Kapitola první: předvečer všech zabijáků

32 7 3
                                    

Sedím na výklenku jedné z Kurilských restaurací, popíjím Ëksø a sleduji, jak Slunce zapadá za Zišťskými pláněmi. Naproti mně se zubí Edison a cosi matlá na svém Chrommu. Kazi mezitím luští nějaké rébusy. Celkem pěkný večer, ne? Jo, to by byl, kdyby to bylo možný.

Místo toho teď sedím na římse starého, polorozbořeného nádraží, sleduji Kurilsk a přemýšlím, jestli si můžu dovolit stýpko na Minskijskiho univerzitě. Jo, o tom přesně přemýšlím.

Edison chce studovat daleko, předaleko ve Vodnyju. Vodnyj je u moře, v nejbohatší oblasti Ukragymy. Získávají se tam perlorodky a perly, navíc je to turisticky významná oblast. Myslím si, že si Edison akorát zapomněl dát stopku při slazení Ëksa.

Další malá pravděpodobnost toho, že se dostanu na univerzitu, je ta, že jsem v Kurilsku. A navíc v sirotčinci.

Já jsem se v sirotčinci ocitla , čárka když mi bylo pět. Byla jsem malej prcek, kterému právě zabili oba rodiče na Zišťských pláních.

Nikdy jsem  se nemohla ocitnout v dětském domově - protože jsem měla problémové rodiče. Podle všeho byl táta novinář, máma novinářka. Nic extra, žádný luxus. Horší bylo to, co psali. Ukragyma je totalitní stát - základ tvoří Praga, hlavní město s neomezenou vládou a dalších třináct oblastí. Praha má možnosti cenzurovat obsah - to znamená, že k nám se dostanou jiné informace, do Pernvillské oblasti se dostanou odlišné informace a do Vodnyjské oblasti se dostanou jiné. Což tvoří značné problémy. Moji rodiče to chtěli změnit. Místo toho dostali smrt.

Proto jsem se po jejich smrti nemohla dostat do dětského domova.

Základní rozdíl mezi sirotčincem a dětským domovem je docela jednoduchý - ze sirotčince se dostanete bez jakékoliv finanční podpory v osmnácti. Jak říkám, jediný prachy, který v tu chvíli máte, jsou ty, které jste si vydělali na brigádě. Což je nula nula prd.

Z dětského domova se dostanete s určitou finanční podporou v kolika letech chcete, můžete tam zůstat ale do pětadvaceti.

Další rozdíl je ten, že v sirotčinci končí děti problémových rodičů - novinářů, politických vězňů, nevyhovujících politiků... prostě žádná smetánka.

V dětském domově končí děti mrtvých rodičů s bezúhonnou minulostí.

Takže jo, to jsem já. Čtrnáctiletá holka, která skončila v srdci totalitního státu s nulovou budoucností a malým smyslem pro humor. Máte tři sekundy na seznámení.

Edison není o moc jinačí. Dostal se sem ve stejný rok jako já. Bylo mu šest. Neznali jsme se, a tak to mělo nejspíš i zůstat. Místo toho jsem s ním o pár let později skončila na pokoji. Ze začátku jsme si nerozuměli. On mě neměl rád, protože jsem podle něj byla "malý děcko, který mu akorát stěžuje život". Já ho neměla ráda, protože byl starší (ne zas tak moc. Byl starší pouze o dvě stě padesát sedm dní). Až tak nějak později jsme se pořádně seznámili.

Poslední člen naší samozvané party je Kazi. Kazi je o dva roky mladší jak já, je jí tím pádem dvanáct. Myslím, že se sem dostala asi čtyři roky nazpět. Byla to televizní hvězda, navíc dobře živená. Žádná vyžle, pěkné tučné masíčko (já zase vypadám, že jsem to kapku přepískla s rumem). Docela mezi všema vyčnívala, a to nejen kvůli jejímu vzhledu (který také stojí za zmínku - má krásné, hnědé vlasy a úžasnou, snědou pleť. Jestli byste někomu něco chtěli závidět, tak určitě Kaziinu úžasnou pleť), ale taky kvůli tomu, odkud se k nám dostala.

Kazi se narodila na východní frontě. Přesný název země neznám, kvůli cenzurovanému obsahu. Její rodiče byli továrníci, na neštěstí zemřeli ve válce. Naši vojáci  ji přivezli až do Pragy, a pak ji ukazovali jako "sirotka zničeného válkou". Takto ji ukazovali v živém přenosu, až jednou vyvolala vzpouru. Poté jí uklidili k nám, do Kurilsku, aby tentokrát nerozpoutala pro jistotu něco většího než pouhou vzpouru - válku.

Továrna na cukrWhere stories live. Discover now