46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper
46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper
46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
<strong>Milan</strong> <strong>Kundera</strong><br />
ŽERT<br />
I<br />
Tak jsem se po mnoha letech octl zase najednou doma. Stál jsem na<br />
hlavním náměstí (po němž jsem nesčetněkrát prošel jako dítě, jako chlapec i<br />
jako mladík) a necítil jsem žádné dojetí; naopak pomyslil jsem, že to ploché<br />
náměstí, nad jehož střechami ční radniční věž (podobná vojáku se<br />
starodávnou helmou), vypadá jako velké kasárenské cvičiště a že vojenská<br />
minulost tohoto jihomoravského města, tvořícího kdysi val proti vpádům<br />
Maďarů i Turků, vtiskla do jeho tváře rys neodvolatelné ohavnosti.<br />
Po dlouhá léta mne nic netáhlo do mého rodiště; říkal jsem si, že jsem k<br />
němu zlhostejněl, a zdálo se mi to přirozené: vždyť v něm už patnáct let<br />
nežiji, zbylo mi tu jen pár známých či kamarádů (i těm se raděj vyhnu),<br />
maminku tu mám pohřbenu v cizí hrobce, o kterou nepečuji. Ale klamal<br />
jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla ve skutečnosti zášť; její<br />
důvody mi unikaly, protože se mi v mém rodišti udály věci dobré i zlé ,jako<br />
ve všech jiných městech, ale ta zášť byla tu; uvědomil jsem si ji právě v<br />
souvislosti s touto cestou: úkol, za kterým jsem sem jel, mohl jsem totiž<br />
konec konců splnit i v Praze, ale mne najednou začala nezadržitelně<br />
přitahovat nabídnutá příležitost vykonat ho v rodném městě právě proto, že<br />
to byl úkol cynický a přízemní, který mne s výsměchem zprošťoval<br />
podezření, že bych se sem navracel pro sentimentální dojetí nad ztraceným<br />
časem.<br />
Ještě jednou jsem uštěpačně obhlédl nepěkné náměstí a pak jsem se k<br />
němu otočil zády a dal se ulicí k hotelu, kde jsem měl zamluven nocleh.<br />
Vrátný mi podal klíč s dřevěnou hruškou a řekl: "Druhé poschodí." Pokoj<br />
byl nevábný: při stěně jedno lůžko, uprostřed malý stůl s jedinou židlí, vedle<br />
postele honosný toaletní stolek z mahagonového dřeva se zrcadlem, u dveří<br />
docela maličké oprýskané umyvadélko. Položil jsem aktovku na stůl a<br />
otevřel okno: výhled byl do dvora a na domy, jež ukazovaly hoIelu holá a<br />
špinavá záda. Zavřel jsem okno, zatáhl záclony a šel jsem k umývadlu, jež<br />
mělo dva kohoutky, jeden označený červeně, druhý modře; zkusil jsem je a z<br />
obou tekla studená voda. Podíval jsem se na stůl; ten ještě jakžtakž ušel,
láhev s dvěma sklenkami by se na něj docela dobře vešla, horší však bylo, že<br />
u stolu mohl sedět jen jeden člověk, protože v místnosti nebyla druhá židle.<br />
Přistavil jsem stůl k posteli a zkusil jsem si k němu na postel sednout, ale<br />
postel byla příliš nízká a stolek příliš vysoký; postel se pode mnou navíc<br />
natolik prohnula, že mi bylo rázem jasno, že nejenom může jen těžko sloužit<br />
k sezení, ale že i funkci postele hude plnit pochybně. Opřel jsem se do ní<br />
pěstmi; pak jsem si do ní lehl zvedaje opatrně obuté nohy do výše, abych<br />
jimi neušpinil (celkem čistou) přikrývku a plachtu. Postel se pode mnou<br />
propadla a ležel jsem v ní jak v houpací síti nebo jako v uzoučkém hrobě:<br />
nebylo možno si představit, že by na této posteli se mnou ještě někdo ležel.<br />
Sedl jsem si na židli, zadíval se do prosvětlených záclon a zamyslil se. V té<br />
chvíli bylo slyšet z chodby kroky a hlasy; byli to dva lidé, muž a žena,<br />
vyprávěli si a bylo rozumět každému jejich slovu: mluvili o nějakém Petrovi,<br />
který utekl z domu, a o nějaké tetě Kláře, která je pitomá a kluka hýčká; pak<br />
bylo slyšet klíč v zámku, otevření dveří a hlasy pokračovaly v sousedícím<br />
pokoji; bylo slyšet ženiny vzdechy (ano, bylo slyšet i pouhé vzdechy!) a<br />
mužovo předsevzetí, že si konečně s Klárou jaksepatří promluví.<br />
Vstal jsem a byl jsem rozhodnut; umyl jsem si ještě v umyvadélku ruce,<br />
otřel je do ručníku a odešel jsem z hotelu, i když jsem zpočátku nevěděl,<br />
kam vlastně půjdu. Jen to jsem věděl, že nemám-li zdar celé své cesty (cesty<br />
značně daleké a namáhavé) uvést v nejistotu pouhou nevhodností<br />
hotelového pokoje, musím se, i když se mi do toho vůbec nechtělo, obrátit<br />
na nějakého zdejšího známého s důvěrnou žádostí. Nechal jsem si rychle<br />
projít hlavou všechny staré tváře z mládí, ale všechny jsem je hned zamítal,<br />
už proto, že by mne důvěrnost požadované služby zavazovala k pracnému<br />
přemosťovánÍ dlouhých let, kdy jsem se s nimi neviděl - a k tomu jsem<br />
vůhec neměl chuť. Ale pak jsem si vzpomněl, že tu pravděpodobně žije<br />
člověk, přistěhovalec, kterému jsem tu před léty sám zprostředkoval místo a<br />
který bude, jak ho znám, velmi rád, dostane-li se mu příležitost oplatit mi<br />
službu službou. Byl to podivín, zároveň úzkostlivě mravný a zároveň divně<br />
neklidný a nestálý, s nímž, pokud vím, se rozvedla před léty žena prostě<br />
proto, že žil všude jinde jen ne s ní a s jejich synem. Teď jsem už jen trnul,<br />
jestli se mi znovu neoženil, protože to by ztěžovalo splnění mé žádosti, a<br />
spěchal jsem rychle k nemocnici.<br />
Zdejší nemocnice, to je komplex budov a pavilónů roztroušených na<br />
rozsáhlé zahradní prostoře; vešel jsem do malé nevzhledné budky u brány a<br />
poprosil vrátného za stolem, aby mne spojil s virologií; přisunul mi telefon<br />
na kraj stolu a řekl: "Nula dva." Vytočil jsem si tedy nula dva a dověděl se, že<br />
doktor Kostka právě před několika vteřinami odešel a je na cestě k východu.<br />
Sedl jsem si na lavičku poblíž brány, abych ho nemohl minout, okouněl jsem
po mužích, co tu bloumali v modrobíle pruhovaných nemocničních pláštích,<br />
a pak jsem ho uviděl: šel zamyšleně, vysoký, hubený, sympaticky<br />
nevzhledný, ano, byl to on. Vstal jsem z lavičky a šel jsem přímo proti němu<br />
tak, jako bych do něho chtěl vrazit, pohlédl na mne dotčeně, ale vzápětí mne<br />
poznal a rozpřáhl ruce. Zdálo se mi, že jeho překvapení je téměř šťastné a<br />
bezprostřednost , s jakou mne vítal, mne potěšila.<br />
Vysvětlil jsem mu, že jsem sem přijel před necelou hodinou kvůli nějaké<br />
bezvýznamné záležitosti, která mne tu zdrží asi dva dny, a on ihned projevil<br />
radostný údiv, že má první cesta vedla za ním. Bylo mi najednou<br />
nepříjemné, že jsem za ním nepřišel nezištně , jen kvůli němu samotnému, a<br />
že i otázka, kterou mu právě kladu (zeptal jsem se ho hodře, zda už se<br />
podruhé oženil), jen předstírá opravdovou účast a je ve skutečnosti<br />
vypočítavě praktická. Řekl mi (k mému uspokojení), že je stále sám.<br />
Prohlásil jsem, že si toho musíme mnoho říct. Souhlasil a litoval, že má<br />
bohužel čas sotva něco přes hodinu, protože se musí ještě do nemocnice<br />
vrátit a večer pak odjíždí z města autobusem. "Vy nebydlíte zde?" zděsil<br />
jsem se. Ujistil mne, že tu bydlí, že má v novostavbě garsoniéru, ale že "není<br />
dobře člověku samotnému", Vysvitlo, že Kostka má v jiném městě dvacet<br />
kilometrů odtud snoubenku, učitelku, prý dokonce s dvoupokojovým bytem.<br />
"Odstěhujete se časem k ní?" ptal jsem se ho. Řekl, že by těžko hledal v<br />
jiném městě tak zajímavé zaměstnání, jaké jsem mu tu pomohl najít, a<br />
naopak jeho snoubenka by s obtížemi hledala místo zde. Začal jsem<br />
proklínat (docela upřímně) těžkopádnost naší hyrokracie, která není s to<br />
vyjít vstříc muži a ženě, ahy mohli společně žít. "Uklidněte se, Ludvíku," řekl<br />
mi s milou shovívavostí, ,,není to tak docela nesnesitelué. Projezdím sice<br />
něco peněz a něco času, ale moje samota zůstává nedotčena a já jsem<br />
svobodný." "Nač vy tolik potřebujete svobodu?" zeptal jsem se ho. "Nač ji<br />
potřebujete vy?" oplatil mi otázku. "Jsem děvkař," odpověděl jsem.<br />
"Nepotřebuji svobodu kvůli ženám, chci ji sám pro sebe," řekl a pokračoval:<br />
"Víte co, pojd'te na chvíli ke mně, než budu muset odjet." Nepřál jsem si nic<br />
jiného.<br />
Vyšli jsme tedy z nemocnice a brzo došli ke skupině novostaveb, které<br />
nesouladně trčely jedna vedle druhé z neurovnaného prašného terénu (bez<br />
trávníků, bez chodníků, bez silnice) a tvořily smutnou scenérii na konci<br />
města hraničícího s prázdnou rovinou dalekých polí. Vešli jsme do jedněch<br />
dveří, stoupali po úzkém schodišti (výtah nefungoval) a zastavili se až ve<br />
třetím poschodí, kde jsem uviděl na vizitce Kostkovo jméno. Když jsme<br />
přešli předsíní do pokoje, byl jsem navýsost spokojen: v rohu stál široký a<br />
pohodlný gauč přikrytý červenou vzorovanou dekou; kromě gauče byl v<br />
pokoji stolek, křeslo, velká knihovna, gramofon a rádio.
Pochválil jsem Kostkovi pokoj a ptal jsem se, jakou má koupelnu. ".Žádný<br />
přepych," řekl potěšen mým zájmem a zval mne do předsíně, odkud vedly<br />
dveře do koupelny, malé, ale docela příjemné, s vanou, sprchou,<br />
umývadlem. "Když tak vidím tenhle váš překrásný hyt, tak mne něco<br />
napadá," řekl jsem. "Co děláte zítra odpoledne a večer?" "Bohužel,"<br />
omlouval se zkroušeně, "mám zítra dlouhou službu, budu se vracet až kolem<br />
sedmé. Nebudete volný večer?" "Večer snad budu volný," odpověděl jsem,<br />
"ale nemohl byste mi předtím na odpoledne půjčit tenhle váš byt?"<br />
Byl překvapen mou otázkou, ale ihned (jako by se bál, abych ho<br />
nepodezíral z neochoty) mi řekl: "Velice rád se s vámi o něj podělím." A<br />
pokračoval, jako by se úmyslně nechtěl dohadovat důvodů mé prosby:<br />
"Máte·li potíže s ubytováním, můžete tu už dneska spát, protože se vrátím<br />
až ráno a vlastně ani ráno ne, protože půjdu přímo do nemocnice." ,,Ne, to<br />
je zbytečné. Ubytoval jsem se v hotelu. Jenomže hotelový pokoj je dost<br />
nepříjemný a já bych zítra odpoledne potřeboval být v příjemném prostředí.<br />
Samozřejmě, ne proto, abych v něm byl sám." "Ano," řekl Kostka a sklopil<br />
mírně hlavu, "to jsem si domyslil." Po chvilce řekl: "Jsem rád, že vám mohu<br />
poskytnout něco dobrého." Pak ještě dodal: "Bude-li to pro vás ovšem<br />
skutečně dobré."<br />
Sedli jsme si pak ke stolku (Kostka uvařil kávu) a chvíli si povídali (seděl<br />
jsem na gauči a zjišťoval při tom s potěšením, že je pevný, neprohýhá se, ani<br />
nevrže). Potom Kostka prohlásil, že už bude musit zase odejít do nemocnice<br />
a zasvěcoval mne proto rychle do některých tajemství domácnosti: kohoutek<br />
od vany v koupelně je nutno pevně utáhnout, teplá voda teče proti všem<br />
zvyklostem z kohoutku označeného písmenem S, zásuvka pro šňůru od<br />
gramorádia je skryta pod gaučem, a ve skříňce je sotva načatá láhev vodky.<br />
Potom mi dal svazek s dvěma klíči a ukázal mi, který klíč je dole od<br />
domovních dveří a který od bytu. Vypěstoval jsem si během svého života, v<br />
němž jsem spával na mnoha různých postelích a sedával u mnoha různých<br />
stolů, zvláštní kult klíčů, a také Kostkovy klíče jsem zastrčil do kapsy s<br />
tichým veselím.<br />
Na odchodu vyslovil Kostka přání, aby mi jeho garsoniéra přinesla<br />
"opravdu něco krásného". ,,Ano," řekl jsem mu, "umožní mi provést jednu<br />
krásnou destrukci." "Myslíte si, že destrukce mohou být krásné?" řekl<br />
Kostka a já jsem se v duchu usmál, protože jsem ho v této otázce (pronesené<br />
mírně, myšlené však bojovně) poznával právě takového, jaký byl, když jsem<br />
se s ním více než před patnácti léty poprvé seznámil. Měl jsem ho rád a<br />
zároveň mi byl trochu k smíchu a jako takovému jsem mu odpověděl: "Já<br />
vím, že jste tichý dělník na věčném božím staveništi a že nerad slyšíte o<br />
destrukcích, ale co mám dělat: já zedník boží nejsem. Ostatně jestli tu boží
zedníci stavějí stavby ze skutečných zdí, sotva by jim mohly naše destrukce<br />
ublížit. Ale mně se zdá, že místo zdí vidím všude jen samé kulisy. A<br />
destrukce kulis je docela spravedlivá věc."<br />
Byli jsme zase tam, kde jsme se naposledy (snad někdy před devíti léty)<br />
rozešli; náš spor měl v této chvíli podobu značně odtažitou, protože jeho<br />
konkrétní podklad jsme dobře znali a nemuseli si znovu opakovat;<br />
zopakovat jsme si potřebovali jen to, že jsme se nezměnili, že jsme oba stále<br />
stejně sobě nepodobní (přičemž musím říci, že jsem tu nepodobnost měl na<br />
Kostkovi rád a že jsem s ním právě proto s oblibou debatoval, protože jsem<br />
si tak vždycky mohl zběžně znovu ozřejmit, kdo vlastně já sám jsem a co si<br />
myslím). Aby mne tedy nenechal o sobě na pochybách, odpověděl mi: "To,<br />
co jste řekl, zní hezky. Ale řekněte mi: Když jste takový skeptik, kde berete<br />
tu jistotu, že umíte rozeznat kulisu od zdi? Nezapochyboval jste nikdy, že<br />
iluze, kterým se vysmíváte, jsou opravdu jen iluze? Co když se mýlíte? Co<br />
když jsou to hodnoty a vy jste ničitel hodnot?" A potom řekl: "Znevážená<br />
hodnota a demaskovaná iluze mají totiž stejně zubožená těla, jsou si<br />
podobné a není nic lehčího, než je zaměnit."<br />
Doprovázel jsem Kostku přes město zpátky k nemocnici, pohrával jsem si<br />
v kapse s klíči a bylo mi dobře v přítomnosti dávného známého, který byl s<br />
to mne přesvědčovat o své pravdě kdykoli a kdekoli, třeba právě nyní po<br />
cestě přes hrbolatý povrch nového sídliště. Kostka ovšem věděl, že máme<br />
zítra před sebou celý večer, a proto po chvíli odbočil od filosofování k<br />
běžným starostem, znovu se ujistil, že na něho zítra v bytě počkám, až se v<br />
sedm hodin vrátí (nemá sám druhé klíče), a zeptal se mne, zda už opravdu<br />
nic nepotřebuji. Sáhl jsem si na tvář a řekl jsem, že bych si už jen potřeboval<br />
zajít k holiči, protože jsem nepříjemně zarostlý. "Výborně," řekl Kostka,<br />
"zajistím vám protekční holení."<br />
Nebránil jsem se Kostkově péči a nechal se zavést do malého holičského<br />
krámku, kde před třemi zrcadly čněla tři velká otáčivá křesla a na dvou z<br />
nich seděli mužové se zakloněnými hlavami a mýdlem na tváři. Dvě ženy v<br />
bílých pláštích se skláněly nad nimi. Kostka přistoupil k jedné z nich a cosi jí<br />
zašeptal; žena si utřela břitvu do ubrousku a zavolala dozadu za krámek:<br />
vyšla odtud dívka v bílém plášti a ujala se opuštěného pána<br />
v křesle, zatímco žena, s kterou mluvil Kostka, se mi uklonila a ukázala<br />
rukou, abych si sedl do zbývajícího křesla. Podali jsme si s Kostkou na<br />
rozloučenou ruce a já jsem usedl, hlavu opřel dozadu o nastavené opěradlo,<br />
a protože se po tolika letech života nerad dívám na svou vlastní tvář, vyhnul<br />
jsem se zrcadlu, umístěnému proti mně, zvedl jsem oči vzhůru a nechal je<br />
bloudit po bílém flekatém stropě.<br />
Nechal jsem oči na stropě i potom, když jsem ucítil na krku holiččiny
prsty, které mi zasouvaly za límec košile bílou plachtu. Pak holička<br />
poodstoupila a já jsem slyšel jen pohyby břitvy o kožený brusný pás a utkvěl<br />
jsem v jakémsi slastném nepohnutí plném příjemné lhostejnosti. Za chvíli<br />
jsem ucítil na tváři prsty, vlhké a klouzavé, jak mi roztírají po kůži mýdlový<br />
krém, a uvědomoval jsem si tu divnou a směšnou věc, že mne jakási cizí<br />
žena, po které mi nic není a které není nic po mně, něžně hladí. Holička pak<br />
začala mýdlo roztírat štětkou a mně se zdálo, že snad ani nesedím, ale jen<br />
tak tkvím v bílém flekatém prostoru, do něhož jsem upíral zrak. A tu jsem si<br />
představil (protože myšlenky i ve chvílích odpočinutí neustávají ve svých<br />
hrách), že jsem bezbranná oběť a jsem dán ženě, která brousí břitvu, docela<br />
napospas. A protože se mi mé tělo rozplývalo v prostoru a cítil jsem je tvář<br />
dotýkanou prsty, představil jsem si snadno, že její něžné ruce drží (otáčejí,<br />
hladí) mou hlavu tak, jako by ji vůbec neuvažovaly s tělem, nýbrž jen samu o<br />
sobě, takže ostrá břitva, která čeká na příručním stolku, bude už moci tu<br />
krásnou samostatnost hlavy jen dovršit.<br />
Pak dotyky ustaly a slyšel jsem, jak holička poodstupuje, jak teď už<br />
doopravdy bere břitvu do ruky, a tehdy jsem si řekl (neboť myšlenky<br />
pokračovaly ve svých hrách), že musím uvidět, jak vlastně vypadá držitelka<br />
(pozdvihovatelka) mé hlavy, můj něžný vrah. Odloupl jsem pohled ze stropu<br />
a podíval se do zrcadla. A tu jsem užasl: hra, jíž jsem se bavil, nabyla náhle<br />
podivně skutečných rysů; zdálo se mi totiž, že tu ženu, co se nade mnou v<br />
zrcadle sklání, znám.<br />
Jednou rukou přidržovala lalůček mého ucha, druhou seškrabávala<br />
pozorně mýdlo s mé tváře; díval jsem se na ni a tu se mi totožnost, před<br />
chvílí s úžasem zjištěná, začala pomalu rozplývat a ztrácet. Pak se naklonila<br />
nad umývadlo, dvěma prsty odhodila z břitvy chomáč mýdla, vztyčila se a<br />
mírně pootočila křeslo; v té chvíli se potkaly na okamžik naše pohledy a zase<br />
se mi zdálo, že je to ona! Zajisté, ta tvář byla poněkud jiná, jako by patřila<br />
její starší sestře, byla zešedlá, povadlá, poněkud propadlá; ale vždyť je to<br />
patnáct let, co jsem ji naposledy viděl! Za tu dobu jí čas vtiskl na její pravou<br />
tvář klamnou masku, ale je to naštěstí maska s dvěma otvory, jimiž na mne<br />
smějí znovu pohlédnout její skutečné a pravé oči, takové, jaké jsem je znal.<br />
Ale potom nastalo další matení stop: do krámu vstoupil nový zákazník,<br />
posadil se za mými zády na židličku a čekal, až přijde na řadu; záhy oslovil<br />
mou holičku; mluvil cosi o krásném létě a o koupališti, které se staví za<br />
městem; holička odpovídala (vnímal jsem více její hlas než slova, ostatně<br />
zcela bezvýznamná) a zjišťoval jsem, že ten hlas nepoznávám; zněl<br />
samozřejmě, ledabyle, neúzkostně, skoro hrubě, byl to docela cizí hlas.<br />
Myla mi nyní tvář, tiskla dlaně k mému obličeji a já (navzdory hlasu) jsem<br />
znovu začínal věřit, že je to ona, že po patnácti létech cítím znovu její ruce
na své tváři, že mne zase hladí, hladí dlouze a něžně; (zapomínal jsem<br />
docela, že to není hlazení, nýbrž umývání); její cizí hlas přitom stále cosi<br />
odpovídal rozžvanivšímu se chlapíkovi, ale já jsem nechtěl věřit hlasu, chtěl<br />
jsem věřit raději rukám, chtěl jsem ji poznat podle rukou; snažil jsem se<br />
podle míry laskavosti v jejich dotecích rozpoznat, zda je to ona a zda mne<br />
poznala.<br />
Pak vzala ručník a vysoušela mi tvář. Žvanivý chlapík se hlasitě smál vtipu,<br />
který sám řekl, a já jsem si všiml, že moje holička se nesměje, že tedy<br />
pravděpodobně příliš nevnímá, co jí chlapík říká. Vzrušilo mne to, protože<br />
jsem v tom viděl důkaz, že mne poznala a je skrytě rozrušena. Byl jsem<br />
rozhodnut, že ji oslovím, jakmile vstanu z křesla. Sundala mi ubrousek zpod<br />
krku. Vstal jsem. Vytahoval jsem z náprsní kapsy pětikorunu. Čekal jsem,<br />
kdy se znovu setkají naše pohledy, abych ji mohl oslovit křestním jménem<br />
(chlapík pořád cosi žvanil), ale ona měla nevšímavě odvrácenou hlavu,<br />
pětikorunu si vzala rychle a věcně, takže jsem si náhle připadal jako blázen,<br />
který uvěřil klamným přízrakům, a vůbec jsem nenašel odvahu ji oslovit.<br />
Podivně neuspokojen jsem odešel z krámku; věděl jsem jen, že nevím nic a<br />
že je to veliká hrubost, ztratit jistotu v totožnosti tváře kdysi tak milované.<br />
Nebylo ovšem obtížné dovědět se pravdu. Spěchal jsem do hotelu (cestou<br />
jsem spatřil na protějším chodníku starého přítele z mládí, primáše<br />
cimbálové kapely, Jaroslava, ale jako bych prchal před vtíravou a hlučnou<br />
hudbou, uhnul jsem rychle pohledem) a z hotelu jsem telefonoval Kostkovi;<br />
byl dosud v nemocnici.<br />
,,Prosím vás, ta holička, které jste mne svěřil, jmenuje se Lucie<br />
Šebetková?"<br />
"Dnes se jmenuje jinak, ale je to ona. Odkud ji znáte?" řekl Kostka.<br />
"Z hrozně dávných dob," odpověděl jsem a nešel jsem ani k večeři, šel jsem<br />
ven z hotelu (stmívalo se už), šel jsem se ještě toulat.<br />
II<br />
(1)<br />
Dnes půjdu brzo spát, nevím sice, jestli usnu, ale půjdu brzo spát, Pavel<br />
odjel odpoledne do Bratislavy, já zítra brzo ráno letadlem do Brna a dál<br />
autobusem, Zdenička zůstane dva dny sama doma, vadit jí to nebude, moc o<br />
naši společnost nestojí, totiž o mou společnost nestojí, Pavla zbožňuje,<br />
Pavel je její první obdivovaný muž , však to s ní taky umí, jako to uměl se<br />
všemi ženami i se mnou to uměl a pořád to se mnou umí, tento týden se ke
mně zase začal chovat jako kdysi dávno, hladil mne po tváři a sliboval, že se<br />
pro mne na jižní Moravě staví, jak pojede zpátky z Bratislavy, prý si musíme<br />
zase spolu popovídat, snad sám uznal,že už to tak dál nejde, snad se chce<br />
vrátit k tomu, jak to mezi námi bylo, ale proč na to přišel až teď, když jsem<br />
poznala Ludvíka? Je mi z toho úzko, ale nesmím být smutná, nesmím, ať<br />
smutek není spojován s mým jménem, ta Fučíkova věta je mé heslo, a<br />
nevadí mi, že je dnes to heslo z módy, možná, že jsem pitomá, ale ti, co mi to<br />
říkají, jsou také pitomí, mají také svá hesla a slovíčka, absurdnost, odcizení,<br />
nevím, proč bych měla svou pitomost vyměnit za tu jejich, nechci svůj život<br />
rozlomit v půli, chci, aby to byl jeden můj život, jeden od začátku do konce,<br />
a proto se mi tolik líbil Ludvík, protože když jsem s ním, nemusím měnit své<br />
ideály a vkus, je obyčejný, prostý, veselý, jasný, a to je to, co miluju, jsem<br />
vždycky milovala.<br />
Nestydím se za to, jaká jsem, nemohu být jiná, než jsem byla a jsem do<br />
osmnácti jsem znala jen klášterní klauzuru, tubera, dva roky sanatorium,<br />
další dva roky dohánět zameškané studium, ani taneční jsem nepoznala, jen<br />
spořádaný hyt spořádaných plzeňských občanů a učení a učení, skutečný<br />
život byl za sedmi stěnami, když jsem pak přišla v devětačtyřicátém do<br />
Prahy, byl to najednou zázrak, takové štěstí, že na ně nikdy nezapomenu, a<br />
proto taky Pavla nikdy nemůžu vymazat z duše, i když ho už nemiluju, i<br />
když mi ublížil, nemůžu, Pavel je moje mládí, Praha, fakulta, kolej a hlavně<br />
Fučíkův soubor písní a tanců, dnes už nikdo neví, co to pro nás bylo, tam<br />
jsem Pavla poznala, zpíval tenor a já alt, vystupovali jsme na stovkách<br />
konc<strong>ert</strong>ů a estrád, zpívali jsme sovětské písně, naše budovatelské písně a<br />
ovšem lidové písně, ty jsme zpívali nejraději, moravské písně jsem si tehdy<br />
tak zamilovala, že jsem se cítila, já, Plzeňačka, Moravankou, staly se leitmotivem<br />
mého života, splývají mi s tou dobou, s mým mládím, s Pavlem,<br />
ozvou se mi pokaždé, když mi má vyjít slunce, ozývají se mi v těchto dnech.<br />
A jak jsem se s Pavlem sb1ížila, to bych ani nemohla dnes nikomu říct, je<br />
to jak příběh z čítanky, bylo výročí Osvobození a velká manifestace na<br />
Staroměstském náměstí, náš soubor tam byl také, všude jsme chodili<br />
dohromady, malá hrstečka lidí mezi desetitisíci, a na tribuně byli státníci od<br />
nás i z ciziny, bylo mnoho projevů a mnoho aplausů a potom přistoupil k<br />
mikrofonu také Togliatti a pronesl italsky krátký projev a náměstí<br />
odpovědělo jako vždy voláním, tleskáním, skandováním. Náhodou stál<br />
Pavel v té obrovské tlačenici vedle mne a já jsem slyšela, že do toho pokřiku<br />
sám cosi volá, cosi jiného, cosi svého, podívala jsem se mu na ústa a<br />
pochopila jsem, že zpívá, spíš křičel, než zpíval, chtěl, abychom ho uslyšeli a<br />
přidali se k němu, zpíval italskou revoluční píseň, měli jsme ji v rep<strong>ert</strong>oáru a<br />
byla tehdy moc populární, Avanti popolo, a la riscossa, bandiera rossa,
andiera rossa ...<br />
To byl celý on, nestačilo mu nikdy útočit jen na rozum, chtěl zasahovat<br />
lidské city, zdálo se mi, že je to nádherné, pozdravit na pražském náměstí<br />
italského dělnického vůdce italskou revoluční písní, toužila jsem, aby byl<br />
Togliatti dojat, tak jako já jsem byla už předem dojata, přidala jsem se proto<br />
ze všech sil k Pavlovým ústům a přidávali se další a další, přidal se postupně<br />
celý náš soubor, ale křik náměstí byl strašlivě silný a nás byla hrstka, nás<br />
bylo padesát a jich nejméně padesát tisíc, to byla hrozná převaha, to byl<br />
zoufalý zápas, po celou první sloku jsme myslili, že podlehneme, že náš zpěv<br />
nikdo ani nezaslechne, ale pak se stal zázrak, postupně se k nám přidávaly<br />
další a další hlasy, lidé začali chápat a píseň se pomalu klubala z velkého<br />
rámusu náměstí jak motýl z obrovské hlučící kukly. Nakonec ten motýl, ta<br />
píseň, alespoň několik jejích posledních taktů, doletěl až k tribuně a my<br />
jsme se dychtivě dívali na tvář prošedivělého Itala a byli šťastni, když se<br />
nám zdálo, že reaguje pohybem ruky na píseň, a já jsem si dokonce byla<br />
jista, i když jsem to nemohla z té dálky vidět, že vidím v jeho očích slzy.<br />
A v tom nadšení a dojetí, nevím ani jak, chytla jsem najednou Pavla za<br />
ruku a Pavel opětoval můj stisk, a když pak náměstí utichlo a k mikrofonu<br />
přistoupil zas někdo jiný, měla jsem strach, aby mi ruku nepustil, ale<br />
nepustil ji, drželi jsme se dál až do konce manifestace a nepustili jsme se ani<br />
pak, davy se rozešly a mi jsme se procházeli několik hodin po kvetoucí<br />
Praze.<br />
O sedm let později, když už bylo Zdeničce pět let, na to nikdy<br />
nezapomenu, řekl mi, nevzali jsme se z lásky, ale ze stranické disciplíny, já<br />
vím, že to hylo v hádce, že to byla lež, že si mě Pavel vzal z lásky a teprve<br />
potom se změnil, ale stejně je hrozné, že mi to mohl říct, vždyť právě on<br />
vždycky dokazoval, že dnešní láska je jiná, že není útěkem od lidí, ale<br />
posilou v boji, tak jsme ji také žili, v poledne jsme neměli čas ani poobědvat,<br />
snědli jsme na sekretariátě ČSM dvě suché housky a pak jsme se zase třeba<br />
celý den neviděli, čekávala jsem na Pavla kolem půlnoci, když se vracel z<br />
nekonečných šesti, osmihodinových schůzí, opisovala jsem mu ve volném<br />
čase referáty , které míval na nejrůznějších konferencích a školeních,<br />
náramně mu na nich záleželo, to vím jen já, jak mu záleželo na úspěchu<br />
jeho politickýc vystoupení, stokrát opakoval ve svých projevech, že nový<br />
človčk se liší od starého tím, že ruší ve svém životě rozpor mezi soukromým<br />
a veřejným, a najednou mi po letech vyčte, že tehdy soudruzi jeho soukromí<br />
nechali na pokoji.<br />
Chodili jsme spolu skoro dvě léta a už jsem se stávala trochu netrpělivá, na<br />
tom není nic zvláštního, žádná žena se nechce spokojit s pouhou<br />
studentskou známostí, Pavel se s ní spokojil, zvykl si na její pohodlnou
nezávaznost, v každém muži je kus sobce a je na ženě, aby bránila sama sebe<br />
a své ženské poslání, Pavel tomu bohužel rozuměl méně než soudruzi ze<br />
souboru, hlavně několik mých přítelkyň, ty se domluvily s ostatními a<br />
nakonec si zavolali Pavla před výbor, nevím, co mu tam říkali, nikdy jsme<br />
spolu o tom nemluvili, ale asi se s ním nemazlili, protože tehdy panovala<br />
přísná morálka, bylo to přehnané, ale možná že je přece jen lepší přehánět<br />
mravnost než nemravnost jak dnes. Pavel se mi dlouho vyhýbal, myslila<br />
jsem, že jsem všechno pokazila, byla jsem zoufalá, chtěla jsem si vzít život,<br />
ale potom za mnou přišel, třásla se mi kolena, prosil mne za odpuštění a dal<br />
mi jako dar přívěsek s obrázkem Kremlu, svou nejdražší památku, nikdy ji<br />
nesundám, to není jen památka na Pavla, to je víc, a rozplakala jsem se štěstím<br />
a za čtrnáct dnů jsme měli svatbu a byl na ní celý soubor, trvala skoro<br />
čtyřiadvacet hodin, zpívalo se a tančilo a já jsem říkala Pavlovi, kdybychom<br />
se zradili my dva, zradili bychom všechny ty, co s námi slaví svatbu, zradili<br />
bychom i manifestaci na Staroměstském náměstí i Togliattiho, chce se mi<br />
dnes smát, co všechno jsme to potom vlastně zradili ...<br />
(2)<br />
Přemýšlím, co si zítra obleču, nejspíš růžový svetřík a šusťák, v tom mám<br />
nejlepší postavu, nejsem už nejštíhlejší, ale co, třeba mám oplátkou za<br />
vrásky zase jiné kouzlo, které nemá mladá holka, kouzlo prožitého osudu,<br />
pro Jindru určitě ano, chudáček, pořád ho vidím, jak byl zklamán, že letím<br />
už ráno a on pojede sám, je šťastný, když může být se mnou, rád se přede<br />
mnou předvádí ve své devatenáctileté dospělosti, se mnou by určitě jel<br />
stotřicítkou, abych ho obdivovala, ošklivoučký chlapeček, ostatně je docela<br />
vzorný technik i šofér, redaktoři si ho rádi bereou do terénu na menší<br />
reportáže, a vlastně co na tom, je to příjemné, když o někom vím, že mne<br />
rád vidí, nejsem v posledních letech v rozhlase moc oblíbená, prý jsem<br />
sekyrářka, fanatička, dogmatik, stranický pes a já nevím ještě co, jenomže já<br />
se nebudu nikdy stydět za to, že mám partaj ráda a že pro ni obětuju<br />
všechen svůj volný čas. Vždyť co mi nakonec zbylo v mém životě? Pavel má<br />
jiné ženy, už po nich nepátrám, dcerka zbožňuje otce, má práce je už deset<br />
let bezútěšně stejná, reportáže, rozhovory, pořady o splněných plánech,<br />
kravínech, dojičkách, domácnost je stejná beznaděj, jenom strana se na mně<br />
nikdy neprovinila a já jsem se neprovinila na ní, ani v těch chvílích, kdy ji<br />
málem všichni chtěli opustit, když se v šestapadesátém provalily Stalinovy<br />
zločiny, lidi se tehdy zbláznili, na všechno plivali, náš tisk prý lže,<br />
znárodněné obchody nefungují, kultura upadá, družstva na vesnicích
neměla vznikat, Sovětský svaz je země nesvobody a nejhorší bylo, že tak<br />
mluvili i komunisté na svých vlastních schůzích, i Pavel tak mluvil, a zase<br />
mu všichni tleskali, Pavlovi vždycky tleskali, už od dětství mu tleskají,<br />
jedináček, jeho matka spává v posteli s jeho fotografií, zázračné dítě, ale jen<br />
průměrný muž, nekouří, nepije, ale bez potlesku neumí žít, to je jeho<br />
alkohol i nikotin, a tak byl rád, že zase může chytat lidi za srdce, mluvil o<br />
hrozných justičních vraždách s takovým citem, že lidé div neplakali, cítila<br />
jsem, jak je šťasten ve svém rozhořčení, a nenáviděla jsem ho .<br />
Strana naštěstí klepla hysteriky přes prsty, ztichli, ztichl i Pavel, místo<br />
vysokoškolského docenta marxismu bylo příliš pohodlné, aby jím<br />
hazardoval, ale něco tu už zůstalo ve vzduchu, zárodek apatie, nedůvěry,<br />
pochybovačství, zárodek, který tiše a tajně bujel, nevěděla jsem , co proti<br />
tomu dělat, a jen jsem k partaji přilnula ještě víc než dosud, jako by partaj<br />
byla živá bytost, člověk, a zvláštní, že spíš žena než muž, moudrá žena,<br />
mohu si s ní rozprávět docela důvěrně, když už si vlastně ani s nikým<br />
nemám co říct, nejenom s Pavlem, ani jiní mě nemají moc rádi, však se to<br />
ukázalo, když jsme museli řešit tu trapnou aféru, jeden náš redaktor, ženatý<br />
muž, měl pomčr s techničkou od nás, mladou svobodnou holkou,<br />
nezodpovědnou a cynickou, a redaktorova žena se tehdy v zoufalství<br />
obrátiIa na náš výbor o pomoc, projednávali jsme ten případ mnoho hodin,<br />
pozvali jsme si postupně k rozhovoru manželku, techničku i svědky z jejich<br />
pracoviště, snažili jsme případ pochopit ze všech stran a být spravedliví,<br />
redaktor dostal stranickou důtku, technička byla napomenuta a oba museli<br />
před výborem slíbit, že se spolu rozejdou. Bohužel slova jsou jen slova, řekli<br />
je jen proto, aby nás ukonejšili a scházeli se spolu dál, ale lež má krátké<br />
nohy, dověděli jsme se o tom brzy a já jsem pak byla pro to nejpřísnější<br />
řešení, navrhla jsem, aby byl redaktor vyloučen ze strany pro vědomé<br />
klamání a podvádění strany, vždyť jaký je to komunista, když lže straně, já<br />
nenávidím lež, ale můj návrh neprošel, redaktor dostal pouze důtku, zato<br />
technička musela z rozhlasu odejít.<br />
Pomstili se mi tehdy jaksepatří, udělali ze mne stvůru, bestii, úplná<br />
kampaň, začali slídit po mém soukromém životě, to byla moje Achillova<br />
pata, žena nemůže žít bez citu, to by nebyla žena, proč bych to zapírala,<br />
hledala jsem lásku jinde, když jsem ji neměla doma, stejně jsem ji hledala<br />
marně, jednou to na mne vypálili na veřejné schůzi, prý jsem pokrytec,<br />
pranýřuju prý jiné lidi, že rozvracejí manželství, chtěla bych je vylučovat,<br />
vyha- zovat, ničit, a sama jsem manželovi nevěrná, kde můžu, tak to říkali<br />
na schůzi, ale za zády to říkali ještě hůř, prý jsem pro veřejnost jeptiška a v<br />
soukromí jsem kurva, jako by nemohli pochopit, že já právě proto, že vím,<br />
co je to nešťastné manželství, já právě proto jsem přísná na jiné, ne z
nenávisti k nim, ale z lásky, z lásky k lásce, z lásky k jejich domovu, k jejich<br />
dětem, protože jim chci pomoci, vždyt' já mám taky dítě a domov a mám o<br />
ně strach!<br />
Ale co, možná že mají pravdu, možná že jsem opravdu zlá ženská a lidem<br />
se opravdu má nechat svoboda a nikdo nemá právo se jim plést do jejich<br />
soukromí, možná že jsme opravdu celý ten náš svět vymyslili špatně a já<br />
jsem opravdu odporný komisař, který mluví do věcí, po kterých mu nic není,<br />
ale já už jsem taková a nemohu jednat jinak, než cítím, ted' je už pozdě,<br />
věřila jsem vždycky, že lidská bytost je přece nedělitelná, to jenom měšťák je<br />
pokrytecky rozdělen na bytost veřejnou a bytost soukromou, to je moje<br />
vyznání, podle toho jsem jednala vždycky, i tentokrát.<br />
A že jsem snad byla zlá, to bez mučení přiznám, nenávidím tyhle mladé<br />
holky, ty spratky, surové ve svém mládí, bez kouska solidarity k starší ženě,<br />
vždyť jim taky jednou bude třicet a pětatřicet a čtyřicet, a ať mi nikdo neříká,<br />
že ho milovala, co ta ví, co je láska, vyspí se s každým napoprvé, zábrany<br />
nemá, nemá stud, uráží mne do krve, když mne někdo přirovnává k<br />
takovým holkám jen proto, že jsem měla jako vdaná několik poměrů s<br />
jinými muži. Jenomže já jsem vždycky hledala lásku, a jestli jsem se zmýlila<br />
a nenašla ji tam, kde jsem ji hledala, s husí kůží jsem se odvrátila a šla pryč,<br />
šla jinam, i když vím, jak by to bylo jednoduché zapomenout na mladistvý<br />
sen o lásce, zapomenout na něj, překročit hranici a octnout se v říši podivné<br />
svobody, kde neexistuje stud, ani zábrany, ani morálka, v říši podivné<br />
hnusné svobody, kde je vše dovoleno, kde stačí jen naslouchat, jak uvnitř<br />
člověka pulsuje sexus, to zvíře.<br />
A já také vím, že kdybych překročila tu hranici, přestala bych být sama<br />
sebou, stala bych se někým jiným, a nevím vůbec kým a děsím se toho, té<br />
strašné změny, a proto hledám lásku, zoufale hledám lásku, do níž bych<br />
mohla vejít taková, jaká dosud ještě jsem, se svými starými sny a ideály,<br />
protože já nechci, aby se můj život rozlomil v půli, chci, aby zůstal celý od<br />
začátku do konce, a proto jsem byla tak omámená, když jsem tě poznala,<br />
Ludvíku, Ludvíku ...<br />
(3)<br />
To bylo vlastně hrozně legrační, když jsem vešla poprvé do jeho kabinetu,<br />
ani mě nějak zvlášť nezaujal, spustila jsem docela bez ostychu, jaké<br />
informace bych od něho potřebovala, jak si představuju ten rozhlasový<br />
fejeton, ale když se potom dal se mnou do řeči, cítila jsem najednou, jak se<br />
zaplétám, plácám, jak mluvím hloupě, a on když viděl, že jsem v rozpacích,
obrátil hned řeč na obyčejné věci, jestli jsem vdaná, jestli mám děti, kam<br />
jezdím na dovolenou a taky řekl, že vypadám mladě a jsem hezká, chtěl mě<br />
zbavit trémy, bylo to od něho milé, poznala jsem už chvastounů, co se umějí<br />
jen vytahovat, i když neumějí ani z desetiny co on, to Pavel by mluvil jenom<br />
o sobě, ale to právě bylo legrační, že jsem u něho byla celou hodinu a o jeho<br />
ústavu jsem věděla tolik co předtím, smolila jsem pak doma fejeton a vůbec<br />
mi to nešlo, ale možná že jsem byla ráda, že mi to nejde, měla jsem aspoň<br />
záminku mu zatelefonovat, jestli by si nechtěl přečíst, co jsem napsala. Sešli<br />
jsme se v kavárně, můj nešťastný fejeton měl čtyři stránky, přečetl ho,<br />
galantně se usmál a řekl, že je výborný, dával mi najevo od počátku, že ho<br />
zajímám jako žena a ne jako redaktorka, nevěděla jsem, jestli mne to má<br />
těšit nebo urážet, ale byl při tom milý, rozuměli jsme si, není to žádný<br />
skleníkový intelektuál, jací jsou mi protivní, má za sebou bohatý život,<br />
pracoval i v dolech, řekla jsem mu, že mám právě takové lidi ráda, lidi s<br />
gorkovským životopisem, ale nejvíc jsem ustrnula, že je z jižní Moravy, že<br />
hrával dokonce v cimbálové kapele, nemohla jsem věřit svým uším, uslyšela<br />
jsem leitmotiv svého života, viděla jsem z dálky přicházet své mládí a cítila<br />
jsem, jak Ludvíkovi propadám.<br />
Ptal se mne, co prý celé dny dělám, vyprávěla jsem mu o tom a on mi řekl,<br />
pořád slyším ten jeho hlas, zpola ž<strong>ert</strong>ovný, zpola soucitný, špatně žijete,<br />
paní Heleno, a prohlásil pak, že prý se to musí změnit, že musím začít žít<br />
jinak, že se musím trochu víc věnovat životním radostem. Řekla jsem mu, že<br />
proti tomu nic nemám, že jsem byla vždycky vyznavačkou radosti, že mi<br />
není nic protivnějšího než všechny ty módní smutky a chandry, a on mi řekl,<br />
že to nic neznamená, co vyznávám, že vyznavači radosti bývají většinou ti<br />
nejsmutnější lidé, ó, jakou máte pravdu, chtěla jsem křičet, a pak řekl<br />
přímo, bez obalu, že prý pro mne přijde příštího dne ve čtyři hodiny před<br />
rozhlas, že si spolu vyjedeme někam do přírody, za Prahu. Bránila jsem se,<br />
jsem přece vdaná žena, nemohu si jen tak vyjíždět s cizím mužem do lesa, a<br />
Ludvík na to odpověděl ž<strong>ert</strong>em, že prý není žádný muž, nýbrž jenom vědec,<br />
ale posmutněl přitom, posmutněl! Viděla jsem to a zalila ., mne horkost z<br />
radosti, že po mně touží, a že po mně touží o to víc, když mu připomínám, že<br />
jsem vdaná, protože se mu tím vzdaluju, a člověk touží vždycky nejvíc po<br />
tom, co se mu vzdaluje, pila jsem dychtivě to posmutnění z jeho tváře a<br />
poznala jsem v té chvíli, že je do mne zamilován.<br />
A další den šuměla z jedné strany Vltava, z druhé strany se zvedal strmý les,<br />
bylo to romantické, mám ráda romantiku, chovala jsem se asi trochu<br />
bláznivě, možná že se to nehodí na matku dvanáctileté holky, smála jsem se,<br />
poskakovala, vzala jsem ho za ruku a donutila ho, aby se mnou kus běžel,<br />
zastavili jsme se, bušilo mi srdce, stáli jsme tváří v tvář těsně u sebe a
Ludvík se maličko sklonil a lehce mne políbil, hned jsem se mu vytrhla a<br />
zase ho dlytla za ruku a zase jsme kousek běželi, mám mírnou srdeční vadu<br />
a srdce se mi rozbuší po sebemenší námaze, stačí jen, abych vyběhla jedno<br />
patro do schodů, a tak jsem brzo zvolnila krok, dech se mi pomalu utišoval a<br />
já jsem najednou tichounce zanotovala první dva takty své nejmilejší písně<br />
Ej, svítilo slunečko nad našú zahrádkú ... a když jsem vytušila, že mi rozumí,<br />
rozezpívala jsem se hlasitě, nestyděla jsem se, cítila jsem, jak ze mne padají<br />
léta, starosti, zármutky, tisíce šedivých šupin, a potom jsme seděli v malé<br />
hospůdce u Zbraslavi, jedli jsme chleba a buřt, všechno bylo docela obyčejné<br />
a prosté, nevrlý hostinský, politý ubrus, a přece to bylo nádherné<br />
dobrodružství, řekla jsem Ludvíkovi, jestlipak víte, že jedu za tři dny na<br />
Slovácko dělat reportáž o Jízdě králů. Zeptal se mne, do kterého místa, a<br />
když jsem mu odpověděla, řekl, že právě tam se narodil, zase taková shoda,<br />
která mne omráčila, a Ludvík řekl, udělám si volno, pojedu tam s vámi.<br />
Lekla jsem se, vzpomněla jsem si na Pavla, na to světýlko naděje, které mi<br />
rozžal, nejsem cynická vůči svému manželství, jsem připravena udělat vše,<br />
abych je zachránila, už kvůli Zdeničce, ale co bych lhala, hlavně kvůli sobě,<br />
kvůlí všemu, co bylo, kvůli památce svého mládí, ale nenašla jsem sílu říci<br />
Ludvíkovi ne, nenašla jsem tu sílu, a teď už jsou kostky vrženy, Zdenička<br />
spí, já mám strach a Ludvík je už na Moravě a zítra mne bude čekat u<br />
autobusu.<br />
III<br />
Ano; šel jsem se toulat. Zastavil jsem se na mostě přes Moravu a zadíval se<br />
po směru jejího toku. Jak škaredá je Morava (řeka tak hnědá, jako by v ní<br />
proudila spíš tekutá hlína než voda) a jak truchlivé je její nábřeží: ulice z<br />
pěti jednoposchod'ových měšťanských domů, které nejsou spolu spojeny a<br />
stojí každý zvlášť, podivínsky a siře; snad měly tvořit základ nábřeží, jehož<br />
honosnost se pak už nikdy neuskutečnila; dva z nich mají na sobě z<br />
keramiky a štukatury andílky a drobné výjevy, které jsou dnes už ovšem<br />
oprýskány: anděl je bez křídla a výjevy jsou místy svlečeny na cihly, takže<br />
ztrácejí srozumitelnost. Pak ulice sirých domů končí, jsou už jen železné<br />
stožáry elektrického vedení, tráva, na ní několik opozdivších se hus, a potom<br />
pole, pole bez obzorů, pole sahající nikam, pole, v nichž se ztrácí tekutá<br />
hlína řeky Moravy.
Města mají známou schopnost nastavovat si vzájemně zrcadlo a já jsem v<br />
této scenérii (znal jsem ji z dětství a docela nic mi tehdy neříkala) uviděl<br />
najednou Ostravu, to hornické město podobné obrovské provizorní<br />
noclehárně, plné opuštěných domů a špinavých ulic vedoucích do prázdna.<br />
Byl jsem zaskočen; stál jsem tu na mostě jako člověk vystavený kulometné<br />
palbě. Nechtěl jsem se dál dívat na sirou ulici pěti samotářských domů,<br />
protože jsem nechtěl myslit na Ostravu. A tak jsem se obrátil čelem vzad a<br />
dal se po břehu proti proudu řeky.<br />
Tudy vedla cestička vroubená po jedné straně hustým stromořadím<br />
topolů: úzká vyhlídková alej. Napravo od ní se svažoval k hladině břeh<br />
zarostlý trávou a plevelem a dál přes řeku bylo vidět na protějším břehu<br />
skladiště, dílny a dvory malých fabrik; nalevo od cesty bylo nejdřív vleklé<br />
smetiště a potom širá pole propíchaná železnými konstrukcemi stožárů s<br />
elektrickými dráty. Šel jsem nad tím vším po úzké cestě aleje, jako bych<br />
kráčel po dlouhé lávce nad vodami - a přirovnávám-li celou tu krajinu k<br />
širokým vodám, pak proto, že z ní na mne čišel chlad; a že jsem šel tou alejí,<br />
jako bych se z ní snad mohl někam zřítit. Uvědomoval jsem si přitom, že ta<br />
zvláštní přízračnost krajiny je jenom opisem toho, na co jsem po setkání s<br />
Lucií nechtěl vzpomínat; jako by se potlačované vzpomínky přestěhovaly do<br />
všeho, co jsem teď kolem sebe viděl, do pustoty polí a dvorů a skladišť, do<br />
kalnosti řeky a do onoho všudypřítomného chladu, který celé té scenérii<br />
dával jednotu. Pochopil jsem, že vzpomínkám neuniknu; že jsem jimi<br />
obklíčen.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
[2]<br />
O tom, jak jsem dospěl ke svému prvnímu životnímu ztroskotání (a jeho<br />
nelaskavým prostřednictvím též k Lucii), nebylo by obtížné vyprávět<br />
lehkovážným tónem a dokonce s jistou zábavností: všechno zavinil můj<br />
neblahý sklon k hloupým ž<strong>ert</strong>ům a Markétina neblahá nezpůsobilost<br />
pochopit ž<strong>ert</strong>. Markéta patřila mezi ty ženy, které berou všechno vážně<br />
(touto vlastností dokonale splývala se samým géniem doby) a jimž je dáno<br />
sudičkami do vínku, že schopnost víry bude jejich nejsilnější vlastností. Tím<br />
nechci eufemisticky naznačovat, že by snad byla hloupá; nikoli: byla dosti<br />
nadaná a bystrá a ostatně natolik mladá (chodila do prvního ročníku a bylo<br />
jí devatenáct let), že naivní důvěřivost patřila spíš k jejím půvabům než k<br />
jejím nedostatkům, tím spíš, že byla provázena nesporným tělesným<br />
půvabem. My všichni na fakultě jsme měli Markétu rádi a více či méně jsme<br />
se o ni pokoušeli, což nám (alespoň některým z nás) nepřekáželo, abychom
si z ní zároveň nedělali mírnou a dobře míněnou legraci.<br />
Legrace se ovšem špatně snášela s Markétou, a s duchem doby ještě hůře.<br />
Byl první rok po únoru osmačtyřicátého roku; začal nový život, opravdu<br />
zcela jiný, a tvář toho nového života, jak mi utkvěla ve vzpomínkách, byla<br />
strnule vážná, přičemž podivné na té vážnosti bylo to, že se nemračila, nýbrž<br />
měla podobu úsměvu; ano, ta léta o sobě prohlašovala, že jsou<br />
nejradostnější ze všech let a každý, kdo se neradoval, byl okamžitě<br />
podezirán, že ho vítězství dělnické třídy zarmucuje anebo (což nebylo o nic<br />
menší provinění) že je individualisticky ponořen do svých niterných<br />
smutků.<br />
Neměl jsem tehdy mnoho niterných smutků, naopak jsem měl značný<br />
smysl pro legraci, a přece se nedá říci, že bych před radostnou tváří doby<br />
uspěl bez výhrad, protože mé legrace byly příliš nevážné, kdežto radost té<br />
doby nemilovala taškářství a ironii, byla to radost, jak jsem řekl, vážná, hrdě<br />
se titulující jako "historický optimismus vítězné třídy", radost asketická a<br />
slavnostní, prostě Radost.<br />
Vzpomínám si, jak jsme byli tehdy na fakultě organizováni do takzvaných<br />
studijních kroužků, které se často scházely, aby provedly veřejnou kritiku a<br />
sebekritiku všech svých členů a vypracovaly pak z ní na každého hodnotící<br />
posudek. Měl jsem tehdy jako každý komunista mnoho funkcí (pracoval<br />
jsem na významném místě ve Svazu vysokoškolského studentstva), a<br />
protože jsem přitom nebyl ani špatný student, nemohlo pro mne takové<br />
hodnocení dopadnout nijak špatně. Ale přece za věty uznání, v nichž se<br />
vypisovala má aktivita, můj dobrý poměr k státu, práci a znalost marxismu,<br />
přidávala se většinou i věta, že mám na sobě "pozůstatky individualismu".<br />
Taková výhrada nemusila být nebezpečná, protože bylo dobrým zvykem<br />
psát i do nejlepšího kádrového posudku nějakou kritickou poznámku,<br />
někomu vytknout "malý zájem o revoluční teorii", jinému "chladný poměr k<br />
lidem", jinému malou "bdělost a ostražitost", někomu třeba "špatný poměr<br />
k ženám", ovšem ve chvíli, kdy již nebyla sama o sobě, kdy se k ní přidala<br />
další výhrada anebo kdy se člověk dostal do nějakého konfliktu nebo se stal<br />
obětí podezření či útoku, mohly se takové "pozůstatky individualismu"<br />
anebo "špatný poměr k ženám" stát seménkem zkázy. A v tom byla zvláštní<br />
fatálnost, že takové semeno nosil si s sebou ve své kádrové kartě každý, ano,<br />
každý z nás.<br />
Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z<br />
individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem<br />
individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: "Protože se<br />
tak chováš." ,.Jak se chovám?" ptal jsem se. "Pořád se tak divně usmíváš."<br />
"No a? Raduji se!" "Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel."
Když soudruzi usoudili, že mé chování a usmívání je intelektuálské (jiné<br />
proslulé pejorativum těch časů), uvěřil jsem jim na konec, protože jsem si<br />
neuměl představit (bylo to prostě nad míru mé smělosti), že by se všichni<br />
ostatní mýlili, že by se mýlila sama Revoluce, duch doby, kdežto já,<br />
jednotlivec, bych měl pravdu. Začal jsem poněkud kontrolovat své úsměvy a<br />
záhy pak v sobě pociťovat malou trhlinu otevírající se mezi tím, kým jsem<br />
byl, a mezi tím, kým jsem (podle mínění ducha doby) být měl a snažil se být.<br />
Ale kdo jsem tedy tehdy opravdu byl? Chci na tu otázku odpovědět zcela<br />
poctivě: Byl jsem ten, kdo má několik tváří.<br />
A tváří přibývalo. Asi měsíc před prázdninami jsem se začal sbližovat s<br />
Markétou (chodila do prvního, já do druhého ročníku) a snažil jsem se jí<br />
imponovat podobně hloupým způsobem, jakým se o to snaží dvacetiletí<br />
mužové všech časů: nasazoval jsem si masku; předstíral jsem, že jsem starší<br />
(duchem a zkušenostmi), než jsem byl; předstíral jsem, že mám od všech<br />
věcí odstup, že se dívám na svět z výšky a že nosím kolem své kůže ještě<br />
jinou, neviditelnou a neprůstřelnou kůži. Tušil jsem (ostatně správně), že<br />
ž<strong>ert</strong>ování je srozumitelným výrazem odstupu, a jestliže jsem ž<strong>ert</strong>oval<br />
vždycky rád, ž<strong>ert</strong>oval jsem s Markétou zvlášť usilovně, vyumělkovaně a<br />
únavně .<br />
Ale kdo jsem tedy byl doopravdy? Musím to znovu opakovat:<br />
Byl jsem ten, kdo má několik tváří.<br />
Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a<br />
popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě<br />
duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval<br />
jsem bezradný a školácky rozechvěný.<br />
Byla snad ta poslední tvář ta pravá?<br />
Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a<br />
tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem<br />
sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi<br />
mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se<br />
za nimi nemotorně a slepecky.<br />
Psychologická i fyziologická mašinérie lásky je tak složitá, že v jistém<br />
údobí života musí se mladý muž soustředit téměř výhradně na pouhé její<br />
zvládání a uniká mu pak vlastní obsah lásky - žena, kterou miluje (podobně<br />
jako třeba mladý houslista nemůže se dost dobře soustředit na obsah<br />
skladby, dokud nezvládne manuální techniku natolik, aby na ni mohl při hře<br />
přestat myslet). Mluvil-li jsem o svém školáckém rozechvění při myšlenkách<br />
na Markétu, musím v tomto smyslu doplnit, že pramenilo ani ne tak z mé<br />
zamilovanosti, jako z mé nešikovnosti a nejistoty, jejíž tíhu jsem cítil a která<br />
se stala vládcem mých pocitů a myšlenek mnohem více než Markéta.
Tíhu těch rozpaků a nešikovnosti jsem nadzvedával tím, že jsem se nad<br />
Markétou vytahoval: snažil jsem se s ní nesouhlasit nebo se přímo vysmívat<br />
všem jejím názorům, což nebylo ani tak obtížné, protože to byla dívka při<br />
své bystrosti (a při své kráse, která - jako každá krása - sugerovala okolí<br />
zdánlivou nepřístupnost) důvěřivě prostoduchá; neuměla se nikdy podívat<br />
za věc a viděla jen věc samu, chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že<br />
nerozuměla anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout<br />
všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické<br />
praktiky konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně<br />
nechápavou, jako když stála před<br />
anekdotou svých kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své<br />
nadšení posílit vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí, a<br />
rozhodli, že se má o prázdninách zúčastnit čtrnáctidenního stranického<br />
školení.<br />
To školení mi přišlo velice nevhod, protože právě v těch čtrnácti dnech<br />
zamýšlel jsem být s Markétkou sám v Praze a dovést náš vztah (který dosud<br />
pozůstával z procházek, hovorů a několika polibků) k určitějším koncům;<br />
neměl jsem na výběr než právě těch čtrnáct dnů (další čtyři týdny jsem měl<br />
strávit na zemědělské brigádě a posledních čtrnáct dnů prázdnin být u<br />
matky na Slovácku), takže jsem nesl s bolestnou žárlivostí, když Markéta<br />
nesdílela můj smutek, na školení se nijak nehněvala, ba dokonce mi říkala,<br />
že se na to těší.<br />
Ze školení (konalo se v jakémsi zámku uprostřed Čech) mi poslala dopis,<br />
který byl takový jako ona sama: plný upřímného souhlasu se vším, co žila;<br />
všechno se jí líbilo, i ranní čtvrthodinka tělocviku, referáty, diskuse i písně,<br />
které tam zpívali; psala mi, že tam vládne "zdravý duch"; a ještě z pilnosti<br />
připojila úvahu o tom, že revoluce na Západě nedá na sebe dlouho čekat.<br />
Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i<br />
v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem<br />
nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak<br />
jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem:<br />
Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!<br />
Ludvík<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(3)<br />
Na mou provokativní pohlednici mi Markéta odpověděla stručným lístkem<br />
s banálním textem a na další má psaní, která jsem jí během prázdnin
posílal, se neozývala. Byl jsem kdesi na Šumavě, hrabal jsem sena s<br />
vysokoškolskou brigádou a z Markétina mlčení na mne padal veliký smutek.<br />
Psal jsem jí odtud skoro každý den dopisy, které byly naplněny prosebnou a<br />
melancholickou zamilovaností; prosil jsem ji, abychom se mohli alespoň posledních<br />
čtrnáct dnů prázdnin ještě vídat, byl jsem připraven nejezdit domů,<br />
nevidět svou opuštěnou matku a jet kamkoli za Markétou; a to všechno<br />
nejenom proto, že jsem ji měl rád, ale hlavně proto, že to byla jediná žena na<br />
mém obzoru a že situace chlapce bez dívky byla pro mne nesnesitelná. Ale<br />
Markéta na mé dopisy neodpovídala.<br />
Nechápal jsem, co se děje. Přijel jsem v srpnu do Prahy a podařilo se mi ji<br />
vyhledat doma. Šli jsme spolu na obvyklou procházku podél Vltavy a na<br />
ostrov - Císařskou louku (tu smutnou louku s topoly a prázdnými hřišti) a<br />
Markéta tvrdila, že se mezi námi nic nezměnilo a také se tak chovala,<br />
jenomže právě ta křečovitě nepohnutá stejnost (stejnost polibku, stejnost<br />
hovoru, stejnost úsměvu) byla deprimující. Když jsem Markétu prosil o<br />
schůzku na další den, řekla mi, ať jí prý zatelefonuju, že se pak domluvíme.<br />
Telefonoval jsem, cizí ženský hlas v telefonu mi oznámil, že Markéta odjela<br />
z Prahy.<br />
Byl jsem nešťastný, jak jen může být nešťastný dvacetiletý chlapec, když je<br />
bez ženy, chlapec ještě dosti nesmělý, který poznal až dosud fyzickou lásku<br />
jen několikrát, letmo a špatně, a který se jí přitom v mysli nepřetržitě obírá.<br />
Dny byly k nepřečkání dlouhé a zbytečné, nemohl jsem číst, nemohl jsem<br />
pracovat, chodil jsem třikrát denně do biografu na všechna odpolední i<br />
večerní představení, jak jdou za sebou, jen abych nějak ubil čas, jen abych<br />
nějak přehlušil houkavý sůví hlas, který vydávalo nepřetržitě mé nitro. Já, o<br />
němž měla Markéta (dík mému usilovnému vytahování) dojem, že jsem již<br />
málem znuděn ženami, netroufal jsem si oslovit dívky jdoucí po ulici, dívky,<br />
jejichž krásné nohy mne bolely v duši.<br />
Přivítal jsem proto docela, že přišlo konečně září, s ním opět škola a ještě o<br />
pár dnů dříve má práce na Svazu studentstva, kde jsem měl vlastní místnost<br />
a mnoho všelijaké práce. Avšak již druhého dne mne telefonicky pozvali na<br />
stranický sekretariát. Od toho okamžiku si pamatuju všechno docela<br />
podrobně: Byl slunný den, vyšel jsem z budovy Svazu studentstva a cítil<br />
jsem, že smutek, jímž jsem byl celé prázdniny naplněn, ze mne zvolna<br />
opadává. Muž má naštěstí kromě svých soukromých vášní i vášeň veřejné<br />
práce a já jsem byl rád, že mne tato vášeň bere opět do svých rukou, takže<br />
jsem šel na sekretariát s příjemnou zvědavostí. Zazvonil jsem a dveře mi<br />
otevřel předseda výboru, vysoký mladík s úzkou tváří, světlými vlasy a<br />
ledově modrýma očima. Řekl jsem "čest práci", on nepozdravil a řekl:"Běž<br />
dozadu, čekají tě tam." Vzadu v poslední místnosti na sekretariátě mne
čekali tři členové stranického vysokoškolského výboru. Řekli, abych se<br />
posadil. Posadil jsem se a pochopil jsem, že se děje něco neblahého. Všichni<br />
tři soudruzi, které jsem dobře znal a byl jsem zvyklý se s nimi vesele bavívat,<br />
tvářili se nepřístupně, tykali mi sice (jak je pravidlem mezi soudruhy), ale<br />
nebylo to najednou přátelské tykání, nýbrž tykání úřední a hrozivé.<br />
(Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi, má být původně výrazem<br />
důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě<br />
opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět, v němž si lidé tykají<br />
všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty.)<br />
Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří mi položili<br />
první otázku: zda prý znám Markétu. Řekl jsem, že ji znám. Ptali se mne,<br />
jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se mne, jestli si<br />
nepamatuju, co jsem jí psal. Rekl jsem, že si to nepamatuju, avšak<br />
pohlednice s provokačním textem mi v té chvíli vytanula před očima a já<br />
jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si vzpomenout? ptali se mne. Ne, říkal<br />
jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil dojem, že<br />
mi psala o intimních věcech, o nichž tu nemohu hovořit. Nepsala ti něco o<br />
školení? ptali se. Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? Že se jí tam líbí,<br />
odpověděl jsem. A co dál? Že jsou dobré referáty a dobrý kolektiv, odpovídal<br />
jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem, snad něco<br />
takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? ptali se dál.<br />
Ano, řekl jsem. A co ty si myslíš o optimismu, zeptali se. O optimismu? Co<br />
bych si o něm měl myslet? ptal jsem se. Považuješ se sám za optimistu? ptali<br />
se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem docela veselý<br />
člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl<br />
jeden z nich, může se třeba smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik,<br />
pokračoval. Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal<br />
se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval<br />
socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro<br />
tebe opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále.<br />
Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale pro<br />
tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych zvědav, co by<br />
na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli,<br />
že jejich optimismus je opium, navázal hned jiný. A třetí dodal: Pro<br />
trockistu je budovatelský optimismus vždycky jen opiem. A ty jsi trockista.<br />
Proboha, jak jste na to přišli? bránil jsem se. Napsals to nebo nenapsal?<br />
Snad jsem něco takového z legrace<br />
napsal, vždyť už jsou to dva měsíce, nepamatuji se na to. Můžeme ti to<br />
připomenout, řekli a četli mi mou pohlednici: Optimismus je opiem lidstva.<br />
Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Ludvík. Věty zněly v malé
místnosti politického sekretariátu tak strašně, že jsem se jich v té chvíli bál a<br />
cítil jsem, že mají ničivou sílu, jíž neodolám. Soudruzi, to měla být legrace,<br />
řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže uvěřit. Je vám to k smíchu? zeptal se<br />
jeden ze soudruhů dvou dalších. Oba zavrtěli hlavou. To byste museli znát<br />
Markétu! řekl jsem. My ji známe, odpověděli mi. Tak vidíte, řekl jsem,<br />
Markéta bere všechno vážně, my jsme si z ní vždycky dělali trochu legraci a<br />
snažili jsme se ji šokovat. To je zajímavé, řekl jeden ze soudruhů, nezdálo se<br />
nám podle dalších tvých dopisů, že bys Markétu nebral vážně. Copak vy jste<br />
četli všechny mé dopisy Markétě? Tak tedy, protože Markéta bere všechno<br />
vážně, ujal se slova jiný, ty si z ní děláš legraci. Ale řekni nám, co je to, co<br />
bere vážně? To je třeba strana, optimismus, kázeň, že? A tohle všechno, co<br />
ona bere vážně, je tobě k smíchu. Soudruzi, pochopte, říkal jsem, vždyť já si<br />
ani nepamatuju, jak jsem to psal, psal jsem to narychlo, takových pár vět, z<br />
legrace, ani jsem na to nemyslel, co píšu, kdybych tím myslel něco zlého,<br />
přece to nepošlu na stranické školení. To je snad jedno, jak jsi to psal. Ať jsi<br />
to psal rychle nebo pomalu, na koleně nebo na stole, mohl jsi napsat jen to,<br />
co je v tobě. Nic jiného jsi napsat nemohl. Možná že kdyby sis to byl víc<br />
rozmýšlel, byl bys to nenapsal. Takhle jsi to napsal bez přetvářky. Takhle<br />
alespoň víme, kdo jsi. Tak aspoň víme, že máš více tváří, tu jednu pro stranu<br />
a tu druhou pro jiné. Cítil jsem, že moje obrana pozbyla jakýchkoli<br />
argumentů. Opakoval jsem ještě několikrát ty stejné: že to byla legrace, že to<br />
byla jen bezvýznamná slova, že za tím byla jen moje nálada a podobně.<br />
Odmítli mne. Řekli, že jsem napsal své věty na otevřenou pohlednici, že je<br />
mohl kdokoli číst, že ta slova měla objektivní dosah a že k nim nebyla<br />
připsána žádná vysvětlivka o mé náladě. Pak se mne zeptali, co všechno<br />
jsem z Trockého četl. Řekl jsem, že nic. Zeptali se mne, kdo mi ty knihy<br />
půjčoval. Řekl jsem, že nikdo. Zeptali se mne, s jakými trockisty jsem se<br />
scházel. Řekl jsem, že s žádnými. Řekli mi, že mne zbavují s okamžitou<br />
platností funkce na Svazu studentstva a požádali mne, abych jim odevzdal<br />
klíče od místnosti. Měl jsem je v kapse a dal jsem jim je. Potom řekli, že<br />
stranicky můj případ vyřeší má základní organizace na přírodovědecké<br />
fakultě. Vstali a dívali se mimo mne. :Rekl jsem "čest práci" a šel jsem pryč.<br />
Pak jsem si vzpomněl, že mám v místnosti na Svazu studentstva mnoho<br />
svých věcí. Neměl jsem nikdy velký smysl pro pořádek a tak jsem měl v<br />
zásuvce psacího stolu kromě různých osobních písemností také své ponožky<br />
a ve skříni mezi spisy nakrojenou bábovku, kterou mi poslala z domu<br />
maminka. Odevzdal jsem sice před chvílí klíč na okresním sekretariátě, ale<br />
vrátný v přízemí mne znal a dal mi erární klíč, který visel na dřevěné desce<br />
mezi mnoha jinými klíči; pamatuju si všechno do detailu: klíč od mé<br />
místnosti byl přivázán silným konopným provazem k malé dřevěné destičce,
na které bylo bílou barvou napsáno číslo mé místnosti. Tímto klíčem jsem<br />
tedy odemkl a sedl si k psacímu stolu; otevřel jsem zásuvku a vytahoval z ní<br />
všechny své věci; dělal jsem to pomalu a roztěkaně, protože jsem se snažil v<br />
té malé chvíli relativního klidu rozmyslit, co se to vlastně se mnou stalo a co<br />
mám dělat.<br />
Netrvalo to dlouho a otevřely se dveře. Byli v nich zase ti tři soudruzi ze<br />
sekretariátu. Tentokrát se již netvářili chladně a uzavřeně. Tentokrát měli<br />
hlasy rozhořčené a hlasité. Zvlášť nejmenší z nich, kádrový referent výbom.<br />
Uhodil na mne, jak jsem se sem vůbec dostal. Jakým právem. Zeptal se<br />
mne, jestli nechci, aby mne dal odvést SNB. Co prý tu rabuju ve stole. Řekl<br />
jsem, že jsem si jen přišel pro bábovku a ponožky. Řekl mi, že nemám<br />
nejmenší právo sem chodit, i kdybych tu měl plnou skříň ponožek. Pak šel k<br />
zásuvce a papír po papím, sešit po sešitu prohlížel. Byly to opravdu všechno<br />
mé osobní věci, takže mi posléze dovolil, abych si je dával před jeho očima<br />
do kufříku. Dal jsem si tam i ponožky, zmuchlané a špinavé, a dal jsem si<br />
tam i bábovku, která stála ve skříni na umaštěném papím plném drobinek.<br />
Střežili každý můj pohyb. Odešel jsem s kufříkem z místnosti a kádrový<br />
referent mi na rozloučenou řekl, abych se tu už nikdy neukazoval.<br />
Jak jen jsem se dostal z dosahu soudruhů z okresu a nepřemožitelné<br />
logiky jejich výslechu, už se mi zdálo, že jsem nevinen, že na mých výrocích<br />
přece nic zlého není a že musím jít za někým, kdo zná dobře Markétu a<br />
komu se svěřím a kdo pochopí, že celá aféra je směšná. Vyhledal jsem<br />
jednoho studenta z naší fakulty, komunistu, a když jsem mu všechno<br />
vypověděl, řekl, že na okrese jsou příliš bigotní, že nerozumějí legraci a že<br />
on, který zná Markétu, umí si dobře představit, oč šlo. Ostatně mám prý jít<br />
za Zemánkem, který bude letos předsedou strany na naší fakultě a zná přece<br />
dobře Markétu i mne.<br />
____________________________________________________<br />
__________<br />
(4)<br />
Že bude Zemánek předsedou organizae, jsem nevěděl, a zdálo se mi, že je<br />
to výborná zpráva, protože jsem Zemánka opravdu dobře znal a byl jsem si<br />
dokonce jist, že má ke mně veškeré sympatie už vzhledem k mému<br />
slováckému původu. Zemánek totiž hrozně rád zpíval slovácké písničky;<br />
byla to v té době velká móda zpívat lidové písně a zpívat je ne školácky, ale s<br />
rukou nad hlavou a trochu surovým hlasem a tvářit se přitom jako opravdu<br />
lidový člověk, kterého matka porodila při nějaké tancovačce pod cimbálem.<br />
Já jsem byl na přírodovědecké fakultě vlastně jediný skutečný Moravský
Slovák, což mi přinášelo jakási privilegia; při každé slavnostní příležitosti, ať<br />
při některých schůzích, oslavách nebo při Prvním máji, vybízeli mne<br />
soudruzi, abych vytáhl klarinet a imitoval s dvěma třemi amatéry, kteří se<br />
našli mezi kolegy, slováckou kapelu. Takto (s klarinetem, houslemi a basou)<br />
šli jsme po dva roky v májovém průvodu a Zemánek, protože to byl hezký<br />
kluk a rád se předvádčl, šel s námi, oblečen do vypůjčeného lidového kroje,<br />
tančil v pochodu, vzpažoval ruku do výše a zpíval. Tento rodilý Pražák, který<br />
na Slovácku nikdy nebyl, hrál si zálibně na lidového šuhaje a já jsem se na<br />
něho díval s přátelstvím, protože jsem byl šťasten, že hudba mého domova,<br />
který byl odedávna eldorádem lidového umění, je tak oblíbena a milována.<br />
A Zemánek znal také Markétu, což byla druhá výhoda. Octli jsme se často<br />
při různých studentských příležitostech všichni tři spolu; jednou (byla nás<br />
tehdy větší studentská parta) jsem si vymyslil, že na Šumavě žijí trpasličí<br />
kmeny, a dokládal jsem to citáty z údajného vědeckého spisu, který prý o<br />
tomto pozoruhodném tématu pojednává. Markéta se divila, že o tom nikdy<br />
neslyšela. Řekl jsem, že není divu: buržoazní věda přece úmyslně zatajovala<br />
existenci trpaslíků, protože kapitalisté s trpaslíky obchodovali jako s otroky.<br />
Ale o tom by se mělo psát! vykřikovala Markéta. Proč se o tom nepíše! Vždyť<br />
to by byl přece argument proti kapitalistům!<br />
Snad se o tom nepíše proto, pronesl jsem zamyšleně, že je celá věc<br />
poněkud delikátní a pohoršlivá: trpaslíci měli totiž zcela mimořádnou<br />
schopnost milostného výkonu, což byl důvod, proč byli velice vyhledáváni a<br />
proč je naše republika tajně vyvážela za tučné devizy zejména do Francie,<br />
kde si je najímaly stárnoucí kapitalistické dámy jako sluhy, aby jich ovšem<br />
ve skutečnosti zneužívaly zcela jinak.<br />
Kolegové zatajovali smích, probuzený ani ne tak zvláštní vtipností mého<br />
výmyslu, jako spíš Markétinou zaujatou tváří vždy dychtivou pro něco<br />
(eventuelně proti něčemu) hořet; kousali se do rtů, aby Markétce nekazili<br />
její radost z poznání, a někteří (a z nich zejména právě Zemánek) se ke mně<br />
přidávali, aby dotvrzovali mou zprávu o trpaslících.<br />
Když se Markéta ptala, jak vlastně takový trpaslík vypadá, pamatuji si, že jí<br />
Zemánek řekl s vážnou tváří, že profesor Čechura, kterého má Markéta čest<br />
se všemi svými kolegy příležitostně vídat za universitní katedrou, je<br />
trpasličího původu, a to bud' z obou nebo alespoň z jednoho rodiče.<br />
Vyprávěl prý Zemánkovi docent Hůle, že bydlil o kterýchsi prázdninách ve<br />
stejném hotelu s manžely Čechurovými, kteří oba dva dohromady měří<br />
necelé tři metry. Jednoho dne ráno vešel do jejich pokoje netuše, že manželé<br />
ještě spí, a užasl: leželi v jediné posteli, a to ne vedle sebe, nýbrž za sebou,<br />
Čechura skrčen v dolní, Čechurová v horní půli lůžka.<br />
Ano, dotvrdil jsem: potom je ovšem nejenom Čechura, ale i jeho žena
ezpochybně původem šumavský trpaslík, nebot' spávat za sebou je<br />
atavistický zvyk všech tamních trpaslíků, kteří si ostatně v minulosti své<br />
chatrče nikdy nestavěli na půdorysu kruhu nýbrž vždy na půdorysu<br />
dlouhatánského obdélníku, protože nejen manželé, ale celé rody byly zvyklé<br />
spávat v dlouhém řetězu za sebou.<br />
Když jsem si v onom temném dni vybavil tohle naše plácání, zazdálo se mi,<br />
že mi z něho bliká světélko naděje. Zemánek, který bude mít na starosti<br />
vyřešení mého případu, zná můj způsob legrace a zná i Markétu a pochopí,<br />
že lístek, který jsem jí psal, byl jen ž<strong>ert</strong>ovnou provokací dívky, kterou jsme<br />
všichni obdivovali a (snad právě proto) rádi znevažovali. Pověděl jsem mu<br />
tedy při první příležitosti o svém maléru; Zemánek pozorně poslouchal,<br />
krčil čelem a řekl, že uvidí.<br />
Žil jsem zatím v provizóriu, chodil jsem do přednášek jako dřív a čekal<br />
jsem. Často jsem byl předvolán před různé stranické komise, které se<br />
snažily zejména zjistit, nepatřím-li k nějaké trockistické skupině, snažil jsem<br />
se dokázat, že dohromady pořádně nevím, co to trockismus je, chytal jsem<br />
se každého pohledu v očích vyšetřujících soudruhů a hledal v něm důvěru;<br />
někdy ji opravdu našel a dovedl jsem pak takový pohled dlouho nosit s<br />
sebou, uchovávat ho v sobě a vykřesávat z něho trpělivě naději.<br />
Markéta se mi stále vyhýbala. Pochopil jsem, že to souvisí s aférou kolem<br />
mé pohlednice, a v hrdé lítostivosti jsem se jí nechtěl na nic ptát. Jednoho<br />
dne mne však sama zastavila na chodbě fakulty: "Chtěla bych s tebou o<br />
něčem mluvit."<br />
A tak jsme se zase po několika měsících octli na společné vycházce, byl už<br />
podzim, byli jsme oba v dlouhých montgomerácích, ano, dlouhých, kus pod<br />
kolena, tak jak se v té době (době zhola negalantní) chodilo, lehounce mžilo,<br />
stromy na nábřeží byly bez listí a černé. Markéta mi vyprávěla, jak se to<br />
všechno stalo: když byla na prázdninovém školení, zavolali si ji najednou<br />
soudruzi z vedení a ptali se jí, zda dostává na školení nějakou<br />
korespondenci, řekla, že ano. Ptali se odkud. Říkala, že jí píše maminka. A<br />
nikdo jiný? Sem tam nějaký kolega, řekla.Můžeš nám říci jaký? zeptali se jí.<br />
Jmenovala mne. A copak ti píše soudruh Jahn? Pokrčila rameny, protože se<br />
jí nějak nechtělo citovat slova na mém lístku. Tys mu psala také? zeptali se.<br />
Psala, řekla. Cos mu psala? zeptali se. Tak, řekla, o školení a vůbec. Tobě se<br />
na školení líbí? zeptali se jí. Ano, moc, odpověděla. A napsalas mu, že se ti<br />
líbí? Ano, napsala, odpověděla jim. A co on? zeptali se dál. On? odpověděla<br />
váhavě Markéta, no on je divný, to byste ho museli znát. My ho známe, řekli,<br />
a chtěli bychom vědět, co ti psal. Můžeš nám ukázat tu jeho pohlednici?<br />
"Nesmíš se na mne zlobit," řekla mi Markéta, "musela jsem jim ji ukázat."<br />
,,Neomlouvej se," řekl jsem Markétě, "znali ji stejně ještě dřív, než s tebou
mluvili; kdyby ji neznali, nebyli by si tě volali."<br />
"Já se nijak neomlouvám, ani se za to nestydím, že jsem jim ji dala přečíst,<br />
tak si to nesmíš vykládat. Jsi člen strany a strana má právo vědět, kdo jsi a<br />
jak smýšlíš," ohradila se Markéta a pak mi řekla, že byla zděšena tím, co<br />
jsem napsal, když přece všichni víme, že Trockij je největší nepřítel všeho,<br />
zač bojujem a proč žijem.<br />
Co jsem měl Markétě vykládat? Požádal jsem ji, aby pokračovala a řekla,<br />
co bylo dál.<br />
Markéta řekla, že si lístek přečetli a užasli. Ptali se jí, co na to říká. Řekla, že<br />
je to hrozné. Ptali se jí, proč jim to sama nepřišla ukázat. Pokrčila rameny.<br />
Ptali se jí, jestli neví, co je to bdělost a ostražitost. Sklonila hlavu. Ptali se jí,<br />
jestli neví, kolik má strana nepřátel. Řekla jim, že to ví, ale že nevěřila, že by<br />
soudruh Jahn... " Zeptali se jí, jestli mne dobře zná. Zeptali se jí, jaký jsem.<br />
Řekla, že jsem divný. Že sice chvíli myslí, že jsem pevný komunista, ale že<br />
někdy řeknu něco, co by komunista nikdy neměl říci. Ptali se jí, co například<br />
takového říkám. Řekla, že si nic konkrétního nepamatuje, ale že mi nic není<br />
svaté. Řekli, že je to vidět podle té pohlednice jasně. Řekla jim, že prý se se<br />
mnou často o mnoho věcí hádala. A řekla jim ještě, že mluvím jinak na<br />
schůzích a jinak s ní. Na schůzích jsem prý samé nadšení, kdežto s ní jen o<br />
všem ž<strong>ert</strong>uju a všechno zlehčuju. Zeptali se jí, jestli si myslí, že může být<br />
takový člověk členem strany. Pokrčila rameny. Zeptali se jí, zda by strana<br />
vybudovala socialismus, kdyby její členové prohlašovali, že optimismus je<br />
opium lidstva. Řekla, že taková strana by socialismus nevybudovala. Řekli jí,<br />
že to stačí. A že prý mi nemá zatím nic říkat, protože chtějí dávat pozor, co<br />
budu psát dál. Řekla jim, že už mne nechce nikdy vidět. Odpověděli jí, že by<br />
to nebylo správné, že by mi naopak měla zatím psát, aby se ukázalo, co ve<br />
mně ještě je.<br />
"A tys jim potom ukazovala moje dopisy?" zeptal jsem se Markéty,<br />
červenaje se až do hloubi duše při vzpomínce na své zamilované výlevy.<br />
"Co jsem měla dělat?" řekla Markéta. "Ale sama jsem ti už po tom všem<br />
opravdu nemohla psát. Nebudu si přece psát s někým jen proto, abych mu<br />
dělala vějičku. Napsala jsem ti ještě pohlednici a dost. Nechtěla jsem se s<br />
tebou vidět, protože jsem ti nesměla nic říct a bála jsem se, aby ses mne na<br />
něco neptal a já ti nemusela do očí lhát, protože lžu nerada."<br />
Zeptal jsem se Markéty, co ji tedy přimělo, aby se se mnou dnes sešla.<br />
Řekla mi, že příčinou toho byl soudruh Zemánek. Potkal ji po prázdninách<br />
na chodbě fakulty a vzal ji s sebou do malé místnůstky, kde měla stranická<br />
organizace přírodovědecké fakulty svůj sekretariát. Řekl jí, že dostal zprávu<br />
o tom, že jsem jí napsal na školení pohlednici s protistranickými výroky.<br />
Zeptal se jí, co to bylo za věty. Řekla mu to. Zeptal se jí, co na to říká. Řekla
mu, že to odsuzuje. Řekl jí, že je to správné, a zeptal se jí, jestli se mnou<br />
ještě chodí. Byla v rozpacích a odpověděla neurčitě. Řekl jí, že o ní došla na<br />
fakultu ze školení velmi příznivá zpráva a že s ní fakultní organizace počítá.<br />
Řekla, že je ráda. Řekl jí, že se jí nechce míchat do soukromí, ale že si myslí,<br />
že člověk se pozná podle toho, s kým se stýká, jakého druha si vyvolí, a že by<br />
nesvědčilo příliš v její prospěch, kdyby si vyvolila právě mne.<br />
Tohle se prý Markétě po několika týdnech rozleželo v hlavě. Už se mnou<br />
několik měsíců nechodila, takže Zemánkova pobídka byla vlastně zbytečná;<br />
a přece právě tato pobídka ji přiměla k tomu, že začala přemýšlet, není-li<br />
kruté a mravně nepřípustné vybízet někoho, aby se rozešel se svým druhem<br />
jen proto, že ten druh pochybil, a nebylo-li tedy nespravedlivé i to, že se se<br />
mnou sama už předtím rozešla. Navštívila soudruha, který o prázdninách<br />
vedl školení, zeptala se ho, jestli stále platí příkaz, že mi nesmí nic říct, co se<br />
kolem pohlednice událo, a když se dověděla, že už není důvodů něco tajit,<br />
zastavila mne a požádala o rozhovor.<br />
A teď se mi tedy svěřuje s tím, co ji trápí a tíží: ano, jednala špatně, když se<br />
rozhodla, že se se mnou nebude vídat; žádný člověk přece není ztracený, i<br />
kdyby se dopustil sebevětších chyb. Prý si vzpomínala na Alexeje Tolstého,<br />
který byl bělogvardějec a emigrant, a přece se z něho nakonec stal velký<br />
socialistický spisovatel. A vzpomínala si prý také na sovětský film Čestný<br />
soud (film tehdy velmi populární v stranickém prostředí), v němž jakýsi<br />
sovětský vědec-lékař dal svůj objev dříve k dispozici zahraniční veřejnosti<br />
než veřejnosti domácí, což zavánělo kosmopolitismem a zradou; Markéta se<br />
dojatě dovolávala hlavně závěru filmu: vědec byl nakonec odsouzen čestným<br />
soudem svých kolegů, ale milující žena odsouzeného manžela neopustila,<br />
nýbrž se snažila do něho vlít sílu, aby mohl těžkou vinu zase napravit.<br />
"Tak ty jsi se rozhodla, že mne neopustíš," řekl jsem.<br />
,,Ano," řekla Markéta a chytla mne za ruku.<br />
"A prosím tě, Markéto, myslíš si, že jsem se dopustil velkého provinění ?"<br />
"Myslím, že ano," řekla Markéta.<br />
"Co myslíš, mám právo zůstat ve straně, nebo ne?"<br />
"Myslím si, Ludvíku, že ne."<br />
Věděl jsem, že kdybych vešel na hru, do níž se vžila Markéta a jejíž patos<br />
prožívala, zdá se, celou duší, byl bych dosáhl všeho, čeho jsem se před<br />
měsíci marně dobýval: poháněna patosem spasitelství jak parou parolod',<br />
oddala by se mi nyní nepochybně ; i svým tělem. Ovšem pod jednou<br />
podmínkou: že její spasitelství bude opravdu plně ukojeno; a aby bylo<br />
ukojeno, musí souhlasit objekt spasení (běda, já sám!) se svou hlubokou,<br />
nejhlubší provinilostí. Jenomže to já jsem nemohl. Byl jsem těsně před<br />
vytouženým cílem Markétina těla, a přece jsem si je nemohl za tuto cenu
vzít, protože jsem nemohl připustit svou vinu a souhlasit s nesnesitelným<br />
ortelem; nemohl jsem slyšet, jak někdo, kdo mi má být blízký, tu vinu i ten<br />
ortel připouští.<br />
Nesouhlasil jsem s Markétou, odmítl jsem ji a ztratil jsem ji, ale je to<br />
pravda, že jsem se cítil nevinný? Zajisté, utvrzoval jsem se neustále o<br />
směšnosti celé aféry, ale zároveň (a to se mi dnes z mnohaletého odstupu<br />
zdá nejtrapnější i nejpříznačnější) jsem začínal vidčt tři věty na pohlednici<br />
očima těch, kteří mne vyšetřovali; začal jsem se těch vět děsit a lekal jsem<br />
se, že na mne pod pláštíkem legrace vyzrazují snad opravdu něco velmi<br />
vážné- ho, totiž to, že jsem nikdy nesplynul zcela s tělem strany, že jsem<br />
nikdy nebyl skutečným proletářským revolucionářem, nýbrž že jsem se na<br />
základě pouhého (!) rozhodnutí "dal k revolucionářům" (pociťovali jsme<br />
totiž proletářské revolucionářství, abych tak řekl, nikoli za věc volby, nýbrž<br />
za věc podstaty: člověk revolucionářem buď je, a potom splývá s hnutím v<br />
jediné kolektivní tělo, myslí jeho hlavou a cítí jeho srdcem, anebo jím není,<br />
a pak mu nezbývá než pouze chtít jím být; ale pak je také nepřetržitě vinen<br />
tím, že jím není: je vinen svou osamostatnělostí, jinakostí, svým<br />
nesplynutím).<br />
Když si dnes vzpomínám na svůj tehdejší stav, vybavuje se mi v analogii<br />
nesmírná moc křesťanství, které sugeruje věřícímu jeho základní a<br />
nepřetržitou hříšnost; i já jsem stál (a všichni jsme tak stáli) tváří v tvář<br />
revoluci a její straně s hlavou ustavičně sklopenou, takže jsem se pozvolna<br />
smiřoval s tím, že mé věty, jakkoli byly myšleny ž<strong>ert</strong>em, jsou přesto<br />
proviněním, a hlavou se mi začalo odvíjet sebekritické zpytování: říkal jsem<br />
si, že ty věty mne nenapadly jen tak náhodou, že mi přece už dříve (a zřejmě<br />
právem) vytýkali soudruzi "pozůstatky individualismu" a "intelektuálství";<br />
říkal jsem si, že jsem se začal příliš samolibě zhlížet ve svém vzdělání,<br />
studentském stavu a intelektuálské budoucnosti a že můj otec, dělník, který<br />
zemřel za války v koncentračním táboře, by sotva rozuměl mému cynismu;<br />
vyčítal jsem si, že jeho dělnické smýšlení je ve mně, žel, asi mrtvo; vyčítal<br />
jsem si všechno možné a smiřoval se i s nutností nějakého trestu; bránil<br />
jsem se už pouze jedinému: abych byl vyloučen ze strany a označen tím za<br />
jejího nepřítele; žít jako označený nepřítel toho, co jsem si vyvolil už jako<br />
mladý chlapec a na čem jsem opravdu lpěl, mi připadalo zoufalé.<br />
Takovou sebekritiku, která byla zároveň úpěnlivou obranou, jsem pronesl<br />
stokrát v duchu, nejmíň desetkrát před různými výbory a komisemi a<br />
nakonec i na rozhodující plenární schůzi naší fakulty, kde o mně a o mém<br />
provinění pronesl Zemánek úvodní referát (působivý, brilantní,<br />
nezapomenutelný) a navrhl jménem výboru; abych byl vyloučen ze strany.<br />
Diskuse se po mém sebekritickém vystoupení rozvíjela v můj neprospěch;
nikdo se mne nezastal a nakonec všichni (bylo jich asi sto a mezi nimi moji<br />
učitelé i moji nejbližší kolegové), ano všichni do jednoho pozvedli ruce, aby<br />
schválili nejenom mé vyloučení ze strany, nýbrž (a to jsem vůbec nečekal) i<br />
můj nucený odchod ze studia.<br />
Ještě téže noci po schůzi jsem sedl na vlak a odjel domů, jenomže domov<br />
mi nemohl přinést žádnou útěchu, už proto, že jsem se několik dnů vůbec<br />
neodvážil říci mamince, která se pyšně zhlížela v mých studiích, co se stalo.<br />
Zato hned druhého dne stavil se u mne Jaroslav, kamarád z gymnasia a z<br />
cimbálové kapely, v níž jsem jako gymnasista hrával, a jásal, že mne zastihl<br />
doma: prý se pozítří žení a musím mu jít za svědka. Nemohl jsem to<br />
starému kamarádovi odmítnout a nezbývalo mi, než tedy oslavit svůj pád<br />
svatebním veselím.<br />
Jaroslav byl totiž ještě ke všemu zatvrzelý slovácký patriot a folklorista,<br />
takže zneužil vlastní svatby pro své národopisné vášně a uspořádal ji podle<br />
starých lidových zvyků: v krojích, s cimbálovou kapelou, se starosvatem<br />
pronášejícím ozdobné řeči, s přenášením nevěsty přes práh, s písněmi a<br />
prostě se všemi celodenními ceremoniemi, které ovšem rekonstruoval<br />
mnohem spíš z národopisných knih než z živé paměti. Ale všiml jsem si<br />
čehosi divného: kamarád Jaroslav, čerstvý vedoucí znamenitě prosperujícího<br />
souboru písní a tanců, se sice držel všech možných starých zvyklostí,<br />
ale (pamětliv zřejmě své kariéry a poslušen ateistických hesel) nešel se<br />
svatebčany do kostela, přestože tradiční lidová svatba byla bez faráře a<br />
božího požehnání nemyslitelná; nechal starosvata přednášet všechny lidové<br />
obřadné řeči, ale pečlivě z nich vyškrtal jakékoli biblické motivy, přestože<br />
právě ony tvořily hlavní obrazný materiál lidových svatebních promluv.<br />
Smutek, který mi bránil ztotožnit se s opilým svatebním veselím, umožnil<br />
mi, že jsem ucítil v pramenitosti těch lidových obřadů pach chloroformu a<br />
na dně té zdánlivé spontánnosti jsem uviděl smítko falše. A když mne pak<br />
Jaroslav požádal, abych si vzal (na sentimentální paměť svého někdejšího<br />
účinkování v kapele) klarinet a zasedl mezi ostatní hráče, odmítl jsem to.<br />
Vybavilo se mi totiž, jak jsem takhle hrával poslední dva roky na Prvního<br />
máje a jak Pražák Zemánek tančil vedle mne v kroji, rozpřahoval ruce a<br />
zpíval. Nemohl jsem vzít klarinet do ruky a cítil jsem, jak se mi všechno to<br />
folklórní vřískání z duše protiví, protiví, protiví ...<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(5)<br />
Pozbyv studia, pozbyl jsem i nároku na odklad vojenské služby, a tak jsem
už jen čekal na podzimní odvody; čekání jsem vyplnil dvěma dlouhými<br />
brigádami: pracoval jsem nejdřív na silnici, která se opravovala někde u<br />
Gottwaldova, ke konci léta jsem se přihlásil k sezónním pracím do Fruty,<br />
továrny na zpracování ovoce, a pak konečně přišel podzim a já jsem jednoho<br />
rána (po probdělé noční cestě vlakem) dobloudil do kasáren v neznámém<br />
škaredém ostravském předměstí.<br />
Stál jsem na kasárenském dvoře s jinými mladíky předvolanými ke<br />
stejnému útvaru; neznali jsme se; v příšeří této prvotní vzájemné<br />
neobeznámenosti vystoupí na druhých ostře do popředí rysy hrubosti a<br />
cizosti; tak to bylo i tentokrát a jediné, co nás lidsky spojovalo, byla nejasná<br />
budoucnost, o níž mezi námi přelétávaly stručné dohady. Někteří tvrdili, že<br />
jsme u černých, jiní to popírali, někteří dokonce nevěděli vůbec, co to<br />
znamená. Já jsem to věděl a přijímal jsem proto tyto domněnky s úlekem.<br />
Pak pro nás přišel četař a odvedl nás do jednoho baráku; nahrnuli jsme se<br />
do chodby a chodbou do jakési větší místnosti, kde byly kolem dokola samé<br />
obrovské nástěnky s hesly, fotografiemi a neumělými kresbami; na čelní<br />
straně byl z vystříhaného červeného papíru našpendlen velký nápis:<br />
BUDUJEME SOCIALISMUS a pod tím nápisem byla židle a u ní stál<br />
maličký vyhublý stařík. Četař ukázal na jednoho z nás a ten se musil posadit<br />
na židli. Stařík mu uvázal kolem krku bílou plachtu, pak sáhl do aktovky,<br />
kterou měl opřenu o nohu židle, vytáhl střihací strojek a zajel jím chlapci do<br />
vlasů.<br />
Na holičově židli začínal běžící pás, který nás měl přetvořit ve vojáky: ze<br />
židle, na níž jsme pozbyli vlasů, jsme byli oddisponováni do sousední<br />
místnosti, tam jsme se museli svléknout donaha, zabalit šaty do papírového<br />
pytle, převázat provázkem a odevzdat u okénka; nazí a holohlaví jsme pak<br />
šli přes chodbu do další místnosti, kde jsme vyfasovali noční košile; v<br />
nočních košilích jsme šli do dalších dveří, kde jsme dostali vojenské boty -<br />
půllitráky; v půllitrácích a noční košili jsme pak pochodovali přes dvůr do<br />
dalšího baráku, kde jsme dostali košile, spodky, onuce, opasek a mundúr<br />
(na blůzách byly černé výložky!); a konečně jsme došli k poslednímu<br />
baráku, kde poddůstojník četl nahlas naše jména, rozděloval nás do<br />
družstev a přiděloval nám v baráku místnosti a lůžka.<br />
Tak hbitě byl každý z nás zbaven své osobní vůle a stal se něčím, co se<br />
navenek podobalo věci (věci disponované, posílané, zařazované,<br />
odvelované) a uvnitř člověku (trpícímu, nazlobenému, obávajícímu se); byli<br />
jsme ještě téhož dne odveleni k nástupu, pak na večeři, pak na lůžka; ráno<br />
jsme byli probuzeni a odvedeni na důl; na dole rozděleni podle družstev do<br />
pracovních part a obdařeni nástrojem (vrtačkou, lopatou, kahancem), s<br />
kterým téměř nikdo z nás neuměl zacházet; potom nás těžní klec zavezla
pod zem.<br />
Když jsme s bolavým tělem vyfárali, čekali na nás poddůstojníci, seřadili<br />
nás a odvedli zase do kasáren; naobědvali jsme se a odpoledne bylo<br />
pořadové cvičení, po pořadovém cvičení úklid, politická výchova, povinný<br />
zpěv; místo soukromého života místnost s dvacíti lůžky. A tak to šlo den ze<br />
dne.<br />
Zvěcnění, které nás postihlo, zdálo se mi být v prvních dnech zcela<br />
neprůhledné; neosobní, nařízené funkce, které jsme vykonávali, zastoupily<br />
veškeré naše lidské projevy; ta neprůhlednost byla ovšem jen relativní,<br />
způsobená nejen skutečnými okolnostmi, ale též nenavyklostí zraku (jako<br />
když se vstoupí ze světla do tmavé místnosti); po čase začala pomalu<br />
průhlednět a i v tom " přítmí zvěcněnosti" začínalo být vidět na lidech<br />
lidské. Musím ovšem přiznat, že já jsem byl jeden z posledních, kteří si<br />
uměli na změněnou "světelnost" akomodovat zrak.<br />
Bylo to tím, že jsem celou bytostí odmítal přijmout svůj úděl. Vojáci s<br />
černými výložkami, mezi nimiž jsem se octl, cvičili totiž pouze pořadově,<br />
beze zbraně, a pracovali v dolech. Byli za svou práci placeni (v tom směru na<br />
tom byli lépe než jiní vojáci), ale to pro mne byla chabá útěcha, pomyslil-li<br />
jsem, že to byli výhradně lidé, jimž mladá socialistická republika nechtěla<br />
svěřit zbraň, protože je považovala za své nepřátele. Samozřejmě, že z toho<br />
plynulo krutější zacházení i hrozivé nebezpečí, že se prezenční služba může<br />
protáhnout déle než na povinné dva roky, ale já jsem se nejvíc děsil toho<br />
prostého faktu, že jsem se octl mezi těmi, které jsem považoval za své<br />
úhlavní nepřátele, a že mne k nim přeřadili (definitivně, neodvolatelně a s<br />
doživotním cejchem) mí vlastní soudruzi. Prožíval jsem proto první čas mezi<br />
černými jako urputný samotář; nechtěl jsem se sžít se svými nepřáteli,<br />
nechtěl jsem se mezi nimi aklimatizovat. S vycházkami to bylo v tehdejší<br />
době velmi zlé (na vycházku neměl voják nárok, dostával ji pouze jako<br />
odměnu, což prakticky znamenalo, že se dostal ven tak jednou za čtrnáct dní<br />
- v sobotu), ale já v těch dnech, kdy se vojáci vyhrnuli v partách do hospod a<br />
za holkama, jsem býval raději sám; zalehl jsem na postel na ubikaci, snažil<br />
jsem si něco číst, nebo dokonce studovat (matematikovi stačí ostatně k práci<br />
tužka a papír) a stravoval jsem se ve své nepřizpůsobitelnosti; věřil jsem, že<br />
tu mám jen jediný úkol: pokračovat v zápasu o svou politickou čest, o své<br />
právo ,,nebýt nepřítel", o své právo dostat se odtud.<br />
Navštívil jsem několikrát politruka útvaru a snažil se ho přesvědčit, že<br />
jsem se octl mezi černými omylem; že jsem byl ze strany vyloučen pro své<br />
intelektuálství a cynismus, ale ne jako nepřítel socialismu; vysvětloval jsem<br />
znovu (už pokolikáté!) směšnou historii pohlednice, historii, která však už<br />
vůbec nebyla směšná, nýbrž se stávala v souvislosti s mými černými
výložkami čím dál podezřelejší a zdála se skrývat něco, co zamlčuju. Musím<br />
však po pravdě říci, že politruk mne vyslechl trpělivě a projevil téměř<br />
nečekané pochopení pro mou touhu po ospravedlnění; opravdu se pak<br />
někde nahoře (jak neviditelné určení místa!) tázal po mé věci, ale nakonec si<br />
mne zavolal a řekl mi s upřímnou trpkostí:<br />
"Proč jsi mne klamal? Dověděl jsem se, že jsi trockista."<br />
Začal jsem chápat, že není síly, která by mohla změnit onen obraz mé<br />
osoby, který je uložen kdesi v nejvyšší rozhodčí síni lidských osudů;<br />
pochopil jsem, že tento obraz (jakkoli nepodobný mně) je mnohem<br />
skutečnější než já sám; že je nikoli on mým, nýbrž já jeho stínem; že nikoli<br />
jeho je možno vinit, že se mi nepodobá, nýbrž že nepodobností jsem vinen<br />
já; a že ta nepodobnost je můj kříž, který nemohu na nikoho svalovat a který<br />
musím nést.<br />
Nicméně nechtěl jsem kapitulovat. Chtěl jsem svou nepodobnost skutečně<br />
nést: být dále tím, kým bylo rozhodnuto, že nejsem.<br />
Trvalo mi nějakých těch čtrnáct dnů, než jsem si jakžtakž zvykl na<br />
namáhavou práci v dolech, v ruce s těžkou vrtačkou, jejíž chvění jsem cítil<br />
vibrovat v těle až zas do příštího rána. Ale dřel jsem poctivě a s jakousi<br />
zuřivostí; chtěl jsem podávat údernické výkony a brzy se mi to začalo dařit.<br />
Jenomže nikdo v tom neviděl projev mé uvědomělosti. Byli jsme přece<br />
všichni za svou práci placeni (strhávali nám sice na stravu a bydlení, ale i<br />
tak jsme dostávali na ruku dost!), a proto i mnozí jiní, ať byli jakéhokoliv<br />
smýšlení, pracovali se značnou vervou, aby urvali z těch zbytečných let<br />
alespoň něco užitečného.<br />
I když nás všichni považovali za zběsilé nepřátele režimu, zachovávaly se v<br />
kasárnách všechny formy veřejného života běžné v socialistických<br />
kolektivech; my, nepřátelé režimu, pořádali jsme pod dohledem politruka<br />
desetiminutovky, měli jsme denně politické besedy, musili jsme pečovat o<br />
nástěnky, do nichž jsme lepili fotografie socialistických státníků a malovali<br />
hesla o šťastné budoucnosti. Hlásil jsem se zpočátku téměř demonstrativně<br />
o všechny tyto práce. Ale ani v tom neviděl nikdo známku uvčdomělosti,<br />
hlásili se o to přece i jiní, když potřebovali, aby si jich velitel všiml a povolil<br />
jim vycházku. Nikdo z vojínů nevnímal tuto politickou činnost jako<br />
politickou činnost, nýbrž jen jako bezobsažnou posunčinu, kterou je nutno<br />
odvésti těm, kteří nás mají v moci.<br />
A tak jsem pochopil, že i tento můj vzdor je marný, že už i svou<br />
"nepodobnost" vnímám jen já sám a pro jiné je neviditelná.<br />
Mezi poddůstojníky, jimž jsme byli vydáni napospas, byl černovlasý<br />
Slováček, desátník, který se od ostatních lišil mírností a naprostým<br />
nedostatkem sadismu. Byl mezi námi oblíben, i když někteří z nás říkali
zlomyslně, že jeho dobrota pramení pouze z jeho hlouposti. Poddůstojníci<br />
měli samozřejmě na rozdíl od nás zbraň a čas od času chodili na střelecká<br />
cvičení. Jednou se po takovém cvičení vrátil černovlasý desátníček s velkou<br />
slávou, protože se prý umístil při hodnocení střelby jako první. Mnozí z nás<br />
mu hned hlučně blahopřáli (napůl z dobrosrdečnosti, napůl z legrace);<br />
desátníček se jen rděl.<br />
Náhodou jsem s ním toho dne osamčl a aby řeč nestála, zeptal jsem se ho:<br />
"Jak to děláte, že tak doblře střílíte?"<br />
Desátníček se na mne pátravě podíval a potom řekl: "Já mám takový<br />
způsob, jak si pomáhám. Já si představuju, že to není terč z plechu, ale<br />
imperialista. A dostanu takový vztek, že se trefím."<br />
Chtěl jsem se ho zeptat, jak si takového imperialistu představuje (jaký má<br />
nos, vlasy, oči, klobouk), ale předběhl mou otázku a řekl mi vážným a<br />
přemýšlivým hlasem: "Já nevím, proč mi všichni gratulujete. Vždyť kdyby<br />
byla válka, já bych přece střílel proti vám!"<br />
Když jsem to slyšel z úst tohoto dobráčka, který na nás neuměl nikdy ani<br />
křiknout a kterého pak kvůli tomu od nás přeložili jinam, pochopil jsem, že<br />
nit, která mne vázala k straně a k soudruhům, mi beznadějně vyklouzla z<br />
ruky. Octl jsem se mimo svou životní dráhu.<br />
____________________________________________________<br />
__________<br />
(6)<br />
Ano. Všechny nitě byly přervány.<br />
Zpřetrháno bylo studium, účast v hnutí, práce, vztahy s přáteli, zpřetrhána<br />
byla láska i hledání lásky, zpřetrhán byl prostě celý smysluplný běh života.<br />
Nezůstalo mi nic než čas. Ten jsem zato poznal tak intimně jako nikdy<br />
předtím. Nebyl to už čas, jak jsem s ním přicházíval do styku kdysi, čas<br />
metamorfovaný do práce, lásky, všebo možného úsilí, čas, který jsem<br />
přijímal nevšímavě, protože i on byl nevtíravý a skrýval se decentně za mou<br />
vlastní činností. Teď ke mně přišel obnažen, sám o sobě, ve své původní a<br />
pravé podobě a donutil mne, abych ho pojmenoval jeho pravým jménem<br />
(neboť ted' jsem žil pouhý čas, pouhý prázdný čas), abych na něj ani chvíli<br />
nezapomínal, abych na něj stále myslil a cítil ustavičně jeho tíži.<br />
Když hraje hudba, slyšíme melodii, zapomínajíce, že je to jen jedna z<br />
podob času; když orchestr zmlkne, slyšíme čas; čas sám. Žil jsem v pauze.<br />
Nikoli ovšem v orchestrální generálpauze (jejíž rozměr je pevně určen<br />
znaménkem pomlky), nýbrž v pauze bez udaného konce. Nemohli jsme si<br />
(jako to dělali u všech jiných útvarů) ustříhávat dílečky z krejčovského
centimetru, abychom viděli, jak se nám den po dni krátí dvouletá prezenční<br />
služba; černí mohli být totiž na vojně drženi libovolně dlouho. Čtyřicetiletý<br />
Ambroz z druhé roty tu byl už čtvrtý rok.<br />
Být tehdy na vojně a mít doma ženu či snoubenku bylo velice trpké;<br />
znamenalo to být v duchu ustavičně na marné stráži nad jejich<br />
neuhlídatelnou existencí, hlídat v duchu ustavičně jejich osudnou vratkost.<br />
A znamenalo to také ustavičně se těšit na jejich občasný příjezd a ustavičně<br />
se třást o to, aby velitel neodmítl v ten den stanovené volno a žena nepřijela<br />
k bráně kasáren nadarmo. Vyprávělo se mezi černými (s černým humorem),<br />
že důstojníci čekají na tyto neukojené ženy vojáků, že se k nim přidávají a<br />
sklízejí pak plody touhy, jež měly náležet vojákům zadrženým v kasárnách.<br />
Avšak přece jen: u těch, kdo doma nějakou ženu měli, šla pauzou nit, snad<br />
tenká, snad úzkostně tenká a přetrhnutelná nit, ale přece jen nit. Neměl<br />
jsem takovou nit; s Markétkou jsem přerušil jakékoli styky, a pokud mi<br />
docházely nějaké dopisy, tedy jen od maminky ... Co? a to není nit?<br />
Ne to není nit; domov, pokud je to jen domov rodičů, to není nit; to je jen<br />
minulost: dopisy, které ti píšou rodiče, jsou poselství z pevniny, od níž se<br />
vzdaluješ; ba, takový dopis tě jenom uvědomí ve tvé vykolejenosti<br />
připomínkou přístavu, z něhož jsi vyplul za podmínek tak poctivě, tak<br />
obětavě vytvořených; ano, říká takový dopis, přístav tu stále ještě je, ještě<br />
trvá, bezpečný a krásný ve své někdejšnosti, ale cesta, cesta je ztracena!<br />
Zvykal jsem si tedy pomalu na to, že můj život ztratil svou kontinuitu, že<br />
mi vypadl z rukou a že mi nezbude nic jiného než začít konečně být i vnitřně<br />
tam, kde opravdu a neodvolatelně jsem. A tak se můj zrak postupně<br />
akomodoval na ono přítmí zvěcněnosti a já začal vnímat lidi kolem sebe;<br />
později než ostatní, ale přece naštěstí ne tak pozdě, abych se jim byl už zcela<br />
odcizil.<br />
Z onoho přítmí se nejdřív vynořil (stejně jako se mi vynořuje první z<br />
přítmí mé paměti) Honza, Brňák (mluvil téměř nesrozumitelnou periferní<br />
hantýrkou), který se dostal mezi černé, protože ztloukl esenbáka. Ztloukl ho<br />
proto, že to byl prý jeho bývalý spolužák z měšťanky a pohádali se spolu, ale<br />
to si soud vysvětlit nedal, Honza si odseděl půl roku v kriminále a přišel<br />
odtud rovnou k nám. Byl vyučený montér a bylo mu zřejmě zcela jedno,<br />
bude-li dělat zase někdy montéra nebo cokoli jiného; na ničem nelpěl a<br />
projevoval ke své budoucnosti lhostejnost, jež byla zdrojem jeho drzé a<br />
bezstarostné svobodnosti.<br />
Vzácným pocitem svobody se mohl s Honzou měřit jen Bedřich, největší<br />
podivín naší dvacetilůžkové světnice; dostal se mezi nás až dva měsíce po<br />
regulérních zářijových odvodech, protože narukoval původně k pěchotnímu<br />
útvaru, kde však tvrdošíjně odmítal vzít do ruky zbraň, protože se to příčilo
jeho osobitým a přísným náboženským zásadám; nevěděli si s ním tam<br />
rady, zvlášť když zachytili jeho dopisy, které adresoval Trumanovi a<br />
Stalinovi a v nichž pateticky vyzýval oba státníky, aby rozpustili ve jménu<br />
socialistického sbratření všechny armády; z rozpaků mu zpočátku dokonce<br />
dovolili, aby se účastnil pořadových cvičení, takže byl mezi ostatními vojíny<br />
jediný beze zbraně a povely "na rameno zbraň" a "k noze zbraň" vykonával<br />
perfektně, ale prázdnýma rukama. Účastníl se i prvních politických lekcí a<br />
horlivě se hlásil k diskusi, v níž horoval proti imperialistickým válečným<br />
paličům. Když však o své újmě vyrobil a vyvěsil v kasárnách plakát, v němž<br />
vyzýval ke složení všech zbraní, žaloval ho vojenský prokurátor pro vzpouru.<br />
Slavný soud byl však natolik zmaten jeho mírovými proslovy, že ho dal<br />
vyšetřit psychiatrům a po delším váhání ho zprostil žaloby a poslal mezi nás.<br />
Bedřich byl rád; to na něm bylo pozoruhodné: byl jediný, kdo si černé výložky<br />
dobrovolně vybojoval a byl št'asten, že je má. Proto se tu cítil<br />
svoboden - i když se jeho svobodnost projevovala ne jako u Honzy drzostí,<br />
nýbrž právě naopak klidnou ukázněností a spokojenou pracovitostí.<br />
Všichni ostatní byli mnohem víc naplněni obavami a tísní: třicetiletý<br />
Maďar Varga z jižního Slovenska, který neznaje národnostních předsudků<br />
bojoval za války v několika armádách a prošel několika zajetími na obou<br />
stranách fronty; zrzavý Petráň, jehož bratr utekl přes hranice a zastřelil<br />
přitom vojáka pohraniční stráže; prosťáček Josef, syn bohatého sedláka z<br />
polabské vesnice (příliš uvykl modravé prostoře, nad níž se viklá skřivánek,<br />
takže měl teď dusivou hrůzu z pekelného podzemí šachet a štol); dvacetiletý<br />
Stáňa, ztřeštěný žižkovský frajer, na kterého napsal místní národní výbor<br />
zdrcující posudek, protože se prý ožral v prvomájovém průvodu a močil pak<br />
schválně u kraje chodníku na očích rozjásaných občanů; Pavel Pěkný,<br />
student práv, který šel v únorových dnech demonstrovat s hloučkem kolegů<br />
proti komunistům (pochopil záhy, že jsem patřil do stejného tábora jako ti,<br />
kteří ho po únoru vyhodili z fakulty, a byl jediný, který mi dával najevo<br />
zlomyslné zadostiučinění, že jsem se ted' dostal tam kam on).<br />
Mohl bych vzpomínat na další vojáky, kteří se mnou sdíleli tehdejší osud,<br />
ale chci se držet jen podstatného: nejraději jsem měl Honzu. Vzpomínám si<br />
na jeden z našich prvních rozhovorů; bylo to o malé přestávce ve štole, kdy<br />
jsme se octli (kousajíce přesnídávku) vedle sebe a Honza mne práskl do<br />
kolena: "Co ty hluchoněmé, co ty seš vlastně zač?" Byl jsem tehdy opravdu<br />
hluchoněmý (obrácen do svých věčných vnitřních sebeobhajob) a ztěžka<br />
jsem se mu snažil vysvětlit (slovy, jejichž umělost a hledanost jsem vzápětí<br />
hned sám nepříjemně cítil), jak jsem se sem dostal a proč sem vlastně<br />
nepatřím. Řekl mi: "Vole a my sem patříme?" Chtěl jsem mu znovu objasnit<br />
svůj názor (hledal jsem přirozenější slova) a Honza, polknuv poslední
sousto, řekl pomalu: "Kdybys byl tak vysoké, jak seš blbé, tak by ti slunko<br />
propálilo lebku." Z té věty se na mne vesele šklebil plebejský duch periférie a<br />
já jsem se náhle zastyděl nad tím, že se pořád zhýčkaně dovolávám<br />
ztracených privilegií, když jsem své přesvědčení přece vystavěl právě na<br />
odporu k privilegiím a zhýčkanosti.<br />
Během času jsem se s Honzou velmi sblížil (Honza mne ctil, že jsem uměl<br />
rychle zpaměti vyřešit všechny početní komplikace spojené s vyplácením<br />
mzdy a zabránil tak několikrát, aby nás vzali na hůl); jednou se mi vysmál,<br />
že trávím jako blbec vycházky v kasárnách, a vytáhl mne s partou ven. Na tu<br />
vycházku si dobře pamatuju; byla nás tenkrát větší parta, asi osm, byl s<br />
námi Stáňa, Varga a taky Čeněk, nedostudovaný umprumák z druhé čety<br />
(dostal se k černým, protože na Umprum maloval tvrdošíjně kubistické<br />
obrazy, zato ted', aby si získal sem tam nějakou výhodu, maloval do všech<br />
vojenských místností velké uhlové kresby husitských bojovníků s palcáty a<br />
cepy). Neměli jsme příliš mnoho možností, kam jít: do vnitřní Ostravy nám<br />
byl přístup zakázán a byly nám povoleny jen některé čtvrti a v nich zas jen<br />
některé hospody. Došli jsme do sousedního předměstí a měli jsme štěstí,<br />
protože v bývalém sále sokolovny, na niž se žádný zákaz nevztahoval, byla<br />
tancovačka. Zaplatili jsme u vchodu nepatrné vstupné a nahrnuli se dovnitř.<br />
Ve velkém sále bylo mnoho stolů a mnoho židlí, lidí méně: všeho všudy<br />
nějakých deset holek; mužů asi třicet a z nich polovina vojáků z tamních<br />
dělostřeleckých kasáren, jak nás uviděli, hned zpozorněli a my jsme cítili na<br />
kůži, že si nás prohlížejí a počítají. Usadili jsme se u dlouhého prázdného<br />
stolu, poručili si láhev vodky, avšak ošklivá servírka stroze prohlásila, že je<br />
zakázáno alkohol čepovat, takže Honza objednal osm limonád; pak vybral<br />
od každého bankovku a vrátil se za chvíli s třemi láhvemi rumu, kterým<br />
jsme si pak pod stolem skle- nice s limonádou dolévali. Dělali jsme to s<br />
největší tajností, protože jsme viděli, jak nás dělostřelci bedlivě střeží, a<br />
věděli jsme, že by nebyli nijak od toho, aby na nás nedovolené konzumování<br />
alkoholu prozradili. Ozbrojené útvary k nám totiž chovaly hluboké<br />
nepřátelství: viděli v nás jednak podezřelé živly, vrahy, zločince a nepřátele<br />
připravené (ve smyslu tehdejší špionážní literatury) provést kdykoliv<br />
úkladnou vraždu jejich pokojných rodin, jednak (a to bylo snad důležitější)<br />
nám záviděli, že jsme měli peníze a mohli si všude dovolit pětkrát víc než<br />
oni.<br />
V tom byla totiž zvláštnost naší situace: neznali jsme než únavu a dřinu,<br />
měli jsme každých čtrnáct dnů čerstvě zholené lebky, aby nám vlasy<br />
nepřidávaly nepatřičného sebevědomí, byli jsme vyděděnci, kteří už v životě<br />
nečekali nic dobrého, ale měli jsme peníze. Nebylo jich mnoho, ale pro<br />
vojáka a jeho dvě vycházky za měsíc to bylo takové jmění, že se mohl v těch
několika hodinách svobody (na těch několika povolených místech) chovat<br />
jako boháč a vynahradit si tak chronickou bezmoc ostatních dlouhých dnů.<br />
Zatímco tedy na pódiu vyhrávala špatná dechová kapela střídavě polku a<br />
valčík a na parketě se točilo několik párů, prohlíželi jsme si pokojně holky a<br />
popíjeli limonádu, jejíž alkoholická příchuť nás už ted' povyšovala nad<br />
všechny ostatní, co v sále seděli; byli jsme ve výborné náladě; cítil jsem, jak<br />
mi stoupá do hlavy opojný cit veselé družnosti, cit kumpánství, který jsem<br />
nezažil od té doby, co jsem naposledy hrával s Jaroslavem a ostatními v<br />
cimbálové kapele. A Honza mezitím vymyslil plán, jak odtud dělostřelcům<br />
odvést co nejvíc holek. Plán byl výborný ve své jednoduchosti a začali jsme<br />
ho rychle uskutečňovat. Nejenergičtěji se pustil do díla Čeněk, a protože byl<br />
vejtaha a komediant, prováděl svůj úkol k našemu potěšení co nejnápadněji:<br />
vyzval k tanci velmi nalíčenou černovlásku a přivedl ji pak k našemu stolu;<br />
nechal si nalit pro sebe a pro ni rumovou limonádu a řekl jí významně: "Tak<br />
platí!"; černovláska přikývla a přit'ukla si. V té chvíli šel už kolem výrostek v<br />
dělostřelecké tmiformě s dvěma desátnickými frčkami na výložkách, zastavil<br />
se u černovlásky a řekl Čeňkovi co nejhrubším hlasem: "Dovolíš?"<br />
"Samozřejmě, kamaráde, jenom si zaválči," řekl Čeněk. Zatímco černovláska<br />
hopsala v idiotském rytmu polky s náruživým desátníkem, volal už Honza<br />
pro taxík; za deset minut byl taxík tu a Čeněk se postavil k východu ze sálu;<br />
černovláska dotančila tanec, omluvila se desátníkovi, že jde na záchod, a za<br />
chvíli už bylo slyšet odjíždějící auto.<br />
Po Čeňkovi dosáhl úspěchu starý Ambroz z druhé roty, který si našel<br />
jakousi starší holku ubohého zevnějšku (to nebránilo čtyřem dělostřelcům,<br />
aby se kolem ní zoufale netočili); za deset minut tu byl taxík a Ambroz odjel<br />
s děvkou a s Vargou (který tvrdil, že s ním žádná holka nepůjde) do<br />
smluvené hospody na druhém konci Ostravy za Čeňkem. Pak se podařilo<br />
dvěma dalším z nás unést ještě jednu holku a zbyli jsme tu v sokolovně jen<br />
tři:<br />
Stáňa, Honza a já. Dělostřelci se na nás dívali čím dál zlověstnějšíma očima,<br />
protože začali tušit souvislost mezi naším ztenčeným počtem a zmizením tří<br />
žen z jejich loviště. Snažili jsme se tvářit nevinně, ale cítili jsme, že je rvačka<br />
ve vzduchu. "Teď už jen poslední taxík pro náš čestný ústup," řekl jsem a<br />
díval se lítostivě na blondýnu, s kterou se mi podařilo na začátku jednou<br />
tančit, ale které jsem nenašel odvahu říct, aby se mnou odtud odjela; doufal<br />
jsem, že to udělám při dalším tanci, jenomže si ji pak už dělostřelci tak<br />
hlídali, že jsem se k ní nedostal. "Nedá se nic dělat," řekl Honza a zvedl se,<br />
aby šel telefonovat. Ale jak šel přes sál, zvedali se dělostřelci od svých stolků<br />
a nahrnuli se kolem něho. Rvačka visela ve vzduchu, byla už docela na spadnutí<br />
a mně se Stáňou nezbývalo nic jiného, než abychom vstali od stolu a
šourali se za ohroženým kamarádem. Hlouček dělo- střelců obklopoval<br />
Honzu mlčky, ale pak se najednou mezi nimi objevil přiožralý roťák (měl asi<br />
taky flašku pod stolem) a hrozivé mlčení přerušil: začal kázat, že prý jeho<br />
otec byl za první republiky nezaměstnaný a on už nemá nervy se dívat, jak<br />
se tady roztahujou tihle buržousti s černýma výložkama, že na to nemá<br />
nervy a ať ho kamarádi hlídají, aby tomuhletomu (mínil Honzu) nedal přes<br />
držku. Honza mlčel, a když se objevila mezi roťákovou řečí malá pauzička,<br />
otázal se slušně, co by si soudruzi dělostřelci od něho přáli. Abyste votud<br />
rychle táhli, řekli dělostřelci a Honza řekl, že to právě chceme, ale ať ho<br />
nechají, aby si zavolal taxíka. V té chvíli se zdálo, že roťák dostane záchvat:<br />
to je k posrání, křičel vysokým hlasem, to je k posrání, my se dřem, ven se<br />
nedostanem, kostru honíme, prachy nemáme a voni, ti kapitalisti, ti<br />
diverzanti, ti hajzli si budou jezdit taxíkem, a to prý ne, kdyby je měl zaškrtit<br />
těmahle rukama, taxíkem odtud nepojedou!<br />
Všichni byli upoutáni hádkou; okolo uniformovaných se nahrnuli i civilové<br />
a personál sokolovny, který se bál incidentu. A v té chvíli jsem zahlédl svou<br />
blondýnu; osaměla u stolu a (netečná k hádce) vstala a šla k záchodu;<br />
nenápadně jsem se odpojil od hloučku a v předsíni u vchodu, kde byla šatna<br />
a záchody (kromě šatnářky tam nikdo nebyl), jsem ji oslovil; spadl jsem do<br />
situace jako neplavec do vody a ostych neostych, musil jsem jednat; hrábl<br />
jsem do kapsy, vytáhl několik zmačkaných stovek a řekl jsem: "Nechcete s<br />
námi? Bude větší legrace než tady!" Zadívala se na stovky a pokrčila<br />
rameny. Řekl jsem, že na ni počkám venku a ona přikývla, zapadla na<br />
záchod a za chvíli vyšla už oblečena do pláště; usmívala se na mne a<br />
prohlásila, že je na mně hned vidět, že jsem jiný než druzí. Slyšel jsem to<br />
docela rád, vzal jsem ji pod paží a vedl na druhou stranu ulice, za roh, odkud<br />
jsme pak pozorovali, kdy se před vchodem do sokolovny (ozářeným jedinou<br />
lucernou) objeví Honza se Stáňou. Blondýna se mne zeptala, jestli jsem<br />
student, a když jsem přisvědčil, svěřila se mi, že jí včera ukradli ze šatny ve<br />
fabrice prachy, které nebyly její, ale podnikové, a že je zoufalá, protože by ji<br />
mohli dát kvůli tomu k soudu: zeptala se mne, jestli bych jí nemohl nějakou<br />
stovku půjčit; sáhl jsem do kapsy a dal jí dvě pomačkané stokoruny.<br />
Nečekali jsme dlouho a oba kamarádi vyšli s nasazenými lodičkami a v<br />
pláštích. Pískl jsem na ně, ale v té chvíli se vyřítili z hospody tři jiní vojáci<br />
(bez plášťů a bez čepic) a rozběhli se k nim. Slyšel jsem výhružnou intonaci<br />
otázek, jejichž slova jsem<br />
nerozeznával, ale jejichž smysl jsem vytušil: hledali moji blondýnu. Pak<br />
jeden z nich skočil na Honzu a začala rvačka. Rozběhl jsem se za nimi. Stáňa<br />
měl na sebe jednoho dělostřelce, ale Honza dva; byli by ho už málem srazili<br />
k zemi, ale přiběhl jsem naštěstí v pravý čas a začal tlouct pěstmi do jednoho
z nich. Dělostřelci předpokládali, že budou v početní převaze a od chvíle,<br />
kdy se síly vyrovnaly, ztratili původní rozběh; když se jeden z nich složil pod<br />
Stáňovou ranou k zemi a začal úpět, využili jsme jejich zmatku a opustili<br />
rychle bojiště.<br />
Blondýna nás za rohem poslušně čekala. Když ji kamarádi uviděli,<br />
propadli v třeštivé nadšení, říkali, že jsem kanón, chtěli mne objímat a já<br />
jsem byl po velice dlouhé době poprvé zase upřímně a vesele št'asten. Honza<br />
vytáhl zpod kabátu plnou láhev rumu (nechápu, jak se mu ji podařilo<br />
uchránit během rvačky) a zvedl ji do výše. Byli jsme v nejlepší míře,<br />
jenomže jsme neměli kam jít: z jedné hospody jsme byli vyhozeni, do jiných<br />
jsme neměli přístup, taxík nám zuřiví sokové odepřeli a i venku byla naše<br />
existence ohrožena trestnou výpravou, kterou na nás ještě mohli uspořádat.<br />
Dali jsme se rychle pryč úzkou uličkou, šli jsme chvíli mezi domy a potom už<br />
byla jenom z jedné strany zeď a z druhé ploty; u plotu se rýsoval žebřiňák a<br />
vedle něho jakýsi polní stroj s plechovou sedačkou. "Trůn," řekl jsem a<br />
Honza posadil blondýnu na sedačku, která byla právě tak metr nad zemí.<br />
Podávali jsme si láhev z ruky do ruky, pili jsme všichni čtyři, blondýna měla<br />
brzo plno řečí a vsadila se s Honzou: "Že bys mi nepůjčil stovku!" Honza byl<br />
grand, vrazil jí stokorunu a holka měla za chvilku zvednutý kabát i<br />
vyhrnutou sukni a za další chvilku si sama sundala kalhotky. Vzala mne za<br />
ruku a přitahovala si mne k sobě, ale já jsem měl trému, vytrhl se jí a<br />
přistrčil k ní Stáňu, který neprojevoval ani nejmenší váhavost a vstoupil<br />
zcela rozhodně mezi její nohy. Setrvali spolu sotva dvacet vteřin; chtěl jsem<br />
pak dát přednost Honzovi (jednak jsem se (chtěl chovat jako hostitel, jednak<br />
jsem měl pořád trému), ale tentokrát byla blondýna rezolutnější, strhla mne<br />
k sobě, a když jsem byl s to po povzbuzujících dotecích se s ní konečně<br />
spojit, pošeptala mi něžně do ucha: "Jsem tady kvůli tobě, blbečku," a<br />
potom začala vzdychat, takže jsem najednou měl opravdu pocit, že je to<br />
něžná dívka, která mne miluje a kterou miluju, a ona vzdychala a vzdychala<br />
a já jsem nepřestával, až jsem slyšel najednou Honzův hlas, pronášející<br />
jakousi sprostotu, a vtom jsem si uvědomil, že to není dívka, kterou miluju,<br />
a odstoupil jsem od ní náhle, bez ukončení, že se blondýna skoro ulekla a<br />
řekla: "Co blbneš?", ale to už byl u ní Honza a hlasité vzdychání<br />
pokračovalo.<br />
Vrátili jsme se toho dne do kasáren až ke druhé hodině v noci. V půl páté<br />
jsme už musili vstávat na nedělní dobrovolnou směnu, za niž bral náš velitel<br />
prémie a my si vysluhovali naše obsobotní vycházky. Byli jsme nevyspalí,<br />
měli jsme v těle alkohol, a přestože jsme se pohybovali v přítmí štoly jako<br />
mátohy, vzpomínal jsem na prožitý večer rád.<br />
Horší to bylo o čtrnáct dnů později; Honza měl kvůli nějakému incidentu
zakázané vycházky a já jsem se dostal ven s dvěma kluky z jiné čety, s<br />
kterými jsem se znal jen velmi zběžně. Šli jsme skoro najisto za jakousi<br />
ženskou, které se přezdívalo pro její obludnou délku Kandelábr. Byla to<br />
šereda, ale nedalo se nic dělat, protože okruh žen, které jsme mohli získat,<br />
byl značně omezen zejména našimi malými časovými možnostmi. Nutnost<br />
využít za každou cenu volna (tak krátkého a tak řídce udíleného) vedla<br />
vojáky k tomu, že dávali přednost jistému před snesitelným. Během času<br />
byla získána vzájemně sdělovanými průzkumy síť (byť chatrná) takových<br />
víceméně jistých (a ovšem sotva snesi-<br />
telných) žen a byla dána k obecnému použití.<br />
Kandelábr byl z té obecné sítě; nijak mi to nevadilo; když oba kluci<br />
ž<strong>ert</strong>ovali o její abnormální délce a asi padesátkrát opakovali ž<strong>ert</strong>, že si<br />
musíme najít cihlu, abychom si ji dali pod nohy, až přijde na věc, bylo mi<br />
tohle ž<strong>ert</strong>ování (obhrouhlé a nudné) zvláštním způsobem příjemné a<br />
podporovalo ve mně zuřivou chuť na ženu; na jakoukoli ženu; čím méně<br />
individualizovaná, oduševnělá, tím lépe; tím lépe, bude·li to jakákoli žena.<br />
I když jsem však hodně vypil, zuřivá chuť po ženě ze mne opadla, když<br />
jsem holku zvanou Kandelábr uviděl. Připadalo mi všechno nechutné a<br />
zbytečné, a protože tam nebyl ani Honza, ani Stáňa, nikdo, koho bych měl<br />
rád, padla na mne příštího dne strašlivá kocovina, která do své skepse<br />
zpětně zahrnula i příhodu před čtrnácti dny, a já jsem se zapřísahal, že už<br />
nikdy nechci mít ani holku na sedačce polního stroje, ani opilý Kandelábr ...<br />
Ozvala se snad ve mně nějaká morální zásada? Nesmysl; byla to prostě<br />
nechuť. Ale proč nechuť, když ještě pár hodin předtím jsem měl zuřivou<br />
chuť na ženu, přičemž zlobná zuřivost té chuti souvisela právě s tím, že mi<br />
bylo programově jedno, kdo bude ta žena? Byl jsem snad jemnější než druzí<br />
a ošklivily se mi prostitutky ? Nesmysl: zaskočila mne lítost.<br />
Lítost z jasnozřivého poznání, že tato situace nebyla čímsi výjimečným, co<br />
jsem volil z nadbytku, z rozmaru, z neposedné touhy poznat a prožít vše<br />
(vznešené i sprosté), nýbrž že se stala základní, příznačnou a obvyklou<br />
situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých<br />
možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž<br />
mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak<br />
bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem<br />
mé determinace, mého omezení, mého odsouzení. A pocítil jsem strach.<br />
Strach z tohoto žalostného horizontu, strach z tohoto údělu. Cítil jsem, jak<br />
se má duše stahuje do sebe, jak začíná před tím vším couvat, a zároveň jsem<br />
se hrozil, že nemá, kam by vycouvala z toho obklíčení.<br />
____________________________________________________<br />
___________
(7)<br />
Tento smutek z žalostného milostného horizontu znali (či aspoň<br />
nevědomě pociťovali) téměř všichni z nás. Bedřich (autor mírových<br />
manifestů) bránil se mu rozjímavým nořením do hlubin svého nitra, v němž<br />
zřejmě sídlil jeho mystický Bůh; v erotické sféře odpovídala této nábožné<br />
niternosti samohana, kterou provozoval s rituální pravidelností. Ostatní se<br />
hránili mnohem sebeklamavěji: doplňovali cynické výlety za děvkami<br />
nejsentimentálnějším romantismem; kdekdo měl doma lásku, kterou si zde<br />
soustředěným vzpomínáním oleštil do nejzářivějšího třpytu; kdekdo věřil v<br />
dlouhotrvající Věrnost a ve věrné Čekání; kdekdo si tajně namlouval, že<br />
holka, kterou ulovil opilou v hospodě, k němu chová svaté city. Stáňu<br />
dvakrát navštívilo pražské děvče, s kterýni měl cosi před vojnou (a které<br />
tehdy určitě nebral moc vážně), a Stáňa byl najednou naměkko a rozhodl se<br />
(v souladu se svou zbrklou náturou), že se s ní okamžitě ožení. Říkal nám<br />
sice, že to dělá jen proto, aby svatbou získal dva volné dny, ale já jsem věděl,<br />
že je to jen rádobycynická výmluva. Bylo to v prvních dnech března, když<br />
mu velitel opravdu povolil dva dny volna a Stáňa odjel na sobotu a na neděli<br />
do Prahy se oženit. Pamatuju si to docela přesně, protože den Stáňovy<br />
svatby stal se i pro mne velmi významným dnem.<br />
Měl jsem povolenou vycházku, a protože mi po posledním volnu<br />
utraceném s Kandelábrem bylo smutno, vyhnul jsem se kamarádů a šel<br />
jsem sám. Nasedl jsem na lokálku, starou tramvaj jezdící po úzkých kolejích<br />
a spojující vzdálené ostravské čtvrtě, a nechal se jí unášet. Nazdařbůh jsem<br />
pak z tramvaje vystoupil a nazdařbůh zase nasedl na tramvaj jiné tratě; celá<br />
ta nekončící ostravská periférie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika<br />
s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými<br />
staveními, mne zvláštním způsobem přitahovala a rozrušovala; vystoupil<br />
jsem znovu z tramvaje a dal se pěšky na dlouhou procházku: vnímal jsem<br />
téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu;<br />
snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak<br />
různorodých prvků jednotu a řád; šel jsem kolem idylického vesnického<br />
domku obrostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že se<br />
naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k<br />
siluetám těžních věží a komínů a pecí, které tvoří jeho pozadí; šel jsem<br />
kolem nízkých nouzových baráků, které byly samy jakousi osadou v osadě, a<br />
viděl jsem kousek od nich stát vilu, sice špinavou a šedou, ale obklopenou<br />
zahradou a železným plotem; na rohu zahrady rostla velká smuteční vrba,<br />
která byla v této krajině jakýmsi zbloudilcem - a přece, říkal jsem si, snad
právě proto sem patřila. Byl jsem rozrušen všemi těmito<br />
drobnými objevy nepatřičností, nejen že jsem v nich viděl jednotícího<br />
jmenovatele této krajiny, ale především proto, že jsem v nich spatřoval<br />
obraz svého vlastního osudu, svého vlastního vyhnanství v tom městě; a<br />
ovšem: to promítnutí mého osobního příběhu do objektivity celého města<br />
mi poskytovalo jakési smíření; chápal jsem, že sem nepatřím, stejně jako<br />
sem nepatřila smuteční vrba a domek s břečťanem, stejně jako sem<br />
nepatřily krátké ulice vedoucí do prázdna a nikam, ulice poskládané z domků,<br />
které sem přišly jakoby každý odjinud, nepatřil jsem sem, stejně jako<br />
sem nepatřily - v krajině kdysi útěšně venkovanské- obludné čtvrtě nízkých<br />
nouzových baráků, a uvědomoval jsem si, že právě proto, že sem nijak<br />
nepatřím, musím tu být, v tomto úděsném městě nepatřičností, v městě,<br />
které svázalo do bezohledných objetí vše, co je si cizí.<br />
Pak jsem se octl v dlouhé ulici Petřkovic, někdejší vesnice, tvořící dnes<br />
jedno z blízkých ostravských předměstí. Zastavil jsem se u většího<br />
jednoposchoďového stavení, na jehož rohu byl ve svislé poloze upevněn<br />
nápis: KINO. Napadla mne otázku, docela bezvýznamná, jaká jen může<br />
napadnout bloumajícího chodce: jak to, že u slova KINO není též jméno<br />
kina? Rozhlížel jsem se, ale na budově (jež ostatně ničím biograf<br />
nepřipomínala) žádný jiný nápis nebyl. Mezi budovou a vedlejším domem<br />
byla asi dvoumetrová mezera tvořící úzkou uličku; dal jsem se tudy a přešel<br />
na dvůr; tu teprve bylo patrno, že budova má zadní přízemní trakt; na jeho<br />
zdi byly zasklené skříňky s reklamními plakátky a fotografiemi z filmů; šel<br />
jsem k nim, ale ani tu jsem nenašel jméno kina; rozhlédl jsem se a viděl<br />
naproti za drátěným plotem na sousedním dvorku děvčátko. Zeptal jsem se<br />
ho, jak se kino jmenuje; děvčátko se podívalo překvapeně a řeklo, že neví.<br />
Smířil jsem se tedy s tím, že se kino nejmenuje; že v tomto ostravském<br />
vyhnanství nemají kina ani na jméno.<br />
Vrátil jsem se znovu (bez jakéhokoli záměru) zpět k zasklené skříňce, a tu<br />
mi teprve padlo do oka, že film, který je ohlašován plakátkem a dvěma<br />
fotografiemi, je sovětský film Čestný soud. Byl to tentýž film, jehož hrdinky<br />
se dovolávala Markéta, když se jí zachtělo hrát v mém životě slavnou roli<br />
slitovnice, týž film, jehož přísnějších stránek se dovolávali soudruzi, když<br />
vedli proti mně stranické řízení; to vše mi ten film dostatečně znechutilo,<br />
takže jsem už o něm nechtěl slyšet; ale vida, ani tu v Ostravě jsem neunikl<br />
jeho vztyčenému prstu ... Nu což, nelíbí-li se nám zdvižený prst, stačí,<br />
obrátíme-li se k němu zády. Udělal jsem to tak a odcházel z dvora zpět na<br />
petřkovickou ulici.<br />
A tehdy jsem poprvé uviděl Lucii.<br />
Šla právě proti mně; vcházela na dvůr biografu: proč jsem ji neminul a
nešel dál? bylo to způsobeno zvláštní loudavostí mé vycházky? bylo to ve<br />
zvláštním pozdně odpoledním osvětlení dvora, že jsem přece jen zůstal ještě<br />
chvíli uvnitř něho a nevycházel na ulici? anebo to bylo v Luciině zjevu? Ale<br />
vždyť ten zjev byl zcela obyčejný, a i když mne později právě tato obyčejnost<br />
dojímala a přitahovala, čím to, že mne zarazila a zastavila hned na první<br />
pohled? cožpak jsem takových dívčích obyčejností nepotkával na<br />
ostravských ulicích více? anebo byla tato obyčejnost tak neobyčejná? Nevím.<br />
Jisto je pouze, že jsem zůstal stát a díval se za dívkou: šla pomalým,<br />
nespěchavým krokem ke skříňce a dívala se na fotografie z Čestného soudu;<br />
pak se jen pomalu od nich odtrhla a šla dál otevřenými dveřmi dovnitř malé<br />
haly s pokladnou. Ano, už tuším, byla to snad právě ta zvláštní Luciina<br />
pomalost, co mne tak upoutalo, pomalost, z níž jako by vyzařovalo odevzdané<br />
vědomí, že není kam spěchat a že je zbytečné vztahovat po něčem<br />
netrpělivé ruce. Ano, snad opravdu právě ta pomalost plná smutku mne<br />
přiměla, abych dívku zpovzdáli sledoval, jak jde k pokladně, jak vytahuje<br />
drobné, bere lístek, nahlíží do sálu a pak se zase obrací a vychází na dvůr.<br />
Nespouštěl jsem z ní oči. Zůstala stát zády ke mně s pohledem dál, za dvůr,<br />
kde ohrazeny dřevěnými plůtky pokračovaly zahrádky a chalupy vesnických<br />
domků až nahoru, kde je uzavíral obrys hnědého lomu. (Nemohu nikdy<br />
zapomenout na ten dvůr, pamatuju si z něho každou drobnost, pamatuju si<br />
drátěný plot, který dvůr dělil od sousedního dvora, kde na schůdcích<br />
vedoucích do domu lelkovalo malé děvčátko; pamatuju si, že ty schody<br />
lemovala zídka, na jejichž stupních stály dva prázdné květináče a šedivý<br />
lavór; pamatuju si slunce, začmoudlé, svažující se k obzoru lomu.)<br />
Bylo za deset minut šest, to znamenalo, že bylo deset minut do začátku<br />
představení. Lucie se obrátila a vycházela zvolna přes dvůr na ulici; šel jsem<br />
za ní; zavřel se za mnou obraz popleněného ostravského venkova a objevila<br />
se zase městská ulice; padesát kroků odtud bylo malé náměstíčko, pečlivě<br />
upravené, s několika lavičkami a parčíkem, za nímž prosvítala<br />
pseudogotická stavba z červených cihel. Sledoval jsem Lucii: sedla si na<br />
lavičku; pomalost ji neopouštěla ani na chvíli, mohl bych málem říci, že i<br />
seděla pomalu; nerozhlížela se, netěkala, seděla, jako se sedí, když se čeká<br />
na operaci nebo na něco, co nás upoutává natolik, že se nerozhlížíme a jsme<br />
obráceni zrakem do sebe; snad mi právě tato okolnost umožnila, abych<br />
bloumal okolo a prohlížel si ji, aniž si to uvědomovala.<br />
Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že<br />
láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své<br />
počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo o tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření<br />
tu opravdu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo - mám-li být zcela přesný -<br />
esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz
a hned, Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené<br />
pravdy.<br />
Díval jsem se na ni, pozoroval jsem její venkovskou trvalou ondulaci<br />
drobící vlasy do beztvaré masy kudrlinek, pozoroval jsem její hnědý<br />
svrchníček, ubohý a odřený a snad i trochu krátký; pozoroval jsem její tvář<br />
nenápadně pěknou, pěkně nenápadnou; cítil jsem, že je v té dívce klid,<br />
prostota a skromnost a že to všechno jsou hodnoty, které potřebuju; zdálo<br />
se mi, že jsme si ostatně velmi blízcí; že máme oba pro sebe (ač se neznáme)<br />
tajemný dar samozřejmosti; zdálo se mi, že stačí pouze k dívce jít a oslovit ji<br />
a že ve chvíli, kdy se mi (konečně) podívá do tváře, musí se usmát asi tak,<br />
jako by před ní stál náhle bratr, kterého několik let neviděla.<br />
Pak zvedla Lucie hlavu; dívala se vzhůru na věž s hodinami; (i tento pohyb<br />
mám vmemorován do hlavy; pohyb dívky, která nenosí hodinky na ruce a<br />
která si automaticky sedá čelem k hodinám). Vstala a šla ke kinu; chtěl jsem<br />
se k ní připojit; nechyběla mi smělost, ale chyběla mi pojednou slova; měl<br />
jsem sice prsa plná pocitů, ale v hlavě ani jednu slabiku; došel jsem za<br />
dívkou zase až do malé předsíňky, kde byla pokladna a odkud bylo vidět do<br />
sálu, jenž zel prázdnotou. Prázdnota hlediště čímsi odpuzuje; Lucie se<br />
zastavila a rozpačitě rozhlédla; v tu chvíli vešlo do předsíně několik lidí a<br />
hrnulo se k pokladně; předběhl jsem je a koupil si lístek na nemilovaný film.<br />
Zatím dívka vešla do hlediště; šel jsem za ní, v poloprázdném sále ztratila<br />
čísla na vstupenkách smysl a každý si sedl, jak chtěl; šel jsem do téže řady<br />
jako Lucie a sedl si vedle ní. Pak se rozezněla vřískavá hudba z obehrané<br />
desky, hlediště ztemnělo a na plátně se objevily reklamy.<br />
Lucie si musila uvědomovat, že to není náhoda, sedl-li si voják s černými<br />
výložkami právě vedle ní, jistě mne celou dobu vnímala a cítila mé<br />
sousedství, snad je musila cítit o to víc, že jsem já sám byl na ni zcela<br />
soustředěn; co se dělo na plátně, jsem nevnímal (jak směšná pomsta:<br />
radoval jsem se, že film, jehož se mí mravokárci tak často dovolávali, míjí<br />
ted' přede mnou na plátně, aniž mu věnuji pozornost).<br />
Potom film skončil, rozsvítila se světla, hrstka diváků se zvedala ze svých<br />
míst. Také Lucie vstala. Zvedla z klína složený hnědý svrchník a vsunula<br />
ruku do jeho rukávu. Nasadil jsem si rychle lodičku, aby neuviděla dohola<br />
ostříhanou lebku, a pomohl jí beze slova do druhého rukávu. Krátce se na<br />
mne podívala a nic neřekla, snad jen nepatrně pohnula hlavou, ale nevěděl<br />
jsem, mělo-li to znamenat děkovnou úklonu nebo byl-li to pohyb docela<br />
mimoděčný. Potom drobnými kroky vycházela z řady. Oblékl jsem si také<br />
rychle svůj zelený plášť (byl mi dlouhý a asi mi velmi neslušel) a šel jsem za<br />
ní. Ještě v hledišti kina jsem ji oslovil.<br />
Jako bych se po dobu dvou hodin, kdy jsem seděl vedle ní a myslil na ni,
ladil na její vlny: uměl jsem s ní najednou mluvit, jako bych ji dobře znal;<br />
nezačal jsem rozhovor žádným vtipem nebo paradoxem, jak jsem míval ve<br />
zvyku, ale byl jsem docela<br />
přirozený - a byl jsem tím sám překvapen, protože jsem až doposud vždycky<br />
před dívkami klopýtal pod tíhou škrabošek.<br />
Ptal jsem se jí, kde bydlí, co dělá, jestli chodí často do kina. Řekl jsem jí, že<br />
pracuju v dolech, že je to dřina, že se dostanu málokdy ven. Říkala, že je<br />
zaměstnána ve fabrice, že bydlí v internátu, že musejí být v jedenáct doma,<br />
že do kina chodí často, protože ji nebaví tancovačky. Řekl jsem jí, že bych s<br />
ní šel rád do kina, až bude mít zase někdy volno. Řekla, že chodí raději sama.<br />
Zeptal jsem se jí, zda je to proto, že se cítí být v životě smutná.<br />
Přisvědčila. Řekl jsem jí, že mi taky není veselo.<br />
Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba mnohdy zdánlivě a klamně) jako<br />
smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které<br />
uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární,<br />
vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi<br />
vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované "držení duše", vypěstovaná gesta<br />
a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo<br />
dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými<br />
umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné<br />
vysvobození.<br />
ŘíkaIi jsme si tedy o sobě nejobyčejnější věci; naše zpovědi byly stručné a<br />
věcné. Došli jsme až k internátu a tam jsme chvíli stáli; lucerna vrhala světlo<br />
na Lucii a já jsem se díval na její hnědý kabátek a hladil jsem ji nikoli po<br />
tváři ani po vlasech, ale po odřené látce toho jímavého pláště.<br />
Vzpomínám si ještě na to, že se lucerna pohupovala, že kolem přešly s<br />
nepříjemně hlasitým smíchem mladé holky a otvíraly dveře internátu,<br />
vzpomínám si na pohled vzhůru po zdi té budovy, v níž Lucie bydlela, zdi<br />
šedé a holé s okny bez říms; vzpomínám si pak na Luciinu tvář, která byla<br />
(ve srovnání s tvářemi jiných dívek, jež jsem znal z podobných situací) velice<br />
klidná, bez mimiky a podobala se tváři žákyně, která je u tabule a pokorně<br />
vypovídá (beze vzdoru a beze lsti) jen to, co ví, neusilujíc o známku ani o<br />
pochvalu.<br />
Dohodli jsme se, že napíšu Lucii pohlednici, abych jí oznámil, kdy budu<br />
mít zase povolenu vycházku a kdy se uvidíme. Rozloučili jsme se (bez<br />
polibků a doteků) a já jsem odcházel. Když jsem byl vzdálen několik kroků,<br />
ohlédl jsem se a viděl jsem ji, jak stojí ve dveřích, neodmyká, stojí a dívá se<br />
za mnou; teprve ted', když jsem byl vzdálen, vystoupila ze své zdrženlivosti a<br />
její pohled (do té doby plachý) se na mne dlouze upíral. A potom zvedla<br />
ruku jako někdo, kdo nikdy rukou nemával a neumí mávat, jenom ví, že se
na rozloučenou mává, a proto se nemotorně odhodlal k tomuto pohybu.<br />
Zastavil jsem se a také jsem jí zamával; dívali jsme se na sebe z této dálky,<br />
znovu jsem šel a znovu se zastavil (Lucie stále pohybovala rukou), a takto<br />
jsem pomalu odcházel, až jsem konečně zašel za roh a zmizeli jsme si z očí.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(8)<br />
Od onoho večera se ve mně všechno změnilo; byl jsem opět obydlen; nebyl<br />
jsem už jen tou žalostnou prázdnotou, v níž se proháněly (jak smetí ve<br />
vyrabovaném pokoji) stesky, výčitky a žaloby; pokoj mého nitra byl náhle<br />
uklizen a kdosi v něm žil. Hodiny, které v něm na stěně visely s rafičkami po<br />
dlouhé měsíce nepohnutými, se pojednou roztikaly. To bylo významné: čas,<br />
který až dosud plynul jako lhostejný proud od ničeho k ničemu (byl jsem<br />
přece v pauze!) bez jakékoli artikulace, bez jakéhokoli taktu, začal opět<br />
získávat svou zlidštěnou tvář: začal se členit a odpočítávat. Začal jsem lpět<br />
na propustkách z kasáren a jednotlivé dny se mi měnily v příčle žebříku, po<br />
němž jsem stoupal za Lucií.<br />
Nikdy v životě jsem už nevěnoval žádné jiné ženě tolik myšlenek, tolik<br />
mlčenlivého upření jako jí (neměl jsem na to ostatně už nikdy ani tolik<br />
času). K žádné ženě jsem nepociťoval nikdy tolik vděčnosti.<br />
Vděčností? Za co? Lucie mne především vytrhla z kruhu toho žalostného<br />
milostného horizontu, jímž jsme byli všichni obklíčeni. Ovšem: i čerstvě<br />
ženatý Stáňa se vytrhl svým způsobem z tohoto kruhu; měl teď doma, v<br />
Praze, svou milovanou ženu, mohl na ni myslit, mohl si kreslit dalekou<br />
budoucnost svého manželství, mohl se těšit tím, že je milován. Ale nebylo<br />
mu co závidět. Uvedl činem sňatku do pohybu svůj osud, a už ve chvíli, kdy<br />
sedal do vlaku a vracel se do Ostravy, pozbýval na něho jakýkoli vliv; a tak<br />
týden po týdnu, měsíc po měsíci přikapávalo do jeho počáteční spokojenosti<br />
víc a víc neklidu, víc a víc bezmocné starosti o to, co se děje v Praze s jeho<br />
vlastním životem, od něhož tu byl oddělen a k němuž nesměl.<br />
I já jsem setkáním s Lucií uvedl svůj osud do pohybu; ale neztrácel jsem<br />
ho z dohledu; setkával jsem se s Lucií málo, ale přece jen téměř pravidelně a<br />
věděl jsem, že na mne umí čekat čtrnáct dnů i déle a potkat mne po té<br />
přestávce tak, jako bychom se rozešli včera.<br />
Ale Lucie mne neosvobodila jen z obecné kocoviny způsobované<br />
bezútěšností ostravských milostných avantýr. Věděl jsem už sice v té době,<br />
že jsem prohrál svůj zápas a nezměním nic na svých černých výložkách,<br />
věděl jsem, že je nesmyslné, abych se odcizoval lidem, s nimiž jsem měl dva<br />
nebo více roků žít pohromadě, že je nesmyslné reklamovat neustále právo
na svou původní životní dráhu (jejíž privilegovanost jsem už začal chápat),<br />
ale přece tato změna postoje byla jen rozumová, volní, a nemohla mne<br />
zbavit vnitřního pláče nad "ztraceným osudem". Tento vnitřní pláč Lucie<br />
zázračně utišila. Stačilo mi, že jsem ji cítil vedle sebe s celým teplým<br />
okruhem jejího života, v němž nehrála vůbec žádnou úlohu otázka<br />
kosmopolitismu a internacionalismu, bdělost a ostražitost, spory o definici<br />
diktatury proletariátu, politika se svou strategií, taktikou a kádrovou<br />
politikou.<br />
Na těchto starostech (tak zcela dobových, že se jejich terminologie stane<br />
již brzo nesrozumitelná) jsem ztroskotal, a právě na nich jsem lpěl. Mohl<br />
jsem před různými komisemi uvádět desítky důvodů, proč jsem se stal<br />
komunistou, ale to, co mne na hnutí nejvíc okouzlovalo, ba omamovalo, byl<br />
volant dějin, v jehož blízkosti (ať už opravdu nebo zdánlivě) jsem se octl.<br />
Tehdy jsme totiž skutečně rozhodovali o osudech lidí a věcí; a právě na<br />
vysokých školách: v profesorských sborech bylo tehdy málo komunistů a tak<br />
v prvních létech řídili vysoké školy komunističtí studenti téměř sami,<br />
rozhodujíce o obsazení profesorských sborů, o reformě výuky i o učebních<br />
osnovách. Opojení, které jsme zažívali, se obvykle nazývá opojení mocí, ale<br />
(při troše dobré vůle) mohl bych volit i méně přísná slova: byli jsme<br />
uhranuti dějinami; byli jsme opojeni tím, že jsme vyskočili na hřbet dějin a<br />
cítili jej pod sebou; zajisté, vyvinulo se to pak většinou opravdu v ošklivou<br />
touhu po moci, ale (tak jak jsou všechny lidské věci dvojznačné) byla v tom<br />
(a snad zejména u nás mladíčků) zároveň docela ideální iluze, že právě my<br />
zahajujeme tu epochu lidstva, kdy člověk (každý člověk) nebude ani mimo<br />
dějiny, ani pod patou dějin, nýbrž je bude dirigovat a tvořit.<br />
Byl jsem přesvědčen, že mimo okruh onoho dějinného volantu (jehož jsem<br />
se opojeně dotýkal) není života, nýbrž jen živoření, nuda, vyhnanství, Sibiř.<br />
A ted' jsem najednou (po půl roce Sibiře) viděl docela novou a nečekanou<br />
možnost života: otevřela se přede mnou zapomenutá louka všednodennosti<br />
ukrytá pod perutí letících dějin a na ní stála chudičká, bědná a přece<br />
milováníhodná žena - Lucie.<br />
Co věděla Lucie o té velké dějinné peruti? Sotva někdy zaslechla její zvuk;<br />
nevěděla nic o dějinách; žila pod nimi; netoužila po nich, byly jí cizí;<br />
nevěděla nic o velkých časných starostech, žila starostem malým a věčným.<br />
A já jsem byl náhle vysvobozen; zdálo se mi, že pro mne přišla, aby mne<br />
uvedla do svého šedivého ráje; a krok, jenž se mi zdál být před chvílí<br />
strašný, krok, jímž jsem měl "vystoupit z dějin", byl pro mne najednou<br />
krokem úlevy a štěstí. Lucie mne držela plaše za loket a já jsem se nechal<br />
vést ...<br />
Lucie byla má šedá uvaděčka. Ale kdo byla Lucie podle věcnějších dat?
Bylo jí devatenáct let, ale ve skutečnosti asi mnohem víc, tak jako bývá<br />
mnohem víc let ženám, které měly tvrdý život a byly hozeny po hlavě z věku<br />
dětství do věku dospělosti. Říkala, že pochází z Chebu, že ukončila<br />
devítiletku a pak chodila do učení. O svém domově mluvila nerada a pokud<br />
vůbec mluvila, tedy jen proto, že jsem ji k tomu nutil. Byla doma<br />
nespokojena: ,,Naši mne neměli rádi," říkala a uváděla různé doklady:<br />
matka se prý podruhé provdala; nevlastní otec prý pil a byl na ni zlý; jednou<br />
ji podezírali, že jim zatajila nějaké peníze; také ji bili. Když nesoulad<br />
dostoupil jisté výše, využila Lucie příležitosti a odešla do Ostravy. Tady už<br />
žije celý rok; kamarádky má; ale raději chodí sama, kamarádky chodí tančit<br />
a vodí si na internát kluky, a to ona nechce; je vážná: chodí raději do kina.<br />
Ano, charakterizovala se jako "vážná" a spojovala tuto vlastnost s<br />
návštěvami biografu; nejraději měla filmy z války, které se v té době hojně<br />
promítaly; snad to bylo tím, že byly napínavé; ale snad ještě spíš tím, že v<br />
nich bylo nahromaděno velké utrpeni a Lucie nad nimi zažívala pocity lítosti<br />
a žalu, o nichž se domnívala, že ji povznášejí a utvrzují v její "vážnosti",<br />
kterou měla na sobě ráda. Jednou se mi také zmínila, že viděla "moc krásný<br />
film" - byl to Dovženkův Mičurin; velmi se jí líbil a uváděla proto tři důvody:<br />
bylo tam, prý pěkně ukázáno, jak je krásná příroda; měla prý také vždycky<br />
hrozně ráda květiny; a člověk, který nemá rád stromy, není prý hodný<br />
člověk.<br />
Nebylo by ovšem správné si myslit, že mne na Lucii přitahovala jen<br />
exotičnost její prostoty; Luciina prostota, kusé vzdělání jí nijak nebránilo,<br />
aby mi rozuměla. To porozumění nespočívalo ve zkušenostech nebo vědění,<br />
ve schopnosti prodebatovat věc a poradit, nýbrž v tušivé vnímavosti, s níž<br />
mi naslouchala.<br />
Vybavuje se mi jeden letní den: dostal jsem tehdy vycházku dřív, než měla<br />
Lucie po práci; vzal jsem si tedy s sebou knížku; usadil jsem se na zídku<br />
plotu a četl jsem si; byl jsem na tom se čtením špatně, měl jsem málo času a<br />
špatné spojení s pražskými známými; ale vzal jsem si s sebou už jako rekrut<br />
do kufříku tři knížky veršů, které jsem si stále četl a které mi přinášely<br />
útěchu: byly to básně Františka Halase.<br />
Ty knížky sehrály v mém životě zvláštní roli, zvláštní už proto, že nejsem<br />
čtenářem poezie a že to byly jediné knihy veršů, které jsem si kdy zamiloval.<br />
Dostal jsem se k nim v době, kdy už jsem byl vyloučen ze strany; právě<br />
tehdy se stalo Halasovo jméno znovu proslulé tím, že vedoucí ideolog<br />
tehdejších let obvinil nedávno zemřelého básníka z morbidnosti, nevíry,<br />
existencialismu a ze všeho, co v té době mělo zvuk politického anathema.<br />
(Kniha, v níž shrnul své názory na českou poezii a na Halase, vyšla tehdy v<br />
masovém nákladu a probíralo ji povinně na svých schůzkách tisíce
mládežnických kroužků.)<br />
Člověk hledá ve chvílích neštěstí útěchu v tom, že svůj smutek spojuje se<br />
smutkem jiných; i když je v tom snad cosi směšného, přiznám se k tomu:<br />
vyhledal jsem si Halasovy verše proto, že jsem se chtěl seznámit s někým,<br />
kdo byl také exkomunikován; chtěl jsem poznat, jestli se moje vlastní<br />
mentalita opravdu podobá mentalitě exkomunikovaného; a chtěl jsem<br />
zkusit, zda smutek, o němž onen mocný ideolog prohlašoval, že je chorobný<br />
a škodný, neposkytne mi třeba svým souzněním nějakou radost (protože radost<br />
jsem ve své situaci těžko mohl hledat v radosti). Vypůjčil jsem si ještě<br />
před odchodem do Ostravy všechny tři knížky od bývalého spolužáka, který<br />
holdoval literatuře, a uprosil ho nakonec, aby je už po mně nechtěl zpátky. A<br />
ty verše mne pak provázely.<br />
Když mne toho dne Lucie našla na smluveném místě s knížkou v ruce,<br />
zeptala se mne, co to čtu. Ukázal jsem jí rozevřenou knížku. Řekla udiveně:<br />
"To jsou básničky." "Je ti divné, že čtu básničky?" Pokrčila rameny a řekla:<br />
"Proč," ale myslím, že jí to divné bylo, protože jí básničky s největší<br />
pravděpodobností splývaly s představou dětské četby. Toulali jsme se<br />
divným ostravským létem plným sazí, černým létem, nad nímž pluly místo<br />
bílých oblak vozíky s uhlím na dlouhých lanech. Viděl jsem, že Lucii knížka<br />
v mé ruce pořád nějak přitahuje. A tak když jsme si sedli do řídkého hájku,<br />
který je pod Petřvaldem, otevřel jsem knížku a zeptal se jí: ,,zajímá tě to?"<br />
Kývla hlavou.<br />
Nikomu předtím a nikomu potom jsem verše nepředčítal; mám v sobě<br />
dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před<br />
lidmi, abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá,<br />
jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych o nich mluvil stoje na<br />
jedné noze; určitá nepřirozenost, která je v samém principu rytmu a rýmu,<br />
uváděla by mne do rozpaků, kdybych se jí měl oddat jinak než v samotě.<br />
Ale Lucie měla zázračnou moc (nikdo jiný po ní ji už neměl), že ovládala<br />
tuto pojistku a zbavovala mne břemene ostychu. Mohl jsem si před ní<br />
dovolit vše: i upřímnost, i cit, i patos.<br />
A tak jsem četl:<br />
Kláskem hubeným je tělo tvé<br />
z nějž zrno vypadlo a nevzklíčí<br />
jak klásek hubený je tělo tvé<br />
Přadenem z hedvábí je tělo tvé<br />
toužením popsané do vrásky poslední<br />
jak přadeno z hedvábí je tělo tvé
Spáleným nebem je tělo tvé<br />
číhavě v tkáni smrtka sní<br />
jak spálené nebe je tělo tvé<br />
Přetiché je tělo tvé<br />
jeho pláč zachvívá mými víčky<br />
jak tiché je tělo tvé<br />
Držel jsem Lucii kolem ramene (potaženého tenkým plátnem květovaných<br />
šatků), cítil jsem je v prstech a podlehl nabízející se sugesci, že verše, které<br />
čtu (ta táhlá litanie), patří právě smutku Luciina těla, tichého, smířeného<br />
těla odsouzeného k smrti. A četl jsem jí další básně a také tu, která mi<br />
dodnes vyvolává její obraz a končí trojverším:<br />
Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení<br />
je nad krásou je nade vším<br />
slavnost porozumění<br />
Najednou jsem ucítil v prstech, že Luciino rameno se zachvívá; že Lucie<br />
pláče.<br />
Co ji rozplakalo? Smysl těch veršů? Nebo spíš nepojmenovatelný smutek,<br />
který vanul z melodie slova barvy mého hlasu? Anebo ji snad povznášela<br />
slavnostní nesrozumitelnost básní a ona byla dojata k slzám tímto<br />
povznesením? Anebo prostě v ní verše uvolnily tajemnou závoru a vyhrnula<br />
se nahromaděná tíha?<br />
Nevím. Lucie mne držela jak dítě okolo krku, hlavu měla přitisknutu na<br />
zpocené plátno zelené uniformy, která mi obepínala prsa, a plakala, plakala,<br />
plakala.<br />
____________________________________________________<br />
__________<br />
(9)<br />
Kolikrát mi v posledních létech vyčítaly nejrůznější ženy (jen proto, že<br />
jsem jim neuměl oplácet jejich city), že jsem nafoukaný. Je to nesmysl,<br />
nejsem vůbec nafoukaný, ale po pravdě řečeno, samotného mne zarmucuje,<br />
že jsem si od dob své skutečné dospělosti neuměl najít opravdový vztah k<br />
žádné ženě, že jsem žádnou ženu, jak se říká, nemiloval. Nejsem si jist, zda<br />
znám příčiny tohoto svého nezdaru, nevím, zda tkvějí prostě ve vrozených<br />
nedostatcích mého srdce, nebo zda spíš kotví v mém životopise; nechci být
patetický, ale je tomu tak: vracívá se mi velmi často ve vzpomínkách sál, v<br />
němž sto lidí vzpažuje a dává tak povel k· tomu, aby můj život byl zlomen;<br />
těch sto lidí netušilo, že přijde jednou šestapadesátý rok a pozvolná změna<br />
poměrů; nic takového nemohli tušit a počítali tedy s tím, že mé vyvržení<br />
bude doživotní. Nikoli z bolestínství, spíš z jakési zlomyslné svéhlavosti,<br />
která je vlastností přemýšlení, jsem často tu situaci různě obměňoval a<br />
představoval si, co by se třeba dělo, kdybych místo na vyloučení ze strany<br />
byl navržen na oběšení. Nemohl jsem nikdy dojít k ničemu jinému, než že by<br />
i v tomto případě všichni zvedli ruce, zvlášť když by v úvodním referátu byla<br />
prospěšnost mého oběšení cituplně zdůvodněna. Od té doby, potkávám-li<br />
nové muže a ženy, kteří by mohli být mými přáteli či milenkami, přenáším<br />
si je v duchu do té doby a do toho sálu a ptám se, zda by zvedli ruku: žádný v<br />
té zkoušce neobstál: všichni zvedali ruku, stejně jako ji zvedali (ať už<br />
ochotně či neochotně, z víry či ze strachu) tehdejší mí přátelé a známÍ. A<br />
uznejte: je těžko žít s lidmi, kteří by vás byli ochotní poslat do vyhnanství<br />
nebo na smrt, je těžko se s nimi zdůvěrnit, je těžko je milovat.<br />
Snad to bylo ode mne kruté počínání podrobovat lidi, s nimiž jsem se<br />
stýkal, tak kruté imaginární zkoušce, když bylo nanejvýš pravděpodobné, že<br />
by v mé blízkosti prožili víceméně klidný všední život mimo dobro a zlo a<br />
nikdy by neprošli skutečným sálem, v němž se zvedají ruce. Snad někdo<br />
dokonce řekne, že mé počínání mělo jediný účel: abych se v morální<br />
samolibosti nadřazoval nad ostatní. Ale obvinění z domýšlivosti by opravdu<br />
nebylo spravedlivé; sám jsem ovšem nikdy nezvedl ruku pro něčí zkázu,<br />
viděl jsem však dobře, že je to zásluha dost problematická, protože práva<br />
zvedat ruku jsem byl dostatečně včas zbaven. Dlouho jsem si sice snažil<br />
namluvit alespoň to, že bych v podobných situacích ruku nezvedl, ale jsem<br />
natolik poctivý, že jsem se musil nakonec sám sobě vysmát: já jediný že<br />
bych ruku nezvedl? já jediný jsem spravedlivý? ach, ne, nenašel jsem v sobě<br />
žádnou záruku, že bych byl lepší než jiní; jenomže co z toho má plynout pro<br />
můj vztah k ostatním? Vědomí vlastní ubohosti mne s ubohostí jiných nijak<br />
nesmiřuje. Protiví se mi z duše, když k sobě lidé cítí bratrský cit, protože v<br />
sobě navzájem spatřili obdobnou nízkost. Netoužím po tomhle slizkém<br />
bratrství.<br />
Tak jak to, že jsem tehdy mohl milovat Lucii? Úvahy, jimž jsem dal před<br />
chvílí průchod, mají naštěstí pozdější datum, takže jsem Lucii (v jinošském<br />
věku, kdy jsem se víc rmoutil než přemýšlel) mohl přijímat ještě s lačným<br />
srdcem a bez pochybovačství jako dar; dar z nebes (šedivě přívětivých<br />
nebes). Byla to pro mne tehdy šťastná doba, možná má nejšťastnější: byl<br />
jsem udřený, umlácený, ubuzerovaný, ale v mém nitru se den ze dne šířil<br />
modřejší a modřejší mír. Je to legrační: kdyby ženy, které mi dnes mají za
zlé mou nafoukanost a podezírají mne, že považuji kdekoho za hlupáka,<br />
znaly Lucii, nazvaly by ji s posměchem hlupačkou a nemohly by pochopit, že<br />
jsem ji měl rád. A já jsem ji měl rád tak, že jsem si vůbec nepřipouštěl<br />
myšlenku, že bych se s ní někdy rozešel; nikdy jsme o tom sice s Lucií<br />
nemluvili, ale já sám jsem docela vážně žil v představách, že si ji jednou<br />
vezmu za ženu. A jestli mne i napadlo, že by to byl nerovný svazek, tak mne<br />
ta nerovnost spíš vábila než odpuzovala.<br />
Měl bych být za těch pár šťastných měsíců vděčný i tehdejšímu veliteli;<br />
poddůstojníci nás honili, jak jen mohli, hledali nám smítka v záhybech<br />
uniformy, rozhazovali nám postele, když na nich našli jediný záhyb - ale<br />
velitel byl slušný. Byl to starší chlapík, přeložili ho k nám od pěchotního<br />
pluku a říkalo se, že ho tím degradovali. Byl tedy také postižený a snad ho to<br />
s námi vnitřně smiřovalo; chtěl po nás samozřejmě pořádek, kázeň a sem<br />
tam nějakou nedělní dobrovolnou směnu (aby mohl vykázat nadřízeným<br />
politickou aktivitu), ale nikdy nás nehonil zbytečně a celkem bez potíží nám<br />
poskytoval naše obsobotní vycházky; dokonce se mi zdá, že právě ono léto<br />
jsem se mohl vídat s Lucií až třikrát do měsíce.<br />
Ve dnech, kdy jsem byl bez ní, jsem jí psal; napsal jsem jí bezpočet dopisů,<br />
pohlednic a lístků. Dnes už si neumím dost dobře představit, co jsem jí psal<br />
a jak. Rád bych četl po sobě ty dopisy a zároveň jsem rád, že je nemohu číst;<br />
člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším<br />
vydání; bojím se, že bych si byl protivný a že bych pak po sobě roztrhal i toto<br />
vyprávění, protože bych poznal, že svědectví, které tu o sobě podávám, je až<br />
příliš prosáklé mým dnešním postojem, mým dnešním smýšlením. Ale které<br />
vzpomínání není zároveň (a bezděčně) přemalováváním starého obrazu?<br />
Které vzpomínání není současnou expozicí dvou tváří, té přítomné i té<br />
minulé? Jaký jsem opravdu byl - bez prostřednictví dnešního vzpomínání -<br />
to už nikdy nikdo nezjistí. Ale ostatně - mám-li se vrátit k věci - není tak<br />
důležité, jaké mé dopisy byly; chtěl jsem se spíš zmínit o tom, že jsem jich<br />
Lucii napsal velice mnoho - a Lucie mně ani jeden.<br />
Nemohl jsem ji přimět, aby mi napsala; snad jsem ji vlastními dopisy<br />
nějak zakřikl; snad se jí zdálo, že nemá o čem psát, že dělá pravopisné<br />
chyby; snad se styděla za svůj neumělý rukopis, který jsem znal jen z<br />
podpisu v její občanské legitimaci. Nebylo v mých silách jí naznačit, že právě<br />
její neumělosti a neznalosti jsou mi drahé, ne snad proto, že bych ctil<br />
primitivnost pro ni samu, ale že byly znakem Luciiny nedotčenosti a že mi<br />
tak dávaly naději vepsat se do Lucie o to hlouběji, o to nesmazatelněji.<br />
Lucie mi za moje dopisy jen plaše děkovala a brzy začala toužit po tom,<br />
aby mi je něčím oplácela; a protože mi nechtěla psát, zvolila místo dopisů<br />
květiny. Poprvé to bylo tak: bloumali jsme řídkým hájkem a Lucie se
najednou shýbla pro nějaký kvíteček (budiž mi odpuštěno, že neznám jeho<br />
jméno: měl drobné fialové okvětí a tenký stonek) a podala mi ho. To mi bylo<br />
milé a nijak mne to nezarazilo. Ale když mne na naší příští schůzce čekala s<br />
celou kytičkou, začal jsem se trochu stydět.<br />
Bylo mi dvaadvacet let, vyhýbal jsem se křečovitě všemu, co ba na mne<br />
mohlo vrhnout stín zženštilosti nebo nedospělosti; styděl jsem se nosit po<br />
ulici květiny, nerad jsem je kupoval, natož dostával. Namítl jsem Lucii v<br />
rozpacích, že květiny dávají muži ženám a ne ženy mužům, ale když jsem<br />
viděl, že je jí do pláče, rychle jsem je pochválil a vzal si je.<br />
Nedalo se nic dělat. Květiny mne od té doby čekaly na každé naší schůzce a<br />
já jsem se s tím nakonec smířil, protože mne odzbrojila spontánnost toho<br />
daru a protože jsem viděl, že Lucie na tomto způsobu obdarovávání lpí;<br />
snad to bylo proto, že sama trpěla nedostatkem jazyka, nedostatkem<br />
výmluvnosti a viděla v květinách jistou formu řeči; ne snad ve smyslu<br />
toporné symboliky starých květomluv, spíš ve smyslu ještě starším,<br />
nejasnějším, instinktivnějším, předjazykovém; snad Lucie, která byla<br />
vždycky spíš zamlklá než mluvná, toužila instinktivně po tom němém stadiu<br />
člověka, kdy nebylo slova kdy lidé spolu rozmlouvali způsobem drobných<br />
gest: ukázali si prstem strom, zasmáli se, dotkli se jeden druhého ...<br />
Ať už jsem chápal nebo nechápal podstatu Luciina obdarovávání, byl jsem<br />
jím nakonec pohnut a probudila se ve mně touha, abych i já ji obdaroval.<br />
Lucie měla všehovšudy troje šaty, které si pravidelně střídala, takže naše<br />
schůzky po sobě následovaly v rytmu třídobého taktu. Měl jsem všechny ty<br />
šatky rád, právě proto, že byly odřené, nepříliš vkusné a obnošené; měl jsem<br />
je stejně rád jako její hnědý svrchník (krátký a na manžetách odřený), který<br />
jsem přece pohladil ještě dřív než Luciinu tvář. A přece jsem si usmyslil, že<br />
Lucii koupím šaty, krásné šaty a mnoho šatů. Peněz jsem měl přece dost,<br />
šetřit se mi nechtělo a utrácet v hospodách jsem přestal. A tak jsem zavedl<br />
Lucii jednoho dne do obchodního domu s konfekcí.<br />
Lucie si nejdřív myslila, že tam jdeme jen tak civět a pozorovat lidi, kteří<br />
proudili po schodištích dolů a nahoru. V druhém poschodí jsem se zastavil u<br />
dlouhých tyčí, z nichž visely v hustém zástupu dámské šaty, a Lucie, když<br />
viděla, jak si je zvědavě prohlížím, přistoupila blíž a začala některé z nich<br />
komentovat. "Tyhle jsou hezké," ukázala na jedny, na nichž byla pečlivě<br />
vypodobněna červená kvítečka. Bylo tam opravdu málo hezkých šatů, ale<br />
sem tam se něco lepšího našlo; vytáhl jsem jedny šaty a zavolal<br />
obsluhujícího prodavače: "Mohla by si to slečna vyzkoušet?" Lucie by se<br />
snad byla bránila, ale před cizím člověkem, prodavačem, si netroufala, takže<br />
se octla za plentou, ani nevěděla jak.<br />
Po nějaké chvíli jsem poodhrnul plentu a podíval se na Lucii; ačkoli šaty,
které zkoušela, nebyly nijak exkluzívní, téměř jsem užasl: jejich jakž takž<br />
moderní střih udělal z Lucie pojednou jinou bytost. "Mohu se podívat?"<br />
ozval se za mnou prodavač a zahrnul pak Lucii i zkoušené šaty<br />
mnohomluvným obdivem. Pak se podíval na mne, na moje výložky a zeptal<br />
se mne (ačkoliv kladná odpověď byla předem samozřejmá), jestli jsem u<br />
politických. Kývl jsem hlavou. Mrkl, usmál se a řekl: "Měl bych tu nějaké<br />
věci z lepší kvality; nechcete se podívat?" a ve chvilce tu bylo několik letních<br />
a jedny exkluzívní večerní šaty. Lucie si je zkoušela jedny po druhých,<br />
všechny jí slušely, ve všech byla jiná a v těch večerních jsem ji vůbec nemohl<br />
poznat.<br />
Uzlové zvraty ve vývoji lásky nebývají způsobovány vždycky dramatickými<br />
událostmi, nýbrž často okolnostmi na první pohled zcela nenápadnými. Ve<br />
vývoji mé lásky k Lucii sehrály takovou úlohu šaty. Až dotud byla pro mne<br />
Lucie vším možným: dítětem, pramenem dojetí, pramenem útěchy,<br />
balzámem i únikem ode mne samotného, byla pro mne skoro doslova vším -<br />
kromě ženou. Naše láska v tělesném slova smyslu nepřesáhla hranici polibků.<br />
Ostatně i způsob, jak Lucie líbala, byl dětský (zamiloval jsem se do<br />
těch dlouhých, ale cudných polibků zavřenými rty, které jsou suché a které<br />
hladíce se vzájemně počítají si tak dojatě své jemné rýžky).<br />
Zkrátka - až dosud jsem k ní cítil něhu, nikoli smyslnost; na nepřítomnost<br />
smyslnosti jsem si tak zvykl, že jsem si ji ani neuvědomoval; můj vztah k<br />
Lucii zdál se mi tak krásný, že mne nemohlo ani napadnout, že mu vlastně<br />
něco chybí. Všechno spolu harmonicky splývalo: Lucie - její klášterně šedý<br />
šat - a můj klášterně nevinný poměr k ní. Ve chvíli, kdy si Lucie oblékla jiné<br />
šaty, byla náhle celá rovnice porušena; Lucie rázem utekla mým představám<br />
o Lucii; pochopil jsem, že má před sebou i jiné možnosti a podoby než ty<br />
jímavě venkovanské. Viděl jsem ji najednou jako hezkou ženu, jejíž nohy se<br />
lákavě rýsují pod dobře střiženou sukní, jejíž proporce jsou dobře rozvrženy<br />
a jejíž nenápadnost se rázem rozplyne v šatech, které mají výraznou barvu a<br />
pěkný střih. Byl jsem docela omámen jejím náhle objeveným tělem.<br />
Lucie bydlela v internátě v jednom pokoji s třemi dalšími dívkami;<br />
návštěvy do internátu byly povoleny jen dva dny v týdnu, a to jen tři hodiny,<br />
od pěti do osmi, přičemž se musel návštěvník dole ve vrátnici zapsat,<br />
odevzdat legitimaci a při odchodu se opět hlásit. Kromě toho měly všechny<br />
tři Luciiny spoluobyvatelkyně své mládence (jednoho či víc) a všechny se s<br />
nimi potřebovaly setkávat v intimitě internátního pokoje, takže se věčně<br />
hádaly, nenáviděly a vyčítaly si každou minutu, kterou jedna druhé ubrala.<br />
To všechno bylo tak nepříjemné (ne-li potupné), že jsem se nikdy nesnažil<br />
navštívit Lucii v jejím domově. Ale věděl jsem také, že všechny tři Luciiny<br />
spolubydlící mají odjet asi za měsíc na třítýdenní zemědělskou brigádu.
Řekl jsem Lucii, že toho chci využít a sejít se s ní v ten čas u ní. Nepřijala to<br />
ráda; zesmutněla a řekla, že prý je se mnou raději venku. Řekl jsem jí, že<br />
toužím po tom, být s ní někde, kde nás nebude nikdo a nic rušit a budeme se<br />
moci soustředit jen na sebe; a že chci také poznat, jak bydlí. Lucie mi<br />
neuměla odporovat a já si dodnes pamatuju, jak jsem byl rozrušen, když<br />
konečně souhlasila s mým návrhem.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(10)<br />
Už jsem byl v Ostravě skoro rok a vojna zpočátku nesnesitelná stala se mi<br />
za tu dobu čímsi všedním a obvyklým; byla sice nepříjemná a namáhavá, ale<br />
přesto se mi podařilo uprostřed ní žít, najít pár kamarádů a dokonce být<br />
šťasten; bylo to pro mne krásné léto (stromy byly plné sazí a přesto se mi<br />
zdály nesmírně zelené, když jsem je viděl očima právě osvobozenýma ze<br />
šachetní tmy), ale jak to tak bývá, zárodek neštěstí je skryt právě uvnitř<br />
štěstí: smutné události tehdejšího podzimu měly své početí v tom<br />
zelenočerném létě.<br />
Začalo to Stáňou. V březnu se oženil a už za pár měsíců mu začaly<br />
docházet zprávy, že se mu jeho žena fláká po barech; zneklidněl, psal ženě<br />
dopis za dopisem a docházely mu uklidňující odpovědi; ale potom (to už<br />
bylo venku teplo) ho navštívila v Ostravě matka; strávil s ní celou sobotu a<br />
vrátil se pak do kasáren bledý a zamlklý; nejdříve nechtěl nic říct, protože se<br />
styděl, ale příští den se svěřil Honzovi a pak dalším a za chvíli to věděli<br />
všichni, a když Stáňa viděl, že to všichni vědí, mluvil o tom sám, denně a<br />
skoro pořád: že se mu žena kurví a že za ní pojede a že jí zakroutí krkem. A<br />
hned šel žádat velitele o dva dny volna, jenomže velitel se mu je zdráhal dát,<br />
protože právě v té době byly na Stáňu z dolů i z kasáren samé stížnosti, které<br />
si způsoboval roztěkaností a podrážděností. Stáňa tedy prosil o volno na<br />
čtyřiadvacet hodin. Velítel se smiloval a dal mu je. Stáňa odjel a od té doby<br />
jsme ho již nikdy neviděli. Co se s ním dělo, vím jen z doslechu:<br />
Přijel do Prahy, uhodil na ženu (nazývám ji ženou, ale byla to<br />
devatenáctiletá holka!) a ona mu všechno bezostyšně (a snad s chutí)<br />
přiznala; začal ji bít, bránila se, začal ji škrtit a nakonec ji práskl lahví přes<br />
hlavu; holka padla na podlahu a zůstala bez hnutí. Stáňa okamžitě<br />
vystřízlivěl, zachvátila ho hrůza a utekl; sehnal bůhvíjak nějakou chatu v<br />
Krušných horách a tam žil ve strachu a v očekávání, kdy ho najdou a dají mu<br />
pro vraždu provaz. Našli ho až po dvou měsících, ale nesoudili ho pro<br />
vraždu, nýbrž pro dezerci. Jeho žena se totiž brzy po jeho odchodu probrala<br />
z mdlob a kromě boule na hlavě neměla nejmenší úhonu na zdraví. Zatímco
seděl ve vojenské věznici, dala se s ním rozvést a je dnes ženou jednoho<br />
známého pražského herce, na kterého se chodím dívat jen proto, abych si<br />
vzpomínal na starého kamaráda, který pak smutně skončil: po vojně zůstal<br />
pracovat v dolech; pracovní úraz ho připravil o nohu a špatně zhojená<br />
amputace<br />
o život.<br />
Ta ženská, která se prý dodnes výborně vyjímá v bohémské společnosti,<br />
nepřivedla do maléru jen Stáňu, ale nás všechny. Alespoň se nám to tak<br />
jevilo, i když nemůžeme nijak přesně vědět, zda mezi ostudou kolem<br />
Stáňova zmizení a ministerskou kontrolou, která přišla brzy poté do našich<br />
kasáren, byla skutečně (jak všichni soudili) příčinná souvislost. At' tak či<br />
onak, náš velitel byl odvolán a místo něho přišel mladý důstojník (mohlo<br />
mu být sotva pětadvacet let) a s jeho příchodem se všechno změnilo.<br />
Řekl jsem, že mu bylo asi pětadvacet, ale vypadal ještě mladší, vypadal<br />
jako chlapeček; tím víc si dával záležet na tom, aby jeho vystupování bylo co<br />
nejpůsobivější a zjednalo mu respekt. Říkali jsme si o něm, že své projevy<br />
cvičí před zrcadlem a že se je učí nazpaměť. Nerad křičel, mluvil suše a dával<br />
nám s největším klidem najevo, že nás všechny považuje za zločince: "Já<br />
vím, že vy byste mě nejraději viděli viset," řeklo nám to dítě při svém<br />
prvním projevu, "jenomže bude-li někdo viset, budete to vy a ne já."<br />
Brzy došlo k prvním konfliktům. V paměti mi utkvěla hlavně příhoda s<br />
Čeňkem, snad proto, že nám připadala velmi zábavná. Nemohu si odpustit,<br />
abych o ní nevyprávěl: Za ten rok, co byl na vojně, udělal Čeněk již mnoho<br />
velkých nástěnných kreseb, které za předchozího velitele docházely vždycky<br />
uznánÍ. Čeněk, jak jsem již řekl, maloval nejraději Zižku a husitské<br />
bojovníky; aby udělal radost kamarádům, rád doplňoval jejich skupiny<br />
kresbou nahé ženy, kterou veliteli představil jako symbol Svobody nebo<br />
symbol Vlasti. I nový velitel chtěl použít Čeňkových služeb, předvolal si ho a<br />
požádal, aby něco namaloval pro místnost, kde se pořádaly hodiny politické<br />
výchovy. Řekl mu při té příležitosti, že<br />
by měl tentokrát nechat těch Zižků a "zaměřit se víc k současnosti", že by<br />
měla být v obraze znázorněna Rudá armáda a její sepětí s naší dělnickou<br />
třídou a také její význam pro vítězství socialismu v Únoru. Čeněk řekl:<br />
"Provedu!" a dal se do práce; maloval několik odpolední na zemi na velikých<br />
bílých papírech, které pak rýsováčky upevnil na celou průčelní stěnu<br />
místnosti. Když jsme hotovou kresbu (vysokou půl druhého metru, širokou<br />
nejmíň osm metrů) poprvé uviděli, úplně jsme oněměli; uprostřed stál v<br />
hrdinném postoji teple oděný sovětský voják s automatem a v chlupaté<br />
čepici na uši a kolem něho dokola bylo asi osm nahých žen. Dvě stály vedle<br />
něho, koketně k němu vzhlížely, zatímco on je držel každou z jedné strany
kolem ramenou a bujaře se smál; ostatní ženské se kupily kolem dokola,<br />
dívaly se na něho, vztahovaly k němu ruce nebo prostě jen tak stály (jedna<br />
také ležela) a vystavovaly své pěkné tvary.<br />
Čeněk se postavil před obraz (čekali jsme na příchod politruka a byli jsme<br />
v místnosti sami) a udělal nám asi takovouhle přednášku: Tak tahle, co je<br />
tady po pravici seržanta, to je Alena, kluci, to byla moje první ženská vůbec,<br />
ta mě dostala, když mně bylo šestnáct, byla to důstojnická panička, takže se<br />
nám sem vohromně hodí. Namaloval jsem ji, jak vypadala tenkrát, dnes už<br />
jistě vypadá hůř, ale už tenkrát byla dost při těle, jak vidíte hlavně na bocích<br />
(ukázal na ně prstem). Protože byla mnohem krásnější zezadu, nakreslil<br />
jsem ji ještě jednou tady (přešel ke kraji obrazu a ukázal tam prstem na<br />
nahou ženu, která se obracela zadkem do sálu a zdála se kamsi odcházet).<br />
Vidíte její královskou zadnici velikostí možná trochu nad normu, ale tak to<br />
právě máme rádi. Já jsem byl tehdy úplnej vůl, vzpomínám si, jak hrozně<br />
ráda dostávala na ten zadek bití a jak jsem to pořád neuměl pochopit.<br />
Jednou byly velikonoce a ona pořád mlela, abych nezapomněl přijít s<br />
mrskačkou, a když jsem přišel, říkala, tak nabij paničku, nabij paničku,<br />
dostaneš malovaný vajíčko, a já ji symbolicky pleskal přes sukni a ona<br />
říkala, copak to je nějaký bití, vyhrň paničce sukni, a já jí musel vyhrnout<br />
sukni a sundat kalhotky a pořád jsem ji blbec jen tak symbolicky pleskal a<br />
ona se stala zlá a křičela, budeš bít pořádně, spratku! prostě byl jsem vůl,<br />
zato tahle (ukázal na ženu po levici seržanta), to je Lojzka, tu jsem měl už v<br />
dospělým věku, měla malý prsa (ukázal), dlouhý nohy (ukázal) a hrozně<br />
hezkou tvář (taky ukázal) a chodila do stejného ročníku jako já. A tohle je<br />
naše modelka ze školy, tu umím úplně nazpaměť a dvacet jinejch kluků ji<br />
taky umí nazpaměť, protože stávala vždycky uprostřed klasy a učili jsme se<br />
na ní malovat lidský tělo a té se žádnej z nás nedotkl, matinka ji vždycky<br />
čekala před třídou a hned si ji odváděla domů, ta se nám ukazovala, pánbů jí<br />
to vodpusť, jen ve vší počestnosti, kamarádi. Zato tahleta, to byla děvka,<br />
páni (ukázal na ženskou, která se rozvalovala na jakémsi stylizovaném<br />
kanapi), pojďte se podívat blíž (šli jsme), vidíte tu tečku na břichu? to měla<br />
spálený od cigarety a prej jí to udělala jedna žárlivá ženská, s kterou měla<br />
poměr, protože tahle dáma, páni, byla pod vobojí, ta měla sexus jak<br />
natahovací harmoniku, páni, do toho sexu se vlezlo všechno na světě, tam<br />
bychom se vlezli my všichni, jak tady jsme, i s našima manželkama, našima<br />
holkama, i s našima dětma a prarodičema ...<br />
Čeněk se dostával zřejmě k nejlepším pasážím svého výkladu, ale to už<br />
vešel do místnosti politruk a museli jsme si sednout. Politruk byl na<br />
Čeňkovy obrazy zvyklý už z dob starého velitele a nevěnoval tedy ani<br />
novému obrazu žádnou pozornost, nýbrž se dal do hlasité četby jakési
ožury, v níž byly ozřejmovány rozdíly mezi armádou socialistickou a<br />
kapitalistickou. Dozníval v nás dosud Čeňkův výklad a oddávali jsme se<br />
tichému snění - ale pak se najednou objevil v místnosti chlapeček-velitel.<br />
Přišel zřejmě zkontrolovat přednášku, ale dřív než byl s to přejmout<br />
politrukovo hlášení a dát pokyn, abychom si zase sedli, už byl omráčen<br />
obrazem na čelní stěně; nenechal ani politruka pokračovat v předčítání a<br />
udeřil na Čeňka, co prý má ten obraz znamenat. Čeněk vyskočil, postavil se<br />
před obraz a spustil: Zde se alegoricky znázorňuje význam Rudé armády pro<br />
boj našeho národa; zde je zobrazena (ukázal na seržanta) Rudá armáda; po<br />
jejím boku je symbolizována (ukázal na důstojnickou paničku) dělnická<br />
třída a zde po druhé straně (ukázal na spolužákyni) je symbol měsíce Února.<br />
Zde potom (ukazoval na další dámy) jsou symboly svobody, symbol<br />
vítězství, zde symbol rovnosti; zde (ukázal na důstojnickou paničku<br />
předvádějící svou zadnici) je vidět buržoazii, jak odchází ze scény dějin.<br />
Čeněk skončil a velitel prohlásil, že obraz je urážkou Rudé armády, že<br />
musí být okamžitě odstraněn; a proti Čeňkovi prý vyvodí všechny důsledky.<br />
Zeptal jsem se (polohlasně) proč. Velitel mne uslyšel a zeptal se mne, jestli<br />
mám nějaké námitky. Vstal jsem a řekl, že se mně ten obraz líbí. Velitel řekl,<br />
že tomu rád věří, protože je to obraz pro onanisty. Řekl jsem mu, že Myslbek<br />
dělal svobodu taky jako nahou ženu a Aleš že nakreslil řeku Jizeru dokonce<br />
jako tři nahé ženy; že to tak dělali malíři všech dob.<br />
Chlapeček-velitel se na mne nejistě podíval a opakoval svůj rozkaz, že má<br />
být obraz odstraněn. Ale snad se nám ho podařilo opravdu zmást, protože<br />
Čeňka nepotrestal; znelíbil si ho však a mne spolu s ním. Čeněk dostal velmi<br />
brzy kázeňský trest a zanedlouho i já.<br />
To bylo tak: naše četa pracovala jednou na odlehlém místě kasáren s<br />
krumpáči a lopatami; lenivý desátník nás nestřežil příliš pozorně, takže<br />
jsme se o své nástroje velmi často opírali, klábosili a ani si nevšimli, že<br />
nedaleko od nás je chlapeček-velitel a pozoruje nás. Zjistili jsme to až ve<br />
chvíli, kdy se ozval jeho strohý hlas: "Vojíne Jahne, ke mně!" Uchopil jsem<br />
energicky lopatu a šel se postavit před ním do pozoru. "Takhle si<br />
představujete práci?" zeptal se mne. Nevím už opravdu, co jsem mu<br />
odpověděl, ale nehylo to nic drzého, protože jsem naprosto neměl v úmyslu<br />
ztěžovat si v kasárnách život a popuzovat proti sobě pro nic za nic člověka,<br />
jenž měl nade mnou veškeru moc. Po mé bezvýznamné a spíš rozpačité<br />
odpovědi mu však ztvrdl pohled, pokročil ke mně, bleskurychle mne chytil<br />
za ruku a přehodil mne přes záda perfektně naučeným chvatem džiu-džitsu.<br />
Pak si ke mně dřepl a přidržel mne na zemi (nebránil jsem se, jen jsem se<br />
divil). "Stačí?" řekl potom hlasitě (tak aby to opodál všichni slyšeli);<br />
odpověděl jsem mu, že to stačí. Zavelel mi vztyk a před nastoupenou četou
pak prohlásil: "Dávám vojínu Jahnovi dva dny vězení. Ne proto, že byl ke<br />
mně drzý. Jeho drzosti, jak jste viděli, jsem si s ním vyřídil ručně. Dávám<br />
mu dva dny basy, protože se flákal, a vám je napařím příště také." Pak se<br />
otočil a frajersky odešel.<br />
Tehdy jsem k němu neuměl cítit nic jiného než nenávist, a nenávist vrhá<br />
příliš ostré světlo, v němž se ztrácí plastičnost předmětů. Viděl jsem ve<br />
veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především<br />
jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají;<br />
jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako<br />
hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se<br />
jim líbí, které se nosí, které jim sluší - a hrají.<br />
I náš velitel byl takto nehotový a byl najednou postaven před naše vojsko,<br />
kterému nemohl vůbec rozumět; ale uměl si poradit, protože četba a<br />
vyprávění mu poskytly vypracovanou masku pro analogické situace:<br />
chladnokrevný hrdina rodokapsů, mladý muž železných nervů krotící bandu<br />
zločinců, žádný patos, jen chladný klid, efektní suchý vtip, sebevědomí a<br />
víra v sílu vlastních svalů. Cím více si byl vědom, že jeho vzezření je<br />
chlapečkovské, tím fanatičtěji se té roli železného supermuže oddával, tím<br />
usilovněji nám ho předváděl.<br />
Ale copak jsem se střetl s takovým mladistvým hercem poprvé? Když mne<br />
vyslýchali na sekretariátě kvůli pohlednici, hylo mi něco přes dvacet a mým<br />
vyslýchatelům maximálně o rok dva více. I oni byli především chlapečci,<br />
kteří přikryli své nehotové tváře maskou, která se jim zdála nejznamenitější,<br />
maskou asketicky tvrdého revolucionáře. A co Markétka? Což se nerozhodla<br />
hrát roli spasitelky odkoukanou dokonce jen ze špatného sezónního filmu?<br />
A co Zemánek, který byl zničehonic prodchnut sentimentálním patosem<br />
morálnosti? To nebyla role? A co já sám? Což jsem neměl dokonce několik<br />
rolí, mezi nimiž jsem zmateně pohíhal, až mne pobíhajícího chytili?<br />
Mládí je strašné: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v<br />
nejrůznějších kostýmech děti (prý nevinné!) a pronášejí naučená slova, jimž<br />
jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fanaticky oddány. A dějiny jsou strašné,<br />
protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého<br />
Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované<br />
davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve<br />
skutečnost katastrofálně skutečnou.<br />
Když na to pomyslím, převrací se mi v mysli veškerý pořádek hodnot a já<br />
cítím hlubokou nenávist vůči mládí - a naopak jakési paradoxní odpuštění<br />
zločincům historie, v jejichž zločinnosti najednou spatřuju jen hrůznou<br />
nesvéprávnost nedospělosti.<br />
A vzpomínám-li už na všechny nedospělé, vybavuje se mi hned i Alexej; i
on hrál svou velkou roli, která přesahovala jeho rozum i zkušenost. Měl<br />
něco společného s velitelem: i on vypadal mladší na svůj věk; jeho<br />
mladistvost (na rozdíl od velitelovy) byla však nepůvabná: hubené tělíčko,<br />
krátkozraké oči pod tlustými skly brýlí, uhrovitá (věčně pub<strong>ert</strong>ální) plet'.<br />
Navštěvoval původně jako prezenčák pěchotní důstojnickou školu, ale byl<br />
náhle zbaven hodnosti a přeložen k nám. Schylovalo se totiž k proslulým<br />
politickým procesům a v mnoha sálech (stranických, soudních, policejních)<br />
byly v permanenci vztyčující se ruce, jež zbavovaly obviněné lidi důvěry, cti i<br />
svobody; Alexej byl synem vysokého komunistického funkcionáře, který byl<br />
před krátkou dobou zatčen.<br />
Objevil se jednoho dne v našem družstvu a byla mu přidělena Stáňova<br />
osiřelá postel. Díval se na nás podobně, jako jsem se na své nové druhy díval<br />
ze začátku já; byl proto uzavřený a ostatní, když zjistili, že je členem strany<br />
(dosud ho ze strany nevyloučili), začali si před ním dávat pozor na řeči.<br />
Když ve mně Alexej poznal bývalého člena strany, stal se vůči mně<br />
poněkud sdílný; svěřil se mi, že musí stůj co stůj obstát ve velké zkoušce,<br />
kteron mu život přichystal, a nezradit nikdy stranu. Přečetl mi pak báseň,<br />
kterou napsal (ač prý básně nikdy předtím nepsal), když se dověděl, že má<br />
být přeložen mezi nás. Bylo tam takové čtyřverší:<br />
Můžete mi, soudruzi,<br />
psí hlavu nasadit a poplivat.<br />
Já i s tou psí poplivanou hlavou, soudruzi,<br />
zůstanu s vámi věrně v řadě stát.<br />
Rozuměl jsem mu, protože já sám jsem to před rokem cítil stejně. Ale<br />
tentokrát už přece jenom mnohem méně bolestně: uvaděčka do všednosti,<br />
Lucie, mne odvedla z těch míst, kde se tak zoufale mučili Alexejové.<br />
____________________________________________________<br />
__________<br />
(11)<br />
Celou tu dobu, co zaváděl chlapeček velitel nové poměry v našem útvaru,<br />
myslil jsem zejména na to, zda se mi podaří dostat vycházku; Luciiny<br />
kamarádky odjely na brigádu a já jsem se už měsíc nedostal ven z kasáren;<br />
velitel si dobře zapamatoval mou tvář, i moje jméno, a to je na vojně to<br />
nejhorší, co se může stát. Dával mi teď najevo, kde mohl, že je každá hodina<br />
mého života závislá od jeho libovůle. A s vycházkou to teď bylo vůbec zlé;<br />
hned na počátku prohlásil, že ji budou dostávat pouze ti, kdo se zúčastní<br />
pravidelně nedělních dobrovolných směn; a tak jsme se jich účastnili
všichni; ale to byl mizerný život, protože jsme neměli celý měsíc jediný den<br />
bez štoly, a když někdo z nás dostal v sobotu opravdu volno až do dvou do<br />
noci, šel potom na nedělní směnu nevyspalý a byl v dolech jako mátoha.<br />
I já jsem začal chodit na nedělní směny, ovšem ani to mi nijak<br />
nezaručovalo, že dostanu vycházku, protože zásluha nedělní směny mohla<br />
být lehce znehodnocena špatně ustlanou postelí nebo jakýmkoli jiným<br />
prohřeškem. Avšak samolibost moci se neprojevuje pouze krutostí, nýbrž i<br />
(byť řidčeji) milosrdenstvím. Chlapečkovi velitelovi dělalo dobře, že mi<br />
mohl po několika týdnech projevit i milost, a já jsem dostal na poslední<br />
chvíli volno dva dny před návratem Luciiných kamarádek.<br />
Byl jsem rozrušen, když si mne zapisovala ve vrátnici internátu brýlatá<br />
stařena a dovolila mi jít nahorn po schodech do čtvrtého poschodí, kde jsem<br />
zaklepal u dveří vzadu na konci dlouhé chodby. Otevřely se dveře, ale Lucie<br />
zůstala za nimi skryta, takže jsem viděl před sebou jen sám pokoj, který se<br />
na první pohled internátnímu pokoji vůbec nepodobal; zdálo se mi, že jsem<br />
se octl v místnosti připravené pro jakousi náboženskou slavnost: na stole<br />
zářila zlatá kytice jiřin, u okna se tyčily dva velké fíkusy a všude (na stole, na<br />
posteli, na zemi, za obrazy) byly rozsypány a zastrkány zelené snítky<br />
(asparágu, jak jsem vzápětí zjistil), jako kdyby byl očekáván příjezd Ježíše<br />
Krista na oslátku .<br />
Přitáhl jsem si Lucii k sobě (schovávala se mi stále za otevřenými dveřmi)<br />
a políbil ji. Byla v černých večerních šatech a střevíčcích s vysokými<br />
podpatky, které jsem jí koupil ještě téhož dne, kdy jsme kupovali šaty. Stála<br />
tu mezi vší tou slavnostní zelení jako kněžka.<br />
Zavřeli jsme za sebou dveře a já jsem si teprve potom uvědomil, že jsem<br />
opravdu jen v obyčejném internátním pokoji a že pod tím zeleným rouchem<br />
není nic než čtyři železné postele, čtyři oprýskané noční stolky, stůl a tři<br />
židle. Ale to nemohlo nijak umenšit pocit uchvácení, který se mne zmocnil<br />
od chvíle, kdy Lucie otevřela dveře: byl jsem vypuštěn po měsíci zas na pár<br />
hodin ven; ale nejenom to: poprvé po celém roce jsem byl zase v malé<br />
místnosti: ovanul mne opojný dech intimity a síla toho dechu mne téměř<br />
porazila.<br />
Na všech dosavadních procházkách s Lucií mne stále spojovala volnost<br />
prostoru s kasárnami a s mým tamním údělem; všudypřítomný kolující<br />
vzduch mne připevňoval neviditelným poutem k bráně, na níž byl nápis<br />
Sloužíme lidu; zdálo se mi, že nikde není místa, kde bych mohl na chvíli<br />
přestat "sloužit lidu"; nebyl jsem celý rok v malém soukromém pokoji.<br />
To byla náhle úplně nová situace; zdálo se mi, že jsem na tři hodiny<br />
absolutně svoboden; mohl jsem například bez obav shodit se sebe (proti<br />
všem vojenským předpisům) nejenom čepici a opasek, ale i blůzu, kalhoty,
oty, všechno, a mohl jsem to eventuelně podle libosti i podupat; mohl jsem<br />
dělat cokoli a odnikud mne nebylo vidět; v místnosti nadto bylo příjemné<br />
teplo a to teplo i s tou svobodou mi stoupaly do hlavy jak svařený alkohol;<br />
vzal jsem Lucii, objal ji, líbal a odnášel si ji na zeleně vystlanou postel. Ty<br />
snítky na posteli (byla pokryta lacinou šedou dekou) mne rozrušovaly.<br />
Neuměl jsem si je vysvětlit jinak než jako svatební symboly; napadlo mne (a<br />
dojímalo mne to), že v Luciině prostotě nevědomě rezonují nejpradávnější<br />
zvyklosti lidu, takže se chce rozloučit se svým panenstvím v slavnostní<br />
obřadnosti,<br />
Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že i když mi Lucie opětuje polibky i<br />
objetí, přece v nich zachovává patrnou zdrženlivost. Její ústa, i když mne<br />
líbala dychtivě, přece jen zůstávala zamknuta; tiskla se sice ke mně celým<br />
tělem, ale když jsem jí vsunul ruku pod sukni, abych ucítil na prstech kůži<br />
jejích nohou, vyvinula se mi. Chápal jsem, že moje spontánnost, které jsem<br />
se chtěl oddat v mámivé slepotě spolu s ní, je osamocena; pamatuju si, že<br />
jsem v tom okamžiku (a bylo to sotva pět minut po mém vstupu do Luciina<br />
pokoje) ucítil v očích slzy lítosti.<br />
Usedli jsme si tedy vedle sebe (mačkajíce pod zadky ubohé snítečky) a<br />
začli cosi mluvit. Po delší chvíli (hovor za nic nestál) pokusil jsem se Lucii<br />
znovu obejmout, ale bránila se; začal jsem s ní tedy zápasit, ale vzápětí jsem<br />
poznal, že to není krásný milostný zápas, nýbrž zápas, který převrací náš<br />
láskyplný vztah v cosi škaredého, protože Lucie se bránila doopravdy,<br />
zuřivě, skoro zoufale a byl to tedy skutečný zápas, nikoli milostná hra, a já<br />
jsem proto rychle ustoupil.<br />
Snažil jsem se Lucii přesvědčit slovy; rozpovídal jsem se; mluvil jsem<br />
patrně o tom, že ji mám rád a že láska znamená dát se jeden druhému se<br />
vším všudy; neříkal jsem zajisté nic originálního (vždyť ani můj cíl nebyl<br />
nikterak originální); přes svoji neosobitost byla to však argumentace zcela<br />
nevývratná a Lucie se ji také nesnažila nijak vyvracet. Místo toho jen mlčela<br />
anebo řekla: "Prosím ne, prosím ne," anebo: "Dnes ne, dnes ne ... " a<br />
pokusila se (byla v tom dojemně neobratná) odvést řeč na jiné téma.<br />
Zaútočil jsem na ni znovu; přece nejsi z těch holek, které člověka vydráždí<br />
a pak se mu vysmějí, přece nejsi bezcitná a zlá ... a znovu jsem ji objal a<br />
znovu začal krátký a smutný zápas, který mne (znovu) naplnil pocitem<br />
škaredosti, protože byl tvrdý a nebylo v něm ani památky po lásce; jako by v<br />
té chvíli Lucie zapomínala, že jsem tu s ní já, jako bych se proměňoval v<br />
někoho docela cizího.<br />
Zase jsem přestal a najednou se mi zdálo, že chápu, proč mne Lucie<br />
odmítá; můj bože, jak to, že jsem to nepochopil hned? Vždyť Lucie je dítě,<br />
vždyť se asi bojí lásky, je panna, má strach, strach z neznáma; předsevzal
jsem si okamžitě, že z mého jednání se musí vytratit ona naléhavost, která ji<br />
snad odstrašuje, že musím být něžný, jemný, aby se milostný akt ničím<br />
nelišil od našich něžností, aby byl jen jednou z něžností. Přestal jsem tedy<br />
naléhat a začal jsem se s Lucií mazlit. Líbal jsem ji a hladil (trvalo to hrozně<br />
dlouho a najednou mne to vůbec netěšilo, protože se mazlení stalo pouhou<br />
lstí a prostředkem), mazlil jsem se tedy s Lucií (neupřímně a hraně) a snažil<br />
jsem se ji přitom nenápadně položit. Dokonce se mi to podařilo; hladil jsem<br />
ji po nadrech (tomu se Lucie nikdy nebránila); říkal jsem jí, že chci být<br />
něžný k celému jejímu tělu, protože to tělo, to je ona, a já chci být něžný k ní<br />
celé; dokonce se mi pak podařilo poněkud jí vyhrnout sukně a líbat ji deset,<br />
dvacet centimetrů nad koleny; daleko jsem se však nedostal; když jsem chtěl<br />
hlavu posunout až k Luciinu klínu, polekaně se mi vytrhla a vyskočila z<br />
postele. Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že v její tváři je jakési křečovité<br />
úsilí, výraz, který jsem na ní dosud nepoznal.<br />
Lucie, Lucie, stydíš se, že je tu světlo? Chtěla bys tmu? ptal jsem se jí a ona<br />
se chytla mé otázky jako spásného žebříku a přisvědčovala, že se stydí<br />
světla. Šel jsem tedy k oknu a chtěl jsem stáhnout žaluzie, ale Lucie řekla:<br />
"Ne, nedělej to! Nestahuj je!" "Proč?" ptal jsem se. "Já se bojím," řekla.<br />
"Čeho se bojíš, tmy nebo světla?" ptal jsem se. Mlčela a dala se do pláče.<br />
Její odpor mne nijak nedojímal, zdál se mi nesmyslný, křivdivý,<br />
nespravedlivý; trápil mne, nerozuměl jsem mu. Ptal jsem se jí, jestli se mi<br />
brání proto, že je panna, jestli se bojí bolesti, kterou jí to způsobí. Na každou<br />
takovou otázku mi poslušně přisvědčovala, protože v ní viděla pro sebe<br />
nabídnutý argument. Vykládal jsem jí o tom, jak je to krásné, že je panna a<br />
všechno pozná až se mnou, který ji miluju. "Copak ty se netěšíš na to, že<br />
budeš moje žena se vším všudy?" Řekla, že ano, že se na to těší. Znovu jsem<br />
ji objal a znovu se mi bránila. Jen stěží jsem přemáhal zlost. "Proč se mi<br />
bráníš?" Řekla: "Prosím tě, až příště, ano, já chci, ale až příště, jindy, dnes<br />
ne." ,,A proč ne dnes?" Odpověděla: "Dnes ne." "Ale proč?" Odpověděla:<br />
"Prosím tě, dnes ne." ,,Ale kdy? Vždyť víš moc dobře, že tohle je poslední<br />
příležitost, kdy můžeme být spolu sami, pozítří se vrátí tvoje kamarádky.<br />
Kde pak budem spolu sami?" "Ty už něco najdeš," řekla, "Dobře," souhlasil<br />
jsem, "já tedy něco najdu, ale slib mi že tam se mnou půjdeš, protože to<br />
sotva bude tak příjemný pokojík, jako je tenhle." "To nevadí," řekla, "to<br />
nevadí, to může být, kde chceš." "Dobře, ale slib mi, že tam budeš moje<br />
žena, že se mi nebudeš vzpírat." "Ano," řekla. "Slibuješ?" "Ano."<br />
Pochopil jsem, že slib je to jediné, co mohu od Lucie toho dne získat. Bylo<br />
to málo, ale bylo to aspň něco. Potlačil jsem nevoli a strávili jsme zbytek<br />
času v povídání. Když jsem odcházel, setřásl jsem si s uniformy smítka<br />
asparágu, pohladil Lucii po tváři a řekl jí, že nebudu myslit na nic než na
naše příští setkání (a nelhal jsem).<br />
____________________________________________________<br />
__________<br />
(12)<br />
Několik dnů po poslední schůzce s Lucií (byl deštivý podzimní den) vraceli<br />
jsme se ze šichty v útvarech do kasáren; silnice byla plná výmolů, v nichž<br />
byly hluboké louže; byli jsme zastříkáni, unaveni, promočeni a toužili jsme<br />
po odpočinku. Většina z nás nemčla už měsíc jedinou volnou neděli. Ale<br />
hned po obědě si nás dal chlapeček-velitel nastoupit a oznámil nám, že při<br />
odpolední prohlídce našich ubikací zjistil nepořádky. Předal nás potom<br />
poddůstojníkům a přikázal jim, aby nám dali za trest do těla o dvě hodiny<br />
déle.<br />
Ježto jsme byli vojáci beze zbraně, dostávala naše pořadová a vojenská<br />
cvičení zvlášť nesmyslný ráz; neměla žádný účel než znehodnocovat náš<br />
životní čas. Vzpomínám si, že za chlapečka velitele jsme musili jednou celé<br />
odpoledne přenášet těžká prkna z jeddnoho koutu kasáren na druhý a<br />
potom další den zase zpátky a že jsme se takto v přenášení prken cvičili<br />
plných deset dnů. Takovým přenášením prken bylo vlastně všechno, co jsme<br />
na kasárenském dvoře po šichtě dělali. Tentokrát jsme tedy přenášeli nikoli<br />
prkna, nýbrž svá těla; obraceli jsme je čelem vzad a vpravo bok, házeli jsme<br />
je na zem a potom zase zvedali, běhali jsme s nimi tam a sem a vlekli jsme je<br />
po zemi. Uběhly tři hodiny pořadových a objevil se velitel; dal<br />
poddůstojníkům pokyn, aby nás odvedli na tělocvik.<br />
Vzadu za baráky bylo menší hřiště, kde se dal hrát fotbal, ale kde se dalo i<br />
cvičit nebo běhat. Poddůstojníci se rozhodli, že s námi uspořádají štafetové<br />
závody; bylo nás v rotě devět družstev po deseti mužích - tedy devět<br />
desítičlenných štafet. Poddůstojníci nás chtěli nejenom pořádně prohnat,<br />
ale protože to byli většinou chlapci od osmnácti do dvaceti let a měli<br />
klukovské touhy, chtělo se jim i závodit a dokázat nám, že jsme horší než<br />
oni; a tak proti nám postavili svou vlastní štafetu složenou z deseti<br />
desátníků a svobodníků.<br />
Trvalo značnou chvíli, než nám vysvětlili svůj záměr a než jsme ho<br />
pochopili: prvních deset běžců mělo vyběhnout od jedné strany hřiště ke<br />
druhé; tam proti nim měla stát už připravená druhá řada běžců, která měla<br />
utíkat zase tam, odkud vyběhli ti první, ale kde už mezitím měla být<br />
připravena třetí řada běžců, a tak pořád dál. Poddůstojníci nás pracně<br />
rozpočítávali a rozesílali na protilehlé konce hřiště.<br />
Byli jsme po šichtě a po pořadových už k smrti utahaní a zuřili jsme při
pomyšlení, že máme ještě běhat; a tehdy jsem svěřil asi dvěma kamarádům<br />
docela primitivní nápad: poběžíme všichni úplně pomalu! Nápad se hned<br />
ujal, šířil se od úst k ústům a v unavené mase vojáků se to začalo najednou<br />
spokojeně hýbat utajovaným smíchem.<br />
Konečně jsme stáli každý na svém místě připraveni ke startu závodu, který<br />
v celé své koncepci byl nesmysl sám: ačkoli jsme měli běžet v uniformě a<br />
těžkých botách, musili jsme ke startu pokleknout; ačkoli jsme si měli štafetu<br />
předávat zcela nevídaným způsobem (přejímající běžec běžel proti nám),<br />
drželi jsme v ruce pravé štafetové kolíky a odstartoval nás skutečný výstřel<br />
pistole. Svobodník v desáté dráze (první běžec poddůstojnického družstva)<br />
vyrazil k velkému úprku a i my jsme se pozvedli se země (byl jsem v první<br />
řadě běžců) a dali se v pomalém klusu vpřed; už po dvaceti metrech jsme<br />
ztěží zadržovali smích, protože svobodník se již blížil druhé straně hřiště,<br />
zatímco my jsme kousek od startu v nepravděpodobně vyřízeném zástupu<br />
klusali supajíce a napodobujíce neobyčejné vypětí; vojáci shromáždění na<br />
obou koncích hřiště nás začali hlasitě povzbuzovat: "Tempo, tempo, tempo<br />
... " V polovině hřiště jsme minuli druhého běžce poddůstojnické štafety,<br />
který už běžel proti nám a mířil k čáře, odkud jsme vyběhli. Konečně jsme<br />
dorazili na konec hřiště a předali kolíky, ale to už na opačné straně za<br />
našimi zády vyběhl s kolíkem třetí poddůstojník.<br />
Vzpomínám si dnes na tu štafetu jako na poslední velkou přehlídku mých<br />
černých kamarádů. Kluci měli ohromnou invenci: Honza napadal při běhu<br />
na jednu nohu, všichni ho zuřivě povzbuzovali a on opravdu doběhl k<br />
předávce (za velikého aplausu) jako hrdina dva kroky před ostatními. Cigán<br />
Matloš upadl během závodu asi osmkrát na zem. Čeněk běžel a zvedal<br />
kolena vysoko až k bradě (muselo ho to určitě namáhat mnohem víc, než<br />
kdyby byl nasadil to nejrychlejší tempo). Nikdo nezradil hru: ani ukázněný a<br />
smířený autor mírových manifestů Bedřich, který teď běžel vážně a důstojně<br />
pomalým tempem s ostatními, ani Josef z vesnice, ani Pavel Pěkný, který<br />
mne neměl rád, ani starý Ambroz, klerý běžel toporně vzpřímen s rukama<br />
založenýma za zády, ani zrzavý Petráň, který ječel vysokým hláskem, ani<br />
Maďar Varga, který křičel v běhu "Hurá!", nikdo z nich nepokazil tu<br />
výbornou a jednoduchou inscenaci, která způsobovala, že my, kteří jsme<br />
stáli kolem, jsme padali smíchem.<br />
Pak jsme viděli, že k hřišti přichází od baráků chlapeček-velitel. Jeden z<br />
desátníků ho uviděl a šel mu vstříc podat hlášení. Kapitán ho vyslechl a<br />
přistoupil pak k okraji hřiště, aby pozoroval náš závod. Poddůstojníci (jejich<br />
štafeta už dávno doběhla vítězně do cíle) znervózněli a začali na nás křičet:<br />
"Tak rychle! hněte sebou! Švihat !", ale jejich povzbuzování docela zaniklo v<br />
mocném povzbuzování našem. Poddůstojníci nevěděli co dělat, přemýšleli,
zda mají závod přerušit, pobíhali jeden od druhého, radili se, dívali se<br />
úkosem na velitele, ale velitel se na ně ani nepodíval a jenom ledově<br />
pozoroval závod.<br />
Konečně přišlo na poslední řadu našich běžců; v té byl také Alexej; byl<br />
jsem velice zvědav, jak poběží, a nezmýlil jsem se: chtěl zkazit hru: vyběhl<br />
vpřed vší silou a po dvaceti metrech měl nejméně pětimetrový náskok. Ale<br />
pak se stalo cosi divného: jeho tempo se zmírnilo a náskok zůstával stále<br />
stejný; pochopil jsem rázem, že Alexej nemůže zkazit hru, ani kdyby chtěl:<br />
vždyť to byl neduživý hoch, kterému hned po dvou dnech museli chtě nechtě<br />
přidělit lehčí práce, vždyť neměl svaly ani dech! Ve chvíli, kdy jsem to<br />
pochopil, zdálo se mi, že teprve jeho běh je korunou celé legrace; Alexej se<br />
dřel jak mohl, a byl přitom k nerozeznání od kluků, kteří se flákali pět kroků<br />
za ním ve stejném tempu; poddůstojníci i velitel musili být přesvědčeni, že<br />
Alexejův prudký start patří k celé komedii stejně jako Honzovo předstírané<br />
kulhání, Matoušovy pády a naše povzbuzování. Alexej běžel se zaťatými<br />
pěstmi stejně jako ti za ním, kteří předstírali velkou námahu a okázale<br />
supěli. Jenomže Alexej cítil skutečnou bolest ve slabinách a přemáhal ji s<br />
největší námahou, takže mu po tváři stékal skutečný pot; když byli v<br />
polovině hřiště, Alexej zvolnil tempo ještě víc a řada pomalu běžících<br />
uličníků ho zvolna dobíhala; když byl třicet metrů od cíle, předběhli ho;<br />
když byl dvacet metrů od cíle, přestal běžet a došel zbytek kulhavou chůzí;<br />
držel si ruku na levé straně slabin.<br />
Pak si nás nechal velitel nastoupit. Ptal se, proč jsme běželi tak pomalu.<br />
,.Byli jsme unaveni, soudruhu kapitáne: Žádal, aby zvedli ruku všichni, kdo<br />
byli unaveni. Zvedli jsme ruku. Díval jsem se dobře na Alexeje (stál v řadě<br />
přede mnou); jediný nezvedl ruku. Ale velitel si ho nevšiml. Řekl: ,.Dobře,<br />
tak tedy všichni." ,.Ne," ozvalo se. ,.Kdo nebyl unaven?" Alexej řekl: "Já."<br />
,.Vy ne?" podíval se na něho velitel. ,.Jak to, že jste nebyl unaven?" ,.Protože<br />
jsem komunista," odpověděl Alexej. Na ta slova zahučela rota temným<br />
smíchem. "To jste vy, co jste došel do cíle poslední?" ptal se velitel. ,,Ano,"<br />
řekl Alexej. "A nebyl jste unaven," řekl velitel. "Ne," odpověděl Alexej.<br />
,.Když jste nebyl unaven, sabotoval jste výcvik schválně. Dávám vám čtrnáct<br />
dnů vězení pro pokus o vzpouru. Vy ostatní jste byli unaveni, tak máte<br />
omluvu. Protože vaše výkony v dolech za moc nestojí, unavujete se zřejmě<br />
na vycházkách. V zájmu vašeho zdraví má rota zaraženy vycházky na dva<br />
měsíce."<br />
Ještě než odešel do basy, měl se mnou Alexej rozhovor. Vytkl mi, že se<br />
nechovám jako komunista, a zeptal se mne s přísnýma očima, zda jsem pro<br />
socialismus či ne. Odpověděl jsem mu, že jsem pro socialismus, ale že tady v<br />
kasárnách u černých je to absolutně lhostejné, protože tady existuje jiné
dělení než venku: zde jsou na jedné straně ti, kteří ztratili svůj vlastní osud,<br />
a na druhé straně ti, kteří jim ho drží v hrsti a dělají si s ním, co chtějí. Ale<br />
Alexej se mnou nesouhlasil: čára mezi socialismem a reakcí vede prý všudy;<br />
naše kasárna nejsou přece než prostředek, jímž se bráníme proti<br />
nepřátelům socialismu. Zeptal jsem se ho, jak chlapeček-velitel brání<br />
socialismus proti nepřátelům, když právě jeho, Alexeje, posílá na čtrnáct<br />
dnů do basy a jedná vůbec s lidmi tak, aby z nich vychoval socialismu<br />
nepřátele co nejzavilejší, a Alexej přiznal, že se mu velitel nelíbí. Když jsem<br />
mu však řekl, že kdyby i zde v kasárnách byla rozhodující dělicí čára mezi<br />
socialismem a reakcí, nemohl by tu on, Alexej, vůbec nikdy být, odpověděl<br />
mi prudce, že je tu plným právem. ,.Můj otec byl zatčen pro špionáž.<br />
Rozumíš, co to je? Jak mi má strana důvěřovat? Strana má povinnost mi<br />
nedůvěřovat !"<br />
Pak jsem mluvil s Honzou; naříkal jsem (v myšlenkách na Lucii), že se ted'<br />
nedostaneme dva měsíce ven. ,.Vole," řekl mi, "co máš strach. Chodit se<br />
bude víc než jindy."<br />
Veselá sabotáž běžeckého závodu posílila v mých kamarádech cit solidarity<br />
a probudila v nich značnou činorodost. Honza vytvořil jakousi malou radu,<br />
která začala rychle zkoumat možnosti tajných odchodů z kasáren. Během<br />
dvou dnů bylo všechno přichystáno; byl zřízen tajný fond pro uplácení; byli<br />
podplaceni dva poddůstojníci v naší ubikaci; našlo se nejvhodnější místo,<br />
kde se nenápadně nastřihl v plotě drát; to místo bylo na konci kasáren, kde<br />
už byla jen ošetřovna a kde první domky vesnice byly od plotu vzdáleny<br />
pouhých pět metrů; v nejbližším domku bydlil havíř, kterého jsme znali ze<br />
šachty; kamarádi s ním rychle domluvili, že bude nechávat branku v plotě<br />
nezamčenu; unikající voják musel se tedy dostat nenápadně k plotu a pak<br />
jen rychle prolézt a uběhnout pět metrů; jakmile se octl za brankou domku,<br />
byl v bezpečí: prošel domkem a vyšel na druhé straně v předměstské ulici.<br />
Odchod byl tedy poměrně bezpečný; nebylo však možné, aby byl příliš<br />
zneužíván; kdyby jeden a tentýž den odešlo z kasáren tajně příliš mnoho<br />
vojáků, jejich nepřítomnost by byla lehce zjistitelná; proto musela Honzova<br />
spontánně utvořená rada odchody regulovat a určovat pořadí, kdy kdo může<br />
opustit kasárna.<br />
Jenomže ještě dřív, než na mne došla řada, celý Honzův podnik se<br />
zhroutil. Velitel provedl osobně v noci prohlídku ubikací a zjistil, že tři<br />
vojáci chybějí. Udeřil na poddůstojníka (velitele světnice), který<br />
nepřitomnost vojáků nehlásil, a jako by šel najisto, zeptal se ho, kolik za to<br />
dostal. Poddůstojník podlehl dojmu, že velitel všechno ví, a nesnažil se ani<br />
zapírat. K veliteli byl předvolán Honza a poddůstojník v konfrontaci<br />
dosvědčil, že od něho dostával peníze.
Chlapeček-velitel nám dal šach mat. Poddůstojníka, Honzu i tři vojáky,<br />
kteří byli té noci na tajné vycházce, poslal vojenskému prokurátorovi. (Ani<br />
jsem se nestačil se svým nejlepším kamarádem rozloučit, všechno se odbylo<br />
rychle během dopoledne, kdy jsme byli na směně; teprve mnohem později<br />
jsem se dověděl, že všichni dostali u soudu tresty, Honza celý rok vězení.)<br />
Nastoupené rotě oznámil, že doba zakázaných vycházek se prodlužuje o<br />
další dva měsíce a nad celou rotou se zavádí režim kárné roty. A zažádal o<br />
postavení dvou hlídkových věží v rozích tábora, o reflektory a o dva<br />
psovody, kteří by kasárna střežili se svými vlčáky.<br />
Velitelův zásah byl tak náhlý a tak úspěšný, že jsme všichni podlehli<br />
dojmu, že Honzův podnik byl někým prozrazen. Nedá se říci, že by mezí<br />
černými udavačství nějak zvlášť kvetlo; všichni jsme jím svorně opovrhovali,<br />
ale všichni jsme věděli, že jako možnost je ustavičně přítomno, protože je<br />
nejúčinnčjším prostředkem, který se nám nabízí, abychom si zlepšili<br />
podmínky, dostali se včas domů, dostali dobrý posudek a zachránili si<br />
jakžtakž budoucnost. Ubránili jsme se (velkou většinou) této nejnižší<br />
nízkosti, ale neubránili jsme se tomu, abychom z ní až příliš snadno nepodezírali<br />
druhé.<br />
I tentokrát se toto podezření rychle ujalo a měnilo se valem v pocit davové<br />
jistoty (i když se ovšem velitelův zásah dal vyložit i jinak než udáním) a s<br />
bezpodmínečnou určitostí se soustředilo na Alexeje. Odpykával si tehdy<br />
právě poslední dny basy; chodil s námi ovšem denně fárat a byl tedy celou<br />
dobu na jámě s námi; všichni tvrdili, že měl tudíž veškeru možnost o<br />
Honzově podniku něco ("svýma fízlovskýma ušima") zaslechnout.<br />
Ubohému brýlatému studentovi se děly nejhorší věci: parťák (jeden z nás)<br />
mu začal znovu přidělovat nejhorší úseky práce; ztrácelo se mu pravidelně<br />
nářadí, které pak musel ze svého platu hradit; musil vyslechnout narážky a<br />
urážky a nést stovky drobných nepříjemností; na dřevěnou stěnu, k níž byla<br />
přistavena jeho postel, napsal kdosi velkými černými písmeny z kolomazí:<br />
POZOR, KRYSA.<br />
Několik dnů poté, co Honzu s ostatními čtyřmi provinilci odvedla eskorta,<br />
nakoukl jsem pozdě odpoledne do pokoje našeho družstva; byl prázdný a<br />
jenom Alexej se tam shýbal nad svou postelí a stlal ji. Zeptal jsem se, jak to,<br />
že stele. Odpověděl, že prý mu kluci každý den několikrát rozhazují postel.<br />
Řekl jsem mu, že jsou všichni přesvědčeni, že udal Honzu. Protestoval skoro<br />
plačtivě; prý o ničem nevěděl a prý by nikdy neudával. "Proč říkáš, že bys<br />
neudával," řekl jsem. "Považuješ se za spojence velitele. Z toho logicky<br />
plyne, že bys udával." ,,Nejsem velitelův spojenec! Velitel je sabotér!" řekl a<br />
přeskakoval mu hlas. A pak mi svěřil svůj názor, ke kterému prý došel, když<br />
mohl v base dlouho o samotě přemýšlet: Útvary černých vojáků zřídila
strana pro lidi, kterým nemůže zatím svěřit zbraň, ale které chce převychovat.<br />
Třídní nepřítel však nespí a chce stůj co stůj zabránit, aby se<br />
převýchovný proces dařil; chce, aby černí vojáci byli udržováni v zuřivé<br />
nenávisti proti komunismu a mohli být rezervou kontrarevoluce. To, že<br />
chlapeček-velitel zachází se všemi tak, aby v nich vzbuzoval hněv, je prý<br />
zřejmá součást nepřátelského plánu. Prý ani netuším, kde všude má strana<br />
nepřátele. Velitel je určitě nepřátelským agentem. Alexej ví, co je jeho<br />
povinnost, a napsal o velitelově činnosti podrobný rozklad. Podivil jsem se:<br />
"Cože? Cos napsal? A kams to poslal?" Odpověděl, že napsal na velitele<br />
stížnost straně.<br />
Vyšli jsme ven z baráku. Zeptal se mne, jestli se nebojím ukazovat se s ním<br />
před ostatními. Řekl jsem mu, že je blbec, když se tak ptá, a dvojnásobný<br />
blbec, když si myslí, že jeho dopis dojde adresátu. Odpověděl mi, že je<br />
komunista a že musí jednat za všech okolností tak, aby se nemusil stydět. A<br />
znovu mi připomněl, že i já jsem komunista (i když vyloučený ze strany) a že<br />
bych se měl chovat jinak, než se chovám: "Jsme jako komunisté odpovědni<br />
za všechno, co se tu děje." Bylo mi to k smíchu; řekl jsem mu, že<br />
odpovědnost není myslitelná bez svobody. Odpověděl mi, že se cítí<br />
dostatečně svoboden k tomu, aby jednal jako komunista; že musí dokázat a<br />
dokáže, že je komunista. Když to říkal, třásla se mu brada; ještě dnes si po<br />
létech vybavuju ten okamžik a uvědomuju si mnohem víc než tehdy, že<br />
Alexejovi bylo něco málo přes dvacet let, že to byl mladíček, chlapec a že<br />
jeho osud na něm plandal jak obří oblek na malé postavičce.<br />
Vzpomínám si, že krátce po rozhovoru s Alexejem se mne zeptal Čeněk<br />
(přesně ve smyslu Alexejových obav), co prý s tou krysou mluvím. Rekl jsem<br />
mu, že je Alexej vůl, ale že krysa není; a řekl jsem mu, co mi Alexej pověděl<br />
o své stížnosti na velitele . Na Čeňka to neudělalo žádný dojem: "Jestli je<br />
vůl, nevím," řekl, "ale krysa je určitě. Kdo se umí veřejně zříct vlastního<br />
fotra, je krysa." Nerozuměl jsem mu; divil se, že o tom nevím; sám polit- ruk<br />
jim přece ukazoval noviny staré několik měsíců, kde je otištěno Alexejovo<br />
prohlášení: zříká se svého otce, který prý zradil a poplival to nejsvětější, co<br />
jeho syn zná.<br />
Toho dne kvečeru se na strážní věži (v minulých dnech vystavěné) poprvé<br />
objevily reflektory a osvětlovaly ztemnělý tábor; kolem drátěného plotu<br />
chodil psovod se psem. Do mne padl strašlivý stesk: byl jsem bez Lucie a<br />
věděl jsem, že ji neuvidím celé dva měsíce. Napsal jsem jí toho večera<br />
dlouhý dopis; psal jsem jí, že ji dlouho neuvidím, že nesmíme vycházet z<br />
kasáren a že je mi líto, že mi odepřela to, po čem jsem toužil a co by mi ve<br />
vzpomínkách pomáhalo přečkat ty smutné týdny.<br />
Den poté, co jsem dopis hodil do schránky, cvičili jsme odpoledne na
dvoře obligátní čelem vzad, pochodem v chod a k zemi. Prováděl jsem<br />
přikázané pohyby docela automaticky a téměř jsem nevnímal velícího<br />
desátníka ani své mašírující a padající kolegy; nevnímal jsem ani okolí: ze<br />
tří stran baráky a z jedné strany drátěný plot, podél něhož vedla zvenku<br />
silnice. Občas někdo kolem drátů prošel, občas se u nich i někdo zastavil<br />
(většinou děti, samy nebo s rodiči, kteří jim vysvětlovali, že za dráty jsou<br />
vojáčci a že cvičí). To všechno se mi proměnilo v neživou kulisu, v obrazy na<br />
zdi (všechno, co bylo za dráty, byly obrazy na zdi); proto jsem se k plotu<br />
podíval, až když někdo tím směrem polohlasně zavolal: "Co čumíš, kočko?"<br />
Pak jsem ji teprve uviděl. Byla to Lucie. Stála u plotu v hnědém svrchníku,<br />
v tom starém a ošuntělém (napadlo mi, že jsme při letních nákupech<br />
zapomněli, že léto skončí a přijdou chladna) a v černých mondénních<br />
střevíčcích s vysokými podpatky (rovněž můj dar), které se k chatrnosti<br />
svrchníku naprosto nehodily. Stála nepohnutě u drátů a dívala se na nás.<br />
Vojáci komentovali její podivně trpělivý zjev čím dál zaujatěji a ukládali do<br />
svých poznámek veškerou pohlavní zoufalost lidí držených v<br />
nedobrovolném celibátu. I poddůstojník si všiml roztěkanosti vojáků a<br />
spatřil brzy i její původ; pocítil patrně zlost nad vlastní bezmocností:<br />
nemohl dívku od drátů vykázat; vně drátu byla říše relativní svobody, kam<br />
nedoléhaly jeho rozkazy. Pohrozil tedy vojákům, aby nechali poznámek, a<br />
zvýšil hlas i tempo výcviku.<br />
Lucie chvílemi popocházela, chvílemi se docela ztratila z mého dohledu,<br />
ale zase se vrátila k místu, odkud na mne bylo vidět. Polom byl konec<br />
pořadového cvičení, ale já jsem nemohl za ní, (protože nás odveleli na<br />
hodinu politické výchovy; poslouchali jsme věty o táboru míru a o<br />
imperialistech a teprve za hodinu jsem mohl vyběhnout ven (stmívalo se už)<br />
a podívat se, jestli je Lucie dosud u plotu; byla tam, běžel jsem k ní.<br />
Říkala mi, abych se na ni nezlobil, že mne má ráda, že ji mrzí, jestli je mi<br />
kvůli ní smutno. Rekl jsem jí, že nevím, kdy se s ní budu moct shledat.<br />
Řekla, že to nevadí, že za mnou bude chodit sem. (Kolem šli právě vojáci a<br />
zavolali na nás nějakou sprostotu.) Ptal jsem se jí, jestli jí nebude vadit, že<br />
na ni budou vojáci pokřikovat. Řekla, že jí to vadit nebude, že mne má ráda.<br />
Podala mi skrze dráty stonek růže (ozvala se trubka; volali nás k nástupu);<br />
políbili jsme se okem drátěného plotu.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(13)<br />
Lucie za mnou chodila k plotu kasáren téměř den co den, pokud jsem měl<br />
dopolední směnu a trávil tedy odpoledne v kasárnách; den co den jsem
dostával kytičku (jednou mi je při prohlídce kufříků vyházel četař všechny<br />
na zem) a vyměňoval si s Lucií několik málo vět (vět zcela stereotypních,<br />
protože jsme si vlastně neměli co říci; nevyměňovali jsme si myšlenky či<br />
zprávy, nýbrž jsme se pouze ujišťovali v jediné mnohokrát řečené pravdě);<br />
přitom jsem jí nepřestával téměř denně psát; byla to doba naší<br />
nejintenzívnější lásky. Reflektory na strážní věži, psi poštěkávající kvečeru,<br />
frajerský chlapeček, který tomu všemu velel, neměli příliš mnoho místa v<br />
mé mysli, která se soustřeďovala jen na Luciin příchod.<br />
Byl jsem vlastně velice šťasten uvnitř těch kasáren střežených psy i uvnitř<br />
štol, kde jsem se opíral do otřásající vrtačky. Byl jsem šťasten i sebevědomý,<br />
protože jsem měl v Lucii bohatství, které neměl nikdo z mých kamarádů, ale<br />
ani nikdo z velitelů; byl jsem milován, byl jsem milován veřejně a<br />
demonstrativně. I když Lucie nepředstavovala ideál ženy pro mé kamarády,<br />
i když se její láska projevovala - jak soudili - dost podivínsky, přece jen to<br />
byla láska ženy a to vzbuzovalo údiv, nostalgii i závist.<br />
Čím delší dobu jsme byli odříznuti od světa a od žen, tím více se mluvilo o<br />
ženách, do všech podrobností, do všech detailů. Byla vzpomínána mateřská<br />
znamení, byla kreslena (tužkou na papír, krumpáčem do hlíny, prstem do<br />
písku) linie jejich ňader a zadků; byly spory o to, která zadnice<br />
vzpomínaných a nepřítomných žen má náležitější tvar; byly přesně<br />
evokovány výroky i vzdechy při souložích; to vše hylo probíráno v nových a<br />
nových opakováních a pokaždé doplněno o další nuance. I já jsem byl ovšem<br />
dotazován a kamarádi byli o to zvědavější právě na moje zprávy, že dívku, o<br />
níž budu mluvit, teď denně vídali a mohli si ji tedy dobře představit a<br />
spojovat její konkrétní zjev s mým vyprávěním. Nemohl jsem to kamarádům<br />
odepřít, nemohl jsem dělat nic jiného než vyprávět; a tak jsem vyprávěl o<br />
Luciině nahotě, kterou jsem nikdy neviděl, o milování, které jsem nikdy<br />
nezažil, a přede mnou vyvstával najednou přesný a detailní obraz její tiché<br />
vášně.<br />
Jak to bylo, když jsem ji miloval poprvé?<br />
Viděl jsem to při svém vyprávění jako nejskutečnějšÍ skutečnost: bylo to u<br />
ní v internátním pokojíku; svlékala se přede mnou poslušně, oddaně a přece<br />
s jakýmsi přemáháním, protože byla přece děvče z venkova a já jsem byl<br />
první muž, který ji viděl nahou. A mne vzrušovala k šílenství právě ta<br />
oddanost smíšená s ostychem; když jsem k ní přistoupil, skrčila se a zakryla<br />
si rukama klín ...<br />
Proč nosí pořád ty černé střevíčky s vysokými podpatky?<br />
Vyprávěl jsem, že jsem jí je koupil proto, aby v nich chodila přede mnou<br />
nahá; styděla se, ale dělala všechno, co jsem po ní chtěl; já jsem byl vždycky<br />
co nejdéle oblečený a ona chodila nahá v těch střevíčcích (to se mi strašně
líbilo, aby ona byla nahá a já oblečený!), šla ke skříni, kde bylo víno, a nahá<br />
mi nalévala ...<br />
A tak když přicházela Lucie k plotu, díval jsem se na ni nejenom já, ale se<br />
mnou nejméně deset kamarádů, kteří věděli přesně, jak Lucie miluje, co při<br />
tom říká a jak vzdychá, a vždycky významně konstatovali, že je opět v<br />
černých střevíčcích na vysokých podpatcích a představovali si ji, jak po nich<br />
chodí nahá v malé místnůstce.<br />
Každý z mých kamarádů mohl vzpomínat ua nějakou ženu a podílet se o ni<br />
takto s ostatními, ale jenom já jsem mohl kromě vyprávění nahídnout i<br />
pohled na tuto ženu; jenom moje žena byla skutečná, živá a přítomná.<br />
Kamarádská solidarita, která mne přiměla malovat přesně obraz Luciiny<br />
nahoty a jejího milování, způsobila, že moje touha po Lucii bolavě<br />
zkonkrétněla. Sprostoty kamarádů, kteří komentovali Luciiny příchody,<br />
mne přitom nijak nepobuřovaly; nikdo z kamarádů mi tím Lucii nebral<br />
(chránil ji přede všemi i přede mnou drátěný plot a psi); zato naopak všichni<br />
mi ji dávali: všichni mi zaostřovali její vzrušující obraz, všichni ho malovali<br />
se mnou a dodávali mu zběsilé lákavosti; vzdal jsem se kamarádům a<br />
všichni dohromady jsme se vzdali touze po Lucii. Když jsem pak přicházel<br />
za ní k plotu, cítil jsem, jak se chvěji; nemohl jsem vůbec mluvit samou<br />
touhou; nemohl jsem pochopit, že jsem s ní chodil půl roku jako nesmělý<br />
studcnt a neviděl v ní vůbec ženu; byl jsem ochoten dát všechno za jedinou<br />
soulož s ní.<br />
Tím nechci říct, že můj vztah k ní zesurověl, zploštěl, že ztratil na něze. Ne,<br />
řekl bych, že to bylo jedinkrát v mém životě, kdy jsem prožíval totální touhu<br />
po ženě, v níž bylo angažováno vše, co ve mně je: tělo i duše, chtíč i něha,<br />
stesk i zběsilá vitalita, touha po sprostotě i touha po útěše, touha po<br />
okamžiku rozkoše i po věčném držení. Byl jsem cele angažován, cele napjat,<br />
cele soustředěn a vzpomínám si na ty chvíle dnes, ve věku pelichající touhy,<br />
jako na ztracený ráj (podivný ráj, kolem něhož obchází psovod se psem a v<br />
němž řve povely desátník).<br />
Byl jsem rozhodnut, že udělám vše, abych se s Lucií setkal mimo kasárna;<br />
měl jsem její slib, že se mi příště "nebude bránit" a že se se mnou setká,<br />
kdekoli budu chtít. Ten slib mi mnohokrát potvrdila při našich krátkých<br />
rozmluvách skrze plot. Stačilo tedy jen odvážit se nebezpečné akce.<br />
Měl jsem všechno rychle promyšleno. Po Honzovi tu zůstal přesný plán<br />
útěků, který velitel neobjevil. Plot zůstal stále nenápadně nastřižen a<br />
domluva s horníkem, který bydlil naproti kasárnám, nebyla zrušena, stačilo<br />
ji jen obnovit. Kasárna byla ovšem dokonale střežena a odchod během dne<br />
nemožný. I za tmy obcházely stráže se psem kasárna a svítily reflektory,<br />
avšak bylo to už zřejmě spíš pro efekt a velitelovo potěšení než proto, že by
nás někdo podezíral, že budeme utíkat; za prozrazený útěk hrozil vojenský<br />
soud, a to bylo příliš velké riziko. Právě proto jsem si řekl, že by se mi útěk<br />
mohl podařit.<br />
Šlo už jen o to, najít pro sebe a pro Lucii vhodný útulek, který by pokud<br />
možno nebyl příliš daleko od kasáren. Horníci z okolí našich kasáren<br />
většinou fárali na stejném dole jako my, a tak se mi brzy podařilo s jedním z<br />
nich (padesátiletým vdovcem) uzavřít<br />
dohodu (nestála mne víc než tři stovky v tehdejší měně), že mi půjčí byt.<br />
Dům, kde bydlil (jednoposchod'ový šedivý dům), bylo vidět z kasáren;<br />
ukázal jsem ho Lucii od plotu a vyložil jí svůj plán; neradovala se; varovala<br />
mne, že bych kvůli ní neměl podstupovat nebezpečí, a souhlasila nakonec<br />
jen proto, že neuměla odporovat.<br />
Potom nadešel smluvený den. Začal dost podivně. Hned po návratu ze<br />
směny si nás nechal nastoupit chlapeček·velitel a měl jeden ze svých častých<br />
projevů. Obvykle nás strašil válkou, která je na spadnutí, a tím, jak náš stát<br />
zatočí s reakcionáři (jimiž mínil převším nás). Tentokrát přidal ke svému<br />
projevu nové myšlenky: Třídní nepřítel se prý vloudil přímo do<br />
komunistické strany; ale ať prý si pamatují špióni a zrádci, že se<br />
zakuklenými nepřáteli bude naloženo stokrát hůř než s těmi, kteří<br />
neskrývají své mínění, protože zakuklený nepřítel je prašivý pes. "A jednoho<br />
z nich máme mezi námi," řekl pak chlapeček velitel a vyvolal z řady<br />
"'chlapečka-Alexeje. Potom vytáhl z kapsy jakási lejstra a strčil mu je před<br />
oči: "Tenhle dopis znáš?" "Znám," řekl Alexej. "Seš prašivý pes. Ale seš taky<br />
udavač a fízl. Jenomže psí hlas do nebe nejde." A před jeho očima dopis<br />
roztrhal.<br />
"Mám pro tebe ještě jeden dopis," řekl pak a podával Alexejovi otevřenou<br />
obálku: "Čti nahlas!" Alexej vytáhl z obálky papír, přelétl ho očima - a mlčel.<br />
"Čti!" opakoval velitel. Alexej mlčel. "Ty nebudeš číst?" zeptal se velitel<br />
znovu a když Alexej mlčel, zavelel: "K zemi!" Alexej padl na blátivou zem.<br />
Chlapeček-velitel nad ním chvíli stál a my všichni jsme věděli, že ted'<br />
nemůže přijít nic jiného než vztyk, k zemi, vztyk, k zemi a že Alexej bude<br />
muset padat a vstávat a padat a vstávat. Ale velitel v povelech nepokračoval,<br />
odvrátil se od Alexeje a začal pomalu obcházet přední řadu vojáků;<br />
kontroloval očima jejich ústroj, došel ,až na konec řady (trvalo to několik<br />
minut) a pak se zas pomalu vracel k ležícímu vojákovi: "Tak a ted' čti," řekl a<br />
opravdu: Alexej pozvedl nad zem zablácenou bradu, natáhl před sebe<br />
pravou ruku, v níž celou dobu tiskl dopis, a leže na břichu předčítal:<br />
"Oznamujeme vám, že dne patnáctého září tisíc devět set padesát jedna jste<br />
byl vyloučen z Komunistické strany Československa. Za krajský výbor ... "<br />
Pak poslal velitel Alexeje zpátky do útvaru, předal nás desátníkovi a byla
pořadová.<br />
Po pořadových byla politická výchova a kolem půl sedmé (byla už tma)<br />
stála Lucie u drátů; přišel jsem k ní a ona jen kývla, že je všechno v pořádku,<br />
a odešla. Pak byla večeře, čepobití, večerka a šli jsme spat; čekal jsem chvíli<br />
ve své posteli, až usne desátník - velitel naší světnice. Pak jsem si nazul<br />
půllitráky a tak, jak jsem byl, v dlouhých bílých podvlékačkách a noční<br />
košili, jsem vyšel z místnosti. Prošel jsem chodbou a octl se na dvoře; bylo<br />
mi v mém nočním odění značně zima. Místo, kde jsem se chtěl provléknout<br />
plotem, bylo vzadu za ošetřovnou, což bylo výborné, protože kdyby mne<br />
někdo potkal, mohl bych tvrdit, že je mi špatně a že jdu vzbudit doktora. Ale<br />
nepotkal mne nikdo; obešel jsem ošetřovnu a přikrčil se do stínu její zdi; reflektor<br />
líně vrhal světlo na jedno místo (strážný na věži přestal zřejmě brát<br />
svůj úkol příliš vážně) a plocha dvora, kterým jsem musel projít, byla ve<br />
tmě; došel jsem šťastně k ošetřovně a přitiskl se k její zdi; ted' už šlo jen o to<br />
nenarazit na psovoda, který se svým vlčákem obchází celou noc plot; bylo<br />
ticho (nebezpečné ticho, které mi překáželo v orientaci) ; stál jsem tu asi<br />
deset minut, když jsem zaslechl štěkání psa; bylo to kdesi vzadu na druhé<br />
straně kasáren. Vyskočil jsem tedy od zdi a běžel (bylo to sotva pět metrů) k<br />
drátěnému plotu, který tu po Honzově úpravě poněkud odstával od země.<br />
Přikrčil jsem se a podlezl; teď už jsem nesměl váhat; udělal jsem dalších pět<br />
kroků k dřevěnému plůtku havířského stavení; všechno bylo v pořádku:<br />
branka byla otevřená a já jsem se octl na malém dvorku přízemního domku,<br />
jehož okno (se spuštěnou žaluzií) bylo osvětleno. Zaťukal jsem na ně a za<br />
maličkou chvilku se objevil ve dveřích obrovitý muž a zval mne hlučně dál.<br />
(Skoro jsem se lekal té hlučnosti, protože jsem nemohl zapomenout na to, že<br />
jsem sotva pět metrů od kasáren.)<br />
Dveřmi se vcházelo přímo do pokoje: stanul jsem na prahu poněkud<br />
zaražen: uvnitř sedělo kolem stolu (stála na něm otevřená láhev) asi pět<br />
dalších chlapíků a popíjeli; když mne uviděli, rozesmáli se nad mým<br />
oděvem; tvrdili, že mi muselo být v té noční košili zima, a hned mi nalili<br />
sklenku; ochutnal jsem: byl to zředěný špiritus; pobídli mne a vypil jsem<br />
sklenku ex; rozkašlal jsem se; to je znovu přimělo k bratrskému smíchu a<br />
nabídli mi židli: vyptávali se mne, jak se mi povedl "přechod přes hranice", a<br />
znovu se zadívali na moje směšné odění a smáli se, nazývajíce mne<br />
"podlíkačkama na útěku". Byli to havíři vesměs ve věku mezi třicítkou a<br />
čtyřicítkou a pravděpodobně se zde scházeli častěji; pili, ale nebyli opilí; po<br />
počátečním překvapení (v kterém byl i kousek úleku) zbavovala mne nyní<br />
jejich bezstarostná přítomnost tísně. Nechal jsem si nalít ještě jednu sklenku<br />
toho neobyčejně silného a čpavého nápoje. Majitel domku odešel<br />
mezitím do vedlejšího pokoje a vrátil se s tmavým mužským oblekem. "Bude
ti to dobrý?" zeptal se. Uvědomil jsem si, že havíř je nejméně o deset<br />
centimetrů delší než já a rovněž značně tlustší, ale řekl jsem: "Musí mi to<br />
být dobrý." Oblékl jsem ui kalhoty na podvlékačky a bylo to zlé: aby mi<br />
nepadaly, musel jsem je přidržovat v pase rukou. ,,Nemáte někdo pásek?"<br />
ptal se můj dárce. Pásek nikdo neměl. "Aspoň špagát," řekl jsem. Špagát se<br />
našel a za jeho pomoci kalhoty jakžtakž držely. Pak jsem si oblékl sako a<br />
chlapi rozhodli, že vypadám (nevím dost dobře proč) jako Charlie Chaplin,<br />
že mi chybí jen buřinka a hůl. Chtěl jsem jim udělat radost a stoupl jsem si<br />
patami k sobě a špičkami od sebe. Tmavé kalhoty se krabatily nad bytelným<br />
nártem půllitráků; chlapům se to líbilo a tvrdili, že dnes pro mne každá fena<br />
udělá, co mi bude vidět na očích. Nalili mi třetí sklenku špiritusu a<br />
vyprovodili mne ven. Muž mne ujistil, že můžu zaklepat na okno kdykoli v<br />
noci, až se budu chtít zase převléci.<br />
Vyšel jsem na temnou, špatně osvětlenou předměstskou ulici. Trvalo mi to<br />
nejméně deset minut, než jsem zdaleka obešel celá kasárna a dostal se do<br />
ulice, kde na mne čekala Lucie. Abych se tam dostal, musil jsem projít<br />
kolem osvětlené brány našich kasáren; pocítil jsem v sobě maličký strach;<br />
ale ukázalo se, že docela zbytečně: civilní převlek mne chránil dokonale a<br />
voják střežící bránu, když mne viděl, mne nepoznal, takže jsem bez úhony<br />
došel k sjednanému domu. Otevřel jsem domovní dveře (osvětlovala je<br />
osamělá pouliční lucerna) a šel jsem popaměti (nikdy jsem v tom domě<br />
nebyl a znal jsem všechno jen z haví<br />
řova vylíčení): schodiště vlevo, první poschodí, první dveře proti schodům.<br />
Zaklepal jsem. Ozval se klíč v zámku a otevřela mi Lucie.<br />
Objal jsem ji (přišla sem kolem šesté hodiny, kdy majitel bytu odcházel na<br />
noční směnu, a od té doby tu na mne čekala); zeptala se mne, jestli jsem pil;<br />
řekl jsem, že ano, a vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se sem dostal. Řekla, že<br />
se celou dobu třásla, jestli se mi nic nestane. (V té chvíli jsem si uvědomil, že<br />
se opravdu třese.) Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se na ni nesmírně těšil;<br />
držel jsem ji přitom v náručí a cítil jsem, jak se chvěje čím dál víc. "Co je ti?"<br />
ptal jsem se jí. "Nic," odpovídala. "Proč se chvěješ?" "Měla jsem o tebe<br />
strach," řekla a vyvinula se mi lehce z objetí.<br />
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl to malý pokoj se stroze stručným<br />
zařízením: stůl, židle, postel (ustlaná postel s lehce našpiněným ložním<br />
prádlem); nad postelí visel jakýsi svatý obrázek; na protější stěně byla skříň,<br />
na které stály zavařovačky s naloženým ovocem (jediná trochu důvěrnější<br />
věc v tomto pokoji) a nad vším hořela ze stropu žárovka, sama, bez stínidla,<br />
nepříjemně razící do očí a ostře osvětlující mou postavu, jejíž smutnou<br />
směš- nost jsem si v té chvíli bolestně uvědomil: obrovité sako, špagátem<br />
upevněné kalhoty, zpod nichž čouhají černé nárty půllitráků, a nade vším
pak má čerstvě oholená lebka, která musila ve světle žárovky zářit jak bledá<br />
luna.<br />
"Lucie, proboha, odpust', že takhle vypadám," řekl jsem a znovu jsem<br />
vysvětloval nutnost svého převleku. Lucie mne ujišt'ovala, že na tom<br />
nezáleží, ale já (stržen alkoholickou spontánností) jsem prohlásil, že takto<br />
nemohu před ní stát a shodil jsem se sebe rychle sako i kalhoty; jenomže<br />
pod sakem byla noční košile a strašlivé vojenské dlouhé podvlékačky, což<br />
byl úbor ještě mnohem komičtější než ten, který ho před chvílí překrýval.<br />
Šel jsem k vy. pínači a zhasl světlo, ale žádná tma mne nepřišla vysvobodit,<br />
protože oknem svítila do pokoje pouliční lucerna. Stud ze směšnosti byl<br />
větší než stud z nahoty a já jsem se sebe rychle shodil košili a spodky a stál<br />
jsem proti Lucii nahý. Objal jsem ji. (Znovu jsem cítil, jak se chvěje.) Řekl<br />
jsem jí, aby se svlékla, aby se sebe shodila všechno, co nás dělí. Hladil jsem<br />
ji rukama po celém těle a opakoval znovu a znovu svou prosbu, ale Lucie<br />
řekla, ať chvíli počkám, že nemůže, že ted' hned nemůže, že nemůže tak<br />
rychle.<br />
Vzal jsem ji za ruku a posadili jsme se na postel. Dal jsem jí hlavu do klína<br />
a zůstal chvíli klidný; a tu jsem si uvědomil veškeru nepříhodnost své<br />
nahoty (lehounce osvícené špinavým světlem venkovní lucerny); napadlo<br />
mne, že všechno dopadlo právě naopak, než jsem o tom snil: neobsluhuje<br />
oblečeného muže nahá dívka, ale nahý muž tu leží v klíně oblečené ženy;<br />
připadal jsem si jak nahý Kristus sňatý z kříže v rukou litující Marie a<br />
zároveň jsem se hned lekl této představy, protože jsem sem nepřišel pro<br />
útěchu a pro soucit, ale pro něco docela jiného - a znovu jsem začal na Lucii<br />
naléhat, líbat ji (na tvář i na šaty) a pokoušel se ji nenápadně rozpínat.<br />
Ale nedosáhl jsem ničeho; Lucie se mi znovu vyvinula; ztratil jsem docela<br />
původní rozběh, důvěřivou nedočkavost, vyčerpal jsem najednou všechna<br />
svá slova i doteky. Zůstal jsem ležet na postcli nahý, natažený a nehybný a<br />
Lucie seděla nade mnou a hladila mne drsnýma rukama po tváři. A ve mně<br />
se pomalu rozkládaly nelibost a hněv: připomínal jsem Lucii v duchu<br />
všechna rizika, která jsem podstoupil, abych se s ní dnes setkal: připomínal<br />
jsem jí (v duchu) veškeré tresty, které by mne mohl dnešní výlet stát. Ale to<br />
byly jen povrchní výčitky (proto jsem je také Lucii-byť mlčky - svěřoval).<br />
Skutečný pramen hněvu byl však mnohem hlubší (styděl hych se ho svěřit):<br />
myslil jsem na svou ubohost, smutnou ubohost neúspěšného mládí, ubohost<br />
nekonečných týdnů bez ukojení, ponižující nekonečnost nesplněné touhy;<br />
vybavovalo se mi marné dobývání Markéty, ohavnost blondýny na žacím<br />
stroji a znovu marné dobývání Lucie. A chtělo se mi hlasitě žalovat: proč<br />
musím být ve všem dospělý, jako dospělý souzen, vylučován, označován za<br />
trockistu, jako dospělý posílán do dolů, ale proč v lásce nesmím být dospělý
a musím polykat všechnu potupu nedospělosti? Nenáviděl jsem Lucii,<br />
nenáviděl jsem ji o to víc, že jsem věděl, že mne má ráda, protože její odpor<br />
byl tím nesmyslnější, nepochopitelnější a zbytečnější a dováděl mne k<br />
zběsiloslti. A tak po půlhodině zarytého mlčení zaútočil jsem na ni znovu.<br />
Převalil jsem se na ni; použil jsem vší své síly, podařilo se mi vyhrnout jí<br />
sukni, roztrhnout podprsenku, dostat se rukou na její nahé ňadro, ale Lucie<br />
se bránila čím dál zuřivěji a (ovládána stejně slepou silou jako já) nakonec<br />
se ubránila, vyskočila z postele a stoupla si ke skříni.<br />
"Proč se mi bráníš?" křičel jsem na ni. Neuměla mi odpovědět, cosi<br />
mluvila o tom, abych se nezlobil, abych jí odpustil, ale neřekla nic<br />
vysvětlujícího, nic rozumného. "Proč se mi bráníš? Copak nevíš, jak tě mám<br />
rád? Ty jsi šílená!" křičel jsem na ni. "Tak mne vyžeň," řekla, stále<br />
přitisknuta ke skříni. "Vyženu tě, opravdu tě vyženu, protože mne nemáš<br />
ráda, protože si ze mne děláš blázny!" Křičel jsem na ni, že jí dávám<br />
ultimatum, že bude bud' moje, nebo že ji nikdy nechci vidět.<br />
Znovu jsem k ní přistoupil a objal ji. Tentokrát se nevzpírala, ale ležela v<br />
mé náruči jako bezvládná bytost. "Co si myslíš o tom svém panenství, pro<br />
koho je chceš chránit?" Mlčela. "Co mlčíš?" "Ty mě nemáš rád," řekla. "Já že<br />
tě nemám rád?" ,,Nemáš mě rád. Já jsem si myslila, že mě máš rád ... "<br />
Rozplakala se.<br />
Klekl jsem si před ní; líbal jsem jí nohy, prosil jsem ji. Ale ona plakala a<br />
tvrdila, že ji nemám rád.<br />
Najednou mne chytil nepříčetný vztek. Zdálo se mi, že jakási nadpřirozená<br />
síla mi stojí v cestě a pokaždé mi odtrhne od rukou to, pro co chci žít, co si<br />
vytoužím, co mi náleží; že je to tatáž síla, která mi vzala stranu a soudruhy a<br />
vysokou školu; která mi pokaždé všechno bere a vždycky pro nic za nic a bez<br />
důvodu. Chápal jsem, že tato nadpřirozená síla vystupuje ted' proti mně v<br />
Lucii, a nenáviděl jsem Lucii, že se stala nástrojem této nadlidské síly;<br />
uhodil jsem ji přes tvář - protože se mi zdálo, že to není Lucie, ale ta<br />
nepřátelská moc; křičel jsem, že ji nenávidím, že ji už nechci vidět, že ji už<br />
nikdy nechci vidět, že ji už nikdy v životě nechci vidět.<br />
Hodil jsem jí do ruky její hnědý svrchník (měla ho přehozený přes židli) a<br />
křikl na ni, ať jde.<br />
Oblékla si kabát a šla.<br />
A já jsem si lehl na postel a měl jsem prázdno v duši a chtěl jsem ji volat<br />
nazpět, protože se mi po ní stýskalo už v té chvíli, kdy jsem ji vyháněl,<br />
protože jsem věděl, že je tisíckrát lepší být s Lucií oblečenou a zdráhající se,<br />
než být bez Lucie; protože být bez Lucie znamenalo být v absolutní<br />
opuštěnosti.<br />
To všechno jsem věděl, a přece jsem nezavolal, aby se vrátila. Dlouho jsem
ležel na posteli v půjčeném pokoji, protože jsem si neuměl představit, že<br />
bych se v tomto rozpoložení setkal s lidmi, že bych se objevil v domku u<br />
kasáren, ž<strong>ert</strong>oval s horníky a od- povídal jim na jejich vesele nestoudné<br />
otázky.<br />
Nakonec (byla už velmi pozdní noc) jsem se přece jenom zvedl a šel.<br />
Lucerna svítila naproti domu, který jsem opouštěl. Obešel jsem kasárna,<br />
zaťukal na okno domku (už se tam nesvítilo), počkal asi tři minuty, svlékl<br />
pak za přítomnosti zívajícího haviře šaty, odpověděl cosi neurčitého na jeho<br />
dotaz po zdaru mého podniku a vydal se (opět v noční košili a<br />
podvlékačkách) ke kasárnám. Byl jsem zoufalý a bylo mi všechno jedno.<br />
Vůbec jsem nedával pozor, kde je psovod, bylo mi jedno, kam je namířený<br />
reflektor. Prolezl jsem drátem a klidně šel směrem k svému baráku. Octl<br />
jsem se právě u zdi ošetřovny, když jsem uslyšel: "Stůj!" Zastavil jsem se.<br />
Osvítila mne baterka. Slyšel jsem vrčení psa. "Co tu děláte?"<br />
"Bliju, soudruhu četaři," odpověděl jsem opíraje se rukou o zeď.<br />
"Tak dělejte, dělejte!" odpověděl četař a pokračoval se psem v pochůzce.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(14)<br />
Udělal jsem za poslední větou artikulační přeryv, pauzu, kterou odděluji<br />
své vzpomínání na jednotlivé kapitoly. Nejsem si jist, zda právcm, protože<br />
řetěz událostí rychle za sebou následujících nekončil u mého setkání s<br />
četařem, ale vrcholil příštího rána.<br />
Do postele jsem se té noci dostal již bez komplikací (desátník tvrdě spal),<br />
ale marně jsem se pokoušel usnout, takže jsem byl rád, když nepříjemný<br />
hlas dozorčího (řvoucího: "Budíček!") ukončil špatnou noc. Vklouzl jsem do<br />
bot a běžel do umývárny, abych na sebe našplíchal studenou osvěžující<br />
vodu. Když jsem se vrátil, viděl jsem u Alexejovy postele hlouček<br />
polooblečených kamarádů, kteří se tlumeně pochichtávali. Bylo mi rázem<br />
jasné, oč jde: Alexej (ležel na břichu, hlavu v podušce, přikrytý dekou) spal<br />
jako dub. Připomnělo mi to ihned Frantu Petráška z třetí čety, který kdysi ze<br />
vzteku na svého velitele čety předstíral ráno tak tvrdý spánek, že jím<br />
cloumali postupně tři různí nadřízení a všichni marně; nakonec musel být<br />
vynesen i s postelí na důr, a teprve když na něho namířili hasičskou<br />
stříkačkou, začal si líně protírat oči. Jenomže u Alexeje se nedalo počítat s<br />
žádnou revoltou a jeho tvrdý spánek nemohl být nic jiného než důsledek<br />
fyzické slabosti. Z chodby teď přicházel do místnosti desátník (velitel naší<br />
světnice) a nesl v náručí velikánský hrnec vody; kolem něho bylo několik
našich vojáků, kteří ho zřejmě přiměli k tomuto prastarému blbému ž<strong>ert</strong>u s<br />
vodou, jenž tak výborně hoví poddůstojnic - kému mozku všech dob a všech<br />
režimů.<br />
Popudila mne v té chvíli ta dojemná shoda mezi mužstvem a<br />
poddůstojníkem (jindy tak opovrhovaným); popudilo mne, že společná<br />
nenávist k Alexejovi smazala pojednou všechny staré účty mezi ním a jimi.<br />
Velitelova včerejší slova o Alexejově udavačství si všichni zřejmě vysvětlili<br />
ve smyslu vlastního podezření a pocítili v sobě náhle vlnu vřelého souhlasu s<br />
velitelovou krutostí. Ostatně, což není mnohem pohodlnější nenávidět s<br />
mocným komunistou tohoto bezmocného, nežli s bezmocným toho<br />
mocného? Vstoupil mi do hlavy oslepující vztek na všechny kolem, na tu<br />
schopnost nemyslivě věřit každému nařčení, na tu jejich pohotovou krutost,<br />
kterou si chtějí napřimovat bité sebevědomí - a předešel jsem desátníka a<br />
jeho hlouček. Přistoupil jsem k posteli a řekl hlasitě: "Alexeji, vstávej, ty<br />
vole!"<br />
V té chvíli mi kdosi zkroutil zezadu ruku a přinutil mne, že jsem si musil<br />
kleknout. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že je to Pavel Pěkný. "Proč to kazíš, ty<br />
bolšáne?" zasyčel na mne. Vytrhl jsem se mu a vrazil mu facku. Byli bychom<br />
se do sebe určitě dali, ale ostatní nás rychle tišili, protože měli strach, aby se<br />
Alexej předčasně neprobudil. Ostatně byl tu už desátník s hrncem. Stoupl si<br />
nad Alexeje, zařval "Budíček! ... " a zároveň na něho vylil všechnu vodu,<br />
které bylo v hrnci nejmíň deset litrů.<br />
A stala se podivná věc: Alexej zůstal ležet, tak jako předtím. Desátník byl<br />
chvíli v rozpacích a pak zařval: "Vojíne! Vztyk!" Ale vojín se nehýbal. Četař<br />
se k němu shýbl a zatřásl jím (deka byla promočená a promočená byla i<br />
postel s prostěradlem a kapalo z ní na podlahu). Podařilo se mu obrátit<br />
Alexejovo tělo do opačné polohy, takže jsme viděli jeho tvář: byla propadlá,<br />
bledá, nepohnutá.<br />
Desátník křikl: ,,Lékaře!" Nikdo se nehýbal, všichni se dívali lili Alexeje v<br />
promočené noční košili a desátník znovu křikl: "Lékaře!" a ukázal na<br />
nějakého vojína, který hned odběhl.<br />
(Alexej ležel a nehýbal se, byl drobnější a neduživější než kdy jindy,<br />
mnohem mladší, byl jako dítě, jenom rty měl pevně semknuté, jako je děti<br />
nemívají, a kapaly z něho kapky. Někdo řekl: "Prší ... ")<br />
Pak přišel lékař, chytil Alexeje za zápěstí a řekl: "No jo." Potom z něho sňal<br />
mokrou deku, takže tu ležel před námi v celé své (malé) délce a bylo vidět<br />
promočené dlouhé bílé spodky, z nichž čouhala bosá chodidla. Doktor se<br />
rozhlédl kolem a zvedl z nočního stolku dvě tuby; podíval se do nich (byly<br />
prázdné) a řekl: "To by stačilo na dva." Pak stáhl z nejbližší postele<br />
prostěradlo a přikryl jím Alexeje.
Zdrželi jsme se tím vším, takže jsme se pak museli jen v běhu nasnídat a za<br />
tři čtvrtě hodiny jsme již sjížděli do podzemí. A pak byI konec šichty a byla<br />
zase pořadová a zase politická výchova a povinný zpěv a uklízení a večerka a<br />
spánek a já jsem myslil na to, že Stáňa je pryč, že můj nejlepší kamarád<br />
Honza je pryč (už jsem ho nikdy neviděl a jenom jsem se doslechl, že po<br />
skončené vojně utekl přes hranice do Rakouska), a že také Alexej je pryč;<br />
podjal se své veliké role slepě a statečně a nemohl za to, že ji najednou<br />
neuměl hrát dál, že neuměl stát pokorně a trpělivě s psí hlavou dál v řadě, že<br />
neměl už sil; nebyl to můj kamarád, byl mi cizí urputností své víry, ale svým<br />
osudem mi byl ze všech nejjbližší; zdálo se mi, že do své smrti skryl i výčitku<br />
namířenou proli mně, jako by mi chtěl vzkázat, že ve chvíli, kdy člověka<br />
strana vyřadí ze svého celku, ten člověk nemá proč žít. Pociťoval jsem<br />
pojednou jako svou vinu, že jsem ho neměl rád, protože ted' byl nenávratně<br />
mrtev a já jsem pro něho nikdy nic neudělal, ačkoli jenom já jsem pro něho<br />
tady něco udělat mohl.<br />
Ale neztratil jsem jen Alexeje a nenávratnou příležitost zachránit člověka;<br />
jak to dnes z odstupu vidím, ztratil jsem právě tehdy i teplý družný cit<br />
solidarity ke svým černým druhům a s ním i poslední možnost vzkřísit k<br />
plnému životu svou zakřiknutou důvěru v lidi. Začal jsem pochybovat o ceně<br />
naší solidarity, jež byla vynucena jen tlakem okolností a pudem<br />
sebezáchovy, ženoucím nás do svorného houfu. A začal jsem si uvědomovat,<br />
že náš černý kolektiv je stejně s to uštvat jiného člověka (poslat ho do<br />
vyvržení a na smrt) jako kolektiv lidí, co zvedali jednomysluě ruce, a jako<br />
snad každý kolektiv lidí.<br />
Bylo mi v těch dnech, jako by mnou procházela poušť; byl jsem poušť na<br />
poušti a chtělo se mi volat Lucii. Nemohl jsem najednou vůbec pochopit,<br />
proč jsem tak nepříčetně toužil po jejím těle; zdálo se mi teď, že to snad<br />
vůbec není tělesná žena, ale jen průsvitný sloup tepla, který kráčí říší<br />
nekonečného chladu, sloup tepla, který se ode mne vzdaluje, který jsem od<br />
sebe odehnal.<br />
A byl pak další den a já jsem po šichtě při pořadových cvičeních nespustil<br />
oči z plotu a čekal zda přijde; ale u plotu se za celou dobu zastavila jen bába,<br />
která nás ukazovala ušmudlanému děcku. A tak jsem večer napsal dopis,<br />
dlouhý a žalostný, a prosil jsem Lucii, aby zas přišla, že ji musím vidět, že už<br />
po ní vůbec nic nechci, jen to, aby vůbec byla, abych ji mohl vidět a vědět, že<br />
je se mnou, že je, že vůbec je ...<br />
Jako na výsměch se v ty dny náhle oteplilo, obloha byla modrá a byl<br />
nádherný říjen. Listí na stromech bylo barevné a příroda (ta ubohá<br />
ostravská příroda) slavila podzimní loučení v bláznivém vytržení. Nemohl<br />
jsem to nepovažovat za výsměch, protože na moje zoufalé dopisy
nedocházela žádná odpověď a u drátů se zastavovali (pod vyzývavým<br />
sluncem) jen strašlivě cizí lidé. Asi po čtrnácti dnech mi došel jeden z mých<br />
dopisů zpátky: byla na něm. přeškrtnuta adresa a inkoustovou tužkou<br />
připsáno: adresát se odstěhoval.<br />
Zachvátilo mne zděšení. Tisíckrát jsem si od svého posledního setkání s<br />
Lucií opakoval v duchu všechno, co jsem jí tehdy řekl a co ona řekla mně,<br />
stokrát jsem se proklínal a stokrát se před sebou olspravedlňoval, stokrát<br />
jsem uvěřil tomu, že jsem si Lucii navždycky zapudil, a stokrát jsem se<br />
ujišťoval, že mne Lucie přece umí pochopit a že mi odpustí. Ale poznámka<br />
na obálce zněla jako ortel.<br />
Nemohl jsem již ovládnout svůj neklid a provedl jsem hned další den<br />
bláznivý kousek. Říkám bláznivý, ale nebyl vlastně o nic nebezpečnější než<br />
můj poslední útěk z kasáren, takže přídomek bláznivosti mu vtiskl spíš<br />
zpětně jeho nezdar než jeho riskantnost. Věděl jsem, že Honza to přede<br />
mnou provedl několikrát, když měl v létě nějakou Bulharku, jejíž muž býval<br />
dopoledne v zaměstnání. Napodobil jsem ho tedy: přišel jsem ráno s<br />
ostatními na šichtu, vzal si známku, kahanec, ušpinil si tvář sazemi a pak<br />
jsem se nenápadně ztratil; běžel jsem do Luciina internátu a vyptával se<br />
vrátné. Dověděl jsem se, že Lucie odtud asi před čtrnácti dny odešla s<br />
kufříkem, do něhož sbalila všechen svůj majetek; nikdo neví, kam šla,<br />
nikomu nic neřekla. Zděsil jsem se: nestalo se jí něco? Vrátná se na mne<br />
podívala a mávla rukou: ",Prosím vás, to tyhle brigádnice dělají. Přijedou,<br />
odjedou, nikomu nic neřeknou." Zajel jsem do jejího podniku a vyptával se v<br />
osobním oddělení; ale nedověděl jsem se nic víc. Bloumal jsem pak po<br />
Ostravě a vrátil se k jámě ke konci směny, abych se zamíchal mezi<br />
kamarády, kteří vyfárali; ale zřejmě mi něco uniklo u Honzovy metody těchhle<br />
útěků; všechno na mne prasklo. Za čtrnáct dnů jsem stál před<br />
vojenským soudem a dostal deset měsíců kriminálu pro dezerci.<br />
Ano a zde, v okamžiku, kdy jsem ztratil Lucii, začalo vlastně teprve to<br />
dlouhé údobí beznaděje a pustoty, jehož obrazem se mi na chvíli stala kalná<br />
periferní scenérie mého rodného města, do něhož jsem přijel na krátkou<br />
návštěvu. Ano, od tohoto okamžiku to teprve začalo: Během těch deseti<br />
měsíců, co jsem byl v kriminále, mi zemřela maminka a já jsem jí nemohl<br />
ani na pohřeb. Pak jsem se vrátil do Ostravy mezi černé a sloužil jsem ještě<br />
další plný rok. V té době jsem podepsal slib, že po vojně zůstanu tři roky<br />
pracovat v dolech, protože se rozšířila zpráva, že ti, kdo nepodepíší, by<br />
zůstali v kasárnách ještě o nějaký rok déle. A tak jsem tedy ještě tři roky v<br />
civilu fáral.<br />
Nevzpomínám na to rád, nemluvím o tom rád a je mi mimochodem<br />
protivné, vychloubají-li se dnes svým osudem ti, kteří byli tehdy podobně
jako já vyvrženi vlastním hnutím, v něž věřili. Ano, zajisté, kdysi jsem si také<br />
heroizoval svůj vyvrženecký osud, ale byla to falešná pýcha. Musil jsem<br />
časem sám sobě nemilosrdně připomenout, že jsem se nedostal k černým<br />
proto, že jsem byl statečný, že jsem bojoval, že jsem poslal svou myšlenku<br />
utkat se s jinými myšlenkami; ne, mému pádu nepředcházelo žádné<br />
důstojné drama, byl jsem spíš objektem než subjektem celého svého<br />
příběhu a nemám se tedy (nechci-li považovat za hodnotu trápení, smutek či<br />
dokonce marnost) vůbec čím chlubit.<br />
Lucie? Ach ano: celých patnáct let jsem ji nespatřil a dlouho jsem se o ní<br />
dokonce ani nic nedověděl. Teprve po návratu z vojny jsem se doslechl, že je<br />
snad někde v západních Čechách. Ale to už jsem po ní nepátral.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
IV<br />
_______________________________________________<br />
___________<br />
(1)<br />
Vidím cestu, která se vine poli. Vidím hlínu té cesty, rýhovanou úzkými<br />
koly venkovských povozů. A vidím meze podél té cesty, travnaté meze tak<br />
zelené, že se neovládnu a pohladím rukou jejich hebký svah.<br />
Pole kolem dokola jsou drobná políčka, žádná sjednocená družstevní pole.<br />
Cože? To není dnešní krajina, kterou jdu? Co je to kdy za krajinu?<br />
Jdu dál a přede mnou se objevuje na mezi šípkový keř. Je plný drobných<br />
planých růžiček. A já se zastavuju a jsem šťasten. Usedám si pod keř do<br />
trávy a po chvilce si lehám. Cítím, jak se má záda dotýkaji travnaté země.<br />
Ohmatávám ji zády. Držím ji na svých zádech a prosím ji, aby se nebála být<br />
těžká a doléhala na mne vší svou tíhou.<br />
Pak slyším dusání kopyt. V dálce se objevuje obláček prachu. Přibližuje se<br />
a zároveň prosvítá a řídne. Vynořují se z něho jezdci. Na koních sedí mladí<br />
muži v bílých uniformách. Ale čím více se blíží, tím je zřetelnější ledabylost<br />
těch uniforem. Některé ka- bátce jsou zapnuté a svítí z nich zlaté knoflíky,<br />
některé jsou rozepnuté a někteří mladíci jsou jen v košilích. Jedni mají na<br />
hlavě čapku, jiní jsou prostovlasí. Ó ne, to není vojsko, to jsou dez<strong>ert</strong>éři, to<br />
jsou zběhové, zbojníci! To je naše jízda! Povstal jsem se země a díval se<br />
vstříc. První z jezdců vytasil šavli a vztyčil ji vzhůru. Jízda se zastavila.<br />
Muž s vytasenou šavlí sklonil se nyní k šíji koně a zadíval se na mne.<br />
"Ano, jsem to já," říkám.<br />
"Král!" říká s údivem muž. "Poznávám tě."
Sklopil jsem hlavu, šťasten, že mne znají. Jezdí tu již tolik staletí a znají<br />
mne.<br />
"Jak žiješ, králi?" ptá se muž. "Bojím se, kamarádi," řekl jsem.<br />
"Honí tě?"<br />
"Ne, ale je to horší než honba. Cosi se proti mně chystá. Nepoznávám lidi<br />
kolem sebe. Vejdu domů a uvnitř je jiný pokoj a jiná žena a všechno jiné.<br />
Myslím si, že jsem se zmýlil, vyběhnu ven, ale zvenku je to opravdu můj<br />
dům! Zvenčí můj, zevnitř cizí. A tak je to, kam se hnu. Děje se cosi, čeho se<br />
bojím, kamarádi."<br />
Muž se mne zeptal: "Nezapomněls ještě jezdit?" Teprve ted' jsem si všiml,<br />
že vedle jeho koně stojí osedlaný kůň bez jezdce. Muž na něj ukázal. Vsunul<br />
jsem nohu do třmenu a naskočil. Kůň sebou trhl, ale já již sedím pevně a s<br />
rozkoší svírám koleny jeho hřbet. Muž vytahuje z kapsy rudou roušku a<br />
podává mi ji: "Ovaž si tvář, ať tě nepoznají!" Ovázal jsem si tvář a byl jsem<br />
pojednou slepý. "Kůň tě povede," slyším mužův hlas.<br />
Celá jízda se dala do klusu. Cítil jsem po obou svých bocích klusající<br />
jezdce. Dotýkal jsem se lýtky jejich lýtek a slyšel jsem odfrkování jejich koní.<br />
Asi hodinu jsme takto jeli, tělo u těla. Potom jsme stanuli. Stejný mužský<br />
hlas mne znovu oslovuje: "Jsme na místě, králi!"<br />
"Kde na místě?" ptám se.<br />
"Neslyšíš šumět velikou řeku? Stojíme na břehu Dunaje. Zde jsi v bezpečí,<br />
králi."<br />
"Ano," říkám, "cítím, že jsem v bezpečí. Chtěl bych si sundat šátek."<br />
"Nesmíš, králi, ještě ne. Nepotřebuješ vůbec svoje oči. Oči by tě jenom<br />
klamaly."<br />
"Ale já chci vidět Dunaj, je to má řeka, má řeka-matka, chci ji vidět!"<br />
"Nepotřelmješ svoje oči, králi. Budu ti všechno vyprávět. Tak je to<br />
mnohem lepší. Kolem nás je donedohledna rovina. Pastviny. Sem tam jsou<br />
křoviny, sem tam ční dřevěná tyč, vahadlo studně. Ale my jsme v trávě u<br />
břehu. Kousek od nás už přechází tráva v písek, protože řeka tu má písečné<br />
dno. Ale ted' sesedni s koně, králi."<br />
Sesedli jsme a usedli na zem.<br />
"Chlapci rozdělávají oheň," slyším mužův hlas, "slunce už splývá s<br />
dalekým obzorem a bude brzy chladno."<br />
"Chtěl bych vidět Vlastu," říkám najednou.<br />
" Uvidíš ji."<br />
"Kde je?"<br />
"Nedaleko odtud. Pojedeš za ní. Tviij kůň tě k ní dovede."<br />
Vyskočil jsem a prosil, abych za ní směl jet ihned. Ale mužská ruka mne<br />
uchopila za rameno a tlačila k zemi. "Sed', králi. Musíš si odpočinout a najíst
se. Budu ti zatím o ní vyprávět."<br />
"Vyprávěj, kde je?"<br />
"Hodinu cesty odtud je dřevěný domek s doškovou střechou. Je obehnán<br />
dřevěným plůtkem."<br />
"Ano, ano," přisvědčuji a cítím u srdce šťastnou tíhu, "všechno je ze dřeva.<br />
Tak to má být. Nechci, aby v tom domku byl jediný kovový hřebík."<br />
"Ano," pokračuje hlas, "plot je z dřevěných tyček, které jsou opracovány<br />
tak zběžně, že je v nich rozeznat původní tvar větví."<br />
"Všechny věci ze dřeva se podobají kočce nebo psu," říkám. "Jsou to spíš<br />
bytosti než věci. Mám rád dřevěný svět. Jenom v něm jsem doma."<br />
"Za plotem rostou slunečnice, měsíčky a jiřiny, a roste tam taky stará<br />
jabloň. Na prahu domku stojí teď právě Vlasta."<br />
"Jak je oblečená?"<br />
"Má lněnou sukni, trochu ušpiněnou, protože se vrací z chléva. V ruce má<br />
dřevěný džber. Je bosá. Ale je krásná, protože je mladá."<br />
"Je chudobná," říkám, "je to chudobná děvečka."<br />
"Ano, ale přitom je to královna. A protože je královna, musí být skryta. Ani<br />
ty k ní nesmíš, aby nebyla prozrazena. Smíš k ní jen pod rouškou. Dovede tě<br />
k ní kůň."<br />
Vyprávění muže bylo tak krásné, že mne zachvátila sladká malátnost.<br />
Ležel jsem na trávníku, slyšel hlas, ten hlas pak utichl a bylo slyšet jen<br />
šumění vody a praskání ohně. Bylo to tak krásné, že jsem se bál otevřít oči.<br />
Ale nedalo se nic dělat. Věděl jsem, že už je čas a že je musím otevřít.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(2)<br />
Pode mnou byly tři matrace na leštěném dřevu. Leštěné dřevo nemám rád.<br />
Také ohýbané kovové tyče, na nichž gauč stojí, nemám rád. Nade mnou ze<br />
stropu visí růžová skleněná koule se třemi bílými pásky, které ji obtáčejí. Tu<br />
kouli taky nemám rád. Ani příborník naproti, za jehož sklem je vystaveno<br />
mnoho jiného zbytečného skla. Ze dřeva je tu jen v koutě černé harmonium.<br />
Jen to mám rád v tomto pokoji. Zůstalo tady po tatínkovi. Tatínek před<br />
rokem zemřel.<br />
Vstal jsem z gauče. Necítil jsem se odpočatý. Byl pátek odpoledne, dva dny<br />
před nedělní Jízdou králů. Všechno viselo na mně. Všechno, co se týká<br />
folklóru, visí totiž vždycky v našem okrese na mně. Čtrnáct dnů jsem<br />
pořádně nespal samými starostmi, sháněním, hádáním, obstaráváním.<br />
Pak vešla do pokoje Vlasta. Říkám si často, že by měla ztloustnout. Tlusté<br />
ženy bývají dobračky. Vlasta je hubená a ve tváři už má mnoho drobných
vrásek. Zeptala se mě, jestli jsem se nezapomněl po cestě ze školy stavit v<br />
prádelně pro prádlo. Zapomněl. "To jsem si mohla myslet," řekla a zeptala<br />
se mne, jestli dnes budu konečně jednou doma. Musil jsem jí říct, že ne.<br />
Mám za chvíli ve městě schůzi. Na okrese. "Slibovals, že se dnes budeš s<br />
Vladimírem učit." Pokrčil jsem rameny. "A kdo na té schůzi bude?"<br />
Vyjmenovával jsem jí účastníky a Vlasta mne přerušila: "Hanzlíková také?"<br />
"Jo," řekl jsem. Vlasta se zatvářila uraženě. Věděl jsem, že je zle. Hanzlíková<br />
měla špatnou pověst. Vědělo se o ní, že se s kdekým vyspala. Vlasta mne<br />
nepodezírala, že bych snad s paní Hanzlíkovou něco měl, ale zmínka o ní ji<br />
vždycky podráždila. Pohrdala schůzemi, kterých se zúčastňovala<br />
Hanzlíková. Nedalo se s ní o tom mluvit - a tak jsem raději rychle zmizel z<br />
domu.<br />
Na schůzi jsme projednávali poslední přípravy na Jízdu králů. Bylo to pod<br />
psa. Národní výbor na nás začíná šetřit. Ještě před několika léty podporoval<br />
folkloristické slavnosti velkými částkami. Dnes musíme my podporovat<br />
národní výbor. Svaz mládeže už mládež ničím nevábí, ať je tedy svěřeno<br />
pořádání Jízdy jemu, aby byl přitažlivější! Výtěžku z Jízdy králů se kdysi<br />
používalo pro podporu jiných, méně výnosných folkloristických podniků,<br />
tentokrát prý připadne Svazu mládeže, který si ho využije po svém. Žádali<br />
jsme SNB, aby po dobu Jízdy králů uzavřeli silnici. Ale právě toho dne jsme<br />
dostali zamítavou zprávu. Prý není možné, kvůli Jízdě králů rušit provoz.<br />
Ale jak bude Jízda králů vypadat, když se budou koně plašit mezi auty?<br />
Samé starosti.<br />
Teprve kolem osmé hodiny jsem šel ze schůze. Na náměstí jsem uvidčl<br />
Ludvíka. Šel po druhé straně chodníku opačným směrem než já. Skoro jsem<br />
se lekl. Co tu dělá? Potom jsem zahlédl jeho pohled, který na mně na vteřinu<br />
spočinul a rychle zase uhnul stranou, Dělal, že mne nevidí. Dva staří<br />
kamarádi. Osm let v jedné lavici! A dělá, že mne nevidí!<br />
Ludvík, to byla první prasklina v mém životě. A teď už si docela zvykám, že<br />
je můj život málo pevný dům. Byl jsem nedávno v Praze a zašel do jednoho z<br />
těch malých divadel, která začala šmahem vznikat v šedesátých létech a<br />
získala si rychle oblibu, protože byla spravována mladými lidmi v<br />
studentském duchu. Hráli kus s nevalným dějem, ale byly tam vtipné<br />
písničky a dobrý džez. Zničehonic nasadili si džezoví hráči klobouky s<br />
pérem, jaké se nosí u nás k lidovému kroji, a začali napodobovat cimbálovou<br />
kapelu. Vřískali, juchali, napodobovali naše taneční pohyby a to naše typické<br />
vzpažení ruky ... Trvalo to snad jen pár minut, ale publikum se mohlo<br />
uválet smíchem. Nevěřil jsem svým očím. Ještě před pěti léty by si z nás<br />
dělat šašky nikdo netroufl. A nikdo by se tomu ani nesmál. A teď jsme k<br />
smíchu. Jak to, že jsme najednou k smíchu?
A Vladimír. Ten mi v posledních týdnech dal. Okresní národní výbor dal<br />
popud Svazu mládeže, aby ho letos vybrali jako krále. Odpradávna znamená<br />
vyvolení krále poctu otci. A letos to měla být pocta pro mne. Chtěli mne v<br />
mém synovi odměnit za všechno, co jsem tu pro lidové umění udělal. Ale<br />
Vladimír se vzpíral. Vymlouval se jak mohl. Říkal, že chce jet v neděli do<br />
Brna na mocyklové závody. Pak dokonce tvrdil, že se bojí koně. A nakonec<br />
řekl, že nechce dělat krále, když je to nařízeno shora. Že nechce žádné<br />
protekce.<br />
Kolikrát jsem se už nad tím rmoutil. Jako by chtěl odstranit ze svého<br />
života všechno, co by mu mohlo připomínat můj život. Nechtěl nikdy chodit<br />
do dětského souboru písní a tanců, který vznikl na můj popud při našem<br />
souboru. Už tehdy se vymlouval. Prý nemá hudební nadání. Přitom hrával<br />
docela dobře na kytaru a scházel se s kamarády, aby si zpívali nějaké<br />
americké písničky.<br />
Ovšem Vladimír má teprve patnáct let. A má mě rád. Je to jemný chlapec.<br />
Mluvili jsme spolu před několika dny o samotě a snad mne pochopil.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(3)<br />
Pamatuju si to dobře. Seděl jsem na otáčivé židličce, Vladimír proti mně<br />
na gauči. Opíral jsem se loktem o zavřené víko harmonia, milovaného<br />
nástroje. Od dětství jsem ho slýchával. Otec na něj denně hrál. Hlavně<br />
lidové písně v prostých harmonizacích. Jako bych slyšel daleké zurčení<br />
pramenů. Kdyby tohle chtěl Vladimír pochopit. Kdyby tohle chtěl pochopit.<br />
Všechny národy mají své lidové umění. Ale mohou si je většinou od své<br />
kultury bez nesnází odmyslit. My ne. Každý západoevropský národ má<br />
nejméně od středověku docela nepřetržitý kulturní vývoj. Debussy se může<br />
odvolat na rokokovou hudbu Couperinovu a Rameauovu, Couperin a<br />
Rameau na středověké trubadúry. Max Reger se může dovolávat Bacha,<br />
Bach starých německých polyfoniků. Thomas Maun si klidně sáhne přes<br />
několik staletí k středověkému Faustovi.<br />
Český národ přestal v 17. a 18. století téměř existovat. V 19. století se<br />
vlastně podruhé narodil. Mezi starými evropskými národy byl dítětem. Měl<br />
sice též svou starou minulost, velkou kulturu, ale ta byla od něho oddělena<br />
příkopem dvou set let, kdy už česky nemluvila šlechta ani měšt'ané. Čeština<br />
se stáhla z měst na venkov a patřila jen negramotným. I mezi nimi<br />
nepřestala však tvořit dál svou kulturu. Kulturu skromničkou a zrakům<br />
Evropy docela skrytou. Kulturu písní, pohádek, zvykových obřadů, přísloví a<br />
říkadel. A přece to byla přes dvěstěletý příkop jediná uzoučká lávka.
Jediná lávka, jediný můstek. Jediný kmínek nepřetržité tradice. A tak ti,<br />
kdo začali vytvářet na prahu 19. století novou českou literaturu a hudbu,<br />
roubovali ji právě na něj. Proto první čeští básníci a hudebníci tak často<br />
sbírali pohádky a písně. Proto jejich první básnické a hudební pokusy byly<br />
často jen parafrázemi na lidovou poezii a lidové melodie.<br />
Vladimíre, tohle kdybys pochopil. Tvůj tatík není jen potrhlý fanda na<br />
folklór. Snad je taky trochu fanda, ale skrze to fandovství míří hloub. Slyší v<br />
lidovém umění proudit mízu, bez níž by česká kultura uschla. Do zvuku<br />
tohoto proudění je zamilován.<br />
To zamilování vzniklo za války. Chtěli nám dokázat, že nemáme právo<br />
existovat, že jsme jen slovansky mluvící Němci. Musili jsme se ujistit, že<br />
jsme existovali a existujeme.Všichni jsme tehdy putovali k pramenům. Ad<br />
fontes. I největší modernisté. Halas i Holan, Martinů, i Emil Filla. Všichni<br />
putovali pokorně k lidovému umění.<br />
A tehdy došlo i na mne. Hrával jsem v malém studentském džezu na basu.<br />
Tatínek mne v hudbě cepoval a uměl jsem hrát na všechny smyčcové<br />
nástroje. A jednou za mnou přišel doktor Bláha, předseda slováckého<br />
krúžku. Prý abychom zase vzkřisili cimbálovou kapelu. Že je to naše<br />
vlastenecká povinnost. Ukázat, že jsme Slované. Že máme starou lidovou<br />
kulturu.<br />
Kdo by to mohl tehdy odříci? Šel jsem tam a hrál jsem na housle.<br />
Probouzeli jsme lidové písně ze smrtelného spánku. V devatenáctém<br />
století přestěhovali totiž vlastenci lidové umění do zpěvníků v nejvyšší čas.<br />
Civilizace začala folklór rychle vytlačovat. A tak se na zlomu století rodí<br />
národopisné kroužky, aby stěhovaly lidové umění ze zpěvníků zas nazpět do<br />
života. Nejdřív ve městech. Pak i na venkově. A zejména v našem kraji.<br />
Pořádají se lidové slavnosti, Jízdy králů, podporují se lidové kapely. Bylo to<br />
velké úsilí, ale nic by z něho nebylo. Folkloristé neuměli křísit tak rychle, jak<br />
rychle civilizace uměla pohřbívat. Až válka do nás vlila novou sílu.<br />
Když jde o krk, má to i svoje přednosti. Človčk prohlédá k jádru tam, kde<br />
předtím viděl jen neprůhlednou skořápku. Byla válka, hrálo se o život<br />
národa. Slyšeli jsme lidové písně a chápali jsme najednou, že ony jsou<br />
nejpodstatnější podstatou. Zasvětil jsem jim život. Splývám jimi s proudem,<br />
který teče hluboko vespod. Jsem vlnou toho proudu. Jsem vlnou a řekou<br />
zároveň. A je mi tak dobře.<br />
Za války jsme všechno víc prožívali. Byl poslední rok okupace, v naší vsi<br />
pořádali Jízdu králů. Ve městě byla kasárna a na chodnících mezi publikem<br />
se tlačili i němečtí ofcíři. Z naší Jízdy se stala demonstrace. Houf pestrých<br />
chlapců na koních se šavlemi. Nezdolná česká jízda. Poselstvo z hloubi<br />
dějin. Všichni Češi to tak tehdy chápali a hořely jim oči. Bylo mi tehdy
patnáct let a zvolili mne králem. Jel jsem mezi dvěma pážaty a měl jsem<br />
zahalenou tvář. A byl jsem pyšný. I můj otec byl pyšný, věděl, že mne zvolili<br />
králem na jeho počest. Byl vesnický učitel, vlastenec, všichni ho měli rádi.<br />
Věřím, Vladimíre, že věci mají svůj smysl. Věřím, že lidské osudy jsou<br />
navzájem spojeny tmelem moudrosti. Vidím jakési znamení v tom, že letos<br />
zvolili králem tebe. Jsem pyšný jako před dvaceti léty. Pyšnější. Protože<br />
chtějí v tobě uctít mne. A já si té pocty vážím, proč bych to zapíral. Chci ti<br />
odevzdat své království. A chci, abys je ode mne přijal.<br />
Snad mne pochopil. Slíbil mi, že volbu krále přijme. Že pojede.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(4)<br />
Kdyby chtěl pochopit, jak je to zajímavé. Neumím si představit nic<br />
zajímavějšího. Nic napínavějšího.<br />
Například toto. Hudební vědci dlouho tvrdili, že evropské lidové písně<br />
pocházejí z baroka. V zámeckých kapelách hrávali a zpívali venkovští<br />
hudebníci a ti pak přenášeli hudebnost zámecké kultury do lidového života.<br />
Takže prý lidová píseň vůbec není svébytný umělecký projev. Je odvozená z<br />
umělé hudby.<br />
Lidové písně na území Čech jsou skutečně příbuzné s umělou barokní<br />
hudbou. Jenomže co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Nevím, proč bychom<br />
měli dělat dlužníka právě jen z lidové písně.<br />
Ale ať už si to bylo v Čechách jakkoli. Písně, které zpíváme na jižní<br />
Moravě, se z umělé hudby vysvětlit nedají ani při největší snaze. To nám<br />
bylo jasné na první pohled. Už třeba z hlediska tonality. Umělá barokní<br />
hudba byla psána v dur a moll. Naše písně se však zpívají v tóninách, o nichž<br />
se zámeckým kapelám ani nesnilo!<br />
Třeba v lydické. To je ta se zvětšenou kvartou. Vyvolá ve mně vždycky<br />
stesk po pradávných pastorálních idylách. Vidím pohanského Pana a slyším<br />
jeho píšťalu. Hle.<br />
Barokní i klasicistická hudba ctila fanaticky spořádanost velké septimy. K<br />
tónice znala cestu jen přes ukázněný citlivý tón. Malé septimy, která kráčela<br />
zdola k tónice velkou sekundou, se děsila. A já mám v našich lidových<br />
písních rád právě tu malou septimu, ať už zní aiolsky, dóricky či<br />
mixolydicky. Pro její melancholii a zádumčivost. I proto, jak odmítá pošetile<br />
spěchat k základnímu tónu, kterým všechno končí, píseň i život:<br />
Ale jsou písně v tóninách tak zvláštních, že je nelze pojmenovat jménem<br />
žádné z takzvaných církevních tónin. Stojím nad nimi docela v úžase.<br />
Moravské písně jsou tonálně nepředstavitelně různé. Jejich myšlení bývá
záhadné. Započnou mollově, končí durově, váhají mezi několika tóninami.<br />
Často, když je mám harmonizovat, nevím vůbec, jak mám jejich tóninu<br />
pochopit.<br />
A jak jsou mnohoznačné tonálně, jsou mnohoznačné i rytmicky. Zejména<br />
ty netaneční, ty táhlé. Bartók jim říkal parlandové. Jejich rytmus se vlastně<br />
vůbec nedá zapsat do našeho notového systému. Anebo to řeknu jinak. Z<br />
hlediska našeho notového systému zpívají všichni lidoví zpěváci své písně<br />
rytmicky nepřesně a špatně.<br />
Jak to vysvětlit? Leoš Janáček tvrdil, že ta složitost a nezachytitelnost<br />
rytmu je způsobena různými, okamžitými náladami pěvce. Záleží prý na<br />
tom, kde se zpívá, kdy se zpívá, v jaké náladě se zpívá. Lidový zpěvák prý<br />
svým zpěvem reaguje na barvu květů, na povětrnost i prostor krajiny.<br />
Ale není to trochu moc poetický výklad? Už v prvním ročníku na<br />
universitě seznámil nás docent se svým experimentem. Nechal zpívat<br />
nezávisle na sobě několik různých lidových interpretů tutéž rytmicky<br />
nezachytitelnou píseň. Měřením na přesných elektronických přístrojích<br />
zjistil, že ji všichni zpívají zcela shodně.<br />
Rytmická komplikovanost písní není tedy způsobena nepřesností,<br />
nedokonalostí nebo náladou zpěváka. Má své tajemné zákony. V určitém<br />
typu moravské taneční písně je například druhá polovina taktu vždycky o<br />
zlomek vteřiny delší než první. Ale jak v notách zachytit tuhle rytmickou<br />
složitost? Metrický systém umělé hudhy spočívá na symetrii. Celá nota se<br />
dělí na dvě půle, půlová na dvě čtvrťové, takt se dělí na dvě, tři, čtyři stejné<br />
doby. Ale co s taktem, který se dělí na dvě nestejně dlouhé doby? Dnes je<br />
pro nás nejtěžším oříškem, jak vůbec zapsat do not původní rytmus<br />
moravských písní.<br />
Ale ještě tvrdším oříškem je, odkud se vůbec tohleto složité rytmické<br />
myšlení vzalo. Jeden badatel vystoupil s teorií, že táhlé písně se zpívaly<br />
původně při jízdě na koních. V jejich podivném rytmu zůstal prý otištěn<br />
koňský krok a jezdcův pohyb. Jiní považovali za pravděpodobnější vidět<br />
pramodel těchto písní v pomalém, houpavém kroku, jímž korzovala mládež<br />
za večerů dědinou. Jiní zas v pomalém rytmu, jímž vesničané kosí trávu<br />
To všechno jsou možná jen domněnky. Jedno je ale jisté. Naše písně se<br />
nedají odvodit z barokní hudby. České snad ano. Snad. Naše určitě ne. Naše<br />
vlast se sice skládá ze tří zemí, z Čech, Moravy a Slovenska, ale hranice<br />
lidové kultury ji dělí na dvě půle: na Čechy se západní Moravou a na<br />
Slovensko s východní Moravou, kde je můj domov. V Čechách byla vyšší<br />
civilizační úroveň, větší styk měst s venkovem a vesničanů se zámkem. Na<br />
východě byly také zámky. Ale venkov byl od nich svou primitivností<br />
mnohem více oddělen. Venkované tu nechodili hrát do žádných zámeckých
kapel. Ostatně zde, v kulturním pásmu Uher, zastávali funkci českých<br />
zámeckých kapel cikáni. Ale nehráli zemanům a baronům menuety a<br />
sarabandy italské školy. Hráli své čardáše a dumky, a to byly zase lidové<br />
písně, jen poněkud přetvořené sentimentální a ornamentální cikánskou<br />
interpretací.<br />
V těchto podmínkách se mohly u nás uchovat lidové písně i z nejstarších<br />
dob. To je vysvětlení, proč jsou tak nesmírně různé. Pocházejí z různých fázi<br />
svých dlouhých pomalých dějin. A tak, když stojíš tváří v tvář celé naší<br />
lidové hudební kultuře, je to, jako by před tebou tančila žena z Tisíce a jedné<br />
noci a shazovala postupně závoj po závoji.<br />
Hle. První závoj. Je z hrubé látky potištěné triviálními vzorci. To jsou<br />
nejmladší písně pocházející z posledních padesáti, sedmdesáti let.<br />
Přicházely k nám ze západu, z Čech. Přinášely je dechové kapely. Učitelé je<br />
učili ve škole zpívat naše děti. Jsou to většinou durové písně běžného<br />
západoevropského typu, jen trochu přizpůsobené naší rytmice.<br />
A druhý závoj. Ten je už mnohem pestřejší. To jsou písně maďarského<br />
původu. Provázely vpád mad'arského jazyka do slovanských oblastí Uher.<br />
Cikánské kapely je šířily v devatenáctém století po celých Uhrách. Kdo by je<br />
neznal. Čardáše a verbuňky s příznačným synkopickým rytmem v kadenci.<br />
Když tanečnice shodí tenhle závoj, objeví se další. Hle. To už jsou písně<br />
zdejšího slovanského obyvatelstva z osmnáctého a sedmnáctého století .<br />
Ale ještě krásnější je čtvrtý závoj. To jsou ještě starší písně. Jejich věk sahá<br />
až do čtrnáctého století. Tehdy k nám putovali po hřbetech Karpat od<br />
východu a jihovýchodu Valaši. Pastevci. Jejich pastevecké a zbojnické písně<br />
nevědí nic o akordech a harmoniích. Jsou myšleny jen melodicky v<br />
systémech archaických tónin. Píšťaly a fujary daly zvláštní ráz jejich<br />
melodice.<br />
A když spadne tenhle závoj, není už pod ním žádný jiný. Tanečnice tančí<br />
docela nahá. To jsou nejstarší písně. Jejich vznik sahá do dávných<br />
pohanských dob. Spočívají na nejstarším systému hudebního myšlení. Na<br />
systému čtyř tónů, systému tetrachordálním. Trávnice. Žňové písně. Písně<br />
nejúžeji spjaté s obřady patriarchální vesnice.<br />
Béla Bartók ukázal, že v této nejstarší vrstvě podobají se sobě k<br />
nerozeznání písně slovenské, jihomoravské, mad'arské a chorvatské. Když si<br />
v duchu představíš tuto zeměpisnou oblast, vynoří se ti před očima první<br />
velká slovanská říše z 9. století, Říše velkomoravská. Její hranice byly<br />
rozmetány před tisíci léty, a přesto v té nejstarší vrstvě lidových písní<br />
zůstaly dodnes otištěny!<br />
Lidová píseň, nebo lidový obřad, to je tunel pod dějinami, v němž se<br />
zachovalo mnoho z toho, co nahoře dávno zničily války, revoluce i
ezohledná civilizace. Je to tunel, kterým vidím daleko zpět. Vidím<br />
Rostislava i Svatopluka, první moravská knížata. Vidím starý slovanský svět.<br />
Ale proč mluvit stále jen o slovanském světě? Ta doba měla taky svou<br />
mezinárodnost! Lámali jsme si hlavu nad jedním záhadným textem lidové<br />
písně. Zpívá se v ní o chmelu v jakési nejasné souvislosti s vozem a kozou.<br />
Kdosi jede na koze, kdosi jede na voze. A chmel je vychvalován, že prý dělá<br />
nevěsty z panen. Ani lidoví zpěváci, kteří píseň zpívali, jejímu textu<br />
nerozuměli. Jen setrvačnost prastaré tradice uchovala v písni spojení slov,<br />
které už dávno ztratilo srozumitelnost. Nakonec se objevilo jediné možné<br />
vysvětlení: starořecká Dionýsova slavnost. Satyr na kozlu a bůh třímající<br />
tyrsos ovinutý chmelem.<br />
Antika! Nemohl jsem tomu uvěřit! Ale potom jsem studoval na universitě<br />
dějiny hudebního myšlení. Hudební struktura našich nejstarších lidových<br />
písní je opravdu shodná s hudební strukturou antické hudby. Lydický,<br />
frygický a dórský tetrachord. Sestupné chápání stupnice, které považuje za<br />
základní tón horní tón, nikoli spodní, jak se tomu stane teprve ve chvíli, kdy<br />
začne hudba myslit harmonicky. Naše nejstarší písně patří tedy do stejné<br />
epochy hudebního myšlení jako písně zpívané ve starém Řecku. Dochovává<br />
se nám v nich čas antiky!<br />
Moravský malíř Úprka pozval kdysi na začátku století na Moravu sochaře<br />
Rodina. Ukazoval mu také Jízdu králů. Rodin byl prý zcela u vytržení nad<br />
tou nádherou a zvolal: To je Hellas! O Rodinových sochách tu nikdo zbla<br />
neví, ale tenhle výrok zná každý. Všichni v něm ovšem vidí jen výraz ohdivu.<br />
Ale já vím, že ten výrok má docela přesný význam!<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(5)<br />
Dnes při večeři jsem pořád viděl Ludvíkovy oči, jak se odvracejí. A cítil<br />
jsem, jak o to víc lpím na Vlád'ovi. A lekal jsem se najednou, zda jsem ho<br />
nezanedbával. Zda se mi podařilo vtáhnout ho kdy do svého světa. Po večeři<br />
zůstala Vlasta v kuchyni a já jsem šel s Vladimírem do pokoje. Snažil jsem se<br />
mu vyprávět o písničkách. Vždyť je to tak zajímavé. Tak napínavé. Ale jaksi<br />
se mi to nedařilo. Připadal jsem si jako učitel. Bál jsem se, že Vláďu nudím.<br />
Vláďa ovšem seděl a mlčel a vypadal, že poslouchá. Je hodný. Byl ke mně<br />
vždycky hodný. Ale vím já, co je vlastně v té jeho palici?<br />
Když už jsem ho dost dlouho mučil svým povídáním, nakoukla do pokoje<br />
Vlasta a řekla, že je čas spát. Co se dá dělat, ona je duší domu, jeho<br />
kalendářem, jeho hodinami. Nebudeme odporovat. Běž, synáčku, dobrou<br />
noc.
Nechal jsem ho v pokoji s harmoniem. Spává tam na gauči s<br />
poniklovanými trubkami. Já spávám vedle v ložnici na manželské posteli<br />
vedle Vlasty. Nepůjdu ještě spát. Spal bych špatně. Převaloval bych se<br />
dlouho na lůžku ve strachu, že Vlastu probudim. Půjdu ještě na chvíli do<br />
zahrady. Je teplá noc a je vidět hvězdy. Zahrada u starého přízemního<br />
stavení, které obýváme, je plna starobylých venkovských vůni. Pod hrušní je<br />
tam lavička. Dělal ji otec mého otce. Je z hrubého, letmo opracovaného<br />
dřeva. Z dvou prkének a čtyř kolíků.<br />
Zatracený Ludvík. Proč se právě dnes objevil. Bojím se, že je to černé<br />
znamení. Můj nejdávnější kamarád! Vždyť právě na téhle lavičce jsme spolu<br />
tolikrát sedávali jako kluci. Měl jsem ho rád. Už od primy gymnasia, kdy<br />
jsem ho poznal. Měl v jednom prstě víc než my v celém těle, ale nikdy se<br />
nevytahoval. Na školu a na učitele kašlal a bavilo ho dělat všechno, co se<br />
příčilo školnímu řádu.<br />
Proč jsme se právě my dva tak skamarádili? Musely v tom mít prsty<br />
sudičky. Byli jsme oba napůl sirotci. Mně umřela maminka při porodu. A<br />
Ludvíkovi, když mu bylo třináct, odvedli tatínka do koncentráku a už ho<br />
nikdy neuviděl.<br />
Proč Němci zatkli starého Jahna, nikdo pořádně nevěděl. Někteří tvrdili s<br />
úsměškem, že měl na svědomí čachry a šmelinu. Byl zaměstnán jako<br />
zednický polír u německé firmy a podařilo se mu nějakým podvodem<br />
obstarávat si navíc potravinové lístky. Ludvík tvrdil, že je dával nějaké<br />
židovské rodině, která měla hlad. Kdoví. Ti židé se už nikdy nevrátili, aby to<br />
mohli dosvědčit.<br />
Ludvík byl nejstarší syn. A tehdy už také jediný, protože mladší bratříček<br />
mu zemřel. Po otcově zatčení zůstali tedy matka a syn sami. Třeli velkou<br />
nouzi. Návštěva gymnasia šla do peněz. Zdálo se, že Ludvík bude musit ze<br />
školy odejít. Ale v hodinu dvanáctou přišla spása.<br />
Nenáviděná spása. Ludvíkův otec měl sestru, která už dávno před válkou<br />
udělala štěstí s bohatým zdejším stavitelem. S bratrem zedníkem se pak<br />
skoro nestýkala. Ale když ho zatkli, její vlastenecké srdce začalo plát.<br />
Nabídla švagrové, že si Ludvíka vezme na starost. Měla sama jen jednu<br />
přihlouplou dceru a Ludvík v ní vzbuzoval svým nadáním závist. Nejenomže<br />
ho finančně podporovali, ale začali ho denně k sobě zvát. Na obědy, na<br />
večeře. Představovali ho městské smetánce, která se u nich scházela. Ludvík<br />
jim musel prokazovat vděčnost, protože na jejich podpoře záviselo jeho<br />
studium.<br />
Přitom je měl rád jak vodu v botě. Jmenovali se Koutečtí a to jméno se pro<br />
nás od té doby stalo pojmenováním pro všechny nadutce. Stavitel Koutecký<br />
byl mecenáš. Skupoval spousty obrazů od krajinářů našeho kraje. Od těch,
co mají jméno. Byli to kýčaři, až bůh brání. Paní Koutecká stávala prý před<br />
obrazem a nadšeně vzdychala: "Ó, ten má dálku!" Soudili obrazy výhradně<br />
podle loho, jakou měly dálku.<br />
Na švagrovou se Koutecká dívala přes prsty. Zazlívala bratrovi, že se<br />
neuměl oženit. A ani po jeho zatčení k ní nezměnila vztah. Dělové hlavně své<br />
dobročinnosti zamířila jen na samotného Ludvíka. Viděla v něm potomka<br />
své krve a toužila ho změnit ve vlastního syna. Existenci švagrové<br />
považovala za politováníhodný omyl. Nikdy ji k sobě ani nepozvala. Ludvík<br />
to všechno viděl a skřípal zuby. Lnul k mamince. Kolikrát se chtěl vzepřít.<br />
Ale maminka ho vždycky s pláčem uprosila, aby byl rozumný a projevoval<br />
Kouteckým vděk.<br />
O to raději chodil Ludvík k nám. Byli jsme jako dvojčata. Tatínek ho měl<br />
málem raději než mne. Těšilo ho, že Ludvík hltá jeho knihovnu a ví o každé<br />
knížce. Když jsem začal účinkovat ve studentském džezu, Ludvík tam chtěl<br />
být se mnou. Koupil si v bazaru laciný klarinet a naučil se na něj v krátké<br />
době docela slušně hrát. Hráli jsme pak v džezu spolu, a když za námi přišel<br />
doktor Bláha a útočil na naše vlastenectví, šli jsme společně do cimbálové<br />
kapely.<br />
Ke konci války se vdávala Kouteckých dcera. Stará Koutecká rozhodla, že<br />
svatba musí být parádní. Za ženichem a nevěstou chtěla mít pět párů<br />
družiček a mládenců. Tu povinnost uvalila i na Ludvíka a určila mu do páru<br />
jedenáctiletou dcerušku místního lékárníka. Ludvík ztratil všechen vtip.<br />
Styděl se před námi, že musí dělat kašpara v tyátru procovské svatby. Chtěl<br />
být pokládán za dospělého a hanba ho fackovala, když musel nastavit paži<br />
jedenáctiletému vyžleti. Zuřil, že ho Koutečtí vystavují jako doklad své<br />
dobročinnosti. Zuřil, že musí při obřadu líbat poslintaný kříž. Večer utekl ze<br />
svatební hostiny a přiběhl za námi do zadního sálku hospody. Hráli jsme,<br />
popíjeli a dělali si z něho blázny. Rozčilil se a prohlásil, že nenávidí měšťáky.<br />
Pak proklel kostelní obřad, řekl, že plije na církev a že z ní vystoupí.<br />
Nebrali jsme jeho slova vážně, ale Ludvík to skutečně udělal několik dnů<br />
po skončení války. Koutecké tím ovšem smrtelně pohoršil. Nevadilo mu to.<br />
S radostí se s nimi rozešel. Začal ostopryč sympatizovat s komunisty.<br />
Docházel na přednášky, které pořádali. Kupoval si knížky, které vydávali.<br />
Náš kraj byl silně katolický a naše gymnasium zvlášť. Pro Ludvíkovy<br />
komunistické názory jsme neměli příliš mnoho porozumění. Přesto jsme<br />
však byli ochotni mu je odpouštět jako zajímavou výstřednost. Uznávali<br />
jsme jeho privilegia.<br />
V sedmačtyřicátém roce jsme maturovali. Ještě téhož dne odevzdal Ludvík<br />
na počest své dospělosti na okresním sekretariátu přihlášku do strany. A na<br />
podzim jsme se rozjeli do světa. Ludvík odjel studovat do Prahy. Já do Brna.
Oba jsme nechali doma dva opuštěné lidi. Ludvík maminku, já tatínka. Brno<br />
je naštěstí od nás dvě hodiny vlakem. Jezdíval jsem na sobotu a neděli<br />
domů. Za tatínkem a za kapelou. Ale Ludvíka jsem po maturitě celý rok<br />
nevidčl.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(6)<br />
To byl právě osmačtyřicátý rok. Celý život se začal motat hlavou dolů.<br />
Když za námi přišel Ludvík o prázdninách do kroužku, přivítali jsme ho<br />
rozpačitě. Nikdo z nás nebyl komunista. V únorovém převratu jsme viděli<br />
nástup diktatury. Ludvík si přinesl klarinet, ale nepotřeboval ho. Celou noc<br />
jsme prodebatovali.<br />
Začal snad tehdy nesoulad mezi námi? Myslím, že ne. Ludvík si mne ještě<br />
téže noci téměř zcela získal. Vyhýbal se, jak mohl, sporům o politice a mluvil<br />
o našem kroužku. Že prý bychom měli pochopit smysl naší práce velkoryseji<br />
než dosud. Jaký to prý má smysl oživovat pouze ztracenou minulost? Kdo se<br />
ohlíží zpátky, skončí prý jak Lotova žena.<br />
A co tedy máme dělat, křičeli jsme na něj.<br />
To se ví, odpovídal, musíme opatrovat dědictví lidového umění, ale to<br />
nestačí. Přišla nová doba. Pro naši práci se otvírají široké obzory. Musíme<br />
vytlačit z obecné hudební kultury všedního dne odrhovačky a šlágry,<br />
bezduché kýče, kterými měšťáci krmili lid. Na jejich místo musí nastoupit<br />
skutečné, původní umění lidu, z něhož vytvoříme současný životní a<br />
umělecký sloh.<br />
Zvláštní. To, co Ludvík říkal, byla přece stará utopie nejkonzervativnějších<br />
moravských patriotů. Ti vždycky bouřili proti bezbožné zkaženosti městské<br />
kultury. Slyšeli v melodiích charlestonu ďáblovu píšťalu. Ale co na tom. Tím<br />
srozumitelněji nám zněla Ludvíkova slova.<br />
Ostatně jeho další úvaha už zněla originálněji. Mluvil o džezu. Džez vyrostl<br />
přece z lidové černošské hudby a ovládl celý západní svět. Nechme prý<br />
stranou fakt, že se džez stal postupně komerčním zbožím. Nám může sloužit<br />
za povzbuzující důkaz, že lidová hudba má zázračnou moc. Že z ní může<br />
vyrůst obecný hudební sloh epochy.<br />
Poslouchali jsme Ludvíka a obdiv se v nás mísil s odporem. Dráždila nás<br />
jeho jistota. Tvářil se, jako se tehdy tvářili všichni komunisté. Jako by měl<br />
tajnou smlouvu se samou budoucností a směl jednat jejím jménem. Byl nám<br />
protivný asi také proto, že byl najednou jiný, než jsme ho znali. Byl pro nás<br />
vždycky kumpán a posměváček. Ted' mluvil pateticky a neostýchal se<br />
velkých slov. A byl nám ovšem protivný i tím, jak samozřejmě a bez váhání
spojoval osud naší kapely s osudem komunistické strany, i když nikdo z nás<br />
komunista nebyl.<br />
Ale na druhé straně nás jeho slova přitahovala. Jeho myšlenky odpovídaly<br />
našim nejtajnějším snům. A povyšovaly nás najednou přímo do historické<br />
velikosti. Příliš lichotily naší lásce k moravské písni, abychom je mohli<br />
odmítnout. A já osobně jsem dvoj- násob nemohl. Měl jsem Ludvíka rád. A<br />
měl jsem taky rád tatínka, který posílal do pekel všechny komunisty.<br />
Ludvíkova slova vytvářela přes tu propast most.<br />
Nazývám ho v duchu Krysařem. Bylo to tak. Zapískal na flétnu a my už<br />
jsme se za ním sami hrnuli. Tam, kde byly jeho myšlenky příliš skicovité,<br />
přiskakovali jsme mu na pomoc. Vzpomínám si na svou vlastní úvahu.<br />
Mluvil jsem o evropské hudbě, jak se vyvíjela od dob baroka. Po údobí<br />
impresionismu byla již unavena sama sebou. Vyčerpala už téměř všechnu<br />
svoji mízu, jak pro své sonáty a symfonie, tak pro své odrhovačky. Proto na<br />
ni zapůsobil džez jako zázrak. Z jeho tisíciletých kořenů začala do sebe<br />
dychtivě sát čerstvou mízu. Džez učaroval nejen evropským vinárnám a<br />
tančírnám. Učaroval i Stravinskému, Honeggerovi, Milhaudovi, Martinů,<br />
kteří otevřeli své skladby jeho rytmům. Ale pozor ! Ve stejné době, vlastně<br />
ještě o desetiletí dřiv vlila evropské hudbě do žil svou čerstvou a<br />
neunavenou krev i východoevropská lidová hudba. Z ní přece čerpal mladý<br />
Stravinskij, Janáček, Bartók a Enescu! Východoevropskou lidovou hudbu a<br />
džez postavil tedy do paralely sám vývoj evropské hudby. Jejich podíl na<br />
formování moderní vážné hudby 20. století byl rovnocenný. Jen s hudbou<br />
širokých vrstev to bylo jinak. Do ní se lidová hudba východni Evropy téměř<br />
neotiskla. Zde ovládl pole suverénně džez. A zde začíná tedy náš úkol. Hic<br />
Rhodus, hic salta!<br />
Ano, je to tak, utvrzovali jsme se: V kořenech naší lidové hudby se skrývá<br />
stejná síla jako v kořenech džezu. Džez má svou zcela zvláštní melodiku, na<br />
níž je stále patrná původní šestitónová stupnice starých černošských zpěvů.<br />
Ale i naše lidová píseň má osobitou melodiku, tonálně dokonce mnohem<br />
různotvárnější. Džez má originální rytmiku, jejíž báječná složitost vyrostla<br />
na tisícileté kultuře afrických bubeníků a tamtamistů. Ale i naše hudba je<br />
rytmicky zcela svébytná. Konečně džez vyrůstá z principů improvizace. Ale i<br />
podivuhodná souhra lidových hudců, kteří nikdy neznali noty, spočívá na<br />
improvizaci.<br />
Jen jedno nás od džezu dělí. Džez se rychle vyvíjí a mění. Jeho sloh je v<br />
pohybu. Vždyť jaká je to strmá cesta od primitivních neworleánských<br />
začátků, přes hot džez, swing, ke cool džezu a dál. Neworleánskému džezu se<br />
ani nesnilo o harmoniích, jichž používá dnešní džez. Naše lidová hudba je<br />
nehybná spící princezna z minulých století. Musíme ji probudit. Musí
splynout se současným životem a vyvíjet se spolu s ním. Vyvijet se jako džez:<br />
aniž přestane být sama sebou, aniž ztratí svou melodiku a rytmiku, musí si<br />
vytvářet své nové a nové slohové fáze. A musí mluvit o našem století. Stát se<br />
jeho hudebním zrcadlem. To není lehké. To je obrovský úkol. A je to úkol,<br />
který se dá splnit jenom v socialismu.<br />
Co to má společného se socialismem, pro testovali jsme.<br />
Vyložil nám to. Starý venkov žil kolektivním životem. Společné obřady<br />
provázely celý vesnický rok. Lidové umění nežilo než uvnitř těchto obřadů.<br />
Romantikové si představovali, že dívka žnoucí trávu byla přepadena<br />
inspirací a vytryskla z ní píseň jak pramen ze skály. Ale lidová píseň vzniká<br />
jinak než umělá báseň. Básník tvoří, aby vyjádřil sebe sama, svou<br />
jedinečnost a svou odlišnost. Lidovou písní se člověk neodlišoval, nýbrž<br />
spojoval s ostatními. Lidová píseň vznikala jako krápník. Kapku po kapce se<br />
obalovala novými motivy a novými variantami. Předávali si ji z pokolení na<br />
pokolení a každý, kdo ji zpíval, k ní něco nového přidal. Každá píseň měla<br />
mnoho tvůrců a všichni skromně mizeli<br />
za svým výtvorem. Žádná lidová píseň neexistovala jen tak sama pro sebe.<br />
Měla svoji funkci. Byly písně zpívané při svatbách, písně zpívané při<br />
dožínkách, písně zpívané při masopustu, písně pro vánoce, pro senoseč, pro<br />
tanec a pro pohřeb. Ani milostné písně neexistovaly mimo určité navyklé<br />
obřady. Večerní vesnické promenády, zpívání pod okny dívek, namlouvání,<br />
to všechno mělo svůj kolektivní ritus a v tom ritu měly písně své ustálené<br />
místo.<br />
Kapitalismus rozbil ten starý kolektivní život. Lidové umění tak ztratilo<br />
svou půdu, svůj smysl bytí, své funkce. Marně by je někdo křísil k životu,<br />
pokud by trvaly takové<br />
společenské podmínky, v nichž žije člověk oddělen od člověka, sám pro<br />
sebe. Ale socialismus lidi osvobodí ze jha osamocení. Lidé budou žít v nové<br />
kolektivitě. Budou spojeni jedním společným zájmem. Jejich soukromý<br />
život splyne s veřejným. Budou opět spjati desítkami společných obřadů,<br />
vytvoří si své nové kolektivní zvyky. Některé převezmou z minulosti.<br />
Dožínky, masopusty, taneční zábavy, pracovní zvyky. Některé vytvoří nové.<br />
První máje, mítinky, slavnosti Osvobození, schůze. Zde všude najde své<br />
místo lidové umění. Zde se bude vyvíjet, měnit a obnovovat. Chápeme to už<br />
konečně?<br />
Vybavoval se mi před očima den, kdy u stromů v našich ulicích byli<br />
přivázáni vojenští koníci. Několik dnů předtím dobyla Rudá armáda našeho<br />
města. My jsme oblékli slavnostní kroje a šli jsme do parku hrát. Pili jsme a<br />
hráli nepřetržitě mnoho hodin. Ruští vojáci nám odpovídali svými písněmi.<br />
A já jsem si tehdy říkal, že nastává nová epocha. Epocha Slovanů. Tak jako
Románi a Germáni jsme i my dědicové antiky. Na rozdíl od nich jsme<br />
prospali a prodřímali mnoho staletí. Ale zato jsme ted' dobře vyspalí. Svěží.<br />
Jsme na řadě. Jsme na řadě!<br />
Tento pocit se mi ted' znovu vracel. Znovu a znovu jsem o tom uvažoval.<br />
Džez má své kořeny v Africe, svůj kmen v Americe. Naše hudba má své živé<br />
kořeny v hudebnosti evropské antiky. Jsme uchovatelé staré a vzácné<br />
hřivny. Všechno to bylo tak naprosto logické. Myšlenka zapadala do<br />
myšlenky. Slované přinášejí revoluci. S ní novou kolektivitu a nové<br />
bratrství. S ní nové umění, které bude žít v lidu a s lidmi tak jako kdysi staré<br />
vesnické písně. Veliká mise, kterou nás pověřila historie, nás chlapce kolem<br />
cimbálu, byla zároveň neuvěřitelná a zároveň i neuvěřitelně logická.<br />
A brzo se ukázalo, že neuvěřitelné se začíná opravdu naplňovat. Nikdo<br />
nikdy neudělal pro naše lidové umění tolik jako komunistická vláda.<br />
Ohromné finanční částky věnovala na vznikání nových souborů. Lidová<br />
hudba, housle a cimbál ozývaly se dennodenně z rozhlasu. Moravské a<br />
slovenské lidové písně zaplavily vysoké školy, První máje, mládežnické<br />
veselice a estrády. Džez nejenomže zmizel úplně z povrchu naší vlasti, ale<br />
stal se symbolem západního kapitalismu a jeho úpadku. Mládež přestávala<br />
tančit tanga a boogie-woogie a o svých veselicích a slavnostech se chytala<br />
kolem ramenou a tančila v kruhu chorovody. Komunistická strana usilovala<br />
o to, vytvořit nový sloh života. Tak jako v Sovětském svazu. Opírala se o<br />
slavnou Stalinovu definici nového umění: socialistický obsah v národní<br />
formě. Tu národní formu nemohlo propůjčit naší hudbě, tanci, poezii nic<br />
než právě lidové umění.<br />
Naše kapela plula na vzdutých vlnách této politiky. Stala se brzy známá v<br />
celé zemi. Doplnila se o zpěváky a tanečníky a vznikl z ní mohutný soubor,<br />
který vystupoval na stovkách pódií a každý rok jezdil účinkovat do ciziny. A<br />
nezpívali jsme jenom postaru o Janíčkovi, který zabil milou, ale i nové<br />
písně, které jsme v souboru sami vytvořili. Třeba o tom, že "dobré je, dobré<br />
je, že už není pána", nebo píseň o Stalinovi, o rozoraných mezích, o<br />
družstevních dožínkách. Naše píseň nebyla už jen vzpomínkou na staré<br />
časy. Žila. Patřila k nejsoučasnější historii. Provázela ji.<br />
Komunistická strana nás horlivě podporovala. A tak naše politické<br />
výhrady rychle roztávaly. Já sám jsem vstoupil do strany hned na začátku<br />
devětačtyřicátého roku. A ostatní kamarádi z našeho souboru se ke mně<br />
přidávali.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(7)
Ale to jsme byli pořád přátelé. Kdy mezi nás padl první stín?<br />
To se ví, že to vím. Moc dobře to vím. Bylo to na mé svatbě. Studoval jsem<br />
v Bmě na vysoké hudební škole housle a na universitě jsem poslouchal<br />
přednášky, z hudební vědy. Když už jsem byl v Brně třetí rok, začínal jsem<br />
být nesvůj. Tatínkovi se doma dařilo čím dál hůř. Prodělal si mozkovou<br />
mrtvici. Dopadlo to dobře, ale musil na sebe od té doby dávat veliký pozor.<br />
Myslil jsem pořád na to, že je doma sám a že kdyby se mu něco stalo,<br />
nemohl by mi ani poslat telegram. Vracíval jsem se v sobotu domů se<br />
strachem a v pondělí ráno jsem odjížděl do Brna s novou úzkostí. Jednou<br />
jsem už tu úzkost nevydržel. Trápila mne v pondělí, v úterý mne trápila víc a<br />
ve středu jsem naházel všechny šaty do kufru, zaplatil bytné a řekl jí, že se<br />
už nevrátím.<br />
Vzpomínám dodnes, jak jsem šel tehdy z nádraží domů. Do naší vsi těsně<br />
sousedící s městem se jde přes pole. Byl podzim a byla chvíle před<br />
stmíváním. Foukal vítr a na polích byli kluci a pouštěli k nebi na<br />
dlouhatánských šňůrách papírové draky. Taky mi kdysi tatínek udělal<br />
draka. Potom se mnou chodil na pole, vyhodil draka do vzduchu a utíkal,<br />
aby se do papírového těla opřel vzduch a vynesl ho vzhůru. Moc mě to<br />
nebavilo. Tatínka to bavilo víc. A právě to mě toho dne ve vzpomínce<br />
dojímalo a já jsem zrychlil krok. Blesklo mi hlavou, že tatínek posílal draky<br />
do vzduchu za maminkou.<br />
Představuji si totiž odmalička až do dneška svou maminku v nebi. Ne, v<br />
pánaboha už dávno nevěřím, ani v život věčný a v nic takového. To není<br />
víra, o čem mluvím. To jsou představy. A ty představy mne obklopují a<br />
zalidňují mojí samotu. Nevím, proč bych se jich měl vzdávat. Osiřel bych<br />
bez nich. Vlasta mi vyčítá, že jsem snílek. Prý nevidím věci takové, jaké jsou.<br />
Ne, vidím věci, jaké jsou, ale kromě tčch viditelných věcí vidím i ty<br />
neviditelné. Vymyšlené představy nejsou na světě pro nic za nic. Mají svůj<br />
důvod, proč tu jsou. Jsou mezi námi doma. A naopak. Právě ony dělají z<br />
našich domů domovy.<br />
Dověděl jsem se o své mamince, až když už dávno nežila. Proto jsem pro ni<br />
nikdy neplakal. Spíš jsem se vždycky těšil tím, že moje maminka je mladá a<br />
krásná a že je v nebi. Ostatní děti neměly maminky tak mladé, jako byla<br />
moje.<br />
Představuji si rád svatého Petra, jak sedí na štokrleti u okénka, kterým je<br />
vidět dolů na zem. Moje maminka za ním chodívá často k tomu okénku. Petr<br />
pro ni všechno udělá, protože je hezká. Nechá ji, aby se dívala. A maminka<br />
nás vidí. Mě i tatínka.<br />
Maminčina tvář nebyla nikdy smutná. Naopak. Když se na nás dívala<br />
okýnkem v Petrově vrátnici, velmi často se na nás smála. Kdo žije ve
věčnosti, netrpí steskem. Není netrpělivý. Ví, že lidský život trvá vteřinu a že<br />
setkání je blízké. Ale když jsem žil v Brně a nechával tatínka samotného,<br />
zdávalo se mi, že maminčina tvář je smutná a vyčítavá. A já jsem chtěl žít s<br />
maminkou v míru.<br />
Spěchal jsem tedy domů a viděl draky, jak stoupají k nebi, jak tkvějí pod<br />
nebesy. Byl jsem šťasten. Nelitoval jsem ničeho, co opouštím. Měl jsem<br />
ovšem rád svoje housle. Měl jsem rád i hudební vědu. Ale po kariéře jsem<br />
netoužil. Ani nejstrmější životní dráha mi nevynahradí radost vrátit se<br />
domů a být zase obklopen tím, co člověk dostane při narození: obzorem<br />
rodné krajíny, intimitou několika stěn, mamínkou, tatínkem. Vracel jsem se<br />
domů s velkou úlevou.<br />
Když jsem tatínkovi oznámil, že se už do Brna nevrátím, hrozně se zlobil.<br />
Nechtěl, abych si kvůli němu kazil život. A tak jsem mu namluvil, že mě ze<br />
školy vyhodili pro nevalný prospěch. Uvěřil tomu nakonec a zlobil se na<br />
mne ještě víc. Ale to mě příliš netrápilo. Ostatně nevrátil jsem se domů<br />
flákat. Hrál jsem nadále jako primáš v kapele našeho souboru. Na hudební<br />
škole jsem získal místo učitele houslí. Mohl jsem se věnovat tomu, co mám<br />
rád.<br />
Mezi to patřila také Vlastička. Bydlila v sousední vsi, která dnes -- stejně<br />
jako moje dědina - tvoří už předměstí našeho města. U nás v souboru<br />
tančila. Poznal jsem ji v době, kdy jsem studoval v Brně a byl jsem rád, když<br />
jsem se s ní po svém návratu mohl skoro denně vídat. Ale skutečné<br />
zamilování přišlo o něco později - a znenadání, když jednou při zkoušce<br />
spadla tak nešťastně, že si zlomila nohu. Odnášel jsem ji v náručí do rychle<br />
přivolané sanitky. Cítil jsem na rukou její tělíčko, vratké a slahé.<br />
Uvědomoval jsem si najednou s údivem, že mám metr devadesát výšky a sto<br />
kilo váhy, že bych mohl kácet duby a ona je lehoučká a nebohá. Zalykal jsem<br />
se soucitem a bylo mi v něm tak dobře, že jsem si přál, aby ta chvíle<br />
neodcházela. Aby zůstala. Aby prosákla vše, co mezi námi bude.<br />
Byla to chvíle jasnozření. Ve Vlastině zraněné postavičce uviděl jsem náhle<br />
jinou, mnohem známější postavu. Jak to, že jsem na to nepřišel už dávno?<br />
Vlasta byla přece "chudobná děvečka", postava z tolika lidových písní!<br />
Chudobná děvečka, která na světě nemá než tu svou poctivost, chudobná<br />
děvečka, které ubližují, chudobná děvečka v otrhaných šatkách, chudobná<br />
děvečka - sirotek.<br />
Doslova tak to ovšem nebylo. Měla rodiče a nebyli vůbec chudobní. Ale<br />
právě proto, že to byli velcí sedláci, začala je nová doba tlačit ke zdi.<br />
Vlastička přicházela do souboru často s pláčem. Předepisovali jim vysoké<br />
dodávky. Jejího tatínka prohlásili za kulaka. Zrekvírovali mu traktor a polní<br />
stroje. Vyhrožovali mu zatčením. Litoval jsem ji a těšil jsem se představou,
že se jí ujmu. Chudobné děvečky.<br />
Od té doby, co jsem ji takto poznával, osvícenou slovem z lidové písničky,<br />
bylo mi, jako bych jen znova prožíval lásku tisíckrát prožitou. Jako bych ji<br />
hrál z nějakých prastarých not. Jako by si mě přezpívávaly lidové písně.<br />
Odevzdán tomuto zvučícímu proudu, snil jsem o svatbě a těšil se na ni.<br />
Dva dny před svatbou přijel zničehonic Ludvík. Bouřlivě jsem ho přivítal.<br />
Ihned jsem mu oznamoval tu velkou novinu své svatby a prohlásil jsem, že<br />
mi musí jako můj nejmilejší kamarád jít za svědka. Slíbil mi to. A přišel.<br />
Kamarádi ze souboru mi udělali pravou moravskou svatbu. Hned ráno<br />
přišli všichni k nám s muzikou a v krojích. Padesátiletý Vondráček,<br />
cimbalista ze souboru, byl nejstarším družbou. Padla na něho povinnost<br />
starosvata. Můj tatínek pohostil nejdřív všechny slivovicí, chlebem a<br />
špekem. Starosvat pak všem pokynul, aby se utišili, a zvučným hlasem<br />
zarecitoval:<br />
"Mně zvláště vážení panicové a panny,<br />
pánové a paní!<br />
Z té příčiny jsem vás do příbytku tohoto zavolal,<br />
že zde přítomný mládenec žádost dal,<br />
abychom s ním do příbytku otce Vlasty Netáhalové vážili cestu,<br />
protože jeho dceru, šlechetnou pannu si zvolil za nevěstu ... "<br />
Starosvat, nejstarší družba, je náčelníkem, duší, ředitelem celého obřadu.<br />
Tak tomu vždycky bylo. Tak tomu bylo po tisíc let. Ženich nebyl nikdy<br />
subjektem svatby. Byl jejím předmětem. Neženil se. Ženili ho. Kdosi se ho<br />
svatbou zmocnil a on už na ní plul jako na veliké vlně. To nebyl on, kdo<br />
jednal, kdo mluvil. Za něho jednal i mluvil starosvat. Ale nebyl to ani<br />
starosvat. Byla to dlouhověká tradice, která si podávala člověka po člověku a<br />
strhávala ho do svého sladkého proudu. V tom proudu byl každý podoben<br />
každému a stával se lidstvem.<br />
Vypravili jsme se tedy pod vedením starosvata do sousední dědiny. Šli<br />
jsme přes pole a kamarádi hráli v chůzi. Před Vlastiččiným domkem nás už<br />
čekal houf krojovaných lidí z nevěstiny strany. Starosvat zarecitoval:<br />
"Jsme unavení pocestní.<br />
Uctivě prosíme,<br />
zda do tohoto poctivého příbytku vstoupiti smíme,<br />
protože žízníme a hladovíme."<br />
Z houfce lidí stojících před vraty vystoupil starší muž v kroji. "Jste-li dobří
lidé, jste vítáni." A pozval nás dál. Nahrnuli jsme se mlčky do síně. Byli<br />
jsme, jak nás představil starosvat, pouzí unavení pocestní a neprozrazovali<br />
jsme proto zprvu svůj pravý úmysl. Starý muž v kroji, mluvčí nevěstiny<br />
strany, nás vyzval: "Máte-li na srdci něco, co vás tíží, mluvte."<br />
Starosvat začal tedy mluvit, zpočátku nejasně a v jinotajích, a onen muž v<br />
kroji mu stejným způsobem odpovídal. Teprve po delších oklikách prozradil<br />
starosvat, proč jsme přišli.<br />
Na to mu položil starý muž tuto otázku:<br />
"Táži se vás, milý družbo,<br />
proč tento poctivý ženich tuto poctivou děvečku<br />
za manželku pojímati chce?<br />
Je to pro květ či pro ovoce?"<br />
A starosvat odpovídal:<br />
"Dobře známá věc to všem, že květ nastává v kráse a spanilosti,<br />
takže se jím srdce potěší.<br />
Ale květ odchází<br />
a ovoce nadchází.<br />
Tak my tuto nevěstu nepojímáme pro květ, ale pro ovoce,<br />
protože z ovoce nám užitek pochází."<br />
Ještě chvíli si odpovídali, až to nevěstin mluvčí ukončil: "Povolejme tedy<br />
nevěstu, ať řekne, zda svoluje či ne." Pak odešel do vedlejší místnosti a za<br />
chvíli se vrátil a vedl za ruku ženu v kroji. Byla hubená, vytáhlá, kostnatá a<br />
tvář měla zahalenu šátkem: "Tu máš nevěstu."<br />
Ale starosvat vrtěl hlavou a my všichni jsme dávali najevo hlasitým<br />
hlučením svůj nesouhlas. Starý muž nás chvíli přemlouval, ale nakonec<br />
musel odvést maskovanou ženu zpátky. Teprve pak nám přivedl Vlastu. Byla<br />
v černých holínkách, červené fěrtůšce a pestré kordule. Na hlavě měla<br />
věneček. Zdála se mi krásná. Vložil její ruku do mé ruky.<br />
Potom se starý muž obrátil k nevěstině matce a zavolal plačtivým hlasem:<br />
"Ó maměnko!"<br />
Nevěsta se mi při těch slovech vytrhla z rukou, klekla si na zem před svou<br />
matku a sklopila hlavu. Starý muž pokračoval:<br />
"Maměnko milá, odpusťte mi, v čem jsem vám ublížila!<br />
Maměnko přemilá, proboha vás prosím, odpust'te mi,<br />
v čem jsem vám ublížila!<br />
Maměnko předrahá, pro pět ran božích vás prosím,
odpust'te mi, v čem jsem vám ublížila!"<br />
Byli jsme jen němí herci podstrčení pod dávno nazpívaný text. A text byl<br />
krásný, byl úchvatný a všecko to byla pravda. Pak začala hrát zase hudba a<br />
šli jsme do města. Obřad byl na radnici, i tam nám hrála hudba. Pak byl<br />
oběd. Po obědě jsme šli do slovácké búdy. Hrálo se a tancovalo.<br />
Večer pak sundaly družičky Vlastě s hlavy její rozmarýnový věneček a<br />
slavnostně mi ho odevzdaly. Z rozpuštěných vlasů jí upletly cop, omotaly ho<br />
kolem hlavy a hlavu zavázaly do čepce. To byl obřad, který symbolizoval<br />
přechod z panenství do ženství. Vlasta už ovšem dávno nebyla panna. A<br />
neměla tedy už vlastně na symbol věnečku právo. Ale to se mi nezdálo<br />
důležité. V nějaké vyšší rovině, mnohem závaznější, pozbývala panenství<br />
právě a jedině teď, když mi družičky odevzdávaly její věneček.<br />
Bože, co je to, že mne vzpomínka na rozmarýnový věneček dojímá víc než<br />
naše skutečné první milování, než skutečná Vlastiččina panenská krev?<br />
Nevím, jak to, ale je to tak. Ženy zpívaly písně, v nichž ten věneček<br />
odplouval po vodě a vlny mu rozplétaly červené pentle. Chtělo se mi plakat.<br />
Byl jsem opilý. Viděl jsem před očima ten věnec, jak pluje, jak ho podává<br />
potok říčce, říčka řece, řeka Dunaji a Dunaj moři. Viděl jsem před očima ten<br />
věnec a jeho nenávratnost. V té nenávratnosti to bylo. Všechny základní<br />
životní situace jsou nenávratné. Aby byl člověk člověkem, musí tou<br />
nenávratností projít s plným vědomím. Vypít ji do dna. Nesmí švindlovat.<br />
Nesmí se tvářit, že ji nevidí. Moderní člověk švindluje. Snaží se obejít<br />
všechny mezníky a projít zadarmo od života k smrti. Lidový člověk je<br />
poctivějšÍ. Dozpívá se až na dno každé základní situace. Když Vlastička<br />
zkrvavila ručník, který jsem pod ni položil, netušil jsem, že se setkávám s<br />
nenávratností. Ale v této chvíli jsem jí nemohl nikam uniknout. Ženy zpívaly<br />
písně o loučení. Postoj, postoj, ty malý pacholku, až já sa rozlúčím s mú<br />
milú maměnkú. Postoj, postoj, nerochaj bičíkem, ni já sa rozlúčím s mým<br />
milým tatíčkem. Postoj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce<br />
sa mi od ní. S bohem buďte, moje kamarádky, už mňa od vás vezú, nepusťá<br />
mňa zpátky.<br />
A pak už byla noc a svatebčané nás vyprovázeli k našemu stavení. Tam<br />
jsme se zastavili a Vlastiččini kamarádi a kamarádky nám zazpívaly,<br />
abychom neubližovali na novém místě ubohému chudému děvčátku, že ji<br />
doma měli rádi, ať ji máme rádi také.<br />
Otevřel jsem vrata. Vlasta se zastavila na prahu a ještě se obrátila k houfu<br />
přátel, shromážděných před domem. Tu někdo z nich zanotoval ještě jednu,<br />
ještě posledni píseň:
"Na prahu stála<br />
pěkná se zdála<br />
jak růža růžička.<br />
S prahu kročila,<br />
krásu ztratila<br />
moja galánečka."<br />
Pak se za námi zavřely dveře a byli jsme sami. Vlastičce bylo dvacet let a<br />
mně o něco víc. Ale já jsem myslil na to, že překročila práh a že od této<br />
magické chvíle bude z ní krása opadávat jak listí ze stromu. Viděl jsem v ní<br />
to budoucí opadáváni. Odstartované opadávání. A měl jsem ji právě proto<br />
nesmírně rád. Myslil jsem na to, že není jen květ, ale že v tomto okamžiku je<br />
už v ní přítomen i budoucí okamžik ovoce. Cítil jsem v tom všem neoblomný<br />
řád, řád, s kterým splývám a s kterým souhlasím. Myslil jsem v této chvíli i<br />
na Vladimíra, kterého jsem tehdy neznal a jehož podobu jsem vůbec netušil.<br />
Myslil jsem přesto na něho a díval jsem se skrze něho dál do dálek jeho dětí.<br />
Ulehli jsme pak s Vlastou do vysoko nastlané postele a zdálo se mi, že je to<br />
sama moudrá nekonečnost lidského pokolení, která nás vzala do měkké<br />
náruče.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(8)<br />
Co mi Ludvík na svatbě udělal? Dohromady nic. Měl zamrzlá ústa a byl<br />
divný. Když se odpoledne hrálo a tančilo, nabízeli mu kamarádi klarinet.<br />
Chtěli, aby s nimi hrál. Odmítl to. Brzo potom odešel docela. Měl jsem<br />
naštěstí pořádně v hlavě, než abych tomu věnoval přílišnou pozornost. Ale<br />
druhého dne jsem viděl, že jeho odchod zůstal na včerejšku jako malá<br />
skvrnka. Alkohol, který se mi rozkládal v krvi, rozšiřoval tu skvrnku do<br />
slušné šíře. A ještě víc než alkohol Vlasta. Nikdy neměla Ludvíka ráda. Ženy<br />
si instinktivně třídí kamarády svého muže na ty neškodné a na ty<br />
nebezpečné. Ludvíka zařadila Vlasta do té druhé kategorie a byla vždycky<br />
ráda, že žije v Praze.<br />
Když jsem jí oznámil, že mi Ludvík půjde za svědka, moc ji to nepotěšilo. A<br />
nazítří po svatbě jí přišlo vhod, že mi může připomenout jeho včerejší<br />
chování. Prý se celou dobu tvářil, jako bychom ho všichni obtěžovali. Je<br />
nafoukaný, má rohy, nosem div nebe neprovrtá.<br />
Ale ještě téhož dne večer nás Ludvík sám navštívil. Donesl Vlastě nějaké<br />
dárky a omlouval se. Ať prý mu odpustíme, že včera za nic nestál. Vyprávěl<br />
nám, co se mu přihodilo. Vyletěl ze strany i ze školy. Neví, co s ním dál
ude.<br />
Nevěřil jsem svým uším a nevěděl jsem, co mám říci. Ostatně Ludvík<br />
nechtěl být litován a odváděl řeč rychle jinam. Náš soubor měl za čtrnáct dní<br />
odjet na velké zahraniční turné. Hrozně jsme se na to, my venkované, těšili.<br />
Ludvík to věděl a začal se mě na naši cestu vyptávat. Ale já jsem si ihned<br />
uvědomoval, že Ludvík od dětství toužil po cizině a teď už se tam sotva kdy<br />
dostane. Lidé s politickou skvrnou se tehdy a ještě mnoho let poté za<br />
hranice nepouštěli. Viděl jsem, jak se ocitáme každý někde docela jinde, a<br />
snažil jsem se to zamlčet. Nemohl jsem proto mluvit nahlas o naší cestě,<br />
protože bych tak ozářil náhlou propast mezi našimi osudy. Chtěl jsem tu<br />
propast přikrýt tmou a bál jsem se každého slova, které by ji mohlo osvítit,<br />
Ale nenacházel jsem žádné slovo, které by ji neosvěcovalo. Každá věta,<br />
týkající se jen trochu našeho života, nás usvědčovala, že jsme se dostali<br />
každý někam jinam. Že máme jiné možnosti, jinou budoucnost. Že jsme<br />
unášeni opačným směrem. Snažil jsem se mluvit o něčem, co by bylo natolik<br />
všední a bezvýznamné, aby z toho naše cizost nevyčuhovala. Ale to bylo ještě<br />
horšÍ. Bezvýznamnost rozhovoru byla trapná a rozmluva se stala rychle<br />
nesnesitelnou.<br />
Ludvík se brzo rozloučil a odešel. Přihlásil se na brigádu někam mimo<br />
naše město a já jsem odjel se souborem za hranice. Od té doby jsem ho<br />
neviděl několik let. Poslal jsem mu na vojnu jeden nebo dva dopisy. Po<br />
jejich odeslání zůstal ve mně vždycky stejný pocit neuspokojenosti jako po<br />
naší poslední rozmluvě. Neuměl jsem stát tváří v tvář Ludvíkovu pádu.<br />
Styděl jsem se za to, že můj život je úspěšný. Zdálo se mi nesnesitelné<br />
adresovat Ludvíkovi z výše své spokojenosti slova povzbuzení či soucitn.<br />
Raději jsem se snažil předstírat, že se mezi námi nic nezměnilo. Popisoval<br />
jsem mu v dopisech, co děláme, co je nového v souboru, jakého máme<br />
nového cimbalistu a jaké jsme zažili příběhy. Tvářil jsem se, jako by můj<br />
svět byl nadále naším společným světem. A cítil jsem nepříjemnost té<br />
přetvářky.<br />
Pak jednoho dne dostal můj tatínek úmrtní oznámení. Ludvíkova<br />
maminka zemřela. Nikdo z nás vůbec nevěděl, že byla nemocná. Když se mi<br />
ztratil Ludvík z očí, ztratila se mi s ním z očí i ona. Teď jsem držel parte v<br />
ruce a uvědomoval si svou nevšímavost vůči lidem, kteří jen trochu málo<br />
poodstoupili z cesty mého života. Mého úspěšného života. Cítil jsem se<br />
vinen, i když jsem se vlastně ničeho nedopustil. A potom jsem si všiml<br />
něčeho, co mě poděsilo. Pod úmrtní zprávou byli podepsáni za veškeré<br />
příbuzenstvo manželé Koutečtí. O Ludvíkovi ani zmínka.<br />
Přišel den pohřbu. Měl jsem od rána trému, že se setkám s Ludvíkem. Ale<br />
Ludvík nepřijel. Za rakví šla jen hrstka lidí. Ptal jsem se Kouteckých, kde je
Ludvík. Pokrčili rameny a řekli, že nevědí. Zástup s rakví zastavil u velké<br />
hrobky s těžkým mramorovým kamenem a s bílou sochou anděla.<br />
Bohaté stavitelově rodině všechno vzali, takže ted' žila jen z malého<br />
důchodu. Zůstala jí právě jen ta veliká rodinná hrobka s bílým andělem. To<br />
všechno jsem věděl, ale nechápal jsem, proč spouštějí rakev právě tam.<br />
Teprve později jsem se dověděl, že Ludvík byl tehdy v kriminále. Jeho<br />
maminka byla jediná v našem městě, kdo to věděl. Všem to zatajila. V<br />
naprosté samotě žila se svou chorobou, která ji nakonec přivedla do<br />
nemocnice a na hřbitov.<br />
Když byla mrtva, rozhořel se v Kouteckých znovu plamen příbuzenské<br />
lásky. Ujali se mrtvého těla nemilované švagrové a prohlásili je za své.<br />
Konečně se pomstili nevděčnému synovci. Uloupili mu matku. Přikryli ji<br />
těžkým mramorovým kamenem, nad kterým stojí bílý anděl s kadeřavými<br />
vlasy a s ratolestí. Pořád se mi pak ten anděl vybavoval. Kučeravý anděl s<br />
prolhanou ratolestí míru. Vznášel se nad zdrancovaným životem kamaráda,<br />
jemuž byla uloupena i těla mrtvých rodičů. Anděl loupeže.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(9)<br />
Vlasta nemá ráda žádné extravagance. Sedět pro nic za nic v noci na<br />
zahrádce je extravagance. Uslyšel jsem energické zaklepání na okenní sklo.<br />
Za oknem se tměl přísný stín ženské postavičky v noční košili. Jsem<br />
poslušný. Neumím odporovat slabším. A protože měřím metr devadesát a<br />
uzvednu v ruce metrákový pytel, nenašel jsem dosud v životě nikoho, komu<br />
bych se mohl vzepřít.<br />
A tak jsem šel domů a uložil se podél Vlasty. Abychom nemlčeli, zmínil<br />
jsem se o tom, že jsem dnes potkal Ludvíka. ,,No a?" ,"ckla s okázalým<br />
nezájmem. Marná sláva. Nejde jí pod nos. Dodnes ho nemůže ani cítit.<br />
Ostatně nemá si nač stěžovat. Od naší svatby měla příležitost se s ním vidět<br />
jen jednou. To bylo v šestapadesátém roce. A tehdy jsem propast, která nás<br />
oddělovala, neuměl zalhat ani sám sobě.<br />
Ludvík měl už za sebou vojnu, kriminál i několik let práce v dolech.<br />
Zařizoval si v Praze pokračování ve studiu a do našeho města si přijel vyřídit<br />
jen nějaké policejní formality. Znovu jsem měl trému z našeho setkání. Ale<br />
nesetkal jsem se se zlomeným bolestínem. Naopak. Ludvík byl jiný, než<br />
jsem ho dosud znal. Byla v něm drsnost, hranatost a snad i více klidu. Nic,<br />
co by volalo po soucitu. Zdálo se mi, že lehce překleneme propast, které<br />
jsem se tak bál. Abychom rychle navázali nit, pozval jsem ho na zkoušku<br />
naší kapely. Věřil jsem, že je to pořád i jeho kapela. Co na tom, že máme
jiného cimbalistu, jiného kontráše, jiného klarinetistu a že ze staré<br />
kumpanie jsem zbyl jen já. Čas utíká a to nás nemůže vyvést z míry. Důležité<br />
je, že jsme vepsáni i na tom prchajícím čase.<br />
Ludvík si sedl na židli vedle cimbalisty a jenom poslouchal, jak zkoušíme.<br />
Hráli jsme nejdřív naše nejoblíbenější písničky, ty, které jsme hrávali ještě<br />
na gymnasiu. Potom nějaké nové, které jsme objevili v zapadlých<br />
podhorských dědinách. Nakonec jsme přišli k několika písničkám, na nichž<br />
si nejvíc zakládáme. To už nejsou skutečné lidové písně, ale písně, které<br />
jsme my sami v souboru vytvořili z ducha lidového umění. A tak jsme zpívali<br />
písničky o mezích, které se mají rozorat, aby z mnoha malých soukromých<br />
polí byl jeden velký družstevní lán, písničky o chudácích, kteří dnes neumějí<br />
otročit a jsou pány ve své zemi, písničku o traktoristovi, kterému se dobře<br />
daří na traktorové stanici. Všechno to byly písničky, jejichž hudba byla k<br />
nerozeznání od původních lidových písní a jejichž slova byla přitom<br />
současnější než noviny. Mezi těmi písněmi jsme měli nejraději píseň o<br />
Fučíkovi, hrdinovi, který byl za okupace mučen nacisty a o němž si ted'<br />
"pěsničku ludé zpívajú".<br />
Ludvík seděl na židličce a díval se, jak cimbalistovy ruce běhají s paličkami<br />
po strunách. Do malé skleničky si každou chvíli naléval z láhve víno.<br />
Pozoroval jsem ho přes kobylku svých houslí. Byl zamyšlen a ani jednou ke<br />
mně nepozvedl hlavu.<br />
Pak se začaly do místnosti trousit manželky, což je znamení, že zkouška<br />
brzo skončí. Pozval jsem Ludvíka k sobě. Vlasta nám připravila něco k<br />
večeři a pak šla spát a nechala nás spolu. Ludvík mluvil o všem možném. Ale<br />
já jsem cítil, že je tak hovorný jen proto, aby nemusel mluvit o tom, o čem<br />
jsem chtěl mluvit já. Jak jsem ale mohl mlčet se svým nejlepším kamarádem<br />
o tom, co byl náš největší společný majetek? A tak jsem přerušil Ludvíka v<br />
jeho bezvýznamném klábosení. Cos říkal našim písničkám? Ludvík mi<br />
odpověděl bez váhání, že se mu líbily. Ale já jsem ho nenechal vyváznout<br />
lacinou zdvořilostí. Vyptával jsem se ho dál. Co říká těm novým písničkám,<br />
které jsme objevili v zapadlých vesnicích? A co říká těm novým písničkám,<br />
které jsme sami složili?<br />
Ludvíkovi se do debaty nechtělo. Ale krůček po krůčku jsem ho do ní<br />
vtahoval, až se nakonec rozpovídal. Těch pár starých lidových písniček, ty<br />
jsou prý opravdu krásné. Ale jinak se mu náš rep<strong>ert</strong>oár nelíbí.<br />
Přizpůsobujeme se příliš obecnému vkusu. Není prý divu. Vystupujeme<br />
před nejširší veřejností a chceme se líbit. A tak prý stíráme z našÍch písní<br />
všechno, co je na nich osobitého. Stíráme jejich nenapodobitelný rytmus a<br />
přizpůsobujeme je konvenční rytmice. Vybíráme si písně z nejmladší<br />
chronologické vrstvy, všelijaké čardáše a verbuňky, protože ty jsou
nejpřístupnější a nejlíbivější.<br />
Oponoval jsem. Jsme přece na začátku cesty. Chceme, aby se lidová píseň<br />
co nejvíc rozšířila. Proto ji musíme poněkud přizpůsobit širšímu vkusu.<br />
Nejdůležitější přece je, že jsme již vytvořili současný folklór, nové lidové<br />
písně, které mluví o našem dnešním životě.<br />
Nesouhlasil. Právě ty nové písně ho nejvíc tahaly za uši. Jaká prý ubohá<br />
napodobenina! A jaká faleš!<br />
Dodnes je mi smutno, když si to vybavím. Kdo nám vyhrožoval, že<br />
skončíme jak Lotova žena, když se budeme jenom ohlížet zpátky? Kdo<br />
fantazíroval o tom, že z lidové hudby vzejde nový sloh epochy? Kdo vyzýval,<br />
abychom uvedli lidovou hudbu do pohybu a donutili ji kráčet po boku<br />
současných dějin?<br />
Byla to utopie, řekl Ludvík.<br />
Jak to, utopie? Ty písničky jsou! Existují!<br />
Vysmál se mi. Vy v souboru je zpíváte. Ale ukaž mi jediného člověka mimo<br />
soubor, který si je zpívá! Ukaž mi jediného družstevníka, který by si sám pro<br />
svou radost zpíval ty vaše písničky o družstvech! Vždyť by se mu zkřivila<br />
huba, jak jsou nepřirozené a falešné! Ten propagační text odstává od té<br />
kvazilidové hudby jak špatně přišitý límec! Kvazimoravská písnička o<br />
Fučíkovi! Jaký nesmysl! Pražský novinář! Co má společného s Moravským<br />
Slováckem?<br />
Namítal jsem, že Fučík patří všem a že snad i my si o něm smíme zazpívat<br />
po našem.<br />
Copak o něm zpíváte po našem? Zpíváte podle receptu agitpropu a ne po<br />
našem! Jenom si vybav text té písničky! A proč vůbec píseň o Fučíkovi?<br />
Copak jenom on bojoval v ilegalitě? Jenom on byl mučen?<br />
Ale on je nejznámější ze všech!<br />
Ovšem! Propagační aparát chce mít pořádek v galerii mrtvých hrdinů.<br />
Chce mít mezi hrdiny hlavního hrdinu, aby ho mohl náležitě propagačně<br />
vybavit.<br />
Nač ty posměšky? Každá doba má své symboly!<br />
Dobrá, ale ono je právě zajímavé, kdo se stal symbolem! Stovky lidí byly<br />
tehdy stejně statečné a jsou zapomenuty. A padli i proslulí. Politikové,<br />
spisovatelé, vědci, umělci. A nestaly se z nich symboly. Jejich fotografie<br />
nevisí na sekretariátech a školách. A mají často za sebou velké dílo. Jenomže<br />
právě dílo vadí. Dá se těžko upravit, přistřihnout, proškrtat. Dílo je na<br />
překážku v propagační galerii hrdinů.<br />
Reportáž psanou na oprátce nenapsal nikdo z nich!<br />
Právě! Co s hrdinou, který mlčí? Co s hrdinou, který nevyužije posledních<br />
chvil života k divadelnímu výstupu? K pedagogické lekci? To Fučík, i když
zdaleka nebyl proslulý, považoval za nesmírně důležité sdělit světu, co ve<br />
vězení myslí, cítí, prožívá, co lidstvu vzkazuje a doporučuje. Psal to na malé<br />
motáčky a riskoval životy jiných lidí, kteří je propašovávali z vězení a<br />
uschovávali. Jak vysoce asi cenil své vlastní myšlenky a pocity! Jak vysoce<br />
oceňoval sám sebe!<br />
Tohle jsem už nemohl snést. Tak Fučík byl prostě samolibý domýšlivec?<br />
Ale Ludvík se nedal zastavit. Ne, domýšlivost prý nebyla to hlavní, co ho<br />
nutilo psát. To hlavní byla slabost. Protože být statečný v samotě, beze<br />
svědků, bez odměny souhlasu, jen sám před sebou, k tomu je zapotřebí<br />
veliké hrdosti a síly. Fučík potřeboval pomoc publika. Vytvářel si v samotě<br />
cely alespoň fiktivní publikum. Potřeboval být viděn! Dodávat si sil<br />
aplausem! Alespoň fiktivním aplausem! Proměnit vězení v jeviště a učinit<br />
svůj úděl snesitelný tím, že ho nejen žil, ale i předváděl a hrál! Že se zhlížel v<br />
kráse vlastních slova gest!<br />
Byl jsem připraven na Ludvíkův smutek. I na trpkost. Ale s touhle zlobou,<br />
s tou ironickou záští jsem nepočítal. Čím mu ublížil umučený Fučík? Vidím<br />
hodnotu člověka ve věrnosti. Vím, že byl Ludvík nespravedlivě trestán. Ale<br />
tím hůř! Protože pak má jeho změna názorů až příliš průhlednou motivaci.<br />
Copak člověk může změnit celý svůj životní postoj jen proto, že byl uražen?<br />
To všechno jsem Ludvíkovi řekl do očí. Ale pak se stalo zase něco<br />
neočekávaného. Ludvík mi už neodpověděl. Jako by z něho najednou opadla<br />
ta hněvivá horečka. Díval se na mne pátravě a potom řekl docela tichým a<br />
klidným hlasem, abych se nezlobil. On se možná mýlí. Řekl to tak divně a<br />
chladně, že jsem moc dobře věděl, že to nemyslí upřímně. Ale já jsem<br />
nechtěl náš rozhovor ukončit takovou neupřímností. Přes všechnu<br />
roztrpčenost byl jsem stále veden svým původním přáním. Chtěl jsem se s<br />
Ludvíkem domluvit a obnovit staré přátelství. I když jsme se tak tvrdě<br />
střetli, přece jsem doufal, že někde na konci dlouhé hádky můžeme najít kns<br />
společného území, na němž nám kdysi spolu bývalo dobře a které budeme<br />
moci zase spoluobývat. Ale marně jsem se pokoušel pokračovat v rozmluvě.<br />
Ludvík se omlouval, že rád přehání a že se nechal bohužel zase unést. Prosil<br />
mne, abych zapomněl na to, co říkal.<br />
Zapomenout? Proč bychom měli zapomenout na vážný rozhovor? Neměli<br />
bychom v něm raději pokračovat? Až další den den vytušil pravý smysl této<br />
žádosti. Ludvík u nás spal i snídal. Po snídani jsme měli ještě půl hodinky<br />
času na rozhovor. Vyprávěl mi o tom, kolik úsilí musí vynaložit, aby směl na<br />
fakultě dostudovat poslední dva roky. Jakým životním cejchem je pro něho<br />
jeho vyloučení ze strany. Jak mu nikde nedůvěřují. Že jen pomocí několika<br />
přátel, kteří ho znají ještě z předúnorové doby, bude snad znovu přijat na<br />
školu. Mluvil potom o jiných nových známých, kteří jsou v podobné situaci
jako on. Mluvil o tom, jak jsou sledováni a jak se zaznamenává pečlivě každý<br />
jejich výrok. Jak jsou dotazováni lidé z jejich okolí a jak často nějaké horlivé<br />
nebo zlomyslné svědectví jim může na několik dalších let zkazit život. Pak<br />
odbočil v řeči zase na nějaké bezvýznamné téma, a když jsme se loučili, řekl,<br />
že byl rád, že mne viděl, a znovu mne poprosil, abych zapomněl na to, co mi<br />
včera říkal.<br />
Souvislost mezi touto žádostí a mezi poukazem na osudy jeho známých<br />
byla příliš jasná. Omráčila mne. Ludvík se mnou přestal mluvit proto, že se<br />
bál! Bál se, že naše rozmluva nezůstane utajena! Bál se, že ho udám! Bál se<br />
mne! To bylo strašné. A znovu zcela neočekávané. Propast, která byla mezi<br />
námi, byla mnohem hlubší, než jsem tušil. Byla tak hluboká, že nám<br />
nedovolovala ani dokončovat rozhovory.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(10)<br />
Vlasta už spí. Chudinka, chvílemi lehounce chrápe. Všichni už u nás spí. A<br />
já tu ležím veliký, veliký, veliký a myslím na svou bezmoc. Tehdy jsem ji tak<br />
strašně pocítil. Předtím jsem důvěřivě předpokládal, že všechno je v mých<br />
rukou. S Ludvíkem jsem si přece nikdy neublížil. Proč bych se s ním nemohl<br />
při dobré vůli zase sblížit?<br />
Ukázalo se, že to v mých rukou není. Ani naše odcizení, ani naše sblížení<br />
nebylo v mých rukou. Doufal jsem tedy, že je v rukou času. Čas míjel. Od<br />
doby našeho posledního setkání uplynulo devět let. Ludvík mezitím<br />
dostudoval, dostal výborné místo, je vědec v oboru, který ho zajímá.<br />
Pozoruji z dálky jeho osud. Pozoruji ho s láskou. Nemohu Ludvíka<br />
považovat nikdy ani za svého nepřítele ani za cizího člověka. Je to můj<br />
přítel, ale zakletý. Jako by se opakoval příběh z pohádky, kdy princova<br />
nevěsta byla proměněna v hada nebo v žábu. V pohádkách vždycky všechno<br />
zachránila princova věrná trpělivost.<br />
Ale čas mi zatím přítele neprobouzí ze zakletí. Dověděl jsem se během té<br />
doby několikrát, že se stavoval v našem městě. Ale nikdy se u mne<br />
nezastavil. Dnes jsem ho potkal a vyhnul se mi. Zatracený Ludvík.<br />
Od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili, to všechno začalo. Rok od<br />
roku jsem cítil, jak kolem mne přibývá siroby a uvnitř mne klíčí úzkost. Bylo<br />
čím dál víc únavy a čím dál míň radosti a úspěchů. Soubor míval každý rok<br />
svá zahraniční turné, ale pak pozvání ubývalo a dnes už nás nezvou skoro<br />
nikam. Pracujeme pořád, čím dál usilovněji, ale kolem nás je ticho. Stojím<br />
ve vyprázdněném sále. A zdá se mi, že to byl Ludvík, kdo rozkázal, abych byl<br />
sám. Protože k samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi.
Od té doby jsem čím dál častěji utíkával na polní cestu obklopenou<br />
drobnými políčky. Na polní cestu, kde z meze roste osamělý šípkový keř.<br />
Tam se setkávám s posledními věrnými. Je tam dez<strong>ert</strong>ér se svými chlapci. Je<br />
tam potulný muzikant. A je tam za obzorem dřevěný domek a v něm Vlasta -<br />
chudobná děvečka.<br />
Dez<strong>ert</strong>ér mne nazývá králem a slibuje mi, že se mohu kdykoli uchýlit pod<br />
jeho ochranu. Stačí prý jen přijít k šípkovému keři. Tam prý se vždycky<br />
najdem.<br />
Bylo by to tak jednoduché, najít klid ve světě představ. Ale snažil jsem se<br />
vždycky žít v obou světech zároveň a neopouštět jeden pro druhý. Nesmím<br />
opouštět skutečný svět, i když v něm všechno prohrávám. Nakonec bude<br />
snad stačit, když se mi podaří to jediné. To poslední:<br />
Odevzdat svůj život jako jasné a srozumitelné poselství jednomu jedinému<br />
člověku, který ho pochopí a ponese dál. Dřív nesmím odjet s dez<strong>ert</strong>érem k<br />
Dunaji.<br />
Ten jediný člověk, na kterého myslím, který je mou jedinou nadějí po<br />
všech porážkách, je ode mne oddělen stěnou a spí. Pozítří si sedne na<br />
hnědého koně. Bude mít přes tvář pentle. Budou ho nazývat králem. Pojd',<br />
synáčku. Usínám. Budou tě nazývat mým jménem. Budu spát. Chci tě vidět<br />
ve snu na koni.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
V<br />
_________________________________________<br />
_________<br />
(1)<br />
Spal jsem dlouho a docela dobře; vzpomínky, kterým jsem se dal večer (a<br />
až do noci) napospas, neměly při vší trpkosti vliv na rytmus mého fyzického<br />
života, vycvičený přísnou životosprávou, kterou jsem na sebe uvalil, když<br />
mne po třicítce poprvé napadlo, že nejsem ušetřen obecného údělu stárnutí.<br />
Vzbudil jsem se až po osmé hodině, nepamatoval jsem si žádné sny, ani<br />
dobré ani zlé, hlava mne nebolela, jenom se mi nechtělo vstávat a já jsem se<br />
nijak této nechuti nebránil, protože v ní od jisté doby odmítám vidět<br />
zlozvyk, nýbrž ji chápu jako dobrodějný příznak lenošivého mládí.<br />
Zůstal jsem tedy ležet; spánek postavil mezi mne a setkání z pátečního<br />
večera jakousi stěnu, větrolam, za kterým jsem se cítil (alespoň na chvíli)<br />
ukryt. Ne snad že by se toho rána Lucie vytratila z mého vědomí, ale vrátila<br />
se zase do své někdejší abstraktnosti.<br />
Do své abstraktnosti? Ano: Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě
zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak<br />
potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu<br />
po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať<br />
byla sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu<br />
potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestliže člověk<br />
abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž<br />
ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho,<br />
co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu<br />
jejich lásky.<br />
Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím<br />
se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného<br />
příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie,<br />
bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role,<br />
čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási<br />
prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí,<br />
růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních<br />
nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou<br />
Lucií, kterou jsem miloval.<br />
Ano, takto jsem to chápal, takto jsem si to vysvětloval a tak, jak ubíhal rok<br />
za rokem, skoro jsem se bál ji znova potkat, protože jsem věděl, že bychom<br />
se setkali na místě, kde Lucie už nebude Lucií a já nebudu mít čím navázat<br />
přetrženou nit. Tím ovšem nechci říci, že jsem ji přestal milovat, že jsem na<br />
ni zapomněl, že mi snad vybledla; naopak; zůstala ve mně ustavičně v<br />
podobě ticehé nostalgie; toužil jsem po ní, jako se touží po něčem, co je definitivně<br />
ztracené.<br />
A právě proto, že se mi Lucie stala něčím definitivně minulým (něčím, co<br />
jako minulé stále žije a jako přítomné je mrtvé), ztrácela postupně v mých<br />
myšlenkách svou tělesnost, hmotnost a konkrétnost a stávala se čím dál více<br />
jakousi legendou, mýtem vepsaným na pergamen a uloženým v kovové<br />
skříňce do základů mého života.<br />
Snad právě proto se mohlo stát to zcela neuvěřitelné: že jsem si v<br />
holičském křesle nebyl jist její podobou. A proto se i mohlo stát příštího<br />
rána, že jsem (ošálen pauzou spánku) měl pocit, že mé včerejší setkání<br />
nehylo skutečné; že i ono se snad odehrálo v rovině legendy, věštby či<br />
hádanky. Jestliže jsem v pátek večer byl zasažen Luciinou skutečnou<br />
přítomností a vržen náhle zpátky do dávného období, jemuž panovala,<br />
tohoto sobotního rána jsem se už jen s klidným (a dobře vyspaným) srdcem<br />
ptal: proč jsem ji potkal? což má mít Luciin příběh ještě nějaké<br />
pokračování? co znamená toto setkání a co mi chce říci?<br />
Cožpak příběhy, kromě toho, že se dějí, že jsou, také něco říkají? Nemusím
snad zdůrazňovat, že jsem člověk veskrze střízlivý. Ale snad ve mně přece<br />
jen zůstalo něco z iracionálních pověr, například právě tohleto podivné<br />
přesvědčení, že veškeré životní příběhy, které mne potkávají, mají navíc<br />
nějaký smysl, něco znamenají; že život svým vlastním příhěhem něco o sobě<br />
vypovídá, že nám postupně zrazuje nějaké své tajemství, že před námi stojí<br />
jako rébus, jehož smysl je třeba vyluštit, že příběhy, které ve svém<br />
životě žijem, jsou mytologií toho života a že v té mytologii je klíč k pravdě a<br />
k tajemství. Že je to klam? Je to možné, je to dokonce pravděpodobné, ale<br />
nemohu se zbavit té potřeby ustavičně luštit svůj vlastní život (jako by v<br />
něm opravdu byl skryt nějaký smysl, význam, pravda), nemohu se zbavit té<br />
potřeby, i kdyby nebyla ničím než potřebou jakéhosi hraní (jako je hraním<br />
luštění rébusů).<br />
Ležel jsem tedy na vrzavé hotelové posteli a nechal si jít hlavou myšlenky<br />
na Lucii, tentokrát už zase proměněnou v pouhou myšlenku, v pouhý<br />
otazník. Hotelová postel byla opravdu, jak jsem ji v předchozí větě<br />
charakterizoval, vrzavá,. a když jsem si tuto její vlastnost znovu uvědomil,<br />
vyvolalo mi to (náhle, rušivě) myšlenku na Helenu. Jako by ta vrzající postel<br />
byl hlas volající mne k povinnosti, vzdychl jsem si, shodil nohy z postele,<br />
sedl si na okraj lůžka, protáhl se, prohrábl si vlasy, podíval se z okna na<br />
ohlohu a pak vstal. Páteční setkání s Lucií, jakkoli bylo dalšího dne<br />
odhmotněno, přece jen v sobě zachycovalo a utlumovalo můj zájem o<br />
Helenu, zájem ještě před několika dny tak intenzívnÍ. V této chvíli zůstalo z<br />
něho už pouhé vědomí zájmu; zájem přeložený do řeči paměti; pocit<br />
povinnosti vůči ztracenému zájmu, o němž mne rozum ujišťoval, že se ve vší<br />
intenzitě určitě zase vrátí.<br />
Šel jsem k umývadlu, shodil pyžamový kabátek a otevřel dokořán<br />
kohoutek vodovodu; vsunul jsem ruce pod proud vody a skoro překotně<br />
jsem ji plnými dlaněmi šplíchal na krk, na ramena, na tělo; vydrhl jsem se<br />
ručníkem; chtěl jsem v sobě rozproudit krev. Lekl jsem se totiž najednou;<br />
lekl jsem se své lhostejuosti k Heleninu příjezdu, lekl jsem se, aby mi ta<br />
lhostejnost (momentální lhostejnost) nezkazila příležitost, která přišla jen<br />
jedenkrát a sotva se podruhé vrátí. Řekl jsem si, že se pořádně nasnídám a<br />
že si dám po snídani vodku.<br />
Sešel jsem dolů do kavárny, avšak našel jsem tam jen zástup židlí, jež<br />
trčely žalostně nohama vzhůru odloženy na neprostřených stolcích, a babku<br />
ve špinavé zástěře, která se mezi nimi ploužila.<br />
Šel jsem do recepce hotelu a zeptal se vrátného, který tam seděl za pultem<br />
zabořen do vypolštářované židle a do hluboké nevšímavosti, jestli se mohu v<br />
hotelu nasnídat. Aniž se pohnul, řekl, že mají dnes v kavárně zavírací den.<br />
Vyšel jsem na ulici. Byl pěkný den, mráčky se povalovaly po obloze a mímý
vítr zvedal z chodníku prach. Spěchal jsem na náměstí. U řeznictví stál<br />
zástup mladších i starších žen; držely v ruce tašky a síťovky, čekaly trpělivě a<br />
tupě, až na ně dojde uvnitř v obchodě řada. Mezi chodci, kteří bloumali<br />
nebo spěchali ulicí, upoutali mne po chvíli ti, kteří drželi v ruce jako<br />
miniatumí pochodeň kornoutek s červenou čepičkou zmrzliny, kterou<br />
olizovali. To jsem se již octl na náměstí. Tam stojí rozložitý<br />
jednoposchoďový dům s dvěma věžičkami po stranách střechy; v jeho<br />
přízemní frontě jsou čtyři výkladní skříně a nad každou z nich skleněné<br />
lunety; na jedné jsou vymalováni tři muži v krojích, jak se drží kolem<br />
ramenou a otvírají ústa, na druhé muž se ženou (rovněž v krojích), na třetí<br />
slunečnice a na čtvrté soudek vína. Tam byla samoobsluha.<br />
Vešel jsem dovnitř. Byla to velká místnost s dlážděnou podlahou a stolky<br />
na vysokých nohách, u nichž stáli lidé, pojídali obložené chlebíčky a pili<br />
kávu nebo pivo.<br />
Zde se mi nechtělo snídat. Upřel jsem se od rána na představu vydatné<br />
snídaně s vejci, slaninou a číškou alkoholu, který by mi vrátil ztracenou<br />
vitalitu. Vzpomněl jsem si, že o kus dál, na druhém náměstí s parčíkem a<br />
morovým sloupem, je jiná restaurace. Není sice nikterak vábná, ale stačilo<br />
mi, že by tam byl stůl a židle a jeden jediný číšník, na kterém bych si vynutil,<br />
co by se dalo.<br />
Minul jsem morový sloup; podstavec podpíral světce, světec podpíral<br />
oblak, oblak podpíral anděla, anděl podpíral další obláček a na tom obláčku<br />
seděl další anděl, ten poslední; bylo ráno; uvědomil jsem si tuto<br />
samozřejmost znovu, když jsem se zadíval na morový sloup, na tu dojemnou<br />
pyramidu světců, obláčků a andělů, kteří tu v těžkém kameni předstírali<br />
nebesa a jejich výšky, zatímco skutečná nebesa byla bled'ounce (jitřně)<br />
modrá a zoufale vzdálená tomuto prašnému úseku země.<br />
Přešel jsem tedy parčík s úhlednými trávníky a lavičkami (ale přesto<br />
dostatečně holý, aby neporušoval ovzduší prázdné prašnosti) a chytil za<br />
kliku dveří vedoucích do restaurace. Bylo zavřeno. Začal jsem chápat, že<br />
vytoužená snídaně zůstane snem, a lekalo mne to, protože jsem v dětinné<br />
umíněnosti považoval vydatnou snídani za rozhodující podmínku pro zdar<br />
celého dne. Uvědomil jsem si, že okresní města nepočítají s podivíny chtějícími<br />
vsedě snídat a že otvírají své hospody až mnohem později. Nepokoušel<br />
jsem se tedy už ani hledat další hospodu, obrátil jsem se a přecházel znovu<br />
parčík opačným směrem.<br />
A zase jsem potkával proti sobě lidi, nesoucí v ruce kornoutky s růžovou<br />
čepičkou, a znovu jsem pomyslel, že se ty kornoutky podobají pochodním a<br />
že je v té podobě možná i jistý smysl, protože ty pochodně nejsou pochodně,<br />
ale travestie pochodní, a to, co slavnostně v sobě nesou, ta růžová stopa
požitku, to není žádná rozkoš, ale travestie rozkoše, což pravděpodobně<br />
vystihuje nevyhnutelnou travestovanost všech pochodní i rozkoší tohoto<br />
prašného maloměsta. A pak jsem si řekl, že když půjdu proti těmto lízají-<br />
cím světlonošům, dovedou mne pravděpodobně k nějaké cukrámě, v níž<br />
snad bude stolek a židle a snad i čemá káva a zákusek.<br />
Nedovedli mne k cukrámě, nýbrž k mléčné jídelně; byla tam velká fronta<br />
lidí, čekajících na kakao či mléko s loupáčky, a byly tam zase stolky na<br />
vysokých nohách, u kterých lidé pili a jedli, a v zadní místnosti byly také<br />
stolky se židlemi, ale ty byly obsazeny. Stoupl jsem si tedy do fronty a po<br />
třech minutách popocházejícího čekání jsem si koupil sklenici kakaa a dva<br />
loupáčky, postavil se pak k vysokému stolku, na němž stálo asi šest dopitých<br />
sklenic, vyhlédl jsem si místečko, které bylo nepolité, a tam jsem postavil<br />
svou sklenici.<br />
Najedl jsem se v zarmucující rychlosti: snad za tři minuty byl jsem již zase<br />
na ulici; bylo devět hodin; měl jsem skoro dvě hodiny čas: Helena vyletěla<br />
toho dne prvním letadlem z Prahy a v Brně měla nasednout na autobus,<br />
který sem přijíždí před jedenáctou hodinou. Uvědomoval jsem si, že tyhle<br />
dvě hodiny budou dokonale prázdné a dokonale zbytečné.<br />
Mohl jsem si jít ovšem prohlédnout stará místa dětství, mohl jsem se v<br />
sentimentálním zadumání zastavit u rodného domu, kde žila do posledních<br />
dnů moje maminka. Vzpomínávám na ni často, ale zde ve městě, kde její<br />
kostřička je zašantročena pod cizím<br />
mramorem, jako by i vzpomínky na ni byly otráveny: mísily by se mi do nich<br />
pocity někdejší bezmoci a jeduplná trpkost - a tomu se bráním.<br />
A tak mi nezbylo než usednout na náměstí na lavičku, po chvíli zase vstát,<br />
jít k výkladům obchodu, prohlížet tituly knih v knihkupectvÍ, pak konečně<br />
přijít na spásnou myšlenku a koupit si v trafice Rudé právo, znovu si<br />
sednout na lavičku, přeletět nevábné titulky, přečíst si v zahraniční rubrice<br />
dvě zajímavější zprávy, pak zase vstát z lavičky, Rudé právo složit a<br />
nepoškozené vsunout do nádoby na odpadky; pak jít zvolna ke kostelu,<br />
zastavit se před ním, pohlédnout vzhůru na jeho dvě věže, pak vystoupit po<br />
širokých chrámových schodech a vejít do chrámové předsíně a dál do<br />
kostela, plaše, aby se lidé zbytečně nepohoršovali, že ten, kdo vstoupil, se<br />
nekřižuje a přišel se tu jen projít, jako se chodí do parku nebo na opuštěné<br />
korzo.<br />
Když se do kostela nahrnulo trochu víc lidí, začal jsem si mezi nimi<br />
připadat jako vetřelec, který neví, jak se tu má postavit, jak sklonit hlavu<br />
nebo sepnout ruce, vyšel jsem tedy zase ven, podíval se na hodiny a zjistil, že<br />
můj mezičas je ještě stále dlouhý. Snažil jsem si přivolat myšlenku na<br />
Helenu, chtěl jsem na ni myslet, abych dlouhé chvíle nějak využil; ale ta
myšlenka se nechtěla nijak rozvíjet, nechtěla se hnout z místa a byla s to<br />
vyvolat mi nanejvýš pouhou Heleninu vizuální podobu. Je to ostatně známá<br />
věc: když muž čeká na ženu, nachází v sobě jen ztěžka schopnost přemýšlet<br />
o ní a nezbývá mu nic jiného než prostě přecházet sem a tam (klidněji či<br />
neklidněji) pod jejím strnulým obrazem.<br />
A tak jsem přecházel. Napříč naproti kostelu jsem uviděl stát před starou<br />
budovou radnice (dnešním Městským národním výborem) asi deset<br />
prázdných kočárků. Nemohl jsem si ten úkaz dost rychle vysvětlit. Pak<br />
jakýsi mladý muž přitlačil udýchaně další kočárek k těm ostatním, žena<br />
(poněkud nervózní), která muže provázela, vytáhla z kočárku svitek bílých<br />
látek a krajek (obsahujících nepochybně dítě) a oba pak spěchali dovnitř<br />
radnice. Maje na paměti půl druhé hodiny, kterou musím ubít, dal jsem se<br />
za nimi.<br />
Už na širokém schodišti postávalo dosti zevlujících lidí, a jak jsem stoupal<br />
po schodech vzhůru, bylo jich čím dál víc, nejvíce na chodbě v prvním<br />
poschodí, zatímco schody vedoucí odtud výš byly už zase prázdné. Událost,<br />
kvůli níž se tu lidé sešli, měla se tedy patrně odbývat v tomto poschodí,<br />
nejspíše v místnosti, do níž vedly z chodby dveře dokořán otevřené a<br />
zaplněné značným shlukem lidí. Šel jsem tam a octl jsem se v malém sálku,<br />
kde stály asi v sedmi řadách židle a na nich už posedávali lidé, jako by<br />
očekávali nějaké představení. V čele sálu bylo pódium, na něm podlouhlý<br />
stůl přikrytý červenou látkou, na stole váza s velikou kyticí, na stěně za<br />
pódiem dekorativně zřasená státní vlajka; dole před pódiem (a asi tři metry<br />
od první řady hlediště) stálo v půlkruhu osm židlí obrácených směrem k<br />
pódiu; vzadu na druhé straně sálku bylo malé harmonium s otevřenou<br />
klávesnicí a u něho seděl se sklopenou lysou hlavou brýlatý starý pán.<br />
Několik židlí v hledišti sálku bylo ještě neobsazených; usedl jsem tedy na<br />
jednu z nich. Dlouho se nic nedělo, ale lidé se nijak nenudili, nakláněli se k<br />
sobě, šeptali si a byli zřejmě plni očekávání. Mezitím zvolna naplnili sál<br />
všichni ostatní, co stáli v houfech na chodbě; obsadili zbylých pár židlí a<br />
obstoupili stěny.<br />
Pak začalo konečně očekávané dění: za pódiem se otevřely dveře; objevila<br />
se v nich brýlatá paní v hnědých šatech, s dlouhým tenkým nosem; pohlédla<br />
do sálu a pozvedla pravou ruku. Lidé kolem mne utichli. Pak se ta žena<br />
obrátila dozadu, do místnosti, z níž přišla, jako by tam někomu kynula nebo<br />
něco říkala, ale vzápětí se zas vrátila a přitiskla se zády ke stěně, zatímco<br />
jsem v té chvíli spatřil na její tváři (i když byla ke mně obrácena z pouhého<br />
profilu) slavnostní, strnulý úsměv. Všechno bylo zřejmě dokonale<br />
synchronizováno, neboť přesně se zahájením úsměvu ozvaly se za mými<br />
zády zvuky harmonia.
Několik vteřin poté objevila se ve dveřích u pódia mladá žlutovlasá žena,<br />
rudá ve tváři, bohatě naondulovaná i nabarvená, s vylekaným výrazem ve<br />
tváři a s bílým balíkem nemluvněte v náručí. Brýlatá paní, aby jí<br />
nepřekážela v cestě, přitiskla se ještě víc ke zdi a její úsměv měl pobízet<br />
nositelku děcka vpřed. A nositelka šla, šla nejistým krokem, svírajíc<br />
nemluvně; za ní se vynořila další žena s nemluvnětem v náručí a za ní<br />
(husím pochodem) celý malý zástup; pozoroval jsem stále první z nich:<br />
dívala se nejdříve kamsi pod strop, pak ale klesla pohledem a její oči se<br />
zřejmě setkaly s pohledem někoho v hledišti, což ji vyvedlo z míry, takže<br />
odtrhla rychle pohled a usmála se, jenomže ten úsměv (bylo doslova znát<br />
námahu, kterou na něj musela vynaložit) rychle zmizel a zůstaly jí po něm<br />
jen křečovitě strnulé rty. To všechno se v její tváři událo během několika<br />
vteřin (co ušla sotva šest metrů ode dveří); protože šla příliš rovně a<br />
nezahnula včas podél půlkrnhu židlí, musela se ted' brýlatá hnědá paní<br />
rychle oddělit od zdi (tvář se jí poněkud zachmuřila), přikročit k ní,<br />
dotknout se jí mírně rukou a připomenout jí tak směr, kterým má jít. Žena<br />
rychle opravila uchýlení a obcházela půlkruh židlí, následována dalšími<br />
nositelkami dětí. Bylo jich dohromady osm. Ušly konečně předepsanou<br />
dráhu a stály ted' zády k obecenstvu každá před jednou židlí. Hnědá žena<br />
ukázala rukou k zemi; ženy to postupně chápaly a (stále zády k obecenstvu)<br />
usedaly (i s balíky děcek) na židle.<br />
Z tváře brýlaté paní zmizel stín nespokojenosti, už se zase usmívala a šla k<br />
pootevřeným dveřím do zadní místnosti. Stanula v nich na chvíli a pak opět<br />
několika rychlými kroky ustoupila do sálu a přitiskla se ke zdi. Ve dveřích se<br />
objevil asi dvacetiletý muž v černých šatech a bílé košili, jejíž límec<br />
ozdobený malovanou kravatou se mu zařezával do krku. Měl sklopenou<br />
hlavu a klátivým krokem se dal na pochod. Za ním šlo dalších sedm mužů<br />
rozličného věku, vesměs však v tmavých šatech a slavnostních košilích.<br />
Obešli židle, na nichž seděly ženy s dětmi, a zastavili se. V té chvíli projevilo<br />
však několik z nich určitý nepokoj a začali se rozhlížet kolem sebe, jako by<br />
cosi hledali. Brýlatá paní (na jejíž tváři se okamžitě objevil už známý stín<br />
znepokojení) hned přiběhla, a když jí jeden z mužů cosi šeptal, přikývla<br />
souhlasně hlavou a rozpačití muži si rychle vyměnili místa.<br />
Hnědá paní rychle obnovila úsměv a šla znovu ke dveřím u pódia. Ani<br />
nemusila tentokrát kynout či dávat znamenÍ. Ze dveří vyšel nový zástup a<br />
musím říci, že to byl tentokrát zástup ukázněný a znalý, jenž kráčel bez<br />
rozpaků a s eleganci skoro profesionální: byl složen z dětí asi desetiletých:<br />
šly za sebou vždycky střídavě chlapeček a holčička; chlapečci měli dlouhé<br />
tmavomodré kalhoty, bílou košili a červený šátek, jehož jeden cíp jim visel<br />
na zádech a druhé dva byly pod krkem svázány na uzel; holčičky měly.
tmavomodré sukničky, bílé halenky a kolem krku také červený šátek;<br />
všichni nesli v rukou kytičku růžÍ. Šli, jak jsem již řekl, jistě a samozřejmě, a<br />
to nikoli tak jako předchozí zástupy do půlkruhu kolem židlí, nýbrž rovně<br />
podél pódia; pak se zastavili a udělali vlevo v bok, takže jejich řada stála teď<br />
pod pódiem po celé jeho délce a byla obrácena tvářemi k půlkruhu sedících<br />
žen a do sálu.<br />
A zase uplynulo několik vteřin a ve dveřích u pódia se znovu objevila<br />
postava, tentokrát nikým nenásledovaná, a zamířila rovnou na pódium za<br />
ten dlouhý stůl potažený červenou látkou. Byl to muž středního věku a<br />
neměl vlasy. Šel důstojně, vzpřímeně, v černých šatech, v ruce držel červené<br />
desky; zastavil se uprostřed délky stolu a obrátil se tváří k obecenstvu,<br />
kterému se přitom mírně uklonil. Bylo vidět, že má otylou tvář a kolem krku<br />
širokou červenomodrobílou stuhu, jejíž oba konce byly spojeny velkou<br />
zlatou medailí, která mu visela přibližně v místech žaludku a ve chvíli, kdy<br />
se ukláněl, zhoupla se několikrát mírně nad stolem.<br />
V té chvíli začal náhle (aniž se přihlásil o slovo) docela nahlas mluvit jeden<br />
z těch chlapečků, co stáli dole pod pódiem. Říkal, že prý přišlo jaro a že prý<br />
tátové a mámy se radují a že celá země se prý raduje. Mluvil chvíli v tomto<br />
duchu a pak ho přerušila jedna z holčiček a říkala něco podobného, co<br />
nemělo docela jasný smysl, ale v čem se znovu opakovala slova máma, táta a<br />
jaro a několikrát také slovo růže. Pak ji zase přerušil jiný chlapeček a toho<br />
zase přerušila jiná holčička, ale nedá se říci, že by se spolu hádali, protože<br />
všichni tvrdili přibližně totéž. Jeden chlapeček například prohlásil, že dítě je<br />
mír. Naproti tomu holčička, co mluvila hned po něm, řekla, že dítě je květ.<br />
Všechny děti se pak sjednotily právě na této myšlence, zopakovaly ji ještě<br />
jednou unisono a vykročily vpřed napřahujíce ruku, v níž držely kytičku.<br />
Protože jich bylo právě osm tak jako žen, co seděly v půlkruhu na židlích,<br />
dostala každá žena po kytičce. Děti se vrátily zase pod pódium a od té chvíle<br />
byly už tiché.<br />
Zato muž, co stál na pódiu nad nimi, rozevřel červené desky a začal z nich<br />
číst. I on mluvilo jaru, o květech, o mámách a tátech, také mluvil o lásce a<br />
tom, že láska prý nese ovoce, ale potom se najednou začal jeho slovník<br />
proměňovat a objevovala se v něm slova povinnost, odpovědnost, stát,<br />
občan, najednou už neříkal táta a máma, nýbrž otec a matka a vypočítával,<br />
co všechno jim (otcům a matkám) stát poskytuje, a že oni jsou za to povinni<br />
vychovat státu ze svých dětí vzorné občany. Pak prohlásil, že to prý všichni<br />
přítomní rodiče slavnostně stvrdí svým podpisem a ukázal na roh stolu, kde<br />
ležela tlustá kniha vázaná v kůži.<br />
Hnědá paní přistoupila v té chvíli za matku, která seděla na konci<br />
půlkruhu, dotkla se jejího ramene, matka se ohlédla a paní jí vzala z rukou
nemluvně. Matka pak vstala a šla ke stolu. Muž se stuhou kolem krku knihu<br />
rozevřel a podal matce péro. Matka se podepsala a vrátila se ke své židli, kde<br />
jí hnědá paní vrátila opět dítě. Pak šel ke stolu příslušný muž a podepsal se;<br />
pak podržela hnědá paní děcko vedlejší matce a poslala ji ke stolu; po ní se<br />
podepsal příslušný muž, po něm zase další matka, další muž, a tak to šlo až<br />
do konce. Pak se ozvaly zase tóny harmonia a lidé, kteří seděli se mnou v<br />
publiku, nahrnuli se k matkám a k otcům a brali je za ruce. Šel jsem s nimi<br />
dopředu sálu (jako bych snad také chtěl někoho brát za ruce), a tu mě<br />
najednou ten muž, co měl kolem krku stuhu, osloví mým jménem a ptá se<br />
mne, jestli ho nepoznávám.<br />
Samozřejmě že jsem ho nepoznával, i když jsem ho pozoroval celou tu<br />
dobu, co řečnil. Abych nemusel odpovědět záporně na trochu nepříjemnou<br />
otázku, zatvářil jsem se překvapeně a zeptal se ho, jak se mu vede. Řekl, že<br />
to docela ujde, a v té chvíli jsem ho náhle poznal: ovšem, byl to Kovalík,<br />
spolužák z gymnasia, poznával jsem teď jeho rysy, které byly v poněkud<br />
ztučnělé tváři jakoby rozmazané; ostatně Kovalik patřil mezi nejméně<br />
nápadné spolužáky, nebyl ani hodný ani darebák, ani družný ani samotář,<br />
učil se prostředně - byl prostě nenápadný; nad čelem mu tehdy trčely vlasy,<br />
které mu nyní scházely - mohl bych tedy uvést několik omluv pro to, že jsem<br />
ho hned nepoznal.<br />
Zeptal se mne, co tu dělám, mám-li tu mezi matkami příbuzné. Řekl jsem<br />
mu, že tu příbuzné nemám, že jsem sem přišel jenom ze zvědavosti. Usmál<br />
se spokojeně a začal mi vysvětlovat, že zdejší národní výbor udělal velmi<br />
mnoho, aby občanské obřady se odbývaly vskutku důstojně, a dodal se<br />
skromnou hrdostí, že on, jako referent pro občanské záležitosti, má na tom<br />
zásluhu a že ho za to chválili i z kraje. Zeptal jsem se ho, jestli to, co se tu<br />
odbývalo, byly křtiny. Řekl mi, že to nebyly křtiny, nýbrž vítání nových<br />
občanů do života. Byl zřejmě rád, že se může rozhovořit. Říkal, že tu stojí<br />
proti sobě dvě velké instituce: katolická církev se svými obřady, které mají<br />
tisíciletou tradici, a proti ní občanské instituce, které musí tyto tisícileté<br />
obřady vytlačit svými novými obřady. Říkal, že lidé se přestanou chodit křtít<br />
a vdávat do kostela teprve tehdy, až naše občanské obřady budou mít tolik<br />
důstojnosti a krásy, co obřad církevní.<br />
Řekl jsem mu, že to zřejmě není tak lehké. Souhlasil se mnou a řekl, že prý<br />
je rád, že oni, referenti pro občanské záležitosti, nacházejí konečně trochu<br />
podpory u našich umělců, kteří si snad už uvědomili, že je to čestný úkol,<br />
dát našemu lidu opravdu socialistické pohřby, svatby a křtiny (hned se<br />
opravil a řekl vítání občanů doživota). Dodal, že verše, které toho dne<br />
recitovali pionýři, jsou opravdu krásné. Přisvědčil jsem mu a zeptal se ho,<br />
jestli by nebyl účinnější způsob, jak odnaučit lidi církevním obřadům, dát
jim naopak plnou možnost vyhnout se jakémukoli obřadu. Zeptal jsem se<br />
ho, zda si nemyslí, že podstatou moderního člověka je právě nechuť k<br />
ceremoniím a obřadnictví a že má-li se už něco podporovat, tedy snad právě<br />
tato nechuť.<br />
Řekl mi, že lidé si svoje svatby a pohřby nikdy nedají vzít. A že také z<br />
našeho hlediska (dal důraz na slovo naše, jako by mi tím chtěl dát na<br />
srozuměnou, že i on několik let po vítězství socialismu vstoupil do<br />
komunistické strany) by bylo škoda nevyužít těchto obřadů k tomu,<br />
abychom lidi připoutali k naší ideologii a k našemu státu.<br />
Zeptal jsem se svého starého spolužáka, co dělá s lidmi, kteří se takového<br />
obřadu nechtějí zúčastnit, jsou-li vůbec takoví lidé. Rekl mi, že takoví lidé<br />
samozřejmě jsou, protože ještě všichni nezačali myslet nově, že ale<br />
nedostaví-li se, dostanou další a další pozvánky, takže nakonec většina z<br />
nich k obřadu stejně přijde, byť třeba s týdenním nebo čtrnáctidenním<br />
zpožděním. Zeptal jsem se ho, jestli účast na obřadu je povinná. Odpověděl<br />
mi s úsměvem, že není, ale že podle účasti na obřadu hodnotí národní výbor<br />
uvědomělost občanů a jejich poměr ke státu a že si to nakonec každý občan<br />
uvědomí a přijde.<br />
Řekl jsem Kovalíkovi, že je tedy národní výbor na své věřící stejně přísný<br />
jako církev na své. Kovalík se usmál a řekl, že se nedá nic dělat. Potom mě<br />
pozval, abych si šel za ním sednout do kanceláře. Rekl jsem mu, že už<br />
bohužel nemám mnoho času, protože tu na někoho musím čekat u<br />
autobusu. Zeptal se mne, jestli jsem se tu viděl s někým "z kluků" (měl na<br />
mysli spolužáky). Rekl jsem mu, že bohužel ne a že jsem rád, že jsem se<br />
potkal alespoň s ním, protože až budu potřebovat pokřtít dítě, přijedu<br />
schválně sem za ním. Smál se a uhodil mne pěstí do ramene. Podali jsme si<br />
ruce a já jsem vyšel opět na náměstí s vědomím, že do příjezdu autobusu<br />
chybí ještě čtvrt hodiny.<br />
Čtvrthodina není už dlouhá doba. Prošel jsem náměstím, šel jsem znovu<br />
kolem holičského krámku, znovu jsem do něho nahlédl výkladem (přestože<br />
jsem věděl, že tam Lucie nemůže být, že tam bude až odpoledne), a pak už<br />
jsem jenom bloumal na autobusovém nádražÍ a představoval jsem si<br />
Helenu: její tvář ukrytou pod vrstvou snědého pudru, její nazrzlé, zřejmě<br />
odbarvené vlasy, její postavu, zdaleka ne štíhlou, ale přece jen podržující si<br />
základní poměr proporcí, který je nutný k tomu, abychom vnímali ženu jako<br />
ženu, představoval jsem si všechno to, co ji staví na dráždivou hranici<br />
nechutného a vábivého, i její hlas, hlasitější než je příjemné, i její mimiku,<br />
která svou nadměrností prozrazovala bezděky netrpělivou touhu ještě se<br />
líbit.<br />
Viděl jsem Helenu jen třikrát ve svém životě, což je dost málo na to, abych
si uměl v paměti přesně podržet její podobu. Pokaždé když jsem si ji chtěl<br />
vyvolat, zdůraznil se mi v představě některý z jejích rysů natolik, že se mi<br />
Helena ustavičně proměňovala ve svou karikaturu. Jakkoli však byla moje<br />
představivost nepřesná, domnívám se, že právě svými zkresleninami<br />
zachycovala na Heleně něco podstatného, co se skrývalo pod její vnější<br />
podohou.<br />
Nemohl jsem se tentokrát zbavit zejména představy Heleniny zvláštní<br />
tělesné nepevnosti, rozměklosti, která měla být charakteristická nejen pro<br />
její věk, její mateřství, ale zejména pro jakousi psychickou anebo erotickou<br />
bezbrannost bez úspěchu zakrývanou sebevědomým způsobem řeči, pro její<br />
erotickou "danost napospas". Bylo v tom opravdu něco z Heleniny podstaty,<br />
anebo se v tom spíš projevoval můj vlastní poměr k Heleně? Kdo ví. Autobus<br />
měl za chvíli přijet a já jsem toužil uvidět Helenu právě takovou, jakou<br />
mi ji interpretovaly moje představy. Skryl jsem se do vchodu jednoho z<br />
domů, které stály na náměstí obklopujícím autobusové nádraží, a chtěl jsem<br />
ji odtud chvíli pozorovat, jak se bezmocně rozhlíží a jak ji napadá myšlenka,<br />
že sem jela zbytečně a že mne tu nepotká.<br />
Velký rychlíkový autobus s přívěsným vozíkem zastavil na náměstí a mezi<br />
prvními z něho vystoupila Helena. Byla oblečena do modrého šusťáku,<br />
italského pláště, který se v té době kupoval v Tuzexu a propůjčoval všem<br />
svým nositelkám mladistvě sportovní podobu. I Helena (měla vyhrnutý<br />
límec a přepásaný pás) v něm vypadala výborně. Rozhlédla se, popošla<br />
dokonce kousek, aby viděla plochu náměstí skrytou za autobusem, ale<br />
nezůstala bezradně stát na místě, nýbrž se bez váhání otočila a dala se<br />
směrem k hotelu, kde jsem byl ubytován a kde měla zamluvený nocleh i ona.<br />
Potvrdil jsem si znovu, že představivost mi poskytuje Helenu pouze v<br />
deformaci (ta sice pro mne bývá chvílemi dráždivá, avšak vychyluje Helenu<br />
často až do sféry nechutného a téměř štítivého). Naštěstí bývala Helena<br />
vždycky hezčí ve skutečnosti než v mých představách, což jsem si uvědomil i<br />
tentokrát, když jsem ji viděl zezadu na vysokých podpatcích kráčet k hotelu.<br />
Dal jsem se za ní.<br />
Byla už skloněna v recepci, opřena loktem o stůl, na němž si ji netečný<br />
vrátný zapisoval do knihy. Slabikovala mu své jméno: "Helena Zemánková,<br />
Ze-mán-ko-vá ... " Stál jsem za ní a poslouchal její nacionále. Když si ji<br />
vrátný zapsal, zeptala se ho Helena: "Je tu ubytován soudruh Jahn?" Vrátný<br />
zamručel, že ne. Přistoupil jsem k Heleně a položil jsem jí zezadu ruku na<br />
rameno.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(2)
Všechno, co se odehrávalo mezi mnou a Helenou, bylo dílem přesně<br />
promyšleného plánu. Jistěže ani Helena nevstupovala do svého svazku se<br />
mnou bez jakéhokoli záměru, ale její záměr sotva překročil ráz vágní ženské<br />
touhy, která si chce uchovat svou spon- tánnost, svou sentimentální poezii a<br />
která se proto nesnaží chod událostí předem režírovat a aranžovat. Zato já<br />
jsem jednal od počátku jako pečlivý aranžér příběhu, jejž mám prožít, a<br />
neponechával jsem náhodné inspiraci ani volbu svých slova návrhů, ani<br />
třeba volbu místnosti, kde jsem chtěl s Helenou zůstat o samotě. Bál jsem se<br />
sebeméně riskovat, že minu nabízející se příležitost, na níž mi tak nesmírně<br />
záleželo, ne proto, že by byla Helena zvlášť mladá, zvlášť příjemná nebo<br />
zvlášť hezká, nýbrž jen a jen proto, že se jmenovala, tak jak se jmenovala; že<br />
jejím mužem byl člověk, jehož jsem nenáviděl.<br />
Když mi jednoho dne v našem ústavu oznámili, že má za mnou přijít<br />
nějaká soudružka Zemánková z rozhlasu a že ji mám informovat o našich<br />
výzkumech, vzpomněl jsem si sice ihned na někdejšího kolegu ze studií, ale<br />
považoval jsem shodu jmen za pouhou hříčku náhody, a bylo-li mi<br />
nepříjemné, že ji posílají za mnou, bylo to z docela jiných důvodů.<br />
V našem ústavu se z toho stal už nezrušitelný zvyk, že veškeré novináře<br />
posílají právě za mnou a že právě mne vysílají jménem ústavu přednášet,<br />
když nás o to žádají různé vzdělávací společnosti. V této zdánlivé cti skrývá<br />
se pro mne cosi dost smutného: zahájil jsem vlastní vědeckou práci téměř o<br />
deset let později než moji ostatní kolegové (vždyť ještě ve svých třiceti letech<br />
jsem byl vysokoškolák); pár let jsem se snažil všemi silami tu ztrátu dohonit,<br />
ale pak jsem pochopil, že by bylo příliš trudné obětovat druhou půli života<br />
úpěnlivému (a asi marnému) dohánění ztracených let, a rezignoval jsem.<br />
Naštěstl bylo v té rezignaci obsaženo i odškodnění: oč méně jsem se hnal za<br />
úspěchem ve své úzké specializaci, tím více jsem si mohl dopřávat přepychu<br />
dívat se skrze svůj obor na jiné vědecké obory, na bytí člověka i na bytí světa<br />
a zakoušet tak radost (jednu z nejsladších) z přemítání a uvažovánÍ.<br />
Nicméně kolegové dobře vědí, že způsobuje-li takové uvažování osobní<br />
potěchu, je málo co platné pro moderní vědeckou kariéru, která si vyžaduje,<br />
aby vědec nadšeně kutal ve své specializaci či podspecializaci jako nevidomý<br />
krtek a neztrácel čas zoufáním, že ztrácí z očí obzory. A tak mi mou rezignaci<br />
kolegové napůl závidí a napůl mne pro ni přezírají, což mi pak dávají s laskavou<br />
ironií na vědomí, když mne nazývají "filosofem ústavu" a posílají za<br />
mnou redaktorky z rozhlasu.<br />
Snad z těchto důvodů, ale jistě i proto, že jsou většinou plytcí, frázovití a<br />
drzí, nemám novináře rád. To, že Helena nebyla redaktorkou novin, nýbrž<br />
rozhlasu, jenom zvýšilo mou averzi. Noviny mají totiž v mých očích jednu
velkou polehčující okolnost: jsou nehlučné. Jejich nezajímavost je tichá;<br />
nevnucuje se; je možno je odložit, dát do kbelíku na smetí nebo dokonce do<br />
sběru. Nezajímavost rozhlasu nemá tuto polehčující okolnost; pronásleduje<br />
nás v kavárnách, restauracích, dokonce i ve vlacích, ba i na návštěvách u<br />
lidí, kteří již neumějí žít bez ustavičného krmení uší.<br />
Avšak odpuzoval mne i způsob, jak Helena mluvila. Pochopil jsem, že než<br />
přišla do našeho ústavu, měla svůj fejeton už předem vymyšlený a hledala<br />
ted' k obvyklým frázím už jen několik konkrétních dat a příkladů, které se<br />
chtěla ode mne dovědět. Seč jsem mohl, snažil jsem se jí tuto práci<br />
znesnadnit; mluvil jsem úmyslně složitě a nesrozumitelně a všechny názory,<br />
které si s sebou přinesla, jsem se jí snažil rozvrátit. Když už hrozilo<br />
nebezpečí, že by mi mohla přece jen porozumět, snažil jsem se jí uniknout<br />
tím, že jsem zdůvěrněl; říkal jsem jí, že jí sluší její zrzavé vlasy (ačkoli jsem<br />
si myslil pravý opak), ptal jsem se jí, jak se jí líbí její práce v rozhlase a co<br />
ráda čte. A v tiché úvaze, kterou jsem vedl hluboko pod naším rozhovorem,<br />
jsem došel k myšlence, že shoda jmen nemusí být jen náhodná. Tato<br />
redaktorka, frázovitá, hlučná, konjunkturální, zdála se mi být spřízněna s<br />
mužem, jehož jsem znal rovněž jako frázovitého, hlučného a<br />
konjunkturálního. Zeptal jsem se proto lehkým tónem skoro koketní<br />
konverzace na pana manžela. Ukázalo se, že stopa souhlasí, a několik<br />
dalších otázek identifikovalo Pavla Zemánka docela bezpečně. Nemohu<br />
ovšem říci, že by mne v té chvíli napadlo sblížit se s ní tím způsobem, k<br />
němuž později došlo. Naopak: odpor, který jsem k ní cítil při samém jejím<br />
příchodu, se po tomto zjištění jen prohloubil. Začal jsem v prvních chvílích<br />
hledat záminku, pro kterou bych přerušil s nevítanou redaktorkou rozhovor<br />
a dal ji napospas jinému pracovníkovi; pomyslil jsem i na to, jak by bylo<br />
krásné, kdybych tuto ženu plnou úsměvů a rozšafnosti mohl vyhodit za<br />
dveře, a litoval jsem, že je to nemožné.<br />
Avšak právě ve chvíli, kdy jsem byl nejvíc naplněn nechutí, pohnuta mými<br />
důvěrnějšími otázkami a poznámkami (jejich ryze pátrací funkci nemohla<br />
postřehnout), projevila se Helena několika zcela přirozenými ženskými<br />
gesty a má zášť dostala náhle nové zabarvení: viděl jsem v Heleně za clonou<br />
rédaktorské posunčiny ženu, konkrétní ženu, která může fungovat jako<br />
žena. Rekl jsem si nejdřív s vnitřním úšklebkem, že si Zemánek zaslouží<br />
právě takovou ženu, která je pro něho zajisté i dostatečným trestem, ale<br />
vzápětí jsem se musil opravit: přezíravý soud, v který jsem chtěl rychle věřit,<br />
byl příliš subjektivní, ba dokonce příliš chtěný; tato žena bývala určitě<br />
docela hezká a není důvodů předpokládat, že by jí Pavel Zemánek dodnes s<br />
chutí nepoužíval jako ženy. Pokračoval jsem dál v lehkém tónu hovoru, aniž<br />
jsem dával najevo, o čem uvažuji. Cosi mne nutilo, abych objevoval
edaktorku, která seděla proti mně, co nejvíc v jejích ženských rysech, a tato<br />
snaha řídíla automaticky směr rozhovoru.<br />
Prostřednictví ženy dovede vtisknout nenávisti některé vlastnosti<br />
příznačné pro sympatii: například zvědavost, chuť po blízkosti, touhu<br />
překročit práh intimity. Dostával jsem se do jakéhosi vytržení: představoval<br />
jsem si Zemánka, Helenu a celý jejich svět (cizí svět) a se zvláštní rozkoší<br />
jsem v sobě hýčkal zášť (pozornou, skoro něžnou zášt') k Heleninu zjevu,<br />
zášť k zrzavým vlasům, zášť k modrým očím, zášť ke krátkým ježícím se<br />
řasám, zášť ke kulaté tváři, zášť k zvednutému smyslnému chřípí, zášť k<br />
mezírce mezi dvěma předními zuby, zášť k zralé macatosti těla. Pozoroval<br />
jsem ji, jako se pozorují ženy, které milujeme; pozoroval jsem ji tak, jako<br />
bych si všechno chtěl vrýt do paměti, a aby nemohla zpozorovat záštiplnost<br />
mého zájmu, volil jsem v našem rozhovoru slova čím dál tím lehčí a čím dále<br />
milejší, takže se Helena stávala čím dál ženštější. Musil jsem myslet na to, že<br />
její ústa, prsa, oči, vlasy náležejí Zemánkovi, a bral jsem to všechno v duchu<br />
do rukou, vážil, potěžkával, zkoušel, zda se to dá rozdrtit v dlani anebo rozbít<br />
úderem o stěnu, a pak jsem to zase pozorně prohlížel, zkoušel to vidět<br />
Zemánkovýma a pak zase svýma očima.<br />
Snad mnou proběhla i myšlenka, zcela nepraktická a platonická, že by bylo<br />
možno tuto ženu hnát z planinky naší lichotné konverzace dál a dál až k<br />
cílové pásce postele. Ale byla to jen myšlenka, jedna z těch, které proletí<br />
jako jiskra hlavou a zase zhasnou. Helena prohlásila, že mi děkuje za<br />
informace, které jsem jí poskytl, a že už mne nebude zdržovat. Rozloučili<br />
jsme se a já jsem byl rád, že odešla. Podivné vytržení pominulo a pociťoval<br />
jsem k ní už zase jen čirou nechuť a bylo mi trapné, že jsem se k ní před<br />
chvílí choval s takovým zdůvěrňujícím zájmem a laskavostí (i když jen<br />
předstíranou).<br />
Naše setkání bylo by jistě zůstalo bez pokračování, kdyby o několik dnů<br />
později Helena sama nebyla zatelefonovala a nepožádala mne o schůzku.<br />
Snad opravdu potřebovala, abych jí zkorigoval text jejího fejetonu, ale mně<br />
se v té chvíli zazdálo, že je to záminka a že tón, jímž se mnou mluví,<br />
dovolává se spíše té důvěrně lehké než té odborně vážné části našeho<br />
minulého rozhovoru. Vešel jsem na tento tón rychle a bez rozmýšlení a už<br />
jsem z něho neustoupil. Sešli jsme se v kavárně a já jsem zcela provokativně<br />
pomíjel všechno, co se týkalo Helenina fejetonu; bagatelizoval jsem<br />
bezostyšně její redaktorské zájmy; viděl jsem, že ji tím vyvádím poněkud z<br />
míry, ale zároveň jsem chápal, že právě v těchto chvílích ji začínám ovládat.<br />
Pozval jsem ji, aby si se mnou vyjela ven za Prahu. Protestovala a dovolávala<br />
se toho, že je vdaná, Ničím mi nemohla udělat větší radost. Prodléval jsem u<br />
této její námitky pro mne tak drahé; hrál jsem si s ní; vracel se k ní;
ž<strong>ert</strong>ovalo ní. Nakonec byla ráda, že od ní může odvést hovor tím, že na můj<br />
návrh rychle přistoupila. Pak už šlo všechno přesně podle plánu. Vysnil<br />
jsem si ho silou patnáct let trvající zášti a pocítil jsem v sobě až<br />
nepochopitelnou jistotu, že se zdaří a beze zbytku naplní.<br />
A plán se naplňoval zdárně. Vzal jsem u vrátnice Heleně malý cestovní<br />
kufřík a doprovodil ji nahoru do jejího pokoje, který byl mimochodem<br />
stejně ošklivý jako můj. I Helena, která měla zvláštní schopnost nazývat věci<br />
lepšími, než jsou, musila to přiznat. Řekl jsem jí, že si z toho nemá nic dělat,<br />
že si s tím budem vědět rady. Podívala se na mne neobyčejně významným<br />
pohledem. Potom řekla, že se chce umýt, a já jsem jí řekl, že je to správné a<br />
že na ni počkám v hale hotelu.<br />
Přišla dolů (měla pod rozepnutým šusťákem černou sukni a růžový<br />
svetřík) a já jsem se mohl ujistit znovu, že je elegantní. Řekl jsem jí, že se<br />
půjdeme naobědvat do Lidového domu, že je to špatná restaurace, ale přece<br />
nejlepší, jaká tady je. Řekla mi, že jsem zdejší rodák a že se tedy svěřuje mé<br />
péči a nebude mi v ničem odporovat. (Vypadalo to, jako by se snažila volit<br />
svá slova malounko dvojsmyslně; ta snaha byla směšná a potěšující.) Šli<br />
jsme zase tou cestou, kterou jsem šel ráno, když jsem marně toužil po dobré<br />
snídani, a Helena ještě několikrát zdůraznila, že je ráda, že poprvé poznává<br />
mé rodné město, ale i když tu byla skutečně poprvé, nijak se nerozhlížela,<br />
neptala se, co je v té či oné budově, a vůbec se nechovala jako návštěvník<br />
vstupující poprvé,do cizího města. Přemýšlel jsem, zda je ten nezájem<br />
způsoben určitým zteřením duše, která už neumí pociťovat vůči vnějšímu<br />
světu obvyklou zvědavost, anebo spíš tím, že se Helena soustřed'uje cele na<br />
mne a na víc jí nezbývá; chtěl jsem se přiklánět k té druhé možnosti.<br />
Pak jsme šli zase kolem morového sloupu; světec podpíral oblak, oblak<br />
anděla, anděl jiný oblak, jiný oblak jiného anděla; nebe bylo teď modřejší<br />
než ráno; Helena si svlékla šusťák, přehodila si ho přes ruku a řekla, že je<br />
teplo; to teplo jen zvýšilo vtíravý dojem prašné pustoty; sousoší trčelo<br />
uprostřed náměstí jako kus ulomeného nebe, které se nemůže vrátit zpět;<br />
řekl jsem si v tu chvíli, že i my dva jsme svrženi na toto podivně pusté<br />
náměstí s parkem a restaurací, že jsme sem nenávratně svrženi; že i my dva<br />
jsme odkudsi ulomeni; že marně napodobujeme nebesa a výšky, že nám je<br />
nikdo nevěří; že naše myšlenky i slova se marně šplhají do vysoka, když<br />
naše činy jsou nízké jak tato země sama.<br />
Ano, zachvátil mne silný pocit mé vlastní nízkosti; byl jsem jím překvapen;<br />
ale ještě víc jsem byl překvapen tím, že jsem se té nízkosti neděsil, nýbrž že<br />
jsem ji přijal s jakýmsi potěšením, nemám-li přímo říci s radostí anebo s<br />
úlevou, a že jsem to potěšení zvyšoval jistotou, že žena, která mi jde po<br />
boku, je vedena do pochybných hodin tohoto odpoledne pohnutkami jen o
málo vyššími, než jsou mé.<br />
V Lidovém domě bylo už otevřeno a protože bylo teprve tři čtvrtě na<br />
dvanáct, byl restaurační sál dosud prázdný. Stoly byly prostřeny; proti<br />
každé židli byl polévkový talíř přikrytý papírovým ubrouskem, na němž ležel<br />
příbor. Nikdo tu nebyl. Usedli jsme si k jednomu stolu, zvedli příbor s<br />
ubrouskem, položili ho vedle talíře a čekali. Po několika minutách se objevil<br />
ve dveřích do kuchyně číšník, obhlédl unaveným zrakem sál a chtěl se zase<br />
vrátit do kuchyně.<br />
"Pane vrchní!" zavolal jsem.<br />
Obrátil se tedy zase znovu do sálu a udělal několik kroků směrem k<br />
našemu stolu. "Přál jste si?" řekl, když byl asi pět metrů od nás. "Rádi<br />
bychom obědvali," řekl jsem. ,,Až ve dvanáct," odvětil a zase se obrátil, aby<br />
odešel do kuchyně. "Pane vrchní!" zavolal jsem znovu. Otočil se. "Prosím<br />
vás," musil jsem volat, protože stál daleko od nás: "Máte vodku?" "Ne,<br />
vodka není." "Tak co byste tam měli?" "Měli bychom tam," odpovídal mi ze<br />
svých dálek, "režnou nebo rum." "To je dost špatné," volal jsem, "ale<br />
doneste nám dvě režné."<br />
"Ani se vás neptám, jestli pijete režnou," l'ekl jsem Heleně. Helena se<br />
zasmála: "Ne, na režnou zvyklá nejsem."<br />
"To nevadí," řekl jsem. "Zvyknete si. Jste na Moravě a režná je<br />
nejrozšířenější kořalka moravského lidu."<br />
"To je výborné!" radovala se Helena. "To já mám takhle nejraději, takovou<br />
docela obyčejnou hospodu, kam chodí šoféři a montéři a kde je docela<br />
obyčejné jídlo a pití."<br />
"To snad jste zvyklá dávat si rum do piva?" "To ani ne," řekla Helena.<br />
,,Ale máte ráda takové lidové prostředí."<br />
,,Ano," řekla. "Nesnáším nóbl podniky, motá se tam kolem vás deset<br />
číšníků, servírují vám z deseti talířů ... "<br />
"To se ví, není nad takovou hospodu, kde si vás číšník ani nevšimne a kde<br />
je hodně kouře a smradu. A hlavně není nad režnou. To byl kdysi můj<br />
studentský nápoj. Na lepší alkohol jsem neměl peníze."<br />
"Já mám taky ráda ty nejobyčejnější jídla, třeba bramborák, nebo<br />
špekáčky s cibulí, neznám nic nad to ... "<br />
Jsem už tak zkažen nedůvěrou, že když se mi někdo (a ženy zejména)<br />
vyznává z toho, co má nebo nemá rád, vůbec to neberu vážně, nebo přesněji<br />
řečeno, chápu to pouze jako svědectví o jeho autostylizaci. Nevěřil jsem ani<br />
na okamžik, že by se Heleně dýchalo lépe v zaplivaných a špatně větraných<br />
lokálech (o něž v naší zemi naprosto není nouze) než v čistých a dobře<br />
větraných restauracích, nebo že by jí víc chutnal sprostý alkohol a laciné<br />
jídlo než pokrmy z vybrané kuchyně. Ale přesto nebylo pro mne její pro-
hlášení bezcenné, protože na ni prozrazovalo zálibu ve zcela určité póze,<br />
póze již dlouho přežilé a vyšlé z módy, póze z let, kdy revoluční snobismus<br />
se kochal vším, .co bylo "obyčejné", "lidové", "všední", "syrové", stejně jako<br />
chtěl pohrdat vším, co bylo "překultivované'" "zhýčkané", co páčhlo<br />
kinderstube, co se podezřele spojovalo s představou smokingu a příliš<br />
dobrého chování. Poznával jsem v této Helenině póze dobu svého mládí a v<br />
Heleně jsem poznával především Zemánkovu ženu. Má dopolední<br />
roztěkanost se rychle ztrácela a já jsem se začínal soustřed'ovat.<br />
Číšník nám donesl na tácku dva kalíšky režné, postavil je před nás a<br />
položil nám na stůl i list papíru, na němž byl napsán psacím strojem (zřejmě<br />
přes několikerý průpisový papír) nezřetelnýn, rozmazaným písmem seznam<br />
jídel.<br />
Pozvedl jsem číšku a řekl jsem: "Tak si tedy přiťukneme na tu režnou, na<br />
tu obyčejnou režnou!"<br />
Zasmála se, přiťukla si a potom řekla: "Vždycky jsem toužila po člověku,<br />
který by byl prostý a přímý. Nevyumělkovaný. Jasný."<br />
Spolkli jsme doušek a já jsem řekl: "Takových lidí je málo." "Jsou," řekla<br />
Helena. "Vy jste takový."<br />
"To snad ne," l'ekl jsem.<br />
"Jste."<br />
Užasl jsem znovu nad neuvěřitelnou lidskou schopností přetvářet<br />
skutečnost k obrazu přání či ideálů, ale neváhal jsem a přijal jsem Heleninu<br />
interpretaci své vlastní osoby.<br />
"Kdo ví. Možná," řekl jsem. "Prostý a jasný. Ale co je to prostý a jasný? Je to<br />
všechno v tom, aby byl člověk takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a<br />
toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že<br />
mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se ani sami o<br />
sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají<br />
podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám<br />
sebou. Říkám vám, Heleno, od počátku, že se mi líbíte a že po vás toužím, i<br />
když jste vdaná žena. Nemohu to říkat jinak a nemohu to neříkat."<br />
To, co jsem říkal, bylo mírně trapné (i když Helena, která po mých slovech<br />
sklopila hlavu, tu trapnost nevnímala), ale bylo to nutné. Ovládání ženského<br />
smýšlení má totiž svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu<br />
přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko apod., sotva<br />
kam dojde. Daleko moudřejší je vystihnout základní ženinu autostylizaci<br />
(základní zásadu, ideál, přesvědčení) a snažit se pak uvést (pomocí sofismat,<br />
alogické demagogie apod.) žádoucí ženino jednání s touto základní<br />
autostylizací v harmonický vztah. Například Helena horovala o "prostotě",<br />
"nevyumělkovanosti", "jasu". Tyto její ideály měly zcela bez pochyby původ
v někdejším revolučním puritanismu a spojovaly se s představou člověka<br />
"čistého", "nezkaženého", mravně zásadového a přísného. Ale protože svět<br />
Heleniných zásad byl svět založený nikoli na úvaze (systému názorů), nýbrž<br />
(jako u většiny lidí) jen na alogických sugescích, nebylo nic prostšího než<br />
pomocí jednoduché demagogie spojit představu "jasného člověka" právě s<br />
jednáním zcela nepuritánským, imorálním, cizoložným a zabránit tak, aby<br />
se v příštích hodinach dostalo žádoucí (tj. cizoložné) Helenino chování do<br />
neurotizujícího konfliktu s jejími vnitřními ideály. Muž smí chtít po ženě<br />
cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v<br />
souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.<br />
Mezitím se začali trousit do restaurace lidé a brzo byla většina stolů<br />
obsazena. Číšník vyšel opět z kucbyně a obcházel stoly, aby zjišťoval, co má<br />
komu přinést. Podal jsem Heleně jídelní lístek. Řekla, že prý se lépe vyznám<br />
v moravské kuchyni a vrátila mi ho.<br />
Nebylo ovšem vůbec třeba vyznat se v moravské kuchyni, protože jídelní<br />
lístek byl přesně stejný jako ve všech hospodách tohoto typu a sestával z<br />
úzkého výběru stereotypních jídel, mezi nimiž lze těžko volit, nebot' jsou<br />
všechna stejně nevábná. Hleděl jsem (posmutněle) do nezřetelně tištěného<br />
papíru, ale číšník už stál nade mnou a čekal netrpělivě na objednávku.<br />
"Malý moment," řekl jsem.<br />
"Chtěli jste obědvat už před čtvrt hodinou a přitom ještě nemáte vybráno,"<br />
napomenul mne a odešel.<br />
Naštěstí přišel za chvíli znovu a my jsme si směli poručit španělského<br />
ptáčka s dalšími režnými a sifonem. Na Helenu alkohol dobře působil a<br />
prohlásila, že život je krásný přes všechny nedostatky, které tu snad ještě<br />
jsou. Ostatně prý záleží jen na lidech, jaký si tu život zařídí. Rozžvýkával<br />
jsem šlachovitého španělského ptáčka s kyselou okurku a prohlásil jsem<br />
(plnými ústy), že se tento lokál stává opravdu krásným, když tu mohu sedět<br />
s ní.<br />
Helena byla rudá ve tváři (zřejmě zásluhou režné), což podtrhovalo<br />
kulatost její tváře a ubíralo jí na eleganci, ale já (zřejmě rovněž zásluhou<br />
režné) jsem jí to velkoryse promíjel a s veselou škodolibostí jsem si řekl, že<br />
je to vlastně velká milost osudu, je-li Helena pohledná aspoň tak, jak je,<br />
protože i kdyby byla ošklivá, hrbatá nebo beznohá, stejně bych o ni usiloval<br />
a chtěl se jí zmocnit.<br />
Helena (žvýkajíc ptáčka) prohlásila, že je to nádherné (používala s oblibou<br />
slova "nádherný"), že tu sedíme najednou v neznámém městě, o němž<br />
vždycky tolik snila, když ještě chodila do souboru a zpívala písničky, které<br />
pocházely z tohoto kraje. Pak řekla, že je to asi špatné, ale že je jí se mnou<br />
opravdu dobře, prý si nemůže pomoci, je to proti její vůli, ale je to silnější
než její vůle a je to tak. Řekl jsem jí na to, že je největší ubohost stydět se za<br />
svůj vlastní cit. Pak jsem zavolal číšníka, že chci platit.<br />
Když jsme vyšli z restaurace, čněl před námi zase morový sloup. Připadal<br />
mi směšný. Ukázal jsem na něj: ,,Dívejte se, Heleno, kam se ti svatí šplhají.<br />
Jak se derou nahoru! Jak se jim chce do nebe! A nebe na ně kašle! Nebe o<br />
nich vůbec neví, o těchhle okřídlených venkováncích!"<br />
"To je pravda," řekla Helena, v níž čerstvý vzduch posílil dílo alkoholu.<br />
"Proč to tady vůbec je, tyhlety sochy svatých, proč tady nepostaví něco, co<br />
by oslavovalo život a ne nějakou mystiku!" Nebyla však docela prosta<br />
kontroly, takže připojila otázku: "Nebo kecám? Kecám? Že nekecám?"<br />
"Nekecáte, Heleno, máte úplně pravdu, život je krásný a nikdy ho<br />
nebudeme s to dosti oslavit."<br />
"Ano," říkala Helena, "ať říká kdo chce co chce, život je nádherný, já vůbec<br />
nemám ráda škarohlídy, i když bych mohla nejvíc naříkat, ale nenaříkám,<br />
proč bych naříkala, řekněte, proč bych měla naříkat, když může v životě<br />
přijít takovýhle den: je to tak nádherné: cizí město a já jsem tu s vámi ... "<br />
Nechal jsem Helenu mluvit, jen chvílemi, když mezi její řečí vznikla pauza,<br />
řekl jsem něco, čím jsem podpořil pokračování jejích promluv. Brzy jsme<br />
stáli před novostavbou, kde bydlí Kostka.<br />
"Kde to jsme," zeptala se Helena.<br />
"Víte co," řekl jsem, "ty veřejné vinárny za nic nestojí. Mám v tomhle<br />
domě malou soukromou vinárnu. Pojďte."<br />
"Kam mne to vedete?" protestovala Helena, jdouc za mnou do domu.<br />
"Pravá soukromá slovácká vinárna; nikdy jste v takové nebyla?"<br />
"Ne," řekla Helena.<br />
Odemkl jsem ve třetím poschodí dveře a vešli jsme dovnitř.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(3)<br />
"To není žádná vináma, to je obyčejný byt," řekla Helena, když vešla<br />
dovnitř a nakoukla z předsíně do Kostkova pokoje.<br />
"Není to obyčejný byt; obyčejný byt by to byl, kdybyste jej obývala vy nebo<br />
já; zvláštnost tohoto bytu spočívá v tom, že není ani můj ani váš; nikde se tu<br />
neválí vaše nebo moje prádlo, vaše nebo moje vzpomínky, nepáchne to tu<br />
ani mým ani vaším domovem; je to cizí byt, a právě proto je pro nás dva<br />
čistý a právě proto se tu můžeme cítit volni."<br />
Podařilo se mi myslím pronést znamenitou obhajobu samého principu<br />
vypůjčeného bytu, ale moje výmluvnost byla celkem zbytečná. Helena se<br />
nijak nepozastavovala nad tím, že ji vedu do cizího bytu, a nepotřebovala k
tomu žádný komentář. Naopak, zdálo se, že od chvíle, co překročila práh,<br />
byla rozhodnuta přejít od koketerie (která mluví v dvojsmyslech a tváří se<br />
jako hra) k onomu jednání, které má už jen jediný smysl a význam a které si<br />
dělá iluzi, že není hrou, nýbrž životem samým. Zastavila se uprostřed<br />
Kostkova pokoje, poohlédla se dozadu na nme a já jsem viděl v jejím<br />
pohledu, že už jen čeká, kdy k ní přistoupím, kdy ji políbím a kdy ji obejmu.<br />
Byla v okamžiku tohoto poohlédnutí přesně tou Helenou, kterou jsem míval<br />
ve svých představách: Helenou bezmocnou a danou napospas.<br />
Přistoupil jsem k ní; zvedla ke mně tvář; místo polibku (tak očekávaného)<br />
jsem se usmál a vzal do prstů ramena jejího modrého pláště. Pochopila a<br />
rozepjala si ho. Odnesl jsem ho na věšák do předsíňky. Ne, v této chvíli,<br />
když už bylo všechno připraveno (moje chuť i její odevzdanost), jsem<br />
nechtěl spěchat a riskovat, že ve spěchu minu snad něco z toho všeho, co<br />
jsem chtěl mít. Zavedl jsem bezvýznamný rozhovor; řekl jsem jí, aby se<br />
posadila, upozorňoval jsem ji na všelijaké podrobnosti v Kostkově bytě,<br />
otevřel jsem skříňku, v níž byla láhev vodky, na kterou mne Kostka včera<br />
upozomil, a zatvářil jsem se nad ní překvapeně; otevřel jsem ji pak, postavil<br />
na stolek dva malé pohárky a nalil.<br />
"Budu opilá," řekla.<br />
,,Budeme opilí oba," řekl jsem (i když jsem věděl, že sám nebudu opilý, že<br />
nechci být opilý, protože si chci zachovat neporušenou paměť).<br />
Neusmála se; byla vážná; napila se a řekla: "Víte, Ludvíku, já bych byla<br />
strašně nešťastná, kdybyste si myslel, že jsem panička, jako jsou ostatní<br />
paničky, co se nudí a touží po dobrodružství. Já nejsem naivní a vím, že jste<br />
jistě poznal nmoho žen a ženy vás samy naučily, abyste je bral na lehkou<br />
váhu. Ale já bych byla nešťastná ... "<br />
"Já bych byl také nešťastný," řekl jsem, ,,kdybyste byla panička jako jiné<br />
paničky a brala jste na lehkou váhu každé milostné dobrodružství, které vás<br />
z manželství odvádí. Kdybyste byla takóvá, nemělo by pro mne naše setkání<br />
žádný smysl."<br />
"Opravdu?" řekla Helena.<br />
"Opravdu, Heleno. Máte pravdu, že jsem měl mnoho žen a že mne naučily,<br />
abych se je nebál bezstarostně střídat, ale setkání s vámi je něco jiného."<br />
"Neříkáte to jen tak?"<br />
"Neříkám. Když jsem vás poprvé potkal, pochopil jsem brzy, že už léta,<br />
mnoho let čekám právě na vás."<br />
"Vy přece nejste frázista. Vy byste to neříkal, kdybyste to necítil" "Ne,<br />
neříkal, neumím ženám nalhávat city, to je jediná věc, kterou mne nikdy<br />
nenaučily. A proto vám nelžu, Heleno, i když to zní neuvěřitelně: když jsem<br />
vás poprvé poznal, pochopil jsem, že právě na vás jsem čekal mnoho let. Že
jsem na vás čekal, aniž jsem vás znal. A že vás ted' musím mít. Že je to<br />
nevylmtitelné jako osud."<br />
"Můj bože," řekla Helena a přivřela oči; měla rudé fleky na tváři, snad z<br />
alkoholu, snad z rozrušení, a byla to teď ještě víc ta Helena z mých představ:<br />
bezmocná a daná napospas.<br />
"Kdybyste věděl, Ludvíku, vždyť se mnou to bylo právě tak.<br />
Já jsem věděla už od první chvíle, že tohle setkání s vámi není žádný flirt, a<br />
právě proto jsem se toho bála, protože jsem vdaná žena a věděla jsem, že<br />
tohleto s vámi je pravda, že vy jste moje pravda a že proti tomu nic<br />
nezmůžu."<br />
,,Ano, i vy jste moje pravda, Heleno," řekl jsem.<br />
Seděla na gauči, měla veliké oči, které se na mne dívaly, aniž si mne<br />
prohlížely, a já jsem seděl na židlí proti ní a hltavě jsem ji pozoroval. Položil<br />
jsem jí ruce na kolena a zvolna jí vyhrnoval sukně, až se objevil okraj<br />
punčoch a podvazky, které na Heleniných už tlustých nohách vzbuzovaly<br />
dojem čehosi smutného a ubohého. A Helena seděla nereagujíc na můj<br />
dotek jediným gestem či pohledem.<br />
"Kdybyste všechno věděl ... " "Co věděl?"<br />
,,O mně. Jak žiju. Jak jsem žila."<br />
"Jak jste žila?"<br />
Usmála se trpce.<br />
Najednou jsem dostal strach, aby Helena nesáhla k banálnímu prostředku<br />
nevěrných paniček, nezačala zlehčovat své manželství a okrádat mne tak o<br />
jeho hodnotu ve chvíli, kdy se stávalo mou kořistí: "Jen mi proboha<br />
neříkejte, že máte nešťastné manželství, že muž vás nechápe."<br />
"Nechtěla jsem to říct," řekla Helena poněkud zmatena mým útokem, "i<br />
když ... "<br />
"I když si to v této chvíli myslíte. Každá žena si to začne myslit, když je<br />
sama s jiným mužem, ale právě tady začíná všechna nepravdivost, a vy<br />
přece chcete zůstat pravdivá, Heleno. Jistě jste svého manžela milovala, vy<br />
nejste žena, která se oddává bez lásky."<br />
"Nejsem," řekla Helena tiše.<br />
"Kdo je vlastně váš muž?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny a usmála se:<br />
"Muž."<br />
"Jak dlouho se znáte?"<br />
"Jsem třináct let vdaná a známe se déle." "To jste byla ještě studentka."<br />
"Ano. V prvním ročníku."<br />
Chtěla si stáhnout vyhrnutou sukni, ale chytil jsem ji za ruce a nedovolil jí<br />
to. Ptal jsem se dál: "A on, kde jste se seznámili?"<br />
"V souboru."
"V souboru? Váš muž tam zpíval?"<br />
"Ano, zpíval. Jako my všichni."<br />
"Tak vy jste se seznámili v souboru ... To je krásné prostředí pro lásku."<br />
"Ano."<br />
"Celá ta doba byla krásná."<br />
"Vy si na ni také rád vzpomínáte?"<br />
,,Byla to nejkrásnější doba mého života. Váš muž byl vaše první láska ?"<br />
"Mně se teď nechce myslet na mého muže," bránila se.<br />
"Chci vás znát, Heleno. Chci o vás ted' vědět všechno. Čím víc vás budu<br />
znát, tím víc vás budu mít. Měla jste před ním ještě někoho?"<br />
Helena přikývla: "Měla."<br />
Pocítil jsem téměř zklamání, že Helena ještě někoho měla a že je tím<br />
umenšena významnost jejího svazku s Pavlem Zemánkem:<br />
"Skutečnou lásku?"<br />
Zavrtěla hlavou: "Hloupá zvědavost." "Takže vaše první láska byl váš<br />
muž." Přikývla hlavou: "Ale to už je dávno." "Jak vypadal?" otázal jsem se<br />
tiše.<br />
"Proč to chcete vědět?"<br />
"Chtěl bych vás mít se vším, co je ve vás, se vším, co je v téhle vaší hlavě ...<br />
" a pohladil jsem ji po vlasech.<br />
Jestliže něco brání ženě vyprávět před milencem o manželovi, tak to<br />
málokdy bývá noblesa a takt (touha po uchování čistoty v nečistém) nebo<br />
opravdový ostych, nýbrž pouhopouhá obava, aby se to snad milence nějak<br />
nedotklo. Když tu obavu milenec roz- ptýlí, bývá mu žena vděčná, cítí se pak<br />
volněji a hlavně: má o čem povídat, protože témata hovorů nejsou<br />
nekonečná a vlastní manžel je pro ženu téma nejvděčnější, protože jedině v<br />
něm se cítí jistá, jedině v něm je odbornicí, a každý člověk je přece šťasten,<br />
když se může projevit ve své odbornosti a pochlubit se jí. I Helena se<br />
rozpovídala docela volně o Pavlu Zemánkovi, když jsem ji ujistil, že mi to<br />
není proti mysli, a dala se dokonce vzpomínkou unést natolik, že k jeho<br />
obrazu nepřidávala žádné temné skvrny a vyprávěla mi se zaujetím i<br />
věcností, jak se do něho zamilovala (do vzpřímeného světlovlasého hocha),<br />
jak k němu uctivě vzhlížela, když se stal politickým vedoucím jejich souboru<br />
(nebyl však žádný suchar! byl tisíckrát veselejší než celá ta dnešní mládež!),<br />
jak ho obdivovala spolu se všemi svými kamarádkami (uměl báječně<br />
mluvit!) a jak jí jejich milostný příběh splývá harmonicky s celou tehdejší<br />
dobou, na jejíž obhajobu řekla několik vět (copak jsme měli nejmenší tušení<br />
o tom, že Stalin dal střílet věrné komunisty?), ne snad proto, že by chtěla v<br />
řeči odbočovat k politickému tématu, ale proto, že se v tomto tématu cítila<br />
být sama osobně obsažena. Způsob, jakým kladla důraz na obhajobu doby
svého mládí i to, jak se s tou dobou ztotožňovala (jakoby jí byla domovem a<br />
ona o něj nyní přišla), měl málem charakter malé demonstrace, jako by<br />
chtěla Helena říci: měj si mě celou a bez jakýchkoli podmínek kromě jedné:<br />
že mi dovolíš být takovou, jaká jsem, že si mne vezmeš i s mým názorem.<br />
Takové demonstrování názoru v situaci, kdy nejde o názor, nýbrž o tělo, má<br />
v sobě cosi abnormálního, co prozrazuje, že právě názor dotyčnou ženu<br />
nějak neurotizuje: bud' se bojí podezření, že vůhec žádný názor nemá, a<br />
proto ho rychle předvádí, anebo (což bylo v Helenině případě<br />
pravděpodobnější), že o svém názoru tajně pochybuje, je v něm nahlodána a<br />
chce jistoty mermomocí znovu nabýt třeba tím, že pro něj dává v sázku<br />
něco, co je pro ni nespornou hodnotou, tedy sám milostný akt (možná se<br />
zbabělou podvědomou jistotou, že milenci bude určitě záležet víc na<br />
milování než na polemice s názorem). Tahle Helenina demonstrace mi<br />
nebyla nepříjemná, protože mne přibližovala k jádru mé vášně.<br />
"Dnešní mladí lidé jsou jiní než my," říkala. "Ti už dostali všechno<br />
zadarmo, ti už přišli k hotovému, ti nerozumějí, proč mne dodnes dojímá,<br />
když slyším ruskou častušku."<br />
"Ale vždyť vy jste také přišla k hotovému. Na konci války vám bylo čtrnáct;<br />
když byl Únor, bylo vám sedmnáct let."<br />
,,Ano, ale to všechno přesto patří k mému životu. Vidíte tohle?" ukázala na<br />
malý stříbrný plíšek, který měla upevněný na kratičkém řetízku k<br />
náramkovým hodinkám. Naklonil jsem se k němu a Helena mi vysvětlila, že<br />
kresba, která je na něm vyryta, představuje Kreml. "To mám od Pavla," a<br />
vyprávěla mi historii přívěsku, který prý dala před mnoha a mnoha léty<br />
jedna zamilovaná ruská dívka jednomu ruskému chlapci, Sašovi, který<br />
odcházel do veliké války, na jejímž konci se dostal až do Prahy, kterou<br />
zachránil před záhubou, ale která přinesla záhubu jemu. V horním poschodí<br />
vily, v níž bydlil s rodiči Pavel Zemánek, zřídilo tehdy sovětské vojsko malou<br />
nemocnici a těžce zraněný ruský lejtnant Saša tam prožil poslední dny svého<br />
života. Pavel se s ním sblížil a trávil s ním celé dny. Když umíral, dal Saša<br />
Pavlovi na památku přívěsek s kresbou Kremlu, který nosil celou válku na<br />
šňůrce kolem krku. Pavel ten dar choval jako nejdražší relikvii. Jednou -<br />
ještě jako snoubenci - se spolu Helena a Pavel pohněvali a myslili si, že se<br />
snad spolu rozejdou; tehdy za ní Pavel přišel a na usmířenou jí dal tuto<br />
lacinou ozdobu (a nejdražší památku) a Helena ji od té doby nedá dolů s<br />
ruky, protože ta malá věc zdá se jí být štafetou, poselstvím (ptal jsem se jí,<br />
jakým poselstvím, odpověděla "poselstvím radosti"), které musí donést až<br />
do konce.<br />
Seděla proti mně (s vyhrnutou sukní a odhalenými podvazky,<br />
připevněnými na módních černých lastexových kalhotkách) a tvář měla
mírně zrudlou (alkoholem a snad i momentálním rozcitlivěním), jenomže v<br />
té chvíli se mi její zjev ztrácel za obrazem někoho jiného: Helenino<br />
vyprávění o třikrát darovaném přívěsku vyvolalo mi totiž prudce (nárazem)<br />
celou bytost Pavla Zemánka.<br />
Vůbec jsem nevěřil v existenci rudoarmejce Saši; ostatně i kdyby existoval,<br />
stejně by jeho reálná existence docela mizela za velkým gestem, jímž ho<br />
proměnil Pavel Zemánek v postavu své životní legendy, ve svatou sochu, v<br />
nástroj dojímání, v sentimentální argument i nábožný objekt, který jeho<br />
žena (zřejmě stálejší než on) bude uctívat (usilovně a vzdorně) až do své<br />
smrti. Zdálo se mi, že srdce Pavla Zemánka (srdce neřestně exhibicionující)<br />
je tu, je přítomno; a rázem jsem se octl uprostřed té patnáct let staré scény:<br />
sál velké posluchárny přírodovědecké fakulty; v čele na pódiu za<br />
podlouhlým stolem sedí Zemánek, vedle něho tlustá dívka s kulatou tváří,<br />
copem, ve škaredém svetříku, a z druhé strany mladík, zástupce okresu. Za<br />
pódiem je veliká černá tabule a vlevo od ní visí v rámečku portrét Julia<br />
Fučíka. Proti dlouhému stolu se zvedají stupňovité lavice posluchárny, v<br />
nichž sedím i já, který se teď, po patnácti letech, dívám svýma tehdejšíma<br />
očima a vídím před sebou Zemánka, jak oznamuje, že se bude projednávat<br />
"případ soudruha Jahna", vidím ho, jak říká: ,"přečtu vám dopisy dvou<br />
komunistů." Udělal po těch slovech malou pauzu, vzal do ruky jakousi<br />
tenkou knížku, prohrábl si dlouhé zvlněné vlasy a začal číst vemlou,vavým,<br />
skoro něžným hlasem.<br />
"Trvalo to dlouho, smrti, než jsi přišla. A přece jsem doufal, že se s tebou<br />
seznámím až za mnoho let. Že budu ještě žít životem svobodného člověka,<br />
že budu ještě mnoho pracovat a mnoho milovat a mnoho zpívat a světem<br />
vandrovat ... " Poznával jsem Reportáž psanou na oprátce. "Miloval jsem<br />
život a pro jeho krásu šel jsem do pole. Miloval jsem vás, lidé, a byl jsem<br />
šťasten, když jste mou lásku opětovali, a trpěl jsem, když jste mi nerozuměli<br />
... " Tento text napsaný tajně ve věznici a ozářený svitem hrdinství byl v té<br />
době snad nejčtenější knihou; Zemánek nám předčítal ty nejslavnější<br />
pasáže, které znal kdekdo nazpaměť. ,,Ať smutek nikdy nepatří k mému<br />
jménu. To je má závěť pro vás, táto a mámo a sestry moje, pro tebe, Gustino<br />
moje, pro vás, soudruzi, pro všechny, s nimiž jsem se měl rád ... " Na stěně<br />
visela Fučíkova podobizna, reprodukce slavné kresby Maxe Švabinského,<br />
stařičkého secesního malíře, virtuózního zpodobitele symbolických alegorii,<br />
baculatých žen, motýlů a všeho líbezného; po válce prý za ním přišli<br />
soudruzi s prosbou, aby podle dochované fotografie zpodobil Fučíka, a<br />
Švabinský ho nakreslil (z profilu) přejemnou čarou podle svého vkusu:<br />
téměř dívčího, rozdychtěného, čistého a tak krásného, že snad i ti, kteří<br />
Fučíka osobně znali, dávali přednost ušlechtilé kresbě před vzpomínkou na
skutečnou tvář. A Zemánek četl dál, o tom, jak si Fučík zpíval na cele 267 se<br />
spoluvězněm oteckem Peškem; jeho hlas dostával ted' jasné a radostné<br />
zabarvení: "Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků<br />
činí před lidskýma očima ... Ach, otecko, chtěl bych přece jednou vidět<br />
východ slunce ... " A Zemánek četl dál a všichni v sále byli tiší a pozorní a<br />
tlustá dívka za stolem nespouštěla ze Zemánka obdivné oči; a potom mu<br />
najednou ztvrdl hlas a zněl téměř výhrůžně; četl o Mirkovi, který ve vězení<br />
zradil: "Hle, toto býval člověk s páteří, který neuhýbal kulkám, když bojoval<br />
na španělské frontě, a který se neshrbil, když procházel krutou zkušenosti<br />
koncentračního tábora ve Francii. Ted' bledne pod rákoskou v ruce<br />
gestapáka a zrazuje, aby chránil svůj zub. Jak na povrchu byla ta statečnost,<br />
když ji mohlo setřít několik ran. Tak na povrchu, jako jeho přesvědčení ...<br />
Ztratil vše, protože začal myslit na sebe. Aby zachránil svou kůži, obětoval<br />
kamarády. Propadl zbabělosti a ze zbabělosti zradil ... " Na stěně visela<br />
Fučíkova krásná tvář, tak jako visela v tisíci jiných veřejných místnostech<br />
naší země, a byla tak krásná, že dívaje se na ni, cítil jsem se nízký nejenom<br />
svým proviněním, ale i svou podobou. A Zemánek četl dál: "Život nám<br />
mohou vzít, viď, Gustino, ale naši čest a lásku nám vzít nemohou. Oh, lidé,<br />
dovedete si představit, jak bychom žili, kdybychom se znovu shledali po tom<br />
všem strádání? Znovu shledali v životě svobodném, krásném volností a<br />
tvořením? Až bude to, po čem jsme toužili a oč jsme usilovali a zač ted' jdem<br />
umírat?" Zemánek přečetl s patosem poslední věty a odmlčel se.<br />
Pak řekl: "To byl dopis komunisty, psaný ve stínu šibenice. Přečtu vám<br />
ted' jiný dopis." A přečetl tři krátké, směšné, hrozné věty z mé pohlednice.<br />
Potom se odmlčel, všichni se odmlčeli a já jsem věděl, že jsem ztracen. Ticho<br />
trvalo dlouho a Zemánek, ten vynikající režisér, je úmyslně nepřerušoval a<br />
teprve po chvíli mne vyzval, abych se vyjádřil. Věděl jsem, že už nic nemohu<br />
zachránit; když má obrana tak málo působila jindy, jak by mohla působit<br />
dnes, kdy Zemánek postavil mé věty pod absolutní míru Fučíkových muk?<br />
Ovšem nemohl jsem nic jiného dělat, než vstát a mluvit. Vyložil jsem znovu,<br />
že věty měly být pouhý ž<strong>ert</strong>, avšak odsoudil jsem nemístnost a hrubost<br />
takového ž<strong>ert</strong>u a mluvil jsem o svém individualismu, intelektuálství, o své<br />
odtrženosti od lidu, našel jsem v sobě dokonce i samolibost, skepsi,<br />
cynismus a jen jsem se zapřísahal, že při tom všem jsem straně oddán a<br />
nejsem její nepřítel. Pak byla diskuse a soudruzi usvěďčovali mé stanovisko<br />
z rozpornosti; ptali se mne, jak může být straně oddán člověk, který sám<br />
přiznává, že je cynik; jedna kolegyně mi připomněla mé lehkovážné výroky<br />
o ženách a ptala se mne, zda tak může mluvit komunista; jiní pronášeli<br />
abstraktní úvahy o maloměšťáctví a dosazovali mne do nich jako konkrétní<br />
doklad; všeobecně tvrdili, že má sebekritika byla plytká a neupřímná. Potom
se mne zeptala soudružka s copem, která seděla za stolem vedle Zemánka:<br />
"Co myslíš, co by asi řekli na tyhle tvé výroky ti soudruzi, které mučili na<br />
gestapu a kteří se nedožili?" (Vzpomněl jsem si na tatínka a uvědomil jsem<br />
si, že všichni se tváří, jako by o jeho smrti nevěděli.) Mlčel jsem. Opakovala<br />
otázku. Nutila mne, abych odpověděl. Řekl jsem: ,,Nevím." "Přemýšlej<br />
trochu," naléhala, "možná, že na to přijdeš." Chtěla, abych vyslovil imaginárními<br />
ústy mrtvých soudruhů přísný soud nad sebou, ale mne najednou<br />
zalila vlna vzteku, vzteku docela nepředvídaného a neočekávaného, a já<br />
jsem se vzepřel mnohatýdennímu sebekritickému utvrzování a řekl jsem:<br />
"Ti stáli mezi životem a smrtí. Ti určitě nebyli malicherní. Kdyby četli mou<br />
pohlednici, možná, že by se jí zasmáli."<br />
Ještě před chvílí mi dávala copatá soudružka možnost alespoň něco uhájit.<br />
Měl jsem poslední příležitost pochopit přísnou kritiku soudruhů, ztotožnit<br />
se s ní, přijmout ji a na základě toho ztotožnění domáhat se jistého<br />
pochopení i z jejich strany. Ale svou nepředpokládanou odpovědí vyřadil<br />
jsem se náhle ze sféry jejich myšlení, odmítl jsem hrát roli, jež se obecně<br />
hrála na stovkách a stovkách schůzí, na stovkách disciplinárních jednání, ba<br />
brzy poté i na stovkách soudních líčení: roli obviněného, jenž se sám<br />
obviňuje a vášnivostí sebeobviňování (naprostým ztotožněním s<br />
obviňovateli) si vyprošuje smilování nad sebou.<br />
Zase bylo chvíli ticho. Pak promluvil Zemánek. Řekl, že si neumí<br />
představit, co by mohlo být na mých protistranických výrocích k smíchu.<br />
Dovolával se znovu Fučíkových slov a řekl, že kolísání a skepse se v<br />
kritických situacích zákonitě proměňují ve zradu a že strana je pevnost,<br />
která v sobě žádné zrádce nesnese. Pak řekl, že jsem svým vystoupením<br />
dokázal, že jsem vůbec nic nepochopil, že nejenom nepatřím do strany, ale<br />
nezasloužím si ani, aby dělnická třída vynakládala prostředky na mé<br />
studium. Dal návrh, abych byl vyloučen ze strany a odešel ze školy. Lidé v<br />
sále pozvedli ruce a Zemánek mi řekl, že mám odevzdat stranickou<br />
legitimaci a odejít.<br />
Vstal jsem a položil před Zemánka na stůl legitimaci. Zemánek se na mne<br />
už ani nepodíval; neviděl mne už. Ale já jeho ženu ted' vidím, sedí přede<br />
mnou, opilá, s červenými tvářemi a sukní omotanou kolem pasu. Její silné<br />
nohy jsou nahoře obroubeny černí lastexových kalhotek; jsou to nohy,<br />
jejichž otvírání a zavírání stalo se rytmem, jenž pulsoval desetiletím<br />
Zemánkova života. Na ty nohy jsem ted' položil své dlaně a zdálo se mi, že<br />
držím v rukou sám Zemánkův život. Díval jsem se do Heleniny tváře, do<br />
jejích očí, které reagovaly na můj dotek tím, že se maličko přivřely.<br />
____________________________________________________<br />
___________
(4)<br />
"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem tichým hlasem.<br />
Vstala z gauče, okraj vyhrnuté sukně jí sklouzl zpátky ke kolenům. Dívala<br />
se mi do očí strnulým pohledem a pak beze slova (a nespouštějíc ze mne<br />
zrak) si začala na boku rozpínat sukni. Uvolněná sukně jí sklouzla po nohou<br />
k zemi; levou nohou z ní vystoupila a pravou si ji podala do ruky a odložila<br />
na židli. Stála tu ted' ve svetříku a v kombiné. Pak si přetáhla přes hlavu<br />
svetřík a odhodila ho k sukni.<br />
,,Nedívejte se," řekla. "Chci vás vidět," řekl jsem.<br />
,,Nechci, abyste mne viděl při svlékání."<br />
Přistoupil jsem k ní. Chytil jsem ji z obou stran pod pažemi a tak jak jsem<br />
jí sjížděl rukama dolů k bokům, cítil jsem pod hedvábím kombiné, poněkud<br />
zvlhlého potem, její měkké silné tělo. Nakláněla hlavu a rty se jí pootvíraly<br />
mnohaletým návykem (zlozvykem) polibku. Ale já jsem ji nechtěl líbat, chtěl<br />
jsem se na ni spíš dlouho, co nejdéle dívat.<br />
"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem znovu a sám jsem poodstoupil<br />
a svlékl si sako.<br />
"Je tu moc světlo," řekla.<br />
"To je dobře," řekl jsem a pověsil sako na opěradlo židle. Přetáhla přes<br />
hlavu kombiné a odhodila je k svetříku a k sukni; odepjala punčochy a<br />
stáhla je jednu po druhé s nohou; punčochy neodhazovala; udělala dva<br />
kroky k židli a opatrně je na ni položila; pak vypjala hruď a dala ruce za<br />
záda, trvalo to několik vteřin a pak se dozadu vypjatá ramena (jako při<br />
výponu) zase uvolnila a klesla dopředu a s nimi klesala i podprsenka,<br />
klouzala s prsů, jež byly v této chvíli oba poněkud stísněny rameny a pažemi<br />
a tiskly se tedy k sobě, velké, plné, bledé a ovšem poněkud těžké a skleslé.<br />
"Svlékněte se, Heleno," opakoval jsem ještě naposledy. Helena se mi<br />
podívala do očí a pak si stahovala černé lastexové kalhotky, které svou<br />
pružnou látkou pevně svíraly její boky; odhodila je za punčochami a<br />
svetříkem. Byla nahá.<br />
Neprodlévám u všech jednotlivých detailů té scény z nějaké zvláštní záliby<br />
v ženském obnažování, nýbrž proto, že každý z těch detailů jsem pozorně<br />
zaznamenával: nešlo mi přece o to dojít rychlé rozkoše s jednou z žen (tedy s<br />
jakoukoli ženou), šlo o to, zmocnit se zcela určitého cizího intimního světa a<br />
musel jsem ten cizí svět pojmout během jediného odpoledne, jediného<br />
milostného aktu, v němž jsem neměl být pouze tím, kdo se oddává milování,<br />
ale zároveň i tím, kdo loupí i hlídá prchavou kořist a musí být proto v<br />
absolutním střehu.<br />
Zmocňoval jsem se Heleny až do této chvíle jen pohledy. Stál jsem i nyní
stále kus od ní, kdežto ona naopak toužila po rychlém příchodu teplých<br />
doteků, které by přikryly tělo vystavené chladnosti pohledu. Cítil jsem<br />
málem na dálku těch několika kroků vlhkost jejích úst i smyslnou<br />
netrpělivost jejího jazyka. Ještě vteřinu, dvě a přistoupil jsem k ní. Objali<br />
jsme se, stojíce vprostřed pokoje mezi dvěma židlemi plnými našich šatů.<br />
"Ludvíku, Ludvíku, Ludvíku ... " šeptala. Vedl jsem ji ke gauči. Položil.<br />
,,Pojď, pojď," říkala. "Pojď ke mně, pojď ke mně."<br />
Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Co vlastně duše dělá,<br />
když tělo srůstá (pohybem tak odvěkým, obecným a nevariabilním) s jiným<br />
tělem? Co si jen všechno umí vymýšlet v těch chvílích, dávajíc tak znovu<br />
najevo svou převahu nad setrvačnou jednotvárností tělesného života! Jak<br />
umí tělem pohrdat a použít ho (i jeho protějšku) jen jako předlohy pro<br />
zběsilé fantazie, tisíckrát tělesnější než obě těla sama! Anebo opačně: jak je<br />
umí znevážit tím, že je zanechá jeho kyvadélku a pustí zatím své myšlenky<br />
(unavené již vrtochem vlastního těla) docela jinam: k šachové partii,<br />
vzpomínce na oběd a k rozečtené knize ...<br />
Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí<br />
duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní<br />
duší a je-li s ní zajedno ve své vášni. Ale i to se někdy stává, když člověk<br />
opravdu miluje; snad; věřím v to; chci v to stále věřit .<br />
Ale co tedy dělala má duše ve chvílích, jež trávilo mé tělo fyzickou láskou s<br />
Helenou?<br />
Má duše viděla ženské tělo. Byla lhostejná k tomu tělu. Věděla, že to tělo<br />
má pro ni smysl jen jako tělo, které právě takto vídává a miluje někdo třetí,<br />
někdo kdo tu není, a právě proto se pokoušela dívat se na to tělo očima toho<br />
třetího, nepřítomného; právě proto se snažila stát se jeho médiem; bylo tu<br />
vidět nahé tělo ženy, bylo vidět ohnutou nohu, záhyb na břiše a prso, ale<br />
všechno to dostávalo význam teprve ve chvílích, kdy se mé oči proměnily v<br />
oči toho třetího nepřítomného; do tohoto cizího pohledu vstupovala pak<br />
náhle má duše a stávala se jím; nezmocňovala se jen ohnuté nohy, záhybu<br />
na břiše a prsu, zmocňovala se jich tak, jak je viděl ten třetí nepřítomný.<br />
A nejenom že se má duše stávala médiem toho třetího nepřítomného, ale<br />
poroučela i mému tělu, aby se stalo médiem jeho těla, a poodstupovala<br />
potom a dívala se na ten svíjivý zápas dvou těl, dvou manželských těl, aby<br />
pak náhle dala mému tělu příkaz být zase sebou samým a vstoupit do této<br />
manželské soulože a rozrušit ji brutálně.<br />
Na Helenině šíji zmodrala žíla a jejím tělem proběhla křeč; otočila hlavu<br />
na bok a její zuby se zakously do polštáře.<br />
Pak šeptala mé jméno a její oči zaprosily o pár chvil oddechu. Ale má duše<br />
mi poručila nepřestávat; hnát ji z rozkoše do rozkoše; uštvat ji; měnit
polohy jejího těla, aby nezůstal skryt a utajen jediný pohled, jímž se na ni<br />
díval ten třetí nepřítomný; ne, nedopřát jí oddechu a opakovat znova a<br />
znova tu křeč, v které je skutečná a přesná, autentická, v které nic<br />
nepředstírá, v které je vryta do paměti tomu třetímu, tomu, který tu není,<br />
jako cejch, jako pečeť, jako šifra, jako znak. Uloupit tedy tuto tajnou šifru!<br />
tuto královskou pečeť! Vyloupit třináctou konmatu Pavla Zemánka; všechno<br />
proslídit a všechno zpřeházet; zanechat mu v ní spoušť!<br />
Díval jsem se do Heleniny tváře, začervenalé a zohavené grimasou; položil<br />
jsem na tu tvář dlaň; položil jsem ji na ni jako na předmět, který můžeme<br />
obracet, převracet, drtit či mačkat, a cítil jsem, že ta tvář přijímá mou dlaň<br />
právě tak: jako věc, jež chce být převracena a drcena; obrátil jsem jí hlavu na<br />
bok; pak zase na druhou stranu; několikrát jsem jí hlavu takto obrátil a pak<br />
se náhle to obracení proměnilo v první políček; a druhý; a třetí. Helena<br />
začala vzlykat a křičet, ale nebyl to křik bolesti, nýbrž křik vzrušení, její<br />
brada se mi zvedala vstříc a já jsem ji bil a bil a bil; a potom jsem viděl, jak<br />
nejenom její brada, ale i její prsa se mi zvedají vstříc a bil jsem ji<br />
(nadzvedávaje se nad ní), přes paži a přes boky a přes prsa ...<br />
Všechno končí; i toto krásné pustošení nakonec skončilo. Ležela na břichu<br />
křížem přes gauč, unavená, vyčerpaná. Na jejích zádech bylo vidět hnědé<br />
kulaté mateřské znamení a níž, na její zadnicí, červené čmouhy od ran.<br />
Vstal jsem a potácivě přešel místnost; otevřel jsem dveře a vešel do<br />
koupelny; otočil jsem kohoutkem a studenou vodou si omyl tvář, ruce i tělo.<br />
Zvedl jsem hlavu a uviděl se v zrcadle; moje tvář se usmívala; když jsem ji<br />
takto uviděl - usmívající se - přišel mi úsměv k smíchu a rozesmál jsem se.<br />
Utřel jsem se pak ručníkem a usedl na okraj vany. Chtěl jsem tu alespoň pár<br />
vteřin být sám, vychutnávat tu vzácnou slast náhlého osamění a radovat se<br />
ze své radosti.<br />
Ano, byl jsem spokojen; byl jsem možná docela šťasten. Cítil jsem se<br />
vítězem a všechny příští minuty a hodiny mi připadaly zbytečné a<br />
nezajímaly mne.<br />
Pak jsem se vrátil zpátky do pokoje.<br />
Helena už neležela na břichu, nýbrž na boku, a dívala se na mne. "Pojď za<br />
mnou, miláčku," řekla.<br />
Mnozí lidé, když se tělesně spojí, domnívají se (aniž by o tom valně<br />
přemýšleli), že se spojili i duševně, a vyjadřují pak tuto mylnou víru tím, že<br />
se cítí automaticky oprávnění si tykat. Já, poněvadž jsem mylnou víru v<br />
synchronní soulad duše a těla nikdy nesdílel, přijal jsem Helenino tykání v<br />
rozpacích a s nechutí. Neuposlechl jsem jejího pozvání a šel jsem k židli, na<br />
níž byly naházeny mé šaty, abych si oblékl košili.<br />
,,Neoblékej se," zaprosila však Helena, natáhla ke nmě ruku a řekla znovu:
"Pojď za mnou."<br />
Nepřál jsem si nic jiného, než aby chvíle, které právě teď nastaly, pokud<br />
možno vůbec nebyly, a musely-li být, aby byly tedy aspoň co<br />
nejnenápadnější, nejbezvýznamnější, aby nic nevážily, aby byly lehčí než<br />
prach; nechtěl jsem se již dotýkat Helenina těla, děsil jsem se jakékoli něhy,<br />
ale stejně jsem se děsil i jakéhokoli napětí a dramatizování situace; proto<br />
jsem se nakonec nerad vzdal své košile a přisedl si k Heleně na gauč. Bylo to<br />
strašné: přisunula se ke nmě a položila mi hlavu na nohu; líbala mne, brzy<br />
jsem měl nohu vlhkou; ale nebyla to vlhkost polibků: Helena zvedla hlavu a<br />
já jsem viděl, že její tvář je plná slz. Otírala si je a říkala: "Miláčku, nezlob<br />
se, že pláču, nezlob se, miláčku, že pláču," a přisunula se ještě blíž, objala<br />
mé tělo a rozvzlykala se.<br />
"Co je ti," řekl jsem.<br />
Vrtěla hlavou a řekla: ,,Nic, nic, můj blázínku," a začala mne horečně líbat<br />
po tváři a po celém těle. "Jsem zamilovaná," řekla potom, a když jsem na to<br />
nic neřekl, pokračovala: "Budeš se mi smát, ale mně je to jedno, jsem<br />
zamilovaná, jsem zamilovaná," a když jsem dále mlčel, řekla: "Jsem<br />
šťastná," pak se zvedla a ukázala na stůl, kde stála nedopitá láhev vodky:<br />
"Víš co, nalej mi!"<br />
Nechtělo se mi nalévat Heleně ani sobě; hrozil jsem se, že alkohol dále<br />
požívaný by hloubil nebezpečné pokračování tomuto odpoledni (které bylo<br />
krásné, ale jen pod tou podmínkou, že již skončilo, že již bylo za mnou).<br />
"Miláčku, prosím tě," ukazovala stále na stůl a doplnila omluvně: ,,Nezlob<br />
se, jsem prostě šťastná, chci být šťastná ... "<br />
"Na to snad nepotřebuješ vodku," řekl jsem.<br />
"Nezlob se, mám na ni chuť."<br />
Nedalo se nic dělat; nalil jsem jí pohárek vodky. "Ty už nebudeš?" zeptala<br />
se; zavrtěl jsem hlavou. Vypila číšku a řekla: "Nech mi to tady." Postavil<br />
jsem láhev i skleničku na zem ke gauči.<br />
Probírala se velmi rychle z chvilkové únavy; stávala se z ní náhle holčička,<br />
chtěla se radovat, být veselá a dávat najevo své štěstí. Cítila se zřejmě zcela<br />
volná a samozřejmá ve své nahotě (měla na sobě jen náramkové hodinky, z<br />
nichž se cinkavě houpal obrázek Kremlu na krátkém řetízku) a hledala<br />
nejrůznější polohy, v jakých by jí bylo nejlépe: zkřížila nohy pod sebe a<br />
seděla na Turka; pak zase nohy zpod sebe vytáhla a opřela se o loket; pak si<br />
zase lehla na břicho a tlačila mi tvář do klína. V nejrůznějších obměnách mi<br />
vyprávěla o tom, jak je šťastná; přitom se mě pokoušela líbat, což jsem<br />
snášel se značným sebezapřením zvláště proto, že její ústa byla příliš vlhká a<br />
že se nespokojovala jenom s mými rameny neho tvářemi, ale snažila se<br />
dotknout i mých rtů (a já se štítím vlhkých polibků, pokud právě nejsem
zaslepen tělesnou touhou).<br />
Potom mi také řekla, že nikdy nic podobného nezažila; řekl jsem jí (jen<br />
tak), že přehání. Začala se dušovat, že v lásce nikdy nelže a že prý nemám<br />
důvodů jí nevěřit. Rozváděla svou myšlenku dál a tvrdila, že to věděla, že to<br />
věděla už při našem prvním setkání; že tělo má prý svůj bezpečný instinkt;<br />
že jsem jí prý samozřejmě imponoval svým rozumem a elánem (ano,<br />
elánem, nevím, jak ho ve mně objevila), ale že kromě toho věděla (i když<br />
teprve ted' ztrácí ostych a může o tom mluvit), že i mezi našimi těly vznikla<br />
okamžitě ta tajná dohoda, jakou lidské tělo podepíše snad jen jednou za<br />
život. ,.A proto jsem tak šťastná, víš?" a svěsila nohy dolů z gauče, shýbla se<br />
pro láhev a nalila si další číši. Vypila ji a řekla se smíchem: "Co mám dělat,<br />
když ty už nechceš! Musím pít sama!"<br />
Jakkoli jsem považoval příběh za ukončený, nemohu říci, že bych slyšel<br />
Helenina slova nerad; utvrzovalamne ve zdaru mého díla i v mé<br />
spokojenosti. A spíš jen proto, že jsem nevěděl co mluvit a nechtěl jsem<br />
přitom vypadat příliš zamlkle, namítl jsem jí, že asi přehání, mluví-li o<br />
zážitku, který se děje jen jednou za život; vždyť se svým manželem prožívala<br />
přece velkou lásku, jak se mi sama svěřila.<br />
Helena se po mých slovech docela vážně zamyslela (seděla na gauči s<br />
mírně roztaženýma nohama opřenýma o zem, lokty se opírala o kolena a v<br />
pravé ruce držela vypitý pohárek) a řekla tiše: ,.Ano."<br />
Snad si myslela, že patetičnost zážitku, jenž jí byl před chvílí dopřán, ji<br />
zavazuje i k patetické upřímnosti. Opakovala "ano" a pak řekla, že by to asi<br />
bylo nesprávné a špatné, kdyby ve jménu toho dnešního zázraku (tak<br />
nazývala naši fyzickou lásku) znevažovala něco, co bylo kdysi. Zase se napila<br />
a rozpovídala se o tom, že právě ty nejsilnější zážitky jsou takové, že se<br />
navzájem nedají srovnat; a že pro ženu je prý něco úplně jiného láska v<br />
dvaceti a láska v třiceti; abych prý jí dobře rozuměl; nejenom psychicky, i<br />
fyzicky.<br />
A pak (trochu nelogicky a bez souvislosti) prohlásila, že prý jsem si stejně s<br />
jejím manželem čímsi podoben! Ze prý ani neví čím; že sice vypadám docela<br />
jinak, ale že ona se nemýlí, že má hezpečný instinkt, kterým vidí do člověka<br />
hlouběji, za jeho vnější podobu.<br />
"To bych opravdu rád věděl, čím já se podobám tvému manželovi," řekl<br />
jsem.<br />
Řekla mi, že se nemám zlobit, že jsem se jí přece já sám na něho ptal a<br />
chtělo něm slyšet a že jenom proto se o tom osměluje mluvit. Ale chci-li<br />
slyšet skutečnou pravdu, musí mi to říci: jen dvakrát v životě byla někým<br />
přitahována tak mocně a bezpodmínečně: svým manželem a mnou. To, co<br />
nás sbližuje, je prý jakýsi tajemný životní elán; radost, která z nás vyzařuje;
věčné mládí; síla.<br />
Chtějíc vysvětlit mou podobnost s Pavlem Zemánkem, používala Helena<br />
slov značně matných, nicméně se nijak nedalo vyvrátil, že tu podobnost<br />
viděla a cítila (a dokonce prožívala!) a že na ní urputně trvala. (Prý jsme si<br />
tak podobni, že to snad ani nebyla nevěra, když se milovala se mnou.)<br />
Nemohu říci, že by mne ta bylo urazilo nebo ranilo, ale ustrnul jsem prostě<br />
nad trapností a nezměrnou pitomostí toho tvrzení; přistoupil jsem k židli,<br />
na níž byly mé šaty, a začal jsem se zvolna oblékat.<br />
"Miláčku, já jsem se tě něčím dotkla?" vycítila Helena mou nelibost, vstala<br />
z gauče a šla ke mně; začala mne hladit po tváři a prosila mne, abych se na<br />
ni nehněval. Bránila mi, abych se oblékal. (Z nějakých tajemných důvodů jí<br />
připadalo, že moje kalhoty a košile jsou její nepřátelé.) Začala mne<br />
přesvědčovat o tom, že mne má opravdu ráda, že neužívá toho slova<br />
nadarmo; že bude mít snad příležitost mi to dokázat; že to věděla hned na<br />
začátku, když jsem se jí na manžela ptal, že to není rozumné o něm mluvit;<br />
že nechce, aby mezi nás vstupoval nějaký jiný muž, nějaký cizí muž; ano,<br />
cizí, protože její manžel je pro ni už dávno cizím člověkem. ,,Můj blázínku,<br />
vždyť já s ním už tři roky nežiji. Nerozvádíme se jenom kvůli dětem. On má<br />
svůj život, já mám svůj život. Jsme dneska opravdu dva cizí lidé. On už je<br />
jenom moje minulost, moje hrozně stará minulost."<br />
"To je pravda?" zeptal jsem se.<br />
"Ano, to je pravda," řekla.<br />
"Nelži tak hloupě," řekl jsem.<br />
"Nelžu, žijeme v jednom bytě, ale nežijeme jako muž s ženou; už mnoho<br />
let spolu nežijeme jako muž s ženou."<br />
Dívala se na mne prosebná tvář ubohé zamilované ženy. Ujišťovala mne<br />
ještě několikrát po sobě, že mluví pravdu, že mne neklame: že nemusím na<br />
jejího muže žárlit; že její muž je pouhá minulost; že dnes nebyla vlastně<br />
nevěrná, protože neměla komu být nevěrná; a nemusím se prý bát: naše<br />
milování bylo nejenom krásné, ale i čisté.<br />
Najednou jsem v jasnozřivém úleku chápal, že vlastně nemám důvodu jí<br />
nevěřit. Když to poznala, ulevilo se jí a hned mne několikrát prosila, abych<br />
řekl nahlas, že jí věřím; pak si nalila pohárek vodky a chtěla, abychom si<br />
přiťukli (odmítl jsem to); políbila mne; naskočila mně husí kůže, ale neuměl<br />
jsem odvrátit tvář; přitahovaly mne její pitomě modré oči a její (pohyblivé a<br />
stále se vrtící) nahé tělo.<br />
Jenomže to nahé tělo jsem ted' viděl zcela nově; viděl jsem je obnažené;<br />
obnažené z oné dráždivosti, která obestírala dosud všechny ty nedostatky<br />
věku (tučnost, pokleslost, přezrálost), v nichž se zdála být zkoncentrována<br />
celá historie i současnost Helenina manželství a jež mne proto přitahovaly.
Teď však, když přede mnou Helena stála holá, bez manžela i pout k<br />
manželovi, bez manželství, jen jako ona sama, ztratila rázem její tělesná<br />
nepěknost svoji vzrušivost, a stala se též jen sama sebou- tedy pouhou<br />
nepěkností.<br />
Helena netušila již nic o tom, jakou ji vidím, stávala se čím dá] opilejší a<br />
čím dál spokojenější; byla šťastna, že věřím ujištěním o její lásce, a nevěděla<br />
honem, jak dát pocitům štěstí průchod: zničehonic jí napadlo otevřít rádio<br />
(dřepla si před ně zády ke mně a kroutila chvíli knoflíkem); na jedné stanici<br />
se ozval džez; Helena vstala a zazářily jí oči; napodobila nemotorně vlnivé<br />
pohyby twistu (díval jsem se zděšeně na její prsa, která přitom lítala ze<br />
strany na stranu). "Je to tak správné?" smála se. "Víš, že jsem tyhle tance<br />
nikdy netančila?" Velice hlasitě se smála a šla mě obejmout; prosila mne,<br />
abych tančil s ní; hněvala se na mne, že jsem odmítal; říkala, že tyhle tance<br />
neumí tančit, ale že je chce tančit a že ji to musím naučit; že vůbec chce,<br />
abych ji mnoho věcí naučil, že se mnou chce být znovu mladá. Prosila, abych<br />
ji ujistil, že je ještě mladá; (udělal jsem to). Uvědomila si, že jsem oblečený a<br />
že je nahá; začala se tomu smát; zdálo se jí to nepředstavitelně neobvyklé;<br />
ptala se, jestli tu má ten pán nějaké veliké zrcadlo, aby nás tak mohla vidět.<br />
Zrcadlo tu nebylo, byla tu jen zasklená knihovna; snažila se nás uvidět v<br />
jejím skle, ale obraz byl příliš nezřeteluý; přistoupila pak ke knihovně a<br />
rozesmála se, když přečetla na hřbetech knih nápisy: Bible, Kalvín: Instituce,<br />
Listy proti Jezuitům, Hus; vytáhla pak bibli, postavila se do slavnostní<br />
pózy, otevřela namátkou knihu a začala z ní číst kazatelským hlasem.<br />
Zeptala se mne, byla-li by dobrým knězem. Řekl jsem jí, že jí velice sluší,<br />
když předčítá z bible, ale že se už musí oblékat, protože pan Kostka za chvíli<br />
přijde. "Kolik je hodin?" zeptala se. "Půl sedmé," řekl jsem. Chytila mne za<br />
zápěstí levé ruky, kde nosím hodinky, a zakřičela: "Ty lháři! Je teprve tři<br />
čtvrtě na šest! Chceš se mne zbavit!"<br />
Toužil jsem, aby byla pryč; aby se její tělo (tak zoufale hmotné)<br />
odhmotnilo, aby roztálo, proměnilo se v potůček a odteklo, nebo aby se<br />
proměnilo v páru a uniklo oknem - ale tělo bylo tu, tělo, jež jsem nikomu<br />
neuzmul, nikoho v něm nepřemohl a nezničil, odložené tělo, opuštěné<br />
manželem, tělo, které jsem chtěl zneužít a které zneužilo mne, a ted' se z<br />
toho drze raduje, poskakuje a vyvádí.<br />
Nijak se mi nepodařilo zkrátit své podivné utrpení. Teprve před půl<br />
sedmou se začala oblékat. Uviděla přitom na své paži červenou čmouhu od<br />
mé rány; pohladila si ji; řekla, že bude mít na mne památku do té doby, než<br />
prý mne zase uvidí; pak se rychle opravila: uvidí mne přece zajisté ještě<br />
mnohem dřív, než ta památka na jejím těle zmizí; stála proti mně (jednu<br />
punčochu měla oblečenou, druhou držela v ruce) a chtěla po mně, abych jí
slíbil, že se opravdu uvidíme ještě předtím; přikývl jsem; bylo jí to málo,<br />
chtěla, abych jí slíbil, že se do té doby ještě mnohokrát uvidíme.<br />
Oblékala se dlouho. Odešla několik minut před sedmou.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(5)<br />
Otevřel jsem okno, protože jsem toužil po větru, který by rychle odvál<br />
každou památku na toto marné odpoledne, každý zbytek pachů i pocitů. Pak<br />
jsem uklidil rychle láhev, srovnal podušky na gauči, a když se mi zdálo, že<br />
jsou všechny stopy uklizeny, zabořil jsem se do křesla u okna a těšil se<br />
(skoro úpěnlivě) na Kostku: na jeho mužský hlas (velice jsem toužil po<br />
hlubokém mužském hlase), na jeho dlouhý, hubený zjev s plochou hrudí, na<br />
jeho klidné vyprávění, podivínské i moudré, i na to, že mi něco řekne o<br />
Lucii, která byla na rozdíl od Heleny tak sladce nehmotná, abstraktní, tak<br />
zcela již vzdálená konfliktům, napětím i dramatům; a přece ne tak zcela bez<br />
vlivu na můj život: blesklo mi hlavou, že ho snad ovlivňuje tak, jako se<br />
astrologové domnívají, že ovlivňují lidský život pohyby hvězd; jak jsem tu<br />
tak seděl zabořen do křesla (pod otevřeným oknem, jímž jsem vyháněl<br />
Helenin pach), napadlo mne, že asi znám vyluštění svého pověrečného rébusu<br />
a že vím, proč se Lucie mihla přes scénu těchto dvou dnů: jen proto,<br />
aby proměnila v nic mou mstu, aby proměnila v páru všechno, za čím jsem<br />
sem jel; neboť Lucie, žena, kterou jsem tolik miloval a která mi zcela<br />
nepochopitelně v poslední chvíli unikla, je přece bohyní unikání, bohyní<br />
marného běhu, bohyní páry; a mou hlavu drží stále ve svých rukou.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
VI<br />
_________________________________________<br />
_________<br />
(1)<br />
Už jsme se mnoho let neviděli a vlastně jsme se v životě viděli jen<br />
několikrát. To je podivné, protože ve svých představách se s Ludvíkem<br />
Jahnem setkávám velmi často a obracím se k němu v samomluvách jako ke<br />
svému hlavnímu odpůrci. Zvykl jsem si natolik na jeho nehmotnou<br />
přítomnost, že jsem byl zmaten, když jsem ho včera najednou po mnoha<br />
létech potkal jako skutečného člověka z masa a kostí.<br />
Nazval jsem Ludvíka svým odpůrcem. Mám právo ho tak nazývat? Setkal
jsem se s ním přece shodou okolností pokaždé, když jsem se octl téměř bez<br />
pomoci, a právě on mi vždycky pomohl. Avšak pod tímto vnějším<br />
spojenectvím zela vždy hlubina vnitřního nesouhlasu. Nevím, zda si ji<br />
Ludvík uvědomoval do té míry jako já. Rozhodně přikládal našemu<br />
vnějšímu spojení větší význam než naší vnitřní různosti. Byl nesmiřitelný<br />
vůči vnějším odpůrcům a tolerantní vůči neshodám vnitřním. Já ne. Já<br />
právě naopak. Tím nechci říci, že Ludvíka nemám rád. Miluji ho, jako<br />
milujeme svoje odpůrce.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(2)<br />
Poprvé jsem ho poznal v čtyřicátém sedmém roce na některé z bouřlivých<br />
schůzí, jimiž tehdy vřely vysoké školy. Rozhodovalo se o budoucnosti<br />
národa. Všichni to tušili a také já jsem to tušil a byl jsem při všech<br />
diskusích, sporech i hlasováních na straně komunistické menšiny proti<br />
většině, kterou tehdy na vysokých školách tvořili lidovci a národní socialisté.<br />
Mnozí křest'ané, katolíci i evangelíci, mi to měli tehdy za zlé. Považovali za<br />
zradu, že jsem se spojil s hnutím, které si vepsalo do štítu bezbožectví. Když<br />
se s nimi dnes potkávám, domnívají se, že jsem aspoň po patnácti létech<br />
nahlédl konečně svůj tehdejší<br />
omyl. Ale musím je zklamat. Nezměnil jsem dodnes nic na svém postoji.<br />
Komunistické hnutí je ovšem bezbožné. Ale jen křesťané, kteří nechtějí<br />
vidět břevno v oku svém, mohou z toho vinit komunismus sám. Říkám<br />
křesťané. Ale kde vlastně jsou? Vidím kolem dokola jen samé zdánlivé<br />
křesťany, kteří žijí přesně tak, jak žijí nevěrci. Jenomže být křesťanem, to<br />
znamená žít jinak. To znamená jít cestou Kristovou, napodobovat Krista. To<br />
znamená vzdát se osobních zájmů, blahobytu i moci a obrátit se tváří v tvář<br />
chudým, poníženým a trpícím. Ale což tohleto dělaly církve? Můj otec byl<br />
dělník věčně nezaměstnaný a pokorně věřící v Boha. Obracel k němu<br />
zbožnou tvář, ale církev neobrátila nikdy tvář k němu. Zůstal opuštěn mezi<br />
bližními, opuštěn uvnitř církve, sám se svým Bohem, až do své nemoci a<br />
smrti.<br />
Církve nepochopily, že dělnické hnutí je hnutí ponížených a vzdychajících,<br />
kteří touží po spravedlnosti. Zcela proti duchu Ježíšovu se od nich odvrátily.<br />
Neměly zájem starat se s nimi a pro ně o království Boží na zemi. Spojily se s<br />
utiskovateli a vzaly takto dělnickému hnutí Boha. A ted' mu chtějí vyčítat, že<br />
je bezbožné? Jaké farizejství! Ano, socialistické hnutí je bezbožné, ale já v<br />
tom vidím Boží důtku, určenou nám, křesťanům! Důtku za naši bezcitnost<br />
vůči chudým a trpícím.
A co mám dělat v této situaci? Mám se děsit toho, že ubývá příslušníků<br />
církví? Mám se děsit toho, že jsou ve školách děti vyučovány v<br />
protináboženském myšlení? Jak bláhové! Skutečné náboženství nemá<br />
zapotřebí přízně světské moci. Světská nepřízeň jen posiluje víru.<br />
A mám snad bojovat proti socialismu, protože je naší vinou bezbožný?<br />
Ještě větší bláhovost! Mohu jen hluboce litovat tragického omylu, který<br />
odvedl socialismus od Boha. Mohu jen vysvětlovat ten omyl a pracovat k<br />
jeho odčinění.<br />
Ostatně proč ten neklid, bratři křesťané? Všechno se děje z Boží vůle a já<br />
se často ptám, zda Bůh záměrně nedává lidstvu poznat, že člověk se nemůže<br />
beztrestně posadit na jeho trůn a že i sebespravedlivější uspořádání<br />
světských poměrů se bez jeho účasti zvrtne a zkazí.<br />
Pamatuju se na ta léta, kdy se lidé u nás cítili být už na krok od ráje. A byli<br />
pyšni, že je to jejich ráj, k němuž nepotřebují nikoho na nebesích. A pak se<br />
jim rozplynul náhle pod rukama...<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(3)<br />
Ostatně před Únorem přišlo komunistům moje křesťanství vhod.<br />
Poslouchali rádi, když jsem vysvětloval sociální obsah Evangelia, brojil proti<br />
zpuchřelosti starého světa majetku a válek a dokazoval příbuznost<br />
křesťanství a komunismu. Šlo jim přece o to, získat na svou stranu co<br />
nejširší vrstvy, a chtěli tedy získat i věřící. Ale brzo po Únoru se všechno<br />
začalo měnit. Jako asistent zastal jsem se několika posluchačů, protože měli<br />
být pro politické smýšlení svých rodičů vyloučeni z fakulty. Protestoval jsem<br />
proti tomu a dostal se do konfliktu s vedením školy. A tu se najednou začaly<br />
ozývat hlasy, že člověk tak vyhraněně křesťansky orientovaný nemůže prý<br />
dost dobře vychovávat socialistickou mládež. Zdálo se, že budu muset<br />
bojovat o svou existenci. A tehdy se mně doneslo, že se mne na plenární<br />
schůzi strany zastal student Ludvík Jahn. Říkal, že by to prý byl holý<br />
nevděk, kdybychom zapomněli, co jsem pro stranu znamenal před Únorem.<br />
A když mu předhazovali mé křesťanství, řekl, že bude v mém životě jistě<br />
přechodnou fází, kterou dík svému mládí překonám.<br />
Šel jsem tehdy za ním a poděkoval mu za to, že se mne zastal. Řekl jsem<br />
mu však, že bych ho nerad klamal a že ho chci proto upozornit, že jsem<br />
starší než on a není naděje, že bych svou víru "překonal". Dali jsme se do<br />
debaty o boží jsoucnosti, o konečnosti a věčnosti, o tom, jaký měl Descartes<br />
vztah k náboženství, zda byl Spinoza materialista a o mnohých jiných<br />
věcech. Nedohodli jsme se. Zeptal jsem se Ludvíka nakonec, zda nelituje, že
se mne zastal, když vidí, jak jsem nenapravitelný. Řekl mi, že náboženská<br />
víra je moje soukromá věc a že po ní konec konců nikomu nic není.<br />
Od té doby jsem se s ním už na fakultě nesešel. O to více se naše osudy<br />
sblížily svou podobou. Asi čtvrt roku po našem rozhovoru vyloučili Jahna ze<br />
strany i z fakulty. A za dalšího půl roku jsem odešel z fakulty i já. Byl jsem<br />
vyhozen? Vyštván? To nemohu říci. Je pravda jen to, že hlasů proti mně a<br />
proti mému přesvědčení bylo čím dál víc. Je pravda, že mi někteří kolegové<br />
naznačovali, že bych měl učinit nějaké veřejné prohlášení ateistického rázu.<br />
A je pravda, že jsem měl na přednáškách několik nepříjemných výstupů s<br />
útočnými komunistickými posluchači, kteří chtěli urážet mou víru. Návrh<br />
na můj odchod z fakulty visel opravdu ve vzduchu. Ale je také pravda, že<br />
jsem měl mezi komunisty na fakultě stále dosti přátel, kteří si mne vážili pro<br />
můj před únorový postoj. Stačilo snad jen málo: jen to, abych se sám začal<br />
bránit a byli by se jistě postavili za mne. Ale já jsem to neudělal.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(4)<br />
"Následujte mne," řekl Ježíš svým učedníkům a oni bez odmluv odcházeli<br />
od svých sítí, od svých lodic, od svých domovů a rodin a šli za ním. "Nikdo,<br />
kdo vloží ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží."<br />
Slyšíme-li hlas Kristovy výzvy, musíme ho následovat bezpodmínečně. To<br />
je dobře známo z Evangelia, avšak v moderní době to všechno zní jen jako<br />
báje. Jakápak výzva, jaképak následování v našich prozaických životech?<br />
Kam a za kým bychom měli odcházet opouštějíce své sítě?<br />
A přece k nám hlas výzvy doléhá i v našem světě, máme-li bdělý sluch.<br />
Výzva k nám však nepřichází poštou jako doporučená depeše. Přichází<br />
maskována. A málokdy v kostýmu růžovém a svůdném. "Nikoli skutek,<br />
který si vyvolíš, nýbrž to, co tě potká proti tvé volbě, tvému myšlení a tvé<br />
žádosti, tou cestou se dej, tam já volám, tam bud' učedníkem, to je tvůj čas,<br />
tudy šel tvůj mistr ... "<br />
Měl jsem mnoho důvodů lpět na svém asistentském místě. Bylo poměrně<br />
pohodlné, skýtalo mi mnoho volného času pro další studium a slibovalo<br />
doživotní dráhu vysokoškolského učitele. A přece jsem se zalekl právě toho,<br />
že na svém místě lpím. Zalekl jsem se toho o to víc, že jsem v téže době viděl<br />
nuceně odcházet z vysokých škol mnoho cenných lidí, pedagogů i<br />
posluchačů. Zalekl jsem se svého lpění na dobrém bydlu, které mne klidnou<br />
zajištěností oddaluje od neklidných osudů mých bližních. Pochopil jsem, že<br />
návrhy na můj odchod ze školy jsou výzvou. Slyšel jsem, že mne kdosi<br />
odvolává. Že mne kdosi varuje před pohodlnou kariérou, která by
spoutávala mou mysl, víru i mé svědomí.<br />
Má žena, s kterou jsem měl tehdy pětileté dítě, naléhala ovšem všemožně,<br />
abych se bránil a udělal všechno pro své setrvání na škole. Myslila na<br />
synáčka, na budoucnost rodiny. Nic jiného pro ni neexistovalo. Když jsem se<br />
podíval do její už tehdy stárnoucí tváře, polekal jsem se té nekonečné<br />
starostlivosti, starostlivosti o zítřejší den i příští rok, tíživé starostlivosti o<br />
všechny budoucí dny a roky až do nedohledna. Lekl jsem se té tíhy a slyšel<br />
jsem v duchu Ježíšova slova: "Nepečujte o zítřejší den, neboť zítřejší den<br />
pečovati bude o své věci. Dostiť má den na svém trápení."<br />
Moji nepřátelé čekali, že se budu trápit starostmi, a já jsem zatím v sobě<br />
pocítil nečekanou bezstarostnost. Domnívali se, že se budu cítit omezen ve<br />
své svobodě, a já jsem naopak právě tehdy objevil pro sebe pravou svobodu.<br />
Pochopil jsem, že člověk nemá, co by ztratil, že všude je jeho místo, všude<br />
tam, kam šel Ježíš, což znamená: všude mezi lidmi.<br />
Po počátečním údivu a lítosti vyšel jsem zlobě svých protivníků vstříc.<br />
Přijal jsem jejich ukřivdění jako šifrovanou výzvu.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(5)<br />
Komunisté zcela nábožensky předpokládají, že člověk, který se nějak<br />
provinil před tváří strany, může dojít rozhřešení, odejde-li na určitou dobu<br />
pracovat mezi zemědělce nebo dělníky. Takto odcházívalo v létech po Únoru<br />
mnoho příslušníků inteligence na kratší či delší čas do dolů, továren, na<br />
stavby a státní statky, aby sc po tajemném očištění v těchto prostředích<br />
mohli opět vrátit do úřadů, škol či sekretariátů.<br />
Když jsem nabídl vedení školy, že odejdu z fakulty a nežádal jsem žádné<br />
nové vědecké místo, nýbrž chtěl odejít mezi lidi, nejraději jako odborný<br />
pracovník někam na státní statek, pochopili to komunisté na mé škole,<br />
přátelé i nepřátelé, nikoli ve smyslu mé, nýbrž jejich víry: jako výraz zcela<br />
mimořádné sebekritičnosti. Ocenili to a pomohli mi najít velmi dobré místo<br />
na státním statku v západních Čechách, místo s dobrým ředitelem a v<br />
krásné krajině. Na cestu mne obdařili vzácně příznivým kádrovým<br />
posudkem.<br />
Byl jsem na novém působišti opravdu šťasten. Cítil jsem se znovuzrozen.<br />
Státní statek byl zřízen v opuštěné a jen zpola dosídlené pohraniční vsi,<br />
odkud byli po válce vystěhováni Němci. Kolem dokola táhly se kopce,<br />
většinou holé, pokryté pastvinami. V jejich údolích byly roztroušeny ve<br />
značných vzdálenostech domky nadmíru roztáhlých vsí. Časté mlhy<br />
kráčející krajinou kladly se mezi mne a zalidněnou zemi jako pohyblivý
paraván, takže svět byl jako v pátém dni stvoření, kdy snad Bůh dosud<br />
váhal, zda jej odevzdá člověku.<br />
Avšak i lidé sami byli tu původnější. Stáli tváří v tvář přírodě, nekonečným<br />
pastvinám, stádům krav a ovcí. Bylo mi mezi nimi dobře. Dostal jsem brzo<br />
mnoho nápadů, jak lépe využít rostlinstva v této kopcovité krajině: hnojiva,<br />
způsob uskladňování sena, výzkumné pole léčivých rostlin, skleník. Ředitel<br />
mi byl vděčný za moje nápady a já jsem byl vděčný jemu, že mi umožňuje,<br />
abych si užitečnou prací vydělával svůj chléb.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(6)<br />
To bylo roku 1951. Září bylo chladné, ale v polovině října se najednou<br />
oteplilo a byl nádherný podzim až do hloubky listopadu. Kupky sena schly<br />
na kopcovitých lukách a jejich vůně se šířila daleko krajinou. V trávě se<br />
zjevovala křehká tělíčka ocúnů. A tehdy se začalo vyprávět po okolních vsích<br />
o mladé tulačce.<br />
Výrostci ze sousední vsi šli na posečená luka. Bavili se hlasitě, pokřikovali<br />
na sebe, a tu prý najednou uviděli, jak z jedné kupky vylezlo děvče,<br />
rozcuchané, se stébly ve vlasech, děvče, které tu nikdo z nich nikdy neviděl.<br />
Rozhlédlo se vyplašeně kolem dokola a začalo utíkat k lesu .. Zmizelo jim<br />
dřív, než se za ním rozhodli běžet.<br />
K tomu vyprávěla selka z téže vsi, jak jednoho dne odpoledne, když<br />
pořádala cosi na dvoře, zjevila se u ní zničehonic dívka asi dvacetiletá,<br />
oblečená ve velmi obnošeném kabátě, a prosila ji se sklopenou hlavou o<br />
krajíček chleba. ,,Děvče, kam jdeš?" zeptala se jí selka. Dívka odpověděla, že<br />
má dalekou cestu. ,,A to jdeš pěšky?" "Ztratila jsem peníze," odpověděla.<br />
Selka se neptala dál a podala jí chléb a mléko.<br />
A k těmhle vyprávěním se přidal i pastýř z našeho statku. Když byl v<br />
kopcích, položil si prý k pařezu namazaný krajíc a konvičku s mlékem.<br />
Odešel na chvíli za stádem a když se vrátil, chléb i konvička záhadně<br />
zmizely.<br />
Všech těch zpráv se ihned ujímaly děti a rozmnožovaly je dychtivou<br />
fantazií. Viděly ji k večeru, jak se koupe v rybníku za vsí, přestože byl<br />
začátek listopadu a voda již velmi chladná. Když se někomu něco ztratilo,<br />
děti to hned přijímaly jako zprávu o její existenci. Jindy zvečera ozýval se<br />
odkudsi z dálky tenký zpěv ženského hlasu. Dospělí tvrdili, že v některé<br />
chalupě v kopci pustili naplno rádio, ale děti věděly, že to ona, divoženka,<br />
jde po hřebeni pahorků, má rozpuštěné vlasy a zpívá.<br />
Jednou večer rozdělaly oheň za vsí, přikládaly na něj bramborovou nať a
do žhavého popela házely brambory. Pak se zadívaly k lesu a jedno děvčátko<br />
začalo volat, že ji vidí, jak se na ně dívá z lesního přítmí. Jakýsi chlapec vzal<br />
na ta slova hroudu a hodil ji směrem, kam ukazovalo děvče. Kupodivu,<br />
žádný křik se neozval, ale stalo se něco jiného. Všechny děti okřikly chlapce<br />
a div ho neztloukly.<br />
Ano, bylo tomu tak: obvyklá dětská krutost se nikdy nezachytila na povčsti<br />
o zbloudilé dívce, i když byly s její představou spojeny drobné krádeže. Měla<br />
od počátku tajemné sympatie. Nakláněla jí snad lidská srdce právě nevinná<br />
nepatrnost těch krádeží? Anebo její mladičký věk? Nebo ji chránila andělská<br />
ruka?<br />
Ať tak či onak, hozená hrouda roznítila lásku dětí k zbloudilé dívce. Ještě<br />
téhož dne nechaly u dohořelého ohniště hromádku upečených brambor,<br />
přikryly je popelem, aby nevystydly, a zapíchly do té kupky ulomenou<br />
smrkovou větvičku. Našly pro dívku i pojmenováni. Na papír vytržený ze<br />
sešitu napsaly tužkou velkými písmeny: Zbloudilko, to je pro tebe. Papír<br />
položily k hromádce a zatížily hroudou. Potom odešly a skryly se do<br />
okolních křů vyhlížejíce plachou postavu děvčete. Večer přecházel v noc a<br />
nikdo nepřicházel. Děti musily nakonec opustit úkryt a odejít domů. Ale<br />
hned ráno se rozběhly k včerejšímu místu. A stalo se. Kupka brambor<br />
zmizela i s papírem a větvičkou.<br />
Děvče se stalo hýčkanou vílou dětí. Nechávaly jí hrneček s mlékem, chléb,<br />
brambory i psaníčka. A nikdy neopakovaly pro své dárky totéž místo.<br />
Nenechávaly jí potravu na určeném místě, jako by se nechávala žebrákům.<br />
Hrály si s ní hru. Hru na schovávaný poklad. Vyšly od místa, kde jí poprvé<br />
zanechaly kupku brambor, a postupovaly dále od vsi směrem do krajiny.<br />
Zanechávaly své poklady u pařezů, u velikého balvanu, u Boží muky, u<br />
šípkového keře. Nikomu neprozradily místa, kam dárky skrývaly. Nikdy<br />
neporušily tuto pavučinově jemnou hru, nikdy dívenku nevyčíhaly a<br />
nezaskočily. Ponechaly jí její neviditelnost.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(7)<br />
Ta pohádka trvala krátce. Jednou se vypravil ředitel našeho statku s<br />
předsedou místního národního výboru daleko do krajiny prohlédnout<br />
několik dosud nevbydlených domků, co tu zbyly po Němcích, aby v nich<br />
zřídili noclehárnu pro zemědělské dělníky, pracující daleko od vsi. Po cestě<br />
je překvapil déšť, který se rychle proměnil v liják. Nablízku byl jen nízký<br />
smrčkový lesík a na jeho okraji šedivá chalupa - seník. Přiběhli k němu,<br />
otevřeli dveře zajištěné jen dřevěným kolíkem a vlezli dovnitř. Světlo
vnikalo otevřenými dveřmi i škvírami ve střeše. Uviděli v seně uválený<br />
prostor. Natáhli se tedy do něho, poslouchali údery kapek o střechu,<br />
vdechovali opojnou vůlli a klábosili. Tu pojednou prohrabávaje se rukou ve<br />
stěně sena, jež se tyčila po jeho pravici, ucítil předseda pod uschlými stébly<br />
cosi tvrdého. Byl to kufřík. Starý, škaredý, laciný kufřík z vulkánu. Nevím,<br />
jak dlouho váhali oba muži před tajemstvím. Jisto je, že kufřík otevřeli a<br />
našli v něm čtvery dívčí šaty a všechny nové a krásné. Pěknost těch šatů<br />
kontrastovala prý podivně s venkovskou zašlostí kufříku a vnukla podezření<br />
na krádež. Pod šaty bylo ještě pár kusů dívčího prádla a v něm zachumlán<br />
balíček dopisů svázaný modrou stužkou. To bylo vše. Dodnes nic nevím o<br />
těch dopisech a nevím ani, zda si je ředitel s předsedou přečetli. Vím jen, že<br />
podle nich zjistili jméno adresátky: Lucie Šebetková.<br />
Když rozjímali nad nečekaným nálezem, objevil předseda v seně ještě další<br />
předmět. Oprýskanou konévku na mléko. Tu modře emailovanou konévku,<br />
o jejíž záhadné ztrátě vyprávěl už po čtrnáct dnů každý večer v hospodě<br />
pastýř ze statku.<br />
Potom mělo už všechno neodvratný pruběh. Předseda počkal skryt ve<br />
smrčině a ředitel sešel dolů do vsi a poslal za předsedou vesnického<br />
esenbáka. Dívka se za setmění vracela do své vonné nocležny. Nechali ji<br />
vejít, nechali ji za sebou zavřít dvířka, počkali půl minuty a pak vešli za ní.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(8)<br />
Oba muži, kteří Lucii v seníku chytili, byli dobří lidé. Předseda, bývalý<br />
deputátník, poctivec, otec šesti dětí, připomínal staré vesnické písmáky.<br />
Esenbák byl naivní obhroublý dobrák s mohutným knírem pod nosem.<br />
Žádný z nich by kuřeti neublížil.<br />
A přece jsem pociťoval hned poprvé podivnou trýzeň, když jsem slyšel o<br />
Luciině polapení. Dodnes se mi svírá srdce, když si představuji ředitele s<br />
předsedou, jak se hrabou v jejím kufříku, jak mají v rukou veškeru stydkou<br />
předmětnost její intimity, něžná tajemství jejího ušpiněného prádla, jak<br />
nahlížejí někam, kam je zakázáno nahlížet.<br />
A stejný pocit trýzně mám dosud, představím-li si doupátko v seně, z<br />
něhož není žádného úniku a jehož jediné dveře jsou zastoupeny dvěma<br />
velikými chlapy.<br />
Když jsem se později dovídal o Lucii více, uvědomoval jsem si s údivem, že<br />
v obou těchto trýznivých situacích osvětlila se mi hned napoprvé sama<br />
podstata jejího osudu. Obě ty situace byly obrazem zprznění.<br />
____________________________________________________
___________<br />
(9)<br />
Té noci nespala již Lucie v seníku, nýbrž na železné posteli v krámku, který<br />
má SNB upraven jako svou denní úřadovnu. Další den ji vyslýchali na<br />
národním výhoru. Dověděli se, že až dosud pracovala a bydlila v Ostravě. Ze<br />
odtud utekla, neboť tam nemohla vydržet. Když se chtěli dovědět něco<br />
konkrétnějšího, narazili na urputné mlčení.<br />
Proč utíká sem, do západních Čech? Řekla, že její rodiče bydlí v Chehu.<br />
Proč nešla k nim? Vystoupila z vlaku daleko před domovem, protože se<br />
cestou začala bát. Její otec ji celý život jen tloukl.<br />
Předseda národního výboru oznámil Lucii, že ji pošlou zpátky do Ostravy,<br />
odkud bez řádné výpovědi odešla. Lucie jim řekla, že na první stanici uteče z<br />
vlaku. Chvíli na ni křičeli, ale pak pochopili, že tím nic nespraví. Zeptali se jí<br />
tedy, zda ji mají poslat domů, do Chebu. Vrtěla zuřivě hlavou. Byli na ni<br />
ještě chvíli přísní, a potom předseda podlehl vlastní měkkosti. "Co tedy<br />
chceš?" Zeptala se, jestli hy nemohla zůstat pracovat zde. Pokrčili rameny a<br />
řekli jí, že se zeptají na státním statku.<br />
Ředitel zápasil ustavičně s nedostatkem pracovních sil. Přijal návrh<br />
národního výboru bez váhání. Pak mi oznámil, že konečně dostanu do<br />
skleníku dávno požadovanou pracovnici. A ještě téhož dne mi předseda<br />
národního výboru přišel představit Lucii.<br />
Pamatuju se dobře na ten den. Byla druhá půle listopadu a podzim až dotud<br />
slunný ukázal poprvé svou větrnou a mračnou tvář. Poprchávalo. Stála v<br />
hnědém kabátě, s kufříkem, se sklopenou hlavou a neúčastnýma očima<br />
vedle vysokého předsedy. Předseda držel v ruce modrou konévku a pronášel<br />
slavnostně: "Jestlis dělala něco zlého, my jsme ti odpustili a důvěřujeme ti.<br />
Mohli jsme tě poslat zpátky do Ostravy, ale nechali jsme tě tady. Dělnická<br />
třída potřebuje všude poctivé lidi. Tak ji nezklam."<br />
Šel potom odevzdat do kanceláře konvičku pro našeho pastýře a já jsem<br />
zavedl Lucii do skleníku, představil ji jejím dvěma spolupracovnicím a<br />
vysvětlil jí její práci.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(10)<br />
Lucie mi zastiňuje ve vzpomínkách všechno, co jsem tehdy prožíval. Přesto<br />
se mi v jejím stínu postava předsedy národního výboru rýsuje dosti zřetelně.<br />
Když jste seděl včera v křesle proti mně, Ludvíku, nechtěl jsem se vás<br />
dotýkat. Řeknu vám to tedy aspoň teď, když už jste proti mně zase tak, jak
vás nejlépe znám, jako má představa a stín: Bývalý deputátník, který chtěl<br />
vytvořit ráj pro své trpící bližní, ten zanícený poctivec a nadšenec pronášející<br />
naivně vznešená slova o odpuštění, důvěře a dělnické třídě, byl mému<br />
srdci i mému myšlení mnohem blíže než vy, i když mi osobně nikdy<br />
neprojevil nějakou přízeň.<br />
Tvrdil jste kdysi, že socialismus vyrostl na kmeni evropského racionalismu<br />
a skepticismu, na kmeni nenáboženském a protináboženském a není jinak<br />
myslitelný. Ale chcete opravdu dál vážně tvrdit, že bez víry v prvotnost<br />
hmoty nelze vybudovat socialistickou společnost? Myslíte opravdu, že lidé<br />
věřící v Boha nemohou znárodnit továrny?<br />
Jsem si zcela jist, že ta linie evropského ducha, jež vychází z poselství<br />
Ježíšova, vede k sociální rovnosti a k socialismu mnohem zákonitěji. A když<br />
si vybavuju nejvášnivější komunisty z prvního období socialismu v mé zemi,<br />
třeba právě předsedu, který odevzdal do mých rukou Lucii, zdají se mi<br />
mnohem víc podobní náboženským horlitelům než voltairiánským<br />
pochybovačům. Ta revoluční doba od roku 1948 až do roku 1956 měla málo<br />
co společného se skepticismem a s racionalismem. Byla to doba velké<br />
kolektivní víry. Člověk, který s tou dobou souhlasně šel, měl pocity podobné<br />
náboženským: vzdával se svého já, své osoby, svého soukromí ve prospěch<br />
něčeho vyššího, něčeho nadosobního. Marxistické poučky byly sice původu<br />
docela světského, ale význam, který se jim přikládal, podobal se významu<br />
Evangelia a biblických přikázání. Vytvořil se okruh myšlenek, které byly<br />
nedotknutelné, tedy v naší terminologii svaté.<br />
Toto náboženství bylo kruté. Nepovýšilo nás mezi své kněží, snad oběma<br />
nám ublížilo. Ale přesto ta doba, jež minula, byla mi stokrát bližší než doba,<br />
která se zdá dnes přicházet, doba posměchu, skepse, leptání, malicherná<br />
doba, na jejímž proscéniu vystu- puje ironický intelektuál, zatímco v pozadí<br />
se kupí dav mládeže, hrubé, cynické a zlé, bez nadšení a bez ideálů, hotové<br />
se na potkání pářit i zabíjet.<br />
Ta odcházející či odešlá doba měla v sobě aspoň něco z ducha velkých<br />
náboženských hnutí. Škoda že nedovedla jít až do konce ve svém<br />
náboženském sebepoznání. Měla náboženská gesta a city, ale uvnitř<br />
zůstávala prázdná a bez Boha. Ale já jsem tehdy stále věřiI, že Bůh se<br />
smiluje, že se dá poznat, že posvětí nakonec tu velkou světskou víru. Čekal<br />
jsem marně.<br />
Ta doba zradila nakonec svou náboženskost a doplatila na racionalistické<br />
dědictví, k němuž se hlásila jen proto, že nerozuměla sama sobě. Ten<br />
racionalistický skepticismus leptá křesťanství už dvě tisíciletí. Leptá a<br />
nerozleptá. Ale komunistickou teorii, svůj vlastní výtvor, zničí během<br />
několika desetiletí. Ve vás ji už zničil, Ludvíku. Vy sám to dobře víte.
____________________________________________________<br />
___________<br />
(11)<br />
Ještě tak když se lidé mohou přenést v představách do říše pohádek, jsou<br />
plni ušlechtilosti, soucitu a poezie. V říši všednodenního života jsou<br />
pohříchu naplněni spíš opatrností, nedůvěřivostí a podezíráním. Tak se<br />
chovali i vůči Lucii. Jakmile odešla z dětských pohádek a stala se skutečnou<br />
dívkou, spoludělnicí a spolunocležnicí, byla okamžitě předmětem<br />
zvědavosti, v níž nechyběla zlomyslnost, jakou chovají lidé vůči andělům<br />
svrženým z nebes a vůči vílám vyhnaným z báje.<br />
Lucii bylo málo platné, že byla mlčenlivá. Asi po měsíci došly na státní<br />
statek z Ostravy její kádrové materiály. Dověděli jsme se z nich, že pracovala<br />
nejdříve v Chebu jako učednice v kadeřnictví. Po mravnostním deliktu<br />
strávila rok v polepšovně a odtud pak přišla do Ostravy. V Ostravě se<br />
osvědčila jako dobrá pracovnice. V internátu se chovala vzorně. Před svým<br />
útěkem měla jediné a zcela nečekané provinění: byla přistižena, jak krade<br />
květiny na hřbitově.<br />
Zprávy byly strohé a místo aby odhalily Luciino tajemství, spíš je jen<br />
obdařily větší záhadností.<br />
Slíbil jsem řediteli, že si Lucii vezmu na starost. Přitahovala mne.<br />
Pracovala mlčenlivě a se zaujetím. Byla klidná ve své plachosti. Nenacházel<br />
jsem v ní nic z výstřednosti dívky žijící několik týdnů jako tulačka.<br />
Prohlásila několikrát, že je na statku spokojená a že odtud nechce odejít.<br />
Byla mírná, ochotná v každém sporu ustoupit a získávala si proto postupně<br />
své spolupracovnice. Přesto však zůstávalo v její nemluvností cosi, co<br />
prozrazovalo bolavý osud a ublížení duše. Nic jsem si nepřál víc, než aby se<br />
mi vyzpovídala, ale věděl jsem také, že užila v životě dost otázek a vyptávání<br />
a že v ní pravděpodohně vyvolávají představu výslechu. A tak jsem se<br />
nevyptával a začal jsem vyprávět sám. Denně jsem si s ní povídal. Mluvil<br />
jsem o svých plánech zřídit na statku plantáž léčivých bylin. Vyprávěl jsem<br />
jí, jak za starých časů léčili se vesničtí lidé odvary a roztoky z různých rost-<br />
lin. Vyprávěl jsem jí o bedrníkn, kterým lidé léčili choleru a mor, vyprávěl<br />
jsem jí o lomikamenu, který skutečně láme kameny, močové a žlučové.<br />
Lucie naslouchala. Měla rostliny ráda. Ale jaká svatá prostota! Nic o nich<br />
nevěděla a neuměla téměř jedinou pojmenovat.<br />
Nastávala již zima a Lucie neměla nic kromě svých krásných letních šatků.<br />
Pomohl jsem jí udělat rozvrh v jejím peněžním hospodářství. Přinutil jsem<br />
ji, aby si koupila nepromokavý plášť a svetr a později ještě další věci: boty,<br />
pyžamo, punčochy, zimník ...
Jednoho dne jsem se jí ptal, zda věří v Boha. Odpověděla způsobem, který<br />
se mi zdál pozoruhodný. Neřekla totiž ani ano ani ne. Pokrčila rameny a<br />
řekla: "Nevím." Zeptal jsem se jí, zda ví, kdo to byl Ježíš Kristus. Řekla, že<br />
ano. Ale nevěděla o něm nic. Jeho jméno spojovalo se v ní neurčitě s<br />
představou vánoc, pletlo se jí cosi o ukřižování, ale byla to jen potrhaná<br />
mlhovina dvou tří představ, které nedávaly dohromady žádný smysl. Lucie<br />
nepoznala dosud víru ani nevíru. Pocítil jsem v té chvíli malou závrať<br />
podohnou snad té, již pociťuje zamilovaný člověk, když zjistí, že v jeho<br />
milované ho nepředešlo dosud jiné mužské tělo. ",Chceš, abych ti o něm<br />
vyprávěl?" zeptal jsem se a ona přikývla. Pastviny a kopce byly tehdy již<br />
zasněžené. Vyprávěl jsem. Lucie poslouchala ...<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(12)<br />
Musila nést příliš mnoho na svých křehkých ramenou. Potřebovala<br />
někoho, kdo by jí pomohl, ale nikdo to neuměl. Pomoc, kterou nabízí<br />
náboženství, Lucie, je prostá: Odevzdej se. Odevzdej se i se svým nákladem,<br />
pod kterým padáš. V tom je veliká úleva, žít odevzdaně. Já vím, že ses<br />
neměla komu odevzdat, protože ses bála lidí. Ale je tu Bůh. Odevzdej se mu.<br />
Bude ti lehce.<br />
Odevzdat se, to znamená odložit minulý život. Vyjmout ho z duše.<br />
Vyzpovídat se. Řekni mi, Lucie, proč jsi utekla z Ostravy? To bylo kvůli těm<br />
květinám na hrobě?<br />
Taky.<br />
A proč jsi hrala ty květiny?<br />
Bylo jí smutno, proto si je dávala ve svém pokojíku v internátu do vázičky.<br />
Trhala květiny i ve volné přírodě, ale Ostrava je černé město a kolem ní<br />
skoro žádná příroda není, jen haldy, ploty, parcely a sem tam nějaký řídký<br />
hájek plný sazí. Krásné květiny našla Lucie jenom na hřbitově. Květiny<br />
vznešené, květiny slavnostní. Mečíky, růže a lilie. A také chryzantémy, jejich<br />
veliké květy z křehkých okvětních lístků ...<br />
A jak tě chytili?<br />
Chodila často a ráda na hřbitov. Nejenom kvůli květinám, které si odtud<br />
odnášela, ale také proto, že tam bylo krásně a byl tam klid a ten klid ji<br />
utěšoval. Každý hrob byla zvláštní samostatná zahrádka a ona proto ráda<br />
zůstávala u jednotlivých hrobů a prohlížela si pomníky s jejich smutnými<br />
nápisy. Aby byla nerušena, napodobila zvyk některých návštěvníků<br />
hřbitova, zejména těch starších, a poklekala tváří v tvář pomníku. Tak se jí<br />
jednou také zalíbil hrob ještě skoro čerstvý. Rakev tam byla zasypána teprve
několik dnů. Hlína na hrobě byla kyprá, ležely na ní věnce a vpředu ve váze<br />
stála nádherná kytice růží. Lucie klečela a smuteční vrba se nad ní klenula<br />
jak důvěrná a šeptající nebesa. Lucie se rozplývala v nevyslovitelném blahu.<br />
A právě tehdy přicházel k tomu hrobu starší pán se svou ženou. Snad to byl<br />
hrob jejich syna, či bratra, kdo ví. Viděli u hrobu klečet neznámou dívku.<br />
Užasli. Kdo je ta dívka? Zdálo se jim, že se v jejím zjevení skrývá pro ně<br />
nějaké tajemství, rodinné tajemství, snad neznámá příbuzná či neznámá<br />
milenka zesnulého ... Stanuli a báli se ji rušit. Dívali se na ni zpovzdáli. A tu<br />
viděli, že dívka vstává, bere z vázy tu krásnou kytici růží, kterou tam oni<br />
sami před několika dny dali, obrací se a odchází. A tebdy se za ní rozběhli.<br />
Kdo jste, ptali se jí. Byla zmatena, nevěděla co říci, koktala. Ukázalo se, že ta<br />
neznámá dívka vůbec neznala jejich mrtvého. Přivolali na pomoc<br />
zahradnici. Žádali, aby se legitimovala. Křičeli na ni a prohlašovali, že není<br />
nic strašnějšího než okrádat mrtvé. Zahradnice potvrdila, že to není první<br />
krádež květin na jejím hřbitově. Přivolali tedy strážníka, znovu na ni uhodili<br />
a Lucie se ke všemu přiznala.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(13)<br />
"Nechať mrtví pochovávají své mrtvé," řekl Ježíš. Květiny na hrobech patří<br />
živým. Tys neznala Boha, Lucie, ale toužila jsi po něm. V kráse pozemských<br />
květin zjevovalo se ti nadpozemské. Ne. potřebovalas květiny pro nikoho.<br />
Jen pro sebe. Pro prázdno ve tvé duši. A chytili tě a ponížili. Ale to byl jediný<br />
důvod, proč jsi utekla z černého města?<br />
Mlčela. Pak zavrtěla hlavou. Někdo ti ublížil?<br />
Přikývla.<br />
Vypravuj, Lucie!<br />
Byla to místnost docela malá. U stropu byla žárovka, která neměla stínítko<br />
a chlípně obnažena visela křivě z ohjímky. U stěny postel, nad ní visel obraz<br />
a na tom obraze byl krásný muž, byl v modré říze a klečel. Byla to Zahrada<br />
Getsemanská, ale to Lucie nevěděla. Tam ji tedy přivedl a ona se bránila a<br />
křičela. Chtěl ji znásilnit, trhal s ní šaty a ona se mu vytrhla a utekla pryč.<br />
Kdo to byl, Lucie?<br />
Voják.<br />
Tys ho měla ráda?<br />
Ne, neměla ho ráda.<br />
Ale proč jsi s ním tedy šla do té místnosti, kde byla jen holá žárovka a<br />
postel?
Byla to jen ta prázdnota v duši, která ji k němu táhla. A nenašla si pro ni,<br />
nebohá, než výrostka, vojáka v prezenční službě.<br />
Ale pořád tomu přesně nerozumím, Lucie. Když jsi s ním nejdřív šla do té<br />
místnosti, kde byla jen holá postel, proč jsi mu z ní potom utíkala?<br />
Byl zlý a surový jako všichni.<br />
O kom mluvíš, Lucie? Kteří všichni?<br />
Mlčela.<br />
Koho jsi znala před tím vojákem! Mluv! Vypravuj, Lucie!<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(14)<br />
Bylo jich šest a ona sama. Šest, od šestnácti do dvaceti let. Jí bylo šestnáct.<br />
Tvořili partu a mluvili o partě s úctou, jako by to byla pohanská sekta. Toho<br />
dne mluvili o zasvěcování. Donesli několik lahví špatného vína.<br />
Zúčastňovala se chlastu se slepou oddaností, do níž vkládala všechnu<br />
neukojenou lásku dcery k matce a otci. Pila, když oni pili, smála se, když oni<br />
se smáli. Potom jí poručili, aby se svlékla. Nikdy to dosud před nimi<br />
nedělala. Ale protože, když váhala, svlékl se nejprve sám vůdce party,<br />
pochopila, že rozkaz se neobrací nikterak proti ní samé, a oddaně se<br />
podrobila. Důvěřovala jim, důvěřovala i jejich hrubosti, byli její záštitou a<br />
štítem, nedovedla si představit, že by je ztratila. Byli její matkou, byli jejím<br />
otcem. Pili, smáli se a dávali jí další příkazy. Roztáhla nohy. Bála se, věděla,<br />
co to znamená, ale poslouchala. Pak zakřičela a tekla z ní krev. Kluci hlučeli,<br />
zvedali sklenky a lili sprosté šumivé víno na záda vedoucího party, na její<br />
tělíčko a mezi jejich nohy a křičeli jakási slova o Křtu a Zasvěcení a potom se<br />
od ní vůdce zvedl a přistoupil k ní další člen party, přicházeli podle stáří,<br />
naposledy ten nejmladší, kterému bylo taky šestnáct jako jí, a to už Lucie<br />
nemohla, to už nemohla vydržet bolestí, už si chtěla odpočinout, už chtěla<br />
být sama, a protože on byl ten nejmladší, odvážila se ho odstrčit. Ale právě<br />
proto, že byl nejmladší, nechtěl být ponížen! Byl přece členem Party, její<br />
plnoprávný člen! Chtěl to dokázat a dal proto Lucii facku přcs tvář a nikdo z<br />
party se jí nezastal, protože všichni věděli, že nejmladší je v právu a že se<br />
dožaduje toho, co mu patří. Lucii vytryskly slzy, ale neměla odvahu vzepřít<br />
se a roztáhla tedy své nožky pošesté...<br />
Kde to bylo, Lucie?<br />
Byt jednoho z party, jeho rodiče byli oba na noční, byla tam kuchyň a<br />
jeden pokoj, v pokoji stůl, pohovka a postel, nade dveřmi v rámečku nápis<br />
Dej Bůh štěstí a nad postelí v rámu krásná paní v modré říze držela u prsu
dítě.<br />
Panna Maria?<br />
Nevěděla.<br />
A dál, Lucie, co bylo dál?<br />
Dál se to pak často opakovalo, v tom bytě a taky v jiných bytech a taky<br />
venku v přírodě. Stal se z toho v partě zvyk.<br />
A líbilo se ti to, Lucie?<br />
Nelíbilo, zacházeli s ní od té doby hůř a pyšněji a hruběji, ale nebylo odtud<br />
cesty dopředu ani zpět, nikam.<br />
A jak to skončilo, Lucie?<br />
Jednoho večera v jednom takovém prázdném bytě. Přišla tam policie a<br />
všechny je sebrala. Kluci z party měli na svědomí nějaké krádeže. Lucie o<br />
tom nevěděla, ale vědělo se, že s partou táhla, a vědělo se i o tom, že partě<br />
poskytovala všechno, co jí jako dívenka poskytovat mohla. Byla zostuzena<br />
po celém Chebu a doma do modra ztlučena. Chlapci dostali různé tresty a ji<br />
poslali do polepšovny. Tam zůstala rok - do svých sedmnácti let. Za nic na<br />
světě se pak již nechtěla vrátit domů. A tak přišla do černého města.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(15)<br />
Překvapilo mne a zarazilo, když mi předevčírem v telefonu Ludvík<br />
prozradil, že zná Lucii. Naštěstí ji znal jen letmo. Měl prý v Ostravě jakousi<br />
povrchní známost s dívkou, která s ní bydlila v internátu. Když se mne pak<br />
na ni včera znovu zeptal, vyprávěl jsem mu všechno. Potřeboval jsem už<br />
dávno shodit ze sebe to břímě, ale nenašel jsem až dosud člověka, jemuž<br />
bych se mohl svěřit s důvěrou. Ludvík je mi nakloněn a je přitom dostatečně<br />
vzdálen mému životu a tím víc životu Luciinu. Nemusil jsem se tedy bát, že<br />
vydám Luciino tajemství do nebezpečí.<br />
Ne, co mi Lucie svěřila, jsem nepověděl nikomu než včera Ludvíkovi.<br />
Nicméně to, že byla v polepšovně a kradla na hřbitově květiny, věděli tehdy<br />
z kádrových materiálů na statku všichni. Jednali s ní docela vlídně, ale její<br />
minulost jí ustavičně připomínali. Ředitel o ní mluvil jako "o malé<br />
vykrádačce hrobů", Myslil to docela dobrácky, ale Luciiny minulé hříchy se<br />
těmi řečmi udržovaly při ustavičném životě. Lucie byla stále a nepře- tržitě<br />
vinna. A přitom nic nepotřebovala víc než úplné odpuštění. Ano, Ludvíku,<br />
potřebovala odpuštění, potřebovala projít tou tajuplnou očistou, která je<br />
vám neznámá a nepochopitelná.<br />
Lidé sami nedovedou totiž odpouštět a není to ani v jejich moci. Nemají v
moci učinit ničím hřích, který se stal. To není v silách samotného člověka.<br />
Zbavit hřích jeho platnosti, odčinit jej, vygumovat ho z času, učinit tedy<br />
něco ničím, to je výkon tajemný a nadpřirozený. Jen Bůh, protože se<br />
vymyká pozemským zákonitostem, protože je svobodný, protože dovede<br />
tvořit zázraky, může smýt hřích, může ho proměnit v nic, může ho odpustit.<br />
Člověk může odpustit člověku jen proto, že se opírá o odpuštění Boží.<br />
Ani vy, Ludvíku, protože nevěříte v Boha, neumíte odpouštět. Stále si<br />
pamatujete plenární schůzi, na které zvedli všichni jednomyslně proti vám<br />
ruku a souhlasili s tím, aby byl zničen váš život. Vy jste jim to nikdy<br />
neodpustil. Nejenom jim jako jednotlivým osobám. Bylo jich tam asi sto a to<br />
už je množství, které se může stát jakýmsi malým modelem lidstva. Vy jste<br />
to nikdy neodpustil lidstvu. Vy mu od té doby nedůvěřujete a cítíte k němu<br />
zášť. Dovedu vás pochopit, ale to nic nemění na tom, že taková obecná zášť k<br />
lidem je strašná a hříšná. Stala se vaším prokletím. Protože žít ve světě, v<br />
němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž<br />
jako žít v pekle. Vyžijete v pekle, Ludvíku, a já vás lituji.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(16)<br />
Vše, co na této zemi patří Bohu, může patřit d'áblu. I pohyby milenců v<br />
lásce. Pro Lucii se staly sférou ohavnosti. Spojily se jí s tvářemi zvlčilých<br />
výrostků z party a později s tváří dotírajícího vojáka. Ó, vidím ho před sebou<br />
jasně, jako bych ho znal! Mísí banální slova o lásce, sladká jak sirup, se<br />
sprostým násilnictvím samce drženého bez žen za kasárenskými dráty! A<br />
Lucie náhle poznává, že něžná slova jsou jen falešný závoj na vlčím těle<br />
sprostoty. A celý svět lásky propadá se jí dolů, do jámy zhnuseni.<br />
Zde byl zdroj nemoci, zde jsem musil začíti. Člověk jdoucí po mořském<br />
pobřeží a zběsile mávající ve vztažené paži lucernou může být šílenec. Ale za<br />
noci, když je ve vlnách zbloudilá lod'ka, je tentýž muž zachráncem. Zem, na<br />
které žijeme, je hraniční území mezi nebem a peklem. Žádné počínání není<br />
samo o sobě dohré ani zlé. Teprve jeho místo v řádu činí je dobrým či zlým.<br />
Ani tělesné milování, Lucie, není samo o sobě dobré či špatné. Bude-li v<br />
souhlase s řádem, jejž stanovil Bůh, budeš-li milovat věrnou láskou, bude i<br />
milování dobré a budeš šťastna. Protože Bůh to tak stanovil, že "opustí<br />
člověk otce i matku a připojí se k manželce své i budou dva jedno tělo".<br />
Hovořil jsem s Lucií den co den, den co den jsem jí opakoval, že je jí<br />
odpuštěno, že se nemá svíjet sama v sobě, že má rozepnout svěrací kazajku<br />
své duše, že se má pokorně odevzdat Božímu řádu., v němž i láska těla najde<br />
svoje místo.
A tak míjely týdny ...<br />
Pak přišel jarní den. Na kopcovitých stráních kvetly jabloně a jejich<br />
koruny se v mírném větru podobaly rozhoupaným zvonům. Zavřel jsem oči,<br />
abych slyšel jejich sametový tón. A pak jsem oči otevřel a viděl jsem Lucii v<br />
modrém pracovním plášti a v ruce s motykou. Dívala se dolů do údolí a<br />
usmívala se.<br />
Pozoroval jsem ten úsměv a dychtivě v něm četl. Je to možné? Vždyť<br />
Luciina duše byla až dosud ustavičný útěk, útěk před minulostí i před<br />
budoucností. Všeho se bála. Minulost i budoucnost byly pro ni vodními<br />
propastmi. Držela se s úzkostí děravého člunku přítomnosti jako vratkého<br />
útočiště.<br />
A hle, dnes se usmívá. Bez podnětu. Jen tak. A ten úsměv mi říkal, že se<br />
dívá do budoucnosti s důvěrou. A bylo mi v té chvíli jako plavci, jenž se po<br />
mnoha měsících doplavil k hledané zemi. Byl jsem šťasten. Opřel jsem se o<br />
křivý kmen jabloně a opět na chvíli zavřel oči. Slyšel jsem vánek a sametové<br />
zvonění bílých korun, slyšel jsem trylky ptáků a ty trylky se mi proměňovaly<br />
před zavřenýma očima v tisíce luceren a světel nesených neviditelnýma<br />
rukama k veliké slavnosti. Neviděl jsem ty ruce, ale slyšel jsem vysoké tóny<br />
hlasů a zdálo se mi, že jsou to děti, veselý dětský průvod ... A tu jsem náhle<br />
cítil na své tváři ruku. A hlas: "Pane Kostko, vy jste tak hodný ... " Neotevřel<br />
jsem oči. Nepohnul jsem rukou. Viděl jsem stále ptačí hlasy proměněné v<br />
lampiónový rej, slyšel jsem stále zvonění jabloní. A hlas dořekl slaběji: "Já<br />
vás mám ráda."<br />
Snad jsem měl počkat jen na tuto chvíli a potom rychle odejít, protože můj<br />
úkol byl splněn. Ale ještě dřív, než jsem si stačil cokoli uvědomit, zaskočila<br />
mne blouznivá slabost. Byli jsme docela sami v širé krajině mezi ubohými<br />
jablůňkami a já jsem Lucii objal a ulehl s ní do přírodního lože.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(17)<br />
Stalo se, co se nemělo stát. Když jsem uviděl skrze Luciin úsměv její<br />
usmířenou duši, byl jsem u cíle a měl jsem odejít. Ale já jsem neodešel. A to<br />
bylo pak zlé. Žili jsme spolu dál na jednom jediném statku. Lucie byla<br />
šťastná, zářila, podobala se jaru, které kolem nás přecházelo již zvolna v<br />
léto. Ale já místo toho, abych byl též šťasten, děsil jsem se toho velkého<br />
ženského jara vedle sebe, které jsem sám probudil a které se ke mně<br />
obracelo všemi svými otvírajícími se květy, o nichž jsem věděl, že mi<br />
nepatří, že mi nesmějí patřit. Měl jsem přece v Praze svého syna a svou<br />
ženu, která trpělivě čekala na mé řídké návštěvy domova.
Bál jsem se přerušit s Lucií započaté důvěrnosti, abych ji neranil, ale<br />
neodvážil jsem se v nich pokračovat, protože jsem věděl, že na ně nemám<br />
právo. Toužil jsem po Lucii, ale zároveň jsem se bál její lásky, protože jsem<br />
nevěděl, co si s ní počít. Jen s největší námahou jsem s ní udržoval<br />
přirozenost někdejších rozhovoru. Vstoupily mezi nás mé pochyby. Zdálo se<br />
mi, že moje duchovní pomoc Lucii je nyní demaskována. Že jsem po Lucii<br />
vlastně tělesně toužil od okamžiku, kdy jsem ji uviděl. Že jsem jednal jako<br />
svůdce halící se do roucha utěšitele a kazatele. Že všechny ty hovory o Ježíši<br />
a o Bohu byly tedy jen zástěrkou nejpřízemnější tělesné touhy. Zdálo se mi,<br />
že ve chvíli, kdy jsem popustil své pohlavnosti, pošpinil jsem čistotu svého<br />
původního úmyslu a přišel jsem načisto o své zásluhy před Bohem.<br />
Ale jenom jsem došel k této myšlence, obrátila se moje úvaha čelem vzad:<br />
jaká ješitnost, křičel jsem v duchu na sebe, jaká samolibá touha, chtít být<br />
zasloužilý, chtít se líbit Bohu! Co znamenají lidské zásluhy před Ním? Nic,<br />
nic, nic! Lucie mne miluje a její zdraví závisí na mé lásce! Co když ji vrhnu<br />
zpět do zoufalství jen proto, abych já byl čistý? Nebude mnou pak Bůh právě<br />
proto pohrdat? A je-li moje láska hříchem, co znamená víc, Luciin život,<br />
nebo má bezhříšnost? Bude to přece můj hřích, jen já ho ponesu, jen já sám<br />
sebe odsoudím svým hříchem!<br />
Do těchto úvah a pochyb přišel náhle zásah zvenčí. Proti mému řediteli<br />
vymyslili na ústředí politické obvinění. Ředitel se bránil zuby nehty a tak<br />
mu vyčetli navíc ještě to, že se obklopuje podezřelými živly. Jedním z těch<br />
živlů jsem byl také já: člověk, který prý byl pro protistátní smýšlení vyhozen<br />
z vysoké školy, klerikál. Ředitel marně dokazoval, že nejsem ani klerikál, ani<br />
jsem nebyl z vysoké školy vyhozen. Čím víc se mne zastával, tím více<br />
dokazoval své sepětí se mnou a tím více si škodil. Má situace byla téměř<br />
beznadějná.<br />
Křivda, Ludvíku? Ano, to je to slovo, které nejčastěji vyslovujete, když<br />
slyšíte o téhle příhodě nebo jiných podobných příhodách. Ale já nevím, co je<br />
to křivda. Kdyby nad věcmi lidskými nebylo už nic jiného a kdyby činy měly<br />
jen ten význam, který jim připisují jejich tvůrci, byl by pojem "křivda"<br />
oprávněný a i já bych mohl mluvit o křivdě, byl-li jsem víceméně vyhozen ze<br />
státního statku, kde jsem předtím obětavě pracoval. Snad by pak bylo i<br />
logické, abych se této křivdě bránil a zuřivě se bil za svá malá lidská práva.<br />
Jenomže události mají většinou jiný význam, než jim připisují jejich slepí<br />
autoři; jsou často zastřenými pokyny shůry a lidé, kteří je dopustili, jsou jen<br />
nevědomí zpravodajové vyšší vůle, o které nemají tušení.<br />
Byl jsem si jist, že je tomu tak i tentokrát. Přijal jsem proto události na<br />
statku s úlevou. Viděl jsem v nich jasný pokyn: Odejdi od Lucie dříve, než<br />
bude pozdě. Tvůj úkol je splněn. Jeho ovoce ti nenáleží. Tvá cesta vede
jinudy.<br />
A tak jsem udělal totéž co před dvěma léty na přírodovědecké fakultě.<br />
Rozloučil jsem se s plačící a zoufalou Lucií a vyšel jsem zdánlivé pohromě<br />
vstříc. Nabídl jsem sám, že ze státního statku odejdu. Ředitel mi v tom sice<br />
bránil, ale já jsem věděl, že to dělá ze slušnosti a že je v hloubi duše rád.<br />
Jenomže tentokrát dobrovolnost mého odchodu už nikoho nedojala.<br />
Nebyli tu předúnoroví přátelé komunisté, kteří by mi vystlali cestu na<br />
odchodnou dobrými posudky a radami. Odcházel jsem ze statku jako člověk,<br />
jenž sám uznává, že je nehoden vykonávat v tomto státě jakoukoli<br />
významnější práci. A tak jsem se stal stavebním dělníkem.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(18)<br />
Byl podzimní den roku 1956. To jsem se s Ludvíkem potkal poprvé po pěti<br />
létech v jídelním voze rychlíku, který jede z Prahy do Bratislavy. Já jsem jel<br />
na stavbu nějaké továrny na východní Moravě. Ludvík rozvázal právě<br />
pracovní poměr v Ostravských dolech a podal si v Praze žádost, aby směl<br />
dostudovat. Teď se vracel domů na Slovácko. Málem jsme se nepoznali. A<br />
když jsme se poznali, byli jsme navzájem překvapeni svými osudy.<br />
Vzpomínám si dobře na to, s jakou účastí jste, Ludvíku, poslouchal, když<br />
jsem vám vyprávělo svém odchodu ze školy, i o intrikách na státním statku,<br />
které způsobily, že jsem se stal zedníkem. Děkuji vám za tu účast. Zuřil jste,<br />
mluvil jste o nespravedlnosti, křivdě, o neúctě k inteligenci i o absurdnosti<br />
kádrové politiky. A rozzlobil jste se i na mne: vyčítal jste mi, proč jsem se<br />
nebránil, proč jsem vzdával boj. Prý nikdy nemáme odnikud odcházet<br />
dobrovolně. Ať je nucen náš protivník sáhnout k nejhoršímu! Nač ulehčovat<br />
jeho svědomí?<br />
Vy horník, já zedník. Naše osudy dost podobné a my dva přece tak různí.<br />
Já odpouštějící, vy nesmiřitelný, já pokojný, vy vzdorný. Jak blízcí<br />
vnějškem, jak dalecí vnitřně jsme si byli!<br />
O té naší vnitřní vzdálenosti jste věděl mnohem méně než já. Když jste mi<br />
vyprávěl podrobně o tom, proč vás vyloučili v padesátém roce ze strany,<br />
domníval jste se s naprostou samozřejmostí, že jsem na vaší straně a<br />
pohoršuju se stejně jako vy nad bigot- ností soudruhů, kteří vás trestali,<br />
protože jste si dělal legraci z toho, co oni považovali za svaté. Co na tom?<br />
ptal jste se s upřímným údivem.<br />
Povím vám něco: v Ženevě, v čase, kdy ji ovládal Kalvín, žil chlapec, možná<br />
podobný vám, inteligentní hoch, posměváček, u něhož našli zápisník s<br />
pošklebky a útoky na Ježíše Krista a Evangelium. Co na tom? myslil si
zajisté ten chlapec tak podobný vám. Vždyť nedělal nic zlého, jen ž<strong>ert</strong>oval.<br />
Sotva znal nenávist. Znal patrně jen nevážnost a lhostejnost. Byl popraven.<br />
Ach, nepovažujte mne za stoupence takové krutosti. Chci jen říci, že žádné<br />
velké hnutí mající přetvořit svět nesnáší posměšek a zlehčování, protože to<br />
je rez, která všechno rozleptává.<br />
Vždyť sledujte jen dál svůj postoj, Ludvíku. Vyloučili vás ze strany,<br />
vypověděli ze školy, zařadili na vojně mezi politicky nebezpečné vojáky a<br />
poslali pak na další dva nebo tři roky do dolů. A co vy? Zatrpkl jste do dna<br />
duše, přesvědčen o nesmímé křivdě. Ten pocit křivdy dodnes určuje veškerý<br />
váš životní postoj. Nerozumím vám! Proč mluvíte o křivdě? Poslali vás mezi<br />
černé vojáky - mezi nepřátele komunismu. Dobrá. A to byla křivda? Nebyla<br />
to pro vás spíš veliká příležitost? Mohl jste přece působit mezi nepřáteli! Je<br />
důležitější a větší poslání? Což neposílá Ježíš své učedníky "jako ovce mezi<br />
vlky"? "Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní," pravil přece Ježíš.<br />
"Nepřišel jsem volati spravedlivých, ale hříšných ... " Ale vy jste netoužil jít<br />
mezi hříšné a nemocné!<br />
Namítnete mi, že mé srovnání je nepřípadné. Ze Ježíš posílal své učedníky<br />
"mezi vlky" se svým požehnáním, kdežto vy jste byl nejdřív sám vyobcován a<br />
proklet a pak teprve poslán mezi nepřátele jako nepřítel, mezi vlky jako vlk,<br />
mezi hříšné jako hříšný.<br />
Ale což popíráte, že jste byl skutečně hříšný? Což jste se opravdu před tváří<br />
svého sboru ničím neprovinil? Kde se ve vás bere ta pýcha? Člověk oddaný<br />
své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest. Ponížení<br />
budou povýšeni. Kající budou očištěni. Ti, jimž se děje křivda, mají<br />
příležitost ověřit svou věrnost. Jestli jste zatrpkl vůči svému sboru jen proto,<br />
že vám naložil na bedra příliš těžký náklad, vaše víra byla slabá a ve zkoušce,<br />
která vám byla udělena, jste neobstál.<br />
Ve vašem sporu se stranou nestojím při vás, Ludvíku, protože vím, že<br />
velké věci se dají na tomto světě vytvořit jen se sborem lidí bezmezně<br />
oddaných, kteří svůj život pokorně odevzdávají vyššímu záměru. Vy nejste,<br />
Ludvíku, bezmezně oddaný. Vaše víra je vetchá. Jak by nebyla, když jste se<br />
věčně odvolával jen sám na sebe a na svůj ubohý rozum!<br />
Nejsem nevděčný, Ludvíku, vím, co jste udělal pro mne i pro mnohé jiné<br />
lidi, jimž dnešní zřízení nějak ublížilo. Využíváte svých předúnorových<br />
známostí s významnými komunisty i svého nynějšího postavení k tomu, že<br />
se přimlouváte, intervenujete, pomáháte. Mám vás za to rád. Ale přece vám<br />
ještě naposledy řeknu: podívejte se na dno své duše! Nejhlubší pohnutkou<br />
vaší dobročinnosti není láska, ale nenávist! Nenávist k těm, kteří vám kdysi<br />
ublížili, k těm, kdo zvedli v sále ruku proti vám! Vaše duše nezná Boha a<br />
nezná proto ani odpuštění. Toužíte po odvetě. Ztotožňujete si ty, kteří kdysi
ublížili vám, s těmi, co ubližují jiným, a mstíte se jim. Ano, vy se mstíte! Jste<br />
pln nenávisti, i když pomáháte lidem! Cítím to z vás. Cítím to z každého<br />
vašeho slova. Ale co zplodí nenávist, než odvetnou zášť a řetěz dalších záští?<br />
Žijete v pekle, Ludvíku, znovu vám to opakuji, žijete v pekle a já vás lituji.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(19)<br />
Kdyby Ludvík slyšel moji samomluvu, mohl by si říci, že jsem nevděčný.<br />
Vím, že mi velice pomohl. Tehdy v tom šestapadesátém roce, když jsme se<br />
setkali ve vlaku, rmoutil se nad mým životem, litoval mých schopností a<br />
začal okamžitě přemýšlet, jak pro mne najít zaměstnání, které by mne těšilo<br />
a v němž bych se mohl lépe uplatnit. Překvapil mne tehdy, jak rychle a<br />
účelně jednal. Promluvil ve svém rodišti se svým kamarádem. Chtěl, abych<br />
tam učil na střední škole přírodopis. Bylo to odvážné. Protináboženská<br />
propaganda byla tehdy v plném proudu a přijmout na střední školu věřícího<br />
učitele bylo téměř nemožné. To ostatně uvážil i Ludvíkův kamarád a<br />
vymyslel jiné řešení. A tak jsem se dostal na virologické oddělení zdejší<br />
nemocnice, kde už osm let pěstuji na myších a králících viry a baktérie.<br />
Je to tak. Nebýt Ludvíka, nebydlil bych tu, a ani Lucie by tu nebydlila.<br />
Za několik let po mém odchodu ze statku se vdala. Nemohla zůstat na<br />
statku, protože její muž hledal své působiště ve městě. Přemýšleli, kde<br />
zakotvit. A tehdy dosáhla na svém muži, aby se přestěhoval sem, do města,<br />
kde jsem žil.<br />
Nedostal jsem v životě větší dar, větší odměnu. Má ovečka, má holubička,<br />
dítě, které jsem uzdravil a nakojil svou vlastní duší, vrací se ke mně. Nechce<br />
po mně nic. Má svého muže. Ale chce mi být nablízku. Potřebuje mne.<br />
Potřebuje mne občas slyšet. Vidět mne při nedělní bohoslužbě. Potkat mne<br />
na ulici. Byl jsem šťasten a cítil jsem v té chvíli, že už nejsem mlád, že jsem<br />
starší, než tuším, a že Lucie byla možná moje jediné životní dílo.<br />
Že je to málo, Ludvíku? Nikoli. Je to dosti a já jsem šťasten. Jsem št'asten,<br />
šťasten, šťasten ...<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(20)<br />
Ó jak sám sebe klamu! Jak se urputně snažím utvrdit v správnosti své<br />
životní cesty! Jak se vychloubám mocí své víry před nevěřícím!<br />
Ano, podařilo se mi Lucii přivést k víře v Boha. Podařilo se mi ji utišit a
vyléčit. Zbavil jsem ji hnusu z tělesné lásky. Nakonec jsem ustoupil z cesty.<br />
Ano, ale co dobrého jsem jí tím přinesl?<br />
Její manželství nedopadlo dohře. Její manžel je hrubec, je jí veřejně<br />
nevěrný a proslýchá se, že ji týrá. Lucie mi to nikdy nepřiznala. Věděla, že by<br />
mne to zarmucovalo. Udržovala svůj život přede mnou jako atrapu štěstí.<br />
Ale žijeme v malém městě, kde se nic neutají.<br />
Ó jak se dovedu klamat! Pochopil jsem politické intriky proti řediteli<br />
státního statku jako šifrovaný pokyn Boží, abych odešel. Ale jak rozeznat<br />
Boží hlas mezi tolika jinými hlasy? Co když hlas, který jsem tehdy slyšel, byl<br />
jen hlas mé zbabělosti?<br />
Měl jsem přece v Praze ženu a dítě. Nelpěl jsem na nich, ale neuměl jsem<br />
se také s nimi rozejít. Bál jsem se neřešitelné situace. Bál jsem se Luciiny<br />
lásky, nevěděl jsem, co si s ní počít. Děsil jsem se komplikací, do nichž by<br />
mne uvedla.<br />
Tvářil jsem se jako anděl, který jí přináší spasení, a ve skutečnosti jsem byl<br />
jen jeden z dalších jejích prznitelů. Pomiloval jsem ji jednou jedenkrát a<br />
odvrátil jsem se od ní. Tvářil jsem se, že jí přináším odpuštění, a zatím jen<br />
ona mně měla co odpouštět. Byla zoufalá a plakala, když jsem odjížděl, a<br />
přece za několik let sem za mnou přijela a ubytovala se tu. Mluvila se mnou.<br />
Obracela se na mne jako na přítele. Odpustila mi. Ostatně je to zcela jasné.<br />
Nestávalo se mi to často v životě, ale tato dívka mne milovala. Měl jsem její<br />
život v rukou. Měl jsem v moci její štěstí. A utekl jsem. Nikdo se na ní nikdy<br />
neprovinil tolik jak já.<br />
A tu mne napadá, že používám domnělých Božích výzev jen jako záminek,<br />
abych se mohl vyvléci ze svých lidských povinností. Bojím se žen. Bojím se<br />
jejich tepla. Bojím se jejich nepřetržité přítomnosti. Děsil jsem se života s<br />
Lucií, stejně jako se děsím, pomyslím-li, že bych se trvale přestěhoval do<br />
učitelčina dvoupokojového bytu v sousedním městě.<br />
A proč jsem vlastně před patnácti léty odešel dobrovolně z fakulty?<br />
Nemiloval jsem svou ženu, která byla o šest let starší než já. Nesnášel jsem<br />
už ani její hlas, ani její tvář a pravidelný tikot domácích hodin jsem nemohl<br />
vystát. Nemohl jsem s ní žít, ale nemohl jsem jí také ublížit rozvodem,<br />
protože byla dobrá a nikdy se na mně ničím neprovinila. A tak jsem<br />
pojednou uslyšel spásný hlas vznešené výzvy. Slyšel jsem Ježíše, jak volal,<br />
abych opustil své sítě.<br />
Ó Bože, je to opravdu tak? Jsem opravdu tak uboze směšný? Řekni, že to<br />
tak není! Ujisti mne! Ozvi se, Bože, ozvi se hlasitěji! Vůbec tě neslyším mezi<br />
tou změtí nejasných hlasů!<br />
____________________________________________________<br />
___________
VII<br />
_______________________________________________<br />
___________<br />
(1)<br />
Když jsem se vrátil pozdě večer od Kostky k sobě do hotelu, byl jsem<br />
rozhodnut, že hned ráno odjedu do Prahy, protože tu už nemám vůbec co<br />
pohledávat: mé klamné poslání v rodném městě skončilo. Měl jsem však<br />
naneštěstí v hlavě takový kolotoč, že jsem se do hloubi noci převaloval na<br />
lůžku (vrzavém lůžku) a nemohl usnout; když jsem konečně usnul, spal<br />
jsem jako na vodě, často jsem se probouzel, a teprve ráno jsem zapadl do<br />
hlubšího spánku. Tak se stalo, že jsem se probudil pozdě, až k deváté<br />
hodině, kdy už ranní autobusy i vlaky odjely a nejbližší spojení na Prahu se<br />
naskýtalo až kolem druhé hodiny odpolední. Když jsem si to uvědomil,<br />
přepadlo mne málem zoufalství: cítil jsem se tu jako trosečník a toužil jsem<br />
najednou žíznivě po Praze, po své práci, po psacím stolku ve svém bytě, po<br />
knihách. Ale nedalo se nic dělat; musil jsem skousnout zuby a sejít dolů do<br />
restaurace, abych posnídal.<br />
Vstoupil jsem tam opatrně, protože jsem se bál, abych se nesetkal s<br />
Helenou. Ale nebyla tam (zřejmě už pobíhala v sousední vsi s<br />
magnetofonem přes rameno a obtěžovala kolemjdoucí mikrofonem a<br />
hloupými otázkami); zato byla restaurační místnost docela přeplněna jinými<br />
lidmi, kteří hlučíce a kouříce seděli u svých piv, černých káv, režných a<br />
koňaků. Běda, pochopil jsem, že ani tentokrát nedopřeje mi rodné město<br />
slušnou snídani.<br />
Vyšel jsem na ulici; modrá obloha, potrhané mráčky, počínající dusno,<br />
prach lehounce se vznášející, ulice ústící do rovného širokého náměstí s<br />
čnící věží (ano s tou, jež se podobala vojáku s helmicí), to všechno mne<br />
ovanulo smutkem pustoty. Z dálky sem doléhal přiopilý křik táhlé slovácké<br />
písně (v níž se mi zdál být zaklet stesk, step a dlouhé jízdy naverbovaných<br />
hulánů) a v mysli se mi vynořila Lucie, ten příběh dávno minulý, který se v<br />
této chvíli té táhlé písni podobal a oslovoval mé srdce, kterým prošlo (jako<br />
by prošlo stepí) tolik žen, aniž tam po sobě cokoli zanechaly, tak jako<br />
vznášející se prach nezanechává žádné stopy na tomto plochém, širokém<br />
náměstí, usedne mezi dlažební kostky a zase se zvedne a poryvem větru se<br />
plouží dál.<br />
Kráčel jsem po těch poprášených dlažebních kostkách a cítil tíživou<br />
lehkost prázdnoty, která ležela na mém životě: Lucie, bohyně páry, vzala mi<br />
kdysi samu sebe, včera mi převrátila v nic mou přesně promyšlenou mstu a
vzápětí mi proměnila i vzpomínku na sebe v cosi zoufale směšného, v jakýsi<br />
groteskní omyl, protože to, co mi vyprávěl Kostka, svědčilo o tom, že jsem<br />
vzpomínal po všechna ta léta na někoho jiného než na ni, protože jsem<br />
vlastně nikdy nevěděl, kdo Lucie je.<br />
Vždycky jsem si s oblibou říkal, že Lucie je pro mne čímsi abstraktním,<br />
legendou a mýtem, ale ted' jsem chápal, že v těchto poetizujících termínech<br />
se skrývala pravda zcela nepoetická: že jsem ji neznal; že jsem ji neznal<br />
takovou, jaká skutečně byla, jaká byla sama v sobě a pro sebe. Nevnímal<br />
jsem na ní (v slepém egocentrismu) nic než ty stránky její bytosti, které se<br />
bezprostředně obracely ke mně (k mé opuštěnosti, k mé nesvobodě, k mé<br />
touze po něze a laskavosti); nebyla pro mne ničím víc než funkcí mé vlastní<br />
životní situace; všechno, čím tuto konkrétní životní situaci přesahovala,<br />
všechno, čím byla jen sama sebou, mi unikalo. Ale byla-li pro mne opravdu<br />
jen funkcí situace, bylo zcela logické, že ve chvíli, kdy se situace změnila<br />
(kdy nastala jiná situace, kdy já sám jsem zestárl a změnil se), zmizela i<br />
moje Lucie, protože dále už byla jen tím, co mi na ní uniklo, co se mne<br />
netýkalo, čím mne přesahovala. A proto bylo také zcela logické, že jsem ji po<br />
patnácti letech vůbec nepoznal. Byla už dávno pro mne (a já jsem ji<br />
neuvažoval jinak než jako ,,bytost pro mne") jiným a neznámým člověkem.<br />
Patnáct let šla za mnou depeše o mé porážce a dostihla mne. Podivín<br />
Kostka (kterého jsem vždycky bral jen zpola vážně) znamenal pro ni víc, víc<br />
pro ni udělal, víc ji znal a lépe (nechci říci více, protože síla mé lásky byla<br />
maximální) ji miloval: svěřila se mu se vším - mně s ničím; učinil ji šťastnou<br />
-já nešt'astnou; poznal její tělo - já nikdy. A přece k tomu, abych byl tehdy<br />
dosáhl těla, po němž jsem tak zoufale toužil, stačilo jen jediné a zcela prosté:<br />
abych jí rozuměl, abych se v ní vyznal, abych ji miloval nejen pro to, čím se<br />
obracela ke mně, ale i pro to, co se mne na ní bezprostředně netýkalo, čím<br />
byla sama sobě a pro sebe. A já jsem to neuměl a ublížil tak sobě i jí. Zalila<br />
mne vlna hněvu vůči mně samotnému, vůči mému tehdejšímu věku,<br />
pitomému lyrickému věku, kdy je člověk sám sobě příliš velkou záhadou,<br />
aby se mohl obracet k záhadám, jež jsou mimo něho, a kdy jsou pro něho<br />
druzí (i ti nejmilovanější) jen pohyblivými zrcadly, v nichž s úžasem<br />
shledává svůj vlastní cit, své vlastní dojetí, svon vlastní cenu. Ano, já jsem<br />
celých těch patnáct let vzpomínal na Lucii jen jako na zrcadlo, které mi<br />
uchovávalo můj tehdejší obraz!<br />
Vybavil se mi chladný pokoj s jedinou postelí, do něhož svítila zvenčí<br />
lucerna přes špinavé sklo, vybavilo se mi divoké Luciino odpírání. Bylo to<br />
všechno jak špatný vtip: já ji pokládal za pannu a ona se mi bránila právě<br />
proto, že panna nebyla a bála se asi okamžiku, kdy poznám pravdu. Anebo<br />
měla její obrana ještě jiné vysvětlení (které koresponduje s tím, jak chápal
Lucii Kostka): drastické první sexuální zážitky zošklivily Lucii milostný akt a<br />
zbavily ho pro ni významů, které mu přikládá většina lidí; vyprázdnily ho<br />
zcela od něhy a milostného citu; pro toto děvčátko- kurvičku bylo tělo čímsi<br />
ošklivým a láska čímsi netělesným; duše vstoupila s tělem do tiché a<br />
umíněné války.<br />
Tento výklad (tak melodramatický a přece tak pravděpodobný)<br />
promlouval ke mně znovu o té truchlivé roztržce (sám jsem ji tak dobře znal<br />
v mnoha různých podobách) mezi duší a tělem a vyvolal mi (protože smutné<br />
se tu ustavičně překřikovalo se směšným) příběh, jemuž jsem se kdysi velice<br />
smál: jedna moje dobrá známá, žena značně lehkých mravů (jichž jsem sám<br />
sdostatek zneužíval), zasnoubila se s jistým fyzikem a byla odhodlána tentokrát<br />
konečně prožít lásku; aby ji však mohla pocítit jako skutečnou lásku<br />
(odlišenou od desítek milostných poměrů, jimiž prošla), odmítala snoubenci<br />
až do svatební noci tělesný styk, chodila s ním večerním stromořadím, tiskla<br />
mu ruku, líbala se s ním pod lucernami a dopřávala tak své duši, aby se<br />
mohla (nezatěžována tělem) vysoko vznášet a propadat závratím. Měsíc po<br />
svatbě se s nim rozvedla a hořce si stěžovala, že zklamal její velký cit,<br />
protože se projevil jako špatný a téměř impotentní milenec.<br />
Z dálky se ozýval stále přiopilý křik táhlé slovácké písně a mísil se s<br />
groteskní pachutí vzpomenutého příběhu, s prašnou prázdnotou města i s<br />
mým smutkem, do něhož se nyní ještě navíc ozval z mých vnitřností hlad.<br />
Ostatně byl jsem pár kroků od mléčného baru; zacloumal jsem dveřmi, ale<br />
byly zamčené. Nějaký občan šel kolem a řekl mi: "Jo, dneska je celej mléčnej<br />
bar na slavnosti." "Na Jízdě králů?" "Jo, mají tam svůj stánek."<br />
Zaklel jsem, ale musil jsem se smířit; dal jsem se směrem ozývající se<br />
písně. K folkloristické slavnosti, které jsem se zuřivě vyhýbal, vedl mne můj<br />
kručící žaludek.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(2)<br />
Únava. Od samého rána únava. Jako bych snad celou noc pro. flámoval.<br />
Ale já celou noc spal. Jenomže můj spánek, to už je jen odstředěné mléko<br />
spánku. Přemáhal jsem u snídaně zívání. Pak se k nám pomalu začali trousit<br />
lidé. Vladimírovi kamarádi a různí okouněči. Chasník z družstva přivedl na<br />
náš dvůr koně pro Vladimíra. A mezi těmi všemi se najednou objevil<br />
Kalášek, kulturní referent okresního národního výboru. Už dva roky s ním<br />
vedu válku. Byl v černých šatech, tvářil se slavnostně a vedle sebe měl<br />
elegantní paní. Redaktorka pražského rozhlasu. Prý s nimi musím jít. Paní
si chce natočit rozhovory pro pořad o Jízdě králů.<br />
Dejte mi svátek! Nebudu dělat šaška. Redaktorka se rozplývala nadšením,<br />
že mne osobně poznává, a ovšem i Kalášek se přidal. Že prý je to moje<br />
politická povinnost, abych šel. Tatrman. Odolal bych jim. Rekl jsem, že můj<br />
syn bude dnes králem a že chci být při tom, jak se připravuje. Ale Vlasta mi<br />
vpadla do zad. Prý je to její věc, připravit syna. Já prý ať jdu a mluvím do<br />
rozhlasu.<br />
A tak jsem nakonec poslušně šel. Redaktorka byla nakvartýrována v<br />
místnosti národního výboru. Měla tam magnetofon a mladého kluka, který<br />
ho obsluhoval. Mohla si jazyk umluvit a pořád se smála. Pak si dala<br />
mikrofon před ústa a položila první otázku Kaláškovi.<br />
Kalášek odkašlal a spustil. Pěstování lidového umění je prý nedílnou<br />
součástí komunistické výchovy. Okresní národní výbor to plně chápe. Proto<br />
i plně podporuje. Přeje jim plný úspěch a plně sdílí. Děkuje všem, kteří se<br />
podíleli. Nadšení organizátoři a nad- šené školní děti, které plně.<br />
Únava, únava. Pořád stejné věty. Patnáct let slyšet pořád stejné věty. A<br />
slyšet je tentokrát od Kaláška, který přece na lidové umění kašle. Lidové<br />
umění je mu prostředkem. Prostředkem, jak se pochlubit novou akcí. Jak<br />
plnit směrnici. Jak podtrhnout svou zásluhu. Nehnul pro Jízdu králů prstem<br />
a šetří na nás každým krej- carem. Přesto bude Jízda králů připsána k dobru<br />
právě jemu. Je vládcem okresní kultury. Bývalý obchodní příručí, který<br />
nerozezná housle od kytary.<br />
Redaktorka si nastrčila mikrofon před ústa. Jak jsem prý spokojen s<br />
letošní Jízdou králů. Chtěl jsem se jí vysmát. Vždyť Jízda králů ještě<br />
nevyjela! Ale vysmála se ona mně. Jsem prý tak zkušený folklorista, že jistč<br />
vím, jak dopadne. Ano, oni vědí všechno předem. Průběh všech budoucích<br />
věcí je jim už znám. Budoucnost se už dávno udála a hude se pro ně už jen<br />
opakovat.<br />
Měl jsem chuť jí říct všechno, co si myslím. Že Jízda dopadne hůř než jiná<br />
léta. Že lidové umění ztrácí rok od roku stoupence. Že ztrácí i někdejší zájem<br />
institucí. Že už téměř nežije. To, že se jakási lidová hudba ozývá pořád z<br />
rozhlasu, nás nemůže klamat. Všechny ty orchestry lidových nástrojů a<br />
soubory lidových písní a tanců, to je spíš opera nebo opereta nebo zábavní<br />
hudba, ale ne lidové umění. Orchestr lidových nástrojů s dirigentem,<br />
partiturou, Hotovými pulty! Málem symfonická instrumentace! Jaká<br />
zpotvo· řenina! To co znáte, paní redaktorko, z orchestrů a souborů, to je jen<br />
staré romantické hudební myšlení, které si vypůjčilo lidové melodie!<br />
Skutečné lidové umění už nežije, ne, paní redaktorko, už nežije.<br />
Chtěl jsem to o překot vychrlit do mikrofonu, ale řekl jsem nakonec něco<br />
jiného. Jízda králů byla krásná. Síla lidového umění. Záplava barev. Plně
sdílím. Děkuji všem, kdo se podíleli. Nadšení organizátoři a školní děti,<br />
které plně.<br />
Styděl jsem se, že mluvím tak, jak oni chtějí. Jsem tak zbabělý? Nebo tak<br />
ukázněný? Nebo tak unavený?<br />
Byl jsem rád, že jsem dořečnil a mohu se rychle ztratit. Těšil jsem se<br />
domů. Na dvoře bylo mnoho čumilů a všelijakých pomocníků, kteří zdobili<br />
koně mašlemi a pentlemi. Chtěl jsem vidět Vladimíra, jak se připravuje.<br />
Vešel jsem do domu, ale dveře do obývacího pokoje, kde ho oblékali, byly<br />
zamčené. Zaklepal jsem a zavolal. Zevnitř se ozvala Vlasta. Tady nemáš co<br />
dělat, tady se obléká král. Sakra, povídám, proč bych tam neměl co dělat? Je<br />
to proti tradici, odpověděl mi zevnitř Vlastin hlas. Nevím, proč by bylo proti<br />
tradici, aby byl otec při oblékání krále, ale nevymlouval jsem jí to. Slyšel<br />
jsem v jejím hlase zaujetí a těšilo mne to. Těšilo mne, že jsou zaujati mým<br />
světem. Mým ubohým a osiřelým světem.<br />
A tak jsem šel zase na dvůr a kecal s lidmi, kteří zdobili koně. Byl to těžký<br />
tažný kůň z družstva. Trpělivý a klidný.<br />
Pak jsem uslyšel hluk lidských hlasů doléhající z ulice skrze zavřená vrata.<br />
A potom volání a bouchání. Přišla moje chvíle. Byl jsem rozčilen. Otevřel<br />
jsem vrata a vystoupil před ně. Jízda králů byla seřazena před naším<br />
domem. Koně ozdobení pentlemi a fábory. Na nich mladíci v barevných<br />
krojích. Jako před dvaceti léty. Jako před dvaceti léty, když sem přijeli pro<br />
mne. Když prosili mého otce, aby jim dal svého syna jako krále.<br />
Úplně vpředu, těsně u našich vrat, seděla na koních obě pážata, v ženských<br />
krojích a se šavlemi v ruce. Čekala na Vladimíra, aby ho provázela a střežila<br />
po celý den. K nim ted' vyjel z houfu jezdců mladý muž, zastavil koně těsně<br />
přede mnou a začal se svými verši:<br />
"Hýlom, hýlom, poslúchajte!<br />
Tatínku milý, přišli jsme vás požádat,<br />
zda byste nám mohli vašeho syna dnes za krále dat!"<br />
Potom sliboval, že budou krále dobře hlídat. Že ho provedou mezi<br />
nepřátelskými vojsky. Že ho nedají do rukou nepřátel. Že jsou připraveni<br />
bojovat. Hýlom, hýlom.<br />
Ohlédl jsem se dozadu: v tmavém průjezdu našeho stavení seděla už na<br />
ozdobeném koni postava v ženském kroji, nabíraných rukávcích, s<br />
barevnými stuhami přes tvář. Král. Vladimír. Najednou jsem zapomněl na<br />
svou únavu a rozmrzení a bylo mi dobře. Starý král posílá do světa mladého<br />
krále. Obrátil jsem se a šel jsem k němu. Stál jsem těsně u koně a stoupl<br />
jsem si na špičky, abych byl ústy co nejblíže jeho zakryté tváři. "Vlád'o,
šťastnou cestu!" zašeptal jsem mu. Neodpověděl. Nepohnul se. A Vlasta mi s<br />
úsměvem řekla: Nesmí ti odpovědět. Nesmí až do večera promluvit jediné<br />
slovo.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(3)<br />
Trvalo to sotva čtvrt hodiny a octl jsem se ve vesnici (v dobách mého<br />
jinošství byla od města oddělena pásem polí, ale dnes již s ním vytvořila<br />
téměř souvislý celek); zpěv, který jsem slyšel už ve městě (doléhal tam<br />
vzdáleně a teskně), ozýval se nyní v plné síle, a to z ampliónů připevněných<br />
na domech nebo na sloupech elektrického vedení (já hlupák ustavičně<br />
klamaný: ještě před chvílí jsem se nechal rozesmutnět tesknotou a údajnou<br />
opilostí toho hlasu, a zatím to byl jen hlas reprodukovaný, za nějž bylo<br />
vděčit vysílacímu zařízení na národním výboru a dvěma ohraným deskám!);<br />
kousek před návsí byla vztyčena slavobrána s velkým papírovým<br />
transparentem, na němž bylo napsáno červeným ozdobným písmem<br />
VÍTÁME VÁS; lidé se tu již hustěji houfovali, byli většinou v civilních<br />
šatech, ale objevilo se mezi nimi sem tam i několik starých mužů v lidových<br />
krojích: v holínkách, bílých lněných kalhotách a vyšívané košili. To už se<br />
ulice rozšiřovala v náves: mezi silnicí a řadou domků prostíral se ted' široký<br />
pruh trávy s řídce vysázenými stromky, mezi nimiž bylo postaveno (pro<br />
dnešní slavnost) několik stánků, u nichž se prodávalo )pivo, limonáda,<br />
burské oříšky, čokoláda, perníky, párky s hořčicí a oplatky; v jednom stánku<br />
měl své stanoviště městský mléčný bar: zde nabízeli mléko, sýry, máslo,<br />
mléčné koktejly, jogurt a kyselou smetanu; alkohol (kromě piva) se<br />
neprodával u žádného stánku, ale přesto se mi zdálo, že většina lidí je opilá;<br />
tlačili se u stánků, překáželi jeden druhému, lelkovali; sem tam se někdo<br />
nahlas rozezpíval, ale byl to vždy jen marný nápřah hlasu (doprovázený<br />
opilým nápřahem paže), dva tři takty písně, které hned utonuly v hluku<br />
náměstí, do něhož se z ampliónu ozývala nepřehlušitelně gramofonová<br />
deska s lidovou písní. Po celém náměstí se už povalovaly (ač bylo časně a<br />
Jízda králů dosud nevyjela) kalíšky od piva z voskovaného papíru i papírové<br />
tácky se skvrnami od hořčice.<br />
Stánek s mlékem a jogurtem čpěl abstinentismem a lidi odrazoval; když se<br />
mi podařilo dostat téměř bez čekání kalíšek mléka a loupáček, poodstoupil<br />
jsem do poněkud vylidněného prostoru, aby do mne nikdo nevrážel, a usrkl<br />
jsem mléka. V té chvíli se ozval z druhého konce náměstí povyk: Jízda králů<br />
vjížděla na náves.<br />
Černé kloboučky s kohoutím pérem, široké zřasené rukávy bílých košili,
modré vesty s červenými chomáčky vlny, barevné papírové pentle vlající s<br />
koňských těl zaplnily prostor návsi; a hned se do lidského bzučení a písně z<br />
ampIiónů ozvaly i nové zvuky: ržání koní a vyvolávání jezdců:<br />
"Hýlom, hýlom, poslúchajte,<br />
horní, dolní, domácí i přespolní,<br />
co se přihodilo túto svatodušní neděli.<br />
Máme krále chudobného, ale velmi poctivého,<br />
ukradli mu tisíc volů<br />
z prázdného dvoru ... "<br />
Vznikl pro sluch i pro oko zmatený obraz, kde se všechno vzájemně<br />
překřikovalo: folklór z ampliónu s folklórem na koních; barevnost krojů a<br />
koní s nehezkou hnědí a šedí špatně ušitých civilních šatů publika; usilovná<br />
spontánnost krojovaných jezdců s usilovnou starostlivostí pořadatelů, kteří<br />
s červenými páskami na rukávě pobíhali mezi koňmi i mezi publikem a<br />
snažili se udržet vzniklý chaos v mezích jakéhosi pořádku, což nebylo zdaleka<br />
jednoduché nejenom pro neukázněnost diváků (naštěstí nepříliš<br />
početných), ale zejména proto, že provoz na silnici nebyl uzavřen;<br />
pořadatelé stáli na obou koncích jízdního houfu a dávali autům znamení,<br />
aby zpomalila jízdu; a tak se mezi koňmi prodírala osobní i nákladní auta i<br />
řvoucí motocykly, z čehož se koně stávali neklidní a jezdci nejistí.<br />
Upřímně řečeno, když jsem se tak urputně vyhýbal tomu, abych se účastnil<br />
této (a jakékoli jiné) folkloristické slavnosti, bál jsem se něčeho jiného, než<br />
co jsem právě teď viděl: počítal jsem s nevkusem, počítal jsem s nestylovým<br />
míšením skutečného lidového umění s kýčem, počítal jsem se zahajovacími<br />
projevy hloupých řečníků, počítal jsem se všemožnými aktualizacemi<br />
(nedivil bych se, kdyby čilí funkcionáři udělali z Jízdy králil třeba jízdu<br />
partyzánů), ano, počítal jsem se vším nejhorším, s bombastem a falši, ale<br />
nepočítal jsem s tím, co od samého počátku neúprosně celou tuto slavnost<br />
poznamenávalo, nepočítal jsem s touhle smutnou, málem dojemnou<br />
nebohostí; utkvívala tu na všem: na těch pár stáncích, na tom nepočetném,<br />
ale dokonale neukázněném a nesoustředěném publiku, na tom sváru<br />
běžného denního provozu s anachronickou slavností, na těch plašících se<br />
koních, na tom řvoucím ampliónu, který se strojovou setrvačností<br />
vykřikoval do světa (dvě stále stejné lidové písně, takže zcela překřičel<br />
(spolu s racholem motocyklů) mladičké jezdce, kteří s napínajícími se žilami<br />
na krku vyvolávali své verše.<br />
Odhodil jsem kalíšek od mléka a Jízda králů, když se již dostatečně<br />
představila shromážděnému publiku na návsi, vydala se na svou
mnohahodinovou pouť dědinou. Dobře jsem to všechno znal, vždyť jsem<br />
kdysi, poslední rok před koncem války, sám jel jako páže (oblečen do<br />
slavnostního ženského kroje a maje v ruce šavli) po boku Jaroslava, který<br />
byl tehdy králem. Neměl jsem chuť dojímat se vzpomínkami, ale (jako by<br />
mne nebohost slavnosti odzbrojovala) nechtěl jsem se ani násilně odvracet<br />
od obrazu, který se mi naskýtal; dal jsem se zvolna za jezdeckým houfem,<br />
klerý se nyní rozvinul do šíře: uprostřed silnice tiskla se k sobě trojice<br />
jezdců: uprostřed král a z každé strany vedle něho páže se šavlí a v ženských<br />
šatech. Kolem nich pobíhalo volněji ještě několik jezdců z vlastní královy<br />
družiny - tak řečení ministři. Ostatní houf se rozdělil na dvě samostatná<br />
křídla, která jela po obou stranách ulice; i zde byly úlohy jezdců přesně<br />
vymezeny: byli tu praporečníci (s praporem, jehož žerd' měli zastrčenu v<br />
holínce, takže červená vyšívaná látka se třepotala po boku koně), byli tu<br />
vyvolávači (před každým domem vyvolávali veršovanou zprávu o králi<br />
poctivém, ale chudobném, jemuž ukradli tři tisíce z prázdné prkenice, jemuž<br />
ukradli tři sta volů z prázdného dvoru), a konečně výběrčí (kteří jen vyzývali<br />
k podarování: "Na krále, matičko, na krále!" a nastavovali proutěný košík na<br />
dary).<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(4)<br />
Děkuju ti, Ludvíku, je to teprve osm dnů, co tě znám, a miluju tě jako<br />
nikdy nikoho, miluji tě a věřím ti, nepřemýšlím o ničem a věřím, protože i<br />
kdyby mne rozum klamal, cit klamal, duše klamala, tělo je nezáludné, tělo je<br />
poctivější než duše a moje tělo ví, že nezažilo nikdy to, co včera, smyslnost,<br />
něhu, krutost, rozkoš, rány, mé tělo nikdy na nic takového nepomyslilo,<br />
naše těla si včera přísahala a naše hlavy ať teď jdou poslušně s našimi těly,<br />
znám tě teprve osm dnů a děkuju ti, Ludvíku.<br />
Děkuju ti také proto, žes přišel v nejvyšší čas, žes mne zachránil. Od rána<br />
byl dnes krásný den, obloha modrá, ve mně bylo modro, všechno se mi ráno<br />
dařilo, pak jsme šli natáčet k domu rodičů Jízdu, jak prosí o krále, a tam ke<br />
mně najednou přistoupil, lekla jsem se, nevěděla jsem, že už je tu, nečekala<br />
jsem, že přijede z Bratislavy tak brzo, a taky jsem nečekala, že bude tak<br />
krutý, představ si, Ludvíku, byl tak sprostý a přijel s ní!<br />
A já, pitomá, jsem do poslední chvíle věřila, že moje manželství není ještě<br />
úplně ztracené, že se dá ještě zachránit, já pitomá bych byla málem pro to<br />
zpackané manželství obětovala i tebe a odepřela ti zde setkání, já pitomá,<br />
zase jsem se málem nechala opít tím jeho sladkým hlasem, když mi říkal, že<br />
se tu pro mne staví cestou z Bratislavy a že se mnou chce velmi mnoho
mluvit, upřímně mluvit, a zatím přišel s ní, s tím spratkem, s tím zajícem,<br />
dvaadvacetiletá holka, o třináct let mladší než já, je to tak potupné prohrát<br />
jen proto, že jsem se narodila dřív, člověk by vyl bezmocí, ale nesměla jsem<br />
výt, musela jsem se usmát a podat jí zdvořile ruku, děkuju ti, že jsi mi dal<br />
sílu, Ludvíku.<br />
Když poodešla, povídal, že teď máme možnost si o všem pohovořit<br />
upřímně ve třech, tak prý to bude nejčestnější, čestnost, čestnost, znám tu<br />
jeho čestnost, už dva roky koleduje o rozvod a ví, že se mnou z očí do očí nic<br />
nepořídí, spoléhá se, že se tváří v tvář té holce zastydím, že se neodvážím<br />
hrát potupnou roli urputné manželky, že se složím, rozpláču a dobrovolně<br />
vzdám. Nenávidím ho, klidně mi vrazí nůž pod žebra, právě když pracuju,<br />
když reportuju, když potřebuju klid, měl by si vážit aspoň mé práce, měl by<br />
ji trochu ctít, a takhle je to pořád, už mnoho let, pořád jsem zatlačovaná<br />
dozadu, pořád prohrávám, stále jsem ponižovaná, ale teď se ve mně<br />
probudil vzdor, cítila jsem za sebou tebe a tvou lásku, cítila jsem tě ještě v<br />
sobě a na sobě, a ti krásní barevní jezdci kolem mne, křičící a jásající, jako<br />
by volali, že jsi, že život je, že budoucnost je, a já jsem v sobě pocítila hrdost,<br />
kterou jsem už málem ztratila, ta hrdost mne zaplavila jako povodeň,<br />
podařilo se mi pěkně se usmát a řekla jsem mu: K tomu snad není zapotřebí,<br />
abych jezdila do Prahy s vámi, nebudu vás rušit a mám tu rozhlasový vůz a<br />
co se týče té domluvy, o kterou ti jde, to se dá vyřídit velmi rychle, mohu ti<br />
představit muže, s kterým chci žít, určitě se všichni velmi dobře domluvíme.<br />
Možná, že jsem provedla ztřeštěnost, ale jestli jsem ji provedla. tak ať,<br />
stálo to za ten okamžik sladké pýchy, stálo to za to, on okamžitě pětinásobně<br />
zvlídněl, zřejmě byl rád, ale bál se, jestli to myslím opravdu vážně, nechal si<br />
to ode mne opakovat, řekla jsem mu tvoje plné jméno, Ludvík Jahn, Ludvík<br />
Jahn, a řekla jsem nakonec výslovně, neboj se, na mou čest, nepoložím už<br />
ani stéblo do cesty našemu rozvodu, neboj se, nechci tě, ani kdybys ty mne<br />
chtěl. Řekl na to, že jistě zůstaneme dobrými přáteli, usmála jsem se a řekla<br />
jsem, že o tom nepochybuji.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(5)<br />
Před mnoha léty, kdy jsem ještě hrával na klarinet v kapele, lámali jsme si<br />
hlavu, co vlastně Jízda králů znamená. Když prchal poražený uherský král<br />
Matyáš z Čech do Uher, musela ho prý jeho jízda zde, v moravské krajině,<br />
skrývat před českými pronásledovateli a živit jeho i sebe žebrotou. Říkalo se,<br />
že Jízda králů je památka na tuto historickou událost, ale stačilo jen trochu<br />
pátrat ve starých listinách, aby se zjistilo, že zvyk Jízdy králů je mnohem
starší než vzpomínaný příběh. Odkud se tedy vzal a co znamená? Pochází<br />
snad až z pohanských dob a je památkou na obřady, při nichž byli chlapci<br />
přijímáni za muže? A proč jsou vůbec král a jeho pážata v ženských šatech?<br />
Je to obraz toho, jak kdysi nějaká vojenská družina (ať už Matyášova nebo<br />
mnohem starší) převáděla svého vůdce v převlečeni krajinou nepřátel, anebo<br />
je to pozůstatek staré pohanské pověry, podle níž převlek ochraňuje před<br />
zlými duchy'? A proč nesmí král po celou dobu promluvit jediné slovo? A<br />
proč se obřad jmenuje Jízda králů, když je v ní král jen jeden? Co to všechno<br />
znamená? Kdo ví. Je mnoho hypotéz a žádná není doložená. Jízda králů je<br />
tajemný obřad; nikdo neví, co vlastně znamená, co chce říci, ale tak jako<br />
egyptské hieroglyfy jsou krásnější pro ty, kteří je neumějí číst (a vnímají je<br />
pouze jako fantastické kresby), je i Jízda králů snad proto tak krásná, že<br />
obsah jejího sdělení je dávno ztracen a do popředí o to víc vystupují gesta,<br />
barvy, slova, upozorňující samy na sebe a na svou vlastní podobu a tvar.<br />
A tak počáteční nedůvěra, s níž jsem pozoroval zmateně se rozjíždějící<br />
Jízdu králů, k mému údivu ze mne opadala a já jsem byl pojednou zcela<br />
zahleděn na barevný jízdní houf pomalu se šinoucí domek od domku;<br />
ostatně i amplióny, které ještě před chvílí pouštěly do okolí pronikavý<br />
zpěvaččin hlas, ted' zmlkly a bylo slyšet (pominul-li jsem občasný rachot<br />
vozidel, který jsem si již dávno zvykl odčítat od svých sluchových dojmů) jen<br />
zvláštní hudbu vyvolávání.<br />
Chtělo se mi zůstat stát, zavřít oči a jenom poslouchat: uvědomoval jsem<br />
si, že právě tady, uprostřed slovácké vesnice, slyším verše, verše v<br />
prapůvodním smyslu toho slova, jak je nikdy neuslyším z rádia, z televizoru<br />
ani z jeviště, verše jako slavnostní rytmické volání, jako útvar na pomezí řečí<br />
a zpěvu, verše sugestivně uchvacující patosem samého metra, jak patrně<br />
uchvacovaly, když se ozývaly z jeviště antických amfiteátrů. Byla to<br />
nádherná a mnohohlasá hudba: každý z vyvolávačů volal své verše monotónně<br />
na jednom tóně, ale každý na jiném, takže se hlasy spojovaly<br />
bezděčně v akord; přitom chlapci nevolali zároveň, každý z nich začal své<br />
vyvolávání jindy, každý u jiného domku, takže se hlasy ozývaly z různých<br />
stran a v nestejnou chvíli, připomínajíce tak několikahlasý kánon; jeden<br />
hlas nž končil, druhý byl uprostřed a do něho už na jiné tónové výšce zahájil<br />
své volání další hlas.<br />
Jízda králů šla dlouho hlavní ulicí (ustavičně plašena automobilovou<br />
frekvencí) a pak se u jednoho nároží rozdělila: pravé křídlo postupovalo dál,<br />
levé zabočilo do uličky vpravo; tam byl hned na kraji malý žlutý domek s<br />
plůtkem a předzahrádkou hustě naplněnou barevnými květinami. Vyvolávač<br />
se pouštěl do rozmarných improvizací: volal, že u tohoto domku stojí pěkná<br />
pumpa a ta paní, co v tom domku bydlí, má syna lumpa; zeleně natřená
pumpa stála opravdu před domem a tlustá čtyřicátnice, zřejmě potěšena<br />
titulem, který dostal její syn, se smála a podávala výběrčímu na koni, jenž<br />
volal: "Na krále, matičko, na krále !", papírovou bankovku. Výběrčí si ji dal<br />
do košíku, který měl upevněný u sedla, ale hned tu byl druhý vyvolávač a<br />
volal na čtyřicátníci, že prý je pěkná mladice, ale ještě pěknější je její slivovice,<br />
a udělal z dlaně kornout a zakláněje hlavu přiložil si ho k ústům.<br />
Všichni dokola se smáli a čtyřicátnice v spokojených rozpacích odběhla do<br />
domku; slivovici tam měla zřejmě připravenu, protože se vrátila za malou<br />
chvilku s láhví a kalíškem, do něhož nalévala a podávala jezdcům.<br />
Zatímco královo vojsko popíjelo a ž<strong>ert</strong>ovalo, stál opodál král s dvěma<br />
pážaty nepohnutě a vážně, tak jako je snad skutečně údělem králů zahalit se<br />
do vážnosti a stát osamoceně a nezúčastněně uprostřed hlučících voj sk.<br />
Koně obou pážat stáli těsně po obou stranách koně králova, takže se holínky<br />
všech tří jezdců téměř dotýkaly (koně měli na hrudi veliká perníková srdce<br />
plná ozdob ze zrcátek a barevných polev, na čele měli papírové růže a žíně<br />
jejich hřívy byly promíšeny pentlemi z barevného krepového papíru).<br />
Všichni tři mlčící jezdci byli v ženských šatech; měli široké sukně, nabírané<br />
škrobené rukávy a na hlavě bohatě zdobené čepce; jen král měl místo čepce<br />
zářivou stříbrnou čelenku a z té visely dolů tři dlouhé a široké stuhy, po<br />
stranách modré, uprostřed červené, které zcela zakrývaly jeho tvář a<br />
dodávaly mu tajemný a patetický vzhled.<br />
Byl jsem u vytržení nad touto strnulou trojicí; seděl jsem sice před dvaceti<br />
léty na zdobeném koni právě tak jako oni, ale protože jsem tehdy viděl Jízdu<br />
králů zevnitř, neviděl jsem vlastně nic. Teprve teď ji skutečně vidím a<br />
nemohu odtrhnout oči: král sedí (pár metrů ode mne) vztyčen a podobá se<br />
střežené soše zahalené clo praporu; a možná, projelo mi najednou hlavou,<br />
možná že to vůbec není král, možná že to je královna; možná že to je<br />
královna Lucie, která se mi přišla zjevit ve své pravé podobě, protože její<br />
pravá podoba je právě zakrytá podoba.<br />
A napadlo mne v té chvíli, že Kostka, spojující v sobě urputnou<br />
přemýšlivost s blouznivostí, je podivín, takže všechno, co vyprávěl, je sice<br />
možné, leč nejisté; znal ovšem Lucii a snad o ní mnoho věděl, ale to<br />
podstatné přece jen nevěděl: vojáka, který se o ni pokoušel ve vypůjčeném<br />
hornickém bytě, Lucie opravdu milovala; sotva jsem mohl brát vážně, že<br />
Lucie trhala květiny pro své vágní nábožné touhy, když pamatuji, že je<br />
trhala pro mne; a jestli to Kostkovi zatajila a spolu s tím celý něžný půlrok<br />
naší lásky, pak si uchovala i vůči němu nedotknutelné tajemství, a ani on ji<br />
neznal; a pak je ovšem nejisté, zda se vůbec do tohoto města odstěhovala<br />
kvůli němu; možná se sem dostala náhodou, ale je též docela možné, že sem<br />
šla kvůli mně, vždyť věděla, že jsem tu míval domov! Cítil jsem, že zpráva o
jejím prvotním znásilnění je pravdivá, ale o přesnosti jednotlivostí jsem ted'<br />
už pochyboval: příběh byl chvílemi zřetelně zbarven zakrvaveným pohledem<br />
člověka, jehož vzrušil hřích, a jinde ho zase zbarvovala modrost tak modrá,<br />
jaké je s to jen člověk, pohlížející často k nebesům; bylo to jasné: v Kostkově<br />
vyprávění spájela se pravda s básní a byla to zas jen nová legenda (snad<br />
bližší pravdě, snad krásnější, snad hlubší), překrývající legendu někdejší.<br />
Díval jsem se na zahaleného krále a viděl jsem Lucii, jak projíždí<br />
(nepoznaná a nepoznatelná) slavnostně (a výsměšně) mým životem. Pak (z<br />
jakéhosi vnějšího donucení) sklouzl jsem pohledem kousek stranou a padl<br />
očima přímo do pohledu muže, který se na mne zřejmě již chvíli díval a<br />
usmíval. Řekl: "Buď zdráv," a běda, přikročil ke mně. "Tě bůh," řekl jsem.<br />
Nastavil mi ruku; stiskl jsem mu ji. Pak se otočil za sebe a zavolal na dívku,<br />
které jsem si všiml teprve nyní: "Co stojíš? Pojd', představím tě." Dívčina<br />
(vytáhlá, ale pěkná, s tmavými vlasy a tmavýma očima) přistoupila ke mně a<br />
řekla: "Brožová." Podala mi ruku a já jsem řekl: ,,Jahn. Těší mne." "Člověče,<br />
neviděl jsem tě už moře let," řekl s přátelskou bodrostí; byl to Zemánek.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(6)<br />
Únava, únava. Nemohl jsem se jí zbavit. Jízda odjela s králem na náves a<br />
já jsem se za ní jen pomalu loudal. Zhluboka jsem dýchal, abych únavu<br />
přemohl. Zastavoval jsem se se sousedy, kteří vylezli z domků a okouněli.<br />
Cítil jsem najednou, že i já jsem už usedlý strejcovský soused. Že už<br />
nepomýšlím na žádné cesty, na žádná dobrodružství. Že jsem beznadějně<br />
přivázán k dvěma, třem ulicím, v nichž žiji.<br />
Na náves jsem došel, až už se Jízda zvolna rozjížděla dlouhou hlavní ulicí.<br />
Chtěl jsem se šourat za ní, ale tu jsem uviděl Ludvíka. Stál sám na<br />
travnatém pásu u silnice a díval se zamyšleně na mládence na koních.<br />
Zatracený Ludvík! Ať jde k č<strong>ert</strong>u! Ať jde na krkavčí zámek! Dosud se vyhýbal<br />
on mně, dnes se vyhnu já jemu. Obrátil jsem se zády a odešel jsem k lavičce<br />
stojící na návsi pod jabloňkou. Tady si sednu a budu jen poslouchat, jak se z<br />
dálky nese vyvolávání jezdců.<br />
A tak jsem seděl, poslouchal a díval se. Jízda králů se zvolna vzdalovala.<br />
Tísnila se uboze k oběma stranám silnice, po které jezdily ustavičně auta a<br />
motocykly. Za ní šel hlouček lidí. Žalostně malý hlouček. Rok od roku je<br />
méně lidí na Jízdě králů. Zato je tu letos Ludvík. Co tu vlastně dělá? Aby tě<br />
č<strong>ert</strong> vzal, Ludvíku. Teď už je pozdě. Teď už je na všechno pozdě. Přišel jsi<br />
jenom jako špatné znamenÍ. Černé předznamenánÍ. Sedm křížků. A právě<br />
když je můj Vladimír králem.
Odvrátil jsem oči. Na návsi už postávalo jen pár lidí kolem stánků a kolem<br />
vchodu do hospody. Většinou byli opilí. Opilci jsou nejvěrnější stoupenci<br />
folkloristických podniků. Poslední stoupenci. Mají aspoň jednou za čas<br />
vznešený důvod se napít.<br />
Pak si ke mně sedl na lavičku stařeček Pecháčků. Prý už to není jako za<br />
starých časů. Přisvědčil jsem mu. Není. Jakpak musely tyhle Jízdy být<br />
krásné před mnoha desetiletími nebo staletími! Nebyly asi tak barevné jako<br />
dnes. Dnes je to trochu kýč a trochu pouťová maškaráda. Perníková srdce na<br />
hrudích koní! Tuny papírových pentlí nakoupených ve velkoobchodě! Dřív<br />
bývaly kroje také barevné, ale prostší. Koně byli zdobeni jen jediným rudým<br />
šátkem, který měli uvázán pod šíjí přes prsa. Ani král neměl škrabošku z<br />
barevných vzorovaných pentlí, nýbrž z pouhé roušky. Zato měl ještě růži v<br />
ústech. Aby nemohl promluvit. Nic nebylo na Jízdách králů cirkusového.<br />
Byly baladické.<br />
Ano, stařečku, před staletími to bylo lepší. Nikdo nemusel shánět pracně<br />
mladíky, aby se laskavě uvolili zúčastnit se Jízdy. Nikdo nemusel předem<br />
proschůzovat mnoho dní a hádat se, kdo bude Jízdu organizovat a komu<br />
připadne její výtěžek. Jízda králů vytryskla zevnitř vesnického života jak<br />
pramen. A hnala se z vesnice po okolních dědinách vybírat na svého<br />
maskovaného krále. Někde v cizí vesnici se potkala s jinou Jízdou králů a<br />
vznikla bitka. Obě strany bránily zuřivě svého krále. Často blýskaly nože a<br />
šavle a tekla krev. Když Jízda zajala cizího krále, pila pak v hospodě do<br />
němoty na útraty jeho otce.<br />
Ba ba, stařečku, máte pravdu. To bylo jinší, když se tehdá díval na Jízdu<br />
králů ten francouzský sochař. Rodin se jmenoval, jo. Ale co, i když já jsem<br />
jel jako král, za okupace, i tehdy to bylo jinačí než dnes. A ještě i po válce to<br />
pořád stálo za to. Mysleli jsme si, že vytvoříme úplně nový svět. A že lidé<br />
budou zase jako kdysi žít ve svých lidových tradicích. Že i Jízda králů bude<br />
zase tryskat z hloubi jejich života. Chtěli jsme tomu tryskání pomáhat. Organizovali<br />
jsme zuřivě lidové slavnosti. Ale pramen se nedá naorganizovat.<br />
Pramen bud' tryská nebo není. Vidíte to, stařečku, jak to už jenom ždímáme,<br />
ty naše písničky a Jízdy králů a to všechno. To už jsou jenom poslední<br />
kapky, poslední kapičky.<br />
Ach jo. Jízdu králů už nebylo vidět. Zahnula asi do nějaké vedlejší uličky.<br />
Ale bylo slyšet její volání. To volání bylo nádherné. Zavřel jsem oči a<br />
představil jsem si na chvíli, že žiji jindy. V jiném století. Dávno. A pak jsem<br />
otevřel oči a řekl jsem si, že je to dobře, že Vladimír je králem. Je králem<br />
říše téměř mrtvé, ale nejnádhernější. Říše, které budu věrný až do jejího<br />
konce.<br />
Vstal jsem z lavičky. Kdosi mne pozdravil. Byl to starý Koutecký. Dlouho
jsem ho neviděl. Šel špatně a opíral se o hůl. Nikdy jsem ho neměl rád, ale<br />
přišlo mi najednou líto jeho stáří. "Kampak," zeptal jsem se ho. Řekl, že prý<br />
si dělá každou neděli zdravotní vycházku. "Jak se vám líbila jízda?" zeptal<br />
jsem se. Mávl rukou: "Ani jsem se na ni nedíval." "Proč?" zeptal jsem se ..<br />
Mávl znovu nazlobeně rukou a mně v té chvíli blesklo, proč se nedíval. Mezi<br />
diváky byl Ludvík. Koutecký se s ním nechtěl potkat stejně<br />
jako já.<br />
"Ani se vám nedivím," řekl jsem. "Já mám v Jízdě králů syna a taky se mně<br />
nějak nechce se za ní trmácet." "Vy tam máte syna? Vlád'u?" "Ano," řekl<br />
jsem, "jede jako král." Koutecký řekl: "To je zajímavé." "Proč by to bylo<br />
zajímavé," zeptal jsem se. "To je moc zajímavé," řekl Koutecký a zasvítila mu<br />
očka. "Proč?" ptal jsem se znovu. "Vlád'a je přece s naším Milošem," řekl<br />
Koutecký. Nevěděl jsem, s jakým Milošem. Vysvětlil mi, že je to jeho vnuk,<br />
syn jeho dcery. ,,Ale to není možné," řekl jsem, "vždyť jsem ho viděl, ještě<br />
před chvílí jsem ho viděl, jak od nás vyjížděl na koni!" "Já jsem ho taky<br />
viděl. Miloš ho od vás odvážel na motocyklu," řekl Koutecký. "To je<br />
nesmysl," řekl jsem, ale přece jsem se hned ptal: "Kam jeli?" "Jo, když o tom<br />
nic nevíte, tak vám to nebudu říkat," řeld Koutecký a rozloučil se se mnou.<br />
____________________________________________________<br />
___________(7)<br />
Vůbec jsem nepočítal s tím, že se potkám se Zemánkem (Helena mi přece<br />
tvrdila, že pro ni přijede až odpoledne), a bylo mi ovšem krajně nepříjemné,<br />
že ho tu potkávám. Ale nedalo se nic dělat, stál tu ted' přede mnou a byl si<br />
naprosto podobný: měl své žluté vlasy pořád stejně žluté, i když si je už<br />
nečesal dozadu v dlouhých kadeřích, nýbrž je měl krátce ostříhané a sčesané<br />
podle módy do čela, držel se pořád stejně vzpřímeně a šíji tlačil dozadu stále<br />
stejně křečovitě, maje na ní hlavu ustavičně mírně zakloněnu; byl stále<br />
stejně žoviální a spokojený, nezranitelný, obdařený přízní andělů i mladou<br />
dívkou, jejíž krása mi okamžitě navodila vzpomínku na trapnou<br />
nedokonalost těla, s nímž jsem trávil včerejší odpoledne.<br />
Doufaje, že naše setkání bude co nejkratší, snažil jsem se odpovídat na<br />
běžné konverzační banality, kterými mne zahrnul, běžnými konverzačními<br />
banalitami: prohlásil znovu, že jsme se léta neviděli, a divil se, že se po tak<br />
dlouhé době potkáváme právě zde, "v téhle díře, kde č<strong>ert</strong> dobrou noc dává";<br />
řekl jsem mu, že jsem se tady narodil; řekl, abych mu prominul, že tu v tom<br />
případě určitě č<strong>ert</strong> nikdy dobrou noc nedával; slečna Brožová se zasmála; já<br />
jsem na vtip nereagoval a řekl jsem, že se nedivím, potkávám-li ho tu,<br />
protože, pokud si pamatuji, byl přece vždycky milovníkem folklóru; slečna<br />
Brožová se znovu zasmála a řekla, že kvůli Jízdě králů sem nepřijeli; zeptal
jsem se jí, jestli se jí Jízda králů nelíbí; řekla, že ji to nebaví; zeptal jsem se jí<br />
proč; pokrčila rameny a Zemánek řekl: "Milý Ludvíku, časy se změnily."<br />
Jízda králů přešla mezitím zase o dům dále a dva jezdci zápasili s koňmi,<br />
kteří začali neklidně jankovat. Jeden jezdec pokřikoval na druhého, vinil ho<br />
ze špatného ovládání koně a zvolání "ty vole" a "blbče!" mísila se poněkud<br />
směšně do rituálu slavnosti. Slečna Brožová řekla: "To by bylo krásné,<br />
kdyby se to splašilo!" Zemánek se tomu vesele smál, ale jezdcům se za<br />
chvilku podařilo koně uklidnit a hýlom hýlom se ozývalo už zase klidně a<br />
vznešeně prostorou vsi.<br />
Šli jsme zvolna za hlaholící jízdou postranní vesnickou ulicí lemovanou<br />
předzahrádkami plnými květin a já jsem marně shledával nějakou<br />
přirozenou a nenásilnou záminku pro to, abych se mohl se Zemánkem<br />
rozloučit; musel jsem pokorně jít po boku jeho pěkné slečny a pokračovat v<br />
pomalé výměně konverzačních vět: dověděl jsem se, že v Bratislavě, kde byli<br />
moji společníci ještě dnes časně ráno, je stejně hezké počasí jako zde;<br />
dověděl jsem se, že sem přijeli Zemánkovým autem a hned za Bratislavou<br />
museli vyměňovat svíčky; pak jsem se také dověděl, že slečna Brožová je<br />
Zemánkovou posluchačkou. Věděl jsem od Heleny, že Zemánek přednáší na<br />
vysoké škole marx-leninismus, ale přesto jsem se ho ted' zeptal, co vlastně<br />
vyučuje. Odpověděl mi, že filosofii (způsob, jak pojmenoval svůj obor, zdál<br />
se mi příznačný; ještě před několika léty by řekl, že přednáší marxismus, ale<br />
v posledních létech upadl tento předmět natolik v oblibě, zejména u<br />
mládeže, že Zemánek, pro něhož otázka obliby byla vždy hlavní otázkou,<br />
ukryl marxismus cudně do obecnějšího pojmu). Podivil jsem se a řekl jsem,<br />
že přece Zemánek, jak si dobře pamatuji, studoval biologii; i v této mé<br />
poznámce byla zlomyslnost narážející na častý diletantismus<br />
vysokoškolských učitelů marxismu, kteří se dostali ke svému oboru nikoli<br />
prostřednictvím vědeckého úsilí, nýbrž mnohdy jen jako propagandisté<br />
státního zřízení. V té chvíli se vložila do rozhovoru slečna Brožová a<br />
prohlásila, že učitelé marxismu mají v hlavě místo mozku politickou<br />
brožuru, ale že Pavel je úplně jiný. Zemánkovi přišla slečnina slova vhod;<br />
mírně protestoval, čímž dal najevo svou skromnost, a zároveň vyprovokoval<br />
slečnu k dalším chválám. A tak jsem se dovídal, že Zemánek patří k<br />
nejoblíbenějším kantorům na škole, že ho posluchači zbožňují právě pro to,<br />
pro co ho nemají rádi ve vedení školy: že říká vždycky to, co si myslí, že je<br />
odvážný a stojí při mládeži. Zemánek stále mírně protestoval, a tak jsem se<br />
dovídal od slečny další podrobnosti o různých konfliktech, které Zemánek v<br />
posledních létech měl: jak ho snad dokonce chtěli vyhodit z místa, protože<br />
se nedržel ve svém přednášení strnulých a zastaralých osnov a chtěl mládež<br />
seznámit se vším, co se děje v moderní filosofii (prý o něm za to prohlásili,
že k nám chce pašovat "nepřátelskou ideologii"); jak zachránil posluchače,<br />
kterého chtěli vyloučit ze školy pro nějaký klukovský incident (hádka s<br />
policajtem), jejž prý rektor školy (Zemánkův nepřítel) kvalifikoval jako<br />
studentovo politické provinění; jak potom posluchačky fakulty uspořádaly<br />
tajné hlasování o nejoblíbenějšího pedagoga školy a zvítězil on. Zemánek<br />
proti té záplavě chvály už ani neprotestoval a já jsem řekl (s ironickým, žel<br />
sotva srozumitelným podtextem), že slečně Brožové rozumím, protože<br />
pokud si pamatuji, byl i za mých studentských dob Zemánek velmi oblíbený<br />
a populární. Slečna Brožová mi horlivě přitakala: prý se tomu nediví,<br />
protože Pavel umí báječně mluvit a dovede každého protivníka rozsekat v<br />
debatě. "Což o to," zasmál se ted' Zemánek, "jenomže když já je rozsekám v<br />
debatě, oni mne zas mohou rozsekat jinak a mnohem účinnějšími<br />
prostředky, než je debata."<br />
V jisté samolibosti poslední věty jsem poznával Zemánka takového, jakého<br />
jsem ho znal; ale obsahu těch slov jsem se zděsil: Zemánek zřejmě opustil<br />
radikálně své někdejší názory a postoje, a kdybych dnes žil v jeho blízkosti,<br />
stál bych v konfliktech, které prožíval, chtě nechtě na jeho straně. A právě to<br />
bylo hrozné, právě na to jsem vůbec nebyl připraven a nepočítal s tím, i když<br />
taková změna postoje nebyla ovšem ničím zázračným, naopak, byla běžná,<br />
prodělali si ji mnozí a mnozí, a pomalu si ji jistě prodělává celá společnost.<br />
Jenomže právě u Zemánka jsem s touto změnou nepočítal; zkameněl mi v<br />
paměti v té podobě, v jaké jsem ho naposledy viděl, a já jsem mu ted' zuřivě<br />
upíral právo být jiný, než jakého jsem ho znal.<br />
Někteří lidé prohlašují, že milují lidstvo, a druzí jim právem namítají, že<br />
milovat lze jen v singuláru, tedy jen jednotlivé lidi; souhlasím s tím a<br />
dodávám, že co platí o lásce, platí i o nenávisti. Člověk, ta bytost prahnoucí<br />
po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své<br />
nenávisti. Ale zkuste namířit nenávist na pouhé abstraktno principů, na<br />
nespravedlivost, fanatismus, krutost, anebo došli-li jste k tomu, že<br />
nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové<br />
nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom<br />
si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce.<br />
A proto jsem se zděsil. Najednou mne napadlo, že se teď Zemánek může<br />
každou příští chvíli dovolat své proměny (kterou mi ostatně až podezřele<br />
rychle demonstroval) a požádat mne v jejím jménu o odpuštění. To se mi<br />
zdálo hrozné. Co mu řeknu? Co mu odpovím? Jak mu vysvětlím, že se s ním<br />
nemohu smířit? Jak mu vysvětlím, že bych tím rázem ztratil vnitřní<br />
rovnováhu? Jak mu vysvětlím, že by se tím jedno rameno mých vnitřních<br />
vah rázem vymrštilo vzhůru? Jak mu vysvětlím, že nenávistí k němu vyrovnávám<br />
tíhu zla, jež dopadla na mé mládí, na můj život? Jak mu vysvětlím, že
právě v něm vidím vtěleno všechno své životní zlo? Jak mu vysvětlím, že ho<br />
potřebuju nenávidět?<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(8)<br />
Těla koní zaplňovala úzkou ulici. Viděl jsem krále z dálky několika metrů.<br />
Seděl na svém koni opodál ostatních. Po jeho bocích dva jiní koně s dvěma<br />
jinými chlapci, jeho pážaty. Byl jsem zmaten. Měl mírně ohnutá záda, jako<br />
je mívá Vladimír. Seděl klidně, jakoby bez zájmu. Je to on? Snad. Ale stejně<br />
dobře to může být i někdo jiný.<br />
Prodral jsem se blíž. Musím ho přece poznat. Vždyť mám do paměti<br />
vepsáno jeho držení těla, každé jeho gesto! Vždyť ho mám rád, a láska má<br />
přece svůj instinkt!<br />
Stál jsem ted' těsně u něho. Mohl bych ho oslovit. Bylo by to tak<br />
jednoduché. Ale bylo by to zbytečné. Král nesmí promluvit.<br />
Pak se Jízda hnula zase o dům dál. Teď ho poznám! Krok koně ho musí<br />
přimět k pohybu, jímž se mi prozradí. Král se při nakročení koně opravdu<br />
poněkud napřímil, ale nijak mi to neprozradilo toho, kdo je pod rouškou.<br />
Křiklavé stuhy na jeho tváři byly zoufale neprůhledné.<br />
____________________________________________________<br />
___________(9)<br />
Jízda králů popojela už zase o několik domů dál, my s hloučkem jiných<br />
zvědavců popošli jsme s ní a naše konverzace přeskočila na další témata:<br />
slečna Brožová přešla od Zemánka k sobě a rozvykládala se o tom, jak ráda<br />
jezdí autostopem. Mluvila o tom s takovým důrazem (poněkud<br />
afektovaným), že mi bylo ihned jasné, že provádí svou generační<br />
manifestaci; každá generace má totiž soubor svých vášní, lásek a zájmů, jež<br />
vyznává s jistou urputností, aby se tak odlišila od starších a utvrdila v<br />
generační svébytnosti. Podrobení takové generační mentalitě (té pýše stáda)<br />
mi bylo vždycky protivné. Když slečna Brožová rozvíjela provokativní úvahu<br />
(slyšel jsem ji od jejích vrstevníků už asi popadesáté), že se lidstvo dělí na ty,<br />
kteří zastavují stopařům (lidé svobodomyslní, dobrodružní, lidští), a na ty,<br />
kteří jim nezastaví (pad'ouři, socialističtí měšťáci, lidé nelidští), nazval jsem<br />
ji ž<strong>ert</strong>em "dogmatikem autostopu". Odpověděla mi prudce, že není<br />
dogmatikem, ani revizionistou, ani sektářem, ani úchylkářem, že není<br />
uvědomělá ani neuvědomělá, že to všechno jsou slova, která jsme vymyslili<br />
my, která náležejí nám a jim jsou cizí.<br />
,,Ano," řekl Zemánek, "jsou jiní. Naštěstí jsou jiní. I jejich slovník je
naštěstí jiný. Nezajímají je naše úspěchy ani naše viny. Nevěřil bys, ale u<br />
přijímacích zkoušek na vysokou školu ti mladí už ani nevědí, co to byly<br />
procesy, Stalin je pro ně jen jméno, a Bucharin, Kameněv, Rajk už pro ně<br />
nejsou ani jména. Představ si, že většina z nich nevěděla ani, kdo byl<br />
Clementis."<br />
"Jenomže právě to se mi zdá hrozné," řekl jsem.<br />
"Nesvědčí to o jejich vzdělanosti. Ale je v tom pro ně vysvobození.<br />
Nepustili do svého vědomí náš svět. Odmítli ho se vším všudy."<br />
"Slepota vystřídala slepotu."<br />
"Neřekl bych to tak. Imponují mi totiž. Mám je rád právě proto, že jsou<br />
docela jiní. Milují svá těla. My jsme je zanedbávali. Rádi cestují. My jsme<br />
trčeli na jednom místě. Milují dobrodružství. My jsme proseděli život na<br />
schůzích. Mají rádi džez. My jsme nepodařeně imitovali folklór. Věnují se<br />
sobecky sobě samým. My jsme chtěli spasit svět. Ve skutečnosti jsme svým<br />
mesiášstvím svět málem zničili. Oni ho snad svým sobectvím zachrání."<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(10)<br />
Jak je to možné? Král! Vztyčená postava na koni zahalená do pestrých<br />
barev! Kolikrát jsem ho viděl a kolikrát jsem si ho představoval!<br />
Nejdůvěrnější představa! A ted' se změnila ve skutečnost a veškerá<br />
důvěrnost je pryč. Je to najednou jen barevná larva a já nevím, co je v ní.<br />
Ale co je tedy důvěrného na tomto skutečném světě, když ne můj král?<br />
Můj syn. Nejbližší člověk. Stojím před ním a nevím, je-li to on či ne. Co tedy<br />
vím, nevím-li ani toto? Jaké mám jistoty na tomto světě, není-li ani toto<br />
moje jistota?<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(11)<br />
Zatímco se Zemánek oddával chvalozpěvu na mladou generaci, díval jsem<br />
se na slečnu Brožovou a smutně jsem zjišťoval, že je to dívka pěkná a<br />
sympatická, a cítil jsem závistivou lítost, že mi nepatří. Šla vedle Zemánka,<br />
byla hovorná, chytala se ho každou chvíli za ruku, důvěrně se na něho<br />
obracela a já jsem si uvědomoval (jako si to uvědomuju rok od roku častěji),<br />
že jsem od dob Lucie neměl dívku, kterou bych měl rád a které bych si vážil.<br />
Život se mi vysmíval, když mi poslal připomínku mého životního nezdaru<br />
právě v podobě milenky tohoto muže, kterého jsem den předtím klamně<br />
porážel v groteskní sexuální bitvě.
Čím víc se mi slečna Brožová líbila, tím víc jsem si uvědomoval, jak zcela<br />
náleží smýšlení svých vrstevníků, pro něž já a moji vrstevníci splýváme v<br />
jedinou nerozlišenou masu a jsme pro ně všichni deformováni stejně<br />
nesrozumitelnou hantýrkou, stejně přepolitizovaným myšlením, stejnými<br />
úzkostmi (jevícími se jako zbabělost či strach), stejně podivnými zážitky z<br />
jakési černé a jim už vzdálené doby. Už jim ani nestojí za to rozlišovat, kdo z<br />
nás té době přidával na tíži a kdo z nás se snažil tu tíži vlastními rameny<br />
odvalovat. Není to pro ně zajímavé, protože dnes už ji dějiny odvalují samy a<br />
bez nás (ano, zajisté, to je jen klamné zdání, že bez nás, ale co na tom, zda s<br />
námi či bez nás, když ji odvalují určitě ne pro nás, ale právě pro ně).<br />
V té chvíli jsem náhle chápal, že podobnost mezi mnou a Zemánkem<br />
nespočívá jen v tom, že se Zemánek proměnil ve svých názorech a přiblížil<br />
se tak ke mně, nýbrž že ta podobnost je hlubší a zasahuje celé naše osudy:<br />
pohled slečny Brožové a jejích vrstevníků činí nás podobnými i tam, kde<br />
jsme stáli zuřivě proti sobě. Cítil jsem najednou, že kdybych byl donucen<br />
(bránil bych se tomu!) vyprávět před slečnou Brožovou příběh svého vyloučení<br />
ze strany, zdál by se jí vzdálený a příliš literární (ach ano, téma tolikrát<br />
popsané v tolika špatných románech!), a byli bychom jí v tom příběhu stejně<br />
protivní já i Zemánek, moje i jeho myšlení, jeho i můj postoj (oba stejně<br />
patetické, oba stejně zrůdné). Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který<br />
jsem cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času, který, jak<br />
známo, umí smazávat rozdíly mezi celými epochami, natož mezi dvěma<br />
ubohými jedinci. Ale já jsem se zuby nehty bránil, abych přijal návrh na<br />
smíření, který nabízí sám čas; nežiji přece ve věčnosti, jsem zakotven do<br />
pouhých sedmatřiceti let svého života a nechci se od nich odpoutávat (tak<br />
jak se od nich odpoutal Zemánek, když se tak rychle podrobil mentalitě těch<br />
mladších), ne, nechci se vyzout ze svého osudu, nechci se odpoutat od svých<br />
sedmatřiceti let, i když představují úsek času tak zcela nepatrný a prchavý,<br />
už teď zapomínaný, už teď zapomenutý.<br />
A jestli se ke mně Zemánek důvěrně nakloní a začne mluvit o tom, co bylo,<br />
a dožadovat se smíru, já odmítnu ten smír; ano, já odmítnu ten smír, i když<br />
se za něj bude přimlouvat slečna Brožová i všichni její vrstevníci i sám čas.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(12)<br />
Únava. Najednou se mi zachtělo nade vším mávnout rukou. Odejít a<br />
přestat se o všechno starat. Nechci být už v tomhle světě hmotných věcí,<br />
kterým nerozumím a které mne klamou. Existuje ještě jiný svět. Svět, kde<br />
jsem doma a kde se vyznám. Je tam cesta, šípkový keř, dez<strong>ert</strong>ér, potulný
muzikant a maminka.<br />
Pak jsem se přece jenom přemohl. Musím. Musím dovést do konce svou<br />
při se světem hmotných věcí. Musím nahlédnout až na dno všech omylii a<br />
klamů.<br />
Mám se někoho ptát? Jezdců v Jízdě? Mám se nechat všemi vysmát?<br />
Vybavovalo se mi dnešní ráno. Oblékání krále. A najednou jsem věděl, kam<br />
mám jít.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(13)<br />
Máme krále poctivého, ale velmi chudobného, volali jezdci už zase o pár<br />
domků dál, a my jsme šli za nimi. Bohatě opentlené zadky koní, zadky<br />
modré, růžové, zelené a fialové poskakovaly před námi a Zemánek pojednou<br />
ukázal jejich směrem a řekl mi: "Tam je Helena." Podíval jsem se tím<br />
směrem, ale viděl jsem stále jenom barevná koňská těla. Zemánek ukázal<br />
znovu: "Tam." Uviděl jsem ji zpola zacloněnou jedním koněm a tu jsem<br />
ucítil, jak rudnu: způsob, jak mi ji Zemánek ukázal (neřekl ,,má žena", nýbrž<br />
"Helena"), svědčil o tom, že ví, že ji znám.<br />
Helena stála na kraji chodníku a držela v natažené ruce mikrofon; od<br />
mikrofonu vedla šňůra do magnetofonu, který visel přes rameno mladému<br />
chlapci v koženém saku a texaskách a se sluchátky na uších. Zůstali jsme<br />
stát nedaleko nich. Zemánek řekl (zničehonic a jakoby nic), že Helena je<br />
výborná ženská, že nejenom pořád báječně vypadá, ale že je i ohromně<br />
schopná a že se mi vůbec nediví, že si s ní rozumím.<br />
Cítil jsem horkost svých tváří: Zemánek neřekl svou poznámku útočně,<br />
řekl ji naopak velice přívětivým tónem, a o podstatě situace mne nenechával<br />
na pochybách ani pohled slečny Brožové, která se na mne dívala významně<br />
a usmívavě, jako by mi urputně chtěla vyjádřit svou informovanost i své<br />
sympatie, ne-li přímo své spojenectví.<br />
Zemánek zatím pokračoval v ležérních poznámkách o své manželce a<br />
snažil se mi dát najevo (oklikou i náznakem), že všechno ví, ale že<br />
neshledává nic v nepořádku, protože je vůči Heleninu soukromí zcela<br />
liberální; aby dodal svým slovům bezstarostnou lehkost, ukázal na<br />
mladíčka, který nesl magnetofon, a řekl, že ten chlapec (co prý vypadá s<br />
těmi sluchátky na uších jako velký brouk) je do Heleny už dva roky<br />
nebezpečně zamilován a že si mám dát na něho pozor. Slečna Brožová se<br />
zasmála a zeptala se, kolik mu před dvěma léty bylo. Zemánek řekl, že<br />
sedmnáct a že je to pro zamilovanost dostatečný věk. Pak prohlásil ž<strong>ert</strong>ovně,<br />
že Helena ovšem na zajíčky není a že je vůbec ctnostná paní, ale že takový
kluk, čím je neúspěšnější, tím je zuřivější a určitě by nebyl od rány. Slečna<br />
Brožová (v duchu bezvýznanmého ž<strong>ert</strong>ování) podotkla, že bych snad na<br />
chlapce stačil.<br />
"Nevím, nevím," řekl Zemánek usmívaje se.<br />
"Nesmíš zapomínat, že jsem pracoval v dolech. Mám od té doby svaly,"<br />
chtěl jsem také jen něco bezvýznamného prohodit a neuvědomil jsem si, že<br />
tou připomínkou ž<strong>ert</strong>ovnost konverzace překračuju.<br />
"Vy jste pracoval v dolech?" ptala se slečna Brožová.<br />
"Tihle dvacetiletí kluci," držel se Zemánek zarputile svého tématu, ,,když<br />
jsou v partě, jsou opravdu nebezpeční a dovedou pěkně spořádat člověka,<br />
který se jim nelíbí."<br />
,,A jak dlouho?" ptala se slečna Brožová.<br />
"Pět let," řekl jsem.<br />
"A kdy?"<br />
"Ještě před devíti léty."<br />
"Tak to už je dávno, to vám ty svaly zase splaskly," řekla, protože chtěla k<br />
přátelskému ž<strong>ert</strong>ování přihodit rychle vlastní ž<strong>ert</strong>íček. Jenomže já jsem v té<br />
chvíli skutečně pomyslil na své svaly a na to, že mi vůbec nesplaskly, že jsem<br />
naopak stále ve výborné kondici a že bych blondýna, s nímž si tu vyprávím,<br />
dovedl zbít všemi existujícími způsoby - a co je nejdůležitější i nejsmutnější:<br />
že nemám než ty svaly, chci-li mu vrátit starý dluh.<br />
Znovu jsem si představil, že se na mne Zemánek obrátí žoviálně a s<br />
úsměvem a požádá mne, abychom zapomněli na všechno, co mezi námi<br />
bylo, a cítil jsem se zaskočen: Zemánkovu žádost o odpuštění podporuje<br />
totiž nejen jeho názorová proměna, nejen čas a jeho ptačí perspektiva, nejen<br />
slečna Brožová a její vrstevníci, ale i Helena (ano, všichni teď stojí při něm a<br />
proti mně!), protože odpouští-li mi Zemánek mé cizoložství, uplácí si mne<br />
tím, abych i já jemu odpustil.<br />
Když jsem (ve své představě) viděl tu jeho vyděračskou tvář, jistou si<br />
svými velkými spojenci, zachvátila mne taková touha ho udeřit, že jsem se<br />
opravdu viděl, jak ho biji. Kolem dokola se motali křičící jezdci, slunce bylo<br />
nádherně zlaté, slečna Brožová cosi povídala a já jsem měl před zuřivýma<br />
očima krev stékající po jeho tváři.<br />
Ano, to bylo v představě; ale co udělám ve skutečnosti, až mne požádá,<br />
abych mu odpustil?<br />
S hrůzou jsem si uvědomoval, že neudělám nic.<br />
Došli jsme zatím k Heleně a jejímu technikovi, který si právě snímal s uší<br />
sluchátka. "Vy už jste se seznámili?" zatvářila se Helena udiveně, když mne<br />
uviděla se Zemánkem.<br />
"My už se známe velmi dávno," řekl Zemánek.
"Jak to?" divila se.<br />
"Známe se ze studentských dob, studovali jsme na stejné fakultě," řekl<br />
Zemánek a mně se zdálo, že je to už jeden z posledních můstků, po němž<br />
mne vede na to potupné místo (podobné popravišti), kde mne požádá o<br />
odpuštění.<br />
"Bože, to jsou náhody," řekla Helena.<br />
"Tak to na světě chodí," řekl technik, aby dal najevo, že je také na světě.<br />
"Vás dva jsem nepředstavila," uvědomila si Helena a řekla mi: "To je<br />
Jindra. Jindra Kadlečka."<br />
Podal jsem si s Jindrou (nevzhledným pihovatým chlapcem) ruce a<br />
Zemánek řekl Heleně: "Tak jsme si se slečnou Brožovou myslili, že tě<br />
vezmeme s sebou, ale já už dobře chápu, že by se ti to nehodilo, že chceš jet<br />
zpátky s Ludvíkem ... "<br />
" Vy pojedete s námi?" zeptal se mne ted' chlapec v texaskách a opravdu se<br />
mi zdálo, že se mne neptá příliš přátelsky.<br />
"Máš tady auto?" zeptal se mne Zemánek. "Nemám auto," odpověděl jsem.<br />
"Tak se svezeš s nimi a máš to v pohodlí a v nejlepší společnosti," řekl.<br />
,,Ale já jedu stotřicítkou! Abyste se nebál!" řekl chlapec v texaskách.<br />
"Jindro!" okřikla ho Helena.<br />
"Mohl bys jet s námi," řekl Zemánek, "ale já myslím, že dáš nové přítelkyni<br />
přednost před starým přítelem." Nazval mne žoviálně a jakoby<br />
mimochodem přítelem a já jsem si byl jist, že potupné smíření je již kousek<br />
od nás; ostatně Zemánek se ted' na chvíli odmlčel, jako by zaváhal, a zdálo<br />
se mi, že mne v příští chvíli odvolá stranou, abychom spolu mluvili mezi<br />
čtyřma očima (sklopil jsem hlavu, jako bych ji kladl pod sekeru), ale mýlil<br />
jsem se: Zemánek se podíval na hodinky a řekl: "Vlastně už nemáme moc<br />
času, protože chceme být před pátou v Praze. No nic, musíme se loučit.<br />
Ahoj, Heleno," podal ruku Heleně, pak řekl ještě ahoj mně a technikovi a<br />
všem nám podal ruce. Také slečna Brožová nám podala všem ruce, vzala<br />
Zemánka pod paží a odcházeli.<br />
Odcházeli. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči: Zemánek šel vzpřímeně, s<br />
hrdě (vítězně) vztyčenou blond hlavou a tmavovláska se vznášela vedle<br />
něho; byla i zezadu krásná, měla lehkou chůzi, líbila se mi; líbila se mi<br />
téměř bolestně, protože její odcházející krása byla ke mně ledově lhostejná,<br />
stejně jako byl vůči mně lhostejný Zemánek (jeho srdečnost, výmluvnost,<br />
jeho paměť i jeho svědomí), stejně jako byla vůči mně lhostejná celá má mi-<br />
nulost, se kterou jsem si tu dal v rodném městě schůzku, abych se jí pomstil,<br />
ale která tu prošla kolem mne nevšímavě, jako by mne neznala.<br />
Dusil jsem se ponížením a hanbou. Netoužil jsem po ničem jiném než<br />
zmizet, osamět a smazat celý tenhle špinavý a bludný příběh, tento hloupý
ž<strong>ert</strong>, smazat Helenu i Zemánka, smazat před včerejšek, včerejšek i dnešek,<br />
smazat to, smazat, aby po tom všem nezůstala ani stopa. ,,Nebudete se<br />
zlobit, když řeknu soudružce redaktorce pár slov mezi čtyřma očima?"<br />
zeptal jsem se technika.<br />
Vzal jsem pak Helenu stranou; chtěla mi něco vysvětlovat, říkala cosi o<br />
Zemánkovi a jeho slečně, omlouvala se mi zmateně, že prý mu musila<br />
všechno říct; ale v té chvíli mne již nic nezajímalo; byl jsem naplněn jedinou<br />
touhou: být odtud pryč, pryč odtud a z celé té historie; udělat za vším tečku.<br />
Věděl jsem, že nesmím Helenu dále klamat; byla vůči mně nevinná a já jsem<br />
jednal nízce, protože jsem si ji proměnil v pouhou věc, v kámen, který jsem<br />
chtěl (a neuměl) vrhnout po někom jiném. Dusil jsem se výsměšným<br />
nezdarem své msty i nízkostí vlastního jednání a byl jsem rozhodnut udělat<br />
všemu konec alespoň nyní, sice pozdě, ale přece dříve, než bude víc než<br />
pozdě. Nemohl jsem jí však nic vysvětlovat; nejenom proto, že bych ji<br />
pravdou ranil, ale i proto, že by ji sotva pochopila. Uchýlil jsem se tedy k<br />
pouhé rezolutnosti konstatování: několikrát jsem jí opakoval, že jsme spolu<br />
byli naposledy, že se s ní již nesejdu, že ji nemiluji a že to musí pochopit.<br />
Ale bylo to mnohem horší, než jsem tušil: Helena zbledla, roztřásla se,<br />
nechtěla mi věřit, nechtěla mne pustit; zažil jsem malé martyrium, než jsem<br />
se jí konečně mohl vyprostit a odejít.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(14)<br />
Kolem dokola byli koně a fábory a já jsem tam zůstala stát a dlouho jsem<br />
tam stála, a potom ke mně přišel Jindra, chytil mne za ruku, stiskl mi ji a<br />
ptal se, co je vám, co je vám, a já jsem mu tu ruku nechala v jeho a říkala<br />
jsem, nic, Jindro, nic mi není, co by mi bylo, a měla jsem jakýsi cizí, vysoký<br />
hlas, a pokračovala jsem v divné překotnosti, co ještě máme natáčet, to<br />
vyvolávání máme, máme dva rozhovory, teď musím namluvit ještě<br />
komentář, takhle jsem mluvila o věcech, na které jsem přitom vůbec<br />
nemohla myslit, a on mlčky stál vedle mne a drtil mi ruku.<br />
Ještě nikdy se mne vlastně nedotkl, byl vždycky nesmělý, ale všichni<br />
věděli, že je do mne zamilovaný, a ted' tedy stál vedle mne a drtil mi ruku, a<br />
já jsem blábolila o našem připravovaném pořadu a nemyslela jsem na to,<br />
myslila jsem na Ludvíka a taky, to je legrační, blesklo mi hlavou, jak tu ted'<br />
vypadám před Jindrou, jestli nejsem tím rozrušením ohavná, ale snad ne,<br />
nebrečela jsem přece, jsem jenom rozrušená, nic víc ...<br />
Víš co, Jindro, nech mne ted' chvíli, já si půjdu napsat ten komentář a<br />
hned ho namluvíme, ještě mne chvíli držel a ptal se něžně, co je vám,
Heleno, co je vám, ale já jsem se mu vyvinula a šla jsem na národní výbor,<br />
kde jsme měli půjčenou místnost, přišla jsem tam, konečně jsem byla sama,<br />
prázdná místnost, dopadla jsem na židli a hlavu jsem položila na stůl a<br />
chvíli jsem tak zůstala. Příšerně mne bolela hlava. Otevřela jsem kabelku,<br />
jestli tam nemám prášky, ale nevím, proč jsem ji otvírala, věděla jsem, že<br />
žádné prášky s sebou nemám, ale pak jsem si vzpomněla, že Jindra mívá u<br />
sebe všelijaké léky, na věšáku visel jeho pracovní plášť, strčila jsem ruku do<br />
jeho kapes a opravdu, měl tam jakousi tubu, ano, to je proti bolestem hlavy,<br />
zubů, proti ischiasu a zánětu trojklaného nervu, proti bolestem duše to není,<br />
ale aspoň mé hlavě to pomůže.<br />
Šla jsem k vodovodu, který byl v koutě sousední místnosti, nalila jsem<br />
vodu do sklenky od hořčice a zapila dvě tahlety. Dvě, to je dost, to mi snad<br />
pomůže, ovšem od bolesti duše mi algena nepomůže, leda že bych snědla<br />
celou tubu, protože algena ve velkém množství je jed a Jindrova tuba je<br />
skoro plná, to by možná stačilo.<br />
Ale to byl jen nápad, pouhá představa, jenomže ta představa se mi ted'<br />
pořád vracela, musila jsem myslit na to, proč vůbec žiji, jaký to má smysl,<br />
abych ještě dál žila, ale to vlastně není pravda, na nic takového jsem<br />
nemyslila, vůbec jsem v té chvíli mnoho nemyslila, jen jsem si představila,<br />
že bych nežila, a bylo mi z toho náhle sladce, tak divně sladce, že se mi<br />
najednou chtělo smát a asi jsem se opravdu začala smát.<br />
Položila jsem si na jazyk ještě jednu tabletku, vůbec jsem nebyla<br />
rozhodnuta, že se otrávím, jenom jsem tiskla tu tubu v ruce a říkala jsem si<br />
"držím v ruce svoji smrt" a byla jsem okouzlena tou jednoduchostí, bylo mi,<br />
jako bych se krůček po krůčku přibližovala k hluboké propasti, ne snad<br />
abych do ní skočila, nýbrž jen abych se do ní podívala. Nalila jsem si vodu<br />
do sklenky, zapila tabletu a šla zase zpátky do naší místnosti, bylo tam<br />
otevřené okno a bylo pořád zdaleka slyšet hýlom hýlom, domácí i přespolní,<br />
ale do toho rámusila auta, surová nákladní auta, surové motocykly,<br />
motocykly přehlušující všechno, co je na světě krásné, všechno, čemu jsem<br />
věřila a proč jsem žila, ten rachot byl nesnesitelný a nesnesitelná byla i ta<br />
bezmocná slabost vyvolávajících hlásků, a tak jsem zavřela okno a znovu<br />
jsem pocítila tu dlouhou vytrvalou bolest v duši.<br />
Za celý život mi Pavel tak neublížil jako ty, Ludvíku, jako ty v jedné jediné<br />
minutě, Pavlovi odpouštím, rozumím mu, jeho plamen rychle shoří, musí si<br />
hledat novou potravu a nové diváky a nové publikum, ubližoval mi, ale ted'<br />
přes tu svou čerstvou bolest ho vidím beze zloby a docela mateřsky,<br />
fanfarón, komediant, usmívám se nad jeho mnohaletou snahou vykroutit se<br />
z mé náruče, ach jdi si, Pavle, jdi si, rozumím ti, ale tobě, Ludvíku,<br />
nerozumím, ty jsi za mnou přišel v masce, přišel jsi mne vzkřísit a
vzkříšenou zničit, tebe, jen tebe proklínám, proklínám a zároveň prosím,<br />
abys přišel, abys přišel a smiloval se.<br />
Můj bože, třeha je to jenom nějaké strašné nedorozumění, možná že ti Pavel<br />
něco řekl, když jste spolu byli sami, co já vím, ptala jsem se tě na to,<br />
zapřísahala jsem tě, abys mi vysvětlil, proč mne už nemiluješ, nechtěla jsem<br />
tě pustit, čtyřikrát jsem tě zadržela, ale tys nechtěl nic slyšet, jenom jsi říkal,<br />
že je konec, konec, definitivně konec, neodvolatelně konec, tak dobře,<br />
konec, přisvědčila jsem ti nakonec a měla jsem vysoký sopránový hlas, jako<br />
by mluvil někdo jiný, nějaká holčička před pub<strong>ert</strong>ou, řekla jsem tím<br />
vysokým hlasem, přeju ti tedy hezkou cestu, to je legrační, vůbec nevím,<br />
proč jsem ti přála hezkou cestu, ale pořád se mi to dralo na jazyk, přeju ti<br />
hezkou cestu, přeju ti tedy hezkou cestu ...<br />
Možná že nevíš, jak tě miluji, určitě nevíš, jak tě miluji, možná si myslíš, že<br />
jsem jen panička, která hledala dobrodružství, a netušíš, že jsi mi osudem,<br />
životem, vším ... Možná že mne tu najdeš, jak ležím přikryta bílou plachton,<br />
a pak pochopíš, že jsi zabil to nejcennější, co jsi měl v životě ... anebo<br />
přijdeš, můj bože, a já ještě budu živa a ještě mne budeš moci zachránit a<br />
budeš klečet u mne na kolenou a plakat a já tě budu hladit po rukou, po<br />
vlasech a odpustím ti, všechno ti odpustím ...<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(15)<br />
Nedalo se opravdu nic jiného dělat, musel jsem zakřiknout ten špatný<br />
příběh, ten špatný ž<strong>ert</strong>, který se nespokojoval sám sebou, ale obludně se<br />
množil v další a další hloupé ž<strong>ert</strong>y, chtěl jsem vymazat celý tento den, jenž<br />
povstal nedopatřením, jen proto, že jsem se ráno pozdě probudil a nemohl<br />
už odjet, ale chtěl jsem vymazat i všechno, co k tomuto dni směřovalo,<br />
všechno to hloupé snažení o Helenu, jež spočívalo rovněž jen na omylu.<br />
Spěchal jsem, jako kdybych za sebou cítil Heleniny pronásledující kroky, a<br />
napadlo mne: i kdyby to bylo možné a já opravdu vymazal těch několik<br />
zbytečných dnů ze svého života, co to pomůže, když celý můj životní příběh<br />
byl počat v omylu, špatným ž<strong>ert</strong>em pohlednice, tou náhodou, tím<br />
nesmyslem? A pocítil jsem děs, že věci vzniklé omylem jsou stejně skutečné<br />
jako věci vzniklé právem a nutně.<br />
Jak rád bych odvolal svůj životní příběh! Jenomže jakou mocí bych ho<br />
mohl odvolat, když omyly, z nichž povstal, nebyly jen mými omyly? Vždyť<br />
kdo se to tehdy mýlil, když hloupý ž<strong>ert</strong> mé pohlednice byl vzat vážně? Kdo<br />
se to mýlil, když Alexejův otec (dnes ostatně už dávno rehabilitovaný, avšak<br />
o nic méně mrtvý) byl zatčen a vězněn? Ty omyly byly tak běžné a tak
všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou nebo "chybou" v řádu věcí, nýbrž<br />
naopak právě ony tvořily řád věcí. Kdo se to tedy mýlil? Sama historie? Ta<br />
božská, ta rozumná? Ale proč by to vlastně měly být její omyly? Tak se to<br />
jeví jen mému lidskému rozumu, ale má-li historie vskutku nějaký vlastní<br />
rozum, proč by to musel být rozum bažící po spravedlnosti, rozum<br />
domáhající se lidského pochopení, rozum učitelsky vážný? Co když historie<br />
ž<strong>ert</strong>uje? A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní<br />
ž<strong>ert</strong>, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do ž<strong>ert</strong>u mnohem<br />
všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného.<br />
Uviděl jsem na návsi (už ztichlé, protože Jízda králů objížděla druhý konec<br />
vsi) o zeď opřenou velikou tabuli oznamující červenými písmeny, že dnes ve<br />
čtyři odpoledne bude v zahradní restauraci konc<strong>ert</strong>ovat cimbálová kapela.<br />
Vedle té tabule byly dveře do hospody, a protože mi zbývaly do odjezdu<br />
autobusu skoro dvě hodiny a byl čas oběda, vešel jsem dovnitř.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(16)<br />
Tak strašně se mi chtělo jít ještě o kousíček blíž k té propasti, chtěla jsem<br />
se nahnout nad zábradlí a dívat se do ní, jako by mi měl ten pohled přinést<br />
útěchu a smíření, jako bychom tam dole, aspoň tam dole, když ne jinde, jako<br />
bychom tam dole na dně propasti se mohli spolu najít a být spolu, bez<br />
nedorozumění, bez zlých lidí, bez stárnutí, beze smutku a navždy ... Přešla<br />
jsem znovu do druhého pokoje, měla jsem v sobě zatím čtyři tablety, to nic<br />
není, to jsem ještě od té propasti moc daleko, to se ještě nedotýkám ani<br />
zábradlí. Vysypala jsem si na dlaň zbylé prášky. Pak bylo slyšet z chodby, že<br />
někdo otvírá dveře, lekla jsem se a hodila jsem si prášky do úst a zbrkle je<br />
polykala, bylo to příliš velké sousto, cítila jsem, jak mne tlačí bolestně v<br />
jícnu, i když jsem zapíjela, jak jsem mohla.<br />
Byl to Jindra, ptal se, jak se mi daří práce, a já jsem najednou byla docela<br />
jiná, spadla ze mne zmatenost, už jsem neměla ten vysoký cizí hlas a byla<br />
jsem cílevědomá a rozhodná. Prosím tě, Jindro, to je dobře, žes přišel, něco<br />
bych od tebe potřebovala. Začervenal se, řekl, že pro mne vždycky všechno<br />
udělá a že je rád, že je mi už dobře. Ano, už je mně dobře, jenom chvilku<br />
počkej, chci něco napsat, a sedla jsem si a vzala papír a psala. Ludvíku, můj<br />
nejdražší, milovala jsem tě celou duší i tělem a moje tělo i moje duše nevědí<br />
teď, proč by žily. Loučím se s tebou, miluju tě, sbohem, Helena. Ani jsem po<br />
sobě nečetla, co jsem napsala, Jindra seděl naproti mně, díval se na mne a<br />
nevěděl, co píšu, složila jsem rychle papír a chtěla jsem ho dát do obálky,<br />
obálka ale nikde nebyla, prosím tě, Jindro, nemáš obálku?
Jindra šel klidně ke skříni u stolu, otevřel ji a začal se v ní hrabat, jindy<br />
bych ho napomenula, aby se nehrabal v cizích věcech, ale tentokrát jsem<br />
chtěla jen rychle, rychle obálku, podal mi ji, byla na ní hlavička místního<br />
národního výboru, dala jsem do ní dopis, zalepila a na obálku napsala<br />
Ludvík Jahn, prosím tě, Jindro, pamatuješ si toho člověka, jak s námi stál,<br />
když tam byl taky můj muž a ta slečna, ano, ten černovlasý, já teď odtud<br />
nemohu a potřebovala bych, abys ho někde našel a dal mu to.<br />
Zase mne chytil za ruku, chudáček, co si asi myslil, jak si asi vysvětloval<br />
moje rozčilení, ve snu ho nemohlo napadnout, oč jde, jenom cítil, že se něco<br />
zlého se mnou děje, zase mi držel ruku a přišlo mi to najednou strašlivě<br />
žalostné a on se ke mně sklonil a ohjal mne a přitiskl mi ústa na ústa, chtěla<br />
jsem se bránit, ale on mne držel silně a nmě projelo hlavou, že je to poslední<br />
muž v životě, kterého líbám, že je to můj poslední polibek, a bylo mi<br />
najednou úplně bláznivě a objala jsem ho také a stiskla ho a pootevřela ústa<br />
a cítila jeho jazyk na svém jazyku a jeho ruce na svém těle a cítila jsem v té<br />
chvíli závratný pocit, že teď jsem vlastně docela svobodná a že na ničem<br />
nezáleží, protože jsem všemi opuštěná a můj svět se zřítil a já jsem proto<br />
docela volná a můžu dělat, co se mi zachce, jsem volná jak ta holka, co jsme<br />
ji vyhodili z podniku, nic mne od ní nedělí, můj svět je rozbitý a už ho nikdy<br />
neslepím, už nemám, proč bych byla věrná a komu bych byla věrná, jsem<br />
najednou docela svobodná jako ta technička, ta kurvička, co byla každý<br />
večer v jiné posteli, kdybych žila dál, byla bych taky každý večer v jiné<br />
posteli, cítila jsem Jindrův jazyk v ústech, jsem svobodná, věděla jsem, že ho<br />
mohu pomilovat, chtěla jsem ho pomilovat, kdekoli pomilovat, třeba tady na<br />
stole nebo na prkenné podlaze, honem a rychle a hned, naposledy se<br />
pomilovat, před koncem se pomilovat, ale to už Jindra vstal, usmíval se<br />
pyšně, že prý už jde a že bude spěchat zpátky.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(17)<br />
Malou místností s pěti šesti stoly, hustě zakouřenou a přeplněnou, se řítil<br />
číšník, maje na natažené paži veliký tác s kopcem talířů, na nichž jsem<br />
rozeznal smažené řízky s bramborovým salátem (pravděpodobně jediné<br />
nedělní jídlo), a prorážeje si neurvale cestu mezi lidmi a stoly, vyběhl z<br />
místnosti na chodbu. Šel jsem za ním a zjistil jsem, že na konci chodby jsou<br />
otevřené dveře do zahrady, v níž se rovněž obědvá. Vzadu pod lípou byl<br />
volný stolek; usedl jsem tam.<br />
Z dálky přes střechy vesnice ozývalo se jímavé hýlom hýlom, ozývalo se tak z<br />
dálky, že sem do hospodské zahrady obklíčené stěnami domů doléhalo zpola
neskutečně. A ta zdánlivá neskutečnost mi navodila myšlenku, že to všechno<br />
kolem mne vůbec není přítomnost, nýbrž jen samá minulost, patnáct,<br />
dvacet let stará minulost, že hýlom hýlom je minulost, Lucie je minulost,<br />
Zemánek je minulost a Helena byla jen kámen, který jsem chtěl na tu<br />
minulost vrhnout; celé tyhle tři dny byly jen divadlem stínů.<br />
Cože? Jen tyhle tři dny? Celý můj život, zdá se mi, byl vždycky příliš<br />
přeplněn stíny a přítomnost v něm zaujímala pravděpodobně dost<br />
nedůstojné místo. Představuji si jedoucí chodník (to je čas) a na něm<br />
člověka (to jsem já), který běží proti směru, kterým se pohybuje chodník;<br />
chodník se však pohybuje rychleji než já a proto mne zvolna unáší do cíle, ke<br />
kterému běžím; ten cíl (podivný cíl, který je umístěn vzadu!) je minulost<br />
politických procesů, minulost sálů, v nichž se vzpažují ruce, minulost<br />
strachu, minulost černých vojáků a Lucie, minulost, kterou jsem uhranut,<br />
kterou se snažím rozluštit, rozmotat, rozplést a která mi brání, abych žil, jak<br />
má žít člověk, totiž čelem vpřed. A přitom je to minulost den ze dne<br />
vzdálenější (protože chodník se pohybuje rychleji než já), a proto i čím dál<br />
nerozluštitelnější a nerozmotatelnější, takže běžím (s očima obrácenýma k<br />
minulosti a s citem pro spravedlnost neukojeným) naveskrz marný běh.<br />
A je tu hlavní pouto, kterým bych se chtěl s minulostí, jež mne<br />
hypnotizuje, spojit, a to pouto je msta, jenomže msta, jak jsem se přesvědčil<br />
právě v těchto dnech, je stejně marná, jako je marný všechen můj běh<br />
zpátky. Ano, tehdy, když Zemánek předčítal v posluchárně fakulty Fučíkovu<br />
Reportáž psanou na oprátce, tehdy jsem měl jit k němu a uhodit ho přes<br />
tvář, jedině tehdy. Časovým odkladem mění se msta v cosi klamavého, v<br />
osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí,<br />
kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti (chodník je v<br />
ustavičném pohybu) jsou dávno někým jiným: dnes stojí jiný Jahn před<br />
jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřisitelná,<br />
nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po<br />
létech, je má rána zcela nesrozumitelná, a protože je nesrozumitelná,<br />
nabývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se<br />
něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem<br />
a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.<br />
Krájel jsem na talíři velkou placku smaženého řízku a zase mi dolehlo k<br />
uším hýlom hýlom nesoucí se slabě a teskně přes střechy vesnice; představil<br />
jsem si v duchu zahaleného krále a jeho Jízdu a sevřelo se mi srdce nad<br />
nesrozumitelností lidských gest:<br />
Už po mnoho staletí vyjíždějí tak jako dnes v moravských dědinách chlapci<br />
s podivným poselstvím, jehož písmena, psaná v neznámé řeči, předvádějí s<br />
dojemnou věrností, aniž jim rozumějí. Nějací dávní lidé chtěli jistě něco
důležitého říci a ožívají dnes ve svých potomcích jako hluchoněmí řečníci,<br />
promlouvající k publiku krásnými a nepochopitelnými gesty. Jejich<br />
poselství nebude nikdy rozluštěno nejenom proto, že k němu není klíč, ale i<br />
proto, že lidé nemají trpělivost naslouchat mu v době, kdy je již shromážděno<br />
tak nepřehledné množství poselství dávných i nových, že jejich<br />
překřikující se sdělení jsou nevnímatelná. Už dnes jsou dějiny jen tenká<br />
šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde<br />
doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec<br />
s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní proto vypadávat, staletí<br />
obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk<br />
ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná,<br />
se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek. Tisíce<br />
hluchoněmých Jízd králů budou vyjíždět vstříc těm dalekým lidem s<br />
žalobnými a nesrozumitelnými poselstvími, a nikdo nebude mít čas je<br />
vyslyšet.<br />
Seděl jsem v koutku zahradní restaurace nad prázdným talířem, snědl<br />
jsem řízek, ani jsem nevěděl jak, a uvědomoval jsem si, že jsem zahrnut (už<br />
nyní, už ted'!) - do toho nevyhnutelného a nesmírného zapomenutí. Přišel<br />
číšník, vzal talíř, mávl utěrkou smetaje s mého ubrusu několik drobinek a<br />
spěchal k jinému stolu. Zachvátila mne lítost nad tímto dnem nejen proto,<br />
že byl marný, ale že ani ta marnost z něho nezůstane, že bude zapomenut i s<br />
tímto stolem, i s tou mouchou, která mi bzučí kolem hlavy, i s tím žlutým<br />
prachem, který mi na ubrus trousí kvetoucí lípa, i s tou pomalou a špatnou<br />
ohsluhou tak příznačnou pro momentální stav společnosti, v níž žiji, že i ta<br />
společnost bude zapomenuta a ještě mnohem dříve budou zapomenuty její<br />
chyby a omyly a křivdy, jimiž jsem se trápil a stravoval a které jsem se<br />
marně snažil napravovat, trestat a odčiňovat, marně, protože cokoli se stalo,<br />
stalo se a je neodčinitelné.<br />
Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou<br />
památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů,<br />
křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude<br />
zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění)<br />
zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy<br />
budou zapomenuty.<br />
Znovu jsem se zadíval pozorně kolem sebe, protože jsem věděl, že bude<br />
zapomenuta lípa, stůl, lidé u stolu, číšník (unavený po poledním shonu) i<br />
tato hospoda, která (z ulice nevlídná) byla odtud ze zahrady docela přívětivě<br />
obrostlá vinnou révou. Díval jsem se do otevřených dveří její chodby, do níž<br />
právě mizel číšník (to unavené srdéčko tohoto již vylidněného a ztišeného<br />
zákoutí) a z níž (sotva se tma zavřela za číšníkem) se vynořil chlapec v
koženém saku a texaskách; vkročil do zahrady a rozhlédl se; pak mne uviděl<br />
a zamířil ke mně; teprve po několika vteřinách jsem si uvědomil, že je to<br />
Helenin technik.<br />
Snáším úzkostně situace, kdy milující a nemilovaná žena vyhrožuje svými<br />
návraty, a tak když mi chlapec podal obálku ("To vám posílá paní<br />
Zemánková"), chtěl jsem především čtení dopisu nějak oddálit. Řekl jsem<br />
mu, aby se ke mně posadil; uposlechl mne (opřel se loktem o stůl a s<br />
pokrčeným čelem zíral spokojeně do prosluněné lípy) a já jsem položil<br />
obálku před sebe na stůl a zeptal se: "Nedáme si něco?"<br />
Pokrčil rameny; navrhl jsem vodku, ale odmítl ji, protože prý řídí; dodal<br />
však, že mám-li chuť, bude se prý na mne rád dívat. Chuť jsem vůbec neměl,<br />
ale protože přede mnou na stole ležela obálka, kterou se mi nechtělo otvírat,<br />
byla mi vítána jakákoli jiná činnost. Požádal jsem tedy číšníka, jenž šel<br />
kolem, aby mi donesl vodku.<br />
"Copak mi Helena chce, nevíte?" zeptal jsem se.<br />
"Jak bych to mohl vědět. Přečtěte si dopis," odpověděl.<br />
"Něco naléhavého?" ptal jsem se.<br />
"Myslíte, že jsem se to musel naučit nejdřív nazpaměť pro případ<br />
přepadení?" řekl.<br />
Vzal jsem obálku do prstů (byla to úřední obálka s natištěným nápisem<br />
Místní národní výbor); pak jsem ji zase položil na ubrus před sebe, a nevěda<br />
co říct, řekl jsem: "Škoda, že nepijete."<br />
"Jde přece také o vaši bezpečnost," řekl. Pochopil jsem narážku i to, že<br />
nebyla řečena zbůhdarma, nýbrž že chlapec chce využít přítomnosti u mého<br />
stolu, aby si ujasnil zpáteční cestu a naděje na osamění s Helenou. Byl<br />
docela milý; na jeho tváři (malé, bledé a pihovaté, se zvednutým krátkým<br />
nosem) bylo vidět všechno, co se dělo uvnitř něho; ta tvář byla tak<br />
průhledná snad proto, že to byla tvář' nenapravitelně dětská (řekl jsem<br />
nenapravitelně, protože ta dětskost tkvěla v abnormální drobnosti rysů,<br />
které se věkem nestávají o nic mužnějšími, takže i ze stařecké tváře dělají<br />
jen zestárlou dětskou tvář). Ta dětskost sotva může těšit dvacetiletého<br />
chlapce, protože ho v tom věku diskvalifikuje, takže mu pak nezbývá, než ji<br />
všemi prostředky zastírat (tak jako ji kdysi zastíral - ach nekončící divadlo<br />
stínů! - chlapeček-velitel v našich kasárnách): oblečením (chlapečkova<br />
kožená bunda byla ramenatá, slušivá a dobře ušitá) i chováním (chlapec<br />
vystupoval sebevědomě, trošku obhrouble a chvílemi zdůrazňoval jakousi<br />
ležérní lhostejnost). V tomhle zastírání byl pohříchu ustavičně zrazován sám<br />
sebou: červenal se, neovládal dost dobře hlas, který mu ve chvílích<br />
sebemenšího rozčilení začal lehce přeskakovat (i toho jsem si všiml už při<br />
prvním setkání), ale neovládal ani své oči a svou mimiku (chtěl mi sice
naznačit svou lhostejnost k tomu, zda s nimi pojedu či nepojedu do Prahy,<br />
ale když jsem ho právě ted' ujistil, že zůstanu zde, jeho oči se neutajitelně<br />
rozzářily).<br />
Když po chvíli donesl číšník na náš stůl omylem nikoli jeden, nýbrž dva<br />
kalíšky vodky, chlapec mávl rukou a řekl, ať ji číšník neodnáší, že si ji tedy<br />
taky vypije. "Přece vás nenechám samotnýho," řekl mi a zvedl pohárek: "Tak<br />
na vaše zdraví!"<br />
"Na vaše!" řekl jsem a přiťukli jsme si.<br />
Dali jsme se pak do hovoru a dověděl jsem se, že chlapec počítá s<br />
odjezdem asi za dvě hodiny, protóže Helena chce natočený materiál ještě na<br />
místě zpracovat, eventuelně namluvit ještě vlastní komentář, aby to celé<br />
mohlo jít už zítra do vysílání. Zeptal jsem se ho, jak se mu s Helenou<br />
pracuje. Zase mírně zčervenal a odpověděl, že Helena tomu rozumí, že je ale<br />
příliš ras na svoje spolupracovníky, protože je ochotná pracovat kdykoli přes<br />
čas a neohlíží se na to, že jiní třeba spěchají domů. Zeptal jsem se ho, jestli<br />
on také spěchá domů. Řekl, že ne; že jeho osobně to docela baví. A pak,<br />
využívaje toho, že jsem se sám na Helenu ptal, zeptal se nenápadně a jakoby<br />
mimochodem: "Odkud se vlastně s Helenou znáte?" Řekl jsem mu to a on<br />
vyzvídal dál:<br />
"A Helena je príma, co?"<br />
Zvlášť když se mluvilo o Heleně, tvářil se okázale spokojeně, a já jsem i to<br />
připisoval vůli po zastírání, protože o jeho beznadějném uctívání Heleny se<br />
zřejmě všude vědělo a on se musel všemožně bránit koruně nešťastně<br />
zamilovaného, koruně, jak známo, potupné. Jakkoli jsem tedy chlapcovu<br />
spokojenost nebral docela vážně, přesto teď ubírala aspoň trochu na tíži<br />
dopisu, který ležel přede mnou, takže jsem ho konečně zvedl s ubrusu a<br />
otevřel:<br />
"Mé tělo a má duše ... nevědí, proč by žily ... Loučím se ... "<br />
Uviděl jsem na druhém konci zahrady číšníka a zakřičel jsem: "Platit!"<br />
Číšník kývl hlavou, ale nenechal se vykolejit ze své oběžné dráhy a zmizel<br />
zase v chodbě.<br />
"Pojďte, nemáme čas," řekl jsem chlapci. Zvedl jsem se a přešel jsem<br />
rychle zahradu; chlapec šel za mnou. Prošli jsme chodbou a sálem až k<br />
východu z restaurace, takže číšník musel chtě nechtě běžet za námi.<br />
"Řízek, polévku, dvě vodky," diktoval jsem mu.<br />
"Co se děje?" ptal se zkrotlým hlasem chlapec.<br />
Zaplatil jsem číšníkovi a požádal chlapce, aby mne rychle vedl za Helenou.<br />
Dali jsme se do rychlé chůze.<br />
"Co se stalo?" zeptal se.<br />
"Jak je to daleko?" ptal jsem se já.
Ukázal rukou dopředu a já jsem přešel z chůze do běhu; běželi jsme oba a<br />
za chvíli jsme byli před národním výborem. Byl to přízemní domek, bíle<br />
nalíčený, do ulice obrácený vraty a dvěma okny. Vešli jsme dovnitř. Z tmavé<br />
chodby vedly dveře doprava; chlapec je otevřel; octli jsme se v nevlídné<br />
kanceláři: pod oknem tam stály přiraženy proti sobě dva psací stoly; na<br />
jednom z nich ležel otevřený přístroj magnetofonu, blok papíru a dámská<br />
kabelka (ano, Helenina); u obou stolů byly židle a v rohu místnosti stál<br />
kovový věšák. Visely z něho dva pláště: Helenin modrý šusťák a špinavý<br />
pánský baloňák.<br />
"Tady je to," řekl chlapec.<br />
"Tady vám dávala ten dopis?"<br />
"Ano."<br />
Jenomže v této chvíli byla kancelář beznadějně pustá; zavolal jsem:<br />
"Heleno!" a lekl jsem se toho, jak můj hlas zní nejistě a stísněně. Nic se<br />
neozývalo. Zavolal jsem znovu: "Heleno!" a chlapec se zeptal:<br />
,,Něco si udělala?"<br />
"Vypadá to tak," řekl jsem.<br />
"Psala vám o tom v tom dopise?"<br />
,,Ano," řekl jsem. "Žádnou jinou místnost jste neměli k dispozici?"<br />
,,Ne," řekl.<br />
"Co v hotelu?"<br />
"Odhlásili jsme se už ráno."<br />
"Tak musí být tady," řekl jsem a uslyšel ted' zas chlapcův hlas, jak<br />
přeskakuje a stísněně volá: "Heleno!"<br />
Otevřel jsem dveře do vedlejší místnosti; byla to zase kancelář: psací stůl,<br />
koš na papír, tři židle, skříň a věšák; (věšák byl stejný jako v první kanceláři:<br />
kovová tyč stojící na třech nožkách a nahoře se rozpínající - obdobně jako<br />
dole - ve tři kovové větve: protože z věšáku nevisely žádné pláště, stál tu siře<br />
a lidsky; z jeho železné nahoty a směšně vzpažených ruček šla na mne<br />
úzkost); nad psacím stolem bylo okno, ale jinak tu byly jen samé holé stěny;<br />
žádné dveře už odtud nikam nevedly; obě kanceláře byly zřejmě jediné dvě<br />
místnosti v domku.<br />
Šli jsme zpátky do první místnosti; vzal jsem se stolu blok papírů a<br />
zalistoval jím; byly tam však těžko čitelné poznámky, které se týkaly (soudě<br />
podle některých slov, která jsem stačil přečíst) popisu Jízdy králů; žádný<br />
vzkaz, žádná další slova na rozloučenou. Otevřel jsem kabelku: byl tam<br />
kapesník, peněženka, růž na rty, pudřenka, vytroušené dvě cigarety,<br />
zapalovač; žádná tuba s léky, žádná lahvička s vypitým jedem. Přemýšlel<br />
jsem horečně, co si mohla Helena udělat, a ze všeho se mi nejvíc nabízela<br />
představa jedu; avšak po jedu by musela zbýt lahviěka nebo tuba. Šel jsem k
věšáku a hrábl do kapes dámského šusťáku: byly prázdné.<br />
"Není na půdě?" řekl najednou chlapec netrpělivě, protože se mu mé<br />
pátrání v místnosti, i když trvalo než pár vteřin, zdálo patrně neúčelné.<br />
Vyběhli jsme na chodbu a uviděli jsme tam dvoje dveře: jedny byly v horní<br />
třetině zasklené a bylo jimi vidět nezřetelně na dvůr; otevřeli jsme druhé,<br />
bližší, za nimiž se objevilo schodiště, kamenné, temné a pokryté vrstvou<br />
prachu a sazí. Vyběhli jsme nahoru; obklopilo nás přítmí, neboť ve střeše byl<br />
jediný vikýř (se špinavým sklem), jímž prosvítalo jen matné, šedivé světlo.<br />
Kolem dokola se rýsovalo plno harampádí (bedny, zahradní nástroje,<br />
motyky, rýče, hrábě, ale i hromady fasciklů a stará zlámaná židle); klopýtali<br />
jsme.<br />
Chtěl jsem volat "Heleno !", ale strachem jsem nemohl; bál jsem se mlčení,<br />
jež by následovalo. Také chlapec nevolal. Přehazovali jsme harampádí a<br />
prohmatávali mlčky temné kouty; cítil jsem, jak jsme oba rozčileni. A ta<br />
největší hrůza šla na nás z našeho vlastního mlčení, kterým jsme si<br />
přiznávali, že už nečekáme od Heleny odpověď, že už jen hledáme její tělo,<br />
ať už visící či ležící.<br />
Nenašli jsme však nic a vrátili se dolů do kanceláře. Přehlédl jsem znovu<br />
celý inventář, stoly, židle, věšák, který držel ve vzpažené ruce její plášť, a pak<br />
v druhé místnosti znovu: stůl, židle, skříň a zase věšák se zoufale<br />
vzpaženými prázdnými ručkami. Chlapec zvolal (zbůhdarma) Heleno! a já<br />
jsem (zbůhdarma) otevřel skříň, takže se odhalily police plné fasciklů,<br />
psacích potřeb, lepicích pásek a pravítek.<br />
"Přece tady musí ještě něco být! Záchod! Nebo sklep!" řekl jsem a vyšli<br />
jsme znovu na chodbu; chlapec otevřel dveře na dvůr. Dvůr byl malý; v jeho<br />
rohu stála klec s králíky; za dvorkem byla zahrada zarostlá hustou<br />
neposečenou trávou, z níž se zvedaly kmeny ovocných stromů (v dalekém<br />
koutku mysli jsem si stačil uvědomit, že zahrada je krásná: že mezi zelení<br />
včtví visí kusy modrého nebe, že kmeny stromů jsou drsné a křivé a že mezi<br />
nimi svítí několik křiklavě žlutých slunečnic); na konci zahrady jsem uviděl<br />
v idylickém stínu jabloně dřevěný domeček venkovského záchodku. Rozběhl<br />
jsem se k němu.<br />
Otáčivé prkénko přibité jedním velkým hřebíkem k úzké veřeji (aby mohlo<br />
ve vodorovné poloze zvenčí uzavírat dveře) bylo otočeno svisle. Vložil jsem<br />
prsty do škvíry mezi dveřmi a veřejí a zjistil jsem malým tlakem, že je<br />
záchodek zevnitř uzavřený; nemohlo to znamenat nic jiného, než že je tam<br />
Helena. Řekl jsem tiše: "Heleno! Heleno!" Nic se neozývalo; jen jabloňka,<br />
do níž se opíral mírný vítr, šustila větvemi o dřevěnou stěnu domečku.<br />
Věděl jsem, že mlčení ze zavřeného domečku znamená to nejhorší, ale<br />
věděl jsem také, že nezbývá nic jiného než dveře vytrhnout, a že to musím
udělat právě jen já. Vložil jsem znovu prsty do škvíry mezi veřejí a dveřmi a<br />
trhl jsem vší silou. Dveře (zajištěné nikoli háčkem, ale jak to často na<br />
venkově bývá, jen pouhou šňůrkou) nekladly odpor a otevřely se dokořán.<br />
Proti mně na dřevěné lavici v pachu latríny seděla Helena. Byla bledá, ale<br />
živá. Dívala se na mne vyděšenýma očima a reflexivním pohybem si<br />
stahovala vyhrnutou sukni, která však i při největším úsilí dosáhla sotva do<br />
půli stehen; Helena svírala její okraj oběma rukama a tiskla nohy k sobě.<br />
"Ježíši, běžte pryč!" křičela úzkostně.<br />
"Co je s vámi?" křičel jsem na ni. "Co jste snědla?"<br />
"Běžte pryč ! Nechte mne!" křičela.<br />
Za mými zády se teď objevil i chlapec a Helena křičela: "Jindro, běž pryč,<br />
běž pryč!" Nadzvedla se nad latrinu a natáhla ruku po dveřích, jenomže já<br />
jsem vkročil dovnitř mezi ni a dveře, takže vrávorajíc musela znovu<br />
dosednout na kulatý otvor lavice.<br />
Ještě ve stejné vteřině se z ní znovu vztyčila a vrhla se na mne se zoufalou<br />
silou (opravdu zoufalou, protože to byly jen zbytečky síly, co jí zůstaly po<br />
velkém vysílení). Svírala mne oběma rukama za klopy saka a tlačila mne<br />
ven; octli jsme se dole před prahem záchodku. "Jsi zvíře, zvíře, zvíře!"<br />
křičela (pokud se dá nazvat křikem zuřivé přemáhání zesláblého hlasu) a<br />
lomcovala mnou; potom mne náhle pustila a dala se na útěk po trávníku<br />
směrem ke dvorku. Chtěla utéci, ale byla zrazena: opustila latrínu ve<br />
zmatku, aniž se mohla upravit, takže její kalhotky (ty, které jsem znal od<br />
včerejška, lastexové, co plní zároveň funkci podvazkového pásu) zůstaly jí<br />
omotány kolem kolenou a bránily jí v chůzi; (sukni měla sice spuštěnou, ale<br />
hedvábné punčochy na nohách byly shrnuty, takže jejich horní tmavší lem i<br />
s přidržujícími podvazky jí sahal pod kolena a bylo ho vidět pod okrajem<br />
sukně); udělala několik krátkých krůčků či poskoků (měla střevíčky s vysokými<br />
podpatky), ušla sotva tři metry a upadla (upadla do prosluněné<br />
trávy pod větve stromu poblíž vysoké křiklavé slunečnice); vzal jsem ji za<br />
ruku a chtěl ji zvednout; vytrhla se mi, a když jsem se k ní znovu sklonil,<br />
začala kolem sebe nepříčetně bít, takže jsem musel snést několik ran,<br />
uchopit ji vší silou, přitáhnout k sobě, zvednout a sevřít do náruče jako do<br />
svěrací kazajky. "Zvíře, zvíře, zvíře, zvíře," sípala zuřivě a bila mne volnou<br />
rukou do zad; když jsem jí (co nejmírněji) řekl: "Heleno, klid," plivla mi do<br />
tváře.<br />
Nepouštěl jsem ji ze sevření a říkal: "Nepustím vás, dokud mi neřeknete,<br />
co jste snědla."<br />
"Jděte pryč, pryč, pryč!" opakovala zběsile, ale potom najednou ztichla,<br />
ustala ve svém odporu a řekla mi: "Pusťte," řekla to tak docela jiným<br />
(tichým a unaveným) hlasem, že jsem povolil své sevření a podíval se na ni;
viděl jsem s úděsem, jak se její tvář svrašťuje strašnou námahou, jak jsou<br />
její čelisti křečovitě semknuty, jak se její oči přestávají dívat a její tělo se<br />
mírně pokrčuje a předklání.<br />
"Co je s vámi?" řekl jsem a ona se beze slova obrátila a odcházela zpátky k<br />
záchodku; odcházela chůzí, na kterou nikdy nezapomenu: pomalými<br />
krátkými krůčky svých spoutaných nohou, krůčky nepravidelně rychlými;<br />
byly to tři čtyři metry, a přece se během té krátké vzdálenosti několikrát<br />
zastavila a bylo v té chvíli vidět (podle mírného pokrčení jejího těla), že<br />
svádí těžký zápas s běsnícími vnitřnostmi; konečně došla k záchodku, vzala<br />
za jeho dveře (které zůstaly otevřeny dokořán) a zavřela je za sebou.<br />
Zůstal jsem stát tam, kde jsem ji zvedl se země; a když se teď ze záchodku<br />
ozval hlasitý naříkavý dech, ustoupil jsem ještě dál. A pak jsem si teprve<br />
uvědomil, že vedle mne stojí chlapec. ,,Zůstaňte tady," řekl jsem mu.<br />
"Musím sehnat lékaře."<br />
Vešel jsem do kanceláře; telefon jsem uviděl hned ode dveří; stál na<br />
psacím stole. Horší to bylo se seznamem; nikde jsem ho tu neviděl; chytil<br />
jsem za držadlo prostřední zásuvky psacího stolu, ale byla zavřená a všechny<br />
malé zásuvky v boční části stolu rovněž; zamčený byl i druhý psací stůl. Šel<br />
jsem do druhé místnosti; tam měl psací stůl jen jednu zásuvku; byla sice<br />
otevřená, ale kromě několika fotografií a nože na papír tam nic nebylo.<br />
Nevěděl jsem, co mám dělat, a zmocnila se mne (teď, když jsem věděl, že<br />
Helena žije a že jí sotva hrozí smrt) únava; stál jsem chvíli v místnosti a tupě<br />
civěl na věšák (hubený kovový věšák, který zvedal ruce vzhůru, jako by se<br />
vzdával na milost a nemilost); pak jsem (spíš z rozpaků) otevřel skříň; na<br />
hromadě fasciklů jsem uviděl modrozelený telefonní seznam brněnského<br />
kraje; šel jsem s ním k telefonu a nalistoval nemocnici. Už jsem vytočil číslo<br />
a slyšel ve sluchátku vyzvánění, když vběhl do místnosti chlapec.<br />
"Nevolejte nikoho! Je to zbytečný!" volal.<br />
Nechápal jsem.<br />
Vytrhl mi sluchátko z ruky a položil je na vidlici. "Je to zbytečný, říkám<br />
vám."<br />
Chtěl jsem, aby mi vysvětlil, co se děje.<br />
"Žádná otrava to není!" řekl a šel k věšáku; hrábl rukou do kapsy pánského<br />
baloňáku a vytáhl tubu; otevřel ji a převrátil; byla prázdná.<br />
"To je to, co snědla?" zeptal jsem se.<br />
Přikývl.<br />
"Jak to víte?"<br />
"Řekla mi to."<br />
"To je vaše tuba?"<br />
Přikývl. Vzal jsem mu ji z ruky; byl na ní nápis Algena.
"Vy myslíte, že analgetika v takovém množství jsou neškodná?" křičel jsem<br />
na něho.<br />
"Tam nebyly algeny," řekl.<br />
"Tak co tam bylo?" křičel jsem.<br />
"Laxativa," odsekl.<br />
Křičel jsem na něho, aby si ze mne nedělal blázny, že musím vědět, co se<br />
stalo, a nejsem na jeho drzosti zvědav.Poroučel jsem mu, aby mi okamžitě<br />
odpověděl.<br />
Když mne slyšel křičet, rozkřikl se na mne také: "Řekl jsem vám, že tam<br />
byla laxativa! Má celej svět vědět, že mám nemocný střeva!" A já jsem<br />
pochopil, že to, co se mi zdálo být hloupým vtipem, je pravda.<br />
Díval jsem se na něho, na jeho zrudlou tvářičku, na jeho tupý nos (malý a<br />
přece dostatečně velký, aby se na něj vešlo značné množství pih), a byl mi<br />
jasný smysl toho všeho tuba od algeny měla skrýt směšnost jeho choroby<br />
stejně jako texasky a mohutná bunda směšnost jeho dětské vizáže; styděl se<br />
za sebe a s námahou nesl životem svůj jinošský úděl; měl jsem ho v té chvíli<br />
rád; zachránil svým studem (tou noblesou jinošství) Heleně život a mně<br />
spánek pro příští léta. S tupou vděčností jsem se díval na jeho odstávající<br />
uši. Ano, zachránil Heleně život; avšak za cenu její nesmírně trapné potupy;<br />
to jsem věděl a věděl jsem také, že je to potupa pro nic za nic, potupa beze<br />
smyslu a bez nejmenšího stínu spravedlnosti; věděl jsem, že je to nová<br />
neodčinitelnost v řetězu neodčinitelností; cítil jsem se vinen a přepadla mne<br />
nutkavá (i když nejasná) potřeba běžet za ní, rychle běžet za ní, zvednout ji z<br />
té potupy, ponížit a pokořit se před ní, vzít na sebe všechnu vinu a všechnu<br />
odpovědnost za nesmyslně krutý příběh.<br />
"Co na mne čumíte!" vybafl na mne chlapec. Neodpověděl jsem mu a vyšel<br />
jsem kolem něho na chodbu; obrátil jsem se ke dveřím na dvůr.<br />
"Co tam dete dělat?" chytil mne zezadu za látku saka na rameni a snažil se<br />
mne přitáhnout k sobě; zadívali jsme se sobě na vteřinu do očí; chytil jsem<br />
mu ruku za zápěstí a oddělal ji se svého ramene. Obešel mne a postavil se<br />
mi do cesty. Pokročil jsem k němu a chtěl jsem ho odstrčit. V té chvíli se<br />
rozpřáhl a udeřil mne pěstí do prsou.<br />
Rána byla slaboučká, ale chlapec odskočil a stál proti mně znovu v<br />
naivním boxerském postoji; v jeho výrazu mísila se bázeň se zbrklou<br />
odvahou.<br />
"Nemáte u ní co dělat!" křikl na mne. Zůstal jsem stát. Napadlo mne, že<br />
chlapec má možná pravdu: že neodčinitelné už asi ničím neodčiním. A<br />
chlapec, když viděl, že stojím a nebráním se, křičel dál: "Ste jí odporný! Sere<br />
na vás! Řekla mi to! Sere na vás!"<br />
Nervové přepětí činí člověka bezbranným nejen proti pláči, ale i proti
smíchu; reálnost chlapcových posledních slov způsobila, že mi zacukalo v<br />
koutcích. To chlapce rozběsnilo; zasáhl mne tentokrát do rtu a druhou ránu<br />
jsem stěží zachytil. Pak zase ustoupil a dal pěsti boxersky před obličej, takže<br />
mu za nimi bylo vidět jen jeho odstávající prorůžovělé uši.<br />
Řekl jsem mu: ,,Nechte už toho. Já tedy půjdu."<br />
Volal ještě za mnou: "Posero! Posero! Já vím, žes v tom měl prsty! Já si tě<br />
ještě najdu! Vole! Vole!"<br />
Vyšel jsem na ulici. Byla prázdná, jako bývají prázdné ulice po slavnosti;<br />
jen mírný vítr zvedal prach a hnal ho před sebou po ploché zemi, pusté jak<br />
má hlava, má prázdná přiomráčená hlava, v které se dlouhou chvíli<br />
neobjevovala jedna jediná myšlenka ...<br />
Teprve později jsem si najednou uvědomil, že držím v ruce prázdnou tubu<br />
od algeny; podíval jsem se na ni: byla strašně ušmudlaná: zřejmě sloužila už<br />
dlouho jako stálý převlek chlapcovým laxativům.<br />
Ta tuba mi pak po další dlouhé chvíli vyvolala v mysli jiné tuby, dvě tuby<br />
Alexejových dormiralů; a tu mne napadlo, že chlapec Heleně vlastně vůbec<br />
nezachránil život: vždyť i kdyby v tubě byly skutečně algeny, sotva by mohly<br />
Heleně způsobit víc než žaludeční nevolnost, tím spíš, že jsme chlapec i já<br />
byli docela nablízku; Helenino zoufalství vyřizovalo si své účty se životem v<br />
naprosto bezpečné vzdálenosti od prahu smrti.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(18)<br />
Stála v kuchyni nad sporákem. Stála zády ke mně. Jako by se nic nedělo.<br />
"Vladimír?" odpověděla, aniž se obrátila: "Vždyť jsi ho viděl! Jak se tak<br />
můžeš ptát?" "Lžeš," řekl jsem: "Vladimír dnes ráno odjel s Kouteckého<br />
vnukem na motocyklu. Přišel jsem, abych ti řekl, že to vím. Vím, proč vám<br />
ráno přišla vhod ta pitomá redaktorka. Vím, proč jsem nesměl být při<br />
oblékání krále. Vím, proč král dodržoval zákaz mlčení ještě dřív, než ho<br />
zařadili do Jízdy. Všechno jste výborně vymysleli."<br />
Moje jistota Vlastu mátla. Ale brzy nabyla duchapřítomnosti a chtěla se<br />
zachránit útokem. Byl to divný útok. Divný už proto, že protivníci nestáli<br />
sobě tváří v tvář. Stála ke mně zády, tváří obrácenou k bublající polévce. Její<br />
hlas byl nezvýšený. Skoro lhostejný. Jako by to, co mi říká, byla nějaká stará<br />
samozřejmost, kterou jen dík mé nechápavosti a mému podivínství musí<br />
teď zbytečně nahlas vyslovovat. Když to tedy chci slyšet, tak prý ať to slyším.<br />
Vladimír od počátku nechtěl dělat krále. A Vlasta se mu nediví. Kdysi si<br />
dělávali chlapci Jízdu králů sami. Teď to organizuje deset organizací a<br />
schůze o tom má i okresní výbor strany. Nic už dnes lidé nemohou dělat
sami a z vlastní vůle. Všechno je řízeno shora. Dřív si chlapci vybírali krále<br />
sami. Tentokrát jim shora doporučili Vladimíra, aby se zavděčili jeho otci, a<br />
všichni museli poslechnout. Vladimír se stydí, že je protekční dítě. Protekční<br />
děti nikdo nemá rád.<br />
"Chceš říct, že se za mne Vladimír stydí?" "Nechce vypadat jako protekční<br />
dítě," opakovala Vlasta. "Proto se kamarádí s rodinou Kouteckých? S těmi<br />
omezenci? S těmi měšťáckými blbci?" ptal jsem se. "Ano. Proto," přisvědčila<br />
Vlasta: "Miloš nesmí kvůli dědečkovi vůbec studovat. Jenom proto, že měl<br />
děda stavitelskou firmu. Vladimír má dveře všude otevřené. Jenom proto, že<br />
jeho otec jsi ty. Vladimírovi je to trapné. Umíš to pochopit?"<br />
Poprvé v životě jsem k ní cítil hněv. Podvedli mne. Chladně mne celou<br />
dobu oba pozorovali, jak se těším. Jak jsem sentimentální, jak jsem<br />
rozrušený. Klidně mne klamali a klidně mne pozorovali. "Copak bylo<br />
potřeba mne takhle klamat?"<br />
Vlasta solila nudle a řekla, že prý je to se mnou těžké. Žiji prý ve svém<br />
světě. Jsem snílek. Nechtějí mi brát mé ideály, ale Vladimír je jiný. Nemá<br />
smysl pro moje písničky a juchání. Nebaví ho to. Nudí ho to. Musím se s tím<br />
prý smířit. Vladimír je moderní člověk. Je po jejím otci. Ten měl vždycky<br />
smysl pro pokrok. Byl první sedlák v jejich vesnici, který měl už před válkou<br />
traktor. Pak jim všechno vzali. Ale stejně od té doby, co jejich pole patří<br />
družstvu, už dávno tolik nenesou.<br />
"Nezajímají mě vaše pole. Chci vědět, kam jel Vladimír. Jel na<br />
motocyklové závody do Brna. Přiznej se!"<br />
Stála ke mně zády, solila nudle a vedla svou. Vladimír je po dědovi. Má<br />
jeho bradu a oči. A Vladimíra nebaví Jízda králů. Ano, když to chci slyšet, jel<br />
na závody. Jel se dívat na závody. Proč by ne. Zajímají ho víc motocykly než<br />
opentlené kobyly. Co na tom. Vladimír je moderní člověk.<br />
Motocykly, kytary, motocykly, kytary. Blbý a cizí svět. Zeptal jsem se: "Co<br />
je to prosím tě moderní člověk?"<br />
Stála zády ke mně, solila nudle a odpověděla mi, že ani náš byt nesmí<br />
málem moderně zařídit. Co jsem nadělal řečí kvůli moderní stojací lampě!<br />
Ani moderní lustr se mi nelíbil. A všem je přece jasné, že ta moderní stojací<br />
lampa je krásná. Všude se dnes ku. pují takové lampy.<br />
"Mlč," řekl jsem jí. Ale nebylo ji možno zastavit. Byla v ráži. Obrácena ke<br />
mně zády. Malými, zlými, hubenými zády. To mne snad nejvíc rozčilovalo.<br />
Ta záda. Záda, která nemají oči. Záda, která jsou stupidně sebejistá. Záda, s<br />
nimiž se nelze domluvit. Chtěl jsem ji umlčet. Obrátit čelem k sobě. Ale cítil<br />
jsem k ní takový odpor, že jsem se jí nechtěl dotýkat. Otočím ji k sobě jinak.<br />
Otevřel jsem kredenc a vzal do ruky talíř. Pustil jsem ho na zem. Rázem<br />
zmlkla. Ale neotočila se. Další talíř a další talíře. Stála pořád zády ke mně.
Skrčená do sebe. Viděl jsem jí na zádech, že má strach. Ano, měla strach, ale<br />
byla vzdorná a nechtěla se vzdát. Přestala míchat a vařečku svírala<br />
nepohnutě v ruce. Držela se jí jako útočiště. Nenáviděl jsem ji a ona mne.<br />
Nehýbala se a já jsem z ní nespouštěl oči, i když jsem shazoval s poliček<br />
kredence na podlahu další a další kusy nádobí. Nenáviděl jsem ji a<br />
nenáviděl jsem v tu chvíli celou její kuchyň. Moderní typovou kuchyň s moderní<br />
kredencí, moderními talíři a moderními sklenkami.<br />
Necítil jsem se rozčilen. Díval jsem se klidně, smutně, skoro unaveně na<br />
podlahu plnou střepin, rozházených hrnců a kastrolů. Házel jsem na<br />
podlahu svůj domov. Domov, který jsem miloval, k němuž jsem se utíkal.<br />
Domov, v němž jsem cítil něžnou vládu své chudobné děvečky. Domov, jejž<br />
jsem si zalidnil pohádkami, písněmi a dobráckými skřítky. Hle, na těchhle<br />
třech židlích jsme sedávali u našich obědů. Ach, ty vlídné obědy, u nichž byl<br />
chlácholen a balamucen hloupý a důvěřivý živitel rodiny. Bral jsem do ruky<br />
jednu židli po druhé a ulamoval jsem z nich nohy. Pokládal jsem je na<br />
podlahu k hrncům a rozbitým sklenkám. Obrátil jsem nohama vzhůru<br />
kuchyňský stůl. Vlasta stála u sporáku stále stejně nepohnutá a obrácená ke<br />
mně zády.<br />
Odešel jsem z kuchyně k sobě do pokoje. V pokoji byla růžová koule na<br />
stropě, stojací lampa a škaredý moderní gauč. Na harmoniu ležely v černém<br />
pouzdře mé housle. Vzal jsem si je. Máme ve čtyři hodiny hrát v zahradě<br />
restaurace. Ale teď je jedna. Kam půjdu?<br />
Slyšel jsem z kuchyně vzlykot. Vlasta plakala. Byl to srdceryvný vzlykot a<br />
já jsem cítil kdesi hluboko v sobě bolestnou lítost. Proč se nerozplakala o<br />
deset minut dřív? Mohl jsem se nechat přemoci starým sebeklamem a<br />
uvidět v ní zase chudobnou děvečku. Ale bylo už pozdě.<br />
Vyšel jsem z domu. Nad střechami vesnice neslo se vyvolávání Jízdy králů.<br />
Máme krále poctivého, ale chudobného. Kam mám jít? Ulice patřily Jízdě<br />
králů, domov Vlastě, hospody opilcům. Kam patřím já? Jsem starý,<br />
opuštěný, vyhoštěný král. Poctivý a ožebračený král. Král bez nástupce.<br />
Poslední král.<br />
Naštěstí jsou za vsí pole. Cesta. A za deset minut řeka Morava. Lehl jsem si<br />
na břeh. Pouzdro s houslemi jsem si dal pod hlavu. Ležel jsem tak dlouho.<br />
Hodinu, možná dvě. A myslil jsem na to, že jsem na konci. Tak najednou a<br />
nečekaně. A je to tady. Neuměl jsem si představit pokračování. Žil jsem<br />
vždycky zároveň ve dvou světech. Věřil jsem v jejich vzájemnou harmonii.<br />
To byl klam. Teď jsem z jednoho toho světa vyhoštěn. Z toho skutečného<br />
světa. Zbývá mi jen ten vymyšlený. Ale já nemohu žít jen ve vymyšleném<br />
světě. I když tam na mne čekají. I když mne volá dez<strong>ert</strong>ér a má pro mne<br />
volného koně a červenou roušku přes tvář. Ó ted' jsem ho chápal! Teď jsem
ozuměl, proč mi zakazoval sundávat šátek a chtěl mi vše jenom vyprávět!<br />
Teď jsem teprve chápal, proč musí mít král zahalenou tvář! Ne aby nebyl<br />
viděn, nýbrž aby neviděl!<br />
Neuměl jsem si vůbec představit, že bych vstal a šel. Neuměl jsem si<br />
představit jediný krok. Ve čtyři hodiny mne čekají. Ale já nebudu mít sílu se<br />
zvednout a jít tam. Jenom tady je mi dobře. Tady u řeky. Tady teče voda,<br />
pomalu a od věků. Pomalu teče a já tu budu pomalu a dlouze ležet.<br />
A potom mne někdo oslovil. Byl to Ludvík. Čekal jsem další ránu. Ale<br />
nebál jsem se už. Nic mne už nemohlo zaskočit.<br />
Přisedl si ke mně a zeptal se mne, jestli se už chystám na odpolední<br />
vystoupení. "Copak ty tam chceš jít?" zeptal jsem se ho. ,,Ano," řekl. "Ty jsi<br />
sem proto přijel?" zeptal jsem se. "Ne," řekl, "proto jsem sem nepřijel. Ale<br />
věci končí jinak, než předpokládáme." "Ano," řekl jsem, "docela jinak."<br />
"Toulám se tu už hodinu po polích. Netušil jsem, že tě tu najdu." "Já taky<br />
ne." "Mám k tobě prosbu," řekl pak a nedíval se mi do očí. Stejně jako Vlasta.<br />
Nedíval se mi do očí. Ale u něho mi to nevadilo. U něho mne to těšilo, že<br />
se mi nedívá do očí. Zdálo se mi, že v tom nedívání je stud. A ten stud mne<br />
hřál a léčil. "Mám k tobě prosbu," řekl. "Jestli bys mne nenechal s vámi<br />
dneska hrát."<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
(19)<br />
Do odjezdu nejbližšího autobusu scházelo několik hodin, a tak jsem se dal,<br />
poháněn vnitřním neklidem, postranními uličkami ven z vesnice, za humna,<br />
do polí a snažil jsem se vyhnat z mysli veškeré myšlenky na uplynulý den.<br />
Nebylo to lehké: cítil jsem svědivě ret poraněný chlapcovou pěstičkou a<br />
znovu se mi vynořoval nejasný, obrysovitý zjev Lucie připomínající mi, že<br />
všude, kde jsem se snažil vyrovnat s křivdou, kterou jsem utrpěl, nalezl jsem<br />
posléze sama sebe jako křivdícího. Odháněl jsem tyto myšlenky, protože<br />
všechno, co mi stále dokola opakovaly, jsem v této chvíli již dobře věděl;<br />
snažil jsem se mít mysl prázdnou a nechat do ní vstupovat jen daleké (už<br />
sotva slyšitelné) vyvolávání jezdců, které mne unášelo kamsi mimo mne a<br />
mimo můj trapný příběh, poskytujíc mi tak úlevu.<br />
Obešel jsem polními cestami celou ves, až jsem došel k břehu Moravy a dal<br />
se po jejím proudu; na protějším břehu bylo několik hus, v dálce rovinatý les<br />
a jinak jen pole a pole. A pak jsem uviděl, že v dálce ve směru mé chůze leží<br />
na travnatém břehu postava. Když jsem přišel blíž, poznal jsem ho: ležel na<br />
zádech, tvář měl obrácenu do nebe a pod hlavou měl pouzdro s houslemi<br />
(kolem dokola byla pole, rovná a daleká, jak byla před staletími, jen
probodaná v těchto místech ocelovými stožáry nesoucími těžké dráty<br />
vysokoproudého napětí). Nic nebylo lehčího než se mu vyhnout, protože<br />
civěl do nebe a neviděl mne. Ale já jsem se mu tentokrát vyhnout nechtěl,<br />
spíš jsem se chtěl vyhnout sám sobě a myšlenkám, jež se mi vnucovaly, a tak<br />
jsem přistoupil až k němu a oslovil ho. Zvedl ke mně oči a mně se zdálo, že<br />
ty oči jsou bojácné a plaché, a uvědomil jsem si (poprvé po mnoha létech<br />
jsem ho teď viděl zblízka), že z jeho hustých vlasů, které mu vysokou<br />
postavu vždycky ještě o pár centimetrl1 zvyšovaly, zůstal jen prořídlý porost<br />
a na temeni mu leží jen několik smutných praménkl1 zakrývajících holou<br />
kůži; ty odešlé vlasy mi připomněly dlouhá léta, co jsem ho neviděl, a přišlo<br />
mi najednou líto té doby, té mnohaleté doby, kdy jsme se neviděli, kdy jsem<br />
se mu vyhýbal (z dálky sotva slyšitelně doléhalo volání jezdců), a pocítil<br />
jsem k němu náhle překotnou a provinilou lásku. Ležel pode mnou<br />
nadzvedávaje se na lokti, byl veliký a neobratný a pouzdro s houslemi bylo<br />
černé a droboučké jak rakev s nemluvňátkem. Věděl jsem, že jeho kapela<br />
(kdysi též moje kapela) bude dnes odpoledne ve vsi hrát, a požádal jsem ho,<br />
abych si směl dnes zahrát s nimi.<br />
Tu prosbu jsem vyslovil dřív, než jsem byl s to ji sám domyslit do konce<br />
(slova jako by přišla dřív než myšlenka), vyslovil jsem ji tedy zbrkle, ale<br />
přece docela v souladu se svým srdcem; byl jsem totiž v této chvíli naplněn<br />
smutnou láskou; láskou k tomuto světu, jejž jsem před léty zcela opustil,<br />
dalekému a dávnému světu, v němž jezdci objíždějí ves s maskovaným<br />
králem, v němž se chodí v bílých zřasených košilích a zpívají se písně, světu,<br />
který mi splývá s obrazem rodného města i s obrazem mé matky (mé<br />
zašantročené matky) a mého mládí; během celého dne ve mně ta láska tiše<br />
narůstala a v této chvíli propukla téměř plačtivě; miloval jsem ten dávný<br />
svět a zároveň jsem ho prosil, aby mi poskytl útočiště a spasil mne.<br />
Ale jak to a jakým právem? Což jsem se ještě předevčírem nevyhnul<br />
Jaroslavovi jen proto, že mi jeho zjev hlučel protivnou hudbou folklóru?<br />
Neblížil jsem se ještě dnes ráno folkloristické slavnosti s nechutí? Co ve mně<br />
tedy najednou uvolnilo ty staré závory, které mi patnáct let bránily, abych<br />
št'astně vzpomínal na mládí strávené v cimbálové kapele, abych se vracel<br />
dojatě do rodného města? Snad to, že se před několika hodinami posmíval<br />
Zemánek Jízdě králl1? On mi snad zprotivil lidové písně a on mi je teď zas<br />
očistil? Jsem opravdu jen druhý konec kompasové střelky, jejíž špicí je on?<br />
Jsem na něm opravdu v tak potupné závislosti? Ne, nebyl to jenom<br />
Zemánkův posměch, co způsobilo, že jsem mohl pojednou zase milovat svět<br />
krojů, písniček a cimbálových kapel; mohl jsem ho milovat, protože jsem ho<br />
už ráno (nečekaně) nalezl v jeho nebohosti; v jeho nebohosti a zejména v<br />
jeho opuštěnosti; byl opuštěn bombastem a reklamou, opuštěn politickou
propagandou, opuštěn sociálními utopiemi, opuštěn houfy kulturních<br />
úředníků, opuštěn pozérským vyznavačstvím mých vrstevníků, opuštěn (i)<br />
Zemánkem; ta opuštěnost ho očišt'ovala; ta opuštěnost byla vyčítavá,<br />
očišťujíc ho, běda, jako někoho, kdo už má na kahánku; ta opuštěnost ho<br />
ozařovala jakousi neodolatelnou poslední krásou; ta opuštěnost mi ho<br />
navracela zpět.<br />
Vystoupení kapely mělo se konat v téže zahradní restauraci, v níž jsem<br />
před nedlouhou dobou obědval a četl Helenin dopis; když jsme tam s<br />
Jaroslavem přišli, sedělo tam již pár starších lidí (trpělivě čekajících na<br />
hudební odpoledne) a asi stejný počet opilců se potácel od stolu ke stolu;<br />
vzadu kolem rozložité lípy stálo několik židlí, o kmen lípy byla opřena v<br />
šedivém rubáši basa a kousek od ní stál otevřený cimbál, u něhož seděl muž<br />
v bílé zřa- sené košili a tichounce bloudil paličkami po strunách; ostatní členové<br />
kapely stáli opodál a Jaroslav mi je šel představit: kontráš (vysoký<br />
černovlasý mladík v kroji) je lékař zdejší nemocnice; brýlatý basista je<br />
osvětový inspektor okresního národního výboru; klarinetista (bude tak<br />
laskav, půjčí mi klarinet a bude se se mnou střídat) je učitel; cimbalista je<br />
plánovač z továrny; kromě cimbalisty, kterého jsem si pamatoval, úplně<br />
nová parta. Když mne jim pak Jaroslav představil slavnostně jako starého<br />
veterána, jednoho ze zakladatelů kapely a tedy čestného klarinetistu,<br />
posedali jsme si na židličky kolem lípy a začali hrát.<br />
Už jsem klarinet dlouho nedržel v ruce, ale píseň, kterou jsme začali, jsem<br />
dobře znal a tak jsem brzo shodil počáteční ostych, zvlášť když spoluhráči<br />
mne po skončené písni chválili a nechtěli věřit, že hraji poprvé po tak<br />
dlouhé době; potom číšník (tentýž, jemuž jsem před několika hodinami<br />
platil v zoufalém spěchu oběd) přistavil pod korunu lípy stůl a na něj pro<br />
nás postavil šest sklenek a proutěný demižón vína; začali jsme mírně<br />
popíjet. Po několikáté písni jsem kývl na učitele; vzal si ode mne klarinet a<br />
znovu prohlásil, že hraji výtečně; byl jsem šťasten nad tou pochvalou, opřel<br />
jsem se o kmen lípy, a zatímco jsem se díval na kapelu, jak teď hraje beze<br />
mne, zaplavoval mne dlouho nezakoušený cit vřelé družnosti a já jsem mu<br />
děkoval, že mi na konci trpkého dne přišel na pomoc. A tu se mi vynořila<br />
před očima znovu Lucie a napadlo mne, že teď teprve vím, proč se mi obje-<br />
vila v holičském krámu a den poté v Kostkově vyprávění, jež bylo legendou i<br />
pravdou zároveň: snad mi chtěla povědět, že její osud (osud zprzněného<br />
děvčátka) je blízký mému osudu; že my dva jsme se sice minuli,<br />
neporozuměli si, ale naše životní příběhy jsou blíženecké, spřízněné,<br />
odpovídají si, protože jsou to oba příběhy zpustošení; tak jako zpustošili<br />
Lucii tělesnou lásku a obrali tak její život o nejelementárnější hodnotu, i<br />
můj život byl okraden o hodnoty, o něž se mínil opírat a jež byly svým
původem ryzí a nevinné; ano, nevinné: tělesná láska, jakkoli zpustošená v<br />
životě Luciině, je přece nevinná, stejně jako písně mého kraje byly a jsou<br />
nevinné, jako cimbálová kapela je nevinná, jako můj domov, jenž se mi<br />
zprotivil, je nevinný, stejně jako Fučík, na jehož obraz jsem se neuměl<br />
podívat bez odporu, byl vůči mně zcela nevinný, stejně jako slovo soudruh,<br />
přestože mi znívalo výhrůžně, je nevinné stejně jako slovo ty a slovo<br />
budoucnost a mnoho jiných slov. Vina byla jinde a byla tak veliká, že její<br />
stín padal široko daleko na celý svět nevinných věcí (i slov) a pustošil je. Žili<br />
jsme, já i Lucie, ve zpustošeném světě; a protože jsme neuměli zpustošené<br />
věci litovat, odvrátili jsme se od nich, ubližujíce tak jim i sobě. Lucie,<br />
dívenko tak velice milovaná, tak špatně milovaná, toto jsi mi přišla po létech<br />
říci? Přišla ses přimlouvat za zpustošený svět?<br />
Skončila píseň a učitel mi podával klarinet; prohlásil, že už dnes nebude<br />
hrát, že hraji lépe než on a že si zasloužím, abych si zahrál co nejvíc, když<br />
kdo ví, kdy zase přijdu. Zachytil jsem Jaroslavův pohled a řekl jsem, že bych<br />
byl moc rád, kdybych<br />
mohl zas co nejdřív za kapelou přijet. Jaroslav se zeptal, jestli to myslím<br />
doopravdy. Přisvědčil jsem mu a dali jsme se do hry. Jaroslav už dávno<br />
přestal sedět, stál se zakloněnou hlavou, housle měl opřeny proti všem<br />
pravidlům až dole o prsa a popocházel při hře; také kontráš a já jsme každou<br />
chvíli povstávali, zvlášť když jsme chtěli poskytnout co největší prostor<br />
elánu improvizace. A právě ve chvílích, kdy jsme se oddávali improvizačním<br />
dobrodružstvím, která si vyžadují fantazie, přesnosti i velkého vzájemného<br />
porozumění, stával se Jaroslav duší nás všech a já jsem se obdivoval, jaký<br />
znamenitý muzikant je tento obrovitý chlapík, který patří rovněž (a on<br />
především) mezi zpustošené hodnoty mého života; byl mi vzat a já jsem si<br />
ho (ke své škodě i hanbě) nechal vzít, přestože to byl snad můj nejvěrnější,<br />
nejbezelstnější, nejnevinnější druh.<br />
Mezitím se zvolna proměnilo publikum shromážděné v zahradě: k<br />
několika poloobsazeným stolům, které naši hru zpočátku sledovaly s docela<br />
vřelým zájmem, přibyl početný houf mladíků a holek (snad ze vsi, spíš z<br />
města), který obsadil zbylé stoly, porou· čel si (velmi hlasitě) pivo a víno a<br />
brzy (tak jak stoupala zvolna hladina alkoholu) začal dávat najevo svou<br />
divokou potřebu být viděn, být slyšen, být uznán. A tak se prostředí zahrady<br />
rychle proměňovalo, stávalo hlučnější a nervóznější (mladíci se potáceli<br />
mezi stoly, pokřikovali na sebe a na své holky), až jsem se přistihl, že se<br />
přestávám soustřeďovat na hru a příliš často se dívám ke stolům zahrady a<br />
pozoruju s nezapíranou nenávistí tváře výrostků. Když jsem viděl ty<br />
dlouhovlasé hlavy, které kolem sebe okázale a teatrálně plivaly sliny i slova,<br />
vracela se mi moje stará zášť k věku nedospělosti a zdálo se mi, že vidím
před sebou samé herce, na jejíchž tvářích jsou naraženy masky mající<br />
představovat stupidní mužnost, pyšnou nelítostnost a hrubost; a neviděl<br />
jsem žádné ospravedlnění v tom, že pod maskou je snad jiná (lidštější) tvář,<br />
protože hrůzné se mi zdálo být právě to, že tváře pod maskami jsou zuřivě<br />
oddány nelidskosti a sprostotě masek.<br />
I Jaroslav měl zřejmě podobné pocity jako já, protože najednou svěsil<br />
housle a prohlásil, že ho vůbec nebaví hrát před tímhletím publikem.<br />
Navrhl, abychom odešli; abychom se dali polní cestou oklikou k městu, tak<br />
jak jsme kdysi chodívali, kdysi dávno; je přece krásný den, za chvíli se začne<br />
stmívat, bude teplý večer, budou svítit hvězdy, někde u šípkového keře v<br />
polích se prý zastavíme a budeme hrát jenom pro sebe, pro svoje potěšení,<br />
tak jak jsme to kdysi dělávali; ted' jsme si prý zvykli (hloupě zvykli) hrát<br />
jenom pro organizované příležitosti, a toho má prý už Jaroslav dost.<br />
Nejdřív všichni souhlasili skoro nadšeně, protože zřejmě i oni pociťovali,<br />
že jejich láska k lidové hudbě se potřebuje vyjádřit v intinmějším prostředí,<br />
ale pak namítl basista (osvětový inspektor), že podle dohody tu musíme hrát<br />
až do devíti, že s tím počítají soudruzi z okresu i vedoucí restaurace, že je to<br />
tak plánováno, že musíme splnit úkol, k němuž jsme se zavázali, že bychom<br />
jinak porušili organizaci slavnosti a že si venku v přírodě můžeme zahrát<br />
jindy.<br />
V té chvíli rozžali v zahradě lampy visící na dlouhých drátech napjatých od<br />
stromu ke stromu; protože ještě nebyla tma, nýbrž sotva počínající<br />
soumrak, nešířily kolem sebe zář, nýbrž jen tkvěly v šednoucím prostoru jak<br />
velké nehybné slzy, bělavé slzy, jež nelze setřít a jež nesmějí skanout; byla v<br />
tom jakási náhlá a nesrozumitelná tesknota a nebylo jí možno nijak<br />
vzdorovat. Jaroslav znovu opakoval (tentokrát skoro prosebně), že už tu<br />
nechce dál být, že by chtěl jít do polí k šípkovému keři a tam hrát jen pro<br />
svou radost, ale pak mávl rukou, opřel housle o hruď a začal hrát.<br />
Tentokrát jsme se však už nenechali rozptylovat publikem a hráli jsme<br />
ještě mnohem soustředěněji než zpočátku; čím bylo prostředí zahradní<br />
restaurace lhostejnější a hrubší, čím víc nás obklopovalo svým hlučným<br />
nezájmem vytvářejíc z nás opuštěný ostrov, čím nám bylo teskněji, tím více<br />
jsme se obraceli sami k sobě, hráli tedy spíš sami pro sebe než pro jiné,<br />
takže se nám podařilo zapomnět na všechny kolem a učinit si z hudby jakési<br />
okruží, uvnitř něhož jsme byli mezi hlučícími opilci jako v skleněné kajutě<br />
spuštěné do hloubi studených vod.<br />
"Keby boly hory samé papírové a voda atrament, hvezdy písarové, keby to<br />
spisoval šetek široký svět, ešče by nespísal mej lásky destament," zpíval<br />
Jaroslav nesundávaje housle zpod brady a já jsem se cítil šťasten uvnitř<br />
těchto písní (uvnitř skleněné kajuty těchto písní), v nichž smutek není
hravý, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé<br />
milují tělem i duší (ano, Lucie, zároveň tělem i duší!), kde v nenávisti sahají<br />
po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde<br />
tedy láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě<br />
vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené; a zdálo se mi,<br />
že uvnitř těchto písní jsem doma, že z nich jsem vyšel, že jejich svět je mé<br />
původní poznamenání, můj domov, jemuž jsem se zpronevěřil, ale jenž je<br />
tím víc mým domovem (protože nejúpěnlivější hlas má domov, na němž<br />
jsme se provinili); ale hned jsem si také uvědomoval, že tento domov není z<br />
tohoto světa (a jaký je to tedy domov, není-li z tohoto světa?), že to, jak tu<br />
zpíváme a hrajeme, je jenom vzpomínka, památka, obrazné uchování<br />
čehosi, co už není, a cítil jsem, jak pevnina tohoto domova mi klesá dolů pod<br />
nohama, jak se propadám, jak držím klarinet u úst a propadám se dolů do<br />
hloubi let, do hloubi staletí, do nedohledné hloubi (kde láska je láskou,<br />
bolest bolestí), a říkal jsem si s údivem, že můj jediný domov je právě toto<br />
propadání, tento hledavý a touživý pád, a oddával jsem se mu tedy dál,<br />
zakoušeje sladkou závrať.<br />
Potom jsem pohlédl na Jaroslava, abych si ověřil na jeho tváři, zda<br />
zůstávám ve své exaltaci osamocen, a všiml jsem si (jeho tvář ozařovala<br />
lucerna zavěšená v koruně lípy nad námi), že je velice bledý; všiml jsem si,<br />
že už přestal do své hry prozpěvovat, že má sevřené rty; že jeho bojácné oči<br />
se staly ještě polekanější; že v melodii, kterou hraje, se ozývají falešné tóny;<br />
a že ruka, v níž drží housle, mu poklesává dolů. A potom najednou přestal<br />
hrát a sedl si na židli; přiklekl jsem k němu. "Co je ti?" ptal jsem se ho; tekl<br />
mu po čele pot a rukou se držel za levou paži nahoře u ramene. "Hrozně mě<br />
bolí," řekl. Ostatní si neuvědomovali, že je Jaroslavovi špatně, a zůstávali ve<br />
svém hudebním transu bez prvních houslí a bez klarinetu, jejichž odmlky<br />
využil cimbalista, aby dal vyniknout svému nástroji, doprovázenému teď jen<br />
kontra houslemi a basou. Přistoupil jsem ke kontrášovi (pamatoval jsem si,<br />
že mi ho Jaroslav představil jako lékaře) a zavolal jsem ho k Jaroslavovi.<br />
Hrál ted' jen cimbál s basou, zatímco kontráš vzal Jaroslava za zápěstí levé<br />
mky a dlouho, velice dlouho je držel; pak mu nadzvedl víčka a pozoroval mu<br />
oči; pak se dotkl jeho zpoceného čela. "Srdce?" zeptal se. "Ruka a srdce,"<br />
řekl Jaroslav a byl zelený. Ted' už si nás všiml i basista, opřel basu o lípu a<br />
šel k nám, takže zněl už jen cimbál, protože cimbalista nic netušil a byl<br />
št'asten, že hraje sólo. "Zavolám do nemocnice," řekl kontráš. Přistoupil<br />
jsem k němu: "Co je to?" "Má úplně nitkovitý puls. Ledový pot. Bude to<br />
infarkt." "Sakra," řekl jsem. "Neboj se, vylíže se z toho," utěšil mne a dal se<br />
rychlým krokem k budově restaurace. Proplétal se mezi lidmi už značně<br />
opilými, kteří si vůbec nevšimli, že naše kapela přestala hrát, protože byli
zcela zaujati sami sebou, svými pivy, žvásty a urážkami, které v opačném<br />
koutě zahrady vyústily ve rvačku.<br />
Ted' už i cimbál utichl a všichni obklopili Jaroslava, který pohlédl na mne<br />
a řekl, že je to všechno tím, že jsme tu zůstali, že tu nechtěl zůstat, že chtěl<br />
jít do polí, zvlášť když já jsem přišel, zvlášť když já jsem se vrátil, že jsme si<br />
mohli v přírodě krásně hrát. "Nemluv," řekl jsem mu, "potřebuješ úplný<br />
klid," a pomyslil jsem na to, že se sice z infarktu pravděpodobně vylíže, jak<br />
předpověděl kontráš, ale že to už potom bude docela jiný život, život bez<br />
vášnivého oddání, bez zuřivého hraní v kapele, život pod patronátem smrti,<br />
druhý poločas, poločas po porážce, a přepadl mne pocit (nemohl jsem v té<br />
chvíli nijak změřit jeho oprávněnost), že osud často končívá daleko před<br />
smrtí, že moment konce osudu není totožný s momentem smrti, a že<br />
Jaroslavův osud je u konce. Zavalen velikou lítostí pohladil jsem ho po jeho<br />
olysalém temeni, po jeho smutných dlouhých vláscích přikrývajících pleš a<br />
uvědomil jsem si s úlekem, že má cesta do rodného města, v němž jsem<br />
chtěl zasáhnout nenáviděného Zemánka, končí tím, že držím na rukou<br />
zasaženého kamaráda (ano, viděl jsem v té chvíli sám sebe, jak ho držím v<br />
námčí, jak ho držím a nesu, nesu ho, velkého a těžkého, jako bych nesl své<br />
vlastní nejasné provinění, viděl jsem se, jak ho nesu lhostejným davem a jak<br />
přitom<br />
pláču).<br />
Stáli jsme tak kolem něho asi deset minut, pak se objevil znovu kontráš,<br />
dal nám znamení, my jsme Jaroslavovi pomohli vstát, a podpírajíce ho,<br />
zvolna jsme ho vedli hlučící vřavou opilých výrostků na ulici, kde s<br />
rozžatými světly čekal bílý vůz sanitky.<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
Dopsáno 5. prosince 1965<br />
[Žatva] SVAZEK 325<br />
____________________________________________________<br />
___________<br />
MILAN KUNDERA<br />
ŽERT<br />
____________________________________________________<br />
___________
Obálku a vazbu navrhl Václav Požárek<br />
Foto na předsádce od Pavla Koska<br />
Vydal jako svou 2699. publikaci<br />
Československý spisovatel<br />
v Praze roku 1967<br />
Odpovědný redaktor Arno Linke<br />
Vytiskl Tisk, n. p., Brno, provoz 2<br />
Stran 296. AA 15,86, VA 16,63. 601/22/865<br />
1. vydání, náklad 30 000 výtisků<br />
13/33. D-02*70019<br />
22-047-67<br />
Kčs 19,-