Sedlec-Prčice - Oficiální web

Další majitel hradu, Mikuláš z Landštejna a Borotína, byl od roku 1426 rovněž jedním ze spojenců a hejtmanů táborské strany. Roku 1434 se však moudře rozhodl přejít k umírněné koalici, čímž si 21. května 1434 vysloužil obležení Borotína táborským vojskem. Prudké počáteční zteči hrad odolal a na dlouhodobé obléhání neměli Táboři ve svízelné politické situaci ani pomyšlení. Od Borotína odtáhli ku Praze a do středních Čech, kde byla o několik dní později, 30. května, u Lipan vybojována jedna z rozhodných bitev, předznamenávající konec polních vojsk. Když se po klamném manévru rožmberských nechali sirotci vylákat a otevřeli vozovou hradbu, pronikl do ní vyčleněný jízdní oddíl, v němž kromě jiných bývalých táboritů nacházíme i Mikuláše z Borotína. Ten také prodal hrad Borotín před rokem 1446 svému spolubojovníku od Lipan Janu Malovcovi z Pacova.

Hrad poté mizí z písemných pramenů až do počátku 17. století, kdy jej roku 1613 potomek Jana Malovce Pavel prodává Kryštofu Vojkovskému z Milhostic. Jeho synové se zapojili do stavovského povstání a odplatou jim byl hrad i dvůr vypleněn a vypálen. Po bělohorské porážce byl Vojkovským hrad s dvorem, pivovarem, městečkem Borotínem a příslušnými vesnicemi konfiskován a prodán jako "zámek starý řečený Borotín" 16. března 1623 Polyxeně Lobkovské z Pernštejna. Ještě v témž roce se v další zprávě hrad popisuje "toho jest toliko jméno a zdi bez krovu zbořené, dvůr všechen spálený". 
Paní Polyxena připojila Borotín ke svému jistebnickému panství, jehož osudy sdílel až do 20. století. Po dvou staletích v lobkovickém držení prodal Ferdinand z Lobkovic roku 1829 jistebnické panství železářskému podnikateli Janu Nádhernému z Prahy, který byl o devět let později povýšen do šlechtického stavu s přídomkem "z Borutína". Posledním majitelem panství z tohoto průmyslnického rodu byl v polovině 20. století Konstantin svobodný pán Nádherný z Borutína. Po roce 1948 se svými potomky emigroval, potomci žijí v Rakousku a Kanadě.

V průběhu dalších staletí byly chátrající budovy hradu rozebírány na stavební materiál pro domky okolního obyvatelstva stejně jako na výstavný barokní dvorec v místě bývalého předhradí. Zejména západní část jádra výrazně poškodila těžba kamene. Ještě v polovině 19. století byly zbytky zdiva hradu mnohem výraznější, jak ukazují i kresby a rytiny v dílech F.A. Hebera a A. Sedláčka.