Alexander DubÄek - ÄeskÃ© nÃ¡rodnÃ listy

Téma: 

Alex ander 

Antonín 

Benčík 

Dubček 

„Pražské jaro 68“ „Něžná revoluce 89“ 

„Normalizace“

Památce Alexandra Dubčeka, prvního muže Pražského jara 1968 

a jedné z nejvýznamnějších osobností „sametové revoluce“ 1989. 

K 20. výročí jeho úmrtí po tragické autohavárii ( 1. 9. 1992 ) 

( ✝ 7. 11. 1992 ) a k nedožitým 91. narozeninám ( * 17. 11. 1921 ).

Antonín 

Benčík 

Téma: 

Alexander 

Dubček 

Druhé doplněné v ydání

Obsah 

OBSAH 

O AUTOROVI...........................................................................................................................5 

PROČ DRUHÉ VYDÁNÍ UTAJOVANÉ PRAVDY… ...........................................................6 

I. KDO BYL ALEXANDER DUBČEK ...................................................................................15 

II. PRAŽSKÉ JARO A SRPNOVÁ INTERVENCE 1968...................................................21 

III. ZÁPAS O POJETÍ „NORMALIZACE“.............................................................................47 

PO NÁVRATU Z MOSKVY ...................................................................................................47 

POLITICKÁ KRIZE. ZÁPAS O SMRKOVSKÉHO...............................................................54 

HOKEJOVÁ KRIZE ANEB PYRRHOVO VÍTĚZSTVÍ... ....................................................64 

PRVNÍ 5 VÝROČÍ O INTERVENCE... AUTOROVI .........................................................................................71 

IV. AKCE 6 „BŘÍZA“ PROČ ZAČÍNÁ DRUHÉ ..................................................................................................81 

VYDÁNÍ UTAJOVANÉ PRAVDY… 

V. OHLAS 15 DUBČEKOVA I. KDO BYL DOPISU ALEXANDER FEDERÁLNÍMU DUBČEKSHROMÁŽDĚNÍ A SNR...............101 

VI. NOVÁ 21 DIMENZE II. PRAŽSKÉ AKCE „BŘÍZA“ JARO A SRPNOVÁ A ORGIE STB........................................................117 

INTERVENCE 1968 

VII. 47 V ZÁBLESCÍCH III. ZÁPAS GORBAČOVSKÉ O POJETÍ „NORMALIZACE“ 

„PERESTROJKY“................................................135 

VIII. 47 DUBČEK, DUBČEK, PO NÁVRATU DUBČEK... Z MOSKVY .................................................................................153 

IX. ALEXANDER 54 POLITICKÁ DUBČEK A KRIZE. VÁCLAV ZÁPAS HAVEL O V SMRKOVSKÉHO 

PODVEČER 

SAMETOVÉ 64 REVOLUCE HOKEJOVÁ 1989............................................................................................189 

KRIZE ANEB PYRHOVO VÍTĚZSTVÍ... 

X. SAMET? 71 ANO, PRVNÍ ALE HODNĚ VÝROČÍ POCÁKANÝ... INTERVENCE... .................................................................227 

HAVEL 81 - ČALFA......................................................................................................................255 

IV. AKCE „BŘÍZA“ ZAČÍNÁ 

PETR 101PITHART V. OHLAS VERSUS DUBČEKOVA BARON PRÁŠIL......................................................................263 

DOPISU FEDERÁLNÍMU SHROMÁŽDĚNÍ A SNR 

KONEČNĚ 117 VI. VOLBY…..............................................................................................................280 

NOVÁ DIMENZE AKCE „BŘÍZA“ A ORGIE STB 

XI. 135 ALEXANDER VII. V DUBČEK, ZÁBLESCÍCH PŘEDSEDA GORBAČOVSKÉ FEDERÁLNÍHO „PERESTROJKY“ SHROMÁŽDĚNÍ. ...............285 

XII. 153 ZÁVĚREM.........................................................................................................................318 

VIII. DUBČEK, DUBČEK, DUBČEK... 

XIII. 189 ŘEKLI IX. ALEXANDER DUBČEK A VÁCLAV HAVEL V PODVEČER 

O DUBČEKOVI A SAMETOVÉ PRAŽSKÉM REVOLUCE JARU 1968......................................................................320 

1989 

SEZNAM 227 POUŽITÉ X. SAMET? LITERATURY ANO, ALE A HODNĚ PRAMENU..............................................................331 

POCÁKANÝ... 

JMÉNA 255 DŮLEŽLTÝCH HAVEL ÚČASTNÍKŮ – ČALFA DĚJE.........................................................................335 

263 PETR PITHART VERSUS BARON PRÁŠIL 

280 KONEČNĚ VOLBY… 

284 XI. ALEXANDER DUBČEK, PŘEDSEDA FEDERÁLNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ 

318 XII. ZÁVĚREM 

320 XIII. ŘEKLI O DUBČEKOVI, PRAŽSKÉM JARU 1968 A O SAMETOVÉ REVOLUCI 

331 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENU 

335 JMÉNA DŮLEŽITÝCH ÚČASTNÍKŮ DĚJE

O AUTOROVI 

PhDr. Antonín Benčík, CSc., narozen 18. 1. 1926 v Bratislavě. Bývalý 

vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze (1958- 

-1970). V letech 1971-1989 vykonával z politických důvodů různá 

dělnická povolání. V období 1990-1992 byl členem Komise vlády 

ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970. Je členem českého Klubu 

autorů literatury faktu a Obce spisovatelské. 

Z jeho děl připomeňme: 21. srpen 1968 (s J. Domařským, 1990), 

Osm měsíců Pražského jara: 21. srpen 1968 (spoluautor, 1990), Zpravodajové 

generála Píky a ti druzí (s V. Kuralem, 1991), Operace Dunaj 

(1994), Vojáci a Pražské jaro 1968 (1994), Kdo byl generál Pika 

(s K. Richterem, 1997), Rekviem za Pražské jaro (1998), V chapadlech 

kremelské chobotnice (2007) a další... Neméně rozsáhlá je i jeho publicistická 

a dokumentární činnost. Za své práce z oblasti literatury 

faktu, obdržel řadu literárních cen. 

V období kdy nesměl publikovat, se věnoval řezbářství. 

Za dvacet roků tak vzniklo přibližně tři sta jedinečných obrazů. 

Téma: Alexander Dubček 5

PROČ DRUHÉ VYDÁNÍ UTAJOVANÉ 

PRAVDY… 

(Upravené a podstatně doplněné) 

Protože k stále platným důvodům pro napsaní a publikování 

vydání prvního, kromě nynějšího zájmu nakladatele, jsem v roce 

2006 „objevil“ ještě jeden, nadmíru závažný důvod. 

Ale začnu od „Adama“. 

Je zřejmě nesporné, alespoň pro mne jako historika a aktivního 

účastníka sametové revoluce, že nejvážnějšími kandidáty na post 

prvního prezidenta sametové revoluce po 17. listopadu 1989 byli 

dva muži: Alexander Dubček a Václav Havel. 

Alexander Dubček jako dlouholetý stranický funkcionář KSČ 

(od r. 1949), bývalý první tajemník ÚV KSS a od ledna 1968 

ÚV KSČ, první charismatický představitel reformního procesu 

Pražského jara 1968. A poté, po porážce reformního procesu 

vojenskou intervencí armádami varšavské pětky (SSSR, NDR, 

PLR, BLR a MLR), a jejím pokračujícím velmocenským nátlakem 

(po 21. srpnu 1968), po vystřídání ve funkci G. Husákem v dubnu 

1969, se stal nejznámější postavou opozičního hnutí proti Husákovu 

normalizačnímu režimu v letech 1969-1989. A to jak zvláště 

v zahraničí, tak i na půdě domácí. 

Václav Havel, spisovatel a dramatik, aktivní účastník Pražského 

jara, s jehož jménem a protinormalizační aktivitou, jako s vedoucí 

postavou, je především spojen vznik a činnost nejpočetnější opoziční 

skupiny, Charty 77 v letech 1977-1989. Za což strávil několik 

let ve vězení Husákova režimu. 

Se jmény obou těchto adeptů se čs. veřejnost začala v různé 

intenzitě setkávat a blíže seznamovat od roku 1967. Jejich životní 

6 Antonín Benčík

cesty se velice sporadicky přibližovaly či setkávaly, ale teprve listopadová 

sametová revoluce je oba přivedla do centra dění jako 

dvě její hlavní postavy. A proti vůli A. Dubčeka je postavila do role 

soupeřů o post prvního prezidenta. 

Když jsem si však v roce 2006 zalistoval v poslední publikaci 

V. Havla: „Prosím stručně“ jako člověka, hlásajícího v listopadu 

1989 zásadu, že „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“, byl 

jsem doslova šokován. Neboť na otázku Karla Hvížďaly, jak na něj 

působil mezinárodně známý symbol reformních snah A. Dubček 

jako protikandidát Havel odpověděl: 

„Pokud si dobře vzpomínám, byl jsem tehdy oficiálním kandidátem 

jen já. Nicméně dost se o něm jako o možném prezidentovi mluvilo, 

hlavně mezi reformními komunisty a na Slovensku. Myslím, že on sám 

také dost chtěl být prezidentem, i když to takto přímo neříkal. Veřejnost 

proti násilí a Občanské fórum však možnost Dubčekovy kandidatury 

dost vehementně odmítaly, jednak byl pro ně příliš svázán s reformním 

komunismem, po němž už veřejnost netoužila, jednak mu bylo zazlíváno 

jeho dvojsmyslné chování po sovětské okupaci. Vzpomínám si, že ho 

nikdo nedokázal nebo se ani neodvážil přesvědčovat, aby se své ambice, 

respektive neformalizované kandidatury vzdal. A tak to nakonec padlo 

na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, jaké jsem v životě měl: 

sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem 

za úkol někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tu funkci ucházet. Měl 

jsem na toto téma více důvěrných hovorů s Dubčekem a musím říct, že 

mi ho bylo velmi líto a že mi tohle poslání bylo příšerně nepříjemné. 

Na druhé straně jsem se ale při tom přesvědčoval, že to je opravdu člověk 

svým způsobem nepříliš pevný, který by – vystaven nějakému osudovému 

dilematu, jakému bývají u nás někdy prezidenti vystaveni – mohl opět 

selhat. Myslím, že to byl velmi čestný člověk, velmi milý, hodný, skromný, 

ale beznadějně zapletený do komunistické ideologie a frazeologie; mluvil 

vždycky velmi dlouho a těžko se dalo rozpoznat, co vlastně chce říct“. 

O tom, že V. Havel je zapomínáním pověstný, jsem již dobře 

věděl. A přesto jsem nevěřícně zíral na řádky jeho odpovědi a bylo 

pro mě nepochopitelné, jak může člověk, jenž hlásal že pravda 


a láska zvítězí nad lží a nenávistí, takhle překrucovat skutečnost. 

Zvláště když má k dispozici autentické záznamy svých vystoupení 

a činnosti a činnosti z celého průběhu sametové revoluce. Neboť 

co věta jeho odpovědi je po mém soudu nepravda či polopravda, 

nechci-li použít tvrdšího označení jako lež. Nebo snad termín 

státnická skleróza by byl pro hodnocení jeho odpovědi ještě nejmilosrdnější. 

Jaká je tudíž pravda ve světle faktů a dokumentů? Pokusím se 

nejdříve v co nejstručnějším podáni zachytit jejich vzájemné kontakty 

v letech 1967-1988. 

Poprvé se Havel osobně setkal s Dubčekem v červenci 1968 na 

setkáni spisovatelů s vedením reformního hnutí v Hrzánském 

paláci. V „Dálkovém výslechu“ Havel – jako aktivní účastník radikálního 

proudu reformního hnutí – uvádí, jak posilněn koňakem, 

radil „dost neomaleně“ Dubčekovi – který jej pozorně poslouchal 

– jak má postupovat v reformní politice. 

Druhé, byť nepřímé setkání s Dubčekem, respektive jeho reformní 

politikou, se odehrálo v listopadu 1968. V. Havel, opět jako 

aktivní účastník radikálního proudu reformního hnutí, vystoupil 

na plenárním zasedáni „Výborů svazů tvůrčí inteligence“ 22. 11. 

1968, jednajícím o politické situaci v Československu a možnostech 

odporu proti postupující normalizaci. Navrhoval, aby do připravované 

rezoluce bylo zahrnuto jím formulované prohlášení: 

„Jsme přesvědčeni, že realitou není jen přítomnost několika desítek tisíc 

cizích vojáků, přítomných na československém území, ale že realitou je 

také míněni a vůle čtrnácti milionů čs. občanů…“ 

„Vidí-li naši politikové dnes jediné reálné východisko ze situace 

v neustálém ustupování cizím tlakům a v nejrůznějších formách 

kompromisu mezi těmito tlaky a vůlí národa, pak jediným skutečným 

reálným východiskem pro národ je nekompromisní a účinné 

vyjadřování vůle většiny, protože to je jediný možný prostředek 

působení na politiky a tím i na osud země. A jestli mohla cizí 

vojska donutit třísetčlenný parlament, aby legalizoval jejich přítomnost 

v zemi, aniž je do země pozval, nemohou donutit čtr- 

8 Antonín Benčík

náctimilionový národ, aby chtěl něco jiného než chce. Budeme-li 

všichni stát tvrdošíjně na svém, bude muset nakonec stát na svém 

i parlament, který nás zastupuje“. 

Václav Havel sklidil tenkrát za své vystoupení – které značně 

ovlivnilo i návrh vlastni rezoluce – velký potlesk. Avšak V. Havel, 

a s ním i většina tleskajících účastníků jednání jaksi tenkrát 

přehlédla skutečnost, že proti vůli čtrnácti milionů čs. občanů 

osamoceného Československa stála vůle Brežněvova vedení 230 

milionové sovětské supervelmoci a jejích čtyř satelitů. Vůle, dokumentovaná 

srpnovou intervencí téměř půlmilionové armády varšavské 

pětky, ale i pokračujícím obrovským mocenskopolitickým 

nátlakem. V něm bylo zakalkulováno i oživení a vliv domácí „páté 

kolony“ konzervativců všech odstínů a možnost nasazení dalších 

divizí kdykoliv to bude Brežněv či maršál Grečko považovat 

za „potřebné či vhodné“. Dokladem toho je i vojenská operace 

„Jestřáb“, připravená velitelem Střední skupiny sovětských vojsk 

v Československu, generálem Majorovem, k eventuelnímu potlačení 

jakýchkoliv nepokojů, včetně plánované generální stávky 

ve dnech krize kolem osoby Josefa Smrkovského a volby předsedy 

Federálního shromáždění, stávky plánované na prosinec 1968. 

Dalším dokladem „vůle“ Brežněva a Grečka je např. i svévolné 

doplnění Střední skupiny sovětských vojsk o dalších 8-12 tisíc 

sovětských vojáků ve dnech tzv. hokejové krize počátkem dubna 

1969. Pokud by snad někomu tyto argumenty ještě nestačily, 

dodávám: podle vzpomínek generála Majorova a údajů uvedených 

v jeho publikaci, velení vojsk Varšavské smlouvy, či přesněji 

sovětské velení maršála Grečka, drželo trvale, i po 21. srpnu 1968, 

v bojové pohotovosti téměř 200 divizí, schopných kdykoliv k okamžitému 

nasazení do bojové akce. 

Úvahy V. Havla, posuzované z hlediska uvedených, ale mnoha 

dalších neuvedených faktů a argumentů jsou „klasickým“ dokladem 

naivního radikálního kriticismu reformní politiky A. Dubčeka 

v této době. Nejen on, ale i řada dalších radikálních bojechtivých 

„hrdinů“ a kritiků (P. Pithart, E. Mandler, V. Prečan, 


P. Tigrid, J. Pfaf a řada dalších) se zřejmě příliš inspirovali biblickou 

bajkou o Davidu a Goliášovi, když kritizovali jakési údajné 

selhání a kompromisní politiku A. Dubčeka, když nemohl odolat 

obrovskému tlaku Brežněvova vedení 230 milionové supervelmoci 

a neustálé hrozbě krveprolití. Základním zdrojem či motivem 

naivních názorů a postojů představitelů radikálního proudu 

reformního hnutí byla neznalost či ignorace vnějších podmínek 

rozvoje tohoto hnutí: tj. velmocenské zájmy sovětské supervelmoci. 

Na straně druhé, priorita Západu v úsilí o dorozumění s Východem 

a ponechání volných rukou Moskvě k opatřením ve vlastním 

„hájemství“. Pro diplomaty USA byla srpnová intervence pouze 

„rodinnou záležitostí“ východního bloku. A neznalost či ignorace 

těchto skutečností je také základní zdroj přežívající kritiky Dubčekova 

reformního vedení a jeho osobně, jako by on svojí politikou, 

v níž se nebylo možné vyhnout různým kompromisům, zavinil 

porážku reformního hnuti. K vyvrácení tohoto mylného tvrzení 

jsem snesl ve své nejnovější publikaci V chapadlech kremelské 

chobotnice více než dostatek důkazů. Zde stačí jen poznamenat, 

že plně souhlasím s názorem Michala Reimana v článku „Rok 

1968, co s nim“ (LN č. 27, 8. 7. 1998), že hlavni příčinou porážky 

reformního procesu byla srpnová intervence a že na tomto závěru, 

na této skutečnosti nemohou nic změnit ani případné chyby 

a omyly A. Dubčeka: „Západní mocnosti, které zrovna vedly jednáni 

s Moskvou o evropských dohodách a odzbrojovacích smlouvách, neměly 

zájem na vyostřeni vztahů se SSSR…“ 

K dalšímu přiblíženi životních cest Dubčeka a Havla došlo ve 

dnech tzv. hokejové krize a prvního výročí srpnové intervence 

v roce 1969. 

Když Grečko v dubnu 1969 dojednával s prezidentem Svobodou 

v Praze a s Husákem v Bratislavě, a také Brežněv s Husákem 

v Užhorodě, výměnu Dubčeka za Husáka, Havel se stal stoupencem 

teorie menšího zla, rozšířené M. Hüblem, podle níž Husákovo 

zvoleni představuje menši zlo: „...nedojde k zásadní změně 

politického kurzu, ale jen k dílčím změnám... nové vedení bude 

10 Antonín Benčík

prosazovat brzké konáni XIV. sjezdu, voleb atd.“ za předpokladu, 

že „nebude docházet k politickým srážkám“. A V. Havel se tehdy 

dal slyšet, že A. Dubbček je „lyrik a snílek“, kterému chybí pevná 

ruka, zatímco Husák je pro něj jediná osobnost, „která má pevnou 

koncepci a může vyvést národ z krize“. Tak to také zaznamenala 

StB při jeho odposlechu. 

Avšak neuplynulo příliš vody ve Vltavě, když Havel, pod vlivem 

vrcholících příprav Husákova vedeni na potlačení očekávaných 

demonstraci k srpnovému výročí okupace, se obrátil 9. srpna 1969 

na „lyrika a snílka“ A. Dubčeka, zbaveného již možnosti efektivního 

jednání, s rozsáhlým dopisem s výzvou, aby vystoupil na obranu 

reformního hnutí (V. H. „Eseje a jiné texty z let 1953-1969“, s. 

911-929). A. Dubček však tento dopis nedostal a seznámil se s ním 

až v roce 1990. Havlův dopis nesehrál tudíž v životě A. Dubčeka 

v srpnu 1969 sebemenší roli. Úvahy a tvrzeni různých obdivovatelů 

a životopisců V. Havla o vlivu jeho dopisu na Dubčeka jsou 

jen různé fabulace. 

Dubček i bez Havlova opozičního prozření a výzvy věděl, jak 

se má zachovat, když na zářijovém plénu ÚV KSČ 1969 vystoupil 

s obhajobou reformního hnutí přesto, že věděl, že ho čeká odvolání 

z funkce předsedy FS i z předsednictva ÚV KSČ. 

Poté co byl Dubček po krátké epizodě velvyslancování v Turecku 

vyhnán mezi statisíce neplnoprávných, ze strany vyloučených 

reformistů, což hodnotil jako fakt, že se dostal do dobré společnosti, 

na rozdíl od V. Havla, který jako spisovatel a dramatik žil 

na volné noze a nemusel se starat o „chléb náš každodenní“, musel 

prací zajistit živobytí své početné rodině. A to v podmínkách, kdy 

se on i celá jeho rodina ocitla pod stálou a tvrdou kontrolu StB 

v rámci dlouhodobé akce „Breza“. 

Cesty osudu je opět na krátkou chvíli přiblížily až v roce 1975. 

Bylo to v době, kdy kritické dopisy A. Dubčeka, opakovaně posílané 

Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě, na adresu 

Husákova normalizačního režimu a zvláště orgánů bezpečnosti, 

ale také dopisy vedení NDR, Polska a KS Itálie s požadavkem 


jednat o politické situaci v Československu, vyvolaly u Husáka 

hysterickou reakci, které dal průchod 16. dubna 1975 na společném 

zasedání československých a republikových orgánů Národní 

fronty. Zde stačí zatím uvést, že jméno A. Dubčeka se po těchto 

událostech stalo pojmem a po dlouhé týdny vévodilo v zahraničních 

masmédiích v dlouhém seznamu aktivních bojovníků proti 

normalizačnímu režimu G. Husáka. A kouzlem nechtěného se 

stala i skutečnost, že díky hysterické reakci Husáka, jeho nediplomatické 

polemice se švédským předsedou vlády O. Palmem 

za jeho kritiku totalitního režimu, rozpoutáním rozsáhlé politické 

a bezpečnostní kampaně proti A. Dubčekovi, ale také proti reformistům, 

se jméno A. Dubčeka a Pražského jara stalo i na domácí 

půdě na dlouhou dobu připomínkou nadějného pokusu z roku 

1968 a důkazem aktivity A. Dubčeka proti Husákovu normalizačnímu 

režimu. 

Je sice pravda, že 8. dubna 1975 rovněž odeslal G. Husákovi 

dopis i V. Ha vel a že i tento dopis byl v zahraničí zveřejněn. 

V „Dálkovém výslechu“ Havel uvádí, že ten dopis, jehož obsah 

byl v podstatě stejný jako dopisy Dubčeka s tím rozdílem, že byl 

napsán jazykem dramatika – byl pro něj „v prvním plánu“ aktem 

jakési „autoterapie“. Faktem ale zůstává, že u Husáka nevzbudil 

žádnou zřejmou pozornost a že se ve svém vystoupení o něm ani 

nezmínil. Zato Havlova obdivovatelka Eda Kriseová v životopisu 

svého idolu jako patnáctiletá puberťačka uvedla, že „tím dopisem 

začalo nové období československých dějin“, aniž by se jediným 

slovem zmínila o ohlasu dopisů Dubčekových, či zveřejněné publikace 

Zdenka Mlynáře. 

Do hlubšího povědomí čs. společnosti, ale i Evropy, vstoupilo 

jméno Havlovo až po založení Charty 77, ale hlavně bombastickými 

akcemi Husákova režimu proti ni. Charta sdružovala lidi 

nejrůznějšího politického i náboženského přesvědčeni. Avšak 

vzhledem ke zvolenému tématu, považuji za nutné zdůraznit, že 

podstatnou část jejich zakladatelů, ale i celkového počtu signatářů, 

tvořili představitelé a stoupenci reformního hnutí, posta- 


vení po prověrkách v roce 1970 do role neplnoprávných občanů. 

(Zd. Mlynář, Miloš a Jiří Hájkové, Zd. Jičínský, V. Šilhán a jeho 

manželka, R. Slánský, manželé Jarošovi, M. Kusý, M. Hübl...) 

Přitom Charta 77 byla téměř výhradně záležitostí českých zemi. 

Účast Slováků byla omezena z různých důvodů jen na pár jednotlivců. 

A. Dubček nebyl při jejím zakládání osloven. On měl 

ale vlastní způsob protestů proti režimu. Když ale Husákův režim 

zahájil útok proti Chartě, postavil se na její obranu. 

K většímu sblížení s Havlem a prolínání jejich osudů došlo 

až koncem osmdesátých let. V době, kdy byl A. Dubček nejen 

v zahraničí, ale i na domácí půdě již znám jako první muž protihusákovské 

opozice a představitel opozičního proudu reformistů, 

k čemuž vydatně přispěla i kampaň tohoto režimu proti němu. 

Ale o tom všem až v příslušných kapitolách. 

Antonín Benčík, 2010 


I. 

KDO BYL ALEXANDER DUBČEK 

Jméno Alexandra Dubčeka je navždy spojené s dvěma historickými 

událostmi nejnovějších dějin Československa: s reformním 

hnutím Pražského jara 1968-1969, když stál v čele tohoto hnutí 

jako první tajemník ÚV KSČ, s „něžnou revolucí“ a léty 1989- 

1992, když byl předsedou Federálního shromáždění. 

Alexander Dubček po těžké autonehodě, která se stala 1. září 

roku 1992, na následky vážného zranění 7. listopadu 1992 zemřel. 

Jak to už v případě velkých osobností většinou bývá – a v Čechách 

obzvláště – zatímco Pražské jaro a osobnost Alexandra 

Dubčeka získávají na Západě nejvyšší ocenění, na domácí půdě 

se na jejich adresu nezřídka ozývají – zvláště z řad mladé, resp. 

nové polistopadové generace politiků – hlasy kritické, znevažující 

a odsuzující. Jsou často výsledkem úsilí překřičet výčitky svědomí 

za svoji nedávnou, neblahou minulost anebo bohorovného 

přesvědčení, že dějiny Československa se začínají psát až jejich 

vstupem do politiky. Jim adresoval výčitku i Adam Michnik, nejvýznamnější 

polský disident, v odpovědi na otázky ankety časopisu 

Listy z roku 1993: 

„Alexander Dubček, vůdce československých komunistů a symbol 

Pražského jara, zosobňoval naděje na demokratický vývoj, na reálný 

pluralismus, na pokojnou cestu k právnímu státu a občanským svobodám…“ 

„ Je třeba se zeptat, zda ´čistota´ (těch kritiků – A. B.) nespočívala 

čirou náhodou v oportunismu, ve zbabělém vyhýbání se 

konfliktním situacím. Zda právě oni, tito ńeušpinění opatrníci´ 


yli v letech komunistické diktatury předmětem nejzuřivějších 

útoků a represálií.“ 

Jiná skupina kritiků znevažujících význam Pražského jara i osobnosti 

Alexandra Dubčeka, vychází z pravidla ze zjednodušeného 

pohledu na minulost z pozice vulgárního antikomunismu, antisocialismu 

a vykazuje hrubou neznalost či ignorování základních 

faktů, ale i dokumentů z té doby. 

Dejme proto slovo ještě jedné, tehdy československé osobnosti 

a pamětníku těchto událostí. Jiří Pelikán, v roce 1968 ředitel 

Československé televize a potom v emigraci v Římě, zakladatel 

časopisu Listy a jeho šéfredaktor (1971), v anketě k 30. výročí 

Pražského jara (1998) mimo jiné řekl: 

„Náš rok 1968 a jeho první část nazvanou Pražské jaro nevnímáme 

jako náhlou změnu po zvolení Alexandra Dubčeka do čela KSČ, ale 

jako výsledek dlouhodobého procesu. Měl kořeny v šedesátých letech 

a projevil se mnohostranným pohybem ve více oblastech: v literatuře, 

filmu, divadle, historii, sociologií, ekonomii…“ 

„Po listopadu 1989 se o reformním úsilí roku 1968 začalo s oblibou 

mluvit jako o marném, ba škodlivém pokusu ´reformovat 

nereformovatelné´. Tehdejší pokus však byl reálný, v roce 1968 

nebyla jiná cesta z totalitního režimu, než reforma existujícího 

režimu. Podstatné je, že nešlo o nějaké kosmetické úpravy či 

´frakční mocenské boje´, ale reformy. Které směřovaly – i když 

nevykrystalizované a podmíněné naší geopolitickou situací – 

k pluralitní demokracii a smíšené tržní ekonomice.“ 

Hlavní postavou tohoto ojedinělého pokusu byl – ať se to někomu 

líbí či nelíbí – Alexander Dubček. Dokazují to kromě dalšího 

i všechny tehdejší průzkumy veřejného mínění, podle kterých byl 

stálicí na vrcholu řebříčku popularity. On však byl i vedoucí osobností 

reformního hnutí, a proto i hromosvodem odrážejícím blesky 

kritiky kremelských odpůrců reformního hnutí a jejich satelitů, 

ale i odpor a tlak domácích konzervativců zleva, netrpělivých 

radikálů i ojedinělých antisocialistů zprava. 


Tak tedy kdo to vlastně byl Alexander Dubček? Jakým byl 

člověkem a jakým politikem? 

Alexander Dubeček se narodil 27. listopadu 1921 jako syn světoběžníka 

a socialistického stoupence a přesvědčeného pacifisty 

Štefana Dubčeka, vyučeného tesaře. Ale dříve než uzřel světlo 

světa v malém domku v rodném Uhrovi, v domku, ve kterém se 

předtím narodil významný slovenský národní buditel Ludovít 

Štúr, překonal v lůně matky dlouhou cestu po moři, když se jeho 

rodiče s prvním synem vraceli z několika ročního pobytu a práce 

v různých místech Ameriky domů na Slovensko. Sotva však 

začal vnímat a objevovat svět kolem sebe, rozhodli se rodiče odejít 

do Sovětského svazu, kde v dobré víře jako členové Interhelpa 

pomáhali budovat socialismus. 

Dvacátého devátého března 1925 se vydala vlaková souprava 

s první částí výpravy, v které byla i rodina Dubčeků, ze žilinského 

nádraží na východ. Dětství a léta dospívání poté přežil Alexander 

Dubček v rodinném kruhu v gruzínském Pišpeku (později 

Frunze) a od r. 1933 v Gorkém, kde jeho otec pracoval v továrně 

na automobily (GAZ) jako tesař. Odtud se vrátil se svým otcem 

v roce 1938 jako sedmnáctiletý domů do Uhrovce k matce a k staršímu 

bratrovi, kteří se vrátili ze Sovětského svazu už v roce 1935. 

Dubčekův otec, přesto že byl komunista, se chtěl po zkušenostech 

v SSSR vyhnout přijetí sovětského občanství, které v té době začalo 

být nevyhnutelné. 

Nástup hitlerovského Německa, rozpad Československa, vznik 

Slovenského státu, ilegální komunistická aktivita otce jako vedoucího 

funkcionáře KSS, jeho nucené skrývání a nakonec i zatčení 

a uvěznění v Mauthausenu – v takovém rámci dpspíval Alexander 

Dubček, dělník ve zbrojovce v Dubnici nad Váhem. Když v roce 

1944 vypuklo Slovenské národní povstání, Alexander nezaváhal 

a odešel k partyzánům, stejně jako jeho starší bratr Julius, který 

v lednu 1945 padl zasáhnutý střelbou německé hlídky. A. Dubček 

byl v době SNP dvakrát raněný. 


Několik měsíců po válce si A. Dubček založil rodinu a přestěhoval 

se do Trenčína, kde pracoval v továrně na droždí jako údržbář 

a operátor destilačního zařízení. Svoji aktivitu jako člen KSS omezoval 

jen na místní buňku v továrně. Ale v červnu 1949 mu nabídli 

funkci administrativního tajemníka OV KSS v Trenčíně. Tímto se 

začíná jeho cesta profesionálního stranicko-politického pracovníka. 

Do října 1951 byl vedoucím tajemníkem OV KSS v Trenčíně. 

Potom ho přeložili do Bratislavy, kde působil jako pracovník 

organizačního oddělení ÚV KSS. Od ledna 1953 vykonával funkci 

vedoucího tajemníka KV KSS v Báňské Bystřici. 

Absolvoval víceré školení a studoval i na Univerzitě Komenského 

v Bratislavě. V šestém semestru byl nucený studium přerušit, 

protože ho vyslali na studium na Vysokou školu politickou 

v Moskvě (1955-1958). Bylo to v době nástupu N. S. Chruščeva 

do vedení KSSS, jeho odhalení zločinů stalinismu a jeho prvních 

pokusů – i když nesmělých a polovičatých – o reformy. Za krátký 

čas po návratu z Moskvy v září 1958 A. Dubčeka jmenovali 

vedoucím tajemníkem Západoslovenského krajského výboru 

KSS, odkud ho potom v roce 1960 přeložili do Prahy, kde se stal 

tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. V této funkci se začátkem šedesátých 

let velmi aktivně podílel na práci rehabilitačních komisí – 

Kolderově i barnabitské (1962-1963). Přineslo mu to nejen poznání 

kruté pravdy o zločinech v padesátých letech, ale i zkušenost 

na celý život. Ve svých pamětí o tom napsal: 

„Práce v komisi na vyšetřování politických zločinů padesátých let 

bylo pro mě určitým ´vodním předělem´… Skutečnosti o mechanismu 

represí, které jsem se v této době dozvěděl, byly pro mne většinou úplně 

nové a skutečně šokující. Tato zkušenost výrazně posílila mé reformistické 

názory a moje zaměření na změnu stavu věcí… Nemyslím si, že 

jsem byl tím samým člověkem na konci práce v komisi, jakým jsem byl 

na začátku.“ 

Dalším inspirativním zdrojem vývoje reformních představ Dubčeka 

byl tehdejší vývoj v Sovětském svazu a reformní pokusy N. 

S. Chruščeva. 


Aktivní účast na práci v rehabilitačních komisích, zvláště při 

prosazování rehabilitace tzv. slovenských buržoazních nacionalistů, 

ale i aktivita a vlastní názory jako tajemníka ÚV KSČ pro 

průmysl při projednávání různých otázek na sekretariátu ÚV 

KSČ vyvolaly nevůli a odpor Antonína Novotného. Když však 

byl z funkce prvního tajemníka ÚV KSS odvolaný Karol Bacílek 

(na základě závěrů rehabilitačních komisí o jeho podílu na represích 

padesátých let ve funkci ministra vnitra), byl A. Dubček i přes 

nevůli a odpor Novotného v dubnu 1963 zvolen za prvního tajemníka 

KSS. Z toho titulu se potom stal i členem předsednictva ÚV 

KSČ. 

Dubček si však dobře uvědomoval, že v tom čase by jakékoliv 

otevřené vystoupení proti Novotnému a jeho klice s reformními 

představami nemělo naději na úspěch. Proto si trpělivě a houževnatě 

upevňoval svoji pozici. Zároveň v něm pozvolna dozrávaly 

reformní představy – podobně jako u mnohých dalších komunistů 

i nekomunistů – a formovala se protinovotnovská reformní 

opozice. 

Na podzim roku 1967 dospělo opoziční antinovotnovské a reformní 

hnutí do stadia otevřeného konfliktu uvnitř vedení KSČ, 

který získával podobu sporu o dekumulaci nejvyšších stranických 

a státních funkcí. A jedním z rozhodujících momentů, který 

vyzrálou situaci dovedl do otevřeného konfliktu s režimem A. 

Novotného, bylo promyšlené programové vystoupení A. Dubčeka 

na zasedání ÚV KSČ 30. října 1967, při projednávání materiálu 

o postavení a úloze KSČ. Jeho vystoupení bylo výsledkem dlouhodobé 

přípravy, předcházejících diskuzí na ÚV KSS, ovlivněných 

dílem Radovana Richty Civilizace na rozcestí, a v souladu 

se závěry, ke kterým dospěla i vedení brněnské a ostravské organizace 

KSČ. 


Prezident A. Novotný, pod tlakem veřejnosti, rezignoval na svoji funkci.

II. 

PRAŽSKÉ JARO A SRPNOVÁ 

INTERVENCE 1968 

V březnu roku 1953 zemřel vůdce Sovětského svazu J. V. Stalin 

za podivných okolností. Za několik dnů po návratu z jeho pohřbu 

zemřel i jeho učenlivý žák, vůdce KSČ a prezident ČSR Klement 

Gottwald. S jeho jménem je spojeno nejen vítězství komunistů 

v únoru 1948, ale i budování socialismu podle sovětsko-stalinského 

vzoru. A to včetně hrůzy politických procesů padesátých let, 

které poslaly do vězení tisíce a na popraviště stovky nevinných 

lidí. 

V září 1953 stanul v čele Sovětského svazu N. S. Chruščov. Jeho 

tajná zpráva o zvěrstvech stalinismu, přednesená na 20. sjezdu 

KSSS v roce 1956, náprava křivd stalinského teroru, počáteční 

politika mírového soužití i první pokusy o reformy, byť polovičaté 

a nedokonalé, to všechno se stalo impulsem pro mezinárodní dělnické 

hnutí a komunistické strany pro kritické posuzování a přehodnocování 

„jedině správného“ stalinského pojetí socialismu. 

Nejinak tomu bylo i u nás – v Československu. Mezi první markantní 

známky tohoto procesu nesporně patří stržení monstrózní 

sochy Stalina v Praze na Letné v roce 1962. Nebo ustavení a závěry 

stranických rehabilitačních komisí v letech 1962-1963 k procesům 

padesátých let. V šedesátých letech se tento proces projevil 

na všech úsecích života v Československu, především v literatuře, 

filmu, divadle, historii, filozofii, sociologii, ekonomii i politické 

publicistice. Dlouholetá kritika administrativně byrokratického, 

poststalinského režimu Gottwaldova nástupce Antonína Novotného, 

narůstající volání a hnutí uvnitř vládnoucí KSČ i ve společ- 


nosti po návratu k demokratickým tradicím života v naší zemi, 

vyvrcholily na podzim 1967. Dostaly podobu zápasu o rozdělení 

nejvyšších stranických a státních funkcí: prezidenta a prvního 

tajemníka ÚV KSČ. Obě totiž zastával A. Novotný, představující 

hlavní překážku pro prosazení nutných a nazrálých změn v řízení 

a kvalitě společnosti. 

Základním podnětem k tomuto zápasu se stal jednak průběh 

a ohlas červnového sjezdu spisovatelů a jejich otevřená kritika 

režimu A. Novotného. Na druhé straně to bylo promyšleně připravené 

programové vystoupení prvního tajemníka ÚV Komunistické 

strany Slovenska Alexandra Dubčeka na zasedání ÚV KSČ 

30. října 1967. 

Opětovně v něm žádal kritické a zvláště sebekritické zhodnocení 

stavu a řízení československé společnosti komunistickou 

stranou, především na úrovni předsednictva ÚV KSČ. Zdůraznil 

nutnost vypracovat nový program strany, odpovídající podmínkám 

vědecko-technické revoluce, stavu a potřebám dalšího vývoje 

čs. společnosti včetně spravedlivého řešení národnostních otázek. 

Předložil ale i nové pojetí úlohy strany: „Musíme přejít od nahrazování 

(vlády) k politickému vedení… Strana společnost neřídí, ale vede… 

Strana a její ÚV není vláda. Vládnout musí vláda.“ 

Novotnému se již nepodařilo Dubčeka a jeho stoupence umlčet. 

Ba ani neočekávaný příjezd sovětského vůdce L. Brežněva, 

kterého Novotný pozval počátkem prosince 1967 do Československa, 

ani plány generála Šejny na použití armády, hroutící se 

pozice Novotného nezachránily. Po dlouhých jednáních ÚV KSČ 

v prosinci 1967 a počátkem ledna 1968 byl A. Novotný z funkce 

prvního tajemníka odvolán a na tuto funkci byl zvolen, vcelku 

neočekávaně, A. Dubček. Tím byla uvolněna základní překážka 

k rozvoji reformního hnutí do podoby Pražského jara. 

V prvních lednových dnech roku 1968 se většině občanů zdálo, 

že došlo jen k běžné výměně „stráží“. Avšak ani většina aktérů 

„Ledna“ neměIa jasné představy o tom, co dál. Informační vakuum 

o smyslu lednového pléna přerušil člen ÚV KSČ Josef Smr- 


kovský článkem v deníku Práce: „Oč dnes jde“. V tentýž den, 27. 

ledna, vystoupil v televizní besedě spisovatel Eduard Goldstücker 

na téma „Lidé se ptají“. Následovala série článků a vystoupení 

politiků, spisovatelů a publicistů... A zatím A. Dubček usiloval 

o zformování nového reformního vedení, schopného akceptovat 

připravovaný Akční program. Současně navazoval první kontakty 

s vedoucími státníky zemí Varšavské smlouvy: s maďarským 

J. Kádárem, s polským W. Gomulkou a pochopitelně s L. Brežněvem. 

Mnohé ze svých představ o dalším vývoji naznačil již ve svém 

projevu na VII. sjezdu JZD ve dnech 1. -3. února. A také v projevu 

ke 20. výročí února. V přítomnosti celé špičky představitelů 

socialistických zemí – L. I. Brežněva, W. Ulbrichta, W. Gomulky, 

J. Kádára, T. Živkova, N. Ceauseska a V. Vlahoviče – šel v naznačení 

své reformní orientace ještě dále, a to přesto, že si Brežněv 

vynutil v původním textu určité úpravy. V Dubčekových projevech 

výrazně zaznívala orientace na novou socialistickou demokracii, 

na hledání vlastní cesty k řešení společenských problémů, 

na významně nové pojetí vedoucí úlohy KSČ, atd. 

26. února se konal v Praze aktiv 2000 novinářů, kteří se v dopise 

Dubčekovi hlásí k progresivním myšlenkám lednového pléna. 

Krátce poté je zrušena předběžná cenzura. Následuje informační 

exploze. Do ní zapadají zprávy o aféře generála Šejny, který 

z obavy před odhalením svých zlodějen utekl se synem a s milenkou 

do USA. Přispěl tím k definitivnímu pádu svého ochránce 

A. Novotného i řady dalších funkcionářů. Začala se tvořit občanská 

společnost: vznikají nové organizace, jako byla organizace 

politických vězňů (K 231), Klub angažovaných nestraníků 

(KAN), začali se sdružovat bývalí sociální demokraté. Strojvůdci 

se pokoušeli vytvořit nezávislou odborovou organizaci, aktivizuje 

se studentská mládež. 20. března se schází v Parku kultury a oddechu 

J. Fučíka v Praze na dvacet tisíc studentů pod heslem: „Mladí 

se ptají“. Na jejich dotazy odpovídají J. Smrkovský, O. Šik, 

E. Goldstücker, G. Husák, M. Švermová a student L. Holeček. 


Informační exploze, v níž se objevovala spousta informací a úvah 

i o dosud tabuizovaných tématech, jako byla např. padesátá léta 

a volání po odpovědnosti, aktivizace občanské společnosti i první 

kroky reformní politiky Dubčekova vedení, včetně odvolání 

Novotného z funkce prezidenta, a další kádrová opatření, záhy 

vystrašila naše spojence. Moskevské vedení L. Brežněva, vedení 

NDR, PLR, BLR a posléze i MLR s velkým znepokojením sledovala 

vznik a vývoj reformního hnutí v Československu. Od počáteční 

kritiky tohoto hnutí a kritiky Dubčekova vedení záhy přecházejí 

k hrozbám a masivnímu mocensko politickému nátlaku. Avšak 

pod rouškou jejich kritiky pravicového nebezpečí a nebezpečí 

kontrarevoluce se skrývá jejich strach z reformní nákazy a obavy 

o své pozice, ale hlavně mocenskopolitické a vojenskostrategické 

zájmy a plány Moskvy a varšavské pětky. Velice jednoznačně 

to vyjádřil ministr obrany SSSR maršál A. Grečko: „Socialistické 

Československo nikdy nikomu nedáme. Československo je strategickým 

bodem ve střední Evropě. Ztratit ho by znamenalo anulovat výsledky 

druhé světové války.“ 

A to byl také důvod, proč bylo Dubčekovo vedení pozváno na 

23. března do Drážďan pod záminkou, že se bude jednat o ekonomických 

otázkách. Ve skutečnosti se zde na něj snesla tvrdá kritika 

za „nebezpečnou“ situaci v Československu, i špatně zakrývané 

hrozby v podobě přítomnosti početné generality. Bylo to první 

společné vystoupení této varšavské pětky, zaměřené na zastavení 

a likvidaci reformního procesu v Československu. Dubček se 

však nedal zastrašit, ani odradit. A tak na dubnovém plénu ÚV KSČ 

ve dnech 28. 3. -5. 4. byl projednán a schválen Akční program, program 

demokratických reforem ve všech oblastech života čs. společnosti. Byla 

zde také přijata řada kádrových opatření k posílení reformního 

vedení včetně volby nového prezidenta Ludvíka Svobody, opatření 

k rozvoji reformního hnutí i k rehabilitaci nevinně odsouzených... 

V Československu byl nesporně zahájen proces demontáže 

sovětského systému, proces směřující k syntéze socialismu s politickou 

demokracií. 


Sovětským velvyslancem Červoněnkem a jeho lidmi důkladně 

informovaná Moskva však na zprávy o obsahu dubnového pléna 

a situaci v Československu reagovala okamžitě, velice podrážděně 

a razantně. Ihned bylo svoláno plénum ÚV KSSS, aby ve dnech 

9. -10. 4. jednalo o situaci v Československu a přijalo příslušná 

opatření. L. Brežněv napsal Dubčekovi varovný dopis. Avšak 

ještě předtím, 8. dubna, vydal maršál Grečko příslušným velitelům 

sovětských vojsk v SSSR i v zemích Varšavské smlouvy příkaz 

k zahájení příprav eventuální intervence v Československu. 

A jen o několik dnů později maršál Jakubovskij, velitel Spojených 

ozbrojených sil Varšavské smlouvy, objížděl účastnické země 

a jednal zde mj. o zapojení jejich armád do těchto příprav. V tomto 

smyslu jednal např. 19. 4. s představiteli Polska W. Gomulkou, 

W. Jaruzelskim a dalšími, u nichž našel plné pochopení. Snad 

právě proto, že příklad Československa zde nalezl velký ohlas 

vyjádřený v hesle: „Celé Polsko čeká na svého Dubčeka“. 

Zatím se reformní hnutí v Československu začalo rychle rozvíjet 

do šířky i do hloubky. Byla ustavena nová reformní vláda 

O. Černíka, která začala skutečně vládnout. Do čela parlamentu 

byl zvolen J. Smrkovský a parlament začal plnit roli zástupce lidu. 

Stejně tak ústřední výbor Národní fronty, do jehož čela byl zvolen 

F. Kriegel, začal plnit svou roli představitele politických stran 

a společenských organizací. Ve všech orgánech stranických, státních 

i společenských organizací docházelo k výměně neschopných 

a zprofanovaných funkcionářů za stoupence reformního hnutí. 

Jako houby po dešti začaly vznikat rezortní rehabilitační komise 

k očištění obětí nezákonných procesů padesátých let. Začalo 

se vážně diskutovat a jednat o příštím federativním uspořádání 

státu. Vznikaly nové profesní a zájmové organizace. Sdělovací 

prostředky přinášely nejrůznější informace o odhalení deformací 

minulosti i návrhy a podněty jednotlivců i organizací k současnosti. 

Nechyběly pochopitelně ani různé senzace. Téměř nic 

nebylo tabu. Celá československá společnost byla v pohybu. Drtivá 

většina Čechů a Slováků byla jednoznačně stržena a vtažena 


do reformního procesu. Spontánní, nikým neorganizované oslavy 

1. máje podaly o tom nad jiné přesvědčivý důkaz. Tuto skutečnost 

dokládá i komentář dopisovatele francouzského listu Le Figaro 

k průběhu oslav 1. máje v Praze jako spontánní projev důvěry 

a očekávání od organizátorů „socialismu s lidskou tváří“: „Chtěl-li 

A. Dubček změřit puls veřejného mínění, zkušenost z dnešního dne překonala 

nesporně všechna očekávání a poskytla mu o skutečném stavu 

lepší informace než nejrafinovanější průzkum; defilé před Dubčekem 

bylo skutečným plebiscitem.“ 

Avšak úměrně s rozvojem reformního hnutí a občanské společnosti 

narůstala i otevřená kritika a hrozby varšavské pětky a prvomájové 

oslavy se pro ně staly bodem zvratu směrem ke kontrarevoluci. 

A rychle narůstala i jejich antireformní aktivita. 

Když na opakované pozvání L. Brežněva přijela 4. května čs. 

stranická a státní delegace do Moskvy (A. Dubček, O. Černík, 

J. Smrkovský, V Biľak), místo jednání o finanční půjčce byla nucena 

vyslechnout tvrdou kritiku reformní politiky i vážné varování: 

„… v případě dalšího zhoršení situace… SSSR nezůstane lhostejný a… 

je připraven učinit i ty nejdalekosáhlejší kroky.“ A zatímco Dubček, 

Černík i Smrkovský obhajovali a vysvětlovali, co a jak chtějí řešit, 

V Biľak se zcela ztotožnil s kritikou kremelských vládců. 

Sotva se za naší delegací zavřela brána Kremlu, politbyro ÚV 

KSSS a Vojenská rada ministerstva obrany SSSR na svých zasedáních 

6. 5. přijaly řadu rozhodnutí a opatření k zesílenému nátlaku 

na Dubčekovo reformní vedení a také k podpoře tzv. “zdravého“, 

to znamená probrežněvovského křídla v čs. vedení (Indra, Kolder, 

Biľak a další). Bylo rozhodnuto prosadit konání velitelsko-štábního 

cvičení „Šumava“ na území ČSSR. Do Československa byla 

vyslána na jakousi inspekci velká skupina maršálů a generálů pod 

záminkou oslav květnového výročí porážky fašistického Německa. 

Byl učiněn pokus, sice neúspěšný, o přesun jedné sovětské 

divize na západní hranici Československa. A 8. května se konala 

v Moskvě tajná schůzka představitelů varšavské pětky, na níž 

byla vypracována jakási strategie postupu proti reformnímu hnutí 


v Československu, ale také na podporu „zdravých“ sil. Její součástí 

byl i schválený návrh na cvičení „Šumava“. V průběhu května 

pak bylo Československo „poctěno“ dvěma státními návštěvami. 

Ve dnech 17. -22. května početná delegace‘ maršála Grečka jednala 

s prezidentem L. Svobodou, A. Dubčekem, O. Černíkem a hlavně 

s ministrem národní obrany generálem Dzúrem. Výsledkem těchto 

jednání bylo mj. rozhodnutí o konkrétních přípravách a termínu 

cvičení „Šumava“. Ve stejnou dobu přijel údajně na léčení – 

do Karlových Varů A. Kosygin, předseda Rady ministrů SSSR. 

Četné rozhovory s vedoucími představiteli Českoslovska jsou však 

spíše důkazem, že šlo o nějakou „inspekční“ návštěvu. 

Obrovský mocenskopolitický tlak Moskvy a celé varšavské pětky 

nezůstal bez následků. Uvnitř reformního vedení došlo k diferenciaci. 

Vyhranila se – sice úzká – probrežněvovská skupina Biľak, 

Kolder, Indra a spol., ale také skupina radikálů. To se projevilo 

i v řadě nejrůznějších schůzí a porad, včetně přípravy a průběhu 

květnového zasedání ÚV KSČ ve dnech 29. 5. -1. 6. 1968. Nicméně, 

i když zde bylo označeno pravicové nebezpečí za hlavní, 

pokračování reformního procesu bylo jednoznačně potvrzeno. 

Bylo také přijato usnesení o svolánÍ mimořádného 14. sjezdu KSČ 

na září 1968. 

Koncem května a počátkem června začala přijíždět do Československa 

sovětská, polská a maďarská vojska na cvičení „Šumava“, 

plánovaného na 20. -30. 6. 1968. Maršál Jakubovskij, velitel 

cvičení, si však vynutil účast většího počtu vojsk, než bylo původně 

dohodnuto s velením čs. armády – s generálem Dzúrem. Oficiálním 

programem cvičení byla „obrana“ západních hranic proti 

„útoku“ vojsk NATO. Jak se však později ukázalo, a jak již tenkrát 

správně usoudili maďarští generálové, byla to ve skutečnosti jakási 

generálka na plánovanou intervenci. Paradoxně zasáhlo toto cvičení 

velice rušivě do politické situace v Československu až po jeho 

skončenÍ. Maršál Jakubovskij se snažil zcela záměrně – v duchu 

kremelských plánů – prodloužit cvičení a poté i odsun cvičících 

vojsk, a to i přes kategorické protesty Dubčeka, Černíka i Dzú- 


a. V čs. veřejnosti to vyvolalo masovou protestní masmediální 

kampaň z obav, že tato vojska chtějí zůstat až do plánovaného 

14. sjezdu KSČ. 

Další událostí, která velice rušivě zasáhla do vztahů mezi Československem 

a varšavskou pětkou, bylo prohlášení „Dva tisíce 

slov“. Reformní vedení pokračovalo v demokratizačním procesu 

vydáním zákona o rehabilitacích, byla úplně zrušena cenzura, 

probíhala jednání o federativním uspořádání státu, o volbách 

závodních rad pracujících... Avšak koncem června byl spisovatel 

L. Vaculík požádán několika vědci (akademik Wichterle, profesor 

Brod, profesor Poupa, profesorka Kadlecová a další), kteří se obávali, 

že se proces reforem zastaví pod tlakem konzervativců, aby 

napsal toto prohlášení. Bylo pak otištěno v řadě deníků. Vyvolalo 

však svým radikálním tónem na pokraji zákona rozporné ohlasy. 

Od nadšeného souhlasu až po kategorická odmítnutí. Nevyvolalo 

však ani jedinou demonstraci, a to ani mezi nejradikálnější 

částí čs. společnosti, mezi mládeží. Západní pozorovatelé hodnotili 

toto prohlášení jako zbytečné dráždění Moskvy a jako taktickou 

chybu. Avšak pro Moskvu a varšavskou pětku představovalo 

platformu „československé kontrarevoluce“ a důvod k nové 

vlně nátlaku proti Československu. Byla rozvinuta masivní propagandistická 

kampaň, ale také zintensivněny přípravy na intervenci 

v podobě řady vojenských cvičení kolem Československa. 

Kreml a jeho vazaly vylekala také skutečnost, že průběh červnových 

a červencových okresních a krajských konferencí KSČ jasně 

naznačil, že probrežněvovská konzervativní opozice ztratí na 

14. sjezdu poslední pozice. 

Za této situace dostává Dubčekovo vedení sérii dopisů z Moskvy, 

i od představitelů varšavské pětky. Shodně v nich hodnotí situaci 

v Československu jako kontrarevoluční, prohlášení Dva tisíce 

slov jako platformu kontrarevoluce a československému vedení 

navrhují společnou schůzku k projednání situace. Dubčekovci 

odmítají s tím, že souhlasí pouze se schůzkami bilaterálními, ale 

včetně vedení Jugoslávie a Rumunska, od nichž se čs. reformnímu 


hnutí dostává významné diplomatické a politické podpory. Stejně 

tak jako od nejsilnějších komunistických stran západních zemí – 

KS Itálie, Francie, Španělska a dalších. Když ale k žádné dohodě 

nedošlo, sešli se představitelé pětky ve Varšavě 14. -15. 7. 1968 bez 

účasti československých představitelů. Situaci v Československu 

podrobili zdrcující kritice a označili ji za kontrarevoluční. Vypracovali 

rozsáhlý dopis, který odeslali Ústřednímu výboru KSČ. 

Obsahoval zastřenou hrozbu použití síly k řešení situace. Bulharský 

představitel T. Živkov dokonce již v průběhu jednání otevřeně 

navrhoval použití vojenské síly. 

Reakce Dubčekova vedení na tento dopis byla sice velice uvážlivá, 

ale kategorická. Obvinění, obsažená v dopise, byla odmítnuta 

a odpověď ÚV KSČ představitelům pětky byla jednoznačně 

schválena na schůzi ÚV KSČ 19. července. Navíc byla podpořena 

tisíci rezolucemi od nejrůznějších organizací, ústavů, úřadů 

a institucí. Široká čs. veřejnost byla totiž seznámena tiskem jak 

s dopisem pětky, tak s odpovědí ÚV KSČ. A KS Francie odmítla 

žádost Moskvy o souhlas s varšavským dopisem a označila jej 

za nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí Československa. 

Obdobné stanovisko zaujala řada dalších komunistických 

stran. Vlády západních zemí, zvláště pak USA. setrvávaly v této 

napjaté situaci i nadále na stanovisku nevměšování se do tohoto 

vnitřního sporu východního bloku. Pro administrativu USA, která 

svou prioritu spatřovala v uvolňování mezinárodních vztahů, 

to byla pouze „rodinná záležitost“. 

Moskevský Kreml reagoval na československé stanovisko projevem 

Brežněva na plénu ÚV KSSS 17. 7. a hlavně na zasedání 

politbyra 22. 7. Zde padlo rozhodnutí o zahájení bezprostředních 

příprav intervence. 20. 7. byla vyhlášena bojová pohotovost určených 

vojsk. Na 23. července svolal maršál Grečko poradu štábů 

těchto vojsk. K 29. červenci měla být vojska připravena k operaci 

„Dunaj“, jak znělo její krycí označení. V polské Legnici, ve štábu 

intervenčních příprav maršála Jakubovského, se sjížděli styční 

důstojníci sovětských, polských i východoněmeckých armád. 


Obdobně tomu bylo v Maďarském Matyasföldu, ve štábu sovětské 

armádní skupiny Jih u generála Provalova. Tato přísně utajená 

opatření byla doprovázena masivní halasnou antičeskoslovenskou 

propagandou pětky. Její součástí byla i nóta vlády SSSR čs. vládě 

z 20. července, v níž bylo čs. vedení obviňováno z oslabování jednoty 

a obranyschopnosti Varšavské smlouvy (VS), že nedostatečně 

zajištěnými hranicemi proudí do zemí VS tisíce špionů a diverzantů, 

že v Československu byl odhalen jakýsi sklad amerických 

zbraní určených pro reakční síly. Byla zde opakovaná obvinění 

proti generálu Prchlíkovi z prozrazení údajně utajovaných skutečností 

o organizaci Varšavské smlouvy na tiskové konferenci 15. 

července. Dnes je ale také dobře známo, že v Československu v té 

době působila i řada sovětských agentů KGB jako provokatéři. 

23. července, ve stejný den, kdy politbyro ÚV KSSS odsouhlasilo 

dohodu o uskutečnění československo-sovětské schůzky v Čierné 

nad Tisou a kdy proběhla porada štábů intervenčních vojsk 

u maršála Grečka, bylo zahájeno na západní Ukrajině rozsáhlé 

týlové cvičení „Němen“, postupující na západ, směrem do Polska... 

Mezitím, 20. července, odletěl první tajemník ÚV KS Ukrajiny 

P. Šelest – na příkaz Brežněva – k tajné schůzce s V. Biľakem 

na Balaton. Jednali zde o situaci a úloze „zdravých sil“ v nadcházejících 

událostech. Zde také P. Šelest opakovaně navrhoval 

Biľakovi, aby představitelé „zdravého jádra“ napsali do Moskvy 

dopis s prosbou o pomoc... 

V přípravě na nadcházející čs. -sovětská jednání se československým 

představitelům dostává významné podpory obyvatelstva. 

V poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ, formulovaném 

spisovatelem P. Kohoutem pod názvem „Socialismus, spojenectví, 

suverenita, svoboda“, podepsaném téměř milionem občanů, 

dává československá veřejnost reformnímu vedení mandát jednat 

v Čierné n. T. v duchu jeho odpovědi na varšavský dopis pětky. 

Tato podpora se projevuje i v utlumení aktivity občanské společnosti 

a sociální demokraté přerušují veškerou aktivitu. Avšak 


výsledek vládní expertizy o vztahu Západu k Československu 

říká: Západ nepodnikne nic na podporu Československa a mezinárodní 

dělnické hnutí a světová demokratická společnost nemá 

možnost zasáhnout efektivně ve prospěch Československa. 

Za této situace bylo československo-sovětské jednání v Čierné 

n. T. zahájeno 29. 7. 1968. Byl to však jakýsi festival monologů, 

zvláště ze sovětské strany, která nebyla ochotna naslouchat seriózní 

argumentaci a obhajobě reformního procesu Dubčekem, 

Smrkovským, Černíkem a dalšími. A navíc, sovětskému vedení, 

vystupujícímu jako dobře sehraný orchestr, se dostalo podpory 

i od představitelů „zdravého jádra“, zvláště V. Biľaka a D. Koldera. 

Přesto však na konci těchto jednání, 1. 8., nebylo ani vítězů, 

ani poražených. Sovětské straně se nepodařilo vrazit dostatečně 

silný klín do čs. reformní lodi a potopit ji. Konkrétním výsledkem 

jednání byla pouze dohoda, že 3. srpna se uskuteční v Bratislavě 

schůzka vedení šesti komunistických a dělnických stran, na níž 

však varšavský dopis nebude předmětem jednání. 

Nutno ještě dodat, že jednání v Čierné probíhalo za velkého 

pohybu vojsk kolem Československa, že však plánované zahájení 

vojenské akce bylo v důsledku jednání v Čierné o několik týdnů 

odloženo. A že také poslední sovětské jednotky ze cvičení „Šumava“ 

odjížděly z Československa až 3. srpna, v den bratislavské schůzky. 

Na bratislavské poradě bylo přijato nic neříkající frázovité 

prohlášení o společném boji proti imperialismu a o internacionální 

jednotě. Byla v něm však zakomponována Brežněvova 

teorie omezené suverenity, o niž později Moskva a pětka opíraly 

právo na intervenci. A navíc, v průběhu této porady odevzdal 

V. Biľak Brežněvovi, prostřednictvím P. Šelesta, takzvaný zvací 

dopis s prosbou o všestrannou pomoc proti kontrarevoluci, včetně 

pomoci vojenské. Pod tímto dopisem byli podepsáni V. Biľak, 

D. Kolder, A. Indra, O. Švestka a A. Kapek. 

Po těchto schůzkách – v Čierné a v Bratislavě – došlo v Československu 

i v Evropě k výraznému uklidnění. A. Dubček ujistil 

obyvatele Československa, že žádné jiné dohody a závazky, kro- 


mě bratislavského prohlášení, zde nebyly přijaty. Zdálo se tudíž, 

že nebezpečí intervence bylo zažehnáno a že Dubčekovo vedení 

bude moci pokračoval v intenzivních přípravách 14. sjezdu KSČ, 

který měl stanovit další postup reformního procesu Pražského 

jara. Svou podporu tomuto procesu dali občané jednoznačně najevo 

mimo jiné další iniciativou, zahájením dobrovolných sbírek 

na Zlatý poklad a Fond republiky. 

Představitelé Bulharska, Polska a NDR – T. Živkov, W. Gomulka 

a W Ulricht však s výsledky bratislavské schůzky nebyli nikterak 

spokojeni. Uspokojila snad jen J. Kádára. A Leonid Brežněv 

nedopřával A. Dubčekovi klidu. Prostřednictvím velvyslance Červoněnka 

a osobně telefonickými rozhovory 9. a 13. srpna naléhal 

na plnění údajných dohod z Čierné. Šlo však ve skutečnosti 

jen o různé jím vyslovené požadavky, např. odstranění některých 

funkcionářů jako byl ministr vnitra Pavel či předseda ÚV Národní 

fronty Fr. Kriegel a další. Dubček však jeho naléhání odmítal 

a odkazoval ho na zasedání ÚV KSČ, které jedině může rozhodovat. 

Součástí nátlaku na reformní vedení byla i oficiální návštěva 

představitelů NDR v čele s W. Ulbrichtem v Karlových Varech 

12. 8. a jejich jednání s čs. vedením. V zápětí letí do Moskvy od Ulbrichta 

alarmující zpráva, že dubčekovci nejsou ochotni plnit žádné 

dohody. V téže době, 12. -15. srpna, došlo v Jaltě ke schůzce 

sovětského vedení – Brežněva, Kosygina a Podgorného s představiteli 

Maďarska, J. Kádárem a K. Erdélyim. A zde také maďarští 

představitelé vyslovili souhlas s protičeskoslovenskou vojenskou 

intervencí. Současně v těchto dnech, 13. -15. srpna, objíždí maršál 

Grečko s doprovodem vojska připravená na Ukrajině, v Polsku 

a NDR a vydává poslední pokyny k připravované intervenci. 

Zatím v poklidném Československu jsou vítány přátelské státní 

návštěvy z Jugoslávie a Rumunska (9. a 17. 8.), maršála Tita 

a N. Ceausesca. A ministr vnitra Josef Pavel ve svých pravidelných 

informacích o vnitropolitické situaci v Československu uvádí: 

„Jinak byl na celém území ČSSR klid a nedošlo k závažnějším událostem 

politického významu.“ 


V té době se však události, které vyústily v tragický 21. srpen, 

daly do urychleného pohybu. Sotva se maršál Grečko vrátil do 

Moskvy, sešlo se 15. srpna politbyro ÚV KSSS, aby jednalo (15. 

-17. 8.) o situaci v Československu. Po souhlasu Maďarska zde 

padlo definitivní rozhodnutí o provedení intervence armádami 

varšavské pětky. Příštího dne – 18. srpna – se v Moskvě scházejí 

její představitelé, aby zde přeochotně schválili plán intervence, 

vypracovaný sovětskou stranou po dohodě s představiteli 

čs.“zdravého jádra“, jakož i další intervenční dokumenty. 

Přípravy a definitivní rozhodnutí o intervenci byly před reformním 

vedením Československa důkladně utajeny. Navíc nikomu 

z vedoucích činitelů se nechtělo věřit, že by se vedení SSSR 

k takovému kroku skutečně odhodlalo. Přesto však – znepokojeno 

různými informacemi o pohybu vojsk kolem Československa 

a propagandistickou kampaní pětky – svolalo předsednictvo ÚV 

KSČ na 17. srpna poradu novinářů. Informovalo je o přípravách 

14. sjezdu a současně nabádalo k rozvaze a umírněnosti. Neboť 

– jak zde řekl Fr. Kriegel: „Čekají nás osudové dny. Visí nad námi 

Damoklův meč.“ 

A. Dubček se však nemohl této porady zúčastnit. Byl totiž pozván 

J. Kádárem do Komárna. Plnil tak žádost L. Brežněva ze 

schůzky v Jaltě. Kádár však nepřesvědčil Dubčeka o nutnosti změny 

politiky, ale ani Dubček nepřesvědčil Kádára. Kádár neprozradil, 

co je proti Československu připraveno. 

A tak zatímco připravená intervenční vojska vyčkávají ve výchozích 

prostorách k zahájení nástupu, v Moskvě i v zemích pětky 

se horečně dokončují poslední vojenskopolitické přípravy. 

A v samotném Československu se aktivizuje probrežněvovská pátá 

kolona. Skupina „zvatelů“ kolem A. Indry, D. Koldera, V. Bi ľaka, 

O. Švestky a A. Kapka připravuje vlastní plán k zahájení intervence: 

získat většinu na zasedání předsednictva ÚV KSČ 20. srpna, 

vnutit mu k projednávání zprávu o vnitropolitické situaci, převzít 

iniciativu k zajištění politické legitimity intervence a zajistit zveřejnění 

prohlášení jménem nového vedení KSČ, vlády a parlamen- 


tu, připraveného v Moskvě. Tento plán byl odevzdán do Moskvy 

prostřednictvím Červoněnka a Brežněv s ním seznámil i představitele 

pětky na schůzce 18. srpna. 

Z „dovolené“ v Bulharsku se 18. srpna urychleně vrátil náměstek 

ministra vnitra plukovník V. Šalgovič, aby jako hlavní agent KGB 

u nás zajistil přistání sovětských výsadků, pacifikoval čs. armádu 

a zajistil internaci vedoucích představitelů. Ke splnění těchto 

úkolů povolává do služby řadu předtím propuštěných pracovníků 

StB. V roli turistů přijíždějí v tyto dny do Československa početné 

skupiny příslušníků KGB i důstojníků sovětské armády v civilu. 

Karel Hoffmann, ředitel Ústřední správy spojů, měl zajistit se svými 

komplici odvysílání již uvedeného prohlášení „zvatelů“. 

Součástí intervenčních příprav byly i dva dopisy od L. Brežněva 

a politbyra ÚV KSSS Dubčekovi a předsednictvu ÚV KSČ ze 

dne 16. -17. srpna, které směřovaly k podpoře plánů „zvatelů“. 

Jejich obsahem byla opakovaná kritika na adresu reformního procesu 

a naléhání na plnění údajných dohod z Čierné a Bratislavy. 

S obsahem dopisu byli „zvatelé“ seznámeni předem, a to velvyslancem 

Červoněnkem. 19. srpna přijel za Biľakem do Bratislavy 

K. Hoffmann, aby ho informoval o souhlasu Moskvy s poskytnutím 

vojenské pomoci. Poté se Biľak pokouší přesvědčit naposled 

Dubčeka o nutnosti změnit reformní politickou linii. Pochopitelně 

neuspěl. 

Hodina „H“ se rychle blížila. Představitelé varšavské pětky 

a jejich diplomaté dostávají během 20. srpna v Moskvě připravené 

dokumenty, zdůvodňující zahájení intervence na požádání čs. 

představitelů. Velvyslanec Červoněnko obdržel depeši ministra 

zahraničních věcí SSSR A. Gromyka s určením pro informaci prezidenta 

L. Svobody a připravený text „Svobodova“ uklidňujícího 

prohlášení k čs. armádě. Zdálo by se, že v Kremlu myslí na všechno. 

A přece... 

20. srpna se po 14. hodině sešlo předsednictvo ÚV KSČ, aby 

projednalo materiály k přípravě mimořádného 14. sjezdu KSČ. 

Kolder a Indra se v duchu svých zvatelských plánů pokusili vnu- 


tit změnu programu a navrhli, aby se nejdříve jednalo o jejich 

materiálu k vnitropolitické situaci. Odmítnutí tohoto návrhu – to 

byl první škrt přes plány „zvatelů“. A tak zasedání dlouho projednávalo 

teze – podklad hlavního sjezdového referátu. Pokud šlo 

o další cíle reformního hnutí, bylo zde mj. uvedeno: „Socialismus 

potřebuje nikoli méně, ale více a reálnějších svobod než kterákoli dřívější 

společnost: svobody slova a projevu, shromažďování, pohybu cestování 

atd. ; více a reálnějších práv člověka; právo na domov, na zaměstnání 

a uplatnění, na vzdělání a příležitost k rozvoji schopností, na sociální 

péči a sociální zabezpečení, na osobní majetek, demokratické zastoupení, 

na hájení svých zájmů i účast v rozhodování – a to pro všechny 

členy společnosti…“ 

Teprve po dvacáté hodině, po předchozí přestávce, se začal 

projednávat kontroverzní materiál Indry a Koldera o vnitropolitické 

situaci. Většina účastníků jej odmítá, neboť příliš připomíná 

názory pětky. Ba, někteří jej označili za zradu a pokus o likvidaci 

výsledků jednání v Čiemé a v Bratislavě. Zatím čas rychle ubíhá, 

aktivita organizátorů intervence i domácí páté kolony se stupňuje: 

plukovník Šalgovič organizuje zajištění výsadku v Ruzyni; ministru 

Dzúrovi zprostředkovává schůzku s generálem Jamščikovem, 

představitelem Spojeného velení vojsk Varšavské smlouvy. Spolu 

s ním přichází i velvyslanec Červoněnko. Informují Dzúra o přípravě 

intervence. Současně byl Dzúr v telefonickém rozhovoru 

s maršálem Grečkem i L. Brežněvem přesvědčován, že k intervenci 

dochází se souhlasem Dubčeka. Pod hrozbou fyzické likvidace byl 

„požádán“, aby čs. armáda nekladla odpor. Poté odjel Červoněnko 

za prezidentem Svobodou, aby ho informoval podle pokynů 

Gromyka. Překvapený Svoboda odpovídá, že intervenci sice nevítá, 

ale že proti sovětským přátelům vystupovat nebude... 

Snad ve stejné chvíli, kdy Červoněnko informuje Svobodu, si 

sovětský velvyslanec v USA A. Dobrynin vyžádá slyšení u prezidenta 

Johnsona. Sdělil mu, že země Varšavské smlouvy poskytly 

Československu vojenskou pomoc proti nebezpečí, hrozícímu 

zvenčí i zevnitř, a to na žádost vlády ČSSR. Toto sdělení se stalo 


předmětem okamžitého jednání dvou mimořádných schůzí Rady 

národní bezpečnosti USA... 

Mezitím se na Prahu snáší noc, lidé se vracejí z práce či zábavy 

domů, nebo vypínají televizory, na nichž sledovali poetický film 

„Řeka čaruje“ a Zelený magazín, a většina – nic netušíc – se ukládá 

ke spánku. Do spánku jim však začínají hučet těžká letadla. 

A v daleké Moskvě, v budově generálního štábu ministerstva obrany 

SSSR, vydává maršál Grečko, v přítomnosti Brežněva, příkaz 

k okamžitému zahájení operace „Dunaj“. 

Krátce po 23. hodině 20. srpna 1968 se do nitra Československa 

začala valit ze všech stran – z NDR, Polska, Maďarska a západní 

Ukrajiny – záplava tankových, motostřeleckých a výsadkových 

divizí a pluků sovětských, polských, německých, maďarských 

i bulharských. Jejich nástup a celá operace byly podporovány 

několika leteckými armádami sovětskými a menšími jednotkami 

polskými a maďarskými. Podle náčelníka generálního štábu 

čs. armády, generála Rusova, ve zprávě čs. parlamentu, těžkou 

bojovou techniku těchto vojsk v počtu asi 28 divizí představovalo 

na 6 300 tanků, 2 000 děl, 500 bojových a 250 dopravních letadel 

a nezjištěný počet raketové techniky, V noci z 20. na 21. srpna 

a v ranních hodinách 21. srpna v Liberci, v Košicích, v Bratislavě 

a hlavně v Praze padly první výstřely interventů i první mrtví 

a ranění občané Československa. 

Když se 20. srpna, krátce po 23. hodině, vrátil v průběhu jednání 

předsednictva ÚV KSČ O. Černík od telefonu se zprávou 

ministra Dzúra o zahájení intervence, většina účastníků jednání 

byla šokována. Záhy však převládlo střízlivé uvažování a Dubček 

navrhl zaujmout stanovisko k intervenci. Když jej tajemníci 

Zd. Mlynář, V. Slavík a Č. Císař zformulovali, nastala zdlouhavá 

diskuse.“Zvatelé“ Biľak, Kolder, Švestka a další – se snažili 

diskusi záměrně protahovat v očekávání, že mezitím se v budově 

ÚV KSČ objeví jednotky interventů. Jejich plány však nevyšly 

a většina členů předsednictva prohlášeni schválila v poměru 7:4. 

Pro hlasovali: Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel, Špaček, Pil- 


ler a Barbírek. Proti: Biľak, Kolder, Švestka a Rigo. V prohlášení 

„Všemu lidu Československé republiky“, vyzývajícím k zachování 

klidu a nekladení ozbrojeného odporu, se dále říká: „Předsednictvo 

ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen základním zásadám 

vztahů mezi socialistickými státy, ale i za popření základních norem 

mezinárodního práva.“ 

V následujících hodinách a dnech, po jeho zveřejnění rozhlasem 

i v tisku, sehrálo toto prohlášení nesmírně významnou roli. Jednak 

odhalilo před celým světem lživost tvrzení Moskvy o poskytnutí 

„internacionální pomoci“ na žádost čs. vedení. A také v tom, že 

rozhodujícím způsobem ovlivnilo vznik a charakter mohutného 

neozbrojeného, protiintervenčního a proreformního hnutí odporu 

československého lidu. 

Plány „zvatelů“ a Moskvy na zajištění politické legitimity intervence 

se začaly hroutit od prvních vteřin intervence. Nepodařilo 

se jim získat většinu v předsednictvu, nepodařilo se jim zveřejnit 

připravené „zvatelské prohlášení“ ani v rozhlase, ani v Rudém 

právu, ba ani prostřednictvím ČTK. Prohlášení předsednictva, 

šířené stoupenci reformního hnutí rozhlasem i tiskem, bylo oficiálně 

akceptováno československou vládou i parlamentem a drtivou 

většinou lidu Československa. Ukázalo se také velice prozíravé 

rozhodnutí svolat pro případ ochromení činnosti ÚV KSČ poradu 

delegátů 14. sjezdu KSČ, jakož i okamžité svolání parlamentu 

a vlády. 

Se začínajícím rozbřeskem 21. srpna intervenční jednotky, vysazované 

na ruzyňském letišti, začaly obsazovat centrální úřady 

a instituce. Budovu generálního štábu čs. armády, ministerstva 

vnitra, předsednictva vlády, Hrad a také budovu ÚV KSČ. 

Reformní členové předsednictva zde byli fakticky internováni, 

zatímco skupina „zvatelů“ se uchýlila pod ochranná křídla sovětského 

velvyslanectví. Během dopoledne pak sovětskými orgány 

KGB, za asistence Šalgovičových mužů z StB, byli zatčeni jménem 

jakési neexistující „revoluční dělnicko-rolnické vlády A. Indry“ 

– A. Dubček, J. Smrkovský, J. Špaček, a F. Kriegel. Později 


také O. Černík a B. Šimon, vedoucí tajemník MV KSČ v Praze. 

V pozdějších večerních hodinách je pak letecky dopravili kamsi 

k Užhorodu do internace. 

V ranních hodinách 21. srpna došlo u budovy Čs. rozhlasu 

v Praze k nejkrvavějšímu střetnutí mezi jeho obránci a jednotkou 

interventů. Intervenční velení, v jehož čele stál generál Pavlovskij, 

se domnívalo, že obsazením rozhlasu se podaří umlčet 

stoupence a obránce reformního hnutí i jeho vedení. Záhy však 

pochopili, že i když se jim podařilo budovu Čs. rozhlasu v Praze 

a také další rozhlasová studia v krajích obsadit, pracovníky Čs. 

rozhlasu a stoupence Pražského jara se jim umlčet nepodařilo. 

Neboť okamžitě vznikala v Československu rozsáhlá síť náhradních 

rozhlasových stanic a studií, ať již z iniciativy jednotlivců, 

nebo zpravidla za podpory a pod ochranou místních stranických 

a státních orgánů. Když se např. Čs. rozhlas v Praze po jeho obsazení 

na krátkou dobu odmlčel, netrvalo dlouho a jeho pracovníci 

začali vysílat z náhradního studia v karlínských kasárnách, 

instalovaného za podpory příslušníků čs. armády a funkcionářů 

Městského výboru KSČ. 

Bez nadsázky je možné říci, že i v podmínkách okupace, kdy 

ostatní spoje byly přerušeny nebo silně omezeny, se rozhlas stal 

základním registrujícím a současně i „řídícím“ a usměrňujícím centrem 

veškerého dění nejen v Praze, ale i v celé zemi, a to v duchu 

pokynů a směrnic legálních stranických i státních orgánů Československa. 

Rozhlas nepřetržitě informoval národy Československa 

o protiintervenčních stanoviscích vedoucích stranických, státních 

i společenských orgánů a organizací. A také obráceně, jeho 

prostřednictvím se lidé dovídali o protiintervenčním stanovisku 

nejrůznějších stranických, státních, společenských orgánů, organizací, 

institucí, kolektivů pracujících i významných jednotlivců, 

vyjadřovaných v tisících rezolucí, dopisů a prohlášení. Varoval 

před zrádci a provokatéry, před zatýkáním... 

Obdobnou roli sehrál i tisk, který nepřestal vycházet ani po 

obsazení redakcí. Československé sdělovací prostředky informo- 


valy národy Československa i celý svět o skutečné situaci, stanoviscích 

československého vedení a usměrňovaly protiintervenční 

hnutí odporu. 

Živé barikády před postupujícími jednotkami interventů, odmítání 

jim jakékoli pomoci, likvidace či záměna silničních ukazatelů 

a uličních označení; tisíce plakátů a hesel na zdích domů, na výlohách 

a všude. kde bylo kousek volného místa; desítky, ba stovky 

protestních rezolucí a dopisů, adresovaných intervenčním orgánům; 

diskuse s vojáky... Takové a mnoho jiných forem protestu 

obsahovalo celonárodní hnutí odporu. Jedna ukázka z hesel proti 

intervenci za všechny: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil a tvoje 

ideje na věky zazdil.“ 

Vojáci intervenčních armád, zpracovaní oficiální propagandou, 

přicházeli do Československa s představou, že je zde budou očekávat 

po zuby ozbrojené kontrarevoluční bandy. Či dokonce tankové 

jednotky americké či západoněmecké. Očekávali snad uvítání 

a vděčnost za svou internacionální pomoc. Místo toho však 

k jejich překvapení se jim dostalo důkazů, že nejsou vítáni, že jsou 

okupanty. 

Nedílnou součástí celonárodního hnutí odporu byla i československá 

armáda. První rozkaz ministra Dzúra o poskytování 

pomoci intervenčním jednotkám byl v zásadě odmítán. Když 

se Dzúr seznámil se skutečným stanoviskem předsednictva ÚV 

KSČ, požadavek generála Pavlovského o obsazení Čs. rozhlasu 

jednotkami čs. armády kategoricky odmítl. První pokusy interventů 

o odzbrojování jednotek čs. armády byly v zásadě odmítány. 

Po telefonickém rozhovoru Dzúra s maršálem Grečkem a Brežněvem 

– po argumentaci Dzúra, že v případě dalších pokusů nemůže 

zaručit „klid zbraní“, bylo od nich upuštěno. Československá 

armáda dala hnutí odporu k dispozici desítky radiostanic a další 

desítky jich používaly jednotky armády ve vlastní protiintervenční 

„režii“. Stovky protiintervenčních rezolucí a další aktivity jednoznačně 

potvrdily, že čs. armáda je nedílnou součástí československé 

proreformní společnosti. 


Jestliže reformní proces Pražského jara si získal sympatie široké 

evropské i světové demokratické veřejnosti, pak nynější intervence, 

odhalená jako sprostá agrese, vyvolala v celém světě vlnu 

nesouhlasu, rozhořčení a odporu. Ale také jednoznačnou podporu 

požadavků lidu Československa a jeho ústavních orgánů 

za okamžitý odchod intervenčních vojsk, za bezpodmínečné 

uznání principu suverenity, za umožnění řádného výkonu funkce 

demokraticky zvolených stranických a státních orgánů, za propuštění 

zatčených představitelů. Na obranu Československa a proti 

intervenci se postavila nejen řada komunistických a dělnických 

stran, ale i řada představitelů různých zemí. Dánská vláda pověřila 

svého stálého zástupce v OSN, aby neprodleně požádal o okamžité 

svolání Rady bezpečnosti k projednání situace v Československu. 

V průběhu jejího jednání v noci z 21. na 22. srpna většina delegátů 

pak proti hlasům zástupců SSSR a Maďarska zásah v Československu 

odsoudila jako agresi a hrubé porušování mezinárodního 

práva. Kromě toho v různých evropských městech 

došlo k řadě protestních demonstrací proti intervenci a na podporu 

Československa. Stejně tak se na podporu Československa 

vyslovila řada světových osobností jako Luis Aragon, Bertrand 

Russel, Jean-Paul Sartre a další, jakož i řada společenských, politických 

a kulturních organizací. Avšak kromě této morální podpory 

se Československu žádné efektivní pomoci ze strany západních 

demokracií nedostalo. Když se po informaci velvyslance 

Dobrynina prezidentu Johnsonovi o poskytnutí „internacionální 

pomoci“ Československu sešla Rada národní bezpečnosti USA, 

aby projednala situaci, její závěrečné stanovisko velice přesně vyjádřil 

viceprezident H. Humprey: „Je třeba postupovat opatrně. Češi 

zasáhli srdce komunistické revoluce. Vše, co můžeme dělat, je bručet a vést 

rozhovory.“ 

V průběhu 21. srpna pokračovala intervenční vojska v obsazování 

dalších měst a míst, zvláště vojenských prostorů, letišť, úřadů, 

ústavů, institucí, sekretariátů, rozhlasových stanic, redakcí deníků 

atd. Přibývalo mrtvých a raněných. Úměrně tomu narůstal 


i odpor lidu proti interventům, volání po jejich okamžitém odchodu, 

po propuštění zatčených představitelů, odpor proti zrádcům 

a kolaborantům. Vláda a parlament vydávaly protiintervenční 

prohlášení a protestní nóty vůdcům intervenujících zemí. 

Městský výbor KSČ v Praze vyvíjel všemožnou iniciativu ke 

svolaní porady delegátů 14. sjezdu KSČ.“Zvatelé“ Indra, Kolder 

a Biľak, kteří se uchýlili na sovětské velvyslanectví, byli nuceni 

vyslechnout výtku v telefonickém rozhovoru s Brežněvem, jak je 

to možné, že „marxisticko-leninské síly dopustily, aby kontrarevoluční 

síly mohly nabýt vrchu“. V dalším telefonickém rozhovoru 

s prezidentem Svobodou se Brežněv snažil upravit „zvatelům“ cestu 

pro jednání s ním, aby zachránil hroutící se plány na zajištění 

politické legitimity intervence. Svoboda údajně vyčetl Brežněvovi, 

že on jako vrchní velitel čs. armády nebyl o „vstupu“ předem 

informován a protestoval proti obsazení Hradu. Na jeho sdělení, 

že se v Praze střílí a jsou již oběti, Brežněv prohlásil, že k tomu 

příkaz nedal, že udělá opatření, aby k tomu nedocházelo, budeli 

ale čs. armáda klást odpor, dojde skutečně k boji. V dalším 

rozhovoru však našel Brežněv u Svobody značné pochopení pro 

své důvody o nutnosti intervence: „My vám plně věříme, je však třeba 

udělat vše, aby nedošlo ke krveprolití, najít způsoby, jak v rámci zákonů 

všechno obnovit a nastolit družbu.“ 

K jednoznačnému odmítnutí opodstatněnosti intervence se 

však Svoboda „nepromyslel“. Když za ním v odpoledních hodinách 

přišla skupina Biľak, Kolder, Indra a Lenárt s návrhem 

na ustavení dělnicko-rolnické vlády, neboť prý dosavadní vláda 

nefunguje, rozpačitý Svoboda je odkázal na příští den. V té době 

totiž byla už u něho ohlášena delegace legální československé vlády, 

aby ho informovala o situaci. Ale Svoboda tuto delegaci – ani 

na přímý dotaz – neinformoval s jakým návrhem za ním ta povedená 

čtveřice přijela.“Zvatelé“ neuspěli ani na večerním zasedání 

třetiny členů ÚV KSČ v hotelu Praha. Reformisté odmítli návrhy 

na uznání okupační reality a prosadili svolání delegátů 14. sjezdu. 

Byla zde přijata dohoda o vyslání delegace k intervenčnímu 


velení a také kompromisní rezoluce. Ta však byla všemi krajskými 

výbory KSČ odmítnuta. 

22. srpen byl klíčovým dnem srpnových událostí. 

V ranních hodinách toho dne sdělil generál Pavlovský ministru 

Dzúrovi, že intervenční vojska zaujala předpokládaná postavení 

a dovoluje jeho velení volný pohyb. Vzápětí odjíždí Dzúr 

na Hrad a účastní se jednání Pavlovského a Červoněnka se Svobodou. 

Na všechny své stížnosti však dostával Svoboda vyhýbavé 

odpovědi. A jeho žádost, aby se mohl projet Prahou a poznat 

situaci na vlastní oči, byla zamítnuta se zdůvodněním: „Jistě, soudruhu 

prezidente, pochopíte, že soudruzi mají obavu o vaši bezpečnost 

jako prezidenta republiky, a my jsme z Moskvy ještě nedostali pokyny 

k tomu, abyste mohl vyjet z Hradu.“ Místo vyjížďky po Praze musel 

vyslechnout opakovaná zdůvodnění nutnosti intervence i žádost 

Červoněnka, aby promluvil k obyvatelstvu a uklidnil situaci. Snad 

v té chvíli pochopil, že s ním zacházejí jako se šachovou figurkou, 

a současně v něm zesílilo přesvědčení, že o skutečné situaci v Československu 

je Brežněv mylně informován. 

V průběhu těchto jednání se z budovy ÚV KSČ přesunula 

na sovětské velvyslanectví zbylá probrežněvovská skupina členů 

předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. A zde pod taktovkou 

a nátlakem Červoněnka, za jeho přítomnosti i bez něj, byl podniknut 

další pokus o vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické 

vlády. Byl to V. Biľak, kdo navrhl, aby pro případ, že se nepodaří 

kontakt s Dubčekem a Černíkem, byla okamžitě ustavena „dočasná 

revoluční vláda... pod vedením A. Indry“. Žádost o kontakt 

s Dubčekem a Černíkem, resp. s Brežněvem, odbyl Červoněnko 

sdělením, že spojení s Brežněvem není možné, a naléhal, že i za této 

situace je nutné přijmout rozhodnutí, neboť Moskva na tomto 

řešení trvá. Ale mezitím, než se domluvili na alternativách tohoto 

řešení s tím, aby je předložili prezidentu Svobodovi, na opačném 

konci Prahy došlo k události, která do dalšího vývoje vnesla podstatné 

korektury. 


V dopoledních hodinách se ve Vysočanech v budově ČKD sešli 

delegáti 14. sjezdu k poradě. Po informaci, že skupina konzervativců 

jedná na velvyslanectví o ustavení kolaborantské vlády, se 

porada rozhodla prohlásit za mimořádný sjezd KSČ. Z bezpečnostních 

důvodů a pro krátkost času jednal jen o nejdůležitějších 

otázkách. Zvolil nový ÚV KSČ včetně všech zatčených členů 

dosavadního předsednictva. Přijal řadu dokumentů: „Prohlášení 

mimořádného 14. sjezdu KSČ“; „Výzvu delegátů... komunistickým 

stranám celého světa“; „Provolání ke slovenským komunistům 

a slovenskému národu“. Jednáním a rozhodnutím tohoto 

sjezdu, který se přihlásil k reformní politice Dubčekova vedení, 

ztratil starý ÚV KSČ mandát a s ním i skupina „zvatelů“. Tento 

sjezd a jeho závěry získaly plnou podporu permanentně zasedajícího 

parlamentu i vlády. Československé sdělovací prostředky 

jednoznačně potvrdily i podporu drtivé většiny čs. společnosti, 

včetně čs. armády, i požadavky okamžitého odchodu okupantů 

a osvobození zatčených. 

Za této situace prezident Svoboda návrhy na ustavení univerzální, 

stranicko-státní, revoluční dělnicko-rolnické vlády – především 

z obavy před hněvem lidu – odmítl. A rozhodl se odjet 

do Moskvy, jednat s Brežněvem, přivézt domů internované členy 

předsednictva, ovšem s tím, že Dubček a Černík po návratu provedou 

sebekritiku a z funkcí odstoupí. Rozhodnutím Svobody odjet 

do Moskvy k jednání ve chvíli, kdy veškeré úsilí Moskvy a „zvatelů“ o politické 

zajištění vojensky úspěšné intervence totálně selhalo, bylo fakticky 

umožněno Brežněvovi nalézt východisko z kritické situace politického 

patu. Rozhodnutím prezidenta Svobody odjet do Moskvy k jednání 

s Brežněvem, a to bez souhlasu či doporučení parlamentu, 

byla zahájena závěrečná fáze srpnového dramatu 1968, probíhající 

zcela v režii Kremlu. 

Do historie vešla pod označením „moskevská jednání“. 

Spolu s prezidentem odlétali do Moskvy v ranních hodinách 23. 

srpna v letadle okupantů členové osobního doprovodu, ministři 

Dzúr a Kučera, místopředseda vlády G, Husák, ale také nikoho 


již nezastupující členové starého předsednictva ÚV KSČ J. Piller 

a dva „zvatelé“ – Biľak a Indra. Od čs. vlády a parlamentu nedostal 

Svoboda, resp. tato „delegace“, jiný mandát či doporučení, 

než vyslovit protest proti intervenci, žádat odchod vojsk a náhradu 

škody, propuštění zatčených a jejich návrat do funkcí. Součástí 

kremelské režie bylo i doslova pompézní přijetí Svobody v ulicích 

Moskvy a jeho doprovod Brežněvem do Kremlu, kde byla „delegace“ 

ubytována. 

Zatím však Dubčekovi jeho věznitelé nasadili černé brýle a odvedli 

ho na stranický sekretariát v Užhorodu, kde mu v telefonickém 

rozhovoru N. Podgorný navrhl jednání v Moskvě. Dubček 

souhlasil s podmínkou, že se jednání zúčastní všichni zatčení. 

Spolu s Černíkem pak byli přivezeni do Moskvy, aniž mohli spolu 

mluvit. V Kremlu byl pak Dubček okamžitě postaven před kremelskou 

čtyřku: Brežněva, Podgorného, Kosygina a Voronova. 

Dubček však statečně odolával licoměrným argumentům Brežněva 

a ostatních i požadavkům na neuznání legality 14. sjezdu. 

Odmítal přijímat jakékoliv rozhodnutí bez účasti ostatních. Neváhal 

označit neodůvodnitelnou intervenci za největší politickou 

chybu a tragédii nejen pro ČSSR, ale i pro SSSR a celé mezinárodní 

dělnické hnutí. 

Celý další průběh tzv. československo-sovětských jednání předznamenalo 

důvěrné jednání Svobody s Brežněvem. Autentický 

záznam z tohoto jednání dokazuje, že Svoboda až příliš akceptoval 

názory a požadavky Brežněva. Že jeho návrh uvolnit Dubčeka 

a Černíka z vězení a vrátit je do funkcí s následnou sebekritikou 

a odvoláním byl jenom jakýsi taktický manévr: „Aby nebylo důvodu 

říkat, že je to váš rozkaz, že jsme zradili národ a podřídili se vám. S takovou 

taktikou, jakou předpokládám, dosáhneme dobrých výsledků. Pak 

můžeme udělat, co vy chcete.“Požádal také, aby mohl zůstat na svém 

místě prezidenta, neboť by prý mohl ještě „udělat mnoho ke zlepšení 

našich vztahů a udělal bych vše, jestli to bude možné“. 

V následujícím prvním oficiálním jednání se Svobodovou „delegací“, 

po dlouhém monologu výtek Brežněva a dalších na adresu 


eformního procesu, vyslovil Brežněv podmíněný souhlas s návrhem 

návratu zatčených do jejich funkcí. Vedle řady různých podmínek 

zvlášť kategoricky požadoval anulování mimořádného 

14. sjezdu KSČ. V opačném případě prý hrozí občanská válka. 

A Kosygin tuto výhrůžku precizoval: „Jsou dvě alternativy: buď válka, 

nebo dohoda.“ 

Popsat veškeré peripetie, složitost, podmínky a charakter čs. 

-sovětských jednání v Moskvě ve dnech 23. -26. srpna 1968 je nad 

možnosti a vymezený rozsah této kapitoly. Proto se zde omezím 

jen na tezovité zachycení základních skutečností jejich průběhu 

a výsledků. (Podrobnější rozbor těchto jednání je obsažen v knize 

autora Rekviem za Pražské jaro, vyd. nakl. Tempo, Třebíč 1998.) 

24. srpna byli do Moskvy dopraveni i další uvěznění reformisté, 

Smrkovský, Šimon, Špaček a Kriegel. V rozhovorech s Brežněvem, 

Podgorným a Kosyginem byli podrobeni obdobnému nátlaku 

jako Dubček. O několik hodin později byli do Moskvy dopraveni 

i další členové starého předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. 

V nesourodé čs.“delegaci“ měla tudíž většinu probrežněvovská 

skupina. Další, v podstatě kuloárová či skupinová jednání probíhala 

pod obrovským mocensko-politickým tlakem monolitního 

Brežněvova vedení. Pod neustálou hrozbou krveprolití v Československu, 

kde v důsledku nejistoty hrozila stoupající nervozita 

na obou stranách výbuchem. A také pod hrozbou nenávratna pro 

reformní představitele. Alexandr Dubček se do poslední chvíle 

odmítal jednání zúčastnit a František Kriegel nebyl sovětskou 

stranou k jednání vůbec připuštěn a zůstal i v Moskvě v internaci. 

Zato Vasil Biľak se pohyboval v kremelských kuloárech jako 

ryba ve vodě a spolu s prezidentem Svobodou tvořili jakousi nátlakovou 

skupinu k prosazení sovětských požadavků. 

Souběžně s čs. -sovětským jednáním probíhalo stejně ve dnech 

24. -27. srpna v Moskvě i jednání představitelů pětky k řešení situace 

v Československu. Sovětští představitelé zde informovali 

o průběhu čs. -sovětského jednání a současně vyslechli rady, jak 

postupovat v dalším jednání. A ze strany Ulbrichta, Gomulky 


i Živkova padaly návrhy na potlačení čs. kontrarevoluce silou či 

na zavedení vojenského okupačního režimu se všemi důsledky. 

Za této situace, po odmítnutí čs. návrhu vycházejícího z odpovědi 

na varšavský dopis pětky, byl sovětskou stranou vnucen 

vlastní návrh. Alternativou jeho nepřijetí byla přímá hrozba okupační 

správou, občanskou válkou a krveprolitím. Reformistům 

v čs.“delegaci“ se alespoň podařilo z návrhu vyškrtnout tvrzení 

o kontrarevoluční situaci a schválení intervence a vsunout formulace 

fakticky uznávající platnost Akčního programu. To dávalo 

jistou možnost pokračovat v reformním procesu. Prvního a zároveň 

posledního jednání kompletních „delegací“ před podpisem 

moskevského protokolu 26. srpna se pod nátlakem svých druhů 

– reformistů – a z obavy před možným krveprolitím doma zúčastnil 

i A. Dubček. Ale než protokol podepsal, pronesl statečnou 

odbojnou řeč, která vyvolala zuřivý nesouhlas Brežněva a dlouhé 

přerušení celého jednání. Brežněv však chtěl mít pod protokolem 

i podpis F. Kriegla. Když ho ale v poslední chvíli přivedli z internace, 

Kriegel podpis odmítl. 

V ranních hodinách 27. srpna se celá čs.“delegace“ vrátila do 

Prahy. Jediný exemplář moskevského protokolu v ruském jazyce 

přivezl L. Svoboda. Snad teprve po jeho překladu, na nějž 

netrpělivě čekal s ustaranou tváří, si uvědomil, o co se to vlastně 

zasloužil. Že jeho patnáct bodů, obsahujících výčet, co všechno 

musí či nesmí reformní vedení udělat, koho musí a koho naopak 

nesmí odstranit z nynějších funkcí, za jakých podmínek odejdou 

intervenční vojska, atd. (protokol o rozhovorech delegací 

SSSR a ČSSR nalezne čtenář rovněž v již citované knize Rekviem 

za Pražské jaro, s. 228 n.), že to vše představuje nejhrubší diktát 

mocného Kremlu, uvázaný jako žernov na krk reformnímu hnutí 

a jeho vedení. 


III. 

ZÁPAS O POJETí „NORMALIZACE“ 

(srpen 1968 - srpen 1969) 

Po návratu z Moskvy 

Když. se nesourodá československá „delegace“ vrátila po podpisu 

hanebného a potupného Moskevského protokolu do Prahy, počáteční 

nadšení nad jejím návratem záhy vystřídaly rozpaky i množící 

se protesty. Vyvolalo je nic neříkající komuniké, neslaný, nemastný 

projev prezidenta a hlavně utajení obsahu protokolu před veřejností, 

vynucené Kremlem. Avšak po silně emotivním projevu Dubčeka 

a věcném projevu Smrkovského byla důvěra a podpora reformistů 

obnovena, ba dokonce dosáhla svého vrcholu. Neboť A. Dubček 

a jeho nejbližší, zvláště J. Smrkovský, dali jednoznačně najevo, že 

i v omezujících a svazujících podmínkách protokolu a v přítomnosti 

okupačních vojsk jsou odhodláni pokračovat v uskutečňování 

reformního programu. I když ve skromnějším rozsahu a pozvolněji. 

Vedle toho vůle a zájem většiny obyvatel na realizaci reformního 

programu byly po intervenci doplněny o další motiv. O zápas 

o obnovení národní svobody a státní suverenity. 

V zápětí po návratu z Moskvy se G. Husák zúčastnil mimořádného 

14. sjezdu KSS. V souladu s Moskevským protokolem 

odvolal platnost 14. mimořádného sjezdu KSČ, ale toto odvolání 

zdůvodnil neúčastí slovenských delegátů a nedemokratickým 

postupem při volbě slovenských členů ÚV KSČ, což bylo v rozporu 

se skutečností. Ve funkci prvního tajemníka ÚV KSS vystřídal 

zprofanovaného V. Biľaka. Ve svém vystoupení Husák proklamoval 

věrnost ideálům Pražského jara a osobně A. Dubčekovi: 

„Všechno to pozitivní, co bylo v uplynulých měsících, co se od lednového 

pléna tohoto roku, přes ostatní pléna ÚV KSČ a náš Akční program 


Z dopisu velvyslance B. Chňoupka G. Husákovi. První strana záznamu rozhovoru 

s tajemníkem ÚV KSS K. F. Katuševom a jeho návodu, jak má být formulovaný 

normalizační dokument Husákova vedení, Poučení s krizové situace…

k nám, do naší společnosti, do našich rozumů dostalo, to všechno chceme 

uchovat, chceme to prohlubovat a chceme to znovu do naší společnosti 

prosazovat… Já stojím plně za Dubčekovou koncepcí, byl jsem při 

její tvorbě, já ho budu plně podporovat, buďto s ním budu stát, nebo 

odejdu…“ 

Úvahy, plány a rozhodnutí reformní části čs. vedení k pokračování 

reformního procesu vycházely z několika základních 

předpokladů. Především z přesvědčení, či alespoň očekávání, že 

základní podmínkou protokolem požadované normalizace politické 

situace v Československu bude postupný, avšak poměrně 

rychlý odchod intervenčních vojsk. V tomto duchu vyzněly i první 

projevy prezidenta, Dubčeka, Smrkovského a Černíka po návratu 

z Moskvy, usnesení Národního shromáždění z 28. srpna a také 

rozhovory Dubčeka a Smrkovského se sovětským zplnomocněncem 

V. Kuzněcovem v průběhu září 1968. 

Další klíčovou podmínkou bylo důsledné plnění podmínek 

protokolu. Nejchoulostivějším problémem přitom bylo splnění 

požadavku Moskvy na anulování závěrů 14. mimořádného sjezdu 

KSČ. Avšak po dohodě Dubčeka s představiteli tohoto sjezdu se 

tento problém podařilo vyřešit s pravou českou vynalézavostí: 

do starého ÚV KSČ bylo kooptováno osmdesát členů vysočanského 

vedení. Stalo se tak na schůzi ÚV KSČ 31. srpna. Tím byl zároveň 

do značné míry eliminován další požadavek Moskvy, uvolnit 

z funkcí řadu reformních představitelů: ministra vnitra J. Pavla, 

ministra zahraničních věcí J. Hájka, ředitele ČST J. Pelikána, ředitele 

Čs. rozhlasu Zd. Hejzlara, předsedu Národní fronty F. Kriegla 

a místopředsedu vlády O. Šika. Toto řešení se také stalo předmětem 

tvrdé kritiky Brežněva v telefonickém rozhovoru s Dubčekem 

již v průběhu zasedání ÚV. Dubček však toto řešení obhájil: 

„Když v tomto okamžiku navrhnu změnu, každý by věděl, že jste 

to nařídil vy. Vědí, že mne voláte.“ S velkou nelibostí byl Brežněv 

nucen vzít toto řešení na vědomí. 

Mezi klíčové body protokolu patřil požadavek Kremlu usměrnit 

řízení hromadných sdělovacích prostředků podle představ 


Brežněva. Černíkova vláda přijala proto řadu opatření včetně 

zřízení Vládního výboru pro tisk a informace v čele s místopředsedou 

vlády P. Colotkou. Toto opatření, do jisté míry obnovující 

předběžnou cenzuru, však v žádném případě neznamenalo návrat 

do předlednové situace. Šlo totiž o to nepublikovat nic, co by 

mohlo vyznívat jako kritika Sovětského svazu, útoky proti socialismu 

či vedoucí úloze KSČ. Že ještě nešlo o návrat před leden 

1968, stačí k pochopení nejen zběžný pohled do posrpnového tisku, 

ale i skutečnost, že stížnosti sovětských generálů Pavlovského 

a Ogarkova, či dalších sovětských představitelů na čs. hromadné 

sdělovací prostředky, adresované Dubčekovi a Černíkovi, byly 

na denním pořádku jednání Operativní skupiny vlády pro řešení 

problémů, spojených s normalizací politické situace a přítomností 

intervenčních vojsk. 

Prvním a základním předpokladem, podmínkou pro zahájení 

skutečné normalizace života v okupovaném Československu, bylo 

stažení intervenčních vojsk z měst a vesnic, uvolnění obsazených 

budov, centrálních i regionálních úřadů, ústavů, redakcí, sekretariátů, 

spojovacích uzlů, rozhlasu, atd., atd. K řešení tohoto úkolu 

– podle pátého bodu protokolu – byla již 28. srpna usnesením čs. 

vlády vytvořena uvedená Operativní skupina vlády v čele s místopředsedou 

vlády Fr. Hamouzem. Jejím protějškem ze sovětské 

strany byla skupina generálů vedená náměstkem ministra obrany 

SSSR maršála Grečka, generálem Ogarkovem. A protože se jednalo 

převážně o vojenskou problematiku, byla v rámci československé 

Operativní skupiny vlády vytvořena ještě vojenská podskupina, 

vedená náměstkem ministra národní obrany gen. Muchou. 

Základním úkolem Operativní skupiny vlády (dále OSV) i její 

vojenské podskupiny bylo vytvořit podmínky pro co nejrychlejší 

odchod intervenčních vojsk z Československa. Ale již první jednání 

OSV se skupinou generála Ogarkova ukázalo, že to bude sovětská 

strana, která bude diktovat podmínky. Velice jednoznačně to 

dal najevo gen. Ogarkov v rozhovoru s ministrem gen. Dzúrem, 

když mu vyčetI, že situace v zemi se nemění, že např. v Praze 


zůstává mnoho hesel. urážejících důstojnost sovětských lidí, že 

Čs. rozhlas pokračuje ve vysílání proti SSSR, atd., a prohlásil: 

„Z těchto důvodů v současné situaci nelze vést jednání… o vyvedení 

vojsk… z měst a vesnic a předání spojení, rozhlasu, televize a jiných 

objektů, ale naopak můžeme mluvit o dalším zesílení těchto vojsk. Jedině 

po přijetí opatření k odstranění všech těchto nenormálností ke splnění 

podmínek komuniké bude možno přistoupit k řešení požadovaných 

otázek.“ 

Uvedený příklad – jako jeden z mnoha – dokazuje, že již první 

kontakty čs. představitelů se sovětskými po návratu z Moskvy, 

při jednání o problémech a podobě normalizace situace v Československu, 

zřetelně naznačily, že představy čs. vedení a představy 

Moskvy na způsob a pojetí normalizace se diametrálně rozcházejí. 

Především v tom základním. Jestliže čs. vedení vycházelo 

z předpokladu, že základní podmínkou normalizace je odchod 

intervenčních vojsk, pak pro Brežněva a jeho vedení základní podmínkou 

odchodu intervenčních vojsk byla normalizace politické 

situace v Československu podle jejich představ. A jestliže již před 

srpnem Kreml a jeho satelité dokázali vyvinout na reformní vedení 

obrovský mocenskopolitický tlak, včetně hrozby intervencí, pak 

nyní – po srpnu 1968 – měli k dispozici k prosazení svého pojetí 

normalizace ještě jeden nepřehlédnutelný argument a nástroj: 

téměř půlmilionovou intervenční armádu v Československu. 

Kritikové reformního vedení a jeho posrpnové politiky na tuto 

skutečnost často zapomínají nebo ji bagatelizují. 

V úvodním odstavci pátého bodu Moskevského protokolu je 

sice uvedeno, že „obě delegace posoudily otázky spojené s přítomností 

vojsk pěti socialistických zemí na území ČSSR a dohodly se 

na tom, že tato vojska a jiné orgány spojeneckých zemí se nebudou 

vměšovat do vnitřních záležitostí ČSSR“, avšak ve skutečnosti 

vedení L. Brežněva se při prosazování svého pojetí normalizace 

spoléhalo – vedle různých speciálních propagandistických skupin, 

aparátů velvyslanectví, zvláštních zmocněnců, zpravodajské 

a informační sítě i na různé individuální a oficiální schůzky s čs. 


vedením – na přítomnost a všestrannou aktivitu intervenčních 

armád. A základem jejich aktivity bylo především neustálé a zcela 

programové vměšování se do vnitřních záležitostí Československa, 

a to na všech úrovních a všemi možnými způsoby. Rozsáhlá 

zpráva Generální prokuratury ČSSR, zpracovaná na žádost Dubčeka, 

přináší o tom více než dostatek důkazů. 

Snad nejmarkantnějším a nejzjevnějším důkazem toho bylo vydávání 

a rozšiřování, či dokonce vnucování časopisu intervenčního 

velení „Zprávy“, vysílání stanice „Vltava“ z prostoru Drážďan, 

vysílání polských a sovětských stanic, jakož i masové rozšiřování 

různých sovětských tiskovin, jako např. tzv. bílá kniha K událostem 

v Československu. Zkrátka, představitelé intervenčních jednotek, 

stejně jako představitelé SSSR, si osobovali právo rozhodovat 

o tom, co je a co není v zájmu socialismu v Československu, kdo je 

a kdo není socialista, co se musí či naopak co se nesmí dělat, vynucovat 

si účast na stranickém i veřejném životě, vynucovat si družbu 

a přátelství, informace o názorech čs. představitelů, atd. Přítomnost 

a aktivita intervenčních armád probouzela a osmělovala současně 

i dosud zastrašené antireformní konzervativní síly a jejich aktivitu. 

Za této situace nepovažoval Dubček za vhodné informovat širší 

čs. vedení, a tím spíše čs. sdělovací prostředky, o tomto obrovském 

mocenskopolitickém nátlaku. Jednak aby těchto informací 

nemohli využít či spíše zneužít aktivizující se konzervativci. 

A jednak aby zabránil všem možným incidentům, které by tyto 

zprávy mohly vyvolat. Avšak v důsledku embarga na tyto informace 

vznikl dojem jakoby čs. vedení a osobně Dubček nekladli 

tomuto nátlaku žádný odpor. Jakoby posrpnová politika reformního 

vedení představovala jen řadu kompromisů a jako by reformní 

proces vůbec nepokračoval. Tyto představy však neodpovídají 

skutečnosti. Stačí připomenout, že Národním shromážděním byl 

28. října 1968 schválen zákon o federativním uspořádání republiky 

a o postavení národností v ČSSR. Pokračovaly rehabilitace, 

emancipace odborového a mládežnického hnutí, vznikaly rady 

pracujících, různé profesní organizace, atd. 


Československé stranické i státní orgány a organizace na všech 

úrovních protestovaly proti sovětskému vměšování se do vnitřních 

záležitostí Československa. Bylo to však zpravidla jako 

ono pověstné házení hrachu na zeď. Neboť kremelské impérium 

v jakémkoliv zastoupení mělo vždycky pravdu. Příklad nad jiné 

výmluvný: v průběhu československo-sovětského jednání v Moskvě 

3. -4. 10. 1968 A. Kosygin suverénně tvrdil, že intervenční armáda 

se do vnitřních záležitostí ČSSR nevměšuje. Na kategorické 

odmítnutí Dubčeka a prohlášení, že může o tom uvést řadu důkazů, 

Kosygin svá tvrzení tvrdošíjně opakoval. A když si později 

Dubček v dopise Brežněvovi stěžoval na vydávání „Zpráv“ a vysílání 

„Vltavy“ a žádal jejich zastavení, L. Brežněv stejně suverénně 

žádal, aby je čs. vedení legalizovalo, neboť prý „Zprávy“ jsou 

v Československu „jediný tiskový orgán, který nepíše nic antisovětského, 

nic protičeskoslovenského, ale přináší objektivní informace 

o Sovětském svazu a Československu“. Dubček jeho žádosti 

nevyhověl, ale „Zprávy“ vycházely dál, a stejně pokračovalo i vysílání 

„Vltavy“. 

V takovéto atmosféře, jen v základních rysech naznačené, probíhalo 

v průběhu září a počátkem října i jednání o podmínkách 

Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu 

a jejich rozmístění. Tato smlouva, podepsaná 16. října 1968 

pod hrozbou opětného vojenského obsazení všech politických 

center Československa, znamenala, že v zemi zůstalo „dočasně“ 

na 75 000 vojáků sovětské armády tzv. Střední skupiny sovětských 

vojsk v Československu. Tato „dočasnost“ – jak známo 

– trvala dvacet let. Zbytek intervenčních vojsk se koncem října 

1968 postupně odsunul do svých zemí. A v takovéto atmosféře se 

konalo i listopadové plénum ÚV KSČ 14. -17. 11. 1968, poznamenané 

nejen vzrůstající aktivitou konzervativců, ale hlavně 

vzrůstajícím tlakem Moskvy. Nicméně, i když toto jednání znamenalo 

podstatné oslabení vlivu reformního vedení a omezení 

jeho programu, základní trend reformního procesu byl přece jen 

zatím zachován. 


Politická krize. Zápas o Smrkovského 

Smlouva o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk v Československu, 

ale především kompromisní rezoluce listopadového pléna ÚV 

KSČ, přijatá pod tlakem aktivizujících se konzervativců, hlavně 

však Brežněvova vedení, zesílily v zemi značnou nespokojenost 

a pokračující protesty proti interventům a Kremlem vnucovanému 

pojetí normalizace. Tato nespokojenost nedostatečně informované 

veřejnosti se však obracela i proti reformnímu vedení, jehož 

původní jednota – ať již skutečná nebo iluzorní – se začala v dané 

situaci zjevně drolit. Vedle zužující se skupiny reformistů kolem 

A. Dubčeka se v čs. vedení vytvořila i skupina tzv. realistů, u níž 

požadavky Moskvy nacházely značné porozumění. Patřil sem především 

L. Svoboda, O. Černík, G. Husák, L. Štrougal a z armádního 

velení to byl ministr M. Dzúr. A probrežněvovská konzervativní 

skupina kolem V. Biľaka, A. Indry, M. Jakeše a dalších byla 

nyní posílena o silně se aktivizující starokonzervativní skupinu 

Novotnovců. Z toho je zřejmé, že A. Dubček byl vystaven ve svém 

úsilí o pokračování reformního hnutí velkému tlaku z několika 

stran současně. A tak na sklonku roku 1968, s pokračujícími projevy 

nesouhlasu a nespokojenosti stoupenců reformního hnutí nad 

oklešťováním reformního programu, začaly se projevovat první 

příznaky narůstající politické krize. Sovětské orgány pokračovaly 

totiž dál v neztenčeném mocenskopolitickém nátlaku na prosazení 

svého pojetí normalizace posrpnové situace. A Leonid Brežněv 

čekal na první příležitost, aby po řadě reformních představitelů 

zbavil Dubčeka opory i jeho nejbližšího spolupracovníka a tribuna 

lidu, předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského. 

Jakousi počinovou náloží příští krizové exploze bylo pozvání 

československých představitelů k jednání do Kyjeva na 7. -8. prosince 

1968. Mezi pozvanými však jméno Smrkovského chybělo. 

Dubček tam jel v doprovodu čtyř „realistů“ – Svobody, Černíka, 

Štrougala a Husáka. Záhy se také ukázalo proč. V průběhu 

těchto jednání, která je nejspíš možné charakterizovat jako velice 


kritickou Brežněvovu prověrku plnění linie listopadové rezoluce, 

byla tvrdé kritice podrobena i situace v československé armádě 

a pochopitelně i činnost J. Smrkovského, označovaného za pravičáckou 

a antisovětskou osobu. Brežněvovi se vůbec nelíbila aktivita 

Smrkovského po listopadovém plénu: „Netajíme se tím, že nás 

pobuřuje činnost Smrkovského, nikdo z vás se však neodhodlal volat ho 

k pořádku.“ Stejně tak proti němu bouřil A. Kosygin: „Improvizace je 

z jeho strany pouhou pózou a maskou. Ve skutečnosti kolem sebe systematicky 

a houževnatě seskupuje pravicové síly.“ 

Z československého vedení jim otevřeně přitakal L. Štrougal: 

„Z řady (výkonného výboru předsednictva ÚV KSČ – B. A.) vybočuje 

soudruh Smrkovský.“ Je velice pravděpodobné, že osud Smrkovskho 

se probíral i při zákulisních jednáních v průběhu honu, 

jak to později na dotaz Smrkovského naznačil Štrougal. 

Do kampaně proti Smrkovskému se velice razantně zapojil i velitel 

Střední skupiny sovětských vojsk v Československu generál 

Majorov. Ve své knize Vtorženije, Čechoslovakija, 1968 (Moskva 

1998) uvádí, jak v průběhu rozhovorů s G. Husákem (2. 12. 1968), 

O. Černíkem (6. 12.) a L. Svobodou (18. 12.) podrobil tvrdé kritice 

nejen politickou situaci v čs. armádě, ale i činnost Smrkovského 

po listopadovém plénu ÚV KSČ. Podle něj se Smrkovský 

i Špaček snažili ovlivňovat vývoj v čs. armádě v „kontrarevolučním 

zaměření“ v rozporu se závěry pléna i Smlouvou o dočasném 

pobytu sovětských vojsk v Československu. V rozhovoru 

se Svobodou, obdobně jako s Černíkem, si Majorov stěžoval, že 

Smrkovský vystupuje příliš často v armádě na podporu pravičáků 

a proti Smlouvě... Je samozřejmé, že zpravodajské orgány a velení 

Střední skupiny se staly jedním z hlavních zdrojů informací Kremlu 

o situaci v Československu, ale i nástrojem jejich ovlivňování 

situace v Československu. 

Neúčast Smrkovského v čs. delegaci vyvolala v západním tisku 

různé úvahy o naléhání Moskvy na jeho odstranění. Reakce čs. 

médii na tyto úvahy vyvolala vzápětí zneklidnění československé 

veřejnosti, ale také masovou akci na podporu J. Smrkovského 


v podobě dopisů, rezolucí, telegramů různým politikům, a rovněž 

delegací z nejrůznějších institucí, které přicházely ujistit předsedu 

Národního shromáždění o své podpoře. 

Zvlášť rozhodná slova na jeho obranu a podporu zazněla z řad 

odborářů, z jejich sjezdů, jimiž právě v této době dovršovali etapu 

své emancipace v podobě ustavujících odborových svazů. 

Byl to především ustavující sjezd Českého odborového svazu 

pracujících v kovoprůmyslu (16. -20. 12.), sdružujícího více než 

900 000 členů. V otevřené kritické až radikální diskusi podpořil 

polednový reformní vývoj, požadoval uskutečnění Akčního programu, 

přijal rezoluci požadující zvolení Smrkovského – jehož 

vystoupení na sjezdu si vynutili – za předsedu příštího Federálního 

shromáždění. Sjezd přijal také dohodu o spolupráci se Svazem 

vysokoškolského studentstva, který se mj. připojil k rezoluci 

na podporu Smrkovského včetně usnesení sjezdu, že „v případě 

odvolání soudruha Smrkovského nebo jiných špičkových státníků 

a stranických funkcionářů, kteří mají důvěru pracujících, vyhlásí 

generální stávku“. 

Příslovečného oleje do ohně napjaté situace přilil G. Husák jako 

první tajemník ÚV KSS svým vystoupením na zasedání ÚV 22. 

12., kde jménem předsednictva ÚV KSS vyslovil požadavek, aby 

v čele příštího Federálního shromáždění byl představitel slovenského 

národa. Tento požadavek opakoval i ve vánočním televizním 

projevu 25. 12. a na zasedání Slovenské národní rady 28. -29. 

12. Sotva lze pochybovat, že Husák jednal v intencích Moskvy. 

Drtivá většina české veřejnosti však tento, v zásadě oprávněný 

požadavek Slováků, správně pochopila, že v dané situaci a podmínkách 

je to útok směřující k oslabení reformního hnutí a Dubčekova 

vedení, vycházející z plánů Moskvy a Brežněvova pojetí 

normalizace. Situace se prudce radikalizovala a hrozila výbuchem. 

Nejpočetnější odborové svazy vyhlásily stávkovou pohotovost. 

Ústřední výbor odborového svazu kováků na zasedání 27. prosince 

– po zhodnocení situace – prohlásil, že v případě nezbytnosti 

nebude váhat s vyhlášením stávky. 


Rodný dům Ludovika Štúra a Alexandra Dubčeka v Uhrovci. 

Rodina Dubčekových v Pišpeku. 


Alexandr Dubček v kruhu svých nejbližších. 

Dvě momentky z roku 1968, roku ve kterém se Alexander Dubček 

nesmazatelně zapsal do pamětí našich národů. 


Mladý, sportovně založený politik pro "obyčejné lidi", mezi kterýma vyrůstal 

a ze kterých vyšel a hlásil se k nim, představoval novou lidskou tvář politika a 

člověka, velmi odlišnou od představiletů starého byrokratického režimu 

stalinských a poststalinských aparátčíků. Téma: Alexander Dubček 59

A. Dubček, J. Smrkovský a O. Čiernik směřují na jednání 

se sovětskou delegací v Černé nad Tisou, 29. 7. 1968. 

Alexander Dubček nastupuje do vlaku do Černé nad Tisou. 


Mobilizoval však i Kreml, i domácí konzervativci, neboť přízrak 

generální stávky ohrožoval nejen zájmy reformního vedení, které 

potřebovalo klid, ale i zájmy Moskvy. 

27. prosince se náhle, proti původnímu plánu mnohem dříve, 

objevil v Praze tajemník ÚV KSSS K. F. Katušev s početnou 

delegací a s ní i náměstek ministra zahraničních věcí SSSR V. V. 

Kuzněcov. Několikadenní pobyt této delegace v Československu 

je možné bez nadsázky označit za jakousi inspekci a nátlakovou 

akci. Předmětem rozhovorů Katuševa s představiteli Československa 

bylo kritické posouzení situace v odborech, v mládežnickém 

hnutí, ve sdělovacích prostředcích, v čs. armádě a ovšem činnost 

J. Smrkovského, respektive situace kolem obsazení funkce předsedy 

Federálního shromáždění. Názorně to dokládá i záznam rozhovoru 

Dubčeka s Katuševem z 2. ledna 1969. V závěru rozhovoru 

Katušev opakoval: „Politbyro se domnívá, že jste na samé hranici boje. 

Ohniskem je otázka Smrkovského. Proto je třeba přijmout řešení.“ Nátlak 

a hrozby proti reformnímu vedení, proti Dubčekovi a reformnímu 

hnutí vůbec, přicházely i z dalších stran. 

Generál Majorov, velitel Střední skupiny sovětských vojsk, se 

po znepokojivých zprávách svého štábu o vývoji situace v Československu 

a „přípravě akcí pravičáků k Vánocům a k Novému 

roku“ rozhodl pro preventivní opatření v podobě vojenské operace 

„Šedý jestřáb“. Podle první varianty mělo být v případě zostření 

situace posláno do ulic větších měst (Praha, Ostrava, Brno, 

Bratislava, Košice, Olomouc, Mladá Boleslav, Ústí nad Labem) 

18-20 motostřeleckých praporů, aby zde demonstrovaly sílu a připravenost 

– v případě potřeby přijmout rozhodná opatření. Podle 

druhé varianty, zatímco určené prapory budou působit v příslušných 

městech, hlavní síly Střední skupiny měly blokovat nejbližší 

posádky čs. armády a demonstrovat připravenost k jejich odzbrojení 

v případě odporu 

Již 20. listopadu náčelník generálního štábu sovětské armády 

maršál Zacharov sdělil generálu Majorovi, že maršál Grečko jeho 

plán schválil. A tak, když generál Majorov obdržel od svých zpra- 


vodajských orgánů v ranních hodinách 30. prosince zprávu, že 

na 31. prosince v 10. 00 hod. je ohlášena generální politická stávka, 

vydal 31. ráno, se souhlasem Grečka, příkaz k zahájení akce. 

Informoval o ní místopředsedu vlády F. Hamouze, člena předsednictva 

ÚV KSČ L Štrougala, velvyslance Červoněnka a tajemníka 

Katuševa. Přesto, že se informace o stávce ukázaly jako mylné, 

určené prapory dostaly příkaz projíždět městy a demonstrovat 

svoji připravenost. Hlavní síly Střední skupiny vojsk zůstaly v bojové 

pohotovosti pro zahájení druhé varianty. V řadě měst došlo 

ke konfliktům obyvatelstva se sovětskými jednotkami, jako kupříkladu 

v Mladé Boleslavi. 

V útocích proti Smrkovskému se v těchto dnech aktivizovali 

i konzervativci. Markantním projevem toho bylo i ilegální vydávání 

tiskovin Politik dvojí tváře a Metamorfózy J. Smrkovského, 

které ho měly diskreditovat. 

Reformní vedení, či spíše A. Dubček se octl ve velice složité 

situaci. Odmítnutí požadavku G. Husáka, který nahrával mocenskopolitickým 

plánům a nátlaku Kremlu, mohlo znamenat ztrátu 

či alespoň silné oslabení podpory Slováků, i když řada z nich, 

zvláště vysokoškoláci a inteligence, s postupem Husáka nesouhlasila. 

Navíc, federální uspořádání státu k 1. 1. 1969 by bylo poznamenáno 

nacionálními rozpory. Na druhé straně úsilí o odstranění 

Smrkovského a akce na jeho obranu vyvolaly hrozbu prvního otevřeného 

střetu českého reformního proudu s reformním vedením 

a také hrozbu ozbrojeného zásahu sovětských vojsk. A do redakcí 

denního tisku proudily stovky rezolucí na podporu Smrkovského 

a jeho setrvání ve funkci. 

Za této situace se J. Smrkovský rozhodl ulehčit Dubčekovi situaci 

a ustoupit. A právě když 5. ledna projednával s Dubčekem svůj 

televizní projev, v němž chtěl své rozhodnutí zdůvodnit, navštívila 

ho delegace odborového sjezdu pracujících v hornictví, geologii 

a plynárenství, aby mu vyjádřila svoji podporu. Do jejich jednání 

vstoupil A. Dubček a ve vzrušené diskusi jim vysvětlil složitost 

situace i vše, co hrozí – včetně krveprolití – v případě, že neu- 


stoupí od vyhlášení generální stávky. Delegace pochopila vážnost 

situace a Dubčekovy obavy. Počáteční rozhodnost jejích členů se 

změnila v rozpaky, neboť nepřišli, aby mu komplikovali již dost 

zkomplikovanou situaci. 

Mezitím 3. 1. zveřejnilo předsednictvo ÚV KSČ prohlášení, 

v němž se přihlásilo k pokračování v polednové politice, ale současně 

vyslovilo nesouhlas a vyzvalo k upuštění od akcí, které mohou 

poškodit reformní hnutí a vést k tragickým následkům. V prohlášení 

se ovšem odrazila nejen rozporuplnost současné situace, 

ale i nejednota reformního vedení i nevykrystalizovanost poměru 

sil uvnitř tohoto vedení. Proto také bylo přijímáno s velkými 

rozpaky. Teprve emocionální televizní vystoupení Smrkovského 

5. ledna, v němž požádal o upuštění od akcí na jeho podporu 

a zdůvodnil své rozhodnutí ustoupit, znamenalo počátek zklidnění 

politické situace. Tímto kompromisním řešením se nakonec 

přece jen podařilo – alespoň na čas – zachránit Smrkovského 

v reformním vedení, neboť zůstal nadále členem předsednictva 

ÚV KSČ, a v nově zřízeném Federálním shromáždění, jehož předsedou 

se stal P. Colotka, byl J. Smrkovský zvolen předsedou Sněmovny 

lidu a prvním místopředsedou Federálního shromáždění. 

Československá veřejnost přijala toto rozhodnutí bez protestů... 

Nastup konzervativců a tlak Moskvy se však stupňoval. A sotva 

se politická situace začala poněkud uklidňovat, nová událost silně 

rozvířila politickou hladinu v Československu, 16. ledna 1969, 

v den, kdy konservativní síly zahájily svůj nástup proti reformistům 

na zasedání ÚV KSČ, jako blesk z čistého nebe zasáhla obyvatele 

Československa zpráva o sebeupálení studenta filozofické 

fakulty Jana Palacha na protest proti vydávání „Zpráv“ a proti 

cenzuře. Následující demonstrace, zvláště v Praze, nástup konzervativců 

poněkud zabrzdily. Trvalo však několik dalších týdnů, 

než se situace poněkud uklidnila. Další sebeupálení středoškoláka 

Jana Zajíce bylo již před širší veřejností utajeno. 


Hokejová krize aneb Pyrrhovo vítězství... 

V této době již v Moskvě, ale i mezi domácími konzervativci, 

narůstala nervozita a Brežněv hledal jakoukoli záminku, aby 

mohl odstranit Dubčeka z vedení KSČ a nahradit ho O. Černíkem, 

nebo G. Husákem. Bylo tomu tak mimo jiné i proto, že 

A. Dubček a jeho věrní se snažili přípravou plenárního zasedání 

ÚV KSČ zastavit nástup konzervativců. Na něm mělo být rozhodnuto 

o termínu konání 14. sjezdu i o volbách do zastupitelských 

orgánů. A jedním z hlavních bodů jednání tohoto zasedání mělo 

být i projednání dlouho připravované zprávy tzv. Pillerovy rehabilitační 

komise. Její projednání a zveřejnění jmen funkcionářů, 

odpovědných za události padesátých let, přijetí navržených kádrových 

opatření i závěrů k systému stranického řízení by znamenalo 

vážné oslabení konzervativců. Navíc tato zpráva obsahovala 

i údaje o podílu sovětských poradců na těchto událostech. 

Leonid Brežněv měl však ještě jeden důvod k nervozitě a k úsilí 

co nejdříve se zbavit Dubčeka. Blížil se totiž termín mezinárodní 

porady komunistických a dělnických stran (červen 1969). Pro 

Brežněva bylo nepřijatelné, aby v čele delegace přijel A. Dubček. 

Protože jeho přítomnost by nutně vyvolala reminiscence 

na reformní hnutí, znamenala by satisfakci reformnímu vedení 

a osobně A. Dubčekovi. Většina západoevropských komunistických 

stran totiž s tímto hnutím otevřeně sympatizovala. A navíc, 

A. Dubček se navzdory všem peripetiím vývoje, vynuceným kompromisům 

a ústupkům, nátlaku a hrozbám Moskvy stále těšil velké 

autoritě a úctě národů Československa. Důkazem toho jsou 

např. i záznamy návštěvníků na březnových výstavách dokumentárních 

fotografií a karikatur A. Dubčeka v Praze a v Brně. Nebo 

také osobní dopisy A. Dubčekovi, jako je např. dopis slovenského 

básníka Jána Smreka z 12. února 1969:... “Keď vidím, ako hrdinsky 

bojujete s časom, krotím svoje pero. Ono by Vám chcelo napísať mnoho 

a ešte viac, ale ja ho krotím. Dlhý list redukujem na jedno slovo: ďakujem!“ 


A organizátoři výstavy v Brně v dopise A. Dubčekovi 21. března 

1969 píší: „Výstava Vašich fotografií a karikatur, kterou jsme spolu 

s Parkem kultury a oddechu uspořádali v naší, moravské metropoli‘, 

nám připadá jako paprsek naděje a víry uprostřed pochmurných dnů 

současné, reality‘.“ 

17. března se A. Dubček zúčastnil zasedání Politického poradního 

výboru Varšavské smlouvy v Budapešti jako vedoucí čs. 

delegace a podle procedurálních pravidel předsedající zasedání. 

Na programu byla reorganizace velení armádám Varšavské smlouvy 

a projednání „výzvy k poradě o evropské bezpečnosti.“ 

Mezitím ale byl 13. března pozván do Moskvy O. Černík pod 

záminkou jednání o hospodářských otázkách. Ve skutečnosti však 

byl zde testován jako jeden z kandidátů na vystřídání A. Dubčeka, 

a to podle Červoněnkem připravených otázek. Hlavním adeptem 

Kremlu, ale také domácích konzervativců i prezidenta Svobody, 

však byl G. Husák. Čekalo se jen na první vhodnou příležitost, jak 

tuto výměnu prosadit. A ta se objevila velice záhy... 

O tom, že hokejové mistrovství světa v březnu 1969 bude uspořádáno 

v Československu, bylo rozhodnuto již dlouho před srpnovou 

intervencí a následnou okupací Československa. Mezinárodní 

hokejová federace však poté rozhodla přemístit šampionát 

do Stockholmu. Obávala se totiž výbušné situace a možných 

následků. Navíc uvažovala o tom, že zápasy mezi mužstvy ČSSR 

a SSSR budou i ve Stockholmu sehrány v prázdné hale za „zavřenými 

dveřmi“ a televize je bude přenášet do stockholmských kin. 

Bylo to z obav před rozpoutáním protisovětských demonstrací 

československých emigrantů v hledišti. Nakonec se však utkání 

hrála v normálních podmínkách. 

Českoslovenští hokejisté přijeli do Stockholmu správně „nažhaveni.“ 

Vždyť uplynulo sotva pár týdnů od sebeupálení Jana Palacha 

a Jana Zajíce na protest proti „normalizaci“, vynucované 

Moskvou. A tak vzájemné utkání 15. března 1969 na stadionu 

Johaneshov skončilo vítězstvím našeho mužstva v poměru 2:0. 

Když dozněla hymna na počest vítězů, žádné obvyklé podávání 


ukou se „nekonalo.“ Trenér čs. mužstva Pitner k tomu na tiskové 

konferenci na první dotaz novinářů odpověděl: „U nás je zvykem, že 

poražený přichází blahopřát vítězi.“ Ale ve skutečnosti k dohodě čs. 

hráčů se svým vedením o nepodání rukou došlo již před odjezdem 

na šampionát. Českoslovenští hokejisté tak vyjádřili svůj protest 

proti okupaci své země. 

Po prvním vítězství našich hokejistů nad „sbornou komandou“ 

vyšly do ulic Prahy a dalších měst stovky a tisíce lidí, tento 

úspěch oslavili. Pochopitelně, že v dané politické atmosféře 

padala u toho i nějaká ta proti sovětská hesla. A do Stockholmu 

přiletělo z domova na 830 telegramů s blahopřáním, jako např. 

od ZV ROH Rakona Rakovník: „Kluci naši zlatí, český fortel na ně 

platí, snažte se to opakovat, svět vás bude oslavovat.“ 

Jenomže tyto oslavy a možné druhé vítězství našich hokejistů 

a následné oslavy inspirovaly prosovětského plukovníka StB B. 

Molnára k přípravě zákeřné provokace. Je více než pravděpodobné, 

že to bylo v dohodě se sovětskými „přáteli.“ Shodně to uvádějí 

J. Frolík ve své knize Špion vypovídá i tehdejší místopředseda či 

předseda vlády L. Štrougal v rozhovoru pro Komisi vlády ČSFR 

v květnu 1991. 

Ke druhému utkání se „sbornou komandou“ 28. března nastoupilo 

několik našich hokejistů s upraveným státním znakem 

na svých dresech: pěticípou hvězdičku nad hlavou českého lva 

přelepili černou páskou. Autor nápadu J. Jiřík to komentoval 

následovně: „Naše babička říkala, že lev má mít na hlavě korunu a ne 

hvězdu.“ Ve strhujícím zápase čs. mužstvo pak poráží svého soupeře 

i podruhé v poměru 4:3. A usmívající se televizní hlasatelka 

Milena Vostřáková si po skončeném televizním přenosu nalévá 

do skleničky kofolu a říká divákům: „Normálně piju urologický čaj, 

ale teď musím připít červeným vínem.“ (V tehdejším pouze černobílém 

vysílání diváci rozdíl nepoznali.) 

Ihned po skončení přenosu se náměstí a ulice Prahy a dalších 

měst zaplnily davy lidí, aby toto vítězství oslavili. Václavské 

náměstí v Praze zaplnilo na 150 000 nadšenců a taxikáři jezdi- 


li s rozsvícenými světly a houkáním klaksonů. Avšak jak již to 

v davové atmosféře bývá, zvláště v podmínkách nahromaděného 

hněvu a odporu za srpnovou intervenci a proti normalizační politice 

Moskvy, v řadě měst se tyto oslavy změnily ve slovní i fyzické 

útoky proti Sovětskému svazu, proti intervenci a interventům 

– sovětským jednotkám. A to právě byla ona voda na mlýn pro 

plukovníka Molnára a jeho sovětské přátele. 

Ještě v předvečer utkání se před sovětským Aeroflotem na Václavském 

náměstí objevila hromada dlažebních kostek, ačkoliv se 

zde nic neopravovalo. Nyní, bezprostředně po skončeném přenosu 

utkání, zaparkoval u Hlavní pošty v Jindřišské ulici autobus 

s Molnárovými lidmi, kteří se ihned vmísili do oslavujícího 

davu. Pak stačilo vhodit do výkladní skříně Aeroflotu pár kostek 

a rozvášněný dav pokračoval a dokončil zdemolování místností 

Aeroflotu, zatímco iniciátoři této akce se rychle stáhli. Rovněž 

v řadě dalších měst docházelo k verbálnímu i fyzickému napadení 

Sovětského svazu a hlavně sovětských posádek a velitelství, jako 

např. v Ústí nad Labem a v Mladé Boleslavi. A to i za podpory 

estébáckých provokatérů a účasti sovětských „pozorovatelů“ 

v civilu, mapujících situaci. Těchto oslav a následných demonstrací 

se účastnilo na půl milionu občanů v 69 městech a místech, 

přičemž ke konfliktům se sovětskými vojáky došlo ve 21 místech 

sovětských posádek. 

Provokace stoprocentně vyšla a Moskva dostala záminku k okamžitému 

nejhrubšímu nátlaku proti zbytku reformního vedení 

a zejména proti A. Dubčekovi. 

Československá vláda svým prohlášením v tisku i v televizi 

nepřiměřenou reakci čs. obyvatelstva odsoudila a jménem prezidenta 

Svobody a předsedy vlády Černíka byla velvyslanci Červoněnkovi 

předána pro sovětskou vládu omluva. Avšak čs. vláda 

zřejmě nedocenila možné důsledky těchto událostí a jejich hodnocení 

Moskvou. 

Dne 31. března 1969 přiletěl do Československa – po předběžném 

ohlášení – zvláštní zplnomocněnec sovětské vlády, náměstek 


ministra zahraničí V. Semjonov a spolu s ním i maršál Grečko 

s početným generálským doprovodem. V. Semjonov si vyžádal 

přijetí u prezidenta Svobody, předsedy vlády Černíka i u prvního 

tajemníka ÚV KSČ Dubčeka. Předal jim Prohlášení ÚV KSSS, 

obsahující tvrdou kritiku vedení KSČ s obviňováním i hrozbami 

jako před srpnem 1968: „ÚV KSSS a sovětská vláda považují za nutné 

oficiálně varovat, že v případě dalších protisovětských, protisocialistických 

provokací bude sovětská strana nucena podniknout účinná 

opatření.“ 

O vysvětlení pojmu „účinná opatření“ se okamžitě postaral maršál 

Grečko. 

Již na letišti v Milovicích, kam ho přijel uvítat náčelník generálního 

štábu ČSLA generál K. Rusov místo nepřítomného ministra 

Dzúra, na otázku, zda bude chtít jednat s prezidentem a vládou, 

arogantně a přezíravě odpověděl: „Co je mi do prezidenta a vlády, 

vy odpovídáte, vás budu brát k zodpovědnosti.“ 

A skutečně. Příští den, 1. dubna, na zasedání vojenské rady 

MNO ČSLA, jako herec velkého dramatu, po dlouhé zámlce, 

Grečko spustil do napjaté atmosféry vodopád kritiky na adresu 

„antisocialistických, antisovětských, chuligánských a kontrarevolučních“ 

sil, na adresu armádního velení ČSLA i stranického a státního 

vedení ČSSR. Samozřejmě že nechyběly hrozby nejrůznějších 

vojenských opatření, včetně rychlého „zvýšení počtu sovětských 

vojsk v Československu o 10-15 000 mužů.“ A na závěr uvedl, že 

„dal pokyn skupině sovětských vojsk v NDR, v Polsku a na Ukrajině 

připravit plán vstupu na území ČSSR a že v případě nebezpečí vstoupí 

na území ČSSR i bez vyrozumění čs. orgánů.“ 

Skutečně také, zatímco Grečko pronášel tyto hrozby, kolem 

Československa byl zaznamenán pohyb sovětských vojsk. Bylo to 

konstatováno i na právě probíhajícím zasedání výkonného výboru 

předsednictva ÚV KSČ, jednajícího o situaci a o prohlášení ÚV 

KSSS. 

Kolotoč mocenskopolitického nátlaku Moskvy proti zbytku 

reformistů, reformního hnutí a proti Dubčekovi se začal roztáčet 


na plné obrátky. A do tohoto nátlaku se plně zapojila i vojenská 

rada MNO ČSLA, která se už zcela ztotožnila s názory a závěry 

maršála Grečka a jejíž stanovisko s návrhy opatření tlumočil 

výkonnému výboru předsednictva ÚV KSČ ministr Dzúr. 

Další vývoj: 

• Výsledkem jednání předsednictva ÚV KSČ, vedeného mj. 

i pod tímto tlakem, k němuž se pochopitelně připojili i domácí 

konzervativci, bylo přijetí Prohlášení předsednictva ÚV KSČ, 

v němž se sice Dubčekovi podařilo ještě odmítnout sovětské 

závěry o organizované kontrarevoluci v Československu, avšak 

plně akceptovalo požadavky Moskvy. Téhož dne, 2. dubna, 

přijala obdobné prohlášení i čs. vláda, konkretizující prohlášení 

předsednictva ÚV KSČ. Rozhodováním o řešení krizových 

situací – včetně použití armády – byl pověřen triumvirát: 

předseda vlády O. Černík, ministr národní obrany generál 

M. Dzúr a ministr vnitra J. Pelnář. A. Dubček byl tímto usnesením 

zbaven možnosti rozhodovat o řešení obdobných krizových 

situací. 

• Ve stejný den – 2. dubna – při jednání maršála Grečka s prezidentem 

Svobodou, Černíkem a Dubčekem, za účasti zplnomocněnce 

V. Semjonova, velvyslance Červoněnka, velitele Střední 

skupiny sovětských vojsk generála Majorova a ministra Dzúra, 

maršál Grečko ostře napadl Dubčeka, že v noci z 28. na 29. března 

nedovolil proti demonstrantům použít čs. armádu. V dalším 

jednání ho pak ignoroval, zcela podle režie Brežněva na jeho 

odstranění. 

• V následujících dnech vedl Grečko, Semjonov, Červoněnko i Majorov 

celou sérii rozhovorů se Svobodou, Husákem, Štrougalem 

a dalšími představiteli Československa, mj. i o nahrazení Dubčeka 

Husákem. 

• V osobním jednání Semjonova s Dubčekem, 7. a 11. dubna, dal 

Semjonov Dubčekovi zřetelně najevo, že Moskva mu již nedůvěřuje 

a zostří-li se situace, „přijme opatření.“ 


• 12. dubna rozhlas oznámil zahájení přesunu sovětských jednotek 

z NDR do Československa. Přes Děčín se již téhož dne 

přesunovaly první transporty vojsk s technikou a byly vyloženy 

v Mělníku, v Ústí nad Labem a v Jaroměři. 

• Mezitím se v Jihlavě 4. dubna upálil člen okresního výboru 

KSČ a delegát 14. sjezdu Evžen Plocek na protest „proti zotročení 

země...“ 

V takové atmosféře obrovského nátlaku – aspoň telegraficky 

naznačené, kdy konzervativci prosazovali urychlené svolání pléna 

ÚV KSČ s cílem zlikvidovat zbytek Dubčekova reformního vedení, 

se A. Dubček rozhodl 12. dubna 1969 na svou funkci rezignovat. 

Zasedání ÚV KSČ bylo svoláno na 17. dubna. Do zajištění jeho 

bezpečnosti byla zapojena čs. armáda i StB. Aktivní roli přitom 

sehrál i prezident Svoboda. Když ho A. Dubček varoval před nominací 

G. Husáka na post prvního tajemníka ÚV KSČ pro jeho charakterové 

vlastnosti, Svoboda mu odpověděl: „Proboha, Sašo, musím 

ti něco říct. Vždyť já jsem již Grečkovi slíbil, že budeš rezignovat.“ 

Později, v rozhovoru s J. Kádárem, se Svoboda chlubil, jak těsně 

před zasedáním, v důvěrném jednání skupiny konzervativců 

a tzv. realistů v prezidentském domečku, kategoricky odmítl 

návrh Štrougala na nominaci O. Černíka na post prvního tajemníka 

a prosadil nominaci nepřítomného G, Husáka. Ten totiž právě 

jednal v Užhorodě s Leonidem Brežněvem, kam byl tajně dopraven 

letadlem z Milovic a odtud se vrátil s jeho požehnáním. Svědectví 

o tom podal velvyslanec Červoněnko, který tuto přepravu 

zařizoval. A podle jeho svědectví v interview s maďarským historikem 

M. Kúnou, byl to prezident Svoboda, kdo prosadil, aby se jednání ÚV 

KSČ konalo na Hradě, kde dal odpojit všechny telefonní linky, aby 

reformisté a pracovníci sdělovacích prostředků neměli možnost informovat 

o průběhu jednání veřejnost a rovněž prosadil, aby se jednalo jen 

o kádrových otázkách – tj. o nahrazení Dubčeka Husákem. 

Když byly telefonní linky opět zapojeny, G. Husák mluvil již 

na zasedání ÚV KSČ jako nový první tajemník. A jeho nástupem 

do funkce 17. 4. 1969 byla zahájena závěrečná etapa normaliza- 


ce podle představ L. Brežněva a definitivní likvidace reformního 

pokusu o vybudování socialismu s „lidskou tváří.“ 

První výročí intervence... 

Nástup Husáka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ tedy 

znamenal počátek závěrečné etapy normalizace podle představ 

a plánů Brežněva, postupný návrat do situace daleko před leden 

1968. Bylo započato dvacetileté období politické, hospodářské, 

kulturní i mravní devastace Československa. Jestliže se část reformistů 

zpočátku utěšovala, že volba Husáka znamená přece jen 

menší zlo, byla záhy vyvedena z omylu. Neboť současně s volbou 

Husáka došlo i k plné „rehabilitaci“ srpnových vlastizrádců 

a kolaborantů V. Biľaka, D. Koldera, E. Riga, O. Švestky, A. Kapka, 

J. Lenárta, A. Indry, M. Jakeše a dalších. Biľak byl dokonce 

zvolen do Husákova předsednictva ÚV KSČ. Tato skupina a její 

stoupenci spolu s novotnovskými starokonzervativci vytvořila 

silnou nátlakovou skupinu, která ve své vítězné a mstivé euforii 

naléhala na Husáka a jeho vedení k přijímání stále razantnějších 

opatření proti reformistům a k definitivní likvidaci reformního 

hnutí. Razantnějším než sám Husák zamýšlel. A Kreml toho velice 

chytře a dovedně využíval... 

Několik týdnů po nástupu Husáka se ještě sporadicky ozývaly 

protesty proti potlačování reformního hnutí a proti postupu 

Husáka. Uskutečnila se i řada plánovaných akcí reformního charakteru. 

Pokračovaly rehabilitace. Byly ustavovány nové profesní 

organizace, jako např. Svaz českých výtvarných umělců, Svaz českých 

spisovatelů, Slovenská zemědělská akademie. Pokračovala 

volba podnikových rad pracujících i mnoho dalších akcí. 

Skutečností však zůstává, že ne tyto akce charakterizovaly tehdejší 

situaci. Bylo to zahájení masového odvolávání či výměny 

proreformních funkcionářů stranických, státních i společenských 

organizací a orgánů za poslušnější představitele Husákovy víry, 

a to na všech stupních. Došlo k masovému odvolávání a výměně 


šéfredaktorů a redaktorů deníků a časopisů. Řada časopisů, jako 

Listy, Reportér, Studentské listy, My 69, Svět v obrazech, Plamen 

a další byla zastavena. Byla zesílena cenzura. Byla zahájena různá 

disciplinární řízení a „pohovory.“ Jako např. se signatáři prohlášení 

„Dva tisíce slov.“ Desítky mladých lidí byly zatčeny za strhávání 

a ničení sovětských praporů ve dnech květnových oslav vítězství 

nad fašistickým Německem. Začínaly první „prověrky“ a čistky 

i vylučování z řad členů ÚV KSČ a z KSČ vůbec. 

Na květnovém plénu ÚV KSČ (29. -30. 5.) byla přijata nová 

Husákova politická linie, tzv. Realizační směrnice květnového pléna. 

Tato směrnice, přes verbální přihlášení se k setrvání na reformní 

linii, byla jednoznačně protireformní a protidemokratická. 

Na tomto plénu byla z ÚV KSČ vyloučena první skupina vedoucích 

reformistů: Fr. Kriegel, Fr. Vodsloň, V. Slavík, J. Špaček, 

O. Šik, K. Kosík, F. Pavlíček a K. Pavlištík, a F. Kriegel byl vyloučen 

z řad KSČ. Na A. Dubčeka si zatím Husákovo vedení netrouflo 

a Dubček byl zvolen za předsedu Federálního shromáždění, 

kde se ocitl ve společnosti J. Smrkovského jako svého místopředsedy 

a předsedy Sněmovny lidu. Avšak jejich možnost zasahovat 

pozitivně do vývoje společnosti byla již omezena na minimum. 

Neboť poté, co Husák soustředil veškeré rozhodování do svých 

rukou, resp. do svého sekretariátu, Federální shromáždění se 

okamžitě opět stalo jen jakousi převodovou pákou pro plnění 

příkazů strany. 

Změnu situace po nástupu Husáka zvlášť výstižně charakterizovala 

první oficiální návštěva vedoucích představitelů KSČ a ČSSR 

G. Husáka, L. Štrougala, Š. Sádovského a M. Dzúra na velitelství 

Střední skupiny sovětských vojsk v Milovicích u příležitosti květnových 

oslav. Husákovo vedení tak chtě nechtě založilo tradici, 

kterou ve svých opožděných pamětech on sám charakterizoval 

takto: „Sovietská armáda na našom území mala v rukách obravskú silu. 

Kontrolovala aj našu armádu a Bezpečnost. Jej prvý velitel (generál 

Majorov) si pozýval do Milovic krajských a okresných tajomníkov KSČ. 

Mnohí k nemu chodili pravidelnejšie a častejšie než na ústredný výbor 


strany. Bola to okupačná armáda, ktorá si cez svoje tykadlá budovala 

aj politické pozície. Ovplyvňovala aj velké štáby ludí, ktorý systematicky 

pracovali na roznych analyzách vývoja u nás po Januári 1968, až to 

dotiahli k previerkám a Poučeniu. Malo to pomoct ospravedlnit vstup 

vojsk a verifikovat režim, ktorý utvárali a upevňovali.“ (To jsou vskutku 

výstižně pokrytecká slova o jiných, kteří naplňovali jeho politiku...) 

Součástí tohoto úsilí velení Střední skupiny sovětských 

vojsk, Moskvy i Husákova vedení bylo proměnit čs. armádu 

v poslušný nástroj na potlačování odporu československého lidu. 

K tomu měla sloužit i série společných cvičení, při nichž byla 

obnovována československo-sovětská „družba“ ve zbrani. 

V této souvislosti nelze nereagovat na tvrzení Viléma Prečana, 

že k tomu, aby KSČ zvládla normalizaci a návrat do situace před 

leden 1968 (Proměny pražského jara 1968, str. 33), „nebylo... zapotřebí 

ani jediného sovětského komisaře.“ Toto tvrzení svědčí buď 

o neznalosti elementárních faktů a dostupných dokumentů, nebo 

o jejich hrubé ignoranci. Neboť obecně známá fakta a prameny 

nezvratně dokazují, že intervenční armáda, či Střední skupina 

sovětských vojsk v Československu, svojí přítomností a posrpnovou 

aktivitou plnila roli ne jednoho, ale tisíců „sovětských komisařů“ 

při prosazování brežněvovského pojetí normalizace. Lze 

tudíž plně souhlasit s názorem profesora M. Reimana (Literární 

noviny č. 27 z 8. 7. 1998), že spíše než kritiku a odsuzování si Dubček 

zaslouží ocenění, jak i za této situace projevil pozoruhodnou 

houževnatost v odporu proti sovětskému tlaku a v odmítání jít 

cestou vnucované „normalizace.“ 

Jestliže před srpnem 1968 a také dlouhé měsíce po srpnové 

intervenci drtivá většina obyvatel Československa jednoznačně 

stála na pozicích reformního hnutí, pak po nástupu Husáka 

do vedení KSČ a státu se stala základním rysem vývoje čs. společnosti 

její diferenciace: od pravověrných probrežněvovských internacionalistů 

a novotnovských starokonzervativců přes stoupence 

Husákových a Štrougalových „realistů“ až po vytrvalé stoupence 

reformního hnutí. 


A mezi nimi rozhodující část váhavých, pro niž se základním 

kritériem jednání stalo zachování existenčních podmínek. Nejvýraznějším 

projevem této diferenciace bylo „Slovo do vlastních 

řad“ ze 17. května, pod které se v krátké době svými podpisy přihlásilo 

na 350 novinářů k normalizační politice Husáka. 

Za situace – jak byla na předchozích stránkách v hrubých rysech 

načrtnuta – se blížilo první výročí srpnové intervence. A s ním 

rostly obavy Husákova vedení i Kremlu z očekávaných demonstrací 

a odporu lidu Československa, jak jej signalizoval rostoucí 

počet různých letáků a projevů odporu proti Husákově politice. 

24. června proběhla patnáctiminutová stávka 3 000 pracovníků 

ČKD na protest proti rozpuštění Svazu vysokoškolského studentstva. 

Aktiv komunistů ČSAV 26. června odmítl výsledky dubnového 

a květnového plenárního zasedání ÚV KSČ jako anulování 

polednové politiky... Jestliže se ale Husákovo vedení i Moskva 

do poloviny června poněkud mírnily s ohledem na připravovanou 

mezinárodní poradu 75 komunistických stran v Moskvě 

(5. -17. 6.), pak po jejím skončení se proces normalizace i přípravy 

na potlačení očekávaných srpnových demonstrací rozeběhly 

na plné obrátky. Černíkovo předsednictvo vlády vytvořilo již16. 

července orgán pro řízení příprav k jejich potlačení ve složení: 

předseda vlády O. Černík, ministr vnitra J. Pelnář, ministr národní 

obrany M. Dzúr a předseda výboru pro tisk a informace J. Havelka. 

Jeho tajemníkem byl jmenován generál A. Gross. V čs. armádě, 

Bezpečnosti a v Lidových milicích probíhal výběr spolehlivých 

lidí a jednotek: jejich intenzivní výcvik a zajištění, včetně objednávek 

speciálních technických a chemických prostředků z Polska. 

Na zasedání vojenské rady Střední skupiny sovětských vojsk 

(SSSV) 18. července představitel ministerstva národní obrany 

podrobně informoval velení této skupiny o přípravách čs. armády 

na očekávané akce. Pozorně vyslechl nejen souhlas s připravovanými 

akcemi, ale i jeho četná doporučení a požadavky. SSSV se 

srpnových akcí neměla zúčastnit. V plánech Moskvy měla v dané 

situaci sloužit jako záloha pro likvidaci jakékoliv možné „recidi- 


vy“ Pražského jara. V těchto dnech velení čs. armády, Bezpečnosti 

a Lidových milicí vypracovávaly podrobné plány podle pokynů 

řídícího orgánu – ve vzájemné součinnosti. 23. července tyto plány 

schválilo Černíkovo předsednictvo vlády. A 24. července projednalo 

předsednictvo ÚV KSČ a schválilo všechny dokumenty stranických 

a státních orgánů a společenských organizací k prvnímu 

výročí okupace Československa. Nebot‘ Husák chtěl přesvědčit 

sebe, Moskvu i celý svět, že jeho režim je legitimní a má podporu 

lidu. 

Příprava ozbrojených sil i všech stranických, státních a společenských 

rezortů, zapojených do těchto plánů, byla koncipována 

jako pro eventuální případ občanské války. A počty ozbrojených 

sil, zapojených do těchto příprav, se ze dne na den zvyšovaly. 

I když řídící složkou těchto příprav byly orgány Bezpečnosti, 

hlavní ozbrojenou sílu představovaly jednotky čs. armády v počtu 

téměř 20 tisíc mužů, 310 tanků, 2 309 aut a 200 obrněných transportérů. 

Počet členů Lidových milicí, zapojených do různých akcí, 

přesáhl číslo 24 tisíc. 2. srpna odjeli G. Husák, L. Svoboda a A. 

lndra na setkání s představiteli varšavské pětky na Krym. Není 

pochyb o tom, že předmětem jednání ve dnech 2. -10. 8. byla 

i situace v ČSSR a příprava na srpnové výročí. A aby se opravdu 

na nic nezapomnělo, přijela tyto přípravy zkontrolovat již 6. srpna 

početná skupina sovětské generality v čele s náčelníkem Hlavní 

politické správy Sovětské armády generálem Jepiševem. Zdržela 

se v Československu až do 22. srpna. Navštívila všechna vyšší velitelství 

čs. armády. Jednala se všemi vedoucími představiteli KSČ 

i státu. Nejspíš z jejich podnětu O. Černík ještě 12. srpna upřesňoval 

a posiloval všechny plány na zajištění „klidu, veřejného pořádku 

a bezpečnosti“ ve dnech prvního výročí intervence a okupace 

Československa vojsky Varšavské smlouvy. 

Dnes je již zřejmé, že zatímco Husákovo normalizační stranické, 

státní vedení zmobilizovalo mohutné a dokonale organizované 

síly k potlačení očekávaného odporu, příprava na srpnová protinormalizační 

a protiokupantská vystoupení probíhala živelně 


a nekoordinovaně. Byla záležitostí jednotlivců či malých izolovaných 

skupin a různých organizací, i když je pravda, že jejich počet 

s blížícím se datem prudce vzrůstal. Je to zřejmé i z narůstajícího 

počtu různých letáků, prohlášení, rezolucí, výzev a pokynů, jak 

se chovat v srpnových dnech: pasivní rezistence, bojkot veřejné 

dopravy, kulturních podniků, zastavení práce atd. Narůstal počet 

rezolucí a dopisů, adresovaných OSN, žádajících odchod sovětských 

vojsk a svobodné volby pod dohledem OSN. Takových 

rezolucí a dopisů bylo bezpečnostními orgány zaregistrováno 

na 880 a letáků jen za období od 1. do 21. srpna na 4 000 exemplářů 

128 druhů. 

V posledních dnech před srpnovým výročím intervence vystupňovali 

normalizátoři svoji aktivitu. Jejich masmédia přinášela denně 

projevy Husáka, Černíka, Svobody, Štrougala, Pillera, Dzúra 

a dalších z různých porad a aktivů. Různými apely, výzvami, 

prosbami, ale i hrozbami se za každou cenu snažili „udržet klid“. 

G. Husák ještě 19. srpna na celostátním aktivu komunistů ve Sjezdovém 

paláci v Praze mj. řekl: „Propaganda o naší dnešní okupaci 

atd., je drzý výmysl a podvod, zaměřený na dezinformaci našich lidí… 

Orgány státní moci v tomto státě dostaly pokyny, aby energicky a tvrdě 

zakročily proti nepřátelským a rozvratným akcím… Divoký západ si 

z našeho státu dělat už nenecháme…“ 

G. Husák pamatoval na všechno. Proto již koncem července 

1969 důrazně „doporučil“ Dubčekovi i Smrkovskému, aby se 

nezdržovali v Praze, což oba akceptovali. A to i proto, že parlament, 

který již opět ztratil svou původní funkci a byl z rozhodování 

o životě čs. společnosti fakticky vyřazen, měl prázdniny. 

Z toho je také zřejmé, že tvrzení různých kritiků, jako by Dubček 

rozhodoval o nasazení ozbrojených sil a transportérů proti 

demonstrantům (jak to například tvrdil P. Pithart v LN z 21. 8. 

1999) je buď vědomá, nebo amatérsky a nezodpovědně manipulující 

nepravda. Je to jeden ze závažných příkladů, kdy se mění 

fakta o A. Dubčekovi, kdy se zamlžuje či dokonce záměrně zatajuje 

skutečnost. 


Když G. Husák začal uvažovat o přípravách na první výročí srpnové 

intervence na poradě se štábem LM 10. července – jako první 

tajemník ÚV KSČ a také hlavní velitel milicí – mj. prohlásil:... 

“stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu 

někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať 

by to stálo co stálo.“ A skutečně. Veškeré přípravy stranických 

a státních orgánů a hlavně průběh srpnových událostí ve dnech 

18. -22. srpna jasně ukázaly, že Husák nemluvil do větru a že je 

odhodlán ke všemu, včetně krveprolití. 

Masivním mocenskopolitickým nátlakem a hrozbami se jeho 

vedení přece jen podařilo značnou část obyvatelstva, občanské 

společnosti zastrašit natolik, aby se uchýlily pouze k pasivní 

rezistenci. A tak se spontánní, živelné a nekoordinované stávky 

a demonstrace většího rozsahu, převážně mladých lidí, omezily 

jen na větší města. Především v českých zemích, zvláště na Prahu, 

Brno, Liberec, České Budějovice, Ústí n. Labem, Havířov, Karlovy 

Vary. Na Slovensku to byla Bratislava. Jinak zde byl relativní 

klid. V menším rozsahu a méně bouřlivě proběhly demonstrace 

i v dalších českých městech, jako byla Ostrava, Opava, Vsetín, 

Olomouc, Jihlava, Pardubice, PIzeň a další. 

Pochopitelně, že nejrozsáhlejší a nejprudší demonstrace probíhaly 

v Praze. V menším rozsahu proběhly na Václavském náměstí 

již 18. a 19. srpna.“Pořádkové“ síly je však stačily poměrně snadno 

roze hnat pomocí obušků, slzného plynu i varovnou střelbou 

do vzduchu. Avšak 20. a 21. srpna se mnohatisícové demonstrace 

v centru Prahy proměnily v pouliční střetnutí se státní mocí, 

v odpor proti okupaci a Husákovu režimu. Proti demonstrantům 

byla nasazena vodní děla, transportéry a další technika. Demonstranti 

se bránili či útočili dla žebními kostkami, železnými tyčemi, 

zápalnými láhvemi, stavěli a zapalovali barikády, demolovali policejní 

auta či vodní děla a došlo i k demolování výloh. V naprosto 

ojedinělých případech i k dranco vání. Dosud nevíme, zda k tomu 

nepřispěly provokace Bezpečnosti. Když hrozilo, že se demonstranti 

na Václavském náměstí spojí s při cházejícími dělníky z Vyso- 


čan, nebo když hrozilo nebezpečí obklí čení „pořádkových sil“ 

demonstranty, Husákův operační štáb dal pří kaz nasadit 9. tankový 

pluk a další jednotky čs. armády. 

Obdobně tomu bylo i v Brně. 

Jestliže nasazením těžké techniky chtěl Husák zabránit pravděpo 

dobnému krveprolití střelbou do demonstrantů, obětem na 

životech stejně nezabránil. Střelbou Lidových milicí byli v Praze 

zabiti tři mladí lidé, v Brně dva. Podle zprávy předsedy vlády 

O. Černíka a ministra vnitra J. Pelnáře předsednictvu ÚV KSČ 

z 1. září 1969, bylo v průběhu demonstrací zastřeleno 5 lidí, zraněno 

33, z toho 4 těžce. Zadrženo bylo celkem 2 414 osob, převážně 

(83 %) mladších 25 let. Skutečných obětí – tj. zraněných – bylo 

zřejmě mnohem více. 

Nasazením jednotek čs. armády byl podán touto největší pováleč 

nou akcí důkaz, že ČSLA se proměnila v poslušnou satelitní 

armádu. A srpnové události 1969 představovaly největší otevřený 

boj u nás proti Husákově totalitní moci a jejím ozbrojeným silám. 

Do srpnové akce k takzvanému „zajištění klidu a bezpečnosti“ 

bylo kromě přesně nezjištěných několika tisíc příslušníků SNB 

a StB nasazeno proti de monstrantům a k plnění různých jiných 

úkolů skutečně již avizova ných na 20 tisíc vojáků ČSLA, 310 tanků, 

2 309 aut a 200 obrněných transportérů, na 24 a půl tisíce 

příslušníků LM s příslušnou výzbrojí a technikou. 

Již v průběhu srpnových demonstrací se Husák rozhodl donutit 

parlament k legalizaci srpnového teroru, neboť si mj. potřeboval 

umýt své ruce potřísněné krví demonstrantů. Proto již 22. srpna 

přijalo předsednictvo ÚV KSČ (za nepřítomnosti Dubčeka) 

usnesení o přijetí návrhu zákonného opatření č. 99/1969, 0 některých 

přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu 

veřejného pořádku.“ Vzápětí byl tento návrh schválen na zasedání 

předsednictva Černíkovy vlády. 

S porušením zásad parlamentního jednání bylo narychlo svoláno 

zasedání předsednictva parlamentu. Dubček, jako předseda 

Federálního shromáždění, byl narychlo povolán z domova, ze 


Sence, a dopraven letecky do Prahy až 22. srpna kolem 16. ho diny. 

Při jednání předsednictva o tomto návrhu, předloženém Černíkem, 

souhlasil sice s použitím zákona proti vandalům, ale odmítl 

nekontrolovatelné pravomoci soudců k odsuzování lidí. Byl jediný, 

kdo v dané situaci varoval před vytvářením systému umožňujícímu 

porušování zákona. 

Dubček pro tento návrh nehlasoval, ale pod hrubým nátlakem 

Husáka a dalších, a s vědomím, že jeho přijetí zabránit nemůže, 

z profesionální povinnosti předsedy FS návrh zákona podepsal. 

Záhy si uvědomil, že to byla jeho největší chyba. Vždyť mezi nejčastěji 

provolávaná hesla demonstrantů patřila hesla „Ať žije Dubček, 

ať žije Smrkovský.“ Je ovšem neseriózní, jestliže různí kritikové 

připisují přijetí tohoto zákona pouze Dubčekovi, jako by to 

nebyla iniciativa Husáka a Černíka a jako by pod tímto zákonem 

nebyl podepsán i Černík a Svoboda. 

Hlasování pro přijetí tohoto zákonného opatření, jež dostalo 

přezdívku „pendrekový zákon“, to bylo zvonění umíráčku 

nad definitivním koncem pokusu o vybudování demokratického 

humánního socialismu. 


Strážci A. Dubčeka a jeho rodiny na svých stanovištích – 70. léta. 


IV. 

AKCE „BŘÍZA“ ZAČÍNÁ 

(Alexandr Dubček v „dobré společnosti“) 

Krvavé potlačení demonstrací v srpnu 1969 znamenalo tedy 

definitivní konec sebemenší naděje na pokračování reformního 

procesu. Součástí srpnové kampaně Husákova režimu se staly 

i přímé či nepřímé útoky proti A. Dubčekovi a jeho obviňování 

z dané situace. 

Zatím co si Leonid Brežněv pospíšil s poděkováním L. Svobodovi 

a G. Hu sákovi za „zvládnutí“ situace. V telefonickém vzkazu 

prezidentu Svobodovi z 25. srpna říká: „Výsledek posledních událostí 

považují sovětští soudruzi za vítězství strany a jejího vedení nad kontrarevolučními 

silami a pravičáky… Mimořádnou zásluhu na úspěchu 

mají soudruzi Husák a Svoboda. Projevili rozhodnost a statečnost… 

Ve školních knihách se bude o nich psát…“ Ano, dodávám, píše se 

a bude se psát. Ale v tomto kontextu ve znamení hanby a pohrdání 

za zradu zájmů a nadějí našich národů. 

Když následujícího dne, 26. srpna 1969, A. Dubček v dopise 

G. Husákovi protestoval proti útokům a pomluvám na svou adresu 

– stále ještě oficiálního čs. představitele – a také na adresu 

reformního hnutí a žádal o zastavení této kampaně, odpovědi se 

nedočkal. A článek, kterým reagoval na tyto útoky a pomluvy, 

šéfredaktor Tribuny O. Švestka uveřejnit odmítl. Zatímco euforie 

antireformních sil ze srpnového „vítězství“ byla doprovázena 

rozvinutím kruté a halasné mstivé kampaně proti „poraženým.“ 

V tom vynikala zvláště nám již dobře známá vlastizrádná probrežněvovská 

skupina kolem V. Biľaka: D. Kolder, A. Indra, O. Švestka, 

A. Kapek, V. Šalgovič, ale také M. Jakeš, K. Hoffman, J. Piller, 


B. Chňoupek a další. Hlavní roli v ní hrál Brežněvův chráněnec 

V. Biľak, zavilý nepřítel A. Dubčeka a jeho spolupracovníků. 

4. září, ještě jako předseda Federálního shromáždění, podal 

Dubček generální prokuratuře trestní oznámení na poslance FS 

V. Nového podle paragrafu 103 tr. zákona pro trestný čin hanobení 

republiky a jejího představitele. Šlo o hrubé útoky proti A. Dubčekovi, 

v nichž ho V. Nový činí odpovědným za mrtvé v srpnových 

dnech roku 1968. Zamítavou odpověď obdržel A. Dubček až 

v dopise FMV – správy vyšetřování StB z 20. května 1971... 

Jen několik málo týdnů po srpnových událostech r. 1969 rozhodlo 

Husákovo předsednictvo ÚV KSČ o odvolání A. Dubčeka 

z funkce předsedy Federálního shromáždění a z funkce člena tohoto 

předsednictva. Toto rozhodnutí mělo schválit plenární zasedání 

ÚV KSČ ve dnech 25. -26. 9. 1969. A. Dubček však ani pod touto 

hrozbou a nátlakem „nešel do kolen“, i když na něho již předem 

L. Svoboda i V. Biľak naléhali, aby zde vystupoval „rozumně.“ 

A místo snad očekávané sebekritiky vystoupil s fundovanou a zanícenou 

obhajobou reformního procesu Pražského jara. Reagoval tak 

na různá obviňování a na pravou míru uváděl různá nepravdivá 

nebo tendenční tvrzení, která se objevila v srpnové a posrpnové 

kampani. A co bylo zvlášť předvídavé, upozorňoval na nutnost 

věnovat pozornost sektářským tendencím a jejich škodlivosti. Naléhavě 

varoval před masovými prověrkami a čistkami, které mohou 

roztočit události, ne nepodobné padesátým létům, „neboť ve svém 

důsledku mohou nikoliv upevnit, ale snížit vliv strany.“ 

Svým nebojácným vystoupením si A. Dubček vědomě, stejně 

jako řada jeho přátel, podepsal rozsudek nad svým osudem. Předsednictvo 

ÚV KSČ „doporučilo proto plénu ÚV KSČ předložit 

návrh na odvolání soudruha Dubčeka z předsednictva ÚV KSČ 

a z funkce předsedy Federálního shromáždění.“ 

Zasedání ÚV KSČ v září 1969 bylo posledním místem, kde mohli 

představitelé reformního procesu vystoupit veřejně se svými 

názory a tyto názory obhajovat. Následovalo 19 rezignací na členství 

v ÚV KSČ, 10 členů bylo z ÚV KSČ vyloučeno, 3 členové byli 


vyloučeni z KSČ. Bylo odvoláno protiintervenční usnesení Dubčekova 

vedení z noci 21. srpna a intervence varšavské pětky byla 

překvalifikována na „internacionální pomoc.“ Dále bylo odvoláno 

původní stanovisko ke schůzce intervenční pětky v červenci roku 

1968 ve Varšavě, zrušena platnost vysočanského sjezdu a mandátů 

jeho delegátů. Tím vším Husákovo vedení fakticky uvolnilo mj. 

cestu k čistkám ve straně a společnosti a k represím proti představitelům 

a stoupencům reformního hnutí. Proti A. Dubčekovi si 

zatím zřejmě ještě netroufli vystoupit tak razantně jako proti jeho 

spolupracovníkům. 

Vystoupení představitelů reformního vedení, ale zvláště vystoupení 

A. Dubčeka na zasedání ÚV KSČ v září 1969, vyprovokovalo 

V. Biľaka k rozsáhlé replice. S vědomím vítěze a s přesvědčením 

vyvoleného hlasatele pravd poslední instance obviňoval tento 

chráněnec L. Brežněva všechny ze všech možných hříchů proti 

„skutečnému“ socialismu. Podle něho oni zavinili, že musela přijít 

vojska k záchraně toho opravdového socialismu. Jeho vystoupení 

byla snůška polopravd, překrucování skutečnosti i vědomých lží, 

které byly později dovedeny k „dokonalosti“ ve známém „Poučení“, 

jehož se stal duchovním otcem a spoluautorem.“Můj vztah 

k soudruhu Dubčekovi je úplně čistý. Měl jsem ho velmi rád a ani 

dnes necítím nějakou zlobu či nenávist... Nikdy jsem před soudruhem 

Dubčekem nic neskrýval,“ prohlásil lživě a licoměrně. A já 

k tomu dodávám: opravdu nic, jen zamlčel takové „maličkosti“ 

jako byly jeho tajné schůzky se sovětskými zpravodajskými orgány 

a informace, které podával o situaci v Československu a o jeho 

vedoucích orgánech. Jako byly tajné schůzky s tajemníkem ÚV 

KS Ukrajiny P. Šelestem, jeho úvahy a plány na zajištění Dubčeka 

a Svobody na plánovaném 14. sjezdu KSS, či jeho spoluautorství 

na dopise k pozvání intervenčních vojsk atd. A nesčetná fakta 

a dokumenty jednoznačně prokazují, že to byla skupina V. Biľaka, 

v níž hrál jakéhosi „primáše“, která měla velký podíl na rozpoutání 

prověrek v roce 1970. V. Biľak a jeho parta „zdravého jádra“, 

trvale hájená Moskvou, to byla ona tikající časovaná nálož pod 


křeslem G. Husáka, která ho nutila táhnout politickou káru čs. 

vedení stále více doleva, možná víc než si zřejmě i on sám původně 

přál a chtěl. 

A. Dubček reagoval na vystoupení V. Biľaka na uvedeném zářijovém 

zasedání dopisem G. Husákovi z 29. října 1969, v němž uváděl 

tvrzení V. Biľaka na pravou míru a žádal, aby jeho stanovisko 

bylo připojeno k protokolu tohoto zasedání, což předsednictvo 

ÚV KSČ odmítlo. Pro V. Biľaka to bylo podnětem k napsání osobního 

dopisu A. Dubčekovi ze dne 27. 11. Vyčítá mu v něm, že ho 

včas neseznámil s obsahem svého dopisu předsednictvu ÚV KSČ 

a podivuje se nad jeho žádostí o připojení dopisu k protokolu 

ze zasedání v září. Z dalšího obsahu dopisu je zřejmé, že je psán 

z pozice vítěze, který se mstí a který neváhá opakovat dřívější 

denunciantství proti Dubčekovi po návratu z moskevských jednání, 

když mu řekl, že toho příliš mnoho ví, že to však nepoužije, 

nebude-li muset! „Ty však, žel, svým vystoupením jsi mě k tomu 

donutil.“ Dále pak mu mimo jiné vyčítá, že po návratu z Moskvy 

se odmítal radit s ním, nebo se Švestkou, Koldrem, Rigem, Kapkem 

a jinými soudruhy, kteří mu čestně pomáhali... (!?) 

V. Biľak vyčítá A Dubčekovi, že se neradil s „čestnými“ (vlastizrádci 

– pozn. B. A), ale dal přednost Smrkovskému, Špačkovi 

a dalším „nečestným“ spolupracovníkům! „Tvoje hlavní starost 

byla přesvědčit mě, abych se vzdal členství v předsednictvu 

(po srpnu 1968 B. A). Tvými hlavními poradci i poté zůstali ne ti, 

co ti pomáhali a chtěli pomáhat, ale největší pravičáci.“ 

A Dubček delší dobu váhal, zda má na tento dopis Biľakovi 

odpovědět. Než se k tomu odhodlal, musel řešit řadu naléhavějších 

problémů. Především svou další budoucnost, své zaměstnání. 

Po odchodu z Prahy do Bratislavy k rodině několik dnů odpočíval, 

věnoval se údržbě domu, v němž jeho rodina bydlela, a vyčkával. 

Teprve v polovině října 1969 byl povolán do Prahy – k tajemníkovi 

ÚV KSČ pro zahraniční styky V. Biľakovi. A ten, s nemalou 

škodolibostí, nabídl Dubčekovi místo velvyslance v Ghaně, podle 

rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ. Tuto nabídku Dubček odmí- 


tl a odjel domů. V atmosféře vzrůstajících útoků proti své osobě, 

nástupu konzervativců a vážného onemocnění své manželky 

Anny, napsal předsednictvu ÚV KSČ protestní dopis proti těmto 

útokům a žádal, aby s ním byli seznámeni všichni členové ÚV 

KSČ. G. Husák však jeho žádost odmítl a současně mu přikazoval 

informovat předsednictvo, zda souhlasí se současným politickým 

kursem strany. 

A Dubček ve svých pamětech uvádí, že jediným důvodem, proč 

nakonec přijal Biľakovu změněnou nabídku na místo velvyslance 

v Turecku, byla jeho manželka, pro niž odjezd za hranice představoval 

únik z dané atmosféry kolem jejich rodiny. 

Po několikadenním nezbytném školení na ministerstvu zahraničních 

věcí bylo 15. prosince 1969 veřejně oznámeno Dubčekovo 

jmenování velvyslancem v Turecku. Ale ani toto rozhodnutí nebylo 

bez podmínek a komplikací. V. Biľak v rozhovoru s A Dubčekem 

mu 7. ledna 1970 tlumočil požadavek předsednictva ÚV 

KSČ, aby se dřív, než odletí do Turecka, vzdal členství v ÚV KSČ. 

Dubček to v dopise z 8. ledna Biľakovi odmítl. O týden později, 

15. ledna 1970, s ním o stejném požadavku jednala tříčlenná delegace: 

V. Biľak, J. Piller a L. Štrougal s tím, že nebude-li souhlasit, 

stejně ho plénum vyloučí. V rozsáhlém dopise G. Husákovi 

Dubček zdůvodnil svůj nesouhlas s požadavkem vzdát se členství 

v ÚV KSČ. Jednak tím, že neviděl žádný důvod k takovému 

kroku, a jednak obavou z pokračování kampaně proti němu 

a ze ztráty možností se proti ní bránit, a také tím, že se podřídil 

usnesení předsednictva pracovat mimo území ČSSR. Vyslovil ale 

i podezření, zda toto jeho zařazení nemá být využito k jeho další 

diskreditaci. V další části dopisu vyslovil velké znepokojení nad 

růstem revanšistických tendencí ve straně a narůstajícím sektářstvím. 

Žádal o konečné rozhodnutí o nástupu do funkce, neboť 

po nástupní audienci u tureckého velvyslance v Praze (podle protokolu) 

bylo datum nástupu, stanovené MZV na 18. ledna, opět 

odloženo. Nakonec v závěru dopisu vyslovil souhlas, „aby bylo 

oznámeno plénu ÚV KSČ, že jsem se na návrh PÚV vzdal členství 


v ÚV KSČ.“ A dříve, než nasedl do letadla směřujícího do Ankary, 

někdy koncem ledna 1970 (a nikoliv 16. ledna jak uvádí ve svých 

pamětech), stačil ještě napsat rozsáhlou odpověď V. Biľakovi 

na jeho dopis z 27. listopadu. V tomto dopise A. Dubček bod 

za bodem vyvrací různá Biľakova obvinění vůči němu ze špatné 

politiky. Konkrétně vyjmenovává, kdo byl za který úkol zodpovědný 

a jak jej splnil, či spíše nesplnili Kolder, Indra, Štrougal, 

Chňoupek, Biľak a další. 

Bylo by zajímavé zeptat se ještě dnes „nevinného“ V. Biľaka, jak 

se cítil, když četl Dubčekovu úvahu: „Po 21. srpnu zůstává stále otevřena 

otázka, jaké informace o vedení strany a státu a o našem postupu 

dostávali spojenci a zda někteří soudruzi a možná i část vedení strany 

nepracovala na jiném postupu, který se podstatně lišil od stanoveného 

postupu pléna a předsednictva ÚV KSČ. To ve svých důsledcích mělo 

za následek zásah pěti zemí Varšavské smlouvy. Přitom některé kroky 

ministerstva vnitra (Šalgovič) svědčí o tom, že se obešla i hlava státu 

– prezident. Někteří soudruzi dokonce tvrdili, že jím byly známé kroky 

související s 21. srpnem a že na nich aktivně spolupracovali.“ 

Obdobně jako v dopise Husákovi varuje před některými tendencemi 

v politickém vývoji, připomínajícími padesátá léta: „Padesátá 

léta, to nejsou jenom politické procesy. Je to i zasetí a postupné 

rozvíjení psychózy strachu, nedůvěry, podezírání… Nejvíc ze všeho mne 

znepokojuje, že se nepozorovaně oživuje a uvádí do praxe teorie hledání 

nepřítele uvnitř strany. To vede i k umělé konstrukci nepřítele uvnitř 

strany a hlavní nápor se soustřeďuje zvláště na členy strany.“ V závěru 

dopisu ho opakovaně vyzývá, aby se neoháněl přátelstvím k němu 

a nezneužíval slovo přítel a spolupracovník. 

Když A. Dubček psal tento dopis, neměl zřejmě ani tušení, co 

všechno V. Biľak o něm doslova „natáral“, napovídal nesmyslů, 

na zasedání Krajského výboru KSS v Košicích 8. ledna 1970. Kromě 

jiných pomluv a lží zde vyslovil dokonce takovou nehoráznost, 

jako by mu Dubček nabídl, že bude v zahraničí získávat zprávy 

od Američanů – kteří mu důvěřují – a předávat je Rusům. I když 

nejdříve prohlásil, že to, co jim říká, nelze veřejně publikovat, jako 


pravá drbna prozradil, že Dubčeka posílají do Turecka, neboť se 

obávají jeho vlivu na národy, aby ho izolovali, aby z něj národ 

nemohl udělat mučedníka, aby ho nemuseli postavit před soud. 

Protože: „Žádný politický proces by této straně nepomohl. Ani vnitřně, 

ani mezinárodně.“ 

Koncem ledna 1970 konečně odstartovalo poloprázdné letadlo 

Čs. aerolinií z Ruzyně přímo do Ankary. Během letu se A. Dubček 

i paní Anna těšili velké a upřímné pozornosti dvou letušek, za niž 

je zakrátko po návratu čekal vyhazov. Po přistání, již na letišti 

v Ankaře, se A. Dubčekovi dostalo neobyčejně vřelého přivítání 

od množství obyvatel. A teprve po hodině, za asistence policie, 

mohl odjet do rezidence čs. velvyslanectví. Při předávání pověřovacích 

listin na MZV Turecka byl nad rámec běžných diplomatických 

zvyků přijat na nejvyšší úrovni, včetně prezidenta Ceodeta 

Sunaiho. 

Během pobytu v Ankaře se Dubčekovi těšili velké pozornosti 

a přízně tureckých činitelů, ale i obyvatel. Značné pozornosti se 

„těšil“ i v malém kolektivu čs. velvyslanectví. Dubček záhy vycítil, 

že je sledován, že Husák se mu snaží pobyt v Turecku znepříjemnit. 

A jeho původní obavy, jak je uvedl v citovaném dopise Husákovi, 

se změnily ve vážné podezření, že ho chtějí donutit k emigraci. 

K tomu, aby požádal některou západní zemi o politický azyl. 

To by byla voda na mlýn husákovské a biľakovské propagandy, 

aby z něho mohli udělat zrádce. 

Skutečně také řada zemí – USA, Kanada, Francie, Austrálie, Švédsko 

a další – nabízela Dubčekovi pohostinství, což on s díky odmítal, protože 

byl rozhodnut, že se děj se co děj vrátí do vlasti. Když se z různých zdrojů 

dověděl, že Husák a spol. mají v úmyslu zabránit mu v návratu, rozhodl 

se k návratu za každou cenu. Po dohodě s manželkou, za pomoci 

přátel si obstaral letenku z lstanbulu do Budapešti, odkud je to 

domů jen pár kilometrů. Počátkem června 1970, v nočních hodinách, 

opustil nepozorovaně rezidenci, taxíkem dojel na nádraží 

a vlakem do lstanbulu, kde nasedl do maďarského letadla. Ale 

Husák, zavčas informován J. Kádárem, vyslal do Budapešti své- 


ho emisara Fr. Dvorského, předsrpnového člena ÚV KSS, který 

Dubčeka dopravil z Budapešti do Prahy. 

První informace, kterou se v Praze dověděl, bylo sdělení o jeho 

vyloučení z KSČ. 24. 6. byl oficiálně odvolán z funkce velvyslance. 

Zasedání ÚV KSČ 25. -26. 6. 1970 jeho vyloučení potvrdilo a sdělovací 

prostředky zveřejnily. Tato zpráva se rychle rozšířila do celého 

světa. Svědčí o tom i reakce jednoho z nejznámějších spisovatelů 

a historiků Francie, Luise Aragona. V řádcích adresovaných 

A. Dubčekovi bezprostředně po zveřejnění uvedené zprávy, píše: 

„Drahý soudruhu Dubčeku, budou Vás moci vyhnat odkudkoliv, ale 

nikdy Vás nebudou moci vypudit z mého srdce. Aragon.“ 

První starostí A. Dubčeka po návratu domů bylo zajistit také 

návrat manželky. Žádost, aby pro ni mohl odjet nejstarší syn, byla 

zamítnuta. Přesto, za pomoci přátel a pod tlakem zpráv zahraničního 

tisku o krizové situaci paní Anny, selhal Husákův pokus 

udělat z ní rukojmí. Řada obyvatel Ankary pak polévala kola auta, 

které ji odváželo na letiště – na tradiční znamení přátelství – aby 

se šťastně dostala domů. 

Po návratu Dubčeka i jeho manželky do Bratislavy ke svým třem 

dětem a Dubčekově matce, nastalo pro něj jakési několikaměsíční 

politické vakuum. V průběhu marného hledání nějakého odpovídajícího 

zaměstnání v černém řemesle, v němž byl vyučen a v kterém 

kdysi řadu let pracoval, zjistil, že je obklopen jakousi neviditelnou 

zdí a všude slyšel zamítavou odpověď. Ukázalo se, že to, 

co V. Biľak nalhal na zasedání předsednictva KV KSS v Košicích 

v lednu 1970, pokračuje. Posléze dostal pokyn, aby vyčkal, než 

bude rozhodnuto o jeho zařazení. Husákovo vedení zatím několikrát 

jednalo o tom, jak Dubčeka izolovat od veřejnosti. 

Počátkem října byl pozván na ÚV KSS k tajemníkovi a členu 

předsednictva Vačokovi, který mu sdělil, že vedení strany rozhodlo, 

aby nastoupil do Výzkumného ústavu důchodového zabezpečení 

jako starší referent. Tuto nabídku ale Dubček odmítl, protože 

jednak chtěl dělat něco praktického a jednak se obával, že by 

toto zařazení mohlo být zneužito proti němu. V dopise prvnímu 


tajemníkovi ÚV KSS a členu předsednictva ÚV KSČ J. Lenártovi 

z 3. 11. 1970 mu vytkl, že byl postaven před hotovou věc, bez předběžného 

jednání s ním. Současně mu připomenul, že mu dosud 

nebylo umožněno slíbené lázeňské léčení, a že podle jednání 

s tajemníkem Vačokem o jeho léčení musí rozhodnout předsednictvo 

ÚV KSS, přičemž prý není vhodné, aby jel do Karlových 

Varů. Stejně tak prý není vhodné, aby si záležitost vyřizoval sám, 

ať již na ministerstvo zahraničních věcí (MZV) nebo na ministerstvo 

zdravotnictví (MZ) či jinde. Dále Lenárta informoval o svém 

odmítnutí požadavku MZV, aby podepsal „dohodu“ o rozvázání 

pracovního poměru k 15. září 1970, neboť mu nebyla sdělena 

zákonná výpovědní lhůta, aby si mohl sám vyhledat zaměstnání. 

V závěru dopisu žádá o vydání pokynu MZ, aby mohl konečně 

nastoupit léčenÍ. Žádá o souhlas, aby mohl nastoupit do zaměstnání 

ve své původní profesi a aby mu MZV řádně vyplácelo plat 

a rodinné přídavky na děti, které jsou mu zadržovány. 

A. Dubček se v těchto dnech ocitl ve stejné situaci jako statisíce 

jeho stoupenců, komunistů i bezpartijních. Tuto skutečnost 

charakterizoval ve svých pamětech konstatováním, že se ocitl 

„v dobré společnosti“, i když se mu dostalo mimořádné pozornosti 

bezpečnostních orgánů jako obzvlášť nebezpečnému „kontrarevolucionáři“ 

či „pravicovému oportunistovi.“ 

Byla to doba, kdy jednotlivé frakce a skupiny „vítězů“ – husákovští 

pragmatici či realisté, biľakovští dogmatici a konzervativci, 

novotnovští ultrakonzervativci i první renegáti reformního vedení 

atd., – rozvinuli mezi sebou zápas o prosazení svého pojetí normalizace 

a konsolidace, své pojetí „Poučení z krizového vývoje“, 

které začali připravovat, a pochopitelně i o svůj podíl na moci. Ale 

společně prosazovali a prosadili krutou mstu proti představitelům 

reformního hnutí a jejich stoupencům ve stranických prověrkách 

a masových čistkách. Celý tento proces byl z pozadí dirigován 

a urychlován různými emisary a zmocněnci moskevského Kremlu. 

Několik set tisíc vyloučených a vyškrtnutých komunistů a desetitisíce 

nestraníků bylo odsouzeno do role neplnoprávných občanů, 


což bylo zpravidla spojeno nejen se ztrátou zaměstnání a jejich 

odchodem do kotelen, k lopatám a bagrům, ale i s postihem jejich 

rodin včetně dětí, které například ani nemohly pokračovat ve studiu... 

Byla to doba likvidace elity národa ve všech oborech lidské 

činnosti. Stačilo k tomu málo: nesouhlasit s intervencí varšavské 

pětky a nebát se to říci nahlas. Byla to doba nástupu „pravověrných“ 

outsiderů ~ kariéristů. Byla to msta amorálních primitivů. 

Oficiálním dokumentem, který měl kodifikovat všechna tato 

opatření, a jakousi biblí normalizační a konsolidační věrouky 

se stalo „Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti 

po XIII. sjezdu KSČ“, schválené plenárním zasedáním ÚV KSČ 

v prosinci 1971. Základním cílem tohoto „dokumentu“ bylo dodat 

Kremlu, ale také pro vlastní pseudosvědomí Brežněvovských stoupenců, 

přesvědčivý „důkaz“, že v Československu byla doopravdy 

kontrarevoluce a že tudíž vojenská intervence byla nejen nutná 

k záchraně opravdového – rozuměj podle představ Kremlu – socialismu, 

ale dokonce „vyžádaná“ tisíci čs. komunistů, případně 

i nekomunistů. Proto – podle „Poučení“ – byli reformní představitelé 

vylíčeni jako pravicoví oportunisté a zrádci, a naopak 

vlastizrádci, jako V. Biľak, D. Kolder, A. Indra, O. Švestka, A. 

Kapek, coby představitelé „zdravého jádra“ a skuteční vlastenci. 

Vojenská intervence a okupace byla překvalifikována na bratrskou 

internacionální pomoc atd. O mimořádném zájmu Brežněvova 

vedení na vypracování takového dokumentu svědčí i jednání československého 

velvyslance B. Chňoupka s tajemníkem ÚV KSSS 

Katuševem 4. 11. 1970 a Chňoupkova zpráva G. Husákovi. Podle 

sovětských požadavků neměly formulace „Poučení“ v žádném 

případě vyvolat dojem, že vstup vojsk byl dílem nějaké skupiny 

spiklenců. Měly zdůraznit odpovědnost Dubčeka a ocenit zásluhy 

Husáka a Svobody... 

Nakonec došlo i na procesy s představiteli rodící se opozice. 

I když se už nevěšelo a „vítězové“ se spokojili s dlouholetým žalářováním 

odsouzených. Strach z mezinárodního ohlasu a odporu 

nedovolil Husákovu vedení inscenovat procesy proti vedoucím 


představitelům reformního hnutí, proti A. Dubčekovi, J. Smrkovskému, 

Fr. Kriegelovi a dalším. Přesto se v řadách „vítězů“ a hlavně 

v řadách pracovníků ministerstva vnitra objevila touha takové 

procesy inscenovat. Avšak ani Kreml neměl – z mezinárodních 

důvodů – zájem na takových procesech. 

V atmosféře, jak byla vylíčena, po odmítnutí několika dalších 

nabídek, se Dubček rozhodl přijmout nabídku, odsouhlasenou 

vedením strany v Praze i v Bratislavě, nastoupit 1. prosince 1970 

jako vedoucí mechanizátor Západoslovenských státních lesů 

na Lesní správě Krasňany. Při pohovoru s tajemníkem ÚV KSS 

Vačokem mu bylo přislíbeno, že když nastoupí na toto místo, 

bude mu umožněno odjet do Prahy, aby si mohl vyřídit formality 

na MZV, spojené s nástupem na nové pracoviště. Dubček souhlasil 

a 3. prosince odjel do Prahy vyřídit tyto záležitosti a současně 

obstarat některé náhradní díly pro podnikové závody. Jeho počáteční 

uklidnění, že bude mít práci, stálý i když nevelký příjem 

a hlavně že bude opět mezi lidmi, však vzalo brzy za své. 

Představitelé Husákova režimu, zvláště ale jeho bezpečnostní 

orgány, byli totiž jiného názoru. I když si Dubček záhy vysloužil 

pověst nejlepšího zásobovače na Slovensku, byl vůči němu zvolen 

postup jako k nejnebezpečnějšímu nepříteli. Byl vyloučen 

ze všech společenských organizací, z odborů, ze Slovenského 

mysliveckého svazu, ba dokonce i ze Slovenského svazu protifašistických 

bojovníků, ačkoliv byl obecně znám jako ilegální 

pracovník a partyzán ve SNP. Málo je známá skutečnost, že byl 

také degradován z podplukovníka na vojína. Součástí degradace 

Dubčeka jako občana bylo i odebrání loveckých zbraní. V dopise 

Krajské správě SNB v Bratislavě z 24. 2. 1971 protestuje proti 

jejich odebrání a dokazuje jeho neodůvodněnost a nezákonnost. 

Žádá zrušení původního rozhodnutí Městské správy VB z 11. 2. 

1971. Marně se však odvolává na svou občanskou bezúhonnost 

i na skutečnost, že když omezil na minimum své společenské styky 

a zábavu (kino, divadlo, sport), myslivectví mu zůstalo jako jediný 

zdroj rozptýlení. 


Nezůstalo však jen u těchto forem diskriminace a šikanování. 

Z dopisu A. Dubčeka ministrovi vnitra ČSSR R. Kaskovi z 8. 12. 

1970 se dovídáme, že současně s jeho nástupem do práce byla 

orgány ministerstva vnitra zahájena akce „Bříza.“ Trvalý a systematický 

dozor nad pohybem a životem A. Dubčeka, jeho rodiny 

a přátel. Dozor, který se později změnil v soustavné šikanování 

a terorizování. Dubček se stal nejhlídanějším domácím vězněm 

Husáka. 

V dopise Kaskovi popisuje, jak jako zkušený odbojář záhy zjistil, 

že při své cestě do Prahy, v Praze, při vyřizování svých záležitostí 

i při obstarávání náhradních dílů ve skladech v Horních Měcholupech, 

ale také při pochůzkách včetně oběda, byl sledován orgány 

bezpečnosti. Spolu se svým přítelem, bývalým tajemníkem O. Jarošem, 

v jehož autě jezdili, je trochu „povodili“ po Praze. 

A. Dubček dále uvádí, že tento dopis nepíše jako stížnost a dává 

v úvahu, zda by se jeho kontrola nemohla organizovat nějak kulturněji. 

Že on se chce věnovat své práci a rodině a že není žádný 

protisocialistický živel. 

Postavení A. Dubčeka v podniku bylo záhy zkomplikováno 

nástupem nového ředitele – hlídače, který se nerozpakoval mj. 

kontrolovat a zabavovat jeho poštu. 

Teprve 20. května 1971 dostal A. Dubček odpověď Správy vyšetřovnání 

StB – FMV na své trestní oznámení proti V. Novému ze 

4. září 1969. Dověděl se z ní, že z obsahu napadených výroků 

V. Nového nelze vyvodit závěr, „že jde o výroky, kterými by byl 

hanoben představitel republiky“, a proto byl případ odložen. 

Na toto rozhodnutí reaguje Dubček dopisem FMV – Správě 

vyšetřování StB ze dne 13. 9. 1971. Trvá na opodstatněnosti svého 

podání a uvádí, že za Novým kritizovanou činnost masmédií 

v roce 1968 byl odpovědný B. Chňoupek, který nyní rozpoutal 

veřejnou kampaň proti němu podle zásady „zloděj křičí, chyťte 

zloděje“, aby sám sebe zachránil. 

V jednom ze svých prvních dopisů generální prokuratuře, 

k němuž připojil kopii dopisu Hlavní správě StB a Inspekci MV 


SSR, Dubček zaznamenává další z řady případů soustavného 

sledování orgány StB z té doby. Bylo to někdy v polovině roku 

1971, kdy se zúčastnil soutěže zručnosti lesních dělníků na Lesním 

závodě v Partyzánském. Po skončení soutěže požádal místní 

pracovníky, zda by mu mohli vystavit účet na jeden špalek, který 

zůstal po soutěži. Napadlo ho, že by si z něho vyrobil zahradní 

stůl. Bylo mu však nabídnuto, že mu připraví lepší kus, který by 

lépe splnil účel. A. Dubček nakreslil potřebný rozměr kulatiny 

na papír, ale když jej jednomu z dělníků předal, zpozoroval, že ten 

odešel v doprovodu neznámého člověka, který se tam mezi nimi 

pohyboval, na záchod, kde, jak později zjistil, mu musel ukázat 

„záhadný lístek“ od Dubčeka. Na slíbený kus kulatiny pak čekal 

marně a ani se tomu nedivil. 

Pro představitele Husákova režimu však byla každá záminka 

k šikanování vítaným zpestřením. Využili proto i toho, že se 

A. Dubček nezúčastnil listopadových voleb, které připadly právě 

na jeho padesáté narozeniny – na 27. 11. 1971. Za tento „zločin“ 

byl donucen se zodpovídat na schůzi ZV ROH 23. 12. 1971 

za účasti zástupců vedení podniku a základní organizace KSS. 

A. Dubček objasnil motiv svého „zločinu“ a obhájil se. Odvolal 

se na Ústavu ČSSR a vysvětlil, že zákon nenařizuje povinnost 

volit, ale že dává občanovi právo, možnost volit a že už toto by 

mělo k vysvětlení postačit. Současně však nezakrýval, že nešel 

volit také v důsledku svého rozladění z toho, že je obviňován 

z protistranických postojů, z revizionismu, oportunismu, antisovětismu, 

protiinternacionalismu a z nepřátelství vůči pracujícímu 

lidu. Že to byl výraz nesouhlasu s tímto obviňováním 

jeho i jeho rodiny a nesouhlasu s jejich šikanováním. V závěru 

své obhajoby uvedl:... „27. 11. 1971, tj. v den voleb jsem dovršil 50 

let od svého narození a 32 let od vstupu do KSČ. Těžce jsem v této době 

nesl absolutní trest – vyloučení – i to, že jsem byl předsednictvem ÚV 

KSČ jako bývalý představitel oficiální politiky strany a státu, její první 

tajemník, ztotožněn s protistranictvím a nepřátelstvím k lidu a republice. 

Svůj vztah k socialismu projevuji a nadále budu projevovat ve svě 


domité práci v nynějším zařazení, abych se tak nadále včleňoval do úsilí 

pracujících o rozvoj své vlasti.“ 

Účastníci tohoto jednání vzali Dubčekovo vysvětlení na vědomí 

bez jediného dotazu. Předseda ZV ROH přislíbil, že Dubčekovi 

bude dána plná podpora v plnění pracovních úkolů. A zástupce 

komunistů uvedl, že o jeho stanovisku bude informovat základní 

organizaci KSS. 

Krátce po tomto jednání došel A. Dubček k závěru, že nebude 

dále mlčky snášet aktivity StB kolem své osoby a rodiny a rozhodl 

se napsat podání proti omezování své svobody bezpečnostními 

orgány. Toto podání, adresované Ministerstvu vnitra, Hlavní správě 

StB a Inspekci MV SSR ze dne 6. 1. 1973 odeslal také 2. 3. 1973 

Generální prokuratuře SSR, neboť „prokuratura je podle zákona 

strážcem dodržování socialistické zákonnosti.“ 

To bylo zřejmě jeho první rozsáhlé a na konkrétních faktech 

založené podání proti orgánům bezpečnosti. Až dosud se totiž 

domníval, že nemá praktický význam apelovat na představitele 

bezpečnosti a strany, zvláště ne na krajské orgány, které tato opatření 

vůči němu a rodině nařizují a uskutečňují. 

„Již téměř čtyři roky žiji v atmosféře těchto opatření,“ – píše, 

v úvodu podání. Možná vánoční a novoroční dny a vstup do nového 

roku 1973 mne podnítily k tomu, abych opět cosi napsal 

k činnosti Státní bezpečnosti, zvláště o svých poznatcích a faktech 

ze sklonku minulého roku – 1972. 

Možná mě podnítilo opět psát i to, že i já jsem člověk (což vám 

asi mnoho neříká) a občan ČSSR, který má svou čest a svědomí, 

a jestliže chcete slyšet otevřené slovo, člověk, kterého ani vaše 

dýchání do týlu, stoupání na paty, ani vaše bdělé uši nepřinutí 

k tomu, aby před vámi klekl na kolena. Budu se snažit, abych toto 

i nadále duševně vydržel... i když musím také poznamenat, že 

vaše vytrvalé, hraní‘ na mé nervy není bez účinku na můj spánek, 

zdraví, moji rodinu a její ovzduší, na mou práci mechanizátora 

Státních lesů, na můj občanský život, který mi, zaručuje‘ Ústava 

ČSSR.“ 


Na následujících stránkách se omezil na výčet a popis řady 

konkrétních příkladů z poslední doby. Jak byl sledován ve dnech 

5. -6. 11. 1972 při zabezpečování práce na Lesním závodě v Bánovcích 

nad Bebravou. Svým spolupracovníkům nic neprozradil, 

ale když jeho sledovači přijeli za ním až k horské chatě nad obcí 

Omastiná, kam ho ostatní pozvali do společnosti, šel motorizovaným 

sledovačům naproti a na zapískání šli za ním i spolupracovníci. 

Pochopitelně, sledovači rychle vycouvali po úzké horské 

cestě. Příští den však jeho sledování pokračovalo v Omastiné, 

v Bánovcích i v Trenčíně. Jako další příklad uvádí příhodu ze 

služební cesty na Lesní závod Trenčín 10. -11. listopadu 1972. 

Uvádí SPZ jednotlivých aut s osádkami sledovačů včetně jedné 

blondýny, o níž bude ještě řeč. Tentokrát na své sledovače upozornil 

své příbuzné, které v Trenčíně navštívil. Při návštěvě švagra 

se mu podařilo „nachytat“ právě onu blondýnu. Vyběhli totiž 

rychle do čtvrtého patra domu a zůstali tiše stát na schodišti. 

Po chvíli slyšeli opatrné kroky. A když ona blondýna došla opatrně 

ke čtvrtému patru, Dubček proti ní vystoupil a pozdravil. Ona 

se prudce obrátila a seběhla dolů na chodník. Mezitím Dubček 

a jeho příbuzní stačili vyjít na balkon, odkud ji zvali nahoru. Byla 

viditelně rozčilena, že byla odhalena, ale nereagovala. Obdobných 

případů, kdy dal Dubček sledovačům najevo, že o nich ví, 

uvedl v dopise několik. Uvedl řadu případů, kdy si zaznamenal 

datum, typy automobilů, barvu a čísla tak, jak se při sledování 

jednotlivé osádky střídaly. 

„Po uvedení některých konkrétních faktů chci otevřeně říci, že 

je to ze strany bezpečnostních orgánů porušování naší socialistické 

zákonnosti. Proto je dopis stížností i podáním vůči porušovatelům 

zákona o Sboru národní bezpečnosti, občanských práv 

a Ústavy ČSSR.“ 

V další části dopisu Dubček uvádí, že on má svědomí čisté, ať ho 

Husákovo vedení obviňuje z čehokoliv. Že se netají názorem, že 

orgány bezpečnosti mají pro svou činnost „požehnání“ shora, což 

mu nebrání protestovat a nesouhlasit. To je jediné, co mi na mou 


aktivní obranu zůstává. Nepatřím mezi zbabělce a ufňukance, 

za jakého mě označovali. Kdyby bylo zapotřebí, jsem ochoten, 

budu-li k tomu vyzván, kdykoliv před orgány (i státními) k tomu 

povolanými se obhajovat.“ 

V závěrečné části svého třináctistránkového podání odmítá různá 

tvrzení o své nepřátelské, protisocialistické a protilidové činnosti. 

Potvrzuje své jednoznačné setrvání na pozicích socialismu, ale 

podle svých představ. Nedělá ze sebe hrdinu, přiznává, že postup 

bezpečnostních orgánů mu na spánku nepřidává a že ani v práci 

nemá potřebný klid. 

„Víte, já nemám obavu o sebe, nepíše se rok 1950, i když projevy 

těchto metod se objevují v jiné formě. Mám obavu o lidi, kteří nic 

netušíce mohou být pro loajální vztah ke mně a mé rodině pracovně 

nebo jinak postiženy. Proto jsem své styky s lidmi omezil 

na nejnutnější míru.“ V závěru konstatuje, že se ale za to nedočkal 

ohleduplnějšího postupu vůči sobě. Ať si tedy orgány dále odposlouchávají 

telefon, cenzurují poštu, získávají informace na pracovišti, 

sledují ho pěšky nebo auty, budují své pozorovatelny a chodí 

za ním po ulicích, jestliže si myslí, že to přispívá ke konsolidaci. 

On se však nepokládá za vhodný objekt jejich pozornosti a nedá 

se vyvést z klidu. 

„Já už nemám co ztratit. Nepracoval jsem ve straně pro funkci, 

postavení a pro peníze. Pracoval jsem ve straně z přesvědčení... 

Bude-li inspekce MV tuto záležitost šetřit, nechť se na tento dopis 

dívá jako na protest proti nezákonnosti... Hlavní smysl dopisu je 

v tom, že je podáním proti porušování socialistické zákonnosti 

a občanských práv.“ 

Odpověď na tento dopis – podání – však čekal marně. Odpovědí 

bylo pokračování v šikaně a terorizování jeho i rodiny, jak je to 

zřejmé z dopisu Federálnímu shromáždění a SNR z 28. 10. 1974, 

o němž bude řeč v kapitole následující. V této kapitole zaznamenávám 

ještě skutečnost, že došlo k prvnímu písemnému projevu 

A. Dubčeka, který byl zveřejněn v zahraničí. Byl jím kondolenční 

dopis k úmrtí jeho nejbližšího spolupracovníka Josefa Smrkovské- 


ho, adresovaný paní Katrin Smrkovské. Byl zveřejněn v Pelikánových 

římských Listech č. 2 z května r. 1974. 

A. Dubček a J. Smrkovský byly nesporně dvě vůdčí postavy 

Pražského jara a nejdůvěrnější spolupracovníci a přátelé. Jejich 

cesty se však po srpnu 1969 – nikoliv však jejich vinou – rozešly. 

Do povědomí vznikající socialistické opozice se J. Smrkovský zapsal 

především dvěma veřejnými projevy. Svědectvím k roku 1968, 

zveřejněným v italském týdeníku „Giorni-Vie nuove“ v září 1971, 

a ve zvláštním čísle zářijových Listů r. 1971, posléze také v Listech 

č. 2 z 2. 3. 1975. Dále i dopisem L. Brežněvovi z 25. 7. 1973. J. Smrkovský 

v tomto dopise velmi podrobně popsal situaci v Československu, 

zejména represe proti bývalým členům KSČ, a důsledky 

normalizace pro další vývoj v zemi. Vyzval v něm k řešení československé 

otázky a SSSR k iniciativě v této věci, což by dobře zapůsobilo 

v široké české a slovenské veřejnosti a pomohlo by k obnově 

neformálních přátelských vztahů mezi ČSSR a SSSR. Uvedl, že 

pozitivní důsledky takového kroku by byly zřejmé. 

Méně je ovšem známo, že dopis J. Smrkovského L. Brežněvovi 

byl doprovázen dopisem generálnímu tajemníkovi KS Itálie 

E. Berlinguerovi se žádostí o zprostředkování či předání dopisu 

Brežněvovi. Kopie tohoto dopisu z 25. 7. 1973 se zachovala 

i v korespondenci A. Dubčeka. 

Své svědectví se Smrkovský rozhodl zveřejnit jednak jako reakci 

na biľakovsko-husákovský výklad Pražského jara v „Poučení z krizového 

vývoje... “ a jednak jako již nemocný člověk považoval 

za nutné zanechat svědectví o době a událostech. A pokud šlo 

o dopis Brežněvovi, došel pozorováním a vlastním hodnocením 

mezinárodněpolitické situace a různých změn v Brežněvově vedení 

i ve vedení v zemích varšavské pětky k závěru, že je možné 

hledat cesty ke zmírnění vnitropolitického napětí. Vážná nemoc 

ho však udolala a krátce před dovršením 63. roku svého života, 

14. ledna 1974, zemřel. 

Husákův režim se všemožně snažil o to, aby se veřejnost o úmrtí 

J. Smrkovského nedověděla, orgány Bezpečnosti se postaraly 


o znesnadnění účasti jeho přátel a stoupenců na pohřbu. Příjezdová 

silnice ke krematoriu v Motole byla náhle zneprůchodněna 

fingovanou opravou. Autobusy a tramvaje končily své trasy 

o několik zastávek dříve a okolí krematoria bylo doslova obsypáno 

příslušníky VB a StB s fotoaparáty a kamerami. Připravena 

byla také vodní děla... Přesto se obřadu zúčastnilo na 1 500 lidí, 

přátel a příznivců, kteří se o pohřbu dověděli většinou ústním 

podáním. 

A. Dubček se pohřbu nemohl zúčastnit, protože telegram, obsahující 

informace o pohřbu, mu byl po příslušné „kontrole“ doručen 

až v hodinách konání pohřbu 18. 1. 1974. Proto okamžitě sedl 

ke stolu a napsal paní Katrin Smrkovské kondolenční dopis, který 

jí však odevzdal osobně po příjezdu do Prahy příštího dne. Vysoce 

v něm ocenil roli J. Smrkovského v národně osvobozeneckém 

protifašistickém boji v letech druhé světové války i po ní, jako 

představitele dělnické třídy a také v reformním hnutí v roce 1968 

jako uznávaného tribuna lidu. Tvrdě kritizoval zradu G. Husáka 

na lidech a ideálech Pražského jara, zvláště na J. Smrkovském, 

za jeho vyloučeni ze strany a obvinění z nepřátelství vůči straně, 

lidu a republice. Kategoricky obhajoval ideály Pražského jara 

a úsilí o jejich realizaci. A stejně kategoricky kritizoval současné 

vedení i situaci ve straně, v níž vedoucí role ve společnosti byla 

prosazována nikoliv přesvědčivostí programu, ale „komandováním, 

psychózou vynucené poslušnosti.“ 

Tento dopis, dopravený do Itálie jedním z příbuzných J. Smrkovského, 

pravděpodobně architektem Macháněm, zveřejněný 

italským týdeníkem „Giorno- Vie Nuove“ 13. 3. 1974, se stal 

významným politickým dokumentem a politickou událostí. Ne 

snad ani tím, že rozsáhlé výňatky z něj uveřejnily všechny přední 

italské deníky včetně „L‘ Unitá“ či přední světové noviny jako „Le 

Monde“ či „New York Herald Tribune“, ale především jeho obsahem 

a faktem, že ani po pětiletém šikanování a policejním teroru 

nepodlehl Dubček nátlaku a místo sebekritiky obhajuje socialistický 

charakter Pražského jara. Ačkoliv o tom výslovně nemluvil, 


odhalil škodlivost teorie o Husákovi jako o „menším zlu.“ A zřejmě 

také, obdobně jako J. Smrkovský, předpokládal, že sovětské 

vedení v dané mezinárodní situaci bude mít zájem na uklidnění 

situace, proto neútočil jednoznačněji proti intervenci a perzekuci. 

Svým vystoupením naznačil, že na změnu situace k lepšímu nelze 

čekat se založenýma rukama. A poslední věta komentátora, že 

„vše nasvědčuje, že A. Dubček neřekl ještě své poslední slovo“, 

byla doslova prorocká. 

V korespondenci A. Dubčeka – v pozůstalosti O. Jaroše – se 

dochovaly i fotokopie dvou dopisů Katrin Smrkovské prezidentu 

Svobodovi. Svědčí o tom, že Husákův režim a jeho orgány StB 

se vuči Smrkovskému i po jeho smrti chovaly a s jeho pozůstatky 

zacházely jako kanibalové. Nejen že bránily Katrin Smrkovské 

v řádném uložení urny s popelem na hřbitově, ale po jejím uložení 

do hrobu bez náhrobku urnu vyjmuly, aby pak paní Smrkovské 

oznámily, že byla 2. března nalezena na toaletě vlakové soupravy 

v Českých Velenicích. K tomu byla vymyšlena legenda, že ji zřejmě 

chtěl některý z přátel Smrkovského převézt do Rakouska, aby 

ji tam slavnostně pohřbil. Poté bylo opět rodině bráněno v uložení 

urny na hřbitově a doporučeno (příslušníky StB), aby si ji vzala 

domů. Katrin Smrkovská se od prezidenta Svobody odpovědi 

nedočkala. To vysvětluje i skutečnost, že na složce s dopisy je 

poznámka nějakého úředníka či pracovníka prezidentské kanceláře 

s nečitelným podpisem: „nereagovat a založit ad acta.“ Z další 

poznámky, sdělení od „s. Pudláka“, vyplývá, že do sekretariátu 

prezidenta republiky došly dopisy k založení 23. 9. 1974 a při tom 

konstatováno: „V sekretariátu PR neprotokolováno! bez č. j.“ 


100 Antonín Benčík Usnesení předsednictva ÚV KSČ k dopisu a dalším aktivitám 

A. Dubčeka a V. Havla – 18. 4. 1975

V. 

OHLAS DUBČEKOVA DOPISU 

FEDERÁLNÍMU SHROMÁŽDĚNÍ A SNR 

Největší rozruch a ohlas v Československu i v celé Evropě vyvolal 

dopis A. Dubčeka Federálnímu shromáždění ČSSR a Slovenské 

národní radě z 28. 10. 1974. A to přesto, že ani v jedné z těchto 

institucí se nestal předmětem jednání. S největší pravděpodobností 

byl i tento dopis nejdříve předmětem pozornosti orgánů 

Obzinova ministerstva vnitra, neboť k předsedovi Federálního 

shromáždění A. lndrovi dorazil až 11. listopadu. Ten jej obratem 

– ještě téhož dne – podle předběžného dohovoru nechal doručit 

prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ G. Husákovi. 

V úvodní části dopisu v rozsahu 24 hustě popsaných stran Dubček 

uvádí, že hlavním důvodem k jeho napsání je neustálé pošlapávání 

socialistické demokracie a zákonnosti ze strany orgánů 

Federálního ministerstva vnitra a Ministerstva vnitra Slovenské 

republiky. A to nejen vůči němu a jeho rodině, ale i celému jeho 

okolí, v němž se pohybuje: při služebních cestách, v soukromém 

životě, při návštěvách rodiny a přátel, na nákupech, při návštěvách 

lékaře či při cestách do práce. Dokládá to popisem šestnácti 

konkrétních příkladů za období od srpna 1973 do října 1974. Uvádí 

přitom i zjištěné typy aut používaných k jeho sledování a jejich 

SPZ. Uvádí, jak v nejednom případě dal sledujícím orgánům znát 

(např. oslovením pod záminkou různých dotazů), že ví o jejich 

„poslání.“ To také dokazuje, že Dubček nebyl žádný strašpytel. 

Pro ilustraci zde uvádím alespoň jeden zdánlivě banální případ 

z počátku prosince 1973. A. Dubček se tehdy zúčastnil služební 

cesty pracovníků podnikového ředitelství na Lesní závod Topol- 


čany, polesí Duchoňka, ve „funkci“ náhradního řidiče. A zatímco 

pracovníci ředitelství řešili na polesí problémy racionalizace práce 

a mezd, Dubček při procházce kolem hospodářských budov zašel 

do kovárny, odkud slyšel klepot kovářského kladiva. Slovo dalo 

slovo a místní kovář poznal v lesnické uniformě Dubčeka. A ten 

překvapeného krajana požádal, zda by nemohl zkusit, jestli ještě 

nezapomněl kovářské řemeslo. Dubček kdysi několik let pracoval 

v Dubnici nad Váhom jako kovář. Dohodli se posléze, že si udělají 

dvě ručně kované podkovy. Dohodnuto – uděláno. Pro oba aktéry 

toto náhodné setkání a společný prožitek přinesl pocit uspokojení 

a rozloučili se dlouhým chlapským stiskem ruky jako přátelé... 

O tom, co následovalo, nechám „mluvit“ autora dopisu: 

... následovalo velké šetření... Bezpečnostní orgány zatroubily 

na poplach. Na lesním závodě se zvedla vichřice. Poté na polesí, 

v kovárně, na podniku... Mnozí nezainteresovaní se divili, co jsem 

to jen udělal... že přinejmenším tam musel být nějaký tajný sjezd, 

kacířů‘... Divil jsem se především já, proč se mě nikdo neptá, nebo 

spolucestujících, mezi nimiž byl i předseda stranické organizace 

a dva jeho podřízení, kteří by zřejmě podali pravdivou zprávu. 

Ale vyšetřovatelé museli asi pospíchat, když, nahoře‘ nahlásili 

že Dubček si organizoval v Topolčanech popularitu. Vyráběl 

podkovy, které rozdával tamějším občanům i s vyraženými autogramy. 

Žel, byl jsem asi poslední, s odstupem času, kdo to měl 

objasnit. (Nemusel být ten cirkus a obavy tolika lidí)... Skočil 

jsem domů a donesl podkovu... A jaké překvapení – nebyl ani 

na ní monogram... Ale umím si představit, co asi duševně prožívá 

takový člověk (na odlehlé samotě Duchoňka), který si život a práci 

představoval jednodušeji... a který neměl ani zdání o spřádání, 

pavoučích sítí‘ bezpečnostních orgánů...“ 

Další stránky Dubčekova dopisu obsahují tvrdou kritiku husákovsko-biľakovského 

normalizačního režimu, v níž odhaluje falešnost 

jeho normalizační bible, tzv.“Poučení z krizového vývoje...“, 

na niž husákovské vedení nutí přísahat věrnost tomuto režimu, 

a to nejen příslušníky KSČ. Dopis je současně zanícená a pře- 


svědčivá obhajoba polednového reformního procesu, ale i tvrdá 

kritika jeho odpůrců, zvláště probrežněvovské frakční skupiny, 

která neváhala pozvat intervenční vojska k jeho zardoušení. 

Dubček však v tomto dopise neobhajuje jenom sebe a své názory. 

Otevřeně a jednoznačně vystupuje na obranu všech tímto 

režimem nespravedlivě postižených politicky, morálně i sociálně. 

A nejen to. Jeho dopis je upřímnou a naléhavou obranou všeho 

lidu Československa proti nastolování režimu osobní moci: 

„Oponuje se a – mírně řečeno – odmítá se můj závěr o systému osobní 

moci. Fakta v tomto dopise a v předchozí stížnosti jsou jasným svědectvím, 

dokazujícím tuto skutečnost. Určité složky Státní bezpečnosti jsou 

na jedné straně zneužívány k oné nezákonné činnosti a na druhé straně 

jsou i v ní tendence po moci a ovládání politického a veřejného života. 

Určité kruhy ve službách ozbrojené moci se cítí povolané k tomu, aby 

opět zaměřovaly svoji činnost dovnitř strany. Proto se spřádají pavučiny 

a organizují zpravodajové nejen na mém pracovišti, ale v celé společnosti. 

To ochromuje činnost a výchovnou politickou práci strany. Vede 

to k odumírání její hlavní funkce a nahrazuje se vládnutím, což je daleko 

jednodušší, ale nanejvýš škodlivé, a to nejen pro socialismus v Československu. 

Ve straně zbavené možnosti otevřené diskuse, pravidelné 

a účinné kontroly – i vyšších orgánů strany – roste korupce. Obavy 

o existenci vedou mnohé členy strany ke schvalování závěrů, s nimiž 

nesouhlasí. A tak roste skutečná dvoutvářnost: jinak na schůzi, jinak 

doma, v soukromí, mezi přáteli. Mezi lidmi vzniká lhostejnost, vytváří 

se atmosféra pokoutního donašečství, podezřívavosti a strachu, pokrytectví, 

namísto otevřeného stanoviska… jak na schůzích, tak i v tisku…“ 

„Lid je zbaven možnosti bez strachu, to je svobodně, mluvit o obsahu 

politiky strany, a tak rozhodovat o společenských záležitostech.“ 

V závěru dopisu Dubček konstatuje: „Moc příslušné složky Státní 

bezpečnosti v ministerstvu vnitra je neomezená, i když existují zákony 

různého druhu… Pavoučí sítě pronikají do celého života v zemi a ti, 

kteří je spřádají, potřebují obživu i požehnání. Nemohu to nazvat jinak 

než pravým jménem – zneužívání moci a porušování socialistických 

principů a zásad strany, porušování lidských práv.“ 


Po několikaměsíčním marném čekání na jakýkoliv ohlas příslušných 

orgánů na svůj dopis se Dubček rozhodl k napsání dalšího 

dopisu. V tomto dopise z 1. 2. 1975, adresovaném opět Federálnímu 

shromáždění a Slovenské národní radě, mj. píše: „Smyslem, 

obsahem mé stížnosti byla nezákonná činnost Státní bezpečnosti 

– federálního i slovenského ministerstva vnitra, a aby mi byla 

dána možnost plně zastávat nynější práci u Státních lesů.“ Dále 

zde uvádí, že ačkoli své politické názory nikde nerozšiřuje a ničím 

se neprovinil, je nadále štván jako lovná zvěř a klade otázku, zda 

nemá právo na normální rodinný život, na přátele, na normální 

výkon svého nynějšího zaměstnání, k jehož výkonu daly souhlas 

nejvyšší politické orgány. Poukazuje mimo jiné na to, že řada těch, 

kdož byli v letech 1968-1969 ve vedení strany a státu a obhajovali 

polednovou politiku, své politické ambice a své spoluautorství 

normalizačního „Poučení“...maskují tvrzením, že neznali skutečnou 

situaci, „že nebyli informováni.“ 

Zde má Dubček zřejmě na mysli především Husáka, který tímto 

tvrzením omlouval svou zradu na něm i na ideálech Pražského jara. 

V další části dopisu uvádí Dubček několik dalších konkrétních 

příkladů svého sledování a šikanování orgány Bezpečnosti. 

V závěru dopisu pak docela vtipně působí citace oficiální zprávy 

ČTK z 22. 1. 1975: „Demokratická frakce v americkém Senátu rozhodla 

v pondělí 45 hlasy proti 7 vytvořit zvláštní výbor, který bude vyšetřovat 

činnost Ústřední zpravodajské služby CIA, Federálního úřadu pro 

vyšetřování FBI i dalších výzvědných služeb… vyšetřit činnost… která 

omezuje a porušuje základní práva a svobody občanů USA. V posledním 

čase byly zveřejněny informace o tom, že CIA špehovala tisíce Američanů. 

Demokratický senátor… Stevenson prohlásil, že metody FBI jsou 

typické pro policejní stát.“ 

Ani na tento dopis se však Dubček nedočkal žádné odpovědi. 

A Husákovo vedení se nadále tvářilo jako by Pražské jaro nebylo 

a jeho protagonista č. 1 nikdy neexistoval. 

Zatím však tento „neexistující“ a neúnavný bojovník za pravdu 

a spravedlnost sepisoval další dopis. Ten však byl určen pro plá- 


novanou mezinárodní poradu komunistických a dělnických stran. 

V tomto dopise z 29. 3. 1975, adresovaném politbyru Jednotné 

socialistické strany Německa (SED v NDR), politbyru Polské 

sjednocené dělnické strany a předsednictvu Komunistické strany 

Itálie, se na ně obrací s naléhavou žádostí, aby byla na nadcházející 

poradě posouzena a projednána kritická situace v Československu 

a v KSČ. Neboť podle něj situace v KSČ se již v roce 1968 

stala záležitostí internacionální. 

Ani v tomto desetistránkovém dopise, v němž uvádí příčiny 

současného kritického stavu, nebojuje jen za sebe, ale především 

za statisíce postižených nejaktivnějších stoupenců Pražského jara: 

„Statisíce komunistů (bývalých členů strany) jsou vystaveny sociálnímu 

útlaku, zbaveny své práce, jsou postihovány jejich děti, sourozenci, 

příbuzní. Silně je postižen nejen revoluční kádr strany, 

v převážné míře z dělnického jádra, ale i tvůrčí, vědecká a umělecká 

inteligence... Tito komunisté (zvláště komunisté) jsou zvlášť 

registrováni ve všech kádrových a osobních odděleních a zvlášť 

sledováni, aby nemohli najít své uplatnění na jiných pracovištích 

v jakékoli méně významné práci, kterou ovládají... 

Celá složitost sociálního dopadu... vyjadřuje nerovnost nejen 

v právu na práci a vzdělání a jiná práva podle našich zákonů, ale staví 

je do nerovnoprávného postavení před zákonem, neboť většina z nich je 

pod policejním dozorem. Orgány Státní bezpečnosti tak stojí nad všemi 

zákony, ba neváhám říci i institucemi, zvláště nad soudy, prokuraturou, 

společenskými i masovými organizacemi, neboť, jak se říká, jsou 

všude a při všem… Nejen že slouží moci, ale staly se mocí.“ 

V druhé polovině dubna 1975 se v Československu rozpoutalo 

politické zemětřesení, jehož otřesy byly zaznamenány v celé Evropě. 

Jeho „epicentrem“ se stal Dubčekův dopis z října 1974. 

Zatím se nepodařilo zjistit, jak se tento dopis dostal na Západ. 

Při pozdějším vyšetřování orgány ministerstva vnitra Dubček kategoricky 

popíral, že se tak stalo jeho přičiněním. Ať tomu však 

bylo jakkoliv – vždyť dopis k adresátům procházel rukama lidí 

v institucích včetně MV – v polovině dubna se jeho obsah objevil 


na stránkách tisku jak na Západě, tak i v zemích Skandinávie: 

v rakouském „Kurýru“, v západoněmeckém „Frankfurter Allgemeine 

Zeitung“ a v bonnském „General Anzeiger“, v „Listech – 

Blätter“, vydávaných ve Frankfurtu n. M., v britském „Observer“, 

v římských „Listech“ J. Pelikána, ve švédském deníku „Dagens Nyheter“, 

v dánském „Berlingske Tidente“, v norských „Dagbladet“ 

a „Aftenposten“ i v islandském listu komunistů „Thjódviljinn.“ 

Předseda švédské vlády, sociální demokrat Olof Palme, ve svém 

projevu v Lindköpinku 13. dubna vysoce vyzvedl a ocenil Dubčekův 

dopis, jeho pevnost a odvahu, a vyslovil protest proti jeho 

šikanování. Podrobil kritice byrokratické diktatury sovětského 

bloku a Dubčekův politický i soukromý osud označil za odstrašující 

příklad. A redakce římských „Listů“ v komentáři k Dubčekovu 

dopisu – zveřejněném v téměř úplném znění – ocenila jeho statečnost 

a odvahu při obhajobě reformního procesu r. 1968, kritice 

stávajícího husákovského režimu a že nemluví jen o svých potížích 

a bolestech, „ale že mluví i za ostatní, ponížené a uražené‘.“ 

„Dubček dokázal tímto svým zásadním dopisem a celkovým postojem, 

že se nedá ani zlomit, ani umlčet. Zůstává synonymem odporu našeho 

lidu proti cizí okupaci a nadějí na obnovu národní nezávislosti a svobody 

v opravdovém socialismu, bez pavučin ‚.“ 

… i tento dopis ukazuje, že A. Dubček se dál vyvíjí, že uzrává jako 

politik i člověk, který vysoce převyšuje ty, kdo se dnes dostali k moci jen 

díky cizí okupaci, ale jimiž naše národy pohrdají. A oni to ví, a právě 

proto se bojí. Proto trvá i nebezpečí pro Dubčeka a jeho spolupracovníky 

z roku 1968.“ 

Shodou okolností, jako by to neviditelná ruka osudu správně 

načasovala, 8. dubna 1975 odesílá Václav Havel Gustávu Husákovi 

rozsáhlý dopis, v němž obdobně jako A. Dubček podrobuje 

tvrdé kritice situaci v zemi a metody vlády G. Husáka, vedoucí 

k totální politické, mravní a kulturní devastaci československé 

společnosti. Snad jediný podstatnější rozdíl mezi oběma dopisy 

je způsob myšlení a formulace politika a vybroušené formulace 

literárního dramatika. 


Zveřejnění Dubčekova dopisu, jeho ohlas v Evropě a jako ona 

pověstná poslední kapka do poháru snad i Havlův dopis z 8. dubna 

vyvolaly u Husáka záchvat politické nepříčetnosti. 16. dubna 

1974 se konalo společné zasedání ÚV NF ČSSR, ÚV NF ČSR, 

ÚV NF SSR ke třicátému výročí osvobození Československa. 

A šokovaní občané Československa se stali svědky, jak se z televizní 

obrazovky, z úst hysterického Husáka – a mimo původní 

program – valí žlučovité a nenávistné spílání na adresu reformních 

představitelů Pražského jara, zvláště pak na A. Dubčeka. 

Neboť většina občanů ještě nezapomněla, že je to týž Husák, který 

po srpnu 1968, v touze po moci, zradil všechny své přátele, kteří 

se zasloužili o jeho rehabilitaci za nespravedlivé obvinění a věznění 

v padesátých letech jako „buržoazního nacionalisty“ a kteří 

mu upravili cestu zpět do politiky. Tentýž Husák, který v touze 

po moci zradil po srpnu 1968 ideály Pražského jara a jeho představitele, 

kterým ještě po návratu z Moskvy v srpnu 1968 přísahal 

věrnost. Připomeňme si: tenkrát na mimořádném 14. sjezdu KSS 

Husák prohlásil: „Takže otázka stojí tak: alebo pevne podporiť, stát 

za Dubčekom a ostatnými, alebo im vyslovit nedôveru, niet tretej cesty… 

Já stojím plne za Dubčekovou koncepciou, bol som pri jej tvorbe, jeho 

budem podporovať, alebo s ním budem stáť, alebo odídem.“ 

Tentýž Husák nyní, slovníkem prokurátora Urválka, nechvalně 

známého z hrdelních procesů padesátých let, a podle známého 

přísloví „zloděj křičí, chyťte zloděje“, žlučovitým a nenávistným 

hlasem obviňuje všechny kritiky jeho režimu, zvláště pak 

A. Dubčeka, ze zrady československého lidu ve službách imperialismu. 

Nejdříve se pustil do „kontrarevolučních elementů“ z let 1968- 

1969, do „Pelikánů, Šiků, Pachmanů, Löblů“ atd., pak přešel 

na kritiku nejbližšího Dubčekova spolupracovníka J. Smrkovského. 

Podle Husáka se i on zapojil do „koncertu protičeskoslovenské 

propagandy“ a různí pohrobkové prý kolem něho „rozvinuli 

v posledních měsících kampaň proti nám s jeho tzv. pamětmi“, 

jejichž obsahem je „falzifikace historie, faktů, osobní chvástání. 


Jeho jádrem je nenávist k marxistické (sic) politice naší strany 

a našeho státu, zavilý antisovětismus.“ 

Ani sám G. Husák však nemohl věřit těm lžím, které chrlil na hlavy 

posluchačů v sále i diváků u televizních obrazovek. Nemohl 

přece věřit, že občané Československa ztratili paměť, že souhlasí 

s pronásledováním, šikanou, vynucovanou přetvářkou... Husák 

však zřejmě ztratil poslední špetku soudnosti a studu a jeho myšlení 

ovládla uražená ješitnost moci pána z odhalení jeho nahoty 

a živočišná nenávist v bezmoci tomuto odhalení zabránit. Jí také 

dal plný průchod, když přešel ke kritice Dubčeka. 

„Teď, v posledních dnech, jsou velké senzace kolem dopisu Dubčeka, 

který formálně adresoval Federálnímu shromáždění, ale 

prakticky svým obsahem je určen mezinárodní reakci a buržoazní 

propagandě proti Československu. Pomlouvá v něm naši stranu 

a její politiku schválenou demokraticky volenými orgány a sjezdem, 

pomlouvá státní orgány, vzešlé z řádných demokratických 

voleb. Vymýšlí si pomluvy o jakémsi policejním teroru v Československu, 

kde prý Bezpečnost vládne nad vším. Pomlouvá naše 

spojenecké vztahy, pomlouvá Sovětský svaz atd., atd. 

Pro kontrarevoluční obsah Dubčekova dopisu, ať už ho psal sám 

nebo se skupinou spřeženců, kteří se okolo něho, Smrkovského 

a některých dalších pohybovali, začali ho zveřejňovat v buržoazních 

státech takřka v jeden den a rozpoutali takový humbuk.“ 

V následující dlouhé tirádě Husák obviňoval Dubčeka ze všech 

smrtelných hříchů proti politickým, sociálním i kulturním zájmům 

lidu Československa v době Pražského jara, v letech 1968-1969. 

A opět v duchu přísloví „zloděj křičí... “ a v duchu své normalizační 

bible „Poučení... “ chrlí na adresu Dubčeka a Smrkovského 

obvinění ze zvrhlosti a zvrácené logiky: „Taková zvrhlá a zvrácená 

logika i morálka je v těchto různých, dokumentech‘ Smrkovského a Dubčeka 

a dalších, kteří vystupovali v posledních letech.“ 

Po dalším farizejském výkladu, jak po svém nástupu do funkce 

prvního tajemníka ÚV KSČ řešil spory se svými politickými 

odpůrci – stoupenci reformního hnutí – demokratickými, politic- 


kými metodami, jako by statisíce lidí nebyly postiženy politicky, 

sociálně (ztráta zaměstnání), zbaveny plnoprávného občanství, 

jako by se nekonaly žádné procesy a nikdo nebyl žalářován, přešel 

k otevřeným výhrůžkám: 

„Chci říci otevřeně, že i Dubček si může třeba zítra zabalit kufry 

a odejít do kteréhokoliv buržoazního státu, jehož svobodu cení výše než 

revoluční vymoženosti našeho lidu, než socialistickou společnost. Může 

jít třeba zítra ke svým patronům a ke svým ochráncům.“ 

Poté se pustil do zcela nediplomatické, handlířské polemiky se 

švédským ministerským předsedou, proti jeho obhajobě Dubčeka 

a kritice jeho pronásledování: 

… “Pokud vím, pan Palme se také považuje za představitele demokratického 

socialismu. Nabízíme mu Dubčeka třeba zítra jako experta 

pro demokratický socialismus, nebo třeba jako prověřeného instruktora. 

Pravda, nevím, co by řekl švédský lid, kterého si vážím, jestliže by tam 

za několik měsíců Dubček zruinoval švédské království tak jako v roce 

1968 Československo.“ 

Další dlouhé minuty pak obviňoval Západ ze snahy využít vystoupení 

Dubčeka, Smrkovského a dalších k vyvolávání jakéhosi 

zemětřesení či revoluce v Československu. V závěru vystoupení 

se pak demagogicky a zjihlým hlasem vemlouval do přízně československého 

lidu vychvalováním jeho podílu na dosažených 

budovatelských úspěších jako základu skvělé perspektivy. A jako 

pozoruhodnost v jeho projevu zaznamenejme, že v celém vystoupení 

ani jednou nezaznělo jméno V. Havla, ani sebemenší zmínka 

o jeho dopisu z 8. dubna, ačkoliv jen o několik hodin později se 

stal předmětem jednání Husákova nejvyššího grémia. 

Televizním vystoupením G. Husáka ze 16. dubna 1975 jeho 

vy hrocená politická nepříčetnost a ztráta soudnosti zdaleka neodezněly. 

Svědčí o tom i záznam ze zasedání předsednictva ÚV 

KSČ 18. 4. 1975, na jehož pořadu bylo jednání „K protistranickým 

akcím Dubčeka a dalších osob.“ Úvodní informaci k jednání 

podal sám G. Husák. V rukopisných záznamech z jednání jeho 

vystoupení zachyceno není. Obsahují však stanoviska a návrhy 


ostatních účastníků: Biľaka, Kempného, Lenárta, Hoffmana, Colotky, 

Hruškoviče, Jakeše i Štrougala. Od návrhu na pohovor 

s Dubčekem a jeho varování, přes návrh na jeho zesměšnění či 

rozbíjení jeho údajné skupiny, přes zesílenou pozornost Bezpečnosti, 

po návrh na trestní oznámení a uvěznění až po jeho 

vyvezení na Západ. Usnesením předsednictva bylo odsouhlaseno 

Husákovo televizní vystoupení a uložena řada úkolů: Švestka měl 

zabezpečit zveřejnění článku v Rudém právu, odsuzujícího činnost 

Dubčeka a dalších osob. Pro stranický aktiv měla být urychleně 

připravena brožura k odsouzení minulé (1968-69) i současné 

škodlivé činnosti Dubčeka a dalších osob. J. Fojtík a O. Švestka 

měli předložit sekretariátu ÚV KSČ návrh opatření k dopisu 

V. Havla. A konečně zde byl vysloven souhlas, aby na nejbližším 

zasedání ÚV KSČ byl předložen k seznámení text obou dopisů 

Dubčeka i dopisu (materiálu) Zd. Mlynáře „Teorie a praxe pokusu 

o reformu politického systému v Československu 1968“, který 

zaslal 14. 4. ÚV KSČ. 

Redakce Rudého práva si pospíšila a již 19. dubna se na jeho 

stránkách objevil rozsáhlý článek, svým obsahem a názvem připomínající 

procesy padesátých let: „Cestou zrady.“ Jeho obsahem 

bylo jen žlučovité rozmělňování a opakování Husákova projevu 

a obviňování Dubčeka a dalších z podpory studenoválečnických 

plánů Západu proti zmírňování mezinárodního napětí a proti připravované 

konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci. Nemá 

tudíž smyslu se jím blíže zabývat. Důležitější je ale zaznamenat, 

že vzápětí po zasedání předsednictva ÚV KSČ 17. dubna byla 

zahájena na stránkách čs. tisku organizovaná kampaň na podporu 

Husákova projevu a odsuzování „zrádců“, Pochopitelně bez 

seznámení se skutečným obsahem dopisů Dubčeka a ostatních. 

Proto také sovětský velvyslanec Mackevič údajně upozornil Husáka, 

že podle důvěrných zpráv třetina členů KSČ s jeho hrubým 

vystoupením 16. dubna nesouhlasí, nebo má alespoň výhrady. 

Pověřený stranický aparát pak zjistil, že i v učesaných hlášeních 

z okresů a krajů se o tom skutečně píše. 


Mezitím se již naplno rozběhla i mašinérie ministerstva vnitra 

a generální prokuratury, a to na žádost G. Husáka. Je to zřejmé 

i ze „Stanoviska k písemným projevům A. Dubčeka, V. Havla 

a Zd. Mlynáře“, které již 23. dubna 1975 odeslal generální prokurátor 

Feješ žadateli. 

Pokud jde o dopisy A. Dubčeka, je zde jednoznačně konstatováno, 

že jejich obsah je nepochybně závadný. Pokud by bylo 

prokázáno, že je předal do zahraničí, o čemž je však vyslovena 

pochybnost, mohl by být potrestán vězením od tří do deseti let. 

V opačném případě by šlo o obvinění pro trestný čin pobuřování, 

za což je možno stanovit trest od šesti měsíců do tří let. A pokud 

by šlo o dopis adresovaný SED, orgány Bezpečnosti došly k závěru, 

že i když je „nepochybně politicky závadný“, vzhledem k adresátovi 

nezakládá podstatu trestného činu. 

Rovněž u dopisu V. Havla došly k závěru, že „zakládá skutkovou 

podstatu trestného činu.“ Podobně jako Dubček „hovoří 

o všudypřítomné a všemocné síti tajné státní policie.“ A navíc, 

Havel dal dopis k dispozici akreditovanému novináři Piere Regnetovi 

se žádostí, aby jej v zahraničí předal k otištění v plném rozsahu, 

což se stalo. To vedlo k závěru, že se Havel dopustil trestného 

činu podvracení republiky, za což může dostat od jednoho roku 

do pěti, eventuálně 3 až 10 let odnětí svobody. 

Při hodnocení materiálu Zd. Mlynáře se posuzovatelé vyjadřovali 

velice opatrně, neboť prý Mlynář, jako bývalý prokurátor, se 

vyjadřuje opatrněji než Dubček a Havel. Spíše poťouchle a „využívá 

některých vytržených citátů z projevů roku 1968 k vyvolání 

nedůvěry vůči některým vedoucím představitelům KSČ...“ Nejspíše 

zde měli na mysli Husáka, Biľaka a další. A v tomto případě 

došli k závěru, že „prozatím nelze tedy s jistotou dospět k závěru, přestože 

při domovní prohlídce u Zd. Mlynáře z 23. 4. 1975 bylo zjištěno, že rukopis 

předal dalším osobám, že obsahem písemnosti byl spáchán trestný čin. 

Definitivní názor by bylo možno vyslovit až po důkladném prostudování 

písemnosti.“ 


Jak již bylo naznačeno – současně s posuzováním dopisů byla 

zahájena rozsáhlá série policejních domovních prohlídek u bývalých 

představitelů a stoupenců Pražského jara, spisovatelů, novinářů, 

vědců a umělců, v Praze, v Brně a v Bratislavě. U mnoha 

z nich byly tyto prohlídky spojeny s výslechy v proslulé Bartolomějské 

ulici. 

Jen v Praze bylo těchto bytových prohlídek provedeno 135: u V. 

Šilhána, Zd. Mlynáře, R. Horáka, L. Lise, J. Litery, V. Mencla, 

J. Křena, J. Zelenkové, P. Uhla a A. Šabatové, O. Jaroše (bývalého 

tajemníka A. Dubčeka), M. Vaculíka, K. Kosíka, L. Kohouta, 

V. Prečana, L. Vaculíka, I. Klímy, VI. Kostrouna atd. V Brně to 

postihlo J. Špačka, A. Černého, Vašíčka, Schopfa a další, v Bratislavě 

M. Šimečku, I. Kadlečíka, A. Münzovou, A. Smutného, 

J. Brinzíka (Dubčekova bývalého řidiče) a mnoho dalších. 

Předmětem pozornosti Obzinových mužů byly různé samizdaty, 

časopisy, zvláště „Listy“ a „Svědectví“, knihy Froma, Garaudyho, 

Orwela, Köstlera, Šika, Machovce, ale také výtisky Akčního 

programu z roku 1968, staré ročníky Literárních novin. A nejen to. 

Nejznámějšímu československému filozofovi K. Kosíkovi zabavili 

dokonce i poznámky a přípravné studie ke dvěma publikacím, 

„O praxi“ a „O pravdě.“ 

Abychom byli stejně důslední, jako tenkrát G. Husák, dodejme ještě: 

jestliže až dosud byla kolem Dubčeka dokonalá síť sledujících špiclů, 

kteří ho izolovali od společnosti, pak nyní nejenže se octl v palbě bezuzdné 

kampaně, ale i v téměř hermetické izolaci. O jeho „bezpečnost“ se 

začali starat nejen Obzinovi „civilisté“, ale i lidé v uniformách. A 22. 

dubna 1975 bylo Dubčekovi orgány ministerstva vnitra ústně sděleno, 

že uniformovaná stráž a hlídky kolem jeho domu jsou rozestavěny proto, 

aby mu v případě potřeby poskytly ochranu. 

Toto zdůvodnění připomíná výjev ze života zvířat. Jako když si 

přežraný tygr vynáší zbytek antilopy do větvoví stromu, aby mu 

ji jiná dravá šelma nesežrala. 

Akce Obzinových mužů – akce „Bříza“ – dostala vystoupením 

Husáka nový impulz a mnohem širší rozměry. 


Jestliže si ale G. Husák myslel, že se mu touto hysterickou kampaní 

podaří A. Dubčeka a další představitele opozice a kritiky 

jeho totalitního a současně lokajského režimu umlčet, či dokonce 

vymazat z paměti lidí, pak se hluboce zmýlil a dosáhl pravého 

opaku. Dopisy Dubčeka, situace v Československu a režim G. Husáka 

se po řadu týdnů staly předmětem pozornosti a úvah na 

stránkách evropského tisku i v dalších médiích. 

Ve Švédsku, jak bylo obecně známo, se Pražské jaro těšilo hlubokým 

sympatiím. Tomu také odpovídala ostrá a kategorická 

reakce Olofa Palmeho na invektivy G. Husáka. Na shromáždění 

stockholmské organizace sociální demokracie 19. dubna mj. řekl: 

„Citoval jsem před několika dny z dopisu A. Dubčeka, který je 

v Československu šikanován tajnou policií. G. Husák pokládal 

za nutné vstoupit se mnou do polemiky. Já však nemám žádnou 

chuť polemizovat s Husákem, jako jsem nikdy nepolemizoval 

se saigonským prezidentem Thiem.“ Dále pak citoval výroky 

ministra Obziny, že „československá Bezpečnost učiní vše, aby 

odhalila a zničila každou opoziční činnost.“ Toto „odhodlání“ 

okomentoval Palme výrokem: „Tak mluví kreatury diktatur mezi 

sebou.“Dále uvedl: „Je fakt, že český u slovenský lid je vystaven 

útlaku diktatury, kterou nenávidí a pohrdá. Do našeho pojetí 

solidarity s utlačovanými na celém světě musíme zahrnout 

i naději, že přijde čas, kdy československý lid opět získá svou 

svobodu.“ 

Na obranu Dubčeka, za jeho právo svobodně vyjadřovat své 

názory, a proti Husákově kampani vystupovali i představitelé 

západoevropských komunistických stran. Např. Výkonný výbor 

KS Velké Británie v prohlášení, publikovaném 13. května v „Morning 

Star.“ Nebo generální tajemník KS Španělska Santiago Carillo. 

V interview pro pokrokový francouzský časopis „Nouvel 

Observateur“ z 22. 6. 1975 mj. řekl: „Soudruh Dubček, jak známo, 

poslal dopis italským soudruhům, ve kterém žádá, aby příští setkání 

evropských komunistů diskutovalo také problém Československa. Tento 

krok považuji za naprosto oprávněný, neboť KS Itálie dala podnět 


k evropské konferenci komunistických stran. Komunistická strana Španělska 

bude na této konferenci podporovat právo soudruha Dubčeka, 

aby mohl své názory svobodně vyjadřovat v Praze. Osobně bych k tomu 

chtěl podotknout, že lidé jako Dubček jsou nejlepší zárukou výstavby 

socialismu v Československu.“ 

Velký ohlas na Západě vyvolal také dopis K. Kosíka věhlasnému 

francouzskému filozofovi J. -P. Sartrovi, v němž mu vylíčil 

okolnosti domovní prohlídky husákovskou Bezpečností a zabavení 

rukopisů. Podstatnou část tohoto dopisu publikovaly všechny 

přední západní noviny a informace o něm přinesl rozhlas 

i televize. V redakčním stanovisku v oficiálním orgánu KS Itálie 

„L‘Unitá“ z 27. května se k tomuto dopisu uvádí: „Fakta, citovaná 

agenturou ANSA (Italská tisková agentura), se nám jeví jako mimořádně 

znepokojující. Domovní prohlídka a zabavení rukopisů v soukromém 

bytě vědce představují opatření, která musí vyvolat nesouhlas 

a politování.“ 

Jean-Paul Sartre v odpovědi na Kosíkův dopis a sugestivní otázku, 

„zda je vinen“, odpovídá: „Ne, nejste vinen. Sám Váš dopis by 

postačil jako důkaz Vaší neviny nejen mně, ale všem přátelům okupovaného 

a poníženého Československa.“ 

J. -P. Sartre se ovšem nespokojil jen s uklidňující odpovědí 

Kosíkovi. A výsledkem jeho iniciativy byla výzva velké skupiny 

asi osmatřiceti předních evropských filozofů a univerzitních profesorů 

na obranu K. Kosíka a svobody vědecké činnosti. V ní se 

po vylíčení faktů o zabavení rukopisů mj. uvádí: „Tento postup čs. 

úřadů uráží právo na svobodné vyjádření názorů. V tomto případě jsou 

zasaženy samotné základy svobodného myšlení. Žádáme proto čs. úřady, 

aby vrátily Kosíkovi zabavené rukopisy a zrušily zákaz výkonu odborné 

činnosti, který již po řadu let postihuje Kosíka a tlačí ho do ponižujícího 

postavení.“ 

Obdobně jako se K. Kosík obrátil na J. -P. Sartra, spisovatel 

L. Vaculík napsal rozsáhlý dopis generálnímu tajemníkovi OSN 

Kurtu Waldheimovi. Formou vynikající eseje, hodné jeho pera, 

si L. Vaculík stěžoval na porušování lidských práv, na několika- 


násobně nedořešené trestní stíhání, na dubnovou domovní prohlídku, 

při níž i jemu Bezpečnost zabavila mj. rukopis rozepsané 

knihy. V závěru dopisu v určité nadsázce vyslovuje obavy, aby 

porušování lidských práv nedospělo až do stadia, kdy se předmětem 

stíhání stane vlastní, ještě nevyjádřené, myšlení. A aby to 

nedospělo do stavu, kdy by „byly už novorozeňatům vkládány 

pod lebku přístroje, zaznamenávající převalování jejich myšlenek 

z levé hemisféry do pravé.“ Dopis byl odeslán z Prahy 29. 7. 1975, 

jen několik hodin před slavnostním podpisem dokumentů Helsinské 

Konference o míru a bezpečnosti v Evropě v paláci Finlandia, 

1. srpna 1975. 

O hysterii G. Husáka kolem dopisů A. Dubčeka se evropská 

veřejnost dověděla i z dopisu historika V. Prečana účastníkům 

Světového kongresu historiků z července 1975. Ani on nebyl ušetřen 

ponížení domovní prohlídkou. V dopise účastníkům konference 

líčí osudy proreformních historiků v podubnovém režimu 

G. Husáka. Protestuje proti pošlapávání základních lidských práv, 

proti diskriminaci pracovníků vědy a kultury a vyzývá své kolegy 

k solidaritě. 

Zbývá ještě konstatovat, že G. Husák v této době zorganizoval 

odstranění L. Svobody z funkce prezidenta a dne 29. 5. 1975 se 

sám stal prezidentem. 

Díky jeho hysterické reakci na Dubčekovy dopisy se ve dnech intenzivního 

jednání o uvolnění mezinárodního napětí a usilovných příprav 

závěrečné fáze Helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci 

v Evropě (1. 8. 1975) stal A. Dubček nejhlídanějším, ale také nejznámějším 

vězněm Husákova režimu – i když vězněm bez mříží vězeňské 

cely. A národy Československa i celé Evropy si připomínaly, kdo stál 

včele reformního hnutí v letech 1968-1969 a kdo ho zradil jako Jidáš 

Krista. Koho ani šestileté nejhrubší politické, policejní a sociální šikanování 

Husákova režimu nezlomilo a neodradilo od přesvědčivé obhajoby 

myšlenek Pražského jara. Kdo neúnavně pokračoval v kritice totalitního 

policejního režimu i v boji proti diskriminaci statisíců postižených 

stoupenců reformního hnutí, proti porušování lidských práv a vůbec 


proti politické, mravní i kulturní devastaci československé společnosti. 

Jméno Alexandra Dubčeka se stalo pojmem a po dlouhé týdny 

vévodilo v dlouhém seznamu aktivních bojovníků proti totalitnímu 

režimu G. Husáka. 


VI. 

NOVÁ DIMENZE AKCE „BŘÍZA“ 

A ORGIE STB 

Husákova dubnová hysterická reakce na Dubčekův dopis Federálnímu 

shromáždění a Slovenské národní radě z října 1974 a jeho 

ohlas doma i ve světě našly svou přímou odezvu v maximálně 

možném zesílení všech opatření StB, zaměřených na sledování, 

izolaci, šikanování a všestrannou diskriminaci A. Dubčeka, jeho 

rodiny, příbuzných, přátel i náhodných známých. Masmediální 

kampaň proti Dubčekovi a dalším „nepřátelům socialismu“, zahájená 

dubnovým vystoupením Husáka, veřejným obviňováním 

Dubčeka ze zrady, z kontrarevoluce, z protilidové a protistátní 

činnosti, přímo vybízela autory akce „Bříza“ k organizování protidubčekovských 

provokací, ke snaze sestavit kolem něj nějakou 

„protistátní skupinu“, jejíž odhalení by mohlo Dubčeka přivést 

do opravdové zamřížované cely. 

Jestliže až dosud byl každý krok Dubčeka a jeho rodiny pečlivě 

sledován a hlídán početnou skupinou motorizovaných i pěších 

dozorců StB v civilu, pak od této chvíle byl Dubčekův dům v Mišíkově 

ulici v Bratislavě také pod nepřetržitým dozorem uniformovaných 

orgánů Bezpečnosti (24 hodin denně). Toto opatření bylo 

Dubčekovi oficiálně zdůvodněno orgány ministerstva vnitra, aby 

mu prý bylo možno v případě potřeby poskytnout ochranu. Pod 

touto záminkou také uniformovaná stráž legitimovala každého, 

kdo přicházel do domu a kdo z domu odcházel, včetně kolemjdoucích, 

kteří se zastavili na kus řeči s jeho obyvateli. Je pochopitelné, 

že toto opatření vyvolalo v okolí velkou pozornost, ba 

i strach. Tak se např. stalo, že objednaný instalatér se raději vrátil, 


Zpráva náčelníka XII. správy FMV plukovníka J. Kováče 

pro G. Husáka o výsleších A. Dubčeka.

když viděl u vchodu k Dubčekům uniformovanou hlídku. Hodný 

zaznamenání je také příběh, vyvolávající trpký úsměv: okolo 

branky domu Dubčekových procházela paní s kočárem s malou 

holčičkou a s paní Dubčekovou se pozdravila. A malá holčička se 

docela vážně matky ptala: „Mamička, plečo stlázia ten dom, sak je 

doble plilepený.“ Co si v tu chvíli myslel naslouchající „esenbák“, 

se již sotva dovíme... 

Proti tomuto rozšíření dozoru a dlouhodobému omezování 

osobní svobody, občanských a lidských práv své rodiny, proti 

porušování zákonů, Ústavy, Charty OSN i usnesení Helsinské 

konference se tentokrát se stížností a žalobou obrátila na generálního 

prokurátora Slovenské republiky Dubčekova manželka 

Anna. 

K této stížnosti a žalobě – v rozsáhlém osmistránkovém dopise 

z 12. 8. 1975 – uvedla řadu konkrétních příkladů. Kategoricky 

odmítla tvrzení G. Husáka v dubnovém projevu, že tvrzení 

o „omezování naší svobody není pravdivé, že dokonce i manžel může 

volně cestovat po republice apod.“ Uvedla zde, jak neustálé sledování 

a vulgární výhrůžky sledovatelů vůči ní, když se proti jejich 

drzým způsobům ohradí, velmi negativně působí na její psychický 

a zdravotní stav. Uvedla, jak byla její snacha ve vysokém stupni 

těhotenství sledována od návštěv lékaře až po odvoz do porodnice, 

a jak v jednom případě stresovaná sledováním upadla, přičemž 

jejího sledovatele, který byl těsně u ní, ani nenapadlo, aby jí pomohl, 

a pomohli jí až kolemjdoucí. Uvedla dále, jak její dva synové, 

vysokoškoláci, byli donuceni pracovat jako noční hlídači, jak jeden 

z nich byl vyloučen z bytového družstva a nejmladšímu bylo zabráněno 

ve studiu na vysoké škole. Uvedla také, jak se úřady snaží 

zbavit je jejich bytu atd. 

V závěru dopisu opakuje: 

„Protestuji a vznáším žalobu proti omezování mojí osobní svobody, 

dětí a manžela. Vznáším žalobu proti porušování zákona, Ústavy, 

občanských práva především lidských práv, což se příčí nejen Chartě 

OSN, ale i závěrečnému obsahu Helsinské konference.“ 


Jen o několik dnů později, 29. srpna, byl A. Dubček podroben 

více než šestihodinovému výslechu orgány Bezpečnosti. Ze zprávy 

náčelníka XII. správy FMV, plukovníka J. Kováče G. Husákovi 

z 30. 8. 1975, se dovídáme, že výslech probíhal podle pečlivě 

připraveného scénáře, za účasti vysokých představitelů MV: plukovníka 

J. Kováče, náčelníka XII. správy FMV, podplukovníka 

J. Vávry, zástupce náčelníka této správy, a podplukovníka J. Ivana, 

náčelníka 3. odboru správy vyšetřování ŠtB. 

Předmětem vyšetřování byly okolnosti „úniku“ Dubčekova dopisu 

z října 1974 do zahraničí a snaha vyšetřovatelů dosáhnout 

odmítnutí „nového Dubčekova dopisu“, tj. dopisu Federálnímu 

shromáždění a Slovenské národní radě z 1. 2. 1975. V tomto druhém 

dopise totiž Dubček urgoval odpověď na předchozí dopis, 

potvrzoval a zdůvodňoval jeho obsah a dokládal svou stížnost 

dalšími příklady. 

V průběhu výslechu si Dubček velmi pečlivě přečetl všechny 

předložené články a zprávy zahraničního tisku, odvolávající se 

a interpretující jeho dopisy. Avšak přes veškerý nátlak a domluvy 

odmítl obvinění, že by se jakkoliv přičinil o odeslání svých 

dopisů do zahraničí. A nejen to. Podle zprávy Kováče Husákovi 

„prohlásil, že v předmětné věci už víc vypovídat nebude, protokol 

o výpovědi bez ohledu na to, co v něm bude uvedené, bez 

ohledu na to, jestli s tím souhlasí nebo ne, nepodepíše. Na tomto 

stanovisku setrval až do konce, navzdory obsáhlým rozhovorům, 

vysvětlením, zdůvodněním, a navzdory tomu, že mu byla opět 

připomenuta práva ale i povinnosti vyslýchaného.“ 

V průběhu vyšetřování Dubček údajně připustil, že toto jeho 

stanovisko nemusí být správné. Byl si vědom toho, že si svou situaci 

nijak nevylepšuje. Své stanovisko však zdůvodňoval nedůvěrou 

k orgánům StB, obavou z možného zneužití jeho podpisu. Kromě 

toho, podle něj, řešení tohoto problému považoval za nepodstatnou 

záležitost oproti situaci, v níž se již dlouhá léta nacházel nejen 

on, ale celá jeho rodina, za níž viděl vliv StB, respektive nějakého 

vyššího centra. 


V závěru zprávy vyslovil plukovník Kováč mj. úvahu, že obsah 

a publikování článků v zahraničí Dubčekovi vyhovuje a že neřešením 

dílčích, pro něj nepodstatných záležitostí si chce vynutit 

řešení základních problémů své situace. Připustil také, že dopis, 

na který se západní autoři odvolávají, nemusel napsat Dubček. 

Skutečně také, dnes je již možné konstatovat, že zatímco obsah 

Dubčekova dopisu z října 1974 byl na západě interpretován či 

přetiskován přesně, interpretace jeho druhého dopisu z 1. 2. 1975 

byla velice nepřesná, laděná jednostranně proti osobě G. Husáka, 

a to i v časopise Listy. A to byl také zřejmě jeden z motivů 

hysterické reakce Husáka. Jedině v tomto případě Dubček připisované 

autorství článku odmítl i dopisem redakci Listů, jak je 

zřejmé z dopisu plukovníka Kováče G. Husákovi z 18. listopadu 

1975. 

Ze zprávy Generální prokuratury SSR z 9. prosince 1975 je 

zřejmé, že šikanování a diskriminace Dubčeka a jeho rodiny nabývala 

stále větších rozměrů a všestrannosti. Přesně v duchu 

návrhů účastníků na zasedání předsednictva ÚV KSČ 18. dubna 

1975. Nyní nešlo o nic menšího než o pokus nejhrubšího zásahu 

do majetkoprávních záležitostí Dubčeka a jeho rodiny, včetně úsilí 

zbavit je i vlastní střechy nad hlavou, tj. jejich domu v Mišíkově 

ulici č. 31. O dům, který Dubček řádně zakoupil od státu, zastoupeného 

Obvodním podnikem bytového hospodářství v Bratislavě. 

Trnem v oku husákovských orgánů se stala také Dubčekova 

chata u jezera v Senci, stavební pozemek v Trenčíně, který dostal 

Dubček jako příděl z konfiskátu ještě v roce 1948 a na němž postavil 

zahrádkářský domek, i část domku zděděného po smrti Dubčekova 

otce, v němž ještě bydlela vdova po otci Irena Dubčeková 

a její příbuzní. A jak už to bývá, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky 

najde, i příslušné orgány si pohotově vyhledaly potřebné paragrafy 

se žádoucím výkladem. 

Stejně tak, v duchu diskuse, návrhů a usnesení ze schůze předsednictva 

ÚV KSČ z 18. dubna 1975, pokračovala proti Dubčekovi 

masivní vnitrostranická i veřejná kampaň ve sdělovacích pro- 


středcích, obviňujících Dubčeka a další představitele reformního 

hnutí z kontrarevoluční, antisocialistické ba i protistátní činnosti. 

V rozsáhlém hanopisu o 39 stranách „Cesta zrady“, určeném 

„jen pro vnitrostranickou potřebu“, byli A. Dubček, J. Smrkovský, 

Zd. Mlynář a další – slovníkem krvavých prokurátorů, Stalinova 

pacholka Vyšinského a jeho československé napodobeniny Urválka 

obviňováni z „protistranické, protisocialistické a kontrarevoluční 

činnosti.“ A proto „všechny důsledky za porušování zákonů 

ČSSR si ponesou sami.“ 

Současně ale Vasil Bejda, vedoucí ideologického oddělení ÚV 

KSČ a pravá ruka Vasila Biľaka, se snažil různými pomluvami 

vykreslit A. Dubčeka jako nějakého prosťáčka, kterého využívají 

jako nastrčenou figurku. Na různých vnitrostranických aktivech 

např. tvrdil, že Dubčekův kondolenční dopis Katrin Srnrkovské 

(psaný vlastní rukou – BA) zřejmě napsala „nějaká“ skupina lidí. 

Neboť prý Dubček při svém inteligenčním kvocientu by se k jeho 

formulaci těžko dopracoval. Že vlastně Dubček ani neměl zájem 

zúčastnit se pohřbu Smrkovského. Že Západ využívá Dubčeka 

jako figurku symbolizující čs. opozici, atd. 

V téže době byla na obrazovkách televizorů rozpoutána bombastická 

kampaň kolem údajných odhalení činnosti protihusákovské 

opozice v zahraničí navrátivším se čs. špionem „kapitánem“ 

Minaříkem. Zvláště pak lidí kolem redakce římských Listů J. Pelikána 

a rozhlasové stanice Svobodná Evropa. 

V jednom ze svých vystoupení uváděl Minařík různé údaje 

o tom, jak se Dubčekův dopis Federálnímu shromáždění a Slovenské 

národní radě z října 1974 dostal přes Svobodnou Evropu 

do redakce Listů. Tvrdil, že Dubček tomuto dopisu, vypracovaném 

jeho přáteli, propůjčil pouze své jméno. A že i když jej Svobodná 

Evropa vlastnila již delší dobu, její „američtí přátelé se rozhodli, 

že tento dopis bude odvysílán až ve dnech 14. -15. dubna 1975... 

až bude zajištěno současné zveřejnění v západoevropských sdělovacích 

prostředcích.“ Jeho zveřejněním prý sledovali narušení 

oslav 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. 


Pro mladší čtenáře dodávám, že Pavel Minařík pracoval již 

od roku 1968 jako hlasatel rozhlasové stanice Svobodná Evropa. 

Je ale více než pravděpodobné, že ambiciózní Minařík neodcházel 

do zahraničí jako čs. špion a tím méně jako kapitán. Ale jako tisíce 

dalších občanů, jako člověk toužící po sebeuplatnění, např. i jako 

herec. Avšak jako člověk bez potřebného vzdělání, bez maturity 

a po neúspěšných zkouškách na brněnskou AMU a tudíž bez 

potřebného nadání. Důkazem toho je mimo jiné i skutečnost, že 

redakce Listů nepřijala ani jeden z jeho nabízených článků, protože 

byly primitivně antikomunistické a zaměřené proti čs. ministerstvu 

vnitra a navíc byly napsány negramotně. 

S různými pomluvami a závažným obviněním proti Dubčekovi 

vystoupil v té době i bývalý člen ÚV KSČ V. Šimečka z Plzně 

v dopise Ústřednímu výboru KSČ. A jeho sekretariát dal souhlas 

se zveřejněním tohoto dopisu jak v tisku, tak i v televizi. 

Pro Husáka a jeho orgány Bezpečnosti, zvláště pak pro organizátory 

akce „Bříza „, byla ale všechna uvedená opatření proti 

Dubčekovi zřejmě nedostatečná. Proto byla doplněna ještě úsilím 

o totální izolaci Dubčeka od všech jeho přátel. Nadmíru přesvědčivé 

svědectví o tom podává bývalý tajemník Dubčeka Oldřich 

Jaroš v protestním dopise předsednictvu Federálního shromáždění 

a předsednictvu Slovenské národní rady z 28. května 1976. Tento 

dopis zaslal současně na vědomí i generálnímu prokurátorovi 

ČSSR a ministru vnitra. 

8. května 1976 přijel O. Jaroš s manželkou Věrou a synem 

do Bratislavy na návštěvu Dubčekovy rodiny. Spolu s Dubčekovou 

manželkou si pak vyjeli na prohlídku známých míst, města 

a okolí, jako jeho bývalí obyvatelé. Sotva však opustili ulice města, 

na výpadovce směrem k seneckým jezerům – kde měli Dubčekovi 

chatu – zastavila je dopravní Bezpečnost pod záminkou technické 

kontroly. Aniž by se však její příslušníci zajímali o technický stav 

vozidla, odebrali osobní doklady nejen paní Jarošové, která vůz 

řídila, ale i jejímu manželovi. Přitom odmítli udat důvody a stejně 

tak se odmítli prokázat služebními průkazy. Vzápětí je donutili 


odjet v doprovodu několika vozidel Bezpečnosti na ministerstvo 

vnitra SSR. Zde byli oba – každý zvlášť – podrobeni téměř čtyřhodinovému 

výslechu. Zatím jejich syn s paní Dubčekovou byli 

nuceni čekat v hale ministerstva. 

Z otázek vyslýchajících, jakéhosi pana Cádra a pana Bystrického, 

O. Jaroš vyrozuměl, že jejich návštěvu v Bratislavě se snaží dát 

do souvislosti s blíže neurčeným trestním stíháním proti nejmenovanému 

pachateli. 

O. Jaroš, neustále protestující proti porušování osobní svobody 

a svého práva kdykoliv a kohokoliv navštívit, odmítal na tyto otázky 

odpovídat. A v průběhu výslechu byl nucen vyslechnout řadu 

„varování“, či spíše výhrůžek, včetně šovinistických protičeských 

invektiv. Ačkoliv O. Jaroš ani slovem nenaznačil, že se chce setkat 

s Dubčekem, vyšetřovatelé prohlásili, „že zabrání mému setkání 

s ním a jeho rodinou teď i kdykoliv jindy. A nejen mně a mé rodině, 

ale i komukoliv jinému.“ Po opětném protestu Jaroše, že „má 

právo setkat se s kterýmkoliv svobodným občanem této republiky 

– třeba i s Dubčekem“ a že se nemíní podrobit jejich svévoli, 

odpověděli, „že mému setkání s ním nebo jeho rodinou zabrání 

za každou cenu, že na to mají sílu.“ Když ale O. Jaroš žádal, 

aby mu toto rozhodnutí dali písemně, byl odmítnut s poukazem 

na jakýsi paragraf. 

Obdobně byla vyslýchána i paní Jarošová, na jejíž adresu padaly 

mj. i výhrůžky, že mají možnosti prosadit, aby si již po Bratislavě 

nezajezdila. Nicméně po propuštění z výslechů nasedli všichni 

do auta a za doprovodu několika aut Bezpečnosti navštívili dům 

A. Dubčeka. 

Závěr Jarošova dopisu končí protestem proti omezování osobní 

svobody a občanských práv jeho, jeho rodiny i dalších občanů 

a konstatuje: „Příslušníci ministerstva vnitra si počínají tak, jak jim 

to dovoluje současné politické klima.“ 

Navzdory obrovskému všestrannému nátlaku na Dubčeka, jeho 

rodinu i okolí, doplněnému o četné mnohahodinové výslechy 

na stejné téma, A. Dubček zůstal nezlomen a nadále vytrvale vzdo- 


oval mašinérii Husákova režimu, nepřestal ji nebojácně kritizovat 

a současně obhajovat ideály reformního hnutí a politiku Pražského 

jara 1968 i jeho stoupence. Jeho odpovědí na kampaň, rozpoutanou 

proti němu projevem G. Husáka z dubna 1975, byl mimo 

jiné i jeho další dopis generálnímu prokurátorovi ČSSR J. Feješovi 

a předsedovi Nejvyššího soudu ČSSR J. Ondřejovi z 12. 4. 1976. 

Obsahem mnohastránkového dopisu a řady příloh je nejen kritika 

mlčení na všechny jeho stížnosti či jejich „přehazování“ z orgánu 

na orgán jako horký brambor, ale především podání proti ministerstvu 

vnitra ČSSR J. Obziny a ministerstvu vnitra SSR Š. Lazara, 

jakož i na řadu konkrétně uváděných příslušníků Bezpečnosti. 

Se žádostí o „zrušení bezpečnostních opatření, uskutečňovaných 

proti nám orgány ministerstva vnitra – Státní bezpečností a volat 

k odpovědnosti a vyvodit důsledky z porušování zákona v tom, že 

jsme bez rozhodnutí soudu již 6 let politickými vězni a vystaveni 

zvůli a teroru.“ 

Toto podání, jako již v mnoha jiných případech, dokládá pravdu 

o nezakrytém sledování, o terorizování a vyhrožování, o úsilí 

postihnout rodinu zbavením jí vlastní střechy nad hlavou a její 

totální izolaci od společnosti. 

Jeden příklad – důkaz z mnoha: 

„4. dubna 1976 jsem byl autem spolu s manželkou v Trenčíně. 

Ve škodovce... byli dozorci č. Š/4 a č. 20. V polském fiatu č. Š/6 

a č. 18 a v dalším č. . 30 a č. 6. V žiguli č. 7 a ve fiatu s páskem 

na kapotě č. 22 a nový muž, který nemá ještě poznávací značku. 

Dozorce v tmavozelené simce BAE 51-03 jsem pro vzdálenost 

nemohl identifikovat. Když jsme přijeli domů, syn říkal, že ho 

dva čekali již u vlaku při příjezdu z práce. Snachu přivedl strážný 

z večerní školy až k brance a počkal až odemkne a vejde. Díval 

jsem se z okna. Jestliže spočítáte, že obklíčení domu musí zůstat, 

spolu s přístupovými ulicemi, neoslabeno, a že neznám čísla těch, 

co v tuhle dobu hlídali další dva syny, lehko si spočítáte počet 

jednosměnné brigády.“ 


Ani za této situace však neztrácel Dubček humor, a tak se v jeho 

dopise dočteme i řady ironických poznámek na adresu bezpečnostního 

aparátu a Husákova režimu: 

„Dovedete si jistě představit, jakou sílu přímo ve výkonu i v záloze… 

drží MV kolem mne, manželky, synů, snachy na několik směn po dobu 

těchto šesti let. Nevím, zda jsou také v brigádách socialistické práce, ale 

jsem si jist, že vůbec neaplikovali na svou, práci‘ závěry listopadového 

pléna ÚV KSČ z roku 1974 o racionalizaci, úspoře a efektivnosti…“ 

Jako červený hadr na býka v aréně muselo na ministra vnitra 

Obzinu a jeho orgány také zapůsobit Dubčekovo opakování 

poukazu na zveřejnění zprávy Rockefelerovy komise amerického 

senátu o nezákonné činnosti orgánů CIA a FBI a jejím odsouzení, 

o níž informovala i ČTK a bratislavská Pravda z 12. 1. 1975. 

Dubčekův dopis je příliš rozsáhlý a věcně obsáhlý, než abychom 

jej zde mohli důsledně interpretovat. Proto zaznamenávám ještě 

alespoň některá základní fakta. Dubček zde nesmlouvavě kritizoval 

Husáka a jeho vedení za útěk od reformní politiky a popření 

Akčního programu. Podal obžalobu na orgány čs. Bezpečnosti 

i za své zatčení a zatčení svých spolupracovníků 21. srpna 1968. 

Žádal zveřejnění svých odpovědí na pomlouvačnou kampaň ve 

sdělovacích prostředcích vedenou Minaříkem, V. Šimečkem, 

Husákem a dalšími. S podstatou svých stížností a kritiky na adresu 

bezpečnostních a jiných orgánů Československa se A. Dubček 

současně obrátil i na ÚV KSČ a jeho předsednictvo, jakož i na ÚV 

KSS a jeho předsednictvo. Dále na Krajskou prokuraturu v Bratislavě, 

a to dopisy z 21. 4. 1976. Krátce poté mu bylo sekretariátem 

předsedy Nejvyššího soudu ČSSR a sekretariátem Generálního 

prokurátora ČSSR (31. 5. a 2. 6. 1976) sděleno, že na svůj dopis 

z 12. dubna obdrží odpověď. 

Týden za týdnem a měsíc za měsícem ubíhaly, odpověď nepřicházela, 

a na situaci A. Dubčeka a jeho rodiny se v podstatě 

nic nezměnilo. Avšak v mezinárodním dělnickém hnutí v Evropě 

došlo k několika událostem, které de facto znamenaly nejen 

obhajobu myšlenek a politiky Pražského jara, ale i jejich další 


ozvíjení. A tudíž i obhajobu – i když ne vždy přímou – jejich 

protagonistů. 

Dubčekův dopis Federálnímu shromáždění a Slovenské národní 

radě z října 1974 se mohl stát významným podnětem k diskusi 

na XV. sjezdu KSČ. 

Zásluhou Husákova vedení se tak ovšem nestalo a sjezd proběhl 

v ovzduší strnulého normalizačního myšlení. Avšak na XXV. sjezdu 

KSSS v Moskvě (koncem března 1976) již byla situace značně 

odlišná. Zcela zřetelně se zde vyjevily rozpory uvnitř mezinárodního 

komunistického hnutí. Brežněv a jeho kamarila zahájili 

sice útok proti „modernímu revizionismu“ a „oportunismu“, ale 

dostalo se jim zřetelné oponentury. Generální tajemník KS Itálie, 

Enrico Berlinguer, kategoricky obhajoval z tribuny sjezdu linii 

své strany, která se v mnohém podobala programu čs. reformního 

hnutí z roku 1968, ba dokonce šla již značně dál. Řekl zde mj., 

že socialistická společnost musí nikoliv zmenšit, nýbrž rozvinout 

všechny vymoženosti demokracie. Na jejím rozvoji se mají podílet 

všechny organizace a politické strany. Musí být pluralistická 

a spočívat na podpoře většiny, musí respektovat svobodu názorů, 

náboženství, umělecké a vědecké činnosti, atd. A generální tajemník 

KS Španělska S. Carilla, který sice nebyl účastníkem sjezdu, 

za pobytu v Římě mj. prohlásil, že komunisté musí přijmout pravidlo 

demokracie a dostanou-li se za podpory většiny k moci, musí 

se zavázat, že ztratí-li tuto podporu, přejdou do opozice. 

Ve vedení komunistických stran na Západě, zvláště v KS Itálie, 

Španělska a Francie, se diskutovalo o různých cestách k socialismu, 

o nezávislosti každé strany, o nevměšování a rovnosti ve vzájemných 

vztazích jednotlivých stran. Ne náhodou se proto v úvodníku 

francouzského listu Le Monde objevilo vtipné konstatování, 

že v průběhu sjezdu KSSS se na zdech Kremlu objevil „Dubčekův 

stín.“ Jiný autor glosoval tuto situaci konstatováním, že „strašidlo 

dubčekismu obcházelo dvacátým pátým sjezdem KSSS“ a když 

jej vyhnali oknem, „vrátilo se dveřmi.“ Metafora „strašidlo dubčekismu“ 

se v této době stala častým hostem v různých článcích, 


komentářích i v titulcích úvodníků západního tisku. Když sovětské 

orgány ještě před sjezdem propustily pod tlakem evropské 

levice matematika Pljušče – po jeho dvouletém „léčení“ v psychiatrické 

léčebně – a bylo mu dovoleno odjet ze Sovětského svazu 

do Francie, na otázku, co považuje za nejdůležitější pro vývoj 

mezinárodního socialistického hnutí, odpověděl, že „československé 

jaro... Dubček a typ socialismu, který hlásal, jsou jediným 

vzorem a východiskem pro SSSR.“ Jak se později ukázalo, byla 

to přímo prorocká slova. 

Úspěch KS Itálie v červnových volbách, kde získala 34, 8 % 

hlasů, potvrdil správnost jejího programu „italské cesty k socialismu“, 

ne nepodobného Akčnímu programu ze 68. roku. 

Nejvýraznější pokrok by] zaznamenán na konferenci 29 evropských 

komunistických a dělnických stran v Berlíně ve dnech 

29. -30. června 1976. Důkazem toho je i závěrečný dokument: 

Za mír, bezpečnost, spolupráci a společenský pokrok v Evropě. 

I pozorný československý čtenář si jistě povšiml, že zde není ani 

náznak o vedoucí úloze Moskvy. Zato zde našel řadu pozoruhodných 

formulací. Výzvu k politickému dialogu, spolupráci a společným 

akcím s demokratickými silami, k rozvíjení dobrovolné 

spolupráce a solidarity „při přísném dodržování rovnoprávnosti 

a svrchované nezávislosti každé strany, nevměšování se do vnitřních 

záležitostí, respektování svobodné volby různých cest v boji 

za pokrokové společenské přeměny a za socialismus.“ Tento dokument 

se odvolával na helsinské proklamace o právu lidu každé 

země, aby si „samostatně, bez vnějších vměšování zvolil a rozvíjel 

svůj politický, ekonomický a právní systém“, atd. Avšak postoj 

Husákova vedení k výsledkům této kampaně velmi názorně charakterizuje 

mimo jiné i ekvilibristika redaktorů Rudého práva 

v úsilí o „roztřídění“ názorů některých účastníků konference – 

Ceauseska, Tita, Berlinguera a Marchaise – při zveřejnění výňatků 

z jejich příspěvků v Rudém právu dne 2. července 1976. „Meteorolog“ 

politické situace v Československu mohl v pravidelných 

zprávách hlásit: stav setrvalý. 


Proto se také A. Dubček po několikaměsíčním marném čekání 

odpovědí na své dopisy opět zaktivizoval. 

V jednom z posledních lednových dnů roku 1977 poslal ministr 

vnitra J. Obzina prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentu 

republiky G. Husákovi zásilku s průvodním dopisem – se stručným 

sdělením: „V příloze zasílám dopisy vyčleněné z poštovní přepravy 

a jejich fotokopie.“ Byly to dva dopisy A. Dubčeka z 22. 1. 

1977. Jeden z nich byl adresován předsedovi čs. vlády L. Štrougalovi. 

Druhý generálnímu prokurátorovi ČSSR J. Feješovi a předsedovi 

nejvyššího soudu J. Ondřejovi. Dodejme k tomu, že byly 

odeslány jako dopisy „doporučené“!!! 

V dopise L. Štrougalovi Dubček sděluje, proč mu v příloze posílá 

kopii uvedeného dopisu, a žádá ho, aby zvážil, zda je nadále 

únosné, aby byl vystaven teroru orgánů Bezpečnosti. Upozorňuje 

ho, aby si všiml zvláště události z 19. 12. 1976 v dopise popsané. 

Neboť mj. tato událost přivedla Dubčeka k tomu, že pokládal 

za potřebné „opět rozšířit žalobu a vás a vládu ČSSR o tom informovat.“ 

Dopis Dubčeka generálnímu prokurátorovi a předsedovi nejvyššího 

soudu navazuje na jeho dopis z 12. 4. 1976 a rozšiřuje 

jeho žalobu, protože „neustále jsem terorizován Státní bezpečností 

(jakož i celá moje rodina) a tento stav se událostí z 19. 12. 1976 

dostal na horní hranici únosnosti.“ 

Následuje rozsáhlý výčet nejrůznějších stížností, podání, odvolání 

a žádostí, na které nedostal žádnou odpověď. Místo toho byl 

nucen absolvovat asi deset mnohahodinových výslechů. Na dalších 

stránkách uvádí řadu konkrétních příkladů dokládajících 

jeho tvrzení. Uvádím zde alespoň jeden z nich, na nějž Dubček 

upozorňuje i L. Štrougala, a to v jeho autentickém podání: 

„19. 12. 1976 jsem dostal od nich (pracovníků StB – B. A.) s předstihem 

vánoční nadílku. Byl jsem s manželkou, se snachou a jeden a půl 

roční vnučkou Zuzkou u rodičů snachy a jejich příbuzných… Vrátili 

jsme se kolem 20. hodiny. Zaregistroval jsem, že před bránou souseda 

parkuje auto tak, aby jeho posádka měla dobrý výhled na náš protější 


vchod. Stálo přesně tak, jako v onen den, kdy mě přitlačila z obou stran 

auta (příslušníků StB – B. A.), což jsem popsal v podání generální 

prokuratuře a nejvyššímu soudu (ze dne 12. 4. 1976). Pomohl jsem 

manželce a snaše do domu a vracel jsem se k autu na protější chodník 

přes vozovku. Šel jsem ze šikma tak, aby neonové světlo dopadalo 

na tvář hlídkujícího fízla. Byl od mého auta na 20-25 metrů. Postřehl 

můj záměr a prudce, s hvízdotem pneumatik, vystartoval od chodníku. 

Stačil jsem jen o vlas uhnout a špinavým koncem blatníku a nárazníkem 

se mi otřelo plášť. Ani sám nevím, jak jsem to stihl. Ale když před 

ním stálo moje auto, rozhodl se pro zpátečku. V tu chvíli jsem přiskočil 

k jeho dveřím a za zpáteční jízdy jsem mu je otevřel. Prudce zrychlil, až 

mě to strhlo na zem a on s hvízdotem ujel nahoru Slavínem. Na hvízdání 

kol při jeho prvním vystartování a zabrzdění před mým domem 

vyběhla manželka a sousedé povystrkovali hlavy. Bylo to vše tak rychlé, 

že i tento popis je k tomu příliš dlouhý. Při této téměř bleskové akci jsem 

zaregistroval červenou škodovku MB BA s číslem 92-87… Svoji původní 

žalobu z 24. 4. 1976 rozšiřuji i na tohoto příslušníka StB.“ 

O sledování korespondence Dubčeka a jeho rodiny čtenář již 

jistě nepochybuje. Dubček opětovně žádá jeho zastavení stejně 

jako odposlouchávání telefonu a dalšího zasahování do osobních 

a občanských práv a záležitostí jeho rodiny. Ani v tomto dopise 

se však Dubček neomezuje jen na svou obranu a obranu své rodiny. 

Nepolevuje v kritice politiky husákovského normalizačního 

režimu, obhajobě neprávem postižených a pochopitelně v obhajobě 

reformní politiky Pražského jara i v otevřené kritice těch, kdož 

ji jako původní spolutvůrci zradili. 

V této době Husákův režim rozpoutal divokou a nenávistnou 

kampaň proti právě vzniklé opoziční skupině Charta 77 a jejímu 

prohlášení z 1. ledna 1977. I když to byla převážně pražská, respektive 

česká záležitost, jejímž programem byla především obrana 

práv občanů a Dubček nebyl jejím signatářem, velice kategoricky 

protestoval v tomto dopise proti organizované kampani rezolucí 

a prohlášení proti Chartě, aniž by byla dána občanům možnost 

seznámit se s jejím obsahem, s jejím programem. Kritizoval, že ona 


„jednomyslnost“ v odsuzování Charty a jejích signatářů, obdobně jako 

v jeho případě, je především výsledkem strachu, který se režimu podařilo 

vyvolat u obyvatelstva: „Ano, podařilo se v lidech vyvolat strach ze 

zítřka… co bude, jestliže se vymkne z té jednomyslnosti. A v tom já vidím 

ponížení důstojnosti člověka, který se od ostatních živočichů liší tím, že 

myslí. Věřte, že vidím v této jednotnosti symptom – atmosféru padesátých 

let.“Dále pak kritizuje režim, že po roce 1969 zašel již hluboko před 

situaci v roce 1967. Že stranická a státní politika roku 1968 byla odsouzena 

jako reakční a její stoupenci prohlášeni za nepřátele socialismu. 

A varuje před pokračováním v této divoké demagogické kampani proti 

Chartě. Stoupenci Pražského jara a kritici Husákova režimu nejsou žádní 

vlastizrádci, žádní kontrarevolucionáři, žádní nepřátelé socialismu. 

A v hlavách lidí musí taková kampaň napáchat obrovské morální škody. 

V souvislosti se vznikem Charty 77 se objevil i jakýsi podivný 

pokus o diskreditaci A. Dubčeka, jehož recidiva se pak objevila 

i v době sametové revoluce v roce 1989. V deníku rakouské KS 

Volkstimme vyšlo 30. ledna 1977 a opakovaně 2. února tvrzení, jako 

by A. Dubček vyslovil nesouhlas s Chartou 77, že prý ji odmítl 

podepsat. O ničem takovém se žádným dopisovatelem Volkstimme 

však Dubček nikdy nemluvil. Čtenář těchto stránek po seznámení 

se s dlouholetým zápasem Dubčeka proti porušování občanských 

a lidských práv jistě pochopí absurdnost uvedeného tvrzení. 

Dubček skutečně nebyl signatářem Charty 77. A proč také? On 

si totiž zvolil svůj způsob zápasu s normalizačním režimem, proti 

porušování občanských a lidských práv i k obhajobě Pražského 

jara. Způsob lépe odpovídající jeho původnímu politickému 

postavení, jeho názorům, povaze a současné situaci jeho a jeho 

rodiny. A také odlišným politickým podmínkám na Slovensku. 

Navíc Dubček (i jeho rodina), nalézající se v každodenním „obklíčení“ 

desítek slídilů StB, se snažil vyhýbat tomu, aby kdokoliv 

trpěl pronásledováním za přátelské kontakty a tím spíše za opoziční 

spolupráci s ním. Ostatně počet slovenských signatářů v prvních 

seznamech Charty bylo možné spočítat na prstech jedné 

ruky. A většina z nich byla ještě pražskými Slováky. 


To však nebylo způsobeno jen vzdáleností Prahy a Brna od Bratislavy 

a Košic, ale také – zdůrazňuji – značně odlišnou politickou 

situací na Slovensku od situace v českých zemích. Zatímco v českých 

zemích byla před srpnem 1968 hlavním problémem demokratizace, 

na Slovensku byla hlavním problémem federalizace. 

Demokratizace byla udušena sovětskými tanky a federalizace 

byla uskutečněna. A posrpnové (1969) čistky byly na Slovensku 

o mnoho mírnější než v českých zemích. Miroslav Kusý, významný 

slovenský filozof, to ve své eseji charakterizoval takto:… „rozdíl 

mezi posrpnovým vývojem v Čechách a na Slovensku se v jistém smyslu 

podobá rozdílu mezi pomnichovským vývojem v Protektorátě a ve Slovenském 

státě. A z tohoto přístupu k posrpnovému vývoji do značné míry 

zřejmě vyplývá také postoj Slováků k české paralelní kultuře a zvláště 

k Chartě 77. Chápou ji především jako specificky českou záležitost, jako 

odezvu na specificky české poměry, které nám nejsou vlastní. Navíc, 

a to si v této souvislosti nutno také uvědomit, že sedmdesátá léta byla 

ještě vždy léty dost intenzivního ekonomického rozvoje… Životní úroveň 

na Slovensku v tomto období ještě vždy rostla, prosperita vrcholila. 

Pravda, jiná otázka je, nakolik celý tento nový cyklus slovenského rozvoje 

probíhal na úkor Čech…“ 

Vraťme se k dalšímu osudu a snažení A. Dubčeka. V posledním 

dopise Dubček konstatoval, že na jeho situaci a situaci jeho rodiny 

se stále nic nemění, jenom připustil, že jeho sledování, omezování 

osobní svobody a lidských práv je orgány Bezpečnosti prováděno 

poněkud „kulturnějším“ způsobem. Ale na jakékoliv řešení své 

situace, svých podání, stížností a žádostí čekal marně. A koncem 

sedmdesátých let zavládlo kolem něho jakési spiknutí „mlčením.“ 

Jeho jméno se přestalo objevovat ve sdělovacích prostředcích. 

Snad se organizátoři protidubčekovských tažení domnívali, že 

když o něm přestanou psát, že zmizí z povědomí českého a slovenského 

národa. Snad k tomu přispěla i skutečnost, že do zorného 

pole Husákova vedení a Státní bezpečnosti tak razantním způsobem 

vstoupila Charta 77. Nebo k tomu přispěla i skutečnost, že 

pod G. Husákem se nečekaně začala povážlivě po určitou dobu 


– od podzimu 1977 – kymácet vládní židle pod vlivem kritiky jeho 

nekoncepční hospodářské politiky a preferování výstavby Slovenska 

na úkor českých zemí, zvláště Jihočeského kraje. 

Za této situace se A. Dubček dožil v roce 1981 svého důchodu. 

Jako důchodce však odmítl nadále pracovat v Lesním závodě, kde 

byl pod kontrolou StB, resp. jejích donašečů. Odešel pracovat 

jako svářeč konstrukcí nákladních aut do dílen v Pezinku. 

Jeho jméno se na stránkách československého a evropského tisku 

začalo stále častěji objevovat od roku 1985, aby se pak v letech 

1988-1989 stalo nejfrekventovanějším jménem z řad představitelů 

čs. opozice. Ale to je již další kapitola jeho života nejhlídanějšího 

politického „vězně“ Husákova či Jakešova režimu a údajného 

„mlčení.“ A na adresu různých kritiků Dubčeka (Pithart, Gál, 

Mandler, Doležal, Prečan, Tigrid a další) je možné jednoznačně 

prohlásit: 

Než vznikla Charta 77, Dubček již sedm let velmi výrazně 

vystupoval a protestoval proti normalizačnímu režimu G. Husáka, 

proti porušování občanských a lidských práv, na obhajobu 

Pražského jara, jakož i na obranu jeho postižených stoupenců. 

A to v podmínkách, o jakých se těmto kritikům v té době většinou 

ani nezdálo. Ačkoli nebyl signatářem Charty 77, otevřeně 

a odvážně ji podpořil. 

Autor těchto řádků si proto nemůže odpustit poznámku: nejen 

neznalost zákona, ale ani neznalost faktů neomlouvá toho, kdo 

chce vynášet veřejné soudy o jiných... 


A. Dubček apeluje na J. Kádára, že je nevyhnutelné přehodnotit postoj 

varšavské pětky k hodnocení vojenské intervence v srpnu 1968.

VII. 

V ZÁBLESCÍCH GORBAČOVSKÉ 

„PERESTROJKY“ 

Odchodem do důchodu se situace A. Dubčeka a jeho rodiny 

nijak podstatně nezměnila. Dubček nadále pracoval jako zámečník 

a orgány StB nadále kroužily kolem něj i jeho rodiny jako 

vlci kolem salaše. Něco se však přece jen pomalu a nenápadně 

objevovalo, co představovalo záblesky nadějí pro pokračování 

v jeho zápase. Ve svých pamětech Dubček uvádí, jak v těchto 

letech pozorně sledoval vývoj situace v Sovětském svazu i ve světě 

po úmrtí L. Brežněva (v listopadu 1982). V době krátké vlády 

J. Andropova i K. Černěnka (1983-84) a hlavně po nástupu M. Gorbačova 

v březnu 1985. A pochopitelně jeho pozornosti nemohlo 

ujít, do jakého marasmu – hospodářského, politického, mravního 

i kulturního – se dostává Husákův režim, celá československá společnost. 

Proto ani v této době nepřestal protestovat proti porušování 

občanských a lidských práv a obhajovat politiku Pražského 

jara a jeho stoupence. Silným impulzem se pro něj stalo zvláště 

zákeřné vystoupení V. Biľaka. 

Oč vlastně šlo? 

V atmosféře úsilí Západu o prohloubení dialogu s Východem 

se V. Biľak rozhodl, že se stane mluvčím Československa v západních 

sdělovacích prostředcích. V té době byl členem předsednictva 

a tajemníkem ÚV KSČ, šedou eminencí Husákova vedení a hlavním 

koněm Kremlu v ČSSR. Chtěl se zřejmě „profilovat“ jako 

významný politik nejen na Západě, ale i doma, zvláště před nastávajícím 

sjezdem KSČ. V praxi bylo ovšem obvyklé, že jsou veřejní 

činitelé žádáni o interview. Protože však V. Biľak o něj žádán 


nebyl, byl nucen volit obrácený postup a objednával si žurnalisty 

sám. Tak tomu bylo např. v případě jeho rozhovoru pro „švédský 

sociálně demokratický tisk“, který pak přetisklo Rudé právo 

v dubnu 1985. Ale žádné švédské listy jej neotiskly, protože si jej 

neobjednaly. 

Obdobně tomu bylo i v případě jeho interview pro západoněmecký 

časopis Der Spiegel, otištěný v čísle 44 28. 10. 1985. 

V. Biľak si jej doslova vyžebral prostřednictvím čs. velvyslance Spáčila 

v Bonnu na jaře roku 1985. Redakci časopisu se do interview 

nijak nechtělo. Nakonec V. Biľak v touze po zviditelnění přistoupil 

i na požadavek, že interview uskuteční dva redaktoři – Sandtnerová 

a Reinhardt, které dosud Praha považovala za „nežádoucí 

cizince.“ Hroší kůže V. Biľaka snesla i tento tvrdý bodyček a dal 

příkaz k udělení víza i těmto „nežádoucím cizincům.“ 

30. října 1985 přetisklo toto rozsáhlé interview Rudé právo 

a další čs. tisk. 

Otázky redaktorů k mezinárodní i vnitropolitické situaci – 

ovlivněné nástupem M. Gorbačova do vedení Sovětského svazu 

a jeho novou politikou – díky dobré znalosti názorů a charakteru 

V. Biľaka byly opravdu kladeny „na tělo.“ Pochopitelně řeč přišla 

i na Pražské jaro, intervenci, i na osudy statisíců jeho stoupenců. 

A V. Biľak, jak již bylo u něho obvyklé, se různě vykrucoval, 

překrucoval fakta, ba zcela vědomě a záměrně lhal. Doslova jako 

pověstný baron Prášil, či jako koňský handlíř, když chce prodat 

zchromlého koně. Na dotaz redaktora po počtu vedoucích funkcionářů, 

kteří pozvali intervenční vojska, Biľak tvrdil, že o pomoc 

Moskvy žádaly tisíce občanů, ale o sobě pomlčel. Tvrdil, že kontrarevoluce 

byla likvidována výhradně politickými metodami, že 

nešlo o žádné statisíce postižených, ale pouze o jednotlivce, že 

„ani jeden z kontrarevolucionářů, kteří organizovali státní převrat, 

či vědomě připravovali občanskou válku, nebyl postaven 

před soud“, atd. Vrcholem jeho vědomých lží bylo tvrzení, že 

„šéfové vlád a stran se (na bratislavské schůzce 3. srpna 1968 – B. 

A.) osobně sešli a formulovali větu po větě: že ČSSR je ohrožena 


kontrarevolučním převratem“ a že „poté se pod tím podepsaly 

všechny delegace i všichni českoslovenští delegáti jako Dubček, 

Smrkovský, Černík, včetně mne.“ A poté přešel k vyložené pomluvě 

dubčekovského vedení z roku 1968: „Víte ostatně, že na počátku 

srpna 1968 již bylo vše připraveno, aby se zřídily koncentrační tábory 

v Československu pro odpůrce pravicových sil?“ (Biľak zde měl zřejmě 

na mysli sebe, Koldera, Indru a další věrné pro sovětské „internacionalisty.“) 

Nevím sice, nakolik při čtení těchto a dalších Biľakových lží stoupl 

Dubčekovi v těle adrenalin, jisté však je, že reagoval okamžitě, 

razantně a velice důsledně. Již 8. 11. 1985 napsal redakci Rudého 

práva dopis – žádost o zveřejnění své repliky. Citováním původního 

dokumentu z uvedené bratislavské porady (3. -4. srpna 1968) jednoznačně 

vyvracel Biľakovo tvrzení o souhlasu a s formulací závěru, 

že „ČSSR je ohrožena kontrarevolučním převratem.“ Vysvětlil zde 

také, že žádné koncentrační tábory pro „odpůrce pravicových sil“ 

nebyly připraveny. Že šlo jen o návrh na vypracování politických 

opatření na politickou izolaci osob pro případ otevřených vystoupení 

proti socialismu, tj. proti reformnímu hnutí. Ale že ani tento 

návrh ministra vnitra J. Pavla nemohl být projednán v důsledku 

intervence. Jeho návrh se Dubčekovi ztratil i s dalšími dokumenty 

a s aktovkou při jeho zatčení 21. srpna... 

Čtenáře jistě nepřekvapí konstatování, že Dubčekově žádosti 

o zveřejnění jeho stanoviska nebylo vyhověno. O několik dnů 

později proto napsal dopis, tentokrát předsednictvu ÚV KSČ 

s datem 18. listopadu 1985. Upozorňuje v něm mj. na to, že to byli 

zřejmě Indra a Kolder, kteří nesplnili úkol připravit návrh opatření, 

vyplývající z porady v Čierne n. T. a v Bratislavě (koncem 

července – počátkem srpna 1968) a že to byla zřejmě tato skupina 

informátorů sovětského vedení, která „neměla zájem, aby se vnitropolitická 

situace řešila vnitřními silami“ a které vyhovovalo 

vojenské řešení vnějšími silami. K tomu je třeba poznamenat, že 

v té době Dubček ještě nemohl vědět s jistotou, že Indra, Kolder, 

Biľak, Kapek a Švestka byli skutečně autoři „zvacího dopisu.“ 


V závěru dopisu, v němž vzpomíná a uvádí na pravou míru některé 

události kolem 21. srpna, píše: „Je nemožné vrátit vývoj zpět jako 

ve filmu. Je nezbytné dívat se kupředu, i když je nemožné postupovat 

bez respektování a návaznosti na předchozí vývoj.“ 

Když se ani poté Dubček nedočkal zveřejnění svého stanoviska 

k interview V. Biľaka, rozhodl se jej zveřejnit v zahraničí. Zatím 

nevím, kdo zprostředkoval předání jeho odpovědi Jiřímu Pelikánovi. 

Ale ten ji obratem dal k dispozici Lucianu Antonettimu, 

který ji rychle přeložil a nabídl redakci L‘ Unitá. A 21. 11. 1985 si 

Dubčekovu odpověď V. Biľakovi mohli přečíst čtenáři deníku KS 

Itálie. Bezprostředně poté ji přetiskl i časopis Der Spiegel a řada 

dalších zahraničních časopisů a tiskových orgánů. 

Jméno Luciana Antonettiho se bude v tomto vyprávění vyskytovat 

častěji. Proto o něm uvádím alespoň základní informace. Byl 

to italský novinář, publicista a člen KS Itálie. V Československu 

se postupně objevoval jako novinář v italském vysílání z Československa, 

jako tlumočník na mezinárodní konferenci komunistických 

a dělnických stran v Karlových Varech v roce 1966. Později jako 

zástupce KS Itálie v redakci Otázek míru a socialismu. Napsal řadu 

článků o Pražském jaru a o Dubčekovi do časopisu L‘ Unitá. O A. 

Dubčekovi věděl především z tisku, rozhlasu a televize. Měl také 

možnost několikrát ho pozorovat jako novinář „zblízka“, aniž však 

měl příležitost s ním promluvit. K osobnímu setkání Antonettiho 

s Dubčekem došlo až v prosinci 1987. Ale o tom později. 

Vraťme se k Biľakovu interview a Dubčekově odpovědi. 

Kritická a odmítavá stanoviska k Biľakovu interview vyslovila 

veřejně i řada bývalých vedoucích představitelů Pražského jara. 

Profesor Ota Šik zveřejnil své ostře kritické a odmítavé stanovisko 

již 18. listopadu 1985 v curyšském týdeníku Die Weltvoche 

pod příznačným názvem: „Biľakův interview – zrcadlo lží.“ Pod 

rozsáhlým prohlášením, uveřejněným v Listech pod názvem K dementi 

A. Dubčeka, čteme tato jména: J. Dienstbier, J. Hájek, M. 

Hájek, Zd. Jičínský, VI. Kabrna, VI. Kadlec, E. Kadlecová, L. Lis, 

L. Ko hout, J. Litera, R. Slánský, V. Slavík, J. Stehlík, V. Stern, J. 


Sternová, V. Šilhán, F. Vodsloň a J. Zelenková. Snad je zbytečné 

dodávat, že s těmito názory a stanovisky měla možnost se seznámit 

i dlouhá řada občanů Československa, ať už z Listů, nebo 

v jejich samizdatovém rozmnožování a rozšiřování. 

Můžeme tudíž konstatovat, že Biľakovo interview vyvolalo 

i v československé veřejnosti různé diskuse a polemiky, ale především 

nesouhlas a odmítání jeho snahy o tak hanebné pošpinění 

pokusu o obrodu socialismu. Vždyť lidé ani po 17 letech neztratili 

ještě paměť. A k jejímu oživení přispěl v oněch dnech profesor 

VI. Kadlec, bývalý ministr školství, samizdatovým dubnovým 

vydáním obsáhlejší práce pod názvem: „Dubček – 1968“ s podtitulkem: 

„Československá specifická cesta k socialismu.“ Byla to 

vlastně první dokumentární publikace k Pražskému jaru, doplněná 

o zasvěcené poznámky a komentáře autora. Jiří Ruml v recenzi 

samizdatového vydání pro Listy pod názvem „Když se řekne 

Dubček“ z prosince 1985 zvláště vyzvedává jeho dopisy Husákovi, 

Federálnímu shromáždění, Slovenské národní radě, federálnímu 

i slovenskému ministerstvu vnitra a Generální prokuratuře. V této 

korespondenci spatřuje aktuální Dubčekův odkaz. 

Vraťme se však ke kauze Biľak – versus Dubček, k níž dodávám: 

O několik let později, po listopadové sametové revoluci 

v roce 1989, byl V. Biľak soudním výrokem donucen své lži odvolat. 

V denících Pravda (10. 4. 1991), Rudé právo (17. 4. 1991), 

Práca (18. 4. 1991) uvedl: „V rozhovoru s redaktorem časopisu Der 

Spiegel, uveřejněném v jeho č. 44/1985 a následně, prostřednictvím 

ČTK i v denním tisku – v Rudém právu, Pravdě, Práci dne 30. 10. 

1985, jsem nepravdivě uvedl, že na poradě šesti komunistických stran 

v Bratislavě dne 3. 8. 1968 bylo přijato stanovisko, že ČSSR je ohrožena 

kontrarevolučním převratem. Rovněž jsem nepravdivě uvedl, že dokument, 

obsahující tuto informaci, podepsal A. Dubček. Za toto se A. Dubčekovi 

na základě jeho soudní žaloby z roku 1988 veřejně omlouvám.“ 

V roce 1985 však Dubček nedostal na své dopisy generálnímu 

prokurátorovi ze dne 3. 9. a 9. 12. 1985, v nichž protestoval proti 

omezování osobní svobody a porušování lidských práv orgá- 


ny StB, žádnou odpověď. To je zřejmé z dalšího dopisu ze dne 

7. 2. 1986 na stejnou adresu, v němž nesouhlasí s odložením svého 

podání a opakuje jej s dalším odvoláním na další případ z 31. 1. 

1986. Konstatuje zde, že opatření proti němu byla opět zesílena: 

„Dům a okolí byly opět obléhané auty StB. Čísla aut již nebudu 

opakovat, uváděl jsem je v předchozích dopisech. Proto v tomto 

novém podání jen dokazuji, že zákon je porušován. Opačné 

vysvětlení mi dává oprávnění konstatovat, že v systému naší justice 

jsou v praktickém postavení orgány ministerstva vnitra nad 

nimi, a to československému zákonodárství nedělá dobré jméno. 

Nebylo mi doručeno žádné rozhodnutí, které by opravňovalo 

orgány ministerstva vnitra k takové činnosti.“ Speciální odbor 

generální prokuratury mu obratem, ještě téhož dne, odpověděl: 

„Sděluji Vám, že Generální prokuratura ČSSR neshledala důvodu 

k opatření ani na základě Vašeho opakovaného podání ze dne 7. 2. 

1986. Kromě toho bylo podle našich informací upuštěno od praxe, 

na niž si stěžujete. Vaše podání proto odkládáme.“ Pod tím 

nečitelný podpis staršího prokurátora GP ČSSR. 

Jak v této souvislosti nepřirovnat houževnatost a vytrvalost 

A. Dubčeka k bájnému Sisyfosovi a jeho úsilí vytlačit balvan 

na vrchol hory? Ovšem – předběhneme-li události – Dubček byl 

nakonec úspěšnější a svůj „balvan“ na „svou horu“ vytlačil. 

Již tento rok – 1986 – přinesl určité náznaky k lepšímu ve vztahu 

orgánů Husákova režimu (nikoliv však StB) k A. Dubčekovi. 

Snad to bylo i pod vlivem závanů nových větrů z Východu či 

vývoje mezinárodní situace. Normalizace vztahů mezi Gorbačovovým 

vedením a KS Itálie se odrazila i v tom, že sjezdová čísla 

L‘ Unitá ze 17. dubnového sjezdu KS Itálie nebyla u nás zabavena. 

Ale i jinak byla Dubčekova aktivita v tomto roce oproti minulým 

létům značně pestřejší. 

V květnu 1986 napsal A. Dubček rozsáhlý dopis Katrin Smrkovské. 

Vysoce v něm ocenil roli J. Smrkovského v národně osvobozeneckém 

boji v létech druhé světové války a zvláště v Pražském 

povstání, i v době Pražského jara. Vyslovil naději, že v paměti 


národa bude jeho jméno provždy uchováno jako jméno člověka, 

„který zasvětil celý svůj život službě lidu.“ 

V dalším dopise generální prokuratuře a nejvyššímu soudu 

z 19. 7. 1986 A. Dubček reaguje na odpověď GP ze 7. dubna 

1986. S odstupem času a s větším klidem rekapituluje průběh svého 

nezákonného šikanování a pronásledování od roku 1970 až 

dosud. Opakuje své přesvědčení, podložené dlouhou řadou důkazů 

o nezákonnosti opatření bezpečnosti proti němu, jeho rodině 

i dalším stoupencům Pražského jara. Opakuje a dokazuje správnost 

svých předchozích závěrů, že orgány Bezpečnosti stojí vlastně 

nad orgány prokuratury a soudnictví. Že to není jen záležitost MV, 

ale především stranického a státního vedení ČSSR. Opakuje, že 

ani on, ani jeho rodina, ani ty statisíce vyloučených a diskriminovaných, 

nejsou nepřáteli socialismu, ba právě naopak. V závěru 

dopisu připomněl, že když se v roce 1974 obrátil na Federální 

shromáždění a Slovenskou národní radu, na jeho dopis nikdo nereagoval. 

Terorizování ze strany orgánů Bezpečnosti pokračovalo 

a jejich psychický teror byl doplněn rozsáhlou kampaní ve sdělovacích 

prostředcích. Vyslovuje pak podiv, jak vůbec mohl čekat něco 

jiného od A. Indry. Vždyť právě jménem jeho „dělnicko rolnické 

vlády“ byl 21. srpna zatčen orgány jeho tehdejšího osobního přítele 

V. Šalgoviče, náměstka ministra vnitra, nynějšího předsedy 

Slovenské národní rady. Svůj dopis končí konstatováním, že svá 

podání z roku 1976 nepovažuje za uzavřená. 

Náznak „nového větru“ se projevil i v odpovědi generální prokuratury 

ze dne 31. 7. 1986, kterou byl potvrzen příjem Dubčekova 

dopisu z 19. 7. a sděleno, že jeho kopie byla předána sekretariátu 

Nejvyššího soudu ČSSR. 

K osmnáctému výročí srpnových událostí roku 1968 napsal 

A. Dubček 21. 8. 1986 dopis generálnímu tajemníkovi KS Itálie 

Alessandro Natta. Dubčeka zřejmě inspiroval úvodník Rudého 

práva z téhož dne, v němž byla sovětská intervence v srpnu 1968 

ospravedlňována obviněním „pravicově oportunistických“ sil dovedeným 

do absurdnosti: „Blok pravicově revizionistických sil, který 


se zformoval v ČSSR v r. 1968, našel všestrannou politickou, morální 

a materiální podporu imperialistických sil. Byl to pokus nejen o zmaření 

výsledků socialistické revoluce v Československu, ale i o zmaření 

výsledků druhé světové války.“ 

Dubček v dopise poděkoval za to, že zveřejněním jeho repliky 

k Biľakově interview v deníku L‘ Unitá se široká mezinárodní veřejnost 

a do určité míry i veřejnost československá (samizdaty, Svobodná 

Evropa...) dověděly pravdu. Stručně rekapituloval obsah 

a zaměření současné československé propagandy k srpnovým 

událostem a reformnímu programu vůbec. Poukázal na zásadní 

rozpornost tehdejších a nynějších stanovisek řady současných čs. 

představitelů. Vzpomněl také s díky podporu reformního procesu 

ze strany tehdejšího generálního tajemníka KS Itálie Enrico 

Berlinguera. Vyslovil naději, že nové podněty Gorbačovovy 

„perestrojky“, jakož i reformní opatření v Maďarsku, či ústup 

dogmatismu „kulturní revoluce“ v Číně, nezůstanou bez odezvy 

v Československu. 

Tento dopis představoval současně i jakousi Dubčekovu osobní 

neveřejnou zpověď a úvahu o napsání svých názorů novému 

vedení KSSS, protože těžko snáší nálepku „antisovětského představitele 

ve straně.“ Přitom ho však neopouští ani černý humor, 

když uvádí, že má ještě štěstí, že se narodil v Československu až 

po návratu rodičů z USA. Neboť jinak by husákovští propagandisté 

mohli najít kořeny „zformovaného protisocialistického bloku 

až v imperialistických kruzích USA.“ 

Přesně o měsíc později, 21. 9. 1986, posílá A. Dubček další dopis 

generální prokuratuře a nejvyššímu soudu jako dodatek k podání 

z 19. 7. 1986. Reaguje tak na již vzpomínaný úvodník Rudého 

práva z 21. 8. 1986. Protestuje hlavně proti už uvedenému tvrzení, 

že „blok pravicově revizionistických sil, který se zformoval 

v naší zemi v roce 1968, našel všestrannou politickou, morální 

a materiální podporu imperialistických sil. Byl to pokus nejen 

o zmaření výsledků socialistické revoluce... i o zmaření výsledků 

druhé světové války.“ 


Kategoricky toto tvrzení, které se ho osobně hluboce dotýká, 

odmítá jako absurdní, neboť logicky z něj vyplývá možnost třetí 

světové války a objevuje se v něm duch padesátých let. 

Jako představitel tehdejší oficiální reformní politiky poukazuje 

na reformní hnutí v Maďarsku, v Číně, dubnové plénum 

a XXVII. sjezd KSSS a Gorbačovskou „revoluci.“ Přes vážnost 

těchto obvinění se Dubček dál snaží neztratit smysl pro humor 

a ptá se: „V jaké hlavě se ještě dnes rodí takové absurdnosti? Řeknu 

otevřeně – je to blbost. Švejk by to řekl takto: Nojo, vono to blbý sice je, 

ale musel to napsat nějakej študovanej…“ 

Speciální odbor generální prokuratury příjem Dubčekova dopisu 

z 21. 8. 1986 sice potvrzuje, ale 18. 10. současně sděluje, že GP 

ČSSR „neshledala důvodu k tomu, aby na jeho základě činila 

jakékoliv opatření, a to i proto, že jde o politickou problematiku, 

k jejímuž řešení není prokuratura příslušná.“ Podepsán starší prokurátor 

GP ČSSR Vratislav Cimr. 

Tato i následující korespondence mezi Dubčekem a generální 

prokuraturou i nejvyšším soudem připomíná hru pingpongovým 

míčkem. Dubček dopisem z 11. 11. upozorňuje, či se odvolává, 

na příslušný zákon o prokuratuře, podle něhož má chránit „politické, 

osobní, rodinné, pracovní, sociální, bytové, majetkové a jiná 

práva a zákonem chráněné zájmy občanů.“ 

Generální prokuratura v odpovědi A. Dubčekovi z 5. 12. 1986 

vysvětluje, jak je nutné chápat příslušný zákon o prokuratuře 

a odkazuje ho na podání příslušnému soudu, neboť úvodník 

Rudého práva z 21. srpna vychází z politického dokumentu 

„Poučení... “, schváleného XlV. sjezdem KSČ. Nejedná se tudíž 

o „politické právo občana, ale o obecně politickou problematiku.“ 

Závěr roku 1986 vyznívá pro A. Dubčeka přece jen poněkud 

optimističtěji. Významně k tomu přispěly nejen nadějné zprávy 

z východu, ale i uznání, kterého se mu dostalo od jeho přátel 

a stoupenců doma i v zahraničí. Zvláště z centra čs. socialistické 

opozice, soustředěné kolem Listů J. Pelikána. 


27. listopadu 1986 se A. Dubček dožil pětašedesáti let. K tomuto 

jubileu byly v Listech (č. 6) zveřejněny výňatky z různých projevů 

a dopisů A. Dubčeka. A co hlavně, vedle gratulací a přání dobrého 

zdraví a duševní síly bylo sděleno, že jako první svazek edice 

„Knižnice Listů“ vyjde v nakladatelství Index v Kolíně n. Rýnem 

publikace profesora VI. Kadlece: „Dubček – 1968“, považovaná 

za malý dárek. Na stránkách téhož čísla Listů byl pak uveřejněn 

úvod autora k této knížce, v němž vysoce hodnotí roli Dubčeka 

v reformním procesu 1968: „Dubček je, krátce řečeno, charismatickou 

osobností… Lidé věřili, že Dubček sám věří tomu, co říká a slibuje… 

Především však Dubček říkal to, nač již lidé dlouho v skrytu duše čekali, 

co již dávno bylo jejich více méně tajným přáním: demokratizace 

politického a společenského života, ekonomická reforma, větší svoboda 

projevu, konec deformaci včetně ekonomických, odstranění kádrových 

diskriminaci a preferenci, zvláště pak Dubčekovo: místo bojovat proti 

čemusi bojovat za něco…“ 

Profesor Kadlec nedělá ovšem z Dubčeka neomylného člověka: 

„Byl právě tak jako vy i my jen člověkem – tedy omylným.“Avšak: „I když 

byl pokus o demokratický socialismus u nás zmařen vnějším vojenským 

zásahem, neubírá to na historickém významu Dubčeka jako pokrokového 

politika, razícího progresivní myšlenky. Ostatně není vyloučeno, že 

se podobné pokusy budou jednou ještě někde opakovat.“ 

Kromě řady gratulací obdržel A. Dubček 27. listopadu 1986 

i následující telegram: „K Tvým pětašedesátinám Ti přejeme mnoho 

zdraví a síly do dalších let. Právě k tomuto životnímu jubileu 

dokazuje historie znovu nevyhnutelnou nutnost změn, o něž jsi 

usiloval. Rok 1968, spojený s Tvým jménem, zůstává pro nás živým 

odkazem a inspirací.“ Za skupinu Listy podepsali: Zdeněk 

Hejzlar, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller a Jiří Pelikán. 

Rok 1987 byl rokem velkých nadějí a iluzí a ještě větších zklamání 

a deziluzí. Naděje a iluze národů Československa byly vyvolány 

a živeny především zprávami o průběhu XXVII. sjezdu KSSS, 

vystoupením M. Gorbačova a jeho projevy v Kujbyševské oblasti, 

ve VIadivostoku, v Chabarovsku, v Krasnodaru i jinde a zprávami 


o jeho „perestrojce a glasnosti.“ Jeho zahraniční mírovou politikou. 

Také ale prvními náznaky verbálního souhlasu některých čs. 

představitelů s nezbytností reforem. Gorbačovova „perestrojka 

a glasnosť“ silně připomínala čs. reformní hnutí z roku 1968 a očekávaná 

a jednou už pozdržená Gorbačovova návštěva v Československu 

(6. -9. 4. 1987) naděje a iluze ještě vystupňovala. 

V této atmosféře se A. Dubček obrací dopisem z 10. 2. 1987 

na ÚV KSČ a jeho předsednictvo. Naléhavě je vyzývá k následování 

příkladu Gorbačovova vedení a k přehodnocení dosavadního 

normalizačního hodnocení reformního procesu Pražského jara 

a důsledku jeho násilného potlačení pro statisíce jeho stoupenců 

i pro celou československou společnost. Jako již obvykle – důsledně 

a na základě řady dokumentů té doby – dokazuje falešnost 

a účelovost normalizačního hodnocení. Současně však naléhavě 

vyzývá k následování příkladu nové Gorbačovské politiky, ale 

také varuje: 

„Bez skutečné demokratizace vztahů naší společnosti stihne publikované, 

Zásady přebudování‘ osud bezúčelnosti, jako tomu bylo v případě, 

Souboru opatření‘, který jen prohloubil a konzervoval stav stagnace. 

Jen demokratizace celé společnosti, včetně vedoucí síly – KSČ – je nevyhnutelným 

předpokladem všestranného povznesení socialismu.“ 

Dubček však neměl na mysli prostý návrat do roku 1968: „Při 

hledání východisek pro další vývoj je důležité vycházet z poznání, 

že rozhodně nejde o prostý návrat do minulosti. Minulost je 

třeba překonávat pozitivním řešením těch uzlových problémů, 

které nám nedávná minulost zanechala.“ A na jiném místě shodně 

s Gorbačovem píše:... “potřebujeme více dynamismu, více sociální 

spravedlnosti, více demokracie, jedním slovem více socialismu.“ 

Jen o čtyři dny později, 16. 2. 1987, píše Dubček dopis i sovětskému 

vedení. Žel, tento dopis se nám zatím nepodařilo objevit. 

Lze ovšem předpokládat, že jeho obsah byl v mnohém totožný 

s dopisem pro ÚV KSČ. 

Zprávy o verbálním souhlasu předsednictva ÚV KSČ z 26. února 

s podněty přicházejícími z Východu a Husákovo vystoupení 


na posledních zasedáních ÚV KSČ ve stejném duchu, inspirovaly 

Dubčeka k napsání tentokrát samotnému G. Husákovi jako generálnímu 

tajemníkovi ÚV KSČ. Odvolávaje se na projevy Gorbačova 

a dalších s povděkem kvituje Husákovo vystoupení a upozorňuje, 

že tak je třeba chápat i jeho poslední dopis. Považuje 

za důležité Husákem vyslovené stanovisko, že „současná doba 

nevyhnutelně vyžaduje rozvinout širokou iniciativu lidí, uplatnění 

jejich tvořivých sil, předpokladem čehož je prohlubování socialistické 

demokracie, rozvoje samosprávy a rozvoje informovanosti 

jako nedělitelné součásti demokratizace společnosti.“ 

A. Dubček současně kritizuje názory V. Biľaka, vyslovené na ideologické 

komisi ÚV KSČ, kde setrvával na hodnocení stoupenců 

reformního procesu jako „protilidových a protisocialistických sil“, 

neboť jsou v rozporu se zaměřením, které závěry předsednictva 

ÚV KSČ slibují. 

Dubček se v dopise také dovolává i osobních zkušeností Husáka, 

když byl v 50. letech křivě obviněn a vězněn jako údajný 

„buržoazní nacionalista“ a teprve v roce 1963 tzv. barnabitskou 

komisí rehabilitován. A o skromnosti Dubčeka a jeho taktu svědčí 

i to, že ani slovem Husákovi nenaznačil, že právě on, Dubček, 

měl lví podíl na jeho rehabilitaci. Neskrýval ovšem, že očekává, 

že nejen jemu, ale i všem postiženým stoupencům reformního 

procesu v roce 1968 bude navrácena čest. 

Tolik očekávaná návštěva M. Gorbačova v Československu 

v první dubnové dekádě a její výsledky však doslova zmrazily 

očekávání a naděje nejen u Dubčeka, ale i u milionů obyvatel. 

Do Československa jako by přijel zcela jiný Gorbačov, než jakého 

si lidé vybájili na základě zpráv a informací přicházejících z Východu. 

Do Prahy totiž přijel především jako představitel sovětského 

impéria, jehož základním cílem bylo modernizovat a posilnit 

svou velkou říši. A k tomu potřeboval i průmyslové Československo. 

To byl také hlavní smysl porady představitelů RVHP na podzim 

roku 1986 v Moskvě. A to byl také hlavní smysl přípravy 

Gorbačovovy návštěvy v Československu počátkem března 1987 


za účasti šestatřicetičlenné skupiny sovětských hospodářských 

expertů. Navíc, Gorbačov se zřejmě obával, že vytažení Brežněvovy 

„mrtvoly Pražského jara“ na světlo boží a její čestné „pohřbení“ 

by mohlo destabilizovat celý východní blok a tím i samotnou 

přestavbu v Sovětském svazu, kde ještě nebylo nic definitivního 

rozhodnuto a zajištěno. Vždyť i M. Gorbačov měl za svými zády 

sovětského Biľaka v osobě hlavního ideologa J. Ligačova, který 

krátce před návštěvou Gorbačova v Československu a v rozporu 

s jeho hodnocením minulých dvaceti let ve vývoji Sovětského 

svazu prohlásil: „Jsme rozhodně proti falzifikaci naší slavné minulosti, 

proti tomu, aby naše dějiny byly líčeny jako nepřetržitý řetěz chyb 

a rozčarování.“ 

To byly základní důvody, proč se obyvatelé Československa 

nedočkali ani náznaku omluvy za srpen 1968. Proč naopak Gorbačov 

pochválil Husákovo vedení za dosažené úspěchy při výstavbě 

socialismu, přičemž mu zřejmě nevadilo, že srovnává nesrovnatelné: 

Československo a SSSR. A proč doma hlásal nezbytnost nejširší 

demokracie a proč naopak existenci údajných 17 organizací 

mládeže v Československu v roce 1968 považoval za zmatek. Při 

své procházce na Příkopech o tom řekl: „Víte, Československo 

jsem navštívil v roce 1969. Naši skupinu tvořili mladí straničtí pracovníci, 

kteří působili v Komsomolu, mládežnickém hnutí. Co jsme 

tu tehdy viděli a co vzal soudruh Husák na svá bedra? V ČSSR 

bylo sedmnáct mládežnických organizací, zkrátka zmatek, stejně 

jako ve vědomí mladých... Jsem velmi šťasten, že jsme byli v této 

nelehké době s vámi.“ 

Své hodnocení událostí roku 1968 ještě precizněji formuloval 

ve svém vystoupení při návštěvě v ČKD: „Musím říci, že po roce 

1968, po těchto těžkých letech, jsme mnohé promysleli. Vždyť to 

nevzniklo na prázdném místě – problémy se nakupily. Kdosi tenkrát 

v Československu objevil, že dělnická třída je konzervativní 

třídou. Vidíte, jací revolucionáři a obnovitelé se tehdy našli! Ukazuje 

se, že revoluční silou jsou spisovatelé a novináři, komunistická 

strana jako strana dělnické třídy jako by k ničemu nebyla. 


No, i mnoho podobného se napovídalo, ekonomiku je třeba vrátit 

do soukromých rukou a tak podobně. Byly to těžké časy. Pro 

vás i pro nás. Udělali jste mnohé za tu dobu, vyvodili poučení. 

A dostali jste se daleko. Československo je dnes ve světě moderním 

státem. Patří ne-li mezi pět, tak deset nejrozvinutějších zemí 

světa.“ 

Zkrátka, Husákovo vedení dostalo své požehnání od „objevitele“ 

a hlavního organizátora sovětské perestrojky a glasnosti. 

A změny v Československu byly odloženy na dobu neurčitou. 

Nanejvýš bylo možné ve staré pobrežněvovské vládní garnituře 

očekávat nějaké kosmetické změny á la „škatule hýbejte se.“ 

Vzdor obrovskému zklamání z výsledků návštěvy M. Gorbačova 

naděje obyvatel Československa na změny k lepšímu se i nadále 

upíraly na Východ, neboť, jak se říká: naděje umírá poslední. 

Ani A. Dubček nepodléhal zklamání a trpělivě pokračoval ve 

své aktivitě a obhajobě pravdy o roku 1968. Byl sice i nadále hlídán 

orgány StB, ale přece jen jejich pozornost vůči němu po Gorbačovově 

návštěvě poněkud polevila. 

Se svým dalším apelem se tentokrát obrátil na předsednictvo 

Ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany a osobně 

na jejího generálního tajemníka Jánose Kádára v dopise z 18. 9. 

1987. Stručně rekapituluje, jak to v roce 1968 bylo ve skutečnosti. 

Že srpnová intervence, které se zúčastnilo i Maďarsko, nebyla 

ve skutečnosti vedena proti kontrarevoluci, která neexistovala. 

Ale že jejím cílem byla likvidace reformního hnutí a jeho Akčního 

programu. Uvádí, jak po srpnové intervenci, po nástupu G. Husáka 

do vedení KSČ v dubnu 1969, skupina „zvatelů“ a probrežněvovských 

odpůrců reformního hnutí, po jejich nástupu do vedení 

strany a státu, přehodnotila reformní proces i řadu dokumentů, 

na jejichž tvorbě se spolupodíleli, a to zcela v duchu obvinění 

a požadavků Brežněvova vedení, v kontrarevoluci a dalekosáhlými 

důsledky pro statisíce stoupenců tohoto hnutí i celou čs. společnost. 

Připomíná dále svoji aktivitu, zaměřenou k nápravě křivd 

a k hledání východiska ze současné krizové situace čs. společnosti. 


Odvolává se na prohlášení M. Gorbačova, že je zapotřebí „vyloučit 

všechny pokusy – přímé i nepřímé – ovlivňovat vývoj jiných 

zemí a zasahovat do něj. Stejně tak jsou nepřípustné i snahy destabilizovat 

existující vlády zvenčí.“ Současně ale upozorňuje, že srpnové 

řešení situace v Československu v roce 1968 se zmezinárodnilo 

a proto „hledání východisek není jen naší vnitřní záležitostí, 

i když je to především věc KSČ. V důsledku událostí ze srpna 1968 

se vývoj v ČSSR stal i vaší záležitostí. Proto i překonání následků, 

odstranění zátěže této minulosti je také vaší starostí.“ 

V další části dopisu se Dubček odvolává na dřívější dobré vztahy 

s maďarským vedením, na reformní opatření, uskutečňovaná 

v Maďarsku v současné době, na sovětskou přestavbu, současně 

ale upozorňuje, že další pokračování v pronásledování stoupenců 

reformního hnutí a jejich obviňování z úmyslů, že se chtějí 

na současné „přestavbě přiživit“, může vést k nežádoucímu vývoji 

jak pro KSČ, tak i „pro náš socialistický systém i naše spojenectví. 

Byla by to jen voda na mlýn dogmatickým i revizionistickým 

silám i buržoazní propagandě. Proto se v dopise adresovaném 

ÚV KSČ přimlouvám k úvahám provést jednoznačný a rozhodný 

krok k pravdě, který by vedl k odstranění, revizionistické klatby‘ 

vznesené proti půlmilionové armádě komunistů a k jejich návratu 

do jejich profesí a do společenského života.“ 

Různé peripetie, nevyhraněnost a nejednoznačnost vývoje přestavby 

v Sovětském svazu, to byla voda na mlýn československého 

vedení, houževnatě setrvávajícího na normalizačním hodnocení 

československých událostí roku 1968. A jakoby na jejich objednávku 

sovětský časopis Novoje vremja ve svém 49. čísle uveřejnil 

hodnocení reformního procesu roku 1968 ve stejném duchu. Boris 

Kozlov došel zde ve svém článku k závěru, že na dosavadním, tj. 

normalizačním hodnocení není třeba ničeho měnit. Pochopitelně, 

článek byl přetištěn 9. prosince 1987 v Rudém právu. V dopise 

sovětskému velvyslanci v Praze, V. Lomakinovi z 11. 12. 1987, 

vyslovuje A. Dubček úvahu, že článek přichází jako na objednávku 

před zasedáním ÚV KSČ, svolaném na 17. 12. A dále soudí, 


že je to jakési „házení klacků pod nohy“ vedení KSSS ve vztazích 

ke komunistickým stranám. Odmítá mj. tvrzení Kozlova, jako 

by „KSČ (v roce 1968) ne předložila svůj vlastní jasný program, 

ve společnosti postupně narůstala poraženecká nálada a začala 

destrukce socialismu a společenského zřízení.“ 

Logickými argumenty odmítá řadu dalších tvrzení Kozlova, 

zcela se ztotožňujícího s názory Biľaků, Jakešů a dalších představitelů 

posrpnového (1969) husákovského vedení. I jeho závěr, že 

za uplynulých skoro dvacet let se neobjevila nevyhnutelnost tyto 

názory na politiku roku 1968 přehodnotit. 

Klade otázku, zda tento článek má představovat kurs pro ÚV 

KSČ. Dubček to kategoricky odmítá a žádá, aby byl dán průchod 

hledání pravdy v dialogu a nikoliv v monologu, který prodlužuje 

jitření ran čs. společnosti. Neboť podle Dubčeka názory Kozlova 

nejsou názory jednotlivce, ale je to směr na zakonzervování daného 

stavu a nikoliv východisko z tragédie čs. společnosti. 

Do výčtu aktivit A. Dubčeka v závěru roku 1987 patří i jeho 

gratulace (v prosinci 1987) generálnímu tajemníkovi KS Francie 

G. Marchaisovi k jeho zvolení do této funkce. Neopomenul při 

této příležitosti vzpomenout podporu, která se v roce 1968 dostala 

reformnímu vedení od KS Francie a osobně od tehdejšího generálního 

tajemníka W. Rocheta. 

K nejvýznamnější Dubčekově aktivitě toho roku došlo v jeho 

samotném závěru. Bylo to jeho interview, které poskytl redakci 

italského deníku L‘ Unitá. Jeho zveřejnění v lednu 1988 vyvolalo 

v celé Evropě i v Československu neobyčejný ohlas. Ale o tom až 

v kapitole následující. 

Na závěr této kapitoly však zaznamenejme ještě jednu závažnou 

skutečnost, která ovlivnila další vývoj situace v Československu. 

Na zasedání ÚV KSČ ve dnech 17. -18. 12. nahradil Miloš Jakeš 

ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ G. Husáka. A stranické 

a státní vedení Československa bylo pak stále početněji reprezentováno 

konzervativci, úzce spjatými se srpnovou intervencí, 

s „revoluční dělnicko-rolnickou vládou“ a s prosazením Brežněvo- 


vy politiky normalizace. Bylo pochopitelné, že úvahy o následování 

sovětské perestrojky v Československu neměly naději na úspěch 

a končily verbálními projevy souhlasu, jako v případě nástupního 

projevu M. Jakeše. 


152 Antonín Benčík Rozhovor A. Dubčeka pro L'Unità z 10. 1. 1988

VIII. 

DUBČEK, DUBČEK, DUBČEK... 

Jméno A. Dubčeka se stalo nejfrekventovanějším jménem z řad 

představitelů reformního procesu Pražského jara 1968 v zahraničních 

sdělovacích prostředcích od prvních dnů osmdesátého 

osmého roku. Ale i doma v Československu se jeho jméno stále 

častěji objevovalo na stránkách tisku, v rozhlase i v televizi, zvláště 

pak v neoficiálních „sdělovacích prostředcích“ antihusákovské 

opozice a na jejích nepovolených akcích. Základním akceleračním 

momentem k tomu se stalo zveřejnění rozsáhlého (cca 48 stran 

strojopisného formátu A4) interview A. Dubčeka v deníku KS Itálie 

L‘ Unitá 10. ledna 1988. Jeho základní část zveřejnily současně 

i Pelikánovy Listy ve zvláštním vydání. Čtenáři v Československu 

však měli možnost seznámit se s obsahem Dubčekova interview 

nejen z Listů, dopravovaných „zvláštní cestou“ do Československa, 

ale i s jeho úplným zněním v českém překladu, masově rozmnožovaným 

ve strojových opisech. 

O tom, kdy a za jakých okolností bylo toto interview připraveno, 

podává opět svědectví Dubčekův italský přítel Luciano Antonetti. 

Uvádí, že již v roce 1985, po nástupu M. Gorbačova do vedení 

KSSS, on a J. Pelikán navrhovali vedení KS Itálie a redakci L‘ Unitá 

uskutečnit a zveřejnit rozhovor s A. Dubčekem. Prostřednictvím 

V. Slavíka požádal Antonetti Dubčeka o stanovisko. Dubček projevil 

ochotu, ale čas k tomu ještě nedozrál. Rozhodnutí padlo v roce 

1987, po květnovém rozhovoru s Gorbačovem, zveřejněném současně 20. 

května v L‘ Unitá a v Pravdě, v němž Gorbačov prohlásil, že rok 1968, srpnová 

intervence, je záležitostí Čechoslováků. Tehdy padlo rozhodnutí, 


že čas pro interview s Dubčekem již dozrál, ale že se vše bude dělat 

v tajnosti, bez vědomí KS Itálie, dokud nebude vše připraveno. 

V červnu 1987 přivezl Antonetti otázky, které prostřednictvím 

V. Slavíka poslal Dubčekovi do Bratislavy. Asi o měsíc později přijel 

opět do Prahy na zasedání redakce Otázek míru a socialismu jako 

zástupce KS Itálie a při té příležitosti se setkal s A. Dubčekem. Setkání 

zprostředkoval V. Slavík. Došlo k němu na dejvickém „kulatém“ 

náměstí. Po vzájemném seznámení při dlouhé procházce diskutovali 

o situaci v Československu a v Itálii, o roce 1968. Dubček Antonettimu 

přislíbil, že brzy dostane odpovědi na otázky. A počátkem listopadu 

mohl J. Pelikán Antonettimu předat 40 hustě popsaných stran. 

Po jejich překladu, vzhledem k závažnosti a očekávanému ohlasu 

ve světě, informovali vedení KSI. S jeho souhlasem pak 14. 12. 

1987 odjel Antonetti, spoluředitel a šéfredaktor L‘ Unitá Renzo Foa 

a fotograf R. Pais do Prahy. Protože chtěli jednat korektně, obrátili 

se na mezinárodní oddělení ÚV KSČ a žádali o souhlas k návštěvě 

Dubčeka v Bratislavě. Vedoucí italského teritoria tohoto oddělení, 

Dmitrij Biľak (syn V. Biľaka), však jejich žádost zamítl. Italští hosté 

v rozhovoru s ním, se šéfredaktorem Rudého práva a s dalšími osobnostmi 

prohlásili, že rozhovor už mají a že jej zveřejní. 

Jejich návštěva Československa se shodou okolností uskutečnila 

ve dnech, kdy M. Jakeš vystřídal ve vedení KSČ G. Husáka. Druhý 

den ráno, po neúspěšném jednání na ÚV KSČ, po večerním 

interview s Jiřím a Milošem Hájkovými o situaci ve vedení KSČ, 

je V. Slavík telefonicky vyrozuměl, že se za půl hodiny mají setkat 

s A. Dubčekem, který přijel do Prahy. Bylo to 19. prosince. O průběhu 

tohoto setkání nechám „mluvit“ šéfredaktora L‘ Unitá Renzo 

Foa, jak to popsal v úvodu Dubčekova interview: 

„Vychází svižným krokem z vestibulu stanice metra na Václavském 

náměstí. Stejný krok, stejné vzezření, jaké ukazovaly televizní 

záběry před 20 lety. Vlasy, ano, ty už nejsou tmavé, ale zbělely. 

Pohled se nezměnil, oči jsou bystré. Úsměv, který se tehdy zdál 

nesmělý, jaksi rezervovaný, je důvěrně přímý, ryzí. Právě tak stisk 

ruky, možná první po dlouhé době s cizincem. 


Tak přirozeně se vrací A. Dubček na scénu. Před nedávnem 

dovršil 66 let, je v důchodu, vypadá však dost mladistvě, energicky. 

Prolomil zdrženlivost, kterou s výjimkou řídkých poselství 

– dají se spočítat na prstech jedné ruky – určených k zveřejnění, 

udržoval od doby, kdy v dubnu 1969 byl zbaven funkce prvního 

tajemníka předtím, než byl vyloučen ze strany. Nyní mlčení prolomil, 

aby mnohé řekl, aby připomenul ony dramatické roky, aby 

vyprávěl něco o svém životě, aby načrtl myšlenky o současnosti 

a budoucnosti. 

,Bonjour, camarade‘, zdraví francouzsky, což kdysi byla obvykle 

řeč mezi cizinci. Odpovídám mu francouzsky, ale dialog pokračuje 

kostrbatě. Oživí se díky Lucianu Antonettimu, který vytváří 

jazykový most. Dubček míchá češtinu se slovenštinou. Mezitím 

kráčíme po chodníku Václavského náměstí. Je odpoledne 19. prosince. 

Dosti časně. Nad Prahou leží mlha a smog. Je ještě poměrně 

šero. Avšak je před vánocemi a panuje tu ovzduší blízkých svátků. 

Chodíme, hovoříme uprostřed lidí. 

Leckdo ho zaznamená, když nás míjí, když se zastavujeme na 

fotografování. Zastavují se, usmívají, z dálky zdraví. Zdá se, že 

jeden muž by se chtěl přiblížit, ale zastaví se, když vidí, že spolu 

hovoříme. Neskrývám, že jsem pohnut, a říkám mu to. Dojat, 

protože ti, kdo byli v roce 1968 dvacetiletí, nemohli si po dvacet 

let neuchovat v sobě vzpomínku na Dubčeka. Vyjadřuje symbol, 

jednoho z dobrých hrdinů, kteří tě provázejí po celý tvůj život. 

Jeho odpovědí je úsměv. Pohnutý a spokojený. 

Snažím se o další otázky, které bych mu rád položil po těch, 

které jsem mu už zaslal a na něž odpověděl písemně. Zatím jsme 

u novinek. Co si myslí o Jakešovi? Je to známka uvolnění? Kontinuity? 

Znal ho, pracovali společně, co o něm může říci? Hovoří 

o něm, vzpomíná. Ale nejsou to soudy, o kterých je třeba referovat. 

Jsou to první dojmy, je lépe vyčkat. A tak i o dalším. 

Dubček hovoří spěšně. Projevuje značnou čilost, neříká názory 

nevyvratitelné, ale vypadá pevný a rozhodný ve svém přesvědčení. 

Je velmi dobře informovaný, nezdá se být vůbec, ´vyřazený‘. 


Ví o věcech a dává to najevo. To ukázaly odpovědi, které jsem 

už dostal. Nyní se jedná o určité dopracování, některé korektury 

a přehlédnutí. Hovoříme o tom. Otvírá obálku, vybírá z ní strojopisné 

stránky, vysvětluje úpravy. 

Měl to být, interview na dálku‘ a má svou několikaměsíční historii. 

Myšlenka vznikla někdy začátkem léta. L‘ Unitá již poskytla 

rozhovory intelektuálům, exponentům roku 1968, vyloučeným ze 

strany, signatářům Charty 77, osobám, které bohužel nemají právo 

vyslovit se ve své vlasti. A pak, nebylo už vhodné připravit se 

na uvažování o, pražském jaru‘ v předvečer jeho 20. výročí a při 

příležitosti Gorbačovovy návštěvy v Československu? A jestliže se 

Dubček rozhodne promluvit, vyprávět a vzpomínat, nebyl právě 

toto okamžik k vyhledání kontaktu? Neřekl sám Dubček, že by 

to učinil pro L‘ Unitá? Nebyl čas si připomenout, že i pro nás je 

pražský 68. rok otevřenou ranou, že jsme se v těchto dvaceti letech 

cítili a postavili po bok Dubčekovi a dalším obroditelům, vyloučeným 

z KSČ, že jsme je podporovali, když vládli a obhajovali, když 

byli vyhnáni? V skutku okamžik, abychom se zabývali myšlenkami, 

které kolují mezi tolika Čechoslováky, aby hojily ránu ve chvíli, 

kdy se svět otevírá novým pojetím koexistence a demokracie 

a tudíž, abychom se také zabývali – jak to činíme i pro jiné země 

– otázkou demokratických práv v srdci Evropy. Tak to začalo. 

Avšak teprve v prosinci během cesty do Prahy to schůzka posléze 

potvrdila. Jiná fakta, jiná stanoviska k roku 1968 a k současnosti 

vyvolávají pochybnosti. Když jsme o tom hovořili, Dubček 

řekl, že existují dva motivy pro tento rozhovor: především článek 

Borise Kozlova, otištěný v č. 49 sovětského týdeníku Nová doba 

a jeho okamžité přetištění ještě před prosincovým plénem ÚV KSČ 

v domácím tisku. Po něm následoval projev Vasila Biľaka na sjezdu 

Svazu čs. -sovětského přátelství. V souladu s článkem v Nové době 

tvrdí, že není třeba nic měnit v posuzování roku 1968. 

A druhý důvod?, Protože L‘ Unitá je deník komunistické strany‘. 

Dubček je velmi rozhodný při zdůrazňování těchto dvou důvodů, 

což odpovídá argumentům, které uvádí i v průběhu diskuse, kte- 


á následuje po jeho odpovědích. Mluví o, pražském jaru‘, mluví 

o vojenské intervenci 21. srpna a o dlouhé zimě, která po ní následovala, 

a především dochází – a to velmi záhy, což ani jinak nemůže 

být – k sovětské, perestrojce‘ a ke Gorbačovovi. Jsou to argumenty 

a řeč člověka, který se po 20 let nevzdal svého názoru a neztratil 

smysl pro realitu, v němž drama onoho dvacetiletí nedokázalo, aby 

ztratil víru v socialismus, v který vždy věřil, a aby v něm nic nenahlodalo 

naději, že jej spatří. 

Procházka takto končí. 

Zbývají přání. Přání všeho možného. 

Pro Dubčeka je to především:, Aby se uskutečnila opravdu 

a úplně všechna předsevzetí s. Gorbačova, aby se perestrojka stala 

skutkem, aby se nedovolilo zdržení, aby se pokračovalo a s jistotou 

na nastoupené cestě. To si přejeme všichni, poněvadž by to 

bylo revolučním přínosem nejen pro KSSS, ale i pro komunistické 

strany dalších socialistických zemí i pro mnohé jiné... Věřím, že 

věci půjdou tímto směrem...‘ 

,Blahopřání vašim čtenářům, vám všem, abyste měli úspěch 

a konsensus, poněvadž vaše strana, KSI, si zaslouží podporu, 

kterou má u Vašeho lidu.‘ 

Stisk ruky. Rozcházíme se. Vidím ho kráčet bystrým krokem 

mezi lidmi na Václavském náměstí, tom náměstí, které pamatuje 

srpen 1968 a množství lidí, které jej naplňovalo, sovětské tanky, 

které jej okupovaly.“ 

Až potud Renzo Foa. 

Luciano Antonetti, spolupracovník redakce a Dubčekův přítel, 

doplnil úvodní část interview malým slovníkem základní terminologie 

Pražského jara. A pak již následovaly otázky a odpovědi. 

Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno na předchozích stránkách 

tohoto vyprávění, že na toto téma byla u nás napsána řada 

seriózních publikací, a s ohledem na vyspělost a informovanost 

našich čtenářů, nepovažuji za potřebné se nějak podrobněji zabývat 

odpověďmi Dubčeka na jednotlivé otázky. Jsem přesvědčen, 

že postačí jen jejich základní stručné shrnutí: 


A. Dubček zde fundovaně a tudíž i přesvědčivě obhajoval opodstatněnost 

a správnost reformního procesu Pražského jara i jeho 

Akčního programu. Přesvědčivě vyvracel různá obviňování a tvrzení 

jeho odpůrců o nebezpečí kontrarevoluce a opodstatněnosti 

vojenské intervence a dokazoval jednostrannost, ba falešnost 

normalizátorského výkladu událostí roku 1968 v tzv.“Poučení.“ 

Ke skutečným příčinám srpnové intervence uvedl: „Naše nová 

obrodná politika, vyjádřená v Akčním programu, a náš odhodlaný, neústupný 

nástup za jeho realizaci, nebyly v té době pro tyto naše spojence (tj. 

varšavskou pětku A. B.) přijatelné. Svědčí o tom úplná likvidace oficiální 

politiky ÚV KSČ, vlády republiky, vyjádřené a schválené v Akčním programu 

a potvrzené Národní frontou a Národním shromážděním. Odstranění 

nositelů tohoto programu za to, že setrvali po vstupu (po intervenci 

A. B.) na jeho politické platformě. Tak na oltář, obnovení vedoucí úlohy 

strany‘ a zachování správného, reálného socialismu‘, v boji proti, kontrarevoluci‘ 

padlo téměř půl milionu československých komunistů, ale 

také dalších vlastenců, demokratů, stoupenců nového politického kursu.“ 

Poukázal také na těžké důsledky normalizační politiky Husákova 

vedení: hospodářské, politické, kulturní, mravní i sociální, 

a to nejen pro stoupence Pražského jara a jejich rodiny, zahnané 

do postavení neplnoprávných občanů, ale i pro celou společnost. 

Dubček zde uvítal Gorbačovovu „perestrojku“ v Sovětském 

svazu. Navzdory zklamání, které vyvolal průběh jeho návštěvy 

v Československu v dubnu 1987, byl přesvědčen, že v jejím úspěšném 

pokračování je založena velká naděje pro socialistické hnutí 

a mírový vývoj v mezinárodních vztazích v Evropě i ve světě. 

Současně ale upozorňoval na škodlivost očekávání, že problémy 

Československa vyřeší někdo za nás, a na nutnost aktivního úsilí 

na probojování tolik potřebných změn, na přestavbě a demokratizaci 

čs. společnosti. 

Na pravou míru uvedl také různá tvrzení o jeho dlouhém „mlčení.“ 

Zopakoval, co o jeho aktivitě je čtenářům této knihy již dobře 

známé. Na jedinou otázku odmítl odpovědět. To když se ho Renzo 

Foa zeptal, jaký byl jeho nejdramatičtější okamžik v srpnových 


a posrpnových dnech roku 1968. Jeho odpověď zněla: „Prosím 

vás, nechtějte na to moji odpověď.“ Dnes víme, že nechtěl mluvit 

o okolnostech svého zatčení a internace. 

V závěru interview odpovídal i na otázky o svém posrpnovém 

životě i o dalším zaměření a cílech své aktivity. O tom však pojednáme 

až na dalších stránkách. 

Dubčekovo interview dostalo nebývale širokou publicitu v evropském 

tisku. Jmenujme – vedle italského tisku – německý Die Zeit, 

francouzský Le Monde, britský Guardian, švédský Dagens Nyherer, 

dánský Information. Zprávu o něm přinesla dokonce i agentura 

Nová Čína a další sdělovací prostředky. O jeho popularitu 

i popularitu A. Dubčeka se, i když nechtěně, zasloužilo i samotné 

vedení KSČ. Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ charakterizovalo 

toto interview jako největší a nejzávažnější Dubčekovo 

vystoupení od roku 1968. Jako „platformu otevřeného politického 

boje“, jehož cílem je přehodnocení oficiálního výkladu událostí 

roku 1968 a nahrazení současného vedení KSČ reformními komunisty, 

vyloučenými po srpnu 1969. K vnitrostranické informaci 

byl přiložen i překlad celého interview pro potřeby vedoucích 

tajemníků krajských, okresních i městských výborů KSČ s tím, že 

jeho rozšiřování bylo zakázáno. Avšak, jak praví lidové přísloví: 

„zakázané ovoce nejlépe chutná.“ A tak se překlad šířil po vlastech 

českých a slovenských i touto cestou. 

Ohlas interview přispěl zřejmě i k tomu, že Dubčekova popularita 

se zřetelně projevila i po několikaleté přestávce jeho pobytu 

v Praze. Počátkem roku se rozhodl otestovat situaci po výměně 

Husáka Jakešem a navštívil své pražské přátele, rodinu Jarošových 

a Slavíkových. Pochopitelně za „doprovodu“ orgánů Bezpečnosti. 

Lidé mu své sympatie dávali zřetelně najevo při jeho procházkách 

po ulicích Prahy. Ale také při jeho návštěvě divadla Semafor 

a Nové scény Národního divadla, kde se mu dostalo spontánních 

ovací publika i pozornosti některých herců. 

Dubček ve své aktivitě nepolevoval. Sotva udělal tečku za odpovědí 

na poslední otázku dopisovatele Renzo Foa, začal formulo- 


vat další dopis pro ÚV KSČ a novému generálnímu tajemníkovi 

M. Jakešovi. Inspirovalo ho k tomu vystoupení Jakeše na prosincovém 

zasedání ÚV KSČ. Jakeš se na něm totiž, alespoň verbálně, 

přihlásil ke „komplexní přestavbě a k prohloubení socialistické 

demokracie.“ 

Dubček v dopise Jakešovi uvítal toto – byť nedůsledné a opatrné 

přihlášení se k následování příkladu sovětské „perestrojky.“ 

Současně ale – jak bylo již jeho zvykem – neopomenul poukázat 

na základní příčinu marasmu, v němž se čs. společnost nacházela. 

Jako hlavní příčinu označil opuštění Akčního programu, na jehož 

vypracování se podílela i řada současných představitelů. Uvedl, 

že v „oficiálních závěrech a stanoviscích 7. pléna (prosincového 

pléna ÚV KSČ – B. A.), ba i v diskusních vystoupeních postrádá 

alespoň skromný impulz k přehodnocení dosavadního neobjektivního 

pohledu na obrodný kurs ÚV KSČ z roku 1968.“ Odmítl 

tvrzení Borise Kozlova, sovětského novináře, že „na dosavadním 

hodnocení není zapotřebí nic podstatného měnit.“ Stejně tak 

odmítl prohlášení V. Biľaka na 8. sjezdu SČSP, který přišel s další 

lží, „kterou ještě nikomu neřekl“, že reformnÍ vedení v roce 1968 

„začalo přehodnocovat oprávněnost lidu Zakarpatské Ukrajiny 

připojit se ke své matce sovětské Ukrajině.“ Dubček konstatoval, 

že je to lež stejného kalibru jako Biľakovo tvrzení v Der Spieglu 

z roku 1985. 

V závěru dopisu zdůrazňuje, že stranu po srpnu 1968 nerozdělila 

tvorba nové reformní politické linie, ale její opuštění. 

„To je kardinální otázka a současně i odpověď na vznik, prohloubení 

a přetrvávání krize v KSČ i celé naší společnosti. Zde je 

také kořen východiska k překonání bariéry pro otevření plného 

prostoru k nové obrodě v Československu.“ 

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, předpokládám-li, že při 

stejné procházce, kdy Dubček posílal dopis pro ÚV KSČ a M. Jakeše, 

si současně zakoupil Rudé právo, v němž objevil článek L. 

Skalického ke dvacátému výročí zasedání ÚV KSČ v lednu 1968. 

Je docela možné, že L. Skalický byl jen nastrčenou figurou sku- 


tečného autora článku, vyrobeného v dílně hlavního ideologa ÚV 

KSČ Jana Fojtíka. Celý článek je psán zcela v duchu normalizační 

bible „Poučení.“ Hlavním šlágrem bylo tvrzení, že zvlášť 

závažným nedostatkem Dubčekova reformního vedení bylo, že 

po lednu 1968, kdy se aktivizovaly tzv. pravicově oportunistické 

síly, „nebyl na základě rezoluce lednového zasedání vypracován 

konkrétní postup, který by odpovídal novým podmínkám... Tento 

požadavek nemohl uspokojit Akční program, přijatý na dubnovém 

zasedání ÚV KSČ v roce 1968. Odrážel sice snahu dát 

po lednovému vývoji ve straně i ve společnosti programový rámec, 

avšak v oblasti teoretické, politické i organizační obsahoval některé 

nemarxistické formulace.“ 

V zajímavé shodě, jen o dva dny později, přichází se stejnými 

názory i komentátor TASSu A. Kondrašov v článku Rudého práva 

ze 6. 1. pod názvem: „Žádná podobnost s přestavbou v SSSR.“ 

Kondrašov zde tvrdí, že „závěry lednového zasedání však zůstaly 

v podstatě na papíře, neboť tehdejší pravicově oportunistické 

vedení KSČ nedokázalo vypracovat reálný akční program v ekonomice, 

sociální sféře i kultuře.“ Dále pak opakuje ničím nedoložená 

tvrzení z článku Skalického a dělá závěr, že „nelze v žádném 

případě srovnávat Pražské jaro a perestrojku.“ 

Návštěva M. Jakeše v Moskvě a jeho jednání s Gorbačovem 

11. ledna 1988 potvrdily, že tato kampaň a její obsah nejsou v žádném 

rozporu s oficiálním stanoviskem M. Gorbačova. M. Gorbačov 

mimo jiné informoval M. Jakeše o požadavku generálního 

tajemníka KS Itálie, A. Natta, že nastal příhodný okamžik „nově 

a pozitivně zhodnotit Dubčeka.“ Současně navrhl v duchu usmíření 

„poskytnout široká práva komunistům, kteří byli v minulosti 

vyloučeni“, čímž by se mohlo zabránit vyhrocení možné kampaně 

k 20. výročí pražského jara. Tento požadavek byl M. Gorbačovovi 

tlumočen vedoucím mezinárodního oddělení KS Itálie, 

G. Napolitanem, ještě před zveřejněním Dubčekova interview. Přitom 

Napolitano zdůraznil, že toto interview je formulováno velice 

zdrženlivě, bez útoků a obviňování na adresu současného vedení 


KSČ. Ale M. Jakeš vyslovil jednoznačně zamítavé stanovisko: „My 

v tuto dobu nemáme důvody k tomu, abychom nějak nově hodnotili 

události a činitele, pražského jara.“ 

A stanovisko Gorbačova?: „Souhlasím s vámi, že nemáme důvod 

přehodnocovat tyto události, ani pokud jde o internacionální 

akci.“ 

Dodejme k tomu, že stejné stanovisko zaujal M. Gorbačov 

i v rozhovoru s G. Husákem 12. dubna 1988: „Italští soudruzi chtěli, 

abychom změnili své stanovisko k událostem roku 1968, ale my jsme to 

samozřejmě odmítli… Přidržujeme se předchozího hodnocení událostí 

roku 1968. Cesta, kterou Československo prošlo po krizi, potvrdila správnost 

zvolené politiky.“ 

Jak si v této souvislosti nepřipomenout v té době kolující vtip: 

na otázku, jaký je rozdíl mezi Pražským jarem a perestrojkou, zněla 

odpověď – žádný, jenom Gorbačov o tom ještě neví. 

Dubček se ovšem o tomto Gorbačovově postoji v té době nedověděl. 

A tak jeho následující dopis ÚV KSČ a M. Jakešovi ze dne 

13. 1. 1988 obsahoval fundované vyvrácení názorů Biľaka, Skalického, 

Kondrašova i dalších ve stranickém tisku a ve vystoupeních 

na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1987. Vysvětluje také, proč se rozhodl 

poskytnout deníku L‘ Unitá své interview: „Definitivně jsem 

se rozhodl… koncem prosince… když Novoje vremja a vzápětí i náš tisk 

a V. Biľak na sjezdu SČSP publikovali stanovisko o neměnnosti hodnocení 

roku 1968 a vedení strany a státu i programu podsouvali demagogickou 

nepravdu.“ 

Jako obvykle – odpověď na své dopisy čekal marně. Zato ve 

zprávě Federálního ministerstva vnitra z 1. března 1988, v souvislosti 

s hodnocením postojů bývalých členů KSČ a jejich očekávání, 

že přestavba v SSSR přinese přehodnocení vývoje na Slovensku 

v letech 1968-1969 i jejich rehabilitaci, k roli A. Dubčeka je 

uvedeno: „Specifické postavení mezi nimi nadále zaujímá A. Dubček, 

který nechce být spojován s činností antisocialistických živlů 

s tím, že se nezapojí do činnosti, která je namířena proti zájmům 

komunistické strany. Zpracovává různé písemnosti, v nichž porov- 


nává situaci v ČSSR v letech 1968-1969 se současným vývojem 

v SSSR. Např. koncem roku poskytl rozhovor listu Italské komunistické 

strany L‘ Unitá, v němž hodnotí vývoj v ČSSR v roce 

1968 a po něm, obhajuje svoji politiku v krizových letech a hlásí 

se k přestavbě společnosti v SSSR. Rozhovor byl v L‘ Unitá zveřejněn 

v první polovině ledna 1988 a vyvolal značnou pozornost 

buržoazních sdělovacích prostředků.“ Zapomněli ovšem dodat, 

že A. Dubček v dopise řediteli L‘ Unitá G. Chiaromontemu ze 

dne 6. 3. 1988 poděkoval za jeho zveřejnění. Současně v odpovědi 

na jeho dopis a přání pozval jeho a L. Antonettiho na návštěvu 

do své rodiny nebo kam budou chtít. Samozřejmě nezapomněl ani 

na pozdravy generálnímu tajemníkovi KS Itálie A. Natta a pracovníkům 

časopisu L‘ Unitá. 

Vývoj událostí přinášel pro Dubčeka stále nové podněty a náměty 

k jeho aktivitě. Jedním z nich, neobyčejně silných, byla další 

akce V. Biľaka směřující k zajištění trvalé platnosti „Poučení z krizového 

vývoje... “, čemuž mělo posloužit i hrubé pomlouvání 

a osočování A. Dubčeka a překrucování historie reformního hnutí. 

Byly to také různé pochybnosti o Dubčekově autorství jeho 

interview z úst prvního tajemníka ÚV KSS I. Janáka, či článek 

A. lndry, předsedy Federálního shromáždění, jednoho ze zvatelské 

pětky, v Rudém právu 3. 3. 1988 k historii schůzky varšavské pětky 

z července 1968 a reakci Dubčekova vedení. 

V. Biľak napsal již 5. listopadu 1986 jako člen předsednictva 

a tajemník husákovského vedení KSČ pro ideologii jinému tajemníkovi 

téhož vedení, J. Havlínovi, dopis s návrhem na zveřejnění 

svých vzpomínek k 20. výročí událostí roku 1968. „Není pochyb“ 

– píše ve svém dopise – „že antikomunistické centrály připravují 

proti KSČ a ČSSR mnohé akce propagandistického i provokačního 

charakteru. K tomu budou nesporně využívána různá stanoviska 

a svědectví, mužů ledna‘. Mlynářova kniha, Mráz přichází 

z Kremlu‘ mě přivedla k přesvědčení, že děláme chybu, když 

necháme mluvit jen druhou stranu, těch, co připravovali v Československu 

kontrarevoluci. Pokusil jsem se ve formě vlastního 


životopisu zpracovat své pohledy a zkušenosti na vznik, průběh 

a řešení krize ve straně a společnosti.“ 

Návrh V. Biľaka byl přijat a v srpnu 1987 si mohli nejen slovenští, 

ale i čeští čtenáři přečíst první ukázku z jeho knihy „Milníky mého 

života.“ Žádnou zvláštní pozornost ovšem tato ukázka, popisující 

jeho působení ve funkci vedoucího tajemníka prešovského kraje, 

nevyvolala. Další kapitoly uzřely světlo světa až o rok později, 

4. a 11. 3. 1988. Bylo to nejspíš proto, že jejich zveřejnění si vyžádalo 

příliš mnoho péče ze strany lektorů a redakcí, jak je to zřejmé 

i z korespondence kolem vydání knižní podoby „Milníků... “ 

Šéfredaktor nakladatelství Svoboda, Stanislav Mareš, dopisem 

zástupci ředitele Ústavu marxismu-leninismu při ÚV KSČ ze dne 

27. ledna 1988, profesoru I. Krempovi, urguje dodání rukopisu 

po jeho vědecké redakci ústavem: 

„Vážený soudruhu, jak jsi byl již dříve zpraven, nakladatelství 

Svoboda z pokynu tajemníka ÚV KSČ s. J. Fojtíka připravuje 

k vydání memoárovou práci s. V. Biľaka, Milníky mého života. 

V současné době zabezpečujeme překlad do češtiny... Abychom 

mohli publikaci co nejdříve předat do výroby, potřebujeme v co 

možná nejkratší lhůtě text rkp. s. V. Biľaka, který prošel vědeckou 

redakcí ÚML ÚV KSČ.“ Že to nebyla snadná záležitost, 

dokumentuje i dopis A. Gosiorovského, vedoucího redakce historie 

a mezinárodních vztahů, profesoru Krempovi ze 7. 7. 1988: 

„Vážený soudruhu Krempo, rukopis jsme dokončili, ale zůstaly 

v něm některé nepřesnosti. V příloze zasílám některé otázky, 

které jsme v rychlosti nepostřehli. Doufám, že když se to vyřeší, 

můžeme čekat na, výkonný povel‘.“ 

Oč menší pozornost čtenářů vyvolalo zveřejnění první kapitoly 

„Milníků... “ v srpnu 1987, o to větší pozornost, ba i rozruch, 

vyvolaly další kapitoly z března 1988. V žádném případě 

to však nelze přičíst na vrub jejich skutečné objevnosti, odborné 

úrovni či úrovni literárního zpracování. Ba právě naopak. Byla 

to snůška polopravd, zjevných nesmyslů a lží, senzačních „odhalení“, 

pomluv a sprostých útoků proti reformním představitelům 


Pražského jara, zvláště proti A. Dubčekovi. Byl to falešný výklad 

reformního procesu roku 1968, zcela v souladu s antireformní, 

intervenční a normalizační politikou L. Brežněva, v němž V. Biľak 

viděl svého boha a učitele a jehož záměrům sloužil. Sebe pak vylíčil 

jako nejprozíravějšího politika a nejdůležitější postavu popisovaných 

dějů. 

Stručně řečeno: byla to obhajoba antireformní politiky L. Brežněva, 

frakční, antinárodní a vlastizrádné politiky skupiny konzervativců 

v reformním vedení a jejích stoupenců. Obhajoba jejich 

podílu na definitivní likvidaci reformního procesu, Akčního programu 

a důsledků této jejich činnosti pro statisíce postižených 

stoupenců reformního hnutí i pro celou společnost. A byl to také 

– de facto – útok proti Gorbačovově přestavbě. 

Ale, ať již to V. Biľak zamýšlel, nebo si to spíše ve své malosti 

neuvědomoval, mimořádně plasticky zde zobrazil myšlenkovou, 

duchovní a morální (či spíše nemorální) úroveň svou a svých 

partnerů, i absenci morálky v té politice, jíž stále byli poslušnými 

vykonavateli. 

A to byl zřejmě hlavní důvod, či jeden z hlavních důvodů, proč 

se nakonec zvědaví čtenáři vydání jeho „Milníků... “ v srpnu 1988 

nedočkali, neboť nové jakešovské vedení k tomu nedalo souhlas, 

a proč se jejich samizdatové, masově rozmnožované vydání stalo 

bestselerem roku 1988 i roků následujících. 

A. Dubček jako obvykle reagoval na Biľakovy „Milníky... “ 

argumentovaným rozborem jednotlivých tvrzení, závěrů a obvinění. 

Jsem však toho názoru, že dnešnímu vyspělému čtenáři není 

zapotřebí reprodukovat všechny Dubčekovy argumenty. 

Dubček konstatoval, že „je trapné na veřejné vystoupení V. Biľaka 

reagovat, tak je to ponižující a nedůstojné, že nezainteresovanému, 

zůstane rozum stát‘. Či předem počítá, že mi nebude dána 

možnost na to rovněž veřejně reagovat?“ 

Na rozdíl od Biľaka nebagatelizuje Dubček jeho skutečné zásluhy 

z počátečního období reformního procesu. A pokud jde 

o argumentaci, uvádějící Biľakovo líčení na pravou míru, stačí 


uvést jediný příklad. Uvádí zde, že V. Biľak – který byl členem 

přípravné komise pro Akční program – ve slovenské Pravdě z 3. 

dubna 1968 prohlásil: „Akční program nemůže zůstat jen dokumentem 

ÚV KSČ pro citování, ale musí se stát návodem pro každý státní a stranický 

orgán, organizaci, pro každého z nás.“ 

Dodejme k tomu, že Biľak s obhajobou Akčního programu 

vystoupil o několik dnů později i na plenárním zasedání ÚV KSS 

9. dubna: „Bude naším úkolem přispět ze všech sil k tomu, abychom 

jej přiblížili a objasnili nejen členům strany, ale i všem pracujícím tak, 

aby se stal programem všeho lidu.“ 

Nyní však můžeme spolu s Dubčekem konstatovat, že „jeho 

(Biľakova) odvaha a nebojácnost končila tam, kde začal politický 

zápas o realizaci Akčního programu, obrodné politiky ÚV KSČ, 

a kde se začaly rýsovat vnější obrysy jeho možné likvidace a možné 

udržení či pádu jeho mocenské pozice.“ Dodejme ještě, že 

o několik měsíců později, v interview pro redakci Východoslovenských 

novin 20. 3. 1970, Biľak prohlásil: „Samotný Akční program se 

rodil a zrodil již v nastávající hysterii, kterou rozpoutaly pravicové síly 

ve straně i mimo ni… Proto se do něho dostaly mnohé revizionistické 

názory, pravicově oportunistické.“ 

Takovéto hodnocení nalezneme pak nejen v „Poučení... “, jehož 

byl Biľak duchovním otcem a spoluautorem, ale i v jeho publikaci 

„Pravda zůstala pravdou“ z roku 1971 a samozřejmě i v jeho „Milnících... 

“ z roku 1988 či v „Pamětech... “ z roku 1991. 

K Dubčekovu překvapení, na dopis z 22. 3. 1988 se dočkal 

po několika měsících, poprvé za dlouhá léta, přímé reakce stranických 

orgánů. Stalo se tak 30. června 1988, když byl pozván 

do budovy ÚV NF SSR k rozhovoru s vedoucím všeobecného 

oddělení ÚV KSČ E. Ujvárym a jeho zástupcem J. Švédou. 

Nebyl to však rozhovor k obsahu posledních dopisů Dubčeka 

ÚV KSČ a ÚV KSS ze 17. 3., 22. 3. a 23. 5. 1988. Žádný dialog, 

tím méně akceptování jeho názorů a stížností. Naopak, E. 

Ujváry se snažil přesvědčit Dubčeka o správnosti závěrů „Poučení“ 

i opatřeních proti němu. A to zcela v duchu pokynů taj- 


ného oběžníku ÚV KSČ a jeho „Informace o aktivizaci a činnosti 

nepřátelských sil v procesu přestavby a demokracie“ ze dne 

6. května 1988. 

V této informaci o aktivitách proti jakešovskému a husákovskému 

režimu a zvláště o Chartě 77 jako hlavnímu nástroji „protisocialistického 

úsilí“ se mimo jiné uvádí: „Aktivizují se i někteří 

bývalí členové KSČ, kteří působili ve vedoucích a odpovědných 

funkcích v roce 1968, a kteří v přestavbě vidí příležitost k ospravedlnění 

svých pozic a své bývalé činnosti, jíž poškodili stranu a společnost. 

Politiku, Pražského jara‘ vydávají za předobraz současné 

politiky sovětských komunistů, a tím se pokoušejí dosáhnout své 

rehabilitace. V tomto směru se mělo stát impulzem k rozvinutí 

rozsáhlé kampaně namířené proti KSČ a její politice interview 

Alexandra Dubčeka listu L‘Unitá ze dne 10. ledna 1988 a různá 

jiná stanoviska, která vyslovují k vývoji situace v roce 1968. 

Podporu v této kampani jim poskytují emigranti, jak to dosvědčuje 

uspořádání mezinárodního semináře v Itálii koncem dubna 

t. r.“ Následuje řada jmen. Kromě toho Jan Fojtík, jako člen 

předsednictva ÚV KSČ, informoval krajské a okresní výbory KSČ 

o závěrech ze zprávy Ujváryho a Švédy z jednání s Dubčekem, 

v níž doporučovali s Dubčekem nadále nejednat. A v závěru tohoto 

oběžníku je pokyn sledovat, všímat si a vylučovat nežádoucí 

vlivy na politiku Jakešova vedení. 

Snad je zbytečné připomínat, že Dubček názory a pokusy Ujváryho 

i jako „starého známého“ jednoznačně odmítl. Je to zřejmé 

i z jeho následujícího dopisu ÚV KSČ, ÚV KSS, M. Jakešovi 

i I. Janákovi z 15. 7. 1988. Dubček v něm opět (pokolikáté již?) 

vyvrací závěry „Poučení... “, Biľaka i dalších normalizátorů. Vítá 

i náznaky „přestavby.“ Odmítá však zaujmout postoj nezainteresovaného 

občana, dokud trvá platnost „klatby“, která se má 

ve straně a ve veřejnosti nadále udržet a utvrzovat... „tím více, že 

se nevztahuje jenom na mne, ale i na ÚV, předsednictvo, oficiální 

politiku, která byla dodatečně, za zvláštních okolností překvalifikována... 

“ Sděluje zde také, že když po všech apelech na ÚV 


KSČ, ČSTK, generální prokuraturu nedostal odpověď a možnost 

zveřejnit své názory, podal na V. Biľaka žalobu za jeho falzifikaci 

bratislavského prohlášení ze dne 3. srpna 1968. Že současně v této 

souvislosti poskytl časopisu Der Spiegel interview. Neboť Biľak 

ho, i jeho manželku, nadále pomlouvá i v západním tisku. 

Mezitím byl Dubčekovi doručen dopis z italské Bologne, datovaný 

25. května, který zapůsobil jako hojivý balzám na všechny 

jeho dosavadní rány a ústrky. Dopis totiž obsahoval sdělení, že 

nejstarší evropská univerzita v Bologni se rozhodla udělit mu doktorát 

honoris causa. Současně byl pozván na listopad t. r. do Itálie 

k jeho převzetí. 

K rozhodnutí bolognské univerzity nesporně přispěl i nečekaný 

ohlas Dubčekova interview v Itálii i ve světě. Původně byl 

pozván k převzetí čestného doktorátu ve dnech devítistého výročí 

založení univerzity. Čs. vedení mu ale odmítlo udělit výjezdní 

povolení. Bylo argumentováno tím, že bude-li tam Dubček, 

nedovolí účast na oslavách rektoru Karlovy univerzity. Nakonec 

po rozsáhlé tiskové kampani a tlaku mnoha osobností byla cesta 

Dubčekovi do Itálie povolena na listopad, na začátek akademického 

roku. Tím ale nechtěně přispěli k tomu, že jako jediný host 

univerzity se stal středem italské i světové pozornosti. 

Potěšil ho také další dopis z Itálie. Generální tajemník KS Itálie 

Achille Occhetto mu v něm děkoval za blahopřání ke zvolení 

generálním tajemníkem, které mu Dubček poslal po zvláštním 

zpravodaji. Occhetto v dopise vyjádřil přání dobrého zdraví 

i naději, že společný boj za mír, zmírnění mezinárodního napětí, 

sociální pokrok, demokracii a socialismus přinese i Dubčekovi 

plné uznání a navrácení politické cti. 

V této souvislosti je nutno poznamenat, že vztahy mezi A. Dubčekem 

a vedením KS Itálie byly neobyčejně živé a pevné již od 

roku 1968. Pražské jaro se těšilo velkým sympatiím a podpoře 

vedoucích činitelů KS Itálie L. Longa, E. Berlinguera, A. Natta 

a dalších. Z jejich strany zazněla také nejtvrdší kritika Brežněvova 

vedení za jeho antireformní politiku, srpnovou intervenci i násled- 


nou normalizaci. Bylo tomu tak proto, že myšlenky reformního 

procesu Pražského jara a socialismu byly velice blízké představitelům 

této strany, navazující na odkaz P. Togliatiho i Gramsciho 

„Filozofii praxe.“ 

Blízký vztah k čs. představitelům reformního procesu a zvláště 

k A. Dubčekovi tedy přetrvával. A tyto sympatie byly oboustranné. 

Nebylo proto vůbec náhodné, že představitelé československé 

socialistické opozice kolem Listů J. Pelikána našli své útočiště 

právě v Itálii – v Římě. 

Stejně jako bylo zcela samozřejmé, že A. Dubček zde nalezl 

podporu pro své aktivity při obhajobě demokratického humánního 

socialismu a při své snaze o rehabilitaci jeho stoupenců. Důkazem 

toho je i jeho projev „K 20. výročí invaze“, který napsal a odeslal 

do Bologne u příležitosti mezinárodní konference: „Pražské 

jaro po 20 letech.“ 

Pořádaly ji Gramsciho ústav KS Itálie a nadace Nenniho Socialistické 

strany. Vystoupila na ní řada čs. představitelů reformního 

procesu, jako Zd. Mlynář, E. Goldstücker, J. Pelikán, M. Reiman 

a další. Řada jiných, jako V. Slavík, M. Hájek, Zd. Jičínský a samozřejmě 

A. Dubček, poslala své příspěvky písemně. Dubčekovo 

poselství bylo zveřejněno i v Listech. 

Na konferenci vystoupil i sovětský vědec a člen KSSS Evgenij 

Ambarcumov se svým osobním stanoviskem. Uvedl, že článek 

TASSu z 22. srpna 1968, zdůvodňující srpnovou intervenci, je 

v rozporu se současnou politikou Gorbačova. Vyslovil souhlas 

s názorem sovětského historika Afanasjeva, kritizujícího sovětskou 

intervenci do Československa i do Afganistanu. Současně ale 

uvedl, že Gorbačovovo vedení je v delikátní situaci, neboť musí upustit 

od jakéhokoli zásahu do vnitřního vývoje zemí Varšavského paktu. 

Alexandr Dubček ve svém poselství ocenil roli KS Itálie a jejího 

vedení v levicovém socialistickém hnutí i jejich podporu reformnímu 

procesu z roku 1968. Vyslovil řadu námětů, závěrů i požadavků, 

a to nejen k roku 1968, ale i k současnému vývoji levicového 

socialistického hnutí v Evropě i ve světě: 


„V zájmu dalšího postupu socialismu a přestavby, která probíhá 

v socialistických zemích, a souvisící s novou generální linií 

v Sovětském svazu, by se měl přehodnotit akt vojenského zásahu 

do poměrů v KSČ a v československé společnosti v r. 1968. 

Dnešní politika KSSS je s tím v příkrém rozporu jak ve vnitřní, 

tak i v zahraniční činnosti. Proto by se měla celá, pětka‘ od srpnového 

vojenského zásahu v Československu veřejně distancovat. 

Udělala by se tím nesporně velká služba socialismu, jeho idejím 

a míru ve světě.“ 

Připomíná, že intervence byla výsledkem rozhodnutí „pětky“, a proto 

její přehodnocení nelze ponechávat jen na vůli nynějšího vedení KSČ. 

„Domnívám se, že přehodnocení, přiznání chybného kroku ze strany 

pěti účastníků vojenského zásahu do Československa, který tak tragicky 

zasáhl komunisty, levicové a demokratické síly, by byl příspěvkem 

k tomu, aby proces vyhlašované přestavby, informovanosti a demokratizace 

se stal důvěryhodnější a tím také přitažlivější a pravdivější. Je 

to vyvolané i nespornou podobností u základních inspiračních a programových 

idejí toho, o co jsme usilovali v Československu v roce 1968, 

a tím, co dnes probíhá v socialistickém společenství.“ 

Konstatuje dále, že od zveřejnění jeho interview v L‘Unitá vývoj 

značně pokročil. Vítá změny k lepšímu, chápe složitost vývoje 

v Sovětském svazu i odpovědnost Gorbačova za osud sovětské 

společnosti i osud socialismu ve světě. 

„Jedinou reálnou alternativu vývoje lidstva vidím v důsledném 

uplatňování politiky mírové koexistence dvou rozdílných společenských 

soustav, „ – říká v závěru svého poselství. A končí vyznáním: 

„Jsem stoupencem socialismu, v němž demokracie lidu a demokracie 

pro lid má své domovské právo. Socialismus a demokracie jsou 

neoddělitelné…“ 

Konference přijala prohlášení, požadující radikální obnovení 

politických a sociálních struktur v zemích východní Evropy, záruku 

svobody a lidských práv. Apelovala na Gorbačova, aby přehodnotil 

postoj k Pražskému jaru. A starosta města Bologni apeloval 

na čs. vládu, aby vydala pas a výjezdní doložku A. Dubčekovi 


k převzetí čestného doktorátu bolognské univerzity – spolu s jihoafrickým 

bojovníkem proti apartheidu Nelsonem Mandelou. 

Snad ve stejné hodině či minutě, kdy se účastníci konference 

v Bologni obraceli s výzvou ke Gorbačovovi k přehodnocení 

postoje k srpnové intervenci, 8. 7. na tiskové konferenci v Československu 

vystoupil předseda Rady ministrů SSSR Nikolaj 

Ryžkov, který tu byl na oficiální návštěvě. A na dotaz západních 

novinářů, zda se uvažuje o přehodnocení vývoje v ČSSR v roce 

1968, odpověděl, že „vedení KSSS sdílí hodnocení, které k událostem 

roku 1968 zaujala KSČ“ (rozuměj nynější vedení). Obdobně 

k přehodnocení role A. Dubčeka dal jednoznačně najevo, že je 

to vnitřní záležitostí Československa, kterou se nikdo nechystá 

přehodnocovat. 

Ani tato skutečnost však neubrala ničeho na Dubčekově aktivitě. 

15. 7. odeslal další dopis ÚV KSČ a ÚV KSS, Jakešovi a Janákovi. 

Reaguje v něm na rozhovor s Ujvárym z 30. června. Polemizuje 

s jeho názory, ale i s názory vedení KSČ a KSS jako rovný 

s rovným, sebevědomě, nebojácně, s přesvědčením o své pravdě, 

o nevyhnutelnosti změn v názorech i politické praxi stávajícího 

režimu. Žádá, aby mu byla dána možnost publikovat své názory, 

reagovat na stupňující se útoky Biľaka a dalších proti němu 

a odvolává se na zákon. 

Zkrátka, jeho dopis nepředstavuje žádnou poníženou supliku, 

i když v něm vítá každý pozitivní krok, nebo alespoň náznak pozitivních 

změn. Argumentuje zde vystoupením Gorbačova v polském 

Sejmu z 11. 7. 1988, kde mj. řekl: „V těchto dějinách však existují 

specifické záležitosti – to, čemu se říká bílá místa. Cesta k pravdě je 

zde jediná – zkoumání faktů, klidná a vědecká diskuse.“ 

Dopis končí typicky dubčekovsky: „Navzdory dosavadním rozdílným 

postojům k vývoji roku 1968 a názorům na nové východisko, 

přeji KSČ úspěch – nalezení správné cesty čs. obrody, obnovy 

– přestavby.“ V následujících dnech čekaly Dubčeka značně příjemnější 

starosti – přípravy na cestu do Itálie. Náladu mu nezkazila ani 

skutečnost, že StB kolem něj nadále kroužila, že zvýšenou pozor- 


nost kolem sebe zaznamenal i při návštěvě Ryžkova v Československu. 

Že také při cestě do Prahy 10. srpna, při vyřizování žádosti 

o pas, vízum a výjezdní doložku, při návštěvě přítele V. Slavíka, 

který odjížděl na návštěvu do Kanady, a při své současné návštěvě 

italského velvyslanectví, byl pečlivě sledován a doprovázen orgány 

StB. A to byl také jeden z důvodů, proč o dva dny později, 12. srpna, 

napsal dopis federálnímu ministrovi vnitra V. Vajnarovi. 

Informuje ho o svém pozvání do Bologne a žádá ho o vyjádření, 

zda mu bude umožněn bez překážek návrat domů. Své obavy 

a svou žádost zdůvodňuje pokračující kampaní proti sobě, jak 

masmediální, tak i pokračováním bezpečnostních opatření proti 

němu, a také obavami z možných provokací. 

Pokud jde o uvedenou masmediální kampaň, měl zřejmě mj. 

na mysli sérii článků novinářských šmoků i z pera nechvalně 

známého M. Matouše. A také jakousi diskusi u kulatého stolu 

ve dnech 10. až 12. srpna, kde vedle M. Matouše a neméně známého 

J. Kojzara vystupovala řada dalších padělatelů dějin. Jejich 

výplody byly otištěny v Rudém právu a v Pravdě. Popisovat obsah 

těchto článků a diskuse by znamenalo rozpatlávat aktualizovanou 

„argumentaci“ Poučení a Biľakových „Milníků.“ Tohoto potěšení 

čtenáře raději ušetřím. 

Alexandr Dubček však tentokrát reagoval velice rezolutně a razantně. 

Jednak poskytl okamžitě několik interview: Rakušanům, 

Francouzům (na zápraží domu) a hlavně západoněmeckému časopisu 

Der Spiegel. 15. srpna 1988 odpovídal na řadu otázek, kde 

velice přesvědčivě, citováním dobových dokumentů, vyvracel různá 

lživá obvinění ze strany V. Biľaka. Citoval zde např. bratislavské 

prohlášení ze 3. srpna 1968 i prohlášení většiny předsednictva ÚV 

KSČ z 21. srpna 1968, odsuzující intervenci. Můžeme se právem 

domnívat, že toto interview Dubčeka mohlo být onou poslední 

kapkou, která převážila misku vah k rozhodnutí Jakešova vedení 

Biľakovy „Milníky...“ nevydat. 

Již 17. srpna odeslal Dubček do redakce Rudého práva rozsáhlý 

článek pod názvem „Současná přestavba vyžaduje pravdu – zve- 


řejnění veškeré dokumentace k roku 1968-1969.“ Bod po bodu, 

na základě dokumentů té doby, vyvrací v rozsáhlém článku různá 

falešná tvrzení, polopravdy, zjevné nesmysly i vyložené lži Biľaka, 

Matouše, Kojzara a dalších a tím pochopitelně i současného vedení 

KSČ. Samozřejmě žádal o jeho zveřejnění. 

Článek Rudému právu současně „doprovodil“ téhož dne, tj. 

17. srpna, dopisem předsednictvu a ÚV KSČ a M. Jakešovi. 

Odvolává se v něm na dopis z 15. 7. 1988 a sděluje, že neponechá 

již útoky a obviňování Matouše a dalších bez odpovědí.“Tato 

linie je vaše volba... Neupírejte potom právo na vyjádření odlišných 

ná zorů. Nikdo nemůže žádat, abych byl ticho, když jsem 

osočován... Já si myslím, že když Biľak vystupuje v Der Spieglu 

s nepravdou, tak také můj postoj obrany nemůže být protisocialistický.“ 

A. Dubček jistě nebyl tak naivní, aby čekal, že jeho článek skutečně 

otisknou. Se značným zpožděním obdržel odpověď Rudého 

práva ze dne 6. září 1988: 

„Dostali jsme od Vás 22. srpna dopis, v kterém opakujete svoji verzi 

událostí roku 1968. Od ledna 1988 jste tuto verzi mnohokrát vyjádřil 

v zahraničních sdělovacích prostředcích. Články v Rudém právu, 

na které reagujete, byly vyvolané nutností dát odpověď na tvrzení, která 

v zahraničí soustavně rozšiřujete.“ Pod tím razítko redakce a podpis: 

Jaroslava Janáčková. 

Na toto odmítnutí reagoval Dubček dalším dopisem ze dne 

4. 10. 1988, adresovaném tentokrát Zd. Hořenímu, šéfredaktorovi 

Rudého práva. 

Mezitím se však A. Dubčekovi dostalo vynikající satisfakce. Ve 

zprávě ze zasedání předsednictva ÚV KSČ 25. srpna 1988, určené 

pro informování stranického aktivu, se mluví o narůstající aktivitě 

vnitřních nepřátel, podněcovaných ze zahraničí. Mluví se zde 

o rozšiřování různých letáků, připomínajících rok 1968 a osobně 

A. Dubčeka, o požadavcích odchodu sovětských vojsk a útocích 

proti nynějším představitelům KSČ. A je zde také popisován průběh 

demonstrace z 21. srpna 1988. 


Při výkladu této události se však raději spoléhám na důvěryhodnější 

prameny. 

Byla krásná sluneční neděle 21. srpna 1988. V oficiálních sdělovacích 

prostředcích vyvrcholila kampaň proti Pražskému jaru. 

Jakousi trnovou korunu jí nasadil komentátor TASSu, A. Kondrašov. 

Avšak v hlavním městě, současně s návratem Pražanů z chalup, 

začaly se v podvečer tvořit na Václavském náměstí hloučky 

mladých lidí. Schylovalo se k největší protestní akci proti režimu 

od 21. srpna 1969. Na 10 tisíc „dětí Pražského jara“, nyní 30-35letí 

i s dětmi vyšlo do ulic Prahy k pokojné, ale důrazné a důstojné 

demonstraci. Z Václavského náměstí pod dohledem policejních 

kordonů se vydal průvod na Staroměstské náměstí. Za zpěvu československé 

hymny a provolávání hesel: „Svobodu, svobodu, Rusi 

domů, Masaryk, Masaryk“, ale také „Dubček, Dubček“, procházel 

průvod kolem památníku J. Husa, obklíčeného „bílými helmami“, 

Kdosi v čele průvodu zavelel: „Na Hrad, vzhůru na Bastilu!“ 

a průvod se vydal Kaprovou ulicí k Hradu. Rozezněly se vysílačky 

a „bílé helmy“ rychle uzavřely most přes Vltavu a průvod demonstrantů 

se proto vydal k Národnímu divadlu. Dlouho do noci 

pak byly „bílé helmy“ nuceny rozhánět hloučky demonstrantů 

na Národní, na Můstku, v Jindřišské, u Mánesa i jinde, které se 

chtěly dostat na uzavřené Václavské náměstí. Demonstrantům se 

sice nepodařilo odevzdat protestní petici sovětskému velvyslanci, 

pro zablokování mostů přes Vltavu, avšak do Kremlu jich přišlo 

z celého světa více než dost. 

O ohlasu aktivity a autority A. Dubčeka v opozičním hnutí 

i o životnosti ideálů Pražského jara svědčí i srpnové prohlášení 

jedné z významných českých opozičních skupin – Demokratické 

iniciativy. 

V prohlášení ke 20. výročí srpnové intervence je mimo jiné 

uvedeno: „Dvacet let po srpnových událostech se pak ještě dále 

zostřuje vnitropolitické napětí, stupňované nevybíravými kampaněmi 

sdělovacích prostředků proti Alexandru Dubčekovi, jeho 

stoupencům i proti statisícům demokraticky smýšlejících lidí 


postižených v minulém dvacetiletí represáliemi.“ V závěru prohlášení 

pak autoři požadují nejen uznání nepřípustnosti srpnového 

zásahu, nové smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk 

v Československu a žádají okamžitý odsun alespoň symbolické 

jednotky. Ale také: 

„Z vnitropolitického hlediska lze považovat za prvořadé dva obdobné 

požadavky. První se vztahuje k nutnosti odvolat Poučení z krizového 

vývoje ve straně a společnosti a plně rehabilitovat Alexandra Dubčeka 

a jeho vedení, druhý vznáší nárok na odchod Gustáva Husáka a Vasila 

Biľaka, kteří nejvíce ztělesňují autoritativní režim nastolený po srpnové 

invazi roku 1968, z politického života naší republiky a na příchod 

nových politických osobností, nezatížených účastí na potlačení svobodného 

rozvoje Československa v roce 1968.“ 

V těchto dnech pobývalo v Československu několik redaktorů 

lotyšského komsomolského měsíčníku Liesma (Plamen), stoupenců 

sovětské perestrojky. 28. srpna se znenadání objevili před 

domem A. Dubčeka a požádali ho o rozhovor. Dubček souhlasil, 

ale současně jim navrhl, že nejdřív by měli zveřejnit jeho lednové 

interview pro L‘Unitá. Dubček odběhl do domu, přinesl jednu 

z kopií a poradil redaktorovi, aby si ji raději schoval pod košili. 

Po návratu domů sice váhali s jeho zveřejněním z obavy, aby 

nebyli nařčeni, že je to v rozporu s oficiální zahraniční politikou 

Gorbačova. Nakonec však se přece jen k tomu odhodlali a v prosincovém 

čísle měsíčníku Liesma byla jeho první část zveřejněna. 

Další satisfakce se Dubčekovi dostalo někdy počátkem září 

1988. Miloš Jakeš předložil předsednictvu ÚV KSČ informaci 

o dopisovém ohlasu na články v Rudém právu. Podle ní ze 197 

dopisů napsaných bezprostředně po zveřejnění článků Matouše, 

Kojzara a dalších, do 24. srpna, byla většina z nich značně 

kritická. Pisatelé žádali, aby bylo umožněno Dubčekovi na tyto 

články reagovat. A nejen to! M. Kalivoda, Brno:... „Drtivá většina 

lidí se za s. Dubčeka, svobodu a demokracii rozhodně a nadšeně 

postavila a postaví se znovu!... Tento národ dík intervenci ztratil 

dvacet let, ale jsem hluboce přesvědčen, že se A. Dubček plně 


ehabilitován opět vrátí do politiky a že, normalizátoři‘ budou 

muset konečně odejít!...“ 

Ing. Karel Holomek, Brno, odsuzuje psaní Rudého práva o roce 

1968: „Úroveň článku (Dubčekova cesta od tragédie k frašce) překročila 

běžnou míru únosnosti a vkusu..., zatím jde jen o monology 

a to velice trapné... Nehodlám dělat obhájce Dubčekovi, 

vím, že své vyjádření vám zašle... Každá demokraticky smýšlející 

redakce by mu své místo v novinách poskytla.“ 

A do třetice: Ing. Vítězslav Sochor, Bohumín I, (komunista bez 

stranické legitimace): „Za léta budování socialismu jsem zažil 

hodně darebáctví, tlumočeného naším stranickým tiskem, ale co 

je moc, to je moc... Čím více takových hrubiánství, sprostých pamfletů 

napíšete, tím dřív musí zvítězit pravda... Pro mne, a jsou nás 

milióny, byl (Dubček – B. A.) skutečně naším Gorbačovem.“ 

Jméno A. Dubčeka však bylo v těchto dnech, v průběhu oslav 

a vzpomínek k 20. výročí Pražského jara a srpnových událostí, 

vyslovováno i v desítkách evropských měst. Spolu s desítkami jmen 

představitelů reformního procesu si jej čtenáři a posluchači připomínali 

při čtení vzpomínkových publikací a článků, i v kratších 

či delších rozhlasových a televizních pořadech a také v různých 

prohlášeních. Mimořádná pozornost byla tomuto výročí věnována 

ve Švédsku, Norsku, Dánsku, Finsku, ba dokonce i na Islandu. 

Po rušných srpnových dnech dvacátého výročí událostí roku 

1968 se mysl, pozornost i aktivita Dubčeka začaly upírat k nadcházející 

návštěvě v Bologni. 5. září mu bylo sděleno náčelníkem 

pasového oddělení SNB Bratislava I a jeho podřízeným, že do Itálie 

pojede jako každý řadový občan, jako turista, že záruku, kterou 

žádal od ministra vnitra Vajnara, aby se mohl bez překážek vrátit, 

tu že mu nemohou dát. 

Má prý se chovat jako občan republiky a má na to pamatovat při 

vyjadřování svých stanovisek. Když ale namítal, že se ptal právě 

proto, že jeho názory jsou v rozporu s názory vedení strany a státu, 

bylo mu řečeno, že nepřišli posuzovat jeho názory, ale sdělit 

pouze odpověď ministra vnitra na jeho dopis. 


A. Dubček, po poradě se svými přáteli, se přesto rozhodl, že 

do Itálie pojede. Neboť zájem československé společnosti je pro 

něj rozhodující, bez ohledu na možné důsledky. V. Slavíkovi, kterého 

o této situaci informuje dopisem ze dne 8. 11., říká:... „mezi 

svůj lid patřím v čase i nečase... a sem si musím přijít i pro svůj případný 

další trest, jak jsem to udělal při návratu z Turecka.“ Dopis 

Slavíkovi končí ujištěním: „Vrátím se i kdybych měl jít přes ostnaté 

dráty.“ Ještě předtím než informoval Slavíka o svém rozhodnutí, 

obrátila se na něj s řadou otázek pracovnice italské tiskové agentury 

ANSA, dr. Flemini Bussotti. Ale protože již slíbil napsat dopis 

o svých pocitech před cestou do Itálie redakci L‘ Unitá, napsal jim 

30. října 1988 dopis společný. 

Vyjádřil v něm mimo jiné úctu italskému lidu za jeho významný 

podíl na civilizaci lidstva, poděkování za podporu vedení KS 

Itálie reformnímu procesu roku osmašedesátého a za nynější úsilí 

o jeho rehabilitaci. Ocenil zásluhy KS Itálie za rozvoj socialistického 

hnutí. Dále uvedl: „Nikdy jsem v Itálii nebyl. Byla to jedna z mých, 

tajných ‚lásek‘, z níž se chci vyznat… O mně a mých druzích a tisících 

stoupenců nové politické linie se stále oficiálně říká, že jsme, na periferii 

naší společnosti‘. Jaký může mít člověk pocit, když z této, periferie‘ 

stane po dvaceti letech na univerzitním pódiu, těžko vyjádřit. Byl 

bych nejraději, kdyby spolu se mnou mohlo vstoupit na toto pódium 

468 tisíc postižených komunistů a další odboroví, mládežničtí a všichni 

nestraničtí stoupenci naší obrody, vědci, literáti, publicisté a umělečtí 

představitelé té doby. Jestliže k tomuto pódiu dojdu, pak jenom proto, 

že budu v duchu cítit jejich morální podporu.“ 

Uvedl také, že udělení titulu u příležitosti 900. výročí univerzity 

v Bologni bude pro něho velikou ctí. „Moje myšlenky budou 

patřit všem doma, i těm, kdož jsou z různých pohnutek a příčin 

odtrženi od vlasti a domova, přetrpěli urážky, ponižování i sociální 

újmu pro setrvání na nových východiscích našeho programu.“ 

Svůj dopis končí: „Těším se na Itálii a obohacený o nové poznání se 

těším na návrat do vlasti, mezi lid, kde jsem vzešel, tam, kde stojí můj 

rodný dům.“ 


Než odjel do Itálie, stačil ještě odpovědět na pozvání Komunistické 

straně Řecka, která ho pozvala na besedu, na kterou se 

však již nemohl dostavit. Poděkoval současně za podporu, které 

se v roce 1968 dostalo reformnímu hnutí od této strany. 

Konečně nastal den „D.“ 

Podle původní dohody měl přijet pro Dubčeka autem do Bratislavy 

Luciano Antonetti. Čs. orgány ho však do Československa 

nepustily. Proto počkal na Dubčeka v sousedním Rakousku. 

To, co následovalo po příjezdu Dubčeka do Itálie a v průběhu 

pobytu ve dnech 11. -25. listopadu 1988, lze bez nadsázky označit 

za pohádkovou skutečnost. Byla to triumfální cesta Dubčeka 

po Itálii, při niž se mu dostalo poct, jakých se dostává jen hlavám 

států. Však také Dubček exceloval již při svém prvním vystoupení 

na pódiu nejstarší univerzity Evropy v Bologni při svém „doktorském“ 

projevu, při udělení čestného doktorátu. 

V úvodním zahajovacím projevu ceremoniálu rektor univerzity 

Fabio Roversi Monaco poté, kdy vyzvedl význam svobodné vědy 

a kultury, nezávislé na politické moci, mj. řekl: 

… „Právě jménem univerzitní instituce můžeme zde dnes poctít čestným 

titulem honoris causa Alexandra Dubčeka a obhajujeme tím právo 

na svobodné myšlení. Tato svoboda sem přivedla osobnosti států a vědy, 

velké podnikatele, myslitele a badatele. Svěřujeme dnes poctu Alexandru 

Dubčekovi ve stejném duchu, v kterém jsme ji svěřili lidem jako je 

Nelson Mandela, který již desetiletí bojuje proti rasismu, lidem jako je 

Andreas Papandreu, jako Juan Carlos Bourbonský, kteří dokazují vracet 

své národy na cestu demokracie… Není to pro nás malé zadostiučinění, 

když vidíme, jak dnes, tím co dovršujeme, splácíme velkou důvěru, 

kterou k nám Alexander Dubček měl, důvěru prokázanou univerzitě 

v Bologni… a dnes je Bologna poctěna, když mu může prokázat, že tato 

důvěra nebude zklamána…“ 

… „Svěřujeme čestnou poctu státníkovi, průkopníkovi, přijímáme 

ho mezi své doktory a víme, že to činíme ve jménu všech spravedlivých 

lidí bažících po vědomostech, kteří vždycky viděli v Alma mater svůj 

společný domov.“ 


Alexander Dubček a Walter Ulbricht. 

A. Dubček a L. Svoboda během návštěvy rumunského prezidenta 

N. Ceausesca (v pravo), srpen 1968. 


Jednotky sovětské 20. gardové motostřelecké armády 

dorazili do Liberce, 21. 8. 1968 

„Spanilá jízda“ Libercem. 

180 Antonín Benčík 

Liberec několik minut poté, 

co byla zahájena 

„internacionální pomoc“.

Leonid Brežněv a Alexander Dubček v Černé nad Tisou. 

L. Svoboda a A. Dubček na oslavách 50. výročí vzniku ČSR, 29. 10. 1968. 


A. Dubček mezi účastníky ankety popularity českých 

a slovenských spěváků – Zlatý slavík, 1968. 

Alexander Dubček při projevu na VII. všeodborovém sjezdu 

v Sjezdovém paláci, 4. 3. 1968. 


Poté se A. Dubček představil jako občan země se slavnou Univerzitou 

Karlovou v Praze a bratislavskou Akademií Istropolitana. 

Vysoce vyzvedl a ocenil roli Říma, Itálie, slavné bolognské 

univerzity i italských myslitelů N. Machiaveliho, A. Gramsciho 

i Františka z Assisi v rozvoji pokroku lidské civilizace. Citoval zde 

jedinečné lidské krédo Františka z Assisi: „Bože, dej mi dost pokory 

snášet věci. které změnit nemohu, dej mi dost odvahy měnit 

věci, které měnil mohu, a dej mi dost rozumu rozlišit mezi těmito 

dvěma druhy věcí.“ Stejně tak vysoce ocenil podporu a pomoc, 

které se čs. reformnímu hnutí dostalo a dostává jak v roce 1968, 

tak i nyní. 

Při výkladu o smyslu naší národní existence, jako malých 

národů, citoval názor našeho největšího myslitele a zakladatele 

republiky T. G. Masaryka:... „program humanitní všemu našemu 

snažení národnímu dává smysl... Humanita je náš poslední 

cíl národní a historický.“ Zdůraznil přitom, že rovněž původní 

ideje socialismu jsou prodchnuté a naplněné požadavky humanismu. 

Poté přešel k výkladu a k obhajobě cílů a zkušeností Pražského 

jara: „Před dvaceti lety jsme naši renesanci socialismu pojmenovali, socialismus 

s lidskou tváří‘. Snad jde o nejstručnější a nejvýstižnější spojení 

vše lidských hodnot a tužeb se socialismem. Programově jsme se snažili 

spojit socialismus s demokracií a demokracii se socialismem. Akční program 

Komunistické strany Československa z dubna 1968 vepsal jednotu, 

syntézu demokracie a humanity, do celé naší praktické činnosti. 

Smyslem a obsahem našeho politického programu v roce 1968 byla 

služba člověku, lidu a vyjádření úcty k všem lidským hodnotám. Chtěli 

jsme právě svým pojetím socialismu k nim přispět svým skromným dílem.“ 

Dále mluvil o tom, že v Pražském jaru, v jeho domácím vývoji 

i při jeho vnějším potlačení, se v koncentrované podobě zrcadlí 

vše – i krize i možnosti socialismu. I poznání, že klíč k překonání 

společenské krize neleží jen v oblasti ekonomické, ale především, 

a hlavně, v oblasti politické. Ve vytvoření systému, který 

by vyjádřil a skloubil bohatost názorů a množství zájmů. Mluvil 


o nezbytnosti dialogu, kulturnosti politické diskuse, toleranci, 

i o tom, že opojení ze svobody slova bylo někdy až příliš silné. 

A v této souvislosti – aniž by to výslovně naznačil – velice taktně 

upozornil na rozpornost postojů a neochotu gorbačovského vedení 

přehodnotit srpnovou intervenci a následnou brežněvovskou 

„normalizaci.“ 

Citoval zde totiž z interview světoznámého bengálského básníka 

Rabindranátha Thákura pro sovětské Izvestije při jeho návštěvě 

v SSSR v roce 1930. Izvestije jej tenkrát neotiskly, bylo zveřejněno 

až v roce 1960 v překladu Thákurových Listů z Ruska (Kalkata 

1960). V tomto interview Thákur oceňoval velké ideje socialistické 

revoluce, ale současně kritizoval metody jejich uskutečňování: 

„Ptám se vás, prokazujete dobrou službu svému ideálu, když zaséváte 

hněv, třídní nenávist a pomstychtivost vůči každému, kdo se neztotožňuje 

s vaším ideálem a koho považujete za svého nepřítele?… Tam, kde 

myšlenky mají svobodu, tam musí být i nesouhlas. Jestliže máte před 

sebou úlohu, která se dotýká celého lidstva, musíte v zájmu tohoto žijícího 

lidstva uznat existenci odlišných názorů…“ 

V závěru svého vystoupení upozornil na skutečnost, že se v mezinárodních 

vztazích popírá nebo nevnímá existence československého 

problému, trauma našich národů z let 1968-69. Upozornil 

na apologetiku intervenční politiky. Byla to zřejmá narážka 

na postoj Gorbačova. Vyznal se pak z toho, že by nyní začal opět 

tam, kde před dvaceti lety skončil, a citoval základní myšlenky 

tehdejšího programu: 

… „chceme plně, v duchu našich tradic a předchozích rozhodnutí rozvinout 

v naší zemi vyspělou socialistickou společnost, zbavenou třídních 

rozporů, ekonomicky, technicky a kulturně vysoce vyvinutou, sociálně 

i národnostně spravedlivou, demokraticky organizovanou, kvalifikovaně 

řízenou, umožňující bohatstvím svých zdrojů důstojný lidský život, 

soudružské vztahy spolupráce mezi lidmi a svobodný prostor pro rozvoj 

lidské společnosti.“ 

Končil poděkováním za velkou poctu, které se mu dostalo a kterou 

přijímá jako uznání za československý příspěvek do sociální- 


ho, kulturního a humánního společenského počinu k prospěchu 

demokratické Evropy. 

S pozdravnými projevy v průběhu ceremoniálu vystoupila předsedkyně 

Koordinačního centra studentů Elisabetta Molinari 

a předseda fakulty politických věd, profesor Guido Gambetta. 

Profesor Gambetta uvedl, že když 19. února 1988 fakulta schválila 

návrh na udělení doktorátu honoris causa A. Dubčekovi, byli 

přesvědčeni, „že jsme vyznamenali symbol, představitele všech 

těch osob, které – jak se říká ve zdůvodnění fakultní rady –, se 

vydělily pro život zasvěcený obraně lidských práv v oblastech světa, 

kde se odehrály, a kde dosud dochází k vážnému porušování 

demokratických principů, individuálních svobod a kolektivního 

sebeurčení.‘ 

Neznali jsme tenkrát Dubčeka, nepocítili jsme osobní kouzlo, 

lidský dotek, který zdůvodňuje neuvěřitelný, vzrušující fakt, že 

on, po dvaceti letech ticha, ještě tolik znamená pro celou Evropu, 

pro nás všechny, kteří tu jsme k jeho dnešní oslavě. 

Čestnost, přímost, důvěra v lidi až do krajních důsledků, síla víry 

ve vlastní myšlenky, vyrovnanost s jakou čelil i těm nejvážnějším situacím, 

hluboká tolerance, která protíná vším, co říká, inteligence, jsou 

schopnosti, které dokázaly, že zážitky z roku 1968 se tehdy neproměnily 

v národní tragédii, a které dnes jsou tak živé, že by bez nich sotva mohla 

vycházet cesta k rozvoji socialismu. 

Za cesty do Bologni mi řekl: „Nikdy jsem nechtěl přistoupit na kompromis 

se svým svědomím, nikdy jsem nechtěl zradit ty, kteří ve mne 

věřili, nikdy jsem se nedal zlomit.“ 

V závěru svého vystoupení citoval pasáž z Dubčekova lednového 

interview, kterou dali zapsat do zápisu fakultní rady. 

Univerzitní zápis opakoval Dubčekova slova: 

„Nyní je to právě historie československého roku 1968, která 

prokazuje, že náprava deformací může také představovat důležitý 

přínos k vybudování onoho, evropského domu‘, v němž by všechny 

národy, všechny státy mohly spolupracovat ve, skutečné rovnosti‘,“ 

a navázal na ně vlastním komentářem: 


„V těchto tvrzeních se podtrhuje nadnárodní důležitost a dalekosáhlé 

cíle reformního procesu, o který se pokoušel, nový kurs‘ v Praze, který 

byl prožíván jako velká možnost obrody, jež měla rozřešit nejdůležitější 

problém – totiž vztah mezi demokracií a socialismem, a také překonat 

rozdělení Evropy na dva proti sobě stojící bloky. Diskuse a plány velké 

aktuálnosti po letech odsouzení dnes znovu nabývají důležitosti ve chvíli, 

kdy se otvírá nová reformní fáze a vědomí, že ono hnutí obrody bylo 

správné.“ 

V závěru slavnostního ceremoniálu předal A. Dubček rektorovi 

univerzity Fabio Reversi Monacovi fotodokumentaci Archivu České 

koruny, přičemž mj. uvedl: „Je to osmisetleté svědectví naší státnosti, 

které dává odpověď na otázku, proč náš lid je tak citlivý na svá 

suverénní práva a postavení v srdci Evropy, jestliže mu někdo na jeho 

práva sahá.“ 

Přesvědčivé a brilantní vystoupení elegantního, mladistvě vypadajícího 

A. Dubčeka, mluvícího bez papíru a nechránícího se dát 

občas najevo své opravdové pohnutí, chytlo italské posluchače 

v auditoriu za srdce. Byl jejich... 

Avšak to, co se odehrávalo kolem jeho návštěvy v Itálii v dalších 

dnech, překonalo všechna očekávání. Dvoutýdenní pobyt A. Dubčeka 

v Itálii – podle čs. ministra vnitra běžného čs. turisty – se proměnil 

v triumfální cestu, jakou se mohl pochlubit málokterý přední 

státník. Italský tisk, rozhlas i televize – a také v dalších zemích Evropy 

– přinášely denně úryvky z jeho projevů, zprávy o jeho pobytu 

a četné fotografie. Italská vysokoškolská mládež aplaudovala jeho 

improvizovanému projevu. Na univerzitu v Bologni, která organizovala 

jeho pobyt. přicházely tisíce pozvání od různých měst, 

institucí i jednotlivých osob na setkání s ním, byť i jen u sklenky italského 

vína. Ale především: Alexander Dubček byl oficiálně přijat 

řadou vedoucích představitelů italského politického života: generálním 

tajemníkem KS Itálie Achille Occhetem, prvním tajemníkem 

Italské socialistické strany Bettino Craxim, předsedkyní italského 

parlamentu Nilde lotti, ale také papežem Janem Pavlem II. – Wojtylou, 

s nímž mohl rozmlouvat bez tlumočníka. 


Pro československé opoziční hnutí bylo zvlášť důležité, že všichni 

italští političtí představitelé zdůraznili, že vítají a podporují 

Dubčeka jako představitele Pražského jara, jež považují za předchůdce 

dnešní perestrojky a glasnosti v Sovětském svazu. Generální 

tajemník KS Itálie A. Occhetto výslovně uvedl, že nesouhlasí 

„s těmi, kdo říkají, že se nemáme zabývat vnitřními záležitostmi 

Československa, protože zadušení Pražského jara bylo dosaženo 

vnějším zásahem, a proto máme dnes dluh k splacení.“ Je zřejmé, 

že Occhetto měl na mysli nejen čs. „normalizátory“, ale i Gorbačova 

a vedení KSSS, a že se tímto prohlášením obrací i na ně. Neboť 

úspěch perestrojky navazoval „na pozitivní hodnocení Pražského 

jara.“ Stejnou podporu přislíbil Dubčekovi jménem Socialistické 

internacionály i B. Craxi. 

A. Dubček vstoupil v těchto dnech opět přímo do mezinárodní 

politiky. Jeho jméno, spojené s ideály Pražského jara, jejich 

obranou i obranou jejich stoupenců doma i v emigraci, se opět 

dostalo na stránky tisku, na obrazovky televizorů, na rozhlasové 

vlny evropských sdělovacích prostředků jako jméno neúnavného 

bojovníka za pravdu, za demokratický, humánní socialismus. 

Nebojoval však za žádné jeho staromilské pojetí. Dubček 

dal ve svých projevech jednoznačně najevo, že nové pojetí vidí 

„ve spojení mezi požadavky Akčního programu z roku 1968 

a požadavky dneška.“ Že je ale současně nezbytné dát průchod 

hlasům „dětí srpna 1968.“ Vystoupení mladých lidí v Praze 21. srpna 

a 28. října 1988 na něj zřejmě silně zapůsobila. 

Dubček se v Itálii představil jako rozumný realistický politik, 

uvažující v kontextu se současností. Jeho charisma zřejmě silně 

zapůsobilo i na italské občany, neboť když navštěvoval různá města 

a jejich památky, včetně italských Lidic – Marzabotto, nejeden 

Ital z ulice ho zval na pohár vína. Projevovali přátelství nejen 

jemu, ale i lidu Československa. 

Toto nevšední přátelství Italů ocenil A. Dubček v závěrečném 

interview pro L‘ Unitá. Prohlásil v něm mj., že v Československu 

musí dojít ke střetnutí dvou tendencí. Mezi těmi, kdo myslí jako 


on, kdož jsou pro demokratické změny, a mezi stoupenci „Poučení“ 

a vojenské intervence. 

Se jménem A. Dubčeka byla nyní opět spojována naděje stále 

většího počtu probouzejících se Čechů a Slováků z letargie 

a zapojujících se do narůstajícího proudu opozičních skupin 

s nesporně dominující Chartou 77, usilujících o radikální změnu 

stávajícího režimu směrem k demokracii... 

A jestliže se tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík ve zprávě pro předsednictvo 

ÚV KSČ ze dne 7. prosince 1988, i v následující informaci 

pro nižší stranické orgány, snažil ohlas Dubčekova vystoupení 

v Itálii bagatelizovat – neboť prý nebyl oficiálně přijat představiteli 

italské vlády a parlamentu, pak to lze hodnotit jen jako ubohou 

a zlomyslnou pomluvu a nikoliv jako seriózní informaci. 


IX. 

ALEXANDER DUBČEK A VÁCLAV HAVEL 

V PODVEČER SAMETOVÉ REVOLUCE 

1989 

(Soupeři či partneři?) 

Alexander Dubček, první muž a charismatická osobnost reformního 

procesu Pražského jara 1968, byl po návratu z triumfálního 

pobytu v Itálii v listopadu 1988 – kde mu byl na nejstarší evropské 

univerzitě v Bologni za jeho politickou aktivitu, obranu Pražského 

jara a lidských práv, udělen čestný titul Doktor honoris causa – 

okamžitě postaven pod přísnou kontrolu orgánů StB. A když vzápětí 

po jeho návratu přijel do Československa na oficiální návštěvu 

francouzský prezident Francois Mitterrand, bylo tomuto hostu 

umožněno setkání s českými disidenty. V. Havlem, J. Dienstbierem, 

M. Hájkem a dalšími, ale současně byl čs. vedením požádán, 

aby nevyžadoval setkání s A. Dubčekem. Francois Mitterrand 

sice žádosti prezidenta G. Husáka a prvního tajemníka ÚV KSČ 

M. Jakeše vyhověl, ale v rozhovoru s G. Husákem neopomenul 

zdůraznit: „Jeho jméno, protože se zúčastnil událostí v roce 1968, 

má u nás ohromný zvuk.“ A zřejmě proto také na jeho popud, 

či alespoň s jeho souhlasem, navštívila skupina novinářů z jeho 

doprovodu A. Dubčeka, který jim poskytl – a to před zraky estébáků 

– rozsáhlé interview. To byla pro Dubčeka velká satisfakce. 

Další satisfakci pro něho představovala zpráva o tom, že na zasedání 

ÚV KSČ ve dnech 15. -16. 12. 1988 byl z jeho předsednictva 

„uvolněn“ starý černý havran posrpnové normalizace, krákorající 

vždy podle not zesnulého Brežněva, vlastizrádce Vasil Biľak. Pro 

A. Dubčeka byla tato zpráva dalším impulsem pro jeho narůstající 

protinormalizační aktivitu. Došlo i ke vzájemnému sblížení obou 

hlavních postav odporu proti režimu, A. Dubčeka a V. Havla. 



Článek A. Dubčeka k 20. výročí vojenské intervence v časopise Listy č. 4/1988.

Jedním z podnětů pro toto sblížení byly poslední události a ohlas 

na brutální potlačení pietního shromáždění a dalších akcí opozičních 

skupin k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha v roce 1969, 

probíhající na Václavském náměstí v Praze ve dnech 15. - 20. 1. 

1989. Perlustrace, zatýkání, výslechy, vyvážení účastníků daleko 

za Prahu, kde byli ponecháni vlastnímu osudu. To vše se dělo 

za používání obušků, psů a vodních děl, tisíců příslušníků SNB, 

StB a LM. Takový byl „kolorit“ těchto akcí. Avšak nikoliv proto, 

že by účastníci těchto pietních akcí někoho ohrožovali zbraněmi 

či dokonce že by hrozili bombami, ale jenom proto, že položením 

květin u sochy svatého Václava na Václavském náměstí v Praze, 

či na hrobě Jana Palacha ve Všetatech chtěli uctít jeho památku. 

A již 16. ledna byl zadržen a zatčen – vedle řady dalších představitelů 

opozičních skupin – i Václav Havel, první muž Charty 77. 

Následovalo inscenování procesů a v jednom z nich byl V. Havel 

Obvodním soudem pro Prahu 3 odsouzen k devítiměsíčnímu vězení. 

Součástí nástrojů a metod normalizačního vedení Jakeše 

a Husáka, vedle obušků, psů, vodních děl a vězení, bylo zvláštní 

opatření, přijaté 14. února 1989 Parlamentem ČSSR, namířené 

proti rozšiřování nepovolených tiskovin, umožňující trestní stíhání 

i za „nepovolená veřejná shromáždění.“ 

Brutální potlačení pietních akcí ve dnech tzv. „Palachova týdne“ 

(15. -21. 1. 1989) vyvolalo totiž vzrůstající projevy odporu nezávislých 

opozičních skupin, ale i širší veřejnosti, zvláště kulturní 

a vědecké veřejnosti a jednotlivců doma i v zahraničí. Kardinál 

Tomášek zaslal již 20. a 25. ledna dva protestní dopisy předsedovi 

vlády L. Adamcovi. Nově vzniklé nezávislé hnutí kulturních 

a vědeckých pracovníků zaslalo L. Adamcovi 26. ledna protestní 

prohlášení, podepsané 692 osobami neoficiální kultury a vědy, 

k nimž se postupně připojovali další a další. Jejich počet přesáhl 

několik tisíc. Ze zahraničních osobností uvedu alespoň sovětského 

atomového vědce akademika A. Sacharova a jeho manželku Jelenu 

Bonnerovou, či světoznámého amerického dramatika Arthura 

Millera. V článku, uveřejněném ve druhém čísle samizdatových 


Lidových novin z února 1989, A. Miller mimo jiné píše, že účastníci 

pietních akcí nebyli rozháněni proto, že by někoho ohrožovali, 

ale že věznitelé V. Havla se i jeho uvězněním snaží chytnout do sítí 

dým, který se při upálení Jana Palacha rozevlál po obloze. 

Ani A. Dubček nezůstal pochopitelně stranou. Již 10. února 

1989 píše další z řady dopisů Jakešovi a Husákovi s protestem 

a doporučuje: „Jestli chcete ještě něco udělat, radím vám, abyste 

začali propuštěním Havla.“ Vzápětí poskytl redaktorům samizdatových 

Lidových novin J. Dobrovskému a V. Mlynářovi rozsáhlé 

interview, neboť podle úvodního slova redaktorů jméno A. Dubčeka 

bylo jedním z hesel „lidí, volajících po svobodě a demokracii 

nejen při manifestacích 21. srpna a 28. října minulého roku 1988, 

ale i při událostech v pražských ulicích 15. až 20. ledna roku letošního.“ 

A. Dubček v odpovědích na otázky redaktorů charakterizoval 

lednové akce a demonstrace „dětí srpna“ proti dvacetileté 

„normalizaci“ jako oprávněné. Odsoudil násilí proti demonstrantům, 

neboť „násilí není řešení.“ 

Vyslovil souhlas s protesty veřejnosti proti zatýkáni i ochotu 

podepsat protest kulturních a vědeckých pracovníků. A když 

mu byla položena otázka „na tělo“ o jeho postoji k nezávislým 

politickým skupinám v roce 1968, mohl s klidem popravdě odpovědět, 

že navzdory časté kritice přistupoval i k hodnocením takových 

skupin jako byl KAN či K 231 diferencovaně, neboť i v nich 

bylo mnoho lidi, hledajících své místo v socialistické společnosti 

a že v žádném případě nedovolil ani proti nim administrativní 

represivní zásahy. A sebeupálení Jana Palacha hodnotil jako akt 

protestu a beznaděje proti tehdejším událostem, současně ale 

uvedl, že sebezničení nepovažuje za řešeni. Pokud se ho ptali 

na postoj k demagogickým projevům současného vedeni o jejich 

ochotě k demokratizaci a společnému dialogu, vyslovil absolutní 

nedůvěru. Protože podle něj nelze mít důvěru k lidem, jejichž 

jménem bylo reformní vedeni v srpnu 1968 zatýkáno a proto: 

„Cesta k nové revoluční socialistické obrodě v KSČ a společnosti 

je nevyhnutelná.“ 


Dubčekova protinormalizační aktivita byla v posledních dvou 

létech 1988-1989 opravdu všestranná, odpovídající jeho postaveni 

bývalého charismatického prvního muže Pražského jara a muže, 

který si získal i nyní veliký mezinárodni ohlas a uznáni. To bylo 

nuceno uznat, chtě-nechtě, i nynější jakešovsko-husákovské vedeni, 

jak se ukáže dále. 

Dubček se nebál riskovat, a jak dokazuji i záznamy StB, která 

ho hlídala na každém kroku, přijel do Prahy již během „Palachova 

týdne“, aby zde ve dnech 19. -20. 1. 1989 jednal s představiteli opozičního 

klubu Obroda a dalšími bývalými reformátory o situaci 

a úkolech protinormalizačního hnutí. 

První úvahy a pokusy o ustaveni další nezávislé iniciativy, politického 

Klubu Obroda 68-88 se datuji březnem 1987. A jak 

již sám název naznačuje, členové této iniciativy, její zakladatelé 

a členové, byli vesměs bývali reformisté, kteří byli Husákovým 

režimem po roce 1969, po prověrkách vyhnáni z KSČ a z pracovišť 

a postaveni do role neplnoprávných občanů. K lopatám, do kotelen, 

k bagrům, k mytí oken a tak podobně. Veřejnosti se poprvé 

představili svým „Stanoviskem k 20. výročí ledna r. 1968“ z ledna 

1988 a v dubnu 1988 informací o prohlášeni k 20. výročí zveřejnění 

Akčního programu KSČ. V té době představovali již početnější, 

více jak 60 člennou aktivní skupinu. Na podzim 1988 bylo rozhodnuto 

o jejím přejmenováni na „Klub za socialistickou přestavbu 

Obroda“, o jeho organizaci, úkolech, časopisu „Dialog“, 

o informování domácí i zahraniční veřejnosti i žádosti o oficiální 

registraci Klubu. Přípravný výbor Obrody informoval o tom čs. 

veřejnost svým programovým prohlášením počátkem února 1989 

v samizdatovém časopise Dialog 89. V té době Klub Obroda čítal 

cca 120 členů. Pro jakešovsko-husákovské vedení představovala 

tato skupina zřejmě nejnebezpečnější opoziční skupinu. Svědčí 

o tom řada dokumentů z jednání orgánu Jakešova ÚV KSČ, ale 

také i plán StB ze dne 3. ledna 1989: „Plán agenturně operativního 

rozpracování akce Obroda 88 na rok 1989.“ Tyto skutečnosti svědčí 

nejen o tom, že ideály reformního procesu Pražského jara jsou 


stále ještě značně živé nejen u bývalých reformistů, ale i u řady stávajících 

členů KSČ a dalších občanů republiky. Skandování jména 

A. Dubčeka při demonstracích 21. srpna 1988, 18. října 1988, ale 

také při pietních akcích a demonstracích během „Palachova týdne“ 

je toho také důkazem jednoznačným. A za této situace došlo 

ke vzpomínané schůzce A. Dubčeka s organizátory Obrody 19. či 

20. ledna 1989. 

Schůzka se konala v Praze – Nuslích v soukromém bytě poblíž 

restaurace „U Banzetů.“ Vedle A. Dubčeka se jí zúčastnil M. Hájek, 

předseda Obrody, B. Šimon, bývalý vedoucí tajemník KSČ v Praze, 

bývalí tajemníci Dubčekova vedení Č. Císař a V. Slavík, bývalý 

osobní tajemník A. Dubčeka, O. Jaroš, V. Šilhán, organizátor 

Vysočanského 14. sjezdu KSČ, a zástupce A. Dubčeka v době jeho 

internace, Zd. Jičínský a další. Jednali o současné situaci a úkolech 

socialistické opozice, o přípravě dopisů A. Dubčeka a O. Černíka 

pro vedení varšavské pětky se žádostí o odsouzení srpnové intervence, 

ale také o návrhu, aby se A. Dubček postavil do čela Obrody. 

Dubček nad posledním návrhem váhal, neboť ve svých plánech 

vycházel z podmínek a situace na Slovensku. Zde byl sice protinormalizační 

disent značně slabší než v českých zemích, avšak 

proreformní orientace značně příznivější, a to i v řadách KSS. 

Proto plánoval ustavení jakési konzultační skupiny z bývalých 

reformních komunistů i stávajících členů KSČ pro vypracování 

tezí „Akčního programu současného vedení KSČ a všech mimo 

stranu stojících komunistů“, a také k přehodnocení let 1968-1969. 

Když mu ale byl v únoru 1989 doručen telegram s oficiálním pozváním 

na 18. sjezd KS Itálie (18. -23. 3. 1989), původní plán 

odložil a věnoval se přípravě své účasti na tomto sjezdu. Avšak 

cesta do Itálie mu čs. orgány povolena nebyla. Proto také napsal 

organizátorům sjezdu pozdravný dopis, který byl uveřejněn 

22. března v L‘ Unitá. Ocenil v něm roli KS Itálie a jejích představitelů 

L. Longa, E. Berlinguera, A. Natta a A. Occhetta v úsilí 

o prosazeni demokratického socialismu a o obranu čs. reformního 

hnuti. Přihlásil se k principům svobody, demokracie, pluralismu, 


sociální spravedlnosti a humanismu, které by nikdy neměly chybět 

v praxi výstavby socialismu. Současně opět odmítl systém ústavou 

zaručené vedoucí úlohy strany, neboť strana nemá vládnout, ale 

vést, přičemž se vyslovil pro spolupráci KSČ s levicovými socialistickými 

stranami. Vyslovil podporu sovětské přestavbě, protože 

její úspěch je v zájmu lidstva a uvolněni politického napětí 

v Evropě i ve světě. Opakoval zde, že potlačeni obrodného procesu 

v Československu bylo zmezinárodněno, a proto i náprava 

jeho důsledků nemůže být jen záležitostí Československa. A v této 

souvislosti ocenil úsilí KS Itálie o nápravu důsledků srpnové 

intervence. V závěru dopisu zdůraznil – jako již mnohokrát při 

jiných příležitostech – že mu jde nejen o rehabilitaci vyloučených 

komunistů, ale všech aktivních účastníků obrodného procesu bez 

rozdílu politického či náboženského vyznáni. 

Sotvaže zaschla čerň jeho dopisu na stránkách L´ Unitá, již 

24. března odeslal další dopis, tentokrát sovětskému politbyru 

a tajemníkovi ÚV KSSS, pravé ruce M. Gorbačova, Alexandru 

Jakovlevovi. Současně mu zaslal kopii dopisu ÚV KSČ a předsednictvu 

z 10. února. Informoval ho tak o situaci v Československu, 

aniž by po něm něco žádal. Informoval Jakovleva také 

o dopisech, které adresoval sovětskému vedení prostřednictvím 

velvyslance Lomakina. Dopis Jakovlevovi měl potvrdit autentičnost 

jeho názorů a přání úspěchů sovětské přestavbě, neboť se 

rozhoduje o osudu socialismu. 

Jak již víme, KS Itálie, resp. její vedeni, se výrazně angažovalo 

v jednáních s M. Gorbačovem za odsouzeni srpnové intervence 

jako neodůvodněné, a také za rehabilitaci představitelů Pražského 

jara a jeho stoupenců. Když došlo v březnu 1989 k rozhovoru 

M. Gorbačova s maďarským představitelem Karoly Groszem, 

L´ Unitá pohotově uveřejnila Groszovo prohlášeni, že už by se 

nikdy neměly opakovat „tragické zkušenosti“ roku 1956 v Maďarsku 

a 1968 v Československu. Měly by se „vytvořit všechny možné 

záruky, aby žádná zahraniční síla nemohla zasáhnout do vnitřních 

záležitostí socialistických zemí.“ 


Když tuto informaci sdělil Luciano Antonetti telefonicky Alexandrovi 

Dub čekovi a označil ji za náhrobní kámen na „Brežněvovu 

doktrínu“, Dubček to uvítal. Současně ale prohlásil, že 

toto stanovisko je nedostatečné, protože je to stanovisko pouze 

pro budoucnost. A opakoval své dřívější stanovisko, formulované 

v jeho poselství 18. sjezdu KS Itálie: „Vím, že proces obrody 

roku 1968 představoval impuls i pro levici na Západě. Potlačením 

tohoto procesu neutrpělo jen samotné Československo, touto intervenci 

byly způsobeny nevyčíslitelné morální i organizační ztráty celé evropské 

levici a na téměř dvacet let se zastavila reformní hnuti v SSSR a celém 

socialistickém společenství.“ 

A dále Dubček namítá, . že v srpnu 1968 nedošlo jen k tragickému 

omylu. Že uvedené prohlášení vyhovuje i současnému vedeni 

KSČ, které se dostalo k moci zásluhou intervence. A tvrzení 

o omylu by zrádce zbavilo odpovědnosti za vlastizradu. Nikdo 

nebyl potrestán, „ba dokonce současné vedení obviňuje KS Itálie 

a L´ Unitá z vměšování se do vnitřních záležitostí KSČ.“ 

Základním motivem celého Dubčekova interview byl požadavek: 

„Gorbačov by měl udělat víc.“ 

Mezitím svoji aktivitu rozviji i Klub Obroda. Již 6. 2. 1989 podává 

na ministerstvo vnitra oficiální žádost o registraci a předsednictvu 

ÚV KSČ zasílá programové prohlášeni výboru Klubu. 

10. února zveřejňuje „Stanovisko... “, v němž se připojuje k iniciativě 

kulturních a vědeckých pracovníků i k jejich žádosti o propuštěni 

V. Havla z vězeni. Současně v těchto dnech rozesílá dopisy 

evropským levicovým stranám s informacemi o ustavení Klubu 

Obroda, jeho programu a formách činnosti. A snad jako samozřejmost, 

jako člen přípravného výboru Klubu poznamenávám, 

že naše činnost byla orgány StB ostře sledována. 

O nepolevující aktivitě A. Dubčeka a jeho věhlasu svědčí skutečnost, 

že ve dnech 17. a 24. dubna poskytl rozsáhlé interview maďarské 

televizi, kde obhajoval reformní proces Pražského jara a jeho 

stoupence. A to ve chvílích, kdy M. Jakeš při oficiální návštěvě 

v Moskvě odmítal podobnost Pražského jara a sovětské perestroj- 


ky, i možnost rehabilitace Dubčeka a ostatních reformistů. To vše, 

spolu s odmítnutím Jakešova požadavku znemožnit Dubčekovi 

druhé vystoupení, vyvolalo silný ohlas ve sdělovacích prostředcích 

na Západě. Nebylo proto nikterak náhodné, že dostával pozvánky 

k zahraničním návštěvám. Tak např. byl pozván do Španělska rektorem 

University Complutense v Madridu k předneseni přednášky. 

Do Francie byl pozván na oslavy 200. výročí Velké francouzské 

revoluce tajemníkem řídícího sekretariátu Christianem Kontzinem. 

A zatímco vybavoval povolení a víza, dostal – po několikadenním 

zdrženi na „příslušných místech“ – i pozvánku od předsednictva 

KS Itálie (5. května 1989) k účasti na vzpomínkové slavnosti k pátému 

výročí úmrtí E. Berlinguera na 5. -9. června v Padově. Jakešovo 

vedení však již nebylo ochotno pustit Dubčeka z dohledu, za hranice 

republiky. Z dopisu oddělení pasů a viz z 30. 5. 1989 se Dubček 

dovídá, že „podle právních předpisů není vaše cesta do ciziny 

v souladu se státními zájmy ČSSR.“ Jeho odvoláni na dokumenty 

Helsinské i Vídeňské konference, podepsané i představiteli ČSSR, 

to bylo házením hrachu na zeď. Ale ani tato obstrukce mu nezkazila 

náladu a nenarušila jeho trpělivost a houževnatost s jakou šel 

za svým cílem. Ve snaze přerušit mocenský monolog napsal do Literárného 

týždeníku v Bratislavě dopis (článek?) a současně přiložil 

kopie série svých dopisů ÚV KSČ, Rudému právu a slovenské Pravdě 

k informaci či k otištění. Ale hlavně: když byl na nátlak domácí 

opozice i zahraničí 17. 5. 1989 předčasně propuštěn z vězeni V. 

Havel, A. Dubček – po dohodě s členy přípravného výboru Obrody 

– jej v Praze navštívil. Poté navštívil také kardinála Tomáška. Návštěvu 

V. Havla mu zprostředkovala L. Šilhánová, která se také této 

schůzky zúčastnila. A tak se po dvaceti letech v bytě V. Havla mohli 

setkat představitelé dvou hlavních politických proudů demokratické 

opozice proti Jakešovu a Husákovu „reálnému socialismu.“ 

A. Dubček, představitel několikasettisícové „společnosti“ reformních 

komunistů z roku 1968-1969 a jejich přívrženců, a V. Havel, 

nekomunista, demokrat a představitel demokratické opozice, soustředěné 

či ovlivňované především „Chartou 77.“ 


Dubčekovi vůbec nevadilo, že když jej přítel V. Slavík vedl k Havlovu 

domu na nábřeží Vltavy, že je doprovázel konvoj StB a že dům 

V. Havla byl rovněž „střežen“ dalším týmem StB. Bylo to však víc 

než jen přátelské setkání. Byl to důkaz možné, ale i nutné spolupráce 

obou opozičních proudů. Vždyť Jakešův režim se mohl stále 

ještě opírat o málo narušenou moc stranického a státního aparátu, 

spoléhat na podporu sovětského vedení a na jeho velmocenské 

zájmy. Československo pro ně i nadále představovalo jakýsi svorník 

východního bloku (spojující NDR, Polsko a Maďarsko, kde to také 

vřelo). A jeho vypadnuti by znamenalo možnou hrozbu oslabeni 

mocenského postaveni a pokles vlivu na evropské záležitosti. Navíc 

v té době nikdo nemohl vědět, že události dostanou po 17. listopadu 

tak prudký spád, bez různých mezistupňů reformního procesu, 

bez postupného rozšiřování svobody a zdlouhavého dialogu s mocí 

a bez koordinace s Gorbačovem a jeho přestavbou. Kromě toho 

starší i aktuální průzkumy veřejného mínění jednoznačně vyzněly 

ve prospěch socialistické orientace většiny obyvatel Československa, 

zvláště ve smyslu zajištění sociálních jistot. Myšlenky a ideály 

Pražského jara byly stále ještě velmi živé. 

Tuto skutečnost se snaží řada kritiků popírat, ať již v důsledku 

neznalosti nebo z politické podjatosti. Jejich tvrzení však zcela 

jednoznačně vyvrací i osoba z nejpovolanějších; generál Lorenc, 

šéf StB Husákova režimu, ve svých „neskartovaných vzpomínkách“: 

Ministerstvo strachu (Tatrapres, Bratislava 1992). Stačí ocitovat 

několik vět ze stránek 153 až 157. Nejdříve však jeho konstatování, 

že v roce 1989 se významně změnila aktivita funkcionářů 

z roku 1968, o níž byla StB dobře informována. O aktivitách A. 

Dubčeka, O. Černíka, o postoji KS Itálie i o klubu Obroda: 

„V polovině roku 1989 přišly informace o přípravě otevřeného 

dopisu Obrody členům KSČ, v němž v podstatě vyzývala členy 

strany k prosazování politické přestavby. Na takovouto aktivitu 

bylo možné reagovat pouze přijetím vlastních politických opatření, 

jimiž by si vedení strany zachovalo iniciativu a předešlo by tak 

kritice své politiky.“ 


„Aktivity Obrody byly pro další vývoj důležité. Obroda sice 

neorganizovala demonstrace, ale její potenciální síla byla v tom, 

že myšlenky přestavby přijímala zejména převážná část mladých 

členů KSČ a podobnost přestavby s naším polednovým vývojem 

před dvaceti lety byla očividná. Pozice Obrody, která neoponovala 

idejím ale konkrétní politice, byla lidem srozumitelná.“ 

Tuto skutečnost mohu potvrdit jako člen Obrody z vlastní zkušenosti. 

Když jsem byl jako člen Obrody delegován na dvě schůze 

mladých komunistů, na obou jsem vyslechl jejich přání po nejužší 

spolupráci s Obrodou. V té době však ve vedení Obrody bylo již 

rozhodnuto o našem spojení se Sociální demokracii. A ještě jedna 

citace: 

„V té době se začala měnit situace i na Slovensku. V první polovině 

roku 1989 již existovalo Slovenské fórum přestavby, v němž 

pracovali zejména H. Kočtúch a R. Kaliský. Vzniklo Hnutie za 

občianské slobody, které navazovalo hlavně na podobné hnutí 

v Čechách...“ 

„Již v září obsahovala informace (FMV pro ÚV KSČ – A. B.) 

závěr, že politickou iniciativu přebírají opoziční síly a politické 

a státní orgány nedovedou této situaci účinně čelit.“ 

Bylo tudíž zřejmé, že v A. Dubčekovi, za situace jak se během 

roku 1989 vyvíjela, spatřovala řada představitelů opozice muže 

nejpovolanějšího. 

Ve více než dvouhodinovém, mimořádně přátelském, rozhovoru 

a při vzájemném respektu Havel i Dubček posoudili situaci 

jako optimisté. Dokonce na návrh V. Havla zavolali do Vídně společnému 

známému, spisovateli Pavlu Kohoutovi. 

Vývoj událostí v Československu, a také toto setkání A. Dubčeka 

s V. Havlem, zřetelně naznačovaly, že v Československu se probouzí 

„mlčící většina.“ Neboť řady nezávislých opozičních skupin 

a proudů se rozšiřovaly a vznikaly skupiny a proudy nové. Stále 

větší počet lidí si začínal uvědomovat, že nelze čekat na pomoc 

zvenčí, ani na žádné blanické rytíře. Že i „svět pomůže jen tomu, 

kdo si pomáhá sám, a zastane se hlavně těch, kdo sám na svém 


stojí.“ A bylo také stále zřejmější, že v čele dvou nejsilnějších opozičních 

skupin či proudů stály dvě osobnosti: Václav Havel v čele 

Charty 77 a jejích stoupenců a Alexander Dubček jako představitel 

stoupenců reformního hnutí z roku 1968. Žádná obstrukce 

Jakešova a Husákova režimu nedokázala zkazit Dubčekovi jeho 

náladu, houževnatost a trpělivost v jeho aktivitě. 

Jednou z jeho nejdůležitějších akcí v roce 1989 byl rozsáhlý 

dopis z června, v němž se spolu s Oldřichem Černíkem obracejí 

na představitele varšavské pětky, jejíž armády se podílely na srpnové 

intervenci v roce 1968. Tento dopis byl výsledkem konzultací 

s řadou bývalých členů nejvyššího vedení KSČ, Národního 

shromáždění, vlády ČSSR i Slovenské národní rady. 

Nepovažuji za nutné zde citovat obsah celého dopisu, v němž 

autoři vysvětlují neopodstatněnost srpnového zásahu. Neboť drtivá 

většina občanů Československa jednoznačně podporovala reformní 

proces a Akční program tehdejšího ÚV KSČ. Náš čtenář 

je také dostatečně obeznámen s tím, jaké důsledky tato intervence 

a následná normalizace přinesla národům Československa. 

Podstatou Dubčekova a Černíkova dopisu je žádost, aby se 

organizátoři intervence „přihlásili k plné odpovědnosti za následky, 

které způsobil vstup vojsk těchto zemí do ČSSR s cílem likvidovat 

úsilí KSČ a československého lidu o reformy, aby nyní přijali 

příslušná rozhodnutí (tj. odvolat opodstatněnost intervence 

– B. A.), která vytvoří atmosféru důvěry mezi národy našich zemí 

a příznivé předpoklady pro nový rozmach vzájemné spolupráce.“ 

Odmítají závěry sovětského i československého vedení, že je to 

jen československá záležitost, tj. záležitost Brežněvem dosazeného 

vedení KSČ, „protože rozhodnutí o vstupu vojsk do Československa 

v r. 1968 učinili vedoucí činitelé pěti socialistických zemí 

bez vědomí oficiálních orgánů ČSSR.“ 

O tom, že tento dopis zasáhl Jakeše na velice citlivém místě, 

svědčí i jeho reakce. Vzápětí se totiž v kruzích KSČ objevila 

„Informace o otevřeném dopise A. Dubčeka a o. Černíka k přehodnocení 

událostí v roce 1968.“ V ní se autor či autoři pokoušejí 


– zcela v duchu „Poučení“ vyvrátit argumentaci Dubčeka a Černíka 

a jejich dopis označit „za součást provokační kampaně k výročí 

srpnových událostí roku 1968.“ 

Obsah dopisu A. Dubčeka a O. Černíka je shodný s některými 

požadavky „Několika vět“, „Akčního programu demokratické iniciativy“ 

a „Programových tezí Klubu Obroda.“ 

Kdo byl autorem těchto „Informací... “ se zatím zjistit nepodařilo. 

Je však více než pravděpodobné, že byly zpracovány na pokyn 

M. Jakeše. Nasvědčuje tomu i jeho apel na účastníky zasedání 

Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Bukurešti ve 

dnech 7. -8. 7. 1989, aby neodpovídali na dopis Dubčeka a Černíka, 

kteří žádají o odsouzení okupace v srpnu 1968. 

Mezitím Dubček stačil napsat další – otevřený – dopis ÚV KSČ 

a jeho předsednictvu (23. 6. 1989), ale také dopis do Itálie se vzpomínkou 

na Enrico Berlinguera (7. 7. 1989). 

Otevřený dopis pro ÚV KSČ představuje vlastně další z řady 

apelů, aby konečně vedoucí straničtí činitelé pochopili, co je lidu 

Československa prospěšné, potlačili své osobní zájmy a dali 

průchod pravdě, i když je pro mnohé jakkoliv tvrdá. „Lidé starší 

a střední generace ji znají, čekají však na vaše korektní doznání. 

Věřte, že ve věci, dotýkající se celých našich národů, je možná 

„zpověď“ jen před tváří všeho lidu. To lid přijme snáz než účelové 

taktizování a zamlžování pravdy, kterou sám prožil. Politika 

vojenského zásahu a „normalizace“ neobstála před zkouškou času 

a dějin...“ 

Pokud jde o vzpomínku na Enrico Berlinguera, ta byla určena 

k otištění v L´ Unitá. Jak Dubček uvádí v úvodu, čs. orgány mu 

odmítly vydat povolení k cestě do Itálie nejen na sjezd KS Itálie 

v březnu, ale i na červnovou vzpomínkovou oslavu E. Berlinguera 

v Padově. Za sebe i za řadu přátel, s nimiž o tom mluvil, vyjádřil 

ocenění a poděkování za pomoc a podporu reformnímu procesu 

Pražského jara, které mu poskytoval v době jeho vzestupu Luigi 

Longo a v době jeho potlačování Enrico Berlinguer. Poděkoval 

za pomoc KS Itálie, kterou poskytuje současnému úsilí čs. opo- 


zice o odsouzení srpnové intervence a o rehabilitaci představitelů 

a stoupenců reformního procesu let 1968-1969. 

O velice hlubokém a přátelském vztahu KS Itálie a jejích představitelů 

k A. Dubčekovi a pochopitelně i o významném ocenění 

československých pokusů o reformy a současného úsilí o rehabilitaci 

svědčí dopis Achille Occhetta, generálního tajemníka KS 

Itálie, A. Dubčekovi z 29. června 1989. 

Vzpomíná na listopadovou návštěvu A. Dubčeka v Bologni 

a uvádí, že tato návštěva dala příležitost k dalším úvahám pro 

praktickou činnost jejich strany. Vyslovil politování, že byla Dubčekovi 

znemožněna účast na vzpomínkové oslavě pátého výročí 

úmrtí E. Berlinguera a sdělil, že na tiskové konferenci odsoudil 

jednání československých úřadů. Poděkoval Dubčekovi za krásnou 

vzpomínku na E. Berlinguera, uveřejněnou v L Unitá 18. června, 

a ocenil jeho vystoupení v Bologni, poselství KS Itálie 18. sjezdu 

KS Itálie a další rozhovory pro L Unita. A dále uvádí: „Z naší strany 

vás ujišťujeme, nejen že pokračujeme a budeme pokračovat v prosazování 

nutnosti navrácení politické cti a občanských práv představitelům 

a podporovatelům idejí socialismu s lidskou tváří, v úvahách bez zábran 

o československé zkušenosti roku 1968 (jehož podněty ostatně nacházejí 

dnes historické potvrzení a to nejen v Sovětském svazu), ale že celá vaše 

zkušenost je pro nás významným pramenem pro rozvoj a uplatnění nové 

Komunistické strany Itálie, její nové politiky.“ 

Zaznamenání hodná je také skutečnost, že v průběhu jednání 

představitelů československé a polské opozice v Československu 

v červenci 1989 došlo 24. 7. i k setkání a rozhovoru A. Dubčeka 

s nejvýznamnějším polským disidentem, šéfredaktorem Gazety 

Wyborcze, Adamem Michnikem. V rozhovoru pro tento časopis 

Dubček odpovídal na řadu otázek o roku 1968 i o roli Polska, resp. 

o roli Gomulky v potlačení reformního procesu a jeho důsledků. 

Do tohoto téměř harmonického tónu spolupráce řady rostoucích 

opozičních skupin se však začaly stále častěji vkrádat i projevy 

diskriminace. Během roku 1989 se totiž v hnutí opozičních, 

protinormalizačních skupin na domácí půdě, ale zvláště v zahra- 


ničí, v emigraci, začaly silně projevovat různé vlivy, objektivně 

poškozující jednotu tohoto hnutí. Vlivy, vycházející z různých rozdílných 

zájmů a představ o politickém uspořádání v Československu 

po pádu Husákova a Jakešova režimu. A tyto různé představy 

a zájmy vnášely do opozičního hnutí různé projevy animozity, 

různé pomluvy a přehnané kritiky, ale také podrazy. A hlavním 

terčem těchto kritik, pomluv, animozity a podrazů se stalo reformní 

hnutí Pražského jara 1968, jeho představitelů a hlavně jeho 

první charismatická osobnost, Alexander Dubček. Kořeny těchto 

projevů spočívají již v létech 1968-1969, v rozdílném hodnocení 

obsahu, podmínek, možností a příčin porážky reformního procesu 

Pražského jara. 

Jedním z prvních radikálních kritiků Pražského jara a jeho 

představitelů, ať již z důvodů neznalosti či ignorace jeho mezinárodně 

politických podmínek a možností se stal Petr Pithart. Jako 

původně aktivní svazácký předseda na právnické fakultě v létech 

panování A. Novotného se v roce 1968 změnil v radikálního kritika 

„neschopného“ reformního vedení. A již v dubnu 1968 v Literárních 

listech kritizoval „nedostatečně revoluční“ Akční program 

a horoval pro okamžité zavedení pluralitní demokracie, zatímco 

přijetí Akčního programu bylo pro Brežněvovo politbyro a ministra 

obrany SSSR maršála Grečka důvodem k okamžitému zahájení 

příprav vojenské intervence. 

Své radikálně kritické názory na Pražské jaro a jeho představitele, 

později již jako disident a signatář Charty 77, rozvinul v publikaci 

Osmašedesátý v roce 1980 pod pseudonymem Sládeček. V roce 

1990 ji vydal opět pod vlastním jménem. Již první vydání této knihy 

vyvolalo živou a většinou odmítavou diskusi. A nebylo divu. Vždyť 

velkou část signatářů Charty 77 a disentu vůbec tvořili bývalí reformisté. 

Ale tohle nebyl hlavní důvod jejího odmítání. Ten spočíval 

ve skutečnosti, že Pithart jako příslušník radikálního proudu reformistů 

své subjektivní dojmy a představy – neznajíc či nerespektujíc 

a ignorujíc objektivní podmínky a možnosti – vydával za skutečnost. 

Např. jeho úvahy a kritika reformního vedení, že nevehnalo 


14 milionové národy osamoceného Československa do nesmyslného 

krveprolití proti armádám 230 milionové sovětské supervelmoci 

a čtyř satelitů, silně připomínaly úvahy kadeta Bieglera z nesmrtelné 

publikace Jaroslava Haška z Dobrého vojáka Švejka. 

Pithartovi zřejmě učarovala biblická pohádka o Davidovi a Goliášovi 

a zřejmě mu nedošlo, že její místo je jen a jen v biblické 

dějepravě. 

Pithartova publikace Osmašedesátý je tudíž více jeho dojmem, 

než svědectvím o době a lidech z let 1968-1969, namnoze nevěrohodným 

a nepodloženým. Když po „sametové revoluci“, u kulatého 

stolu k pětadvacátému výročí událostí roku 1968 v redakci Listů, 

P. Pithart odpovídal na kritické výtky na adresu jeho publikace 

a vysvětloval motivy pro jejich sepsání, mimo jiné uvedl, že mnozí 

osmašedesátníci – podle něj – nebyli schopni překročit horizont 

svých osobních prožitků. Mluvil tu ovšem i – a to dokonce především 

– o sobě, o své frustraci jako motivačním impulzu: „Proto 

jsem měl pocit, že musím mnohé až přehnat, abych tohleto překřičel, 

neboť jsem byl přesvědčen, že velmi ubližujeme sobě i jiným, 

a tak jsem raději občas zašel až do druhého extrému.“ 

Avšak P. Pithart je zřejmě nepoučitelný. Ignoruje kritiku, která 

se na jeho publikaci snesla již po jejím vydání, ignoruje kritiku 

i vlastní sebekritiku po sametové revoluci, a nevynechá jediné 

příležitosti, aby své subjektivní dojmy a pomlouvačné názory 

na Pražské jaro a jeho osobnosti nejen neopakoval, ale i různě 

rozšiřoval v tisku, rozhlase, v televizi i na různých konferencích. 

A když P. Pithart slyší i trávu růst, na kritická slova Z. Jičínského, 

významného reformisty z roku 1968-69 a zakladatele Charty 77, 

na adresu jeho názoru v Osmašedesátém, zveřejněné v Pelikánových 

římských Listech záhy „zapomenul.“ Z. Jičínský ve svém článku 

„Ještě na téma M. S. Gorbačov a rok 1968“ odmítá Pithartovu 

kritiku na adresu zahraniční politiky Dubčekova vedení, jakoby 

jakési její selhání bylo základní příčinou porážky Pražského jara 

a nikoliv velmocenské zájmy SSSR. Pithart totiž v „Osmašedesátém“ 

tvrdil, že „Úplné selhání zahraniční politiky v roce 1968 začí- 


ná proto už ve vztazích Čechů a Slováků. Jestliže jsme nedokázali 

pozorně naslouchat hlasům za řekou Moravou, nemohli jsme tím 

spíš docenit hrozbu z Moskvy, Berlína a Varšavy, nemohli jsme 

hledat a budovat nové spojenecké svazky. Byli jsme snad příliš 

zahleděni do své skvělosti a výjimečnosti, vždyť jsme se – zdálo se 

mnohým – řítili kupředu na čelné vlně dějin! Byla to opravdu jen 

skvělost a výjimečnost, nebo také zaslepenost a špatné svědomí?“ 

A Z. Jičínský mu připomíná, že i v tomto případě platí staré 

pravidlo „amicus Plato, sed magis amica veritas.“ A konstatuje, 

že „P. Pithart má k tématu“ lyrický, subjektivistický přístup, proto 

vypovídá tím, co říká, jak formuluje otázky a jak na ně odpovídá, 

především o sobě a svém emocionálním prožívání oněch událostí, 

nikoli o skutečném průběhu onoho historického procesu a o jeho 

reálných možnostech a mezích... O čemkoli lze jistě psát cokoli, 

není však správné zaměňovat žánry; společensko-vědní analýza 

určitého historického procesu je něco jiného než literární zpracování 

pocitů účastníka, i když se to jeví jako jeho rozbor.“ 

Když jsme v letech 1990-1992 v Komisi vlády pro analýzu událostí 

let 1967-1970 připravovali dvoudílnou publikaci „Československo 

roku 1968“, diskutovalo se pochopitelně i o Pithartově 

„Osmašedesátém“ a konkrétně i o otázce, zda reformní vedení 

mělo odmítnout požadavky Moskvy i za cenu ozbrojeného odporu. 

A kolega J. Moravec, který jinak byl stoupencem radikálního 

proudu reformistů, označil tento požadavek za nerealistický, protože 

nerespektuje mezinárodní podmínky a vztahy, ani vnitřní 

poměry v KSČ a republice. A nejen to: „Nejen v této otázce nepřihlížel 

právník, pedagog a politik P. Pithart v roce 1977, kdy psal 

svou knihu ke konkrétní situaci a řadu dobrých podnětných myšlenek 

znehodnocuje, kazí kapkou dehtu. Např. správnou kritiku 

progresivních členů předsednictva ÚV KSČ a reformních komunistů 

vůbec (i vlastní sebekritiku jako člen KSČ tehdy), na cestě 

k poznání pravdy, k sebezpytování svědomí, znehodnocuje popravou 

A. Dubčeka a všech reformních představitelů KSČ (a naopak, 

přeháněním role V. Prchlíka a F. Kriegla). 


Současně ponechává stranou a podceňuje sílu neokonzervativců 

v r. 1968 – D. Koldera a ostatních. Tím podává obraz o r. 1968 

jako o bludišti na Petříně.“ 

Další historik, J. Pauer, autor pozoruhodné publikace „Praha 

1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení“, sympatizant 

spíše radikálního proudu reformistů než umírněného 

Dubčekova, uznává sice některé postřehy a útoky P. Pitharta, ale 

svou kritickou, převážně odmítavou analýzu – recenzi Pithartovy 

publikace končí m. j. závěrem: „Teoretická omezenost reformně 

komunistických projektů i praktická nedůslednost reforem, které 

usilovaly o nahrazení dosavadní „vůle KSČ k moci“ novou „dobrou 

vůlí k moci“, nemohou zamlžit základní fakt, že v r. 1968 

v Československu probíhala kvalitativní transformace systému. 

Od okamžiku vzniku demokratické veřejnosti, rehabilitace myšlenky 

nezávislosti justice, odstranění cenzury, stvrzení autonomie 

vědy a kultury, zavedení tržních mechanismů atd., by tento 

reformní proces v případě volného rozvoje sahal daleko za intence 

formulování Akčního programu. Tato základní kvalita společenského 

pohybu, kterou Pithart připouští jen v letmé poznámce (...), 

se v jeho hodnocení ztrácí za generálním zúčtováním s komunistickým 

projektem v Čechách i na Slovensku ve všech jeho fázích 

a formách včetně reformě komunistické.“ 

O tom, že Pithartova kniha „Osmašedesátý“ je více jen jeho 

dojmem než svědectvím o době a lidech z let 1968-1969, namnoze 

věcně nevěrohodným, svědčí i několik následujících příkladů, 

faktů a skutečnosti. 

Autor zde rozvíjí různé úvahy o obraně proti hrozbě intervence, 

o návrzích či plánech generála Václava Prchlíka, které jí mohly 

zabránit a které prý reformní vedení nikdy neprojednávalo. Ani 

po dvanácti letech bádání se mi nepodařilo objevit byť jen náznak 

nějakého konkrétního Prchlíkova plánu obrany. To se nepodařilo 

ani československé vojenské kontrarozvědce, která po srpnu 1968 

slídila po všech protiintervenčních aktivitách vojáků, ani sovětským 

zpravodajským orgánům. Brežněv by jistě neopomenul při- 


číst tento „hřích“ na konto reformnímu vedeni. Pokud Pithart cosi 

tvrdí o Prchlíkově projevu na květnovém zasedání Ústředního 

výboru KSČ, o jeho návrzích, „jak reagovat na hrozící nebezpečí 

invaze“, a o jejich ignoraci reformním vedením, pak se kdokoli 

může přesvědčit na zveřejněném projevu gen. Prchlíka, že neobsahuje 

ani náznak úvah o takovýchto opatřeních. A také o tom, 

že otázkami státobezpečnostní politiky se předsednictvo ÚV KSČ 

zabývalo 30. dubna a 28. května 1968. Také další tvrzení P. Pitharta, 

že ani „dokumenty vojáků-teoretiků, tj.“Memorandum“ třiceti 

vědeckých pracovníků Vojenské politické akademie a Vojenské 

technické akademie s návrhem československé vojenské doktríny, 

se nikdy neprojednávaly, je jen jeho fabulace. Neboť toto 

„Memorandum“ze 4. června 1968 bylo adresováno všem vrcholným 

stranickým, státním i armádním orgánům. A ministr obrany 

Martin Dzúr v děkovném dopise plukovníkovi Vojtěchu Menclovi, 

náčelníkovi Vojenské politické akademie, uvedl, že „celá řada 

závěrů Memoranda byla využita již při zpracování Akčního programu 

MNO.“ 

Serióznost mi velí, abych uvedl jedinou zmínku o návrhu gen. 

Prchlíka, předneseném při jednání s A. Dubčekem někdy v červenci 

1968. František Kaucký, v roce 1968 generální tajemník federálního 

ústředí Svazu československých novinářů, cituje ve své 

vzpomínce Prchlíkovu odpověď při náhodném setkání na otázku, 

proč je tak otrávený: „Rusové nás obsadí, uvidíš. Jdu od Dubčeka, 

přes hodinu jsem do něj mluvil. Navrhoval jsem mu mobilizovat 

dva ročníky záložáků a udělat na hranicích záchytné kordony – 

násilím by je neproráželi, vím to jistě (sic!). Ale Saša tomu nechce 

věřit.“ 

Toť vše... K tomu poznamenávám, že to bylo pravděpodobně 

nedlouho po tiskové konferenci V. Prchlíka (15. července), 

kdy Dubček obdržel od maršála Jakubovského, vrchního velitele 

vojsk Varšavské smlouvy, ostře kritický dopis právě na adresu 

V. Prchlíka a jeho tiskové konference (18. července) a kdy (ve dnech 

20. až 25. července) vydávali sovětští maršálové a generálové veli- 


telům jednotek Varšavské smlouvy, které byly určeny k plánované 

intervenci, příkazy k bojové pohotovosti s tím, že postaví-li se 

československé jednotky na odpor, je třeba je rozdrtit.“ 

A ještě jedna poznámka: Pozornější čtenář po přečtení „Memoranda“ 

snadno zjistí, že i další Pithartovo tvrzení, jako by autoři 

tohoto dokumentu uvažovali o zajištění bezpečnosti Československa 

mimo svazek s Varšavskou smlouvou, „v rámci neutralizace 

země nebo neutrální politiky“, je nesmyslné. To také jednoznačně 

potvrdil i Pithartem zmiňovaný gen. Prchlík v polemice s Vilémem 

Novým na listopadovém zasedání ÚV KSČ. 

Uvedené otázky „serióznosti“ Pithartových úvah a závěrů pochopitelně 

silně zpochybňují i jeho následující značně přehnaná 

tvrzení o roli vojáků v zahraniční politice stejně jako za vlasy přitažené 

tvrzení, že českoslovenští vojáci „se přece vyznačují tím, že 

za českou nebo československou věc už nebojovali doma několik 

století.“ 

Dovolím si nyní konstatovat, že Pithartův výklad, úvahy, soudy 

a odsudky, vztahující se k mocenskopolitickým a vojenskopolitickým 

skutečnostem let 1968 a 1969, se vyznačují amatérismem 

a naivitou na straně jedné a fanfaronským hrdinstvím, jakoby 

inspirovaným biblickým příběhem o Davidovi a Goliášovi, na straně 

druhé. Jejich výrazem je i nepochopení či ignorace faktu, že 

rozhodujícím faktorem ovlivňujícím posrpnový vývoj reformního 

hnutí byla srpnová intervence. 

Že to byla například přítomnost a aktivita několikasettisícové 

intervenční armády, které zapůsobily jako živá voda na konzervativce 

všech odstínů, že to byl velmocenský nátlak SSSR, i nátlak 

varšavské pětky a intervenční armády, které silně ovlivnily narůstající 

diferenciaci československé společnosti i samotného reformního 

vedení. Že to byly tyto skutečnosti, které spolu s permanentní 

hrozbou ozbrojeného zásahu intervenční armády či takzvané 

Střední skupiny sovětských vojsk v Československu podvazovaly 

možnosti reformního vedení, ochromovaly jeho rozhodování 

a nutily je ke kompromisním ústupkům. 


A opět si dovolím odvolat se na názor vědecké kapacity s problematikou 

událostí let 1968 a 1969 důvěrně seznámené. Michal 

Reiman v článku pro Literární noviny v roce 1998 mimo jiné uvedl: 

„Možnost předejít intervenci – zde nerozhodovaly taktické chyby 

a neobratnosti – poskytovaly pouze dalekosáhlé ústupky Sovětům. 

Znamenaly ovšem konflikt s čs. společností a konec reformního 

vývoje. „Opatrný“ a „neobratný“ Dubček projevil pozoruhodnou 

houževnatost v tom, jak se bránil jít touto cestou. (...) Na některých 

věcech by se přesto bylo dobré dohodnout: rozhodujícím 

zlomem v situaci byla sovětská intervence. (...) Vojenská obrana 

v srpnu by bývala přivodila velké oběti na životech a na materiálních 

statcích. Měla by snad bezprostřední pozitivní morální účin, 

nemohla však odvrátit porážku a její důsledky. Základní situaci 

nemohl zvrátit ani odvážnější a rozhodnější posrpnový politický 

postup – modifikoval by pouze jednotlivosti... hlavním zdrojem 

demoralizace byla však okupace a její důsledky.“ 

Tolik ke knize Petra Pitharta, protože vyjádřit se argumentovaně 

ke všem základním problémům a názorům autora by vyžadovalo 

napsat novou a daleko rozsáhlejší publikaci, než je „Osmašedesátý.“ 

Ve stejném duchu bychom mohli charakterizovat i úvahy V. Havla 

z listopadu 1968. Jako stoupenec radikálního proudu reformního 

hnutí vystoupil na plenárním zasedání Výborů svazů tvůrčí 

inteligence 22. 11. 1968, jednajících o možnostech odporu proti 

postupující normalizaci s požadavkem donutit čs. parlament, aby 

respektoval vůli 14 milionového národa. Jakoby proti jeho vůli 

nestála „vůle“ představitelů 230 milionové supervelmoci. Jakoby 

příčinou porážky Pražského jara nebyla vojenská intervence jejích 

armád a pokračující velmocenský nátlak a stálá hrozba krveprolití 

a nikoli eventuelní chyby a omyly Dubčekova vedení. 

V dubnu 1988 byla tato radikální kritika reformistů a hlavně 

proti Dubčekovu vedení značně razantně obnovena na mezinárodní 

konferenci o průběhu Pražského jara 1968 v italské Cortoně. 

V diskusi o vztahu KSČ a čs. společnosti v roce 1968 se spolu- 


pracovníci pařížského časopisu, Tigridova Svědectví, vehementně 

snažili prosadit názor, že základním dělítkem čs. společnosti byl 

vztah KSČ k čs. veřejnosti, ačkoli fakta jednoznačně dokazují, 

že základní určující dělení reformní společnosti probíhalo mezi 

hlavním reformním proudem, v jehož čele stál A. Dubček, a mezi 

radikály všech odstínů. Názory spolupracovníků Svědectví zde 

prezentoval především Vilém Prečan a Jan Pauer. Záhy se ukázala 

souvislost těchto názorů s představami o politickém vyústění opozičního 

hnutí a narůstajícím rozporu mezi socialistickou a občanskou 

opozicí, což ohrožovalo jeho jednotu. 

V tomto duchu napsal a v roce 1988 vydal Pavel Tigrid publikaci 

Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Nebylo to 

náhodné, ale cílevědomé. Že obzvlášť razantní útok proti reformistům 

a především jmenovitě proti Dubčekovi zahájil počátkem léta 

1989 Pavel Tigrid. Jako šéfredaktor časopisu Svědectví, vydávaném 

v Paříži, v článku „Zpráva o stavu střední Evropy“ (č. 87/1989) velice 

razantně napadl reformistu Milana Hübla a Pelikánovy římské 

Listy, že s pomocí KS Itálie a celého týmu stoupenců demokratického 

socialismu „postrkávají bývalého prvního tajemníka KSČ 

(A. D.) na politickou předscénu.“ Podle něj bylo zřejmě skandování 

Dubčekova jména na protirežimních demonstracích dílem nějaké 

klaky. „Naproti tomu (uvádí dále) Václav Havel, nejproslulejší politický 

vězeň požívá nesporné úcty u stále rostoucího počtu spoluobčanů, 

ovšem výlučně jako spisovatel – intelektuál, příkladný obránce 

lidských a občanských práv.“ V závěrečné části své „Zprávy“ 

zvedá varovný prst: „jestliže se opravdu ukáže, že reformní komunisté 

a jejich program z roku 1968, Gorbačovsky přičesaný, ještě 

jednou vstoupí do politické hry se šancí v čs. společnosti zabrat, 

pak je nutné už dnes a dostatečně hlasitě vyjádřit obavu, že to bude 

pohyb nikoli dopředu, ale zpět. Aspoň o dvacet let.“ 

Tigrid pak současně ukazuje, jak tomu zabránit. Vypracovat 

snadno srozumitelný program svobody, demokracie a nezávislosti, 

který hledá svou postavu. A tou – podle něj – může být 

jenom liberál bez bázně a hany, kterého bude nutné do této role 


eventuelně dotlačit. Svou vizi končí téměř pateticky: „Takový snad 

bude bezprostředně osud dnešního kandidáta, zítra doufejme nositele 

Nobelovy ceny míru, Václava Havla.“ 

Tigrid zde čtenářům podsouvá představu o Dubčekovi, neschopném 

pochopit, že nelze jednoznačně navázat na reformní 

proces, přerušený srpnovou invazí. Ignoruje či zamlčuje skutečné 

názory a představy A. Dubčeka, vyslovené v závěrečném interview 

při listopadové návštěvě pro L´ Unitá. On zde totiž jednoznačně 

uvedl, že v Československu musí dojít ke střetnutí mezi stoupenci 

„Poučení“ a mezi těmi, kdo mysli jako on, kdo jsou pro demokratické 

přeměny, přičemž řešení vidí mezi spojením zásad Akčního 

programu s požadavky současnosti, s respektováním „hlasů“ či 

požadavků mladé generace – „dětí srpna 68.“ Tedy žádný staromilský 

návrat do roku 1968. 

Tak jej také viděla skupina autorů či autor článku „Ať žije Gorbačov, 

viva Dubček“, píšící pod pseudonymem „Dalimil.“ V prvním 

čísle Listů (1/1989, s. 3) mj. uvádí: „Dubček nás v Itálii příjemně 

překvapil. Nebyl to už ustrašený, vyčkávavý, do problému vlastní 

rehabilitace pohroužený funkcionářský penzista, ani komunistický 

laudátor temporis acti z předsrpnového rozhovoru s Unitou, 

ale rozumný realistický politik, uvažující nikoli už v parametrech 

doby před dvaceti léty, nýbrž v kontextu dneška.“ 

Na útok P. Tigrida reagoval tentokrát šéfredaktor římských Listů 

J. Pelikán v článku z 5. 7. 1989 (č. 4/1989, s. 1-4): „Nové naděje 

ale bez iluzí.“ J. Pelikán zde ocenil významnou vůdčí roli V. Havla 

v opozičním hnutí proti Husákovu režimu. Současně ale odmítl 

stavění A. Dubčeka do opoziční role vůči V. Havlovi. Kategoricky 

odmítl tvrzení že Dubček představuje nebezpečí návratu o 20 let 

zpět. Odmítl tvrzení, že jsou to „římské Listy“, které postrkují 

Dubčeka na politickou předscénu neboť „je to sám Dubček, který 

se vrací do politiky a my to jen vítáme a na rozdíl od mnohých, 

kteří se jej snaží ignorovat nebo cenzurovat (nejen v oficiálním 

tisku) snažíme se jeho veřejné vystoupení objektivně předat čtenářům...“ 


Vysvětluje proč zvláště s ohledem na vývoj situace v Polsku, 

Maďarsku a v SSSR může A. Dubček sehrát významnou roli v dalším 

vývoji naší země: „Naše společnost potřebuje ve svém úsilí o změnu 

jak Václava Havla, tak i Alexandra Dubčeka, ale také arcibiskupa 

Tomáška a mnoho dalších osobností, osvědčivších se v minulosti, i zcela 

nových, kteří budou minulost odmítat a budou chtít jít zcela novými, 

dosud neprobádanými cestami.“ 

V obdobném duchu vyznívá i článek Rudolfa Slánského – 

zakládajícího signatáře Charty 77 – „Dubček a Havel po dvaceti 

létech“, otištěný v témže čísle Listů. A bylo by možné uvést i řadu. 

dalších názorů ve stejném duchu. 

Ve stejném duchu a tónu jako Tigrid vystoupil ještě před tím 

i Vilém Prečan. Ve svém projevu na konferenci o „Demokratické 

revoluci ve vnějším impériu“ – konané 1. -2. května ve Washingtonu 

– při analýze vývoje situace v zemích východního bloku dospěl 

k závěru – a to v souladu s Tigridem – že největší morální autoritou 

Československa a jedním z duchovních vůdců demokratické 

revoluce je Václav Havel. 

Každý má právo na svůj názor, na své vidění a hodnocení situace. 

Až potud je vše v pořádku. Kdyby ovšem V. Prečan tak očividně 

neignoroval či nebagatelizoval inspirační vliv demokratických 

tradic pro demokratickou revoluci a to právě v Československu. 

Jakoby žil na jiné planetě a nevěděl např. nic o tom, že v roce 1988 

proběhla v Evropě – od skandinávských zemí až po italskou Bolognu 

dlouhá série mezinárodních konferencí, seminářů a dalších 

akcí k reformnímu procesu 68. roku a jeho významu pro ideály 

demokracie. A jakoby se k němu nedonesl ani náznak mezinárodního 

ohlasu opoziční aktivity A. Dubčeka, o čemž lze ovšem 

s úspěchem pochybovat. 

Logika jeho politické podjatosti a bagatelizování vlivu demokratických 

tradic 68. roku i hrubé podceňování opoziční aktivity 

A. Dubčeka jej dovedly k závěrům a krokům, jak je prezentoval 

i na konferenci či semináři k 10. výročí sametové revoluce v říjnu 

1999: „Už koncem listopadu (1989) bylo jasné, že se bude rozhodo- 


vat o tom, kdo bude ta osobnost, která bude stát v čele Československa. 

Když 29. (listopadu) odjížděl z Vídně kníže Schwarzenberg 

do Prahy, já, jako člověk, který byl předtím šest let v těsném spojení 

s Václavem Havlem, jsem prosil Karla Schwarzenberga, aby vyřídil 

ode mne jeden jediný osobní vzkaz. Nemůže stát proboha v čele 

státu člověk, který když přijde těžká doba se rozpláče. S Alexandrem 

Dubčekem máme zkušenosti z jeho selhání (sic) v roce 1968 

-1969, a z toho, že dvanáct let, mezi 1976 a 1988, mlčel a na žádnou 

výzvu, žádnou prosbu, aby třeba nějakým gestem podpořil disent, 

to druhé demokratické Československo, neřekl ani slovo, odmítl 

to a čekal až do roku 1988 (sic)... Tak jsme to tehdy cítili v exilu, 

že takto se bude rozhodovat mezi Pražským jarem na lepší úrovni 

obrodovským a mezi návratem svobody se vším všudy, že tady – že 

jsou pouze dvě alternativy a že Václav Havel se musí rozhodnout.“ 

A rok předtím na mezinárodní konferenci v Paříži v roce 1998, 

v rozporu s dokumenty a se skutečností tvrdil, že ideály Pražského 

jara 1968 v listopadu 1989 již nikoho nezajímaly. 

Avšak to již předbíhám vývoji událostí. Skutečností ale zůstává, 

že A. Dubček – ať již se o těchto názorech a útocích v létě 

roku 1989 dověděl či nikoliv pokračoval ve své neztenčené aktivitě 

ve prospěch společného úsilí všech nezávislých protinormalizačních 

skupin. Zaznamenávám je alespoň v telegrafické podobě. 

• Když 1. července 1989 vyvrcholily v katedrále Sv. Víta slavnostní 

bohoslužbou oslavy 90. narozenin kardinála F. Tomáška, mezi 

četnými gratulanty nechyběl vedle V. Havla ani A. Dubček. 

• O tři týdny později, 21. července, došlo na území Československa 

k setkání A. Dubčeka, V. Havla a kardinála F. Tomáška s představiteli 

polské parlamentní opozice, s poradcem předsedy Solidarity 

Lecha Walesy, Adamem Michnikem a jeho přáteli. Krátce předtím 

byl totiž v sedmibodovém prohlášení polské parlamentní opozice 

z 18. července vysloven požadavek změn v Československu. 

• Blížilo se 21. výročí srpnové intervence. Na obou stranách politické 

„barikády“ probíhaly intenzivní přípravy. Skupina deseti 

československých nezávislých iniciativ již 3. 7. svým prohláše- 


ním k 21. srpnu 1968, adresovaným předsedům vlád a parlamentům 

intervenčních zemí, žádala odvolání opodstatněnosti 

srpnové intervence jako hrubě porušující mezinárodní právo 

a odporující liteře i duchu Závěrečného aktu Helsinské konference. 

Dále žádá zřeknutí se Brežněvovy doktríny a odchod 

sovětských vojsk z Československa. Téhož dne vyšlo společné 

prohlášení Demokratické iniciativy a Hnutí za občanskou 

svobodu na ochranu a podporu petice „Několik vět“, požadující 

společenský dialog jako předpoklad nutných změn. Zkrátka, 

na obranu petičního práva a proti útokům Rudého práva 

na jejich autory a signatáře. 

• V té době se A. Dubček připravoval na cestu do Francie. Připravoval 

se na své vystoupení a na cestu do Prahy pro povolení 

k výjezdu. Návštěvu Prahy absolvoval – jako již obvykle 

– v doprovodu konvoje StB, což neopomněl sdělit generálnímu 

prokurátorovi okamžitě po návratu z Prahy. Ve stejný den píše 

dopis příteli M. Hájkovi, předsedovi Obrody, s nímž se nemohl 

při návštěvě Prahy setkat, protože ten byl právě v té době 

na „přátelském rozhovoru“ na StB. V dopise mu sděluje svůj 

názor na připravované akce k 21. srpnu, a to ve shodě s názory 

V. Havla, že jako stoupenec dialogu je pro to, aby se podle 

možnosti dělalo vše, aby nedošlo k pouliční konfrontaci. Podle 

něho – i když je to zdánlivě paradoxní – by konfrontace mohla 

prospět právě konzervativcům a antireformistům. Také v tomto 

dopise Dubček osvědčil, že má smysl pro humor. Píše, že uvažuje 

o tom, že napíše ministru vnitra, aby mu při příští návštěvě 

Prahy v rámci úsporných opatření přidělil jen jednoho či dva 

hlídače. A dále popisuje, jak si z nich „vystřelil“ a jak museli 

přeskakovat ochranné zábradlí, aby se jim neztratil z očí. 

• Václav Havel, po zkušenostech s brutálním potlačováním demonstrací 

během „Palachova týdne“, a po zprávách o krvavém 

potlačení studentských demonstrací na Náměstí nebeského klidu 

v Pekingu, varoval před demonstracemi k 21. srpnu: „V srdci 

Evropy si nemůžeme samozřejmě dělat to co v Pekingu. Nic- 


méně nevylučujeme, že 21. srpna, když budeme manifestovat, 

abychom protestovali proti vstupu sovětských tanků do Prahy 

před 21 lety, budou na střechách kolem Václavského náměstí 

rozmístěni střelci... “ Tak a podobně se vyjadřoval v rozhovoru 

pro francouzský deník Le Monde Observateur ze 17. července 

1989. A sám odjel před 21. srpnem na svou chalupu na Hrádečku. 

Charta 77 pak vyzvala veřejnost nekonat 21. srpna žádnou 

akci, aby se mocenským orgánům Jakešova režimu nedal žádný 

důvod k eskalaci násilí. 

• Také Jakešův režim mobilizoval. Československá vláda i Federální 

shromáždění vydaly výzvu k občanům, aby podpořili 

přestavbu a demokratizaci společnosti. Současně tyto orgány 

odsoudily připravované akce opozičních skupin, kterým však 

nešlo o nic jiného než o skutečnou přestavbu a skutečnou demokracii. 

A odsouzení srpnové intervence 1968 Polskem a Maďarskem 

Jakešovo vedení označilo za vměšování se do vnitřních 

záležitostí Československa. 

• Proti připravované srpnové demonstraci k 21. výročí intervence 

byla jako obvykle zmobilizována Bezpečnost, StB, provokatéři, 

ale také Lidové milice a samozřejmě Jakešovi sloužící sdělovací 

prostředky. Tedy hlavně hrubá síla proti holým rukám demonstrantů. 

Ale také příprava demonstrantů doznala určité změny 

proti demonstracím předchozím. Především účast Maďarů, 

Poláků, Italů a množství zahraničních korespondentů s videokamerami 

vtiskla demonstracím mezinárodní charakter. 

• V této atmosféře – 17. srpna – vznesly státní orgány obvinění 

proti pětici vedoucích slovenských disidentů – M. Kusému, 

J. Čarnogurskému, H. Ponické, V. Manďákovi a A. Seluckému 

za údajné pobuřování, za výzvu k pokojným demonstracím 

k 21. výročí srpnové intervence v roce 1968. Proti M. Kusému 

a J. Čarnogurskému bylo navíc zahájeno trestní stíhání za údajné 

podvracení republiky a byla na ně uvalena vazba. 

• Když se 21. srpna v dolní části Václavského náměstí a v přilehlých 

ulicích shromáždilo kolem 17. hodiny několik tisíc lidí, 


začali skandovat hesla: „My chceme svobodu, Dubček, Havel, 

Polsko...“. Maďarští představitelé mládežnických nezávislých 

organizací vystoupili s projevy odsuzujícími intervenci a rozvinuli 

transparent s nápisem: „Přicházíme s květy a ne s tanky.“ 

V zápětí však příslušníci StB transparent strhli. Za pískotu, křiku 

a nadávek demonstrantů „gestapo, gestapo“ začali příslušníci 

Bezpečnosti zatýkat organizátory demonstrace, fotografujícím 

a filmujícím korespondentům a účastníkům demonstrace vytrhávali 

z rukou aparáty a filmy vyhazovali na dlažbu. Samozřejmě, že 

mezi demonstranty se vmísila i řada příslušníků StB v civilu a horlivě 

pořizovala filmové záznamy pro policejní videotéku. A také 

kamera na budově ČKD v dolním průčelí Václavského náměstí 

neustále švenkovala z leva doprava po shromážděných demonstrantech. 

Dlouho do noci pokračovalo nerovné „utkání“ demonstrantů, 

vytlačených z Václavského náměstí do různých ulic, proti 

ozbrojeným příslušníkům uvedených mocenských institucí. Ještě 

dlouho v noci se ozývalo skandování demonstrantů:svobodu, 

svobodu, Dubček, Havel... ale také gestapo, gestapo, když někoho 

z nich násilím cpali do antonů. 

• Jakešovo vedeni a jeho masmédia se pak snažily vyvolat dojem, 

že demonstrace byla řízena ze zahraničí a obviňovaly Polsko, 

Maďarsko i Itálii z vměšování se do vnitřních záležitostí Československa. 

Současně ale byla československá vláda zavalena 

stížnostmi vyslanců proti napadání a zadržování zahraničních 

korespondentů a účastníků demonstrace. Čs. vláda si opět – 

pokolikáté již – vysloužila z mezinárodní ostudy kabát. Čs. 

bezpečnost zatkla na 320 domácích a 56 zahraničních demonstrantů. 

Ale ani ozbrojené síly rozkládajícího se jakešovsko-husákovského 

režimu, ani jeho znejistěný partajní aparát, ba ani 

horda fojtikovských novinářských šmoků a jejich demagogie 

s jakešovskou „reformou“ nedokázaly zastrašit a zastavit narůstající 

aktivitu nezávislých hnutí a iniciativ. 

• Již 29. srpna 1989 Výkonný výbor Klubu Obroda vydal prohlášení 

na obranu bratislavské pětky slovenských disidentů. O den 


později, 30. 8., žádá skupina slovenské opozice a inteligence 

prezidenta G. Husáka o zastavení trestního stíhání slovenské 

pětky a propuštění M. Kusého a J. Čarnogurského z vězení. 

Neboť pokládání květin k uctění památky obětí srpna 1968 

nemůže být trestním činem. Mezi 33 podpisy autorů dopisu je 

samozřejmě i podpis A. Dubčeka. 

• Na srpnovou demonstraci, její jakešovskou interpretaci a také 

na interpretaci Dubčekova a Černíkova dopisu, adresovaného 

vedením států intervenční pětky, reagoval Dubček okamžitě 

v dalším telefonickém interview pro L´ Unitá 30. srpna 1989. 

Citací z dokumentu z bratislavské porady šesti komunistických 

stran z 3. srpna 1968 vyvrací lživost Jakešova tvrzení o cílech 

Dubčekova a Černíkova dopisu. Jakešovci tvrdí: „Překrucování 

historických skutečností, souvislostí a okolností vstupu vojsk 

21. 8. . 1968 do ČSSR sleduje cíl: vytvořit odrazový můstek pro 

akceptování požadavků na označení vstupu vojsk jako politicky 

chybného, protiprávního a protiústavního kroku, který měl 

za následek přerušení společenských změn a vytvořeni stagnace 

ve vývoji naší společnosti.“ Dubček touto citací dokládá, 

že Jakešovo vedení tvrdošíjně lpí na pozicích opodstatněnosti 

intervence a setrvávání na zásadách ideologické bible normalizace 

„Poučení z krizového vývoje... “ Navíc se zde A. Dubček 

odvolává na zveřejněný rozhovor maďarského tisku s Jánosem 

Kádárem, v němž Kádár poprvé uvedl, že to byl V. Biľak, kdo 

na bratislavské poradě 3. 8. 1968 odevzdal Brežněvovi zvací 

dopis. 

Konstatuje také, že setrvání československého vedení na prointervenčním 

stanovisku a normalizační bibli „Poučení“ je základním 

zdrojem napětí v Československu. A že „současné postoje 

čs. moci i při 21. výročí vojenského násilí vyvolávají dojem, že 

určité oficiální kruhy tento krizový stav pěstují, sledujíce tím své 

osobní zájmy a napětí jako zdroj konzervace přežilých stereotypů 

a postojů.“ Současně ale Dubček upozorňuje, že krajní antikomu- 


nismus a antisocialismus části opozičního hnutí paradoxně pomáhá 

udržovat jakešovský režim, neboť brání v diferenciaci uvnitř 

KSČ a výraznějšímu projevu proreformních sil. Jednoznačně se 

vyslovuje pro koexistenci různých systémů v reformním hnutí: 

„Vycházet z toho, co národy, státy, lid této planety sbližuje, a ne 

z toho, co ještě dnes rozděluje.“ 

Krátce po srpnových událostech 1989 došlo k příhodě, kdy opoziční, 

protinormalizační hnutí málem přišlo o jednoho z hlavních 

vůdců. Když se totiž 3. září Václav Havel vracel z koncertu rockové 

kapely Jasná páka vrávoravým krokem po bujarých oslavách, 

spadl do mlýnského náhonu. Po zoufalém volání o pomoc se podařilo 

jeho společníkům s použitím žebříku Havla vytáhnout. Ten 

se ovšem stačil několikrát dostat pod vodu, a když jej nakonec 

vytáhli, byl v bezvědomí. Teprve v nemocnici se jej podařilo přivést 

opět k vědomí. 

V té době však události, a to nejen v Československu, spěly 

ke svému vyvrcholení. Objevily se i první zřetelné vlaštovky ve vztahu 

Gorbačovova vedení k opozičnímu hnutí proti Jakešovu a Husákovi 

vedení. 

Dne 15. září 1989 uveřejnily sovětské Izvestije článek prof. Jiřího 

Hájka, v roce 1968 ministra zahraničních věcí. Reagoval v něm 

na vystoupení K. Mazurova, člena předsednictva ÚV KSSS Brežněvova 

vedení z roku 1968, který měl na starosti politické řízení 

srpnové intervence vedle velitele intervenčních vojsk generála 

I. G. Pavlovského. K. Mazurov, alias generál Trofimov, ve svém 

vystoupení 19. srpna 1989 obviňoval J. Hájka z jakýchsi úmyslů 

o vystoupení Československa ze svazku Varšavské smlouvy. 

J. Hájek toto tvrzení pochopitelně odmítl a popravdě vyvrátil. 

Avšak tvrzení K. Mazurova se mezitím stalo podnětem pro 

M. Štěpána, člena předsednictva ÚV KSČ a vedoucího tajemníka 

MV KSČ v Praze, mimo jiné k obvinění J. Hájka ze ztráty historické 

paměti. A to na celopražském zářijovém aktivu komunistů. 

A. Dubček reagoval na tato a další obvinění velice kategoricky 

již 16. října 1989 v otevřeném dopise M. Štěpánovi. Argumen- 


tovaně, na základě řady faktů vyvracel smyšlenky K. Mazurova 

a dokazoval, že interventům ve skutečnosti nešlo o žádné obavy 

z vypadnutí Československa ze svazku Varšavské smlouvy, ale 

především o likvidaci reformního procesu a Akčního programu. 

V závěru dopisu konstatoval, že v sovětském tisku se v poslední 

době objevuje více skutečné pravdy o roce 1968 než v oficiálním 

československém tisku: vyjádření L. Feldeka v Litěraturnoj gazetě, 

J. Hanzelky v Komsomolské pravdě a J. Hájka v Izvestijích. Dopis 

končí výzvou: 

„Dejte i u nás tištěné slovo lidem, kteří mají na nedávno prožitou 

minulost, procítěnou pravdu o roku 1968 a lidech v něm jiný 

názor než vy.“ 

Blížilo se výročí vzniku Československa – 28. říjen. Československá 

demokratická iniciativa, Hnutí za občanskou svobodu 

a Klub Obroda vydaly již 20. října prohlášení, v němž formulují 

své požadavky: „Opravdové ozdravění poměrů může přivodit 

pouze vláda, vzešlá ze svobodného demokratického rozboru 

a svobodných voleb. Záchrana republiky není možná bez vlády 

národní důvěry. 28. října si tuto pravdu připomeneme. 

Budeme žádat základní občanské svobody, které by v plném 

rozsahu zaručil nový základní zákon státu – demokratická ústava. 

Budeme žádat, aby lidé byli spravedlivě odměňováni, aby jim byla 

zaručena důstojná sociální existence a aby stranická legitimace 

nebyla poukázkou k získání vedoucích míst a jiných výhod. 

Budeme žádat svobodu pro politické vězně a nutný krok k celospolečenskému 

rozhovoru.“ 

Toto a další prohlášeni nezávislých skupin byly dány k dispozici 

zahraničnímu vysíláni. Na domácí půdě je však potkal osud 

onoho pověstného házeni hrachu na zeď. I když rozsah pokojných 

demonstrací k 28. říjnu dosáhl větších rozměrů než všechny 

demonstrace předcházející, a i když i v řadách KSČ narůstal počet 

nespokojenců s oficiální politikou Jakešova a Husákova vedeni, 

jeho reakce byla obvyklá: brutalita policejních pendreků, vodních 

děl, zatýkáni... Policejní orgány zadržely v Praze 359 aktivních 


účastníků demonstrace, z toho 18 cizinců. Kontrolováno bylo 

1172 demonstrantů. Mimo Prahu bylo zadrženo 198 osob, perlustrováno 

958 a k výslechům či k preventivním „pohovorům“ předvedeno 

253 osob. 28. října 1989 se M. Hübl, jeden z významných 

disidentů, historik, reformista, bývalý člen ÚV KSČ a nesmlouvavý 

kritik Husákova režimu, vracel domů z demonstrace na Václavském 

náměstí. Na chodbě domu, kde bydlel, ukončil náhle infarkt 

jeho život. A. Dubček pochopitelně neváhal a 7. listopadu se přijel 

s nim rozloučit do motolského krematoria spolu se stovkami přátel 

a známých. 

Po pohřbu se téhož dne sešel v bytě u Marků na Karlově náměstí 

se skupinou přátel a bývalých spolupracovníků z let 1968 -1969: 

V. Šilhánem, M. Hájkem, V. Kuralem, F. Beerem, H. Maxou a řadou 

dalších. V diskusi převládal názor, že v úvahách o změně 

poměrů nelze již s komunistickou stranou počítat. Několik následujících 

dnů lze charakterizovat jako onen pověstný, ve skutečnosti 

však jen zdánlivý, klid před bouři. Opoziční skupiny předpokládaly 

a připravovaly své nejbližší vystoupeni k 10. prosinci 

1989 – ke Dni lidských práv. 

Zatím však vývoj v zemích střední Evropy v roce 1989, zvláště 

pak v jeho podzimu, byl charakteristický dvěma základními skutečnostmi. 

Rozklad starých prosovětských režimů v zemích kolem 

Československa v Polsku, Maďarsku i v NDR – pokračoval rychlým 

tempem a demokratické opoziční sily nabývaly převahu. Ale 

i režim Jakeše a Husáka v Československu zrychloval svůj rozklad. 

Dokazují to i různé průzkumy veřejného mínění, a to i průzkumy 

uvnitř KSČ. Tak např. v průzkumech, které se konaly ve dnech 

20. -24. listopadu, a také 9. -12. prosince 1989, byla položena otázka, 

jakou cestou by měl pokračovat vývoj v našich zemích. A jestliže 

v prvním případě se pro socialistickou cestu vyslovilo 45 % 

respondentů, v druhém případě to bylo 41 %. Pro kapitalistickou 

cestu se v obou případech vyslovily pouze 3%. Avšak pro jakousi 

třetí variantu, tj. spojení výhod socialismu a kapitalismu, se v prvním 

případě vyslovilo 47% respondentů a v druhém případě 52% 


espondentů. Oskar Krejčí, v roce 1989 poradce předsedy vlády 

L. Adamce, uvádí ve své publikaci „Proč to prasklo“, že řada členů 

KSČ se podepsala pod výzvu opozičních skupin „Několik vět“, že 

se účastnila manifestací a demonstrací a že již květnový průzkum 

prokázal, že 58% členů strany a 52% funkcionářů projevilo nedůvěru 

ke stranickému a státnímu vedeni. 

Velice zajímavé důkazy máme i ze svědectví emisarů M. Gorbačova, 

kteří z jeho pověření sledovali vývoj situace v Československu. 

Tak ve zprávě o vývoji situace v zemích východní Evropy, 

vypracované Ústavem ekonomiky světové socialistické soustavy 

AV SSSR, se v části o situaci v Československu uvádí, že Klub 

socialistické obrody má solidní konstruktivní program. A že Obroda 

může počítat s přílivem velkého počtu stoupenců: do 500 až 

750 tisíc osob. 

Tento závěr fakticky potvrdil další Gorbačovův emisar počátkem 

listopadu 1989 v důvěrném rozhovoru s jedním z vedoucích 

členů Obrody. Tento emisar potvrdil, že když se klub Obroda 

na přelomu října a listopadu obrátil s výzvou, dopisem na členy 

KSČ, v němž je vyzval k aktivnímu vystoupení v duchu reformního 

programu, výsledek Jakešova průzkumu potvrdil, že 31% 

členů KSČ vyslovilo s tímto dopisem – výzvou jednoznačný souhlas. 

K uvedeným důkazům ještě dodávám, že ani skandováni jména 

A. Dubčeka vedle jména V. Havla na všech demonstracích k výročí 

21. srpna 1988 a 1989, ve dnech Palachova týdne, či demonstracích 

k 28. říjnu, nikterak nedává za pravdu tvrzeni různých kritiků, 

že v listopadu 1989 byl v Československu o reformní socialismus 

zanedbatelný zájem. 

Jakešovo vedeni však i nadále odmítalo dialog s opozici. Nadále 

se spoléhalo na své bezpečnostní sily a část stranického aparátu, 

respektive na administrativně kádrová opatřeni v mocenském centru. 

Situace v zemích kolem Československa, ale i v Československu 

samém, zvláště pak zářijový východoněmecký exodus, kdy tisíce 


občanů NDR utíkaly přes Prahu na Západ a v prostorách Malé 

Strany, kde sídlilo velvyslanectví „západního Německa“, zůstaly 

po nich stovky opuštěných trabantů, to byl jeden ze stimulů 

narůstajícího opozičního hnutí v Československu i jeho aktivity. 

Uvedl jsem již v předchozí kapitole, že podstatná část nezávislých 

opozičních skupin v Československu, soustředěná hlavně 

kolem „Charty 77“, plánovala své vystoupení ke Dni lidských práv 

k 10. prosinci. Mělo to však být – podle V. Havla – spíše jakési 

legální kulturně politické vystoupení opozice než nějaká razantní 

demonstrace proti stávajícímu režimu. To ovšem neznamenalo, že 

nezávislé skupiny pasivně vyčkávaly na tento den. První pokusy 

Klubu Obroda i skupiny Most o přímé kontakty s mocenským 

centrem a pokusem o dialog skončily bez úspěchu. 

Velká skupina nezávislých iniciativ napsala již 5. listopadu 1989 

otevřený dopis ministru zahraničních věcí SSSR E. Ševarnadzemu. 

Jeho obsahem byl protest proti jeho výroku v rozhovoru se 

šéfredaktorem polského listu Gazeta Wyborcza Adamem Michnikem, 

že „hodnoceni (srpnové intervence 1968 – B. A.), provedené 

vedením KSČ a čs. vlády, považuje za závazné.“ Autoři dopisu sice 

vítají prohlášení, že SSSR se jednou provždy zřekl politiky vnucováni 

svých hodnocení k srpnové intervenci, přičemž se odvolávají 

i na to, že nová polská vláda a maďarská politická reprezentace 

nečekaly na souhlas Moskvy a za srpnovou intervenci se již 

dokonce omluvily. 

Dopis končí výzvou: „V zájmu mírového rozvoje Evropy a sblížení 

a spřátelení jejích národů lze tento zásah jedině odvolat, odsoudit, 

prohlásit za nulitní. 

Pokud se totiž dnešní vedení Sovětského svazu jasně a bez diplomatických 

vytáček nedistancuje od činů svých předchůdců, 

potud nemůže mít nikdo jistotu, že se akt podobné intervence 

nebude kdykoliv a kdekoliv opakovat. A odvolávat se na to, že 

tenkrát v roce 1968 byly jiné podmínky, znamená jen doznání, 

že mezinárodní právo platí jen někdy a že slavnostní závazky lze 

podle okolností vypovědět.“ 


Dopis podepsali zástupci deseti nezávislých iniciativ a adresovali 

jej prostřednictvím Mezinárodní helsinské federace na vědomí 

i všem vládám Helsinského společenství. 

Jen o den později – 6. listopadu – a ve stejném duchu, ale v mnohém 

důsledněji argumentovaném dopise, se výkonný výbor Klubu 

Obroda obrátil na Sjezd lidových zástupců SSSR. A krátce poté, 

16. listopadu, se skupina nezávislých iniciativ obrací dopisem na 

právě probíhající zasedání Evropské rady v Paříži. Upozorňuje 

v něm na zpožďování vývoje v Československu za řadou jiných 

zemí ve střední Evropě: „Máme za to, že pro úspěch a nezvratnost 

hospodářských a politických změn v naší části kontinentu 

je nutné, aby probíhaly ve všech zemích. Dnešní vedení našeho 

státu, opírající legitimitu své moci o ideologii zrozenou z okupace 

Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968, 

se těmito změnami cítí ohroženo. 

Politika zrozená před více než dvaceti lety kolektivním narušením 

mezinárodního práva tak stojí dodnes v cestě novým nadějím 

této části Evropy. 

Proto se otázka přehodnocení přes dvacet let starých událostí 

v Československu stává mimořádně významnou pro nezvratnost 

reforem ve východní Evropě... 

V této situaci považujeme za neudržitelné, aby se Sovětský 

svaz v době vytváření historicky nových principů soužití v Evropě 

nadále distancoval od spoluodpovědnosti, kterou dodnes má 

za důsledky jím vedené intervence.“ 

Avšak rozuzlení této situace již bylo doslova za dveřmi. K jejímu 

rozuzlení přispíval i A. Dubček mírou vrchovatou. Nechyběl 

ani mezi demonstranty, protestujícími 14. listopadu před bratislavským 

Justičním palácem, kde právě probíhal proces proti tzv. 

bratislavské pětce (Čarnogurský, Kusý, Maňák, Selucký a Ponická), 

obviněné za údajné rozvracení republiky či spolupachatelství. 

Spočívalo v publikační činnosti, kritizující srpnovou „internacionální 

pomoc“ v srpnu 1968 a vedoucí představitele KSČ a vlády, 

kteří se na ní spolupodíleli. Demonstranti žádali osvobozující roz- 


sudek. Když se mezi nimi objevil i Dubček, vynutili si, aby k nim 

promluvil a zvedli jej na ramena. 

Uvedl jsem již, že P. Pithart při vymýšlení „důkazů“ o neschopnosti 

reformistů a hlavně A. Dubčeka, předčí i „geniálního kadeta“ 

Büglera, z Haškova Dobrého vojáka Švejka. Jeho nezajímají 

publikace historiků, autentické dokumenty k historii reformního 

procesu Pražského jara. On si dokázal i bez nich vycucat z kteréhosi 

palce i důkaz, že to byl A. Dubček, kdo proti demonstrantům 

v srpnu 1969 poslal panceřáky a ozbrojené síly s obušky. Jemu 

nevadilo, že Dubček i Smrkovský byli v té době na – Husákovo 

naléhavé „doporučení“ – „dovolené.“ Dubček na své chatě v Senci 

a Smrkovský v Tatrách. 

Stejně tak jednostranně obviňuje A. Dubčeka v první kapitole 

„Devětaosmdesátého“, že 22. srpna 1969 podepsal tzv.“prüglpatent“, 

ačkoliv historikové již dávno na základě dokumentů 

a svědectví popsali, jak tomu bylo doopravdy. Stačilo mu jen zalistovat 

v publikaci O. Tůmy a kol., Srpen 1969, na str. 265-271; nebo 

v publikaci J. Madryho, Sovětská okupace Československa, jeho 

normalizace v letech 1969 -1970 a role ozbrojených sil, na str. 116n. 

Dověděl by se, že i G. Husák si potřeboval, mj. umýt ruce, potřísněné 

krví svých odpůrců, krví demonstrantů. Proto se rozhodl 

donutit parlament k dodatečné legalizaci srpnového teroru proti 

odpůrcům svého režimu a okupantům. Proto již 21. srpna přijalo 

předsednictvo ÚV KSČ, ze nepřítomnosti A. Dubčeka, Husákův 

návrh usnesení o přijetí návrhu zákonného opatření č. 99/1969 

Sb., „O některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění 

a ochranu veřejného pořádku.“ 22. srpna byl tento návrh 

upraven a schválen na zasedání předsednictva Černíkovy vlády. 

S porušením zásad parlamentního jednání (přes nedostatečný 

počet členů předsednictva) bylo ještě téhož dne toto předsednictvo 

svoláno. A. Dubček jako předseda Federálního shromáždění 

byl narychlo povolán z domova, přesněji ze své chaty v Senci, 

a letecky dopraven do Prahy 22. srpna kolem 16. hodiny. Při 

jednání předsednictva FS o návrhu předloženém O. Černíkem 


– a zdůvodněném poukazem na průběh srpnových demonstrací 

a jejich možné důsledky – Dubček sice souhlasil s použitím zákona 

proti vandalům, ale po několika dílčích připomínkách účastníků 

byl vlastně jediný, kdo v dané situaci varoval před vytvářením 

systému umožňujícího porušování zákona. 

Argumentaci O. Černíka při zdůvodňování návrhu zákona podpořil 

i přítomný G. Husák, který uvedl, že organizátoři demonstrací 

usilují o permanentní akce v ulicích a poukázal na situaci 

v Brně a v Liberci. Proti Dubčekovi zaútočil neomaleně i poslanec 

Valo tvrzením, že současné demonstrace jsou důsledkem jeho 

politiky, že události narůstaly pod jeho patronátem. A. Dubček 

pro zákon sice nehlasoval, ale z povinnosti předsedy FS ČSSR 

podepsal, ale podepsal jej také O. Černík, L. Svoboda. 

V takové atmosféře, s vědomím, že přijetí takového zákona 

nemůže zabránit, ale i s pocitem povinnosti člena předsednictva 

ÚV KSČ, zákon podepsal, ačkoliv pro něj nehlasoval. Záhy si však 

uvědomil, že to byla jeho největší politická chyba. Vždyť mezi 

nejčastěji provolávaná hesla demonstrantů patřila hesla: „Ať žije 

Dubček“, „Ať žije Smrkovský.“ Proto již 1. září posílá O. Černíkovi, 

kterému stále ještě dost důvěřoval, dopis, v němž apeloval 

na vládu, aby učinila „taková opatření, aby nemohlo dojít k zneužití 

tohoto přechodného opatření k porušení naší, československé 

zákonnosti. Proto vláda v tomto směru musí mít vypracovány 

příslušné prováděcí normy.“ Je proto nanejvýš neseriózní, jestliže 

různí kritikové připisují přijetí zákona pouze Dubčekovi, jako by 

to nebyla iniciativa Husáka a Černíka a jako by pod tímto zákonem 

nebyl podpis také Černíka a Svobody. 


226 Antonín Benčík Rozhovor A. Dubčeka pro Lidové noviny z února 1989.

X. 

SAMET? ANO, ALE HODNĚ POCÁKANÝ... 

(Po 17. listopadu 1989, „DUBČEK na HRAD“!) 

17. listopadu 1989 bylo pochmurné zimomřivé počasí. Podzim 

pomalu končil a zima se teprve chystala převzít vládu nad přírodou. 

V ranních hodinách toho dne nasedl A. Dubček v Bratislavě 

do vlaku směřujícího do Prahy, kde se měl setkat s členem vedení 

KS Itálie, poslancem Evropského parlamentu Luigim Collajanim. 

Ten ho v Praze očekával spolu s V. Slavíkem a jeho manželkou, 

aby mu sdělil potěšující zprávu, že Evropský parlament – skupina 

pro sjednocenou levici – navrhla udělit A. Dubčekovi cenu Andreje 

Sacharova za mimořádné angažování na obranu lidských práv. 

Po tomto setkání chtěli navštívit rodinu O. Jaroše, blízké přátele 

A. Dubčeka. Podle údajů Miloše Hájka, tehdejšího předsedy Klubu 

Obroda, z tohoto setkání mělo vzejít mj. i společné prohlášení 

A. Dubčeka, L. Collajaniho za socialistickou frakci Evropského 

parlamentu a M. Hájka za Klub Obroda, k současné situaci. 

Události 17. listopadu však tyto úvahy předběhly. Neboť Jan 

Urban, člen Obrody, signatář Charty 77 a aktivista nezávislých iniciativ, 

je vyzval, aby se zúčastnili manifestace mládeže na pražském 

Albertově. Když přišli na Albertov, stačili zaregistrovat vzrušenou 

atmosféru i skandování různých hesel „Zrušte KSČ, Zrušte StB, 

Nechceme Miloše“, atd., ale také „Ať žije Havel, Dubček, Devátý, 

Ať žije Charta...“ 

Nebylo jim však dopřáno prožít dosyta atmosféru manifestace. 

Pojednou totiž Dubček zaslechl hlasy: „To je on.“ A vzápětí se 

ocitl v kruhu příslušníků StB, kteří ho spolu s italským přítelem 

zatkli. Luigi Collajaniho po krátké době propustili, ale A. Dub- 


čeka drželi v zajištění a vyslýchali až do 21. hodiny. Byla to poslední 

akce StB proti A. Dubčekovi. 

O brutálním zásahu Bezpečnosti proti studentům na Národní 

třídě, kteří se přece jen rozhodli pokračovat v manifestaci podle 

původně předpokládané trasy až do Opletalovy ulice, se Dubček 

dověděl až následující den po návratu do Bratislavy. 

Až potud fakta o epizodické účasti A. Dubčeka na Albertově 

17. listopadu. Avšak zapřísáhlý kritik Pražského jara, A. Dubčeka 

a reformistů osmašedesátého vůbec, P. Pithart to viděl ve své jasnovidecké 

vizi zcela jinak. Nyní totiž, v roce dvacátého výročí sametové 

revoluce 1989, vydal – zřejmě jako součást pompézních oslav 

„sametové“, ale i sebe sama, publikaci „Devětaosmdesátý“ s podtitulem 

„Vzpomínky a přemýšlení. Krédo.“ Vydalo ji nakladatelství 

Academia. Již z titulu je zřejmé, že navozuje vlastně na svou předchozí 

publikaci „Osmašedesátý“, o níž byla již řeč v předchozí kapitole. 

A skutečně, záložková reklama mj. uvádí, že P. Pithart „napsal 

řadu významných politologických děl, z nichž zejména analytická 

kniha Ósmašedesátý´ sehrála svým pohledem na jedno z nejvýznamnějších 

období moderních dějin našeho státu ve své době zcela 

průlomovou roli.“ Nevím sice, kdo tuhle záložkovou reklamu 

formuloval, zda autor či redakce. Vím ale, že tato oslavovaná kniha 

vyvolala ve skutečnosti živou a většinou odmítavou reakci. Stejně 

jako i další v záložce uváděná kniha ´Podiven´. Časopis Dějiny 

a současnost tenkrát publikoval její až sžíravě kritické hodnocení 

z pera celé plejády čs. historiků. A další řada kritiků se ozvala v souvislosti 

s kampaní kolem prezidentských voleb a Pithartově kandidatuře 

v Národním osvobození č. 18 a č. 24 v roce 2002. Osobnost 

Pitharta a názory autorů ´Podivena´ byla pro ně zcela nepřijatelná, 

a u Pitharta i s představou o roli čs. prezidenta. 

A když jsem nyní obětoval několik stovek korun a publikaci 

„Devětaosmdesátý“ zakoupil a začetl se do ní, mé tušení se naplnilo 

měrou vrchovatou. Neboť základní metodou autora je i tentokrát 

subjektivismus. Své vidění a chápání události dějů, jejich 

hodnocení, až příliš častá bez ohledu na fakta (která buď nezná, 


nebo ignoruje), vydává za skutečnost. Zkrátka, stejně jako ve své 

knize „Osmašedesátý“, jen s tím rozdílem, že tentokrát má jeho 

kniha mnohem vyšší literární úroveň, ať již je to zásluhou autora 

či redaktora. 

Důkazem této jeho metody je i hodnocení uvedené epizodické 

účasti A. Dubčeka na Albertově 17. listopadu. V kapitole 

„Svoboda už jen na tři kroky od nás“ obšírně vysvětluje a hledá 

výmluvy, proč – i když byl organizátory osobně pozván, se on sám 

nezúčastnil shromáždění na Albertově, aby pak vzápětí zaútočil 

s hloupou a zákeřnou pomluvou proti A. Dubčekovi: „Kdo se 

k průvodu přidal s neomylným (pozor, přijde ironie) smyslem 

pro timing (načasování – B. A.) byl Alexandr Dubček. Bylo totiž 

přesně dvanáct nula nula. Vzápětí ho ale z průvodu orgáni (StB-B. 

A.) nenápadně odvedli a drželi někde na strážnici.“ 

Podobnou metodu omluv, pomluv a útoků použil ve své knize 

několikrát. A k tomu jen dodám, že A. Dubček v létech 1988-89 

jezdil často do Prahy k různým jednáním s dlouhou řadou reformistů. 

Např. s bývalým tajemníkem V. Slavíkem, s bývalým tajemníkem 

pražského Městského výboru KSČ B. Šimonem, bývalým 

předsedou vlády O. Černíkem atd., atd., přičemž se v Praze často 

zdržel i 2-3 dny. Státní bezpečnost za tuto dobu zaznamenala cca 

20 Dubčekových návštěv v Praze. 

Namístě je tudíž otázka. Proč se náš nikdy nechybějící hrdina 

a veliký vyznavač a obdivovatel hrdiny z biblické pohádky o Davidu 

a Goliášovi, ale také zapřísáhlý kritik Dubčeka, Pražského jara 

a reformistů, „také“ neúčastnil na této akci? Zřejmě jeho jasnozřivému 

úsudku uniklo a nikdo mu neprozradil, jaký význam, 

jakou roli bude tato událost hrát v „sametové“ revoluci. Ale zřejmě 

nedostal z Hrádečku žádný pokyn... 

Vraťme se však k dalšímu, serióznímu výkladu. 

Zprávy o brutálním zásahu Bezpečnosti proti studentům vyvolaly 

v zemi obrovskou vlnu rozhořčení a odporu, a to i v řadách 

členů KSČ. Počáteční deprese se již příštího dne, v sobotu 18. 

listopadu, začala měnit v odhodlání ke změně dosavadní situace. 


Přispěla k tomu i mylná, či záměrně nepravdivá zpráva o údajném 

usmrcení studenta Martina Šmída. 

Jakešovo vedení i jeho mocenské orgány tuto situaci značně 

podcenily a páteční události i jejich ohlas považovaly pouze za další 

z řady demonstrací, které se jim podařilo přežít. Avšak reakce 

pražských studentů byla značně razantní a jejich Ústřední stávkový 

výbor vysokých škol vyhlásil časově neomezenou stávku 

na podporu svých sedmi požadavků a současně vyzval ke generální 

stávce – na 27. listopad. Studenti požadovali vytvoření komise 

k vyšetření odpovědnosti funkcionářů za zásah Bezpečnosti 

na Národní třídě, jejich odchod z politického života, legalizaci 

nezávislých tiskovin, propuštění politických vězňů, zaručení shromažďovacího 

práva. Požadovali zahájení dialogu se všemi složkami 

společnosti, i když současně pochybovali o ochotě stranických 

i státních orgánů vést jiný dialog než z pozice mocenské síly. 

Aktivita pražských studentů zaskočila i nezávislé skupiny, orientující 

se na 10. prosinec, Den lidských práv, a vyburcovala je 

k okamžité aktivitě. Následovala série jejich prohlášení k událostem 

17. listopadu. Studentům se mezitím dostalo podpory od 

pražských herců a živelné hnutí začalo dostávat organizovanou 

podobu a konkrétní cíl. Výsledkem diskuse studentů a herců 

v divadle Disk z 18. listopadu je prohlášení, v němž mimo jiné uvádějí: 

„Poslední zásah policie nás přesvědčil o tom, že nemá smysl 

o nějaký dialog žádat jakoukoli formou. Proti násilí a demagogii 

totiž neexistují argumenty. Jediným východiskem je nekompromisní 

požadavek okamžitého odstoupení současných stranických 

a státních představitelů, demise vlády a okamžité zrušení zakotvení 

vedoucí úlohy strany v Ústavě, bezprostřední změny právního 

řádu, které by zrušily trest za takzvané protistátní a protisocialistické 

aktivity a umožnily rehabilitaci v současné době za takovou 

údajnou činnost odsouzených. Pak teprve bude možné vést dialog 

o budoucnosti naší země.“ 

Také Klub Obroda a Československá demokratická iniciativa 

(ČDI) mimo jiných, vydaly vzápětí svá prohlášení v tomto duchu. 


V prohlášení předsednictva Čs. demokratické iniciativy v dopise 

předsedovi vlády L. Adamcovi z 19. listopadu je mimo jiné 

požadováno: „Soudnost a svědomí totiž velí, aby současná vláda 

odstoupila a ještě předtím umožnila přechod k demokratičtějšímu 

a humánnějšímu způsobu vládnutí. 

Žádáme současnou vládu, aby se to stalo takto: 

• nechť vláda odstoupí k 25. listopadu 1989, 

• nechť do té doby uskuteční rozhovory a na jejich základě uzavře 

dohodu o vytvoření přechodné vlády občanského soužití. 

Tyto rozhovory má současná vláda vést: s Alexandrem Dubčekem 

a představiteli vedení státu před ozbrojenou invazí 21. srpna 

1968, s Václavem Havlem a dalšími představiteli nezávislého opozičního 

hnutí.“ 

Obdobné prohlášení Klubu Obroda končí výzvou: 

„Spojme své síly k důsledným přeměnám, k rozvoji skutečné 

přestavby, k zabezpečení lidských a občanských práv, vynuťme si 

odchod těch, kteří jsou brzdou společenského pokroku, naplňme 

ideály, za které bojovaly a prolily krev celé generace českých a slovenských 

vlastenců.“ 

Výsledkem aktivity nezávislých iniciativ a skupin v průběhu dne 

19. listopadu byl vznik Občanského fóra v Praze a Verejnosti proti 

násiliu v Bratislavě. 

V Praze se to stalo v odpoledních hodinách 19. 11 v bytě V. Havla, 

kde se sešli představitelé nezávislých iniciativ a vyslovili se pro 

jejich sjednocení pod hlavičkou Občanského fóra (OF). Na jeho 

ustavující schůzi v Činoherním klubu ve 20 hodin téhož dne bylo 

současně přijato Provolání Občanského fóra se čtyřmi základními 

požadavky: 

1) Aby ihned odstoupili ze svých funkcí ti členové předsednictva 

ÚV KSČ, kteří jsou bezprostředně spojeni s přípravou intervence 

pěti států Varšavské smlouvy z r. 1968 a kteří jsou odpovědni 

za mnohaletou devastaci všech oblastí společenského života u nás. 

Jmenovitě jde o Gustáva Husáka, Miloše Jakeše, Jana Fojtíka, 

Miroslava Zavadila, Karla Hoffmanna a Aloise Indru. Zhoubná 


politika těchto lidí, kteří po léta odmítali jakýkoliv demokratický 

dialog se společností, zcela zákonitě vyústila do hrůzných událostí 

těchto dnů. 

2) Aby ihned odstoupil vedoucí tajemník MV KSČ v Praze 

Miroslav Štěpán a federální ministr František Kincl, kteří jsou 

odpovědni za všechny zásahy, které policie v posledních měsících 

provedla proti pokojně manifestujícím občanům. 

3) Aby byla ustavena komise, která konkrétně vyšetří tyto zásahy, 

zjistí jejich viníky a navrhne jejich potrestání. V této komisi 

musí být zástupci Občanského fóra. 

4) Aby byli okamžitě propuštěni všichni vězňové svědomí, včetně 

těch, kteří byli zadrženi v souvislosti s posledními manifestacemi. 

Občanské fórum žádá, aby toto provolání bylo publikováno 

v oficiálních sdělovacích prostředcích. 

Občanské fórum se staví celou svou autoritou za myšlenku generální 

stávky dne 27. 11. od 12 do 14 hodin, k níž vyzvali pražští 

vysokoškoláci, a chápe ji jako výraz podpory požadavků, o nichž 

chce se státním vedením jednat. 

Občanské fórum se domnívá, že jeho vznik a práce odpovídá 

vůli 40 tisíc dosavadních signatářů petice Několik vět a je otevřeno 

všem složkám československé společnosti, kterým záleží na tom, 

aby i naše země začala pokojným způsobem hledat cesty k demokratickému 

uspořádání tím k hospodářské prosperitě.“ 

Čs. demokratická iniciativa své prohlášení z 19. 11. opakovala 

i následující den, 20. 11. 1989. 

V následujících dnech byla v Praze na Václavském náměstí 

i na Letné organizována řada manifestací za splnění požadavků 

Občanského fóra, které převzalo iniciativu. Obdobně tomu bylo 

i v Bratislavě, i když zdaleka ne v takovém rozsahu jako v Praze. 

V Bratislavě převzala iniciativu Verejnost proti násiliu (VPN), 

která organizovala první manifestace na Hviezdoslavově náměstí 

a náměstí SNP. Menší akce byly organizovány i v řadě dalších 

měst. Záhy byl postup obou hlavních center odporu proti Jakešovu 

režimu koordinován Občanským fórem (sdružujícím všechny 


nezávislé skupiny a proudy, kde měla v řídících orgánech hlavní 

slovo úzká skupina kolem V. Havla) a VPN na společných poradách 

jejich představitelů. 

Z dostupných pramenů se mi zatím nepodařilo zjistit, proč se 

v řídícím orgánu VPN neobjevil A. Dubček ve stejné roli jako 

V. Havel v OF. Zřejmě to byl výsledek určité averze, která se proti 

němu u většiny představitelů VPN záhy, a to dosti výrazně, projevila. 

Možná, že to bylo rozhodnutí samotného A. Dubčeka setrvat 

na své pozici samostatného, v zahraničí i doma etablovaného 

představitele proreformního opozičního levicového proudu. 

Jsem ovšem toho názoru, že to byli představitelé VPN, kteří měli 

A. Dubčeka pozvat a postavit ho do čela vedení. Ať tomu však 

bylo jakkoliv, A. Dubček se do zápasu za radikální změny režimu 

zapojil sám s plnou vervou a vahou své osobnosti a autority. 

Na prvním mnohatisícovém shromáždění na Hviezdoslavově 

náměstí v Bratislavě 20. 11. 1989, kde Milan Kňažko jako vedoucí 

VPN, seznámil účastníky s vyhlášením programu VPN a prohlásil 

jej za „otevření společenského dialogu, za skutečnou a ne jen proklamovanou 

demokracii“, A. Dubček nebyl. Důvody mi nejsou 

známé. Avšak již 22. listopadu promluvil na patnáctitisícovém 

shromáždění před justičním palácem a požadoval propuštění Jána 

Čarnogurského, posledního vězně bratislavské „pětky.“ O den 

později, 23. listopadu, vystoupil s projevem na druhé – stotisícové 

– manifestaci organizované VPN na náměstí SNP. Poukázal v něm 

na zdroje a příčiny současné krize společnosti, jejíž počátkem byla 

srpnová intervence a následná normalizace, zkrátka zardoušení 

reformního procesu neostalinským vedením L. Brežněva a domácími 

přisluhovači. Poukázal také na jeden z důvodů současného 

probuzení lidu k odporu proti stávajícímu režimu: „Jeden z mnohých 

faktorů je ten, že když si lid osvojil ideu, jakou byl a je ´socialismus 

s lidskou tváří´, potom tato idea je vlastnictvím lidu našich 

národů. Proto, či právě proto, ve vás, mladé generaci, žije tato 

idea, protože se stala pamětí národa a je dědičná, je i ve vás, nastupující 

generaci.“ 


Alexander Dubček se přihlásil k iniciativě VPN a stejně tak 

i k dalším iniciativám. Současně upozornil, že součástí řady občanských 

iniciativ je i iniciativa reformních komunistů, vyloučených 

z KSČ. A vyzval všechny složky obyvatelstva, včetně oficiálních, 

k neodkladným praktickým krokům k „nové obrodě naší společnosti“ 

vyzval k dialogu a varoval před konfrontačními střety. 

Ve stejném duchu, v jakém promluvil A. Dubček v Bratislavě, se 

výkonný výbor Klubu Obroda téhož dne obrátil s výzvou ke všem 

členům KSČ: „Pokud si chce KSČ zachovat alespoň část své vážnosti 

v našem příštím politickém životě a obstát ve svobodných 

volbách – neboť jiné už nebudou – musí se tohoto vedení zbavit 

a postavit si do čela nové, mladší a důvěryhodné představitele. 

Musí se rozejít s nepravdami, obsaženými v ´Poučení´, i s politikou 

normalizace na něm založenou.“ 

Nezávisle na prohlášení výkonného výboru Obrody i jihočeský 

výbor místní organizace tohoto Klubu vyslovil 24. 11. podporu 

prohlášení V. Havla i A. Dubčeka z 23. listopadu: „Jsme pokračovatelé 

Pražského jara a v opravdové proměně vidíme jedinou šanci 

socialismu a demokracie v naší zemi. Proto věříme důstojnému 

vystupování Alexandra Dubčeka jako mluvčího všeho pokrokového 

lidu naší krásné vlasti.“ 

24. listopadu se A. Dubček zúčastnil již čtvrté manifestace OF 

na Václavském náměstí, na kterou se dostavilo kolem 200 tisíc 

lidí. Vedle V. Havla vystoupil i A. Dubček se svým prvním listopadovým 

projevem v Praze. Po jeho skončení začalo shromáždění 

skandovat „Dubček na Hrad, Dubček na Hrad.“ 

Po skončení manifestace se V. Havel a A. Dubček zúčastnili 

v Laterně magice tiskové konference, kde je mluvčí OF V. Malý 

představil jako „dva symboly současného Československa.“ Alexander 

Dubček se zde vyslovil pro nezvratnost společenskopolitických 

změn a vyslovil se pro zrušení ústavního článku o vedoucí 

roli KSČ. Tiskovou konferenci přerušila zpráva z ČTK, kterou jim 

s napětím sdělil hudební publicista J. Černý, že „všichni členové 

předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ dávají své funkce k dispo- 


zici.“ Stalo se tak na mimořádném zasedání ÚV KSČ v budově 

Vysoké školy politické ve Vokovicích, zahájeném již v dopoledních 

hodinách 24. listopadu. 

Bylo to první velké vítězství občanské opozice a pochopitelně 

bouchla i zátka z láhve šampaňského. Účastníci tiskové konference 

si symbolicky připili na svobodné Československo. Vzrušenou 

atmosféru názorně dokumentuje i fotografie, na níž vidíme 

A. Dubčeka v objetí V. Havla. 

A jestliže někdo dnes tvrdí, že z reakce A. Dubčeka a V. Havla 

na tuto skutečnost bylo zřejmé, že V. Havel nemá v A. Dubčekovi 

žádného vážného konkurenta na prezidentskou kandidaturu, pak 

následující vývoj jednoznačně ukázal nesmyslnost tohoto tvrzení. 

Opak byl totiž pravdou, jak si ukážeme na dalších stránkách. 

Demise Jakešova vedení bylo však skutečně jen první vítězství. 

A když mluvčí nového vedení KSČ na tiskové konferenci v ranních 

hodinách 25. listopadu sdělil, že „Poučení z krizového vývoje“ 

zůstává i nadále v platnosti, Občanské fórum, Obroda a další 

iniciativy vyzvaly občany ke stupňování tlaku na vládnoucí kruhy 

i k účasti na plánované generální stávce v pondělí 27. listopadu. 

Pátá manifestace OF na Letenské pláni 25. listopadu, zahájená 

ve 14 hodin za účasti obou hlavních protagonistů občanské opozice, 

V. Havla a A. Dubčeka, byla poprvé živě přenášena televizí. 

Marta Kubišová zazpívala 800 tisícům účastníků Modlitbu pro 

Martu. V. Havel ve svém vystoupení vyjádřil hluboké znepokojení 

nad nedostatečností změn ve vedení KSČ. Vyzval všechny 

občany, aby co nejvýraznějším způsobem manifestovali svou touhu 

po demokracii generální stávkou vyhlášenou na 27. listopadu. 

Informoval účastníky, že jediným mužem současného vedení, 

který byl schopen pochopit situaci, je předseda vlády L. Adamec, 

který se vzdal obou vysokých stranických funkcí, a Havel vyslovil 

úvahu, že v této chvíli by ho měli podpořit. Mezitím totiž představitelé 

iniciativy Most, M. Kocáb a M. Horáček, jednali s poradcem 

L. Adamce, O. Krejčím, jehož prostřednictvím L. Adamec, 

v té době již izolován ve vedení KSČ, požádal OF o podporu. 


Na Letenské manifestaci vystoupil i A. Dubček. Ve svém projevu 

se mimo jiné vyslovil pro obnovení ideálů „socialismu s lidskou 

tváří.“ I zde se poté ozvalo skandování „Dubček na Hrad.“ 

Ve stejný den – 25. listopadu – se konala velká manifestace 

v Bratislavě na náměstí SNP za účasti 70 tisíc lidí. VPN vyhlásila 

obdobné požadavky jako OF, pochopitelně specifikované na podmínky 

a situaci na Slovensku. 

Téhož dne došlo ještě ke dvěma událostem, které neobyčejně 

zvýraznily význam osobnosti A. Dubčeka nejen v sametové revoluci, 

ale také jako mezinárodně uznávaného představitele a reprezentanta 

stoupenců demokratického hnutí odporu proti Jakešovu 

a Husákovu totalitnímu režimu. 

Ve stejný den Z. Jičínský, vedoucí koncepční komise OF, předložil 

návrh kandidatury A. Dubčeka na funkci prezidenta. Tento 

návrh lze považovat za zcela logický a legitimní. Stačí připomenout: 

Jméno A. Dubčeka se zvláště v letech 1988 a 1989 stalo 

nejznámějším a nejfrekventovanějším jménem z představitelů 

čs. demokratické opozice nejen v zahraničí, ale i na domácí 

půdě. Skandování jeho jména „dětmi srpna 1968“ na manifestacích 

k výročí 21. srpna 1968 i 1969, k výročím 28. října 1918, ba 

i k výročí sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 a při manifestaci 

studentů 17. listopadu 1989, vyvrcholilo skandováním manifestantů 

na Václavském náměstí a na Letné: „Dubček na Hrad.“ 

A připomeňme si ještě na předchozích stránkách uváděné návrhy 

neoficiálních iniciativ, jako byla Obroda či Demokratická iniciativa. 

Nevysvětlenou zatím zůstává otázka, proč tomu tak zdaleka 

nebylo na Slovensku v prvních dnech sametové revoluce a jakou 

roli v tom sehráli představitelé VPN. Pokusím se to na dalších 

stránkách alespoň zčásti objasnit. 

Druhá významná a pro českou i slovenskou veřejnost málo 

známá událost se odehrála na nám již důvěrně známé univerzitě 

v Bologni. 25. listopadu byl podán návrh této univerzity na udělení 

Nobelovy ceny A. Dubčekovi. Profesor jedné z kateder univerzity, 

Vera Negri Zamagni, svůj návrh zdůvodnil ohledem na Dub- 


čekovy „morální hodnoty“ a „na zcela mimořádnou roli, kterou 

sehrál před dvaceti lety i v současné době v obnově své země.“ 

Návrh podpořily všechny katedry univerzity. Připojila se i univerzita 

v Perugii, jak je zřejmé z dopisu Výboru pro udělováni 

Nobelovy ceny v Norsku, kde je pod návrhem podepsáno 14 profesorů. 

Na významu této skutečnosti nic neubírá ani to, že návrh 

nebyl nakonec vyslyšen. 

Ve světle těchto skutečností, jakož i ve srovnání vztahu A. Dubčeka 

k sovětské „perestrojce a glasnosti“, značně paradoxně působí 

postoj Moskvy i samotného Gorbačova k A. Dubčekovi ještě 

i v těchto listopadových dnech. Svědectví v tom podává mj. 

i tehdejší zástupce vedoucího mezinárodního odděleni ÚV KSSS, 

Valerij Musatov, v knize: Predvestniky buri: Političeskije krizisy 

v Vostočnoj Jevrope (1956-1981). V. Musatov byl po 24. listopadu, 

po odstoupeni Jakešova vedení, vyslán tajemníkem ÚV KSSS 

A. Jakovlevem do Prahy, aby zde sledoval vývoj situace a informoval 

Moskvu, která svému velvyslanectví již nedůvěřovala. 

Současně ale působila v Praze v obdobné roli i skupina pracovníků 

KGB. Musatov zde jednal s řadou stranických, prosovětsky 

orientovaných představitelů z okruhu L. Adamce a K. Urbánka, ale 

i s prognostikem V. Komárkem a dalšími. Projevil zájem o jednání 

s V. Havlem, avšak na pokyn Moskvy od toho upustil. Přesto jednal 

s představiteli OF. Je víc než zajímavé, že o jednání s A. Dubčekem 

neprojevil nejmenší zájem. Dokonce když zjistil, že A. Dubček 

byl pozván do Leningradu na promítání dokumentu o „Pražském 

jaru“, on i pracovníci KGB dělali vše, aby se Dubček promítání 

neúčastnil. A nejen že Musatov údajně jednal s přáteli Dubčeka, 

aby jej od toho odradili, ale příslušný představitel KGB, „generál 

V“ pozorně sledoval seznamy cestujících na leteckých linkách 

do Moskvy a hlásil, že jméno A. Dubčeka se v nich neobjevilo. 

V následujících dnech pokračovaly manifestace OF a VPN 

v Praze a v Bratislavě za splněni požadavků. Na páté manifestaci 

VPN poprvé vystoupil i J. Čarnogurský po svém propuštění 

z vězení. Pokračoval rozklad oficiálního vedení KSČ v čele s no- 


vým prvním tajemníkem K. Urbánkem, o čemž svědčí odstoupení 

M. Štěpána a celého předsednictva MV KSČ v Praze ze svých 

funkcí. Hlavní pozornost OF se soustředila na jednání o vytvořeni 

vlády národního porozumění s předsedou vlády L. Adamcem. 

Proto byl pozván na šestou manifestaci OF na Letné. Některé části 

jeho projevu, zejména jeho obavy z generální stávky a o nutnosti 

projednat požadavky OF s vedením KSČ, vyvolaly v řadách manifestantů 

nespokojenost a nesouhlas. A. Dubček jej však ve svém 

vystoupení vzal v ochranu a znovu promluvil o ideálech „socialismu 

s lidskou tváří“, pro které se nyní opět vytvořila cesta. 

Jednání OF a VPN s L. Adamcem dospělo posléze, 28. listopadu, 

k dohodě, že provede rekonstrukci vlády na základě koaličním, 

předloží zásady programového prohlášení a zajistí tak splnění 

úkolů: právní předpoklady pro svobodné volby, svobodu 

shromažďovací a spolčovací, svobodu projevu a tisku a řadu dalších. 

Pro sestavení vlády mu zatím ponechali volné ruce. Dali mu 

však najevo, že v případě nespokojenosti veřejnosti s prohlášením 

a jeho plněním požádají prezidenta o jeho odvolání a jmenování 

nového předsedy vlády, navrženého OF a VPN. 

Téhož dne Krizový štáb OF zformuloval a prostřednictvím 

sovětského velvyslanectví Prezidiu Nejvyššího sovětu SSSR odeslal 

výzvu k přehodnocení srpnové intervence varšavské pětky 

v roce 1968 a ke stažení všech svých vojsk z Československa. 

A v dopoledních hodinách následujícího dne, 29. listopadu, jakási 

„akční“ skupina Koordinačního centra OF se dohodla s představiteli 

slovenské Verejnosti proti násiliu na úzké spolupráci, jako 

suverénní reprezentanti českého a slovenského občanského hnutí. 

Do takovéto situace ale přicházejí i první kritické hlasy na vedení 

OF za jeho přílišné sólování, jakousi „kabinetní“ politiku a nedostatečnou 

informovanost širšího vedení OF a představitelů dalších 

opozičních skupin o výsledcích jednání Krizového štábu OF. 

Což ale vyvolalo u V. Havla značně odmítavé reakce. 

Do těchto hektických listopadových dnů dostává A. Dubček 

potěšující zprávu. Francouzský velvyslanec Jaques Humann mu 


předal poselství předsedy Evropského parlamentu Enrique Crespoa 

tohoto znění: „Vážený pane Dubčeku, mám tu čest a radost 

Vám oznámit jménem Evropského parlamentu, že bylo rozhodnuto 

Vám udělit Sacharovovu cenu za rok 1989. 

Tato cena se každoročně uděluje osobě, která se osobně angažovala 

mimořádným způsobem za obranu lidských práv. Minulý rok 

byla poprvé udělena Nelsonu Mandelovi a Anatoliju Marčenkovi. 

Oznamujíce toto rozhodnutí Evropského parlamentu, vyjádřil 

jsem naději, že by bylo možné snad odevzdat Vám tuto cenu počas 

příštího jeho zasedání, které se bude konat ve Štrasburku od 11. 

do 15. prosince 1989...“ 

Zde jsem ovšem nucen přerušit chronologický výklad událostí, 

které nedovolily A. Dubčekovi převzít tuto cenu v prosinci 1989. 

Došlo k tomu až v lednu 1990. Mezitím ale stačil Andrej Sacharov, 

těsně před svou smrtí, 10. 12. napsat A. Dubčekovi blahopřání 

k udělení této ceny a vyznat se i z obdivu k Pražskému jaru a osobně 

i k A. Dubčekovi: „Rok 1968 měl vliv na můj vlastní osud. 

Jaro přineslo naději, stalo se jedním ze stimulů v práci na mém 

díle ´Přemýšlení´. Srpen doslova zničil iluze a aktivizoval moji 

veřejnou činnost. To samé se přihodilo mnoha přátelům. Hrstka 

jinak smýšlejících čerpala v Pražském jaru sílu k nadcházejícímu 

dlouholetému těžkému boji, jehož jedinou zbraní byla „glasnost“ 

Není možné bez hořkosti přemýšlet o letech bezčasí, které nastoupily 

po bouři osmašedesátého. Avšak pod popelem zůstal 

oheň. Jsem přesvědčen, že „doušek svobody“, kterého se Češi 

a Slováci nadechli v době, kdy byl jejím vůdcem Alexander Dubček, 

se stal prologem nynějších nekrvavých revolucí v zemích 

východní Evropy a v samotném Československu. Opět nám dávají 

příklad! Opět se nepřátelé polekali. 

Z celé duše blahopřeji Alexandru Dubčekovi, obdivuji se jeho 

pevnosti a přeji mu stálé zdraví a úspěchy. Jemu a všem přátelům 

v našich zemích, kteří mnoho vytrpěli.“ 

Žel, dříve než si mohl Dubček toto blahopřání přečíst, A. Sacharov 

zemřel. Zpráva o jeho skonu přišla dříve než blahopřej- 


ný dopis. Dubček reaguje okamžitě – 16. prosince 1989 napsal 

Sjezdu lidových poslanců SSSR soustrastný dopis: „Odešel vědec, 

veřejný činitel, ale především člověk – velký občan této planety. 

Obětoval právu lidí na důstojný a svobodný život vše – nakonec 

i své zdraví a život...“ 

O blahopřání A. Sacharova se A. Dubček dověděl až v únoru 

1990 ze vzkazu Jeleny G. Bonnerové, který zprostředkoval sovětský 

žurnalista. A. Dubček paní Bonnerové poděkoval již jako předseda 

Federálního shromáždění dopisem ze 7. února 1990. Cena 

A. Sacharova byla Dubčekovi předání ve dnech 16. -18. ledna 1990 

ve Štrasburku v průběhu zasedání Evropského parlamentu. 

Vraťme se však do pohnutých dnů na přelomu listopadu a prosince 

1989, kdy se rozhodovalo o klíčových otázkách dalšího vývoje 

sametové revoluce. Jednou z nejchoulostivějších z nich bylo rozhodování 

o kandidátech na funkci příštího prezidenta po G. Husákovi, 

jehož demise se rychle dostávala na pořad dne. A opět i zde, 

v zájmu přehlednosti celého problému, přerušíme chronologický 

výklad různých událostí a pokusíme se, pokud možno souvisle, 

vyložit průběh a výsledky diskusí a rozhodování, eventuálně i jejich 

motivy. 

Uvedl jsem již, že návrh koncepční komise OF z 25. 11. 1989, 

předložený jejím vedoucím Z. Jičínským, na kandidaturu A. Dubčeka 

na funkci prezidenta byl odůvodněný a zcela legitimní. 

Z dostupných dokumentů se však zdá, že tento návrh nevyvolal 

viditelnou odezvu. 

Mezitím Klub Obroda zveřejnil svůj Manifest pod názvem 

„Kam směřujeme“ a otisklo jej dokonce i Rudé právo 1. prosince 

na podkladě jedné z počítačových kopií. Mladší čtenář si dnes 

již může těžko představit, že zatímco my jsme začínali pracovat 

s vysloužilým cyklostylem, Charta 77 byla finančně i technicky 

podporována současně z několika zdrojů: Nadací Charty 77, založené 

z iniciativy atomového vědce F. Janoucha ve Švédsku 

v roce 1978, šéfredaktorem časopisu Svědectví, vycházejícího ve 

Francii, P. Tigridem a také I. Tigridovou. Ale Charta 77 se těšila 


sympatiím a podpoře ze strany velvyslanectví USA i oficiálních 

představitelů Francie. A měla možnost bez překážek korespondovat 

i se zahraničím, např. s Nadací Svědectví, s redakcí Svobodná 

Evropa či s F. Janouchem. 

Manifest Obrody obsahoval podrobný výčet našich představ 

– jako součásti evropské levice a v nejužší spolupráci s OF – 

o novém demokratickém uspořádání života v naší zemi: „Hesla 

o blahu republiky a proti jejímu rozvratu, dříve falešně znějící 

a klamná, jsou teď našimi hesly a nabývají svého pravého významu. 

Pravda a čest zvítězí.“ 

První názor na prezidentskou kandidaturu zaznamenáváme 

u V. Havla v rozhovoru s tajemníkem Československé strany 

so cialistické (ČSS) – která po dvacet let kolaborovala s KSČ – 

J Škodou 30. listopadu, kdy se oba shodli, že „budoucím prezidentem 

by neměl být A. Dubček.“ Avšak již 1. prosince, v průběhu 

jednání s vedením Československé strany lidové, se V. Havel jako 

o pravděpodobném kandidátovi OF na úřad prezidenta zmínil 

o A. Dubčekovi jako o Slovákovi a o akademiku M. Katětovi jako 

Čechovi. 

Několik dnů bylo toto téma mimo pozornost Krizového centra 

OF, kde se rozhodovalo o strategii a taktice dalšího postupu. 

Když ale Z. Jičínský svůj původní návrh 5. 12. v KC OF opakoval, 

vyvolal kolem tohoto problému širokou diskusi. Toho dne vešlo 

totiž ve známost, že Sovětský svaz konečně oficiálně odsoudil srpnovou 

intervenci. Z. Jičínský uvedl, že za této situace není možné, 

aby OF nadále uvažovalo o L. Adamcovi jako možném kandidátovi 

na prezidenta, neboť dvacet let představoval starý systém. Navrhl, 

aby čs. veřejnost byla seznámena s návrhem na kandidaturu 

A. Dubčeka. Následující diskuse byla velice neurovnaná, neboť 

se diskutovalo o nejrůznějších otázkách ekonomických a hlavně 

o dalším postupu, směřujícím k postupnému převzetí moci. 

Pokud jde o diskusi ke kandidatuře A. Dubčeka na prezidenta, 

ozvaly se zde nejrůznější názory od seriózních, fundovaných až 

po názory, které prozrazovaly averzi a neznalost role A. Dubčeka, 


a to nejen v roce 1968-1969, ale ani v letech 1969-1989. Ozývaly se 

i hlasy zástupců stran, které po dvacet let kolaborovaly s režimem 

Husáka a Jakeše (ČSS a ČSL). 

Nejserióznější a v podstatě shodně a opakovaně zdůvodnili 

návrh kandidatury A. Dubčeka na úřad prezidenta Z. Jičínský a J. 

Dienstbier. Z. Jičínský to formuloval takto: „Uvědomte si, že jestliže 

ve světě někdo z československých osobností, myslím v politických 

a státních kruzích, je populární, jestli tam je nějaká osoba, 

která má ve světě jméno, tak to je tedy Alexander Dubček... Nejde 

samozřejmě dneska o to, navazovat na rok 1968 v jeho programovém 

smyslu, ale jde o to, navázat na rok 1968 jako na období 

národních dějin, kdy tyto dva národy se o něco samostatně snažily, 

a ať už si myslíte o tom cokoli, tak symbolem tohoto snažení 

v očích značné části veřejnosti a v očích mezinárodní veřejnosti je 

opravdu Alexander Dubček.“ Oba shodně poukázali také na možnost 

využití kandidatury A. Dubčeka po odvolání opodstatněnosti 

srpnové intervence k účinnému nátlaku na stávající staré vedení 

a hlavně na vládu L. Adamce. 

S kandidaturou A. Dubčeka výslovně souhlasil i A. Vondra. 

Jistě, byly i hlasy proti, respektive byla navrhována i další jména, 

např. E. Goldstücker nebo J. Hanzelka. Některé návrhy byly bez 

další diskuse označeny za nesmysl, např. návrh na M. Kňažka. 

Jako neseriózní lze jednoznačně označit opakované vystoupení 

M. Kocába, jehož skupina Most z vlastní iniciativy začala jednat 

s L. Adamcem, či jeho zprostředkovateli (skupina vznikla až v srpnu 

1989). A byl to on, kdo zprostředkovával a prosazoval i v rámci 

OF všechna jednání s L. Adamcem. Nyní však, bez nejmenšího 

důkazu, argumentoval nebezpečím vytvoření reformně socialistického 

tandemu Dubček-Adamec, či Dubček-Čalfa. 

Padly pochopitelně i návrhy na kandidaturu V. Havla, který 

prý je jediný schopný vyvést naše národy ze současného chaosu. 

V závěru dlouhé diskuse V. Havel řekl, že „je ochoten v případě 

potřeby kandidaturu přijmout.“ Vyslovil však podmínku, „že by 

funkci prezidenta zastával pouze do svobodných voleb.“ 


Alexander Dubček byl přesvědčen, že ideály Pražského jara 

jsou stále aktuální, politicky nosné i pro sametovou revoluci, 

zvláště když nikdo ještě nevěděl, jak vyústí. Věděl ovšem, že 

je nutné tyto ideály konfrontovat s novou situací, s požadavky 

nastupující mladé generace. V tomto smyslu vystoupil také 

na schůzce s osmašedesátníky 5. prosince v Bratislavě a jejich 

aktivitu usměrňoval. 

Když se 6. prosince krátce po půlnoci dostavili do KC OF představitelé 

VPN, po vzájemné informaci o celkové situaci v Praze 

i v Bratislavě, došla řeč i na prezidentské kandidáty. O názorech 

VPN na toto téma referoval J. Budaj. Předložil tři alternativy. Jako 

variantu č. 1 uvedl M. Kusého jako člověka s velkým politickým 

kreditem.“V druhém případě, jestliže by to bylo politicky naléhavě 

potřebné, by se dalo uvažovat o tom Alexandru Dubčekovi s tím, 

že pro slovenský národ by z toho vyplývala obrovská rizika politická, 

ale také pro český národ. A že tudíž tuto variantu my, co 

jsme zde, se odvažujeme přijmout jen jako – opakuji – s velkými 

rozpaky a jen jako alternativu jakéhosi velkého politického kompromisu. 

Třetí alternativou je Milan Kňažko, který je na Slovensku 

považován za tribuna naší revoluce.“ Dodejme, že k tomu, aby se 

M. Kňažko stal „tribunem revoluce“ na Slovensku, přispěla prostá 

náhoda, že právě v době zahájení listopadových událostí 17. listopadu 

byl v Praze, kde měl nějaké vystoupení. A z Prahy se již vrátil 

jako „člen koordinačního výboru VPN“ a současně prý i jako člen 

vedení OF. 

Když po kratší diskusi vystoupil M. Kocáb s návrhem, aby společným 

kandidátem OF a VPN na úřad prezidenta se stal V. Havel, 

zástupci VPN tento návrh podpořili. K tomuto stanovisku VPN 

považuji za nutné uvést několik poznámek a souvislostí. 

Z četných dostupných dokumentů a pramenů lze bezpečně doložit, 

že u představitelů VPN, od prvních hodin jejího vzniku, 

převládla – až na vzácné výjimky či spíše ojedinělou výjimku, 

M. Kusého – jakási předpojatost, animozita či averze vůči reformistům, 

osmašedesátníkům, vůči tradici a ideálům Pražského jara. 


Připomeňme si, že v letech 1968-1969 byl značný rozdíl v obsahu, 

v zaměření reformního procesu v českých zemích, kde šlo především 

o demokratizaci, a na Slovensku, kde bylo těžiště zájmu 

soustředěno na řešení národnostních otázek, na federalizaci. Tato 

skutečnost pak našla svůj odraz i v následujících dvaceti letech 

normalizace a totalitního režimu G. Husáka. Důsledky normalizace 

ani zdaleka nedosáhly na obyvatele Slovenska tak tíživě 

jako na statisíce „druhořadých obyvatel“ českých zemí. To se pochopitelně 

odrazilo i na vzniku a podstatně odlišném rozsahu 

a charakteru opozičního hnutí. A zde je jeden ze základních důvodů 

či motivů, proč představitelé VPN spatřovali v A. Dubčekovi 

představitele minulosti, k níž se nechtějí vracet, a ve V. Havlovi 

představitele budoucnosti. Proto se stal pro ně kandidátem č. 1 

na funkci prezidenta. A eventuální kandidatura A Dubčeka byla 

pro ně jen jakýmsi nouzovým řešením. 

Byla zde však ještě jedna skutečnost, která podstatným způsobem 

ovlivňovala jejich rozhodování. A tou byla neznalost nebo 

ignorace skutečné role A. Dubčeka při vzniku a vývoji čs. 

opozičního hnutí. Ale každý, kdo se alespoň minimální zajímal 

o toto hnutí, musel vědět, že přinejmenším v letech 1988-1989 

se A. Dubček stal nejznámějším a uznávaným představitelem čs. 

opozičního hnutí nejen v zahraničí, ale i na domácí půdě, zvláště 

pak v českých zemích. Měl by vědět, že Dubček nebyl tak naivní, 

aby nevěděl, že v roce 1989 nemůže začít či pokračovat tam, kde 

v roce 1969 skončil. A. Dubček neměl v těchto letech jako „osamělý 

běžec na dlouhé trati“ k dispozici klaku, která by organizovala 

skandování jeho jména na srpnových a říjnových demonstracích, 

při lednové pietní manifestaci k uctění památky J. Palacha či na 

studentské manifestaci 17. listopadu. Přesto tam všude skandovali 

jeho jméno „děti srpna.“ Byl to důkaz, že tradice Pražského jara 

je stále živá. A volání velkého shromáždění občanů na Václavském 

náměstí a na Letné „Dubček na Hrad!“ bylo jen logickým 

vyústěním historické paměti národa i popularity A. Dubčeka jako 

nejznámější osobnosti československého opozičního hnutí. 


Nelze souhlasit ani s dodatečným „prozřením“ J. Budaje z 22. 

prosince 1989 na jednání OF a VPN, že A. Dubček „vedle VPN 

reprezentuje jedinou reálnou politickou stranu, která ovšem nemá 

členy, kromě několika přátel“!? A co právě ta stotisícová shromáždění 

skandující „Dubček na Hrad“? 

Tím méně lze souhlasit s tvrzením o Dubčekově dvacetiletém 

mlčení, či dokonce o jeho nestatečném chování. Na předchozích 

stránkách jsme uvedl více než dostatek důkazů, že tato a jim 

podobná tvrzení jsou nepravdivá. Ať již je vyslovil kdokoliv – 

P. Pithart, P. Zajac, J. Dejmal, P. Tigrid a další kritici. A ať již jsou 

výsledkem nevědomosti, ignorování faktů či úmyslné pomluvy, 

ba dokonce i vědomých nepravd, jako v případě P. Pitharta. Jak 

jinak hodnotit jeho tvrzení, že to byl Dubček, kdo proti demonstrantům 

v srpnu poslal „obrněné transportéry a obušky.“ Jako 

historik a politolog, za něhož se pokládá, musel, nebo měl vědět, 

že v této době byl již Dubček odstaven od jakéhokoliv rozhodování. 

Že přípravy k potlačení srpnových demonstrací v roce 

1969 řídila čtyřčlenná skupina, předseda vlády O. Černík, ministr 

vnitra J. Pelnář, ministr národní obrany M. Dzúr a předseda Výboru 

pro tisk a informace J. Havelka, a to podle pokynů G. Husáka. 

Měl vědět, že Dubček i Smrkovský navíc dostali od Husáka 

24. července 1969 naléhavé doporučení, aby se nezdržovali v Praze, 

což oba uposlechli. Dubček trávil parlamentní prázdniny na 

své chatě v Senci a Smrkovský ve Vysokých Tatrách. 

Na kritické výtky na adresu své knihy Osmašedesátý reagoval 

počátkem 90. let Pithart výmluvou, že používal úmyslně velkých 

nadsázek, aby prý vyvolal diskusi. Avšak P. Pithart jako kritik 

reformního procesu a A. Dubčeka prokazuje nadále vzácnou neznalost 

dokumentů. Kdyby se seznámil s mnohasvazkovou edicí 

dokumentů, vydávanou v ÚSD k 68. roku, nemohl by nadále 

do absurdnosti dovádět své nadsazené, zpravidla ničím nepodložené, 

úvahy a soudy z Osmašedesátého. Vždyť např. dokumentární 

publikace O. Tůmy a kol. byla vydána již v roce 1996. 

P. Pithart však svá nepravdivá tvrzení zveřejňuje ještě v roce 1999. 


Stejně tak je nesmyslné jeho tvrzení, že v Čechách a na Moravě 

nebyla žádná touha Dubčeka znovu prosadit k moci. 

Nelze souhlasit ani s tvrzením některých seriózních historiků 

a publicistů, označujících Dubčekův projev na demonstraci VPN 

23. listopadu na náměstí SNP jako jeho první veřejné vystoupení, 

protože to neodpovídá skutečnosti. Cožpak četná Dubčekova 

interview a články pro zahraniční tisk, rozhlas a televizi v letech 

1988-1989 nebyla veřejná vystoupení? Za jeho první veřejné vystoupení 

lze bez nadsázky označit jeho odpověď na Bilakovy 

pomluvy v časopise Der Spiegel a LÚnitá již v r. 1985, či dokonce 

už jeho dopis Federálnímu shromáždění a SNR v říjnu 1974. A co 

např. přímé osobní vystoupení na univerzitě v Bologni?... 

Vraťme se však k výkladu prosincových dějů, k peripetiím kolem 

návrhů kandidátů na úřad prezidenta. 

V průběhu jednání OF a VPN 6. prosince se J. Budaj ztotožnil 

s názorem M. Kocába, že hrozí nebezpečí vytvoření tandemu 

Adamec-Dubček a tím zpacifikování revoluční situace a prosazení 

reformně komunistické orientace společnosti a státu. Do těchto 

úvah se jim pochopitelně nehodila čerstvá zpráva o výsledcích 

průzkumu veřejného mínění, podle něhož z 30 tisíc dotázaných 

se přes 11 % vyslovilo pro kandidaturu A. Dubčeka, a pouze 1 % 

pro V. Havla, přičemž více než 80 % dotázaných nebylo rozhodnuto. 

Většina přítomných členů krizového štábu OF za této situace 

začala rozvíjet úvahy o zahájení masivní kampaně pro kandidaturu 

V. Havla. A J. Budaj se jménem VPN postavil jednoznačně 

proti nominaci A. Dubčeka. Proti těmto názorům vystoupil 

Z. Jičínský. Poukázal na výsledky průzkumu a postoj venkova 

a spolu s P. Ku čerou a P. Rychetským navrhli, aby byla učiněna 

dohoda, v níž by se Dubček zavázel, že ve funkci prezidenta setrvá 

jen do svobodných voleb. 

V obdobném duchu probíhaly v OF diskuse a polemiky i v následujících 

dnech. S tím, že role A. Dubčeka a V. Havla se co do pořadí 

obrátily: V. Havel měl být ve funkci prezidenta pouze do svobodných 

voleb, aby pak dostal možnost kandidovat A. Dubček. 


VPN (J. Budaj) definitivně potvrdila souhlas s kandidaturou 

V. Havla. A v důvěrném rozhovoru s ním uvedli její zástupci řadu 

dalších důvodů proti kandidatuře A. Dubčeka. Mimo jiné obavy 

z prosazení reformě komunistické koncepce, kterou prý katolické 

Slovensko odmítá. 

Stoupencům V. Havla a jemu samotnému v „soutěži“ o kandidaturu 

na post prezidenta nahrála i jedna neočekávaná událost. 

Ve chvíli, kdy se jednání OF s L. Adamcem začalo zadrhávat, 

protože Adamec začal protestovat proti neustálému eskalování 

požadavků ze strany Charty. Ve chvíli, kdy na jeho obhajobu v televizi 

7. 12. vystoupil bývalý tajemník Dubčekova vedení a později 

zakládající signatář Charty, Z. Mlynář, a to za účasti člena Obrody 

J. Kotrče, jejího zástupce ve vedení Charty. I když Z. Mlynář nebyl 

členem Obrody a jeho vystoupení nemělo s Obrodou absolutně 

nic společného, vyvolalo ve vedení Charty, ale hlavně u V. Havla 

až hysterickou reakci. K pochopení jeho hysterie je třeba uvést, 

že do této doby byl L. Adamec i ve vedení Charty hodnocen jako 

člověk, s nímž je možné jednat a jehož je nutné chránit. Nyní 

však, 8. prosince dopoledne jakási „akční skupina“ Koordinačního 

centra OF (neboli volné uskupení přátel V. Havla) rozhodně 

odsoudila jak Z. Mlynáře, tak i J. Kotrče za údajné porušení 

loajality k Občanskému fóru. A J. Kotrč byl doslova vyhnán ze 

zasedání, aniž mu bylo dovoleno vysvětlit smysl a motivaci jeho 

účasti v televizní besedě. V. Havel dal najevo svou netolerantnost, 

svou hysterii, sérií nejrůznějších obviňování na adresu Obrody: 

„Ta Obroda je pro mě horší než ta strana. Ta Obroda jsou zrádci, 

zatímco ta strana jsou partneři, ten Mohorita...“ 

„Obroda je – já nevím – pět a půl lidí. To je jako strana... 

Proč máme vylučovat Stranu slovenské obrody z jednání, protože 

je nám směšná, a proč máme jednat za přítomnosti Obrody, 

jako kdyby někoho reprezentovala, a navíc ji cítím já osobně 

jako zrádce. Zatímco Strana slovenské obrody mě nikdy nezradila, 

možná někoho zradila, ale kdo to je, nebo co to je. Labuda 

prej“ (smích).“Já myslím, že dík Z. Mlynářovi byl odepsán i pan 


Dubček z kandidatury na cokoliv“ (projevy souhlasu několika přítomných). 

„Protože ten Mlynář se zasloužil o to, že jsme ztratili, 

nebo abych nemluvil za jiný, já jsem ztratil důvěru k reformním 

komunistům natolik, že si myslím, že když tam budou dva takový, 

tak odcházím zpátky dělat disidenta a psát hry a budu se bavit 

s kapitánem Čermákem ve svý vyšetřovně a budu mít klid. (smích 

Edy Kriseové).“ Ejhle, demokrat a kandidát na prezidenta!!! 

Ano, jistě je možné připustit, že Mlynář přišel do televize na 

pozvání Urbánka, a to i v roli jakéhosi emisara M. Gorbačova. 

Ale cožpak M. Kocáb nebyl „pečený vařený“ na velvyslanectví 

USA; vedení Charty neudržovalo nejužší kontakty s redakcí Svobodné 

Evropy, s Tigridem a spol. ve Francii, který – podle zpráv 

StB – poslal do Československa jakéhosi emisara, který měl řídit 

V. Havla či OF? Nejednal snad V. Havel s ministrem zahraničních 

věcí Západního Německa H. D. Genscherem, aby působil 

ve prospěch nezávislých opozičních skupin při oficiálních jednání; 

nejednal pravidelně s F. Janouchem; a nejednali snad představitelé 

OF o nejrůznějších formách pomoci a spolupráci nejen 

s velvyslanectvím USA, ale např. i se členem Kongresu D. Edwardsem 

a jeho manželkou E. Wilkeovou, vedoucí sekretariátu Výboru 

pro odzbrojení a zahraniční politiku obou sněmoven Kongresu? 

Nejednal M. Kocáb a V. Komárek také jménem Charty s představiteli 

Gorbačovova vedení? atd., atd. Jakým právem se tudíž 

V. Havel rozčiluje, když Z. Mlynář vystoupil v intencích M. Gorbačova 

či Urbánka bez jeho požehnání a obviňuje Obrodu ze 

zrady, i když neměla s touto akcí nic společného? Kolik žluče 

vyblinkal na svou „pravdu a lásku“ která měla zvítězit? 

Lze vyslovit přesvědčení, že touto averzí V. Havla, M. Kocába 

a většiny představitelů OF z Havlova okruhu proti osmašedesátníkům 

a osobně i proti A. Dubčekovi, stejně jako u představitelů 

VPN, se skrývaly mnohem hlubší obavy, důvody a zájmy. Skandování 

Dubčekova jména na manifestacích na Václavském náměstí 

či na Letné „Dubček na Hrad“ bylo pro ně znamením, že tradice 

reformního hnutí je stále ještě příliš živá, což bylo v rozporu 


s jejich představami a zájmy. A navíc, řečeno slovy E. Goldstückera 

na mezinárodní konferenci Praha-Berlín-Paříž 1968 v květnu 

1993 v Praze, ani listopadoví „vítězové nechtějí mít své předky.“ 

Proto raději dohadování s oficiálním vedením KSČ, proto raději 

Mohorita, Adamec, Čalfa, Urbánek, zástupci normalizátorů, než 

reformní exkomunisté, než Obroda. 

Svoji averzi proti osmašedesátníkům a konkrétně proti Klubu 

Obroda dali velice zřetelně najevo i v prvním jednání s designovaným 

předsedou vlády M. Čalfou 9. prosince při jednání o složení 

vlády „národního porozumění.“ V. Havel, J. Křižan a další zde 

při hodnocení Obrody používali nejrůznější hrubé „argumenty“ 

o dvojsmyslnosti její role, o nepatrném počtu jejích členů a stoupenců, 

o její pozdní aktivitě až prý bylo o všem rozhodnuto. Ztotožňovali 

Obrodu s názory Z. Mlynáře a s postoji Č. Císaře, ačkoliv 

se Obroda od nich zřetelně distancovala! V. Havel jako by náhle 

utrpěl ztrátu paměti (a nejen on) a „zapomněl“, že oni reformní 

komunisté a bývalí nomenklaturníci – jak je pejorativně označil 

– tvoří většinu zakládajících signatářů Charty 77. A tvrzení J. Křižana, 

že Obroda má jen 30 členů, není pravda. Na podzim 1987, 

kdy vznikly první úvahy o jejím založení, nebylo ještě o ničem 

rozhodnuto. Ale už její první dokument – Stanovisko k 20. výročí 

ledna 1968 ještě před vlastním založením Klubu Obroda, podepsalo 

53 zakládajících členů. A nemohu zde nepoložit V. Havlovi 

či J. Křižanovi otázku: Jakou členskou základnu měl za sebou 

M. Kocáb ve své skupině Most, když jeho slovo v Krizovém štábu 

OF mělo tak velkou váhu a jeho jméno v seznamu signatářů 

Charty 77 jsem hledal marně? 

Jen velký naivka může věřit, že V. Havlovi a jeho skupině nešlo 

v těchto jednáních také o moc, o funkce, o místo na slunci politického 

nebe, o realizaci jejich představ a plánů. 

A ještě jedna skutečnost nahrála stoupencům V. Havla v jeho 

prosazování na úřad prezidenta. Byla to demise L. Adamce ze 

dne 7. prosince, nesouhlasícího s požadavky OF a VPN na složení 

vlády, a jeho nahrazení Slovákem M. Čalfou. To jim poskytlo silný 


argument, že je-li předsedou vlády Slovák, prezidentem by měl 

být Čech a nestraník. A M. Čalfa si svou vstřícností návrhům OF 

a VPN pojišťoval současně i svou vládní židli, což mu V. Havel 

na závěr jednání potvrdil: „Po dnešním jednání mám pocit, že to 

dotáhnete do voleb.“ 

Zatímco jednání OF a VPN s představiteli starého režimu o postupném 

převzetí moci po nástupu M. Čalfy do funkce předsedy 

vlády spělo rychle k úspěšnému závěru a stoupenci V. Havla se 

chystali rozvinout kampaň za jeho zvolení prezidentem, vstoupil 

do „soutěže“ o tento post další vážný činitel: představitelé slovenské 

veřejnosti – Slovenská národná rada a Ústřední výbor Národní 

fronty – s návrhem na podporu kandidatury A. Dubčeka. 

Také historická komise OF předložila 9. prosince svůj návrh 

na obsazení této funkce. Vycházela ze složitosti dané situace a možných 

komplikací ze strany stávajícího Federálního shromáždění 

a navrhla, aby na dočasného prezidenta byl navržen A. Dubček, 

neboť: „Dubčekova kandidatura na místo dočasného prezidenta 

by byla pro nás nejméně nevýhodná. Umožnila by zfruktifikovat 

politický kapitál, který Dubček představuje, a minimalizovat 

slabiny, které Dubček má. (Nejméně vhodným kandidátem by 

byl Adamec.) Dubček by mohl být i garantem pro SSSR a bude 

přijatelný i pro Západ. 

Občanské fórum nejméně do voleb se absolutně neobejde bez 

morální autority V. Havla a bez jeho přímé aktivní práce včele OF. 

Nezakrýváme si, že dnes Havel naprosto nesporným kandidátem 

pro celý národ ještě není. V době volby trvalého prezidenta by už 

jím mohl být. I on potřebuje čas, aby se rozhodl.“ 

Ale ani tento návrh nebyl respektován. A nejen to. V Krizovém 

štábu OF, ale i u Havla, vyvolal značnou nevoli, až ironizující 

averzi a obviňování z intrik proti němu: „A teď jsem dostal novej 

dopis historiků, kdy zase tohle říkají jo.“ A na adresu Dubčeka 

a návrhů na jeho kandidaturu říká ironicky: „Celý svět o něm píše. 

My tady máme slavnýho Slováka, který už jednou prokázal, že to 

Československo v daleko horší době se může vydat jinou cestou, 


a najednou na pět let je tenhle pán poslanej do penze a vyřízenej 

a pak bude starej a už vůbec si nevrzne.“ 

Václav Havel a jeho stoupenci v OF však už byli rozhodnuti. 

Čekalo se již jen na vhodný okamžik k zahájení volební kampaně 

pro Havla. 

Do této značně euforické, ale současně podezíravé nálady proti 

všem jiným návrhům přišly ze Slovenska, od představitelů VPN, 

neočekávané a pro stoupence V. Havla nepříznivé zprávy. Podle 

interpretace telefonického rozhovoru V. Havla s J. Budajem šlo 

v zásadě o následující skutečnosti: J. Budaj sice potvrdil jménem 

VPN kandidaturu V. Havla, ale současně sdělil rozhodnutí, že má 

být jen do svobodných voleb, protože volbou na pět let by byl 

z možné kandidatury A. Dubček vyřazen, čímž prý straší intrikáni 

na Slovensku. Že by to mohlo vést nejen k roztržce Čechů a Slováků, 

ale i k roztržce mezi slovenským národem a VPN, ke ztrátě 

jejích pozic a jejímu vyřazení z procesu rozhodování. 

V interpretaci Budajova vzkazu Havlem je zřetelně cítit jakási 

Havlova animozita vůči Dubčekovi, i když s navrhovaným řešením 

vyslovil uspokojení. Ve skutečnosti však Dubček nepotřeboval 

organizovat žádné intriky, ani nějakou masovou kampaň. 

Dubčeka kandidovala Slovenská národní rada a ÚV NF SSR. 

Významnou roli v tom sehrála i skutečnost, že po odvolání V. Šalgoviče 

byl do funkce předsedy SNR zvolen dosavadní předseda 

KNV v Košicích R. Schuster. A podle výsledků průzkumu Studentského 

informačního střediska v Bratislavě byla i drtivá většina 

občanů Slovenska pro Dubčeka. 

Z pěti tisíc respondentů průzkumu veřejného mínění se pro 

Dubčeka vyslovilo pětkrát více hlasů než pro V. Komárka a dvacetkrát 

více než pro Havla a Adamce. K tomu připomeňme, že 

nesrovnatelně větší šance pro Dubčeka potvrdil i průzkum v českých 

zemích. Bylo proto samozřejmé, že A. Dubček návrh na svou 

kandidaturu – vyhlášením z 10. prosince – uvítal. Reagoval tak mj. 

na skutečnost, že na další demonstraci OF na Václavském náměstí 

předchozího dne po projevu V. Havla, v němž oznámil mj. demisi 


G. Husáka, Jiří Bartoška vyhlásil – jménem Koordinačního centra 

OF – kandidaturu V. Havla na úřad prezidenta. 

Proto A. Dubček poskytl sdělovacím prostředkům stanovisko 

ke své kandidatuře na úřad prezidenta: „Již skutečnost, že nejen 

v posledním období jsem aktivně vystupoval na mnoha fórech, 

ale že vlastně celých 21 let jsem z politické praxe neodešel, je 

základem zodpovězení nastolené otázky. Když se naše společnost 

po 21 letech dala opět do pohybu, musím vědět, kde je mé místo. 

Skutečnost, že se spontánní hlasy ozývají zdola, mluví sama za sebe. 

Už předkové říkali: Hlas lidu, hlas boží. Celé dějiny ukázaly, 

že rozhodující pohyb vždy začínal na ulici. I když jsem nikdy 

netoužil po vysokých poctách, tuto velkou spontánnost jsem 

nemohl nepocítit. Celý život pracuji s lidmi a lidé rozhodnou, co 

bude dále. Chápu to tak, že je tu přece jen kontinuita s rokem 1968, 

a to podnítilo současné obrodné hnutí. Jsou to přece otcové těch, 

kteří opět pozdvihli prapor, a toto poselství musíme dotáhnout 

do konce. Tomu chci být nápomocen. Tedy opakuji, o mé kandidatuře 

musí rozhodnout lid. Musím říct, že mám stále na zřeteli 

ty statisíce lidí, před nimiž jsem stál a vystoupil na Letné, ale i ty, 

kteří v roce 1968 podporovali naši obrodu. 

V případě, že by se potvrdila má kandidatura, chápu to jako 

rehabilitaci lidu, který byl uražen, i pokračování v cestě, kterou 

nastoupili mladí. Je to jasná návaznost na to, co před dvaceti léty 

podnikli jejich otcové. Říkáte, že mě kandidovala ulice, ale já 

musím dodat, že zatím z oficiálních míst to se mnou nikdo nekonzultoval, 

s výjimkou nového vedení NF SSR. Když zváží, že můžu 

být obrodě ve společnosti nápomocen, mají můj souhlas. V tomto 

smyslu se vyjádřily i některé občanské iniciativy z Prahy. Má 

odpověď je stejná. Rozhodující slovo však musí mít lid této země.“ 

K prohlášení A. Dubčeka dodávám, že v následující den, 11. 12. 

1989, PÚV NF SSR návrh jeho kandidatury podpořilo. A nejen 

to. O den později – 12. prosince Předsednictvo Slovenské národní 

rady přijalo k návrhu kandidatury A. Dubčeka toto usnesení: 

„Předsednictvo Slovenské národní rady navrhuje Federálnímu 


národnímu shromáždění Československé socialistické republiky 

za kandidáta na funkci prezidenta ČSSR Alexandra Dubčeka. 

Je to občan s demokratickým, humánním cítěním. Je reprezentantem 

demokracie našeho národa. Je nejvýznamnější postavou 

moderních československých dějin. On první vnesl nové myšlenky, 

posouvající náš stát do evropského domu. Je to člověk pevný, 

věrný, setrvávající na svém přesvědčení.“ 

Mezitím ale v OF zavládlo silné znepokojení, vyvolané návrhem 

KSČ na přímou volbu prezidenta. A bylo zřejmé, že za této 

situace by měl V. Havel jen malou naději vedle kandidáta KSČ 

L. Adamce, jehož kandidaturu verbálně podpořil i M. Gorbačov, 

ale také i vedle slovenského kandidáta A. Dubčeka. Proto se úsilí 

OF v řadě jednání, a to i se zástupci KSČ, soustředilo na zamítnutí 

tohoto návrhu, k čemuž OF vydalo několik prohlášení. 

Za této situace došlo k první z řady pěti či šesti schůzek mezi 

Havlem a Dubčekem na téma, kdo z nich má, či bude a proč kandidovat 

na funkci prezidenta. Svědectví o těchto schůzkách podali 

přátelé A. Dubčeka jako jejich přímí účastníci a organizátoři: 

Věněk Šilhán – zástupce A. Dubčeka na 14. mimořádném sjezdu 

KSČ v roce 1968 a nyní člen Obrody i signatář Charty 77 a také 

člen užšího vedení OF; František Vlasák – v roce 1968 ministr 

národohospodářského plánování; Miroslav Kusý – signatář Charty 

77 a vedení VPN; a konečně i Vladimír Hanzel, v době sametové 

revoluce osobní tajemník V. Havla 

Pokud jde o hlavní aktéry, Dubček žádné svědectví o těchto 

schůzkách nezanechal. A vágní poznámky V. Havla na toto téma, 

už i vzhledem k jeho zapomnětlivosti nelze brát vážně. V tomto 

případě je proto nezbytné vycházet především z autentických 

dokumentů, záznamů z jednání OF, veřejných vystoupení V. Havla 

a osobních svědectví účastníků těchto schůzek. 

S velikou pravděpodobností svědectví o první schůzce Havel- 

Dubček podává Miroslav Kusý, jako osobní přítel obou aktérů. 

V úvodu svého svědectví podává jejich charakteristiku: „Dubček byl 

jedinou, všeobecně – tj. v Čechách i na Slovensku – známou charis- 


matickou politickou osobností Sametové revoluce 1989. Osobnosti 

českého disentu, na čele s V. Havlem, které v Praze vytvořily OF, si 

tehdy ještě jen začínaly získávat celonárodní popularitu. Osobnosti 

slovenské VPN procházely teprve prvním politickým křtem.“ 

Podle M. Kusého, k první schůzce došlo v jedné z hereckých 

šaten pražské Laterny magiky a citlivost schůzky spočívala mj. 

v tom, že V. Havel v té době byl již nominován za kandidáta OF 

i VPN na prezidenta, ale Dubček o tom nebyl ještě informován. 

On totiž přišel nabídnout Havlovi své síly. Pochopitelně i bez přímého 

vyslovení bylo zřejmé, že šlo o post prezidenta. Byl to rozhovor 

v náznacích. Když ale Dubček vyzval Havla k otevřenému 

vyslovení, zda a jak se s ním počítá a Havel začal nahlas uvažovat, 

zda by se Dubček neměl ucházet o nějakou funkci na Slovensku, 

Dubček uraženě vstal a s poznámkou, že v tom případě přišel 

zbytečně, že zde není o čem jednat a odcházel dlouhou chodbou 

plnou novinářů, fotografů a kameramanů. Teprve na poznámku 

Kusého, že přece nemůže Dubčeka nechat takhle odejít, Havel 

prý vyběhl na chodbu za Dubčekem a zavolal na něj: „Pane Dubček, 

vraťte se, ještě jsme přece neskončili.“ Podle Kusého „na tomto 

setkání poté vznikla první slovensko-česká politická dohoda 

mezi oběma muži, která vynesla V. Havla na post čs. prezidenta 

a A. Dubčeka na post předsedy čs. federálního parlamentu.“ 

Že mohlo skutečně dojít k nějaké podmíněné dohodě, svědčí 

i vystoupení P. Pitharta 13. 12. na koordinačním centru OF, kde 

informovalo tom, že A. Dubček nepřímo vyslovil souhlas se svou 

kandidaturou na předsedu FS a že podpoří V. Havla na funkci 

prezidenta. A následujícího dne, 14. prosince, V. Havel v 18. 00 

hodin v rozhlasové besedě zdůraznil, že funkci „dočasného a pracovního“ 

prezidenta je ochoten vykonávat pouze „v těsné a přátelské 

součinnosti s A. Dubčekem.“ Řekl také, že nedopustí, aby 

kdokoliv mezi něj a Dubčeka „vrazil klín.“ 

Vzápětí i Ján Čarnogurský, jako člen vedení VPN a nyní již 

i místopředseda nové čs. vlády, v rozhovoru s předsedou SNR 

R. Schusterem a novým předsedou slovenské vlády byl ujištěn, že 


předsednictvo ÚV NF SSR a předsednictvo SNR potvrzují kandidaturu 

A. Dubčeka na úřad prezidenta. 

Uběhlo však sotva několik hodin a vše bylo jiné. Podmíněnost 

souhlasu Dubčeka s plánem Havla a jeho přátel – pokud vůbec 

byla vyslovena – se ukázala doopravdy silně podmíněná, jak budu 

dokumentovat dále. A stejně také silácká slova V. Havla o přátelské 

spolupráci s A. Dubčekem se ukázala jako vynucená ctnost 

z nouze. 

Havel - Čalfa 

Zásadní průlom do vývoje sametové revoluce a postupného přebírání 

moci do rukou opozice, představované OF a VPN, a nový 

postoj k osobnosti A. Dubčeka vnesla totiž zcela neočekávaná 

událost v zákulisí tohoto procesu. Byla to utajená schůzka V. Havla 

s designovaným předsedou vlády M. Čalfou, který vystřídal 

L. Adamce po jeho demisi. Po demisi G. Husáka 10. 12. 1989 totiž 

soustředil ve svých rukách veškerou moc v totálně rozloženém 

starém režimu. V rozjitřené situaci, kdy čtyři pětiny obyvatelstva 

podporovaly přímé volby prezidenta, navrhl Čalfa – 15. prosince 

– V. Havlovi utajenou schůzku mezi čtyřma očima. Výsledkem 

této schůzky byla jejich dohoda o vyřešení čtyř základních 

úkolů a přesném harmonogramu jejich plnění, které měly zajistit, 

aby do funkce prezidenta sametové revoluce byl zvolen V. Havel 

a A. Dubček by se musel spokojit s funkcí předsedy Federálního 

shromáždění. 

Ještě téhož dne se – po schůzce Havel-Čalfa – v bytě výtvarníka 

J. Skalníka sešla úzká skupina Krizového štábu OF (J. Bartoška, 

V. Hanzel, E. Kriseová, J. Křižan, M. Kvašnák, S. Milota, P. Pithart, 

A. Vondra), na níž je Havel informoval o výsledcích jednání s Čalfou. 

Poté se zde rozproudila obsáhlá diskuse, na níž se tato úzká 

skupina měla dohodnout jak to udělat, aby byl z prezidentské 

volby vyšachován A. Dubček a zajistit, aby byl zvolen V. Havel. 

Celé toto jednání bylo výslovně vedeno jako přísně tajné, o němž 


neměl být nikdo další z vedení OF či jiných opozičních skupin 

informován, dokud nebude vše projednáno a volba Havla zajištěna. 

Byla to typická ukázka kabinetní kuloárové politiky. Havlem 

hlásaná zásada, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ 

byla odhozena na smetiště a spolu s ní i zbytek demokratických 

zásad v jednání o tak závažné otázce. A to přesto, že Havel si 

to dobře uvědomoval, když v úvodu své informace konstatoval: 

„A paradoxnost mého postavení spočívá v tom, že jsme odpůrci 

kabinetní politiky, a že to celé se musí totálně utajit, ne před 

StB a odposlouchávačem a na tom nezáleží, ale před našima lidma 

a před veřejností, která nás podezírá z kabinetní politiky. 

Domluvíme se, jak to uděláme. Pro tuto chvíli bych vás prosil, 

abyste všechno co vám řeknu, drželi v sobě jako hrob, všichni, 

a nikomu nic neřekli. Přinejmenším do chvíle, než se domluvíme 

co budeme dělat dál.“ 

Skutečně také v tomto konspirativním duchu pak probíhala 

dlouhá diskuse, na níž bylo dohodnuto uskutečnění jednotlivých 

opatření, která měla zajistit, aby do konce roku 1989 byl Havel 

zvolen prezidentem a A. Dubček odsunut do funkce předsedy FS. 

Vše mělo ovšem probíhat tajně, bez informování širšího vedení OF 

či vedení ostatních opozičních skupin. O jednotlivých opatřeních 

se měly tyto skupiny dovědět až po jejich uskutečnění. 

Bylo zde dohodnuto: 

1) Že příští den, v sobotu 16. prosince, vystoupí V. Havel v televizi 

v nejsledovanějším čase s 20minutovým projevem „jako občan 

Havel“, který má starost o svou zemi. Tento projev bude ovšem 

konzultovat s Čalfou a bude odvysílán po jeho odsouhlasení. Vysílání 

pak zajistí Čalfa a jeho poradce. 

2) Na nejbližší plenární schůzi Federálního shromáždění vystoupí 

Čalfa, jako předseda vlády, s programovým prohlášením, 

do něhož pod záminkou, že dosud nebyl schválen ústavní zákon 

o době bez prezidenta, aby tato doba byla ze 40 dnů prodloužena 

jen do 28. prosince. A současně navrhne, aby za „prozatímního 


Vystoupení A. Dubčeka na manifestaci v Bratislavě, 23. 12. 1989. 

Alexander Dubček, Marta Kubišová a Václav Havel, 1989. 


A. Dubček v diskuzi s francouzským prezidentem F. Mitterrandem 

na bratislavském Bôriku, september 1990. 

F. R. Monaco, H. Longo a G. Longo po udělení titulu 

honoris causa A. Dubčekovi. 


Alexander Dubček a Václav Havel promluvili k účastníkům 

pražské demonstrace, 24. 11. 1989. 

Ohlas zprávy o odstoupení Jakešova vedení. Tisková konference 

Občanského fóra v Laterně Magice, 24. 11. 1989. 


Václav Havel podpisuje prezidentský slib po svém zvolení, 29. 12. 1989. 

A. Dubček v objetí V. Havla po odstoupení M. Jakeše, Laterna magika, 24. 11. 1989. 


prezidenta“ do svobodných voleb byl zvolen V. Havel. Případný 

odpor poslanců měl být zlomen nátlakem Čalfy, resp. příslibem, 

že poslanci si alespoň na čas zachovají své posty. 

3) Mezitím J. Čarnogurský (VPN) musí na Slovensku zajistit, 

aby za některého odstoupivšího poslance byl zvolen A. Dubček 

pod záminkou, že Havel jako kandidát na prezidenta nechce dělat 

nic bez Dubčeka. Zatím však nemělo být prozrazeno, že by měl 

být zvolen předsedou FS. 

4) Konečně, na schůzi FS 28. -29. prosince bude Dubček zvolen 

předsedou FS a vzápětí Havel prezidentem. 

Hlavním garantem splnění tohoto plánu byl M. Čalfa. Pojišťoval 

si tak vlastně Havlem slíbené zachování postu. Současně tak 

plnil i přání G. Husáka, zbavit A. Dubčeka možnosti získat politickou 

satisfakci jeho vystřídáním na funkci prezidenta. 

Dubček o těchto zákulisních jednáních však do poslední schůzky 

s Havlem informován nebyl. I když první příležitost k tomu se 

naskytla několik hodin poté, co v úzké skupině přátel V. Havla 

z Krizového štábu OF bylo dohodnuto, „jak to udělají.“ V. Havel 

s A. Dubčekem, ale také s Č. Císařem, dalším kandidátem na post 

prezidenta, se sešli na italském velvyslanectví na recepci za účasti 

tajemníka italské Socialistické strany Betina Craxiho a Jiřího 

Pelikána. Cílem Craxiho návštěvy v Československu v tomto případě 

podle svědectví italského dopisovatele L. Antonettiho bylo 

podpořit vytvoření silné levice v Československu v čele se silnou 

osobností a nejlépe v čele s A. Dubčekem. V. Havel při této příležitosti 

Dubčeka od jeho kandidatury neodrazoval. Zato dokázal 

odradit od kandidatury dalšího adepta na prezidentský post, 

Č. Císaře, příslibem příští diplomatické funkce. A po této schůzce 

Betino Craxi, podle svědectví J. Pelikána, vyslovil předpověď, že 

V. Havlovi „moc zachutná opravdu moc.“ 

O tom, že při této příležitosti k žádné dohodě mezi Havlem 

a Dubčekem v duchu plánu Havlovy skupiny přátel Krizového 

štábu OF nedošlo, svědčí i Dubčekovo interview pro italské listy 

La Republika a L´ Unitá z téhož dne, 16. 12. 1989. Prohlásil, že 


nadále kandiduje na funkci prezidenta ČSSR s podporou SNR, 

SSM, Strany slobody a Strany slovenské obrody. 

Vyslovil se pro švédský ekonomický systém a prohlásil, že do 

KSČ zpět nevstoupí. Že při uvedené recepci na italském velvyslanectví 

přece jen k nějaké diskusi mezi Havlem a Dubčekem 

došlo, svědčí televizní vystoupení V. Havla ve večerních hodinách 

téhož dne, 16. prosince. V závěrečné části svého vystoupení řekl: 

„Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu 

ho. Ale se dvěma podmínkami: že bych byl oním prozatímním 

pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a že ten, který 

usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde až ze svobodně 

zvoleného Federálního shromážděnÍ. Druhou podmínku, 

kterou si kladu je, že po mém boku, ať už v jakékoli funkci, bude 

stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rastislavovi Štefánikovi 

pravděpodobně nejvýznamnější muž, kterého dalo Slovensko 

naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám 

podařilo vrazit klín mezi něj a mne a tím i mezi naše dva národy.“ 

Ano, bylo to velice krásně řečeno. Kdyby ve skutečnosti v tomto 

případě ony „temné síly“ nepředstavovaly představitelé VPN 

s jejich silnou animozitou, ba odporem proti A. Dubčekovi a reformistům. 

Dali přednost V. Havlovi, přičemž s kandidaturou 

A. Dubčeka, jako představitele reformního hnutí, by souhlasili 

jen v krajním případě. Avšak animozita proti reformistům a tudíž 

i proti Dubčekovi silně ovlivňovala i myšlení a jednání V. Havla 

a jeho úzkou skupinu spolupracovníků, zejména však spolupracovníka 

nejbližšího, Petra Pitharta. Pro ně, i pro VPN, reformisté 

i Dubček představovali nebezpečí návratu reformního hnutí 

z roku 1968. A ony temné síly, o nichž mluvil Havel, to byl ve skutečnosti 

protest slovenských reformistů H. Kočtucha, I. Laluhy 

a M. Húska proti odsouvání A. Dubčeka Veřejností proti násilí 

z kandidatury na funkci prezidenta. A je nesporné, že tento protest 

vyjadřoval stanovisko drtivé většiny občanů Slovenska. 

Nyní, v roce dvacátého výročí sametové revoluce, zřejmě jako 

součást pompézních oslav Petr Pithart vydal další knížku, v níž 


jako zapřísáhlý kritik A. Dubčeka, reformního hnutí roku 1968, 

reformistů a tudíž zvláště Klubu Obrody, dává průchod svým žlučovitým 

odsudkům. Obdobně jako ve své starší publikaci Osmašedesátý 

vydává své osobní dojmy, sympatie či antipatie za pojmy 

a fakta. A k tomu nelze mlčet. Nejdříve však, pro čtenáře, kteří 

nemají možnost či chuť listovat v jeho publikaci, ocituji zde příslušnou 

rozsáhlou pasáž. 

Petr Pithart versus Baron Prášil 

„Stostránkový záznam jednání s Čalfou o složení federální vlády 

je pozoruhodný ještě z jednoho hlediska. Potvrzuje, že ve vedení 

OF panoval velmi rezervovaný pohled na Obrodu, totiž na nedávno 

zorganizované reformní komunisty. Čalfa chtěl do vlády Čestmíra 

Císaře, předpokládal totiž, že to určitě bude i naše přání, ale 

narazil na hradbu odporu téměř vozovou. 

Debata se na delší čas soustředila nikoli jen na téma Čestmíra 

Císaře nebo Obroda, ale na téma reformní komunisté. Skoro 

všichni za OF tehdy ve Strakovce řekli své a bylo to hodně tvrdé 

– záznam vypovídá o tom, že jsme s těmito lidmi jako náhle se 

zorganizovanou skupinou nepočítali. Jejich dvacet let vyčkávavé 

počínání spíše odsuzovali, než chápali, že jsme zkrátka o nich 

jako o politicích, ba ani o jejich mravním profilu dobré mínění 

neměli. Vraceli jsme se pak v debatě s Čalfou k osmašedesátému, 

k době normalizačního dvacetiletí – myslím, že Čalfa s takovými 

postoji nepočítal, rozhodně na ně nebyl připraven, pouze Jaroslav 

Šabata zmínil pozitivně Alexandra Dubčeka ( „Jediný muž, při 

všech svých chybách, který by obstál..., je Alexandr Dubček. Ať 

má jakékoli chyby... “). Václav Havel se pak ještě pozitivně zmínil 

o Miloši Hájkovi, signatáři Charty 77 (jednu dobu jejím mluvčím), 

později aktivním sociálním demokratovi. A to bylo všechno, 

co bylo řečeno pozitivního o reformním komunismu. 

Já sám bych Dubčeka ani takto s výhradami pozitivně jako Jaroslav 

Šabata necharakterizoval. Ale nešlo zde o osoby – celý osma- 


šedesátý a reformní komunisté, resp. jejich půlmilionová „strana 

vyloučených“, která se však právě nikdy ani v náznaku neustavila, 

nezorganizovala, tím spíše jejich náhlé oživené politické představy 

a jakoby samozřejmě ohlašované ambice, byly pro nás ve vedení 

OF přinejmenším nepřijatelné. Teď navíc nepřijatelně konjunkturální. 

Nechtěli jsme z toho reformního materiálu jakkoli čerpat, 

ani lidi, ani ideje. Ani nás to nenapadlo. 

Myslím si, že v té chvíli na počátku velkých změn to bylo především 

proto, že lidé, kteří Pražské jaro a jeho ideály pro veřejnost 

představovali, se pro ně tehdy nikterak přesvědčivě nezasadili. 

Nebyli ochotni pro ně nic obětovat. Čekali na „Go“ – dlouho 

to vypadalo, že už jen marně na Godota, ale nakonec se objevil 

jako jejich zachránce Gorbačov. Dostali za pravdu. S ideologicky, 

deduktivně strukturovaným názorem totiž vždycky dostanete 

za pravdu. Velký filosof Karl Popper právě takto charakterizuje ideologii: 

Doktrína, která je sestavena tak, aby ji nebylo v rámci logiky, 

a to ani teoreticky, možné logicky vyvrátit. Je sama v sobě uzavřena, 

„zacyklena.“ Protože již svou konstrukcí vylučuje možnost svého 

zpochybnění, je třeba ji odmítnout celou, jak leží a běží. U ideologie 

lze totiž vždycky říci: Myšlenka byla a je přece dobrá, dobrá 

sama o sobě, to jen ti nešťastní lidé ji zatím vždycky pokazili... 

Dubčekovci zkrátka zase dostali za pravdu – nejdříve, paradoxně, 

tanky..., teď perestrojkou. A hned se zase začali organizovat, hlásit 

o slovo. Jako potenciálně snadno zorganizovaná skupina čekali 

po větší čas normalizace přikrčeni v koutě, ale vedení OF tyhle 

panenky nehodlalo hledat, tím méně najít a postavit do funkcí. Byly 

výjimky, jistě: chartisté Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata... 

Despekt k těm, kteří pokorně čekali na dodávku oficiální pravdy 

z euro komunistického Říma či později z perestrojkové Moskvy.“ 

Až potud žlučovité výrony P. Pitharta v jeho „Devětaosmdesátém.“ 

Tato žlučovitá, často opakovaná tvrzení, báchorky pana 

senátora Pitharta o Dubčekovi, o reformním hnutí v roce 1968, 

o reformistech, osmašedesátnících a nyní i o Klubu Obroda, svou 

úrovní překonávají i bajky pověstného Barona Prášila. A svůj 


„obdiv“, jak k novodobému „Baronu Prášilovi“ bych chtěl současně 

adresovat i onomu zázračnému dítěti, které prý již ve svých 

čtyřech letech pochopilo celou zrůdnost srpnové intervence v roce 

1968, neschopnost a zbabělost reformistů a zvláště A. Dubčeka 

a proto i když se mu nedostalo modré krve při narození, před 

listopadovou „sametovou“ revolucí horoval pro nastolení monarchie. 

Tak o tom, jako rádoby historik vydal svědectví ve dnech 40. 

výročí Pražského jara. 

V zájmu objektivity však musím uvést, že v rubrice byla pod 

článkem tohoto zázračného dítěte uvedena poznámka, že názory 

v ní „nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce.“ Avšak zpět k P. 

Pithartovi. Cožpak bylo snad náhodné, že když v roce 2006, při 

výročí 21. srpna Lidové noviny otiskly dva články P. Pitharta, 

útočící a sprostě pomlouvající Dubčeka, Pražské jaro, reformisty, 

v témže čísle byly současně publikovány i články autorů 

– osobností více než srovnatelných s „osobností“ P. Pitharta – 

A. J. Liehma a Jiřího Dienstbiera. Jejich články jednoznačně popíraly, 

vyvracely smyšlenky P. Pitharta. J. Dienstbier např. ve svém 

článku „Jen prohraná bitva“, jakoby předvídal citované báchorky 

P. Pitharta v jeho publikaci, a mj. v článku uvádí: „Osmašedesátníci, 

někdejší komunisté, křesťané, spisovatelé, vědci, umělci 

různých politických názorů a s nimi mnozí studenti a dělníci 

od počátku sedmdesátých let udržovali plamínky naděje v přesvědčení, 

že je lepší zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu. 

Sešli se v Chartě 77, podíleli se na samizdatovém vydávání knih 

a časopisů a mnohých občanských aktivitách. Vytvářeli podhoubí, 

ze kterého vyrostlo občanské hnutí konce osmdesátých let. Listopad 

1989 byl jejich společným vítězstvím.“ 

Ano, s takovým hodnocením mohu souhlasit jako pamětník, 

aktivní účastník těchto dějů, a hlavně jako historik, respektující 

fakta, dokumenty a jejich analýzu. Proto zde také uvádím několik 

doložitelných důkazů, faktů a dokumentů: 

1. Nebyl to snad A. Dubček, kdo svými kritickými dopisy na 

adresu Husákova režimu, svoji aktivitou přivedl G. Husáka již 


v roce 1975 až k hysterii a jméno Dubčeka pak po dlouhou dobu 

figurovalo v evropském tisku a dalších masmédiích jako jméno 

nejznámějšího představitele protihusákovské opozice? 

2. Z průzkumů veřejného mínění k výběru kandidátů na post 

prezidenta sametové revoluce v průběhu listopadu a prosince 

1989, a to v Čechách i na Slovensku, vyšel jako kandidát č. 1 A. 

Du ček, jako mezinárodně i na domácí půdě uznávaná osobnost 

protihusákovské, protinormalizační aktivní opozice. 

A pokud P. Pithart tvrdí, že pro OF byl A. Dubček nepřijatelný, 

pak se to ale týká především uzoučké skupiny Krizového štábu 

OF kolem V. Havla. A já se ptám, jakou morální váhu mohou mít 

názory představitelů politických stran, dvacet let kolaborujícich 

s KSČ? 

Dokumenty z jednání Krizového štábu OF jednoznačně dokazují, 

že řada členů širšího vedení OF jednoznačně preferovala 

A. Dubčeka. Např. vedoucí koncepční komise OF Z. Jičínský, 

J. Dienstbier, P. Rychetský, P. Kučera, členové historické komise 

OF J. Křen, K. Pichlík, P. Seifrt a také řada dalších. Ostatně, 

výsledky průzkumu veřejného mínění stejně jednoznačně potvrdilo 

i skandování několikasettisícového shromáždění na Václaváku 

i na Letné „Dubček na Hrad“! 

3. P. Pithart bagatelizováním protinormalizační aktivity reformistů 

prokazuje vzácnou neznalost, spíše však hrubou záměrnou 

ignoraci faktu, že podstatná část zakládajících signatářů 

Charty 77 se rekrutovala z řad významných reformistů, osmašedesátníků. 

A protože on po 17. listopadu vyčkával v teple svého 

bytu až do 24. listopadu, jak to vše dopadne a objevil se v OF 

až po odstoupení Jakešova vedení 24. 11., tak mu pochopitelně 

„uniklo“, že na ustavující schůzi Občanského fóra v Činoherním 

klubu se aktivně účastnil mj. i Jiří Hájek, zakládající signatář 

Charty 77, její první mluvčí a také několikanásobný mluvčí, bývalý 

ministr zahraničních věci reformní vlády z roku 1968. A nejen 

to. P. Pithartovi až dosud zřejmě nikdo „neprozradil“, že i podstatná 

část zakládajících signatářů Charty 77 se rekrutovala z řad 


významných reformistů – osmašedesátníků. Připomínám proto 

jména alespoň několika z nich, jak jsou zaznamenána v publikaci 

„Charta 77 – 1977-1989.“ Nuže, zde jsou: Jiří Hájek – po tři období 

mluvčí Charty, Miloš Hájek, mluvčí Charty a předseda Klubu 

Obroda, Zdeněk Mlynář, bývalý tajemník Dubčekova vedení, 

František Kriegel, člen předsednictva Dubčekova vedení, Věnek 

Šilhán, organizátor a zástupce A. Dubčeka na mimořádném 14. 

sjezdu KSČ, Libuše Šilhánová, mluvčí Charty, Bohumil Šimon, 

bývalý vedoucí tajemník reformního Městského výboru KSČ 

v Praze, Vladislav Kolmistr, zakládající signatář Charty i Klubu 

Obroda, a další neméně významné osobnosti reformního hnutí: 

Zdeněk Jičínský, Jiří Dienstbier, Vladimír Kadlec, Milan Hübl, 

Irena Dubská, Erika Kadlecová, Jan Křen, František Šamalík, 

Rudolf Slánský, Jaroslav Opat, Miroslav Kusý atd., atd. Úplný 

výčet by byl příliš dlouhý. A bylo by nesmírně zajímavé zjištění 

jaký podíl na celkovém počtu signatářů Charty představují bývalí 

reformisté. A jak může P. Pithart bagatelizovat a ignorovat roli 

Jiřího Pelikána, jako poslance Evropského parlamentu a šéfredaktora 

římských Listů se širokým okruhem jeho spolupracovníků? 

Např. O. Šikem, M. Reimanem, Z. Mlynářem, Z. Hejzlarem, D. 

Havlíčkem, A. J. Liehmem, J. Hochmanem, K. Kynclem, J. Kostou, 

V. Horským, K. Kaplanem, R. Seluckým, A. Müllerem, M. 

Schulzem, Z. Tominovou, Vl. Toskem, J. Slámou, J. Pokšteflem. 

A to jsem zde vyjmenoval jenom základní okruh. Římské „Listy“, 

které vznikly již v době, kdy o Chartě 77 nebylo ani „vidu 

ani slechu“, počátkem 70. let. Byl to základní zdroj informací 

v mobilizaci protinormalizační aktivity protihusákovské a protijakešovské 

opozice. A na jeho stránkách, jako časopisu stoupenců 

demokratického socialismu najdeme i články z pera V. Havla, J. 

Šabaty, M. Hübla, Z. Jičínského, E. Kantůrkové, F. Janoucha, R. 

Battěka, L. Vaculíka, M. Hájka, ano i A. Dubčeka a dlouhé řady 

dalších, ba dokonce i P. Pitharta. A na stránkách Listů byl čtenář 

mj. informován i o vzniku a životě Charty 77. Ano, na stránkách 

Listů si mohl P. Pithart přečíst i kritiku na jeho rozporuplnou 


publikaci „Osmašedesátý“, na jeho subjektivistický výklad řady 

jevů, kdy své dojmy vykládal jako skutečnosti. Bylo mu zde připomenuto 

staré pravidlo: „amicus Plato, sed magis amica veritas.“ 

A jestliže mu Z. Jičínský tenkrát vytkl že má k tématu „lyrický“, 

subjektivistický přístup, pak pro jeho Devětaosmdesátý to platí 

dvojnásob. 

4. Pokud jde o skutečnou roli Klubu Obroda, každý zvídavější 

čtenář najde dostatek informací v seriózní publikaci autorů 

Z. Kokoškové a St. Kokošky „Obroda. Klub za socialistickou přestavbu.“ 

Nebude-li ji ignorovat jako pan senátor Pithart. 

A já k tomu jen dodávám... Na konferenci či semináři na téma 

„O změně politického systému“, organizovaném pod hlavičkou 

Nadace H. Bölla v divadle Kolovrat 10. -11. 12. 1994, moderovaném 

R. Paloušem, které se zúčastnil i P. Pithart zazněly kritické 

výtky na adresu reformistů, osmašedesátníků, Klubu Obroda 

a pochopitelně i A. Dubčeka. Avšak ozvaly se i velice výrazné 

a odmítavé hlasy na tuto kritiku. Oskar Krejčí – v listopadu 1989 

poradce předsedy vlády L. Adamce – v diskusi řekl: „Vznikl tady 

pocit, že Obroda byla při prosazování a korigování změn největším 

spojencem strany. To byl holý nesmysl. Měsíc před 17. listopadem 

projednávalo předsednictvo ÚV KSČ materiál o Obrodě. 

Byli vytipováni lidé, na které se má předsednictvo orientovat při 

zavádění Obrody na nesprávnou cestu. Proč to říkám? Z toho 

materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že největším nepřítelem stranického 

vedení nebyl Havel a skupina kolem něj, Charta, ale byla 

to Obroda. Tedy lidé, vůči nimž se oni cítili provinile a navíc i lidé, 

kteří by je mohli nahradit a to i takříkajíc při zachování socialismu 

v Čechách, při relativní podpoře Sovětského svazu. Toto byli 

ti první konkurenti pro tehdejší politickou moc, resp. tehdejší 

politická moc si to myslela. Byla to samozřejmě chyba, bylo to 

nesmyslné, ale takto oni četli situaci. Představy o tom, že Obroda 

byla prodlouženou rukou strany jsou nesmyslné.“ 

K hodnocení O. Krejčího dodávám, že k obdobnému závěru 

o postoji Jakešova vedení k Obrodě dospěl i kolega historik 


J. Suk v publikaci „Občanské fórum, listopad-prosinec 1989, 

1. díl – Události.“ Já k tomu dodám tři věty z onoho dokumentu, 

na který se O. Krejčí na citované konferenci – či semináři – odvolával. 

„Právě touto „reformě socialistickou“ koncepcí „demokratického 

socialismu“ mohou být dokumenty Klubu Obroda velmi 

přitažlivé pro různé vrstvy, zejména pro sociální vrstvu inteligence 

našeho obyvatelstva. Je v nich totiž skutečně skryta určitá kontinuita 

s dávnou i nedávnou minulosti – silné tendence socialdemokratismu, 

liberalismu a masarykismu v našich dějinách, včetně 

dělnického hnuti. Při kritice našich problémů, nedostatků i chyb 

může velmi snadno nalézt „půdu“ v běžném vědomí i v zájmové 

orientaci lidí.“ 

Podle svědectví téhož O. Krejčího, v jeho publikaci „Proč to 

prasklo“, květnové průzkumy z roku 1989 uvnitř KSČ ukázaly, 

že nedůvěru ke stranickému a státnímu vedení chová 57 % členů 

a 52 % funkcionářů KSČ. A že v době, kdy předsednictvo ÚV KSČ 

projednávalo onen dokument o Obrodě, většina členů KSČ byla 

reformního smýšlení, i když jejich smýšlení a organizovanost ani 

zdaleka nedosahovala úrovně reformistů z osmašedesátého. 

A ještě jedno svědectví. V. Plevza, poradce či „dvorní historik“ 

Husáka, ve své knize „Vzostupy a pády. Gustáv Husák prehovoril“, 

uvádí, že v červnu 1989, v průzkumu veřejného mínění, na otázku 

členům strany, zda v případě, že by se nyní měli rozhodnout, zda 

by vstoupili do strany, 54 % respondentů odpovědělo záporně. 

Tyto skutečnosti naháněly Jakešovcům strach a hrůzu, vedly 

k rozkladu a kapitulaci. 

A ještě jedna perlička. Když zcela nedávno Masarykova demokratická 

akademie organizovala v listopadu 2009 diskusi k Pithartově 

knize Devětaosmdesátý zazněly zde na její adresu i silné kritické 

výhrady. Avšak sám autor se z účasti na diskusi – několik 

minut před jejím zahájením omluvil... 

V úzké skupině kolem V. Havla ve vedení OF se často opakovalo 

podceňování Obrody nejen co do vlivu, ale i co do počtu 


členů. V tom obzvláště vynikal mnohomluvný M. Kocáb, člen 

velice „početné“ (až dvoučlenné) náhodou vzniklé opoziční skupiny, 

pár dnů před 17. listopadem 1989, a dodatečně pojmenovaná 

jako skupina Mosty. Na uvedené konferenci v roce 1994 i tyto 

bludy uváděl na pravou míru D. Kroupa, představitel opoziční 

skupiny HOS. Uvedl zde, že Klub Obroda byl nejlépe připraven, 

neboť měl vypracovaný jak program, tak i organizační struktury, 

neboť měl již vybudované i pobočky v řadě regionů, např. v Brně, 

v Liberci, Jablonci, Plzni, v Jihlavě i na Kladně, v Českých Budějovicích 

a v dalších městech. A já jako autor tohoto povídání, jako 

zakládající člen Klubu Obroda a historik, k tomu dodávám, že 

na přelomu listopadu a prosince 1989, počet členů našeho Klubu 

dosáhl úctyhodné číslo čtyřmístné cca 4. 000-5. 000. A že počet 

signatářů Charty v letech 88/89 vzrostl cca o 550 na celkové číslo 

cca 1860. Nebyl tudíž náš Klub Obroda druhou nejpočetnější 

skupinou či organizací? 

A mimochodem. Když se mi v roce 1991 dostal do ruky „Jmenný 

seznam (Jakešovu) režimu nebezpečných lidí“, které na jaře 1989 

odsouhlasilo (jedno z) oddělení ÚV KSSS Ústřednímu výboru 

KSČ, našel jsem v něm nejen své jméno, ale mj. i jména významných 

reformistů: J. Hájek, M. Hájek, A. Dubček, Z. Jičínský, 

V. Kadlec, R. Slánský, V. Slavík, J. Špaček, J. Dienstbier, V. Šilhán, 

J. Urban, F. Vodsloň, K. Kaplan, M. Hubl, J. Opat, J. Litera, 

V. Mencl a další. Avšak jméno P. Pitharta či M. Kocába, či řadu 

lidí z nejužší rozhodující skupiny KC OF jsem hledal marně. 

Petr Pithart si ve svých úvahách, k dotvrzení svých pravd či 

spíše pomluv, bere na pomoc různé vědecké kapacity. Nuže, já si 

nyní také dovolím k dotvrzení svých názorů na roli A. Dubčeka 

v historii Pražského jara i v opozičním hnutí proti normalizačnímu 

režimu i na roli reformistů a Obrody v Sametové revoluci uvést 

citaci názorů několika odborných kapacit, v soutěži s nimiž by se 

pan senátor Pithart více než pořádně zapotil: 

Lord Rolf Dahrendorf, významný britský sociolog, na jehož 

názory se odvolává i P. Pithart v anketě časopisu Listy na téma 


„Co byl rok 1968“ mj. uvedl: „Celý rok 1968 byl pozoruhodný, 

avšak v mých vzpomínkách je jako jediná z tehdejších událostí, 

která byla nadějná, uchováno Pražské jaro... Být Čechem nebo 

Slovákem, byl bych na ten rok hrdý. I když šance na úspěch byla 

minimální, svoboda se prosadila. To, že byla posléze potlačena, 

činí pokus ještě výmluvnějším; tanky Varšavské smlouvy jen ilustrují 

sílu protestu a touhu hledat nové cesty... 

Ještě jedna vzpomínka je živá – vzpomínka na samozřejmou lidskost, 

na prosté lidské city Alexandra Dubčeka. Jistým způsobem 

ztělesňoval naději i beznaděj tehdejší situace... ... ale Praha roku 

1968 mne přímo nutí přemýšlet o moci bezmocných. Vždyť právě 

v těch vzrušujících, nadějemi překypujících měsících se zformovala 

elita, která vedla Československo ke svobodě po památných 

Vánocích 1989.“ (Listy č. 3/1998, str. 13) 

Karel Kosík, v roce 1968 profesor Filosofické fakulty UK, v roce 

1993 člen Akademie věd ČR, ve svém vystoupení na mimořádné 

konferenci „Praha-Berlín-Paříž 1968“ řekl:... “za předpokladu, že 

porozumíme, co je dominantní paradigma moderní doby, v těchto 

souvislostech se rok 1968 ukazuje jako heroický pokus, který zpochybnil 

nikoliv ty či ony způsoby vládnuti, ty či ony způsoby vlastnictví, 

ale samo dominantní paradigma moderní doby... Rok 1968 

není nedokonalým a polovičatým předchůdcem pozdějších změn, 

protože na rozdíl od nich, které se pohybují uvnitř a v rámci vyčerpaného 

starého paradigmatu a prodlužuji jeho pochybenou životnost, 

imaginace revolt v Praze a v Paříži byla zábleskem a náznakem 

paradigmatu jiného... Rok 1968 není uzavřenou minulostí 

a odbytou záležitostí, ale stále živou a vyzývající přítomností, protože 

se o takovou imaginaci pokusily.“ (Listy, mř. vydání 1993) 

A. J. Liehm, čs. spisovatel, žijící ve Francii a vydavatel novin 

„Lettre Internationale“, v anketě časopisu Listy „Co byl rok 1968, 

odpověděl“: „V osmašedesátém roce podali Češi a Slováci jeden 

ze svých největších výkonů v dějinách. A obstáli nikoli proti 

hroutícímu se komunismu a jeho říši, ale proti dosud silné, brutální, 

brežněvovské podobě. Že se nevzdali a podlehli obrovské 


moci teprve, když vyčerpali všechny existující možnosti, je jen 

potvrzením předchozího. Tvrzením, že Dubček a jeho okolí se 

provinili tím, že nezajistili mocenské prostředky své politiky je 

nesmysl. K sovětské invazi došlo právě ve chvíli, kdy se zdálo, že 

si konečně mohou tyto prostředky zajistit a že tomu už nemůže 

nic zabránit. 

Pokus vzít národu hrdost na jeden z nemnoha světlých okamžiků 

jeho dějin je zločin, motivovaný jen mocenskými zájmy. A jako 

takový ho dějiny zařadí!!“ (Listy č. 3/1998). 

Jacques Rupnik, francouzský profesor politologie, na mezinárodní 

konferenci k roku 1968 v Paříži v roce 1998, zřejmě i jako 

repliku na vystoupení P. Pitharta, řekl: „Pražské jaro 1968. Pro 

západní veřejnost jakékoli politické orientace zůstává významným 

symbolem české demokratické tradice. Pražské jaro 1968 totiž 

nezačíná 5. ledna nástupem Dubčeka a nekončí okupací 21. 

srpna. Bylo to vyústění procesu emancipace společnosti, kterému 

nelze rozumět bez jeho kulturního zázemí... Proto je dnešní opomenutí 

či opovržení tímto procesem ještě nesmyslnější a viděno ze 

západu, ještě nepochopitelnější... Je tedy scestné hodnotit události 

roku 1968 pouze jako politické experimenty odsouzené k neúspěchu.“ 

(Týden č. 33/10, srpen 1998) 

Zdeněk Mahler, světoznámý historik, v předvánočním rozhovoru 

s dopisovatelem Práva M. Hekrdlou k současnému přemýšlení 

o novém systému společnosti, řekl: „Vzpomeňte, když se v roce 1968 

tahle společnost nadechovala k určité syntéze demokracie a socialismu, 

která byla za osm měsíců zardoušena. Nicméně to vedlo 

k tomu, že se začala rojit řada koncepcí, vizí a představ, které měly 

veliký přesah. Ještě zdaleka nebyly artikulovány, ale ta potencionalita 

existovala. Málo platné, obrovský myšlenkový kvas, který se 

v těch několika měsících provalil, je nesporný, a myslím, že dlouho 

dozníval. Ale došlo k té dekapitaci, k useknutí hlavy. 

Komunistická strana si ji usekla tím, že v začátku normalizace 

se zbavila elit, téměř půl milionu lidí. Jiná věc je, že právě tato skupina 

vycházela z historie už značně popálená, tedy jak s pozitivní, 


tak negativní zkušeností. A oč více nesla pocit spoluviny, o to 

byla opravdovější. Tahle skupina byla potom decimovaná natolik, 

že v roce 1989, kdy svět znovu čekal jestli se případně od nás 

něco zajímavého nevynoří, už ničeho nebyla schopna. A dokonce 

byla podruhé „popravena.“ Došlo k vypuzení jak této skupiny, tak 

vlastně i disentu z veřejné sféry.“ (Právo, 23. 12. 2009) 

V souvislosti s výkladem těchto událostí a skutečností považuji 

za nezbytné zastavit se s rozsáhlejší poznámkou ještě u jedné události. 

Za několik měsíců od první společné schůzky Havel-Čalfa – 

29. června 1990 – na zasedání Federálního shromáždění, V. Havel, 

jako prezident, vysoce hodnotil zásluhy M. Čalfy v sametové revoluci. 

Podle něj se „zasloužil o pokojnou destrukci totalitní moci 

a o pokojné převzetí moci demokratickými silami. Nedokáži si 

představit, jak by se situace vyvíjela bez jeho rozhodného zásahu... 

“ O dvacet let později, v listopadovém mimořádném čísle 

Dějiny a současnost, v euforii oslav dvacátého výročí sametové 

revoluce, P. Pithart v záhlaví oslavného článku „Čalfa – anebo 

referendum“ uvádí toto Havlovo hodnocení role M. Čalfy. 

V tomto hodnocení, jako v oné pověstné kapce vody, se však 

odráží Havlova i Pithartova neznalost či ignorace mezinárodně 

politické, zahraničně politické situace, zvláště vývoj politické situace 

v zemích východního bloku a zejména role Gorbačovova vedení. 

Je sice fakt, že Gorbačov se dlouho domníval – i když mylně 

– že se mu podaří i po zahájení perestrojky a glasnosti zachovat 

v zemích východního bloku socialistické společenství. Avšak pro 

vývoj v těchto zemích bylo nesmírně důležité, že Gorbačov ve své 

nové zahraničně politické orientaci, zahájené v době Reaganova 

prezidentství v USA, pokračoval i po nástupu George Bushe. Zde 

stačí citát z jeho vystoupení v Evropském parlamentu ve Štrasburku 

v červenci 1989: „Jakékoliv vměšování do jejich vnitřních 

záležitostí, (tj. cizích států), jakékoli pokusy omezovat státní suverenitu, 

je nepřípustné, i kdyby šlo o „přátele a spojence.“ 

Neboli, Gorbačovova Moskva bezvýhradně odmítala užití vojenské 

síly „i v rámci aliance.“ Tak mluvil Gorbačov i na schůzce 


ministrů zahraničních věd Varšavské smlouvy 26. -27. 10. 1989. 

A vývoj událostí v Polsku, Maďarsku, NDR, ale i v ČSSR, dodržování 

této zásady jednoznačně potvrzuje. Eduard Ševarnadze, ministr 

zahraničních věcí v Gorbačovově vedení, v rozhovoru s moskevským 

zpravodajem Čs. televize, uveřejněném v MF Dnes 16. 11. 

2009 uvádí, že spolu s Gorbačovem letěli po pádu berlínské zdi 

do Berlína, aby uklidnili velení Sovětských jednotek, které proto 

dostalo příkaz nezasahovat. 

Je také fakt, že až do pádu berlínské zdi (10. 10. 89) a pádu 

E. Honeckera (17. -18. 10. 89) Gorbačov podporoval, či spíše trpěl 

Husákovo a Jakešovo vedení, neboť klid v Československu měl 

zajišťovat i klid a stabilitu na jeho západní hranici i uvnitř NDR. 

Avšak po pádu berlínské zdi a Honeckerova vedení definitivně ztratil 

zájem na další podpoře Jakešova vedení. A to tím spíše, že došel 

k poznání, že toto vedení není schopno, ba ani ochotno uskutečnit 

očekávanou reformu. 24. října 1989 informoval velvyslanec NDR 

v Československu, Hans Ziebart, člena předsednictva ÚV KSČ, 

J. Lenárta o velmi kritické situaci v NDR a že jeho nové stranické 

a státní vedení u vědomí její vážnosti se rozhodlo řešit ji výhradně 

„politickými prostředky.“ O tři týdny později, 16. 11. 1989, dostává 

J. Fojtík, hlavní ideolog Jakešova vedení, výstrahu z Moskvy, že 

Moskva je rozhodnuta odsoudit srpnovou intervenci z roku 1968, 

a současně i varování Jakešova vedení „jen žádné násilí.“ Ostatně, 

symptomy tohoto rozhodnutí přicházely již od dubna 1987. 

V době návštěvy Gorbačova v Československu, v dubnu 1987, která 

přinesla čs. reformistům zklamání, Genadij Gerasimov, mluvčí 

MZV, vyvolal pozdvižení svou odpovědí na otázku novináře, jaký 

je rozdíl mezi perestrojkou a Pražským jarem, když odpověděl: 

„devatenáct let.“ A v listopadu téhož roku zpochybnil dosavadní 

sovětské hodnocení i ředitel sovětského Ústavu marxismu-leninismu 

Georgij Smirnov. V následujících letech 1988-89 se tyto signály 

ze sovětské strany množily. V září 1989 byly názory na Pražské jaro 

publikovány nejen v sovětských Izvestijích – i z per čs. reformistů, 

J. Hájka, J. Hanzelky, J. Slámy a L. Feldeka. 


Za takovéto situace došlo 17. listopadu k zásahu bezpečnostních 

sil proti studentům na Národní třídě v Praze zřejmě bez vědomí 

Jakešova vedení. Tento zásah představoval jakési vybočení několika 

jednotlivců, či dosud přesně neidentifikované skupiny a jejích 

pohnutek. Snad to měl být pokus o odstranění Jakeše a spol. z vedení. 

Načež z Moskvy přichází opětovné varování – „jen žádné násilí.“ 

V té době již Gorbačov nedůvěřoval zprávám konzervativního 

velvyslance Lomakina a poslal do Prahy své pozorovatele. Jakeš 

mezitím pochopil, že ztratil jakoukoli důvěru a podporu a proto 

již 24. listopadu jeho vedení odstupuje. A v situaci, kdy je KSČ 

v rozkladu, kdy v ní vzniká či sílí proreformní smýšlení mladých či 

mladších členů protijakešovské opozice, přichází 4. 12. 1989 „Prohlášení 

sovětské vlády“ k intervenci pěti armád Varšavské smlouvy 

proti Československu v srpnu 1968: 

„Československá společnost nyní kriticky přehodnocuje zkušenosti ze 

svého politického a hospodářského rozvoje… “ 

„V roce 1968 přijalo tehdejší sovětské vedení ve vnitřním sporu, 

týkajícím se objektivně nazrálých úkolů v Československu, jednostranný 

postoj Tento nevyvážený, neadekvátní přístup a zásah 

do záležitosti spřátelené země byl ospravedlňován ostrou konfrontací 

mezi Východem a Západem. 

Sdílíme názor předsednictva ÚV KSČ a vlády ČSSR, že vstup 

armád pěti socialistických zemí na čs. území v roce 1968 nebyl 

opodstatněný a že z hlediska všech nyní známých faktů bylo rozhodnutí 

o něm chybné.“ 

Toto „Prohlášení... “ bylo oním pověstným „posledním hřebíkem“ 

do rakve normalizátorského vedení KSČ. Za této situace, 

kdy se do čela vedení KSČ dostali politikové druhé či třetí kategorie, 

navíc v totální defenzivě, nebylo již vůbec důležité, komu 

bude OF diktovat. A Marian Čalfa jako zkušený praktik fakticky 

jen radil nezkušenému V. Havlovi a jeho úzké skupině v OF, jak 

celý proces převzetí moci, která ležela „pohozená“ na zemi, dovést 

do úspěšného konce. Nebyl to tudíž Čalfa, kdo vytvářel či vytvořil 

pro to nezbytné základní předpoklady. 


Vraťme se však k vývoji situace po schůzce V. Havla s M. Čalfou. 

Když názory a stanoviska představitelů VPN proti reformistům 

a Dubčekově kandidatuře vyvolaly na Slovensku silný 

odpor, představitelé VPN se polekali a začali manévrovat. J. Budaj 

vystoupil 17. prosince ve večerních hodinách v televizním pořadu 

Aktuality proti sdělení, otištěném v deníku ÚV KS Slovenska 

Pravda, že VPN zabránila kandidatuře A. Dubčeka. Neboť ty 

„temné síly“, o nichž mluvil Havel, a o nichž jej či OF informoval 

J. Budaj, byli vlastně stoupenci A. Dubčeka, to byli fakticky téměř 

všechny oficiální struktury Slovenska, což byl na zasedání rady 

Krizového štábu OF následující den, 18. prosince, nucen přiznat 

další člen vedení VPN J. Langoš. Tato informace vyvolala u Havla 

poznání, že je nutné projednat i otázku o roli A. Dubčeka. Protože 

– podle něj – jeho neúčast ve vysoké politice by slovenský 

národ s největší pravděpodobností pobouřila. A naopak, zde se 

podle jeho rozhovorů s Dubčekem ukázalo, že by byl ochoten, 

za určitých podmínek, vzdát se své kandidatury na prezidenta. 

A Koordinační výbor VPN, pod tlakem dané situace, byl nucen 

ještě téhož dne, 18. prosince, prohlásit: „Máme najednou (sic) 

dva kandidáty na funkci prezidenta, oba s důvěrou občanů... “ 

Neodpustili se poté varování před nebezpečím rozkolu, vyslovili 

se pro rovnoprávné podmínky pro kandidaturu. A obrátili se 

na oba s výzvou ke vzájemné dohodě. 

Zatímco mezi vedením OF a představiteli oficiálního režimu 

probíhala vážná jednání o způsobu volby prezidenta – až nebezpečí 

přímé volby se OF podařilo zažehnat, došlo zřejmě i k dalším 

schůzkám Havla s Dubčekem. Podle svědectví jejich hlavního 

organizátora, V. Šilhána, však skončily bez jednoznačné dohody. 

Podle něj moderovat tato jednání nebylo lehké. U obou vycítil 

přání být prezidentem. „Každý měl k tomu své důvody a pravděpodobně 

i rozdílné přístupy. Vzpomínám si na slova Alexandra 

Dubčeka: Pane Havle, jde v podstatě o půl roku do svobodných voleb. 

Počkejte půl roku, budou volby, a kdo jiný by měl být prezidentem než vy. 

Po Husákovi ale chci být prezidentem já “. Avšak podle Havlových 


variant obsahu těchto jednání vždy vycházel na prvním místě kandidatury 

on, V. Havel. 

Po těchto zkušenostech požádal V. Šilhán Dubčekova přítele, 

F. Vlasáka, aby další schůzky moderoval on. F. Vlasák se účastnil 

celkem tří schůzek V. Havla a A. Dubčeka. Uvádí, že pokud šla 

diskuse o kandidatuře na prezidenta, hlavní problém byl v tom, 

aby se Dubček vzdal svého přesvědčení, že on má být tím prvním 

prezidentem sametové revoluce. Tak se to opakovalo při prvních 

dvou schůzkách, které moderoval F. Vlasák. Rozhodnutí padlo až 

při třetí schůzce 22. prosince. 

Mezitím ale český tisk a rozhlas přináší 19. 12. další Dubčekovo 

stanovisko k jeho kandidatuře: „Vážení občané, mluvím k vám 

prostřednictvím ČTK a Čs. rozhlasu. Můj vztah k vám, svému 

lidu, k obrodě z roku 1968, a hlavně k dnešní, do níž tak rázně 

vstoupila naše mladá generace, je jednoznačný. Jako vždy jsem 

na straně lidu, proti násilí a zvůli. Jsem pro demokracii, sociální 

spravedlnost, lidskost. Víte, že i v současném hnutí jsem od jeho 

počátku. Mně, a stejně tak i panu Václavu Havlovi, nám oběma, 

jde o blaho lidu a vlasti. On i já jsme kandidáty na místo prezidenta. 

Je to pro mne velká čest. Chci říci, že nemůžeme a nestojíme 

s panem Václavem Havlem proti sobě, ale vedle sebe. V tom je 

zvláštnost tohoto volebního období. Za sebe řeknu – vyhrát by 

měl pouze jeden. A tím je lid této země, toto překrásné všelidové 

hnutí, které nesmí utrpět. Tím je a bude vedena moje snaha při 

závěrečných fázích práce parlamentu a voleb prezidenta. Děkuji 

za nespočetné projevy sympatií, které se mi od vás dostalo.“ 

K další schůzce A. Dubčeka s V. Havlem došlo následující den 

po tomto Dubčekově vystoupení. Svědectví o něm podal osobní 

tajemník V. Havla V. Hanzel. Uvádí, že při cestování V. Havla 

letadlem do Košic 20. 12. se měli původně setkat s A. Dubčekem 

při mezipřistání v Bratislavě na letišti. Ale nachlazeného Dubčeka 

byli nuceni navštívit doma. Ale při velice opatrném a promyšleném 

rozhovoru nedal Havel Dubčekovi příslib, že tím prezidentem 

bude on: „Pokud já vím, Václav Havel nikdy neřekl Dubče- 


kovi natvrdo, že příštím prezidentem bude on. Jaksi mu říká, že 

tu je prostor. To znamená, že on bude nyní tím revolučním prezidentem 

a potom samozřejmě, bude mít Dubček šanci zúčastnit se 

jaksi toho klání o dalšího prezidenta.“ 

O dva dny později, 22. 12., na poradě KC OF a KC VPN, kde se 

jednalo mj. o tom, jak zajistit reformu parlamentu pro úspěšnou 

volbu prezidenta, došla řeč i na jednání o kandidátech. A Václav 

Havel zde řekl: „V rámci lehce komplikovaného jednání s panem 

Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě 

vázán, pakliže on to mezitím nezměnil. A na to se chci zeptat. 

Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, 

se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako na toho 

pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dál. Ptám se, 

zda to ještě platí, protože bych to musel ještě teď někdy udělat, co 

nejdřív. Víte o tom něco?“ 

Je totiž také skutečností, že F. Vlasák ve svém svědectví o schůzkách 

V. Havla s A. Dubčekem uvádí, že při poslední schůzce, 

konané v bytě bývalého předsedy vlády z roku 1968, Oldřicha 

Černíka, došlo konečně k dohodě, že V. Havel bude kandidovat 

na prezidenta a A. Dubček na předsedu Federálního shromáždění. 

Po výše uvedené poznámce a otázce V. Havla se mezi ním a Budajem 

rozproudila velice zajímavá diskuse. Přesněji – přiznání Budaje, 

že to byla VPN, která odmítala kandidaturu A. Dubčeka na prezidenta 

navzdory tomu, že „Alexander Dubček je nepochybná politická 

mohutnost na Slovensku“ – jak byl rovněž nucen výslovně 

přiznat, i když se nadále odvolává na jakési temné síly, které zneužily 

situace. Jeho dementi, o němž byla řeč na předchozích stránkách, 

je ve světle tohoto přiznání zcela falešné. Navíc zde opakuje: 

„My jsme ho... nepovažovali za zaručenou záruku v této pohyblivé 

době, nebezpečné době, že by on měl kandidovat na tento úřad...“ 

A protože podle Budaje „On (tj. Dubček) de facto naproti VPN 

reprezentuje jedinou reálnou politickou stranu... “, i když prý nemá 

členstvo, došel k závěru, že situaci není možné řešit konfliktem mezi 

ním a Havlem. A když J. Budaj řekl, že „On (tj. A. Dubček) nechce 


prohrát ten volební boj, kromě toho by to bylo směšné, tedy ta prohra, 

a bylo by slovenským národem cítěno nespravedlivě. On mlčí.“ 

Načež V. Havel reagoval jaksi povýšenecky a pohrdlivě: „No tak ať 

mlčí dál! Ale ať mlčej i ti, co ho navrhujou!“ Avšak v závěru této 

diskuse, když si zřejmě uvědomil reálnou situaci, V. Havel navrhl 

řešení, při němž „musí zůstat jakási škvíra, která mu (tj. Dubčekovi) 

bude dávat – ať už symbolicky nebo reálně – šanci býti volen a kandidovat 

na to pětileté období. Což je pro mne velice dobré, mimo 

jiné to, že chci od začátku připravovat veřejnost na tu prozatímnost 

svého prezidentství, pokud budu teda zvolenej a nikoli Biľak, že 

ano? A proto se mně zdá, že asi on má pravdu, když chce, abych 

nějakým způsobem naznačil... nějak tu otevřenost toho budoucího, 

už jako takového – řekl bych legitimnějšího a delšího prezidentství. 

Že je otevřena tomuto Slovákovi, který... po Rostislavu Štefánikovi 

je takovej nejznámější Slovák, koho Slovensko dalo naší zemi i světu 

a tak, že ano?“ 

Skutečně také, ještě téhož dne, 22. 12., při jednání zástupců 

rozhodujících politických sil ve Valdštejnském paláci, se účastníci 

(NF, OF, VPN, KSČ, KSS, ČS. strana socialistická, Čs. strana 

lidová, Strana SD, Celostátní koordinační výbor stávkujících 

studentů, Slovenský koordinační výbor vysokých škol a SSM) 

„shodli na společné kandidatuře V. Havla do úřadu prezidenta 

a A. Dubčeka do úřadu předsedy FS.“ 

V. Havel, ještě téhož dne, na uvedené poradě KC OF, při projednávání 

harmonogramu příprav prezidentské volby a důsledcích 

dohody s Dubčekem, „v níž se Dubček zavázal, že stáhne svou 

prezidentskou kandidaturu, ovšem pod podmínkou, že ji bude 

moci znovu uplatnit po svobodných volbách.“ V této souvislosti 

V. Havel slíbil, že v jednom ze svých projevů znovu zdůrazní, že 

hodlá být pouze „prozatímním prezidentem, jehož hlavním úkolem 

bude dovést zemi ke svobodným volbám. Po nich podpoří 

Dubčekovu prezidentskou kandidaturu.“ Tak jeho slib zaznamenal 

historik J. Suk v prvním díle své publikace: Občanské fórum. 

Události, na str. 195. 


Ale tento slib V. Havla nelze v žádném případě hodnotit jako 

výsledek jeho uznání zásluh a role A. Dubčeka v reformním procesu 

v roce 1968, či v opozičním protirežimním hnutí let 1970-1989. 

Byl to především kompromis, vynucený tlakem veřejného mínění 

národů Československa, pro něž osobnost A. Dubčeka představovala 

naději na lepší „příští...“ 

Konečně volby… 

Žádná definitivní dohoda mezi V. Havlem a A. Dubčekem o kandidatuře 

na funkci prezidenta nebyla ještě uzavřena, ale předseda 

vlády M. Čalfa již na zasedání Federálního shromáždění 19. prosince 

v programovém prohlášení vlády vyhlásil jako jedinou alternativu 

k dosažení deklarovaných cílů, volbu V. Havla na prezidenta, 

na dobu do svobodných parlamentních voleb. Avšak již toto zasedání 

se konalo pod vlivem současně probíhající masivní mnohatisícové 

demonstrace studentů a mládeže na Václavském náměstí 

na podporu volby V. Havla. Neboť v té době byla již v Československu 

rozvinuta masivní volební kampaň na podporu jediného 

kandidáta na prezidenta, na V. Havla. A. Dubček žádnou kampaň 

neorganizoval, on věděl, že má silnou podporu obou ná rodů i bez 

kampaně. 

Avšak dny a hodiny po dohodě V. Havla s M. Čalfou byly 

vyplněny především úsilím OF a M. Čalfy na zajištění všech příprav 

a podmínek pro úspěšnou volbu V. Havla ve Federálním 

shromáždění (skládajícího se dosud převážně z poslanců členů 

KSČ). A lidu Československa se dostalo jen minimum možností 

jak projevit svou skutečnou vůli. Volební kampaň pro jediného 

kandidáta, V. Havla, se rozeběhla na plné obrátky podle scénáře, 

vypracovaného již bez vlivu a účasti řady „vytěsněných“ představitelů 

opozičních skupin z vedení OF, zejména představitelů 

Klubu Obroda a Demokratické iniciativy, který radě KC OF předložil 

22. prosince k vyjádření V. Havel. V odpoledních hodinách 

téhož dne, na zasedání zástupců „rozhodujících politických sil“ 


ve Valdštejnském paláci došlo k dohodě a společné kandidatuře 

V. Havla do úřadu prezidenta a A. Dubčeka do úřadu předsedy 

Federálního shromáždění. Rokovali i o doplnění uprázdněných 

míst ve FS a další rekonstrukci zastupitelských sborů. 

Avšak nejen M. Čalfa dělal vše možné i „nemožné.“ Tisíce studentů 

bylo zapojeno do volební kampaně. A to nejen vylepováním 

200. 000 letáků a množství „placek“ s nápisem „Havel na Hrad“, či 

„Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, které byly dopraveny 

z Francie od Tigridů. Nátlak studentů na volbu V. Havla dostal 

podobu masivních demonstrací před Federálním shromážděním, 

ale také osobních návštěv poslanců v jejich domovech a posíláním 

výhružných dopisů. Atmosféra obav poslanců před „hněvem lidu“ 

byla pak silnější než jejich nechuť ke znásilnění vlastní vůle. A režii 

výměny zvláště zprofanovaných poslanců za kandidáty Občanského 

fóra a stejně tak přesvědčování ostatních poslanců, aby „ochotně“ 

volili V. Havla prezidentem a A. Dubčeka předsedou FS zajistil 

– v duchu vzájemné dohody V. Havla s M. Čalfou – M. Čalfa. 

Tisíce plakátů, hesel i portrétů V. Havla nejen v Praze, ale 

i v dalších městech mělo naše národy přesvědčit, že „pravda a láska“ 

s volbou V. Havla doopravdy zvítězí „nad lží a nenávistí.“ Ba, 

dokonce se objevily i portréty V. Havla v téměř nadživotní velikosti 

a vedle nich malý portrét prezidenta T. G. Masaryka? Mělo 

to snad znamenat, že V. Havel je větší osobnost než T. G. M. ? 

Příprava rozhodujícího zasedání obou sněmoven Federálního 

shromáždění probíhala zcela v režii, či pod taktovkou Mariána 

Čalfy. A. Dubček byl kooptován 28. prosince do Sněmovny národů. 

Současně se poslaneckého mandátu ve Sněmovně lidu vzdala 

řada „prominentních“ poslanců jako L. Štrougal, M. Štěpán, 

A. Kapek, M Jakeš, A. Indra, E. Rigo, V. Biľak a další. Místo 

nich byly do FS kooptovány některé osobnosti opozičního hnutí, 

mezi nimi i Z. Jičínský. V 16 hodin téhož dne 20. společná schůze 

obou sněmoven FS zvolila A. Dubčeka předsedou Federálního 

shromáždění. Jedním z mistopředsedů FS byl zvolen Z. Jičínský, 

který se stal nejbližším spolupracovníkem A. Dubčeka. 


Po dvacetiletém statečném odolávání nejhrubší šikaně a domácímu 

věznění orgány Bezpečnosti Husákova režimu, po dvacetiletých 

neúnavných protestech proti důsledkům srpnové intervence 

a následné normalizaci a praktikám totalitního režimu, 

po dvacetiletém úsilí o rehabilitaci Pražského jara a jeho stoupenců, 

po dvacetiletém úsilí o odvolání opodstatněnosti srpnové 

intervence se A. Dubček dočkal plné satisfakce a rehabilitace před 

národy Československa a celého světa. Po více než dvaceti letech 

stanul včele Federálního shromáždění, odkud ho G. Husák v záři 

1969 bezohledně vyštval. 

Ve svém nástupním projevu A. Dubček mj. vysoce ocenil roli 

mladé nastupující generace, kterou sehrála v sametové revoluci, 

a nastínil své pojetí role Federálního shromážděni: „Charakter 

našeho nového obrodného hnutí zavazuje Federální shromáždění, 

aby do konce svého funkčního období posoudilo a schválilo 

soubor zákonných opatření, které ve svém programovém vyhlášení 

proklamovala Československá vláda národního porozumění. 

Čeká nás všechny mnoho práce. Především musíme zabezpečit, 

a to bych chtěl zdůraznit – nezvratnost demokratického vývoje 

naší společnosti. To znamená promítnout požadavky hnutí a hesel, 

jako svoboda slova, shromažďování, spolčování, občanských 

práv i pluralismus politického systému, nové postavení soudů, 

prokuratur, advokacie, Sboru národní bezpečnosti do praxe. 

Dále musíme vypracovat také celou řadu hospodářských, společenských 

a jiných norem a přenést je do našeho praktického 

života. Musíme udělat všechno, aby už nikdy nemohlo docházet 

ke zneužívání moci ve prospěch úzké vládnoucí skupiny. Všechna 

moc musí patřit jen lidu této země.“ 

Prvním aktem renovovaného Federálního shromáždění za předsednictví 

A. Dubčeka byla volba prezidenta. Ve svém prvním projevu 

k tomu řekl:... „Zítra, 29. prosince, bude podle zákona o československé 

federaci uskutečněna ve Vladislavském sále volba prezidenta 

Československé socialistické republiky. V souladu s doporučením 

všech stran Národní fronty, Občanského fóra i Veřejnosti proti nási- 


lí i dalších iniciativ, které také významně ovlivnily politickou tvář 

naší země, budeme hlasovat o návrhu, aby byl do funkce prezidenta 

republiky zvolen pan Václav Havel. Je významným českým vlastencem, 

který pevně a neohroženě bojoval za lidská práva, za svobodu 

a demokratický rozvoj našich národů...“ 

29. prosince, po doporučujícím projevu předsedy federální vlády 

M. Čalfy a za předsednictví A. Dubčeka, byl Federálním shromážděním 

V. Havel jednomyslně zvolen prezidentem republiky. V krátkém 

oslovení občanů, shromážděných na třetím nádvoří Hradu, 

z balkónu řekl:... „Děkuji vám všem, Čechům a Slovákům, i příslušníkům 

jiných národností, za vaši podporu. Slibuji vám, že nezklamu 

vaši důvěru a dovedu tuto zemi ke svobodným volbám. Musí se 

to stát slušným a pokojným způsobem, aby nebyla pošpiněna čistá 

tvář naší revoluce. Je to úkol pro nás všechny. Děkuji vám.“ 

Autor se zde nemůže ubránit otázce a musí se připojit k řadě 

otázek, které V. Havlovi adresoval Hvezdoň Kočtúch v Literárnom 

týždeníku č. 3 z 11. ledna 1992 pod názvem Víťazí pravda 

a láska nad lžou a nenávisťou? A moje otázka zní: co se stalo se 

slibem V. Havla, že po svobodných volbách v červnu 1990 dostane 

A. Dubček možnost kandidovat na funkci prezidenta? Nezapomněl 

na tento slib v jakési magické platnosti zákona obsaženého 

v proslulé Mňačkově knize „Jak chutná moc“? 

Ale tématem mého vyprávění byla především role Alexandra 

Dubčeka v letech „bezčasí“, v letech 1969-1989. Jsem přesvědčen, 

že jsem snesl dostatek důkazů, které vyvracejí veškerá tvrzení 

a pomluvy kritiků o Dubčekově dvacetiletém mlčení či o jeho 

nestatečném chováni. Snesl jsem dostatek důkazů, abych mohl 

prohlásit, že Alexander Dubček byl doma i v zahraničí uznávanou 

největší postavou slovenských dějin druhé poloviny 20. století 

a jednou z mála velkých postav dějin Československa. Jistě nebyl 

génius, ani se za génia nepovažoval. Ale v daném čase a v daných 

podmínkách to byl muž, který v politice a s ní spjatém lidství 

předběhl svou dobu. A že i jeho odstavení na „vedlejší kolej“ je 

velkou skvrnou na „sametu“ listopadové revoluce. 


Petr Pithart ve své publikaci Devětaosmdesátý v několika případech 

sebekriticky přiznává, že zvláště ve funkci předsedy české 

vlády, nedokázal prosadit své představy, své názory, což ale zpravidla 

vysvětluje a hlavně omlouvá. Ví tudíž, že vedoucí politik, 

přes sebelepší úmysly a úsilí nedokáže vždy prosadit své představy 

a plány. Pavel Rychetský v rozhovoru pro LN (14. 11. 2009) uvádí, 

že když se v roce 1990 jako generální prokurátor zúčastňoval zasedání 

Pithartovy vlády, že to byla „naprostá katastrofa. To nebyla 

vláda, to byl diskusní klub.“ 

P. Pithart tudíž na vlastní kůži poznal, že vedoucí politik, přes 

sebelepší úmysly, nedokáže vždy prosadit své představy. Neboť 

nejen v historii, ale i v každodenní politice jako její nedílné součásti, 

působí neustále množství protichůdných zájmů a vůlí, které ovlivňují 

konečný výsledek. Proč ale, když to u sebe dokáže pochopit, 

vysvětlit i omluvit, není schopen ani zlomek podobné „tolerance“ 

při kritice Dubčeka, Pražského jara, reformistů, Obrody? 

Není to snad proto, že jeho myšlení a konání je až příliš sebestředné, 

sledující v každé situaci především vlastní sobecké zájmy? 

Proto svazácký radikál za vlády A. Novotného, i v reformním procesu 

Pražského jara, proto umírněný v době svého předsedávání 

české vládě, proto převlékání politických i konfesijních kabátů, 

atd. atd. Proto se nyní prezentuje jako konzervativec anglického 

střihu? 

Ministr kultury Pavel Dostál v Práci (26. 6. 2001) v článku „Hlupák 

názor nemění“ připomenul, že když P. Pithart konvertoval 

k víře, bral to jako jeho soukromou záležitost. Ale vyčetl mu zde 

velice ostře náhlou změnu názoru a krkolomné zdůvodnění souhlasu 

s rozporuplným a většinou lidu, a to i ze zahraničí, odmítaným 

lustračním zákonem: „Čtyřkoalice se nažrala a Pithart zůstal 

celý“ – parafrázujíc podobenství o koze a vlku. V závěru článku 

pak ministr upozorňuje, že „názory člověk totiž nemusí měnit 

pouze z důvodu poznání. Ale například také z důvodů ryze pragmatických.“ 

A na charakteristiku P. Pitharta to zcela sedí. 


XI. 

ALEXANDER DUBČEK, PŘEDSEDA 

FEDERÁLNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ. 

V euforii jednostranných oslav „sametové“ revoluce v roce 2009 

se na adresu reformistů a hlavně A. Dubčeka, místo ocenění jejich 

role v této „sametové“ revoluci, ozývaly i hlasy kritické, až dehonestující. 

A jak jsem již uvedl v předchozích kapitolách, prim v tomto 

„koncertu“ hraje Petr Pithart. Čtenář se dokonce může v nejnovějších 

publikacích dočíst, že A. Dubček ve své funkci předsedy 

FS údajně prokázal svoji neschopnost. 

Nuže, co říkají fakta, jaká je či byla skutečnost? 

V posledních týdnech května a června roku 2004 žila naše společnost 

událostmi kolem našeho vstupu do Evropské unie. Událostmi, 

v nichž ovšem nechybějí ani nejrůznější nedorozumění, spory, hádky 

i podrazy, což bohužel patří k politickému soupeření, k zápasům 

o mocenské pozice. Přitom si však u nás doma nikdo nevzpomněl 

na člověka a politika, který stál u zrodu našeho dlouholetého 

snažení o plnoprávné začlenění se do demokratické Evropy. 

Nejstarší evropská univerzita v italské Bologni (1088) připravila 

v listopadu 2003 – k 35. výročí Pražského jara, k 15. výročí 

udělení čestného doktorátu a ke 13. výročí autohavárie a úmrtí 

A. Dubčeka – výstavu dokumentů pod názvem: „Alexander Dubček, 

Itálie, Evropa.“ A na pozvánce rektora univerzity k jejímu 

otevření, Pier Uglo Calzolariho – v rámci pravidelného zahájení 

akademického roku – jsem si mohl přečíst toto sdělení: 

„Bolognská univerzita chce, při příležitosti rozšiřování Evropské 

unie o deset zemí, mezi nimiž i Slovensko, nabídnout posta- 


Profesorka Vera Negri Zamagni na fakultě politických věd na univerzitě v Bologni 

podala návrh na udělení Nobelovy ceny míru za morální a mimořádnou úlohu, 


kterou sehrál A. Dubček před 20. lety a i v současné době při obnově své země. 

K tomu se připojilo i 14 profesorů univerzit v Perugii.

vu Alexandra Dubčeka jako symbol evropského směřováni, které 

země střední Evropy vždy hluboce vnímaly. Právě pojem „společného 

evropského domu“, kde hranice mezi státy jsou něco, co je 

spojuje a ne rozděluje, byl jádrem projevu A. Dubčeka v listopadu 

1988 na Univerzitě v Bologni při příležitosti převzetí čestného 

doktorátu. 

Představení osoby A. Dubčeka v tomto historickém kontextu, 

mezinárodní vyznamenání po roce 1989, zejména cena A. Sacharova 

a vzpomínka, která přetrvává od jeho smrti v roce 1992, budou 

předmětem výstavy „Alexander Dubček, Itálie, Evropa.“ 

O významu a vážnosti celé této akce svědčí i skutečnost, že se 

jí zúčastnila vedle studentů, profesorského sboru řady italských 

univerzit, představitelů města a regionu – i řada italských a evropských 

celebrit, jako např. kardinál Giacomo Boffi a zvláště pak 

předseda Evropské komise Romano Prodi a předseda Evropského 

parlamentu Renzo Imbeni. 

Tato akce je m. j. současně dokladem, že v zahraničí (a nejen 

v Itálii) se reformnímu procesu Pražského jara i jeho představitelům 

dostává podstatně vyššího ocenění než na domácí půdě. Ocenění 

za jejich přínos k úsilí o integraci evropských zemí na bázi 

demokracie, humanity a sociální spravedlnosti. Je to také důkaz, 

že jejich inspirativní hodnota ani v soudobém světě nepominula. 

Tato akce je také dokladem spravedlivého oceněni role prvního 

muže Pražského jara i jeho úsilí – po porážce PJ – v letech následujících, 

v období husákovské normalizace, v sametové revoluci 

i po jejím vítězství, až do nešťastné autohavárie 1. září 1992 a jeho 

úmrti v listopadu téhož roku. 

Když se koncem prosince 1989 A. Dubček ujal funkce předsedy 

Federálního shromážděni, jako zkušený politik dobře věděl, 

že základním smyslem transformačních změn nemůže být pouze 

odstranění minulé moci, ale především pozitivní opatření pro 

budoucnost. A ve svém prvním televizním vystoupeni 6. ledna 

1990 k problematice změn společenského systému m. j. zdůrazňoval: 


• dnešní doba klade důraz na to, co nás sjednocuje. To však není 

možné vyjádřit jen zákonnými opatřeními, 

• bez kvalifikované analýzy minulosti se nemůžeme dost dobře 

orientovat na cestě k demokratické a sociálně spravedlivé společnosti, 

• varoval však před černobílým pohledem na minulost, 

• že však hlavní důraz se musí položit na právo, morálku, tolerantnost, 

pocit lidské sounáležitosti. 

„Všechny prastaré integrující prvky lidské společnosti musíme 

do naší společnosti vrátit.“ 

V závěru svého vystoupení, v němž konstatoval konec studené 

války a ocenil zásluhy Gorbačova, Regana a Busche, se vyjádřil 

i k procesu evropské integrace: 

„Proces evropské integrace má několik choulostivých bodů. 

Přimlouvám se za to, abychom i my postupovali velmi rozvážně. 

Budeme hledat cesty porozumění se svými sousedy a vše dělat pod 

zorným úhlem společných zájmů Evropy – bez emocí a rekriminací. 

Musíme udělat vše, abychom pomohli pokroku v evropské 

spolupráci.“. 

V následujícím programovém projevu ve Federálním shromáždění 

z 23. 1. 1990 nasměroval činnost parlamentu na čtyři základní 

úkoly: 

1. dotvořit politický systém; 

2. zajistit zabezpečení politických práv a svobod občanů; 

3. zajistit rozvoj naší ekonomiky; 

4. upevnit mezinárodní postavení naší republiky. Což znamenalo 

především orientovat se na Evropský parlament a Radu Evropy. 

A to byla zvlášť významná parketa A. Dubčeka. 

Jeho první zahraniční akcí v rámci jeho koncepce nasměrování 

Československa do demokratické Evropy a jejích integračních 

struktur, byla žádost – dopis z 9. 1. 1990, adresovaná předsedovi 

parlamentního shromáždění Rady Evropy Andreasi Bjorckemu, že 

se Československo uchází o statut hosta Rady Evropy. O několik 

dnů později, ve dnech 14. -16. 1. 1990, byla Dubčekovi na zasedání 


Evropského parlamentu předána jeho předsedou Baronem Enriko 

Crespoa prestižní cena A. Sacharova za obranu lidských práv. 

Během zasedání pak A. Dubček vedl řadu rozhovorů s vedoucími 

představiteli parlamentu. Výsledkem jeho aktivity v tomto případě 

bylo přijetí Československa za řádného člena Rady Evropy. 

Slavnostního aktu přijetí 22. 4. 1991 se A. Dubček zúčastnil. Jeho 

kredit významně přispěl k tomuto úspěchu. Předseda parlamentního 

shromáždění Rady Evropy Andreas Bjorck jej uvítal slovy: 

„Velmi dlouho jsme na vás čekali a konečně jste tu.“ 

Svůj projev na československém dnu ve Štrasburku zakončil 

Dubček svým životním krédem: „Žijme a konejme tak, aby nás 

hranice nerozdělovaly, ale spojovaly.“ 

Pokud jde o vlastní práci parlamentu, stačí zde uvést dvě fakta, 

dvě skutečnosti: 

Hlavní vlna doplňování – rekonstrukce třísetpadesátičlenného 

parlamentu byla dokončena do 30. ledna 1990. Mezitím návrhy 

prezidenta Havla na změnu názvu státu a státních symbolů vyvolaly 

okamžitě prudkou česko-slovenskou polemiku o pojetí československé 

federace a postavení Slováků v Československu. A V. 

Havel si již 25. února pospíšil s kritikou nejvyššího zákonodárného 

sboru, že ještě nerozhodlo přejmenování státu podle jeho návrhu 

z 23. ledna 1990. Ale zato se zastal Čalfovy vlády proti kritice, 

že ještě nepředložila program politické a ekonomické reformy. 

A vztah V. Havla k parlamentu i k osobě A. Dubčeka se ukázal 

jako vážný problém politický. S laskavým svolením autora si 

zde dovolím ocitovat rozsáhlou partii z pera hlavního spolupracovníka 

A. Dubčeka, z publikace profesora Jičínského „Federální 

shromáždění mezi 17. listopadem 1989 a 8. červencem 1990.“ 

„V. Havel měl v určitém ohledu nereálné představy o tom, co 

z prezidentského úřadu a Hradu učiní. Jmenoval např. řadu čs. 

osobností žijících v zahraničí svými poradci a představoval si, že 

by mohli tvořit jakousi radu s morální autoritou a odbornými zkušenostmi, 

která by mohla významně ovlivňovat čs. domácí i zahraniční 

politiku, což se záhy ukázalo z mnoha důvodů jako iluzorní. 


Zároveň V. Havel se oddělil od činnosti KC OF. To bylo sice 

v souladu s tradicí nadstranického prezidenta v Československu, 

ale v konkrétní situaci to bylo zdrojem řady problémů. V počáteční 

fázi politických a záhy i sociálně ekonomických změn bylo důležité, 

aby ti, kdo stáli v čele nejvyšších federálních a republikových orgánů 

prováděli, pokud jde o základní orientaci apod., jednotnou politiku, 

aby svůj postup koordinovali, aby nedocházelo ke zbytečným 

rozporům mezi těmito orgány i mezi federálními a republikovými 

institucemi. Autor, když formuloval tuto politickou potřebu, neměl 

vůbec na mysli, že by tu OF mělo hrát – s V. Havlem v čele – úlohu, 

kterou předtím hrály předsednictvo a sekretariát ÚV KSČ. V této 

odsouzené praxi nikdo pokračovat nechtěl a ani to nešlo, i kdyby 

se snad někdo o to pokoušel. Představa, že státní vůle se má 

tvořit ve státních orgánech, že vláda má vládnout, parlament má 

přijímat zákony apod., byla správná, zároveň se však tehdy chápala 

značně zjednodušeně. V ovzduší panující všeobecné negace 

starého režimu a jeho politických praktik se začasté za jakýmkoli 

jednáním spatřovala nepřípustná manipulace. Nedoceňovala se 

politická příprava, nezbytná pro takové fungování státních orgánů, 

která vyžaduje i předběžné jednání různých představitelů o těch 

či oněch opatřeních, politických krocích apod. Takováto jednání 

v této době nemohl svolávat nikdo jiný než V. Havel a svolávat je, 

o tom autor je přesvědčen, měl. Měly to být normální pracovní 

porady bez zbytečné publicity, která je na překážku věcným diskuzím 

v době, kdy se rozhodnutí teprve připravují. Tento postup by 

i ve veřejnosti přispíval k udržování vědomí, že původní politická 

jednota OF a VPN z polistopadového období trvá, i když V. Havel 

se stal prezidentem republiky, a že tedy je dána i záruka dalšího, 

relativně uspořádaného postupu vpřed. Napětí, které vzniklo na jaře 

mezi OF a R. Sachrem, tehdejším ministrem vnitra, který se těšil 

značné důvěře V. Havla, vystavilo toto vědomí nelehké zkoušce (viz 

kapitolu o činnosti FS na úseku bezpečnosti státu). 

Za velikou chybu autor považuje, že v důsledku ideologické 

předpojatosti i osobnostních diferencí neudržoval V. Havel pra- 


Alexander Dubček jako předseda Federálního shromáždění. 


Projev A. Dubčeka na univerzitě v Bologni, 13. 11. 1988. 

Audience u papeže Jana Pavla II. – 1991 


Alexander Dubček, nejznámnější představitel socialismu s lidskou tváří, 

mezinárodně uznávaný politik, a především člověk. 


Pamětní tabule nedaleko havárie A. Dubčeka na 88. kilometru 

dálnice při Humpolci. 

Hrob Alexandra Dubčeka v Slavičím údolí v Bratislavě. 


videlný pracovní styk s předsedou FS, A. Dubčekem. Ten byl důležitý 

nejen pro vztahy prezidenta republiky a parlamentu, ale 

i pro vývoj česko-slovenských vztahů. Při veliké personalizaci politiky 

v uvedeném období se autor odvažuje vyslovit hypotézu, 

že kdyby tato soustavná politická spolupráce dvou nejvýznamnějších 

osobností českého a slovenského národa se od začátku 

vytvořila a fungovala, že V. Havel nemusel ve vztahu ke Slovensku 

udělat ty chyby, které udělal, a že i celkové řešení česko-slovenské 

otázky mohlo být jiné, a to pozitivní v rámci uchování společné 

čs. státnosti. Vadí-li u určitého politika jisté věci, zdá-li se s ním 

obtížná komunikace, nemůže to být ještě důvod k neexistenci 

pravidelných kontaktů, vyžaduje-li to státní zájem. A. Dubček, 

který tento státní zájem měl vždy na zřeteli, to nemohl pochopit, 

protože dobře věděl, jaké politické škody z toho vznikají a jako 

člověk, který politiku prožíval celou svou osobností, tím i lidsky 

trpěl. Nechápal, jak z důvodů, které se mu právem jevily jako 

malicherné, lze zbytečně poškozovat novou demokratickou politiku, 

na jejímž úspěchu měli oba životní zájem. Bylo to i v rozporu 

s programem OF a VPN, jehož plnění měla zajišťovat i jejich 

vzájemná spolupráce demonstrativně vyhlašovaná i na velkých 

shromážděních občanů koncem listopadu 1989. Toto Havlovo chování 

vůči A. Dubčekovi mělo ještě širší nepříznivou politickou 

dimenzi. Uvolňovalo v české společnosti prostor pro nástup „neušpiněných 

opatrníků“, jak nazývá A. Michnik konformisty, kteří 

nyní v prostředí svobody, o níž se nijak nezasloužili, se cítí prokurátory 

a soudci nad všemi, kdo se kdy nějak „ušpinili“ komunismem. 

Ti také potřebovali, aby se ve vědomí společnosti zastřelo 

organické spojení mezi demokratickým hnutím Pražského jara 

1968, jehož symbolem byl A. Dubček, a demokratickým hnutím 

listopadu 1989, jehož symbolem se stal V. Havel. Autor netvrdí, že 

V. Havel by byl s to zcela zabránit postupu vlny nové nesnášenlivé 

ideologie, ale jeho jasná morálně politická pozice mohla u části 

přemýšlivé české veřejnosti posílit odpor proti novému ideologickému 

primitivismu a štěpení společnosti s ním spojenému.‘ 


V. Havel ve své svém pojetí politiky vycházel především z osobní 

zkušenosti, která je pro politika důležitým zdrojem jeho poznání 

a politického chování. Pouze na ní se však politika zakládat 

nedá. Je třeba širší analýzy problematiky té či oné oblasti, aby 

se ve vztahu k ní mohly dělat adekvátní závěry. Jinak dochází 

k tomu, že osobní poznatek, třeba i romantizující soud (např. 

idealizace venkova předindustriální éry, jednostranné odsudky 

panelákových sídlišť apod.) se jeví jako obecné politické hodnocení 

a to je mylné, zavádějící. Stejně tak, jak již řečeno, V. Havel 

preferoval osobní vztahy na úkor vztahů institucionálních. Příliš 

spoléhal na jednotlivé osobnosti a jejich odpovědnost, což se projevilo 

např. v jeho vztahu k volebnímu zákonu, s nímž se nikdy 

nesmířil, i když v diskusích začátkem roku 1990 se dal přesvědčit 

aspoň v tom smyslu, že proti němu přímo nevystoupil. Tehdy 

formuloval jen svoje výhrady a naději, že příští volební zákon dá 

mnohem větší prostor jednotlivým nezávislým osobnostem. 

Prezidentský úřad soustřeďoval tehdy – via facti či přesněji řečeno 

v důsledku tehdejší Havlovy autority – více moci než stanovila 

ústava. To samo bylo v té době pochopitelné a nemuselo být ani 

příliš na závadu, kdyby s tím nebyly spojeny některé nepříznivé 

souvislosti. V. Havel nejednou na veřejnosti vyjadřoval despekt 

k parlamentu, mluvil o vyvíjení tlaku na parlament, což nepřispívalo 

ke stabilizaci parlamentních institucí a v pozdějším vývoji 

vedlo až ke konfliktu, která naši politickou kulturu těžce poškodil. 

V. Havel byl obklopen skupinou poradců, kteří považovali 

za možné vystupovat se svými stanovisky na veřejnosti a hrát 

po litickou roli. Ti zároveň stěžovali i pravidelný styk prezidenta 

republiky s jinými ústavními činiteli a, jak už to bývá, zřejmě 

radili nejvíce to, co se chtělo slyšet, takže ti, kdo měli jiné názory, 

nebyli vítáni. 

I V. Havel jako prezident republiky potřeboval prostředí, které 

by nebylo nekritické, v němž by s ním partneři nejen – už předem 

– souhlasili, ale oponovali mu, uváděli argumenty proti jeho 

návrhům, aby bylo možno problém všestranně posoudit. To bylo 


zvlášť důležité vzhledem ke kreativnímu charakteru V. Havla, 

u něhož nebyl problém nedostatku nápadů. Problém byl opačný, 

dostatku času k posouzení jejich správnosti či vhodnosti i času 

k jejich přípravě, takže docházelo k tomu – i vzhledem k nedostatku 

potřebné oponentury – že se uváděly do chodu věci, které 

nebyly řádně připraveny. 

1) A. Michnik ve vynikající stati „Nepohodlné výročí“ (Lettre 

č. 3/1993, str. 22-3) píše, že „spor o osmašedesátý rok je sporem 

o minulost i budoucnost... Je to však spor i o utvářeni budoucnosti, 

zda to bude budoucnost společnosti svobodné, tolerantní, otevřené, 

nebo zda to bude na lži založený svět nových ortodoxních 

diktatur.“ V tomto sporu, který má v ČR takový význam a dosah, 

podle autora V Havel svému úkolu nedostál. 

O několik týdnů později, 8. 5. 1990, v projevu na schůzi Federálního 

shromáždění V. Havel popravdě oceňuje výkon tohoto 

zákonodárného sboru, neboť za čtyři měsíce vedle své rekonstrukce 

stačil schválit 63 nových zákonů, včetně 13 ústavních. 

Mezitím se ovšem vnitropolitická situace v Československu silně 

zkomplikovala. Statisícové davy demonstrantů v listopadové 

sametové revoluci na Václavském náměstí či na Letné zvonily klíči 

a provolávaly hesla „nejsme jako oni.“ Ale idea národního porozumění 

a smíření, vyhlášená Václavem Havlem, byla záhy opuštěna. 

Občanské fórum i slovenská Verejnost proti násiliu se začaly 

rychle diferencovat, vyhraňovat a rozpadat do řady různých politických 

stran. Začal zápas politických stran o místo „na slunci.“ 

Až potud Zdenek Jíčínský. 

K listopadové „sametové revoluci“ 1989 došlo v atmosféře rozpadu 

sovětského bloku a dezintegrace SSSR. Myšlenky socialismu 

spojené s jeho imperiální politikou byly totálně zdiskreditovány. 

Ale v Československu – na rozdíl od ostatních zemí sovětského bloku 

– vznikla v roce 1968 politicky zkušená reformně socialistická 

opozice, jejíž představitelé se pak stali součástí opozičních sil kolem 

Charty 77, Klubu za socialistickou přestavbu Obroda, či vystupovali 

samostatně jako Alexander Dubčeka. Jiří Pelikán, do srpna 1968 


ředitel Československé televize a poté, po odchodu do italské emigrace, 

šéfredaktor levicových Listů v Římě, v článku „Mezinárodní 

souvislosti pražského jara a jeho odkaz pro dnešek“ (Mezinárodní 

politika č. 7/1998) uvádí, že ani v Československu nezvítězil na troskách 

totalitního režimu západoevropský typ demokracie, ale spíše 

formace, jež se dá srovnávat s kapitalistickými poměry v 19. století 

nebo s kapitalismem v jeho předválečné podobě či v jeho lepším 

„tatscherovském vydání“, charakterizovaném – dodávám já – tunelováním 

bank a podniků, únikem miliardových částek na daních, 

nájemnými vraždami konkurentů, korupcí, „neznalostí špinavých 

peněz“ a uplatňováním zásady, že v podnikání je dovoleno vše, 

co není zákonem přímo zakázáno. Představitelé velké části nově 

nastupující politické garnitury občanské společnosti, orientující se 

na přechod k tržnímu hospodářství bez přívlastku, se však obávali, 

že reformní tradice roku 1968 vyzvedne do popředí socialisticky orientované 

osobnosti, které budou překážet v odstraňování socialistických 

vztahů. A to byl – vedle řady jiných – hlavní důvod, aby kromě 

nejrůznějších pokusů o „přepracování“ historie Československa 

podle svých představa potřeb, „vygumování“ historie reformního 

procesu 1968 a jeho odkazu rozpoutali postupně masivní až hysterickou 

dehonestující kampaň proti dědictví Pražského jara a jeho 

nositelům, zvláště A. Dubčekovi. S cílem vytěsnit reformní představitele 

z politického života. Přímo klasický příklad. Když se rozhodovalo 

o tom, kdo bude předsedou rekonstruované české vlády, 

večer před rozhodnutím ekonom Věněk Šilhán, zakládající signatář 

Charty 77, zakládající člen Klubu Obroda a pochopitelně významný 

reformista a organizátor mimořádného „vysočanského“ 14. sjezdu 

KSČ v srpnu 1968, jakož i zástupce A. Dubčeka v době jeho internace 

a jednání v Moskvě, uléhal ke spánku jako hlavní a snad i jediný 

kandidát. Ale když se ráno probudil, zřejmě si nestačil ani pořádně 

protřít oči, bylo vše jinak. Neboť jakési úzké grémium OF, jehož 

vedení převzal po odchodu V. Havla na Hrad, Petr Pithart, z večera 

do rána rozhodlo, že předsedou české vlády bude – Petr Pithart. 

Tato neočekávaná a náhlá změna nutně vyvolává otázku. Kdopak 


asi stál za rozhodnutím o této změně? Byl to sám první muž republiky, 

či dokonce jeho nejvlivnější rádce Pavel Tigrid? 

Do toho se navíc prosadily obavy nové – zvláště pravicové – 

politické reprezentace a stoupenců tržního hospodářství – že staré 

struktury ovládnou hospodářské pozice. Tyto obavy vyvolaly 

kampaň za vyrovnání se s minulostí, kampaň za debolševizaci. 

A probleskujícímu hrubému antikomunismu požehnal i V. Havel 

svým projevem z 21. 8. 1990... Antikomunismus dostal požehnání 

a oprávněný požadavek očisty veřejného života se postupně stával 

účelovým nástrojem politického zápasu. Nálepka „kryptobolševika“ 

se stala cejchem, vypalovaným každému, kdo se postavil proti 

primitivním frázím pravice o „trhu bez přívlastku.“ 

Na tuto situaci reagoval Dubček v kritickém parlamentním projevu 

30. 10. 1990. Charakterizoval situaci „jako bychom vystoupili 

z příjemného snění do skutečnosti, která je o mnoho tvrdší, nemilosrdnější 

a s lítostí musím říci i bezohlednější, nesnášenlivější 

a někdy i dost nevraživější... “ Připomíná původní dobré úmysly 

povznést naši zemi. „Je ovšem nutné zamyslet se nad tím, do jaké 

Evropy směřujeme a jakými musíme být sami, abychom se stali 

rovnoprávnými a plnohodnotnými členy Evropského společenství.“ 

Poté zdůrazňuje: „Měl jsem příležitost poznat, co je pro 

současnou Evropu hlavní a rozhodující. Je to demokracie, chápaná 

nejen jako organizace společnosti a států, ale v daleko hlubším 

smyslu jako názor na život společné existence jednotlivce a celé 

společnosti. Demokracii chápou vyspělé evropské země jako shodu 

lidí, v níž je vyjádřen společný zájem o osud celé společnosti. 

Proto ji charakterizují takové hodnoty jakými jsou svoboda, tolerance, 

snášenlivost a samozřejmě lidskost.“ 

Kriticky se vyslovil k separatistickým snahám, národnostní 

a rasové nesnášenlivosti, politické nevraživosti, pomstychtivosti, 

nenávisti a psychóze, což nejsou dobří rádcové na cestě do Evropy. 

Jako druhý příklad zahraničně politické aktivity zkušeného politika 

je postoj A. Dubčeka k řešení československo-německých vztahů. 

Když byla V. Havlovi na podzim 1989 udělena cena německých 


knihkupců, v dopise do Frankfurtu ještě jako disident m. j. napsal: 

„Já osobně stejně jako mnozí mí přátelé – odsuzují vyhnání Němců 

po válce. Považoval jsem to vždy za nejhlubší nemorální čin, který 

způsobil Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným, 

jak morální, tak také materiální škody.“ Když prezident Weizsäcker 

před vánocemi 1989 citoval tento Havlův názor, V. Havel své 

stanovisko na dotaz televizní moderátorky zopakoval. 

Tato jednostranná omluva vyvolala u nás šok a nesouhlas drtivé 

většiny obyvatel, včetně Občanského fóra. Mimo jiné i proto, že 

přišla poté, co předseda bavorské vlády Streibl vyzval čs. vládu, 

aby se za vyhnání omluvila a na německé straně vyvolala očekávání, 

že se dočkají nějakého odškodnění. 

Samozřejmě, že ani Dubček, který naopak varoval před rekriminacemi 

v mezinárodních vztazích, s touto jednostrannou omluvou 

nesouhlasil. O jeho politické zkušenosti jako mezinárodně uznávaného 

politika svědčí i společné prohlášení A. Dubčeka a předsedkyně 

německého Bundestagu Rity Süssmuthové v průběhu 

jednání parlamentních delegací v dubnu 1991. Vyzývají v něm 

všechny čestné a poctivé lidi obou našich zemí a všech zemí světa 

ke spolupráci a snášenlivosti, aby nastupující generace mohla 

naplnit dávný sen o sjednocení Evropy: 

„Nesmírné utrpení národů našich zemí za minulé války, včetně 

utrpení a ztráty vlasti těch, kteří byli na obou stranách vyháněni, 

nebo vysídleni, budiž mementem a výzvou k přátelským vztahům 

mezi lidmi obou našich států, ke vztahům očištěným od vznášení 

sporných nároků a naplněných vzájemnou nedůvěrou. Ke vztahům 

porozumění a naděje, přinášejícím usmíření a rozkvět do srdce 

Evropy.“ 

Během této návštěvy se Dubček setkal i s W. Brandtem a společné 

jednání přispělo, po dalších složitých jednáních, v říjnu 1991, 

k podpisu Československo-německé smlouvy o dobrém sousedství 

a přátelské spolupráci, i když – pravda nestalo se tlustou čárou 

za minulostí. 

Uvedené příklady však ani zdaleka nevystihují význam a obrov- 


skou zahraniční politickou aktivitu A. Dubčeka jako předsedy 

Federálního shromáždění. Proto několik základních statistických 

údajů. 

Za dva a půl roku, kdy byl v této funkci, absolvoval více než 

25 zahraničních návštěv: Francii, Španělsko, Itálii, Rakousko, 

Holandsko, Anglii, USA, Kanadu, Spolkovou republiku Německo, 

Severní Irsko, Austrálii, Nový Zéland, Japonsko, Rusko, Turecko, 

Norsko, Švédko, Finsko, Dánsko, Švýcarsko. Tam všude byl přijímán 

nejvyššími představiteli, s nimiž jednal v zájmu Československa 

o hospodářské spolupráci, o otázkách demokratické Evropy 

a dalších problémech. Doma, v Československu, na půdě FS 

osobně přijal a jako předseda FS jednal s představiteli 36 zahraničních 

návštěv. Z celkového počtu 56: s maďarským prezidentem A. 

Gonczem, předsedou poslanecké sněmovny Belgie Ch. F. Nothambem, 

generálním tajemníkem NATO M. Wörnerem, francouzským 

prezidentem F. Mitterandem, britskou premiérkou M. Tatcherovou, 

předsedou Evropské komise J. Delorsem, prezidentem USA 

G. Bushem, předsedou Evropského parlamentu B. Crespoa, předsedou 

rakouského parlamentu H. Fischerem, ministerským předsedou 

Itálie G. Andreottim, mexickým prezidentem Carlos de Cortari, 

prezidentem polské republiky L. Walesou, prezidentem SRN 

R. van Weiszäckerem, italským prezidentem F. Cossigou, předsedou 

španělské vlády F. Gonzálesem a řadou dalších osobností. 

Se všemi jednal o hospodářské, politické a další spolupráci, 

o problémech evropské demokracie a dalších otázkách, „zajímajících 

obě strany.“ Jeho aktivity výrazně přispěly k posílení kreditu 

a zahraničně politickému postavení Československa. 

Lze však litovat, že – ke škodě naší země – Dubčekovy iniciativy 

nebyly dostatečně využity, přestože Dubček „otevíral dveře“ 

i tam, kde pro ostatní byly většinou zavřené. Bylo tomu tak hlavně 

proto, že Dubček odmítal a nesouhlasil s tržním systémem bez 

přívlastku, že nesouhlasil s lustračním zákonem, neboť porušoval 

lidská práva a byl v rozporu se zákony, že do poslední chvíle byl 

proti rozdělení republiky a hlavně, byl představitelem reformního 


procesu roku 1968, který chtěla pravice, zvláště ODS, vygumovat 

z historie Československa a jeho představitele vytěsnit z politického 

života. Proto byly proti Dubčekovi vedeny nejrůznější útoky 

včetně policejního podrazu s cílem odstavit jej z funkce předsedy 

Federálního shromáždění. 

O přehlíživém postoji V. Havla k A. Dubčekovi a parlamentu 

vůbec svědčí m. j. i následující skutečnost: Když se V. Havel vydal 

19. února 1990, jako prezident na několikadenní triumfální návštěvu 

USA v čele neobvykle početné čs. delegace, nepovažoval za vhodné 

zařadit do ní ani A. Dubčeka jako předsedu FS, ani předsedu slovenské 

vlády, ale jako reprezentanta Slováků si vybral předsedu federální 

vlády M. Čalfu, dlouholetého funkcionáře Husákova normalizačního 

režimu, jemuž vděčil za své snadné zvolení prezidentem. 

Vyznavači divokého tržního kapitalismu nebyli s to pochopit či 

uvěřit, že A. Dubček se již „protrpěl“ k pochopení tržního hospodářství 

jako jediné alternativy, avšak s přívlastkem „sociálního.“ 

A hlavně, oni nebyli s to pochopit či uvěřit, že A. Dubček chápal 

politiku jako veřejnou službu, jako ideově orientovanou činnost 

ve prospěch národa a státu, a že tato služba měla u něho přednost 

před úzce stranickými hledisky a zájmy. 

První náznak příštích protidubčekovských útoků se objevil již 

v lednu 1990. Jakýsi novinářský elév, který se v roce 1968, kdy 

byl A. Dubček prvním mužem Pražského jara, teprve „vyklubal“ 

na svět, se ve svém článku, otištěném ve druhém čísle lednových 

Studentských listů pod šifrou „bob“ velice podivoval, jak to, že 

cenu A. Sacharova za mír obdržel A. Dubček a nikoliv V. Havel, 

jak on očekával. Neboť podle něj A. Dubček 20 let normalizace 

úporně mlčel a prý teprve v závěru toto mlčení přerušil „několika 

exkluzivními rozhovory a na prahu revoluce podpisovou akcí.“ 

(?) Říká se sice, že nevědomost hříchu nečiní. Na toto mladické 

fanfarónství mladého autora a předobraz příštích útoků proti 

A. Dubčekovi rychle reagoval Dubčekův tajemník Oldřich Jaroš 

v interview, otištěném v únorovém čísle časopisu Evokace. 


Jsem přesvědčen, že jako autor tohoto výkladu jsem jednoznačně 

prokázal, že všechna stará i novější tvrzení o Dubčekově mlčení 

jsou výsledkem neznalosti nebo záměrnou pomluvou. 

S prvním útokem proti Dubčekovi v červnových parlamentních 

volbách v roce 1990 vyrukovali představitelé politické ministrany 

s jepičím životem, Liberálně demokratické strany E. Mandler 

a B. Do ležal. Otevřeně vystoupili proti politické dohodě, aby do 

funkce předsedy Federálního shromáždění byl zvolen A. Dubček. 

Dubčekova volba do této funkce však byla jednoznačná. 

Postoj E. Mandlera a B. Doležala k A. Dubčekovi nepostrádá 

značné pikantnosti. V listopadových dnech 1989, jako představitelé 

opoziční skupiny Československé demokratické iniciativy to 

byli m. j. oni, kdo navrhovali, aby to byl A. Dubček a reformisté 

spolu s V. Havlem a zástupci opozičního hnutí, kdo povede jednání 

s vládou L. Adamce o vytvoření vlády občanského soužití.“Na 

základě kvalifikovaného jednání by taková vláda měla být sestavena 

nejen z nezkompromitovaných osob dosavadního režimu 

a zástupců ostatních stran Národní fronty, ale také z představitelů 

vedení z roku 1968 a především z Občanského fóra v čele 

s V. Havlem“, uvádějí ve svém prohlášeni z 26. 11. 1989. Uběhlo 

však sotva několik měsíců a z politických lídrů LDS se stali zarytí 

odpůrci A. Dubčeka, což jim zůstalo i poté, kdy jako politikové 

totálně selhali. A E. Mandler v následné době představoval nejen 

„zásadního“ kritika A. Dubčeka, aniž by projevil sebemenší zájem 

o seriózní seznámení s dostupnou dokumentaci, ale zároveň se 

stal náruživým obhájcem a hlasatelem názorů a požadavků sudetoněmeckého 

landsmanschaftu. 

Tak, jak se Občanské fórum i Verejnost proti násiliu postupně 

rozpadaly a čs. společnost se diferencovala a vyhraňovala 

v četných politických stranách, narůstala i kritika a útoky proti 

reformistům z roku 1968 a zvláště proti A. Dubčekovi. Uběhlo 

sotva několik hodin po odjezdu britské premiérky M. Tatcherové 

z oficiální návštěvy v Československu. Při níž ve vystoupení 

v parlamentu vysoce ocenila Pražské jaro a A. Dubčeka, když 19. 


září 1990 poslanec V. Sláma neobyčejně ostře odsoudil Pražské 

jaro jako „vyřizování účtů červených mezi růžovými“ a zpochybnil 

heslo socialismu s lidskou tváří. Dubčekova reakce na toto 

vystoupení byla ještě přijata s potleskem. 

Návrh poslance P. Bratinky z října 1990, podrobit morálně politickému 

a právnímu zkoumáni minulých 42 let, a na něj navazující 

návrhy a jednání o přijetí lustračního zákona z počátku roku 1991, 

se staly předzvěsti dalších akci proti reformistům a Dubčekovi. 

Lustračním zákonem, odsouhlaseným parlamentem 26. 3. 1991 

přes Dubčekovo varováni, byl vypuštěn džin z láhve a z lustrací 

se stal prvořadý problém. 

První velké kolo útoků proti Dubčekovi odstartoval mluvčí prezidenta 

V. Havla M. Žantovský vykonstruovaným tvrzením z 14. 

3. 1991 o vytváření jakési koalice reformních komunistů z roku 

1968 se současnými komunisty a separatisty na Slovensku. A sotva 

lze věřit, že M. Žantovský vystoupil s tímto obviněním bez vědomí 

prezidenta. Následuje útok poslance V. Bendy v Mladé frontě 

Dnes, když označil reformátory z roku 1968 za překážku další 

demokratizace a na prvním místě jmenoval A. Dubčeka. Do tohoto 

pravicového „koncertu“ se zapojil i poslanec D. Kroupa a zaútočil 

proti Dubčekovi oživením Biľakova obvinění Dubčeka z údajných 

plánů na výstavbu koncentračních táborů v roce 1968. 

Další kolo zápasu o odvolání Dubčeka z funkce předsedy 

FS zahájil 23. června 1991 předseda poslaneckého klubu ODS 

F. Houška dopisem Dubčekovi s výzvou, aby na funkci rezignoval. 

Nepovažuji za nutné pokračovat ve výčtu jednotlivých konkrétních 

útoků proti Dubčekovi a reformistům. Zájemce o tato fakta 

odkazuji na publikaci Huberta Maxy: A. Dubček. Člověk v politice 

(1990-1992). Já se v dalším výkladu omezím jen na několik 

nejzávažnějších z nich. 

24. června 1991 přinesly Lidové noviny rozhovor jejich moskevského 

zpravodaje J. Štětiny s maršálem D. Jazovem – ministrem 

obrany SSSR – k srpnovým událostem roku 1968. Tento rozhovor 

se konal v den, kdy poslední transport sovětských vojsk, která 


20. srpna 1968 zahájila okupaci naší republiky, odjížděl z Československa. 

Maršál Jazov m. j. opakoval v tomto rozhovoru staré 

tvrzení, že vojska varšavské pětky „vstoupila“ tehdy do Československa 

na jakési pozvání. A na otázku zpravodaje, zda ze strany 

sovětské armády nehrozí v současné době převrat proti vedení 

M. Gorbačova, tuto možnost kategoricky popřel a dodal: „Chápejte, 

my jsme dnes v takové situaci, v níž není třeba žádného 

převratu. Vše lze udělat ústavní cestou.“ A celý svět se za několik 

dnů přesvědčil o tom, jak si vlastně soudruh maršál tento ústavní 

postup představuje... 

Jako členové Komise vlády pro analýzu událostí let 1967-1970 

(A. Benčík, V. Kural i J. Navrátil) jsme ale považovali tentokrát 

za nutné reagovat na maršálovo tvrzení, že srpnová invaze varšavské 

pětky do Československa nebyla ozbrojenou intervencí – agresí, 

ale „vstupem vojsk se souhlasem (čs.) vedení.“ Tenkrát jsme 

ještě v Komisi vlády neměli k dispozici fotokopie autentických 

„zvacích“ dopisů vlastizrádců (V. Biľaka, D. Koldera, A. Indry, 

A. Kapka a O. Švestky). Měli jsme ale spolehlivě zdokumentováno, 

že nepatrná skupina tzv.“zvatelů“ byla cílevědomě organizována 

a podněcována především pracovníky sovětského velvyslanectví 

v ČSSR či jiných sovětských, resp. východoněmeckých 

a polských orgánů. A že žádný vedoucí stranický a státní – ústavní 

orgán Československa pozváni neučinil, ba právě naopak, vojenskou 

intervenci odsoudil jako agresi. 

V našem prohlášeni ze 6. července 1991, uveřejněném v Obraně 

lidu pod titulkem Vážený pane maršále, jsme m. j. vyslovili 

obavy ze zpochybňováni věrohodnosti prohlášeni sovětské vlády 

z prosince 1989 o neopodstatněnosti, jednostrannosti a chybnosti 

srpnové intervence. A dále jsme uvedli: „Podle vaší logiky nebyla 

zřejmě okupace Československa fašistickým Německem agresi, 

nýbrž jen vstupem vojsk. Ani tehdy se přece naše národy nepostavily 

na ozbrojený odpor, neboť vedeni jej považovalo za nesmyslný... 

obdobně jako naši představitelé před třiadvaceti léty. Nevíte, 

nebo nechcete vědět, že i následující jednáni mezi českosloven- 


skou a sovětskou stranou probíhala ve stínu tanků, děl a letadel 

„silnějšího bratra“? 

„Je velice znepokojující, když člověk velicí jedné ze dvou nejmodernějších 

armád světa pronáší bez znalosti elementárních faktů 

z historie natolik kategorické soudy o osudu jiných národů.“ 

A není bez zajímavosti – dodávám nyní – že stejný termín jako 

Jazov (vstup vojsk) používali za druhé světové války Němci: Einmarsch. 

20. srpna 1991 – na den přesně 33 let od srpnové intervence 

1968, byl celý svět šokován zprávou o pokusu konzervativní skupiny 

sovětských komunistů o státní převrat, o svrženi prezidenta 

SSSR M. Gorbačova. Včele osmičlenného tzv. Státního výboru 

pro výjimečný stav byl viceprezident G. Jazov a v seznamu členů 

tohoto výboru se objevilo i jméno maršála Jazova. Svět byl znepokojen, 

zvláštní telefonní linky mezi představiteli jednotlivých zemi 

byly v plné permanenci a zprávy o vývoji situace v Sovětském svazu 

řadu dní zaplňovaly stránky tisku, obrazovky televizorů i rozhlasové 

vlny. Díky rozhodnosti prezidenta Ruské federace Borise 

Jelcina, který se okamžitě postavil pučistům na odpor, se podařilo 

tento pokus po několika dnech za dramatických okolností, ale 

bez velkého krveprolití zlikvidovat. M. Gorbačov se mohl znovu 

ujmout své funkce. 

V prvních hodinách a dnech ještě nevyjasněné situace v Sovětském 

svazu, která pochopitelně znepokojila a rozčeřila politickou 

hladinu i v Československu, se u nás našel člověk, který se rozhodl 

využit situace, a jako onen biblický Jidáš zradil svého „Mistra.“ 

Ne ovšem za pouhých 30 stříbrných, ale za přislib představitelů 

čs. pravice, že po odstoupeni „Mistra“ zasedne na jeho vedoucí 

postaveni. Byl to M. Šútovec, místopředseda předsednictva 

Federálního shromáždění. Využil nejasné situace v nepřítomnosti 

A. Dubčeka, který odjel do Itálie, aby zde převzal čestné občanství 

od řady italských měst, a obvinil ho z neochoty svolat okamžitě 

po zprávě o protigorbačovském puči předsedníctvo FS k zaujetí 

stanoviska a ze sympatii k pučistům. V zápětí se k tomuto obvinění 


připojil poslanec V. Benda s nehorázným tvrzením, v němž označil 

tento údajný postoj A. Dubčeka a P. Rychetského za alibismus 

a opatrnictví ústavních činitelů, v němž prý zjevně kalkulovali 

s vítězstvím ruských komunistů a s připadnou spoluprací s nimi. 

Navíc se M. Šútovec ve svém vystoupení na tiskové konferenci 

VPN v pondělí 26. srpna 1991 zmínil o jakési vysoce postavené 

osobnosti slovenské politiky, která prý si chodila pro instrukce 

od generálů KGB až do Kyjeva, aniž by však o tom podal sebemenší 

důkaz. 

Jaká je však skutečnost? 

V rozhovoru pro Občanský deník z 28. srpna 1991 se M. Šútovec 

kroutil jako žížala: „Mně se o tom těžko mluví, protože jak 

víte jsem do této záležitosti sám namočen jako možný kandidát 

na tento post. Mohu říci jen tolik, že mi pán Dubček dokonale 

otrávil prázdniny.“ Ale nejen pan Dubček mu otrávil prázdniny. 

Občanský deník, Rolnické noviny, Smena, Doma a další tisk přinesly 

řadu článků, které jednoznačně prokázaly lživost Šútovcova 

tvrzení a skutečné cíle jeho akce. 

Lživost Šútovcova, ale také Bendova tvrzení odhalil vzápětí i místopředseda 

FS. Zd. Jičinský v Aktualitách slovenské televize, kde 

prokázal, že o termínu porady předsednictva FS k situaci v SSSR 

bylo rozhodnuto za přítomnosti Šútovce a že nikdo z přítomných 

žádný dřívější termín nenavrhoval. Totéž potvrdil v Mladé frontě 

Dnes i předseda Sněmovny lidu R. Battěk a potvrdil, že A. Dubček 

jako předseda FS nic nezanedbal, a přes svůj kritický postoj 

k Dubčekovi prohlásil, že „z hlediska zájmů společnosti nepociťuje 

potřebu tuto otázku (tj. odvoláni A. Dubčeka) nastolovat.“ 

Nejpřesvědčující důkaz o tom, že vystoupení M. Šútovce a V. 

Bendy byla jen špinavou intrikou čs. pravicových sil k odstranění 

A. Dubčeka z postu předsedy FS, dodal člen předsednictva FS 

Věněk Šilhán. Svědectví o tom podal i po letech v listopadu 2001 

na konferenci k 80. výročí narození A. Dubčeka. Shodou okolností 

se tehdy v roce 1991 ocitl v Moskvě již v prvních dnech protigorbačovského 

puče, a to jako člen jedné komise OSN pro hospo- 


dářství. Cestou z letiště Šeremetěvo na čs. velvyslanectví potkával 

kolony tanků a obrněných vozů. Když zjistil, že čs. velvyslanec 

R. Slánský je kdesi na Dálném východě, spojil se s Prahou, aby 

zjistil stanovisko čs. politických kruhů, zvláště vedení parlamentu 

k událostem v Sovětském svazu. A tehdy dostal obsáhlý telegram 

podepsaný A. Dubčekem. Byl adresován ruským poslancům 

a prezidentovi Ruské federace B. Jelcinovi do tzv. Bílého domu, 

centra obrany proti pučistickým politikům, maršálům a generálům. 

Dubčekův telegram začínal připomenutím roku 1968 a okupace 

Československa sovětskou armádou, větou, že ví, co jsou 

to ruské tanky v ulicích. A končil velice jednoznačně: „Chceme, 

abyste věděli, že stojíme na vaší straně.“ 

V. Šilhán telegram rychle přeložil a odnesl do Bílého domu jeho 

adresátům. Když se po několika dnech vrátil do Prahy a dověděl 

se o špinavých pomluvách A. Dubčeka, byl šokován. Požádal 

proto o vystoupení v televizi. Po počátečním odmítnutí dostal 

přece jen možnost vystoupit v živém vysílání, v němž lživé zprávy 

o Dubčekovi dementoval m. j. i citováním jeho telegramu obráncům 

moskevského Bílého domu. 

Po tomto debaklu protidubčekovského „puče“ se (ne) poučená 

pravice rozhodla vrátit k původní, široce založené kampani 

proti reformistům, osmašedesátníkům, pod heslem debolševizace. 

Osobnost A. Dubčeka při tom samozřejmě zůstávala v centru 

pozornosti. V. Klaus, jako předseda ODS, se dal již koncem 

srpna 1991 slyšet v Radiožurnálu, že A. Dubček stojí ideologicky 

na jiné straně „barikády“ než většina české a slovenské společnosti 

a že tudíž není správné, aby stál v čele parlamentu, neboť 

jej nereprezentuje. Pod heslem debolševizace prosazovala česká 

pravice všeobecné čistky, skryté pod pojmem lustrace. A osvědčení 

harcovníci pravice jako typ podléhající lustraci uváděli A. 

Dubčeka. Hysterické volání řady pravicových poslanců po nediferencované 

očistě „debolševizací“ dosahovala takové intenzity, 

že i prezident V. Havel považoval za nutné zchladit jejich hlavy, 

rozpálené touhou po pomstě a využít debolševizace jako klacku 


na nepohodlné oponenty. Nakonec však V. Havel lustrační zákon 

18. října podepsal, zatímco A. Dubček, poučen již z roku 1969 

nešťastným podpisem „prüglpatentu“, lustrační zákon podepsat 

odmítl. Mezitím dal o sobě opět vědět další poslanec ODS, M. 

Macek, který v rozhovoru s reportéry slovenské Smeny Doma 16. 

září 1991 zdůvodňoval, proč ODS vyzvala A. Dubčeka k odstoupení. 

K tomu dodávám, že většina parlamentních stran tuto výzvu 

ODS odmítla, resp. tento návrh nepodpořila. 

U jedné z nejnechutnějších protidubčekovských intrik významně 

asistoval poradce prezidenta Havla Pavel Tigrid. 

21. listopadu 1991 se na Václavském náměstí konal výroční 

občanský mítink. Moderovala jej známá hlasatelka z roku 1968 

Kamila Moučková. Prezident Havel pozval na tento mítink i A. 

Dubčeka. Když ale chtěl Dubček reagovat na vulgární útok mladého 

poslance ODS V. Malého na svoji adresu, P. Tigrid mu hrubým 

způsobem ve vystoupení zabránil. A to i v přítomnosti V. 

Havla. Vedoucí prezidentské kanceláře sice poté donesl Dubčekovi 

omluvný dopis, ten ale nebyl nikdy zveřejněn, zatímco statisíce 

Pražanů byly svědky vulgárního útoku proti Dubčekovi i nekulturního 

zákroku P. Tigrida. 

Útoky a podrazy proti Dubčekovi a reformistům pokračovaly 

i v následujících měsících. A vyvrcholením protidubčekovského 

tažení byla ostudná akce Státní bezpečnosti na jaře roku 1992, 

akce mezinárodních rozměrů, načasovaná k nadcházejícím volbám. 

V pozůstalosti Dubčekova tajemníka, O. Jaroše, při jejím pořádání, 

byl objeven záznam protokolárního výslechu A. Dubčeka 

orgány ministerstva vnitra z 5. 2. 1992. Na sedmi stránkách je zde 

zaznamenána Dubčekova dobrovolná výpověď k událostem roku 

1968. Z obsahu: k cílům pražského jara, ke stanoviskům Moskvy 

a varšavské pětky, k příčinám srpnové intervence, k protiintervenčnímu 

prohlášení, proč nebyl dán pokyn k ozbrojenému odporu, 

k důvodům podpisu moskevského protokolu a k dalším otázkám. 

Je pravděpodobné, že tento výslech a svou výpověď před orgány 


FMV považoval tehdy A. Dubček za součást širší akce, při níž byla 

podrobena výslechům celá řada vedoucích činitelů z roku 1968, 

jako např. V. Biľak, A. Indra a další. Avšak následující události 

dávají výslechu A. Dubčeka zcela jinou dimenzi. 

Koncem května 1992 se konal v Postupimi kongres k problematice 

německé minulosti a způsobů jejího překonávání. 

Z české strany se kongresu účastnil historik a člen Komise vlády 

ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 V. Kural. A stal se 

svědkem toho, jak prezident R. von Weizsäcker ve svém vystoupení 

k německé problematice spontánně připomenul nedávný 

případ, kdy se pražská policie dožadovala jeho projevů, zřejmě 

k tomu, aby je použila proti Dubčekovi. Z emotivního vystoupení 

prezidenta bylo zřejmé, že se cítil velice dotčen, že měl být 

zneužit k diskriminaci člověka, s nímž se již několikrát setkal 

a jehož – jak zdůraznil – si velice váží. Vyslovil nepochopení, 

že člověk, který rozpoznal nutnost reforem, má být nyní podle 

tzv. lustračního zákona vyřazen z politického života. A doslova 

řekl, že svět by měl pociťovat vděčnost k reformátorům, kteří 

iniciovali a podpořili proces, který vedl k osvobození těchto 

národů z totality, i když‘ pro své přesvědčení – a to je Dubčekův 

případ – trpěli perzekucí. Stejné stanovisko zaujal i hlavní řečník 

kongresu, místopředseda SPD W. Thierse, který nechápal, 

proč člověka, těšícího se nesporné autoritě ve světě i mezi Němci 

samotnými, se doma snažíme pošpinit, místo toho abychom ho 

využili k prospěchu své země. 

Dubček neměl zatím o celé záležitosti ani tušení. Dověděl se to 

až z oficiálního diplomatického dotazu německé strany, co znamená 

žádost Správy Federálního policejního sboru o záznamy projevů 

prezidenta R. von Weizsäckera, při vyšetřování „oznámení 

občanů“, týkajících se veřejné činnosti čs. představitelů. A pochopitelně 

– Dubčeka informoval i V. Kural. 

Mezitím se vyšetřovatel Federálního policejního sboru pplk. 

Faltus obrátil na ředitele ČTK Petra Uhla se žádostí o poskytnutí 

dokumentů k činnosti A. Dubčeka v roce 1968. P. Uhl však jeho 


žádost kategoricky odmítl a označil ji za provokaci. Předseda vlády 

M. Čalfa označil sice jeho reakci za nepřiměřenou, ale současně 

k záležitosti prošetřování A. Dubčeka uvedl: „Nebyla to šťastná 

záležitost z hlediska federálního ministerstva vnitra. Shodou 

okolností jde o vyšetřovatele policejního sboru, za kterého jsem 

se musel již jednou omlouvat v souvislosti s otevřeným dopisem 

Zdeňka Mlynáře, který byl nařčen z vlastizrady... “ A jako autor této 

stati a člen Komise vlády k tomu dodávám, že jsem měl možnost 

přesvědčit se o silné protidubčekovské podjatosti pplk. Faltuse při 

přebírání výslechových protokolů V. Biľaka, A. Indry a dalších pro 

potřeby Komise... Rovněž dodávám, že pplk. Faltus dobře věděl, že 

materiály, které požadoval od ředitele ČSTK jsou uloženy v archivu 

Komise vlády... A je snadné si domyslet, proč si je nevyžádal zde. 

Když se A. Dubček dověděl, že v souvislosti s prověřováním 

„oznámení občanů“, týkajících se veřejné činnosti a projevů některých 

čs. představitelů, bylo kolem něj jako předsedy Federálního 

shromáždění a jeho postojů k lustračnímu zákonu zahájeno policejní 

šetření, pochopitelně vystoupil s kategorickým protestem 

v rozhovoru pro Tiskovou kancelář Slovenské republiky, který 

pak přetisklo i Rudé právo z 25. května 1992: 

„Začlenění výroků dokonce prezidenta SRN Richarda von 

Weizsäckera do přešetřování podnětu dává tušit, kam až sahá 

„práce“ FMV, FBIS i Federálního policejního sboru... 

Domnívám se, že kompetentnost příslušníků orgánu by měla 

sahat až potud, aby se dalo předpokládat, že z vlastni pravomoci 

věc podávaného podnětu posoudí a bude to kvalifikovat jako akt 

dalšího řízeni vůči ústavnímu činiteli – předsedovi FS nebo hlavě 

státu jiné spřátelené země... Nedomnívám se, že by takovýto 

podnět začal bez předběžné konzultace... S potěšením jsem si 

v tisku přečetl, že ředitel odboru prokurátorského dozoru Generální 

prokuratury ČSFR, pan Nechanický, se o celé aféře dověděl 

až z Rudého práva. To také o něčem svědčí...“ 

V dalším výkladu svého stanoviska bere v ochranu postoj ředitele 

ČSTK, uvádí některé obdobné případy neopodstatněných 


zásahů bezpečnostních orgánů a konstatuje: „Domnívám se, že 

FMV, FBIS nebo Federální policejní sbor zachází příliš daleko, 

což m. j. vyvolává vážné pochyby o nestrannosti a vnáší obavy 

do společnosti.“ V závěru svého vystoupení konstatuje a varuje, že 

postup proti němu svědčí o tom, kam vývoj směřuje od původní 

ideje něžné či sametové revoluce.“Jestli něco ohrožuje demokracii 

a budování právního státu, pak to může být jen kurs těch, kteří 

opouštějí ideu zrodivší toto hnutí. Působení FMV a FBIS, jestli 

se opět stane státem ve státě, může být toho předzvěstí.“ Končil 

konstatováním, že je jasné, proč si Federální policejní sbor (či 

spíše jeho šéfové) dovolil proti němu takový postup: „A proč ne. 

Vždyť za necelé dva týdny jsou volby.“ 

A já k tomu nyní dodávám, že tehdejším ministrem vnitra byl 

Ján Langoš a jeho prvním náměstkem Jan Ruml... 

Protože celý tento nechutný politický podraz proti Dubčekovi 

se nás, historiků a členů Komise vlády, kteří jsme měli možnost se 

důkladně seznámit se skutečnou rolí A. Dubčeka v procesu Pražského 

jara, velice dotýkal, rozhodli jsme se k veřejnému protestu. 

V dopise JUDr. Vladimíru Nechanickému, staršímu prokurátorovi 

GP ČSFR, ze dne 26. 5. 1992, zveřejněnému pak i v Právu 

lidu, jsme napsali: 

„Vážený pane prokurátore, skupinu historiků z Komise vlády 

ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 zaujala zpráva, že Vašemu 

dozoru podléhající vyšetřovatel Federálního sboru pplk. Faltus 

začal získávat – rozumíme-li správně, bez Vašeho vědomí – materiály 

o projevech A. Dubčeka v srpnu 1968 v Moskvě. Na takový 

úřední postup má vyšetřovatel právo a povinnost. Poněkud nás 

však udivuje, že tato záležitost je formulována tak, že umožňuje, 

aby veřejnost dedukovala a priori náznak obviňování A. Dubčeka 

z trestné činnosti. Přitom se podklady hledají v ČSTK. Vyšetřovateli 

je známo, že jednání L. Brežněva a dalších se zavlečeným Dubčekem 

v Moskvě, pokud o ně jde, byla tajná, a pokud jsou o nich 

dílčí zprávy, nemohou být (zejména ne v průkazné, originální 

verzi) v tiskové kanceláři, nýbrž v moskevském či jiném archivu, 


nebo ve zvláštním fondu shora uvedené československé komise, 

což je pplk. Faltusovi dobře známo. Ta však dotázána nebyla, 

přesto, že její dokumentace, zejména nejnovější materiály, získané 

v součinnosti prezidentů Jelcina a Havla, některé z požadovaných 

informací obsahují. Jde např. o záznam „pohovorů“ L. Brežněva, 

A. Kosygina, H. Podgorného a J. Voroncova s A. Dubčekem 

23. srpna 1968 a jiné informace, z nichž vyplývá, že Dubček setrval 

i v Moskvě na odmítání intervence. 

S přátelským pozdravem... “ (V. Kural, A. Benčík, J. Navrátil, 

F. Janáček, J. Belda, J. Valenta). 

Jakousi tečkou za tímto nechutným příběhem či spíše jakýmsi 

výchovným pohlavkem pro organizátory protidubčekovského podrazu 

byla původní zpráva se stanoviskem R. von Weizsäckera pro 

Právo lidu ze dne 6. 7. 1992. V této zprávě se uvádí mj., že v rozhovoru 

s braniborským premiérem Stolphem se prezident pochvalně 

zmínil o předsedovi Federálního shromáždění a doslova řekl: „Dubček 

rozpoznal nezbytnost reforem a nyní má být za to vyloučen 

z politického života na základě tak zvaného lustračního zákona.“ 

K dokreslení a k úplnosti celé této záležitosti dodávám bez 

komentáře: V červnových parlamentních volbách 1992 kandidoval 

A. Dubček za Sociálně demokratickou stranu Slovenska a byl pak 

zvolen do funkce jednoho z místopředsedů FS. Ve funkci předsedy 

FS byl nahrazen Michalem Kováčem, představitelem HZDS. 

Přibližně v téže době, kdy v Československu probíhal ostudný 

špinavý útok pravice za asistence bezpečnostních orgánů proti 

A. Dubčekovi, Ústavní soud Ruské federace začal zkoumat ústavnost 

existence a činnosti Komunistické strany Sovětského svazu, 

nakolik došlo k porušení ústavních principů v protigorbačovském 

puči, ale také při jeho potlačení prezidentem Ruské federace Borisem 

Jelcinem. B. Jelcin např. dekretem z 20. 7. 1991 zakázal činnost 

„politických stran“, tj. KSSS ve státních institucích. A 23. 

8. 1991 podepsal dekret o zastavení činnosti KSSS a konfiskaci 

jejího majetku. Mezitím se ale, po potlačení protigorbačovského 

puče, prezidenti Ruské federace, Ukrajiny a Běloruska dohodli 


na ustavení Společnosti nezávislých států na místo rozpadajícího 

se Sovětského svazu. Stalo se tak 8. 12. 1991. Krátce poté, 25. 12. 

1991, M. Gorbačov rezignoval na post sovětského prezidenta. 

Počátkem dubna 1992, při návštěvě prezidenta V. Havla v Moskvě, 

došlo mezi ním a prezidentem Ruské federace k dohodě o oboustranném 

poskytnutí dokumentů, objasňujících důsledky činnosti 

KSSS v Československu, zvláště v období příprav sovětské intervence 

v roce 1968, ale také pro stávající jednání Ústavního soudu 

Ruské federace. Žádost V. Havla o splnění tohoto Jelcinova 

požadavku tlumočil vedení Komise vlády... pracovník Kanceláře 

prezidenta republiky A. Vondra. Jako člen Komise vlády jsem byl 

pověřen výběrem těchto materiálů spolu s archivářem Komise J. 

Beldou. Ve druhé polovině července 1992 je druhý předseda Komise 

V. Kural spolu s tehdejším ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů 

J. Valentou vezli do Moskvy. Krátce předtím obnovil Ústavní soud 

– po několikatýdenní přestávce – své jednání. Poslankyně ruského 

parlamentu a poradkyně prezidenta Jelcina Galina Starovojtovová 

zde vystoupila mj. s požadavkem, aby k jednání soudu byli jako 

svědci přizváni vedoucí politici východního bloku a jmenovala A. 

Dubčeka, W. Jaruzelského a Nadžibuláha: „Dočkali jsme se historického 

soudního procesu. Obávám se, aby nebyl uzavřen bez prozkoumání 

zločinné politické práce strany v mezinárodním měřítku... 

Nejvyšší stranická místa požehnala vpád armád do Maďarska 

a Československa. Žehnala i zavedení stanného práva v Polsku 

a afgánskému dobrodružství.“ Tak zdůvodňovala svůj návrh. 

27. 7. 1992 V. Kural, J. Valenta a čs. velvyslanec v Rusku R. 

Slá nský předali státnímu tajemníkovi Ruské federace G. Barbulisovi 

a zástupci prezidenta Jelcina S. Šachrajovi dopis V. Havla B. 

Jelcinovi a soubor dokumentů Komise vlády a současně poděkovali 

za dokumenty, které B. Jelcin poskytl Komisi vlády... V průběhu 

jednání s G. Burbulisem a S. Šachrajem, kteří zastupovali 

B. Jelcina na jednání Ústavního soudu, V. Kural podal výklad 

k dovezeným dokumentům. Byli naléhavě žádáni, aby přesvědčili 

A. Dubčeka k účasti na jednání soudu. A. Dubček totiž zpočát- 


ku nad svou účastí při jeho jednání značně váhal. Ale po jednání 

s V. Kuralem a J. Valentou svoji účast na jednání soudu přislíbil. 

Mezitím vešlo také ve známost, že k jednání soudu byl přizván 

i bývalý předseda polské vlády (1970 -1980) Piotr Jaroszewicz. 

Obnoveného jednání Ústavního soudu – po jeho druhém přerušení 

– se měl A. Dubček zúčastnit počátkem září 1992. 

Tragická havárie z 1. září však tento záměr překazila. A o tři 

dny později – 4. 9. 1992 – přinesly evropské a světové agentury 

zprávu, že bývalý polský premiér P. Jaroszewicz a jeho manželka 

byli v noci z 1. na 2. 9. ve svém bytě brutálně zavražděni a že je 

nedokázal ochránit ani speciálně vycvičený pes. Jeden ze synů 

Jaroszewicze prohlásil, že motivem zločinu mohlo být získání 

dokumentů, které P. Jaroszewicz nechtěl nikdy zveřejnit. 

V souvislosti s jednáním Ústavního soudu zaznamenejme ještě 

jednu podivnou skutečnost. Komise vlády byla někdy počátkem 

září vyrozuměna Kanceláří prezidenta čs. republiky, že prý dokumenty, 

které V. Kural předal 17. 7. v Moskvě Ústavnímu soudu, 

byly – podle sdělení Moskvy – jakýmsi „nedopatřením znehodnoceny.“ 

Kdosi měl zájem aby se „ztratily.“ A tak jsme narychlo připravovali 

nové kopie a prostřednictvím sovětského (ruského) velvyslanectví 

v Praze – rady Orlova – 28. 9. 1992 odeslali do Moskvy 

druhý soubor dokumentů. 

Zatím lékaři Na Homolce i A. Dubček sám sváděli poslední 

zápas o holý život. Během září se podrobil třem operacím. Jeho 

zranění páteře, hrudníku i vnitřních orgánů však bylo příliš vážné. 

A tak dne 7. listopadu ve večerních hodinách tento v pravém smyslu 

toho slova – významný československý politik svůj poslední 

zápas dobojoval. 

Všichni, kdo jsme jej dobře znali, a to nejen doma v Československu, 

ale také – a zvláště – v zahraničí právem očekávali, že se 

mu dostane důstojné poslední pocty, že mu bude vypraven státní 

pohřeb... Bohužel, byli jsme zklamáni. V pátek 13. listopadu 1992 

se konalo na ruzyňském letišti krátké rozloučení s ostatky A. Dubčeka 

bez nejmenšího zájmu oficiální reprezentace Českosloven- 


ska. Na letišti se sešlo pár desítek nejvěrnějších přátel a stoupenců 

A. Dubčeka, většinou „osmašedesátníků.“ Oficiálně se s ním přišla 

rozloučit jen delegace Federálního shromáždění v čele s Michalem 

Kováčem, novým předsedou FS. Po minutě ticha a doznění zvuků 

státní hymny delegace odešla a my ostatní jsme dostali pokyn, 

abychom opustili plochu letiště. Z haly jsme se pak zaraženě dívali 

na opuštěnou rakev na katafalku, zahalenou československou vlajkou, 

než ji naložili do letadla. Kdosi z nás nevydržel napětí i pohnutí 

a nahlas vykřičel pocit hanby a studu ani ne tak za nás, ale za lidskou 

a politickou malost české politické reprezentace, za odmítnutí 

důstojného rozloučení s velkou osobností historie Československa. 

Naopak rozloučení s A. Dubčekem na Slovensku bylo více než 

důstojné. Bylo mezinárodní, evropské. Státního pohřbu, organizovaného 

slovenskou státní reprezentací 14. 11. 1992, se zúčastnili 

představitelé a zástupci téměř padesáti zemí. Politici, zástupci parlamentů, 

církevní i diplomatičtí představitelé: předsedkyně německého 

parlamentu Rita Süssmuthová, předseda rakouského parlamentu 

Heinz Fischer, početná italská delegace s předsedou senátu 

Giovaniim Spadolinim, předseda Socialistické internacionály Piere 

Mauroy, apoštolský nuncius G. Coppa a další. Výčet slovenských 

účastníků, představitelů politického, společenského a kulturního 

života i řady českých účastníků by byl příliš dlouhý, než aby je bylo 

v této stati možno vyjmenovat. Když se ale ve Slovenském národním 

divadle za zahraniční osobnosti s A. Dubčekem rozloučil P. 

Mauroy a H. Fischer, účastníci rozloučení marně čekali ohlášené 

vystoupení předsedy České národní rady Milana Uhdeho... 

A přece... Když nekorunovaný král československých spisovatelů 

Bohumil Hrabal uslyšel z vídeňského rozhlasu zprávu o smrti 

A. Dubčeka, ve večerníčku pro svého čtyřnohého přítele Cassia 

napsal:... “Cassie, z tohoto světa odešel můj kamarád... o kterém 

jsem kdysi napsal, že tahem dvou set tun bude vytažen raketou 

atlas na oběžnou dráhu... Je to první ušlechtilý komunista... Osud 

a on kraluje teď na oběžné dráze křesťanských i komunistických 

nebes... a vídeňský rozhlas dnes bude hrát Symfonii Auferste- 


hung, symfonii Titan... jako první rekviem za toho, který nás 

Cassie předešel... Raketou Apollo byl vynesen na oběžnou dráhu 

nebes. Auferstehung Symfonie... je ze Sašenky už za života... 

Titan... A politika je Cassie, osud.“ 

Statisíce čtenářů Lidových novin vzaly s uspokojením na vědomí, 

že se přece jen našel alespoň jeden statečný... 

Po rozloučení v Národním divadle doprovodil pohřební průvod 

ostatky A. Dubčeka na hřbitov ve Slávičim údolí, kde byly 

uloženy do hrobu po bok jeho manželky. Pozemská pouť Alexandra 

Dubčeka, největšího Slováka druhé poloviny 20. století 

a jedné z největších postav historie Československa, zde skončila. 

Jedno je tudíž nepochybné. Že jméno Alexandra Dubčeka vešlo 

již natrvalo do povědomí naší moderní historie jako významného 

československého i evropského politika a především člověka 

v politice. Svědčí o tom m. j. skutečnost, že je jeho jménem pojmenována 

řada ulic, náměstí a škol nejen na Slovensku, ale i v Itálii, 

že pamětní desky, či dokonce jeho busty nalezneme v italské Botogni, 

ve španělském Madridu či ve Washingtonu i jinde. A že nejen 

na Slovensku, ale i v řadě evropských měst se na jeho počest konají 

pravidelné pamětní dny... 

A autor tohoto povídání je konečně poněkud uspokojen, že 

památce A. Dubčeka a jeho zásluhám o lepší život národů Čechů 

a Slováků se konečně dostalo v roce 2009, v roce euforických oslav 

„sametové revoluce“ určité satisfakce. Konečně, 16. 11. 2009, byla 

na budově bývalého čs. parlamentu, za účasti předsedů obou parlamentních 

komor, M. Vlčka a P. Sobotky, Dubčekových synů a řady 

Dubčekových přátel, odhalena pamětní deska A. Dubčekovi, předsedovi 

Federálního shromáždění z doby sametové revoluce. 


XII. 

ZÁVĚREM 

Svému výkladu k historii Pražského jara, sametové revoluce 

a jejich významu, jakož i role A. Dubčeka v nich, považuji 

za vhodné a nutné připomenout ještě jednou, nanejvýš aktuální 

důvod pro druhé upravené a podstatně doplněné vydání této 

publikace. 

V současné době jsme svědky toho, jak bylo u nás bezostyšně 

rozkradeno národní bohatství v kuponové privatizaci, jak i nadále 

bohatí nezřízeně bohatnou a chudí chudnou, jak mizivé procento 

milionářů či miliardářů rozhoduje o životě většiny národa, kdy 

mnohamilionové či miliardové korupční aféry jsou zametány pod 

koberce, kdy hrozí nebezpečí, že velká část obyvatel i v naší zemi 

se stane „přebytečnou“ a odsouzenou k živoření či k zániku a kdy 

naše (ne)odpovědná vláda narůstající státní dluhy svými reformami 

přesouvá na bedra většiny národa, žijící z výsledků své poctivé 

práce. 

Proto jsem považoval za správné a nutné připomenout, že již 

jednou se naše národy pokusily o vyřešení obdobné situace. Že 

to bylo Pražské jaro, jehož význam, jehož historii se noví vítězové 

sametové revoluce 1989 všemožně snažili a snaží vygumovat 

z paměti a historie našich národů. A že myšlenky a ideály Pražského 

jara jsou naopak nesmírně aktuální a nosné i pro dnešek. 

Já ovšem nevolám po napodobování Pražského jara, ale k přemýšlení 

o jeho ideálech. Ale nejen k přemýšlení. Je zapotřebí činů, 

aktivity!!! Jeden z našich významných filozofů, Karel Kosík, nám 

zanechal tento vzkaz, tento návod k přemýšlení i k aktivitě: „Rok 


1968 není nedokonalým a polovičatým předchůdcem pozdějších 

změn, protože na rozdíl od nich, které se pohybují uvnitř a v rámci 

vyčerpaného, starého paradigmatu a prodlužují jeho pochybenou 

životnost, imaginace revolt v Praze a v Paříži byla zábleskem 

a náznakem paradigmatu jiného. Dějiny jsou u konce, protože 

tvořivé možnosti starého paradigmatu jsou vyčerpány, jeho imaginace 

poklesla. Stala se imaginací omezenou. Aby dějiny mohly 

pokračovat a nezastavily se v katastrofální devastaci planety a lidí, 

musí v nové imaginaci začít a počít nové paradigma. 

Rok 1968 není uzavřenou minulostí a odbytou záležitostí, ale 

stále živou volající a vyzývající přítomností, protože se o takovou 

imaginaci pokusily.“ (Ze záznamu mezinárodní konference z 21. a 22. 

5. 1993 v Praze: „Praha-Berlín -Paříž 1968.“ Listy, mimořádné vydání, 

1993) 


XIII. 

ŘEKLI O DUBČEKOVI, PRAŽSKÉM 

JARU 1968 A O SAMETOVÉ REVOLUCI 

„Ale tehdejší pokus byl reálný, protože nebyla jiná možná cesta 

z totalitního režimu než cesta reforem stávajícího systému. Podstatné 

je, že nešlo o nějaké kosmetické úpravy, nebo o boje dvou 

frakcí ve straně o moc, nebo rozdělení funkcí, jak se to dnes často 

pokoušejí někteří publicisté zkreslovat, ale o reformy, které byly 

podmíněny geopolitickou situaci země a které směřovaly – byť 

v nevykrystalizované podobě – k pluralitní demokracii, smíšené 

tržní ekonomice a k různým formám samosprávy. 

Tak z roku 1968 vyrostl zárodek nové občanské společnosti, 

jež se propojila v různých opozičních a občanských iniciativách. 

Jejich vrcholným výrazem se stala Charta 77, v níž došlo k upřímné 

spolupráci reformních komunistů, křesťanů, sociálních demokratů, 

liberálů a dalších skupin a jednotlivých osobností. Tím 

se také naplnil jeden z důležitých cílů jara 1968, který směřoval 

k odčinění tragického rozdělení české a slovenské společnosti 

únorem 1948 na „vítěze“ a „poražené.“ Byla to idea národního 

smíření a porozumění, kterou v listopadu 1989 vyhlásil Václav 

Havel a Občanské fórum. Tato idea měla všechny šance být uskutečněna 

právě po pádu totalitního režimu v listopadu 1989, ale 

byla pak předčasně opuštěna a nahrazena politikou konfrontace, 

netolerance a černo-bílého vidění a vedla k opuštění takových 

morálních hodnot roku 1968, jako byla solidarita, sociální spravedlnost 

a tolerance.“ 

Jiří Pelikán, v roce 1968 ředitel České televize, poté šéfredaktor římských 

Listů, v časopise Mezinárodní politika (7/98). 


„Toto výročí bylo nepohodlné pro vládní skupinu celých 21 let 

normalizace a zdá se, že teď je opět nepohodlné pro nové vládnoucí, 

jak na to upozornil ve svém vynikajícím článku Adam Michnik. 

Je to pochopitelné chování těch, kdo se snaží vytvořit dojem, že 

před nimi bylo „velké nic“, a kdo by proto nejraději chtěli vymazat 

pražské jaro z našich moderních dějin, nebo je v nově přijatém 

zákonu utopit ve čtyřicetileté díře „zločinného režimu... 

Zdá se, že u nás toto obelhávání se stává oficiální politikou, 

posvěcenou nyní dokonce i zákonem.“ 

Jiří Pelikán v článku „Druhá smrt pražského jara“ (Rudé právo, 21. 

8. 1993). 

*** 

„Dubček je, krátce řečeno, charismatickou osobností. Lidé věřili, 

že Dubček sám věří tomu, co říká a slibuje, a že za svými sliby 

bude poctivě stát... 

Především však Dubček říkal to, nač lidé již dlouho v skrytu 

duše čekali, co již dávno bylo jejich více méně tajným přáním: 

demokra tizace politického a společenského života; ekonomická 

reforma; větší svoboda projevu; odstranění kádrových diskriminací 

a preferencí a preferencí – a zvláště pak Dubčekovo „místo 

proti čemusi bojovat za něco...“ 

Byl právě tak jako každý jiný jen omylným člověkem... 

I když byl pokus o demokratický socialismus u nás zmařen 

vnějším vojenským zásahem, neubírá to na jeho historickém 

významu a není vyloučeno, že se podobné pokusy budou jednou 

opakovat.“ 

Profesor Vladimír Kadlec, v roce 1968 ministr školství, v úvodu své 

knihy: Dubček – 1968, (výběr dokumentů), vydané redakcí římských 

Listů, ve spolupráci s Nadací Charty 77, Stockholm, v exilovém nakladatelství 

Index v Kolíně nad Rýnem v roce 1986. 


„Věřím, že tlumočím pocity studentů, když Vám vyjadřuji hlubokou 

úctu a obdiv. Představoval jste první pokus dát socialistickému 

státu „lidskou tvář“, která dovolí více demokracie a svobody 

a daleko větší integraci idejí, kultur a národů... 

Posuzujeme Vaši činnost osvíceného a vášnivého reformátora 

jako průkazné svědectví toho, co znamená a co stojí konkrétně 

a upřímně bojovat za dobro a emancipaci občanské společnosti, 

za svobodu a plné respektování lidských práv, za toleranci a dialog 

mezi lidmi. 

Vy jste důkazem pro ideu té politiky, která prosazuje politické 

činitele ne jen jako obchodníky s mocí. Po tolika letech rozčarováni 

a utrpení Vám historie dává za pravdu. Vaše lidská zkušenost 

pro nás představuje symbol velkého významu a zářivý příklad.“ 

Z pozdravného projevu Elisabetti Molinari, předsedkyně Koordinačního 

ústředí studentů, při udělování čestného titulu Alexandru Dubčekovi 

na univerzitě v Bologni, 13. 11. 1988. 

* * * 

„Navrhuji tímto Alexandra Dubčeka na Nobelovu cenu za mír 

vzhledem k morální hodnotě a zcela mimořádné roli, kterou sehrál 

před dvaceti lety i v současné době při obnově své země.“ 

Ze zdůvodnění návrhu na udělení Nobelovy ceny za mír, zformulovaného 

profesorem historie na univerzitě v Bologni Vera Negri Zamagni, 

k němuž se v listopadu 1989 připojilo mj. i čtrnáct profesorů univerzity 

v Perugii. 

* * * 

„Rok 1968 měl vliv na můj vlastní osud. Jaro přineslo naději, 

stalo se jedním ze stimulů v práci na mém díle „Přemýšlení.“ 

Srpen doslova zničil iluze, aktivizoval moji veřejnou činnost. 


Totéž se přihodilo mnoha mým přátelům. Hrstka jinak smýšlejících 

v SSSR čerpala v Pražském jaru sílu k nadcházejícímu dlouhodobému 

těžkému boji, jehož jedinou zbraní byla „glasnost.“ 

Není možné bez hořkosti přemýšlet o letech bezčasí, které 

nastaly po bouři roku osmašedesátého. Avšak pod popelem 

zůstal oheň. Jsem přesvědčen, že „doušek svobody“, kterého se 

Češi a Slováci nadechli v době, kdy byl jejich vůdcem Alexandr 

Dubček, se stal prologem nynějších nekrvavých revolucí v zemích 

Východní Evropy a v samotném Československu. Opět nám dávají 

příklad! Opět se nepřátelé polekali.“ 

Z blahopřání Andreje Sacharova, světoznámého atomového vědce 

a disidenta Sovětského svazu, k udělení ceny A. Sacharova za lidská práva 

A. Dubčekovi z 10. 12. 1989. 

* * * 

... „Slunce vám občas ukázalo svou tvář. Bylo to Pražské jaro 

1968... Výjevy onoho odvážného pokusu se nám nesmazatelně 

zapsaly do paměti a naše neschopnost vám pomoci stále tíží svědomí 

svobodného světa.“ 

Margaret Thatcherová, ministerská předsedkyně Velké Británie, 

na 6. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů ČSR 18. 9. 

1990 při oficiální státní návštěvě. 

* * * 

„Politický význam osobnosti Alexandra Dubčeka v těchto dvou 

měsících (po dubnu 1968 – BA) vzrůstá závratnou rychlostí, což 

zjevně překvapuje jeho okolí i jeho samotného a nepochybně také 

vládce v Kremlu. A je opravdu čemu se divit: aby se tajemník 

komunistické strany po dvaceti letech její totalitní diktatury stal 

charismatickým vůdcem celonárodního demokratického a huma- 


nitního hnutí – to se ještě v dějinách komunismu nikdy a nikde 

nestalo... 

Myslím, že hlavní, nejpodstatnější příčinou celonárodní podpory 

Alexandra Dubčeka je něco docela jiného: Dubček svým 

ideálům věřil. Byl věřícím vládcem v době, kdy celý národ se 

plně oddával potřebám víry. Lidé neomylně vycítili, že Dubček 

věří – a on právě tak cítil, že lid věří. Proto věřil lidem a myslím, 

že hluboce a upřímně. A oni věřili jemu... Myslím, že z celého 

stranického vedení byl Dubček nejméně autoritářský... Nepatří 

k lidem, které moc fascinuje, není také z těch, kdo by moci využívali 

pro své osobní výhody. A co je politicky v této souvislosti snad 

vůbec nejdůležitější: pro Dubčeka není moc vhodným nástrojem 

k tomu, aby se do života společnosti promítly komunistické ideály 

jím zastávané.“ 

Zdeněk Mlynář, v roce 1968 tajemník ÚV KSČ, ve své knize: Mráz 

přichází z Kremlu. Mladá fronta, Praha 1990, str. 137 n. 

* * * 

„To jediné, co lze Dubčekovi vyčítat, je skutečnost, že se silněji 

neopřel o reformátory a většinu obyvatelstva a dostatečně rychle 

a energicky nepostupoval proti starým stalinským, o své pozice se 

strachujícím reakcionářům. 

U Dubčeka se ale musí vysoce ocenit, že nikdy nebyl ochoten 

ode jít od principů, s nimiž jednou v Akčním programu souhlasil, 

a ani pod nejsilnějším sovětským tlakem nepomýšlel na to, aby 

získané svobody stalinsky omezil. Ani po obsazení neodvolal, 

raději se vzdal své mocenské funkce, než aby jako například Černík 

a mnozí jiní pro váděl ponižující a nedůstojnou sebekritiku.“ 

Profesor Ota Šik, do srpna 1968 místopředseda čs. vlády, ve své knize: 

Jarní probuzení a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1990, str. 268. 


... “Pražské jaro roku 1968 bylo až do té doby nejpropracovanějším 

pokusem reformovat stalinský režim. Říká se nám dnes, 

že to bylo marné, protože socialismus s lidskou tváří neexistuje 

a nemohl exi stovat. Možná, ale my jsme měli historickou šanci 

a nemohli jsme se s dobrým svědomím nepokusit se jí využít... 

Československo tehdy mělo všechny podmínky, aby svůj demokra 

tický program uskutečnilo. Jediné, co nemělo, bylo schválení 

z Moskvy, která pak celý ten program zničila, Československo 

a Ev ropu uvrhla do dvacetileté, tzv. normalizace...“ 

Profesor Eduard Goldstücker – v roce 1968 předseda Svazu čs. spisovatelů, 

prorektor UK a poslanec ČNR, od r. 1969 v exilu – na mezinárodní 

konferenci: Praha-Berlín-Paříž 1968. Listy, mimo řádné vydání 

1993, str. 27 n. 

* * * 

... “za předpokladu, že porozumíme, co je dominantní paradigma 

moderní doby, v těchto souvislostech se rok 1968 ukazuje jako 

hero ický pokus, který zpochybnil nikoliv ty či ony formy vládnutí, 

ty či ony způsoby vlastnictví, ale samo dominantní paradigma 

moderní doby... Rok 1968 není nedokonalým a polovičatým 

předchůdcem pozdějších změn, protože na rozdíl od nich, které 

se pohybují uvnitř a v rámci vyčerpaného starého paradigmatu 

a prodlužují jeho pochybenou životnost, imaginace revolt v Praze 

a Paříži byla zábleskem a náznakem paradigmatu jiného... 

Rok 1968 není uzavřenou minulostí a odbytou záležitostí, ale 

stále živou volající a vyzývající přítomností, protože se o takovou 

imaginaci pokusily.“ 

Profesor Karel Kosík – v roce 1968 profesor Filozofické fakulty UK, 

v roce 1993 pracovník Akademie věd ČR – ve vystoupení na mezinárodní 

konferenci: Praha-Berlín-Paříž 1968 (Praha 21. -22. 5. 1993). Listy, 

mimořádné vydání 1993, str. 29 n. 


„Rok 1968 byl druhou velkou krizí komunismu jak v Československu, 

tak v Polsku, na politické scéně se objevila hnutí a ideje, 

které se už naprosto nehodily do jazyka komunistické ortodoxie. 

Byla to demokratická hnutí, demokratické ideje, které odmítaly 

totalitární řád, přestože svůj protest formulovaly jazykem „socialismu 

s lidskou tváří.“ Reakce na tento tlak zdola byly v obou 

zemích různé. V Československu se ujali slova straničtí reformátoři... 

Alexandr Dubček, vůdce československých komunistů a symbol 

Pražského jara, zosobňoval naděje na demokratický vývoj, na reálný 

pluralismus, na pokojnou cestu k právnímu státu a občanským 

svobodám... 

Objevila se však nová kategorie, kategorie „neušpiněných opatrníků.“ 

Ti ve světě politických konfliktů po celá léta prostě neexistovali... 

Jiní každý den riskovali a putovali do vězení, zatímco 

ti „neušpinění opatrníci“ bezpečně fungovali v oficiálních, legálních 

strukturách... 

Je třeba se zeptat, zda jejich“ čistota“ nespočívala náhodou 

v oportunismu, ve zbabělém vyhýbání se konfliktním situacím...“ 

Adam Michnik, jeden z nejznámějších polských disidentů, šéfredaktor 

časopisu Gazetta Wyborcza a poradce prezidenta Lecha Walesy v článku: 

Nepohodlné výročí. Listy č. 4/1993, str. 32. 

* * * 

„Myslím, že nyní už by mělo být jasné, že potlačení „pražského 

jara“ se stalo Pyrrhovým vítězstvím pro všechny, kteří zůstávali 

na pozicích přežité minulosti... 

Kdyby tehdejší vládci Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské 

smlouvy byli zásadověji a s větší prozíravostí zhodnotili československé 

obrodné hnutí v roce 1968 a ještě i 1969, vypadaly by 

možná jinak i společensko-politické procesy v naší zemi i přeměny 

u východoevropských sousedů, ba i po celé Evropě a ve světě... 


„Akční program“ a oživení politického a ideového pluralismu 

polekaly ve vedoucích kruzích ty, kteří nebyli schopni vystoupit 

ze sektářského rámce... 

Maličké Československo přineslo obrovský vklad do světové 

kultury. I v politických dějinách mu náleží důstojné místo spjaté 

s hrdinstvím Husa, Žižky a jeho druhů. Cožpak za „pražského 

jara“ nepodali Češi a Slováci podobný důkaz svobodného myšlení 

a odmítnuti zkostnatělých pořádků a zastaralých dogmat?“ 

Michail Gorbačov, bývalý generální tajemník ÚV KSSS, ve své knize: 

Žizň i reformy: Novosti, Moskva 1995. 

* * * 

„Myslím, že tento odvážný pokus o „socialismus s lidskou tváří“, 

o symbiózu sociální spravedlnosti s demokracií, se právě v této 

středoevropské zemi neodehrál náhodou. Kulturní, duchovní 

a ekonomický potenciál Československa, vaše humanistické 

a demokratické tradice, podle mého názoru umožnily, aby podobné 

úsilí nezůstalo jen „čirou utopií“, jak si to dodnes myslí někteří 

politologové a historici... 

Oceňoval jsem a nadále vysoce hodnotím oddanost tvůrců 

Pražského jara demokratickým a humanistickým hodnotám 

a jejich odvahu definitivně skoncovat se všemi zkostnatělými stereotypy.“ 

Michail Gorbačov, bývalý generální tajemník ÚV KSSS, v odpovědi 

na anketu časopisu Listy: Co byl rok 1968. Listy č. 3/1998, str. 15. 

* * * 

„Celý rok 1968 byl pozoruhodný, avšak v mých vzpomínkách 

je jako jediná z tehdejších událostí, která byla nadějná, uchováno 

Pražské jaro... 


Být Čechem nebo Slovákem, byl bych na ten rok hrdý. I když 

šance na úspěch byla minimální, svoboda se prosadila. To, že byla 

posléze potlačena, činí pokus ještě výmluvnějším; tanky Varšavské 

smlouvy jen ilustrují sílu protestu a touhu hledat nové cesty... 

Ještě jedna vzpomínka je živá – vzpomínka na samozřejmou lidskost, 

na prosté lidské city Alexandra Dubčeka. Jistým způsobem 

ztělesňoval naději i beznaděj tehdejší situace... ... ale Praha roku 

1968 mne přímo nutí přemýšlet o moci bezmocných. Vždyť právě 

v těch vzrušujících, nadějemi překypujících měsících se zformovala 

elita, která vedla Československo ke svobodě po památných 

Vánocích 1989.“ 

Lord Ralf Dahrendorf, významný britský sociolog, v odpovědi 

na anketu časopisu Listy: Co byl rok 1968. Listy č. 3/1998, str. 13. 

* * * 

„V osmašedesátém roce podali Češi a Slováci jeden ze svých 

největších výkonů v dějinách. A obstáli nikoli proti hroutícímu 

se komunismu a jeho říši, ale proti jeho dosud silné, brutální, 

brežněvovské podobě. Že se nevzdali a podlehli obrovské moci 

teprve když vyčerpali všechny existující možnosti, je jen potvrzením 

předchozího. 

Tvrzení, že Dubček a jeho okolí se provinili tím, že nezajistili 

mocenské prostředky své politiky, je nesmysl. K sovětské invazi 

došlo právě ve chvíli, kdy se zdálo, že si konečně mohou tyto prostředky 

zajistit a že tomu už nemůže nic zabránit. 

Pokus vzít národu hrdost na jeden z nemnoha světlých okamžiků 

jeho dějin je zločin, motivovaný jenom mocenskými zájmy. 

A jako takový ho dějiny zařadí.“ 

A. J. Liehm, československý spisovatel žijící ve Francii a vydavatel 

novin „Lettre lnternationale“, v odpovědi na anketu časopisu Listy: Co 

byl rok 1968. Listy č. 3/1998, str. 19 n. 


„Sovětská intervence v roce 1968 zdůraznila programový a politický 

konflikt československého a sovětského socialismu, vytvořila 

v Československu zkušenou socialistickou opozici, která se 

stala součástí sil soustředěných kolem Charty 77. Představitelé 

občanské politiky se proto obávali, že tradice 1968 vyzvednou 

do popředí osobnosti orientované socialisticky a vytvoří situaci, 

která znemožní odstraněni socialistických vztahů. Výsledkem byl 

útok proti dědictví Pražského jara, proti jeho programům, a interpretace 

Pražského jara jako pouhého střetnutí různých komunistických 

frakcí... 

Západní mocnosti, které zrovna vedly jednání s Moskvou 

o evropských dohodách a odzbrojovacích smlouvách, neměly 

zájem na vyostření vztahů s SSSR. Praha tak byla zahraničně politicky 

značně izolována, sympatie veřejnosti na Západě i Východě 

tuto izolaci nemohly kompenzovat. Možnost předejít intervenci... 

poskytovaly pouze dalekosáhlé ústupky Sovětům. Znamenaly 

ovšem konflikt s čs. společnosti a konec reformního vývoje. „Opatrný“ 

a „neobratný“ Dubček projevil pozoruhodnou houževnatost 

v tom, jak se bránil jít touto cestou... 

K pozitivnímu hodnocení Pražského jara by nám však mělo 

postačit, že jako málokterá událost našich národních dějin symbolizuje 

ve vědomí současníků, zejména Evropanů a Severoameričanů, 

vůli po svobodě a po důstojném životě v demokratické 

společnosti.“ 

Profesor Michal Reiman, historik, v článku: Rok 1968, co s ním. 

Literární noviny č. 27 - 8. 7. 1998. 

* * * 

Pražské jaro 1968. Pro západní veřejnost jakékoli politické orientace 

zůstává významným symbolem české demokratické tradice. 

Pražské jaro 1968 totiž nezačíná 5. ledna nástupem Dubčeka 

a nekončí okupací 21. srpna. Bylo to vyústění procesu emanci- 


pace společnosti, kterému nelze porozumět bez jeho kulturního 

zázemí... 

Proto je dnešní opomenutí či opovržení tímto procesem ještě 

nesmyslnější a viděno ze západu, ještě nepochopitelnější... 

Je tedy scestné hodnotit události roku 1968 pouze jako politické 

experimenty odsouzené k neúspěchu.“ 

Francouzský politolog, profesor Jacques Rupnik na mezinárodní konferenci 

k roku 1968 v Paříži. Týden, č. 33/10. Srpen 1998, str. 40 n. 


SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 

a PRAMENU 

Bauer, J.: V. Havel. Necenzurovaný životopis. Nakl. Ottovo, Praha, 

2002. 

Bartuška, V.: Polojasno... Nakl. XYZ, Praha 1990. 

BenčÍk, A.: Rekviem za Pražské jaro. Tempo, Třebíč 1998. 

BenčÍk, A.: Obrazy historie z petřínského bludiště. In: Soudobé 

dějiny č. 3-4/2002, s. 620n. 

BenčÍk, A.: V chapadlech kremelské chobotnice. Mladá fronta, 

2007. 

BenčÍk, A.: Alexander Dubček – velký člověk v politice. In: A. 

Dubček v slovenskej s českej tlači, B. Bystrica 2007, s. 21 n. 

BenčÍk, A.: Pražské jaro – A. Dubček a jeho kritikové. In: XV. letní 

škola historie. UK 2003, s. 111n. 

BenčÍk, A.: Alexander Dubček v mezinárodní politice (1988-1992), 

ln: XVII. letni škola historie, UK, 2005, s. 53n. 

Benčík, A., Domaňský, J.: 21. srpen 1968, Tvorba, Praha 1990. 

BenčÍk, A., Navrátil, J., Paullk, J.: Vojenské otázky československé 

reformy 1967 -1970, ÚSD A VČR a Doplněk, Brno. 

BenčÍk, A., Paulik, J., Pecka, J.: Vojenské otázky československé 

reformy 1967-1970. 

Srpen 1968-květen 1971. ÚSD AV ČR, Doplněk, Praha-Brno 1999. 

Biľak, V.: Pravda zostala pravdou. Pravda, Bratislava 1971. 

Cesty k novembru 1989. Aktivity A. Dubčeka. Spoločnost‘ 

A. Dubčeka – Nová práca – Bratislava 2000. 

Československo roku 1968. 1. díl: Obrodný proces. Kolektiv autorů: 

V. Kural, J. Moravec, F. Janáček, J. Navrátil, A. Benčík. Nakladatelství 

Parta, Praha 1993. 


Československo roku 1968. 2. díl: Počátky normalizace. Kolektiv 

autorů: M. Bárta, J. Belda, O. Felcman, V. Mencl. Nakladatelství 

Parta a Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1993. 

Čas demokratické iniciativy, 1987-1990. Sborník dokumentů. Nadace 

demokratické íniciativy pro kulturu a politiku, Praha 1993. 

Československá cesta k demokracii. Chronologie událostí 1985-1989. 

Čs. dokumentační středisko, o. p. s., ÚSO AV ČR, Praha 1999. 

Dubček známy, neznámy. Nakl. Prospero, Bratislava 1998. 

Dubček, A.: Naděje umírá poslední. Svoboda – Libertas, Praha 

1993. 

Edice: Prameny k dějinám čs. krize v létech 1967-1970. ÚSD AV ČR 

a Doplněk Brno. 

Hanzel, V.: Zrychlený tep dějin. Reálné drama o deseti jednáních. 

OK Centrum edice, Nadace Fondu demokratických iniciativ ČSFR, 

Praha 1991. 

Havel, V.: Dálkový výslech, Melantrich 1989. 

Havel, V.: Prosím, stručně. Gallery 2006. 

Hejzlar, Zd.: Praha ve stínu Stalina a Brežněva. Práce, Praha 1991. 

Horáček, M.: Jak pukaly ledy. Ex libris, Praha 1990. 

Hübl, M.: Cesty k moci. Naše vojsko, Praha 1990. 

Charta 77, 1977-1989. Dokumentace. Čs. středisko nezávislé literatury, 

Scheinfeld Schwarzenberg a Archa, Bratislava 1990. Uspořádal: 

Prečan, V. 

Idea Československa a Střední Evropa. Doplněk a Konvoj, Brno 

1994-95. 

Kaiser, D.: Disident V. Havel. 1936-1989. Paseka, Praha 2009. 

Kokošková, Zd., Kokoška, St.: Obroda. Klub za socialistickou 

přestavbu. Dokumenty. ÚSD AV ČR, Maxdorf, 1996. 

Krejčí, O.: Proč to prasklo, Trio, Praha, 1991. 

Kusý, M.: Eseje, Archa, Bratislava 1991. 

K vývoji sovětské politiky vůči státům Varšavské smlouvy. Dokumenty 

a materiály 1989-1990. Čs. dokumentační středisko, o. p. s. a ÚSD 

AV ČR, Praha 1999. 


Laluha, I.: Alexander Dubček, politik a jeho doba. Nová práca, 

Bratislava 2000. 

Lorenc, A.: Ministerstvo strachu... Tatrapres, Bratislava 1992. 

LORENC, A.: Dešifrovaný svet. Vyd. Forza, a. s. 2000. 

MAŇÁK, J.: Čistky v Komunistické straně Československa 1969- 

1970. ÚSD AV ČR, 1997. 

MAXA, H.: Alexander Dubček. Člověk v politice. Kaligram Bratislava, 

Doplněk Brno, 1998. 

November 1989 a Slovensko. Chronologie a dokumenty (1985-1990). 

Bratislava, 1999. Editor: Žatkuliak J. 

OTÁHAL, M.: Opozice, moc, společnost, 1969-1989. ÚSD AV ČR, 

Maxdorf 1994. 

Paměti V. Biľaka. Unikátní svědectví ze zákulisí KSČ. II. díl. Agentura 

Cesty, Praha 1991. 

PAUER, J.: Pohled na osmašedesátý z druhé strany. In: Historie 

a vojenství č 6/91, s. 168n. 

PITHART, P.: Osmašedesátý. Index Köln 1980, Rozmluvy, Praha 

1990. 

PITHART, P.: Devětaosmdesátý. Academia, Praha 2009. 

PLEVZA, V.: Vzostupy a pády. Gustáv Husák prehovoril. Tatrapres. 

Bratislava 1991. 

Praha – Washington – Praha. K vydání připravil: V. Prečan, Praha 

2004. 

SUK, J.: Občanské fórum. Listopad-prosinec 1989, 1. díl- události. 

ÚSD AV ČR, Doplněk, Brno 1997. 

SUK, J.: Občanské fórum. Listopad-prosinec 1989, 2. díl – dokumenty. 

ÚSD AV ČR, Doplněk, Brno 1998. 

SUK, J.: Labyrintem revoluce. Prostor 1998. 

SUK, J.: K prosazení kandidatury V. Havla na úřad prezidenta v prosinci 

1989. ln: Soudobé dějiny č. 2-3/1999, s. 346n. 

ŠIMON, B.: Klobouk od Brežněva. Periskop, Praha 1997. 

TIGRID, P.: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. 

Odeon, Praha 1990. 


Verejnost proti násiliu. Občianské fórum. Nadácia M. Šimečku, Bratislava 

1999. 

VRABEC, V.: Vybočil z řady. Medailon J. Smrkovského a doby v níž 

žil. Naše vojsko, Praha 1991. 

ČASOPISY 

Dějiny a současnost č. 2-3/1999. 

Lidové noviny, roč. 1989. 

Listy, ročníky 1971-1989. 

Listy, mimořádné vydání: Praha – Berlín. 

Listy č. 4/1993, č. 4/1995, č. 1/1998, č. 3/1998. 

Literárný týdeník č. 3/1992. 

Mladá Fronta – Dnes. 

OS – Fórum občianskej společnosti č. 8 a 9/1998. 

Praha – Berlín – Paříž 1968. Záznam mezinárodní konference 

21. -22. 5. 1993 v Praze. ln: Listy. Mimořádné vydání 1993. 

Právo lidu. 

Právo. 

Proměny politického systému v Československu na přelomu let 1989 

– 1990 ln: Mimořádné číslo Listů, Praha 1995. 

Rudé právo. 

Soudobé dějiny č. 1/93, č. 2-3/1995, č. 2-3/1999, č. 3 a 4/2000, 

č. 1 a 2-3/2002, č. 4/2004. 

Svědectví č. 87/1989. 

Výber z domácej a svetovej tlače. Mimoriadne číslo za I. štvrtok 1969 


JMÉNA DŮLEŽlTÝCH ÚČASTNÍKŮ DĚJE 

Adamec, Ladislav 

Afanasiev, Jurij 

Ambarcumov, Jevgenij 

Andreotti, Giulio 

Andropov, Jurij 

Antonetti, Luciano 

Aragon, Louis 

Barbírek, František 

Barbulis, Genadij 

Bartoška, Jiří 

Battěk, Rudolf 

Bejda, Vasil 

Belda Josef 

Benčík, Antonín 

Benda, Václav 

Berlinguer, Enrico 

Biffi, Giacomo 

Biľak, Dmitrij 

Biľak, Vasil 

Björck, Anders 

Bonnerová, Jelena 

Bourbonský, Juan Carlos 

Brandt, Willi 

Bratinka, Pavel 

Brežnev, Leonid Iľjič 

Budaj, Ján 

Bush, George 

Bussotti, Flemini 

Calzolari, Pier Ugo 

Carrillo, Santiago 

Ceausescu, Nicolae 

Cimr, Vratislav 

Císař, Čestmír 

Colajanni, Luigi 

Colotka, Peter 

Coppa, Giovanni 

Cossiga, Francesco 

Craxi, Bettino 

Crespo, Enrique Barón 

Čalfa, Marián 

Čarnogurský, Ján 

Černenko, Konstantin 

Černík, Oldřich 

Černý, Jiří 

Červonenko, Stepan Vasiljevič 

Čič, Milan 

Dahrendorf, Ralf 

Dejmal, Ivan 

Delors, Jacques 

Dienstbier, Jiří 


Dobrovodský, Jozef 

Dobrynin, Anatolij 

Doležal, Bohumil 

Dubček, Alexander 

Dubská, Irena 

Dvorský, František 

Dzúr, Martin 

Erdélyi, Károly 

Faltus, Václav 

Feješ, Ján 

Feldek, Lubomír 

Fischer, Heinz 

Foa, Renzo 

Fojtík, Jan 

František z Assisi 

Frolík, Jozef 

Gál, Fedor 

Gambetta, Guido 

Genscher, Hans Dietrich 

Gerasimov, Genadij 

Goldstücker, Eduard 

Gomulka, Wladystaw 

Göncz Árpád 

Gonzáles, Felipe 

Gorbačov, Michail 

Gortari, Carlos de 

Gramsci, Antonio 

Grečko, Andrej Antonovič 

Gromyko, Andrej Andrejevič 

Grósz, Károly 

Hájek, Jiří 

Hájek, Miloš 

Hamouz, František 

Hanzel, Vladimír 

Hanzelka, Jiří 

Havel, Václav 

Havelka, Jozef 

Havlíček, Dušan 

Havlín, Jozef 

Hejzlar, Zdeněk 

Hoffmann, Karel 

Hochman, Jiří 

Holeček, Luboš 

Honecker, Erich 

Horáček, Michal 

Horský, Vladimír 

Hoření, Zdeněk 

Houška, František 

Hrabal, Bohumil 

Hruškovič Miloslav 

Hübl, Milan 

Humann, Jacques 

Humphrey, Hubert 

Husák, Gustáv 

Húska, Marián 

Hvížďala, Karel 

Chiaromonte, Gerardo 

Chňoupek, Bohuslav 

Imbeni, Renzo 

Indra, Alois 

Lotti, Nilde 

Jakeš, Miloš 

Jakovlev, A. Nikolajevič 

Jakubovskij, Ivan Ignaťjevič 

Jamščikov, A. A. 

Janáček, František 

Janáčková, Jaroslava 

Janajev, Gennadij 


Janák, Ignác 

Janouch, František 

Jaroszewicz, Piotr 

Jaroš, Oldřich 

Jarošová, Věra 

Jaruzelski Wojcíech 

Jazov, Dmitrij 

Jeľcin, Boris 

Jepišov, Alexej Alexejevič 

Jičínský, Zdeněk 

Jiřík, Jaroslav 

Johnson, B. Lyndon 

Kabrna, Vladimír 

Kádár, János 

Kadlec, Vladimír 

Kadlecová, Erika 

Kaliský, Roman 

Kantůrková, Eva 

Kapek, Antonín 

Kaplan, Karel 

Kaska, Radko 

Katětov, Miroslav 

Katušev, K. Fiodorovič 

Kaucký, František 

Kempný, Jozef 

Kincl, František 

Klaus, Václav 

Klíma, Ivan 

Kňažko, Milan 

Kocáb, Michael 

Kočtúch, Hvezdoň 

Kohout, Pavel 

Kojzar, Jaroslav 

Kokoška, Stanislav 

Kokošková, Zděnka 

Kolder, Drahomír 

Kolmistr, Vladislav 

Komárek, Valtr 

Kondrašov, Alexander 

Kosík, Karel 

Kosta, Jiří 

Kosygin, Alexej Nikolajevič 

Kováč, Július 

Kováč, Michal 

Kozlov, Boris 

Krejčí, Oskar 

Krempa, Ivan 

Kriegel, František 

Kriseová, Eda 

Kroupa, Daniel 

Křižan, Jiří 

Kučera, Bohuslav 

Kun, Miklós 

Kural, Václav 

Kusý, Miroslav 

Kuznecov, V. Vasilievič 

Kyncl, Karel 

Laluha, Ivan 

Langoš, Ján 

Lazar, Štefan 

Liehm, Antonín 

Jaroslav, Jegor Ligačov 

Labi, Eugen 

Lomakin, Viktor 

Longo, Luigi 

Lorenc, Alois 

Macek, Miroslav 

Mackevič, V. Vladimirovič 


Mahler, Zdeněk 

Machiavelli, Nicola 

Machovec, Milan 

Majorov, A. Michajlovič 

Malý, Václav 

Maňák, Vladimír 

Mandela, Nelson 

Mandler, Emanuel 

Marčenko, Anatolij 

Mareš, Stanislav 

Marchais, Georges 

Matouš, Milan 

Mauroy, Pierre 

Maxa, Hubert 

Mazurov, Kiril Trofimovič 

Michnik, Adam 

Miller, Arthur 

Minařík, Pavel 

Mitterrand, Francois 

Mlynář, Zdeněk 

Mohorita Vasil 

Molinari, Elizabeth 

Molnár, Bohumil 

Monaco, Fabio Alberto Roversi 

Moravec, Jan 

Moučková, Kamila 

Mucha, Alexander 

Müller, Adolf 

Musatov, Valerij 

Napolitano, Giorgio 

Natta, Alessandro 

Navrátil, Jaromír 

Nechanický, Vladimír 

Nenni, Pietro 

Nothombo, Charles Ferdinand, 

Novotný, Antonín 

Nový, Vilém 

Obzina, Jaromír 

Occhetto, Achille 

Ogarkov, Nikolaj 

Ondřej, Jozef 

Opat, Jaroslav 

Opletal, Jan 

Orwell, George 

Pachman, Luděk 

Palach, Jan 

Palme, Olof 

Palouš, Radim 

Papandreu, Andreas 

Pauer, Jan 

Pavel, Josef 

Pavlovskij, Ivan Grigorjevič 

Pelikán, Jiří 

Pelnář, Jan 

Pichlík, Karel 

Piller, Jan 

Pithart, Petr 

Pješčak, Ján 

Plevza, Viliam 

Plocek, Evžen 

Pľušč, Leonid 

Podgornyj, Nikolaj Viktorovič 

Pokštefl, Jozef 

Ponická, Hana 

Popper, Karl 

Prečan, Vilém 

Prchlík, Václav 

Prodi, Romano 


Provalov, Konstantin Ivanovič 

Reagan, Ronald 

Regent, Pierre 

Reiman, Michal 

Rigo, Emil 

Richta, Radovan 

Rochet, Waldeck 

Ruml, Jan 

Rupnik Jacques 

Rusov, Karel 

Russell, Bertrand 

Rychetský, Pavel 

Ryžkov, Nikolaj 

Sádovský, Štefan 

Sacharov, Andrej 

Sartre, Jean-Paul 

Selecký, Anton 

Selucký, Radoslav 

Semionov, Viktor 

Schuster, Rudolf 

Sláma, Věroslav 

Slánský, Rudolf 

Slavík, Václav 

Smirnov, Georgij 

Smrkovská, Katrin 

Smrkovský, Jozef 

Smutný, Anton 

Starovojtovová, Galina 

Stevenson, Adlai 

Stoiber, Edmund 

Suk, Jiří 

Sunay Cevdet 

Süssmuthová, Rita 

Svoboda, Ludvík 

Šabata, Jaroslav 

Šabatová, Anna 

Šachraj, Sergej 

Šalgovič, Viliam 

Šamalík, František 

Šelest, Piotr Illič 

Ševardnadze, Eduard 

Šik, Ota 

Šilhán, Věněk 

Šilhánová, Libuše 

Šimečka, Milan 

Šimon, Bohumil 

Šiška, Miroslav 

Špaček, Josef 

Štěpán, Miroslav 

Štrougal, Lubomír 

Šútovec, Milan 

Švéda, Ján 

Švermová, Marie 

Švestka, Oldřich 

Thákur, Rabíndranáth 

Thatcherová, Margaret 

Thierse, Wolfgang 

Thieu, Nguyen-van 

Tigrid, Pavel 

Tigridová, Ivana 

Tito, Josip Bros 

Togliatti, Palmiro 

Tomášek, František 

Tosek, Vladimír 

Tůma, Oldřich 

Uhde, Milan 

Uhl, Petr 

Ulbricht, Walter 


Urban, Jan 

Urbánek, Karel 

Urválek, Jozef 

Vaculík, Ludvík 

Vačok, Václav 

Vajnar, Vratislav 

Valesa, Lech 

Vlasák, František 

Vodsloň, František 

Vondra, Alexandr 

Voronov, Gennadij 

Vostřáková, Milena 

Vyšinskij, Andrej Januarovič 

Waldeck, Rochet 

Waldheim, Kurt 

Weizsacker, Richard von 

Wojtyla, Karel-Jan Pavel ll. 

Wörner, Manfred 

Zajac, Peter 

Zamagni, Vera Negri 

Zavadil, Miroslav 

Ziebart, Hans 

Žantovský, Michal 

Živkov, Todor 


Antonín 

Benčík 

Téma: 

Alexander 

Dubček 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 405. publikaci 

určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 2012. 

ISDN 978-80-87493-20-5 

E - knihu vydalo nakladatelství: 

Krutina Jiří - Vacek, Krupská 26, Praha 10, 100 00 

Obálka: Milan Sládek 

Sazba: www.designtyponet.cz 

Druhé vydání 2012 

www.ceskenarodnilisty.cz

Alexander DubÄek - ÄeskÃ© nÃ¡rodnÃ­ listy

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?

Alexander DubÄek - ÄeskÃ© nÃ¡rodnÃ listy