X. 𝗞𝗔𝗣𝗜𝗧𝗢𝗟𝗔 | osudová sázka

                                    

                                              
Večerní slunce se přelévalo přes vrcholky stromů Zapovězeného lesa a na nebi se začaly objevovat první červánky, když Regulus Black, s koštětem ležérně přehozeným přes rameno došel k famfrpálovému hřišti.
                          
Když svýma šedomodrýma očima nikoho na hřišti nezaregistroval, vydal se směrem ke tribuně a čekal.
                          
Sám napůl nemohl uvěřit, že je skutečně tady. Samozřejmě, v Jamesově přítomnosti mu bylo až bláhově příjemně, ale pořád v něm hlodaly obavy, že se ztrapní, nebo řekne něco nevhodného a to něco, co mezi nimi je, půjde do háje... 

                          
A taky nevěděl, jak si má pro Merlina vyložit to, co se stalo ve středeční večer v tom prokletém přístěnku... Jamesovo chování ani za mák nechápal. 
                          
Za několik minut se na obzoru opravdu rozchuchaný Nebelvír objevil a Regulusovu tvář bezděčně prozářil úsměv. Když si uvědomil, co jeho obličejové svaly právě udělaly, rychle se úsměv pokusil zamaskovat zakašláním. 
                          
"Tak ty seš přece jenom tady! Nebyl jsem si jistej, jestli přijdeš, minule jsi vypadal nějak vyjukaně," James tím narážel na jejich setkání v přístěnku a přeměřil si ho zkoumavým pohledem a pozvedl koutky úst.
                          
Že to říká zrovna on, prolétlo Regulusovi hlavou a při pohledu na Jamese se mu příjemně zhoupnul žaludek. Zatracená práce. Zatracený Potter. Zatracená Potterova pusa. 
                          
"Jak vidíš jsem tady," opáčil Zmijozel a seskočil z tribuny. Nechtěl na sobě dát znát tu nervozitu, která jakoby ho zevnitř úplně požírala. Jak mohl Potter působit tak... bezstarostně? To mu je to všechno jedno? 
                          
Nakonec jeho myšlenkové pochody došly k závěru, že nejspíš budou oba prostě předstírat jako kdyby se nic nestalo. Regulus se nemohl rozhodnout, jestli je to ta lepší, nebo horší verze. 
                          
James si ho bezostyšně prohlížel, až se Regulus pod jeho pohledem ošil. Netušil, co by případně mohl mít Potter za lubem a tohle začínalo být podezřelé. 
                          
Teda - ne, že by mu jeho pohled vadil, bylo docela uspokojující, že mu za něj stojí, ale taky to vůbec nemuselo znamenat to, v co Regulus tajně doufal. 
                          
"Ještě než začneme hrát," začal s poťouchlým výrazem James a přistoupil k Blackovi blíž. 
                          
"Myslím, že teď je to další příště. Řekni mi o tý záhadný holce ještě něco," dělil je od sebe přibližně jeden krok a Reg hlasitě polknul, když se před ním Nebelvír opřel o koště a roztomile se zaculil. 
                          
Studený podzimní vítr mu rozfoukával už tak dost rozchuchané vlasy a aristokrat potlačil nutkání pokusit se mu je svými prsty zkrotit. 
                          
V duchu se ptal sám sebe, jestli ho do rozpaků, tím vším, co dělá, Potter přivádí záměrně, protože si - nedej Merline - jeho nenápadné pohledy vyložil správně, nebo si to prostě neuvědomuje. Regulus z celého srdce doufal v tu druhou možnost. 
                          
"Nečekej, že ti o tý osobě něco řeknu pokaždý, co se potkáme, to by bylo až moc lehký," Zmijozel se ušklíbnul a následně se zamyslel. Chtěl mu něco málo prozradit - neměl důvod, proč ne a navíc to slíbil. 
                          
"Je chytrá. A nadaná, ale svoje schopnosti zrovna k učení nevyužívá. A taky ráda maluje," dokončil bez dlouhého přemýšlení. 
                          
Před očima se mu hned promítly hezké náčrtky, které viděl u Jamese v pokoji polepené různě po stěnách, nebo rozházené po stole. Očividně to byl chytačův dlouholetý koníček, o kterém ale věděl málokdo.