1

Přeložila Jana Jasová

TORMENT

First published in the United States by Delacorte Press, an imprint

of Random House Children's Books, a division of Random House,
Inc., New York, 2010
Copyright © 2010 by Tinderbox LLC and Lauren Kate
Translation © Jana Jasová, 2011

ISBN 978-80-242-3151-8

2
PRO ELIZABETH, IRDY, ANNE A VICA.
JSEM TAK RÁDA, ŽE VÁS MÁM.

3
 PODĚKOVÁNÍ

Ze všeho nejdřív patří mé vřelé díky čtenářům za jejich vášnivou a horlivou

podporu. Díky vám už se psaním nejspíš nikdy nepřestanu.
Děkuji Wendy Loggiové, jejíž víra v tuto sérii mi hodně pomohla a která ví,
jak na to, aby to vypadalo, jak má. Beverly Horowitzové děkuji za to nejostřejší
povzbuzení, jakého se mi kdy dostalo, a za všechny ty zákusky, co jsi mi strkala
do kabelky. Díky Kristě Vitolové, jejíž optimistické e-maily mi rozjasnily tolik
dní. Díky Angele Carlinové a grafickému týmu za úžasnou obálku, kvůli které by
jiní vraždili. Děkuji svým partnerům na cestách, jako jsou Noreen Marchisi,
Roshan Nozari a další členové marketingového oddělení Random House. Jste
kouzelníci. Děkuji Michaelovi Stearnsovi a Tedu Malawerovi, neúnavným
géniům. Vaše odhodlání a důvtip z vás dělají tak zábavné společníky, že se s
vámi skoro nedá pracovat.
Děkuji svým přátelům, kteří mě udržovali příčetnou a dodávali mi inspiraci.
Své rodině v Texasu, Arkansasu, v Baltimoru a na Floridě za jejich vitalitu a
lásku. A díky Jasonovi za každý den.

4
Když se svým křídlem otřu o tvé,
začne do mne proudit trápení.

GEORGE HERBERT, Easter Wings

5
 PROLOG

NEUTRÁLNÍ VODY

Daniel zíral do zátoky. Oči měl šedé jako mlha, která obklopovala
pobřeží Sausalito, jako zčeřená voda, která narážela na oblázkovou
pláž pod jeho nohama. Cítil, že teď v nich nemá ani náznak fialové.
Na to byla moc daleko.
Obrnil se proti kousavému větru, který vanul z vodní hladiny. I
když si přitáhl k tělu silný černý plášť, věděl, že to je zbytečné. Po
lovu v něm vždycky zůstával chlad.
Dnes ho mohlo rozehřát jen jedno: ona. Jenže byla mimo jeho
dosah. Stýskalo se mu po tom místečku na jejím temeni, kam tak
dokonale zapadaly jeho rty. Představil si, že vyplňuje kruh svých
paží jejím tělem, že se naklání, aby ji políbil na krk. Ale byl rád, že tu
teď Luce není. To, co by tu mohla vidět, by ji vyděsilo.
Naříkání lvounů hřivnatých, kteří leželi na hromadách podél
celého jižního pobřeží Angel Island, znělo podobně, jak se cítil i on:
zoufale osaměle. A kolem nebyl nikdo, kdo by jim naslouchal.
Až na Cama.
Skláněl se před Danielem a uvazoval zrezivělou kotvu ke
zhroucenému mokrému tělu u jejich nohou. I při tak zlověstném
počínání Cam vypadal pořád dobře. Zelené oči mu jiskřily a černé
vlasy měl dokonale zastřižené. Za to mohlo příměří. To vždycky

6
přineslo barvu do andělských tváří, lesk jejich vlasům a dokonce i
ostřejší vyrýsování jejich bezchybným svalnatým tělům. Dny příměří
byly pro anděly jako dovolená na pláži pro smrtelníky.
Daniela sice uvnitř svírala bolest jako vždycky, když musel
ukončit lidský život, ale nezúčastněným očím musel připadat jako
mladík, co se právě vrátil po týdnu z Havaje: odpočinutý, svěží,
opálený.
Cam utáhl další z důmyslných uzlů a prohodil: „Typický Daniel.
Vždycky o krok stranou, aby nechal všechnu špinavou práci na
mně.“
„O čem to mluvíš? To já to s ním skoncoval.“ Daniel se zadíval na
mrtvého muže s ježatými šedivými vlasy přilepenými k bílému čelu,
na jeho zkroucené prsty a levné gumové holínky, na temně rudý
šrám na hrudi. Daniela z toho znovu zamrazilo. Kdyby zabíjení
nebylo nutné k tomu, aby zajistilo Luce bezpečí, nikdy by už nevzal
do ruky zbraň. Nikdy by se nepustil do dalšího boje.
A smrt tohoto muže v něm probouzela pocit, jako by nebylo
všechno v pořádku. Daniel měl vlastně neurčitý, trýznivý pocit, že je
něco hrozně špatně.
„Skoncování je to nejzábavnější.“ Cam přetáhl smyčku přes
mužovu hruď a upevnil mu ji v podpaží. „Špinavá práce je
odtáhnout je do moře.“
Daniel ještě svíral v ruce zakrvácenou větev. Cam se jeho výběru
zbraně smál, ale Daniel nad tím nikdy moc nepřemýšlel. Mohl
zabíjet čímkoli.
„Dělej,“ pobídl Cama. Dělalo se mu špatně z toho, jak si démon
prolévání lidské krve vychutnával. „Ztrácíš čas. Brzo začne odliv.“
„A jestli to neuděláme po mém, zítra odliv Zabijáka vyplaví
přesně na tomhle pobřeží. Jsi moc impulzivní, Danieli, jako vždycky.
Dokážeš vůbec myslet dál než o krok dopředu?“

7
 Daniel si zkřížil ruce na prsou a zadíval se na bílé hřbety vln.
Jejich směrem se blížil turistický katamarán ze sanfranciského
přístavu. Pohled na loď vyvolal v Danielovi příval vzpomínek.
Tisíce šťastných cest, které podnikl s Luce po tisících moří jejích
životů. Ale teď, když mohla zemřít a už se nevrátit, když už je
nečekaly žádné další reinkarnace... Daniel si vždycky uvědomoval,
jak prázdná je ve srovnání s jeho pamětí ta její. Tohle je poslední
pokus. Pro ně pro oba. A vlastně pro všechny. Takže záleželo na
Luceině paměti, ne na Danielově. Jestli má přežít, čeká na ně tolik
pravd, které před ní bude muset opatrně vytáhnout na povrch. U
vědomí toho, co všechno se Luce bude muset dozvědět, se mu celé
tělo napjalo.
Jestli si Cam myslí, že Daniel uvažuje jen o bezprostředně dalším
kroku, pak se plete.
„Ty víš, že je jen jeden důvod, proč jsem tady,“ prohodil.
„Musíme si promluvit o ní.“
Cam se rozesmál. „Já to věděl.“ Se zabručením si přehodil
promočené tělo přes rameno. Mužův námořnický úbor se shrnul
kolem provazu, který mu Cam uvázal přes tělo. Rezavá kotva
spočinula na zakrvácené hrudi.
„Je samá kost, co?“ zabručel Cam. „Skoro mě uráží, že Starší
neposlali působivějšího vraha.“
Pak pokrčil kolena jako koulař na olympiádě, třikrát se zatočil a
vymrštil mrtvolu nad hladinu moře, stovky metrů do vzduchu.
Tělo chvíli letělo nad zátokou. Pak ho váha kotvy začala stahovat
níž... níž... a níž. Vzápětí žuchlo do akvamarínové vody. A okamžitě
se potopilo.
Cam si otřel ruce. „Myslím, že jsem hodil rekord.“
V tolika ohledech si byli podobní. Ale Cam byl v něčem horší než
Daniel - byl démon, takže byl schopen konat opovrženíhodné činy
bez výčitek svědomí. Daniela výčitky svědomí ochromovaly. A právě
teď ho ještě víc ochromovala láska.

8
 „Bereš lidskou smrt na moc lehkou váhu,“ prohodil ke Camovi.
„Ten chlap si to zasloužil,“ odpověděl Cam. „Proč to ty nebereš
víc sportovně?“
Daniel přešel k němu a zasyčel mu do tváře: „Ona pro mě není
žádná hra.“
„A právě proto prohraješ.“
Daniel chytil Cama za límec ocelově šedého kabátu. Na chvilku
měl chuť hodit ho do vody, stejně jako Cam odhodil Zabijáka.
Před slunce připlul mrak a jeho stín jim dopadl do tváří.
„Klídek.“ Cam odstrčil Danielovu ruku. „Máš spoustu nepřátel, to
víš, ale já mezi ně momentálně nepatřím. Nezapomeň. Je příměří.“
„Divný příměří,“ zamumlal Daniel. „Osmnáct dní, kdy se ji někdo
snaží zabít.“
„Osmnáct dní, kdy my zabíjíme je,“ opravil ho Cam.
Podle andělské tradice trvá příměří vždycky osmnáct dní. Na
nebesích je osmnáct to nejšťastnější, nejbožštější číslo: optimistický
součet dvou sedmiček (archandělů a základních ctností) vyvážený
čtyřmi varováními jezdců z Apokalypsy.
V některých jazycích smrtelníků znamená osmnáctka přímo
život. I když v tomto případě to pro Luce právě tak mohlo znamenat
smrt.
Cam měl pravdu. Jak se zpráva o její definitivní smrtelnosti
rozběhla po nebeských patrech, řady jejích nepřátel se začaly zdvoj-
a ztrojnásobovat. Slečna Sophia a její kohorta čtyřiadvaceti Starších,
Zhsmaelinů, byla Luce stále v patách. Daniel zahlédl jejich obrysy ve
stínech Hlasatelů.
A zahlédl ještě něco, další temnotu, ale protřelejší, takže ji
nejdřív nepoznal.
Mraky proniklo sluneční světlo a na hranici Danielova
periferního vidění se něco zamihotalo. Obrátil se a klekl si. Spatřil
jediný šíp, zabodnutý do mokrého písku. Byl štíhlejší než normální

9
šíp, měl matně stříbrnou barvu a byl ozdobený dokola vyrytými
obrazci. Na dotek byl horký.
Danielovi se dech zasekl v krku. Bylo to už celou věčnost, kdy
viděl naposledy hvězdnou střelu. Prsty se mu chvěly, když ji opatrně
vyprostil z písku. Dával si pozor, aby se vyhnul jejímu smrtícímu
hrotu.
Teď už věděl, odkud se vzala ta druhá temnota ve stínech
Hlasatelů. Ta zpráva byla ještě horší, než se obával. Se šípem na
dlani se otočil ke Camovi. „Nepracoval sám.“
Cam při pohledu na šíp ztuhl. Sklonil se k němu téměř uctivě,
toužil se ho dotýkat stejně jako Daniel. „Příliš cenná věc na to, aby
tady zůstala odhozená! Ten Vyhnanec musel mít pořádně naspěch,
aby se odtud dostal.“
Vyhnanci: sekta bezpáteřních přizpůsobivých andělů, kteří se
vyhýbali nebi i peklu. Jejich hlavní silou byl samotářský anděl
Azazel, jediný z hvězdných kovářů, který znal umění výroby
hvězdných střel. Tyhle šípy, vypuštěné ze stříbrného luku, dokázaly
smrtelníky jen neškodně škrábnout. Ale pro anděly a démony to
byly smrtící zbraně. Ty nejobávanější.
Všichni po nich toužili, ale nikdo nechtěl, aby ho spojovali s
Vyhnanci. Jednání o hvězdných střelách probíhala potají,
prostřednictvím posla. Což znamená, že ten muž, jehož Daniel zabil,
nebyl nájemným vrahem vyslaným Staršími. Byl to jednatel.
Vyhnanec, jejich skutečný nepřítel, se vytratil - nejspíš v okamžiku,
kdy zahlédl anděla s démonem. Daniel se zachvěl. Tohle nebylo
dobré.
„Zabili jsme toho nesprávnýho.“
„Jak, nesprávnýho?“ Cam nad tím mávl rukou. „Není snad na
světě bez jednoho dalšího ničemy líp? Není líp Luce?“ Pohlédl na
Daniela a pak na moře. „Jediný problém je...“
„Jsou. Vyhnanci.“
Cam přikývl. „Takže oni ji teď chtějí taky.“

10
 Daniel ucítil, jak se mu pod kašmírovým svetrem a těžkým
pláštěm naježily špičky křídel. Bylo to jako palčivé zasvědění, které
ho přimělo sebou škubnout. Zůstal stát na místě, s rukama
spuštěnýma podél těla, snažil se zklidnit dřív, než jeho křídla
vystřelí do vzduchu jako prudce rozvinuté plachty na lodi, než ho
odnesou do vzduchu, z ostrova a přes zátoku, pryč odtud. Přímo za
ní.
Zavřel oči a pokusil se představit si Luce. Musel se násilím
odtrhnout od její pokojně spící postavy tam v chatce, na maličkém
ostrůvku na východ od Tybee. Teď už tam bude večer. Probudila se?
Má hlad?
Bitva ve škole Meče & kříže, odhalení, smrt její kamarádky - to
všechno se na Luce pořádně podepsalo. Andělé předpokládali, že
prospí celý den i následující noc. Ale do zítřejšího rána musí mít
přichystaný plán.
Tohle bylo poprvé, kdy Daniel sám navrhl příměří. Načrtnout
hranice, stanovit pravidla a vypracovat systém důsledků toho, když
některá strana příměří poruší, to bylo velké břemeno, které vzali s
Camem na svá bedra. Ale samozřejmě to udělal. Udělal by pro ni
cokoli..., chtěl mít jen jistotu, že to udělá správně.
„Musíme ji ukrýt na nějakém bezpečném místě,“ prohlásil. „Tady
na severu je škola, blízko Fort Braggu...“
„Pobřežní akademie,“ přikývl Cam. „Taky jsme na ni mysleli. Tam
bude šťastná. Bude se vzdělávat tak, že ji to neohrozí. A co je
nejdůležitější, bude pod ochranou.“
Gabbe už Danielovi vysvětlila, jakou kamufláž může Pobřežní
akademie nabídnout. Brzy se samozřejmě rozkřikne, že tam Luce je,
ale pro začátek bude mimo školu téměř neviditelná. A ve škole na ni
dá pozor Francesca, Gabbeina andělská přítelkyně. Venku zatím
Daniel a Cam dopadnou a zabijí každého, kdo by se chtěl přiblížit k
hranici školy.

11
 Kdo řekl Camovi o Pobřežní akademii? Danielovi se nelíbila
představa, že druhá strana toho ví víc než jeho. Už se proklel za to,
že nenavštívil školu předtím, než si ji vybral. Ale i teď bude dost
těžké Luce opustit.
„Může tam nastoupit už zítra ráno za předpokladu...,“ Cam se
zadíval do Danielovy tváře, „za předpokladu, že budeš souhlasit.“
Daniel si přitiskl ruku k náprsní kapse košile, kde měl Luceinu
nedávnou fotografii. Byla na ní u jezera, s mokrými lesklými vlasy. S
tím vzácným úsměvem na tváři. Většinou ji mohl vyfotit jen jednou
za život, než ji znovu ztratil. Ale tentokrát byla pořád tady.
„No tak, Danieli,“ ozval se Cam, „oba víme, co Luce potřebuje.
Zapíšeme ji - a pak ji necháme na pokoji. Tuhle část nemůžeme
nijak uspíšit. Jedině ji nechat samotnou.“
„Tak dlouho ji samotnou nechat nemůžu,“ vyhrkl Daniel až příliš
rychle. Sklopil oči k šípu ve své ruce a udělalo se mu slabo. Chtěl ho
zahodit do oceánu, ale nedokázal to.
„Takže tys jí to ještě neřekl,“ pronesl Cam.
Daniel strnul. „Nemůžu jí nic říct. To bychom ji ztratili.“
„Ty bys ji ztratil,“ popíchl ho Cam.
„Ty víš, jak to myslím.“ Daniel se napjal. „Je moc riskantní
předpokládat, že by to všechno pochopila bez...“
Zavřel oči, aby se zbavil představy sálajícího rudého horka. Ale
vzadu v jeho mysli nepřestával planout oheň, který hrozil, že se
rozhoří jako lesní požár. Kdyby jí řekl pravdu a kdyby ji to zabilo,
tentokrát by to bylo navždycky. Skutečně by zmizela - a byla by to
jeho vina. Bez ní Daniel nedokázal nic - nedokázal bez ní existovat.
Křídla ho při tom pomyšlení zabolela. Radši by ji ještě nechal v
chatě.
„Pro tebe je to tak pohodlný,“ zamumlal Cam. „Jen doufám, že
Luce není zklamaná.“
Daniel ho ignoroval. „Myslíš, že tohle studium zvládne?“

12
 „Určitě,“ přikývl zvolna Cam. „Za předpokladu, že se dohodneme
na tom, aby ji nic zvenčí nerozptylovalo. To znamená ani ty, ani já.
To musí být první pravidlo.“
Osmnáct dní ji nevidět? To si Daniel nedokázal představit. A co
hůř, nedokázal si ani představit, že by s tím Luce souhlasila. V
tomhle životě se teprve teď našli, a konečně mají šanci být spolu.
Ale jako obvykle - vysvětlování podrobností by ji zabilo. Luce se o
svých minulých životech nesmí dozvědět z úst andělů. Sama to ještě
neví, ale už brzy se dozví... všechno.
Ta skrytá pravda - a hlavně to, co si o ní Luce bude myslet -
Daniela trápila. Ale existovala jen jediná šance, jak prolomit ten
strašlivý cyklus: že na to Luce přijde sama. Osmnáct dní bude Daniel
zabíjet. Zabije tolik Vyhnanců, kolik mu jich vstoupí do cesty. Ale až
bude po příměří, pak bude mít všechno v rukou Luce. Jedině ona.
Slunce zašlo za Mount Tamalpais a krajinu zahalila podvečerní
mlha.
„Nech mě, ať ji odvedu do Pobřežní akademie,“ požádal Daniel.
Byla to jeho poslední možnost, kdy se s Luce vidět.
„Tak jo,“ souhlasil Cam. „Když to bude něco za něco. Dáš mi ten
šíp.“
Daniel mu podal hvězdnou střelu a Cam ji zastrčil do kapsy
pláště.
„Doprovoď ji až do školy a pak přijď za mnou. Nepokaz to. Budu
tě sledovat.“
„A pak?“
„Pak nás dva čeká štvanice.“
Daniel přikývl a rozvinul křídla. Když to udělal, tělem mu projela
silná vlna úlevy. Chvíli zůstal stát, nabíral sílu, cítil drsný odpor
křídel. Už bylo načase opustit tenhle prokletý břeh. Načase nechat
křídla, aby ho odnesla tam, kam ho táhlo jeho srdce.
Zpátky k Luce.
A zpátky ke lži, s níž bude muset ještě nějaký čas žít.

13
 „Příměří začíná zítra o půlnoci!“ vykřikl a od chodidel mu odlétla
sprška šedivého písku pláže, když se vznesl a rozlétl se oblohou
pryč.

14
 KAPITOLA PRVNÍ

OSMNÁCT DNÍ

Luce plánovala, že během toho šestihodinového letu z Georgie do

Kalifornie nechá oči zavřené až do chvíle, než se podvozek letadla
dotkne přistávací plochy v San Francisku. V polospánku bylo
jednodušší předstírat, že už je zase s Danielem.
Připadalo jí to jako celá věčnost, co ho viděla naposledy, i když to
bylo jen pár dní. Od chvíle, kdy se v pátek ráno rozloučili u školy
Meče & kříže, si připadala jako zbitá. Nepřítomnost jeho hlasu, jeho
tepla, doteku jeho křídel, to všechno jí vsáklo do kostí jako nemoc.
O její paži se otřela nějaká jiná a Luce zvedla víčka. Dívala se do
tváře hnědovlasému chlapci s velkýma očima. Mohl být sotva o pár
let starší než ona.
„Pardon,“ vyhrkli oba najednou a oba se stáhli ze společné
područky mezi sedadly v letadle.
Výjev za oknem byl úchvatný. Letadlo začalo klesat nad San
Francisco. Luce něco takového ještě nikdy neviděla. Když přelétávali
nad jižní stranou zátoky, viděli klikatou modrou řeku, která cestou k
moři roztínala pevninu. Tok rozděloval smaragdově zelená pole na
jednom břehu od zářivě rudobílých vírů na druhé straně. Dívka
přitiskla čelo k dvojité plastové tabulce a pokusila se získat lepší
výhled.

15
 „Co je to?“ zeptala se nahlas.
„Sůl,“ odpověděl jí mladík vedle a ukázal dolů. Naklonil se k ní.
„Těží ji z Pacifiku.“
Ta odpověď byla tak prostá, tak... lidská. Luce to skoro
překvapilo, po té době, kterou strávila s Danielem a ostatními pořád
si ještě nezvykla používat ten termín doslovně - anděly a démony.
Zadívala se přes půlnočně modrou hladinu, která jako by se táhla na
západ až donekonečna. Slunce nad hladinou znamenalo na pobřeží
Atlantiku, kde Luce vyrostla, vždycky ráno. Ale tady byla skoro noc.
„Ty nejseš odsud, viď?“ zeptal se její soused na sedadle.
Luce zavrtěla hlavou, ale jinak držela jazyk za zuby. Dál zírala z
okna. Než ráno odjela z Georgie, pan Cole ji školil o tom, aby s
nikým moc nemluvila. On sám sdělí ostatním učitelům, že Luceini
rodiče požádali o přeložení na jinou školu. Ale to byla lež. Její
rodiče, Callie a všichni ostatní si mysleli, že Luce je pořád ještě u
Meče & kříže.
Ještě před pár týdny by ji něco takového rozzlobilo. Ale to, co se
v posledních týdnech ve škole Meče & kříže stalo, přimělo Luce, aby
brala svět mnohem vážněji. Nahlédla do jiného života, do jednoho z
těch mnoha, v nichž se setkávala s Danielem. Zjistila, že láska je pro
ni mnohem důležitější, než by si kdy dokázala pomyslet. A zažila
chvíle, kdy její život ohrožovala šílená stařena s dýkou, které
předtím tolik důvěřovala.
Luce věděla, že takových jako slečna Sophia je víc. Ale nikdo jí
nevysvětlil, jak je má poznat. Slečna Sophia, učitelka náboženství, jí
až do konce připadala úplně normální. Můžou ti další vypadat stejně
nevinně...? Třeba jako ten hnědovlasý mladík vedle ní? Luce polkla,
složila ruce v klíně a snažila se myslet na Daniela.
Daniel ji vezme někam, kde to pro ni bude bezpečné.
Luce si ho představila, jak na ni čeká na jedné z těch šedivých
plastových sedaček v letištní hale, lokty na kolenou, plavou hlavu
skloněnou mezi ramena. Jak pohupuje chodidly v černých

16
converskách. Jak každou chvíli vstává, aby se prošel k černému pásu
u výdeje zavazadel.
Letadlem to škublo, když se dotklo země. Luce náhle zner-
vózněla. Bude mít Daniel stejnou radost, že ji vidí, jako se na něj těší
ona?
Pokusila se soustředit na hnědý a béžový vzorek potahu sedadla
před sebou. Krk měla po dlouhém letu ztuhlý a šaty nasákly
zatuchlým pachem uzavřené kabiny. Muži v námořnicky modrých
kombinézách na letištní ploše za okénky si dávali neuvěřitelně na
čas, než navedli letadlo na konec dráhy. Luce bolela kolena
netrpělivostí.
„Asi zůstaneš v Kalifornii delší dobu, viď?“ ozval se chlapec vedle
ní a lenivě se usmál. Luce dostala ještě větší chuť vyskočit.
„Proč to říkáš?“ vyhrkla. „Teda, proč si to myslíš?“
Zamrkal. „No, ta tvoje obrovská červená taška... a tak.“
Luce se od něj odtáhla. Nevšimla si ho až do chvíle, než ji před
dvěma minutami probudil. Jak to, že on ví, co měla za zavazadlo?
„Hele, neplaš se.“ Mladík jí věnoval udivený pohled. „Prostě jsem
náhodou stál ve frontě na odbavení hned za tebou.“
Luce se rozpačitě usmála. „Já mám kluka!“ vyletělo z ní najednou.
Tváře jí okamžitě zrudly.
Hoch si odkašlal. „Chápu.“
Luce se zamračila. Nechápala, proč to řekla. Nechtěla být hrubá,
ale kontrolka upozorňující na nutnost nechat pásy zapnuté už
zhasla a Luce si nic nepřála víc, než toho kluka odstrčit a vyřítit se z
letadla. Jeho asi napadlo totéž, protože se vysoukal do uličky, zůstal
stát a ukázal jí rukou. Luce se kolem něj s co nejzdvořilejším
úsměvem protáhla a spěchala k východu.
Tam se ale dostala do tlačenice pasažérů, kteří se úzkým hrdlem
pomalu sunuli ven. Luce se musela šinout jejich tempem, krok sun
krok. V duchu proklínala lenivost Kaliforňanů a vytahovala se na

17
špičky. Než se dostala do příletové haly, byla už napůl šílená
netrpělivostí.
Konečně mohla jít normálně. Obratně se proplétala davem a na
mladíka, vedle něhož seděla v letadle, úplně zapomněla. Zapomněla
i na nervozitu z toho, že ještě nikdy nebyla v Kalifornii. Vlastně se
nikdy nedostala dál na západ než do Bransonu v Missouri, kam ji
rodiče vzali na vystoupení Yakova Smirnoffa. A poprvé za dlouhou
dobu dokonce nemyslela ani na ty strašné věci, které zažila u Meče
& kříže. Mířila za tím jediným v životě, co ji mohlo přimět, aby se
cítila líp. Co ji po všem trápení, kterým si prošla - po všech těch
stínech, děsivé bitvě na hřbitově, a co bylo nejhorší, po zoufalství z
Penniny smrti - přesvědčilo, že stojí za to žít dál.
A pak ho uviděla.
Seděl přesně tak, jak si ho představovala, na kraji řady šedivých
sedátek, hned vedle automatických dveří, které se za ním otevíraly a
zavíraly. Luce se na vteřinu zastavila a vychutnávala si ten pohled.
Daniel měl na sobě žabky a tmavé džíny, v jakých ho ještě
neviděla, a dlouhé červené tričko, které bylo u kapsičky vpředu
roztržené. Vypadal jako předtím, a přesto jinak. Mnohem
odpočinutější, než když se s ní naposledy loučil. A bylo to jen tím, že
se jí po něm tak stýskalo, nebo jeho pokožka opravdu vypadala ještě
zářivější, než si Luce pamatovala? Zvedl hlavu a konečně ji uviděl.
Jeho úsměv se přímo třpytil.
Luce se rozběhla k němu. Jeho paže se ve chvíli omotaly kolem
ní. Zabořila si tvář do jeho hrudi a konečně vypustila z úst dlouho
zadržovaný dech. Jejich rty se našly a splynuly v polibku. Luce se v
Danielově náručí uvolnila a zaplavil ji pocit štěstí.
Až dosud si neuvědomila, jak jistá část její bytosti nevěřila, že se
s ním ještě někdy shledá. Jak se sama sebe ptala, jestli to všechno
nebyl jenom sen. Ta láska, kterou cítila, ta, kterou jí Daniel vracel, jí
stále ještě připadala tak neskutečná.

18
 Se rty spojenými s jeho ho lehce štípla do svalu. Nebyl to sen.
Poprvé po neuvěřitelně dlouhé době měla pocit, jako by se vrátila
domů.
„Jsi tady,“ zašeptal jí do ucha.
„Ty jsi tady.“
„My oba.“
Rozesmáli se a znovu se líbali, vychutnávali si tu sladkou
nemotornost, která se jich zmocňovala opojením z toho, že se zase
vidí. Ale když to Luce nejméně čekala, její smích se změnil ve vzlyk.
Chtěla mu nějak povědět, jak těžké pro ni byly ty poslední dny - bez
něj, o samotě, kdy se budila ze spánku s prudkým úlekem, že se
všechno tak změnilo. Jenže teď, v Danielově náručí, nedokázala najít
ta správná slova.
„Já vím,“ zašeptal. „Vyzvedneme tvoji tašku a půjdeme.“
Luce se otočila k pojízdnému pásu se zavazadly a zjistila, že její
soused z letadla stojí před ní a drží v rukou řemen její červené
látkové tašky. „Zahlídnul jsem, jak jela kolem,“ prohlásil s
umíněným úsměvem, jako by jí navzdory chtěl dokázat své dobré
úmysly. „Je tvoje, viď?“
Než Luce stačila odpovědět, Daniel mu tašku vzal. Stačila mu na
to jedna ruka. „Díky, kámo. Já už ji vezmu,“ prohlásil, jako by chtěl
konverzaci rozhodně utnout.
Mladík se díval, jak Daniel druhou rukou objal Luce kolem pasu
a postrčil ji k východu.
Tohle bylo poprvé, co ho Luce viděla jinde než u Meče & kříže.
Poprvé, co se na něj mohla dívat stejnýma očima jako okolní svět.
Kdy si mohla říkat, jestli ostatní i jen od pohledu poznají, že na
Danielovi je něco výjimečného.
Pak prošli automatickými dveřmi a Luce se poprvé nadechla
vzduchu západního pobřeží. Na začátku listopadu byl čerstvý a svěží
a působil zdravě, ne jako vlhký a mrazivý vzduch v Savannah to
odpoledne, kdy tam Luce nastupovala do letadla. Obloha byla zářivě

19
modrá, bez mraků na obzoru. Všechno vypadalo nově a čistě.
Dokonce i na parkovišti stály vyrovnané řady čerstvě umytých aut.
Všechno to lemovala hradba hor, snědé štíty s rozesetými tečkami
zelených stromů, jeden kopec přecházel v další.
Tohle už nebyla Georgia.
„Nevím, jestli mě to má překvapovat,“ zažertoval Daniel. „Jen tě
na chvíli pustím zpod křídel, a už se kolem tebe motají jiný kluci.“
Luce protočila panenky. „Ale no tak. Skoro jsme spolu nemluvili.
Celou dobu jsem spala.“ Šťouchla do něj. „A zdálo se mi o tobě.“
Danielovy rty se zvlnily pousmáním, když je přitiskl na její
temeno. Luce zůstala stát a čekala další polibky, než si uvědomila, že
se Daniel zastavil úmyslně před autem. A ne jen tak před ledajakým.
Před černou Alfou Romeo.
Luce klesla čelist, když Daniel odemkl dveře u spolujezdce.
„T... to je...,“ zakoktala. „T... ty... víš, že tohle je absolutně auto
mejch snů?“
„A nejen to,“ rozesmál se Daniel. „Tohle bylo tvoje auto.“
Rozesmál se tomu, jak při jeho slovech nadskočila. Pořád si ještě
zvykala na myšlenku reinkarnace, která hrála takovou roli v jejich
příběhu. To je tak nespravedlivé. Tohle krásné auto, a ona si na něj
vůbec nepamatuje. Nepamatuje si celé životy. Zoufale se o nich
toužila něco dozvědět, jako by její předchozí já byli sourozenci, od
kterých ji při narození násilím odloučili. Položila ruku na přední
sklo a čekala, jestli ucítí zašepotání déjà vu.
Nic.
„Před pár životy to byl dárek k tvým sladkým šestnáctinám, od
rodičů.“ Daniel uhnul pohledem, jako by se rozhodoval, kolik jí toho
má povědět. Jako by věděl, že Luce hladoví po podrobnostech, ale
nedokáže jich vstřebat moc najednou. „Koupil jsem ho od jednoho
chlapíka v Renu. On ho koupil, když jsi... když...“

20
 Spontánně uhořela, pomyslela si Luce, která vycítila hořkou
pravdu, kterou se Daniel zdráhal vyslovit. Jedna věc v jejích
minulých životech byla jistá: jejich konce se příliš nelišily.
Samozřejmě až na ten současný. Tentokrát se s ním mohla držet
za ruce, líbat... a nevěděla, co ještě. Ale umírala touhou to zjistit.
Zarazila se. Musejí být opatrní. Sedmnáct let není moc. A Luce
tvrdohlavě lpěla na tom, zůstat tentokrát na světě dost dlouho, aby
zjistila, jaké to opravdu je být s Danielem.
Ten si odkašlal a poplácal zářivou černou kapotu. „Pořád jezdí
jako ďas. Jediný problém bude...“ Podíval se na Luceinu obrovskou
tašku a maličký kufr kabrioletu.
Ano, Luce měla špatný zvyk balit si s sebou spoustu věcí. To
sama připouštěla. Ale tentokrát to nebyla její chyba. Její věci z
pokoje v Meči & kříži sbalily Arriane a Gabbe a naházely tam
všechny černé i nečerné věci, které nikdy ani neměla na sobě. Sama
byla příliš zaměstnaná tím, aby se rozloučila s Danielem - a s Penn
-, takže na balení jí nezbýval čas. Zamrkala. Náhle jí přišlo hrozně
líto, že je tady v Kalifornii s Danielem, tak daleko od místa, kde
nechala pohřbenou Penn. Jako by to nebylo fér. Pan Cole ji ujistil,
že slečna Sophia bude za to, co Penn udělala, pykat. Ale když na něj
Luce naléhala, jak to přesně myslí, jen se zatahal za knír a mlčel.
Daniel se podezíravě rozhlédl po parkovišti. Otevřel kufr,
Luceinu brašnu pořád v ruce. Vypadalo to, že se tam zavazadlo
nikdy nemůže vejít, ale vtom se z auta ozval podivný syčivý zvuk a
Luceina taška se začala zmenšovat. Daniel ji hodil dovnitř a kufr
přibouchl.
Luce zamrkala. „Udělej to znova!“
Daniel se nesmál. Vypadal nervózně. Vklouzl za volant a bez
slova nastartoval. To bylo pro Luce něco nového, neznámého: jeho
tvář působila navenek tak pokojně, ale ona ho znala natolik dobře,
aby věděla, co se děje uvnitř.
„Co je?“

21
 „Pan Cole ti řekl, abys byla opatrná, viď?“
Přikývla.
Daniel vyrazil z místa, dojel k výjezdu z parkoviště a strčil do
automatu kreditní kartu, aby je závora pustila ven. „Udělal jsem
hloupost. Měl jsem si uvědomit, že...“
„Co je na tom?“ Když se rozjeli se staženou střechou, Luce si
zastrčila dlouhé tmavé vlasy za uši. „Myslíš, že když scvrkneš tašku,
upoutáš tím Camovu pozornost?“
Daniel měl v očích vzdálený pohled, když zavrtěl hlavou.
„Camovu ne. To ne.“ O chvíli později jí stiskl koleno. „Zapomeň na
to. Já jen, že - oba teď musíme být opatrní.“
Luce ho slyšela, ale příliš zavalená dojmy, než aby mu věnovala
pozornost. Hrozně ráda se dívala, jak Daniel zkušeně podřazuje,
když vyjeli po nájezdu na hlavní a zařadili se do proudu aut. Líbilo
se jí, jak vítr svištěl kolem auta, když se řítili k tyčícím se
mrakodrapům San Franciska. A nejvíc ze všeho se jí líbilo, že je zase
s Danielem.
Když se dostali do města, terén byl mnohem kopcovitější.
Neustále vyjížděli na vrchol a klesali do údolí. Tady Luce viděla San
Francisco z jiného úhlu. Vypadalo staře i nově zároveň: mrakodrapy
se zrcadlovými okny čněly nad restauracemi a bary, které působily
jako z předminulého století. Na okrajích silnic stála miniaturní
autíčka, zaparkovaná v neuvěřitelně krkolomných úhlech. Všude
byli vidět psi a jezdci na kolečkových bruslích. Kolem okraje města
jiskřila modrá vodní hladina. A v dálce se poprvé zablýskl zlato-
zeleno-rudý pohled na most Golden Gate.
Luce těkala pohledem kolem, aby to všechno vstřebala. A i když
většinu z posledních dní prospala, náhle se přes ni přelila vlna
vyčerpání.
Daniel natáhl ruku a položil si její hlavu na své rameno. „Tohle se
o andělech moc neví, ale posloužíme dokonale jako polštář.“ Luce se

22
rozesmála, zvedla hlavu a políbila ho na tvář. „Já ale nemůžu spát,“
prohlásila a zavrtala se do jeho krku.
Na mostě Golden Gate se kolem aut míhaly davy chodců, cyklistů
v pružných oblečcích a běžců. Hluboko pod nimi se rozevírala zářivá
zátoka tečkovaná bílými plachtami jachet, na niž dopadal fialový
stín blížícího se soumraku. „Je to už tolik dní, co jsme se neviděli,“
ozvala se Luce. „Chci vědět, co se dělo. Pověz mi, cos dělal. Pověz mi
všechno.“
Na okamžik jí připadlo, že vidí, jak se Danielovy prsty kolem
volantu křečovitě sevřely. „Pokud se vážně snažíš neusnout“
prohodil potom s úsměvem, „pak tě opravdu nemůžu oblažit
podrobným popisem osmihodinové Rady andělů, kde jsem včera
celý den trčel. Rada se sešla, aby prodiskutovala dodatek k rezoluci
362B, která detailně upravuje účast cherubů ve třetím kruhu.
„Jo, jasně. Chápu!“ Zlehka ho plácla. Daniel žertoval, ale novým
způsobem. Otevřeně se před ní zmiňoval o své andělské podstatě,
což milovala - lépe řečeno, milovala by to, kdyby měla víc času
zvyknout si na to. Pořád ještě měla pocit, jako by její srdce a mozek
neustále zápasily s tím, jak přijmout všechny změny v jejím životě.
Ale teď už zůstanou navždycky spolu, takže všechno bude
mnohem jednodušší. Teď už je od sebe nic nerozdělí. Zatahala ho za
ruku. „Řekni mi, kam jedeme.“
Daniel sebou škubl a Luce cítila, jak se jí v hrudi rozlévá chlad.
Chtěla ho vzít za ruku, ale odtáhl se a položil dlaň na řadicí páku.
„Do školy ve Fort Braggu. Jmenuje se Pobřežní akademie. Výuka
ti začíná zítra.“
„My budeme zase chodit do školy?“ podivila se. „Proč?“ To znělo
tak trvale. Myslela, že jsou tady jen nakrátko. Její rodiče vůbec
netuší, že Luce odjela z Georgie.
„Bude se ti tam líbit. Je to moderní škola, mnohem pokrokovější
než Meč & kříž. Myslím, že se tam budeš moct... rozvíjet. A nic ti

23
tam nehrozí. Ta škola má zvláštní ochrannou moc. Něco jako
maskovací štít.“
„Já to nechápu. K čemu potřebuju ochrannej štít? Já myslela, že
jsme sem přijeli, abysme se zbavili slečny Sophie a všeho.“
„Nejde jen o slečnu Sophii,“ ozval se tiše Daniel. „Jsou tu i
ostatní.“
„Kdo? Ty mě přece můžeš ochránit před Molly nebo před Camem
sám. A vůbec.“ Luce se rozesmála, ale cítila, jak se jí len chlad z
hrudi přesouvá do žaludku.
„Nejde o Cama ani Molly. Luce, já o tom vážně nesmím mluvit.“
„Známe tam někoho? Jsou tam nějaký další andělé?“
„To jsou. Sice nikoho z nich neznáš, ale určitě se seznámíte. A
ještě něco.“ Jeho hlas zněl monotónně, díval se přímo před sebe. „Já
tam chodit nebudu.“ Nespouštěl přitom oči z vozovky. „Jen ty. Je to
jen na čas.“
„Na jakej čas?“
„Na pár... týdnů.“
Kdyby řídila Luce, dupla by teď na brzdy. „Na pár tejdnů?!“
„Kdybych moh zůstat s tebou, tak bych to udělal.“ Danielův hlas
zněl tak monotónně a vyrovnaně, že to v Luce probouzelo ještě větší
zuřivost. „Vidělas, co se stalo s tvou taškou a kufrem. To je, jako
kdybych vyslal k nebi signál, kde zrovna jsme. Upozornil jsem na
nás všechny, kdo mě hledají - a tím myslím tebe. Mě je tak snadný
vystopovat, všichni mě rychle najdou. Ta hloupost s tou taškou..., to
není nic proti tomu, jak den co den přitahuju jejich pozornost,
když...“ Zavrtěl prudce hlavou. „Ohrožuju tě, Luce. A to nechci.“
„Tak to nedělej.“
Danielovu tvář zvrásnila bolest. „To je složitější.“
„A nech mě hádat: nehodláš mi to vysvětlovat.“
„Kéž by to šlo.“

24
 Luce skrčila nohy, přitáhla kolena k bradě a odvrátila se od něj,
opřela se o dvířka spolujezdce. Pod širou kalifornskou oblohou ji
náhle přepadla klaustrofobie.

Asi půl hodinu ujížděli mlčky. Nořili se do mlhy a zase z ní

vyjížděli, zdolávali kopce v kamenité krajině. Minuli ukazatel na
Sonomu, a když auto zamířilo přes štavnaté zelené vinice, Daniel se
ozval. „Do Fort Braggu je to ještě tři hodiny. To na mě budeš
naštvaná celou dobu?“
Luce ho ignorovala. Myslela na stovky otázek, obvinění, stesků,
kterým by ráda dala průchod..., i na omluvu, že se chová jako
rozmazlený spratek..., ale nic z toho nakonec nevyslovila. Když
zabočili do Anderson Valley, Daniel zahnul na západ a natáhl se
znovu po její ruce. „Co kdybys mi stačila odpustit včas, ať si můžeme
užít poslední minuty, kdy jsme ještě spolu?“
Luce chtěla. Hrozně toužila po tom, aby se zrovna teď nemuseli
hádat. Ale ta zmínka o posledních společných minutách, to, že ji
opouští z důvodů, které jí neustále odmítá vysvětlit, ji
znervózňovalo, děsilo a trápilo. V rozbouřeném moři nového státu,
nové školy a nových nebezpečí všude kolem byl Daniel jedinou
kotvou, které se mohla držet. A on ji chce opustit? Copak tímhle už
jednou neprošla? Neprošli si tím oba?
Ale teprve když projeli sekvojovým hájem a vynořili se do
hvězdnatého, temně modrého večera, řekl Daniel něco, co proniklo
až k ní. Míjeli právě ceduli s nápisem VÍTEJTE V MENDOCINU a
Luce se zadívala k západu. Měsíc v úplňku tam svítil na shluk budov:
maják, několik měděných vodárenských věží a řadu Zachovalých
dřevěných domků. Někde za tím vším byl oceán, který slyšela, ale
nebyl vidět.

25
 Daniel ukázal na východ, do tmy, kde se rýsoval hustý les sekvojí
a javorů. „Vidíš to parkoviště přívěsů před námi?“ Neviděla by ho,
kdyby jí na něj přímo neukázal. Zamžourala na úzkou příjezdovou
cestu, kde nazelenalá dřevěná tabule hlásala vybledlými písmeny
PARKOVIŠTĚ KARAVANŮ MENDOCINO.
„Tam jsi bydlela.“
„Cože?“ Luce se nadechla tak rychle, až se rozkašlala. Parkoviště
vypadalo smutně a opuštěně. Rada stejně nudných mobilních
příbytků s nízkými stropy podél levné štěrkové cesty. „To je hrůza.“
„Bydlela jsi tady předtím, než tam udělali parkoviště přívěsů,“
poznamenal Daniel. Zpomalil auto a zajel ke krajnici. „Tvůj otec sem
tehdy přivedl vaši rodinu z Illinois. To bylo v době zlatý horečky.“
Vypadal jako ponořený v myšlenkách. Po chvíli smutně zavrtěl
hlavou. „Tenkrát to tady vypadalo moc hezky.“
Luce sledovala muže s pivním pupkem, jak táhne na vodítku
rozcuchaného oranžového psa. Muž měl na sobě bílé tílko a
flanelové trenýrky. Luce si sama sebe na tom místě vůbec
nedokázala představit.
Ale Daniel to všechno viděl jasně. „Měli jste chatrč o dvou
místnostech a tvoje matka byla příšerná kuchařka. Pořád to tam
páchlo zelím. V oknech byly takové ty modré bavlněné závěsy.
Vždycky jsem je musel rozhrnout, když jsem za tebou v noci lezl
oknem... potom, co tví rodiče usnuli.“
Motor ztichl. Luce zavřela oči a pokusila se potlačit ty hloupé
slzy. Když ten příběh slyšela od Daniela, připadal jí nemožný i
možný zároveň. Když ho poslouchala, cítila hroznou vinu. On ji
miluje už tak dlouho, tolik životů. Zapomněla, jak dobře ji zná.
Možná líp, než zná sama sebe. Ví Daniel, nač teď vedle něj myslí?
Luce napadlo, jestli svým způsobem není jednodušší být jako ona,
nepamatovat se na nic, než být jako Daniel a procházet tím vším
znova a znova.

26
 Když jí řekne, že ji musí na pár týdnů opustit a nemůže jí
vysvětlit proč..., bude mu muset věřit.
„Jak jsme se seznámili?“ zeptala se.
Daniel se usmál. „Sekal jsem tehdy dřevo, abych dostal najíst.
Jednou jsem v době večeře šel kolem vašeho domu. Tvoje matka
vařila zelí a to smrdělo tak hrozně, že jsem vás skoro vynechal. Ale
pak jsem tě uviděl oknem. Něco jsi šila. Nedokázal jsem odtrhnout
oči od tvých rukou.“
Luce se zadívala na svoje ruce, na bledé prsty s úzkými konečky a
malé hranaté dlaně. Napadlo ji, jestli i tehdy vypadaly stejně. Daniel
se pro ně natáhl přes řadicí páku. „Jsou stejně jemný jako tenkrát.“
Luce zavrtěla hlavou. Ten příběh se jí tak líbil. Chtěla ho slyšet
znovu a znovu. Ale tohle neměla na mysli, když se ho ptala. „Já chci
vědět, jak jsme se potkali úplně poprvý,“ ozvala se. „Tenkrát. Jaký to
bylo?“
Po dlouhé odmlce se Daniel ozval. „Už je pozdě. Musím tě
dovézt do školy do půlnoci.“ Zařadil jedničku, šlápl na plyn a prudce
zabočil vlevo do městečka Mendocino. Luce v postranním zrcátku
sledovala, jak se parkoviště přívěsů za nimi zmenšuje a zatmívá, až
nakonec úplně zmizelo. O několik vteřin později Daniel zaparkoval
kabriolet před prázdným nonstopem se žlutými zdmi a vysokými
okny od podlahy ke stropu. Kolem stály svérázné starodávné domky,
které Luce připomínaly o něco méně konzervativní verzi
novoanglického pobřeží poblíž její bývalé přípravky Dover v New
Hampshiru. Silnice byla dlážděná hrbolatými kostkami, které ve
světle lamp žlutě žhnuly. Na konci to vypadalo, jako by silnice
končila přímo v oceánu. Do Luce se dala zima. Musela překonávat
svůj reflexivní strach ze tmy. Daniel už jí tu záležitost se stíny
vysvětlil - že se jich nemusí bát, jsou to jenom poslové. Což by ji
mělo uklidnit, nebýt toho, co z toho vyplývalo: že jsou mnohem
horší věci, kterých se musí bát.

27
 „Proč mi to neřekneš?“ Nemohla si pomoct. Nechápala, proč jí ta
otázka připadá tak důležitá. Když hodlá Danielovi důvěřovat v tom,
že ji musí opustit, i když toužil celou věčnost po jejich shledání...,
možná prostě chtěla přijít na kloub původu té důvěry. Zjistit, jak to
všechno začalo.
„Víš, co znamená moje příjmení?“ zeptal se najednou. Luce se
kousla do rtu. Snažila se vybavit si ten průzkum, který provedly s
Penn. „Vzpomínám si, že slečna Sophia říkala něco o Strážcích. Ale
nevím, co to znamená, ani jestli jí mám věřit.“ Ruka jí vylétla ke
krku, kde se ho dotýkal nůž slečny Sophie.
„Měla pravdu. Grigoriové jsou klan. Klan pojmenovaný po mně,
abych byl přesný. Protože střeží tajemství toho, co se stalo..., když
mě ještě vítali na nebesích. A když tys byla..., ale to už je hrozně
dávno, Luce. A pro mě je dost tvrdý, když si mám vzpomínat... na
většinu toho.“
„Kde? Kde jsem byla?“ vyhrkla Luce. „Pamatuju si, že slečna
Sophia říkala něco o tom, že Grigoriové se stýkali se smrtelnými
ženami. Je to ono? Tohle se stalo? Tys...?“
Zadíval se nad její hlavu. Něco v jeho tváři se změnilo a Luce ve
slabém světle měsíce nedokázala poznat, co to znamená. Skoro jako
by se mu ulevilo, že to uhodla. Že to nemusí být on, kdo to vysloví.
„Když jsem tě uviděl prvně,“ začal, „bylo to stejné jako vždycky
potom, v dalších životech. Svět už nikdy nebyl stejný, ale ty ano.
Byla to...“
„Láska na první pohled.“ Tohle věděla.
Daniel přikývl. „Jako pokaždé. Jediný rozdíl byl v tom, že tenkrát
jsi pro mě byla nedosažitelná. Kvůli tobě mě potrestali a padl jsem.
Ale došlo k tomu zrovna v nejnevhodnější chvíli. Na nebesích to
zrovna vřelo. Kvůli tomu, kdo... kdo jsem..., se čekalo, že se od tebe
budu držet dál. Rozptylovala jsi mě. Měl jsem se soustředit na to,
abychom vyhráli válku. Tu válku, která trvá dodnes.“ Povzdychl si.
„A pokud sis toho nevšimla, pořád mě od ní rozptyluješ.“

28
 „Takže tys měl jako anděl vysoký postavení?“ zamumlala Luce.
„To měl.“ Daniel se zatvářil utrápeně, a když znova promluvil,
procedil to skrz zuby: „Padl jsem z těch nejvyšších příček.“
Samozřejmě. Daniel musel být pro nebe důležitý, když se kvůli
jeho poklesku strhla taková mela. Protože se zamiloval do smrtelné
dívky, která byla mimo jeho dosah.
„A ty ses všeho vzdal? Kvůli mně?“
Sklonil hlavu a opřel se čelem o její. „Stejně bych neměnil.“
„Ale já byla obyčejná. Nula.“ Luce se cítila těžká, jako by ho
táhla k zemi. „Musel ses vzdát tolika věcí!“ Stáhl se jí žaludek. „A
teď seš prokletej. Navždycky.“
Daniel vypnul motor a smutně se na ni usmál. „Možná ne
navždycky.“
„Jak to myslíš?“
„Pojď!“ Vyskočil z auta, obešel ho a otevřel jí dvířka. „Projdeme
se.“
Pomalu se vydali na konec ulice, která nebyla slepá, ale končila
strmým schodištěm, které se svažovalo do vody. Vzduch bych
chladný a plný jemných kapiček mořské vody. Od schodů vedla
stezka do tmy. Daniel vzal Luce za ruku a zamířil s ní na okraj
útesu.
„Kam jdeme?“ zeptala se.
Daniel se na ni usmál, narovnal záda a roztáhl křídla.
Pomalu se mu odvíjela z ramen s téměř neslyšitelnou řadou
tichých křupnutí a praskáním. Když se roztáhla do plné šíře, ozval
se zvuk, jako když přehoz dopadne na postel.
Luce si poprvé všimla zadní části Danielova trička. Byly v něm
dvě téměř neviditelné štěrbiny, které se teď rozevřely, aby pustily
ven křídla. Má všechno Danielovo oblečení tohle andělské
vylepšení? Nebo má speciální kousky, které si obléká, když se
chystá létat?
Ať tak nebo tak, jeho křídla Luce nikdy nepřestala fascinovat.

29
 Byla obrovská, třikrát větší než Daniel, a tyčila se zakřivená k
obloze po obou stranách jako široké bílé plachty.
V jejich šíři se zachytávalo světlo hvězd, které křídla odrážela a
byla tak ještě zářivější, jako by se průsvitně mihotala. Blíž k tělu
byla tmavší a tam, kde se setkávala s pokožkou jeho zad, měla
hutnou, pozemskou krémovou barvu. Ale kolem zúžených okrajů
zeslábla a zářila. Jejich konečky byly skoro průhledné.
Luce na ně okouzleně zírala, jako by se snažila zapamatovat si
tvar každého nádherného pírka, udržet si ho v paměti na dobu, kdy
Daniel odejde. Zářil tak, že by mu slunce mohlo závidět. Úsměv v
jeho nafialovělých očích jí napověděl, jak příjemné je pro něj křídla
takhle rozvinout. Tak jako pro Luce ten pocit, kdy ji křídla objímala.
„Poleť se mnou,“ zašeptal.
„Co?“
„Nějakou dobu se neuvidíme. Chci ti dát něco, nač budeš moct
vzpomínat.“
Než stačil říct něco víc, Luce ho políbila. Zahákla mu prsty za
krkem a chytila se co nejpevněji. Doufala, že i ona mu dá něco, nač
bude moci vzpomínat.
Daniel si ji k sobě otočil zády, přitiskl ji ke své hrudi a pokryl jí
zezadu krk polibky. Zadržela dech a čekala. Daniel pokrčil nohy a
ladně se odrazil z okraje útesu.
Letěli.
Dál od skalnatého pobřeží, nad stříbřitými vlnami, které se dole
převalovaly. Mířili k obloze, jako by se chtěli vznést až k měsíci.
Danielovo objetí Luce chránilo před každým poryvem větru, před
chladem stoupajícím z oceánu. Noc byla úplně tichá. Jako by byli
dva poslední lidé na světě. „To je nebe, ne?“ zeptala se.
Daniel se zasmál. „Kéž by bylo. Jednou snad... brzo.“
Když letěli tak dlouho, že už ani na jedné straně neviděli zemi,
Daniel zabočil trochu na sever a udělali okruh kolem města
Mendocino, které vesele svítilo na obzoru. Byli vysoko nad

30
nejvyššími z budov a pohybovali se nesmírně rychle. Ale Luce si
nikdy v životě nepřipadala víc v bezpečí a víc milovaná.
A pak, až příliš brzy, začali klesat, postupně se snášeli k jinému
útesu. Hukot oceánu se ozýval s větší silou. Z hlavní silnice se vinula
jediná úzká odbočka. Když se jejich nohy dotkly chladného pruhu
husté trávy, Luce si povzdychla.
„Kde to jsme?“ zeptala se, i když už to věděla.
Pobřežní akademie. V dálce viděla velkou budovu. Odsud
vypadala úplně temná, spíš jen obrys na obzoru. Daniel ji podržel u
sebe, jako by byli pořád ve vzduchu. Zaklonila hlavu, aby zahlédla
jeho výraz. Oči měl vlhké.
„Ti, co mne prokleli, jsou pořád ve střehu, Luce. Jako už tisíc let.
Nechtějí, abychom byli spolu. Udělají všechno, aby nám to překazili.
Proto není bezpečné, abych tu s tebou zůstal.“
Přikývla. Oči ji pálily. „Ale proč sem musím já?“
„Protože já udělám všechno, abys byla v bezpečí, a momentálně
jsi nej bezpečnější tady. Miluju tě, Luce. Víc než všechno na světě.
Vrátím se k tobě hned, jak to půjde.“
Chtěla zaprotestovat, ale zarazila se. On se pro ni vzdal všeho.
Když ji pustil z náruče, otevřel dlaň. Na ní se zablýskl malý červený
předmět. Její taška. Vzal ji z kufru auta, aniž si toho všimla, nesl ji s
sebou celou tu cestu v ruce. Během několika vteřin se taška nafoukla
zase do své běžné velikosti. Kdyby ji srdce nebolelo z toho, jak se
Daniel tvářil, když jí zavazadlo předával, hrozně by se jí to líbilo.
V budově se rozsvítilo osamělé světlo a ve dveřích se objevila
silueta.
„Není to nadlouho. Jak to bude bezpečnější, přijdu za tebou.“
Jeho horká ruka se jí sevřela kolem zápěstí, a než se Luce stačila
vzpamatovat, prudká síla ji přitáhla do jeho objetí a k jeho rtům.
Zapomněla na všechno, nechala své srdce, aby se rozběhlo k němu.
Možná se nepamatovala na minulé životy. Ale když ji Daniel líbal,
cítila blízko minulost.

31
 I budoucnost.
Postava ze dveří se vydala k nim. Byla to žena v bílých šatech.
Polibek s Danielem, až příliš sladký na to, aby byl tak krátký, ji
nechal bez dechu tak jako všechny jejich polibky předtím.
„Nechoď,“ zašeptala se zavřenýma očima. Všechno se seběhlo tak
rychle. Nemůže se Daniela vzdát. Ještě ne. Pokud vůbec kdy.
Ucítila závan vzduchu, který znamenal jediné: že Daniel už je
pryč. Její srdce se vrhlo za ním, když otevřela oči a spatřila, jak jeho
křídla mizí v mracích, v temné noci.

32
 KAPITOLA DRUHÁ

SEDMNÁCT DNÍ

Pink.
Luce zamrkala a Zamnula si tvář. Nos ji zaštípal.
Pink, pink.
Teď to byly tváře. Víčka jí odskočila a tvář se jí téměř okamžitě
svraštila překvapením. Nad ní se skláněla podsaditá dívka s
odbarvenými blond vlasy, zarputile sevřenými rty a mohutným
obočím. Vlasy na temeni měla stažené do ohonu a na sobě měla
volné kalhoty na jógu a tílko s maskovacím vzorem, které jí ladilo se
zeleně tečkovanýma oříškovýma očima. Mezi palcem a
ukazováčkem držela pingpongový míček připravený k servisu.
Luce zajela pod deku a zakryla si obličej. Srdce ji ještě bolelo po
ztrátě Daniela. Další bolest nepotřebovala. Rozhlédla se kolem a
snažila se zorientovat. Matně si vzpomínala, že se na tuhle postel
svalila včera večer.
Ta žena v bílém, která se objevila po Danielově odchodu, se jí
představila jako Francesca. Byla to jedna z učitelek v Pobřežní
akademii. Luce i v tom omámeném stavu, v jakém včera byla,
dokázala konstatovat, že Francesca je krásná. Bylo jí asi pětatřicet,
měla blond vlasy po ramena, kulaté tváře a výrazné jemné rysy.
Anděl, usoudila okamžitě Luce.

33
 Francesca se jí cestou k jejímu pokoji na nic neptala. Asi ji takhle
pozdě v noci musela čekat a zřejmě vycítila Luceino nesmírné
vyčerpání.
Ta cizí holka, která Luce probrala ze spaní, vypadala, že se chystá
odpálit další ránu. „Výborně,“ pronesla chraplavě. „Už jsi vzhůru.“
„Co tady děláš?“ zeptala se ospale Luce.
„Spíš co tady děláš ty. To já se vzbudila a našla ve svým pokoji
cizí holku. Co ruší moji ranní mantru svým blábolením ze spaní. Já
jsem Shelby. Enchantée.“
Tohle nebude anděl, usoudila Luce. Jen nafoukaná kalifornská
holka.
Luce se posadila na posteli a rozhlédla se kolem. Místnost byla
trochu přeplněná, ale hezky zařízená, se světlou dřevěnou podlahou,
zapáleným krbem, mikrovlnkou, dvěma bílými psacími stoly a
zabudovanými policemi na knížky, které sloužily i jako žebřík na
horní palandu. Té si Luce včera vůbec nevšimla.
Za zašupovacími dřevěnými dveřmi zahlédla, že pokoj má i
vlastní koupelnu. A - musela několikrát zamrkat, aby si tím mohla
být jistá - taky okno s výhledem na oceán. To nebyla nejhorší změna
pro někoho, kdo měsíc předtím zíral oknem na hřbitov z pokoje,
který vypadal spíš jako vězeňská cela. Jenže to zamřížované okno s
vyhlídkou na hřbitov aspoň znamenalo, že je s Danielem. Sotva se ve
škole Meče & kříže trochu zabydlela - a teď musí zase začít od nuly.
„Francesca mi neřekla, že mám mít spolubydlící.“ Luce z výrazu
Shelbyiny tváře okamžitě poznala, že přesně tohle nikdy neměla
vyslovit.
Zatěkala očima po Shelbyině výzdobě. Luce nevěřila, že si sama
dokáže vkusně zařídit pokoj - nebo spíš nikdy neměla příležitost si
to vyzkoušet. V Meči & kříži nezůstala tak dlouho, aby si stačila
pokoj nějak upravit. Ale i její místnost v přípravce Dover byla holá, s
bílými stěnami. Sterilní půvab, říkala tomu Callie.

34
 Zato tenhle pokoj působil... podivně útulně. Na okenním
parapetu stála řada květináčů s kytkami, které Luce nikdy předtím
neviděla. Od stropu visely barevné buddhistické modlitební
vlaječky. Z horní palandy visela patchworková pokrývka, která Luce
napůl zakrývala výhled na astrologický kalendář nad zrcadlem.
„A co sis myslela? Že ředitel vyklidí vlastní kvartýr, protože k
nám přišla proslulá Lucinda Priceová?“
„Ehm,“ Luce si rozpačitě odkašlala, „to ne. Hele, jak víš, jak se
jmenuju?“
„Takže seš to ty?“ Dívčiny zeleně tečkované oči ulpěly na Luceině
sepraném šedivém pyžamu. „Tak to mám kliku.“ Luce zůstala bez
dechu.
„Promiň.“ Shelby vydechla a usadila se na kraji Luceiny postele.
Její tón zcivilněl. „Jsem jedináček. Leon - můj terapeut - tvrdí, že se
musím snažit bejt příjemnější, když se seznámím s někým novým.“
„A jde ti to?“ I Luce byla jedináček, ale nikdy ji nenapadlo chovat
se protivně k cizím lidem.
„No, prostě...“ Shelby se rozpačitě ošila. „Jde o to, že nejsem
zvyklá se dělit. No..., co kdybysme začaly znova?“
„To by bylo fajn.“
„Prima.“ Shelby se zhluboka nadechla. „Frankie ti včera neřekla,
že máš spolubydlící, protože to by si musela všimnout - a taky to
začít řešit - že nejsem v posteli, když jsi dorazila. Přišla jsem
oknem,“ ukázala na ně, „asi ve tři.“
Luce zahlédla za oknem širokou římsu, spojenou se šikmou
střechou. Představila si Shelby, jak šplhá po soustavě říms a střech v
akademii, aby se v noci dostala do svého pokoje.
Shelby naznačila, jako by se jí chtělo zívnout. „Jo, když jde v
Pobřežní akademii o nefilimy, učitelé dbají přísně jen na jediný:
předstírání disciplíny. Disciplína jako taková tady neexistuje. Což
Frankie samozřejmě nováčkovi nevykládala. A zvlášť ne Lucindě
Priceový.“

35
 V Shelbyině hlase už zase zazněla jízlivost, když vyslovila
Luceino jméno. Luce by ráda věděla, co to má znamenat. A kde byla
Shelby do tří. A jak mohla vlézt oknem potmě dovnitř a neshodit
přitom žádný z květináčů. A kdo jsou nefilimové?
Luce se mihla hlavou vzpomínka na to, do jaké mentální džungle
ji zavedla Arriane, když ji měla seznamovat se školou Meče & kříže.
Její spolubydlící z Pobřežní akademie jako by měla s Arriane něco
společného, a Luce si vzpomněla i na svůj tehdejší pocit - na ten
údiv, jestli se s někým takovým vůbec může někdy spřátelit.
Ale zatímco Arriane ji zpočátku děsila a působila trochu
nebezpečně, zároveň na ní bylo něco okouzlujícího a bohémského.
Její nová spolubydlící na druhou stranu prostě vypadala jen jako
protivná nána.
Shelby vyskočila z Luceiny postele a šla si do koupelny vyčistit
zuby. Když Luce po dlouhém hrabání v tašce vylovila svůj kartáček,
vešla za ní a nesměle ji požádala, jestli si může půjčit pastu.
„Zapomněla jsem si ji sbalit.“
„Záře tvý proslulosti tě asi oslepuje tak, že nevidíš běžný životní
maličkosti,“ ušklíbla se Shelby, ale zvedla pastu a přistrčila ji k Luce.
Několik vteřin si vedle sebe mlčky čistily zuby, ale Luce už to
nemohla vydržet. Vyplivla pěnu a ozvala se. „Shelby?“
Její spolubydlící s hlavou nad porcelánovým umývadlem vyplivla
pastu a zeptala se: „Co je?“
Ale Luce, místo aby vyslovila to, co měla v úmyslu, překvapila
sama sebe, když vyhrkla: „Co jsem říkala ze spaní?“
Tohle ráno bylo po měsíci první, kdy se Luce neprobudila z
některého z živých, spletitých snů o Danielovi. Nepamatovala si
vůbec nic.
Ani dotek andělských křídel. Ani jediný polibek.
Zírala do zrcadla na Shelbyinu nevlídnou tvář. Luce potřebovala,
aby jí dívka pomohla, aby popíchla její paměť. Přece se jí muselo
zdát o Danielovi. Jestli ne..., tak co to znamená?

36
 „To nevím,“ pronesla konečně Shelby. „Bylo to nesouvislý a
nesrozumitelný. Příště musíš líp formulovat.“ Vyšla z koupelny a
nazula si oranžové žabky. „Už je snídaně. Jdeš, nebo ne?“
Luce vyběhla z koupelny. „Co si mám vzít na sebe?“ Pořád měla
ještě pyžamo. Francesca včera v noci o oblékacích předpisech nic
neříkala. Ale to o spolubydlící taky ne.
Shelby pokrčila rameny. „Vypadám snad jako módní policie?
Něco, co budeš mít rychle oblečený. Mám hlad.“
Luce si rychle natáhla úzké džíny a zavinovací svetřík. Ráda by se
aspoň pár minut věnovala úpravě svého vzhledu pro první den školy,
ale místo toho popadla batoh a vyšla za Shelby ze dveří.
Chodba internátu vypadala za denního světla jinak. Po celé délce
stěny byla vysoká okna s výhledem na oceán nebo police s knihami,
jejichž hřbety barevně svítily. Podlahy, stěny, klenuté stropy i točitá
schodiště byla ze stejného javorového dřeva, z něhož byl nábytek v
Luceině pokoji. Celému místu to dodávalo vlídnou útulnost dřevěné
chatky. Půdorys školy byl stejně složitý a důmyslný, jako byl v Meči
& kříži nudný a předpověditelný. Pokaždé, když dívky ušly pár
kroků, se chodba před nimi rozdělovala a větvila do vedlejších
chodbiček a točitého schodiště, které vedlo hlouběji do spoře
osvětleného bludiště.
Dvoje schody, něco jako tajné dveře, a Luce se Shelby prošly
dvojitým francouzským oknem do denního světla. Slunce tady bylo
neuvěřitelně jasné, ale vzduch byl natolik chladný, až Luce ocenila,
že ji napadlo vzít si svetr. V povětří byl cítit oceán, ale jinak než
doma. Méně slaně a víc křídově než na Východním pobřeží.
„Snídaně se podává na terase,“ informovala ji Shelby a ukázala na
široký zelený pás země. Trávník ze tří stran lemovaly husté keře s
modrými hortenziemi. Na čtvrté straně byl příkrý sráz, který se
svažoval přímo k moři. Luce skoro ani nemohla uvěřit, že tahle škola
má tak nádhernou polohu. Nedokázala si představit, jak na
takovémhle místě dokáže celé vyučování vydržet v budově.

37
 Když se dostaly k terase, Luce zahlédla další budovu -
podlouhlou obdélníkovou stavbu se šindelovou střechou a veselými,
žlutými okenními rámy. Nad vchodem visel ručně malovaný nápis
JÍDELNA, ozdobený uvozovkami, jako by si z něj někdo dělal legraci.
Rozhodně to byla ta nejhezčí jídelna, jakou kdy Luce viděla.
Na terase stál kovový bílý zahradní nábytek a asi stovka těch
nejbezstarostnějších studentů, jaké kdy Luce viděla. Spousta z nich
se zula a bosé nohy si při jídle položili na stůl. Před nimi ležely talíře
s důmyslným menu: vejce a šunka na půlených vdolečcích, belgické
vafle s navršeným ovocem, slané koláče s vejci, sýrem, zeleninou a
slaninou. Studenti si při jídle četli noviny, vyťukávali esemesky na
mobilech a pár jich hrálo na trávníku kroket. Luce poznala na
Doveru spoustu bohatých studentů, ale ti byli nafoukaní a vyzáblí,
ne opálení a bezstarostní. Celá scéna vypadala spíš jako začátek
prázdnin, než jako podzim na začátku listopadu. Všechno působilo
tak příjemně, že bylo skoro těžké závidět těm mladým lidem jejich
bezstarostné tváře. Skoro.
Luce si tady pokusila představit Arriane. Co by si myslela o
Shelby nebo o téhle jídelně nad oceánem. Jak by nejspíš ani
nevěděla, z čeho si dělat legraci dřív. Kéž by tady byla s ní. Kéž by se
měla s kým smát.
Rozhlédla se kolem a zachytila pohledy skupinky studentů. Byla
tam hezká dívka s olivovou pletí, v puntíkatých šatech a se zeleným
šátkem v lesklých vlasech. A mladík s pískovými vlasy, širokými
rameny a tácem naloženým lívanci.
Luce instinkt napovídal, aby odvrátila hlavu hned, jakmile
navázala oční kontakt. U Meče & kříže to byla ta nejbezpečnější
strategie. Ale... tady se na ni nikdo nemračil. Největším překvapením
v Pobřežní akademii nebylo křišťálově jasné slunce ani pohodlná
terasa nebo ta aura velkých peněz, která se vznášela kolem všech
studentů. Nejpodivnější bylo, že se tady všichni usmívali.

38
 No, skoro všichni. Když Luce se Shelby přišly k volnému stolu,
její spolubydlící z něj zvedla malou kartičku a hodila ji na zem. Luce
se naklonila tak, aby dokázala přečíst nápis REZERVOVÁNO. Právě
v tu chvíli k nim přistoupil kluk asi v jejich věku, v číšnickém úboru i
s vázankou a stříbrným tácem.
„Ehm, tenhle stůl je...“ Hlas ho nečekaně zradil.
„Černou kávu,“ štěkla na něj Shelby a zeptala se příkře Luce: „Co
chceš?“
„Já... to samý,“ vykoktala Luce, která nechtěla zdržovat. „Možná s
mlíkem.“
„To jsou ty, co tady studujou na stipendium. Musej otročit, aby
přežili.“ Shelby na Luce protočila panenky, sotva se číšník vzdálil,
aby jim donesl kávu. Zvedla ze stolu Sanfranciský deník a se
zívnutím otočila na druhou stránku.
V tu chvíli toho měla Luce dost.
„Hele.“ Šťouchla do Shelby, aby jí nad novinami viděla do tváře.
Dívčino husté obočí překvapeně vyjelo vzhůru. „Já taky studovala na
stipendium,“ sdělila jí pevně Luce. „Ne v minulý škole, ale předtím,
než.
Shelby setřásla její ruku. „A tahle část tvýho životopisu na mě má
taky udělat dojem, nebo co?“
Luce se jí chystala zeptat, jakou další část jejího životopisu
Shelby ještě zná, když ucítila na rameni teplou dlaň.
Francesca, jediná učitelka, kterou tady zatím znala, se na ni vřele
usmívala. Byla to vysoká žena s působivým držením těla, oblečená
tak důmyslně, že to působilo nenuceně. Dlouhé plavé vlasy měla
sepnuté na jedné straně, rty natřené růžovým leskem. Na sobě měla
elegantní černé pouzdrové šaty přepásané modrým páskem a na
nohou stejně modré lodičky s volnou špičkou. Byl to přesně ten
druh oděvu, vedle něhož všichni ostatní vypadali ošuntěle. Luce
zalitovala, že si aspoň nenamalovala řasy maskarou. A že si nevzala
jiné boty než conversky obalené blátem.

39
 „To je prima, že jste tady vy dvě spolu,“ prohodila učitelka. „Já
věděla, že se rychle spřátelíte!“
Shelby mlčela a šustila novinami. Luce si odkašlala. „Doufám,
Luce, že si v Pobřežní akademii rychle zvykneš. Brzo zjistíš, že to je
snadné. To je cílem téhle školy. Většina z našich nadaných studentů
sem rychle zapadne.“ Nadaných? „Samozřejmě za mnou můžeš
přijít, kdykoli by ses potřebovala na něco zeptat. Nebo se obrat tady
na Shelby.“
Shelby se poprvé za celé ráno rozesmála. Její smích zněl
chraplavě a skřehotavě, spíš jako by vycházel z úst starce-celo-
životního kuřáka, ne mladé dívky s vášní pro jógu.
Luce cítila, jak se jí na rtech rodí úšklebek. „Rychle zapadnout“
do Pobřežní akademie bylo to poslední, oč stála. Nechtěla patřit
mezi tuhle rozmazlenou „nadanou“ mládež ve škole na útesech. Ona
patřila mezi opravdové lidi, co neměli místo duše raketu na squash,
lidi, kteří věděli, jak je život tvrdý. A patřila k Danielovi. Nechápala,
co tady dělá - leda snad, že se tady dočasně ukrývá po dobu, než si
Daniel poradí s tou... válkou. A pak si pro ni přijde a odvede ji
zpátky domů. Nebo kamkoli.
„Tak dobrou chuť. Uvidíme se ve třídě!“ Francesca se obrátila k
odchodu a zavolala přes rameno: „Zkus ten slaný koláč!“ Mávla
rukou na číšníka, aby mu naznačila, že ho má dívkám donést na
stůl.
Když odešla, Shelby se napila kávy a otřela si pusu hřbetem ruky.
„Ehm, Shelby...“
„Slyšelas něco o tom, že jíst se má v klidu?“
Luce prudce postavila šálek na podšálek a čekala, až jim nervózní
číšník naservíruje řezy slaného koláče a zase zmizí. Hlodalo v ní
pokušení přesednout si k jinému stolu. Všude kolem ní bzučel
tlumený hovor. Nemohla se do něj zapojit, ale i sedět o samotě bylo
lepší než tohle. Jenže ji mátlo to, co o nich dvou řekla Francesca.
Proč se tvářila, jako by Shelby byla nějaká skvělá spolubydlící, když

40
ta holka očividně všechny kolem nenáviděla? Luce přežvykovala
sousto koláče. Věděla, že se nedokáže nasnídat, dokud si s ní
nepromluví.
„Fajn. Chápu, že jsem tady nová a z nějakýho důvodu tě štvu. Asi
žes předtím mohla mít pokoj jen sama pro sebe, nebo nevím.“
Shelby spustila noviny tak, že jí vykoukly oči. Nazdvihla jedno
obočí.
„Ale já nejsem tak hrozná. Tak co kdybych se tě na pár věcí
zeptala? Promiň, že jsem sem vpadla a nevím, co jsou sakra
nefermanové.
„Nefilimové.“
„To je fuk. O to nejde. Prostě jsem si tě nechtěla znepřátelit nebo
tě urazit. Tohle,“ Luce ukázala na vzdálenost mezi nimi, „děláš ty, ne
já. Takže co máš za problém?“
Koutek Shelbyiných úst se zkřivil. Složila noviny, dala je na stůl a
opřela se o židli.
„Kdo jsou nefilimové, to by ti nemělo bejt fuk. Budeme tví
spolužáci.“ Mávla rukou kolem sebe. „Jen se podívej na ty krásný,
privilegovaný studenty Pobřežní akademie. Půlku těchhle troubů už
nikdy neuvidíš, leda jako objekt našich praktickejch vtípků.“
„Našich?“
„Jo. Seš zařazená do ,zvláštního programu' pro nefilimy. Ale
neboj se - pokud nejseš moc chytrá,“ Luce si odfrkla,
nemusíš si s tím dělat hlavu. Ty kecy o talentu jsou jen zastírací
manévr, způsob, jak držet nefy stranou bez toho, že by do toho
někdo začal zvědavě šťourat. No, vlastně jedinej, kdo je na to
zvědavej, je Bacula Brady.“
„Kdo je Bacula Brady?“ Luce se naklonila, aby nemusela tak
křičet do hukotu vln, které se dole rozbíjely o pobřeží.
„Jeden magor z áčka. Dva stoly od nás.“ Shelby hodila hlavou k
tlustému chlapci v kostkované košili, který si právě pokapal
jogurtem stránku tlusté učebnice. „Jeho rodiče jsou celí pryč z toho,

41
že se pořád nedostal do zvláštního programu. Každý pololetí za něj
jezděj orodovat. Je členem Mensy, má samý jedničky z přírodních
věd, je to příští nositel nobelovky, bla bla bla. Ale Francesca mu
každý pololetí vymyslí nějakej zákeřnej test, kterej Bacula
nezvládne.“ Shelby se ušklíbla. „Třeba složit Rubikovu kostku za
třicet vteřin.“ Pobaveně mlaskla. „Akorát že ten pošuk to stihnul.“
„Ale jestli je to zastírací manévr,“ přerušila ji Luce, „tak co kreje?“
„Týpky jako já. Jsem nefilim. To znamená někoho, kdo má v DNA
andělský geny. Smrtelník, nesmrtelnej, věčnej..., nikoho
nediskriminujeme.“
„Není nefilim množný číslo, singulár nefil? Jako třeba, já nevím,
seraf od serafim? To je z hebrejštiny, ne?“
Shelby se zamračila. „Nefil, jo? Pěkně děkuju. To zní jako
nekrofil. Zapomeň na hebrejštinu, seš v Kalifornii. Všichni nám
říkají nefilimové, singulár nefilim.“
Takže Shelby je zčásti anděl. Zvláštní. Rozhodně tak nevypadala,
ani se tak nechovala. Nebyla úžasná jako Daniel, Cam nebo
Francesca. Neměla neodolatelnou přitažlivost Arriane nebo
Rolanda. Vypadala prostě jako výstřední, nezdvořilá holka.
„Takže to je jako andělská přípravka?“ zeptala se Luce. „Ale na
co? Pak jdete na andělskou univerzitu?“
„Záleží na tom, co od nás svět potřebuje. Hodně lidí si odkroutí
rok ve Sborech nefilimů. Dostaneš se do světa, seznámíš se s
cizincema, a tak dál. Ale to spíš v dobách, kdy panuje relativní mír.
Kdežto teď, no...“
Kdežto teď co?“
„To je fuk.“ Shelby vypadala, jako by to radši vzala zpátky. „Záleží
na tom, co seš zač. Každej z nás má jinej druh moci, víš?“
pokračovala, jako by četla Luceiny myšlenky. „Je to pohyblivá škála,
která závisí na tvým rodokmenu. Ale ve tvým případě...“
To už Luce věděla. „Já jsem tady kvůli Danielovi.“

42
 Shelby odhodila na prázdný talíř ubrousek a postavila se. „To je
vážně působívej způsob, jak se prezentovat, Luce. Holka, jejíž
významnej milej zatahal za pár nitek.“
Tak tohle si tady o ní všichni myslí? A byla to... pravda? Shelby se
natáhla přes stůl a sebrala z Luceina talíře poslední kousek koláče.
„Jestli tady budeš chtít založit fan klub Lucindy Priceový, určitě tady
najdeš vhodný duše. Ale mě z toho vynech, jo?“
„O čem to mluvíš?“ vyhrkla nechápavě Luce. „Jakej fan klub...?“
„Vidíš, já ti to říkala!“ ozval se pronikavý, ale příjemný hlas.
Najednou se před ní objevila ta dívka se zeleným šátkem. Hihňala se
a postrkovala před sebou další studentku. Luce se podívala za svou
spolubydlící, ale ta už rázovala pryč... a nejspíš nemělo cenu snažit
se ji dohonit. Dívka s šátkem vypadala zblízka jako mladá Salma
Hayeková, s plnými rty a ještě plnějším poprsím. Druhá dívka měla
bledou pleť, oříškové oči a krátké černé vlasy. Vypadala trochu jako
sama Luce.
„Hele, ty seš fakt Lucinda Priceová?“ zeptala se bledá dívka. Měla
maličké zuby, ve kterých držela několik sponek, zatímco si kroutila
černé prameny do malých drdůlků. „Jako od Daniela? Ta, co zrovna
přijela z nějaký příšerný školy v Alabamě...“ „V Georgii.“ Luce váhavě
přikývla.
„To je fuk. Tý jo, jakej je Cam? Viděla jsem ho jednou na death
metalovým koncertě..., jenže jsem byla tak nervózní, že jsem se mu
vůbec nedokázala představit! Teda ale tebe Cam vůbec nezajímá, že
jo, když... Daniel!“ Vypískla smíchy. „Teda jako, já jsem Dawn. A
tohle je Jasmine.“
„Ahoj,“ pozdravila rozpačitě Luce. Tohle se jí ještě nestalo.
„Ehm...“
„Nevšímej si jí, je nalitá - měla nejmíň jedenáct kafí.“ Jasmine
mluvila asi třikrát pomaleji než Dawn. „Chce říct, že tě rádi
poznáváme. Vždycky jsme si říkaly, že ty a Daniel, to je prostě... no...
suprová love story. Lepší než Romeo a Julie.“

43
 „Jo?“ Luce si nervózně zapraskala s klouby.
„Děláš si srandu?“ vyhrkla Dawn, ale Luce spíš podezírala ty dvě,
že si dělají nějakou legraci z ní. „Jak pořád umíráš a umíráš? Hele, a
znamená to, že pak po něm toužíš pořád víc? Vsadím se, že jo! A
když tě spálí ten oheň... ách,“ Dawn zavřela oči, přitiskla si dlaň na
břicho a pomalu s ní přejela k srdci, kde sevřela prsty v pěst. „Máma
mi to vyprávěla, už když jsem byla malá.“
Luce byla v šoku. Rozhlédla se po terase plné lidí, jako by měla
strach, že by je mohl poslouchat ještě někdo. Když zaslechla o tom
ohni, tváře jí určitě zrudly.
Na střeše jídelny se rozezněl kovový zvonec, který oznámil konec
snídaně. Luce se ulevilo, když viděla, že si jich nikdo nevšímá.
Všichni se soustředili spíš na to, aby se dostali včas do tříd.
„Tvoje maminka ti ten příběh vyprávěla?“ zeptala se Luce zvolna
své nové známé. „O mně a o Danielovi?“
„Jenom to hlavní,“ přikývla Dawn a otevřela doširoka oči. „Je to
jako nával horka? Jako v přechodu, i když to ty samozřejmě
nemůžeš znát...“
Jasmine plácla kamarádku do ramene. „Jak můžeš srovnávat
Luceinu nespoutanou vášeň s návalama?“
„Promiň.“ Dawn se zachichotala. „Prostě mě to fascinuje. Zní to
tak děsně romanticky a úžasně. Závidím ti - ale v dobrým, víš?“
„Závidíš mi, že umřu pokaždý, když chci obejmout kluka svejch
snů?“ Luce si objala vlastní ramena. „Dalo by se tomu říkat polibek
smrti, ne?“
„Vykládej to někomu, kdo v životě políbil leda tak Iru Franka se
syndromem podrážděnejch střev.“ Jasmine na Dawn pokývla
bradou.
Když se Luce nerozesmála, obě dívky se smířlivě zahihňaly, jako
by jí chtěly naznačit, že oceňují její skromnost. Takhle se s Luce
ještě nikdy nikdo nebavil.
„A co přesně ti maminka vykládala?“ zeptala se.

44
 „No, jak se to obvykle vypráví: začala válka, vypuklo celý to
šílenství, v nebi se postavili na zadní, Daniel opakoval ,Nás nic
nerozdělí’ a to je dožralo. Ale můj oblíbenej kus je o tom, jak teď oba
trpíte věčným zatracením, zoufale po sobě toužíte, ale nemůžete
spolu to... no, víš...“
„Ale v některejch životech jo,“ opravila ji Jasmine a rozpustile na
Luce zamrkala. Ta málem strnula. Nemohla uvěřit tomu, že to
doopravdy slyší.
„To teda ne!“ Dawn rozhořčeně zamávala rukama. „Celý je to
přece o tom, že ona vždycky uhoří, když...“ Dívka spatřila šokovaný
výraz na Luceině tváři a zamávala rychle rukou. „Promiň. To asi
slyšet nechceš.“
Jasmine si odkašlala. „Moje starší sestra mi vykládala, že jednou v
minulosti, v jednom ze tvejch životů - ale přísahala jsem, že to...“
„Ááách!“ Dawn se do Luce zavěsila, jako by z ní ty hrozné konce
jejích krátkých životů dělaly o to víc žádoucí kamarádku. To bylo
šílené. Luce se hrozně styděla. A... taky ji to trochu vzrušovalo. A
hlavně si vůbec nebyla jistá, jestli je něco z toho pravda. Jedna věc
ale byla naprosto jistá: Luce tady byla něco jako... slavná. Ale bylo to
zvláštní. Jako by byla jednou z těch bezejmenných holek, co se
objeví na fotce paparazzi vedle Toho mladého herce.
„Holky!“ vyjekla Jasmine a ukázala jim hodinky na displeji svého
telefonu. „Přijdeme děsně pozdě! Musíme rychle do třídy.“
Luce se ušklíbla a popadla svůj batoh. Neměla ponětí, kde má
první hodinu, jak najde svou třídu, ani jak má chápat dychtivost
Jasmine a Dawn. Takhle nadšeně a obdivně se na ni nikdo neusmíval
už od... no, vlastně nikdy.
„Nevíte některá, jak mám zjistit, co mám teď za hodinu?
Nedostala jsem žádnej rozvrh.“
„Pche,“ Dawn mávla rukou. „Prostě pojď s náma. Máme všechno
společný. Pořád! To je super.“

45
 Obě dívky se vydaly do školní budovy s ní, každá šla po jednom
jejím boku, a tak ji provedly mezi stoly, kde někteří studenti ještě
dojídali snídani. A i Jasmine s Dawn zřejmě moc nedbaly na to, že
jdou „děsně pozdě“, protože přes trávník se doslova loudaly.
Luce napadlo, že by se jich mohla zeptat, co je to se Shelby, ale
nechtěla vypadat, jako by sbírala klepy. A kromě toho... Jasmine i
Dawn sice vypadaly mile a vesele, ale Luce zrovna teď žádnou novou
„nejlepší kámošku“ nepotřebovala. Pořád si připomínala, že je tady
jen dočasně.
Ale i jako dočasné útočiště byla tahle škola prostě nádherná.
Trojice procházela kolem hortenzií po cestičce, která vedla kolem
jídelny. Dawn o něčem švitořila, ale Luce nemohla odtrhnout pohled
od dramatického okraje útesu, od míst, kde země prudce padala
desítky metrů do blyštivého oceánu. Vlny se valily k hnědé pláži na
úpatí útesu stejně lenivě, jako se studenti Pobřežní akademie hrnuli
do tříd.
„A jsme tady,“ oznámila Jasmine.
Na konci cesty stála působivá patrová dřevěná chata ve tvaru A.
Byla postavená na mýtince uprostřed háje sekvojí a její strmá
trojúhelníková střecha i trávník kolem byly pokryté spadaným
jehličím. Před budovou stály na trávníku piknikové stoly, ale
nejzajímavější byla sama chata. Vypadala, jako by ji z poloviny
tvořilo sklo. Měla spoustu širokých, jemně zbarvených oken a
zašupovací skleněné dveře, jako by ji navrhoval Frank Lloyd Wright.
Na dřevěné terase v poschodí, obrácené k oceánu, polehávalo
několik studentů. Další posedávali na dvojitém schodišti, které vedlo
nahoru z cesty.
„Vítej v Nefilimský boudě,“ prohodila Jasmine.
„Tady se učíte?“ Luce úžasem otevřela pusu. Připadalo jí to spíš
jako lesní chata než jako budova školy.
Dawn vedle ní vypískla a sevřela jí zápěstí.

46
 „Dobrý ráno, Stevene!“ zavolala na staršího muže, který stál pod
schodištěm. Měl hubený obličej, módní hranaté brýle a husté vlasy v
odstínu pepř a sůl. „Já prostě miluju ty jeho obleky s vestičkou,“
zašeptala.
„Dobré ráno, děvčata.“ Muž se na ně usmál a zamával jim. Na
Luce se zadíval dostatečně dlouho na to, aby ji to dohnalo k
nervozitě, ale na tváři mu zůstával úsměv. „Brzy nashle,“ dodal pak a
zamířil po schodech nahoru.
„Steven Filmore,“ zašeptala Jasmine, když se vydaly po schodech
za ním. Polohlasně informovala Luce dál: „Neboli Lišák Stříbrňák. A
jo, naše Dawn je do něj šíleně zamilovaná, i když je zadanej. Nestyda
jedna.“
Dawn kamarádku plácla. „Ale Francesku miluju taky.“ Obrátila se
k Luce. „A chci vidět, jestli se do tohohle párečku nezblázníš stejně!“
„Počkejte.“ Luce se zarazila. „Lišák Stříbrňák a Francesca jsou
naši učitelé? A vy jim říkáte křestním jménem? A oni spolu chodí? A
co učí?“
„Dopoledne máme to, čemu se říká humanitní předměty,“
vysvětlovala Jasmine. „I když andělský by bylo přesnější. Frankie a
Steven nás učí spolu. Tak to tady chodí..., je to něco jako jing a jang.
Víš, aby nikdo ze studentů neměl... pocit nevyváženosti.“
Luce se kousla do rtu. Vystoupaly už nahoru po schodech a
zastavily se mezi studenty na terase, kteří se šoupacími skleněnými
dveřmi pomalu trousili dovnitř. „Jak to myslíš, nevyváženosti?“
„Oba jsou padlí andělé, samozřejmě, ale stojí na opačnejch
stranách. Ona je anděl, on je spíš démon.“ Dawn mluvila stejně
nenuceně, jako by popisovala rozdíly v příchutích zmrzliny. Když
viděla Luceiny vytřeštěné oči, dodala: „No, nemůžou se spolu vzít...,
i když to by byla bombová svatba! Prostě spolu jen... žijou v hříchu.“
„A démon vás učí humantiní předměty?“ zeptala se Luce. „To je v
pořádku?“

47
 Dawn a Jasmine si vyměnily pohledy a zahihňaly se. „Naprosto v
pořádku,“ potvrdila Dawn. „Počkej, až Stevem poznáš, tak na něj
změníš názor. Pojďte, už musíme jít.“
Luce vstoupila za ostatními spolužáky do učebny. Byla rozlehlá,
se třemi nízkými stupínky s psacími stoly, které se svažovaly ke
dvěma dlouhým stolům. Většina světla sem proudila velkými
střešními okny. Přirozené osvětlení a spousta oken působily, že
místnost vypadala větší, než doopravdy byla. Otevřenými dveřmi
vanul dovnitř svěží větřík od oceánu a udržoval vzduch svěží a čistý.
Škola se snad nemohla víc lišit od učeben v Meči & kříži. Luce
napadlo, že by si Pobřežní akademii skoro zamilovala, nebýt
důvodu, proč sem přišla: a tím důvodem bylo odloučení od
nejdůležitější osoby v jejím životě. Napadlo ji, jestli na ni Daniel
myslí. Postrádá ji stejně jako ona jeho?
Luce si vybrala lavici blízko okna, mezi Jasmine a pohledným,
neškodně vyhlížejícím klukem. Měl na sobě šortky z ustřižených
džínů, kšiltovku a tmavomodrou mikinu. U dveří do umývárny
postával hlouček dívek. Jedna z nich měla kudrnaté vlasy a hranaté
červené brýle. Když ji Luce spatřila z profilu, málem vyletěla ze
sedadla.
Penn.
Ale když se dívka obrátila k Luce celou tváří, měla trochu
kulatější obličej, trochu hubenější postavu a trochu hlasitější
smích... a Luce měla pocit, jako by se její srdce někam propadalo.
Samozřejmě že to není Penn. Tu neuvidí... už nikdy.
Měla pocit, že na ni všichni ostatní zírají, někteří dost nepokrytě.
Jediná Shelby jí jenom krátce pokývla na uvítanou.
Třída nebyla velká, na stupíncích bylo rozmístěno jen asi dvacet
stolků, proti nimž stály dva mahagonové stoly v čele učebny. Za
nimi visely dvě školní tabule a po každé straně visela jedna police s
knihami. Dva koše na odpadky, dvě lampičky... a dva notebooky, na

48
každém stole jeden. Dva učitelé, Steven a Francesca, se k sobě
nakláněli u tabulí a něco si šeptali.
Pak se náhle otočili a oba se rovněž zadívali na Luce. Tohle
nečekala. Vzápětí se vydali každý ke svému stolu. Francesca se
posadila na ten vlevo, přehodila si nohu přes nohu a jedním
vysokým podpatkem se opřela o podlahu. Steven se opřel o druhý
stůl, otevřel tlustý svazek v kožených deskách a strčil si pero do
pusy. Na postaršího muže vypadal opravdu dobře, ale Luce si skoro
přála, aby to tak nebylo. Připomínal jí Cama a to, jak klamný může
být šarm démonů.
Cekala, až si zbytek třídy vytáhne učebnice, které ona neměla, a
otevře sešity s poznámkami, které jí budou chybět. Aspoň se bude
moci beztrestně pohroužit do denních snů o Danielovi.
Ale nic z toho se nestalo. Většina spolužáků dál zírala na ni.
„Už jste si jistě všimli, že máme to potěšení uvítat u nás novou
studentku.“ Francesčin hlas byl tichý a medový jako hlas jazzové
zpěvačky.
Steven se usmál a odhalil dokonale bílé zuby. „Pověz nám, Luce,
jak se ti zatím líbí Pobřežní akademie?“
Luce se z obličeje vytratila všechna krev, když uslyšela skřípot,
jak ostatní studenti posunovali lavice po podlaze. Natáčejí se tak,
aby na ni líp viděli!
Cítila, jak jí buší srdce a ruce se jí potí. Přikrčila se v lavici a
úpěnlivě si přála být normální žákyní v normální škole - doma v
Thunderboltu v Georgii. Tak jako si v posledních dnech často přála,
aby nikdy neviděla stíny, nikdy se nezapletla do těch malérů, kvůli
kterým přišla o život její kamarádka, nikdy si nezačala s Camem...,
aby nikdy neudělala nic, co by Danielovi znemožňovalo být s ní. Ale
u toho se její zjitřené myšlenky vždycky zastavily: jak to má udělat,
aby zůstala normální, a přitom byla pořád s Danielem? Ten měl do
normálu daleko. To prostě nešlo. Takže je tady a musí se s tím
poprat.

49
 „Ještě se tady rozkoukávám.“ Hlas se jí zachvěl, zradil ji, a navíc
se odrážel s ozvěnou od vysokého stropu. „Ale zatím mi to všechno
připadá prima.“
Steven se rozesmál. „No, dohodli jsme se s Franceskou, že ti to
rozkoukávání usnadníme a ustoupíme od obvyklého ranního
přednesu referátu...“
„Jasně!“ vykřikla zezadu Shelby. Luce si všimla, že její
spolubydlící má před sebou štos kartiček a u nohou velký plakát s
nápisem ZJEVENÍ NEJSOU TAK ŠPATNÁ. Takže Luce ji zachránila
před přednesem referátu. To by jí mohlo u Shelby vynést pár
kladných bodů.
„Steven chce říct,“ ujala se slova Francesca, „že si zahrajeme hru.
Aby se prolomily ledy.“ Sklouzla ze stolu a vydala se podél místnosti.
Podpatky jí cvakaly, jak rozdávala papíry studentům.
Luce očekávala, že se ozve sborové zaúpění, které podobnou akci
v každé pubertální třídě vždycky rozpoutalo. Ale tady vypadali
studenti ochotně a nadšeně. Jako by se opravdu chtěli zapojit do
hry.
Když Francesca položila papír před Luce, řekla: „Tohle ti pomůže
odhadnout, co jsou někteří tví spolužáci zač a jaké cíle má naše
výuka.“
Luce se zadívala na list papíru. Linky ho rozdělovaly na dvacet
čtverců. V každém z nich byla jedna věta. Tuhle hru už hrála na
letním táboře v Georgii, když byla malá, a potom několikrát ve třídě
v Doveru. Šlo o to obejít třídu a přiřadit ke každému studentovi
jednu větu. Dost se jí ulevilo: rozhodně existovaly i horší hry na
prolomení ledů. Ale když se zadívala na věty - čekala takové to
běžné „Má jako domácího mazlíčka želvu“ nebo „Chtěl by jednou
skočit padákem“, spatřila tam znepokojující výroky typu „Hovoří víc
než osmnácti jazyky“ a „Navštěvuje onen svět“.
Bylo až bolestně zřejmé, že Luce je jedinou studentkou ve třídě,
která nepatří mezi nefilimy. Vzpomněla si na toho nervózního

50
číšníka, který jí a Shelby ráno přinesl snídani. Asi by se líp cítila mezi
těmi, co tady studovali na stipendium. Bacula Brady ani netuší,
čemu se vyhnul.
„Pokud nikdo nemá otázky,“ ozval se Steven, „můžete prosím
začít.“
„Běžte klidně ven, dobře se bavte,“ vyzvala je Francesca. „Máte
tolik času, kolik budete potřebovat.“
Luce vyšla za ostatními na terasu. Když mířili k zábradlí, Jasmine
se naklonila Luce přes rameno a zabodla zeleně nalakovaný prst do
jednoho ze čtverců. „Já mám příbuznýho, co je čistokrevnej cherub,“
prohlásila. „Starej bláznivej strejda Carlos.“
Luce přikývla, jako by věděla, co tím dívka myslí, a zapsala si ke
čtverečku Jasminino jméno.
„A já umím levitovat,“ pochlubila se Dawn a ukázala na Lucein
papír nahoru vlevo. „Teda ne úplně na sto procent, ale když si dám
kafe.“
„Páni.“ Luce se snažila netřeštit na ni oči - ale nevypadalo to, že si
Dawn dělá legraci. To vážně umí levitovat?
Snažila se nedávat najevo, jak nepatřičně si v jednom kuse
připadá, a propátrávala stránku, jestli tam uvidí něco, čemu by
rozuměla.
Umí přivolávat Hlasatele.
Stíny. Daniel jí prozradil, že takhle se správně jmenují, tu
poslední noc u Meče & kříže. I když ona je vlastně nikdy
„nepřivolávala“, prostě se jí jen ukázaly. Ale viděla je kolem sebe.
„Mě si můžete napsat sem,“ ukázala Jasmine a Dawn na spodní
levý okraj stránky. Obě se na ni zadívaly trochu užasle, ale ne
nevěřícně, než se přesunuly se svými papíry dál. Luceino srdce
trochu zpomalilo. Třeba to nakonec nebude tak špatné.
V dalších několika minutách se seznámila s upjatou zrzkou
Lilith, která pocházela z nefilimských trojčat („Rozeznáš nás podle
zbytkových ocásků: můj je zakroucenej,“ vysvětlila Luce). Taky s

51
Oliverem, podsaditým chlapcem s hlubokým hlasem, který vloni o
prázdninách navštívil onen svět („Děsně se to přeceňuje, fakt, co ti
budu vykládat,“), a s Jackem, který měl pocit, že už skoro umí číst
myšlenky druhých, takže si ho tak klidně může zapsat. („Cítím, že s
tím souhlasíš, souhlasíš se mnou?“ Udělal z prstů pistoli a zamlaskal,
jako by střílel.) Luce ještě zbývaly tři čtverečky, když jí Shelby
vytáhla papír z ruky.
„Tohle zvládnu oboje,“ prohlásila a ukázala na dva čtverečky.
„Kam si mě chceš napsat?“
V políčkách stálo Mluví více než osmnácti jazyky a Vnímá minulé
životy.
„Počkej,“ vyhrkla šeptem Luce. „Ty... fakt vnímáš minulý životy?“
Shelby protočila panenky a naškrábala svůj podpis do políčka
Mluví více než osmnácti jazyky. Luce zírala na papír a myslela na své
minulé životy a na to, jak zoufale jí tyhle informace unikají. Asi
Shelby podcenila.
Ale její spolubydlící už byla pryč. Na jejím místě stál ten hoch,
který seděl ve třídě vedle Luce. Byl tak o deset, možná patnáct
centimetrů vyšší, s upřímným přátelským úsměvem, sprškou pih na
nose a jasně modrýma očima. Ale něco na něm, na tom, jak
ohryzával pero, působilo... robustně. Luce si uvědomovala, že to je
podivný výraz pro popis někoho, s kým ještě ani nemluvila, ale
naskočilo jí samo.
„Ach, díky bohu.“ Rozesmál se a plácl se do čela. „To jediný, co
umím, mám pořád volný.“
„Umí odrážet zrcadlový obraz sebe sama i druhých?“ přečetla
pomalu Luce.
Chlapec naklonil hlavu ze strany na stranu a napsal do rámečku
svoje jméno. Miles Fisher. „Na někoho jako ty to asi musí dělat fakt
velkej dojem.“
„Ehm... nojo.“ Luce se odvrátila. Na někoho jako ona, kdo ani
neví, co to znamená.

52
 „Počkej. Hej, kam pádíš?“ Miles ji zatahal za rukáv. „No tak.
Nechápeš sebepodceňující vtípek?“ Luce zavrtěla hlavou a chlapec se
zatvářil užasle. „Chtěl jsem říct, že ve srovnání s ostatníma ve třídě
jsem na tom dost bledě. Jediná osoba, který jsem kromě sebe
dokázal vytvořit zrcadlovej odraz, je moje máma. Asi na deset vteřin
jsem tím vyděsil tátu, ale pak to bylo fuč.“
„Počkej...“ Luce zamrkala. „Tys vytvořil zrcadlovej odraz svý
mámy?“
„Náhodou. Říká se, že je to snadný u lidí, který... no, miluješ.“ Po
tvářích se mu rozlila slabě růžová barva. „Teď budu vypadat jako
mamánek. Jenže moje schopnosti bohužel u toho ,snadnýho‘ končej.
Zatímco ty - ty seš ta slavná Lucinda Priceová.“ Naznačil pohyb, jako
když moderátor uvádí slavnou osobnost.
„Kdyby to tak už všichni přestali opakovat,“ vyštěkla Luce.
Vzápětí se zastyděla, že se chová tak hrubě, a s povzdechem se
opřela o zábradlí terasy, odkud bylo vidět oceán. Bylo tak těžké
vyrovnat se s tím, že všichni tihle lidé tady okolo o ní vědí víc než
ona sama. Ale nemůže si chladit žáhu na tomhle klukovi. „Promiň,
já jen, že... no, to já jsem ta, kdo je tady na tom ve srovnání s
ostatníma dost bledě. Proč to o sobě říkáš ty?“
„Já jsem to, čemu se říká ,zředěná krev’,“ Miles udělal do vzduchu
prsty uvozovky. „Mamka má andělskou krev, ale už je to pár
generací zpátky, a všichni mí příbuzní jsou normální smrtelníci.
Takže moje síly jsou na hodně nízkým stupni. Ale jsem tady, protože
naše rodina věnovala škole... ehm, tuhle terasu, na který teď
stojíme.“
„Páni.“
„Není o čem mluvit, fakt ne. Moje rodina byla posedlá tím, abych
se dostal na Pobřežní akademii. Měla bys slyšet ty poznámky, kdy už
,konečně pozvu na rande nějakou milou nefilimskou dívku’.“ Luce se
rozesmála. Byl to první upřímný smích po spoustě dní. Miles

53
dobromyslně protočil panenky. „Viděl jsem tě ráno u stolu se
Shelby. Bydlíte spolu?“
Luce přikývla. „Přesně ta milá nefilimská dívka, o který mluvíš,“
zažertovala.
„No, já vím, že Shelby je, ehm...“ Miles zasyčel a udělal z ruky
dráp, kterým sekl do vzduchu. Luce znovu vybuchla smíchy. „No, já
teda nepatřím k elitě, ale trčím tady už nějakou dobu, a stejně si
pořád myslím, že tohle místo je dost šílený. Takže kdybys někdy
chtěla zažít normální snídani nebo tak něco...“
Luce zjistila, že horlivě přikyvuje. Normální. To byla rajská hudba
pro její smrtelnické uši.
„Třeba... zejtra?“ navrhl Miles.
„To zní super.“
Spolužák se zazubil a pokývl jí na rozloučenou. Luce si
uvědomila, že skoro všichni ostatní se už vrátili do třídy. Poprvé za
celé dopoledne zůstala sama. Zadívala se na svůj papír se jmény.
Pořád nevěděla, co si má o studentech Pobřežní akademie myslet.
Chyběl jí Daniel. Ten by jí dokázal všechno vysvětlit, kdyby nebyl -
kde vlastně je?
Hrozně daleko.
Přitiskla si prst na rty, když si vzpomněla na jeho poslední
polibek. Na neuvěřitelné objetí jeho křídel. Bez něj cítila takový
chlad, dokonce i na jasném kalifornském slunci. Ale je tady kvůli
němu. Kvůli němu ji přijali do téhle andělské třídy, kvůli němu tady
má tu šílenou pověst. Být tak nerozlučně spojovaná s Danielem ji
svým bizarním způsobem těšilo.
Než si pro ni Daniel přijde, musí se držet aspoň tohohle.

54
 KAPITOLA TŘETÍ

ŠESTNÁCT DNÍ

„No tak, prozraď mi to. Co je zatím na Pobřežní akademii to

nejbláznivější?“
Byla středa ráno před vyučováním a Luce seděla na terase u
snídaně zalité sluncem a dělila se o konvici čaje s Milesem. Měl na
sobě žluté tričko v retro stylu s logem Sunkist, baseballovou čapku
staženou do modrých očí, žabky a džíny s roztřepaným okrajem.
Luce se nechala inspirovat nenuceným oděvním stylem Pobřežní
akademie a změnila svůj obvyklý černý outfit. Vzala si červené šaty s
odhalenými rameny a zády a krátký bílý svetřík. Připadalo jí, jako by
po dlouhém období dešťů vyšla na slunce.
Luce si nasypala do šálku lžičku čaje a rozesmála se. „Ani nevím,
kde začít. Možná moje spolubydlící, co se vrátila odněkud oknem
těsně před svítáním, a když jsem se vzbudila, byla už zase pryč.
Nebo ne, počkej - že nás učí dvojice anděl-démon. Nebo...“ Polkla.
„To, že se na mě všichni dívají, jako bych byla nějakej slavnej pošuk.
No, že se na mě lidi dívají jako na pošuka, na to jsem zvyklá. Ale
nechvalně známej pošuk...“
„Nejseš nechvalné známá.“ Miles si ukousl pořádné sousto ze
svého croissantu. „Tyhle já polykám po kilech,“ přiznal s plnou
pusou.

55
 Zatímco si osušoval koutky úst ubrouskem, Luce napůl žasla a
napůl se bavila nad jeho občas dokonalými stolovacími způsoby.
Musela si ho představovat jako kluka, který chodí na kurzy etikety
pro děti.
„Shelby působí navenek drsně,“ přikývl Miles, „ale umí bejt taky
fajn. Když se jí chce. Ne že já bych to někdy zažil.“ Zasmál se. „Ale
říká se to. A Frankie se Stevenem mě nejdřív taky šokovali, ale fakt
to funguje. Je to jako nebeská rovnováha věcí. Když tady máme obě
nabídky v jednom balíčku, můžeme se tak nějak svobodnějc
rozvíjet.“
Už zase to slovo: rozvíjet. Luce si vzpomněla, že ho poprvé použil
Daniel, když jí vysvětloval, že on s ní do Pobřežní akademie
nenastoupí. Ale jak se má rozvíjet? To platí jen pro nefilimy. Ne pro
Luce, která je jediný osamělý člověk uprostřed třídy skoroandělů, a
čeká jen na to, až její anděl přiletí a odnese si ji s sebou.
„Luce,“ Miles přerušil její myšlenky, „ten důvod, proč na tebe
všichni zírají, je, že každej slyšel příběh o tobě a Danielovi. Ale
nikdo neví, kolik z toho je pravda.“
„Takže místo aby se mě zeptali...“
„A na co? Jestli jste si to fakt rozdávali v oblacích? Jestli jeho
bezuzdná, no... pýcha, někdy vstoupila do tvý smrtelný...“ Zarazil se,
když spatřil Lucein zděšený výraz. „Promiň. Chtěl jsem říct, že máš
pravdu. Je z toho nafouklej mýtus, o kterým všichni spekulujou.
Teda všichni ostatní. Já se to snažím, ehm, nedělat.“ Miles odložil
šálek čaje a zadíval se na něj. „Možná je vyptávat se na to moc
osobní.“
Zvedl k ní pohled a zadíval se na ni, ale to Luce neznervóznělo.
Naopak: jeho jasně modré oči a trochu posměšný úsměv byly jako
otevřené dveře, pozvánka promluvit si o věcech, o kterých prozatím
nedokázala mluvit vůbec s nikým. Sice ji to bolelo, ale chápala, proč
jí pan Cole a Daniel zabránili spojit se s rodiči nebo s Callie. Ale
Daniel a pan Cole ji přihlásili na tuhle školu. To oni jí tvrdili, že tady

56
bude v bezpečí. Takže není důvod tajit svůj příběh před někým jako
Miles. Zvlášť když už nějakou verzi stejně zná.
„Je to dlouhá historie,“ povzdychla si. „Doslova. A já o tom pořád
ještě nevím všechno. Ale v zásadě jde o to, že Daniel je významnej
anděl. Asi hrál na nebi před Pádem velkou roli.“ Polkla a vyhnula se
Milesovu pohledu. Zmocnila se jí nervozita. „Teda dokud se
nezamiloval do mě.“
A všechno to z ní začalo prýštit. Od prvního dne v Meči & kříži,
jak se o ni Arriane a Gabbe staraly, jak ji Molly a Cam mučili, až po
ten svíravý okamžik, kdy spatřila snímek ze svého minulého života.
Pověděla mu o Pennině smrti a jak ji to zničilo. O nadpřirozené
bitvě na hřbitově. Vynechala některé podrobnosti o sobě a
Danielovi, o tom, jak byli spolu..., ale když skončila, měla pocit, že
dala Milesovi celkem kompletní obrázek toho, co se stalo - a snad
aspoň u jednoho ze spolužáků rozptýlila mýty o svých milostných
zážitcích.
Ke konci cítila, že se jí trochu ulevilo. „Páni. Tohle jsem ještě
doopravdy nikomu nevypravovala. Je fakt dobrý, když to člověk
může říct nahlas. Jako by se to tím stalo nějak skutečnější.“
„Můžeš pokračovat, jestli chceš,“ vybídl ji Miles.
„Vím, že jsem tady jen nakrátko,“ prohlásila Luce. „A myslím, že
Pobřežní akademie mi svým způsobem pomůže zvyknout si na lidi -
totiž na bytosti -, jako je Daniel. A nefilimy jako ty. Ale stejně si tady
pořád připadám nepatřičně. Jako bych si hrála na něco, co nejsem.“
Miles předtím celou dobu přikyvoval a souhlasil, ale teď zavrtěl
hlavou. „To v žádným případě. Právě tím, že seš smrtelnice, je celá
ta záležitost mnohem působivější.“
Luce se rozhlédla po terase a poprvé si všimla zřetelné hranice,
která oddělovala stolky nefilimů od stolů normálních studentů.
Nefilimové obsadili všechny stoly na západě, nejblíž vodě. Bylo jich
míň než běžných studentů, jen kolem dvaceti, ale obsadili víc stolů -
často u stolu pro šest seděl jen jeden z nich, zatímco zbytek

57
studentů se tísnil ve skupinkách u východních stolů. Například
Shelby snídala úplně sama a bojovala s větrem, který jí ohýbal listy
novin, jež se snažila číst. Kolem ní byla spousta židlí, ale žádný ze
smrtelných studentů jako by se neodvážil překročit neviditelnou
hranici a posadit se k „talentovaným“.
Včera se Luce s některými „netalentovanými“ seznámila. Po
obědě měla vyučování v hlavní budově, která byla architektonicky
mnohem méně zajímavá, a učily se v ní tradičnější předměty.
Biologie, geometrie, evropské dějiny. Někteří z normálních studentů
vypadali mile, ale Luce cítila, že si zachovávají tichý odstup - protože
ona patřila do kurzu pro „talentované“ -, který vylučoval možnost
normální konverzace.
„Nechápej mě špatně - s některýma z těch kluků se kamarádím.“
Miles ukázal na přeplněné stoly na druhé straně terasy. „Třeba s
Connorem nebo s Eddiem G. bych si zahrál fotbal mnohem radši
než s nějakým nefilimem. Ale vážně: myslíš si, že by se někdo z nich
dokázal vyrovnat s tím, cos prožila? A zůstat naživu tak dlouho, aby
o tom moh někomu vypravovat?“
Luce si Zamnula krk a cítila, jak ji v koutcích očí štípou slzy.
Pořád ještě před sebou viděla dýku slečny Sophie a nedokázala na tu
noc myslet, aniž ji bolelo srdce pro Penn. Její smrt byla tak zbytečná.
Nebylo to fér... nic z toho. „Zůstala jsem naživu jen náhodou,“ hlesla.
„Jo.“ Miles zamrkal. „To jsem slyšel. Je to zvláštní: Francesca a
Steven nás učí hodně o přítomnosti a budoucnosti, ale ne o
minulosti. Že nás to má posilovat nebo co.“
„Jak to myslíš?“
„Zeptej se mě klidně na podrobnosti bitvy, která se bude bojovat,
nebo na roli, kterou v ní mají sehrát urostlí udatní nefilimové jako
já. Ale to, co bylo dřív - o čem jsi mluvila ty, to se v žádný hodině
neučíme. A když už mluvíme o učení,“ Miles ukázal na terasu, která
se vyprazdňovala, „měli bysme jít. Chceš si to někdy zopáknout?“

58
 „Rozhodně.“ Luce to myslela vážně. Miles se jí líbil. Mluvilo se jí s
ním mnohem líp než s kýmkoli jiným tady. Choval se kamarádsky a
měl podobný smysl pro humor jako ona. Ale něco z toho, co řekl, ji
zneklidnilo. To o bitvě, která se bude bojovat. Danielova a Camova
bitva. Nebo bitva se slečnou Sophií a jejími Staršími? Jestli se na ni
připravují i mladí nefilimové, co má potom dělat ona?

Steven a Francesca měli ve zvyku se oblékat do ladících barev,

takže vypadali nachystaní spíš na fotografování do módního
magazínu než na vyučování. Druhý den Luceina pobytu v Pobřežní
akademii měla Francesca zlaté gladiátorské sandály na
deseticentimetrovém podpatku a módní šaty v linii A dýňové barvy s
volnou vázankou kolem krku. Téměř stejně oranžovou kravatu měl
Steven pod límečkem slonovinové oxfordské košile s tmavomodrým
sakem.
Byl na ně úchvatný pohled a oba ji okouzlovali, ale ne tak, jak jí
to včera předpovídala Dawn. Když Luce seděla mezi Jasmine a
Milesem a sledovala své učitele, cítila, že její zájem pramení spíš ze
srdce. Připomínali jí její vztah s Danielem.
Sice nikdy neviděla, že by se navzájem dotýkali, ale pořád stáli
blízko sebe a silný magnetismus mezi nimi doslova prohýbal stěny.
Samozřejmě to souviselo s jejich silami padlých andělů, ale muselo
to mít něco společného i s citem, který je spojoval. Luce si nemohla
pomoct: měla jim to za zlé. Byli pro ni neustálou připomínkou toho,
co pro ni právě teď bylo nedosažitelné.
Většina ze studentů se už usadila. Dawn a Jasmine Luce neustále
přemlouvaly, aby se přidala k jejich výboru a pomáhala jim plánovat
všechny ty úžasné společenské akce. Luce mimoškolním činnostem
nikdy moc nedala. Ale tyhle dívky k ní byly tak milé a Jasmine tak
zářila, když mluvila o výletu na jachtě, který plánovali tenhle týden,

59
že se Luce rozhodla dát výboru šanci. Zrovna se zapsala na rozpis
služeb, když Steven přešel ke stolu, odhodil na něj své sako a mlčky
rozpažil.
Zpod vysokých sekvojí přímo za okny se jako na povel oddělila
menší skupinka stínů. Zvedly se z trávy, získaly tvar a vlétly
otevřeným oknem do místnosti. Bylo to nesmírně rychlé. Sotva
vlétly dovnitř, den potemněl a místnost se ponořila do tmy.
Luce sebou ze zvyku škubla, ale nebyla sama. Většina studentů se
v lavicích nervózně ošila a Steven začal stíny zpracovávat. Natáhl
prostě ruce a hbitě s nimi pohyboval, jako by s něčím zápasil. Stíny
se před ním brzy roztočily tak rychle, až se změnily v rozmazanou
šmouhu, jako paprsky na roztočeném kole. Z jejich středu zavál
prudký vítr s pachem plísně a odfoukl Luce vlasy z čela.
Steven se stínem dál manipuloval, až neurčitý obrys stlačil do
malé černé koule, ne větší než grapefruit.
„Třído,“ oslovil žáky, zatímco nenuceně držel levitující černý
míček pár centimetrů nad svými prsty, „seznamte se s tématem
dnešní hodiny.“
Francesca přistoupila blíž a přebrala stín svou rukou. Na
podpatcích byla skoro stejně vysoká jako Steven. A Luce si dokázala
představit, že se stíny to umí stejně obratně jako její přítel.
„Vy všichni občas vídáte Hlasatele,“ pronesla a vydala se se svým
nákladem pomalu mezi půlměsíčkovými lavicemi, aby se každý
mohl na kouli podívat zblízka. „A někteří z vás,“ podívala se na Luce,
„už s nimi dokonce pracovali. Ale víte skutečně, co jsou zač? Víte, co
dokážou?“
Sbírat klepy, pomyslela si Luce, když si vzpomněla, co jí o nich
Daniel říkal tu noc bitvy na hřbitově. Ale byla tady ještě natolik
krátce, že se neodvážila přihlásit. Jenže nikdo z dalších studentů o
tom zřejmě neměl ani tušení. Luce váhavě zvedla ruku.
Francesca na ni pokývla: „Prosím?“

60
 „Nosí zprávy,“ odpověděla Luce. Když promluvila, cítila se trochu
jistěji. Vzpomněla si na Danielovo ujištění. „Ale jinak jsou
neškodně.“
„Ano, nosí zprávy. Ale že by byly neškodné?“ Francesca se otočila
na Stevena. Její tón ničím neprozrazoval, jestli studentka odpověděla
správně nebo špatně, a to Luce zneklidňovalo.
Celou třídu překvapilo, když se Francesca vrátila vedle Stevena a
přidržela stín z jedné strany, zatímco Steven ho chytil z druhé a
silně zatáhl. „Tomuhle říkáme nahlédnutí.“
Stín se vyboulil a roztáhl jako balon, který někdo nafoukne.
Ozval se podivný silný zvuk, když se čerň rozptýlila a odhalily se
barvy mnohem živější než cokoli, co Luce viděla kdy předtím.
Temně mléčné, třpytivě zlaté, mramorované pásy růžové a
purpurové. Celý ten vířící svět barev byl stále jasnější a výraznější,
než se ponořil do zmatku stínů. Steven a Francesca tahali dál,
pomalu ustupovali od sebe, až hmota mezi nimi získala tvar a
velikost velkého promítacího plátna. Pak se zastavili.
Učitelé nevyslovili žádné varování, nic ve smyslu „teď uvidíte...“,
a Luce vzápětí pochopila proč. Na tohle je nic připravit nemohlo.
Spletenec barev se rozdělil a nakonec se uspořádal do obrazu.
Dívali se na město. Starobylé kamenné město... v plamenech.
Přelidněné zaneřáděné ulice polykaly plameny. Lidi zahnaní ohněm
do kouta vyráželi němý křik, jejich ústa se měnila v temné otvory,
když zvedali ruce k obloze. Na všechno pršely jasné jiskry a hořící
kusy trosek. Smrtící ohnivý déšť přistával všude a podpaloval
všechno, čeho se dotkl.
Luce téměř cítila, jak k ní tou stínovou obrazovkou proudí zkáza
a zmar. Bylo děsivé se na to dívat, ale nejděsivější, aspoň prozatím,
byla absence zvuku. Další studenti kolem ní skláněli hlavy, jako by
se snažili zablokovat sténání a křik, ale Luce neslyšela nic. Nic než
děsivé ticho, v němž další a další lidé umírali.
Když si začínala myslet, že její žaludek se s tím už nedokáže

61
vyrovnat, zaostření obrazu se změnilo, jako by někdo stiskl funkci
zoom a ona se na všechno dívala z dálky. Nebylo to jedno hořící
město, ale dvě. Napadlo ji něco zvláštního... Jako by se jí vrátila
vzpomínka, kterou měla v hlavě, ale už dlouho si ji nevybavila.
Věděla, nač se dívá: na města Sodoma a Gomorra, biblická města
zničená Bohem.
Potom, jako když se stiskne vypínač, Steven a Francesca luskli
prsty a obraz se vytratil. Zbytky stínů se roztříštily v oblaku prachu,
který se pomalu snášel na podlahu třídy. Studenti kolem Luce jako
by se snažili popadnout dech.
Luce nemohla odtrhnout pohled od místa, kde předtím byly
stíny. Jak se to mohlo stát? Tečky prachu se začaly znovu slučovat,
nabývaly povědomý stínový tvar. Když jeho služba skončila,
Hlasatel se prosmýkl nad podlahou a vyklouzl ze třídy jako stín
vržený zavírajícími se dveřmi.
„Možná se divíte, proč jsme vás vystavili takovému prožitku,“
oslovil žáky Steven. Vyměnili si s Franceskou ustaraný pohled a
rozhlédli se po třídě. Dawn ležela na lavici a vzlykala.
„Jak víte,“ ujala se slova Francesca, „většinou se vás tady snažíme
připravit na to, jakou máte jako nefilimové sílu. Jak můžete měnit
věci k lepšímu, ať už si to ,lepší’ každý z vás definuje jak chce podle
svého svědomí. Radši se díváme dopředu než dozadu.“
„Ale co jste viděli dnes, to nebyla jen hodina dějepisu za použití
zvláštních efektů,“ pokračoval Steven. ,A nebyl to jen obraz, který
jsme pro vás vytvořili. Ne, sledovali jste skutečnou zkázu Sodomy a
Gomorry, zničených Velkým tyranem, když...“
„Pozor, pozor!“ Francesca zahrozila prstem. „V téhle škole se
nadávky netrpí.“
„Ovšem. Má pravdu jako vždycky. To jen já někdy sklouznu k
propagandistickým manýrům.“ Steven se na ně usmál. „Ale chci říci
tohle: Hlasatelé nejsou jen pouhé stíny. Obsahují velice cenné
informace. V jistém smyslu jsou to skutečně stíny - stíny minulosti,

62
stíny událostí, které se odehrály před dávnými a dávnými časy.“
„Co jste viděli dnes,“ uzavřela Francesca, „byla jen ukázka
neocenitelné schopnosti, kterou někteří z vás dokážou ovládat.
Jednou.“
„Nechtějte to zkoušet už teď.“ Steven si otřel ruce kapesníkem,
který vytáhl z kapsy. „Jinými slovy, zakazujeme vám to, protože
byste nad tím mohli ztratit vládu a ztratit se ve stínech. Ale
jednoho dne se to pro vás stane možným.“
Luce si vyměnila pohled s Milesem. Usmál se na ni očima, jako
by se mu ulevilo. Nevypadal, že by mu ten zákaz vadil, tak jako to
vadilo jí.
„Kromě toho,“ pokračovala Francesca, „mnozí z vás možná
zjistí, že se cítí vyčerpaní.“ Luce se rozhlédla po třídě. Francesčin
hlas jako by měl stejný účinek jako aloe vera na spáleniny. Polovina
žáků zavřela oči, jako by je někdo pohladil. „To je úplně normální.
Nahlížet do stínů stojí hodně sil. Dokonce i pohled na minulost
starou pár dní stojí hodně energie, natož pak napříč tisíciletími.
Cítíte to jistě sami. Vzhledem k tomu,“ podívala se na Stevena,
„vám dnes dovolíme, abyste si šli na zbytek dne odpočinout.“
„Uvidíme se zase zítra ráno, a nezapomeňte si přečíst uložený
text o zjeveních,“ připomněl Steven. „Končím vyučování.“ Studenti
kolem Luce se pomalu zvedali ze židlí. Vypadali omámeně a
unaveně. Když se postavila taky, podlomila se jí kolena, ale nějak se
jí podařilo, že nebyla zdaleka tak otřesená jako spolužáci. Přehodila
si přes ramena svetřík a vydala se za Milesem ze třídy.
„To bylo drsný,“ prohlásil Miles. Bral schody z terasy po dvou.
„Seš v pohodě?“
„Já jo,“ přikývla Luce. „A ty?“
Miles si zamnul čelo. „Měl jsem pocit, jako bych byl fakt lam.
Ještě že nás pustili dřív. Potřebuju se na chvíli natáhnout.“
„No teda!“ ozvala se za nimi Dawn, která je dohonila na cestičce
k internátu. „Tohle jsem fakt od školního vyučování nečekala. Jsem

63
totálně mrtvá.“
Byla to pravda: zničení Sodomy a Gomorry bylo děsivé. A
působilo tak reálně, že Luce ještě teď cítila, jak má kůži rozpálenou
od plamenů.
Vydali se k internátu zkratkou, kolem severního okraje jídelny a
přes sekvojový háj. Bylo zvláštní vidět kampus tak vylidněný:
všichni ostatní žáci seděli na výuce v hlavní budově Pobřežní
akademie. Nefilimové jeden za druhým proudili do internátu a do
svých pokojů. Luce zoufale zatoužila po tom, aby tady byl Daniel.
Toužila si s ním promluvit o tom, co jim předvedla Francesca se
Stevenem. O tom, proč jí nepověděl o stínech, že nejsou jen tím, co
vidí na první pohled.
Před Luce se objevily schody, které vedly k její ložnici. Za ní byl
sekvojový háj. Obešla vchod do internátu, protože se jí nechtělo
dovnitř. Nechtěla to zaspat a předstírat, že se vlastně nic nestalo.
Francesca a Steven se je nesnažili vyděsit: určitě je tak chtěli něco
naučit. Něco, co jim nemohli jen tak odpřednášet. Ale jestli
Hlasatelé nosí zprávy a jsou ozvěnou minulosti, jaký byl smysl toho,
co jim ukázali?
Luce zamířila do lesa.
Na hodinkách měla jedenáct dopoledne, ale pod hustými
korunami stromů byla tma jako o půlnoci. Když se vydala dál do
hloubi lesa, na holých nohou jí naskočila husí kůže. Nechtěla na to
moc myslet: to by jenom znamenalo, že sama sebe vyděsí. Chystala
se vstoupit na nezmapované území. Zakázané území.
Chystala se přivolat Hlasatele.
Měla s nimi co do činění už dřív. Poprvé stín štípla, když jí chtěl
během vyučování vlézt do kapsy, kde měla schovaný dopis. A
potom ho plácla v knihovně, když se ovíjel kolem Penn. Nemohla si
pomoct, aby nemyslela na to, jakou zprávu tenhle Hlasatel přinášel.
Kdyby s nimi uměla manipulovat tak, jako to dneska předvedli
Steven a Francesca - mohla by zabránit tomu, co se stalo potom?

64
 Zavřela oči. Spatřila před sebou Penn, zhroucenou u stěny, s
hrudí zalitou krví. Její mrtvá přítelkyně. Ne. Ohlížet se na tu noc
bylo příliš bolestné a Luce to v ničem nepomohlo. Teď se musí dívat
dopředu.
Musela bojovat s chladným strachem, který jí svíral útroby.
Plíživý, černý, známý obrys vykukoval ze skutečných stínů nízkých
větví sekvojí sotva deset kroků od ní.
Vykročila k němu, a Hlasatel se stáhl. Luce se snažila nedělat
rychlé pohyby, ale pomalu postupovala k němu, blíž a blíž.
Nehodlala dopustit, aby jí stín mohl zase vyklouznout.
Teď.
Stín se stočil pod větví stromu, ale zůstal tam.
Luce prudce bušilo srdce, ale snažila se uklidnit. Ano, v lese byla
tma; a ano, ani živá duše neví, kam šla, a jestli se jí něco stane,
nejspíš dost dlouho potrvá, než ji někdo začne postrádat. Ale to
nejsou žádné důvody k panice. Že ne? Tak proč ji úplně ovládá ten
hlodající strach? Proč se jí klepou ruce stejně, jako když vídala stíny
v dětství, dávno předtím, než zjistila, že jsou v zásadě neškodné?
Bylo načase něco udělat. Mohla buď zůstat strnule stát dál, nebo
utéct z lesa a schovat se pod peřinu v ložnici. Nebo...
Její ruka vystřelila, už bez chvění, a chytila tu věc. Zvedla ji a
přitiskla si ji pevně k hrudi. Překvapilo ji, jak je stín těžký, a taky
chladný a vlhký. Bylo to jako držet mokrý ručník. Paže se jí třásly.
Co teď?
V mysli jí vyšlehl obraz planoucího města. Luce nevěděla, jestli
sama dokáže do stínu nahlédnout. Jestli nějak zjistí, jak odemknout
jeho tajemství. Jak tyhle věci fungují? Francesca a Steven vypadali,
jako by stín prostě jen roztáhli.
Luce zadržela dech a přejela prsty po nadýchaném obrysu
zajatce, uchopila ho a jemně zatáhla. K jejímu úžasu se Hlasatel
poddal jako plastelína, vytvořil tvar, který mu vnukly její ruce. Luce

65
se mračila soustředěním, když se z něj snažila vytvarovat čtverec.
Něco podobného obrazovce, jakou vytvořili předtím oba učitelé.
Nejdřív to bylo snadné, ale když se snažila stín natáhnout víc,
jako by jí začal v rukou tuhnout. Kdykoli se mu pokusila dát jiný
tvar, stočil se do chladné, hrbolaté černé hmoty. Luce se zadýchala a
otřela si hřbetem ruky pot z čela. Nechtěla to vzdát. Ale když stín
začal vibrovat, Luce zavřískla a upustila ho na zem.
Hlasatel okamžitě vystřelil do lesa. Teprve když zmizel, Luce si
uvědomila, že to nevibroval on. Ten zvuk vydával mobil v jejím
batohu.
Už si od něj úplně odvykla. Doslova jí vypadlo z hlavy, že když ji
pan Cole vyprovázel na letadlo do Kalifornie, daroval jí svůj starý
mobil. Nebyl jí k ničemu - leda k tomu, aby s ní její bývalý učitel
dějepisu mohl zůstat ve spojení, vylíčit jí historky, kterými krmil její
rodiče. Ti pořád věřili, že Luce je u Meče & kříže. Takže když s nimi
Luce mluvila, musela neustále lhát.
Její číslo kromě pana Colea nikdo neznal. A Daniel jí na sebe z
nějakých hloupých bezpečnostních důvodů nedal spojení. A teď ji
telefon připravil o první možný úspěch v ovládání stínů.
Vytáhla přístroj a přečetla si esemesku od pana Colea.

Zavolej rodicum. Mysli si, ze jsi prave dostala jednicku z dejepisneho

testu a ze se pristi tyden pokusis dostat do plaveckeho tymu. Nezapomen
se chovat, ze je vsechno v poradku.

A za pár vteřin přišla druhá zpráva s otázkou:

Je vsechno v poradku?

Luce si naštvaně zastrčila mobil do batohu a vydala se závějemi

sekvojového jehličí ke kraji lesa a k internátu. Esemeska ji přiměla
myslet na ostatní studenty v Meči & kříži. Je tam ještě Arriane - a
pokud ano, komu posílá při hodinách vlaštovky? Našla si Molly po

66
Luceině zmizení nějakou jinou dívku, které dělá ze života peklo?
Nebo obě odešly ze školy, stejně jako ona a Daniel? Spolkla Randy
historku o tom, že Luceini rodiče zařídili její přestup? Luce si
povzdychla. Nenáviděla, když musela rodičům lhát. Nenáviděla
pocit, že jim nemůže povědět, jak daleko je a jak je tady osamělá.
A telefonovat jim? Každá lež, kterou by vyslovila - o jedničce z
testu, o plaveckém týmu - by jenom prohloubila její stesk po
domově.
Pan Cole se musel pomátnout, když po ní chce, aby jim zavolala
a lhala. Jenže kdyby pověděla rodičům pravdu - tu opravdovou
pravdu mysleli by si, že už jí úplně přeskočilo. A když se jim neozve,
poznají, že se něco stalo. Vydají se autem do Meče & kříže, zjistí, že
Luce už tam není, a co pak?
Mohla by jim poslat e-mail. Lhát v dopise nemůže být tak těžké.
Tak by získala pár dní k dobru, než bude muset zatelefonovat. Ano.
Večer jim napíše e-mail.
Vyšla z lesa na cestu a zalapala po dechu. Byla tma. Ohlédla se do
hustého lesa za sebou. Jak dlouho tam se stínem byla? Podívala se na
hodinky. Půl deváté večer. Zmeškala oběd i odpolední vyučování. A
taky večeři. V lese byla taková tma, že si vůbec nevšimla, jak čas
běží. Teď jako by na ni všechno dolehlo. Byla unavená, hladová a
prochladlá.

Potom, co v bludišti chodeb třikrát špatně zatočila, Luce konečně

našla svůj pokoj. Tiše doufala, že Shelby bude někde tam, kam mizí
každou noc. Zastrčila do zámku veliký starodávný klíč a otočila s
ním.
V pokoji bylo zhasnuto, ale v krbu hořel oheň. Shelby seděla se
zkříženýma nohama na zemi, měla zavřené oči a meditovala. Luce
zapnula počítač, který jí přinesli i s psacím stolem, a zadívala se na

67
obrazovku. Pokusila se v hlavě sestavit co nejnevinnější dopis, který
by mohla poslat rodičům - a když už bude u toho, taky Callii, která jí
během uplynulého týdne posílala neutuchající proud zpráv, které
zůstaly nepřečtené ve schránce.
Začala ťukat tak opatrně, aby zvuk klávesnice Shelby nevyrušil a
neposkytl jí další důvod Luce nenávidět. Napsala:

Milá mamko a taťko, moc se mi po vás stýská. Chci vám napsat jen pár
věcí. U Meče & kříže je to fajn.

Hruď se jí sevřela, když se násilím přiměla nevyťukat větu Pokud

vím, tenhle týden tam ani nikdo neumřel.
Ve škole mi to jde dobře, donutila se napsat místo toho. Možná
dokonce zkusím uplavat limit, aby mě vzali do plaveckýho družstva!
Luce se zadívala oknem na jasnou oblohu bez hvězd. Bude muset
rychle skončit, než se do toho zamotá.

Zajímalo by mě, jak dlouho bude ještě takhle pršet..., ale to je prostě listopad
v Georgii. Mějte se, s láskou Luce.

Zkopírovala dopis do zprávy pro Callii, kde pár slov změnila a

přidala. Pak přejela kurzorem na políčko ODESLAT, zavřela oči,
dvakrát klikla myší a svěsila hlavu. Je tak příšerně prolhaná dcera,
tak falešná kamarádka. A co ji to napadlo? Tohle byly ty nejnudnější,
nejvarovnější dopisy, co kdy napsala. Jedině tím všechny vyděsí.
V žaludku jí zakručelo. A pak podruhé, ještě hlasitěji. Shelby si
odkašlala.
Luce se prudce otočila a zadívala se na svou spolubydlící. Zjistila,
že se Shelby opírá o dlaně a špičky chodidel, se zadkem vystrčeným
vzhůru. Luce ucítila, jak se jí z koutků očí uvolňují slzy. „Mám hlad,
chápeš? Co kdybys napsala stížnost a nechala mě přeložit na jinej
pokoj?“

68
 Shelby se obratně skulila na svou jogínskou matraci, zkřížila ruce
na prsou v modlitební pozici a řekla: „Zrovna jsem chtěla
poznamenat, že mám v prádelníku v první zásuvce makrobiotický
těstoviny se sýrem. Nemusíš se hned rozbrečet, prokrista.“
O jedenáct minut později Luce seděla na posteli přikrytá dekou,
nabírala si sousta z kouřící misky těstovin se sýrem a suchýma
očima pozorovala spolubydlící, která ji najednou přestala nenávidět.
„Nebrečela jsem hlady,“ pokusila se Luce vysvětlit. Těstoviny se
sýrem byly tak dobré a od Shelby to bylo tak nečekaně laskavé, až se
jí z toho málem zase nahrnuly do očí nové slzy. Luce se toužila
někomu svěřit, a Shelby byla tady. Ne že by docela roztála, ale
podělit se o své zásoby na horší časy byl pořádný skok dopředu na
někoho, kdo zatím na Luce sotva promluvil. „Spíš mám, ehm, nějaký
rodinný starosti. Je to těžký, bejt tak daleko od nich.“
„Blbost,“ zahuhlala Shelby s plnou pusou makaronů, které si
udělala i pro sebe. „Nech mě hádat: tví rodiče jsou pořád šťastně
svoji.“
„To není fér,“ namítla Luce a posadila se. „Ty nemáš ponětí, čím
jsem si prošla.“
„A máš ty ponětí, čím jsem si prošla já?“ Shelby se na Luce
zamračila. „Asi ne. Tak tohle jsem já: jediný dítě osamělý matky.
Táta? Kde nic, tu nic. Akorát problémy. A co nemůžu vystát? Sladký
holčičky, zvyklý na to, že je pořád někdo vodí za ručičku, se
šťastným domovem a nóbl přítelem, která mi tady fňuká kvůli tomu,
že ho pár dní neuvidí.“
Luce se nadechla. „To není jen kvůli tomu.“
„Ne? Tak to mi vysvětli.“
„Jsem falešná,“ vyhrkla Luce. „Já... lžu lidem, který mám ráda.“
„Lžeš svýmu klukovi?“ Shelby přimhouřila oči způsobem, který v
Luce vzbudil dojem, že teď svou spolubydlící opravdu zaujala.
„Ne,“ zamumlala. „S ním mluvit vůbec nemůžu.“

69
 Shelby se svalila na Luceinu postel a zvedla nohy tak, že se
chodidly opírala o spodek horní palandy. „Proč ne?“
„To je dlouhý, složitý a pitomý.“
„Hele, každá holka s půlkou mozku ví, že je jen jedna věc, která
se má udělat, když se rozejdeš s přítelem...“
„My jsme se nerozešli,“ skočila jí do řeči Luce, zatímco Shelby
dořekla svou promluvu:
„Změnit si účes.“
„Změnit si účes?!“
„Novej začátek,“ prohlásila Shelby. „Já si ty svoje obarvila na
zrzavo a ostříhala. Sakra, jednou jsem si hlavu dokonce oholila, když
mi jeden zmetek zlomil srdce.“
K prádelníku na druhé straně pokoje bylo připevněné malé
kulaté zrcadlo ve zdobeném dřevěném rámu. Luce ze své pozice na
posteli viděla svůj odraz. Odložila misku s těstovinami a naklonila se
blíž.
Po Trevorovi si vlasy ostříhala, ale to bylo něco jiného. Většina jí
stejně ohořela. A když přišla do školy Meče & kříže, stříhala
Arrianiny vlasy. Ale Luce připadalo, že ví, co Shelby myslela „novým
začátkem“. Člověk se může proměnit v někoho jiného, předstírat, že
není ta osoba, které právě někdo zlomil srdce. Luce sice - díkybohu -
netrpěla trvalým odloučením od Daniela, ale jinak ztratila skoro
všechno. Penn, svou rodinu, život, na který byla zvyklá předtím, než
se věci tak zkomplikovaly.
„Ty o tom fakt uvažuješ, viď? Doufám, že nebudu vytahovat
peroxid zpod umyvadla zbytečně.“
Luce si prohrábla prsty krátké černé vlasy. Co si Daniel pomyslí?
Ale jestli chtěl, aby tady byla šťastná, než se spolu zase shledají, Luce
se musí zbavit té osoby, kterou byla u Meče & kříže.
Obrátila se k Shelby. „Přines lahvičku.“

70
 KAPITOLA ČTVRTÁ

PATNÁCT DNÍ

Není taková blondýna.

Luce si namočila pod kohoutkem ruce a prohrábla si svoje
odbarvené vlny. Už zvládla celou čtvrteční nálož učení včetně
nečekané dvouhodinové lekce, v níž jim Francesca zopakovala, proč
by se s Hlasateli neměli úmyslně zaplétat (skoro to vypadalo, jako by
učitelka svá slova adresovala přímo Luce). Absolvovala i testy
znalostí na „normální“ výuce z biologie a matematiky v hlavní školní
budově. Celkem to vypadalo na osm nepřetržitých hodin zírání
jejích nových spolužáků, nefilimů i těch druhých.
Shelby se sice večer předtím v jejich ložnici na internátě o
Luceině novém zjevu vyjádřila pochvalně, ale nezahrnovala ji
komplimenty, jako to dělávaly Arriane nebo Penn. Když Luce ráno
vyšla z pokoje, zmítala s ní nervozita. Miles ji uviděl jako první a
pochvalně zvedl palce nahoru. Jenže Miles byl strašně hodný: nikdy
by ji nezklamal, ani kdyby vypadala jako strašidlo.
A samozřejmě Dawn a Jasmine se k ní vrhly hned po ranní výuce,
nedočkavé, aby se mohly dotknout jejích vlasů, a vyptávaly se, kdo ji
k tomu inspiroval.
„Určitě Gwen Stefani,“ prohlásila Jasmine a pokyvovala hlavou.

71
 „Ne, spíš Madge, vid?“ nesouhlasila Dawn. „Éra Vogue.“ Než Luce
stačila odpovědět, Dawn mávla rukou od sebe k Luce. „Akorát že teď
už nejsme dvojčata.“
„Dvojčata?“ opakovala Luce nechápavě.
Jasmine na ni zamžourala. „Ale jdi, ty sis toho fakt nevšimla? Vy
dvě jste si... no, byly jste si... tak podobný. Jako sestry.“
Když teď Luce stála v umývárně v hlavní budově a zírala na sebe
do velkého zrcadla, vybavovala si Dawn s jejíma velkýma očima.
Měly něco stejného: bledou pleť, rudé rty, tmavé vlasy. Ale Dawn
byla menší než Luce a neustále nosila oblečení v zářivých barvách. A
taky byla mnohem veselejší, než se Luce kdy cítila. Až na pár
povrchních rysů se jedna od druhé nemohly víc lišit.
Dveře umývárny se rozlétly a dovnitř vešla zdravě vyhlížející
bruneta v džínách a žlutém svetříku. Luce si vzpomněla, že ji viděla
už na hodině evropských dějin. Amy... nějaká. Dívka se opřela o
umývadlo vedle ní a začala si uhlazovat obočí.
„Proč sis to udělala s těma vlasama?“ zeptala se a loupla očima po
Luce.
Luce sebou škubla. Jedna věc byla o tom mluvit se svou
spolubydlící, která se tady v Pobřežní akademii asi tak nejvíc blížila
termínu přítelkyně. Ale s touhle holkou nikdy nemluvila!
Do hlavy jí naskočila Shelbyina odpověď: nový začátek. Ale koho
tím chtěla oblafnout? Lahvička peroxidu docílila jen toho, že Luce
vypadala i zvnějšku stejně falešně, jako se cítila uvnitř. Callie nebo
rodiče by ji teď jen těžko poznali, a o to jí přece vůbec nešlo.
A Daniel. Co si pomyslí Daniel? Luce si najednou připadala tak
průhledně falešná, že to musela vidět i tahle cizí holka.
„Nevím.“ Protáhla se kolem dívky ke dveřím umývárny. „Já nevím
proč.“
Odbarvení vlasů nezbavilo barvitosti její vzpomínky z posledních
týdnů. Jestli vážně stojí o nový začátek, tak prostě musí znova začít.
Ale jak? V tuhle chvíli toho bylo tak málo, co mohla doopravdy

72
ovládat. Její život byl v rukách pana Colea a Daniela. A ti byli oba tak
daleko.
Děsilo ji, jak rychle a jak moc se naučila spoléhat ve všem na
Daniela - bylo to o to děsivější, že neměla ponětí, kdy ho zase uvidí.
Předpokládala, že je v Kalifornii čekají společné dny plné blaženosti,
a místo toho tu byla tak osamělá, jako ještě nikdy předtím.
Loudala se přes kampus. Pomalu si uvědomovala, že jediná doba,
kdy se od příjezdu do Pobřežní akademie cítila trochu nezávislá,
byla...
Byla tam v lese se stíny.
Po včerejší demonstraci dnes čekala při vyučování od Francesky a
Stevena něco podobného. Doufala, že třeba dovolí studentům, aby
experimentovali se stíny pod jejich dohledem. Dokonce se zasnila a
představila si, jak se jí daří se stínem to, co včera v lese, před zraky
všech nefilimů.
Ale k ničemu takovému nedošlo. Dnešní vyučování jí připadalo
jako pořádný skok zpátky. Nudná přednáška o etiketě jednání s
Hlasateli a o bezpečnosti a jak studenti nikdy, za žádných okolností,
nemají zkoušet sami to, co viděli den předtím.
Bylo to frustrující a podivné. Takže Luce, místo aby zamířila do
internátu, zjistila, že běží cestičkou kolem jídelny a po okraji útesu a
pak vzhůru po dřevěném schodišti k nefilimské boudě. Francesca
měla kancelář v přístavku k prvnímu patru a často žáky vyzývala,
aby za ní přišli, když budou cokoli potřebovat.
Bez ostatních studentů, kteří jako by budovu svou přítomností
rozehřívali, vypadala bouda odlišně. Tmavá a plná průvanu, jakoby
opuštěná. Luce připadalo, že se tady každý zvuk nese daleko, odráží
se od šikmých trámů. Zahlédla lampu, která svítila na podestě, a
ucítila hutnou vůni čerstvé kávy. Pořád ještě nevěděla, jestli chce
učitelce povědět o tom, co zkoušela v lese se stínem a co se jí
povedlo. Někomu tak zkušenému jako Francesca to může připadat

73
jako hloupost. Anebo to může vnímat jako porušení svého zákazu a
pokynů, které žákům dala.
Nějaká část v Luce toužila ženu otestovat - zjistit, jestli je to
někdo, na koho se může obrátit ve chvílích jako tahle, kdy má pocit,
jako by se měla rozpadnout.
Dívka vyběhla na vrcholek schodiště a zjistila, že stojí v dlouhé
otevřené chodbě. Nalevo za dřevěným zábradlím bylo vidět dolů do
opuštěné temné třídy na druhém poschodí. Vpravo měla řadu
těžkých dubových dveří s barevnými skleněnými tabulkami. Luce se
vydala po dřevěné podlaze k nim a uvědomila si, že netuší, která
kancelář je Francesčina. Jen jedny dveře byly pootevřené, třetí
zprava, a barevnou mozaikovou tabulkou proudilo ven veselé světlo.
Luce se zdálo, že zevnitř slyší mužský hlas. Už se chystala zaťukat,
když ji k zemi přimrazil ostrý ženský hlas.
„Byla chyba to i jen zkoušet,“ zasyčela Francesca.
„Měli jsme šanci. Ale taky smůlu.“
Steven.
„Smůlu?!“ odfrkla si Francesca. „Spíš jsme byli příšerně
bezohlední. Z čistě statistického hlediska byla možnost, že Hlasatel
ponese špatnou zprávu, hodně vysoká. Viděls, co to s těmi dětmi
udělalo. Ještě nebyly připravené.“
Odmlka. Luce popošla po perském koberečku o kousíček blíž.
„Ale ona byla.“
„Nehodlám obětovat vyhlídky celé třídy na jejich možný rozvoj
jen proto, že...“
„Nebuď tak krátkozraká, Francesco. Máme skvělý učební plán.
To vím stejně dobře jako ty. Naši studenti trumfnou všechny
nefilimské programy na světě. A je to tvoje zásluha. Máš důvod být
na to pyšná. Ale teď je všechno jinak.“
„Steven má pravdu, Francesco.“ Další mužský hlas. Luce připadal
povědomý. Ale kdo to je? „Můžeš svůj akademický kalendář klidně

74
vyhodit z okna. Naše příměří je teď ten jediný časový rozvrh, na
kterém opravdu záleží.“
Francesca si povzdychla. „Ty vážně myslíš...“ Nezařaditelný hlas
ji přerušil. „Jak znám Daniela, bude tady přesně na čas. Nejspíš už
teď počítá minuty.“
„Je tu ještě něco,“ ozval se Steven.
Nastala odmlka, v níž něco zaskřípělo, jako když se vytahuje
zásuvka. Následovalo zalapání po dechu. Luce by zabíjela, aby teď
mohla vidět skrz stěnu, vidět to, co ti tři uvnitř. „Odkud to máš?“
zeptal se mužský hlas. „Koupil jsi to?“
„Samozřejmě, že ne!“ Francesčin hlas zněl ohromeně. „Steven to
našel v lese, když byl včera v noci na obchůzce.“
„Je pravý, ne?“ zeptal se Steven.
Povzdech. „Už je to tak dlouho, že to nedokážu určit s jistotou,“
postěžoval si neznámý. „Neviděl jsem hvězdný šíp už celé věky.
Daniel to bude vědět. Vezmu mu ho.“
„To je všechno? A co máme podle tebe zatím dělat?“ zeptala se
Francesca.
„Podívej, to není moje věc.“ Ten mužský hlas byl tak známý -
bylo to jako svědění vzadu na Luceině mozku. „A tohle vážně není
můj styl...“
„Prosím,“ hlesla Francesca.
V kanceláři všechno ztichlo. Luce prudce bušilo srdce. „Tak fajn.
Na vašem místě bych to vzal pořádně do ruky. Zesilte dohled a
dělejte, co se dá, abyste je všechny připravili. Konec světa nemá být
moc příjemná záležitost.“
Konec světa. O tom mluvila Arriane tehdy v noci u Meče & kříže,
že to nastane, jestli vyhraje Cam a jeho armáda. Ale oni nevyhráli.
Ledaže by už došlo k další bitvě. Ale na co se mají nefilimové
připravit?

75
 Ozval se skřípot židlí po podlaze. Při tom zvuku Luce odskočila.
Věděla, že by se rozhodně neměla nechat přistihnout, jak poslouchá
za dveřmi zrovna tuhle konverzaci. Ať už se baví o čemkoli.
Pro jednou byla vděčná za nevyčerpatelnou zásobu výklenků v
architektuře Pobřežní akademie. Vklouzla pod ozdobnou dřevěnou
římsu mezi dvěma policemi a vtiskla se do prohlubně ve zdi.
Z kanceláře vyšel jediný pár nohou. Dveře se pevně zavřely. Luce
zadržela dech a sledovala postavu, která zamířila dolů po schodech.
Nejdřív viděla jen nohy. Hnědé evropské polobotky. Když zatočil
kolem zábradlí na podestě, objevily se nohavice tmavomodrých
sepraných džínů. Modrobílá pruhovaná košile na knoflíky. A
nakonec vzdáleně známá hříva černých a zlatých dredů.
V Pobřežní akademii se objevil Roland Sparks.
Luce vyskočila ze svého úkrytu. Možná chtěla vypadat slušná a
vychovaná před Franceskou a Stevenem, kteří byli tak znepokojivě
úžasní a mocní a dospělí a taky... to byli její učitelé. Ale z Rolanda
strach neměla - aspoň už ne. Moc ne. A kromě toho byl tou nejbližší
spojnicí s Danielem, jakou v poslední době měla.
Vykradla se po vnitřním schodišti co nejtišeji a vyběhla na
dřevěnou terasu. Roland se loudal k oceánu, jako by neměl na světě
jedinou starost.
„Rolande!“ vykřikla Luce. Seběhla posledních několik schodů k
zemi a přidala. Roland zůstal stát v místech, kde se útes prudce
svažoval k rozeklaným skaliskům.
Stál nehybně a díval se na vodu. Luce překvapili motýlci v břiše,
když se k ní mladík pomaloučku otočil.
„Ale, ale.“ Usmál se. „Lucinda Priceová objevila peroxid.“
„Eh.“ Ruka jí vylétla k vlasům. Pomyslela si, jak hloupě teď před
ním musí vypadat.
„Ne, to ne.“ Roland popošel k ní a načechral jí vlasy svými prsty.
„Sluší ti to. Drsnej šmrnc pro drsný časy.“
„Co tady děláš?“

76
 „Zapisuju se.“ Pokrčil rameny. „Zrovna jsem si vyzvedl rozvrh a
seznámil se s učitelema. Vypadá to tady fakt dobře.“
Přes rameno mu visel plátěný batůžek s něčím dlouhým, úzkým
a stříbrným, co z něj čouhalo ven. Roland sledoval
Lucein pohled, přehodil si batůžek na druhé rameno a pevně
přetáhl přes náklad vrchní chlopeň.
„Rolande,“ Luce se zachvěl hlas. „Tys odešel z Meče & kříže?
Proč?“
„Potřeboval jsem trochu změnu,“ odpověděl krypticky.
Luce se ho chtěla začít vyptávat na ostatní - Arriane a Gabbe,
dokonce i na Molly. Jestli si někdo všiml, že ona odešla - a jestli na
tom někomu záleželo. Ale když otevřela pusu, vyletělo z ní něco
jiného, než chtěla. „O čem jste s Franceskou a Stevenem mluvili?“
Rolandova tvář se náhle změnila, ztvrdla. Vypadala starší a méně
bezstarostná než před chvilkou. „Záleží na tom. Kolik jsi z toho
slyšela?“
„O Danielovi. Slyšela jsem, jak jsi říkal... Rolande, mně nemusíš
lhát. Jak dlouho to bude trvat, než se vrátí? Já nemůžu.
„Luce, pojď se se mnou projít.“
Jak podivné by jí připadalo, kdyby jí Roland Sparks u Meče &
kříže položil paži kolem ramen! Ale tady v Pobřežní akademii ji to
uklidňovalo. Nikdy se doopravdy nespřátelili, ale připomínal jí
minulost. A to bylo pouto, k němuž se teď zoufale obracela.
Vydali se spolu kolem okraje útesu, kolem terasy, kde se
podávaly snídaně, a podél západní stěny internátu. Dostali se až k
růžové zahradě, kde Luce ještě předtím nebyla. Stmívalo se a voda
po jejich pravici ožila barvami, odrážela růžové, oranžové a fialové
mraky, které se nakupily před sluncem.
Roland ji odvedl k lavičce naproti oceánu, daleko od budov
kampusu. Když se Luce podívala dolů, viděla hrbolaté schody
vytesané do skály. Začínaly jen kousek pod místem, kde teď seděli, a
vedly až dolů na pláž.

77
 „Co ještě víš a neříkáš mi to?“ ozvala se Luce, když už mlčení
nemohla dál vydržet.
„Voda má jedenáct stupňů,“ informoval ji Roland.
„Ne, to nemyslím.“ Podívala se mu přímo do očí. „Poslal tě sem,
abys na mě dohlížel?“
Roland se podrbal na hlavě. „Hele... Daniel je pryč a dělá si svoje
věci.“ Ukázal vyhýbavě k obloze. „A mezitím...“ Luce připadalo, že
ukázal bradou na les za internátem, „...se ty zase můžeš starat o
svoje věci.“
„Cože? Já žádný svoje věci nemám. Jsem tady jen proto, že...“
„Blbost.“ Roland se rozesmál. „Všichni máme nějaký tajemství,
Luce. Moje mě přivedlo sem do Pobřežní akademie. A tvoje tě láká
tam do lesa.“
Začala protestovat, ale Roland mávl rukou. V očích měl pořád ten
kryptický výraz.
„Nechci, abys z toho měla malér. Vlastně ti držím palce.“ Zatěkal
očima k moři. „A teď k moři. Je ledový. Už jsi byla ve vodě? Vím, jak
ráda plaveš.“
Luce došlo, že už je v Pobřežní akademii tři dny, moře má pořád
na očích, vlny jsou pořád slyšet, slaný vzduch se dostane úplně
všude, ale ona ještě ani jednou nesešla na pláž. Tady to nebylo jako
u Meče & kříže, kde byl nekonečně dlouhý seznam zakázaných věcí.
Ani nevěděla, proč ji to ještě nenapadlo. Zavrtěla hlavou.
„Ale na pláži u tak studenýho moře se dá dělat jen jedno:
táborák.“ Roland se na ni zadíval. „Už tady máš nějaký kamarády?“
Pokrčila rameny. „Pár.“
„Přiveď je dneska po setmění.“ Roland ukázal na úzký poloostrov
písku u paty skalnatého schodiště. „Přímo sem dolů.“
Luce se na Rolanda po straně zadívala. „Co máš přesně na mysli?“
Danielův přítel se na ni ďábelsky usmál. „Neboj, bude to ve vší
nevinnosti. Ale víš, jak to chodí. Jsem tady novej. Rád bych, aby se o
mně vědělo.“

78
 „Hele, eště jednou mi šlápneš na nohu a zlomím ti kotník.“
„Kdyby sis tou baterkou nesvítila jen před sebe, Shel, tak bysme i
my ostatní viděli, kam jdeme.“
Luce se snažila potlačit smích, když kráčela přes kampus za
Milesem a Shelby, kteří se neustále popichovali. Bylo skoro jedenáct
v noci a Pobřežní akademie se už ponořila do tmy a ticha, které
rušilo jen soví houkání. Na nebi visel oranžový vypouklý měsíc,
zahalený mlžnatým závojem. Oni tři našli dohromady jen jednu
baterku (Shelbyinu), takže jen jeden z nich (Shelby) měl jasný
výhled na pěšinu k oceánu. Pro Luce a Milese se teď země, která za
denního světla vypadala tak upravená a rovná, ježila spadanými
šiškami, kořeny kapradí a Shelbyinými patami.
Když Roland Luce požádal, aby dovedla pár přátel, sevřel se jí
žaludek. Tady na Pobřežní akademii nebyly žádné monitory, které
sledují každý jejich pohyb, žádné všudypřítomné kamery jako u
Meče & kříže, takže se jí neudělalo špatně strachy, že by je mohli
chytit. Vytratit se z internátu tady bylo relativně snadné. Mnohem
obtížnější pro ni bude sehnat ty „přátele“.
Dawn a Jasmine jí připadaly jako nejlepší kandidátky na párty na
pláži, ale když Luce přišla k jejich pokoji ve čtvrtém poschodí, všude
byla tma a na klepání nikdo neodpovídal. U nich v pokoji seděla
Shelby zapletená do nějaké jogínské pozice, z níž Luce bolelo tělo už
jen při tom pohledu. Nechtěla rušit urputné soustředění své
spolubydlící tím, že by ji zvala na nějaký záhadný večírek. Vzápětí se
ale ozvalo hlasité zabušení na dveře, po němž Shelby stejně
okamžitě opustila svou krkolomnou pózu.
Byl to Miles, který se přišel zeptat, jestli by si Luce nedala
zmrzlinu.

79
 Luce zatěkala očima od jednoho k druhému a usmála se. „Mám
lepší nápad.“
O deset minut později už byli vyzbrojení mikinami s kapucí a
baseballovými čapkami s kšiltem dozadu (Miles), vlněnými
ponožkami s odděleným palcem, aby je šlo nosit do žabek (Shelby),
a nervózním pocitem v útrobách, že není moc dobrý nápad
seznamovat Rolanda s lidmi z Pobřežní akademie (Luce), a vydali se
pomalu na útes.
„Řekni mi ještě jednou, kdo je ten kluk?“ ozval se Miles a ukázal
Luce na prudce se svažující skálu dřív, než z ní stačila sletět.
„Je to prostě... kluk z mý bejvalý školy,“ pokrčila rameny Luce.
Zatímco jejich trojice tápavě sestupovala po vytesaných schodech,
Luce marně hledala v hlavě nějakou specifikaci. Nemohla tvrdit, že
je to její kamarád, protože to Roland nikdy nebyl. Lidi v Pobřežní
akademii jí sice připadali bez předsudků, ale stejně jim nechtěla
vykládat, na které straně Roland jako padlý anděl stojí. „Je to
Danielův kamarád,“ prohlásila nakonec. „Asi to bude jen malá
sešlost. Řekla bych, že tady kromě mě nikoho nezná.“
Ucítili to ještě dřív, než uviděli: příslovečnou ořechovou vůni
pořádně rozpáleného táboráku. Když se dostali k úpatí schodiště,
obešli skály a strnuli, když před nimi vyšlehla k nebi obrovská
oranžová záře.
Na pláži musela být snad stovka lidí.
Vítr byl nezkrotný jako divoké zvíře, ale to nebylo nic ve srovnání
s počínáním účastníků večírku. Na jednom konci shromáždění, blíž
k Luce, stála skupinka hippie mladíků s dlouhými hustými vousy a v
halenách z řídkého plátna, kteří tvořili bubenický půlkruh. Jejich
vytrvalé bubnování pohánělo do bláznivého tance skupinky
studentů, které se mezi sebou opodál přelévaly. Na druhé straně stál
samotný táborák. Když se Luce vytáhla na špičky, spatřila známé z
Pobřežní akademie, jak se choulí kolem plamenů, aby zahnali chlad.
Všichni drželi klacky a snažili se opékat v plamenech buřtíky a

80
sladké brambory nebo ohřívat improvizované plechovkové nádoby
fazolí.
Luce nechápala, jak se o tom všichni mohli dozvědět, ale bylo
jasné, že si to všichni užívají.
A nejvíc ze všech Roland. Převlékl si už svou propínací košili a
drahé kožené boty a měl na sobě to, co všichni ostatní: mikinu s
kapucí a ustřižené džíny. Stál na kameni, bujaře mával rukama a
vykládal nějakou historku, i když slova k Luce nedoléhala. Mezi
uchvácenými posluchači stály i Dawn a Jasmine a jejich ohněm
ozářené tváře vypadaly půvabně a živě.
„Tomuhle ty říkáš malá sešlost?“ dloubl do ní Miles.
Luce upírala oči na Rolanda. Zajímalo by ji, jaký příběh to
vykládá. Něco v tom, jak na sebe strhl pozornost, Luce připomnělo
párty v Camově pokoji, první a jediný mejdan, který zažila u Meče &
kříže. Zastesklo se jí po Arriane. A samozřejmě i po Penn: ta byla
tehdy z večírku tak nervózní, byl to první v jejím životě, ale nakonec
se bavila líp než všichni ostatní. Daniel tam byl taky, ale tehdy ještě
na Luce skoro nemluvil. Teď bylo všechno úplně jinak.
„Hele, já nevím, jak vy,“ ozvala se Shelby a skopla žabky, takže
vstoupila na písek jen v ponožkách, „ale já si jdu dát něco k pití,
opeču si buřtíka a pak si možná nechám od někoho z těch vousáčů
vysvětlit, jak se bubnuje.“
„Já taky,“ přidal se Miles. „Teda až na tu bubenickou část, kdyby
to snad někomu nebylo jasný.“
„Luce!“ Roland na ni zamával ze svého vyvýšeného stanoviště na
balvanu. „Tak jsi to zvládla.“
Miles a Shelby už byli o kus dál před ní, mířili ke stanovišti se
špekáčky. Luce se vydala přes duny chladného mokrého písku k
Rolandovi a jeho skupince.
„Takže ty sis nedělal legraci, že chceš, aby se o tobě vědělo. To je
teda něco, Rolande.“

81
 Mladík se jí posměšně uklonil. „Něco, říkáš? Něco dobrýho, nebo
špatnýho?“
Vypadalo to jako řečnická otázka, a pokud Luce chtěla něco
odpovědět, radši to spolkla. Myslela na ten vzrušený rozhovor, který
vyslechla ve Francesčině kanceláři. Jak ostře zněl její hlas. Hranice
mezi dobrým a špatným byla tak nezřetelná. Roland a Steven jsou
padlí andělé, kteří přešli na druhou stranu. Démoni, no ne? Ale
věděla Luce vůbec někdy, co přesně to znamená? Ale byl tady taky
Cam a... co Roland tou otázkou vůbec myslel? Přimhouřila na něj
oči. Třeba se chtěl jenom zeptat, jestli se Luce dobře baví?
Kolem ní vířili pestrobarevně oblečení studenti, ale Luce cítila
temné vlny oceánu za zády. Vzduch byl chladný a větrný, ale oheň jí
zahříval pokožku. Tolik věcí bylo teď v sázce, tolik se obracelo proti
ní.
„Co je to za lidi, Rolande?“
„Vezmeme to po pořádku.“ Roland ukázal na bubeníky. „Kluci z
města.“ Ukázal vedle, kde se početná chlapecká banda snažila udělat
dojem na méně početnou dívčí skupinku nemotornými tanečními
pohyby. „Tamhleto jsou mariňáci z posádky ve Fort Braggu. Podle
toho, jak se rozjeli, doufám, že mají dovolenku aspoň do víkendu.“
Jasmine a Dawn popošly k Rolandovi blíž a on je objal kolem ramen,
z každé strany jednu. „A tyhle dvě doufám znáš.“
„Tys nám neřekla, že se tak dobře znáš s tímhle nebeským
organizátorem párty, Luce,“ vyčetla jí Jasmine.
„Vážně,“ zašeptala hlasitě Dawn Luce, „jenom můj deníček ví, jak
moc jsem si přála dostat se na večírek pořádanej Rolandem
Sparksem. A můj deníček to nikdy nepoví.“
„Ale já bych moh,“ zažertoval Roland.
„Na tomhle večírku není nic na zahřátí?“ Za Luce se objevila
Shelby s Milesem po boku. V jedné ruce držela dva špekáčky,
druhou natáhla k Rolandovi. „Shelby Sterrisová. Co seš zač?“

82
 „Shelby Sterrisová,“ opakoval hostitel. „Já jsem Roland Sparks.
Nebydlelas někdy ve východním L. A.? Neznáme se?“
„Ne.“
„Má fotografickou paměť,“ představil Miles Shelby a podal
Luce opečený párek v žemli. Sice to nejedla, ale bylo to od něj
milé. „Já jsem Miles. Mimochodem, supr večírek.“
„Báječnej,“ souhlasila Dawn a zhoupla se s Rolandem do rytmu
bubnů.
„Co Steven a Francesca?“ zeptala se Luce Shelby. Musela doslova
křičet. „Neuslyší nás tady?“ Vyklouznout před bezpečnostní
kamerou byla jedna věc, ale namířit explozi přímo na radar druhá.
Jasmine se ohlédla ke kampusu. „Jasně že nás slyšej, ale tady v
Pobřežní akademii nás nedržej moc zkrátka. Aspoň nefilimy ne.
Pokud zůstaneme na území kampusu, pod jejich ochranným
dozorem, můžeme si dělat, co se nám zachce.“
„Třeba soutěž v tanci limbo?“ Roland se rozpustile zašklebil a
natáhl se za sebe pro dlouhou silnou větev. „Milesi, budeš to držet se
mnou?“
O vteřinu později se větev ocitla ve vzduchu a rytmus bubnování
se změnil. Celý večírek jako by se přeskupil do jediné dlouhé fronty
před tyčí limbo.
„Luce,“ zavolal Miles, „nebudeš tam dělat solnej sloup, že ne?“
Luce si prohlížela dychtivé tváře. Připadala si ztuhlá a jakoby
vrostlá do toho místa, kde stála. Ale Dawn a Jasmine už jí dělaly
místo mezi sebou. Shelby se zmocnila soutěživá nálada - s tou se
nejspíš už narodila - a protahovala si záda. Dokonce i plaší
námořníci se začali řadit.
„Jasně že ne!“ Luce se zasmála a vklouzla do fronty.
Jakmile hra začala, fronta se rychle posunovala. Ve třech kolech
se Luce prohnula pod větví v zádech bez problému. Počtvrté už byla
větev tak nízko, že jí to šlo jen s obtížemi, musela zaklonit bradu
tak, až za sebou viděla hvězdy. Všichni její výkon uvítali nadšeným

83
potleskem. Luce po chvíli tleskala s nimi dalšímu soutěžícímu, a
užasla, když zjistila, že poskakuje nahoru a dolů radostí z toho, že se
to Shelby povedlo. Jako by úspěšný záklon pod větví limbo krmil
všechny zúčastněné novou energií. Luce to pokaždé vlilo do žil nový
adrenalin.
Obvykle se tak snadno bavit nedokázala. Každý výbuch smíchu
u ní vzápětí provázel pocit viny, hlodavé vědomí toho, že by se z
toho či onoho důvodu neměla veselit. Ale dnes večer se bůhvíproč
cítila tak lehkovážně. Jako by ze sebe dokázala bezděky setřást
temnotu.
Když zvládla svůj pátý pokus, fronta už byla zřetelně kratší.
Polovina lidí z večírku už vypadla a teď stáli kolem Rolanda a
Milese a sledovali zbylé soutěžící. Luce se zařadila na konec fronty s
lehkou hlavou a trochu omámená. Když ucítila pevný stisk na paži,
málem ji to vychýlilo z rovnováhy.
Málem zavřískla, ale na ústa se jí přitiskla něčí dlaň.
„Pssst.“
Daniel ji vytáhl z fronty a dál od davu. Jeho pevná horká ruka jí
sklouzla na krk, jeho rty jí přejely po tváři. Jejich pokožky se na
okamžik dotkly a Luce zahlédla jasně fialové tečky v jeho očích.
Okamžitě se jí zmocnila touha chytit ho a nepustit, už nikdy, touha,
která v ní narůstala už celé dny a která jí přinášela nádhernou
závrať.
„Co tady děláš?“ zašeptala. Chtěla říct Díkybohu, že ses objevil
nebo Bez tebe mi bylo tak hrozně... anebo to, co chtěla vyslovit ze
všeho nejvíc: Miluju tě. Ale v tom všem byla zároveň skrytá výtka:
Opustil jsi mě a Myslela jsem, že to není bezpečné a Co to vaše
příměří? To všechno se v jejím mozku svářilo dohromady.
„Musel jsem tě vidět,“ odpověděl Daniel. Vedl ji za velký sopečný
balvan na pláži se spikleneckým úsměvem. S úsměvem, který byl
nakažlivý a po chvíli si našel cestu i na Luceiny rty. Ten úsměv
naznačoval, že nejenom porušují Danielovu zásadu - ale že si to

84
taky užijí.
„Když jsem se dostal dost blízko, viděl jsem, že tady všichni
tancujete,“ prohodil. „A začal jsem žárlit.“
„Žárlit?“ opakovala Luce. Teď byli sami. Položila mu ruce kolem
širokých ramen a zadívala se do jeho hlubokých fialových očí. „Proč
bys měl žárlit?“
„Protože tvůj taneční pořádek je obsazený,“ zašeptal a přejel jí
dlaněmi po zádech. „Na věčnost.“
Pak vzal její pravou ruku do své, její levou si položil na rameno a
začal s ní pomalý dvoukrokový tanec v písku. Pořád k nim doléhala
hudba z večírku, ale tady za kamenem to vypadalo jako jejich
soukromý koncert. Luce zavřela oči a přitiskla se k jeho hrudi, našla
to místo, kde její hlava zapadala do prohlubně pod jeho ramenem
jako dva dílky puzzle.
„Ne, to není správně,“ ozval se po chvíli Daniel. Ukázal na její
nohy. „Sundej si boty, a já ti ukážu, jak tančí andělé.“ Luce skopla z
nohou černé ploché sandály a odhodila je na pláž. Písek mezi
bosými prsty byl měkký a studený. Když si ji Daniel přitáhl blíž,
jeho palce na nohou překryly její a ona málem ztratila rovnováhu.
Ale Daniel ji přidržel. Když se podívala dolů, zjistila, že podsunul
svá chodidla pod její. A když vzhlédla, spatřila to, po čem toužila ve
dne i v noci. Daniel rozvinoval svá bílá křídla.
Ta naplnila její obzor, roztáhla se do výše šesti metrů k obloze.
Byla široká a nádherná, zářila nocí..., určitě ta nejkrásnější křídla na
nebesích. Luce cítila, jak se její nohy na Danielových zvedají kousek
nad zem. Jeho křídla se nepatrně pohybovala, jako údery srdce, a
držela je oba několik centimetrů nad pláží. „Připravená?“ zeptal se
jí.
Na co? Luce nevěděla, ale bylo jí to jedno.
Teď se ve vzduchu pohybovali dozadu, hladce jako krasobruslaři
na ledě. Daniel sklouzl nad vodu, držel ji pevně v náručí. Luce se
zajíkla, když se jim přes chodidlo otřela první zpěněná vlna. Daniel

85
se zasmál a zvedl je výš k obloze. Zaklonil Luce dozadu a zakroužil s
ní několikrát dokola. Tančili. Na oceánu.
Měsíc byl jako reflektor, zářil přímo na ně. Luce se zasmála čirou
radostí, a rozesmála se ještě víc, když se k ní Daniel přidal. Ještě
nikdy se necítila lehčí.
„Děkuju ti,“ zašeptala.
Odpověděl jí polibkem. Nejdřív jen něžným - na čelo, na nos, až
nakonec našel její rty.
Luce ho líbala na oplátku, hluboce a hladově a trochu zoufale,
celým svým tělem. Jako by se s Danielem vrátila domů, když se
dotýkala té snadné lásky, kterou sdíleli už tak dlouho. Dokonce si
ani nevšimla, že se vrátili na pláž.
Jeho ruce jí sklouzly po hlavě a shrnuly čapku, kterou si nasadila
předtím. Ta prozatím skrývala její vlasy, ale teď se její odbarvené
vlny volně rozletěly ve větru. „Co sis to udělala s hlavou?“
Jeho hlas zněl mírně, ale Luce to stejně připadalo jako obvinění.
Možná proto, že píseň i tanec už skončily a oni teď byli jen dvojice
na pláži. Danielova křídla se stáhla mezi jeho lopatky, ještě
viditelná, ale už mimo její dosah.
„Co na tom záleží?“ Jí záleželo jen na tom, aby ho mohla držet.
Nemělo by i jemu záležet jenom na tom?
Luce se natáhla zpátky pro svou čapku. Její blond vlasy jí
připadaly až příliš obnažené, jako vlající rudý prapor, který by
Daniela mohl varovat, že by se Luce mohla sesypat. Když se od něj
začala odvracet, položil jí paži kolem ramen.
„Počkej,“ přitáhl si ji k sobě blíž. „Omlouvám se.“
Luce vydechla a přitulila se k němu, nechala se zalévat jeho
doteky. Naklonila hlavu, aby se setkala s jeho pohledem.
„Je to teď bezpečný?“ zeptala se. Chtěla, aby Daniel byl ten první,
kdo začne mluvit o příměří. Že už by konečně mohli být spolu? Ale
vyčerpaný výraz v jeho očích jí odpověděl ještě dřív, než Daniel
otevřel pusu.

86
 „Neměl bych sem chodit, ale mám o tebe starost.“ Přidržel si ji
na délku paže od sebe. „A jak to tak vypadá, ne bezdůvodně.“ Vzal
do prstů pramínek jejích vlasů. „Nechápu, proč jsi to udělala, Luce.
Tohle nejsi ty.“
Odstrčila ho. Tohle ji dokázalo vždycky naštvat. „No, Danieli, já
jsem si je odbarvila. Takže technicky vzato jsem to já. Jenom asi ne
taková, jakou mě chceš mít...“
„To není fér. Já přece nechci, abys byla jiná, než jsi.“
„A to je jaká? Protože jestli to víš, tak mi to prosím prozraď.“ Její
hlas zazněl hlasitěji, jak její rozčilení přebilo vášeň, která jí proudila
konečky prstů. „Jsem tady úplně sama a snažím se přijít na to, proč.
Snažím se zjistit, co tady dělám mezi..., když ani nemůžu...“
„Když nemůžeš co?“
Jak se od toho vzdušného tance mohli tak rychle dostat k hádce?
„Nevím. Prostě se tady snažím přežít, den za dnem. Spřátelit se s
někým, chápeš? Včera jsem vstoupila do klubu, plánujeme výlet na
jachtě. Prostě takovýhle věci.“ Ale ve skutečnosti mu chtěla povědět
o stínech. Zvlášť o tom, co udělala v lese. Ale Daniel přimhouřil oči,
jako by se už teď přiznala k něčemu špatnému.
„Ty nikam na jachtě nepojedeš.“
„Cože?“
„Zůstaneš tady v kampusu, dokud ti neřeknu něco jinýho.“
Daniel vydechl. Cítil její rostoucí hněv. „Nenávidím, když ti musím
něco nařizovat, Luce, ale... dělám to proto, abys byla v bezpečí.
Nechci, aby se ti něco stalo.“
„Doslova.“ Luce zaskřípěla zuby. „Dobrýho, nebo špatnýho.
Vypadá to, že když nejseš u toho, radši nemám dělat vůbec nic.“
„To není pravda.“ Daniel zvedl výhružně prst. Ještě ho neslyšela,
aby se tak rychle rozčilil. Pak vzhlédl k obloze a Luce sledovala jeho
pohled. Nad hlavami jim cikcak přeletěl stín jako černá hvězdice z
ohňostroje s kouřovým ohonem. Daniel jako by ho okamžitě
dešifroval.

87
 „Musím jít,“ oznámil.
„To mě fakt překvapuje.“ Luce se odvrátila. „Vynoříš se z ničeho
nic, vyvoláš hádku a pak zmizíš. Tohle je asi fakt ta pravá láska.“
Daniel ji popadl za ramena a zatřásl s nimi, dokud se na něj
nepodívala. „Je to láska,“ pronesl s takovým zoufalstvím, že Luce
nedokázala odhadnout, jestli na něj dokáže zapomenout, nebo
obtíží její srdce další bolestí. „A ty to víš.“ Jeho oči vybuchly fialovou
- ne hněvem, ale prudkou touhou. Byl to ten pohled, který v člověku
probouzí takovou lásku k tomu druhému, že ho postrádá, dokonce i
když stojí vedle.
Daniel se sklonil, aby ji políbil, ale Luce měla strach, že se
rozbrečí. Zahanbeně se odvrátila. Uslyšela jeho povzdech a pak:
zabušení křídel.
Ne.
Když trhla hlavou zpátky, Daniel se už vznášel k obloze, na půl
cestě mezi oceánem a měsícem. Jeho křídla osvětlená měsíčním
světlem bíle zářila. O chvíli později už se ani nedal rozeznat od
hvězd na obloze.

88
 KAPITOLA PÁTÁ

ČTRNÁCT DNÍ

Během noci přestal foukat vítr a na město Fort Bragg se snesl hustý
příkrov mlhy. S úsvitem se nerozptýlila a její beznaděj jako by
prosákla do všeho a do všech. Luce celý pátek ve škole připadalo,
jako by ji unášel pomalý odliv. Učitelé byli nesoustředění, vyhýbaví a
vysvětlovali všechno zdlouhavě. Studenti seděli zavalení letargií,
bojovali s tím, aby během nekonečného pošmourného dne vůbec
zůstali vzhůru.
Než vyučování skončilo, Luce prostoupila bezútěšnost až do
morku kostí. Nechápala, co dělá v téhle škole, kam vlastně nepatří, v
tomhle dočasném životě, který jen jako by zdůrazňoval, že žádný
opravdový a stálý nemá. Chtělo se jí jen jedno: zalézt si na svou
spodní palandu a všechno zaspat. Nejen počasí nebo svůj první
týden v Pobřežní akademii, ale taky hádku s Danielem a propletenec
otázek a obav, které ji tížily.
Noc předtím spát nemohla. V nejtemnější hodině před svítáním
vklopýtala sama do internátu a lehla si, ale jen sebou házela a
převalovala se, nedokázala doopravdy usnout. To, že ji Daniel tak
odsunul na vedlejší kolej, už ji nepřekvapovalo, ale to neznamenalo,
že by na tom bylo něco snadnějšího. A co ten urážlivý, šovinistický
rozkaz, aby zůstala na školní půdě? Co to má být - devatenácté

89
století? Napadlo ji, že možná právě takhle s ní Daniel před stoletím
jednal. Ale Luce si byla naprosto jistá, že - jako Jana Eyrová nebo
Elizabeth Bennetová - se s tím ani v tehdejším životě nesmířila. A
teď už mu to rozhodně trpět nebude.
Pořád ještě měla vztek a byla otrávená z výuky, když se mlhou
vydala k internátu. Oči měla kalné a než stiskla kliku, málem už
spala za chůze. Vklopýtala do šeré, prázdné místnosti a málem
přehlédla obálku, kterou tam někdo podstrčil pode dveřmi.
Byla krémově zbarvená, tenoučká a čtvercová, a když ji Luce
otočila, spatřila vpředu svoje jméno, napsané malými hranatými
písmeny. Rychle obálku roztrhla. Potřebovala si přečíst jeho
omluvu..., ale věděla, že mu jednu taky dluží.
Uvnitř byl lístek psaný na stroji, přeložený na třetiny.

Milá Luce,
je něco, co ti chci už dlouho říct. Můžeme se dnes sejít ve
městě u Noyo Point, asi v šest? Autobus číslo pět, který jezdí
po hlavní silnici, zastavuje asi půl kilometru na jih od
Pobřežní akademie. Jeď s ním. Budu čekat u Severního
útesu. Nemůžu se dočkat.
Miluju tě. Daniel

Luce zatřásla obálkou a vyklepala z ní kousek papíru. Byla to

tenká modrobílá jízdenka na autobus s číslem 5 na přední straně a
plánkem Fort Braggu na zadní. To bylo všechno. Nic víc.
Luce to nechápala. V dopise nebyla ani zmínka o jejich hádce na
pláži. Žádný náznak, že by Daniel chápal, jak hrozně nevypo-
čitatelně se chová, když jeden večer zmizí málem bez rozloučení a
další čeká, že se Luce na jeho pokyn rozběhne za ním.
A ani náznak omluvy.
Bylo to zvláštní. Daniel se mohl objevit kdykoli a kdekoli.
Obvykle kašlal na logistické prostředky, kterými si museli
usnadňovat život normální smrtelníci.

90
 Dopis ležel Luce v rukou, chladný a tuhý. Její vzdorovitá povaha
ji nabádala, aby se chovala tak, jako by ho vůbec nedostala. Byla
unavená z jejich hádky, unavená z toho, jak jí Daniel odmítal
prozradit, co se děje. Ale pak tady byla ta otravná, pořád zamilovaná
část její bytosti, která si říkala, jestli na něj nebyla moc tvrdá.
Protože jejich vztah za přemáhání stál. Snažila se vybavit si výraz
jeho očí a barvu jeho hlasu, když jí vyprávěl o tom, jak spolu chodili
v době zlaté horečky, jak ji uviděl oknem a zamiloval se do ní, stejně
jako už tisíckrát předtím.
Tenhle obraz měla před očima, když se o deset minut později
vykradla z pokoje a proplížila se po cestě k bráně Pobřežní
akademie, k autobusové zastávce, kterou jí popsal Daniel.
Vzpomínka na jeho prosebné fialové oči ji bodala do srdce, když
stála pod mokrou šedivou oblohou. Dívala se, jak se z mlhy vynořují
bezbarvá auta, obkružují vlásenkové zatáčky bez svodidel a znovu
mizí v bílé tmě.
Když se ohlédla na působivé budovy Pobřežní akademie v dálce
za sebou, vzpomněla si, co na Rolandově mejdanu říkala Jasmine.
Pokud zůstaneme na území kampusu, pod jejich ochranným dozorem,
můžeme si dělat, co se nám zachce. Luce právě zpod jejich
ochranného deštníku vystoupila, ale komu to mohlo ublížit? Vždyť
tady doopravdy nestuduje, jen se schovává. A vidět se znova s
Danielem stálo za všechna rizika.
Několik minut po půl šesté přijel k zastávce autobus číslo pět.
Byl starý, šedivý a rozhrkaný, a stejně starý a šedivý byl i řidič,
který otevřel dveře, aby pustil Luce dovnitř. Posadila se na prázdné
sedadlo vpředu. Autobus byl cítit jako pavučiny nebo jako zřídka
větraná půda. Luce se musela přidržet koženého sedáku, když
autobus vyrazil a vletěl do první zatáčky rychlostí osmdesát
kilometrů v hodině, jako by hned vedle silnice nezačínal příkrý sráz
z rozeklaných skal, které padaly přímo k oceánu.

91
 Než dorazili do města, začalo pršet. Nejdřív jen lehce, ale z
mírného mrholení se brzy stal prudký liják. Většina obchodů na
hlavní třídě už byla na noc zavřená. Město vypadalo mokře a trochu
zpustle. Nebyla to zrovna kulisa, kterou si Luce pro jejich smíření
představovala.
Když vystoupila z autobusu, vylovila z batohu čapku a na táhla si
ji na hlavu. Cítila, jak ji déšť studí na nose a na prstech. Zahlédla
promáčklou zelenou kovovou ceduli a vykročila podle její šipky k
Noyo Point.
To byl široký poloostrov, ne porostlý svěží zelenou trávou jako
kampus Pobřežní akademie, ale pokrytý zčásti plevelem, zčásti
obnaženým, mokrým šedivým pískem. Tu a tam rostly řídce stromy
a jejich listí škubal z větví prudký vítr vanoucí od oceánu. Na celém
poloostrově až k okraji útesu stála jen jediná lavička, asi sto metrů
od cesty. Tady se asi chtěl Daniel sejít. Ale Luce viděla, že tam zatím
nikdo není. Podívala se na hodinky. Pět minut po šesté.
Daniel neměl nikdy zpoždění.
Dešťové kapky jako by zůstávaly na konečcích jejích vlasů, místo
aby ji prosákly tak, jak to déšť většinou dělává. Jako by si s její
odbarvenou hlavou nevěděla rady ani matka příroda. Luce se
nechtělo čekat na Daniela venku na dešti. Na hlavní třídě byla řada
obchodů s dřevěnými verandami a Luce vklouzla tam, zůstala stát
pod dlouhou zrezivělou markýzou. Vývěsní štít obchodu hlásal
vybledlými písmeny: FREDOVA RYBÁRNA.
Fort Bragg se moc nepodobal Mendocinu, městu, kde se ona a
Daniel zastavili, než s ní odletěl do Pobřežní akademie. Tohle bylo
spíš průmyslové město, které vyrostlo na místě tradiční rybářské
vesnice, s rozpadajícími se domy v zátoce, kde se země směrem k
vodě zužovala. Zatímco Luce čekala pod stříškou, k molu přirazila
loď s rybáři. Dívala se, jak po kluzkých schodech vystupují na hráz
hubení muži v pláštěnkách s ošlehanými tvářemi.

92
 Když vyšli nahoru, vydali se do městečka jednotlivě nebo v
malých skupinkách, kráčeli mlčky kolem osamělé lavičky a
smutných holých stromů, kolem průčelí zavřených obchodů ke
štěrkovému parkovišti na jižním okraji Noyo Point. Tam nastupovali
do otlučených starých dodávek, startovali a rozjížděli se k
domovům. Hubené zachmuřené tváře řídly, až se mezi nimi
vyloupla jediná. Ta, která nevystoupila z žádného škuneru. Spíš jako
by se mezi rybáři náhle zjevila v mlze.
Luce ucouvla ke kovové roletě ve výloze rybárny a pokusila se
zadržet dech.
Cam.
Vydal se směrem na západ, po štěrkové cestě, která vedla kolem
rybárny. Šel mezi dvěma rybáři v tmavých pláštěnkách, kteří jako by
si jeho přítomnosti nebyli vědomi. Na sobě měl úzké černé džíny a
černou koženou bundu. Tmavé vlasy měl kratší, než když ho Luce
viděla naposledy, a na dešti se mu leskly. Na straně jeho krku se
objevilo tetování, vybledlé od slunce. Ve srovnání s bezbarvou
oblohou byly jeho oči intenzivně zelené jako vždycky.
Když Luce Cama viděla naposledy, stál v čele děsivé černé
armády démonů, bezcitný, krutý... jako ztělesněné zlo. Krev jí teď
ztuhla v žilách. Měla toho tolik, co by na něj toužila vychrlit, tolik
nadávek a obvinění. Ale lepší bude, jestli se jí podaří vyhnout se mu.
Pozdě. Camovy zelené oči ulpěly na ní - a Luce strnula. Ne kvůli
tomu falešnému šarmu, kterému kdysi u Meče & kříže skoro
propadla. Ale protože se zatvářil upřímně polekaně, že ji tady vidí.
Změnil směr, obešel zezadu poslední rybářské opozdilce a okamžitě
se ocitl vedle ní.
„Co tady děláš?“
Luce usoudila, že to není jen úlek: Cam vypadal, jako by měl
téměř strach. Krk měl zapadlý mezi rameny a těkal očima kolem,
nezastavil se pohledem na ničem ani na vteřinu. O jejích vlasech se
vůbec nezmínil, jako by si jich ani nevšiml. Luce si byla jistá, že Cam

93
o jejím pobytu v Kalifornii nic neví. Proto ji sem přece Daniel
schoval - aby ji uklidil z dosahu bytostí jako Cam. A ona to teď
všechno zkazila.
„Já jen...“ Oči jí přelétly k bílé štěrkové cestě za Camovými zády.
„Jsem tady na výletě.“
„To nejseš.“
„Dej mi pokoj.“ Luce vykročila z verandy a pokusila se kolem něj
prosmýknout. „Nemám ti co říct.“
„To by bylo fajn, protože spolu nemáme mluvit. Ale ty taky
nemáš opouštět školu.“
Luce se zmocnila nervozita. Měla pocit, jako by Cam věděl něco,
co ona ne. „Jak víš, že tady chodím do školy?“
Cam si povzdychl. „Já vím všechno, jasný?“
„Takže seš tady, aby ses utkal s Danielem?“
Camovy zelené oči se přimhouřily. „Proč bych - počkej, chceš
říct, že tady máš rande s ním?“
„Proč to říkáš tak šokovaně? Přece víš, že jsme spolu.“ Jako by se
Cam pořád nepřenesl přes to, že si vybrala Daniela, ne jeho.
Cam se poškrábal na čele. Tvářil se ustaraně. Když konečně
promluvil, znělo to naléhavě. „Poslal pro tebe, Luce?“
Zamrkala, jak se snažila vymanit ze zajetí jeho pohledu. „Poslal
mi dopis.“
„Ukaž. Podívám se na to.“
Teď ztuhla Luce. Zkoumala Camův výraz, snažila se pochopit, co
všechno Cam ví. Vypadal ale stejně nejistě, jako se cítila ona. Ale
neposlechla ho.
„Byl to trik. Grigori by tě sem teď nepozval.“
„Ty nemůžeš vědět, co by udělal nebo neudělal.“ Luce se
odvrátila. Kéž by ji tady Cam neviděl! Kéž by byla někde na míle
daleko. Cítila dětinskou potřebu pochlubit se Camovi tím, že za ní
Daniel včera večer přiletěl. Jenže tím se asi chlubit nemůže.
Rozhodně nechtěla mluvit o podrobnostech jejich hádky.

94
 „Vím, že by umřel, kdybys umřela ty, Luce. Jestli se chceš dožít
zítřejšího rána, ukaž mi ten dopis.“
„Ty bys mě zabil kvůli kusu papíru?“
„Já ne. Ale nejspíš to má v úmyslu ten, kdo ti ten kus papíru
poslal.“
„Cože?“ Luce měla pocit, jako by jí dopis v kapse začal pálit, ale
překonala touhu popadnout ho a strčit Camovi. Vždyť on určitě
nemá ponětí, oč jde. Nemůže mít. Ale čím déle se na ni upíraly
Camovy smaragdové oči, tím víc začala přemítat nad tím podivným
dopisem, který ji sem přivedl. Ten lístek na autobus, ten popis cesty.
Bylo to tak technické a popisné. To se Danielovi vůbec nepodobalo.
Chvějící se rukou zalovila v kapse.
Cam popadl papír, a když dopis četl, zamračil se. Něco si
nesrozumitelně zamumlal a jeho oči sklouzly k lesu na druhé straně
cesty. Luce se ohlédla taky, ale neviděla nic podezřelého. Jen zbylé
rybáře, kteří házeli své vaky do prorezlého nákladního prostoru
dodávek.
„Tak jdeme,“ ozval se konečně Cam a chytil ji za loket. „Je načase
vrátit se do školy.“
Odtáhla se od něj. „Já s tebou nikam nejdu. Nenávidím tě. Co
tady vůbec děláš?“
Obešel ji dokola. „Jsem na lovu.“
Chladně ho pozorovala, snažila se nepoddat tomu, jak ji pořád
znervózňoval. Štíhlý, punkově vystrojený, neozbrojený Cam.
„Vážně?“ naklonila hlavu ke straně. „A co lovíš?“
Cam zíral nad její rameno do zšeřelého lesa. Pak ukázal bradou.
„Ji.“
Luce se pokusila otočit, aby viděla, koho to Cam myslí. Ale než
stačila něco zahlédnout, prudce do ní strčil. Kolem ní podivně
zasvištěl vzduch a kolem tváře jí prolétlo něco stříbrného.

95
 „K zemi!“ zařval Cam a přitiskl Luce za ramena k podlaze. Ležela
na dřevěné verandě a cítila na sobě jeho těžké tělo. Do nosu ji šimral
prach z dřevěných prken.
„Slez ze mě!“ zaječela. Když se s odporem zavrtěla, prostoupil ji
chladný strach. Musí to být vážně zlé - s tím někým tam venku.
Jinak by se neocitla v situaci, kdy by ji chránil Cam.
Ten vzápětí vyrazil úprkem přes parkoviště. Hnal se k dívce.
Hezké dívce asi v Luceině věku, oblečené v hnědém dlouhém plášti.
Měla jemné rysy a světlé dlouhé vlasy vyčesané ve zvednutém
ohonu, ale v jejích očích bylo něco podivného. Byly úplně prázdné.
V Luce to i na tu vzdálenost probudilo nový nával hrůzy.
Ještě podivnější bylo, že ta dívka byla ozbrojená. V ruce držela
stříbrný luk a spěšně nasazovala šíp do tětivy.
Cam se řítil k ní a jeho kroky křupaly na štěrku. Mířil přímo k
dívce, jejíž stříbrný luk se blyštěl v mlze. Jako by nepocházel z téhle
země.
Luce násilím odtrhla oči od podivné lukostřelkyně, opřela se o
kolena a rozhlédla se po parkovišti, jestli spatří ještě někoho stejně
vyděšeného jako ona. Ale nikde nikdo nebyl. Kolem nich panovalo
přízračné ticho.
Luce se stáhlo hrdlo tak, že mohla stěží dýchat. Cizí dívka se
pohybovala bez nejmenšího zaváhání, jako stroj. A Cam neměl
zbraň. Blondýna natáhla tětivu a zamířila přímo na něj. Byl už v
jejím dostřelu.
Ale trvalo jí to o vteřinu déle, než mělo. Vzápětí Camovo tělo
narazilo do jejího a povalilo ji na záda. Brutálně jí vykroutil šíp z
rukou a zatlačil jí loktem do obličeje, dokud neuvolnila sevření.
Dívka vyjekla - vysokým, nevinným zapištěním - a zkroutila se na
zemi. Cam se vztyčil a namířil luk na ni. Dívka zvedla ruce na
znamení, že se vzdává.
A Cam vypustil šíp přímo do jejího srdce.
Luce na druhé straně parkoviště zavřískla a kousla se do sevřené

96
pěsti. Sice si nic nepřála víc než být co nejdál odtud, ale nemotorně
se zvedla na nohy a rozběhla se k dvojici. Něco bylo špatně. Čekala,
že tam spatří krvácející, možná umírající blondýnku, ale neviděla
žádné tělo, neslyšela žádné smrtelné chroptění.
Dívka byla pryč.
Zmizela i se šípem, který na ni Cam vystřelil.
Cam začal rychle prohledávat parkoviště a sbíral šípy vypadlé z
toulce, jako by to byl ten nejdůležitější úkol v jeho životě. Luce se
sehnula nad místem, kde dívka spadla na zem. Přejela prstem po
štěrku, ještě zmatenější a vyděšenější než před chvílí. Neviděla
žádnou známku toho, že by tam před chvílí někdo ležel.
Cam se vrátil k Luce se třemi šípy v jedné ruce a lukem ve druhé.
Luce se instinktivně natáhla, aby se jednoho z nich dotkla. Něco
takového ještě nikdy neviděla. Z nějakého důvodu ji to rozechvělo
fascinací. Naskočila jí husí kůže. Hlava se jí zatočila.
Cam se šípem ucukl. „To nedělej. Jsou smrtící.“
Ale nevypadaly. Šípy vlastně ani neměly hroty. Vypadaly jen jako
stříbrné pruty s ploškou na konci. A přece poté, co ji zasáhl, ta dívka
zmizela.
Luce zamžikala. „Co se to stalo, Came?“ Hlas se jí dral z úst jen
ztěžka. „Kdo to byl?“
„Patřila k Vyhnancům.“ Cam uhýbal pohledem. Soustředil se na
šípy ve své dlani.
„Cože?“
„K tomu nejhoršímu druhu andělů. Během vzpoury stranili
Satanovi, ale nikdy nevkročili do podsvětí.“
„Proč ne?“
„Znáš tyhle týpky. Jako ty holky, co se nechávají zvát na párty, ale
předem vědí, že se tam ani neukážou.“ Cam se ušklíbl. „Jakmile bylo
po bitvě, snažili se rychle dostat zpátky na nebesa, ale už bylo
pozdě. Tam nahoře máš jen jednu šanci.“ Podíval se na Luce.
„Aspoň většina z nás.“

97
 „Takže když už nestraní nebi, tak...“ Luce pořád ještě připadalo
obtížné mluvit o takových věcech, „...tak jsou s peklem?“
„To těžko. I když si pamatuju, jak přilezli a žebrali.“ Cam se
zlověstně zachechtal. „Obvykle bereme každýho, ale i Satan má svý
zásady. Vyhostil je navěky a navíc je oslepil, aby se pomstil za
urážku.“
„Ale ta holka nebyla slepá,“ zašeptala Luce. Vybavila si, jak její
luk sledoval každý Camův pohyb. Netrefila ho jen proto, že se
pohyboval tak rychle. Ale Luce cítila, že na té dívce bylo něco
divného.
„Byla. Používala k orientaci ve světě jiný smysly. Svým způsobem
viděla - a ten způsob měl svý výhody, ale taky svý omezení.“
Camovy oči nepřestávaly pročesávat stromy. Luce při pomyšlení,
že by v lese mohli být další Vyhnanci, ztichla. Další stříbrné luky...,
další smrtící šípy.
„A co se s ní teď stalo? Kde je teď?“
Cam na ni vytřeštil oči. „No přece mrtvá, Luce. Pryč. Fuč.“
Mrtvá? Luce si představila to místo na parkovišti, stejně prázdné
jako zbytek štěrkové plochy. Svěsila hlavu. Cítila se omámená. „Já...
myslela jsem, že nemůžeš zabíjet anděly.“
„To jenom proto, že na to nemám vhodný zbraně.“ Cam
naposledy blýskl šípem před Luce, než ho zabalil do látky, kterou
vytáhl z kapsy, a zastrčil si je pod koženou bundu. „K těmhle věcem
se našinec moc snadno nedostane. A přestaň se už klepat. Tebe
zabít nechci.“ Odvrátil se od ní a začal zkoušet dvířka aut na
parkovišti. Zašklebil se, když narazil na jedno stažené okénko u
řidiče ve žlutošedé dodávce. Sáhl škvírou dovnitř a otevřel dvířka.
„A naštěstí nebudeš ani muset šlapat do školy pěšky. Nasedni si.“
Když Cam vklouzl za volant a otevřel jí dveře na straně
spolujezdce, Luce otevřela úžasem pusu. Dívala se, jak si Cam hraje
se zapalováním. „To si vážně myslíš, že si sednu k tobě do
kradenýho auta hned po tom, cos někoho zabil?“

98
 „Kdybych ji nezabil,“ ozval se Cam zpod volantu, „zabila by ona
tebe, jasný? Kdo myslíš, že ti poslal ten dopis? Vylákali tě sem ze
školy, aby tě mohli zabít. Už ti to začíná docházet?“ Luce se
bezradně opřela o kapotu. Nevěděla, co má dělat. Vzpomněla si na
rozhovor, který vedla s Danielem, Arriane a Gabbe těsně předtím,
než odešla z Meče & kříže. Tehdy mluvili o tom, že ji možná budou
pronásledovat osoby ze sekty slečny Sophie. „Ale ona nevypadala
jako... Vyhnanci patří mezi Starší?“
To už se Camovi podařilo nastartovat. Rychle vyskočil, popadl
Luce a vrazil ji na sedadlo spolujezdce. „Tak šup. Mám pocit, jako
bych chytal kočku.“ Konečně se mu ji podařilo usadit a přetáhl jí
přes rameno bezpečnostní pás. „Bohužel, Luce, máš víc než jen
jednoho nepřítele. Proto tě musím odvézt do školy, kde je to pro
tebe bezpečné. Teď hned.“
Luce nepřipadalo moc chytré ocitnout se sama v autě s Camem.
Ale zůstat sama tady na parkovišti u lesa nebylo o nic chytřejší.
„Počkej chvilku,“ vyhrkla, když Cam zahnul zpátky k Pobřežní
akademii. „Jestli Vyhnanci nepatří k nebi ani k peklu, tak na čí
straně jsou?“
„Vyhnanci jsou nejodpornější odstín šedi. Pro případ, že by sis
nevšimla - na světě jsou horší věci než já.“
Luce si složila ruce v klíně. Už se nemohla dočkat, až bude
zpátky v jídelně, kde se může cítit - nebo to aspoň může předstírat -
bezpečně. Proč by měla věřit Camovi? Už tolikrát předtím skočila
na jeho lži.
„Nic horšího než ty není. To, co chceš..., cos chtěl udělat u Meče
& kříže... bylo strašné a špatné.“ Zavrtěla hlavou. „Jen se mě snažíš
zase obelstít.“
„To ne.“ Jeho hlas zněl méně dotčeně, než čekala. Cam vypadal
zamyšleně, dokonce zachmuřeně. Teprve když už zatáčel na
dlouhou příjezdovou cestu, která vedla k Pobřežní akademii, ozval
se: „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Luce. Nikdy.“

99
 „Tak proto jsi sehnal dohromady všechny ty stíny a vyvolal bitvu
na hřbitově?“
„Dobro a zlo se nedají oddělit tak snadno, jak myslíš.“ Cam se
zadíval oknem na budovy Pobřežní akademie, které vypadaly tmavě
a neobydleně. „Ty jsi z jihu, že jo? Aspoň tentokrát. Takže musíš
rozumět tomu, že vítězové svobodně přepisují dějiny. To je
sémantika, Luce. To, co považuješ za zlé - no, pro nás jde jen o
problém významu slova.“
„To si Daniel nemyslí.“ Luce si přála, aby mohla prohlásit, že si
to nemyslí sama - ale zatím toho věděla tak málo. Připadalo jí, že
spoustě z Danielových vysvětlování zbytečně slepě věřila.
Cam zaparkoval auto na trávníku za internátem a obešel ho, aby
Luce otevřel dvířka. „Daniel a já jsme jako dvě strany jedné mince,“
prohlásil. Natáhl k ní ruku, aby jí pomohl dolů, ale Luce ho
ignorovala. „Což asi slyšíš nerada.“
Chtěla odseknout, že to není pravda, že Daniel se mu v ničem
nepodobá, bez ohledu na to, jak se Cam snaží lakovat skutečnost.
Jenže za týden na Pobřežní akademii už Luce zažila a vyslechla věci,
které se vzpíraly tomu, čemu dřív věřila. Pomyslela na Francesku a
Stevena. Narodili se na stejném místě: kdysi, před Pádem, by patřili
k jedné straně. Cam není jediný, kdo tvrdí, že rozdíl mezi anděly a
démony není jen jako rozdíl mezi černou a bílou.
V okně jejich pokoje se svítilo. Luce si představila Shelby na
oranžovém koberečku, jak sedí se zkříženýma nohama v pozici
lotosu a medituje. Jak má jít Luce dovnitř a předstírat, že právě
neviděla umírat anděla? Že ji všechno, co se za uplynulý týden stalo,
nenaplnilo pochybnostmi?
„Necháme si dnešní večer pro sebe, jo?“ ozval se Cam. „A
propříště nám všem udělej tu laskavost a zůstaň v kampusu, kde se
nezamotáš do malérů.“
Luce ho prudce odstrčila a rozběhla se z reflektorů kradené
dodávky do chodby internátu, zahalené ve stínech. Cam naskočil

100
zpátky do auta a s urážlivou lhostejností nastartoval motor. Ale než
se otočil, vyklonil se z okýnka a zavolal na Luce: „Není zač!“
Otočila se k němu. „Cože?“
Cam se zašklebil a přišlápl plyn. „Že jsem ti zachránil život.“

101
 KAPITOLA ŠESTÁ

TŘINÁCT DNÍ

„Je to tady!“ zazpíval někdo hlasitě za Luceinými dveřmi brzy ráno.

Někdo zaklepal. „Je to rozhodně tady!“
Klepání zesílilo. Luce nevěděla, kolik je hodin, jen si uvě-
domovala, že je rozhodně ještě moc brzo na všechno to hihňání,
které slyšela z chodby.
„Tvý kámošky,“ ozvala se Shelby z horní palandy.
Luce zasténala a sklouzla z postele. Zamžourala nahoru na
Shelby, která ležela na břiše oblečená do džínů a nabírané rudé
vestičky, a luštila sobotní křížovku.
„Spíš ty vůbec někdy?“ zamumlala Luce a natáhla se pro
purpurový kostkovaný župan, který jí maminka ušila ke třináctým
narozeninám. Pořád jí byl ještě dobře. No, celkem.
Přitiskla oko ke kukátku a spatřila v chodbě Jasmine a Dawn s
rozesmátými tvářemi. Byly vyzbrojené barevnými šátky a klapkami
na uši. Jasmine zvedla držák se čtyřmi kávami, zatímco Dawn s
velkým hnědým sáčkem v ruce znova zaklepala.
„Zaženeš je sama, nebo mám zavolat kampusovou ochranku?“
ozvala se Shelby.
Luce si jí nevšímala. Otevřela dveře a obě dívky vtrhly dovnitř.
Mluvily přitom rychlostí několika světelných let za vteřinu.

102
 „No konečně,“ prohlásila Jasmine, podala Luce jeden kelímek s
kávou a žuchla sebou na její neustlanou postel. „Musíme toho tolik
probrat!“
Dawn ani Jasmine za ní předtím nikdy nebyly, ale Luce se líbilo,
jak si v jejich pokoji počínaly jako doma. Připomnělo jí to Penn,
která si v kanceláři „půjčila“ náhradní klíč od Luceina pokoje, takže
tam mohla vtrhnout, kdy se jí zachtělo.
Zadívala se na svoje kafe a ztěžka polkla. Teď, před nimi, se
nemůže sesypat.
Dawn zalezla do koupelny a zkoumala kelímky nad umývadlem.
„Jako členka plánovacího výboru by ses měla zúčastnit dnešního
uvítacího proslovu,“ oznámila Luce a nevěřícně ji přejela pohledem.
„Jak to, že nejsi oblečená? Jachta vyplouvá už asi za hodinu.“
Luce se poškrábala na hlavě. „Ehm - můžeš mi osvěžit paměť?“
„Ach jo.“ Dawn se dramaticky odmlčela. „Amy Branshawová?
Moje partnerka z laborek? Jak má její táta obrovskou jachtu..., už ti
cinklo?“
Luce se najednou všechno vrátilo. Sobota. Výlet na jachtě podél
pobřeží. Jasmine a Dawn se to podařilo školnímu výboru školní
akademie (čili Francesce) podat jako vzdělávací výlet a nějak
dosáhly schválení. Luce jim chtěla pomoct, ale nemohla nic dělat.
Kdykoli na to pomyslela, viděla před sebou Danielův rozhořčený
obličej, okamžitě odmítající představu, že by si Luce mohla někde
užívat bez něj.
Dawn se začala probírat jejím prádelníkem. Vytáhla z něj vlněné
šaty lilkové barvy s dlouhým rukávem, hodila je po Luce a zahnala ji
do koupelny. „A nezapomeň si pod ně vzít legíny. Na vodě bude
chladno.“
Luce cestou vytáhla z nabíječky telefon. Včera v noci, když ji
Cam vysadil u školy a opustil, se cítila tak hrozně, že porušila zákaz
pana Colea a napsala Callie. Kdyby tak pan Cole věděl, jak hrozně se

103
toužila spojit s přítelkyní..., tak by se na ni asi stejně zlobil. Ale teď
už bylo pozdě nad tím hloubat.
Když teď otevřela složku zpráv, vzpomněla si, jak se jí včera
třásly prsty, když naťukala zprávu plnou lží;

Konecne mam mobil! Signal spatnej, ale az to pude, zavolam. Tady je

vsechno OK, ale chybis mi! Napis brzo!

Ale od Callie nepřišla žádná odpověď.

Je nemocná? Má moc práce? Odjela někam, kde nemá čas?
Nebo Luce schválně ignoruje, aby jí oplatila, jak ona předtím
ignorovala ji?
Luce zaletěla pohledem do zrcadla. Vypadala jako kus hadru, a
taky se tak cítila. Ale slíbila, že Dawn a Jasmine pomůže. A tak jí
nezbylo, než si natáhnout vlněné šaty a zamotat vlasy v týle pomocí
několika sponek.
Než se Luce vrátila do pokoje, Shelby se už pustila do snídaně,
kterou dívky přinesly v papírovém sáčku. Vypadalo to vážně lákavě:
třešňové šátečky a jablečné lívanečky a muffiny a skořicové rohlíčky
a tři různé druhy džusu. Jasmine držela v ruce obrovský otrubový
muffin a k němu tubu krémového sýra.
„Něco pro mozkový buňky.“
„Co se to tady děje?“ Miles strčil hlavu do pootevřených dveří.
Luce mu přes staženou kšiltovku neviděla do očí, ale na tvářích se
mu dělaly hluboké důlky, takže bylo jasné, že se usmívá. Dawn se
začala nekontrolovatelně hihňat - jen proto, že Miles byl pohledný a
Dawn byla prostě Dawn.
Ale Miles si jí nevšímal. Ve skupince uchichtaných dívek se
choval skoro nenuceněji než sama Luce. Možná má kupu sester
nebo tak něco. Nevypadal jako ostatní studenti Pobřežní akademie,
kteří jako by svou bezstarostnost jen předstírali. Ale Miles byl takový
doopravdy.

104
 „Ty nemáš žádný kámoše vlastního pohlaví?“ vyštěkla na něj
Shelby. Předstírala, jako by jí jeho příchod vadil víc než ve
skutečnosti. Když teď své spolubydlící začala ukazovat vlídnější tvář,
Luce její neomalený humor připadal skoro okouzlující.
„Jasně že mám,“ opáčil Miles. „Ale mí kámoši mi nenosej
snídaně.“ Vylovil ze sáčku skořicový rohlíček a pořádně se do něj
zakousl. „Moc ti to sluší, Luce,“ pochválil ji s plnou pusou.
Luce zrudla. Dawn se přestala hihňat. Shelby si odkašlala a
zakryla si pusu rukávem. „Trapas!“
Při zvuku amplionu v chodbě Luce nadskočila. Ostatní se na ni
dívali, jako by jí přeskočilo, ale ona byla zvyklá, že takhle vyhlašovali
na škole Meče & kříže potrestání. Ale místo toho se z reproduktorů
ozval Francesčin medový hlas.
„Dobré ráno, Pobřežní akademie. Jestli se chcete připojit k
našemu výletu na jachtě, autobus do přístavu odjíždí za deset minut.
Sraz je u jižní brány na hlavním nádvoří. A nezapomeňte se teple
obléknout!“
Miles popadl jeden šáteček na cestu, Shelby si natáhla
puntíkované holínky a Jasmine nasadila růžové klapky na uši.
„Kašleme na plánování!“ mávla rukou na Luce. „Budeme při projevu
prostě improvizovat.“
„Sedneš si k nám,“ organizovala to Dawn. „Cestou na Noyo Point
to stihneme dát dohromady.“
Noyo Point. Luce se přinutila spolknout sousto muffinu, které
měla v puse. Představila si výraz Vyhnankyně, když ještě žila; tu
trapnou cestu domů s Camem..., tyhle vzpomínky jí naháněly husí
kůži. Moc nepomohlo ani to, jak jí Cam připomněl, že jí zachránil
život. Hned po tom, co jí nařídil, aby už neopouštěla kampus.
Zvláštní slova. Jako by byli s Danielem spřáhnutí.
Nerozhodně poposedla na kraji postele. „Takže jedeme všichni?“
Ještě nikdy neporušila slib, který Danielovi dala. Až na to, že mu
vlastně technicky vzato neslíbila, že nepojede na jachtu. Ten zákaz

105
byl tak drsný a nepatřičný, že jí všechny instinkty velely se na něj
vykašlat. Až na to, že souhlasila hrát podle Danielových pravidel.
Nerada by musela zase přihlížet něčí smrti. I když to už byla nejspíš
její paranoia. Předtím ji tím dopisem někdo úmyslně vylákal ze
školy. Zúčastnit se organizované školní akce je něco úplně jiného.
Na loď se přece žádní Vyhnanci nedostanou.
„Jasně že všichni.“ Miles ji chytil za ruku, vytáhl ji na nohy a vlekl
ke dveřím. „Proč taky ne?“
Tohle byl okamžik volby. Luce si mohla vybrat - zůstat bezpečně
v akademii, jak jí nařídil Daniel (a Cam). Jako vězeň. Nebo může
vyjít těmihle dveřmi a dokázat si, že její život patří ještě pořád jí.

O půl hodiny později už Luce s půlkou školy zírala na čtyřicet

metrů dlouhou luxusní jachtu Austal.
Vzduch nahoře v kampusu byl lepší než tady v přístavu, kde se
držely zbytky mlhy z předchozího dne. Když Francesca vystoupila z
autobusu, zamumlala: „To už by snad stačilo,“ a zvedla dlaně do
vzduchu.
Pak nenuceně, jako by rozhrnovala závěsy, doslova rozpůlila
mlhu prsty a odhalila nad jachtou jasnou, hutně modrou oblohu,
která zalila svým světlem třpytící se loď.
Udělala to tak nenápadně, že by žádný z obyčejných studentů
nebo učitelů nepoznal, že to bylo něco nepřirozeného. Ale Luce
zalapala po dechu. Nebyla si ani jistá, jestli doopravdy viděla to, co
viděla, dokud Dawn tiše nezatleskala.
„Úžasný jako vždycky.“
Francesca se pousmála. „Ano, takhle je to lepší, nemyslíte?“ Luce
si začala víc všímat nenápadných akcí, které mohly být činy andělů.
Autobus, kterým sem cestovali, jel mnohem hladčeji než ten veřejný,

106
se kterým jela předtím v dešti. A průčelí obchodů zářila, jako by celé
město někdo čerstvě natřel.
Studenti se začali řadit k nalodění na jachtu, která působila
oslnivě, jak už to podobně přepychové věci umějí. Její štíhlý profil
měl tvar mušle, se třemi bílými palubami nad sebou. Z místa, kde
nastupovali na příď, Luce viděla veliká okna tří kajut, plně
vybavených nábytkem. Ve sluncem ozářeném přístavu se jí náhle její
obavy a starosti s Camem a Vyhnanci zdály směšné. Překvapilo ji,
když ucítila, jak se rozplývají.
Vydala se za Milesem do kajuty na druhé palubě. Stěny byly
světle hnědošedé a u nich stály obrovské černobílé lenošky. Asi
deset studentů už se na nich rozvalovalo a brali si
chuťovky z přichystaných táců s občerstvením.
Miles se u baru zmocnil plechovky s kolou, otevřel ji a rozlil její
obsah do dvou kelímků. Jeden podal Luce. „Znáš to, jak démon říká
andělovi: ,Tak ty mě chceš žalovat? A kam myslíš, že se budeš muset
vydat pro právníka?’“ Šťouchl do ní. „Chápeš? Jako že všichni
právníci jsou...“
Sakra. Myšlenky jí tak těkaly, že Milesův vtip ani
nezaregistrovala. Donutila se hlasitě zasmát, dokonce jakoby
pobaveně plácla dlaní do baru. Miles se zatvářil ulehčeně, i když
trochu podezíravě nad její přehnanou reakcí.
„No teda.“ Luce se cítila uboze, když nechala doznít svůj falešný
smích. „To bylo fakt dobrý.“
Lilith, ta zrzka z trojčat, která chodila s Luce na dopolední
výuku, odtáhla od pusy tuňákovou rolku, do které se zrovna chtěla
zakousnout. „Co je to za ubohej fousatej vtip?“ Zamračila se na Luce
a její rty natřené leskem se spojily v opovržlivý úšklebek. „Tobě to
vážně připadá vtipný? Ty byla někdy v podsvětí? Na tom není nic k
smíchu. Od Milese se nic jinýho nedá čekat, ale o tobě jsme si
mysleli, že máš lepší vkus.“

107
 Luce její výpad zarazil. „Já netušila, že to je otázka vkusu,“ hlesla.
„V tom případě ho mám stejnej jako Miles.“
„Pssst.“ Na ramena dívek dopadly Francesčiny ruce s dokonalou
manikúrou. „Nevím, oč tady jde, ale nezapomínejte: jsme tady se
sedmdesáti třemi nenefilimskými studenty. Heslem dne je
diskrétnost.“
Luce připadalo, že to je ta nejpodivnější věc na Pobřežní
akademii. Celou tu dobu byli součástí normální školy a předstírali,
že v nefilimské boudě nedělají to, co tam dělají. Luce si pořád ještě
chtěla s Franceskou promluvit o Hlasatelích, zmínit se o svém
pokusu v lese.
Francesca odplula a vedle Luce a Milese se objevila Shelby. „Jak
diskrétní bych musela bejt, kdybych chtěla nacpat hlavy všech
sedmdesáti tří nenefilimů do záchodovejch mís a spláchnout?“
„Ty seš hrozná.“ Luce se rozesmála a vzala si z talíře chuťovek,
kterej jí Shelby nabízela, hned dva kousky. „Vida jedináčka, jak se
umí dělit.“
Shelby ucukla s talířkem ve chvíli, kdy si Luce chtěla vzít ještě
olivu. „Jo, ale radši si na to moc nezvykej.“
Pod nohama jim zařval motor a celá kajuta vybuchla nadšením.
Tyhle chvíle, kdy se skoro nedalo poznat, kdo je nefilim a kdo ne,
měla Luce na Pobřežní akademii nejradši. Skupinka dívek čelila
chladu na palubě a smály se, když jim vlasy rozfoukával vítr. V rohu
hlavní kabiny si pár jejích spolužáků z dějepisu rozdalo karty na
poker. U toho stolku by Luce čekala Rolanda, ale ten tu kupodivu
chyběl.
Jasmine od baru fotila celou scénu. Dawn vedle ní ukazovala
Luce papír a tužku - naznačovala, že musí sepsat jejich projev. Luce
vykročila za nimi, když koutkem oka zahlédla za okny Stevena.
Stál sám venku, opíral se o zábradlí v dlouhém černém plášti, na
prošedivělých vlasech mu seděl plstěný klobouk. Luce
znervózňovalo myslet na něj jako na démona, hlavně proto, že si ho

108
už upřímně oblíbila - aspoň tak, jak ho poznala prozatím. Ještě víc ji
mátl jeho vztah s Franceskou. Byli jako pro sebe stvoření. To jí
připomnělo Camova slova o tom, že s Danielem nejsou zase tak
odlišní. To srovnání v ní ještě pořád hlodalo, když otevřela
zašupovací skleněné dveře a vyšla na palubu.
Ze západního boku jachty viděla jen nekonečnou modř oceánu i
oblohy. Voda byla klidná, i když kolem jachty pofukoval svěží
větřík. Luce se musela přidržet zábradlí, mžourala do jasného slunce
a stínila si oči dlaní, když vykročila ke Stevenovi. Francesku nikde
poblíž neviděla.
„Nazdar, Luce.“ Steven se na ni usmál, a když se postavila k
zábradlí vedle něj, smekl klobouk. Tvář měl na listopad nezvykle
snědou. „Tak jak to jde?“
„To je otázka,“ zamumlala Luce.
„Máš toho po prvním týdnu nad hlavu? Nerozrušila tě moc ta
naše demonstrace s Hlasateli? Víš...,“ ztišil hlas, „my jsme to ještě
předtím nikdy nedělali.“
„Rozrušila? Ne, mně se to líbilo,“ odpověděla rychle Luce. „Totiž
- nebylo lehký na to koukat. Ale fascinovalo mě to. Chtěla jsem si o
tom s někým promluvit...“ Když ji Steven nepřestával pozorovat,
vybavila si rozhovor, který vedli oba učitelé s Rolandem. Ze to spíš
Steven, ne Francesca, trval na zahrnutí Hlasatelů do výuky. „Chtěla
bych o nich zjistit všechno.“
„Zjistit o nich všechno?“ Steven naklonil hlavu. Na jeho zlaté kůži
se zalesklo slunce. „To bude chvíli trvat. Hlasatelů jsou triliony, pro
každý okamžik v dějinách jeden. Je to nekonečné pole informací.
Většina z badatelů ani neví, kde začít.“
„Proto jste o nich dřív neučili?“
„Je to kontroverzní,“ připustil Steven. „Někteří andělé nevěří, že
Hlasatelé vůbec mají nějakou cenu. Nebo že špatné věci, které
vždycky oznamují, převáží ty dobré. Jejich obhájcům, jako třeba

109
mně, říkají křečkové historických událostí. Tvrdí o nás, že jsme tak
posedlí minulostí, že si pak nevšímáme hříchů současnosti.“
„Ale to jako kdyby tvrdili..., že minulost nemá žádnou cenu.“
Kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že na Luceiných minulých
životech nijak zvlášť nezáleží, že její příběh s Danielem je bezcenný.
Že záleží jen na tom, co o Danielovi ví z tohohle života. Ale stačí to
snad?
Ne. Nestačí.
Musela věřit tomu, že její cit k Danielovi pramení hlouběji, v
jejích cenné, dlouhé historii, ne v těch několika večerech blažených
polibků (a pár večerech hádek). Ale pokud jsou dějiny bezcenné, pak
oni dva nic víc nemají.
„Soudě podle tvého výrazu,“ ozval se Steven, „jsem zřejmě získal
dalšího stoupence pro svou kauzu.“
„Doufám, že necpeš Luce do hlavy ty svoje ďábelské nesmysly.“
Francesca se objevila za nimi. Měla ruce v bok a mračila se. Než se
rozesmála, Luce netušila, že to byl žert.
„Mluvili jsme o stínech - totiž o Hlasatelích,“ ozvala se Luce.
„Steven mi právě říkal, že podle něj jich jsou triliony.“
„Podle Stevena taky není potřeba volat instalatéra, když teče
záchod.“ Francesca se mile usmála, ale v jejím hlase zazněl podtón,
který vyvolal v Luce rozpaky - jako by mluvila až moc troufale. „Ty si
snad přeješ vidět další ukrutné scény, jako byla ta, kterou jsme vám
ukázali ve škole?“
„Ne, to jsem nemyslela...“
„Existují důvody, proč je lepší nechat určité věci v rukou
odborníků.“ Francesca se ohlédla na Stevena. „A obávám se, že
Hlasatelé jako okno do minulosti, stejně jako porouchaný záchod, k
nim patří.“
„Ale samozřejmě chápeme, proč se o ně zrovna ty tak zajímáš,“
ozval se Steven. Luce na něj upřela oči.
Takže on to pochopil. Ví, že jí jde o její minulé životy.

110
 „Musíš rozumět tomu,“ zasáhla naléhavě Francesca, „že bez
patřičného výcviku je nahlížení do stínů velice riskantní. Pokud tě to
zajímá, existují univerzity a akademické programy, o kterých tě
budu ráda informovat - až nastane pravý čas. Prozatím nám musíš
prominout, Luce, že jsme vám předčasně ukázali něco, na co nejste
na střední škole zralí. A nechat to být.“
Luce se cítila podivně odhalená. Oba učitelé ji pozorovali.
Rozpačitě se naklonila přes zábradlí a zahlédla pár spolužáků na
dolní palubě. Miles měl u očí dalekohled a snažil se něco ukazovat
Shelby, která ho za obrovskými slunečními brýlemi Ray-Ban
ignorovala. Na zádi seděly Jasmine a Dawn s Amy Branshawovou.
Skláněly se nad blokem a dělaly horečně poznámky.
„Měla bych jít pomoct holkám s projevem,“ hlesla Luce a ucouvla
od Stevena a Francesky. Cítila na sobě jejich oči celou dobu, kdy
scházela po točitém schodišti. Když sešla na dolní palubu, sehnula
se pod řadou rozvinutých plachet a protáhla se kolem skupinky
normálních studentů, kteří znuděně postávali kolem vyzáblého
učitele biologie pana Kramera, který je školil o křehkém ekosystému
pod jejich nohama.
„Tak tady seš!“ Jasmine přitáhla Luce k jejich poradní lavici. „Plán
začíná nabývat obrysy.“
„Bezva. Jak můžu pomoct?“
„Ve dvanáct hodin zazvoníme na zvon,“ Dawn ukázala na
mohutný mosazný zvon, který visel i s provazem na rozhoupání z
bílého trámu poblíž přídi. Já pak všechny přivítám, Amy promluví o
tom, jak bude plavba probíhat, a Jas pak vystoupí s informací o
společenských událostech v tomhle pololetí. Potřebujeme už jen
někoho, kdo by řekl něco ekologicky pozitivního.“ Všechny tři se
zadívaly na Luce.
„Je ta jachta na hybridní pohon nebo tak něco?“ zeptala se Luce.
Amy pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.

111
 Dawn se rozzářila, jako by dostala nápad. „Mohla by říct něco o
tom, že když žijeme blíž přírodě, chováme se víc ekologicky!“
„Umíš psát básničky?“ napadlo Jasmine. „Mohla by sis z toho
udělat, no, srandu?“
Luce se cítila provinile, že se až dosud vyhýbala skládání projevu,
a snažila se být pozitivní. Což znamenalo nemyslet na to, že hůř než
poezie a mořská biologie jí jde už jen veřejný projev. „Jasně, to
zvládnu.“
„Bezva. Fuj!“ Dawn si otřela pot z čela. „Tak poslouchejte, řeknu
vám, co jsem vymyslela.“ Vyskočila na lavičku, kde všechny seděly, a
začala vypočítávat na prstech svoje představy.
Luce věděla, že by se měla soustředit na Dawniny návrhy
(„Nebylo by boží, kdybysme se seřadily od nejmenší po největší?“),
zvlášť když už každou chvíli bude muset sama vymyslet něco
inteligentního - a rýmovaného - o životním prostředí. A přednést to
před stovkou lidí. Ale její myšlenky se stále ještě zaobíraly bizarní
konverzací s Franceskou a Stevenem.
Má nechat Hlasatele v rukou odborníků. Pokud má Steven
pravdu, a opravdu existuje Hlasatel pro každý okamžik historie - tak
to je totéž, jako by jí Francesca doporučila, aby nechala v rukou
odborníků vlastní minulost. Luce se nemínila prohlašovat za
odbornici na Sodomu a Gomorru, ale tohle ji nezajímalo. Jen její a
Danielova minulost. A jestli má být na to někdo odborníkem, Luce
dá ruku do ohně za to, že by to měla být ona.
Ale Steven říkal, že stínů jsou miliony. Ne, triliony. Problém by
byl už jen s tím, najít takové, kteří nesou informaci o něčem, co
souvisí s ní a Danielem. A kdyby je nakrásně našla, další problém
vyvstane s tím, co s nimi.
Vzhlédla k vyšší palubě, ale viděla jen vršky Francesčiny a
Stevenovy hlavy. Když nechala svou fantazii trochu rozběhnout,
mohla si představit, jak se ti dva ostře dohadují. Kvůli ní. Kvůli

112
Hlasatelům. Nejspíš se nakonec dohodnou, že už je ve výuce
nebudou používat.
Byla si naprosto jistá, že pokud jde o její minulé životy, bude si s
tím muset poradit sama.
Počkat.
Ten první den ve třídě. Při té hře na prolomení ledů. Shelby
přece řekla - Luce vyskočila. V tu chvíli úplně zapomněla, že sedí na
„schůzi výboru“ a přebíhala zrovna palubu, když se ozval pronikavý
výkřik.
Luce se prudce obrátila a spatřila, jak z přídě lodě padá něco
tmavého.
O vteřinu později to bylo pryč.
Vzápětí se ozvalo šplouchnutí.
„Panebože! Dawn!“ Jasmine i Amy se nakláněly půlkou těla přes
zábradlí a koukaly se do vody. A vřískaly.
„Seženu záchrannej člun!“ vyjekla Amy a rozběhla se do kajuty.
Luce přiskočila na lavičku vedle Jasmine a naklonila se nad moře.
Zalapala po dechu. Dawn spadla z lodi a teď se zmítala ve vlnách.
Nejdřív byly vidět jen její tmavá hlava a ruce, ale pak vzhlédla
vzhůru a Luce spatřila její bílý obličej plný děsu.
O příšernou vteřinu později její drobné tělo zalila mohutná vlna.
Loď se dál pohybovala a vzdalovala se od ní. Dívky se zachvěly a
zoufale čekaly, kdy se tmavá hlava zase vynoří.
„Co se stalo?“ vykřikl Steven, který se náhle objevil vedle nich.
Francesca právě odvazovala z přídě záchranný kruh z pěny.
Jasmininy rty se zachvěly. „O-ona chtěla rozhoupat zvon, aby
všichni věděli, že bude p-projev. Jen se trochu naklonila, j-já...
nechápu, jak mohla ztratit rovnováhu!“
Luce se znovu naklonila přes zábradlí. Výška z paluby od
ledových vln byla skoro deset metrů. A Dawn nebylo nikde vidět.
„Kde je?“ zavřískla Luce. „Umí plavat?!“

113
 Ale nečekala na odpověď. Vyškubla Francesce z ruky záchranný
kruh, provlékla jím ruku a vyšplhala na vrcholek přídě.
„Luce, stůj!“
Slyšela za sebou křik, ale už bylo pozdě. Skočila střemhlav do
vody, zadržela dech a myslela na Daniela, na jejich poslední skok do
jezera.
Nejdřív ucítila chlad na hrudním koši. Plíce se jí sevřely
teplotním šokem. Počkala, až se zpomalí její klesání, a pak se
kopáním začala vracet k hladině. Vlny se jí valily přes hlavu,
ucpávaly jí solí ústa i nos, ale ona se pevně držela záchranného
kruhu. Mohla s ním plavat jen těžkopádně, ale kdyby našla Dawn -
až najde Dawn - budou obě potřebovat něco, co by je udrželo na
hladině, než pro ně přijede záchranný člun.
Jen vzdáleně slyšela křik z jachty, pobíhání a zmatek na palubě a
volání jejího jména. Jestli má Dawn opravdu pomoct, musí na tohle
všechno zapomenout.
Měla pocit, že v ledové vodě zahlédla Dawninu tmavou hlavu.
Pustila se napříč vlnami k ní. Když se dostala až k tomu místu, její
noha se něčeho dotkla - ruky? -, ale vzápětí to bylo pryč. Luce si
nebyla ani jistá, jestli to byla opravdu Dawn.
Nemohla se potopit, protože musela držet záchranný kruh, ale
měla děsivý pocit, že Dawn je pod ní. Věděla, že kruh nesmí pustit.
Ale pokud to neudělá, nemůže Dawn zachránit.
Luce odhodila záchranný kruh, naplnila si plíce vzduchem a
prudce se ponořila do hlubin. Zabírala silně nohama, až hladina nad
její hlavou zmizela a voda zchladla natolik, že to až bolelo. Luce
neviděla vůbec nic, takže jen zběsile šátrala kolem sebe a doufala, že
Dawn najde, než bude příliš pozdě.
Nejdřív ze všeho nahmátla Dawniny krátké černé vlasy.
Šátrala rukama níž, až nahmátla dívčin krk, pak ramena.
Připadalo jí, že se Dawn za tak krátkou dobu ponořila nečekaně
hluboko. Zahákla ruce do jejího podpaží a využila veškerou svou

114
sílu, aby ji vytáhla nahoru. Horečně kopala, aby se dostala na
hladinu.
Byly tak hluboko. Denní světlo sem už skoro nepronikalo.
A Dawn Luce připadala těžší, než by čekala, jako obrovské
závaží, které se na ni věší a táhne je obě dolů.
Luce konečně prorazila na hladinu. Dawn se rozkašlala, plivala a
prskala vodu. Oči měla rudé a vlasy na čele slepené. Luce si
přehodila jednu její paži kolem ramen, zahákla svoji kolem
kamarádčiny hrudi a pomalu s nimi plavala k záchrannému člunu.
„Luce,“ zašeptala Dawn. Zachránkyně ji v hukotu vln neslyšela,
ale viděla, jak se jí pohybují rty. „Co se stalo?“
„To nevím,“ vypravila ze sebe Luce. Snažila se je obě udržet na
hladině.
„Plavte ke člunu!“ ozvalo se za Luce. Ale plavat s Dawn moc
nešlo. Mohla se snažit jen o to, aby je obě udržela nad vodou.
Posádka právě spouštěla na moře nafukovací člun a v něm seděl
Steven. Jakmile se plavidlo dotklo hladiny, začal zuřivě pádlovat
směrem k nim. Luce zavřela oči. S další vlnou ji zalila i prudká úleva.
Jestli vydrží ještě chvilku, jsou zachráněné.
„Chyť mě za ruku!“ zakřičel Steven. Luce připadalo, že plave už
hodinu. Postrčila Dawn ke člunu, aby se kamarádka dostala nahoru
jako první.
Jejich učitel se svlékl do kalhot a oxfordské košile, kterou měl teď
mokrou a přilepenou k hrudi. Když se natáhl pro Dawn, pod tenkou
látkou se mu rýsovaly vypracované svaly. Tvář měl zarudlou
námahou. Hekl a zabral. Jakmile přetáhl Dawn přes okraj, dost
daleko, aby už nespadla, natáhl ruce k Luce.
Cítila se jako ve stavu beztíže, prakticky vyletěla z vody bez
vlastního přičinění. Teprve když jí Steven pomohl do člunu,
uvědomila si, jak je zmrzlá a promočená.
Až na ta místa, kde se jí dotkly Stevenovy prsty.
Tam se kapičky vody na kůži bleskem vypařily.

115
 Posadila se a pomohla Stevenovi vtáhnout roztřesenou Dawn do
lodi celou. Ta byla tak vyčerpaná, že se ani nedokázala sama posadit.
Luce a Steven ji museli popadnout z každé strany jeden a táhnout
nahoru. Když už byla skoro ve člunu, Luce náhle ucítila šokující
škubnutí. Něco táhlo Dawn zpátky do vody!
Dívčiny oči se prudce rozevřely a zavřískla, když ucítila, jak
klouže zase do moře. Luce na to nebyla připravená: Dawn jí
vyklouzla z mokrého sevření a Luce sebou praštila o protější okraj
člunu.
„Drž se!“ Steven chytil Dawn v pase právě včas. Prudce se
postavil, až málem převrhl člun. Když zabral celým trupem, aby
Dawn vyprostil, Luce zahlédla na jeho zádech zlatý záblesk.
Jeho křídla.
Vykoukla jen na okamžik, když Steven potřeboval vydat co nejvíc
síly. Jako by se to dělo bez jeho vůle. Zajiskřila jako drahocenný
šperk, které Luce vídala jen ve skleněných vitrínách v obchodních
domech. V ničem se nepodobala těm Danielovým. Danielova křídla
byla vřelá a vstřícná, velkolepá a sexy. Stevenova byla syrová a
děsivá, drsná a nahánějící hrůzu.
Steven hekl a jeho křídla se jednou zatřepotala. To mu dodalo
sílu, aby konečně Dawn vytáhl z vody.
Křídla se opřela o vzduch, až jejich zavíření přitisklo Luce ke
gumovému okraji lodi. Jakmile byla Dawn v bezpečí, Steven se
znovu dotkl nohama podlážky člunu. Křídla okamžitě zajela zpátky
do kůže. Nechala po sobě jen dvě drobné trhliny na zádech košile,
jediný důkaz, že se to Luce všechno jen nezdálo. Stevenova tvář byla
bez výrazu a ruce se mu třásly.
Všichni tři se zhroutili do člunu. Dawn si ničeho nevšimla a Luce
přemítala, jestli něco z toho bylo vidět z lodi. Steven pohlédl na
Luce, jako by ho viděla nahého. Chtěla mu povědět, že vidět jeho
křídla bylo úžasné: netušila, že dokonce i padlí andělé z temné
strany můžou být tak úchvatní.

116
 Natáhla se k Dawn a napůl čekala, že někde na jejím těle uvidí
krev. Vážně to vypadalo, jako by ji něco sevřelo do čelistí. Ale
žádnou ránu na kamarádčině těle neviděla.
„Seš v pořádku?“ zašeptala nakonec Luce.
Dawn potřásla hlavou, až jí z vlasů vyletěly drobné kapičky. „Já
umím plavat. Luce. Jsem dobrá plavkyně. Něco mě drželo něco...“
„Je to pořád pod námi.“ Steven se chopil pádla a začal rychle
pohánět člun k jachtě.
„A co myslíš, že to bylo?“ hlesla Luce. „Jako žralok, nebo...“
Dawn se zachvěla. „Ruce.“
„Ruce?!“
„Luce!“ vyštěkl Steven.
Otočila se k němu. Připadal jí jako jiná bytost než její učitel, se
kterým před chvílí mluvila na palubě. V očích měl tvrdost, kterou
tam nikdy dřív neviděla.
„Cos dneska udělala, to bylo...“ Démon se zarazil. Jeho mokrá
tvář vypadala divoce. Luce zadržela dech a čekala na jeho ortel.
Nezodpovědné? Šílené? Nebezpečné? „Velice statečné,“ dokončil
Steven a do jeho obličeje se vrátil obvyklý výraz.
Luce prudce vydechla. Nedokázala se vzpamatovat ani natolik,
aby mu poděkovala. Nemohla odtrhnout oči od Dawniných
roztřesených nohou. Od rudých skvrn, které jí vystupovaly kolem
kotníků. Skvrn, které jako by tam zbyly po sevření prstů.
„Určitě jste obě vyděšené,“ ozval se klidně Steven. „Ale není
důvod šířit hysterii po celé škole. Nechte mě, abych to nejdřív
probral s Franceskou. Ale než vám řeknu: ani slovo o tom, že v tom
byl zapletený někdo další. Dawn?“
Dívka vyděšeně přikývla.
„Luce?“
Tvář se jí zkroutila. Nevěděla, jestli je moudré tohle tajit. Vždyť
Dawn málem umřela.

117
 „Luce.“ Steven jí sevřel rameno. Sundal si hranaté brýle a zadíval
se Luce do jejích oříškových očí svýma tmavě hnědýma. Když
námořníci začali vytahovat jejich člun k palubě, kde je s jásotem
vítala celá škola, Luce na uchu zahřál Stevenův dech. „Ani slovo.
Nikomu. Je to pro tvou ochranu.“

118
 KAPITOLA SEDMÁ

DVANÁCT DNÍ

„Já nechápu, proč musíš bejt taková,“ prohlásila ráno poté Shelby.
„Jak seš tady dlouho, šest dní? A už teď seš největší hrdinka
Pobřežní akademie. Že bys chtěla dostát svý pověsti?“
Nedělní ranní obloha byla plná mraků. Luce a Shelby se
procházely po krátké pláži v akademii a dělily se o pomeranč a
termosku čaje. Ostrý vítr k nim hnal od lesa zemitou vůni starých
sekvojí. Na pláž narážely vysoké vlny prudkého přílivu, které házely
dívkám do cesty zamotané chaluhy, medúzy a hnijící naplavené
dřevo.
„To nic nebylo,“ zamumlala Luce, i když nemluvila pravdu.
Skočit do ledové vody za Dawn rozhodně bylo něco. Ale to, jak se
choval Steven - přísnost jeho tónu, sevření jeho prstů - vzbudilo v
Luce hrůzu z toho, že by vůbec měla o Dawnině záchraně s někým
mluvit.
Zadívala se na slanou pěnu, která zůstala na hladině po
ustupující vlně. Snažila se nedívat se do hluboké tmavé vody dál od
břehu..., aby nemusela myslet na ruce v té ledové hlubině. Je to pro
tvou ochranu. Steven se asi přeřekl - chtěl říct pro vaši, jako všech
studentů tady. Protože pokud by nu l na mysli jen Luce...

119
 „Dawn už je v pohodě,“ mávla rukou. „To je jediný na čem
záleží.“
„To je - díky tobě, Pobřežní hlídko.“
„Neříkej mi tak.“
„Tak bys radši byla něco jako univerzální spasitelka?“ zažertovala
Shelby s kamennou tváří. „Frankie říkala, že poslední dvě noci se
kolem školy plížilo něco podezřele záhadnýho. Možná bys ho
mohla...“
„Koho?“ Luce málem vyprskla čaj do písku. „O kom mluvíš?“
„Opakuju: něco podezřele záhadnýho. Nikdo neví.“ Shelby se
posadila na zvětralý plochý vápenec a zkušeně odcvrnkla pár
kamínků do oceánu. „Prostě nějakej úchyl. Slyšela jsem, jak se o tom
Frankie baví na lodi s Kramerem, když skončil ten povyk kolem
tebe.“
Luce se posadila na kámen vedle Shelby a začala sbírat kamínky v
písku.
Někdo se plížil kolem akademie. Co když to byl Daniel? Klidně to
mohl být on. Je dost tvrdohlavý na to, aby se snažil dodržet svůj slib,
že za ní nepůjde, ale zároveň se nedokáže držet dál. To pomyšlení v
ní vzbudilo prudkou touhu po něm. Cítila, jako by měla slzy na
krajíčku, což bylo bláznivé. Je dost velká pravděpodobnost, že ta
podezřele záhadná bytost vůbec nebyl Daniel. Mohl to být kdokoli.
Klidně i nějaký Vyhnanec.
„Připadala ti Francesca ustaraná?“ zeptala se Shelby, a ta odsekla:
„A ty bys na jejím místě nebyla?“
„Počkej. Tak proto ses včera v noci nikam nevytratila?“ Tohle
byla první noc, kdy Luce neprobudila Shelby vracející se oknem.
„Ne.“ Shelby měla paže vytrénované jógou. Její další žabka
skočila po hladině šestkrát. Opsala oblouk a skoro se vrátila až k
nim jako bumerang.
„Kam vůbec každou noc chodíš?“

120
 Shelby zastrčila ruce do kapes červené prošívané vesty. Zadívala
se do vln tak upřeně, až bylo zřejmé, že tam buď něco vidí - nebo se
chce vyhnout otázce. Luce sledovala její pohled a skoro se jí ulevilo,
když ve vodě neviděla nic než šedobílé vlny valící se k obzoru.
„Shelby.“
„Co? Já nikam nechodím.“
Luce se začala zvedat. Rozzlobilo ji, že Shelby má pocit, jako by jí
nemusela nic vysvětlovat. Očistila si dlaněmi mokrý písek z lýtek,
když ji Shelbyina ruka stáhla zpátky na kámen.
„No tak jo. Chodila jsem za svým podělaným přítelem.“ Shelby si
ztěžka povzdychla a mrskla dalším kamínkem prudce do vody, až
vyplašila tlustého racka, který se potápěl pro rybu. „Než se z něj stal
můj podělanej ex-přítel.“
„Ach, Shelby. To je mi tak líto.“ Luce se kousla do rtu. „Já vůbec
nevěděla, že s někým chodíš.“
„Musela jsem ho držet dál. Byl celej pryč z toho, že mám novou
spolubydlící. Pořád do mě hučel, abych ho k nám v noci pustila.
Chtěl se s tebou seznámit. Nevím, co si o mně vůbec myslel! Bez
urážky, ale švédská trojka není můj šálek čaje.“
„Kdo to je?“ zeptala se Luce. „Chodí k nám do školy?“
„Phillip Aves. Je v maturitním ročníku v hlavní budově.“ Luce
měla pocit, že nikoho takového nezná.
„Je hodně bledej a má skoro bílý blond vlasy,“ zkusila jí ho
přiblížit Shelby. „Vypadá trochu jako albínskej David Bowie? Určitě
sis ho musela všimnout.“ Rty se jí lítostivě zvlnily. „Bohužel.“
„Proč jsi mi neřekla, že jste se rozešli?“
„Radši si stahuju písničky od Vampire Weekend a zpívám si je,
když nejseš na pokoji. Je to lepší pro mý čakry. A kromě toho,“
Shelby namířila silný prst na Luce, „to ty seš dneska divná a
náladová. Daniel je na tebe ošklivej, nebo co?“
Luce se opřela za tělem o lokty. „To bysme se napřed museli
vidět. Což zřejmě nesmíme.“

121
 Když Luce zavřela oči, zvuk vln ji přenesl k tomu prvnímu
večeru, kdy Daniela políbila. V tomhle životě. Vzpomínala si na to,
jak se k sobě tiskli na plážovém chodníčku v Savannah. Na hladové
naléhání jeho dlaní, které si ji přitahovaly blíž. Tehdy jí ještě
všechno připadalo možné. Otevřela oči. Jak daleko se od té doby
dostali.
„Je mi fakt líto, že tvůj podělanej ex-přítel...“
„Ne.“ Shelby naznačila hřbetem ruky Luce, aby to uťala. „Nechci
se už bavit o P.E.P. o nic víc, než se ty chceš bavit o Danielovi. Další
téma.“
To bylo fér. Ne že by Luce nechtěla mluvit o Danielovi. Bylo to
spíš tak, že kdyby s tím jednou začala, už by nemohla přestat. Už
teď se jí to vracelo jako poškrábaná nahrávka, neustále přehrávající
ty, ach Bože, čtyři fyzické zážitky, které spolu v tomhle životě měli.
(Rozhodla se počítat jen ty, když Daniel přestal předstírat, že pro něj
neexistuje.) To by nejspíš muselo Shelby dost otrávit. Ta měla už
určitě tuny kluků a tuny zkušeností. Ve srovnání s ní Luce nic
nezažila.
Jeden polibek, který si sotva vybavovala, s klukem, co vzápětí
uhořel. A pár vášnivých chvilek s Danielem. To bylo ve stručnosti
všechno. Luce je vážně expert, pokud jde o lásku.
Cítila v tom silnou nespravedlnost: Daniel má všechny ty
vzpomínky na to, co spolu zažili od chvíle, kdy se to tak zvrtlo. Ona
nemá nic.
Podívala se na svou spolubydlící. „Shelby?“
Dívka si přetáhla přes hlavu kapuci vesty a ryla něco klacíkem do
mokrého písku. „Řekla jsem, že o něm nechci mluvit.“
„Jo, já vím. Vzpomněla jsem si, jak jsi mluvila o tom, že umíš
nahlížet do minulejch životů.“
Na to se chtěla zeptat Shelby v tu chvíli, když Dawn přepadla
přes palubu.

122
 „To jsem netvrdila.“ Klacík se ponořil hlouběji do písku. Shelby
zrudla a z culíku jí vyklouzl pramen hustých plavých vlasů.
„Ale jo..., tvrdila.“ Luce naklonila hlavu ke straně. „Napsala sis to
na můj seznam. Ten den, jak jsme hráli ve škole tu hru. Vzalas mi
seznam z ruky a řekla jsi, že mluvíš víc než osmnácti jazyky a
nahlížíš do minulých životů a že si tě můžu napsat, kam chci...“
„Jo, pamatuju se na to. Ale tys nepochopila, jak jsem to myslela.“
„Aha,“ pronesla zvolna Luce, „takže...“
„To, že jsem jednou nakoukla do minulýho života, ještě
neznamená, že vím, jak na to. A nebyl to můj minulej život.“
„Ne?“
„Sakra, to ne. Reinkarnace je pro magory.“
Luce se zamračila a ponořila prsty do mokrého písku. Nejradši by
se do něj schovala celá.
„Hej, to byl vtip.“ Shelby do ní hravě strčila. „Vymyšlenej
speciálně pro tu holku, co musí tisíckrát prožívat pubertu.“
Zašklebila se. „Mně to jednou stačí, děkuju pěkně.“
Takže Luce je ta holka. Ta holka, co musí tisíckrát prožívat
pubertu. Takhle na to ještě nikdy nemyslela. Bylo to skoro legrační:
při pohledu zvenčí mohla ta nekonečná řada opakovaných dospívání
vypadat jako to nejhorší. Ale všechno bylo mnohem složitější. Luce
se už nadechovala k prohlášení, že by klidně vydržela tisíckrát víc
akné a hormonálních výkyvů, ale pak se podívala na Shelby. „Když
to nebyl tvůj minulej život, do kterýho ses podívala, tak čí teda?“
„Co seš tak zvědavá? Sakra.“
Luce cítila, jak se jí zvedá krevní tlak. „Shelby, tak mi aspoň
napověz! Prosím!“
„No tak jo,“ ozvala se konečně Shelby. „Bylo to na jednom
mejdanu v Coroně. Bylo to tam pěkně bláznivý, půlka lidí se svlíkla
donaha - no, to s tím nesouvisí. Pamatuju si, že jsem se šla ven
trochu nadejchat čerstvýho vzduchu. Pršelo, takže jsem moc
neviděla, kam jdu. Zatočila jsem za roh a tam byl v průchodu nějakej

123
kluk. Vypadal dost zbědovaně. Byl skloněnej nad takovou černou
koulí. Ještě nikdy jsem nic takovýho neviděla. Bylo to jako glóbus,
ale zářící, takovej, co se vznáší nad rukama. A ten kluk brečel.“
„A co to bylo?“
„Tenkrát jsem to nevěděla, ale dneska už vím, že to byl Hlasatel.“
Luce to uchvátilo. „A tys viděla kus minulýho života, na kterej se
díval on? Takhle to bylo?“
Shelby se podívala na Luce a polkla. „Bylo to dost příšerný, víš?“
„Promiň,“ hlesla Luce. „Ptám se jen proto, že...“
Připadalo jí, že všechno teď záleží na tom, co řekne. Francesca by
byla rozhodně proti tomu. Ale Luce potřebovala odpovědi, a
potřebovala pomoc. Shelbyinu pomoc.
„Potřebuju nakouknout do svejch minulejch životů,“ přiznala.
„Nebo to aspoň zkusit. To, co se mi teď děje, musím jen trpně
přijímat, protože nic nevím. A rozuměla bych tomu líp, mnohem líp,
kdybych věděla, odkud pocházím. Kde jsem byla. Dává to smysl?“
Shelby přikývla.
„Potřebuju vědět, co jsem v minulosti prožila s Danielem, abych
si mohla být jistější tím, co je mezi námi teď.“ Luce se zhluboka
nadechla. „S tím klukem v tom průchodu... Vidělas, co dělal s
Hlasatelem?“
Shelby si protáhla ramena. „Prostě ho vytvaroval. Tenkrát jsem
nevěděla, co to má, a ani teď nevím, jak ho našel. Proto mě ta
demonstrace Francesky a Stevena tak vzala. Tehdy v noci jsem
viděla něco, co se stalo, a od tý doby se na to snažím zapomenout.
Neměla jsem ani ponětí, že koukám na Hlasatele.“
„Kdybych mohla vystopovat ty správný Hlasatele, myslíš, že bys
mi to mohla ukázat?“
„Nic neslibuju,“ upozornila ji Shelby. „Promyslím si to. Ale jak je
chceš vystopovat?“
„Vlastně nevím, ale copak to může bejt tak těžký? Pronásledujou
mě celej život.“

124
 Shelby natáhla ruku a zakryla s ní Luceinu dlaň na kameni. „Chci
ti pomoct, Luce, ale je to šílený. Bojím se. Co když uvidíš něco, co...
no... co bys neměla?“
„Když ses rozešla s P.E.P....“
„Myslela jsem, že jsme si jasně řekly...“
„Poslouchej mě. Nejseš teď ráda, žes o něm zjistila to něco, o čem
nechceš mluvit, a rozešla se s ním radši dřív než pozdějc? Myslím
jako, kdybyste se třeba zasnoubili nebo vzali, a až potom -“
„Fúúúj!“ Shelby zvedla ruku, aby Luce zarazila. „Chápu, tak pojď,
najdeme si stín.“

Luce vedla Shelby zpátky přes pláž, ke schodům vytesaným do

skály, kde z mokré písečné půdy tu a tam vyrážely trsy načervenalé a
nažloutlé verbeny. Dívky přešly upravenou zelenou terasu a snažily
se nerušit skupinku nenefilimských studentů, kteří si házeli s
létajícím talířem. Minuly jejich internát i jejich pootevřené okno na
druhém poschodí a zatočily k zadní části budovy. Na okraji
sekvojového háje Luce ukázala na mýtinku mezi stromy. „Tady jsem
ho našla posledně.“ Shelby vykročila do lesa před Luce, proplétala se
mezi dlouhými holými šlahouny javorů, které rostly mezi sekvojemi,
a zastavila se pod obrovskou kapradinou.
Mezi sekvojemi panovalo přítmí a Luce byla šťastná za Shelbyinu
společnost. Vzpomněla si na to, jak tu byla poprvé, jak nečekaně
rychle jí utíkal čas, když se snažila zmocnit stínu, ale ničeho
nedosáhla. Najednou se cítila vyčerpaná.
„Jestli se nám podaří najít a chytit Hlasatele a jestli ho vůbec
budeme umět otevřít a nahlídnout do něj,“ ozvala se, „jak velká je asi
tak pravděpodobnost, že bude mít něco společnýho se mnou a s
Danielem? Co když zase jen uvidíme další děsivou biblickou scénu
jako ve třídě?“

125
 Shelby zavrtěla hlavou. „S tím Danielem, no nevím. Ale jestli
chytíme nějakýho Hlasatele, a pak se do něj podíváme, bude mít
něco společnýho s tebou. Ty poslové, co se ti objevujou, se mají
týkat konkrétně tebe - i když se ti nemusí líbit, jakou zprávu ti
nesou. Jako když máš v mailový schránce promíchaný spamy s
důležitýma zprávama, ale všechno je adresovaný tobě.“
„Ale jak můžou bejt... konkrétní? To by znamenalo, že Francesca
a Steven měli něco společnýho se zničením Sodomy a Gomorry.“
„No... taky že jo. Jsou tady na zemi už hezky dlouho. A o jejich
minulosti kolujou dost působivý drby.“ Shelby se na Luce zamračila.
„Přestaň tak nevěřícně valit oči. Jak jinak myslíš, že by dostali tyhle
učitelský místa na Pobřežní akademii? Tohle je fakt výběrová škola.“
Kolem nich se mihlo něco temného a slizkého. Těžký plášť
Hlasatele se ospale rozestřel ve stínech kmenu sekvoje.
„Tady!“ ukázala Luce. Neztrácela čas. Vyhoupla se na nízkou
větev, která trčela za Shelby. Musela se postavit na jednu nohu a
naklonit se úplně dopředu, ale podařilo se jí jen přejet po stínu
prsty. „Nedosáhnu na něj.“
Shelby popadla šišku a hodila ji doprostřed stínu v těch místech,
kde visel z větve.
„Nedělej to!“ zašeptala Luce. „Naštveš ho.“
„On štve mě, že je tak plachej. Prostě nastav ruku.“
Luce se zašklebila a poslechla.
Dívala se, jak se šiška odráží od odkrytého boku stínu, a zaslechla
tiché zasvištění, které byla zvyklá vnímat s děsem. Stín jednou
stranou pomalu sklouzl z větve, až přistál na Luceině roztřesené,
natažené paži. Uchopila jeho okraje do prstů.
Pak seskočila z větve, na kterou vylezla, a se svým chladným,
plísní zapáchajícím úlovkem se vydala ke kamarádce.
„Tak hele,“ nadechla se Shelby, „ty chyť půlku a já druhou, jak
jsme to viděly ve třídě. Ble, je to hnus. No... nedrž ho tak pevně, on
nikam neuteče. Nech ho trochu zklidnit a pak ho musíme

126
vytvarovat.“
Vypadalo to jako nekonečně dlouhá doba, kdy stín nedělal
vůbec nic. Luce měla skoro pocit, jako by si hrála s modelínou, jako
když byla malá. V konečcích prstů cítila nevysvětlitelnou energii.
Neustálý, vytrvalý pohyb, aniž bylo vidět nějakou změnu ve tvaru
Hlasatele.
Pak se ozvalo zasvištění: stín se smrštil, stáhl se do svého
temného já. Brzy začal nabývat tvaru a velikosti krabice od
rozměrných bot. Vznášel se kousek nad jejich prsty.
„Vidíš to?“ Shelby zalapala po dechu. Její hlas byl ve svištění
Hlasatele téměř neslyšný. „Podívej, uprostřed.“
Stalo se to, co předtím ve třídě: z Hlasatele jako by se zvedl
temný závoj a odhalil šokující výbuch barev. Luce si zastínila oči a
dívala se, jak se jasné světlo usazuje, jako když se zaostří objektiv
fotoaparátu. Pak se konečně na stínové obrazovce začaly formovat
jednotlivé tvary v tlumených barvách.
Luce a Shelby se dívaly do obývacího pokoje. Viděly zadní část
polohovacího křesla s kostkovaným modrým potahem a
podnožkou, se zoufale roztřepeným spodním rohem. Na staré
televizi v dřevěném rámu běžel nějaký díl ze sci-fi seriálu Mork a
Mindy z konce sedmdesátých let, s vypnutým zvukem. Na kulatém
patchworkovém koberečku se choulil vypasený Jack Russell teriér.
Luce se dívala, jak se do pokoje otevírají dveře z vedlejší
místnosti, která vypadala na kuchyň, a do obývacího pokoje vešla
žena. Luce připadala starší než její babička, než zemřela. Měla
růžovobílé šaty, na nohou bílé tenisky a kolem krku tlusté brýle na
šňůrce. Nesla tác s nakrájeným ovocem.
„Co je to za byt?“ podivila se nahlas Luce.
Stařenka položila tác na stolek. Z křesla se vznesla vrásčitá ruka
s jaterními skvrnami a vybrala si kus banánu.
Luce se naklonila blíž a objektiv jako by ji následoval. Jako obraz
ve 3D. Předtím si dědouška v polohovacím křesle ani nevšimla.

127
Vypadal křehce, s několika zbylými pruhy bílých vlasů a stařeckými
skvrnami na čele. Jeho ústa se pohybovala, ale Luce nic neslyšela.
Na krbové římse vedle televize stála řada snímků.
Svištění v Luceiných uších zesílilo natolik, až ji to donutilo
zamrkat. Neudělala nic jiného, než že si vzdáleně pomyslela, kdo je
asi na těch fotkách, ale stín sám na ně okamžitě zaostřil. Luce měla
pocit, jako by jí ztuhl krk - a najednou se ocitla těsně před
zarámovanými fotografiemi.
Tenký zlatý rámeček kolem ohmataného skleněného. Uvnitř
byla malá, zažloutlá černobílá fotografie se zubatými okraji. A na ní
dvě tváře - její a Danielova.
Luce zadržela dech a zadívala se sama na sebe. Vypadala tam
trochu mladší než teď. Černé vlnité vlasy jí splývaly na ramena. Na
sobě měla bílou blůzu s límcem jako Petr Pan a širokou sukni do A
do půli lýtek. Její ruce v bílých rukavičkách držel ve svých Daniel.
Díval se přímo na ni a usmíval se.
Hlasatel začal vibrovat a chvět se. Obraz se rozostřoval a
zatmíval.
„Ne!“ vyhrkla Luce nachystaná vrhnout se dovnitř. Její ramena
se spojila s okrajem Hlasatele, ale dál se nedostala. Závan
chladného větru ji zatlačil dál. Kůže jí lepkala potem. Kolem zápěstí
ji popadla čísi ruka.
„Zapomeň na ty bláznivý nápady,“ varovala ji Shelby.
Pozdě.
Obrazovka zčernala, Hlasatel jim spadl k nohám na lesní půdu a
rozbil se na kousky jako spadlé sklo. Luce potlačila zaúpění. Hruď
se jí prudce zvedala. Měla pocit, jako by nějaká její část zemřela.
Klesla na kolena, opřela se dlaněmi, přitiskla čelo k zemi a stočila se
na bok. Země byla chladnější a temnější, než když začaly se svým
pokusem. Hodinky na jejím zápěstí ukazovaly dvě odpoledne, ale
do lesa přišly se Shelby ráno. Luce se zadívala na západ, k okraji
lesa, a viděla, jak se slunce za tu chvilku posunulo. Hlasatel vážně

128
polykal čas.
Shelby se svezla na zem vedle ní. „V pohodě?“
„Jsem tak zmatená. Ty lidi...“ Luce si přitiskla dlaň na čelo.
„Vůbec nevím, kdo to byl.“
Shelby si odkašlala a zatvářila se rozpačitě. „Nemyslíš, ehm, žes
je třeba znala? Kdysi, dávno. Třeba to byli tví...“
Luce čekala, až kamarádka dokončí větu. „Mí co?“
„Vážně tě nenapadlo, že to asi byli tví rodiče, v tamtom životě?
Že takhle vypadají teď?“
Luce otevřela pusu. „Ne. Počkej - ty myslíš, že jsem v každým
životě měla nějaký jiný rodiče? Já myslela, že Harry a Doreen...,
prostě jsem myslela, že celou tu dobu to byli vždycky oni.“
Najednou si vzpomněla na to, co jí řekl Daniel - o jednom životě,
ve kterém její matka neuměla vůbec uvařit ani zelí. Tehdy nad tím
nehloubala, ale teď jí to najednou začalo dávat smysl. Doreen je
skvělá kuchařka. To věděl v Georgii každý.
Což znamená, že Shelby musí mít pravdu. Luce za sebou nejspíš
nechala celý dav minulých rodin, na které si nepamatuje.
„Jsem tak pitomá,“ vyhrkla. Proč si víc nevšímala toho, jak ten
muž a žena vypadají? Proč se s nimi necítila nijak spojená? Měla
pocit, jako by prožila celý život v klamu a teprve teď zjistila, že je
adoptovaná. Kolikrát za svou existenci měnila rodiče? „To je - to
je...“
„Totální zmatek,“ doplnila ji Shelby. „Já vím. Na druhou stranu
můžeš bejt ráda, žes ušetřila fůru peněz za terapie - když se
ohlídneš na tu spoustu rodin a vezmeš si všechny ty problémy, cos
měla se stovkama matek, než jsi vyfasovala tuhle.“
Luce si zabořila obličej do dlaní.
„No jo. Potřebuješ rodinnou terapii.“ Shelby si povzdychla.
„Promiň. Kdo už to zase mluví o sobě?“ Zvedla pravou ruku a
pomalu ji spustila dolů. „Hele, Shasta odsaď není moc daleko.
„Co je Shasta?“

129
 „Mount Shasta, Kalifornie. Jsme jen pár hodin od Fort Braggu.“
Shelby trhla palcem k severu.
„Ale Hlasatelé ukazujou jen minulost. Tak proč tohle? Nejspíš
jsou...“
Shelby zavrtěla hlavou. „Minulost je širokej pojem. Hlasatelé
ukazujou vzdálenou minulost stejně jako věci, který se staly před
pár vteřinama, a všechno mezi tím. Na stole v rohu tam ležel
notebook, takže je docela možný..., víš...“
„Ale nevíme, jestli jsou naživu.“
„Ty možná ne. Ale já jsem se podívala zblízka na tu poštu a
přečetla si adresu. A taky si ji zapamatovala. Shasta Shire Circle
1291, byt číslo 34.“ Shelby pokrčila rameny. „Jestli se tam chceš zajet
podívat, můžeme to stihnout tam a zpátky do večera.“
„Jo.“ Luce si odfrkla. Zoufale toužila staré manžele navštívit, ale
nepřipadalo jí to možné. „A kde vezmeme auto?“
Shelby se zasmála s hranou zlověstností. „Je jen jedna věc, která
na mým P. E. P. není podělaná. A to je jeho sladkej mercedes.“
Zalovila v kapse mikiny a vytáhla z ní dlouhý řetízek s klíčem.
„Parkuje na stáních pro studenty. A naštěstí pro tebe jsem mu
zapomněla vrátit rezervní klíček.“

Vyrazily na cestu dřív, než je někdo stačil zastavit.

Luce našla v přihrádce u spolujezdce mapu a prstem přejela po
trase do Shasty. Pak se snažila trochu navigovat Shelby, která řídila
jako čert. Ale hnědý mercedes skoro vypadal, jako by si její hrubé
zacházení užíval.
Luce nechápala, jak její kamarádka může být tak klidná. Kdyby
se ona zrovna rozešla s Danielem a „půjčila“ si jeho auto na celé
odpoledne, musela by pořád myslet na chvíle, kdy v něm seděli
spolu, na výlety, na hádky před autokinem nebo co dělali na zadním

130
sedadle se staženými okny. Shelby laky na svého bývalého určitě
myslí. Luce se jí chtěla zeptat, ale spolubydlící jí dala jasně najevo,
že o tom se bavit nehodlá.
„Změníš si účes?“ zeptala se nakonec Luce, když si vzpomněla, co
jí Shelby říkala o svých rozchodech. „Jestli jo, můžu ti pomoct.“
Shelbyina tvář zešpičatěla. „Ten vůl za to vůbec nestojí.“ Po chvíli
dodala: „Ale díky.“
Seděly v autě skoro celé odpoledne. Shelby se snažila pořád
něčím zaměstnat, projížděla rádio a hledala ty nejbláznivější stanice.
Vzduch ochladl, stromy prořídly a krajina se začala pomalu zvedat.
Luce se snažila zůstat klidná. Představovala si stovky scénářů svého
setkání s bývalými rodiči. A snažila se vyhýbat pomyšlení, co by na
tenhle podnik asi řekl Daniel, kdyby to věděl.
„To je ono.“ Shelby ukázala na masivní vrchol hory se sněhovou
čepicí, která se před nimi objevila. „Město leží přímo na úpatí. Měly
bychom tam dorazit hned po západu slunce.“
Luce nevěděla, jak poděkovat Shelby za to, že se s ní trmácela
celou tu dlouhou cestu. Ať už za její náhlý obrat ve vztahu k ní
mohlo cokoli, Luce za to byla vděčná. Sama by se sem nikdy
nedostala.
Město Shasta vypadalo bláznivě a umělecky. Jeho širokými
ulicemi se procházela spousta seniorů. Shelby stáhla okýnka a
pustila dovnitř svěží večerní vzduch. Ten trochu uklidnil Lucein
žaludek, který se už svíral z představy, že by si měla promluvit s
lidmi, které viděla v Hlasateli.
„Co jim mám říct? Překvapení: jsem vaše dcera a vrátila jsem se
ze záhrobí?“ vyslovila nahlas svoje obavy, když zastavily na
semaforu.
„Jestli ty staroušky nechceš totálně vyděsit, tak na tom musíme
trochu zapracovat,“ řekla Shelby. „Co kdybys předstírala, že seš
dealerka, aby tě vůbec pustili dovnitř?“

131
 Luce se zadívala na svoje džíny, odřené tenisky a červený
batůžek. Nevypadala moc jako úspěšná obchodnice. „Co bych měla
prodávat?“
„Prostředky na mytí aut nebo něco podobně pitomýho. Můžeš
tvrdit, že máš s sebou poukázky zdarma. Tohle jsem dělala vloni v
létě jako brigádu. Málem mě odpráskli.“ Shelby se zachvěla a
zadívala se do Luceina bílého obličeje. „No tak, máma s tátou tě
přece neoddělají. Hele, koukej, už jsme tady!“
„Shelby, můžeme prostě chvíli sedět a mlčet? Potřebuju se
zklidnit.“
„Promiň.“ Shelby zahnula na velké parkoviště před skupinou
propojených přízemních bungalovů. „Zklidňování, to já umím.“
Luce i ve své nervozitě musela připustit, že je to opravdu
nádherné místo. Série bungalovů stála v půlkruhu kolem jezírka.
Byla tam hlavní hala se spoustou kolečkových křesel, která stála
venku za dveřmi. Nad halou visela velká cedule s nápisem VÍTEJTE
V DOMOVĚ DŮCHODCŮ OKRESU SHASTA.
Luce měla tak vyschlo v krku, až to bolelo. Nevěděla, jestli těm
lidem vůbec dokáže něco říct. Ale možná je tohle ta z těch věcí,
které si nemůžete jen tak plánovat. Prostě se jen musí donutit dojít
ke dveřím a zaklepat a pak improvizovat.
„Byt třicet čtyři,“ připomněla jí Shelby a zamžourala na
štukovanou budovu s červenou střechou ze španělských tašek.
„Řekla bych, že to bude tamhle. Jestli chceš, abych...“
„Počkala v autě, než přijdu? To by bylo super, díky moc. Nebudu
tam dlouho!“
Luce vyskočila z auta dřív, než si to stačila rozmyslet, a rozběhla
se po klikatém chodníčku k budově. Vzduch tady byl teplý a plný
syté vůně růží. Všude kolem byli upravení staroušci. Rozdělení do
družstev na shuffleboard na hřišti poblíž vchodu, nebo se ve
skupinkách procházeli v upravené květinové zahradě kolem jezírka.
Luce v podvečerním světle napínala oči, jestli se jí nepodaří ve

132
venkovním davu rozeznat dvojici z Hlasatelova výjevu, ale nikdo jí
nepřipadal známý. Bude muset jít přímo do jejich bytu.
Když se ocitla před bungalovem 34, viděla oknem pronikat
světlo. Přistoupila blíž, aby měla lepší výhled.
Bylo to zvláštní: spatřila stejnou místnost, jako předtím v
Hlasateli. Dokonce tam byl i tlustý bílý pes, který pochrupoval na
koberečku. Slyšela, jak v kuchyni někdo myje nádobí. A viděla
hubené kotníky s hnědými ponožkami muže, který býval před
mnoha lety jejím otcem.
Nepřipadal jí tak. Vůbec se nepodobal jejímu tatínkovi, stejně
jako se ta žena nepodobala mamince. Ne že by na nich bylo něco
špatného. Působili moc mile. Jako moc milí... cizinci. Kdyby jim
zaklepala na dveře a pokusila se jim vnutit nějaké prostředky na
mytí aut, změnilo by se tím něco?
Ne, usoudila. Ale o to nešlo. Ona v nich sice svoje rodiče
nepoznávala - ale jestli jsou to vážně její rodiče, určitě by oni poznali
ji.
Připadala si tak hloupá, že ji to předtím nenapadlo. Bude jim
stačit jeden pohled a poznají, že za nimi přišla jejich dcera. Tahle
dvojice byla mnohem starší než všichni ti lidé tady venku. Ten šok
by nemuseli přežít. I na Luce to byla silná káva - a to byla o nějakých
sedmdesát let mladší než oni.
Ale popošla až k oknu do jejich obýváku, přikrčila se pod ježaté
kaktusy za ním a prsty svírala okenní parapet. Jestli jejich dcera
zemřela v sedmnácti letech, tak už pro ni nejspíš truchlí nějakých
padesát let. Teď už by s tím měli být vyrovnaní. Nebo ne? Dcera,
která se najednou vynoří pod kaktusem, bylo to poslední, co
potřebují.
Shelby bude zklamaná. Luce sama byla zklamaná. Bolelo ji, když
si uvědomila, že blíž než takhle se k nim nikdy nedostane. Když
visela na parapetu bytu svých bývalých rodičů, cítila, jak jí po tvářích
stékají slzy. Ani se nedozvěděla, jak se jmenují.

133
 KAPITOLA OSMÁ

JEDENÁCT DNÍ

Komu: thegaprices@aol.com
Od: Iucindap44@gmail.com
Datum: pondělí 15.11. 9:49
Předmět: Jak to jde

Milá mamko a taťko,

omlouvám se, že jsem se neozvala. Ve škole mám hodně práce, ale
dost se mi to daří. Nejvíc mě teď baví blok humanitních předmětů.
Teď zrovna pracuju na jednom projektu, za který dostanu extra body,
ale zabere to spoustu času. Ale moc se mi po vás stýská a doufám,
že se brzo uvidíme. Děkuju vám, že jste tak super rodiče. Asi vám to
neříkám dost.

Vaše
Luce

Lucinda klikla na políčko ODESLAT a rychle se na svém laptopu

vrátila k online prezentaci, kterou vedla Francesca od tabule. Luce si
pořád ještě zvykala, že tohle je škola, kde se při vyučování běžně
pracuje s laptopy s bezdrátovým internetem.
V celé škole Meče & kříže bylo jen sedm počítačů pro studenty -
starých stolních typů, a jenom v knihovně. A i když se člověku

134
podařilo získat zašifrované heslo k přístupu na síť, skoro všechny
stránky byly blokované, až na pár z těch, které sloužily k vědeckému
bádání.
Tenhle e-mail rodičům napsala z pocitu viny. Celou noc měla
bizarní pocit, jako by svým výletem do domova důchodců na Mount
Shasta jen podvedla svoje pravé rodiče, ty, kteří ji vychovali v tomhle
životě. Samozřejmě že ti staroušci byli v jistém smyslu také její praví
rodiče. Jenže to byla tak zvláštní myšlenka, že se s ní Luce
nedokázala smířit.
Shelby nebyla ani z desetiny tak naštvaná, že vezla Luce takovou
dálku pro nic za nic, než by mohla být. Místo toho nastartovala
mercedes a rozjela se k nejbližšímu Burger Kingovi, kde si v
restauraci daly sendviče s grilovaným sýrem a omáčkou navíc.
„Už na to nemysli,“ doporučila jí Shelby, když si po jídle otíraly
pusy ubrouskem. „Víš, kolik panických atak jsem z naší pošahaný
rodiny měla já? Věř mi, jsem ten poslední člověk, co by tě za to moh
odsuzovat.“
Luce se teď zadívala přes třídu na Shelby. Cítila pronikavou
vděčnost k dívce, která ji ještě před týdnem tak děsila. Shelby měla
dlouhé blond vlasy stažené dozadu čelenkou a pečlivě si dělala
poznámky podle Francesčina výkladu.
Všechny obrazovky, které kolem sebe Luce periferním viděním
vnímala, svítily modrou a zlatou barvou prezentace v PowerPointu,
kterou Francesca pomaloučku postupovala. Dokonce i Dawnina. Ta
byla dnes obzvlášť odvážně oblečená, měla růžové tričkové minišaty
a vlasy stažené do culíku na jedné straně. Že už by se tak
vzpamatovala z toho, co se jí stalo na jachtě? Nebo se tím jen snaží
maskovat hrůzu, kterou zažila - a kterou možná pořád cítí?
Luce přejela pohledem k Rolandovi a zamračila se. Nepřekvapilo
ji, že tenhle Danielův kamarád je od chvíle, co dorazil do Pobřežní
akademie, skoro neviditelný. Ale když začal chodit na vyučování,

135
užasla nad tím, jak tenhle její starý znánu z polepšovny ochotně
dodržuje zdejší pravidla.
Teď ale nevypadal, že by ho nějak zvlášť zajímalo téma „Pracovní
příležitosti nefilimů: jak vám vaše zvláštní schopnosti mohou dát
křídla v kariéře“. Jeho výraz byl mnohem zklamanější než u kohokoli
jiného ve třídě. Slabě se mračil a vrtěl hlavou. Zvláštní bylo i to, že
Francesca, která pravidelně udržovala se studenty oční kontakt, se
Rolandovi pohledem vyhýbala.
Luce se přihlásila do třídní chatovací místnosti, aby zjistila, jestli
je tam i Roland. Chat měl sloužit k tomu, když se studenti chtěli
zeptat na něco k tématu mezi sebou. Ale to, nač se chtěla Rolanda
ptát Luce, nemělo s výukou nic společného. Roland určitě něco ví.
Něco víc, než před ní předstírá - a nijak to souvisí s Danielem.
Chtěla se ho taky zeptat, kde byl v sobotu a jestli slyšel o tom, jak
Dawn spadla z paluby.
Ale Roland online nebyl. Na chat se z celé třídy přihlásil jediný
student, Miles. Na obrazovce jí vyskočil boxík s jeho jménem a
pozdravem:
Nazdddár vy tam!
Miles seděl hned vedle ní. Luce skoro slyšela, jak se tiše směje.
Líbilo se jí, jak umí Miles vtipně zareagovat. Podobné hloupé,
škádlivé vzkazy by si tak ráda vyměňovala s Danielem..., kdyby
Daniel nebyl v jednom kuse tak zachmuřený. A kdyby byl tady.
Jenže to nebyl.
Odepsala: Jaký máte v těch vašich končinách počasí?
Teď to docela ujde, vyťukal Miles okamžitě, pořád s úsměvem na
rtech. Hele, kdes byla včera večer? Stavil jsem se u tebe v pokoji. Chtěl
jsem tě vytáhnout na večeři.
Luce odtrhla pohled z monitoru a zadívala se na něj. Milesovy
modré oči vypadaly tak upřímně, že mu zatoužila všechno vyklopit.
Tuhle ji tak pozorně poslouchal, když mu vykládala o škole Meče &
kříže. Ale rozhodně mu to nemůže psát na chat. Sice mu to toužila

136
povědět, ale nevěděla, jestli by o lom měla mluvit. Stačilo už to, že
do svých plánů zatáhla Shelby. Čím víc lidí to bude vědět, tím víc si
koledovala o malér u Stevena a Francesky.
Milesův výraz se změnil z obvykle nenuceného úsměvu v
rozpačité zamračení. Luce to zamrzelo a trochu překvapilo, že v
něm její nesdílnost vyvolává takovouhle reakci.
Francesca vypnula projektor. Když si založila ruce na prsou, z
koženého saka jí vykoukly růžové rukávy blůzky. Luce si poprvé
uvědomila, jak daleko je od ní Steven. Seděl na parapetu v západním
rohu místnosti. Během dnešního vyučování neřekl skoro ani slovo.
„Teď se podíváme, jak jste dávali pozor,“ Francesca se na
studenty zeširoka usmála. „Rozdělte se do dvojic a vyzkoušíme si,
jak se vede pracovní pohovor.“
Ozvalo se vrzání židlí, jak všichni ve třídě začali vstávat. Luce v
duchu zasténala. Z Francesčiny prezentace jí do mozku neproniklo
skoro nic a neměla ponětí, co by měla dělat.
A kromě toho byla v téhle třídě jen dočasně. Bylo to snad moc,
chtít po učitelích, aby to měli na paměti a nebrali ji pořád
dohromady s ostatními studenty?
Na obrazovce se objevil Milesův vzkaz: Chceš se mnou do
dvojice? Právě v tu chvíli se před Luce objevila Shelby.
„Měly bysme zkusit CIA nebo Lékaři bez hranic,“ prohlásila.
Ukázala Milesovi, aby ji pustil do lavice vedle Luce. „Nikdo mě
nedonutí, abych předstírala zájem o nějakou pitomou práci dentální
hygienicky.“
Luce zatěkala očima mezi Shelby a Milesem. Oba měli pocit, že
na ni mají plné právo. Něco takového ji zatím vůbec nenapadlo.
Popravdě řečeno, chtěla radši do dvojice s Milesem - toho neviděla
od soboty. A vážně jí dost chyběl.
Jako kamarád. Jako ve smyslu co si dát spolu kafe nebo co se
spolu projít po pláži při západu slunce a ty se na mě budeš usmívat s
těma neskutečně modrýma očima. Měla Daniela, na jiné kluky

137
rozhodně nemyslí. A rozhodně nehodlá rudnout uprostřed třídy nad
tím, že si musí připomínat, že nemysli na jiné kluky.
„Všechno v pořádku?“ Na Luceině lavici přistála Stevenova dlaň.
Učitel se na ni zadíval hlubokýma hnědýma očima, jako by ji vybízel,
že jemu se může se vším svěřit.
Ale Luce byla pořád ještě nervózní z toho, co řekl jí a Dawn na
tom záchranném člunu. Tak nervózní, že o tom dokonce ani s Dawn
nedokázala znova mluvit.
„Všechno v pohodě,“ odpověděla Shelby. Vzala Luce za loket a
postrčila ji k lavici. Ostatní studenti kolem nich se už spárovali a
začali si nacvičovat tréninkové pohovory. „Zrovna se s Luce
dohadujeme, co si vybereme.“
Francesca se objevila za nimi. „Milesi, Jasmine potřebuje někoho
do dvojice. Můžeš si přitáhnout židli k ní?“
Jasmine o lavici níž vyhrkla rozčileně: „Nemohly jsme se s Dawn
dohodnout, kdo bude dělat herečku a kdo...“ hlas jí o oktávu
povyskočil, „...režisérku. A tak se na mě vykašlala a domluvila se s
Rolandem.“
Miles se zatvářil zklamaně. „Režisér na castingu,“ zamumlal.
„Konečně jsem našel svý místo na světě.“ Zamířil k přidělené
partnerce a Luce se zadívala za jeho zády.
Když se situace zdárně vyřešila, Francesca zakormidlovala
Stevena do přední části místnosti. Ale i když šel vedle Francesky,
Luce pořád vnímala, že ji pozoruje.
Nenápadně si prohlédla telefon. Callie jí pořád ještě neodepsala.
To se kamarádce nepodobalo, ale Luce z toho obviňovala sama sebe.
Možná bude pro ně obě lepší, když si Luce bude dál udržovat
odstup. Aspoň na čas.
Vyšla za Shelby ven, na dřevěnou lavičku v ohybu terasy. Na
obloze už jasně zářilo slunce, ale jediná část terasy, která ještě
nebyla obsazená, se nořila do chladného stínu vysokých sekvojí.

138
Luce očistila lavičku od nánosu zeleného jehličí a zapnula si vlněný
svetr až ke krku.
„Včera ses chovala fakt bezvadně,“ prohodila tiše k Shelby. „Já
byla... tak vyděšená.“
„Já vím,“ zasmála se spolubydlící. „Pořád jsi dělala tohle,“ a
předvedla přehnané cvakání zuby.
„Musíš mi dát trochu času. Bylo to pro mě fakt drsný. Jediná
šance setkat se s někým ze svý minulosti, a já to takhle podělám.“
„Vy Jižani a vaše pocity viny.“ Shelby nenuceně pokrčila rameny.
„Měla bys to brát víc s klidem. Podle mě je tam, odkud jsme vytáhly
tyhle starouše, na skladě mnohem víc příbuznejch. Možná i ňáký, co
nejsou už na prahu smrti.“ Než Luce stačila poklesnout čelist, Shelby
dodala: „Říkám jen, že jestli chceš vydolovat nějaký další členy
rodiny, stačí říct. Je to sice bláznivý, Luce, ale začínáš se mi fakt
líbit.“
„Shelby,“ zašeptala náhle Luce skrz sevřené zuby, „nehejbej se.“
Za terasou se ve stínu mohutné sekvoje vlnil ten největší,
nejzlověstnější Hlasatel, jakého kdy viděla.
Shelby sledovala Lucein pohled a podívala se na zem. Hlasatel
využíval stín stromu jako kamufláž. Část jeho hmoty se podivně
kroutila.
„Vypadá nemocně, plaše nebo co...“ Shelby ohrnula ret. „Je
nějakej divnej, nemyslíš?“
Luce se zadívala za Shelby, na schodiště, které vedlo z terasy clo
přízemí. Vedle schodů stálo několik dřevěných sloupů, které
zespodu podpíraly terasu. Kdyby se jí podařilo stín chytit, mohly by
se Shelby na chvíli zmizet pod terasou, a shora by nikdo nic neviděl.
Shelby by jí pomohla nahlédnout do Hlasatele a pak by zase rychle
vyběhly po schodech a připojily se k ostatním.
„Doufám, že nemyslíš vážně to, co si myslím, že si myslíš,“ ozvala
se Shelby.
„Dávej bacha,“ sykla na ni Luce. „A buď připravená, až tě

139
zavolám.“
Luce sestoupila o pár kroků níž, takže její hlava zůstala na
úrovni terasy, na níž si jejich spolužáci horlivě nacvičovali pracovní
pohovory. Shelby k ní byla zády. Kdyby se někdo blížil, dala by jí
znamení.
Luce slyšela z rohu Dawn, jak říká Rolandovi: „A pak jsem byla
úplně hotová, když jsem dostala ten Zlatý glóbus...“
Luce se zadívala na temnotu, která se táhla podél trávy. Napadlo
ji, jestli to ostatní studenti vidí taky. Ale nedělala si s tím hlavu. Na
to nebyl čas.
Hlasatel byl o dobrých deset kroků dál, ale když se Luce
postavila pod terasu, ostatní na ni shora nemohli vidět. Jen že
kdyby vyšla k němu, bude jim na očích. Bude ho musei přimět, aby
se přiblížil k ní, ale bez použití rukou. Neměla potuchy, jak to
udělat.
Vtom si všimla postavy, která se opírala o kmen sekvoje z druhé
strany. Ani na ni studenti z terasy nemohli dohlédnout.
Cam kouřil cigaretu a pobrukoval si nějakou melodii, jako by se
nestaral o nic na světě. Až na to, že byl celý od krve. Vlasy měl
přilepené k čelu, ruce poškrábané a samou modřinu. Tričko měl
mokré a flekaté potem, džíny rudě postříkané. Vypadal špinavě a
nechutně, jako by se právě vynořil z boje. Až na to, že kolem nebylo
nikdo a nic, žádná těla, žádná krev. Jen Cam.
Zamrkal na ni.
„Co tady děláš?“ zašeptala Luce. „Cos dělal?“ Pokývla bradou k
jeho šatům, ze kterých stoupal odporný puch.
„Ále, jen jsem ti zachraňoval život. Pokolikátý už?“ Cam si
odklepl popel. „Tentokrát to byla ta banda slečny Sophie. Nemůžu
říct, že bych si to neužil. Zatracený příšery. Jsou ti taky v patách,
víš? Už se rozneslo, že seš tady. A že ráda chodíš bez ochrany v
temnejch lesích.“ Ukázal kolem sebe.
„Tys je zabil?“ hlesla zděšeně Luce a ohlédla se na terasu, jestli je

140
Shelby nebo někdo jiný nevidí. Ne.
„Pár z nich jo, zrovna před chvílí. Vlastníma rukama.“
Cam ukázal Luce dlaně pokryté něčím červeným a slizkým, co
vlastně ani nechtěla vidět. Souhlasím, že lesy jsou tady kouzelný,
Luce, ale taky jsou plný tvorů, co tě chtěj vidět mrtvou. Takže mi
prokaž tu laskavost...“
„Ne. Žádný laskavosti ode mě nečekej. Všechno, co děláš, se mi
hnusí.“
„Fajn.“ Cam protočil panenky. „Tak to udělej pro Grigoriho. Drž
se v kampusu.“ Zahodil cigaretu do trávy, zakroutil rameny dozadu
a roztáhl křídla. „Nemůžu trčet pořád tady a dávat na tebe pozor. A
Bůh ví, že Grigori už vůbec ne.“
Camova křídla byla dlouhá a úzká, vyrůstající těsně za jeho
lopatkami, štíhlá a zlatavá, se stříkanci černi. Luce si přála, aby ji
odpuzovala, ale tak to nebylo. Camova křídla měla zubaté okraje
jako Stevenova a vypadala drsně, obojí jako by už prožila bezpočet
letů. Černé proužky dodávaly Camovým křídlům temný, smyslný
nádech. Bylo na nich něco magnetického.
Ale ne. Přece Cama nenávidí, a všechno na něm. A vždycky bude.
Cam mávl jednou křídly a odlepil se chodidly od země. Křídla
pleskala neskutečně hlasitě a zvedala vítr, při kterém listí odletovalo
od země.
„Děkuju ti,“ zavolala na něj rázně Luce, než Cam proplul pod
terasou. Vzápětí zmizel v temném lese.
Takže Cam ji teď chrání? A kde je Daniel? Netvrdili jí snad, že
Pobřežní akademie má být bezpečná?
Za Camem se zvedl od země stín - ten důvod, proč sem Luce
vůbec přišla - a spirálovitě vyletěl do vzduchu jako malý černý
cyklon.
Blíž. A ještě blíž.
Vzápětí se dostal do povětří nad její hlavou.
„Shelby,“ zašeptala hlasitě Luce. „Pojď sem dolů.“

141
 Shelby se naklonila nad Luce a spatřila Hlasatele podobného
tornádu, jak se vznáší nad kamarádčinou hlavou.
„Co ti na tom trvalo tak dlouho?“ zeptala se a rozběhla se po
schodech právě ve chvíli, kdy celý mohutný Hlasatel žuchl dolů.
Přímo do Luceina náručí.
Ta málem zavřískla, ale Shelby jí naštěstí včas připlácla pusu.
„Díky,“ zamumlala Luce mezi její prsty.
Dívky se stále ještě choulily tři schody pod terasou, na očích
každému, kdo by se chtěl přijít schovat do chládku. Luce pod tíhou
stínu nedokázala napnout kolena. Byl to ten nejtěžší stín, který kdy
viděla, a nejchladnější na její kůži. Nebyl černý jako většina
ostatních, ale měl nezdravě zelenošedou barvu. Jeho část se pořád
ještě svíjela a šlehaly z ní záblesky jako při vzdálené bouřce.
„Nemám z toho dobrej pocit,“ zamumlala Shelby.
„No tak,“ šeptla Luce. „Já ho zavolala. Teď je řada na tobě,
abysme do něj mohly nahlídnout.“
„Rada na mně? Jak to myslíš? To tys mě sem zatáhla.“ Shelby
zamávala rukama, jako by dotýkat se toho tvora v Luceině náruči
bylo to poslední, nač má chuť. „Já vím, že jsem ti slíbila pomoc při
hledání příbuznejch - ale myslím, že na ty, co můžeme uvidět v
tomhle, si obě radši necháme zajít chuť.“
„Shelby, prosím,“ protáhla Luce. Zasténala pod tíhou a chladem
svého nákladu i nad obecnou odporností stínu. „Já nejsem nefilim.
Když mi nepomůžeš, sama to nezvládnu.“
„O co se to tady snažíte?“ ozvalo se za nimi z vrcholku
schodiště. Steven stál nahoře, opíral se rukama o zábradlí a mračil
se na dívky. Vypadal větší než ve třídě, čněl nad nimi, jako by byl
dvojnásob velký. Jeho tmavě hnědé oči vypadaly rozčileně a Luce
cítila, jak z nich sálá horko. Vyděsilo ji to. I Hlasatel v její náruči se
roztřásl a škubl sebou.
Obě dívky vyděšeně zaječely.
Hlasatele ten zvuk poplašil, takže vystřelil z Luceiny náruče.

142
Pohyboval se tak rychle, že neměla žádnou šanci ho zastavit.
Nezůstalo po něm nic, jen zápach plísně a ledový závan.
V dálce zazněl zvon a Luce viděla, jak se studenti hrnou směrem
k jídelně na oběd. Miles cestou ze školy naklonil hlavu nad zábradlí
a zamžoural na Luce, ale všiml si Stevenova zuřivého výrazu, vykulil
oči a mlčky pokračoval v cestě.
„Luce,“ ozval se Steven zdvořileji, než čekala, „můžeš za mnou
po vyučování přijít?“
Když zvedl ruce ze zábradlí, pod jeho dlaněmi zůstaly spálené
černé fleky.

Steven otevřel dveře ještě dřív, než Luce zaklepala. Jeho šedivá
košile byla trochu pomačkaná a černou kravatu měl u krku
povolenou. Ale podařilo se mu už zase dosáhnout zdání
vyrovnanosti. Luce si uvědomovala, že pro démona je tohle asi dost
problém. Učitel si otřel brýle kapesníkem s monogramem a ustoupil.
„Pojď, prosím, dál.“
Jeho kancelář nebyla velká a jen tak široká, aby se do ní vešel
velký černý stůl a tři vysoké černé knihovny, s policemi přecpanými
ohmatanými knihami. Ale vypadalo to pohodlně a dokonce útulně.
Takhle si Luce démonskou pracovnu nepředstavovala. Uprostřed
ležel na podlaze perský kobereček a široké okno bylo obrácené k
sekvojovému lesu. Teď za soumraku se nad lesem vznášel
nadpřirozený, téměř levandulový opar.
Steven se posadil na jednu z hnědých židlí a ukázal Luce na
druhou. Zatěkala pohledem po orámovaných obrazech, které
zdobily každé volné místo na stěně. Většinou to byly různě
podrobné portréty. Luce poznala pár skic samotného Stevena a
několik lichotivých podobizen Francesky.

143
 Luce se zhluboka nadechla. Nevěděla, jak začít. „Omlouvám se,
že jsem dneska přivolala Hlasatele. Já...“
„Řekla jsi někomu o tom, co se ve vodě stalo Dawn?“
„Ne. Chtěl jste, abych o tom s nikým nemluvila.“
„Nepověděla jsi to ani Shelby? Nebo Milesovi?“
„Ne, nikomu.“
Steven se nad tím na chvíli zamyslel. „Proč jsi tehdy na lodi
nazývala Hlasatele stíny, když jsme spolu mluvili?“
„Prostě mi to vyklouzlo. Když jsem vyrůstala, viděla jsem je
vždycky ve stínech. Z těch se oddělovali, když přicházeli ke mně.
Proto jsem jim tak říkala, ještě než jsem zjistila, co jsou zač.“
Pokrčila rameny. „Je to hloupý, já vím.“
„Není to hloupé.“ Steven se postavil a vydal se k nejvzdálenější
knihovničce. Vytáhl z ní tlustou knihu se zaprášenou červenou
obálkou a přinesl ji na stůl. Platón: Republika. Steven svazek otevřel
přesně tam, kde zamýšlel, a otočil knihu k Luce, aby na ni dobře
viděla.
Na stránce byla ilustrace skupinky mužů v jeskyni, při poutaných
k sobě okovy a stojících tvářemi ke stěně. Za nimi hořel oheň. Muži
ukazovali na stíny na stěně druhé skupině mužů, která kráčela za
nimi. Pod obrázkem bylo napsáno: Alegorie jeskyně.
„Co je to?“ hlesla Luce. Její znalost Platóna začínala a končila u
toho, že se kamarádil se Sokratem.
„Důkaz, že tvoje pojmenování Hlasatelů je vlastně velice chytré.“
Steven ukázal na obrázek. „Představ si, že by tihle lidé strávili život v
jeskyni jenom sledováním stínů na stěně. Chápou svět a to, co se v
něm děje, jen prostřednictvím stínů, ale nevidí už, co ty stíny hází.
Netuší ani, že to, co sledují, jsou stíny.“
Luce sledovala Stevenův prst, který ukazoval na druhou skupinu
lidí. „Takže se nikdy neotočí a nikdy nezjistí, že ty stíny dělají jiní
lidi a věci?“

144
 „Přesně tak. A protože nevidí, co přesně ty stíny hází, před-
pokládají, že to, co vidí - stíny na stěně je realita. Nemají ani ponětí
o tom, že stíny jsou jen zástupci a deformace něčeho pravdivějšího a
skutečnějšího.“ Steven se odmlčel. „Rozumíš, co se ti tady snažím
říct?“
Luce zavrtěla hlavou. „Chcete, abych si přestala zahrávat s
Hlasateli?“
Steven prudce zaklapl knihu a přešel místnost na druhou stranu.
Luce měla pocit, jako by ho nějak zklamala.
„Já nevěřím, že přestaneš..., že si přestaneš zahrávat se stíny, ani
když tě o to požádám. Ale až příště nějakého povoláš, chci, abys
věděla, s čím máš tu čest. Hlasatelé jsou stíny minulých událostí.
Mohou být nápomocní, ale obsahují také mnohá rozptylující,
nebezpečná zkreslení. Musíš se toho ještě tolik naučit. Čistý a
bezpečný způsob, jak je povolat. A samozřejmě, až vycizeluješ svůj
talent, dokážeš dešifrovat zvuk Hlasatelů a jejich zpráva bude
mnohem...“
„Myslíte to svištění? To se dá nějak slyšet?“
„Zapomeň na to. Prozatím.“ Steven se obrátil a strčil si ruce do
kapes. „Co jste měly dnes se Shelby za lubem?“
Luce cítila, jak rudne. Byla v rozpacích. Tohle setkání ne-
probíhalo tak, jak si představovala. Myslela si, že dostane školní
trest..., třeba sbírání odpadků v kampusu.
„Snažily jsme se zjistit něco víc o mý rodině,“ vypravila ze sebe
nakonec. Steven aspoň díkybohu neměl ponětí, že ještě předtím se
viděla s Camem. „Nebo bych asi měla říct rodinách.“
„A to je všechno?“
„Mám průšvih?“
„Nic jiného jsi nedělala?“
„Co bych jako měla?

145
 Hlavou jí blesklo, jestli si Steven nemyslí, že se snažila spojit s
Danielem, poslat mu zprávu nebo tak něco. Jako kdyby věděla, jak
na to.
„Přivolej jednoho teď,“ vyzval ji Steven a otevřel okno. Venku už
se stmívalo a Luce její kručící žaludek napovídal, že ostatní studenti
jsou už v jídelně a sedí u večeře.
„Já - nevím, jestli to dokážu.“
Stevenovy oči teď hleděly vřeleji než před chvílí. Vlastně vypadal
skoro vzrušeně. „Když přivoláváme Hlasatele, vyslovujeme něco jako
přání. Ne přání něčeho materiálního, ale přání líp porozumět světu,
naší roli v něm a tomu, co se z nastane.“
Luce okamžitě pomyslela na Daniela a na to, co chtěla pro jejich
vztah. Neměla pocit, že by nějak záleželo na ní, jak se to s nimi bude
vyvíjet - ale přála si to. Že by proto byla schopna povolat Hlasatele,
aniž si to uvědomovala?
Nervózně se usadila do středu židle. Zavřela oči. Představila si,
jak se stín odděluje z dlouhé temnoty, která se rozprostírala pod
kmeny stromů tam venku. Představila si, jak se valí dál a roste, jak
naplňuje prostor pod otevřeným oknem. A potom jak letí blíž k ní.
Nejdřív ucítila závan plísně, trochu podobný vůni černých oliv.
Pak otevřela oči. Na krku ucítila závan chladu. Teplota v místnosti o
několik stupňů poklesla. Steven si v náhle vlhké, chladné místnosti
zimomřivě zamnul ruce.
„Ano, tak pojď,“ zamumlal.
Hlasatel připlul vzduchem do pokoje, hubený a průsvitný. Nebyl
větší než hedvábný šátek. Zamířil k Luce, a pak se náhle roztáhl
kolem skleněného těžítka na psacím stole. Luce zalapala po dechu.
Steven se usmál a přistoupil k ní, pomalu Hlasatele zvedal vzhůru,
až se z něj stala černá obrazovka.
Pak se náhle ocitl v jejích rukou a ona začala tahat. Opatrným
pohybem, jako když vytahuje těsto, aby ho nepřetrhla. Viděla to

146
maminku dělat nejmíň stokrát. Temnota zavířila a změnila se v
matnou šeď. Pak se objevil nezřetelný černobílý obraz.
Tmavá ložnice s postelí pro jednoho. Na ní na boku ležela Luce -
zřejmě bývalá Luce - a dívala se otevřeným oknem ven.
Vypadala tak na šestnáct let. Dveře za ní se otevřely a v nich se
objevila tvář, osvětlená z chodby. Matka.
Ta, kterou Luce viděla se Shelby! Jenom mnohem, mnohem
mladší, snad o padesát let, s brýlemi na nose. Usmála se, jako by ji
potěšilo, že dcera spí, a potichoučku dveře zavřela.
O chvíli později se parapetu přidržely něčí prsty. Luce vytřeštila
oči, když se její bývalé já na posteli posadilo. Prsty na parapetu se
napjaly: vzápětí se objevily celé ruce, dvě silné paže, které v
měsíčním světle vypadaly modře. A pak se do okna vyhoupla
Danielova zářící tvář.
Luce se rozběhlo srdce prudce vpřed. Zatoužila se ponořit do
Hlasatele, stejně jako včera se Shelby. Vtom Steven škubl pisty a celá
ta věc zmizela, jako když okenní roleta vyjede po skle vzhůru.
Vzápětí se hlasatel rozpadl na kousky a ty se sesypaly na stůl.
Tam zůstaly ležet. Luce se po jednom z nich natáhla, ale proplul
jí mezi prsty.
Steven se posadil za stůl a zkoumal očima Luce, jako by chtěl
zjistit, co s ní ta zkušenost udělala. Luce to, co právě viděla v
Hlasateli, najednou připadalo tak důvěrné, že nechtěla, aby Steven
zjistil, jak moc to s ní otřáslo. Koneckonců... on je technicky vzato
na druhé straně. V posledních dnech v něm začala víc a víc vnímat
démona. Nejen v jeho prudké povaze (když se rozčilil, doslova se z
něj kouřilo), ale také si stále vybavovala jeho temná, zlatá křídla.
Steven byl magnetizující a okouzlující jako Cam - a démon jako
Cam, připomněla si.
„Proč jste mi s tím pomáhal?“
„Protože jsem nechtěl, aby se ti něco stalo,“ odpověděl šeptem
učitel.

147
 „A tohle - dělo se to doopravdy?“
Steven se odvrátil. „Je to stín něčeho. Ale kdo ví, jak pokroucený.
Ozvěna dávné události, ne ta událost sama. Hlasatel je vždycky
pravdivý, ale ne přímo pravdivý. Právě proto jsou tak nebezpeční pro
ty, kdo nemají důkladný výcvik.“ Podíval se na hodinky. Zdola se
ozvalo otevření a zavření dveří. A pak rychlé ťukání vysokých
podpatků do schodů.
Francesca.
Luce se snažila vyčíst něco ze Stevenovy tváře. Učitel jí podal
Platónovu Republiku a ona ji rychle zastrčila do batohu. Než se
Francesčina půvabná tvář objevila ve dveřích, Steven spustil: „Ještě
jednou se s Shelby vyhnete zadanému úkolu, a nechám vás napsat
pětistránkové pojednání včetně citací z literatury. Protentokrát to
ber jen jako varování.“
„Rozumím.“ Luce zachytila ve dveřích Francesčin pohled.
Učitelka se na ni usmála, ale Luce nedokázala uhodnout, jestli
ten úsměv znamená „už můžeš jít“ nebo „nemyslete si, že jsem vám
na to skočila“. Trochu se zachvěla. Postavila se, hodila si batoh přes
rameno a zamířila ke dveřím. Tam se ještě otočila ke Stevenovi.
„Děkuju vám.“

Když se Luce vrátila do pokoje, Shelby rozdělala oheň v krbu.

Vedle noční lampičky s Buddhou stál horký kotlík a pokoj voněl
rajčaty.
„Makarony už mi došly, ale udělala jsem nám polívku.“ Shelby
nalila plnou misku husté tekutiny, namlela navrch trochu čerstvého
pepře a přinesla to Luce, která se zhroutila na postel. „Bylo to zlý?“
Luce se dívala, jak z polévky stoupá kouř, a přemýšlela, jak
odpovědět. Bylo to bizarní. Matoucí. Trochu děsivé. Možná i...
povzbuzující.

148
 Ale zlé ne. To ne.
„V pohodě.“ Steven jí zřejmě důvěřuje, aspoň natolik, že jí dovolil
zkoušet dál přivolávat Hlasatele. A ostatní studenti věřili jemu,
dokonce ho obdivovali. Nikdo zřejmě nezpochybňoval jeho motivy
nebo úmysly. Jenže s Luce se choval tak záhadně, že to bylo těžké
rozluštit.
Už předtím věřila špatným lidem. Víra je kratochvíle
bezstarostných. A co hůř, je to ten nejlepší způsob, jak se nechat
zabít.
Tohle ji o důvěře řekla slečna Sophia tu noc, kdy ji chtěla zabít.
Daniel jí radil, aby věřila svým instinktům. Jenže vlastní pocity
připadaly Luce ze všeho nejméně spolehlivé. Myslela na to, jestli
Daniel už myslel na Pobřežní akademii, když jí tohle radil, jestli ji ta
slova měla připravit na dlouhé odloučení, během něhož si přestane
být jistá skoro vším ve svém životě. Svou rodinou. Svou minulostí.
Svou budoucností.
V zhlédla od misky k Shelby. „Díky za polívku.“
„Nenech se od Stevena zastrašit,“ vyhrkla Shelby. „Rozhodně to
musíme s Hlasatelema zkoušet dál. Už mám plný zuby všech andělů
a démonů a jejich povýšenejch keců. ,Oóó, my víme všechno líp,
protože jsme čistokrevní, a vy jste jen bastardi andělů, co si
zapomněli vzít gumu.‘„
Luce se rozesmála, ale myslela na Stevena a jeho přednášku o
Platónovi, na to, jak jí dal Republiku. Ten rozhodně nijak povýšeně
nemoralizoval. Ale to nemohla Shelby vykládat, zvlášť když její
spolubydlící už zase sklouzla ke svým obvyklým stížnostem na
poměry v Pobřežní akademii.
„No jo, já vím, že ty nedáš dopustit na svýho Daniela,“
pokračovala kamarádka. „Ale vážně, co dobrýho pro mě kdy jakej
anděl udělal?“
Luce omluvně pokrčila rameny.

149
 „Tak já ti to řeknu: nic. Nic až na to, že zbouchnul mou mámu a
pak nás opustil dřív, než jsem se narodila. Fakt nebeský chování,“
odfrkla si. „Sranda je, že máma mi celej život vykládá, jak za to mám
bejt vděčná. Za co? Za ty pošahaný ,schopnosti’ a tuhle obrovskou
hlavu, který jsem zdědila po svým tátovi? Dík, ale to nemuselo bejt.“
Zachmuřeně vykopla nohou proti horní palandě. „Co já bych dala za
to, bejt normální!“
„Vážně?“ Luce celou dobu vedle svých nefilimských spolužáků
bojovala s pocitem méněcennosti. Věděla, že na druhé straně plotu
je tráva vždycky zelenější, ale tomuhle nemohl i uvěřit. Jakou
výhodu by podle Shelby mělo postrádat nefilimské schopnosti?
„Počkej,“ ozvala se Luce. „Ten tvůj podělanej ex-přítel...“
Shelby odvrátila pohled. „Meditovali jsme spolu, a... já nevím,
prostě při mantře jsem začala náhodou levitovat. Ne moc, byla jsem
jen pár cenťáků nad podlahou. Ale Phil to nemoh nechat plavat.
Pořád do mě hučel, co dalšího umím, a dával mi ujetý otázky.“
„Jako třeba?“
„Nevím,“ odsekla Shelby. „Třeba o tobě. Jestlis to byla ty, kdo mě
naučil levitovat. Jestli to taky dokážeš.“
„Proč já?“
„Asi další jeho perverzní fantazie o mý záhadný spolubydlící. No,
ale mělas vidět, jak se tenkrát tvářil. Jako bych byla nějaká zrůda z
cirkusu. To fakt nešlo..., musela jsem se s ním rozejít.“
„To je děs.“ Luce stiskla Shelbyinu ruku. „Ale to vypadá, že
problém má on, ne ty. Já vím, že ostatní studenti v akademii se dívají
na nefilimy jako na legrační pošuky. Ale vystřídala jsem už dost škol
a začínám si myslet, že to je prostě způsob, jak většina lidí reaguje
na různý odchylky. A kromě toho nikdo není ,normální’. Phil je asi
sám trochu ujetej.“
„Vlastně má dost divný oči. Modrý, ale tak vybledle, že vypadají
skoro bezbarvý. Musí nosit speciální kontaktní čočky, aby na něj lidi
nezírali.“ Shelby hodila hlavou. „A taky má třetí bradavku.“ Začala se

150
smát, a než se k ní Luce přidala, byla už rudá ve tváři a v očích měla
slzy. Obě sebou trhly, když zaslechly tiché zaťukání na parapet.
„Doufám, že to není on.“ Shelbyin hlas zněl náhle střízlivě.
Vyskočila z postele, ve spěchu shodila květináč s jukou a otevřela
okno.
„To je pro tebe,“ pronesla téměř otupěle.
Luce byla okamžitě u okna, protože v tu chvíli už ho cítila.
Opřela se dlaněmi o parapet a vyklonila se do chladného nočního
vzduchu.
A ocitla se tváří v tvář (spíš rty proti rtům) Danielovi.
Na zlomek vteřiny jí připadalo, že se Daniel dívá někam za ni, do
pokoje na Shelby. Ale vzápětí ji políbil, položil jí na týl své měkké
ruce a přitáhl ji k sobě, připravil ji o dech. Tělem jí projelo teplo,
které jako by jí mělo vynahradit týden chladu, spolu s nevyslovenou
omluvou za ta tvrdá slova, která si řekli tehdy na pláži.
„Ahoj,“ zašeptal.
„Ahoj.“
Daniel měl na sobě džíny a bílé tričko. Jeden pramen vlasů mu
neposlušně visel do čela. Za zády mu neklidně kmitala nádherná,
perlově bílá křídla, míhala se temnou nocí a lákala ji ven. Připadalo
jí, že křídla se třepotala v rytmu s údery jejího sulce. Toužila se jich
dotknout, nechat se jimi obejmout tak jako ten večer na pláži. Bylo
ohromující vidět Daniela, jak se vznáší nocí ve výšce jejich druhého
poschodí.
Daniel ji vzal za ruku a vytáhl ji přes parapet do vzduchu, do své
náruče. Ale vzápětí ji posadil na širokou římsu pod jejich oknem,
které si předtím nevšimla.
Chtělo se jí brečet - jako vždycky ve chvílích, kdy byla
nejšťastnější. „Neměl bys sem chodit. Ale jsem tak ráda, že tě
vidím.“
„Dokaž to.“ Usmál se na ni a přitáhl ji ke své hrudi, zatímco jeho
hlava byla těsně nad jejím ramenem. Objal ji jednou rukou kolem

151
pasu. Z křídel mu vyzařovalo teplo. Když se otočila přes rameno,
viděla jen bílou - svět zbělel, všechno bylo něžně zalité měsíčním
světlem. A Daniel začal mávat velkými křídly...
Luce se trochu zhoupl žaludek, když ucítila, jak se její tělo zvedá
- ne, vystřeluje - k obloze. Římsa pod nimi byla rázem menší a
menší, hvězdy nad nimi zářily jasněji a vítr jí škubal s oblečením,
házel jí vlasy do tváře. Stoupali výš do noci, až se ze školy stala jen
rozmazaná černá šmouha pod nimi. Až se oceán proměnil ve
stříbrnou pokrývku na zemi. Až proletěli péřovou vrstvou mračen.
Luce nebyla zima, ani neměla strach. Jako by se zbavila všeho, co
ji na zemi tížilo. Zbavila se neštěstí i bolesti, kterou kdy cítila.
Zbavila se gravitace. A cítila se tak zamilovaná. Danielovy polibky
stoupaly po straně jejího krku. Držel ji pevně kolem pasu a obracel
její tvář k sobě. Stála mu chodidly na jeho, stejně jako když spolu
tančili u táboráku. Kolem už nefičel žádný vítr, vzduch byl tichý a
klidný. Jediným zvukem zůstaly údery Danielových křídel, která je
držela v povětří, a údery jejího srdce.
„Pro chvíle, jako je tahle,“ ozval se Daniel, „stojí za to projít tím
vším, čím jsme si prošli.“
A pak ji políbil tak, jako ještě nikdy předtím. Dlouhým pro-
dlužovaným polibkem, který jako by si chtěl její rty přivlastnit
navždycky. Jeho ruce putovaly po jejím těle, nejdřív lehce a pak
naléhavěji, vychutnávaly si její křivky. Vpíjela se do něj, zatímco jí
jeho ruce putovaly po zadní straně stehen, po jejích bocích a
ramenou. Jako by se zmocňoval každé části jejího těla.
Cítila svaly pod jeho bavlněnou košilí, pevné paže i šíji, pro-
hlubeň v jeho kříži. Políbila ho na čelist, na rty. Cítila, že patří sem
do oblak, kde Danielovy oči jiskřily víc než všechny hvězdy.
„Nemůžeme tady zůstat navždycky?“ hlesla. „Tohohle se nikdy
nenabažím. A tebe.“
„To doufám.“ Daniel se usmál, ale jeho křídla se až příliš brzy
zvedla a zůstala ploše viset ve vzduchu. Luce věděla, co teď přijde.

152
Pomalý sestup.
Naposledy Daniela políbila a uvolnila ruce kolem jeho krku, jak
se připravovala k letu. Najednou jí ruce sklouzly.
Padala.
Připadalo jí, jako by se to dělo zpomaleně. Zaklonila hlavu a
snažila se divoce mávat rukama. Vtom z ní náraz chladu a větru
vyrazil dech. Naposledy zahlédla výraz v Danielových očích, šok v
jeho tváři.
Pak se všechno zrychlilo. Padala tak děsivě rychle, že nemohla
dýchat. Svět vířil v temné prázdnotě, Luce byla sevřená hrůzou,
zvedal se jí žaludek, oči ji pálily od větru, vidění se rozmazávalo a
zužovalo. Cítila, že omdlí.
A bude po všem.
Už nikdy se nedozví, kdo doopravdy je, nikdy nezjistí, jestli to
všechno stálo za to. Nikdy si neověří, jestli byla hodna
Danielovy lásky a on její. Je po všem. Prostě takhle.
Vítr jí divoce hučel v uších. Zavřela oči a čekala, až přijde náraz.
A pak ji chytil.
Kolem ní se ocitly jeho paže, silné a důvěrně známé. Něžně
zpomalil její pohyb. Už nepadala - nesl ji v náručí. Daniel. Měla
zavřené oči, ale věděla, že je to on.
Začala vzlykat úlevou, že ji chytil, že ji zachránil. Nikdy ho
nemilovala víc než v tu chvíli - bez ohledu na to, v kolika životech
už ho milovala.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal jí něžně, se rty blízko jejích.
„Ano.“ Cítila údery jeho křídel. „Tys mě chytil.“
„Vždycky tě chytím, když spadneš.“
Pomalu klesali zpátky do světa, který nechali pod sebou. K
Pobřežní akademii a oceánu, jehož vlny narážely na útesy. Když se
přiblížili k internátu, Daniel ji pevně sevřel a postavil na římsu,
nadlehčoval ji svým lehounkým dotykem.
Luce ucítila, jak se její chodidla dotkla římsy, a vzhlédla k

153
Danielovi. Miluje ho. To byla jediná věc, kterou si byla jistá.
„Tak,“ pronesl. Najednou se tvářil vážně, jiskření se z jeho očí
vytratilo. „Doufám, že tohle aspoň na čas uspokojilo tvou vášeň pro
toulání.“
„Jakou vášeň pro toulání? Jak to myslíš?“
„To, jak pořád odcházíš z kampusu.“ V jeho hlase už zdaleka
nezněla taková vřelost jako před chvílí. „Pokud tady nebudu, abych
na tebe dával pozor, musíš s tím přestat.“
„Ale prosím tě, vždyť to byl jen hloupý školní výlet. Byli tam
všichni - Francesca, Steven...“ Hlas se jí zlomil, když si vybavila
Stevenovu reakci na to, co se stalo Dawn. O své výpravě se Shelby
se pro jistotu nezmiňovala. Ani o tom, jak pod terasou narazila na
Cama.
„Ty mi to moc neulehčuješ,“ povzdychl si Daniel.
„Já to taky nemám nejlehčí.“
„Říkal jsem ti, že musíš dodržovat určitý pravidla. Třeba
neopouštět kampus. Kolikrát mě ještě neposlechneš?“
„Neposlechnu?!“ Rozesmála se, ale měla pocit, jako by se jí točila
hlava a zvedal žaludek. „Seš můj kluk, nebo můj otrokář?“
„Víš, co se ti může stát, když chodíš mimo školu? Víš, čemu se
vystavuješ jen proto, že se nudíš?“
„Hele, stejně už se to prosáklo,“ upozornila ho. „Cam už věděl,
že jsem tady.“
„Samozřejmě že Cam to věděl,“ odsekl podrážděně Daniel.
„Kolikrát ti mám opakovat, že od Cama ti nic nehrozí? Nebude se s
tebou o nic snažit.“
„Proč ne?“
„Protože na to má dost rozumu. A ty bys ho měla mít dost na to,
abys nikam neodcházela. Existují nebezpečí, co si neumíš ani
představit.“
Luce se nadechla, ale nevěděla, co říct. Kdyby začala o tom, že
mluvila s Camem ten den, co zabil nějaké bytosti ze skupiny slečny

154
Sophie, jen by mu tím potvrdila, že měl pravdu.
V Luce zaplál hněv - na Daniela, na jeho záhadná pravidla, na to,
že s ní jedná jako s dítětem. Vzdala by se všeho, jen aby mohla být s
ním, ale jeho oči ztvrdly na šedé střípky břidlice. Ty chvíle v oblacích
jí teď připadaly jako vzdálený sen.
„Umíš si představit, jakým peklem procházím, abych tě udržel v
bezpečí?“
„A jak si to mám asi představit, když mi o tom vůbec nic
neřekneš?“
Danielovy krásné rysy se proměnily ve výraz, který vypadal skoro
děsivě. „Je to její vina?“ Škubl palcem k oknu do jejich ložnice. „Jaký
nebezpečný nápady ti ještě nasadila do hlavy?“
„Já umím myslet vlastní hlavou, díky za důvěru.“ Luce
přimhouřila oči. „Odkud Shelby znáš?“
Daniel její otázku ignoroval. Luce nemohla uvěřit tomu, jakým
tónem s ní mluví - jako by byla domácí zvířátko, které neposlouchá
páníčka. Všechna ta vřelost, která ji před chvílí zaplavila, když ji
Daniel držel, líbal a díval se na ni, nestačila zahnat ten chlad, který
na ni sálal z jeho slov.
„Možná má Shelby pravdu,“ zamumlala. Neviděla Daniela už tak
dlouho... Ale ten Daniel, kterého chtěla vidět, ten, který ji miloval
víc než všechno na světě, který ji tisíc let provázel po zemi, protože
nedokázal žít bez ní - ten zůstal někde tam v oblacích. To nebyl on,
kdo byl tady s ní na zemi a stavěl ji do latě. Ale možná že ho ani po
všech těch životech vůbec nezná. „Možná by spolu lidi a andělé
neměli...“
Ale nedokázala to vyslovit.
„Luce.“ Jeho prsty se jí obemkly kolem zápěstí, ale setřásla ho.
Díval se na ni rozevřenýma temnýma očima, tváře měl bílé chladem.
Srdce Luce nabádalo, aby ho chytila do náruče a přitáhla si ho blíž,
aby ucítila, jak se jeho tělo tiskne na její. Ale hluboko v duši věděla,
že tohle není hádka, kterou by mohl urovnat jeden polibek.

155
 Odstrčila ho k užší části římsy a otevřela okno. Překvapilo ji, že v
pokoji je už tma. Vlezla dovnitř, a když se obrátila k Danielovi,
všimla si, jak se jeho křídla chvějí. Jako kdyby se chtěl rozplakat.
Luce zatoužila vylézt zpátky, chytit ho do náruče, uchlácholit ho.
Ale nemohla.
Zavřela okenice a zůstala stát sama ve tmě pokoje.

156
 KAPITOLA DEVÁTÁ

DESET DNÍ

Když se Luce v úterý ráno vzbudila, Shelby už byla pryč. Postel měla
ustlanou, ručně šitou patchworkovou pokrývku složenou v nohou,
její péřová červená vesta a kabela už na háčku vedle dveří nevisely.
Luce ještě v pyžamu dala do mikrovlnky ohřát vodu na čaj, a pak
se posadila, aby si přečetla maily.

Komu: Iucindap44@gmail.com
Od: callieallieoxenfree@gmail.com
Datum: Pondělí 16.11. 1:34
Předmět: Snažím se to nebrat osobně

Milá L.,

dostala jsem tvou esemesku, a nejdřív to nejdůležitější, taky mi chybíš.

Ale mám takovej ujetej nápad: co kdybysme si zavolaly a všechno to
probraly? Bláznivá Callie a její potrhlý nápady. Já vím, že toho máš
hodně. Vím, že tě hlidaj a je těžký odtamtud vyklouznout. Ale nevím
vůbec žádný podrobnosti o tvým životě. Co jíš k obědu? Kterej předmět tě
baví nejvíc? Co tamten kluk? Vidíš, ani nevím, jak se jmenuje. Tohle
nesnáším.

157
 Jsem ráda, že ses dostala k telefonu, ale nepiš mi esemesky, že mi
zavoláš. Prostě zavolej. Neslyšela jsem tě už celou věčnost. Nezlobím se
na tebe. Zatím.

xoC

Luce zavřela mail. Callie skoro nešlo naštvat. Nikdy předtím se jí

to nepovedlo. Fakt, že ji Callie vůbec nepodezírá ze lhaní, byl jen
dalším důkazem toho, jak daleko to s nimi zašlo. Luce se tak styděla.
Měla pocit, jako by jí těžká vina ležela přímo mezi rameny.
Otevřela další mail:

Komu: Iucindap44@gmail.com
Od: thegaprices@aol.com
Datum: Pondělí 16.11. 20:30
Předmět: Máme tě rádi, miláčku

Luce, holčičko,

Tvoje dopisy nám dělají velikou radost. Jak to jde v plaveckém oddíle?
Nezapomínáš si po tréninku vysušit vlasy, když už je teď venku tak
chladno? Já vím, jsem otravná. Ale tolik se mi stýská.
Myslíš, že ti z Meče & kříže dovolí přijet příští týden domů na Díkůvzdání?
Má tatínek zavolat řediteli? Ještě jsme nic neplánovali, ale táta pro jistotu
zajel do obchodu se zdravou výživou a koupil pro tebe tofu á la krůta. A já
peču koláče do zásoby a ukládám je pro tebe do ledničky. A máš pořád
ráda sladké brambory?
Máme tě moc rádi a pořád na tebe vzpomínáme.

Máma

Luce strnula pravačka na myši hrůzou. Bylo úterý ráno.

Díkůvzdání je už za týden a půl. Tohle bylo poprvé, co si na svůj
oblíbený svátek vůbec vzpomněla. Ale jen co se jí to mihlo hlavou,

158
hned to zavrhla. Pan Cole jí rozhodně nedovolí jet na Díkůvzdání
domů.
Už chtěla zvolit políčko Odpovědět, když si všimla, že jí na
spodní liště bliká oranžová ikonka. Miles byl online a snažil se s ní
spojit.

Miles (8:08) Ranko vinšuju, milostivá.

Miles (8:09) UMÍRÁM hlady. Taky ses vzbudila tak hladová jako já?
Miles (8:15) Neskočíme na snídani? Stavím se pro tebe na pokoji za 5
minut, jo?

Luce se podívala na hodinky. 8:21. Ozvalo se hlasité zabušení na

dveře. A ona byla pořád v pyžamu. Neumyla se a neučesala.
Pootevřela dveře.
Po dřevěné podlaze chodby proudily sluneční paprsky. Luce si
představila, jak schází doma po dřevěném schodišti na snídani. V
hale plné světla vypadal celý den přívětivější.
Miles tentokrát neměl na hlavě baseballku, takže to byla jedna z
těch mála příležitostí, kdy mu mohla vidět do očí. Ty byly opravdu
hluboce modré, jako letní ráno. Vlasy měl mokré a kapala mu z nich
voda na bílé tričko. Luce polkla. Nějak nedokázala zabránit tomu,
aby si ho nepředstavovala ve sprše. Zašklebil se na ni, až se mu na
tvářích udělaly dolíčky a odhalily zářivě bílé zuby. Dnes vypadal tak
kalifornsky. Luce udivilo, když si uvědomila, jak dobře to v jeho
podání znamená.
„Ahoj.“ Luce se vyklonila ze dveří, nakolik jí to pyžamo
dovolovalo. „Já si tu tvou zprávu přečetla až teď. Na snídani bych šla,
ale zatím nejsem oblečená.“
„Já počkám,“ ujistil ji Miles a opřel se o stěnu na chodbě.
V žaludku mu hlasitě zakručelo. Pokusil se zkřížit ruce na břiše,
aby ten zvuk ztlumil.
„Já sebou hodím!“ slíbila mu Luce se smíchem a zavřela dveře.
Otevřela skříň a snažila se nemyslet na Díkůvzdání s rodiči nebo na

159
Callie nebo na to, proč najednou z jejího života zmizelo tolik
důležitých lidí.
Vytáhla ze skříně dlouhý šedivý svetr a k němu černé džíny.
Vyčistila si zuby, nasadila stříbrné kruhy do uší, namazala ruce
krémem, popadla tašku a zadívala se na sebe do zrcadla.
Nevypadala jako dívka, která má za sebou hořkou hádku se svým
přítelem. Ani jako dívka, která nemůže jet domů na Díkůvzdání.
Vypadala jako dívka, která se nemůže dočkat toho, až otevře dveře a
najde tam kluka, vedle kterého se cítí tak normální a šťastná, jako by
všechno kolem bylo v pořádku.
Kluka, se kterým nechodí.
Povzdychla si a vyšla za Milesem. Jeho tvář se rozzářila.
Když vyšli ven, Luce došlo, že se počasí změnilo. Sluneční ráno
trvalo, ale vzduch byl stejný jako ve chvíli, kdy v noci stála s
Danielem na římse pod oknem. A to jí připadal ledový.
Miles jí nabídl svoje obrovské khaki sako, ale odmítla ho.
„Potřebuju jen kafe, abych se zahřála zevnitř.“
Posadili se ke stejnému stolu, kde seděli už před týdnem.
Okamžitě se u nich objevili číšníci-brigádníci. Dvojice vypadala, že
jsou s Milesem kamarádi, a přátelsky si je dobírali. Luce věděla, že
kdyby seděla se Shelby, tohle by si k ní nedovolili. Když hoši chrlili
na Milese kanonádu otázek - jak si vedl jeho fotbalový tým večer
předtím, jestli viděl na YouTube ten klip, jak si kluk udělal legraci ze
své přítelkyně, co bude dělat dneska po škole -, Luce se rozhlížela po
terase po své spolubydlící, ale nikde ji neviděla.
Miles kamarádům odpovídal, ale zdálo se, že nechce hovor
zbytečně protahovat. Ukázal na svůj doprovod. „Tohle je Luce. Dá si
ten největší hrnek s horkým kafem a...“
„Míchaný vajíčka,“ dodala Luce a odložila jídelní lístek, který v
jídelně Pobřežní akademii tiskli každé ráno.

160
 „A já taky. Dík, kluci.“ Miles vrátil mladíkům obě menu a
soustředil svou plnou pozornost na Luce. „Moc jsem tě tady
poslední dobou po vyučování neviděl. Jak to jde?“
Milesova otázka ji překvapila. Možná proto, že už předtím si
připadala jako magnet na pocity viny. Kéž by v tom neslyšela ani Kde
pořád vězíš?, ani Ty se mi vyhýbáš? Prostě jen normální otázku, jak
se má.
Usmála se na něj, ale při tom úsměvu se jí nějak zkroutily svaly
obličeje, takže zároveň trochu zamrkala, když odpověděla: „Jde to
dobře.“
„Uhm.“
Hrozně jsem se pohádala s Danielem. Lžu svým rodičům. Ztrácím
svou nejlepší kamarádku. Nějaká část její bytosti to chtěla na Milese
všechno vysypat, ale věděla, že to neudělá. Nemůže. Tím by jejich
kamarádství posunula na úplně jiný stupeň... a nevěděla, jestli o to
stojí. Nikdy předtím se důvěrně nepřátelila s klukem - tak, že by se
na něj spoléhala a svěřovala by se mu stejně jako kamarádce. Copak
by se tím všechno... nezkomplikovalo?
„Milesi,“ ozvala se po chvíli, „co tady lidi dělají na Díkůvzdání?“
„To nevím. Nikdy jsem tady nezůstal trčet, abych to zjistil. Kéž
bych někdy moh. U nás doma je Díkůvzdání příšerně davová akce.
Aspoň sto lidí. Deset chodů. A smokingy.“
„To si děláš srandu.“
Zavrtěl hlavou. „Kéž by. Fakt ne. Najímáme na to brigádníky na
parkování aut.“ Po chvíli se ozval: „Proč se ptáš? Počkat - ty nemáš
kam jít?“
„Ehm...“
„Pojeď se mnou.“ Miles se rozesmál jejímu užaslému výrazu.
„Prosím. Brácha letos z koleje nedorazí, a on byl moje jediná
záchrana. Ukážu ti Santa Barbaru. Můžeme se vykašlat na krocana a
dát si to nejlepší taco v Super Rice.“ Pozvedl obočí. „Kdybys jela se
mnou, nebyly by to takový muka. Mohli bysme si to užít.“

161
 Zatímco Luce uvažovala nad jeho nabídkou, ucítila na rameni
ruku. Věděla už, čí ruka to je. Stoupala z ní konejšivá, téměř hojivá
síla. Francesca.
„Mluvila jsem včera v noci s Danielem,“ ozvala se učitelka.
Luce se snažila nereagovat, když se k ní Francesca sklonila. To se
za ní Daniel vydal po tom, co mu Luce přibouchla okenice před
obličejem? Ta myšlenka v ní probudila žárlivost, i když dost dobře
nechápala proč.
„Dělá si o tebe starosti.“ Francesca se odmlčela a zkoumavě se
zadívala do Luceina obličeje. „Řekla jsem mu, že si vedeš moc dobře,
vzhledem k tomu, jak najednou jsi změnila školu. Ujistila jsem ho,
že jsem ti k dispozici, kdykoli bys něco potřebovala. Prosím, kdykoli
by ses chtěla na něco zeptat - přijď za mnou.“ Její pohled se ostře
zabodl do Luceina. Bylo v něm něco tvrdého, naléhavého. Přijď za
mnou, ne za Stevenem, vybízel ji, i když to zůstalo nevysloveno.
Vzápětí Francesca zmizela stejně rychle, jako se objevila, viděli
jen hedvábný lem jejího bílého vlněného pláště, švihající do černých
punčoch.
„Takže... Díkůvzdání,“ připomněl Miles a zamnul si ruce.
„Jasně, já vím.“ Luce dopila zbytek kávy. „Promyslím si to.“

Shelby se celé dopoledne na vyučování v Nefilimské boudě

neukázala - na přednášce o přivolávání nebeských předků, což bylo
něco jako posílání nebeských hlasových zpráv. Do oběda už Luce
znervózněla. Když mířila na hodinu matematiky, konečně zahlédla
povědomou červenou vestu a prakticky se k ní rozběhla.
„Hej!“ zatahala spolubydlící za plavý cop. „Kdes byla?“ Shelby se
k ní pomalu otočila a ve tváři měla stejný výraz jako první den po
Luceině příjezdu do Pobřežní akademie. Nosní dírky se jí rozšířily a
z očí jí sršely blesky.

162
 „Není ti něco?“ hlesla Luce.
„Ne.“ Shelby se otočila a začala zápolit s nejbližší skříňkou,
otočila zámkem do správné číselné kombinace a otevřela ji. Uvnitř
měla helmu na fotbal a několik prázdných lahví od energetických
nápojů. Zevnitř na dvířkách byl přilepený plakát roztleskávaček
Laker Girls.
„Je to vůbec tvoje skříňka?“ zeptala se Luce. Neznala nikoho z
nefilimů, kdo by používal školní skříňky. Ale Shelby v ní rázně
zalovila a vytáhla propocené ponožky, které nenuceně zahodila přes
rameno.
Zabouchla skříňku a přesunula se k sousední. „Co je? Ty mě
šmíruješ?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Luce. „Shel, co se děje? Ráno jsi nebyla v
pokoji, ani na vyučování...“
„No, ale teď jsem tady, ne?“ Shelby si povzdychla. „Francesca a
Steven jsou mnohem pokrokovější v tom, že dají člověku volno,
když ho potřebuje, než ty humanoidi tady.“
„Tys potřebovala volno? Něco se děje? Včera jsi vypadala v
pohodě, než...“
Než se ukázal Daniel.
V tu chvíli, kdy se objevil u okna, Shelby zbledla, zmlkla a šla
rovnou do postele a -
Shelby na ni zírala, jako by Luceino IQ najednou pokleslo na
polovinu, a Luce si začala uvědomovat ostatní v hale kolem nich.
Tam, kde končily zrezivělé řady skříněk a začínaly šedivě
vytapetované stěny, stál hlouček dívek: Dawn a Jasmine a Lilith. A
pak normální studentky v propínacích svetrech, třeba Amy
Branshawová, se kterou Luce chodila na odpolední výuku. Dívky s
piercingem, které něčím připomínaly Arriane, ale nebyla s nimi
zdaleka taková zábava. A pár takových, které Luce ještě nikdy
neviděla. Dívky si tiskly k hrudi knížky, převalovaly v puse žvýkačky
a těkaly očima po koberci, po stropě i po sobě. Prostě se dívaly

163
kamkoli, jen ne přímo na Luce a Shelby. Bylo ale jasné, že je všechny
poslouchají.
Luce se sevřely vnitřnosti, když jí tušení začalo napovídat proč.
Bylo to největší společné shromáždění nefilimů a nenefilimů, které
Luce ve škole kdy viděla. A všem dívkám v chodbě to došlo už před
Luce:
Shelby a Luce se hádají o kluka.
„Ach.“ Luce prudce polkla. „Ty a Daniel.“
„Hm. Jo. Ale už je to dávno.“ Shelby se jí vyhýbala pohledem.
„Dobře.“ Luce se soustředila na dýchání. Tohle zvládne. Ale z
šepotu, který k ní zavanul chodbou od dívčího srocení, jí naskočila
husí kůže. Zachvěla se.
Shelby si odfrkla. „To je mi líto, že tě to tak znechucuje.“
„To není pravda,“ namítla Luce. Ale cítila znechucení. Sama nad
sebou. „Já myslela, že jsem..., že jsem byla jediná...“ Shelby si založila
ruce v bok. „Ty myslíš, že když ses na sedmnáct let vypařila, Daniel
si tady jen motal palcema mlejnek? Země volá Luce: Daniel měl
holky před tebou. Nebo mezi tebou, nebo jak to vlastně je.“ Shelby
střelila po Luce postraním pohledem. „To seš fakt tak sebestředná?“
Luce ztratila řeč.
Shelby něco zabručela a obrátila se k hloučku dívek. „Tohle
estrogenový silový pole je potřeba rozptýlit,“ vyštěkla a namířila na
ně prstem. „Mazejte pryč. Všechny. Hned!“
Když se dívky začaly trousit pryč, Luce si opřela hlavu o
chladnou kovovou skříňku. Chtělo se jí zalézt dovnitř a schovat se
tam.
Shelby se opřela zády o stěnu vedle Luceina obličeje. „Víš,“
pronesla najednou trochu měkčím hlasem, „Daniel je mizera. A lhář.
Lže ti.“
Luce se napřímila a vyrazila k Shelby. Cítila, jak jí tvář hoří. Ona
může být na Daniela naštvaná, ale nikdo před ní nebude osočovat
jejího kluka.

164
 „Jejda!“ Shelby před ní uhnula. „Klídek, jo? Ježíš.“ Svezla se po zdi
a sedla si na paty. „Hele, neměla jsem to vytahovat. Byla to jen jedna
pitomá noc kdysi dávno, a ten chlápek byl prostě zoufalej, že je bez
tebe. Tenkrát jsem tě neznala a myslela jsem si, že ta vaše historka
je... no, pěkně nudná. Což asi vysvětluje, proč jsem proti tobě byla
předem tak zaujatá.“
Poklepala na zem vedle sebe a Luce sjela zády po zdi dolů Shelby
se na ni napjatě usmála. „Přísahám, Luce, nikdy mě nenapadlo, že se
s tebou setkám. A už vůbec mě nenapadlo, že... budeš tak fajn.“
„Ty myslíš, že jsem fajn?“ Luce se sama pro sebe zasmála. „Právě
jsi mi řekla, že jsem sebestředná.“
„Jo, přesně jak jsem myslela. Ty patříš k těm lidem, co se na
nikoho nedokážou zlobit, co?“ Shelby si povzdychla. „Tak jo.
Omlouvám se, že jsem ti dělala do kluka a že jsem tě... no...
nenáviděla dřív, než jsme se poznaly. Už to nikdy neudělám.“ Bylo
to vážně zvláštní. Věc, která obvykle kamarádky navždycky rozdělí,
jako by je spíš svedla blíž k sobě. Nebyla to Shelbyina vina. Pokud
kvůli tomu Luce cítila záblesk hněvu, byl namířený proti někomu
jinému. Proti Danielovi. Byla to jen jedna pitomá noc, říkala Shelby.
Ale co se doopravdy stalo?

Západ slunce zastihl Luce na kamenitých schodech k pláži.

Venku byla zima, a když se dostala k vodě, chlad se ještě zvýšil.
Poslední paprsky denního světla tančily na tenkém příkrovu mraků
a házely na oceán oranžové, růžové a pastelově modré skvrny.
Klidné moře se rozprostíralo až k obzoru. Vypadalo jako cesta na
nebesa.
Dokud Luce neobešla zčernalý kruh, který zbyl v písku po
Rolandově táboráku, vůbec netušila, co tady dělá. Vzápětí zjistila, že
se ocitla za vysokým lávovým kamenem, za který ji Daniel tehdy

165
odtáhl. Kde si užívali ty nejvzácnější okamžiky při společném tanci,
ještě předtím, než začali tu hloupou hádku kvůli jejím vlasům.
Callie chodila na Doveru s klukem, se kterým se rozešla kvůli
hádce o topinkovač. Jeden z nich do něj nacpal obrovský newyorský
bagel, druhý ho musel páčit ven. Luce už si nepamatovala
podrobnosti, jen to, jak jí tehdy letělo hlavou: Kdo se rozchází kvůli
kuchyňským přístrojům?
Jenže to ve skutečnosti nebylo kvůli topinkovači, vysvětlila jí
Callie. Toaster byl jen symptom, zástupný prvek, který reprezentoval
to, co je mezi nimi špatně.
Luce nesnášela, když se s Danielem hádali. Ten spor na pláži
kvůli barvě jejích vlasů jí připomněl Callie. Jako by to byla předzvěst
horší a mnohem ošklivější hádky, která byla na obzoru.
Luce se obrnila proti větru. Měla pocit, jako by se tady snažila
vystopovat, kdy se to mezi nimi tu noc tak pokazilo.
Hloupě se dívala na vodu, jako by na ní chtěla spatřit nějaké
stopy, stejně jako na hrubou sopečnou horninu. Rozhlížela se
všude..., jen sobě se vyhýbala. Protože v ní zela obrovská pustina její
minulosti. Možná že odpovědi leží někde v Hlasatelích, ale ti teď
zůstávali zoufale mimo její dosah.
Nechtěla házet vinu na Daniela. To ona byla natolik naivní, že
předpokládala výlučnost jejich vztahu po celou tu dloubou dobu.
Ale on jí nikdy nenaznačil, že to je jinak. Takže ji prakticky úmyslně
vystavil tomuhle šoku. To bylo trapné. Byla to další důležitá položka
na seznamu věcí, o nichž si Luce myslela, že si zaslouží je vědět, ale
Daniel to viděl jinak.
Ucítila něco chvějivého na tvářích a na konečcích prstů. Nejdřív
myslela, že to je déšť, ale bylo to teplé, ne chladné. A suché a lehké,
ne mokré. Zvedla oči k obloze a oslepilo ji mihotavé fialové světlo.
Nechtěla si zastínit oči a dívala se na něj tak dlouho, až ji začaly
bolet. Částečky pomalu pluly nad vodou u pobřeží, skládaly se do
vzoru a obrysu, který by poznala všude.

166
 Jako by byl ještě úchvatnější. Bosé nohy měl jen pár centimetrů
nad hladinou, když mířil ke břehu. Široká bílá křídla jako by
rámovalo fialové světlo. Neznatelně se chvěla v prudkém větru. To
nebylo fér. To, jak ji přiměl se cítit, když na něj pohlédla -
ohromenou a u vytržení, trochu se strachem Nedokázala myslet
skoro na nic jiného. Všechno podráždění, všechna frustrace zmizely.
Jen ji to nezadržitelně táhlo k němu
„Pořád sem chodíš,“ zašeptala.
Danielův hlas se k ní nesl přes vodu. „Říkal jsem ti, že si chci s
tebou promluvit.“
Luce sevřela rty. „O Shelby?“
„O nebezpečí, kterýmu se pořád vystavuješ,“ odpověděl prostě
Daniel. Luce čekala, že v něm zmínka o Shelby vyvolá nějakou
reakci. Ale Daniel jen naklonil hlavu. Došel vzduchem až nad mokrý
písek na pláži, kde se vlny pěnily a ustupovaly, a teď se vznášel pár
centimetrů nad pláží před ní. „Co je se Shelby?“
„Vážně chceš dělat, že ji neznáš?“
„Počkej.“ Daniel spustil nohy na zem a pokrčil kolena jako při
baletu, když se jeho bosá chodidla dotkla písku. Když se narovnal,
jeho křídla se stáhla dozadu, pryč z jeho tváře, a zavířila vzduchem.
Luce si poprvé pomyslela, jak těžká asi musí být.
Danielovi trvalo asi jen dvě vteřiny, než se k ní dostal, ale když ji
objal a přitáhl k sobě, pomyslela si, že i to bylo moc pomalu.
„Už žádný špatný začátky,“ prohlásil.
Luce zavřela oči a nechala se zvednout ze země. Jeho ústa našla
její. Naklonila hlavu k obloze, nechala se prostoupit pocitem jeho
blízkosti. Nebyla tu žádná temnota, žádný chlad, jen úžasný pocit,
že se koupe ve fialové záři. Dokonce i hukot oceánu se rozplynul v
tichém bzučení energie, kterou vyzařovalo Danielovo tělo.
Držela ho rukama pevně kolem krku. Pak mu pohladila pevné
svaly na ramenou, dotkla se jemného, silného okraje křídel. Byla tak
silná a bílá a zářivá, pokaždé ještě větší, než si pamatovala. Jako dvě

167
obrovské plachty po obou stranách jeho těla, každá dokonalá a
hladká. Luce cítila pod prsty napětí, jako by se dotýkala vypnutého
plátna. Ale jejich povrch byl hedvábnější, rozkošně, sametově hebký.
Jako by odpovídala na její doteky, natahovala se k ní, jako by se o ni
chtěla otírat, přitahovala si ji blíž, až se do nich celá zabořila,
hlouběji
a hlouběji, ale pořád toho neměla dost. Daniel se zachvěl.
„Nevadí ti to?“ zašeptala, protože někdy znervózněla, když mezi
jejich těly začala proudit prudká vášeň. „Nebolí tě to?“
Jeho oči ji hladově hltaly. „Je to nádhera. Tomu se nic
nevyrovná.“
Jeho prsty jí sklouzly k pasu a pod svetřík. Jemné doteky jeho
rukou ji obvykle přiměly zeslábnout. Ale dnes se jí dotýkal mnohem
energičtěji. Téměř drsně. Nevěděla, co to do něj vjelo, ale líbilo se jí
to.
Jeho rty se popásaly na jejích a pak se zvedly výš, ke kořeni jejího
nosu, a pak sklouzly něžně na každé z očních víček. Když se odtáhl,
Luce otevřela oči a zadívala se na něj.
„Jsi tak krásná,“ zašeptal.
Přesně tohle touží většina dívek slyšet. Až na to, že jakmile to
vyslovil, Luce měla pocit, jako by ji něco vyrvalo z jejího těla a místo
ní tam dosadilo někoho jiného.
Shelby.
Ale nejen Shelby, protože jak velká byla šance, že to byla jen ona?
Co ty jiné oči a nosy a lícní kosti, které Daniel líbal? Tiskla se k
němu na pláži i jiná těla? Proplétaly se jiné rty s jeho, jiná srdce se
rozbušila při jeho dotecích? Vyměňoval si s někým jiným šeptané
komplimenty?
„Co se stalo?“ zašeptal.
Luce se udělalo mdlo. Při jejich polibcích se sice horkem
zamlžovala okna, ale sotva začali svá ústa používat k něčemu jinému

168
- třeba k mluvení -, všechno se tak zkomplikovalo. Odvrátila se od
něj. „Tys mi lhal.“
Daniel se nezamračil ani nerozzlobil, jak očekávala - a téměř
chtěla. Posadil se do písku, opřel dlaně o kolena a zadíval se do
zpěněných vln. „O čem přesně?“
Sotva to vyslovil, Luce už litovala, kam ji to zavedlo. „Zase ten
tvůj přístup - nikdy mi o ničem nepovědět.“
„Nemůžu ti povědět vůbec nic, pokud mi nevysvětlíš, co tě trápí.“
Vzpomněla si na Shelby, ale připadalo jí patetické vyvolávat tady
žárlivé scény. Jenom by mu dala o důvod víc, aby se k ní choval jako
k dítěti. Místo toho řekla: „Mám pocit, že jsme si úplně cizí. Neznám
tě o nic líp než ostatní lidi kolem.“
„Aha.“ Jeho hlas zněl tiše, tvář vyzařovala tak stoický klid, až s
ním Luce chtěla zatřást. Jako by ho nic nemohlo rozčilit. „Držíš mě
tady jako rukojmí, Danieli. Nic nevím. Nikoho neznám. Jsem
osamělá. Pokaždé, když tě vidím, postavíš mezi nás novou zeď a
nepustíš mě za ni. Nikdy mě tam nepustíš. Odtáhl jsi mě celou cestu
až sem...“
Chtěla dodat do Kalifornie, ale nešlo jen o to. Před očima se jí
mihla její minulost, to málo, co o ní věděla, se rozvinulo jako cívka
filmu, který spadl na podlahu.
Daniel ji odtáhl mnohem, mnohem dál než do Kalifornie. Táhl ji
staletími bojů, jako byl tenhle. Kvůli němu ji neustále potkávala
bolestivá smrt, která přinesla utrpení všem kolem ní - třeba těm
milým starým lidem, které navštívila minulý týden. Daniel jim zničil
život. Zabil jejich dceru. Jen proto, že byl mocný anděl a šel za tím,
co se mu zamanulo.
Ne, neodtáhl ji do Kalifornie. Odtáhl ji na cestu prokletou
věčností. Aby s ním nesla jeho břemeno, které mělo patřit jen jemu.
„Já trpím - a se mnou všichni, kdo mě mají rádi - kvůli tvý kletbě.
Celou tu dobu. Kvůli tobě.“
Zamrkal, jako by ho udeřila. „Chceš domů,“ pronesl.

169
 Luce kopla do písku. „Chci zpátky. Chci, abys odčinil to, číms mě
do tohohle kolotoče dostal. Chci žít a umřít, chci normální život,
rozcházet se s normálníma lidma kvůli něčemu tak hloupýmu, jako
je topinkovač, ne kvůli nadpřirozenejm tajemstvím vesmíru, o který
se ani se mnou nemíníš podělit.“
„Počkej.“ Danielova tvář úplně zbělela. Ramena se mu napjala a
ruce se třásly. Dokonce i jeho křídla, která před chvílí působila tak
mocně, vypadala křehce. Luce se jich toužila dotknout, jako by jí
nějak mohla prozradit, jestli je ta bolest v jeho očích reálná. Ale ani
se nepohnula.
„Ty se se mnou rozcházíš?“ zeptal se jí slabým, tichým hlasem.
„Copak my jsme vůbec spolu, Danieli?“
Postavil se a vzal její obličej do dlaní. Než stačila ucuknout, cítila,
jak jí z tváří mizí horkost. Zavřela oči, jak se snažila vzdorovat
magnetismu jeho doteků, ale byl tak silný..., silnější než cokoli
jiného.
Vymazal její hněv, nechal její identitu na cáry. Kdo by byla bez
něj? Proč ta přitažlivost k němu vždycky přebije opačnou sílu, která
ji táhne pryč? Rozum, pud sebezáchovy, uvážlivost: nic z toho se jí
nemohlo postavit. Tohle musí být součást Danielova trestu. Ze ona
je k němu připoutaná navždycky jako loutka k loutkaři. Věděla, že
by ho neměla chtít každou buňkou svého těla, ale nemohla to
překonat. Zírala na něj, cítila jeho dotyky - a zbytek světa odplul do
pozadí.
Kdyby to jen nemuselo být hrozně těžké: milovat ho.
„Co to bylo za ty řeči o topinkovači?“ zašeptal Daniel.
„Asi už nevím, co chci.“
„Já ano.“ Jeho oči naléhavě držely v šachu její. „Chci tebe.“
„Já vím, ale...“
„To nikdy nic nezmění. Nic z toho, co uslyšíš. Nic z toho, co se
stane.“

170
 „Ale já potřebuju víc, než aby mě někdo chtěl. Chci být s tebou -
doopravdy s tebou.“
„Už brzo. Slibuju. Tohle všechno je dočasné.“
„Tos říkal.“ Luce zahlédla, jak jim nad hlavami vychází měsíc. Byl
zářivě oranžový a ubýval, plál tichou září. „O čem sis chtěl se mnou
promluvit?“
Daniel jí zastrčil pramen odbarvených vlasů za ucho a až příliš
dlouze se na něj zadíval. „O škole,“ pronesl váhavě, což Luce přimělo
k domněnce, že jí už zase neříká pravdu. „Požádal jsem Francesku,
aby na tebe dávala pozor, ale chtěl jsem se přesvědčit sám. Co učení?
Je to k něčemu? Jak to všechno jde?“
Zápasila s náhlou touhou povědět mu o svých pokusech s
Hlasateli, o tom, jak mluvila se Stevenem a jak zahlédla své bývalé
rodiče. Ale Danielova tvář vypadala dychtivěji a upřímněji než za
celý večer předtím. Snažil se ze všech sil vyhýbat hádce a Luce se ho
rozhodla napodobit.
Zavřela oči. Pověděla mu, co potřeboval slyšet. Škola je prima.
Všechno jí jde prima. Danielovy rty se znovu přiblížily k ní, krátce a
horce, až se jí rozechvělo celé tělo.
„Musím jít,“ pronesl nakonec a zvedl se. „Neměl bych tady být,
ale nedokážu se od tebe držet dál. Každou chvíli, kdy jsem vzhůru,
se o tebe bojím. Miluju tě, Luce. Tak moc, až to bolí.“
Zavřela oči. Uslyšela pleskot křídel a do nohou ji zaštípal písek,
který mu odletěl od chodidel.

171
 KAPITOLA DESÁTÁ

DEVĚT DNÍ

Zpěv orlovců přerušila série fičivých a kovových zvuků. Dlouhá,

zpěvavá melodie kovu skřípajícího o kov, pak srážka tenkých
stříbrných ostří s kordem protivníka.
Francesca a Steven spolu bojovali.
Totiž - šermovali. Byla to demonstrace pro studenty, kteří pak
měli ve dvojicích uspořádat svoje souboje.
„Vědět, jak se zachází s kordem - ať už s lehkým fleretem, který
používáme teď, nebo s tak nebezpečnou zbraní, jako je šavle - je
neocenitelná schopnost,“ prohlásil Steven, zatímco rozsekával
vzduch krátkými pohyby špičkou kordu, jako by švihal bičem.
„Armády nebe a pekla se jen zřídka pustí do bitvy, ale když už to
udělají...,“ bez ohlížení sekl kordem po Francesce, která jeho ránu
okamžitě odrazila, „moderní zbraně je nezajímají. Zůstávají u dýk,
luků a blesků, obrovských zářících kordů - to jsou naše věčné
zbraně.“
Souboj pokračoval, spíš pro pobavení než jako skutečná ukázka.
Francesca a Steven neměli dokonce ani masky.
Středeční dopoledne se chýlilo ke konci. Luce seděla na terase na
lavičce mezi Jasmine a Milesem. Celá třída se převlékla do bílých
šermířských úborů. Polovina studentů držela na klíně černé masky.

172
Luce dorazila ke skříňce ve chvíli, kdy už poslední maska ze zásob
získala dočasného majitele, ale to jí bylo jedno. Doufala, že se jí
podaří vyhnout tomu trapasu, že by svou nešikovností musela bavit
celou třídu. Z toho, jak ostatní předváděli výpady na okraji terasy,
pochopila, že tohle umění už trénovali předtím.
„Hlavním cílem je poskytnout vašemu soupeři co nejmenší terč,“
vysvětlovala Francesca kroužku studentů, který se shromáždil kolem
ní. „Takže přenesete váhu na jednu nohu, vykročíte svou šermířskou
nohou, zhoupnete se dozadu a dopředu - na dosah zbraně a z
dosahu.“
Se Stevenem se pustili do série rychlých výpadů a obran. Ozývalo
se cvakání, jak navzájem zkušeně odráželi své rány. Když
Francesčino ostří opsalo široký kruh doleva, Steven zaútočil vpřed,
ale ona se zhoupla zpátky, mávla kordem nahoru a kolem jeho
zápěstí a se smíchem zavolala: „Touché!“
Steven se obrátil ke třídě. „Touché je samozřejmě francouzský
výraz pro zásah. V šermu se body počítají podle zásahů.“
„Kdybychom bojovali doopravdy,“ ozvala se Francesca,
„Stevenova zkrvavená ruka už by teď ležela na terase. Promiň,
miláčku.“
„V pořádku. To je naprosto v pořádku,“ pronesl lenivě Steven.
Pak se na ni ze strany vrhl. Skoro to vypadalo, jako by se vznesl nad
zem. V zuřivém souboji, který následoval, Luce nedokázala ani
sledovat pohyb Stevenova kordu. Míhal se bleskově vzduchem a
málem se zanořil do Francesky, která před ním a pod ním uhýbala
na poslední chvíli.
Ale Steven jí nedovolil uniknout a vyrazil jí kord z ruky, než
sklopil špičku svého k jejímu nártu.
„Obávám se, má drahá, že jsi přišla o nohu.“
„Uvidíme.“ Francesca si odhrnula vlasy z čela. Oba na sebe zírali
s vražednou silou.

173
 Každá další divoká honička s kordy vyvolala v Luce napětí a
zděšení. Byla zvyklá, že hned zpanikaří, ale dnes jí připadal nervózní
i zbytek třídy. Nervózní vzrušením. Při pohledu na Francesku a
Stevena nedokázal nikdo zůstat v klidu.
Luce se až do dnešního dne divila, proč nikdo z nefilimských
studentů není v žádném sportovním týmu, které v Pobřežní
akademii měli. Když se zeptala Jasmine, jestli ona a Dawn nechodí
na tréninky plaveckého družstva, dívka jen opovržlivě nakrčila nos.
Teprve když dneska slyšela u skříněk Lilith, jak se zíváním
prohlašuje, že „všechny sporty kromě šermování jsou strašně
nudné“, pomyslela si, že nefilimové asi nejsou sportovně založení.
Ale tak to nebylo. Prostě si jen pečlivě vybírali, do čeho se pustí.
Luce mrkla, když si představila Lilith (která znala francouzské
termíny pro šermířské výpady, jaké Luce nedokázala pojmenovat ani
anglicky), jak se s tou štíhlou postavou a zlomyslnou povahou vrhá
do souboje. Jestli má zbytek třídy jen desetinu obratnosti Francesky
a Stevena, pak Luce po tréninku skončí jako hromada rozsekaných
údů a trupu.
Její učitelé byli odborníci. Mrštně přecházeli do dalších a dalších
pozic. Na jejich kordech se lesklo slunce, odráželo se od bílých
šermířských vest. Francesčiny husté plavé vlasy vlály v kaskádách za
ní, když tančila kolem Stevena. Její nohy se dotýkaly terasy s
takovou ladností, že to vypadalo jako skutečný tanec.
Výrazy učitelů byly urputné, plné brutální touhy po vítězství. Po
prvních zásazích teď byly jejich síly dokonale vyrovnané. Trvalo to
tak dlouho - určitě jsou už unavení? Šermovali už deset minut, aniž
jeden druhého zasáhl. Bojovali tak rychle, až se jejich kordy v
obloucích stávaly neviditelnými. Ve vzduchu pulzovala zuřivost a
vztek, jak se flerety bleskově srážely a odskakovaly.
Vzápětí začaly po každém doteku ostří sršet jiskry. Jiskry lásky,
nebo nenávisti? V některých chvílích to vypadalo, že obojího.

174
 Luce to znervózňovalo. Láska a nenávist měly podle ní stát na
opačných stranách spektra. To rozdělení mělo být tak jasné, jako...
jako rozdělení andělů a démonů. Tak jí to aspoň dřív připadalo. Teď
už ne. Když ohromeně a s bázní sledovala své učitele, do její mysli si
prorazily cestu vzpomínky na včerejší setkání s Danielem. A její
pocity lásky a nenávisti - ne přímo nenávisti, ale rostoucí zuřivosti -
se do sebe zakously s podobnou divokostí jako oba kordy.
Z řady studentů se ozval jásot. Luce připadalo, že se jen na
vteřinku odvrátila, a už něco propásla. Špička Francesčina kordu
mířila na Stevenovu hruď. Blízko srdci. Krásná plavovláska se nad
něj naklonila tak, až se tenká ocel kordu prohnula. Oba zůstali na
chvíli nehybně stát a sledovali jeden druhého. Luce netušila, jestli je
i tohle součástí ukázky.
„Bodla jsi mě přímo do srdce,“ připustil Steven.
„Jako bys nějaké měl,“ zašeptala Francesca.
Oba učitelé jako by na chvíli zapomněli, že jsou na hodině
uprostřed svých studentů.
„Další bod pro Francesku,“ ozvala se Jasmine. Naklonila hlavu k
Luce a ztišila hlas. „Pochází z dlouhého pokolení vítězů. Což se o
Stevenovi říct nedá.“ Znělo to dvojsmyslně, ale Jasmine už nic víc
nedodala. Zvedla se z lavičky, nasadila si masku na tvář a utáhla si
culík. Byla připravená.
Když se začali chystat i další studenti, Luce si představila
podobnou scénu mezi ní a Danielem - viděla sama sebe, jak mu
tiskne špičku kordu k hrudi, jak je Daniel vydaný na milost a
nemilost jejímu rozhodnutí. Ale upřímně..., to se nedalo ani
představit. Což Luce naštvalo. Ne proto, že by chtěla Daniela
přemoci, ale proto, že nechtěla být pořád jen tou ovládanou.
Včerejší večer byl úplně v jeho režii. Když si vzpomněla na jejich
polibek, cítila úzkost, stud, omámení - a ne v pozitivním smyslu.
Miluje ho. Ale...

175
 Měla by na to myslet, aniž by jí v hlavě naskakovala ta ošklivá
spojka. Jenže nemohla. Nechtěla, aby to mezi nimi vypadalo tak jako
teď. A jestli mají pravidla hry zůstat pořád takováhle..., pak ani
nevěděla, jestli má chuť ji ještě hrát. Copak je pro Daniela nějakou
soupeřkou? A on pro ni soupeřem? A pokud ho přitahují i jiné
dívky..., pak si to určitě říká taky. Copak by se jejich vztah nemohl
posunout na nějakou jinou hrací úroveň?
Když Daniel Luce políbil, cítila až v kostech, že on je její
minulost. Když ji objímal, zoufale toužila po tom, aby zůstal její
přítomností. Ale sotva se jejich rty oddělily, nebyla si už jistá, jestli je
opravdu i její budoucností. Potřebovala svobodu, aby se mohla
rozhodnout - tak, nebo tak. Nevěděla ani, jaké jsou další možnosti.
„Milesi!“ zavolal Steven. Vrátil se už k učitelskému tónu, zastrčil
kord do úzké černé kožené pochvy a pokývl k severozápadnímu
rohu terasy. „Budeš ve dvojici s Rolandem - tamhle.“
Miles vlevo vedle Luce zašeptal: „Ty Rolanda znáš - jaká je jeho
Achillova pata? Rozhodně nechci prohrát s nováčkem.“
„No... já vlastně...“ Luce měla v hlavě vymeteno. Když se zadívala
na Rolanda, jemuž maska už zakrývala obličej, uvědomila si, jak
málo toho o něm ví. Kromě jeho katalogů zakázaného zboží, které
pašoval na půdu školy. A že hraje na harmoniku. A že umí Daniela
upřímně rozesmát, jako ten první den u Meče & kříže. Dodneška
netušila, o čem se tenkrát bavili..., ani to, co Roland ve skutečnosti
dělá v Pobřežní akademii. Pokud šlo o kolegu Sparkse, měla Luce v
hlavě naprostou prázdnotu.
„Já si dělal srandu, Luce.“ Miles ji chlácholivě poplácal po koleni.
„Neexistuje možnost, že by mi tenhle týpek nenakopal zadek.“ S
úsměvem vstal. „Ale stejně mi drž palce.“
Francesca se přesunula na druhou stranu terasy, poblíž vstupu
do budovy, a napila se z lahve vody. „Kristy a Millicent, vy pojďte do
tohohle rohu,“ vyzvala dvě nefilimské dívky se stejnými culíky a

176
stejnými černými maskami. „Shelby a Dawn, vy si nastupte sem.“
Ukázala na terasu přímo před Luce. „Ostatní se budou dívat.“
Luce se ulevilo, že ji učitelé nevyvolali. Čím víc z učebních metod
Francesky a Stevena viděla, tím míň jim rozuměla Místo podrobné
instruktáže jen děsivá demonstrace. Žádné dívejte se a učte se, ale
podívejte se a předveďte to. Když prvních šest studentů zaujalo
místa na terase, Luce cítila ve vzduchu úsilí ovládnout šermířské
umění okamžitě a tady.
„En garde!“ vykřikla Shelby a vyrazila špičkou kordu prou Dawn,
která měla zbraň ještě v pochvě.
Dawn měla ruce ve vlasech a upevňovala si do krátkých tmavých
loken sponky ve tvaru motýlků. „Nemůžeš na mě křičet en garde,
když se teprve připravuju k boji, Shelby!“ Když byla Dawn rozčilená,
její hlas vystoupal ještě výš. „Vychovali tě snad vlci, nebo co?“
zasyčela přes plastový chránič zubů. „Tak jo.“ Tasila kord. „Jsem
připravená.“
Shelby, která setrvala po celou dobu Dawniných kosmetických
úprav ve výpadu, se narovnala a zadívala se na svoje krátké
neupravené nehty. „Počkej, mohla bych si napřed udělat
manikúru?“ Dawn začala pěnit, což Shelby umožnilo zaujmout
útočný postoj a švihnout kordem kolem sebe.
„To nebylo hezký!“ vyštěkla Dawn, ale Luce užasla, když dívka
okamžitě přešla do protiútoku, obratně mávla kordem a odrazila
Shelby stranou. Šermovat s Dawn nebyla žádná legrace.
Jasmine se vedle Luce zasmála. „To je teda pěkelnej páreček.“ Luce
se usmála taky, protože se ještě nesetkala s někým tak neochvějně
optimistickým jako Dawn. Zpočátku ji podezírala z toho, že to jen
hraje - na Jihu, odkud Luce pocházela, tyhle věčně veselé typy jen
něco předstíraly. Ale udivilo ji, jak rychle se spolužačka
vzpamatovala po tom děsivém zážitku na jachtě. Dawnin
optimismus jako by byl bez hranic. Pro Luce bylo obtížné být poblíž
ní a nesmát se. A bylo to dvojnásob těžké, když se Dawn rozhodla

177
soustředit svou veselou dychtivost do souboje s někým tak
negativním a cynickým jako Shelby.
Mezi Luce a Shelby panovaly dál podivné rozpaky. Věděla to
Luce, věděla to Shelby, a jako by to věděla i noční lampička ve tvaru
Buddhy, která jim v noci osvětlovala pokoj. Popravdě řečeno, Luce
si docela vychutnávala to, jak se Shelby musí bránit Dawniným
prudkým útokům a bojovat jako o život.
Shelby byla vyrovnaná a vytrvalá soupeřka. Naproti tomu
Dawnina technika byla efektní a důmyslná, nohy jí tančily ve
virtuálním tangu. Shelby volila své výpady opatrně, jako by jich
měla jen omezené množství. Kolena měla pokrčená a nikdy nic
nevzdávala.
Řekla Luce, že po té jediné noci to s Danielem vzdala. Rychle
dodala, že kvůli Danielovým citům k Luce - že je do toho pořád
zatahoval. Ale Luce tomu nějak nevěřila. Na Shelbyině přiznání bylo
něco divného - tak úplně to nesedělo k Danielově reakci, když to z
něj Luce tehdy skoro vytáhla. Choval se, jako by nebylo o čem
mluvit.
Luceinu pozornost upoutalo hlasité zadunění.
Miles na druhé straně terasy skončil na zádech a Roland nad
ním. Doslova. Vznášel se.
Obrovská křídla, která se uvolnila z Rolandových ramen, byla
jako velká pláštěnka, s peřím podobným orlímu, ale v temných
hřebenech protkaná nádherným zlatým žilkováním. Asi měl v
šermířském obleku na zádech stejné štěrbiny jako Daniel ve svém
tričku. Luce ještě nikdy neviděla Rolandova křídla, a stejně jako
ostatní nefilimové z něj nemohla spustit oči. Shelby jí řekla, že jen
málo nefilimů má opravdová křídla, a v Pobřežní akademii není
takový nikdo. Vidět Rolanda v boji, i když to byl jen tréninkový
šerm, přihlížející vzrušilo a naplnilo nervózním očekáváním.
Křídla poutala tolik pozornosti, že si Luce nejdřív ani neuvědomila,
jak se špička Rolandova kordu vznáší kousek nad Milesovou hrudní

178
kostí a tiskne ho k zemi. Rolandův zářivě bílý šermířský úbor a
temná křídla se v působivém kontrastu rýsovaly proti temné siluetě
vysokých stromů kolem terasy. Když si Roland stáhl černou
šermířskou masku, vypadal děsivěji a zlověstněji, než jak ho Luce
kdy viděla. Pevně doufala, že to Roland jen hraje, protože Miles byl
v naprosto bezmocné pozici. Luce vyskočila, aby se k němu
rozběhla. Překvapilo ji, že se jí třesou kolena.
„Prokrista, Milesi!“ zaječela Dawn z protějšího rohu terasy.
Zapomněla na vlastní souboj, což Shelby stačilo, aby máchla zbraní
a dotkla se špičkou Dawniny nechráněné hrudi. Získala tak vítězný
bod.
„To nebylo moc sportovní,“ zamumlala, když zastrkovala kord
do pochvy. „Ale tak už to prostě někdy chodí.“
Luce proběhla kolem nich a zbytku nefilimů, kteří nebojovali a
jen sledovali Rolanda s Milesem. Oba byli udýchaní. Než se Roland
spustil k zemi a složil křídla mezi lopatky, Miles se už tvářil
normálně. Zato Luce se nedokázala přestat třást.
„Dostals mě.“ Miles se nervózně zasmál a odstrčil Rolandovu
špičku kordu. „Ani jsem nezahlíd, jak vytahuješ svou tajnou zbraň.“
„Promiň, člověče,“ ozval se upřímně Roland. „Nechtěl jsem se na
tebe vytahovat s křídlama. Když se rozčilím, někdy se to prostě
stane samo.“
„No, byl to dobrej zápas. Až na ten konec.“ Miles natáhl ruku,
jako by čekal, že mu soupeř pomůže vstát. „Nebo se to při
šermování neříká, dobrej zápas?“
„Ne. Nikdo to neříká.“ Roland si jednou rukou zvedl masku,
zašklebil se a natáhl pravačku k Milesovi. Pak ho jediným plynulým
pohybem vytáhl na nohy. „Souboj není zápas.“
Luce zadržela dech. Přece to Roland nemyslel tak, že spolu
doopravdy bojovali? Snad by Milesovi neublížil? Roland byl zvláštní
a nepředvídatelný, ale nebyl nebezpečný - ani tehdy tu noc v Meči
& kříži, když se přidal ke Camovi. Ale Luce z něj nikdy neměla

179
strach. Tak proč je tak nervózní? Proč jí srdce bije tak prudce?
A pak pochopila proč. Bylo to kvůli Milesovi. Protože byl tady v
Pobřežní akademii jejím nejbližším kamarádem. Věděla jen tolik, že
kdykoli je s Milesem, nutí ji to myslet na Daniela a na to, jak je
všechno mezi nimi napjaté. Nemohla si pomoct, aby občas
nezatoužila po tom, aby to s Danielem bylo aspoň o něco víc jako s
Milesem. Aby byl Daniel stejně veselý a nenucený, pozorný a
přirozeně milý. Aby ho méně pohlcovaly takové záležitosti jako
věčné zatracení už od úsvitu času.
Kolem Luce přeletělo něco bílého a vrhlo se Milesovi do náruče.
„Seš živej!“
Dawn. Skočila mu kolem krku se zavřenýma očima a rozesmátou
pusou. „Živej!“
„Jasně.“ Miles ji opatrně postavil zpátky na nohy. „Ani jsem si
nevyrazil dech. Máš kliku, že nechodíš koukat na fotbal.“ Luce
pozorovala Dawn, jak poskakuje kolem Milese a dotýká se místa na
bílé vestě, kam mířila špička Rolandova kordu. Cítila přitom
zvláštní rozpaky. Ne proto, že by takhle chtěla kolem Milese skákat
sama..., že ne? Prostě jen chtěla..., sama nevěděla, co chce.
„Chceš tohle?“ Roland se objevil vedle ní a podával jí svou
masku. „Teď seš na řadě, ne?“
„Já? Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Nebude už zvonit?“
Roland zavrtěl hlavou. „Dobrej pokus. Prostě si ji nasaď, a nikdo
nepozná, žes nikdy předtím nešermovala.“
„To pochybuju.“ Luce vzala do prstů tenkou masku, která v
obličejové části připomínala síto. „Rolande, chtěla jsem se zeptat...“
„Ne, nechtěl jsem Milese zapíchnout. Proč z toho všechny tak
vyvádíte?“
„To vím...“ Vynutila ze sebe úsměv. „Chtěla jsem se zeptat na
Daniela.“
„Luce, znáš pravidla.“
„Jaký pravidla?“

180
 „Můžu sehnat skoro všechno, ale Daniela ti sehnat nemůžu.
Budeš si prostě muset počkat.“
„Počkej, Rolande. Já přece vím, že tady teď nemůže bejt..., ale
jaký pravidla? O čem to mluvíš?“
Mladík s dredy ukázal za ni. Francesca právě mířila prstem na
Luce. Ostatní nefilimové už zaujali místa na lavičkách, až na pár
studentů, kteří se připravovali na souboje. Jasmine byla ve dvojici s
korejskou dívkou Sylvií, další pár tvořili dva vysocí hubení chlapci,
jejichž jména si Luce nepamatovala. A opodál stála o samotě Lilith a
zkušeně zkoumala gumový chránič na špičce kordu.
„Luce?“ ozvala se tichým hlasem Francesca. Ukázala přes terasu
k Lilith. „Zaujmi postavení.“
„Zkouška ohněm.“ Roland hvízdl a poplácal Luce po zádech.
„Nedávej najevo strach.“
Uprostřed terasy stálo jen pět dalších studentů. Ale Luce
připadalo, jako by jich byla stovka.
Francesca stála stranou s pažemi nenuceně založenými na
prsou. Tvářila se vyrovnaně, ale Luce připadalo, jako by se do toho
učitelka trochu nutila. Možná chtěla, aby Luce prohrála, a proto jí
vybrala tu nejsurovější a nejzlomyslnější protivnici. Proč by ji jinak
postavila proti Lilith, která nad Luce čněla o dvacet centimetrů a
zrzavé vlasy jí trčely zpod masky jako lví hříva?
„Já to nikdy nedělala,“ ozvala se chabě Luce.
„To nevadí, zatím žádný cvik nepotřebuješ,“ ujistila ji Francesca.
„Snažíme se z vás dostat vaše přirozené schopnosti. Jen si vzpomeň,
jak jsme vám se Stevenem předváděli začátek souboje, a dej se do
toho.“
Lilith se rozesmála a švihla kordem do vzduchu, jako by
opisovala špičatou křivku. „En jako nula, brouku,“ zasyčela na Luce.
„To nám jako oznamuješ, kolik máš kamarádů?“ zeptala se Luce.
Vzpomněla si, jak jí Roland nabádal, aby nedávala najevo strach.
Stáhla si masku přes obličej a vzala si od Francesky fleret. Nevěděla

181
ani, jak ho má držet. Ohmatávala rukojeť a uvažovala, jestli si má
dát zbraň do pravé, nebo do levé ruky. Psala pravou, ale házela a
tenis hrála levou.
Lilith se tvářila, jako by se už nemohla dočkat, až před sebou
uvidí Luceinu mrtvolu. Luce věděla, že nemá čas zkoušet si kord v
obou rukách. Říká se tomu v šermu taky odpal?
Francesca se neslyšně posunula za ni. Zůstala stát s rameny za
Luceinými zády, jako by své útlé tělo obtočila kolem ní. Vzala
Luceinu levičku s kordem do své.
„Jsem taky levačka,“ prohodila.
Luce otevřela pusu. Nevěděla, jestli má protestovat, nebo ne.
„Jako ty.“ Francesca se naklonila, aby Luce viděla do očí, a
významně se na ni zadívala. Když si upravila prsty na jejích, do
Luceiny paže jako by projelo něco neskutečně konejšivého. Síla,
možná odvaha - Luce nechápala, kde se to bere, ale byla za to
vděčná.
„Potřebuješ lehký úchop,“ ozvala se Francesca a narovnala
Luceiny prsty na jílci. „Když svíráš jílec moc těsně, čepel se
nepohybuje dost hbitě a tvá obrana není tak účinná. Když ale budeš
držet jílec moc lehce, protivník ti vyrazí zbraň z ruky.
Její štíhlé hladké prsty vedly Luceinu ruku, aby uchopila rukojeť
hned pod chráničem. Francesca nechala jednu ruku položenou na
jílci, druhou na dívčině rameni. Ukročila mírně do strany a
znehybněla.
„Výpad.“ Vyrazila nohou dopředu, kord namířený na Lilith.
Zrzka vystrčila z úst jazyk a zamračila se na Luce jako
sourozenec, který závidí druhému matčinu pozornost.
„Přesmyk.“ Francesca pohnula s Luce dozadu, jako by to byla
šachová figurka. Pak ji pustila, obešla ji dopředu a zašeptala: „A to
ostatní už je jenom zdokonalování perfektního.“
Luce nechápavě polkla. Cože?

182
 „En garde!“ prakticky vykřikla Lilith. Pokrčila dlouhé nohy a
vypadla pravičkou s kordem proti Luce.
Ta ustoupila dvěma rychlými kroky. Když cítila, že je v bezpečné
vzdálenosti, provedla výpad s napřaženým kordem.
Lilith se před jejím kordem hbitě sehnula, zatočila se kolem ní a
pak provedla výpad zdola. Její kord zazvonil o Lucein. Dvě ostří po
sobě sklouzla a zůstala viset ve vzduchu. Olu držely postavení. Luce
musela vložit veškerou svou sílu do toho, aby zatlačila Lilith od
sebe. Ruce se jí chvěly, ale užasla z toho, že opravdu dokáže Lilith
zadržet. Její soupeřka konečně povolila a ucouvla. Luce ji chvíli
sledovala, jak se shýba a poskakuje, a začínala jí rozumět.
Lilith chrochtala a hekala, předstírala úsilí, ale ty zvuky měly jen
odvádět pozornost. Hlasitě vyhekla a udělala výpad jedním směrem,
pak švihla kordem vysokým obloukem na druhou stranu a pokusila
se proniknout za Luceinu obranu.
A tak Luce zkusila totéž. Když se jí podařilo švihnout kordem
stranou a získat svůj první bod zásahem na jižní straně Lilithina
srdce, její soupeřka vyrazila ohlušující řev.
Luce zamrkala a ucouvla. Nemyslela, že by se Lilith dotkla nějak
moc. „Seš v pořádku?“ vyjekla a zvedla si masku.
„Není raněná,“ ujistila ji Francesca místo Lilith. „Jen má vztek,
žes ji zasáhla.“
Luce neměla čas přemítat nad tím, proč to Francesca říká tak
potěšeně, protože Lilith se už hnala proti ní s napřeženým kordem.
Luce zvedla svůj, aby ránu odrazila, a třikrát otočila zápěstím ve
třech ranách, než se rozpojily.
Lucein puls divoce letěl. Cítila se dobře, tělem jí procházely vlny
energie, jaké nepocítila už hodně dlouho. V tomhle byla opravdu
dobrá, skoro tak dobrá jako Lilith, která vypadala, jako by ji právě
krmili drceným sklem. Luce, která nikdy nedržela kord v ruce, si
náhle uvědomila, že má šanci vyhrát. Ještě jeden bod.

183
 Slyšela povzbuzování ostatních studentů. Někteří křičeli její
jméno. Slyšela Milese, a měla pocit, že i Shelby. To ji opravdu
nakoplo. Ale zvuk jejich hlasů se proplétal s něčím dalším. S něčím
statickým a hlasitým. Lilith divoce útočila, ale
Luce měla problém se soustředit. Ucouvla a zašilhala k obloze.
Slunce bylo schované za stromy..., ale o to nešlo. Z jejich větví se
uvolnila obrovská flotila stínů, které se jako inkoustová skvrna
rozlily nad její hlavou.
Ne, teď ne. Ne na veřejnosti, kde je všem na očích a kde ji
zaváhání může stát vítězství. Ale připadalo jí, jako by nikdo jiný
stíny nevnímal. Je to vůbec možné? Dělaly takový hluk, že Luce
netoužila po ničem jiném než si ucpat uši a zbavit se ho. Zvedla ruce
k uším a špička jejího kordu vyletěla k nebi, což Lilith zmátlo.
„Nenech se od ní vyděsit, Luce!“ zaječela Dawn, „Nemá na tebe!“
„Dej prise de fer!“ hulákala Shelby. „To Lilith vždycky podělá.
Oprava: Lilith podělá všechno, ale prise de fer tutově!“
Kolem ní znělo tolik hlasů. Připadalo jí, že mnohem víc, než, je
studentů na terase. Luce zamrkala, pokusila se to všechno nevnímat.
Ale z davu se oddělil jeden hlas, jako by jí šeptal přímo do ucha.
Stevenův hlas.
„Nesoustřeďuj se na ten hluk, Luce. Rozšifruj zprávu.“
Škubla hlavou vzhůru. Ale Steven byl na druhé straně terasy a
díval se ke stromům. Myslel tím křik studentů? To jejich povykování
a povzbuzování? Luce se zadívala na jejich tváře, ale teď všichni
ztichli. Ničí rty se nepohybovaly. Tak co je to za hlasy? Na zlomek
vteřiny zachytila Stevenův pohled. Učitel zvedl bradu k obloze. Jako
by jí ukazoval na stíny.
Ve stromech nad terasou k ní mluvili Hlasatelé.
A ona je slyšela. Mluvili na ni snad celou dobu?
Latinsky, rusky, japonsky. Anglicky s jižanským přízvukem.
Lámanou francouzštinou. Šeptali, zpívali, udávali směr, rýmovali
básně. Jeden úpěnlivě křičel o pomoc. Zavrtěla hlavou. Pořád ještě

184
držela Lilithin kord před sebou. Hlasy nad ní se zavlnily s ní. Luce
pohlédla na Stevena, pak na Francesku Ti dva na sobě nedávali nic
znát, ale ona věděla, že to slyší taky. A vědí, že ona poslouchá.
Protože v tom babylónu hlasů byla ukrytá zpráva.
Celý život slýchala podobný svištivý, odporný, vlhký zvuk, který
provázel příchod stínů. Ale teď to bylo jiné...
Třesk.
Lilithin kord se srazil s Luceiným. Zrzka odfrkovala jako zuřící
býk. Luce slyšela pod maskou vlastní dech. Prudce oddychovala, jak
se snažila udržet Lilithin kord. Pak uslyšela v hlomozu stínů něco
víc. Jako by se najednou dokázala soustředit. Najít rovnováhu mezi
tím, co bylo jen praskotem statické elektřiny, a co důležitým
sdělením. Ale jak?
Il faut faire le coup double. Après ca, c'est facile à gagner, šeptal
jeden z Hlasatelů francouzsky.
Luce se učila francouzštinu teprve dva roky, ale ta slova se jí
dotkla někde hlouběji než v mozku. Jako by tu zprávu nepochopila
jen její hlava, ale celé tělo. Proudila do ní, do jejích kostí, a ona si
vzpomněla: už byla v situaci, v níž je teď, v šermířském souboji, v
téhle pozici.
Hlasatel jí napovídal, aby provedla dvojitý výpad, obtížný
manévr, při kterém se zasadí dva různé údery těsně za sebou.
Ostří jejího fleretu sklouzlo po ostří soupeřky a dvě postavy se
oddělily. Luce vypadla o vteřinu rychleji než Lilith, jediným
intuitivním pohybem vyrazila kordem doprava, pak doleva a pak
proti boku Lilithina hrudního chrániče. Nefilimové zajásali, ale Luce
se nezastavila. Odskočila a okamžitě zaútočila znovu, dotkla se
špičkou vedle Lilithina břicha.
Tři body.
Lilith odhodila kord na zem, strhla si masku a zamračila se na
Luce jako čert, než se vydala ke své skříňce v šatně. Zbytek třídy se
zvedl z lavic a Luce cítila, jak ji všichni obklopili. Dawn a Jasmine ji z

185
každé strany objímaly a radostí žertovně štípaly. Shelby se k ní vrhla
zepředu a mocně ji objala. Luce viděla, jak Miles trpělivě čeká za ní.
Když byla řada na něm, překvapil ji, když ji zvedl z terasy a dlouze,
pevně ji objal.
Oplatila mu to. Vzpomněla si, jak rozpačitě se cítila, když za ním
běžela po jeho souboji a zjistila, že ji Dawn předběhla. Teď byla
ráda, že je tady s ní, že má jeho milou a upřímnou podporu.
„Doufám, že mi dáš pár lekcí zdarma!“ smál se.
Luce ještě v jeho náručí pohlédla k nebi, ke stínům visícím z
dlouhých větví. Jejich hlasy teď byly tišší, ale stejně jasnější než
předtím, jako statický praskot elektřiny v rádiu, které poslouchala
celá léta, ale neuměla ho naladit. Nevěděla, jestli za to má být
vděčná, nebo se toho děsit.

186
 KAPITOLA JEDENÁCTÁ

OSM DNÍ

„Vydrž!“ zahřměl na druhém konci spojení Calliin hlas. „Musím se

štípnout, jestli...“
„Ne, nespíš,“ ujistila ji Luce do vypůjčeného telefonu. Tady na
kraji lesa byl signál trochu přerušovaný, ale Calliin sarkasmus zněl i
tak silně a jasně. „Jsem to fakt já. Promiň, že jsem tak mizerná
kamarádka.“
Byl čtvrtek odpoledne. Luce se opírala o mohutný kmen sekvoje
za internátem. Po levé ruce měla zvlněné pahorky a útes, a za ním
oceán. Na obloze nad hladinou zůstalo ještě trochu jantarového
světla. Její noví přátelé byli všichni u táboráku za Nefilimskou
boudou, měli černou hodinku a vykládali si kolem ohně historky o
démonech na zemi. Byla to jedna ze společenských akcí, které
organizoval Dawnin a Jasminin výbor, říkaly tomu Nefilimská noc a
Luce jim měla pomoct s organizací. Ale její jediný příspěvek spočíval
v tom, že přinesla z jídelny zásoby marshmallow a hořké čokolády.
A pak vyklouzla na kraj lesa, aby se vyhnula všem v Pobřežní
akademii a spojila se s těmi, na kterých jí záleželo nejvíc.
S rodiči. S Callie. A s Hlasateli.
Počkala až do večera, než zavolala domů. Čtvrtky trávili její
rodiče vždycky mimo domov - maminka chodila hrát k sousedům

187
mahjong, tatínek jezdil do kina, kde dávali přímé přenosy z
atlanstké opery. S jejich asi deset let starým pozdravem na
záznamníku se dokázala vyrovnat. Dokázala i namluvit půlminutový
vzkaz, že se opravdu snaží přesvědčit pana Colea, aby jí dovolil jet
na Díkůvzdání domů - a že je má moc ráda.
Ale s Callie to tak snadné nebylo.
„Myslela jsem, že můžeš volat jen ve středu,“ říkala zrovna. Luce
už zapomněla na přísná telefonická pravidla Meče & kříže. „Nejdřív
jsem si na středy přestala domlouvat akce, protože jsem pořád
čekala, že zavoláš,“ pokračovala kamarádka. „Ale pak jsem to tak
trochu vzdala. A jak ses vůbec dostala k mobilu?“
„To je všechno?“ zeptala se Luce. „Jak jsem se dostala k mobilu?
Ty na mě nejseš naštvaná?“
Callie si dlouze povzdychla. „Víš, taky mě to už napadlo.
Dokonce jsem si v duchu přehrávala, jak se s tebou pohádám. Jenže
to by žádná z nás nevyhrála.“ Povzdychla si. „A jde o to, Luce, že mi
fakt chybíš. A tak jsem si říkala, proč tím ztrácet čas?“
„Díky,“ zašeptala Luce se slzami na krajíčku. Tentokrát to byly
slzy štěstí. „Tak co je u tebe novýho?“
„No no. Tuhle konverzaci řídím já. To je tvůj trest za to, žes mi
vypadla z radaru. A chci vědět tohle: Co ten kluk? Myslím, že to
jméno začínalo na C?“
„Cam.“ Luce zasténala. Takže naposledy říkala Callie o Camovi?
„Ukázalo se, že není... není takovej, jak jsem si myslela.“ Na chvíli se
odmlčela. „Teď chodím s někým jiným, a je to fakt...“ Zarazila se.
Vybavila si v Danielově zářící tváři to, jak rychle při jejich posledním
setkání potemněla.
A pak si vybavila Milese. Vřelého, spolehlivého, okouzlujícím
způsobem klidného Milese, který ji pozval domů na Díkůvzdání.
Který si teď v jídelně objednával do hamburgerů okurky, i když je
sám neměl rád - jen aby je mohl přesunout na její talíř. Který při

188
smíchu zakláněl hlavu, takže mohla vidět jiskřičky v jeho očích pod
štítkem baseballky.
„Prostě je to s ním fajn,“ uzavřela. „Jsme hodně spolu.“
„Páni, výměna jednoho kluka z polepšovny za druhýho! Ty si
teda žiješ, co? Ale s tímhle je to vážný, slyším ti to na hlase. Pojedete
spolu na Díkůvzdání? Vezmeš ho k vašim, aby čelil Harryho hněvu?
Ha ha!“
„Ehm... možná jo,“ zamumlala Luce. Sama si nebyla jistá, jestli
vůbec mluví o Danielovi, nebo o Milesovi.“
„Naši chtějí letět na nějaký obří rodinný shromáždění do
Detroitu,“ prohlásila Callie. „Což já totálně bojkotuju. Říkala jsem si,
že bych se mohla vydat za tebou, ale myslela jsem, že tě nepustěj z
polepšovny.“ Odmlčela se. Luce si ji představila, jak sedí se
zkříženýma nohama v ložnici na Doveru. Luce připadalo jako celá
věčnost, co byla na téhle škole taky. Od té doby se toho tolik
změnilo. „Jestli ale jedeš domů a přivezeš tam Romea z
polepšovny..., no, zkus mě zastavit!“
„Jasně, ale Callie...“
Luce přerušilo nadšené zavřísknutí. „Takže domluvený? Jen si to
představ: už za tejden budu u vás na gauči, budeme spolu! Udělám
svůj slavnej popcorn tisíce chutí, abysme přežily to nudný promítání
filmů z tvýho dětství, kterýma nás tvůj táta určitě oblaží. A váš
bláznivej pudl bude poskakovat kolem...“
Luce nikdy nebyla v sídle Calliiných rodičů ve Filadelfii a Callie
zase nebyla u nich v Georgii. Obě si ale ukazovaly fotky. Návštěva
Callie vypadala tak dokonale: bylo to přesně to, co teď Luce
potřebovala. Jenže zároveň to bylo naprosto nemožný.
„Jdu se podívat, jak to k vám lítá.“
„Callie...“
„Napíšu ti maila, jo?“ A kamarádka zavěsila dřív, než Luce stačila
odpovědět.

189
 Tohle nebylo dobré. Luce prudce zaklapla telefon. Neměla by mít
pocit, jako že se Callie svou návštěvou vtírá. Měla by být šťastná, že
ji chce kamarádka vidět. Jenže místo toho se cílila bezmocná,
stýskalo se jí po domově a trpěla nepřetržitým pocitem viny z toho
stupidního cyklu lží.
Bylo vůbec možné, aby byla ještě někdy normální a šťastná? Co
má pro všechno na světě - nebo mimo svět - udělat, aby mohla být
stejně spokojená, jako je se svým životem očividně třeba Miles? Její
myšlenky kroužily kolem Daniela, a najednou měla odpověď: je jen
jedna možnost, jak by zase mohla být bezstarostná: kdyby nikdy
nepotkala Daniela. Kdyby nepoznala, co je to pravá láska.
V korunách stromů něco zašustilo. Na kůži ji zastudil chladný
vítr. Nesoustředila se přímo na Hlasatele, ale uvědomila si - přesně
jak jí říkal Steven -, že když chce znát odpověď, potřebuje jednoho
přivolat.
Ne, ne jednoho.
Zachvěla se a vzhlédla k propleteným větvím. Byly v nich stovky
kradmých, kalných, plesnivě páchnoucích stínů.
Poletovaly vysoko v korunách sekvojí nad její hlavou. Jako by
někdo na obloze vylil obrovský kalamář s inkoustem, který se
zachytil na větvích, kapal z nich dolů a barvil další a další větve, až
zčernal celý les. Nejdřív se skoro nedalo odhadnout, kde končí jeden
stín a začíná druhý. Co je skutečný Hlasatel a co pouhá temnota.
Ale brzy Hlasatelé začali získávat tvary - nejdřív nenápadně, jako
by jen nevinně poletovali v blednoucím světle dne, ale postupně
stále odvážněji. Osvobozovali se od větví, na nichž posedávali, a
snášeli se povětřím v černých skvrnách nad Luceinu hlavu. Zvali ji,
nebo jí hrozili? Snažila se obrnit, ale nemohla popadnout dech. Bylo
jich tolik. Až moc. Zalapala po vzduchu, snažila se nepanikařit, ale
věděla, že už je pozdě.
Dala se do běhu.

190
 Vyrazila na jih, zpátky k internátu. Ale vířící temné obrysy se
pohybovaly s ní, syčivě klouzaly po nižších větvích sekvojí, stahovaly
se k ní blíž. Ucítila na ramenou jejich ledové dotyky. Vyjekla, když ji
začaly tápavě ohmatávat, odstrkovala je holýma rukama.
Změnila směr, pustila se opačně k Nefilimské boudě na severu.
Tam najde Milese nebo Shelby nebo Francesku. Ale Hlasatelé jí to
nedovolili. Okamžitě vklouzli před ni, vytvořili před ní zeď,
spolykali světlo a přehradili jí cestu k boudě. Jejich sykot přehlušil
vzdálené hlasy nefilimů, takže se Luce zdálo, že její přátelé jsou
neskutečně daleko.
Přiměla se zastavit a nadechnout se. Teď už ví o Hlasatelích víc,
než kdy předtím. Neměla by se jich už tolik bát. Co má za problém?
Možná vytušila, že se dostala blízko něčemu..., nějaké vzpomínce
nebo informaci, která jí navždy změní život. A její vztah s Danielem.
Pravda byla, že se nebála Hlasatelů. Bála se toho, co by v nich mohla
uvidět.
Nebo uslyšet.
Včera jí konečně začala dávat smysl Stevenova slova o tom, že se
dá zvuk Hlasatelů dešifrovat - že může své minulé životy slyšet.
Pokusila se proniknout statickou elektřinou k tomu, co potřebovala
vědět. Co musí zjistit. Steven se o tom jistě zmínil, aby ji k tomu
dovedl. Musel vědět, že bude naslouchat a získávat informace přímo
od Hlasatelů.
Luce se otočila a ucouvla zpátky do temné samoty stromů. Sykot
Hlasatelů se ztišil a zpomalil.
Tma pod stromy Luce obklopila rašelinovým pachem
rozkládajícího se listí. Hlasatelé se v šeru pustili kupředu, usadili se
kolem ní a zamaskovali se jako normální stíny. Někteří se hbitě a
vzpřímeně pohybovali jako pochodující vojáci, pohyby jiných měly
spíš taneční grácii. Luce přemítala, jestli to souvisí se zprávami,
které nesou.

191
 Tolik věcí o Hlasatelích jí pořád unikalo. Jejich vyladění nebylo
intuitivní, spíš jako přejíždět knoflíkem po stupnici frekvencí ve
starém rádiu. Ale to, co slyšela včera, ten jeden hlas mezi mnoha,
byla jen náhoda.
Její minulost byla sice pořád ještě neuchopitelná, ale Luce cítila,
jak se ty události tlačí k povrchu a čekají, až vyrazí na světlo. Zavřela
oči a spojila ruce. Její srdce bušilo v temnotě, když si přála, aby se
Hlasatelé projevili. Volala v duchu na ty nejchladnější a nejtemnější,
aby jí přinesli její minulost, aby osvětlili její a Danielův příběh.
Volala je, aby jí pomohli odhalit tajemství toho, kdo Daniel je a proč
si vybral právě ji.
I kdyby jí ta pravda měla zlomit srdce.
Lesem zazněl hlasitý ženský smích. Tak čistý a hlučný, jako by
Luce obkličoval, skákal z větve na větev. Pokusila se vystopovat jeho
původ, ale kolem bylo tolik stínů, že Luce nedokázala ukázat na
zdroj. A pak ucítila, jak jí krev tuhne v žilách.
Byl to její smích.
Nebo býval, kdysi, když byla ještě dítě. Před Danielem, před
Mečem & křížem, před Trevorem..., před životem plným tajemství a
lží a tolika nezodpověditelných otázek. Než uviděla anděla. Byl to
tak nevinný smích, tak bezstarostný, že teď už k ní vůbec nepatřil.
Ve větvích nad její hlavou se prohnal závan větru. Hrst
zahnědlých sekvojových jehliček se uvolnila a spadla k zemi. Padaly
jako dešťové kapky, než se připojily k tisícovkám svých předchůdkyň
na lesním podloží. A mezi nimi byl jeden velký vějířovitý list.
Silný a čerstvý, nedotčený, snášel se k zemi pomaloučku, jako by
vzdoroval síle gravitace. Byl černý, ne hnědý. A nesnesl se na zem,
ale zvolna doplachtil do Luceiny dlaně.
Nebyl to list. Byl to Hlasatel. Když se naklonila, aby ho
prozkoumala víc, znovu uslyšela ten smích. Někde uvnitř Hlasatele
se smála jiná Luce.

192
 Luce jemně uchopila stín za okraje a zatáhla. Byl poddajnější, než
čekala, ale studený a ledový a lepkal. Stačil lehounký dotek, a už se
roztahoval. Když vytvořil čtverec asi třicet krát třicet centimetrů,
Luce ho pustila a potěšilo ji, že zůstal viset v úrovni očí před ní.
Pokusila se zoufale zaostřit - na zvuky, na naladění světa kolem.
Nejdřív nic, a potom...
Z Hlasatele se znovu vznesl zpěvavý smích. Pak se závoj temnoty
rozptýlil a obraz se zaostřil.
Tentokrát uviděla nejdřív Daniela.
Bylo to blaho, zase ho vidět..., i když jen v Hlasateli. Vlasy měl o
pár centimetrů delší, než je nosil teď. A byl opálený - ramena i kořen
nosu měly stejný odstín hluboké, zlaté snědosti. Na sobě měl
tmavomodré plážové šortky utažené kolem boků, jaké vídala na
rodinných fotkách ze sedmdesátých let. Ale na něm vypadaly
úchvatně.
Za Danielem byl zelený okraj hustého zeleného lesa, v němž
zářily barevné bobule a bílé květiny, které Luce ještě nikdy neviděla.
Daniel stál na konci krátkého, dramatické ho útesu, pod nímž
jiskřila vodní hladina. Ale Daniel hleděl vzhůru, k obloze.
Zase se ozval ten smích. A pak Lucein hlas, přerušovaný
chichotáním. „Tak honem, pojď sem dolů!“
Luce se naklonila blíž k obrazovce Hlasatele a viděla sama sebe,
jak šlape vodu ve žlutých bikinách. Kolem sebe měla dlouhé vlasy,
ležely na hladině jako černá svatozář. Daniel ji po očku sledoval, ale
dál se díval na oblohu. Svaly na jeho hrudi se napínaly. Luce měla
neblahý pocit, že ví proč.
Obloha byla plná Hlasatelů. Vypadali jako hejno vran. Jejich
mrak zastřel slunce. Ta stará Luce ve vodě si ničeho nevšimla. Ale
současná Luce, pozorující mračno Hlasatelů uvnitř jednoho z nich v
temném lese plném dalších, měla pocit, že se jí začíná točit hlava.
„Ty mě tady necháváš čekat celou věčnost!“ zavolala stará Luce.
„Tak už dělej, nebo zmrznu!“

193
 Daniel odtrhl pohled od oblohy a se zlomeným výrazem se
zadíval na ni. Rty se mu chvěly a tvář měl přízračně bílou.
„Nezmrzneš,“ zašeptal. Byly to slzy, co si otíral? Zavřel oči, zachvěl
se. Pak zvedl ruce nad hlavu, odrazil se a skočil.
O chvíli později se vynořil a ta dávná Luce plavala k němu.
Položila mu ruce kolem krku. Tvář měla rozzářenou, šťastnou. Luce
se dívala, jak si hrají ve vodě, se směsicí smutku a uspokojení.
Toužila po svém starém já stejně jako po Danielovi, toužila ucítit tu
nevinnou, bouřlivou blízkost toho, koho milovala.
Ale věděla, stejně jako to věděl Daniel a jako to vědělo hejno
Hlasatelů, co přesně se stane, až Luce přitiskne rty k jeho. Daniel
měl pravdu: nezmrzne. Shoří v děsivém pekle plamenů.
A Daniel tady zůstane, aby pro ni truchlil.
Jenže ne sám. Ta dívka tam měla život, přátele, rodinu, která ji
milovala, a ti lidé budou zničení, když ji ztratí.
Do Luce náhle vjela zuřivost. Vztek na tu kletbu, která visela nad
ní a Danielem. Ona byla nevinná a bezmocná: nechápala vůbec nic z
toho, co se má stát. Pořád ještě nechápala, proč se to děje, proč
vždycky musí umřít tak krátce po tom, co najde Daniela.
A proč se to v tomhle životě nestalo.
Chňapla po Hlasateli a smotala si jeho okraje do rukou. Kroutil se
a ohýbal, varhánkovatěl obraz plavců jako vypouklé zrcadlo na
pouti. Na obrazovce začaly stíny sestupovat k vodě. Plavcům už
nezbývalo moc času.
Luce zavřískla zoufalstvím a zaútočila pěstmi na Hlasatele v
obraze - nejdřív na jednoho, pak na druhého, a vzápětí už pršely
rány na všechny před ní. Tloukla do nich zase a znova, ztěžka
dýchala a plakala, jak se snažila co nejlíp zastavit to, co se mělo
odehrát.
A pak se to stalo: její pravička prorazila povrch stínu a ruka jí až
po loket zajela dovnitř. Ucítila šok. Najednou se změnila teplota.
Dlaň jí zalil žár letního odpoledne. Gravitace zmizela Luce

194
nedokázala rozeznat, co je dole a co nahoře. Cítila, jak se jí stahuje
žaludek, a bála se, že se pozvrací.
Může se dostat dovnitř. Může zachránit své bývalé já. Napjatě
natáhla i levou ruku. Také ta se ztratila v Hlasateli, jako by pronikla
do jasné, průhledné želatiny, která se rozestupovala, aby ji pustila
dovnitř.
„Chce, abych tam šla!“ vykřikla nahlas. „A já to dokážu.
Zachráním ji. Zachráním si život.“ Trochu se zaklonila a pak vtlačila
své tělo do Hlasatele.
Uvnitř bylo slunečno. Musela před tím jasem zavřít oči. Na kůži
jí okamžitě vyskočily perličky potu. Podivný stav beztíže a zvedání
žaludku pokračovaly, jako když se člověk přetáčí v letu při skoku do
vody. Za chvíli spadne...
Až na to, že ji něco chytilo za levý kotník. Pak za pravý. A to něco
velkou silou táhlo Luce zpátky.
„Ne!“ vykřikla, protože právě teď v hloubce pod sebou spatřila ve
vodě záblesk žluté. Až příliš jasný, než aby to mohl být vršek jejích
bikin. Že už by ta dávná Luce začala hořet?
Vzápětí všechno zmizelo.
S Luce to drsně hodilo zpátky do chladného, zšeřelého háje
sekvojí za internátem Pobřežní akademie. Její kůže byla studená a
lepkavá. Ztratila rovnováhu a rozplácla se obličejem do hlíny a
jehličí lesní půdy. Otočila se na bok a spatřila před sebou dvě
postavy. Ale hlava se jí tak točila a vidění měla rozmazané, že
nedokázala poznat, kdo to je.
„Já věděla, že tě tady najdu.“
Shelby. Luce na ni zamžourala a několikrát mrkla. Nejen Shelby,
ale i Miles. Oba vypadali vyčerpaně. I Luce se cítila vyčerpaná.
Podívala se na hodinky, ale tentokrát ji už nepřekvapilo, kolik
strávila s Hlasatelem času. Byla jedna ráno. Jak to, že jsou Shelby a
Miles pořád vzhůru?

195
 „C-co... proč ses s-snažila...,“ zakoktal Miles a ukazoval na místo,
kde byl před chvílí Hlasatel. Luce se otočila přes rameno. Obrazovka
se rozprskla na stovky stínových jehliček, které pršely dolů. Po
přistání na zem se měnily v popel.
„Asi budu zvracet,“ zamumlala Luce, přetočila se na bok a
namířila za blízký strom. Tam se pokusila dávit, ale z pusy jí nic
nevyšlo. Zavřela oči, otřesená pocitem viny. Byla moc slabá a
pomalá, než aby se dokázala zachránit.
Jejího obličeje se dotkla chladná ruka a odhrnula jí odbarvené
vlasy z obličeje. Luce uviděla Shelbyiny obnošené jogínské kalhoty a
nohy v žabkách a pocítila prudký nával vděčnosti.
„Díky,“ hlesla. Po chvíli si otřela pusu a nejistě se zvedla. „Zlobíš
se na mě?“
„Proč bych se zlobila? Jsem na tebe pyšná. Tys na to přišla. K
čemu vůbec ještě potřebuješ někoho jako já?“ Shelby strčila do Luce
ramenem.
„Shelby...“
„Ne, já ti povím, proč mě potřebuješ!“ vybuchla její spolubydlící.
„Abych tě tahala z katastrof, jako by málem byla tahle, než se do
nich namočíš! Volky nevolky, jak se říká.
O co ses to pokoušela? Víš, co se stane lidem, co se dostanou do
Hlasatele?“
Luce zavrtěla hlavou.
„Já taky ne, ale dost pochybuju, že je to něco pěknýho!“
„Musíš přece vědět, co děláš,“ ozval se najednou za nimi Miles.
Jeho tvář vypadala bledší než obvykle. Lucein pokus s ním asi vážně
otřásl.
„Aha, a ty vždycky víš, co děláš?“ vyjela na něj Shelby.
„Ne,“ zamumlal Miles. „Ale rodiče mě jednou v létě donutili
chodit na kurs k jednomu starýmu andělovi, co tohle uměl, jasný?“
Otočil se k Luce. „A to, jak ses do toho pustila ty..., nebylo ani
trochu podobný tomu, co dělal on. Vyděsilas mě, Luce.“

196
 „Mrzí mě to,“ hlesla Luce. Shelby a Miles se tvářili, jako by je
Luce zradila, když se sem vytratila tak sama. „Já myslela, že jste na
černý hodince. Nebo u táboráku za boudou.“
„My taky mysleli, že ty tam přijdeš,“ odsekla Shelby. „Chvíli jsme
tam byli, ale pak Jasmine začala vřískat, že Dawn zmizela, a učitelé
začali jančit, zvlášť když jim došlo, že ty tam taky nejseš, takže
večírek jaksi předčasně skončil. A tak jsem se zmínila před Milesem,
že tak nějak tuším, kam ses mohla podít, a ten si začal hrát na
vteřinový lepidlo...“
„Počkejte moment,“ vyzvala je Luce. „Dawn zmizela?“
„Spíš ne,“ mínil Miles. „No, víš přece, jaký s Jasmine jsou. Pořád
někde poletujou.“
„Ale tohle byla její akce,“ namítla Luce. „Přece by se Dawn
nevykašlala na večírek, co sama vymyslela!“
„To tvrdila Jasmine taky,“ odpověděl Miles. „Ale Dawn už včera
večer nepřišla do ložnice a ráno nebyla v jídelně. Frankie a Steve
nám nakonec nařídili vrátit se do pokojů, ale...“
„Vsadím dvacet babek, že Dawn si to rozdává někde v lese s
nějakým Hispáncem z trotlovský třídy.“ Shelby protočila panenky.
„Ne.“ Luce se zmocnila zlá předtucha. Dawn byla z plánování
táboráku tak vzrušená. Objednala na ten večírek po internetu stejná
trička, i když neexistovala absolutně žádná možnost, jak přimět
někoho z nefilimů, aby si je vzal na sebe. Jen tak by nezmizela - ne z
vlastní vůle. „Jak dlouho už je pryč?“

Když se jejich trojice vynořila z lesa, Luce se cítila snad ještě

otřesenější. Nejen kvůli Dawn. I tím, co viděla v Hlasateli. Sledovat
své bývalé já na pokraji smrti bylo zoufalé. Tohle bylo poprvé, co
něco takového viděla. Naproti tomu Daniel to už viděl stokrát.
Teprve teď dokázala pochopit, proč se k ní choval tak chladně, když

197
se v tomhle životě spatřili poprvé: snažil se je oba ušetřit traumatu z
další její kruté smrti. Dolehla na ni realita Danielova údělu a zoufale
zatoužila ho vidět.
Když přecházeli trávník k internátu, Luce si musela zastínit oči.
Kampus zalévaly záblesky světla. Opodál se vznášela helikoptéra,
která prohledávala pobřeží a přelétávala sem a tam nad pláží. Od
Nefilimské boudy k internátu mířila pomalu v těsných rozestupech
řada mužů v uniformách a pečlivě propátrávali zemi.
Miles se ozval: „Tohle je standardní způsob hledání po-
hřešovaných. V takových rozestupech prohledají každej kus země.“
„Ach Bože,“ hlesla Luce bez dechu.
„Takže se vážně ztratila.“ Shelby zamrkala. „To není dobrá
karma.“
Luce se dala do běhu k Nefilimské boudě. Miles a Shelby za ní.
Pěšina, která byla za dne obklopená květinami a příjemná, teď
vypadala nebezpečně zbrázděná stíny. Před nimi byl vidět táborák,
po němž zůstaly jen žhnoucí uhlíky. Celá bouda byla rozsvícená, na
obou podlažích i všude kolem terasy. Budova ve tvaru A plála jasnou
září a v temné noci vypadala impozantně.
Luce viděla vyděšené tváře nefilimských studentů, kteří
posedávali na lavičkách na terase. Jasmine plakala a červená pletená
čepička se jí svezla na hlavě ke straně. Držela křečovitě
Lilithinu ruku, jako by potřebovala oporu. Proti ní stála dvojice
policistů se zápisníkem a zřejmě na ni pálili otázky. Luce se pro ni
sevřelo srdce. Věděla, jaká hrůza to může být.
Policisté se hemžili po terase, rozdávali černobílé fotokopie
Dawniných posledních snímků, které někdo vytiskl z internetu.
Když Luce zahlédla kopii v nízkém rozlišení, překvapilo ji, jak moc
jsou si s Dawn opravdu podobné - nebo byly, než si ona odbarvila
vlasy. Vzpomněla si, jak o tom žertovaly ráno potom, co to udělala, a
Dawn prohlásila, že teď už nejsou jako dvojčata.

198
 Luce si zakryla pusu rukou. Srdce ji zabolelo, když si začala v
hlavě skládat dohromady informace, které jí nedávaly smysl. Až
dosud.
Ty hrozné okamžiky na gumovém člunu. Stevenovo drsné
varování, aby to uchovaly v tajnosti. Danielova „paranoia“ o
nebezpečích, která ale Luce nikdy neupřesnil. Ten Vyhnanec, který
se potuloval kolem kampusu. Hrozba, kterou Cam v lese zlikvidoval.
A to, jak moc se jí Dawn na té rozmazané fotografii podobala.
Ten, kdo se na ni zaměřil, udělal chybu. Ve skutečnosti byla jeho
cílem Luce.

199
 KAPITOLA DVANÁCTÁ

SEDM DNÍ

V pátek ráno Luce zamrkala a zamžourala na budík. Půl osmé.

Skoro nespala: byla zoufalá, dělala si starosti o Dawn a pořád ještě
zuřila kvůli tomu, co viděla v Hlasateli. Bylo to tak děsivé, vidět
přesně ty chvíle, které vedly k její smrti. Bylo to vždycky takhle? Její
myšlenky se neustále vracely k jednomu jedinému kdyby:
Kdyby nebylo Daniela...
Měla by šanci na normální život, na vztah s někým jiným? Mohla
by se vdát, mít děti a zestárnout jako všichni lidé kolem? Kdyby se
do ní před staletími Daniel nezamiloval, zmizela by teď Dawn?
Všechny tyhle otázky byly jen oklikami, které vedly ne-
vyhnutelně k té nejdůležitější z nich: Byla by láska s někým jiným
odlišná? Bylo by vůbec možné, aby milovala někoho jiného? Láska
by přece měla být snadná, ne? Tak proč se cítí tak zmučená?
Shelby spustila hlavu z horní palandy a silný plavý cop visel vedle
ní jako tlustý provaz. „Seš taky tak vyděšená jako já?“
Luce poplácala na postel vedle sebe, aby Shelby naznačila, že má
jít k ní. Její spolubydlící sklouzla k Luce na posici
V rukou měla dvě velké tabulky tmavé čokolády.

200
 Luce chtěla namítnout, že vážně nemůže jíst, ale sotva jí do nosu
zavanula vůně čokolády, strhla z ní bronzový obal a věnovala Shelby
nepatrný úsměv.
„To sedne,“ zamumlala Shelby. „Hele, víš, jak jsem včera říkala,
že si to Dawn rozdává v lese s nějakým Hispáncem? Fakt mě to moc
mrzí.“
Luce zavrtěla hlavou. „Ale Shel, tos nemohla vědět. Nemysli na
to.“ Zato ona sama měla spoustu důvodů cítit výčitky nad tím, co se
stalo Dawn. Už tak strávila dost času tím, že se cítila zodpovědná za
smrt lidí, kteří jí byli blízcí - Trevor, Todd a chudinka, chudinka
Penn. Hrdlo se jí sevřelo při pomyšlení, že by na ten seznam měla
přidat i Dawn. Otřela si tichou slzu z oka dřív, než to Shelby mohla
zahlídnout. Měla pocit, jako by už všechno dospělo do stadia, kdy by
měla být zavřená ně kde v karanténě, aby neohrožovala nikoho z
těch, které miluje.
Zaklepání škublo s nimi oběma. Dveře se pomalu otevřely. Miles.
„Už našli Dawn.“
„Cože?“ vyhrkly jednohlasně dívky.
Miles si přitáhl židli od Luceina stolu a posadil se proti nim.
Sundal si kšiltovku a otřel čelo. Měl ho zpocené, jako by běžel přes
celý kampus.
„V noci jsem nemoh usnout,“ zamumlal a otočil čapku v ruce.
„Vstal jsem brzo a šel se projít. Vrazil jsem do Stevena a ten hlaholil,
že má dobrou zprávu. Dawn unesli, ale před úsvitem se vrátila. Je
otřesená, ale nic se jí nestalo.“
„To je zázrak,“ zamumlala Shelby.
Luce se zatvářila pochybovačně. „Já to nechápu. Prostě ji přivedli
zpátky? A v pořádku? Stalo se už někdy něco takovýho?“
A jak dlouho jim trvalo, než jim došlo, že nemají tu správnou
dívku?
„Tak jednoduchý to nebylo,“ připustil Miles. „Nějak do toho
zasáhnul Steven. To on ji zachránil.“

201
 „Před kým?“ vyjekla Luce.
Miles pokrčil rameny a zhoupl se s židlí dozadu. „Promiň, to
nevím. Steven určitě jo, ale bohužel necejtil potřebu se svěřovat
zrovna mně.“
Shelby zahýkala smíchy. To, že je Dawn živá a zdravá, je všechny
rozjařilo, až na Luce. Cítila v celém těle rostoucí ochablost. Nemohla
se zbavit myšlenky: Měla jsem to být já.
Vstala z postele a vytáhla ze skříně džíny a tričko. Musí za Dawn.
Ta jediná jí dokáže zodpovědět všechny otázky. A i když to Dawn asi
nechápe, Luce jí dluží omluvu.
„Steven prohlásil, že ti, co ji unesli, se už nevrátí,“ dodal Miles.
Starostlivě Luce pozoroval.
„A ty mu věříš?“ Luce se zamračila.
„Proč by neměl?“ ozvalo se z pootevřených dveří.
Na prahu stála Francesca v khaki plášti. Vyzařoval z ní klid, ale
netvářila se nadšeně, že je vidí tak pohromadě. „Dawn je zpátky a je
v bezpečí.“
„Chci ji vidět!“ vyhrkla Luce. Náhle si připadala směšná v tom
vytahaném starém tričku a běžeckých šortkách, ve kterých spala.
Francesca našpulila rty. „Dawnini rodiče si ji před hodinou
odvezli domů. Vrátí se do Pobřežní akademie, až to bude vhodné.“
„Proč se chováte, jako by se nic nestalo?“ obvinila ji Luce a
rozhodila ruce. „Jako by Dawn neunesli...“
„Nikdo ji neunesl,“ přerušila ji Francesca. „Jen si ji vypůjčili, a
ukázalo se, že se zmýlili. Steven dojednal její vrácení.“
„A to nás má uklidnit? Půjčili si ji? K čemu?“
Luce propátrávala Francesčin výraz, ale nebylo v něm nic než
neochvějný klid. Vzápětí se něco ve Francesčiných modrých očích
změnilo: zúžily se, rozšířily, a vyšlehla z nich tichá prosba k Luce.
Učitelka ji prosila, aby své podezření nevystavovala před Milesem a
Shelby. Luce nevěděla proč, ale Francesce věřila.

202
 „Říkali jsme si se Stevenem, že budete všichni otřesení,“
pokračovala Francesca a její úpěnlivý pohled začlenil i Milese a
Shelby. „Vyučování se pro dnešek ruší, a kdybyste si chtěli
promluvit, budeme u sebe v kanceláři.“ Usmála se svým
okouzlujícím andělským způsobem, otočila se v botách tu
podpatcích a zamířila halou pryč.
Shelby vyskočila a zavřela za Franceskou dveře. „Věřili byste
tomu, že o lidský bytosti řekne, že si ji někdo ,vypůjčil'? Jako by
Dawn byla knížka z knihovny?“ Rozhodila rukama. „Musíme něco
podniknout, jinak na to budeme pořád myslet. Teda, jsem ráda, že je
Dawn v bezpečí, a věřím Stevenovi - no, snad -, ale stejně jsem pořád
vyděšená.“
„Máš pravdu,“ souhlasila Luce a podívala se na Milese. „Musíme
se nějak rozptýlit. Co třeba se jít projít...“
„To je moc nebezpečný,“ Shelbyiny oči zatěkaly z jednoho na
druhého.
„Nebo si pustit nějakej film...“
„To je pasivní. Nemohla bych se soustředit.“
„Eddie říkal, že po obědě je fotbalovej zápas,“ přišel se svou
troškou do mlýna Miles.
Shelby si připlácla ruku na čelo. „Kolikrát budu opakovat, že s
klukama z Pobřežní akademie jsem skončila?!“
„A co nějaká stolní hra?“
Shelbyiny oči se konečně rozsvítily. „Nebo jiná hra - na minulý
životy? Mohli bysme zase udělat to, jak jsme stopovali tvý dávný
příbuzný. Můžu ti pomoct.“
Luce si skousla spodní ret. To, jak se včera protlačila do
Hlasatele, s ní otřáslo až do morku kostí. Pořád ještě byla fyzicky
dezorientovaná, emocionálně vyčerpaná a nedokázala se vypořádat s
těmi novými pocity k Danielovi.
„Já nevím,“ hlesla.
„Ty myslíš to, co vyváděla včera?“ zeptal se nevěřícně Miles.

203
 Shelby se k němu otočila a zamračila se na něj. „Ty seš pořád
tady?“
Miles zvednul z podlahy polštář, který tam spadl, a hodil ho po
ní. Shelby s ním po něm mrštila zpátky. Vlastní reflexy jí očividně
udělaly radost.
„Tak fajn, Miles může jít s náma. Maskoti jsou potřeba. A třeba
budeme potřebovat někoho, aby skočil pod autobus. Co, Luce?“
Luce zavřela oči. Ano, umírala touhou dozvědět se o své
minulosti víc, ale co když uvidí něco podobně bolestného jako
včera? Dokonce i se Shelby a s Milesem ji to předem děsilo.
Ale pak si vzpomněla na ten den, kdy je Francesca a Steven
nechali ve třídě nahlédnout do Sodomy a Gomorry. Zatímco ostatní
studenti upadali do šoku, Luce se nemohla zbavit myšlenky, jestli to,
že sledovali ten krutý výjev, neznamená jedno: Mohlo by se to zase
stát. Stejně jako její minulost.
A kvůli svým minulým já se k tomu nemohla otočit zády. „Jdeme
na to,“ pokývla na své přátele.

Miles jim dal chvíli na to, aby se oblékly, a pak se k nim vrátil.
Ale Shelby odmítla jít do lesa, kde Luce přivolávala Hlasatele
předtím.
„Nekoukej na mě tak. To s Dawn je čerstvý, a v lese je tma a je to
strašidelný. Nechci bejt další, koho si někdo pučí, jasný?“
A Miles pak navrhl, že i Luce by prospělo, kdyby se pokusila
přivolat Hlasatele někde jinde. Třeba v pokoji na internátě.
„Prostě na ně pískneš, ať přiběhnou,“ dodal. „Udělej si z nich
svoje otroky. Ty víš, že to chceš.“
„Ale sem ať nelezou,“ ozvala se Shelby a otočila se k Luce. „Bez
urážky, ale holka potřebuje trochu soukromí.“

204
 Luce se neurazila. Až na to, že bylo dost nepravděpodobné, že by
ji Hlasatelé přestali sledovat - bez ohledu na to, jestli je přivolá, nebo
ne. Ale nestála o stíny v jejich pokoji o nic víc než Shelby.
„Hele, Hlasatelům musíš dát najevo, kdo je pán. Jako když cvičíš
štěně. Musí vědět, koho poslouchat.“
Luce naklonila hlavu a zadívala se na Milese. „Hele, odkdy víš
tolik užitečnejch věcí o Hlasatelích?“
Miles zrudl. „Ve třídě možná nejsem za génia, ale pár věcí fakt
dokážu.“
„Takže co?“ zasáhla Shelby. „Má tady jen tak stát a přivolat je?“
Luce stála uprostřed místnosti na Shelbyině barevném koberečku
na jógu a uvažovala o tom, co jí ukazoval Steven. „Otevřete okno,“
řekla.
Shelby přiskočila a zvedla rám posuvného okna, pustila dovnitř
čerstvý závan mořského vzduchu. „Dobrej nápad. Bude to
příjemnější.“
„A studenější,“ dodal Miles a natáhl si kapuci mikiny.
Oba se pak posadili na postel tváří k Luce, jako by byli na jevišti.
Zavřela oči a snažila se zapomenout na to, kde je. Ale místo
myšlenek na stíny a místo jejich přivolávání dokázala myslet jen na
Dawn, jak vyděšená musela být, jak se musí cítit i teď, když je zpátky
u rodičů. Po tom incidentu na jachtě se vzpamatovala rychle, ale
tohle bylo mnohem vážnější. A byla to Luceina vina. No, tak její i
Danielova - že ji sem přivedl.
Pořád říkal, že ji odveze na bezpečnější místo. Luce teď napadlo,
jestli právě tímhle Daniel neudělal z Pobřežní akademie místo
nebezpečné pro všechny ostatní.
Miles zalapal po dechu a Luce otevřela oči. Zadívala se nad okno,
kde se ke stropu tiskl velký uhlový Hlasatel. Nejdřív vypadal jako
normální stín lampy, kterou Shelby přemístila do rohu, aby měla
dost místa na svoje jogínské pozice. Ale pak se začal roztahovat po
stropě, dokud místnost nepokryl smrtící vrstvou barvy, která

205
vydávala studený, plesnivě páchnoucí zápach. Vznášel se nad
Luceinou hlavou, mimo její dosah.
Hlasatel, jehož sama nepřivolala - a který mohl obsahovat cokoli
-, ji škádlil.
Nervózně se nadechla. Vzpomněla si, co říkal Miles o cvičení
štěněte. Soustředila se tak silně, až ji mozek začal bolet. Tvář měla
rudou, oči vykulené, a blížila se k bodu, když už to chtěla vzdát. A
pak najednou:
Hlasatel se zhroutil, sklouzl k Luceiným nohám jako zmuchlaný
kus látky. Zamrkala a spatřila nad větším stínem malý, baculatý a
hnědavý, který jako by zkoumal terén, jako vrabec, který letí hned za
jestřábem. Co má za lubem tenhle?
„Úžasný,“ zašeptal Miles. Luce se to pokusila brát jako poklonu.
Tyhle věci, které ji celý život terorizovaly, kterých se vždycky bála?
Teď jí slouží. Což bylo opravdu úžasné. Ale nenapadlo ji to, dokud
nespatřila uchvácený výraz na Milesově obličeji. Asi je vážně pěkná
mrcha.
Snažila se pomalu dýchat a dávala si na čas, když zvedala stín z
podlahy a ke svým rukám. Jakmile se velký šedivý Hlasatel dostal do
jejího dosahu, malý dopadl na zem jako zlatý kužel světla od okna a
vpil se do dřevěné podlahy.
Luce se chopila okrajů Hlasatele a zadržela dech. Modlila se, aby
byl vzkaz uvnitř nevinnější než včera. Zatahala. Překvapilo ji, že
tenhle stín klade větší odpor než ty před ním. Vypadal tak
nehmotný a tenký, ale v jejích rukou byl tuhý. Než ho natáhla k
oknu asi na třicet krát třicet centimetrů, ruce ji bolely.
„Nic lepšího už nedokážu,“ sdělila Milesovi a Shelby. Oba se
postavili a popošli blíž.
Šedý závoj v Hlasateli se zvedl, nebo to tak Luce aspoň připadalo,
ale za ním ležel další. Mžourala tak dlouho, až spatřila, že se nedívá
na Hlasatele, ale na šedivý cigaretový dým. Shelby se rozkašlala.

206
 Kouř se nezdvihl, ale Luce si na něj po chvíli zvykla. Spatřila
půlměsícový stůl s rudým suknem. Na jeho povrchu ležely úhledně
srovnané hrací karty. U jedné strany stolu se tlačil houf cizích lidí.
Někteří vypadali nedočkavě a nervózně, jako plešatý muž, který si
povoloval puntíkatou vázanku a tiše si pohvizdoval. Jiní vypadali
vyčerpaně, třeba žena s nalakovánými vlasy, která oklepávala popel
z cigarety do sklenice s nějakou tekutinou. Maskara se jí z horních
řas setřela a pod spodními zůstala černá mastná šmouha.
Na druhé straně stolu poletoval nad stolem s blackjackem pár
rukou, zkušeně rozdával karty všem kolem stolu. Luce se přisunula k
Milesovi, aby měla lepší výhled. Rozptylovaly ji neonové záblesky z
desítek automatů kolem stolu. To bylo předtím, než uviděla toho,
kdo rozdával karty.
Myslela, že si už zvykla na svůj obraz uvnitř Hlasatelů - na své
naivní, mladé druhé já plné nadějí. Teď viděla ženu ve zchátralém
kasinu, v bílé košili, těsných černých kalhotách a černé vestě, která
se jí na hrudi vyboulovala. Nehty měla dlouhé a rudé, na obou
malíčcích se jí blyštěly drahokamy, když si neustále zastrkovala vlasy
za uši. Její pohled klouzal po čelech hráčů, nikdy se nikomu
nepodívala rovnou do očí. Byla třikrát starší než Luce, ale něco mezi
nimi bylo.
„To seš ty?“ zašeptal Miles. Snažil se, aby to neznělo tak zděšeně.
„Ne!“ odmítla prostě Shelby. „Ta důra je stará, a Luce žije jen do
sedmnácti.“ Střelila po své spolubydlící nervózním pohledem. „Teda
jako v minulosti, tak to vždycky bylo. Tentokrát pevně doufám, že se
dožije požehnanýho stáří. Možná i takovýho jako tahle dáma. Chtěla
jsem říct...“
„Nech toho, Shelby,“ zarazila ji Luce.
Miles zavrtěl hlavou. „Nějak se nechytám.“
„No, nejsem to já, ale určitě jsme..., já nevím, nějak příbuzný.“
Luce se dívala, jak žena vyplácí hotovost plešatému muži s kravatou.

207
Její ruce se něčím podobaly Luceiným. To, jak se tvářila, jí také
připadalo povědomé. „Myslíte, že je to moje máma.'' Nebo sestra?“
Shelby si horečně dělala poznámky na vnitřní stranu obálky
návodu na cvičení jógy. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“
Ukázala Luce svoje poznámky. Vegas. Mirage hotel a kasino,
noční směna. Stůl vedle show s bengálským tygrem, Vera, nalepený
nehty.
Luce se zahleděla zpátky na ženu. Shelby si dokázala všímat
detailů, které ona sama nikdy nezaznamenala. Krupiérka měla na
hrudi cedulku VERA, napsanou nakloněnými bílými písmeny. Ale
obraz se začal chvět a rozplývat. Brzy se celá ta vrt rozpadla na
maličké útržky stínů, které spadaly k zemi a zkroutily se jako
ohořelý papír.
„Ale počkej, není to z minulosti?“ zaváhala Luce.
„To bych neřekla,“ odpověděla Shelby. „Aspoň ne z dávný
minulosti. Vzadu tam visel plakát na představení v Cirque du Soleil.
Tak co tomu říkáš?“
Jet celou cestu do Las Vegas, aby našli tu ženu? Její zřejmě sestru
ve středním věku, s níž bude patrně lepší hovor než s
osmdesátiletými rodiči. Ale co když ujedou celou tu dálku, a Luce se
na poslední chvíli zase zalekne?
Shelby do ní strčila. „Hele, jestli s tebou chci jet do Las Vegas, tak
to znamená, že tě mám fakt ráda. Moje máma tam dělala servírku,
když jsem byla malá. Řeknu ti, že to je peklo na zemi.“
„Jak se tam dostaneme?“ zeptala se Luce. Nechtěla se ptát Shelby,
jestli si ještě může vypůjčit to expřítelovo auto. „Jak daleko je odsud
vůbec Vegas?“
„Autem je to děsná štreka,“ ozval se Miles. „Což je fajn, protože
jsem si chtěl zrovna cvičit průchody.“
„Cvičit průchody?“ opakovala nechápavě Luce.
„No jo.“ Miles si klekl a posbíral do dlaně kousky stínů. Vypadaly
nějak unaveně, ale Miles je hnětl mezi prsty, až se zformovaly do

208
kostrbaté kuličky. „Říkal jsem vám, že jsem včera v noci moc nespal.
Tak nějak jsem se světlíkem vIoupal do Stevenovy kanceláře.“
„Ha ha, to určitě,“ ušklíbla se Shelby. „Z levitování propadáš. Ty
se světlíkem nikam nevloupáš.“
„A ty nejseš dost silná, abys odstrčila celou knihovnu, ale já jo,“
pochlubil se Miles. „A mám důkaz.“ Zašklebil se a vytáhl tlustou
černou knihu s titulem Hlasatelé a jak na ně: Přivolávání, nahlédání a
cestování v tisíci snadných kroků. „Mám jako důkaz taky pořádnou
modřinu na holeni ze špatně odhadnutýho výstupu světlíkem, ale
stejně...“ Obrátil se k Luce, která měla co dělat, aby mu nevytrhla
knihu z ruky. „Říkal jsem si, že s tvým úžasným talentem pro
nahlídnutí a mýma superznalostma... „
Shelby si odfrkla. „Kolik jsi toho stačil přečíst? Tři procenta?“
„Byly to hodně užitečný tři procenta,“ odpověděl Miles. „Já
myslím, že to můžeme zvládnout. A nezůstat tam navždycky.“
Shelby nedůvěřivě naklonila hlavu na stranu, ale nic víc už
neřekla. Miles dál hnětl Hlasatele v dlani a pak ho začal natahovat.
Asi po minutě z něj vytvořil šedou plochu velikou téměř jako dveře.
Okraje byly roztřesené a skoro průsvitné, když ale Miles desku
odstrčil od svého těla, začala nabývat pevnější obrys. Jako sádra,
která zasychá. Miles se natáhl na levou stranu temného povrchu,
jako by tam něco hledal.
„To je divný,“ zamumlal a ohmatával Hlasatele prsty. „V knížce
se píše, že když roztáhnete Hlasatele do velkýho prostoru, jeho
napětí na jeho povrchu se sníží až natolik, že se umožní průnik.“
Povzdychl si. „To by mělo bejt...“
„Bezva knížka, Milesi.“ Shelby protočila panenky. „Teď seš fakt
odborník.“
„Co hledáš?“ zeptala se Luce. Dívala se, jak jeho ruce tápou, a
najednou to uviděla.
Závoru.
Zamrkala a obraz závory zmizel, ale ona věděla, kde byla.

209
 Natáhla se kolem Milese a přitiskla svou dlaň na Hlasatele. Tady.
Hmota pod prsty ji přiměla zalapat po dechu.
Mylo to cítit jako těžká kovová petlice se zástrčkou a zámkem,
jaké se používají k zamykání zahradní brány. Byla studená a drsná
neviditelnou rzí.
„Co teď?“ ozvala se Shelby.
Luce se otočila na své dva zmatené přátele, pokrčila rameny,
otočila klíčem v zámku a odsunula pomalu neviditelnou zástrčku na
stranu.
Když se zámek uvolnil, stínové dveře se prudce otevřely a málem
je všechny tři porazily.
„Zmákli jsme to,“ zašeptala Shelby.
Zírali do dlouhého, hlubokého, tmavě červeného tunelu. Uvnitř
bylo vlhko a páchlo to tam plísní a ředěnými koktejly s laciným
likérem. Luce a Shelby se na sebe nejistě zadívaly. Kde je ten hrací
stůl? A žena, na kterou se předtím dívaly? Zevnitř pulzovala rudá
záře. Luce vzápětí uslyšela cinkání hracích automatů a zvuk
sypaných mincí.
„Super!“ zajásal Miles a chytil ji za ruku. „Čet jsem o tom. Tohle
je tranzitní fáze. Musíme jít prostě dál.“
Luce se natáhla po Shelbyině ruce a pevně ji sevřela, zatímco
Miles vstoupil do vlhké temnoty a vtáhl je za sebou.
Popošli několik kroků, asi jako kdyby se v pokoji chtěli dostat ke
skutečným dveřím. Ale šedivý zamlžený Hlasatel za nimi s nervy
drásajícím zasvištěním přibouchl dveře a Pobřežní akademie
zmizela. To, co bylo předtím v dálce sametově rudé, teď zbělelo.
Světlo jim letělo naproti, obklopilo je, naplnilo jim uši zvukem.
Všichni tři si zastínili oči. Miles se vrhnul kupředu a Luce i Shelby
táhl za sebou. Jinak by Luce zůstala ochromeně na místě. Její dlaně
se v sevření přátel potily. Naslouchala vzdáleným tónům hudby,
hlasité a dokonale slyšitelné.

210
 Luce si promnula oči, ale ten mlžný závěs Hlasatele jí pořád
bránil vidět jasně. Miles se natáhl před ně a začal ho krouživým
pohybem odstraňovat, až se mlha loupala jako stará oprýskaná
malba. S každým odloupnutým kouskem k nim zavanul plesnivou
temnotou sušší pouštní vzduch, který zahřál Luce na kůži. Když jim
poslední střípky Hlasatele dopadly k nohám, výjev před nimi začal
náhle dávat smysl: dívali se na Las Vegas Strip. Luce ho zatím viděla
jen na fotkách, ale teď se jí na úrovni očí v dálce objevil vrcholek
napodobeniny Eiffelovky - hotelu Eiffel Tower.
Což znamenalo, že jsou hodně vysoko. Luce se odvážila
pohlédnout dolů: stáli venku, někde na střeše, s okrajem jen asi půl
metru před jejich chodidly. A pod nimi hlučela rušná vegaská
doprava, čněly vrcholky palem a blyštěl se osvětleny bazén. To
všechno v hloubce nejméně třiceti poschodí.
Shelby pustila Luceinu ruku a začala obcházet kolem hnědé
betonové střechy. Ze středu se rozbíhala tři stejně dlouhá,
obdélníková křídla. Luce se zatočila kolem osy. Všude kolem sebe
viděla jasná světla neonů a za Stripem hradbu vzdáleného, holého
pohoří, strašidelně osvětleného vzdálenými vegaskými poutači.
„Sakra, Milesi,“ ozvala se Shelby a překročila střešní okno, aby
prozkoumala další část střechy. „Ten průchod byl úžasnej. Skoro
jsem se do tebe zamilovala. Skoro.“
Miles zastrčil ruce do kapes. „Ehm..., díky?“
„Kde to přesně jsme?“ ozvala se Luce. Rozdíl mezi jejím
osamělým pokusem proniknout do Hlasatele a tímhle zážitkem byl
jako noc a den. Tohle bylo mnohem civilizovanější. Nikomu se z
toho nechtělo zvracet. Navíc to vážně fungovalo. Aspoň si to
myslela. „Co se to předtím stalo s naším viděním?“
„Musel jsem ho zaostřit,“ ozval se Miles. „Říkal jsem si, že by asi
vypadalo divně, kdybysme se my tři vynořili z oblaku mlhy
uprostřed kasina.“

211
 „Jen poznámka na okraj,“ prohodila Shelby a zalomcovala
zamčenými dveřmi uprostřed střechy. „Máš nějakej úžasnej nápad,
jak se dostaneme dolů?“
Luce se zamračila. Hlasatel se chvěl v útržcích u jejích nohou.
Neuměla si představit, že by teď měl sílu jim pomoct. Nedostanou se
z téhle střechy. Nedostanou se zpátky do Pobřežní akademie.
„To neva! Jsem geniální!“ ozvala se Shelby z druhé strany střechy.
Hrbila se nad jedním střešním oknem a zápolila se zámkem. S
heknutím se jí podařilo odsunout zástrčku a zvedla prosklenou
tabuli. Strčila hlavu dovnitř a mávla na Luce a Milese, aby šli za ní.
Luce se opatrně naklonila a zadívala se střešním oknem do
rozlehlé, přepychové koupelny. Na straně stály čtyři kabinky, proti
nim pod zrcadly řada mramorových umyvadel. Před nimi stála
fialová plyšová pohovka a na ní seděla jediná žena. Pozorovala se v
zrcadle. Luce viděla jen vršek jejích černých natupírovaných vlasů,
ale v zrcadle byla vidět silně nalíčená tvář, hustá ofina a ruce s
francouzskou manikúrou, které nanášely na rty další zbytečnou
vrstvu rtěnky.
„Až si na sebe Kleopatra vyplácá zbytek rtěnky a vypadne,
slezeme dolů,“ zašeptala Shelby.
Kleopatra se pod nimi postavila. Přitiskla rty k sobě a otřela si
rudé stopy na zubech. Pak se vydala ke dveřím.
„Jestli chápu správně,“ ozval se Miles, „chcete po mně, abych lez
na dámský záchodky?“
Luce se naposledy rozhlédla po opuštěné střeše. Tady existovala
opravdu jen jediná cesta dovnitř. „Jestli tě někdo uvidí, tak budeš
předstírat, že sis splet dveře.“
„Nebo že sis užíval v jedný z těch kabinek,“ dodala Shelby. „Hele,
tohle je Vegas.“
„Tak jdem.“ Miles zrudl a prostrčil nohu otvorem. Přidržel se
okrajů a pomalu natahoval ruce, až jeho chodidlo přistálo na
vrcholku mramorového umyvadla.

212
 „Pomoz dolů Luce,“ vyzvala ho Shelby.
Miles se vydal ke dveřím koupelny a zamkl je. Pak se vrátil pod
okno a natáhl se k Luce. Pokusila se napodobit jeho hladký sestup,
ale ruce se jí třásly, když se přidržovala okrajů okna. Neviděla pod
sebe, ale vzápětí ucítila Milesovy silné paže kolem pasu. Dřív, než
čekala.
„Můžeš se pustit,“ řekl jí, a když ho poslechla, postavil ji opatrně
na podlahu. Jeho prsty svíraly její tělo, od Luceiny pokožky ho dělilo
jen její tenké černé tričko. Když se její nohy dotkly dlaždic podlahy,
pořád ji ještě držel. Chtěla mu poděkovat, ale když se jejich pohledy
setkaly, najednou zjistila, že ze sebe nemůže vypravit ani slovo.
Prudce od něj ucouvla a zakoktala omluvu, když škobrtla o jeho
nohu. Oba zůstali stát u umyvadel, vyhýbali se pohledem a zírali na
zeď.
To se nemělo stát. Miles je jen její kamarád.
„Hej, pomůže mi někdo?“ houkla shora Shelby, jejíž nohy v
žebrovaných ponožkách kmitaly pod oknem. Miles přiskočil k ní a
pevně ji uchopil za pásek, než ji stáhl k sobě dolů. Luce si všimla, že
na zemi pustil Shelby mnohem rychleji než ji.
Ta se vydala ke dveřím a otočila klíčem. „Tak poďte, vy dva, na co
čekáte?“
Za dveřmi zahlédli nápadně nalíčenou servírku v botách na
jehlových podpatcích, která obratně balancovala s tácy koktejlů v
ohybu paží. Kolem hracích stolů postávali muži v drahých večerních
oblecích a zavýskli jak puberťáci pokaždé, když padla karta. Tady
nebyly žádné blikající hrací automaty. Tohle byl tichý, přepychový a
vzrušující hráčský salonek. Ale ničím se nepodobal scéně, kterou
pozorovali v Hlasateli.
Vedle nich se objevila číšnice. „Přejete si?“ Snížila trochu kovový
tác, aby si je mohla dobře prohlédnout.
„Ach, kaviár!“ Shelby si nabrala tři chuťovky a podělila se s Luce a
Milesem. „Myslíte na to, na co já?“

213
 Luce přikývla. „Jdeme dolů.“

Když se dveře výtahu otevřely v jasné a osvětlené hale kasina,

Miles musel Luce prakticky vystrkat ven. Tušila, že teď jsou
konečně na správném místě. Číšnice tady byly starší, unavenější a
ne tak vyzývavě oblečené. Po ušpiněném oranžovém koberci
nepluly, spíš dusaly. A hosté vypadali spíš jako ti, které zahlédli
předtím v Hlasateli: obtloustlí muži a ženy ve středním věku a ze
střední třídy, smutné figurky, které cpaly mince do hracích
automatů. Teď už musejí jen najít Veru.
Shelby je vedla bludištěm světélkujících automatů, kolem
hloučků hráčů a stolů s ruletou, kde maličká kulička kroužila
dokola, doprovázená vzrušenými výkřiky, kolem velkých
ohraničených stolů, kde se míchaly a házely kostky a lidé jásali,
když padlo nejvyšší číslo. Kolem nízkých stolků, kde se rozdávaly
pokerové karty, i kolem podivných her s názvem Pai Gow. Konečně
se dostali do sekce, kde byly stoly na blackjack.
Většina hráčů tady byli muži. Vysocí, ohnutí, s mastnými vlasy s
brýlemi a šedivými kníry. Jeden z nich měl na tváři chirurgickou
masku. Shelby nezpomalila, aby si je lépe prohlédla, protože v tu
chvíli už uviděla Veru.
Žena měla tmavé vlasy vyčesané do drdůlku na straně hlavy.
Tvář měla pohublou a prověšenou. Luce necítila stejný nápor emocí,
jako když se dívala na své bývalé rodiče v Shastě. Jenže netušila, kdo
Vera je - kromě toho, že je to unavená žena ve středním věku,
podávající balíček karet ospalé zrzce. Ta ho rozpůlila a Veřiny prsty
začaly poletovat.
Ostatní stoly v kasinu byly přeplněné, ale tady seděla jen
klimbající zrzka a její maličký manžel. Ale i pro ně dva předváděla

214
Vera poctivé představení a karty jí poletovaly mezi prsty s
nenucenou lehkostí dlouholetého cviku. Luce si u Very všimla jisté
elegance, kterou předtím nevnímala. Smyslu pro drama.
„Takže,“ ozval se Miles a přesunul se k Luce, „teď pudeme...,
nebo...“
Shelbyiny ruce dopadly Luce na ramena a prakticky ji vtlačily na
jedno z kožených křesel u blackjacku.
Luce umírala touhou na krupiérku zírat, protože byla nervózní,
že ji Vera pozná dřív, než bude moct cokoli říct. Ale Veřiny oči
sklouzly po jejich trojici jen s mírným zájmem. Luce si uvědomila,
jak teď s odbarvenými vlasy vy padá úplně jinak. Nervózně se za ně
zatahala. Nevěděla, co dál.
Vtom Miles položil před Luce dvacetidolarovou bankovku.
Uvědomila si, jakou hru tady hraje, a přisunula peníze k Veře.
Žena nakrčila obočí. „Jste plnoletá?“
Luce zavrtěla hlavou. „Ehm..., můžeme se aspoň koukat?“
Zrzka ve svém křesle začala podřimovat a její hlava se téměř
dotýkala Shelbyina ramene. Vera nad tím vším protočila panenky,
vrátila Luce peníze a ukázala za záda na plakát s poutačem Cirque
du Soleil. „Cirkus je támhle, děcka.“
Luce si povzdychla. Budou muset počkat, až Veře skončí směna.
Jenže potom s nimi bude nejspíš ochotná mluvit ještě míň. S
pocitem porážky se natáhla pro Milesovy peníze, aby mu bankovku
vrátila. Veřina ruka se z nich v tu chvíli zvedala, a jejich prsty se
dotkly. Obě škubly hlavou. Luce oslepil šok a zadržela dech.
Vzápětí se dívala do Veřiných oříškových očí.
A viděla tam všechno:
Patrový dřevěný domek v zasněženém kanadském městě. Okna
potažená pavučinami mrazu. Vítr hvízdající mezi jejich tabulkami.
V obývacím pokoji se dívá na televizi desetiletá holčička a houpá na
klíně miminko. Byla to Vera, bledá a hezká, ve světlých sepraných
džínech a martenskách, v modrém roláku vyhrnutém až k bradě. Za

215
zády měla stočenou levnou vlněnou deku. Na konferenčním stolku
stála miska popcornu, ale polovina zrn zůstala tvrdých a
nerozpukaných. Na krbové římse se protahovala tlustá zrzavá kočka
a syčela na radiátor. A Luce - Luce byla to miminko ve Veřině
náručí.
Luce v křesle u stolu v kasině byla otřesená, jak se bolestivě
snažila na tohle vzpomenout. Obraz rychle zmizel, ale nahradil ho
jiný
Luce jako batole honí svou sestru nahoru a dolů po schodech,
její kroky duní na širokých ošlapaných stupních, hrudníček se jí
svírá zalykavým smíchem. Vtom zazvoní zvonek a ve dveřích se
objeví plavovlasý hoch s ulízaným účesem, který přišel vyzvednout
Veru na schůzku. Vera se přestane honit, narovná si šaty, obrátí se
zády a odchází...
Jeden úder srdce, a z Luce je dospívající dívka s hřívou vlnitých
černých vlasů na ramena. Rozvaluje se na Veřině posteli s modrým
přehozem, hrubá látka jí připadá příjemná, a probírá se sestřiným
tajným deníkem. Miluje mě, napsala tam Vera znovu a znovu a
znovu, její rukopis byl čím dál nečitelnější. Vtom stránky odletí,
objeví se sestřin rozzuřený obličej a po tvářích jí tečou slzy...
A pak další scéna, Luce je starší, možná sedmnáctiletá. Ta v
kasinu se obrnila proti tomu, co musí přijít...
Z oblohy padá sníh jako praskající bílá elektřina. Vera a její
kamarádky bruslí na jezírku za jejich domem, krouží v obratných
piruetách, smějí se a výskají. Na hrbolatém okraji ledu sedí Luce,
šněruje si brusle, chlad jí proniká tenkým oblečením. Spěchá jako
obvykle, aby už byla se sestrou. A vedle ní vřelá přítomnost, ani se
nemusí otáčet, aby ji identifikovala. Daniel už má brusle zavázané a
mlčky, pochmurně na ni čeká. Cítí naléhavou touhu ho políbit - ale
kolem zatím nejsou žádné stíny. Ten večer je jasný a jiskřivý, plný
hvězd, nekonečně čistý a plný příslibů.
Luce se rozhlížela po stínech, ale pak si uvědomila, že jejich

216
nepřítomnost je logická. Tohle byly Veřiny vzpomínky. A sněžilo,
takže nebylo moc dobře vidět. Ale Daniel to věděl, stejně jako před
tím skokem do jezera. Určitě to pokaždé vycítil. Záleželo mu někdy
na tom, co se stalo s lidmi jako Vera, když kvůli němu Luce
zemřela?
Z míst, kde Luce na jezeře stála, se ozvala rána, jako když vyletí
střela. A potom: záblesk jasně oranžových plamenů, který vyšlehl z
oblohy a dopadl na kraj jezírka. Tam, kde byla Luce. Ostatní
bruslařky se rozjely k ní, řítily se přes led. Ale ten měkl, děsivě
rychle roztával, jejich brusle se bořily do vodnaté kaše. Modrou
tmou zazněl Veřin zoufalý výkřik, její strnulý výraz agónie byl tím
posledním, co Luce mohla spatřit.
Vera v kasinu ucukla rukou a otřásla se, jako by se spálila. Rty se
jí několikrát zachvěly, než dokázaly zformovat slova: „To jsi ty.“
Zavrtěla hlavou. „Ale to je nesmysl.“
„Vero,“ zašeptala Luce a natáhla k ní ruku. Chtěla ji chytit,
chtěla ze své sestry vytáhnout všechnu tu bolest, kterou Vera cítila,
a vstřebat ji do sebe.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Vera. Ucouvla a namířila na Luce prst. „Ne,
ne, ne.“ Couvala dál, až vrazila do krupiéra u druhého stolu,
zakopla o něj a shodila sloupec žetonů, které se začaly kaskádovitě
sypat ze stolu. Barevná kolečka se kutálela po zemi, hráči kolem
stolu vyjekli a vrhli se na kolena, aby je posbírali.
„Sakra, Vero!“ zaklel podsaditý muž hlasitě, aby přehlušil randál
v místnosti. Když se v levném šedém obleku z umělotiny a
ošlapaných botách vydal k jejich stolu, Luce si vyměnila s Milesem a
Shelby ustaraný pohled. Tři nezletilí nemohli od dozorce v kasinu
čekat nic dobrého. Ale ten se zastavil u Very a znechuceně ohrnul
rty. „Kolikrát už...“
Vera přestala vrávorat, ale dál zděšeně zírala na Luce, jako by
místo dávno ztracené sestry viděla ďábla. Z očí podmalovaných
očními linkami byla vidět jen bělma, když s hrůzou vykoktala: „T-t-

217
to n-nemůže být ona.“
„Ježíš,“ zamumlal dozorce, když přejel pohledem trojici u stolu.
Pak promluvil do vysílačky upevněné v klopě. „Dejte mi ostrahu.
Máme tady pár drzejch děcek.“
Luce ucouvla za Milese a Shelby. „Co třeba jeden průchod
zpátky, Milesi?“
Než stačil odpovědět, kolem nich se objevili tři mohutní, svalnatí
vyhazovači s býčími šíjemi. Dozorce k nim máchl rukou. „Odveďte
je do chládku. Bůhví, co tady ještě vyvedli.“
„Mám lepší nápad,“ ozval se za vyhazovači dívčí hlas. Hlavy všech
se otočily k hubené dívce, ale jen Luceina tvář se rozzářila.
„Arriane!“
Stará známá se na ni zašklebila, když se k nim prodírala davem.
Měla boty s deseticentimetrovými platformami, bláznivý účes a oči
obtažené černými linkami. Dokonale se hodila mezi podivínské
hosty kasina. Nikdo jako by netušil, co si má o ní myslet, a nejméně
ze všeho Shelby a Miles.
Dozorce se obrátil čelem k ní. Páchl leštěnkou na boty a sirupem
proti kašli. „Vy chcete taky do lochu, slečinko?“
„To zní lákavě,“ zavrkala Arriane a rozevřela oči. „Bohužel už
mám dneska večer program. Lístky do první řady na vystoupení Blue
Man Group, a pak ta večeře se Cher. Jo a ještě něco musím
stihnout...“ Poklepala si na bradu a pak se zadívala na Luce. „Aha -
odvést tyhle tři z týhle díry. Omluvíte nás?“ Poslala vzdušný polibek
soptícímu dozorci, omluvně pokrčila rameny na Veru a luskla prsty.
V tu chvíli zhasla světla.

218
 KAPITOLA TŘINÁCTÁ

ŠEST DNÍ

Arriane je neomylně vedla bludištěm temného kasina, jako by měla

noční vidění.
„Buďte v klidu, vy tři,“ doporučila jim zpěvavě. „Dostanu vás
pryč, než řeknete švec.“
Chytila pevně Luce za zápěstí a Luce popadla Milesovu ruku. Ten
držel Shelby, která hudrala nad nedůstojností jejich úprku.
Arriane je s jistotou vedla dál. Luce sice neviděla, co dělá, ale
slyšela, jak si lidé stěžují a protestují, když je Arriane odstrkovala
stranou. „Pardon!“ povykovala dívka. „Jejda!“ Nebo: „Já nechtěla!“
Vedla je temnými chodbami plnými vyděšených turistů, kteří
používali obrazovky mobilů místo baterek. Pak nahoru po temných
schodech, kde to páchlo zatuchlinou a do cesty se jim pletly prázdné
kartonové krabice. Konečně dorazila k bezpečnostnímu východu a
protlačila je ven do temné, úzké uličky.
Ocitli se mezi Mirage a dalším mrakodrapem. Z řady popelnic
před nimi stoupal odporný puch hnijícího drahého jídla. Pramínek
jedovatě zelené tekutiny se uprostřed uličky změnil na menší říčku,
která ji rozdělovala napůl. Přímo před nimi, uprostřed jásavě
osvětleného Stripu, právě starodávné černé hodiny odbily
dvanáctou.

219
 „Ách.“ Arriane se zhluboka nadechla. „Začíná další nádherný den
ve městě hříchu. Začala bych ho hned, a pořádnou snídaní. Má
někdo hlad?“
„Ehm... to...,“ zakoktala Shelby. Zatěkala očima z Luce na Arriane
a na kasino. „Co se to..., jak...“
Milesův pohled ulpěl na lesklé, mramorové jizvě na Arrianině
krku. Luce už na ni byla zvyklá, ale chápala, že její přátelé nevědí, co
si o ní mají myslet.
Arriane mávla rukou k Milesovi. „Tenhle mladík vypadá, že
dokáže spořádat tolik waflí, kolik sám váží. No tak, jdeme. Znám
jednu hnusnou putyku.“
Když se pustili uličkou k hlavní třídě, Miles se obrátil k Luce a
zformoval rty: „Neuvěřitelný.“
Luce přikývla. To jediné stačila udělat, když chtěla držet krok s
Arriane, která rázovala po Stripu. Vera. Nemohla se z toho
vzpamatovat. Všechny ty vzpomínky, zhuštěné do jediného
záblesku. Byly bolestné a překvapivé, a dokázala jen tušit, co to
všechno muselo znamenat pro Veru. Ale pro Luce byly zároveň
hluboce uspokojivé. Mnohem víc než při náhledu do jiných
Hlasatelů měla tentokrát pocit, že tuhle minulost opravdu prožila.
Podivné bylo i to, co ji nikdy předtím nenapadlo: že její minulá
vtělení žila plně a zajímavě i předtím, než se objevil Daniel.
Arriane s nimi namířila k nízké hnědě omítnuté budově řetězce
IHOP, který se specializoval na podávání snídaní. Tenhle vypadal,
jako by tady stál dřív než celý Strip. Působil mnohem
klaustrofobičtěji a smutněji než jiné restaurace.
Shelby zamířila dovnitř jako první, rozrazila skleněné dveře,
které rozcinkaly levnou zvonkohru pod stropem. Hrábla do misky
vedle pokladny pro několik peprmintových bonbónů, než si vybrala
box v zadním rohu. Arriane vklouzla vedle ní a Miles s Luce se
usadili na popraskanou oranžovou sedačku z koženky naproti.

220
 Arriane si za pomoci hvízdnutí a rychlého posunku objednala od
hezké baculaté číšnice s tužkou za uchem kávu pro všechny.
Ostatní se pak ponořili do studia jídelního lístku v zatavených
stránkách, upevněných v kroužkové vazbě. Otáčet je znamenalo
bojovat proti síle zaschlého javorového sirupu, který je držel
pohromadě. Taky to byl dobrý způsob, jak se vyhnout hovorům o
tom, jak těsně tentokrát vyklouzli. Konečně se Luce zeptala. „Co
tady děláš, Arriane?“
„Hodlám si objednat něco s pořádně legračním jménem. Asi Eňo-
ňuňo, protože Mamčinu mňamku tady nemají. Nevím..., nikdy se
nemůžu rozhodnout.“
Luce protočila panenky. Arriane se před ní takhle chovat
nemusela. Bylo jasné, že je nezachránila náhodou. „Ty víš, jak to
myslím.“
„Tohle je divná doba, Luce. Prostě ji trávím v podobně divným
městě.“
„Ale už je skoro u konce, ne? To vaše příměří.“
Arriane odložila kávu a podepřela si bradu rukou. „No haleluja.
Konečně vás v tý škole učej něco pořádnýho.“
„Jo a ne,“ usmála se Luce. „Zaslechla jsem Rolanda, jak mluví o
tom, že Daniel počítá minuty. Povídal, že to má něco společnýho s
příměřím, ale nevím, o kolik minut přesně šlo.“ Měla pocit, jako by
Milesovo tělo při zmínce o Danielovi ztuhlo. Když dorazila číšnice,
vyhrkl svou objednávku jako první a menu po ní málem prskl. „Steak
a vejce. Mírně propečenej.“
„Ách, jak mužný.“ Arriane přejela Milese pochvalným pohledem,
zatímco hrála se svým lístkem enyky, benyky, kliky, bé. „Čerstvou
ovocnou směs Eňo-ňuňo, prosím,“ vyslovila zdvořile jak anglická
královna. Podařilo se jí zachovat naprosto vážnou tvář.
„Pro mě Prasátko v županu, prosím,“ hlásila vzápětí Shelby. „S
omeletou z bílků a bez sýra. To je teda věc..., prasátko v županu.“
Číšnice se obrátila k Luce. „A co vy, zlato?“

221
 „Snídaňový vzorek.“ Luce se kvůli kamarádům omluvně usmála.
„S míchanýma vajíčkama bez šunky.“
Servírka přikývla a zamířila do kuchyně.
„Tak cos ještě slyšela?“ zeptala se Arriane.
„Ehm...“ Luce si začala hrát s karafou sirupu vedle solničky a
pepřenky. „Nějaký řeči, no, o konci světa.“
Shelby se ušklíbla a vylila si do kávy třetí smetanu. „Konec světa!
Ty těmhle kecům věříš? Kolik tisíciletí už se na to čeká? A lidi si
myslí, že stačí bejt trpěliví jen dvě tisícovky let? Ha ha. Jako by se
něco mělo změnit.“
Arriane chvilku vypadala, že se chystá postavit Shelby do latě.
Ale pak odložila kávu. „Jsem tak nezdvořilá, že jsem se ani
nepředstavila tvým kamarádům, Luce.“
„Ehm, my tě známe,“ ujistila ji Shelby.
„Jo, v učebnici Dějiny andělů pro osmou třídu je o tobě celá
kapitola,“ přidal se Miles.
Arriane zatleskala. „A to mi tvrdili, že tahle učebnice šla do
stoupy!“
„Cože? Ty seš v učebnici?“ rozesmála se Luce.
„A proč tě to překvapuje, nepřipadám ti dost historická?“ Arriane
se otočila k Shelby a Milesovi. „A teď mi řekněte všechno o sobě.
Potřebuju vědět, s kým se moje holčička spřáhla.“
„Neutrální nevěřící nefilimka,“ zvedla ruku Shelby.
Miles zíral do stolu. „Neschopnej nevím-kolik pra-pra- pravnuk
anděla.“
„To není pravda,“ Luce plácla Milese do ramene. „Mělas vidět,
Arriane, jak nám dneska pomoh vejít do toho Hlasatele.
Je bezva. Jsme tady jen proto, že si Miles přečet knihu a potom,
víš, dokázal...“
„To si umím představit,“ přerušila ji jízlivě Arriane. „Ale větší
starosti mi dělá tohle.“ Ukázala bradou na Shelby. Arriane se tvářila
vážněji, než ji Luce kdy předtím viděla. Dokonce i manická záře v

222
jejích modrých očích vypadala, jako by se usadila. „Tohle není
vhodná doba na nějakou neutralitu. Všechno se mění, ale jednou
přijde zúčtování. Budeš si muset vybrat stranu - tu nebo tamtu.“
Arriane upřela na Shelby vážný pohled. „My všichni víme, kde
stojíme.“
Než někdo stačil odpovědět, objevila se znova číšnice a nesla
velký hnědý tác s jídlem. „No, tomuhle se říká rychlá obsluha. Kdo
chtěl vepřový v těstíčku...“
„Já!“ Shelby ženu překvapila, když jí skoro vytrhla svůj talíř z
ruky.
„Potřebuje někdo kečup?“
Všichni zavrtěli hlavou.
„Extra máslo?“
Luce se zadívala na svoje lívance s kopečky másla. „Máme
všechno, děkujeme.“
„Kdybysme něco potřebovali,“ Arriane se usmála na šlehačkový
obličej, vytvořený z ovoce a smetany na svém talíři, „tak začneme
hulákat.“
„To se vsadím.“ Servírka se zachechtala a zastrčila si tác do
podpaží. „Hulákat, jako by měl nastat konec světa, to tahle umí
dobře.“
Když odešla, ze čtveřice u stolu se jediná Arriane dala do jídla.
Vyjedla borůvky, které tvořily nos, nabírala je rukama a s potěšením
si olizovala prsty. Nakonec se rozhlédla kolem stolu.
„Dejte se do toho,“ vybídla skupinku. „Na studenejch vejcích není
nic dobrýho.“ Povzdychla si. „No tak, mládeži. Četli jste učebnice.
Nevíte, že dril...“
„Já ne,“ skočila jí do řeči Luce. „Já o drilu nic nevím.“
Arriane si zamyšleně strčila do pusy vidličku. „Dobrá poznámka.
V tom případě mi dovol, abych tě seznámila se svou verzí. Která je
stejně mnohem zábavnější než všechny dějepisný učebnice, protože
já si od nikoho nenechám cenzurovat násilný scény a sprosťárny a

223
sexuální výjevy. Moje verze se vyrovná sledování 3D obrazu, o
kterým vám můžu říct jen to, že se moc přeceňuje. Viděli jste ten
film s...“ Zmlkla, když si všimla jejich nechápavých obličejů. „No nic.
Všechno to začalo před tisíciletím. Musím vás školit i o Satanovi?“
„Vedl první boj o moc proti Bohu,“ ozval se monotónně Miles,
jako by opakoval po učitelce ve třetí třídě. Krájel si přitom na talíři
veliký steak.
„Předtím byli jedna ruka,“ dodala Shelby, která si namočila
sousto v dresinku. „Totiž, Bůh říkal Satanovi, že je jeho jitřenka.
Takže to není tak, že by se Satan cejtil nedoceněnej nebo
přehlíženej.“
„Ale chtěl radši vládnout v pekle, než sloužit v nebi,“ přispěla se
svou troškou Luce. Možná nečetla nefilimské učebnice dějepisu, ale
četla Ztracený ráj. Nebo aspoň referát o něm.
„Hezký,“ rozzářila se Arriane a usmála se na ni. „Víš, Gabbe se
tenkrát hodně kamarádila s Miltonovou dcerou. Má ráda, když se ta
věta cituje i s jejím autorstvím, takže ji musím mírnit - copak není
už tak miláček všech? Ale to je fuk.“ Arriane si nabrala vejce z
Luceina talíře. „Páni, ty jsou výborný.“ Obrátila se ke kuchyni a
zahalekala: „Můžeme dostat nějakou pikantní omáčku?“ Pak se
otočila zpátky. „Tak kde jsme to přestali?“
„Satan,“ zahuhlala Shelby s plnou pusou.
„Přesně. Takže, říkejte si o El Diablo Grande, co chcete, ale...,“
Arriane pohodila hlavou, „...je zodpovědnej za rozšíření myšlenky
svobodný vůle mezi anděly. Totiž: vážně nám dal něco, nad čím
jsme mohli přemejšlet. Na kterou stranu si přihodit? No, a potom
fůra andělů padla.“
„Kolik?“ zeptal se Miles.
„Kolik bylo Padlých? Dost na to, aby se spor dostal do slepý
uličky.“ Arriane se zatvářila zamyšleně, a vzápětí zavřískla. „Pikantní
omáčku! Je tady něco takovýho k mání?!“

224
 „A andělé, co padli, ale nepřidali se k...“ Luce se zarazila.
Vzpomněla si na Daniela. Věděla, že šeptá, ale připadalo jí to k
večeři dost nemístná konverzace. Dokonce i v úplně prázdné jídelně
chvíli po půlnoci.
Arriane taky ztišila hlas. „Je spousta andělů, co padli, ale
technicky pořád drží s Bohem. Ale pak jsou taky takoví, co se přidali
k Satanovi. Říkáme jim démoni, ale jsou to jen padlí andělé, co se
rozhodli špatně.
Ne že by to bylo pro někoho snadný. Už od Pádu jsou andělé a
démoni tělo na tělo, jedna ruka, bla bla bla.“ Vydloubala šlehačku z
ovocného nosu. „Ale to všechno se možná změní.“ Luce sklopila
pohled k vejcím. Nedokázala jíst.
„Takže, ehm, ty myslíš, že s tím má něco společnýho to, na jakou
stranu se přidám?“ Shelby vypadala o něco méně pochybovačně než
jindy.
„Ne zrovna ty,“ zavrtěla hlavou Arriane. „Já vím, že to vypadá,
jako bysme to mohli udržet v rovnováze napořád. Ale nakonec bude
záležet na tom, jakou stranu si vybere jeden mocnej anděl. A až k
tomu dojde, poměr sil se převáží ve prospěch jedný strany. Proto je
důležitý si ji zvolit.“
Arrianina slova Luce připomněla, jak byla zamčená v kapli se
slečnou Sophií a jak jí šílená učitelka vykládala, že osud světa má
něco společného s Danielem a Luce. Tenkrát to znělo bláznivě, a
slečně Sophii vážně ošklivě harašilo. Luce sice tehdy netušila, o čem
to všichni mluví, ale nějak chápala, že to souvisí s Danielovými
neustálými návraty.
„Je to Daniel,“ ozvala se. „Ten anděl, kterej může převážit poměr
sil.“
To by vysvětlovalo jeho trvalé zoufalství. Jako by s sebou vláčel
obrovské závaží. Vysvětlovalo to, proč je od ní tak dlouho pryč. Jen
jedna věc zůstávala nevysvětlitelná - proč jako by Arriane měla

225
pochybnosti, na kterou stranu se Daniel přikloní. Která strana
vyhraje válku.
Arriane otevřela pusu, ale místo odpovědi znovu zaútočila na
Lucein talíř. „Héééj, můžu dostat tu pikantní omáčku, sakra?!“
zaječela.
Na jejich stůl dopadl stín. „Už nesu něco, co pořádně pálí.“
Luce se podívala za její záda a strnula. Spatřila vysokého chlapce
v hnědém plášti. Měl ho rozepnutý, takže Luce viděla, jak se mu za
pasem leskne něco stříbrného. Měl vyholenou hlavu, úzký rovný nos
a ústa plná dokonalých zubů.
A bílé oči. Naprosto bezbarvé. Bez duhovek, bez panenek. Nic.
Jeho podivný prázdný výraz Luce připomněl tu dívku -
Vyhnankyni. Tehdy ji sice neviděla dost zblízka, aby pochopila, co
má v nepořádku s očima, zato teď už získala představu.
Shelby se zadívala na hocha, ztěžka polkla a sklonila se nad talíř.
„Já nic nechtěla.“
„Nech si to,“ doporučila chlapci Arriane. „Můžeš si s tím polejt
ten pěstní sendvič, co ti naservíruju.“ Luce užasle sledovala, jak se
hubená dívka zvedá a otírá si ruce o džíny. „Instruktáž, mládeži. Jo,
Luce, připomeň mi, až se zase uvidíme, abych ti vynadala.“ Luce
nechápavě třeštila oči - nevěděla, co to s ní má společného. Arriane
chytila chlapce za ušní lalůček, tvrdě zatočila a udeřila mu hlavou o
skleněný pult s nabídkou jídel vedle baru.
Hluk roztříštil ospalé ticho prázdné restaurace. Chlapec vyjekl
jako dítě, když mu Arriane zatočila ucho na druhou stranu a skočila
na něj. Hekal a sténal, ale škubal hubeným tělem tak dlouho, až se
mu podařilo Arriane shodit na prosklenou vitrínu.
Ta se překulila po jejím povrchu až na konec, zakopla o
vystavený meruňkový koláč a seskočila na nohy na druhou stranu
pultu. Pak udělala salto vzad k neznámému, chytila ho nohama
kolem krku a začala jeho obličej zasypávat ranami malých pěstiček.

226
 „Arriane!“ zavřískla servírka. „Moje koláče ne! Já se snažím bejt
tolerantní, ale musím se starat o svý živobytí!“
„Jo, tak dobře!“ křikla Arriane. „Vemu si to do kuchyně.“
Seskočila z kluka na zem a přibodla ho k podlaze svou botou na
platformě. Neznámý se slepě vydal ke dveřím kuchyně. „Pojďte za
náma, vy tři!“ houkla přes rameno Arriane. „Můžete se něco přiučit.“
Miles a Shelby odhodili ubrousky a vyletěli. Luce připomněli
spolužáky z Doveru, kteří taky všeho nechali, povykovali
„Rvačkááá!“ a běželi se kouknout, sotva se ozval nějaký rámus.
Luce se vydala za nimi, ale váhavěji. Jestli jí Arriane naznačovala,
že se tady ten Vyhnanec objevil kvůli ní, pak tím vyvstává spousta
mrazivých otázek. Kdo to unesl Dawn? A co ta lukostřelkyně, kterou
Cam zabil na Noyo Pointu?
Z kuchyně se ozvala hlasitá rána a ven se vyřítili tři muži ve
špinavých zástěrách. Když se Luce protlačila kolem nich dovnitř,
Arriane držela kluka na zemi, chodidlo položené na jeho hlavě, a
Miles se Shelby ho svazovali provazem, na kterém visela od stropu
kýta. Mladík se díval na Luce prázdnýma očima. Jako by zároveň
viděl skrz ni.
Ucpali mu pusu roubíkem z utěrky, takže když Arriane
zažertovala: „Nechtěl bys trochu zchladit? Třeba v lednici na maso?“
spoutaný jen zachroptěl. Už vzdal obranu a přestal bojovat.
Arriane ho popadla za límec a odtáhla k veliké lednici, několika
kopanci ho pobídla dovnitř a zabouchla za ním dveře. Pak si očistila
ruce a obrátila se k Luce s naštvaným výrazem.
„Kdo po mně jde, Arriane?“ vyhrkla Luce rozechvěle.
„Spousta lidí, kotě.“
„Byl tohle...,“ Luce zalovila v paměti po Camovu výrazu,
„...Vyhnanec?“
Arriane si odkašlala. Shelby taky.

227
 „Daniel říkal, že nemůže bejt se mnou, protože by ke mně
přitahoval moc pozornosti. Povídal, že v Pobřežní akademii budu v
bezpečí, ale tam se objevili taky, a...“
„Jenom proto, že tě stopovali, když jsi opustila kampus. To ty
přitahuješ jejich pozornost, Luce. A když seš někde ve světě,
bloumáš po kasinech a tak, my to vycítíme. To platí i pro ty špatný
hochy. Hlavně proto seš v týhle Škole.“
„Cože?“ vyhrkla Shelby. „Vy jste ji mezi nás schovali? A co naše
bezpečí? Co když se tyhle Vyhnanci objevěj ve škole?“ Miles neříkal
nic, jen těkal pohledem z Luce na Arriane. „Ty nechápeš, že tě
chrání nefilimská kamufláž?“ pokračovala Arriane. „Daniel ti
nepověděl o jejich ochranným zbarvení?“
Luce se v myšlenkách vrátila k noci, kdy se za ní v akademii
Daniel zastavil. „Možná říkal o něčem, že je to jako štít, ale...“ Tehdy
měla v hlavě tolik jiných věcí. Musela se srovnat s tím, že ji Daniel
zase opouští. Teď ucítila neurčitý nával viny. „Nerozuměla jsem mu.
Nijak to nerozváděl, jenom opakoval, že musím zůstat v kampusu.
Myslela jsem, že se chová až moc ochranitelsky.“
„Daniel ví, co dělá,“ prohlásila Arriane a pokrčila rameny.
„Většinou.“ Zamyšleně vystrčila jazyk z koutku úst. „Tak jo, občas.
Tu a tam.“
„Takže chceš říct, že ten, kdo po ní jde, jí nemůže vidět, když je
Luce s bandou nefilimů?“ Miles zřejmě zase našel svůj jazyk.
„Vyhnanec technicky vzato nevidí nic,“ vysvětlila mu Arriane.
„Během Vzpoury byli oslepeni. Zrovna jsem se k tý pasáži dostávala.
Jak jim vydloubali oči, a ty oidipovský kecy.“ Povzdychla si. „No tak
jo. Vyhnanci vidí, jak Luce plane duše. A to je uprostřed nefilimů
mnohem těžší.“
Miles vykulil oči. Shelby si nervózně okusovala nehty. „Takže tak
si mě spletli s Dawn.“
„Tak tě našel ten, co je teď v mrazáku,“ upřesnila Arriane. „A taky
já. Seš jako svíčka v temný jeskyni.“ Popadla z poličky kelímek se

228
smetanou a napila se. „Po rvačce mám radši něco silnějšího, ale to je
fuk.“ Zívla. Luce se podívala na zelené digitální hodiny na
kuchyňském pultě. Bylo půl třetí ráno.
„No, já sice nic nedělám radši, než mluvím sprostě a nakopávám
něčí zadky, ale vy tři už máte dávno po večerce.“ Arriane hvízdla
mezi zuby a ze stínů pod stolem připlula bublina Hlasatele. „Tohle
jsem nikdy neudělala, rozumíte? Kdyby se vás někdo ptal, tak já ani
náhodou. Průchody Hlasatelema jsou móóc nebezpečný. Slyšíš to,
hrdino?“ Poklepala Milese po čele, a pak zamávala roztaženými
prsty. Stín okamžitě vytvořil dokonalý obrys dveří. „Ale mám už
trochu naspěch, a tohle je nejrychlejší způsob, jak vás dostat domů a
do bezpečí.“
„Prima,“ odpověděl Miles, jako by poslouchal přednášku.
Arriane na něj zavrtěla hlavou. „Ne abys měl nějaký divoký
nápady. Odvedu vás zpátky do školy, kde zůstanete...,“ podívala se
na každého zvlášť, „nebo se z toho budete zodpovídat přímo mně.“
„Ty jdeš s námi?“ hlesla Shelby, která konečně projevila k Arriane
trochu respektu.
„Vypadá to tak.“ Arriane mrkla na Luce. „Ukázalo se, že je z tebe
neřízená střela, kamarádko. Někdo na tebe musí dávat bacha.“

Projít s Arriane bylo ještě snadnější než cesta do Vegas. Bylo to

jako vstoupit po pobytu na slunci do domu: když člověk projde
dveřmi, je tam trochu tma, ale stačí párkrát zamrkat a oči si
zvyknou.
Luce skoro zklamalo, když se po tom vzrušení v Las Vegas tak
rychle ocitla zase ve svém pokoji na internátě. Ale pak si vzpomněla
na Dawn a na Veru. Skoro je to správné slovo. Její oči klouzaly po
známých důkazech, že jsou zpátky: dvou neustlaných palandách,
květináčích na parapetu, Shelbyině podložce na jógu stočené v rohu,

229
Platónově Republice od Stevena, která ležela na Luceině stole. A pak
tam bylo ještě něco, co nečekala.
Daniel, celý v černém, který přikládal na oheň v krbu.
„Aááá!“ zaječela Shelby a vrhla se Milesovi do náruče. „Tys mě
vyděsil k smrti, Danieli! A v mým útočišti. To teda není moc hezký.“
Střelila po Luce naštvaným pohledem, jako by za to ona mohla.
Daniel Shelby ignoroval a mírně pronesl k Luce: „Vítej zpátky.“
Luce nevěděla, jestli se má k němu vrhnout, nebo se rozbrečet.
„Danieli...“
„Danieli?“ Arriane zalapala po dechu. Rozevřela doširoka oči,
jako by viděla ducha.
Daniel strnul. Očividně nečekal, že tady narazí na Arriane. „Já -
jen jsem ji potřeboval vidět. Na chvíli.“ Znělo to provinile, skoro
vyděšeně.
„Jo.“ Arriane chytila Milese a Shelby zezadu za krky. „My jsme
zrovna na odchodu. Nikdo tě tady neviděl.“ Popohnala dvojici před
sebou. „Přijdeme pak, Luce.“
Shelby vypadala, že se už nemůže dočkat, aby byla venku. Miles
se chmuřil a oči upíral na Luce, dokud ho Arriane doslova
nevyhodila do chodby. Hlučně za nimi přibouchla dveře.
Daniel se vydal k Luce. Zavřela oči a nechala se zalévat jeho
vřelou blízkostí. Vdechovala jeho vůni a byla ráda, že je doma. Ne
doma v Pobřežní akademii, ale doma s Danielem. S ním byla doma i
na těch nejbláznivějších místech. I když to mezi nimi bylo špatné.
Jako zrovna teď.
Nepolíbil ji, ani ji nevzal do náručí. Překvapilo ji, že po tom touží,
i po tom všem, co viděla. Nepřítomnost jeho doteku jí působila
hlubokou bolest v hrudi. Když otevřela oči, stál tam, jen pár
centimetrů od ní, a hltal ji svýma fialovýma očima.
„Vyděsilas mě.“
Tohle jí ještě nikdy neřekl. Většinou to byla ona, kdo byl
vyděšený.

230
 „Jsi v pořádku?“ hlesl.
Luce zavrtěla hlavou. Daniel ji vzal za ruku a mlčky ji vedl k
oknu, ven z teplé místnosti do chladné noci, na hrubou římsu pod
oknem, kde spolu mluvili minule.
Měsíc visel na obloze podlouhlý a nízký. Sovy se už v sekvojovém
lese ukládaly ke spánku. Luce viděla i vlny, které hladce zalévaly
pobřeží. Na druhé straně kampusu zářilo v Nefilimské boudě jediné
světlo, ale Luce nedokázala uhodnout, jestli je to Francesčino nebo
Stevenovo.
Sedli si s Danielem na římsu a klátili nohama. Opírali se o
prodloužení skosené střechy za zády a dívali se na hvězdy, které na
obloze bledly, jako by je zakrýval tenounký mrak. Krátce potom
Luce začala plakat.
Protože on se na ni zlobil. Nebo ona na něj. Protože její tělo toho
mělo za sebou tolik, průchody Hlasateli, stěhování ze státu do státu,
putování do minulosti a zpátky. Protože její srdce i hlava byly
zmatené a rozbolavělé, a být tak blízko vedle Daniela to všechno
ještě ztěžovalo. Protože Miles a Shelby vypadali, jako by ho
nenáviděli. Kvůli té čiré hrůze na Veřině tváři, když ji poznala. Kvůli
všem těm slzám, které pro ni její sestra musela vyplakat. A protože ji
Luce ranila znovu, tím, že se ukázala u ní v kasinu. Kvůli všem těm
truchlícím rodinám, které čekal jen nekonečný smutek, protože
jejich dcera měla tu smůlu, že byla jen reinkarnací hloupé
zamilované holky. Protože pomyšlení na všechny ty rodiny v Luce
probouzelo zoufalý stesk po jejích rodičích v Thunderboltu. Protože
byla zodpovědná za Dawnin únos. Protože jí bylo sedmnáct a pořád
žila, i když tisíc let mluvilo proti tomu. Protože už věděla dost na to,
aby se bála, co jim přinese budoucnost. Protože už bylo půl čtvrté
ráno, nespala celé dny..., a protože nevěděla, co má dělat.
Konečně ji vzal do náruče, zahřál její tělo svým teplem, přitáhl si
ji k sobě a kolébal ji. Luce vzlykala a popotahovala, a přála si mít

231
kapesník, aby se mohla vysmrkat. Nechápala, jak je možné cítit se
bídně kvůli tolika věcem najednou.
„Pšššt,“ šeptal jí do ucha Daniel. „Pšššt.“
Ještě před jediným dnem jí bylo špatně z toho, když se dívala na
sebe a Daniela v Hlasateli. To nevyhnutelné násilí pokroutilo jejich
vztah způsobem, který se zdál nenapravitelný. Ale teď, po tom
hovoru s Arriane, Luce pochopila, že se blíží něco zásadního. Něco
se pohnulo - možná celý svět, jen tím, že spolu teď Luce a Daniel
seděli na římse. Bylo to všude kolem nich, ve vzduchu, ovlivňovalo
to způsob, jakým vnímala sama sebe. I Daniela.
Ten bezmocný výraz, který vídala v jeho očích předtím, než
umírala: připadalo jí, jako by teď patřil k její minulosti. Připomínalo
jí to, jak se na ni díval po jejich prvním polibku v tomhle životě, na
pláži u Meče & kříže. Chuť jeho rtů, pocit, který v ní probouzel jeho
dech na krku, jeho silné ruce, které ji objímaly: všechno to bylo tak
krásné. Až na ten strach v jeho očích.
Ale Daniel už se na ni nějakou dobu takhle nedíval. Teď už jeho
pohled nic neprozrazoval. Vypadal, jako by čekal, že zůstane
naživu..., jako by to věděl s jistotou. V tomhle životě bylo něco jinak.
Všichni to říkali a Luce to sama cítila. To odhalení v ní stále
narůstalo. Viděla se umírat, a přežila to. Daniel už nemusí nést své
břemeno sám. Je to něco, co můžou dělat společně.
„Chci ti něco říct,“ zahuhlala do jeho košile a otřela si oči do jeho
rukávu. „A chci, abys mě nechal mluvit, než budeš reagovat.“
Ucítila, jak jí jeho brada přejíždí po vlasech. Kýval.
„Vím, že musíš bejt opatrnej s tím, co mi povíš. Vím, že jsem dřív
umírala. Ale tentokrát nikam nezmizím, Danieli. Cítím to. Aspoň ne
bez boje.“ Pokusila se usmát. „Doufám, že nám to oběma pomůže,
aby ses ke mně přestal chovat jako ke křehký skleněný figurce.
Takže tě žádám jako tvoje přítelkyně, jako, no, láska tvýho života,
abys mi to všechno vysvětlil trochu víc. Protože jinak se cítím
izolovaná a ustrašená a...“

232
 Chytil ji za bradu prsty a zaklonil jí hlavu. Zvědavě ji pozoroval.
Čekala, kdy ji přeruší, ale neudělal to.
„Neopouštěla jsem Pobřežní akademii, abych ti to dělala
schválně,“ pokračovala. „Dělala jsem to, protože jsem nechápala,
proč na tom záleží. A kvůli tomu jsem vystavila nebezpečí svoje
kamarády.“
Daniel před sebou přidržel její tvář. Fialová mu prakticky
vyšlehla z očí. „Už tolikrát jsem tě zklamal,“ zašeptal. „V tomhle
životě jsem ochromený tím, jak se snažím o opatrnost. Měl jsem
vědět, že budeš zkoušet každou hranici, kterou ti stanovím. Kdyby
ne..., nebyla bys tou dívkou, kterou miluju.“ Luce čekala, že teď se
na ni usměje, ale neudělal to. „Prostě je tentokrát v sázce tolik věcí.
Soustředil jsem se na...“
„Na Vyhnance?“
„To oni unesli tvou přítelkyni,“ potvrdil jí Daniel její podezření.
„Dokážou sotva rozlišit levou a pravou, ale už vůbec ne stranu, pro
kterou pracují.“
Luce si vzpomněla na tu dívku, kterou Cam zastřelil stříbrným
šípem. I na toho pohledného chlapce s nevidoucíma očima v
restauraci ve Vegas. „Protože jsou slepí.“
Daniel se zadíval na její ruce a zamnul jí prsty. Vypadal, jako by
mu bylo špatně. „Slepí, ale velice krutí.“ Natáhl ruku a namotal si na
prst pramínek jejích vlasů. „Jsi chytrá, že sis odbarvila vlasy. To ti
pomohlo zůstat v bezpečí, když jsem se sem nemohl rychle dostat.“
„Chytrá?“ vyhrkla zděšeně Luce. „Dawn mohla umřít jenom
proto, že jsem si na sebe jako pitomá vylila peroxid? Tomu říkáš
chytrá? Jestli si vlasy zase nabarvím načerno, tak mě Vyhnanci
najdou spíš?“
Daniel zavrtěl hlavou. „Sem do kampusu cestu nenajdou. Nikdy
nemůžou vztáhnout ruku na nikoho z vás. Dřu ve dne v noci, abych
je od tebe udržel dál - a od školy vůbec. Někdo jim pomáhá, a já
nevím kdo...“

233
 „Cam.“ Co by tady jinak dělal?
Ale Daniel zavrtěl hlavou. „Ať je to, kdo chce, bude toho litovat.“
Luce si zkřížila paže na hrudi. Tváře měla pořád rozpálené od
pláče. „To asi znamená, že nemůžu domů na Díkůvzdání?“ Zavřela
oči a snažila se nepředstavovat si sklíčené výrazy rodičů. „Radši mi
ani neodpovídej.“
„Prosím.“ Danielův hlas zněl tak dychtivě. „Už to moc dlouho
nepotrvá.“
Přikývla. „Čas příměří brzo vyprší.“
„Cože?“ Chytil ji pevněji. „Jak to...“
„Vím to.“ Luce doufala, že Daniel neucítí, jak se její tělo chvěje.
Bylo to tím horší, čím víc se snažila chovat sebejistě. „A vím, že
někdy brzo vychýlíš rovnováhu pro nebe nebo pro peklo.“
„Kdo ti to řekl?“ Daniel zatáhl ramena. Věděla, že se tak snaží
zabránit křídlům, aby se samovolně roztáhla.
„Přišla jsem na to. Když jsi tu nebyl, hodně se toho stalo.“ Z
Danielových očí vyšlehl záblesk žárlivosti. Luce se nejdřív skoro
zaradovala, že to v něm dokáže probudit - ale nechtěla ho
provokovat. Zvlášť když měla v rukávu mnohem důležitější věci.
„Promiň,“ hlesla. „Nemůžeš teď potřebovat, abych tě
rozptylovala. To, co děláš..., zní hodně důležitě.“
Nechala to doznít a doufala, že jí Daniel o svém poslání poví víc.
Tohle byla ta nejotevřenější, nejupřímnější a nejdospělejší
konverzace, jakou spolu kdy vedli... možná za celé tisíciletí.
Ale potom, až příliš brzy, přes Danielovu tvář přelétl stín. „Pusť
to všechno z hlavy. Nevíš, co si myslíš, že víš.“
Luceiným tělem projelo zklamání. Pořád se k ní chová jako k
dítěti. Jeden krok vpřed, deset vzad.
Skrčila nohy pod sebe na římsu a postavila se.
„Vím jedno, Danieli,“ pronesla. Dívala se na něj dolů. „Na tvým
místě bych to udělala tak, aby se nikdo nemusel ptát která strana.

234
Kdyby na mě čekala rovnováha. Celýho světa vybrala bych si stranu
dobra.“
Danielovy fialové oči zíraly přímo před sebe, do temného lesa.
„Vybrala by sis stranu dobra,“ opakoval po ní. Jeho hlas zněl
zároveň otupěle i zoufale smutně. Smutněji než kdy předtím
Odolala touze přidřepnout si k němu a omluvit se. Mimo toho se
otočila a vrátila se k oknu, nechala ho za sebou. Copak není jasné, že
si má vybrat dobro? Neudělal by to tak každý?

235
 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

PĚT DNÍ

Někdo je práskl.
pondělí ráno, když byl zbytek kampusu ještě strašidelně tichý,
seděli Shelby, Miles a Lucy vedle sebe u stěny ve Francesčině
kanceláři a čekali na „výslech“. Její pracovna byla větší než Stevenova
- a taky světlejší, s vysokým šikmým stropem a velkými okny,
obrácenými k lesu na severu. Na každém visely sametové
levandulové závěsy, roztažené tak, že umožňovaly výhled na oblohu,
která dnes měla až překvapivě modrou barvu. Jediným uměleckým
předmětem byl velký zarámovaný snímek galaxie, který visel nad
mramorovým stolem. Barokní křesla, na nichž seděli, byla hezká, ale
nepohodlná. Luce se neustále vrtěla.
„To mě poser. Anonymní upozornění,“ odfrkla si zhnuseně
Shelby. Tenhle výraz se objevil v ostrém mailu, který jim Francesca
poslala dnes ráno. „Tohle donášení jak v mateřský školce smrdí na
sto honů Lilith.“
Luce nepřipadalo pravděpodobné, že by Lilith - nebo někdo jiný
ze studentů - mohl zjistit, že jejich trojice opustila kampus. To spíš
upozornil jejich učitele někdo jiný.
„Co jim trvá tak dlouho?“ Miles pokývl přes zeď ke Stevenově
kanceláři, odkud bylo slyšet, jak se dvojice tlumeně hádá. „To skoro

236
vypadá, že nám chystají tresty ještě dřív, než si vyslechnou naši
verzi!“ Kousl se do rtu. „Mimochodem, co je naše verze?“
Ale Luce ho neposlouchala. „Fakt nechápu, co je na tom tak
těžkýho,“ zamumlala. „Prostě si vybrat stranu a skončit to.
„Cc... co?“ zahuhlali s jednohlasnou nechápavostí Shelby s
Milesem.
„Pardon,“ hlesla Luce. „Jenom že... víte, jak Arriane včera v noci
mluvila o tom vychýlení rovnováhy? Vytáhla jsem to před Danielem
a jeho to hrozně naštvalo. Ale copak snad není jasný, co je tady
správný a co špatný rozhodnutí?“
„Mně to jasný připadá,“ přikývl Miles.
„Jak to můžeš říct?“ zavrčela Shelby. „Zrovna tohle uvažování nás
v první řadě přivedlo do maléru. Slepá víra! Tupé přijímání prakticky
zastaralý dichotomie!“ Tvář jí zrudla a vyrazila to ze sebe tak hlasitě,
že to Francesca a Steven pravděpodobně slyšeli. „Už mám po krk
těchhle keců o andělech a démonech, co si musejí vybrat stranu, bla
bla bla, tyhle jsou špatný a tamty jsou špatný..., ne, všichni jsou
špatný! Pořád a pořád stejný - chovají se, jako by věděli, co je
nejlepší pro každýho člověka na celým světě!“
„Takže ty navrhuješ, že si má Daniel vybrat stranu zla?“ odfrkl si
Miles. „A způsobit tak konec světa?“
„Je mi ukradený, co udělá Daniel,“ prohlásila Shelby. „A upřímně,
nedokážu moc věřit tomu, že je to všechno jen na něm.“
Jenže tak to musí být. Luce nad jinou možností a jiným
vysvětlením Arrianiných slov vůbec neuvažovala.
„Heleďte, možná to rozdělení není až tak jasný, jak nás to učili,“
ozvala se Shelby. „Totiž, kdo tvrdí, že Lucifer je tak špatnej...“
„Ehm - co třeba všichni?“ ušklíbl se Miles. Podíval se na Luce,
jestli ho podpoří.
„Píp - špatná odpověď!“ vyštěkla Shelby. „Jen dost přesvědčivá
skupina andělů, co se snaží zachovat status quo. Myslej si, že na to
mají právo jen proto, že kdysi dávno vyhráli velkou bitvu.“

237
 Luce se dívala, jak se Shelbyina obočí zachmuřeně sjíždějí k sobě,
když se její spolubydlící prudce opřela zády o tvrdé opěradlo. Její
slova Luce připomněla něco, co už jednou slyšela...
„Vítězové přepisují dějiny,“ zamumlala. Tohle jí říkal Cam tehdy
na Noyo Pointu. Myslela to Shelby takhle? Že ti, co prohráli, končí s
nálepkou špatné pověsti? Ti dva měli dost podobné názory - až na
to, že Cam patřil legitimně na stranu zla, a Shelby jen tak plácá.
„Přesně tak,“ usmála se Shelby a přikývla. Najednou se zarazila.
„Počkej - cože?“
Právě v tu chvíli vešli do dveří Francesca a Steven. Učitelka se
posadila do své černé otočné židle za psacím stolem. Steven se
postavil za ni a položil si ruce na její opěradlo. V džínech a
nažehlené bílé košili vypadal nenuceně stejně jako Francesca v
pouzdrových černých šatech na míru s hranatým výstřihem přísně.
Luce ten pohled znovu připomněl Shelbyina slova o tom, jak se
hranice stírají a jak matoucí jsou pojmy andělé a démoni. Bylo
samozřejmě plytké dělat závěry jen z oblečení jejich učitelů, ale
zase... nešlo jenom o to. U téhle dvojice bylo tak snadné
zapomenout, kdo je kdo.
„Kdo chce mluvit první?“ zeptala se Francesca a položila své
propletené ruce s pečlivou manikúrou na mramorový stůl. „Víme o
všem, co se stalo, takže s detaily se nemusíme zdržovat. Teď máte
šanci povědět nám jediné: proč.“
Luce se zhluboka nadechla. Nebyla sice připravená na to, že
Francesca tak rychle zaútočí, ale nechtěla, aby ji Shelby nebo Miles
kryli. „Byla to moje vina,“ vyhrkla. „Chtěla jsem...“ Pohled jí zaletěl
ke Stevenovu ustaranému výrazu, než zase sklopila oči do klína.
„Viděla jsem něco v Hlasateli, něco ze svý minulosti, a chtěla jsem
toho zjistit víc.“
„A tak ses vydala na nebezpečnou výpravu - odvážila ses
neautorizovaného průchodu Hlasatelem a ohrozila přitom dva

238
spolužáky, kteří by měli mít víc rozumu - jen den poté, co byla
unesena vaše kamarádka?“ zeptala se mrazivě Francesca.
„To není fér!“ vyhrkla Luce. „Vy sama jste to s Dawn zlehčovala.
Mysleli jsme, že se prostě jen podíváme, jak to bylo, ale...“
„Ale...?“ pobídl ji Steven. „Ale teď už chápete, jak beznadějně
pitomě jste se zachovali?“
Luce sevřela křečovitě opěrky křesla a snažila se potlačit slzy.
Francesca zuřila na ně na všechny, ale Stevenova zloba jako by
směřovala výhradně na ni. Připadalo jí to nespravedlivé.
„Jo, dobře. Neměli jsme vyklouznout ze školy a zmizet do Las
Vegas,“ připustila nakonec. „Ale ocitli jsme se v nebezpečí jedině
proto, že vy mě pořád držíte v nevědomosti. Víte, že po mně někdo
jde, a nejspíš taky víte proč. Kdybyste mi to prostě řekli, tak bych z
kampusu neodcházela.“
Steven upíral na Luce planoucí pohled. „Jestli tím míníš, že ti
všechno musíme podávat tak po lopatě, Luce, pak jsi mě zklamala.“
Položil dlaň na Francesčino rameno. „Nejspíš jsi s ní měla pravdu,
má drahá.“
„Počkejte...,“ vyhrkla Luce.
Ale Francesca ji zarazila zvednutím ruky. „Musíme ti také
výslovně zdůrazňovat, že možnost studovat na Pobřežní akademii a
osobnostně i vzdělanostně tak růst, je - pro tebe - jedinečná
příležitost, kterou jsi za tisíc let opakovaných životů dostala?“ Na
tvářích jí naskočily růžové skvrny. „Dostala jsi nás do velice obtížné
situace. V hlavní budově,“ ukázala k jižní části kampusu, „mají své
školní tresty a programy veřejně prospěšných prací pro studenty,
kteří překročí školní řád. Ale já a Steven jsme v téhle škole žádné
tresty nezavedli. Až dosud jsme měli štěstí na studenty, kteří
neporušovali naše velmi benevolentní pravidla.“
„Až dosud,“ opakoval po ní Steven a díval se na Luce. „Ale teď
jsme se s Franceskou shodli, že je na místě okamžitý a přísný trest.“
Luce se naklonila v křesle. „Ale Shelby a Miles ne...“

239
 „Přesně tak,“ přerušila ji Francesca. „Shelby a Milesi, teď hned se
odeberte do hlavní budovy k řediteli Kramerovi, který vám uloží
veřejně prospěšné práce. Zítra začíná v Pobřežní akademii
každoroční dožínková slavnost a jsem si jistá, že v kuchyni pro vás
bude spousta úkolů.“
„Co to sakra...,“ Shelby se zarazila a podívala se na Francesku. „Já
myslela, že dožínky jsou svátek, kdy se máme bavit.“
„A co Luce?“ zeptal se Miles.
Steven si založil ruce na prsou a jeho nečitelné oříškové oči se
nad obroučkami želvovinových brýlí upřely na Luce. „Luce má
domácí vězení.“
Domácí vězení? Co je to?
„Můžeš být v internátě, na výuce nebo v jídelně,“ vyjmenovala
odměřeně Francesca. „Jen tam - pokud nebudeš pod přísným
dozorem zodpovědných osob nebo dokud ti neoznámíme, že je trest
u konce. A žádné průchody do Hlasatelů. Rozumělas?“
Luce přikývla.
Steven dodal: „A nesnaž se nás znova zkoušet. I naše trpělivost
má své meze.“

Internát. Výuka. Jídelna. To Luce nedávalo k slušnému prožití

neděle moc příležitostí. Ve školní budově byla tma a v jídelně v
neděli otevírali teprve v jedenáct. Když se Shelby s Milesem
naštvaně odvlekli do hlavní budovy na kobereček k řediteli
Kramerovi, Luce neměla na vybranou: musela se vrátit do pokoje.
Zavřela okenici, kterou Shelby vždycky nechávala otevřenou, a sedla
si za stůl.
Mohlo to dopadnout hůř. Když si vzpomněla na historky o
miniaturních samotkách, kam se zavírali provinilci u Meče & kříže,
skoro to vypadalo, že z toho Luce vyklouzla až moc snadno. Nikdo jí

240
taky nenasadil detekční náramek, který by hlídal každý její pohyb.
Francesca a Steven jí v podstatě uložili stejná omezení jako Daniel.
Rozdíl byl v tom, že učitelé mohli taky ve dne v noci kontrolovat, jak
jejich pokyny dodržuje. Kdežto Daniel tady v první řadě neměl co
dělat.
Otráveně zapnula počítač. Napůl očekávala, že se nebude moct
přihlásit na internet - jako další součást trestu. Ale síť se jí otevřela
jako obvykle a v poště našla tři maily od rodičů a jeden od Callie.
Třeba bude mít její domácí vězení aspoň jeden pozitivní dopad:
Luce začne být víc v kontaktu s přáteli a rodinou.

Komu: Iucindap44@gmail.com
Od: thegaprices@aol.com
Datum: Pátek 20.11. 8:22
Předmět: Krocanopes

Podívej se na tu fotku! Ustrojili jsme Andrewa jako krocana na sousedský

večírek. A jak můžeš vidět podle stop jeho zubů, moc se mu to líbilo. Co
myslíš? Máme mu to zkusit narvat znova, až přijedeš na Díkůvzdání?

Komu: Iucindap44@gmail.com
Od: thegaprices@aol.com
Datum: Pátek 20.11. 9:06
Předmět: P.S.

Táta si přečetl můj mail a myslí si, že tě zbytečně stresuju.

Ale tak to není, miláčku. Jestli ti dovolí přijet na Díkůvzdání, budeme
hrozně rádi. A když ne, oslavíme to prostě jindy. Máme tě moc rádi.

Komu: Iucindap44@gmail.com
Od: thegaprices@aol.com
Datum: Sobota 21.11.12:12
Předmět: bez předmětu

241
 Ale dáš nám aspoň vědět, viď? Xoxo máma

Lucinda svěsila hlavu do dlaní. To se tedy spletla. Ani všechna

domácí vězení na světě neudělají kontakt s rodiči snadnějším.
Ustrojili jejich pudla jako krocana, panebože! Bolelo ji u srdce, že je
musí tak zklamat. Rozhodla se to oddálit tím, že si přečte Calliin
mail.

Komu: Iucindaprice44@gmail.com
Od: callieallieoxenfree@gmail.com
Datum: Pátek 20.11. 16:14
Předmět. A JETO!

Posílám ti kopii rezervace na letenku - doufám, že to mluví za všechno!

Napiš mi vaši adresu. Až ve čtvrtek ráno přiletím, vezmu si k vám taxík.
Moje první cesta do Georgie!
K dávno ztracený kamarádce! To bude táááák bezva! Takže se uvidíme -
už za ŠEST DNÍ!!!

Takže ani ne za týden se její nejlepší kamarádka objeví na

Díkůvzdání u jejích rodičů, kteří budou čekat Luce, ale ona sama
nepřijede, protože má domácí vězení. Zalila ji vlna nesmírného
smutku. Dala by všechno na světě, aby mohla jet za nimi, strávit pár
dní s lidmi, kteří ji milují a kteří by jí dali zapomenout na ty
poslední vyčerpávající a matoucí týdny, které strávila ve zdejších
dřevěných zdech.
Otevřela novou zprávu a chvatně napsala nezbytný mail.

Komu: cole321@swordandcross.edu
Od: Iucindap44@gmail.com
Datum: Neděle, 22.11. 9:33
Předmět: bez předmětu

242
 Dobrý den, pane Cole,

nebojte se, nechci žebrat, abych mohla domů na Díkůvzdání. Vím, že by

to nemělo cenu. Jenže nemám to srdce napsat to našim. Mohl byste jim
to dát vědět? Povězte jim, že je mi to líto.

Tady je všechno v pořádku. No, celkem. Hrozně se mi stýská.

Luce

Zabušení na dveře přimělo Luce pořádně nadskočit. Klikla na

Poslat, aniž si to po sobě přečetla a opravila případné překlepy nebo
smazala ten trapný výlev citů na konci.
„Luce!“ ozval se z druhé strany dveří Shelbyin hlas. „Otevři mi!
Mám plný ruce těch dožínkovejch blbin. Jinejma slovama: urodilo
se.“ Bušení pokračovalo, přerušené občasným heknutím pod tíhou
nákladu.
Luce otevřela a spatřila zpocenou Shelby, která ztěžka vlekla
obrovskou kartónovou krabici a na prstech měla ještě navlečených
několik igelitových tašek. Kolena se jí podlamovala, když vklopýtala
do místnosti.
„Můžu ti s něčím pomoct?“ Luce zvedla ze Shelbyiny hlavy
proutěnou misku, kterou měla kamarádka posazenou na temeni
jako klobouk.
„Dali mi za úkol pomáhat s dekoracema,“ zamumlala Shelby a
shodila bednu na zem. „Co bych dala za to, bejt s Milesem v
úklidový četě! Víš ty vůbec, jak to skončilo naposledy, když jsem
dostala do ruky lepidlo?“
Luce se cítila zodpovědná za to, že Shelby a Miles dostali tresty.
Představila si Milese, jak prochází pláž s hrabičkami nebo těmi
tyčemi na napichování odpadků, jako to viděla při úklidu pobřeží v
Thunderboltu. „Já nevím ani to, co jsou to dožínky.“

243
 „Odporná a okázalá pitomost,“ prohlásila Shelby. Začala hrabat v
bedně a vyhazovala na podlahu tašky s peřím, tuby lepidla a spoustu
barevných papírů v podzimních odstínech. „Je to velká slavnost, při
který všichni sponzoři školy sbírají prachy na akademii. A všichni
pak jedou domů blažený, jak se věnujou charitě, když přivezou do
Fort Braggu pár plechovek s hráškem. Uvidíš zejtra večer.“
„To asi ne,“ pokrčila rameny Luce. „Mám přece domácí vězení.“
„Neboj, tam tě pustěj. Spousta sponzorů jsou stoupenci andělů,
takže Frankie a Steven pro ně připravujou pořádnou show. Což
znamená, že tam musej jít všichni nefilimové a hezky se usmívat.“
Luce se zamračila do zrcadla na svou nenefilimskou tvář. Další
důvod, aby radši zůstala na pokoji.
Shelby polohlasně zaklela. „Nechala jsem u Kramera v kanceláři
toho malovanýho krocana, co bude jako dekorace uprostřed stolu,“
zavrčela a vztekle nakopla bednu. „Musím se vrátit,“
Když se kamarádka naštvaně cpala kolem ní ke dveřím, Luce
zavrávorala, zakopla o roh bedny a zajela nohou do něčeho
studeného a mokrého.
Upadla obličejem na dřevěnou podlahu. Její pád zmírnily trochu
jen igelitové tašky s peřím, které praskly a jejich barevný nadýchaný
obsah se vysypal všude kolem. Luce se rozhlédla, aby viděla, kolik
škody napáchala. Čekala, že uvidí Shelby s podrážděně nakrčeným
čelem. Ale ta jen stála za ní a užasle ukazovala doprostřed místnosti,
kde se vznášel kouřově hnědý Hlasatel.
„Není to trochu riskantní?“ zeptala se Shelby. „Přivolával
Hlasatele hodinu potom, co jsme dostali trest za přivolávání
Hlasatelů? Ty vážně moc nerespektuješ pravidla, co? Musím říct, že
tě docela obdivuju.“
„Já ho nepřivolala,“ namítla Luce. Začala si ze šatů obírat peří.
„Prostě jsem zakopla, a najednou byl tady, jako by na mě čekal nebo
co.“ Přistoupila blíž, aby prozkoumala jeho mlžnatý šedohnědý
povrch. Stín vypadal jako list papíru, na Hlasatele byl až příliš malý.

244
Ale to, jak se jí vznášel před obličejem, jako by ji skoro vybízel, jen ať
si ho zkusí odmítnout, Luce znervózňovalo.
Vypadal, jako by ani nepotřeboval tvarovat. Vznášel se ve
vzduchu, skoro se nehýbal a vypadal, že si tam klidně bude viset celý
den.
„Počkat,“ zamumlala Luce. „Tenhle se přece naposledy ob jevil s
tím větším. Pamatuješ?“ Tohle byl ten podivný hnědý stín, který
přiletěl za velkým a temnějším. Za tím, který je nechal vstoupit do
Las Vegas. Oba vlétli dovnitř oknem v pátek odpoledne, a tenhle
potom zmizel. Luce na něj zapomněla, a vybavilo se jí to až teď.
„No jo,“ souhlasila Shelby a opřela se o žebřík na svou palandu.
„Chceš do něj nahlídnout, nebo co?“
Hlasatel měl barvu zakouřeného lokálu, nezdravě hnědou a při
doteku mlžnatou. Luce se po něm natáhla a přejela rukama po jeho
vlhkém obrysu. Ucítila ve vlasech jeho dech - mokrý, dokonce slaný.
Zevnitř se ozval vzdálený křik racků.
Ale neměla by se do něj dívat. Nesmí se do něj dívat.
Jenže Hlasatel se bez jejího zásahu začal z neurčité skvrny měnit
v něco jasnějšího a rozeznatelnějšího. Jako by si zpráva skrytá pod
jeho povrchem sama razila cestu ven.
Objevil se strašidelně působící ostrov. Nejdřív byli vysoko nad
ním, takže Luce viděla jen strmou černou skálu obklopenou na úpatí
špičatými borovicemi. Pak Hlasatel pomalu zaostřil: jako když se
pták snáší ke korunám stromů, odkud byl výhled na opuštěnou
plážičku.
Stříbřitý písek připomínal jíl a voda se od něj kalila. Roztříštěné
balvany čelily hladkým nárazům přílivu. A mezi dvěma nejvyššími
skalisky stál nenápadně - Daniel. Díval se na moře. V ruce měl
borovou větev pokrytou krví.
Luce zalapala po dechu, když se naklonila a uviděla, nač se
Daniel dívá. Ne na moře, ale na zkrvaveného muže. Mrtvola
ležela v písku. Kdykoli k ní vlny došplouchly, vracely se do moře

245
zbarvené temně rudě. Luce neviděla žádnou ránu, která by muže
zabila. Nad tělem byl shrbený někdo další v černém plášti a svazoval
ho tlustým spleteným provazem.
„Dělej. Ztrácíš čas. Brzo začne odliv.“
Ten hlas zněl tak chladně, až se Luce zachvěla.
O vteřinu později scéna v Hlasateli zmizela. Luce zadržela dech,
když se stín sesypal na zem. Vzápětí se rozlétla okenice, kterou
předtím Luce zavřela. Obě dívky si vyměnily ustaraný pohled.
Viděly, jak závan větru zvedl Hlasatele ze země a odnáší ho ven.
Luce se natáhla po Shelbyině ruce. „Ty si vždycky všeho všimneš.
Kdo to tam byl s Danielem? Kdo se ohýbal nad tím...,“ zarazila se,
„...chlapem?“
„Ježíš, Luce, já nevím. Kapku mě rozptylovala ta mrtvola.
Nemluvě o tý krvavý větvi, co držel tvůj miláček.“ Shelbyin pokus o
jízlivost narušovalo zděšení v jejím hlase. „Takže on ho zabil?“
zeptala se Luce. „Zabil nějakýho chlapa?“
„Nevím.“ Luce zamrkala. „Neříkej to takhle. Třeba to má nějaký
jiný vysvětlení...“
„Co myslíš, že říkal?“ přerušila ji Shelby. „Nakonec? Viděla jsem,
že se mu pohybujou rty, ale nic jsem neslyšela. Tohle na Hlasatelích
nesnáším.“
Dělej. Ztrácíš čas. Brzo začne odliv.
Shelby to neslyšela? Jak necitlivě a chladně to Daniel vyslovil?
A pak si Luce něco uvědomila: ještě před nedávnem sama taky
nedokázala Hlasatele slyšet. Předtím jí připadalo, že vnímá jen
šustot a mlaskání, jako by se něco prodíralo větvemi. To Steven jí
poradil, jak se má soustředit na hlasy. Luce si skoro začala přát, aby
se to nikdy nenaučila.
V té Hlasatelově zprávě toho muselo být víc. „Musím se na to
podívat ještě jednou,“ prohlásila Luce a přistoupila k oknu. Shelby ji
stáhla do pokoje.

246
 „To teda nemusíš. Ten Hlasatel už může bejt bůhvíkde, a ty máš
domácí vězení, pamatuješ?“ Shelby strčila Luce na židli k psacímu
stolu. „Tady hezky počkáš, než si od Kramera donesu malovanýho
krocana. A obě zapomeneme, co jsme zrovna viděly. Jasný?“
„Jasný.“
„Dobře. Za pět minut jsem zpátky. Ne že mi zmizíš.“
Ale sotva se dveře zabouchly, Luce se vrhla k oknu. Vylezla na
římsu, kde nedávno seděli s Danielem. Zapomenout na to, co viděla
- to bylo nemožné. Musí ten stín znovu přivolat
I kdyby si tím měla způsobit ještě horší malér. I kdyby měla vidět
něco, co rozhodně nechce.
Venku začal fičet ostrý vítr a Luce se musela přidržovat svažující
se střechy, aby nespadla. Ruce měla studené. Srdce otupělé. Zavřela
oči. Pokaždé, když se snažila přivolávat Hlasatele, si uvědomovala,
jak málo je zkušená. Vždycky měla prostě štěstí - pokud se dá říkat
štěstí pohledu na vašeho kluka, který právě někoho zavraždil.
Po paži jí přejelo něco vlhkého. Je to ten ohavný hnědý stín, který
ukazuje ještě ohavnější věc? Otevřela oči.
Byl. Luce Zašátrala druhou rukou k rameni, chytila ho a podržela
před sebou. Pokusila se ho vytvarovat do kuličky, ale Hlasatel jejím
dotekům vzdoroval. Vyklouzl jí a odplul mimo její dosah k okraji
střechy.
Luce se podívala dolů. Pod ní byla dvě patra prázdnoty. Viděla
studenty, jak se po cestičce trousí z internátu k jídelně na brunch.
Bylo to jako duhová barevná stužka, která narušovala jasnou zeleň
trávníku. Luce se zakymácela. Náhle se jí zmocnila závrať a ucítila,
že padá kupředu.
Vtom stín vystřelil jako fotbalový obránce a přirazil jí záda
zpátky ke střeše. Zůstala stát a lapala po dechu, zatímco stín se před
ní znovu začal rozjasňovat.
Kouřový závoj se rozpustil ve světle a Luce se ocitla znovu s
Danielem a jeho krvavou větví na pláži. Znovu slyšela křik racků a

247
cítila pach hnijícího vyplaveného dřeva na pobřeží, viděla ledové
vlny, jak se rozbíjejí o souš. A taky dvě postavy. Mrtvola už byla
omotaná provazem. Ten v plášti se postavil a obrátil se tváří k
Danielovi.
Byl to Cam.
Ne. To musí být mýlka. Vždyť tihle dva se nenávidí. Svedli proti
sobě bitvu. Luce se dokázala smířit s myšlenkou, že Daniel musí
dělat jisté věci, aby ji ochránil před těmi, kteří jsou jí v patách. Ale co
by ho mohlo přimět, aby se dal dohromady s Camem? Aby
spolupracoval s démonem, jehož těší zabíjení?
Ti dva se o něčem dohadovali, ale Luce slova unikala. Neslyšela
nic kromě odbíjení hodin na terase, které tloukly jedenáctou.
Špicovala uši, aby se jí podařilo něco zaslechnout.
„Nech mě ji dovést do Pobřežní akademie,“ uslyšela konečně
Daniela.
Takže to muselo být krátce předtím, než přiletěla do Kalifornie.
Ale proč by Daniel musel žádat Cama o svolení? Ledaže...
„Tak jo,“ souhlasil klidně Cam. „Doprovoď ji až do školy, a pak
přijď za mnou. Nepokaž to. Budu tě sledovat.“
„A pak?“ Danielův hlas zněl nervózně.
Cam přejel pohledem po Danielově obličeji. „Pak nás dva čeká
štvanice.“
„Ne!“ zaječela Luce a prudce do Hlasatele udeřila.
Ale sotva jí prsty pronikly chladným, slizkým povrchem, už toho
litovala. Hlasatel se rozbil na kousky, které se sesypaly na hromadu
na římsu vedle ní. Teď už neviděla nic. Pokusila se úlomky posbírat
tak, jako to předtím viděla dělat Milese, ale třásly se a nereagovaly
na její doteky.
Nakonec nabrala jen hrst stínových střípků a rozbrečela se do
nich.
Steven říkal, že Hlasatelé někdy pokroutí to, co se opravdu stalo.
Jako když člověk sleduje stíny na stěně jeskyně. Ale že je v nich

248
zároveň jistá pravda. A Luce v těch chladných promočených
kouscích cítila pravdu, i když je ždímala v ruce, jako by ze sebe
chtěla dostat svoje trápení.
Daniel a Cam nejsou nepřátelé. Jsou partneři.

249
 KAPITOLA PATNÁCTÁ

ČTYŘI DNY

„Ještě krocaní tofu?“ Rozcuchaný Connor Madson, Lucein spolužák

z biologie a jeden z číšníků-brigádníků v Pobřežní akademii, se u ní
v pondělí o dožínkovém večeru zastavil se stříbrným tácem.
„Ne, díky.“ Luce ukázala na chladnoucí plátky tofu na svém talíři.
„Tak třeba pozdějc.“ Connor měl stejně jako všichni číšníci na
dožínky smoking a legrační klobouk ve stylu Otců poutníků. Míhali
se v tom směšném ustrojení po terase, která se v ničem nepodobala
té příjemné neformální jídelně pod širým nebem, kde si studenti
dávali k snídani lívance. Teď jako by se proměnila ve venkovskou
slavnostní hodovní síň.
Shelby ještě bručela, když se pohybovala od stolu ke stolu,
upravovala kartičky se jmény a rozsvěcovala zhaslé svíčky. Ona i
zbytek dekoračního týmu odvedli skvělou práci: stoly pokrývaly bílé
ubrusy s naaranžovanými červenými a oranžovými listy. Na
zlacených košíčkách ležely čerstvě upečené rohlíčky a teplomety
bránily tomu, aby k hodovníkům pronikl ostrý vítr od oceánu.
Dokonce i malovaní krocani uprostřed stolu vypadali stylově.
Všichni studenti, zaměstnanci školy a asi padesát největších
sponzorů udělali pro úspěch večeře, co mohli. Na večer dorazila
dokonce i Dawn s rodiči. Luce si s ní sice ještě neměla šanci

250
popovídat, ale dívka vypadala zotaveně, dokonce šťastně, a ze svého
místa vedle Jasmine na Luce vesele zamávala.
Většina z asi dvacítky nefilimů seděla společně u dvou sražených
stolů, až na Rolanda, který se usadil v rohu s jakousi záhadnou
přítelkyní. Totiž záhadnou jen do chvíle, než vstala, sundala si z
hlavy klobouk ve tvaru růžového poupěte, a potměšile na Luce
zamávala.
Arriane.
Luce se navzdory všemu usmála - ale o vteřinu později už měla
zase blízko k slzám. Pohled na ty dva, jak se mezi sebou škádlí, jí
připomněl tu děsivě zlověstnou scénu, kterou viděla den předtím v
Hlasateli. Arriane a Roland měli stejně jako Daniel a Cam patřit k
opačným stranám. Ale všichni o nich věděli, že drží spolu.
Ale stejně jí to připadalo jako něco docela jiného.
Oslava dožínek měla být jakýmsi školním předkolem
Díkůvzdání, po němž se studenti rozjedou na prázdniny a užijí si
skutečný svátek s rodinami. Ale pro Luce byla tohle jediná oslava,
která ji čekala. Pan Cole jí na dopis neodepsal, a po včerejším
udělení domácího vězení stejně neměla pocit, že by měla za něco
vzdávat díky.
„Ty skoro nejíš,“ ozvala se Francesca a naložila Luce na talíř
kopeček bramborové kaše, který se leskl máslem. Luce si už začala
zvykat na ten vzrušující nádech, který jako by mělo všechno, co jí
Francesca říká. Učitelka měla nadpřirozené charisma jakoby z jiného
světa - charisma anděla.
Teď se na Luce usmála, jako by včera nedošlo k žádné ostré
debatě v její kanceláři, jako by jí neuložila domácí vězení.
Luce seděla na čestném místě u širokého čela stolu, vedle
Francesky a poblíž ostatních učitelů. Sponzoři neustále
přicházeli, aby si se zaměstnanci školy potřásli rukama. Ze studentů
seděli v čele Lilith, Bacula Brady a Korejka s drdůlkem, kterou Luce
neznala - všichni tři vyhráli své místo v esejistické soutěži. Luce ke

251
stejnému výsledku stačilo naštvat učitele natolik, že ji radši nechtěli
spustit z očí.
Jídlo už spělo ke konci, když se Steven naklonil nad stůl k
Francesce. Ani on se nechoval k Luce nijak zahořkle. „Nezapomeň -
ať se Luce určitě představí doktoru Buchananovi.“ Francesca polkla
poslední sousto máslového kukuřičného vdolečku. „Buchanan je
jedním z největších školních přispěvatelů. Možná jsi slyšela o
programu Ďáblové bez hranic?“ Luce zavrtěla hlavou. Kolem nich se
objevili číšníci a začali sklízet talíře.
„Jeho bývalá manželka je andělského původu, ale po rozvodu
poněkud přesunul svou loajalitu. Ale i tak...,“ Francesca zaletěla
pohledem ke Stevenovi, „...je dobré se s ním znát. Ach, paní
Fisherová, dobrý den! To je od vás milé, že jste přišla.“
„Ovšem. Dobrý den.“ Postarší žena mluvila s britským pří-
zvukem. Na sobě měla objemný norkový kožich a kolem krku víc
diamantů, než Luce za život viděla. Natáhla ruku v bílé rukavičce ke
Stevenovi, který se vztyčil, aby ji pozdravil. Také Francesca se zvedla
a políbila ženu na obě tváře. „A kdepak je můj Miles?“ zeptala se
žena.
Luce sebou trhla. „Takže... vy jste Milesova babička?“
„Dobré nebe, to ne.“ Žena se otřásla odporem. „Nemám děti,
nikdy jsem se nevdala, díkybohu. Jsem Ginger Fisherová ze
severokalifornské větve a Miles je můj prasynovec. A ty jsi?“
„Lucinda Priceová.“
„Lucinda Priceová, ano.“ Paní Fisherová na Luce shora
zamžourala. „Četla jsem o tobě v nějaké historické knížce. Ale
nemůžu si přesně vzpomenout, co že jsi to udělala...“
Než Luce stačila odpovědět, do hovoru zasáhl Steven. Položil jí
ruku na rameno. „Luce je naše nová studentka,“ blýskl po staré dámě
úsměvem. „Jistě vás potěší, že Miles se opravdu upřímně snažil, aby
jí nástup do školy ulehčil.“

252
 Přimhouřené oči paní Fisherové už je opustily a klouzaly po
přeplněném trávníku. Hosté už většinou dojedli. Shelby se míhala
mezi pochodněmi zabodnutými do země a zapalovala je. Když
rozsvítila i ty blíž k nim, objevila se Milesova silueta. Sklízel ze stolu
prázdné talíře.
„Cože? Můj prasynovec - dělá číšníka?“ Paní Fisherová si
ohromeně přitiskla na čelo ruku v rukavičce.
„Vlastně,“ ozvala se Shelby vedle nich, „je v úklidové...“
„Shelby,“ přerušila ji Francesca, „pochodeň vedle nefilimského
stolu zrovna zhasla. Mohla bys ji znovu zapálit - teď hned?“
„Víte co?“ navrhla Luce paní Fisherové. „Já skočím pro Milese a
přivedu ho sem. Určitě se už nemůžete dočkat, až se uvidíte.“
Miles pro dnešek vyměnil mikinu a baseballku za hnědé tvídové
kalhoty a jasně oranžovou propínací košili. Trochu odvážná
kombinace, ale slušelo mu to.
„Hej!“ zamával na Luce rukou, v níž nedržel stoh špinavých
talířů. Vypadal, že mu úklid stolů nevadí. Usmíval se, jako by byl ve
svém živlu, a bavil se se všemi kolem stolu, zatímco jim odklízel
nádobí.
Když k němu Luce došla, odložil talíře a objal ji. Připadalo jí, že ji
nakonec přitiskl o něco víc.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a naklonil hlavu, až mu hnědé vlasy
spadly do očí. Zřejmě nebyl zvyklý chodit bez kšiltovky. Nervózně si
vlasy odhrnul. „Nevypadáš moc dobře. Totiž - vypadáš ohromně, tak
jsem to nemyslel. Ty šaty ti sluší, a máš hezky udělaný vlasy. Ale
připadáš mi nějak...,“ zamračil se, „...smutná.“
„To mě mrzí.“ Luce nakopla drn nohou v černé lodičce s vysokým
podpatkem. „Protože takhle fajn už mi dlouho nebylo.“
„Fakt?“ Milesova tvář se rozzářila jen na chvíli, než mu došlo, že
to asi není kompliment pro něj. Pak mu úsměv zmizel. „Hele, já vím,
že je otrava mít domácí vězení. Podle mě to Francesca se Stevenem
fakt trochu přehnali, a teď tě ještě v jednom kuse sledujou...“

253
 „Já vím.“
„Neotáčej se, dívají se na nás. Ach panebože,“ zasténal. „To je
teta Ginger?“
„Měla jsem s ní to potěšení,“ zasmála se Luce. „Chce tě vidět.“
„To se vsadím. Prosím, nemysli si, že všichni z naší rodiny jsou
takoví. Až je poznáš o Díkůvzdání...“
Díkůvzdání a Milesovo pozvání. Luce na to úplně zapomněla.
„Aha.“ Miles studoval její výraz. „Ty myslíš, že tě Frankie a Steven
nepustí ani na svátky?“
Luce pokrčila rameny. „Usoudila jsem, že právě to znamená
jejich ,až do odvolání’.“
„Tak proto seš tak smutná?“ Miles jí položil ruku na holé rameno.
Už začala litovat, že si vzala šaty bez rukávů, ale ne teď, když ucítila
jeho prsty na nahé kůži. Ničím se to nepodobalo Danielovým
dotykům, které byly elektrizující a magické, jenže i tak ji jeho dotek
uklidňoval.
Miles přistoupil k ní a sklonil svou tvář k její. „Copak je?“
Zadívala se do jeho hlubokých modrých očí. Ruku měl pořád na
jejím rameni. Ucítila, jak se jí rty rozdělují, jak se mezi ně dere
pravda, nebo to, co za pravdu pokládala.
Že Daniel není tím, za koho ho považovala. Což možná
znamenalo, že ona není tou, za koho se považovala. Všechno, co
cítila k Danielovi u Meče & kříže, bylo pořád tady - když si na to
vzpomněla, zatočila se jí hlava -, ale teď bylo všechno tak jiné.
Všichni jí tvrdili, že v tomhle životě je všechno jinak, že jde o
prolomení cyklu - ale nikdo jí neřekl, co to znamená. Že to možná
nemá skončit tím, že oni dva budou spolu. Možná jde o to, aby se
ona té posedlosti zbavila a začala jednat samostatně.
„Je těžký vyjádřit to slovy,“ vzdychla si nakonec.
„Já vím,“ přikývl Miles. „Taky s tím mívám potíže. Vlastně je
něco, co jsem ti chtěl říct už dlouho...“

254
 „Luce.“ Francesca se objevila vedle nich - v podstatě se vmáčkla
mezi ně. „Už je načase, abys šla. Doprovodím tě k tobě do pokoje.“
Aha. Takže takhle končí její samostatnost.
„A Milesi, chtějí tě vidět tetička Ginger a Steven.“
Miles loupl po Luce posledním soucitným úsměvem a poslušně
se vydal k terase pozdravit tetičku.
Stoly už byly sklizené, ale Luce zahlédla Arriane a Rolanda, jak se
opírají u baru. Kolem Dawn se nahrnul hlouček nefilimských dívek.
Shelby se bavila s vysokým chlapcem se světlými vlasy a bledou,
skoro albínskou kůží.
P.E.P. To musí být on. Nakláněl se k Shelby, bylo očividné, že má
pořád zájem. Ale její spolubydlící se tvářila naštvaně. Tak naštvaně,
že si ani nevšimla procházející Luce s Franceskou. Ale její bývalý
kluk ano, a jeho pohled spočinul na Luce. Ty světlé, ne tak úplně
modré oči působily strašidelně.
Vtom někdo zavolal, že za chvíli začíná na pláži afterparty.
Shelby upoutala pozornost P.E.P. tím, že na něj vyštěkla, aby ho ani
nenapadlo tam za ní slídit.
„Chtěla bys jít s nimi?“ zeptala se Francesca, když se od zmatku
na terase dostaly trochu dál. Hluk i vítr se utišily, když učitelka a
studentka kráčely po štěrkové cestičce k internátu kolem
rozkvetlých růžových buganvilií. Luce si pomyslela, jestli Francesca
odpovídá za hladký průběh celé akce.
„Ne.“ Luce měla svoje spolužáky opravdu ráda, ale jít se s nimi
bavit na pláž nebylo určitě to, po čem v téhle chvíli toužila. Chtěla
by..., vlastně ani nevěděla co. Něco s Danielem, s tím Danielem,
kterého znala..., ale co? Nejspíš aby jí řekl, oč tady ve skutečnosti
jde. Pořád ho miluje, samozřejmě. Znal ji líp než všichni ostatní.
Srdce se jí rozběhlo pokaždé, když ho uviděla. Toužila po něm. Ale
jak dobře ho opravdu zná?
Francesca se zadívala na travnatý pás kolem pěšiny poblíž
internátu. Pomaloučku natáhla ruce jako baletka u tyče.

255
 „Ani lilie, ani růže,“ zamumlala tiše. Konečky prstů se jí chvěly.
„Tak co tedy...?“
Ozval se tichý zvuk drcení, jako by se rostlinky i s kořeny
vytahovaly z hlíny, a náhle se jakoby zázrakem po obou stranách
pěšinky objevily záhony měsíčně bílých květin, silných a čerstvých,
na vysokých stoncích,
A nebyly to jen tak nějaké květiny. Vzácné a choulostivé bílé
pivoňky, s poupaty jako baseballové míčky. Květiny, které jí tehdy
Daniel přinesl, když byla v nemocnici - a možná jí je přinesl i
mnohokrát předtím. Teď lemovaly cestičku v Pobřežní akademii a
mihotaly se jako hvězdy.
„Proč?“ hlesla Luce.
„Pro tebe,“ odpověděla Francesca.
„Kvůli čemu?“
Učitelka se krátce dotkla její tváře. „Někdy se v našich životech
objeví odnikud krása. Často jí nerozumíme, ale měli bychom jí
důvěřovat. Vím, že ty chceš všechno zpochybňovat. Ale někdy se
trochu víry vyplatí.“
Mluvila o Danielovi.
„Podívej se na mě a Stevena,“ pokračovala Francesca. „Vím, že
vám můžeme připadat matoucí. Miluju ho? Ano. Ale až nastane
poslední bitva, budu ho muset zabít. To je prostě naše realita. Oba
víme naprosto přesně, kde stojíme.“
„Takže mu nevěříte?“
„Věřím mu, že se zachová tak, jak mu káže jeho přirozenost - je
to démon. I ty potřebuješ věřit, že se ti kolem tebe zachovají podle
své přirozenosti. I kdyby to vypadalo, že zrazují své pravé já.“
„A co když to není tak jednoduché?“
„Jsi silná, Luce. Nejsi na nikom a na ničem závislá. Viděla jsem to
včera na tobě, když jsi mi odpovídala v kanceláři. A já jsem... moc
ráda.“

256
 Luce se necítila silná. Cítila se pošetile. Daniel je anděl, jeho
přirozeností je být dobrý. To se s tím má slepě smířit? A co její pravá
povaha? Ta není ani černá, ani bílá. Je snad ona příčinou toho, proč
je to mezi nimi tak hrozně složité? Luce si nedokázala vyhnat z
hlavy Francesčina slova ještě dlouho poté, co vešla do pokoje a
zavřela za sebou dveře.

Asi o hodinu později ji vylekalo zaklepání na okno. Luce seděla u

krbu a zírala ochable do plamenů. Než stačila vstát, ozvalo se další
zaťukání na okenní tabulku, tentokrát mnohem váhavější. Luce
přešla k oknu. Co tady Daniel zase dělá? Když předtím tak vyváděl
kvůli tomu, jak nebezpečné je se teď vídat, proč za ní pořád chodí?
Netušila ani, co od ní Daniel chce - pokud ji nechce mučit tak,
jak ho to viděla dělat tolika minulým verzím sebe samé v
Hlasatelích. Ovšem: on tomu říká milovat. Věděla ale, co od něj chce
dneska ona: aby ji nechal na pokoji.
Otevřela dřevěné okenice a pak i skleněné tabule okna. Shodila
přitom další z tisíců Shelbyiných květináčů. Opřela se rukama o
parapet a vystrčila hlavu do noci, připravená na střet s Danielem.
Ale na okenní římse nestál v měsíčním světle Daniel.
Byl tam Miles.
Převlékl si sváteční oblečení, ale pořád byl bez kšiltovky. Většina
jeho těla byla ve stínu, ale jeho široká ramena se ostře rýsovala proti
tmavomodré noční obloze. Jeho plachý úsměv u ní vyvolal bezděčné
pousmání jako odpověď. V ruce držel zlatou misku s oranžovými
liliemi, dekoraci ze svátečního stolu dožínkové slavnosti.
„Milesi,“ hlesla Luce. Jeho jméno znělo z jejích úst legračně. Hlas
jí podbarvilo příjemné překvapení, přestože před chvílí plánovala
být protivná. Srdce jí prudce bušilo a nedokázala se přestat křenit.

257
 „To ti přijde tak bláznivý, že jsem došel po římse od svýho pokoje
k vašemu?“
Luce zavrtěla hlavou. Trochu ji to ohromilo. Nikdy nebyla v
Milesově pokoji na chlapecké straně internátu. Ani netušila, kde
bydlí.
„Vidíš?“ Jeho úsměv se prohloubil. „Kdyby ti nedali domácí
vězení, ani bych nezjistil, že to jde. Je to tady fakt dobrý, Luce: měla
bys vylízt za mnou. Nebo se bojíš vejšek?“
Luce toužila vylézt na římsu za Milesem. Jenom si nechtěla
připomínat, jak tam byla naposledy s Danielem. Ti dva se od sebe
tak lišili. Miles byl spolehlivý, milý, starostlivý. A Daniel - láska
jejího života. Kdyby to jen bylo tak snadné. Připadalo jí
nespravedlivé ty dva srovnávat. A taky nemožné.
„Jak to, že nejseš se všema ostatníma na pláži?“ zeptala se.
„Všichni tam nejsou,“ namítl Miles. „Ty seš tady.“ Mávl ve vzduchu
miskou oranžových květů. „Tohle jsem ti přines od večeře. Shelby
má na svý straně pokoje tolik kytek, a ty nic. Mohla by sis to dát na
stůl.“
Prostrčil k ní květinovou misku. Překypovala lesklými
oranžovými květy a jejich černé blizny se chvěly ve větru. Květiny
nebyly dokonalé, některé už trochu povadly, ale byly mnohem
rozkošnější a živější než pivoňky, které pro ni nechala rozkvést
Francesca.
Někdy se v našich životech objeví odnikud krása.
Tohle byla ta nejhezčí věc, kterou pro ni někdo v Pobřežní
akademii udělal - pokud nepočítá to, jak se Miles vloupal ke
Stevenovi a ukradl mu tu knížku, aby Luce naučil vstupovat do
Hlasatelů. Nebo jak ji Miles ten úplně první den pozval na snídani...,
nebo jak rychle ji začlenil do svých plánů na Díkůvzdání. Nebo jak
se vůbec netvářil naštvaně, když se kvůli ní dostal do maléru a
přidělili ho do úklidové čety. Nebo když Miles...

258
 Uvědomila si, že by v tom mohla pokračovat celou noc. Vzala
květiny z okna a přenesla je na svůj stůl.
Když se vrátila, Miles k ní natáhl ruku, aby jí pomohl vyjít ven.
Mohla by se vymluvit, pronést něco chabého na ten způsob, že
nechce porušovat Francesčina pravidla. Nebo se může chytit jeho
ruky, teplé a silné a bezpečné, a nechat se vytáhnout ven.
Zapomenout na chvíli na Daniela.
Obloha venku explodovala hvězdami. Třpytily se na temném
pozadí jako drahokamy paní Fisherové - ale byly jasnější, zářivější a
mnohem krásnější. Z tohohle místa vypadaly sekvoje na východním
okraji kampusu husté, černé a zlověstné. Na západě byly vidět vlny,
neúnavně dorážející na písek, a o kus dál planoucí světlo táboráku
na pláži. Oceán. Les. Obloha. Luce si těch věcí všímala i jindy než
tady na římse. Ale pokaždé, když tu byla s Danielem, veškerou její
pozornost si uchvátil jen pro sebe on. Skoro jako by ji oslepoval,
takže tu scénu nikdy nedokázala doopravdy vnímat.
A ten pohled bral skutečně dech.
„Asi se divíš, proč jsem tady,“ ozval se Miles. Luce si uvědomila,
že už chvíli oba mlčeli. „Začal jsem o tom už předtím, ale nevěděl
jsem - nevím jistě...“
„Jsem ráda, žes přišel. Tam vevnitř už to byla trochu nuda. Jenom
jsem zírala do ohně.“ Věnovala mu poloviční úsměv. Miles zastrčil
ruce do kapes. „Hele, já vím, že ty a Daniel...“ Luce bezděčně
zasténala.
„Máš pravdu, neměl bych o tom mluvit...“
„Ne, proto nekňučím.“
„Jenomže... ty víš, že tě mám rád, že jo?“
„Hmm.“
Jasně že ji má Miles rád. Jsou přece kamarádi. Dobří kamarádi.
Luce se kousla do rtu. Teď se snažila obelhávat sama sebe, což
nebylo nikdy dobré znamení. Samozřejmě že ji má Miles rád. Ona
ho má taky ráda. Jen se na toho kluka podívejte. Ty oči, modré jako

259
oceán. Jak se pokaždé trochu zajíkne, než se usměje. Navíc byl vážně
ten nejmilejší člověk, s jakým se kdy setkala.
Jenže je tady Daniel, a před ním byl taky Daniel, a pořád a pořád
jenom Daniel a... bylo to nekonečně složité.
„Já to zkazil.“ Miles zamrkal. „Fakt jsem ti chtěl hlavně říct -
dobrou noc.“
Podívala se na něj a zjistila, že on kouká na ni. Vytáhl ruce z
kapes, sevřel do nich ty její a uvěznil je v sevření mezi jejich těly. Pak
se pomalu, úmyslně zdráhavě naklonil, jako by jí chtěl dát příležitost
ještě si vychutnat tu báječnou noc kolem nich.
Luce věděla, že ji Miles chce políbit. Věděla, že by mu to neměla
dovolit. Samozřejmě kvůli Danielovi - ale taky kvůli tomu, co se
stalo, když políbila Trevora. Její první polibek. Jediný, kdy se líbala s
někým jiným než s Danielem. Je to pouto s Danielem důvod, proč
Trevor zemřel? Co když v té vteřině, kdy políbí Milese... Nedokázala
to ani domyslet.
„Milesi.“ Zatlačila mu na ramena. „Tohle bys neměl. Líbat mě
je...,“ polkla nasucho, „...nebezpečný.“
Rozesmál se. Samozřejmě - on nevěděl nic o Trevorovi. „Myslím,
že to risknu.“
Luce se pokusila odtáhnout, ale Miles nějak dokázal, že s ním jí
připadalo všechno prima. Dokonce i tohle. Když se jeho rty přitiskly
na její, zadržela dech a čekala na nejhorší.
Ale nic se nestalo.
Milesovy rty byly lehounké jako dotek peříčka. Políbil ji tak
lehce, aby mohli pořád předstírat, že jsou jen kamarádi - ale zároveň
tak, aby jí dal najevo, že toho má v zásobě mnohem víc, pokud jde o
něj. Pokud by chtěla.
Ale i když nevyšlehly plameny, neobjevil se zápach spálené kůže,
žádná smrt a destrukce - proč vlastně ne? -, stejně by jí měl ten
polibek připadat špatný. Její rty tak dlouho toužily jen po Danielovi.

260
Zvykla si snít o jeho polibcích, jeho úsměvu, jeho úchvatných
fialových očích, jeho náruči. Nikdy nestála o nikoho jiného.
Ale co když se s Danielem plete? Co když by mohla být šťastnější
- nebo prostě jen šťastná - s jiným klukem?
Miles se odtáhl. Tvářil se blaženě i smutně zároveň. „Tak...
dobrou noc.“ Otočil se, jako by se chtěl vydat po římse zpátky, ale
ještě se zarazil. Natáhl se po její ruce. „Kdybys měla někdy pocit, že
to nejde, víš, s...“ Zvedl oči k nebi. „Budu tady. Jen chci, abys to
věděla.“
Luce přikývla. Už teď bojovala se sílící vlnou zmatku. Miles jí
stiskl ruku, obrátil se k ní zády, podlezl pod zkosenou šindelovou
střechou a vydal se na zpáteční cestu ke svému pokoji.
Luce osaměla. Dotkla se rukou místa, kde byly před chvílí
Milesovy rty. Až se s ní příště sejde Daniel, pozná to? Hlava ji bolela
ze všech těch vzrušení dnešního dne. Toužila jen po tom, zalézt do
postele. Když přelezla přes parapet dovnitř, ještě jednou se otočila,
aby se pokochala tím nádherným pohledem. Aby si zapamatovala,
jak vypadala ta noc, kdy se toho tolik změnilo.
Ale místo hvězd a stromů a hučících vln její oči ulpěly mezi
mnoha komíny na střeše. Za jedním vykukovalo něco bílého a
zářivého. Dvě špičky křídel.
Daniel. Krčil se na střeše, ale ani se nesnažil moc schovávat.
Seděl jen kousek od místa, kde se Luce políbila s Milesem. Byl k ní
zády a hlavu měl svěšenou.
„Danieli!“ vykřikla. Cítila, jak se jí jazyk na jeho jméně zasekl.
Když se k ní obrátil, jeho tvář měla výraz nekonečných muk. Jako
by mu Luce právě vyrvala srdce z těla. Pokrčil kolena, roztáhl křídla
a rozletěl se do noci.
O chvíli později se proměnil jen v další hvězdičku na třpytivé
noční obloze.

261
 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

TŘI DNY

Ráno při snídani Luce nedokázala skoro nic sníst.

Byl poslední den školy před prázdninami, kdy se studenti
rozjedou na Díkůvzdání, a Luce se už teď cítila osamělá. Osamělost
uprostřed lidí byla ta nejhorší, ale nemohla si pomoct. Všichni
kolem ní nadšeně vykládali o tom, jak se těší domů. O nějakém
klukovi nebo dívce, kterého/kterou neviděli od letních prázdnin. O
mejdanu, který o víkendu pořádá jejich bývalá parta.
Luce naproti tomu čekala jen osamělá tryzna v prázdném
internátním pokoji.
Samozřejmě nebyla doslova jediná, kdo nikam nejel. Zůstávalo tu
pár lidí z hlavní budovy. Třeba Connor Madson, který přišel do školy
na stipendium z dětského domova v Minnesotě. Taky Brenna
Leeová, která měla rodiče v Číně. Zůstávali tu i Francesca se
Stevenem - vážně pořádné překvapení - a ve čtvrtek večer pořádali v
jídelně slavnostní večeři pro studenty, kteří nejedou domů.
Luce držela nad vodou jen jedna myšlenka: že Arriane splní svou
„hrozbu“ a bude na ni dohlížet i přes prázdniny. Jenže od té doby, co
je Arriane doprovodila z Las Vegas, ji skoro neviděla. Jen tu chvíli na
slavnosti při oslavě dožínek.

262
 Ostatní se chystali hned příští den k odjezdu. Milese čekala jeho
rodinná večeře se stovkou lidí. Dawn a Jasmine jely spolu: jejich
rodiče slavili Díkůvzdání společně v sídle Jasmininých rodičů v
Sausalitu. Dokonce i Shelby, ačkoli se předtím slovem nezmínila o
návratu do Bakersfieldu, si den předtím telefonovala s maminkou a
sténala do sluchátka: „No jo. Já vím. Přijedu.“
Pro Luce to byla ta nejhorší možná doba, kdy by měla zůstat o
samotě. Její vnitřní zmatek houstl den za dnem. Teď už sama
nevěděla, co vlastně cítí k Danielovi, nebo ke komukoli jinému.
Neustále se proklínala za to, že byla tak hloupá a nechala Milese
zajít tak daleko.
Celou noc po tom polibku to probírala horem dolem, ale
nakonec došla vždycky ke stejnému závěru: I když ji Daniel trápil, co
se stalo s Milesem, byla jen a jen její vina. To ona byla podvodnice.
Fyzicky ji bolelo pomyšlení, jak Daniel přilétá, sedí tiše na střeše
a dívá se, jak se ona a Miles líbají. Představa, jak se musel cítit, když
se zvedal ze střechy. Asi podobně, jako se ona cítila při zjištění, že
Daniel měl něco se Shelby. Nebo hůř, protože tohle byl bona fide
podvod. Další věc na seznamu důkazů, že spolu ona a Daniel
nedokážou normálně komunikovat.
Tichý smích ji přenesl zpět nad nedojedenou snídani.
Francesca proplouvala mezi stoly v dlouhém plášti s černobílými
tečkami. Pokaždé, když se na ni Luce podívala, se učitelka sladce
usmívala a bavila se s někým ze studentů, ale Luce cítila, že je
neustále pod jejím dohledem. Jako by se jí Francesca uměla podívat
do hlavy a poznala naprosto přesně, co Luce přimělo ke ztrátě chuti.
Včera ty bílé pivoňky kolem pěšiny do poslední zmizely, jako by
Francesca přestala věřit v Luceinu sílu.
„Proč se tak mračíš, kámo?“ zeptala se s plnou pusou Shelby a
spolkla sousto bagelu. „Věř mi, včera jsi o moc nepřišla.“
Luce neodpověděla. Táborák na pláži byl to poslední, nač
myslela. Všimla si, že Miles se přiloudal na snídani mnohem později

263
než obvykle. Baseballovou čapku měl staženou do očí a ramena
nahrbená. Luce se bezděčně dotkla svých rtů.
Shelby na kamaráda okázale zamávala, ruce nad hlavou. „Co je s
tím klukem? Je slepej? Země volá Milese!“
Když se jí konečně podařilo upoutat jeho pozornost, chlapec jim
nemotorně zamával a málem se přizabil o pojízdný bufet. Pak mávl
ještě jednou a zmizel uvnitř jídelny.
„Připadá to jenom mně, nebo se Miles vážně chová v poslední
době jako naprostej magor?“ Shelby protočila panenky a napodobila
Milesovu potrhlou chůzi.
Jenže Luce umírala touhou rozběhnout se za ním a...
A co? Říct mu, že se nemá proč stydět? Že za ten polibek může
zrovna tak ona? Že srážka s někým jako ona nemůže dopadnout
jinak než špatně? Ze ho má ráda, ale mezi nimi jsou jisté věci -
spousta věcí - prostě nemožné? Že i když je teď s Danielem
rozhádaná, jejich lásku nic na světě nemůže ohrozit?
„Jak jsem říkala,“ vykládala Shelby a dolila Luce kávu z bronzové
karafy na stole. „Táborák, žranice - tyhle věci jsou prostě únavný.“ V
koutku úst se jí objevil téměř úsměv. „Zvlášť když u toho nejseš ty.“
Luce trochu zjihla. Shelby jako by tu a tam vypustila nepatrný
paprsek světla. Její spolubydlící však vzápětí trhla rameny, jako by
chtěla dodat „ale moc si to do hlavy neber“.
„Nikdo jinej prostě nedokáže ocenit moje ztělesnění Lilith, to je
všechno.“ Shelby napřímila páteř, vystrčila hrudník a zacukala
pravým horním koutkem.
Shelbyino předvádění Lilith Luce vždycky spolehlivě roz-
chechtalo. Ale dnes se dokázala sotva pousmát.
„Hm,“ zabručela Shelby. „Já vím, že ti ta párty na pláži nechyběla.
Viděla jsem včera letět od internátu Daniela. Vy dva jste si toho asi
měli hodně co povídat.“
Shelby viděla Daniela? Proč to neřekla dřív? Viděl ho i někdo
další?

264
 „Vůbec jsme spolu nemluvili.“
„Tak tomu nevěřím. Vždycky ti přece musí vydat fůru příkazů...“
„Shelby, Miles mě políbil,“ přerušila ji Luce. Víčka jí klesla. Z
nějakého důvodu se jí líp přiznávalo se zavřenýma očima. „Včera
večer. Daniel všechno viděl. Odletěl dřív, než jsem stačila...“
„Aha. Tak to chápu.“ Shelby tiše hvízdla. „To je teda hustý.“
Luceina tvář zrudla hanbou. Nedokázala vymazat z mysli obraz
Daniela, jak roztahuje křídla a chystá se odletět. Bylo to tak...
definitivní.
„Takže mezi tebou a Danielem... je konec?“
„Ne. To nikdy!“ Luce si ten výrok ani nedokázala vyslechnout,
aniž se celá roztřásla. „Já prostě nevím.“
Nepověděla Shelby o tom, co ještě zahlédla v Hlasateli - že
Daniel a Cam pracují spolu. Jako spiklenci, aspoň pokud se podle
toho výjevu dalo soudit. Jenže Shelby Cama neznala, a celá ta
historie byla už tak hrozně komplikovaná. Navíc Luce nedokázala
snést pomyšlení, že by Shelby se svým poněkud kontroverzním
přístupem k andělům a démonům neviděla v jejich spolčení nic
špatného.
„Ale víš, že Daniel teď bude pekelně naštvanej. Pokazila jsi mu
jeho projekt - tu vaši vzájemnou oddanost, co nikdy neumírá.“
Luce v kovové bílé židli ztuhla.
„Já nechci bejt jízlivá, Luce. Možná se Daniel zaplet i s jinejma
holkama, co já vím. To je v dějinách dost mlhavý. Ale každopádně
jde o to, že nikdy nezapomínal na jedno: že ty seš ta jediná, na který
záleží.“
„A to mi má jako zvednout náladu?“
„Hele, já tady nejsem od toho, aby ses cejtila líp. Jen chci
ilustrovat svou teorii. Ale když dáme stranou tu Danielovu pitomou
rezervovanost - a že jí má na skladě dost -, jedno se mu nedá upřít:
je ti fakt oddanej. Otázka zní, jestli taky ty jemu? Co Daniel ví -

265
třeba ho pustíš k vodě, sotva ti zkříží cestu někdo zajímavej. Jako
Miles. To je fakt skvělej kluk. Na můj vkus trochu střelenej, ale...“
„Já Daniela nikdy nenechám!“ vyhrkla Luce nahlas, jak se tomu
zoufale snažila sama uvěřit.
Vzpomněla si na výraz hrůzy v jeho tváři tu noc, kdy se hádali na
pláži. Jak ji ohromilo, když se jí zeptal: To se rozcházíme? Jako by
měl podezření, že se to může stát. Jako by mu nespolkla celou tu
šílenou historku o jejich věčné lásce, kterou jí vykládal pod
broskvoní v Meči & kříži. Ale ona ji spolkla jediným douškem, přijala
ji i přes všechny praskliny - ty dílky, skládačky, které do sebe tak
úplně nezapadaly, ale on ji tolik prosil, aby mu věřila. Ale teď jako
by jí všechno, co tak ochotně spolykala, trhalo zevnitř vnitřnosti.
Cítila, jak největší z těch nestrávených kousků stoupá hrdlem přímo
do jejích úst.
„Většinou vůbec nechápu, proč má rád zrovna mě.“
„Ale no tak,“ ušklíbla se Shelby. „Snad nepatříš k těm holkám, co
pořád plácají jen Já pro něj nejsem dost dobrá, bla bla bla. Nechceš si
sednout radši k Jasmine a Dawn, hele? Tohle je jejich parketa, ne
moje.“
„Tak jsem to nemyslela.“ Luce se naklonila nad stůl a ztišila hlas.
„Já myslím, proč si mě vybral, tenkrát před tisícem nebo kolika
lety..., když byl tam nahoře. Ze všech lidí na Zemi zrovna mě.“
„To víš, nezapomínej, že tenkrát zase výběr nebyl až tak velkej -
au!“ vyjekla, když ji Luce praštila. „Jen se snažím trochu odlehčit
situaci.“
„Vybral si mě, Shelby, i když měl na nebi nějakou důležitou
úlohu, byl ve vysokým postavení. To je přece důležitý, ne?“ Její
spolubydlící přikývla. „Určitě v tom muselo bejt něco víc, než že
jsem mu jen připadala hezká nebo tak něco.“
„Ale... ty nevíš, co to bylo?“
„Ptala jsem se, ale on mi nikdy neřek, jak to bylo. Když to
vytáhnu, tváří se, jako by si nemoh vzpomenout. Což je divný,

266
protože pak to vypadá, jako bysme byli jen dva herci..., co hrajou
tisíc let v jedný pohádce, a nikdo z nás ji nemůže přetočit na
začátek.“
Shelby si Zamnula bradu. „Co před tebou Daniel ještě taji?“
„To jsem právě měla v plánu zjistit.“
Terasa se začala vylidňovat, většina studentů už spěchala na
výuku. Číšníci-brigádníci v poklusu sklízeli nádobí. U stolu nejblíž
oceánu seděl o samotě Steven a pil kávu. Brýle měl po ložené na
stole před sebou. Jeho pohled našel Luce a podržel ho - na dlouhou
dobu, dokonce když už vstala a chystala se vydat do třídy - s tím
svým pronikavým, pozorným výrazem, který jako by si s ní nevěděl
rady. Což zřejmě nevěděl.

Po tom nejdelším a nejnudnějším výkladu o dělení buněk se Luce

vypotácela z učebny biologie a vydala se po schodišti hlavní budovy
směrem dolů a ven. Překvapilo ji, že parkoviště je nacpané auty.
Rodiče, starší sourozenci a několik šoféru v livrejích vytvořili tak
dlouhou frontu vozidel, že Luce takovou neviděla od doby, kdy
chodila na střední školu v Georgii.
Studenti se kolem ní hrnuli ze školy a kličkovali k autům. Za
sebou vezli kufry na kolečkách. Jasmine a Dawn se horlivě objímaly,
než Jasmine nastoupila do taxíku a Dawn mezi sebe pustili její bratři
na zadní sedadlo terénního vozu. A to se neměly vidět jen pár hodin.
Luce vklouzla zpátky do školy a použila zanedbávaný zadní
východ, aby se dostala na pěšinu k internátu. Rozhodně se teď
nechtěla s nikým objímat a loučit.
Když kráčela pod šedivou oblohou, pořád na ní ležel těžký balvan
viny. Ale ranní rozhovor se Shelby v ní zanechal dojem, že přece jen
není tak bezmocná. Věděla, že to pokazila, ale polibek s jiným
klukem jako by v ní probudil pocit, že poprvé ve vztahu s Danielem

267
byla na tahu jako první. Třeba v něm aspoň vyvolá nějakou reakci.
Může se mu omluvit. On se jí může omluvit. Můžou si spolu dát
limonádu, přenést se přes tyhle zmatky a konečně začít normálně
mluvit.
V tu chvíli jí zabzučel mobil. Přišla jí zpráva od pana Colea:

Vsechno je zarizeno.

Takže pan Cole mluvil s rodiči a vysvětlil jim, že Luce nepřijede.

Milosrdně ze své zprávy vypustil informaci, jak na to rodiče
reagovali. Mluví s ní vůbec ještě? Už pár dní jí nenapsali.
Jenže tohle byla bezvýchodná situace: když jí napsali, cítila se
provinile a neodepisovala jim. Když nenapsali, cítila se zodpovědná
za to, že se chová tak, aby s ní ani nechtěli komunikovat. A pořád
ještě nevěděla, jak to má udělat s Callie.
Vyběhla po schodech do prázdné chodby internátu. V tiché
budově se hlasitě rozléhal každý její krok. Nikde nebyla ani noha.
Když vrazila do pokoje, čekala, že Shelby už bude pryč. Nebo že
ji aspoň uvidí balit kufr a mířit ke dveřím.
Shelby tam sice nebyla, ale její věci zůstaly poházené po celé
místnosti. Její péřová vesta visela pořád na háčku u dveří, věci na
jógu měla na hromadě v koutě. Možná jede až zítra ráno.
Než za sebou Luce stačila dovřít dveře, někdo na ně z druhé
strany zaklepal. Vystrčila hlavu do chodby.
Miles.
Měl zpocené dlaně a Luce cítila, jak mu buší srdce. Napadlo ji,
jestli není rozcuchaná, jestli si ráno ustlala postel, a jak dlouho šel
Miles za ní. Jestli ji viděl, jak utekla před karavanou Díkůvzdání.
Jestli sledoval bolestný výraz na její tváři, když si četla esemesku.
„Ahoj,“ pozdravila ho tiše.
„Ahoj.“
Miles měl na sobě pletený hnědý svetr, ze kterého mu koukal

268
bílý límeček košile, a na sobě ty džíny s dírou na koleni, které Dawn
vždycky vymrštily ze židle a pak s Jasmine cupitaly za ním a
omdlévaly blahem.
Milesovy rty se zvlnily nervózním úsměvem. „Nechceš něco
podniknout?“
Palce měl zaháknuté za popruhy tmavomodrého batohu a jeho
hlas se rozléhal prázdnou chodbou. Luce napadlo, jestli s Milesem
nejsou jediní dva lidé v celé budově. Ta myšlenka byla zároveň
vzrušující a zneklidňující.
„Mám domácí vězení až na věky věků, zapomínáš?“
„Proto jsem tě přišel trochu rozveselit.“
Luce se domnívala, že má na mysli jen tenhle rozhovor, ale
Miles stáhl batoh z ramene a rozepnul zip, aby odhalil svoje
poklady. Uvnitř měl celý arzenál stolních her: Monopoly. Dostihy a
sázky. Pačísí. Hru založenou na High School Musical. Dokonce i
scrabble. Bylo to tak milé a nevtíravé, až se z toho Luce chtělo
brečet.
„Já myslela, že dneska odjíždíš,“ řekla. „Všichni už jsou na
odchodu.“
Miles pokrčil rameny. „Naši mi dovolili, ať tady klidně zůstanu,
jestli chci. Stejně za chvíli pojedu domů na Vánoce, a kromě toho se
naše názory na ideální trávení svátků dost liší. Ten jejich zahrnuje
cokoli, co bude stát za zmínku New York Times v rubrice Životní
styl.“
Luce se rozesmála. „A tvůj?“
Miles zalovil hlouběji v batohu a vytáhl dva sáčky s instantním
jablečným moštem, krabičku popcornu do mikrovlnky a DVD s
filmem Woodyho Allena Hana a její sestry. „Můj je skromnější, a
právě na něj koukáš.“ Usmál se. „Pozval jsem tě, abys se mnou
strávila Díkůvzdání, Luce. Okolnosti se změnily, ale plány přece
měnit nemusíme.“
Luce cítila, jak se jí po tváři rozlévá úsměv. Otevřela dveře, aby

269
Miles mohl vejít. Otřel se přitom o ni ramenem a oba se na sebe na
okamžik zadívali. Luce cítila, jak se Miles zhoupl na patách - jako by
ji chtěl znova políbit. Napjala se a čekala.
Ale on se jen usmál, shodil z ramene batoh doprostřed pokoje a
začal vykládat svůj kontraband.
„Máš hlad?“ zeptal se a ukázal na popcorn.
Luce si vzpomněla, jak s Callie dělaly popcorn a málem podpálily
ubytovnu v Doveru. Nemohla si pomoct - začalo se jí znovu hrozně
stýskat po její kamarádce.
Miles otevřel mikrovlnku a zvedl prst. „Tímhle prstem můžu
zmáčknout kterýkoli tlačítko, a trouba upeče cokoli. Máš štěstí, že
jsem v tom tak dobrej.“
Bylo zvláštní, že se tak zaobírala tím jediným polibkem s
Milesem. Teď Luce cítila, že se ji jen snaží rozveselit. Kdyby se
neobjevil, upadla by do dalšího z těch záchvatů sebelítosti a
sebeobviňování. Nedokázala si sice představit, že by ho líbala znova
- ne proto, že by nechtěla, ale protože věděla, že to není správné, a
nemohla to udělat Danielovi..., nechtěla to udělat Danielovi..., ale
Milesova přítomnost ji silně uklidňovala.
Zahráli si trixeso, dokud Luce konečně nepochopila pravidla,
scrabble, dokud jim nedošlo, že polovina písmen v krabici chybí, a
Monopoly, dokud venku nezašlo slunce tak, že už skoro neviděli na
hrací plán. Pak se Miles pustil do rozdělávání ohně v krbu, a když se
mu to povedlo, zastrčil do Luceina počítače DVD Hana a její sestry.
Jediné místo, odkud se mohli oba dívat na film na obrazovce, byla
její postel.
Luce náhle znervózněla. Předtím byli jen dva kamarádi, kteří po
vyučování hrají na podlaze hry. Teď se setmělo, internát byl
liduprázdný, v krbu praskal oheň - co to z nich dělá?
Posadili se vedle sebe na postel a ona musela pořád myslet na to,
kde má ruce, jestli to nevypadá nepřirozeně, když je má spojené v
klíně, a jestli by se její malíček dotýkal Milesova, kdyby si položila

270
ruku vedle. Koutkem oka viděla, jak se mu hrudník zvedá při
nádeších. Slyšela, jak se škrábe na krku. Sundal si kšiltovku a ona
cítila citrusovou vůni jeho šamponu.
Hana a její sestry byl jeden z těch mála Allenových filmů, které
nikdy neviděla, ale nedokázala mu věnovat plnou pozornost. Jenom
než začaly titulky, třikrát si přehodila nohu přes nohu a zase ji
sundala dolů.
Vtom se rozletěly dveře. Do pokoje se vhrnula Shelby, loupla
jedním okem po Luceině počítači a zajásala: „Tohle je super
Díkůvzdání! Můžu se koukat s...“ Pohled jí sklouzl na spodní
palandu a na Milese. „Aha.“
Luce vystřelila z postele. „Jasně že můžeš! Já nevěděla, kdy jedeš
domů...“
„Nikdy.“ Shelby vylezla na horní palandu a způsobila jim dole
menší zemětřesení. „Pohádala jsem se s mámou. Ani se neptejte, je
to nudný povídání. Stejně se radši poflakuju s váma, lidi.“
„Ale Shelby...“ Luce si neuměla představit tak vážnou hádku, aby
jí to zabránilo jet na svátky domů.
„Ticho, ať si můžem vychutnat Woodyho génia,“ okřikla ji
spolubydlící.
Miles a Luce si vyměnili spiklenecký pohled. „To je fakt,“ pronesl
potom Miles a zakřenil se na Luce.
Popravdě řečeno, Luce se ulevilo. Když se usadila, její prsty se
opravdu otřely o Milesovy a on jí je krátce sevřel. Jen na okamžik,
ale Luce z toho stisku poznala, že pokud jde o tohle Díkůvzdání,
všechno bude v pořádku.

271
 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

DVA DNY

Luce probudil zvuk ramínka posunovaného po tyči v její skříni.

Než stačila zjistit, kdo je za ten hluk zodpovědný, na tváři jí
přistála hromada šatů. Posadila se na posteli a odházela ze sebe
džíny, trička a svetry. Sundala si z hlavy barevnou podkolenku.
„Arriane?“
„Máš radši ty červený? Nebo černý?“ Její andělská přítelkyně
držela u své drobné postavičky Luceiny dvoje šaty a pohupovala se
mezi nimi.
Na jejích pažích už nebyly ty příšerné sledovací náramky, které
musela nosit u Meče & kříže. Luce si toho všimla až teď, a otřásla se
při vzpomínce, jak se do Arrianina těla řinul nemilosrdný proud
pokaždé, když překročila nějaké nařízení. Každým dnem v Kalifornii
se její vzpomínky na Meč & kříž zatmívaly, až na chvíle jako tahle,
kdy se jí náhle vynořily naprosto zřetelně.
„Elizabeth Taylorová tvrdí, že červené šaty může nosit jen
sebevědomá žena,“ pokračovala Arriane. „Záleží na tom, jestli
máš ňadra a dobrý odstín pleti. A to ty naštěstí obojí máš.“
Osvobodila červené šaty z ramínka a přihodila je na hromadu. „Co
tady děláš?“ zeptala se Luce.

272
 Arriane si založila útlé ruce v bok. „Pomáhám ti balit, hlupáčku.
Jedeš domů.“
„C-cože? D-domů? Jak to myslíš?“ zakoktala Luce. Arriane se
rozesmála. Popošla k posteli, chytila Luce za jednu ruku a vytáhla ji
z palandy. „Georgie volá, broskvičko.“ Poplácala Luce po tváři. „Staří
dobří Harry a Doreen. A zřejmě přiletí i nějaká tvoje kamarádka.“
Callie. Copak vážně uvidí Callie? A rodiče? Luce se zapotácela na
místě. Najednou jí došla slova.
„Ty snad nechceš strávit Díkůvzdání s rodinou?“
Luce čekala, až jí to dojde. „Ale co...“
„Nedělej si starosti.“ Arriane ji cvrnkla do nosu. „To vymyslel pan
Cole. Museli jsme jen dělat, že na cestu k rodičům nemáš ani
pomyšlení, a tohle byl ten nejjednodušší a nejlegračnější způsob.“
„Ale on mi včera psal, že...“
„Nechtěl, aby sis dělala marný naděje, dokud nezařídí všechno do
nejmenších podrobností, včetně,“ Arriane udělala pukrle, „dokonalý
eskorty. Teda tady vidíš její půlku. Roland dorazí každou chvíli.“
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„To je brouček,“ zapředla Arriane a hodila po Luce červené šaty.
„Vem si děťátka na sebe, šup.“
Luce si poslušně natáhla šaty a rozběhla se do koupelny, aby si
vyčistila zuby a učesala vlasy. Arriane ji zase jednou postavila před
hotovou věc: Skoč! Jak je to hluboko? To je jedno, prostě se nezdržuj
otázkami a skoč.
Vynořila se z koupelny a čekala, že uvidí Rolanda a Arriane dělat
něco rolandovsko-arrianovského. Třeba že jeden bude stát na jejím
kufru a druhý se ho bude snažit zapnout.
Jenže to neklepal Roland.
Byli to Francesca se Stevenem.
Do háje.
Luce už na jazyk vyskakovala věta Já vám to vysvětlím. Až na to,
že neměla nejmenší ponětí, jak by se z téhle situace mohla vymluvit.

273
Podívala se na Arriane, ale ta zrovna házela do kufru Luceiny
tenisky. Copak nechápe, že jsou v pořádném maléru?
Když Francesca popošla k ní, Luce se v duchu obrnila. Ale vtom ji
široké karmínové rukávy Francesčina roláku zahalily v nečekaném
objetí. „Přišli jsme ti popřát šťastné svátky.“
„Samozřejmě nám budeš zítra chybět u toho, čemu se tady
pokradmu říká večeře vyvrženců,“ prohlásil Steven, vzal Francesku
za ruku a odtáhl ji od Luce. „Ale pro studenty je vždycky lepší, když
můžou být s rodinou.“
„Já to nechápu,“ vyhrkla Luce. „Vy jste to věděli? Já myslela, že
mám až do odvolání domácí vězení.“
„Ráno jsme mluvili s panem Colem,“ prohodila Francesca. „A
tvoje domácí vězení nebyl trest, Luce,“ dodal Steven. „Byla to jediná
možnost, jak jsme mohli dosáhnout toho, že budeš v bezpečí a pod
naším dohledem. Ale s Arriane jsi v dobrých rukou.“
Francesca začala postrkovat Stevena ke dveřím, jako by ji ne-
chtěli zdržovat. „Slyšeli jsme, že tví rodiče už tě zoufale potřebují
vidět. Tvoje matka prý peče koláče a ucpává s nimi mrazák.“
Zamrkala na Luce, oba jí se Stevenem zamávali a byli pryč.
Luceino srdce se z vyhlídky na setkání s rodiči nadšeně rozbušilo.
Ale vzápětí přestalo, když si vzpomněla na Milese a Shelby.
Budou smutní, když je opustí a odjede na Díkůvzdání do
Thunderboltu. Nevěděla ani, kde vězí Shelby. Nemůže přece odjet a
neříct jim...
Roland strčil hlavu do dveří. V proužkovaném saku a nažehlené
bílé košili vypadal jako profesionální politik. Černozlaté dredy měl
zastřižené, takže mu v obličeji o to víc vynikly tmavé, hluboce
posazené oči.
„Už je čistej vzduch?“ šlehl po Luce svým pověstným ďábelským
úsměvem. „Máme tady jednoho černýho pasažéra.“ Pokývl na
někoho za sebou - a ten někdo se vzápětí objevil s plátěným pytlem
v ruce.

274
 Miles.
Blýskl po Luce nádherně vyrovnaným úsměvem a posadil se na
kraj její postele. Luce prolétlo hlavou, jak ho bude představovat
rodičům. Sundá si kšiltovku, potřese jim rukama, pochválí mamince
nedodělanou výšivku na ubruse...
„Rolande, čemu z výrazu ,tajná výprava’ nerozumíš?“ zeptala se
Arriane.
„To je moje vina,“ ozval se Miles. „Viděl jsem Rolanda, jak sem
jde - a vnutil se mu. Proto měl zpoždění.“
„Sotva tenhle kluk slyšel Luce a Georgia,“ ukázal na něj Roland
prstem, „měl v nanosekundě sbaleno.“
„Měli jsme takovou úmluvu na Díkůvzdání,“ prohlásil Miles a
díval se přímo na Luce. „Nemoh jsem jí dovolit, aby to porušila.“
„Ne,“ Luce se na něj usmála v odpověď. „Tos nemoh.“
„Hm.“ Arriane nadzdvihla obočí. „To by mě zajímalo, co na to
řekne Francesca. Někdo by to měl například oznámit tvým vlastním
rodičům, Milesi...“
„Ale no tak, Arriane,“ Roland mávl přezíravě rukou. „Odkdy
straníš autoritám? Já se o něj postarám. Nic se mu nestane.“
„Co se to tady děje?“ Shelby vpadla do místnosti. Na zádech jí
visela podložka na jógu. „Kam se chystáte?“
„K Luce domů na Díkůvzdání,“ odpověděl Miles.
chodbě za Shelby se objevila hlava s vybledlými vlasy. Shelbyin
expřítel. Pleť měl bílou jako duch, a Shelby měla pravdu: na jeho
očích bylo něco divného. Byly tak bezbarvé.
„Tak naposledy: to bylo sbohem, Phile.“ Shelby mu přibouchla
dveře před nosem.
„Kdo to byl?“ zeptal se Roland.
„Dolejzající expřítel.“
„Zajímavý mladík.“ Roland se zadíval na dveře. Tvářil se
nepřítomně.

275
 „Zajímavý by byl, kdyby měl soudní příkaz nepřibližovat se ke
mně,“ odfrkla si Shelby. Podívala se na Lucein kufr, Milesův pytel, a
začala halabala házet svoje věci do hranatého černého zavazadla.
Arriane zvedla ruce. „Ty nemůžeš nikam cestovat bez svýho
dvora?“ zeptala se Luce. Pak se obrátila k Rolandovi. „A za tuhle,
předpokládám, taky přebíráš zodpovědnost?“
„Tomu se říká sváteční nálada!“ zajásal Roland. „Jedeme k
Priceovým na Díkůvzdání,“ oznámil Shelby. „Čím víc, tím líp.“
Luce si ani nedokázala představit, co by se jí zamlouvalo víc.
Díkůvzdání s rodiči a Callie a Arriane a Rolandem a Shelby a
Milesem. Sama by to nevymyslela líp.
Jen jedna věc ji hlodala. A hodně vážně.
„Co Daniel?“
Myslela tím: Ví už o téhle cestě? A taky Co je doopravdy mezi ním
a Camem? A Pořád na mě zuří pro ten polibek? a ještě jaká je šance,
že se Daniel zítra ukáže u našich, i když říká, že mě nesmí vídat?
Arriane si odkašlala. „No, co Daniel..., to uvidíme časem.“
„A máme letenky nebo tak něco?“ zeptala se Shelby. „Protože
jestli poletíme, musím si sbalit lékárničku, esenciální olejíčky a
nahřívací podložku. Bez toho nelítám.“
Roland luskl prsty.
U jeho nohou se stín, který vrhaly dveře, zvedl z podlahy jako
poklop vedoucí do sklepení. Z podlahy zavál studený vzduch,
následovaný závanem temnoty. Bylo to cítit jako mokré seno, když
se stín stlačil do malé koule. Vzápětí se jako na Rolandův pokyn
roztáhl do podoby černé brány. Vypadalo to jako dveře do kuchyně
v restauraci, lítačky se skleněnou kulatou tabulkou nahoře. Až na to,
že tuhle tabulku tvořila vířící mlha Hlasatele, a za ní nebylo vidět
nic než ještě temnější prázdnota.
„Ten vypadá přesně jako jeden, co jsem o něm čet v knize
prohlásil Miles, na kterého to zřejmě udělalo dojem. „Ale jak

276
dokázal vytvořit jen trapný lichoběžníkový okno.“ Usmál se na Luce.
„Jenže jsme to stejně zmákli.“
„Držte se mě, mládeži,“ vyzval je Roland, „a uvidíte, čemu se říká
cestovat ve velkým stylu.“
Arriane protočila panenky. „Pořád se musí předvádět.“ Luce
naklonila hlavu ke straně a podívala se na ni. „Ale já myslela, žes
říkala...“
„Já vím.“ Arriane zvedla ruku. „Já vím, že jsem plácála o tom, jak
je cestování Hlasatelem nebezpečný. A nechci bejt ten typ anděla, co
vám blábolí ,Dělejte, co vám říkám, ne to, co dělám‘. Ale všichni
jsme se shodli - Francesca, Steven, pan Cole a prostě všichni...“
Všichni? Luce je nedokázala vidět jako jednolitou skupinku,
protože v ní něco chybělo. Kde má v tomhle místo Daniel? „A kromě
toho,“ Arriane se hrdě usmála, „máte s sebou mistra. Ro patří mezi
nejlepší cestovatele do Hlasatelů.“ Pak hlasitě zašeptala směrem k
jmenovanému: „Doufám, že ti to nestoupne do hlavy.“
Roland otevřel dveře Hlasatele. Zasténaly a zaskřípěly ve
stínových veřejích, než se otevřely do vlhké plesnivé temnoty.
„Ehm... a proč vlastně je tohle cestování tak nebezpečný?“ ozval
se Miles.
Arriane ukázala po místnosti, která byla najednou plná chvějících
se stínů - pod lampou, pod Shelbyinou podložkou na jógu.
„Netrénovaný oko nepozná, do kterýho z nich vstoupit. A věřte mi,
za spoustou dveří už na toho, kdo by je náhodou otevřel, číhá něco
hodně nepěknýho.“
Luce si vzpomněla na ten hnědý stín, co vypadal tak nemocně.
Na hodně nevítanou scénu s Danielem a Camem na pláži, kterou jí
ukázal.
„Když si vyberete špatnýho Hlasatele, můžete se snadno ztratit,“
ozval se Roland. „Nepoznáte, kam - a kdy - jste vstoupili. Ale když se
budete držet s námi, nemáte se čeho bát.“ Luce nervózně ukázala
před sebe. Nepamatovala si, že by jiné stíny vypadaly uvnitř tak

277
temně a nejasně. Anebo to bylo tím, že až teď chápala možné
důsledky. „Ale nevynoříme se uprostřed kuchyně u nás, že ne?
Protože z toho šoku by mámu mohla ranit mrtvice...“
„Prosím.“ Arriane s mlasknutím postrčila Luce, Shelby a Milese
před práh Hlasatele. „Aspoň trochu víry.“

Bylo to jako prodírat se tmavou vlhkou mlhou, lepkavou a

nepříjemnou. Klouzala a ovíjela se Luce kolem těla, ucpávala jí plíce,
když se dívka snažila nadechovat. V tunelu se nesla ozvěna, jako by
někde v dálce hučel vodopád. Když Luce předtím dvakrát cestovala
Hlasateli, bylo to rychlé - prostě se najednou udýchaně vynořila z
temnoty uprostřed světla. Tohle bylo jiné. Ztratila pojem, kde a kdy
je, dokonce i kdo je a kam jde.
Vtom ji popadla silná ruka a vytáhla ji ven.
Když ji Roland pustil, hukot vodopádu se změnil v kapání vody a
do nosu Luce uhodil pach chloru. Uviděla skokanské prkno. A
důvěrně známé, pod vysokým klenutým stropem, lemovaným
mozaikovými okny. Kolem nejvyšších procházelo slunce a na
hladinu plaveckého bazénu dopadaly barevné odlesky sklíček. Ve
výklencích stěn kolem blikaly svíčky, které dodávaly prostoru
zbytečné mihotavé světlo. Tenhle kostel-tělocvičnu by Luce poznala
kdekoli.
„Panebože,“ zašeptala. „My jsme zase u Meče & kříže.“
„Pokud jde o tvý rodiče, až nás tady zítra ráno všechny
vyzvednou, bylas tu celou dobu.“ Arriane se rozhlížela kolem bez
jediného záchvěvu emocí. „Rozumíš?“
Arriane se chovala, jako by strávit noc u Meče & kříže nebylo o
nic obtížnější, než se zapsat v motelu u dálnice. Ale Luce tenhle
skok do jejího starého života připadal jako políček. Nenáviděla to
tady. Meč & kříž bylo příšerné místo, ale taky to bylo místo, kde se jí

278
všechno stalo. Tady se zamilovala. Tady se dívala, jak umírá její
kamarádka. A především: tohle bylo místo, kde se Luce změnila.
Zavřela oči a trpce se zasmála. Ve srovnání s tím, co ví teď,
nevěděla nic. A přece si byla mnohem jistější sama sebou a svými
emocemi. Nedokázala si představit, že by se jí tahle sebejistota ještě
někdy vrátila.
„Co je to sakra za místo?“ zeptala se Shelby.
„Moje stará škola,“ odpověděla Luce a podívala se na Milese.
Tvářil se nejistě a poposunul se blíž k Shelby. Luce napadlo, že o
tom s nimi sice nikdy nemluvila, ale nefilimské klepy se nesou
daleko a mohly naplnit jejich uši tolika živými detaily o Meči & kříži,
že si tihle dva dokázali představit, jaké riziko je strávit tady tajně
noc.
„Ehm,“ Arriane si odkašlala. „A když se Luceini rodiče budou
ptát, vy dva sem chodíte taky.“
„Jak tohle může bejt škola?“ vyhrkla Shelby. „To sem chodíte
plavat a modlíte se přitom? Taková univerzálnost se teda na
Západním pobřeží jen tak nevidí. Skoro se mi po něm začíná
stejskat.“
„Jestli ti tohle přijde hrozný,“ odpověděla Luce, „tak bys měla
vidět zbytek kampusu.“
Shelby se zamračila. Luce jí to neměla za zlé. Ve srovnání s
Pobřežní akademií vypadala škola Meče & kříže jako nej horší část
očistce. Ale oni tři odsud aspoň na rozdíl od ostatních zítra
vypadnou.
„Vypadáte nějak ztrhaně,“ prohodila Arriane. „Což je dobře,
protože jsem slíbila Colemu, že se budeme chovat nenápadně.“
Roland se opíral o skokanské prkno a mnul si spánky. Hlasatel
ležel v útržcích u jeho nohou. Roland se vzápětí napřímil a ujal se
velení. „Milesi, ty budeš spát se mnou v mým starým pokoji. Luce, ve
tvým pokoji je taky prázdno. Přitáhneme tam pro Shelby lehátko.

279
Odneste si tam věci a sejdeme se v mým pokoji. Já zatím využiju svý
starý kontakty na místní černej trh a objednám pizzu.“
Zmínka o pizze stačila, aby vytrhla Shelby a Milese ze strnulosti,
ale Luce trvalo déle, než se vzpamatovala. Nebylo moc zvláštní, že v
jejím starém pokoji nikdo nebydlel - pokud dobře počítala, byla
odsud pryč teprve tři týdny. Připadalo jí to jako mnohem delší doba,
jako by každý den vydal za měsíc. Nějak si nedokázala Meč & kříž
představit bez dalších lidí - nebo andělů a démonů -, kteří patřili k
jejímu zdejšímu životu tady.
„Neboj,“ ozvala se Arriane vedle Luce. „Tohle místo je jako
otáčecí dveře. Lidi do něj vcházejí a zase odcházejí - rozhodnutím
soudu, kvůli bláznivejm rodičům nebo co já vím. Randy dneska
nemá službu, a ostatní si nás ani nevšimnou. A kdyby na tebe přece
jen někdo civěl, tak mu to prostě oplatíš. Nebo ho pošleš za mnou.“
Zvedla sevřenou pěst. „Připravená?“ Ukázala na Rolanda, který už
šel s ostatními ze dveří.
„Já za váma přijdu,“ slíbila Luce. „Nejdřív musím něco udělat.“

Ve vzdáleném východním rohu hřbitova byl vedle hrobu

bývalého správce malý, úhledný hrob jeho dcery Penn.
Když Luce tenhle hřbitov viděla naposledy, byl plný hustého
prachu. Daniel jí vysvětlil, že to je pozůstatek bitvy mezi anděly a
démony. Luce nevěděla, jestli ten prach rozehnal vítr nebo jestli
andělský prach zmizí po čase sám od sebe, ale teď už hřbitov
vypadal jen staře a zanedbaně jako vždycky. Pořád utopený ve stínu
dubů s liánami psího vína.
Pořád holý a polorozpadlý pod bezbarvou oblohou. Ale něco tady
chybělo... Luce nedokázala přesně určit co, ale vzbuzovalo to v ní
zvláštní osamělost.

280
 Kolem Pennina hrobu i na něm už rostla matně zelená tráva,
takže nepůsobil nijak nově, ani ve srovnání se staletými hroby
kolem. Před prostým žulovým náhrobkem stála váza s čerstvými
bílými liliemi. Na náhrobku byl nápis, u něhož se Luceiny oči
zastavily.

PENNYWEATHER VAN SYCKLE-LOCKWOODOVÁ MILOVANÁ PŘÍTELKYNĚ

1991-2009

Luce se zhluboka nadechla a z očí se jí vyřinuly slzy. Odešla z

Meče & kříže dřív, než stačila pohřbít Penn, ale Daniel se o všechno
postaral. Poprvé za několik posledních dní ji srdce zabolelo touhou
po něm. Protože on věděl líp než ona, co má stát na Pennině
náhrobku. Luce si klekla vedle hrobu a začala bezděčně hladit prsty
čerstvou trávu.
„Jsem tady, Penn,“ zašeptala. „Promiň, že jsem tě musela opustit.
Tak mě mrzí, že ses se mnou vůbec musela poznat. Zasloužila sis
lepší osud než tohle. Lepší kamarádku než já.“
Kéž by tady Penn ještě byla. Kéž by si s ní mohla popovi dat.
Věděla, že za Penninu smrt může ona, a to jí rvalo srdce.
„Už ani nevím, co dělám. Jsem tak vyděšená.“
Chtěla Penn říct, že jí celou dobu hrozně chybí, ale ve sku-
tečnosti jí chyběla kamarádka, kterou nestačila ani pořádně poznat,
než ji od ní odervala smrt. Nic z toho jí nepřipadalo správné.
„Ahoj, Luce.“
Musela si otřít slzy z očí, aby na druhé straně Pennina hrobu
rozeznala pana Colea. Už si tak zvykla na své elegantní a nažehlené
učitele z Pobřežní akademie, že jí dějepisář připadal ve žlutohnědém
obleku, s knírem a hnědými vlasy rozdělenými pěšinkou nad uchem
jak podle pravítka, poněkud nevkusný.

281
 Vyskočila a ztlumila vzlyk dlaní. „Dobrý den, pane Cole.“ Učitel
se na ni laskavě usmál. „Slyšel jsem, že si vedeš dobře. Všichni tě
chválí.“
„A-ale to ne,“ vykoktala. „O tom nic nevím.“
„No, já ano. A vím taky, že tví rodiče se nemůžou dočkat, až tě
zase uvidí. Je dobře, že se to takhle povedlo.“
„Děkuju vám.“ Luce doufala, že z toho učitel pochopí, jak moc je
mu vděčná.
„Už tě nebudu zdržovat. Jen ještě jedna otázka.“
Luce čekala, že se jí zeptá na něco temného a vážného a smrtelně
důležitého, třeba na Daniela a Cama, dobro a zlo, správné a špatné,
na důvěru a klam...
Ale místo toho řekl: „Co sis to udělala s vlasy?“

Luce seděla se zvrácenou hlavou ponořenou v umývadle. Byly v

dívčí umývárně u jídelny Meče & kříže. Shelby přinesla Luce zbylé
dva díly pizzy na papírovém tácku. Arriane držela v ruce tubu s
levnou černou barvou - nic lepšího Roland za tak krátkou dobu
sehnat nedokázal, ale barva se stejně blížila Luceinu přirozenému
odstínu.
Ani Arriane, ani Shelby nezpochybňovaly její náhlou touhu po
změně. Byla jim za to vděčná. Teď měla pocit, že jen čekaly na to, až
se ocitne v téhle bezmocné pozici, aby začaly s výslechem.
„Řekla bych, že Daniel bude mít radost,“ pronesla Arriane s
prohnaným dvojsmyslným podtónem. „Ne že bys to dělala kvůli
němu..., nebo jo?“
„Arriane,“ varovala ji Luce. Tohle rozebírat nechtěla. Ne dnes.
Ale Shelby zřejmě ano. „Víš, co se mi vždycky líbilo na Milesovi?
Má tě rád takovou, jaká seš, a je mu jedno, co máš na hlavě.“

282
 „Jestli s tím nechcete přestat, co kdybyste si radši nastříkaly na
trička Tým Daniel a Tým Miles?“
„Už jsme si je objednaly,“ ujistila ji Shelby.
„Já ho mám zrovna v prádle,“ prohlásila Arriane.
Luce se je pokusila nevnímat a soustředila se radši na teplou
vodu a všechny ty podivné věci, co jí odplouvaly z hlavy a vlasů a
mizely v odtoku. Vybavila si Shelbyiny baculaté prsty, které jí
pomáhaly s odbarvováním tenkrát, když měla pocit, že potřebuje
nový začátek. A její přátelství s Arriane začalo tak, že ji dívka
požádala, aby jí Luce ostříhala vlasy, protože se jí líbil Lucein účes.
Teď jejich ruce pracovaly společně na její hlavě ve stejné umývárně,
kde jí kdysi Penn vydrbala z vlasů zbytky karbanátku, který jí hodila
Molly na hlavu první den po Luceině nástupu k Meči & kříži.
Ty vzpomínky byly hořkosladké a podivné a Luce nedokázala
dešifrovat, co to má všechno znamenat. Snad jen to, že teď už se
nemusí schovávat - ani před sebou, ani před rodiči, a ani před
Danielem. Dokonce ani před těmi, kdo jí chtějí ublížit.
Když přišla do Kalifornie, toužila po laciné proměně. Teď
pochopila, že cenu má jen taková změna, kterou si člověk zaslouží.
Obarvit si vlasy zase načerno taky nebylo řešení - věděla, že tak
daleko ještě není - ale aspoň to byl krok správným směrem.
Arriane a Shelby se přestaly dohadovat, který kluk je pro Luce
vhodnější. Mlčky se na ni zadívaly a přikývly. Ucítila to ještě
předtím, než se podívala do zrcadla. Jako by se z ní zvedl těžký
příkrov melancholie, o němž ani nevěděla, že ho vlán na ramenou.
Vrátila se ke kořenům. Teď byla připravená vrátit se domu.

283
 KAPITOLA OSMNÁCTÁ

DÍKŮVZDÁNÍ

Když Luce prošla vstupními dveřmi jejich domu v Thunderboltu,

všechno bylo jako dřív. Věšák v chodbě se pořád prohýbal pod tíhou
spousty bund. Vůně čistého prádla a leštěnky na podlahy působila,
že dům vypadal uklizenější, než ve skutečnosti byl. Květinový potah
pohovky v obývacím pokoji byl vybledlý od dopoledního slunce,
které dopadalo dovnitř otvory v žaluziích. Na konferenčním stolku
ležely časopisy o jižanském stylu, pokapané od čaje, oblíbené
stránky byly založené účty ze samoobsluhy: tahle dekorace
pocházela z těch dávných časů, kdy se sen rodičů naplnil, hypotéka
za dům byla zaplacená a konečně jim zbývaly nějaké peníze, které
mohli investovat do přestavby. Maminčin hysterický trpasličí pudl
Andrew kmital mezi hosty a horečně je očichával, než Luce ze staré
známosti chňapl po kotníku.
Tatínek odložil Lucein pytel v hale a položil jí paži kolem ramen.
Luce se dívala na jejich odraz v úzkém vysokém zrcadle. Otec a
dcera.
Brýle bez obrouček sjely Harrymu po nose, když ji políbil na
temeno do čerstvě obarvených vlasů. „Vítej doma, Luce,“ pronesl.
„Už jsi nám tady moc chyběla.“

284
 „Vy mně taky.“ Luce zavřela oči. Tohle bylo poprvé za celé týdny,
kdy rodičům nemusela lhát.
Dům byl vyhřátý a plný vůní Díkůvzdání. Luce se nadechla a
okamžitě si představila mísu zabalenou v alobalu, čekající v horké
troubě. Pečený krocan s houbovou nádivkou, tatínkova specialita.
Jablečno-brusinková omáčka, lehoučké kynuté rohlíčky a spousta
dýňovo-ořechových koláčů od maminky; tolik, že by nakrmily celou
Georgii. Určitě vařila a pekla celý týden.
Maminka chytila Luce za zápěstí. V oříškových očích se jí
zaleskly slzy. „Jak se máš, Luce?“ zeptala se. „Je všechno v pořádku?“
Byla to taková úleva, ocitnout se konečně zase doma. Luce cítila,
jak i jí začínají vlhnout oči. Přikývla a prudce maminku objala.
Maminka měla mikádo po bradu upravené a nalakované tak, jako
by byla včera v kadeřnictví. Což, jak ji Luce znala, nejspíš byla.
Vypadala mladší a hezčí, než si ji Luce pamatovala. Ve srovnání s
těmi stařičkými rodiči, které Luce viděla v Shastě, a dokonce i ve
srovnání s Verou vypadala její maminka živě a šťastně, ještě
nedotčená zármutkem.
Protože ještě nepocítila to, co ti ostatní - jaké to je ztratit dceru.
Ztratit Luce. Život jejích rodičů se celý točil kolem ní. Kdyby
zemřela, zničilo by je to.
Nesmí umřít tak, jako vždycky předtím v minulých životech.
Tentokrát nesmí svým rodičům zkazit život - ne teď, když už toho o
minulosti tolik ví.
Maminka posbírala kabáty a klobouky od čtyř mladých lidí, kteří
postávali v hale. „Doufám, že si tví kamarádi přivezli pořádnou chut
k jídlu.“
Shelby ukázala palcem na Milese: „U někoho bych se toho spíš
bála.“
Vypadalo to, že Luceiným rodičům ta nečekaná početná účast u
svátečního stolu vůbec nevadí.

285
 Když tatínkův Chrysler New Yorker před polednem zastavil před
vysokou branou Meče & kříže, Luce už na něj čekala. Celou noc
nemohla usnout. Do podivných pocitů z toho, že se zase ocitla u
Meče & kříže, se míchaly obavy, jak dopadne Díkůvzdání v tak
zvláštní sestavě, takže se nedokázala uklidnit.
Ale dopoledne naštěstí proběhlo bez incidentů, a když Luce
tatínka pevně objala, zmínila se o tom, že tady má pár kamarádů,
kteří nemají na Díkůvzdání kam jet.
O pět minut později se už všichni naskládali do auta.
Teď bloumali po domě Luceina dětství, brali do rukou
zarámované obrázky z různých fází jejího života, vyhlíželi ven ze
stejných francouzských oken jako ona pokaždé, když jedla k snídani
misku cereálií... Připadalo jí to neskutečné. Arriane se nabídla, že
pomůže mamince ušlehat smetanu, Miles vyslýchal jejího tatínka
kvůli obrovskému dalekohledu v jeho pracovně. Luce cítila hrdost
na své rodiče, že se dovedou chovat tak, aby se u nich všichni cítili
vítaní.
Vtom se zvenčí ozval zvuk houkačky.
Luce si klekla na pohovku pod okno a odtáhla žaluzii. Před
domem právě brzdil červenobílý taxík a vyfukoval zplodiny do
chladného podzimního vzduchu. Měl zabarvená okna, ale taxíkem
mohla přijet jen jediná osoba.
Callie.
To už se otevřely zadní dveře a na zemi přistála Calliina rudá
kozačka pod kolena. Vzápětí se objevil srdcovitý obličejík Luceiny
nejlepší kamarádky. Calliina porcelánová pleť byla zarudlá, měděné
vlasy měla kratší, zastřižené hladce pod bradou. Bleděmodré oči jí
jiskřily. Z nějakého důvodu se otočila dovnitř do taxíku.
„Co tam sleduješ?“ zeptala se Shelby a odtáhla další žaluzii, aby
viděla ven. Roland si klekl vedle Luce z druhé strany a taky se
zadíval z okna...
Právě když z taxíku vystoupil Daniel...

286
 A z předního sedadla Cam.
Luce zadržela dech, když je oba uviděla.
Oba mladíci měli na sobě dlouhé černé pláště, podobně jako ten
den na pláži, když je viděla v Hlasateli. Vlasy se jim leskly na slunci.
A Luce si na okamžik, opravdu jen na okamžik vybavila, proč ji oba
u Meče & kříže tak přitahovali. Byli nádherní. To se nedalo popřít.
Surreálně, nadpřirozeně nádherní.
Ale co dělají tady?
„Právě včas,“ zamumlal Roland.
Shelby se z druhé strany zeptala. „Kdo je pozval?“
„Taky si říkám,“ hlesla Luce, ale nemohla zabránit tomu, aby se jí
při pohledu na Daniela trochu nezatočila hlava.
I když to teď mezi nimi bylo všechno tak ošemetné.
„Luce,“ Roland se zasmál výrazu, s jakým sledovala Daniela,
„nemyslíš, že bys měla jít otevřít?“
V tu chvíli se ozval zvonek.
„To je Callie?“ zavolala Luceina maminka z kuchyně do vrnění
mixéru.
„Já otevřu!“ zakřičela Luce. Ucítila, jak se jí po hrudi rozlévá
chladná bolest. Samozřejmě že chtěla vidět Callie. Ale mnohem
silnější než radost ze setkání s přítelkyní byla touha vidět Daniela.
Dotýkat se ho, držet ho, dýchat do jeho úst. Představit ho rodičům.
Ale oni to uvidí, ne? Poznají, že tenhle muž změnil Luce život.
Navždycky.
„Šťastné Díkůvzdání!“ zahlaholil hlas s těžkým jižanským
přízvukem. Luce musela párkrát zamrkat, než si spojila ten hlas a
osobu, kterou spatřila.
Gabbe, nejkrásnější anděl s nejdokonalejší manikúrou u Meče &
kříže, stála na Luceině verandě v růžových mohérových šatech.
Plavé vlasy měla půvabně spletené do spousty copánků stočených na
temeni. Pleť se jí jemně mihotala, podobně jako Francesce. V jedné

287
ruce držela kytici bílých gladiol, ve druhé plastový kbelík se
zmrzlinou, pokrytý námrazou.
Vedle ní stála s odbarvenými vlasy, které jí u kořínků hnědě
odrůstaly, démonka Molly Zaneová. Měla roztrhané džíny a
otřepaný černý svetr, jako podle oblékacích předpisů u Meče &
kříže. Piercing v obličeji se jí od chvíle, kdy ji Luce viděla naposledy,
ještě rozmnožil. Na ohnuté paži měla navlečený černý kovový kotlík
a mračila se na Luce.
Luce viděla, jak ostatní kráčejí po příjezdové cestě ke dveřím.
Daniel nesl přes rameno Calliinu tašku, ale Cam měl dlaň položenou
na dívčině pravém předloktí a usmíval se, když se s ní bavil. Callie
vypadala, jako by se nemohla rozhodnout mezi lehkou nervozitou a
naprostým okouzlením.
„Zrovna jsme byly tady v sousedství,“ prohlásila Gabbe a vtiskla
Luce do náruče kytici. „Dělala jsem domácí vanilkovou zmrzlinu, a
Molly přinesla předkrm.
„Ďábelský krevety.“ Molly otevřela kotlík a Luce ucítila ko-
řeněnou, česnekovou vůni. Molly připlácla pokličku zpátky,
odstrčila Luce a prošla do haly, kde vrazila do Shelby.
„Kam koukáš?“ zavrčely jednohlasně obě. Jedna druhou
podezíravě pozorovala.
„To je bezva.“ Gabbe se naklonila k Luce, aby ji objala. „Molly si
našla kamarádku.“
Roland odvedl Gabbe do kuchyně a Luce se poprvé pořádně
podívala na Callie. Když se do sebe zaklesly pohledy, nemohly si
pomoct: obě se začaly bezděčně usmívat a rozběhly se jedna ke
druhé.
Náraz Calliina těla vyrazil z Luce dech, ale bylo jí to jedno.
Objaly se, zabořily si obličeje navzájem do vlasů a smály se tak, jak
se spolu můžou smát jenom dvě přítelkyně po dlouhém odloučení.

288
 Luce se pak zdráhavě odtáhla a podívala se na dva mladíky, kteří
stáli za Callie. Cam vypadal jako vždycky: klidně a nenuceně, hezky
a štíhle.
Ale Daniel se tvářil rozpačitě - a měl k tomu dobrý důvod.
Nemluvili spolu od chvíle, kdy ji viděl líbat se s Milesem, a teď tu
stáli s Luceinou nejlepší kamarádkou a Danielovým nepřítelem,
který se proměnil v - v koho vlastně?
Ale...
Daniel byl u ní doma. Na doslech rodičů. Jak by se zachovali,
kdyby zjistili, kdo Daniel ve skutečnosti je? Jak by Luce představila
kluka, který byl zodpovědný za tisíce jejích úmrtí v minulých
životech, k němuž ji to magneticky přitahovalo, který byl nemožný a
tajnůstkářský a nepolapitelný a někdy dokonce krutý, jehož lásce
nerozuměla, který spolupracoval s ďáblem, když už to tak musí říct,
a kdo - když si myslí, že objevit se tady bok po boku s démonem - ji
možná ve skutečnosti zase až tolik nezná.
„Co tady děláš?“ její hlas zněl suše, protože nemohla mluvit s
Danielem, aby zároveň nemluvila s Camem, a s Camem nemohla
mluvit, aby po něm nehodila něco těžkého.
Cam promluvil jako první. „Hezký Díkůvzdání i tobě, díky. Slyšeli
jsme, že je tady dneska nějakej sraz.“
„Potkali jsme na letišti tvou kamarádku,“ dodal Daniel tím tónem
bez emocí, jímž mluvil vždycky, když byli s Luce na veřejnosti. Byl
tak formální, až ji to nutilo toužit, aby se spolu ocitli o samotě a on
se mohl chovat opravdověji. A ona taky: třeba ho chytit za klopy
toho stupidního kabátu a třást s ním tak dlouho, dokud by jí
všechno nevysvětlil. Tohle všechno už trvalo moc dlouho.
„A tak jsme se dali do řeči, podělili se o taxík,“ dodal Cam a
zamrkal na Callie.
Ta se na Luce usmála. „Představovala jsem si to u vás trochu
intimnější, ale tohle je ještě lepší. Aspoň poznám víc lidí najednou.“

289
 Luce cítila, jak si kamarádka prohlíží její tvář a hledá nějaké
vodítko k tomu, kdo jsou ti dva její průvodci. Díkůvzdání hrozilo, že
se zvrhne v pořádný trapas, a rychle. Takhle to nemělo být.
„Krocan je hotový!“ zavolala z kuchyně maminka. Její úsměv se
změnil ve zmatený výraz, když spatřila to srocení v hale. „Luce? Co
se děje?“ Kolem pasu měla uvázanou starou zelenobílou pruhovanou
zástěru.
„Mami,“ ozvala se Luce a máchla rukama, „tohle je Callie, a Cam
a...“ Chtěla se po Danielovi natáhnout, udělat něco, cokoli, čím by
mamince dala najevo, že tenhle mladík je pro ni něčím výjimečný, že
to je On. Dát najevo jemu, že všechno bude v pořádku, že ho pořád
miluje. Jenže nemohla. Prostě zůstala stát na místě. „Daniel.“
„Aha.“ Paní Priceová zatěkala očima z jednoho nového pří-
chozího na druhého. „Dobře, ehm, tak... vítejte u nás. Luce, miláčku,
můžeme si promluvit?“
Luce se vydala za matkou k předním dveřím. Ukázala Callie
vztyčený prst, aby ji ujistila, že se za chvíli vrátí. Pak následovala
matku z haly, vyzdobené orámovanými fotografiemi z jejího dětství.
Potom vešly do útulné ložnice rodičů, kde bylo rozsvíceno. Matka se
posadila na bílý přehoz na posteli a zkřížila ruce na prsou. „Nechceš
mi něco povědět?“
„Mrzí mě to, mami,“ hlesla Luce a svezla se na postel. „Nechci na
Díkůvzdání před nikým zabouchnout dveře, ale nemyslíš, že co je
moc, je moc? Nestačilo jedno plné auto nečekaných hostů?“
„Jo, máš pravdu,“ přikývla Luce. „Já jsem tyhle už nepozvala. Jsem
stejně udivená jako ty, že sem všichni přišli.“
„Jde jen o to, že máme tak strašně málo času, abychom si tě užili.
Moc rádi poznáme tvoje kamarády.“ Maminka ji pohladila po
vlasech. „Ale radši bychom tě měli jenom pro sebe.“
„Já vím, že to je hrozná spousta lidí navíc, ale mami...,“ Luce si
opřela tvář do matčiny otevřené dlaně, „on je pro mě moc důležitej.

290
Daniel. Nevěděla jsem, že se sem chystá, ale když je teď tady,
potřebuju být s ním, stejně jako s tebou a tátou. Dává to smysl?“
„Daniel? Ten hezký blonďák?“ zeptala se maminka. „Vy dva
jste...“
„Jsme do sebe zamilovaní.“ Luce se bůhvíproč začala třást.
I když měla o jejich vztahu jisté pochybnosti, když to teď
vyslovila nahlas před matkou, jako by se z toho stala tím spíš pravda.
Jako by ji to přimělo vzpomenout si, že je to tak. Navzdory všemu ho
pořád hluboce miluje.
„Chápu.“ Když matka přikývla, její nalakované vlasy zůstaly na
místě. Usmála se. „Ale nemůžeme vykopnout všechny a nechat tady
jen jeho, že ne?“
„Díky, mami.“
„Nezapomeň poděkovat taky tátovi. A miláčku - příště nám to
dej vědět trochu předem, ano? Kdybych věděla, že přijde On, našla
bych v podkroví všechna alba z tvého dětství.“ Zamrkala a políbila
Luce na tvář.

Po návratu do obývacího pokoje vrazila Luce nejdřív do Daniela.

„Jsem rád, že ses konečně mohla sejít se svou rodinou,“ prohlásil.
„Doufám, že se na Daniela nezlobíš, že mě vzal s sebou,“ ozval se
Cam. Luce hledala v jeho hlase stopy jízlivosti, ale nenašla. „Určitě
byste byli oba radši, kdybych se někam vypařil, ale...,“ podíval se na
Daniela, „...dohoda je dohoda.“
„To jistě,“ odpověděla chladně Luce.
Na Danielově tváři nebylo nic znát. Potemněla teprve ve chvíli,
kdy z jídelny vešel Miles.
„Ehm, tvůj táta chce pronést přípitek.“ Miles se upřeně díval na
Luce, takže jí připadalo, že se tak ze všech sil snaží vyhnout

291
pohledem Danielovi. „Maminka chtěla, abych se vás zeptal, kde
budete sedět.“
„To je jedno. Můžu vedle Callie?“ Luce prolétla hlavou panika při
pomyšlení na všechny ty ostatní hosty a na nutnost držet je od sebe
dál. Hlavně Molly - od všech ostatních. „Můžu si vzít skládací židli.“
Roland s Arriane přinesli odvedle karetní stůl a připojili ho pod
ubrus k hlavnímu stolu, který se tak táhl z jídelny až do obývacího
pokoje. Přes stoly byl přehozený bílozlatý sváteční ubrus, a rodiče
dokonce vyndali ze skříněk svatební porcelán. Svíčky už hořely, v
pohárech byla nalitá voda. Shelby a Miles brzy začali roznášet
kouřící misky zelených fazolek a bramborové kaše. Luce se usadila
mezi Callie a Arriane.
U jejich stolu teď sedělo dvanáct osob: čtyři lidé, dva nefilimové a
šest padlých andělů (tři pro každou ze stran Dobra a Zla). Plus jeden
pes ustrojený jako krocan, který měl misku se zbytky pod stolem.
Miles se šel posadit přímo proti Luce, ale Daniel se po něm
výhružně podíval. Miles ucouvl a Daniel se už chystal posadit, když
na místo proti Luce hbitě vklouzla Shelby. Miles vykouzlil na tváři
napůl vítězoslavný úsměv a posadil se k Shelby zleva, naproti Callie.
Daniel si se znechuceným výrazem vybral židli po Shelbyině pravici,
proti Arriane.
Někdo kopl Luce pod stolem, aby upoutal její pozornost, ale
zůstala sedět s obličejem zabodnutým do talíře.
Když se všichni usadili, Lucein tatínek se v čele stolu vztyčil a
zadíval se na maminku naproti sobě. Zazvonil vidličkou o sklenku
červeného vína. „Jsem pověstný tím, že dvakrát do roka pronáším
zdlouhavé komplikované projevy.“ Zasmál se. „Ale ještě nikdy jsme
nemuseli nakrmit tolik hladových dětí, takže to tentokrát zkrátím.
Jsem vděčný své milované ženě Doreen a své drahé dceři Lucii, že
jsou se mnou, i vám všem, že jste se k nám připojili.“ Zadíval se na
Luce a tváře se mu nafoukly jako vždycky, když byl nadmíru hrdý.
„Je báječné vidět, jak dospíváš a vyrůstáš v krásnou mladou ženu,

292
obklopenou tolika přáteli. Doufáme, že k nám všichni zase někdy
přijedete. Na zdraví všech. A na přátelství.“
Luce ze sebe vynutila úsměv a vyhnula se významným pohledům
všech „přátel“.
„Slyšte, slyšte!“ zahlaholil Daniel do trapného ticha a zvedl
sklenici. „Co dobrého by bylo v životě bez věrných, spolehlivých
přátel?“
Miles se na něj ani nepodíval. Zalovil naběračkou v míse
bramborové kaše a zamumlal: „To promluvil pan Spolehlivej.“
Priceovi se zabývali posíláním talířů kolem stolu, takže si nevšimli
zlověstného pohledu, kterým Daniel loupl po Milesovi.
Molly naložila ďábelské krevety, kterých se nikdo nedotkl, na
Milesův talíř. „Prostě řekni dost, až ti to bude stačit.“
„Páni, Mo, nech tam něco pálivýho taky pro mě.“ Cam se natáhl
po kotlíku. „Hele, Milesi, Roland mi říkal, že ses tuhle předváděl při
šermu. Vsadím se, že z tebe holky šílely.“ Naklonil se přes stůl. „Tys
tam byla taky, ne, Luce?“
Miles nechal vidličku trčet ve vzduchu. Jeho velké modré oči
vypadaly na pochybách ohledně Camových úmyslů. A jako by čekal,
že Luce přisvědčí, že dívky - včetně ní - z Milese opravdu šílely.
„Ale Roland taky říkal, že Miles prohrál,“ pronesl nevzrušeně
Daniel a nabodl si kousek nádivky.
Gabbe na druhém konci stolu prolomila napětí hlasitým,
blaženým povzdechem. „Paní Priceová, ty kapustičky jsou vážně
mana nebeská. Viď že jo, Rolande?“
„To se ví,“ přikývl Roland. „Probouzejí ve mně vzpomínky na
mnohem prostší časy.“
Luceina maminka začala popisovat svůj recept a tatínek horoval
pro plodiny z místní produkce. Luce se snažila užívat si ty vzácné
chvilky s rodiči i s Callie, která se k ní nakláněla a šeptala jí, že
všichni jsou prima, zvlášť Miles a Arriane - ale kolem vznikalo tolik

293
jiných situací, které musela monitorovat. Připadala si, jako by měla
zneškodnit bombu.
O pár minut později, když nádivka putovala kolem stolu
podruhé, se ozvala Luceina matka: „Víš, Luce, když jsme se s
tatínkem poznali, bylo mi tolik, jako dneska tobě.“
Tu historku slyšela Luce už asi pětatřicetkrát.
„Byl zadák ve fotbalovém týmu Athens High.“ Maminka
zamrkala na Milese. „Tenkrát dívky na sportovce letěly.“
„Jo, za studentských let jsem před nimi musel utíkat.“ Tatínek se
zasmál a Luce čekala, kdy se vrátí k tradiční verzi. „Musel jsem
Doreen ukázat, že mimo hřiště nejsem tak tvrdý chlápek.“
„Já myslím, že je skvělý, jak hezký máte manželství,“ prohlásil
Miles a natáhl se pro rohlíček. „Luce má vážně štěstí, že má rodiče,
co jsou tak upřímný a čestný k ní i sami k sobě.“ Luceina maminka se
nad tou pochvalou rozzářila.
Ale než stačila něco říct, ozval se Daniel. „Láska není jen tohle,
Milesi. Nemyslíte, pane Pricei, že pravý vztah je víc než zábava a
hry? Že vyžaduje jisté úsilí?“
„Ovšem, ovšem.“ Lucein tatínek si osušil rty ubrouskem. „Proč by
se jinak říkalo, že manželství je závazek? To víte, v lásce jsou vrcholy
i údolí. To už je život.“
„Hezky řečeno, pane Pricei,“ pochválil ho Roland s moudrým
výrazem, který jako by neladil s jeho sedmnáctiletou hladkou tváří.
„Bůh ví, že jsem těch vrcholů a údolí už viděl dost.“
„Ale no tak,“ ozvala se k Luceinu překvapení Callie - chudák
Callie, odkázaná soudit všechny přítomné jen podle tváří. „Vy kluci
o tom mluvíte tak děsně vážně!“
„Callie má pravdu,“ souhlasila s ní Luceina maminka. „Vy jste
ještě tak mladí a plní nadějí, měli byste si hlavně užívat.“ Užívat.
Takže to je teď na programu? Je pro mě něco takového vůbec
možné? přemítala Luce. Podívala se na Milese. Usmíval se. „Já si
užívám,“ naznačil jí rty.

294
 Luce jako by osvítilo - rozhlédla se kolem stolu a uvědomila si, že
to platí i pro ni. Taky si užívala. Roland vyplazoval na Molly jazyk s
krevetou na špičce a snad poprvé v historii ji rozesmál. Cam
obskakoval Callie, dokonce jí nabídl, že jí namaže rohlíček máslem,
což odmítla se zdviženým obočím a plachým zavrtěním hlavy.
Shelby do sebe házela jídlo, jako by trénovala na závody. Luceiny
nohy pod stolem se pořád někdo dotýkal. Setkala se s Danielovým
fialovým pohledem. Zamrkal na ni a v žaludku se jí zatřepotali
motýlci.
Tohle shromáždění bylo opravdu pozoruhodné. Tak početnou
hostinu Luce nezažila od doby, kdy umřela babička a Priceovi
přestali jezdit na Díkůvzdání do louisianských mokřin. Takže tohle
je teď její rodina: tihle lidé, andělé, démoni nebo co všechno ještě
jsou. V dobrém i ve zlém byli složití, zrádní, plní vrcholů i údolí, a
vždycky zábavní. Jak říkal tatínek: To už je život.
A pro dívku, která měla tolik zkušeností s umíráním, byl život -
bez přívlastků - darem, za který byla nekonečně vděčná.
„No, já už toho mám dost,“ prohlásila po chvíli Shelby. „Jako
jídla. Nic už se do mě nevejde. Ještě někdo dojed? Myslím, že už
bysme to měli zabalit a vrátit se tam do polepšovny, kde - my
všichni - ehm...“
„Já pomůžu uklízet nádobí.“ Gabbe vyskočila, začala sbírat
prázdné talíře a po chvíli strhla i zdráhavou Molly, kterou odvlekla
do kuchyně.
Luceina maminka dál nenápadně pozorovala všechny stolovníky,
jako by se je snažila vnímat dceřinýma očima. Což nemohla. Na
myšlenku, že Daniel je Luceina láska, si zvykla pozoruhodně rychle,
a teď těkala pohledem mezi nimi. Luce toužila mamince dokázat, že
pouto mezi ní a Danielem je pevné a báječné a nemá na světě
obdoby, jenže na to bylo kolem až moc dalších lidí. Všechno, co
mělo být jednoduché, se najednou ztížilo.

295
 Vtom si pudl Andrew přestal okusovat krocaní kostým a se
štěkotem se rozeběhl ke dveřím. Začal na ně vyskakovat. Lucein
tatínek se zvedl a natáhl se pro vodítko. To byla úleva. „Tady chce
někdo vyvenčit,“ poznamenal.
Maminka šla ke dveřím s ním. Luce je vyprovodila a pomohla
mamince do hráškového pláště. Pak podala tatínkovi šálu. „Díky, že
jste byli dneska tak bezva. Než se vrátíte, umejeme nádobí.“
Maminka se usmála. „Jsme na tebe pyšní, Luce. V každém
případě. Na to nezapomínej.“
„Líbí se mi ten Miles,“ prohlásil tatínek a připnul Andrewovi
vodítko k obojku.
„A ten Daniel je opravdu... pozoruhodný,“ pronesla velitelským
tónem maminka.
Luce zčervenala a otočila se ke stolu. Pak vrhla na rodiče pohled
s jasným poselstvím: Prosím, hlavně mě neztrapněte. „Fajn, tak si
dopřejte hezkou, pořádnou procházku!“
Otevřela rodičům dveře a vyprovodila je ven do noci, zatímco
dychtivý pudl se doslova škubal na vodítku. Chladný vzduch, který
proudil dovnitř otevřenými dveřmi, byl opravdu osvěžující. S tolika
lidmi uvnitř bylo v domě až příliš horko. Než rodiče zmizeli,
připadalo jí, jako by zvenčí zahlédla záblesk.
Záblesk něčeho, co se podobalo křídlu.
„Viděli jste to?“ vyhrkla Luce. Vlastně ani nevěděla, na koho
mluví.
„Co?“ zavolal na ni tatínek a otočil se. Vypadal tak šťastně a
spokojeně, až jí to rvalo srdce.
„Nic.“ Luce ze sebe vynutila úsměv a zavřela dveře. Cítila, že
někdo stojí těsně vedle ní.
Daniel.
„Cos viděla?“
Jeho hlas zněl ledově - ne rozzlobeně, ale byl plný strachu.
Vzhlédla k němu a natáhla se po jeho ruce, ale on už se odvrátil.

296
 „Came!“ zavolal. „Připrav si luk.“
Camova hlava na druhé straně místnosti sebou škubla. „Už?“
Zvenčí se ozvalo zahvízdnutí, které ho umlčelo. Odstoupil od
okna a sáhl pod sako. Luce zahlédla stříbrný záblesk a vzpomněla si:
to byly ty šípy po mrtvé Vyhnankyni.
„Řekni to ostatním,“ vyzval ho Daniel, než se obrátil k Luce.
Trochu pootevřel rty a na tváři měl ten zoufalý výraz, který v ní
vzbudil naději, že ji chce políbit. Ale místo toho se jen zeptal: „Máte
podzemní sklep?“
„Vysvětli mi, co se děje!“ vyhrkla Luce. Slyšela, jak v kuchyni teče
voda. Arriane a Gabbe si zpívaly spolu s Callie „Rodné údolí,“
zatímco společně umývaly nádobí. Viděla, jak po sobě Roland a
Molly házejí rozpustilými úsměvy, zatímco společně sklízeli ze stolu.
A Luce náhle pochopila, že tahle večeře Díkůvzdání byla jen
kamufláž. Zástěrka. Jen nevěděla pro co.
Vedle Luce se objevil Miles. „Co se děje?“
„Nic, s čím by sis měl dělat starosti,“ ujistil ho Cam - ne urážlivě,
jen jako prosté konstatování faktu. „Molly. Rolande.“ Molly odložila
stoh talířů. „Co máme udělat?“
Odpověděl jí Daniel. Choval se tak, jako by všichni byli na stejné
straně. „Řekni to ostatním. A vezměte si štíty. Budou ozbrojení.“
„Kdo?“ vyhrkla Luce. „Vyhnanci?“
Danielovy oči sklouzly po její tváři. Jeho rysy se zachmuřily.
„Neměli se tady dneska ukázat. Věděli jsme, že se to může stát, ale
vážně jsme je sem dneska nechtěli přivést. Mrzí mě to...“
„Danieli,“ ozval se Cam. „Teď záleží jen na tom, abychom je
odrazili.“
Domem otřáslo mohutné zabušení. Cam a Daniel se instinktivně
vrhli k předním dveřím, ale Luce zavrtěla hlavou. „Zadní dveře,“
zašeptala. „Přes kuchyň.“
Všichni se na chvíli zastavili a poslouchali vrzání otevírajících se
zadních dveří. Vzápětí se ozval dlouhý pronikavý výkřik.

297
 „Callie!“ Luce se rozběhla přes obývací pokoj s děsivou vidinou
toho, čemu musí čelit její kamarádka. Kdyby jen tušila, že se tu
ukážou Vyhnanci, nikdy by Callie nenechala přijet. Nikdy by sama
nejezdila domů. Jestli se někomu něco stane, Luce si to do smrti
neodpustí.
Proletěla do kuchyně a spatřila Callie za Gabbeinou útlou
postavou. Kamarádka byla v bezpečí, aspoň prozatím. Luce prudce
vydechla a málem se zhroutila dozadu, na stěnu mužných svalů,
kterou za ní zformovali Daniel, Cam, Miles a Roland.
Ve dveřích stála Arriane a držela nad hlavou sekáček na maso.
Chystala se udeřit někoho, koho Luce zatím ještě neviděla.
„Dobrý večer,“ pozdravil je chlapecký hlas, ztuhlý formálností.
Když Arriane spustila sekáček, dveře se otevřely a objevil se v
nich vysoký štíhlý hoch v hnědém plášti. Měl velice bledou
podlouhlou tvář s výrazným nosem. Vypadal povědomě. Nakrátko
ostříhané světle plavé vlasy. Prázdné bílé oči.
Vyhnanec.
Ale tohohle už Luce někde viděla.
„Phile?!“ zavřískla Shelby. „Co tady doprdele děláš? A co se ti to
stalo s očima? Máš je úplně...“
Daniel se na ni otočil. „Ty toho Vyhnance znáš?“
„Vyhnance?!“ Shelby přeskočil hlas. „To není - to je můj
podělanej expřítel. On...“
„Využíval tě,“ prohodil Roland, jako by věděl něco víc než
ostatní. „Měl jsem to vědět. Měl jsem poznat, co je zač.“
„Ale nepoznal,“ prohlásil Vyhnanec děsivě klidným hlasem. Sáhl
pod plášť a vylovil stříbrný luk. Z druhé vytáhl stříbrný šíp, nasadil
ho do tětivy a namířil na Rolanda. Vzápětí přejel celý hlouček a mířil
střídavě na každého z nich. „Prosím, odpusťte mi to vyrušení. Přišel
jsem vyzvednout Lucindu.“
Daniel vykročil k němu. „Nikoho a nic nevyzvedneš,“ pronesl. „A
čeká tě leda rychlá smrt, jestli odtud okamžitě nezmizíš.“

298
 „Pardon, ale to bohužel nemůžu,“ omluvil se slepý chlapec. Ve
svalnaté paži držel natažený šíp. „Měli jsme čas připravit se na tuhle
noc krvavé odplaty. A s prázdnýma rukama neodejdeme.“
„Jak můžeš, Phile?!“ zaúpěla Shelby. Otočila se k Luce. „Já vážně
nevěděla..., čestný slovo, Luce, myslela jsem, že je jen prostě divnej!“
Chlapcovy rty se zvlnily v úsměvu. Jeho příšerné, bezedné bílé oči
jako by vystoupily z nejhorší noční můry. „Vydejte mi ji bez boje,
nebo nikdo z vás nebude ušetřen.“
Cam vybuchl v dlouhý, hluboký smích, který otřásl kuchyní.
Chlapec s lukem se nejistě zavrtěl.
„A kde máš na to tu armádu?“ zeptal se Cam. „Víš, že seš první
Vyhnanec se smyslem pro humor, kterého jsem potkal?“ Rozhlédl se
po přeplněné kuchyni. „Co kdybychom si to šli spolu vyřídit ven,
pěkně v klidu?“
„S potěšením,“ odpověděl slepec a slabě se usmál bledými rty.
Cam zatočil rameny dozadu, jako by si protahoval záda - a když
se jeho lopatky setkaly, z šedého kašmírového svetru vystřelil pár
obrovských zlatých křídel. Rozbalily se do plné velikosti a zabraly
většinu kuchyně. Camova křídla byla tak jasná, že jejich pulsování
téměř oslepovalo.
„Proboha,“ zašeptala ohromeně Callie.
„Spíš proti němu,“ opravila ji Arriane, když se Cam odlepil od
země, rozletěl se k Vyhnanci a vyrazil ho ze dveří na dvorek. „Luce ti
to určitě vysvětlí.“
Roland rozvinul křídla se zvukem, jako když se chystá k letu
hejno ptáků. Kuchyňská lampa osvětlovala jejich temně zlaté a černé
mramorové žilky, když vystartoval ze dveří za Camem. Molly a
Arriane se pustily za nimi, narazily do sebe a Arriane protlačila svá
zářící průsvitná křídla před Mollyina kouřově bronzová. Ze střetu
jejich perutí zasršely jakoby elektrické jiskřičky, když se obě dívky
vrhly ze dveří. Další byla na řadě Gabbe, jejíž načechraná bílá křídla

299
se rozevřela ladně jako motýlí, ale vynesla ji ven takovou rychlostí,
že po ní zůstala ve vzduchu jen květinová vůně.
Daniel sevřel Luceinu ruku. Zavřel oči, nadechl se - a nechal svá
mohutná bílá křídla vyletět do prostoru. Kdyby je roztáhl úplně, do
kuchyně už by se nikdo nevešel, ale Daniel je ovládal, držel je blízko
těla. Křídla se mihotala a zářila a vypadala tak nádherně... Luce se
natáhla a dotkla se jich oběma rukama. Zvenčí byla horká a
hedvábná, ale uvnitř plná síly. Cítila ji, jak prochází Danielovým
tělem do jejího. Cítila se mu tak blízko, tolik mu rozuměla..., jako by
se stali jediným tělem.
Neboj se. Všechno bude v pořádku. Vždycky se o tebe postarám.
Ale nahlas řekl jen: „Zůstaň v bezpečí. Tady uvnitř.“
„Ne,“ zaprosila. „Danieli!“
„Hned se vrátím.“ Vyklenul křídla dozadu a vyletěl ze dveří.
Neandělské bytosti uvnitř se shlukly do houfu. Miles se tiskl k
zadním dveřím a díval se okénkem ven. Shelby klesla hlava do dlaní.
Calliina tvář byla bílá jako dveře lednice.
Luce k ní natáhla ruku a sevřela její dlaň. „Asi bych ti měla pár
věcí vysvětlit.“
„Kdo je ten kluk s lukem a šípem?“ Callie sebou trhla a pevně
sevřela Luceinu dlaň. „Kdo seš ty?“
„Já? Jsem prostě... já.“ Luce ucítila, jak jí tělem prostupuje závan
chladu. „Nevím.“
„Luce,“ ozvala se Shelby, která očividně přemáhala pláč.
„Připadám si úplně pitomá. Přísahám, že jsem o tom neměla ponětí.
Vykecala jsem mu spoustu věcí, ale myslela jsem, že jen tak plácám.
Pořád se na tebe vyptával a uměl tak dobře poslouchat, a já... já
nevěděla, kdo to doopravdy je... Nikdy bych, nikdy...“
„Já ti věřím,“ přerušila ji Luce. Popošla k okénku vedle Milese a
vyhlédla na dřevěnou terasu, kterou tatínek před tolika lety postavil.
„Co myslíš, že chce?“

300
 Na dvorku ležely úhledně shrabané dvě hromady listí. Vzduch
byl cítit jako po táboráku. Někde v dálce houkala siréna, pod třemi
schůdky na terasu stáli Daniel, Cam, Arriane, Roland a Gabbe a
dívali se na plot.
Ne, na plot ne, uvědomila si Luce. Dívali se na temný dav
Vyhnanců, kteří mlčky mířili stříbrnými šípy na skupinku andělů.
Phil nepřišel sám. Opravdu měl s sebou celou armádu.
Luce se musela chytit poličky. Až na Cama byli všichni andělé
neozbrojení. A ona už viděla, co tyhle stříbrné šípy dovedou.
„Luce, stůj!“ vykřikl Miles, ale ona se už vrhla ven ze dveří.
I ve tmě viděla, že všichni Vyhnanci mají bezvýrazné, ale hezké
tváře. Byli mezi nimi chlapci i dívky, všichni bledí a oblečení ve
stejných hnědých kabátech, hoši s nakrátko ostříhanými plavými
vlasy, dívky s blonďatými ohony. Na zádech se jim rozevírala křídla.
Měla nepravidelný, pošramocený tvar, potrhané okraje a vypadala
odporně špinavě, jako by je někdo pokryl hlínou. Tahle křídla ničím
nepřipomínala krásné perutě Daniela a Cama nebo jiných andělů a
démonů, které Luce znala. Stáli bok po boku, jejich podivné prázdné
oči slepě zíraly, hlavy se jim nakláněly v různém směru. Vypadali
jako armáda ze zlého snu. Až na to, že z tohohle se Luce neměla
probudit.
Když si Daniel všiml, že stojí s ostatními na terase, otočil se a
chytil ji za ruce. Jeho dokonalá tvář byla divoká strachem. „Řekl jsem
ti, ať zůstaneš uvnitř.“
„Ne,“ zašeptala. „Nebudu zamčená v domě, zatímco vy budete
bojovat. Nemůžu se dívat, jak kolem mě všichni bezdůvodně
umírají.“
„Bezdůvodně? Víš co, tuhle hádku si necháme na jindy, Luce.“
Daniel nespouštěl oči z temné linie Vyhnanců u plotu.
Luce sevřela prsty do pěstí. „Danieli...“
„Tvůj život je moc drahocenný na to, abys ho promarnila v
záchvatech vzteku. Běž dovnitř. Hned.“

301
 Ze dvorku se rozlehl hlasitý výkřik. První řada Vyhnanců
namířila luky na anděly a vypustila šípy. Luce vyletěla hlava vzhůru
právě ve chvíli, aby spatřila, jak se něco řítí z jejich střechy.
Molly.
Řítila se vzduchem, v každé ruce jedny zahradní hrábě, s nimiž
točila jako s obušky.
Vyhnanci ji slyšeli, ale nemohli ji vidět. Mollyiny hrábě šlehaly do
vzduchu a rvaly luky z rukou jejich majitelů, jako by sklízela
čerstvou úrodu. Nakonec démonka dopadla ve svých černých
kanadách na zem. Všude kolem ní ležely šípy, které na zemi
vypadaly jako neškodné hračky. Ale Luce si to o nich nemyslela.
„Teď už nečekejte žádné slitování!“ zahřměl z druhé strany
dvorku Vyhnanec Phil.
„Dostaň ji dovnitř a připrav hvězdný střely!“ vykřikl Cam na
Daniela. Sám se vyhoupl na zábradlí terasy a vytáhl svůj luk.
V rychlém sledu z něj vypustil tři světelné střely. Vyhnanci se
zachvěli, když tři z první řady padli k zemi a změnili se v prach.
Arriane a Roland přelétávali bleskově nad dvorkem a nabírali
šípy špičkami křídel.
Dopředu postoupila druhá řada Vyhnanců a připravila do tětiv
nové šípy. Když se je chystali vypustit, Gabbe dopadla na zábradlí.
„Ale ale, helemese.“ Špičkou křídla ukázala na zem před
Vyhnanci.
Trávník se zachvěl a vzápětí se objevila jasná puklina, několik
desítek centimetrů široká a stále se rozšiřovala.
Vzápětí nejméně dvacet Vyhnanců zmizelo v černé propasti.
Všichni při pádu vyráželi duté, osamocené výkřiky. Při pádu Bůh
ví kam. Druhá řada ucouvla a zastavila se na okraji propasti, kterou
Gabbe vyčarovala z ničeho. Hlavy se jim pohybovaly ze strany na
stranu, jako by jejich slepé oči dokázaly dát událostem nějaký smysl.
Několik dalších Vyhnanců zavrávoralo příliš blízko okraje trhliny a

302
zřítili se taky. Jejich úpění se vzdalovalo, až utichlo docela. Chvíli
poté země zapraskala jako zrezivělé panty a zavřela se.
Gabbe si přitáhla svěšené křídlo s dokonalou elegancí k zádům a
otřela si čelo. „No, aspoň něco.“
Ale to už se k obloze vznesla další sprška stříbrných střel. Jedna z
nich zaduněla na horním schodě u Luceiných nohou. Daniel šíp
popadl, zdvihl ruku a ostře jako šipku ho hodil proti Vyhnanci
vpředu.
Zablesklo se jako při fotografování. Bělooký chlapec neměl ani
čas vykřiknout - prostě se vypařil do vzduchu.
Danielovy oči přejížděly po Luce. Začal ji prohmatávat, jako by
nemohl uvěřit tomu, že je opravdu živá.
Callie vedle ní zalapala po dechu. „Ten kluk - ten kluk vážně...“
„Jo,“ potvrdila Luce.
„Nedělej to, Luce,“ ozval se Daniel. „Nenuť mě, abych tě musel
táhnout dovnitř. Musím bojovat. A ty musíš odsud. Hned.“
Luce už toho viděla dost, aby se podřídila. Obrátila se zpátky k
domu, chytila Callii za ruku - a pak najednou v kuchyňských dveřích
spatřila trojici Vyhnanců.
Jsou tam. V jejím domě. Stříbrné šípy namířily k výstřelu.
„Ne!“ zařval Daniel a skočil před Luce.
Dveřmi proletěla Shelby, vyskočila na terasu a přibouchla je za
sebou. Šípy neškodně zaduněly do dřeva.
„Hej, to bylo dobrý - všechno odpuštěno!“ zavolal Cam z trávníku
a krátce na Shelby pokývl, než proklál šípem lebku další
Vyhnankyně.
„Jo, takže plán bé,“ zamumlal Daniel. „Najděte si nějaký místo,
kde se můžete schovat. Všichni,“ adresoval Callii, Shelby a poprvé za
večer i přímo Milesovi. Chňapl po Luceině ruce. „Drž se dál od
hvězdných střel,“ zaprosil. „Slib mi to.“ Rychle ji políbil a pak je
zahnal za podezdívku terasy.

303
 Záře mnoha andělských křídel byla tak jasná, že si Luce, Callie,
Shelby i Miles museli zastínit oči. Přikrčili se a lezli podél terasy.
Nad nimi na zábradlí tančily stíny boje. Luce je vedla na stranu
dvorku, hledala úkryt. Někde něco musí být.
Ze stínů začali vystupovat další a další Vyhnanci. Objevovali se
na vysokých větvích vzdálených stromů, obcházeli záhony se
vzrostlými rostlinami i houpačku okousanou od termitů, na které se
Luce houpala jako dítě. Jejich stříbrné luky se blyštěly v měsíčním
světle.
Cam byl jediný z jejich protivníků ozbrojený lukem. Nepřestával
počítat, kolik Vyhnanců už skolil. Prostě vypouštěl se smrtící
přesností jeden šíp za druhým do jejich srdcí. Ale jako by se za
každého, kdo se rozpadl na prach, vynořil další.
Když mu došly šípy, vyškubl ze země starý piknikový stůl,
desetiletí zatlučený do hlíny, a přidržoval si ho před sebou jednou
rukou jako štít. O desku stolu narážela jedna střela za druhou a šípy
se mu sypaly k nohám. Cam se jen sehnul, sebral ho, vypálil, sehnul,
sebral, vypálil.
Ostatní se museli chovat kreativněji.
Roland vířil zlatými křídly s takovou silou, že prostě obracel
střely v letu proti těm, kdo je vypálili, a několikrát tak Vyhnance i
zasáhl. Molly útočila z letu proti jejich řadám, znovu a znovu, a její
hrábě sekaly jako samurajský meč.
Arriane strhla Luceinu starou houpačku z pneumatiky ze stromu
a roztočila ji nad hlavou jako laso. Pak do ní chytila hrst letících šípů
a srazila je na plot. Gabbe vyrazila k nim a všechny je posbírala.
Točila se a sekala kolem sebe jako derviš, zasáhla každého
Vyhnance, který se k ní dostal blíž, a sladce se na ně usmívala, když
se jim šípy zakusovaly do kůže.
Daniel vytáhl zpod verandy zrezivělé podkovy, které tam Priceovi
měli pro štěstí, a házel je po Vyhnancích. Někdy se mu podařilo
zasáhnout i tři najednou, jak se podkova odrážela od jejich lebek.

304
Pak po nich skočil, vyrval jim šípy z tětiv a holýma rukama jim je
zarazil do srdce.
Luce za terasou zahlédla tatínkovu kůlnu na nářadí a ukázala
trojici přátel, aby ji následovali. Protáhli se zábradlím, seskočili na
trávník a utíkali se schovat.
Byli už skoro u vchodu, když Luce zaslechla zasvištění. Callie
vykřikla bolestí.
„Callie!“ Luce se prudce otočila.
Ale její přítelkyně nezmizela. Mnula si zasažené rameno, kde ji
škrábl šíp, ale jinak vypadala v pořádku. „Děsně to pálí!“
Luce se k ní natáhla. „Jak to, že...“
„K zemi!“ zařvala Shelby.
Luce padla na kolena, chytila ostatní a vtáhla je za sebou do
kůlny. Když se ocitli mezi stíny tatínkova nářadí, sekačky na trávu a
starého sportovního vybavení, Shelby popolezla k Luce. Oči se jí
leskly a rty chvěly.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ zašeptala a chytila Luce za ruku. „Kdybys
věděla, jak mě to mrzí. Je to všechno moje vina.“
„Není,“ namítla pevně Luce. Samozřejmě že Shelby nemohla
vědět, co je Phil zač. Co od ní ve skutečnosti chce. Co tahle noc
přinese. Luce věděla, jaké to je, vláčet břemeno viny za to, čemu
člověk vůbec nerozuměl. To by nikomu nepřála. A nejmíň ze všech
Shelby.
„Kde je?“ zeptala se Shelby. „Já toho podělanýho hajzla zabiju.“
„Ne.“ Luce přidržela Shelby u sebe. „Nikam nepudeš. On by zabil
tebe.“
„Já to nechápu,“ ozvala se Callie. „Proč ti chce někdo ublížit?“
Vtom se Miles vztyčil a popošel ke dveřím kůlny. Zůstal stát v
kuželu měsíčního světla. Nad hlavou si držel kajak pana Pricea.
„Luce nikdo neublíží,“ pronesl rozhodně a vyšel s kajakem ven.
Přímo do bitvy.
„Milesi!“ zavřískla Luce. „Vrat se!“

305
 Vyskočila, aby ho zadržela - a strnula při pohledu na to, jak hází
kajak na jednoho z Vyhnanců.
Byl to Phil.
Jeho prázdné oči zamžikaly a Phil vykřikl, když ho loď při-
špendlila k zemi. Zůstal pod ní bezmocně ležet a jeho špinavá křídla
bušila do země.
Miles se na okamžik zatvářil hrdě sám na sebe - a Luce na něj
byla hrdá taky. Vzápětí se však před nimi objevila malá Vyhnankyně,
naklonila hlavu ke straně jako naslouchající pes, nasadila šíp do
tětivy a namířila naslepo na Milesovu hruď.
„Bez slitování,“ pronesla monotónně.
Miles stál proti ní bezbranný. Dívka vypadala, jako by slovu
slitování vůbec nerozuměla - jako by ho neměla ani pro toho
nejmilejšího a nejnevinnějšího chlapce na světě.
„Dost!“ vykřikla Luce a v uších jí hučelo, když se vyřítila z kůlny.
Cítila, že bitva kolem ní pokračuje. Ale viděla jen šíp mířící na
Milesovu hruď. Šíp, který se chystal zabít dalšího z jejích přátel.
Vyhnankyně natočila hlavu. Její prázdné oči se zabodly do Luce a
trochu se rozšířily, jako by, jak tvrdila Arriane, opravdu dokázala
vidět Luceinu planoucí duši.
„Nestřílej na něj,“ vyzvala ji Luce a zvedla ruce nad hlavu. „Já
jsem ta, kterou chcete.“

306
 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

PŘERUŠENÍ PŘÍMĚŘÍ

Vyhnankyně sklonila luk. Když se tětiva kolem šípu uvolnila, vydala

skřípavý zvuk, jako když se otevírá vikýř. Tvář dívky byla klidná jako
hladina rybníka v bezvětří. Byla velká asi jako Luce, s čistou svěží
pletí, bledými rty a dolíčky ve tvářích, i když se neusmívala.
„Jestli chceš, aby žil,“ pronesla nevzrušeně, „vyhovím ti.“
Boj kolem nich utichl. Pneumatika se kutálela po zemi, až se s
žuchnutím zastavila o roh plotu. Rolandova křídla zpomalila a
přenesla ho na zem. Všichni ztichli, ale vzduch byl plný elektrického
ticha.
Luce cítila, jak na ni ulpěla tíha tolika pohledů kolem ní: Callie,
Milese, Shelby. Daniela, Arriane a Gabbe. Cama, Rolanda a Molly.
Slepé pohledy samotných Vyhnanců. Ale nedokázala se odpoutat od
dívky s bezednýma bílýma očima.
„Tý ho nezabiješ... jen proto, že to chci?“ Luce byla tak zmatená,
že se nervózně rozesmála. „Já myslela, že chcete zabít mě.“
„Zabít tebe?“ Dívčin mechanický hlas trochu povyskočil
překvapením. „Nikdy. Zemřeli bychom pro tebe. Chceme, abys
šla s námi. Jsi naše poslední naděje. Naše brána.“
„Brána?“ opakoval užasle Miles to, co si Luce jen myslela. „K
čemu?“

307
 „K nebesům, samozřejmě.“ Dívka upírala na Luce mrtvé oči. „Jsi
naše cena.“
„Ne.“ Luce zavrtěla hlavou, ale podivná slova v ní poskakovala
sem tam s tak hlasitou ozvěnou, že se sotva držela na nohou.
Brána k nebesům. Cena.
Nechápala to. Co s ní chtějí Vyhnanci udělat? Použít ji jako
výkupné při vyjednávání? Tahle dívka ji nemohla ani vidět, aby
zjistila, co je zač. Jestli se Luce v Pobřežní akademii něco naučila,
pak to, že nikdo nemůže brát mýty doslova. Na to byly příliš staré,
příliš pokroucené. Všichni věděli, že Luce je už dávno součástí
jistého příběhu, ale nikdo nevěděl proč.
„Neposlouchej ji, Luce. Je to zrůda.“ Danielova křídla se chvěla.
Jako by se bál, že Luce bude v pokušení s Vyhnanci odejít. Ucítila na
ramenou horké škubání, zatímco zbytek těla byl chladný.
„Lucindo?“ zazpívala Vyhnankyně.
„Počkej chvíli,“ vyzvala ji Luce a obrátila se k Danielovi. „Chci
vědět jedno: k čemu je to příměří? A netvrď mi, že k ničemu, nebo
že mi to nemůžeš vysvětlovat. Pověz mi pravdu. Dlužíš mi to.“
„Je to tak,“ souhlasil k jejímu úžasu Daniel. Sledoval podezíravě
Vyhnankyni, jako by mohla Luce každou chvíli odvléct. „Dohodli
jsme ho s Camem. Odložili jsme na osmnáct dní naše spory. Všichni
andělé a démoni. Spojili jsme se v boji proti jiným nepřátelům. Jako
jsou tihle.“ Ukázal na Vyhnance.
„Ale proč?“
„Kvůli tobě. Protože potřebuješ čas. Naše konečné cíle jsou
možná odlišné, ale prozatím Cam a já - a všichni naši spojenci -
pracujeme společně. Máme společnou jednu prioritu.“
Takže ta scéna, kterou Luce zahlédla v Hlasateli... Daniel a Cam
společně nad mrtvým mužem... měla být v pořádku jen proto, že se
dohodli na příměří? Aby jí dali čas?
„Ne že ty by ses tím nechal omezovat,“ vyštěkl Cam na Daniela.
„K čemu je příměří, když nectíš podmínky?“

308
 „Jako že nebude chodit do Pobřežní akademie? Tys tam byl přece
taky!“ vybuchla Luce. „Viděla jsem tě tam v lese.“
„Abych tě chránil!“ vybuchl Cam. „Ne abych tě vodil na
procházky při měsíčku!“
Luce se obrátila k Arriane. „Ať je tohle příměří, kvůli čemu
chce..., až jednou skončí, pak bude Cam zase váš nepřítel? A Roland
taky? Mně to nedává smysl.“
„Vyslov jen přání, Lucindo,“ ozvala se plochým tónem
Vyhnankyně. „Vezmeme tě pryč od toho všeho.“
„Od čeho? Kam?“ vyhrkla Luce. Dostat se pryč jí svým způsobem
připadalo žádoucí. Od vší té bolesti a zmatku a složitostí.
„Neudělej něco, čeho bys litovala, Luce,“ varoval ji Cam. Bylo
zvláštní, jak rozumně mluvil - ve srovnání s Danielem, který vypadal
skoro paralyzovaně.
Luce se poprvé od opuštění kůlny rozhlédla kolem sebe. Nikdo
už nebojoval. Trávu na dvorku teď pokrývala stejná hustá vrstva
prachu, jaká zůstala ležet na hřbitově v Meči & kříži. Skupina andělů
zůstávala stále ve stejném složení a působila nedotčeně, zato armáda
Vyhnanců citelně prořídla. Kolem jich postávalo asi deset a
přihlíželi. Stříbrné šípy měli skloněné.
Vyhnankyně stále ještě vyčkávala s odpovědí. Oči jí v noci bíle
plály. Ucouvla o pár kroků, jak se andělé shlukli kolem ní. Když Cam
vykročil k nim, Vyhnankyně znovu zvedla luk a zamířila mu na
srdce.
Luce viděla, jak strnul.
„Ty s nima nechceš jít, Luce,“ varoval ji. „Zvlášť ne dneska v
noci.“
„Neříkej jí, co chce a nechce!“ ozvala se Shelby. „Ne že bych si
myslela, že má jít s těma albínskejma magorama. Ale přestaňte se k
ní všichni chovat jako k nesvéprávný a nechte ji, ať se rozhodne
sama. Už toho bylo dost.“

309
 Její hlas zahřměl do ticha, až sebou Vyhnankyně trhla. Pomalu
obrátila luk proti Shelby.
Luce zadržela dech. Stříbrný šíp se chvěl v napjaté tětivě. Luce
slyšela, jak Vyhnankyně dýchá. Než stačila vystřelit, její lesklé oči se
rozšířily. Luk se jí v rukou zachvěl. A její tělo v šedavém záblesku
světla zmizelo.
Molly, která stála asi půl metru za ní, sklonila luk. Střelila jím
dívku do zad.
„To teda ne. Tahle nefilimka se mi líbí!“ vybuchla. „Připomíná mi
někoho, koho znám.“
Škubla bradou k Shelby, která zamumlala: „Dík. To bylo dobrý.
Fakt.“
Molly pokrčila rameny, ale neuvědomila si, že se za ní něco hýbá.
Ten Vyhnanec, kterého Miles předtím uzemnil kajakem. Phil.
Slepý chlapec zvedl kajak za hlavu jako baseballovou pálku a
udeřil s ní Molly. Odpálil ji po trávníku, až odletěla a se zasténáním
dopadla do trávy. Vyhnanec odhodil loď a sáhl pod plášť pro
poslední lesklý šíp.
V jeho tváři byly bez výrazu jedině jeho mrtvé oči. To ostatní -
vyceněné zuby, zamračené čelo, dokonce i jeho lícní kosti - působilo
zuřivě. Bílá pokožka jako by mu přilnula k lebce. Ruce se podobaly
drápům. Hněv a zoufalství proměnily bledého, ale pohledného
mladíka v děsivé monstrum. Namířil luk na Luce.
„Už týdny jsem trpělivě čekal, až budu mít šanci s tebou mluvit.
Takže teď se nebudu zdráhat být přesvědčivější než sestra,“ zavrčel.
„Půjdeš s námi.“
Po obou stranách Luce se namířily stříbrné šípy. Cam ho vytáhl
zpod pláště a Daniel sebral ze země zbraň, kterou upustila zabitá
dívka. Phil jako by to čekal. Jeho tvář se zvlnila zlověstným
úsměvem.
„Musím zabít tvého milence, aby ses k nám připojila?“ zeptal se
Luce a namířil šíp na Daniela. „Nebo je musím zabít všechny?“

310
 Luce zírala na podivný, plochý konec šípu, který se chvěl jen tři
metry od Danielovy hrudi. Na tak krátkou vzdálenost nemohl Phil
minout. Viděla už, jak tyhle šípy dnes v noci proměnily tolik bytostí
v prach. Ale viděla taky, jak sjel po Calliině kůži neškodně jako
větev.
Tyhle šípy zabíjejí anděly, uvědomila si. Ne lidi.
Skočila před Daniela. „Nedovolím, abys mu ublížil. Tvoje šípy mě
nezraní.“
Z Danielových rtů unikl zvuk, který byl napůl smíchem, napůl
vzlykem. Luce se k němu ohromeně otočila. Vypadal vyděšeně. A co
hůř: vypadal provinile.
Vybavila si jejich rozhovor pod zkroucenou broskvoní u Meče &
kříže tu noc, když jí poprvé pověděl o jejích reinkarnacích.
Vzpomínala si, jak s ním seděla na pláži u Mendocina, když mluvil o
svém postavení na nebesích. Co práce dalo, než ho tehdy přiměla k
jisté upřímnosti. Ale pořád cítila, že je v tom něco víc. Musí v tom
být něco víc.
Zavrzání tětivy obrátilo její pozornost k Vyhnanci, který stočil
luk proti Milesovi. „Dost řečí,“ vyštěkl. „Budu kosit tvé přátele
jednoho po druhém, dokud se mi nepodrobíš.“
Luce spatřila v duchu světelný záblesk, zavíření barev, a před
očima se jí začala míhat montáž výjevů z jejích životů. Maminka a
tatínek na procházce s pudlem. Ti stařečci, které viděla v Mount
Shasta. Vera s bruslemi na zamrzlém rybníku. Ta dívka, kterou byla,
když plavala ve žlutých bikinách pod vodopádem. Viděla jiná města
a jiné domovy, které nepoznávala. Viděla Danielovu tvář z tisíce
různých úhlů, pod tisícem různých světel. A oheň, oheň, oheň.
Vtom zamrkala a ocitla se zpátky na dvorku. Vyhnanci se stáhli
blíž kolem Phila a něco mu šeptali. Mávl na ně rukou, aby ustoupili.
Snažil se soustředit na Luce. Všichni působili napjatě.
Viděla, jak na ni Miles zírá. Zřejmě byl vyděšený. Ne... to nebyl
strach. Fixoval na ni pohled svých modrých očí s takovou intenzitou,

311
až cítila, jako by ji to rozechvívalo do morku kostí. Zapotácela se.
Oči se jí zamlžily. Ucítila cosi podivného - jako by se z ní něco
zvedlo. Jako povlak z nábytku.
A uslyšela svůj hlas: „Nestřílejte. Vzdávám se.“
Až na to, že zněl dutě a neznámě a že ona to nevyslovila.
Pokusila se zaměřit pohled tím směrem, odkud zvuk vyšel, a tělo jí
strnulo při pohledu na to, co spatřila.
Před Vyhnancem stála jiná Luce a poklepala mu na rameno.
Ale nebyla to vidina z minulého života. Tohle byla ona dnes - v
úzkých černých džínech a kostkované košili, ze které jí odlétl
knoflík. S ostříhanými a nově obarvenými vlasy. Její oříškové oči se
upíraly na Vyhnance, jako by ho škádlily. A její duše planula stejně
viditelně - pro vyhnance i pro všechny anděly. Tohle byl její
zrcadlový obraz. To byla...
Milesova práce.
Jeho dar. Oddělil od ní její druhou duši, jak jí řekl tehdy první
den v Pobřežní akademii, že to umí. Říká se, že je to snadný u lidí,
který... no, miluješ.
Takže Miles ji miluje.
Ale teď na to nemohla myslet. Zatímco oči všech se upíraly na její
odraz, skutečná Luce o dva kroky ucouvla a schovala se v kůlně.
„Co se stalo?“ vyštěkl Cam na Daniela.
„Nevím!“ vyrazil ze sebe ochraptěle Daniel.
Jedině Shelby to došlo. „On to zmáknul,“ zašeptala bezhlesně.
Vyhnanec obrátil luk proti Luce, jako by nevěřil svému vítězství.
„Odveďte mě odtud,“ uslyšela Luce ze dvorku svůj hlas. „Nemůžu
s nimi zůstat. Tolik tajemství. Tolik lží.“
Jistá část její duše to tak opravdu cítila. Že takhle už dál nemůže.
Něco se musí změnit.
„Půjdeš se mnou a připojíš se k mým bratrům a sestrám?“ zeptal
se Vyhnanec. V hlase mu zazněla naděje. Z jeho očí se skutečné Luce
dělalo špatně. Natáhl k ní svou přízračně bílou ruku.

312
 „Ano,“ odpověděl její odraz.
„Luce, ne,“ zaúpěl Daniel. „To nemůžeš.“
Zbývající Vyhnanci obrátili luky proti Danielovi a Camovi i
ostatním, aby se do toho nemíchali.
Luceina projekce postoupila k Philovi a podala mu ruku. „Ale
ano, můžu.“
Monstrum ji uchvátilo do svých strnulých bílých paží. Ozvalo se
zatřepotání špinavých křídel. Ze země se zvedl zatuchlý oblak
prachu. Luce v kůlně zadržela dech.
Slyšela, jak Daniel zasténal, když se Vyhnanec s jejím zrcadlovým
odrazem vznesl ze dvorku. Ostatní andělé zůstali stát a tvářili se
nevěřícně. Až na Milese a Shelby.
„Co to bylo?“ vyhrkla Arriane. „Ona vážně...“
„Ne!“ vykřikl Daniel. „Ne, ne, ne!“
Luce bodlo u srdce, když viděla, jak si rve vlasy, běhá v kruhu a
pak roztahuje křídla.
Ostatní Vyhnanci okamžitě roztáhli špinavé hnědé pahýly perutí
a vznesli se. Jejich křídla byla tak tenká, že s nimi museli horečně
mávat, aby se udrželi ve vzduchu. Shlukli se kolem Phila, jako by ho
chtěli chránit, aby mohl odnést Luce tam, kam měl v úmyslu.
Ale Cam byl rychlejší. Vyhnanci byli sotva pár metrů ve vzduchu,
když Luce uslyšela, jak tětivu opustil poslední šíp.
Ale nebyl určen Philovi. Patřil Luce.
A Cam jako vždycky mířil přesně.
Luce strnula, když její zrcadlový odraz zmizel v záblesku bílého
světla. Philova potrhaná křídla se naprázdno rozevřela. Z úst mu
uniklo strašlivé zavytí. Obrátil se a namířil si to zpátky ke Camovi, a
zbytek jeho armády s ním. Ale pak se v letu zastavil. Jako by si
uvědomil, že se už nemá proč vracet.
„Takže to začíná znova!“ zavolal na Cama. Na všechny. „Mohlo to
skončit smírem. Ale dnes v noci jste stvořili novou sektu svých
nesmrtelných nepřátel. Příště už vyjednávat nebudeme.“

313
 A Vyhnanci zmizeli do noci.
Na dvoře Daniel vrazil do Cama a hodil ho na zem. „Cos to
udělal?“ zařval. Jeho pěsti zasypávaly démona ranami. „Jak jsi to
mohl udělat?!“
Cam se ho pokusil zarazit. Chytil ho za ruce a společně se
kutáleli kus po trávě. „Tenhle konec pro ni byl lepší, Danieli.“
Daniel chroptěl, chytil Cama a udeřil mu hlavou o zem. Z očí mu
sršely blesky. „Zabiju tě!“
„Ty víš, že mám pravdu!“ zařval Cam, který se mu rány nesnažil
nijak oplácet.
Daniel strnul. Zavřel oči. „Já už nevím nic,“ vypravil ze sebe
ochraptěle. Pustil klopy Camova pláště, zhroutil se na zem a zabořil
obličej do trávy.
Luce se chtěla rozběhnout k němu. Chytit ho kolem krku a říct
mu, že všechno je v pořádku.
Ale nebylo.
To, co dneska viděla, na ni bylo moc. Dělalo se jí špatně při
vzpomínce, jak se její zrcadlový obraz rozprskl ve vzduchu po
zásahu hvězdnou střelou.
Miles jí zachránil život. Nemohla se s tím vyrovnat.
A všichni ostatní si myslí, že Cam ji o něj připravil.
Hlava se jí točila, když vyšla z kůlny. Chtěla říct ostatním, že si
nemají dělat starosti, že je pořád naživu. Ale vtom ucítila něčí
přítomnost.
Ve dveřích poletoval Hlasatel. Luce se vydala k němu.
Hlasatel se pomalu vymanil ze stínu vrhaného měsícem. Přejel
po trávě k jejím nohám a zvedl trochu prachu, který tam zůstal ležet
po bitvě. Když doletěl k Luce, zachvěl se a začal stoupat po jejím
těle, až jí zůstal viset nad hlavou.
Zavřela oči a natáhla ruku, aby se ho dotkla. Temnota se jí
rozložila po dlani. Ozvalo se chladné zasyčení.
„Co je to?“ přerušil zvuk Danielův hlas. Zvedl se ze země. „Luce!“

314
 Zůstala stát na místě. Cítila, jak na ni všichni třeští oči. Nechtěla
nahlížet do Hlasatele. Na jednu noc už toho zažila dost. Ani
nevěděla, proč to dělá...
A pak najednou ano. Nehledala vidinu, ale cestu pryč. Něco
vzdáleného, do čeho by mohla uniknout. Už tak dávno neměla ani
chvilku pro sebe. Potřebovala pauzu. Od toho všeho.
„Je čas jít,“ řekla si.
Stínové dveře, které se před ní vynořily, nebyly dokonalé - měly
zubaté okraje a vypadaly spíš jako vchod do kanálu. Ale Luce je
stejně otevřela.
„Luce, ty nevíš, co děláš!“ vykřikl Roland. Jeho hlas ji zastihl na
prahu Hlasatele. „Můžeš se dostat kamkoli!“
Daniel se zvedl a rozběhl se k ní. „Co to děláš?“ V hlase mu
zaznívala upřímná úleva nad tím, že je živá, i čirá panika při pohledu
na to, jak manipuluje s Hlasatelem. Jeho strach ji jen popohnal.
Chtěla se ohlédnout, aby se omluvila Callie, aby poděkovala
Milesovi za to, co pro ni udělal, aby řekla Gabbe a Arriane, že si o ni
nemají dělat starosti, a poprosila je o to, co věděla, že by stejně
udělaly: aby nechaly vzkaz jejím rodičům. Aby zabránila Danielovi
následovat ji, protože tohle potřebuje udělat jen sama. Ale její šance
na únik se tenčila, a tak vešla dovnitř a zavolala přes rameno na
Rolanda: „Myslím, že to prostě musím zjistit.“
Koutkem oka viděla, jak se Daniel řítí k ní. Jako by pořád nevěřil,
že to Luce udělá.
Cítila, jak se jí do krku derou slova Miluju tě. Byla to pravda.
Vždycky to byla pravda. Ale jestli mají s Danielem před sebou celou
věčnost, pak jejich láska může počkat, než se Luce o sobě dozví pár
důležitých věcí. O svých životech a o tom, který ji čeká. Nebyl už čas
na nic jiného než zamávat na rozloučenou, zadržet dech a skočit do
ponurého stínu.
Do temnoty.
Do minulosti.

315
 EPILOG

VŘAVA

„Co se to stalo?“
„Kam šla?“
„Kdo ji to naučil?“
Horečnaté hlasy ze dvorku doléhaly k Danielovi jen vzdáleně.
Slyšel, jak se ostatní padlí andělé hádají a hledají ve stínech kolem
Hlasatele. On sám si připadal jako ostrov, uzavřený před vším kromě
svého zoufalství.
Zklamal ji. Zklamal.
Jak se to mohlo stát? Už celé týdny se honil jako šílenec s
jediným cílem: ochránit ji až do chvíle, kdy už jí ochranu nebude
moci nabídnout. Teď ten okamžik nastal a zmizel. A Luce taky.
Může se jí stát cokoli. Může být kdekoli. Ještě nikdy se necítil tak
prázdný. Ještě nikdy se tak nestyděl.
„Proč nemůžeme prostě najít Hlasatele, kterým odešla, dát ho
dohromady a jít za ní?“
To byl ten nefilim. Miles. Klečel a prohrabával prsty trávu jako
blázen.
„Tak to nefunguje,“ zavrčel na něj Daniel. „Když vstoupíš do
času, vezmeš si Hlasatele s sebou. Proto to nesmíš nikdy udělat,
když...“
Cam se na Milese zadíval téměř soucitně. „Prosím, řekni mi, že
Luce ví o cestování Hlasateli víc než ty.“
„Drž hubu!“ okřikla ho Shelby a ochranitelsky se vztyčila nad
Milesem. „Kdyby nevyrobil její odraz, Phil by ji odnes.“ Shelby se

316
tvářila ostražitě a ustaraně. Mezi tolika padlými anděly vypadala
nemístně. Kdysi dávno byla do Daniela zamilovaná - i když on jí tu
lásku samozřejmě nikdy neoplatil. Ale až dodnes o ní vždycky
smýšlel dobře. A teď měla svým způsobem pravdu.
„Sami jste říkali, že Luce by byla radši mrtvá, než mezi
Vyhnancema,“ dodala, pořád v obraně Milese.
„Které jsi sem přivedla ty,“ vložila se do hovoru Arriane a
podívala se na Shelby, jejíž tvář zrudla.
„A proč si myslíš, že nefilimský dítě dokáže poznat Vyhnance?“
vyjela na Arriane Molly. „Tys v tý škole byla. Tobě to mělo dojít!“
„Hej, vy všichni: zmlkněte!“ Daniel nedokázal normálně
uvažovat. Dvorek byl přecpaný anděly, ale Luceina nepřítomnost
způsobovala, že vypadal hrozně prázdný.
Daniel se skoro nedokázal podívat na nikoho jiného. Shelby
zazlíval, že skočila na lep Vyhnancům. Milesovi, že si vzal do hlavy,
že by mohl mít u Luce nějakou šanci. Camovi to, co se pokusil
udělat...
Ach - jak mu bylo v tu chvíli, kdy myslel, že ho o Luce připravil
Camův šíp! Byl v takovém šoku, že málem Cama na místě zabil. A
pak ta radost, když ji znovu uviděl.
Teď je pořád ještě naděje.
Pokud ji dokáže najít.
Ohromilo ho, když Luce viděl, jak otevírá stín. Byl v tom úžas a
obdiv a bolestná touha - ale nejvíc ze všeho cítil ohromení. Kolikrát
už to udělala, aniž o tom vůbec věděl?
„Co myslíš?“ Cam přešel k němu. Jejich křídla se s odvěkou
magnetickou přitažlivostí přiblížila k sobě, a Daniel byl příliš
vyčerpaný, než aby se odtáhl.
„Půjdu za ní,“ prohlásil.
„Bezva plán,“ ušklíbl se Cam. „Prostě ,jít za ní‘. Kamkoli v čase a
prostoru několika tisíc let. Proč bys měl potřebovat strategii?“

317
 Jeho sarkasmus probudil v Danielovi touhu ho znovu srazit k
zemi.
„Nechci po tobě ani radu, ani pomoc, Came.“
Na dvorku zůstaly jen dva hvězdné šípy - jeden sebral Daniel
Vyhnankyni, kterou zabila Molly, a pak ten, který našel Cam na
pláži při vyhlášení příměří. To by vytvořilo dokonalou symetrii,
kdyby se Cam a Daniel právě teď rozhodli obnovit nepřátelství - dva
muži, dvě střely, dva nesmrtelní sokové.
Ale ne. Ještě ne. Musí toho tolik vyřešit, než se zase obrátí proti
sobě.
„Cam chce říct...,“ Roland se postavil mezi ně a promluvil na
Daniela naléhavým, tichým hlasem, „že tohle bude vyžadovat
týmovou práci. Viděl jsem, jak tyhle děti skáčou do Hlasatelů. Ona
nemá ponětí, co dělá, Danieli. Může se sakra rychle dostat do
maléru.“
„Já vím.“
„Nechat nás, abychom ti pomohli, není známka slabosti,“
prohlásil Roland.
„Já taky můžu pomoct,“ zašeptala Shelby nad Milesem. „Myslím,
že možná vím, kde je.“
„Ty?“ vyštěkl Daniel. „Já myslím, že už jste pomohli až až - oba.“
„Danieli...“
„Znám Luce líp než kdokoli na tomhle světě.“ Odvrátil se od nich
a zadíval se do temného, prázdného prostranství dvorku, kde
zmizela. „Mnohem líp, než ji kdo z vás kdy pozná. Nepotřebuju vaši
pomoc.“
„Já znám její minulost,“ namítla Shelby. Obešla Daniela, aby se
na ni musel podívat. „Ty nevíš, co v těch pár posledních týdnech
zažila. Já s ní byla, když nahlížela do Hlasatelů a viděla tam útržky
svý minulosti. Já viděla, jak se tvářila, když našla svou sestru, která
po ní truchlila od chvíle, co jste se vy dva políbili a...“ Shelbyin hlas
se vytratil. „Vím, že mě teď nenávidíš. Ale přísahám na - na cokoli,

318
čemu ta vaše banda věří. Můžete mi věřit. Milesovi taky. Chceme
vám pomoct. Pomůžeme vám. Prosím.“ Upřela pohled na Daniela.
„Věř nám.“
Daniel ji odstrčil. Důvěra ho vždycky zneklidňovala. Jeho vztah s
Luce byl neotřesitelný. Žádnou důvěru k tomu nikdy nepotřeboval.
Jejich láska prostě byla.
A celou věčnost nikdy nedokázal věřit ničemu a nikomu. Nechtěl
s tím začínat zrovna teď.
V ulici zavyl pes. A znovu, ještě blíž.
Luceini rodiče se vraceli z vycházky.
Daniel ve tmě dvora našel Gabbeiny oči. Stála vedle Callie,
nejspíš ji uklidňovala. Její křídla se začínala vtahovat mezi lopatky.
„Prostě jdi,“ naznačila mu Gabbe rty na opuštěném, zaprášeném
dvoře. Měla na mysli Jdi pro ni. Ona už to s Priceovými zařídí.
Doprovodí Callie domů. Postará se o všechno, aby Daniel mohl dělat
to, na čem opravdu záleží. Až to půjde, přijdeme za tebou.
Z mraku mlhy se vyloupl měsíc. Danielův stín se na trávníku
protáhl. Zadíval se na něj a začal do něj přitahovat Hlasatele. Když
se o něj jeho chladná, vlhká hmota otřela, Daniel si uvědomil, že do
žádného nevstoupil už celé věky. Ohlížet se zpátky obvykle
nepatřilo k jeho stylu.
Ale pořád to uměl, ta schopnost byla v jeho křídlech, nebo duši,
nebo srdci. Udělal rychlý pohyb, oddělil Hlasatele od vlastního stínu
a trochu ho štípl, aby ho zvedl od země. A pak ho hodil jako
hrnčířskou hlínu do vzduchu před sebe.
Objevila se čistá, jasná brána.
Daniel byl součástí všech Luceiných minulých životů.
Neexistoval důvod, proč by ji neměl najít.
Otevřel dveře. Nebyl čas otálet. Povede ho jeho srdce.
Měl silný dojem, že hned za zatáčkou čeká něco zlého. Ale
doufal, že v dálce najde něco báječného.
Určitě.

319
 Planoucí láska k ní ho tak naplňovala, až si nebyl jistý, jestli se s
ní vůbec vejde do brány. Přitáhl si křídla blíž k tělu a vstoupil do
Hlasatele.
Na dvoře za ním se ozval vzdálený hluk - šepot a kroky a výkřiky.
Bylo mu to jedno. Nezáleželo mu na nich - ne doopravdy.
Jen na ní.
Sípavě se nadechl a prošel bránou.
„Danieli.“
Hlasy. Za ním. Přibližovaly se. Volaly ho, když mířil tunelem
hlouběji a hlouběji do minulosti.
Najde ji?
Bez debaty.
Zachrání ji?
Jako vždycky.

320
 MUKA
Lauren Kateová

Z anglického originálu Torment,

vydaného nakladatelstvím Delacorte Press
v New Yorku roku 2010,
přeložila Jana Jašová
Redigovala Daniela Řezníčková
Obálku podle návrhu Angely Carlino
s použitím ilustrace Fernandy Brussi Goncalves
zhotovila Kateřina Stárková
Vydala Euromedia Group, k. s. - Knižní klub
v Praze roku 2011 jako svou 5860. publikaci
Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová
Technický redaktor David Dvořák
Počet stran 328
Sazbu zhotovil TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha
Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica
Vydání první
Pro čtenáře od 12 let

ISBN 978-80-242-3151-8

Naše knihy na trh dodává Euromedia - knižní distribuce, Nádražní 32,

150 00 Praha 5
Zelena linka: 800 103 203
Tel.: 296 536 111
Fax: 296 536 246
objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví
www.bux.cz

321
322