Kapitola třetí

                                    

                                              
Obraz, který se jim naskytl, byl přímo nestvůrný. Lee jen zalapal po dechu a na vteřinu zavřel oči. Na podlaze ležela v ohromné kaluži krve mladá žena. Její tělo bylo rozsápáno a roztrháno na kusy, z oblečení nezbylo nic než jen kusy krvavých cárů, rozházených okolo. Krev byla naprosto všude, v posledních kapkách ještě kapala z nábytku na zem. Krásný obličej, teď zkřivený do hrůzostrašné grimasy, byl pokryt krvavými šrámy a široce otevřené oči značily, že před smrtí musela zažít nejen šílenou bolest, ale i neskutečný strach a hrůzu. Kousek od ní leželo malé dítě, chlapec, asi šestiletý. Byl mrtvý, ale na jeho těle detektiv neviděl ani jeden škrábanec. Prostě tam jen ležel, tiše, v krvi své matky, obličejem nahoru. Vypadl spíš, jako by spal. 
                          
Co ale bylo nejděsivější, byly obrovské drápance. Podlaha, nábytek i stěny byly pokryté dlouhými, hlubokými a ostrými rýhami. Vždy čtyřmi vedle sebe, jako by je tam vyrylo rozdivočelé zvíře. Strašlivý obraz utrpení a zkázy. 
                          
„My vůbec netušíme, co by to mohlo způsobit," zašeptal tiše Taylor Leemu. „Řekněte mi, co sakra udělá v podlaze takový drápance? Co projde betonem a dřevem, hergot," tiše zasakroval a na chvíli odvrátil. Lee mu na to odpověď dát nemohl. Nevěděl to. Nic takového nikdy neviděl. 
                          
„Tohle nemohl udělat žádný člověk. Tohle by nemohl udělat ani ten nejhorší psychopat, jakého kdy tahle země viděla. To není možný," slyšel Lee vedle sebe mumlat Taylora a bylo mu hned na první pohled jasné, že tenhle případ bude jejich. Intuice ho nikdy nezklamala a on se ji naučil poslouchat.
                          
„Přebereme to," sdělil Taylorovi. „Dokončete to tady a připravte nám hlášení a veškeré podklady, ano. Pokud bude potřeba, budete s námi spolupracovat," dodal směrem k Taylorovi. Šéf okrsku neprotestoval, protože zvláštní oddělení mělo vyšší pravomoc, a všechno mu okamžitě odkýval. Byl rád, že s tím nemusí mít nic společného. Nikdo od nich by s tím nechtěl mít nic společného. 
                          
„Váš kolega asi nemá moc rád pohled na krev, co?" poznamenal najednou. Až teď si Lee uvědomil, že Nicka neslyšel ani jednou promluvit. Celou dobu stál za ním a neřekl ani slovo, Lee ho nijak nesledoval, protože jeho pozornost byla na pár dlouhých minut upřená jinde. Otočil se.
                          
Nick byl bledý jako stěna. Jeho obličej neměl žádnou barvu a jen stál a beze slova se díval na tělo ženy a malého chlapce. Sotva dýchal, pěsti zaťaté, beze slova jeho oči sledovaly děsivou scénu, kterou spatřil před sebou. 
                          
Scénu, kterou už jednou viděl.
                          
Uteč, uteč......Slyšel matku, jak zoufale křičí. Uteč. Její poslední slova, její vyděšený obličej plný strašlivé bolesti a utrpení......utíkej!
                          
Vzpomínky na minulost..........křičel....a pak........ticho.
                          
Vzpomínky, zastrčené kdesi vzadu, tiše uspané na celé dlouhé roky, které se najednou prodraly do popředí a udeřily nečekaně a tvrdě jako bumerang.
                          
„Možná byste měl kolegu na chvíli odvést ven," poznamenal Taylor a Lee v jeho hlase slyšel lehké opovržení. Zřejmě měl představu, že poldové ze zvláštního oddělení jsou asi z kamene, s přehledem zvládnou každou situaci a pohled na bledého Nicka mu s tím zrovna nepasoval.
                          
„Hned se vrátím," kývl Lee na Taylora a ten se otočil a dal pokyn dalším policistům. Začali zajišťovat stopy a do místnosti vešel místní patolog. U toho už nemuseli být.
                          
„Nicku," promluvil Lee tiše na svého kolegu, ale odpověď nedostal. „Pojď ven." Měl pocit, že Nick snad ani nevnímá, co se okolo něj děje a kde je. Prostor okolo něj se rozplynul a nabyl úplně jiného tvaru, čas najednou dostal jiný rozměr a vtáhl ho daleko, daleko do minulosti. Stál tam a nehýbal se, ale byl stále bledší a bledší.