dÃl 1. - Hurontaria

Ladislav Brothánek 

• 1. Úvod 

• 2. Začalo to na Kladně 

• 3. Hudební divadlo v Karlíně (díl 1.) 

• 4. Hudební divadlo v Karlíně (díl 2.) 

• 5. Činohra v Českém Těšíně 

• 6. Krajské divadlo Příbram (díl 1.) 

• 7. Krajské divadlo Příbram (díl 2.) 

• 8. Divadlo Teplice (Díl 1.) 

• 9. Divadlo Most 

• 10. Divadlo Teplice (Díl 2.) 

• 11. Film a televize (Díl 1.) 

• 12. Film a televize (Díl 2.) 

• 13. Rozhlas 

• 14. Mladá Boleslav 

• PŘÍLOHA 1: Divadelní, filmové a jiné role 

• PŘÍLOHA 2: Praha Libeň aneb "Dětství . . . " 

Copyright Ladislav Brothánek: Kopírování tohoto materiálu není dovoleno. 

Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci, ať už vcelku nebo jen zčásti, je třeba nejdříve získat svolení autora či 

jeho rodiny.

Autor : ©Ladislav Brothánek 

Název : MŮJ ŽIVOT TOULAVÉHO KLAUNA. 

"Celý svět je jen jeviště 

a všichni lidé na něm jenom herci." 

William Shakespeare, ze hry Jak se vám líbí . 

Člověk by si řekl, že už ho ve stáří nic nepřekvapí. A přece: když se lidé začali zajímat o mého spolužáka, 

přítele a divadelního kolegu Ivana Jandla (o tom ještě více v této knize), zavzpomínal jsme si i já i na 

naše kamarádství a divadelní začátky. A nejen to, začal jsem si psát i s jiným kamarádem ze školy, s 

Honzou, který kdysi také Ivanovy osudy sledoval. a píšeme si pořád. 

Píšeme si a bavíme se o všem možném - padesát let jsme se neviděli - a Honza se zajímá o vše, co jsem v 

té době dělal. A tu Honza dostane nápad, abych to sepsal, tedy něco jako své paměti, že mi to dá na svou 

internetovou stránku. Nejprve se mi to nezdálo, ale on se nevzdal tak lehce. Tvrdil mi, že jsem měl velmi 

zajímavý život a že jsem se v životě jistě také potkal se známými herci. A protože Honza umí naléhat, i 

mně se ta myšlenka nějak začala líbit víc a víc. Slíbil jsme mu, že se tedy o to pokusím, stránku po 

stránce, kapitolu po kapitole. A on mi zase slíbil, že to bude dávat na Net a přidá tam i fotky, které mu 

budu zasílat.. 

Předkládám to zde tedy čtenářům jako seriál - je to zveřejněno vůbec poprvé a doufám, že to vezmete tak, 

jak jsme to psal, to jest upřímně a nezaujatě. 

ÚVOD 

Vyrůstal jsem v Libni, 

ve čtyřicátých a 

padesátých letech 

minulého století. Je to 

jedna z nejstarších částí 

Prahy. V roce 1053 zde 

vezli na rozkaz knížete 

Břetislava I. ostatky 

svatého Vojtěcha z 

Polska, zabitého 

tamějšími pohany roku 

997 a jak praví 

kronikář, "... dali sobě 

odpočinouti u potoka 

zvaného Rokytnice. 

Místo to jest pak velmi 

se jim zalíbilo a proto 

Libní jest jej nazvali". 

Vojtěch (Adalbert) byl 

se svým bratrem jediný

Libeňský Zámeček 

Slavníkovec, který 

přežil vyvraždění jejich 

kmenu Boleslavem II. a jednu dobu byl dokonce i pražským biskupem. Po své smrti byl v roce 999 

prohlášen za svatého a stal se patronem české země. A tak se nedivme, že i ten libeňský kostel nese jeho 

jméno. 

Ta Rokytka tam teče dodnes, ale minulou slávu už dnes reprezentuje hlavně libeňský Zámeček, bývalá 

tvrz (zaznamenaná už v r. 1363, v době Karla IV), přebudovaná v roce 1595 na renesanční zámek. 

Proslavil se poprvé tzv. Libeňským mírem, když tam odevzdal roku 1608 Rudolf II svému bratrovi 

Matyášovi RUM, tj. Rakousko, Uhry a Moravu, a podruhé za Marie Terezie, kvůli jejíž návštěvě dali 

vymalovat hlavní síň všelijakými nahatými andělíčky. Asi to nemělo co dělat se známými vtipy o ní - 

Marie Tereza totiž byla také zaloužilou matkou; porodila 16 dětí, z nichž jen devět se dožilo dospělého 

věku. Dnes je to mimochodem oddávací síň. 

Je tam též malá barokní kaple, kde ještě za našich dob sloužíval mše katecheta naší školy, který tam byl i 

farářem. 

Hned za zámečkem byl libeňský park, který navrhl známý architekt Thomayer. Tam jsme často jako kluci 

řádili a později, poněkud starší, chodili i randit. Na rohu pod Zámečkem stojí socha Dr. Jana Podlipného, 

bývalého starosty města Prahy a též libeňáka; zemřel v roce 1914. Kouká se někam na jih, ale jeho 

ukazováček přísně směřuje dolů, k zemi. 

Nás kluky ale momentálně plně zaměstnávala naše škola. Říkali jí "U zámečku", a stála vlastně hned 

naproti němu, přes koleje, kudy tradičně jezdívala tramvaj číslo 14 a později i jiné. Dříve měla dvě části, 

jednu pro chlapce, druhou pro dívky, ale v naší době už byly třídy smíšené. 

Ale snad nejprve něco o mně. Narodil jsem se roce 1937 v Libni, na náměstí Dr.Holého, jako jediné dítě. 

Asi po půl druhém roce se rodiče i s mou maličkostí přestěhovali do ulice Stránského, později 

Poděbradovy a po německé okupaci až dodnes, do ulice Novákových č.11. Novákových proto, že oni 

manželé Novákovi za Heydrichiády skrývali v bývalé restauraci u Ženíšků jednoho z parašutistůatentátníků. 

To už je ale známá historie, i když dnes už lidé na jejich oběti jaksi zapomněli. Do školy to 

nebylo pěšky zase moc daleko a cestou bylo vždy něco zajímavého vidět, třeba knižní novinky v 

knihkupectví nebo výloha divadla S.K.Neumanna, kde byly vždy zajímavé fotky ze zrovna tam hraných 

divadelních her. 

Můj otec byl muzikant a sjezdil s cirkusem Klucký a Busch půl Evropy. Matka byla obyčejná žena v 

domácnosti, rodačka z Benešova u Prahy, dcera miniaturního živnostníka-ševce. Dětství jsem měl vcelku 

radostné a zatímco svět kolem nás se měnil, my kluci měli jiné, naše starosti. 

Zde se zrodilo mé pozdější přátelství s Ivanem Jandlem. Chodili jsme společně od první obecné až do 

pozdějšího věku. Naše přátelství vlastně trvalo až do pokročilé dospělosti. Navštěvovali jsme spolu 

Dismanův rozhlasový soubor, já bohužel jen rok, protože mne tehdy poltila má láska ke kopané. Ivan 

zůstal a stal se tak ve svých dvanácti letech světovou filmovou hvězdičkou, což vyústilo do ceny zlatého 

Oskara za film Freda Zinemanna "Poznamenaní." 

Po absolvování střední školy jsme se s Ivanem rozhodli, že založíme amatérský divadelní soubor. Stalo se 

tak na lavičce před libeňským Zámečkem. Ivan již tehdy krom hereckého nadání měl i schopnosti 

režisérské. Sjednotili jsme se na hře J.Vrchlického "Noc na Karlštejně". 

Já jsem obdržel roli krále Karla a moji ženu hrála naše kamarádka Jana Hlaváčová, pozdější členka 

Národního divadla v Praze. Bylo nám tak zhruba šestnáct let. Byla to ještě nevyzrálá amatérština, ale Jana

yla už tenkrát vynikající. . .



ZAČALO TO NA KLADNĚ 

Po vojně jsem se rozmýšlel, co dál. Divadlo a zpívání mne neopouštělo, až jsem se doslechl, že v 

Městském divadle na Kladně přijímají zpěváky do operetního souboru. Rozjel jsem se tam. Poslechl si 

mne tehdejší sbormistr Přemysl Vrhel a byl jsem přijat. To bylo první mé profesionální angažmá s 

platem jeden tisíc měsíčně. Z Přemysla Vrhela se stal později dirigent, a ještě později dirigent 

Hudebního divadla v Karlíně v Praze. Stali jsme se dobrými přáteli. 

Šlechtic z Netopýra

Kladenské angažmá, i když nedlouhé, bylo velice podnětné pro můj začínající profesionální růst. 

Mocným šéfem Kladenské operety byl tehdy Karel Smažík . Byl ale nekompromisní a nervní. Mně si ale 

kupodivu oblíbil a tak jsem se pomalinku vypracoval i na sóla. Mou první příležitostí byl sluha Vlastek 

v "Polské krvi". Bola tenkrát hrál a zpíval sámKarel Jahn. 

Na roli Heleny byla angažovaná mladá konzervatoristka Brochová, se kterou jsme do dnešních dnů 

dobrými kamarády. Na repertoáru byla v té době "Paní Marjánka, matka pluku", s nezapomenutelnou 

Jiřinou Štěpničkovou v titulní roli. Byly to velké zážitky pro tehdy začínajícího "kandrdase". Jiřinu 

Štěpničkovou právě pustili bolševici z vězení. Když jsme na zájezdech dráli "Marjánku" , obecenstvo 

šílelo nadšením. Vzpomínám si, jak při své písni "Kolébkou tvou rodná země..." paní Štěpničková slzela 

a na jeviště pršely květiny. 

Posléze mne pan šéf Smažík obsadil do již slušné role otce Pedra v "Mlynářce z Granady" . Premiéru 

navštívil i autorJulius Kalaš, kterému se představení velice líbilo a potřásl nám všem rukou. Já se cítil, 

jak Alenka v říši divů. 

Asi jsem svým projevem upoutal vedení divadla, protože mne tehdejší šéf činohryAlois Hajda obsadil 

do role horního chlapce Gajdošíka v připravovaném Mahenově "Jánošíkovi". Vrátil jsem se opět na 

okamžik na činoherní prkna. Posléze jsem dostal spásný nápad promluvit sPřemyslem Vrhelem, zdali by 

nemohl přijmout do sboru ještě jednoho člena. Po jeho kladné reakci jsem s sebou přivezl do 

KladnaIvana Jandla. Po úspěšném konkurzu byl Ivan přijat. Byli jsme tedy opět spolu, ale už jako 

profesionálové. 

Kladenská opereta jezdila v té době často po zájezdech. Vzpomínám si, jak jsme s Ivanem strávili 

týdenní zájezd do Karlových Varů, kde byl celý soubor ubytován v samotném hotelu Pup. Jako kuriozitu 

uvádím, že jsme dokonce sdíleli s Ivanem manželské apártmá. Ivan byl celou atmosférou přímo nadšen. 

Na repertoáru byly tehdy tituly jako "Netopýr" Johana Strause, "Mamzelle Nitouche" Florimonda 

Hervého a další díla, ve kterých jsme se s Ivanem mohli patřičně předvést.

Kladenský operetní soubor 

Pak nastal menší zlom, pro mne asi velice rozhodující. Jednoho dne mi jeden kolega prozradil, že 

přijímají doHudebního divadla v Karlíně, v Praze. Tato zpráva mnou otřásla natolik, že jsem ani na 

chvíli neváhal: Praha- to kouzelné slovo! Osmělil jsem se a navštívil jsem Karlínské divadlo, jmenovitě 

tamního sbormistraLadislava Vojtu. Byla ve mně malá dušička. Návštěva však dopadla nad mé 

očekávání dobře. Sbormistr Vojta mě oznámil, že tenora právě potřebuje a po předzpívání a pohovoru 

jsem byl přijat. Stal jsem se tedy členem pražského divadla v Karlíně a Nuslích. Po rozloučení s 

kladenskými kamarády a vyřízení formalit jsem od sezóny nastoupil v Praze. Ivan zůstal na Kladně. 

Přeruším na chvíli svoji divadelní anabázi a vrátím se obloukem k Ivanovi, potažmo ke mně. Již na 

Kladně mě Přemek Vrhel doporučil k pí profesorce Nadě Kejřové - Masákové, emeritní člence opery 

Národního divadla v Praze a jedné z prvních Mařenek v Prodané nevěstě. Paní profesorka mě přijala pod 

svá křídla a já k ní pilně docházel na hodiny zpěvu, teorie a ostatního, celé čtyři roky. Byla to pro mne 

jakási soukromá konzervatoř. Milostivá paní - jak jsme jí my žáci říkali i za bolševické totality, mne na 

závěr obdařila certifikátem o absolvování.

Ivan se mezi tím přihlásil na přijímačky na DAMU. Bohužel neuspěl. Tohoto "Zlatého Oskara" od 

zkoušek nekompromisně vyrazil tehdejší všemocný soudruh "profesor" Antonín Dvořák. Jaký paradox! 

Ivan pak nastoupil na Spoje (nynější Telecom), jako ouřada. Poté se mu podařilo dostat se do 

Československého rozhlasu jako hlasatel, později jako inspektor vysílání. To bylo v pohnutém 68. roce, 

za sovětské okupace. 

Ivan si ale brzo vysloužil za svůj politický antikomunistický postoj vyhazov. Dělal pak - tento 

inteligentní středoškolák, který ovládal perfektně tři světové jazyky, pochůzkáře u české obchodní 

inspekce, kontroloval trafiky a různé samoobsluhy. Další paradox! To byla léta!



HUDEBNÍ DIVADLO KARLÍN (díl 1.) 

Vracím se po této vsuvce opět k divadlu. V Karlínském divadle jsem se nestačil denodenně divit. Ta 

atmosféra, která na mne dýchla, byla obrovská. Všichni ti velikáni kolem, mne přímo fascinovali. 

Ředitelem divadla byl tenkrát Rudolf Vedral st. První premiéra, které jsem se zúčastnil, byla Brechtova 

Žebrácká opera. Režie se ujal Miroslav Horníček s asistentem profesorem Leo Spáčilem. Hlavní roli 

Mackie Messera hrál Miloš Kopecký, jeho dívku Polly pak Hana Hegerová. Starou Peachemovou byla 

pí Nelly Gajerová, jejího muže hrál Ivo Gübel. Roli policejního inspektora Tygra Browna ztvárnil sám 

Oldřich Nový. 

Francouzský poručík v muzikálu Kankán 

Na inscenaci se podílela celá plejáda tehdejších karlínských hvězd. Byla tam například Věra Macků a 

také slavný Limonádový Joe - Karel Fiala. Karel měl tenkrát několik měsíců po dotočení Limonádníka a 

ženy mu ležely u nohou. Strávil jsem s ním krásných osm let a měl mnoho jevištních zážitků. My jako

sbor jsme představovali houf žebráků. Já jsem obdržel "roli" slepého žebráka. Protože mne páni 

inscenátoři naaranžovali až na forbínu, líčil mne barrandovský maskér pan Kurel. Dělal jsem vše pro to, 

abych se zalíbil a moje figura byla co nejvěrohodnější. Práce a každodenní setkávání s Milošem 

Kopeckým, Hanou Hegerovou, Nelly Gajerovou, Oldřichem Novým, byl pro mne velký zážitek. S 

posledně jmenovaným jsem měl tu čest se setkat znovu po tři čtvrtě roce. Ano, přišel jeden z velkých 

dnů D! Divadlo nasadilo Frimlovu Rosemarie. Režie se ujal sám Oldřich Nový. Samotné setkání s tímto 

idolem mého mládí- s Kristiánem, Valentinem Dobrotivým... bylo pro mne něco neopakovatelného. 

My fair lady - s Otomarem Korbelářem a Mílou Zavřelem 

Premiéra Rose Marie v Karlínském divadle byla v červnu 1964. Do role Rose Marie byla obsazena 

mladičká Věra Vlková na alternaci s Jarkou Koníčkovou. Roli Jima Kenyona pak hrál a zpíval Karel 

Fiala s Milotou Holzmanem. My jako pánský sbor jsme pak hráli a hlavně zpívali "kanadskou jízdní". 

Byli jsme mladí a urostlí a když jsme vpochodovali na jeviště v rytmu písně "Jak smečka psů táhnem 

prérií", ozval se vždy potlesk. Kostýmy- uniformy jsme měli perfektně ušité na míru. Kde ty loňské 

sněhy jsou?! Oldřich Nový byl precizní a nekompromisní. Vůči souboru se ale vždy choval s grácií a 

noblesou. Inu Kristián! 

Byly to krásné chvíle. Rose Marie dosáhla v Karlíně 250ti repriz. Stále vyprodaný dům. Posléze se 

vedení divadla rozhodlo, že přes léto bude divadlo Rose Marii uvádět v tehdejším Parku Julia Fučíka a 

jako kuriozitu pro diváky angažovalo na roli Jima Kenyona zpěváka Waldemara Matušku.Tah to byl 

dobrý, amfiteátr byl opět vyprodán.Walda hrál a zpíval Jima poněkud jinak, ale suverénně a roztomileprostě 

Matuškovsky. Orchestr dirigoval Milivoj Uzelac a choreografie se ujal výborný Bedřich 

Füssegger. Já jsem se v té době podruhé oženil a dlužno podotknout, že tento můj "čin" se stal největší a 

nejkrásnější "rolí" mého života. Zaplať Bůh, trvá tento čin už plných jednačtyřicet let.

Muzikál Muž z La Manchy 

Na premiéru Rose Marie přicestoval ze Států sám autor Rudolf Friml. Bylo mu již kolem 80ti let, ale byl 

to vitální a krásný človíček. Měli jsme možnost se s ním osobně setkat. 

Po tomto zážitku se chystal druhý: ředitel Vedral s Janou Werichovou odcestovali do Států a přivezli s 

sebou "My Fair Lady"- veleúspěěný muzikál Joy Lernera a Fredericka Loeweho z divadla na Broadway, 

podle hry G.B.Shawa Pygmalion. Za režijní pult usedli Leo Spáčil a Rudolf Vedral. 

Odchestr řídil Dalibor Brázda spolu s Pavlem Vondruškou. Do hlavní role Elízy Doolittleové byly 

obsazeny Věra Vlková s Věrou Macků. Henryho Higginse hrál výtečně Miloš Zavřel, na alternaci s 

hostujícím Jiřím Valou. V roli Alfréda Doolittlea se zaskvěl také hostující Pepíček Bejvl. Střídal se s Ivo 

Gübelem. Při Pepíčkově náchtanci a písni "Máš-li kapičku pokakanýho štěstíčka" jsme jako sbor a balet 

svorně sekundovali. V roli Freddyho Eynsford-Hilla se prezentoval Karel Fiala na střídačku s Milánkem 

Chladilem. Paní Pearceovou hrála Nelly Gaierová a paní Higginsovou pak Jiřina Steimarová. V roli 

plukovníka Pickeringa se objevil Otomar Korbelář.Další mé osudové setkání s idolem! Měl jsem před

sebou "Jana Roháče z Dubé", "Františka Kmocha" a mohl jsem s ním stát na stejném jevišti. Věra 

Vlková, Miloš Zavřel a Otomar Korbelář měli vynikající scénu učení Lízy "Déšt dští v Španělsku, kde je 

pláň...".Publikum bouřilo. 

Mne si pak dirigent Brázda vybral jako jednoho z tria "prodavačů ovoce" a zpívali jsme spolu s Lízou 

známou melodii "chci svůj plátek někde mít". Choreografii měl opět Bedřich Füssegger. Třista repriz a 

opět plné hlediště. Jenom na okraj:v těchto letech jsem si vysloužil zdrobnělinu jména na "Bróťa" a 

mám ji po celá dlouhá léta. Poprvé mě tak překřtil Karel Fiala. My Fair Lady byla prvním průlomem 

muzikálu na česká jeviště. Byl to skvělý počinek. Balet na vysoké úrovni, sóla bez komentáře a my jako 

sbor jsme dělali, co bylo v našich silách. "Ladynku" jsme hráli něco kolem tří let, za neutuchajícího 

zájmu publika. 

Tři mušketýři- s Karlem Fialou 

A léta šla dál.Na repertoáru přibývaly další tituly jako Polská krev (opět jsem se s tímto titulem od 

kladenských dob setkal). Já jsem tentokrát obdržel roli exekutora. Tato figura měla ve své náplni za úkol

zabavit majetek zhýralého šlechtice Barańského Bola, kterého hrál a zpíval opět Karel Fiala. Hudebního 

nastudování se ujal výborný dirigent Milivoj Uzelac a choreografie již po několikáté Bedřich Füssegger. 

Nesmím opomenout, že roli Bola hrál také skvělý tenorista Milota Holcman. Popiela nastudovali Jiří 

Koutný a Zdeněk Matouš. (ostatně všichni moji pozdější kamarádi). Repertoár rostl: Johan Strauss- 

Krajkový šátek, tam jsem hrál němého podomka Gustla- výborná role! Dále pak Cole Porter"Líbej mne 

Katko"- tam jsem byl sluhou Petruccia (opět Karel Fiala)-Nathanielem.Pak přišel další Cole Porter a 

jeho muzikál Kankán. 

V tomto nastudování jsem se stal francouzským poručíkem Legrandem. Tuto miniroli měl se mnou 

alternovat Milánek Chladil. Vzdal se jí však v můj prospěch. Tento muzikál režíroval Otto Haas. Byl to 

výborný praktik,až na malou odchylku: měl příliš rád kofolu s rumem. U dirigenského pultu byl opět 

Dalibor Brázda a choreografoval Bedřich Füssegger. Do hlavní role Momepistache byla spolu s Věrou 

Macků na hostování angažována Eva Pilarová. Byla to tehdy krásná a křehká bytost. Měla právě období 

zaláskování se zpěvákem Jaromírem Mayerem. Vzpomínám si, jaak ho o pauze netrpělivě vyhlížela. 

V té době přišel do Karlína Karel Effa. Byl již známým filmovým hercem. Stejně jako ostatně s 

předchozími jsme se zkamarádili. Byl to veselý čiperný chlapec. Vždy si pobrukoval "Dlouhá bílá myš, 

jsem pracující" - na motivy tehdy známého šlágru. 

V tomto čase nastala jakási reorganizace ve smyslu připojení Hudebního divadla Karlín k Divadlu na 

Fidlovačce. Stali jsme se tedy Hudebním divadlem v Karlíně a Nuslích. Nahrál jsem se pak v "Tyláčku" 

mnoho krásných měsíců. Ve velkém divadle šel chod dál. Dramaturgie opět nasadila Rudolfa Frimla, 

tentokrát Tři mušketýry.



HUDEBNÍ DIVADLO KARLÍN (díl 2.) 

Režie Mušketýrů se ujala opět dvojice Rudolf Vedral a Leo Spáčil. U dirigentského pultu opět Dalibor 

Brázda a Pavel Vondruška. Choreografie jak jinak- Bedřich Füssegger. Na poutačích byl tenkrát 

nápis:šerm ostrými zbraněmi. Nácviku této disciplíny se ujali pánové Dr.Jan Černohorský a Svatopluk 

Skyva. Přivedli s sebou i svou skupinu historického šermu. Posledně jmenovaný Sváťa Skyva si v 

představení dokonce i sám zahrál jednoho z kardinálových gardistů. Mám od něj ještě jeho knížku s 

osobním věnováním:""Nejlepšímu šermíři Karlínského divadla". Byl jsem mlád a celkem mi to šlo. 

Když se na fermanu objevila zpráva: osoby a obsazení, byl jsem poněkud šokován."Jussac"... Ladislav 

Brothánek. Byl jsem uveden později i v programu na prvním místě. Při bližším seznámení jsem se 

dozvěděl, že se jedná o roli velitele kardinálovy gardy. Byla to pozoruhodná a pěkná rolička. Kráčel 

jsem ve svém vývoji dalšími krůčky dál.DÁrtagnana hrál opět Karel Fiala, s hostujícím zpěvákem 

Josefem Zímou. Do role jeho sluhy Plancheta byl obsazen Jirka Koutný s dalším hostem, členem 

Národního divadla v Praze, Bóžou Bezouškou. Kardinála Richeliua hrál Otomar Korbelář, kterého 

alternoval Karel Effa.

Tři mušketýři- Jussac 

Karlík si tuto roli v podstatě vyprosil. Strašně rád by si býval zkusil nějakou jinou "parketu", než 

komediální. Karlík se velice snažil, ale Richelieu- Korbelář byl prostě Korbelář. Konstancí byla Jarka 

Koníčková a Věrka Vlková, panem de Trevillem pak výborný herec František Voborský, také můj 

pozdější přítel. Porthose brilantně vystřihl další z mých pozdějších kamarádů Láďa Krečmer. Milady 

pak hrála Eva Šenková- manželka Franty Paula a matka dnešní herečky Jany Paulové(vzpomínám si, jak 

asi čtrnáctiletá chodila do divadla navštěvovat svoji matku),druhou Milady byla Hanka Talpová, která 

později velice uspěla jako dabérka v televizi. Obě to byly krásné ženy- pravé Milady. Pánové 

Černohorský a Skyva nás na baletním sále pěkně potrápili při nácviku šermířských soubojů. Svaťa 

Skyva byl brilantní šermíř, měl však jedno malé mínus - rád se napil. Při jedné z repriz při zatýkání 

mušketýrů mi jako valiteli stráže sekundoval coby jeden z mých kompliců. Tehdy měl Svaťa již trochu 

moc vypito a málem se neudržel na nohou. Měl jsem narežírován jako Jusac sólový souboj s 

dÁrtagnanem. Karel Fiala odjakživa role cele prožíval. Šermoval jako o život a strefoval se i do mých 

lýtek a stehen. Když jsem ho na to upozornil, odvětil:" braň se, vole!"

Když jsem se potom doma svlékl, manželka se zhrozila mých šrámů, utržených v boji. Přišla však chvíle 

na malou odplatu. V roli Jussaca jsem měl za úkol přepadnout dÁrtagnana a připravit ho o důležitou 

listinu,( což je známo už z Dumase),tím, že se na něj vrhnu a srazím ho na zem. Při jednom představení, 

nevím jak k tomu došlo, jsem byl v nějakém větším ajfru a s dÁrtagnanem jsem doslova praštil o zem, 

až podlaha zaduněla. Tanečnice v pozadí jenom vykvikly jéj...Karel plný vzteku šeptnul, co že blbnu? 

Mně nenapadlo nic jiného, než také syknout:" braň se, vole!"- To jsem ovšem neměl dělat. Karel se 

mnou čtrnáct dní nemluvil. Takových úsměvných a neopakovatelných historek bylo mnoho. 

Dny a měsíce plynuly a hrálo se dál. V Nuslích se pak uváděly menší komedie, z nichž jednu režíroval i 

Franta Paul. Měl jsem také jeho přízeň, také mi říkal Bróťo - další osobnost z mého mládí. Podotýkám, 

že premiéra Mušketýrů byla v lednu 1967. 

S Milenou Zahrynovskou v Muži z La Manchy 

Začalo se schylovat k další repertoárové "petardě". Na 15.prosince 1967 nachystalo divadlo premiéru 

světoznámého muzikálu Dale Wassermana ,Mitche Leigha a Joe Dariona "Muž jménem La 

Mancha".Kolem uvedení se rozpoutala také patřičná sláva. Do hlavní role Dona Quijota byl pozván na

hostování Rudolf Cortéz. Naplnilo se ono již zmiňované setkání z počátků padesátých let- rovnou do 

roku 1967. Tentokrát již jako kolegové na stejném jevišti. Roli Sancho Panzy hráli výborně Jiří Koutný 

a Miloš Zavřel. V roli Quijotovy lásky se střídaly Milena Zahrynovská a Věra Beranová. V dalších 

rolích opět Otomar Korbelář, Jiřina Steimarová, Hana Talpová a jako host Yveta Simonová. Dále pak 

František Voborský, Láďa Krečmer a pochopitelně nechyběl Karel Fiala. Vedení představení se ujal 

Rudolf Vedral s choreografem Lubošem Ogounem. Pod jeviště však usedla jiná kapela: Orchestr Karla 

Vlacha s panem dirigentem v čele.Vlachovce jsem již z minula znal a "strejdu Vlacha", jak jsme mu 

říkávali, také.Já jsem byl obsazen do role Tenoria, jednoho z pěti vězňů. Celé dílo se odehrávalo v 

ponurém prostředí vězení a jakési hospody mezi nevěstkami a kriminálníky. My pánové jsme měli 

choreografem naaranžovány tanečky a písně s hlavní protagonistkou Aldonzou. Luboš Ogoun nás 

nešetřil a nemilosrdně nám dával na baletním sále do těla. Orchestr Karla Vlacha- to byla pohádka. 

Když jsme z jeviště zahlédli, jak se "strejda" usmívá, byla to pro nás odměna. Poté, co sálem zazněl 

překrásný baryton Rudolfa Cortéze při jeho hlavní písni "Sen svůj nesplnitelný snít", ve vyprodaném 

hledišti by snad bylo slyšet upadnout špendlík. 

Naproti divadlu, přes silnici, byla menší hospůdka, do které jsme se o pauzách chodili občerstvovat. 

Jednou mě na vrátnici "strejda" Vlach zastavil a pravil:"Bróťo, jdou napřed a držej mě tam flek".Pan 

Vlach totiž ze zásady onikal. Prostě byla to překrásná doba.

S Věrou Macků a Jiřím Koutným ve Veselé vdově 

La Manchu jsme hráli při plném baráku dále. Nevím už přesně, kolik bylo repriz. V divadle se pak 

střídaly muzikály s klasickými operetami. Nemohu zapomenout na další osobnost, kterou mi osud 

přihrál.Byl to božský tenor - Jára Pospíšil.Ten byl v karlínském angažmá již při mém příchodu a snad 

tam byl odjakživa. Idol paní a dívek první republiky! Moje maminka mi říkávala, že jeho podobenka 

byla i na krabičkách od krémů na boty. V té době mu bylo šedesát. Vzpomínám, jak přišel do naší 

sborové zkušebny, brnkl na klavír vysoké "C", které sám pak svým hlasem vyloudil. Ptal jsem se ho 

jednou, jak je to možné, že mu to pořád tak nádherně zpívá a on odvětil:"Kolegáčku, odzpíval jsem na 

divadle také padesátkrát Jima v Rose Marii za měsíc a nikdy jsem nebyl indisponován. Když jsem 

náhodou něco podobného pocítil, dal jsem si studenou Plzeň. Takový byl Jára Pospíšil. Nezachovali se k 

němu tenkrát vládnoucí mocipáni zrovna nejlépe. 

Vrátím se ještě ke klasickým operetám. Jednou z nich byla Offenbachova "Krásná Helena". Hráli jsme 

toto dílko také přes léto ve Valdštejnské zahradě. Parise výtečně zpíval a hrál Míla Zavřel, Helenu pak 

Jarka Koníčková. Achilla měl nastudovaného zmíněný Jára pospíšil. Pěvecký sbor měl V "Heleně",

ostatně jak tomu v Offenbachových operetách bylo, značné uplatnění. Dirigentem orchestru byl opět 

skvělý Milivoj Uzelac. V přírodním amfiteátru se antické kostýmy obzvláště pozoruhodně vyjímaly. 

Také přišla na řadu Lehárova opereta "Země úsměvů". Roli Su-čonga zpíval a hrál Jára Pospíšil a jeho 

alternantem byl tenorista Karel Černý. Pánové sboru byli za sbor čínských mnichů. V té době cestoval 

po Evropě slavný italský tenorista Giuseppe di Stefano se svou skupinou. Vedení Karlína pružně 

zapracovalo a Stefano s ostatními se objevil v Hudebním divadle na celý týden. Byl to ještě tehdy 

pohledný muž. Pochopitelně jeho rolí byl Su-čong. Byli jsme na pár dní obklopeni světovými hvězdami. 

Di Stefano měl krásný tenor, nicméně Jár Pospíšil se mu i ve svých šedesáti skoro vyrovnal. 

S kolegou v My fair lady 

Ještě jeden, snad už poslední zážitek z Karlínského angažmá. Pořadem dne se stal muzikál Hallo Dolly. 

Nebyl jsem na tomto díle osobně zainteresován a tak jsem se ve volných chvílích chodil dívat alespoň na 

zkoušky. Režii převzal jako host člen Národního divadla v Praze Karel Jernek. Orchestr opět řídil Karel 

Vlach. Do titulní role Dolly Leviové byla obsazena Nellinka Gaierová. Byla fantastická. Vedení divadla 

se však ukázalo opět v plné zbroji, jako hosta přizvalo z Londýna Adinu Mandlovou.Opět jsem poznal a

spatřil na vlastní oči vampa filmů z let třicátých. Přivítala se srdečně se svými kolegyněmi z dávných let 

Nelly Gaierovou a Jiřinou Steimarovou. Seděl jsem v prázdném hledišti a napjatě pozoroval cvrkot. Po 

delší debatě s režisérem Jernekem se Adina rozloučila s přítomnými a chystala se sejít po schůdkách z 

jeviště. Okamžitě jsem přiskočil a nabídl jí svoji ruku. S úsměvem mě poděkovala a odkráčela z 

hlediště. Připadal jsem si v té chvíli jako filmový Kristián. Druhého dne jsme se dověděli, že to paní 

Mandlová vzdala. Byla to však tenkrát kolem šedesáti stále krásná štíhlá hvězda. 

Nemohu ještě nevzpomenout na Jana Wericha. Koncem 70 tých let přišel pan Werich do divadla a 

nastala varianta, že tu bude od sezóny šéfovat. Měli jsme dokonce zahajovací schůzi sezóny v Obecním 

doně, kde pan Werich ve fungl nových džínách měl zahajovací projev. Okolnosti se však nějak 

proměnily a z této události sešlo. Netušil jsem tenkrát, že budu páně Werichovým sousedem ve stejné 

pražské čtvrti. O tom ale až později. 

Po mnoha debatách s přáteli (také s Ivanem a se svou ženou) jsem opět zatoužil po pravé nefalšované 

činohře. Jak ale na to? Udělal jsem radikální řez a dal v Karlíně výpověď. Bylo to v sezóně 1967-1968. 

Doma jsem pak zavařil psací stroj a začal psát žádosti o angažmá do všech možných divadel. Odezvy se 

nedostavovaly. Dostal jsem odpověď z činohry divadla v Českém Těšíně, velmi kladnou. Po dohodě se 

ženou jsem se rozhodl tuto nabídku přijmout. Boty "toulavého klauna " měly tedy odkráčet 250km od 

Prahy! Sezónu jsem měl zahájit v září 1968. Přišla však jiná událost - v srpnu dorazili do 

Československa okupanti. Moje budoucnost se poněkud narušila. Koncem srpna jsem však dostal 

telegram z Těšína od ředitele Františka Korduly následujícího znění:"Pane Brothánku, přijeďte dle 

úmluvy, nestrachujte se, vše bude v pořádku". Sbalil jsem tedy kufry a rozjel se do nového angažmá.



ČINOHRA V ČESKÉM TĚŠÍNĚ 

Rozloučil jsem se se svou ženou Haničkou a kolem půlnoci jsem nasedl na Masarykově nádraží na vlak 

směr Ostrava, Bohumín, Český Těšín. Na těšínské nádraží jsem dorazil kolem šesté hodiny ranní. Po 

výstupu z nádražní haly jsem se poptal místního občana, kudy že k divadlu. Prošel jsem dlouhou ulicí 

směrem vzhůru v úplně neznámém městě. Počasí bylo celkem slušné. Bylo 2.září 1968. Poněkud 

vyděšeně jsem pozoroval scenérii. 

Na obchodech česko-polské nápisy a hlavně "bratrské" tanky s nápisy. Konečně jsem dorazil k budově 

divadla. Bylo vcelku v příjemné přírodní scenérii. U pana vrátného jsem se ohlásil a sdělil mu důvod 

svého příjezdu. Ochotně mě odpověděl že je informován a abych prý posečkal. Za okamžik mne jakýsi 

muž oslovil, abych ho následoval. Zavedl mne do menší místnostiza vrátnicí, kde byla postel, stůl, 

židle , skříň a ústřední topení. Tady abych se prý zatím uložil, než budu mít svůj přidělený byt. Poté mě 

sdělil, že mne zavede do druhého patra k panu řediteli.

Baron Krog v Bílé nemoci 

Zaklepal jsem na dveře s nápisem "Ředitel" a vstoupil. Uvítal mne František Kordula.Po vzájemných 

zdvořilostech mi dal podepsat mou první profesionální činoherní smlouvu. Po jeho krátkém telefonátu 

přišel sám šéf činohry Zdeněk Bittl. Byl to rozšafný, poněkud korpulentní pán. Znal jsem toto jméno z 

let minulých a provázela ho pověst perfektního a nekompromisního profesionála. 

Těšínské divadlo se dělilo na dvě scény:českou a polskou- to jsem se dověděl později. Dostal jsem text 

záskoku ve hře "Vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista. Tuto epopej hrálo divadlo již jednu sezónu. 

Byla mi přidělena role apoštola Pavla za odešedšího kolegu. Budu mít prý celý týden na seznámení se s 

okolím a naučení se textu. Ulehl jsem tedy pln nových zážitků na své lůžko. Text role jsem se naučil 

velice hravě, poznával jsem nové kolegy a osahával nové prostředí. Hru o Ježíšovi režíroval sám pan 

ředitel. Poprázdninové zkoušky probíhaly celkem bez problémů a moje sblížení s hereckámi kolegy 

rovněž. První představení v mém novém angažmá dopadlo na jedničku. Ježíše hrál Franta Olšovský, 

mimochodem s jeho otcem jsem po letech strávil krásné angažmá v jiném divadle.

Asi po deseti dnech mne přestěhovali do hotelu Piast na těšínském náměstí.Vyskytly se určité problémy 

se sháněním bytu pro mne. Nijak jsem neprotestoval, protože bydlet zadarmo v hotelu se mi docela 

zamlouvalo. Parta kolegů a kolegyň se ukázala ve velmi dobrém světle. Divadlo jezdilo často na zájezdy 

do blízkého i vzdáleného okolí. Naše štace byl třeba Krakov, ale i Slovensko. Vzpomínám, jak jsme v 

listopadu hráli Ježíše v Těrchové, přímo v kostele. Kostelík ležel pod těrchovskými vrchy v údolí. Zem 

byla pokryta sněhem. Zážitkem bylo, když jsme se z okna kostela dívali do těch vrchů a tam se třepotaly 

lucerničky stařenek a stařečků, kteří se plahočili ke kostelíku, aby uviděli Pána Ježíše. Když potom 

pochopové přibíjeli Ježíše na kříž, babičky v návalu emocí klekaly na studenou zem kostela a nahlas 

hořekovaly. Tak opravdově jsme hráli. 

V Bílé nemoci s Radkem Bartoníkem 

Ve volných dnech a večerech jsme s partou kamarádů pořádali mejdánky, jak se tehdy říkávalo a čas tak 

ubíhal vcelku příjemně. I s kolegy z polské scény jsem se také brzo seznámil. Český a Polský Těšín 

rozděluje říčka Olza. Vedl přes ni takový malý můstek. Přátelé z polské scény měli vymyšlené fígle a 

propašovávali z druhé strany různé alkoholové lahůdky. Pamatuji si, že když měli Poláci premiéru, tekla

vodka z prvního patra až dolů do divadelního klubu. 

Záhy poté nasadilo divadlo Čapkovu“Bílou nemoc“. Panu šéfovi Bittlovi jsem nějak padl do oka a 

obsadil mne ve své režii do role Barona Kroga. Hrát tuto roli po filmovém Václavu Vydrovi byla pro 

mne opět výzva. Maršála hrál jeden ze sloupů tehdejší cény Radek Bartoník. Vše probíhalo v mezích 

normálu a režisér Bittl byl stále svůj. Vyskytla se však pro mne jedna velice bolestná záležitost. Dostal 

jsem telegram od své ženy, že zemřel můj táta v Praze. Pohřeb byl stanoven na den mých hlavních 

zkoušek na Bílou nemoc. Požádal jsem tedy vedení a režiséra Bittla o uvolnění a odjel jsem nočním 

vlakem do Prahy. Pohřeb otce se konal na Olšanech dopoledne. V noci jsem se opět vracel do Těšína. 

Smutně pikantní na celé věci byla skutečnost, že můj otec zemřel na rakovinu, stejně jako moje jevištní 

postava, kterou jsem měl za tři dny vytvořit. Moje žena, jako ostatně v případě Ježíše, přijela za mnou na 

premiéru dvěstě padesát kilometrů do Těšína. Zvládl jsem všechny tyto neblahé okolnosti s vypětí všech 

sil, nicméně s úspěchem. Bílou nemoc jsme pak hráli i na zájezdech. 

Další z premiér byla balada Jana Bora „Zuzana Vojířová“. Úpravy a režie se ujal Zdeněk Bittl. Roli 

Petra Voka hrál Radek Bartoník, já pak jeho parťáka Petra Dohalského z Dohalic.

S Radkem Bartoníkem v Zuzaně Vojířové 

Mojí další premiérou bylo Wedekindovo „Procitnutí jara“. Dělal jsem partnera výborné herečce Toničce 

Richterové, režie se opět ujal Zdeněk Bittl. Tak běžely týdny a já dostal konečně svůj vlastní byt. Byla 

to herecká ubytovna ve městě, dobře zařízená. Spolubydlícími kolegy byli manželé Kotišovi. Byla to 

prima komunita. Měl jsem pokoj v polském baráku, s vysokým stropem a ply jsme novým topením. 

Moje Hanička si tento „luxus“ také vyzkoušela. Vzpomínám, jak v zimě 68 jsme na mistrovství světa v 

hokeji porazili Rusy a těšínskými ulicemi táhly nadšené davy Čechoslováků. 

Do divadla posléze nastoupil nový režisér Ladislav Stehno, absolvent pražské DAMU.Jeho první režií 

bylo Hrubinovo drama „Oldřich a Božena“. Tento kus se současně hrál v pražském Vinohradském 

divadle a ve Státním v Ostravě. Obsazen jsem byl do role Kochana, kterého na Vinohradech ztvárňoval 

Vladimír Šmeral. Oldřicha u nás hrál opět Radek Bartoník. Byla to krásná a náročná práce. Na premiéru 

přijel z Prahy přítel režiséra Stehna Ladislav Rybišar. Byl rozhlasovým režisérem v pražském rozhlase.

V Procitnutí jara s Tonkou Richterovou 

Při obědě v hotelu Piast jsme se seznámili a vzájemně si porozuměli. Slíbil mi, že až budu opět v Praze, 

určitě mě do rádia prosadí. Moje Hanička přijela zase na premiéru. Harcování stovek kilometrů do 

Těšína a také trochu stesk po domově nahlodaly mou toulavou duši opět. I přes krásné role a vcelku milé 

prostředí jsem udělal svůj obvyklý radikální řez. Podal jsem výpověď a odjel zpět do Prahy.

Kochan v Oldřichovi a Boženě 

MÉ PRVNÍ SETKÁNÍ S FILMEM. 

Zhola jsem nevěděl, co mne čeká. Doma jsem se ocitl prakticky nezaměstnaný. Náhoda a štěstí v mém 

případě zabrnkaly na tu správnou strunu. Jednoho dne zazvonil telefon, v němž se ozval můj přítel z dob 

studentských –Lubor Dohnal. Byl už tehdy renomovaným scénáristou. První jeho scénáře byly k 

Jakubiskovým celovečerním filmům. Neviděli jsme se s Luborem už řadu let. Patřil také do naší mladé 

party,včetně Ivana Jandla. Tím více mne překvapil jeho telefonát. Nabídl mi v mé prekérní situaci práci. 

Ano, práci. Měl by prý pro mě roli v jeho připravovaném filmu. Zalapal jsem po dechu. Pochopitelně 

jsem na jeho nabídku kývnul a domluvili jsme si termín na mé kamerové zkoušky. Neměl jsem do té 

doby s filmovou kamerou pražádné zkušenosti. 

Film o který šlo, podle scénáře Lubora Dohnala , byla adaptace povídky A..P.Čechova „ Pavilon číslo 

šest.“. Režisérem byl Slovák Ivan Balaďa a hlavním kameramanem jeden z našich vynikajících

kameramanů Juraj Šajmovič.Film se odehrával v syrovém prostředí carského Ruska. Na Barrandově 

mně oblékli včetně paruky do jakési rubášky a vysokých bot. Představen jsem byl i své potenciální 

partnerce, člence Slovenského národního divadla, Heleně Zvaríkové Odebrali jsme se s veškerým 

štábem na barrandovskou louku, kde jsme podle pokynů režiséra Baladi měli „odehrát“ jakousi 

poloerotickou scénu. Vědom si své příležitosti, hrál jsem jako o život. 

Jefrim ve filmu Archa bláznů 

Vzpomínám si jak Juraj Šajmovič se svojí kamerou točil i blízké detaily. „Stop, berem“. Tahle kouzelná 

slova zazněla z úst režiséra Baladi a ze mne se stal rázem i filmový herec. Film se točil v okolí 

Milevska , v zčásti postavené malé vesničce. Pan produkční Václav Rouha mi pak dal k podpisu 

smlouvu, která zněla na 19 filmovacích dnů. Obdržel jsem roli mužika alkoholika Jefrima. Mou 

partnerkou byla již zmíněná Helena Zvaríková. 

Hlavní roli pak hrál brněnský herec Zlatomír Vacek. Ztělesňoval jakéhosi felčara ve vesničce plné 

samých negramotných a pomatených lidí, jak to ostatně popsal A.P.Čechov ve své povídce. Film se 

posléze uvedl pod názvem „Archa bláznů“. Herci včetně štábu byli ubytováni v hotelu Modrá hvězda 

přímo v Milevsku. Sešla se tam vskutku zajímavá společnost. Část rolí obsadil režisér Balaďa neherci. 

Kromě již zmíněných a mne,se uvedla i profiherečka Zuzana Fišárková. 

Zážitků a historek z filmování bylo opravdu mnoho. Já osobně jsem měl ve scénáři předepsanou scénu , 

kdy mně po nějakém opileckém úrazu „operuje“ pan doktor v podání Zlatomíra Vacka. Byla to vypjatá 

emotivní scéna, měl jsem být totiž totálně opilý.Režisér pro opravdovou atmosféru nechal poslat pro 

sklenici vodky, kterou mě pak dali vypít. Zapůsobilo to a mne a kupodivu pomohlo k opravdovějšímu 

výkonu. Byl to opět další velký zážitek na cestě mé toulavé káry. Tragikomický závěr celého filmu byl

však fakt, že na předváděčce na Barrandově přes nadšení profesionálů byl tento výborný film nařízením 

tehdejšího ruského velvyslance Červoněnka odsouzen do trezoru, jako prý urážku Ruska. Nevím tedy,co 

tím vlastně chtěl Čechov říci. 

Uvedení se film dočkal až po „sametové revoluci“ v pražském kině Lucerna, za účasti scénáristy Lubora 

Dohnala a zúčastněných herců.



KRAJSKÉ DIVADLO PŘÍBRAM (Díl 1.) 

Nesmí opomenout fakt, že po návratu z Těšína jsem opět psal a psal žádosti o další možné angažmá. 

Opět na mých toulavých cestách blikla hvězdička. Ozval se ředitel Krajského divadla v příbrami, 

Stanislav Vyskočil. Napsal abych ho navštívil v pražské kavárně Slavii. Jako na zlost jsem právě v 

tomto termínu točil „Archu“, daleko od místa určení. Zapracovala opět má zlatá Hanička a vypravila se 

na setkání s panem ředitelem za mne. Pomocí fotografie z jakéhosi buletinu ho šťastně našla. Projevil 

zájem o mou osobu s tím, že mám přijet do Příbrami na konzultaci stran mého eventuálního angažmá. 

Čas jsem si velice rád uspořádal a pln dalšího očekávání sedl na autobus Praha- Příbram. 

Lhář a jeho rod s kolegy Evou Vojtovou, Jaroslavem Pešice, Zuzanou Töpferovou a Pavlem Novým 

Opakovala se vlastně podobná situace jako v Těšíně, s tím rozdílem, že to bylo jen hodinu a dvacet 

minut od Prahy. Dorazil jsem do stanice Kulturní dům Příbram. Divadlo bylo součástí této velkolepé 

stavby. Jako v předešlém případě jsem nejprve požádal, tentokrát paní vrátnou, o informace stran mé

návštěvy. Vyšel jsem do prvního poschodí a zaklepal na dveře s názvem Ředitel. Uvítal mne Stanislav 

Vyskočil, známý to bard českých divadel. Po veskrze přátelském rozhovoru jsem byl přijat. Po 

podepsání smlouvy u sekretářky ředitele jsem se ocitl opět v novém angažmá. Moje toulavá duše znovu 

zakotvila. Prohlédl jsem si poté divadlo, hlediště, jeviště a šatny. Zašel jsem si na oběd vedle do pěkné 

restaurace kulturáku. Psalo se září 1969. Nenapadlo mne tenkrát ani ve snu, že v tomto divadle strávím 

krásných deset let. 

Mojí první velkou premiérou byla inscenace Ludvíka Aškenázyho: „Kůže“- „Na zemi“. Hrál jsem roli 

gestapáckého komisaře. Uvedenou adaptaci režíroval ředitel Vyskočil. Měl jsem neobvyklé štěstí, že v 

dosavadních mých angažmá byli u režií mých začátků ředitelé divadel. Na přidělené roli jsem si opravdu 

pochutnal a snad i s úspěchem. Začal jsem se , jako v minulosti seznamovat s okolím a kolegy. Byla tam 

spolčnost kvalitních herců a hereček. Ve výše uvedené premiéře jsem stál na jevišti mimo jiné s Janou 

Březinvou, pozdější členkou Národního divadla v Praze. Seznámil jsem se také s Mirdou Samkem, 

velice inteligentním a charizmatickým hercem. Stal se posléze mým dlouhodobým přítelem i v 

soukromí. 

Situace v divadle byla ještě stále napjatá, vlivem stávající politické situace. Repertoár se ale dále 

naplňoval a mě přibývaly úkoly rovněž. Seděl jsem v šatně mimo jiných také s hercem Emilem 

Kavanem. Byl to starší pán a měl již za sebou kariéru filmového herce. Všichni, včetně již zmíněných se 

stali později mými přáteli. Začal jsem prostě svou největší činoherní kariéru. Abych detailně popisoval 

všechny své role by vypadalo jako telefonní seznam. Později se u některých z nich později. Všechny 

byly krásné, ale některé přece jen výjimečnější. Sedmdesátá léta minulého století, přes nepřízeň stávající 

totality, byla kupodivu pro divadlo dosti příznivá. Premiéra šla za premiérou a já doslova z role do role. 

Potkával jsem se se Schillerem, Moliérem, Ostrovským, Šrámkem, Jiráskem a mnoha dalšími.

Starý Roškot z Měsíce nad řekou 

Do divadla přišli dva noví režiséři: Jiří Svoboda a hlavně Emil Kadeřávek, bývalý člen Realistického 

divadla v Praze. Při mé příslovečné šťastné toulavé hvězdě, jsem si s oběma padl do not. Hlavně pak s 

Emilem Kadeřávke. Nebyla jedna jeho inscenace, abych se v ní neobjevil, většinou ve velkých rolích. 

Měl jsem i pěkné příležitosti u hostujících režisérů. Ať už to byl televizní režisér Antonín Novotný, Jiří 

Nesvadba, nebo Petr Novotný junior. Prostě jsem se s úspěchem „vyhrával“. Pravda:v době, kterou jsme 

prožívali, přišlo i na repertoárové škváry, poplatné režimu. Nebylo jich na štěstí mnoho. Herec musí 

zahrát všechno, je to jeho povolání. Stal jsem se také členem Herecké asociace,kterým jsem doposud. V 

oněch sedmdesátých letech jsme měli také i čtyři premiéry za sezónu. Hrál jsem například v Schillerově 

„ Donu Carlosovi“ vévodu z Alby, ve Včeličkově „Kavárně na hlavní třídě“ vrchního Soukupa a byl 

jsem obsazen do hlavní role Klicperova „Lháře a jeho rod“. Prostě jak jsem již napsal- jedna pěknější 

role za druhou. 

Divadlo vyjíždělo také na zájezdová představení. Jednou z prominentních štací bylo město Tábor. O 

dalších budu ještě psát. Musím se ještě zmínit o složení souboru. Pánská čás byla složena , kro již 

zmiňovaných Mirka Samka a Emila Kavana, z opravdových hereckých špiček. Za jakéhosi Plejboje se 

počítal Jirka Žák, který hrál naapříklad hlavní roli v Schawově „Pekelníku“. Následoval Ruda Leitner, 

herec intelektuál, Jirka Hasil, výborný charakterní herec, Jarda Pešice, jak by se řeklo v operetěmladokomik. 

Do divadla postupem let přišel absolvent DAMU Petr Patera a dál vynikající herec, bývalý 

člen Krejčova Divadla za branou- Josef Kalena. V Příbrami také jako elév začínala dnešní filmová a

televizní hvězda- Pavel Nový. V soboru měl nezanedbatelné místo Luděk Nešleha. Velkým sloupem 

ansámblu byl Pan herec- Kamil Olšovský. Jak jsem napsal již v předchozích kapitolách, otec mého 

bývalého kolegy z Těšína Franty Olšovského. Byla to známá herecká rodina. 

Mirek Samek, jak jsem se již zmínil,se stal mým nejen hereckým, ale i soukromým parťákem. Nemohu 

opomenout Vendu Hladíka, s kterým jsme se sešli na jevišti jako partneři mnohokrát. Stejně tak „malého 

velkého“ muže, jak se mu přezdívalo – Slávka Hofmana. Byl postavou opravdu malý, ale svým hlavně 

komediálním herectvím velký. Setkali jsme se mnohokrát při práci na divadle, ale posléze i ve filmu. O 

tom až později. Bohužel většina jmenovaných je již na hereckém nebi. 

Gestapácký vyšetřovatel v Aškenázyho Kůži 

Vzpomínám si, jak kolega Emil Kavan si s oblibou při líčení v šatně, broukal tehdy známý song Ljuby 

Hermanové „My jsme ti blázni, blázni z povolání, my jsme ta banda, banda kašparů“…Tak jest. Byl 

jsem skoro celý život kašpar z povolání. 

Teď se však obrátím na půvabnější polovinu souboru. Byla tam Jarmilka Kolářová, velm krásná to žena 

a výborná herečka. Mimochodem byla první ženou Radka Brzobohatého. Následovaly skvělá herečka a 

kámoška Evička Trunéčková, dále tam byly dámy Bohunka Dousková,žena kolegy Jardy Pešiceho, paní 

Libuše Sobotová, manželka ředitele Vyskočila, Lída Marečková, Olga Karásková, Evička 

Vojtová,vnučka Jaroslava Vojty, Také výborná kamarádka. Podařilo se mi dovést do divadla mou

přítelkyni, skvělou herečku Zuzanu Fišárkovou, která byla momentálně bez angažmá. Hráli jsme spolu 

ve vzpomínaném filmu „Archa bláznů“ a já byl od ní obeznámen s její situací. Ředitel Vyskočil ji přijal. 

Ovšem Zuzana byla neutuchající živel plný průšvihů, a tak to neměla v divadle růžové. 

Časem přicházely další členky dámského souboru. Mladá děvčata, naivek je na divadle stále potřeba. Do 

angažmá nastoupily: Marta Malá, Elen Strupková a Magda Weigertová. Se všemi jsem se jako s 

ostatními sblížil i v soukromí. Všechny byly absolventkami konzervatoře. Holky to byly rošťandy, 

nicméně dobré herečky. Tímto jsem se snažil seznámit čtenáře trochu s prostředím a hlavně s lidmi v 

něm.Vrátím se tedy k mé maličkosti. 

Jak jsem již napsal, hrál jsem opět jako o život. Potkával jsem se znovu s režirérem a tehdy již s přítelem 

Emilem Kadeřávkem. Obsadil mne do role Ratkina ve Šrámkově „Stříbrném větru. Mladého Ratkina 

hrál nový člen souboru Michal Štrych a mou ženu Evička Trunéčková. Opět jedna ze skvělých rolí. Tuto 

lahůdku pro divadlo připravil tehdejší dramaturg Vinohradského divadla Milan Calábek. Byl to velice 

ambiciózní a chytrý člověk. Škoda, nejvíc pro divadlo, že se posléze vrhl na úplně jinou činnost. Ve 

výčtu svých kolegyň nesmím zapomenout na Libuši Jiskrovou, která v divadle byla již při mém nástupu. 

Prožili jsme spolu několik výborných partnerských setkání. O tom největším až později. Časem přivedl 

do souboru ředitel Vyskočil i mladou Alenu Konopíkovou. Také jsme se dosti pracovně setkávali. 

Práce a rolí přibývalo a já hrál a hrál. Emil Kadeřávek mi přichystal další slunnou roli. Na repertoáru se 

objevil Šrámkův „Měsíc nad řekou“. Emil mne obsadil do role starého Roškota. Opět jedna z možností 

změřit své chabé síly s filmovým předchůdcem Jiřím Plachým. Mého syna Vilíka alternovali tenkrát 

Aleš Košnar a Luděk Nešleha, Slávku Hlubinovou senzační Jamilka Kolářová. Starého Hlubinu Kamil 

Olšovský a paní Hlubinovou Olga Karásková, Která si posléze vystřihla ve filmovém „Švejkovi“ s 

Rudolfem Hrušínským paní Palivcovou. Práce na tomto díle byla pro mne velice inspirující , hlavně 

kvůli partnerům .

Jako Orgon s Rudolfem Leitnerem - Tartuffe 

Nyní na chvilku vynechám slávu jeviště a přesunu se do reality všedního dne. Ano: léta desmdesátá byla 

pro divadla vcelku plodná, ale nic naplat, byla to také léta poznamenaná komunistickou totalitou. 

Nacházeli se v podnicích, tedy i v divalech, tak zvaní kádrováci. Byli to většinou lidé s menším IQ, alo 

se stranickou legitimací. Tato skutečnost se nevyhnula ani Příbramskému divadlu. Byla zde jakási 

soudružka Bezoušková, která si této funkce náležitě užívala. Snažila se mě přesvědčit, abych se stal 

nástrojem její ideologie. Přesvědčovala mě spolu s chudákem ale nicméně ředitelem Stanislavem 

Vyskočilem, abych se nějak zapojil. 

Měl jsem v divadle díky své umělecké pozici trochu jméno. Bylo mi navrhováno, abych vstoupil do 

strany. Tento návrh jsem však rezolutně odmítal.Druhým pokusem ze strany neúnavné kádrovačky byla 

varianta svazu mládeže. Odpověděl jsem řediteli i soudružce Bezouškové, že se na to cítím již příliš 

starý. Bylo mi třiatřicet. Já a svazák? Jenomže tlak na mou osobu se přiostřoval. Vyhodit mě při mých 

nesporných úspěších na jevišti bylo přinejmenším diskutabilní. Jednou jsme se sešli s kolegou Petrem 

Paterou a režisérem Emilem Kadeřávkem v rwstauraci a hoši vymýšleli jakýsi bojový plán. Petr Patera 

byl tenkrát předsedou závodního výboru a Emil šéfrežisérem. Po dlouhé debatě přišli chlapci na to, jak 

otupit ostří naší soudružky kádrovačky. Abych prý se pokusil založit pobočku Svazu čs.sovět.přátelství. 

Byla to pro mne neskutečná varianta a kamarádi mne museli na dvouhodinovém sezení moc a moc 

přesvědčovat. Slíbili mi veškerou pomoc. 

A tak se druhý den roznesla zvěst, že divadlo zakládá pobočku SČSP a přihlášky u s.Brothánka. Krom 

zmiňovaných Petra a Emila se první přihlásila kamarádka Evička Vojtová. Polovina souboru se však ke 

mně otočila zády. Ředitel a soudružka kádrovačka však zářili štěstím. Pozvali dokonce brigádu 

kolchozníků z Kijeva na tak zvanou družbu. Upeklo se selátko a jiné laskominy. Našly se však

„soudružky“ a „soudruzi“, kteří se mě snažili podpořit. Po třičtvrtě roce se konečně prolomily ledy a 

zásluhou zmíněných kolegů vyšla pravá pravda najevo. Nesl jsem svůj kříž statečně, s pomocí svého 

hereckého umění. Nicméně byla to první a jediná černá kaňka na mé antibolševické duši. Mimochodem 

moje žena prožívala podobné martýrium v Rozhlase. Byla to sice doba „her a malin nezralých“, ale 

některé byly setsakramentsky kyselé. 

Král v pohádce Sůl nad zlato s Václavem Hladíkem 

A teď zpět k věcem příjemnějším. Skončil jsem u „Stříbrného větru“. Dále jsem se setkával na své 

toulavé pouti s dalšími rolemi a autory. Objevil se sám Moliére a jeho „Tartuffe“. Na režii pozvalo 

divadlojakéhosi Pavla Římovského. Nikdo z nás ho neznal, ale byl to pro nás prostě režisér. Důležitější 

bylo však obsazení.Mojí rolí byl Orgon- překrásná role. Titulní roli hrál Rudolf Leitner, Elmíru Jarmilka 

Kolářová, Dorinu Libuše Jiskrová Kleanta Petr Patera. To jen hlavní role. Všichni zúčastnění sklidili 

značný úspěch. Dokonce i tisk se nechal pochvalně slyšet. 

To všechno, o čem píšu, byla ta léta sedmdesátá. V tomto období se deníky a týdeníky o divadlo dost 

kreativně zajímaly. Za své desetileté působení jsem si mohl tiskovými kritikami, většinou příznivými, 

polepit půl své koupelny, to bez jakékoli nadsázky! Při svých toulavých cestách občas vzpomínám na 

některé kolegy a kamarády. Bylo jich mnoho.Proto prosím čtenáře o schovívavost. Vevedlejší šatně 

seděl kolega Miroslav Krejča. Byl to zemitý herec, pro role charakterní. Také jsme se na jevišti 

mnohokrát potkali. A jsem u Fány Pokorného, pána mírně prošedivělého, aristokratického zjevu. Svoje

si na divadle odehrál. Jeho žena Jaruška převzala správu našeho divadelního klubu. Starala se o nás 

vpravdě znamenitě. Stali jsme se s „Pokorňáky“ později dobrými přáteli i v soukromí. 

Lord Caversham z Ideálního manžela 

Nesmím opomenour své účinkování v pohádkách pro děti. Jednou z pohádek byla adaptace Jana Aldy 

„Sůl nad zlato“. V padesátých letech byla tato pohádka natočena jako film pod názvem „Byl jednou 

jeden král, s Janem Werichem a Vlastou Burianem v hlavních rolích. Marušku po filmové Mileně 

Dvorské hrála v Příbrami Alena Konopíková. Mně připadla, jak jinak, role krále, po Janu Werichovi. 

Part Vlasty Buriana dostal na starost můj přítel Venda Hladík. Režie se ujal starý profík Kamil 

Olšovský. Další z pohádek byla Zlatovláska Josefa Kainara. Hráli jsme s kolegou Jardou Pešicem dva 

rybáře. Měl jsem posléze možnost, v režiiLadislava Rybišara, natočit tuto pohádku v pražském 

Supraphonu na desku. O mém rozhlasovém působení také až později. 

Pak přišla na pořad veselohra F.F.Šamberka „Jedenácté přikázání“. V režii hostujícího Jiřího Nesvadby 

jsem obdržel roli Emanuela Střely. Opět další možnost změřit své chabé síly s filmovým představitelem 

Jindřichem Plachtou. Emil Kadeřávek však opět zapracoval a jako v minulých sezónách tak i nyní mě 

obsadil do role lorda Cavershama ve Wildeově komedii „Ideální manžel“,další z lahůdek. Velké role 

hráli Jarmila Kolářová, Rudolf Leitner, nový člen souboru,dobrý herec, Jan Vágner, a v neposlední 

řadě,v úloze mého syna, Mirek Rataj. Byla to vlastně role titulní. Zničeho nic se objevil v divadle 

šarmantní chlapák a dobrý herec.



KRAJSKÉ DIVADLO PŘÍBRAM (Díl 2.) 

Stali jsme se dobrými kolegy a opět, jako vždy předtím, kamarády i v soukromém životě. Stačil jsem si 

ještě zahrát, znovu v režii Emila Kadeřávka, Čabakova v Ostrovského komedii „Kdo hledá, najde“. 

Hlavní roli hrál Aleš Košnar a další role Eva Trunéčková a Libuše Jiskrová. Byla to vtipná ruská 

konverzačka. Můj přítel, kterého jsem poznal v Těšíně, režisér z pražského Rozhlasu, Ladislav Rybišar, 

si přijel zahostovat do Příbrami s hrou nepříliš známé známé autorky Květy Třebiské „Jolanka“. Hlavní 

roli hrál Kamil Olšovský a já dělal režisérovi asistenta. Kamil bohužel dost vážně onemocněl a jeho part 

jsem převzal já. Byla to postava starého vysloužilého muzikanta a to role značně rozsáhlá. Partneřil jsem 

opět s Jarmilkou Kolářovou, Janem Vágnerem a Slávkem Hofmanem. Následovala , znovu s Emilem 

Kadeřávkem, hudební komedie Carla Goldoniho „Loď do Smyrny“. Zahrál jsem si s chutí postavu 

bohatého tlustého Turka se známou partou spoluherců Slávkem Hofmanem, Luďkem Nešlehou, Vendou 

Hladíkem, Libuší Jiskrovou, Petrem Paterou a samozřejmě s Jarmilkou Kolářovou. Nezkušenou plachou 

dívenku si zahrála mladá Elen Strupková. Na pořad přišla další komedie Braginského a Rjazanova 

„Příbuzní“. Přítel Emil mne opět obsadil do hlavní role Fjodora Burova.

Fredro ve "Všechno na ruby" 

Do divadla přijel na hostování výborný režisér a skvělý člověk Mirek Doutlík z Plzně. Vybral si dílko 

Alexandra Fredra „Všechno naruby“. Zase jedna z hlavních rolí a znovu známá sestava: Jarmilka 

Kolářová, Eva Trunéčková, Jirka Hasil, Marta Malá, Mirek Rataj a další. Komedie spočívala v tom, že 

se muži převlékají za ženy a naopak. Vyřádili jsme se tam všichni náramně. Odezva publika byla 

adekvátní. Kolik nádherných večerů a nocí jsme pak strávili v divadelním klubu! 

Pak přišla na řadu inscenace autora Milana Stehlíka v režii Emila Kadeřávka „Mordová rokle“. Zahrál 

jsem si opět s chutí roli prvorepublikového policejního strážmistra. Nic naplat, osud je někdy velice 

zajímavý, řečeno slovy našeho exprezidenta Václava Havla „paradoxní“. Po všech těch již zmíněných 

kládách evropského repertoáru jsem zažil svůj jeden z největších úspěchů v roli zedníka Ferdinanda 

Lišky v komedii neznámého autora, místního rodáka „Sousedi“. Byla to hříčka vcelku plytká, 

znázorňující boj mezi sousedy na vesnici. Režisér Kadeřávek a herecké obsazení měli co dělat, aby ze 

zmíněné předlohy vytvořili veseloherní podívanou.

Dobrá věc se nakonec podařila a tato hříčka sklízela posléze značné úspěchy. I tisk se velice pochvalně 

zmiňoval o této nové premiéře a hlavně o hereckých výkonech. Měl jsem bez nadsázky kritiky, jako 

bych hrál Othela v Národním. Ona se tam totiž sešla opět výborná parta. Mou ženu hrála Evička 

Vojtová, mého soka souseda Venda Hladík, dále pak dvojici mladých Alena Konopíková a Luděk 

Nešleha a pochopitelně nechyběl Slávek Hofman. Tento kus jsme také odehráli na festivalu v přírodním 

amfiteátru na Haškově Lipnici. Diváci i přes začínající déšť zůstali sedět v hledišti. Bylo nám to 

příjemnou odměnou. 

Nyní vážení čtenáři dovolte další odbočení z lesku a slávy jeviště do kruté životní reality. Bude to 

zřejmě obsáhlejší kapitola. Odešel mi můj přítel a kamarád Mirek Samek. Ano, byl to blesk z čistého 

nebe. Bydleli jsme s Haničkou už několikátý rok na pražské Kampě, kam jsme se odstěhovali z Libně. 

Mirek, jak jsem se již zmínil, byl nejen jevištním, ale i osobním kamarádem. Spřátelil se i s mou ženou a 

tak se stal i rodinným přítelem. Navštěvoval nás na Kampě velice často, sám bydlel se svým starým 

otcem v Dejvicích. Neměl chudák příliš snadný život. Byl bez ženy a tak byli s tátou jacísi „dva chlapi v 

chalupě“. Na Kampě jsem sousedil s panem Werichem, s členem Národního divadla Edouškem 

Kohoutem a paní Červenou, vdovou po zakladateli Červené sedmy. V Mostecké ulici bydlel také 

znamenitý herec a pozdější můj kamarád Zdeněk Kryzánek. Jeho Žalman ze seriálu F.L.Věk je 

nezapomenutelný. 

Jako zedník Liška ze hry "Sousedi" 

O setkání s Janem Werichem jsem psal již v předchozích kapitolách. Bydlel jsem několik metrů od 

hospůdky, ve které jsme se pravidelně setkávali s místními kamarády. Pan Werich, tehdy již nemocen, 

nás občas navštívil a seděl s námi u „štamgastovského“ stolu. Tehdy stála desítka Staropramenu korunu 

sedmdesát! Tak to už není dávno pravda. Nu a když Mirek zavítal k nám, navštívili jsme taky toto 

příjemné restaurační zařízení. Trávili jsme spolu mnoho soukromých chvil.

Vyjeli jsme společně i s mou ženou na krásnou dovolenou do NDR a Maďarska (jinam se tenkrát ani 

nesmělo). Mirek byl prostě můj starší brácha. Přizvali jsme ho i na naši šumavskou chalupu, kterou jsme 

se ženou zakoupili za tehdejších pět tisíc korun. To už také je jen historie. Pak přišel ten krutý okamžik. 

Jednoho odpoledne zazvonil telefon a já v domnění, že volá Mirek, jsem měl na drátě jeho 

osmdesátiletého otce, který tichým hlasem drmolil do aparátu, že je Mirek po smrti. Stěží jsem položil 

sluchátko. Okamžitě jsme se s manželkou rozjeli taxíkem do Dejvic za starým pánem. V nemocnici jsme 

vyzvedli Mirkovy svršky a poseděli se starým pánem. Pochopitelně jsme celou noc nespali. Mně ráno 

čekala cesta do Příbrami se zvěstí posla smutných zpráv. Nevyspalý, se srdcem až v žaludku, jsem jako 

první tuto zvěst oznámil. 

Reakce byla jednoznačná- údiv, bolest, žal. Vzpomínám si, jak kolega Venda Hladík si v šatně opřel 

hlavu o svůj stolek a hořce se rozplakal. Pohřeb byl na Olšanech. Ředitel Vyskočil mne požádal, abych 

se s Mirkem, jako jeho nejbližší přítel, rozloučil. S vypětím všech sil jsem tuto svou největší roli 

absolvoval. Byl to nejen můj jevištní kolega, ale jak jsem již napsal, můj pokrevní bratr. Na úplný závěr 

ještě dodatek k Mirkově smrti: zemřel v dejvické hospůdce, kam přišel se džbánem pro pivo sobě i 

svému otci, přímo u výčepu, na infarkt. Ještě jednou se omlouvám potencionálním čtenářům za tuto 

vsuvku, ale byla to jedna z výrazných, i když velice smutných epizod mého toulavého života. 

Vracím se zpět na prkna příbramského jeviště. Bez Mirka jako by mi chyběla má pravá ruka, ale život 

šel dál a mně chystal daší herecké úkoly. 

Režisér Emil Kadeřávek si vybral Stehlíkovu dramatizaci Makarenkovy poemy pod názvem „Začínáme 

žít“. Byla to tak zvaná „masovka“, kde hlavní roli hráli mladí lidé, bezprizorní, v jakési uzavřené 

kolonii. Mně byla svěřena role správce kolonie, Jarmilka Kolářová hrála vychovatelku, trio děvčat 

představovaly Libuše Jiskrová, Elen Strupková a Marta Malá. Z chlapců pak to byli Mirek Rataj, nový 

člen a dobrý herec Milan Hein, hostující mladý Roman Skamene a další. Písničky k inscenaci napsal 

PetrRůžička z Vinohradského divadla a byly velice dobře interpretovány hlavně mladou částí souboru. 

Tak tolik k další „svižné „ premiéře, jak napsal tisk.

Ze hry "Začínáme žít" s Luďkem Nešlehou 

Neúnavný režisér Kadeřávek vytáhl další trumf v podobě komedie G,B.Shawa „Pigmalion“. Dostal jsem 

roli starého pleticháře popeláře Alfréda Doolittla. Nemohl jsem zprvu uvěřit očím, když jsem si na 

fermanu přečetl svoje jméno. Bleskla mi hlavou okamžitě vzpomínka na Karlínskou „ My fair lady“ a na 

Doolittla v podání Josefa Bejvla. Tohle bylo sice činoherní pojetí, nicméně role jako hrom. Měl jsem 

trochu ztažené slabiny, leč díky mojí pověstné hvězdě jsem se s tím vypořádal dosti dobře a to bez 

samochvály. Opět se sešla parta výborných kolegů. Roli profesora Higginse hrál Petr Patera, plukovníka 

Pickeringa Josef Kalena, paní Pearsovou Libuše Sobotová, mladého Fredyho Eynsfort-Hilla Jan Vágner 

a v titulní roli květinářky Lízy Doolittlové zazářila Libuše Jiskrová. Má pouť hvězdnými rolemi tedy 

pokračovala. 

Na pořad dne přišel další režisér Jiří Svoboda s inscenací hry A.Gelmana „Prémie“. Byla to jakási 

sondáž do problémů na jedné nejmenované stavbě o hrdinství jejího brigadýra , o lstivosti a lidských 

charakterech. Hlavně však o odvaze k pravdě. Mojí rolí byl slabošský a nabubřelý kádrovák Ljubajev. 

Pochutnal jsem si na tomto úkolu moc a snad i s úspěchem, soudě podle kritiky v tehdejších Divadelních

novinách. Hlavní roli brigadýra nastudoval Rudolf Leitner, další velké role pak hráli Jiří Hasil, Petr 

Patera, Josef Kalena, Jirka Žák, Luděk Nešleha, Libuše Jiskrová a další. Tuto hru premiérovalo současně 

pražské Vinohradské divadlo. Naše inscenace byla Vinohradům víc než zdatným soupeřem. Na 

repertoáru se objevil Alois Jirásek a jeho „Filozofská historie“. Emil Kadeřávek mne obsadil do role 

aktuára Roubínka. Zase jedna ze vzácných možností přiblížit se alespoň z malé části 

nezapomenutelnému filmovému Jindřichu Plachtovi. 

Obsazení bylo, jako ostatně vždy, excelentní. Paní Roubínkovou hrála Evička Vojtová, naše dvě dcery, 

Lotty a Lenku Alena Konopíková a Elen Strupková, Márinku Marta Malá, Rollerku Libuše Sobotová, 

Slečnu Elis Jarmila Kolářová. Výborní byli studenti v podání Milana Heina, Arnošta Proschka, Jana 

Vágnera, Michala Štrycha a Jaroslava Pešiceho. Dále si v této zdařilé inscenaci zahráli Venda Hladík, 

Emil Kavan a Miroslav Krejča. Asistentkou režie byla nová, mladá a velice chytrá Helena Franková, 

mimochodem dcera slavné spisovatelky Hermíny Frankové. Dobovou hudbu a písně opět připravil Petr 

Růžička. Představení to bylo opravdu zdařilé. Sklidili jsme nevšední divácký ohlas i v pražské 

Valdštejnské zahradě, v rámci Pražského kulturního léta. Kritika nešetřila chválou. 

Vedení divadla se posléze dohodlo s členem pražského Národního divadla Josefem Mixou na režii, 

kterou si sám vybral, hry ruského autora B.Vasiljeva „Nestřílejte bílé labutě“. Byl to velice plodný 

autor, jeho hra je podobenstvím života a smrti, za drsných podmínek tehdejší doby v Rusku. Hlavní roli 

hrál sám režisér Mixa, s kterým alternoval náš herec Antonín Stockinger. Mně byla přidělena druhá 

velká role Fjodora Burjanova. Měl jsem s Josefem Mixou dvě dramaticky vypjaté scény a partnerství s 

ním bylo na vysoké profesionální úrovni. Další skvělé výkony odevzdávali Jiří Hasil, Eva Vojtová, 

Arnošt Proschek, Alena Konopíková, Miroslav Rataj a další kolegyně a kolegové. 

Opět jedno dílo, které se těšilo zájmu diváků i tisku. Pro mne se stala role v této inscenaci velkou osobní 

poctou, byl jsem totiž nominován na hereckou cenu Českého literárního fondu, taková tehdejší obdoba 

dnešních cen Thalie. Byl jsem nesmírně nadšen a dojat, konečně ocenění mé již poměrně již delší 

toulavé cesty. Udělování cen probíhalo v pražské kavárně Savarin. Krom patřičného diplomu jsem 

obdržel ještě finanční ohodnocení. Nevím dnes věru přesně, o jakou částku šlo, mě hřálo vědomí oné 

skutečnosti samé.

Ze hry "Jolanka", vysloužilý muzikant 

Nyní zas z trochu jiného soudku. Seznámil jsem se v Příbrami s Janou Mackovou, která pracovala jako 

vrchní sestra na rentgenu tamnější nemocnice. Fajn holka a velká fanynka divadla. Jejím 

prostřednictvím jsem poznal jistého Mirka, který byl trumpeťákem místní vojenské posádkové hudby. 

Stali jsme se přáteli. Protože můj pěvecký talent byl již všeobecně znám, vyskytla se možnost zazpívat si 

s oním tělesem na pořadu, který se konal v divadle při příležitosti oslav nestorů dechovky Karla Vacka, 

Jaromíra Vejvody a Josefa Poncara. Byla to velkolepá šou. Jelikož jsem po svém tátovi zdědil v genech 

lásku a schopnost i na tento žánr, byl jsem vyzván se na této akci účastnit. Byl jsem pln síly a elánu. 

Vzpomínám si, jak dotyční bardové přijeli do Příbrami. Pan Vejvoda byl meší skromný pán,i když byl 

autorem světoznámé „Skody lásky“. Pan Poncar se tehdy omluvil. Zato pan Vacek na mne pohlédl jako 

na někoho, koho v životě neviděl a kdo prý že to je. Po generální zkoušce však tento majitel světoznámé 

„Cikánky“ poopravil svůj první dojem a já poté nastoupil jako jeden ze tří sólistů. Se mnou i tehdejší 

sólista posádkové hudby Praha Jiří Staněk. Oba autoři si své skladby také dirigovali. Moji kamarádi a 

kamarádky mně přišli do vyprodaného hlediště podpořit. Všechno nakonec dopadlo tak, jak bylo

zvykem při mé toulavé hvězdě. To je jen jedna z epizodek mého příbramského působení. 

Další z mých mimojevištních aktivit byl sport. Ano, sport, jmenovitě fotbal. Cítil jsem se tehdy ve svých 

třiceti čtyřech letech výborně a měl jsem z jinošských let s tímto druhem sportu nemalé zkušenosti. 

Založilo se prostě fotbalové mužstvo Příbramského divadla. Iniciátorem myšlenky byl výborný herec a 

sportovec Jirka Žák. Byl zvolen za jasného kapitána. V manšaftu byli Jarda Pešice, Pavel Nový a další 

přátelé. Jirka Žák vyjednal střetnutí mužstev Příbrami a pražského divadla Rokoko. Byla to zase jakási 

šou. Zápas se konal na příbramském stadionu, kde se dnes hraje první liga, za nebývalého zájmu diváků. 

Mužstvo Rokoka přijelo v nabité sestavě. Diváci mohli na vlastní oči spatřit známé hvězdy Darka 

Vostřela, Jiřího Šaška, Milana Nedělu, nebo známého sportsmena Milánka Chladila. S tím jsem se sešel 

znovu po létech, které jsme spolu prožili v Karlínském divadle. Zápas skončil tehdy myslím remízou, 

nicméně byl to příjemný zážitek jak pro nás, tak pro příbramské publikum. Nenapadlo mě tenkrát, že se 

s Jirkou Šaškem sejdu před filmovou kamerou a pak i na jevišti. A tak se pomalu, ale jistě, začala 

naplňovat moje příbramská anabáze. 

Ze hry "Nestřílejte bílé labutě" s Josefem Mixou 

Znovu tedy na jeviště: režisér Svoboda přišel s Aloisem Jiráskem a s jeho „Lucernou. Nabídl mi roli 

pana vrchního ze zámku. Další role z české klasiky. Nesmím opomenout fakt, že z divadla odešel ředitel 

Vyskočil do pražského Rozhlasu a na jeho místo nastoupila herečka Květa Houdlová. Byla to příjemná a 

sympatická dáma. Zahrála si ihned bábu ve zmiňované Lucerně. Režisér Svoboda měl při obsazování, 

ostatně jak tomu bývalo v Příbrami zvykem, šťastnou ruku. Paní kněžnu hrála Alena Konopíková, 

mlynáře výtečně Mirek Rataj, Haničku Elen Strupková, Zajíčka Michal Štrych, sekerníka Brahu 

Miroslav Krejča. V rolích šumařů se představili Venda Hladík, Jirka Žák a Tonda Stockinger. 

Kláskovou zahrála Libuše Jiskrová, role dvou vodníků Slávek Hofman a Emil Kavan, dvořana si pak

střihl Jan Vágner. Asistentkou režie byla zase Helena Franková. Představení se hrálo s úspěchem i na 

zájezdech. Neskromně poznamenám, že kritiky recenzentů v tisku byly na mou maličkost velice 

příznivé. To se psal duben 1978. 

Když už jsem u těch zájezdových štací, krom již zmíněného Tábora,to byly Sedlčany, Strakonice, 

Bechyně a jiná města. A taky věznice Bitíz.Ano, i kriminál byl jedním z našich míst. Divadlo mělo s 

tímto nechvalně známým zařízením jakousi smlouvu stran šíření kultury mezi delikventy. Bylo to sice 

malý kousek od divadla, ale poněkud tristní záležitost. Při příjezdu jsme museli všichni na první bráně 

odevzdat občanské průkazy a pak projít ještě dvěma bránami. 

Místní kulturní stánek byl asi osm minut pěšky, chůze kolem zamřížovaných oken, plných zvědavě se 

dívajících vězňů nebyl dvakrát příjemný, i přes policejní doprovod. Příslušní důstojníci a bachaři se k 

nám chovali pochopitelně uctivě. Místnosti na převlékání do kostýmů jsme dostali v důstojnických 

kancelářích. Jejich zařízení byla obrovská hala a nad ní jeviště.Když se otevřela opona a my uviděli asi 

na dvěstě padesát holých lebek, oblečených do modrých stejnokrojů, trochu člověku zatrnulo. Zvláště 

pak našim dámám, které měly někdy, jak určoval druh komedie, kterou jsme hráli, i odvážné dekolty. 

Diváci to však byli velice vděční. I kriminálem živ jest herec. 

Ve fotbalovém mužstvu divadla Příbram 

Nesmím vynechat ve výčtu ještě několik dalších kolegů a kamarádů. Byl to Jirka Milička, duše každého 

představení a profesí inspicient. Dále umělecký maskér a vlásenkář Toník Rýgl, prazvláštní osoba s 

kriminální minulostí, díky padesátým létům komunistické totality, který se rád napil, ale byl to Pan 

maskér, který líčil na Barrandově osobnosti Zdeňka Štěpánka, Jaroslava Marvana, Františka Smolíka a 

další. Ostatně všechna líčení mého obličeje na mých fotkách z Příbrami vytvořil právě on. Za vrátnicí 

divadla měly své pracoviště „holky z náboru“, jak jsme jim říkávali. Vládla tam velice příjemná a 

pohledná Duška Kotová. Chodili jsme tam na pokec a hlavně se informovat, jaké zájezdové lahůdky pro

nás připravily. 

Jako nový dramaturg divadla přišla Jana Paterová, žena herce Jana Patery. Také, jako ostatně ve své 

minulosti, jsme se stali dobrými přáteli. A tímto se začínám pomalu blížit do finále. Začal rok 1979. Při 

jednom z představení Bílých labutí se mi z ničeho nic udělalo na jevišti špatně. Celá temná díra hlediště 

se zatočila před mýma očima. Představení jsem sice dohrál, ale hned druhý den jsem požádal vedení o 

odjezd do Prahy. Doma na Kampě jsem příštího dne navštívil místní malostranské lékařské středisko, 

kde mi po vysvětlení mé návštěvy naměřila lékařka značně zvýšený krevní tlak. Nikdy předtím jsem 

ničím takovým netrpěl. Okamžitá pracovní neschopnost, léky a pravidelné kontroly. 

Po několika dnech jsem se však rozjel do Příbrami a oznámil ředitelce Houdlové, že jsem nucen ze 

zdravotních důvodů odejít. Překvapení a málem slzy byly na obou stranách. Rozloučil jsem se se všemi 

přáteli a v duchu i s deseti příbramskými léty. V občanské legitimaci jsem měl z příbramského působení 

razítka zaměstnání, jak bylo tehdy zvykem, 1969 – 1979! A tak skončila má další pouť toulavého 

klauna. Byl jsem pak na tak zvané „volné noze“, měl jsem však nějaké příležitosti v rozhlase a před 

filmovou kamerou. O tom ale později.



DIVADLO TEPLICE (Díl 1.) 

. A tak jsem začal prožívat život herce bez stálého angažmá. Začala léta osmdesátá. Můj tehdy již přítel, 

režisér Láďa Rybišar plnil svůj slib, daný mi v Těšíně a snažil se mně zaměstnávat rozhlasovými a 

suprafonovými příležitostmi. Kupodivu jsem dostával i možnosti před filmovou kamerou. Scházeli jsme 

se také pravidelně se starou partou kamarádů, v čele s Ivánkem Jandlem v hospůdce „Na Mělníku“, v 

Praze na Letné. Ivan tehdy, jak jsem již psal na začátku, pracoval jako kontrolor potravinové inspekce a 

dále pilně ochotničil. Byla tam společnost opravdových kamarádů. Docházel tam Jirka Hromádko se 

svou ženou, jeden z naší staré amatérské party. Byl tam Pavel Mrkvička , bratr herce Ladislava 

Mrkvičky. I já se svou Haničkou a řada dobrých parťáků. Jednou přivedl mezi nás Ivan Jandl svého 

nového přítele Karla Edelmanna. 

Byl to pán středního věku, který měl rád pivo. Živil se všelijak, jednou z jeho pracovních aktivit byl 

jakýsi externí náborář pro Krušnohorské divadlo v Teplicích. V oné zmiňované hospůdce jsme měli 

zamluvený menší salónek pro pravidelné schůzky. Nu a já jednou, jsa trochu více opivněn, jsem začal 

zpívat. Ivan mé pěvecké kvality znal již z minulosti, ale onen Edelmannn pravil:“Ty vole, v Teplicích 

zemřel herec a hledají náhradu, já to zjistím“. Bral jsem to pochopitelně s humorem, v domnění, že z 

chlapce mluví přemíra alkoholu. Situace však nabyla jiných rozměrů, když za dva dny poté mi onen 

Karel přinesl dopis z ředitelství teplického divadla o jejich zájmu a zdali bych se mohl představit. Byl 

jsem sice poněkud překvapen, ale moje reakce byla odmítavá. Můj nový kamarád Karel s ostatními se 

mně jali vehementně přesvědčovat a moje klaunské srdce se opět ozvalo. Po několika letech opět na 

prknech? Nakonec jsem přikývl a dohodli jsme se s Karlem na příští den. Sraz jsme si dali na 

autobusovém nádraží Florenc v 8.00. Po konzultaci s Haničkou jsem tedy sedl na autobus Praha – 

Teplice. 

Čekal mne poněkud neobvyklý skok od činoherce do hudebního divadla, vlastně operety. Měl jsem však 

za sebou karlínskou školu. Vzal jsem si s sebou patřičný sólový part a pro jistotu J.Vrchlického a jeho 

„Baladu o Karlu IV“. Karel Edelmann se mne snažil celou cestu poněkud obeznámit s poměry a 

atmosférou teplického divadla. Po příjezdu na teplické autobusové nádraží jsme se vydali pěšky dlouhou 

ulicí a přes jedno náměstí směrem k divadlu. Ohromila mne krása staré secesní budovy, sousedící s 

lázněmi. Karel mne uvedl přes velkou prosklennou vrátnici opět do prvního patra. Situace se znovu 

opakovala, jako v případech mých minulých vstupů. Představil mne v kanceláři řediteli Chudlaskému, 

za přítomnosti šarmantního pána, kterým byl šéfdirigent František Popp.Poté jsem byl požádán, abych 

sešel na samotné jeviště ke klavíru. Jeviště bylo velké a sál hlediště překrásný.

Jako Hejl ve hře "Děvče z předměstí" 

Připomělo mi to trochu interiér Karlínského divadla. U klavíru seděl zavalitější pán, o kterém jsem se 

později dověděl že je to druhý pan dirigent. Položil jsem před něj sólový part tenorové arie „Tvé je mé 

srdce jen“ z Lehárovy operety „Země úsměvů“. „Á, Lehár, toho jsem již dlouho nehrál“, zabroukal onen 

pán. Byl jsem uvolněný, připravený, bez jakékoli trémy. V tmavém hledišti se usadila místní generalita. 

Pan dirigent Zdeněk Hlávka rozezněl piáno a já spustil. Po skončení mé produkce se ozvalo“děkujeme“, 

já jsem však prohlásil, že mám ještě nějakou prózu a začal recitovat „Baladu o Karlu IV. Po přečtení 

prvního trojverší se opět ozvalo „děkujeme“. Byl jsem vyzván, abych okamžik posečkal před 

ředitelstvím a za pět minut nato jsem vstoupil do přijímací kanceláře divadla, kde se nacházela, kromě 

již zmíněných kapelníků a ředitele, další skupinka pánů a jedna dáma. Jak jsem se později dozvěděl, 

byla to tak zvaná umělecká rada. 

Velice vřele mně uvítali a bez dlouhých úvodů mě bylo nabídnuto angažmá, jestli prý souhlasím. 

Opojen prostředím, jevištěm a hlavně divadlem, jsem přikývl. Po milém rozloučení jsem pak u 

sekretářky ředitele podepsal svou novou další smlouvu. Šéfdirigent Popp nás pak s Karlem pozval do 

nádherné restaurace, která sousedila s divadlem, na lahev vína. Źivě se mně vyptával na všechno možné 

a řekl, že se těší po prázdninách na spolupráci. Vyzvedl jsem si ještě patřičný text a notový part na 

připravovanou premiéru Piskáčkovy operety „Děvče z předměstí“. Byl jsem obsazen hned do hlavní role 

Hejla, Boháče a Spekulanta. Měl jsem tedy na celé dva měsíce o čem přemýšlet a hlavně co se učit. Psal 

se rok 1982. 

Opomněl jsem se ještě v minulých kapitolách zmínit o jedné nezanedbatelné skutečnosti: již za mé 

příbramské éry nám nabídl můj skvělý tchán ,učitel Václav Novák s tchyní, zdali bychom si nechtěli na 

jejich parcele v Praze Kunraticích, postavit rodinný domek. Já příliš nadšený nebyl, leč moje žena 

okamžitě. Tchán se snažil tři čtvrtiny problémů s tím spojených zaopatřit. Prostě po roce se tato událost

stala skutečností. Na začátcích jsem se pravda moc nepodílel, byl jsem většinou na cestách, Dnes, když 

už bydlíme ve svém, mnohokrát všem děkuji. K domku patří velká zahrada a na té jsem se ony dva 

měsíce pilně učil svou novou roli v mém novém angažmá. Díky našemu společnému dobrému příteli 

Mojmíru Davidovi, který mimo jiného byl i dobrým klavíristou, jsem nakorepetoval celý svůj part. Jinak 

jsem se chvílemi pohyboval mezi rozhlasovým mikrofonem a filmovou kamerou. 

Blížil se den D a já se chystal na další svou klaunskou pouť. Můj tehdejší soused Václav Kabíček se 

nabídl, že mne do Teplic odveze svým trabantem. Sbalil jsem si „svých pár švestek“ a vyrazil. Tentokrát 

z česko-polských hranic, přes středočeský kraj, do kraje severočeského. Toulavý klaun se ve mně 

nezapřel.. 

"Děvče z předměstí" s Hanou Límanovou 

Po příjezdu před divadlo jsem se rozloučil se svým ochotným sousedem a na vrátnici složil svá 

zavazadla. Přišel jakýsi menší človíček a představil se jako správce budov. Odvezl mne malou dodávkou 

asi tak přes kilometr cesty dolů, do tak zvaných starých lázní. Zavedl mne do patra jednoho z místních

domů a tak jsem vstoupil do svého nového ubytování. Byla to garsoniéra ve starém stylu, krom postele, 

stolu a židlí tam byl slovy jeden jednovařič. Zalapal jsem trochu po dechu. Na mou reakci onen mužík 

poznamenal, že to je jen provizorium. Uložil jsem tedy svoje svršky a vydal se na pouť městem. 

Zakoupil jsem si v místních potravinách konzervu leča, pečivo a ještě pár pochutin. Kastrůlek a příbor 

jsem si jako správný toulavý klaun a skaut přibalil s sebou na cesty. Prošel jsem se po pěkném 

lázeňském parku a zašel do menší hospůdky, která byla na rohu ulice, vedle domu, ve kterém jsem měl 

přebývat. Ve své nové „luxusní garsonce“ jsem si poté ohřál lečo z konzervy, probral jsem se ještě 

textem mé budoucí role a uložil se ke spánku. 

Druhý den v devět nula nula bylo zahájení nové sezóny v Krušnohrském divadle. Dorazil jsem k divadlu 

asi dvacet minut před devátou. Zaznamenal jsem kroužky zaměstnanců, herců, patrně i baletu. Ve 

vrátnici stál za uvítací výbor mě již známý šéfdirigent František Popp. Čekalo na mne ještě jedno uvítání 

v podobě Dáši Falové, o které jsem se při své anabázi v Příbrami zapomněl zmínit. Byla to mladá 

pohledná dívka, která asi sezónu pobývala v příbramském divadle jako suflérka a protože byla 

kromobyčejně šikovná, byla jí svěřena i epizodka na příbramském jevišti. Strašně toužila stát se 

herečkou. Doporučovali jsme jí tehdy, ať zkusí své štěstí v některém z jiných divadel. Dostala se do 

pěveckého sboru teplického divadla a při našem současném setkání byla členkou již jednu sezónu. 

Docela milé setkání. 

Usadil jsem se tedy posléze do hlediště divadla a po úvodním projevu ředitele Chudlaského nastal 

okamžik první zkoušky. Byl jsem představen svým potenciálním kolegům. Byla to především Hana 

Límanová, jakási místní star, Jaroslav Pustka, jak jsem později zjistil velice schopný herec a zpěvák. Pak 

to byli pánové Ladislav Zacharník, který požíval v divadle také jisté vážnosti, Antonín Horáček, starší 

pán, charakterní herec a dobrý zpěvák, s kterým jsem, jak jsem se později dozvěděl, měl alternovat 

právě v první mé roli Hejla v operetě „Děvče z předměstí“. Seznámil jsem se s dalšími sólistkami Leou 

Čihákovou a Libuší Staňkovou. Představil se mi také další člen souboru Stanislav Hudský. Byl to menší 

obtloustlý chlapík kolem padesátky, představitel spíše nevelkých rolí. Se všemi jmenovanými jsem se, 

jak už to bylo mým zvykem, později zpřátelil.

"Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu" s kolegou Janem Honců 

Generální zkouška dopadla pro mne vcelku dobře. Musím ještě dodat, že režisérem této operety byl 

Rudolf Fleischer. Setkal jsem se s ním letmo v Karlíně i v Příbrami. Nyní to byl můj opravdový režisér. 

Veškerou činoherní prózu jsem zvládl bez problémů. Poněkud hůře jsem na tom byl s pěveckým partem. 

Ono těch jedenáct let, co jsem opustil karlínské divadlo, bylo přece jen poznat. Řekl jsem si ale „hochu, 

teď buď hop, nebo trop“.Moje premiérová klauniáda nakonec skončila dobře. Sklidil jsem pochvalu jak 

od dirigenta Poppa, tak i od režiséra Fleischera. Mí noví kolegové se tvářili rovněž přívětivě. A byl jsem 

v tom znovu až po uši. 

Po představení bylo zvykem zajít do divadelního klubu na občerstvení. Pomalu jsem se začal 

seznamovat s okolím, zvyklostmi a s dalšími kolegy. Dny a týdny běžely a já se začal cítit ve své 

„luxusní garsonce“ ne právě nejlépe. Začátek října byl již chladný. Pozeptal jsem se na příslušných 

místech, zdali dostanu nějaké důstojnější ubytování. Má intervence padla na úrodnou půdu a byl jsem 

přestěhován na účet divadla do blízkého hotelu Grand. Byla to obdobná situace jako v těšínském 

divadle. Byl to však již jiný šálek kávy. Veškeré zaopatření a do divadla coby kamenem dohodil.

Zalichotilo mi též, když jsem uviděl před divadlem obrovský panel, který hlásal, že na zahájení sezóny 

vystoupí noví sólisté Ladislav Brothánek z Prahy a Šárka Siblíková. Ta se však s Teplicemi brzo 

rozloučila. 

Na listopad připravilo divadlo další premiéru Alexandra Kolkera „Hazardní hráč“. Libreto bylo podle 

hry Suchovo- Kobylina „Svatba Krečinského“. Dostal jsem opět jednu z hlavních rolí, znovu na 

alternaci s Toníkem Horáčkem. Byl to muzikál, odehrávající se v polovině 19.století v Moskvě. Role to 

byla obsáhlá a hlavně pěvecky náročná. Zaskočilo mne však severské sychravé počasí a mé hlasivky se 

poprvé za mou klaunskou éru negativně ozvaly. Premiéru jsem ale na pokyn režiséra Svatopluka Vašuta 

musel odehrát a hlavně odzpívat já. Psal se 6.listopad 1982. Při studiu tohoto dílka jsem se seznámil s 

dalším kolegou sólistou Karlem Borem. Byl to tak zvaný místní hrdinný tenor. Dirigentem představení 

byl Zdeněk Hlávka a choreografie se ujal Václav Štádler. 

Můj pěvecký part, jak jsem již podotkl , byl značně náročný svým rozsahem a mé ochuravělé hlasivky 

dostávaly dosti zabrat. Mezitím jsem byl obsazen do připravované Kálmánovy „Cirkusové princezny“. 

Můj zdravotní stav však velel na ústup. Měl jsem pár dní volných a proto jsem se rozjel do Prahy. Můj 

krční lékař mi předepsal absolutní hlasový klid a příslušnou léčbu. Poslal jsem tedy do Teplic svou 

neschopenku a bylo zatím po parádě. Jak se však později ukázalo, nejen zatím. Po třech nedělích 

inhalací a jiné léčby jsem se zotavil. Lékař mi však vážně nedoporučil jakékoli přetěžování hlasivek, 

hlavně zpíváním. Ukončil jsem tedy své „slavné“ působení v Teplicích výpovědí, k velkým reakcím 

rozpaků a trochy i hněvu, zvláště pak u dirigenta Poppa. Byl jsem tedy opět v Praze 

Přítel Ladislav Rybišar se mi snažil kompenzovat mou nastalou situaci prací v rádiu a Supraphonu. 

Ozval se i film. Krom účinkování v pražském rozhlase mě kamarád Rybišar bral s sebou i na natáčení 

mimo hlavní město. Zajížděli jsme do Plzně a do Ústí n.Labem. Právě v ústeckém rádiu zaměstnával 

přítel Láďa i mostecké herce. Jedním z nich byl i tehdy již ředitel mosteckého divadla Jaromír Šnajdr. 

Při jednom setkání v pražské restauraci přišla řeč na mou současnou situaci a kolega Šnajdr mi nabídl z 

funkce ředitele možnost angažmá v Divadle Pracujících v Mostě. Byla to znovu čistokrevná činohra. A 

tak jsme si plácli, s nástupem od sezóny.



DIVADLO MOST. 

Má velice spletitá cesta toulavého klauna nabývala obrátek. Zbalil jsem si v září 1983 své pověstné 

„švestky“ a můj další dobrý soused z Kunratic Jiří Vesel mne do mého mosteckého působiště odvezl. 

Uvítal mě vřele, jak už tomu bylo i v mých minulých nástupech zvykem, ředitel Šnajdr. Spolu se mnou 

se tam objevil jakýsi vousatý mladík, prý rovněž nový člen souboru. Most už nebyl takový, jako v 

minulosti. Byla to betonová džungle. Jeden panelák vedle druhého, jen divadlo se tísnilo jaksi dole. 

Odebrali jsme se se svým budoucím kolegou, za patřičného doprovodu, vstříc novému ubytování. Dojeli 

jsme výtahem do šestého patra jednoho z domů a ubytovali se. Byl to byt v panelovém domě, dva plus 

jedna s příslušenstvím. Vzal jsem si pro sebe menší místnost. Druhý den pak začala první seznamka v 

divadle a mé další – kolikáté už? – seznamování se s novými kolegy, herci a herečkami, a opět s 

prostředím. Můj mladý kolega se jmenoval Petr Bucháček. V divadle se studovala hra V + W + J – 

„Nebe na zemi“. Byl jsem obsazen do role Rakváře, za odeševšího kolegu, jako záskok. Byla to komedie 

Osvobozeného divadla, s Ježkovými písničkami.

"Revizor" jako Ljapkin Ťapkin s Jaromírem Šnajdrem 

To mi nedělalo žádný problém. Text mé role nebyl také příliš náročný,měl jsem prakticky tři „vejšlapy“. 

Mou partnerkou byla krásná holka a dobrá herečka Regina Razovová. Jak se posléze ukázalo, tak i fajn 

parťačka. Dvojici protagonistů hráli Ladislav Dušek a Franta Dvořák, velice schopný herec, zpěvák a 

pohledný kluk. Byl to můj ročník.Jednu z hlavních rolí hrála stálice mosteckého divadla Emma Černá, 

která měla tehdy už za sebou slavnou kariéru filmové herečky. Dále pak v této komedii hráli Jiří Havlík, 

Ivan Holub, Jan Grygar, Zdeněk Košata a další. S jmenovaným Frantou Dvořákem jsme se stali 

výbornými kamarády. Režii představení měl Karel Lhota, bývalý ředitel kolínského divadla. Do Mostu 

na premiéru přijela jako vždy předtím moje Hanička. Už při korepeticích jsme si s Frantou Dvořákem 

padli do noty, působil totiž předtím v plzeňské operetě. Jevištní zkoušky probíholy v pohodě a blížila se 

premiéra. Dopadla na výbornou, včetně mně, kluci v rolích V+W se svého úkolu hlavních bavičů 

zhostili rovněž na jedničku.

"Nebe na zemi"-V+W jako Rakvář 

Tehdejší budova Divadla Pracujících bylo jakési provizorium místo starého klasického baráku, který 

kvůli celomostecké demolici vzal za své. Pánská šatna byla jedna velká místnost, podobně na tom byla i 

dámská část souboru. To jen na okraj k interiéru. Ředitel Šnajdr zářil spokojeností a ve své kanceláři mi 

nabídl tykání. Jak jsem se v hochovi zmýlil! Premiéra byla 16. září 1983. ˇ 

Čas celkem příjemně ubíhal. Chodili jsme společně s Frantou Dvořákem a mým spolubydlícím Petrem 

na obědy do města, divadlo bylo poněkud z ruky, do pěkné restaurace. Později se k nám připojela Emma 

Černá a další kolega, pozdější kámoš, Jaromír Husák. Byl to menší rtuťovitý chlapík, herec ne příliš 

výrazných rolí. Do divadla později nastoupila nová ambiciozní režisérka Jana Kališová a vybrala si titul 

N.V.Gogola „Revizor“. Jana Kališová mne obsadila do role okresního soudce Ljapkina-Ťapkina. 

Vskutku pěkná postava. Další pěkné role hráli Franta Dvořák, Zdeněk Košata, Ladislav Dušek a 

vynikající herec, také stálice mosteckého divadla Karel Nonner. Titulní roli Chlestakova měl nastarosti 

Jan Grygar a v neposlední řadě v roli Hejtmana sám ředitel Šnajdr. Jeho ženu výborně zahrála Emma 

Černá. Práce s Janou Kališovou byla pohodová a premiéra dopadla zrovna tak.

Vyskytla se však mezi tou dobou jedna epizodka. Jelikož jsem byl ze své minulosti zvyklý mluvit jak 

jsem cítil, dostal jsem se do menšího zozporu s ředitelem Šnajdrem. Na jedné ze schůzí uměleckého 

úseku jsem se dotazoval na jisté skutečnosti stran povinností a hlavně práv. Zle jsem ale narazil. Přítel 

Franta Dvořák mne poté uvedl do obrazu, že pana soudruha ředitele posadila do křesla strana a vláda. 

Hlavně tedy Strana! A já bloud jsem ho měl za dob působení s Láďou Rybišarem jako docela dobrého 

kolegu. Nu, člověk míní a odporná politika mění. 

"Revizor" s kolegou Frantou Dvořákem 

Čas běžel dál. Jana Kališová si po úspěchu Revizora vymohla další velký titul, hru Romaina Rollanda 

„Hra o lásce a smrti“. Tuto slavnou hru není třeba více představovat. Režisérka mne obdařila hlavní rolí 

Jeroma de Lavoisiera. Mou ženu hrála Emma Černá a Cloda Vallé Franta Dvořák. Má role nebyla role, 

ale doslova kláda. Před lety tuto postavu výborně ztvárnil v Městských divadlech pražských Ota 

Sklenčka. Byla to makačka, jak se říká, se vším všudy. Díky režisérce Kališové a mým výborným 

partnerům jsem tuto nálož textu zvládl. Na premiéru přijela znovu moje Hanička s přítelem Mojmírem 

Davidem.Úspěch se dostavil. Pikantní byl jen okamžik, kdy při potlesku diváků na závěrečné děkovačce 

se v poslední řadě zvedl soudruh ředitel a ostentativně odešel ze sálu. Bylo mi jasné, že zaseknutá sekyra 

našich vztahů je ještě více přiostřená. I přes pěkné role , dobré přátelské vztahy s kolegy, se mi začínalo 

v mosteckém divadle hrubě nelíbit. Cítil jsem, že se musí něco změnit. Nadále jsem však plnil své 

povinnosti, hrál svého Revizora a Hru o lásce.

Na jaře roku 1983 jsem zaskakoval za nemocného kolegu Holuba v „Lesní panně“. Bylo to dopolední 

představení pro mládež. Po odlíčení a převlečení jsem ve foyéru narazil na starého známého dirigenta 

Poppa z Teplic. Že se prý přijel podívat na konkurenci a také na mně. Seděli jsme v přátelském 

rozhovoru asi hodinu. Během našeho povídání se táhla velká bílá nit nevysloveného. Jednalo se o mém 

eventuálním navrácení do Teplic. Bílá nit se v závěru našeho sezení přetrhla a dirigent Popp mi nabídl 

znovu angažování. Musím přiznat, že to přišlo v pravý okamžik. Byl jsem totiž rozhodnut, díky 

„vřelým“ vztahům se soudruhem ředitelem, dát výpověď. Velký soudruh Šnajdr mně však o krok 

předstihl a na vrátnici divadla jsem měl dopis, že se mnou do příští sezóny nepočítá. Ušetřil mi hoch 

zbytečné starosti. Jak jsem se později dozvěděl, tak mi tento velký bos krom mé zjevné politické 

neangažovanosti záviděl i mé herecké schopnosti. Byli jsme totiž stejné herecké naturely. Tento pan 

soudruh Šnajdr byl velice dobrý herec, ale současně i velice špatný charakter. 

"Hra o lásce a smrti" jako De Lavoisier s Emmou Černou 

S dirigentem Poppem jsme byli domluveni na tom, abych se prý přijel co nejdříve přihlásit zpět do 

Teplic. Po rozloučení s kamarády- Frantou Dvořákem, Karlem Nonerem, Janem Grygarem, Emmou

Černou a ostatními- jsem odjel do Prahy. A má další toulavá pouť pokračovala. Druhý den dopoledne 

mne opět můj přítel Jirka Vesel, společně s dalším neocenitelným kamarádem Edou Králem,( mimo jiné 

znalcem devatero řemesel a výborným zpěvákem), odvezli směrem do Teplic. 

V Teplicích jsem si vyřídil nezbytné formality spojené s nástupem.S dirigentem Poppem jsme se 

domluvili na začátek sezóny. Měl jsem tedy opět dva měsíce čas připravit se psychicky i morálně na 

návrat tam, odkud jsem před rokem odešel. Věru zajímavá toulavá cesta. Tuto dobu jsem strávil ve 

společnosti kamarádů Ivana Jandla, Karla Edelmanna a dalších. Vydělávat mi dával znovu přítel Láďa 

Rybišar v rádiu a kupodivu se občas ozvala i filmová kamera. Začaly mne potkávat příležitosti s 

filmovými zakázkami pro zahraniční společnosti. O tom však až později. Po prázdninách mně tentokrát 

odvezl můj další blízký soused a velký kamarád Zdeněk Kratina. Byl to opět, po mém zesnulém příteli, 

příbramském Mirkovi Samkovi, jeden z mých „bráchů“.



DIVADLO TEPLICE (Díl 2.) 

Po příjezdu do Teplic jsem si znovu vyřídil nezbytné formality stran nástupu a setkal jsem se s již 

starými známými, dirigenty Poppem, Hlávkou a kolegy Standou Hudským, Jardou Pustkou, Libuškou 

Staňkovou, Dášou Falovou a ostatními. Čekala mne však další nová setkání. Do divadla přišli za mé 

roční absence další sólisté. S prvním z nich mne seznámil Jarda Pustka v restauraci sousedící s divadlem 

Říkalo se jí „lidovka“. Oním zmíněným byl Ota Filip, robustní chlapík středního věku, slušný herec a 

jak se později ukázalo, kamarád z mokré čtvrti. Měl bratra operního tenora Vojtu Filipa. Před divadlem 

jsem narazil na vysokého šarmantního pána v obležení dam. Dáša Falová nás představila a já se 

dozvěděl, že je to nově angažovaný tenor a milovník Jan Honců, bývalý sólista Státního souboru písní a 

tanců. Další a vsutku osudové setkání. Přeskočila mezi námi jiskra, jak tomu bývá u chlapců i děvčat. 

Tahle však zářila poněkud jinak. 

Jelikož jsem měl úvodní ceremoniál za sebou a s dirigentem Poppem jsem byl domluven až na třetí den, 

zanechal jsem svršky na vrátnici divadla a přijal nabídku svého budoucího kolegy Jana na odvoz do 

Prahy. Sedl jsem si tedy do přistaveného trabanta a odjeli jsme směr Praha, Jan byl rovněž Pražák. 

Cestou jsme si začali čím dál tím víc rozumět. Jan hrál již v „Cirkusové princezně“, kterou jsem před 

svým předčasným odchodem opustil, pak také Bulfínka v operetě „Na tý louce zelený“ a v Divotvorném 

hrnci“. To všechno za mé nepřítomnosti divadlo stačilo premiérovat. Domluvili jsme se z novým, již 

skoro kamarádem Janem, že mne odveze v určený den zpět do Teplic. 

Divadlo připravovalo novou premiéru hry Františka Zacharníka a Ferdinanda Havlíka „Gordický uzel“. 

Byla to prvotina – muzikál, který se s úspěchem hrál v Plzni. Jméno Zacharník zde nebylo náhodné. 

Plzeňský herec František Zacharník byl totiž bratr teplického Ladislava. Tento muzikál vybrali pro 

divadlo režisér Fleischer a nově nastoupivší dramaturgyně Marie Procházková, žena mého kamaráda 

Mirka Procházky z dob karlínského angažmá. 

Musím se však ještě vrátit k velice důležité události, která se týkala mne samého. Před mojí druhou 

poutí do Teplic jsem přesvědčoval mého starodávného přítele Ivana Jandla, aby to v Teplicích zkusil, 

třeba jen ve sboru. Nemohl jsem se nadále dívat, jak tento držitel zlatého Oskara kontroluje různé 

samoobsluhy a trafiky. Přivezl jsem tedy Ivana s sebou. Dirigent Popp byl však známý perfekcionalista 

na pěvecký projev. Jak jsem se posléze dozvěděl, po velice přátelském hovoru byla Ivanovi nabídnuta 

funkce inspicienta. Nakonec se obě strany dohodly a Ivan se ujal své funkce. Opět po letech jsme se s 

Ivanem potkali na divadle. 

Komedie, která měla spatřit světlo světa, nebyl žádný zázrak, jak po stránce muzikální (i když od 

Ferdinanda Havlíka),tak ani libreto. Režisér Fleischer, jak bylo u něho zvykem, se snažil dosíci maxima. 

Pomáhal mu v tom choreograf Václav Štádler. Seznámil jsem se tady s dalšími novými tvářemi. Za mé 

odmlky přišel také nový sólista Jiří Veit. Menší , velice ctižádostivý chlapec, se smyslem pro hudební 

komedii. Pak jakási Šárka Cinkeová, sexy dívka pro role tohoto typu a již za mého druhého nástupu 

Soňa Hlaváčová, subtilní herečka pro role naivek. Postavy dvou komiků, provázejících celé představení, 

hráli Ladislav Zacharník a můj nový kolega, posléze přítel, Jan Honců. Rudolf Fleischer mne obsadil do 

hlavní role krále Gordia, mého soka pak představoval rovněž můj nový kolega Ota Filip. Dirigentem 

orchestru byl Zdeněk Hlávka. Premiéra dopadla dobře. Moje Hanička byla pochopitelně při tom. Ještě

ych se chtěl zmínit o tak zvaných lidech v pozadí.Korepetitorem pro sóla byl Vladimír Machek, 

výborný muzikant, jeden ze slavné rodiny Machků a můj pozdější přítel. 

V divadle byl také šikovný a prima kluk, rekvizitář Vláďa Scháněl, vedoucího krejčovny zastával 

profesionál Miloskav Hamza a jevištního mistra pak Karel Hecht, se kterým jsem se znal již z 

karlínského působení. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Premiéra byla 6, října 1984. 

Nesmím zapomenout na další skutečnost, která velice příjemně ovlivnila mé další teplické působení. Při 

mém novém nástupu jsem obdržel i nové ubytování. Bylo to na menším sídlišti,vzdáleném asi osm 

minut cesty trolejbusem z centra. Byl to vysoký panelový dům o patnácti patrech. Krajovým názvem byl 

pojmenován„Boží prst“. Byl to opravdu příznačný název. Čněl do výšky a byl k vidění již při příjezdu 

vlakem. Dům byl vyhrazen pro lékaře,herce a jiné „celebrity“. Byl vybaven garsoniérami s vnitřním 

vytápěním, malou kuchyňkou , koupelnou a WC. Uvnitř byla velká dvouválenda, křesla, stolek a skříně. 

Prostě paráda. Mně byla přidělena garsonka ve dvanáctém patře.Ve druhém bydleli starousedlíci – přítel 

Jan Honců, Dáša Falová, Jiří Veit, Soňa Hlaváčová a prima holky z orchestru. Moje Hanička si tento 

luxus ihned vyzkoušela. Co krásných chvil a někdy i bouřlivých sedánek jsme v následujících měsících 

a letech v tomto zařízení prožili! Ivan Jandl si opatřil podnájem u externího herce, teplického rodáka 

Míly Reislera. 

Exteriéry lázeňského města Teplic byly všeobecně krásné. Kamarád Honza Honců byl vyhlášený kuchař 

a tak se s přispěním nás ostatních pořádaly i lukulské hody. Tak dny ubíhaly při práci a v celkové 

pohodě. Na obědy jsme zpravidla chodívali do příjemné restaurace „Slavia“ na náměstí. Další štací byla 

restaurace na nádraží. Všude výborně vařili. Byla to již zmíněná parta Honza Honců, Standa Hudský, 

Jarda Pustka a někdy i dirigent Popp. S Ivanem Jandlem a mým objevitelem Karlem Edelmannem jsme 

zavítali i do pěkného restauračního zařízení na fotbalovém stadionu. Chodívala tam s námi i naše 

děvčata ze sboru. Naši lidovku při divadle jsme však také neopomínali. Prostě byli jsme dobrá parta. 

Honza, Standa, Jarda a já a již zmíněný Ota Filip. 

V Teplicích byla tehdy i další zajímavost, tak zvaný „konibar“, malý krámeček uprostřed náměstí, kde 

se od rána prodávaly porce opékaného koňského salámu, s čerstvým pečivem a lahvovým pivem. Za 

tehdejších patnáct korun výborná přesnídávka. 

Měl jsem také příležitost seznámit se v divadle po představeních s krásnoum a milou ženou Honzy 

Honců – Janou. Jezdila stejně jako moje Hanička na premiéry svého manžela. Naše rodiny jsou velkými 

přáteli dodnes. Pobyli v našem kunratickém domku také Standa Hudský a Jarda Pustka. Byli jsme 

všichni tak trochu spojeni pupeční šňůrou. Ještě musím popsat více řádek o mých dalších sólových 

kolegyních. První z nich byla Táňa Feixová, krásná žena a tak zvaná heroina divadla. Zpěvačka a 

herečka se vším všudy. Jejím manželem byl také můj pozdější kamarád Pavlišta, vedoucí místního 

náborového oddělení. Další ze zmíněných byla Magda Janáčová, trochu mírně hysterická subtilní dívka, 

ale vynikající zpěvačka a své role dobře zvládala. Společně jsme i partneřili. 

A jak jsem už několikrát napsal, čas běžel dál. Ještě musím dodat, že během mé vynucené roční pauzy 

se objevily na repertoáru další tituly: klasická opereta „Na tý louce zelený“, ve které excelovali Jarda 

Pustka jako Štětivec, Honza Honců v roli Bulfínka (střídal se s Jiřím Veitem), Libuška Staňková a další. 

Dále pak slavná Tylova „Fidlovačka“ a v neposlední řadě rovněž slavný muzikál „Divotvorný hrnec“, 

kde v roli Čochtana zazářil znovu Jarda Pustka, v alternaci s Ladislavem Zacharníkem. Tak o to o 

všechno jsem při svém mosteckém zaváhání přišel. Nicméně v posledních dvou jmenovaných titulech 

jsem si přece jen posléze zahrál. 

Nyní na chvíli zpět k Ivanovi Jandlovi. Ivan byl „cukrář“. Ano, jež několik let si sám píchal inzulín. 

Protože byl prakticky osamocený, nebyl ženat a rodiče ho již také již dávno opustili, nevedl zrovna

příkladný život vzhledem ke své zákeřné nemoci. Miloval pivo a navíc i griotku, obé pro něj vražedné. 

Nic nepomohlo přesvědčování, ani rady. Jak se choval a žil v Praze, tak pokračoval i v Teplicích. Notně 

mu přitom sekundoval i přítel pivař, Karel Edelmann. Jak se bohužel později ukázalo, stalo se toto vše 

později pro Ivana hrobem. Jednou dokonce omdlel na teplickém náměstí. Několik nezasvěcenců ho 

pokládalo za opilého. V divadle začal mít různé osobní přestřelky s dirigentem Poppem, který měl 

neustále poznámky k jeho inspicientské práci. A tak se stalo to, co jsem si ani v nejčernějších 

myšlenkách nepřipustil – Ivan zemřel. 

Měl jsem právě několik volných dnů a byl jsem v Praze. Zazvonil telefon, ve kterém mi přítel Pavel 

Mrkvička tichým hlasem oznámil, že Ivan je po smrti. Umřel chudák jako prašivý pes, v Praze- Libni, v 

ulici Novákových , kde jsme spolu vyrůstali a chodili do jedné školy, prakticky od první obecné. Byla to 

pro nás s Haničkou obrovská rána. Opakovala se situace, jako před léty s příbramským kamarádem 

Mirkem Samkem. V teplickém divadle stačil tuto tragickou zprávu oznámit Karel Edelmann. 

Tak tedy skončil můj další pokrevní bratr, zlatý Oskar. 

Záležitosti kolem pohřbu si vzal na starost přítel Pavel Mrkvička. Rozloučili jsme se pak všichni s 

Ivanem tiše a pietně na urnovém háji Olšanských hřbitovů. Byla to pro mne další osudová rána. 

Čekala mne však na mé toulavé pouti další práce. V divadle se připravovala nová opereta Leo Falla 

„Rozvedená paní“. Byla to jakási fraška ze soudního prostředí. Režie se ujal Svatopluk Vašut a obsadil 

mne do velké role prezidenta soudu Diericha. Další velké role hráli Karel Bor, Vojta Filip, Táňa 

Feixová, Magda Janáčová, Toník Horáček. Dále Honza Honců, Standa Hudský, Jarda Pustka, Hana 

Límanová a Lea Čiháková. Obsazen byl prakticky takřka celý soubor sólistů. Tato komedie byla třetí 

premiérou jubilejní čtyřicáté sezóny divadla. V divadle došlo také k zásadní změně ve vedení. Divadlo 

opustil ředitel Chudlaský a nově jmenován byl Rudolf Fleischer. Dramaturgem zůstala nadále Marie 

Procházková. 

A teď k dalšímu setkání. Režisér Vašut mi představil jakéhosi štíhlého pána středního věku, s 

interesantní bradkou. Byl to nový inspicient. Ivan byl již někde „nahoře“. Tím pánem byl Miloš Švarc, 

původním povoláním režisér. Jeho prubířským kamenem byla tedy výše zmíněná opereta. Ubytování 

dostal také v našem mrakodrapu „Boží prst“. Pozval jsem ho po zkoušce do kavárny Slovan, na blízkém 

náměstí, na panáka. Můj prvotní dojem byl vcelku kladný. Pohovořili jsme o životě a o divadle. Nabídl 

jsem mu, přestože byl starší, tykání. Byl také Pražák. Postupem času zapadl do naší party. 

V „Rorvedené paní“ jsem kromě dalších výborných kamarádů partneřil hlavně s Magdou Janáčovou. 

Dirigentem orchestru byl Zdeněk Hlávka a choreografii měl na starost Václav Štádler. Nu a jak už se to 

v mých pamětech stalo sloganem, dny a měsíce běžely dál. Prožívali jsme dny slunné i poněkud 

zamračené. Těch světlých bylo zaplať Bůh více. Chodili jsme stále v „partě hic“ na různé oddychové 

radovánky, práce však byla naší prioritou. S Honzou Honců jsme skoro obden telefonovali svým 

polovičkám do Prahy a vesele utráceli části svých hereckých žoldů. Se Stáníkem Hudským jsme zase 

společně sázeli Sportku. Pochopitelně jsme nikdy nic nevyhráli. Měli jsme se Standou společnou šatnu, 

vedlejší sdílel Honza Honců s výborným kolegou Toníkem Horáčkem. Když bylo tak den před výplatou 

a my s Honzou měli chutě, leč „nedostávalo se“, Toník Horáček nám vždy vypomohl půjčkou. Mimo 

jiné Toník byl také, kromě svých hereckých povinností, tak zvaný vařič kávy. Vždy před zkouškou a 

někdy i při představení jsme se na Toníčka mohli obrátit. Pochopitelně za patřičný obolus.

"Gordický uzel", jako Gordius 

Ještě jedna tehdejší vymoženost: v podnicích se nabízely jakési stravenky. Tato skutečnost neminula ani 

mzdovou účtárnu našeho divadla. Byly to kartony malých tištěných kupónů. Cena jedné poukázky činila 

patnáct korun a zaměstnanci si je mohli zakoupit se slevou za šest korun. Při výplatách jsme si je 

pochopitelně brali. Nu a tak se také stávalo, že před výplatou některým došly. Pak se objevili makléři v 

podobě Jardy Pustky a Standy Hudského, kteří měli vždycky něco navíc. A tak ubíhal náš život v 

teplických hvozdech. 

Do Teplic přišel nový sólista, starý operetní harcovník, Karel Šíp, který byl otcem dnešního televizního 

baviče Karla Šípa ml. Byl již před léty členem teplické operety. S tímto kolegou, již starším pánem, 

jsme se již brzo sblížili. Později se stal mým alternantem v připravované operetě „Slovácká princezka“. 

Režisér Fleischer mne obsadil do jedné z hlavích rolí, správce Zostra. Hlavní roli hejtmana hrál a zpíval 

Honza Honců a samotnou princezku Libuška Staňková. Oběma to velice skvěle zpívalo. Další velké 

party měli pak Jarda Pustka, na alternaci s Láďou Zacharníkem, v roli Floriána. Jejich partnerkami v roli 

Evy byly Táňa Feixová s Magdou Janáčovou. V postavě Šmatlačky pak řádily Lea Čiháková a Hana

Límanová. Dále nechyběl Toník Horáček, Stáník Hudský, Jiří Veit, Ota Filip a Dáša Falová, která se 

pomalu ale jistě začala propracovávat k sólové smlouvě. 

U dirigentského pultu stanul opět šéf Popp a choreografii tentokrát obstaral jako host můj dávný přítel z 

karlínských dob, mistr Béda Füsseger. Bylo to vydařené dílo a proslavilo nás i v zahraničí. Při této práci 

jsem se konečně spřátelil s dosud uzavřenější Stáňou Feixovou a ještě více utužil kolegiální až přátelský 

vztah s Libuškou Staňkovou. Vyřádili jsme se tam opravdu do sytosti. 

Ještě dodatek k tomu zahraničnímu působení. Divadlo mělo jakousi družbu s operetou v německém 

Freiburgu. Bylo to malebné historické městečko, nedaleko za hranicemi. Budova divadla byla v podstatě 

malá, ale jak jsem již napsal, vpravdě historická. Právě tak i interiér divadla. Pěkné šatny, krásný sál s 

hledištěm, vybavený foyer, prostě pravá německá preciznost. Zájezd byl vždy dvoudenní, tedy i s 

noclehem.Ubytováni jsme byli v areálu jistého učiliště. Nás však a naši “partu hic“ zajímala ostatní 

lákadla, která se nám nabízela. Přímo proti divadlu byl obchod s velkým výběrem šnapsů za přijatelné 

ceny. Tak to bylo první z lákadel. Další byl freiburgský trh, kde byly k dostání různé druhy uzenin 

vysoké kvality. Na to si Němci potrpěli. Vždy jsme si odváželi štangle vybraného polosucháku a jejich 

vyhlášeného metského salámu. 

S Honzou Honců jsme pak tento tovar vozili s sebou do Prahy. Stáník Hudský to spotřeboval ve svém 

přechodném teplickém bejváku. Ve Freiburgu jsme hostovali se zmíněnou „Slováckou princezkou“. 

Tehdy byl již s námi můj alternant Karel Šíp a nový kámoš, inspicient Miloš Švarc. Každý z nás dvou, 

tedy Karel a já, jsme odehráli po jednom představení. Ve snaze zalíbit se tamnímu publiku jsme si sem 

tam zaimprovizovali a vložili do svých textů pár německých slov. Odezva byla vždy spontánní. Tak to 

byla další z mých klaunských toulavých poutí. 

Nesmím zapomenout na jeden z veledůležitých okamžiků. Při premiéře „Slovácké“ slavil náš šéfdirigent 

Popp kulaté jubileum – šedesátiny. Byla to paráda se vším všudy. Dirigent Popp nechal v kuchyni 

vedlejší divadelní restaurace upéct selátko a v divadelním klubu se pak odehrávala ona sláva. S Honzou 

Honců jako s vyhlášeným kuchařem jsme se dohodli, že se uvaří narozeninový guláš. Za asistence 

našich milých děvčat- Lei Čihákové, Hany Límanové, Libušky Staňkové, Táni Feixové a Dáši Falové 

jsme právě v bytě Lei Čihákové započali narozeninové vaření. Šlo nám to od ruky jedna radost. Celý 

slavnostní ceremoniál v divadelním klubu byl velkolepý. Ještě musím poznamenat, že basy vín, piv a 

dalších tekutých lahůdek jsme si vzali na starost my s Honzou a odtahali jsme to z protějšího obchodu 

do klubu doslova na zádech. Ale co bychom pro svého milovaného šéfa neudělali. Tak potud další 

epizoda teplických toulek. 

Připravovala se další premiéra. Režisér Fleischer nasadil hudební komedii Valentina Katajeva „Bláznivá 

neděle v lázních“. Byla to vskutku bláznivá komedie se vším všudy. Režisér mne obsadil do jedné z 

velkých rolí – Liboděva, vedoucího odbytu. Byla to komedie ze současnosti, odehrávající se v 

nejmenovaných lázních. Ve velkých rolích se uplatnil opět skoro celý soubor sólistů i sboru. Jarda 

Pustka, Libuška Staňková, Jiří Veit, Honza Honců, Stáník Hudský, Ota Filip, stále dopředu se deroucí 

Dáša Falová a jistý Franta Nedbal. Byl to poměrně mladý pohledný chlapec, amatér, ale profesionálně 

zpíval. Před časem byl nasazen v operetě „Na tý louce zelený“ a do role Woodyho v „Divotvorném 

hrnci“. 

Teplické divadlo mělo vůbec šťastnou ruku při výběru nových tváří. Franta byl navíc obdařen 

schopností výtvarnou. Celý divadelní klub byl vyzdoben jeho vtipnými a profesně zdatnými 

karikaturami. V představení dále vynikaly další sólistky- Magda Janáčová a Hana Límanová. S oběma 

jsem měl při této komedii možnost se dosyta vyřádit. S Hanou Límanovou jsme měli velkou scénu duetů 

a zpívánek. Byl jsem v této hříčce za hlavního komika, ku velké spokojenosti režiséra Fleischera a 

dirigenta Poppa. Choreografii měla hostující Hana Machová, další má stará známá z karlínského

divadla. Texty písní vytvořil Ivo Fischer a hudba byla z per známé dvojice Malásek- Bažant. Tedy 

všechno jak má být. S poněkud obtížnějšími zpěvánkami nám ochotně pomohl Vláďa Machek. Byla to 

další úspěšná premiéra. 

Stalo se, že Stáník Hudský onemocněl a jeho rolí v Divotvorném hrnci mne pověřil jako záskokem 

Rudolf Fleischer. Role byla nevelká, leč výrazná. Moc jsem si na ní pochutnal a z rozhodnutí režiséra mi 

zůstala i nadále. Neměl jsem tam krom ansámblu žádný pěvecký part, byla to role ryze činoherní. V roli 

Čochtana zářil Jarda Pustka v alternaci s Láďou Zacharníkem. Další velké role hráli Karel Bor, Ota 

Filip, Hana Límanová a Toník Horáček. Hlavní dvojici mladých milenců hráli Franta Nedbal jako 

Woody a Libuška Staňková v roli Káči Maršálkové. Honza Honců si zahrál také pěknou figurku. 

"Gordický uzel" s kolegou Jaroslavem Pustkou 

S touto hudební komedií a ještě se „Slováckou princezkou“ jsme koncem listopadu 1985 přijeli také na 

hostování do Hudebního divadla v Karlíně. Ocitl jsem se tedy znovu na prknech, které jsem před třinácti 

lety opustil. Tentokráte již jako renomovaný sólista. Teplická opereta měla dobrý zvuk i v Praze. Hráli

jsme dva dny po sobě, dvakrát denně, před velice slušně zaplněným hledištěm. Moje klaunské cesty 

nabývaly dalších obrátek. Do Karlína se přišla pochopitelně podívat i moje Hanička a zopakovala si 

zážitky z let minulých. Vše dopadlo na jedničku, jak už to při mé herecké pouti bývalo zvykem. 

Zpět do Teplic: přišla další práce, opereta Roberta Stolze „Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu“.Jako režisér 

si přišel zahostovat Jindřich Janda z pražského karlínského divadla. Co jsme se spolu na karlínských 

prknech naválčili! Jak je ten osud klaunských cest zamotaný.V této operetě jsem byl obsazen do role 

tajemníka Blaussiegra. Měl jsem tam slušný pěvecký part. Hlavní role zaopatřili Oldřich Král jako host 

opery Národního divadla v Praze, Táňa Feixová, Lea Čiháková, Libuše Staňková, Magda Janáčová, 

Karel Šíp, Ota Filip, Láďa Zacharník a Karel Bor. Pěkné figurky dvou bratrů si zahráli Honza Honců a 

Jiří Veit. Orchestr řídil Zdeněk Hlávka, choreografii měl Václav Štádler. Všechna již zmíněná 

představení inspicíroval Miloš Švarc. S Jindrou Jandou jsme si jako staří kolegové porozuměli bez 

problémů a tak i výsledek byl zdařilý. V divadle došlo mezi prázdninami také k jakési změně. Funkci 

ředitele převzal výměnou s Rudolfem Fleischerem dosavadní režisér Svatopluk Vašut. 

V březnu následovala další premiéra, hudební fraška E.A. Longena „C.a k.polní maršálek“. Známý to 

titul ve filmovém provedení Vlasty Buriana. Režisérem byl opět Svatopluk Vašut a dirigentem Zdeněk 

Hlávka. Titulní roli nepravého maršálka hrál výborně Jarda Pustka a ve velkých rolích teplická plejáda 

Hana Límanová, Soňa Hlaváčová, Libuška Staňková, Magda Janáčová a Dáša Falová. Pánové si potom 

střihli carské oficíry. Výborný byl Honza Honců, potom Franta Nedbal, Jiří Veit a vedoucí pěveckého 

sboru talentovaný Karel Hak. Menších rolí se pak zhostili Stáník Hudský a Ladislav Zacharník. Mne 

režisér obsadil do role pravého maršálka. Bylo to něco jako „deus ex machina“ představení. Přišel jsem 

na plac vlastně až v závěru. Publikum tuto řachandu kvitovalo s povděkem. 

Po čase odešel do penze sólista Zdeněk Kment, který měl nastudovanou roli starého slepého Mareše v 

Tylově „Fidlovačce“. Tímto záskokem pověřil šéfdirigent Popp mne. Fidlovačku ani tuto roli není nutno 

zvlášť představovat. Tento slepý stařec přichází na scénu v závěru představení, prohodí několik vět a 

hlavně zazpívá národní hymnu. Tato krásná píseň je všeobecně známá a každý správný Čech by ji měl 

znát, leč ouha! Právě tato skutečnost zavazuje i svazuje. Vzpomínám si, jak jsem se tenkrát před svým 

výstupem vždy ptal Dáši Falové, která mne jako slepce doprovázela, jestli „ bory šumí, nebo hučí“. 

Vskutku humorné, ale pravdivé. Byl jsem naaranžován a posazen až na samou forbínu jeviště, obklopen 

jsa celým ansámblem sólistů , sboru a baletu. Fidlovačka byla tak zvaná „masovka“. Po určitém 

šlágvortu dal pan dirigent nástup a já rozechvělým hlasem starce spustil „Kde domov můj“. Má vlastní 

premiéra dopadla dobře, ku spokojenosti šéfa i ostatních kolegů. Hrál jsem tuto roli rád. Největší 

odměnou pro mne byl fakt, že z deseti představení, která jsem odehrál a odzpíval, se mi podařilo 

čtyřikrát postavit hlediště do pozoru. Rozslzel jsem i některé kolegyně a kolegy. Herec je ve své 

podstatě křehká nádoba. 

A tak kráčím pomalu ale jistě do finále mých toulek. Psal se již rok 1986 a další premiérou byla opereta 

Oskara Strausse „Kouzlo valčíku“. Bylo to představení plné nádherné Straussovy hudby a hlavně oněch 

valčíků. Za režijní pult se postavil po čase Rudosf Fleischer a před orchestr František Popp. Na 

choreografii byl opět pozván můj přítel a mistr z dob karlínských Bedřich Füsseger. Tentokrát však měl 

již za svým jménem titul „nositel vyznamenání za vynikající práci“. 

Obsazení bylo znovu perfektní. Ve velkých rolích alternovali Toník Horáček a Karel Šíp, dále Tánička 

Feixová, Jarda Pustka a tenorové party v úlohách dvou poručíků Honza Honců a s ním další host , 

tenorista opery Národního divadla v Praze, Olda Král. Dále pak Jiří Veit na alternaci s Frantou 

Nedbalem. O další role se postaraly Hana Límanová, Libuška Staňková, Standa Hudský, Dáša Falová a 

Soňa Hlaváčová. Byla to výborná sestava. Olda Král coby hvězda Národního divadla zapadl do 

kolektivu velice záhy. Mně svěřil režisér roli hofmistra Vendelína. A tak jsem poznenáhlu dotančil v 

rytmu valčíku až k samotnému konci mých divadelních toulek. Ano, nevěděl jsem tehdy , jaký osud mi

moje letitá klauniáda připraví. Po bujarých sedánkách jsme se rozjeli na prázdniny. 

Byl jsem opět doma se svojí Haničkou, pejskem a v našem milém kunratickém domku se zahrádkou. A 

ta se mi právě stala osudnou. Jednoho dne jsem se rozhodl, jsa sám doma, že se pokusím vykopat na 

zahradě již odumírající jabloň. Přestože byl krásný červenec, bylo zrovna po dešti. Hloubil jsem 

odvážně zem až asi do půl metru a jako „správný sadař“ jsem zapomněl na míru, po zmoklé zemině 

jsem uklouzl do mnou vykopané jámy a bylo po parádě. V koleni to zapraštělo a já zůstal na samém dně. 

Nemohl jsem se pohnout a bolest byla velkolepá. Naštěstí přišel na návštěvu můj kamarád a soused 

odnaproti Zdeněk Kratina a vida co se stalo, naložil mne do svého vozu a tradá do města , do 

zdravotního zařízení na Praze l. 

Po zběžné prohlídce mne místní chirurg poslal okamžitě belhajícího se na rentgen. Po prohlídce snímků 

doktor striktně pravil „sádrovna“. Na mou vyděšenou reakci odpověděl, že mám zlomené oba úpony. 

Zabalili mne od půli stehna až po kotník. Strašná představa se mi okamžitě promítla v hlavě: „tak to je 

konec Teplicím, to už si čardáš nezatancuju“. Prognóza zněla: sedm týdnů sádra. Zdeněk mne odvezl 

zpět do Kunratic a já čekal až se vrátí ze zaměstnání moje Hanička. Její reakce byla adekvátní nastalé 

situaci. A tak jsem, již podruhé, poslal do Teplic neschopenku a telefonicky jsem oznámil ředitelství, co 

se stalo. Náladu jsem měl pochopitelně pod psa, ale nejen kvůli mému imobilnímu stavu, ale také pro to, 

co bude dál. Těch sedm neděl bylo krušných. Nebýt mé všechápající Haničky a dobrých sousedů 

kamarádů, tak nevím. Po uběhnutí předepsané doby mi sádru opravdu sundali. Diagnóza však byla: další 

neschopnost a pravidelné rehabilitace. Noha se po několika dnech vcelku znormalizovala, ale jen trochu. 

Na rehabilitačních docházkách se ošetřujícímu personálu stále nelíbila nehybnost mého kolena a mě, 

abych řekl pravdu, také moc ne. Na kontroly jsem docházel k výbornému ortopédovi Dr Sedmíkovi na 

pražský Újezd. Měsíce běžely dál, . z Teplic jsem pobíral nemocenskou. Možná, že vážené čtenáře 

nebude toto vyprávění moc zajímat, ale byla to smutná a nedílná část mých klaunských toulek. 

Nyní už jenom ve zkratce: asi po třičtvrtě roce mé nemocnosti mi tak zvaná posudková lékařka 

oznámila, že můj stav je na invalidní důchod. Tak to jsem ani v nejčernějších snech nečekal. Ortel nade 

mnou vyřčený byla opravdová rána. Měl jsem se po pár měsících dožít teprve padesátky. Velice těžce 

jsem se s touto skutečností vypořádával. Nezbylo mi nic jiného, než se rozjet do Teplic a rozvázat, teď 

již definitivně, pracovní poměr. 

Můj příjezd a hlavně moje zpráva zaznamenaly v divadle menší rozruch. Zvědavost a soucit s mým 

stavem. Sešli jsme se v klubu a s trochou nostalgie jsme se loučili. Tánička Feixová, Libuška Staňková, 

Dáša Falová, Standa Hudský, Lea Čiháková a pochopitelně Honza Honců. Rozloučil jsem se i s pány 

dirigenty, režiséry a s ostatními. Bylo to trochu dojemné a trochu legrační, jak už to u komediantů bývá. 

Kamarádka Lea jenom zalitovala, že spolu neoslavíme narozeniny. Teď už ne Teplice a žádné divadlo, 

jenom Praha. A právě v Praze mne ještě čekalo závěrečné milé překvapení od mých kamarádů z Teplic. 

Dva dny před mými padesátinami dorazili na návštěvu Honza Honců se svojí milou Janou a přinesli mi 

přátelské dary od nich ode všech. Byli totiž na zájezdu ve Freiburgu a tak mne poctili fajfkou, 

bačkorami a dvěma lahvemi německého šnapsu. Ta fajfka a bačkory prý kvůli mému stařeckému 

jubileu. Dojali mne a velice překvapili, že nezapomněli. 

A tady bych udělal tečku za klaunskými toulkami mými divadly. Po letech jsem se však na skok vrátil 

na prkna, co znamenají svět. Po dalších epizodách mé klaunské aktivity se k tomu ještě vrátím.



FILM A TELEVIZE (Díl 1.) 

Jednou z filmových příležitostí byl dnes již kultovní film „Holky z porcelánu“. Vzpomněl si na mne můj 

dávný přítel z let amatérských, Juraj Herz. Byl to již známý a zaběhlý filmař. Byl jsem opět před 

filmovou kamerou. Hrál jsem roli šoféra ve skladu porcelánu. Role nevelká, ale příjemná. Stál jsem na 

place s Mílou Myslíkovou, Josefem Větrovcem, Dášou Veškrnovou, poději Havlovou, Jirkou 

Krampolem, Marií Rosůlkovou, panem profesorem Hlavatým a dalšími. Velkou roli v tomto filmu hrál 

Slávek Hofman, můj letitý parťák z příbramského divadla. Jak nádherné setkání. 

S partou kaskadérů v kooprodukčním filmu "Barikáda" 

Další z filmových příležitostí byla detektivka „Vražedné pochybnosti“. Hrál jsem výčepního, tuto roli 

jsem si ještě před kamerou zopakoval. Do tohoto filmu mne obsadil můj přítel z Kampy, režisér Ivo 

Toman. Byl manželem výborné herečky Slávky Budínové. Chodil jsem příležitostně na návštěvu do 

jejich překrásné vily na okraji pražského Klárova. Zmíněná Slávka Budínová hrála v tomto filmu jednu 

z hlavních rolí, další velké role hráli Miroslav Macháček, Ilja Racek a Josef Vinklář. S panem 

Macháčkem jsem měl sólovou smyčku. Měl jsem možnost podílet se s malou rolí řezníka na filmu

Otakara Vávry „Putování Jana Ámose Komenského“ s Ladislavem Chudíkem v hlavní roli. Byl to tak 

zvaný „štěk“, nicméně ve velkofilmu a já jsem si mohl osahat práci nestora filmografie Otakara Vávry. 

Pak jsem při svých filmových toulkách zavadil na čas o režiséra Karla Smyczka. První setkání bylo na 

filmu „Jako zajíci“. Byla to komedie o sváru mezi chataři a hausbotáři. Točilo se na Slapech za krásného 

letního počasí. Měl jsem tam pěknou figurku rekreanta Formánka a delší sekvenci s Lubinem Kostelkou. 

Ve filmu podle scénáře Jaromíra Johna hrála značná část nynějších herců a hereček, jako Zdeněk 

Svěrák, Hana Talpová a další. S režisérem Smyczkem jsem se setkal ještě dvakrát. Bylo to ve filmu 

„Proč“, z prostředí fotbalových fanoušků, kde jsem si zahrál roli mistra ve fabrice, kde pracovali oni 

mladí rebelové. Naposledy jsem se setkal s režisérem Smyczkem na filmu podle scénáře mého kamaráda 

Mirko Halmiho alias Procházky „Nemocný bílý slon“. Bylo to těsně před sametovou revolucí, jakási 

satira na soudruhy a já hrál jednoho z nich. Tolik setkání s Karlem Smyczkem. 

S německou partnerkou ve filmu "Barikáda" 

Teď musím opět požádat o poshovění, neboť tato nová pasáž mých toulek byla v rozmezí od roku 1969 

až do let devadesátých. Zůstaňme zatím ještě u českých režisérů. Naskytla se mi možnost setkat se s 

režisérem Václavem Vorlíčkem. Obsadil mne do role Hromotluka v připravované pohádce „Princ a

Večernice“. Byla to obdoba pohádky O slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Hlavní roli Večernice hrála 

mladičká Libuška Šafránková, dále hráli Juraj Durdiak, Radek Brzobohatý, Čestmír Řanda a dva bardi 

filmového nebe, Vladimír Menšík a František Filipovský. U kamery byl výborný Josef Illík. 

Točilo se v Aderbašských skalách za krásného počasí. Vzpomínám si ještě, jak nás Vláďa Menšík, ač již 

nemocen, bavil v maskérně svými historkami. Po dalších letech si na mne režisér Vorlíček opět 

vzpomněl a zahrál jsem si v jednom pokračování televizního seriálu Arabela –„Návrat Arabely“ roli 

Prvního občana Kocourkova. 

Dostal jsem možnost podílet se herecky na dnes již také kultovním seriálu „Sanitka“. Režisérem byl Jiří 

Adamec a kameramanem můj dávný přítel z dob filmování „Archy bláznů“ Juraj Šajmovič. Hrál jsem 

výčepního Havránka, další moje hospodská role. Měl jsem vejšlap s Vladimírem Krškou a Jaromírem 

Hanzlíkem. 

Jako hostinský ve filmu "Tržiště senzací" 

Velké setkání jsem také prožil s dalším filmovým nestorem, Jiřím Krejčíkem, v televizním filmu 

„Balíček z Vídně. Psal se rok 1990 a ve filmu šlo o obraz padesátých let minulého století. Po důkladném 

osobním pohovoru s panem Krejčíkem jsem byl obsazen do role bachaře v kriminálu. Byl jsem svědkem 

páně Krejčíkova impulzivního jednání. Se mnou však vycházel dobře. Další z mistrů na mé toulavé 

pouti. Hlavní role v tomto filmu hráli Alois Švehlík, Bronislav Poloczek, Jiří Samek z Plzně a další. 

Ještě při mém příbramském pobytu přišel na návštěvu divadla soudruh profesor Vojtěch Trapl, uznávaná

totalitní kapacita. Vybral si nás několik do svého připravovaného filmu „Vítězný lid“. Již název sám o 

sobě značí, o co asi mohlo jít. Na této agitce se však podílelo mnoho herců. Můj kolega Mirek Zounar, 

Milan Neděla a třeba samotného Gottwalda hrál vynikající slovenský herec Julius Pántik. Inu, život tropí 

hlouposti. 

Po čase jsem dostal nabídku na herecké zkoušky od režiséra Kolihy. Po osobním setkání jsem obdržel 

roli velitele okrsku VB v připravovaném filmu „Něžný barbar“. Byla to filmová adaptace podle románu 

Bohumila Hrabala. Role nevelká, leč výrazná. Měl jsem dlouhou smyčku s Bolkem Polívkou a Jiřím 

Menzelem, kteří hráli hlavní role. Byla to práce pohodová a humorná, zvláště díky extempore a 

srandičkám, kterými oba protagonisté oplývali. Vzpomínám si, jak při odjezdu taxíkem z placu se Bolek 

Polívka těšil na setkání se svojí Chantal. To už je také minulost. 

Další z českých režisérů byl Milan Cieslar,v jehož filmu „Slepé koleje“ jsem si zahrál pěknou figurku 

průvodčího vlaku, který se zabývá pitím lahvového piva. Měl jsem možnost poznat také práci 

vynikajícího režiséra Toníčka Moskalyka. Zahrál jsem si v jednom díle seriálu „Dobrodružství 

kriminalistiky“, také dodnes reprizované. Hrál jsem komisaře francouzské policie Sureté. Také moc 

pěkný zážitek , hlavně díky osobnosti režiséra Moskalyka. Můj malostranský přítel režisér Ivo Toman 

mne obsadil ještě jednou a to do televizního filmu „Dvojí křest“. Byla to civilka ze všedního života 

rodiny, jejíž synovec má narukovat do vojenské služby. Hrál jsem roli jeho strejdy. Zapomněl jsem na 

jedno z prvních setkání s televizí. Režisérka Valová mně nabídla roličku v inscenaci jakéhosi dramatu ze 

Španělska. Byla to postava hřmotného vesničana Nicola a měl jsem scénu s Janou Hlaváčovou a Jiřím 

Němečkem. Setkal jsem se tedy po cirka dvaceti letech se svou bývalou kamarádkou a ochotnickou 

partnerkou Janou, v té době již členkou Národního divadla v Praze. O pauze jsme trochu zavzpomínali.

s Jiřím Šaškem ve filmu "Pějme píseň dohola" 

Ještě při mém příbramském působení mi kamarádka Helena Franková dohodila kšeft v televizní estrádě, 

na které se podílela jako asistentka, k výročí Čs.dělostřelectva. Byla to jedna z oslavných tirád, které se 

tehdy hojně točily. Nicméně účast protagonistů byla velká. Pořad konferovala Pavlína Filipovská, další 

ze zúčastněných byli Ljuba Skořepová, Eva Pilarová, Lubomír Lipský, Lubin Kostelka, mim Jarda 

Čejka a další. Měl jsem pěknou scénu s oběma Lubomíry, něco na způsob „Hlustvisiháka“. 

Po několika desetiletích jsem se ocitl u svého prvního filmového režiséra Ivana Baladi, v jeho televizním 

seriálu „Největší z Pierotů“. Hrál jsem prodavače pirohů. Role nevelká, ale zato setkání s bývalými i 

současnými kolegy bylo velice příjemné. 

V létě 1990 se ozval režisér Ondřej Trojan, jeden ze dvou synů mého přítele z let padesátých, Ládi 

Trojana. Prý že by se mnou počítal v připravovaném filmu „Pějme píseň dohola“. Jednalo se o jednu z 

hlavních rolí,“Bizona“, vedoucího pionýrského tábora. Měl tam hrát také Jiří Šašek. Bylo toho na mne 

najednou trochu moc. Film měl být jakousi kritickou parafrází na dobu totality. Dostal jsem tučný scénář 

s tím, že točit by se mělo začátkem srpna. Po asi dvou dnech rozmýšlení jsem roli přijal. Natáčení se 

odehrávalo asi devět kilometrů od Litomyšle, v přírodní scenérii nefalšovaného pionýrského tábora. 

Na místo určení mne vezl barrandovský taxík s velice příjemným řidičem. Po příjezdu na dané místo 

jsem uložil své věci v jedné hospodě s nocležnými pokoji a šli jsme s jedním kolegou, který ve filmu 

také hrál, do dolejší hospůdky na občerstvení. Asi po hodině dorazil taxíkem Jirka Šašek. Pozval jsem 

ho k nám ke stolu, náležitě jsme se představili a já mu připomněl léta sedmdesátá a naše tehdejší 

fotbalové střetnutí v Příbrami. Rázem jsme si porozuměli a také nato potykali. Čekal nás měsíc společné 

práce. Režisér obsadil film z devadesáti procent neherci, profesionálové jsme tam byli s Jiřím Šaškem 

pouze dva. Objevil se tam ještě jeden profesionál, Jirka Strach, tehdy osmnáctiletý student FAMU. 

Připomněli jsme si společné filmování v německé zakázce, o které budu ještě psát. Tehdy bylo Jiřímu 

čtrnáct.

Jako vedoucí tábora ve filmu "Pějme píseň dohola" 

Film „Pějme píseň dohola“ byl hlavně o dětech (pionýrech) a o poměrech, které za totality v těchto 

zařízeních vládly. Druhý den nás okamžitě ubytovali v hotelu Dalibor v blízké Litomyšli. Ubytování 

veskrze perfektní. Moje Hanička přijela opět za mnou a pobyt v tomto luxusním zařízení si vyzkoušela. 

Srpen toho roku byl navýsost vydařený. Počasí bylo krásné, s příjemnými teplotami. Ještě se musím 

zmínit o tom, že ve filmu hrála tehdy patnáctiletá ,nyní skoro hollywoodská hvězda Aňa Geislerová. S 

Jirkou Šaškem jsme válčili ve vší pohodě. Byla tam však jedna velmi nepříjemná skutečnost, že Jiří byl 

nucen jednou týdně dojíždět na dialýzu, kvůli ztrátě jedné ledviny. Jinak celé natáčení probíhalo 

příjemně. Nenapadlo mne tehdy, že se s Jirkou Šaškem znovu setkám, tentokrát na jevišti. 

Zpět k dalším celuloidovým páskům. Po náhodném kratším konkurzu mne režisér Dušan Klein obsadil 

do jedné z větších rolí v pokračování televizního seriálu „Hříchy pro diváky“. Díl byl nazvaný „Piruety 

smrti“. Moje role byl Bláha, podivný pán, zabývající se prodejem pornokazet a zbraní. Jednalo se o 

vraždu mladé cvičitelky baletu. Představoval jsem jednoho z podezřelých. Práce to pro mne byla velmi 

zajímavá. Byl jsem obklopen kolegy zvučných jmen. Dvojici kriminalistů hráli Jiří Zahajský a Jan 

Šťastný. Dále v seriálu hráli Pavel Trávníček, Ivan Trojan(další ze synů Ládi Trojana), moje dávná 

kolegyně z příbramských dob Svatava Hubeňáková a další. Myslím, že můj výkon nedopadl nejhůř. Pod 

vedoucím produkce byl podepsán Jaroslav Bouček, který byl i produkčním filmu „Pějme píseň dohola“. 

Mé další setkáním s producentem Jaroslavem Boučkem bylo na televizním seriálu „Život na zámku“. V 

režii pana Hanuše jsem si zahrál ve třetím díle „pacienta Knoblocha“, dohazovače bytu, v dialogu s

doktorem Králem, kterého hrál hlavní protagonista seriálu Tomáš Töpfer, můj starý známý ještě z 

příbramského působení. Psal se rok 1994. 

Tak to by bylo snad vše o setkání se s českými filmovými a televizními režiséry. Nyní se pokusím pustit 

do zahraniční provenience.



FILM A TELEVIZE (Díl 2.) 

První moje spolupráce s filmovou zakázkou bylo setkání s Miro Voštiarem, asistentem produkce 

velkého bosse Jana Kadlece. Přijel tehdy až ke mně do bytu s doprovodem a nabídl mi roli v německém 

filmu s českou produkcí, „Barikáda“. Jednalo se o příběh z doby francouzské revoluce. Dostal jsem roli 

jednoho z barikádníků Müllera. Celé natáčení probíhalo v Liliové ulici v Praze, na úpatí malé Karlovky. 

Barrandovští mistři výpravy a dělníci stavěči vyrobili pravé divy. Přemostili celou Liliovku velkým 

mostem, k nerozeznání od pravého. 

Seznámil jsem se také na place s dalším ze svých budoucích kolegů a kamarádů, kaskadérem a hercem 

Zdeňkem Srstkou. Práce to byla skvělá, režisérem počínaje a všemi ostatními konče. Měl jsem mimo 

jiné za partnerku výbornou a pohlednou německou herečku, jména mi pochopitelně za ta léta vyprchala 

z hlavy. Se Zdeňkem Srstkou jsme se později setkali i v dalších zakázkových filmech. Setkání s 

producentem a potažmo s jeho asistenty Miro Voštiarem a Tomášem Gabrisem pokračovalo. Dostal 

jsem roli v německém filmu „Missingerové“. Hrál jsem průvodčího vlaku na ještě parní lokomotivě. 

Byla to práce sice jen dvoudenní, ale zajímavá. Musel jsem si oprášit svou vetchou němčinu. Točilo se 

na Dejvickém nádraží v Praze. 

Jedno z vůbec prvních setkání s producentem Janem Kadlecem bylo na filmu „Chlapec s třinácti otci“. 

Hrál jsem otce Siny, tu hrála tenkrát čerstvá absolventka DAMU, dnešní miláček dětského publika, 

Dáda Patrasová. Jejího nápadníka tenkrát také ještě mladý Pepa Laufer. Měl jsem scénu s oběma 

jmenovanými, kdy jako otec Siny, jsem uštědřil Pepovi Lauferovi notný políček. Byl jsem tenkrát plný 

síly a svůj herecký úkol jsem splnil na sto procent. Německý režisér byl spokojen, Pepík Laufer už 

méně. Psal se rok 1975. S Pepou Lauferem jsem se po létech před filmovou kamerou setkal znovu. 

Spolupráce s panem Kadlecem a Miro Voštiarem pokračovala. Točilo se opět s Němci, film „Před 

bouří“. Byla to jakási historická freska z prusko-francouzské války. Byl jsem tam za revolucionáře 

jménem Mikey. Ve filmu hrálo více českých herců, za všechny Jan Skopeček, Zdeněk Kutil, Mirko 

Musil a jiní. Natáčení probíhalo v exteriéru na pražském Vyšehradě a také v Terezíně, v areálu 

koncentračního tábora. Byla to tak zvaná „masovka“, za účasti stovky komparzu a party našich 

ostřílených chlapců kaskadérů, v čele se Zdeňkem Srstkou. 

Byl leden a teplota dosti pod nulou, s popraškem sněhu. Komparz byl rozdělen na Francouze a Prusy a v 

terezínském areálu se odbývala velkolepá bitva. Ve své roli jsem měl, že na bojišti padnu. Klesl jsem 

tedy při jedné narežírované scéně k zemi. Zem byla plná ledu, nebylo to dvakrát příjemné. Za účelem 

zahřátí jsme se v teplé hale náležitě dopovali horkým čajem, ba i grogem. Podle pokynů režiséra měla 

být jedna scéna muž proti muži. Co během pár minut rozpoutali naši kaskadéři, to byla paráda. Němci 

nestačili valit oči.

S Josefem Lauferem a Dádou Patrasovou ve filmu "Chlapec se 13 otci" 

Také jsem se setkal s producentem Oldřichem Machem. Jedním z filmů pod jeho vedením byl také 

televizní projekt s Angličany a to film, který se jmenoval „Praha“. Byla to civilka pojednávající o 

toulkách mladého Angličana po našem hlavním městě. Zahrál jsem si roli barmana a točilo se v 

exteriéru v Praze Karlíně a v restauraci pražského Mánesa. Měl jsem dva pěkné vejšlapy, právě s titulní 

postavou. Byl to známý a velice ceněný anglický herec, jméno mi vypadlo z hlavy. V tomto případě 

jsem byl donucen použít sporadickou znalost angličtiny, inu, točit na zakázkách nebylo lehké. 

Další roli jsem dostal opět pod patronací Oldřicha Macha. Byl to film „Gudrum“. Byl jsem vybrán jako 

jeden z hostů v přepychové restauraci, točilo se v Mariánských lázních. Role nevelká, zato se 

uskutečnilo jedno zajímavé setkání: při obědové pauze jsem seděl s americkou hollywoodskou hvězdou 

Fay Donewayovou, známou to Bonny z kultovního filmu Bonny a Clyde. Ještě stále to byla krásná žena, 

leč s manýrami obletovaných hvězd. 

Přišla další nabídka z produkce pana Kadlece ve spolupráci s Tomášem Gabrisem a Mirem Voštiarem. 

Záležitost opět německá. Film se jmenoval „Vlastivědné muzeum“ a já dostal roli vězeňského dozorce. 

Zase jedna historická freska, na filmy tohoto typu si Němci prostě potrpěli. Moje postava byla tentokrát 

výraznější. Můj dozorce byl přisluhovač panstva a v podstatě stále opilý. Při tomto biografu došlo znovu 

k setkání s mezinárodní hvězdou. Byl to německý herec Mario Adorf, známý mimo jiné jako padouch z 

filmů o Vinetouovi. Měl jsem s ním jednu ze scén.

S většinou herců z filmu "Holky z porcelánu" 

Adorf byl přes svůj záporácký exteriér vcelku příjemný pán. Vzpomínám si , že proto, abychom se po 

ránu zahřáli, jsme vyšli po odchodu z maskérny a kostýmérny před budovu jakési školky a někoho z 

přítomných napadlo přinést kopací míč. Začali jsme všichni jako puberťáci do balónu kopat a vzájemně 

si přihrávat. Mario Adorf se v jednom okamžiku trefil místo na spoluhráče do okenního skla výše 

zmíněného domku. Strašně se chudák vyděsil a se slovy „sorry“ chtěl produkčnímu škodu zaplatit. Ten 

pochopitelně s úsměvem odmítl. Tak jsem poznal další star. 

V onom filmu jsem měl pěknou scénu se svou bývalou spolupartnerkou z „Holek z porcelánu“, s 

milovanou Mílou Myslíkovou, která se také na tomto filmu podílela. Dále pak tehdy čtrnáctiletý Jirka 

Strach, dnešní pan filmový režisér, zde hrál jednu z hlavních rolí. Velké role z českých herců obsadili 

Václav Štekl , tehdy mladinká Dana Morávková a můj nezbytný přítel, kaskadér Zdeněk Srstka. Měl tam 

krásnou scénu, ve které ho, coby vězně na apelplatzu, porazí splašený kůň. Kdo jiný než Zdeněk by to 

tak dobře zvládl. 

S panem Kadlecem a Miro Voštiarem jsem se také setkal na filmu „Pavučina“. Opět jedno z 

psychologických německých děl. Hrál jsem obchodníka s rybami na jednom z velkých tržišť. Byl jsem 

náležitě oblečen a na svém pultu pak obrovskou káď pravých nefalšovaných slanečků. Ty jsem pak 

okolojdoucím zákazníkům- komparzistům prodával. Měl jsem ale jednoho výjimečného zákazníka. Byl 

to sám velký Klaus Maria Brandauer. Zase jedna z velkých hvězd. Hrál ve filmu hlavní roli. Také s ním 

jsem prohodil pár teplých německých vět. Po natáčení jsem strávil půl hodiny na místní umývárně, 

abych nepřijel do Prahy „naparfémovaný“ rybinou. Přišla další pěkná role v pěkném filmu. Zase pod 

patronací stáje Jana Kadlece, v čele s Miro Voštiarem.

Byl to filmový příběh novináře E.E.Kische z dob první republiky. Dostal jsem postavu výčepního v 

přístavní hospodě. Filmový štáb našel vhodný interiér za ulicí U lužického semináře, sousedící s 

pražskou Kampou, v budově, kde sídlila za první republiky skutečná hospoda. Bylo to blízko náplavky u 

Vltavy, tedy představa přístavní hospody. Byla to rozlehlá hala s popraskanou omítkou a v pozadí 

postaven výčep se vším všudy. Hala byla zaplněna komparzem, představujícím tehdejší pražskou 

spodinu. 

S Josefem Lauferem v kooprodukčním filmu"Tržiště senzací" 

Přítomni byli naši nezbytní kaskadéři, ale tentokrát hrál Zdeněk Srstka velkou roli. Já jsem za 

improvizovanou pípou točil pivo. Měl jsem náležitý kostým a hlavně dosti textu. No a tady jsem se, jak 

jsem již psal, sešel znovu s Pepou Lauferem, který hrál samotného E.E.Kische. Měli jsme spolu dva 

pěkné výstupy, právě u výčepního pultu. Naléval jsem Pepovi panáky žitné (byla to pochopitelně 

sodovka). Horší už to bylo ve scénách s vrchním komisařem, kterého hrál známý německý herec(jméno 

už mi také vymizelo z paměti.). Já mluvil česky, on německy. Musel jsem přesně znát jeho šlágvorty, 

abych mohl plynně navazovat, on zas totéž v němčině. 

Film režíroval slovenský režisér Martin Holý. Byl to pán v letech, uznávaná kapacita, leč poněkud 

nervní a nerudný. Také po první zkoušce dával své pocity jasně najevo. Druhý den to mělo být naostro. 

Měl jsem po mnoha letech trochu trému a doma jsem se přes noc pilně doučoval. Po první klapce druhý 

den jsem byl však už plně suverénní a pan režisér byl spokojen. Vše dopadlo dobře. Kuriózní na celé 

věci byla skutečnost, že asi po dvou měsících po ukončení natáčení zavolal Miro Voštiar, že musím na

Barrandově udělat postsynchrony ke scénám s komisařem, kterého přemlouval do češtiny pan Rudolf 

Hrušínský. Byl jsem v barrandovském studiu před plátnem a zvukovou aparaturou s Velkým kolegou 

sám. Byl to opět jeden z mých pěkných zážitků na mé klaunské pouti. 

Asi po dvou letech jsem dostal další pěknou možnost před kamerou. Bylo to znovu na doporučení Miro 

Voštiara. Jednalo se o natáčení jednoho dílu seriálu „Storočie detektívov“ v produkci Slovenské filmové 

tvorby Bratislava. Režisérem byl mladý pohledný Švýcar, velice sympatický pán. Obdržel jsem roli 

Alfréda, což byl jakýsi podomek na statku vrchnosti. Velice pěkná role. Hlavní roli pana barona hrál 

opět jeden z významných německých herců, jeho ženu naše Libuška Šafránková. Ve filmu hrála řada 

českých herců, většinou velké role. Byly to dívky Hana Packertová (žena Miro Voštiara) a Veronika 

Freimanová, dodnes výborná herečka. Jednu z velkých rolí hrála Valentina Thielová. S pánů kolegů 

herců to byli Roman Hemala, Milan Mach, Vláďa Pospíšil nebo Bedřich Šetena, s kterým jsem měl 

společný pokoj na hotelu, kde jsme byli ubytováni. 

Se Zdeňkem Srstkou v kooprodukčním filmu "Barikáda" 

Byl to jedničkový hotel přímo na kutnohorském náměstí. Zapomněl jsem napsat, že právě v blízkosti 

Kutné Hory, na historickém statku, se film natáčel. Při vyjmenovávání všech umělců na onom filmu 

zúčastněných, jsem si jednoho nechal až na konec. Byl to Raul Schránil. Další, kolikátá už, hvězda 

třicátých let, na mých toulkách.Setkali jsme se jednoho rána na hotelové terase a dali se do řeči. 

Pochopitelně jsem se mu patřičně představil. Hrál v tomto filmu rodinného lékaře na panství pana

arona. Opět jsem zabodoval a seznámil se se slavným prvorepublikánským filmovým milovníkem. 

Protože jsme všichni bydleli ve stejném hotelu, zašli jsme také všichni občas na potlach do Vlašského 

dvora, jak by řekl Mikuláš Dačický „do rathauzu“ a v příjemné pohodě jsme si také potykali. Stali jsme 

se s Raulem přáteli a telefonovali jsme si až do jeho smrti. Má výjimečná setkání tedy pokračovala. 

Epizoda tohoto seriálu pojednávala o vraždě pana barona arsenem. Byl jsem jedním z podezřelých. Na 

závěr „jednu z veselých historek z natáčení“, tato však nebyla příliš veselá, ba naopak. Ve zmíněném 

panství byl velký okrouhlý dvůr z betonu. Slovenská technika tehdy poněkud zaváhala, když na beton 

pouze vysypala poprašek z hlíny a písku. Nu a tady se právě odehrálo malé drama, které nebylo ve 

scénáři. Libuška Šafránková coby baronka se měla na koni, kterého jí daroval její pán, projet. Byli jsme 

při tom všichni. Já s druhým koněm za uzdu, pan baron a ostatní. Libuška tedy nasedla a dala se do 

cvalu. V tom okamžiku dostal kůň smyk a po špatně ošetřeném betonu spadl i s Libuší. Krve by se tehdy 

v nás nedořezal. Libuška se mrštně snažila dostat z dosahu koňských kopyt. 

Příslušný personál okamžitě přispěchal na pomoc. Všichni jsme si oddechli. Asi po dvacetiminutovém 

rozhovoru s režisérem, lékařem a ostatními, naše statečná Libuška znovu nasedla na už zklidněného 

koně a svou krasojízdu pro kameru zreprízovala. Druhý den po příjezdu z Prahy se nám Libuše svěřila s 

tím, že doma měla co vysvětlovat svému muži Josefu Abrhámovi, jak že přišla k těm modřinám na 

svých nožkách. Tak tolik o mých toulkách filmovými a televizními kamerami. Něco jsem možná 

vynechal, bylo toho opravdu dost..



ROZHLAS. 

Nyní se od kamer na skok obrátím pouze k rozhlasovému mikrofonu. Jak už jsem psal v minulých 

kapitolách, můj přítel, rozhlasový režisér Ladislav Rybišar, mne dle svého slibu začal zaměstnávat od 

roku 1969 v Československém rozhlase. Nejprve jsem udělal hlasové zkoušky u režiséra Melče, s 

kterým jsem natočil zkušební nejmenovaný pořad. Pak už to šlo samospádem. Sešel jsem se za ta léta 

před mikrofonem s mnoha rozhlasovými veličinami té doby. Byli to například Josef Svátek, Olga 

Valentová, Janička Bezdíčková, Josef Červinka a známý režisér pro děti a mládež Karel Weinlich. 

Točilo se jak v hlavní budově Čs.rozhlasu na Vinohradské třídě, tak ve studiích v Karlíně a v tak 

zvaném Armádním studiu , poblíž Čapkovy vily. Byly to pořady různého typu. Jmenovaní režiséři Olga 

Valentová, Jana Bezdíčková a Josef Červinka byli z literární redakce, Karel Weinlich z redakce pro 

mládež. Stejně tak jako Můj přítel Ladislav Rybišar, o kterém bude ještě hovor. S režisérkami Janou a 

Olgou jsem točil převážně v Karlíně. 

V rozhlasovém studiu

Tehdy byl preferovaný rozhlasový seriál „Jak se máte Vondrovi“, ryze poplatný totalitní době.. Plytké 

příběhy rodiny za bujarého socialismu. Hlavní roli zde měla Jiřina Švorcová. Nicméně díky tomuto v 

podstatě škváru jsem měl možnost seznámit se s umělci zvučných jmen, ať už to byli pánové Karel 

Höger, či Václav Voska, Sobík Sejk a v neposlední řadě tehdy již nemocná paní Jiřina Šejbalová. Herec 

byl v podstatě námezdní síla. 

S panem Josefem Červinkou jsem natočil jen jednu rozhlasovou hru. Byla to detektivka na motivy 

E.A.Poa o Scherlocku Holmesovi. Točilo se na Vinohradech a postavy Holmese a Watsona hráli Viktor 

Preis a Otakar Brousek st. Já jsem dostal text jistého padoucha, jak už to bylo v mých toulkách zvykem. 

Byl jsem tak nějak zaškatulkován do postav hostinských, bachařů, nebo podvodníků. No budiž, tyto role 

se hrály jak před kamerou, tak i v rádiu poměrně dobře. 

Divadlo Příbram, "Lhář a jeho rod" 

> S režisérem Weinlichem jsem natočil rovněž řadu rozhlasových děl pro mládež i pro dospělé. Jedním 

z mých úspěchů byla realizace pořadu podle slavného románu Georga Orwella „84“. Tenkrát si režisér 

pozval do studia mne a pět dalších kolegů na jednu větu:“velký bratr tě sleduje“. Ano, nejen před 

kamerou, ale také před rozhlasovým mikrofonem se dělaly konkurzy. Já jsem se svou větou uspěl a tak 

jsem zněl mnohokrát z rozhlasových přístrojů v četných reprizách.

Teď velkým obloukem ke svému příteli Rybišarovi. Že mne Láďa bral s sebou na natáčení i do jiných 

českých měst, jsem se už zmínil. Ať to bylo Ústí nad Labem, nebo Plzeň. V Plzni jsme s Láďou i 

nocovali v příjemném hotýlku vedle Rádia. Sešel jsem se při natáčení s výborným plzeňským hercem 

Václavem Neužilem, s Jiřím Samkem,(posléze s oběma před filmovou kamerou) a také s křehkou 

mladou Naďou Konvalinkovou. Režisér Rybišar spolupracoval také se Supraphonem. Natáčelo se v 

paláci Lucerna v Praze. Jednou z prvních příležitostí bylo natáčení „Zlatovlásky“,kde jsem měl roli 

Rybáře. O tom jsem se ale už zmínil. Zazpíval jsem si i pěknou píseň z pera hudebního skladatele 

Milana Baginského. Měl jsem možnost sejít se před rádiovým a Supraphonským mikrofonem s pány 

Ladislavem Peškem, Martinem Růžkem, Čestmírem Řandou, s Janou Drbohlavovou a s dalšími 

zvučnými jmény. 

Divadlo Příbram, "Měsíc nad řekou" 

Další zážitek na mých toulkách bylo natáčení, opět pod vedením Ladislava Rybišara, hry pro mládež 

„Zlatý řetěz“. Hrál jsem, co jiného, zloducha. V hlavních rolích se před mikrofonem objevili , tenkrát 

mladí a plní síly, Eda Cupák a Vladimír Brabec. Další sestavu doplňovala, tenkrát také mladičká, Klára 

Jerneková. I tato rozhlasová inscenace byla později převedena na desky Supraphonu. > 

Pěkný zážitek jsem měl také z natáčení podle předlohy Marka Tweina „Tom Sawyer“. Mluvil jsem roli 

Silase, za spoluúčinkování opět řady kolegů. Jeden z posledních mých supraphonských zážitků bylo 

natáčení hry pro mládež, podle předlohy Eduarda Štorcha „Osada Havranů. Hrál jsem postavu Hbitého

Bobra. Bylo to pohodové natáčení. Vzpomínám si, jak tehdy ještě mladý Péťa Haničinec, v džínovém 

oblečku, chodíval na frekvence poněkud později. Co by se mu však neodpustilo! Pracoval jsem dále s 

režisérem Rybišarem na pořadech zvaných „Meteor“(vysílá se dodnes), s Milanem Machem, Jiřím 

Pickem, Láďou Trojanem a Dášou Sedláčkovou. 

Divadlo Příbram, "Tartuffe" 

U těchto mých toulek byla celá léta i moje Hanička. Byla a zaplaťbůh ještě je,i když už jen externě, 

režisérkou ozvučení v rozhlase. Zažila za ta léta, tak jako já, řadu kolegů a kamarádů. Ať už to byl 

Radek Nikodém, mimo jiné talentovaný představitel dětských filmových rolí (dnes už jen pro 

pamětníky), který měl jako já též školu Dismanova souboru, společně s Ivanem Jandlem. Následují 

kolegové a přátelé Danuše Stuchlíková, moje první jevištní partnerka z dob kladenských (tenkrát se 

jmenovala Brochová), následují nejlepší kamarád a velice chytrý člověk Jirka Litoš, Tomáš Pergl, 

výborný muzikant a zpěvák, Petr Šplíchal a Josef Plechatý. Tito všichni však k mé toulavé cestě patří, 

stali se i mými kamarády. To jen vsuvka, abych nepsal jen o sobě. 

Nu a můj oblíbený slogan - léta šla dál. Teď ještě jeden skok do soukromí.. Jelikož jsem se stal ke stáru 

v podstatě skoromrzáem stran mého kolena, docházel jsem na patřičné ordinace k perfektní ortopédce v 

místě svého bydliště, na Chodově v Praze 4. Jednoho dne po dalším vyšetření mi doktorka doporučila 

lázeňský pobyt. Dokázala i to, že jsem měl lázně křížkové, čili bezplatné. Byl to třínedělní pobyt ve 

Františkových lázních. S díky jsem přijal. Můj kamarád Zdeněk Kratina mne i s Haničkou dopravil na

místo určení. Krom mých minulých pobytů v lázních, v rámci mého hereckého povolání, jsem se tady 

ocitl jako normální pacient. Kromě skvělého ubytování a výborné lékařské péče, jsem se sešel, jak jinak, 

než v restauračním zařízení, s dalšími spolupacienty, posléze přáteli. 

Divadlo Karlín, "Tři mušketýři" 

"Barikáda" Prvním z nich byl Pepa Fíla. Jak se později ukázalo bývalý muzikant z Písku. Další pak 

Eman Valenta, drobný to mužík z Prahy, ortodoxní fanda Slávie. Pak se tam ovšem objevil Jenda Berg, 

z blízkého Sokolova. Výborný harmonikář (také znalec přes zbraně a myslivec) a zpěvák. Stal se 

jakýmsi vůdcem tlupy, která obšťastňovala svým umem restaurační sedánky při našem lázeňském 

pobytu. Já jako zpěvák jsem byl ve svém živlu. Se zmíněným Honzou Bergem jsme velcí přátelé 

dodnes. Prožil jsem krásné tři týdny veselosti, ale také patřičné zdravotní rehabilitace. Mohu říci, že 

jsem se ještě o Vánocích cítil výborně. Po vypršení termínu přijel můj přítel Zdeněk s Haničkou a 

odvezli mne zpět do Prahy. Teď už ale dost mého nezáživného soukromí. Předtím ale ještě malá zmínka 

o mém dalším velice přívětivém setkání. Psal se rok 1988, říjen. Zkoušeli jsme na kšeft jakousi ruskou 

hru. Dramaturgoval to můj přítel Mirek Procházka alias Halmi, režírovala to paní Ižofová a kromě mne 

tam byli zaangažováni Valerie Zawadská, Uršula Kluková, Mirek Dlouhý a další. Měli jsme pronajatu 

zkušebnu poblíž Palackého náměstí. Po jedné ze zkoušek jsme se já, Mirek Procházka a můj přítel 

Standa Hájek, kterého jsem znal již z kladenských dob a byl momentálně v angažmá v Realistickém 

divadle v Praze, stavili na pivo v blízké restauraci „U pomníku“.

Divadlo Český Tešín,"Bílá nemoc" 

Hostinec byl poměrně dost zaplněn, jen u jednoho velkého stolu seděl osamocený pán ve žlutém silném 

roláku. Po obvyklém dotazu, zdali je u něj volno, jsme tedy přisedli. Byli jsme poněkud otráveni z 

předchozí zkoušky a tak náš hovor byl jen o tom jednom. Pojednou se onen pán v roláku zvedl a pravil: 

„slyším, že pánové budou asi od divadla a když už tady tak sedíme, já jsem nějakej Havel“. Představili 

jsme se rovněž, když v tu chvíli přiběhla jakási mladá dívka se slovy“Vašku, máš telefon“. Onen Vašek 

se omluvil a odkráčel směrem k výčepu. Ano, a tohoto Vaška Havla, celosvětově uznávaného, jsme rok 

poté zvolili prezidentem. Tak to už byla snad moje poslední celebrita na mé klaunské pouti.



MLADÁ BOLESLAV. 

Po mém příjezdu z lázeňského pobytu zazvonil jednoho dne telefon a ozval se můj přítel z Teplic Miloš 

Švarc, zdali bych si chtěl ještě zahrát divadlo. Asi po desetiminutovém hovoru mi sdělil, že si domluvil 

hostování jako režisér v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Tedy z inspicienta zase režisér? Byl jsem 

mile překvapen. Má prý režírovat pohádku Jana Drdy „Hrátky s čertem“ a měl by pro mne roli 

Belzebuba. Krátce nato jsme se domluvili. 

"Hrátky s čertem", s kolegou Mirkem Babuským 

Den poté však jsem dostal do schránky „parte“. Ano, parte se vším všudy.“Zemřela“ teplická opereta. 

Poslední rozloučení a také poslední představení se má konat v budově divadla. Miloš Švarc mi okamžitě 

zavolal, jestli s ním prý pojedu. Jakpak by ne. Vyrazili jsme tedy jeho vozem na „poslední cestu“ do 

Teplic.Měli jsme oba smíšené pocity a po příjezdu do Teplic dvojnásobné. Divadlo nastudovalo jako 

svou „labutí píseň“ Nedbalovu „Polskou krev“. Přivítali jsme se s bývalými kamarády a kamarádkami a 

po poslední procházce šatnami, vlásenkárnou a jinými místy, se kterými jsme byli několik krásných let 

spjati, jsme zasedli do hlediště, také tak důvěrně známého. Návštěva byla velice slušná. 

V ovzduší bylo však přece jen cítit určité napětí. U dirigentského pultu teď nestál již František Popp, ale

mě neznámý pán. Pana velkého šéfa Poppa jsem po představení potkal v kuloáru divadla. Byl ve 

svetříku a na nohách měl bílé botasky – inu, lesk a sláva polní tráva. Představení proběhlo dobře. 

Výtečný byl opět Jarda Pustka jako Zaremba a Libuška Staňková v roli Wandy. A už definitivní sólistka 

Dáša Falová byla tentokrát za „Mamá“. Představení mělo úspěch a hlediště ve stoje aplaudovalo. 

Atmosféra byla ovšem napjatá smutnou euforií konce. Ano, z vyšší moci se mnohaletá teplická opereta 

zrušila. Holky z baletu a ze sboru pobrekávaly, ale ani ostatním nebylo do smíchu. 

"Hrátky s čertem", s kolegou Milanem Koníčkem 

Po představení jsme se všichni sešli v přilehlém sále divadla, kde byl nainstalován provizorní bar. 

Mluvilo se, místy plakalo a hlavně pilo. Na to, snad lepší, příští. Leuška Čiháková ještě z jeviště 

odmoderovala celou „tryznu“, ve které poděkovala všem zúčastněným, živým i mrtvým, kteří teplickou 

operetu provázeli. Popili jsme se Stáňou Hudským, Jardou Pustkou a také s Honzou Honců, který se 

přijel rozloučit ze svého prázdninového sídla ve Smržovce. Rozloučili jsme se také s Libuškou 

Staňkovou, která měla spolu s Jardou Pustkou nastoupit do nového angažmá v plzeňské operetě. Jak 

jsem se později dozvěděl, tak se Dáša Falová uchytila v „ Divadelní společnosti Pepy Dvořáka“ v Praze. 

Díky tekutému dopingu , jsme tuto pro každého bolestivou událost, přežili. Nu a mě čekala poslední část 

mých toulek. 

Za dva dny jsme odjeli s Milošem Švarcem jeho vozem směr Mladá Boleslav. V mladoboleslavském 

divadle jsem vystupoval naposledy při mém příbramském působení. Budova krásná a interiér divadla

stejně pěkný. Byla tak zvaná první čtená. Přítel Švarc mne představil řediteli divadla Františkovi 

Skřípkovi. Pak nastalo vzájemné představování s budoucími kolegy. Při odchodu do zkušebny mne 

zezadu oslovil nějaký muž slovy „nazdar Láďo…“ Otočím se a on to Jiří Šašek. Byl již matadorem 

divadla. Věru příjemné setkání po několika letech. Psal jsem již v minulých kapitolách, že se s Jirkou 

ještě setkám. Potřetí a bohužel naposled, zato tentokrát na divadelních prknech. 

V "Hrátkách s čertem" 

Tak tedy znovu hurá na toulky. Byl mi přidělen azyl v šatně právě s Jirkou Šaškem, s jistým Milanem 

Koníčkem, starším prošedivělým pánem, letitým amatérským hercem, od kterého by se mohli leckteří 

vystudovaní herci učit. Šatnu doplňovali ještě kolegové Mirek Babuský a Karel Vlček. Byli to hoši 

příjemní a výborní herci. Ve výčtu dalších kolegů nemohu nevzpomenout na Luďka Jiříka a především 

na výtečnou herečku a krásnou holku Evičku Reitherovou, mimo jiné manželku Karla Vlčka, která byla 

obsazena do role Káči. Roli Lucia hrál Karel Vlček, loupežníka Sarku-Farku pak Jirka Šašek. Skupinu 

protagonistů doplňoval Luděk Jiřík v roli poustevníka Scholastika. Jelikož jsem měl svůj hlavní výstup 

ke konci hry, (už jsem si na typy rolí „deus ex machina“ zvykl z let minulých), měl jsem asi týden volno 

od zkoušek. Potom jsem opět vstoupil na klaunská prkna. 

Zkoušky probíhaly celkem v klidu a míru a já se více seznamoval s okolím a s novými kolegy. Protože

jsem od přírody určitý samorost a nemám příliš v oblibě oficiality, navrhl jsem jednoho dne po zkoušce 

svým novým kolegům a posléze i přátelům tykání. Po určitém rozpačitém váhání mou nabídku přijali. 

Divadlo Most, "Revizor" 

A tak jsem měl již v samém závěru mých toulek nové parťáky. Musím ještě podotknout, že scénickou 

hudbu a zvukové efekty do této pohádky vybírala moje Hanička, jakožto k tomu určený profesionál. 

Během zkoušek a přátelských sedánek jsem se dozvěděl, že Jirka Šašek je konečně po úspěšné 

transplantaci ledviny a cítí se prý jako znovuzrozený. Vzpoměl jsem si na období našeho společného 

filmování. Jirka však přechodil zrádnou chřipku a necítil se dvakrát fit. Ovšem jako profík, což znám 

dobře i od sebe, všechno zvládal. Já jsem silný kuřák, ale Jirka mě tenkrát náležitě sekundoval. Kouřil 

„žluté Startky“ bez filtru. Asi mu chutnaly. Jako Sarka-Farka byl vynikající, stejně jako všichni ostatní 

kolem. 

Blížily se hlavní zkoušky a jednoho dne přišel Jirka Šašek se zprávou, že prý asi bude muset na 

„banální“ operaci. Našli mu prý na rentgenu nějaký centimetrový nález na plicích. Bral to s humorem a 

my všichni s ním. Netušil to tenkrát nikdo z nás, že je to předzvěst konce. Mne však zasáhl osten 

neblahých pochybností, když si Jiří při první hlavní zkoušce přinesl na svůj líčící stolek cigarety značky 

„Marlboro“ a zapalovač stejné firmy. Že by to přece něco předurčovalo, co je mezi nebem a zemí? 

Premiéra a ještě asi dvě reprízy byly v pohodových mezích.

Pak však Jiří oznámil svou zdravotní neschopnost a nemocniční hospitalizaci. Byl opravdu operován a 

asi po dvou měsících v pražském IKEMu zemřel. Telefonovali jsme si celý čas, co byl v domácím 

ošetření a stačil mi chudák ještě vyrobil moji karikaturu, na což byl mistr. Ještě mi visí nad sekretářem. 

Jeho obrázky totiž zdobily celý foyer v pražském divadle Rokoko, kde působil jako nerozlučná dvojka 

se svým přítelem Darkem Vostřelem. 

Divadlo Teplice, "Slovácká princezka" 

Inu život jde neustále dál a tak muselo vedení divadla najít za něj náhradu pro roli Sarky-Farky. Dohoda 

nakonec vyzněla pro člena Národního divadla v Praze, Milana Stehlíka. Hrál prý tuto roli před časem v 

Národním. 

Členové boleslavského divadla , my Pražáci, jsme měli vždy hromadný sraz na autobusovém nádraží 

Vysočany, odkud nás vozil malým mikrobusem Jirka Pečenka, divadelní inspicient a zároveň i šofér. Já 

vzhledem k mé nešťastné noze, která se zase ozvala, jsem měl vyjednánu výhodu, že mne dotyčný Jiří 

vozil až z Kunratic a po představení zpět domů. 

Nabrali jsme tedy zmíněného Milana Stehlíka ve Vysočanech a putovali směr Boleslav. Milan mne 

okamžitě zaznamenal a já jeho taktéž. Setkali jsme se totiž před lety, kdy jsem měl možnost díky Josefu 

Mixovi hostovat ve Stavovském divadle v Praze. Zapomněl jsem na tuto epizodku v předešlých 

kapitolách. Šlo tenkrát jen o kšeft , rolička to byla v podstatě němá, zato za účasti tehdejšího výkvětu 

umělců Národního divadla. Byla to poplatná epopej k nějakému výročí, už opravdu nevím k jakému. 

Milan Stehlík přišel do šatny na místo Jirky Šaška, měl jsem tedy nového parťáka. Jezdil s námi po 

zájezdech a spolu jsme také chodili na obědy do místního hotelu Grand na boleslavském náměstí. Milan 

byl tedy druhý host, kromě mne, v pohádce „Hrátky s čertem“. Boleslavské divadlo mělo krásný klub, s

perfektní obsluhou. Strávil jsem tam mnoho příjemných chvilek, se svými kamarády a kamarádkami. 

Oslavil jsem tam s celou partou dokonce své šedesátiny. 

Divadlo Most, "Hra o lásce a smrti" 

Hostoval jsem v Boleslavi plnou jednu sezónu a odehrál na jednatřicet repríz. Nu a touto poslední štací 

končí také má klaunská cesta. Osmdesát procent mých kamarádů, o nichž jsem psal, jsou už bohužel 

někde nahoře. Já věřím, že se s nimi setkám někde v zákulisí, až už i nade mnou spadne opona. Moc a 

moc rád jsem si s vámi povídal. Chtěl bych jen věřit, že to bylo vzájemné. 

Srdečně vás všechny zdraví váš „kašpar z povolání, toulavý klaun“ 

Ladislav Brothánek.



PŘÍLOHA 1. : SEZNAM ROLÍ LADISLAVA BROTHÁNKA 

SEZNAM ROLÍ DIVADELNÍCH 

1960 Městské divadlo na Kladně 

Královnin krajkový šátek – velitel stráže 

Paní Marjánka, matka pluku – hostinský 

Polská krev – sluha Wlastek 

Mlynárřka z Granady – otec Pedro 

Kouzelný sad Rozdělov – družstevník 

Bidýlko – obyvatel domu 

Mamzelle Nitouche – důstojník 

Netopýr – šlechtic 

Jánošík – horní chlapec Gajdošík 

1962 Hudební divadlo Karlín a Nusle 

Žebrácká opera – slepý žebrák 

Krásná Helena – Říman 

Polská krev – inkvizitor 

Veselá vdova – vrchní číšník 

Černá kočka přes cestu – nemocniční saniták 

Líbej mě Katko - sluha Nathaniel 

Tři mušketýři – Jussac 

Rose Marie – člen kanadské jízdní policie 

My Fair Lady – prodavač ovoce 

Kankán – poručík Legrand 

Krajkový šátek – podomek Gustl 

Muž jménem La Mancha – vězeň Tenorio 

1968 Činohra v Českém Těšíně 

Nanebevstoupení Ježíše Krista – apoštol Pavel 

Bílá nemoc – baron Krog 

Procitnutí jara – otec 

Zuzana Vojířová – Dohalský 

Jana z Arcu – glosátor 

Oldřich a Božena – Kochan 

1969 Krajské divadlo Príbram 

Kůže – Na zemi – Gestapácký vyšetřovatel 

Talisman – zpěvák 

Loď do Smyrny – paša Ali 

Kaviár nebo čočka – sluha Alexis

Švanda dudák – král Alamír 

Mordová rokle – vrchní strážmistr 

Začínáme žít – správce kolonie mladých 

Jedenácté přikázání – Střela 

Kavárna na hlavní třídě – vrchní Soukup 

Don Carlos – vévoda z Alby 

Tartufe – Orgon 

Ideální manžel – lord Caversham 

Stříbrný vítr – starý Ratkin 

Sousedi – zedník Liška 

Lucerna – vrchní ze zámku 

Kdo hledá najde – Čabakov 

Jolanka – vysloužilý muzikant 

Príbuzní – Burov 

Všechno naruby – starosta 

Pygmalion – Doolitle 

Prémie – Ljubajev 

Filozofská historie – Roubínek 

Nestřílejte bílé labutě – Burjanov 

1982 Divadlo pracujících Most 

Nebe na zemi – rakvář 

Revizor – Ljapkin-Tapkin 

Hra o lásce a smrti – Lavoisier 

1983 Krušnohorské divadlo Teplice 

Děvče z předměstí – statkář Hejl 

Hazardní hráč– otec nevěsty Křečinského 

U bílého koníčka – nadlesní 

Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu – tajemník 

Blausiegel 

Rozvedená paní – předseda soudu 

Gordický uzel – Gordius 

Bláznivá dovolená v lázních – Luboděv 

C.a K. polní maršálek – pravý maršálek 

Slovácká princezka – správce Zostra 

Kouzlo valčíku – hofmistr Vendelín 

Divotvorný hrnec – šerif 

1997 Městské divadlo Mladá Boleslav 

Hrátky s čertem - Belzebub 

SEZNAM ROLÍ VE FILMU, TELEVIZI A 

ROZHLASE 

1969 – 1990 film, televize 

Archa bláznů – Jefrim 

Holky z porcelánu – šofér 

Vražedné pochybnosti – výčepní 

Putování Jana Amose – řezník

Jako zajíci – rekreant Formánek 

Proc – mistr v továrně 

Nemocný bílý slon – funkcionář 

Princ a Večernice – hromotluk 

Sanitka – výčepní Havránek 

Balíček z Vídně – vězeňský bachař 

Vítězný lid – jeden ze soudruhů 

Něžný barbar – velitel okrsku VB 

Slepé koleje – průvodčí vlaku 

Dobrodružství kriminalistiky – komisař Sureté 

Dvojí křest – strýc 

Televizní estráda k výročí dělostřelectva – 

partner L. Lipského 

Největší z Pierotu – prodavač pirohů 

Pějme píseň dohola – Bizon 

Život na zámku –Knobloch 

Hříchy pro diváky – Bláha 

Koprodukcní filmy: 

Barikáda – Müller 

Missingerové – průvodčí vlaku 

Chlapec s třinácti otci – otec Siny 

Před bouří – Mikley 

Praha – barman 

Gudrum – host v restauraci 

Vlastivědné muzeum – vězeňský dozorce 

Pavučina – obchodník s rybami 

Tržiště senzací – výčepní v přístavní hospodě 

Storočie detektívov – Alfréd 

1969 –1990 rozhlas, Supraphon, účinkování 

pro režiséry: 

Josef Svátek, Olga Valentová, Jana Bezdícková, 

Karel Weinlich, Josef Červinka, Ladislav 

Rybišar 

Výčet některých relací: 

Sherlock Holmes – padouch 

Orwel 1984 – hlas 

Zlatý řetěz – další padouch 

Zlatovláska – první rybář 

Tom Sawyer – Silas 

Osada havranů – Hbitý Bobr 

Od roku 1978 člen Čs. Herecké asociace 

Rok 1977 udělena cena Literárního fondu za 

herecký výkon



PŘÍLOHA 2.: PRAHA LIBEŇ 

aneb "Dětství a jinošství, kam si prchlo v dál?" 

Jak to všechno vlastně tenkrát bylo: narodil jsem se v roce 1937 jako jedináček. Do první obecné jsem 

nastoupil v roce 1943. Bydleli jsme s rodiči v Poděbradově ulici, v rohovém čtyřpatrovém domě, na 

úpatí křižovatky s Heydukovou ulicí. Obecná škola byla od našeho domu pouze přes Poděbradku a 

kousek Heydukovky. Vzpomínám si ještě po třiašedesáti letech, jak mne máma do té kašičky vedla k 

zápisu. Byl jsem sice vzrůstem poměrně velký, ale poněkud buchtózní chlapec. Maminka mne totiž 

dobře krmila. To byla ostatně mámina doména, dobře navařit a dobře se nabaštit. 

Doba to byla pohnutá. Byl právě rok 

od úspěšného atentátu na zločince 

Heydricha a Čechy a Morava byly 

pod krutým německým terorem. Nám 

dětem všechny souvislosti tenkrát 

nedocházely. Já si však po mnoha 

letech vzpomínám na epizodky, které 

z paměti nevymizí. První byla ta, jak 

mne táta držel v náručí a dívali jsme 

se jen pootevřeným oknem ze 

čtvrtého patra, kde jsme bydleli, na 

konec Poděbradovy ulice směrem k 

Palmovce, na průvod Němců 

odvážejících rakev se zmíněným 

lotrem Heydrichem. Na ty planoucí 

pochodně a hřmot bubnů 

nezapomenu. 

Němci po atentátu zuřili a po 

vypálení Lidic a Ležáků se soustředili 

na pogrom i ostatního obyvatelstva. 

Palmovka 

Mám v paměti další z epizod, kdy šlo 

vlastně tátovi i mámě o život. Byl 

listopadový večer , seděl jsem s rodiči v našem bytě a bavil se různými omalovánkami. Na titulní stránce 

týdeníku Rozhlas byl v celé kráse vyobrazen fürer Adolf Hitler. Měl jsem po ruce tehdy prodávaný 

„sajnpapír“ a ten jsem si položil na obraz fürera a začal jej omalovávat. Vtom se ulicí a domem 

rozezněly zvuky aut a dupot gestapáckých bot. Zvuk se šířil až k našemu patru. Zazvonil zvonek. 

Chudák táta bleskově přiskočil a onu mnou vytvořenou kresbu hodil rychle do plápolajících kamen. 

Štěstí, že se už tenkrát topilo, nevím, jak by to tenkrát dopadlo. Po chvilce agresivního vstupu gestapáci 

odešli. Buď Bohu chvála. 

Tak za takové situace, v takové době jsem zahájil svá školní léta. 

Na obecné škole v Heydukově ulici nás přivítala paní učitelka Stejskalová, která nás učila ještě další

léta. V pololetí a na konci školního roku jsme dostávali Schulnachticht, vysvědčení. V čítankách jsme 

měli obrázek vůdce Adolfa Hitlera, museli jsme se učit povinné němčině, ale nám však tyto skutečnosti 

ještě příliš nedocházely. 

Seznámil jsem se se svými spolužáky: Ivánkem Jandlem, který bydlel ve stejné ulici jako já, jen asi o 

dvěstě metrů dál směrem k viaduktu, dále s Honzou Hurychem z nedaleké Sladovnické ulice, blízko 

libeňského pivovaru. To všechno bývala stará Libeň. Paní učitelka Stejskalová nás s Ivanem posadila do 

stejné lavice. Netušil jsem tenkrát, že budeme věrnými kamarády dalších padesát let. Byli jsme již jako 

školáci s Ivanem tak trochu komedianti a to nám vydrželo i celý další život. Honza Hurych byl spíše 

uzavřenější a hloubavější typ. Oba s Ivanem patřili mezi premianty. Se mnou to už bylo horší. Vynikal 

jsem ale ve zpěvu, což byly asi geny po mém tátovi muzikantovi. Také jsem se tímto tři čtvrtě života 

úspěšně živil. 

V páté obecné nás přišel vyučovat zpěvu pan učitel Pospíšil, který byl mimo jiné členem sboru 

Pražských učitelů a mne si velice oblíbil. Vím, že mé matce prorokoval po této stránce mou velkou 

budoucnost. Jeho věštba se nakonec splnila, můj hudební talent jsem zúročil ve svém celoživotním 

povolání. 

Naše paní učitelka připravila jakýsi program na školní besídku a vybrala si nás s Ivánkem, abychom 

sehráli scénku Kašpárek a Škrhola. Koho kdo představoval, nemusím dodávat. Ivan byl již od přírody 

menší a drobnější, tedy jasný Kašpárek. A tímto představením vlastně už tenkrát začala naše budoucí 

divadelní spolupráce. 

Tak jsme pozvolna procházeli německou okupací. Blížil se počátek roku 1944. V Poděbradově ulici 

jsme měli dvě hospůdky. Jedna byla vpravo od našeho domu, až skoro na konci a jmenovala se „U 

Ženíšků“. Chodil jsem tam občas tátovi pro pivo a hlavně mi pan Ženíšek dal vždycky napít své výborné 

červené malinovky. Tato hospoda posléze vstoupila do dějin. V onom baráčku bydlela rodina 

Novákových, kteří po atentátu na Heydricha ukryli kolo jednoho z hrdinných parašutistů. Zleva od 

našeho domu, přes ulici byla ještě restaurace „U Pudilů“. Vedle zmíněné hospody bylo kino „Humanita“ 

a v tomto domě bydlela slavná harfenistka Zunová, která na svůj nástroj nahrála známou znělku 

Čs.rozhlasu, používanou dodnes. Paní profesorka byla drobná štíhlá paní, s účesem jako Božena 

Němcová, my kluci jsme ji uctivě zdravili a ona mile odpovídala. 

Asi v březnu 1945 se spojenci rozhodli, pro ně z pochopitelných důvodů, uskutečnit letecký nálet na 

Prahu. Jedním z cílů byla Českomoravská Kolben-Daněk ve Vysočanech. Nu a tam jako skladník 

pracoval můj otec. Obyvatelé domů v celé ulici již tenkrát přebývali zčásti ve sklepech. Často bylo totiž 

hlášeno nebezpečí poplachů prostřednictvím halekajících sirén. A v onom březnu 45 se rozezněly sirény 

opět naplno a vzápětí byly slyšet třaskavé výbuchy bomb. Znělo to tentokrát ale příliš blízko. Soused 

pan Toischel přiběhl s informací, že bombardují Českomoravskou. Bylo kolem poledne a táta byl již od 

rána v zaměstnání. Matka byla chudák celá bez sebe. 

Asi po třiceti minutách tento děsivý rachot ustal a sirény oznámily konec akce. Rázem byla celá ulice 

plná lidí, všichni jsme se dívali na konec ulice, směrem k Balabence. Pomalu se k nám začaly odtamtud 

trousit dvojice mužů. Matka byla chudák před kolapsem. Zničeho nic se objevil strýc Karel, matčin 

bratr, krerý přijel vlakem z Benešova. Byl jsem rád, že se matky ujal. Minuty ubíhaly a táta nikde. Muži 

procházející kolem nám vyprávěli, že nálet na Českomoravskou byl opravdu hustý. Asi po čtyřiceti 

strašných minutách se objevila známá postava v typickém světlešedém převlečníku s kloboukem na 

hlavě. Táta! Všeobecná radost byla nevyslovitelná. Otec byl v obličeji bílý jako školní křída a po 

náležitém uklidnění a pozdním obědě, který matka připravila, se rozpovídal a s ještě třesoucím se 

hlasem nám povyprávěl, jak na štěstí jen tak tak unikl smrti.

Tak tolik další, tentokrát velmi otřesná epizoda z mých školních začátků. Opakuji znovu, že jako malý 

kluk jsem se v situaci příliš neorientoval, leč emoce působily. Tenkrát u nás strýc Karel přenocoval a 

druhý den se vracel zpátky do Benešova. Taťka se pak ráno vydal do vybombardované Českomoravské 

zjišťovat s ostatními napáchané škody. My kluci jsme pak běhali dál vesele do školy a po škole pak na 

naše milovaná Žertva dole u trati a věnovali se bezstarostnému dovádění. Z ovzduší byl však cítit závan 

očekávání věcí příštích. Blížil se květen roku 1945 a náš soused informoval všechny o tom, co se 

dovídal z rádia. Vzhledem k napjaté situaci a neustálému jekotu sirén jsme skoro obden pobývali ve 

sklepech domů. Pátého května ráno přišla po rozhlasových vlnách zpráva, že v Praze vypuklo povstání 

lidu proti německým okupantům. 

Všichni sousedi z okolí, včetně mého táty, naskákali do nákladních aut a rozjeli se na pomoc českému 

rozhlasu. Maminka znovu omdlévala strachem. Pozdě odpoledne se vrátili a otec nám sdělil, že stavěli 

barikádu na konci Foschovy třídy a že situace u samotného rozhlasu je dost děsivá. Ještě týž den večer 

se stavěla barikáda na konci naší Poděbradovy ulice.Všichni chlapi, mladí mužové i některé ženy 

přiložili ruce k dílu. My kluci jsme se snažili také pomáhat, i když to byla pro nás spíše jakási zábava. 

Vzhledem k mimořádné situaci byl o naším jediným útočištěm sklepení domu. Spalo se na starých 

matracích, dekách i peřinách, prostě co kdo přinesl. Mamka dbala na to, abych co nejvíce spal. Spala i 

naše škola. Vážnost situace jsme si my kluci příliš neuvědomovali. Vzpomínám si ale na své probuzení 

devátého května ráno. Sklep byl ozářený žárovkami, táta se holil a z rádia znělo „Lví silou, vzletem 

sokolím…“. Že prý je po válce a naše republika je prý svobodná. Měl jsem také chlapeckou radost, když 

jsem viděl rozzářené obličeje svých rodičů. 

Tak skončila má válečná klukovská léta. Květen toho roku byl výjimečně krásný a slunečný. Pravý máj 

a konečně v klidu a míru. Bouraly se barikády, houfně se uklízelo, prostě na každém byla očividně znát 

radost a chuť do nového života. No a my hoši jsme se za týden vypravili do Heydukovy ulice , do 

školních škamen, kde nás opět přivítala paní učitelka Stejskalová a pan učitel Pospíšil.Sdělovali jsme si 

s klukama své dojmy z předchozích pohnutých dnů. Honza Hurych to měl z Kotlasky blíž k Vysočanům 

a tedy i k Českomoravské. Zažil tedy ono bombardování z ještě větší blízkosti, než my s Ivanem. Moji 

rodiče mne vzali s sebou na Václavské náměstí, kde se očekával příjezd našeho prezidenta Edvarda 

Beneše. Stáli jsme v nepřehledném množství lidí, na úpatí Václavského, pod muzeem. Když se blížil 

otevřený kabriolet, vzal mne táta na ramena, abych mohl na vlastní oči zahlédnout pana prezidenta s 

chotí Hanou. Další z mých krásných klukovských zážitků. 

A nastala dvě krásná poválečná léta. Jako kluci jsme krom školní docházky řádili nespoutaně dál. 

Okupovali jsme naše milovaná Žertva, kde jsme s hadrákem, později s tenisákem, hráli fotbal a v zimě, 

když zem umrzla, i hokej. Jelikož Žertva sousedila na jedné straně s vlakovou tratí (poblíž bylo totiž 

nádraží Libeň-Dolní), tak se stávalo, že nám občas balon přepadl přes oplocení do kolejiště. Pro nás 

nebyl problém dírou v plotě dostat ho zase zpět. 

V té době se začala také vozit do republiky a též do Prahy , tak zvaná UNRA.Byly to zásoby konzerv a 

jiných lahůdek od amerických spojenců. Vzpomínám si jak na Žertva přijel velký náklaďák a vojáci nám 

rozdávali žvýkačky, něco pro nás opravdu neobvyklého. Majitel koloniálu v Heydukovce, pan 

Drahovzal, byl všemi těmito produkty zásoben , a tak jsme my kluci i naši rodičové chodili houfně 

nakupovat. Mně obzvláště chutnala pomazánka z burských oříšků. Mamina mi vždy namazala housku s 

touto lahůdkou, když jsem šel s kamarády na naše rošťárničky. Jelikož jsme také pilně navštěvovali naše 

biografy, pochopitelně jen mládeži přístupné, byli jsme zahlceni groteskami Chaplina i dalších 

tehdejších komiků, ale také Fairbenksem - Pánem sedmi moří či Zoro mstitelem. Vyráběli jsme si z 

uříznutých klacků kordy a meče a hráli si na ony hrdiny. Chodili jsme přes „šraňky“ulicí Pod 

Palmovkou, na úpatí libeňského mostu, na tak zvaný „žiďák“.Byl to starý židovský hřbitov a tam jsme 

pořádali šermířská a jiná klání.

Biografů jsme měli v naší blízkosti dostatek. Bylo to v naší ulici kino Humanita, pak dolů ulicí Pod 

Palmovkou kino U Deutschů a na konci poblíže Náměstí Holého kino Svět, palác s kavárnou a 

automatem pro rychlé občerstvení, v přízemí paláce.Jako kluci jsme hltali celuloidové pásky ve všech 

těchto dostupných kinech. Vzpomínám si jak kromě žurnálu jsme s mladistvím obdivem sledovali tak 

zvané americké kovbojky. Zvláště nás oslňoval hrdina jménem Cassidy, neohrožený šerif, celý v bílém 

oblečení a hlavně s kolty s bílou perletí. Představitel tohoto našeho hrdiny se jmenoval Ronald Reagan. 

Ani ve snu jsem tenkrát netušil, že to bude po padesáti letech prezident USA. No a my hoši jsme se pilně 

vyučovali a naši rodiče pilně pracovali. Pan Drahovzal nás obšťastňoval svými pamlsky, měl na skladě i 

turecký med, kterého nám při našich občasných návštěvách vždy kousek uloupl. Byly to pohodové časy. 

Blížil se ale rok 1948. 

Chodili jsme se s Ivanem vzájemně navštěvovat, já do jednatřicítky , on zase do jedenáctky v 

Poděbradově ulici. Také jsme houfně chodili na naše hrátky, jak jsme říkali, „ke kouli“. Koule byl 

plynojem na vrchu ulice zvané Královská, zvané Palmovka. V létě tam byla na městské poměry krásná 

příroda, v zimě pak ideální možnost sáňkování. Ivan byl podle pozdější terminologie z tak zvané 

buržoasní rodiny. Jeho otec, pan Klement Jandl (nevím, jak si to křestní jméno zasloužil),byl bankovní 

úředník , vážný a uvážlivý pán a jeho maminka Božena byla rázná a praktická žena. Ivan hrál již od 

dětství na klavír, který stál celá léta v jejich prostorném obývacím pokoji. Rodiče ho dali na výuku 

angličtiny a němčiny, prostě to byl v jistém smyslu opak rodiny Brothánků. 

Já jsem měl zájem spíše o čutání do mičudy s kamarády stejného zaměření. Ivanovi rodiče přihlásili 

synka do DRDS v pražském rádiu. Ivan mne přemluvil, abych ho následoval. Pan režisér Disman byl 

menší plnoštíhlý pán, vynikající pedagog, který to s mládeží opravdu uměl. Spoluúčinkovali jsme při 

nahrávkách Čs.rozhlasu, kde bylo třeba dětských hlasů. Já jsem se však příliš nepovedl. Táhlo mne to 

stále víc a víc k dětským hrátkám, hlavně k fotbalu. Byl jsem tenkrát značně hloupý a rodiče mi nechali 

volnou ruku. Ivan vytrval. Z Dismanova souboru vyšly posléze dětské hvězdy filmového plátna, jako 

Radek Nikodém, Jirka Feireisl a největší hvězda – sám Ivan Jandl. 

Do pražského rádia přijel filmový režisér Fred Zinemann za účelem výběru chlapce pro svůj 

připravovaný film „Poznamenaní“. Ivánek to vyhrál na celé čáře a byl obsazen do hlavní role mezi 

tehdejší výkvět hvězd. Jeho matku hrála naše význačná operní pěvkyně Jarmila Novotná, otce pak 

americký herec Montgomery Clift. Tady se naše cesty na čas rozešly. Pamatuji se jen na to, jak se 

Ivánek, tehdy jedenáctiletý , vracel ověnčen dětským „Oskarem“. Já se mezi tím zabýval, jak říkával 

můj tatík, klukovinami. 

Rok 1948 byl pro naši republiku zlomový. Pamatuji si, jak z rozhlasového přijímače hřímal hlas 

komunistického vůdce Klementa Gottwalda. Stále ještě jsem dost dobře nechápal smysl celé politické 

situace. Můj otec však měl jasno, jako mnozí naši občané. Bylo po strašné válce a potupné fašistické 

okupaci. Lidé se nadýchávali svobody plnými doušky, bez ohledu na to, jak se vyvinou věci příští. 

Ivánek jako filmová hvězda natočil ještě s režisérem Krejčíkem menší roličku ve filmu „Svědomí“ a na 

závěr své nepříliš dlouhé kariéry ještě film „Zelená knížka“, ve kterém však už jezdil na pojízdném 

křesle. Potkalo ho neštěstí ve formě bacilu dětské obrny. Zůstaly mu ochromené nohy s vysokými nárty. 

Nicméně fotbal jsme hráli dál. Nu a ze školy v Hejdukovce jsme se přestěhovali směrem dolů, ulicí Pod 

Palmovkou, za Náměstí Dr.Holého, na tak zvaný „Zámeček“. Byla to velká krásná budova a byla tam 

měšťanská škola. To už byl začátek let padesátých. Na popud svého táty, naivního politického nadšence, 

jsem vstoupil do Pionýra., prý podle příkladu Sovětského svazu. Dostal jsem kolem krku červený šátek, 

na rozdíl od Ivana Jandla, či Honzy Hurycha, který chodil stále pečlivě oblečen do tehdy moderních 

„pumpek“. Byli jsme vcelku radostná třída. Vzpomínám kromě již jmenovaných na Jirku Kvardu, Vaška 

Bureše, Láďu Hampla, Mílu Junka a jiné. Z dam to byly Hanka Pechová, Boženka Hlaváčková a jiné 

divy. Za paní učitelku jsme měli paní Marii Hošťálkovou a pana profesora Pucholta. Ten nás učil

výtvarnou výchovu. Ještě dodnes, po téměř šedesáti letech, pořádáme každoroční abiturientské srazy ve 

jménu učitele Pucholta. 

No a my jsme pomalu vyrůstali z dětských kalhot a cítili se mladými muži. Psal se rok 1951. 

Navštěvovali jsme nadále pilně všechna přístupná kina a hlavně se věnovali našemu oblíbenému fotbalu. 

Naším útočištěm bylo hřiště Meteor VIII, za kostelem a sokolovnou. Hrála se tam nějaká divize, už ani 

nevím, jaký to byl statut. Přihlásili jsme se s kamarády Frantou Slámou, Pavlem Žáčkem a ostatními, do 

žákovského mužstva. Ivánek byl kvůli svému hendikepu poněkud ze hry a Honza Hurych měl jiné 

zaměření zájmů. Vyřádili jsme se do sytosti a připadali si jako Bicanové, Kopečtí, Bradáčové a Říhové. 

S Ivánkem jsme ale navštěvovali pilně stadion na Letné, když hrála naše milovaná Sparta. Příslušnost k 

tomuto klubu nám zůstala dodnes. 

Nastal rok 1952 a my jsme obdrželi občanské průkazy. Tak teď už jsme opravdoví chlapi! Byli jsme 

však ještě cucáci a občanská legitimace měla jen tu výhodu, že jsme si mohli dát bez problémů v 

hospodě i pivo. Z mého otce se stal ze skladníka úředník v ČKD (vychovával mladé učně) a máti se 

starala nadále o domácnost. Výuka v měšťanské škole „Na zámečku“ se také blížila pomalu ke konci. 

Naše „Poděbradka“ se přejmenovala na ulici „Novákových“, na počest hrdinné rodiny. Z biografů nám 

zůstaly jen dva: „Humanita“ a „Svět“. Kino „U Deutschů“ se zrenovovalo na stálou divadelní scénu pod 

názvem „Divadlo S.K.Neumanna“. Po slavnostním otevření jsme byli s Ivanem mezi prvními a 

dlouhodobými návštěvníky. Divadelní fluidum na nás začalo už tenkrát působit a vydrželo nám to celý 

život. 

Kromě našeho milovaného hřiště A.C.Sparty na Letné jsme také chodívali na protější pláň na stadion 

S.K.Slavia, který byl menší než sparťanský, ale také tam se odehrávaly perfektní mače naší tehdejší ligy. 

Na obou hřištích jsme mohli obdivovat Pepi Bicana, Tondu Bradáče, Honzu Říhu a ostatní tehdejší 

velikány naší kopané. Jezdili jsme v přeplněných starých tramvajích jak na Letnou, tak také do 

vršovického dolíčku na Bohemku. S tátou jsem chodil také vždycky v neděli dopoledne na blízkou 

Viktorku Žižkov. Ale jako správní fandové a sportovci jsme nevynechávali ani velikonoční turnaje, 

které se odehrávaly na hřišti Čechie Karlín na Invalidovně. Měli jsme to z Palmovky dolů, na úpatí 

Karlína, dost blízko a tak jsme všichni, svátečně oděni jako o Velikonocích, šlapali na očekávaný 

fotbalový zážitek. Vzpomínám, jak jsme se předháněli v tom, co že kdo z nás dostal k Velikonocům 

nového, prý aby nás beránek nepokakal. Pamatuji se, že jsem jednou dostal od rodičů tak zvané 

„maďarky“, boty se zdviženou špičkou a bílým obšitím. Tenkrát jsem byl absolutní vítěz. 

Kromě už zmíněných sportovních klání jsme chodili stále do biografu. Mimo již zmíněných 

dobrodružných a válečných filmů z americké provenience se začínala kina plnit také filmy z Východu, 

hlavně z SSSR. To nás pravda moc nebralo. Ovšem pohádky, ty měli Rusové opravdu dobré. 

Občas po škole jsme s hochy navštívili i restaurační zařízení. Kromě hospody „U Pudilů“ v naší, nyní již 

Novákových ulici, jsme zašli po fotbalovém zápase z Meteoru do restaurace „Svět“. Ještě častěji než do 

samotné restaurace však do dolejšího automatu Svět, na tak zvaného „stojáka“.Paní vedoucí byla statná 

žena od rány, která krom čepování piva stačila ještě prodávat chlebíčky a kávu. Dovedla si sama poradit 

i s náhodným opilcem.U malého stolku za dveřmi sedával menší pán v černém baretu, který si neustále 

něco psal do poznámkového bloku. Po našich všetečných otázkách nám paní vedoucí oznámila, že je to 

prý nějaký spisovatel. Nějaký? Byl to pan Bohumil Hrabal. Po čase natočil Barrandov celovečerní film 

podle povídek onoho pana Hrabala. Jmenoval se „Sběrné surovosti“ a jedna z povídek měla název 

„Automat Svět“. Hlavní roli v této povídce si zahrála naše známá paní vedoucí. 

S Ivanem Jandlem jsme v jeho bytě muzicírovali, pokoušeli se o zpěv různých árií a duetů, z oper i 

operet. To nám zůstalo mnoho pozdějších let. S Honzou Hurychem jsem se setkal až po osmačtyřiceti 

letech, bohužel už jen písemně. Odstěhoval se nám hoch mezitím „za velkou louži“.

Můj tatík byl pověřen postavením orchestru podnikové hudby ČKD. Vyhrával chudák se svou kapelou i 

na prvomájových a jiných průvodech, kde byly tribuny plné Gottwaldů, Zápotockých a jiných potentátů. 

Naše měšťanská škola na libeňském „Zámečku“ skončila. I já budu končit své vyprávění. Jelikož jsem 

do úvodu napsal „léta dětská a jinošská“, mám za to, že právě nastala chvíle pro moji tečku. Chci doufat, 

že vás mé poněkud nesourodé vyprávění alespoň trochu zaujalo a loučím se. 

Váš Ladislav Brothánek.

dÃ­l 1. - Hurontaria

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?

dÃl 1. - Hurontaria