46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

Milan Kundera 

ŽERT 

I 

Tak jsem se po mnoha letech octl zase najednou doma. Stál jsem na 

hlavním náměstí (po němž jsem nesčetněkrát prošel jako dítě, jako chlapec i 

jako mladík) a necítil jsem žádné dojetí; naopak pomyslil jsem, že to ploché 

náměstí, nad jehož střechami ční radniční věž (podobná vojáku se 

starodávnou helmou), vypadá jako velké kasárenské cvičiště a že vojenská 

minulost tohoto jihomoravského města, tvořícího kdysi val proti vpádům 

Maďarů i Turků, vtiskla do jeho tváře rys neodvolatelné ohavnosti. 

Po dlouhá léta mne nic netáhlo do mého rodiště; říkal jsem si, že jsem k 

němu zlhostejněl, a zdálo se mi to přirozené: vždyť v něm už patnáct let 

nežiji, zbylo mi tu jen pár známých či kamarádů (i těm se raděj vyhnu), 

maminku tu mám pohřbenu v cizí hrobce, o kterou nepečuji. Ale klamal 

jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla ve skutečnosti zášť; její 

důvody mi unikaly, protože se mi v mém rodišti udály věci dobré i zlé ,jako 

ve všech jiných městech, ale ta zášť byla tu; uvědomil jsem si ji právě v 

souvislosti s touto cestou: úkol, za kterým jsem sem jel, mohl jsem totiž 

konec konců splnit i v Praze, ale mne najednou začala nezadržitelně 

přitahovat nabídnutá příležitost vykonat ho v rodném městě právě proto, že 

to byl úkol cynický a přízemní, který mne s výsměchem zprošťoval 

podezření, že bych se sem navracel pro sentimentální dojetí nad ztraceným 

časem. 

Ještě jednou jsem uštěpačně obhlédl nepěkné náměstí a pak jsem se k 

němu otočil zády a dal se ulicí k hotelu, kde jsem měl zamluven nocleh. 

Vrátný mi podal klíč s dřevěnou hruškou a řekl: "Druhé poschodí." Pokoj 

byl nevábný: při stěně jedno lůžko, uprostřed malý stůl s jedinou židlí, vedle 

postele honosný toaletní stolek z mahagonového dřeva se zrcadlem, u dveří 

docela maličké oprýskané umyvadélko. Položil jsem aktovku na stůl a 

otevřel okno: výhled byl do dvora a na domy, jež ukazovaly hoIelu holá a 

špinavá záda. Zavřel jsem okno, zatáhl záclony a šel jsem k umývadlu, jež 

mělo dva kohoutky, jeden označený červeně, druhý modře; zkusil jsem je a z 

obou tekla studená voda. Podíval jsem se na stůl; ten ještě jakžtakž ušel,

láhev s dvěma sklenkami by se na něj docela dobře vešla, horší však bylo, že 

u stolu mohl sedět jen jeden člověk, protože v místnosti nebyla druhá židle. 

Přistavil jsem stůl k posteli a zkusil jsem si k němu na postel sednout, ale 

postel byla příliš nízká a stolek příliš vysoký; postel se pode mnou navíc 

natolik prohnula, že mi bylo rázem jasno, že nejenom může jen těžko sloužit 

k sezení, ale že i funkci postele hude plnit pochybně. Opřel jsem se do ní 

pěstmi; pak jsem si do ní lehl zvedaje opatrně obuté nohy do výše, abych 

jimi neušpinil (celkem čistou) přikrývku a plachtu. Postel se pode mnou 

propadla a ležel jsem v ní jak v houpací síti nebo jako v uzoučkém hrobě: 

nebylo možno si představit, že by na této posteli se mnou ještě někdo ležel. 

Sedl jsem si na židli, zadíval se do prosvětlených záclon a zamyslil se. V té 

chvíli bylo slyšet z chodby kroky a hlasy; byli to dva lidé, muž a žena, 

vyprávěli si a bylo rozumět každému jejich slovu: mluvili o nějakém Petrovi, 

který utekl z domu, a o nějaké tetě Kláře, která je pitomá a kluka hýčká; pak 

bylo slyšet klíč v zámku, otevření dveří a hlasy pokračovaly v sousedícím 

pokoji; bylo slyšet ženiny vzdechy (ano, bylo slyšet i pouhé vzdechy!) a 

mužovo předsevzetí, že si konečně s Klárou jaksepatří promluví. 

Vstal jsem a byl jsem rozhodnut; umyl jsem si ještě v umyvadélku ruce, 

otřel je do ručníku a odešel jsem z hotelu, i když jsem zpočátku nevěděl, 

kam vlastně půjdu. Jen to jsem věděl, že nemám-li zdar celé své cesty (cesty 

značně daleké a namáhavé) uvést v nejistotu pouhou nevhodností 

hotelového pokoje, musím se, i když se mi do toho vůbec nechtělo, obrátit 

na nějakého zdejšího známého s důvěrnou žádostí. Nechal jsem si rychle 

projít hlavou všechny staré tváře z mládí, ale všechny jsem je hned zamítal, 

už proto, že by mne důvěrnost požadované služby zavazovala k pracnému 

přemosťovánÍ dlouhých let, kdy jsem se s nimi neviděl - a k tomu jsem 

vůhec neměl chuť. Ale pak jsem si vzpomněl, že tu pravděpodobně žije 

člověk, přistěhovalec, kterému jsem tu před léty sám zprostředkoval místo a 

který bude, jak ho znám, velmi rád, dostane-li se mu příležitost oplatit mi 

službu službou. Byl to podivín, zároveň úzkostlivě mravný a zároveň divně 

neklidný a nestálý, s nímž, pokud vím, se rozvedla před léty žena prostě 

proto, že žil všude jinde jen ne s ní a s jejich synem. Teď jsem už jen trnul, 

jestli se mi znovu neoženil, protože to by ztěžovalo splnění mé žádosti, a 

spěchal jsem rychle k nemocnici. 

Zdejší nemocnice, to je komplex budov a pavilónů roztroušených na 

rozsáhlé zahradní prostoře; vešel jsem do malé nevzhledné budky u brány a 

poprosil vrátného za stolem, aby mne spojil s virologií; přisunul mi telefon 

na kraj stolu a řekl: "Nula dva." Vytočil jsem si tedy nula dva a dověděl se, že 

doktor Kostka právě před několika vteřinami odešel a je na cestě k východu. 

Sedl jsem si na lavičku poblíž brány, abych ho nemohl minout, okouněl jsem

po mužích, co tu bloumali v modrobíle pruhovaných nemocničních pláštích, 

a pak jsem ho uviděl: šel zamyšleně, vysoký, hubený, sympaticky 

nevzhledný, ano, byl to on. Vstal jsem z lavičky a šel jsem přímo proti němu 

tak, jako bych do něho chtěl vrazit, pohlédl na mne dotčeně, ale vzápětí mne 

poznal a rozpřáhl ruce. Zdálo se mi, že jeho překvapení je téměř šťastné a 

bezprostřednost , s jakou mne vítal, mne potěšila. 

Vysvětlil jsem mu, že jsem sem přijel před necelou hodinou kvůli nějaké 

bezvýznamné záležitosti, která mne tu zdrží asi dva dny, a on ihned projevil 

radostný údiv, že má první cesta vedla za ním. Bylo mi najednou 

nepříjemné, že jsem za ním nepřišel nezištně , jen kvůli němu samotnému, a 

že i otázka, kterou mu právě kladu (zeptal jsem se ho hodře, zda už se 

podruhé oženil), jen předstírá opravdovou účast a je ve skutečnosti 

vypočítavě praktická. Řekl mi (k mému uspokojení), že je stále sám. 

Prohlásil jsem, že si toho musíme mnoho říct. Souhlasil a litoval, že má 

bohužel čas sotva něco přes hodinu, protože se musí ještě do nemocnice 

vrátit a večer pak odjíždí z města autobusem. "Vy nebydlíte zde?" zděsil 

jsem se. Ujistil mne, že tu bydlí, že má v novostavbě garsoniéru, ale že "není 

dobře člověku samotnému", Vysvitlo, že Kostka má v jiném městě dvacet 

kilometrů odtud snoubenku, učitelku, prý dokonce s dvoupokojovým bytem. 

"Odstěhujete se časem k ní?" ptal jsem se ho. Řekl, že by těžko hledal v 

jiném městě tak zajímavé zaměstnání, jaké jsem mu tu pomohl najít, a 

naopak jeho snoubenka by s obtížemi hledala místo zde. Začal jsem 

proklínat (docela upřímně) těžkopádnost naší hyrokracie, která není s to 

vyjít vstříc muži a ženě, ahy mohli společně žít. "Uklidněte se, Ludvíku," řekl 

mi s milou shovívavostí, ,,není to tak docela nesnesitelué. Projezdím sice 

něco peněz a něco času, ale moje samota zůstává nedotčena a já jsem 

svobodný." "Nač vy tolik potřebujete svobodu?" zeptal jsem se ho. "Nač ji 

potřebujete vy?" oplatil mi otázku. "Jsem děvkař," odpověděl jsem. 

"Nepotřebuji svobodu kvůli ženám, chci ji sám pro sebe," řekl a pokračoval: 

"Víte co, pojd'te na chvíli ke mně, než budu muset odjet." Nepřál jsem si nic 

jiného. 

Vyšli jsme tedy z nemocnice a brzo došli ke skupině novostaveb, které 

nesouladně trčely jedna vedle druhé z neurovnaného prašného terénu (bez 

trávníků, bez chodníků, bez silnice) a tvořily smutnou scenérii na konci 

města hraničícího s prázdnou rovinou dalekých polí. Vešli jsme do jedněch 

dveří, stoupali po úzkém schodišti (výtah nefungoval) a zastavili se až ve 

třetím poschodí, kde jsem uviděl na vizitce Kostkovo jméno. Když jsme 

přešli předsíní do pokoje, byl jsem navýsost spokojen: v rohu stál široký a 

pohodlný gauč přikrytý červenou vzorovanou dekou; kromě gauče byl v 

pokoji stolek, křeslo, velká knihovna, gramofon a rádio.

Pochválil jsem Kostkovi pokoj a ptal jsem se, jakou má koupelnu. ".Žádný 

přepych," řekl potěšen mým zájmem a zval mne do předsíně, odkud vedly 

dveře do koupelny, malé, ale docela příjemné, s vanou, sprchou, 

umývadlem. "Když tak vidím tenhle váš překrásný hyt, tak mne něco 

napadá," řekl jsem. "Co děláte zítra odpoledne a večer?" "Bohužel," 

omlouval se zkroušeně, "mám zítra dlouhou službu, budu se vracet až kolem 

sedmé. Nebudete volný večer?" "Večer snad budu volný," odpověděl jsem, 

"ale nemohl byste mi předtím na odpoledne půjčit tenhle váš byt?" 

Byl překvapen mou otázkou, ale ihned (jako by se bál, abych ho 

nepodezíral z neochoty) mi řekl: "Velice rád se s vámi o něj podělím." A 

pokračoval, jako by se úmyslně nechtěl dohadovat důvodů mé prosby: 

"Máte·li potíže s ubytováním, můžete tu už dneska spát, protože se vrátím 

až ráno a vlastně ani ráno ne, protože půjdu přímo do nemocnice." ,,Ne, to 

je zbytečné. Ubytoval jsem se v hotelu. Jenomže hotelový pokoj je dost 

nepříjemný a já bych zítra odpoledne potřeboval být v příjemném prostředí. 

Samozřejmě, ne proto, abych v něm byl sám." "Ano," řekl Kostka a sklopil 

mírně hlavu, "to jsem si domyslil." Po chvilce řekl: "Jsem rád, že vám mohu 

poskytnout něco dobrého." Pak ještě dodal: "Bude-li to pro vás ovšem 

skutečně dobré." 

Sedli jsme si pak ke stolku (Kostka uvařil kávu) a chvíli si povídali (seděl 

jsem na gauči a zjišťoval při tom s potěšením, že je pevný, neprohýhá se, ani 

nevrže). Potom Kostka prohlásil, že už bude musit zase odejít do nemocnice 

a zasvěcoval mne proto rychle do některých tajemství domácnosti: kohoutek 

od vany v koupelně je nutno pevně utáhnout, teplá voda teče proti všem 

zvyklostem z kohoutku označeného písmenem S, zásuvka pro šňůru od 

gramorádia je skryta pod gaučem, a ve skříňce je sotva načatá láhev vodky. 

Potom mi dal svazek s dvěma klíči a ukázal mi, který klíč je dole od 

domovních dveří a který od bytu. Vypěstoval jsem si během svého života, v 

němž jsem spával na mnoha různých postelích a sedával u mnoha různých 

stolů, zvláštní kult klíčů, a také Kostkovy klíče jsem zastrčil do kapsy s 

tichým veselím. 

Na odchodu vyslovil Kostka přání, aby mi jeho garsoniéra přinesla 

"opravdu něco krásného". ,,Ano," řekl jsem mu, "umožní mi provést jednu 

krásnou destrukci." "Myslíte si, že destrukce mohou být krásné?" řekl 

Kostka a já jsem se v duchu usmál, protože jsem ho v této otázce (pronesené 

mírně, myšlené však bojovně) poznával právě takového, jaký byl, když jsem 

se s ním více než před patnácti léty poprvé seznámil. Měl jsem ho rád a 

zároveň mi byl trochu k smíchu a jako takovému jsem mu odpověděl: "Já 

vím, že jste tichý dělník na věčném božím staveništi a že nerad slyšíte o 

destrukcích, ale co mám dělat: já zedník boží nejsem. Ostatně jestli tu boží

zedníci stavějí stavby ze skutečných zdí, sotva by jim mohly naše destrukce 

ublížit. Ale mně se zdá, že místo zdí vidím všude jen samé kulisy. A 

destrukce kulis je docela spravedlivá věc." 

Byli jsme zase tam, kde jsme se naposledy (snad někdy před devíti léty) 

rozešli; náš spor měl v této chvíli podobu značně odtažitou, protože jeho 

konkrétní podklad jsme dobře znali a nemuseli si znovu opakovat; 

zopakovat jsme si potřebovali jen to, že jsme se nezměnili, že jsme oba stále 

stejně sobě nepodobní (přičemž musím říci, že jsem tu nepodobnost měl na 

Kostkovi rád a že jsem s ním právě proto s oblibou debatoval, protože jsem 

si tak vždycky mohl zběžně znovu ozřejmit, kdo vlastně já sám jsem a co si 

myslím). Aby mne tedy nenechal o sobě na pochybách, odpověděl mi: "To, 

co jste řekl, zní hezky. Ale řekněte mi: Když jste takový skeptik, kde berete 

tu jistotu, že umíte rozeznat kulisu od zdi? Nezapochyboval jste nikdy, že 

iluze, kterým se vysmíváte, jsou opravdu jen iluze? Co když se mýlíte? Co 

když jsou to hodnoty a vy jste ničitel hodnot?" A potom řekl: "Znevážená 

hodnota a demaskovaná iluze mají totiž stejně zubožená těla, jsou si 

podobné a není nic lehčího, než je zaměnit." 

Doprovázel jsem Kostku přes město zpátky k nemocnici, pohrával jsem si 

v kapse s klíči a bylo mi dobře v přítomnosti dávného známého, který byl s 

to mne přesvědčovat o své pravdě kdykoli a kdekoli, třeba právě nyní po 

cestě přes hrbolatý povrch nového sídliště. Kostka ovšem věděl, že máme 

zítra před sebou celý večer, a proto po chvíli odbočil od filosofování k 

běžným starostem, znovu se ujistil, že na něho zítra v bytě počkám, až se v 

sedm hodin vrátí (nemá sám druhé klíče), a zeptal se mne, zda už opravdu 

nic nepotřebuji. Sáhl jsem si na tvář a řekl jsem, že bych si už jen potřeboval 

zajít k holiči, protože jsem nepříjemně zarostlý. "Výborně," řekl Kostka, 

"zajistím vám protekční holení." 

Nebránil jsem se Kostkově péči a nechal se zavést do malého holičského 

krámku, kde před třemi zrcadly čněla tři velká otáčivá křesla a na dvou z 

nich seděli mužové se zakloněnými hlavami a mýdlem na tváři. Dvě ženy v 

bílých pláštích se skláněly nad nimi. Kostka přistoupil k jedné z nich a cosi jí 

zašeptal; žena si utřela břitvu do ubrousku a zavolala dozadu za krámek: 

vyšla odtud dívka v bílém plášti a ujala se opuštěného pána 

v křesle, zatímco žena, s kterou mluvil Kostka, se mi uklonila a ukázala 

rukou, abych si sedl do zbývajícího křesla. Podali jsme si s Kostkou na 

rozloučenou ruce a já jsem usedl, hlavu opřel dozadu o nastavené opěradlo, 

a protože se po tolika letech života nerad dívám na svou vlastní tvář, vyhnul 

jsem se zrcadlu, umístěnému proti mně, zvedl jsem oči vzhůru a nechal je 

bloudit po bílém flekatém stropě. 

Nechal jsem oči na stropě i potom, když jsem ucítil na krku holiččiny

prsty, které mi zasouvaly za límec košile bílou plachtu. Pak holička 

poodstoupila a já jsem slyšel jen pohyby břitvy o kožený brusný pás a utkvěl 

jsem v jakémsi slastném nepohnutí plném příjemné lhostejnosti. Za chvíli 

jsem ucítil na tváři prsty, vlhké a klouzavé, jak mi roztírají po kůži mýdlový 

krém, a uvědomoval jsem si tu divnou a směšnou věc, že mne jakási cizí 

žena, po které mi nic není a které není nic po mně, něžně hladí. Holička pak 

začala mýdlo roztírat štětkou a mně se zdálo, že snad ani nesedím, ale jen 

tak tkvím v bílém flekatém prostoru, do něhož jsem upíral zrak. A tu jsem si 

představil (protože myšlenky i ve chvílích odpočinutí neustávají ve svých 

hrách), že jsem bezbranná oběť a jsem dán ženě, která brousí břitvu, docela 

napospas. A protože se mi mé tělo rozplývalo v prostoru a cítil jsem je tvář 

dotýkanou prsty, představil jsem si snadno, že její něžné ruce drží (otáčejí, 

hladí) mou hlavu tak, jako by ji vůbec neuvažovaly s tělem, nýbrž jen samu o 

sobě, takže ostrá břitva, která čeká na příručním stolku, bude už moci tu 

krásnou samostatnost hlavy jen dovršit. 

Pak dotyky ustaly a slyšel jsem, jak holička poodstupuje, jak teď už 

doopravdy bere břitvu do ruky, a tehdy jsem si řekl (neboť myšlenky 

pokračovaly ve svých hrách), že musím uvidět, jak vlastně vypadá držitelka 

(pozdvihovatelka) mé hlavy, můj něžný vrah. Odloupl jsem pohled ze stropu 

a podíval se do zrcadla. A tu jsem užasl: hra, jíž jsem se bavil, nabyla náhle 

podivně skutečných rysů; zdálo se mi totiž, že tu ženu, co se nade mnou v 

zrcadle sklání, znám. 

Jednou rukou přidržovala lalůček mého ucha, druhou seškrabávala 

pozorně mýdlo s mé tváře; díval jsem se na ni a tu se mi totožnost, před 

chvílí s úžasem zjištěná, začala pomalu rozplývat a ztrácet. Pak se naklonila 

nad umývadlo, dvěma prsty odhodila z břitvy chomáč mýdla, vztyčila se a 

mírně pootočila křeslo; v té chvíli se potkaly na okamžik naše pohledy a zase 

se mi zdálo, že je to ona! Zajisté, ta tvář byla poněkud jiná, jako by patřila 

její starší sestře, byla zešedlá, povadlá, poněkud propadlá; ale vždyť je to 

patnáct let, co jsem ji naposledy viděl! Za tu dobu jí čas vtiskl na její pravou 

tvář klamnou masku, ale je to naštěstí maska s dvěma otvory, jimiž na mne 

smějí znovu pohlédnout její skutečné a pravé oči, takové, jaké jsem je znal. 

Ale potom nastalo další matení stop: do krámu vstoupil nový zákazník, 

posadil se za mými zády na židličku a čekal, až přijde na řadu; záhy oslovil 

mou holičku; mluvil cosi o krásném létě a o koupališti, které se staví za 

městem; holička odpovídala (vnímal jsem více její hlas než slova, ostatně 

zcela bezvýznamná) a zjišťoval jsem, že ten hlas nepoznávám; zněl 

samozřejmě, ledabyle, neúzkostně, skoro hrubě, byl to docela cizí hlas. 

Myla mi nyní tvář, tiskla dlaně k mému obličeji a já (navzdory hlasu) jsem 

znovu začínal věřit, že je to ona, že po patnácti létech cítím znovu její ruce

na své tváři, že mne zase hladí, hladí dlouze a něžně; (zapomínal jsem 

docela, že to není hlazení, nýbrž umývání); její cizí hlas přitom stále cosi 

odpovídal rozžvanivšímu se chlapíkovi, ale já jsem nechtěl věřit hlasu, chtěl 

jsem věřit raději rukám, chtěl jsem ji poznat podle rukou; snažil jsem se 

podle míry laskavosti v jejich dotecích rozpoznat, zda je to ona a zda mne 

poznala. 

Pak vzala ručník a vysoušela mi tvář. Žvanivý chlapík se hlasitě smál vtipu, 

který sám řekl, a já jsem si všiml, že moje holička se nesměje, že tedy 

pravděpodobně příliš nevnímá, co jí chlapík říká. Vzrušilo mne to, protože 

jsem v tom viděl důkaz, že mne poznala a je skrytě rozrušena. Byl jsem 

rozhodnut, že ji oslovím, jakmile vstanu z křesla. Sundala mi ubrousek zpod 

krku. Vstal jsem. Vytahoval jsem z náprsní kapsy pětikorunu. Čekal jsem, 

kdy se znovu setkají naše pohledy, abych ji mohl oslovit křestním jménem 

(chlapík pořád cosi žvanil), ale ona měla nevšímavě odvrácenou hlavu, 

pětikorunu si vzala rychle a věcně, takže jsem si náhle připadal jako blázen, 

který uvěřil klamným přízrakům, a vůbec jsem nenašel odvahu ji oslovit. 

Podivně neuspokojen jsem odešel z krámku; věděl jsem jen, že nevím nic a 

že je to veliká hrubost, ztratit jistotu v totožnosti tváře kdysi tak milované. 

Nebylo ovšem obtížné dovědět se pravdu. Spěchal jsem do hotelu (cestou 

jsem spatřil na protějším chodníku starého přítele z mládí, primáše 

cimbálové kapely, Jaroslava, ale jako bych prchal před vtíravou a hlučnou 

hudbou, uhnul jsem rychle pohledem) a z hotelu jsem telefonoval Kostkovi; 

byl dosud v nemocnici. 

,,Prosím vás, ta holička, které jste mne svěřil, jmenuje se Lucie 

Šebetková?" 

"Dnes se jmenuje jinak, ale je to ona. Odkud ji znáte?" řekl Kostka. 

"Z hrozně dávných dob," odpověděl jsem a nešel jsem ani k večeři, šel jsem 

ven z hotelu (stmívalo se už), šel jsem se ještě toulat. 

II 

(1) 

Dnes půjdu brzo spát, nevím sice, jestli usnu, ale půjdu brzo spát, Pavel 

odjel odpoledne do Bratislavy, já zítra brzo ráno letadlem do Brna a dál 

autobusem, Zdenička zůstane dva dny sama doma, vadit jí to nebude, moc o 

naši společnost nestojí, totiž o mou společnost nestojí, Pavla zbožňuje, 

Pavel je její první obdivovaný muž , však to s ní taky umí, jako to uměl se 

všemi ženami i se mnou to uměl a pořád to se mnou umí, tento týden se ke

mně zase začal chovat jako kdysi dávno, hladil mne po tváři a sliboval, že se 

pro mne na jižní Moravě staví, jak pojede zpátky z Bratislavy, prý si musíme 

zase spolu popovídat, snad sám uznal,že už to tak dál nejde, snad se chce 

vrátit k tomu, jak to mezi námi bylo, ale proč na to přišel až teď, když jsem 

poznala Ludvíka? Je mi z toho úzko, ale nesmím být smutná, nesmím, ať 

smutek není spojován s mým jménem, ta Fučíkova věta je mé heslo, a 

nevadí mi, že je dnes to heslo z módy, možná, že jsem pitomá, ale ti, co mi to 

říkají, jsou také pitomí, mají také svá hesla a slovíčka, absurdnost, odcizení, 

nevím, proč bych měla svou pitomost vyměnit za tu jejich, nechci svůj život 

rozlomit v půli, chci, aby to byl jeden můj život, jeden od začátku do konce, 

a proto se mi tolik líbil Ludvík, protože když jsem s ním, nemusím měnit své 

ideály a vkus, je obyčejný, prostý, veselý, jasný, a to je to, co miluju, jsem 

vždycky milovala. 

Nestydím se za to, jaká jsem, nemohu být jiná, než jsem byla a jsem do 

osmnácti jsem znala jen klášterní klauzuru, tubera, dva roky sanatorium, 

další dva roky dohánět zameškané studium, ani taneční jsem nepoznala, jen 

spořádaný hyt spořádaných plzeňských občanů a učení a učení, skutečný 

život byl za sedmi stěnami, když jsem pak přišla v devětačtyřicátém do 

Prahy, byl to najednou zázrak, takové štěstí, že na ně nikdy nezapomenu, a 

proto taky Pavla nikdy nemůžu vymazat z duše, i když ho už nemiluju, i 

když mi ublížil, nemůžu, Pavel je moje mládí, Praha, fakulta, kolej a hlavně 

Fučíkův soubor písní a tanců, dnes už nikdo neví, co to pro nás bylo, tam 

jsem Pavla poznala, zpíval tenor a já alt, vystupovali jsme na stovkách 

koncertů a estrád, zpívali jsme sovětské písně, naše budovatelské písně a 

ovšem lidové písně, ty jsme zpívali nejraději, moravské písně jsem si tehdy 

tak zamilovala, že jsem se cítila, já, Plzeňačka, Moravankou, staly se leitmotivem 

mého života, splývají mi s tou dobou, s mým mládím, s Pavlem, 

ozvou se mi pokaždé, když mi má vyjít slunce, ozývají se mi v těchto dnech. 

A jak jsem se s Pavlem sb1ížila, to bych ani nemohla dnes nikomu říct, je 

to jak příběh z čítanky, bylo výročí Osvobození a velká manifestace na 

Staroměstském náměstí, náš soubor tam byl také, všude jsme chodili 

dohromady, malá hrstečka lidí mezi desetitisíci, a na tribuně byli státníci od 

nás i z ciziny, bylo mnoho projevů a mnoho aplausů a potom přistoupil k 

mikrofonu také Togliatti a pronesl italsky krátký projev a náměstí 

odpovědělo jako vždy voláním, tleskáním, skandováním. Náhodou stál 

Pavel v té obrovské tlačenici vedle mne a já jsem slyšela, že do toho pokřiku 

sám cosi volá, cosi jiného, cosi svého, podívala jsem se mu na ústa a 

pochopila jsem, že zpívá, spíš křičel, než zpíval, chtěl, abychom ho uslyšeli a 

přidali se k němu, zpíval italskou revoluční píseň, měli jsme ji v repertoáru a 

byla tehdy moc populární, Avanti popolo, a la riscossa, bandiera rossa,

andiera rossa ... 

To byl celý on, nestačilo mu nikdy útočit jen na rozum, chtěl zasahovat 

lidské city, zdálo se mi, že je to nádherné, pozdravit na pražském náměstí 

italského dělnického vůdce italskou revoluční písní, toužila jsem, aby byl 

Togliatti dojat, tak jako já jsem byla už předem dojata, přidala jsem se proto 

ze všech sil k Pavlovým ústům a přidávali se další a další, přidal se postupně 

celý náš soubor, ale křik náměstí byl strašlivě silný a nás byla hrstka, nás 

bylo padesát a jich nejméně padesát tisíc, to byla hrozná převaha, to byl 

zoufalý zápas, po celou první sloku jsme myslili, že podlehneme, že náš zpěv 

nikdo ani nezaslechne, ale pak se stal zázrak, postupně se k nám přidávaly 

další a další hlasy, lidé začali chápat a píseň se pomalu klubala z velkého 

rámusu náměstí jak motýl z obrovské hlučící kukly. Nakonec ten motýl, ta 

píseň, alespoň několik jejích posledních taktů, doletěl až k tribuně a my 

jsme se dychtivě dívali na tvář prošedivělého Itala a byli šťastni, když se 

nám zdálo, že reaguje pohybem ruky na píseň, a já jsem si dokonce byla 

jista, i když jsem to nemohla z té dálky vidět, že vidím v jeho očích slzy. 

A v tom nadšení a dojetí, nevím ani jak, chytla jsem najednou Pavla za 

ruku a Pavel opětoval můj stisk, a když pak náměstí utichlo a k mikrofonu 

přistoupil zas někdo jiný, měla jsem strach, aby mi ruku nepustil, ale 

nepustil ji, drželi jsme se dál až do konce manifestace a nepustili jsme se ani 

pak, davy se rozešly a mi jsme se procházeli několik hodin po kvetoucí 

Praze. 

O sedm let později, když už bylo Zdeničce pět let, na to nikdy 

nezapomenu, řekl mi, nevzali jsme se z lásky, ale ze stranické disciplíny, já 

vím, že to hylo v hádce, že to byla lež, že si mě Pavel vzal z lásky a teprve 

potom se změnil, ale stejně je hrozné, že mi to mohl říct, vždyť právě on 

vždycky dokazoval, že dnešní láska je jiná, že není útěkem od lidí, ale 

posilou v boji, tak jsme ji také žili, v poledne jsme neměli čas ani poobědvat, 

snědli jsme na sekretariátě ČSM dvě suché housky a pak jsme se zase třeba 

celý den neviděli, čekávala jsem na Pavla kolem půlnoci, když se vracel z 

nekonečných šesti, osmihodinových schůzí, opisovala jsem mu ve volném 

čase referáty , které míval na nejrůznějších konferencích a školeních, 

náramně mu na nich záleželo, to vím jen já, jak mu záleželo na úspěchu 

jeho politickýc vystoupení, stokrát opakoval ve svých projevech, že nový 

človčk se liší od starého tím, že ruší ve svém životě rozpor mezi soukromým 

a veřejným, a najednou mi po letech vyčte, že tehdy soudruzi jeho soukromí 

nechali na pokoji. 

Chodili jsme spolu skoro dvě léta a už jsem se stávala trochu netrpělivá, na 

tom není nic zvláštního, žádná žena se nechce spokojit s pouhou 

studentskou známostí, Pavel se s ní spokojil, zvykl si na její pohodlnou

nezávaznost, v každém muži je kus sobce a je na ženě, aby bránila sama sebe 

a své ženské poslání, Pavel tomu bohužel rozuměl méně než soudruzi ze 

souboru, hlavně několik mých přítelkyň, ty se domluvily s ostatními a 

nakonec si zavolali Pavla před výbor, nevím, co mu tam říkali, nikdy jsme 

spolu o tom nemluvili, ale asi se s ním nemazlili, protože tehdy panovala 

přísná morálka, bylo to přehnané, ale možná že je přece jen lepší přehánět 

mravnost než nemravnost jak dnes. Pavel se mi dlouho vyhýbal, myslila 

jsem, že jsem všechno pokazila, byla jsem zoufalá, chtěla jsem si vzít život, 

ale potom za mnou přišel, třásla se mi kolena, prosil mne za odpuštění a dal 

mi jako dar přívěsek s obrázkem Kremlu, svou nejdražší památku, nikdy ji 

nesundám, to není jen památka na Pavla, to je víc, a rozplakala jsem se štěstím 

a za čtrnáct dnů jsme měli svatbu a byl na ní celý soubor, trvala skoro 

čtyřiadvacet hodin, zpívalo se a tančilo a já jsem říkala Pavlovi, kdybychom 

se zradili my dva, zradili bychom všechny ty, co s námi slaví svatbu, zradili 

bychom i manifestaci na Staroměstském náměstí i Togliattiho, chce se mi 

dnes smát, co všechno jsme to potom vlastně zradili ... 

(2) 

Přemýšlím, co si zítra obleču, nejspíš růžový svetřík a šusťák, v tom mám 

nejlepší postavu, nejsem už nejštíhlejší, ale co, třeba mám oplátkou za 

vrásky zase jiné kouzlo, které nemá mladá holka, kouzlo prožitého osudu, 

pro Jindru určitě ano, chudáček, pořád ho vidím, jak byl zklamán, že letím 

už ráno a on pojede sám, je šťastný, když může být se mnou, rád se přede 

mnou předvádí ve své devatenáctileté dospělosti, se mnou by určitě jel 

stotřicítkou, abych ho obdivovala, ošklivoučký chlapeček, ostatně je docela 

vzorný technik i šofér, redaktoři si ho rádi bereou do terénu na menší 

reportáže, a vlastně co na tom, je to příjemné, když o někom vím, že mne 

rád vidí, nejsem v posledních letech v rozhlase moc oblíbená, prý jsem 

sekyrářka, fanatička, dogmatik, stranický pes a já nevím ještě co, jenomže já 

se nebudu nikdy stydět za to, že mám partaj ráda a že pro ni obětuju 

všechen svůj volný čas. Vždyť co mi nakonec zbylo v mém životě? Pavel má 

jiné ženy, už po nich nepátrám, dcerka zbožňuje otce, má práce je už deset 

let bezútěšně stejná, reportáže, rozhovory, pořady o splněných plánech, 

kravínech, dojičkách, domácnost je stejná beznaděj, jenom strana se na mně 

nikdy neprovinila a já jsem se neprovinila na ní, ani v těch chvílích, kdy ji 

málem všichni chtěli opustit, když se v šestapadesátém provalily Stalinovy 

zločiny, lidi se tehdy zbláznili, na všechno plivali, náš tisk prý lže, 

znárodněné obchody nefungují, kultura upadá, družstva na vesnicích

neměla vznikat, Sovětský svaz je země nesvobody a nejhorší bylo, že tak 

mluvili i komunisté na svých vlastních schůzích, i Pavel tak mluvil, a zase 

mu všichni tleskali, Pavlovi vždycky tleskali, už od dětství mu tleskají, 

jedináček, jeho matka spává v posteli s jeho fotografií, zázračné dítě, ale jen 

průměrný muž, nekouří, nepije, ale bez potlesku neumí žít, to je jeho 

alkohol i nikotin, a tak byl rád, že zase může chytat lidi za srdce, mluvil o 

hrozných justičních vraždách s takovým citem, že lidé div neplakali, cítila 

jsem, jak je šťasten ve svém rozhořčení, a nenáviděla jsem ho . 

Strana naštěstí klepla hysteriky přes prsty, ztichli, ztichl i Pavel, místo 

vysokoškolského docenta marxismu bylo příliš pohodlné, aby jím 

hazardoval, ale něco tu už zůstalo ve vzduchu, zárodek apatie, nedůvěry, 

pochybovačství, zárodek, který tiše a tajně bujel, nevěděla jsem , co proti 

tomu dělat, a jen jsem k partaji přilnula ještě víc než dosud, jako by partaj 

byla živá bytost, člověk, a zvláštní, že spíš žena než muž, moudrá žena, 

mohu si s ní rozprávět docela důvěrně, když už si vlastně ani s nikým 

nemám co říct, nejenom s Pavlem, ani jiní mě nemají moc rádi, však se to 

ukázalo, když jsme museli řešit tu trapnou aféru, jeden náš redaktor, ženatý 

muž, měl pomčr s techničkou od nás, mladou svobodnou holkou, 

nezodpovědnou a cynickou, a redaktorova žena se tehdy v zoufalství 

obrátiIa na náš výbor o pomoc, projednávali jsme ten případ mnoho hodin, 

pozvali jsme si postupně k rozhovoru manželku, techničku i svědky z jejich 

pracoviště, snažili jsme případ pochopit ze všech stran a být spravedliví, 

redaktor dostal stranickou důtku, technička byla napomenuta a oba museli 

před výborem slíbit, že se spolu rozejdou. Bohužel slova jsou jen slova, řekli 

je jen proto, aby nás ukonejšili a scházeli se spolu dál, ale lež má krátké 

nohy, dověděli jsme se o tom brzy a já jsem pak byla pro to nejpřísnější 

řešení, navrhla jsem, aby byl redaktor vyloučen ze strany pro vědomé 

klamání a podvádění strany, vždyť jaký je to komunista, když lže straně, já 

nenávidím lež, ale můj návrh neprošel, redaktor dostal pouze důtku, zato 

technička musela z rozhlasu odejít. 

Pomstili se mi tehdy jaksepatří, udělali ze mne stvůru, bestii, úplná 

kampaň, začali slídit po mém soukromém životě, to byla moje Achillova 

pata, žena nemůže žít bez citu, to by nebyla žena, proč bych to zapírala, 

hledala jsem lásku jinde, když jsem ji neměla doma, stejně jsem ji hledala 

marně, jednou to na mne vypálili na veřejné schůzi, prý jsem pokrytec, 

pranýřuju prý jiné lidi, že rozvracejí manželství, chtěla bych je vylučovat, 

vyha- zovat, ničit, a sama jsem manželovi nevěrná, kde můžu, tak to říkali 

na schůzi, ale za zády to říkali ještě hůř, prý jsem pro veřejnost jeptiška a v 

soukromí jsem kurva, jako by nemohli pochopit, že já právě proto, že vím, 

co je to nešťastné manželství, já právě proto jsem přísná na jiné, ne z

nenávisti k nim, ale z lásky, z lásky k lásce, z lásky k jejich domovu, k jejich 

dětem, protože jim chci pomoci, vždyt' já mám taky dítě a domov a mám o 

ně strach! 

Ale co, možná že mají pravdu, možná že jsem opravdu zlá ženská a lidem 

se opravdu má nechat svoboda a nikdo nemá právo se jim plést do jejich 

soukromí, možná že jsme opravdu celý ten náš svět vymyslili špatně a já 

jsem opravdu odporný komisař, který mluví do věcí, po kterých mu nic není, 

ale já už jsem taková a nemohu jednat jinak, než cítím, ted' je už pozdě, 

věřila jsem vždycky, že lidská bytost je přece nedělitelná, to jenom měšťák je 

pokrytecky rozdělen na bytost veřejnou a bytost soukromou, to je moje 

vyznání, podle toho jsem jednala vždycky, i tentokrát. 

A že jsem snad byla zlá, to bez mučení přiznám, nenávidím tyhle mladé 

holky, ty spratky, surové ve svém mládí, bez kouska solidarity k starší ženě, 

vždyť jim taky jednou bude třicet a pětatřicet a čtyřicet, a ať mi nikdo neříká, 

že ho milovala, co ta ví, co je láska, vyspí se s každým napoprvé, zábrany 

nemá, nemá stud, uráží mne do krve, když mne někdo přirovnává k 

takovým holkám jen proto, že jsem měla jako vdaná několik poměrů s 

jinými muži. Jenomže já jsem vždycky hledala lásku, a jestli jsem se zmýlila 

a nenašla ji tam, kde jsem ji hledala, s husí kůží jsem se odvrátila a šla pryč, 

šla jinam, i když vím, jak by to bylo jednoduché zapomenout na mladistvý 

sen o lásce, zapomenout na něj, překročit hranici a octnout se v říši podivné 

svobody, kde neexistuje stud, ani zábrany, ani morálka, v říši podivné 

hnusné svobody, kde je vše dovoleno, kde stačí jen naslouchat, jak uvnitř 

člověka pulsuje sexus, to zvíře. 

A já také vím, že kdybych překročila tu hranici, přestala bych být sama 

sebou, stala bych se někým jiným, a nevím vůbec kým a děsím se toho, té 

strašné změny, a proto hledám lásku, zoufale hledám lásku, do níž bych 

mohla vejít taková, jaká dosud ještě jsem, se svými starými sny a ideály, 

protože já nechci, aby se můj život rozlomil v půli, chci, aby zůstal celý od 

začátku do konce, a proto jsem byla tak omámená, když jsem tě poznala, 

Ludvíku, Ludvíku ... 

(3) 

To bylo vlastně hrozně legrační, když jsem vešla poprvé do jeho kabinetu, 

ani mě nějak zvlášť nezaujal, spustila jsem docela bez ostychu, jaké 

informace bych od něho potřebovala, jak si představuju ten rozhlasový 

fejeton, ale když se potom dal se mnou do řeči, cítila jsem najednou, jak se 

zaplétám, plácám, jak mluvím hloupě, a on když viděl, že jsem v rozpacích,

obrátil hned řeč na obyčejné věci, jestli jsem vdaná, jestli mám děti, kam 

jezdím na dovolenou a taky řekl, že vypadám mladě a jsem hezká, chtěl mě 

zbavit trémy, bylo to od něho milé, poznala jsem už chvastounů, co se umějí 

jen vytahovat, i když neumějí ani z desetiny co on, to Pavel by mluvil jenom 

o sobě, ale to právě bylo legrační, že jsem u něho byla celou hodinu a o jeho 

ústavu jsem věděla tolik co předtím, smolila jsem pak doma fejeton a vůbec 

mi to nešlo, ale možná že jsem byla ráda, že mi to nejde, měla jsem aspoň 

záminku mu zatelefonovat, jestli by si nechtěl přečíst, co jsem napsala. Sešli 

jsme se v kavárně, můj nešťastný fejeton měl čtyři stránky, přečetl ho, 

galantně se usmál a řekl, že je výborný, dával mi najevo od počátku, že ho 

zajímám jako žena a ne jako redaktorka, nevěděla jsem, jestli mne to má 

těšit nebo urážet, ale byl při tom milý, rozuměli jsme si, není to žádný 

skleníkový intelektuál, jací jsou mi protivní, má za sebou bohatý život, 

pracoval i v dolech, řekla jsem mu, že mám právě takové lidi ráda, lidi s 

gorkovským životopisem, ale nejvíc jsem ustrnula, že je z jižní Moravy, že 

hrával dokonce v cimbálové kapele, nemohla jsem věřit svým uším, uslyšela 

jsem leitmotiv svého života, viděla jsem z dálky přicházet své mládí a cítila 

jsem, jak Ludvíkovi propadám. 

Ptal se mne, co prý celé dny dělám, vyprávěla jsem mu o tom a on mi řekl, 

pořád slyším ten jeho hlas, zpola žertovný, zpola soucitný, špatně žijete, 

paní Heleno, a prohlásil pak, že prý se to musí změnit, že musím začít žít 

jinak, že se musím trochu víc věnovat životním radostem. Řekla jsem mu, že 

proti tomu nic nemám, že jsem byla vždycky vyznavačkou radosti, že mi 

není nic protivnějšího než všechny ty módní smutky a chandry, a on mi řekl, 

že to nic neznamená, co vyznávám, že vyznavači radosti bývají většinou ti 

nejsmutnější lidé, ó, jakou máte pravdu, chtěla jsem křičet, a pak řekl 

přímo, bez obalu, že prý pro mne přijde příštího dne ve čtyři hodiny před 

rozhlas, že si spolu vyjedeme někam do přírody, za Prahu. Bránila jsem se, 

jsem přece vdaná žena, nemohu si jen tak vyjíždět s cizím mužem do lesa, a 

Ludvík na to odpověděl žertem, že prý není žádný muž, nýbrž jenom vědec, 

ale posmutněl přitom, posmutněl! Viděla jsem to a zalila ., mne horkost z 

radosti, že po mně touží, a že po mně touží o to víc, když mu připomínám, že 

jsem vdaná, protože se mu tím vzdaluju, a člověk touží vždycky nejvíc po 

tom, co se mu vzdaluje, pila jsem dychtivě to posmutnění z jeho tváře a 

poznala jsem v té chvíli, že je do mne zamilován. 

A další den šuměla z jedné strany Vltava, z druhé strany se zvedal strmý les, 

bylo to romantické, mám ráda romantiku, chovala jsem se asi trochu 

bláznivě, možná že se to nehodí na matku dvanáctileté holky, smála jsem se, 

poskakovala, vzala jsem ho za ruku a donutila ho, aby se mnou kus běžel, 

zastavili jsme se, bušilo mi srdce, stáli jsme tváří v tvář těsně u sebe a

Ludvík se maličko sklonil a lehce mne políbil, hned jsem se mu vytrhla a 

zase ho dlytla za ruku a zase jsme kousek běželi, mám mírnou srdeční vadu 

a srdce se mi rozbuší po sebemenší námaze, stačí jen, abych vyběhla jedno 

patro do schodů, a tak jsem brzo zvolnila krok, dech se mi pomalu utišoval a 

já jsem najednou tichounce zanotovala první dva takty své nejmilejší písně 

Ej, svítilo slunečko nad našú zahrádkú ... a když jsem vytušila, že mi rozumí, 

rozezpívala jsem se hlasitě, nestyděla jsem se, cítila jsem, jak ze mne padají 

léta, starosti, zármutky, tisíce šedivých šupin, a potom jsme seděli v malé 

hospůdce u Zbraslavi, jedli jsme chleba a buřt, všechno bylo docela obyčejné 

a prosté, nevrlý hostinský, politý ubrus, a přece to bylo nádherné 

dobrodružství, řekla jsem Ludvíkovi, jestlipak víte, že jedu za tři dny na 

Slovácko dělat reportáž o Jízdě králů. Zeptal se mne, do kterého místa, a 

když jsem mu odpověděla, řekl, že právě tam se narodil, zase taková shoda, 

která mne omráčila, a Ludvík řekl, udělám si volno, pojedu tam s vámi. 

Lekla jsem se, vzpomněla jsem si na Pavla, na to světýlko naděje, které mi 

rozžal, nejsem cynická vůči svému manželství, jsem připravena udělat vše, 

abych je zachránila, už kvůli Zdeničce, ale co bych lhala, hlavně kvůli sobě, 

kvůlí všemu, co bylo, kvůli památce svého mládí, ale nenašla jsem sílu říci 

Ludvíkovi ne, nenašla jsem tu sílu, a teď už jsou kostky vrženy, Zdenička 

spí, já mám strach a Ludvík je už na Moravě a zítra mne bude čekat u 

autobusu. 

III 

Ano; šel jsem se toulat. Zastavil jsem se na mostě přes Moravu a zadíval se 

po směru jejího toku. Jak škaredá je Morava (řeka tak hnědá, jako by v ní 

proudila spíš tekutá hlína než voda) a jak truchlivé je její nábřeží: ulice z 

pěti jednoposchod'ových měšťanských domů, které nejsou spolu spojeny a 

stojí každý zvlášť, podivínsky a siře; snad měly tvořit základ nábřeží, jehož 

honosnost se pak už nikdy neuskutečnila; dva z nich mají na sobě z 

keramiky a štukatury andílky a drobné výjevy, které jsou dnes už ovšem 

oprýskány: anděl je bez křídla a výjevy jsou místy svlečeny na cihly, takže 

ztrácejí srozumitelnost. Pak ulice sirých domů končí, jsou už jen železné 

stožáry elektrického vedení, tráva, na ní několik opozdivších se hus, a potom 

pole, pole bez obzorů, pole sahající nikam, pole, v nichž se ztrácí tekutá 

hlína řeky Moravy.

Města mají známou schopnost nastavovat si vzájemně zrcadlo a já jsem v 

této scenérii (znal jsem ji z dětství a docela nic mi tehdy neříkala) uviděl 

najednou Ostravu, to hornické město podobné obrovské provizorní 

noclehárně, plné opuštěných domů a špinavých ulic vedoucích do prázdna. 

Byl jsem zaskočen; stál jsem tu na mostě jako člověk vystavený kulometné 

palbě. Nechtěl jsem se dál dívat na sirou ulici pěti samotářských domů, 

protože jsem nechtěl myslit na Ostravu. A tak jsem se obrátil čelem vzad a 

dal se po břehu proti proudu řeky. 

Tudy vedla cestička vroubená po jedné straně hustým stromořadím 

topolů: úzká vyhlídková alej. Napravo od ní se svažoval k hladině břeh 

zarostlý trávou a plevelem a dál přes řeku bylo vidět na protějším břehu 

skladiště, dílny a dvory malých fabrik; nalevo od cesty bylo nejdřív vleklé 

smetiště a potom širá pole propíchaná železnými konstrukcemi stožárů s 

elektrickými dráty. Šel jsem nad tím vším po úzké cestě aleje, jako bych 

kráčel po dlouhé lávce nad vodami - a přirovnávám-li celou tu krajinu k 

širokým vodám, pak proto, že z ní na mne čišel chlad; a že jsem šel tou alejí, 

jako bych se z ní snad mohl někam zřítit. Uvědomoval jsem si přitom, že ta 

zvláštní přízračnost krajiny je jenom opisem toho, na co jsem po setkání s 

Lucií nechtěl vzpomínat; jako by se potlačované vzpomínky přestěhovaly do 

všeho, co jsem teď kolem sebe viděl, do pustoty polí a dvorů a skladišť, do 

kalnosti řeky a do onoho všudypřítomného chladu, který celé té scenérii 

dával jednotu. Pochopil jsem, že vzpomínkám neuniknu; že jsem jimi 

obklíčen. 

____________________________________________________ 

___________ 

[2] 

O tom, jak jsem dospěl ke svému prvnímu životnímu ztroskotání (a jeho 

nelaskavým prostřednictvím též k Lucii), nebylo by obtížné vyprávět 

lehkovážným tónem a dokonce s jistou zábavností: všechno zavinil můj 

neblahý sklon k hloupým žertům a Markétina neblahá nezpůsobilost 

pochopit žert. Markéta patřila mezi ty ženy, které berou všechno vážně 

(touto vlastností dokonale splývala se samým géniem doby) a jimž je dáno 

sudičkami do vínku, že schopnost víry bude jejich nejsilnější vlastností. Tím 

nechci eufemisticky naznačovat, že by snad byla hloupá; nikoli: byla dosti 

nadaná a bystrá a ostatně natolik mladá (chodila do prvního ročníku a bylo 

jí devatenáct let), že naivní důvěřivost patřila spíš k jejím půvabům než k 

jejím nedostatkům, tím spíš, že byla provázena nesporným tělesným 

půvabem. My všichni na fakultě jsme měli Markétu rádi a více či méně jsme 

se o ni pokoušeli, což nám (alespoň některým z nás) nepřekáželo, abychom

si z ní zároveň nedělali mírnou a dobře míněnou legraci. 

Legrace se ovšem špatně snášela s Markétou, a s duchem doby ještě hůře. 

Byl první rok po únoru osmačtyřicátého roku; začal nový život, opravdu 

zcela jiný, a tvář toho nového života, jak mi utkvěla ve vzpomínkách, byla 

strnule vážná, přičemž podivné na té vážnosti bylo to, že se nemračila, nýbrž 

měla podobu úsměvu; ano, ta léta o sobě prohlašovala, že jsou 

nejradostnější ze všech let a každý, kdo se neradoval, byl okamžitě 

podezirán, že ho vítězství dělnické třídy zarmucuje anebo (což nebylo o nic 

menší provinění) že je individualisticky ponořen do svých niterných 

smutků. 

Neměl jsem tehdy mnoho niterných smutků, naopak jsem měl značný 

smysl pro legraci, a přece se nedá říci, že bych před radostnou tváří doby 

uspěl bez výhrad, protože mé legrace byly příliš nevážné, kdežto radost té 

doby nemilovala taškářství a ironii, byla to radost, jak jsem řekl, vážná, hrdě 

se titulující jako "historický optimismus vítězné třídy", radost asketická a 

slavnostní, prostě Radost. 

Vzpomínám si, jak jsme byli tehdy na fakultě organizováni do takzvaných 

studijních kroužků, které se často scházely, aby provedly veřejnou kritiku a 

sebekritiku všech svých členů a vypracovaly pak z ní na každého hodnotící 

posudek. Měl jsem tehdy jako každý komunista mnoho funkcí (pracoval 

jsem na významném místě ve Svazu vysokoškolského studentstva), a 

protože jsem přitom nebyl ani špatný student, nemohlo pro mne takové 

hodnocení dopadnout nijak špatně. Ale přece za věty uznání, v nichž se 

vypisovala má aktivita, můj dobrý poměr k státu, práci a znalost marxismu, 

přidávala se většinou i věta, že mám na sobě "pozůstatky individualismu". 

Taková výhrada nemusila být nebezpečná, protože bylo dobrým zvykem 

psát i do nejlepšího kádrového posudku nějakou kritickou poznámku, 

někomu vytknout "malý zájem o revoluční teorii", jinému "chladný poměr k 

lidem", jinému malou "bdělost a ostražitost", někomu třeba "špatný poměr 

k ženám", ovšem ve chvíli, kdy již nebyla sama o sobě, kdy se k ní přidala 

další výhrada anebo kdy se člověk dostal do nějakého konfliktu nebo se stal 

obětí podezření či útoku, mohly se takové "pozůstatky individualismu" 

anebo "špatný poměr k ženám" stát seménkem zkázy. A v tom byla zvláštní 

fatálnost, že takové semeno nosil si s sebou ve své kádrové kartě každý, ano, 

každý z nás. 

Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z 

individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem 

individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: "Protože se 

tak chováš." ,.Jak se chovám?" ptal jsem se. "Pořád se tak divně usmíváš." 

"No a? Raduji se!" "Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel."

Když soudruzi usoudili, že mé chování a usmívání je intelektuálské (jiné 

proslulé pejorativum těch časů), uvěřil jsem jim na konec, protože jsem si 

neuměl představit (bylo to prostě nad míru mé smělosti), že by se všichni 

ostatní mýlili, že by se mýlila sama Revoluce, duch doby, kdežto já, 

jednotlivec, bych měl pravdu. Začal jsem poněkud kontrolovat své úsměvy a 

záhy pak v sobě pociťovat malou trhlinu otevírající se mezi tím, kým jsem 

byl, a mezi tím, kým jsem (podle mínění ducha doby) být měl a snažil se být. 

Ale kdo jsem tedy tehdy opravdu byl? Chci na tu otázku odpovědět zcela 

poctivě: Byl jsem ten, kdo má několik tváří. 

A tváří přibývalo. Asi měsíc před prázdninami jsem se začal sbližovat s 

Markétou (chodila do prvního, já do druhého ročníku) a snažil jsem se jí 

imponovat podobně hloupým způsobem, jakým se o to snaží dvacetiletí 

mužové všech časů: nasazoval jsem si masku; předstíral jsem, že jsem starší 

(duchem a zkušenostmi), než jsem byl; předstíral jsem, že mám od všech 

věcí odstup, že se dívám na svět z výšky a že nosím kolem své kůže ještě 

jinou, neviditelnou a neprůstřelnou kůži. Tušil jsem (ostatně správně), že 

žertování je srozumitelným výrazem odstupu, a jestliže jsem žertoval 

vždycky rád, žertoval jsem s Markétou zvlášť usilovně, vyumělkovaně a 

únavně . 

Ale kdo jsem tedy byl doopravdy? Musím to znovu opakovat: 

Byl jsem ten, kdo má několik tváří. 

Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a 

popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě 

duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval 

jsem bezradný a školácky rozechvěný. 

Byla snad ta poslední tvář ta pravá? 

Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a 

tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem 

sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi 

mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se 

za nimi nemotorně a slepecky. 

Psychologická i fyziologická mašinérie lásky je tak složitá, že v jistém 

údobí života musí se mladý muž soustředit téměř výhradně na pouhé její 

zvládání a uniká mu pak vlastní obsah lásky - žena, kterou miluje (podobně 

jako třeba mladý houslista nemůže se dost dobře soustředit na obsah 

skladby, dokud nezvládne manuální techniku natolik, aby na ni mohl při hře 

přestat myslet). Mluvil-li jsem o svém školáckém rozechvění při myšlenkách 

na Markétu, musím v tomto smyslu doplnit, že pramenilo ani ne tak z mé 

zamilovanosti, jako z mé nešikovnosti a nejistoty, jejíž tíhu jsem cítil a která 

se stala vládcem mých pocitů a myšlenek mnohem více než Markéta.

Tíhu těch rozpaků a nešikovnosti jsem nadzvedával tím, že jsem se nad 

Markétou vytahoval: snažil jsem se s ní nesouhlasit nebo se přímo vysmívat 

všem jejím názorům, což nebylo ani tak obtížné, protože to byla dívka při 

své bystrosti (a při své kráse, která - jako každá krása - sugerovala okolí 

zdánlivou nepřístupnost) důvěřivě prostoduchá; neuměla se nikdy podívat 

za věc a viděla jen věc samu, chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že 

nerozuměla anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout 

všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické 

praktiky konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně 

nechápavou, jako když stála před 

anekdotou svých kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své 

nadšení posílit vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí, a 

rozhodli, že se má o prázdninách zúčastnit čtrnáctidenního stranického 

školení. 

To školení mi přišlo velice nevhod, protože právě v těch čtrnácti dnech 

zamýšlel jsem být s Markétkou sám v Praze a dovést náš vztah (který dosud 

pozůstával z procházek, hovorů a několika polibků) k určitějším koncům; 

neměl jsem na výběr než právě těch čtrnáct dnů (další čtyři týdny jsem měl 

strávit na zemědělské brigádě a posledních čtrnáct dnů prázdnin být u 

matky na Slovácku), takže jsem nesl s bolestnou žárlivostí, když Markéta 

nesdílela můj smutek, na školení se nijak nehněvala, ba dokonce mi říkala, 

že se na to těší. 

Ze školení (konalo se v jakémsi zámku uprostřed Čech) mi poslala dopis, 

který byl takový jako ona sama: plný upřímného souhlasu se vším, co žila; 

všechno se jí líbilo, i ranní čtvrthodinka tělocviku, referáty, diskuse i písně, 

které tam zpívali; psala mi, že tam vládne "zdravý duch"; a ještě z pilnosti 

připojila úvahu o tom, že revoluce na Západě nedá na sebe dlouho čekat. 

Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i 

v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem 

nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak 

jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem: 

Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! 

Ludvík 

____________________________________________________ 

___________ 

(3) 

Na mou provokativní pohlednici mi Markéta odpověděla stručným lístkem 

s banálním textem a na další má psaní, která jsem jí během prázdnin

posílal, se neozývala. Byl jsem kdesi na Šumavě, hrabal jsem sena s 

vysokoškolskou brigádou a z Markétina mlčení na mne padal veliký smutek. 

Psal jsem jí odtud skoro každý den dopisy, které byly naplněny prosebnou a 

melancholickou zamilovaností; prosil jsem ji, abychom se mohli alespoň posledních 

čtrnáct dnů prázdnin ještě vídat, byl jsem připraven nejezdit domů, 

nevidět svou opuštěnou matku a jet kamkoli za Markétou; a to všechno 

nejenom proto, že jsem ji měl rád, ale hlavně proto, že to byla jediná žena na 

mém obzoru a že situace chlapce bez dívky byla pro mne nesnesitelná. Ale 

Markéta na mé dopisy neodpovídala. 

Nechápal jsem, co se děje. Přijel jsem v srpnu do Prahy a podařilo se mi ji 

vyhledat doma. Šli jsme spolu na obvyklou procházku podél Vltavy a na 

ostrov - Císařskou louku (tu smutnou louku s topoly a prázdnými hřišti) a 

Markéta tvrdila, že se mezi námi nic nezměnilo a také se tak chovala, 

jenomže právě ta křečovitě nepohnutá stejnost (stejnost polibku, stejnost 

hovoru, stejnost úsměvu) byla deprimující. Když jsem Markétu prosil o 

schůzku na další den, řekla mi, ať jí prý zatelefonuju, že se pak domluvíme. 

Telefonoval jsem, cizí ženský hlas v telefonu mi oznámil, že Markéta odjela 

z Prahy. 

Byl jsem nešťastný, jak jen může být nešťastný dvacetiletý chlapec, když je 

bez ženy, chlapec ještě dosti nesmělý, který poznal až dosud fyzickou lásku 

jen několikrát, letmo a špatně, a který se jí přitom v mysli nepřetržitě obírá. 

Dny byly k nepřečkání dlouhé a zbytečné, nemohl jsem číst, nemohl jsem 

pracovat, chodil jsem třikrát denně do biografu na všechna odpolední i 

večerní představení, jak jdou za sebou, jen abych nějak ubil čas, jen abych 

nějak přehlušil houkavý sůví hlas, který vydávalo nepřetržitě mé nitro. Já, o 

němž měla Markéta (dík mému usilovnému vytahování) dojem, že jsem již 

málem znuděn ženami, netroufal jsem si oslovit dívky jdoucí po ulici, dívky, 

jejichž krásné nohy mne bolely v duši. 

Přivítal jsem proto docela, že přišlo konečně září, s ním opět škola a ještě o 

pár dnů dříve má práce na Svazu studentstva, kde jsem měl vlastní místnost 

a mnoho všelijaké práce. Avšak již druhého dne mne telefonicky pozvali na 

stranický sekretariát. Od toho okamžiku si pamatuju všechno docela 

podrobně: Byl slunný den, vyšel jsem z budovy Svazu studentstva a cítil 

jsem, že smutek, jímž jsem byl celé prázdniny naplněn, ze mne zvolna 

opadává. Muž má naštěstí kromě svých soukromých vášní i vášeň veřejné 

práce a já jsem byl rád, že mne tato vášeň bere opět do svých rukou, takže 

jsem šel na sekretariát s příjemnou zvědavostí. Zazvonil jsem a dveře mi 

otevřel předseda výboru, vysoký mladík s úzkou tváří, světlými vlasy a 

ledově modrýma očima. Řekl jsem "čest práci", on nepozdravil a řekl:"Běž 

dozadu, čekají tě tam." Vzadu v poslední místnosti na sekretariátě mne

čekali tři členové stranického vysokoškolského výboru. Řekli, abych se 

posadil. Posadil jsem se a pochopil jsem, že se děje něco neblahého. Všichni 

tři soudruzi, které jsem dobře znal a byl jsem zvyklý se s nimi vesele bavívat, 

tvářili se nepřístupně, tykali mi sice (jak je pravidlem mezi soudruhy), ale 

nebylo to najednou přátelské tykání, nýbrž tykání úřední a hrozivé. 

(Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi, má být původně výrazem 

důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě 

opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět, v němž si lidé tykají 

všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty.) 

Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří mi položili 

první otázku: zda prý znám Markétu. Řekl jsem, že ji znám. Ptali se mne, 

jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se mne, jestli si 

nepamatuju, co jsem jí psal. Rekl jsem, že si to nepamatuju, avšak 

pohlednice s provokačním textem mi v té chvíli vytanula před očima a já 

jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si vzpomenout? ptali se mne. Ne, říkal 

jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil dojem, že 

mi psala o intimních věcech, o nichž tu nemohu hovořit. Nepsala ti něco o 

školení? ptali se. Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? Že se jí tam líbí, 

odpověděl jsem. A co dál? Že jsou dobré referáty a dobrý kolektiv, odpovídal 

jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem, snad něco 

takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? ptali se dál. 

Ano, řekl jsem. A co ty si myslíš o optimismu, zeptali se. O optimismu? Co 

bych si o něm měl myslet? ptal jsem se. Považuješ se sám za optimistu? ptali 

se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem docela veselý 

člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl 

jeden z nich, může se třeba smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik, 

pokračoval. Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal 

se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval 

socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro 

tebe opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále. 

Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale pro 

tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych zvědav, co by 

na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli, 

že jejich optimismus je opium, navázal hned jiný. A třetí dodal: Pro 

trockistu je budovatelský optimismus vždycky jen opiem. A ty jsi trockista. 

Proboha, jak jste na to přišli? bránil jsem se. Napsals to nebo nenapsal? 

Snad jsem něco takového z legrace 

napsal, vždyť už jsou to dva měsíce, nepamatuji se na to. Můžeme ti to 

připomenout, řekli a četli mi mou pohlednici: Optimismus je opiem lidstva. 

Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Ludvík. Věty zněly v malé

místnosti politického sekretariátu tak strašně, že jsem se jich v té chvíli bál a 

cítil jsem, že mají ničivou sílu, jíž neodolám. Soudruzi, to měla být legrace, 

řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže uvěřit. Je vám to k smíchu? zeptal se 

jeden ze soudruhů dvou dalších. Oba zavrtěli hlavou. To byste museli znát 

Markétu! řekl jsem. My ji známe, odpověděli mi. Tak vidíte, řekl jsem, 

Markéta bere všechno vážně, my jsme si z ní vždycky dělali trochu legraci a 

snažili jsme se ji šokovat. To je zajímavé, řekl jeden ze soudruhů, nezdálo se 

nám podle dalších tvých dopisů, že bys Markétu nebral vážně. Copak vy jste 

četli všechny mé dopisy Markétě? Tak tedy, protože Markéta bere všechno 

vážně, ujal se slova jiný, ty si z ní děláš legraci. Ale řekni nám, co je to, co 

bere vážně? To je třeba strana, optimismus, kázeň, že? A tohle všechno, co 

ona bere vážně, je tobě k smíchu. Soudruzi, pochopte, říkal jsem, vždyť já si 

ani nepamatuju, jak jsem to psal, psal jsem to narychlo, takových pár vět, z 

legrace, ani jsem na to nemyslel, co píšu, kdybych tím myslel něco zlého, 

přece to nepošlu na stranické školení. To je snad jedno, jak jsi to psal. Ať jsi 

to psal rychle nebo pomalu, na koleně nebo na stole, mohl jsi napsat jen to, 

co je v tobě. Nic jiného jsi napsat nemohl. Možná že kdyby sis to byl víc 

rozmýšlel, byl bys to nenapsal. Takhle jsi to napsal bez přetvářky. Takhle 

alespoň víme, kdo jsi. Tak aspoň víme, že máš více tváří, tu jednu pro stranu 

a tu druhou pro jiné. Cítil jsem, že moje obrana pozbyla jakýchkoli 

argumentů. Opakoval jsem ještě několikrát ty stejné: že to byla legrace, že to 

byla jen bezvýznamná slova, že za tím byla jen moje nálada a podobně. 

Odmítli mne. Řekli, že jsem napsal své věty na otevřenou pohlednici, že je 

mohl kdokoli číst, že ta slova měla objektivní dosah a že k nim nebyla 

připsána žádná vysvětlivka o mé náladě. Pak se mne zeptali, co všechno 

jsem z Trockého četl. Řekl jsem, že nic. Zeptali se mne, kdo mi ty knihy 

půjčoval. Řekl jsem, že nikdo. Zeptali se mne, s jakými trockisty jsem se 

scházel. Řekl jsem, že s žádnými. Řekli mi, že mne zbavují s okamžitou 

platností funkce na Svazu studentstva a požádali mne, abych jim odevzdal 

klíče od místnosti. Měl jsem je v kapse a dal jsem jim je. Potom řekli, že 

stranicky můj případ vyřeší má základní organizace na přírodovědecké 

fakultě. Vstali a dívali se mimo mne. :Rekl jsem "čest práci" a šel jsem pryč. 

Pak jsem si vzpomněl, že mám v místnosti na Svazu studentstva mnoho 

svých věcí. Neměl jsem nikdy velký smysl pro pořádek a tak jsem měl v 

zásuvce psacího stolu kromě různých osobních písemností také své ponožky 

a ve skříni mezi spisy nakrojenou bábovku, kterou mi poslala z domu 

maminka. Odevzdal jsem sice před chvílí klíč na okresním sekretariátě, ale 

vrátný v přízemí mne znal a dal mi erární klíč, který visel na dřevěné desce 

mezi mnoha jinými klíči; pamatuju si všechno do detailu: klíč od mé 

místnosti byl přivázán silným konopným provazem k malé dřevěné destičce,

na které bylo bílou barvou napsáno číslo mé místnosti. Tímto klíčem jsem 

tedy odemkl a sedl si k psacímu stolu; otevřel jsem zásuvku a vytahoval z ní 

všechny své věci; dělal jsem to pomalu a roztěkaně, protože jsem se snažil v 

té malé chvíli relativního klidu rozmyslit, co se to vlastně se mnou stalo a co 

mám dělat. 

Netrvalo to dlouho a otevřely se dveře. Byli v nich zase ti tři soudruzi ze 

sekretariátu. Tentokrát se již netvářili chladně a uzavřeně. Tentokrát měli 

hlasy rozhořčené a hlasité. Zvlášť nejmenší z nich, kádrový referent výbom. 

Uhodil na mne, jak jsem se sem vůbec dostal. Jakým právem. Zeptal se 

mne, jestli nechci, aby mne dal odvést SNB. Co prý tu rabuju ve stole. Řekl 

jsem, že jsem si jen přišel pro bábovku a ponožky. Řekl mi, že nemám 

nejmenší právo sem chodit, i kdybych tu měl plnou skříň ponožek. Pak šel k 

zásuvce a papír po papím, sešit po sešitu prohlížel. Byly to opravdu všechno 

mé osobní věci, takže mi posléze dovolil, abych si je dával před jeho očima 

do kufříku. Dal jsem si tam i ponožky, zmuchlané a špinavé, a dal jsem si 

tam i bábovku, která stála ve skříni na umaštěném papím plném drobinek. 

Střežili každý můj pohyb. Odešel jsem s kufříkem z místnosti a kádrový 

referent mi na rozloučenou řekl, abych se tu už nikdy neukazoval. 

Jak jen jsem se dostal z dosahu soudruhů z okresu a nepřemožitelné 

logiky jejich výslechu, už se mi zdálo, že jsem nevinen, že na mých výrocích 

přece nic zlého není a že musím jít za někým, kdo zná dobře Markétu a 

komu se svěřím a kdo pochopí, že celá aféra je směšná. Vyhledal jsem 

jednoho studenta z naší fakulty, komunistu, a když jsem mu všechno 

vypověděl, řekl, že na okrese jsou příliš bigotní, že nerozumějí legraci a že 

on, který zná Markétu, umí si dobře představit, oč šlo. Ostatně mám prý jít 

za Zemánkem, který bude letos předsedou strany na naší fakultě a zná přece 

dobře Markétu i mne. 

____________________________________________________ 

__________ 

(4) 

Že bude Zemánek předsedou organizae, jsem nevěděl, a zdálo se mi, že je 

to výborná zpráva, protože jsem Zemánka opravdu dobře znal a byl jsem si 

dokonce jist, že má ke mně veškeré sympatie už vzhledem k mému 

slováckému původu. Zemánek totiž hrozně rád zpíval slovácké písničky; 

byla to v té době velká móda zpívat lidové písně a zpívat je ne školácky, ale s 

rukou nad hlavou a trochu surovým hlasem a tvářit se přitom jako opravdu 

lidový člověk, kterého matka porodila při nějaké tancovačce pod cimbálem. 

Já jsem byl na přírodovědecké fakultě vlastně jediný skutečný Moravský

Slovák, což mi přinášelo jakási privilegia; při každé slavnostní příležitosti, ať 

při některých schůzích, oslavách nebo při Prvním máji, vybízeli mne 

soudruzi, abych vytáhl klarinet a imitoval s dvěma třemi amatéry, kteří se 

našli mezi kolegy, slováckou kapelu. Takto (s klarinetem, houslemi a basou) 

šli jsme po dva roky v májovém průvodu a Zemánek, protože to byl hezký 

kluk a rád se předvádčl, šel s námi, oblečen do vypůjčeného lidového kroje, 

tančil v pochodu, vzpažoval ruku do výše a zpíval. Tento rodilý Pražák, který 

na Slovácku nikdy nebyl, hrál si zálibně na lidového šuhaje a já jsem se na 

něho díval s přátelstvím, protože jsem byl šťasten, že hudba mého domova, 

který byl odedávna eldorádem lidového umění, je tak oblíbena a milována. 

A Zemánek znal také Markétu, což byla druhá výhoda. Octli jsme se často 

při různých studentských příležitostech všichni tři spolu; jednou (byla nás 

tehdy větší studentská parta) jsem si vymyslil, že na Šumavě žijí trpasličí 

kmeny, a dokládal jsem to citáty z údajného vědeckého spisu, který prý o 

tomto pozoruhodném tématu pojednává. Markéta se divila, že o tom nikdy 

neslyšela. Řekl jsem, že není divu: buržoazní věda přece úmyslně zatajovala 

existenci trpaslíků, protože kapitalisté s trpaslíky obchodovali jako s otroky. 

Ale o tom by se mělo psát! vykřikovala Markéta. Proč se o tom nepíše! Vždyť 

to by byl přece argument proti kapitalistům! 

Snad se o tom nepíše proto, pronesl jsem zamyšleně, že je celá věc 

poněkud delikátní a pohoršlivá: trpaslíci měli totiž zcela mimořádnou 

schopnost milostného výkonu, což byl důvod, proč byli velice vyhledáváni a 

proč je naše republika tajně vyvážela za tučné devizy zejména do Francie, 

kde si je najímaly stárnoucí kapitalistické dámy jako sluhy, aby jich ovšem 

ve skutečnosti zneužívaly zcela jinak. 

Kolegové zatajovali smích, probuzený ani ne tak zvláštní vtipností mého 

výmyslu, jako spíš Markétinou zaujatou tváří vždy dychtivou pro něco 

(eventuelně proti něčemu) hořet; kousali se do rtů, aby Markétce nekazili 

její radost z poznání, a někteří (a z nich zejména právě Zemánek) se ke mně 

přidávali, aby dotvrzovali mou zprávu o trpaslících. 

Když se Markéta ptala, jak vlastně takový trpaslík vypadá, pamatuji si, že jí 

Zemánek řekl s vážnou tváří, že profesor Čechura, kterého má Markéta čest 

se všemi svými kolegy příležitostně vídat za universitní katedrou, je 

trpasličího původu, a to bud' z obou nebo alespoň z jednoho rodiče. 

Vyprávěl prý Zemánkovi docent Hůle, že bydlil o kterýchsi prázdninách ve 

stejném hotelu s manžely Čechurovými, kteří oba dva dohromady měří 

necelé tři metry. Jednoho dne ráno vešel do jejich pokoje netuše, že manželé 

ještě spí, a užasl: leželi v jediné posteli, a to ne vedle sebe, nýbrž za sebou, 

Čechura skrčen v dolní, Čechurová v horní půli lůžka. 

Ano, dotvrdil jsem: potom je ovšem nejenom Čechura, ale i jeho žena

ezpochybně původem šumavský trpaslík, nebot' spávat za sebou je 

atavistický zvyk všech tamních trpaslíků, kteří si ostatně v minulosti své 

chatrče nikdy nestavěli na půdorysu kruhu nýbrž vždy na půdorysu 

dlouhatánského obdélníku, protože nejen manželé, ale celé rody byly zvyklé 

spávat v dlouhém řetězu za sebou. 

Když jsem si v onom temném dni vybavil tohle naše plácání, zazdálo se mi, 

že mi z něho bliká světélko naděje. Zemánek, který bude mít na starosti 

vyřešení mého případu, zná můj způsob legrace a zná i Markétu a pochopí, 

že lístek, který jsem jí psal, byl jen žertovnou provokací dívky, kterou jsme 

všichni obdivovali a (snad právě proto) rádi znevažovali. Pověděl jsem mu 

tedy při první příležitosti o svém maléru; Zemánek pozorně poslouchal, 

krčil čelem a řekl, že uvidí. 

Žil jsem zatím v provizóriu, chodil jsem do přednášek jako dřív a čekal 

jsem. Často jsem byl předvolán před různé stranické komise, které se 

snažily zejména zjistit, nepatřím-li k nějaké trockistické skupině, snažil jsem 

se dokázat, že dohromady pořádně nevím, co to trockismus je, chytal jsem 

se každého pohledu v očích vyšetřujících soudruhů a hledal v něm důvěru; 

někdy ji opravdu našel a dovedl jsem pak takový pohled dlouho nosit s 

sebou, uchovávat ho v sobě a vykřesávat z něho trpělivě naději. 

Markéta se mi stále vyhýbala. Pochopil jsem, že to souvisí s aférou kolem 

mé pohlednice, a v hrdé lítostivosti jsem se jí nechtěl na nic ptát. Jednoho 

dne mne však sama zastavila na chodbě fakulty: "Chtěla bych s tebou o 

něčem mluvit." 

A tak jsme se zase po několika měsících octli na společné vycházce, byl už 

podzim, byli jsme oba v dlouhých montgomerácích, ano, dlouhých, kus pod 

kolena, tak jak se v té době (době zhola negalantní) chodilo, lehounce mžilo, 

stromy na nábřeží byly bez listí a černé. Markéta mi vyprávěla, jak se to 

všechno stalo: když byla na prázdninovém školení, zavolali si ji najednou 

soudruzi z vedení a ptali se jí, zda dostává na školení nějakou 

korespondenci, řekla, že ano. Ptali se odkud. Říkala, že jí píše maminka. A 

nikdo jiný? Sem tam nějaký kolega, řekla.Můžeš nám říci jaký? zeptali se jí. 

Jmenovala mne. A copak ti píše soudruh Jahn? Pokrčila rameny, protože se 

jí nějak nechtělo citovat slova na mém lístku. Tys mu psala také? zeptali se. 

Psala, řekla. Cos mu psala? zeptali se. Tak, řekla, o školení a vůbec. Tobě se 

na školení líbí? zeptali se jí. Ano, moc, odpověděla. A napsalas mu, že se ti 

líbí? Ano, napsala, odpověděla jim. A co on? zeptali se dál. On? odpověděla 

váhavě Markéta, no on je divný, to byste ho museli znát. My ho známe, řekli, 

a chtěli bychom vědět, co ti psal. Můžeš nám ukázat tu jeho pohlednici? 

"Nesmíš se na mne zlobit," řekla mi Markéta, "musela jsem jim ji ukázat." 

,,Neomlouvej se," řekl jsem Markétě, "znali ji stejně ještě dřív, než s tebou

mluvili; kdyby ji neznali, nebyli by si tě volali." 

"Já se nijak neomlouvám, ani se za to nestydím, že jsem jim ji dala přečíst, 

tak si to nesmíš vykládat. Jsi člen strany a strana má právo vědět, kdo jsi a 

jak smýšlíš," ohradila se Markéta a pak mi řekla, že byla zděšena tím, co 

jsem napsal, když přece všichni víme, že Trockij je největší nepřítel všeho, 

zač bojujem a proč žijem. 

Co jsem měl Markétě vykládat? Požádal jsem ji, aby pokračovala a řekla, 

co bylo dál. 

Markéta řekla, že si lístek přečetli a užasli. Ptali se jí, co na to říká. Řekla, že 

je to hrozné. Ptali se jí, proč jim to sama nepřišla ukázat. Pokrčila rameny. 

Ptali se jí, jestli neví, co je to bdělost a ostražitost. Sklonila hlavu. Ptali se jí, 

jestli neví, kolik má strana nepřátel. Řekla jim, že to ví, ale že nevěřila, že by 

soudruh Jahn... " Zeptali se jí, jestli mne dobře zná. Zeptali se jí, jaký jsem. 

Řekla, že jsem divný. Že sice chvíli myslí, že jsem pevný komunista, ale že 

někdy řeknu něco, co by komunista nikdy neměl říci. Ptali se jí, co například 

takového říkám. Řekla, že si nic konkrétního nepamatuje, ale že mi nic není 

svaté. Řekli, že je to vidět podle té pohlednice jasně. Řekla jim, že prý se se 

mnou často o mnoho věcí hádala. A řekla jim ještě, že mluvím jinak na 

schůzích a jinak s ní. Na schůzích jsem prý samé nadšení, kdežto s ní jen o 

všem žertuju a všechno zlehčuju. Zeptali se jí, jestli si myslí, že může být 

takový člověk členem strany. Pokrčila rameny. Zeptali se jí, zda by strana 

vybudovala socialismus, kdyby její členové prohlašovali, že optimismus je 

opium lidstva. Řekla, že taková strana by socialismus nevybudovala. Řekli jí, 

že to stačí. A že prý mi nemá zatím nic říkat, protože chtějí dávat pozor, co 

budu psát dál. Řekla jim, že už mne nechce nikdy vidět. Odpověděli jí, že by 

to nebylo správné, že by mi naopak měla zatím psát, aby se ukázalo, co ve 

mně ještě je. 

"A tys jim potom ukazovala moje dopisy?" zeptal jsem se Markéty, 

červenaje se až do hloubi duše při vzpomínce na své zamilované výlevy. 

"Co jsem měla dělat?" řekla Markéta. "Ale sama jsem ti už po tom všem 

opravdu nemohla psát. Nebudu si přece psát s někým jen proto, abych mu 

dělala vějičku. Napsala jsem ti ještě pohlednici a dost. Nechtěla jsem se s 

tebou vidět, protože jsem ti nesměla nic říct a bála jsem se, aby ses mne na 

něco neptal a já ti nemusela do očí lhát, protože lžu nerada." 

Zeptal jsem se Markéty, co ji tedy přimělo, aby se se mnou dnes sešla. 

Řekla mi, že příčinou toho byl soudruh Zemánek. Potkal ji po prázdninách 

na chodbě fakulty a vzal ji s sebou do malé místnůstky, kde měla stranická 

organizace přírodovědecké fakulty svůj sekretariát. Řekl jí, že dostal zprávu 

o tom, že jsem jí napsal na školení pohlednici s protistranickými výroky. 

Zeptal se jí, co to bylo za věty. Řekla mu to. Zeptal se jí, co na to říká. Řekla

mu, že to odsuzuje. Řekl jí, že je to správné, a zeptal se jí, jestli se mnou 

ještě chodí. Byla v rozpacích a odpověděla neurčitě. Řekl jí, že o ní došla na 

fakultu ze školení velmi příznivá zpráva a že s ní fakultní organizace počítá. 

Řekla, že je ráda. Řekl jí, že se jí nechce míchat do soukromí, ale že si myslí, 

že člověk se pozná podle toho, s kým se stýká, jakého druha si vyvolí, a že by 

nesvědčilo příliš v její prospěch, kdyby si vyvolila právě mne. 

Tohle se prý Markétě po několika týdnech rozleželo v hlavě. Už se mnou 

několik měsíců nechodila, takže Zemánkova pobídka byla vlastně zbytečná; 

a přece právě tato pobídka ji přiměla k tomu, že začala přemýšlet, není-li 

kruté a mravně nepřípustné vybízet někoho, aby se rozešel se svým druhem 

jen proto, že ten druh pochybil, a nebylo-li tedy nespravedlivé i to, že se se 

mnou sama už předtím rozešla. Navštívila soudruha, který o prázdninách 

vedl školení, zeptala se ho, jestli stále platí příkaz, že mi nesmí nic říct, co se 

kolem pohlednice událo, a když se dověděla, že už není důvodů něco tajit, 

zastavila mne a požádala o rozhovor. 

A teď se mi tedy svěřuje s tím, co ji trápí a tíží: ano, jednala špatně, když se 

rozhodla, že se se mnou nebude vídat; žádný člověk přece není ztracený, i 

kdyby se dopustil sebevětších chyb. Prý si vzpomínala na Alexeje Tolstého, 

který byl bělogvardějec a emigrant, a přece se z něho nakonec stal velký 

socialistický spisovatel. A vzpomínala si prý také na sovětský film Čestný 

soud (film tehdy velmi populární v stranickém prostředí), v němž jakýsi 

sovětský vědec-lékař dal svůj objev dříve k dispozici zahraniční veřejnosti 

než veřejnosti domácí, což zavánělo kosmopolitismem a zradou; Markéta se 

dojatě dovolávala hlavně závěru filmu: vědec byl nakonec odsouzen čestným 

soudem svých kolegů, ale milující žena odsouzeného manžela neopustila, 

nýbrž se snažila do něho vlít sílu, aby mohl těžkou vinu zase napravit. 

"Tak ty jsi se rozhodla, že mne neopustíš," řekl jsem. 

,,Ano," řekla Markéta a chytla mne za ruku. 

"A prosím tě, Markéto, myslíš si, že jsem se dopustil velkého provinění ?" 

"Myslím, že ano," řekla Markéta. 

"Co myslíš, mám právo zůstat ve straně, nebo ne?" 

"Myslím si, Ludvíku, že ne." 

Věděl jsem, že kdybych vešel na hru, do níž se vžila Markéta a jejíž patos 

prožívala, zdá se, celou duší, byl bych dosáhl všeho, čeho jsem se před 

měsíci marně dobýval: poháněna patosem spasitelství jak parou parolod', 

oddala by se mi nyní nepochybně ; i svým tělem. Ovšem pod jednou 

podmínkou: že její spasitelství bude opravdu plně ukojeno; a aby bylo 

ukojeno, musí souhlasit objekt spasení (běda, já sám!) se svou hlubokou, 

nejhlubší provinilostí. Jenomže to já jsem nemohl. Byl jsem těsně před 

vytouženým cílem Markétina těla, a přece jsem si je nemohl za tuto cenu

vzít, protože jsem nemohl připustit svou vinu a souhlasit s nesnesitelným 

ortelem; nemohl jsem slyšet, jak někdo, kdo mi má být blízký, tu vinu i ten 

ortel připouští. 

Nesouhlasil jsem s Markétou, odmítl jsem ji a ztratil jsem ji, ale je to 

pravda, že jsem se cítil nevinný? Zajisté, utvrzoval jsem se neustále o 

směšnosti celé aféry, ale zároveň (a to se mi dnes z mnohaletého odstupu 

zdá nejtrapnější i nejpříznačnější) jsem začínal vidčt tři věty na pohlednici 

očima těch, kteří mne vyšetřovali; začal jsem se těch vět děsit a lekal jsem 

se, že na mne pod pláštíkem legrace vyzrazují snad opravdu něco velmi 

vážné- ho, totiž to, že jsem nikdy nesplynul zcela s tělem strany, že jsem 

nikdy nebyl skutečným proletářským revolucionářem, nýbrž že jsem se na 

základě pouhého (!) rozhodnutí "dal k revolucionářům" (pociťovali jsme 

totiž proletářské revolucionářství, abych tak řekl, nikoli za věc volby, nýbrž 

za věc podstaty: člověk revolucionářem buď je, a potom splývá s hnutím v 

jediné kolektivní tělo, myslí jeho hlavou a cítí jeho srdcem, anebo jím není, 

a pak mu nezbývá než pouze chtít jím být; ale pak je také nepřetržitě vinen 

tím, že jím není: je vinen svou osamostatnělostí, jinakostí, svým 

nesplynutím). 

Když si dnes vzpomínám na svůj tehdejší stav, vybavuje se mi v analogii 

nesmírná moc křesťanství, které sugeruje věřícímu jeho základní a 

nepřetržitou hříšnost; i já jsem stál (a všichni jsme tak stáli) tváří v tvář 

revoluci a její straně s hlavou ustavičně sklopenou, takže jsem se pozvolna 

smiřoval s tím, že mé věty, jakkoli byly myšleny žertem, jsou přesto 

proviněním, a hlavou se mi začalo odvíjet sebekritické zpytování: říkal jsem 

si, že ty věty mne nenapadly jen tak náhodou, že mi přece už dříve (a zřejmě 

právem) vytýkali soudruzi "pozůstatky individualismu" a "intelektuálství"; 

říkal jsem si, že jsem se začal příliš samolibě zhlížet ve svém vzdělání, 

studentském stavu a intelektuálské budoucnosti a že můj otec, dělník, který 

zemřel za války v koncentračním táboře, by sotva rozuměl mému cynismu; 

vyčítal jsem si, že jeho dělnické smýšlení je ve mně, žel, asi mrtvo; vyčítal 

jsem si všechno možné a smiřoval se i s nutností nějakého trestu; bránil 

jsem se už pouze jedinému: abych byl vyloučen ze strany a označen tím za 

jejího nepřítele; žít jako označený nepřítel toho, co jsem si vyvolil už jako 

mladý chlapec a na čem jsem opravdu lpěl, mi připadalo zoufalé. 

Takovou sebekritiku, která byla zároveň úpěnlivou obranou, jsem pronesl 

stokrát v duchu, nejmíň desetkrát před různými výbory a komisemi a 

nakonec i na rozhodující plenární schůzi naší fakulty, kde o mně a o mém 

provinění pronesl Zemánek úvodní referát (působivý, brilantní, 

nezapomenutelný) a navrhl jménem výboru; abych byl vyloučen ze strany. 

Diskuse se po mém sebekritickém vystoupení rozvíjela v můj neprospěch;

nikdo se mne nezastal a nakonec všichni (bylo jich asi sto a mezi nimi moji 

učitelé i moji nejbližší kolegové), ano všichni do jednoho pozvedli ruce, aby 

schválili nejenom mé vyloučení ze strany, nýbrž (a to jsem vůbec nečekal) i 

můj nucený odchod ze studia. 

Ještě téže noci po schůzi jsem sedl na vlak a odjel domů, jenomže domov 

mi nemohl přinést žádnou útěchu, už proto, že jsem se několik dnů vůbec 

neodvážil říci mamince, která se pyšně zhlížela v mých studiích, co se stalo. 

Zato hned druhého dne stavil se u mne Jaroslav, kamarád z gymnasia a z 

cimbálové kapely, v níž jsem jako gymnasista hrával, a jásal, že mne zastihl 

doma: prý se pozítří žení a musím mu jít za svědka. Nemohl jsem to 

starému kamarádovi odmítnout a nezbývalo mi, než tedy oslavit svůj pád 

svatebním veselím. 

Jaroslav byl totiž ještě ke všemu zatvrzelý slovácký patriot a folklorista, 

takže zneužil vlastní svatby pro své národopisné vášně a uspořádal ji podle 

starých lidových zvyků: v krojích, s cimbálovou kapelou, se starosvatem 

pronášejícím ozdobné řeči, s přenášením nevěsty přes práh, s písněmi a 

prostě se všemi celodenními ceremoniemi, které ovšem rekonstruoval 

mnohem spíš z národopisných knih než z živé paměti. Ale všiml jsem si 

čehosi divného: kamarád Jaroslav, čerstvý vedoucí znamenitě prosperujícího 

souboru písní a tanců, se sice držel všech možných starých zvyklostí, 

ale (pamětliv zřejmě své kariéry a poslušen ateistických hesel) nešel se 

svatebčany do kostela, přestože tradiční lidová svatba byla bez faráře a 

božího požehnání nemyslitelná; nechal starosvata přednášet všechny lidové 

obřadné řeči, ale pečlivě z nich vyškrtal jakékoli biblické motivy, přestože 

právě ony tvořily hlavní obrazný materiál lidových svatebních promluv. 

Smutek, který mi bránil ztotožnit se s opilým svatebním veselím, umožnil 

mi, že jsem ucítil v pramenitosti těch lidových obřadů pach chloroformu a 

na dně té zdánlivé spontánnosti jsem uviděl smítko falše. A když mne pak 

Jaroslav požádal, abych si vzal (na sentimentální paměť svého někdejšího 

účinkování v kapele) klarinet a zasedl mezi ostatní hráče, odmítl jsem to. 

Vybavilo se mi totiž, jak jsem takhle hrával poslední dva roky na Prvního 

máje a jak Pražák Zemánek tančil vedle mne v kroji, rozpřahoval ruce a 

zpíval. Nemohl jsem vzít klarinet do ruky a cítil jsem, jak se mi všechno to 

folklórní vřískání z duše protiví, protiví, protiví ... 

____________________________________________________ 

___________ 

(5) 

Pozbyv studia, pozbyl jsem i nároku na odklad vojenské služby, a tak jsem

už jen čekal na podzimní odvody; čekání jsem vyplnil dvěma dlouhými 

brigádami: pracoval jsem nejdřív na silnici, která se opravovala někde u 

Gottwaldova, ke konci léta jsem se přihlásil k sezónním pracím do Fruty, 

továrny na zpracování ovoce, a pak konečně přišel podzim a já jsem jednoho 

rána (po probdělé noční cestě vlakem) dobloudil do kasáren v neznámém 

škaredém ostravském předměstí. 

Stál jsem na kasárenském dvoře s jinými mladíky předvolanými ke 

stejnému útvaru; neznali jsme se; v příšeří této prvotní vzájemné 

neobeznámenosti vystoupí na druhých ostře do popředí rysy hrubosti a 

cizosti; tak to bylo i tentokrát a jediné, co nás lidsky spojovalo, byla nejasná 

budoucnost, o níž mezi námi přelétávaly stručné dohady. Někteří tvrdili, že 

jsme u černých, jiní to popírali, někteří dokonce nevěděli vůbec, co to 

znamená. Já jsem to věděl a přijímal jsem proto tyto domněnky s úlekem. 

Pak pro nás přišel četař a odvedl nás do jednoho baráku; nahrnuli jsme se 

do chodby a chodbou do jakési větší místnosti, kde byly kolem dokola samé 

obrovské nástěnky s hesly, fotografiemi a neumělými kresbami; na čelní 

straně byl z vystříhaného červeného papíru našpendlen velký nápis: 

BUDUJEME SOCIALISMUS a pod tím nápisem byla židle a u ní stál 

maličký vyhublý stařík. Četař ukázal na jednoho z nás a ten se musil posadit 

na židli. Stařík mu uvázal kolem krku bílou plachtu, pak sáhl do aktovky, 

kterou měl opřenu o nohu židle, vytáhl střihací strojek a zajel jím chlapci do 

vlasů. 

Na holičově židli začínal běžící pás, který nás měl přetvořit ve vojáky: ze 

židle, na níž jsme pozbyli vlasů, jsme byli oddisponováni do sousední 

místnosti, tam jsme se museli svléknout donaha, zabalit šaty do papírového 

pytle, převázat provázkem a odevzdat u okénka; nazí a holohlaví jsme pak 

šli přes chodbu do další místnosti, kde jsme vyfasovali noční košile; v 

nočních košilích jsme šli do dalších dveří, kde jsme dostali vojenské boty - 

půllitráky; v půllitrácích a noční košili jsme pak pochodovali přes dvůr do 

dalšího baráku, kde jsme dostali košile, spodky, onuce, opasek a mundúr 

(na blůzách byly černé výložky!); a konečně jsme došli k poslednímu 

baráku, kde poddůstojník četl nahlas naše jména, rozděloval nás do 

družstev a přiděloval nám v baráku místnosti a lůžka. 

Tak hbitě byl každý z nás zbaven své osobní vůle a stal se něčím, co se 

navenek podobalo věci (věci disponované, posílané, zařazované, 

odvelované) a uvnitř člověku (trpícímu, nazlobenému, obávajícímu se); byli 

jsme ještě téhož dne odveleni k nástupu, pak na večeři, pak na lůžka; ráno 

jsme byli probuzeni a odvedeni na důl; na dole rozděleni podle družstev do 

pracovních part a obdařeni nástrojem (vrtačkou, lopatou, kahancem), s 

kterým téměř nikdo z nás neuměl zacházet; potom nás těžní klec zavezla

pod zem. 

Když jsme s bolavým tělem vyfárali, čekali na nás poddůstojníci, seřadili 

nás a odvedli zase do kasáren; naobědvali jsme se a odpoledne bylo 

pořadové cvičení, po pořadovém cvičení úklid, politická výchova, povinný 

zpěv; místo soukromého života místnost s dvacíti lůžky. A tak to šlo den ze 

dne. 

Zvěcnění, které nás postihlo, zdálo se mi být v prvních dnech zcela 

neprůhledné; neosobní, nařízené funkce, které jsme vykonávali, zastoupily 

veškeré naše lidské projevy; ta neprůhlednost byla ovšem jen relativní, 

způsobená nejen skutečnými okolnostmi, ale též nenavyklostí zraku (jako 

když se vstoupí ze světla do tmavé místnosti); po čase začala pomalu 

průhlednět a i v tom " přítmí zvěcněnosti" začínalo být vidět na lidech 

lidské. Musím ovšem přiznat, že já jsem byl jeden z posledních, kteří si 

uměli na změněnou "světelnost" akomodovat zrak. 

Bylo to tím, že jsem celou bytostí odmítal přijmout svůj úděl. Vojáci s 

černými výložkami, mezi nimiž jsem se octl, cvičili totiž pouze pořadově, 

beze zbraně, a pracovali v dolech. Byli za svou práci placeni (v tom směru na 

tom byli lépe než jiní vojáci), ale to pro mne byla chabá útěcha, pomyslil-li 

jsem, že to byli výhradně lidé, jimž mladá socialistická republika nechtěla 

svěřit zbraň, protože je považovala za své nepřátele. Samozřejmě, že z toho 

plynulo krutější zacházení i hrozivé nebezpečí, že se prezenční služba může 

protáhnout déle než na povinné dva roky, ale já jsem se nejvíc děsil toho 

prostého faktu, že jsem se octl mezi těmi, které jsem považoval za své 

úhlavní nepřátele, a že mne k nim přeřadili (definitivně, neodvolatelně a s 

doživotním cejchem) mí vlastní soudruzi. Prožíval jsem proto první čas mezi 

černými jako urputný samotář; nechtěl jsem se sžít se svými nepřáteli, 

nechtěl jsem se mezi nimi aklimatizovat. S vycházkami to bylo v tehdejší 

době velmi zlé (na vycházku neměl voják nárok, dostával ji pouze jako 

odměnu, což prakticky znamenalo, že se dostal ven tak jednou za čtrnáct dní 

- v sobotu), ale já v těch dnech, kdy se vojáci vyhrnuli v partách do hospod a 

za holkama, jsem býval raději sám; zalehl jsem na postel na ubikaci, snažil 

jsem si něco číst, nebo dokonce studovat (matematikovi stačí ostatně k práci 

tužka a papír) a stravoval jsem se ve své nepřizpůsobitelnosti; věřil jsem, že 

tu mám jen jediný úkol: pokračovat v zápasu o svou politickou čest, o své 

právo ,,nebýt nepřítel", o své právo dostat se odtud. 

Navštívil jsem několikrát politruka útvaru a snažil se ho přesvědčit, že 

jsem se octl mezi černými omylem; že jsem byl ze strany vyloučen pro své 

intelektuálství a cynismus, ale ne jako nepřítel socialismu; vysvětloval jsem 

znovu (už pokolikáté!) směšnou historii pohlednice, historii, která však už 

vůbec nebyla směšná, nýbrž se stávala v souvislosti s mými černými

výložkami čím dál podezřelejší a zdála se skrývat něco, co zamlčuju. Musím 

však po pravdě říci, že politruk mne vyslechl trpělivě a projevil téměř 

nečekané pochopení pro mou touhu po ospravedlnění; opravdu se pak 

někde nahoře (jak neviditelné určení místa!) tázal po mé věci, ale nakonec si 

mne zavolal a řekl mi s upřímnou trpkostí: 

"Proč jsi mne klamal? Dověděl jsem se, že jsi trockista." 

Začal jsem chápat, že není síly, která by mohla změnit onen obraz mé 

osoby, který je uložen kdesi v nejvyšší rozhodčí síni lidských osudů; 

pochopil jsem, že tento obraz (jakkoli nepodobný mně) je mnohem 

skutečnější než já sám; že je nikoli on mým, nýbrž já jeho stínem; že nikoli 

jeho je možno vinit, že se mi nepodobá, nýbrž že nepodobností jsem vinen 

já; a že ta nepodobnost je můj kříž, který nemohu na nikoho svalovat a který 

musím nést. 

Nicméně nechtěl jsem kapitulovat. Chtěl jsem svou nepodobnost skutečně 

nést: být dále tím, kým bylo rozhodnuto, že nejsem. 

Trvalo mi nějakých těch čtrnáct dnů, než jsem si jakžtakž zvykl na 

namáhavou práci v dolech, v ruce s těžkou vrtačkou, jejíž chvění jsem cítil 

vibrovat v těle až zas do příštího rána. Ale dřel jsem poctivě a s jakousi 

zuřivostí; chtěl jsem podávat údernické výkony a brzy se mi to začalo dařit. 

Jenomže nikdo v tom neviděl projev mé uvědomělosti. Byli jsme přece 

všichni za svou práci placeni (strhávali nám sice na stravu a bydlení, ale i 

tak jsme dostávali na ruku dost!), a proto i mnozí jiní, ať byli jakéhokoliv 

smýšlení, pracovali se značnou vervou, aby urvali z těch zbytečných let 

alespoň něco užitečného. 

I když nás všichni považovali za zběsilé nepřátele režimu, zachovávaly se v 

kasárnách všechny formy veřejného života běžné v socialistických 

kolektivech; my, nepřátelé režimu, pořádali jsme pod dohledem politruka 

desetiminutovky, měli jsme denně politické besedy, musili jsme pečovat o 

nástěnky, do nichž jsme lepili fotografie socialistických státníků a malovali 

hesla o šťastné budoucnosti. Hlásil jsem se zpočátku téměř demonstrativně 

o všechny tyto práce. Ale ani v tom neviděl nikdo známku uvčdomělosti, 

hlásili se o to přece i jiní, když potřebovali, aby si jich velitel všiml a povolil 

jim vycházku. Nikdo z vojínů nevnímal tuto politickou činnost jako 

politickou činnost, nýbrž jen jako bezobsažnou posunčinu, kterou je nutno 

odvésti těm, kteří nás mají v moci. 

A tak jsem pochopil, že i tento můj vzdor je marný, že už i svou 

"nepodobnost" vnímám jen já sám a pro jiné je neviditelná. 

Mezi poddůstojníky, jimž jsme byli vydáni napospas, byl černovlasý 

Slováček, desátník, který se od ostatních lišil mírností a naprostým 

nedostatkem sadismu. Byl mezi námi oblíben, i když někteří z nás říkali

zlomyslně, že jeho dobrota pramení pouze z jeho hlouposti. Poddůstojníci 

měli samozřejmě na rozdíl od nás zbraň a čas od času chodili na střelecká 

cvičení. Jednou se po takovém cvičení vrátil černovlasý desátníček s velkou 

slávou, protože se prý umístil při hodnocení střelby jako první. Mnozí z nás 

mu hned hlučně blahopřáli (napůl z dobrosrdečnosti, napůl z legrace); 

desátníček se jen rděl. 

Náhodou jsem s ním toho dne osamčl a aby řeč nestála, zeptal jsem se ho: 

"Jak to děláte, že tak doblře střílíte?" 

Desátníček se na mne pátravě podíval a potom řekl: "Já mám takový 

způsob, jak si pomáhám. Já si představuju, že to není terč z plechu, ale 

imperialista. A dostanu takový vztek, že se trefím." 

Chtěl jsem se ho zeptat, jak si takového imperialistu představuje (jaký má 

nos, vlasy, oči, klobouk), ale předběhl mou otázku a řekl mi vážným a 

přemýšlivým hlasem: "Já nevím, proč mi všichni gratulujete. Vždyť kdyby 

byla válka, já bych přece střílel proti vám!" 

Když jsem to slyšel z úst tohoto dobráčka, který na nás neuměl nikdy ani 

křiknout a kterého pak kvůli tomu od nás přeložili jinam, pochopil jsem, že 

nit, která mne vázala k straně a k soudruhům, mi beznadějně vyklouzla z 

ruky. Octl jsem se mimo svou životní dráhu. 

____________________________________________________ 

__________ 

(6) 

Ano. Všechny nitě byly přervány. 

Zpřetrháno bylo studium, účast v hnutí, práce, vztahy s přáteli, zpřetrhána 

byla láska i hledání lásky, zpřetrhán byl prostě celý smysluplný běh života. 

Nezůstalo mi nic než čas. Ten jsem zato poznal tak intimně jako nikdy 

předtím. Nebyl to už čas, jak jsem s ním přicházíval do styku kdysi, čas 

metamorfovaný do práce, lásky, všebo možného úsilí, čas, který jsem 

přijímal nevšímavě, protože i on byl nevtíravý a skrýval se decentně za mou 

vlastní činností. Teď ke mně přišel obnažen, sám o sobě, ve své původní a 

pravé podobě a donutil mne, abych ho pojmenoval jeho pravým jménem 

(neboť ted' jsem žil pouhý čas, pouhý prázdný čas), abych na něj ani chvíli 

nezapomínal, abych na něj stále myslil a cítil ustavičně jeho tíži. 

Když hraje hudba, slyšíme melodii, zapomínajíce, že je to jen jedna z 

podob času; když orchestr zmlkne, slyšíme čas; čas sám. Žil jsem v pauze. 

Nikoli ovšem v orchestrální generálpauze (jejíž rozměr je pevně určen 

znaménkem pomlky), nýbrž v pauze bez udaného konce. Nemohli jsme si 

(jako to dělali u všech jiných útvarů) ustříhávat dílečky z krejčovského

centimetru, abychom viděli, jak se nám den po dni krátí dvouletá prezenční 

služba; černí mohli být totiž na vojně drženi libovolně dlouho. Čtyřicetiletý 

Ambroz z druhé roty tu byl už čtvrtý rok. 

Být tehdy na vojně a mít doma ženu či snoubenku bylo velice trpké; 

znamenalo to být v duchu ustavičně na marné stráži nad jejich 

neuhlídatelnou existencí, hlídat v duchu ustavičně jejich osudnou vratkost. 

A znamenalo to také ustavičně se těšit na jejich občasný příjezd a ustavičně 

se třást o to, aby velitel neodmítl v ten den stanovené volno a žena nepřijela 

k bráně kasáren nadarmo. Vyprávělo se mezi černými (s černým humorem), 

že důstojníci čekají na tyto neukojené ženy vojáků, že se k nim přidávají a 

sklízejí pak plody touhy, jež měly náležet vojákům zadrženým v kasárnách. 

Avšak přece jen: u těch, kdo doma nějakou ženu měli, šla pauzou nit, snad 

tenká, snad úzkostně tenká a přetrhnutelná nit, ale přece jen nit. Neměl 

jsem takovou nit; s Markétkou jsem přerušil jakékoli styky, a pokud mi 

docházely nějaké dopisy, tedy jen od maminky ... Co? a to není nit? 

Ne to není nit; domov, pokud je to jen domov rodičů, to není nit; to je jen 

minulost: dopisy, které ti píšou rodiče, jsou poselství z pevniny, od níž se 

vzdaluješ; ba, takový dopis tě jenom uvědomí ve tvé vykolejenosti 

připomínkou přístavu, z něhož jsi vyplul za podmínek tak poctivě, tak 

obětavě vytvořených; ano, říká takový dopis, přístav tu stále ještě je, ještě 

trvá, bezpečný a krásný ve své někdejšnosti, ale cesta, cesta je ztracena! 

Zvykal jsem si tedy pomalu na to, že můj život ztratil svou kontinuitu, že 

mi vypadl z rukou a že mi nezbude nic jiného než začít konečně být i vnitřně 

tam, kde opravdu a neodvolatelně jsem. A tak se můj zrak postupně 

akomodoval na ono přítmí zvěcněnosti a já začal vnímat lidi kolem sebe; 

později než ostatní, ale přece naštěstí ne tak pozdě, abych se jim byl už zcela 

odcizil. 

Z onoho přítmí se nejdřív vynořil (stejně jako se mi vynořuje první z 

přítmí mé paměti) Honza, Brňák (mluvil téměř nesrozumitelnou periferní 

hantýrkou), který se dostal mezi černé, protože ztloukl esenbáka. Ztloukl ho 

proto, že to byl prý jeho bývalý spolužák z měšťanky a pohádali se spolu, ale 

to si soud vysvětlit nedal, Honza si odseděl půl roku v kriminále a přišel 

odtud rovnou k nám. Byl vyučený montér a bylo mu zřejmě zcela jedno, 

bude-li dělat zase někdy montéra nebo cokoli jiného; na ničem nelpěl a 

projevoval ke své budoucnosti lhostejnost, jež byla zdrojem jeho drzé a 

bezstarostné svobodnosti. 

Vzácným pocitem svobody se mohl s Honzou měřit jen Bedřich, největší 

podivín naší dvacetilůžkové světnice; dostal se mezi nás až dva měsíce po 

regulérních zářijových odvodech, protože narukoval původně k pěchotnímu 

útvaru, kde však tvrdošíjně odmítal vzít do ruky zbraň, protože se to příčilo

jeho osobitým a přísným náboženským zásadám; nevěděli si s ním tam 

rady, zvlášť když zachytili jeho dopisy, které adresoval Trumanovi a 

Stalinovi a v nichž pateticky vyzýval oba státníky, aby rozpustili ve jménu 

socialistického sbratření všechny armády; z rozpaků mu zpočátku dokonce 

dovolili, aby se účastnil pořadových cvičení, takže byl mezi ostatními vojíny 

jediný beze zbraně a povely "na rameno zbraň" a "k noze zbraň" vykonával 

perfektně, ale prázdnýma rukama. Účastníl se i prvních politických lekcí a 

horlivě se hlásil k diskusi, v níž horoval proti imperialistickým válečným 

paličům. Když však o své újmě vyrobil a vyvěsil v kasárnách plakát, v němž 

vyzýval ke složení všech zbraní, žaloval ho vojenský prokurátor pro vzpouru. 

Slavný soud byl však natolik zmaten jeho mírovými proslovy, že ho dal 

vyšetřit psychiatrům a po delším váhání ho zprostil žaloby a poslal mezi nás. 

Bedřich byl rád; to na něm bylo pozoruhodné: byl jediný, kdo si černé výložky 

dobrovolně vybojoval a byl št'asten, že je má. Proto se tu cítil 

svoboden - i když se jeho svobodnost projevovala ne jako u Honzy drzostí, 

nýbrž právě naopak klidnou ukázněností a spokojenou pracovitostí. 

Všichni ostatní byli mnohem víc naplněni obavami a tísní: třicetiletý 

Maďar Varga z jižního Slovenska, který neznaje národnostních předsudků 

bojoval za války v několika armádách a prošel několika zajetími na obou 

stranách fronty; zrzavý Petráň, jehož bratr utekl přes hranice a zastřelil 

přitom vojáka pohraniční stráže; prosťáček Josef, syn bohatého sedláka z 

polabské vesnice (příliš uvykl modravé prostoře, nad níž se viklá skřivánek, 

takže měl teď dusivou hrůzu z pekelného podzemí šachet a štol); dvacetiletý 

Stáňa, ztřeštěný žižkovský frajer, na kterého napsal místní národní výbor 

zdrcující posudek, protože se prý ožral v prvomájovém průvodu a močil pak 

schválně u kraje chodníku na očích rozjásaných občanů; Pavel Pěkný, 

student práv, který šel v únorových dnech demonstrovat s hloučkem kolegů 

proti komunistům (pochopil záhy, že jsem patřil do stejného tábora jako ti, 

kteří ho po únoru vyhodili z fakulty, a byl jediný, který mi dával najevo 

zlomyslné zadostiučinění, že jsem se ted' dostal tam kam on). 

Mohl bych vzpomínat na další vojáky, kteří se mnou sdíleli tehdejší osud, 

ale chci se držet jen podstatného: nejraději jsem měl Honzu. Vzpomínám si 

na jeden z našich prvních rozhovorů; bylo to o malé přestávce ve štole, kdy 

jsme se octli (kousajíce přesnídávku) vedle sebe a Honza mne práskl do 

kolena: "Co ty hluchoněmé, co ty seš vlastně zač?" Byl jsem tehdy opravdu 

hluchoněmý (obrácen do svých věčných vnitřních sebeobhajob) a ztěžka 

jsem se mu snažil vysvětlit (slovy, jejichž umělost a hledanost jsem vzápětí 

hned sám nepříjemně cítil), jak jsem se sem dostal a proč sem vlastně 

nepatřím. Řekl mi: "Vole a my sem patříme?" Chtěl jsem mu znovu objasnit 

svůj názor (hledal jsem přirozenější slova) a Honza, polknuv poslední

sousto, řekl pomalu: "Kdybys byl tak vysoké, jak seš blbé, tak by ti slunko 

propálilo lebku." Z té věty se na mne vesele šklebil plebejský duch periférie a 

já jsem se náhle zastyděl nad tím, že se pořád zhýčkaně dovolávám 

ztracených privilegií, když jsem své přesvědčení přece vystavěl právě na 

odporu k privilegiím a zhýčkanosti. 

Během času jsem se s Honzou velmi sblížil (Honza mne ctil, že jsem uměl 

rychle zpaměti vyřešit všechny početní komplikace spojené s vyplácením 

mzdy a zabránil tak několikrát, aby nás vzali na hůl); jednou se mi vysmál, 

že trávím jako blbec vycházky v kasárnách, a vytáhl mne s partou ven. Na tu 

vycházku si dobře pamatuju; byla nás tenkrát větší parta, asi osm, byl s 

námi Stáňa, Varga a taky Čeněk, nedostudovaný umprumák z druhé čety 

(dostal se k černým, protože na Umprum maloval tvrdošíjně kubistické 

obrazy, zato ted', aby si získal sem tam nějakou výhodu, maloval do všech 

vojenských místností velké uhlové kresby husitských bojovníků s palcáty a 

cepy). Neměli jsme příliš mnoho možností, kam jít: do vnitřní Ostravy nám 

byl přístup zakázán a byly nám povoleny jen některé čtvrti a v nich zas jen 

některé hospody. Došli jsme do sousedního předměstí a měli jsme štěstí, 

protože v bývalém sále sokolovny, na niž se žádný zákaz nevztahoval, byla 

tancovačka. Zaplatili jsme u vchodu nepatrné vstupné a nahrnuli se dovnitř. 

Ve velkém sále bylo mnoho stolů a mnoho židlí, lidí méně: všeho všudy 

nějakých deset holek; mužů asi třicet a z nich polovina vojáků z tamních 

dělostřeleckých kasáren, jak nás uviděli, hned zpozorněli a my jsme cítili na 

kůži, že si nás prohlížejí a počítají. Usadili jsme se u dlouhého prázdného 

stolu, poručili si láhev vodky, avšak ošklivá servírka stroze prohlásila, že je 

zakázáno alkohol čepovat, takže Honza objednal osm limonád; pak vybral 

od každého bankovku a vrátil se za chvíli s třemi láhvemi rumu, kterým 

jsme si pak pod stolem skle- nice s limonádou dolévali. Dělali jsme to s 

největší tajností, protože jsme viděli, jak nás dělostřelci bedlivě střeží, a 

věděli jsme, že by nebyli nijak od toho, aby na nás nedovolené konzumování 

alkoholu prozradili. Ozbrojené útvary k nám totiž chovaly hluboké 

nepřátelství: viděli v nás jednak podezřelé živly, vrahy, zločince a nepřátele 

připravené (ve smyslu tehdejší špionážní literatury) provést kdykoliv 

úkladnou vraždu jejich pokojných rodin, jednak (a to bylo snad důležitější) 

nám záviděli, že jsme měli peníze a mohli si všude dovolit pětkrát víc než 

oni. 

V tom byla totiž zvláštnost naší situace: neznali jsme než únavu a dřinu, 

měli jsme každých čtrnáct dnů čerstvě zholené lebky, aby nám vlasy 

nepřidávaly nepatřičného sebevědomí, byli jsme vyděděnci, kteří už v životě 

nečekali nic dobrého, ale měli jsme peníze. Nebylo jich mnoho, ale pro 

vojáka a jeho dvě vycházky za měsíc to bylo takové jmění, že se mohl v těch

několika hodinách svobody (na těch několika povolených místech) chovat 

jako boháč a vynahradit si tak chronickou bezmoc ostatních dlouhých dnů. 

Zatímco tedy na pódiu vyhrávala špatná dechová kapela střídavě polku a 

valčík a na parketě se točilo několik párů, prohlíželi jsme si pokojně holky a 

popíjeli limonádu, jejíž alkoholická příchuť nás už ted' povyšovala nad 

všechny ostatní, co v sále seděli; byli jsme ve výborné náladě; cítil jsem, jak 

mi stoupá do hlavy opojný cit veselé družnosti, cit kumpánství, který jsem 

nezažil od té doby, co jsem naposledy hrával s Jaroslavem a ostatními v 

cimbálové kapele. A Honza mezitím vymyslil plán, jak odtud dělostřelcům 

odvést co nejvíc holek. Plán byl výborný ve své jednoduchosti a začali jsme 

ho rychle uskutečňovat. Nejenergičtěji se pustil do díla Čeněk, a protože byl 

vejtaha a komediant, prováděl svůj úkol k našemu potěšení co nejnápadněji: 

vyzval k tanci velmi nalíčenou černovlásku a přivedl ji pak k našemu stolu; 

nechal si nalit pro sebe a pro ni rumovou limonádu a řekl jí významně: "Tak 

platí!"; černovláska přikývla a přit'ukla si. V té chvíli šel už kolem výrostek v 

dělostřelecké tmiformě s dvěma desátnickými frčkami na výložkách, zastavil 

se u černovlásky a řekl Čeňkovi co nejhrubším hlasem: "Dovolíš?" 

"Samozřejmě, kamaráde, jenom si zaválči," řekl Čeněk. Zatímco černovláska 

hopsala v idiotském rytmu polky s náruživým desátníkem, volal už Honza 

pro taxík; za deset minut byl taxík tu a Čeněk se postavil k východu ze sálu; 

černovláska dotančila tanec, omluvila se desátníkovi, že jde na záchod, a za 

chvíli už bylo slyšet odjíždějící auto. 

Po Čeňkovi dosáhl úspěchu starý Ambroz z druhé roty, který si našel 

jakousi starší holku ubohého zevnějšku (to nebránilo čtyřem dělostřelcům, 

aby se kolem ní zoufale netočili); za deset minut tu byl taxík a Ambroz odjel 

s děvkou a s Vargou (který tvrdil, že s ním žádná holka nepůjde) do 

smluvené hospody na druhém konci Ostravy za Čeňkem. Pak se podařilo 

dvěma dalším z nás unést ještě jednu holku a zbyli jsme tu v sokolovně jen 

tři: 

Stáňa, Honza a já. Dělostřelci se na nás dívali čím dál zlověstnějšíma očima, 

protože začali tušit souvislost mezi naším ztenčeným počtem a zmizením tří 

žen z jejich loviště. Snažili jsme se tvářit nevinně, ale cítili jsme, že je rvačka 

ve vzduchu. "Teď už jen poslední taxík pro náš čestný ústup," řekl jsem a 

díval se lítostivě na blondýnu, s kterou se mi podařilo na začátku jednou 

tančit, ale které jsem nenašel odvahu říct, aby se mnou odtud odjela; doufal 

jsem, že to udělám při dalším tanci, jenomže si ji pak už dělostřelci tak 

hlídali, že jsem se k ní nedostal. "Nedá se nic dělat," řekl Honza a zvedl se, 

aby šel telefonovat. Ale jak šel přes sál, zvedali se dělostřelci od svých stolků 

a nahrnuli se kolem něho. Rvačka visela ve vzduchu, byla už docela na spadnutí 

a mně se Stáňou nezbývalo nic jiného, než abychom vstali od stolu a

šourali se za ohroženým kamarádem. Hlouček dělo- střelců obklopoval 

Honzu mlčky, ale pak se najednou mezi nimi objevil přiožralý roťák (měl asi 

taky flašku pod stolem) a hrozivé mlčení přerušil: začal kázat, že prý jeho 

otec byl za první republiky nezaměstnaný a on už nemá nervy se dívat, jak 

se tady roztahujou tihle buržousti s černýma výložkama, že na to nemá 

nervy a ať ho kamarádi hlídají, aby tomuhletomu (mínil Honzu) nedal přes 

držku. Honza mlčel, a když se objevila mezi roťákovou řečí malá pauzička, 

otázal se slušně, co by si soudruzi dělostřelci od něho přáli. Abyste votud 

rychle táhli, řekli dělostřelci a Honza řekl, že to právě chceme, ale ať ho 

nechají, aby si zavolal taxíka. V té chvíli se zdálo, že roťák dostane záchvat: 

to je k posrání, křičel vysokým hlasem, to je k posrání, my se dřem, ven se 

nedostanem, kostru honíme, prachy nemáme a voni, ti kapitalisti, ti 

diverzanti, ti hajzli si budou jezdit taxíkem, a to prý ne, kdyby je měl zaškrtit 

těmahle rukama, taxíkem odtud nepojedou! 

Všichni byli upoutáni hádkou; okolo uniformovaných se nahrnuli i civilové 

a personál sokolovny, který se bál incidentu. A v té chvíli jsem zahlédl svou 

blondýnu; osaměla u stolu a (netečná k hádce) vstala a šla k záchodu; 

nenápadně jsem se odpojil od hloučku a v předsíni u vchodu, kde byla šatna 

a záchody (kromě šatnářky tam nikdo nebyl), jsem ji oslovil; spadl jsem do 

situace jako neplavec do vody a ostych neostych, musil jsem jednat; hrábl 

jsem do kapsy, vytáhl několik zmačkaných stovek a řekl jsem: "Nechcete s 

námi? Bude větší legrace než tady!" Zadívala se na stovky a pokrčila 

rameny. Řekl jsem, že na ni počkám venku a ona přikývla, zapadla na 

záchod a za chvíli vyšla už oblečena do pláště; usmívala se na mne a 

prohlásila, že je na mně hned vidět, že jsem jiný než druzí. Slyšel jsem to 

docela rád, vzal jsem ji pod paží a vedl na druhou stranu ulice, za roh, odkud 

jsme pak pozorovali, kdy se před vchodem do sokolovny (ozářeným jedinou 

lucernou) objeví Honza se Stáňou. Blondýna se mne zeptala, jestli jsem 

student, a když jsem přisvědčil, svěřila se mi, že jí včera ukradli ze šatny ve 

fabrice prachy, které nebyly její, ale podnikové, a že je zoufalá, protože by ji 

mohli dát kvůli tomu k soudu: zeptala se mne, jestli bych jí nemohl nějakou 

stovku půjčit; sáhl jsem do kapsy a dal jí dvě pomačkané stokoruny. 

Nečekali jsme dlouho a oba kamarádi vyšli s nasazenými lodičkami a v 

pláštích. Pískl jsem na ně, ale v té chvíli se vyřítili z hospody tři jiní vojáci 

(bez plášťů a bez čepic) a rozběhli se k nim. Slyšel jsem výhružnou intonaci 

otázek, jejichž slova jsem 

nerozeznával, ale jejichž smysl jsem vytušil: hledali moji blondýnu. Pak 

jeden z nich skočil na Honzu a začala rvačka. Rozběhl jsem se za nimi. Stáňa 

měl na sebe jednoho dělostřelce, ale Honza dva; byli by ho už málem srazili 

k zemi, ale přiběhl jsem naštěstí v pravý čas a začal tlouct pěstmi do jednoho

z nich. Dělostřelci předpokládali, že budou v početní převaze a od chvíle, 

kdy se síly vyrovnaly, ztratili původní rozběh; když se jeden z nich složil pod 

Stáňovou ranou k zemi a začal úpět, využili jsme jejich zmatku a opustili 

rychle bojiště. 

Blondýna nás za rohem poslušně čekala. Když ji kamarádi uviděli, 

propadli v třeštivé nadšení, říkali, že jsem kanón, chtěli mne objímat a já 

jsem byl po velice dlouhé době poprvé zase upřímně a vesele št'asten. Honza 

vytáhl zpod kabátu plnou láhev rumu (nechápu, jak se mu ji podařilo 

uchránit během rvačky) a zvedl ji do výše. Byli jsme v nejlepší míře, 

jenomže jsme neměli kam jít: z jedné hospody jsme byli vyhozeni, do jiných 

jsme neměli přístup, taxík nám zuřiví sokové odepřeli a i venku byla naše 

existence ohrožena trestnou výpravou, kterou na nás ještě mohli uspořádat. 

Dali jsme se rychle pryč úzkou uličkou, šli jsme chvíli mezi domy a potom už 

byla jenom z jedné strany zeď a z druhé ploty; u plotu se rýsoval žebřiňák a 

vedle něho jakýsi polní stroj s plechovou sedačkou. "Trůn," řekl jsem a 

Honza posadil blondýnu na sedačku, která byla právě tak metr nad zemí. 

Podávali jsme si láhev z ruky do ruky, pili jsme všichni čtyři, blondýna měla 

brzo plno řečí a vsadila se s Honzou: "Že bys mi nepůjčil stovku!" Honza byl 

grand, vrazil jí stokorunu a holka měla za chvilku zvednutý kabát i 

vyhrnutou sukni a za další chvilku si sama sundala kalhotky. Vzala mne za 

ruku a přitahovala si mne k sobě, ale já jsem měl trému, vytrhl se jí a 

přistrčil k ní Stáňu, který neprojevoval ani nejmenší váhavost a vstoupil 

zcela rozhodně mezi její nohy. Setrvali spolu sotva dvacet vteřin; chtěl jsem 

pak dát přednost Honzovi (jednak jsem se (chtěl chovat jako hostitel, jednak 

jsem měl pořád trému), ale tentokrát byla blondýna rezolutnější, strhla mne 

k sobě, a když jsem byl s to po povzbuzujících dotecích se s ní konečně 

spojit, pošeptala mi něžně do ucha: "Jsem tady kvůli tobě, blbečku," a 

potom začala vzdychat, takže jsem najednou měl opravdu pocit, že je to 

něžná dívka, která mne miluje a kterou miluju, a ona vzdychala a vzdychala 

a já jsem nepřestával, až jsem slyšel najednou Honzův hlas, pronášející 

jakousi sprostotu, a vtom jsem si uvědomil, že to není dívka, kterou miluju, 

a odstoupil jsem od ní náhle, bez ukončení, že se blondýna skoro ulekla a 

řekla: "Co blbneš?", ale to už byl u ní Honza a hlasité vzdychání 

pokračovalo. 

Vrátili jsme se toho dne do kasáren až ke druhé hodině v noci. V půl páté 

jsme už musili vstávat na nedělní dobrovolnou směnu, za niž bral náš velitel 

prémie a my si vysluhovali naše obsobotní vycházky. Byli jsme nevyspalí, 

měli jsme v těle alkohol, a přestože jsme se pohybovali v přítmí štoly jako 

mátohy, vzpomínal jsem na prožitý večer rád. 

Horší to bylo o čtrnáct dnů později; Honza měl kvůli nějakému incidentu

zakázané vycházky a já jsem se dostal ven s dvěma kluky z jiné čety, s 

kterými jsem se znal jen velmi zběžně. Šli jsme skoro najisto za jakousi 

ženskou, které se přezdívalo pro její obludnou délku Kandelábr. Byla to 

šereda, ale nedalo se nic dělat, protože okruh žen, které jsme mohli získat, 

byl značně omezen zejména našimi malými časovými možnostmi. Nutnost 

využít za každou cenu volna (tak krátkého a tak řídce udíleného) vedla 

vojáky k tomu, že dávali přednost jistému před snesitelným. Během času 

byla získána vzájemně sdělovanými průzkumy síť (byť chatrná) takových 

víceméně jistých (a ovšem sotva snesi- 

telných) žen a byla dána k obecnému použití. 

Kandelábr byl z té obecné sítě; nijak mi to nevadilo; když oba kluci 

žertovali o její abnormální délce a asi padesátkrát opakovali žert, že si 

musíme najít cihlu, abychom si ji dali pod nohy, až přijde na věc, bylo mi 

tohle žertování (obhrouhlé a nudné) zvláštním způsobem příjemné a 

podporovalo ve mně zuřivou chuť na ženu; na jakoukoli ženu; čím méně 

individualizovaná, oduševnělá, tím lépe; tím lépe, bude·li to jakákoli žena. 

I když jsem však hodně vypil, zuřivá chuť po ženě ze mne opadla, když 

jsem holku zvanou Kandelábr uviděl. Připadalo mi všechno nechutné a 

zbytečné, a protože tam nebyl ani Honza, ani Stáňa, nikdo, koho bych měl 

rád, padla na mne příštího dne strašlivá kocovina, která do své skepse 

zpětně zahrnula i příhodu před čtrnácti dny, a já jsem se zapřísahal, že už 

nikdy nechci mít ani holku na sedačce polního stroje, ani opilý Kandelábr ... 

Ozvala se snad ve mně nějaká morální zásada? Nesmysl; byla to prostě 

nechuť. Ale proč nechuť, když ještě pár hodin předtím jsem měl zuřivou 

chuť na ženu, přičemž zlobná zuřivost té chuti souvisela právě s tím, že mi 

bylo programově jedno, kdo bude ta žena? Byl jsem snad jemnější než druzí 

a ošklivily se mi prostitutky ? Nesmysl: zaskočila mne lítost. 

Lítost z jasnozřivého poznání, že tato situace nebyla čímsi výjimečným, co 

jsem volil z nadbytku, z rozmaru, z neposedné touhy poznat a prožít vše 

(vznešené i sprosté), nýbrž že se stala základní, příznačnou a obvyklou 

situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých 

možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž 

mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak 

bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem 

mé determinace, mého omezení, mého odsouzení. A pocítil jsem strach. 

Strach z tohoto žalostného horizontu, strach z tohoto údělu. Cítil jsem, jak 

se má duše stahuje do sebe, jak začíná před tím vším couvat, a zároveň jsem 

se hrozil, že nemá, kam by vycouvala z toho obklíčení. 

____________________________________________________ 

___________

(7) 

Tento smutek z žalostného milostného horizontu znali (či aspoň 

nevědomě pociťovali) téměř všichni z nás. Bedřich (autor mírových 

manifestů) bránil se mu rozjímavým nořením do hlubin svého nitra, v němž 

zřejmě sídlil jeho mystický Bůh; v erotické sféře odpovídala této nábožné 

niternosti samohana, kterou provozoval s rituální pravidelností. Ostatní se 

hránili mnohem sebeklamavěji: doplňovali cynické výlety za děvkami 

nejsentimentálnějším romantismem; kdekdo měl doma lásku, kterou si zde 

soustředěným vzpomínáním oleštil do nejzářivějšího třpytu; kdekdo věřil v 

dlouhotrvající Věrnost a ve věrné Čekání; kdekdo si tajně namlouval, že 

holka, kterou ulovil opilou v hospodě, k němu chová svaté city. Stáňu 

dvakrát navštívilo pražské děvče, s kterýni měl cosi před vojnou (a které 

tehdy určitě nebral moc vážně), a Stáňa byl najednou naměkko a rozhodl se 

(v souladu se svou zbrklou náturou), že se s ní okamžitě ožení. Říkal nám 

sice, že to dělá jen proto, aby svatbou získal dva volné dny, ale já jsem věděl, 

že je to jen rádobycynická výmluva. Bylo to v prvních dnech března, když 

mu velitel opravdu povolil dva dny volna a Stáňa odjel na sobotu a na neděli 

do Prahy se oženit. Pamatuju si to docela přesně, protože den Stáňovy 

svatby stal se i pro mne velmi významným dnem. 

Měl jsem povolenou vycházku, a protože mi po posledním volnu 

utraceném s Kandelábrem bylo smutno, vyhnul jsem se kamarádů a šel 

jsem sám. Nasedl jsem na lokálku, starou tramvaj jezdící po úzkých kolejích 

a spojující vzdálené ostravské čtvrtě, a nechal se jí unášet. Nazdařbůh jsem 

pak z tramvaje vystoupil a nazdařbůh zase nasedl na tramvaj jiné tratě; celá 

ta nekončící ostravská periférie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika 

s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými 

staveními, mne zvláštním způsobem přitahovala a rozrušovala; vystoupil 

jsem znovu z tramvaje a dal se pěšky na dlouhou procházku: vnímal jsem 

téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu; 

snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak 

různorodých prvků jednotu a řád; šel jsem kolem idylického vesnického 

domku obrostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že se 

naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k 

siluetám těžních věží a komínů a pecí, které tvoří jeho pozadí; šel jsem 

kolem nízkých nouzových baráků, které byly samy jakousi osadou v osadě, a 

viděl jsem kousek od nich stát vilu, sice špinavou a šedou, ale obklopenou 

zahradou a železným plotem; na rohu zahrady rostla velká smuteční vrba, 

která byla v této krajině jakýmsi zbloudilcem - a přece, říkal jsem si, snad

právě proto sem patřila. Byl jsem rozrušen všemi těmito 

drobnými objevy nepatřičností, nejen že jsem v nich viděl jednotícího 

jmenovatele této krajiny, ale především proto, že jsem v nich spatřoval 

obraz svého vlastního osudu, svého vlastního vyhnanství v tom městě; a 

ovšem: to promítnutí mého osobního příběhu do objektivity celého města 

mi poskytovalo jakési smíření; chápal jsem, že sem nepatřím, stejně jako 

sem nepatřila smuteční vrba a domek s břečťanem, stejně jako sem 

nepatřily krátké ulice vedoucí do prázdna a nikam, ulice poskládané z domků, 

které sem přišly jakoby každý odjinud, nepatřil jsem sem, stejně jako 

sem nepatřily - v krajině kdysi útěšně venkovanské- obludné čtvrtě nízkých 

nouzových baráků, a uvědomoval jsem si, že právě proto, že sem nijak 

nepatřím, musím tu být, v tomto úděsném městě nepatřičností, v městě, 

které svázalo do bezohledných objetí vše, co je si cizí. 

Pak jsem se octl v dlouhé ulici Petřkovic, někdejší vesnice, tvořící dnes 

jedno z blízkých ostravských předměstí. Zastavil jsem se u většího 

jednoposchoďového stavení, na jehož rohu byl ve svislé poloze upevněn 

nápis: KINO. Napadla mne otázku, docela bezvýznamná, jaká jen může 

napadnout bloumajícího chodce: jak to, že u slova KINO není též jméno 

kina? Rozhlížel jsem se, ale na budově (jež ostatně ničím biograf 

nepřipomínala) žádný jiný nápis nebyl. Mezi budovou a vedlejším domem 

byla asi dvoumetrová mezera tvořící úzkou uličku; dal jsem se tudy a přešel 

na dvůr; tu teprve bylo patrno, že budova má zadní přízemní trakt; na jeho 

zdi byly zasklené skříňky s reklamními plakátky a fotografiemi z filmů; šel 

jsem k nim, ale ani tu jsem nenašel jméno kina; rozhlédl jsem se a viděl 

naproti za drátěným plotem na sousedním dvorku děvčátko. Zeptal jsem se 

ho, jak se kino jmenuje; děvčátko se podívalo překvapeně a řeklo, že neví. 

Smířil jsem se tedy s tím, že se kino nejmenuje; že v tomto ostravském 

vyhnanství nemají kina ani na jméno. 

Vrátil jsem se znovu (bez jakéhokoli záměru) zpět k zasklené skříňce, a tu 

mi teprve padlo do oka, že film, který je ohlašován plakátkem a dvěma 

fotografiemi, je sovětský film Čestný soud. Byl to tentýž film, jehož hrdinky 

se dovolávala Markéta, když se jí zachtělo hrát v mém životě slavnou roli 

slitovnice, týž film, jehož přísnějších stránek se dovolávali soudruzi, když 

vedli proti mně stranické řízení; to vše mi ten film dostatečně znechutilo, 

takže jsem už o něm nechtěl slyšet; ale vida, ani tu v Ostravě jsem neunikl 

jeho vztyčenému prstu ... Nu což, nelíbí-li se nám zdvižený prst, stačí, 

obrátíme-li se k němu zády. Udělal jsem to tak a odcházel z dvora zpět na 

petřkovickou ulici. 

A tehdy jsem poprvé uviděl Lucii. 

Šla právě proti mně; vcházela na dvůr biografu: proč jsem ji neminul a

nešel dál? bylo to způsobeno zvláštní loudavostí mé vycházky? bylo to ve 

zvláštním pozdně odpoledním osvětlení dvora, že jsem přece jen zůstal ještě 

chvíli uvnitř něho a nevycházel na ulici? anebo to bylo v Luciině zjevu? Ale 

vždyť ten zjev byl zcela obyčejný, a i když mne později právě tato obyčejnost 

dojímala a přitahovala, čím to, že mne zarazila a zastavila hned na první 

pohled? cožpak jsem takových dívčích obyčejností nepotkával na 

ostravských ulicích více? anebo byla tato obyčejnost tak neobyčejná? Nevím. 

Jisto je pouze, že jsem zůstal stát a díval se za dívkou: šla pomalým, 

nespěchavým krokem ke skříňce a dívala se na fotografie z Čestného soudu; 

pak se jen pomalu od nich odtrhla a šla dál otevřenými dveřmi dovnitř malé 

haly s pokladnou. Ano, už tuším, byla to snad právě ta zvláštní Luciina 

pomalost, co mne tak upoutalo, pomalost, z níž jako by vyzařovalo odevzdané 

vědomí, že není kam spěchat a že je zbytečné vztahovat po něčem 

netrpělivé ruce. Ano, snad opravdu právě ta pomalost plná smutku mne 

přiměla, abych dívku zpovzdáli sledoval, jak jde k pokladně, jak vytahuje 

drobné, bere lístek, nahlíží do sálu a pak se zase obrací a vychází na dvůr. 

Nespouštěl jsem z ní oči. Zůstala stát zády ke mně s pohledem dál, za dvůr, 

kde ohrazeny dřevěnými plůtky pokračovaly zahrádky a chalupy vesnických 

domků až nahoru, kde je uzavíral obrys hnědého lomu. (Nemohu nikdy 

zapomenout na ten dvůr, pamatuju si z něho každou drobnost, pamatuju si 

drátěný plot, který dvůr dělil od sousedního dvora, kde na schůdcích 

vedoucích do domu lelkovalo malé děvčátko; pamatuju si, že ty schody 

lemovala zídka, na jejichž stupních stály dva prázdné květináče a šedivý 

lavór; pamatuju si slunce, začmoudlé, svažující se k obzoru lomu.) 

Bylo za deset minut šest, to znamenalo, že bylo deset minut do začátku 

představení. Lucie se obrátila a vycházela zvolna přes dvůr na ulici; šel jsem 

za ní; zavřel se za mnou obraz popleněného ostravského venkova a objevila 

se zase městská ulice; padesát kroků odtud bylo malé náměstíčko, pečlivě 

upravené, s několika lavičkami a parčíkem, za nímž prosvítala 

pseudogotická stavba z červených cihel. Sledoval jsem Lucii: sedla si na 

lavičku; pomalost ji neopouštěla ani na chvíli, mohl bych málem říci, že i 

seděla pomalu; nerozhlížela se, netěkala, seděla, jako se sedí, když se čeká 

na operaci nebo na něco, co nás upoutává natolik, že se nerozhlížíme a jsme 

obráceni zrakem do sebe; snad mi právě tato okolnost umožnila, abych 

bloumal okolo a prohlížel si ji, aniž si to uvědomovala. 

Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že 

láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své 

počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo o tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření 

tu opravdu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo - mám-li být zcela přesný - 

esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz

a hned, Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené 

pravdy. 

Díval jsem se na ni, pozoroval jsem její venkovskou trvalou ondulaci 

drobící vlasy do beztvaré masy kudrlinek, pozoroval jsem její hnědý 

svrchníček, ubohý a odřený a snad i trochu krátký; pozoroval jsem její tvář 

nenápadně pěknou, pěkně nenápadnou; cítil jsem, že je v té dívce klid, 

prostota a skromnost a že to všechno jsou hodnoty, které potřebuju; zdálo 

se mi, že jsme si ostatně velmi blízcí; že máme oba pro sebe (ač se neznáme) 

tajemný dar samozřejmosti; zdálo se mi, že stačí pouze k dívce jít a oslovit ji 

a že ve chvíli, kdy se mi (konečně) podívá do tváře, musí se usmát asi tak, 

jako by před ní stál náhle bratr, kterého několik let neviděla. 

Pak zvedla Lucie hlavu; dívala se vzhůru na věž s hodinami; (i tento pohyb 

mám vmemorován do hlavy; pohyb dívky, která nenosí hodinky na ruce a 

která si automaticky sedá čelem k hodinám). Vstala a šla ke kinu; chtěl jsem 

se k ní připojit; nechyběla mi smělost, ale chyběla mi pojednou slova; měl 

jsem sice prsa plná pocitů, ale v hlavě ani jednu slabiku; došel jsem za 

dívkou zase až do malé předsíňky, kde byla pokladna a odkud bylo vidět do 

sálu, jenž zel prázdnotou. Prázdnota hlediště čímsi odpuzuje; Lucie se 

zastavila a rozpačitě rozhlédla; v tu chvíli vešlo do předsíně několik lidí a 

hrnulo se k pokladně; předběhl jsem je a koupil si lístek na nemilovaný film. 

Zatím dívka vešla do hlediště; šel jsem za ní, v poloprázdném sále ztratila 

čísla na vstupenkách smysl a každý si sedl, jak chtěl; šel jsem do téže řady 

jako Lucie a sedl si vedle ní. Pak se rozezněla vřískavá hudba z obehrané 

desky, hlediště ztemnělo a na plátně se objevily reklamy. 

Lucie si musila uvědomovat, že to není náhoda, sedl-li si voják s černými 

výložkami právě vedle ní, jistě mne celou dobu vnímala a cítila mé 

sousedství, snad je musila cítit o to víc, že jsem já sám byl na ni zcela 

soustředěn; co se dělo na plátně, jsem nevnímal (jak směšná pomsta: 

radoval jsem se, že film, jehož se mí mravokárci tak často dovolávali, míjí 

ted' přede mnou na plátně, aniž mu věnuji pozornost). 

Potom film skončil, rozsvítila se světla, hrstka diváků se zvedala ze svých 

míst. Také Lucie vstala. Zvedla z klína složený hnědý svrchník a vsunula 

ruku do jeho rukávu. Nasadil jsem si rychle lodičku, aby neuviděla dohola 

ostříhanou lebku, a pomohl jí beze slova do druhého rukávu. Krátce se na 

mne podívala a nic neřekla, snad jen nepatrně pohnula hlavou, ale nevěděl 

jsem, mělo-li to znamenat děkovnou úklonu nebo byl-li to pohyb docela 

mimoděčný. Potom drobnými kroky vycházela z řady. Oblékl jsem si také 

rychle svůj zelený plášť (byl mi dlouhý a asi mi velmi neslušel) a šel jsem za 

ní. Ještě v hledišti kina jsem ji oslovil. 

Jako bych se po dobu dvou hodin, kdy jsem seděl vedle ní a myslil na ni,

ladil na její vlny: uměl jsem s ní najednou mluvit, jako bych ji dobře znal; 

nezačal jsem rozhovor žádným vtipem nebo paradoxem, jak jsem míval ve 

zvyku, ale byl jsem docela 

přirozený - a byl jsem tím sám překvapen, protože jsem až doposud vždycky 

před dívkami klopýtal pod tíhou škrabošek. 

Ptal jsem se jí, kde bydlí, co dělá, jestli chodí často do kina. Řekl jsem jí, že 

pracuju v dolech, že je to dřina, že se dostanu málokdy ven. Říkala, že je 

zaměstnána ve fabrice, že bydlí v internátu, že musejí být v jedenáct doma, 

že do kina chodí často, protože ji nebaví tancovačky. Řekl jsem jí, že bych s 

ní šel rád do kina, až bude mít zase někdy volno. Řekla, že chodí raději sama. 

Zeptal jsem se jí, zda je to proto, že se cítí být v životě smutná. 

Přisvědčila. Řekl jsem jí, že mi taky není veselo. 

Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba mnohdy zdánlivě a klamně) jako 

smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které 

uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, 

vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi 

vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované "držení duše", vypěstovaná gesta 

a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo 

dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými 

umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné 

vysvobození. 

ŘíkaIi jsme si tedy o sobě nejobyčejnější věci; naše zpovědi byly stručné a 

věcné. Došli jsme až k internátu a tam jsme chvíli stáli; lucerna vrhala světlo 

na Lucii a já jsem se díval na její hnědý kabátek a hladil jsem ji nikoli po 

tváři ani po vlasech, ale po odřené látce toho jímavého pláště. 

Vzpomínám si ještě na to, že se lucerna pohupovala, že kolem přešly s 

nepříjemně hlasitým smíchem mladé holky a otvíraly dveře internátu, 

vzpomínám si na pohled vzhůru po zdi té budovy, v níž Lucie bydlela, zdi 

šedé a holé s okny bez říms; vzpomínám si pak na Luciinu tvář, která byla 

(ve srovnání s tvářemi jiných dívek, jež jsem znal z podobných situací) velice 

klidná, bez mimiky a podobala se tváři žákyně, která je u tabule a pokorně 

vypovídá (beze vzdoru a beze lsti) jen to, co ví, neusilujíc o známku ani o 

pochvalu. 

Dohodli jsme se, že napíšu Lucii pohlednici, abych jí oznámil, kdy budu 

mít zase povolenu vycházku a kdy se uvidíme. Rozloučili jsme se (bez 

polibků a doteků) a já jsem odcházel. Když jsem byl vzdálen několik kroků, 

ohlédl jsem se a viděl jsem ji, jak stojí ve dveřích, neodmyká, stojí a dívá se 

za mnou; teprve ted', když jsem byl vzdálen, vystoupila ze své zdrženlivosti a 

její pohled (do té doby plachý) se na mne dlouze upíral. A potom zvedla 

ruku jako někdo, kdo nikdy rukou nemával a neumí mávat, jenom ví, že se

na rozloučenou mává, a proto se nemotorně odhodlal k tomuto pohybu. 

Zastavil jsem se a také jsem jí zamával; dívali jsme se na sebe z této dálky, 

znovu jsem šel a znovu se zastavil (Lucie stále pohybovala rukou), a takto 

jsem pomalu odcházel, až jsem konečně zašel za roh a zmizeli jsme si z očí. 

____________________________________________________ 

___________ 

(8) 

Od onoho večera se ve mně všechno změnilo; byl jsem opět obydlen; nebyl 

jsem už jen tou žalostnou prázdnotou, v níž se proháněly (jak smetí ve 

vyrabovaném pokoji) stesky, výčitky a žaloby; pokoj mého nitra byl náhle 

uklizen a kdosi v něm žil. Hodiny, které v něm na stěně visely s rafičkami po 

dlouhé měsíce nepohnutými, se pojednou roztikaly. To bylo významné: čas, 

který až dosud plynul jako lhostejný proud od ničeho k ničemu (byl jsem 

přece v pauze!) bez jakékoli artikulace, bez jakéhokoli taktu, začal opět 

získávat svou zlidštěnou tvář: začal se členit a odpočítávat. Začal jsem lpět 

na propustkách z kasáren a jednotlivé dny se mi měnily v příčle žebříku, po 

němž jsem stoupal za Lucií. 

Nikdy v životě jsem už nevěnoval žádné jiné ženě tolik myšlenek, tolik 

mlčenlivého upření jako jí (neměl jsem na to ostatně už nikdy ani tolik 

času). K žádné ženě jsem nepociťoval nikdy tolik vděčnosti. 

Vděčností? Za co? Lucie mne především vytrhla z kruhu toho žalostného 

milostného horizontu, jímž jsme byli všichni obklíčeni. Ovšem: i čerstvě 

ženatý Stáňa se vytrhl svým způsobem z tohoto kruhu; měl teď doma, v 

Praze, svou milovanou ženu, mohl na ni myslit, mohl si kreslit dalekou 

budoucnost svého manželství, mohl se těšit tím, že je milován. Ale nebylo 

mu co závidět. Uvedl činem sňatku do pohybu svůj osud, a už ve chvíli, kdy 

sedal do vlaku a vracel se do Ostravy, pozbýval na něho jakýkoli vliv; a tak 

týden po týdnu, měsíc po měsíci přikapávalo do jeho počáteční spokojenosti 

víc a víc neklidu, víc a víc bezmocné starosti o to, co se děje v Praze s jeho 

vlastním životem, od něhož tu byl oddělen a k němuž nesměl. 

I já jsem setkáním s Lucií uvedl svůj osud do pohybu; ale neztrácel jsem 

ho z dohledu; setkával jsem se s Lucií málo, ale přece jen téměř pravidelně a 

věděl jsem, že na mne umí čekat čtrnáct dnů i déle a potkat mne po té 

přestávce tak, jako bychom se rozešli včera. 

Ale Lucie mne neosvobodila jen z obecné kocoviny způsobované 

bezútěšností ostravských milostných avantýr. Věděl jsem už sice v té době, 

že jsem prohrál svůj zápas a nezměním nic na svých černých výložkách, 

věděl jsem, že je nesmyslné, abych se odcizoval lidem, s nimiž jsem měl dva 

nebo více roků žít pohromadě, že je nesmyslné reklamovat neustále právo

na svou původní životní dráhu (jejíž privilegovanost jsem už začal chápat), 

ale přece tato změna postoje byla jen rozumová, volní, a nemohla mne 

zbavit vnitřního pláče nad "ztraceným osudem". Tento vnitřní pláč Lucie 

zázračně utišila. Stačilo mi, že jsem ji cítil vedle sebe s celým teplým 

okruhem jejího života, v němž nehrála vůbec žádnou úlohu otázka 

kosmopolitismu a internacionalismu, bdělost a ostražitost, spory o definici 

diktatury proletariátu, politika se svou strategií, taktikou a kádrovou 

politikou. 

Na těchto starostech (tak zcela dobových, že se jejich terminologie stane 

již brzo nesrozumitelná) jsem ztroskotal, a právě na nich jsem lpěl. Mohl 

jsem před různými komisemi uvádět desítky důvodů, proč jsem se stal 

komunistou, ale to, co mne na hnutí nejvíc okouzlovalo, ba omamovalo, byl 

volant dějin, v jehož blízkosti (ať už opravdu nebo zdánlivě) jsem se octl. 

Tehdy jsme totiž skutečně rozhodovali o osudech lidí a věcí; a právě na 

vysokých školách: v profesorských sborech bylo tehdy málo komunistů a tak 

v prvních létech řídili vysoké školy komunističtí studenti téměř sami, 

rozhodujíce o obsazení profesorských sborů, o reformě výuky i o učebních 

osnovách. Opojení, které jsme zažívali, se obvykle nazývá opojení mocí, ale 

(při troše dobré vůle) mohl bych volit i méně přísná slova: byli jsme 

uhranuti dějinami; byli jsme opojeni tím, že jsme vyskočili na hřbet dějin a 

cítili jej pod sebou; zajisté, vyvinulo se to pak většinou opravdu v ošklivou 

touhu po moci, ale (tak jak jsou všechny lidské věci dvojznačné) byla v tom 

(a snad zejména u nás mladíčků) zároveň docela ideální iluze, že právě my 

zahajujeme tu epochu lidstva, kdy člověk (každý člověk) nebude ani mimo 

dějiny, ani pod patou dějin, nýbrž je bude dirigovat a tvořit. 

Byl jsem přesvědčen, že mimo okruh onoho dějinného volantu (jehož jsem 

se opojeně dotýkal) není života, nýbrž jen živoření, nuda, vyhnanství, Sibiř. 

A ted' jsem najednou (po půl roce Sibiře) viděl docela novou a nečekanou 

možnost života: otevřela se přede mnou zapomenutá louka všednodennosti 

ukrytá pod perutí letících dějin a na ní stála chudičká, bědná a přece 

milováníhodná žena - Lucie. 

Co věděla Lucie o té velké dějinné peruti? Sotva někdy zaslechla její zvuk; 

nevěděla nic o dějinách; žila pod nimi; netoužila po nich, byly jí cizí; 

nevěděla nic o velkých časných starostech, žila starostem malým a věčným. 

A já jsem byl náhle vysvobozen; zdálo se mi, že pro mne přišla, aby mne 

uvedla do svého šedivého ráje; a krok, jenž se mi zdál být před chvílí 

strašný, krok, jímž jsem měl "vystoupit z dějin", byl pro mne najednou 

krokem úlevy a štěstí. Lucie mne držela plaše za loket a já jsem se nechal 

vést ... 

Lucie byla má šedá uvaděčka. Ale kdo byla Lucie podle věcnějších dat?

Bylo jí devatenáct let, ale ve skutečnosti asi mnohem víc, tak jako bývá 

mnohem víc let ženám, které měly tvrdý život a byly hozeny po hlavě z věku 

dětství do věku dospělosti. Říkala, že pochází z Chebu, že ukončila 

devítiletku a pak chodila do učení. O svém domově mluvila nerada a pokud 

vůbec mluvila, tedy jen proto, že jsem ji k tomu nutil. Byla doma 

nespokojena: ,,Naši mne neměli rádi," říkala a uváděla různé doklady: 

matka se prý podruhé provdala; nevlastní otec prý pil a byl na ni zlý; jednou 

ji podezírali, že jim zatajila nějaké peníze; také ji bili. Když nesoulad 

dostoupil jisté výše, využila Lucie příležitosti a odešla do Ostravy. Tady už 

žije celý rok; kamarádky má; ale raději chodí sama, kamarádky chodí tančit 

a vodí si na internát kluky, a to ona nechce; je vážná: chodí raději do kina. 

Ano, charakterizovala se jako "vážná" a spojovala tuto vlastnost s 

návštěvami biografu; nejraději měla filmy z války, které se v té době hojně 

promítaly; snad to bylo tím, že byly napínavé; ale snad ještě spíš tím, že v 

nich bylo nahromaděno velké utrpeni a Lucie nad nimi zažívala pocity lítosti 

a žalu, o nichž se domnívala, že ji povznášejí a utvrzují v její "vážnosti", 

kterou měla na sobě ráda. Jednou se mi také zmínila, že viděla "moc krásný 

film" - byl to Dovženkův Mičurin; velmi se jí líbil a uváděla proto tři důvody: 

bylo tam, prý pěkně ukázáno, jak je krásná příroda; měla prý také vždycky 

hrozně ráda květiny; a člověk, který nemá rád stromy, není prý hodný 

člověk. 

Nebylo by ovšem správné si myslit, že mne na Lucii přitahovala jen 

exotičnost její prostoty; Luciina prostota, kusé vzdělání jí nijak nebránilo, 

aby mi rozuměla. To porozumění nespočívalo ve zkušenostech nebo vědění, 

ve schopnosti prodebatovat věc a poradit, nýbrž v tušivé vnímavosti, s níž 

mi naslouchala. 

Vybavuje se mi jeden letní den: dostal jsem tehdy vycházku dřív, než měla 

Lucie po práci; vzal jsem si tedy s sebou knížku; usadil jsem se na zídku 

plotu a četl jsem si; byl jsem na tom se čtením špatně, měl jsem málo času a 

špatné spojení s pražskými známými; ale vzal jsem si s sebou už jako rekrut 

do kufříku tři knížky veršů, které jsem si stále četl a které mi přinášely 

útěchu: byly to básně Františka Halase. 

Ty knížky sehrály v mém životě zvláštní roli, zvláštní už proto, že nejsem 

čtenářem poezie a že to byly jediné knihy veršů, které jsem si kdy zamiloval. 

Dostal jsem se k nim v době, kdy už jsem byl vyloučen ze strany; právě 

tehdy se stalo Halasovo jméno znovu proslulé tím, že vedoucí ideolog 

tehdejších let obvinil nedávno zemřelého básníka z morbidnosti, nevíry, 

existencialismu a ze všeho, co v té době mělo zvuk politického anathema. 

(Kniha, v níž shrnul své názory na českou poezii a na Halase, vyšla tehdy v 

masovém nákladu a probíralo ji povinně na svých schůzkách tisíce

mládežnických kroužků.) 

Člověk hledá ve chvílích neštěstí útěchu v tom, že svůj smutek spojuje se 

smutkem jiných; i když je v tom snad cosi směšného, přiznám se k tomu: 

vyhledal jsem si Halasovy verše proto, že jsem se chtěl seznámit s někým, 

kdo byl také exkomunikován; chtěl jsem poznat, jestli se moje vlastní 

mentalita opravdu podobá mentalitě exkomunikovaného; a chtěl jsem 

zkusit, zda smutek, o němž onen mocný ideolog prohlašoval, že je chorobný 

a škodný, neposkytne mi třeba svým souzněním nějakou radost (protože radost 

jsem ve své situaci těžko mohl hledat v radosti). Vypůjčil jsem si ještě 

před odchodem do Ostravy všechny tři knížky od bývalého spolužáka, který 

holdoval literatuře, a uprosil ho nakonec, aby je už po mně nechtěl zpátky. A 

ty verše mne pak provázely. 

Když mne toho dne Lucie našla na smluveném místě s knížkou v ruce, 

zeptala se mne, co to čtu. Ukázal jsem jí rozevřenou knížku. Řekla udiveně: 

"To jsou básničky." "Je ti divné, že čtu básničky?" Pokrčila rameny a řekla: 

"Proč," ale myslím, že jí to divné bylo, protože jí básničky s největší 

pravděpodobností splývaly s představou dětské četby. Toulali jsme se 

divným ostravským létem plným sazí, černým létem, nad nímž pluly místo 

bílých oblak vozíky s uhlím na dlouhých lanech. Viděl jsem, že Lucii knížka 

v mé ruce pořád nějak přitahuje. A tak když jsme si sedli do řídkého hájku, 

který je pod Petřvaldem, otevřel jsem knížku a zeptal se jí: ,,zajímá tě to?" 

Kývla hlavou. 

Nikomu předtím a nikomu potom jsem verše nepředčítal; mám v sobě 

dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před 

lidmi, abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá, 

jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych o nich mluvil stoje na 

jedné noze; určitá nepřirozenost, která je v samém principu rytmu a rýmu, 

uváděla by mne do rozpaků, kdybych se jí měl oddat jinak než v samotě. 

Ale Lucie měla zázračnou moc (nikdo jiný po ní ji už neměl), že ovládala 

tuto pojistku a zbavovala mne břemene ostychu. Mohl jsem si před ní 

dovolit vše: i upřímnost, i cit, i patos. 

A tak jsem četl: 

Kláskem hubeným je tělo tvé 

z nějž zrno vypadlo a nevzklíčí 

jak klásek hubený je tělo tvé 

Přadenem z hedvábí je tělo tvé 

toužením popsané do vrásky poslední 

jak přadeno z hedvábí je tělo tvé

Spáleným nebem je tělo tvé 

číhavě v tkáni smrtka sní 

jak spálené nebe je tělo tvé 

Přetiché je tělo tvé 

jeho pláč zachvívá mými víčky 

jak tiché je tělo tvé 

Držel jsem Lucii kolem ramene (potaženého tenkým plátnem květovaných 

šatků), cítil jsem je v prstech a podlehl nabízející se sugesci, že verše, které 

čtu (ta táhlá litanie), patří právě smutku Luciina těla, tichého, smířeného 

těla odsouzeného k smrti. A četl jsem jí další básně a také tu, která mi 

dodnes vyvolává její obraz a končí trojverším: 

Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení 

je nad krásou je nade vším 

slavnost porozumění 

Najednou jsem ucítil v prstech, že Luciino rameno se zachvívá; že Lucie 

pláče. 

Co ji rozplakalo? Smysl těch veršů? Nebo spíš nepojmenovatelný smutek, 

který vanul z melodie slova barvy mého hlasu? Anebo ji snad povznášela 

slavnostní nesrozumitelnost básní a ona byla dojata k slzám tímto 

povznesením? Anebo prostě v ní verše uvolnily tajemnou závoru a vyhrnula 

se nahromaděná tíha? 

Nevím. Lucie mne držela jak dítě okolo krku, hlavu měla přitisknutu na 

zpocené plátno zelené uniformy, která mi obepínala prsa, a plakala, plakala, 

plakala. 

____________________________________________________ 

__________ 

(9) 

Kolikrát mi v posledních létech vyčítaly nejrůznější ženy (jen proto, že 

jsem jim neuměl oplácet jejich city), že jsem nafoukaný. Je to nesmysl, 

nejsem vůbec nafoukaný, ale po pravdě řečeno, samotného mne zarmucuje, 

že jsem si od dob své skutečné dospělosti neuměl najít opravdový vztah k 

žádné ženě, že jsem žádnou ženu, jak se říká, nemiloval. Nejsem si jist, zda 

znám příčiny tohoto svého nezdaru, nevím, zda tkvějí prostě ve vrozených 

nedostatcích mého srdce, nebo zda spíš kotví v mém životopise; nechci být

patetický, ale je tomu tak: vracívá se mi velmi často ve vzpomínkách sál, v 

němž sto lidí vzpažuje a dává tak povel k· tomu, aby můj život byl zlomen; 

těch sto lidí netušilo, že přijde jednou šestapadesátý rok a pozvolná změna 

poměrů; nic takového nemohli tušit a počítali tedy s tím, že mé vyvržení 

bude doživotní. Nikoli z bolestínství, spíš z jakési zlomyslné svéhlavosti, 

která je vlastností přemýšlení, jsem často tu situaci různě obměňoval a 

představoval si, co by se třeba dělo, kdybych místo na vyloučení ze strany 

byl navržen na oběšení. Nemohl jsem nikdy dojít k ničemu jinému, než že by 

i v tomto případě všichni zvedli ruce, zvlášť když by v úvodním referátu byla 

prospěšnost mého oběšení cituplně zdůvodněna. Od té doby, potkávám-li 

nové muže a ženy, kteří by mohli být mými přáteli či milenkami, přenáším 

si je v duchu do té doby a do toho sálu a ptám se, zda by zvedli ruku: žádný v 

té zkoušce neobstál: všichni zvedali ruku, stejně jako ji zvedali (ať už 

ochotně či neochotně, z víry či ze strachu) tehdejší mí přátelé a známÍ. A 

uznejte: je těžko žít s lidmi, kteří by vás byli ochotní poslat do vyhnanství 

nebo na smrt, je těžko se s nimi zdůvěrnit, je těžko je milovat. 

Snad to bylo ode mne kruté počínání podrobovat lidi, s nimiž jsem se 

stýkal, tak kruté imaginární zkoušce, když bylo nanejvýš pravděpodobné, že 

by v mé blízkosti prožili víceméně klidný všední život mimo dobro a zlo a 

nikdy by neprošli skutečným sálem, v němž se zvedají ruce. Snad někdo 

dokonce řekne, že mé počínání mělo jediný účel: abych se v morální 

samolibosti nadřazoval nad ostatní. Ale obvinění z domýšlivosti by opravdu 

nebylo spravedlivé; sám jsem ovšem nikdy nezvedl ruku pro něčí zkázu, 

viděl jsem však dobře, že je to zásluha dost problematická, protože práva 

zvedat ruku jsem byl dostatečně včas zbaven. Dlouho jsem si sice snažil 

namluvit alespoň to, že bych v podobných situacích ruku nezvedl, ale jsem 

natolik poctivý, že jsem se musil nakonec sám sobě vysmát: já jediný že 

bych ruku nezvedl? já jediný jsem spravedlivý? ach, ne, nenašel jsem v sobě 

žádnou záruku, že bych byl lepší než jiní; jenomže co z toho má plynout pro 

můj vztah k ostatním? Vědomí vlastní ubohosti mne s ubohostí jiných nijak 

nesmiřuje. Protiví se mi z duše, když k sobě lidé cítí bratrský cit, protože v 

sobě navzájem spatřili obdobnou nízkost. Netoužím po tomhle slizkém 

bratrství. 

Tak jak to, že jsem tehdy mohl milovat Lucii? Úvahy, jimž jsem dal před 

chvílí průchod, mají naštěstí pozdější datum, takže jsem Lucii (v jinošském 

věku, kdy jsem se víc rmoutil než přemýšlel) mohl přijímat ještě s lačným 

srdcem a bez pochybovačství jako dar; dar z nebes (šedivě přívětivých 

nebes). Byla to pro mne tehdy šťastná doba, možná má nejšťastnější: byl 

jsem udřený, umlácený, ubuzerovaný, ale v mém nitru se den ze dne šířil 

modřejší a modřejší mír. Je to legrační: kdyby ženy, které mi dnes mají za

zlé mou nafoukanost a podezírají mne, že považuji kdekoho za hlupáka, 

znaly Lucii, nazvaly by ji s posměchem hlupačkou a nemohly by pochopit, že 

jsem ji měl rád. A já jsem ji měl rád tak, že jsem si vůbec nepřipouštěl 

myšlenku, že bych se s ní někdy rozešel; nikdy jsme o tom sice s Lucií 

nemluvili, ale já sám jsem docela vážně žil v představách, že si ji jednou 

vezmu za ženu. A jestli mne i napadlo, že by to byl nerovný svazek, tak mne 

ta nerovnost spíš vábila než odpuzovala. 

Měl bych být za těch pár šťastných měsíců vděčný i tehdejšímu veliteli; 

poddůstojníci nás honili, jak jen mohli, hledali nám smítka v záhybech 

uniformy, rozhazovali nám postele, když na nich našli jediný záhyb - ale 

velitel byl slušný. Byl to starší chlapík, přeložili ho k nám od pěchotního 

pluku a říkalo se, že ho tím degradovali. Byl tedy také postižený a snad ho to 

s námi vnitřně smiřovalo; chtěl po nás samozřejmě pořádek, kázeň a sem 

tam nějakou nedělní dobrovolnou směnu (aby mohl vykázat nadřízeným 

politickou aktivitu), ale nikdy nás nehonil zbytečně a celkem bez potíží nám 

poskytoval naše obsobotní vycházky; dokonce se mi zdá, že právě ono léto 

jsem se mohl vídat s Lucií až třikrát do měsíce. 

Ve dnech, kdy jsem byl bez ní, jsem jí psal; napsal jsem jí bezpočet dopisů, 

pohlednic a lístků. Dnes už si neumím dost dobře představit, co jsem jí psal 

a jak. Rád bych četl po sobě ty dopisy a zároveň jsem rád, že je nemohu číst; 

člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším 

vydání; bojím se, že bych si byl protivný a že bych pak po sobě roztrhal i toto 

vyprávění, protože bych poznal, že svědectví, které tu o sobě podávám, je až 

příliš prosáklé mým dnešním postojem, mým dnešním smýšlením. Ale které 

vzpomínání není zároveň (a bezděčně) přemalováváním starého obrazu? 

Které vzpomínání není současnou expozicí dvou tváří, té přítomné i té 

minulé? Jaký jsem opravdu byl - bez prostřednictví dnešního vzpomínání - 

to už nikdy nikdo nezjistí. Ale ostatně - mám-li se vrátit k věci - není tak 

důležité, jaké mé dopisy byly; chtěl jsem se spíš zmínit o tom, že jsem jich 

Lucii napsal velice mnoho - a Lucie mně ani jeden. 

Nemohl jsem ji přimět, aby mi napsala; snad jsem ji vlastními dopisy 

nějak zakřikl; snad se jí zdálo, že nemá o čem psát, že dělá pravopisné 

chyby; snad se styděla za svůj neumělý rukopis, který jsem znal jen z 

podpisu v její občanské legitimaci. Nebylo v mých silách jí naznačit, že právě 

její neumělosti a neznalosti jsou mi drahé, ne snad proto, že bych ctil 

primitivnost pro ni samu, ale že byly znakem Luciiny nedotčenosti a že mi 

tak dávaly naději vepsat se do Lucie o to hlouběji, o to nesmazatelněji. 

Lucie mi za moje dopisy jen plaše děkovala a brzy začala toužit po tom, 

aby mi je něčím oplácela; a protože mi nechtěla psát, zvolila místo dopisů 

květiny. Poprvé to bylo tak: bloumali jsme řídkým hájkem a Lucie se

najednou shýbla pro nějaký kvíteček (budiž mi odpuštěno, že neznám jeho 

jméno: měl drobné fialové okvětí a tenký stonek) a podala mi ho. To mi bylo 

milé a nijak mne to nezarazilo. Ale když mne na naší příští schůzce čekala s 

celou kytičkou, začal jsem se trochu stydět. 

Bylo mi dvaadvacet let, vyhýbal jsem se křečovitě všemu, co ba na mne 

mohlo vrhnout stín zženštilosti nebo nedospělosti; styděl jsem se nosit po 

ulici květiny, nerad jsem je kupoval, natož dostával. Namítl jsem Lucii v 

rozpacích, že květiny dávají muži ženám a ne ženy mužům, ale když jsem 

viděl, že je jí do pláče, rychle jsem je pochválil a vzal si je. 

Nedalo se nic dělat. Květiny mne od té doby čekaly na každé naší schůzce a 

já jsem se s tím nakonec smířil, protože mne odzbrojila spontánnost toho 

daru a protože jsem viděl, že Lucie na tomto způsobu obdarovávání lpí; 

snad to bylo proto, že sama trpěla nedostatkem jazyka, nedostatkem 

výmluvnosti a viděla v květinách jistou formu řeči; ne snad ve smyslu 

toporné symboliky starých květomluv, spíš ve smyslu ještě starším, 

nejasnějším, instinktivnějším, předjazykovém; snad Lucie, která byla 

vždycky spíš zamlklá než mluvná, toužila instinktivně po tom němém stadiu 

člověka, kdy nebylo slova kdy lidé spolu rozmlouvali způsobem drobných 

gest: ukázali si prstem strom, zasmáli se, dotkli se jeden druhého ... 

Ať už jsem chápal nebo nechápal podstatu Luciina obdarovávání, byl jsem 

jím nakonec pohnut a probudila se ve mně touha, abych i já ji obdaroval. 

Lucie měla všehovšudy troje šaty, které si pravidelně střídala, takže naše 

schůzky po sobě následovaly v rytmu třídobého taktu. Měl jsem všechny ty 

šatky rád, právě proto, že byly odřené, nepříliš vkusné a obnošené; měl jsem 

je stejně rád jako její hnědý svrchník (krátký a na manžetách odřený), který 

jsem přece pohladil ještě dřív než Luciinu tvář. A přece jsem si usmyslil, že 

Lucii koupím šaty, krásné šaty a mnoho šatů. Peněz jsem měl přece dost, 

šetřit se mi nechtělo a utrácet v hospodách jsem přestal. A tak jsem zavedl 

Lucii jednoho dne do obchodního domu s konfekcí. 

Lucie si nejdřív myslila, že tam jdeme jen tak civět a pozorovat lidi, kteří 

proudili po schodištích dolů a nahoru. V druhém poschodí jsem se zastavil u 

dlouhých tyčí, z nichž visely v hustém zástupu dámské šaty, a Lucie, když 

viděla, jak si je zvědavě prohlížím, přistoupila blíž a začala některé z nich 

komentovat. "Tyhle jsou hezké," ukázala na jedny, na nichž byla pečlivě 

vypodobněna červená kvítečka. Bylo tam opravdu málo hezkých šatů, ale 

sem tam se něco lepšího našlo; vytáhl jsem jedny šaty a zavolal 

obsluhujícího prodavače: "Mohla by si to slečna vyzkoušet?" Lucie by se 

snad byla bránila, ale před cizím člověkem, prodavačem, si netroufala, takže 

se octla za plentou, ani nevěděla jak. 

Po nějaké chvíli jsem poodhrnul plentu a podíval se na Lucii; ačkoli šaty,

které zkoušela, nebyly nijak exkluzívní, téměř jsem užasl: jejich jakž takž 

moderní střih udělal z Lucie pojednou jinou bytost. "Mohu se podívat?" 

ozval se za mnou prodavač a zahrnul pak Lucii i zkoušené šaty 

mnohomluvným obdivem. Pak se podíval na mne, na moje výložky a zeptal 

se mne (ačkoliv kladná odpověď byla předem samozřejmá), jestli jsem u 

politických. Kývl jsem hlavou. Mrkl, usmál se a řekl: "Měl bych tu nějaké 

věci z lepší kvality; nechcete se podívat?" a ve chvilce tu bylo několik letních 

a jedny exkluzívní večerní šaty. Lucie si je zkoušela jedny po druhých, 

všechny jí slušely, ve všech byla jiná a v těch večerních jsem ji vůbec nemohl 

poznat. 

Uzlové zvraty ve vývoji lásky nebývají způsobovány vždycky dramatickými 

událostmi, nýbrž často okolnostmi na první pohled zcela nenápadnými. Ve 

vývoji mé lásky k Lucii sehrály takovou úlohu šaty. Až dotud byla pro mne 

Lucie vším možným: dítětem, pramenem dojetí, pramenem útěchy, 

balzámem i únikem ode mne samotného, byla pro mne skoro doslova vším - 

kromě ženou. Naše láska v tělesném slova smyslu nepřesáhla hranici polibků. 

Ostatně i způsob, jak Lucie líbala, byl dětský (zamiloval jsem se do 

těch dlouhých, ale cudných polibků zavřenými rty, které jsou suché a které 

hladíce se vzájemně počítají si tak dojatě své jemné rýžky). 

Zkrátka - až dosud jsem k ní cítil něhu, nikoli smyslnost; na nepřítomnost 

smyslnosti jsem si tak zvykl, že jsem si ji ani neuvědomoval; můj vztah k 

Lucii zdál se mi tak krásný, že mne nemohlo ani napadnout, že mu vlastně 

něco chybí. Všechno spolu harmonicky splývalo: Lucie - její klášterně šedý 

šat - a můj klášterně nevinný poměr k ní. Ve chvíli, kdy si Lucie oblékla jiné 

šaty, byla náhle celá rovnice porušena; Lucie rázem utekla mým představám 

o Lucii; pochopil jsem, že má před sebou i jiné možnosti a podoby než ty 

jímavě venkovanské. Viděl jsem ji najednou jako hezkou ženu, jejíž nohy se 

lákavě rýsují pod dobře střiženou sukní, jejíž proporce jsou dobře rozvrženy 

a jejíž nenápadnost se rázem rozplyne v šatech, které mají výraznou barvu a 

pěkný střih. Byl jsem docela omámen jejím náhle objeveným tělem. 

Lucie bydlela v internátě v jednom pokoji s třemi dalšími dívkami; 

návštěvy do internátu byly povoleny jen dva dny v týdnu, a to jen tři hodiny, 

od pěti do osmi, přičemž se musel návštěvník dole ve vrátnici zapsat, 

odevzdat legitimaci a při odchodu se opět hlásit. Kromě toho měly všechny 

tři Luciiny spoluobyvatelkyně své mládence (jednoho či víc) a všechny se s 

nimi potřebovaly setkávat v intimitě internátního pokoje, takže se věčně 

hádaly, nenáviděly a vyčítaly si každou minutu, kterou jedna druhé ubrala. 

To všechno bylo tak nepříjemné (ne-li potupné), že jsem se nikdy nesnažil 

navštívit Lucii v jejím domově. Ale věděl jsem také, že všechny tři Luciiny 

spolubydlící mají odjet asi za měsíc na třítýdenní zemědělskou brigádu.

Řekl jsem Lucii, že toho chci využít a sejít se s ní v ten čas u ní. Nepřijala to 

ráda; zesmutněla a řekla, že prý je se mnou raději venku. Řekl jsem jí, že 

toužím po tom, být s ní někde, kde nás nebude nikdo a nic rušit a budeme se 

moci soustředit jen na sebe; a že chci také poznat, jak bydlí. Lucie mi 

neuměla odporovat a já si dodnes pamatuju, jak jsem byl rozrušen, když 

konečně souhlasila s mým návrhem. 

____________________________________________________ 

___________ 

(10) 

Už jsem byl v Ostravě skoro rok a vojna zpočátku nesnesitelná stala se mi 

za tu dobu čímsi všedním a obvyklým; byla sice nepříjemná a namáhavá, ale 

přesto se mi podařilo uprostřed ní žít, najít pár kamarádů a dokonce být 

šťasten; bylo to pro mne krásné léto (stromy byly plné sazí a přesto se mi 

zdály nesmírně zelené, když jsem je viděl očima právě osvobozenýma ze 

šachetní tmy), ale jak to tak bývá, zárodek neštěstí je skryt právě uvnitř 

štěstí: smutné události tehdejšího podzimu měly své početí v tom 

zelenočerném létě. 

Začalo to Stáňou. V březnu se oženil a už za pár měsíců mu začaly 

docházet zprávy, že se mu jeho žena fláká po barech; zneklidněl, psal ženě 

dopis za dopisem a docházely mu uklidňující odpovědi; ale potom (to už 

bylo venku teplo) ho navštívila v Ostravě matka; strávil s ní celou sobotu a 

vrátil se pak do kasáren bledý a zamlklý; nejdříve nechtěl nic říct, protože se 

styděl, ale příští den se svěřil Honzovi a pak dalším a za chvíli to věděli 

všichni, a když Stáňa viděl, že to všichni vědí, mluvil o tom sám, denně a 

skoro pořád: že se mu žena kurví a že za ní pojede a že jí zakroutí krkem. A 

hned šel žádat velitele o dva dny volna, jenomže velitel se mu je zdráhal dát, 

protože právě v té době byly na Stáňu z dolů i z kasáren samé stížnosti, které 

si způsoboval roztěkaností a podrážděností. Stáňa tedy prosil o volno na 

čtyřiadvacet hodin. Velítel se smiloval a dal mu je. Stáňa odjel a od té doby 

jsme ho již nikdy neviděli. Co se s ním dělo, vím jen z doslechu: 

Přijel do Prahy, uhodil na ženu (nazývám ji ženou, ale byla to 

devatenáctiletá holka!) a ona mu všechno bezostyšně (a snad s chutí) 

přiznala; začal ji bít, bránila se, začal ji škrtit a nakonec ji práskl lahví přes 

hlavu; holka padla na podlahu a zůstala bez hnutí. Stáňa okamžitě 

vystřízlivěl, zachvátila ho hrůza a utekl; sehnal bůhvíjak nějakou chatu v 

Krušných horách a tam žil ve strachu a v očekávání, kdy ho najdou a dají mu 

pro vraždu provaz. Našli ho až po dvou měsících, ale nesoudili ho pro 

vraždu, nýbrž pro dezerci. Jeho žena se totiž brzy po jeho odchodu probrala 

z mdlob a kromě boule na hlavě neměla nejmenší úhonu na zdraví. Zatímco

seděl ve vojenské věznici, dala se s ním rozvést a je dnes ženou jednoho 

známého pražského herce, na kterého se chodím dívat jen proto, abych si 

vzpomínal na starého kamaráda, který pak smutně skončil: po vojně zůstal 

pracovat v dolech; pracovní úraz ho připravil o nohu a špatně zhojená 

amputace 

o život. 

Ta ženská, která se prý dodnes výborně vyjímá v bohémské společnosti, 

nepřivedla do maléru jen Stáňu, ale nás všechny. Alespoň se nám to tak 

jevilo, i když nemůžeme nijak přesně vědět, zda mezi ostudou kolem 

Stáňova zmizení a ministerskou kontrolou, která přišla brzy poté do našich 

kasáren, byla skutečně (jak všichni soudili) příčinná souvislost. At' tak či 

onak, náš velitel byl odvolán a místo něho přišel mladý důstojník (mohlo 

mu být sotva pětadvacet let) a s jeho příchodem se všechno změnilo. 

Řekl jsem, že mu bylo asi pětadvacet, ale vypadal ještě mladší, vypadal 

jako chlapeček; tím víc si dával záležet na tom, aby jeho vystupování bylo co 

nejpůsobivější a zjednalo mu respekt. Říkali jsme si o něm, že své projevy 

cvičí před zrcadlem a že se je učí nazpaměť. Nerad křičel, mluvil suše a dával 

nám s největším klidem najevo, že nás všechny považuje za zločince: "Já 

vím, že vy byste mě nejraději viděli viset," řeklo nám to dítě při svém 

prvním projevu, "jenomže bude-li někdo viset, budete to vy a ne já." 

Brzy došlo k prvním konfliktům. V paměti mi utkvěla hlavně příhoda s 

Čeňkem, snad proto, že nám připadala velmi zábavná. Nemohu si odpustit, 

abych o ní nevyprávěl: Za ten rok, co byl na vojně, udělal Čeněk již mnoho 

velkých nástěnných kreseb, které za předchozího velitele docházely vždycky 

uznánÍ. Čeněk, jak jsem již řekl, maloval nejraději Zižku a husitské 

bojovníky; aby udělal radost kamarádům, rád doplňoval jejich skupiny 

kresbou nahé ženy, kterou veliteli představil jako symbol Svobody nebo 

symbol Vlasti. I nový velitel chtěl použít Čeňkových služeb, předvolal si ho a 

požádal, aby něco namaloval pro místnost, kde se pořádaly hodiny politické 

výchovy. Řekl mu při té příležitosti, že 

by měl tentokrát nechat těch Zižků a "zaměřit se víc k současnosti", že by 

měla být v obraze znázorněna Rudá armáda a její sepětí s naší dělnickou 

třídou a také její význam pro vítězství socialismu v Únoru. Čeněk řekl: 

"Provedu!" a dal se do práce; maloval několik odpolední na zemi na velikých 

bílých papírech, které pak rýsováčky upevnil na celou průčelní stěnu 

místnosti. Když jsme hotovou kresbu (vysokou půl druhého metru, širokou 

nejmíň osm metrů) poprvé uviděli, úplně jsme oněměli; uprostřed stál v 

hrdinném postoji teple oděný sovětský voják s automatem a v chlupaté 

čepici na uši a kolem něho dokola bylo asi osm nahých žen. Dvě stály vedle 

něho, koketně k němu vzhlížely, zatímco on je držel každou z jedné strany

kolem ramenou a bujaře se smál; ostatní ženské se kupily kolem dokola, 

dívaly se na něho, vztahovaly k němu ruce nebo prostě jen tak stály (jedna 

také ležela) a vystavovaly své pěkné tvary. 

Čeněk se postavil před obraz (čekali jsme na příchod politruka a byli jsme 

v místnosti sami) a udělal nám asi takovouhle přednášku: Tak tahle, co je 

tady po pravici seržanta, to je Alena, kluci, to byla moje první ženská vůbec, 

ta mě dostala, když mně bylo šestnáct, byla to důstojnická panička, takže se 

nám sem vohromně hodí. Namaloval jsem ji, jak vypadala tenkrát, dnes už 

jistě vypadá hůř, ale už tenkrát byla dost při těle, jak vidíte hlavně na bocích 

(ukázal na ně prstem). Protože byla mnohem krásnější zezadu, nakreslil 

jsem ji ještě jednou tady (přešel ke kraji obrazu a ukázal tam prstem na 

nahou ženu, která se obracela zadkem do sálu a zdála se kamsi odcházet). 

Vidíte její královskou zadnici velikostí možná trochu nad normu, ale tak to 

právě máme rádi. Já jsem byl tehdy úplnej vůl, vzpomínám si, jak hrozně 

ráda dostávala na ten zadek bití a jak jsem to pořád neuměl pochopit. 

Jednou byly velikonoce a ona pořád mlela, abych nezapomněl přijít s 

mrskačkou, a když jsem přišel, říkala, tak nabij paničku, nabij paničku, 

dostaneš malovaný vajíčko, a já ji symbolicky pleskal přes sukni a ona 

říkala, copak to je nějaký bití, vyhrň paničce sukni, a já jí musel vyhrnout 

sukni a sundat kalhotky a pořád jsem ji blbec jen tak symbolicky pleskal a 

ona se stala zlá a křičela, budeš bít pořádně, spratku! prostě byl jsem vůl, 

zato tahle (ukázal na ženu po levici seržanta), to je Lojzka, tu jsem měl už v 

dospělým věku, měla malý prsa (ukázal), dlouhý nohy (ukázal) a hrozně 

hezkou tvář (taky ukázal) a chodila do stejného ročníku jako já. A tohle je 

naše modelka ze školy, tu umím úplně nazpaměť a dvacet jinejch kluků ji 

taky umí nazpaměť, protože stávala vždycky uprostřed klasy a učili jsme se 

na ní malovat lidský tělo a té se žádnej z nás nedotkl, matinka ji vždycky 

čekala před třídou a hned si ji odváděla domů, ta se nám ukazovala, pánbů jí 

to vodpusť, jen ve vší počestnosti, kamarádi. Zato tahleta, to byla děvka, 

páni (ukázal na ženskou, která se rozvalovala na jakémsi stylizovaném 

kanapi), pojďte se podívat blíž (šli jsme), vidíte tu tečku na břichu? to měla 

spálený od cigarety a prej jí to udělala jedna žárlivá ženská, s kterou měla 

poměr, protože tahle dáma, páni, byla pod vobojí, ta měla sexus jak 

natahovací harmoniku, páni, do toho sexu se vlezlo všechno na světě, tam 

bychom se vlezli my všichni, jak tady jsme, i s našima manželkama, našima 

holkama, i s našima dětma a prarodičema ... 

Čeněk se dostával zřejmě k nejlepším pasážím svého výkladu, ale to už 

vešel do místnosti politruk a museli jsme si sednout. Politruk byl na 

Čeňkovy obrazy zvyklý už z dob starého velitele a nevěnoval tedy ani 

novému obrazu žádnou pozornost, nýbrž se dal do hlasité četby jakési

ožury, v níž byly ozřejmovány rozdíly mezi armádou socialistickou a 

kapitalistickou. Dozníval v nás dosud Čeňkův výklad a oddávali jsme se 

tichému snění - ale pak se najednou objevil v místnosti chlapeček-velitel. 

Přišel zřejmě zkontrolovat přednášku, ale dřív než byl s to přejmout 

politrukovo hlášení a dát pokyn, abychom si zase sedli, už byl omráčen 

obrazem na čelní stěně; nenechal ani politruka pokračovat v předčítání a 

udeřil na Čeňka, co prý má ten obraz znamenat. Čeněk vyskočil, postavil se 

před obraz a spustil: Zde se alegoricky znázorňuje význam Rudé armády pro 

boj našeho národa; zde je zobrazena (ukázal na seržanta) Rudá armáda; po 

jejím boku je symbolizována (ukázal na důstojnickou paničku) dělnická 

třída a zde po druhé straně (ukázal na spolužákyni) je symbol měsíce Února. 

Zde potom (ukazoval na další dámy) jsou symboly svobody, symbol 

vítězství, zde symbol rovnosti; zde (ukázal na důstojnickou paničku 

předvádějící svou zadnici) je vidět buržoazii, jak odchází ze scény dějin. 

Čeněk skončil a velitel prohlásil, že obraz je urážkou Rudé armády, že 

musí být okamžitě odstraněn; a proti Čeňkovi prý vyvodí všechny důsledky. 

Zeptal jsem se (polohlasně) proč. Velitel mne uslyšel a zeptal se mne, jestli 

mám nějaké námitky. Vstal jsem a řekl, že se mně ten obraz líbí. Velitel řekl, 

že tomu rád věří, protože je to obraz pro onanisty. Řekl jsem mu, že Myslbek 

dělal svobodu taky jako nahou ženu a Aleš že nakreslil řeku Jizeru dokonce 

jako tři nahé ženy; že to tak dělali malíři všech dob. 

Chlapeček-velitel se na mne nejistě podíval a opakoval svůj rozkaz, že má 

být obraz odstraněn. Ale snad se nám ho podařilo opravdu zmást, protože 

Čeňka nepotrestal; znelíbil si ho však a mne spolu s ním. Čeněk dostal velmi 

brzy kázeňský trest a zanedlouho i já. 

To bylo tak: naše četa pracovala jednou na odlehlém místě kasáren s 

krumpáči a lopatami; lenivý desátník nás nestřežil příliš pozorně, takže 

jsme se o své nástroje velmi často opírali, klábosili a ani si nevšimli, že 

nedaleko od nás je chlapeček-velitel a pozoruje nás. Zjistili jsme to až ve 

chvíli, kdy se ozval jeho strohý hlas: "Vojíne Jahne, ke mně!" Uchopil jsem 

energicky lopatu a šel se postavit před ním do pozoru. "Takhle si 

představujete práci?" zeptal se mne. Nevím už opravdu, co jsem mu 

odpověděl, ale nehylo to nic drzého, protože jsem naprosto neměl v úmyslu 

ztěžovat si v kasárnách život a popuzovat proti sobě pro nic za nic člověka, 

jenž měl nade mnou veškeru moc. Po mé bezvýznamné a spíš rozpačité 

odpovědi mu však ztvrdl pohled, pokročil ke mně, bleskurychle mne chytil 

za ruku a přehodil mne přes záda perfektně naučeným chvatem džiu-džitsu. 

Pak si ke mně dřepl a přidržel mne na zemi (nebránil jsem se, jen jsem se 

divil). "Stačí?" řekl potom hlasitě (tak aby to opodál všichni slyšeli); 

odpověděl jsem mu, že to stačí. Zavelel mi vztyk a před nastoupenou četou

pak prohlásil: "Dávám vojínu Jahnovi dva dny vězení. Ne proto, že byl ke 

mně drzý. Jeho drzosti, jak jste viděli, jsem si s ním vyřídil ručně. Dávám 

mu dva dny basy, protože se flákal, a vám je napařím příště také." Pak se 

otočil a frajersky odešel. 

Tehdy jsem k němu neuměl cítit nic jiného než nenávist, a nenávist vrhá 

příliš ostré světlo, v němž se ztrácí plastičnost předmětů. Viděl jsem ve 

veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především 

jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; 

jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako 

hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se 

jim líbí, které se nosí, které jim sluší - a hrají. 

I náš velitel byl takto nehotový a byl najednou postaven před naše vojsko, 

kterému nemohl vůbec rozumět; ale uměl si poradit, protože četba a 

vyprávění mu poskytly vypracovanou masku pro analogické situace: 

chladnokrevný hrdina rodokapsů, mladý muž železných nervů krotící bandu 

zločinců, žádný patos, jen chladný klid, efektní suchý vtip, sebevědomí a 

víra v sílu vlastních svalů. Cím více si byl vědom, že jeho vzezření je 

chlapečkovské, tím fanatičtěji se té roli železného supermuže oddával, tím 

usilovněji nám ho předváděl. 

Ale copak jsem se střetl s takovým mladistvým hercem poprvé? Když mne 

vyslýchali na sekretariátě kvůli pohlednici, hylo mi něco přes dvacet a mým 

vyslýchatelům maximálně o rok dva více. I oni byli především chlapečci, 

kteří přikryli své nehotové tváře maskou, která se jim zdála nejznamenitější, 

maskou asketicky tvrdého revolucionáře. A co Markétka? Což se nerozhodla 

hrát roli spasitelky odkoukanou dokonce jen ze špatného sezónního filmu? 

A co Zemánek, který byl zničehonic prodchnut sentimentálním patosem 

morálnosti? To nebyla role? A co já sám? Což jsem neměl dokonce několik 

rolí, mezi nimiž jsem zmateně pohíhal, až mne pobíhajícího chytili? 

Mládí je strašné: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v 

nejrůznějších kostýmech děti (prý nevinné!) a pronášejí naučená slova, jimž 

jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fanaticky oddány. A dějiny jsou strašné, 

protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého 

Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované 

davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve 

skutečnost katastrofálně skutečnou. 

Když na to pomyslím, převrací se mi v mysli veškerý pořádek hodnot a já 

cítím hlubokou nenávist vůči mládí - a naopak jakési paradoxní odpuštění 

zločincům historie, v jejichž zločinnosti najednou spatřuju jen hrůznou 

nesvéprávnost nedospělosti. 

A vzpomínám-li už na všechny nedospělé, vybavuje se mi hned i Alexej; i

on hrál svou velkou roli, která přesahovala jeho rozum i zkušenost. Měl 

něco společného s velitelem: i on vypadal mladší na svůj věk; jeho 

mladistvost (na rozdíl od velitelovy) byla však nepůvabná: hubené tělíčko, 

krátkozraké oči pod tlustými skly brýlí, uhrovitá (věčně pubertální) plet'. 

Navštěvoval původně jako prezenčák pěchotní důstojnickou školu, ale byl 

náhle zbaven hodnosti a přeložen k nám. Schylovalo se totiž k proslulým 

politickým procesům a v mnoha sálech (stranických, soudních, policejních) 

byly v permanenci vztyčující se ruce, jež zbavovaly obviněné lidi důvěry, cti i 

svobody; Alexej byl synem vysokého komunistického funkcionáře, který byl 

před krátkou dobou zatčen. 

Objevil se jednoho dne v našem družstvu a byla mu přidělena Stáňova 

osiřelá postel. Díval se na nás podobně, jako jsem se na své nové druhy díval 

ze začátku já; byl proto uzavřený a ostatní, když zjistili, že je členem strany 

(dosud ho ze strany nevyloučili), začali si před ním dávat pozor na řeči. 

Když ve mně Alexej poznal bývalého člena strany, stal se vůči mně 

poněkud sdílný; svěřil se mi, že musí stůj co stůj obstát ve velké zkoušce, 

kteron mu život přichystal, a nezradit nikdy stranu. Přečetl mi pak báseň, 

kterou napsal (ač prý básně nikdy předtím nepsal), když se dověděl, že má 

být přeložen mezi nás. Bylo tam takové čtyřverší: 

Můžete mi, soudruzi, 

psí hlavu nasadit a poplivat. 

Já i s tou psí poplivanou hlavou, soudruzi, 

zůstanu s vámi věrně v řadě stát. 

Rozuměl jsem mu, protože já sám jsem to před rokem cítil stejně. Ale 

tentokrát už přece jenom mnohem méně bolestně: uvaděčka do všednosti, 

Lucie, mne odvedla z těch míst, kde se tak zoufale mučili Alexejové. 

____________________________________________________ 

__________ 

(11) 

Celou tu dobu, co zaváděl chlapeček velitel nové poměry v našem útvaru, 

myslil jsem zejména na to, zda se mi podaří dostat vycházku; Luciiny 

kamarádky odjely na brigádu a já jsem se už měsíc nedostal ven z kasáren; 

velitel si dobře zapamatoval mou tvář, i moje jméno, a to je na vojně to 

nejhorší, co se může stát. Dával mi teď najevo, kde mohl, že je každá hodina 

mého života závislá od jeho libovůle. A s vycházkou to teď bylo vůbec zlé; 

hned na počátku prohlásil, že ji budou dostávat pouze ti, kdo se zúčastní 

pravidelně nedělních dobrovolných směn; a tak jsme se jich účastnili

všichni; ale to byl mizerný život, protože jsme neměli celý měsíc jediný den 

bez štoly, a když někdo z nás dostal v sobotu opravdu volno až do dvou do 

noci, šel potom na nedělní směnu nevyspalý a byl v dolech jako mátoha. 

I já jsem začal chodit na nedělní směny, ovšem ani to mi nijak 

nezaručovalo, že dostanu vycházku, protože zásluha nedělní směny mohla 

být lehce znehodnocena špatně ustlanou postelí nebo jakýmkoli jiným 

prohřeškem. Avšak samolibost moci se neprojevuje pouze krutostí, nýbrž i 

(byť řidčeji) milosrdenstvím. Chlapečkovi velitelovi dělalo dobře, že mi 

mohl po několika týdnech projevit i milost, a já jsem dostal na poslední 

chvíli volno dva dny před návratem Luciiných kamarádek. 

Byl jsem rozrušen, když si mne zapisovala ve vrátnici internátu brýlatá 

stařena a dovolila mi jít nahorn po schodech do čtvrtého poschodí, kde jsem 

zaklepal u dveří vzadu na konci dlouhé chodby. Otevřely se dveře, ale Lucie 

zůstala za nimi skryta, takže jsem viděl před sebou jen sám pokoj, který se 

na první pohled internátnímu pokoji vůbec nepodobal; zdálo se mi, že jsem 

se octl v místnosti připravené pro jakousi náboženskou slavnost: na stole 

zářila zlatá kytice jiřin, u okna se tyčily dva velké fíkusy a všude (na stole, na 

posteli, na zemi, za obrazy) byly rozsypány a zastrkány zelené snítky 

(asparágu, jak jsem vzápětí zjistil), jako kdyby byl očekáván příjezd Ježíše 

Krista na oslátku . 

Přitáhl jsem si Lucii k sobě (schovávala se mi stále za otevřenými dveřmi) 

a políbil ji. Byla v černých večerních šatech a střevíčcích s vysokými 

podpatky, které jsem jí koupil ještě téhož dne, kdy jsme kupovali šaty. Stála 

tu mezi vší tou slavnostní zelení jako kněžka. 

Zavřeli jsme za sebou dveře a já jsem si teprve potom uvědomil, že jsem 

opravdu jen v obyčejném internátním pokoji a že pod tím zeleným rouchem 

není nic než čtyři železné postele, čtyři oprýskané noční stolky, stůl a tři 

židle. Ale to nemohlo nijak umenšit pocit uchvácení, který se mne zmocnil 

od chvíle, kdy Lucie otevřela dveře: byl jsem vypuštěn po měsíci zas na pár 

hodin ven; ale nejenom to: poprvé po celém roce jsem byl zase v malé 

místnosti: ovanul mne opojný dech intimity a síla toho dechu mne téměř 

porazila. 

Na všech dosavadních procházkách s Lucií mne stále spojovala volnost 

prostoru s kasárnami a s mým tamním údělem; všudypřítomný kolující 

vzduch mne připevňoval neviditelným poutem k bráně, na níž byl nápis 

Sloužíme lidu; zdálo se mi, že nikde není místa, kde bych mohl na chvíli 

přestat "sloužit lidu"; nebyl jsem celý rok v malém soukromém pokoji. 

To byla náhle úplně nová situace; zdálo se mi, že jsem na tři hodiny 

absolutně svoboden; mohl jsem například bez obav shodit se sebe (proti 

všem vojenským předpisům) nejenom čepici a opasek, ale i blůzu, kalhoty,

oty, všechno, a mohl jsem to eventuelně podle libosti i podupat; mohl jsem 

dělat cokoli a odnikud mne nebylo vidět; v místnosti nadto bylo příjemné 

teplo a to teplo i s tou svobodou mi stoupaly do hlavy jak svařený alkohol; 

vzal jsem Lucii, objal ji, líbal a odnášel si ji na zeleně vystlanou postel. Ty 

snítky na posteli (byla pokryta lacinou šedou dekou) mne rozrušovaly. 

Neuměl jsem si je vysvětlit jinak než jako svatební symboly; napadlo mne (a 

dojímalo mne to), že v Luciině prostotě nevědomě rezonují nejpradávnější 

zvyklosti lidu, takže se chce rozloučit se svým panenstvím v slavnostní 

obřadnosti, 

Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že i když mi Lucie opětuje polibky i 

objetí, přece v nich zachovává patrnou zdrženlivost. Její ústa, i když mne 

líbala dychtivě, přece jen zůstávala zamknuta; tiskla se sice ke mně celým 

tělem, ale když jsem jí vsunul ruku pod sukni, abych ucítil na prstech kůži 

jejích nohou, vyvinula se mi. Chápal jsem, že moje spontánnost, které jsem 

se chtěl oddat v mámivé slepotě spolu s ní, je osamocena; pamatuju si, že 

jsem v tom okamžiku (a bylo to sotva pět minut po mém vstupu do Luciina 

pokoje) ucítil v očích slzy lítosti. 

Usedli jsme si tedy vedle sebe (mačkajíce pod zadky ubohé snítečky) a 

začli cosi mluvit. Po delší chvíli (hovor za nic nestál) pokusil jsem se Lucii 

znovu obejmout, ale bránila se; začal jsem s ní tedy zápasit, ale vzápětí jsem 

poznal, že to není krásný milostný zápas, nýbrž zápas, který převrací náš 

láskyplný vztah v cosi škaredého, protože Lucie se bránila doopravdy, 

zuřivě, skoro zoufale a byl to tedy skutečný zápas, nikoli milostná hra, a já 

jsem proto rychle ustoupil. 

Snažil jsem se Lucii přesvědčit slovy; rozpovídal jsem se; mluvil jsem 

patrně o tom, že ji mám rád a že láska znamená dát se jeden druhému se 

vším všudy; neříkal jsem zajisté nic originálního (vždyť ani můj cíl nebyl 

nikterak originální); přes svoji neosobitost byla to však argumentace zcela 

nevývratná a Lucie se ji také nesnažila nijak vyvracet. Místo toho jen mlčela 

anebo řekla: "Prosím ne, prosím ne," anebo: "Dnes ne, dnes ne ... " a 

pokusila se (byla v tom dojemně neobratná) odvést řeč na jiné téma. 

Zaútočil jsem na ni znovu; přece nejsi z těch holek, které člověka vydráždí 

a pak se mu vysmějí, přece nejsi bezcitná a zlá ... a znovu jsem ji objal a 

znovu začal krátký a smutný zápas, který mne (znovu) naplnil pocitem 

škaredosti, protože byl tvrdý a nebylo v něm ani památky po lásce; jako by v 

té chvíli Lucie zapomínala, že jsem tu s ní já, jako bych se proměňoval v 

někoho docela cizího. 

Zase jsem přestal a najednou se mi zdálo, že chápu, proč mne Lucie 

odmítá; můj bože, jak to, že jsem to nepochopil hned? Vždyť Lucie je dítě, 

vždyť se asi bojí lásky, je panna, má strach, strach z neznáma; předsevzal

jsem si okamžitě, že z mého jednání se musí vytratit ona naléhavost, která ji 

snad odstrašuje, že musím být něžný, jemný, aby se milostný akt ničím 

nelišil od našich něžností, aby byl jen jednou z něžností. Přestal jsem tedy 

naléhat a začal jsem se s Lucií mazlit. Líbal jsem ji a hladil (trvalo to hrozně 

dlouho a najednou mne to vůbec netěšilo, protože se mazlení stalo pouhou 

lstí a prostředkem), mazlil jsem se tedy s Lucií (neupřímně a hraně) a snažil 

jsem se ji přitom nenápadně položit. Dokonce se mi to podařilo; hladil jsem 

ji po nadrech (tomu se Lucie nikdy nebránila); říkal jsem jí, že chci být 

něžný k celému jejímu tělu, protože to tělo, to je ona, a já chci být něžný k ní 

celé; dokonce se mi pak podařilo poněkud jí vyhrnout sukně a líbat ji deset, 

dvacet centimetrů nad koleny; daleko jsem se však nedostal; když jsem chtěl 

hlavu posunout až k Luciinu klínu, polekaně se mi vytrhla a vyskočila z 

postele. Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že v její tváři je jakési křečovité 

úsilí, výraz, který jsem na ní dosud nepoznal. 

Lucie, Lucie, stydíš se, že je tu světlo? Chtěla bys tmu? ptal jsem se jí a ona 

se chytla mé otázky jako spásného žebříku a přisvědčovala, že se stydí 

světla. Šel jsem tedy k oknu a chtěl jsem stáhnout žaluzie, ale Lucie řekla: 

"Ne, nedělej to! Nestahuj je!" "Proč?" ptal jsem se. "Já se bojím," řekla. 

"Čeho se bojíš, tmy nebo světla?" ptal jsem se. Mlčela a dala se do pláče. 

Její odpor mne nijak nedojímal, zdál se mi nesmyslný, křivdivý, 

nespravedlivý; trápil mne, nerozuměl jsem mu. Ptal jsem se jí, jestli se mi 

brání proto, že je panna, jestli se bojí bolesti, kterou jí to způsobí. Na každou 

takovou otázku mi poslušně přisvědčovala, protože v ní viděla pro sebe 

nabídnutý argument. Vykládal jsem jí o tom, jak je to krásné, že je panna a 

všechno pozná až se mnou, který ji miluju. "Copak ty se netěšíš na to, že 

budeš moje žena se vším všudy?" Řekla, že ano, že se na to těší. Znovu jsem 

ji objal a znovu se mi bránila. Jen stěží jsem přemáhal zlost. "Proč se mi 

bráníš?" Řekla: "Prosím tě, až příště, ano, já chci, ale až příště, jindy, dnes 

ne." ,,A proč ne dnes?" Odpověděla: "Dnes ne." "Ale proč?" Odpověděla: 

"Prosím tě, dnes ne." ,,Ale kdy? Vždyť víš moc dobře, že tohle je poslední 

příležitost, kdy můžeme být spolu sami, pozítří se vrátí tvoje kamarádky. 

Kde pak budem spolu sami?" "Ty už něco najdeš," řekla, "Dobře," souhlasil 

jsem, "já tedy něco najdu, ale slib mi že tam se mnou půjdeš, protože to 

sotva bude tak příjemný pokojík, jako je tenhle." "To nevadí," řekla, "to 

nevadí, to může být, kde chceš." "Dobře, ale slib mi, že tam budeš moje 

žena, že se mi nebudeš vzpírat." "Ano," řekla. "Slibuješ?" "Ano." 

Pochopil jsem, že slib je to jediné, co mohu od Lucie toho dne získat. Bylo 

to málo, ale bylo to aspň něco. Potlačil jsem nevoli a strávili jsme zbytek 

času v povídání. Když jsem odcházel, setřásl jsem si s uniformy smítka 

asparágu, pohladil Lucii po tváři a řekl jí, že nebudu myslit na nic než na

naše příští setkání (a nelhal jsem). 

____________________________________________________ 

__________ 

(12) 

Několik dnů po poslední schůzce s Lucií (byl deštivý podzimní den) vraceli 

jsme se ze šichty v útvarech do kasáren; silnice byla plná výmolů, v nichž 

byly hluboké louže; byli jsme zastříkáni, unaveni, promočeni a toužili jsme 

po odpočinku. Většina z nás nemčla už měsíc jedinou volnou neděli. Ale 

hned po obědě si nás dal chlapeček-velitel nastoupit a oznámil nám, že při 

odpolední prohlídce našich ubikací zjistil nepořádky. Předal nás potom 

poddůstojníkům a přikázal jim, aby nám dali za trest do těla o dvě hodiny 

déle. 

Ježto jsme byli vojáci beze zbraně, dostávala naše pořadová a vojenská 

cvičení zvlášť nesmyslný ráz; neměla žádný účel než znehodnocovat náš 

životní čas. Vzpomínám si, že za chlapečka velitele jsme musili jednou celé 

odpoledne přenášet těžká prkna z jeddnoho koutu kasáren na druhý a 

potom další den zase zpátky a že jsme se takto v přenášení prken cvičili 

plných deset dnů. Takovým přenášením prken bylo vlastně všechno, co jsme 

na kasárenském dvoře po šichtě dělali. Tentokrát jsme tedy přenášeli nikoli 

prkna, nýbrž svá těla; obraceli jsme je čelem vzad a vpravo bok, házeli jsme 

je na zem a potom zase zvedali, běhali jsme s nimi tam a sem a vlekli jsme je 

po zemi. Uběhly tři hodiny pořadových a objevil se velitel; dal 

poddůstojníkům pokyn, aby nás odvedli na tělocvik. 

Vzadu za baráky bylo menší hřiště, kde se dal hrát fotbal, ale kde se dalo i 

cvičit nebo běhat. Poddůstojníci se rozhodli, že s námi uspořádají štafetové 

závody; bylo nás v rotě devět družstev po deseti mužích - tedy devět 

desítičlenných štafet. Poddůstojníci nás chtěli nejenom pořádně prohnat, 

ale protože to byli většinou chlapci od osmnácti do dvaceti let a měli 

klukovské touhy, chtělo se jim i závodit a dokázat nám, že jsme horší než 

oni; a tak proti nám postavili svou vlastní štafetu složenou z deseti 

desátníků a svobodníků. 

Trvalo značnou chvíli, než nám vysvětlili svůj záměr a než jsme ho 

pochopili: prvních deset běžců mělo vyběhnout od jedné strany hřiště ke 

druhé; tam proti nim měla stát už připravená druhá řada běžců, která měla 

utíkat zase tam, odkud vyběhli ti první, ale kde už mezitím měla být 

připravena třetí řada běžců, a tak pořád dál. Poddůstojníci nás pracně 

rozpočítávali a rozesílali na protilehlé konce hřiště. 

Byli jsme po šichtě a po pořadových už k smrti utahaní a zuřili jsme při

pomyšlení, že máme ještě běhat; a tehdy jsem svěřil asi dvěma kamarádům 

docela primitivní nápad: poběžíme všichni úplně pomalu! Nápad se hned 

ujal, šířil se od úst k ústům a v unavené mase vojáků se to začalo najednou 

spokojeně hýbat utajovaným smíchem. 

Konečně jsme stáli každý na svém místě připraveni ke startu závodu, který 

v celé své koncepci byl nesmysl sám: ačkoli jsme měli běžet v uniformě a 

těžkých botách, musili jsme ke startu pokleknout; ačkoli jsme si měli štafetu 

předávat zcela nevídaným způsobem (přejímající běžec běžel proti nám), 

drželi jsme v ruce pravé štafetové kolíky a odstartoval nás skutečný výstřel 

pistole. Svobodník v desáté dráze (první běžec poddůstojnického družstva) 

vyrazil k velkému úprku a i my jsme se pozvedli se země (byl jsem v první 

řadě běžců) a dali se v pomalém klusu vpřed; už po dvaceti metrech jsme 

ztěží zadržovali smích, protože svobodník se již blížil druhé straně hřiště, 

zatímco my jsme kousek od startu v nepravděpodobně vyřízeném zástupu 

klusali supajíce a napodobujíce neobyčejné vypětí; vojáci shromáždění na 

obou koncích hřiště nás začali hlasitě povzbuzovat: "Tempo, tempo, tempo 

... " V polovině hřiště jsme minuli druhého běžce poddůstojnické štafety, 

který už běžel proti nám a mířil k čáře, odkud jsme vyběhli. Konečně jsme 

dorazili na konec hřiště a předali kolíky, ale to už na opačné straně za 

našimi zády vyběhl s kolíkem třetí poddůstojník. 

Vzpomínám si dnes na tu štafetu jako na poslední velkou přehlídku mých 

černých kamarádů. Kluci měli ohromnou invenci: Honza napadal při běhu 

na jednu nohu, všichni ho zuřivě povzbuzovali a on opravdu doběhl k 

předávce (za velikého aplausu) jako hrdina dva kroky před ostatními. Cigán 

Matloš upadl během závodu asi osmkrát na zem. Čeněk běžel a zvedal 

kolena vysoko až k bradě (muselo ho to určitě namáhat mnohem víc, než 

kdyby byl nasadil to nejrychlejší tempo). Nikdo nezradil hru: ani ukázněný a 

smířený autor mírových manifestů Bedřich, který teď běžel vážně a důstojně 

pomalým tempem s ostatními, ani Josef z vesnice, ani Pavel Pěkný, který 

mne neměl rád, ani starý Ambroz, klerý běžel toporně vzpřímen s rukama 

založenýma za zády, ani zrzavý Petráň, který ječel vysokým hláskem, ani 

Maďar Varga, který křičel v běhu "Hurá!", nikdo z nich nepokazil tu 

výbornou a jednoduchou inscenaci, která způsobovala, že my, kteří jsme 

stáli kolem, jsme padali smíchem. 

Pak jsme viděli, že k hřišti přichází od baráků chlapeček-velitel. Jeden z 

desátníků ho uviděl a šel mu vstříc podat hlášení. Kapitán ho vyslechl a 

přistoupil pak k okraji hřiště, aby pozoroval náš závod. Poddůstojníci (jejich 

štafeta už dávno doběhla vítězně do cíle) znervózněli a začali na nás křičet: 

"Tak rychle! hněte sebou! Švihat !", ale jejich povzbuzování docela zaniklo v 

mocném povzbuzování našem. Poddůstojníci nevěděli co dělat, přemýšleli,

zda mají závod přerušit, pobíhali jeden od druhého, radili se, dívali se 

úkosem na velitele, ale velitel se na ně ani nepodíval a jenom ledově 

pozoroval závod. 

Konečně přišlo na poslední řadu našich běžců; v té byl také Alexej; byl 

jsem velice zvědav, jak poběží, a nezmýlil jsem se: chtěl zkazit hru: vyběhl 

vpřed vší silou a po dvaceti metrech měl nejméně pětimetrový náskok. Ale 

pak se stalo cosi divného: jeho tempo se zmírnilo a náskok zůstával stále 

stejný; pochopil jsem rázem, že Alexej nemůže zkazit hru, ani kdyby chtěl: 

vždyť to byl neduživý hoch, kterému hned po dvou dnech museli chtě nechtě 

přidělit lehčí práce, vždyť neměl svaly ani dech! Ve chvíli, kdy jsem to 

pochopil, zdálo se mi, že teprve jeho běh je korunou celé legrace; Alexej se 

dřel jak mohl, a byl přitom k nerozeznání od kluků, kteří se flákali pět kroků 

za ním ve stejném tempu; poddůstojníci i velitel musili být přesvědčeni, že 

Alexejův prudký start patří k celé komedii stejně jako Honzovo předstírané 

kulhání, Matoušovy pády a naše povzbuzování. Alexej běžel se zaťatými 

pěstmi stejně jako ti za ním, kteří předstírali velkou námahu a okázale 

supěli. Jenomže Alexej cítil skutečnou bolest ve slabinách a přemáhal ji s 

největší námahou, takže mu po tváři stékal skutečný pot; když byli v 

polovině hřiště, Alexej zvolnil tempo ještě víc a řada pomalu běžících 

uličníků ho zvolna dobíhala; když byl třicet metrů od cíle, předběhli ho; 

když byl dvacet metrů od cíle, přestal běžet a došel zbytek kulhavou chůzí; 

držel si ruku na levé straně slabin. 

Pak si nás nechal velitel nastoupit. Ptal se, proč jsme běželi tak pomalu. 

,.Byli jsme unaveni, soudruhu kapitáne: Žádal, aby zvedli ruku všichni, kdo 

byli unaveni. Zvedli jsme ruku. Díval jsem se dobře na Alexeje (stál v řadě 

přede mnou); jediný nezvedl ruku. Ale velitel si ho nevšiml. Řekl: ,.Dobře, 

tak tedy všichni." ,.Ne," ozvalo se. ,.Kdo nebyl unaven?" Alexej řekl: "Já." 

,.Vy ne?" podíval se na něho velitel. ,.Jak to, že jste nebyl unaven?" ,.Protože 

jsem komunista," odpověděl Alexej. Na ta slova zahučela rota temným 

smíchem. "To jste vy, co jste došel do cíle poslední?" ptal se velitel. ,,Ano," 

řekl Alexej. "A nebyl jste unaven," řekl velitel. "Ne," odpověděl Alexej. 

,.Když jste nebyl unaven, sabotoval jste výcvik schválně. Dávám vám čtrnáct 

dnů vězení pro pokus o vzpouru. Vy ostatní jste byli unaveni, tak máte 

omluvu. Protože vaše výkony v dolech za moc nestojí, unavujete se zřejmě 

na vycházkách. V zájmu vašeho zdraví má rota zaraženy vycházky na dva 

měsíce." 

Ještě než odešel do basy, měl se mnou Alexej rozhovor. Vytkl mi, že se 

nechovám jako komunista, a zeptal se mne s přísnýma očima, zda jsem pro 

socialismus či ne. Odpověděl jsem mu, že jsem pro socialismus, ale že tady v 

kasárnách u černých je to absolutně lhostejné, protože tady existuje jiné

dělení než venku: zde jsou na jedné straně ti, kteří ztratili svůj vlastní osud, 

a na druhé straně ti, kteří jim ho drží v hrsti a dělají si s ním, co chtějí. Ale 

Alexej se mnou nesouhlasil: čára mezi socialismem a reakcí vede prý všudy; 

naše kasárna nejsou přece než prostředek, jímž se bráníme proti 

nepřátelům socialismu. Zeptal jsem se ho, jak chlapeček-velitel brání 

socialismus proti nepřátelům, když právě jeho, Alexeje, posílá na čtrnáct 

dnů do basy a jedná vůbec s lidmi tak, aby z nich vychoval socialismu 

nepřátele co nejzavilejší, a Alexej přiznal, že se mu velitel nelíbí. Když jsem 

mu však řekl, že kdyby i zde v kasárnách byla rozhodující dělicí čára mezi 

socialismem a reakcí, nemohl by tu on, Alexej, vůbec nikdy být, odpověděl 

mi prudce, že je tu plným právem. ,.Můj otec byl zatčen pro špionáž. 

Rozumíš, co to je? Jak mi má strana důvěřovat? Strana má povinnost mi 

nedůvěřovat !" 

Pak jsem mluvil s Honzou; naříkal jsem (v myšlenkách na Lucii), že se ted' 

nedostaneme dva měsíce ven. ,.Vole," řekl mi, "co máš strach. Chodit se 

bude víc než jindy." 

Veselá sabotáž běžeckého závodu posílila v mých kamarádech cit solidarity 

a probudila v nich značnou činorodost. Honza vytvořil jakousi malou radu, 

která začala rychle zkoumat možnosti tajných odchodů z kasáren. Během 

dvou dnů bylo všechno přichystáno; byl zřízen tajný fond pro uplácení; byli 

podplaceni dva poddůstojníci v naší ubikaci; našlo se nejvhodnější místo, 

kde se nenápadně nastřihl v plotě drát; to místo bylo na konci kasáren, kde 

už byla jen ošetřovna a kde první domky vesnice byly od plotu vzdáleny 

pouhých pět metrů; v nejbližším domku bydlil havíř, kterého jsme znali ze 

šachty; kamarádi s ním rychle domluvili, že bude nechávat branku v plotě 

nezamčenu; unikající voják musel se tedy dostat nenápadně k plotu a pak 

jen rychle prolézt a uběhnout pět metrů; jakmile se octl za brankou domku, 

byl v bezpečí: prošel domkem a vyšel na druhé straně v předměstské ulici. 

Odchod byl tedy poměrně bezpečný; nebylo však možné, aby byl příliš 

zneužíván; kdyby jeden a tentýž den odešlo z kasáren tajně příliš mnoho 

vojáků, jejich nepřítomnost by byla lehce zjistitelná; proto musela Honzova 

spontánně utvořená rada odchody regulovat a určovat pořadí, kdy kdo může 

opustit kasárna. 

Jenomže ještě dřív, než na mne došla řada, celý Honzův podnik se 

zhroutil. Velitel provedl osobně v noci prohlídku ubikací a zjistil, že tři 

vojáci chybějí. Udeřil na poddůstojníka (velitele světnice), který 

nepřitomnost vojáků nehlásil, a jako by šel najisto, zeptal se ho, kolik za to 

dostal. Poddůstojník podlehl dojmu, že velitel všechno ví, a nesnažil se ani 

zapírat. K veliteli byl předvolán Honza a poddůstojník v konfrontaci 

dosvědčil, že od něho dostával peníze.

Chlapeček-velitel nám dal šach mat. Poddůstojníka, Honzu i tři vojáky, 

kteří byli té noci na tajné vycházce, poslal vojenskému prokurátorovi. (Ani 

jsem se nestačil se svým nejlepším kamarádem rozloučit, všechno se odbylo 

rychle během dopoledne, kdy jsme byli na směně; teprve mnohem později 

jsem se dověděl, že všichni dostali u soudu tresty, Honza celý rok vězení.) 

Nastoupené rotě oznámil, že doba zakázaných vycházek se prodlužuje o 

další dva měsíce a nad celou rotou se zavádí režim kárné roty. A zažádal o 

postavení dvou hlídkových věží v rozích tábora, o reflektory a o dva 

psovody, kteří by kasárna střežili se svými vlčáky. 

Velitelův zásah byl tak náhlý a tak úspěšný, že jsme všichni podlehli 

dojmu, že Honzův podnik byl někým prozrazen. Nedá se říci, že by mezí 

černými udavačství nějak zvlášť kvetlo; všichni jsme jím svorně opovrhovali, 

ale všichni jsme věděli, že jako možnost je ustavičně přítomno, protože je 

nejúčinnčjším prostředkem, který se nám nabízí, abychom si zlepšili 

podmínky, dostali se včas domů, dostali dobrý posudek a zachránili si 

jakžtakž budoucnost. Ubránili jsme se (velkou většinou) této nejnižší 

nízkosti, ale neubránili jsme se tomu, abychom z ní až příliš snadno nepodezírali 

druhé. 

I tentokrát se toto podezření rychle ujalo a měnilo se valem v pocit davové 

jistoty (i když se ovšem velitelův zásah dal vyložit i jinak než udáním) a s 

bezpodmínečnou určitostí se soustředilo na Alexeje. Odpykával si tehdy 

právě poslední dny basy; chodil s námi ovšem denně fárat a byl tedy celou 

dobu na jámě s námi; všichni tvrdili, že měl tudíž veškeru možnost o 

Honzově podniku něco ("svýma fízlovskýma ušima") zaslechnout. 

Ubohému brýlatému studentovi se děly nejhorší věci: parťák (jeden z nás) 

mu začal znovu přidělovat nejhorší úseky práce; ztrácelo se mu pravidelně 

nářadí, které pak musel ze svého platu hradit; musil vyslechnout narážky a 

urážky a nést stovky drobných nepříjemností; na dřevěnou stěnu, k níž byla 

přistavena jeho postel, napsal kdosi velkými černými písmeny z kolomazí: 

POZOR, KRYSA. 

Několik dnů poté, co Honzu s ostatními čtyřmi provinilci odvedla eskorta, 

nakoukl jsem pozdě odpoledne do pokoje našeho družstva; byl prázdný a 

jenom Alexej se tam shýbal nad svou postelí a stlal ji. Zeptal jsem se, jak to, 

že stele. Odpověděl, že prý mu kluci každý den několikrát rozhazují postel. 

Řekl jsem mu, že jsou všichni přesvědčeni, že udal Honzu. Protestoval skoro 

plačtivě; prý o ničem nevěděl a prý by nikdy neudával. "Proč říkáš, že bys 

neudával," řekl jsem. "Považuješ se za spojence velitele. Z toho logicky 

plyne, že bys udával." ,,Nejsem velitelův spojenec! Velitel je sabotér!" řekl a 

přeskakoval mu hlas. A pak mi svěřil svůj názor, ke kterému prý došel, když 

mohl v base dlouho o samotě přemýšlet: Útvary černých vojáků zřídila

strana pro lidi, kterým nemůže zatím svěřit zbraň, ale které chce převychovat. 

Třídní nepřítel však nespí a chce stůj co stůj zabránit, aby se 

převýchovný proces dařil; chce, aby černí vojáci byli udržováni v zuřivé 

nenávisti proti komunismu a mohli být rezervou kontrarevoluce. To, že 

chlapeček-velitel zachází se všemi tak, aby v nich vzbuzoval hněv, je prý 

zřejmá součást nepřátelského plánu. Prý ani netuším, kde všude má strana 

nepřátele. Velitel je určitě nepřátelským agentem. Alexej ví, co je jeho 

povinnost, a napsal o velitelově činnosti podrobný rozklad. Podivil jsem se: 

"Cože? Cos napsal? A kams to poslal?" Odpověděl, že napsal na velitele 

stížnost straně. 

Vyšli jsme ven z baráku. Zeptal se mne, jestli se nebojím ukazovat se s ním 

před ostatními. Řekl jsem mu, že je blbec, když se tak ptá, a dvojnásobný 

blbec, když si myslí, že jeho dopis dojde adresátu. Odpověděl mi, že je 

komunista a že musí jednat za všech okolností tak, aby se nemusil stydět. A 

znovu mi připomněl, že i já jsem komunista (i když vyloučený ze strany) a že 

bych se měl chovat jinak, než se chovám: "Jsme jako komunisté odpovědni 

za všechno, co se tu děje." Bylo mi to k smíchu; řekl jsem mu, že 

odpovědnost není myslitelná bez svobody. Odpověděl mi, že se cítí 

dostatečně svoboden k tomu, aby jednal jako komunista; že musí dokázat a 

dokáže, že je komunista. Když to říkal, třásla se mu brada; ještě dnes si po 

létech vybavuju ten okamžik a uvědomuju si mnohem víc než tehdy, že 

Alexejovi bylo něco málo přes dvacet let, že to byl mladíček, chlapec a že 

jeho osud na něm plandal jak obří oblek na malé postavičce. 

Vzpomínám si, že krátce po rozhovoru s Alexejem se mne zeptal Čeněk 

(přesně ve smyslu Alexejových obav), co prý s tou krysou mluvím. Rekl jsem 

mu, že je Alexej vůl, ale že krysa není; a řekl jsem mu, co mi Alexej pověděl 

o své stížnosti na velitele . Na Čeňka to neudělalo žádný dojem: "Jestli je 

vůl, nevím," řekl, "ale krysa je určitě. Kdo se umí veřejně zříct vlastního 

fotra, je krysa." Nerozuměl jsem mu; divil se, že o tom nevím; sám politruk 

jim přece ukazoval noviny staré několik měsíců, kde je otištěno Alexejovo 

prohlášení: zříká se svého otce, který prý zradil a poplival to nejsvětější, co 

jeho syn zná. 

Toho dne kvečeru se na strážní věži (v minulých dnech vystavěné) poprvé 

objevily reflektory a osvětlovaly ztemnělý tábor; kolem drátěného plotu 

chodil psovod se psem. Do mne padl strašlivý stesk: byl jsem bez Lucie a 

věděl jsem, že ji neuvidím celé dva měsíce. Napsal jsem jí toho večera 

dlouhý dopis; psal jsem jí, že ji dlouho neuvidím, že nesmíme vycházet z 

kasáren a že je mi líto, že mi odepřela to, po čem jsem toužil a co by mi ve 

vzpomínkách pomáhalo přečkat ty smutné týdny. 

Den poté, co jsem dopis hodil do schránky, cvičili jsme odpoledne na

dvoře obligátní čelem vzad, pochodem v chod a k zemi. Prováděl jsem 

přikázané pohyby docela automaticky a téměř jsem nevnímal velícího 

desátníka ani své mašírující a padající kolegy; nevnímal jsem ani okolí: ze 

tří stran baráky a z jedné strany drátěný plot, podél něhož vedla zvenku 

silnice. Občas někdo kolem drátů prošel, občas se u nich i někdo zastavil 

(většinou děti, samy nebo s rodiči, kteří jim vysvětlovali, že za dráty jsou 

vojáčci a že cvičí). To všechno se mi proměnilo v neživou kulisu, v obrazy na 

zdi (všechno, co bylo za dráty, byly obrazy na zdi); proto jsem se k plotu 

podíval, až když někdo tím směrem polohlasně zavolal: "Co čumíš, kočko?" 

Pak jsem ji teprve uviděl. Byla to Lucie. Stála u plotu v hnědém svrchníku, 

v tom starém a ošuntělém (napadlo mi, že jsme při letních nákupech 

zapomněli, že léto skončí a přijdou chladna) a v černých mondénních 

střevíčcích s vysokými podpatky (rovněž můj dar), které se k chatrnosti 

svrchníku naprosto nehodily. Stála nepohnutě u drátů a dívala se na nás. 

Vojáci komentovali její podivně trpělivý zjev čím dál zaujatěji a ukládali do 

svých poznámek veškerou pohlavní zoufalost lidí držených v 

nedobrovolném celibátu. I poddůstojník si všiml roztěkanosti vojáků a 

spatřil brzy i její původ; pocítil patrně zlost nad vlastní bezmocností: 

nemohl dívku od drátů vykázat; vně drátu byla říše relativní svobody, kam 

nedoléhaly jeho rozkazy. Pohrozil tedy vojákům, aby nechali poznámek, a 

zvýšil hlas i tempo výcviku. 

Lucie chvílemi popocházela, chvílemi se docela ztratila z mého dohledu, 

ale zase se vrátila k místu, odkud na mne bylo vidět. Polom byl konec 

pořadového cvičení, ale já jsem nemohl za ní, (protože nás odveleli na 

hodinu politické výchovy; poslouchali jsme věty o táboru míru a o 

imperialistech a teprve za hodinu jsem mohl vyběhnout ven (stmívalo se už) 

a podívat se, jestli je Lucie dosud u plotu; byla tam, běžel jsem k ní. 

Říkala mi, abych se na ni nezlobil, že mne má ráda, že ji mrzí, jestli je mi 

kvůli ní smutno. Rekl jsem jí, že nevím, kdy se s ní budu moct shledat. 

Řekla, že to nevadí, že za mnou bude chodit sem. (Kolem šli právě vojáci a 

zavolali na nás nějakou sprostotu.) Ptal jsem se jí, jestli jí nebude vadit, že 

na ni budou vojáci pokřikovat. Řekla, že jí to vadit nebude, že mne má ráda. 

Podala mi skrze dráty stonek růže (ozvala se trubka; volali nás k nástupu); 

políbili jsme se okem drátěného plotu. 

____________________________________________________ 

___________ 

(13) 

Lucie za mnou chodila k plotu kasáren téměř den co den, pokud jsem měl 

dopolední směnu a trávil tedy odpoledne v kasárnách; den co den jsem

dostával kytičku (jednou mi je při prohlídce kufříků vyházel četař všechny 

na zem) a vyměňoval si s Lucií několik málo vět (vět zcela stereotypních, 

protože jsme si vlastně neměli co říci; nevyměňovali jsme si myšlenky či 

zprávy, nýbrž jsme se pouze ujišťovali v jediné mnohokrát řečené pravdě); 

přitom jsem jí nepřestával téměř denně psát; byla to doba naší 

nejintenzívnější lásky. Reflektory na strážní věži, psi poštěkávající kvečeru, 

frajerský chlapeček, který tomu všemu velel, neměli příliš mnoho místa v 

mé mysli, která se soustřeďovala jen na Luciin příchod. 

Byl jsem vlastně velice šťasten uvnitř těch kasáren střežených psy i uvnitř 

štol, kde jsem se opíral do otřásající vrtačky. Byl jsem šťasten i sebevědomý, 

protože jsem měl v Lucii bohatství, které neměl nikdo z mých kamarádů, ale 

ani nikdo z velitelů; byl jsem milován, byl jsem milován veřejně a 

demonstrativně. I když Lucie nepředstavovala ideál ženy pro mé kamarády, 

i když se její láska projevovala - jak soudili - dost podivínsky, přece jen to 

byla láska ženy a to vzbuzovalo údiv, nostalgii i závist. 

Čím delší dobu jsme byli odříznuti od světa a od žen, tím více se mluvilo o 

ženách, do všech podrobností, do všech detailů. Byla vzpomínána mateřská 

znamení, byla kreslena (tužkou na papír, krumpáčem do hlíny, prstem do 

písku) linie jejich ňader a zadků; byly spory o to, která zadnice 

vzpomínaných a nepřítomných žen má náležitější tvar; byly přesně 

evokovány výroky i vzdechy při souložích; to vše hylo probíráno v nových a 

nových opakováních a pokaždé doplněno o další nuance. I já jsem byl ovšem 

dotazován a kamarádi byli o to zvědavější právě na moje zprávy, že dívku, o 

níž budu mluvit, teď denně vídali a mohli si ji tedy dobře představit a 

spojovat její konkrétní zjev s mým vyprávěním. Nemohl jsem to kamarádům 

odepřít, nemohl jsem dělat nic jiného než vyprávět; a tak jsem vyprávěl o 

Luciině nahotě, kterou jsem nikdy neviděl, o milování, které jsem nikdy 

nezažil, a přede mnou vyvstával najednou přesný a detailní obraz její tiché 

vášně. 

Jak to bylo, když jsem ji miloval poprvé? 

Viděl jsem to při svém vyprávění jako nejskutečnějšÍ skutečnost: bylo to u 

ní v internátním pokojíku; svlékala se přede mnou poslušně, oddaně a přece 

s jakýmsi přemáháním, protože byla přece děvče z venkova a já jsem byl 

první muž, který ji viděl nahou. A mne vzrušovala k šílenství právě ta 

oddanost smíšená s ostychem; když jsem k ní přistoupil, skrčila se a zakryla 

si rukama klín ... 

Proč nosí pořád ty černé střevíčky s vysokými podpatky? 

Vyprávěl jsem, že jsem jí je koupil proto, aby v nich chodila přede mnou 

nahá; styděla se, ale dělala všechno, co jsem po ní chtěl; já jsem byl vždycky 

co nejdéle oblečený a ona chodila nahá v těch střevíčcích (to se mi strašně

líbilo, aby ona byla nahá a já oblečený!), šla ke skříni, kde bylo víno, a nahá 

mi nalévala ... 

A tak když přicházela Lucie k plotu, díval jsem se na ni nejenom já, ale se 

mnou nejméně deset kamarádů, kteří věděli přesně, jak Lucie miluje, co při 

tom říká a jak vzdychá, a vždycky významně konstatovali, že je opět v 

černých střevíčcích na vysokých podpatcích a představovali si ji, jak po nich 

chodí nahá v malé místnůstce. 

Každý z mých kamarádů mohl vzpomínat ua nějakou ženu a podílet se o ni 

takto s ostatními, ale jenom já jsem mohl kromě vyprávění nahídnout i 

pohled na tuto ženu; jenom moje žena byla skutečná, živá a přítomná. 

Kamarádská solidarita, která mne přiměla malovat přesně obraz Luciiny 

nahoty a jejího milování, způsobila, že moje touha po Lucii bolavě 

zkonkrétněla. Sprostoty kamarádů, kteří komentovali Luciiny příchody, 

mne přitom nijak nepobuřovaly; nikdo z kamarádů mi tím Lucii nebral 

(chránil ji přede všemi i přede mnou drátěný plot a psi); zato naopak všichni 

mi ji dávali: všichni mi zaostřovali její vzrušující obraz, všichni ho malovali 

se mnou a dodávali mu zběsilé lákavosti; vzdal jsem se kamarádům a 

všichni dohromady jsme se vzdali touze po Lucii. Když jsem pak přicházel 

za ní k plotu, cítil jsem, jak se chvěji; nemohl jsem vůbec mluvit samou 

touhou; nemohl jsem pochopit, že jsem s ní chodil půl roku jako nesmělý 

studcnt a neviděl v ní vůbec ženu; byl jsem ochoten dát všechno za jedinou 

soulož s ní. 

Tím nechci říct, že můj vztah k ní zesurověl, zploštěl, že ztratil na něze. Ne, 

řekl bych, že to bylo jedinkrát v mém životě, kdy jsem prožíval totální touhu 

po ženě, v níž bylo angažováno vše, co ve mně je: tělo i duše, chtíč i něha, 

stesk i zběsilá vitalita, touha po sprostotě i touha po útěše, touha po 

okamžiku rozkoše i po věčném držení. Byl jsem cele angažován, cele napjat, 

cele soustředěn a vzpomínám si na ty chvíle dnes, ve věku pelichající touhy, 

jako na ztracený ráj (podivný ráj, kolem něhož obchází psovod se psem a v 

němž řve povely desátník). 

Byl jsem rozhodnut, že udělám vše, abych se s Lucií setkal mimo kasárna; 

měl jsem její slib, že se mi příště "nebude bránit" a že se se mnou setká, 

kdekoli budu chtít. Ten slib mi mnohokrát potvrdila při našich krátkých 

rozmluvách skrze plot. Stačilo tedy jen odvážit se nebezpečné akce. 

Měl jsem všechno rychle promyšleno. Po Honzovi tu zůstal přesný plán 

útěků, který velitel neobjevil. Plot zůstal stále nenápadně nastřižen a 

domluva s horníkem, který bydlil naproti kasárnám, nebyla zrušena, stačilo 

ji jen obnovit. Kasárna byla ovšem dokonale střežena a odchod během dne 

nemožný. I za tmy obcházely stráže se psem kasárna a svítily reflektory, 

avšak bylo to už zřejmě spíš pro efekt a velitelovo potěšení než proto, že by

nás někdo podezíral, že budeme utíkat; za prozrazený útěk hrozil vojenský 

soud, a to bylo příliš velké riziko. Právě proto jsem si řekl, že by se mi útěk 

mohl podařit. 

Šlo už jen o to, najít pro sebe a pro Lucii vhodný útulek, který by pokud 

možno nebyl příliš daleko od kasáren. Horníci z okolí našich kasáren 

většinou fárali na stejném dole jako my, a tak se mi brzy podařilo s jedním z 

nich (padesátiletým vdovcem) uzavřít 

dohodu (nestála mne víc než tři stovky v tehdejší měně), že mi půjčí byt. 

Dům, kde bydlil (jednoposchod'ový šedivý dům), bylo vidět z kasáren; 

ukázal jsem ho Lucii od plotu a vyložil jí svůj plán; neradovala se; varovala 

mne, že bych kvůli ní neměl podstupovat nebezpečí, a souhlasila nakonec 

jen proto, že neuměla odporovat. 

Potom nadešel smluvený den. Začal dost podivně. Hned po návratu ze 

směny si nás nechal nastoupit chlapeček·velitel a měl jeden ze svých častých 

projevů. Obvykle nás strašil válkou, která je na spadnutí, a tím, jak náš stát 

zatočí s reakcionáři (jimiž mínil převším nás). Tentokrát přidal ke svému 

projevu nové myšlenky: Třídní nepřítel se prý vloudil přímo do 

komunistické strany; ale ať prý si pamatují špióni a zrádci, že se 

zakuklenými nepřáteli bude naloženo stokrát hůř než s těmi, kteří 

neskrývají své mínění, protože zakuklený nepřítel je prašivý pes. "A jednoho 

z nich máme mezi námi," řekl pak chlapeček velitel a vyvolal z řady 

"'chlapečka-Alexeje. Potom vytáhl z kapsy jakási lejstra a strčil mu je před 

oči: "Tenhle dopis znáš?" "Znám," řekl Alexej. "Seš prašivý pes. Ale seš taky 

udavač a fízl. Jenomže psí hlas do nebe nejde." A před jeho očima dopis 

roztrhal. 

"Mám pro tebe ještě jeden dopis," řekl pak a podával Alexejovi otevřenou 

obálku: "Čti nahlas!" Alexej vytáhl z obálky papír, přelétl ho očima - a mlčel. 

"Čti!" opakoval velitel. Alexej mlčel. "Ty nebudeš číst?" zeptal se velitel 

znovu a když Alexej mlčel, zavelel: "K zemi!" Alexej padl na blátivou zem. 

Chlapeček-velitel nad ním chvíli stál a my všichni jsme věděli, že ted' 

nemůže přijít nic jiného než vztyk, k zemi, vztyk, k zemi a že Alexej bude 

muset padat a vstávat a padat a vstávat. Ale velitel v povelech nepokračoval, 

odvrátil se od Alexeje a začal pomalu obcházet přední řadu vojáků; 

kontroloval očima jejich ústroj, došel ,až na konec řady (trvalo to několik 

minut) a pak se zas pomalu vracel k ležícímu vojákovi: "Tak a ted' čti," řekl a 

opravdu: Alexej pozvedl nad zem zablácenou bradu, natáhl před sebe 

pravou ruku, v níž celou dobu tiskl dopis, a leže na břichu předčítal: 

"Oznamujeme vám, že dne patnáctého září tisíc devět set padesát jedna jste 

byl vyloučen z Komunistické strany Československa. Za krajský výbor ... " 

Pak poslal velitel Alexeje zpátky do útvaru, předal nás desátníkovi a byla

pořadová. 

Po pořadových byla politická výchova a kolem půl sedmé (byla už tma) 

stála Lucie u drátů; přišel jsem k ní a ona jen kývla, že je všechno v pořádku, 

a odešla. Pak byla večeře, čepobití, večerka a šli jsme spat; čekal jsem chvíli 

ve své posteli, až usne desátník - velitel naší světnice. Pak jsem si nazul 

půllitráky a tak, jak jsem byl, v dlouhých bílých podvlékačkách a noční 

košili, jsem vyšel z místnosti. Prošel jsem chodbou a octl se na dvoře; bylo 

mi v mém nočním odění značně zima. Místo, kde jsem se chtěl provléknout 

plotem, bylo vzadu za ošetřovnou, což bylo výborné, protože kdyby mne 

někdo potkal, mohl bych tvrdit, že je mi špatně a že jdu vzbudit doktora. Ale 

nepotkal mne nikdo; obešel jsem ošetřovnu a přikrčil se do stínu její zdi; reflektor 

líně vrhal světlo na jedno místo (strážný na věži přestal zřejmě brát 

svůj úkol příliš vážně) a plocha dvora, kterým jsem musel projít, byla ve 

tmě; došel jsem šťastně k ošetřovně a přitiskl se k její zdi; ted' už šlo jen o to 

nenarazit na psovoda, který se svým vlčákem obchází celou noc plot; bylo 

ticho (nebezpečné ticho, které mi překáželo v orientaci) ; stál jsem tu asi 

deset minut, když jsem zaslechl štěkání psa; bylo to kdesi vzadu na druhé 

straně kasáren. Vyskočil jsem tedy od zdi a běžel (bylo to sotva pět metrů) k 

drátěnému plotu, který tu po Honzově úpravě poněkud odstával od země. 

Přikrčil jsem se a podlezl; teď už jsem nesměl váhat; udělal jsem dalších pět 

kroků k dřevěnému plůtku havířského stavení; všechno bylo v pořádku: 

branka byla otevřená a já jsem se octl na malém dvorku přízemního domku, 

jehož okno (se spuštěnou žaluzií) bylo osvětleno. Zaťukal jsem na ně a za 

maličkou chvilku se objevil ve dveřích obrovitý muž a zval mne hlučně dál. 

(Skoro jsem se lekal té hlučnosti, protože jsem nemohl zapomenout na to, že 

jsem sotva pět metrů od kasáren.) 

Dveřmi se vcházelo přímo do pokoje: stanul jsem na prahu poněkud 

zaražen: uvnitř sedělo kolem stolu (stála na něm otevřená láhev) asi pět 

dalších chlapíků a popíjeli; když mne uviděli, rozesmáli se nad mým 

oděvem; tvrdili, že mi muselo být v té noční košili zima, a hned mi nalili 

sklenku; ochutnal jsem: byl to zředěný špiritus; pobídli mne a vypil jsem 

sklenku ex; rozkašlal jsem se; to je znovu přimělo k bratrskému smíchu a 

nabídli mi židli: vyptávali se mne, jak se mi povedl "přechod přes hranice", a 

znovu se zadívali na moje směšné odění a smáli se, nazývajíce mne 

"podlíkačkama na útěku". Byli to havíři vesměs ve věku mezi třicítkou a 

čtyřicítkou a pravděpodobně se zde scházeli častěji; pili, ale nebyli opilí; po 

počátečním překvapení (v kterém byl i kousek úleku) zbavovala mne nyní 

jejich bezstarostná přítomnost tísně. Nechal jsem si nalít ještě jednu sklenku 

toho neobyčejně silného a čpavého nápoje. Majitel domku odešel 

mezitím do vedlejšího pokoje a vrátil se s tmavým mužským oblekem. "Bude

ti to dobrý?" zeptal se. Uvědomil jsem si, že havíř je nejméně o deset 

centimetrů delší než já a rovněž značně tlustší, ale řekl jsem: "Musí mi to 

být dobrý." Oblékl jsem ui kalhoty na podvlékačky a bylo to zlé: aby mi 

nepadaly, musel jsem je přidržovat v pase rukou. ,,Nemáte někdo pásek?" 

ptal se můj dárce. Pásek nikdo neměl. "Aspoň špagát," řekl jsem. Špagát se 

našel a za jeho pomoci kalhoty jakžtakž držely. Pak jsem si oblékl sako a 

chlapi rozhodli, že vypadám (nevím dost dobře proč) jako Charlie Chaplin, 

že mi chybí jen buřinka a hůl. Chtěl jsem jim udělat radost a stoupl jsem si 

patami k sobě a špičkami od sebe. Tmavé kalhoty se krabatily nad bytelným 

nártem půllitráků; chlapům se to líbilo a tvrdili, že dnes pro mne každá fena 

udělá, co mi bude vidět na očích. Nalili mi třetí sklenku špiritusu a 

vyprovodili mne ven. Muž mne ujistil, že můžu zaklepat na okno kdykoli v 

noci, až se budu chtít zase převléci. 

Vyšel jsem na temnou, špatně osvětlenou předměstskou ulici. Trvalo mi to 

nejméně deset minut, než jsem zdaleka obešel celá kasárna a dostal se do 

ulice, kde na mne čekala Lucie. Abych se tam dostal, musil jsem projít 

kolem osvětlené brány našich kasáren; pocítil jsem v sobě maličký strach; 

ale ukázalo se, že docela zbytečně: civilní převlek mne chránil dokonale a 

voják střežící bránu, když mne viděl, mne nepoznal, takže jsem bez úhony 

došel k sjednanému domu. Otevřel jsem domovní dveře (osvětlovala je 

osamělá pouliční lucerna) a šel jsem popaměti (nikdy jsem v tom domě 

nebyl a znal jsem všechno jen z haví 

řova vylíčení): schodiště vlevo, první poschodí, první dveře proti schodům. 

Zaklepal jsem. Ozval se klíč v zámku a otevřela mi Lucie. 

Objal jsem ji (přišla sem kolem šesté hodiny, kdy majitel bytu odcházel na 

noční směnu, a od té doby tu na mne čekala); zeptala se mne, jestli jsem pil; 

řekl jsem, že ano, a vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se sem dostal. Řekla, že 

se celou dobu třásla, jestli se mi nic nestane. (V té chvíli jsem si uvědomil, že 

se opravdu třese.) Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se na ni nesmírně těšil; 

držel jsem ji přitom v náručí a cítil jsem, jak se chvěje čím dál víc. "Co je ti?" 

ptal jsem se jí. "Nic," odpovídala. "Proč se chvěješ?" "Měla jsem o tebe 

strach," řekla a vyvinula se mi lehce z objetí. 

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl to malý pokoj se stroze stručným 

zařízením: stůl, židle, postel (ustlaná postel s lehce našpiněným ložním 

prádlem); nad postelí visel jakýsi svatý obrázek; na protější stěně byla skříň, 

na které stály zavařovačky s naloženým ovocem (jediná trochu důvěrnější 

věc v tomto pokoji) a nad vším hořela ze stropu žárovka, sama, bez stínidla, 

nepříjemně razící do očí a ostře osvětlující mou postavu, jejíž smutnou 

směš- nost jsem si v té chvíli bolestně uvědomil: obrovité sako, špagátem 

upevněné kalhoty, zpod nichž čouhají černé nárty půllitráků, a nade vším

pak má čerstvě oholená lebka, která musila ve světle žárovky zářit jak bledá 

luna. 

"Lucie, proboha, odpust', že takhle vypadám," řekl jsem a znovu jsem 

vysvětloval nutnost svého převleku. Lucie mne ujišt'ovala, že na tom 

nezáleží, ale já (stržen alkoholickou spontánností) jsem prohlásil, že takto 

nemohu před ní stát a shodil jsem se sebe rychle sako i kalhoty; jenomže 

pod sakem byla noční košile a strašlivé vojenské dlouhé podvlékačky, což 

byl úbor ještě mnohem komičtější než ten, který ho před chvílí překrýval. 

Šel jsem k vy. pínači a zhasl světlo, ale žádná tma mne nepřišla vysvobodit, 

protože oknem svítila do pokoje pouliční lucerna. Stud ze směšnosti byl 

větší než stud z nahoty a já jsem se sebe rychle shodil košili a spodky a stál 

jsem proti Lucii nahý. Objal jsem ji. (Znovu jsem cítil, jak se chvěje.) Řekl 

jsem jí, aby se svlékla, aby se sebe shodila všechno, co nás dělí. Hladil jsem 

ji rukama po celém těle a opakoval znovu a znovu svou prosbu, ale Lucie 

řekla, ať chvíli počkám, že nemůže, že ted' hned nemůže, že nemůže tak 

rychle. 

Vzal jsem ji za ruku a posadili jsme se na postel. Dal jsem jí hlavu do klína 

a zůstal chvíli klidný; a tu jsem si uvědomil veškeru nepříhodnost své 

nahoty (lehounce osvícené špinavým světlem venkovní lucerny); napadlo 

mne, že všechno dopadlo právě naopak, než jsem o tom snil: neobsluhuje 

oblečeného muže nahá dívka, ale nahý muž tu leží v klíně oblečené ženy; 

připadal jsem si jak nahý Kristus sňatý z kříže v rukou litující Marie a 

zároveň jsem se hned lekl této představy, protože jsem sem nepřišel pro 

útěchu a pro soucit, ale pro něco docela jiného - a znovu jsem začal na Lucii 

naléhat, líbat ji (na tvář i na šaty) a pokoušel se ji nenápadně rozpínat. 

Ale nedosáhl jsem ničeho; Lucie se mi znovu vyvinula; ztratil jsem docela 

původní rozběh, důvěřivou nedočkavost, vyčerpal jsem najednou všechna 

svá slova i doteky. Zůstal jsem ležet na postcli nahý, natažený a nehybný a 

Lucie seděla nade mnou a hladila mne drsnýma rukama po tváři. A ve mně 

se pomalu rozkládaly nelibost a hněv: připomínal jsem Lucii v duchu 

všechna rizika, která jsem podstoupil, abych se s ní dnes setkal: připomínal 

jsem jí (v duchu) veškeré tresty, které by mne mohl dnešní výlet stát. Ale to 

byly jen povrchní výčitky (proto jsem je také Lucii-byť mlčky - svěřoval). 

Skutečný pramen hněvu byl však mnohem hlubší (styděl hych se ho svěřit): 

myslil jsem na svou ubohost, smutnou ubohost neúspěšného mládí, ubohost 

nekonečných týdnů bez ukojení, ponižující nekonečnost nesplněné touhy; 

vybavovalo se mi marné dobývání Markéty, ohavnost blondýny na žacím 

stroji a znovu marné dobývání Lucie. A chtělo se mi hlasitě žalovat: proč 

musím být ve všem dospělý, jako dospělý souzen, vylučován, označován za 

trockistu, jako dospělý posílán do dolů, ale proč v lásce nesmím být dospělý

a musím polykat všechnu potupu nedospělosti? Nenáviděl jsem Lucii, 

nenáviděl jsem ji o to víc, že jsem věděl, že mne má ráda, protože její odpor 

byl tím nesmyslnější, nepochopitelnější a zbytečnější a dováděl mne k 

zběsiloslti. A tak po půlhodině zarytého mlčení zaútočil jsem na ni znovu. 

Převalil jsem se na ni; použil jsem vší své síly, podařilo se mi vyhrnout jí 

sukni, roztrhnout podprsenku, dostat se rukou na její nahé ňadro, ale Lucie 

se bránila čím dál zuřivěji a (ovládána stejně slepou silou jako já) nakonec 

se ubránila, vyskočila z postele a stoupla si ke skříni. 

"Proč se mi bráníš?" křičel jsem na ni. Neuměla mi odpovědět, cosi 

mluvila o tom, abych se nezlobil, abych jí odpustil, ale neřekla nic 

vysvětlujícího, nic rozumného. "Proč se mi bráníš? Copak nevíš, jak tě mám 

rád? Ty jsi šílená!" křičel jsem na ni. "Tak mne vyžeň," řekla, stále 

přitisknuta ke skříni. "Vyženu tě, opravdu tě vyženu, protože mne nemáš 

ráda, protože si ze mne děláš blázny!" Křičel jsem na ni, že jí dávám 

ultimatum, že bude bud' moje, nebo že ji nikdy nechci vidět. 

Znovu jsem k ní přistoupil a objal ji. Tentokrát se nevzpírala, ale ležela v 

mé náruči jako bezvládná bytost. "Co si myslíš o tom svém panenství, pro 

koho je chceš chránit?" Mlčela. "Co mlčíš?" "Ty mě nemáš rád," řekla. "Já že 

tě nemám rád?" ,,Nemáš mě rád. Já jsem si myslila, že mě máš rád ... " 

Rozplakala se. 

Klekl jsem si před ní; líbal jsem jí nohy, prosil jsem ji. Ale ona plakala a 

tvrdila, že ji nemám rád. 

Najednou mne chytil nepříčetný vztek. Zdálo se mi, že jakási nadpřirozená 

síla mi stojí v cestě a pokaždé mi odtrhne od rukou to, pro co chci žít, co si 

vytoužím, co mi náleží; že je to tatáž síla, která mi vzala stranu a soudruhy a 

vysokou školu; která mi pokaždé všechno bere a vždycky pro nic za nic a bez 

důvodu. Chápal jsem, že tato nadpřirozená síla vystupuje ted' proti mně v 

Lucii, a nenáviděl jsem Lucii, že se stala nástrojem této nadlidské síly; 

uhodil jsem ji přes tvář - protože se mi zdálo, že to není Lucie, ale ta 

nepřátelská moc; křičel jsem, že ji nenávidím, že ji už nechci vidět, že ji už 

nikdy nechci vidět, že ji už nikdy v životě nechci vidět. 

Hodil jsem jí do ruky její hnědý svrchník (měla ho přehozený přes židli) a 

křikl na ni, ať jde. 

Oblékla si kabát a šla. 

A já jsem si lehl na postel a měl jsem prázdno v duši a chtěl jsem ji volat 

nazpět, protože se mi po ní stýskalo už v té chvíli, kdy jsem ji vyháněl, 

protože jsem věděl, že je tisíckrát lepší být s Lucií oblečenou a zdráhající se, 

než být bez Lucie; protože být bez Lucie znamenalo být v absolutní 

opuštěnosti. 

To všechno jsem věděl, a přece jsem nezavolal, aby se vrátila. Dlouho jsem

ležel na posteli v půjčeném pokoji, protože jsem si neuměl představit, že 

bych se v tomto rozpoložení setkal s lidmi, že bych se objevil v domku u 

kasáren, žertoval s horníky a od- povídal jim na jejich vesele nestoudné 

otázky. 

Nakonec (byla už velmi pozdní noc) jsem se přece jenom zvedl a šel. 

Lucerna svítila naproti domu, který jsem opouštěl. Obešel jsem kasárna, 

zaťukal na okno domku (už se tam nesvítilo), počkal asi tři minuty, svlékl 

pak za přítomnosti zívajícího haviře šaty, odpověděl cosi neurčitého na jeho 

dotaz po zdaru mého podniku a vydal se (opět v noční košili a 

podvlékačkách) ke kasárnám. Byl jsem zoufalý a bylo mi všechno jedno. 

Vůbec jsem nedával pozor, kde je psovod, bylo mi jedno, kam je namířený 

reflektor. Prolezl jsem drátem a klidně šel směrem k svému baráku. Octl 

jsem se právě u zdi ošetřovny, když jsem uslyšel: "Stůj!" Zastavil jsem se. 

Osvítila mne baterka. Slyšel jsem vrčení psa. "Co tu děláte?" 

"Bliju, soudruhu četaři," odpověděl jsem opíraje se rukou o zeď. 

"Tak dělejte, dělejte!" odpověděl četař a pokračoval se psem v pochůzce. 

____________________________________________________ 

___________ 

(14) 

Udělal jsem za poslední větou artikulační přeryv, pauzu, kterou odděluji 

své vzpomínání na jednotlivé kapitoly. Nejsem si jist, zda právcm, protože 

řetěz událostí rychle za sebou následujících nekončil u mého setkání s 

četařem, ale vrcholil příštího rána. 

Do postele jsem se té noci dostal již bez komplikací (desátník tvrdě spal), 

ale marně jsem se pokoušel usnout, takže jsem byl rád, když nepříjemný 

hlas dozorčího (řvoucího: "Budíček!") ukončil špatnou noc. Vklouzl jsem do 

bot a běžel do umývárny, abych na sebe našplíchal studenou osvěžující 

vodu. Když jsem se vrátil, viděl jsem u Alexejovy postele hlouček 

polooblečených kamarádů, kteří se tlumeně pochichtávali. Bylo mi rázem 

jasné, oč jde: Alexej (ležel na břichu, hlavu v podušce, přikrytý dekou) spal 

jako dub. Připomnělo mi to ihned Frantu Petráška z třetí čety, který kdysi ze 

vzteku na svého velitele čety předstíral ráno tak tvrdý spánek, že jím 

cloumali postupně tři různí nadřízení a všichni marně; nakonec musel být 

vynesen i s postelí na důr, a teprve když na něho namířili hasičskou 

stříkačkou, začal si líně protírat oči. Jenomže u Alexeje se nedalo počítat s 

žádnou revoltou a jeho tvrdý spánek nemohl být nic jiného než důsledek 

fyzické slabosti. Z chodby teď přicházel do místnosti desátník (velitel naší 

světnice) a nesl v náručí velikánský hrnec vody; kolem něho bylo několik

našich vojáků, kteří ho zřejmě přiměli k tomuto prastarému blbému žertu s 

vodou, jenž tak výborně hoví poddůstojnic - kému mozku všech dob a všech 

režimů. 

Popudila mne v té chvíli ta dojemná shoda mezi mužstvem a 

poddůstojníkem (jindy tak opovrhovaným); popudilo mne, že společná 

nenávist k Alexejovi smazala pojednou všechny staré účty mezi ním a jimi. 

Velitelova včerejší slova o Alexejově udavačství si všichni zřejmě vysvětlili 

ve smyslu vlastního podezření a pocítili v sobě náhle vlnu vřelého souhlasu s 

velitelovou krutostí. Ostatně, což není mnohem pohodlnější nenávidět s 

mocným komunistou tohoto bezmocného, nežli s bezmocným toho 

mocného? Vstoupil mi do hlavy oslepující vztek na všechny kolem, na tu 

schopnost nemyslivě věřit každému nařčení, na tu jejich pohotovou krutost, 

kterou si chtějí napřimovat bité sebevědomí - a předešel jsem desátníka a 

jeho hlouček. Přistoupil jsem k posteli a řekl hlasitě: "Alexeji, vstávej, ty 

vole!" 

V té chvíli mi kdosi zkroutil zezadu ruku a přinutil mne, že jsem si musil 

kleknout. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že je to Pavel Pěkný. "Proč to kazíš, ty 

bolšáne?" zasyčel na mne. Vytrhl jsem se mu a vrazil mu facku. Byli bychom 

se do sebe určitě dali, ale ostatní nás rychle tišili, protože měli strach, aby se 

Alexej předčasně neprobudil. Ostatně byl tu už desátník s hrncem. Stoupl si 

nad Alexeje, zařval "Budíček! ... " a zároveň na něho vylil všechnu vodu, 

které bylo v hrnci nejmíň deset litrů. 

A stala se podivná věc: Alexej zůstal ležet, tak jako předtím. Desátník byl 

chvíli v rozpacích a pak zařval: "Vojíne! Vztyk!" Ale vojín se nehýbal. Četař 

se k němu shýbl a zatřásl jím (deka byla promočená a promočená byla i 

postel s prostěradlem a kapalo z ní na podlahu). Podařilo se mu obrátit 

Alexejovo tělo do opačné polohy, takže jsme viděli jeho tvář: byla propadlá, 

bledá, nepohnutá. 

Desátník křikl: ,,Lékaře!" Nikdo se nehýbal, všichni se dívali lili Alexeje v 

promočené noční košili a desátník znovu křikl: "Lékaře!" a ukázal na 

nějakého vojína, který hned odběhl. 

(Alexej ležel a nehýbal se, byl drobnější a neduživější než kdy jindy, 

mnohem mladší, byl jako dítě, jenom rty měl pevně semknuté, jako je děti 

nemívají, a kapaly z něho kapky. Někdo řekl: "Prší ... ") 

Pak přišel lékař, chytil Alexeje za zápěstí a řekl: "No jo." Potom z něho sňal 

mokrou deku, takže tu ležel před námi v celé své (malé) délce a bylo vidět 

promočené dlouhé bílé spodky, z nichž čouhala bosá chodidla. Doktor se 

rozhlédl kolem a zvedl z nočního stolku dvě tuby; podíval se do nich (byly 

prázdné) a řekl: "To by stačilo na dva." Pak stáhl z nejbližší postele 

prostěradlo a přikryl jím Alexeje.

Zdrželi jsme se tím vším, takže jsme se pak museli jen v běhu nasnídat a za 

tři čtvrtě hodiny jsme již sjížděli do podzemí. A pak byI konec šichty a byla 

zase pořadová a zase politická výchova a povinný zpěv a uklízení a večerka a 

spánek a já jsem myslil na to, že Stáňa je pryč, že můj nejlepší kamarád 

Honza je pryč (už jsem ho nikdy neviděl a jenom jsem se doslechl, že po 

skončené vojně utekl přes hranice do Rakouska), a že také Alexej je pryč; 

podjal se své veliké role slepě a statečně a nemohl za to, že ji najednou 

neuměl hrát dál, že neuměl stát pokorně a trpělivě s psí hlavou dál v řadě, že 

neměl už sil; nebyl to můj kamarád, byl mi cizí urputností své víry, ale svým 

osudem mi byl ze všech nejjbližší; zdálo se mi, že do své smrti skryl i výčitku 

namířenou proli mně, jako by mi chtěl vzkázat, že ve chvíli, kdy člověka 

strana vyřadí ze svého celku, ten člověk nemá proč žít. Pociťoval jsem 

pojednou jako svou vinu, že jsem ho neměl rád, protože ted' byl nenávratně 

mrtev a já jsem pro něho nikdy nic neudělal, ačkoli jenom já jsem pro něho 

tady něco udělat mohl. 

Ale neztratil jsem jen Alexeje a nenávratnou příležitost zachránit člověka; 

jak to dnes z odstupu vidím, ztratil jsem právě tehdy i teplý družný cit 

solidarity ke svým černým druhům a s ním i poslední možnost vzkřísit k 

plnému životu svou zakřiknutou důvěru v lidi. Začal jsem pochybovat o ceně 

naší solidarity, jež byla vynucena jen tlakem okolností a pudem 

sebezáchovy, ženoucím nás do svorného houfu. A začal jsem si uvědomovat, 

že náš černý kolektiv je stejně s to uštvat jiného člověka (poslat ho do 

vyvržení a na smrt) jako kolektiv lidí, co zvedali jednomysluě ruce, a jako 

snad každý kolektiv lidí. 

Bylo mi v těch dnech, jako by mnou procházela poušť; byl jsem poušť na 

poušti a chtělo se mi volat Lucii. Nemohl jsem najednou vůbec pochopit, 

proč jsem tak nepříčetně toužil po jejím těle; zdálo se mi teď, že to snad 

vůbec není tělesná žena, ale jen průsvitný sloup tepla, který kráčí říší 

nekonečného chladu, sloup tepla, který se ode mne vzdaluje, který jsem od 

sebe odehnal. 

A byl pak další den a já jsem po šichtě při pořadových cvičeních nespustil 

oči z plotu a čekal zda přijde; ale u plotu se za celou dobu zastavila jen bába, 

která nás ukazovala ušmudlanému děcku. A tak jsem večer napsal dopis, 

dlouhý a žalostný, a prosil jsem Lucii, aby zas přišla, že ji musím vidět, že už 

po ní vůbec nic nechci, jen to, aby vůbec byla, abych ji mohl vidět a vědět, že 

je se mnou, že je, že vůbec je ... 

Jako na výsměch se v ty dny náhle oteplilo, obloha byla modrá a byl 

nádherný říjen. Listí na stromech bylo barevné a příroda (ta ubohá 

ostravská příroda) slavila podzimní loučení v bláznivém vytržení. Nemohl 

jsem to nepovažovat za výsměch, protože na moje zoufalé dopisy

nedocházela žádná odpověď a u drátů se zastavovali (pod vyzývavým 

sluncem) jen strašlivě cizí lidé. Asi po čtrnácti dnech mi došel jeden z mých 

dopisů zpátky: byla na něm. přeškrtnuta adresa a inkoustovou tužkou 

připsáno: adresát se odstěhoval. 

Zachvátilo mne zděšení. Tisíckrát jsem si od svého posledního setkání s 

Lucií opakoval v duchu všechno, co jsem jí tehdy řekl a co ona řekla mně, 

stokrát jsem se proklínal a stokrát se před sebou olspravedlňoval, stokrát 

jsem uvěřil tomu, že jsem si Lucii navždycky zapudil, a stokrát jsem se 

ujišťoval, že mne Lucie přece umí pochopit a že mi odpustí. Ale poznámka 

na obálce zněla jako ortel. 

Nemohl jsem již ovládnout svůj neklid a provedl jsem hned další den 

bláznivý kousek. Říkám bláznivý, ale nebyl vlastně o nic nebezpečnější než 

můj poslední útěk z kasáren, takže přídomek bláznivosti mu vtiskl spíš 

zpětně jeho nezdar než jeho riskantnost. Věděl jsem, že Honza to přede 

mnou provedl několikrát, když měl v létě nějakou Bulharku, jejíž muž býval 

dopoledne v zaměstnání. Napodobil jsem ho tedy: přišel jsem ráno s 

ostatními na šichtu, vzal si známku, kahanec, ušpinil si tvář sazemi a pak 

jsem se nenápadně ztratil; běžel jsem do Luciina internátu a vyptával se 

vrátné. Dověděl jsem se, že Lucie odtud asi před čtrnácti dny odešla s 

kufříkem, do něhož sbalila všechen svůj majetek; nikdo neví, kam šla, 

nikomu nic neřekla. Zděsil jsem se: nestalo se jí něco? Vrátná se na mne 

podívala a mávla rukou: ",Prosím vás, to tyhle brigádnice dělají. Přijedou, 

odjedou, nikomu nic neřeknou." Zajel jsem do jejího podniku a vyptával se v 

osobním oddělení; ale nedověděl jsem se nic víc. Bloumal jsem pak po 

Ostravě a vrátil se k jámě ke konci směny, abych se zamíchal mezi 

kamarády, kteří vyfárali; ale zřejmě mi něco uniklo u Honzovy metody těchhle 

útěků; všechno na mne prasklo. Za čtrnáct dnů jsem stál před 

vojenským soudem a dostal deset měsíců kriminálu pro dezerci. 

Ano a zde, v okamžiku, kdy jsem ztratil Lucii, začalo vlastně teprve to 

dlouhé údobí beznaděje a pustoty, jehož obrazem se mi na chvíli stala kalná 

periferní scenérie mého rodného města, do něhož jsem přijel na krátkou 

návštěvu. Ano, od tohoto okamžiku to teprve začalo: Během těch deseti 

měsíců, co jsem byl v kriminále, mi zemřela maminka a já jsem jí nemohl 

ani na pohřeb. Pak jsem se vrátil do Ostravy mezi černé a sloužil jsem ještě 

další plný rok. V té době jsem podepsal slib, že po vojně zůstanu tři roky 

pracovat v dolech, protože se rozšířila zpráva, že ti, kdo nepodepíší, by 

zůstali v kasárnách ještě o nějaký rok déle. A tak jsem tedy ještě tři roky v 

civilu fáral. 

Nevzpomínám na to rád, nemluvím o tom rád a je mi mimochodem 

protivné, vychloubají-li se dnes svým osudem ti, kteří byli tehdy podobně

jako já vyvrženi vlastním hnutím, v něž věřili. Ano, zajisté, kdysi jsem si také 

heroizoval svůj vyvrženecký osud, ale byla to falešná pýcha. Musil jsem 

časem sám sobě nemilosrdně připomenout, že jsem se nedostal k černým 

proto, že jsem byl statečný, že jsem bojoval, že jsem poslal svou myšlenku 

utkat se s jinými myšlenkami; ne, mému pádu nepředcházelo žádné 

důstojné drama, byl jsem spíš objektem než subjektem celého svého 

příběhu a nemám se tedy (nechci-li považovat za hodnotu trápení, smutek či 

dokonce marnost) vůbec čím chlubit. 

Lucie? Ach ano: celých patnáct let jsem ji nespatřil a dlouho jsem se o ní 

dokonce ani nic nedověděl. Teprve po návratu z vojny jsem se doslechl, že je 

snad někde v západních Čechách. Ale to už jsem po ní nepátral. 

____________________________________________________ 

___________ 

IV 

_______________________________________________ 

___________ 

(1) 

Vidím cestu, která se vine poli. Vidím hlínu té cesty, rýhovanou úzkými 

koly venkovských povozů. A vidím meze podél té cesty, travnaté meze tak 

zelené, že se neovládnu a pohladím rukou jejich hebký svah. 

Pole kolem dokola jsou drobná políčka, žádná sjednocená družstevní pole. 

Cože? To není dnešní krajina, kterou jdu? Co je to kdy za krajinu? 

Jdu dál a přede mnou se objevuje na mezi šípkový keř. Je plný drobných 

planých růžiček. A já se zastavuju a jsem šťasten. Usedám si pod keř do 

trávy a po chvilce si lehám. Cítím, jak se má záda dotýkaji travnaté země. 

Ohmatávám ji zády. Držím ji na svých zádech a prosím ji, aby se nebála být 

těžká a doléhala na mne vší svou tíhou. 

Pak slyším dusání kopyt. V dálce se objevuje obláček prachu. Přibližuje se 

a zároveň prosvítá a řídne. Vynořují se z něho jezdci. Na koních sedí mladí 

muži v bílých uniformách. Ale čím více se blíží, tím je zřetelnější ledabylost 

těch uniforem. Některé ka- bátce jsou zapnuté a svítí z nich zlaté knoflíky, 

některé jsou rozepnuté a někteří mladíci jsou jen v košilích. Jedni mají na 

hlavě čapku, jiní jsou prostovlasí. Ó ne, to není vojsko, to jsou dezertéři, to 

jsou zběhové, zbojníci! To je naše jízda! Povstal jsem se země a díval se 

vstříc. První z jezdců vytasil šavli a vztyčil ji vzhůru. Jízda se zastavila. 

Muž s vytasenou šavlí sklonil se nyní k šíji koně a zadíval se na mne. 

"Ano, jsem to já," říkám. 

"Král!" říká s údivem muž. "Poznávám tě."

Sklopil jsem hlavu, šťasten, že mne znají. Jezdí tu již tolik staletí a znají 

mne. 

"Jak žiješ, králi?" ptá se muž. "Bojím se, kamarádi," řekl jsem. 

"Honí tě?" 

"Ne, ale je to horší než honba. Cosi se proti mně chystá. Nepoznávám lidi 

kolem sebe. Vejdu domů a uvnitř je jiný pokoj a jiná žena a všechno jiné. 

Myslím si, že jsem se zmýlil, vyběhnu ven, ale zvenku je to opravdu můj 

dům! Zvenčí můj, zevnitř cizí. A tak je to, kam se hnu. Děje se cosi, čeho se 

bojím, kamarádi." 

Muž se mne zeptal: "Nezapomněls ještě jezdit?" Teprve ted' jsem si všiml, 

že vedle jeho koně stojí osedlaný kůň bez jezdce. Muž na něj ukázal. Vsunul 

jsem nohu do třmenu a naskočil. Kůň sebou trhl, ale já již sedím pevně a s 

rozkoší svírám koleny jeho hřbet. Muž vytahuje z kapsy rudou roušku a 

podává mi ji: "Ovaž si tvář, ať tě nepoznají!" Ovázal jsem si tvář a byl jsem 

pojednou slepý. "Kůň tě povede," slyším mužův hlas. 

Celá jízda se dala do klusu. Cítil jsem po obou svých bocích klusající 

jezdce. Dotýkal jsem se lýtky jejich lýtek a slyšel jsem odfrkování jejich koní. 

Asi hodinu jsme takto jeli, tělo u těla. Potom jsme stanuli. Stejný mužský 

hlas mne znovu oslovuje: "Jsme na místě, králi!" 

"Kde na místě?" ptám se. 

"Neslyšíš šumět velikou řeku? Stojíme na břehu Dunaje. Zde jsi v bezpečí, 

králi." 

"Ano," říkám, "cítím, že jsem v bezpečí. Chtěl bych si sundat šátek." 

"Nesmíš, králi, ještě ne. Nepotřebuješ vůbec svoje oči. Oči by tě jenom 

klamaly." 

"Ale já chci vidět Dunaj, je to má řeka, má řeka-matka, chci ji vidět!" 

"Nepotřelmješ svoje oči, králi. Budu ti všechno vyprávět. Tak je to 

mnohem lepší. Kolem nás je donedohledna rovina. Pastviny. Sem tam jsou 

křoviny, sem tam ční dřevěná tyč, vahadlo studně. Ale my jsme v trávě u 

břehu. Kousek od nás už přechází tráva v písek, protože řeka tu má písečné 

dno. Ale ted' sesedni s koně, králi." 

Sesedli jsme a usedli na zem. 

"Chlapci rozdělávají oheň," slyším mužův hlas, "slunce už splývá s 

dalekým obzorem a bude brzy chladno." 

"Chtěl bych vidět Vlastu," říkám najednou. 

" Uvidíš ji." 

"Kde je?" 

"Nedaleko odtud. Pojedeš za ní. Tviij kůň tě k ní dovede." 

Vyskočil jsem a prosil, abych za ní směl jet ihned. Ale mužská ruka mne 

uchopila za rameno a tlačila k zemi. "Sed', králi. Musíš si odpočinout a najíst

se. Budu ti zatím o ní vyprávět." 

"Vyprávěj, kde je?" 

"Hodinu cesty odtud je dřevěný domek s doškovou střechou. Je obehnán 

dřevěným plůtkem." 

"Ano, ano," přisvědčuji a cítím u srdce šťastnou tíhu, "všechno je ze dřeva. 

Tak to má být. Nechci, aby v tom domku byl jediný kovový hřebík." 

"Ano," pokračuje hlas, "plot je z dřevěných tyček, které jsou opracovány 

tak zběžně, že je v nich rozeznat původní tvar větví." 

"Všechny věci ze dřeva se podobají kočce nebo psu," říkám. "Jsou to spíš 

bytosti než věci. Mám rád dřevěný svět. Jenom v něm jsem doma." 

"Za plotem rostou slunečnice, měsíčky a jiřiny, a roste tam taky stará 

jabloň. Na prahu domku stojí teď právě Vlasta." 

"Jak je oblečená?" 

"Má lněnou sukni, trochu ušpiněnou, protože se vrací z chléva. V ruce má 

dřevěný džber. Je bosá. Ale je krásná, protože je mladá." 

"Je chudobná," říkám, "je to chudobná děvečka." 

"Ano, ale přitom je to královna. A protože je královna, musí být skryta. Ani 

ty k ní nesmíš, aby nebyla prozrazena. Smíš k ní jen pod rouškou. Dovede tě 

k ní kůň." 

Vyprávění muže bylo tak krásné, že mne zachvátila sladká malátnost. 

Ležel jsem na trávníku, slyšel hlas, ten hlas pak utichl a bylo slyšet jen 

šumění vody a praskání ohně. Bylo to tak krásné, že jsem se bál otevřít oči. 

Ale nedalo se nic dělat. Věděl jsem, že už je čas a že je musím otevřít. 

____________________________________________________ 

___________ 

(2) 

Pode mnou byly tři matrace na leštěném dřevu. Leštěné dřevo nemám rád. 

Také ohýbané kovové tyče, na nichž gauč stojí, nemám rád. Nade mnou ze 

stropu visí růžová skleněná koule se třemi bílými pásky, které ji obtáčejí. Tu 

kouli taky nemám rád. Ani příborník naproti, za jehož sklem je vystaveno 

mnoho jiného zbytečného skla. Ze dřeva je tu jen v koutě černé harmonium. 

Jen to mám rád v tomto pokoji. Zůstalo tady po tatínkovi. Tatínek před 

rokem zemřel. 

Vstal jsem z gauče. Necítil jsem se odpočatý. Byl pátek odpoledne, dva dny 

před nedělní Jízdou králů. Všechno viselo na mně. Všechno, co se týká 

folklóru, visí totiž vždycky v našem okrese na mně. Čtrnáct dnů jsem 

pořádně nespal samými starostmi, sháněním, hádáním, obstaráváním. 

Pak vešla do pokoje Vlasta. Říkám si často, že by měla ztloustnout. Tlusté 

ženy bývají dobračky. Vlasta je hubená a ve tváři už má mnoho drobných

vrásek. Zeptala se mě, jestli jsem se nezapomněl po cestě ze školy stavit v 

prádelně pro prádlo. Zapomněl. "To jsem si mohla myslet," řekla a zeptala 

se mne, jestli dnes budu konečně jednou doma. Musil jsem jí říct, že ne. 

Mám za chvíli ve městě schůzi. Na okrese. "Slibovals, že se dnes budeš s 

Vladimírem učit." Pokrčil jsem rameny. "A kdo na té schůzi bude?" 

Vyjmenovával jsem jí účastníky a Vlasta mne přerušila: "Hanzlíková také?" 

"Jo," řekl jsem. Vlasta se zatvářila uraženě. Věděl jsem, že je zle. Hanzlíková 

měla špatnou pověst. Vědělo se o ní, že se s kdekým vyspala. Vlasta mne 

nepodezírala, že bych snad s paní Hanzlíkovou něco měl, ale zmínka o ní ji 

vždycky podráždila. Pohrdala schůzemi, kterých se zúčastňovala 

Hanzlíková. Nedalo se s ní o tom mluvit - a tak jsem raději rychle zmizel z 

domu. 

Na schůzi jsme projednávali poslední přípravy na Jízdu králů. Bylo to pod 

psa. Národní výbor na nás začíná šetřit. Ještě před několika léty podporoval 

folkloristické slavnosti velkými částkami. Dnes musíme my podporovat 

národní výbor. Svaz mládeže už mládež ničím nevábí, ať je tedy svěřeno 

pořádání Jízdy jemu, aby byl přitažlivější! Výtěžku z Jízdy králů se kdysi 

používalo pro podporu jiných, méně výnosných folkloristických podniků, 

tentokrát prý připadne Svazu mládeže, který si ho využije po svém. Žádali 

jsme SNB, aby po dobu Jízdy králů uzavřeli silnici. Ale právě toho dne jsme 

dostali zamítavou zprávu. Prý není možné, kvůli Jízdě králů rušit provoz. 

Ale jak bude Jízda králů vypadat, když se budou koně plašit mezi auty? 

Samé starosti. 

Teprve kolem osmé hodiny jsem šel ze schůze. Na náměstí jsem uvidčl 

Ludvíka. Šel po druhé straně chodníku opačným směrem než já. Skoro jsem 

se lekl. Co tu dělá? Potom jsem zahlédl jeho pohled, který na mně na vteřinu 

spočinul a rychle zase uhnul stranou, Dělal, že mne nevidí. Dva staří 

kamarádi. Osm let v jedné lavici! A dělá, že mne nevidí! 

Ludvík, to byla první prasklina v mém životě. A teď už si docela zvykám, že 

je můj život málo pevný dům. Byl jsem nedávno v Praze a zašel do jednoho z 

těch malých divadel, která začala šmahem vznikat v šedesátých létech a 

získala si rychle oblibu, protože byla spravována mladými lidmi v 

studentském duchu. Hráli kus s nevalným dějem, ale byly tam vtipné 

písničky a dobrý džez. Zničehonic nasadili si džezoví hráči klobouky s 

pérem, jaké se nosí u nás k lidovému kroji, a začali napodobovat cimbálovou 

kapelu. Vřískali, juchali, napodobovali naše taneční pohyby a to naše typické 

vzpažení ruky ... Trvalo to snad jen pár minut, ale publikum se mohlo 

uválet smíchem. Nevěřil jsem svým očím. Ještě před pěti léty by si z nás 

dělat šašky nikdo netroufl. A nikdo by se tomu ani nesmál. A teď jsme k 

smíchu. Jak to, že jsme najednou k smíchu?

A Vladimír. Ten mi v posledních týdnech dal. Okresní národní výbor dal 

popud Svazu mládeže, aby ho letos vybrali jako krále. Odpradávna znamená 

vyvolení krále poctu otci. A letos to měla být pocta pro mne. Chtěli mne v 

mém synovi odměnit za všechno, co jsem tu pro lidové umění udělal. Ale 

Vladimír se vzpíral. Vymlouval se jak mohl. Říkal, že chce jet v neděli do 

Brna na mocyklové závody. Pak dokonce tvrdil, že se bojí koně. A nakonec 

řekl, že nechce dělat krále, když je to nařízeno shora. Že nechce žádné 

protekce. 

Kolikrát jsem se už nad tím rmoutil. Jako by chtěl odstranit ze svého 

života všechno, co by mu mohlo připomínat můj život. Nechtěl nikdy chodit 

do dětského souboru písní a tanců, který vznikl na můj popud při našem 

souboru. Už tehdy se vymlouval. Prý nemá hudební nadání. Přitom hrával 

docela dobře na kytaru a scházel se s kamarády, aby si zpívali nějaké 

americké písničky. 

Ovšem Vladimír má teprve patnáct let. A má mě rád. Je to jemný chlapec. 

Mluvili jsme spolu před několika dny o samotě a snad mne pochopil. 

____________________________________________________ 

___________ 

(3) 

Pamatuju si to dobře. Seděl jsem na otáčivé židličce, Vladimír proti mně 

na gauči. Opíral jsem se loktem o zavřené víko harmonia, milovaného 

nástroje. Od dětství jsem ho slýchával. Otec na něj denně hrál. Hlavně 

lidové písně v prostých harmonizacích. Jako bych slyšel daleké zurčení 

pramenů. Kdyby tohle chtěl Vladimír pochopit. Kdyby tohle chtěl pochopit. 

Všechny národy mají své lidové umění. Ale mohou si je většinou od své 

kultury bez nesnází odmyslit. My ne. Každý západoevropský národ má 

nejméně od středověku docela nepřetržitý kulturní vývoj. Debussy se může 

odvolat na rokokovou hudbu Couperinovu a Rameauovu, Couperin a 

Rameau na středověké trubadúry. Max Reger se může dovolávat Bacha, 

Bach starých německých polyfoniků. Thomas Maun si klidně sáhne přes 

několik staletí k středověkému Faustovi. 

Český národ přestal v 17. a 18. století téměř existovat. V 19. století se 

vlastně podruhé narodil. Mezi starými evropskými národy byl dítětem. Měl 

sice též svou starou minulost, velkou kulturu, ale ta byla od něho oddělena 

příkopem dvou set let, kdy už česky nemluvila šlechta ani měšt'ané. Čeština 

se stáhla z měst na venkov a patřila jen negramotným. I mezi nimi 

nepřestala však tvořit dál svou kulturu. Kulturu skromničkou a zrakům 

Evropy docela skrytou. Kulturu písní, pohádek, zvykových obřadů, přísloví a 

říkadel. A přece to byla přes dvěstěletý příkop jediná uzoučká lávka.

Jediná lávka, jediný můstek. Jediný kmínek nepřetržité tradice. A tak ti, 

kdo začali vytvářet na prahu 19. století novou českou literaturu a hudbu, 

roubovali ji právě na něj. Proto první čeští básníci a hudebníci tak často 

sbírali pohádky a písně. Proto jejich první básnické a hudební pokusy byly 

často jen parafrázemi na lidovou poezii a lidové melodie. 

Vladimíre, tohle kdybys pochopil. Tvůj tatík není jen potrhlý fanda na 

folklór. Snad je taky trochu fanda, ale skrze to fandovství míří hloub. Slyší v 

lidovém umění proudit mízu, bez níž by česká kultura uschla. Do zvuku 

tohoto proudění je zamilován. 

To zamilování vzniklo za války. Chtěli nám dokázat, že nemáme právo 

existovat, že jsme jen slovansky mluvící Němci. Musili jsme se ujistit, že 

jsme existovali a existujeme.Všichni jsme tehdy putovali k pramenům. Ad 

fontes. I největší modernisté. Halas i Holan, Martinů, i Emil Filla. Všichni 

putovali pokorně k lidovému umění. 

A tehdy došlo i na mne. Hrával jsem v malém studentském džezu na basu. 

Tatínek mne v hudbě cepoval a uměl jsem hrát na všechny smyčcové 

nástroje. A jednou za mnou přišel doktor Bláha, předseda slováckého 

krúžku. Prý abychom zase vzkřisili cimbálovou kapelu. Že je to naše 

vlastenecká povinnost. Ukázat, že jsme Slované. Že máme starou lidovou 

kulturu. 

Kdo by to mohl tehdy odříci? Šel jsem tam a hrál jsem na housle. 

Probouzeli jsme lidové písně ze smrtelného spánku. V devatenáctém 

století přestěhovali totiž vlastenci lidové umění do zpěvníků v nejvyšší čas. 

Civilizace začala folklór rychle vytlačovat. A tak se na zlomu století rodí 

národopisné kroužky, aby stěhovaly lidové umění ze zpěvníků zas nazpět do 

života. Nejdřív ve městech. Pak i na venkově. A zejména v našem kraji. 

Pořádají se lidové slavnosti, Jízdy králů, podporují se lidové kapely. Bylo to 

velké úsilí, ale nic by z něho nebylo. Folkloristé neuměli křísit tak rychle, jak 

rychle civilizace uměla pohřbívat. Až válka do nás vlila novou sílu. 

Když jde o krk, má to i svoje přednosti. Človčk prohlédá k jádru tam, kde 

předtím viděl jen neprůhlednou skořápku. Byla válka, hrálo se o život 

národa. Slyšeli jsme lidové písně a chápali jsme najednou, že ony jsou 

nejpodstatnější podstatou. Zasvětil jsem jim život. Splývám jimi s proudem, 

který teče hluboko vespod. Jsem vlnou toho proudu. Jsem vlnou a řekou 

zároveň. A je mi tak dobře. 

Za války jsme všechno víc prožívali. Byl poslední rok okupace, v naší vsi 

pořádali Jízdu králů. Ve městě byla kasárna a na chodnících mezi publikem 

se tlačili i němečtí ofcíři. Z naší Jízdy se stala demonstrace. Houf pestrých 

chlapců na koních se šavlemi. Nezdolná česká jízda. Poselstvo z hloubi 

dějin. Všichni Češi to tak tehdy chápali a hořely jim oči. Bylo mi tehdy

patnáct let a zvolili mne králem. Jel jsem mezi dvěma pážaty a měl jsem 

zahalenou tvář. A byl jsem pyšný. I můj otec byl pyšný, věděl, že mne zvolili 

králem na jeho počest. Byl vesnický učitel, vlastenec, všichni ho měli rádi. 

Věřím, Vladimíre, že věci mají svůj smysl. Věřím, že lidské osudy jsou 

navzájem spojeny tmelem moudrosti. Vidím jakési znamení v tom, že letos 

zvolili králem tebe. Jsem pyšný jako před dvaceti léty. Pyšnější. Protože 

chtějí v tobě uctít mne. A já si té pocty vážím, proč bych to zapíral. Chci ti 

odevzdat své království. A chci, abys je ode mne přijal. 

Snad mne pochopil. Slíbil mi, že volbu krále přijme. Že pojede. 

____________________________________________________ 

___________ 

(4) 

Kdyby chtěl pochopit, jak je to zajímavé. Neumím si představit nic 

zajímavějšího. Nic napínavějšího. 

Například toto. Hudební vědci dlouho tvrdili, že evropské lidové písně 

pocházejí z baroka. V zámeckých kapelách hrávali a zpívali venkovští 

hudebníci a ti pak přenášeli hudebnost zámecké kultury do lidového života. 

Takže prý lidová píseň vůbec není svébytný umělecký projev. Je odvozená z 

umělé hudby. 

Lidové písně na území Čech jsou skutečně příbuzné s umělou barokní 

hudbou. Jenomže co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Nevím, proč bychom 

měli dělat dlužníka právě jen z lidové písně. 

Ale ať už si to bylo v Čechách jakkoli. Písně, které zpíváme na jižní 

Moravě, se z umělé hudby vysvětlit nedají ani při největší snaze. To nám 

bylo jasné na první pohled. Už třeba z hlediska tonality. Umělá barokní 

hudba byla psána v dur a moll. Naše písně se však zpívají v tóninách, o nichž 

se zámeckým kapelám ani nesnilo! 

Třeba v lydické. To je ta se zvětšenou kvartou. Vyvolá ve mně vždycky 

stesk po pradávných pastorálních idylách. Vidím pohanského Pana a slyším 

jeho píšťalu. Hle. 

Barokní i klasicistická hudba ctila fanaticky spořádanost velké septimy. K 

tónice znala cestu jen přes ukázněný citlivý tón. Malé septimy, která kráčela 

zdola k tónice velkou sekundou, se děsila. A já mám v našich lidových 

písních rád právě tu malou septimu, ať už zní aiolsky, dóricky či 

mixolydicky. Pro její melancholii a zádumčivost. I proto, jak odmítá pošetile 

spěchat k základnímu tónu, kterým všechno končí, píseň i život: 

Ale jsou písně v tóninách tak zvláštních, že je nelze pojmenovat jménem 

žádné z takzvaných církevních tónin. Stojím nad nimi docela v úžase. 

Moravské písně jsou tonálně nepředstavitelně různé. Jejich myšlení bývá

záhadné. Započnou mollově, končí durově, váhají mezi několika tóninami. 

Často, když je mám harmonizovat, nevím vůbec, jak mám jejich tóninu 

pochopit. 

A jak jsou mnohoznačné tonálně, jsou mnohoznačné i rytmicky. Zejména 

ty netaneční, ty táhlé. Bartók jim říkal parlandové. Jejich rytmus se vlastně 

vůbec nedá zapsat do našeho notového systému. Anebo to řeknu jinak. Z 

hlediska našeho notového systému zpívají všichni lidoví zpěváci své písně 

rytmicky nepřesně a špatně. 

Jak to vysvětlit? Leoš Janáček tvrdil, že ta složitost a nezachytitelnost 

rytmu je způsobena různými, okamžitými náladami pěvce. Záleží prý na 

tom, kde se zpívá, kdy se zpívá, v jaké náladě se zpívá. Lidový zpěvák prý 

svým zpěvem reaguje na barvu květů, na povětrnost i prostor krajiny. 

Ale není to trochu moc poetický výklad? Už v prvním ročníku na 

universitě seznámil nás docent se svým experimentem. Nechal zpívat 

nezávisle na sobě několik různých lidových interpretů tutéž rytmicky 

nezachytitelnou píseň. Měřením na přesných elektronických přístrojích 

zjistil, že ji všichni zpívají zcela shodně. 

Rytmická komplikovanost písní není tedy způsobena nepřesností, 

nedokonalostí nebo náladou zpěváka. Má své tajemné zákony. V určitém 

typu moravské taneční písně je například druhá polovina taktu vždycky o 

zlomek vteřiny delší než první. Ale jak v notách zachytit tuhle rytmickou 

složitost? Metrický systém umělé hudhy spočívá na symetrii. Celá nota se 

dělí na dvě půle, půlová na dvě čtvrťové, takt se dělí na dvě, tři, čtyři stejné 

doby. Ale co s taktem, který se dělí na dvě nestejně dlouhé doby? Dnes je 

pro nás nejtěžším oříškem, jak vůbec zapsat do not původní rytmus 

moravských písní. 

Ale ještě tvrdším oříškem je, odkud se vůbec tohleto složité rytmické 

myšlení vzalo. Jeden badatel vystoupil s teorií, že táhlé písně se zpívaly 

původně při jízdě na koních. V jejich podivném rytmu zůstal prý otištěn 

koňský krok a jezdcův pohyb. Jiní považovali za pravděpodobnější vidět 

pramodel těchto písní v pomalém, houpavém kroku, jímž korzovala mládež 

za večerů dědinou. Jiní zas v pomalém rytmu, jímž vesničané kosí trávu 

To všechno jsou možná jen domněnky. Jedno je ale jisté. Naše písně se 

nedají odvodit z barokní hudby. České snad ano. Snad. Naše určitě ne. Naše 

vlast se sice skládá ze tří zemí, z Čech, Moravy a Slovenska, ale hranice 

lidové kultury ji dělí na dvě půle: na Čechy se západní Moravou a na 

Slovensko s východní Moravou, kde je můj domov. V Čechách byla vyšší 

civilizační úroveň, větší styk měst s venkovem a vesničanů se zámkem. Na 

východě byly také zámky. Ale venkov byl od nich svou primitivností 

mnohem více oddělen. Venkované tu nechodili hrát do žádných zámeckých

kapel. Ostatně zde, v kulturním pásmu Uher, zastávali funkci českých 

zámeckých kapel cikáni. Ale nehráli zemanům a baronům menuety a 

sarabandy italské školy. Hráli své čardáše a dumky, a to byly zase lidové 

písně, jen poněkud přetvořené sentimentální a ornamentální cikánskou 

interpretací. 

V těchto podmínkách se mohly u nás uchovat lidové písně i z nejstarších 

dob. To je vysvětlení, proč jsou tak nesmírně různé. Pocházejí z různých fázi 

svých dlouhých pomalých dějin. A tak, když stojíš tváří v tvář celé naší 

lidové hudební kultuře, je to, jako by před tebou tančila žena z Tisíce a jedné 

noci a shazovala postupně závoj po závoji. 

Hle. První závoj. Je z hrubé látky potištěné triviálními vzorci. To jsou 

nejmladší písně pocházející z posledních padesáti, sedmdesáti let. 

Přicházely k nám ze západu, z Čech. Přinášely je dechové kapely. Učitelé je 

učili ve škole zpívat naše děti. Jsou to většinou durové písně běžného 

západoevropského typu, jen trochu přizpůsobené naší rytmice. 

A druhý závoj. Ten je už mnohem pestřejší. To jsou písně maďarského 

původu. Provázely vpád mad'arského jazyka do slovanských oblastí Uher. 

Cikánské kapely je šířily v devatenáctém století po celých Uhrách. Kdo by je 

neznal. Čardáše a verbuňky s příznačným synkopickým rytmem v kadenci. 

Když tanečnice shodí tenhle závoj, objeví se další. Hle. To už jsou písně 

zdejšího slovanského obyvatelstva z osmnáctého a sedmnáctého století . 

Ale ještě krásnější je čtvrtý závoj. To jsou ještě starší písně. Jejich věk sahá 

až do čtrnáctého století. Tehdy k nám putovali po hřbetech Karpat od 

východu a jihovýchodu Valaši. Pastevci. Jejich pastevecké a zbojnické písně 

nevědí nic o akordech a harmoniích. Jsou myšleny jen melodicky v 

systémech archaických tónin. Píšťaly a fujary daly zvláštní ráz jejich 

melodice. 

A když spadne tenhle závoj, není už pod ním žádný jiný. Tanečnice tančí 

docela nahá. To jsou nejstarší písně. Jejich vznik sahá do dávných 

pohanských dob. Spočívají na nejstarším systému hudebního myšlení. Na 

systému čtyř tónů, systému tetrachordálním. Trávnice. Žňové písně. Písně 

nejúžeji spjaté s obřady patriarchální vesnice. 

Béla Bartók ukázal, že v této nejstarší vrstvě podobají se sobě k 

nerozeznání písně slovenské, jihomoravské, mad'arské a chorvatské. Když si 

v duchu představíš tuto zeměpisnou oblast, vynoří se ti před očima první 

velká slovanská říše z 9. století, Říše velkomoravská. Její hranice byly 

rozmetány před tisíci léty, a přesto v té nejstarší vrstvě lidových písní 

zůstaly dodnes otištěny! 

Lidová píseň, nebo lidový obřad, to je tunel pod dějinami, v němž se 

zachovalo mnoho z toho, co nahoře dávno zničily války, revoluce i

ezohledná civilizace. Je to tunel, kterým vidím daleko zpět. Vidím 

Rostislava i Svatopluka, první moravská knížata. Vidím starý slovanský svět. 

Ale proč mluvit stále jen o slovanském světě? Ta doba měla taky svou 

mezinárodnost! Lámali jsme si hlavu nad jedním záhadným textem lidové 

písně. Zpívá se v ní o chmelu v jakési nejasné souvislosti s vozem a kozou. 

Kdosi jede na koze, kdosi jede na voze. A chmel je vychvalován, že prý dělá 

nevěsty z panen. Ani lidoví zpěváci, kteří píseň zpívali, jejímu textu 

nerozuměli. Jen setrvačnost prastaré tradice uchovala v písni spojení slov, 

které už dávno ztratilo srozumitelnost. Nakonec se objevilo jediné možné 

vysvětlení: starořecká Dionýsova slavnost. Satyr na kozlu a bůh třímající 

tyrsos ovinutý chmelem. 

Antika! Nemohl jsem tomu uvěřit! Ale potom jsem studoval na universitě 

dějiny hudebního myšlení. Hudební struktura našich nejstarších lidových 

písní je opravdu shodná s hudební strukturou antické hudby. Lydický, 

frygický a dórský tetrachord. Sestupné chápání stupnice, které považuje za 

základní tón horní tón, nikoli spodní, jak se tomu stane teprve ve chvíli, kdy 

začne hudba myslit harmonicky. Naše nejstarší písně patří tedy do stejné 

epochy hudebního myšlení jako písně zpívané ve starém Řecku. Dochovává 

se nám v nich čas antiky! 

Moravský malíř Úprka pozval kdysi na začátku století na Moravu sochaře 

Rodina. Ukazoval mu také Jízdu králů. Rodin byl prý zcela u vytržení nad 

tou nádherou a zvolal: To je Hellas! O Rodinových sochách tu nikdo zbla 

neví, ale tenhle výrok zná každý. Všichni v něm ovšem vidí jen výraz ohdivu. 

Ale já vím, že ten výrok má docela přesný význam! 

____________________________________________________ 

___________ 

(5) 

Dnes při večeři jsem pořád viděl Ludvíkovy oči, jak se odvracejí. A cítil 

jsem, jak o to víc lpím na Vlád'ovi. A lekal jsem se najednou, zda jsem ho 

nezanedbával. Zda se mi podařilo vtáhnout ho kdy do svého světa. Po večeři 

zůstala Vlasta v kuchyni a já jsem šel s Vladimírem do pokoje. Snažil jsem se 

mu vyprávět o písničkách. Vždyť je to tak zajímavé. Tak napínavé. Ale jaksi 

se mi to nedařilo. Připadal jsem si jako učitel. Bál jsem se, že Vláďu nudím. 

Vláďa ovšem seděl a mlčel a vypadal, že poslouchá. Je hodný. Byl ke mně 

vždycky hodný. Ale vím já, co je vlastně v té jeho palici? 

Když už jsem ho dost dlouho mučil svým povídáním, nakoukla do pokoje 

Vlasta a řekla, že je čas spát. Co se dá dělat, ona je duší domu, jeho 

kalendářem, jeho hodinami. Nebudeme odporovat. Běž, synáčku, dobrou 

noc.

Nechal jsem ho v pokoji s harmoniem. Spává tam na gauči s 

poniklovanými trubkami. Já spávám vedle v ložnici na manželské posteli 

vedle Vlasty. Nepůjdu ještě spát. Spal bych špatně. Převaloval bych se 

dlouho na lůžku ve strachu, že Vlastu probudim. Půjdu ještě na chvíli do 

zahrady. Je teplá noc a je vidět hvězdy. Zahrada u starého přízemního 

stavení, které obýváme, je plna starobylých venkovských vůni. Pod hrušní je 

tam lavička. Dělal ji otec mého otce. Je z hrubého, letmo opracovaného 

dřeva. Z dvou prkének a čtyř kolíků. 

Zatracený Ludvík. Proč se právě dnes objevil. Bojím se, že je to černé 

znamení. Můj nejdávnější kamarád! Vždyť právě na téhle lavičce jsme spolu 

tolikrát sedávali jako kluci. Měl jsem ho rád. Už od primy gymnasia, kdy 

jsem ho poznal. Měl v jednom prstě víc než my v celém těle, ale nikdy se 

nevytahoval. Na školu a na učitele kašlal a bavilo ho dělat všechno, co se 

příčilo školnímu řádu. 

Proč jsme se právě my dva tak skamarádili? Musely v tom mít prsty 

sudičky. Byli jsme oba napůl sirotci. Mně umřela maminka při porodu. A 

Ludvíkovi, když mu bylo třináct, odvedli tatínka do koncentráku a už ho 

nikdy neuviděl. 

Proč Němci zatkli starého Jahna, nikdo pořádně nevěděl. Někteří tvrdili s 

úsměškem, že měl na svědomí čachry a šmelinu. Byl zaměstnán jako 

zednický polír u německé firmy a podařilo se mu nějakým podvodem 

obstarávat si navíc potravinové lístky. Ludvík tvrdil, že je dával nějaké 

židovské rodině, která měla hlad. Kdoví. Ti židé se už nikdy nevrátili, aby to 

mohli dosvědčit. 

Ludvík byl nejstarší syn. A tehdy už také jediný, protože mladší bratříček 

mu zemřel. Po otcově zatčení zůstali tedy matka a syn sami. Třeli velkou 

nouzi. Návštěva gymnasia šla do peněz. Zdálo se, že Ludvík bude musit ze 

školy odejít. Ale v hodinu dvanáctou přišla spása. 

Nenáviděná spása. Ludvíkův otec měl sestru, která už dávno před válkou 

udělala štěstí s bohatým zdejším stavitelem. S bratrem zedníkem se pak 

skoro nestýkala. Ale když ho zatkli, její vlastenecké srdce začalo plát. 

Nabídla švagrové, že si Ludvíka vezme na starost. Měla sama jen jednu 

přihlouplou dceru a Ludvík v ní vzbuzoval svým nadáním závist. Nejenomže 

ho finančně podporovali, ale začali ho denně k sobě zvát. Na obědy, na 

večeře. Představovali ho městské smetánce, která se u nich scházela. Ludvík 

jim musel prokazovat vděčnost, protože na jejich podpoře záviselo jeho 

studium. 

Přitom je měl rád jak vodu v botě. Jmenovali se Koutečtí a to jméno se pro 

nás od té doby stalo pojmenováním pro všechny nadutce. Stavitel Koutecký 

byl mecenáš. Skupoval spousty obrazů od krajinářů našeho kraje. Od těch,

co mají jméno. Byli to kýčaři, až bůh brání. Paní Koutecká stávala prý před 

obrazem a nadšeně vzdychala: "Ó, ten má dálku!" Soudili obrazy výhradně 

podle loho, jakou měly dálku. 

Na švagrovou se Koutecká dívala přes prsty. Zazlívala bratrovi, že se 

neuměl oženit. A ani po jeho zatčení k ní nezměnila vztah. Dělové hlavně své 

dobročinnosti zamířila jen na samotného Ludvíka. Viděla v něm potomka 

své krve a toužila ho změnit ve vlastního syna. Existenci švagrové 

považovala za politováníhodný omyl. Nikdy ji k sobě ani nepozvala. Ludvík 

to všechno viděl a skřípal zuby. Lnul k mamince. Kolikrát se chtěl vzepřít. 

Ale maminka ho vždycky s pláčem uprosila, aby byl rozumný a projevoval 

Kouteckým vděk. 

O to raději chodil Ludvík k nám. Byli jsme jako dvojčata. Tatínek ho měl 

málem raději než mne. Těšilo ho, že Ludvík hltá jeho knihovnu a ví o každé 

knížce. Když jsem začal účinkovat ve studentském džezu, Ludvík tam chtěl 

být se mnou. Koupil si v bazaru laciný klarinet a naučil se na něj v krátké 

době docela slušně hrát. Hráli jsme pak v džezu spolu, a když za námi přišel 

doktor Bláha a útočil na naše vlastenectví, šli jsme společně do cimbálové 

kapely. 

Ke konci války se vdávala Kouteckých dcera. Stará Koutecká rozhodla, že 

svatba musí být parádní. Za ženichem a nevěstou chtěla mít pět párů 

družiček a mládenců. Tu povinnost uvalila i na Ludvíka a určila mu do páru 

jedenáctiletou dcerušku místního lékárníka. Ludvík ztratil všechen vtip. 

Styděl se před námi, že musí dělat kašpara v tyátru procovské svatby. Chtěl 

být pokládán za dospělého a hanba ho fackovala, když musel nastavit paži 

jedenáctiletému vyžleti. Zuřil, že ho Koutečtí vystavují jako doklad své 

dobročinnosti. Zuřil, že musí při obřadu líbat poslintaný kříž. Večer utekl ze 

svatební hostiny a přiběhl za námi do zadního sálku hospody. Hráli jsme, 

popíjeli a dělali si z něho blázny. Rozčilil se a prohlásil, že nenávidí měšťáky. 

Pak proklel kostelní obřad, řekl, že plije na církev a že z ní vystoupí. 

Nebrali jsme jeho slova vážně, ale Ludvík to skutečně udělal několik dnů 

po skončení války. Koutecké tím ovšem smrtelně pohoršil. Nevadilo mu to. 

S radostí se s nimi rozešel. Začal ostopryč sympatizovat s komunisty. 

Docházel na přednášky, které pořádali. Kupoval si knížky, které vydávali. 

Náš kraj byl silně katolický a naše gymnasium zvlášť. Pro Ludvíkovy 

komunistické názory jsme neměli příliš mnoho porozumění. Přesto jsme 

však byli ochotni mu je odpouštět jako zajímavou výstřednost. Uznávali 

jsme jeho privilegia. 

V sedmačtyřicátém roce jsme maturovali. Ještě téhož dne odevzdal Ludvík 

na počest své dospělosti na okresním sekretariátu přihlášku do strany. A na 

podzim jsme se rozjeli do světa. Ludvík odjel studovat do Prahy. Já do Brna.

Oba jsme nechali doma dva opuštěné lidi. Ludvík maminku, já tatínka. Brno 

je naštěstí od nás dvě hodiny vlakem. Jezdíval jsem na sobotu a neděli 

domů. Za tatínkem a za kapelou. Ale Ludvíka jsem po maturitě celý rok 

nevidčl. 

____________________________________________________ 

___________ 

(6) 

To byl právě osmačtyřicátý rok. Celý život se začal motat hlavou dolů. 

Když za námi přišel Ludvík o prázdninách do kroužku, přivítali jsme ho 

rozpačitě. Nikdo z nás nebyl komunista. V únorovém převratu jsme viděli 

nástup diktatury. Ludvík si přinesl klarinet, ale nepotřeboval ho. Celou noc 

jsme prodebatovali. 

Začal snad tehdy nesoulad mezi námi? Myslím, že ne. Ludvík si mne ještě 

téže noci téměř zcela získal. Vyhýbal se, jak mohl, sporům o politice a mluvil 

o našem kroužku. Že prý bychom měli pochopit smysl naší práce velkoryseji 

než dosud. Jaký to prý má smysl oživovat pouze ztracenou minulost? Kdo se 

ohlíží zpátky, skončí prý jak Lotova žena. 

A co tedy máme dělat, křičeli jsme na něj. 

To se ví, odpovídal, musíme opatrovat dědictví lidového umění, ale to 

nestačí. Přišla nová doba. Pro naši práci se otvírají široké obzory. Musíme 

vytlačit z obecné hudební kultury všedního dne odrhovačky a šlágry, 

bezduché kýče, kterými měšťáci krmili lid. Na jejich místo musí nastoupit 

skutečné, původní umění lidu, z něhož vytvoříme současný životní a 

umělecký sloh. 

Zvláštní. To, co Ludvík říkal, byla přece stará utopie nejkonzervativnějších 

moravských patriotů. Ti vždycky bouřili proti bezbožné zkaženosti městské 

kultury. Slyšeli v melodiích charlestonu ďáblovu píšťalu. Ale co na tom. Tím 

srozumitelněji nám zněla Ludvíkova slova. 

Ostatně jeho další úvaha už zněla originálněji. Mluvil o džezu. Džez vyrostl 

přece z lidové černošské hudby a ovládl celý západní svět. Nechme prý 

stranou fakt, že se džez stal postupně komerčním zbožím. Nám může sloužit 

za povzbuzující důkaz, že lidová hudba má zázračnou moc. Že z ní může 

vyrůst obecný hudební sloh epochy. 

Poslouchali jsme Ludvíka a obdiv se v nás mísil s odporem. Dráždila nás 

jeho jistota. Tvářil se, jako se tehdy tvářili všichni komunisté. Jako by měl 

tajnou smlouvu se samou budoucností a směl jednat jejím jménem. Byl nám 

protivný asi také proto, že byl najednou jiný, než jsme ho znali. Byl pro nás 

vždycky kumpán a posměváček. Ted' mluvil pateticky a neostýchal se 

velkých slov. A byl nám ovšem protivný i tím, jak samozřejmě a bez váhání

spojoval osud naší kapely s osudem komunistické strany, i když nikdo z nás 

komunista nebyl. 

Ale na druhé straně nás jeho slova přitahovala. Jeho myšlenky odpovídaly 

našim nejtajnějším snům. A povyšovaly nás najednou přímo do historické 

velikosti. Příliš lichotily naší lásce k moravské písni, abychom je mohli 

odmítnout. A já osobně jsem dvoj- násob nemohl. Měl jsem Ludvíka rád. A 

měl jsem taky rád tatínka, který posílal do pekel všechny komunisty. 

Ludvíkova slova vytvářela přes tu propast most. 

Nazývám ho v duchu Krysařem. Bylo to tak. Zapískal na flétnu a my už 

jsme se za ním sami hrnuli. Tam, kde byly jeho myšlenky příliš skicovité, 

přiskakovali jsme mu na pomoc. Vzpomínám si na svou vlastní úvahu. 

Mluvil jsem o evropské hudbě, jak se vyvíjela od dob baroka. Po údobí 

impresionismu byla již unavena sama sebou. Vyčerpala už téměř všechnu 

svoji mízu, jak pro své sonáty a symfonie, tak pro své odrhovačky. Proto na 

ni zapůsobil džez jako zázrak. Z jeho tisíciletých kořenů začala do sebe 

dychtivě sát čerstvou mízu. Džez učaroval nejen evropským vinárnám a 

tančírnám. Učaroval i Stravinskému, Honeggerovi, Milhaudovi, Martinů, 

kteří otevřeli své skladby jeho rytmům. Ale pozor ! Ve stejné době, vlastně 

ještě o desetiletí dřiv vlila evropské hudbě do žil svou čerstvou a 

neunavenou krev i východoevropská lidová hudba. Z ní přece čerpal mladý 

Stravinskij, Janáček, Bartók a Enescu! Východoevropskou lidovou hudbu a 

džez postavil tedy do paralely sám vývoj evropské hudby. Jejich podíl na 

formování moderní vážné hudby 20. století byl rovnocenný. Jen s hudbou 

širokých vrstev to bylo jinak. Do ní se lidová hudba východni Evropy téměř 

neotiskla. Zde ovládl pole suverénně džez. A zde začíná tedy náš úkol. Hic 

Rhodus, hic salta! 

Ano, je to tak, utvrzovali jsme se: V kořenech naší lidové hudby se skrývá 

stejná síla jako v kořenech džezu. Džez má svou zcela zvláštní melodiku, na 

níž je stále patrná původní šestitónová stupnice starých černošských zpěvů. 

Ale i naše lidová píseň má osobitou melodiku, tonálně dokonce mnohem 

různotvárnější. Džez má originální rytmiku, jejíž báječná složitost vyrostla 

na tisícileté kultuře afrických bubeníků a tamtamistů. Ale i naše hudba je 

rytmicky zcela svébytná. Konečně džez vyrůstá z principů improvizace. Ale i 

podivuhodná souhra lidových hudců, kteří nikdy neznali noty, spočívá na 

improvizaci. 

Jen jedno nás od džezu dělí. Džez se rychle vyvíjí a mění. Jeho sloh je v 

pohybu. Vždyť jaká je to strmá cesta od primitivních neworleánských 

začátků, přes hot džez, swing, ke cool džezu a dál. Neworleánskému džezu se 

ani nesnilo o harmoniích, jichž používá dnešní džez. Naše lidová hudba je 

nehybná spící princezna z minulých století. Musíme ji probudit. Musí

splynout se současným životem a vyvíjet se spolu s ním. Vyvijet se jako džez: 

aniž přestane být sama sebou, aniž ztratí svou melodiku a rytmiku, musí si 

vytvářet své nové a nové slohové fáze. A musí mluvit o našem století. Stát se 

jeho hudebním zrcadlem. To není lehké. To je obrovský úkol. A je to úkol, 

který se dá splnit jenom v socialismu. 

Co to má společného se socialismem, pro testovali jsme. 

Vyložil nám to. Starý venkov žil kolektivním životem. Společné obřady 

provázely celý vesnický rok. Lidové umění nežilo než uvnitř těchto obřadů. 

Romantikové si představovali, že dívka žnoucí trávu byla přepadena 

inspirací a vytryskla z ní píseň jak pramen ze skály. Ale lidová píseň vzniká 

jinak než umělá báseň. Básník tvoří, aby vyjádřil sebe sama, svou 

jedinečnost a svou odlišnost. Lidovou písní se člověk neodlišoval, nýbrž 

spojoval s ostatními. Lidová píseň vznikala jako krápník. Kapku po kapce se 

obalovala novými motivy a novými variantami. Předávali si ji z pokolení na 

pokolení a každý, kdo ji zpíval, k ní něco nového přidal. Každá píseň měla 

mnoho tvůrců a všichni skromně mizeli 

za svým výtvorem. Žádná lidová píseň neexistovala jen tak sama pro sebe. 

Měla svoji funkci. Byly písně zpívané při svatbách, písně zpívané při 

dožínkách, písně zpívané při masopustu, písně pro vánoce, pro senoseč, pro 

tanec a pro pohřeb. Ani milostné písně neexistovaly mimo určité navyklé 

obřady. Večerní vesnické promenády, zpívání pod okny dívek, namlouvání, 

to všechno mělo svůj kolektivní ritus a v tom ritu měly písně své ustálené 

místo. 

Kapitalismus rozbil ten starý kolektivní život. Lidové umění tak ztratilo 

svou půdu, svůj smysl bytí, své funkce. Marně by je někdo křísil k životu, 

pokud by trvaly takové 

společenské podmínky, v nichž žije člověk oddělen od člověka, sám pro 

sebe. Ale socialismus lidi osvobodí ze jha osamocení. Lidé budou žít v nové 

kolektivitě. Budou spojeni jedním společným zájmem. Jejich soukromý 

život splyne s veřejným. Budou opět spjati desítkami společných obřadů, 

vytvoří si své nové kolektivní zvyky. Některé převezmou z minulosti. 

Dožínky, masopusty, taneční zábavy, pracovní zvyky. Některé vytvoří nové. 

První máje, mítinky, slavnosti Osvobození, schůze. Zde všude najde své 

místo lidové umění. Zde se bude vyvíjet, měnit a obnovovat. Chápeme to už 

konečně? 

Vybavoval se mi před očima den, kdy u stromů v našich ulicích byli 

přivázáni vojenští koníci. Několik dnů předtím dobyla Rudá armáda našeho 

města. My jsme oblékli slavnostní kroje a šli jsme do parku hrát. Pili jsme a 

hráli nepřetržitě mnoho hodin. Ruští vojáci nám odpovídali svými písněmi. 

A já jsem si tehdy říkal, že nastává nová epocha. Epocha Slovanů. Tak jako

Románi a Germáni jsme i my dědicové antiky. Na rozdíl od nich jsme 

prospali a prodřímali mnoho staletí. Ale zato jsme ted' dobře vyspalí. Svěží. 

Jsme na řadě. Jsme na řadě! 

Tento pocit se mi ted' znovu vracel. Znovu a znovu jsem o tom uvažoval. 

Džez má své kořeny v Africe, svůj kmen v Americe. Naše hudba má své živé 

kořeny v hudebnosti evropské antiky. Jsme uchovatelé staré a vzácné 

hřivny. Všechno to bylo tak naprosto logické. Myšlenka zapadala do 

myšlenky. Slované přinášejí revoluci. S ní novou kolektivitu a nové 

bratrství. S ní nové umění, které bude žít v lidu a s lidmi tak jako kdysi staré 

vesnické písně. Veliká mise, kterou nás pověřila historie, nás chlapce kolem 

cimbálu, byla zároveň neuvěřitelná a zároveň i neuvěřitelně logická. 

A brzo se ukázalo, že neuvěřitelné se začíná opravdu naplňovat. Nikdo 

nikdy neudělal pro naše lidové umění tolik jako komunistická vláda. 

Ohromné finanční částky věnovala na vznikání nových souborů. Lidová 

hudba, housle a cimbál ozývaly se dennodenně z rozhlasu. Moravské a 

slovenské lidové písně zaplavily vysoké školy, První máje, mládežnické 

veselice a estrády. Džez nejenomže zmizel úplně z povrchu naší vlasti, ale 

stal se symbolem západního kapitalismu a jeho úpadku. Mládež přestávala 

tančit tanga a boogie-woogie a o svých veselicích a slavnostech se chytala 

kolem ramenou a tančila v kruhu chorovody. Komunistická strana usilovala 

o to, vytvořit nový sloh života. Tak jako v Sovětském svazu. Opírala se o 

slavnou Stalinovu definici nového umění: socialistický obsah v národní 

formě. Tu národní formu nemohlo propůjčit naší hudbě, tanci, poezii nic 

než právě lidové umění. 

Naše kapela plula na vzdutých vlnách této politiky. Stala se brzy známá v 

celé zemi. Doplnila se o zpěváky a tanečníky a vznikl z ní mohutný soubor, 

který vystupoval na stovkách pódií a každý rok jezdil účinkovat do ciziny. A 

nezpívali jsme jenom postaru o Janíčkovi, který zabil milou, ale i nové 

písně, které jsme v souboru sami vytvořili. Třeba o tom, že "dobré je, dobré 

je, že už není pána", nebo píseň o Stalinovi, o rozoraných mezích, o 

družstevních dožínkách. Naše píseň nebyla už jen vzpomínkou na staré 

časy. Žila. Patřila k nejsoučasnější historii. Provázela ji. 

Komunistická strana nás horlivě podporovala. A tak naše politické 

výhrady rychle roztávaly. Já sám jsem vstoupil do strany hned na začátku 

devětačtyřicátého roku. A ostatní kamarádi z našeho souboru se ke mně 

přidávali. 

____________________________________________________ 

___________ 

(7)

Ale to jsme byli pořád přátelé. Kdy mezi nás padl první stín? 

To se ví, že to vím. Moc dobře to vím. Bylo to na mé svatbě. Studoval jsem 

v Bmě na vysoké hudební škole housle a na universitě jsem poslouchal 

přednášky, z hudební vědy. Když už jsem byl v Brně třetí rok, začínal jsem 

být nesvůj. Tatínkovi se doma dařilo čím dál hůř. Prodělal si mozkovou 

mrtvici. Dopadlo to dobře, ale musil na sebe od té doby dávat veliký pozor. 

Myslil jsem pořád na to, že je doma sám a že kdyby se mu něco stalo, 

nemohl by mi ani poslat telegram. Vracíval jsem se v sobotu domů se 

strachem a v pondělí ráno jsem odjížděl do Brna s novou úzkostí. Jednou 

jsem už tu úzkost nevydržel. Trápila mne v pondělí, v úterý mne trápila víc a 

ve středu jsem naházel všechny šaty do kufru, zaplatil bytné a řekl jí, že se 

už nevrátím. 

Vzpomínám dodnes, jak jsem šel tehdy z nádraží domů. Do naší vsi těsně 

sousedící s městem se jde přes pole. Byl podzim a byla chvíle před 

stmíváním. Foukal vítr a na polích byli kluci a pouštěli k nebi na 

dlouhatánských šňůrách papírové draky. Taky mi kdysi tatínek udělal 

draka. Potom se mnou chodil na pole, vyhodil draka do vzduchu a utíkal, 

aby se do papírového těla opřel vzduch a vynesl ho vzhůru. Moc mě to 

nebavilo. Tatínka to bavilo víc. A právě to mě toho dne ve vzpomínce 

dojímalo a já jsem zrychlil krok. Blesklo mi hlavou, že tatínek posílal draky 

do vzduchu za maminkou. 

Představuji si totiž odmalička až do dneška svou maminku v nebi. Ne, v 

pánaboha už dávno nevěřím, ani v život věčný a v nic takového. To není 

víra, o čem mluvím. To jsou představy. A ty představy mne obklopují a 

zalidňují mojí samotu. Nevím, proč bych se jich měl vzdávat. Osiřel bych 

bez nich. Vlasta mi vyčítá, že jsem snílek. Prý nevidím věci takové, jaké jsou. 

Ne, vidím věci, jaké jsou, ale kromě tčch viditelných věcí vidím i ty 

neviditelné. Vymyšlené představy nejsou na světě pro nic za nic. Mají svůj 

důvod, proč tu jsou. Jsou mezi námi doma. A naopak. Právě ony dělají z 

našich domů domovy. 

Dověděl jsem se o své mamince, až když už dávno nežila. Proto jsem pro ni 

nikdy neplakal. Spíš jsem se vždycky těšil tím, že moje maminka je mladá a 

krásná a že je v nebi. Ostatní děti neměly maminky tak mladé, jako byla 

moje. 

Představuji si rád svatého Petra, jak sedí na štokrleti u okénka, kterým je 

vidět dolů na zem. Moje maminka za ním chodívá často k tomu okénku. Petr 

pro ni všechno udělá, protože je hezká. Nechá ji, aby se dívala. A maminka 

nás vidí. Mě i tatínka. 

Maminčina tvář nebyla nikdy smutná. Naopak. Když se na nás dívala 

okýnkem v Petrově vrátnici, velmi často se na nás smála. Kdo žije ve

věčnosti, netrpí steskem. Není netrpělivý. Ví, že lidský život trvá vteřinu a že 

setkání je blízké. Ale když jsem žil v Brně a nechával tatínka samotného, 

zdávalo se mi, že maminčina tvář je smutná a vyčítavá. A já jsem chtěl žít s 

maminkou v míru. 

Spěchal jsem tedy domů a viděl draky, jak stoupají k nebi, jak tkvějí pod 

nebesy. Byl jsem šťasten. Nelitoval jsem ničeho, co opouštím. Měl jsem 

ovšem rád svoje housle. Měl jsem rád i hudební vědu. Ale po kariéře jsem 

netoužil. Ani nejstrmější životní dráha mi nevynahradí radost vrátit se 

domů a být zase obklopen tím, co člověk dostane při narození: obzorem 

rodné krajíny, intimitou několika stěn, mamínkou, tatínkem. Vracel jsem se 

domů s velkou úlevou. 

Když jsem tatínkovi oznámil, že se už do Brna nevrátím, hrozně se zlobil. 

Nechtěl, abych si kvůli němu kazil život. A tak jsem mu namluvil, že mě ze 

školy vyhodili pro nevalný prospěch. Uvěřil tomu nakonec a zlobil se na 

mne ještě víc. Ale to mě příliš netrápilo. Ostatně nevrátil jsem se domů 

flákat. Hrál jsem nadále jako primáš v kapele našeho souboru. Na hudební 

škole jsem získal místo učitele houslí. Mohl jsem se věnovat tomu, co mám 

rád. 

Mezi to patřila také Vlastička. Bydlila v sousední vsi, která dnes -- stejně 

jako moje dědina - tvoří už předměstí našeho města. U nás v souboru 

tančila. Poznal jsem ji v době, kdy jsem studoval v Brně a byl jsem rád, když 

jsem se s ní po svém návratu mohl skoro denně vídat. Ale skutečné 

zamilování přišlo o něco později - a znenadání, když jednou při zkoušce 

spadla tak nešťastně, že si zlomila nohu. Odnášel jsem ji v náručí do rychle 

přivolané sanitky. Cítil jsem na rukou její tělíčko, vratké a slahé. 

Uvědomoval jsem si najednou s údivem, že mám metr devadesát výšky a sto 

kilo váhy, že bych mohl kácet duby a ona je lehoučká a nebohá. Zalykal jsem 

se soucitem a bylo mi v něm tak dobře, že jsem si přál, aby ta chvíle 

neodcházela. Aby zůstala. Aby prosákla vše, co mezi námi bude. 

Byla to chvíle jasnozření. Ve Vlastině zraněné postavičce uviděl jsem náhle 

jinou, mnohem známější postavu. Jak to, že jsem na to nepřišel už dávno? 

Vlasta byla přece "chudobná děvečka", postava z tolika lidových písní! 

Chudobná děvečka, která na světě nemá než tu svou poctivost, chudobná 

děvečka, které ubližují, chudobná děvečka v otrhaných šatkách, chudobná 

děvečka - sirotek. 

Doslova tak to ovšem nebylo. Měla rodiče a nebyli vůbec chudobní. Ale 

právě proto, že to byli velcí sedláci, začala je nová doba tlačit ke zdi. 

Vlastička přicházela do souboru často s pláčem. Předepisovali jim vysoké 

dodávky. Jejího tatínka prohlásili za kulaka. Zrekvírovali mu traktor a polní 

stroje. Vyhrožovali mu zatčením. Litoval jsem ji a těšil jsem se představou,

že se jí ujmu. Chudobné děvečky. 

Od té doby, co jsem ji takto poznával, osvícenou slovem z lidové písničky, 

bylo mi, jako bych jen znova prožíval lásku tisíckrát prožitou. Jako bych ji 

hrál z nějakých prastarých not. Jako by si mě přezpívávaly lidové písně. 

Odevzdán tomuto zvučícímu proudu, snil jsem o svatbě a těšil se na ni. 

Dva dny před svatbou přijel zničehonic Ludvík. Bouřlivě jsem ho přivítal. 

Ihned jsem mu oznamoval tu velkou novinu své svatby a prohlásil jsem, že 

mi musí jako můj nejmilejší kamarád jít za svědka. Slíbil mi to. A přišel. 

Kamarádi ze souboru mi udělali pravou moravskou svatbu. Hned ráno 

přišli všichni k nám s muzikou a v krojích. Padesátiletý Vondráček, 

cimbalista ze souboru, byl nejstarším družbou. Padla na něho povinnost 

starosvata. Můj tatínek pohostil nejdřív všechny slivovicí, chlebem a 

špekem. Starosvat pak všem pokynul, aby se utišili, a zvučným hlasem 

zarecitoval: 

"Mně zvláště vážení panicové a panny, 

pánové a paní! 

Z té příčiny jsem vás do příbytku tohoto zavolal, 

že zde přítomný mládenec žádost dal, 

abychom s ním do příbytku otce Vlasty Netáhalové vážili cestu, 

protože jeho dceru, šlechetnou pannu si zvolil za nevěstu ... " 

Starosvat, nejstarší družba, je náčelníkem, duší, ředitelem celého obřadu. 

Tak tomu vždycky bylo. Tak tomu bylo po tisíc let. Ženich nebyl nikdy 

subjektem svatby. Byl jejím předmětem. Neženil se. Ženili ho. Kdosi se ho 

svatbou zmocnil a on už na ní plul jako na veliké vlně. To nebyl on, kdo 

jednal, kdo mluvil. Za něho jednal i mluvil starosvat. Ale nebyl to ani 

starosvat. Byla to dlouhověká tradice, která si podávala člověka po člověku a 

strhávala ho do svého sladkého proudu. V tom proudu byl každý podoben 

každému a stával se lidstvem. 

Vypravili jsme se tedy pod vedením starosvata do sousední dědiny. Šli 

jsme přes pole a kamarádi hráli v chůzi. Před Vlastiččiným domkem nás už 

čekal houf krojovaných lidí z nevěstiny strany. Starosvat zarecitoval: 

"Jsme unavení pocestní. 

Uctivě prosíme, 

zda do tohoto poctivého příbytku vstoupiti smíme, 

protože žízníme a hladovíme." 

Z houfce lidí stojících před vraty vystoupil starší muž v kroji. "Jste-li dobří

lidé, jste vítáni." A pozval nás dál. Nahrnuli jsme se mlčky do síně. Byli 

jsme, jak nás představil starosvat, pouzí unavení pocestní a neprozrazovali 

jsme proto zprvu svůj pravý úmysl. Starý muž v kroji, mluvčí nevěstiny 

strany, nás vyzval: "Máte-li na srdci něco, co vás tíží, mluvte." 

Starosvat začal tedy mluvit, zpočátku nejasně a v jinotajích, a onen muž v 

kroji mu stejným způsobem odpovídal. Teprve po delších oklikách prozradil 

starosvat, proč jsme přišli. 

Na to mu položil starý muž tuto otázku: 

"Táži se vás, milý družbo, 

proč tento poctivý ženich tuto poctivou děvečku 

za manželku pojímati chce? 

Je to pro květ či pro ovoce?" 

A starosvat odpovídal: 

"Dobře známá věc to všem, že květ nastává v kráse a spanilosti, 

takže se jím srdce potěší. 

Ale květ odchází 

a ovoce nadchází. 

Tak my tuto nevěstu nepojímáme pro květ, ale pro ovoce, 

protože z ovoce nám užitek pochází." 

Ještě chvíli si odpovídali, až to nevěstin mluvčí ukončil: "Povolejme tedy 

nevěstu, ať řekne, zda svoluje či ne." Pak odešel do vedlejší místnosti a za 

chvíli se vrátil a vedl za ruku ženu v kroji. Byla hubená, vytáhlá, kostnatá a 

tvář měla zahalenu šátkem: "Tu máš nevěstu." 

Ale starosvat vrtěl hlavou a my všichni jsme dávali najevo hlasitým 

hlučením svůj nesouhlas. Starý muž nás chvíli přemlouval, ale nakonec 

musel odvést maskovanou ženu zpátky. Teprve pak nám přivedl Vlastu. Byla 

v černých holínkách, červené fěrtůšce a pestré kordule. Na hlavě měla 

věneček. Zdála se mi krásná. Vložil její ruku do mé ruky. 

Potom se starý muž obrátil k nevěstině matce a zavolal plačtivým hlasem: 

"Ó maměnko!" 

Nevěsta se mi při těch slovech vytrhla z rukou, klekla si na zem před svou 

matku a sklopila hlavu. Starý muž pokračoval: 

"Maměnko milá, odpusťte mi, v čem jsem vám ublížila! 

Maměnko přemilá, proboha vás prosím, odpust'te mi, 

v čem jsem vám ublížila! 

Maměnko předrahá, pro pět ran božích vás prosím,

odpust'te mi, v čem jsem vám ublížila!" 

Byli jsme jen němí herci podstrčení pod dávno nazpívaný text. A text byl 

krásný, byl úchvatný a všecko to byla pravda. Pak začala hrát zase hudba a 

šli jsme do města. Obřad byl na radnici, i tam nám hrála hudba. Pak byl 

oběd. Po obědě jsme šli do slovácké búdy. Hrálo se a tancovalo. 

Večer pak sundaly družičky Vlastě s hlavy její rozmarýnový věneček a 

slavnostně mi ho odevzdaly. Z rozpuštěných vlasů jí upletly cop, omotaly ho 

kolem hlavy a hlavu zavázaly do čepce. To byl obřad, který symbolizoval 

přechod z panenství do ženství. Vlasta už ovšem dávno nebyla panna. A 

neměla tedy už vlastně na symbol věnečku právo. Ale to se mi nezdálo 

důležité. V nějaké vyšší rovině, mnohem závaznější, pozbývala panenství 

právě a jedině teď, když mi družičky odevzdávaly její věneček. 

Bože, co je to, že mne vzpomínka na rozmarýnový věneček dojímá víc než 

naše skutečné první milování, než skutečná Vlastiččina panenská krev? 

Nevím, jak to, ale je to tak. Ženy zpívaly písně, v nichž ten věneček 

odplouval po vodě a vlny mu rozplétaly červené pentle. Chtělo se mi plakat. 

Byl jsem opilý. Viděl jsem před očima ten věnec, jak pluje, jak ho podává 

potok říčce, říčka řece, řeka Dunaji a Dunaj moři. Viděl jsem před očima ten 

věnec a jeho nenávratnost. V té nenávratnosti to bylo. Všechny základní 

životní situace jsou nenávratné. Aby byl člověk člověkem, musí tou 

nenávratností projít s plným vědomím. Vypít ji do dna. Nesmí švindlovat. 

Nesmí se tvářit, že ji nevidí. Moderní člověk švindluje. Snaží se obejít 

všechny mezníky a projít zadarmo od života k smrti. Lidový člověk je 

poctivějšÍ. Dozpívá se až na dno každé základní situace. Když Vlastička 

zkrvavila ručník, který jsem pod ni položil, netušil jsem, že se setkávám s 

nenávratností. Ale v této chvíli jsem jí nemohl nikam uniknout. Ženy zpívaly 

písně o loučení. Postoj, postoj, ty malý pacholku, až já sa rozlúčím s mú 

milú maměnkú. Postoj, postoj, nerochaj bičíkem, ni já sa rozlúčím s mým 

milým tatíčkem. Postoj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce 

sa mi od ní. S bohem buďte, moje kamarádky, už mňa od vás vezú, nepusťá 

mňa zpátky. 

A pak už byla noc a svatebčané nás vyprovázeli k našemu stavení. Tam 

jsme se zastavili a Vlastiččini kamarádi a kamarádky nám zazpívaly, 

abychom neubližovali na novém místě ubohému chudému děvčátku, že ji 

doma měli rádi, ať ji máme rádi také. 

Otevřel jsem vrata. Vlasta se zastavila na prahu a ještě se obrátila k houfu 

přátel, shromážděných před domem. Tu někdo z nich zanotoval ještě jednu, 

ještě posledni píseň:

"Na prahu stála 

pěkná se zdála 

jak růža růžička. 

S prahu kročila, 

krásu ztratila 

moja galánečka." 

Pak se za námi zavřely dveře a byli jsme sami. Vlastičce bylo dvacet let a 

mně o něco víc. Ale já jsem myslil na to, že překročila práh a že od této 

magické chvíle bude z ní krása opadávat jak listí ze stromu. Viděl jsem v ní 

to budoucí opadáváni. Odstartované opadávání. A měl jsem ji právě proto 

nesmírně rád. Myslil jsem na to, že není jen květ, ale že v tomto okamžiku je 

už v ní přítomen i budoucí okamžik ovoce. Cítil jsem v tom všem neoblomný 

řád, řád, s kterým splývám a s kterým souhlasím. Myslil jsem v této chvíli i 

na Vladimíra, kterého jsem tehdy neznal a jehož podobu jsem vůbec netušil. 

Myslil jsem přesto na něho a díval jsem se skrze něho dál do dálek jeho dětí. 

Ulehli jsme pak s Vlastou do vysoko nastlané postele a zdálo se mi, že je to 

sama moudrá nekonečnost lidského pokolení, která nás vzala do měkké 

náruče. 

____________________________________________________ 

___________ 

(8) 

Co mi Ludvík na svatbě udělal? Dohromady nic. Měl zamrzlá ústa a byl 

divný. Když se odpoledne hrálo a tančilo, nabízeli mu kamarádi klarinet. 

Chtěli, aby s nimi hrál. Odmítl to. Brzo potom odešel docela. Měl jsem 

naštěstí pořádně v hlavě, než abych tomu věnoval přílišnou pozornost. Ale 

druhého dne jsem viděl, že jeho odchod zůstal na včerejšku jako malá 

skvrnka. Alkohol, který se mi rozkládal v krvi, rozšiřoval tu skvrnku do 

slušné šíře. A ještě víc než alkohol Vlasta. Nikdy neměla Ludvíka ráda. Ženy 

si instinktivně třídí kamarády svého muže na ty neškodné a na ty 

nebezpečné. Ludvíka zařadila Vlasta do té druhé kategorie a byla vždycky 

ráda, že žije v Praze. 

Když jsem jí oznámil, že mi Ludvík půjde za svědka, moc ji to nepotěšilo. A 

nazítří po svatbě jí přišlo vhod, že mi může připomenout jeho včerejší 

chování. Prý se celou dobu tvářil, jako bychom ho všichni obtěžovali. Je 

nafoukaný, má rohy, nosem div nebe neprovrtá. 

Ale ještě téhož dne večer nás Ludvík sám navštívil. Donesl Vlastě nějaké 

dárky a omlouval se. Ať prý mu odpustíme, že včera za nic nestál. Vyprávěl 

nám, co se mu přihodilo. Vyletěl ze strany i ze školy. Neví, co s ním dál

ude. 

Nevěřil jsem svým uším a nevěděl jsem, co mám říci. Ostatně Ludvík 

nechtěl být litován a odváděl řeč rychle jinam. Náš soubor měl za čtrnáct dní 

odjet na velké zahraniční turné. Hrozně jsme se na to, my venkované, těšili. 

Ludvík to věděl a začal se mě na naši cestu vyptávat. Ale já jsem si ihned 

uvědomoval, že Ludvík od dětství toužil po cizině a teď už se tam sotva kdy 

dostane. Lidé s politickou skvrnou se tehdy a ještě mnoho let poté za 

hranice nepouštěli. Viděl jsem, jak se ocitáme každý někde docela jinde, a 

snažil jsem se to zamlčet. Nemohl jsem proto mluvit nahlas o naší cestě, 

protože bych tak ozářil náhlou propast mezi našimi osudy. Chtěl jsem tu 

propast přikrýt tmou a bál jsem se každého slova, které by ji mohlo osvítit, 

Ale nenacházel jsem žádné slovo, které by ji neosvěcovalo. Každá věta, 

týkající se jen trochu našeho života, nás usvědčovala, že jsme se dostali 

každý někam jinam. Že máme jiné možnosti, jinou budoucnost. Že jsme 

unášeni opačným směrem. Snažil jsem se mluvit o něčem, co by bylo natolik 

všední a bezvýznamné, aby z toho naše cizost nevyčuhovala. Ale to bylo ještě 

horšÍ. Bezvýznamnost rozhovoru byla trapná a rozmluva se stala rychle 

nesnesitelnou. 

Ludvík se brzo rozloučil a odešel. Přihlásil se na brigádu někam mimo 

naše město a já jsem odjel se souborem za hranice. Od té doby jsem ho 

neviděl několik let. Poslal jsem mu na vojnu jeden nebo dva dopisy. Po 

jejich odeslání zůstal ve mně vždycky stejný pocit neuspokojenosti jako po 

naší poslední rozmluvě. Neuměl jsem stát tváří v tvář Ludvíkovu pádu. 

Styděl jsem se za to, že můj život je úspěšný. Zdálo se mi nesnesitelné 

adresovat Ludvíkovi z výše své spokojenosti slova povzbuzení či soucitn. 

Raději jsem se snažil předstírat, že se mezi námi nic nezměnilo. Popisoval 

jsem mu v dopisech, co děláme, co je nového v souboru, jakého máme 

nového cimbalistu a jaké jsme zažili příběhy. Tvářil jsem se, jako by můj 

svět byl nadále naším společným světem. A cítil jsem nepříjemnost té 

přetvářky. 

Pak jednoho dne dostal můj tatínek úmrtní oznámení. Ludvíkova 

maminka zemřela. Nikdo z nás vůbec nevěděl, že byla nemocná. Když se mi 

ztratil Ludvík z očí, ztratila se mi s ním z očí i ona. Teď jsem držel parte v 

ruce a uvědomoval si svou nevšímavost vůči lidem, kteří jen trochu málo 

poodstoupili z cesty mého života. Mého úspěšného života. Cítil jsem se 

vinen, i když jsem se vlastně ničeho nedopustil. A potom jsem si všiml 

něčeho, co mě poděsilo. Pod úmrtní zprávou byli podepsáni za veškeré 

příbuzenstvo manželé Koutečtí. O Ludvíkovi ani zmínka. 

Přišel den pohřbu. Měl jsem od rána trému, že se setkám s Ludvíkem. Ale 

Ludvík nepřijel. Za rakví šla jen hrstka lidí. Ptal jsem se Kouteckých, kde je

Ludvík. Pokrčili rameny a řekli, že nevědí. Zástup s rakví zastavil u velké 

hrobky s těžkým mramorovým kamenem a s bílou sochou anděla. 

Bohaté stavitelově rodině všechno vzali, takže ted' žila jen z malého 

důchodu. Zůstala jí právě jen ta veliká rodinná hrobka s bílým andělem. To 

všechno jsem věděl, ale nechápal jsem, proč spouštějí rakev právě tam. 

Teprve později jsem se dověděl, že Ludvík byl tehdy v kriminále. Jeho 

maminka byla jediná v našem městě, kdo to věděl. Všem to zatajila. V 

naprosté samotě žila se svou chorobou, která ji nakonec přivedla do 

nemocnice a na hřbitov. 

Když byla mrtva, rozhořel se v Kouteckých znovu plamen příbuzenské 

lásky. Ujali se mrtvého těla nemilované švagrové a prohlásili je za své. 

Konečně se pomstili nevděčnému synovci. Uloupili mu matku. Přikryli ji 

těžkým mramorovým kamenem, nad kterým stojí bílý anděl s kadeřavými 

vlasy a s ratolestí. Pořád se mi pak ten anděl vybavoval. Kučeravý anděl s 

prolhanou ratolestí míru. Vznášel se nad zdrancovaným životem kamaráda, 

jemuž byla uloupena i těla mrtvých rodičů. Anděl loupeže. 

____________________________________________________ 

___________ 

(9) 

Vlasta nemá ráda žádné extravagance. Sedět pro nic za nic v noci na 

zahrádce je extravagance. Uslyšel jsem energické zaklepání na okenní sklo. 

Za oknem se tměl přísný stín ženské postavičky v noční košili. Jsem 

poslušný. Neumím odporovat slabším. A protože měřím metr devadesát a 

uzvednu v ruce metrákový pytel, nenašel jsem dosud v životě nikoho, komu 

bych se mohl vzepřít. 

A tak jsem šel domů a uložil se podél Vlasty. Abychom nemlčeli, zmínil 

jsem se o tom, že jsem dnes potkal Ludvíka. ,,No a?" ,"ckla s okázalým 

nezájmem. Marná sláva. Nejde jí pod nos. Dodnes ho nemůže ani cítit. 

Ostatně nemá si nač stěžovat. Od naší svatby měla příležitost se s ním vidět 

jen jednou. To bylo v šestapadesátém roce. A tehdy jsem propast, která nás 

oddělovala, neuměl zalhat ani sám sobě. 

Ludvík měl už za sebou vojnu, kriminál i několik let práce v dolech. 

Zařizoval si v Praze pokračování ve studiu a do našeho města si přijel vyřídit 

jen nějaké policejní formality. Znovu jsem měl trému z našeho setkání. Ale 

nesetkal jsem se se zlomeným bolestínem. Naopak. Ludvík byl jiný, než 

jsem ho dosud znal. Byla v něm drsnost, hranatost a snad i více klidu. Nic, 

co by volalo po soucitu. Zdálo se mi, že lehce překleneme propast, které 

jsem se tak bál. Abychom rychle navázali nit, pozval jsem ho na zkoušku 

naší kapely. Věřil jsem, že je to pořád i jeho kapela. Co na tom, že máme

jiného cimbalistu, jiného kontráše, jiného klarinetistu a že ze staré 

kumpanie jsem zbyl jen já. Čas utíká a to nás nemůže vyvést z míry. Důležité 

je, že jsme vepsáni i na tom prchajícím čase. 

Ludvík si sedl na židli vedle cimbalisty a jenom poslouchal, jak zkoušíme. 

Hráli jsme nejdřív naše nejoblíbenější písničky, ty, které jsme hrávali ještě 

na gymnasiu. Potom nějaké nové, které jsme objevili v zapadlých 

podhorských dědinách. Nakonec jsme přišli k několika písničkám, na nichž 

si nejvíc zakládáme. To už nejsou skutečné lidové písně, ale písně, které 

jsme my sami v souboru vytvořili z ducha lidového umění. A tak jsme zpívali 

písničky o mezích, které se mají rozorat, aby z mnoha malých soukromých 

polí byl jeden velký družstevní lán, písničky o chudácích, kteří dnes neumějí 

otročit a jsou pány ve své zemi, písničku o traktoristovi, kterému se dobře 

daří na traktorové stanici. Všechno to byly písničky, jejichž hudba byla k 

nerozeznání od původních lidových písní a jejichž slova byla přitom 

současnější než noviny. Mezi těmi písněmi jsme měli nejraději píseň o 

Fučíkovi, hrdinovi, který byl za okupace mučen nacisty a o němž si ted' 

"pěsničku ludé zpívajú". 

Ludvík seděl na židličce a díval se, jak cimbalistovy ruce běhají s paličkami 

po strunách. Do malé skleničky si každou chvíli naléval z láhve víno. 

Pozoroval jsem ho přes kobylku svých houslí. Byl zamyšlen a ani jednou ke 

mně nepozvedl hlavu. 

Pak se začaly do místnosti trousit manželky, což je znamení, že zkouška 

brzo skončí. Pozval jsem Ludvíka k sobě. Vlasta nám připravila něco k 

večeři a pak šla spát a nechala nás spolu. Ludvík mluvil o všem možném. Ale 

já jsem cítil, že je tak hovorný jen proto, aby nemusel mluvit o tom, o čem 

jsem chtěl mluvit já. Jak jsem ale mohl mlčet se svým nejlepším kamarádem 

o tom, co byl náš největší společný majetek? A tak jsem přerušil Ludvíka v 

jeho bezvýznamném klábosení. Cos říkal našim písničkám? Ludvík mi 

odpověděl bez váhání, že se mu líbily. Ale já jsem ho nenechal vyváznout 

lacinou zdvořilostí. Vyptával jsem se ho dál. Co říká těm novým písničkám, 

které jsme objevili v zapadlých vesnicích? A co říká těm novým písničkám, 

které jsme sami složili? 

Ludvíkovi se do debaty nechtělo. Ale krůček po krůčku jsem ho do ní 

vtahoval, až se nakonec rozpovídal. Těch pár starých lidových písniček, ty 

jsou prý opravdu krásné. Ale jinak se mu náš repertoár nelíbí. 

Přizpůsobujeme se příliš obecnému vkusu. Není prý divu. Vystupujeme 

před nejširší veřejností a chceme se líbit. A tak prý stíráme z našÍch písní 

všechno, co je na nich osobitého. Stíráme jejich nenapodobitelný rytmus a 

přizpůsobujeme je konvenční rytmice. Vybíráme si písně z nejmladší 

chronologické vrstvy, všelijaké čardáše a verbuňky, protože ty jsou

nejpřístupnější a nejlíbivější. 

Oponoval jsem. Jsme přece na začátku cesty. Chceme, aby se lidová píseň 

co nejvíc rozšířila. Proto ji musíme poněkud přizpůsobit širšímu vkusu. 

Nejdůležitější přece je, že jsme již vytvořili současný folklór, nové lidové 

písně, které mluví o našem dnešním životě. 

Nesouhlasil. Právě ty nové písně ho nejvíc tahaly za uši. Jaká prý ubohá 

napodobenina! A jaká faleš! 

Dodnes je mi smutno, když si to vybavím. Kdo nám vyhrožoval, že 

skončíme jak Lotova žena, když se budeme jenom ohlížet zpátky? Kdo 

fantazíroval o tom, že z lidové hudby vzejde nový sloh epochy? Kdo vyzýval, 

abychom uvedli lidovou hudbu do pohybu a donutili ji kráčet po boku 

současných dějin? 

Byla to utopie, řekl Ludvík. 

Jak to, utopie? Ty písničky jsou! Existují! 

Vysmál se mi. Vy v souboru je zpíváte. Ale ukaž mi jediného člověka mimo 

soubor, který si je zpívá! Ukaž mi jediného družstevníka, který by si sám pro 

svou radost zpíval ty vaše písničky o družstvech! Vždyť by se mu zkřivila 

huba, jak jsou nepřirozené a falešné! Ten propagační text odstává od té 

kvazilidové hudby jak špatně přišitý límec! Kvazimoravská písnička o 

Fučíkovi! Jaký nesmysl! Pražský novinář! Co má společného s Moravským 

Slováckem? 

Namítal jsem, že Fučík patří všem a že snad i my si o něm smíme zazpívat 

po našem. 

Copak o něm zpíváte po našem? Zpíváte podle receptu agitpropu a ne po 

našem! Jenom si vybav text té písničky! A proč vůbec píseň o Fučíkovi? 

Copak jenom on bojoval v ilegalitě? Jenom on byl mučen? 

Ale on je nejznámější ze všech! 

Ovšem! Propagační aparát chce mít pořádek v galerii mrtvých hrdinů. 

Chce mít mezi hrdiny hlavního hrdinu, aby ho mohl náležitě propagačně 

vybavit. 

Nač ty posměšky? Každá doba má své symboly! 

Dobrá, ale ono je právě zajímavé, kdo se stal symbolem! Stovky lidí byly 

tehdy stejně statečné a jsou zapomenuty. A padli i proslulí. Politikové, 

spisovatelé, vědci, umělci. A nestaly se z nich symboly. Jejich fotografie 

nevisí na sekretariátech a školách. A mají často za sebou velké dílo. Jenomže 

právě dílo vadí. Dá se těžko upravit, přistřihnout, proškrtat. Dílo je na 

překážku v propagační galerii hrdinů. 

Reportáž psanou na oprátce nenapsal nikdo z nich! 

Právě! Co s hrdinou, který mlčí? Co s hrdinou, který nevyužije posledních 

chvil života k divadelnímu výstupu? K pedagogické lekci? To Fučík, i když

zdaleka nebyl proslulý, považoval za nesmírně důležité sdělit světu, co ve 

vězení myslí, cítí, prožívá, co lidstvu vzkazuje a doporučuje. Psal to na malé 

motáčky a riskoval životy jiných lidí, kteří je propašovávali z vězení a 

uschovávali. Jak vysoce asi cenil své vlastní myšlenky a pocity! Jak vysoce 

oceňoval sám sebe! 

Tohle jsem už nemohl snést. Tak Fučík byl prostě samolibý domýšlivec? 

Ale Ludvík se nedal zastavit. Ne, domýšlivost prý nebyla to hlavní, co ho 

nutilo psát. To hlavní byla slabost. Protože být statečný v samotě, beze 

svědků, bez odměny souhlasu, jen sám před sebou, k tomu je zapotřebí 

veliké hrdosti a síly. Fučík potřeboval pomoc publika. Vytvářel si v samotě 

cely alespoň fiktivní publikum. Potřeboval být viděn! Dodávat si sil 

aplausem! Alespoň fiktivním aplausem! Proměnit vězení v jeviště a učinit 

svůj úděl snesitelný tím, že ho nejen žil, ale i předváděl a hrál! Že se zhlížel v 

kráse vlastních slova gest! 

Byl jsem připraven na Ludvíkův smutek. I na trpkost. Ale s touhle zlobou, 

s tou ironickou záští jsem nepočítal. Čím mu ublížil umučený Fučík? Vidím 

hodnotu člověka ve věrnosti. Vím, že byl Ludvík nespravedlivě trestán. Ale 

tím hůř! Protože pak má jeho změna názorů až příliš průhlednou motivaci. 

Copak člověk může změnit celý svůj životní postoj jen proto, že byl uražen? 

To všechno jsem Ludvíkovi řekl do očí. Ale pak se stalo zase něco 

neočekávaného. Ludvík mi už neodpověděl. Jako by z něho najednou opadla 

ta hněvivá horečka. Díval se na mne pátravě a potom řekl docela tichým a 

klidným hlasem, abych se nezlobil. On se možná mýlí. Řekl to tak divně a 

chladně, že jsem moc dobře věděl, že to nemyslí upřímně. Ale já jsem 

nechtěl náš rozhovor ukončit takovou neupřímností. Přes všechnu 

roztrpčenost byl jsem stále veden svým původním přáním. Chtěl jsem se s 

Ludvíkem domluvit a obnovit staré přátelství. I když jsme se tak tvrdě 

střetli, přece jsem doufal, že někde na konci dlouhé hádky můžeme najít kns 

společného území, na němž nám kdysi spolu bývalo dobře a které budeme 

moci zase spoluobývat. Ale marně jsem se pokoušel pokračovat v rozmluvě. 

Ludvík se omlouval, že rád přehání a že se nechal bohužel zase unést. Prosil 

mne, abych zapomněl na to, co říkal. 

Zapomenout? Proč bychom měli zapomenout na vážný rozhovor? Neměli 

bychom v něm raději pokračovat? Až další den den vytušil pravý smysl této 

žádosti. Ludvík u nás spal i snídal. Po snídani jsme měli ještě půl hodinky 

času na rozhovor. Vyprávěl mi o tom, kolik úsilí musí vynaložit, aby směl na 

fakultě dostudovat poslední dva roky. Jakým životním cejchem je pro něho 

jeho vyloučení ze strany. Jak mu nikde nedůvěřují. Že jen pomocí několika 

přátel, kteří ho znají ještě z předúnorové doby, bude snad znovu přijat na 

školu. Mluvil potom o jiných nových známých, kteří jsou v podobné situaci

jako on. Mluvil o tom, jak jsou sledováni a jak se zaznamenává pečlivě každý 

jejich výrok. Jak jsou dotazováni lidé z jejich okolí a jak často nějaké horlivé 

nebo zlomyslné svědectví jim může na několik dalších let zkazit život. Pak 

odbočil v řeči zase na nějaké bezvýznamné téma, a když jsme se loučili, řekl, 

že byl rád, že mne viděl, a znovu mne poprosil, abych zapomněl na to, co mi 

včera říkal. 

Souvislost mezi touto žádostí a mezi poukazem na osudy jeho známých 

byla příliš jasná. Omráčila mne. Ludvík se mnou přestal mluvit proto, že se 

bál! Bál se, že naše rozmluva nezůstane utajena! Bál se, že ho udám! Bál se 

mne! To bylo strašné. A znovu zcela neočekávané. Propast, která byla mezi 

námi, byla mnohem hlubší, než jsem tušil. Byla tak hluboká, že nám 

nedovolovala ani dokončovat rozhovory. 

____________________________________________________ 

___________ 

(10) 

Vlasta už spí. Chudinka, chvílemi lehounce chrápe. Všichni už u nás spí. A 

já tu ležím veliký, veliký, veliký a myslím na svou bezmoc. Tehdy jsem ji tak 

strašně pocítil. Předtím jsem důvěřivě předpokládal, že všechno je v mých 

rukou. S Ludvíkem jsem si přece nikdy neublížil. Proč bych se s ním nemohl 

při dobré vůli zase sblížit? 

Ukázalo se, že to v mých rukou není. Ani naše odcizení, ani naše sblížení 

nebylo v mých rukou. Doufal jsem tedy, že je v rukou času. Čas míjel. Od 

doby našeho posledního setkání uplynulo devět let. Ludvík mezitím 

dostudoval, dostal výborné místo, je vědec v oboru, který ho zajímá. 

Pozoruji z dálky jeho osud. Pozoruji ho s láskou. Nemohu Ludvíka 

považovat nikdy ani za svého nepřítele ani za cizího člověka. Je to můj 

přítel, ale zakletý. Jako by se opakoval příběh z pohádky, kdy princova 

nevěsta byla proměněna v hada nebo v žábu. V pohádkách vždycky všechno 

zachránila princova věrná trpělivost. 

Ale čas mi zatím přítele neprobouzí ze zakletí. Dověděl jsem se během té 

doby několikrát, že se stavoval v našem městě. Ale nikdy se u mne 

nezastavil. Dnes jsem ho potkal a vyhnul se mi. Zatracený Ludvík. 

Od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili, to všechno začalo. Rok od 

roku jsem cítil, jak kolem mne přibývá siroby a uvnitř mne klíčí úzkost. Bylo 

čím dál víc únavy a čím dál míň radosti a úspěchů. Soubor míval každý rok 

svá zahraniční turné, ale pak pozvání ubývalo a dnes už nás nezvou skoro 

nikam. Pracujeme pořád, čím dál usilovněji, ale kolem nás je ticho. Stojím 

ve vyprázdněném sále. A zdá se mi, že to byl Ludvík, kdo rozkázal, abych byl 

sám. Protože k samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi.

Od té doby jsem čím dál častěji utíkával na polní cestu obklopenou 

drobnými políčky. Na polní cestu, kde z meze roste osamělý šípkový keř. 

Tam se setkávám s posledními věrnými. Je tam dezertér se svými chlapci. Je 

tam potulný muzikant. A je tam za obzorem dřevěný domek a v něm Vlasta - 

chudobná děvečka. 

Dezertér mne nazývá králem a slibuje mi, že se mohu kdykoli uchýlit pod 

jeho ochranu. Stačí prý jen přijít k šípkovému keři. Tam prý se vždycky 

najdem. 

Bylo by to tak jednoduché, najít klid ve světě představ. Ale snažil jsem se 

vždycky žít v obou světech zároveň a neopouštět jeden pro druhý. Nesmím 

opouštět skutečný svět, i když v něm všechno prohrávám. Nakonec bude 

snad stačit, když se mi podaří to jediné. To poslední: 

Odevzdat svůj život jako jasné a srozumitelné poselství jednomu jedinému 

člověku, který ho pochopí a ponese dál. Dřív nesmím odjet s dezertérem k 

Dunaji. 

Ten jediný člověk, na kterého myslím, který je mou jedinou nadějí po 

všech porážkách, je ode mne oddělen stěnou a spí. Pozítří si sedne na 

hnědého koně. Bude mít přes tvář pentle. Budou ho nazývat králem. Pojd', 

synáčku. Usínám. Budou tě nazývat mým jménem. Budu spát. Chci tě vidět 

ve snu na koni. 

____________________________________________________ 

___________ 

V 

_________________________________________ 

_________ 

(1) 

Spal jsem dlouho a docela dobře; vzpomínky, kterým jsem se dal večer (a 

až do noci) napospas, neměly při vší trpkosti vliv na rytmus mého fyzického 

života, vycvičený přísnou životosprávou, kterou jsem na sebe uvalil, když 

mne po třicítce poprvé napadlo, že nejsem ušetřen obecného údělu stárnutí. 

Vzbudil jsem se až po osmé hodině, nepamatoval jsem si žádné sny, ani 

dobré ani zlé, hlava mne nebolela, jenom se mi nechtělo vstávat a já jsem se 

nijak této nechuti nebránil, protože v ní od jisté doby odmítám vidět 

zlozvyk, nýbrž ji chápu jako dobrodějný příznak lenošivého mládí. 

Zůstal jsem tedy ležet; spánek postavil mezi mne a setkání z pátečního 

večera jakousi stěnu, větrolam, za kterým jsem se cítil (alespoň na chvíli) 

ukryt. Ne snad že by se toho rána Lucie vytratila z mého vědomí, ale vrátila 

se zase do své někdejší abstraktnosti. 

Do své abstraktnosti? Ano: Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě

zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak 

potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu 

po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať 

byla sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu 

potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestliže člověk 

abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž 

ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho, 

co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu 

jejich lásky. 

Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím 

se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného 

příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie, 

bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role, 

čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási 

prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí, 

růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních 

nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou 

Lucií, kterou jsem miloval. 

Ano, takto jsem to chápal, takto jsem si to vysvětloval a tak, jak ubíhal rok 

za rokem, skoro jsem se bál ji znova potkat, protože jsem věděl, že bychom 

se setkali na místě, kde Lucie už nebude Lucií a já nebudu mít čím navázat 

přetrženou nit. Tím ovšem nechci říci, že jsem ji přestal milovat, že jsem na 

ni zapomněl, že mi snad vybledla; naopak; zůstala ve mně ustavičně v 

podobě ticehé nostalgie; toužil jsem po ní, jako se touží po něčem, co je definitivně 

ztracené. 

A právě proto, že se mi Lucie stala něčím definitivně minulým (něčím, co 

jako minulé stále žije a jako přítomné je mrtvé), ztrácela postupně v mých 

myšlenkách svou tělesnost, hmotnost a konkrétnost a stávala se čím dál více 

jakousi legendou, mýtem vepsaným na pergamen a uloženým v kovové 

skříňce do základů mého života. 

Snad právě proto se mohlo stát to zcela neuvěřitelné: že jsem si v 

holičském křesle nebyl jist její podobou. A proto se i mohlo stát příštího 

rána, že jsem (ošálen pauzou spánku) měl pocit, že mé včerejší setkání 

nehylo skutečné; že i ono se snad odehrálo v rovině legendy, věštby či 

hádanky. Jestliže jsem v pátek večer byl zasažen Luciinou skutečnou 

přítomností a vržen náhle zpátky do dávného období, jemuž panovala, 

tohoto sobotního rána jsem se už jen s klidným (a dobře vyspaným) srdcem 

ptal: proč jsem ji potkal? což má mít Luciin příběh ještě nějaké 

pokračování? co znamená toto setkání a co mi chce říci? 

Cožpak příběhy, kromě toho, že se dějí, že jsou, také něco říkají? Nemusím

snad zdůrazňovat, že jsem člověk veskrze střízlivý. Ale snad ve mně přece 

jen zůstalo něco z iracionálních pověr, například právě tohleto podivné 

přesvědčení, že veškeré životní příběhy, které mne potkávají, mají navíc 

nějaký smysl, něco znamenají; že život svým vlastním příhěhem něco o sobě 

vypovídá, že nám postupně zrazuje nějaké své tajemství, že před námi stojí 

jako rébus, jehož smysl je třeba vyluštit, že příběhy, které ve svém 

životě žijem, jsou mytologií toho života a že v té mytologii je klíč k pravdě a 

k tajemství. Že je to klam? Je to možné, je to dokonce pravděpodobné, ale 

nemohu se zbavit té potřeby ustavičně luštit svůj vlastní život (jako by v 

něm opravdu byl skryt nějaký smysl, význam, pravda), nemohu se zbavit té 

potřeby, i kdyby nebyla ničím než potřebou jakéhosi hraní (jako je hraním 

luštění rébusů). 

Ležel jsem tedy na vrzavé hotelové posteli a nechal si jít hlavou myšlenky 

na Lucii, tentokrát už zase proměněnou v pouhou myšlenku, v pouhý 

otazník. Hotelová postel byla opravdu, jak jsem ji v předchozí větě 

charakterizoval, vrzavá,. a když jsem si tuto její vlastnost znovu uvědomil, 

vyvolalo mi to (náhle, rušivě) myšlenku na Helenu. Jako by ta vrzající postel 

byl hlas volající mne k povinnosti, vzdychl jsem si, shodil nohy z postele, 

sedl si na okraj lůžka, protáhl se, prohrábl si vlasy, podíval se z okna na 

ohlohu a pak vstal. Páteční setkání s Lucií, jakkoli bylo dalšího dne 

odhmotněno, přece jen v sobě zachycovalo a utlumovalo můj zájem o 

Helenu, zájem ještě před několika dny tak intenzívnÍ. V této chvíli zůstalo z 

něho už pouhé vědomí zájmu; zájem přeložený do řeči paměti; pocit 

povinnosti vůči ztracenému zájmu, o němž mne rozum ujišťoval, že se ve vší 

intenzitě určitě zase vrátí. 

Šel jsem k umývadlu, shodil pyžamový kabátek a otevřel dokořán 

kohoutek vodovodu; vsunul jsem ruce pod proud vody a skoro překotně 

jsem ji plnými dlaněmi šplíchal na krk, na ramena, na tělo; vydrhl jsem se 

ručníkem; chtěl jsem v sobě rozproudit krev. Lekl jsem se totiž najednou; 

lekl jsem se své lhostejuosti k Heleninu příjezdu, lekl jsem se, aby mi ta 

lhostejnost (momentální lhostejnost) nezkazila příležitost, která přišla jen 

jedenkrát a sotva se podruhé vrátí. Řekl jsem si, že se pořádně nasnídám a 

že si dám po snídani vodku. 

Sešel jsem dolů do kavárny, avšak našel jsem tam jen zástup židlí, jež 

trčely žalostně nohama vzhůru odloženy na neprostřených stolcích, a babku 

ve špinavé zástěře, která se mezi nimi ploužila. 

Šel jsem do recepce hotelu a zeptal se vrátného, který tam seděl za pultem 

zabořen do vypolštářované židle a do hluboké nevšímavosti, jestli se mohu v 

hotelu nasnídat. Aniž se pohnul, řekl, že mají dnes v kavárně zavírací den. 

Vyšel jsem na ulici. Byl pěkný den, mráčky se povalovaly po obloze a mímý

vítr zvedal z chodníku prach. Spěchal jsem na náměstí. U řeznictví stál 

zástup mladších i starších žen; držely v ruce tašky a síťovky, čekaly trpělivě a 

tupě, až na ně dojde uvnitř v obchodě řada. Mezi chodci, kteří bloumali 

nebo spěchali ulicí, upoutali mne po chvíli ti, kteří drželi v ruce jako 

miniatumí pochodeň kornoutek s červenou čepičkou zmrzliny, kterou 

olizovali. To jsem se již octl na náměstí. Tam stojí rozložitý 

jednoposchoďový dům s dvěma věžičkami po stranách střechy; v jeho 

přízemní frontě jsou čtyři výkladní skříně a nad každou z nich skleněné 

lunety; na jedné jsou vymalováni tři muži v krojích, jak se drží kolem 

ramenou a otvírají ústa, na druhé muž se ženou (rovněž v krojích), na třetí 

slunečnice a na čtvrté soudek vína. Tam byla samoobsluha. 

Vešel jsem dovnitř. Byla to velká místnost s dlážděnou podlahou a stolky 

na vysokých nohách, u nichž stáli lidé, pojídali obložené chlebíčky a pili 

kávu nebo pivo. 

Zde se mi nechtělo snídat. Upřel jsem se od rána na představu vydatné 

snídaně s vejci, slaninou a číškou alkoholu, který by mi vrátil ztracenou 

vitalitu. Vzpomněl jsem si, že o kus dál, na druhém náměstí s parčíkem a 

morovým sloupem, je jiná restaurace. Není sice nikterak vábná, ale stačilo 

mi, že by tam byl stůl a židle a jeden jediný číšník, na kterém bych si vynutil, 

co by se dalo. 

Minul jsem morový sloup; podstavec podpíral světce, světec podpíral 

oblak, oblak podpíral anděla, anděl podpíral další obláček a na tom obláčku 

seděl další anděl, ten poslední; bylo ráno; uvědomil jsem si tuto 

samozřejmost znovu, když jsem se zadíval na morový sloup, na tu dojemnou 

pyramidu světců, obláčků a andělů, kteří tu v těžkém kameni předstírali 

nebesa a jejich výšky, zatímco skutečná nebesa byla bled'ounce (jitřně) 

modrá a zoufale vzdálená tomuto prašnému úseku země. 

Přešel jsem tedy parčík s úhlednými trávníky a lavičkami (ale přesto 

dostatečně holý, aby neporušoval ovzduší prázdné prašnosti) a chytil za 

kliku dveří vedoucích do restaurace. Bylo zavřeno. Začal jsem chápat, že 

vytoužená snídaně zůstane snem, a lekalo mne to, protože jsem v dětinné 

umíněnosti považoval vydatnou snídani za rozhodující podmínku pro zdar 

celého dne. Uvědomil jsem si, že okresní města nepočítají s podivíny chtějícími 

vsedě snídat a že otvírají své hospody až mnohem později. Nepokoušel 

jsem se tedy už ani hledat další hospodu, obrátil jsem se a přecházel znovu 

parčík opačným směrem. 

A zase jsem potkával proti sobě lidi, nesoucí v ruce kornoutky s růžovou 

čepičkou, a znovu jsem pomyslel, že se ty kornoutky podobají pochodním a 

že je v té podobě možná i jistý smysl, protože ty pochodně nejsou pochodně, 

ale travestie pochodní, a to, co slavnostně v sobě nesou, ta růžová stopa

požitku, to není žádná rozkoš, ale travestie rozkoše, což pravděpodobně 

vystihuje nevyhnutelnou travestovanost všech pochodní i rozkoší tohoto 

prašného maloměsta. A pak jsem si řekl, že když půjdu proti těmto lízají- 

cím světlonošům, dovedou mne pravděpodobně k nějaké cukrámě, v níž 

snad bude stolek a židle a snad i čemá káva a zákusek. 

Nedovedli mne k cukrámě, nýbrž k mléčné jídelně; byla tam velká fronta 

lidí, čekajících na kakao či mléko s loupáčky, a byly tam zase stolky na 

vysokých nohách, u kterých lidé pili a jedli, a v zadní místnosti byly také 

stolky se židlemi, ale ty byly obsazeny. Stoupl jsem si tedy do fronty a po 

třech minutách popocházejícího čekání jsem si koupil sklenici kakaa a dva 

loupáčky, postavil se pak k vysokému stolku, na němž stálo asi šest dopitých 

sklenic, vyhlédl jsem si místečko, které bylo nepolité, a tam jsem postavil 

svou sklenici. 

Najedl jsem se v zarmucující rychlosti: snad za tři minuty byl jsem již zase 

na ulici; bylo devět hodin; měl jsem skoro dvě hodiny čas: Helena vyletěla 

toho dne prvním letadlem z Prahy a v Brně měla nasednout na autobus, 

který sem přijíždí před jedenáctou hodinou. Uvědomoval jsem si, že tyhle 

dvě hodiny budou dokonale prázdné a dokonale zbytečné. 

Mohl jsem si jít ovšem prohlédnout stará místa dětství, mohl jsem se v 

sentimentálním zadumání zastavit u rodného domu, kde žila do posledních 

dnů moje maminka. Vzpomínávám na ni často, ale zde ve městě, kde její 

kostřička je zašantročena pod cizím 

mramorem, jako by i vzpomínky na ni byly otráveny: mísily by se mi do nich 

pocity někdejší bezmoci a jeduplná trpkost - a tomu se bráním. 

A tak mi nezbylo než usednout na náměstí na lavičku, po chvíli zase vstát, 

jít k výkladům obchodu, prohlížet tituly knih v knihkupectvÍ, pak konečně 

přijít na spásnou myšlenku a koupit si v trafice Rudé právo, znovu si 

sednout na lavičku, přeletět nevábné titulky, přečíst si v zahraniční rubrice 

dvě zajímavější zprávy, pak zase vstát z lavičky, Rudé právo složit a 

nepoškozené vsunout do nádoby na odpadky; pak jít zvolna ke kostelu, 

zastavit se před ním, pohlédnout vzhůru na jeho dvě věže, pak vystoupit po 

širokých chrámových schodech a vejít do chrámové předsíně a dál do 

kostela, plaše, aby se lidé zbytečně nepohoršovali, že ten, kdo vstoupil, se 

nekřižuje a přišel se tu jen projít, jako se chodí do parku nebo na opuštěné 

korzo. 

Když se do kostela nahrnulo trochu víc lidí, začal jsem si mezi nimi 

připadat jako vetřelec, který neví, jak se tu má postavit, jak sklonit hlavu 

nebo sepnout ruce, vyšel jsem tedy zase ven, podíval se na hodiny a zjistil, že 

můj mezičas je ještě stále dlouhý. Snažil jsem si přivolat myšlenku na 

Helenu, chtěl jsem na ni myslet, abych dlouhé chvíle nějak využil; ale ta

myšlenka se nechtěla nijak rozvíjet, nechtěla se hnout z místa a byla s to 

vyvolat mi nanejvýš pouhou Heleninu vizuální podobu. Je to ostatně známá 

věc: když muž čeká na ženu, nachází v sobě jen ztěžka schopnost přemýšlet 

o ní a nezbývá mu nic jiného než prostě přecházet sem a tam (klidněji či 

neklidněji) pod jejím strnulým obrazem. 

A tak jsem přecházel. Napříč naproti kostelu jsem uviděl stát před starou 

budovou radnice (dnešním Městským národním výborem) asi deset 

prázdných kočárků. Nemohl jsem si ten úkaz dost rychle vysvětlit. Pak 

jakýsi mladý muž přitlačil udýchaně další kočárek k těm ostatním, žena 

(poněkud nervózní), která muže provázela, vytáhla z kočárku svitek bílých 

látek a krajek (obsahujících nepochybně dítě) a oba pak spěchali dovnitř 

radnice. Maje na paměti půl druhé hodiny, kterou musím ubít, dal jsem se 

za nimi. 

Už na širokém schodišti postávalo dosti zevlujících lidí, a jak jsem stoupal 

po schodech vzhůru, bylo jich čím dál víc, nejvíce na chodbě v prvním 

poschodí, zatímco schody vedoucí odtud výš byly už zase prázdné. Událost, 

kvůli níž se tu lidé sešli, měla se tedy patrně odbývat v tomto poschodí, 

nejspíše v místnosti, do níž vedly z chodby dveře dokořán otevřené a 

zaplněné značným shlukem lidí. Šel jsem tam a octl jsem se v malém sálku, 

kde stály asi v sedmi řadách židle a na nich už posedávali lidé, jako by 

očekávali nějaké představení. V čele sálu bylo pódium, na něm podlouhlý 

stůl přikrytý červenou látkou, na stole váza s velikou kyticí, na stěně za 

pódiem dekorativně zřasená státní vlajka; dole před pódiem (a asi tři metry 

od první řady hlediště) stálo v půlkruhu osm židlí obrácených směrem k 

pódiu; vzadu na druhé straně sálku bylo malé harmonium s otevřenou 

klávesnicí a u něho seděl se sklopenou lysou hlavou brýlatý starý pán. 

Několik židlí v hledišti sálku bylo ještě neobsazených; usedl jsem tedy na 

jednu z nich. Dlouho se nic nedělo, ale lidé se nijak nenudili, nakláněli se k 

sobě, šeptali si a byli zřejmě plni očekávání. Mezitím zvolna naplnili sál 

všichni ostatní, co stáli v houfech na chodbě; obsadili zbylých pár židlí a 

obstoupili stěny. 

Pak začalo konečně očekávané dění: za pódiem se otevřely dveře; objevila 

se v nich brýlatá paní v hnědých šatech, s dlouhým tenkým nosem; pohlédla 

do sálu a pozvedla pravou ruku. Lidé kolem mne utichli. Pak se ta žena 

obrátila dozadu, do místnosti, z níž přišla, jako by tam někomu kynula nebo 

něco říkala, ale vzápětí se zas vrátila a přitiskla se zády ke stěně, zatímco 

jsem v té chvíli spatřil na její tváři (i když byla ke mně obrácena z pouhého 

profilu) slavnostní, strnulý úsměv. Všechno bylo zřejmě dokonale 

synchronizováno, neboť přesně se zahájením úsměvu ozvaly se za mými 

zády zvuky harmonia.

Několik vteřin poté objevila se ve dveřích u pódia mladá žlutovlasá žena, 

rudá ve tváři, bohatě naondulovaná i nabarvená, s vylekaným výrazem ve 

tváři a s bílým balíkem nemluvněte v náručí. Brýlatá paní, aby jí 

nepřekážela v cestě, přitiskla se ještě víc ke zdi a její úsměv měl pobízet 

nositelku děcka vpřed. A nositelka šla, šla nejistým krokem, svírajíc 

nemluvně; za ní se vynořila další žena s nemluvnětem v náručí a za ní 

(husím pochodem) celý malý zástup; pozoroval jsem stále první z nich: 

dívala se nejdříve kamsi pod strop, pak ale klesla pohledem a její oči se 

zřejmě setkaly s pohledem někoho v hledišti, což ji vyvedlo z míry, takže 

odtrhla rychle pohled a usmála se, jenomže ten úsměv (bylo doslova znát 

námahu, kterou na něj musela vynaložit) rychle zmizel a zůstaly jí po něm 

jen křečovitě strnulé rty. To všechno se v její tváři událo během několika 

vteřin (co ušla sotva šest metrů ode dveří); protože šla příliš rovně a 

nezahnula včas podél půlkrnhu židlí, musela se ted' brýlatá hnědá paní 

rychle oddělit od zdi (tvář se jí poněkud zachmuřila), přikročit k ní, 

dotknout se jí mírně rukou a připomenout jí tak směr, kterým má jít. Žena 

rychle opravila uchýlení a obcházela půlkruh židlí, následována dalšími 

nositelkami dětí. Bylo jich dohromady osm. Ušly konečně předepsanou 

dráhu a stály ted' zády k obecenstvu každá před jednou židlí. Hnědá žena 

ukázala rukou k zemi; ženy to postupně chápaly a (stále zády k obecenstvu) 

usedaly (i s balíky děcek) na židle. 

Z tváře brýlaté paní zmizel stín nespokojenosti, už se zase usmívala a šla k 

pootevřeným dveřím do zadní místnosti. Stanula v nich na chvíli a pak opět 

několika rychlými kroky ustoupila do sálu a přitiskla se ke zdi. Ve dveřích se 

objevil asi dvacetiletý muž v černých šatech a bílé košili, jejíž límec 

ozdobený malovanou kravatou se mu zařezával do krku. Měl sklopenou 

hlavu a klátivým krokem se dal na pochod. Za ním šlo dalších sedm mužů 

rozličného věku, vesměs však v tmavých šatech a slavnostních košilích. 

Obešli židle, na nichž seděly ženy s dětmi, a zastavili se. V té chvíli projevilo 

však několik z nich určitý nepokoj a začali se rozhlížet kolem sebe, jako by 

cosi hledali. Brýlatá paní (na jejíž tváři se okamžitě objevil už známý stín 

znepokojení) hned přiběhla, a když jí jeden z mužů cosi šeptal, přikývla 

souhlasně hlavou a rozpačití muži si rychle vyměnili místa. 

Hnědá paní rychle obnovila úsměv a šla znovu ke dveřím u pódia. Ani 

nemusila tentokrát kynout či dávat znamenÍ. Ze dveří vyšel nový zástup a 

musím říci, že to byl tentokrát zástup ukázněný a znalý, jenž kráčel bez 

rozpaků a s eleganci skoro profesionální: byl složen z dětí asi desetiletých: 

šly za sebou vždycky střídavě chlapeček a holčička; chlapečci měli dlouhé 

tmavomodré kalhoty, bílou košili a červený šátek, jehož jeden cíp jim visel 

na zádech a druhé dva byly pod krkem svázány na uzel; holčičky měly.

tmavomodré sukničky, bílé halenky a kolem krku také červený šátek; 

všichni nesli v rukou kytičku růžÍ. Šli, jak jsem již řekl, jistě a samozřejmě, a 

to nikoli tak jako předchozí zástupy do půlkruhu kolem židlí, nýbrž rovně 

podél pódia; pak se zastavili a udělali vlevo v bok, takže jejich řada stála teď 

pod pódiem po celé jeho délce a byla obrácena tvářemi k půlkruhu sedících 

žen a do sálu. 

A zase uplynulo několik vteřin a ve dveřích u pódia se znovu objevila 

postava, tentokrát nikým nenásledovaná, a zamířila rovnou na pódium za 

ten dlouhý stůl potažený červenou látkou. Byl to muž středního věku a 

neměl vlasy. Šel důstojně, vzpřímeně, v černých šatech, v ruce držel červené 

desky; zastavil se uprostřed délky stolu a obrátil se tváří k obecenstvu, 

kterému se přitom mírně uklonil. Bylo vidět, že má otylou tvář a kolem krku 

širokou červenomodrobílou stuhu, jejíž oba konce byly spojeny velkou 

zlatou medailí, která mu visela přibližně v místech žaludku a ve chvíli, kdy 

se ukláněl, zhoupla se několikrát mírně nad stolem. 

V té chvíli začal náhle (aniž se přihlásil o slovo) docela nahlas mluvit jeden 

z těch chlapečků, co stáli dole pod pódiem. Říkal, že prý přišlo jaro a že prý 

tátové a mámy se radují a že celá země se prý raduje. Mluvil chvíli v tomto 

duchu a pak ho přerušila jedna z holčiček a říkala něco podobného, co 

nemělo docela jasný smysl, ale v čem se znovu opakovala slova máma, táta a 

jaro a několikrát také slovo růže. Pak ji zase přerušil jiný chlapeček a toho 

zase přerušila jiná holčička, ale nedá se říci, že by se spolu hádali, protože 

všichni tvrdili přibližně totéž. Jeden chlapeček například prohlásil, že dítě je 

mír. Naproti tomu holčička, co mluvila hned po něm, řekla, že dítě je květ. 

Všechny děti se pak sjednotily právě na této myšlence, zopakovaly ji ještě 

jednou unisono a vykročily vpřed napřahujíce ruku, v níž držely kytičku. 

Protože jich bylo právě osm tak jako žen, co seděly v půlkruhu na židlích, 

dostala každá žena po kytičce. Děti se vrátily zase pod pódium a od té chvíle 

byly už tiché. 

Zato muž, co stál na pódiu nad nimi, rozevřel červené desky a začal z nich 

číst. I on mluvilo jaru, o květech, o mámách a tátech, také mluvil o lásce a 

tom, že láska prý nese ovoce, ale potom se najednou začal jeho slovník 

proměňovat a objevovala se v něm slova povinnost, odpovědnost, stát, 

občan, najednou už neříkal táta a máma, nýbrž otec a matka a vypočítával, 

co všechno jim (otcům a matkám) stát poskytuje, a že oni jsou za to povinni 

vychovat státu ze svých dětí vzorné občany. Pak prohlásil, že to prý všichni 

přítomní rodiče slavnostně stvrdí svým podpisem a ukázal na roh stolu, kde 

ležela tlustá kniha vázaná v kůži. 

Hnědá paní přistoupila v té chvíli za matku, která seděla na konci 

půlkruhu, dotkla se jejího ramene, matka se ohlédla a paní jí vzala z rukou

nemluvně. Matka pak vstala a šla ke stolu. Muž se stuhou kolem krku knihu 

rozevřel a podal matce péro. Matka se podepsala a vrátila se ke své židli, kde 

jí hnědá paní vrátila opět dítě. Pak šel ke stolu příslušný muž a podepsal se; 

pak podržela hnědá paní děcko vedlejší matce a poslala ji ke stolu; po ní se 

podepsal příslušný muž, po něm zase další matka, další muž, a tak to šlo až 

do konce. Pak se ozvaly zase tóny harmonia a lidé, kteří seděli se mnou v 

publiku, nahrnuli se k matkám a k otcům a brali je za ruce. Šel jsem s nimi 

dopředu sálu (jako bych snad také chtěl někoho brát za ruce), a tu mě 

najednou ten muž, co měl kolem krku stuhu, osloví mým jménem a ptá se 

mne, jestli ho nepoznávám. 

Samozřejmě že jsem ho nepoznával, i když jsem ho pozoroval celou tu 

dobu, co řečnil. Abych nemusel odpovědět záporně na trochu nepříjemnou 

otázku, zatvářil jsem se překvapeně a zeptal se ho, jak se mu vede. Řekl, že 

to docela ujde, a v té chvíli jsem ho náhle poznal: ovšem, byl to Kovalík, 

spolužák z gymnasia, poznával jsem teď jeho rysy, které byly v poněkud 

ztučnělé tváři jakoby rozmazané; ostatně Kovalik patřil mezi nejméně 

nápadné spolužáky, nebyl ani hodný ani darebák, ani družný ani samotář, 

učil se prostředně - byl prostě nenápadný; nad čelem mu tehdy trčely vlasy, 

které mu nyní scházely - mohl bych tedy uvést několik omluv pro to, že jsem 

ho hned nepoznal. 

Zeptal se mne, co tu dělám, mám-li tu mezi matkami příbuzné. Řekl jsem 

mu, že tu příbuzné nemám, že jsem sem přišel jenom ze zvědavosti. Usmál 

se spokojeně a začal mi vysvětlovat, že zdejší národní výbor udělal velmi 

mnoho, aby občanské obřady se odbývaly vskutku důstojně, a dodal se 

skromnou hrdostí, že on, jako referent pro občanské záležitosti, má na tom 

zásluhu a že ho za to chválili i z kraje. Zeptal jsem se ho, jestli to, co se tu 

odbývalo, byly křtiny. Řekl mi, že to nebyly křtiny, nýbrž vítání nových 

občanů do života. Byl zřejmě rád, že se může rozhovořit. Říkal, že tu stojí 

proti sobě dvě velké instituce: katolická církev se svými obřady, které mají 

tisíciletou tradici, a proti ní občanské instituce, které musí tyto tisícileté 

obřady vytlačit svými novými obřady. Říkal, že lidé se přestanou chodit křtít 

a vdávat do kostela teprve tehdy, až naše občanské obřady budou mít tolik 

důstojnosti a krásy, co obřad církevní. 

Řekl jsem mu, že to zřejmě není tak lehké. Souhlasil se mnou a řekl, že prý 

je rád, že oni, referenti pro občanské záležitosti, nacházejí konečně trochu 

podpory u našich umělců, kteří si snad už uvědomili, že je to čestný úkol, 

dát našemu lidu opravdu socialistické pohřby, svatby a křtiny (hned se 

opravil a řekl vítání občanů doživota). Dodal, že verše, které toho dne 

recitovali pionýři, jsou opravdu krásné. Přisvědčil jsem mu a zeptal se ho, 

jestli by nebyl účinnější způsob, jak odnaučit lidi církevním obřadům, dát

jim naopak plnou možnost vyhnout se jakémukoli obřadu. Zeptal jsem se 

ho, zda si nemyslí, že podstatou moderního člověka je právě nechuť k 

ceremoniím a obřadnictví a že má-li se už něco podporovat, tedy snad právě 

tato nechuť. 

Řekl mi, že lidé si svoje svatby a pohřby nikdy nedají vzít. A že také z 

našeho hlediska (dal důraz na slovo naše, jako by mi tím chtěl dát na 

srozuměnou, že i on několik let po vítězství socialismu vstoupil do 

komunistické strany) by bylo škoda nevyužít těchto obřadů k tomu, 

abychom lidi připoutali k naší ideologii a k našemu státu. 

Zeptal jsem se svého starého spolužáka, co dělá s lidmi, kteří se takového 

obřadu nechtějí zúčastnit, jsou-li vůbec takoví lidé. Rekl mi, že takoví lidé 

samozřejmě jsou, protože ještě všichni nezačali myslet nově, že ale 

nedostaví-li se, dostanou další a další pozvánky, takže nakonec většina z 

nich k obřadu stejně přijde, byť třeba s týdenním nebo čtrnáctidenním 

zpožděním. Zeptal jsem se ho, jestli účast na obřadu je povinná. Odpověděl 

mi s úsměvem, že není, ale že podle účasti na obřadu hodnotí národní výbor 

uvědomělost občanů a jejich poměr ke státu a že si to nakonec každý občan 

uvědomí a přijde. 

Řekl jsem Kovalíkovi, že je tedy národní výbor na své věřící stejně přísný 

jako církev na své. Kovalík se usmál a řekl, že se nedá nic dělat. Potom mě 

pozval, abych si šel za ním sednout do kanceláře. Rekl jsem mu, že už 

bohužel nemám mnoho času, protože tu na někoho musím čekat u 

autobusu. Zeptal se mne, jestli jsem se tu viděl s někým "z kluků" (měl na 

mysli spolužáky). Rekl jsem mu, že bohužel ne a že jsem rád, že jsem se 

potkal alespoň s ním, protože až budu potřebovat pokřtít dítě, přijedu 

schválně sem za ním. Smál se a uhodil mne pěstí do ramene. Podali jsme si 

ruce a já jsem vyšel opět na náměstí s vědomím, že do příjezdu autobusu 

chybí ještě čtvrt hodiny. 

Čtvrthodina není už dlouhá doba. Prošel jsem náměstím, šel jsem znovu 

kolem holičského krámku, znovu jsem do něho nahlédl výkladem (přestože 

jsem věděl, že tam Lucie nemůže být, že tam bude až odpoledne), a pak už 

jsem jenom bloumal na autobusovém nádražÍ a představoval jsem si 

Helenu: její tvář ukrytou pod vrstvou snědého pudru, její nazrzlé, zřejmě 

odbarvené vlasy, její postavu, zdaleka ne štíhlou, ale přece jen podržující si 

základní poměr proporcí, který je nutný k tomu, abychom vnímali ženu jako 

ženu, představoval jsem si všechno to, co ji staví na dráždivou hranici 

nechutného a vábivého, i její hlas, hlasitější než je příjemné, i její mimiku, 

která svou nadměrností prozrazovala bezděky netrpělivou touhu ještě se 

líbit. 

Viděl jsem Helenu jen třikrát ve svém životě, což je dost málo na to, abych

si uměl v paměti přesně podržet její podobu. Pokaždé když jsem si ji chtěl 

vyvolat, zdůraznil se mi v představě některý z jejích rysů natolik, že se mi 

Helena ustavičně proměňovala ve svou karikaturu. Jakkoli však byla moje 

představivost nepřesná, domnívám se, že právě svými zkresleninami 

zachycovala na Heleně něco podstatného, co se skrývalo pod její vnější 

podohou. 

Nemohl jsem se tentokrát zbavit zejména představy Heleniny zvláštní 

tělesné nepevnosti, rozměklosti, která měla být charakteristická nejen pro 

její věk, její mateřství, ale zejména pro jakousi psychickou anebo erotickou 

bezbrannost bez úspěchu zakrývanou sebevědomým způsobem řeči, pro její 

erotickou "danost napospas". Bylo v tom opravdu něco z Heleniny podstaty, 

anebo se v tom spíš projevoval můj vlastní poměr k Heleně? Kdo ví. Autobus 

měl za chvíli přijet a já jsem toužil uvidět Helenu právě takovou, jakou 

mi ji interpretovaly moje představy. Skryl jsem se do vchodu jednoho z 

domů, které stály na náměstí obklopujícím autobusové nádraží, a chtěl jsem 

ji odtud chvíli pozorovat, jak se bezmocně rozhlíží a jak ji napadá myšlenka, 

že sem jela zbytečně a že mne tu nepotká. 

Velký rychlíkový autobus s přívěsným vozíkem zastavil na náměstí a mezi 

prvními z něho vystoupila Helena. Byla oblečena do modrého šusťáku, 

italského pláště, který se v té době kupoval v Tuzexu a propůjčoval všem 

svým nositelkám mladistvě sportovní podobu. I Helena (měla vyhrnutý 

límec a přepásaný pás) v něm vypadala výborně. Rozhlédla se, popošla 

dokonce kousek, aby viděla plochu náměstí skrytou za autobusem, ale 

nezůstala bezradně stát na místě, nýbrž se bez váhání otočila a dala se 

směrem k hotelu, kde jsem byl ubytován a kde měla zamluvený nocleh i ona. 

Potvrdil jsem si znovu, že představivost mi poskytuje Helenu pouze v 

deformaci (ta sice pro mne bývá chvílemi dráždivá, avšak vychyluje Helenu 

často až do sféry nechutného a téměř štítivého). Naštěstí bývala Helena 

vždycky hezčí ve skutečnosti než v mých představách, což jsem si uvědomil i 

tentokrát, když jsem ji viděl zezadu na vysokých podpatcích kráčet k hotelu. 

Dal jsem se za ní. 

Byla už skloněna v recepci, opřena loktem o stůl, na němž si ji netečný 

vrátný zapisoval do knihy. Slabikovala mu své jméno: "Helena Zemánková, 

Ze-mán-ko-vá ... " Stál jsem za ní a poslouchal její nacionále. Když si ji 

vrátný zapsal, zeptala se ho Helena: "Je tu ubytován soudruh Jahn?" Vrátný 

zamručel, že ne. Přistoupil jsem k Heleně a položil jsem jí zezadu ruku na 

rameno. 

____________________________________________________ 

___________ 

(2)

Všechno, co se odehrávalo mezi mnou a Helenou, bylo dílem přesně 

promyšleného plánu. Jistěže ani Helena nevstupovala do svého svazku se 

mnou bez jakéhokoli záměru, ale její záměr sotva překročil ráz vágní ženské 

touhy, která si chce uchovat svou spon- tánnost, svou sentimentální poezii a 

která se proto nesnaží chod událostí předem režírovat a aranžovat. Zato já 

jsem jednal od počátku jako pečlivý aranžér příběhu, jejž mám prožít, a 

neponechával jsem náhodné inspiraci ani volbu svých slova návrhů, ani 

třeba volbu místnosti, kde jsem chtěl s Helenou zůstat o samotě. Bál jsem se 

sebeméně riskovat, že minu nabízející se příležitost, na níž mi tak nesmírně 

záleželo, ne proto, že by byla Helena zvlášť mladá, zvlášť příjemná nebo 

zvlášť hezká, nýbrž jen a jen proto, že se jmenovala, tak jak se jmenovala; že 

jejím mužem byl člověk, jehož jsem nenáviděl. 

Když mi jednoho dne v našem ústavu oznámili, že má za mnou přijít 

nějaká soudružka Zemánková z rozhlasu a že ji mám informovat o našich 

výzkumech, vzpomněl jsem si sice ihned na někdejšího kolegu ze studií, ale 

považoval jsem shodu jmen za pouhou hříčku náhody, a bylo-li mi 

nepříjemné, že ji posílají za mnou, bylo to z docela jiných důvodů. 

V našem ústavu se z toho stal už nezrušitelný zvyk, že veškeré novináře 

posílají právě za mnou a že právě mne vysílají jménem ústavu přednášet, 

když nás o to žádají různé vzdělávací společnosti. V této zdánlivé cti skrývá 

se pro mne cosi dost smutného: zahájil jsem vlastní vědeckou práci téměř o 

deset let později než moji ostatní kolegové (vždyť ještě ve svých třiceti letech 

jsem byl vysokoškolák); pár let jsem se snažil všemi silami tu ztrátu dohonit, 

ale pak jsem pochopil, že by bylo příliš trudné obětovat druhou půli života 

úpěnlivému (a asi marnému) dohánění ztracených let, a rezignoval jsem. 

Naštěstl bylo v té rezignaci obsaženo i odškodnění: oč méně jsem se hnal za 

úspěchem ve své úzké specializaci, tím více jsem si mohl dopřávat přepychu 

dívat se skrze svůj obor na jiné vědecké obory, na bytí člověka i na bytí světa 

a zakoušet tak radost (jednu z nejsladších) z přemítání a uvažovánÍ. 

Nicméně kolegové dobře vědí, že způsobuje-li takové uvažování osobní 

potěchu, je málo co platné pro moderní vědeckou kariéru, která si vyžaduje, 

aby vědec nadšeně kutal ve své specializaci či podspecializaci jako nevidomý 

krtek a neztrácel čas zoufáním, že ztrácí z očí obzory. A tak mi mou rezignaci 

kolegové napůl závidí a napůl mne pro ni přezírají, což mi pak dávají s laskavou 

ironií na vědomí, když mne nazývají "filosofem ústavu" a posílají za 

mnou redaktorky z rozhlasu. 

Snad z těchto důvodů, ale jistě i proto, že jsou většinou plytcí, frázovití a 

drzí, nemám novináře rád. To, že Helena nebyla redaktorkou novin, nýbrž 

rozhlasu, jenom zvýšilo mou averzi. Noviny mají totiž v mých očích jednu

velkou polehčující okolnost: jsou nehlučné. Jejich nezajímavost je tichá; 

nevnucuje se; je možno je odložit, dát do kbelíku na smetí nebo dokonce do 

sběru. Nezajímavost rozhlasu nemá tuto polehčující okolnost; pronásleduje 

nás v kavárnách, restauracích, dokonce i ve vlacích, ba i na návštěvách u 

lidí, kteří již neumějí žít bez ustavičného krmení uší. 

Avšak odpuzoval mne i způsob, jak Helena mluvila. Pochopil jsem, že než 

přišla do našeho ústavu, měla svůj fejeton už předem vymyšlený a hledala 

ted' k obvyklým frázím už jen několik konkrétních dat a příkladů, které se 

chtěla ode mne dovědět. Seč jsem mohl, snažil jsem se jí tuto práci 

znesnadnit; mluvil jsem úmyslně složitě a nesrozumitelně a všechny názory, 

které si s sebou přinesla, jsem se jí snažil rozvrátit. Když už hrozilo 

nebezpečí, že by mi mohla přece jen porozumět, snažil jsem se jí uniknout 

tím, že jsem zdůvěrněl; říkal jsem jí, že jí sluší její zrzavé vlasy (ačkoli jsem 

si myslil pravý opak), ptal jsem se jí, jak se jí líbí její práce v rozhlase a co 

ráda čte. A v tiché úvaze, kterou jsem vedl hluboko pod naším rozhovorem, 

jsem došel k myšlence, že shoda jmen nemusí být jen náhodná. Tato 

redaktorka, frázovitá, hlučná, konjunkturální, zdála se mi být spřízněna s 

mužem, jehož jsem znal rovněž jako frázovitého, hlučného a 

konjunkturálního. Zeptal jsem se proto lehkým tónem skoro koketní 

konverzace na pana manžela. Ukázalo se, že stopa souhlasí, a několik 

dalších otázek identifikovalo Pavla Zemánka docela bezpečně. Nemohu 

ovšem říci, že by mne v té chvíli napadlo sblížit se s ní tím způsobem, k 

němuž později došlo. Naopak: odpor, který jsem k ní cítil při samém jejím 

příchodu, se po tomto zjištění jen prohloubil. Začal jsem v prvních chvílích 

hledat záminku, pro kterou bych přerušil s nevítanou redaktorkou rozhovor 

a dal ji napospas jinému pracovníkovi; pomyslil jsem i na to, jak by bylo 

krásné, kdybych tuto ženu plnou úsměvů a rozšafnosti mohl vyhodit za 

dveře, a litoval jsem, že je to nemožné. 

Avšak právě ve chvíli, kdy jsem byl nejvíc naplněn nechutí, pohnuta mými 

důvěrnějšími otázkami a poznámkami (jejich ryze pátrací funkci nemohla 

postřehnout), projevila se Helena několika zcela přirozenými ženskými 

gesty a má zášť dostala náhle nové zabarvení: viděl jsem v Heleně za clonou 

rédaktorské posunčiny ženu, konkrétní ženu, která může fungovat jako 

žena. Rekl jsem si nejdřív s vnitřním úšklebkem, že si Zemánek zaslouží 

právě takovou ženu, která je pro něho zajisté i dostatečným trestem, ale 

vzápětí jsem se musil opravit: přezíravý soud, v který jsem chtěl rychle věřit, 

byl příliš subjektivní, ba dokonce příliš chtěný; tato žena bývala určitě 

docela hezká a není důvodů předpokládat, že by jí Pavel Zemánek dodnes s 

chutí nepoužíval jako ženy. Pokračoval jsem dál v lehkém tónu hovoru, aniž 

jsem dával najevo, o čem uvažuji. Cosi mne nutilo, abych objevoval

edaktorku, která seděla proti mně, co nejvíc v jejích ženských rysech, a tato 

snaha řídíla automaticky směr rozhovoru. 

Prostřednictví ženy dovede vtisknout nenávisti některé vlastnosti 

příznačné pro sympatii: například zvědavost, chuť po blízkosti, touhu 

překročit práh intimity. Dostával jsem se do jakéhosi vytržení: představoval 

jsem si Zemánka, Helenu a celý jejich svět (cizí svět) a se zvláštní rozkoší 

jsem v sobě hýčkal zášť (pozornou, skoro něžnou zášt') k Heleninu zjevu, 

zášť k zrzavým vlasům, zášť k modrým očím, zášť ke krátkým ježícím se 

řasám, zášť ke kulaté tváři, zášť k zvednutému smyslnému chřípí, zášť k 

mezírce mezi dvěma předními zuby, zášť k zralé macatosti těla. Pozoroval 

jsem ji, jako se pozorují ženy, které milujeme; pozoroval jsem ji tak, jako 

bych si všechno chtěl vrýt do paměti, a aby nemohla zpozorovat záštiplnost 

mého zájmu, volil jsem v našem rozhovoru slova čím dál tím lehčí a čím dále 

milejší, takže se Helena stávala čím dál ženštější. Musil jsem myslet na to, že 

její ústa, prsa, oči, vlasy náležejí Zemánkovi, a bral jsem to všechno v duchu 

do rukou, vážil, potěžkával, zkoušel, zda se to dá rozdrtit v dlani anebo rozbít 

úderem o stěnu, a pak jsem to zase pozorně prohlížel, zkoušel to vidět 

Zemánkovýma a pak zase svýma očima. 

Snad mnou proběhla i myšlenka, zcela nepraktická a platonická, že by bylo 

možno tuto ženu hnát z planinky naší lichotné konverzace dál a dál až k 

cílové pásce postele. Ale byla to jen myšlenka, jedna z těch, které proletí 

jako jiskra hlavou a zase zhasnou. Helena prohlásila, že mi děkuje za 

informace, které jsem jí poskytl, a že už mne nebude zdržovat. Rozloučili 

jsme se a já jsem byl rád, že odešla. Podivné vytržení pominulo a pociťoval 

jsem k ní už zase jen čirou nechuť a bylo mi trapné, že jsem se k ní před 

chvílí choval s takovým zdůvěrňujícím zájmem a laskavostí (i když jen 

předstíranou). 

Naše setkání bylo by jistě zůstalo bez pokračování, kdyby o několik dnů 

později Helena sama nebyla zatelefonovala a nepožádala mne o schůzku. 

Snad opravdu potřebovala, abych jí zkorigoval text jejího fejetonu, ale mně 

se v té chvíli zazdálo, že je to záminka a že tón, jímž se mnou mluví, 

dovolává se spíše té důvěrně lehké než té odborně vážné části našeho 

minulého rozhovoru. Vešel jsem na tento tón rychle a bez rozmýšlení a už 

jsem z něho neustoupil. Sešli jsme se v kavárně a já jsem zcela provokativně 

pomíjel všechno, co se týkalo Helenina fejetonu; bagatelizoval jsem 

bezostyšně její redaktorské zájmy; viděl jsem, že ji tím vyvádím poněkud z 

míry, ale zároveň jsem chápal, že právě v těchto chvílích ji začínám ovládat. 

Pozval jsem ji, aby si se mnou vyjela ven za Prahu. Protestovala a dovolávala 

se toho, že je vdaná, Ničím mi nemohla udělat větší radost. Prodléval jsem u 

této její námitky pro mne tak drahé; hrál jsem si s ní; vracel se k ní;

žertovalo ní. Nakonec byla ráda, že od ní může odvést hovor tím, že na můj 

návrh rychle přistoupila. Pak už šlo všechno přesně podle plánu. Vysnil 

jsem si ho silou patnáct let trvající zášti a pocítil jsem v sobě až 

nepochopitelnou jistotu, že se zdaří a beze zbytku naplní. 

A plán se naplňoval zdárně. Vzal jsem u vrátnice Heleně malý cestovní 

kufřík a doprovodil ji nahoru do jejího pokoje, který byl mimochodem 

stejně ošklivý jako můj. I Helena, která měla zvláštní schopnost nazývat věci 

lepšími, než jsou, musila to přiznat. Řekl jsem jí, že si z toho nemá nic dělat, 

že si s tím budem vědět rady. Podívala se na mne neobyčejně významným 

pohledem. Potom řekla, že se chce umýt, a já jsem jí řekl, že je to správné a 

že na ni počkám v hale hotelu. 

Přišla dolů (měla pod rozepnutým šusťákem černou sukni a růžový 

svetřík) a já jsem se mohl ujistit znovu, že je elegantní. Řekl jsem jí, že se 

půjdeme naobědvat do Lidového domu, že je to špatná restaurace, ale přece 

nejlepší, jaká tady je. Řekla mi, že jsem zdejší rodák a že se tedy svěřuje mé 

péči a nebude mi v ničem odporovat. (Vypadalo to, jako by se snažila volit 

svá slova malounko dvojsmyslně; ta snaha byla směšná a potěšující.) Šli 

jsme zase tou cestou, kterou jsem šel ráno, když jsem marně toužil po dobré 

snídani, a Helena ještě několikrát zdůraznila, že je ráda, že poprvé poznává 

mé rodné město, ale i když tu byla skutečně poprvé, nijak se nerozhlížela, 

neptala se, co je v té či oné budově, a vůbec se nechovala jako návštěvník 

vstupující poprvé,do cizího města. Přemýšlel jsem, zda je ten nezájem 

způsoben určitým zteřením duše, která už neumí pociťovat vůči vnějšímu 

světu obvyklou zvědavost, anebo spíš tím, že se Helena soustřed'uje cele na 

mne a na víc jí nezbývá; chtěl jsem se přiklánět k té druhé možnosti. 

Pak jsme šli zase kolem morového sloupu; světec podpíral oblak, oblak 

anděla, anděl jiný oblak, jiný oblak jiného anděla; nebe bylo teď modřejší 

než ráno; Helena si svlékla šusťák, přehodila si ho přes ruku a řekla, že je 

teplo; to teplo jen zvýšilo vtíravý dojem prašné pustoty; sousoší trčelo 

uprostřed náměstí jako kus ulomeného nebe, které se nemůže vrátit zpět; 

řekl jsem si v tu chvíli, že i my dva jsme svrženi na toto podivně pusté 

náměstí s parkem a restaurací, že jsme sem nenávratně svrženi; že i my dva 

jsme odkudsi ulomeni; že marně napodobujeme nebesa a výšky, že nám je 

nikdo nevěří; že naše myšlenky i slova se marně šplhají do vysoka, když 

naše činy jsou nízké jak tato země sama. 

Ano, zachvátil mne silný pocit mé vlastní nízkosti; byl jsem jím překvapen; 

ale ještě víc jsem byl překvapen tím, že jsem se té nízkosti neděsil, nýbrž že 

jsem ji přijal s jakýmsi potěšením, nemám-li přímo říci s radostí anebo s 

úlevou, a že jsem to potěšení zvyšoval jistotou, že žena, která mi jde po 

boku, je vedena do pochybných hodin tohoto odpoledne pohnutkami jen o

málo vyššími, než jsou mé. 

V Lidovém domě bylo už otevřeno a protože bylo teprve tři čtvrtě na 

dvanáct, byl restaurační sál dosud prázdný. Stoly byly prostřeny; proti 

každé židli byl polévkový talíř přikrytý papírovým ubrouskem, na němž ležel 

příbor. Nikdo tu nebyl. Usedli jsme si k jednomu stolu, zvedli příbor s 

ubrouskem, položili ho vedle talíře a čekali. Po několika minutách se objevil 

ve dveřích do kuchyně číšník, obhlédl unaveným zrakem sál a chtěl se zase 

vrátit do kuchyně. 

"Pane vrchní!" zavolal jsem. 

Obrátil se tedy zase znovu do sálu a udělal několik kroků směrem k 

našemu stolu. "Přál jste si?" řekl, když byl asi pět metrů od nás. "Rádi 

bychom obědvali," řekl jsem. ,,Až ve dvanáct," odvětil a zase se obrátil, aby 

odešel do kuchyně. "Pane vrchní!" zavolal jsem znovu. Otočil se. "Prosím 

vás," musil jsem volat, protože stál daleko od nás: "Máte vodku?" "Ne, 

vodka není." "Tak co byste tam měli?" "Měli bychom tam," odpovídal mi ze 

svých dálek, "režnou nebo rum." "To je dost špatné," volal jsem, "ale 

doneste nám dvě režné." 

"Ani se vás neptám, jestli pijete režnou," l'ekl jsem Heleně. Helena se 

zasmála: "Ne, na režnou zvyklá nejsem." 

"To nevadí," řekl jsem. "Zvyknete si. Jste na Moravě a režná je 

nejrozšířenější kořalka moravského lidu." 

"To je výborné!" radovala se Helena. "To já mám takhle nejraději, takovou 

docela obyčejnou hospodu, kam chodí šoféři a montéři a kde je docela 

obyčejné jídlo a pití." 

"To snad jste zvyklá dávat si rum do piva?" "To ani ne," řekla Helena. 

,,Ale máte ráda takové lidové prostředí." 

,,Ano," řekla. "Nesnáším nóbl podniky, motá se tam kolem vás deset 

číšníků, servírují vám z deseti talířů ... " 

"To se ví, není nad takovou hospodu, kde si vás číšník ani nevšimne a kde 

je hodně kouře a smradu. A hlavně není nad režnou. To byl kdysi můj 

studentský nápoj. Na lepší alkohol jsem neměl peníze." 

"Já mám taky ráda ty nejobyčejnější jídla, třeba bramborák, nebo 

špekáčky s cibulí, neznám nic nad to ... " 

Jsem už tak zkažen nedůvěrou, že když se mi někdo (a ženy zejména) 

vyznává z toho, co má nebo nemá rád, vůbec to neberu vážně, nebo přesněji 

řečeno, chápu to pouze jako svědectví o jeho autostylizaci. Nevěřil jsem ani 

na okamžik, že by se Heleně dýchalo lépe v zaplivaných a špatně větraných 

lokálech (o něž v naší zemi naprosto není nouze) než v čistých a dobře 

větraných restauracích, nebo že by jí víc chutnal sprostý alkohol a laciné 

jídlo než pokrmy z vybrané kuchyně. Ale přesto nebylo pro mne její pro-

hlášení bezcenné, protože na ni prozrazovalo zálibu ve zcela určité póze, 

póze již dlouho přežilé a vyšlé z módy, póze z let, kdy revoluční snobismus 

se kochal vším, .co bylo "obyčejné", "lidové", "všední", "syrové", stejně jako 

chtěl pohrdat vším, co bylo "překultivované'" "zhýčkané", co páčhlo 

kinderstube, co se podezřele spojovalo s představou smokingu a příliš 

dobrého chování. Poznával jsem v této Helenině póze dobu svého mládí a v 

Heleně jsem poznával především Zemánkovu ženu. Má dopolední 

roztěkanost se rychle ztrácela a já jsem se začínal soustřed'ovat. 

Číšník nám donesl na tácku dva kalíšky režné, postavil je před nás a 

položil nám na stůl i list papíru, na němž byl napsán psacím strojem (zřejmě 

přes několikerý průpisový papír) nezřetelnýn, rozmazaným písmem seznam 

jídel. 

Pozvedl jsem číšku a řekl jsem: "Tak si tedy přiťukneme na tu režnou, na 

tu obyčejnou režnou!" 

Zasmála se, přiťukla si a potom řekla: "Vždycky jsem toužila po člověku, 

který by byl prostý a přímý. Nevyumělkovaný. Jasný." 

Spolkli jsme doušek a já jsem řekl: "Takových lidí je málo." "Jsou," řekla 

Helena. "Vy jste takový." 

"To snad ne," l'ekl jsem. 

"Jste." 

Užasl jsem znovu nad neuvěřitelnou lidskou schopností přetvářet 

skutečnost k obrazu přání či ideálů, ale neváhal jsem a přijal jsem Heleninu 

interpretaci své vlastní osoby. 

"Kdo ví. Možná," řekl jsem. "Prostý a jasný. Ale co je to prostý a jasný? Je to 

všechno v tom, aby byl člověk takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a 

toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že 

mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se ani sami o 

sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají 

podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám 

sebou. Říkám vám, Heleno, od počátku, že se mi líbíte a že po vás toužím, i 

když jste vdaná žena. Nemohu to říkat jinak a nemohu to neříkat." 

To, co jsem říkal, bylo mírně trapné (i když Helena, která po mých slovech 

sklopila hlavu, tu trapnost nevnímala), ale bylo to nutné. Ovládání ženského 

smýšlení má totiž svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu 

přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko apod., sotva 

kam dojde. Daleko moudřejší je vystihnout základní ženinu autostylizaci 

(základní zásadu, ideál, přesvědčení) a snažit se pak uvést (pomocí sofismat, 

alogické demagogie apod.) žádoucí ženino jednání s touto základní 

autostylizací v harmonický vztah. Například Helena horovala o "prostotě", 

"nevyumělkovanosti", "jasu". Tyto její ideály měly zcela bez pochyby původ

v někdejším revolučním puritanismu a spojovaly se s představou člověka 

"čistého", "nezkaženého", mravně zásadového a přísného. Ale protože svět 

Heleniných zásad byl svět založený nikoli na úvaze (systému názorů), nýbrž 

(jako u většiny lidí) jen na alogických sugescích, nebylo nic prostšího než 

pomocí jednoduché demagogie spojit představu "jasného člověka" právě s 

jednáním zcela nepuritánským, imorálním, cizoložným a zabránit tak, aby 

se v příštích hodinach dostalo žádoucí (tj. cizoložné) Helenino chování do 

neurotizujícího konfliktu s jejími vnitřními ideály. Muž smí chtít po ženě 

cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v 

souladu se svými nejhlubšími sebeklamy. 

Mezitím se začali trousit do restaurace lidé a brzo byla většina stolů 

obsazena. Číšník vyšel opět z kucbyně a obcházel stoly, aby zjišťoval, co má 

komu přinést. Podal jsem Heleně jídelní lístek. Řekla, že prý se lépe vyznám 

v moravské kuchyni a vrátila mi ho. 

Nebylo ovšem vůbec třeba vyznat se v moravské kuchyni, protože jídelní 

lístek byl přesně stejný jako ve všech hospodách tohoto typu a sestával z 

úzkého výběru stereotypních jídel, mezi nimiž lze těžko volit, nebot' jsou 

všechna stejně nevábná. Hleděl jsem (posmutněle) do nezřetelně tištěného 

papíru, ale číšník už stál nade mnou a čekal netrpělivě na objednávku. 

"Malý moment," řekl jsem. 

"Chtěli jste obědvat už před čtvrt hodinou a přitom ještě nemáte vybráno," 

napomenul mne a odešel. 

Naštěstí přišel za chvíli znovu a my jsme si směli poručit španělského 

ptáčka s dalšími režnými a sifonem. Na Helenu alkohol dobře působil a 

prohlásila, že život je krásný přes všechny nedostatky, které tu snad ještě 

jsou. Ostatně prý záleží jen na lidech, jaký si tu život zařídí. Rozžvýkával 

jsem šlachovitého španělského ptáčka s kyselou okurku a prohlásil jsem 

(plnými ústy), že se tento lokál stává opravdu krásným, když tu mohu sedět 

s ní. 

Helena byla rudá ve tváři (zřejmě zásluhou režné), což podtrhovalo 

kulatost její tváře a ubíralo jí na eleganci, ale já (zřejmě rovněž zásluhou 

režné) jsem jí to velkoryse promíjel a s veselou škodolibostí jsem si řekl, že 

je to vlastně velká milost osudu, je-li Helena pohledná aspoň tak, jak je, 

protože i kdyby byla ošklivá, hrbatá nebo beznohá, stejně bych o ni usiloval 

a chtěl se jí zmocnit. 

Helena (žvýkajíc ptáčka) prohlásila, že je to nádherné (používala s oblibou 

slova "nádherný"), že tu sedíme najednou v neznámém městě, o němž 

vždycky tolik snila, když ještě chodila do souboru a zpívala písničky, které 

pocházely z tohoto kraje. Pak řekla, že je to asi špatné, ale že je jí se mnou 

opravdu dobře, prý si nemůže pomoci, je to proti její vůli, ale je to silnější

než její vůle a je to tak. Řekl jsem jí na to, že je největší ubohost stydět se za 

svůj vlastní cit. Pak jsem zavolal číšníka, že chci platit. 

Když jsme vyšli z restaurace, čněl před námi zase morový sloup. Připadal 

mi směšný. Ukázal jsem na něj: ,,Dívejte se, Heleno, kam se ti svatí šplhají. 

Jak se derou nahoru! Jak se jim chce do nebe! A nebe na ně kašle! Nebe o 

nich vůbec neví, o těchhle okřídlených venkováncích!" 

"To je pravda," řekla Helena, v níž čerstvý vzduch posílil dílo alkoholu. 

"Proč to tady vůbec je, tyhlety sochy svatých, proč tady nepostaví něco, co 

by oslavovalo život a ne nějakou mystiku!" Nebyla však docela prosta 

kontroly, takže připojila otázku: "Nebo kecám? Kecám? Že nekecám?" 

"Nekecáte, Heleno, máte úplně pravdu, život je krásný a nikdy ho 

nebudeme s to dosti oslavit." 

"Ano," říkala Helena, "ať říká kdo chce co chce, život je nádherný, já vůbec 

nemám ráda škarohlídy, i když bych mohla nejvíc naříkat, ale nenaříkám, 

proč bych naříkala, řekněte, proč bych měla naříkat, když může v životě 

přijít takovýhle den: je to tak nádherné: cizí město a já jsem tu s vámi ... " 

Nechal jsem Helenu mluvit, jen chvílemi, když mezi její řečí vznikla pauza, 

řekl jsem něco, čím jsem podpořil pokračování jejích promluv. Brzy jsme 

stáli před novostavbou, kde bydlí Kostka. 

"Kde to jsme," zeptala se Helena. 

"Víte co," řekl jsem, "ty veřejné vinárny za nic nestojí. Mám v tomhle 

domě malou soukromou vinárnu. Pojďte." 

"Kam mne to vedete?" protestovala Helena, jdouc za mnou do domu. 

"Pravá soukromá slovácká vinárna; nikdy jste v takové nebyla?" 

"Ne," řekla Helena. 

Odemkl jsem ve třetím poschodí dveře a vešli jsme dovnitř. 

____________________________________________________ 

___________ 

(3) 

"To není žádná vináma, to je obyčejný byt," řekla Helena, když vešla 

dovnitř a nakoukla z předsíně do Kostkova pokoje. 

"Není to obyčejný byt; obyčejný byt by to byl, kdybyste jej obývala vy nebo 

já; zvláštnost tohoto bytu spočívá v tom, že není ani můj ani váš; nikde se tu 

neválí vaše nebo moje prádlo, vaše nebo moje vzpomínky, nepáchne to tu 

ani mým ani vaším domovem; je to cizí byt, a právě proto je pro nás dva 

čistý a právě proto se tu můžeme cítit volni." 

Podařilo se mi myslím pronést znamenitou obhajobu samého principu 

vypůjčeného bytu, ale moje výmluvnost byla celkem zbytečná. Helena se 

nijak nepozastavovala nad tím, že ji vedu do cizího bytu, a nepotřebovala k

tomu žádný komentář. Naopak, zdálo se, že od chvíle, co překročila práh, 

byla rozhodnuta přejít od koketerie (která mluví v dvojsmyslech a tváří se 

jako hra) k onomu jednání, které má už jen jediný smysl a význam a které si 

dělá iluzi, že není hrou, nýbrž životem samým. Zastavila se uprostřed 

Kostkova pokoje, poohlédla se dozadu na nme a já jsem viděl v jejím 

pohledu, že už jen čeká, kdy k ní přistoupím, kdy ji políbím a kdy ji obejmu. 

Byla v okamžiku tohoto poohlédnutí přesně tou Helenou, kterou jsem míval 

ve svých představách: Helenou bezmocnou a danou napospas. 

Přistoupil jsem k ní; zvedla ke mně tvář; místo polibku (tak očekávaného) 

jsem se usmál a vzal do prstů ramena jejího modrého pláště. Pochopila a 

rozepjala si ho. Odnesl jsem ho na věšák do předsíňky. Ne, v této chvíli, 

když už bylo všechno připraveno (moje chuť i její odevzdanost), jsem 

nechtěl spěchat a riskovat, že ve spěchu minu snad něco z toho všeho, co 

jsem chtěl mít. Zavedl jsem bezvýznamný rozhovor; řekl jsem jí, aby se 

posadila, upozorňoval jsem ji na všelijaké podrobnosti v Kostkově bytě, 

otevřel jsem skříňku, v níž byla láhev vodky, na kterou mne Kostka včera 

upozomil, a zatvářil jsem se nad ní překvapeně; otevřel jsem ji pak, postavil 

na stolek dva malé pohárky a nalil. 

"Budu opilá," řekla. 

,,Budeme opilí oba," řekl jsem (i když jsem věděl, že sám nebudu opilý, že 

nechci být opilý, protože si chci zachovat neporušenou paměť). 

Neusmála se; byla vážná; napila se a řekla: "Víte, Ludvíku, já bych byla 

strašně nešťastná, kdybyste si myslel, že jsem panička, jako jsou ostatní 

paničky, co se nudí a touží po dobrodružství. Já nejsem naivní a vím, že jste 

jistě poznal nmoho žen a ženy vás samy naučily, abyste je bral na lehkou 

váhu. Ale já bych byla nešťastná ... " 

"Já bych byl také nešťastný," řekl jsem, ,,kdybyste byla panička jako jiné 

paničky a brala jste na lehkou váhu každé milostné dobrodružství, které vás 

z manželství odvádí. Kdybyste byla takóvá, nemělo by pro mne naše setkání 

žádný smysl." 

"Opravdu?" řekla Helena. 

"Opravdu, Heleno. Máte pravdu, že jsem měl mnoho žen a že mne naučily, 

abych se je nebál bezstarostně střídat, ale setkání s vámi je něco jiného." 

"Neříkáte to jen tak?" 

"Neříkám. Když jsem vás poprvé potkal, pochopil jsem brzy, že už léta, 

mnoho let čekám právě na vás." 

"Vy přece nejste frázista. Vy byste to neříkal, kdybyste to necítil" "Ne, 

neříkal, neumím ženám nalhávat city, to je jediná věc, kterou mne nikdy 

nenaučily. A proto vám nelžu, Heleno, i když to zní neuvěřitelně: když jsem 

vás poprvé poznal, pochopil jsem, že právě na vás jsem čekal mnoho let. Že

jsem na vás čekal, aniž jsem vás znal. A že vás ted' musím mít. Že je to 

nevylmtitelné jako osud." 

"Můj bože," řekla Helena a přivřela oči; měla rudé fleky na tváři, snad z 

alkoholu, snad z rozrušení, a byla to teď ještě víc ta Helena z mých představ: 

bezmocná a daná napospas. 

"Kdybyste věděl, Ludvíku, vždyť se mnou to bylo právě tak. 

Já jsem věděla už od první chvíle, že tohle setkání s vámi není žádný flirt, a 

právě proto jsem se toho bála, protože jsem vdaná žena a věděla jsem, že 

tohleto s vámi je pravda, že vy jste moje pravda a že proti tomu nic 

nezmůžu." 

,,Ano, i vy jste moje pravda, Heleno," řekl jsem. 

Seděla na gauči, měla veliké oči, které se na mne dívaly, aniž si mne 

prohlížely, a já jsem seděl na židlí proti ní a hltavě jsem ji pozoroval. Položil 

jsem jí ruce na kolena a zvolna jí vyhrnoval sukně, až se objevil okraj 

punčoch a podvazky, které na Heleniných už tlustých nohách vzbuzovaly 

dojem čehosi smutného a ubohého. A Helena seděla nereagujíc na můj 

dotek jediným gestem či pohledem. 

"Kdybyste všechno věděl ... " "Co věděl?" 

,,O mně. Jak žiju. Jak jsem žila." 

"Jak jste žila?" 

Usmála se trpce. 

Najednou jsem dostal strach, aby Helena nesáhla k banálnímu prostředku 

nevěrných paniček, nezačala zlehčovat své manželství a okrádat mne tak o 

jeho hodnotu ve chvíli, kdy se stávalo mou kořistí: "Jen mi proboha 

neříkejte, že máte nešťastné manželství, že muž vás nechápe." 

"Nechtěla jsem to říct," řekla Helena poněkud zmatena mým útokem, "i 

když ... " 

"I když si to v této chvíli myslíte. Každá žena si to začne myslit, když je 

sama s jiným mužem, ale právě tady začíná všechna nepravdivost, a vy 

přece chcete zůstat pravdivá, Heleno. Jistě jste svého manžela milovala, vy 

nejste žena, která se oddává bez lásky." 

"Nejsem," řekla Helena tiše. 

"Kdo je vlastně váš muž?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny a usmála se: 

"Muž." 

"Jak dlouho se znáte?" 

"Jsem třináct let vdaná a známe se déle." "To jste byla ještě studentka." 

"Ano. V prvním ročníku." 

Chtěla si stáhnout vyhrnutou sukni, ale chytil jsem ji za ruce a nedovolil jí 

to. Ptal jsem se dál: "A on, kde jste se seznámili?" 

"V souboru."

"V souboru? Váš muž tam zpíval?" 

"Ano, zpíval. Jako my všichni." 

"Tak vy jste se seznámili v souboru ... To je krásné prostředí pro lásku." 

"Ano." 

"Celá ta doba byla krásná." 

"Vy si na ni také rád vzpomínáte?" 

,,Byla to nejkrásnější doba mého života. Váš muž byl vaše první láska ?" 

"Mně se teď nechce myslet na mého muže," bránila se. 

"Chci vás znát, Heleno. Chci o vás ted' vědět všechno. Čím víc vás budu 

znát, tím víc vás budu mít. Měla jste před ním ještě někoho?" 

Helena přikývla: "Měla." 

Pocítil jsem téměř zklamání, že Helena ještě někoho měla a že je tím 

umenšena významnost jejího svazku s Pavlem Zemánkem: 

"Skutečnou lásku?" 

Zavrtěla hlavou: "Hloupá zvědavost." "Takže vaše první láska byl váš 

muž." Přikývla hlavou: "Ale to už je dávno." "Jak vypadal?" otázal jsem se 

tiše. 

"Proč to chcete vědět?" 

"Chtěl bych vás mít se vším, co je ve vás, se vším, co je v téhle vaší hlavě ... 

" a pohladil jsem ji po vlasech. 

Jestliže něco brání ženě vyprávět před milencem o manželovi, tak to 

málokdy bývá noblesa a takt (touha po uchování čistoty v nečistém) nebo 

opravdový ostych, nýbrž pouhopouhá obava, aby se to snad milence nějak 

nedotklo. Když tu obavu milenec roz- ptýlí, bývá mu žena vděčná, cítí se pak 

volněji a hlavně: má o čem povídat, protože témata hovorů nejsou 

nekonečná a vlastní manžel je pro ženu téma nejvděčnější, protože jedině v 

něm se cítí jistá, jedině v něm je odbornicí, a každý člověk je přece šťasten, 

když se může projevit ve své odbornosti a pochlubit se jí. I Helena se 

rozpovídala docela volně o Pavlu Zemánkovi, když jsem ji ujistil, že mi to 

není proti mysli, a dala se dokonce vzpomínkou unést natolik, že k jeho 

obrazu nepřidávala žádné temné skvrny a vyprávěla mi se zaujetím i 

věcností, jak se do něho zamilovala (do vzpřímeného světlovlasého hocha), 

jak k němu uctivě vzhlížela, když se stal politickým vedoucím jejich souboru 

(nebyl však žádný suchar! byl tisíckrát veselejší než celá ta dnešní mládež!), 

jak ho obdivovala spolu se všemi svými kamarádkami (uměl báječně 

mluvit!) a jak jí jejich milostný příběh splývá harmonicky s celou tehdejší 

dobou, na jejíž obhajobu řekla několik vět (copak jsme měli nejmenší tušení 

o tom, že Stalin dal střílet věrné komunisty?), ne snad proto, že by chtěla v 

řeči odbočovat k politickému tématu, ale proto, že se v tomto tématu cítila 

být sama osobně obsažena. Způsob, jakým kladla důraz na obhajobu doby

svého mládí i to, jak se s tou dobou ztotožňovala (jakoby jí byla domovem a 

ona o něj nyní přišla), měl málem charakter malé demonstrace, jako by 

chtěla Helena říci: měj si mě celou a bez jakýchkoli podmínek kromě jedné: 

že mi dovolíš být takovou, jaká jsem, že si mne vezmeš i s mým názorem. 

Takové demonstrování názoru v situaci, kdy nejde o názor, nýbrž o tělo, má 

v sobě cosi abnormálního, co prozrazuje, že právě názor dotyčnou ženu 

nějak neurotizuje: bud' se bojí podezření, že vůhec žádný názor nemá, a 

proto ho rychle předvádí, anebo (což bylo v Helenině případě 

pravděpodobnější), že o svém názoru tajně pochybuje, je v něm nahlodána a 

chce jistoty mermomocí znovu nabýt třeba tím, že pro něj dává v sázku 

něco, co je pro ni nespornou hodnotou, tedy sám milostný akt (možná se 

zbabělou podvědomou jistotou, že milenci bude určitě záležet víc na 

milování než na polemice s názorem). Tahle Helenina demonstrace mi 

nebyla nepříjemná, protože mne přibližovala k jádru mé vášně. 

"Dnešní mladí lidé jsou jiní než my," říkala. "Ti už dostali všechno 

zadarmo, ti už přišli k hotovému, ti nerozumějí, proč mne dodnes dojímá, 

když slyším ruskou častušku." 

"Ale vždyť vy jste také přišla k hotovému. Na konci války vám bylo čtrnáct; 

když byl Únor, bylo vám sedmnáct let." 

,,Ano, ale to všechno přesto patří k mému životu. Vidíte tohle?" ukázala na 

malý stříbrný plíšek, který měla upevněný na kratičkém řetízku k 

náramkovým hodinkám. Naklonil jsem se k němu a Helena mi vysvětlila, že 

kresba, která je na něm vyryta, představuje Kreml. "To mám od Pavla," a 

vyprávěla mi historii přívěsku, který prý dala před mnoha a mnoha léty 

jedna zamilovaná ruská dívka jednomu ruskému chlapci, Sašovi, který 

odcházel do veliké války, na jejímž konci se dostal až do Prahy, kterou 

zachránil před záhubou, ale která přinesla záhubu jemu. V horním poschodí 

vily, v níž bydlil s rodiči Pavel Zemánek, zřídilo tehdy sovětské vojsko malou 

nemocnici a těžce zraněný ruský lejtnant Saša tam prožil poslední dny svého 

života. Pavel se s ním sblížil a trávil s ním celé dny. Když umíral, dal Saša 

Pavlovi na památku přívěsek s kresbou Kremlu, který nosil celou válku na 

šňůrce kolem krku. Pavel ten dar choval jako nejdražší relikvii. Jednou - 

ještě jako snoubenci - se spolu Helena a Pavel pohněvali a myslili si, že se 

snad spolu rozejdou; tehdy za ní Pavel přišel a na usmířenou jí dal tuto 

lacinou ozdobu (a nejdražší památku) a Helena ji od té doby nedá dolů s 

ruky, protože ta malá věc zdá se jí být štafetou, poselstvím (ptal jsem se jí, 

jakým poselstvím, odpověděla "poselstvím radosti"), které musí donést až 

do konce. 

Seděla proti mně (s vyhrnutou sukní a odhalenými podvazky, 

připevněnými na módních černých lastexových kalhotkách) a tvář měla

mírně zrudlou (alkoholem a snad i momentálním rozcitlivěním), jenomže v 

té chvíli se mi její zjev ztrácel za obrazem někoho jiného: Helenino 

vyprávění o třikrát darovaném přívěsku vyvolalo mi totiž prudce (nárazem) 

celou bytost Pavla Zemánka. 

Vůbec jsem nevěřil v existenci rudoarmejce Saši; ostatně i kdyby existoval, 

stejně by jeho reálná existence docela mizela za velkým gestem, jímž ho 

proměnil Pavel Zemánek v postavu své životní legendy, ve svatou sochu, v 

nástroj dojímání, v sentimentální argument i nábožný objekt, který jeho 

žena (zřejmě stálejší než on) bude uctívat (usilovně a vzdorně) až do své 

smrti. Zdálo se mi, že srdce Pavla Zemánka (srdce neřestně exhibicionující) 

je tu, je přítomno; a rázem jsem se octl uprostřed té patnáct let staré scény: 

sál velké posluchárny přírodovědecké fakulty; v čele na pódiu za 

podlouhlým stolem sedí Zemánek, vedle něho tlustá dívka s kulatou tváří, 

copem, ve škaredém svetříku, a z druhé strany mladík, zástupce okresu. Za 

pódiem je veliká černá tabule a vlevo od ní visí v rámečku portrét Julia 

Fučíka. Proti dlouhému stolu se zvedají stupňovité lavice posluchárny, v 

nichž sedím i já, který se teď, po patnácti letech, dívám svýma tehdejšíma 

očima a vídím před sebou Zemánka, jak oznamuje, že se bude projednávat 

"případ soudruha Jahna", vidím ho, jak říká: ,"přečtu vám dopisy dvou 

komunistů." Udělal po těch slovech malou pauzu, vzal do ruky jakousi 

tenkou knížku, prohrábl si dlouhé zvlněné vlasy a začal číst vemlou,vavým, 

skoro něžným hlasem. 

"Trvalo to dlouho, smrti, než jsi přišla. A přece jsem doufal, že se s tebou 

seznámím až za mnoho let. Že budu ještě žít životem svobodného člověka, 

že budu ještě mnoho pracovat a mnoho milovat a mnoho zpívat a světem 

vandrovat ... " Poznával jsem Reportáž psanou na oprátce. "Miloval jsem 

život a pro jeho krásu šel jsem do pole. Miloval jsem vás, lidé, a byl jsem 

šťasten, když jste mou lásku opětovali, a trpěl jsem, když jste mi nerozuměli 

... " Tento text napsaný tajně ve věznici a ozářený svitem hrdinství byl v té 

době snad nejčtenější knihou; Zemánek nám předčítal ty nejslavnější 

pasáže, které znal kdekdo nazpaměť. ,,Ať smutek nikdy nepatří k mému 

jménu. To je má závěť pro vás, táto a mámo a sestry moje, pro tebe, Gustino 

moje, pro vás, soudruzi, pro všechny, s nimiž jsem se měl rád ... " Na stěně 

visela Fučíkova podobizna, reprodukce slavné kresby Maxe Švabinského, 

stařičkého secesního malíře, virtuózního zpodobitele symbolických alegorii, 

baculatých žen, motýlů a všeho líbezného; po válce prý za ním přišli 

soudruzi s prosbou, aby podle dochované fotografie zpodobil Fučíka, a 

Švabinský ho nakreslil (z profilu) přejemnou čarou podle svého vkusu: 

téměř dívčího, rozdychtěného, čistého a tak krásného, že snad i ti, kteří 

Fučíka osobně znali, dávali přednost ušlechtilé kresbě před vzpomínkou na

skutečnou tvář. A Zemánek četl dál, o tom, jak si Fučík zpíval na cele 267 se 

spoluvězněm oteckem Peškem; jeho hlas dostával ted' jasné a radostné 

zabarvení: "Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků 

činí před lidskýma očima ... Ach, otecko, chtěl bych přece jednou vidět 

východ slunce ... " A Zemánek četl dál a všichni v sále byli tiší a pozorní a 

tlustá dívka za stolem nespouštěla ze Zemánka obdivné oči; a potom mu 

najednou ztvrdl hlas a zněl téměř výhrůžně; četl o Mirkovi, který ve vězení 

zradil: "Hle, toto býval člověk s páteří, který neuhýbal kulkám, když bojoval 

na španělské frontě, a který se neshrbil, když procházel krutou zkušenosti 

koncentračního tábora ve Francii. Ted' bledne pod rákoskou v ruce 

gestapáka a zrazuje, aby chránil svůj zub. Jak na povrchu byla ta statečnost, 

když ji mohlo setřít několik ran. Tak na povrchu, jako jeho přesvědčení ... 

Ztratil vše, protože začal myslit na sebe. Aby zachránil svou kůži, obětoval 

kamarády. Propadl zbabělosti a ze zbabělosti zradil ... " Na stěně visela 

Fučíkova krásná tvář, tak jako visela v tisíci jiných veřejných místnostech 

naší země, a byla tak krásná, že dívaje se na ni, cítil jsem se nízký nejenom 

svým proviněním, ale i svou podobou. A Zemánek četl dál: "Život nám 

mohou vzít, viď, Gustino, ale naši čest a lásku nám vzít nemohou. Oh, lidé, 

dovedete si představit, jak bychom žili, kdybychom se znovu shledali po tom 

všem strádání? Znovu shledali v životě svobodném, krásném volností a 

tvořením? Až bude to, po čem jsme toužili a oč jsme usilovali a zač ted' jdem 

umírat?" Zemánek přečetl s patosem poslední věty a odmlčel se. 

Pak řekl: "To byl dopis komunisty, psaný ve stínu šibenice. Přečtu vám 

ted' jiný dopis." A přečetl tři krátké, směšné, hrozné věty z mé pohlednice. 

Potom se odmlčel, všichni se odmlčeli a já jsem věděl, že jsem ztracen. Ticho 

trvalo dlouho a Zemánek, ten vynikající režisér, je úmyslně nepřerušoval a 

teprve po chvíli mne vyzval, abych se vyjádřil. Věděl jsem, že už nic nemohu 

zachránit; když má obrana tak málo působila jindy, jak by mohla působit 

dnes, kdy Zemánek postavil mé věty pod absolutní míru Fučíkových muk? 

Ovšem nemohl jsem nic jiného dělat, než vstát a mluvit. Vyložil jsem znovu, 

že věty měly být pouhý žert, avšak odsoudil jsem nemístnost a hrubost 

takového žertu a mluvil jsem o svém individualismu, intelektuálství, o své 

odtrženosti od lidu, našel jsem v sobě dokonce i samolibost, skepsi, 

cynismus a jen jsem se zapřísahal, že při tom všem jsem straně oddán a 

nejsem její nepřítel. Pak byla diskuse a soudruzi usvěďčovali mé stanovisko 

z rozpornosti; ptali se mne, jak může být straně oddán člověk, který sám 

přiznává, že je cynik; jedna kolegyně mi připomněla mé lehkovážné výroky 

o ženách a ptala se mne, zda tak může mluvit komunista; jiní pronášeli 

abstraktní úvahy o maloměšťáctví a dosazovali mne do nich jako konkrétní 

doklad; všeobecně tvrdili, že má sebekritika byla plytká a neupřímná. Potom

se mne zeptala soudružka s copem, která seděla za stolem vedle Zemánka: 

"Co myslíš, co by asi řekli na tyhle tvé výroky ti soudruzi, které mučili na 

gestapu a kteří se nedožili?" (Vzpomněl jsem si na tatínka a uvědomil jsem 

si, že všichni se tváří, jako by o jeho smrti nevěděli.) Mlčel jsem. Opakovala 

otázku. Nutila mne, abych odpověděl. Řekl jsem: ,,Nevím." "Přemýšlej 

trochu," naléhala, "možná, že na to přijdeš." Chtěla, abych vyslovil imaginárními 

ústy mrtvých soudruhů přísný soud nad sebou, ale mne najednou 

zalila vlna vzteku, vzteku docela nepředvídaného a neočekávaného, a já 

jsem se vzepřel mnohatýdennímu sebekritickému utvrzování a řekl jsem: 

"Ti stáli mezi životem a smrtí. Ti určitě nebyli malicherní. Kdyby četli mou 

pohlednici, možná, že by se jí zasmáli." 

Ještě před chvílí mi dávala copatá soudružka možnost alespoň něco uhájit. 

Měl jsem poslední příležitost pochopit přísnou kritiku soudruhů, ztotožnit 

se s ní, přijmout ji a na základě toho ztotožnění domáhat se jistého 

pochopení i z jejich strany. Ale svou nepředpokládanou odpovědí vyřadil 

jsem se náhle ze sféry jejich myšlení, odmítl jsem hrát roli, jež se obecně 

hrála na stovkách a stovkách schůzí, na stovkách disciplinárních jednání, ba 

brzy poté i na stovkách soudních líčení: roli obviněného, jenž se sám 

obviňuje a vášnivostí sebeobviňování (naprostým ztotožněním s 

obviňovateli) si vyprošuje smilování nad sebou. 

Zase bylo chvíli ticho. Pak promluvil Zemánek. Řekl, že si neumí 

představit, co by mohlo být na mých protistranických výrocích k smíchu. 

Dovolával se znovu Fučíkových slov a řekl, že kolísání a skepse se v 

kritických situacích zákonitě proměňují ve zradu a že strana je pevnost, 

která v sobě žádné zrádce nesnese. Pak řekl, že jsem svým vystoupením 

dokázal, že jsem vůbec nic nepochopil, že nejenom nepatřím do strany, ale 

nezasloužím si ani, aby dělnická třída vynakládala prostředky na mé 

studium. Dal návrh, abych byl vyloučen ze strany a odešel ze školy. Lidé v 

sále pozvedli ruce a Zemánek mi řekl, že mám odevzdat stranickou 

legitimaci a odejít. 

Vstal jsem a položil před Zemánka na stůl legitimaci. Zemánek se na mne 

už ani nepodíval; neviděl mne už. Ale já jeho ženu ted' vidím, sedí přede 

mnou, opilá, s červenými tvářemi a sukní omotanou kolem pasu. Její silné 

nohy jsou nahoře obroubeny černí lastexových kalhotek; jsou to nohy, 

jejichž otvírání a zavírání stalo se rytmem, jenž pulsoval desetiletím 

Zemánkova života. Na ty nohy jsem ted' položil své dlaně a zdálo se mi, že 

držím v rukou sám Zemánkův život. Díval jsem se do Heleniny tváře, do 

jejích očí, které reagovaly na můj dotek tím, že se maličko přivřely. 

____________________________________________________ 

___________

(4) 

"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem tichým hlasem. 

Vstala z gauče, okraj vyhrnuté sukně jí sklouzl zpátky ke kolenům. Dívala 

se mi do očí strnulým pohledem a pak beze slova (a nespouštějíc ze mne 

zrak) si začala na boku rozpínat sukni. Uvolněná sukně jí sklouzla po nohou 

k zemi; levou nohou z ní vystoupila a pravou si ji podala do ruky a odložila 

na židli. Stála tu ted' ve svetříku a v kombiné. Pak si přetáhla přes hlavu 

svetřík a odhodila ho k sukni. 

,,Nedívejte se," řekla. "Chci vás vidět," řekl jsem. 

,,Nechci, abyste mne viděl při svlékání." 

Přistoupil jsem k ní. Chytil jsem ji z obou stran pod pažemi a tak jak jsem 

jí sjížděl rukama dolů k bokům, cítil jsem pod hedvábím kombiné, poněkud 

zvlhlého potem, její měkké silné tělo. Nakláněla hlavu a rty se jí pootvíraly 

mnohaletým návykem (zlozvykem) polibku. Ale já jsem ji nechtěl líbat, chtěl 

jsem se na ni spíš dlouho, co nejdéle dívat. 

"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem znovu a sám jsem poodstoupil 

a svlékl si sako. 

"Je tu moc světlo," řekla. 

"To je dobře," řekl jsem a pověsil sako na opěradlo židle. Přetáhla přes 

hlavu kombiné a odhodila je k svetříku a k sukni; odepjala punčochy a 

stáhla je jednu po druhé s nohou; punčochy neodhazovala; udělala dva 

kroky k židli a opatrně je na ni položila; pak vypjala hruď a dala ruce za 

záda, trvalo to několik vteřin a pak se dozadu vypjatá ramena (jako při 

výponu) zase uvolnila a klesla dopředu a s nimi klesala i podprsenka, 

klouzala s prsů, jež byly v této chvíli oba poněkud stísněny rameny a pažemi 

a tiskly se tedy k sobě, velké, plné, bledé a ovšem poněkud těžké a skleslé. 

"Svlékněte se, Heleno," opakoval jsem ještě naposledy. Helena se mi 

podívala do očí a pak si stahovala černé lastexové kalhotky, které svou 

pružnou látkou pevně svíraly její boky; odhodila je za punčochami a 

svetříkem. Byla nahá. 

Neprodlévám u všech jednotlivých detailů té scény z nějaké zvláštní záliby 

v ženském obnažování, nýbrž proto, že každý z těch detailů jsem pozorně 

zaznamenával: nešlo mi přece o to dojít rychlé rozkoše s jednou z žen (tedy s 

jakoukoli ženou), šlo o to, zmocnit se zcela určitého cizího intimního světa a 

musel jsem ten cizí svět pojmout během jediného odpoledne, jediného 

milostného aktu, v němž jsem neměl být pouze tím, kdo se oddává milování, 

ale zároveň i tím, kdo loupí i hlídá prchavou kořist a musí být proto v 

absolutním střehu. 

Zmocňoval jsem se Heleny až do této chvíle jen pohledy. Stál jsem i nyní

stále kus od ní, kdežto ona naopak toužila po rychlém příchodu teplých 

doteků, které by přikryly tělo vystavené chladnosti pohledu. Cítil jsem 

málem na dálku těch několika kroků vlhkost jejích úst i smyslnou 

netrpělivost jejího jazyka. Ještě vteřinu, dvě a přistoupil jsem k ní. Objali 

jsme se, stojíce vprostřed pokoje mezi dvěma židlemi plnými našich šatů. 

"Ludvíku, Ludvíku, Ludvíku ... " šeptala. Vedl jsem ji ke gauči. Položil. 

,,Pojď, pojď," říkala. "Pojď ke mně, pojď ke mně." 

Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Co vlastně duše dělá, 

když tělo srůstá (pohybem tak odvěkým, obecným a nevariabilním) s jiným 

tělem? Co si jen všechno umí vymýšlet v těch chvílích, dávajíc tak znovu 

najevo svou převahu nad setrvačnou jednotvárností tělesného života! Jak 

umí tělem pohrdat a použít ho (i jeho protějšku) jen jako předlohy pro 

zběsilé fantazie, tisíckrát tělesnější než obě těla sama! Anebo opačně: jak je 

umí znevážit tím, že je zanechá jeho kyvadélku a pustí zatím své myšlenky 

(unavené již vrtochem vlastního těla) docela jinam: k šachové partii, 

vzpomínce na oběd a k rozečtené knize ... 

Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí 

duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní 

duší a je-li s ní zajedno ve své vášni. Ale i to se někdy stává, když člověk 

opravdu miluje; snad; věřím v to; chci v to stále věřit . 

Ale co tedy dělala má duše ve chvílích, jež trávilo mé tělo fyzickou láskou s 

Helenou? 

Má duše viděla ženské tělo. Byla lhostejná k tomu tělu. Věděla, že to tělo 

má pro ni smysl jen jako tělo, které právě takto vídává a miluje někdo třetí, 

někdo kdo tu není, a právě proto se pokoušela dívat se na to tělo očima toho 

třetího, nepřítomného; právě proto se snažila stát se jeho médiem; bylo tu 

vidět nahé tělo ženy, bylo vidět ohnutou nohu, záhyb na břiše a prso, ale 

všechno to dostávalo význam teprve ve chvílích, kdy se mé oči proměnily v 

oči toho třetího nepřítomného; do tohoto cizího pohledu vstupovala pak 

náhle má duše a stávala se jím; nezmocňovala se jen ohnuté nohy, záhybu 

na břiše a prsu, zmocňovala se jich tak, jak je viděl ten třetí nepřítomný. 

A nejenom že se má duše stávala médiem toho třetího nepřítomného, ale 

poroučela i mému tělu, aby se stalo médiem jeho těla, a poodstupovala 

potom a dívala se na ten svíjivý zápas dvou těl, dvou manželských těl, aby 

pak náhle dala mému tělu příkaz být zase sebou samým a vstoupit do této 

manželské soulože a rozrušit ji brutálně. 

Na Helenině šíji zmodrala žíla a jejím tělem proběhla křeč; otočila hlavu 

na bok a její zuby se zakously do polštáře. 

Pak šeptala mé jméno a její oči zaprosily o pár chvil oddechu. Ale má duše 

mi poručila nepřestávat; hnát ji z rozkoše do rozkoše; uštvat ji; měnit

polohy jejího těla, aby nezůstal skryt a utajen jediný pohled, jímž se na ni 

díval ten třetí nepřítomný; ne, nedopřát jí oddechu a opakovat znova a 

znova tu křeč, v které je skutečná a přesná, autentická, v které nic 

nepředstírá, v které je vryta do paměti tomu třetímu, tomu, který tu není, 

jako cejch, jako pečeť, jako šifra, jako znak. Uloupit tedy tuto tajnou šifru! 

tuto královskou pečeť! Vyloupit třináctou konmatu Pavla Zemánka; všechno 

proslídit a všechno zpřeházet; zanechat mu v ní spoušť! 

Díval jsem se do Heleniny tváře, začervenalé a zohavené grimasou; položil 

jsem na tu tvář dlaň; položil jsem ji na ni jako na předmět, který můžeme 

obracet, převracet, drtit či mačkat, a cítil jsem, že ta tvář přijímá mou dlaň 

právě tak: jako věc, jež chce být převracena a drcena; obrátil jsem jí hlavu na 

bok; pak zase na druhou stranu; několikrát jsem jí hlavu takto obrátil a pak 

se náhle to obracení proměnilo v první políček; a druhý; a třetí. Helena 

začala vzlykat a křičet, ale nebyl to křik bolesti, nýbrž křik vzrušení, její 

brada se mi zvedala vstříc a já jsem ji bil a bil a bil; a potom jsem viděl, jak 

nejenom její brada, ale i její prsa se mi zvedají vstříc a bil jsem ji 

(nadzvedávaje se nad ní), přes paži a přes boky a přes prsa ... 

Všechno končí; i toto krásné pustošení nakonec skončilo. Ležela na břichu 

křížem přes gauč, unavená, vyčerpaná. Na jejích zádech bylo vidět hnědé 

kulaté mateřské znamení a níž, na její zadnicí, červené čmouhy od ran. 

Vstal jsem a potácivě přešel místnost; otevřel jsem dveře a vešel do 

koupelny; otočil jsem kohoutkem a studenou vodou si omyl tvář, ruce i tělo. 

Zvedl jsem hlavu a uviděl se v zrcadle; moje tvář se usmívala; když jsem ji 

takto uviděl - usmívající se - přišel mi úsměv k smíchu a rozesmál jsem se. 

Utřel jsem se pak ručníkem a usedl na okraj vany. Chtěl jsem tu alespoň pár 

vteřin být sám, vychutnávat tu vzácnou slast náhlého osamění a radovat se 

ze své radosti. 

Ano, byl jsem spokojen; byl jsem možná docela šťasten. Cítil jsem se 

vítězem a všechny příští minuty a hodiny mi připadaly zbytečné a 

nezajímaly mne. 

Pak jsem se vrátil zpátky do pokoje. 

Helena už neležela na břichu, nýbrž na boku, a dívala se na mne. "Pojď za 

mnou, miláčku," řekla. 

Mnozí lidé, když se tělesně spojí, domnívají se (aniž by o tom valně 

přemýšleli), že se spojili i duševně, a vyjadřují pak tuto mylnou víru tím, že 

se cítí automaticky oprávnění si tykat. Já, poněvadž jsem mylnou víru v 

synchronní soulad duše a těla nikdy nesdílel, přijal jsem Helenino tykání v 

rozpacích a s nechutí. Neuposlechl jsem jejího pozvání a šel jsem k židli, na 

níž byly naházeny mé šaty, abych si oblékl košili. 

,,Neoblékej se," zaprosila však Helena, natáhla ke nmě ruku a řekla znovu:

"Pojď za mnou." 

Nepřál jsem si nic jiného, než aby chvíle, které právě teď nastaly, pokud 

možno vůbec nebyly, a musely-li být, aby byly tedy aspoň co 

nejnenápadnější, nejbezvýznamnější, aby nic nevážily, aby byly lehčí než 

prach; nechtěl jsem se již dotýkat Helenina těla, děsil jsem se jakékoli něhy, 

ale stejně jsem se děsil i jakéhokoli napětí a dramatizování situace; proto 

jsem se nakonec nerad vzdal své košile a přisedl si k Heleně na gauč. Bylo to 

strašné: přisunula se ke nmě a položila mi hlavu na nohu; líbala mne, brzy 

jsem měl nohu vlhkou; ale nebyla to vlhkost polibků: Helena zvedla hlavu a 

já jsem viděl, že její tvář je plná slz. Otírala si je a říkala: "Miláčku, nezlob 

se, že pláču, nezlob se, miláčku, že pláču," a přisunula se ještě blíž, objala 

mé tělo a rozvzlykala se. 

"Co je ti," řekl jsem. 

Vrtěla hlavou a řekla: ,,Nic, nic, můj blázínku," a začala mne horečně líbat 

po tváři a po celém těle. "Jsem zamilovaná," řekla potom, a když jsem na to 

nic neřekl, pokračovala: "Budeš se mi smát, ale mně je to jedno, jsem 

zamilovaná, jsem zamilovaná," a když jsem dále mlčel, řekla: "Jsem 

šťastná," pak se zvedla a ukázala na stůl, kde stála nedopitá láhev vodky: 

"Víš co, nalej mi!" 

Nechtělo se mi nalévat Heleně ani sobě; hrozil jsem se, že alkohol dále 

požívaný by hloubil nebezpečné pokračování tomuto odpoledni (které bylo 

krásné, ale jen pod tou podmínkou, že již skončilo, že již bylo za mnou). 

"Miláčku, prosím tě," ukazovala stále na stůl a doplnila omluvně: ,,Nezlob 

se, jsem prostě šťastná, chci být šťastná ... " 

"Na to snad nepotřebuješ vodku," řekl jsem. 

"Nezlob se, mám na ni chuť." 

Nedalo se nic dělat; nalil jsem jí pohárek vodky. "Ty už nebudeš?" zeptala 

se; zavrtěl jsem hlavou. Vypila číšku a řekla: "Nech mi to tady." Postavil 

jsem láhev i skleničku na zem ke gauči. 

Probírala se velmi rychle z chvilkové únavy; stávala se z ní náhle holčička, 

chtěla se radovat, být veselá a dávat najevo své štěstí. Cítila se zřejmě zcela 

volná a samozřejmá ve své nahotě (měla na sobě jen náramkové hodinky, z 

nichž se cinkavě houpal obrázek Kremlu na krátkém řetízku) a hledala 

nejrůznější polohy, v jakých by jí bylo nejlépe: zkřížila nohy pod sebe a 

seděla na Turka; pak zase nohy zpod sebe vytáhla a opřela se o loket; pak si 

zase lehla na břicho a tlačila mi tvář do klína. V nejrůznějších obměnách mi 

vyprávěla o tom, jak je šťastná; přitom se mě pokoušela líbat, což jsem 

snášel se značným sebezapřením zvláště proto, že její ústa byla příliš vlhká a 

že se nespokojovala jenom s mými rameny neho tvářemi, ale snažila se 

dotknout i mých rtů (a já se štítím vlhkých polibků, pokud právě nejsem

zaslepen tělesnou touhou). 

Potom mi také řekla, že nikdy nic podobného nezažila; řekl jsem jí (jen 

tak), že přehání. Začala se dušovat, že v lásce nikdy nelže a že prý nemám 

důvodů jí nevěřit. Rozváděla svou myšlenku dál a tvrdila, že to věděla, že to 

věděla už při našem prvním setkání; že tělo má prý svůj bezpečný instinkt; 

že jsem jí prý samozřejmě imponoval svým rozumem a elánem (ano, 

elánem, nevím, jak ho ve mně objevila), ale že kromě toho věděla (i když 

teprve ted' ztrácí ostych a může o tom mluvit), že i mezi našimi těly vznikla 

okamžitě ta tajná dohoda, jakou lidské tělo podepíše snad jen jednou za 

život. ,.A proto jsem tak šťastná, víš?" a svěsila nohy dolů z gauče, shýbla se 

pro láhev a nalila si další číši. Vypila ji a řekla se smíchem: "Co mám dělat, 

když ty už nechceš! Musím pít sama!" 

Jakkoli jsem považoval příběh za ukončený, nemohu říci, že bych slyšel 

Helenina slova nerad; utvrzovalamne ve zdaru mého díla i v mé 

spokojenosti. A spíš jen proto, že jsem nevěděl co mluvit a nechtěl jsem 

přitom vypadat příliš zamlkle, namítl jsem jí, že asi přehání, mluví-li o 

zážitku, který se děje jen jednou za život; vždyť se svým manželem prožívala 

přece velkou lásku, jak se mi sama svěřila. 

Helena se po mých slovech docela vážně zamyslela (seděla na gauči s 

mírně roztaženýma nohama opřenýma o zem, lokty se opírala o kolena a v 

pravé ruce držela vypitý pohárek) a řekla tiše: ,.Ano." 

Snad si myslela, že patetičnost zážitku, jenž jí byl před chvílí dopřán, ji 

zavazuje i k patetické upřímnosti. Opakovala "ano" a pak řekla, že by to asi 

bylo nesprávné a špatné, kdyby ve jménu toho dnešního zázraku (tak 

nazývala naši fyzickou lásku) znevažovala něco, co bylo kdysi. Zase se napila 

a rozpovídala se o tom, že právě ty nejsilnější zážitky jsou takové, že se 

navzájem nedají srovnat; a že pro ženu je prý něco úplně jiného láska v 

dvaceti a láska v třiceti; abych prý jí dobře rozuměl; nejenom psychicky, i 

fyzicky. 

A pak (trochu nelogicky a bez souvislosti) prohlásila, že prý jsem si stejně s 

jejím manželem čímsi podoben! Ze prý ani neví čím; že sice vypadám docela 

jinak, ale že ona se nemýlí, že má hezpečný instinkt, kterým vidí do člověka 

hlouběji, za jeho vnější podobu. 

"To bych opravdu rád věděl, čím já se podobám tvému manželovi," řekl 

jsem. 

Řekla mi, že se nemám zlobit, že jsem se jí přece já sám na něho ptal a 

chtělo něm slyšet a že jenom proto se o tom osměluje mluvit. Ale chci-li 

slyšet skutečnou pravdu, musí mi to říci: jen dvakrát v životě byla někým 

přitahována tak mocně a bezpodmínečně: svým manželem a mnou. To, co 

nás sbližuje, je prý jakýsi tajemný životní elán; radost, která z nás vyzařuje;

věčné mládí; síla. 

Chtějíc vysvětlit mou podobnost s Pavlem Zemánkem, používala Helena 

slov značně matných, nicméně se nijak nedalo vyvrátil, že tu podobnost 

viděla a cítila (a dokonce prožívala!) a že na ní urputně trvala. (Prý jsme si 

tak podobni, že to snad ani nebyla nevěra, když se milovala se mnou.) 

Nemohu říci, že by mne ta bylo urazilo nebo ranilo, ale ustrnul jsem prostě 

nad trapností a nezměrnou pitomostí toho tvrzení; přistoupil jsem k židli, 

na níž byly mé šaty, a začal jsem se zvolna oblékat. 

"Miláčku, já jsem se tě něčím dotkla?" vycítila Helena mou nelibost, vstala 

z gauče a šla ke mně; začala mne hladit po tváři a prosila mne, abych se na 

ni nehněval. Bránila mi, abych se oblékal. (Z nějakých tajemných důvodů jí 

připadalo, že moje kalhoty a košile jsou její nepřátelé.) Začala mne 

přesvědčovat o tom, že mne má opravdu ráda, že neužívá toho slova 

nadarmo; že bude mít snad příležitost mi to dokázat; že to věděla hned na 

začátku, když jsem se jí na manžela ptal, že to není rozumné o něm mluvit; 

že nechce, aby mezi nás vstupoval nějaký jiný muž, nějaký cizí muž; ano, 

cizí, protože její manžel je pro ni už dávno cizím člověkem. ,,Můj blázínku, 

vždyť já s ním už tři roky nežiji. Nerozvádíme se jenom kvůli dětem. On má 

svůj život, já mám svůj život. Jsme dneska opravdu dva cizí lidé. On už je 

jenom moje minulost, moje hrozně stará minulost." 

"To je pravda?" zeptal jsem se. 

"Ano, to je pravda," řekla. 

"Nelži tak hloupě," řekl jsem. 

"Nelžu, žijeme v jednom bytě, ale nežijeme jako muž s ženou; už mnoho 

let spolu nežijeme jako muž s ženou." 

Dívala se na mne prosebná tvář ubohé zamilované ženy. Ujišťovala mne 

ještě několikrát po sobě, že mluví pravdu, že mne neklame: že nemusím na 

jejího muže žárlit; že její muž je pouhá minulost; že dnes nebyla vlastně 

nevěrná, protože neměla komu být nevěrná; a nemusím se prý bát: naše 

milování bylo nejenom krásné, ale i čisté. 

Najednou jsem v jasnozřivém úleku chápal, že vlastně nemám důvodu jí 

nevěřit. Když to poznala, ulevilo se jí a hned mne několikrát prosila, abych 

řekl nahlas, že jí věřím; pak si nalila pohárek vodky a chtěla, abychom si 

přiťukli (odmítl jsem to); políbila mne; naskočila mně husí kůže, ale neuměl 

jsem odvrátit tvář; přitahovaly mne její pitomě modré oči a její (pohyblivé a 

stále se vrtící) nahé tělo. 

Jenomže to nahé tělo jsem ted' viděl zcela nově; viděl jsem je obnažené; 

obnažené z oné dráždivosti, která obestírala dosud všechny ty nedostatky 

věku (tučnost, pokleslost, přezrálost), v nichž se zdála být zkoncentrována 

celá historie i současnost Helenina manželství a jež mne proto přitahovaly.

Teď však, když přede mnou Helena stála holá, bez manžela i pout k 

manželovi, bez manželství, jen jako ona sama, ztratila rázem její tělesná 

nepěknost svoji vzrušivost, a stala se též jen sama sebou- tedy pouhou 

nepěkností. 

Helena netušila již nic o tom, jakou ji vidím, stávala se čím dá] opilejší a 

čím dál spokojenější; byla šťastna, že věřím ujištěním o její lásce, a nevěděla 

honem, jak dát pocitům štěstí průchod: zničehonic jí napadlo otevřít rádio 

(dřepla si před ně zády ke mně a kroutila chvíli knoflíkem); na jedné stanici 

se ozval džez; Helena vstala a zazářily jí oči; napodobila nemotorně vlnivé 

pohyby twistu (díval jsem se zděšeně na její prsa, která přitom lítala ze 

strany na stranu). "Je to tak správné?" smála se. "Víš, že jsem tyhle tance 

nikdy netančila?" Velice hlasitě se smála a šla mě obejmout; prosila mne, 

abych tančil s ní; hněvala se na mne, že jsem odmítal; říkala, že tyhle tance 

neumí tančit, ale že je chce tančit a že ji to musím naučit; že vůbec chce, 

abych ji mnoho věcí naučil, že se mnou chce být znovu mladá. Prosila, abych 

ji ujistil, že je ještě mladá; (udělal jsem to). Uvědomila si, že jsem oblečený a 

že je nahá; začala se tomu smát; zdálo se jí to nepředstavitelně neobvyklé; 

ptala se, jestli tu má ten pán nějaké veliké zrcadlo, aby nás tak mohla vidět. 

Zrcadlo tu nebylo, byla tu jen zasklená knihovna; snažila se nás uvidět v 

jejím skle, ale obraz byl příliš nezřeteluý; přistoupila pak ke knihovně a 

rozesmála se, když přečetla na hřbetech knih nápisy: Bible, Kalvín: Instituce, 

Listy proti Jezuitům, Hus; vytáhla pak bibli, postavila se do slavnostní 

pózy, otevřela namátkou knihu a začala z ní číst kazatelským hlasem. 

Zeptala se mne, byla-li by dobrým knězem. Řekl jsem jí, že jí velice sluší, 

když předčítá z bible, ale že se už musí oblékat, protože pan Kostka za chvíli 

přijde. "Kolik je hodin?" zeptala se. "Půl sedmé," řekl jsem. Chytila mne za 

zápěstí levé ruky, kde nosím hodinky, a zakřičela: "Ty lháři! Je teprve tři 

čtvrtě na šest! Chceš se mne zbavit!" 

Toužil jsem, aby byla pryč; aby se její tělo (tak zoufale hmotné) 

odhmotnilo, aby roztálo, proměnilo se v potůček a odteklo, nebo aby se 

proměnilo v páru a uniklo oknem - ale tělo bylo tu, tělo, jež jsem nikomu 

neuzmul, nikoho v něm nepřemohl a nezničil, odložené tělo, opuštěné 

manželem, tělo, které jsem chtěl zneužít a které zneužilo mne, a ted' se z 

toho drze raduje, poskakuje a vyvádí. 

Nijak se mi nepodařilo zkrátit své podivné utrpení. Teprve před půl 

sedmou se začala oblékat. Uviděla přitom na své paži červenou čmouhu od 

mé rány; pohladila si ji; řekla, že bude mít na mne památku do té doby, než 

prý mne zase uvidí; pak se rychle opravila: uvidí mne přece zajisté ještě 

mnohem dřív, než ta památka na jejím těle zmizí; stála proti mně (jednu 

punčochu měla oblečenou, druhou držela v ruce) a chtěla po mně, abych jí

slíbil, že se opravdu uvidíme ještě předtím; přikývl jsem; bylo jí to málo, 

chtěla, abych jí slíbil, že se do té doby ještě mnohokrát uvidíme. 

Oblékala se dlouho. Odešla několik minut před sedmou. 

____________________________________________________ 

___________ 

(5) 

Otevřel jsem okno, protože jsem toužil po větru, který by rychle odvál 

každou památku na toto marné odpoledne, každý zbytek pachů i pocitů. Pak 

jsem uklidil rychle láhev, srovnal podušky na gauči, a když se mi zdálo, že 

jsou všechny stopy uklizeny, zabořil jsem se do křesla u okna a těšil se 

(skoro úpěnlivě) na Kostku: na jeho mužský hlas (velice jsem toužil po 

hlubokém mužském hlase), na jeho dlouhý, hubený zjev s plochou hrudí, na 

jeho klidné vyprávění, podivínské i moudré, i na to, že mi něco řekne o 

Lucii, která byla na rozdíl od Heleny tak sladce nehmotná, abstraktní, tak 

zcela již vzdálená konfliktům, napětím i dramatům; a přece ne tak zcela bez 

vlivu na můj život: blesklo mi hlavou, že ho snad ovlivňuje tak, jako se 

astrologové domnívají, že ovlivňují lidský život pohyby hvězd; jak jsem tu 

tak seděl zabořen do křesla (pod otevřeným oknem, jímž jsem vyháněl 

Helenin pach), napadlo mne, že asi znám vyluštění svého pověrečného rébusu 

a že vím, proč se Lucie mihla přes scénu těchto dvou dnů: jen proto, 

aby proměnila v nic mou mstu, aby proměnila v páru všechno, za čím jsem 

sem jel; neboť Lucie, žena, kterou jsem tolik miloval a která mi zcela 

nepochopitelně v poslední chvíli unikla, je přece bohyní unikání, bohyní 

marného běhu, bohyní páry; a mou hlavu drží stále ve svých rukou. 

____________________________________________________ 

___________ 

VI 

_________________________________________ 

_________ 

(1) 

Už jsme se mnoho let neviděli a vlastně jsme se v životě viděli jen 

několikrát. To je podivné, protože ve svých představách se s Ludvíkem 

Jahnem setkávám velmi často a obracím se k němu v samomluvách jako ke 

svému hlavnímu odpůrci. Zvykl jsem si natolik na jeho nehmotnou 

přítomnost, že jsem byl zmaten, když jsem ho včera najednou po mnoha 

létech potkal jako skutečného člověka z masa a kostí. 

Nazval jsem Ludvíka svým odpůrcem. Mám právo ho tak nazývat? Setkal

jsem se s ním přece shodou okolností pokaždé, když jsem se octl téměř bez 

pomoci, a právě on mi vždycky pomohl. Avšak pod tímto vnějším 

spojenectvím zela vždy hlubina vnitřního nesouhlasu. Nevím, zda si ji 

Ludvík uvědomoval do té míry jako já. Rozhodně přikládal našemu 

vnějšímu spojení větší význam než naší vnitřní různosti. Byl nesmiřitelný 

vůči vnějším odpůrcům a tolerantní vůči neshodám vnitřním. Já ne. Já 

právě naopak. Tím nechci říci, že Ludvíka nemám rád. Miluji ho, jako 

milujeme svoje odpůrce. 

____________________________________________________ 

___________ 

(2) 

Poprvé jsem ho poznal v čtyřicátém sedmém roce na některé z bouřlivých 

schůzí, jimiž tehdy vřely vysoké školy. Rozhodovalo se o budoucnosti 

národa. Všichni to tušili a také já jsem to tušil a byl jsem při všech 

diskusích, sporech i hlasováních na straně komunistické menšiny proti 

většině, kterou tehdy na vysokých školách tvořili lidovci a národní socialisté. 

Mnozí křest'ané, katolíci i evangelíci, mi to měli tehdy za zlé. Považovali za 

zradu, že jsem se spojil s hnutím, které si vepsalo do štítu bezbožectví. Když 

se s nimi dnes potkávám, domnívají se, že jsem aspoň po patnácti létech 

nahlédl konečně svůj tehdejší 

omyl. Ale musím je zklamat. Nezměnil jsem dodnes nic na svém postoji. 

Komunistické hnutí je ovšem bezbožné. Ale jen křesťané, kteří nechtějí 

vidět břevno v oku svém, mohou z toho vinit komunismus sám. Říkám 

křesťané. Ale kde vlastně jsou? Vidím kolem dokola jen samé zdánlivé 

křesťany, kteří žijí přesně tak, jak žijí nevěrci. Jenomže být křesťanem, to 

znamená žít jinak. To znamená jít cestou Kristovou, napodobovat Krista. To 

znamená vzdát se osobních zájmů, blahobytu i moci a obrátit se tváří v tvář 

chudým, poníženým a trpícím. Ale což tohleto dělaly církve? Můj otec byl 

dělník věčně nezaměstnaný a pokorně věřící v Boha. Obracel k němu 

zbožnou tvář, ale církev neobrátila nikdy tvář k němu. Zůstal opuštěn mezi 

bližními, opuštěn uvnitř církve, sám se svým Bohem, až do své nemoci a 

smrti. 

Církve nepochopily, že dělnické hnutí je hnutí ponížených a vzdychajících, 

kteří touží po spravedlnosti. Zcela proti duchu Ježíšovu se od nich odvrátily. 

Neměly zájem starat se s nimi a pro ně o království Boží na zemi. Spojily se s 

utiskovateli a vzaly takto dělnickému hnutí Boha. A ted' mu chtějí vyčítat, že 

je bezbožné? Jaké farizejství! Ano, socialistické hnutí je bezbožné, ale já v 

tom vidím Boží důtku, určenou nám, křesťanům! Důtku za naši bezcitnost 

vůči chudým a trpícím.

A co mám dělat v této situaci? Mám se děsit toho, že ubývá příslušníků 

církví? Mám se děsit toho, že jsou ve školách děti vyučovány v 

protináboženském myšlení? Jak bláhové! Skutečné náboženství nemá 

zapotřebí přízně světské moci. Světská nepřízeň jen posiluje víru. 

A mám snad bojovat proti socialismu, protože je naší vinou bezbožný? 

Ještě větší bláhovost! Mohu jen hluboce litovat tragického omylu, který 

odvedl socialismus od Boha. Mohu jen vysvětlovat ten omyl a pracovat k 

jeho odčinění. 

Ostatně proč ten neklid, bratři křesťané? Všechno se děje z Boží vůle a já 

se často ptám, zda Bůh záměrně nedává lidstvu poznat, že člověk se nemůže 

beztrestně posadit na jeho trůn a že i sebespravedlivější uspořádání 

světských poměrů se bez jeho účasti zvrtne a zkazí. 

Pamatuju se na ta léta, kdy se lidé u nás cítili být už na krok od ráje. A byli 

pyšni, že je to jejich ráj, k němuž nepotřebují nikoho na nebesích. A pak se 

jim rozplynul náhle pod rukama... 

____________________________________________________ 

___________ 

(3) 

Ostatně před Únorem přišlo komunistům moje křesťanství vhod. 

Poslouchali rádi, když jsem vysvětloval sociální obsah Evangelia, brojil proti 

zpuchřelosti starého světa majetku a válek a dokazoval příbuznost 

křesťanství a komunismu. Šlo jim přece o to, získat na svou stranu co 

nejširší vrstvy, a chtěli tedy získat i věřící. Ale brzo po Únoru se všechno 

začalo měnit. Jako asistent zastal jsem se několika posluchačů, protože měli 

být pro politické smýšlení svých rodičů vyloučeni z fakulty. Protestoval jsem 

proti tomu a dostal se do konfliktu s vedením školy. A tu se najednou začaly 

ozývat hlasy, že člověk tak vyhraněně křesťansky orientovaný nemůže prý 

dost dobře vychovávat socialistickou mládež. Zdálo se, že budu muset 

bojovat o svou existenci. A tehdy se mně doneslo, že se mne na plenární 

schůzi strany zastal student Ludvík Jahn. Říkal, že by to prý byl holý 

nevděk, kdybychom zapomněli, co jsem pro stranu znamenal před Únorem. 

A když mu předhazovali mé křesťanství, řekl, že bude v mém životě jistě 

přechodnou fází, kterou dík svému mládí překonám. 

Šel jsem tehdy za ním a poděkoval mu za to, že se mne zastal. Řekl jsem 

mu však, že bych ho nerad klamal a že ho chci proto upozornit, že jsem 

starší než on a není naděje, že bych svou víru "překonal". Dali jsme se do 

debaty o boží jsoucnosti, o konečnosti a věčnosti, o tom, jaký měl Descartes 

vztah k náboženství, zda byl Spinoza materialista a o mnohých jiných 

věcech. Nedohodli jsme se. Zeptal jsem se Ludvíka nakonec, zda nelituje, že

se mne zastal, když vidí, jak jsem nenapravitelný. Řekl mi, že náboženská 

víra je moje soukromá věc a že po ní konec konců nikomu nic není. 

Od té doby jsem se s ním už na fakultě nesešel. O to více se naše osudy 

sblížily svou podobou. Asi čtvrt roku po našem rozhovoru vyloučili Jahna ze 

strany i z fakulty. A za dalšího půl roku jsem odešel z fakulty i já. Byl jsem 

vyhozen? Vyštván? To nemohu říci. Je pravda jen to, že hlasů proti mně a 

proti mému přesvědčení bylo čím dál víc. Je pravda, že mi někteří kolegové 

naznačovali, že bych měl učinit nějaké veřejné prohlášení ateistického rázu. 

A je pravda, že jsem měl na přednáškách několik nepříjemných výstupů s 

útočnými komunistickými posluchači, kteří chtěli urážet mou víru. Návrh 

na můj odchod z fakulty visel opravdu ve vzduchu. Ale je také pravda, že 

jsem měl mezi komunisty na fakultě stále dosti přátel, kteří si mne vážili pro 

můj před únorový postoj. Stačilo snad jen málo: jen to, abych se sám začal 

bránit a byli by se jistě postavili za mne. Ale já jsem to neudělal. 

____________________________________________________ 

___________ 

(4) 

"Následujte mne," řekl Ježíš svým učedníkům a oni bez odmluv odcházeli 

od svých sítí, od svých lodic, od svých domovů a rodin a šli za ním. "Nikdo, 

kdo vloží ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." 

Slyšíme-li hlas Kristovy výzvy, musíme ho následovat bezpodmínečně. To 

je dobře známo z Evangelia, avšak v moderní době to všechno zní jen jako 

báje. Jakápak výzva, jaképak následování v našich prozaických životech? 

Kam a za kým bychom měli odcházet opouštějíce své sítě? 

A přece k nám hlas výzvy doléhá i v našem světě, máme-li bdělý sluch. 

Výzva k nám však nepřichází poštou jako doporučená depeše. Přichází 

maskována. A málokdy v kostýmu růžovém a svůdném. "Nikoli skutek, 

který si vyvolíš, nýbrž to, co tě potká proti tvé volbě, tvému myšlení a tvé 

žádosti, tou cestou se dej, tam já volám, tam bud' učedníkem, to je tvůj čas, 

tudy šel tvůj mistr ... " 

Měl jsem mnoho důvodů lpět na svém asistentském místě. Bylo poměrně 

pohodlné, skýtalo mi mnoho volného času pro další studium a slibovalo 

doživotní dráhu vysokoškolského učitele. A přece jsem se zalekl právě toho, 

že na svém místě lpím. Zalekl jsem se toho o to víc, že jsem v téže době viděl 

nuceně odcházet z vysokých škol mnoho cenných lidí, pedagogů i 

posluchačů. Zalekl jsem se svého lpění na dobrém bydlu, které mne klidnou 

zajištěností oddaluje od neklidných osudů mých bližních. Pochopil jsem, že 

návrhy na můj odchod ze školy jsou výzvou. Slyšel jsem, že mne kdosi 

odvolává. Že mne kdosi varuje před pohodlnou kariérou, která by

spoutávala mou mysl, víru i mé svědomí. 

Má žena, s kterou jsem měl tehdy pětileté dítě, naléhala ovšem všemožně, 

abych se bránil a udělal všechno pro své setrvání na škole. Myslila na 

synáčka, na budoucnost rodiny. Nic jiného pro ni neexistovalo. Když jsem se 

podíval do její už tehdy stárnoucí tváře, polekal jsem se té nekonečné 

starostlivosti, starostlivosti o zítřejší den i příští rok, tíživé starostlivosti o 

všechny budoucí dny a roky až do nedohledna. Lekl jsem se té tíhy a slyšel 

jsem v duchu Ježíšova slova: "Nepečujte o zítřejší den, neboť zítřejší den 

pečovati bude o své věci. Dostiť má den na svém trápení." 

Moji nepřátelé čekali, že se budu trápit starostmi, a já jsem zatím v sobě 

pocítil nečekanou bezstarostnost. Domnívali se, že se budu cítit omezen ve 

své svobodě, a já jsem naopak právě tehdy objevil pro sebe pravou svobodu. 

Pochopil jsem, že člověk nemá, co by ztratil, že všude je jeho místo, všude 

tam, kam šel Ježíš, což znamená: všude mezi lidmi. 

Po počátečním údivu a lítosti vyšel jsem zlobě svých protivníků vstříc. 

Přijal jsem jejich ukřivdění jako šifrovanou výzvu. 

____________________________________________________ 

___________ 

(5) 

Komunisté zcela nábožensky předpokládají, že člověk, který se nějak 

provinil před tváří strany, může dojít rozhřešení, odejde-li na určitou dobu 

pracovat mezi zemědělce nebo dělníky. Takto odcházívalo v létech po Únoru 

mnoho příslušníků inteligence na kratší či delší čas do dolů, továren, na 

stavby a státní statky, aby sc po tajemném očištění v těchto prostředích 

mohli opět vrátit do úřadů, škol či sekretariátů. 

Když jsem nabídl vedení školy, že odejdu z fakulty a nežádal jsem žádné 

nové vědecké místo, nýbrž chtěl odejít mezi lidi, nejraději jako odborný 

pracovník někam na státní statek, pochopili to komunisté na mé škole, 

přátelé i nepřátelé, nikoli ve smyslu mé, nýbrž jejich víry: jako výraz zcela 

mimořádné sebekritičnosti. Ocenili to a pomohli mi najít velmi dobré místo 

na státním statku v západních Čechách, místo s dobrým ředitelem a v 

krásné krajině. Na cestu mne obdařili vzácně příznivým kádrovým 

posudkem. 

Byl jsem na novém působišti opravdu šťasten. Cítil jsem se znovuzrozen. 

Státní statek byl zřízen v opuštěné a jen zpola dosídlené pohraniční vsi, 

odkud byli po válce vystěhováni Němci. Kolem dokola táhly se kopce, 

většinou holé, pokryté pastvinami. V jejich údolích byly roztroušeny ve 

značných vzdálenostech domky nadmíru roztáhlých vsí. Časté mlhy 

kráčející krajinou kladly se mezi mne a zalidněnou zemi jako pohyblivý

paraván, takže svět byl jako v pátém dni stvoření, kdy snad Bůh dosud 

váhal, zda jej odevzdá člověku. 

Avšak i lidé sami byli tu původnější. Stáli tváří v tvář přírodě, nekonečným 

pastvinám, stádům krav a ovcí. Bylo mi mezi nimi dobře. Dostal jsem brzo 

mnoho nápadů, jak lépe využít rostlinstva v této kopcovité krajině: hnojiva, 

způsob uskladňování sena, výzkumné pole léčivých rostlin, skleník. Ředitel 

mi byl vděčný za moje nápady a já jsem byl vděčný jemu, že mi umožňuje, 

abych si užitečnou prací vydělával svůj chléb. 

____________________________________________________ 

___________ 

(6) 

To bylo roku 1951. Září bylo chladné, ale v polovině října se najednou 

oteplilo a byl nádherný podzim až do hloubky listopadu. Kupky sena schly 

na kopcovitých lukách a jejich vůně se šířila daleko krajinou. V trávě se 

zjevovala křehká tělíčka ocúnů. A tehdy se začalo vyprávět po okolních vsích 

o mladé tulačce. 

Výrostci ze sousední vsi šli na posečená luka. Bavili se hlasitě, pokřikovali 

na sebe, a tu prý najednou uviděli, jak z jedné kupky vylezlo děvče, 

rozcuchané, se stébly ve vlasech, děvče, které tu nikdo z nich nikdy neviděl. 

Rozhlédlo se vyplašeně kolem dokola a začalo utíkat k lesu .. Zmizelo jim 

dřív, než se za ním rozhodli běžet. 

K tomu vyprávěla selka z téže vsi, jak jednoho dne odpoledne, když 

pořádala cosi na dvoře, zjevila se u ní zničehonic dívka asi dvacetiletá, 

oblečená ve velmi obnošeném kabátě, a prosila ji se sklopenou hlavou o 

krajíček chleba. ,,Děvče, kam jdeš?" zeptala se jí selka. Dívka odpověděla, že 

má dalekou cestu. ,,A to jdeš pěšky?" "Ztratila jsem peníze," odpověděla. 

Selka se neptala dál a podala jí chléb a mléko. 

A k těmhle vyprávěním se přidal i pastýř z našeho statku. Když byl v 

kopcích, položil si prý k pařezu namazaný krajíc a konvičku s mlékem. 

Odešel na chvíli za stádem a když se vrátil, chléb i konvička záhadně 

zmizely. 

Všech těch zpráv se ihned ujímaly děti a rozmnožovaly je dychtivou 

fantazií. Viděly ji k večeru, jak se koupe v rybníku za vsí, přestože byl 

začátek listopadu a voda již velmi chladná. Když se někomu něco ztratilo, 

děti to hned přijímaly jako zprávu o její existenci. Jindy zvečera ozýval se 

odkudsi z dálky tenký zpěv ženského hlasu. Dospělí tvrdili, že v některé 

chalupě v kopci pustili naplno rádio, ale děti věděly, že to ona, divoženka, 

jde po hřebeni pahorků, má rozpuštěné vlasy a zpívá. 

Jednou večer rozdělaly oheň za vsí, přikládaly na něj bramborovou nať a

do žhavého popela házely brambory. Pak se zadívaly k lesu a jedno děvčátko 

začalo volat, že ji vidí, jak se na ně dívá z lesního přítmí. Jakýsi chlapec vzal 

na ta slova hroudu a hodil ji směrem, kam ukazovalo děvče. Kupodivu, 

žádný křik se neozval, ale stalo se něco jiného. Všechny děti okřikly chlapce 

a div ho neztloukly. 

Ano, bylo tomu tak: obvyklá dětská krutost se nikdy nezachytila na povčsti 

o zbloudilé dívce, i když byly s její představou spojeny drobné krádeže. Měla 

od počátku tajemné sympatie. Nakláněla jí snad lidská srdce právě nevinná 

nepatrnost těch krádeží? Anebo její mladičký věk? Nebo ji chránila andělská 

ruka? 

Ať tak či onak, hozená hrouda roznítila lásku dětí k zbloudilé dívce. Ještě 

téhož dne nechaly u dohořelého ohniště hromádku upečených brambor, 

přikryly je popelem, aby nevystydly, a zapíchly do té kupky ulomenou 

smrkovou větvičku. Našly pro dívku i pojmenováni. Na papír vytržený ze 

sešitu napsaly tužkou velkými písmeny: Zbloudilko, to je pro tebe. Papír 

položily k hromádce a zatížily hroudou. Potom odešly a skryly se do 

okolních křů vyhlížejíce plachou postavu děvčete. Večer přecházel v noc a 

nikdo nepřicházel. Děti musily nakonec opustit úkryt a odejít domů. Ale 

hned ráno se rozběhly k včerejšímu místu. A stalo se. Kupka brambor 

zmizela i s papírem a větvičkou. 

Děvče se stalo hýčkanou vílou dětí. Nechávaly jí hrneček s mlékem, chléb, 

brambory i psaníčka. A nikdy neopakovaly pro své dárky totéž místo. 

Nenechávaly jí potravu na určeném místě, jako by se nechávala žebrákům. 

Hrály si s ní hru. Hru na schovávaný poklad. Vyšly od místa, kde jí poprvé 

zanechaly kupku brambor, a postupovaly dále od vsi směrem do krajiny. 

Zanechávaly své poklady u pařezů, u velikého balvanu, u Boží muky, u 

šípkového keře. Nikomu neprozradily místa, kam dárky skrývaly. Nikdy 

neporušily tuto pavučinově jemnou hru, nikdy dívenku nevyčíhaly a 

nezaskočily. Ponechaly jí její neviditelnost. 

____________________________________________________ 

___________ 

(7) 

Ta pohádka trvala krátce. Jednou se vypravil ředitel našeho statku s 

předsedou místního národního výboru daleko do krajiny prohlédnout 

několik dosud nevbydlených domků, co tu zbyly po Němcích, aby v nich 

zřídili noclehárnu pro zemědělské dělníky, pracující daleko od vsi. Po cestě 

je překvapil déšť, který se rychle proměnil v liják. Nablízku byl jen nízký 

smrčkový lesík a na jeho okraji šedivá chalupa - seník. Přiběhli k němu, 

otevřeli dveře zajištěné jen dřevěným kolíkem a vlezli dovnitř. Světlo

vnikalo otevřenými dveřmi i škvírami ve střeše. Uviděli v seně uválený 

prostor. Natáhli se tedy do něho, poslouchali údery kapek o střechu, 

vdechovali opojnou vůlli a klábosili. Tu pojednou prohrabávaje se rukou ve 

stěně sena, jež se tyčila po jeho pravici, ucítil předseda pod uschlými stébly 

cosi tvrdého. Byl to kufřík. Starý, škaredý, laciný kufřík z vulkánu. Nevím, 

jak dlouho váhali oba muži před tajemstvím. Jisto je, že kufřík otevřeli a 

našli v něm čtvery dívčí šaty a všechny nové a krásné. Pěknost těch šatů 

kontrastovala prý podivně s venkovskou zašlostí kufříku a vnukla podezření 

na krádež. Pod šaty bylo ještě pár kusů dívčího prádla a v něm zachumlán 

balíček dopisů svázaný modrou stužkou. To bylo vše. Dodnes nic nevím o 

těch dopisech a nevím ani, zda si je ředitel s předsedou přečetli. Vím jen, že 

podle nich zjistili jméno adresátky: Lucie Šebetková. 

Když rozjímali nad nečekaným nálezem, objevil předseda v seně ještě další 

předmět. Oprýskanou konévku na mléko. Tu modře emailovanou konévku, 

o jejíž záhadné ztrátě vyprávěl už po čtrnáct dnů každý večer v hospodě 

pastýř ze statku. 

Potom mělo už všechno neodvratný pruběh. Předseda počkal skryt ve 

smrčině a ředitel sešel dolů do vsi a poslal za předsedou vesnického 

esenbáka. Dívka se za setmění vracela do své vonné nocležny. Nechali ji 

vejít, nechali ji za sebou zavřít dvířka, počkali půl minuty a pak vešli za ní. 

____________________________________________________ 

___________ 

(8) 

Oba muži, kteří Lucii v seníku chytili, byli dobří lidé. Předseda, bývalý 

deputátník, poctivec, otec šesti dětí, připomínal staré vesnické písmáky. 

Esenbák byl naivní obhroublý dobrák s mohutným knírem pod nosem. 

Žádný z nich by kuřeti neublížil. 

A přece jsem pociťoval hned poprvé podivnou trýzeň, když jsem slyšel o 

Luciině polapení. Dodnes se mi svírá srdce, když si představuji ředitele s 

předsedou, jak se hrabou v jejím kufříku, jak mají v rukou veškeru stydkou 

předmětnost její intimity, něžná tajemství jejího ušpiněného prádla, jak 

nahlížejí někam, kam je zakázáno nahlížet. 

A stejný pocit trýzně mám dosud, představím-li si doupátko v seně, z 

něhož není žádného úniku a jehož jediné dveře jsou zastoupeny dvěma 

velikými chlapy. 

Když jsem se později dovídal o Lucii více, uvědomoval jsem si s údivem, že 

v obou těchto trýznivých situacích osvětlila se mi hned napoprvé sama 

podstata jejího osudu. Obě ty situace byly obrazem zprznění. 

____________________________________________________

___________ 

(9) 

Té noci nespala již Lucie v seníku, nýbrž na železné posteli v krámku, který 

má SNB upraven jako svou denní úřadovnu. Další den ji vyslýchali na 

národním výhoru. Dověděli se, že až dosud pracovala a bydlila v Ostravě. Ze 

odtud utekla, neboť tam nemohla vydržet. Když se chtěli dovědět něco 

konkrétnějšího, narazili na urputné mlčení. 

Proč utíká sem, do západních Čech? Řekla, že její rodiče bydlí v Chehu. 

Proč nešla k nim? Vystoupila z vlaku daleko před domovem, protože se 

cestou začala bát. Její otec ji celý život jen tloukl. 

Předseda národního výboru oznámil Lucii, že ji pošlou zpátky do Ostravy, 

odkud bez řádné výpovědi odešla. Lucie jim řekla, že na první stanici uteče z 

vlaku. Chvíli na ni křičeli, ale pak pochopili, že tím nic nespraví. Zeptali se jí 

tedy, zda ji mají poslat domů, do Chebu. Vrtěla zuřivě hlavou. Byli na ni 

ještě chvíli přísní, a potom předseda podlehl vlastní měkkosti. "Co tedy 

chceš?" Zeptala se, jestli hy nemohla zůstat pracovat zde. Pokrčili rameny a 

řekli jí, že se zeptají na státním statku. 

Ředitel zápasil ustavičně s nedostatkem pracovních sil. Přijal návrh 

národního výboru bez váhání. Pak mi oznámil, že konečně dostanu do 

skleníku dávno požadovanou pracovnici. A ještě téhož dne mi předseda 

národního výboru přišel představit Lucii. 

Pamatuju se dobře na ten den. Byla druhá půle listopadu a podzim až dotud 

slunný ukázal poprvé svou větrnou a mračnou tvář. Poprchávalo. Stála v 

hnědém kabátě, s kufříkem, se sklopenou hlavou a neúčastnýma očima 

vedle vysokého předsedy. Předseda držel v ruce modrou konévku a pronášel 

slavnostně: "Jestlis dělala něco zlého, my jsme ti odpustili a důvěřujeme ti. 

Mohli jsme tě poslat zpátky do Ostravy, ale nechali jsme tě tady. Dělnická 

třída potřebuje všude poctivé lidi. Tak ji nezklam." 

Šel potom odevzdat do kanceláře konvičku pro našeho pastýře a já jsem 

zavedl Lucii do skleníku, představil ji jejím dvěma spolupracovnicím a 

vysvětlil jí její práci. 

____________________________________________________ 

___________ 

(10) 

Lucie mi zastiňuje ve vzpomínkách všechno, co jsem tehdy prožíval. Přesto 

se mi v jejím stínu postava předsedy národního výboru rýsuje dosti zřetelně. 

Když jste seděl včera v křesle proti mně, Ludvíku, nechtěl jsem se vás 

dotýkat. Řeknu vám to tedy aspoň teď, když už jste proti mně zase tak, jak

vás nejlépe znám, jako má představa a stín: Bývalý deputátník, který chtěl 

vytvořit ráj pro své trpící bližní, ten zanícený poctivec a nadšenec pronášející 

naivně vznešená slova o odpuštění, důvěře a dělnické třídě, byl mému 

srdci i mému myšlení mnohem blíže než vy, i když mi osobně nikdy 

neprojevil nějakou přízeň. 

Tvrdil jste kdysi, že socialismus vyrostl na kmeni evropského racionalismu 

a skepticismu, na kmeni nenáboženském a protináboženském a není jinak 

myslitelný. Ale chcete opravdu dál vážně tvrdit, že bez víry v prvotnost 

hmoty nelze vybudovat socialistickou společnost? Myslíte opravdu, že lidé 

věřící v Boha nemohou znárodnit továrny? 

Jsem si zcela jist, že ta linie evropského ducha, jež vychází z poselství 

Ježíšova, vede k sociální rovnosti a k socialismu mnohem zákonitěji. A když 

si vybavuju nejvášnivější komunisty z prvního období socialismu v mé zemi, 

třeba právě předsedu, který odevzdal do mých rukou Lucii, zdají se mi 

mnohem víc podobní náboženským horlitelům než voltairiánským 

pochybovačům. Ta revoluční doba od roku 1948 až do roku 1956 měla málo 

co společného se skepticismem a s racionalismem. Byla to doba velké 

kolektivní víry. Člověk, který s tou dobou souhlasně šel, měl pocity podobné 

náboženským: vzdával se svého já, své osoby, svého soukromí ve prospěch 

něčeho vyššího, něčeho nadosobního. Marxistické poučky byly sice původu 

docela světského, ale význam, který se jim přikládal, podobal se významu 

Evangelia a biblických přikázání. Vytvořil se okruh myšlenek, které byly 

nedotknutelné, tedy v naší terminologii svaté. 

Toto náboženství bylo kruté. Nepovýšilo nás mezi své kněží, snad oběma 

nám ublížilo. Ale přesto ta doba, jež minula, byla mi stokrát bližší než doba, 

která se zdá dnes přicházet, doba posměchu, skepse, leptání, malicherná 

doba, na jejímž proscéniu vystupuje ironický intelektuál, zatímco v pozadí 

se kupí dav mládeže, hrubé, cynické a zlé, bez nadšení a bez ideálů, hotové 

se na potkání pářit i zabíjet. 

Ta odcházející či odešlá doba měla v sobě aspoň něco z ducha velkých 

náboženských hnutí. Škoda že nedovedla jít až do konce ve svém 

náboženském sebepoznání. Měla náboženská gesta a city, ale uvnitř 

zůstávala prázdná a bez Boha. Ale já jsem tehdy stále věřiI, že Bůh se 

smiluje, že se dá poznat, že posvětí nakonec tu velkou světskou víru. Čekal 

jsem marně. 

Ta doba zradila nakonec svou náboženskost a doplatila na racionalistické 

dědictví, k němuž se hlásila jen proto, že nerozuměla sama sobě. Ten 

racionalistický skepticismus leptá křesťanství už dvě tisíciletí. Leptá a 

nerozleptá. Ale komunistickou teorii, svůj vlastní výtvor, zničí během 

několika desetiletí. Ve vás ji už zničil, Ludvíku. Vy sám to dobře víte.

____________________________________________________ 

___________ 

(11) 

Ještě tak když se lidé mohou přenést v představách do říše pohádek, jsou 

plni ušlechtilosti, soucitu a poezie. V říši všednodenního života jsou 

pohříchu naplněni spíš opatrností, nedůvěřivostí a podezíráním. Tak se 

chovali i vůči Lucii. Jakmile odešla z dětských pohádek a stala se skutečnou 

dívkou, spoludělnicí a spolunocležnicí, byla okamžitě předmětem 

zvědavosti, v níž nechyběla zlomyslnost, jakou chovají lidé vůči andělům 

svrženým z nebes a vůči vílám vyhnaným z báje. 

Lucii bylo málo platné, že byla mlčenlivá. Asi po měsíci došly na státní 

statek z Ostravy její kádrové materiály. Dověděli jsme se z nich, že pracovala 

nejdříve v Chebu jako učednice v kadeřnictví. Po mravnostním deliktu 

strávila rok v polepšovně a odtud pak přišla do Ostravy. V Ostravě se 

osvědčila jako dobrá pracovnice. V internátu se chovala vzorně. Před svým 

útěkem měla jediné a zcela nečekané provinění: byla přistižena, jak krade 

květiny na hřbitově. 

Zprávy byly strohé a místo aby odhalily Luciino tajemství, spíš je jen 

obdařily větší záhadností. 

Slíbil jsem řediteli, že si Lucii vezmu na starost. Přitahovala mne. 

Pracovala mlčenlivě a se zaujetím. Byla klidná ve své plachosti. Nenacházel 

jsem v ní nic z výstřednosti dívky žijící několik týdnů jako tulačka. 

Prohlásila několikrát, že je na statku spokojená a že odtud nechce odejít. 

Byla mírná, ochotná v každém sporu ustoupit a získávala si proto postupně 

své spolupracovnice. Přesto však zůstávalo v její nemluvností cosi, co 

prozrazovalo bolavý osud a ublížení duše. Nic jsem si nepřál víc, než aby se 

mi vyzpovídala, ale věděl jsem také, že užila v životě dost otázek a vyptávání 

a že v ní pravděpodohně vyvolávají představu výslechu. A tak jsem se 

nevyptával a začal jsem vyprávět sám. Denně jsem si s ní povídal. Mluvil 

jsem o svých plánech zřídit na statku plantáž léčivých bylin. Vyprávěl jsem 

jí, jak za starých časů léčili se vesničtí lidé odvary a roztoky z různých rost- 

lin. Vyprávěl jsem jí o bedrníkn, kterým lidé léčili choleru a mor, vyprávěl 

jsem jí o lomikamenu, který skutečně láme kameny, močové a žlučové. 

Lucie naslouchala. Měla rostliny ráda. Ale jaká svatá prostota! Nic o nich 

nevěděla a neuměla téměř jedinou pojmenovat. 

Nastávala již zima a Lucie neměla nic kromě svých krásných letních šatků. 

Pomohl jsem jí udělat rozvrh v jejím peněžním hospodářství. Přinutil jsem 

ji, aby si koupila nepromokavý plášť a svetr a později ještě další věci: boty, 

pyžamo, punčochy, zimník ...

Jednoho dne jsem se jí ptal, zda věří v Boha. Odpověděla způsobem, který 

se mi zdál pozoruhodný. Neřekla totiž ani ano ani ne. Pokrčila rameny a 

řekla: "Nevím." Zeptal jsem se jí, zda ví, kdo to byl Ježíš Kristus. Řekla, že 

ano. Ale nevěděla o něm nic. Jeho jméno spojovalo se v ní neurčitě s 

představou vánoc, pletlo se jí cosi o ukřižování, ale byla to jen potrhaná 

mlhovina dvou tří představ, které nedávaly dohromady žádný smysl. Lucie 

nepoznala dosud víru ani nevíru. Pocítil jsem v té chvíli malou závrať 

podohnou snad té, již pociťuje zamilovaný člověk, když zjistí, že v jeho 

milované ho nepředešlo dosud jiné mužské tělo. ",Chceš, abych ti o něm 

vyprávěl?" zeptal jsem se a ona přikývla. Pastviny a kopce byly tehdy již 

zasněžené. Vyprávěl jsem. Lucie poslouchala ... 

____________________________________________________ 

___________ 

(12) 

Musila nést příliš mnoho na svých křehkých ramenou. Potřebovala 

někoho, kdo by jí pomohl, ale nikdo to neuměl. Pomoc, kterou nabízí 

náboženství, Lucie, je prostá: Odevzdej se. Odevzdej se i se svým nákladem, 

pod kterým padáš. V tom je veliká úleva, žít odevzdaně. Já vím, že ses 

neměla komu odevzdat, protože ses bála lidí. Ale je tu Bůh. Odevzdej se mu. 

Bude ti lehce. 

Odevzdat se, to znamená odložit minulý život. Vyjmout ho z duše. 

Vyzpovídat se. Řekni mi, Lucie, proč jsi utekla z Ostravy? To bylo kvůli těm 

květinám na hrobě? 

Taky. 

A proč jsi hrala ty květiny? 

Bylo jí smutno, proto si je dávala ve svém pokojíku v internátu do vázičky. 

Trhala květiny i ve volné přírodě, ale Ostrava je černé město a kolem ní 

skoro žádná příroda není, jen haldy, ploty, parcely a sem tam nějaký řídký 

hájek plný sazí. Krásné květiny našla Lucie jenom na hřbitově. Květiny 

vznešené, květiny slavnostní. Mečíky, růže a lilie. A také chryzantémy, jejich 

veliké květy z křehkých okvětních lístků ... 

A jak tě chytili? 

Chodila často a ráda na hřbitov. Nejenom kvůli květinám, které si odtud 

odnášela, ale také proto, že tam bylo krásně a byl tam klid a ten klid ji 

utěšoval. Každý hrob byla zvláštní samostatná zahrádka a ona proto ráda 

zůstávala u jednotlivých hrobů a prohlížela si pomníky s jejich smutnými 

nápisy. Aby byla nerušena, napodobila zvyk některých návštěvníků 

hřbitova, zejména těch starších, a poklekala tváří v tvář pomníku. Tak se jí 

jednou také zalíbil hrob ještě skoro čerstvý. Rakev tam byla zasypána teprve

několik dnů. Hlína na hrobě byla kyprá, ležely na ní věnce a vpředu ve váze 

stála nádherná kytice růží. Lucie klečela a smuteční vrba se nad ní klenula 

jak důvěrná a šeptající nebesa. Lucie se rozplývala v nevyslovitelném blahu. 

A právě tehdy přicházel k tomu hrobu starší pán se svou ženou. Snad to byl 

hrob jejich syna, či bratra, kdo ví. Viděli u hrobu klečet neznámou dívku. 

Užasli. Kdo je ta dívka? Zdálo se jim, že se v jejím zjevení skrývá pro ně 

nějaké tajemství, rodinné tajemství, snad neznámá příbuzná či neznámá 

milenka zesnulého ... Stanuli a báli se ji rušit. Dívali se na ni zpovzdáli. A tu 

viděli, že dívka vstává, bere z vázy tu krásnou kytici růží, kterou tam oni 

sami před několika dny dali, obrací se a odchází. A tebdy se za ní rozběhli. 

Kdo jste, ptali se jí. Byla zmatena, nevěděla co říci, koktala. Ukázalo se, že ta 

neznámá dívka vůbec neznala jejich mrtvého. Přivolali na pomoc 

zahradnici. Žádali, aby se legitimovala. Křičeli na ni a prohlašovali, že není 

nic strašnějšího než okrádat mrtvé. Zahradnice potvrdila, že to není první 

krádež květin na jejím hřbitově. Přivolali tedy strážníka, znovu na ni uhodili 

a Lucie se ke všemu přiznala. 

____________________________________________________ 

___________ 

(13) 

"Nechať mrtví pochovávají své mrtvé," řekl Ježíš. Květiny na hrobech patří 

živým. Tys neznala Boha, Lucie, ale toužila jsi po něm. V kráse pozemských 

květin zjevovalo se ti nadpozemské. Ne. potřebovalas květiny pro nikoho. 

Jen pro sebe. Pro prázdno ve tvé duši. A chytili tě a ponížili. Ale to byl jediný 

důvod, proč jsi utekla z černého města? 

Mlčela. Pak zavrtěla hlavou. Někdo ti ublížil? 

Přikývla. 

Vypravuj, Lucie! 

Byla to místnost docela malá. U stropu byla žárovka, která neměla stínítko 

a chlípně obnažena visela křivě z ohjímky. U stěny postel, nad ní visel obraz 

a na tom obraze byl krásný muž, byl v modré říze a klečel. Byla to Zahrada 

Getsemanská, ale to Lucie nevěděla. Tam ji tedy přivedl a ona se bránila a 

křičela. Chtěl ji znásilnit, trhal s ní šaty a ona se mu vytrhla a utekla pryč. 

Kdo to byl, Lucie? 

Voják. 

Tys ho měla ráda? 

Ne, neměla ho ráda. 

Ale proč jsi s ním tedy šla do té místnosti, kde byla jen holá žárovka a 

postel?

Byla to jen ta prázdnota v duši, která ji k němu táhla. A nenašla si pro ni, 

nebohá, než výrostka, vojáka v prezenční službě. 

Ale pořád tomu přesně nerozumím, Lucie. Když jsi s ním nejdřív šla do té 

místnosti, kde byla jen holá postel, proč jsi mu z ní potom utíkala? 

Byl zlý a surový jako všichni. 

O kom mluvíš, Lucie? Kteří všichni? 

Mlčela. 

Koho jsi znala před tím vojákem! Mluv! Vypravuj, Lucie! 

____________________________________________________ 

___________ 

(14) 

Bylo jich šest a ona sama. Šest, od šestnácti do dvaceti let. Jí bylo šestnáct. 

Tvořili partu a mluvili o partě s úctou, jako by to byla pohanská sekta. Toho 

dne mluvili o zasvěcování. Donesli několik lahví špatného vína. 

Zúčastňovala se chlastu se slepou oddaností, do níž vkládala všechnu 

neukojenou lásku dcery k matce a otci. Pila, když oni pili, smála se, když oni 

se smáli. Potom jí poručili, aby se svlékla. Nikdy to dosud před nimi 

nedělala. Ale protože, když váhala, svlékl se nejprve sám vůdce party, 

pochopila, že rozkaz se neobrací nikterak proti ní samé, a oddaně se 

podrobila. Důvěřovala jim, důvěřovala i jejich hrubosti, byli její záštitou a 

štítem, nedovedla si představit, že by je ztratila. Byli její matkou, byli jejím 

otcem. Pili, smáli se a dávali jí další příkazy. Roztáhla nohy. Bála se, věděla, 

co to znamená, ale poslouchala. Pak zakřičela a tekla z ní krev. Kluci hlučeli, 

zvedali sklenky a lili sprosté šumivé víno na záda vedoucího party, na její 

tělíčko a mezi jejich nohy a křičeli jakási slova o Křtu a Zasvěcení a potom se 

od ní vůdce zvedl a přistoupil k ní další člen party, přicházeli podle stáří, 

naposledy ten nejmladší, kterému bylo taky šestnáct jako jí, a to už Lucie 

nemohla, to už nemohla vydržet bolestí, už si chtěla odpočinout, už chtěla 

být sama, a protože on byl ten nejmladší, odvážila se ho odstrčit. Ale právě 

proto, že byl nejmladší, nechtěl být ponížen! Byl přece členem Party, její 

plnoprávný člen! Chtěl to dokázat a dal proto Lucii facku přcs tvář a nikdo z 

party se jí nezastal, protože všichni věděli, že nejmladší je v právu a že se 

dožaduje toho, co mu patří. Lucii vytryskly slzy, ale neměla odvahu vzepřít 

se a roztáhla tedy své nožky pošesté... 

Kde to bylo, Lucie? 

Byt jednoho z party, jeho rodiče byli oba na noční, byla tam kuchyň a 

jeden pokoj, v pokoji stůl, pohovka a postel, nade dveřmi v rámečku nápis 

Dej Bůh štěstí a nad postelí v rámu krásná paní v modré říze držela u prsu

dítě. 

Panna Maria? 

Nevěděla. 

A dál, Lucie, co bylo dál? 

Dál se to pak často opakovalo, v tom bytě a taky v jiných bytech a taky 

venku v přírodě. Stal se z toho v partě zvyk. 

A líbilo se ti to, Lucie? 

Nelíbilo, zacházeli s ní od té doby hůř a pyšněji a hruběji, ale nebylo odtud 

cesty dopředu ani zpět, nikam. 

A jak to skončilo, Lucie? 

Jednoho večera v jednom takovém prázdném bytě. Přišla tam policie a 

všechny je sebrala. Kluci z party měli na svědomí nějaké krádeže. Lucie o 

tom nevěděla, ale vědělo se, že s partou táhla, a vědělo se i o tom, že partě 

poskytovala všechno, co jí jako dívenka poskytovat mohla. Byla zostuzena 

po celém Chebu a doma do modra ztlučena. Chlapci dostali různé tresty a ji 

poslali do polepšovny. Tam zůstala rok - do svých sedmnácti let. Za nic na 

světě se pak již nechtěla vrátit domů. A tak přišla do černého města. 

____________________________________________________ 

___________ 

(15) 

Překvapilo mne a zarazilo, když mi předevčírem v telefonu Ludvík 

prozradil, že zná Lucii. Naštěstí ji znal jen letmo. Měl prý v Ostravě jakousi 

povrchní známost s dívkou, která s ní bydlila v internátu. Když se mne pak 

na ni včera znovu zeptal, vyprávěl jsem mu všechno. Potřeboval jsem už 

dávno shodit ze sebe to břímě, ale nenašel jsem až dosud člověka, jemuž 

bych se mohl svěřit s důvěrou. Ludvík je mi nakloněn a je přitom dostatečně 

vzdálen mému životu a tím víc životu Luciinu. Nemusil jsem se tedy bát, že 

vydám Luciino tajemství do nebezpečí. 

Ne, co mi Lucie svěřila, jsem nepověděl nikomu než včera Ludvíkovi. 

Nicméně to, že byla v polepšovně a kradla na hřbitově květiny, věděli tehdy 

z kádrových materiálů na statku všichni. Jednali s ní docela vlídně, ale její 

minulost jí ustavičně připomínali. Ředitel o ní mluvil jako "o malé 

vykrádačce hrobů", Myslil to docela dobrácky, ale Luciiny minulé hříchy se 

těmi řečmi udržovaly při ustavičném životě. Lucie byla stále a nepře- tržitě 

vinna. A přitom nic nepotřebovala víc než úplné odpuštění. Ano, Ludvíku, 

potřebovala odpuštění, potřebovala projít tou tajuplnou očistou, která je 

vám neznámá a nepochopitelná. 

Lidé sami nedovedou totiž odpouštět a není to ani v jejich moci. Nemají v

moci učinit ničím hřích, který se stal. To není v silách samotného člověka. 

Zbavit hřích jeho platnosti, odčinit jej, vygumovat ho z času, učinit tedy 

něco ničím, to je výkon tajemný a nadpřirozený. Jen Bůh, protože se 

vymyká pozemským zákonitostem, protože je svobodný, protože dovede 

tvořit zázraky, může smýt hřích, může ho proměnit v nic, může ho odpustit. 

Člověk může odpustit člověku jen proto, že se opírá o odpuštění Boží. 

Ani vy, Ludvíku, protože nevěříte v Boha, neumíte odpouštět. Stále si 

pamatujete plenární schůzi, na které zvedli všichni jednomyslně proti vám 

ruku a souhlasili s tím, aby byl zničen váš život. Vy jste jim to nikdy 

neodpustil. Nejenom jim jako jednotlivým osobám. Bylo jich tam asi sto a to 

už je množství, které se může stát jakýmsi malým modelem lidstva. Vy jste 

to nikdy neodpustil lidstvu. Vy mu od té doby nedůvěřujete a cítíte k němu 

zášť. Dovedu vás pochopit, ale to nic nemění na tom, že taková obecná zášť k 

lidem je strašná a hříšná. Stala se vaším prokletím. Protože žít ve světě, v 

němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž 

jako žít v pekle. Vyžijete v pekle, Ludvíku, a já vás lituji. 

____________________________________________________ 

___________ 

(16) 

Vše, co na této zemi patří Bohu, může patřit d'áblu. I pohyby milenců v 

lásce. Pro Lucii se staly sférou ohavnosti. Spojily se jí s tvářemi zvlčilých 

výrostků z party a později s tváří dotírajícího vojáka. Ó, vidím ho před sebou 

jasně, jako bych ho znal! Mísí banální slova o lásce, sladká jak sirup, se 

sprostým násilnictvím samce drženého bez žen za kasárenskými dráty! A 

Lucie náhle poznává, že něžná slova jsou jen falešný závoj na vlčím těle 

sprostoty. A celý svět lásky propadá se jí dolů, do jámy zhnuseni. 

Zde byl zdroj nemoci, zde jsem musil začíti. Člověk jdoucí po mořském 

pobřeží a zběsile mávající ve vztažené paži lucernou může být šílenec. Ale za 

noci, když je ve vlnách zbloudilá lod'ka, je tentýž muž zachráncem. Zem, na 

které žijeme, je hraniční území mezi nebem a peklem. Žádné počínání není 

samo o sobě dohré ani zlé. Teprve jeho místo v řádu činí je dobrým či zlým. 

Ani tělesné milování, Lucie, není samo o sobě dobré či špatné. Bude-li v 

souhlase s řádem, jejž stanovil Bůh, budeš-li milovat věrnou láskou, bude i 

milování dobré a budeš šťastna. Protože Bůh to tak stanovil, že "opustí 

člověk otce i matku a připojí se k manželce své i budou dva jedno tělo". 

Hovořil jsem s Lucií den co den, den co den jsem jí opakoval, že je jí 

odpuštěno, že se nemá svíjet sama v sobě, že má rozepnout svěrací kazajku 

své duše, že se má pokorně odevzdat Božímu řádu., v němž i láska těla najde 

svoje místo.

A tak míjely týdny ... 

Pak přišel jarní den. Na kopcovitých stráních kvetly jabloně a jejich 

koruny se v mírném větru podobaly rozhoupaným zvonům. Zavřel jsem oči, 

abych slyšel jejich sametový tón. A pak jsem oči otevřel a viděl jsem Lucii v 

modrém pracovním plášti a v ruce s motykou. Dívala se dolů do údolí a 

usmívala se. 

Pozoroval jsem ten úsměv a dychtivě v něm četl. Je to možné? Vždyť 

Luciina duše byla až dosud ustavičný útěk, útěk před minulostí i před 

budoucností. Všeho se bála. Minulost i budoucnost byly pro ni vodními 

propastmi. Držela se s úzkostí děravého člunku přítomnosti jako vratkého 

útočiště. 

A hle, dnes se usmívá. Bez podnětu. Jen tak. A ten úsměv mi říkal, že se 

dívá do budoucnosti s důvěrou. A bylo mi v té chvíli jako plavci, jenž se po 

mnoha měsících doplavil k hledané zemi. Byl jsem šťasten. Opřel jsem se o 

křivý kmen jabloně a opět na chvíli zavřel oči. Slyšel jsem vánek a sametové 

zvonění bílých korun, slyšel jsem trylky ptáků a ty trylky se mi proměňovaly 

před zavřenýma očima v tisíce luceren a světel nesených neviditelnýma 

rukama k veliké slavnosti. Neviděl jsem ty ruce, ale slyšel jsem vysoké tóny 

hlasů a zdálo se mi, že jsou to děti, veselý dětský průvod ... A tu jsem náhle 

cítil na své tváři ruku. A hlas: "Pane Kostko, vy jste tak hodný ... " Neotevřel 

jsem oči. Nepohnul jsem rukou. Viděl jsem stále ptačí hlasy proměněné v 

lampiónový rej, slyšel jsem stále zvonění jabloní. A hlas dořekl slaběji: "Já 

vás mám ráda." 

Snad jsem měl počkat jen na tuto chvíli a potom rychle odejít, protože můj 

úkol byl splněn. Ale ještě dřív, než jsem si stačil cokoli uvědomit, zaskočila 

mne blouznivá slabost. Byli jsme docela sami v širé krajině mezi ubohými 

jablůňkami a já jsem Lucii objal a ulehl s ní do přírodního lože. 

____________________________________________________ 

___________ 

(17) 

Stalo se, co se nemělo stát. Když jsem uviděl skrze Luciin úsměv její 

usmířenou duši, byl jsem u cíle a měl jsem odejít. Ale já jsem neodešel. A to 

bylo pak zlé. Žili jsme spolu dál na jednom jediném statku. Lucie byla 

šťastná, zářila, podobala se jaru, které kolem nás přecházelo již zvolna v 

léto. Ale já místo toho, abych byl též šťasten, děsil jsem se toho velkého 

ženského jara vedle sebe, které jsem sám probudil a které se ke mně 

obracelo všemi svými otvírajícími se květy, o nichž jsem věděl, že mi 

nepatří, že mi nesmějí patřit. Měl jsem přece v Praze svého syna a svou 

ženu, která trpělivě čekala na mé řídké návštěvy domova.

Bál jsem se přerušit s Lucií započaté důvěrnosti, abych ji neranil, ale 

neodvážil jsem se v nich pokračovat, protože jsem věděl, že na ně nemám 

právo. Toužil jsem po Lucii, ale zároveň jsem se bál její lásky, protože jsem 

nevěděl, co si s ní počít. Jen s největší námahou jsem s ní udržoval 

přirozenost někdejších rozhovoru. Vstoupily mezi nás mé pochyby. Zdálo se 

mi, že moje duchovní pomoc Lucii je nyní demaskována. Že jsem po Lucii 

vlastně tělesně toužil od okamžiku, kdy jsem ji uviděl. Že jsem jednal jako 

svůdce halící se do roucha utěšitele a kazatele. Že všechny ty hovory o Ježíši 

a o Bohu byly tedy jen zástěrkou nejpřízemnější tělesné touhy. Zdálo se mi, 

že ve chvíli, kdy jsem popustil své pohlavnosti, pošpinil jsem čistotu svého 

původního úmyslu a přišel jsem načisto o své zásluhy před Bohem. 

Ale jenom jsem došel k této myšlence, obrátila se moje úvaha čelem vzad: 

jaká ješitnost, křičel jsem v duchu na sebe, jaká samolibá touha, chtít být 

zasloužilý, chtít se líbit Bohu! Co znamenají lidské zásluhy před Ním? Nic, 

nic, nic! Lucie mne miluje a její zdraví závisí na mé lásce! Co když ji vrhnu 

zpět do zoufalství jen proto, abych já byl čistý? Nebude mnou pak Bůh právě 

proto pohrdat? A je-li moje láska hříchem, co znamená víc, Luciin život, 

nebo má bezhříšnost? Bude to přece můj hřích, jen já ho ponesu, jen já sám 

sebe odsoudím svým hříchem! 

Do těchto úvah a pochyb přišel náhle zásah zvenčí. Proti mému řediteli 

vymyslili na ústředí politické obvinění. Ředitel se bránil zuby nehty a tak 

mu vyčetli navíc ještě to, že se obklopuje podezřelými živly. Jedním z těch 

živlů jsem byl také já: člověk, který prý byl pro protistátní smýšlení vyhozen 

z vysoké školy, klerikál. Ředitel marně dokazoval, že nejsem ani klerikál, ani 

jsem nebyl z vysoké školy vyhozen. Čím víc se mne zastával, tím více 

dokazoval své sepětí se mnou a tím více si škodil. Má situace byla téměř 

beznadějná. 

Křivda, Ludvíku? Ano, to je to slovo, které nejčastěji vyslovujete, když 

slyšíte o téhle příhodě nebo jiných podobných příhodách. Ale já nevím, co je 

to křivda. Kdyby nad věcmi lidskými nebylo už nic jiného a kdyby činy měly 

jen ten význam, který jim připisují jejich tvůrci, byl by pojem "křivda" 

oprávněný a i já bych mohl mluvit o křivdě, byl-li jsem víceméně vyhozen ze 

státního statku, kde jsem předtím obětavě pracoval. Snad by pak bylo i 

logické, abych se této křivdě bránil a zuřivě se bil za svá malá lidská práva. 

Jenomže události mají většinou jiný význam, než jim připisují jejich slepí 

autoři; jsou často zastřenými pokyny shůry a lidé, kteří je dopustili, jsou jen 

nevědomí zpravodajové vyšší vůle, o které nemají tušení. 

Byl jsem si jist, že je tomu tak i tentokrát. Přijal jsem proto události na 

statku s úlevou. Viděl jsem v nich jasný pokyn: Odejdi od Lucie dříve, než 

bude pozdě. Tvůj úkol je splněn. Jeho ovoce ti nenáleží. Tvá cesta vede

jinudy. 

A tak jsem udělal totéž co před dvěma léty na přírodovědecké fakultě. 

Rozloučil jsem se s plačící a zoufalou Lucií a vyšel jsem zdánlivé pohromě 

vstříc. Nabídl jsem sám, že ze státního statku odejdu. Ředitel mi v tom sice 

bránil, ale já jsem věděl, že to dělá ze slušnosti a že je v hloubi duše rád. 

Jenomže tentokrát dobrovolnost mého odchodu už nikoho nedojala. 

Nebyli tu předúnoroví přátelé komunisté, kteří by mi vystlali cestu na 

odchodnou dobrými posudky a radami. Odcházel jsem ze statku jako člověk, 

jenž sám uznává, že je nehoden vykonávat v tomto státě jakoukoli 

významnější práci. A tak jsem se stal stavebním dělníkem. 

____________________________________________________ 

___________ 

(18) 

Byl podzimní den roku 1956. To jsem se s Ludvíkem potkal poprvé po pěti 

létech v jídelním voze rychlíku, který jede z Prahy do Bratislavy. Já jsem jel 

na stavbu nějaké továrny na východní Moravě. Ludvík rozvázal právě 

pracovní poměr v Ostravských dolech a podal si v Praze žádost, aby směl 

dostudovat. Teď se vracel domů na Slovácko. Málem jsme se nepoznali. A 

když jsme se poznali, byli jsme navzájem překvapeni svými osudy. 

Vzpomínám si dobře na to, s jakou účastí jste, Ludvíku, poslouchal, když 

jsem vám vyprávělo svém odchodu ze školy, i o intrikách na státním statku, 

které způsobily, že jsem se stal zedníkem. Děkuji vám za tu účast. Zuřil jste, 

mluvil jste o nespravedlnosti, křivdě, o neúctě k inteligenci i o absurdnosti 

kádrové politiky. A rozzlobil jste se i na mne: vyčítal jste mi, proč jsem se 

nebránil, proč jsem vzdával boj. Prý nikdy nemáme odnikud odcházet 

dobrovolně. Ať je nucen náš protivník sáhnout k nejhoršímu! Nač ulehčovat 

jeho svědomí? 

Vy horník, já zedník. Naše osudy dost podobné a my dva přece tak různí. 

Já odpouštějící, vy nesmiřitelný, já pokojný, vy vzdorný. Jak blízcí 

vnějškem, jak dalecí vnitřně jsme si byli! 

O té naší vnitřní vzdálenosti jste věděl mnohem méně než já. Když jste mi 

vyprávěl podrobně o tom, proč vás vyloučili v padesátém roce ze strany, 

domníval jste se s naprostou samozřejmostí, že jsem na vaší straně a 

pohoršuju se stejně jako vy nad bigot- ností soudruhů, kteří vás trestali, 

protože jste si dělal legraci z toho, co oni považovali za svaté. Co na tom? 

ptal jste se s upřímným údivem. 

Povím vám něco: v Ženevě, v čase, kdy ji ovládal Kalvín, žil chlapec, možná 

podobný vám, inteligentní hoch, posměváček, u něhož našli zápisník s 

pošklebky a útoky na Ježíše Krista a Evangelium. Co na tom? myslil si

zajisté ten chlapec tak podobný vám. Vždyť nedělal nic zlého, jen žertoval. 

Sotva znal nenávist. Znal patrně jen nevážnost a lhostejnost. Byl popraven. 

Ach, nepovažujte mne za stoupence takové krutosti. Chci jen říci, že žádné 

velké hnutí mající přetvořit svět nesnáší posměšek a zlehčování, protože to 

je rez, která všechno rozleptává. 

Vždyť sledujte jen dál svůj postoj, Ludvíku. Vyloučili vás ze strany, 

vypověděli ze školy, zařadili na vojně mezi politicky nebezpečné vojáky a 

poslali pak na další dva nebo tři roky do dolů. A co vy? Zatrpkl jste do dna 

duše, přesvědčen o nesmímé křivdě. Ten pocit křivdy dodnes určuje veškerý 

váš životní postoj. Nerozumím vám! Proč mluvíte o křivdě? Poslali vás mezi 

černé vojáky - mezi nepřátele komunismu. Dobrá. A to byla křivda? Nebyla 

to pro vás spíš veliká příležitost? Mohl jste přece působit mezi nepřáteli! Je 

důležitější a větší poslání? Což neposílá Ježíš své učedníky "jako ovce mezi 

vlky"? "Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní," pravil přece Ježíš. 

"Nepřišel jsem volati spravedlivých, ale hříšných ... " Ale vy jste netoužil jít 

mezi hříšné a nemocné! 

Namítnete mi, že mé srovnání je nepřípadné. Ze Ježíš posílal své učedníky 

"mezi vlky" se svým požehnáním, kdežto vy jste byl nejdřív sám vyobcován a 

proklet a pak teprve poslán mezi nepřátele jako nepřítel, mezi vlky jako vlk, 

mezi hříšné jako hříšný. 

Ale což popíráte, že jste byl skutečně hříšný? Což jste se opravdu před tváří 

svého sboru ničím neprovinil? Kde se ve vás bere ta pýcha? Člověk oddaný 

své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest. Ponížení 

budou povýšeni. Kající budou očištěni. Ti, jimž se děje křivda, mají 

příležitost ověřit svou věrnost. Jestli jste zatrpkl vůči svému sboru jen proto, 

že vám naložil na bedra příliš těžký náklad, vaše víra byla slabá a ve zkoušce, 

která vám byla udělena, jste neobstál. 

Ve vašem sporu se stranou nestojím při vás, Ludvíku, protože vím, že 

velké věci se dají na tomto světě vytvořit jen se sborem lidí bezmezně 

oddaných, kteří svůj život pokorně odevzdávají vyššímu záměru. Vy nejste, 

Ludvíku, bezmezně oddaný. Vaše víra je vetchá. Jak by nebyla, když jste se 

věčně odvolával jen sám na sebe a na svůj ubohý rozum! 

Nejsem nevděčný, Ludvíku, vím, co jste udělal pro mne i pro mnohé jiné 

lidi, jimž dnešní zřízení nějak ublížilo. Využíváte svých předúnorových 

známostí s významnými komunisty i svého nynějšího postavení k tomu, že 

se přimlouváte, intervenujete, pomáháte. Mám vás za to rád. Ale přece vám 

ještě naposledy řeknu: podívejte se na dno své duše! Nejhlubší pohnutkou 

vaší dobročinnosti není láska, ale nenávist! Nenávist k těm, kteří vám kdysi 

ublížili, k těm, kdo zvedli v sále ruku proti vám! Vaše duše nezná Boha a 

nezná proto ani odpuštění. Toužíte po odvetě. Ztotožňujete si ty, kteří kdysi

ublížili vám, s těmi, co ubližují jiným, a mstíte se jim. Ano, vy se mstíte! Jste 

pln nenávisti, i když pomáháte lidem! Cítím to z vás. Cítím to z každého 

vašeho slova. Ale co zplodí nenávist, než odvetnou zášť a řetěz dalších záští? 

Žijete v pekle, Ludvíku, znovu vám to opakuji, žijete v pekle a já vás lituji. 

____________________________________________________ 

___________ 

(19) 

Kdyby Ludvík slyšel moji samomluvu, mohl by si říci, že jsem nevděčný. 

Vím, že mi velice pomohl. Tehdy v tom šestapadesátém roce, když jsme se 

setkali ve vlaku, rmoutil se nad mým životem, litoval mých schopností a 

začal okamžitě přemýšlet, jak pro mne najít zaměstnání, které by mne těšilo 

a v němž bych se mohl lépe uplatnit. Překvapil mne tehdy, jak rychle a 

účelně jednal. Promluvil ve svém rodišti se svým kamarádem. Chtěl, abych 

tam učil na střední škole přírodopis. Bylo to odvážné. Protináboženská 

propaganda byla tehdy v plném proudu a přijmout na střední školu věřícího 

učitele bylo téměř nemožné. To ostatně uvážil i Ludvíkův kamarád a 

vymyslel jiné řešení. A tak jsem se dostal na virologické oddělení zdejší 

nemocnice, kde už osm let pěstuji na myších a králících viry a baktérie. 

Je to tak. Nebýt Ludvíka, nebydlil bych tu, a ani Lucie by tu nebydlila. 

Za několik let po mém odchodu ze statku se vdala. Nemohla zůstat na 

statku, protože její muž hledal své působiště ve městě. Přemýšleli, kde 

zakotvit. A tehdy dosáhla na svém muži, aby se přestěhoval sem, do města, 

kde jsem žil. 

Nedostal jsem v životě větší dar, větší odměnu. Má ovečka, má holubička, 

dítě, které jsem uzdravil a nakojil svou vlastní duší, vrací se ke mně. Nechce 

po mně nic. Má svého muže. Ale chce mi být nablízku. Potřebuje mne. 

Potřebuje mne občas slyšet. Vidět mne při nedělní bohoslužbě. Potkat mne 

na ulici. Byl jsem šťasten a cítil jsem v té chvíli, že už nejsem mlád, že jsem 

starší, než tuším, a že Lucie byla možná moje jediné životní dílo. 

Že je to málo, Ludvíku? Nikoli. Je to dosti a já jsem šťasten. Jsem št'asten, 

šťasten, šťasten ... 

____________________________________________________ 

___________ 

(20) 

Ó jak sám sebe klamu! Jak se urputně snažím utvrdit v správnosti své 

životní cesty! Jak se vychloubám mocí své víry před nevěřícím! 

Ano, podařilo se mi Lucii přivést k víře v Boha. Podařilo se mi ji utišit a

vyléčit. Zbavil jsem ji hnusu z tělesné lásky. Nakonec jsem ustoupil z cesty. 

Ano, ale co dobrého jsem jí tím přinesl? 

Její manželství nedopadlo dohře. Její manžel je hrubec, je jí veřejně 

nevěrný a proslýchá se, že ji týrá. Lucie mi to nikdy nepřiznala. Věděla, že by 

mne to zarmucovalo. Udržovala svůj život přede mnou jako atrapu štěstí. 

Ale žijeme v malém městě, kde se nic neutají. 

Ó jak se dovedu klamat! Pochopil jsem politické intriky proti řediteli 

státního statku jako šifrovaný pokyn Boží, abych odešel. Ale jak rozeznat 

Boží hlas mezi tolika jinými hlasy? Co když hlas, který jsem tehdy slyšel, byl 

jen hlas mé zbabělosti? 

Měl jsem přece v Praze ženu a dítě. Nelpěl jsem na nich, ale neuměl jsem 

se také s nimi rozejít. Bál jsem se neřešitelné situace. Bál jsem se Luciiny 

lásky, nevěděl jsem, co si s ní počít. Děsil jsem se komplikací, do nichž by 

mne uvedla. 

Tvářil jsem se jako anděl, který jí přináší spasení, a ve skutečnosti jsem byl 

jen jeden z dalších jejích prznitelů. Pomiloval jsem ji jednou jedenkrát a 

odvrátil jsem se od ní. Tvářil jsem se, že jí přináším odpuštění, a zatím jen 

ona mně měla co odpouštět. Byla zoufalá a plakala, když jsem odjížděl, a 

přece za několik let sem za mnou přijela a ubytovala se tu. Mluvila se mnou. 

Obracela se na mne jako na přítele. Odpustila mi. Ostatně je to zcela jasné. 

Nestávalo se mi to často v životě, ale tato dívka mne milovala. Měl jsem její 

život v rukou. Měl jsem v moci její štěstí. A utekl jsem. Nikdo se na ní nikdy 

neprovinil tolik jak já. 

A tu mne napadá, že používám domnělých Božích výzev jen jako záminek, 

abych se mohl vyvléci ze svých lidských povinností. Bojím se žen. Bojím se 

jejich tepla. Bojím se jejich nepřetržité přítomnosti. Děsil jsem se života s 

Lucií, stejně jako se děsím, pomyslím-li, že bych se trvale přestěhoval do 

učitelčina dvoupokojového bytu v sousedním městě. 

A proč jsem vlastně před patnácti léty odešel dobrovolně z fakulty? 

Nemiloval jsem svou ženu, která byla o šest let starší než já. Nesnášel jsem 

už ani její hlas, ani její tvář a pravidelný tikot domácích hodin jsem nemohl 

vystát. Nemohl jsem s ní žít, ale nemohl jsem jí také ublížit rozvodem, 

protože byla dobrá a nikdy se na mně ničím neprovinila. A tak jsem 

pojednou uslyšel spásný hlas vznešené výzvy. Slyšel jsem Ježíše, jak volal, 

abych opustil své sítě. 

Ó Bože, je to opravdu tak? Jsem opravdu tak uboze směšný? Řekni, že to 

tak není! Ujisti mne! Ozvi se, Bože, ozvi se hlasitěji! Vůbec tě neslyším mezi 

tou změtí nejasných hlasů! 

____________________________________________________ 

___________

VII 

_______________________________________________ 

___________ 

(1) 

Když jsem se vrátil pozdě večer od Kostky k sobě do hotelu, byl jsem 

rozhodnut, že hned ráno odjedu do Prahy, protože tu už nemám vůbec co 

pohledávat: mé klamné poslání v rodném městě skončilo. Měl jsem však 

naneštěstí v hlavě takový kolotoč, že jsem se do hloubi noci převaloval na 

lůžku (vrzavém lůžku) a nemohl usnout; když jsem konečně usnul, spal 

jsem jako na vodě, často jsem se probouzel, a teprve ráno jsem zapadl do 

hlubšího spánku. Tak se stalo, že jsem se probudil pozdě, až k deváté 

hodině, kdy už ranní autobusy i vlaky odjely a nejbližší spojení na Prahu se 

naskýtalo až kolem druhé hodiny odpolední. Když jsem si to uvědomil, 

přepadlo mne málem zoufalství: cítil jsem se tu jako trosečník a toužil jsem 

najednou žíznivě po Praze, po své práci, po psacím stolku ve svém bytě, po 

knihách. Ale nedalo se nic dělat; musil jsem skousnout zuby a sejít dolů do 

restaurace, abych posnídal. 

Vstoupil jsem tam opatrně, protože jsem se bál, abych se nesetkal s 

Helenou. Ale nebyla tam (zřejmě už pobíhala v sousední vsi s 

magnetofonem přes rameno a obtěžovala kolemjdoucí mikrofonem a 

hloupými otázkami); zato byla restaurační místnost docela přeplněna jinými 

lidmi, kteří hlučíce a kouříce seděli u svých piv, černých káv, režných a 

koňaků. Běda, pochopil jsem, že ani tentokrát nedopřeje mi rodné město 

slušnou snídani. 

Vyšel jsem na ulici; modrá obloha, potrhané mráčky, počínající dusno, 

prach lehounce se vznášející, ulice ústící do rovného širokého náměstí s 

čnící věží (ano s tou, jež se podobala vojáku s helmicí), to všechno mne 

ovanulo smutkem pustoty. Z dálky sem doléhal přiopilý křik táhlé slovácké 

písně (v níž se mi zdál být zaklet stesk, step a dlouhé jízdy naverbovaných 

hulánů) a v mysli se mi vynořila Lucie, ten příběh dávno minulý, který se v 

této chvíli té táhlé písni podobal a oslovoval mé srdce, kterým prošlo (jako 

by prošlo stepí) tolik žen, aniž tam po sobě cokoli zanechaly, tak jako 

vznášející se prach nezanechává žádné stopy na tomto plochém, širokém 

náměstí, usedne mezi dlažební kostky a zase se zvedne a poryvem větru se 

plouží dál. 

Kráčel jsem po těch poprášených dlažebních kostkách a cítil tíživou 

lehkost prázdnoty, která ležela na mém životě: Lucie, bohyně páry, vzala mi 

kdysi samu sebe, včera mi převrátila v nic mou přesně promyšlenou mstu a

vzápětí mi proměnila i vzpomínku na sebe v cosi zoufale směšného, v jakýsi 

groteskní omyl, protože to, co mi vyprávěl Kostka, svědčilo o tom, že jsem 

vzpomínal po všechna ta léta na někoho jiného než na ni, protože jsem 

vlastně nikdy nevěděl, kdo Lucie je. 

Vždycky jsem si s oblibou říkal, že Lucie je pro mne čímsi abstraktním, 

legendou a mýtem, ale ted' jsem chápal, že v těchto poetizujících termínech 

se skrývala pravda zcela nepoetická: že jsem ji neznal; že jsem ji neznal 

takovou, jaká skutečně byla, jaká byla sama v sobě a pro sebe. Nevnímal 

jsem na ní (v slepém egocentrismu) nic než ty stránky její bytosti, které se 

bezprostředně obracely ke mně (k mé opuštěnosti, k mé nesvobodě, k mé 

touze po něze a laskavosti); nebyla pro mne ničím víc než funkcí mé vlastní 

životní situace; všechno, čím tuto konkrétní životní situaci přesahovala, 

všechno, čím byla jen sama sebou, mi unikalo. Ale byla-li pro mne opravdu 

jen funkcí situace, bylo zcela logické, že ve chvíli, kdy se situace změnila 

(kdy nastala jiná situace, kdy já sám jsem zestárl a změnil se), zmizela i 

moje Lucie, protože dále už byla jen tím, co mi na ní uniklo, co se mne 

netýkalo, čím mne přesahovala. A proto bylo také zcela logické, že jsem ji po 

patnácti letech vůbec nepoznal. Byla už dávno pro mne (a já jsem ji 

neuvažoval jinak než jako ,,bytost pro mne") jiným a neznámým člověkem. 

Patnáct let šla za mnou depeše o mé porážce a dostihla mne. Podivín 

Kostka (kterého jsem vždycky bral jen zpola vážně) znamenal pro ni víc, víc 

pro ni udělal, víc ji znal a lépe (nechci říci více, protože síla mé lásky byla 

maximální) ji miloval: svěřila se mu se vším - mně s ničím; učinil ji šťastnou 

-já nešt'astnou; poznal její tělo - já nikdy. A přece k tomu, abych byl tehdy 

dosáhl těla, po němž jsem tak zoufale toužil, stačilo jen jediné a zcela prosté: 

abych jí rozuměl, abych se v ní vyznal, abych ji miloval nejen pro to, čím se 

obracela ke mně, ale i pro to, co se mne na ní bezprostředně netýkalo, čím 

byla sama sobě a pro sebe. A já jsem to neuměl a ublížil tak sobě i jí. Zalila 

mne vlna hněvu vůči mně samotnému, vůči mému tehdejšímu věku, 

pitomému lyrickému věku, kdy je člověk sám sobě příliš velkou záhadou, 

aby se mohl obracet k záhadám, jež jsou mimo něho, a kdy jsou pro něho 

druzí (i ti nejmilovanější) jen pohyblivými zrcadly, v nichž s úžasem 

shledává svůj vlastní cit, své vlastní dojetí, svon vlastní cenu. Ano, já jsem 

celých těch patnáct let vzpomínal na Lucii jen jako na zrcadlo, které mi 

uchovávalo můj tehdejší obraz! 

Vybavil se mi chladný pokoj s jedinou postelí, do něhož svítila zvenčí 

lucerna přes špinavé sklo, vybavilo se mi divoké Luciino odpírání. Bylo to 

všechno jak špatný vtip: já ji pokládal za pannu a ona se mi bránila právě 

proto, že panna nebyla a bála se asi okamžiku, kdy poznám pravdu. Anebo 

měla její obrana ještě jiné vysvětlení (které koresponduje s tím, jak chápal

Lucii Kostka): drastické první sexuální zážitky zošklivily Lucii milostný akt a 

zbavily ho pro ni významů, které mu přikládá většina lidí; vyprázdnily ho 

zcela od něhy a milostného citu; pro toto děvčátko- kurvičku bylo tělo čímsi 

ošklivým a láska čímsi netělesným; duše vstoupila s tělem do tiché a 

umíněné války. 

Tento výklad (tak melodramatický a přece tak pravděpodobný) 

promlouval ke mně znovu o té truchlivé roztržce (sám jsem ji tak dobře znal 

v mnoha různých podobách) mezi duší a tělem a vyvolal mi (protože smutné 

se tu ustavičně překřikovalo se směšným) příběh, jemuž jsem se kdysi velice 

smál: jedna moje dobrá známá, žena značně lehkých mravů (jichž jsem sám 

sdostatek zneužíval), zasnoubila se s jistým fyzikem a byla odhodlána tentokrát 

konečně prožít lásku; aby ji však mohla pocítit jako skutečnou lásku 

(odlišenou od desítek milostných poměrů, jimiž prošla), odmítala snoubenci 

až do svatební noci tělesný styk, chodila s ním večerním stromořadím, tiskla 

mu ruku, líbala se s ním pod lucernami a dopřávala tak své duši, aby se 

mohla (nezatěžována tělem) vysoko vznášet a propadat závratím. Měsíc po 

svatbě se s nim rozvedla a hořce si stěžovala, že zklamal její velký cit, 

protože se projevil jako špatný a téměř impotentní milenec. 

Z dálky se ozýval stále přiopilý křik táhlé slovácké písně a mísil se s 

groteskní pachutí vzpomenutého příběhu, s prašnou prázdnotou města i s 

mým smutkem, do něhož se nyní ještě navíc ozval z mých vnitřností hlad. 

Ostatně byl jsem pár kroků od mléčného baru; zacloumal jsem dveřmi, ale 

byly zamčené. Nějaký občan šel kolem a řekl mi: "Jo, dneska je celej mléčnej 

bar na slavnosti." "Na Jízdě králů?" "Jo, mají tam svůj stánek." 

Zaklel jsem, ale musil jsem se smířit; dal jsem se směrem ozývající se 

písně. K folkloristické slavnosti, které jsem se zuřivě vyhýbal, vedl mne můj 

kručící žaludek. 

____________________________________________________ 

___________ 

(2) 

Únava. Od samého rána únava. Jako bych snad celou noc pro. flámoval. 

Ale já celou noc spal. Jenomže můj spánek, to už je jen odstředěné mléko 

spánku. Přemáhal jsem u snídaně zívání. Pak se k nám pomalu začali trousit 

lidé. Vladimírovi kamarádi a různí okouněči. Chasník z družstva přivedl na 

náš dvůr koně pro Vladimíra. A mezi těmi všemi se najednou objevil 

Kalášek, kulturní referent okresního národního výboru. Už dva roky s ním 

vedu válku. Byl v černých šatech, tvářil se slavnostně a vedle sebe měl 

elegantní paní. Redaktorka pražského rozhlasu. Prý s nimi musím jít. Paní

si chce natočit rozhovory pro pořad o Jízdě králů. 

Dejte mi svátek! Nebudu dělat šaška. Redaktorka se rozplývala nadšením, 

že mne osobně poznává, a ovšem i Kalášek se přidal. Že prý je to moje 

politická povinnost, abych šel. Tatrman. Odolal bych jim. Rekl jsem, že můj 

syn bude dnes králem a že chci být při tom, jak se připravuje. Ale Vlasta mi 

vpadla do zad. Prý je to její věc, připravit syna. Já prý ať jdu a mluvím do 

rozhlasu. 

A tak jsem nakonec poslušně šel. Redaktorka byla nakvartýrována v 

místnosti národního výboru. Měla tam magnetofon a mladého kluka, který 

ho obsluhoval. Mohla si jazyk umluvit a pořád se smála. Pak si dala 

mikrofon před ústa a položila první otázku Kaláškovi. 

Kalášek odkašlal a spustil. Pěstování lidového umění je prý nedílnou 

součástí komunistické výchovy. Okresní národní výbor to plně chápe. Proto 

i plně podporuje. Přeje jim plný úspěch a plně sdílí. Děkuje všem, kteří se 

podíleli. Nadšení organizátoři a nad- šené školní děti, které plně. 

Únava, únava. Pořád stejné věty. Patnáct let slyšet pořád stejné věty. A 

slyšet je tentokrát od Kaláška, který přece na lidové umění kašle. Lidové 

umění je mu prostředkem. Prostředkem, jak se pochlubit novou akcí. Jak 

plnit směrnici. Jak podtrhnout svou zásluhu. Nehnul pro Jízdu králů prstem 

a šetří na nás každým krej- carem. Přesto bude Jízda králů připsána k dobru 

právě jemu. Je vládcem okresní kultury. Bývalý obchodní příručí, který 

nerozezná housle od kytary. 

Redaktorka si nastrčila mikrofon před ústa. Jak jsem prý spokojen s 

letošní Jízdou králů. Chtěl jsem se jí vysmát. Vždyť Jízda králů ještě 

nevyjela! Ale vysmála se ona mně. Jsem prý tak zkušený folklorista, že jistč 

vím, jak dopadne. Ano, oni vědí všechno předem. Průběh všech budoucích 

věcí je jim už znám. Budoucnost se už dávno udála a hude se pro ně už jen 

opakovat. 

Měl jsem chuť jí říct všechno, co si myslím. Že Jízda dopadne hůř než jiná 

léta. Že lidové umění ztrácí rok od roku stoupence. Že ztrácí i někdejší zájem 

institucí. Že už téměř nežije. To, že se jakási lidová hudba ozývá pořád z 

rozhlasu, nás nemůže klamat. Všechny ty orchestry lidových nástrojů a 

soubory lidových písní a tanců, to je spíš opera nebo opereta nebo zábavní 

hudba, ale ne lidové umění. Orchestr lidových nástrojů s dirigentem, 

partiturou, Hotovými pulty! Málem symfonická instrumentace! Jaká 

zpotvo· řenina! To co znáte, paní redaktorko, z orchestrů a souborů, to je jen 

staré romantické hudební myšlení, které si vypůjčilo lidové melodie! 

Skutečné lidové umění už nežije, ne, paní redaktorko, už nežije. 

Chtěl jsem to o překot vychrlit do mikrofonu, ale řekl jsem nakonec něco 

jiného. Jízda králů byla krásná. Síla lidového umění. Záplava barev. Plně

sdílím. Děkuji všem, kdo se podíleli. Nadšení organizátoři a školní děti, 

které plně. 

Styděl jsem se, že mluvím tak, jak oni chtějí. Jsem tak zbabělý? Nebo tak 

ukázněný? Nebo tak unavený? 

Byl jsem rád, že jsem dořečnil a mohu se rychle ztratit. Těšil jsem se 

domů. Na dvoře bylo mnoho čumilů a všelijakých pomocníků, kteří zdobili 

koně mašlemi a pentlemi. Chtěl jsem vidět Vladimíra, jak se připravuje. 

Vešel jsem do domu, ale dveře do obývacího pokoje, kde ho oblékali, byly 

zamčené. Zaklepal jsem a zavolal. Zevnitř se ozvala Vlasta. Tady nemáš co 

dělat, tady se obléká král. Sakra, povídám, proč bych tam neměl co dělat? Je 

to proti tradici, odpověděl mi zevnitř Vlastin hlas. Nevím, proč by bylo proti 

tradici, aby byl otec při oblékání krále, ale nevymlouval jsem jí to. Slyšel 

jsem v jejím hlase zaujetí a těšilo mne to. Těšilo mne, že jsou zaujati mým 

světem. Mým ubohým a osiřelým světem. 

A tak jsem šel zase na dvůr a kecal s lidmi, kteří zdobili koně. Byl to těžký 

tažný kůň z družstva. Trpělivý a klidný. 

Pak jsem uslyšel hluk lidských hlasů doléhající z ulice skrze zavřená vrata. 

A potom volání a bouchání. Přišla moje chvíle. Byl jsem rozčilen. Otevřel 

jsem vrata a vystoupil před ně. Jízda králů byla seřazena před naším 

domem. Koně ozdobení pentlemi a fábory. Na nich mladíci v barevných 

krojích. Jako před dvaceti léty. Jako před dvaceti léty, když sem přijeli pro 

mne. Když prosili mého otce, aby jim dal svého syna jako krále. 

Úplně vpředu, těsně u našich vrat, seděla na koních obě pážata, v ženských 

krojích a se šavlemi v ruce. Čekala na Vladimíra, aby ho provázela a střežila 

po celý den. K nim ted' vyjel z houfu jezdců mladý muž, zastavil koně těsně 

přede mnou a začal se svými verši: 

"Hýlom, hýlom, poslúchajte! 

Tatínku milý, přišli jsme vás požádat, 

zda byste nám mohli vašeho syna dnes za krále dat!" 

Potom sliboval, že budou krále dobře hlídat. Že ho provedou mezi 

nepřátelskými vojsky. Že ho nedají do rukou nepřátel. Že jsou připraveni 

bojovat. Hýlom, hýlom. 

Ohlédl jsem se dozadu: v tmavém průjezdu našeho stavení seděla už na 

ozdobeném koni postava v ženském kroji, nabíraných rukávcích, s 

barevnými stuhami přes tvář. Král. Vladimír. Najednou jsem zapomněl na 

svou únavu a rozmrzení a bylo mi dobře. Starý král posílá do světa mladého 

krále. Obrátil jsem se a šel jsem k němu. Stál jsem těsně u koně a stoupl 

jsem si na špičky, abych byl ústy co nejblíže jeho zakryté tváři. "Vlád'o,

šťastnou cestu!" zašeptal jsem mu. Neodpověděl. Nepohnul se. A Vlasta mi s 

úsměvem řekla: Nesmí ti odpovědět. Nesmí až do večera promluvit jediné 

slovo. 

____________________________________________________ 

___________ 

(3) 

Trvalo to sotva čtvrt hodiny a octl jsem se ve vesnici (v dobách mého 

jinošství byla od města oddělena pásem polí, ale dnes již s ním vytvořila 

téměř souvislý celek); zpěv, který jsem slyšel už ve městě (doléhal tam 

vzdáleně a teskně), ozýval se nyní v plné síle, a to z ampliónů připevněných 

na domech nebo na sloupech elektrického vedení (já hlupák ustavičně 

klamaný: ještě před chvílí jsem se nechal rozesmutnět tesknotou a údajnou 

opilostí toho hlasu, a zatím to byl jen hlas reprodukovaný, za nějž bylo 

vděčit vysílacímu zařízení na národním výboru a dvěma ohraným deskám!); 

kousek před návsí byla vztyčena slavobrána s velkým papírovým 

transparentem, na němž bylo napsáno červeným ozdobným písmem 

VÍTÁME VÁS; lidé se tu již hustěji houfovali, byli většinou v civilních 

šatech, ale objevilo se mezi nimi sem tam i několik starých mužů v lidových 

krojích: v holínkách, bílých lněných kalhotách a vyšívané košili. To už se 

ulice rozšiřovala v náves: mezi silnicí a řadou domků prostíral se ted' široký 

pruh trávy s řídce vysázenými stromky, mezi nimiž bylo postaveno (pro 

dnešní slavnost) několik stánků, u nichž se prodávalo )pivo, limonáda, 

burské oříšky, čokoláda, perníky, párky s hořčicí a oplatky; v jednom stánku 

měl své stanoviště městský mléčný bar: zde nabízeli mléko, sýry, máslo, 

mléčné koktejly, jogurt a kyselou smetanu; alkohol (kromě piva) se 

neprodával u žádného stánku, ale přesto se mi zdálo, že většina lidí je opilá; 

tlačili se u stánků, překáželi jeden druhému, lelkovali; sem tam se někdo 

nahlas rozezpíval, ale byl to vždy jen marný nápřah hlasu (doprovázený 

opilým nápřahem paže), dva tři takty písně, které hned utonuly v hluku 

náměstí, do něhož se z ampliónu ozývala nepřehlušitelně gramofonová 

deska s lidovou písní. Po celém náměstí se už povalovaly (ač bylo časně a 

Jízda králů dosud nevyjela) kalíšky od piva z voskovaného papíru i papírové 

tácky se skvrnami od hořčice. 

Stánek s mlékem a jogurtem čpěl abstinentismem a lidi odrazoval; když se 

mi podařilo dostat téměř bez čekání kalíšek mléka a loupáček, poodstoupil 

jsem do poněkud vylidněného prostoru, aby do mne nikdo nevrážel, a usrkl 

jsem mléka. V té chvíli se ozval z druhého konce náměstí povyk: Jízda králů 

vjížděla na náves. 

Černé kloboučky s kohoutím pérem, široké zřasené rukávy bílých košili,

modré vesty s červenými chomáčky vlny, barevné papírové pentle vlající s 

koňských těl zaplnily prostor návsi; a hned se do lidského bzučení a písně z 

ampIiónů ozvaly i nové zvuky: ržání koní a vyvolávání jezdců: 

"Hýlom, hýlom, poslúchajte, 

horní, dolní, domácí i přespolní, 

co se přihodilo túto svatodušní neděli. 

Máme krále chudobného, ale velmi poctivého, 

ukradli mu tisíc volů 

z prázdného dvoru ... " 

Vznikl pro sluch i pro oko zmatený obraz, kde se všechno vzájemně 

překřikovalo: folklór z ampliónu s folklórem na koních; barevnost krojů a 

koní s nehezkou hnědí a šedí špatně ušitých civilních šatů publika; usilovná 

spontánnost krojovaných jezdců s usilovnou starostlivostí pořadatelů, kteří 

s červenými páskami na rukávě pobíhali mezi koňmi i mezi publikem a 

snažili se udržet vzniklý chaos v mezích jakéhosi pořádku, což nebylo zdaleka 

jednoduché nejenom pro neukázněnost diváků (naštěstí nepříliš 

početných), ale zejména proto, že provoz na silnici nebyl uzavřen; 

pořadatelé stáli na obou koncích jízdního houfu a dávali autům znamení, 

aby zpomalila jízdu; a tak se mezi koňmi prodírala osobní i nákladní auta i 

řvoucí motocykly, z čehož se koně stávali neklidní a jezdci nejistí. 

Upřímně řečeno, když jsem se tak urputně vyhýbal tomu, abych se účastnil 

této (a jakékoli jiné) folkloristické slavnosti, bál jsem se něčeho jiného, než 

co jsem právě teď viděl: počítal jsem s nevkusem, počítal jsem s nestylovým 

míšením skutečného lidového umění s kýčem, počítal jsem se zahajovacími 

projevy hloupých řečníků, počítal jsem se všemožnými aktualizacemi 

(nedivil bych se, kdyby čilí funkcionáři udělali z Jízdy králil třeba jízdu 

partyzánů), ano, počítal jsem se vším nejhorším, s bombastem a falši, ale 

nepočítal jsem s tím, co od samého počátku neúprosně celou tuto slavnost 

poznamenávalo, nepočítal jsem s touhle smutnou, málem dojemnou 

nebohostí; utkvívala tu na všem: na těch pár stáncích, na tom nepočetném, 

ale dokonale neukázněném a nesoustředěném publiku, na tom sváru 

běžného denního provozu s anachronickou slavností, na těch plašících se 

koních, na tom řvoucím ampliónu, který se strojovou setrvačností 

vykřikoval do světa (dvě stále stejné lidové písně, takže zcela překřičel 

(spolu s racholem motocyklů) mladičké jezdce, kteří s napínajícími se žilami 

na krku vyvolávali své verše. 

Odhodil jsem kalíšek od mléka a Jízda králů, když se již dostatečně 

představila shromážděnému publiku na návsi, vydala se na svou

mnohahodinovou pouť dědinou. Dobře jsem to všechno znal, vždyť jsem 

kdysi, poslední rok před koncem války, sám jel jako páže (oblečen do 

slavnostního ženského kroje a maje v ruce šavli) po boku Jaroslava, který 

byl tehdy králem. Neměl jsem chuť dojímat se vzpomínkami, ale (jako by 

mne nebohost slavnosti odzbrojovala) nechtěl jsem se ani násilně odvracet 

od obrazu, který se mi naskýtal; dal jsem se zvolna za jezdeckým houfem, 

klerý se nyní rozvinul do šíře: uprostřed silnice tiskla se k sobě trojice 

jezdců: uprostřed král a z každé strany vedle něho páže se šavlí a v ženských 

šatech. Kolem nich pobíhalo volněji ještě několik jezdců z vlastní královy 

družiny - tak řečení ministři. Ostatní houf se rozdělil na dvě samostatná 

křídla, která jela po obou stranách ulice; i zde byly úlohy jezdců přesně 

vymezeny: byli tu praporečníci (s praporem, jehož žerd' měli zastrčenu v 

holínce, takže červená vyšívaná látka se třepotala po boku koně), byli tu 

vyvolávači (před každým domem vyvolávali veršovanou zprávu o králi 

poctivém, ale chudobném, jemuž ukradli tři tisíce z prázdné prkenice, jemuž 

ukradli tři sta volů z prázdného dvoru), a konečně výběrčí (kteří jen vyzývali 

k podarování: "Na krále, matičko, na krále!" a nastavovali proutěný košík na 

dary). 

____________________________________________________ 

___________ 

(4) 

Děkuju ti, Ludvíku, je to teprve osm dnů, co tě znám, a miluju tě jako 

nikdy nikoho, miluji tě a věřím ti, nepřemýšlím o ničem a věřím, protože i 

kdyby mne rozum klamal, cit klamal, duše klamala, tělo je nezáludné, tělo je 

poctivější než duše a moje tělo ví, že nezažilo nikdy to, co včera, smyslnost, 

něhu, krutost, rozkoš, rány, mé tělo nikdy na nic takového nepomyslilo, 

naše těla si včera přísahala a naše hlavy ať teď jdou poslušně s našimi těly, 

znám tě teprve osm dnů a děkuju ti, Ludvíku. 

Děkuju ti také proto, žes přišel v nejvyšší čas, žes mne zachránil. Od rána 

byl dnes krásný den, obloha modrá, ve mně bylo modro, všechno se mi ráno 

dařilo, pak jsme šli natáčet k domu rodičů Jízdu, jak prosí o krále, a tam ke 

mně najednou přistoupil, lekla jsem se, nevěděla jsem, že už je tu, nečekala 

jsem, že přijede z Bratislavy tak brzo, a taky jsem nečekala, že bude tak 

krutý, představ si, Ludvíku, byl tak sprostý a přijel s ní! 

A já, pitomá, jsem do poslední chvíle věřila, že moje manželství není ještě 

úplně ztracené, že se dá ještě zachránit, já pitomá bych byla málem pro to 

zpackané manželství obětovala i tebe a odepřela ti zde setkání, já pitomá, 

zase jsem se málem nechala opít tím jeho sladkým hlasem, když mi říkal, že 

se tu pro mne staví cestou z Bratislavy a že se mnou chce velmi mnoho

mluvit, upřímně mluvit, a zatím přišel s ní, s tím spratkem, s tím zajícem, 

dvaadvacetiletá holka, o třináct let mladší než já, je to tak potupné prohrát 

jen proto, že jsem se narodila dřív, člověk by vyl bezmocí, ale nesměla jsem 

výt, musela jsem se usmát a podat jí zdvořile ruku, děkuju ti, že jsi mi dal 

sílu, Ludvíku. 

Když poodešla, povídal, že teď máme možnost si o všem pohovořit 

upřímně ve třech, tak prý to bude nejčestnější, čestnost, čestnost, znám tu 

jeho čestnost, už dva roky koleduje o rozvod a ví, že se mnou z očí do očí nic 

nepořídí, spoléhá se, že se tváří v tvář té holce zastydím, že se neodvážím 

hrát potupnou roli urputné manželky, že se složím, rozpláču a dobrovolně 

vzdám. Nenávidím ho, klidně mi vrazí nůž pod žebra, právě když pracuju, 

když reportuju, když potřebuju klid, měl by si vážit aspoň mé práce, měl by 

ji trochu ctít, a takhle je to pořád, už mnoho let, pořád jsem zatlačovaná 

dozadu, pořád prohrávám, stále jsem ponižovaná, ale teď se ve mně 

probudil vzdor, cítila jsem za sebou tebe a tvou lásku, cítila jsem tě ještě v 

sobě a na sobě, a ti krásní barevní jezdci kolem mne, křičící a jásající, jako 

by volali, že jsi, že život je, že budoucnost je, a já jsem v sobě pocítila hrdost, 

kterou jsem už málem ztratila, ta hrdost mne zaplavila jako povodeň, 

podařilo se mi pěkně se usmát a řekla jsem mu: K tomu snad není zapotřebí, 

abych jezdila do Prahy s vámi, nebudu vás rušit a mám tu rozhlasový vůz a 

co se týče té domluvy, o kterou ti jde, to se dá vyřídit velmi rychle, mohu ti 

představit muže, s kterým chci žít, určitě se všichni velmi dobře domluvíme. 

Možná, že jsem provedla ztřeštěnost, ale jestli jsem ji provedla. tak ať, 

stálo to za ten okamžik sladké pýchy, stálo to za to, on okamžitě pětinásobně 

zvlídněl, zřejmě byl rád, ale bál se, jestli to myslím opravdu vážně, nechal si 

to ode mne opakovat, řekla jsem mu tvoje plné jméno, Ludvík Jahn, Ludvík 

Jahn, a řekla jsem nakonec výslovně, neboj se, na mou čest, nepoložím už 

ani stéblo do cesty našemu rozvodu, neboj se, nechci tě, ani kdybys ty mne 

chtěl. Řekl na to, že jistě zůstaneme dobrými přáteli, usmála jsem se a řekla 

jsem, že o tom nepochybuji. 

____________________________________________________ 

___________ 

(5) 

Před mnoha léty, kdy jsem ještě hrával na klarinet v kapele, lámali jsme si 

hlavu, co vlastně Jízda králů znamená. Když prchal poražený uherský král 

Matyáš z Čech do Uher, musela ho prý jeho jízda zde, v moravské krajině, 

skrývat před českými pronásledovateli a živit jeho i sebe žebrotou. Říkalo se, 

že Jízda králů je památka na tuto historickou událost, ale stačilo jen trochu 

pátrat ve starých listinách, aby se zjistilo, že zvyk Jízdy králů je mnohem

starší než vzpomínaný příběh. Odkud se tedy vzal a co znamená? Pochází 

snad až z pohanských dob a je památkou na obřady, při nichž byli chlapci 

přijímáni za muže? A proč jsou vůbec král a jeho pážata v ženských šatech? 

Je to obraz toho, jak kdysi nějaká vojenská družina (ať už Matyášova nebo 

mnohem starší) převáděla svého vůdce v převlečeni krajinou nepřátel, anebo 

je to pozůstatek staré pohanské pověry, podle níž převlek ochraňuje před 

zlými duchy'? A proč nesmí král po celou dobu promluvit jediné slovo? A 

proč se obřad jmenuje Jízda králů, když je v ní král jen jeden? Co to všechno 

znamená? Kdo ví. Je mnoho hypotéz a žádná není doložená. Jízda králů je 

tajemný obřad; nikdo neví, co vlastně znamená, co chce říci, ale tak jako 

egyptské hieroglyfy jsou krásnější pro ty, kteří je neumějí číst (a vnímají je 

pouze jako fantastické kresby), je i Jízda králů snad proto tak krásná, že 

obsah jejího sdělení je dávno ztracen a do popředí o to víc vystupují gesta, 

barvy, slova, upozorňující samy na sebe a na svou vlastní podobu a tvar. 

A tak počáteční nedůvěra, s níž jsem pozoroval zmateně se rozjíždějící 

Jízdu králů, k mému údivu ze mne opadala a já jsem byl pojednou zcela 

zahleděn na barevný jízdní houf pomalu se šinoucí domek od domku; 

ostatně i amplióny, které ještě před chvílí pouštěly do okolí pronikavý 

zpěvaččin hlas, ted' zmlkly a bylo slyšet (pominul-li jsem občasný rachot 

vozidel, který jsem si již dávno zvykl odčítat od svých sluchových dojmů) jen 

zvláštní hudbu vyvolávání. 

Chtělo se mi zůstat stát, zavřít oči a jenom poslouchat: uvědomoval jsem 

si, že právě tady, uprostřed slovácké vesnice, slyším verše, verše v 

prapůvodním smyslu toho slova, jak je nikdy neuslyším z rádia, z televizoru 

ani z jeviště, verše jako slavnostní rytmické volání, jako útvar na pomezí řečí 

a zpěvu, verše sugestivně uchvacující patosem samého metra, jak patrně 

uchvacovaly, když se ozývaly z jeviště antických amfiteátrů. Byla to 

nádherná a mnohohlasá hudba: každý z vyvolávačů volal své verše monotónně 

na jednom tóně, ale každý na jiném, takže se hlasy spojovaly 

bezděčně v akord; přitom chlapci nevolali zároveň, každý z nich začal své 

vyvolávání jindy, každý u jiného domku, takže se hlasy ozývaly z různých 

stran a v nestejnou chvíli, připomínajíce tak několikahlasý kánon; jeden 

hlas nž končil, druhý byl uprostřed a do něho už na jiné tónové výšce zahájil 

své volání další hlas. 

Jízda králů šla dlouho hlavní ulicí (ustavičně plašena automobilovou 

frekvencí) a pak se u jednoho nároží rozdělila: pravé křídlo postupovalo dál, 

levé zabočilo do uličky vpravo; tam byl hned na kraji malý žlutý domek s 

plůtkem a předzahrádkou hustě naplněnou barevnými květinami. Vyvolávač 

se pouštěl do rozmarných improvizací: volal, že u tohoto domku stojí pěkná 

pumpa a ta paní, co v tom domku bydlí, má syna lumpa; zeleně natřená

pumpa stála opravdu před domem a tlustá čtyřicátnice, zřejmě potěšena 

titulem, který dostal její syn, se smála a podávala výběrčímu na koni, jenž 

volal: "Na krále, matičko, na krále !", papírovou bankovku. Výběrčí si ji dal 

do košíku, který měl upevněný u sedla, ale hned tu byl druhý vyvolávač a 

volal na čtyřicátníci, že prý je pěkná mladice, ale ještě pěknější je její slivovice, 

a udělal z dlaně kornout a zakláněje hlavu přiložil si ho k ústům. 

Všichni dokola se smáli a čtyřicátnice v spokojených rozpacích odběhla do 

domku; slivovici tam měla zřejmě připravenu, protože se vrátila za malou 

chvilku s láhví a kalíškem, do něhož nalévala a podávala jezdcům. 

Zatímco královo vojsko popíjelo a žertovalo, stál opodál král s dvěma 

pážaty nepohnutě a vážně, tak jako je snad skutečně údělem králů zahalit se 

do vážnosti a stát osamoceně a nezúčastněně uprostřed hlučících voj sk. 

Koně obou pážat stáli těsně po obou stranách koně králova, takže se holínky 

všech tří jezdců téměř dotýkaly (koně měli na hrudi veliká perníková srdce 

plná ozdob ze zrcátek a barevných polev, na čele měli papírové růže a žíně 

jejich hřívy byly promíšeny pentlemi z barevného krepového papíru). 

Všichni tři mlčící jezdci byli v ženských šatech; měli široké sukně, nabírané 

škrobené rukávy a na hlavě bohatě zdobené čepce; jen král měl místo čepce 

zářivou stříbrnou čelenku a z té visely dolů tři dlouhé a široké stuhy, po 

stranách modré, uprostřed červené, které zcela zakrývaly jeho tvář a 

dodávaly mu tajemný a patetický vzhled. 

Byl jsem u vytržení nad touto strnulou trojicí; seděl jsem sice před dvaceti 

léty na zdobeném koni právě tak jako oni, ale protože jsem tehdy viděl Jízdu 

králů zevnitř, neviděl jsem vlastně nic. Teprve teď ji skutečně vidím a 

nemohu odtrhnout oči: král sedí (pár metrů ode mne) vztyčen a podobá se 

střežené soše zahalené clo praporu; a možná, projelo mi najednou hlavou, 

možná že to vůbec není král, možná že to je královna; možná že to je 

královna Lucie, která se mi přišla zjevit ve své pravé podobě, protože její 

pravá podoba je právě zakrytá podoba. 

A napadlo mne v té chvíli, že Kostka, spojující v sobě urputnou 

přemýšlivost s blouznivostí, je podivín, takže všechno, co vyprávěl, je sice 

možné, leč nejisté; znal ovšem Lucii a snad o ní mnoho věděl, ale to 

podstatné přece jen nevěděl: vojáka, který se o ni pokoušel ve vypůjčeném 

hornickém bytě, Lucie opravdu milovala; sotva jsem mohl brát vážně, že 

Lucie trhala květiny pro své vágní nábožné touhy, když pamatuji, že je 

trhala pro mne; a jestli to Kostkovi zatajila a spolu s tím celý něžný půlrok 

naší lásky, pak si uchovala i vůči němu nedotknutelné tajemství, a ani on ji 

neznal; a pak je ovšem nejisté, zda se vůbec do tohoto města odstěhovala 

kvůli němu; možná se sem dostala náhodou, ale je též docela možné, že sem 

šla kvůli mně, vždyť věděla, že jsem tu míval domov! Cítil jsem, že zpráva o

jejím prvotním znásilnění je pravdivá, ale o přesnosti jednotlivostí jsem ted' 

už pochyboval: příběh byl chvílemi zřetelně zbarven zakrvaveným pohledem 

člověka, jehož vzrušil hřích, a jinde ho zase zbarvovala modrost tak modrá, 

jaké je s to jen člověk, pohlížející často k nebesům; bylo to jasné: v Kostkově 

vyprávění spájela se pravda s básní a byla to zas jen nová legenda (snad 

bližší pravdě, snad krásnější, snad hlubší), překrývající legendu někdejší. 

Díval jsem se na zahaleného krále a viděl jsem Lucii, jak projíždí 

(nepoznaná a nepoznatelná) slavnostně (a výsměšně) mým životem. Pak (z 

jakéhosi vnějšího donucení) sklouzl jsem pohledem kousek stranou a padl 

očima přímo do pohledu muže, který se na mne zřejmě již chvíli díval a 

usmíval. Řekl: "Buď zdráv," a běda, přikročil ke mně. "Tě bůh," řekl jsem. 

Nastavil mi ruku; stiskl jsem mu ji. Pak se otočil za sebe a zavolal na dívku, 

které jsem si všiml teprve nyní: "Co stojíš? Pojd', představím tě." Dívčina 

(vytáhlá, ale pěkná, s tmavými vlasy a tmavýma očima) přistoupila ke mně a 

řekla: "Brožová." Podala mi ruku a já jsem řekl: ,,Jahn. Těší mne." "Člověče, 

neviděl jsem tě už moře let," řekl s přátelskou bodrostí; byl to Zemánek. 

____________________________________________________ 

___________ 

(6) 

Únava, únava. Nemohl jsem se jí zbavit. Jízda odjela s králem na náves a 

já jsem se za ní jen pomalu loudal. Zhluboka jsem dýchal, abych únavu 

přemohl. Zastavoval jsem se se sousedy, kteří vylezli z domků a okouněli. 

Cítil jsem najednou, že i já jsem už usedlý strejcovský soused. Že už 

nepomýšlím na žádné cesty, na žádná dobrodružství. Že jsem beznadějně 

přivázán k dvěma, třem ulicím, v nichž žiji. 

Na náves jsem došel, až už se Jízda zvolna rozjížděla dlouhou hlavní ulicí. 

Chtěl jsem se šourat za ní, ale tu jsem uviděl Ludvíka. Stál sám na 

travnatém pásu u silnice a díval se zamyšleně na mládence na koních. 

Zatracený Ludvík! Ať jde k čertu! Ať jde na krkavčí zámek! Dosud se vyhýbal 

on mně, dnes se vyhnu já jemu. Obrátil jsem se zády a odešel jsem k lavičce 

stojící na návsi pod jabloňkou. Tady si sednu a budu jen poslouchat, jak se z 

dálky nese vyvolávání jezdců. 

A tak jsem seděl, poslouchal a díval se. Jízda králů se zvolna vzdalovala. 

Tísnila se uboze k oběma stranám silnice, po které jezdily ustavičně auta a 

motocykly. Za ní šel hlouček lidí. Žalostně malý hlouček. Rok od roku je 

méně lidí na Jízdě králů. Zato je tu letos Ludvík. Co tu vlastně dělá? Aby tě 

čert vzal, Ludvíku. Teď už je pozdě. Teď už je na všechno pozdě. Přišel jsi 

jenom jako špatné znamenÍ. Černé předznamenánÍ. Sedm křížků. A právě 

když je můj Vladimír králem.

Odvrátil jsem oči. Na návsi už postávalo jen pár lidí kolem stánků a kolem 

vchodu do hospody. Většinou byli opilí. Opilci jsou nejvěrnější stoupenci 

folkloristických podniků. Poslední stoupenci. Mají aspoň jednou za čas 

vznešený důvod se napít. 

Pak si ke mně sedl na lavičku stařeček Pecháčků. Prý už to není jako za 

starých časů. Přisvědčil jsem mu. Není. Jakpak musely tyhle Jízdy být 

krásné před mnoha desetiletími nebo staletími! Nebyly asi tak barevné jako 

dnes. Dnes je to trochu kýč a trochu pouťová maškaráda. Perníková srdce na 

hrudích koní! Tuny papírových pentlí nakoupených ve velkoobchodě! Dřív 

bývaly kroje také barevné, ale prostší. Koně byli zdobeni jen jediným rudým 

šátkem, který měli uvázán pod šíjí přes prsa. Ani král neměl škrabošku z 

barevných vzorovaných pentlí, nýbrž z pouhé roušky. Zato měl ještě růži v 

ústech. Aby nemohl promluvit. Nic nebylo na Jízdách králů cirkusového. 

Byly baladické. 

Ano, stařečku, před staletími to bylo lepší. Nikdo nemusel shánět pracně 

mladíky, aby se laskavě uvolili zúčastnit se Jízdy. Nikdo nemusel předem 

proschůzovat mnoho dní a hádat se, kdo bude Jízdu organizovat a komu 

připadne její výtěžek. Jízda králů vytryskla zevnitř vesnického života jak 

pramen. A hnala se z vesnice po okolních dědinách vybírat na svého 

maskovaného krále. Někde v cizí vesnici se potkala s jinou Jízdou králů a 

vznikla bitka. Obě strany bránily zuřivě svého krále. Často blýskaly nože a 

šavle a tekla krev. Když Jízda zajala cizího krále, pila pak v hospodě do 

němoty na útraty jeho otce. 

Ba ba, stařečku, máte pravdu. To bylo jinší, když se tehdá díval na Jízdu 

králů ten francouzský sochař. Rodin se jmenoval, jo. Ale co, i když já jsem 

jel jako král, za okupace, i tehdy to bylo jinačí než dnes. A ještě i po válce to 

pořád stálo za to. Mysleli jsme si, že vytvoříme úplně nový svět. A že lidé 

budou zase jako kdysi žít ve svých lidových tradicích. Že i Jízda králů bude 

zase tryskat z hloubi jejich života. Chtěli jsme tomu tryskání pomáhat. Organizovali 

jsme zuřivě lidové slavnosti. Ale pramen se nedá naorganizovat. 

Pramen bud' tryská nebo není. Vidíte to, stařečku, jak to už jenom ždímáme, 

ty naše písničky a Jízdy králů a to všechno. To už jsou jenom poslední 

kapky, poslední kapičky. 

Ach jo. Jízdu králů už nebylo vidět. Zahnula asi do nějaké vedlejší uličky. 

Ale bylo slyšet její volání. To volání bylo nádherné. Zavřel jsem oči a 

představil jsem si na chvíli, že žiji jindy. V jiném století. Dávno. A pak jsem 

otevřel oči a řekl jsem si, že je to dobře, že Vladimír je králem. Je králem 

říše téměř mrtvé, ale nejnádhernější. Říše, které budu věrný až do jejího 

konce. 

Vstal jsem z lavičky. Kdosi mne pozdravil. Byl to starý Koutecký. Dlouho

jsem ho neviděl. Šel špatně a opíral se o hůl. Nikdy jsem ho neměl rád, ale 

přišlo mi najednou líto jeho stáří. "Kampak," zeptal jsem se ho. Řekl, že prý 

si dělá každou neděli zdravotní vycházku. "Jak se vám líbila jízda?" zeptal 

jsem se. Mávl rukou: "Ani jsem se na ni nedíval." "Proč?" zeptal jsem se .. 

Mávl znovu nazlobeně rukou a mně v té chvíli blesklo, proč se nedíval. Mezi 

diváky byl Ludvík. Koutecký se s ním nechtěl potkat stejně 

jako já. 

"Ani se vám nedivím," řekl jsem. "Já mám v Jízdě králů syna a taky se mně 

nějak nechce se za ní trmácet." "Vy tam máte syna? Vlád'u?" "Ano," řekl 

jsem, "jede jako král." Koutecký řekl: "To je zajímavé." "Proč by to bylo 

zajímavé," zeptal jsem se. "To je moc zajímavé," řekl Koutecký a zasvítila mu 

očka. "Proč?" ptal jsem se znovu. "Vlád'a je přece s naším Milošem," řekl 

Koutecký. Nevěděl jsem, s jakým Milošem. Vysvětlil mi, že je to jeho vnuk, 

syn jeho dcery. ,,Ale to není možné," řekl jsem, "vždyť jsem ho viděl, ještě 

před chvílí jsem ho viděl, jak od nás vyjížděl na koni!" "Já jsem ho taky 

viděl. Miloš ho od vás odvážel na motocyklu," řekl Koutecký. "To je 

nesmysl," řekl jsem, ale přece jsem se hned ptal: "Kam jeli?" "Jo, když o tom 

nic nevíte, tak vám to nebudu říkat," řeld Koutecký a rozloučil se se mnou. 

____________________________________________________ 

___________(7) 

Vůbec jsem nepočítal s tím, že se potkám se Zemánkem (Helena mi přece 

tvrdila, že pro ni přijede až odpoledne), a bylo mi ovšem krajně nepříjemné, 

že ho tu potkávám. Ale nedalo se nic dělat, stál tu ted' přede mnou a byl si 

naprosto podobný: měl své žluté vlasy pořád stejně žluté, i když si je už 

nečesal dozadu v dlouhých kadeřích, nýbrž je měl krátce ostříhané a sčesané 

podle módy do čela, držel se pořád stejně vzpřímeně a šíji tlačil dozadu stále 

stejně křečovitě, maje na ní hlavu ustavičně mírně zakloněnu; byl stále 

stejně žoviální a spokojený, nezranitelný, obdařený přízní andělů i mladou 

dívkou, jejíž krása mi okamžitě navodila vzpomínku na trapnou 

nedokonalost těla, s nímž jsem trávil včerejší odpoledne. 

Doufaje, že naše setkání bude co nejkratší, snažil jsem se odpovídat na 

běžné konverzační banality, kterými mne zahrnul, běžnými konverzačními 

banalitami: prohlásil znovu, že jsme se léta neviděli, a divil se, že se po tak 

dlouhé době potkáváme právě zde, "v téhle díře, kde čert dobrou noc dává"; 

řekl jsem mu, že jsem se tady narodil; řekl, abych mu prominul, že tu v tom 

případě určitě čert nikdy dobrou noc nedával; slečna Brožová se zasmála; já 

jsem na vtip nereagoval a řekl jsem, že se nedivím, potkávám-li ho tu, 

protože, pokud si pamatuji, byl přece vždycky milovníkem folklóru; slečna 

Brožová se znovu zasmála a řekla, že kvůli Jízdě králů sem nepřijeli; zeptal

jsem se jí, jestli se jí Jízda králů nelíbí; řekla, že ji to nebaví; zeptal jsem se jí 

proč; pokrčila rameny a Zemánek řekl: "Milý Ludvíku, časy se změnily." 

Jízda králů přešla mezitím zase o dům dále a dva jezdci zápasili s koňmi, 

kteří začali neklidně jankovat. Jeden jezdec pokřikoval na druhého, vinil ho 

ze špatného ovládání koně a zvolání "ty vole" a "blbče!" mísila se poněkud 

směšně do rituálu slavnosti. Slečna Brožová řekla: "To by bylo krásné, 

kdyby se to splašilo!" Zemánek se tomu vesele smál, ale jezdcům se za 

chvilku podařilo koně uklidnit a hýlom hýlom se ozývalo už zase klidně a 

vznešeně prostorou vsi. 

Šli jsme zvolna za hlaholící jízdou postranní vesnickou ulicí lemovanou 

předzahrádkami plnými květin a já jsem marně shledával nějakou 

přirozenou a nenásilnou záminku pro to, abych se mohl se Zemánkem 

rozloučit; musel jsem pokorně jít po boku jeho pěkné slečny a pokračovat v 

pomalé výměně konverzačních vět: dověděl jsem se, že v Bratislavě, kde byli 

moji společníci ještě dnes časně ráno, je stejně hezké počasí jako zde; 

dověděl jsem se, že sem přijeli Zemánkovým autem a hned za Bratislavou 

museli vyměňovat svíčky; pak jsem se také dověděl, že slečna Brožová je 

Zemánkovou posluchačkou. Věděl jsem od Heleny, že Zemánek přednáší na 

vysoké škole marx-leninismus, ale přesto jsem se ho ted' zeptal, co vlastně 

vyučuje. Odpověděl mi, že filosofii (způsob, jak pojmenoval svůj obor, zdál 

se mi příznačný; ještě před několika léty by řekl, že přednáší marxismus, ale 

v posledních létech upadl tento předmět natolik v oblibě, zejména u 

mládeže, že Zemánek, pro něhož otázka obliby byla vždy hlavní otázkou, 

ukryl marxismus cudně do obecnějšího pojmu). Podivil jsem se a řekl jsem, 

že přece Zemánek, jak si dobře pamatuji, studoval biologii; i v této mé 

poznámce byla zlomyslnost narážející na častý diletantismus 

vysokoškolských učitelů marxismu, kteří se dostali ke svému oboru nikoli 

prostřednictvím vědeckého úsilí, nýbrž mnohdy jen jako propagandisté 

státního zřízení. V té chvíli se vložila do rozhovoru slečna Brožová a 

prohlásila, že učitelé marxismu mají v hlavě místo mozku politickou 

brožuru, ale že Pavel je úplně jiný. Zemánkovi přišla slečnina slova vhod; 

mírně protestoval, čímž dal najevo svou skromnost, a zároveň vyprovokoval 

slečnu k dalším chválám. A tak jsem se dovídal, že Zemánek patří k 

nejoblíbenějším kantorům na škole, že ho posluchači zbožňují právě pro to, 

pro co ho nemají rádi ve vedení školy: že říká vždycky to, co si myslí, že je 

odvážný a stojí při mládeži. Zemánek stále mírně protestoval, a tak jsem se 

dovídal od slečny další podrobnosti o různých konfliktech, které Zemánek v 

posledních létech měl: jak ho snad dokonce chtěli vyhodit z místa, protože 

se nedržel ve svém přednášení strnulých a zastaralých osnov a chtěl mládež 

seznámit se vším, co se děje v moderní filosofii (prý o něm za to prohlásili,

že k nám chce pašovat "nepřátelskou ideologii"); jak zachránil posluchače, 

kterého chtěli vyloučit ze školy pro nějaký klukovský incident (hádka s 

policajtem), jejž prý rektor školy (Zemánkův nepřítel) kvalifikoval jako 

studentovo politické provinění; jak potom posluchačky fakulty uspořádaly 

tajné hlasování o nejoblíbenějšího pedagoga školy a zvítězil on. Zemánek 

proti té záplavě chvály už ani neprotestoval a já jsem řekl (s ironickým, žel 

sotva srozumitelným podtextem), že slečně Brožové rozumím, protože 

pokud si pamatuji, byl i za mých studentských dob Zemánek velmi oblíbený 

a populární. Slečna Brožová mi horlivě přitakala: prý se tomu nediví, 

protože Pavel umí báječně mluvit a dovede každého protivníka rozsekat v 

debatě. "Což o to," zasmál se ted' Zemánek, "jenomže když já je rozsekám v 

debatě, oni mne zas mohou rozsekat jinak a mnohem účinnějšími 

prostředky, než je debata." 

V jisté samolibosti poslední věty jsem poznával Zemánka takového, jakého 

jsem ho znal; ale obsahu těch slov jsem se zděsil: Zemánek zřejmě opustil 

radikálně své někdejší názory a postoje, a kdybych dnes žil v jeho blízkosti, 

stál bych v konfliktech, které prožíval, chtě nechtě na jeho straně. A právě to 

bylo hrozné, právě na to jsem vůbec nebyl připraven a nepočítal s tím, i když 

taková změna postoje nebyla ovšem ničím zázračným, naopak, byla běžná, 

prodělali si ji mnozí a mnozí, a pomalu si ji jistě prodělává celá společnost. 

Jenomže právě u Zemánka jsem s touto změnou nepočítal; zkameněl mi v 

paměti v té podobě, v jaké jsem ho naposledy viděl, a já jsem mu ted' zuřivě 

upíral právo být jiný, než jakého jsem ho znal. 

Někteří lidé prohlašují, že milují lidstvo, a druzí jim právem namítají, že 

milovat lze jen v singuláru, tedy jen jednotlivé lidi; souhlasím s tím a 

dodávám, že co platí o lásce, platí i o nenávisti. Člověk, ta bytost prahnoucí 

po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své 

nenávisti. Ale zkuste namířit nenávist na pouhé abstraktno principů, na 

nespravedlivost, fanatismus, krutost, anebo došli-li jste k tomu, že 

nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové 

nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom 

si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce. 

A proto jsem se zděsil. Najednou mne napadlo, že se teď Zemánek může 

každou příští chvíli dovolat své proměny (kterou mi ostatně až podezřele 

rychle demonstroval) a požádat mne v jejím jménu o odpuštění. To se mi 

zdálo hrozné. Co mu řeknu? Co mu odpovím? Jak mu vysvětlím, že se s ním 

nemohu smířit? Jak mu vysvětlím, že bych tím rázem ztratil vnitřní 

rovnováhu? Jak mu vysvětlím, že by se tím jedno rameno mých vnitřních 

vah rázem vymrštilo vzhůru? Jak mu vysvětlím, že nenávistí k němu vyrovnávám 

tíhu zla, jež dopadla na mé mládí, na můj život? Jak mu vysvětlím, že

právě v něm vidím vtěleno všechno své životní zlo? Jak mu vysvětlím, že ho 

potřebuju nenávidět? 

____________________________________________________ 

___________ 

(8) 

Těla koní zaplňovala úzkou ulici. Viděl jsem krále z dálky několika metrů. 

Seděl na svém koni opodál ostatních. Po jeho bocích dva jiní koně s dvěma 

jinými chlapci, jeho pážaty. Byl jsem zmaten. Měl mírně ohnutá záda, jako 

je mívá Vladimír. Seděl klidně, jakoby bez zájmu. Je to on? Snad. Ale stejně 

dobře to může být i někdo jiný. 

Prodral jsem se blíž. Musím ho přece poznat. Vždyť mám do paměti 

vepsáno jeho držení těla, každé jeho gesto! Vždyť ho mám rád, a láska má 

přece svůj instinkt! 

Stál jsem ted' těsně u něho. Mohl bych ho oslovit. Bylo by to tak 

jednoduché. Ale bylo by to zbytečné. Král nesmí promluvit. 

Pak se Jízda hnula zase o dům dál. Teď ho poznám! Krok koně ho musí 

přimět k pohybu, jímž se mi prozradí. Král se při nakročení koně opravdu 

poněkud napřímil, ale nijak mi to neprozradilo toho, kdo je pod rouškou. 

Křiklavé stuhy na jeho tváři byly zoufale neprůhledné. 

____________________________________________________ 

___________(9) 

Jízda králů popojela už zase o několik domů dál, my s hloučkem jiných 

zvědavců popošli jsme s ní a naše konverzace přeskočila na další témata: 

slečna Brožová přešla od Zemánka k sobě a rozvykládala se o tom, jak ráda 

jezdí autostopem. Mluvila o tom s takovým důrazem (poněkud 

afektovaným), že mi bylo ihned jasné, že provádí svou generační 

manifestaci; každá generace má totiž soubor svých vášní, lásek a zájmů, jež 

vyznává s jistou urputností, aby se tak odlišila od starších a utvrdila v 

generační svébytnosti. Podrobení takové generační mentalitě (té pýše stáda) 

mi bylo vždycky protivné. Když slečna Brožová rozvíjela provokativní úvahu 

(slyšel jsem ji od jejích vrstevníků už asi popadesáté), že se lidstvo dělí na ty, 

kteří zastavují stopařům (lidé svobodomyslní, dobrodružní, lidští), a na ty, 

kteří jim nezastaví (pad'ouři, socialističtí měšťáci, lidé nelidští), nazval jsem 

ji žertem "dogmatikem autostopu". Odpověděla mi prudce, že není 

dogmatikem, ani revizionistou, ani sektářem, ani úchylkářem, že není 

uvědomělá ani neuvědomělá, že to všechno jsou slova, která jsme vymyslili 

my, která náležejí nám a jim jsou cizí. 

,,Ano," řekl Zemánek, "jsou jiní. Naštěstí jsou jiní. I jejich slovník je

naštěstí jiný. Nezajímají je naše úspěchy ani naše viny. Nevěřil bys, ale u 

přijímacích zkoušek na vysokou školu ti mladí už ani nevědí, co to byly 

procesy, Stalin je pro ně jen jméno, a Bucharin, Kameněv, Rajk už pro ně 

nejsou ani jména. Představ si, že většina z nich nevěděla ani, kdo byl 

Clementis." 

"Jenomže právě to se mi zdá hrozné," řekl jsem. 

"Nesvědčí to o jejich vzdělanosti. Ale je v tom pro ně vysvobození. 

Nepustili do svého vědomí náš svět. Odmítli ho se vším všudy." 

"Slepota vystřídala slepotu." 

"Neřekl bych to tak. Imponují mi totiž. Mám je rád právě proto, že jsou 

docela jiní. Milují svá těla. My jsme je zanedbávali. Rádi cestují. My jsme 

trčeli na jednom místě. Milují dobrodružství. My jsme proseděli život na 

schůzích. Mají rádi džez. My jsme nepodařeně imitovali folklór. Věnují se 

sobecky sobě samým. My jsme chtěli spasit svět. Ve skutečnosti jsme svým 

mesiášstvím svět málem zničili. Oni ho snad svým sobectvím zachrání." 

____________________________________________________ 

___________ 

(10) 

Jak je to možné? Král! Vztyčená postava na koni zahalená do pestrých 

barev! Kolikrát jsem ho viděl a kolikrát jsem si ho představoval! 

Nejdůvěrnější představa! A ted' se změnila ve skutečnost a veškerá 

důvěrnost je pryč. Je to najednou jen barevná larva a já nevím, co je v ní. 

Ale co je tedy důvěrného na tomto skutečném světě, když ne můj král? 

Můj syn. Nejbližší člověk. Stojím před ním a nevím, je-li to on či ne. Co tedy 

vím, nevím-li ani toto? Jaké mám jistoty na tomto světě, není-li ani toto 

moje jistota? 

____________________________________________________ 

___________ 

(11) 

Zatímco se Zemánek oddával chvalozpěvu na mladou generaci, díval jsem 

se na slečnu Brožovou a smutně jsem zjišťoval, že je to dívka pěkná a 

sympatická, a cítil jsem závistivou lítost, že mi nepatří. Šla vedle Zemánka, 

byla hovorná, chytala se ho každou chvíli za ruku, důvěrně se na něho 

obracela a já jsem si uvědomoval (jako si to uvědomuju rok od roku častěji), 

že jsem od dob Lucie neměl dívku, kterou bych měl rád a které bych si vážil. 

Život se mi vysmíval, když mi poslal připomínku mého životního nezdaru 

právě v podobě milenky tohoto muže, kterého jsem den předtím klamně 

porážel v groteskní sexuální bitvě.

Čím víc se mi slečna Brožová líbila, tím víc jsem si uvědomoval, jak zcela 

náleží smýšlení svých vrstevníků, pro něž já a moji vrstevníci splýváme v 

jedinou nerozlišenou masu a jsme pro ně všichni deformováni stejně 

nesrozumitelnou hantýrkou, stejně přepolitizovaným myšlením, stejnými 

úzkostmi (jevícími se jako zbabělost či strach), stejně podivnými zážitky z 

jakési černé a jim už vzdálené doby. Už jim ani nestojí za to rozlišovat, kdo z 

nás té době přidával na tíži a kdo z nás se snažil tu tíži vlastními rameny 

odvalovat. Není to pro ně zajímavé, protože dnes už ji dějiny odvalují samy a 

bez nás (ano, zajisté, to je jen klamné zdání, že bez nás, ale co na tom, zda s 

námi či bez nás, když ji odvalují určitě ne pro nás, ale právě pro ně). 

V té chvíli jsem náhle chápal, že podobnost mezi mnou a Zemánkem 

nespočívá jen v tom, že se Zemánek proměnil ve svých názorech a přiblížil 

se tak ke mně, nýbrž že ta podobnost je hlubší a zasahuje celé naše osudy: 

pohled slečny Brožové a jejích vrstevníků činí nás podobnými i tam, kde 

jsme stáli zuřivě proti sobě. Cítil jsem najednou, že kdybych byl donucen 

(bránil bych se tomu!) vyprávět před slečnou Brožovou příběh svého vyloučení 

ze strany, zdál by se jí vzdálený a příliš literární (ach ano, téma tolikrát 

popsané v tolika špatných románech!), a byli bychom jí v tom příběhu stejně 

protivní já i Zemánek, moje i jeho myšlení, jeho i můj postoj (oba stejně 

patetické, oba stejně zrůdné). Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který 

jsem cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času, který, jak 

známo, umí smazávat rozdíly mezi celými epochami, natož mezi dvěma 

ubohými jedinci. Ale já jsem se zuby nehty bránil, abych přijal návrh na 

smíření, který nabízí sám čas; nežiji přece ve věčnosti, jsem zakotven do 

pouhých sedmatřiceti let svého života a nechci se od nich odpoutávat (tak 

jak se od nich odpoutal Zemánek, když se tak rychle podrobil mentalitě těch 

mladších), ne, nechci se vyzout ze svého osudu, nechci se odpoutat od svých 

sedmatřiceti let, i když představují úsek času tak zcela nepatrný a prchavý, 

už teď zapomínaný, už teď zapomenutý. 

A jestli se ke mně Zemánek důvěrně nakloní a začne mluvit o tom, co bylo, 

a dožadovat se smíru, já odmítnu ten smír; ano, já odmítnu ten smír, i když 

se za něj bude přimlouvat slečna Brožová i všichni její vrstevníci i sám čas. 

____________________________________________________ 

___________ 

(12) 

Únava. Najednou se mi zachtělo nade vším mávnout rukou. Odejít a 

přestat se o všechno starat. Nechci být už v tomhle světě hmotných věcí, 

kterým nerozumím a které mne klamou. Existuje ještě jiný svět. Svět, kde 

jsem doma a kde se vyznám. Je tam cesta, šípkový keř, dezertér, potulný

muzikant a maminka. 

Pak jsem se přece jenom přemohl. Musím. Musím dovést do konce svou 

při se světem hmotných věcí. Musím nahlédnout až na dno všech omylii a 

klamů. 

Mám se někoho ptát? Jezdců v Jízdě? Mám se nechat všemi vysmát? 

Vybavovalo se mi dnešní ráno. Oblékání krále. A najednou jsem věděl, kam 

mám jít. 

____________________________________________________ 

___________ 

(13) 

Máme krále poctivého, ale velmi chudobného, volali jezdci už zase o pár 

domků dál, a my jsme šli za nimi. Bohatě opentlené zadky koní, zadky 

modré, růžové, zelené a fialové poskakovaly před námi a Zemánek pojednou 

ukázal jejich směrem a řekl mi: "Tam je Helena." Podíval jsem se tím 

směrem, ale viděl jsem stále jenom barevná koňská těla. Zemánek ukázal 

znovu: "Tam." Uviděl jsem ji zpola zacloněnou jedním koněm a tu jsem 

ucítil, jak rudnu: způsob, jak mi ji Zemánek ukázal (neřekl ,,má žena", nýbrž 

"Helena"), svědčil o tom, že ví, že ji znám. 

Helena stála na kraji chodníku a držela v natažené ruce mikrofon; od 

mikrofonu vedla šňůra do magnetofonu, který visel přes rameno mladému 

chlapci v koženém saku a texaskách a se sluchátky na uších. Zůstali jsme 

stát nedaleko nich. Zemánek řekl (zničehonic a jakoby nic), že Helena je 

výborná ženská, že nejenom pořád báječně vypadá, ale že je i ohromně 

schopná a že se mi vůbec nediví, že si s ní rozumím. 

Cítil jsem horkost svých tváří: Zemánek neřekl svou poznámku útočně, 

řekl ji naopak velice přívětivým tónem, a o podstatě situace mne nenechával 

na pochybách ani pohled slečny Brožové, která se na mne dívala významně 

a usmívavě, jako by mi urputně chtěla vyjádřit svou informovanost i své 

sympatie, ne-li přímo své spojenectví. 

Zemánek zatím pokračoval v ležérních poznámkách o své manželce a 

snažil se mi dát najevo (oklikou i náznakem), že všechno ví, ale že 

neshledává nic v nepořádku, protože je vůči Heleninu soukromí zcela 

liberální; aby dodal svým slovům bezstarostnou lehkost, ukázal na 

mladíčka, který nesl magnetofon, a řekl, že ten chlapec (co prý vypadá s 

těmi sluchátky na uších jako velký brouk) je do Heleny už dva roky 

nebezpečně zamilován a že si mám dát na něho pozor. Slečna Brožová se 

zasmála a zeptala se, kolik mu před dvěma léty bylo. Zemánek řekl, že 

sedmnáct a že je to pro zamilovanost dostatečný věk. Pak prohlásil žertovně, 

že Helena ovšem na zajíčky není a že je vůbec ctnostná paní, ale že takový

kluk, čím je neúspěšnější, tím je zuřivější a určitě by nebyl od rány. Slečna 

Brožová (v duchu bezvýznanmého žertování) podotkla, že bych snad na 

chlapce stačil. 

"Nevím, nevím," řekl Zemánek usmívaje se. 

"Nesmíš zapomínat, že jsem pracoval v dolech. Mám od té doby svaly," 

chtěl jsem také jen něco bezvýznamného prohodit a neuvědomil jsem si, že 

tou připomínkou žertovnost konverzace překračuju. 

"Vy jste pracoval v dolech?" ptala se slečna Brožová. 

"Tihle dvacetiletí kluci," držel se Zemánek zarputile svého tématu, ,,když 

jsou v partě, jsou opravdu nebezpeční a dovedou pěkně spořádat člověka, 

který se jim nelíbí." 

,,A jak dlouho?" ptala se slečna Brožová. 

"Pět let," řekl jsem. 

"A kdy?" 

"Ještě před devíti léty." 

"Tak to už je dávno, to vám ty svaly zase splaskly," řekla, protože chtěla k 

přátelskému žertování přihodit rychle vlastní žertíček. Jenomže já jsem v té 

chvíli skutečně pomyslil na své svaly a na to, že mi vůbec nesplaskly, že jsem 

naopak stále ve výborné kondici a že bych blondýna, s nímž si tu vyprávím, 

dovedl zbít všemi existujícími způsoby - a co je nejdůležitější i nejsmutnější: 

že nemám než ty svaly, chci-li mu vrátit starý dluh. 

Znovu jsem si představil, že se na mne Zemánek obrátí žoviálně a s 

úsměvem a požádá mne, abychom zapomněli na všechno, co mezi námi 

bylo, a cítil jsem se zaskočen: Zemánkovu žádost o odpuštění podporuje 

totiž nejen jeho názorová proměna, nejen čas a jeho ptačí perspektiva, nejen 

slečna Brožová a její vrstevníci, ale i Helena (ano, všichni teď stojí při něm a 

proti mně!), protože odpouští-li mi Zemánek mé cizoložství, uplácí si mne 

tím, abych i já jemu odpustil. 

Když jsem (ve své představě) viděl tu jeho vyděračskou tvář, jistou si 

svými velkými spojenci, zachvátila mne taková touha ho udeřit, že jsem se 

opravdu viděl, jak ho biji. Kolem dokola se motali křičící jezdci, slunce bylo 

nádherně zlaté, slečna Brožová cosi povídala a já jsem měl před zuřivýma 

očima krev stékající po jeho tváři. 

Ano, to bylo v představě; ale co udělám ve skutečnosti, až mne požádá, 

abych mu odpustil? 

S hrůzou jsem si uvědomoval, že neudělám nic. 

Došli jsme zatím k Heleně a jejímu technikovi, který si právě snímal s uší 

sluchátka. "Vy už jste se seznámili?" zatvářila se Helena udiveně, když mne 

uviděla se Zemánkem. 

"My už se známe velmi dávno," řekl Zemánek.

"Jak to?" divila se. 

"Známe se ze studentských dob, studovali jsme na stejné fakultě," řekl 

Zemánek a mně se zdálo, že je to už jeden z posledních můstků, po němž 

mne vede na to potupné místo (podobné popravišti), kde mne požádá o 

odpuštění. 

"Bože, to jsou náhody," řekla Helena. 

"Tak to na světě chodí," řekl technik, aby dal najevo, že je také na světě. 

"Vás dva jsem nepředstavila," uvědomila si Helena a řekla mi: "To je 

Jindra. Jindra Kadlečka." 

Podal jsem si s Jindrou (nevzhledným pihovatým chlapcem) ruce a 

Zemánek řekl Heleně: "Tak jsme si se slečnou Brožovou myslili, že tě 

vezmeme s sebou, ale já už dobře chápu, že by se ti to nehodilo, že chceš jet 

zpátky s Ludvíkem ... " 

" Vy pojedete s námi?" zeptal se mne ted' chlapec v texaskách a opravdu se 

mi zdálo, že se mne neptá příliš přátelsky. 

"Máš tady auto?" zeptal se mne Zemánek. "Nemám auto," odpověděl jsem. 

"Tak se svezeš s nimi a máš to v pohodlí a v nejlepší společnosti," řekl. 

,,Ale já jedu stotřicítkou! Abyste se nebál!" řekl chlapec v texaskách. 

"Jindro!" okřikla ho Helena. 

"Mohl bys jet s námi," řekl Zemánek, "ale já myslím, že dáš nové přítelkyni 

přednost před starým přítelem." Nazval mne žoviálně a jakoby 

mimochodem přítelem a já jsem si byl jist, že potupné smíření je již kousek 

od nás; ostatně Zemánek se ted' na chvíli odmlčel, jako by zaváhal, a zdálo 

se mi, že mne v příští chvíli odvolá stranou, abychom spolu mluvili mezi 

čtyřma očima (sklopil jsem hlavu, jako bych ji kladl pod sekeru), ale mýlil 

jsem se: Zemánek se podíval na hodinky a řekl: "Vlastně už nemáme moc 

času, protože chceme být před pátou v Praze. No nic, musíme se loučit. 

Ahoj, Heleno," podal ruku Heleně, pak řekl ještě ahoj mně a technikovi a 

všem nám podal ruce. Také slečna Brožová nám podala všem ruce, vzala 

Zemánka pod paží a odcházeli. 

Odcházeli. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči: Zemánek šel vzpřímeně, s 

hrdě (vítězně) vztyčenou blond hlavou a tmavovláska se vznášela vedle 

něho; byla i zezadu krásná, měla lehkou chůzi, líbila se mi; líbila se mi 

téměř bolestně, protože její odcházející krása byla ke mně ledově lhostejná, 

stejně jako byl vůči mně lhostejný Zemánek (jeho srdečnost, výmluvnost, 

jeho paměť i jeho svědomí), stejně jako byla vůči mně lhostejná celá má mi- 

nulost, se kterou jsem si tu dal v rodném městě schůzku, abych se jí pomstil, 

ale která tu prošla kolem mne nevšímavě, jako by mne neznala. 

Dusil jsem se ponížením a hanbou. Netoužil jsem po ničem jiném než 

zmizet, osamět a smazat celý tenhle špinavý a bludný příběh, tento hloupý

žert, smazat Helenu i Zemánka, smazat před včerejšek, včerejšek i dnešek, 

smazat to, smazat, aby po tom všem nezůstala ani stopa. ,,Nebudete se 

zlobit, když řeknu soudružce redaktorce pár slov mezi čtyřma očima?" 

zeptal jsem se technika. 

Vzal jsem pak Helenu stranou; chtěla mi něco vysvětlovat, říkala cosi o 

Zemánkovi a jeho slečně, omlouvala se mi zmateně, že prý mu musila 

všechno říct; ale v té chvíli mne již nic nezajímalo; byl jsem naplněn jedinou 

touhou: být odtud pryč, pryč odtud a z celé té historie; udělat za vším tečku. 

Věděl jsem, že nesmím Helenu dále klamat; byla vůči mně nevinná a já jsem 

jednal nízce, protože jsem si ji proměnil v pouhou věc, v kámen, který jsem 

chtěl (a neuměl) vrhnout po někom jiném. Dusil jsem se výsměšným 

nezdarem své msty i nízkostí vlastního jednání a byl jsem rozhodnut udělat 

všemu konec alespoň nyní, sice pozdě, ale přece dříve, než bude víc než 

pozdě. Nemohl jsem jí však nic vysvětlovat; nejenom proto, že bych ji 

pravdou ranil, ale i proto, že by ji sotva pochopila. Uchýlil jsem se tedy k 

pouhé rezolutnosti konstatování: několikrát jsem jí opakoval, že jsme spolu 

byli naposledy, že se s ní již nesejdu, že ji nemiluji a že to musí pochopit. 

Ale bylo to mnohem horší, než jsem tušil: Helena zbledla, roztřásla se, 

nechtěla mi věřit, nechtěla mne pustit; zažil jsem malé martyrium, než jsem 

se jí konečně mohl vyprostit a odejít. 

____________________________________________________ 

___________ 

(14) 

Kolem dokola byli koně a fábory a já jsem tam zůstala stát a dlouho jsem 

tam stála, a potom ke mně přišel Jindra, chytil mne za ruku, stiskl mi ji a 

ptal se, co je vám, co je vám, a já jsem mu tu ruku nechala v jeho a říkala 

jsem, nic, Jindro, nic mi není, co by mi bylo, a měla jsem jakýsi cizí, vysoký 

hlas, a pokračovala jsem v divné překotnosti, co ještě máme natáčet, to 

vyvolávání máme, máme dva rozhovory, teď musím namluvit ještě 

komentář, takhle jsem mluvila o věcech, na které jsem přitom vůbec 

nemohla myslit, a on mlčky stál vedle mne a drtil mi ruku. 

Ještě nikdy se mne vlastně nedotkl, byl vždycky nesmělý, ale všichni 

věděli, že je do mne zamilovaný, a ted' tedy stál vedle mne a drtil mi ruku, a 

já jsem blábolila o našem připravovaném pořadu a nemyslela jsem na to, 

myslila jsem na Ludvíka a taky, to je legrační, blesklo mi hlavou, jak tu ted' 

vypadám před Jindrou, jestli nejsem tím rozrušením ohavná, ale snad ne, 

nebrečela jsem přece, jsem jenom rozrušená, nic víc ... 

Víš co, Jindro, nech mne ted' chvíli, já si půjdu napsat ten komentář a 

hned ho namluvíme, ještě mne chvíli držel a ptal se něžně, co je vám,

Heleno, co je vám, ale já jsem se mu vyvinula a šla jsem na národní výbor, 

kde jsme měli půjčenou místnost, přišla jsem tam, konečně jsem byla sama, 

prázdná místnost, dopadla jsem na židli a hlavu jsem položila na stůl a 

chvíli jsem tak zůstala. Příšerně mne bolela hlava. Otevřela jsem kabelku, 

jestli tam nemám prášky, ale nevím, proč jsem ji otvírala, věděla jsem, že 

žádné prášky s sebou nemám, ale pak jsem si vzpomněla, že Jindra mívá u 

sebe všelijaké léky, na věšáku visel jeho pracovní plášť, strčila jsem ruku do 

jeho kapes a opravdu, měl tam jakousi tubu, ano, to je proti bolestem hlavy, 

zubů, proti ischiasu a zánětu trojklaného nervu, proti bolestem duše to není, 

ale aspoň mé hlavě to pomůže. 

Šla jsem k vodovodu, který byl v koutě sousední místnosti, nalila jsem 

vodu do sklenky od hořčice a zapila dvě tahlety. Dvě, to je dost, to mi snad 

pomůže, ovšem od bolesti duše mi algena nepomůže, leda že bych snědla 

celou tubu, protože algena ve velkém množství je jed a Jindrova tuba je 

skoro plná, to by možná stačilo. 

Ale to byl jen nápad, pouhá představa, jenomže ta představa se mi ted' 

pořád vracela, musila jsem myslit na to, proč vůbec žiji, jaký to má smysl, 

abych ještě dál žila, ale to vlastně není pravda, na nic takového jsem 

nemyslila, vůbec jsem v té chvíli mnoho nemyslila, jen jsem si představila, 

že bych nežila, a bylo mi z toho náhle sladce, tak divně sladce, že se mi 

najednou chtělo smát a asi jsem se opravdu začala smát. 

Položila jsem si na jazyk ještě jednu tabletku, vůbec jsem nebyla 

rozhodnuta, že se otrávím, jenom jsem tiskla tu tubu v ruce a říkala jsem si 

"držím v ruce svoji smrt" a byla jsem okouzlena tou jednoduchostí, bylo mi, 

jako bych se krůček po krůčku přibližovala k hluboké propasti, ne snad 

abych do ní skočila, nýbrž jen abych se do ní podívala. Nalila jsem si vodu 

do sklenky, zapila tabletu a šla zase zpátky do naší místnosti, bylo tam 

otevřené okno a bylo pořád zdaleka slyšet hýlom hýlom, domácí i přespolní, 

ale do toho rámusila auta, surová nákladní auta, surové motocykly, 

motocykly přehlušující všechno, co je na světě krásné, všechno, čemu jsem 

věřila a proč jsem žila, ten rachot byl nesnesitelný a nesnesitelná byla i ta 

bezmocná slabost vyvolávajících hlásků, a tak jsem zavřela okno a znovu 

jsem pocítila tu dlouhou vytrvalou bolest v duši. 

Za celý život mi Pavel tak neublížil jako ty, Ludvíku, jako ty v jedné jediné 

minutě, Pavlovi odpouštím, rozumím mu, jeho plamen rychle shoří, musí si 

hledat novou potravu a nové diváky a nové publikum, ubližoval mi, ale ted' 

přes tu svou čerstvou bolest ho vidím beze zloby a docela mateřsky, 

fanfarón, komediant, usmívám se nad jeho mnohaletou snahou vykroutit se 

z mé náruče, ach jdi si, Pavle, jdi si, rozumím ti, ale tobě, Ludvíku, 

nerozumím, ty jsi za mnou přišel v masce, přišel jsi mne vzkřísit a

vzkříšenou zničit, tebe, jen tebe proklínám, proklínám a zároveň prosím, 

abys přišel, abys přišel a smiloval se. 

Můj bože, třeha je to jenom nějaké strašné nedorozumění, možná že ti Pavel 

něco řekl, když jste spolu byli sami, co já vím, ptala jsem se tě na to, 

zapřísahala jsem tě, abys mi vysvětlil, proč mne už nemiluješ, nechtěla jsem 

tě pustit, čtyřikrát jsem tě zadržela, ale tys nechtěl nic slyšet, jenom jsi říkal, 

že je konec, konec, definitivně konec, neodvolatelně konec, tak dobře, 

konec, přisvědčila jsem ti nakonec a měla jsem vysoký sopránový hlas, jako 

by mluvil někdo jiný, nějaká holčička před pubertou, řekla jsem tím 

vysokým hlasem, přeju ti tedy hezkou cestu, to je legrační, vůbec nevím, 

proč jsem ti přála hezkou cestu, ale pořád se mi to dralo na jazyk, přeju ti 

hezkou cestu, přeju ti tedy hezkou cestu ... 

Možná že nevíš, jak tě miluji, určitě nevíš, jak tě miluji, možná si myslíš, že 

jsem jen panička, která hledala dobrodružství, a netušíš, že jsi mi osudem, 

životem, vším ... Možná že mne tu najdeš, jak ležím přikryta bílou plachton, 

a pak pochopíš, že jsi zabil to nejcennější, co jsi měl v životě ... anebo 

přijdeš, můj bože, a já ještě budu živa a ještě mne budeš moci zachránit a 

budeš klečet u mne na kolenou a plakat a já tě budu hladit po rukou, po 

vlasech a odpustím ti, všechno ti odpustím ... 

____________________________________________________ 

___________ 

(15) 

Nedalo se opravdu nic jiného dělat, musel jsem zakřiknout ten špatný 

příběh, ten špatný žert, který se nespokojoval sám sebou, ale obludně se 

množil v další a další hloupé žerty, chtěl jsem vymazat celý tento den, jenž 

povstal nedopatřením, jen proto, že jsem se ráno pozdě probudil a nemohl 

už odjet, ale chtěl jsem vymazat i všechno, co k tomuto dni směřovalo, 

všechno to hloupé snažení o Helenu, jež spočívalo rovněž jen na omylu. 

Spěchal jsem, jako kdybych za sebou cítil Heleniny pronásledující kroky, a 

napadlo mne: i kdyby to bylo možné a já opravdu vymazal těch několik 

zbytečných dnů ze svého života, co to pomůže, když celý můj životní příběh 

byl počat v omylu, špatným žertem pohlednice, tou náhodou, tím 

nesmyslem? A pocítil jsem děs, že věci vzniklé omylem jsou stejně skutečné 

jako věci vzniklé právem a nutně. 

Jak rád bych odvolal svůj životní příběh! Jenomže jakou mocí bych ho 

mohl odvolat, když omyly, z nichž povstal, nebyly jen mými omyly? Vždyť 

kdo se to tehdy mýlil, když hloupý žert mé pohlednice byl vzat vážně? Kdo 

se to mýlil, když Alexejův otec (dnes ostatně už dávno rehabilitovaný, avšak 

o nic méně mrtvý) byl zatčen a vězněn? Ty omyly byly tak běžné a tak

všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou nebo "chybou" v řádu věcí, nýbrž 

naopak právě ony tvořily řád věcí. Kdo se to tedy mýlil? Sama historie? Ta 

božská, ta rozumná? Ale proč by to vlastně měly být její omyly? Tak se to 

jeví jen mému lidskému rozumu, ale má-li historie vskutku nějaký vlastní 

rozum, proč by to musel být rozum bažící po spravedlnosti, rozum 

domáhající se lidského pochopení, rozum učitelsky vážný? Co když historie 

žertuje? A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní 

žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem 

všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného. 

Uviděl jsem na návsi (už ztichlé, protože Jízda králů objížděla druhý konec 

vsi) o zeď opřenou velikou tabuli oznamující červenými písmeny, že dnes ve 

čtyři odpoledne bude v zahradní restauraci koncertovat cimbálová kapela. 

Vedle té tabule byly dveře do hospody, a protože mi zbývaly do odjezdu 

autobusu skoro dvě hodiny a byl čas oběda, vešel jsem dovnitř. 

____________________________________________________ 

___________ 

(16) 

Tak strašně se mi chtělo jít ještě o kousíček blíž k té propasti, chtěla jsem 

se nahnout nad zábradlí a dívat se do ní, jako by mi měl ten pohled přinést 

útěchu a smíření, jako bychom tam dole, aspoň tam dole, když ne jinde, jako 

bychom tam dole na dně propasti se mohli spolu najít a být spolu, bez 

nedorozumění, bez zlých lidí, bez stárnutí, beze smutku a navždy ... Přešla 

jsem znovu do druhého pokoje, měla jsem v sobě zatím čtyři tablety, to nic 

není, to jsem ještě od té propasti moc daleko, to se ještě nedotýkám ani 

zábradlí. Vysypala jsem si na dlaň zbylé prášky. Pak bylo slyšet z chodby, že 

někdo otvírá dveře, lekla jsem se a hodila jsem si prášky do úst a zbrkle je 

polykala, bylo to příliš velké sousto, cítila jsem, jak mne tlačí bolestně v 

jícnu, i když jsem zapíjela, jak jsem mohla. 

Byl to Jindra, ptal se, jak se mi daří práce, a já jsem najednou byla docela 

jiná, spadla ze mne zmatenost, už jsem neměla ten vysoký cizí hlas a byla 

jsem cílevědomá a rozhodná. Prosím tě, Jindro, to je dobře, žes přišel, něco 

bych od tebe potřebovala. Začervenal se, řekl, že pro mne vždycky všechno 

udělá a že je rád, že je mi už dobře. Ano, už je mně dobře, jenom chvilku 

počkej, chci něco napsat, a sedla jsem si a vzala papír a psala. Ludvíku, můj 

nejdražší, milovala jsem tě celou duší i tělem a moje tělo i moje duše nevědí 

teď, proč by žily. Loučím se s tebou, miluju tě, sbohem, Helena. Ani jsem po 

sobě nečetla, co jsem napsala, Jindra seděl naproti mně, díval se na mne a 

nevěděl, co píšu, složila jsem rychle papír a chtěla jsem ho dát do obálky, 

obálka ale nikde nebyla, prosím tě, Jindro, nemáš obálku?

Jindra šel klidně ke skříni u stolu, otevřel ji a začal se v ní hrabat, jindy 

bych ho napomenula, aby se nehrabal v cizích věcech, ale tentokrát jsem 

chtěla jen rychle, rychle obálku, podal mi ji, byla na ní hlavička místního 

národního výboru, dala jsem do ní dopis, zalepila a na obálku napsala 

Ludvík Jahn, prosím tě, Jindro, pamatuješ si toho člověka, jak s námi stál, 

když tam byl taky můj muž a ta slečna, ano, ten černovlasý, já teď odtud 

nemohu a potřebovala bych, abys ho někde našel a dal mu to. 

Zase mne chytil za ruku, chudáček, co si asi myslil, jak si asi vysvětloval 

moje rozčilení, ve snu ho nemohlo napadnout, oč jde, jenom cítil, že se něco 

zlého se mnou děje, zase mi držel ruku a přišlo mi to najednou strašlivě 

žalostné a on se ke mně sklonil a ohjal mne a přitiskl mi ústa na ústa, chtěla 

jsem se bránit, ale on mne držel silně a nmě projelo hlavou, že je to poslední 

muž v životě, kterého líbám, že je to můj poslední polibek, a bylo mi 

najednou úplně bláznivě a objala jsem ho také a stiskla ho a pootevřela ústa 

a cítila jeho jazyk na svém jazyku a jeho ruce na svém těle a cítila jsem v té 

chvíli závratný pocit, že teď jsem vlastně docela svobodná a že na ničem 

nezáleží, protože jsem všemi opuštěná a můj svět se zřítil a já jsem proto 

docela volná a můžu dělat, co se mi zachce, jsem volná jak ta holka, co jsme 

ji vyhodili z podniku, nic mne od ní nedělí, můj svět je rozbitý a už ho nikdy 

neslepím, už nemám, proč bych byla věrná a komu bych byla věrná, jsem 

najednou docela svobodná jako ta technička, ta kurvička, co byla každý 

večer v jiné posteli, kdybych žila dál, byla bych taky každý večer v jiné 

posteli, cítila jsem Jindrův jazyk v ústech, jsem svobodná, věděla jsem, že ho 

mohu pomilovat, chtěla jsem ho pomilovat, kdekoli pomilovat, třeba tady na 

stole nebo na prkenné podlaze, honem a rychle a hned, naposledy se 

pomilovat, před koncem se pomilovat, ale to už Jindra vstal, usmíval se 

pyšně, že prý už jde a že bude spěchat zpátky. 

____________________________________________________ 

___________ 

(17) 

Malou místností s pěti šesti stoly, hustě zakouřenou a přeplněnou, se řítil 

číšník, maje na natažené paži veliký tác s kopcem talířů, na nichž jsem 

rozeznal smažené řízky s bramborovým salátem (pravděpodobně jediné 

nedělní jídlo), a prorážeje si neurvale cestu mezi lidmi a stoly, vyběhl z 

místnosti na chodbu. Šel jsem za ním a zjistil jsem, že na konci chodby jsou 

otevřené dveře do zahrady, v níž se rovněž obědvá. Vzadu pod lípou byl 

volný stolek; usedl jsem tam. 

Z dálky přes střechy vesnice ozývalo se jímavé hýlom hýlom, ozývalo se tak z 

dálky, že sem do hospodské zahrady obklíčené stěnami domů doléhalo zpola

neskutečně. A ta zdánlivá neskutečnost mi navodila myšlenku, že to všechno 

kolem mne vůbec není přítomnost, nýbrž jen samá minulost, patnáct, 

dvacet let stará minulost, že hýlom hýlom je minulost, Lucie je minulost, 

Zemánek je minulost a Helena byla jen kámen, který jsem chtěl na tu 

minulost vrhnout; celé tyhle tři dny byly jen divadlem stínů. 

Cože? Jen tyhle tři dny? Celý můj život, zdá se mi, byl vždycky příliš 

přeplněn stíny a přítomnost v něm zaujímala pravděpodobně dost 

nedůstojné místo. Představuji si jedoucí chodník (to je čas) a na něm 

člověka (to jsem já), který běží proti směru, kterým se pohybuje chodník; 

chodník se však pohybuje rychleji než já a proto mne zvolna unáší do cíle, ke 

kterému běžím; ten cíl (podivný cíl, který je umístěn vzadu!) je minulost 

politických procesů, minulost sálů, v nichž se vzpažují ruce, minulost 

strachu, minulost černých vojáků a Lucie, minulost, kterou jsem uhranut, 

kterou se snažím rozluštit, rozmotat, rozplést a která mi brání, abych žil, jak 

má žít člověk, totiž čelem vpřed. A přitom je to minulost den ze dne 

vzdálenější (protože chodník se pohybuje rychleji než já), a proto i čím dál 

nerozluštitelnější a nerozmotatelnější, takže běžím (s očima obrácenýma k 

minulosti a s citem pro spravedlnost neukojeným) naveskrz marný běh. 

A je tu hlavní pouto, kterým bych se chtěl s minulostí, jež mne 

hypnotizuje, spojit, a to pouto je msta, jenomže msta, jak jsem se přesvědčil 

právě v těchto dnech, je stejně marná, jako je marný všechen můj běh 

zpátky. Ano, tehdy, když Zemánek předčítal v posluchárně fakulty Fučíkovu 

Reportáž psanou na oprátce, tehdy jsem měl jit k němu a uhodit ho přes 

tvář, jedině tehdy. Časovým odkladem mění se msta v cosi klamavého, v 

osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí, 

kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti (chodník je v 

ustavičném pohybu) jsou dávno někým jiným: dnes stojí jiný Jahn před 

jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřisitelná, 

nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po 

létech, je má rána zcela nesrozumitelná, a protože je nesrozumitelná, 

nabývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se 

něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem 

a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit. 

Krájel jsem na talíři velkou placku smaženého řízku a zase mi dolehlo k 

uším hýlom hýlom nesoucí se slabě a teskně přes střechy vesnice; představil 

jsem si v duchu zahaleného krále a jeho Jízdu a sevřelo se mi srdce nad 

nesrozumitelností lidských gest: 

Už po mnoho staletí vyjíždějí tak jako dnes v moravských dědinách chlapci 

s podivným poselstvím, jehož písmena, psaná v neznámé řeči, předvádějí s 

dojemnou věrností, aniž jim rozumějí. Nějací dávní lidé chtěli jistě něco

důležitého říci a ožívají dnes ve svých potomcích jako hluchoněmí řečníci, 

promlouvající k publiku krásnými a nepochopitelnými gesty. Jejich 

poselství nebude nikdy rozluštěno nejenom proto, že k němu není klíč, ale i 

proto, že lidé nemají trpělivost naslouchat mu v době, kdy je již shromážděno 

tak nepřehledné množství poselství dávných i nových, že jejich 

překřikující se sdělení jsou nevnímatelná. Už dnes jsou dějiny jen tenká 

šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde 

doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec 

s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní proto vypadávat, staletí 

obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk 

ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, 

se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek. Tisíce 

hluchoněmých Jízd králů budou vyjíždět vstříc těm dalekým lidem s 

žalobnými a nesrozumitelnými poselstvími, a nikdo nebude mít čas je 

vyslyšet. 

Seděl jsem v koutku zahradní restaurace nad prázdným talířem, snědl 

jsem řízek, ani jsem nevěděl jak, a uvědomoval jsem si, že jsem zahrnut (už 

nyní, už ted'!) - do toho nevyhnutelného a nesmírného zapomenutí. Přišel 

číšník, vzal talíř, mávl utěrkou smetaje s mého ubrusu několik drobinek a 

spěchal k jinému stolu. Zachvátila mne lítost nad tímto dnem nejen proto, 

že byl marný, ale že ani ta marnost z něho nezůstane, že bude zapomenut i s 

tímto stolem, i s tou mouchou, která mi bzučí kolem hlavy, i s tím žlutým 

prachem, který mi na ubrus trousí kvetoucí lípa, i s tou pomalou a špatnou 

ohsluhou tak příznačnou pro momentální stav společnosti, v níž žiji, že i ta 

společnost bude zapomenuta a ještě mnohem dříve budou zapomenuty její 

chyby a omyly a křivdy, jimiž jsem se trápil a stravoval a které jsem se 

marně snažil napravovat, trestat a odčiňovat, marně, protože cokoli se stalo, 

stalo se a je neodčinitelné. 

Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou 

památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, 

křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude 

zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) 

zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy 

budou zapomenuty. 

Znovu jsem se zadíval pozorně kolem sebe, protože jsem věděl, že bude 

zapomenuta lípa, stůl, lidé u stolu, číšník (unavený po poledním shonu) i 

tato hospoda, která (z ulice nevlídná) byla odtud ze zahrady docela přívětivě 

obrostlá vinnou révou. Díval jsem se do otevřených dveří její chodby, do níž 

právě mizel číšník (to unavené srdéčko tohoto již vylidněného a ztišeného 

zákoutí) a z níž (sotva se tma zavřela za číšníkem) se vynořil chlapec v

koženém saku a texaskách; vkročil do zahrady a rozhlédl se; pak mne uviděl 

a zamířil ke mně; teprve po několika vteřinách jsem si uvědomil, že je to 

Helenin technik. 

Snáším úzkostně situace, kdy milující a nemilovaná žena vyhrožuje svými 

návraty, a tak když mi chlapec podal obálku ("To vám posílá paní 

Zemánková"), chtěl jsem především čtení dopisu nějak oddálit. Řekl jsem 

mu, aby se ke mně posadil; uposlechl mne (opřel se loktem o stůl a s 

pokrčeným čelem zíral spokojeně do prosluněné lípy) a já jsem položil 

obálku před sebe na stůl a zeptal se: "Nedáme si něco?" 

Pokrčil rameny; navrhl jsem vodku, ale odmítl ji, protože prý řídí; dodal 

však, že mám-li chuť, bude se prý na mne rád dívat. Chuť jsem vůbec neměl, 

ale protože přede mnou na stole ležela obálka, kterou se mi nechtělo otvírat, 

byla mi vítána jakákoli jiná činnost. Požádal jsem tedy číšníka, jenž šel 

kolem, aby mi donesl vodku. 

"Copak mi Helena chce, nevíte?" zeptal jsem se. 

"Jak bych to mohl vědět. Přečtěte si dopis," odpověděl. 

"Něco naléhavého?" ptal jsem se. 

"Myslíte, že jsem se to musel naučit nejdřív nazpaměť pro případ 

přepadení?" řekl. 

Vzal jsem obálku do prstů (byla to úřední obálka s natištěným nápisem 

Místní národní výbor); pak jsem ji zase položil na ubrus před sebe, a nevěda 

co říct, řekl jsem: "Škoda, že nepijete." 

"Jde přece také o vaši bezpečnost," řekl. Pochopil jsem narážku i to, že 

nebyla řečena zbůhdarma, nýbrž že chlapec chce využít přítomnosti u mého 

stolu, aby si ujasnil zpáteční cestu a naděje na osamění s Helenou. Byl 

docela milý; na jeho tváři (malé, bledé a pihovaté, se zvednutým krátkým 

nosem) bylo vidět všechno, co se dělo uvnitř něho; ta tvář byla tak 

průhledná snad proto, že to byla tvář' nenapravitelně dětská (řekl jsem 

nenapravitelně, protože ta dětskost tkvěla v abnormální drobnosti rysů, 

které se věkem nestávají o nic mužnějšími, takže i ze stařecké tváře dělají 

jen zestárlou dětskou tvář). Ta dětskost sotva může těšit dvacetiletého 

chlapce, protože ho v tom věku diskvalifikuje, takže mu pak nezbývá, než ji 

všemi prostředky zastírat (tak jako ji kdysi zastíral - ach nekončící divadlo 

stínů! - chlapeček-velitel v našich kasárnách): oblečením (chlapečkova 

kožená bunda byla ramenatá, slušivá a dobře ušitá) i chováním (chlapec 

vystupoval sebevědomě, trošku obhrouble a chvílemi zdůrazňoval jakousi 

ležérní lhostejnost). V tomhle zastírání byl pohříchu ustavičně zrazován sám 

sebou: červenal se, neovládal dost dobře hlas, který mu ve chvílích 

sebemenšího rozčilení začal lehce přeskakovat (i toho jsem si všiml už při 

prvním setkání), ale neovládal ani své oči a svou mimiku (chtěl mi sice

naznačit svou lhostejnost k tomu, zda s nimi pojedu či nepojedu do Prahy, 

ale když jsem ho právě ted' ujistil, že zůstanu zde, jeho oči se neutajitelně 

rozzářily). 

Když po chvíli donesl číšník na náš stůl omylem nikoli jeden, nýbrž dva 

kalíšky vodky, chlapec mávl rukou a řekl, ať ji číšník neodnáší, že si ji tedy 

taky vypije. "Přece vás nenechám samotnýho," řekl mi a zvedl pohárek: "Tak 

na vaše zdraví!" 

"Na vaše!" řekl jsem a přiťukli jsme si. 

Dali jsme se pak do hovoru a dověděl jsem se, že chlapec počítá s 

odjezdem asi za dvě hodiny, protóže Helena chce natočený materiál ještě na 

místě zpracovat, eventuelně namluvit ještě vlastní komentář, aby to celé 

mohlo jít už zítra do vysílání. Zeptal jsem se ho, jak se mu s Helenou 

pracuje. Zase mírně zčervenal a odpověděl, že Helena tomu rozumí, že je ale 

příliš ras na svoje spolupracovníky, protože je ochotná pracovat kdykoli přes 

čas a neohlíží se na to, že jiní třeba spěchají domů. Zeptal jsem se ho, jestli 

on také spěchá domů. Řekl, že ne; že jeho osobně to docela baví. A pak, 

využívaje toho, že jsem se sám na Helenu ptal, zeptal se nenápadně a jakoby 

mimochodem: "Odkud se vlastně s Helenou znáte?" Řekl jsem mu to a on 

vyzvídal dál: 

"A Helena je príma, co?" 

Zvlášť když se mluvilo o Heleně, tvářil se okázale spokojeně, a já jsem i to 

připisoval vůli po zastírání, protože o jeho beznadějném uctívání Heleny se 

zřejmě všude vědělo a on se musel všemožně bránit koruně nešťastně 

zamilovaného, koruně, jak známo, potupné. Jakkoli jsem tedy chlapcovu 

spokojenost nebral docela vážně, přesto teď ubírala aspoň trochu na tíži 

dopisu, který ležel přede mnou, takže jsem ho konečně zvedl s ubrusu a 

otevřel: 

"Mé tělo a má duše ... nevědí, proč by žily ... Loučím se ... " 

Uviděl jsem na druhém konci zahrady číšníka a zakřičel jsem: "Platit!" 

Číšník kývl hlavou, ale nenechal se vykolejit ze své oběžné dráhy a zmizel 

zase v chodbě. 

"Pojďte, nemáme čas," řekl jsem chlapci. Zvedl jsem se a přešel jsem 

rychle zahradu; chlapec šel za mnou. Prošli jsme chodbou a sálem až k 

východu z restaurace, takže číšník musel chtě nechtě běžet za námi. 

"Řízek, polévku, dvě vodky," diktoval jsem mu. 

"Co se děje?" ptal se zkrotlým hlasem chlapec. 

Zaplatil jsem číšníkovi a požádal chlapce, aby mne rychle vedl za Helenou. 

Dali jsme se do rychlé chůze. 

"Co se stalo?" zeptal se. 

"Jak je to daleko?" ptal jsem se já.

Ukázal rukou dopředu a já jsem přešel z chůze do běhu; běželi jsme oba a 

za chvíli jsme byli před národním výborem. Byl to přízemní domek, bíle 

nalíčený, do ulice obrácený vraty a dvěma okny. Vešli jsme dovnitř. Z tmavé 

chodby vedly dveře doprava; chlapec je otevřel; octli jsme se v nevlídné 

kanceláři: pod oknem tam stály přiraženy proti sobě dva psací stoly; na 

jednom z nich ležel otevřený přístroj magnetofonu, blok papíru a dámská 

kabelka (ano, Helenina); u obou stolů byly židle a v rohu místnosti stál 

kovový věšák. Visely z něho dva pláště: Helenin modrý šusťák a špinavý 

pánský baloňák. 

"Tady je to," řekl chlapec. 

"Tady vám dávala ten dopis?" 

"Ano." 

Jenomže v této chvíli byla kancelář beznadějně pustá; zavolal jsem: 

"Heleno!" a lekl jsem se toho, jak můj hlas zní nejistě a stísněně. Nic se 

neozývalo. Zavolal jsem znovu: "Heleno!" a chlapec se zeptal: 

,,Něco si udělala?" 

"Vypadá to tak," řekl jsem. 

"Psala vám o tom v tom dopise?" 

,,Ano," řekl jsem. "Žádnou jinou místnost jste neměli k dispozici?" 

,,Ne," řekl. 

"Co v hotelu?" 

"Odhlásili jsme se už ráno." 

"Tak musí být tady," řekl jsem a uslyšel ted' zas chlapcův hlas, jak 

přeskakuje a stísněně volá: "Heleno!" 

Otevřel jsem dveře do vedlejší místnosti; byla to zase kancelář: psací stůl, 

koš na papír, tři židle, skříň a věšák; (věšák byl stejný jako v první kanceláři: 

kovová tyč stojící na třech nožkách a nahoře se rozpínající - obdobně jako 

dole - ve tři kovové větve: protože z věšáku nevisely žádné pláště, stál tu siře 

a lidsky; z jeho železné nahoty a směšně vzpažených ruček šla na mne 

úzkost); nad psacím stolem bylo okno, ale jinak tu byly jen samé holé stěny; 

žádné dveře už odtud nikam nevedly; obě kanceláře byly zřejmě jediné dvě 

místnosti v domku. 

Šli jsme zpátky do první místnosti; vzal jsem se stolu blok papírů a 

zalistoval jím; byly tam však těžko čitelné poznámky, které se týkaly (soudě 

podle některých slov, která jsem stačil přečíst) popisu Jízdy králů; žádný 

vzkaz, žádná další slova na rozloučenou. Otevřel jsem kabelku: byl tam 

kapesník, peněženka, růž na rty, pudřenka, vytroušené dvě cigarety, 

zapalovač; žádná tuba s léky, žádná lahvička s vypitým jedem. Přemýšlel 

jsem horečně, co si mohla Helena udělat, a ze všeho se mi nejvíc nabízela 

představa jedu; avšak po jedu by musela zbýt lahviěka nebo tuba. Šel jsem k

věšáku a hrábl do kapes dámského šusťáku: byly prázdné. 

"Není na půdě?" řekl najednou chlapec netrpělivě, protože se mu mé 

pátrání v místnosti, i když trvalo než pár vteřin, zdálo patrně neúčelné. 

Vyběhli jsme na chodbu a uviděli jsme tam dvoje dveře: jedny byly v horní 

třetině zasklené a bylo jimi vidět nezřetelně na dvůr; otevřeli jsme druhé, 

bližší, za nimiž se objevilo schodiště, kamenné, temné a pokryté vrstvou 

prachu a sazí. Vyběhli jsme nahoru; obklopilo nás přítmí, neboť ve střeše byl 

jediný vikýř (se špinavým sklem), jímž prosvítalo jen matné, šedivé světlo. 

Kolem dokola se rýsovalo plno harampádí (bedny, zahradní nástroje, 

motyky, rýče, hrábě, ale i hromady fasciklů a stará zlámaná židle); klopýtali 

jsme. 

Chtěl jsem volat "Heleno !", ale strachem jsem nemohl; bál jsem se mlčení, 

jež by následovalo. Také chlapec nevolal. Přehazovali jsme harampádí a 

prohmatávali mlčky temné kouty; cítil jsem, jak jsme oba rozčileni. A ta 

největší hrůza šla na nás z našeho vlastního mlčení, kterým jsme si 

přiznávali, že už nečekáme od Heleny odpověď, že už jen hledáme její tělo, 

ať už visící či ležící. 

Nenašli jsme však nic a vrátili se dolů do kanceláře. Přehlédl jsem znovu 

celý inventář, stoly, židle, věšák, který držel ve vzpažené ruce její plášť, a pak 

v druhé místnosti znovu: stůl, židle, skříň a zase věšák se zoufale 

vzpaženými prázdnými ručkami. Chlapec zvolal (zbůhdarma) Heleno! a já 

jsem (zbůhdarma) otevřel skříň, takže se odhalily police plné fasciklů, 

psacích potřeb, lepicích pásek a pravítek. 

"Přece tady musí ještě něco být! Záchod! Nebo sklep!" řekl jsem a vyšli 

jsme znovu na chodbu; chlapec otevřel dveře na dvůr. Dvůr byl malý; v jeho 

rohu stála klec s králíky; za dvorkem byla zahrada zarostlá hustou 

neposečenou trávou, z níž se zvedaly kmeny ovocných stromů (v dalekém 

koutku mysli jsem si stačil uvědomit, že zahrada je krásná: že mezi zelení 

včtví visí kusy modrého nebe, že kmeny stromů jsou drsné a křivé a že mezi 

nimi svítí několik křiklavě žlutých slunečnic); na konci zahrady jsem uviděl 

v idylickém stínu jabloně dřevěný domeček venkovského záchodku. Rozběhl 

jsem se k němu. 

Otáčivé prkénko přibité jedním velkým hřebíkem k úzké veřeji (aby mohlo 

ve vodorovné poloze zvenčí uzavírat dveře) bylo otočeno svisle. Vložil jsem 

prsty do škvíry mezi dveřmi a veřejí a zjistil jsem malým tlakem, že je 

záchodek zevnitř uzavřený; nemohlo to znamenat nic jiného, než že je tam 

Helena. Řekl jsem tiše: "Heleno! Heleno!" Nic se neozývalo; jen jabloňka, 

do níž se opíral mírný vítr, šustila větvemi o dřevěnou stěnu domečku. 

Věděl jsem, že mlčení ze zavřeného domečku znamená to nejhorší, ale 

věděl jsem také, že nezbývá nic jiného než dveře vytrhnout, a že to musím

udělat právě jen já. Vložil jsem znovu prsty do škvíry mezi veřejí a dveřmi a 

trhl jsem vší silou. Dveře (zajištěné nikoli háčkem, ale jak to často na 

venkově bývá, jen pouhou šňůrkou) nekladly odpor a otevřely se dokořán. 

Proti mně na dřevěné lavici v pachu latríny seděla Helena. Byla bledá, ale 

živá. Dívala se na mne vyděšenýma očima a reflexivním pohybem si 

stahovala vyhrnutou sukni, která však i při největším úsilí dosáhla sotva do 

půli stehen; Helena svírala její okraj oběma rukama a tiskla nohy k sobě. 

"Ježíši, běžte pryč!" křičela úzkostně. 

"Co je s vámi?" křičel jsem na ni. "Co jste snědla?" 

"Běžte pryč ! Nechte mne!" křičela. 

Za mými zády se teď objevil i chlapec a Helena křičela: "Jindro, běž pryč, 

běž pryč!" Nadzvedla se nad latrinu a natáhla ruku po dveřích, jenomže já 

jsem vkročil dovnitř mezi ni a dveře, takže vrávorajíc musela znovu 

dosednout na kulatý otvor lavice. 

Ještě ve stejné vteřině se z ní znovu vztyčila a vrhla se na mne se zoufalou 

silou (opravdu zoufalou, protože to byly jen zbytečky síly, co jí zůstaly po 

velkém vysílení). Svírala mne oběma rukama za klopy saka a tlačila mne 

ven; octli jsme se dole před prahem záchodku. "Jsi zvíře, zvíře, zvíře!" 

křičela (pokud se dá nazvat křikem zuřivé přemáhání zesláblého hlasu) a 

lomcovala mnou; potom mne náhle pustila a dala se na útěk po trávníku 

směrem ke dvorku. Chtěla utéci, ale byla zrazena: opustila latrínu ve 

zmatku, aniž se mohla upravit, takže její kalhotky (ty, které jsem znal od 

včerejška, lastexové, co plní zároveň funkci podvazkového pásu) zůstaly jí 

omotány kolem kolenou a bránily jí v chůzi; (sukni měla sice spuštěnou, ale 

hedvábné punčochy na nohách byly shrnuty, takže jejich horní tmavší lem i 

s přidržujícími podvazky jí sahal pod kolena a bylo ho vidět pod okrajem 

sukně); udělala několik krátkých krůčků či poskoků (měla střevíčky s vysokými 

podpatky), ušla sotva tři metry a upadla (upadla do prosluněné 

trávy pod větve stromu poblíž vysoké křiklavé slunečnice); vzal jsem ji za 

ruku a chtěl ji zvednout; vytrhla se mi, a když jsem se k ní znovu sklonil, 

začala kolem sebe nepříčetně bít, takže jsem musel snést několik ran, 

uchopit ji vší silou, přitáhnout k sobě, zvednout a sevřít do náruče jako do 

svěrací kazajky. "Zvíře, zvíře, zvíře, zvíře," sípala zuřivě a bila mne volnou 

rukou do zad; když jsem jí (co nejmírněji) řekl: "Heleno, klid," plivla mi do 

tváře. 

Nepouštěl jsem ji ze sevření a říkal: "Nepustím vás, dokud mi neřeknete, 

co jste snědla." 

"Jděte pryč, pryč, pryč!" opakovala zběsile, ale potom najednou ztichla, 

ustala ve svém odporu a řekla mi: "Pusťte," řekla to tak docela jiným 

(tichým a unaveným) hlasem, že jsem povolil své sevření a podíval se na ni;

viděl jsem s úděsem, jak se její tvář svrašťuje strašnou námahou, jak jsou 

její čelisti křečovitě semknuty, jak se její oči přestávají dívat a její tělo se 

mírně pokrčuje a předklání. 

"Co je s vámi?" řekl jsem a ona se beze slova obrátila a odcházela zpátky k 

záchodku; odcházela chůzí, na kterou nikdy nezapomenu: pomalými 

krátkými krůčky svých spoutaných nohou, krůčky nepravidelně rychlými; 

byly to tři čtyři metry, a přece se během té krátké vzdálenosti několikrát 

zastavila a bylo v té chvíli vidět (podle mírného pokrčení jejího těla), že 

svádí těžký zápas s běsnícími vnitřnostmi; konečně došla k záchodku, vzala 

za jeho dveře (které zůstaly otevřeny dokořán) a zavřela je za sebou. 

Zůstal jsem stát tam, kde jsem ji zvedl se země; a když se teď ze záchodku 

ozval hlasitý naříkavý dech, ustoupil jsem ještě dál. A pak jsem si teprve 

uvědomil, že vedle mne stojí chlapec. ,,Zůstaňte tady," řekl jsem mu. 

"Musím sehnat lékaře." 

Vešel jsem do kanceláře; telefon jsem uviděl hned ode dveří; stál na 

psacím stole. Horší to bylo se seznamem; nikde jsem ho tu neviděl; chytil 

jsem za držadlo prostřední zásuvky psacího stolu, ale byla zavřená a všechny 

malé zásuvky v boční části stolu rovněž; zamčený byl i druhý psací stůl. Šel 

jsem do druhé místnosti; tam měl psací stůl jen jednu zásuvku; byla sice 

otevřená, ale kromě několika fotografií a nože na papír tam nic nebylo. 

Nevěděl jsem, co mám dělat, a zmocnila se mne (teď, když jsem věděl, že 

Helena žije a že jí sotva hrozí smrt) únava; stál jsem chvíli v místnosti a tupě 

civěl na věšák (hubený kovový věšák, který zvedal ruce vzhůru, jako by se 

vzdával na milost a nemilost); pak jsem (spíš z rozpaků) otevřel skříň; na 

hromadě fasciklů jsem uviděl modrozelený telefonní seznam brněnského 

kraje; šel jsem s ním k telefonu a nalistoval nemocnici. Už jsem vytočil číslo 

a slyšel ve sluchátku vyzvánění, když vběhl do místnosti chlapec. 

"Nevolejte nikoho! Je to zbytečný!" volal. 

Nechápal jsem. 

Vytrhl mi sluchátko z ruky a položil je na vidlici. "Je to zbytečný, říkám 

vám." 

Chtěl jsem, aby mi vysvětlil, co se děje. 

"Žádná otrava to není!" řekl a šel k věšáku; hrábl rukou do kapsy pánského 

baloňáku a vytáhl tubu; otevřel ji a převrátil; byla prázdná. 

"To je to, co snědla?" zeptal jsem se. 

Přikývl. 

"Jak to víte?" 

"Řekla mi to." 

"To je vaše tuba?" 

Přikývl. Vzal jsem mu ji z ruky; byl na ní nápis Algena.

"Vy myslíte, že analgetika v takovém množství jsou neškodná?" křičel jsem 

na něho. 

"Tam nebyly algeny," řekl. 

"Tak co tam bylo?" křičel jsem. 

"Laxativa," odsekl. 

Křičel jsem na něho, aby si ze mne nedělal blázny, že musím vědět, co se 

stalo, a nejsem na jeho drzosti zvědav.Poroučel jsem mu, aby mi okamžitě 

odpověděl. 

Když mne slyšel křičet, rozkřikl se na mne také: "Řekl jsem vám, že tam 

byla laxativa! Má celej svět vědět, že mám nemocný střeva!" A já jsem 

pochopil, že to, co se mi zdálo být hloupým vtipem, je pravda. 

Díval jsem se na něho, na jeho zrudlou tvářičku, na jeho tupý nos (malý a 

přece dostatečně velký, aby se na něj vešlo značné množství pih), a byl mi 

jasný smysl toho všeho tuba od algeny měla skrýt směšnost jeho choroby 

stejně jako texasky a mohutná bunda směšnost jeho dětské vizáže; styděl se 

za sebe a s námahou nesl životem svůj jinošský úděl; měl jsem ho v té chvíli 

rád; zachránil svým studem (tou noblesou jinošství) Heleně život a mně 

spánek pro příští léta. S tupou vděčností jsem se díval na jeho odstávající 

uši. Ano, zachránil Heleně život; avšak za cenu její nesmírně trapné potupy; 

to jsem věděl a věděl jsem také, že je to potupa pro nic za nic, potupa beze 

smyslu a bez nejmenšího stínu spravedlnosti; věděl jsem, že je to nová 

neodčinitelnost v řetězu neodčinitelností; cítil jsem se vinen a přepadla mne 

nutkavá (i když nejasná) potřeba běžet za ní, rychle běžet za ní, zvednout ji z 

té potupy, ponížit a pokořit se před ní, vzít na sebe všechnu vinu a všechnu 

odpovědnost za nesmyslně krutý příběh. 

"Co na mne čumíte!" vybafl na mne chlapec. Neodpověděl jsem mu a vyšel 

jsem kolem něho na chodbu; obrátil jsem se ke dveřím na dvůr. 

"Co tam dete dělat?" chytil mne zezadu za látku saka na rameni a snažil se 

mne přitáhnout k sobě; zadívali jsme se sobě na vteřinu do očí; chytil jsem 

mu ruku za zápěstí a oddělal ji se svého ramene. Obešel mne a postavil se 

mi do cesty. Pokročil jsem k němu a chtěl jsem ho odstrčit. V té chvíli se 

rozpřáhl a udeřil mne pěstí do prsou. 

Rána byla slaboučká, ale chlapec odskočil a stál proti mně znovu v 

naivním boxerském postoji; v jeho výrazu mísila se bázeň se zbrklou 

odvahou. 

"Nemáte u ní co dělat!" křikl na mne. Zůstal jsem stát. Napadlo mne, že 

chlapec má možná pravdu: že neodčinitelné už asi ničím neodčiním. A 

chlapec, když viděl, že stojím a nebráním se, křičel dál: "Ste jí odporný! Sere 

na vás! Řekla mi to! Sere na vás!" 

Nervové přepětí činí člověka bezbranným nejen proti pláči, ale i proti

smíchu; reálnost chlapcových posledních slov způsobila, že mi zacukalo v 

koutcích. To chlapce rozběsnilo; zasáhl mne tentokrát do rtu a druhou ránu 

jsem stěží zachytil. Pak zase ustoupil a dal pěsti boxersky před obličej, takže 

mu za nimi bylo vidět jen jeho odstávající prorůžovělé uši. 

Řekl jsem mu: ,,Nechte už toho. Já tedy půjdu." 

Volal ještě za mnou: "Posero! Posero! Já vím, žes v tom měl prsty! Já si tě 

ještě najdu! Vole! Vole!" 

Vyšel jsem na ulici. Byla prázdná, jako bývají prázdné ulice po slavnosti; 

jen mírný vítr zvedal prach a hnal ho před sebou po ploché zemi, pusté jak 

má hlava, má prázdná přiomráčená hlava, v které se dlouhou chvíli 

neobjevovala jedna jediná myšlenka ... 

Teprve později jsem si najednou uvědomil, že držím v ruce prázdnou tubu 

od algeny; podíval jsem se na ni: byla strašně ušmudlaná: zřejmě sloužila už 

dlouho jako stálý převlek chlapcovým laxativům. 

Ta tuba mi pak po další dlouhé chvíli vyvolala v mysli jiné tuby, dvě tuby 

Alexejových dormiralů; a tu mne napadlo, že chlapec Heleně vlastně vůbec 

nezachránil život: vždyť i kdyby v tubě byly skutečně algeny, sotva by mohly 

Heleně způsobit víc než žaludeční nevolnost, tím spíš, že jsme chlapec i já 

byli docela nablízku; Helenino zoufalství vyřizovalo si své účty se životem v 

naprosto bezpečné vzdálenosti od prahu smrti. 

____________________________________________________ 

___________ 

(18) 

Stála v kuchyni nad sporákem. Stála zády ke mně. Jako by se nic nedělo. 

"Vladimír?" odpověděla, aniž se obrátila: "Vždyť jsi ho viděl! Jak se tak 

můžeš ptát?" "Lžeš," řekl jsem: "Vladimír dnes ráno odjel s Kouteckého 

vnukem na motocyklu. Přišel jsem, abych ti řekl, že to vím. Vím, proč vám 

ráno přišla vhod ta pitomá redaktorka. Vím, proč jsem nesměl být při 

oblékání krále. Vím, proč král dodržoval zákaz mlčení ještě dřív, než ho 

zařadili do Jízdy. Všechno jste výborně vymysleli." 

Moje jistota Vlastu mátla. Ale brzy nabyla duchapřítomnosti a chtěla se 

zachránit útokem. Byl to divný útok. Divný už proto, že protivníci nestáli 

sobě tváří v tvář. Stála ke mně zády, tváří obrácenou k bublající polévce. Její 

hlas byl nezvýšený. Skoro lhostejný. Jako by to, co mi říká, byla nějaká stará 

samozřejmost, kterou jen dík mé nechápavosti a mému podivínství musí 

teď zbytečně nahlas vyslovovat. Když to tedy chci slyšet, tak prý ať to slyším. 

Vladimír od počátku nechtěl dělat krále. A Vlasta se mu nediví. Kdysi si 

dělávali chlapci Jízdu králů sami. Teď to organizuje deset organizací a 

schůze o tom má i okresní výbor strany. Nic už dnes lidé nemohou dělat

sami a z vlastní vůle. Všechno je řízeno shora. Dřív si chlapci vybírali krále 

sami. Tentokrát jim shora doporučili Vladimíra, aby se zavděčili jeho otci, a 

všichni museli poslechnout. Vladimír se stydí, že je protekční dítě. Protekční 

děti nikdo nemá rád. 

"Chceš říct, že se za mne Vladimír stydí?" "Nechce vypadat jako protekční 

dítě," opakovala Vlasta. "Proto se kamarádí s rodinou Kouteckých? S těmi 

omezenci? S těmi měšťáckými blbci?" ptal jsem se. "Ano. Proto," přisvědčila 

Vlasta: "Miloš nesmí kvůli dědečkovi vůbec studovat. Jenom proto, že měl 

děda stavitelskou firmu. Vladimír má dveře všude otevřené. Jenom proto, že 

jeho otec jsi ty. Vladimírovi je to trapné. Umíš to pochopit?" 

Poprvé v životě jsem k ní cítil hněv. Podvedli mne. Chladně mne celou 

dobu oba pozorovali, jak se těším. Jak jsem sentimentální, jak jsem 

rozrušený. Klidně mne klamali a klidně mne pozorovali. "Copak bylo 

potřeba mne takhle klamat?" 

Vlasta solila nudle a řekla, že prý je to se mnou těžké. Žiji prý ve svém 

světě. Jsem snílek. Nechtějí mi brát mé ideály, ale Vladimír je jiný. Nemá 

smysl pro moje písničky a juchání. Nebaví ho to. Nudí ho to. Musím se s tím 

prý smířit. Vladimír je moderní člověk. Je po jejím otci. Ten měl vždycky 

smysl pro pokrok. Byl první sedlák v jejich vesnici, který měl už před válkou 

traktor. Pak jim všechno vzali. Ale stejně od té doby, co jejich pole patří 

družstvu, už dávno tolik nenesou. 

"Nezajímají mě vaše pole. Chci vědět, kam jel Vladimír. Jel na 

motocyklové závody do Brna. Přiznej se!" 

Stála ke mně zády, solila nudle a vedla svou. Vladimír je po dědovi. Má 

jeho bradu a oči. A Vladimíra nebaví Jízda králů. Ano, když to chci slyšet, jel 

na závody. Jel se dívat na závody. Proč by ne. Zajímají ho víc motocykly než 

opentlené kobyly. Co na tom. Vladimír je moderní člověk. 

Motocykly, kytary, motocykly, kytary. Blbý a cizí svět. Zeptal jsem se: "Co 

je to prosím tě moderní člověk?" 

Stála zády ke mně, solila nudle a odpověděla mi, že ani náš byt nesmí 

málem moderně zařídit. Co jsem nadělal řečí kvůli moderní stojací lampě! 

Ani moderní lustr se mi nelíbil. A všem je přece jasné, že ta moderní stojací 

lampa je krásná. Všude se dnes ku. pují takové lampy. 

"Mlč," řekl jsem jí. Ale nebylo ji možno zastavit. Byla v ráži. Obrácena ke 

mně zády. Malými, zlými, hubenými zády. To mne snad nejvíc rozčilovalo. 

Ta záda. Záda, která nemají oči. Záda, která jsou stupidně sebejistá. Záda, s 

nimiž se nelze domluvit. Chtěl jsem ji umlčet. Obrátit čelem k sobě. Ale cítil 

jsem k ní takový odpor, že jsem se jí nechtěl dotýkat. Otočím ji k sobě jinak. 

Otevřel jsem kredenc a vzal do ruky talíř. Pustil jsem ho na zem. Rázem 

zmlkla. Ale neotočila se. Další talíř a další talíře. Stála pořád zády ke mně.

Skrčená do sebe. Viděl jsem jí na zádech, že má strach. Ano, měla strach, ale 

byla vzdorná a nechtěla se vzdát. Přestala míchat a vařečku svírala 

nepohnutě v ruce. Držela se jí jako útočiště. Nenáviděl jsem ji a ona mne. 

Nehýbala se a já jsem z ní nespouštěl oči, i když jsem shazoval s poliček 

kredence na podlahu další a další kusy nádobí. Nenáviděl jsem ji a 

nenáviděl jsem v tu chvíli celou její kuchyň. Moderní typovou kuchyň s moderní 

kredencí, moderními talíři a moderními sklenkami. 

Necítil jsem se rozčilen. Díval jsem se klidně, smutně, skoro unaveně na 

podlahu plnou střepin, rozházených hrnců a kastrolů. Házel jsem na 

podlahu svůj domov. Domov, který jsem miloval, k němuž jsem se utíkal. 

Domov, v němž jsem cítil něžnou vládu své chudobné děvečky. Domov, jejž 

jsem si zalidnil pohádkami, písněmi a dobráckými skřítky. Hle, na těchhle 

třech židlích jsme sedávali u našich obědů. Ach, ty vlídné obědy, u nichž byl 

chlácholen a balamucen hloupý a důvěřivý živitel rodiny. Bral jsem do ruky 

jednu židli po druhé a ulamoval jsem z nich nohy. Pokládal jsem je na 

podlahu k hrncům a rozbitým sklenkám. Obrátil jsem nohama vzhůru 

kuchyňský stůl. Vlasta stála u sporáku stále stejně nepohnutá a obrácená ke 

mně zády. 

Odešel jsem z kuchyně k sobě do pokoje. V pokoji byla růžová koule na 

stropě, stojací lampa a škaredý moderní gauč. Na harmoniu ležely v černém 

pouzdře mé housle. Vzal jsem si je. Máme ve čtyři hodiny hrát v zahradě 

restaurace. Ale teď je jedna. Kam půjdu? 

Slyšel jsem z kuchyně vzlykot. Vlasta plakala. Byl to srdceryvný vzlykot a 

já jsem cítil kdesi hluboko v sobě bolestnou lítost. Proč se nerozplakala o 

deset minut dřív? Mohl jsem se nechat přemoci starým sebeklamem a 

uvidět v ní zase chudobnou děvečku. Ale bylo už pozdě. 

Vyšel jsem z domu. Nad střechami vesnice neslo se vyvolávání Jízdy králů. 

Máme krále poctivého, ale chudobného. Kam mám jít? Ulice patřily Jízdě 

králů, domov Vlastě, hospody opilcům. Kam patřím já? Jsem starý, 

opuštěný, vyhoštěný král. Poctivý a ožebračený král. Král bez nástupce. 

Poslední král. 

Naštěstí jsou za vsí pole. Cesta. A za deset minut řeka Morava. Lehl jsem si 

na břeh. Pouzdro s houslemi jsem si dal pod hlavu. Ležel jsem tak dlouho. 

Hodinu, možná dvě. A myslil jsem na to, že jsem na konci. Tak najednou a 

nečekaně. A je to tady. Neuměl jsem si představit pokračování. Žil jsem 

vždycky zároveň ve dvou světech. Věřil jsem v jejich vzájemnou harmonii. 

To byl klam. Teď jsem z jednoho toho světa vyhoštěn. Z toho skutečného 

světa. Zbývá mi jen ten vymyšlený. Ale já nemohu žít jen ve vymyšleném 

světě. I když tam na mne čekají. I když mne volá dezertér a má pro mne 

volného koně a červenou roušku přes tvář. Ó ted' jsem ho chápal! Teď jsem

ozuměl, proč mi zakazoval sundávat šátek a chtěl mi vše jenom vyprávět! 

Teď jsem teprve chápal, proč musí mít král zahalenou tvář! Ne aby nebyl 

viděn, nýbrž aby neviděl! 

Neuměl jsem si vůbec představit, že bych vstal a šel. Neuměl jsem si 

představit jediný krok. Ve čtyři hodiny mne čekají. Ale já nebudu mít sílu se 

zvednout a jít tam. Jenom tady je mi dobře. Tady u řeky. Tady teče voda, 

pomalu a od věků. Pomalu teče a já tu budu pomalu a dlouze ležet. 

A potom mne někdo oslovil. Byl to Ludvík. Čekal jsem další ránu. Ale 

nebál jsem se už. Nic mne už nemohlo zaskočit. 

Přisedl si ke mně a zeptal se mne, jestli se už chystám na odpolední 

vystoupení. "Copak ty tam chceš jít?" zeptal jsem se ho. ,,Ano," řekl. "Ty jsi 

sem proto přijel?" zeptal jsem se. "Ne," řekl, "proto jsem sem nepřijel. Ale 

věci končí jinak, než předpokládáme." "Ano," řekl jsem, "docela jinak." 

"Toulám se tu už hodinu po polích. Netušil jsem, že tě tu najdu." "Já taky 

ne." "Mám k tobě prosbu," řekl pak a nedíval se mi do očí. Stejně jako Vlasta. 

Nedíval se mi do očí. Ale u něho mi to nevadilo. U něho mne to těšilo, že 

se mi nedívá do očí. Zdálo se mi, že v tom nedívání je stud. A ten stud mne 

hřál a léčil. "Mám k tobě prosbu," řekl. "Jestli bys mne nenechal s vámi 

dneska hrát." 

____________________________________________________ 

___________ 

(19) 

Do odjezdu nejbližšího autobusu scházelo několik hodin, a tak jsem se dal, 

poháněn vnitřním neklidem, postranními uličkami ven z vesnice, za humna, 

do polí a snažil jsem se vyhnat z mysli veškeré myšlenky na uplynulý den. 

Nebylo to lehké: cítil jsem svědivě ret poraněný chlapcovou pěstičkou a 

znovu se mi vynořoval nejasný, obrysovitý zjev Lucie připomínající mi, že 

všude, kde jsem se snažil vyrovnat s křivdou, kterou jsem utrpěl, nalezl jsem 

posléze sama sebe jako křivdícího. Odháněl jsem tyto myšlenky, protože 

všechno, co mi stále dokola opakovaly, jsem v této chvíli již dobře věděl; 

snažil jsem se mít mysl prázdnou a nechat do ní vstupovat jen daleké (už 

sotva slyšitelné) vyvolávání jezdců, které mne unášelo kamsi mimo mne a 

mimo můj trapný příběh, poskytujíc mi tak úlevu. 

Obešel jsem polními cestami celou ves, až jsem došel k břehu Moravy a dal 

se po jejím proudu; na protějším břehu bylo několik hus, v dálce rovinatý les 

a jinak jen pole a pole. A pak jsem uviděl, že v dálce ve směru mé chůze leží 

na travnatém břehu postava. Když jsem přišel blíž, poznal jsem ho: ležel na 

zádech, tvář měl obrácenu do nebe a pod hlavou měl pouzdro s houslemi 

(kolem dokola byla pole, rovná a daleká, jak byla před staletími, jen

probodaná v těchto místech ocelovými stožáry nesoucími těžké dráty 

vysokoproudého napětí). Nic nebylo lehčího než se mu vyhnout, protože 

civěl do nebe a neviděl mne. Ale já jsem se mu tentokrát vyhnout nechtěl, 

spíš jsem se chtěl vyhnout sám sobě a myšlenkám, jež se mi vnucovaly, a tak 

jsem přistoupil až k němu a oslovil ho. Zvedl ke mně oči a mně se zdálo, že 

ty oči jsou bojácné a plaché, a uvědomil jsem si (poprvé po mnoha létech 

jsem ho teď viděl zblízka), že z jeho hustých vlasů, které mu vysokou 

postavu vždycky ještě o pár centimetrl1 zvyšovaly, zůstal jen prořídlý porost 

a na temeni mu leží jen několik smutných praménkl1 zakrývajících holou 

kůži; ty odešlé vlasy mi připomněly dlouhá léta, co jsem ho neviděl, a přišlo 

mi najednou líto té doby, té mnohaleté doby, kdy jsme se neviděli, kdy jsem 

se mu vyhýbal (z dálky sotva slyšitelně doléhalo volání jezdců), a pocítil 

jsem k němu náhle překotnou a provinilou lásku. Ležel pode mnou 

nadzvedávaje se na lokti, byl veliký a neobratný a pouzdro s houslemi bylo 

černé a droboučké jak rakev s nemluvňátkem. Věděl jsem, že jeho kapela 

(kdysi též moje kapela) bude dnes odpoledne ve vsi hrát, a požádal jsem ho, 

abych si směl dnes zahrát s nimi. 

Tu prosbu jsem vyslovil dřív, než jsem byl s to ji sám domyslit do konce 

(slova jako by přišla dřív než myšlenka), vyslovil jsem ji tedy zbrkle, ale 

přece docela v souladu se svým srdcem; byl jsem totiž v této chvíli naplněn 

smutnou láskou; láskou k tomuto světu, jejž jsem před léty zcela opustil, 

dalekému a dávnému světu, v němž jezdci objíždějí ves s maskovaným 

králem, v němž se chodí v bílých zřasených košilích a zpívají se písně, světu, 

který mi splývá s obrazem rodného města i s obrazem mé matky (mé 

zašantročené matky) a mého mládí; během celého dne ve mně ta láska tiše 

narůstala a v této chvíli propukla téměř plačtivě; miloval jsem ten dávný 

svět a zároveň jsem ho prosil, aby mi poskytl útočiště a spasil mne. 

Ale jak to a jakým právem? Což jsem se ještě předevčírem nevyhnul 

Jaroslavovi jen proto, že mi jeho zjev hlučel protivnou hudbou folklóru? 

Neblížil jsem se ještě dnes ráno folkloristické slavnosti s nechutí? Co ve mně 

tedy najednou uvolnilo ty staré závory, které mi patnáct let bránily, abych 

št'astně vzpomínal na mládí strávené v cimbálové kapele, abych se vracel 

dojatě do rodného města? Snad to, že se před několika hodinami posmíval 

Zemánek Jízdě králl1? On mi snad zprotivil lidové písně a on mi je teď zas 

očistil? Jsem opravdu jen druhý konec kompasové střelky, jejíž špicí je on? 

Jsem na něm opravdu v tak potupné závislosti? Ne, nebyl to jenom 

Zemánkův posměch, co způsobilo, že jsem mohl pojednou zase milovat svět 

krojů, písniček a cimbálových kapel; mohl jsem ho milovat, protože jsem ho 

už ráno (nečekaně) nalezl v jeho nebohosti; v jeho nebohosti a zejména v 

jeho opuštěnosti; byl opuštěn bombastem a reklamou, opuštěn politickou

propagandou, opuštěn sociálními utopiemi, opuštěn houfy kulturních 

úředníků, opuštěn pozérským vyznavačstvím mých vrstevníků, opuštěn (i) 

Zemánkem; ta opuštěnost ho očišt'ovala; ta opuštěnost byla vyčítavá, 

očišťujíc ho, běda, jako někoho, kdo už má na kahánku; ta opuštěnost ho 

ozařovala jakousi neodolatelnou poslední krásou; ta opuštěnost mi ho 

navracela zpět. 

Vystoupení kapely mělo se konat v téže zahradní restauraci, v níž jsem 

před nedlouhou dobou obědval a četl Helenin dopis; když jsme tam s 

Jaroslavem přišli, sedělo tam již pár starších lidí (trpělivě čekajících na 

hudební odpoledne) a asi stejný počet opilců se potácel od stolu ke stolu; 

vzadu kolem rozložité lípy stálo několik židlí, o kmen lípy byla opřena v 

šedivém rubáši basa a kousek od ní stál otevřený cimbál, u něhož seděl muž 

v bílé zřa- sené košili a tichounce bloudil paličkami po strunách; ostatní členové 

kapely stáli opodál a Jaroslav mi je šel představit: kontráš (vysoký 

černovlasý mladík v kroji) je lékař zdejší nemocnice; brýlatý basista je 

osvětový inspektor okresního národního výboru; klarinetista (bude tak 

laskav, půjčí mi klarinet a bude se se mnou střídat) je učitel; cimbalista je 

plánovač z továrny; kromě cimbalisty, kterého jsem si pamatoval, úplně 

nová parta. Když mne jim pak Jaroslav představil slavnostně jako starého 

veterána, jednoho ze zakladatelů kapely a tedy čestného klarinetistu, 

posedali jsme si na židličky kolem lípy a začali hrát. 

Už jsem klarinet dlouho nedržel v ruce, ale píseň, kterou jsme začali, jsem 

dobře znal a tak jsem brzo shodil počáteční ostych, zvlášť když spoluhráči 

mne po skončené písni chválili a nechtěli věřit, že hraji poprvé po tak 

dlouhé době; potom číšník (tentýž, jemuž jsem před několika hodinami 

platil v zoufalém spěchu oběd) přistavil pod korunu lípy stůl a na něj pro 

nás postavil šest sklenek a proutěný demižón vína; začali jsme mírně 

popíjet. Po několikáté písni jsem kývl na učitele; vzal si ode mne klarinet a 

znovu prohlásil, že hraji výtečně; byl jsem šťasten nad tou pochvalou, opřel 

jsem se o kmen lípy, a zatímco jsem se díval na kapelu, jak teď hraje beze 

mne, zaplavoval mne dlouho nezakoušený cit vřelé družnosti a já jsem mu 

děkoval, že mi na konci trpkého dne přišel na pomoc. A tu se mi vynořila 

před očima znovu Lucie a napadlo mne, že teď teprve vím, proč se mi obje- 

vila v holičském krámu a den poté v Kostkově vyprávění, jež bylo legendou i 

pravdou zároveň: snad mi chtěla povědět, že její osud (osud zprzněného 

děvčátka) je blízký mému osudu; že my dva jsme se sice minuli, 

neporozuměli si, ale naše životní příběhy jsou blíženecké, spřízněné, 

odpovídají si, protože jsou to oba příběhy zpustošení; tak jako zpustošili 

Lucii tělesnou lásku a obrali tak její život o nejelementárnější hodnotu, i 

můj život byl okraden o hodnoty, o něž se mínil opírat a jež byly svým

původem ryzí a nevinné; ano, nevinné: tělesná láska, jakkoli zpustošená v 

životě Luciině, je přece nevinná, stejně jako písně mého kraje byly a jsou 

nevinné, jako cimbálová kapela je nevinná, jako můj domov, jenž se mi 

zprotivil, je nevinný, stejně jako Fučík, na jehož obraz jsem se neuměl 

podívat bez odporu, byl vůči mně zcela nevinný, stejně jako slovo soudruh, 

přestože mi znívalo výhrůžně, je nevinné stejně jako slovo ty a slovo 

budoucnost a mnoho jiných slov. Vina byla jinde a byla tak veliká, že její 

stín padal široko daleko na celý svět nevinných věcí (i slov) a pustošil je. Žili 

jsme, já i Lucie, ve zpustošeném světě; a protože jsme neuměli zpustošené 

věci litovat, odvrátili jsme se od nich, ubližujíce tak jim i sobě. Lucie, 

dívenko tak velice milovaná, tak špatně milovaná, toto jsi mi přišla po létech 

říci? Přišla ses přimlouvat za zpustošený svět? 

Skončila píseň a učitel mi podával klarinet; prohlásil, že už dnes nebude 

hrát, že hraji lépe než on a že si zasloužím, abych si zahrál co nejvíc, když 

kdo ví, kdy zase přijdu. Zachytil jsem Jaroslavův pohled a řekl jsem, že bych 

byl moc rád, kdybych 

mohl zas co nejdřív za kapelou přijet. Jaroslav se zeptal, jestli to myslím 

doopravdy. Přisvědčil jsem mu a dali jsme se do hry. Jaroslav už dávno 

přestal sedět, stál se zakloněnou hlavou, housle měl opřeny proti všem 

pravidlům až dole o prsa a popocházel při hře; také kontráš a já jsme každou 

chvíli povstávali, zvlášť když jsme chtěli poskytnout co největší prostor 

elánu improvizace. A právě ve chvílích, kdy jsme se oddávali improvizačním 

dobrodružstvím, která si vyžadují fantazie, přesnosti i velkého vzájemného 

porozumění, stával se Jaroslav duší nás všech a já jsem se obdivoval, jaký 

znamenitý muzikant je tento obrovitý chlapík, který patří rovněž (a on 

především) mezi zpustošené hodnoty mého života; byl mi vzat a já jsem si 

ho (ke své škodě i hanbě) nechal vzít, přestože to byl snad můj nejvěrnější, 

nejbezelstnější, nejnevinnější druh. 

Mezitím se zvolna proměnilo publikum shromážděné v zahradě: k 

několika poloobsazeným stolům, které naši hru zpočátku sledovaly s docela 

vřelým zájmem, přibyl početný houf mladíků a holek (snad ze vsi, spíš z 

města), který obsadil zbylé stoly, porou· čel si (velmi hlasitě) pivo a víno a 

brzy (tak jak stoupala zvolna hladina alkoholu) začal dávat najevo svou 

divokou potřebu být viděn, být slyšen, být uznán. A tak se prostředí zahrady 

rychle proměňovalo, stávalo hlučnější a nervóznější (mladíci se potáceli 

mezi stoly, pokřikovali na sebe a na své holky), až jsem se přistihl, že se 

přestávám soustřeďovat na hru a příliš často se dívám ke stolům zahrady a 

pozoruju s nezapíranou nenávistí tváře výrostků. Když jsem viděl ty 

dlouhovlasé hlavy, které kolem sebe okázale a teatrálně plivaly sliny i slova, 

vracela se mi moje stará zášť k věku nedospělosti a zdálo se mi, že vidím

před sebou samé herce, na jejíchž tvářích jsou naraženy masky mající 

představovat stupidní mužnost, pyšnou nelítostnost a hrubost; a neviděl 

jsem žádné ospravedlnění v tom, že pod maskou je snad jiná (lidštější) tvář, 

protože hrůzné se mi zdálo být právě to, že tváře pod maskami jsou zuřivě 

oddány nelidskosti a sprostotě masek. 

I Jaroslav měl zřejmě podobné pocity jako já, protože najednou svěsil 

housle a prohlásil, že ho vůbec nebaví hrát před tímhletím publikem. 

Navrhl, abychom odešli; abychom se dali polní cestou oklikou k městu, tak 

jak jsme kdysi chodívali, kdysi dávno; je přece krásný den, za chvíli se začne 

stmívat, bude teplý večer, budou svítit hvězdy, někde u šípkového keře v 

polích se prý zastavíme a budeme hrát jenom pro sebe, pro svoje potěšení, 

tak jak jsme to kdysi dělávali; ted' jsme si prý zvykli (hloupě zvykli) hrát 

jenom pro organizované příležitosti, a toho má prý už Jaroslav dost. 

Nejdřív všichni souhlasili skoro nadšeně, protože zřejmě i oni pociťovali, 

že jejich láska k lidové hudbě se potřebuje vyjádřit v intinmějším prostředí, 

ale pak namítl basista (osvětový inspektor), že podle dohody tu musíme hrát 

až do devíti, že s tím počítají soudruzi z okresu i vedoucí restaurace, že je to 

tak plánováno, že musíme splnit úkol, k němuž jsme se zavázali, že bychom 

jinak porušili organizaci slavnosti a že si venku v přírodě můžeme zahrát 

jindy. 

V té chvíli rozžali v zahradě lampy visící na dlouhých drátech napjatých od 

stromu ke stromu; protože ještě nebyla tma, nýbrž sotva počínající 

soumrak, nešířily kolem sebe zář, nýbrž jen tkvěly v šednoucím prostoru jak 

velké nehybné slzy, bělavé slzy, jež nelze setřít a jež nesmějí skanout; byla v 

tom jakási náhlá a nesrozumitelná tesknota a nebylo jí možno nijak 

vzdorovat. Jaroslav znovu opakoval (tentokrát skoro prosebně), že už tu 

nechce dál být, že by chtěl jít do polí k šípkovému keři a tam hrát jen pro 

svou radost, ale pak mávl rukou, opřel housle o hruď a začal hrát. 

Tentokrát jsme se však už nenechali rozptylovat publikem a hráli jsme 

ještě mnohem soustředěněji než zpočátku; čím bylo prostředí zahradní 

restaurace lhostejnější a hrubší, čím víc nás obklopovalo svým hlučným 

nezájmem vytvářejíc z nás opuštěný ostrov, čím nám bylo teskněji, tím více 

jsme se obraceli sami k sobě, hráli tedy spíš sami pro sebe než pro jiné, 

takže se nám podařilo zapomnět na všechny kolem a učinit si z hudby jakési 

okruží, uvnitř něhož jsme byli mezi hlučícími opilci jako v skleněné kajutě 

spuštěné do hloubi studených vod. 

"Keby boly hory samé papírové a voda atrament, hvezdy písarové, keby to 

spisoval šetek široký svět, ešče by nespísal mej lásky destament," zpíval 

Jaroslav nesundávaje housle zpod brady a já jsem se cítil šťasten uvnitř 

těchto písní (uvnitř skleněné kajuty těchto písní), v nichž smutek není

hravý, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé 

milují tělem i duší (ano, Lucie, zároveň tělem i duší!), kde v nenávisti sahají 

po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde 

tedy láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě 

vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené; a zdálo se mi, 

že uvnitř těchto písní jsem doma, že z nich jsem vyšel, že jejich svět je mé 

původní poznamenání, můj domov, jemuž jsem se zpronevěřil, ale jenž je 

tím víc mým domovem (protože nejúpěnlivější hlas má domov, na němž 

jsme se provinili); ale hned jsem si také uvědomoval, že tento domov není z 

tohoto světa (a jaký je to tedy domov, není-li z tohoto světa?), že to, jak tu 

zpíváme a hrajeme, je jenom vzpomínka, památka, obrazné uchování 

čehosi, co už není, a cítil jsem, jak pevnina tohoto domova mi klesá dolů pod 

nohama, jak se propadám, jak držím klarinet u úst a propadám se dolů do 

hloubi let, do hloubi staletí, do nedohledné hloubi (kde láska je láskou, 

bolest bolestí), a říkal jsem si s údivem, že můj jediný domov je právě toto 

propadání, tento hledavý a touživý pád, a oddával jsem se mu tedy dál, 

zakoušeje sladkou závrať. 

Potom jsem pohlédl na Jaroslava, abych si ověřil na jeho tváři, zda 

zůstávám ve své exaltaci osamocen, a všiml jsem si (jeho tvář ozařovala 

lucerna zavěšená v koruně lípy nad námi), že je velice bledý; všiml jsem si, 

že už přestal do své hry prozpěvovat, že má sevřené rty; že jeho bojácné oči 

se staly ještě polekanější; že v melodii, kterou hraje, se ozývají falešné tóny; 

a že ruka, v níž drží housle, mu poklesává dolů. A potom najednou přestal 

hrát a sedl si na židli; přiklekl jsem k němu. "Co je ti?" ptal jsem se ho; tekl 

mu po čele pot a rukou se držel za levou paži nahoře u ramene. "Hrozně mě 

bolí," řekl. Ostatní si neuvědomovali, že je Jaroslavovi špatně, a zůstávali ve 

svém hudebním transu bez prvních houslí a bez klarinetu, jejichž odmlky 

využil cimbalista, aby dal vyniknout svému nástroji, doprovázenému teď jen 

kontra houslemi a basou. Přistoupil jsem ke kontrášovi (pamatoval jsem si, 

že mi ho Jaroslav představil jako lékaře) a zavolal jsem ho k Jaroslavovi. 

Hrál ted' jen cimbál s basou, zatímco kontráš vzal Jaroslava za zápěstí levé 

mky a dlouho, velice dlouho je držel; pak mu nadzvedl víčka a pozoroval mu 

oči; pak se dotkl jeho zpoceného čela. "Srdce?" zeptal se. "Ruka a srdce," 

řekl Jaroslav a byl zelený. Ted' už si nás všiml i basista, opřel basu o lípu a 

šel k nám, takže zněl už jen cimbál, protože cimbalista nic netušil a byl 

št'asten, že hraje sólo. "Zavolám do nemocnice," řekl kontráš. Přistoupil 

jsem k němu: "Co je to?" "Má úplně nitkovitý puls. Ledový pot. Bude to 

infarkt." "Sakra," řekl jsem. "Neboj se, vylíže se z toho," utěšil mne a dal se 

rychlým krokem k budově restaurace. Proplétal se mezi lidmi už značně 

opilými, kteří si vůbec nevšimli, že naše kapela přestala hrát, protože byli

zcela zaujati sami sebou, svými pivy, žvásty a urážkami, které v opačném 

koutě zahrady vyústily ve rvačku. 

Ted' už i cimbál utichl a všichni obklopili Jaroslava, který pohlédl na mne 

a řekl, že je to všechno tím, že jsme tu zůstali, že tu nechtěl zůstat, že chtěl 

jít do polí, zvlášť když já jsem přišel, zvlášť když já jsem se vrátil, že jsme si 

mohli v přírodě krásně hrát. "Nemluv," řekl jsem mu, "potřebuješ úplný 

klid," a pomyslil jsem na to, že se sice z infarktu pravděpodobně vylíže, jak 

předpověděl kontráš, ale že to už potom bude docela jiný život, život bez 

vášnivého oddání, bez zuřivého hraní v kapele, život pod patronátem smrti, 

druhý poločas, poločas po porážce, a přepadl mne pocit (nemohl jsem v té 

chvíli nijak změřit jeho oprávněnost), že osud často končívá daleko před 

smrtí, že moment konce osudu není totožný s momentem smrti, a že 

Jaroslavův osud je u konce. Zavalen velikou lítostí pohladil jsem ho po jeho 

olysalém temeni, po jeho smutných dlouhých vláscích přikrývajících pleš a 

uvědomil jsem si s úlekem, že má cesta do rodného města, v němž jsem 

chtěl zasáhnout nenáviděného Zemánka, končí tím, že držím na rukou 

zasaženého kamaráda (ano, viděl jsem v té chvíli sám sebe, jak ho držím v 

námčí, jak ho držím a nesu, nesu ho, velkého a těžkého, jako bych nesl své 

vlastní nejasné provinění, viděl jsem se, jak ho nesu lhostejným davem a jak 

přitom 

pláču). 

Stáli jsme tak kolem něho asi deset minut, pak se objevil znovu kontráš, 

dal nám znamení, my jsme Jaroslavovi pomohli vstát, a podpírajíce ho, 

zvolna jsme ho vedli hlučící vřavou opilých výrostků na ulici, kde s 

rozžatými světly čekal bílý vůz sanitky. 

____________________________________________________ 

___________ 

Dopsáno 5. prosince 1965 

[Žatva] SVAZEK 325 

____________________________________________________ 

___________ 

MILAN KUNDERA 

ŽERT 

____________________________________________________ 

___________

Obálku a vazbu navrhl Václav Požárek 

Foto na předsádce od Pavla Koska 

Vydal jako svou 2699. publikaci 

Československý spisovatel 

v Praze roku 1967 

Odpovědný redaktor Arno Linke 

Vytiskl Tisk, n. p., Brno, provoz 2 

Stran 296. AA 15,86, VA 16,63. 601/22/865 

1. vydání, náklad 30 000 výtisků 

13/33. D-02*70019 

22-047-67 

Kčs 19,-

46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?