Proč se herci neradi fotí? Vždyť k vaší práci to tak nějak patří…
To asi ano, ale cítíme se před foťákem nesví… Módní věci ještě možná nafotíme, ale klasické focení nám radost nedělá.
Přitom na kameru jste zvyklí…
Ale když hrajete, je to přirozené. Máte roli. Ale při focení jste sami za sebe. A je těžší se uvolnit, cítit se přirozeně.
Před kamerou ale přirozeně vypadáte a přehled vašich rolí je velmi úctyhodný seznam. Znáte přesný počet?
Pane jo, už jsem stará.
To určitě ne, ale začala jste s hraním velmi brzy.
To máte pravdu.
Máte napočítáno, kolik už jste odehrála rolí?
Bude to mezi jedním a dvěma sty, ale přesně to nevím.
Takže si nevystřihujete články a rozhovory, nemáte svoji krabici s památkami, abyste si mohla čas od času připomenout, co jste dokázala?
Když dělám doma pořádek a najdu staré divadelní programy, fotky nebo časopisy, ráda se kouknu, ale nijak se tím nezabývám.
S hraním jste začala ve 12 letech. Vzpomínáte na některou ze svých rolí více než na jiné, byla některá významnější, krásnější?
Určitě se mi některé dělaly hezky, neřekla bych, že jsou důležitější, ale v paměti mi utkvěly více a mám je ráda. Dodnes mám ráda třeba svoji roli Marie ve filmu Karla Smyzcka Proč? Ale bavily mě i role potvor, zlých macech, protože se na nich dalo vyřádit.
Čím byla role v Proč? právě tou zásadní?
Ten projekt sám o sobě byl strašně zajímavý a nejen tehdy, dodnes je to aktuální téma. Režisér Karel Smyczek byl úžasný a sešla se výborná herecká parta, mnozí moji spolužáci, a dodnes se s nimi profesně potkávám. Natáčení bylo poměrně drsné a náročné, točilo se ve zdemolovaném vagonu. Ale všichni jsme si to užívali.
Vy jste, jak se říká, dětská hvězda. Ale ta, která nikdy nezhasla. Mnohé totiž zazáří, ale brzy zhasnou. Vy jste pauzu nikdy neměla. Jak se vám podařilo udržet se v herecké branži od dětství do dospělosti bez zakolísání?
Možná nebyly pauzy nebo zakolísání, ale samozřejmě byla období, kdy bylo práce hodně a pak třeba půl roku, kdy nebylo takzvaně do čeho píchnout. A to bývá nepříjemné. I když já hodně hraju v divadle a tam naštěstí pauzy tolik nehrozí. Nikdy jsem nad tím vlastně ale nepřemýšlela. Když jsem natočila jako dítě Rozmarýny, tak přicházely další a další nabídky, točila jsem a pak byla logická volba konzervatoř. A i tam jsem vlastně stále točila. Šlo to samo…
Bylo třeba jít nabídkám naproti, chodit třeba na castingy, nebo přicházely samy, protože jste byla osvědčená, známá tvář?
Přiznám se, že castingy nemám ráda, a když to šlo, vždycky jsem se jim snažila vyhnout. Možná jsem tím i přišla o nějakou práci, ale to už se nedozvím.
Jak jste hereckou práci vnímala jako malá holka a jak dnes?
Mám už nějakou zodpovědnost, takže k práci přistupuji jinak než před lety. Tehdy mi to bylo úplně jedno, bavila jsem se.
Když vám ve filmu Jak se točí Rozmarýny oholili hlavu, zpětně jste řekla, že vám to nevadilo a že se vám líbil pocit „lehké hlavy“, což je vám dodnes vlastní. Snažíte se mít lehkou hlavu a daří se vám to? Ve vaší práci to určitě není vždy jednoduché – nejistota, zda přijde nová zajímavá role může leckoho stresovat.
Snažím se mít to nastavené tak, že člověk vždycky nějak přežije! Ale co je podle mě nesmírně důležité, je zázemí a podpora doma. Což tedy zaplaťpánbůh mám, takže se nemusím bát, že bych umřela hlady, nebo někde v koutku sama zešílela. Určitě hraje roli i povaha. Když jste depresant, je možné, že se zhroutíte z každé hlouposti. Já se snažím mít hlavu hodně lehkou, ale na každého z nás někdy padne splín…
Kdy se vám to stává?
Většinou je to souhra více věcí dohromady. Něco se nepovede tak, jak si člověk představuje. Doma se něco pose… pokazí. A když se to sejde i se stresem z práce, i já dovedu být naštvaná a protivná. Ale snažím se, aby to nebylo často. Nemám povahu, abych se něčím trápila dlouho. Když už vybouchnu, za pět minut je to pryč. Uleví se mi, malinko všechny okolo vyprudím, ale pak je zase dobře.
Jak vaši tři muži, partner a synové, zvládají partnerku a maminku herečku?
Nijak výrazně to neprožívají. A když náhodou moje emoce na chvilku bouchnou, zalezou do pokoje a dělají, že mě nevidí. A já jsem za chvíli v pohodě. Na co jsou zvyklí od malička, že večer nebývám moc doma. A pak se diví, když doma náhodou jsem.
Jak jde leckdy kočovný herecký život dohromady s tím osobním, mi bylo vlastně vždy záhadou.
Já jsem na nepravidelnost zvyklá odjakživa, tak mi to ani nepřijde a vyhovuje mi. Je to můj denní chleba. Ale zažila jsem nedávno i pravidelný režim, protože když byl covid a my nemohli hrát, chodila jsem pracovat do covid centra, abych se doma nezbláznila. A to jsem měla pocit, že chodím opravdu do práce, klasicky od–do. Ale věděla jsem, že je to dočasné, přestože jsem tam chodila dobrovolně, byla ta pravidelnost pro mě velký nezvyk.
Co vás vedlo k tomu, že jste si v době pandemie našla takovou práci?
Nechtěla jsem sedět doma. Když „to“ začalo a zavřela se divadla, ještě jsem asi dva měsíce něco dotáčela a pak jsem najednou byla měsíc doma a po chvíli měla pocit, že mi hrábne. Byla zima, nemohla jsem ani na zahradu, no však si to všichni pamatujeme. Ale herec prostě nemůže dělat z domova… Já si práci sama nevytvořím, pokud se nerozhodnu psát třeba knihu.
Jste poměrně výrazný typ – máte pocit, že jste v určité škatulce, nebo jsou vaše role pestré?
Když jsem byla mladší, hodně jsem hrála šlapky. A takové ty mrchy, holky od rány, potvůrky. Ale dostávám i nabídky na seriózní postavy, takže si nemyslím, že bych měla škatulku.
Co obnáší příprava na roli?
Je velký rozdíl připravovat se na film, na seriál, který natáčíte každý den, kdy se to postupně může stát i rutinou, nebo na divadlo. Já úplně nejsem typ, co by svoji postavu rozebíral do velkých detailů a vymýšlel si celý její životní příběh. Snažím se, aby byla uvěřitelná, aby mi to divák věřil.
Který typ herectví je to vaše nej, film, seriál, nebo divadlo?
Asi to divadlo. To mi dává blízký kontakt s divákem, díky kterému je to pokaždé trošku jiné. To se nedá popsat.
Vám se úplně rozzářily oči.
Neumím to asi úplně vyjádřit. Ale vedle kontaktu s diváky miluju tu autentičnost a skutečnost, že máte „jeden pokus“. Když něco točíte, dá se to zopakovat, když se něco nepovede nebo se vám to nezdá, vždycky se to dá přetočit, ale na divadle to zpátky nevezmete. A vznikají situace, které normálně nemůžou vzniknout. Tím je pro mě divadlo moc důležité.
Snažíte se, když si plánujete práci, přemýšlet nad skladbou dne? Když víte, že vás čeká náročné představení nebo zájezd, přizpůsobíte tomu aktivity přes den?
Když jedeme na zájezd, snažím se dát si toho během dne co nejméně, protože jet třeba na Moravu a zpátky je docela záhul. Strávíte pět hodin v autě, dvě hodiny na jevišti a zase pět hodin v autě na cestě domů. Ale jinak žádné zvláštní přípravy nedělám. A co se týče spaní, já chodím obecně spát velmi pozdě, tudíž je pro mě veškeré vstávání peklo, na to si asi nikdy nezvyknu.
Co znamená jít spát pozdě?
Kolem druhé ráno. Mám to tak nastavené. Když přijdu večer z divadla, nejdu hned spát. Jsem plná energie, takže si čtu. Sova jsem celý život a ranní vstávání mi nedělá dobře.
A to je i ten důvod, proč máte s mužem oddělené ložnice? Abyste ho třeba svým čtením do noci nerušila?
To hlavně. Dokonce mi to jeden čas kamarádka záviděla a teď se přestěhovala a nadšeně mi hlásila, že to má konečně jako já a jsou oba dva s partnerem úplně nadšení, protože to skvěle funguje.
Co vás s manželem k odděleným ložnicím vedlo?
Když se nám narodil druhý syn, můj muž Janek potřeboval pracovat a ráno vstávat, tak jsme se rozhodli využít to, že máme dost prostoru. A zůstali jsme u toho.
Co ráda čtete?
V podstatě všechno, mám ráda historické romány, válečné romány, detektivky i dokumenty historické. Ale já čtu vlastně i hodně divadelní hry, když hledám materiál na nové projekty. A než člověk najde zajímavou hru, přečte spoustu takových, které za to nazkoušení nestojí, nemají hlavu a patu, jsou moc těžké a podobně. Není to legrace, najít dobrý kus.
Herci občas musí pro roli něco obětovat. Vy jste hned pro svoji první roli obětovala vlasy. A přitom říkáte, že jste to tehdy jako holka moc neprožívala a že byste to pro dobrou roli udělala znovu. Musela jste od té doby pro roli něco „vytrpět“ – přibrat, zhubnout, naučit se něco unikátního?
Jezdit třeba na koni, zahrát na piáno, ale to vzhledem ke konzervatoři nebylo až tak náročné. Hubnout jsem nemusela, štíhlost mám asi v genech. Nikdy jsem nebyla, co se týče postavy, pracant. A ani tomu sportu už tolik nedám. Zůstaly mi jen lyže, které milujeme celá rodina.
A co skoky do vody, kterým jste se jako malá věnovala? Jak jste k tak zajímavému sportu přišla?
My jsme měli asi půl kilometru od domu bazén, tak to bylo docela přirozené.
Čekala bych plavání, ale skoky do vody mi přijdou opravdu „husté“.
My jsme tam chodili se školou a byly tam můstky, metrový a třímetrový, a já to chtěla prostě zkusit. Nakonec jsem ten sport dělala tři roky. Moje sestra byla dokonce pražská přebornice, ale já, jak jsem začala točit, šlo skákání stranou.
Když jsem si procházela váš instagram, měla jsem z něj na první dojem pocit, že se spoustou kolegů vás pojí víc než práce, že herecké přátelství existuje. Přitom si mnohdy můžete být vzájemně konkurencí.
Když jste v jednom divadle, časem se to vytříbí a není tam nikdo, kdo by vás vyloženě štval. A pokud někdo nezapadá, i v rámci představení uděláte maximum, aby to bylo dobré, ale přátelit se nemusíte. Já ale mohu mluvit o štěstí, že ve většině her jsem potkala lidi spřízněné a vzájemně se na sebe těšíme. Nejlepší přátele, takzvané nejky, mám ale mimo divadlo. Mým nejbližším člověkem, se kterým řeším úplně všechno, je můj muž. A na holčičí věci je tady moje o čtyři roky mladší ségra. I když nejsem typ člověka, co by potřeboval všechna svá trápení nebo myšlenky ventilovat, často si to vyřeším sama v sobě.
Kde vás teď můžeme vidět?
Hraju v seriálu Oktopus, kde mám hezkou roli státní zástupkyně, přísné, ale spravedlivé, tentokrát žádná mrcha. V Agrometalu jsem měla menší roličku, porotkyně hudební soutěže, taková fúrie to byla a my si s kolegyněmi říkaly tři p.či. A začínám zkoušet dvě divadelní hry, takže mám trochu hlavu jako balon, protože textu je opravdu hodně. Ale nestěžuju si, je to vlastně klasika: půl roku byl klid a teď je víc práce najednou. A já se moc těším, až v prosinci bude práce hotová, budeme mít za sebou premiéry a užijeme si tu radost, kdy budeme hrát.
Mám z vás pocit, že hraní vlastně za práci nepovažujete, že je to pro vás stále zábava.
To je pravda, ač je to práce, stále mě to velmi baví. Abych si to mohla užívat, počet představení nesmí překročit rozumnou míru.
PAVLÍNA MOURKOVÁ
- Narodila se v Praze. Absolvovala konzervatoř.
- První filmovou roli získala ve 12 letech ve filmu Jak se točí Rozmarýny režisérky Věry Plívové-Šimkové.
- V roce 1987 na sebe upozornila rolí Marie ve filmu Karla Smyczka Proč? o fotbalových chuligánech.
- Od té doby natočila desítky rolí ve filmech, tv filmech, seriálech, mj. Přítelkyně z domu smutku, Zdivočelá země či Hvězdy nad hlavou.
- Hraje i v divadlech.
- S životním partnerem má dva syny.
Autor: Kateřina Osičková
Zdroj: časopis Vlasta
