how this is possible?

                                    

                                              
Byl to už rok. Rok od té doby, co Placeři porazili ZLOSIN a žili na bezpečném místě. Nejprve si mysleli, že bude těžké si zvyknout na nový domov, ale nakonec se tady zabydleli a žili už v celku normální život. Každý měl svůj barák, ve kterém žil buď sám, nebo s kamarády a ti, co měli štěstí dokonce i se svojí polovičkou. Aris žil se Sonyou, ti dva už od Labyrintu k sobě něco cítili. Minho žil s Brendou, ty dva měli podobný smysl pro humor a tak moc si rozuměli, že se nakonec dali dohromady. Harriet bydlela s Vincem, snažila se mu nahradit něco jako dceru, hlavně když ztratil Marry. A Thomas? Ten bydlel s Chuckem, musel se o toho malého sviště postarat, když zemřela Abigail, Newt a dokonce i Teresa. Nebyl na obtíž, naopak, byl rád, že má společnost. 
Thomas každý den chodil ke kameni, kde byli vytesány jména těch třech. Více se ale zabýval těma dvouma, protože Teresu znal pouze krátce. Každý den si vyčítal, že je nemohl zachránit a nebylo by dne, kdy mu jeho dva nejlepší přátelé nechyběli. Ostatní už na ně možná tolik nemysleli, ale Thomas každý den, snažil se být šťastný, ale pořád tam byl ten prázdný pocit v jeho srdci. 
Seděl na písčité pláži, díval se na oceán a přemýšlel. Dělával to tak skoro pořád, většinou když nemohl usnout, ale i za bílého dne. 
Najednou v dálce uviděl loď, přišlo mu to dost zvláštní, protože oni byli dost pravděpodobně poslední lidé na planetě, takže jak bylo možné, že za nimi pluje loď? Nebyla to však velká loď, byla to malá loďka, na které seděl jenom jeden člověk a pádloval, Thomas z té dálky však nemohl rozpoznat o koho se jedná. Rychle se zvedl a pro jistotu zašel pro Minha. 
Oba chlapci již stály na pobřeží moře, postava se už více přibližovala, ale stále ji nemohli identifikovat. Jediné, co rozpoznávali, byli zrzavé vlasy, ty, které mývala Abigail. 
Čím víc se postava na lodi přibližovala, tím více byli chlapci zmateni. Seděla k nim zády, pořád jim vrtalo hlavou, kdo to asi tak může být? Co tady dělá? A kde ta záhadná žena byla celý ten rok? Otázky se jim v hlavě míchali a vyžadovali odpovědi. 
Když se dívka konečně dostala na břeh, na jejich volání nereagovala. Vyšla ze své malé loďky, vzala do ruky tašku s jídlem, kterého ho už moc nebylo, a zakotvila loďku. Měla na sobě potrhané oblečení, byla špinavá a mokrá, její vlasy byli mastné a zničené. Nemohli tu osobu rozpoznat, potom se k nim ale konečně otočila. 
„Chyběla jsem vám?” promluvila chraplavým hlasem, který už chlapci dlouho neslyšeli a byli si jistí, že už ani nikdy neuslyší. 
„Abby?” vydali ze sebe oba dva najednou, dívka s úsměvem přikývla. Oba se jí ihned vrhli kolem krku, pevně jí objali, co nejpevněji mohli, až jí málem udusili, ale jí to nevadilo, protože je taky pevně tiskla a po tvářích se jí kutáleli slzy. 
„Jak je tohle možný?” zeptal se udiveně Minho, očividně nevěděl, co říct. A kdo taky jo? Když se ukáže vaše kamarádka, která má být dávno mrtvá. 
„Dlouhý příběh, kde jsou ostatní, povím vám to všem, abych to pak nemusela opakovat stokrát,” navrhla, kluci nepřítomně kývli a vydali se sehnat ostatní, pořád nechápali, co se to stalo a jestli se jim to náhodou nezdá. 
Všechny lidi nahnali na místo, kde se všichni scházeli, když konali nějakou party, nebo sešlost. Nikdo netušil o co jde, protože se nejednalo ani o jedno z toho. Všichni si šuškali všechno možné, když tam ale vešla ona zrzka, všichni ztichli. 
„Ahoj, všichni, tak moc ráda vás zase vidím,” měla zase slzy v očích, ale slzy štěstí. Myslela si, že už je nikdy neuvidí. 
Pánvička, malý Chuck, Aris, Harriet, Sonya, Gally, dokonce i Vince s Jorgem vstali a vydali se k ní. Obejmuli jí, všichni, všem tak moc chyběla. 
„Jak je tohle sakra možný?” zeptal se Jorge a všichni se podívali na ní, žádali si vysvětlení. 
„Jo, to už taky vstáváš z mrtvých?” rýpl si do ní Gally, ale myslel to ze srandy, proto se zasmála. 
„Nějak tak,” přiznala. 
„Vypadáš hrozně,” řekl Pánvička, nemyslel to nijak zle, narážel na její vzhled. Jak už bylo řečeno, její oblečení se sotva dalo nazývat oblečením, vlasy byli zničené a mastné a její oči, které dříve jiskřili, teď byli vyčerpané a unavené. 
„Snažila jsem se vypadat, jak ty,” mrkla na něj, načež se zasmáli, potom si ale povzdechla. 
„Myslím, že vám dlužím vysvětlení.”