: „Řekněte <strong>mi</strong> o co jde a já se vám<br />

budu snažit pomoci.“<br />

Alec se na ni díval s nadějí, trochu počkal a pak řekl: „Když jsem sem přivedl<br />

paní Nicolovou, tak jsem lhal. Ona … ona … není moje manželka,“ udělal přestávku,<br />

aby domácí měla čas se vzpamatovat ze šoku a pokračoval, „dnes jsem dostal dopis od<br />

manželky, že přijede, a až zjistí, že jsem zde měl jinou, opustí mě.“<br />

Domácí oněměla, ale za chvíli řekla: „Spáchal jste veliký hřích, ale bible svatá učí<br />

odpouštět těm, kteří svých činů litují. Slibuji vám, že nic neřeknu a věřím, že vám to<br />

bude poučením do budoucnosti.“<br />

Alec jí srdečně poděkoval a jeho obličej se prosvětlil. Jeho „manželka“ s ním tam<br />

pak několik dní bydlela.<br />

Když trhy skončily, domácí požadovala od Aleca o mnoho víc za nájem, než<br />

čekal a on ji obvinil, že ho obelstila. Nechtěl zaplatit takovou horentní částku a začali se<br />

hádat. Nakonec Alec zaplatil, ale hádky trvaly. Domácí s ním šla až na nádraží, dorážela<br />

na něj a urážela ho. Alec stál se zavazadly v ruce, obrátil se na ni a zakřičel: „Už nikdy<br />

nevejdu do vašeho domu a jsem šťastný, že jsem k vám vůbec nepřivedl pravou paní<br />

Nicolovou!“<br />

Domácí skoro omdlela.<br />

22. Někdy něco nečekaně kápne<br />

Na ostrově Jersey jsem znovu potkal Martina Vernona. Pracoval na svůj účet,<br />

prodával formy na vafle. Měl jsem ze setkání radost, bavilo mě si s ním povídat. Také<br />

Micky ho rád poslouchal. Martin byl kouzelný vypravěč, neopakoval se, skákal<br />

z jednoho do druhého. Kdyby ho chtěl někdo napodobovat, musel by se moc učit.<br />

Zejména se <strong>mi</strong> líbily jeho cynické výroky.<br />

Měl stánek trochu daleko, ale z mého jsem tam dohlédl. Jednou jsem uslyšel,<br />

když byl trh tak nějak ospalý a téměř bez zákazníků, hlasité sténání. Koukám a vidím,<br />

že Martin leží na ze<strong>mi</strong> před svým stánkem. Sténal bolestí. Běžel jsem k němu co<br />

nejrychleji, abych mu pomohl, ale jiný trhovec mě rukou zastavil: „Nechej ho.“<br />

„Ale vždyť se mu něco stalo, musí se mu pomoci!“<br />

Chlapík se však usmíval. Nechápal jsem to. Vytrhl jsem se mu. Okolo Martina se<br />

už sbíhali lidé. Martin náhle vyskočil na nohy a rychle se postavil za svůj pult začal:<br />

„Nu, dámy a pánové, poslední a nejmodernější a právě teď aktuální je způsob, jak si

---

udělal vafle doma, snadno a rychle, za směšnou cenu a kdykoliv. Stačí jen trochu tuku<br />

… atd.“<br />

Chlapík, který mě zadržel se ke mně otočil a řekl: „Znám už Martina dlouho.<br />

Když lidé nepřichází, tak tohle občas udělá.“<br />

V sobotu byl poslední den trhů. Martin ke mně přišel ráno v šest hodin ráno a řekl<br />

<strong>mi</strong>, že své zboží již prodal a dodal: „Tak bych si šel něčeho loknout. Zisk proleju<br />

hrdlem. Piju jen při zvláštních příležitostech, kamaráde. Když se <strong>mi</strong> vede, slavím<br />

Bakcha, když ne, tak jdu do hospody topit starosti a když se nic neděje, loknu si na<br />

vyjasnění šedivého dne.“<br />

Řekl jsem mu: „Martine, já vím, že se držíš od pití, jen když spíš.“<br />

„Ne, tak to není Viku, Styď se za to, co jsi řekl. Já nepiju vždycky. Já mám<br />

skrupule. Já musím mít vždycky důvod. Například musí být vhodné počasí. Zejména<br />

piju jen v horku, kvůli žízni, nebo když je zima, tak na zahřátí, nebo když fouká vítr,<br />

aby mě neodnesl, nebo když prší, tak jdu do hospody, protože tam neprší. Tak,<br />

revidesehan a adios a<strong>mi</strong>go!“ a odešel.<br />

Za několik hodin jsem viděl Martina jak opět přichází. Byl opilý. Neměl jsem čas<br />

ho oslovit, právě jsem předváděl. Pak jsem za ním zašel a našel jsem ho jak spí pod<br />

pultem ve stánku.<br />

Asi tak před desátou začali trhovci balit. Lidé začali odcházet. U východu byl<br />

velký stánek městské pekárny. Hromadili se tam lidé. Martin tam stál na bedně a řečnil.<br />

Pochopil jsem co se stalo. Pekařům zbyly koláče, dorty a pečivo. To znamená jistý<br />

prodělek, v pondělí by to již nikdo nekoupil. Martin, protože neměl co dělat se pustil do<br />

práce.<br />

Šel jsem poslouchat. Martin předváděl aukci, ale opačným postupem. Místo, aby<br />

nabízel za nízkou cenu a nechal ji zvyšovat od přihlížejících, začal s vysokou cenou a<br />

snižoval, dokud se nenašel kupující. Věděl jsem proč to dělá právě takhle. K aukci je<br />

podle zákona nutné povolení, ale on se zákonu vyhnul. Martin žvástal a lidé se smáli.<br />

Bylo vidět, že se baví i on a koláče jdou trochu stranou.<br />

„Kdo myslíte, že jste?“ žertoval Martin. „Jste osoby vhodné tak do vlády. Račte si<br />

všimnout, co vám tady nabízím.“ Zvedal veliký koláč. „Viděl někdo z vás takovou<br />

dobrotu? Já ho dávám za deset šilinků! Je to ozdoba, je to poklad! Národy nastartovaly<br />

válku pro daleko menší věci než je tato trofej! Takový koláč by mohl změnit dějiny!<br />

Takový koláč! Jen se podívejte – ta chuť, tu můžete i vidět! A já vám ho nabízím – ne,<br />

já vám ho dávám!“<br />

Prohlížel si koláč za<strong>mi</strong>lovaně, mlaskal, ztlu<strong>mi</strong>l hlas a pokračoval: „Víte, kdybych<br />

byl slavný umělec, nedělal bych nic jiného, než bych maloval ty koláče. Kdyby je viděl<br />

Rembrant, namaloval by je místo <strong>No</strong>ční hlídky … kdyby je viděl Leonardo, nakreslil by<br />

je místo Mony Lisy. A ta chuť – sen pro jazyk! Pohoštění pro Epikura! Jaká pochoutka!<br />

Ano, vidím, že jste skeptici, ale víte vůbec z jakých ingrediencí jsou koláče připraveny?<br />

Čistý cukr, dvakrát rafinovaný, zlatý med od speciálně pěstěných včelstev a velice<br />

zdravá šťáva z citronů plných slunce, přímo z Lisabonu!“<br />

Pekařům se nedařilo zadržet smích. Martinova řeč byl vlastně recept na bonbony,<br />

které také kdysi prodával. Martinovi nevadilo, že nejmenoval mouku a tuk. Potřásl

---

hlavou: „Vy pohrdáte mým darem?“ a zvedl ruce v zoufalství. „Co je to za lidi na tomto<br />

ostrově? Copak jste bezdomovci, že nechcete přinést domů ani jeden koláč? Své<br />

Mařence? Jestli to nebudete kupovat, všechno sním sám! Poslouchejte, za hodinu končí<br />

trh a já vám udělám výhodnou nabídku: Kdo dá jen sedm … šest šilinků? Nikdo? Tohle<br />

je koláč … ano … KOLÁČ! Rozumíte tomu? To se jí, rozkouše se to a spolkne. Mana<br />

z nebe, ambrosie to je! Tak moje poslední nabídka: za pakatel – pět šilinků, kvin šilink,<br />

za tuhle výběrovou pochoutku pro krále! Nikdo? Dobře, uvidíme. Zjistíme, jestli jste<br />

živí, jestli jste náhodou nevyšli jen z hrobu a došli až sem. Neplýtvejme časem! <strong>No</strong>, tak<br />

– dva šilinky a šest pencí!“ Dvě, tři ruce se zvedly. Zdálo se, že se Martin rozzlobil:<br />

„Jen tři kupují? Ne … definitivně NE!“<br />

Obřadně položil koláč stranou: „Odmítám ho prodat. Vy se <strong>mi</strong> posmíváte, ale<br />

olitujete! Víte co říká Dante? – Zanech všech nadějí, kdo odmítá tento koláč! Finito!<br />

Pryč odtud a všichni genug davon! … Moment! Zastavte!“ Martin zvedl ruce:<br />

„Moment, ještě něco zkusíme, je to bláznivý nápad, ale chci vědět, jestli se z vás někdo<br />

bude mít k činu … jestli je ve vás jiskřička … jestli jste schopni vidět příležitost, která<br />

je vám nabízena oběma rukama. Ztratím místo, ale to není důležité. Přistupte někdo,<br />

kdokoliv! A teď dejte pozor! Dávám vám novou nabídku, směšnou nabídku. Není tady<br />

moc koláčů, ale já je dám prvním, kteří zvednou ruku. – Ještě ne! Já vám řeknu kdy. Má<br />

poslední nabídka byla dva šilinky a šest pencí, ale teď, teď … jste připraveni? Jen ti<br />

první! Ten kdo zaváhá, prohrává. Připraveni? Taková příležitost se už nebude opakovat!<br />

Budu počítat do tří, ale pamatujte si … a nestěžujte si, když nebudete mezi první<strong>mi</strong> a<br />

nedávejte <strong>mi</strong> za to vinu! A vy, pekaři, jste připraveni na rozdávání? Jeden…dva…tři a<br />

teď! – půl koruny!“<br />

Ruce se zvedly jako bleskem, dříve, než si lidi uvědo<strong>mi</strong>li, že půlkoruna je stejně<br />

tolik jako dva šilinky a šest pencí. Martin a pekaři strkali koláče lidem, kteří vlastně ani<br />

nechtěli koláče koupit. Viděl jsem pak i pohozené koláče, ale prodány byly všechny.<br />

23. Vzdušné zámky<br />

Jednou večer jsem seděl v Londýně se svý<strong>mi</strong> švýcarský<strong>mi</strong> přáteli a uslyšel jsem<br />

poznámku, která otřásla mým sebevědomím. Ta slova mě uhodila, třebaže byla<br />

pronesena jen <strong>mi</strong>mochodem v rámci všeobecného rozhovoru. Ani si již nepamatuji, o<br />

čem se mluvilo. Jedna žena poznamenala: “Když mužský neudělá kariéru do třiceti, má<br />

už pak jen malou naději.“<br />

Ta slova <strong>mi</strong> pronikla hluboko do duše. Začal jsem probírat svou současnou<br />

pozici. Už jsem víc než třicetiletý a jsem na cestě k úspěchu? Moje práce <strong>mi</strong> je<br />

sympatická, stojím si dobře, mám podřízené, jsem vlastně vedoucí, ale doopravdy se od<br />

svých podřízených neliším, protože sám mám nadřízeného a já už výš nepostoupím. Co<br />

mě v budoucnosti čeká? Co <strong>mi</strong> budoucnost nabízí? Léta, roky pracovat za mzdu na<br />

tržištích? <strong>No</strong>, není to špatný život, ani mzda, ale k čemu to všechno? K ničemu! Když to<br />

tak vezmu kolem a kolem, záleží na tom, že dobře prodávám a jsem známý? Že mě lidé<br />

chválí? Ale co až se vypotřebuje moje verva a moje energie začne slábnout? A můj<br />

nepravidelný život se <strong>mi</strong> začne zajídat, co budu dělat pak?

---

Budu jako jiní, ještě relativně mladí trhovci, kteří jdou z trhu na trh a hledají<br />

práci? A kteří nalézají práci jen náhodně tu a tam? Kteří vypráví o svých <strong>mi</strong>nulých<br />

ziscích a úspěších? O penězích, které již nemají? Všechna sebechvála jen v <strong>mi</strong>nulém<br />

čase, ale budoucnost šedivá, spíše černá …<br />

Pro firmu jsem vydělal hodně peněz. Uspořil jsem si i hezkou su<strong>mi</strong>čku, ale<br />

kdybych podnikal sám, byl bych již střední boháč! Ano, ale jak se osamostatnit? Byl by<br />

nutný kapitál. Jestliže bych měl alespoň malý obchod, byl bych na prvním schodu<br />

k úspěchu. <strong>No</strong>ha na schodě však může lehko uklouznout, ale alespoň bych měl šanci …<br />

Budu muset opustit své zaměstnání. Bude to velký risk, ale bez riskování není<br />

možno ničeho dosáhnout. Když zůstanu, budu klidně pracovat … ale jak dlouho? Jsem<br />

ještě mladý, ale není dobré čekat na stáří a vykonávat takové řemeslo. Budu vyčerpaný,<br />

dřív než zestárnu. Je to namáhavá práce, jen při plném nasazení přináší zisk. Ne, musím<br />

to riskovat. Není čas. Musím toho nechat a zařídit si obchod. Není důležité jak bude<br />

velký, ale že bude můj vlastní! Tak jsem to bral.<br />

V té době jsem prodával v Londýně v hale Olympia. Rozhodl jsem se hledat<br />

vhodné zboží. U jednoho stánku byl trhovec, kterého jsem znal. Prodával hračky od<br />

jedné velké firmy. Ta hračka byla malý parašutista, hezky udělaný s hedvábným<br />

padáčkem, který byl šňůrka<strong>mi</strong> připevněn k tyčince. Padáček se svinoval okolo tyčinky a<br />

vkládal do trubičky s pružinou. Vystřelovalo se to do vzduchu a létalo to docela vysoko<br />

a padáček s parašutistou padal pomalu dolů. Byla to kouzelná hračka. Mě nejvíce<br />

zajímalo, jak rychle by se zboží prodalo. Prodejci stačilo vystřelit jednoho panáčka a<br />

lidé nakupovali. Nebylo třeba mnoho mluvit.<br />

Ptal jsem se svého známého a ten <strong>mi</strong> potvrdil, že se zboží prodává výborně. Cena<br />

byla jen jeden šilink. Důvěrně jsem mu sdělil, že bych toho zboží koupil větší množství,<br />

a jestli si myslí, zda by <strong>mi</strong> ho firma prodala. On promluvil se svým vedoucím a<br />

domluvili jsme se. Koupil jsem zásobu za 40 liber.V předposlední týden své pracovní<br />

smlouvy jsem napsal na V.I.K., že dávám výpověď, ale že ochotně za sebe najdu<br />

náhradu. Odpověděli <strong>mi</strong>, zda jsem dobře uvážil svůj odchod. Ale já jsem trval na svém<br />

rozhodnutí. Když se to rozkřiklo, jiná firma, která prodávala jiné hrnce <strong>mi</strong> nabídla vyšší<br />

mzdu, než jakou jsem dosud dostával, ale já jsem to odmítl.<br />

Stále jsem myslil na svůj vlastní podnik. Byl jsem si jist, že jsem neudělal chybu.<br />

Zboží je dobré, hezké a laciné. A věděl jsem, že ho lidé budou kupovat. Jak bych mohl<br />

chybit? Teď je duben, pak nebývá mnoho trhů, ale to vůbec nevadí, místo na trhu budu<br />

hračku prodávat na přímořských místech. Bude to lepší. Tam budou rodiny s dět<strong>mi</strong> a<br />

nikdo nebude litovat vydat jeden šilink pro děti. Ještě není sezóna dovolených, ale do<br />

Brightonu, který je vzdálen od Londýna méně než 100 km jezdí vlaky každou hodinu na<br />

konci týdne. Také tam jezdí auta s celý<strong>mi</strong> rodina<strong>mi</strong>. Nebude třeba platit vysoké ceny za<br />

povolení prodeje. S krabice<strong>mi</strong> hraček budu stát na břehu a prodávat, když vyprodám,<br />

doběhnu si domů pro novou zásobu. Děti i rodiče si užijí. Všichni to uvidí létat, všichni<br />

si to koupí. Děti budou žadonit, dokud jim to rodiče nekupí. Není možno, abych<br />

neuspěl.

---

V duchu jsem viděl jak ve vzduchu létají tisíce červených, modrých, zelených a<br />

žlutých padáčků. Kdyby jejich zásoba nestačila, snadno bych mohl zajet do Londýna<br />

pro další. Úspěch je blízko.<br />

24. Na křídlech s příznivým větrem<br />

Bylo hezké časné ráno. Stál jsem připraven na kraji promenády v Brightonu. Bylo<br />

tam dost lidí. Nebylo tam moc dětí, ale to nevadilo. Postavil jsem krabice na sebe,<br />

abych se nemusel ohýbat. S parašutistou v ruce jsem čekal. Přišla paní a vedla za ruku<br />

dítě. Když došla až ke mně, zdvořile jsem řekl: „Pro<strong>mi</strong>ňte paní, už jste viděla tu<br />

překrásnou hračku? Je pěkně udělaná. Ukážu vám, jak si s ní bude dítě hrát. Je to<br />

jednoduché. Padáček se zastrčí do trubičky … takhle … zmáčkne se knoflík … a-!“<br />

Parašutista vyletěl do vzduchu, dosáhl výšky a začal padat a krásný padáček letěl<br />

… letěl … letěl, ale nevracel se. Vítr ho nesl vysoko podél břehu. Utíkal jsem za ním …<br />

čert ho bral … panebože, vrať ho! Utíkal jsem a vrážel do lidí, běžel jsem a běžel …<br />

hergot! Ten snad nikdy nespadne! Padáček plul vzduchem vesele a snadno dál a dál.<br />

Udýchaně jsem utíkal stále za ním. Zrychloval jsem běh. Už jsem ho viděl padat na<br />

písek. Rozčilený a bez dechu jsem ho dohonil. Mladý párek ho zvedl a zkoušel ho.<br />

Nervózně jsem zařval: „To je moje! Dejte <strong>mi</strong> to!“<br />

Ale oni se smáli. Mladík se <strong>mi</strong> posmíval: „<strong>No</strong>,no, chlapečku, nefňukej! My ti<br />

hračku nevezmeme. Na hraj si pěkně a utíkej k ma<strong>mi</strong>nce!“<br />

Celý rudý jsem si vzal hračku a se studem jsem řekl: „Děkuji.“<br />

Běžel jsem zpět, ale paní už tam nebyla. Můj svět se sesypal. Vítr! Nepomyslel<br />

jsem na něj! Taková katastrofa! Ale snad musí být nějaký prostředek. Možná že ve<br />

výšce bylo náhodou větší proudění vzduchu … zkusím to znovu. A znovu padáček<br />

odletěl. Vyběhl jsem za ním a panáček zamířil přímo na moře. Přihlížející se smáli a<br />

odešli. Co dělat? Možná jsem vystřeloval po větru. Zkusil jsem to opačně. Parašutista se<br />

vznášel, vyhnul se střechám a spadl na silnici. Běžel jsem ho zvednout, ale málem jsem<br />

přišel o život. Šofér prudce zabrzdil a křičel na mne nadávky. Okolojdoucí se mne<br />

šklebili. Vrátil jsem se pomalu ke svým krabicím. Bylo to fiasko. Proč jsem nepočítal<br />

s větrem? Jak jsem mohl být tak hloupý? Tak dlouho jsem o tom podniku přemýšlel a<br />

tak důležitý <strong>fakt</strong>or jsem přehlédl!<br />

Vzal jsem ty dvě škatule a šel jsem domů. Hlavu jsem měl prázdnou, nic mě<br />

nenapadalo. Šel jsem a nekoukal jsem vpravo, vlevo. Doma jsem se svalil na postel.<br />

Kdybych to tak mohl smazat! Je to jen má vina, že jsem se dostal do takové kaše. Byl<br />

jsem plný elánu a ani mě nenapadlo, že by to také nemuselo vyjít. Obvykle jsem býval<br />

opti<strong>mi</strong>sta připravený na nesnáze, ale přísloví, že se nemají počítat slepice před<br />

vylíhnutím se u mne bolestně potvrdilo.<br />

Postupně jsem se začínal s tím vyrovnávat. Ptal jsem se sám sebe, proč ztrácím<br />

sebedůvěru. Jiní mají srdcervoucí problémy, já jsem jen ztratil trochu peněz. Napadlo<br />

mě přísloví: Když jedny dveře se zavřou, druhé se otvírají. Vyšel jsem ven a procházel<br />

jsem se po mořském břehu. Šel jsem do kavárny a vypil jsem šálek čaje, snědl koláč a<br />

při tom jsem přemýšlel. V Bristolu je trh, proč nejít tam? Je sice trochu pozdě, ale malý

---

stánek možná najdu. Ale Bristol je trochu daleko a možná, že bych šel zbytečně. Ne,<br />

raději nebudu Bristol riskovat.<br />

Vzpomněl jsem si na „Zábavné arkády“ v Brightonu. To jsou haly, kam se chodí<br />

lidé bavit na výherních automatech. Možná tam by bylo pro mne vhodné místo. Šel<br />

jsem se tam zeptat. Ředitel tam nebyl. Čekal jsem hodinu, než přišel. Zeptal jsem se,<br />

zda bych si mohl uvnitř otevřít stánek. Sdělil <strong>mi</strong>, že ano, že by to šlo, ale musel bych si<br />

zaplatit nájem na celé léto. Chtělo se <strong>mi</strong> to udělat. Nájem byl dost vysoký, ale já bych<br />

měl dost času si vydělat. Váhal jsem. Chtěl jsem si být jistý, že neudělám chybu.<br />

Zkušenost <strong>mi</strong> radila, abych byl opatrný. Rozhodl jsem se, že si věc ještě promyslím.<br />

Vyšel jsem a nějaký čas jsem chodil okolo. Znovu jsem vešel, abych si dohodl<br />

nájem a v tom jsem si uvědo<strong>mi</strong>l zádrhel celé věci. Jak jsem mohl být takový blb, že<br />

jsem si toho nevšiml? Bože můj! Strop tam nebyl dost vysoký!<br />

Bude lepší dnes už nic nezkoušet. Mám prázdnou hlavu. Moc jsem v poslední<br />

době přemýšlel a mám vyčerpaný mozek. Rozčarovaný jsem se vlekl do kina, svalit se<br />

do měkkého křesla, abych tam apaticky civěl.<br />

Druhý den jsem se vrátil s těžkou krabicí neprodejného zboží do Londýna. Zůstal<br />

jsem tam celý týden. Nevěděl jsem, co mám dělat. V neděli jsem vyšel z kavárny Lyons<br />

a koupil si na rohu noviny. Byly to Sunday Referee. Název <strong>mi</strong> něco mlhavě připomenul.<br />

Ano! Vzpomněl jsem si: šéfredaktor listu <strong>mi</strong> jednou udělal nabídku. Slyšel mě<br />

předvádět a koupil si ode mne hrnec. Řekl <strong>mi</strong>, že kdykoliv budu shánět práci, ať k němu<br />

přijdu a dal <strong>mi</strong> vizitku. Musím ji někde mít! Šel jsem domu a hledal ji. Našel.<br />

V pondělí jsem šel k němu do kanceláře a představil jsem se. Šéf byl <strong>mi</strong>lý a<br />

pěkně mě přivítal. Na můj dotaz na místo <strong>mi</strong> řekl, že ano a vysvětlil <strong>mi</strong>: „Budete<br />

připravovat reklamu firmám, které prodávají zdravou výživu a dietní stravu. Musíte<br />

přesvědčit veřejnost o velkých výhodách a úsporách. Reklamy budou vložené do novin<br />

jako samostatná stránka. Uprostřed bude článek o užitečnosti a chutnosti dietní stravy.<br />

Ten článek sám sestavíte.“<br />

Reklamy vynesou 300 liber a můj plat by byl 30%, tedy 30 liber. To je hodně, ale<br />

věděl jsem, že získat příležitost dělat reklamu obnáší nesnadné úkoly. Místo jsem přijal,<br />

ale šéfredaktor se ještě zeptal: „Máte doporučení od firmy, kde jste skončil?“<br />

„Ne,“ odpověděl jsem, „ale to se dá snadno zařídit. Račte si vyžádat posudek na<br />

mne u firmy V.I.K. Company a jistě vám dají okamžitou odpověď a posudek bude<br />

dobrý.“<br />

Plácli jsme si a při rozloučení <strong>mi</strong> řekl, abych nezapomněl přijít za dva dny,<br />

abychom domluvili podrobnosti.<br />

Po dvou dnech jsem přišel. Hned ve dveřích jsem pocítil změnu v šéfredaktorově<br />

chování. Sice zdvořile, ale chladně mě požádal, abych se posadil. Listoval v papírech a<br />

po jistém zaváhání <strong>mi</strong> sdělil, že lituje, ale že nastoupit nemohu. Žádal jsem vysvětlení,<br />

ale on <strong>mi</strong> odpověděl, že se jedná o soukromou záležitost a vysvětlit <strong>mi</strong> to nemůže.<br />

Odešel jsem. Nenapadal mě žádný důvod, proč bych nemohl být přijat. Že by<br />

doporučení nebylo příznivé? Tomu jsem nemohl uvěřit, ale jiným způsobem jsem si to<br />

nedokázal vysvětlit. Rozhodl jsem se, že musím zjistit, co vlastně bylo v posudku, ale<br />

nevěděl jsem jak to udělat.

---

Osmělil jsem se jít přímo k autorovi posudku. Vešel jsem do jeho kanceláře.<br />

Přijal mě přívětivě a požádal mě, abych se posadil. Po vzájemných zdvořilostech jsem<br />

řekl: „Posudek, který jste na mne napsal byl hezký.“<br />

„Jak jste zjistil obsah mého soukromého dopisu?“<br />

„To je moje tajemství, ale nemyslete si, že bych blufoval, znám obsah a mohl<br />

bych ho citovat zpaměti, pokud byste si přál.“<br />

„Copak jsem napsal něco špatného?“<br />

„Kdepak, ale ani nic dobrého. Nedoporučil jste mé přijetí ani nepřijetí. Posudek<br />

zanechal dojem, že jsem provedl něco tak hrozného, že se nechcete o tom ani z<strong>mi</strong>ňovat.<br />

Proč jste to udělal? Máte něco proti mně?“<br />

„Ale vůbec ne,“ odpověděl, „sám jste řekl, že jsem proti vám nenapsal nic! Jestli<br />

si představujete, že nesu vinu za něco, co jsem nenapsal, jsou vaše závěry nelogické.<br />

Ne?“<br />

„Nechte toho slovíčkaření, oba dobře víme o co jde. Neurazil jsem se, třebaže<br />

bych se urazit měl. Nechápu, proč jste to udělal, ale jestli si myslíte, že mě tímto<br />

způsobem přinutíte vrátit se do firmy, tak se zatraceně mýlíte. Pokud bych já sám psal<br />

někomu posudek, kdo založil a úspěšně vedl prodej hrnců, dal bych mu ten nejlepší<br />

posudek, aby získal místo všude, kromě prodeje hrnců! Vůbec nemám v úmyslu<br />

podnikat s hrnci, omrzelo mě to a okolnosti mě nutí, abych vás varoval, že se chováte<br />

nanejvýš špatně. Byl jsem schopen vytáhnout váš prodej nad úroveň a zvítězil jsem nad<br />

vše<strong>mi</strong> vaši<strong>mi</strong> konkurenční<strong>mi</strong> firma<strong>mi</strong> a dosáhl jsem pro vás vysoké zisky, měl bych<br />

právo se do vás opřít v případě, že bych přešel ke konkurenci.“<br />

Mluvil jsem dlouho a upřímně jsem si nepřál vrátit se k hrncům, ale osud rozhodl<br />

jinak a léta jsem pak konkuroval V.I.K.u a zničil jsem jeho britský trh.<br />

Peníze <strong>mi</strong> docházely a já jsem stále nenacházel způsob jak prodávat své<br />

parašutisty. Ze zoufalství jsem se rozhodl prodat je pod cenou firmě British Toy Co.,<br />

která byla střediskem parašutismu. Před tím jsem to již zkoušel u firmy Smart E Co.,<br />

kde jsem je zakoupil, ale ta neměla ani tolik zdvořilosti, aby <strong>mi</strong> odpověděla. Šel jsem do<br />

British Toy a promluvil se šéfem firmy. Ten se o mé zboží zajímal a chtěl hračku vidět.<br />

Ukázal jsem mu proto jednoho parašutistu. On si ho prohlédl a řekl: „Ale to je naše<br />

značka! Tomu nerozumím. Od koho jste to koupil?“<br />

„Vy byste zboží koupil?“ vyhnul jsem se odpovědi.<br />

„Ano, řekněte <strong>mi</strong> jméno vašeho prodejce.“<br />

„A kolik zaplatíte?“<br />

„Když <strong>mi</strong> řeknete jméno prodejce, zaplatím prodejní cenu.“<br />

„Dohodnuto. Koupil jsem to od Smart E Co.“<br />

„Dovezte zboží sem a po kontrole vám zaplatím.“<br />

Dovezl jsem krabice taxíkem. Šéf mě požádal, abych se dostavil za hodinu. Vrátil<br />

jsem se a on <strong>mi</strong> vyplatil plnou cenu. Také <strong>mi</strong> vysvětlil, co zjistil ve Smartu. British Toy<br />

má sice výhradní právo prodeje, ale to se nevztahuje na Irsko. Smart koupil zboží<br />

v Irsku a na to nemá British Toy vliv.<br />

Usoudil jsem, že zůstávat v Londýně <strong>mi</strong> nepřinese zisk. Chtěl jsem si ještě<br />

uchovat nějaké finance pro svůj vlastní případný podnik. Rozhodl jsem se pro

---

Blackpool. Je to známé přímořské město a slyšel jsem často o velkých výdělcích během<br />

léta.<br />

25. Mnoho nápadů, ale…<br />

Blackpoolské nádraží. Vlaky stále přijížděly a přivážely spousty lidí, kteří sem<br />

přijížděli strávit dovolenou. Byli to převážně pracující a ti utrácí. Celý rok šetří, aby to o<br />

dovolené roztočili. Celé rodiny každý rok přijíždějí do Blackpoolu a nikdy se nenudí.<br />

Hned po návratu domů začínají hned zase šetřit, aby se příští rok sem zase mohli vrátit.<br />

<strong>No</strong>vě příchozí jsou většinou bledí od práce v továrnách v Lancashire nebo v jiných<br />

provinciích. Ti, kteří odjíždějí jsou veselí, opálení a zdraví.<br />

Ulice jsou přeplněné lid<strong>mi</strong>. Každý krámek čile pracuje, na pláži je plno stánků a<br />

bud. Můžete nakupovat jídlo, sladkosti, zmrzlinu i horkou vodu na uvaření vlastního<br />

čaje. Věštkyně a hadačky tam nepracují samostatně jak je obvyklé jinde, ale jsou<br />

najímány firmou, která má po městě rozesety místnůstky. Všude jsou tyhle čarodějnice<br />

připraveny vykládat budoucnost všem, kteří jsou ochotni jejich blábolům věřit. Zábavy,<br />

kuriozity a vše pro pobavení je připraveno pro <strong>mi</strong>liony lidí, kteří každoročně sem<br />

přicházejí. Při aukcích zde můžete získat hodnotné, nebo zdánlivě hodnotné předměty a<br />

hodně se vydělává. U jižního konce mořského břehu je obrovský trh, slavnostně<br />

vyzdobený. Nad městem vyčnívá obdivuhodná Blackpoolská věž, vysoká 165 metrů.<br />

Výtahy dopravují návštěvníky až nahoru. V konstrukci věže je cirkus, zvěřinec,<br />

restaurace, tančírna, divadlo, kino, obchody. Vše je plné lidí. V neomítnutých buticích<br />

na ulicích stojí muži a ženy a zpívají populární písničky za doprovodu piána a<br />

okolostojící se přidávají a zpívají s ni<strong>mi</strong> podle slov, která jsou napsána na plakátech.<br />

Potom nakupují noty těch písní. Celé město je trhem.<br />

Na plážích jsou lidé všude. Někteří plavou, jiní se brodí, další opalují. Děti staví<br />

z písku hrady, nebo jezdí na oslících. Tři dlouhá mola vedou do moře. Je tam velkolepé<br />

koupaliště. Hezké tramvaje vozí lidi podél dvanáctikilometrové promenády. Může se<br />

jezdit i v kočáře taženém koň<strong>mi</strong> jako za dob našich dědečků.<br />

Nechal jsem svá zavazadla v úschovně na nádraží a šel jsem pozorovat hemžení.<br />

Při tom jsem přemýšlel, jak by se dalo obchodovat. Stánky na břehu byly příšerně drahé<br />

a daly se najmout pouze na celou sezónu. Procházel jsem hlavní ulicí Bouh Hay Street.<br />

Vedle věže jsem uviděl velikou halu. Pracovali tam tesaři. Stavěli stánky po obou<br />

stranách uvnitř haly. Na zadním konci bylo pódium. Zvědavě jsem vešel dovnitř. Stála<br />

tam skupinka lidí, mezi ni<strong>mi</strong> jsem poznal jednu slečnu.<br />

„Lízo,“ zavolal jsem, „mám radost, že tě vidím v cizí ze<strong>mi</strong>. Co tady děláš?“<br />

„Viku, co tě sem přivedlo? Pro<strong>mi</strong>ň-,“ obrátila se ke skupince, aby se s ní<br />

rozloučila.<br />

„Pojďme do kavárny, pracuje tam moje matka, chci si s tebou popovídat.<br />

Doufám, že máš na šálek čaje, já nemám ani cent.“<br />

„Ty jsi se nezměnila,“ radoval jsem se, „vždy jsi připravena namočit se do čaje.“<br />

Líza sem tam pracovala se mnou při prodeji hrnců, ale byla to jen příležitostná<br />

pracovnice firmy V.I.K. a teď zůstala bez zaměstnání. Byla výborná prodavačka,<br />

třebaže neuměla zboží hlasitě chválit a předvádět. Měla podivný způsob jednání. Když

---

chtěla prodat, neposlouchala zákazníkovy výhrady, ale vytrvale nutila ke koupi, ať ten<br />

člověk říkal cokoliv. Když se na někoho zavěsila, byla vytrvalá jako buldok a dokázala<br />

klienta sledovat ještě daleko od stánku, ale zpravidla se vrátila s úspěchem. Takovou<br />

prodavačku jsem nikdy neviděl.<br />

Když jsme seděli v kavárně, vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem opustil V.I.K. a o<br />

mém nepodřeném podnikání. A když jsem vypravoval, jak jsem běhal za padáčky,<br />

hlasitě se smála. Smál jsem se s ní. Nyní <strong>mi</strong> to už připadalo směšné.<br />

„Jsi tady odtud, mohla bys <strong>mi</strong> poradit, s čím se tady dá podnikat,“ řekl jsem<br />

náhle.<br />

„Také bych chtěla s tebou o tom mluvit. V té hale staví Sydney Cohen malý trh a<br />

já si myslím, že by tam byla příležitost i pro tebe. Syd pracoval pro mého otce. Ten bral<br />

hodiny a starožitnosti do aukce právě na tom místě a bylo to místo jedno z nejlepších<br />

v Blackpoolu. To bylo ale za války, kdy můj otec ještě žil. Hlavní ulice Bank Hay Street<br />

byla vždycky plná lidí. Statisíce jich tam denně prošly. Ten trh tam bude mít úspěch.<br />

Znám Syda už dlouho a jestli chceš, budu ti tam moci obstarat stánek. Nikdy dřív tam<br />

trh nebyl, ale posuď sám, jestli bys tam chtěl.“<br />

„Ano,“ řekl jsem, „už teď se <strong>mi</strong> to místo líbí, ale nebude to moc drahé?“<br />

„Já to zařídím. Můj otec Sydovi hodně pomohl a Syd <strong>mi</strong> dá stánek výhodně a<br />

počká ti s placením, jestli jsi na suchu. Kdybych měla peníze, hned bych šla nakoupit<br />

zboží. Stánek pro mne osobně by <strong>mi</strong> Syd nehal možná bezplatně, ale ty můžeš získat<br />

alespoň slevu. Já jsem úplně bez peněz a žiju z pár šilinků, které vydělá moje matka.<br />

Mám mladší sourozence a proto nevycházíme. Ale brzy začnu pracovat…“<br />

„Ale Lízo, já nemám žádné zboží.“<br />

„A máš nějaké peníze na něj?“<br />

„Mám, ale co a kde nakoupit?“<br />

„Znám firmu, která tady pro trhovce obstarává zboží. Jsou to drobné věci za<br />

směšnou cenu. Můžeme si vybrat. Dalo by se prodávat cokoliv.“<br />

„Dobře, řekni to Sydovi. Měl bych nápad, když můžeš mít stánek skoro zadarmo,<br />

proč si nevzít dva stánky spolu s různým zbožím? O výdělek bychom se podělili napůl.<br />

Co tomu říkáš?“<br />

„Co říkám? Jak bych mohla odmítnout? Srdečný dík, tvá nabídka je štědrá. Kde<br />

bydlíš?“<br />

„Ještě jsem si nic nenašel.“<br />

„Tak bydli u nás. Střecha nic nestojí, ale jídlo si budeš muset koupit. Jezdí k nám<br />

tramvaj. Je to u nás pohodlné, budeš se cítit jako doma.“<br />

„Děkuji ti, jsem moc rád, bydlení v létě je tady dost drahé.“<br />

Šli jsme spolu hned k Sydovi. Byl to dobrák. Požadoval jen nízkou cenu a řekl, že<br />

není nutné zatím platit, dokud něco neutržíme. Najali jsme si dva stánky a šli do<br />

velkoobchodu pro zboží. Vybrali jsme si odšťavovač citrónů a drátěnou vložku do<br />

kastrolu, se kterou se ušetří tuk. Ta první věc nebyla tak vhodná, jako ta druhá.<br />

Bylo úterý a trh měl být otevřen v sobotu. Měli jsme tedy s Lízou dva dny volno.<br />

Obchodní věci jsem vypustil z hlavy. Předpokládal jsem, že prodej půjde dobře.

---

Nepočítal jsem dopředu s nějakým větším ziskem, ale nepomyslil jsem si, že by mohl<br />

vzniknout nějaký zádrhel, ačkoliv v obchodě člověk nikdy neví.<br />

V pátek jsme šli uklidit a připravit stánek na ráno. Koupili jsme citróny, kuřata,<br />

zeleninu a tak. Stánkaři byli plní nadšení, ale já sám jsem se nechtěl nechat unést. Na<br />

pódiu se předváděla „humří žena“. V pátek večer si zkoušela své vystoupení.<br />

Načervenila si obličej a postavila se na pódium, kde stál stůl. Na stole pak bylo vidět jen<br />

její hlavu bez těla. Okolo krku se k ní natahovala klepeta korýšů. Jak přesně to měla<br />

udělané nevím, myslím, že iluze byla založena na zrcadlech.<br />

Řekl jsem jí: „Humr je červený teprve až se uvaří. Když je předvádíte živé, měli<br />

by být černí.“<br />

„To vím,“ zasmála se, „ale vaření zůstanou čerství déle než syroví, přece je<br />

nebudu pořád kupovat, ostatně červená barva je lepší. Vědecké detaily jsou zbytečné.<br />

Počkej zejtra, uvidíš jak na to budou lidé zvědaví!“<br />

„Co ale uděláte, až budou chtít lidé vidět, jak jíte syrové ryby? Máte to na<br />

plakátě.“<br />

„<strong>No</strong>, jednoduše. Budu jíst ústřice. Ty jsou syrové, né?“<br />

Trh jsme otevřeli v sobotu v devět. Nikdo k nám do haly nevešel.<br />

Neznepokojovalo nás to. „Ále, je brzo,“ říkali trhovci. „Jen klid, počkáme trochu.“<br />

Čekali jsme celé ráno, ale nevešel ani človíček. Zdálo se nám to nepochopitelné.<br />

Řekl jsem: „Ten proud lidí, který vidím jít okolo dveří <strong>mi</strong> dělal naději, ale teď mne již<br />

rozčiluje!“<br />

Ale trhovci mě konejšili, že jsem moc velký pesi<strong>mi</strong>sta. Začal jsem pochybovat o<br />

úspěchu, na který všichni čekali, ale všeobecný opti<strong>mi</strong>smus mě ukolébal. Během týdne<br />

vešlo jen málo lidí, přesto trhovci tvrdili, že to nic neznamená, protože léto teprve<br />

začíná, je hezky a tak všichni chodí k moři. „Uvidíte na konci týdne bude pouť a lidí<br />

bude plno.“ Mně se ale zdálo, že lidí je dost a kdyby jen jeden ze stovky přišel,<br />

prodávalo by se.<br />

Byl pátek a pouť. Tisíce lidí zaplavily město, ale u nás se nic nezměnilo, jako<br />

bychom byli uprostřed saharské pouště. Přesto trhovci nebyli ochotni uvěřit, že se<br />

prodej nelepší. Vysvětlovali, že lidé přijeli a hledají si ubytování a ještě se<br />

nezorientovali. V tom směru jsem již ztratil všechny naděje, ale neměl jsem kam jít a<br />

tak jsem zůstal. Od pátku do pondělí vydělaly naše dva stánky čtyři šilinky a šest pencí.<br />

Ta ubohost představovala největší výtěžek z celé haly!<br />

Konečně si museli trhovci přiznat, že se jedná o fiasko. „Humrová žena“ ke mně<br />

rozčileně přiběhla a řekla: „Už nemám peníze a budu jíst cokoli syrového.“ Dodala<br />

smutně: „Nikdo ani nepřišel, aby <strong>mi</strong> to nabídl.“ A zabalila to tam. Pár ostatních trhovců<br />

chtělo také odejít, ale všeobecně se mělo za to, že by nebylo slušné opustit Syda,<br />

protože je to dobrák a snad ještě najde způsob jak trh rozjet, a když ne, tak stejně se<br />

bude musit trh vyklidit. Syd zaplatil vysoké nájemné za celé léto. Byl k nám štědrý a<br />

my jsme mu slíbili zaplatit vynaložené náklady. Rozhodli jsme se zůstat.<br />

Syd uznal, že „humrová žena“ nebyla dostatečně přitažlivá a rozhodl se pozvat<br />

„pilulkáře“. Ten by pracoval jinak. Stál by u vchodu s velkým hadem obtočeným kolem<br />

těla. Lidé by se zastavovali a koukali by na hada. „Pilulkář by mluvil o hadu a pomalu

---

y ustupoval dozadu a lidé za ním, až by došel k pódiu, kde by pak nabízel pilulky proti<br />

uštknutí. Ale neměl hada.<br />

Syd jel tedy s ním do Liverpoolu autem a najal, nebo snad koupil hada. Vrátili se<br />

s hadem v dřevěné bedně a naše naděje se rozhořely. Rozveselili jsme se. Hada jsme si<br />

přáli. Stáli jsme v uctivé vzdálenosti, když bednu začali rozdělávat. Když se nadzvedlo<br />

víko, had hrozivě zasyčel a bleskem se vrhl na Syda. Ten málem nestačil uskočit. Had<br />

se rychle vysoukal z bedny a choval se divoce. Pilulkář varovně vykřikoval, ale to<br />

nebylo třeba, protože jsme se všichni rozběhli na všechny strany. Had se ocitl uprostřed<br />

haly. Několik z nás se dostalo k východu, ale většina nás byla vzadu v hale a bála se. Při<br />

každém pohybu se had vymršťoval. Trhovci se ozbrojili košťaty a chtěli hada zahnat<br />

zpět do bedny. Ženy panicky křičely a množství lidí se natlačilo do vchodu. Ale<br />

tentokrát z lidí nebyl žádný zisk. Přinášeli nám různá nářadí, motyky, hrábě a kůly.<br />

Několik mužů se odvážilo a pomohlo nám dostat hada zpět do bedny a přirazit víko.<br />

Pilulkář klel: „Červ jeden bastardskej, je divokej, ani mu nevzali jed. Pro<br />

kristapána, já se stáhnu z kůže až ho budeme vracet! Hnus, takovej had!“<br />

Tak Syd a pilulkář vrátili hada a přivezli jiného.<br />

„Nebojte se,“ řekl pilulkář, „tenhle je fajn, zjistil jsem si to.“<br />

Ale my jsme stáli v uctivé vzdálenosti. Pilulkář vytáhl hada z bedny, obtočil si ho<br />

kolem těla a hladil ho bez známky strachu. Postupně i my jsme se odvážili a dotkli se<br />

opatrně prsty hada. Zvykli jsme si na něj a oblíbili jsme si ho.<br />

Tento had byl opakem prvního. pozoroval nás měkkým pohledem a celé jeho<br />

vzezření vyzařovalo lásku k nám. Stal se naším <strong>mi</strong>láčkem. Mohli jsme s ním dělat<br />

cokoliv, on nikdy neprotestoval, jen hedvábně klouzal. Pilulkářovi se podařilo, že pár<br />

lidí vešlo do haly, ale nebylo jich mnoho, pro trh to nemělo žádný význam. Jednoho dne<br />

had zemřel. Konstatovali jsme, že byl asi již polomrtvý, když ho přivezli.<br />

Syd si trhal vlasy: „Prokletý osud, všechno je blbě. Co já budu dělat?“<br />

Čekali jsme a dny ubíhaly. Syd hledal kohokoliv, kdo by dokázal přilákat lidi.<br />

Další trhovec nevydržel, omluvil se a odešel. Syd našel fakíra – hladovkáře. Ten si<br />

přinesl a smontoval klec z prken a skla a postavil ji do středu haly. Ven před halu<br />

vyvěsil plakát, že již určitý počet dnů nejedl a nyní v tom bude pokračovat a zůstane ve<br />

své „kleci“ ve dne v noci, aby překonal dosud nejvyšší rekord. Také ozná<strong>mi</strong>l, že hala<br />

zůstane otevřená ve dne v noci, aby byla možná kontrola, že skutečně nejí. Cena za<br />

podívání – 6 pencí.<br />

Věděli jsme, že fakíři obyčejně vzbuzují velký zájem v Blackpoolu, zejména po<br />

pár dnech, ale u nás se o něj prakticky nikdo nezajímal. Po dvou týdnech vyběhl fakír ze<br />

své klece a nadával, že nevydělal ani tolik, aby se najedl…<br />

Potom Syd svěsil ramena, poděkoval nám za přátelství, nepožadoval nic ani za<br />

nájem a doporučil nám, abychom se rozešli. Podařilo se mu přenechat halu pro dražbu a<br />

tak získat zpět trochu svých peněz.<br />

Líze a mně zůstalo zboží, ale zůstali jsme také bez peněz.<br />

26. Laskavá slova z nevymáchané huby

---

Toulali jsme se s Lízou po Blackpoolu a hledali místo, kde bychom mohli<br />

prodávat své zboží, ale všechna místa byla obsazená. Jedli jsme jen málo, ale byli jsme<br />

vcelku spokojení. Náš hloupý osud nás netrápil a my jsme byli schopni se smát<br />

všelijakým hloupostem. Všimli jsme si dvojice lidí středního věku a bavili jsme se<br />

s ni<strong>mi</strong> u jejich stánku v blackpoolské Olympii. Všichni je oslovovali Lottie a Foster.<br />

Nikdy jsme se nedověděli Lottino příjmení, ani křestní jméno Fostera. Foster byl<br />

neotesanec a často chápal řeči ostatních zcela chybně, urážel se a hrozil, když jeho<br />

mínění nebylo přijímáno. Lottie byla sympatická, ale její výběr slov byl šokující. Bylo<br />

zjevné, že byla kdysi krásná, ale na její tváři byly známky stáří a hýření. Oba silně pili a<br />

často byli přiopilí při práci. Často se hlasitě hádali a sprostě si nadávali. Lottie byla<br />

vdaná a Foster ženatý … ale každý s jiným.<br />

Občas nás zvali na skleničku, ale nám se nechtělo a ani jsme neměli peníze.<br />

Dobře věděli, že jsme na suchu, ale ani ve snu je nenapadlo nabídnout nám jídlo nebo<br />

šálek čaje. Ostatně jsme to ani nemohli přijmout, protože bychom je nemohli pozvat na<br />

oplátku. Musím konstatovat, že takové chování je u opilců běžné. Když mají peníze,<br />

hostili by kořalkou druhé a uráží se, když lidé odmítnou. Když byste je však požádali o<br />

pár pencí na kus chleba se salátem, nebo něco menšího, hned se začnou vytáčet.<br />

Ti lidé měli několikaměsíční dítě a Lottie byla do něj zblázněná. Jednou jsem ji<br />

viděl jak dítě vozila v kočárku. Oslovil jsem ji a ona <strong>mi</strong> děťátko pyšně ukazovala. Bylo<br />

radost vidět její rozzářený obličej láskou, když na dítě mluvila. Její slova však nebyla<br />

obvyklá jako u jiných matek. Používala ty nejhnusnější nadávky a šeptala je tak něžně a<br />

láskyplně, že jsem ani nepociťoval ošklivost. Poslouchal jsem překvapeně jak<br />

vyslovovala slova medově sladce, mazlila se s dítětem a líbala ho. Nějak se mě její<br />

sprostota nedotýkala a dokonce se <strong>mi</strong> zdálo, že její slova jsou jakoby vystupňováním<br />

těch slov, které jiné matky používají. Byla to podivná zkušenost a musím přiznat, že se<br />

<strong>mi</strong> ta trivialita docela líbila. Jak tak chovala to dítě, její obličej se prosvětlil, její oči<br />

dostaly měkký, hladivý pohled a já jsem viděl tu ženu přetransformovanou do matky<br />

boží. Nikdy dříve jsem něco takového nezažil. Ani by <strong>mi</strong> to na mysl nepřišlo.<br />

27. Pravice neví co dělá levice<br />

Líza se dohodla s jedním stánkařem, že bude v jeho stánku předvádět a prodávat<br />

odšťavovač citrónů. Dělalo se to tak běžně. Stánkař pak dostal třetinu zisku. Pomáhal<br />

jsem Líze umístit stoleček u stánku a vyvěsil jsem plakáty. Na stolek jsme položili<br />

plátno tak, aby vpředu překrývalo stolek až k ze<strong>mi</strong>.<br />

Odšťavovač byl kovová trubička, trochu tlustější než tužka se spoustou otvorů.<br />

Do trubičky se zasunovala dřevěná hůlka. Při předvádění se jednoduše prorazila<br />

trubička po délce citrónu, trochu šikmo, zasunula se hůlka, aby se odstranila semena a<br />

vytáhla se. Pak se jen citrón zmáčkl rukou a šťáva kapala nebo stříkala podle toho, jak<br />

silně se zatlačilo. Byla to taková pípa, ze které teče čistá citrónová šťáva, bylo možno ji<br />

odměřovat a jemně kyselit jídlo, nebo ochutit rybu, nebo dělat citronádu v jakémkoliv<br />

množství. Hůlka se mohla vrátit do trubičky a citrón uzavřela a citrón se tak uchoval na<br />

později. Tak snadné to bylo!

---

Líza používala zralé citróny a rukou je rozválela, až byly měkké jako kaučukové.<br />

Ale i pak musela vel<strong>mi</strong> silně mačkat rukou, aby šťáva tekla, ale předvádět musela jak<br />

snadno se jí to daří.<br />

Počasí bylo pro trh příznivé – trochu pršelo a dost se prodávalo, ale cena<br />

odšťavovače byla jen 6 pencí a z toho ještě 2 pence byly pro stánkaře. Zbylo málo na<br />

nákup nových zásob a na živobytí. Kromě toho se spotřebovalo mnoho citrónů. Pokaždé<br />

se prodaly 2-3 kusy, nanejvýš šest nebo sedm, ale také se stávalo, že se neprodalo nic.<br />

Líza se obvykle vrátila domů unavená a ruce jí bolely. Jednou Líza vyprávěla zábavnou<br />

příhodu: „Přišla paní a dívala se na předvádění a pak si přála dvanáct odšťavovačů,<br />

ptala jsem se, zda s ni<strong>mi</strong> podělí své přátele, ale ona <strong>mi</strong> řekla, že má doma dvanáct<br />

citrónů.“<br />

Když Líza pracovala, snažil jsem se na trhu uplatnit i já. Nedařilo se <strong>mi</strong>. Líze se<br />

ale prodej začal dařit a když jsem ji chválil, ona se jen záhadně usmívala.<br />

Jednou po desáté se Líza náhle vrátila z práce.<br />

„Copak?“ ptal jsem se. „Ty dnes neděláš?“<br />

„Ani dnes, ani zítra, a nikdy už v tom stánku. Zdvořile jsem byla vyhozena –<br />

vyrazili se mnou dveře!“<br />

„Proboha proč?“<br />

„Protože ten stánkař je blbec. Prodej šel dobře, ale on se dnes rozhodl, že se mu<br />

to nelíbí … jen proto!“<br />

„<strong>No</strong>, no, Lízo, já tě znám. Jak to bylo? Žádnej trhovec není takovej blbec, aby tě<br />

vyhodil, když vyděláváš. To nedává smysl. Co jsi udělala? Neprodala jsi odšťavovač<br />

jeho manželce? Nebo jsi tvrdila, že se s tím dá získávat šťáva z melounů a hroznů?“<br />

„Nebuď podezřívavej, víš, že nekecám. Stalo se to tak: ráno jsem přišla do práce<br />

trochu dřív, ale stánkař už tam byl a byli tam i jeho známí. On se s tím odšťavovačem<br />

vytahoval a ukazoval jim ho. Vzal nepřipravený citrón, prorazil ho a mačkal, až mu žíly<br />

na krku nabíhaly, ale vymačkal jen pár kapek. Můžeš si představit, jak se rozzuřil, když<br />

vypotil víc, než vymačkal. Pak si všim, jak to dělám já.“<br />

„A jak to děláš?“<br />

„Abych si to usnadnila, našroubovala jsem si na spodní plochu stolu hák a na něj<br />

si pověsila kbelík s vodou. Jako obvykle jsem si rozválela tři citróny. Proděravěla jsem<br />

je hůlkou a rozdrtila dužinu a citróny jsem dala do kbelíku. Když se lidé seskupili, vzala<br />

jsem citrón a předváděla jsem. Citrón se musí držet vodorovně, když se do něj trubička<br />

zavádí, jinak by se šťáva hned vyřinula. Pak jsem jednou rukou ukazovala, jak snadno<br />

šťáva vytéká. Pak jsem citrón zase dala do vody a zase ho mačkala, no a stánkař si<br />

všiml toho kbelíku a pochopil. Ale místo toho, aby byl spokojen, rozzlobil se. Můžeš<br />

tomu rozumět? Že prej ten prodej je klamavej! Chlap hloupej! Vždyť jsem si jen<br />

ulehčila práci! Takoví blbci člověku nedovolí, aby si vydělal.“<br />

. . .<br />

„Na, tady je dopis pro tebe,“ řekl jsem Líze a podal jí ho. Vzala ho, prohlížela<br />

razítko, obracela ho v ruce a řekla: „Kdopak <strong>mi</strong> píše z Londýna? Možná domácí, znám

---

ji odtamtud … nebo ne, ta ne, ta nemá spací stroj. Proč nepíšou zpáteční adresu, aby se<br />

hned zjistilo, kdo píše? Nebo myslíš, že by bylo dobře dopis otevřít?“<br />

„Geniální nápad, možná že je v obálce i psaní.“<br />

Líza četla a pak řekla: „Je to z V.I.K. Ptají se, jestli chci předvádět na trzích<br />

v Caernarvonu. Kde je Caernarvon?“<br />

„Ty taková zcestovalá a neznáš zeměpis? Je to ve Walesu a není to odtud moc<br />

daleko. Kdy budou ty trhy?“<br />

„Za dva týdny. V.I.K. nemá ve zvyku shánět výpomoc uprostřed léta. Zdá se, že<br />

jim chybí prodejci. Mám nápad! Napíšu jim, že to přijímám a dodám, že bych mohla<br />

získat pro prodej i tebe. Tak to nebude vypadat, že je prosíš s čepicí v ruce.“<br />

„Ne, já nechci u nich pracovat. Jdi sama.“<br />

„Co teda budeš dělat? Kde najdeš práci?“<br />

„Práci? Takovou mohu snadno najít. Firem s hrnci je dost, ochotně by mě přijali,<br />

ale já nechci pro nikoho pracovat.“<br />

„Ty nechceš pracovat? Proč?“<br />

„Poslouchej Lízo, jsem bez peněz a nevím kam se vrtnout, ale já se nechci dát<br />

najmout. Tak nikdy nedocílím úspěchu. Ne! Já to vydržím, až najdu to, za čím jdu. Já se<br />

chci držet svého cíle. Jsem pevně rozhodnut.“<br />

„Tak já s tebou vydržím,“ řekla Líza.<br />

„Tak to ne! Ty budeš pracovat a já budu hledat. Slibuji ti, že když se <strong>mi</strong> podaří<br />

zřídit si obchod, vezmu tě jako společnici a o všechno se rozdělíme. Jsi výborná<br />

prodavačka a jako společnice máš pro mne vysokou cenu.“<br />

„Raději bych nešla k V.I.K.u, spolu bychom si vzájemně pomáhali.“<br />

„Ne, Lízo, to ne. Není dobré, abychom oba riskovali hlad a také máš povinnost<br />

přispívat rodině. Ty budeš pracovat a já zůstanu u svého rozhodnutí a u svého slibu<br />

k tobě. Mám zásobu roštů a na začátek se je budu snažit prodat. Ano, už jsem se rozhodl<br />

jít do Liverpoolu, abych si našel prodejní místo v obchodním domě a možná <strong>mi</strong> to<br />

pomůže.“<br />

„Jestli ses Viku rozhod, mám pár šilinků, já ti je dám. Bude ti to stačit na<br />

jízdenku. Ale jak to budeš dělat v Liverpoolu? I když seženeš prodejní místo, nezaplatíš<br />

ani za něj ani do konce týdne a za co budeš mezi tím bydlet a jíst?“<br />

„To budu řešit, až na to přijde řada. Díky za půjčku, ale já si ji nevezmu. Peníze si<br />

nech, budeš je potřebovat.“<br />

„A jak se do Liverpoolu dostaneš?“<br />

„Jednoduše, půjdu pěšky.“<br />

„To není možné, je to daleko.“<br />

„Ale není, takových 80 kilometrů, pojedu autem.“<br />

„Prosím tě, jakým autem?“<br />

„Jakýmkoliv. Obyčejně se používá jedno, ale já pojedu několika. Prostě půjdu na<br />

stopa.“<br />

Líza nesouhlasila, ale já jsem byl vytrvalý a posléze jsme s dohodli, že odjedu<br />

v pondělí.

---

28. Volný jako pták<br />

Pondělí, časně ráno. Den začal <strong>mi</strong>lým úsměvem slunce na čistém modrém nebi.<br />

Podíval jsem se na oblohu a vesele jsem ho pozdravil: „Tisíc díků, příteli!“ Moje nálada<br />

byla báječná. Navlékl jsem si své nejlepší šaty a pečlivě jsem se oholil a upravil. Byl<br />

jsem na své šaty pyšný, byly podle poslední módy a vypadaly na vysokou cenu. Nevzal<br />

jsem si ani kufřík, jen do kapsy kartáček na zuby a holení. Nevzal jsem si ani<br />

převlečník, ani klobouk. Vůbec mě nenapadlo, že by mohlo pršet. Se dvěma šilinky<br />

jsem vyšel po rozloučení s lehkým srdcem k očekávanému dobrodružství. Jel jsem<br />

autobusem na konec města. V autobuse jsem v duchu probíral, jak se co nejrychleji<br />

dostat do Liverpoolu. Mám různé zásady, které <strong>mi</strong> vždy pomohou. Sám jsem si je<br />

stanovil. Vždy <strong>mi</strong> pomohou: Proč se bát něčeho nového? Tato zásada mě žene zkoušet<br />

všechno nové … ale pro tento okamžik není to ta pravá.<br />

Věř i na poslední <strong>mi</strong>kroskopickou příležitost, nebo štěstí! Ne, ani tahle teď<br />

neposlouží. Ta je vhodná, když hledám jak se dostat z rozpaků.<br />

Udělej něco, co by druhý neudělal! … <strong>No</strong> to by šlo, dosud <strong>mi</strong> tohle pomohlo<br />

vždy maximálně. Tak co by jiný udělal, kdyby stopoval? Nejdřív by šel. Je jedno na<br />

dlouhé cestě, když se ujde 5 kilometrů. Nerozhoduje to. Člověk se jen unaví. Víceméně<br />

ho míjí stejný počet aut. Ano, jít je hloupost. Musím se vmyslit do uvažování<br />

automobilisty … ano, moje osvědčená zásada: Měj na paměti hledisko druhého!<br />

Náklaďáky by byly vhodnější … ne, ty stopuje každý. Já se musím držet svých zásad:<br />

Dělej, co by jiný neudělal! Vyberu si jen luxusnější auta, tak se dostanu dál rychleji.<br />

Náklaďáky většinou dělají zastávky a zajíždějí <strong>mi</strong>mo hlavní tah. A také si nevyberu<br />

nějaký starý auťák, který by mohl mít poruchu a já bych musel ze zdvořilosti pomáhat.<br />

Budu stopovat jen vybraná auta. A jakým způsobem? Obvykle zvednutý palec vypadá<br />

jako prošení. Já to musím dělat jako požadavek, jak by to bylo moje právo a nárok. Tak,<br />

plán je hotov.<br />

Na konečné autobusu jsem se začal procházet a čekal na auta. Dvě, tři projela bez<br />

úspěchu. Uvědo<strong>mi</strong>l jsem si proč. Silnice byla široká a rovná, auta jela rychle a prudce,<br />

musela by prudce zabrzdit. Měl bych čekat na vrcholu stoupání, kde auto jede pomaleji.<br />

Změnil jsem taktiku. Mával jsem, když auta byla ještě daleko, abych včas na sebe<br />

upozornil, potom jsem svěsil ramena a v blízkosti jsem dal jasný signál. Auto jelo dál,<br />

bylo plně obsazené. Mával jsem na další auto, když bylo blízko. Pak jsem šel víc do<br />

silnice a s paží nataženou dopředu jsem auto zastavil. Bez omluvy jsem řekl: „ Jedete do<br />

Prestonu?“<br />

Šofér přisvědčil a já řekl: „Děkuji – byl byste tak laskav?“ a bez rozpaků jsem<br />

nastoupil. Příjemně jsme se bavili během jízdy a ten muž se mě zeptal, kde jsem nechal<br />

své poškozené auto. Vysvětlil jsem mu, že žádné auto nemám. Jeho omyl způsobilo mé<br />

oblečení, přirozené sebevědomí a můj výběr slov. Svět je takový, jak se podá, ochotně<br />

se pomůže tomu, kdo pomoc nepotřebuje naléhavě.<br />

V Prestonu jsem snadno chytil další auto, které mě vzalo kus cesty k Liverpoolu a<br />

se třetím jsem již dojel. Ten třetí šofér byl vel<strong>mi</strong> příjemný a nabídl <strong>mi</strong> sendvič a pivo,<br />

které koupil v bufetu u cesty.

---

V Liverpoolu jsem šel hned do velkého obchodního domu za vedoucím, kterého<br />

jsem znal. Jmenoval se Priestley. Už jsem jednou u něj prodával. Byl to takový tuhý,<br />

protivný typ. S takový<strong>mi</strong> osoba<strong>mi</strong> se může v krámech člověk často setkat. Obyčejně<br />

začínají pracovat jako příručí za směšně malý plat hned, jak opustí školu. Po létech<br />

získají postavení, které jim dává sebevědomí, kterým kompenzují nízký plat vzhledem<br />

k úředníkům firmy. Je přece čest být v ranku vedoucích pracovníků velkého podniku,<br />

ne? Pocit nadřazenosti nad skupinkou pracujících, kterou nedávno opustili, nadouvá<br />

jejich samolibost. Každý jejich výrok směřuje k sycení jejich vlastní důležitosti.<br />

Náhodný posluchač by si mohl myslet, že podnik bez takového člověka by<br />

zbankrotoval. Obyčejně takový člověk čte obchodní tisk a ovládá obchodní<br />

ter<strong>mi</strong>nologii, ale jen mlhavě jí rozumí. Používá ji při každé příležitosti v domnění, že<br />

svět před ním spadne na kolena.<br />

Vysvětlil jsem Priestleyovi své přání prodávat v „jeho“ obchodě své rošty.<br />

„Ne, ne, to není možné. My jsme koupili zboží za deset tisíc liber a tak nemáme<br />

místo. A ostatně jsem se rozhodl udělat v obchodě velkou změnu a chci přestěhovat<br />

dřevěné zboží na druhou stranu. Musím trvale modernizovat podle posledních<br />

komerčních vzorů a stimulovat tím debet a zvyšovat akcie firmy. Ne! Já lituji, ale místo<br />

vám nabídnout nemohu. Každý metr musí být racionálně využitý, nemohu nikomu dělat<br />

výhody, obzvlášť ne tomu, kdo není užitečný pro naše zájmy. Mám významnou<br />

odpovědnost, rozumíte?“<br />

„Jistě, jste důležitá osoba,“ řekl jsem pokorně.<br />

„<strong>No</strong>, no, je to moje práce,“ řekl s předstíranou skromností, „s postavením souvisí<br />

povinnosti. Víte?“<br />

„Mohl byste <strong>mi</strong> vzhledem k vašemu postavení podat nějakou informaci?“<br />

„Nu, jistě, <strong>mi</strong>lý hochu, pokud to není obchodní tajemství.“<br />

„Právě kvůli vašemu postavení si považuji váš názor,“ řekl jsem, když jsem viděl,<br />

jak ve vteřině vyrostl.<br />

„Jen se neboj, zeptej se!“ prohlásil velkodušně.<br />

„Děkuji, bije vás doma vaše žena?“ a dřív, než se vzpamatoval z mého sarkasmu,<br />

urychleně jsem opustil místnost.<br />

Pak jsem šel do obchodního domu Lewis, největšího v Liverpoolu. Ale ani tam<br />

jsem se nechytil. potuloval jsem se po tom obchoďáku a přemýšlel, co budu dělat.<br />

Uviděl jsem prodavačku, jak jde ke mně a zdraví mě. Řekl bych, že byla asi<br />

padesátiletá.<br />

„Viku,“ volala, „jak se máš? <strong>No</strong>, to je náhoda! Slíbil jsi, že budeš bydlet u mne,<br />

až budeš v Liverpoolu.“<br />

Podali jsme si ruce, ale já jsem ji vůbec nepoznal a marně jsem ji zařazoval<br />

v paměti.<br />

„Už je to dlouho, co jsem tě naposledy viděla,“ pokračovala, „nikdy nezapomenu,<br />

jak jsi se dostal mezi trubky otočných dveří v Bir<strong>mi</strong>nghamu a všichni tvrdili, že tě může<br />

dostat ven jen kovář. Copak si nepamatuješ jak jsi řekl, že ses dostal ven jen díky<br />

pokakanýmu štěstíčku?“

---

Teprve teď jsem si na ni vzpomněl, ale jen mlhavě a neměl jsem chuť poslouchat<br />

její žvatlání.<br />

„Ano, ano,“ řekl jsem, „určitě k vám přijdu, ale teď momentálně jsem<br />

zaneprázdněn, mám důležitou schůzku, musíte <strong>mi</strong> pro<strong>mi</strong>nout. Ještě se uvidíme, než<br />

odjedu,“ a šel jsem dál, jako bych musel spěchat.<br />

V jiném poschodí jsem se zastavil, abych si promyslel svou situaci. Rozhodl jsem<br />

se, že si musím najít práci hned, ale takovou, která <strong>mi</strong> nechá čas na zařízení vlastního<br />

obchodu. Ale kde? Miliony nezaměstnaných hledaly práci a bylo mnoho těch, kteří<br />

pracovali jen několik měsíců v roce. Co abych to zkusil v Lewis? Stovky, možná tisíc<br />

jich čeká na tu práci. Jakou šanci mám já? Ta věc je beznadějná… Já ale potřebuji práci<br />

naléhavě! Co kdybych se ucházel o skutečně odpovědnou práci? Na úřadech, kde<br />

nepožadují zkušenosti? Tam je jistě hodně uchazečů, ale možná vrcholová funkce? …<br />

Ne, ani to ne. Ostatně ani nemám vzdělání na takovou práci. Zkoušet to, to by byla<br />

ztráta času. Přispěchala <strong>mi</strong> na pomoc jedna z mých zásad: proč se bát nového? Rozhodl<br />

jsem se to zkusit.<br />

Vrchní šéf Lewis byl pan Marquis, který je nyní lordem Wooltonem. Šel jsem<br />

přímo do jeho kanceláře. Sekretářka <strong>mi</strong> zastoupila cestu. Řekl jsem, že si přeji mluvit<br />

s panem Marquisem a ona se zeptala o čem s ním chci hovořit. Zaváhal jsem, protože<br />

zprostředkovaně bych asi neuspěl. Zeptal jsem se tedy, zda-li by byla tak laskavá a<br />

předala mu písemné sdělení. Souhlasila. Ve svém sdělení jsem ho upamatovával, že<br />

kdysi s kýmsi o mně pochvalně mluvil a ten nyní mne doporučuje pro vedoucí funkci,<br />

ale že to místo by mělo být v Glasgově. Stanovil jsem podmínky, abych dodal vážnosti<br />

svému sdělení, ale vlastně jsem se vůbec nechtěl vrátit do Skotska. Přesto, že jsem si<br />

kladl podmínky, byl jsem připraven zametat ve sklepě, jen abych si něco vydělal.<br />

Sekretářka se vrátila s tím, že jsem se spletl, když jsem se obrátil na pana<br />

Marquise, protože je třeba jít na pana Hoopera, který vyřizuje takové věci.<br />

„To určitě neudělám,“ řekl jsem dotčeně, „to je omyl. Já nehledám práci, já<br />

nabízím své služby. Jestliže půjdu k panu Hooperovi, budu vypadat jako řadový<br />

uchazeč o práci.“<br />

„Ne, není to tak,“ řekla, „pan Hooper přijímá pouze pro vedoucí funkce.“<br />

Hrál jsem nerozhodného. Váhal jsem trochu a pak jsem ustoupil: „Dobře, půjdu<br />

tam. Prosím ohlaste mě.“<br />

Pan Hooper mě zdvořile přijal. Chvilku jsme se jen tak bavili a pak řekl: „Jediné<br />

volné místo, které je v Glasgově je vedení nové restaurace, kterou jsme tam právě<br />

otevřeli. Vaše kuchařské zkušenosti by tam byly užitečné. Vyhledejte tam pana Leeka,<br />

dám vám doporučení.“<br />

„Dobře,“ řekl jsem, „navštívím ho až budu v Glasgově. Musím tam brzy za<br />

obchodní<strong>mi</strong> záležitost<strong>mi</strong>.“<br />

Vyšel jsem z budovy. Místo bylo daleko a to <strong>mi</strong> tedy nepomohlo. Takový vrabec<br />

na střeše. Nyní bylo aktuální jídlo a nocleh. Ach jo, zasloužil bych si kopanec! Jsem<br />

blbec nad blbce! Nevidím si na špičku nosu! Ta prodavačka! Ta <strong>mi</strong> nabízela bydlení a já<br />

jsem měl frňák nahoru!

---

Vrátil jsem se do obchodu, vyjel výtahem a našel tu prodavačku: „Mám už čas, co<br />

kdybych už dnes večer přišel?“<br />

„<strong>No</strong> jistě, samozřejmě,“ odpověděla vřele, „to mám radost!“<br />

Po práci jsem na ni počkal. Vedla mě k sobě domů. Hezky mě pohostila a spal<br />

jsem v pohodlné posteli. Ráno jsem výborně posnídal. Přes mé protesty odmítla peníze,<br />

ale mé finance by <strong>mi</strong> to stejně nedovolily. Rozloučil jsem se s tou dobrosrdečnou ženou<br />

a odešel jsem po desáté hodině. Stopoval jsem do Manchesteru vzdáleném 55 km. Tam<br />

jsem šel k jednomu trhovci, kterého jsem již dlouho znal. Měl přezdívku Blackie,<br />

protože prodával černidlo na kamna. Často jsem mu půjčoval a tak jsem se ho nestyděl<br />

požádat o jídlo a nocleh. Byl ochotný a já jsem před ním neskrýval, jak jsem na tom<br />

bledě. Další ráno jsem mu řekl, že mám namířeno do filiálky Lewis. Řekl <strong>mi</strong>, že bude<br />

v poledne ve městě a tak jsme se domluvili, že se v poledne sejdeme v podloubí Lewis.<br />

Šel jsem přímo do suterénu Lewisu a ptal jsem se zaměstnanců, jestli si myslí, že<br />

bych mohl získat příležitost prodávat tam rošty.<br />

„Příležitost?“ řekl jeden, „Jako sněhová vločka v pekle. Market začíná velký<br />

výprodej a potřebuje každý metr. Aby měli místo, musíme odejít i my. Zkuste to, ale<br />

člověk, který by šel pěšky do nebe by měl větší šanci. Už jste slyšel ten vtip?“<br />

„Ne,“ řekl jsem.<br />

„Ne? Každej z branže by se ho měl učit ve škole.“<br />

Výraz v jeho obličeji mě ujistil, že mohu čekat nějaký hec.<br />

„Jeden chlap bušil na zlatou bránu v nebi a svatej Petr otevřel: ´Jak se jmenuješ?´<br />

´Karel Řípa´ ´Počkej´, řekl Petr, zavřel bránu a hledal v seznamu, který byl dlouhý<br />

několik kilometrů. Po padesáti letech se Petr přihasil a anděl, co za něj držel službu mu<br />

vyčítal, že musel za něj pracovat. Petr si ho ale nevšímal, šel k chlapovi a povídá: ´Ano,<br />

našel jsem tě v seznamu, naštěstí jsi byl v seznamu docela na začátku, ale je tam<br />

napsáno, že jsi hříšník a do nebe nemůžeš.´ Ale chlap křičel: ´Musíte mě tam pustit,<br />

budu se kát jak nejvíc umím, tak jak <strong>mi</strong> přikážete, nemohu do pekla, tam je tchýně.<br />

Copak nemohu očistit svou duši? Udělám cokoliv, slibuji, že i každých sto let navštívím<br />

tchýni na půl hodiny v pekle.´<br />

´To je velká věc,´ohodnotil to Petr, ´to ani není v předpisech pro kajícníky.´<br />

´Opravdu není žádná možnost?´ ptal se kajícník s nadějí v hlase. ´Ano, ale úkol pro<br />

vymazání hříchů je u nás velice nesnadný, vlastně to jsou tři úkoly a zatím se nikomu<br />

všechny nepodařily splnit. Myslím, že by ten poslední nedokázal splnit ani náš šéf.´<br />

´Ale já bych to chtěl zkusit, dejte <strong>mi</strong> alespoň příležitost.´ ´Říkám ti, že podmínky jsou<br />

nesplnitelné, zbytečně ztrácíš čas.´<br />

Po dlouhém dohadování a prošení Petr řekl: ´Ještě jsem neviděl takového otrapu,<br />

jsi neústupnější než stará panna, která se chce v nebi vdát. Tedy ten první úkol: Jdi na<br />

Zem a vykopej Himaláje tady tou lžičkou!´<br />

Hříšník odešel a vrátil se za sto let. Lžička byla zcela opotřebovaná. Chlap řekl<br />

Petrovi: ´Splnil jsem úkol!´ ´<strong>No</strong>, to je zázrak! Druhý úkol je přelít Atlantik tímto<br />

náprstkem.´ Hříšník odešel,vrátil se za sto let. Byl shrbený, ve vlasech měl mořskou<br />

trávu a několik krabů a hrdě prohlásil: ´Udělal jsem, dej <strong>mi</strong> třetí úkol!´

---

Petr pokyvoval hlavou a soucitně řekl: ´Dobře jsi to udělal, ale to nestačí. Třetí<br />

úkol je nad tvé síly, ani se o to nepokoušej, je to marné.´<br />

´Ale vy <strong>mi</strong> ten úkol musíte dát, slíbil jste to!<br />

´ Tak dobře, ale varuji tě: ´Jdi na zem a kup si od Vika Rossettiho hrnec a pak mu<br />

ho vrať a získej zpět peníze!´<br />

Ten nešťastník se rozběhl se zoufalým křikem k nebeské propasti a skočil do ní.“<br />

29. Štěstí je vrtkavé<br />

Zdálo se, že nebude možné proniknout do Lewis. Bylo <strong>mi</strong> hořko. Zase byla<br />

naděje pryč. Copak to už konečně nevezme nějaký obrat? Zdálo se <strong>mi</strong>, že jsem na tom<br />

hůř než ten chlap z toho vtipu. Ani moje zásada Proč se bát nového? už nepomáhala.<br />

Okolnosti ji změnily na Proč doufat? Ale zásada není vina, osud je nepříznivý. Jen<br />

neztratit sebedůvěru! Zkusím to ještě jednou, mám čas než přijde Blackie.<br />

Ptal jsem se, s kým si mohu domluvit místo na prodej. Řekli <strong>mi</strong>, že u pana<br />

Robinsona nahoře, ale zase <strong>mi</strong> doporučovali ani tam nechodit. Přesto jsem šel hledat tu<br />

kancelář a našel jsem ji ve třetím poschodí na rohu. Kancelář měla tenké stěny a já jsem<br />

slyšel, jak se uvnitř mluví a pochopil jsem, že je to telefonování. Hlas říkal: „Vaše<br />

důvody mě nezajímají, to je vaše věc. Já jen vím, že my máme dostat zásilku, nic jiného<br />

mě nezajímá. Pro Manchester 10.000, pro Liverpool 7.000, dalších 10.000 pro Leeds a<br />

ostatní množství pro pobočky a chci to hned! Rozumíte, hned! Nemohu prodávat<br />

důvody, prodávám zboží. Jestli to nedodáte hned, opatřím si to jinde … ano, ano, vím,<br />

že vaše utěrky jsou nejlepší atd., ale to nic neznamená, když je tady nemám!“ a tak to<br />

stále pokračovalo, zatím co jsem tam stál.<br />

Náhle mě napadlo: On chce tisíce utěrek a Manchester je středisko bavlnářského<br />

a textilního průmyslu, mohl bych mu utěrky sehnat. Je to příležitost, musí se ale<br />

spěchat.<br />

Vyběhl jsem a běžel do dalšího obchoďáku naproti do Market Street a ptal se kdo<br />

obstarává dodávky zboží. Nasměrovali mě na komerční oddělení. Vnikl jsem tam a<br />

obrátil jsem se přímo na šéfa: „Kde kupujete utěrky?“<br />

Překvapeně na mne zíral, jakoby chtěl říci co si to dovoluji, ale řekl:<br />

„Objednáváme všechno prostřednictvím londýnské kanceláře.“<br />

Vyběhl jsem odtamtud a běžel jsem na poštu a hledal seznam městských<br />

obchodních adres. Pár jsem jich vybral, o kterých jsem si myslil, že by mohly prodávat<br />

prádlo a zapsal jsem si je. Bylo právě dvanáct. Spěchal jsem na schůzku s Blackie.<br />

„Blackie, znáš to v Manchesteru? Kde jsou tyhle ulice? Jsou blízko sebe?“<br />

Blackie si prohlížel můj seznam: „Ano, tohle je vedle Mosley Street a ta je …“<br />

„To stačí, děkuji, nemám čas, protože Lewis zavírá v jednu. Vysvětlím ti to<br />

cestou. Chci koupit tisíce utěrek. Pojď!“<br />

„Kupovat bez peněz?“ koktal.<br />

„<strong>No</strong>, jo,“ povídám, „ještě nevím jak, ale to je detail, pospěšme si!“<br />

Šel jsem do první firmy a vysvětloval, že chci tisíce utěrek pro velkou prodejní<br />

firmu a požadoval jsem přiměřenou cenu a dobrou kvalitu. „Věc se má tak,“ vysvětloval<br />

jsem, „firma, která to potřebuje dává příležitost získat dodavatelská práva, protože není

---

spokojená se svým dodavatelem, ale nejsem to já, kdo bude rozhodovat o nákupu. Nu,<br />

rozumějte, já sám o utěrkách nic nevím, cena a kvalita musí být správná pro odborníky,<br />

kteří nakupují výhodně a ve velkém. Dejte <strong>mi</strong> prosím vzorek a v případě úspěchu <strong>mi</strong><br />

nechejte malé procento.“<br />

„Lituji, nemohu akceptovat váš návrh tak náhle, bez uvážení, chybí <strong>mi</strong> čas a …“<br />

„Ale to spěchá! Buď přeskočíte formality, nebo ztratíte příležitost. Vy …,“ viděl<br />

jsem však, že neprorazím jeho rutinní proceduru a odkvačil jsem.<br />

Navštívil jsem ještě dvě jiné firmy se stejným výsledkem. Teprve ve čtvrté mě<br />

vyslechli.<br />

„Jaké množství a v jaké kvalitě si utěrky přejete?“<br />

„Můj bože, já nevím. Vy to víte, vy jste odborníci! Vy víte jaká kvalita a jaké<br />

množství je vhodné ve velkém prodávat po kusech. Samozřejmě se nejedná o osušky.“<br />

Dali <strong>mi</strong> utěrku zabalenou v hnědém papíře.<br />

„Řekněte <strong>mi</strong> něco o té utěrce. Je háčkovaná, nebo speciálně savá, nebo … co?<br />

Poznamenejte <strong>mi</strong> velikost a cenu.“<br />

Smáli se <strong>mi</strong> a napsali <strong>mi</strong> všechny podrobnosti.<br />

„Ještě vizitku! Děkuji. Děkuji. Budu reprezentovat vaši firmu dobře.“ Vyběhl<br />

jsem a běžel jsem do kanceláře pana Robinsona. Hned u dveří jsem mu řekl: „Utěrka<br />

tohoto formátu vám vyhovuje?“<br />

„Ne.“<br />

„Proč? Cena je vysoká?“<br />

„Ano.“<br />

„Dobře, není nutno ani vzorek rozbalovat. Řekněte jen kolik a jakou kvalitu si<br />

přejete a já vám to přinesu.“<br />

„To <strong>mi</strong> řekněte, jak jste přišel na to, že potřebuji utěrky?“<br />

Váhal jsem, ale pak jsem řekl: „Musím se přiznat, že jsem před nějakou chvílí stál<br />

před vaší kanceláří a nemohl neslyšet vaše telefonování.“<br />

„Hm, už by se mělo zrušit to provizórium,“ řekl jakoby pro sebe. Obrátil se na<br />

mne a dodal: „Je pravda, že opravdu nepotřebuji utěrky od jiné firmy, když jsem tvrdil<br />

do telefonu, že ano, blufoval jsem. To se dělá aby se urychlila dodávka.“<br />

Spadl <strong>mi</strong> hřebínek. Řekl jsem: „Tak to je konec, zbývá jen říci Dobrý den a<br />

vyjádřit naději, že jsem příliš neplýtval vaším časem.“<br />

„Ale vůbec ne. Posaďte se. Baví mě to, že jste přišel, slyšel co říkám a vrátil jste<br />

se jako reprezentant firmy se zbožím dřív než za hodinu! To se <strong>mi</strong> líbí. Vy určitě<br />

vyniknete, to vím. Se kterou firmou jste ve styku?“<br />

„Prosím, tady je vizitka.“<br />

Prohlížel si ji: „Ano, tu firmu znám, je to dobrý podnik. Vyprávějte <strong>mi</strong> to. Zajímá<br />

mě to.“<br />

Vyprávěl jsem mu všechno zcela otevřeně.<br />

„Vel<strong>mi</strong> zajímavé. Mám rád nápady a energii. Obyčejně mám bokem nějaké volné<br />

místo, ale právě teď ne … ale ještě moment!“ a telefonoval na dvě oddělení a ptal se na<br />

volná místa.

---

„Škoda,“ řekl, když pokládal sluchátko, lituji, že pro vás nic nemám, jen radu.<br />

Napište firmě Japlac, je to dobrá firma a použijte mé jméno. Uděláte to?“<br />

„Ano, udělám.“<br />

„Máte vhodný dopisní papír?“<br />

„Jen obyčejný.“<br />

„Tady je papír a obálka. Obědval jste?“<br />

„Snídal.“<br />

„Ale neobědval!“<br />

„Ne, to nevadí, nenamáhejte se. Děkuji vám za váš zájem.“<br />

„Není za co. Lituji, že nemám pro vás místo. Slibte <strong>mi</strong> ale jednu věc: za rok <strong>mi</strong><br />

napište jak se vám vede. Moc by mě to zajímalo.“<br />

Slíbil jsem to a šel jsem vrátit utěrku.<br />

Spal jsem u Blackie. V posteli se <strong>mi</strong> nedařilo usnout. Myšlenky <strong>mi</strong> kroužily<br />

v hlavě. Co budu dál dělat? Nemohu si dávat vinu, vždyť jsem se tak snažil, čert to<br />

viděl! Co dál? Nic jsem nevymyslel a myšlenky se rojily a já nebyl schopen je zastavit.<br />

Pořád a pořád mě mučily a opakovaly se. Musím spát, je to tak hloupé! Přetočil jsem<br />

polštář a nutil se nepřemýšlet. Ale marně. Znovu <strong>mi</strong> na mysl přicházelo všechno co se<br />

<strong>mi</strong> dnes přihodilo. Můj mozek se zmítal. Začal jsem nadávat a sakrovat, ulevilo se <strong>mi</strong><br />

líp, než po modlitbě. Bál jsem se, že myšlenky odhánějící spánek se zase vrátí. Když se<br />

jim nebudu moci vyhnout, přelstím je. Budu myslet na pěkné věci, budu snít o něčem<br />

hezkém…<br />

Ano, jsem neobyčejně schopný obchodník. Zcela lehce jsem úspěšný. Jen vlastní<br />

vůlí dokážu prodat. Přede mnou stojí dav lidí. Skoro nic nemusím říkat, jen je pozoruji.<br />

Moje vůle je nutí kupovat. Všichni chtějí nakupovat. Není ani čas vypisovat bloky, tak<br />

házím pokladní bloky na lidi a klidně jim říkám, aby si to vypsali a vytrhli sa<strong>mi</strong>, já na to<br />

nemám čas. Zbohatl jsem. Jak mám peníze použít? Ano, tomu dám slušnou sumu, ten se<br />

vždy namáhal, aby vydělal tolik, aby to stačilo. Tamtomu opatřím oblečení a dám mu<br />

dům. Radost obdarovaných <strong>mi</strong> bude odměnou. A tomu dalšímu, který byl pořád<br />

nemocný, zařídím výborného lékaře, který ho vyléčí … a … usnul jsem.<br />

30. Konečně se štěstí unavilo<br />

Následujícího dne jsem se vrátil stopem do Blacpoolu. Tam se <strong>mi</strong> podařilo prodat<br />

část roštů jednomu trhovci. Prodal jsem pod cenou, protože jsem potřeboval peníze.<br />

Peníze jsem pak dal Líze na její výdaje v Caernarvonu a nechal jsem si jen něco víc než<br />

jednu libru pro sebe.<br />

Po dvou, třech dnech v Blackpoolu jsem se rozhodl jet stopem do Skotska – asi<br />

tak 350 kilometrů. Vše šlo hladce, ale když jsem přijel asi do poloviny cesty, vysadil mě<br />

řidič mezi poli daleko od města. Už se stmívalo a stopování se <strong>mi</strong> nedařilo. Ani jsem se<br />

nedivil, už se stalo, že stopaři oloupili šoféry. Ačkoliv je takových banditů málo, noviny<br />

stále před ni<strong>mi</strong> varují. Aut už tolik nejezdilo, jako za světla, a uvědo<strong>mi</strong>l jsem si, že to<br />

bude za chvíli ještě horší. Spát na poli, nebo jít pěšky daleko do města se <strong>mi</strong> nechtělo.<br />

Stopoval jsem každého. Jedno auto <strong>mi</strong> konečně zastavilo. Nebylo hezké a majitel byl

---

nedbale ustrojený, ale zalíbil se <strong>mi</strong>. Měl nenucené vystupování a dobrou náladu. Byl to<br />

typický Angličan. Otevřel dveře a s dýmkou v ruce mě pozval do auta.<br />

„Jedete na sever?“ zeptal jsem se zdvořile.<br />

„Jeho oči se usmály: „Zvláštní shodou okolností jedu stejným směrem jako auto.“<br />

Zasmáli jsme se. „Hloupě se ptám,“ přiznal jsem, „potřebuji do Edinburgu.“<br />

„Shody jsou shodné, jedu tam také a auto také.“<br />

Jeli jsme cestou, která se vlnila a nejeli jsme příliš rychle. Krásnou krajinu<br />

překryl tmavý závoj, bylo to půvabné. Šplhali jsme do kopce a foukal svěží větřík.<br />

Vyprávěl jsem o svých zážitcích a muž řekl: „Když jsem vás viděl, neřekl bych, že máte<br />

finanční starosti, myslel jsem si, že stopujete jen tak.“<br />

„Nemít peníze, je bez pochyby otrava, ale myslím že není potřeba tomu dodávat<br />

nějakou důležitost a já většinou nejsem na tom tak zle. Příčina mé relativní<br />

bezstarostnosti je, že svůj stav beru jako provizorium. Jedná se o úplně jinou věc, když<br />

se člověk potýká léta s neúspěchem bez viditelného východiska. Já teď mám jen několik<br />

šilinků, protože jsem prodal svou zásobu zboží, ale před tím v Blackpoolu jsem neměl<br />

vůbec nic. Šel jsem do zastavárny, abych zastavil nebo prodal oblek co mám na sobě,<br />

ale tam <strong>mi</strong> ho nevzali, i když jsem ho nabízel vel<strong>mi</strong> levně. Průmyslová krize nutí lidi<br />

prodávat oblečení a nábytek, ale bída již dosáhla takového stupně, že lidé již nenakupují<br />

ani použité zboží. Sekáče se topí v neprodejném zboží. Je úplně přirozené, že se<br />

přestává nakupovat i za směšně nízké ceny.“<br />

Po chvíli muž zastavil a řekl: „Tady je tak krásně, že cítím povinnost vzdát<br />

krajině hold. Pro<strong>mi</strong>ňte, chci slavnostně pokropit okraj louky.“<br />

„Dobře,“ i já jsem zažertoval, „i já jsem kulturní člověk a budu vám nápomocen.“<br />

Jak jsme tak stáli u kraje cesty, pootočil jsem se od něho, ale bohužel jsem<br />

nepočítal se směrem větru. „Hergot!“ vyhrkl jsem, když <strong>mi</strong> vítr vrátil výkropeň.<br />

Muž se smál: „Teď už vím, proč v zastavárně nechtěli váš oblek!“<br />

Po delší další cestě pak muž zastavil u hotelu a pozval mě na jídlo. Nechtěl jsem<br />

využívat jeho ochotu, ale on mě zval, říkal, že je mu se mnou příjemně, že by se mnou<br />

rád poseděl. Nemohl jsem odmítnout. Dobře jsme se najedli a napili a já jsem ho bavil.<br />

Dobře jsem si povšimnul, že ani v nejmenším nenaznačil kdo je a co dělá.<br />

Dojeli jsme do Edinburgu a on zamířil přímo ke George Hotel, kde měl v úmyslu<br />

se ubytovat. Před rozloučením si přál se mnou setkat ještě následující den. Ten večer<br />

jsem si našel pokojík s kuchyní a obstaral jsem se sám.<br />

Druhý den jsem čekal na toho muže u hotelu. Oba jsme vyšli do města, abych mu<br />

ukázal pamětihodnosti, protože jsem město dobře znal. Nejdříve jsme šli na Princes<br />

Street, na nejkrásnější hlavní třídu na světě. Nádherné zahrady a parky na jedné straně<br />

lahodily očím a vedly k majestátnímu Edinburskému zámku na příkrých malebných<br />

skalách. Pak jsme navštívili mnoho zajímavých míst v historické části města. Do sytosti<br />

jsme se najedli a večer jsme šli do divadla. Platil za všechno. Před rozchodem <strong>mi</strong> sdělil,<br />

že následující den odjíždí a nečekaně <strong>mi</strong> něco strčil do ruky. Koukám, byla to<br />

pětilibrovka. Zkusil jsem mu ji vrátit, ale nevzal si ji. Styděl jsem se, ale dar nebylo<br />

možno odmítnout. Po dlouhém dohadování jsem mu řekl: „Myslím, že bychom se mohli<br />

dohodnout. Napíšu vám šek na pět liber, mám konto ve West<strong>mi</strong>nsteru, ale tam je na

---

něm jen pět šilinků, aby nebylo zrušeno. Na šek nenapíšu datum, šek si ponechejte<br />

jeden rok a pak ho předložte v bance. Jestli tam ještě nebude dost peněz, opakujte to za<br />

šest měsíců. Jsem si jistý, že tam budu mít peníze ještě dříve.“<br />

Dohodli jsme se. Ještě jsem ho poprosil, aby <strong>mi</strong> řekl své jméno, abych mu mohl<br />

vystavit šek. Jmenoval se Ralph Martin. Ještě si pamatuji, že bydlel blízko města<br />

Bournemouth.<br />

Potom, když jsem již měl na kontě peníze, sledoval jsem výběry na čtvrtletních<br />

výpisech, ale ten muž si nikdy své peníze nevybral. Proto se s nadějí obracím na vás, mé<br />

čtenáře, jestli někdo z vás toho muže nezná. Buďte tak laskaví a sdělte <strong>mi</strong> jeho adresu,<br />

rád bych mu dluh vrátil a nejen to. Děkuji.<br />

31. Dostal co mu patřilo<br />

Jedl jsem do sytosti, ale žil jsem šetrně. Rozhodl jsem se hledat nějakou<br />

provizorní práci do období trhů, které měly začít na podzim. Žádnou jsem nemohl<br />

nalézt. Líza <strong>mi</strong> občas sem tam poslala deset šilinků a jednu libru ze své mzdy.<br />

Často, když jsem chodíval domů, šel jsem okolo krámku, kde se prodávaly sušené<br />

ryby a smažené brambory. Myslím si, že takové krámky jsou jen v Anglii a ve Skotsku<br />

a většinou patří Italům. Otvírají se tak v šest hodin večer a zavírají se co nejpozději,<br />

obyčejně v jedenáct hodin v noci. Prodávají se tam smažené tresky a hranolky. Jídlo se<br />

jí buď uvnitř, nebo si ho lidé nosí domů. Také ho jí z papíru cestou.<br />

Párkrát jsem tam zašel a koupil si porci. Bylo to dobré a cena příznivá. Jednou<br />

jsem oslovil majitele italsky. Řekl jsem mu, že moje řemeslo je kuchařina. Zeptal se mě,<br />

zda bych mu nechtěl pomáhat, aby se jeho žena mohla víc starat o jejich čtyři malé děti.<br />

Dodal, že nemůže moc platit, ale že mohu u nich jíst. Ochotně jsem jeho nabídku přijal.<br />

Jmenoval se Luigi Grimaldi. Pocházel z provincie u Neapole. Byl snědý, menší, ale<br />

pořízek. On i manželka byli analfabeti. Mluvili jižním dialektem a když chtěli mluvit<br />

spisovně, nedařilo se jim to. Rozuměl jsem jim jen několik slov, když mluvili svým<br />

dialektem. Luigi měl výbornou paměť a třebaže neuměl počítat, pamatoval si, že určité<br />

množství má takovou a takovou cenu. Když musel udělat účet, sumu zaokrouhlil a<br />

odhadem se dostal k přesné ceně. Bylo překvapivé, jak dobře mu to vycházelo. Věděl o<br />

svém nedostatku a proto byl opatrný. Mínění, že nestudovaného je snadné ošálit je<br />

mylné. Přesvědčil jsem se o tom.<br />

Ještě jinou věc jsem zjistil, mínění, že nedostatek školního vzdělání znamená<br />

nevědomost je chybné. Luigi byl chytrý a dokázal snadno přetrumfnout ty, kteří by ho<br />

chtěli podvést.<br />

Často jsem slyšel o chátře, která žije v chudinských čtvrtích jistých skotských<br />

měst, zejména v Glasgowě, ale nikdy jsem si nepomyslel, jak dokáže být ta chátra<br />

divoká. Hlavní důvod toho úpadku je silné pití. Když není viska, pije se i metylalkohol<br />

a slyšel jsem, že i užívají brusnou pastu, která se používá na opracování mosazi a<br />

obsahuje alkohol, atd. Z takových jedů se pak pijáci zblázní, hádají se a rvou. Bylo<br />

štěstí, že zde nebylo zvykem nosit zbraně, takže se rvačky odbývaly jen ručně, ale láhve<br />

jako zbraň byly časté. Zápasy zcela postrádaly pravidla, hlavy a nohy byly bojový<strong>mi</strong><br />

nástroji. Byly bandy, které vyhledávaly šarvátky s kýmkoliv. Nejdřív chytili za klopy a

---

stáhli sako k loktům a pak člověka neschopného pohybu mlátili hlava nehlava. Nebo<br />

chytili člověka za límec oběma rukama, přitáhli k sobě a svým temenem hlavy mu silou<br />

vráželi do obličeje. Takové údery měly hrozné účinky. Rána do podbřišku kolenem<br />

odrovnala každého. Ale nejstrašnější bylo, když útočník vzal láhev za hrdlo, urazil dno<br />

a touto zbraní způsobil příšerné, zející rány.<br />

Nejnebezpečnější byly sobotní večery, když většina zákazníků byla opilá. To bylo<br />

rvaček nejvíc. Jednou jsem viděl, jak se praly dvě ženské. Odehrálo se to na ulici vedle<br />

krámku. Jedna obviňovala druhou, že jí přebrala muže. Muži obstoupili ženy do kruhu a<br />

slovně je pobízeli a hecovali. Ženské se škrábaly nehty, trhaly si šaty a vlasy. Byly jak<br />

divoké kočky. Jedna už byla téměř svlečená, velký prs jí visel ven. Nikdy jsem neslyšel<br />

tak odporně sprostá slova, která na sebe vyřvávaly. Pak se začaly kousat. Nakonec se<br />

podařilo jedné chytit druhou za vlasy a bušila jí hlavou do zdi.<br />

Vždycky když v krámku začala rvačka, Luigi vložil lopatu do ohně a v případě<br />

nouze se s ní bránil. Často jsme měli rozbitá okna a rozkopané dveře. Stoly bývaly<br />

povalené a zrcadla rozbitá, lampy utrhané jako po boji. Často jsme přišli i k úrazu. Luigi<br />

už dávno kulhal po takovém úrazu před lety. Policie pravidelně nebyla nablízku a když<br />

jsme pro ni poslali chlapce a on našel pochůzkáře, ti se jen usmáli a zabočili opačným<br />

směrem.<br />

Jednou večer jsem si všimnul, že opilec, který seděl klidně u stolu, strčil sklenici<br />

pod stůl a když jsem se pak otočil, konstatoval jsem šokován, že nad jeho sklenicí je<br />

obláček páry. Nevěřícně jsem zkameněl nad tou prasečinou. Stud mě ochro<strong>mi</strong>l a já jsem<br />

hloupě stál a civěl jsem na ostatní, kteří očividně věděli o co se jedná. Po krátkém<br />

zaváhání jsem běžel za Luigim a řekl mu o sklenici s močí. Luigi neřekl ani slovo. Bez<br />

zaváhání přistoupil k opilci rychlým krokem, ale přešel ho, šel k oknu a jedním<br />

pohybem ho do široka otevřel. Otočil se, vrátil se pro plnou sklenici a s nápřahem ji<br />

vyhodil s třeskotem na protější zeď. Pak popadl opilce pod rameny, vytáhl ho ze židle a<br />

vyrazil ho ze dveří a strčil ze schodů na ulici, aniž by řekl slovo. Vrátil se do kuchyně a<br />

pod plně otevřeným kohoutkem si myl ruce. Pak se dál zabýval svou prací, jakoby se<br />

nic nestalo. Obdivoval jsem jeho rozhodnost a účinnost jeho způsobu.<br />

Naši „hosté“ měli přesto jednu dobrou vlastnost. Kdo získal u nich autoritu tím,<br />

že čestně s ni<strong>mi</strong> vyhrál v konfliktu, nemusel se obávat msty. Někdy se stalo, že muž,<br />

který dostal nafackováno, přišel a podal ruku. Někteří si Luigiho oblíbili a trvale mu<br />

pomáhali ostatní držet na uzdě. Bylo to ne nepodobné divokým zvířatům, které<br />

respektují drezérův bič.<br />

Luigi a jeho manželka byli šetrní, ale dobře a do sytosti jedli. Jejich celým světem<br />

byl obchod a oni nikam nechodili za zábavou. Luigi často vyprávěl o své vlasti, kterou<br />

už neviděl skoro dvacet pět let. Když z Itálie odešel bylo mu patnáct let. Jeho vyprávění<br />

bylo zastřeno růžovým závojem. Jediným přáním manželů bylo uspořit dost peněz a<br />

postavit si domek ve své <strong>mi</strong>lované Itálii.<br />

Jedna událost se dobře zapsala do mé paměti. Často jsem s chutí o ní vyprávěl.<br />

Spravedlnost došla svého naplnění jako v románě.

---

Bylo skoro jedenáct hodin večer. Venku mlha, nikde ani živáčka. Lampy svítily<br />

jako svíčky na hřbitově. Poprchávalo. Potulný pes se hrabal v odpadcích. <strong>No</strong>c byla<br />

ponuře tichá.<br />

„<strong>No</strong>, chybí několik <strong>mi</strong>nut do jedenácti, zavřeme,“ řekl Luigi. „Nepřijde už ani<br />

kočka,“ a začal lopatou vybírat popel z kamen.<br />

„Ano,“ odpověděl jsem, „dnes je neobyčejný klid. Našim klientům chybí peníze,<br />

budou brát až zítra. Alespoň jeden den je klid.“<br />

Sklízel jsem ze stolů a šel jsem zavřít dveře, ale právě vcházeli dva vojáci od<br />

letectva. Mladí hoši, docela <strong>mi</strong>lí.<br />

„To je počasí!“ pozdravili.<br />

„Ano, je. Přišli jste přesně před zavřením, ale ještě tady něco je. Vaše přání?“<br />

Objednali si a já jsem jim dal porce. Stáli a jedli. Bavili jsme se. Vtom vešlo šest<br />

chlapů. Dobře jsem je znal. Zalitoval jsem, že jsem za vojáky hned nezamkl dveře. Ti<br />

chlapi se vždy poflakovali společně a vyvolávali hádky a rvačky. Jejich kápo se<br />

jmenovalo Grant Kelly. Byl to hromotluk a nebyl tak otrhaný a shrbený jako jeho<br />

nohsledi. Vyvolával hádky a nechal si lichotit svý<strong>mi</strong> kamarády při každé své zá<strong>mi</strong>nce k<br />

hádce. Proč se jeho bandě nehnusila jeho ješitnost a scestné jednání nevím.<br />

Kelly přistoupil k vojákům a řekl jakoby přívětivým tónem: „Je hrozně vlhko<br />

dnes večer, co?“<br />

„Ano, hezky pro kachny,“ vesele odpověděl jeden z vojáků.<br />

„Ty <strong>mi</strong> budeš říkat kachno?“ náhle vyhrkl Kelly.<br />

„Ale ne, já jsem jen žertoval, to se tak říká.“<br />

„Tak ty si budeš dělat blázny?“ A Kelly se obrátil a řekl: „Slyšeli jste? Voni<br />

žertujou! My jsme pro ně hnůj!“<br />

„Znič je Kelly!“ A jeden z těch lumpů přistoupil se dvěma natažený<strong>mi</strong> prsty proti<br />

očím překvapeného vojáka.<br />

„Tak řekni,“ řval Kelly na vojáka, „myslíš si, že jsme hnůj?“<br />

„Ne, já…“<br />

Kelly se zase otočil ke své bandě: „Slyšeli jste? Řekl ne, to znamená, že jsme<br />

hnůj, uráží nás. Takoví Angláni přijdou mezi Skoty a začnou urážet. Co si o sobě<br />

myslej?“<br />

Lotři přitakali pískáním.<br />

„Mýlíte se,“ řekl voják, „nechtěl jsem vás urazit. Pro<strong>mi</strong>ňte, jestli jsem řekl něco<br />

špatně.“<br />

„<strong>No</strong>, podívejme se, to ti cizinci dělají vždycky. Přijdou do cizí slušný země, jsou<br />

povýšení a urážej a pak se vysmeknou pokryteckou vejmluvou. <strong>No</strong>, to známe! Na<br />

tancovačkách omračujou naše holky předstíranou zdvořilostí, ale když jim zbabělcům<br />

jde do ouzkejch, vyvlíkají se slizkejma slovama.“<br />

„Máš pravdu Kelly, naklepeme jim maso.“<br />

Luigi položil kovovou naběračku na vřelý olej pro všechny případy.<br />

„Budu se držet, ale ty dva zasranci ať si hlídají jazyk, nebo z nich udělám<br />

mrzáky. Kristus je svědek, že je roztrhnu jako hada i kdybych jich byl celej batalión.

---

Kdo <strong>mi</strong> bude nadávat, nezůstane zdravej! A podej <strong>mi</strong> slánku, a hned, ty prasáku! To si<br />

myslíš, že ti patří?“<br />

Voják vzal do ruky ustrašeně slánku a zpocenou rukou ji nervózně podával.<br />

Slánka vyklouzla a spadla na zem. Voják zůstal jako opařený.<br />

„Viděli jste? Chtěl to po mně hodit!“<br />

„Ano Kelly,“ vykřikl chlap s krysím výrazem, „ubijeme je!“<br />

„Proč jsi to udělal Angláne?“ znovu útočil Kelly, ale voják už neodpověděl.<br />

„Tak vidíte, pán je vyšší klasa, nestojím mu za odpověď, he? Myslíš, že mě urazíš<br />

a unikneš? <strong>No</strong>, to uvidíš! Jen počkejte na ulici, tam to dostanete, ani vlastní matka vás<br />

nepozná!“<br />

Měl jsem o vojáky strach, ale neřekl jsem ani slovo. Vojáci vyšli a ta banda za<br />

ni<strong>mi</strong>. Luigi a já jsme šli ke dveřím. Vojáci se zastavili stranou od okna, báli se opustit<br />

osvětlený prostor. Banda stála několik kroků od zdi a čekala až se chlapci pohnou.<br />

Všichni jsme stáli tiše. Koukal jsem na všechny strany, jestli neuvidím policajty.<br />

Provrtával jsem mlhu očima, ale bezvýsledně. Všichni čekali …čekali …<br />

Najednou, jako bych něco slyšel. Postupně se zvuk zesiloval. Byl to zvuk<br />

pomalých kroků. Ano, ano, přibližovaly se. Z mlhy vystoupili dva lidé … dva muži.<br />

Jeden byl velký, udělaný, druhý menší, ale pořízek. Byli ošuntěle oblečení. Asi to byli<br />

nezaměstnaní, kteří přicházeli z daleka. Dvojice přišla k nám a ten větší se mě zeptal<br />

kde je tady noclehárna. Věděl jsem, kde je ta bídná barabizna plná štěnic, kde postel<br />

stojí několik pencí. Řekl jsem jim to a tiše jsem dodal: „Děje se tady ostudná věc. Ti<br />

chlapi tady čekají, aby mohli zmlátit ty dva vojáky. Nic jim neudělali, ale ta banda je<br />

umlátí k smrti. Hoši se bojí opustit světlo.“<br />

Ti dva neřekli nic, ale ten větší šel pomalu ke skupině a skoro ospalým hlasem<br />

řekl: „Kdo je tady šéf?“<br />

„Já,“ důležitě prohlásil Kelly.<br />

BUM! Rána rozrazila ticho. Nikdy jsem ještě neviděl takovou facku. Kelly padl<br />

jako býk na porážce a ležel na ze<strong>mi</strong> bez hnutí. Bylo ticho. Zaplavila mě radost. Muž se<br />

rozhlédl po ostatních a flegmaticky opáčil: „Chce <strong>mi</strong> někdo něco říct?“<br />

Zůstalo to bez odpovědi. Nikdo se ani nepohnul. Muž se obrátil na vojáky:<br />

„Můžete jít domů.“ Znovu se podíval na zkamenělou bandu klidným, zkoumavým<br />

pohledem, počkal chvíli a vrátil se ke svému kamarádovi, který ještě u nás stál a řekl:<br />

„Dobrou noc!“ a se svým druhem zamířil k noclehárně.<br />

Nejsem zlý člověk, naopak, ale mlasknutí té facky <strong>mi</strong> znělo jako andělský zvon.<br />

Nepochybuji, že ten silák byl boxerem.<br />

Kellyho kumpáni obživli a snažili se svého šéfa oživit. Zatáhli ho do krámku a<br />

vodou, octem a vše<strong>mi</strong> možný<strong>mi</strong> způsoby ho přiváděli k životu. Přes tření a buzení<br />

zůstával v bezvědomí. Oči měl černě nateklé, nos rozbitý a velká krvavá skvrna mu<br />

vyvstala mezi očima. Po dobrých deseti <strong>mi</strong>nutách projevil Kelly známky života. Chlap<br />

s krysím obličejem řekl: „Takovej hnus. Nečekaně napadl Kellyho a utek, než jsme ho<br />

mohli chytit.“<br />

„<strong>No</strong> jo,“ povídal šilhavý, „ale neuteče daleko, zakroutíme mu krkem bastardovi,<br />

jen co se nám dostane do rukou!“

---

„Půjdu ho chytit, slimáka!“ řekl krysařík. „Vy se postarejte o Kellyho!“ a vyběhl,<br />

aby hledal dělníka, ale utíkal na zcela opačnou stranu. Lumpům se navracela kuráž,<br />

dodávali si odvahu jedem druhému a rozebírali „překvapivý útok a útěk“. Vůbec<br />

nepřišli na to, co bylo nad slunce jasnější, totiž, že jsem to byl já, kdo mluvil<br />

s útočníkem a tedy ho k tomu přiměl.<br />

32. Touha žene vlka do lesa<br />

Říjen. Líza <strong>mi</strong> psala, že bude v Glasgowu na trzích v hale Kelvin. Rozhodl jsem<br />

se skončit práci u Luigiho a jít za ní na trh. Přišel čas odejít a já jsem pocítil u srdce<br />

jakýsi stesk. Oblíbil jsem si Luigiho rodinu a zvykl jsem si na ni. Děti <strong>mi</strong> říkaly strýčku<br />

Viku a nechtěly abych odešel. Abych je uspokojil, sedával jsem s ni<strong>mi</strong> a nejmladší jsem<br />

si brával na klín. Vymýšlel jsem si pro ně všelijaká povídání, která mě možná bavila<br />

víc, než je. Nejvíc jsem si oblíbil Jolandu, os<strong>mi</strong>letou holčičku. Ta se mě s vážným<br />

obličejem ptala, proč musím odejít a měla nápad, že někdo jiný by mohl jít do světa<br />

místo mne a zažívat velká dobrodružství v podivných zemích o kterých jsem jí<br />

vyprávěl. Znovu a znovu jsem si vymýšlel důvody, abych ji upokojil.<br />

„Víš, je to veliké tajemství a nikomu to neříkej, ale já musím jít daleko,<br />

předaleko, abych našel svoji ženu, která se <strong>mi</strong> ztratila, protože se ve škole nechtěla učit<br />

zeměpis. Ale až se vrátím, přinesu ti dárek. Chceš? Co by jsi chtěla?“<br />

„Já vím, já vím!“ opakovala radostně a tleskala rukama. „Chtěla bych slepici,<br />

která snáší hodně a hodně vajec.“ Do široka otevřela své hluboké hnědé oči.<br />

„Jenom slepici? To nebude stačit, já ti přinesu víc.“<br />

„Tak přines velikánskou, ohromnou slepici!“<br />

„Dobře, přinesu ti největší slepici jaká je na světě. Bude snášet vejce veliká jako<br />

tvoje hlava. Bude obrovská a bude mít zvláštní jméno. Bude se jí říkat pštros.“<br />

„Ano, ano, přines velkýho pštrosa, velikánskýho, takhle velkýho!“ a Jolanda<br />

zvedla ruce nad hlavu. Všichni jsme se smáli a po rozloučení se vše<strong>mi</strong> jsem odešel a<br />

jejich slova na rozloučenou <strong>mi</strong> dlouho zněla v uších.<br />

. . .<br />

Když jsem přišel do Glasgowa padal sníh s deštěm. Byla nepříjemná břečka. Na<br />

trh jsem přijel tramvají. U vchodu jsem nasál vůni, kterou jsem tak dobře znal a pocítil<br />

jsem rozechvění na hrudníku. Směs zvuků, směs lidského tepla, hovoru <strong>mi</strong> zatřásl<br />

osrdím.<br />

Setkání s Lízou bylo radostné. Vyběhla ze stánku a šli jsme na čaj, abychom si<br />

popovídali. Když se pak vrátila do stánku, chodil jsem po trhu a shledával se se<br />

známý<strong>mi</strong>.<br />

U jednoho stánku s nádobím jsem uviděl Prema se skupinkou trhovců. Pomyslel<br />

jsem si: to je parta, ten si opravdu vybral pěkný ptáky, lituji již předem zákazníky, kteří<br />

se jim dostanou do drápů.

---

Speciální hrnec, který prodávali jsem dobře znal. Byl to zastaralý typ, který byl<br />

stažen z prodeje již před několika lety. Nebyl totiž moc vhodný a byl i nebezpečný.<br />

Všiml jsem si, že značka byla změněna a cena zvýšena.<br />

Oslovil jsem jednoho Premova pomocníka: „Jak se máš Stane?“<br />

„Jen tak tak, Viku.“<br />

„Je to změna prodávat hrnce, že?“<br />

Stan vytáhl a stáhl ramena: „Co na tom záleží. Obchod je obchod. Prodávat ale<br />

Skotům je čertovsky těžké. Voni rozhazujou peníze jako bezruký. Líp vymačkáš<br />

z kamene krev, než protrhneš pavučinu narostlou na jejich kapse.“<br />

„Možná, že jsou Skoti dost chytří, aby si kupovali takové hrnce. Nejsou trochu<br />

nebezpečné?“<br />

„Hm, větší nebezpečí je, že Prem může utýct dřív, než nám vyplatí naše<br />

procenta.“<br />

„Co povídáš,“ vmísil se jiný trhovec, který nás poslouchal, „nebude čas myslit na<br />

procenta, bůh ví, jestli se nám podaří tyhle trhy vůbec přežít. Včera nás bomba málem<br />

dopravila tam, kde ani jména nejsou důležitý.“<br />

„Pst!“ umlčel ho Stan. „Tvá huba tě zahubí!“<br />

„Co se stalo? Exploze?“ zeptal jsem se.<br />

„Něco takového,“ odpověděl Stanley. „Můžu ti věřit, že o tom budeš mlčet?“<br />

„Hoho, nic neřeknu, slibuji čestným slovem trhovce.“<br />

„Jojo,“ Stanley znetrpělivěl, „a risknul bys vsadit šest pencí na své mlčení?“<br />

„I to bych udělal.“<br />

„Stalo se to, když Prem předváděl. Vždycky ty své pohádky vypráví stejně a když<br />

dojde k určité větě, píšťalka začne pískat a on zavře pod hrncem plyn. Ale včera jsme si<br />

všimli, že píšťalka nepískala a Prem stále pokračoval v deklamování. To nás<br />

zneklidnilo. Prem se dotkl píšťalky a nic. To jsme již pochopili, že je hrnec vadný a tlak<br />

v hrnci se nebezpečně zvětšuje. Ale lidé si myslili, že je všechno v pořádku a stáli<br />

docela blízko. Mrkli jsme na sebe a začali jsme se pomalu vzdalovat. Ale Prem stále<br />

pokračoval, zdánlivě klidně, ale viděli jsme, že občas na hrnec pošilhává.“<br />

„Bylo to už na nervy,“ vmísil se Bernard, „Chtěl jsem si už zacpat uši.“<br />

„Stáli jsme a kousali jsme se do pysku a najednou Prem zpanikařil a vyštěkl:<br />

„Pro<strong>mi</strong>ňte!“ a vyběhl ze stánku a nechal tam lidi stát. Lidi si mysleli, že Prem odběhl<br />

jen tak. <strong>No</strong>, věřil bys, že Prem tak zblbnul, že ani nezavřel plyn? Cítil jsem, jak <strong>mi</strong><br />

vstávají vlasy na hlavě a vykročil jsem zavřít plyn. Připlížil jsem se co nejrychleji,<br />

abych nezpůsobil zmatek. Cítil jsem, jako bych trpěl za všechny své hříchy. Pot <strong>mi</strong><br />

stékal po nohách.“<br />

„Pot, jo?“ ozval se Bernard.<br />

Stanley pokračoval a Bernarda si nevšímal.<br />

„Naštěstí se nic nestalo, ale kdyby se to dověděl ředitel trhů, vyhodil by nás. Co<br />

jsme pak řekli Premovi není ve slovnících.“<br />

. . .

---

Po uzavření tržiště jsem doprovázel Lízu domů. Už <strong>mi</strong> najala pokoj v blízké ulici.<br />

Další den jsem hledal práci, ale nedařilo se <strong>mi</strong>. U všech stánků už byli najatí lidé.<br />

Dověděl jsem se, že jeden trhovec opustil stánek, protože měl neprodejné zboží. Šel<br />

jsem za majitelem toho stánku. Byl to malý, zavalitý člověk jménem Lipman. Měl větší<br />

halu, kde se prodávaly kufry a tašky. V jednom rohu se prodával čistič na oděvy značky<br />

„Shiftit“, samostatně za procenta. Vzal jsem prozatím tuhle práci, než začnu podnikat<br />

sám.<br />

Uklidil jsem to místo a připravil jsem si různé kousky látek a láhev hustého<br />

strojního oleje a začal jsem ukazovat, jak snadno „Shiftit“ odstraňuje skvrny z hedvábí,<br />

plátna, barchetu atd. Odstranil jsem skvrny od mastných vlasů z pánských klobouků.<br />

Zkusil jsem různé vysvětlovací povídačky. Mluvil jsem rozhodně a důvěrně, vkládal<br />

vtipy. Zkusil jsem vnucovat koupi a také jsem zkusil variantu, že není nutno nic<br />

vysvětlovat, protože dobré zboží se chválí samo. Přes veškerou snahu jsem prodal jen<br />

málo. Třebaže se <strong>mi</strong> nedařilo, bral jsem to na lehkou váhu. Bylo tam hodně prodavačů.<br />

Žertovali jsme a bavili jsme se spolu a čas příjemně ubíhal.<br />

„Kolik jsi prodal?“ popichovali.<br />

„Dost pro očištění mé vlastní duše.“<br />

„Tak to jsi prodal dobře!“<br />

Pan Lipman mě chválil. Řekl, že jsem prodal víc, než můj předchůdce. Já jsem ho<br />

nechápal, protože jsem prodal opravdu málo.<br />

Pouze jednou <strong>mi</strong> došly nervy. Dvě ženy si vyslechly mé povídání a předvádění<br />

s velkým zájmem, ale pak si nic nekoupily. Začal jsem svou exhibici znova ony tam<br />

zůstaly stát a zase tak pozorně poslouchaly. Pak se začaly vyptávat a já jim trpělivě<br />

všechno vysvětloval.<br />

„Ten „Shiftit“ odstraňuje dehet?“ ptaly se.<br />

„Snadno.“ Vzal jsem dehet z pod stolu, znečistil jsem látku a vyčistil ji.<br />

„A odstraňuje starou barvu?“<br />

Odstranil jsem barvu z dávno nabarveného železa. Následovaly další otázky a<br />

další demonstrace. Předpokládal jsem, že chtějí nakoupit větší množství mého<br />

přípravku. Představte si mne, jak jsem vypadal, když jsem viděl, jak ženské odcházejí!<br />

Naléhavě jsem za ni<strong>mi</strong> volal: „Vezmete si lahvičku, né? Stojí jen šilink, viděli<br />

jste jak je přípravek účinný a výborný!“<br />

„Ne, děkujeme.“ ještě odpověděly.<br />

Docházel <strong>mi</strong> dech. Taková ztráta času!<br />

„Ale, ale…to musíte využít, žádaly jste tak podrobné informace! … Říkaly jste,<br />

jak je to výborné. Tedy …“<br />

„Nám je to na nic, my skvrny neděláme.“<br />

Nechal jsem se unést a hlasitě jsem jim sprostě řekl něco o jejich vlastních<br />

výkalových skvrnách.<br />

33. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp

---

Prodavači chodili na jídlo do restaurace na trhu a neustále se bavili skoro<br />

výhradně o obchodu.Člověk by si myslel, že by chtěli být chvíli zticha, ale bylo tomu<br />

naopak. Mluvili, mluvili, i když chraptěli.<br />

U stolu se mě zeptali, zdali znám Benza.<br />

„Ano, znám ho, ale jen povrchně,“odpověděl jsem.<br />

„Ten je v pěkné kaši. Nikdy jsi neviděl někoho tak ustaraného. Ten ubohý vůl se<br />

skoro bláznil. To je divný, že jsi o tom neslyšel.“<br />

„Co se stalo?“<br />

„Co se mu stalo? Všichni se tomu smáli. <strong>No</strong>, poslouchej.“<br />

Trhovec se rozhlédl, důležitě si odkašlal a začal vypravovat. Později jsem musel<br />

přiznat, že jeho povídání mělo sice pravdivý základ, ale do jaké míry ho vyzdobil sám,<br />

to nedokážu odhadnout.<br />

„Vy všichni znáte toho dovedu, ne? Do toho maléru se dostal ani neví jak. Benz<br />

kdysi otročil v cirkusu a tenkrát půjčil jednomu člověku pěknejch pár liber. Ten člověk<br />

byl také od cirkusu a slíbil mu, že mu peníze včas vrátí. Čas ale plynul a nic. Když už to<br />

trvalo dlouho a Benz zneklidněl, přestal mít chuť být za dobrodince a nechtěl, aby se o<br />

něm říkalo, že je snadné ho oblafnout. Nabourávalo to jeho ješitnost chytráka, který sám<br />

blufuje, ale sám se nechá chytit a ještě k tomu před svědky. Benz začal dluh tvrdě<br />

vymáhat. Dlužník protestoval a postupně Benze přesvědčil, že sice chce zaplatit, ale že<br />

žádné peníze nemá. Benz se ale nenechal odbýt a řekl, jestli mu nemůže dát peníze, ať<br />

mu zaplatí jinak, ve stejné hodnotě. Dlouho se dohadovali, až cirkusák Benzovi navrhl,<br />

že mu zaplatí lvíčetem. To že má hodnotu vyšší než je dluh a že ať radši nežere. Benz<br />

vyskakoval pro Ježíše Krista, co bude dělat s lvíčetem, proč mu nedá rovnou slůně, že<br />

on slony <strong>mi</strong>luje, že je sbírá a je na ně lačnej. Cirkusák mu nadával do idiotů, protože si<br />

nedovede představit jak je takové lvíče drahé a vůbec proč s ním vlastně ztrácí čas, že<br />

Benz se vytahuje, jak je schopnej prodat cokoliv komukoliv a že jen kecá, že mu nabízí<br />

poklad a Benz vyvádí jako po<strong>mi</strong>nutej. Lvíče má hodnotu vyšší než dluh o sto procent a<br />

to ví i trhovec, kterej je kretén a co si teda myslí Benz, že je. Lvíčata nelítají po poli a<br />

do síťky na motýly je nechytíš. Když je Benz tak blbej a nepřijme tuhle nabídku, nemá<br />

se s ním co bavit a peníze od něj už neuvidí.<br />

Tak to trvalo ještě nějakou dobu než Benz souhlasil. Benz se pak snažil lvíče<br />

hned prodat, ale nedařilo se mu to. To nečekal. Lvíče ho přivedlo do rozpaků, bylo<br />

nepohodlné s ním všude chodit. Benz opustil cirkus a vrátil se na trh. Nastaly potíže,<br />

když se chtěl ubytovat. Žádná domácí ho se lvíčetem nechtěla.“<br />

Vypravěč se rozhlédl po posluchačích a až příliš důrazně zopakoval: „Ano<br />

přátelé, ty ženské skutečně mají tu vlastnost, dokonce všichni normální lidé mají tu<br />

podivnou vlastnost, že nechtějí do pokoje lva.“<br />

Vypravěč si zapálil cigaretu a pokračoval: „Když se mu nepodařilo ubytovat se se<br />

lvem, použil lest. Nechal lvíče u kamaráda a najal si pokoj a za tmy přinesl lvíče do<br />

bytu. Každý den musel nakoupit pro lvíče maso a vkrást se do bytu s balíčkem<br />

v podpaží. Ale ten lvíček byl hladový bez konce. Benzovi přibývaly starosti. Vydání za<br />

maso začínalo být závažné, domácí začínala být podezřívavá a také chtěla pokoj uklízet.<br />

Viděla Benze něco přinášet, ale také odnášet podezřelé balíky. Představovala si, že se

---

děje v pokoji něco hrůzného a začala dělat narážky na magické rituály a černou magii.<br />

Ale Benz pokoj zamykal a nepouštěl ji tam.Tak mu domácí dala výpověď. Benz čekal<br />

na příhodný okamžik, aby lvíče nepozorovaně odnesl.<br />

Znovu hledal pokoj a zase musel použít lest a zase se to opakovalo. Lvíček by<br />

pořád žral a Benz mu nepředhazoval dostatek masa a lvík začal vrčet. A tak byl Benz<br />

nucen ho kr<strong>mi</strong>t do sytosti. Benz byl utahaný z práce, vystrašený a bez peněz. Lev<br />

ztloustl a Benz zhubnul. Lev vyrostl a začal být nebezpečný. Jednou večer, když se<br />

Benz vrátil, našel lva v posteli. Když ho chtěl vyhnat, lev se nedal a Benz musel spát na<br />

podlaze. My jsme Benze popichovali a dělali jsme si z něj šoufky a on se rozčiloval.<br />

Všichni se mu smáli, že je divočejší než zvíře. Ale byl vlastně k politování, ztratil<br />

humor, byl vyhublý a ustaraný, jako kdyby denně hýřil. Jen si představte tučného lva,<br />

klidně odpočívajícího v posteli a neudržíte se. Benz divoce odrážel naše vtípky. Čas<br />

pracoval a pracoval, z člověka se stávalo zvíře a lev se polidšťoval. Začal jsem<br />

s Benzem cítit, byl už v příšerném stavu, ale každá rada ho ještě víc rozčilovala. Ztratil<br />

zcela svou jiskru a byl zoufalý.<br />

A tak jednoho dne musela přijít krize. Když nebyl Benz doma, vzala domácí<br />

náhradní klíče, otevřela pokoj a nahlédla opatrně dovnitř. Nebyla připravena na takový<br />

šok, zůstala civět na zvíře, na okamžik zkameněla, lev se pohnul, ona se probrala,<br />

prudce zavřela dveře a zamkla. Chvilku zůstala stát a pak začala ječet jako lokomotiva,<br />

rozeběhla se chodbou a na jejím konci upadla. Svalila se u schodů a omdlela. Lidé<br />

vyběhli z pokojů a začali domácí obživovat. Když otevřela oči, vykulila je a začala řvát:<br />

Lvi! Hrozný lvi v pokoji! Můj bóže! Zachraň mě! Skočili na mne, veliký divoký lvi!<br />

Ďábli, obludy z pekla! Upír…<br />

Co je? Co je? ptali se jí.<br />

V tom pokoji je lev a napadl mě. Je to obluda! Nechoďte tam pro rány boží, je<br />

hroznej, úplně mě roztrhal těma drápama, je velikánskej. Skočil na mě, má rohy, bože<br />

můj, neotvírejte dveře, je jich tam plno!<br />

Uklidněte se, my vám pomůžeme, říkali jí, ale domácí křičela a křičela v panické<br />

hrůze.<br />

Někdo zavolal policii.<br />

Tak! řekl jeden z policistů – ovládněte se a řekněte o co jde.<br />

V pokoji číslo osm jsou zvířecí obludy, sotva jsem vyvázla živá.<br />

-<strong>No</strong>no, uklidněte se, my vás ochráníme – řekl policista tónem s jakým se mluví<br />

s blázny. –Ta zvířata mají veselé barvy?<br />

Policisté si mysleli, že je opilá: Buďte klidná, my je vyženeme, nechte to na nás.<br />

-Ano, ano, odstraňte je, ale buďte opatrní a ozbrojení a také zavolejte faráře.<br />

-Dejte nám klíče, řekl policista klidně a usmíval se. Se svým kolegou došel ke<br />

dveřím a v tom se ozvalo lví zavrčení.<br />

Hele, neříkala jsem to?- ječela domácí.<br />

Skupina lidí uskočila od dveří a policisté zuhli. Po váhání řekl jeden druhému:<br />

Bez povolení nájemníka nemůžeme vniknout do bytu. Ten výrok způsobil vyjasnění<br />

v jejich obličejích. Obrátili se na domácí: Kde je nájemník z toho pokoje?<br />

-Na trhu, má stánek číslo 13, jmenuje se Samuel Rogers.

---

Policisté šli za ním na trh a nenápadně ho oslovili a on s ni<strong>mi</strong> klidně odešel.<br />

Tři dny jsme Benze neviděli a zvědavost nám nedávala pokoj. Konečně se Benz<br />

vrátil a vrátila se i jeho sebedůvěra. Běželi jsme za ním a ptali jsme se, co se stalo.<br />

-Je to vyřízené. <strong>No</strong>, nic. Trochu hromování na stanici, ale to <strong>mi</strong> vadilo jako<br />

kachně voda. Teď mají moje starosti jiní, teď vědí co je žahavka v kalhotách. Lva<br />

vytáhli cirkusoví krotitelé a nechali si ho u cirkusu. Ale! Lev zůstal mým majetkem.<br />

Obvinili mě pro rušení klidu, ale já jsem se odvolal, protože <strong>mi</strong> násilně odebrali můj<br />

majetek. Dostali se mezi mlýnská kola a nevěděli co se mnou dělat, poskakovali jako<br />

kočka na horké plotně. Pak jsem souhlasil, aby lva prodali do zoo a věřte, že jsem cenu<br />

náležitě nafoukl. Ano hoši, dovedu se o sebe postarat! Na mozku <strong>mi</strong> tráva neroste. Kdo<br />

si na mne dovolí, ten mě pozná!<br />

To <strong>mi</strong> vyprávěl Benz, ale já to nemohu garantovat, já vyprávím pouhou pravdu<br />

jako každý trhovec, ale každý ví, že Benz lže jako pohřební řečník.“<br />

34. Skutek utek<br />

Na konci týdne <strong>mi</strong> pan Lipman řekl: „Jste dobrý prodavač, absolutní jednička, ale<br />

tento týden, protože jste pracoval jen polovinu, jen pár dní, je vaše mzda jen devět<br />

šilinků a osm pencí. Já vím, že pro život potřebujete víc, ale žádný strach příteli,<br />

pohostím vás, jak se patří. Já vždycky pomohu tomu kdo pracuje a snaží se jak může.<br />

Nebojte se, nedělejte si starosti, nebudu přísný, ustoupím, dám vám víc, o trochu víc,<br />

protože jste vzorný pracovník, já už jsem takový, rád pomohu, ano, ano, lidsky pomoci<br />

člověku. Nedělejte si starosti a pojďte vypijeme si kakao. Ne?“<br />

Poděkoval jsem a šli jsme spolu na kakao, tam, kde bylo nejlevnější, protože bylo<br />

reklamní. Seděli jsme a celý ten čas Lipman vykládal o své etice.<br />

„Ano mám rád dobré pracovníky a dělám hodně abych jim pomohl, ale jednu věc<br />

nemohu připustit, absolutně nemohu! Pracovník musí být poctivý. Nepoctivost<br />

netoleruji i kdyby cena odcizeného byla zanedbatelná!“<br />

Pozoroval jsem ho trochu pochybovačně a přemýšlel jsem kam tím míří. On stále<br />

pokračoval v těch řečech zcela bez souvislosti.<br />

„Opravdu jsem takový, jestliže by někdo cokoliv ukradl, konec, jestli<br />

kdokoliv…ještě kakao nebo koláč?“<br />

„Ano, děkuji.“<br />

„Slečno, ještě kakao a koláče,“ a znovu se obrátil ke mně a pokračoval: „Tedy,<br />

jak jsem řekl, jestli by chyběla jen půlpence v mém stánku, nedal bych pokoj, dokud by<br />

se nenašla i kdyby to trvalo hodiny. Rozumějte příteli, pro mne je to princip. Ano,<br />

takovou mám povahu. Ale když se můj pracovník dostane do opravdové bídy, nebo do<br />

problémů a peněžní podpora je nanejvýš potřebná, může ke mně přijít a zcela otevřeně<br />

požádat o pomoc a já mu možná vypomohu peněžně. Ano, když by bylo nutno, i pět<br />

liber, ale on by se nesměl dotknout ani centu, na který nemá právo. V žádném<br />

případě…“ a pan Lipman pokračoval ve své přednášce dlouho a nudně, stále se<br />

opakoval. Vypili jsme již tři kakaa a snědli spoustu kláčů. Konečně řekl: „Pojďme do<br />

stánku, vyplatím vám mzdu.“

---

Zvedli jsme se a on šel k pokladní přepážce zaplatit. Následoval jsem ho.Lipman<br />

klidně položil před pokladní šest pencí: „Jedno kakao a koláč.“<br />

po jeho kázání o morálce mě jeho drzost překvapila. U stánku mě Lipman zase chválil a<br />

dal <strong>mi</strong> obálku. Když jsem ji otevřel, našel jsem deset šilinků. Nemohl jsem se neusmát<br />

nad dárkem čtyř pencí po jeho velkolepém proslovu.<br />

Líza <strong>mi</strong> něco dala abych vyšel.<br />

Po glasgowském trhu jsem šel na listopadové trhy do Edinburgu. Tam jsem<br />

prodával vaječné šlehače a trochu jsem vydělal. Líza pracovala u stánku pro společnost<br />

V.I.K.<br />

V neděli jsme s Lízou navštívit Luigiho a jeho rodinu. Byli k nám vel<strong>mi</strong><br />

pohostinní a byl to hezký den. Užili jsme si to. Jolanda ke mně utíkala a volala: „Kde je<br />

můj pštros?“<br />

Úplně jsem zapomněl na svůj slib a styděl jsem se, že jsem jí slíbil něco, co<br />

nemohu splnit.<br />

„Jolando,“ řekl jsem smutně, „tvému pštrosu se stalo neštěstí! Jel jsem pro něj do<br />

Afriky. Po třech dnech jízdy na velbloudu v poušti jsem pštrosa chytil do lasa. Dával<br />

jsem mu bonbóny a vysvětloval jsem mu, že ho chce Jolanda za kamaráda a aby jí<br />

snášel veliká vejce, veliká jako její hlava. To se mu líbilo a slíbil <strong>mi</strong>, že půjde se mnou.<br />

Ale na lodi začal snášet vejce, víc a víc, opravdu veliká vejce. Loď se vejci úplně<br />

naplnila a začala se potápět.<br />

Říkal jsem pštrosovi: Přestaň! Ale on <strong>mi</strong> řekl: Ne, Jolanda chce vejce a já jich chci mít<br />

pro ni co nejvíc a hned zase jedno snesl do postele kapitánovi. Hloupej pták! Kapitán se<br />

rozzlobil lodníci se začali bát a tak jsme museli pštrosa i s vejci vysadit na ostrov.“<br />

„<strong>No</strong>, to byl opravdu hloupej pštros,“ řekla Jolanda.<br />

„Podívej se co jsem ti přivezl, panenku a krásné autíčko pro Tomíka a pro tebe<br />

Dino…“<br />

Ale Jolanda si panenky skoro ani nevšímala a naříkala skoro plačky: „Chci<br />

pštrosa, proč jsi ho nechal na ostrově? On tam chtěl zůstat?“<br />

„Ne,ne, on vel<strong>mi</strong> litoval, že nemůže k tobě a naučil mě magické hry a chtěl abych<br />

ti je ukázal. Mohu ti je ukázat?“<br />

„Ano, ano,“ křičela radostně Jolanda a tleskala rukama.<br />

Volně jsem vydechl a začal bavit děti žonglováním. Pak jsme společně jedli<br />

špagety, salám a výborný sýr, pili dobré italské víno a bavili jsme se. Mluvili jsme<br />

anglicky, protože Líza neuměla jiný jazyk. Ačkoliv Luigi a jeho manželka žili v Británii<br />

již mnoho let, nenaučili se pořádně vyslovovat a přidávali vokály na konci mnoha slov<br />

jako v italštině a znělo to vel<strong>mi</strong> ko<strong>mi</strong>cky.<br />

35. Lepší vrabec v hrsti…<br />

„Viku, můžeš na moment?“ zavolala na mne Líza. „Je tady jeden Skot, má hrnce<br />

na vaření bez vody a hledá někoho, kdo by je prodával, ale mluví tak špatně, že mu<br />

skoro není rozumět. Čeká tady u mne.“<br />

Tak jsem se setkal se Skotem jménem Birrel. Byl dosti pohledný, statný, přizrzlý<br />

s rezavým knírem. Tvářil se přísně a pozoroval mě z pod hustého obočí. Vypadal spíše

---

jako farmář než obchodník. Usoudil jsem, že je z puritánské rodiny. Mluvil zvláštním<br />

dialektem a po vzájemném představení řekl přímo: „Mušete prodávat hrnci?“<br />

„Ano, jistě.“<br />

„Kolik prodate tejdně?“<br />

„Nebudu se vytahovat, že vel<strong>mi</strong> mnoho, ale můžete si být jistý, že dost. Můžete<br />

<strong>mi</strong> ukázat zboží?“<br />

„Mam z toho vobrázek,“ a vytáhl z náprsní kapsy leták. „Hele na to. Je to<br />

fortelný, direkt z Ameriky.“<br />

Díval jsem se na nákres: „Ano, je to vhodné, ačkoliv by se to dalo ještě vylepšit,<br />

ale to až později.“<br />

„Och, my to mušem přečenžovat.“<br />

„Už jste jich hodně prodal?“<br />

„Ne, vubec. Doteď jsem neměl kalotu prodavače. Já sem najal halu a předváděl<br />

dvakrát denně ve tři vodpoledne a v osum večír, ale můj chlap byl ten nejblbější, do<br />

kerýho dal buch duši. Nó, dyš dobře prodáte, pořádně zaplatim.“<br />

„Ne, nebudu pro vás pracovat,“ odpověděl jsem.<br />

„Ach jó, Proč né? Já zaplatim dobře. To néni vážně!“<br />

„Myslím to vážně, o peníze se nejedná. Nechci pro nikoho pracovat. Chci od vás<br />

hrnce koupit a sám bych je prodával. Tak vy vyděláte a nebudete riskovat prodělek.<br />

Absolutně je zbytečné mluvit o mzdě. Ukažte <strong>mi</strong> ceník a jestli by byly ceny podle mne<br />

příznivé, můžeme se bavit dál.“<br />

Ukázal <strong>mi</strong> ceník a já jsem si ho pečlivě prohlédl.<br />

„Ano, ceny jsou dobré. Co říkáte, dáte <strong>mi</strong> koncesi jen pro mne v Británii?“<br />

„Nó, je možný do toho vject,“ řekl opatrně.<br />

Pak jsme mluvili o podrobnostech a já jsem dodal: „Všechno by šlo, kromě jedné<br />

věci. Nemám peníze, abych mohl zboží koupit.“<br />

„Cožeee!?!“<br />

„Ano! Chtěl bych, abyste <strong>mi</strong> dal kredit na zboží do jednoho trhu. Vy mě sice<br />

neznáte, a já si jsem vědom, že žádám příliš, ale já vám nezůstanu dlužen. Zaplatím<br />

celou částku po trhu. Nebudete litovat. Jsem schopný a poctivý a vy se mnou vyděláte.<br />

Mohl bych vás tahat za nos a předstírat, že mám peníze a prodlužovat platbu, ale já chci<br />

jednat na rovinu. Co vy na to?“<br />

Po kratším přemýšlení mávl rukou: „Tak dobře, já budu věřit, poněvač to říkáte<br />

přímo. Beru to. Za dva tejdny bude trh v Peterheadu a já to mužu zařidit, znám<br />

vedouciho.“<br />

V Peterhead byla pořádná zima. V malém městě se lidé živili rybolovem, ale lodě<br />

v přístavu stály opuštěné pro všeobecnou průmyslovou krizi. Ulice byly plné<br />

nezaměstnaných rybářů, kteří postávali a debatovali. Bylo to podivné podívání. Oni<br />

nestáli jako jiní, ale pochodovali ve dvojicích sem a tam na stejném místě, jakoby byli<br />

na palubě lodi, prudce se vždy obraceli a nepřestávali mluvit.<br />

Stál jsem a díval jsem se po mořském břehu. Klid a známky úpadku ve mně<br />

zrodily silné pochybnosti o mém úspěchu. Našel jsem si penzion a vyhnul jsem se<br />

platbě dopředu a zařídil jsem si na dluh dodávku potravin na předváděčky. Pak jsem si

---

dal natisknout pět set letáků a koupil pět set vstupenek, které jsem vložil do letáků a<br />

roznesl jsem to po městě. Všechno bylo na dluh, i stánek. S obava<strong>mi</strong> jsem přemýšlel co<br />

se stane, až s prodejem neuspěji. Jak se z toho dostanu? Představoval jsem si velké<br />

známé vězení v Peterheadu a s hořkým humorem jsem konstatoval, že když zkrachuji,<br />

nebude musit erár vydávat peníze ze státní pokladny na můj transport.<br />

Lidé přišli na trh v dobrém počtu, ale neutráceli. Já jsem neměl běžný stánek,<br />

přednášel jsem na pódiu. Nejdřív byla módní přehlídka, pak jsem byl na řadě já a po<br />

mně bylo varietní představení. Varieté uváděl ko<strong>mi</strong>k jménem Gus Stratton. Gus se <strong>mi</strong><br />

líbil. Byl to čilý člověk, téměř padesátník. Vedoucí ho pověřil organizací činností na<br />

pódiu. Mne pak Gus nechal uvádět všechny pořady. Nejobtížnější to bylo<br />

s manekýnka<strong>mi</strong>. Všechno jim dlouho trvalo, Gus se rozčiloval, zdržovalo to varietní<br />

program, ale manekýnky to nerozházelo.<br />

Jednou večer jsem viděl jak se Gus neklidně dívá na hodinky. Přišel ke mně a<br />

řekl: „Zase se zpozdily a dnes mají ještě navíc pyžama. Hergot, ty holky! Došla <strong>mi</strong><br />

trpělivost, půjdu k nim do šatny a vynadám jim.“ A Gus se tam rozběhl.<br />

„Co tady děláte? Pospěšte si! Lidi na vás nebudou čekat do půlnoci. Hněte sebou,<br />

děláte jak na pohřbu! Koukejte jít na scénu, máte zpoždění!“<br />

„Jděte pryč!“ ječely, „Vy nejste náš vedoucí, vy nám nemáte co poroučet a chodit<br />

sem, když se dámy převlékají.“<br />

„Dámy? Jaké dámy? Vidím jen věšáky na šaty!“<br />

„Zdržujete! Ztraťte se!“<br />

„Dobře, máte zákaz předvádění pyžam! Budete předvádět jen svatební průvod a<br />

dost!“ a rozčileně vyběhl.<br />

„Rossetti,“ křičel, „jdi na scénu a ohlaš, že následuje svatební průvod!“<br />

Šel jsem na pódium a ohlásil: „Dámy a pánové, nyní naše manekýnky vám<br />

představí nejmodernější svatební šaty posledního data. Jsem hrdý, že vám mohu<br />

ozná<strong>mi</strong>t, že tyto velice krásné modely jsou předváděny poprvé právě ve vašem městě.“<br />

Na pódium vystoupily manekýnky v pyžamech. Obecenstvo se dlouho a hlasitě<br />

smálo. Myslili si, že z mé strany to byl žert.<br />

36. Život někdy přináší, co člověk vůbec nečeká<br />

Byl jsem v Edinburgu. Byl jsem ve velkých rozpacích co dělat. Otázku jsem stále<br />

obracel v hlavě. Věděl bych, kdyby se jednalo jen o obchodní stránku, ale byly tady jiné<br />

okolnosti, které jsem nemohl ignorovat bez pocitu neklidu. Znovu a znovu jsem věc<br />

probíral od začátku do konce.<br />

Mac, podnikatel, který organizoval trh v Peterheadu, stavěl pak trh v Nairu.<br />

V Peterheadu jsem moc nevydělal. Částí zisku jsem zaplatil zálohu na stánek<br />

v Edinburgu, kde trh organizoval jiný podnikatel a mělo se začít prodávat v březnu.<br />

Mac přišel za mnou a řekl <strong>mi</strong>, že bude organizovat trh v Buckie. Trhy na sebe<br />

navazovaly, takže jsem mohl pracovat v Buckie a pak hned přejít do Edinburgu. Abych<br />

řekl pravdu, zrovna se <strong>mi</strong> nezamlouvalo prodávat v Buckie, protože také Buckie je<br />

rybářské městečko a já jsem se dost bál, že tam nic nevydělám. Ale Mac byl příjemný a<br />

ochotný člověk a já jsem nedokázal odmítnout. Mac vysoko hodnotil moje předváděčky

---

na pódiu a pokládal mě za nezbytného pro úspěch trhů. Tak jsem si myslel, že možná<br />

nevydělám v Buckie, ale vynahradím si to v Edinburgu. Z tohoto hlediska tedy nebyl<br />

problém.<br />

Zádrhel byl v tom, že nebylo možno halu v Buckie použít hned, ale až za týden<br />

po určeném datu. To způsobilo, že oba trhy se překrývaly. A to byl vlastně můj<br />

problém. Zradit Maca, nebo riskovat fiasko mého začínajícího podniku? Být na obou<br />

místech jsem nemohl. Myslel jsme na Lízu, ta by ochotně přišla, ale já jsem si nebyl<br />

jist, jestli můj podnik bude úspěšný a nechtěl jsem, aby ona opustila své dobré místo a<br />

dostala se se mnou do nejistoty.<br />

Seděl jsem v edinburském bytě a stále jsem promýšlel tu věc. Řešení se <strong>mi</strong> stále<br />

nedostavovalo. Zůstávalo dilema: riskovat ztrátu v Buckie, zahodit příležitost<br />

v Edinburgu, nebo zradit Maca. Kdybych měl alespoň nějaký kapitál pro eventuální<br />

ztrátu, rozhodnutí by bylo snadnější. Neznal jsem nikoho, kdo by byl schopný<br />

vystavovat hrnce za mne v Edinburgu po dobu mé práce v Buckie. Přes svou kritickou<br />

situaci jsem si nechtěl vzít na svědomí odmítnutí Macovi, protože již ohlásil mou<br />

prezentaci. Už dva dny jsem byl neklidný. Co dělat … a znovu … co dělat?<br />

. . .<br />

Jasně si pamatuji na ten den. Seděl jsem v křesle a v hlavě <strong>mi</strong> hučelo. Můj<br />

problém nepostoupil ani o krůček.<br />

Náhle jsem uslyšel bušení na dveře. Kdo to může být? I výběrčí dní by <strong>mi</strong> byl<br />

vítaný, jen kdyby mě trochu rozptýlil. Šel jsem ke dveřím, otevřel je. Ve dveřích stál<br />

muž středního věku s kufrem převázaným provazem. Začal mluvit. Pochopil jsem, že je<br />

to podomní prodavač. Poslouchal jsem jen na půl ucha a zkoumavě jsem si ho prohlížel.<br />

Měl obnošené šaty a kšiltovku. Ta měla poškozený kšilt a odtud se příchozímu táhla<br />

jizva stranou přes jedno oko. Jeho boty byly sešlapané, ale vyleštěné do vysokého lesku.<br />

Začal jsem věnovat pozornost jeho řeči. Něco nabízel, ale nebylo <strong>mi</strong> jasné co, protože<br />

<strong>mi</strong> to neukázal. Slova z něj vycházela trochu unaveně, ale s rutinou. Stál tam vel<strong>mi</strong><br />

vzpřímeně.<br />

„Proč <strong>mi</strong> neukážete zboží?“ řekl jsem.<br />

„Ano, zajisté,“ odpověděl a začal rozmotávat provaz na kufru. Trpělivě jsem<br />

čekal až dozápasí s uzlem. Je to špatný prodavač, pomyslel jsem si, příliš ze široka<br />

povídá, plýtvá časem, jinde by mu už stokrát přibouchli dveře, než by rozvázal uzel.<br />

Konečně vyndal osm nebo devět kusů. Dívám se na zboží, které <strong>mi</strong> předložil a<br />

kdybych se nedržel, rozesmál bych se. Jeho zboží byly rošty, ty samé, které <strong>mi</strong> ležely<br />

v Blackpoolu ve velkém množství.<br />

„Ano, to je dobrý artikl, ale bohužel mám jich hodně, už jsem s ni<strong>mi</strong><br />

obchodoval,“ řekl jsem, ale on nepřestával mluvit.<br />

„Vůbec to nezkoušejte <strong>mi</strong> to prodat, já to mám, ale račte dál. Možná byste si rád<br />

se mnou vypil šálek čaje a něco snědl. Jsem tady sám a jestli máte čas?…“<br />

„Děkuji vám pane,“ řekl, když vstoupil do místnosti.

---

Jmenoval se Joe, ale už jsem zapomněl jeho příjmení. Jedli jsme a mluvili jsme o<br />

všeobecnostech. Zjistil jsem, že je bývalý voják a pracuje tu a tam aby si přivydělal ke<br />

své penzi, kterou dostal za své válečné zranění. Když jsme tak mluvili, napadlo mě, jak<br />

bych možná mohl vyřešit svůj problém. Sice se <strong>mi</strong> ten nápad moc nelíbil, ale bylo to<br />

určité východisko. Bylo to jednoduché: místo abych prodával v Edinburgu hrnce,<br />

použiji stánek na prodej roštů. Když by Joe nabídku přijal, pravděpodobně by vydělal<br />

dost, aby pokryl výdaje a podle mých rad by možná i vydělal. Já bych zatím prodával<br />

v Buckie. A protože trhy v Buckie potrvají jen týden a v Edinburgu budou trvat déle než<br />

dva týdny, mohu přijet a pomáhat Joemu.<br />

Rošt je vel<strong>mi</strong> jednoduché zboží a snadno se předvádí. Je to kulatá pletenina<br />

z drátů s krátký<strong>mi</strong> nožka<strong>mi</strong>, dá se upravit podle každého kastrolu. V kastrolu se rozpustí<br />

trochu tuku, vloží se do něj maso a opeče se, aby se udělala kůrčička. Vyndá se, vloží se<br />

rošt a na něj maso. Okolo se poklade zelenina. Nádoba se přikryje pokličkou a peče se<br />

s úsporou plynu a <strong>mi</strong>nimálním nebezpečím připálení. Úspora plynu s porovnání<br />

s troubou je velká. Maso je měkké, pára se zachytí a zelenina si zachová svou výživnou<br />

hodnotu.<br />

„Joe, mám pro vás návrh. Chtěl byste pracovat tři týdny na trzích ve Waverly<br />

Market tady v Edinburgu? Prodávat rošty? Zaplatím vám tři libry týdně, plus procenta a<br />

samozřejmě zaplatím všechny výlohy a mohu vám půjčit kuchařské oblečení.“<br />

„Jistě pane, umím prodávat a budete mít zisk, já vím, že mohu prodávat…“<br />

„Ano, ano, rozumím, ale zadržte,musím vás trochu instruovat. Je rozdíl prodávat<br />

po domech nebo na trhu. Dovolte, abych vám to vysvětlil. Například, když se začne<br />

hned mluvit, nemá to často účinek a když se začne hned vyvolávat, skoro nikdy to není<br />

účinné. Když se hned hlasitě mluví, lidé se většinou ani nezastaví, protože cítí, že míříte<br />

přímo na ně, a když se přece jen zastaví, stojí dva tři metry od stánku a je nesnadné na<br />

takovou vzdálenost něco prodávat. Nejlepší metoda je, vůbec si lidí nevšímat a<br />

předstírat zaměstnanost, vyndávat a vkládat potraviny. Zvědavost přivede jednoho, dva<br />

lidi, vel<strong>mi</strong> blízko. Je dobře zatím počkat a zatím si jich nevšímat, teprve další se budou<br />

zajímat o co se zajímají ti u pultu. A nyní je třeba začít mírným tónem vysvětlovat a<br />

postupně zvyšovat hlas s přibývající<strong>mi</strong> lid<strong>mi</strong> a přejít na plnou předváděčku<br />

s přesvědčující<strong>mi</strong> gesty a s nadšením.“<br />

Dlouho jsem mu vykládal, měl jsem dojem, že je spokojen a můj problém je<br />

konečně jakž takž vyřešen.<br />

. . .<br />

Překvapení! V Buckie se <strong>mi</strong> dařilo!<br />

Nevěděl jsem proč, ale vydělával jsem třikrát víc než v Nairnu. A také<br />

v Edinburgu to bylo dobré a měl jsem zisk. Konečně jsem se cítil zabezpečený pro svůj<br />

vlastní podnik. Z Buckie jsem telegrafoval známým, aby <strong>mi</strong> přišli pomoci, protože jsem<br />

všechno nestíhal. Večer jsme pracovali pozdě do noci a připravovali zboží. Když<br />

skončily trhy v Buckie, zatelefonoval jsem Líze, aby skončila práci u V.I.K. v Olympii<br />

v Londýně a přijela za mnou do Edinburgu. Nabídl jsem jí polovinu zisku současného i

---

udoucího, pokud bude souhlasit být mým rovnoprávným společníkem. Souhlasila<br />

ihned.<br />

Když Líza přijela, šli jsme společně na trh pomoci Joemu. Zastavili jsme se a<br />

pozorovali jsme ho.<br />

„Můj bože,“ podivil jsem se. „Co to mele?“ Jeho monotónní hlas se linul jako bez<br />

konce. Velké množství lidí stálo před stánkem a napjatě ho pozorovalo. Několik lidí si<br />

hned rošt koupilo. On jim ho podal a při tom nepřestával mluvit. Lidé stále po jednom,<br />

po dvou odcházeli a jiní přicházeli.<br />

„Rozumíš mu co říká? Dávají jeho slova nějaký smysl?<br />

„Ne, vůbec ne. Ty mu rozumíš?“<br />

Poslouchali jsme dál. Mluvil jako na pohřbu: Prosím tady vidíte tak řečený rošt<br />

… na tom řečeném roštu položte řečené maso, zeleninu, dobře vařené … u mne napravo<br />

(a on zamával levou rukou) je hrnec … položte řečený rošt do hrnce … (a on zavadil o<br />

hrnec až spadl na zem, uchopil ho a vložil do něj špinavé jídlo a flegmaticky<br />

pokračoval) a vložte zeleninu … - Pracoval zaujatě, bez pauzy.<br />

„Není opilý?“ zeptal jsem se Lízy.<br />

„Zdá se <strong>mi</strong>, že je to blázen. Podívej, má v hlavě stříbrnou destičku.“<br />

„Toho jsem si nevšiml. Ale prodává dost. Musí to být tím, že rošty jsou dobře<br />

prodejné … ale představ si, kolik by musel prodat skutečně dobrý prodavač!“<br />

Joe dál mluvil nevýrazným, bezbarvým hlasem, bez konce a cíle. Zneklidněl jsem<br />

a zastavil jsem ho: „Joe, hodně pracujete, dojděte si restaurace a odpočiňte si. Vezmu to<br />

tady za vás.“<br />

Joe odešel a já jsem si rychle oblékl kuchařskou uniformu, uklidil pult, vyčistil<br />

nádobí a začal. Postupně se seskupilo více osob a já jsme začal svým osvědčeným<br />

způsobem. Stručně jsem vysvětlil od začátku do konce jak rošt používat. Po mém<br />

vystoupení si rošt koupili jen dva, tři lidé, ostatní odešli. Nechápal jem to. Začal jsem<br />

znovu a výsledek byl stejný. Líza se na mne tázavě dívala.<br />

„Vím, že jsem dobrý prodavač laciného zboží, ale tomuhle nerozumím,“<br />

odpověděl jsem na její němou otázku. „Zkus to ty Lízo!“<br />

Líza to několikrát zkusila. Prodala roštů trochu víc než já, ale tolik jako Joe ne.<br />

My jsme navíc dělali pauzu při předvádění a také jsme čekali, až se lidé seskupí.<br />

„Lízo, vidím, že se člověk stále musí učit, ale tohle vůbec nemohu pochopit. Co<br />

tomu říkáš?“<br />

Líza potřásla hlavou: „Taky to nechápu. Joe dělá všechno, co se dělat nemá, ale<br />

prodává …“<br />

Joe se vrátil a pokračoval. Líza a já jsme stáli bezmocně za jeho zády. Nemohl<br />

jsem jeho brebentění vydržet, byl jsem nervózní. Vyšel jsem ze stánku a postavil jsem<br />

se opodál. Po chvíli jsem zamával na Lízu, aby ke mně přišla.<br />

„Lízo, nevím, co mám dělat. Když tam půjdu, sníží se prodej, ale já tady nemám<br />

chuť jen tak stát. Mám chuť utéci.“<br />

„Ne, ne, musíme nějak pomáhat,“ řekla Líza.<br />

„Ale jak?“<br />

Líza pokrčila rameny.

---

„Možná …“ začal jsem, „ale ne …“ skončil jsem.<br />

„Co je?“<br />

„Něco mě napadlo, ale nehodí se to.“<br />

„Co jsi myslel?“<br />

„Myslel jsem si, že bychom možná mohli prodávat stranou od něho, ale to<br />

bychom přerušovali jeho řeč.“<br />

„A ty si myslíš, že by na tom záleželo?“<br />

„Možná, že ne, ale víš dobře, že když jeden předvádí, jeho pomocník raději ani<br />

nedýchá, aby nerozptyloval lidi. Ale … Joe by se mohl rozzlobit. To není dobrá taktika<br />

a je to proti logice věci.“<br />

„Ty a tvoje logika! Můžeš <strong>mi</strong> vysvětlit jak ten fušer může prodávat? Vysvětli <strong>mi</strong><br />

to, jestli můžeš! <strong>No</strong>, ale mohli bychom jít z obou stran na kraj pultu a v tichosti<br />

prodávat vedle něho. Pojď, ať tady tak zbytečně nestojíme!“<br />

Pochybovačně jsem jí ustoupil. Začali jsme šeptem oslovovat lidi a po očku jsme<br />

Joa pozorovali. Ale zdálo se, že nás ani nezaregistroval. Postupně jsme zvyšovali hlas,<br />

ale on se ze svého drmolení nedal vyrušit. My jsme prodávali a také jsme ho nebrali na<br />

zřetel. Vyvolávali jsme: „Jeden pro vás paní … díky … je to zázračné … šilink … pro<br />

vás? … díky a vy? … ano, ano, každý si to koupí … ještě jeden? … na letáku je to<br />

napsané … je to jednoduché … kupte, zásoba se tenčí … takový zázrak! … jen za<br />

šilink!“<br />

Tak jsme pokračovali a strkali roštíky lidem do ruky a nechávali jim čas na<br />

rozmyšlení. Lidé k nám natahovali ruce pod vlivem rychlého nákupu předchozích lidí a<br />

pod vlivem našich gest a slov. V tom rozruchu v pozadí stále znělo drnčení hlasu<br />

našeho Joa, které stále přitahovalo dav.<br />

Trh v Edinburgu měl pro nás neuvěřitelný úspěch, který nedovedu vysvětlit.<br />

37. Ve dvou se to lépe táhne<br />

S Lízou jsme se vzali.<br />

38. Dva střevíce jsou pár<br />

I další trhy po Edinburgu byly úspěšné. Dobře jsme se doplňovali. Já jsem měl<br />

představivost a ona uměla manévrovat. Byla zkušená prodavačka a byla hlavně<br />

vytrvalá. Když se pověsila na potenciálního zákazníka, byla jako chobotnice, už se jí<br />

nedokázal zbavit. Její výroky si někdy protiřečily, ale přesto její argumenty byly účinné.<br />

Ta její vytrvalost se <strong>mi</strong> hodila. To její neustálé omílání <strong>mi</strong> ulehčovalo mou práci.<br />

Uvolňovala <strong>mi</strong> prostor pro mé další aktivity. Mám povahu, že nevydržím dlouho u<br />

jednoho a když přijde ten okamžik, že mě věc přestává bavit, Líza to hned pochopí.<br />

Usnadnila <strong>mi</strong> i okamžiky, když se vyskytla nějaká překážka, nebo zádrhel a umožnila<br />

<strong>mi</strong>, abych mohl popadnout druhý dech a chytil obchod do obou rukou.

---

Abych vysvětlil, jak se naše povahy doplňovaly, musím se vrátit do doby, než<br />

jsme se s Lízou sezná<strong>mi</strong>li.<br />

Pracoval jsem tehdy pro V.I.K. Jiná firma kopírovala naše hrnce a vyráběla je<br />

v Británii. Naše hrnce byly z USA, a proto jejich zboží mohlo být lacinější. Veřejnost<br />

však nevnímala, že domácí zboží je méně kvalitní.<br />

Taktika té druhé firmy byla, že najali stánek vedle našeho, zboží nepředváděli, ale<br />

upozorňovali jednoduchým sdělením, že jejich zboží je prakticky stejné, ale lacinější a<br />

vyrobené v Británii. Prostě nám zákazníky kradli.<br />

Přirozeně jsem proti tomu dělal co jsem mohl. Nejúčinnější bylo něco změnit na<br />

zboží, takže konkurence nemohla tvrdit, že se jedná o stejné zboží a to jsem zdůrazňoval<br />

při svém předvádění. Brzy to však změnili i oni a já opět jinak zboží upravil. Každý rok<br />

jsem měl připraven k prodeji nový typ, který jsem předváděl na velkém trhu<br />

v londýnské Olympii. První změna byla odstranění spon na víku, takže jsem mohl<br />

mluvit o novém typu bez jakýchkoliv složitostí. Potom následovaly jiné změny.<br />

V obchodech zůstaly hrnce bez spon. Když jsem začal prodávat samostatně, nevěděl<br />

jsem co bych ještě mohl na hrncích změnit. Cítil jsem ve V.I.Ku silnou konkurenci.<br />

Prodávat stejné zboží je velká nevýhoda. Já jsem se však nebál, byl jsem si jistý svý<strong>mi</strong><br />

přesvědčovací<strong>mi</strong> schopnost<strong>mi</strong>.<br />

Když jsme šli s Lízou prodávat na Orkneyské ostrovy, na menší trh, zjistil jsem,<br />

že V.I.K. umístil do velikého výkladu obchodního domu naše zboží. Líza se bála, že to<br />

způsobí náš neúspěch, obzvlášť, když jsme se museli se zbožím přemísťovat tak daleko.<br />

Já jsem si však věřil. Naše prodejní cena byla trochu nižší a to jsem zdůrazňoval při<br />

předvádění. Tak jak jsem předvídal, i V.I.K. cenu snížil na naši úroveň. Tehdy jsem<br />

začal zdůrazňovat výhodu spon na víku, protože V.I.K. prodával stále bez spon. Vítězil<br />

jsem a měl jsem úspěch. Vyprodali jsme celou naši zásobu.<br />

Protože jsme vyprodali, čekali jsme tři týdny, než nám dojde nové zboží. Tehdy<br />

jsem zjistil, že obchodní dům, který během trhů moc neprodával, nyní začal prodávat<br />

naše hrnce. Pochopil jsem příčinu. Lidé, kteří nebyli na trhu, ale doslechli se o našich<br />

hrncích, je začali kupovat v obchodním domě.<br />

„Ne,“ pomyslil jsem si, „to nedovolím!“<br />

Dal jsem do městských novin toto oznámení: Děkujeme občanům Orkneyí za<br />

jejich laskavou pozornost a zájem při našich expozicích. Bylo opravdovým potěšením<br />

předvádět takovému inteligentnímu a zdvořilému publiku. Upozorňujeme ale, že nám<br />

byl dodán jeden ze starších typů hrnců bez spon na víku. Kdo ho zakoupil, prosíme o<br />

jeho laskavé vrácení za výměnu.<br />

„Upozornění“ bylo samozřejmě pouze obchodní trik. Ale prodej v obchodním<br />

domě okamžitě ustal. Musím ale dodat, že ačkoliv má „reklama“ byla motivovaná<br />

pouze komerčně, obyvatelé Orkneyí byli skutečně dobří, čestní, důvěryhodní a příjemní.<br />

Byli také vzdělaní a s překvapením jsem konstatoval, že se necítí Skoty, ale jsou hrdí na<br />

svůj norský původ.<br />

Další trh byl ještě severněji, na Shetlandských ostrovech. Když jsme tam přišli,<br />

dověděli jsme se, že městském obchodě jsou naše hrnce nápadně vystaveny. Mne to ale<br />

nezarazilo, věděl jsem jak na V.I.K. vyzrát.

---

Bylo pondělí okolo poledne. Trh byl připraven na otevření ve dvě hodiny<br />

odpoledne. S Lízou jsme se procházeli po městě a uviděli jsme hrnce v krásně upravené<br />

výkladní skříni. Nemohli jsme od výkladu utrhnout oči.<br />

„Co to je?“ zeptala se Líza.<br />

„Podívej,“ řekl jsem, zcela vyveden z míry, „podívej se dobře, teď nás V.I.K.<br />

opravdu zničil.“<br />

„Můj bože!“ zašeptala Líza.<br />

Výklad byl plný hrnců, ale uprostřed na podstavci stál malý hrnec, viditelně<br />

používaný, starý a rezavý a byl opatřen spona<strong>mi</strong>. Nebyla na něm cena, ale dlouhý<br />

barevný papírový pás vedl od něho až do rohu výkladu. Byl na něm nápis zastaralý typ.<br />

„Moje vlastní slova,“ procedil jsem mezi zuby.<br />

Hrnec vypadal téměř stejně jako naše. Lidé si budou myslit, že prodáváme ty<br />

samé. Pln starostí jsem se obrátil na Lízu: „Jsme ztraceni. Nevidím východisko. Každý<br />

si bude myslit, že prodáváme zastaralý výrobek. A ostrované, to je o nich známé, dávají<br />

přednost tuzemským výrobkům. My nemůžeme dokázat, že naše zboží je lepší a<br />

modernější. Prostě zisk bude mít V.I.K.<br />

Šli jsme na tržiště. Mluvil jsem s ředitelem trhů a řekl jsem mu o té věci, ale on<br />

řekl: „Nestarejte se, jste kvalitní prodejci a jste schopni uspět.“<br />

Ta slova mě ale neuspokojila. Věděl jsem, že ač budeme dělat cokoliv, blíží se<br />

naše fiasko. Ztráta bude veliká, protože výdaje za dopravu byly vysoké. Líza mě<br />

utěšovala, že když se budeme snažit, ztráta nebude tak velká, ale nepřesvědčila mě.<br />

„Musí být nějaké východisko,“ říkal jsem si znova a znova. Ale to východisko se<br />

<strong>mi</strong> stále vyhýbalo. Trápil jsem se tím už skoro dvě hodiny. A najednou jsem Líze řekl:<br />

„Mám nápad. Snad se to povede, možná ne. Musíme to ale zkusit. Je to jen malá<br />

možnost, ale možnost to je. Pojď se mnou hned domů.“<br />

Pospíchali jsme a cestou jsem Líze nic nevysvětloval. Doma jsem jí řekl:<br />

„Převlékni se, udělej si jiný účes a namaluj se jinak, abys nebyla hned k poznání.“<br />

Líza mě poslechla a řekla: „Vezmu si ještě tmavé brýle.“<br />

„Vypadáš výborně. A teď mě dobře poslouchej!“ a podrobně jsem jí vysvětlil<br />

svůj nápad.<br />

„Ty myslíš, že se to povede?“ řekla Líza.<br />

„Musí, je to naše poslední naděje.“<br />

„A neudělal bys to sám, Viku?“<br />

„Ne, jsi lepší. Jestli se to nepovede tobě, tak mě určitě ne. Jsi připravená? Tak<br />

jdeme!“<br />

Když jsme přišli k obchodu, postavil jsem se stranou a čekal. Líza vešla dovnitř a<br />

koupila si tam provázek a začala se s prodavačem bavit o tom, že přijela na návštěvu a<br />

provaz potřebuje, aby si převázala kufr, a že nejbližší lodí opustí ostrov, a tak. Pak<br />

jakoby náhodou si všimla patentního hrnce: „Co to je?“ zeptala se prodavače. Prodavač<br />

jí ho hned začal předvádět a vysvětlovat. Líza trpělivě poslouchala a pak řekla: „Zdá se,<br />

že je to užitečná věc, že?“<br />

„<strong>No</strong>, ano! Jen pomyslete na tu úsporu času a plynu a to pohodlné vaření …“<br />

pokračoval prodavač v předtuše prodeje.

---

Líza se dál vyptávala a pak řekla: „Ano, myslím, že ho koupím a vezmu sebou.<br />

Kolik stojí?“<br />

„Čtyřicet pět šilinků, paní.“<br />

„Cena by šla, ano, vezmu si ho.“<br />

Prodavač hned běžel pro krabici a právě v tom okamžiku Líza řekla:“ Kolik porcí<br />

se v tom dá uvařit?“<br />

„Stačí to dostatečně pro šest lidí,“ odpověděl.<br />

„<strong>No</strong>, to je škoda, já jsem sama. Nemáte menší?“<br />

„Vel<strong>mi</strong> lituji, menší nemám.“<br />

„Hmm, to je hloupé … Moment! Ten ve výkladu, ten není menší?“ a Líza vyšla a<br />

dívala se do výkladu. Vrátila se a řekla: „Je, je tam jeden.“<br />

„Ale ten je neprodejný. Je to starý typ, slouží jen na ukázku.“<br />

„Copak nemáte jiný?“ (ano byl to ode mne risk, sázel jsem na to, že mají jen ten<br />

jeden).<br />

„Ne, bohužel ne.“<br />

„Jak dlouho by to trvalo, kdybych si ho objednala?“<br />

„Minimálně pět dní.“ (Trh měl trvat šest dní.)<br />

„Chtěla bych vidět ten malý. Byl byste tak laskav a vyndal ho z výlohy?“<br />

„Ale paní, to je zbytečné, ten není k prodeji a ostatně je i ve špatném stavu.“<br />

„Ano, já rozumím, ale chtěla bych vidět ten rozdíl. Byl byste tak laskav? Nemohu<br />

se rozhodnout vzít si ten pro šest osob.“<br />

Mluvila tak dlouho, až prodavač proti své vůli hrnec z výlohy vyndal. Když ho<br />

Líza uviděla, řekla: „ <strong>No</strong>, ten vypadá, vezmu si ten větší.“<br />

„Jak si přejete, hned vám ho zabalím.“<br />

„Je velký rozdíl v ceně?“<br />

„Malý by stál … hned … tři … ne dvacet pět šilinků.“<br />

„To nerozhoduje, vezmu si velký,“ a do ruky si připravila 25 šilinků. Prodavač se<br />

otočil a Líza položila odpočítané peníze na pult, popadla starý hrnec a vyhrkla:<br />

„Rozhodla jsem se pro ten malý!“ a vyběhla ze dveří. Prodavač překvapeně koktal: „Ale<br />

paní, moment …“<br />

„Nemusíte to balit, mám tady auto,“ a vyběhla co jí nohy stačily. Přiběhla ke mně<br />

a já jsem zabalil hrnec do připraveného papíru. Utíkali jsme na trh.<br />

Na Shetlandech byli obyvatelé stejně dobří jako na Orknejích. Bylo léto a světlo<br />

po celých dvacet čtyři hodin. Nemohl jsem tomu přivyknout a tak jsem v noci chodil po<br />

městě a po polích. Zakusil jsem podivný pocit, když jsem chodil po holých pláních, na<br />

kterých nebyl ani stromeček, sám se svý<strong>mi</strong> myšlenka<strong>mi</strong> a nepotkal jsem ani človíčka,<br />

všude mrtvo, ani ptáček nezazpíval. Říkal jsem si, lidé i zvířata spí a je divné, že jen já<br />

v tom světle nespím.<br />

39. Nabíráme druhý dech<br />

Byla neděle odpoledne. Seděli jsme s Lízou v hale penziónu. Uklízečka tam<br />

sklízela ze stolu a pak odešla. Oknem bylo vidět jak prší na domy a voda stéká po ulici.<br />

Lidé spěchali se skloněný<strong>mi</strong> hlava<strong>mi</strong> před větrem a deštěm. Líza seděla pohodlně

---

v křesle vedle ohně a četla nedělní časopis. Seděl jsem naproti ní a nervózně jsem kouřil<br />

cigaretu za cigaretou.<br />

„Lízo,“ začal jsem.<br />

Líza sklopila noviny, usmála se a řekla: „<strong>No</strong>, no, uklidni se, je krize, tak co. Už<br />

jsem ti to stokrát říkala, ale dneska je neděle, tak zapomeň na obchod a na potíže. Dnes<br />

budeme odpočívat. Už dlouho jsme si neodpočinuli … ani v neděli … vím dobře, že<br />

naše věc hoří, ale dnes to nech hořet, dnes to ještě vydrží … já vím, že ty najdeš řešení.<br />

Přečti si noviny a buď rád, že nejsi jeden z těch zavražděných o kterých píšou.“<br />

Znovu se na mne usmála a ponořila se do novin. Mlčel jsem. Její dnešní pohoda a<br />

flegmatičnost byla u ní neobvyklá a její zmínka, že určitě najdu řešení <strong>mi</strong> nepolichotila,<br />

naopak jsem znervózněl ještě víc.<br />

Už dávno jsem si všimnul možnosti, která by mohla zcela zničit můj obchod, ale<br />

nepředpokládal jsem, že to přijde tak náhle a silně. V období mezi trhy se silně<br />

vyčerpával můj kapitál. Už dlouho mě to trápilo a bál jsem se prodělku a silné<br />

konkurence. Velkých anglických trhů je hodně a jejich úspěšnost je nepravidelná.<br />

Z extrému do extrému, může být velký zisk, ale i velký prodělek. S mým omezeným<br />

kapitálem byl každý trh jen velký risk.<br />

Už jsme zkusili štěstí na velkém trhu v Ayr. Trh byl příliš veliký a haly ohromné.<br />

Organizátoři postavili množství stanů. Hodnotil jsem to jako výhodu a najal jsem si<br />

stánek na prodej hrnců a tři další na prodej různého zboží. Ale trh byl fiasko. Ayr je<br />

přímořské městečko, počasí bylo pěkné a lidé prostě nepřišli. Naše vydání za čtyři<br />

stánky, zásoby, a pomocníky, vybílilo naše konto. Nyní čekáme na další trh a je krize.<br />

Zkusili jsme využít čas a najali si haly v městečkách okolo a předváděli jsme tam hrnce<br />

a třebaže reklama byla dobrá, lidé nepřicházeli v dostatečném množství. Přišli až<br />

později, v posledních dnech kdy už se nedostával čas.<br />

„Lízo!“<br />

„Co je?“<br />

„Nech ty noviny na chvíli.“<br />

„<strong>No</strong>, co je?“ řekla rezignovaně. „Právě tady čtu, jak se dva muži dohodli, že si<br />

vymění manželky.“<br />

„Pro pána, alespoň chvilku <strong>mi</strong> věnuj pozornost, když <strong>mi</strong> nechceš pomoci, alespoň<br />

mě poslouchej. Objednat si halu není moc drahé, tak můžeme přidat na reklamu, ale<br />

dělat reklamu jen na hrnce nestačí. Je třeba ještě něco jiného. Myslel jsem na módní<br />

přehlídky, ale cena za dodání šatů a úprava haly, plat pro tři-čtyři manekýnky a<br />

zkušenou osobu na vedení přehlídky by byla příliš vysoká. Ostatně není na to ani<br />

sezóna. Myslel jsem také na nějaké představení, ale to spíše přiláká mládež a ta na<br />

nákupy není vhodná. Lízo, co by zajímalo ženy?“<br />

„Muži.“<br />

„Hergot, nemůžeš být vážná?“<br />

„Muži jsou pro ženy závažná věc.“<br />

„Jestli mě nebudeš brát vážně, taky si najdu někoho, kdo si bude chtít vyměnit<br />

ženu. Prosím tě, už jsem to promyslel ze všech stran, ale na nic jsem nepřišel. Opravdu<br />

bych nechtěl, abych zas pracoval pod někým, když jsem se konečně osamostatnil.“

---

„Ale můj <strong>mi</strong>lý, když zbankrotujeme, svět se proto nezboří a neskončí. Máme<br />

jeden druhého, nebuď pesi<strong>mi</strong>sta.“<br />

„Láska nás neuživí,“ řekl jsem cynicky, „já nejsem pesi<strong>mi</strong>sta, ale musím mít<br />

nějakou jistotu do budoucnosti.“<br />

„Jenom to? Milý Viku, to ti mohu říci hned.“<br />

„Ty máš plán? Opravdu? A proto mě zlobíš?“ Podíval jsem se na ni s nadějí.<br />

„Jistě. Mohu ti podrobně vysvětlit tvou budoucnost. Je to tady v novinách …<br />

moment … ty jsi se narodil 18. října ve Vahách. Poslouchej: tento týden musíš být<br />

opatrný, ale když se vyhneš nepříjemnostem, budeš mít velký úspěch a všechno …“<br />

Vybuchl jsem: „Prokletý blbosti! Uhozený bláznoviny! Jak se můžou o to ženský<br />

zajímat! … Ale moment! Možná je to řešení … hm … ano, ženy se zajímají o<br />

budoucnost, dávají si číst z ruky, z hrnku, nevím z čeho všeho …! <strong>No</strong>,“ pokračoval jsem<br />

rozčíleně, „kdybychom si zařídili něco takového, mohla bys fungovat jako věštkyně!“<br />

Líza na mne vykulila oči: „Ty chceš, abych hádala lidem z ruky?“<br />

„Ano, jistě … ne, to není ono. To je příliš vulgární a pod úroveň našich hrnců …<br />

já … ano! Mohla bys hádat myšlenky … ano, telepatie. To je nápad! A mohla bys<br />

předložit shrnutí <strong>mi</strong>nulosti a budoucnosti.“<br />

„Ty vážně myslíš to, co dělala madame Zingra? To je absurdní! Víš dobře, že to<br />

nedokážu. Telepaticky nemohu zachytit vůbec nic. Děláš si blázny, ne?“<br />

„Vůbec ne. Myslím to vážně. Já vím, že Zingra má určité schopnosti, které<br />

nechápu, určitě ale existuje nějaký způsob jakým to provádí. Jen se musí vědět co lidé<br />

chtějí slyšet a najít způsob jak si to sdělit nějakým kódem.“<br />

„Kódem?“ řekla Líza nechápavě.<br />

Ano. Vysvětlím ti to. Musíme najít slova, která se dají nenápadně vložit do vět.<br />

Domluvíme se jaký budou mít význam. Budeš například vědět že –zda- znamená<br />

leden.“<br />

„Ho, to by bylo příliš mnoho slov a vůbec by to nešlo,“ řekla Líza.<br />

„To není nutné. Kdybych se ptal na počet –zda- by znamenalo –jeden- a kdybych<br />

se ještě zmínil o penězích, znamenalo by to připravenou <strong>mi</strong>nci nebo kartu a podobně. Já<br />

vím, že jen tohle nestačí, ale mohl bych vyvinout systém, ve kterém bych mohl vyjádřit<br />

cokoliv. Jsem si jistý, že bych mohl vymyslet vhodný kód, ještě sice nevím jak, ale kód<br />

vymyslím hned.“ Pln nadšení jsem dodal: „Dej <strong>mi</strong> papír a já ten kód hned vypracuji.“<br />

. . .<br />

Celý týden jsem se snažil dát kód dohromady. Líza se ho hned učila a zkoušeli<br />

jsme to. Vždycky se to zhatilo. Tak jsem zkoušel a vymýšlel další a další. Líza se skoro<br />

zbláznila. Sotva se naučila jeden, nutila si do hlavy něco jiného. Byla to velká námaha,<br />

ale já jsem byl neúnavný. Nakonec jsem vypracoval kód, který se zdál být praktický.<br />

. . .

---

Všechno bylo připravené. Hala najatá, plakáty, lístky, letáky, reklamy v novinách.<br />

Jednoduchým anagramem jsem Lízu přejmenoval na „Zilu“, aby získala nádech<br />

mystérie a něčeho neznámého. Reklamy ji popisovaly jako „telepatický fenómen“, který<br />

čte myšlenky atd. Snažil jsem se oddělovat reklamu na hrnce od naší odvážné produkce,<br />

aby veřejnost nabyla dojmu, že se v hale jedná o více akcí. Na příklad jeden plakát<br />

nadneseně oznamoval, že Cezaro Rossetti – šéfkuchař a slečna Adamsová – známá<br />

modelka z londýnské Olympie, budou předvádět vaření ve speciálním nádobí bez vody<br />

a jiný plakát oznamoval, že madame Zila, podivuhodná telepatka je pozvaná za značnou<br />

finanční částku atd.<br />

Přišel okamžik představení Zily. Líza byla nervózní. Sál byl zaplněn přes<br />

polovinu.<br />

„Buď klidná,“ řekl jsem jí. „Věř <strong>mi</strong>. Kdyby přišlo něco <strong>mi</strong>mo plán, umím to<br />

zmanipulovat. Ostatně, i když se to nepovede, nebude to vůbec důležité, nějak musíme<br />

začít, z chyb se poučíme. Chceš abych začal a ty by ses zatím mohla uklidnit?“<br />

„Ne, čím víc budu na to myslet, tím budu nervóznější. Bude lépe, když do toho<br />

půjdu přímo.“<br />

„Dobře, zkontrolujeme karty a notes.“<br />

Skončilo předvádění hrnců a prodali jsme celkem dobře. Rychle jsem běžel<br />

dozadu, svlékl kuchařské oblečení a oblékl jsem si frak.<br />

„Lízo, buď připravená vejít hned po mé úvodní řeči,“ upozorňoval jsem Lízu a<br />

kontroloval jsem, zda moje bílá kravata dobře sedí. Vyběhl jsem na scénu. Do středu<br />

jeviště jsem postavil židli a čekal, dvě, tři <strong>mi</strong>nuty, pak jsem začal: „Dámy a pánové,<br />

(muži byli v obecenstvu jen dva), je <strong>mi</strong> ctí představit vám podivuhodnou madame Zilu.<br />

Má vzácnou schopnost, která jí umožňuje číst vaše myšlenky a vidět i do budoucnosti.<br />

Neznám ženu podobných vlastností, která by mohla o svých schopnostech podat důkaz<br />

jako ona. Během své úspěšné kariéry pomohla tisícům lidí svou radou. Mohu vás ujistit,<br />

že vás potkalo velké štěstí, že proslavená firma, kterou prezentuji, pozvala madame Zilu<br />

za vysoký honorář a ona dnes bude pro vás zdarma pracovat. Možná, že několik z vás se<br />

zeptá: jaký vztah má kuchařské umění a představení madame Zily? Jedním slovem<br />

žádné! Moje firma pozvala madame Zilu pouze pro reklamu, to znamená přilákat<br />

pozornost k vaření bez vody. Nu, s velkou radostí vám představuji MADAME ZILU!“<br />

(Čtenář jistě pochopí, že při představení, které pak následovalo, jsem používal<br />

jednoduchý, základní kód, abych mu mohl snáze objasnit naši produkci.)<br />

Líza vstoupila v černé večerní toaletě, ověšená šperky a uklonila se. Tlumený<br />

šepot proběhl sálem, když přítomní poznali v Zile slečnu Adamsovou, která právě před<br />

chvílí skončila předvádění hrnců. Vedl jsem Lízu obřadně k židli a černým šátkem jsem<br />

jí zavázal oči. Z kapsy jsem vytáhl karty: „Nejprve ukázka všeobecných schopností<br />

madame Zily. Půjdu mezi vás, prosím, abyste si vybrali karty a dbali, abych jejich<br />

hodnotu neviděl.“<br />

Šel jsem k jedné paní a ta si vzala jednu kartu z balíčku. Obrátil jsem se k Líze a<br />

řekl: „Madame Zilo, řekněte rychle hodnotu karty.“<br />

„Piková pětka,“ odpověděla Líza.<br />

„Díky.“ A přešel jsem k další ženě a požádal ji o totéž.

---

„Račte nyní říci druhou kartu.“<br />

„Kárová sed<strong>mi</strong>čka.“<br />

„Račte se víc koncentrovat,“ řekl jsem rychle. Líza si položila ruku na čelo a<br />

řekla: „Ne, nyní to vidím jasněji, je to červená sed<strong>mi</strong>čka.“<br />

„Díky.“<br />

Pak jsem vzal z kapsy obyčejný notes a ozná<strong>mi</strong>l jsem: „A nyní bych si přál, aby<br />

několik paní napsalo do tohoto notesu jakékoliv cifry a madame Zila, která bude mít<br />

stále šátek na očích je sečte.“<br />

Šel jsem k jedné ženě a šeptem jsem jí řekl: „Napište čtyři čísla na tuto stránku.“<br />

Ona to udělala a právě tak jsem o to požádal její sousedku a další a další. Vzal jsem si<br />

zpět notes a v ten moment Zila řekla: „Součet všech čísel je 22.719.“<br />

Pak jsem přešel sál na druhou stranu a požádal jinou ženu, aby čísla sečetla. Ona<br />

to udělala a součet souhlasil. – Díky bohu si nikdo nevšiml, že jsem otočil stránku.<br />

Opět jsem šel k jiné ženě a šeptal: „Jaké je datum vašeho narození?“ a když<br />

odpověděla, obrátil jsem se na Zilu se slovy: „Víte hned data narození zde přítomné<br />

paní?“<br />

„Šestého srpna, narodila jste se ve znamení lva. Ve svém životě jste měla starosti,<br />

ale svou přirozenou odvahou jste jim dokázala čelit. Jste dobrá, obětavá přítelkyně pro<br />

své přátele, ale vy ne … ne … nemáte ráda své nepřátele.“<br />

U žaludku se <strong>mi</strong> začalo mlít při takovém plácání, ale pohled na obecenstvo mě<br />

ujistil, že napjatá pozornost vyzařuje naprosto ze všech obličejů. Díky ti bože, žes tak<br />

štědře rozséval hloupost po světě, pomyslel jsem si.<br />

Po krátkém váhání Líza pokračovala: „Je někdo, kdo tajně podniká něco proti<br />

vám. Nechci to říci veřejně, ale vy to snadno uhádnete. Buďte opatrná. Vaše budoucnost<br />

je ale celkem růžová a vidím sumu, která k vám směřuje. Podnikejte obtížné věci ve<br />

čtvrtek, tento den je váš šťastný.“<br />

„Díky,“ řekl jsem. A po otázce jiné ženě jsem se rychle obrátil k Líze: „Chci,<br />

abyste <strong>mi</strong> jasně řekla datum narození této paní.“<br />

Zde se Líza zmýlila: „Narodila jste se devátého listopadu.“<br />

„NE!“ křičela žena, dřív, než jsem mohl něco říci. „Narodila jsem se<br />

devatenáctého listopadu!“<br />

Líza si položila ruku na čelo, ale dřív, než mohla něco říci, žena, která seděla<br />

v druhé řadě za ženou co křičela, prohlásila: „Devátého listopadu jsem se narodila já!“<br />

Hned jsem využil příležitost. Zvedl jsem ruku a volal: „Zadržte, přestaňte myslet,<br />

není v možnostech madame Zily zpracovat všechny vaše myšlenky!“<br />

„Ano, myslela jsem na svůj datum narození,“ přitakala opět ta paní.<br />

Ještě jsme obšťastnili dvě – tři ženy uhádnutím jejich data narození a rada<strong>mi</strong> a<br />

doporučení<strong>mi</strong>, až mě přivolal rukou muž, který byl opřený vzadu rukou o zeď.<br />

S podezřením jsem šel k němu. Řekl <strong>mi</strong>: „Narodil jsem se dvacátého čtvrtého března.“<br />

Ale když to Líza opakovala, muž protestoval: „Madame se spletla. Já jsem řekl pánovi<br />

datum dvacátého čtvrtého března a čekal jsem, že to řekne i madame, ale já jsem se<br />

narodil dvacátého pátého června!“ a posměšně se usmíval.

---

„Pane, urážíte madame Zilu. Ona byla tak hodná a přijela z hlavního města, aby<br />

zde pomáhala. Zcela přirozeně, jestliže jste řekl dvacátého čtvrtého března, myslel jste<br />

v té chvíli dvacátého čtvrtého března a madame Zila přečetla vaši myšlenku!“<br />

„Že se nestydí!“ ozvalo se několik žen a sálem se nesl nespokojený šum.<br />

Byl konec. Poslední lidé odešli. Položil jsem přátelsky Líze ruku na rameno a<br />

řekl: „Podej <strong>mi</strong> ruku kolegyně, překonali jsme první překážku.“<br />

„Devátého ledna,“ odpověděla a oba jsme se rozesmáli.<br />

„Tedy lidé nemají rádi své nepřátele!“ žertoval jsem.<br />

„Já vím. Byla jsem rozčilená. Uvědo<strong>mi</strong>la jsem si, že říkám blbost a nevěděla jsem<br />

jak se z toho dostat. Ostatně, ani ty jsi nebyl perfektní. Říkal jsi lidem, aby nemysleli!“<br />

„Ano, ani diktátor by to od lidí nemohl žádat, ale nemyslím, že jsem od nich<br />

požadoval přespříliš.“<br />

„Jsem spokojená, že to napoprvé nebylo fiasko. Potila jsem se na té židli. Myslíš,<br />

že jsem udělala dojem s tím ubohým vystoupením?“<br />

„Jsem si jistý, že ano. Díval jsem se na lidi. Neviděl jsem skeptické výrazy ve<br />

tvářích, naopak slyšel jsem i co si povídali mezi sebou, když odcházeli. Chválili.“<br />

„To jsem moc spokojená,“ vydýchla Líza.<br />

„Ale já ne. Kód není dokonalý. Možná by se dal uhádnout, nebo by mohl být<br />

podezřelý. Ne, musím najít něco dokonalejšího. Zatím ho budeme používat, ale musíme<br />

vytvořit jiný.“<br />

„Cožeee?“<br />

40. Valí se to kupředu<br />

Přešly roky. Nyní již vystupují tři Zily a tři Rossettové. Každý ze tří párů stojí na<br />

své scéně v různých částech země ve stejnou hodinu a každý Rossetti oznamuje:<br />

„…podle toho, co vím, je Zila jediná žena, která vám může předvést takové jedinečné<br />

vlastnosti!“ Ta věc není tak podivná jak se zdá. Založili jsme si podnik a nyní máme tři<br />

stejné expozice vaření a tři „Zila“ představení. Jsou to tři skupiny po čtyřech<br />

zaměstnancích. Hlavní pár jsme pojmenovali svý<strong>mi</strong> jmény, protože tak ušetříme na<br />

tisku jednotných plakátů. Na plakáty se jen štětcem doplní jméno města, místo a datum.<br />

Tyto plakáty jsou pak každý týden posílány do tří různých měst, kde se uskuteční naše<br />

prezentace.<br />

Po prvním představení Ziliny produkce jsem vylepšil kód, aby se zredukovala<br />

řeč. Po několika týdnech jsme i tento kód opustili a zavedli jsme systém, při kterém<br />

jsme vůbec nemuseli mluvit. Po úvodu jsem mlčel, jen jsem uváděl jednotlivé pasáže.<br />

Zila zůstala stále se zavázanýma očima. Náš dokonalý systém obsahoval tři mlčenlivé<br />

kódy, které jsem používal po sobě a plynule a nepozorovatelně je měnil. Výhoda tohoto<br />

stále se měnícího systému je, že zmate případného koumáka, který by dokázal zachytit<br />

pravidelný kód. Nyní jsme byli schopni odpovědět i na písemné otázky. Tato část<br />

programu se stávala stále více oblíbená. Ženy se shlukovaly v hale a tlačily se, aby jim<br />

Zila odpověděla na otázky a poradila jim. Také jsme prodávali talismany a horoskopy<br />

v barevných krabičkách po jednom šilinku, třebaže ve velkoobchodu jsme je zakoupili<br />

za desetinu ceny. Také jsme zvýšili vstupné.

---

Můj kód založený na mlčení asi vzbudí u čtenářů nedůvěru, nebo alespoň<br />

zvědavost. Ale tentokrát vás neuspokojím, protože vám neprozradím svou techniku.<br />

Vytvořil jsem si ji postupně a ponechám si ji pro sebe. Nemusíte <strong>mi</strong> věřit, ale produkci<br />

vám přesto popíšu podrobně tak jak ji vidí publikum, jako nepochopitelnou mystifikaci,<br />

kousek dál v této knize.<br />

K soupravě hrnců jsem přidal čtyři malé, varné části. Vstupné stačilo na pokrytí<br />

mých vydání, zisk za hrnce byl tedy čistý. Již jsme nepřenášeli naše zboží a rekvizity<br />

z nádraží na vypůjčených vozících nebo autobusem, měli jsme tři auta, každé pro jednu<br />

skupinu. Roznášku reklam a plakátů jsme však dělali vždy osobně, zejména proto, aby<br />

byly vhodně umístěny. Na to jsem dbal. Za každého počasí, v dešti i ve sněhu jsme<br />

vycházeli a vkládali letáky u všech dveří a lepili plakáty kde bylo dovoleno a i … kde<br />

ne.<br />

. . .<br />

Na ty dny vzpomínám s radostí. Říkám jim „den tří směn“. Pracovali jsme<br />

usilovně, Líza, já i zaměstnanci, ale bylo to jako hra. Opravdu napínavá hra, skutečná<br />

hra. Byli jsme jako rodina v nejlepším smyslu toho slova. Práce, která se musela udělat,<br />

byla vykonána ochotně a vůbec nebylo důležité, že já jako vedoucí jsem myl podlahu,<br />

nebo dělal něco jiného, stejně naléhavého, nebo že všichni museli pracovat celou noc a<br />

balit zboží. Společně jsme se snažili, společně žertovali a prováděli taškařice. Nemohu<br />

si vzpomenout ani na jeden případ neshody. Pro své zaměstnance jsme byli Líza a Vik a<br />

oni byli pro nás Jeník nebo Mařenka. Jestliže jméno nového zaměstnance nebylo právě<br />

pro obchod nejvhodnější, po dohodě jsme ho změnili. Pokud přišla mladá žena a byla<br />

již vdaná, hned jsme ji vydávali za slečnu. Společně jsme bydleli, společně jsme jedli,<br />

ale před veřejností jsme vstupovali vážně a titulovali jsme se pane a slečno a na ulicích<br />

jsme se chovali důstojně ke všem. Místo, abychom si koupili dvacet cigaret v jedné<br />

trafice, koupili jsme si po deseti ve dvou trafikách, abychom měli co nejvíce příležitostí<br />

propagovat náš podnik.<br />

Pro reklamu jsme využívali všechny možné prostředky. Několik z těch prostředků<br />

by se dalo pokládat za slušné jen v obchodním ranku. Každý z nás se snažil jako o<br />

závod najít nové, neotřelé způsoby reklamy. Jedna naše skupina dokázala podplatit<br />

místního zpravodaje, aby naše reklama byla oproti jiným přímo bombastická. Druhá<br />

skupina to překonala, čtveřice se namaskovala a nosila na sobě vpředu i vzadu tabule<br />

s reklamou a zvonila na zvonky, aby přilákala pozornost. Třetí skupina za každou cenu<br />

chtěla překonat všechny a najala si vozík s oslíkem. Vozík olepila plakáty. Na přední<br />

stranu umístila nápis: Nyní kdokoliv může perfektně vařit. A aby ujistili každého, že<br />

kdokoliv, byl oslík ustrojen za kuchaře. Jiný způsob byl získat dovolení jít do kina a<br />

v kuchařském oblečení ozná<strong>mi</strong>t naši prezentaci, která pak příští týden zcela vyprázdnila<br />

kino. Další třeba byly reklamy v novinách, vytištěné „hlavou dolů“, roznáška letáků do<br />

vzdálených domů a samot pomocí listonošů a v jenom městě jsme dokonce z pošty<br />

telefonovali do domácností a zvali na naši prezentaci.

---

Jednou se stalo, že jsme měli představení v jenom městě a měli v úmyslu jít do<br />

blízkého města příští týden. Okresní týdenní noviny se roznášely v obou městech<br />

v pátek. Pátek byl poslední den našeho pobytu v prvním městě. Naše obvyklá obchodní<br />

taktika byla ujistit veřejnost, že již po našem odchodu nebude možno naše nádobí<br />

koupit, takže poslední dva dny byly vlastně naše žně. Potřebovali jsme ale ohlásit náš<br />

příchod do druhého města v okresních novinách. Když lidé se v prvním městě dozví, že<br />

bude možnost nákupu ještě příští týden v blízkém městě, nebudou poslední den tolik<br />

nakupovat. Bylo třeba, aby se lidé v prvním městě nedověděli, kam jedeme dál, ale<br />

druhé město aby vědělo, že přijedeme. Šli jsme tedy do tiskárny a pomocí slibů na příští<br />

velké reklamy a všemožný<strong>mi</strong> argumenty jsme získali slib, že noviny do prvního města<br />

budou rozeslány o den později.<br />

Cokoliv jsme zkusili, třebaže ne vždy, se nám dařilo.Pamatuji si, že jsem jednou<br />

řídil auto a vezl jednoho z pomocníků – Jiřího. Projížděli jsme město a hledali místo na<br />

plakáty. Uviděli jsme prodejnu se dvěma výklady. Rolety byly stažené a dveře zavřené.<br />

Myslil jsem si, že je obchod zavřený a nejspíš prázdný.<br />

„Nalep to na ty výklady,“ řekl jsem Jiřímu.<br />

Když Jiří začal lepit, vyšel majitel a začal ho napadat a křičel: „Ať už jste odtud<br />

pryč. Co si to dovolujete, lepit <strong>mi</strong> to tady!“<br />

„Máte pravdu pane,“ řekl jsem majiteli a obrátil jsem se na Jiřího: „Prosím tě, co<br />

to děláš? Nedávej lepidlo na okno, natři ho na plakát!“<br />

Majitel řval ještě víc: „Ne, ne, ne, opovažte se!“<br />

„Jasně,“ řekl jsem majitelovi a křičel jsem na Jiřího: „Ty blbče, nemůžeš tam<br />

nechat tu reklamu na hrnce, je to hloupý. Dáme tam plakát Zily.“<br />

„Podívejte se pane, jak je to hezké,“ řekl jsem obchodníkovi, „ plakáty se pěkně<br />

doplňují a přivolávají pozornost k vašemu krámu. Děkuji, buďte ujištěn, že u vás<br />

nakoupíme a tady je pro vás a vaše zákazníky několik volňásků na naše představení.“ A<br />

s úsměvem jsme odjeli dřív, než si mohl uvědo<strong>mi</strong>t, zda si z něj děláme blázny nebo ne.<br />

My jsme měli pocit, že jsme udělali vše, co bylo možné.<br />

V jednom městě jsme najali halu. Nedovolili nám ji však provozovat ve středu<br />

odpoledne, protože se tam konala dětská soutěž krásy. Museli jsme si proto v úterý<br />

večer odstěhovat naše věci. Ve středu odpoledne jsme tedy s Lízou čekali v hotelu až se<br />

budeme moci vrátit do haly na naši prezentaci. Bylo před čtvrtou, když jsem řekl Líze:<br />

„Myslím, že už bychom měl jít do haly, abychom hned začali pracovat po těch<br />

<strong>mi</strong><strong>mi</strong>nech.“<br />

Už při příchodu se <strong>mi</strong> zdálo, že to bude ještě dlouho trvat. Dostal jsem nápad. Dal<br />

jsem Líze zalepenou obálku a poprosil jsem ji, aby ji dala ředitelce haly a ta aby ji u<br />

sebe uschovala a také aby se podívala na hodinky, v kolik hodin obálku převzala.<br />

Líza to udělala. Přibližně po hodině organizátoři soutěže uzavřeli výsledky<br />

hlasování a ozná<strong>mi</strong>li jméno vítězného dítěte.V tu chvíli jsem požádal o dovolení<br />

vystoupit na pódium. Vyskočil jsem tam a ohlásil naši prezentaci nádobí a Zilinu<br />

produkci. Hned pak jsem oslovil ředitelku: „Madame, vy máte zalepenou obálku, neníliž<br />

pravda?“<br />

„Ano, pane.“

---

„Je zalepená?“<br />

„Ano.“<br />

„Kdo vám ji dal?“<br />

„Madame Zila.“<br />

„Měla jste obálku u sebe po celou dobu?“<br />

„Ano, stále.“<br />

„Pamatujete si v kolik hodin jste obálku převzala?“<br />

„Ano, bylo deset <strong>mi</strong>nut před čtvrtou.“<br />

„Děkuji vám.“ Obrátil jsem s k obecenstvu a řekl: „Nyní je pět hodin. Do pěti<br />

hodin nikdo, ani hodnotitelé soutěže nevěděli, které dítě bude vítězem. Já nyní prosím<br />

paní ředitelku, aby byla tak laskavá a roztrhla obálku a hlasitě přečetla její obsah.“<br />

Paní ředitelka hlasitě přečetla … jméno právě vyhodnoceného dítěte.<br />

Vysvětlení celé věci je vel<strong>mi</strong> jednoduché. Když jsem dostal ten nápad, rozhlížel<br />

jsem se okolo sebe, jestli bych mohl odhadnout vítěze. Uviděl jsem velké, obézní dítě.<br />

Věděl jsem, že obvykle takové soutěže hodnotí děti stejně jako farmáři krávy – podle<br />

váhy a faldíků víc, než podle krásy a zdraví. Rozhodl jsem se vybrat ten nakynutý<br />

vzorek a šel jsem k němu. Žvatlal jsem na něj a chválil jsem ho jeho pyšné matce. Ptal<br />

jsem se dítěte jak se jmenuje a matka <strong>mi</strong> přeložila jeho šišlání. Já jsem pak napsal jeho<br />

jméno na papír a dal ho do obálky. Zbytek už víte. V případě, kdybych se spletl,<br />

poprosil bych Lízu, aby obálku od ředitelky vzala zpět.<br />

41. Sa<strong>mi</strong> slepí, jiné vedou<br />

Jak jsem již řekl, dělali jsme pokroky a naše firma, která na počátku neměla ani<br />

kancelář, měla nyní úřední místnost a prodejnu. Založili jsme dvě obchodní společnosti:<br />

velkoobchodní a maloobchodní. Po dohodě jsme přijali pana Birrela (od kterého jsem<br />

koupil na začátku svého podnikání hrnce) jako člena našeho podniku. On, Líza a já jsme<br />

vlastnili každý jednu třetinu akcií a nakupovali jsme hrnce přímo, bez prostředníka<br />

v Americe. Pan Birrel se staral o kancelář a prodejnu. Také Zilino představení se<br />

vyvíjelo. Naše první zkoušky a kódy se nám z nynějšího pohledu zdály příliš<br />

jednoduché. První část její produkce byla stejná jako na začátku. Zila rychle hádala<br />

karty správně a nepřetržitě.Vypadalo to příliš profesionálně, mechanicky. Vložil jsem<br />

tam schválně proto několik chyb. Uvedu příklad: Zila určila vybranou kartu správně, ale<br />

já jsem stál před pánem, který kartu vybral a řekl: „Ne! Mýlíte se!“<br />

Ten, který kartu vytáhl, se snažil upoutat na sebe pozornost a upozornit mě, že<br />

Zila určila kartu dobře, já jsem se odvracel a trval na svém. Když jsem konečně zjistil,<br />

že se Zila nemýlí, ale mýlím se já, tvářil jsem se zahanbeně, zmateně, někdy se <strong>mi</strong><br />

podařilo se i začervenat. Působilo to proti podezření, že se Zilou nějak komunikuji.<br />

Potom následovala část s daty narození. Při této části už vím pár dat, na která<br />

jsem se vypal, když jsem manipuloval s karta<strong>mi</strong>. Většina lidí i myslí, že Zila hádá data<br />

narození bez toho, že já jsem se již na ně vyptal.<br />

Probíhá to následovně: mám vícero malých poznámkových sešitků a tužtiček,<br />

které rozdám do obecenstva. Na kteroukoliv stránku s může napsat otázka. Pak ten kdo<br />

otázku napsal vytrhne stránku a složí ji. Když je to hotovo, jdu mezi lidi a stránky

---

sesbírám do krabice. Jdu na scénu tak, aby mě přihlížející ani na vteřinku neztratili<br />

z dohledu. Nasypu papíry na rozpálenou plotýnku. Papíry hned shoří. Už když lístky<br />

začínají hořet, Zila začíná „číst“ otázky včetně napsaných jmen a odpovídá na ně.<br />

Nakonec prosím přítomné, aby ten kdo dostal odpověď na svou otázku, zvedl ruku.<br />

Ruce se zvedají.<br />

Při vycházení z haly vždy natahuji uši, abych slyšel, co si lidé povídají, zda<br />

kritizují, nebo mají nějaké názory na produkci. Párkrát jsem vyslechl domněnky o<br />

tricích a jejich „odhaleních“. Například jsem několikrát slyšel, že se dorozumívám se<br />

Zilou otázka<strong>mi</strong> z papírků, třebaže je zřejmé, že nemám vůbec příležitost si otázky<br />

přečíst. Změnil jsem proto taktiku. Po spálení lístků jsem hned opustil halu a produkce<br />

pokračovala beze mne. Potom jsem přišel, odvázal jsem Zile šátek z očí a budil ji<br />

z transu. Pokud bylo obecenstvo napjaté, předstíral jsem obtíže. Zacházel jsem se Zilou<br />

jemně a po probuzení jsem jí podal sklenici vody. Publikum bylo z toho rozčilené<br />

z obavy, že se Zile něco vážného přihodilo pro její velkou duševní námahu. Zila se pak<br />

pomalu zvedla a potácivě odešla na okraj scény. Na pódium vyběhli mí dva pomocníci<br />

ve smokinku a společně jsme šli mezi obecenstvo a rychle jsme se vyptávali lidí na<br />

jejich datum narození a Zila hlasitě a rychle je vyslovovala a my jsme jim hned<br />

prodávali jejich horoskop za jeden šilink. Vždy jsme prodali mnoho horoskopů.<br />

Abychom podpořili zájem, rozdávali jsme na konci představení dárky. Ve<br />

velkoobchodě jsme koupili kvalitní příborové komplety v pěkných krabicích. O dárky<br />

se losovalo. Příbory byly pěkné, ale na našich letácích byly popsány v superlativech.<br />

Jednou jsme potřebovali další sady příborů vel<strong>mi</strong> naléhavě a pro nedostatek času jsme<br />

na objednávku použili náš leták, kam jsme doplnili jen počet kusů. Přišla odpověď, že<br />

firma nemůže naší žádosti vyhovět, protože nemá zboží v uvedené kvalitě, ale že mohou<br />

poslat příbory méně luxusní. Firma na našich letácích nepoznala své zboží!<br />

U vchodu každá osoba po zaplacení vstupného dostala číslovanou vstupenku, ze<br />

které jsme odtrhávali část, dělali z ní kuličku a dávali do krabice. Když byl čas na<br />

losování, rozdávali jsme dárky vylosovaným bez rozdílu, pouze vyhrál-li někdo, kdo<br />

byl zaměstnancem haly, hned jsme vylosovali někoho navíc.<br />

Jednou přišel Jiří a byl rozčilený.<br />

„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho.<br />

„Zavřou nás.“<br />

„Proč?“ usmíval jsem se.<br />

„Protože jednáme nezákonně. Večer přijde policie, aby to ukončila. Dověděl jsem<br />

se to od člověka, který určitě nekecá. Dárky, které rozdáváme, porušují loterní zákon.“<br />

(V té době byly privátní loterie v Británii zakázané.)<br />

„Ale to je směšné, vždyť si nikdo nekupuje los. U vchodu se platí na Zilinu<br />

produkci. Nemohou nás zavřít, mohou nám jen zakázat dávat dárky.“<br />

Jiří ale odpověděl: „Už jsem to takhle vysvětloval, ale ten člověk <strong>mi</strong> řekl, že<br />

podle zákona to je loterie a my budeme trestáni.“<br />

„To je divné, že na to přišli až tady v Toytownu. Policie v jiných městech to<br />

nezakázala a kolikrát byla policejní stanice ve stejné budově jako náš sál.“<br />

„Co budeme dělat?“ zeptala se Líza.

---

„Nevím, ale bylo by špatné s tím přestat.“<br />

„Je to absurdní! Manželka vrchního stráž<strong>mi</strong>stra chodí na naše akce,“ řekla Líza.<br />

„Fakt?! Výborně! Tak večer vyhraje a stane se spolupachatelkou. Uvidíme, co<br />

policajti udělají. Já už vím jak to udělám. Jiří, znáš ji?“<br />

„Ano, znám.“<br />

„Budeš dnes prodávat lístky a její útržek <strong>mi</strong> dáš.“<br />

Večer jsem pak vyšel s krabicí zmačkaných papírků na scénu. Rukou jsem dlouho<br />

losy míchal. Pak jsem zavolal holčičku, aby losovala. Vytáhla kuličku, roztáhla ji a<br />

hlasitě přečetla číslo paní vrchní stráž<strong>mi</strong>strové. Převzala cenu a policisté nepřišli.<br />

Můj manévr byl jednoduchý. Když jsem míchal losy, držel jsem ten její v ruce a<br />

ostatní jsem střásl do rohů. Uprostřed zůstalo volné místo, tam jsem „upustil“<br />

inkri<strong>mi</strong>novaný los. Dívenka přirozeně sáhla doprostřed krabice a já jí šikovně celou<br />

krabicí kuličku přiblížil.<br />

V dalším městě nás však policisté navštívili hned, když jsme přišli do sálu a<br />

varovali nás, že naše dárky jsou zakázaná loterie. Protestoval jsem: „Rozdávání není<br />

loterie. Nemám na tom žádný zisk. Vstupné je na produkci madame Zily. To mohu<br />

dokázat.“<br />

„To není důležité, získáváte reklamu a výběr je náhodný, tedy je to loterie.“<br />

Po jejich odchodu jsme o věci diskutovali. Řekl jsem: „Zdá se, že nemáme<br />

východisko, ale snad mě něco napadne.“<br />

Rozdali jsme letáky s oznámením dárků jako obvykle po domech. Při představení<br />

byli policisté v sále. Po produkci lidé čekali na dárky. Vyšel jsem na scénu a pronesl<br />

následující řeč: „Dámy a pánové, jak víte z naší reklamy, rozdáváme hodnotné dárky.<br />

Děláme to již dlouho. Naše firma poskytuje dárky zdarma pro reklamu našeho zboží<br />

v celém Skotsku. Přesto ve vašem městě nám to policie zakázala, protože z jejich<br />

hlediska se jedná o loterii. Toto sdělení bylo pro nás velkým překvapením. Za dárky se<br />

nic neplatí, z daru nevyplývají žádné závazky. Vstupné u vchodu se týká pouze<br />

představení madame Zily, které má dokonce vyšší hodnotu, než vyžadované vstupné.<br />

Toto vstupné jsme vybírali dlouho před tím, než jsme začali rozdávat dárky. V každém<br />

městě jsme rozdávali a policie nezakročila. V některých městech policie se zájmem<br />

sledovala naše akce a viděla náš způsob rozdávání. V předchozím městě dokonce<br />

manželka nadstráž<strong>mi</strong>stra byla pyšná na dárek, který vyhrála. Ale my nechceme<br />

protestovat nebo kritizovat zákrok vaší policie, naprosto ne! Ale srdečně lituji, že vám<br />

nemůžeme nabídnout stejné výhody, jako v jiných městech.“<br />

Sálem bylo slyšet nespokojený šepot. Zvedl jsem ruku a poprosil o klid a<br />

pokračoval jsem: „Naše firma však nechce profitovat z policejního zákroku. Naprosto<br />

ne! Jistě máte ve vašem městě veřejně prospěšné spolky a organizace, které pomáhají<br />

invalidům, starým lidem a opuštěným dětem atd. My je přirozeně neznáme. Buďte tak<br />

laskaví a sdělte těmto organizacím, aby se u nás písemně přihlásili a my jim zašleme<br />

naše ceny. Budete tak laskaví?“<br />

Lidí tleskali a můj projev skončil v patetickém duchu. Výsledná reklama byla<br />

kolosální. Mluvilo o tom celé město. Obyvatelé s chutí pomlouvali vlastní policii.<br />

Dobročinné organizace věc probíraly na svých schůzích a psaly nám o sobě dojemné

---

dopisy s žádostí o dárky. Zdvojnásobili jsme počet dárků a rozeslali jsme je.<br />

V okresních novinách jsme o tom podali zprávu se seznamem organizací, které dárky<br />

obdržely a zdůraznili jsme, že dárky jsme rozeslali nikoliv pro zisk, ale kvůli<br />

policejnímu zásahu. Přesto byl zisk vel<strong>mi</strong> slušný. Další tři města dostávala stejné<br />

noviny, takže všichni o nás věděli a obchod frčel. V dalších městech jsme již dárky<br />

nedávali, ještě jsme tedy ušetřili.<br />

Ještě jednou za ná<strong>mi</strong> přišli policisté. Bylo to v Sandhavenu. Sanhaven je rybářské<br />

město. Ta záležitost se týkala Ziliných otázek.<br />

Protože lidé nemají žádnou fantazii, otázky pro Zilu se stále opakovaly a začínalo<br />

to být nudné. Nejčastěji se ptali: zbohatnu? vdám se? atd. Abychom si to zpestřili,<br />

zařadil jsem také otázku pro zábavu, vtip, nebo nějakou senzaci.<br />

Toho večera se Líza zeptala: „Kterou otázku <strong>mi</strong> dnes přihodíš?“<br />

„<strong>No</strong>…nevím, nějakou, která už dlouho nebyla.“<br />

„Já přidám: Je <strong>mi</strong> můj manžel věrný? Ano, to se vždycky smějí,a co dál?“<br />

„Řekni něco o ukradených penězích, řekni i částku … asi tak šest liber a dodej, že<br />

se zloděj cítí bezpečný a nebojí se odhalení, ale že ho přísný trest ne<strong>mi</strong>ne.“<br />

„Ano,“ řekla Líza významným tónem, „a protože mluvíme o zločinech, také já<br />

chci něco říci. Týká se to někoho, kdo stojí ani ne sto <strong>mi</strong>l ode mne právě teď, můj <strong>mi</strong>lý<br />

Vikíčku. Nekoukej na tu pochybnou krasavici, která sedí vpravo v přední řadě. Nemysli<br />

si, že jsem neviděla jak jste spolu mluvili a jak na tebe upírala své telecí oči. Ano, můj<br />

donchuáne, nesnaž se jí dívat za výstřih. Myslíš, že nevidím?“<br />

Smál jsem se: „Pochybná? Prosím tě! I slepý může vidět, že je to neviňátko<br />

s pevnýma, špičatýma, ne?“ popíchl jsem ji.<br />

„Řekni jí, že jseš můj manžel!“ vybafla.<br />

„Hoho, to nemůžu, nezapomeň, že ty jsi slečna Adamsová z reklamy a když ty<br />

řekneš, že jsem ženatý, mohu jí nabulíkovat, že to říkáš ze žárlivosti … a když ne, tak<br />

proč se o to zajímáš? Ne, ne, nic nemůžeš dělat.“<br />

Při produkci jsem pak se zájmem hleděl upřeně na krasavici a ona mé pohledy<br />

opětovala, zatím co Líza odpovídala na dotazy. Náhle z pódia Zila pronesla: „Je zde<br />

otázka: Je šéfkuchař Rossetti ženatý? - Ano, je ženatý!“<br />

Krasavice vrhla na mne vyčítavý pohled a já jsem uhnul očima.Zůstal jsem bez<br />

pohybu a publikum se smálo.<br />

42. Pravda se dere na světlo<br />

Následujícího dne přišel do haly za Lízou policista: „Včera večer jste popsala<br />

krádež, která se zde stala a udala jste i přesnou částku. Víme kdo je zloděj, ale nemáme<br />

proti němu důkazy. Žádáme vás, abyste večer při vaší produkci řekla jeho jméno.“<br />

Po odchodu policisty přišla Líza za mnou a řekla: „Jsme v pěkné kaši. Co budeme<br />

dělat? To je neuvěřitelná shoda. My ale nemůžeme přiznat, že blufujeme.“<br />

„Ne, to nemůžeme. Musíme vydržet. Večer mluv Lízo o věci mlhavě, jméno<br />

nemůžeš říci, i kdybys ho věděla. Popiš ho nějak všeobecně … jako takový obyčejný<br />

rybářský typ z tohoto kraje. Řekni: střední výška, svěží barva pleti, pevná postava,

---

neurčitá barva vlasů a modré oči. Když se netrefíš, policajti si budou myslet, že se<br />

spletli."<br />

Šli jsme s Lízou do hotelu. Najednou povídám: „Lízo, nešálí mě zrak? Podívej na<br />

toho člověka u vrat!“<br />

Líza se tam podívala: „To je Martin Vernon. Něco prodává. Co ho sem<br />

přivedlo?“<br />

V tu chvíli se Martin obrátil a spěchal pryč.<br />

„Martine!“ zavolal jsem na něj.<br />

Obrátil se a uviděl nás. Rozběhl se k nám s rozpaženýma rukama: „Světě zboř se!<br />

Blesky a oheň! Kdo by řek, že se dějí zázraky! Lízo, commet ca va? … Viku, mein alter<br />

Kumpel! To je náhoda! Moje ubohá Lízo, to jsi nenašla lepšího než Vika? Ten přece<br />

zakládal harémy v Orientu!“<br />

„Ten nehodný Vik je můj manžel,“ smála se Líza.<br />

„Kriste pane, proč sis ho vzala? Snad ne ze zoufalství? Od dob Johanky z Arku<br />

nebylo odvážnější ženy! Ale mám radost, že vás zase vidím a gratuluji! Řekněte<br />

strýčkovi proč vegetujete v tomhle blbým městě, které pámbů ani pořádně nedodělal?“<br />

„Prodáváme tady. Neviděl jsi reklamy?“<br />

„Ne, právě jsem přijel z města, kde se se mnou pár hlupáků příliš nadšeně loučilo.<br />

Jsem vstřícný člověk, tak jsem si pospíšil.“<br />

„Co prodáváš?“<br />

„Nátěry.“<br />

„A jaký?“<br />

„Ty to neznáš? Postříbřují se s tím kovy, ale lidé naříkají, protože to dlouho<br />

nevydrží. Ale já abych si stěžoval? Mor a neštovice! Slavnosti a prapory! Zvíře a<br />

kecy!…“ Hýřil slovy. „Kdybych já byl v jejich kůži, měl bych důvod si naříkat. Často,<br />

než jim dopovím svou pohádku, jejich postříbřená klika je zase holá, i dřív, než jim<br />

nátěr prodám … Ale proč stát právě tady? Pojďme do hospody oslavit setkání něčím<br />

s pěnou!“ A zatím co mluvil, neklidně s ohlížel přes rameno a rychle dodal: „Ostatně<br />

pospěšme si, mohlo by <strong>mi</strong> přijít poděkovat pár mých klientů.“<br />

Když jsme seděli v hospodě a pili pivo, řekl: „Tak jste se tedy vzali … a já pořád<br />

bloudím jako toulavý Juda.“<br />

„Ano,“ řekla Líza, „proč si nenajdeš ženu Martine?“<br />

„Ne, ne, ženu ne…možná družku, ale žádná krasavice se <strong>mi</strong> ještě nenabídla. Pro<br />

mne je obtížné se někomu dvořit a vzdychat jak si to slečny přejí … ale nedávno přišla<br />

jedna hezká do mého pokoje a,“ skončil gestem, které vyjadřovalo, že je zbytečné dál<br />

mluvit.<br />

„Martine vypravuj,“ prosila Líza, „nenapínej nás!“<br />

Martin se podíval na Lízu a pak se otočil s tázavým výrazem na mne. Pokrčil<br />

jsem rameny.<br />

„Prosba ženy je <strong>mi</strong> rozkazem.“ A začal: „Bylo už vel<strong>mi</strong> pozdě, když jsem přijel<br />

do toho města. Hledal jsem nocleh a zaklepal jsem u jednoho domu v obytné čtvrti. Ve<br />

dveřích se objevila krásná, pompésní Venuše. U sta hříchů, byla kouzelná a dívala se na<br />

mne pohledem, který <strong>mi</strong> bral dech. Ani si nepamatuji co řekla ona a co já. Bylo to

---

neuvěřitelné, já Martin Vernon, naježený proti každé osudové lásce jsem se choval jako<br />

zmámený. Vedla mě do pokoje a prohodila několik příjemných slov. Ptala se, zda-li<br />

mám dost pohodlí, zasypala mě nebeským úsměvem a odešla. Za chvíli zaťukala na<br />

dveře a po mém radostném pozvání vklouzla do pokoje. Nesla šálek čaje a její hlas<br />

stříbrně trylkoval. Hrálo to se mnou. Nebyl jsem si ale jistý, jestli její přítulnost pramení<br />

ze zdvořilosti, nebo jsem jí tak sympatický. Už jsem zvedal ruku, abych se jí dotknul,<br />

ale pak jsem ji zase stáhl. Odešla. Po chvíli jsem se svlékl a uložil jsem se ke spaní.<br />

Začal jsem číst, aby se <strong>mi</strong> myšlenky uklidnily. Znovu se vrátila, ťukala a vešla. Byla<br />

v negližé, které zakrývala župánkem. ´Pro<strong>mi</strong>ňte´, řekla sladce, ´nemáte cigaretu?´ Hned<br />

jsem jí připálil. Seděla na kraji mého lůžka: ´Opravdu, máte tady dost pohodlí?´ ´Ó ano,<br />

děkuji.´ ´Dobře´, medově odpověděla, ´jestli si cokoliv přejete, jen požádejte, bude <strong>mi</strong><br />

radostí splnit každé vaše přání, cokoliv.´ A já jsem si byl jistý co myslí tím cokoliv.<br />

´Jste vel<strong>mi</strong> hodná,´ odpověděl jsem upřímně a upřeně jsem se na ni díval. Zasypala mě<br />

teplým úsměvem a já jsem se chystal k činu, ale mé staré zkušenosti mě zastavily a vše<br />

odešlo jako voda v moři při odlivu. Ona pak řekla: ´Netroufám si vám to říci, myslel<br />

byste si, že jsem vlezlá.´ ´Jen se neostýchejte, jsem člověk, který už ve světě něco viděl.<br />

Mám na všechno svůj vlastní metr … neostýchejte se!´ Sklonila hlavu, byla krásná,<br />

váhala a pak začala: ´Tedy … jestli je možno … bylo by místo v lůžku ještě pro<br />

jednoho?´ Musel jsem krotit svůj hlas: ´Ale jistě drahá, samozřejmě!!´ a již jsem se<br />

odsouval, abych jí udělal místo. ´Děkuji,´ řekla, ´nevěděla jsem jak vám to mám říci, jak<br />

to zařídit, ale je tam ještě jeden muž, který žádá nocleh. Hned ho přivedu.´ Usmála se<br />

kouzelně a hned odešla.“<br />

Srdečně jsme se smáli.<br />

„Takové věci se <strong>mi</strong> dějí. Skočil jsem jí na špek jako idiot. A teď <strong>mi</strong> vyprávějte vy<br />

o vás.“<br />

Bavili jsme se a povídali si a pak jsme museli spěchat do haly. Martin slíbil, že<br />

také přijde.<br />

Ten večer přišlo hodně lidí. Přilákala je záležitost se zlodějem. Policisté byli<br />

přítomni. Čekalo se na jméno zloděje…<br />

Líza popsala zloděje tak jak jsem jí poradil, ale když přišla k bodu uhádnout jeho<br />

jméno, řekla: „A jeho jméno je … je … je …“<br />

Hluboké ticho vládlo v sále.<br />

„… je … ne, nemohu, jméno <strong>mi</strong> uniká …“ skoro šeptala a unaveně si položila<br />

ruku na čelo.<br />

Po produkci přišel policejní seržant k Líze a řekl: „Popis souhlasí, ale proč jste<br />

nemohla říci jeho jméno?“<br />

„Není to snadné, už se to blížilo, ale pak to zase odešlo. Taková sdělení buď<br />

přijdou, nebo ne, ať se snažím sebevíc. Nemohu tomu poručit.“<br />

Martin stál stranou a poslouchal.<br />

Seržant rozhodl: „Tedy to zkusíme zítra zas.“<br />

„Ano, já to zkusím,“ odpověděla Líza.

---

„Dobře, přijdeme zase večer, ale teď by bylo vhodné, abychom vás doprovodili<br />

domů, zloděj by vás mohl napadnout a zítra vás doprovodíme z hotelu sem a zase<br />

zpátky.“<br />

Společně jsme šli do hotelu. Policisté pak odešli a my jsme pozvali Martina<br />

k nám.<br />

„Rozumím tomu jen napůl, o co jde?“<br />

Vysvětlili jsme mu to.<br />

„Nejhorší nemoc světa je blbost! Kreténi jedni!“ láteřil a filozofoval: „Z blbosti<br />

lidé umírají, trpí, hladoví a když nic jiného, ztrácí alespoň čas. Je to možné, že obviní<br />

někoho podle výroku věštkyně? Kdysi byly vědmy upalovány a nyní je používají, aby<br />

ničili někoho jiného! <strong>No</strong>, to je vlastně pokrok! To je zoufalý, jak jsou lidé pitomí! Ale<br />

vy nemůžete přiznat, že blufujete. Ne, vy to nepřiznávejte! Když si to od vás nechají,<br />

můžete jim ty jejich prázdný hlavy plnit pohádkama. Vám se ale nepodaří odhalit<br />

zločin, ale přilákáte pozornost na sebe… Zkusím zjistit podrobnosti. Řeknu vám zítra co<br />

vymyslím.“<br />

Druhý den byl posledním dnem našeho pobytu v městě. Hala byla přeplněná.<br />

Lidé stáli namačkaní jako sardinky. Martin mě k sobě přilákal prstem: „Něco jsem<br />

vyhrabal,“ tiše a rychle <strong>mi</strong> pošeptal nějaké podrobnosti o krádeži. Řekl jsem to Líze.<br />

Přišel rozhodující moment večera. Líza popsala zloděje jako posledně a<br />

pokračovala podle Martina: „Je noc, někoho vidím, přibližuje se k domku … rozhlíží se.<br />

Jde ke dveřím a zkouší je otevřít. Teď stojí bez pohybu, poslouchá. Obchází domek, je<br />

to dřevěná chata. Ach, obraz se kalí … teď jde k oknu, ohýbá se. Teď se napřimuje. Má<br />

něco v ruce, nevidím jasně co to je, možná kámen. Rozbíjí okno, znovu se rozhlíží,<br />

prolézá oknem …“ Pauza. V hale je hrobové ticho, i já jsem vel<strong>mi</strong> napjatý.<br />

Líza rozčileně pokračuje: „Teď vyskakuje z okna, vidím ho!“ Její hlas je nanejvýš<br />

vzrušený. „Dává si něco do kapsy a utíká doprava, doprava …“ Dlouhá pauza, pak zas<br />

zcela tiše: „Jeho jméno je, je … je …“ její hlas skoro není slyšet, hlava se jí sklání<br />

v křeči: „Ano, je …“ a omdlela.<br />

Běžel jsem na scénu a volal jednoho z mých pomocníků. Odnesli jsme Lízu ze<br />

scény. Za dlouhou chvíli se pak vrátila a prodej horoskopů šel na dračku. Dvě ženy<br />

dostaly hysterický záchvat.<br />

Přišel opět seržant: „Proč se vám nepodařilo vyslovit to jméno? Už jste ho jistě<br />

měla, než jste omdlela?“<br />

„Ne,“ řekla Líza unaveně, „bylo to příliš mlhavé. Pochopte, že všichni v hale<br />

myslili na nějaké jméno! V mé mysli to vytváří zmatek, jména, části jmen, pel mel, je to<br />

příliš nejasné. Není to možné, vůbec ne. Je to nepředstavitelně náročné!“<br />

„Co kdybyste seděla v privátu, dařilo by se to?“ dorážel seržant.<br />

„Ano, možná,“ špitla Líza.<br />

„Dobře, zkusíme to.“<br />

„Ale dnes už ne,“ prosila Líza, „jsem smrtelně unavená.“<br />

„Tak kdy?“<br />

„V jedenáct, zítra v hotelu.“<br />

„Tak dobře,“ řekl policista spokojeně, „dostavíme se přesně.“

---

Ten večer jsme se vrátili s eskortou do hotelu a začali horečně balit a následující<br />

den po rozloučení s Martinem jsme opustili město před devátou.<br />

43. Náš pilný kolektiv<br />

Březen 1938. Znovu v Olympii v Londýně. Účastnili jsme se skotských a<br />

anglických trhů a obchodovali jsme v městských prodejních halách. Měli jsme 25<br />

zaměstnanců. Na anglických trzích jsme konkurovali společnosti V.I.K. Měli jsme<br />

výhodu, protože naši zaměstnanci pracovali jako jedna rodina, aby v konkurenci trumfli<br />

V.I.K. U V.I.Ku zůstali jen tři prodejci, kteří předváděli zboží, a to znamenalo že V.I.K.<br />

skoro ztratil trh. Jediná věc, které jsem se bál byla, že by některý náš zaměstnanec<br />

přešel ke konkurenci. I kdyby ten člověk nebyl zkušený, mohl by nám škodit, zejména<br />

tím, že by prozradil naši taktiku, kterou jsem žárlivě chránil.<br />

Ta byly vel<strong>mi</strong> jednoduchá, ale účinná. Rozšiřovali jsme fámu, že málo<br />

prodáváme. Trhovci se většinou chvástali a přeháněli jak jim obchody jdou a jací jsou<br />

kabrňáci. Prodej na trzích zpočátku než se rozjede je vždycky nízký a postupně se<br />

zvyšuje. To zvýšení před koncem je převážně výsledek předchozí práce. Jestliže si<br />

konkurence myslí, že prodáváme dobře, bude s ze všech sil snažit nás přetrumfnout.<br />

Vyjadřujeme se tedy s pesi<strong>mi</strong>smem, že tento trh je fiasko, že je zbytečné se namáhat. Je<br />

divné, jak všichni uvěří, i když v oboru již léta pracují. Trhovci si dobře pamatují dobré<br />

výsledky prodeje, ale zapomínají na ne právě úspěšné začátky. Ve svých myslích<br />

nechtějí uchovávat nepříjemné zážitky. To je ta důležitá věc a ještě jejich vlastní<br />

obelhávání a vychloubání nám usnadňuje naši taktiku, aby uvěřili, že trh nebude dobrý.<br />

Zatím co my pracujeme s plným nasazením, naše konkurence ztrácí čas. Když se prodej<br />

pohne, konkurence obživne, ale to je již příliš pozdě.<br />

Často jsme na malých, celkem nevalných trzích měli úspěch. Nikdo se nesnažil<br />

zboží předvádět, ale my jsme přilákali lidi, kteří byli připraveni nakupovat, protože<br />

jinde nebyli připraveni prodávat.<br />

V Olympii nás bylo celkem osm.<br />

Hilda. Ta dobře prodávala, předváděla a uměla i zboží vnutit. Byla to bývalá<br />

divadelní tanečnice, ale byla ješitná. To je obvyklá a nepříznivá vlastnost trhovců a<br />

když se jí trhovec nakazí, je ho třeba z ní hned vyléčit. Takový „nemocný“ stojí na<br />

pódiu jako na jevišti a předvádí se, vypráví vtipy, deklamuje, opájí se pozorností<br />

publika a zapomíná předvádět zboží. Výsledek je, že je oblíbený, ale neprodává. Nějaký<br />

humor je samozřejmě nezbytný, ale nesmí se přehánět. Když přijímám zaměstnance a<br />

zaučuji je , nejdříve je chválím při každém pokroku a dodávám jim odvahu a pak,<br />

jak<strong>mi</strong>le se objeví ta nemoc, je třeba použít studenou sprchu pro zchlazení hlavy.<br />

Richard. Richard byl horník, pracoval dřív v uhelném dole. Hezky předváděl,<br />

když ho „trhová nemoc“ nedržela, ale pracoval špatně při individuálním prodeji. Je<br />

divné, že muži, když začínají, jsou horší, když prodávají jednotlivě, ženy ale naopak.<br />

Pan Parr. Vždy jsme mu říkali „pane!“ Parr by vzdělaný a z vyšší společenské<br />

třídy, možná aristokrat. Nikdy jsme nezjistili jeho původ. Byl vyšší postavy, imponoval,<br />

byl asi tak pětačtyřicetiletý, distingovaný, s prošedivělý<strong>mi</strong> vlasy na skráních. Když<br />

nebyl v práci, oblékal se do tmavého a nosil nemoderní širokou kravatu. Nikdy jsem ho

---

neviděl bez hůlky a bez rukavic.A ačkoliv byl jeho oblek poněkud obnošený a<br />

nemoderní, chodil v něm jako kníže. Měl vždy bílý kapesník v horní kapsičce a<br />

nápadně bílé manžety. Nádobí neuměl předvádět, ale kultivovaným přednesem se mu<br />

dařil prodej hlavně ženám, kterým imponoval. Od začátku si ale půjčoval peníze od<br />

ostatních způsobem, jako by jim tím dělal službu a zapomínal vracet. Potom si půjčoval<br />

i od lidí z jiných stánků, protože naši lidé už byli k němu hluší.<br />

Freda. Říkali jsme jí Film-Freda, protože kdysi pracovala u londýnských<br />

filmových společností v komparsu. U nás byla zaměstnána přechodně. Podle jejího<br />

vyprávění byla filmovou herečkou a pořád vykládala o filmových hvězdách, jakoby<br />

byla jejich intimní kamarádka. Třebaže se zdálo, že je celkem majetná a mluvila o<br />

velkých výdělcích, všiml jsem si, že o přestávkách obchází stánky a živí se bezplatný<strong>mi</strong><br />

vzorky polévek, sušenek a limonádou a tak různě. Kdyby přiznala, že nemá peníze, bez<br />

váhání bych jí dal zálohu. Několikrát jsem na to zavedl řeč, ale ona vždycky odmítla<br />

divadelním gestem. Byla vel<strong>mi</strong> ochotná a obstarávala nám nutné věci, často i daleko od<br />

trhů, ale nikdy nevzala za to víc, než stála ta věc, kterou opatřila. Odvděčovali jsme se jí<br />

pečený<strong>mi</strong> kuřaty a tak podobně. Pokládala se za krásnou, ale mně se to zdálo poněkud<br />

diskutabilní. Také se <strong>mi</strong> zdálo, že i režisér to viděl jinak než ona. Viděl jsem ji totiž ve<br />

filmu, kde skupina žen byla ustrojena a nalíčena pro ko<strong>mi</strong>cký výstup, ale Fredu nechal<br />

režisér nenalíčenou. Prodavačka to byla dobrá, ale často přetahovala zákazníky<br />

ostatním. Pověsila se na člověka, potenciálního kupce, který oslovil jiného prodavače.<br />

Musel jsem to řešit, protože to způsobovalo neklid mezi zaměstnanci. Naši prodavači si<br />

horečně konkurovali, ale nikomu se nepodařilo předčít Lízu.<br />

Tommy. Tommy byl náš nejlepší prodavač. Před tím, než k nám přišel měl<br />

podivné zaměstnání. Pracoval v zábavním parku jako „sproner“. Jeho úkolem bylo<br />

chodit od stánku ke stánku a předstírat zákazníka, hrát si s balónky, házet šipky, nebo<br />

nechávat házet kroužky o ceny, stříkal z dětské pistolky atd. To dělal jen u stánků, kde<br />

nebyli lidé, aby je přilákal. Když se to zdařilo, vypařil se. Trhovci mu vždy něco dali,<br />

ale až později a bokem.<br />

Dora. Dora neuměla předvádět zboží, ale byla to neúnavná pracovnice a při<br />

neustálém mluvení se jí dařilo dost prodávat. Byla ale vel<strong>mi</strong> naivní. Každý si ji dobíral,<br />

ale ona se neurážela. Dora byla jediná osoba na světě, která zkusila běžet rychleji než<br />

335.000 km/sec. To se stalo na trzích v Manchestru, den před otevíráním trhů.<br />

Předváděli tam televizi. Byla to novinka a lidé ochotně platili, aby se mohli podívat.<br />

Vysílalo se ze stánku na konci haly do stánku na druhém konci. Bavili jsme se tím, že<br />

jsme dělali herce a ostatní se dívali. Když přišla řada na Doru, zahrála si svůj výstup a<br />

přišla se zeptat: „Dělala jsem to hezky?“ „Výborně, ale proč jsi si nepospíšila, mohla<br />

ses vidět, právě teď to skončilo. Běž ještě jednou a přiběhni!“ Dora to dokonce zkusila<br />

víckrát, ale vždycky jsme jí řekli: „Jé, to je škoda, utíkej rychleji!“<br />

Takový sortiment zaměstnanců jsme měli. Pracovalo se nám s ni<strong>mi</strong> dobře a měli<br />

jsme dobrý výdělek. Jednou jsem měl službu ve stánku. Bylo odpoledne po jedné<br />

hodině, taková mrtvá hodina, jen pár lidí chodilo kolem, které nebylo možno něčím<br />

zaujmout. Tu se objevila Dora a řekla: „Viku, ty pocházíš ze Švýcarska, pojď a promluv<br />

s támhle tím pánem, nikdo mu nerozumí, mluví příšerně. Pojď, je to Švýcar!“

---

Samozřejmě jsem hned běžel a stánek jsem nechal Tommymu. Možnost<br />

popovídat si s krajanem! Po to jsem již dlouho toužil. Byl to mladý člověk, na prvý<br />

pohled cizinec. Oslovil jsem ho a pozdravil jsem německy, ale odpovědí <strong>mi</strong> bylo<br />

pokrčení ramen. Zeptal jsem se zda nemluví italsky, ale to byla hrůza jak koktal.<br />

Rezignoval jsem a začal jsem francouzsky, ale bohužel, ani to nešlo. Po několika<br />

pokusech jsem shledal, že moje znalosti na rozhovor jsou nedostatečné. Tři oficiální<br />

jazyky Švýcarska <strong>mi</strong> byly k ničemu a čtvrtý – reto-románský jsem neznal. Dodatečně<br />

jsem zjistil, že ani on ne. Tak mě napadlo, že možná anglicky by <strong>mi</strong> to šlo lépe, než<br />

jiným trhovcům, protože ten člověk má možná jen špatnou výslovnost, ale jeho<br />

angličtina byla beznadějná.<br />

Prekérní situace! Dva krajané ze země čtyř jazyků a nemohou se domluvit!<br />

Absurdní rozpaky! Stáli jsme proti sobě beze slova. Ze zoufalé snahy nějak pokračovat<br />

v konversaci jsem se zeptal: „Ču vi parolas <strong>Esperanto</strong>n?“<br />

„Jes!“ vykřikl radostně.<br />

Šli jsme spolu do kavárny a bavili jsme se bez zábran skoro dvě hodiny a mluvili<br />

jsme tak přirozeně jako svým mateřským jazykem.<br />

Při rozloučení jsme si smluvili schůzku do londýnského esperantského klubu.<br />

Tam je úroveň esperanta dobrá a členové jsou podnikaví. Moc jsem se tam těšil.<br />

. . .<br />

Nyní jsi čtenáři poznal, že život trhovce je klikatá řada epizod bez tvaru a<br />

souvislostí. K takové historii není snadné připojit konec. Dovol tedy, abych vybral slovo<br />

jako razítko:<br />

Konec.<br />

44. Roztrhni se na dva kusy, budou na tobě žádat třetí<br />

10.12.1949<br />

Milý Erneste,<br />

Dostal jsem od Tebe dopis, ve kterém mě žádáš o dokončení románu. Zbylo<br />

napsat ještě 30-40 stránek, jen tolik…, ale nedovedeš si představit jak to bylo pro mne<br />

obtížné a jak <strong>mi</strong> to šlo na nervy!<br />

Jistě si myslíš, že za tu dobu by se dalo napsat víc než 200 stránek, lehce a bez<br />

námahy. Píšeš: „Ty, který jsi začal jako průkopník a pokračoval jako kronikář a<br />

popisoval ko<strong>mi</strong>cké a složité části svých cest, noci, které jsi probděl kvůli obchodním<br />

starostem, se teď chceš zastavit před cílem? Jaký zaječí strach Tě drží, že nemůžeš ten<br />

trošek dodělat?“<br />

Dobře, už to přejdi, už jsem to jak takž dodělal. Přidal jsem jen Konec. Nemáš<br />

představu o potížích, které mě potkaly v poslední době. Víš, dnešní prodejci nejsou<br />

zdaleka tak kvalitní, ani dovtipní jako předváleční. Jsou namyšlenější, nestálí a méně<br />

pracovití. A <strong>mi</strong>mo to se <strong>mi</strong> zdá, že právě mne osobně pronásleduje nějaký skřítek<br />

smůly. Stalo se Ti někdy, že by se Ti dělo všechno naopak? Člověk si říká: teď už se

---

nemůže nic stát, ale přesto jako na potvoru… A to se <strong>mi</strong> děje během posledních dvou<br />

týdnů stotisíckrát denně.<br />

Najal jsem si asi dvacítku pracovníků a každému bez výjimky se něco stalo. Pět<br />

starých odešlo z různých příčin. Několik nových bylo úplně nevhodných a musel jsem<br />

je propustit. Jeden se opil a z obchodního domu ho vyhodili. Druhého, výborného <strong>mi</strong><br />

zlanařila konkurence. Další dva dobří se do sebe za<strong>mi</strong>lovali a trávili čas tím, že se<br />

vzájemně dívali do očí jeden druhému. Dva jiní onemocněli v momentě, kdy se měl<br />

zahájit prodej. Další nepřišel do práce, protože ho manželka nepustila. A další odjel do<br />

úplně jiného města, atd. atd. Bez přehánění, takové hlášky přicházely dvakrát i třikrát<br />

denně a já jsem musel zacpávat ty díry jak se dalo. Neměl jsem ani čas sdělit Birrelovi,<br />

kdo je vlastně u nás zaměstnán. I v neděli ráno zvonil telefon. Včera paní, které se práce<br />

moc líbila a říkala, že chce pracovat, protože potřebuje peníze, šla na poštu s penězi a<br />

jednoduše se vypařila. Nevím, jestli zemřela, nebo ztratila paměť… Běhám z města do<br />

města a současně pracuji na dvou nebo třech místech současně. Starosti a problémy jsou<br />

skutečně fantastické, nedokážu z toho popsat ani polovinu.<br />

Buď tak hodný a měj to v patrnosti, až budeš číst moje těžce porozené dílo, od<br />

kterého jsem se nyní konečně osvobodil.<br />

Tvůj Vik.<br />

Poslední poznámka<br />

Dopis ukazuje, jak Cezaro Rossetti plýtval svou velkou energií. 6. května 1950<br />

náhle zkolaboval ve svém bytě a po dvou dnech zemřel ve věku 48 let<br />

Slovo překladatelky na závěr.<br />

Knihu jsem dostala darem od Roye a Lidie, dvou spřízněných esperantistů<br />

(Angličana a Polky) jako dík za pohostinství a průvodcovství v době Světového<br />

Mezinárodního Kongresu Esperantistů v Praze 1996. Další mí přátelé Francouzi,<br />

Ukrajinec, Litevka, Belgičanka a Estonka <strong>mi</strong> věnovali další hodnotné a zajímavé knihy,<br />

které pro mne koupili v kongresové knižní službě během konání kongresu.<br />

S dojetím si prohlížím naši společnou fotografii před Kongresovým palácem u<br />

balvanu, který byl vztyčen esperantisty v roce 1921 v Praze a v roce 1996 převezen<br />

před Kongresový palác a opatřen dalším nápisem a zelenou hvězdou. Nikdy jsem

---

nezažila tak hluboký pocit přátelství a porozumění jako tenkrát s ni<strong>mi</strong> u jednoho stolu<br />

při rozhovoru bez zábran a jazykových problémů.<br />

Stejně jako jim, jsem vděčná mladým esperantistům u nás doma, kteří <strong>mi</strong><br />

pomáhali vytrvat a podstatně vylepšili moji práci s počítačem, kterou Vám nyní<br />

předkládám.<br />

Jindřiška Drahotová.