1 

Michael Connelly 

TEMNĚJŠÍ  

NEŽ NOC 

(Harry Bosch 07) 

1 

Vydal Jiří Buchal – BB/art v roce 2002 

Bořivojova 75, Praha 3 

Copyright © 2001 Hieronymus, Inc. 

 
All rights reserved 

Z anglického originálu A Darkness More Than Night 

(Published Little, Brown and Company, 2001) 

přeložili © 2002 Alena Raková a Pavel Rak 

Redakce textu: Ilona Staňková 

Grafická úprava obálky © 2002 Jan Matějka 

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová 

Tisk: Centa, s.r.o., Vídeňská 113, Brno 

První vydání v českém jazyce 

ISBN 80-7257-726-3 

2 

Mary a Jackovi Lavellovým, 

kteří prokázali, že existují druhá dějství. 

 
3 

Poděkování 

Autor s vděčností oceňuje pomoc mnoha lidí, jíž se mu při psaní 

tohoto románu dostalo. Patří mezi ně John Houghton, Jerry Hooten, 

Cameron Riddell, Dawson Carr, Terril Lankford, Linda Connellyová, 

Mary Lavellová a Susan Connellyová. 

Za  slova  podpory  či  inspirace,  která  pro  něj  nalezli  ve  chvílích, 

kdy  je  tolik  potřeboval,  děkuje  Sarah  Crichtonové,  Philipu 

Spitzerovi,  Scottu  Eymanovi,  Edu  Thomasovi,  Stevu  Stilwellovi, 

Joshi Meyerovi, Johnu Sacretu Youngovi a Kathy Linggové. 

Dále se autor cítí zavázán Jane Davisové za skvělé vedení webové 

stránky  www.michaelconnelly.com a jeho tisíceré díky patří i Geraldu 

Petievichovi  a  Robertu  Craisovi  za  velmi  dobré  rady  ohledně 

spisovatelské profese, které – alespoň doposud – pošetile ignoroval. 

Jeho kniha, stejně jako ty předchozí, by se nikdy nedostala do této 

publikovatelné  podoby,  nebýt  nesmírného  úsilí  jejího  redaktora, 

Michaela Pietsche, a odpovědné redaktorky Betty Powerové i celého 

týmu v Líttle, Brown and Company. 
Ovšem všechna práce na románu by byla k ničemu, kdyby se ho 

nakonec  neujali  knihkupci,  kteří  mají  zásluhu  na  tom,  že  se  knihy 

dostávají do rukou čtenářů. 

Na  závěr  ještě  zvláštní  poděkování  Raymondu  Chandlerovi  za 

inspiraci k názvu románu. Když v roce 1950 popisoval místo a dobu, 

v nichž se odehrávaly jeho rané příběhy, Chandler napsal: „V ulicích 

bylo cosi ještě temnějšího než noc.“ 

A stále to tam je. 

Michael Connelly 

Los Angeles 

4 

Prolog 

Pohlédl dovnitř malým zaskleným okénkem. Člověk, s kterým si 

chtěl  popovídat,  byl  v  cele  sám.  Bosch  vytáhl  z  pouzdra  pistoli 

a podal  ji  službu  konajícímu  seržantovi.  Běžný  postup.  Cvakla 

západka  v zámku  a  ocelové  dveře  se  odsunuly.  Na  Boschův  nos 
okamžitě zaútočil pach potu a zvratků. 

„Jak dlouho je tady?“ 

„Asi tři hodiny.“ 

Bosch  vstoupil  do  cely  předběžného  zadržení,  nespouštěje  oči 

z bezvládné  hromady  lidské  hmoty,  břichem  jakoby  přisáté 

k podlaze. 

„Můžete zavřít, seržante.“ 

„Pak mě zavolejte.“ 

Zaslechl za sebou skřípění dveří zakončené dunivým prásknutím. 

Obyvatel  cely  slabě  zaúpěl  a  trochu  se  pohnul.  Bosch  ho  opatrně 

obešel. Sedl si na lavici co nejblíže k ležící postavě, vyndal z kapsy 

magnetofon  a  položil  ho  vedle  sebe.  Zalétl  očima  ke  čtverečku  skla 

ve  dveřích.  Seržantova  tvář  se  dala  do  pohybu  a  zmizela.  Bosch 

zvedl  nohu  a  špičkou  boty  pokusně  šťouchl  muže  do  žeber. 

Odpovědí mu bylo jen další zasténání. 

„Probuď se, ty dobytku!“ 

Muž  u  jeho  nohou  mírně  nadzdvihl  hlavu,  pomalu  ji  otočil 

směrem  po  hlase  a  namáhavě  obrátil  obličejem  vzhůru.  Vlasy  měl 

zapadané  stříkanci  od  barev  různých  pastelových  odstínů,  zatímco 

krk a košili mu zdobil podstatně pestřejší obsah žaludku. Otevřel oči 
a rychle  je  zase  zavřel,  oslněn  ostrým  světlem  lampy  u  stropu  cely. 

Z úst se mu vydral chraptivý šepot. 

„Zase vy.“ 

Bosch přikývl. 

„Jo, zase já.“ 

„Náš obvyklý taneček.“ 

5 

Úsměv  rozetnul  třídenní  strniště  na  opilcově  tváři.  Na  místě 

jednoho  předního  zubu  se  černala  díra.  Posledně  mu  nechyběl, 

uvědomil si Bosch. Spustil ruku k magnetofonu, ale ještě ho nepustil. 

„Vstávej, je čas si popovídat.“ 

„Ani nápad, poldíku, nemám zájem.“ 

„Nic jiného ti nezbývá. Mluv.“ 

„Nechte mě, kurva, bejt!“ 

Bosch se podíval ke dveřím. Okénko bylo prázdné. Vrátil pohled 

k muži na podlaze. 

„Tebe může zachránit jen pravda. Teď víc než kdy předtím. Jestli 
se nepřiznáš, nemůžu ti pomoct.“ 

„Tak vy jste se dal na kněze? Rád byste slyšel moji zpověď, co?“ 

„Jestli jsi na ni připraven…“ 

Žádná  odpověď.  Po  chvíli  si  Bosch  začal  myslet,  že  chlápek 

u jeho  nohou  už  zase  zařezává.  Znovu  do  něj  strčil  špičkou  boty, 

tentokrát do boku kousek pod ledvinou. Reakce byla nečekaná. Jako 

by  tím  dotykem  uvedl  do  pohybu  spící  vulkán.  Mužovy  bezvládné 

paže  i  nohy  se  bleskové  vymrštily  a  v  prudkém  rytmu,  jako  cepy 

nějakých šílených mlatců, začaly střídavě dopadat na podlahu. 

„Di  do  prdele,  kreténe!“  ječel.  „Nechci  tu  žádnýho  zasranýho 

poliše! Já chci svýho právníka!“ 

Bosch  ho  chvíli  mlčky  pozoroval,  pak  sebral  z  lavice  kazeťák 

a zasunul  si  ho  zpátky  do  kapsy.  Potom  se  předklonil,  lokty  opřené 

na kolenou a dlaně sepnuté k sobě. Zahleděl se na zpitou, zmítající se 

trosku u svých nohou a pomalu potřásl hlavou. 

„Jak vidím, tak o pomoc nestojíš.“ 

Vstal a vydal se ke dveřím. Muž, se kterým potřeboval mluvit, už 

zase na podlaze cely vyspával svou kocovinu. 

6 
 

Kapitola 1 

„Někdo  sem  jede.“  Terry  McCaleb  se  podíval  na  svoji  ženu 

a potom  sledoval  směr  jejích  očí  upřených  dolů  na  silnici,  která  se 

vinula nahoru k jejich domu. Spatřil golfové vozítko, jak namáhavě 

zdolává  prudké  stoupání,  ale  v  tom,  aby  poznal  řidiče,  mu  bránila 

střecha vozidla. 

Seděli na zadní verandě domu, jejž si s Gracielou pronajali na La 

Mesa Avenue, a za klikatící se silnicí se jim otevíral pohled na celý 

Avalon  i  s  jeho  přístavem  a  přes  čeřící  se  mořskou  hladinu  Santa 

Monica  Bay  až  k  oblaku  smogu  nad  pevninou,  který  tam  téměř 

nepřetržitě  signalizoval  existenci  megalopole  Los  Angeles.  Když  se 

rozhodli  usadit  na  ostrově,  bylo  to  právě  tohle  nádherné  panoráma, 

které  je  okouzlilo  natolik,  že  si  pro  svůj  nový  domov  vybrali  tento 

dům.  Ale  ve  chvíli,  kdy  jeho  žena  promluvila,  se  Terry  McCaleb 

výhledem z verandy nekochal. Upíral oči na děťátko ve svém náručí, 

protože  pohled  do  důvěřivých,  doširoka  otevřených  modrých  očí 

dcerky předčil i ty nejkrásnější vyhlídky. 

Na  boční  straně  vozíku  šplhajícího  se  do  kopce  rozeznal  číslo 
půjčovny.  Není  to  tedy  nikdo  místní.  Nejspíš  někdo,  kdo  přijel 

z pevniny  pravidelnou  lodní  linkou Catalina  Express.  Ale  stejně  mu 

nebylo  jasné,  jak  může  Graciela  vědět,  že  ten  návštěvník  má 

namířeno  právě  k  nim  a  ne  k  některému  z  ostatních  domů  na  La 

Mesa. 

Ale  nezeptal  se  jí  –  podobné  předtuchy  měla  již  dříve.  Jen  tiše 

seděl  a  čekal.  Vozidlo  jim  zmizelo  z  dohledu  a  za  chvilku  se  ozval 

úder klepadla na vchodové dveře. Graciela šla otevřít a vrátila se na 

verandu se ženou, s níž se McCaleb viděl naposledy před třemi lety. 

Detektiv  Jaye  Winstonová  z  Úřadu  šerifa  losangeleského  okresu. 

Když  spatřila  nemluvně,  které  choval  na  rukou,  usmála  se.  Něžně, 

ale  zároveň  odtažitě.  Úsměv  člověka,  který  nevážil  cestu  na  ostrov 

proto,  aby  se  tu  rozplýval  nad  miminkem.  O  tom  ostatně  svědčil 

i tlustý šanon v jedné a videokazeta v druhé ruce. Jaye Winstonovou 

7 

sem  přivedly  pracovní  povinnosti.  Bezpochyby  spojené  s  násilnou 

smrtí. 
„Tak jak jste se celou tu dobu měl, Terry?“ zeptala se. 

„Lepší to ani nemohlo být. Pamatujete se na Gracielu?“ 

„Ovšem. A kdo je tohle?“ 

„To je CiCi.“ 

McCaleb  nikdy  neužíval  oficiální  podobu  dcerčina  křestního 

jména  v  přítomnosti  ostatních.  Cielo  jí  říkával  jen  tehdy,  když  s  ní 

byl o samotě a mohl si to patřičně vychutnat. 

„CiCi,“  opakovala  Winstonová.  Na  chvíli  se  odmlčela,  jako  by 

očekávála  vysvětlení,  co  je  to  vlastně  za  jméno,  ale  když  se 

nedočkala, pokračovala dál. „Jak je stará?“ 

„Skoro čtyři měsíce. Je veliká.“ 

„To tedy je… A co ten chlapec… kde je?“ 

„Raymond,“  pomohla  jí  Graciela.  „Ten  je  dneska  venku 

s kamarády.  Terry  musel  s  lodí  na  moře,  protože  si  ji  pár  lidí 

pronajalo  na  rybolov,  a  tak  si  šel  Raymond  s  klukama  zahrát 

softball.“ 

Konverzace pokulhávala a začínala váznout. Buď to Winstonovou 

nezajímalo, nebo nebyla zvyklá mluvit o banálních věcech. 

„Nedáte  si  něco  k  pití?“  nabídl  jí  McCaleb  a  podal  holčičku 

Graciele. 
„Ne, díky, dala jsem si na lodi kolu.“ 

Jako  by  ji  ta  slova  inspirovala  nebo  spíš  proto,  že  se  jí  nelíbilo 

putovat z jedněch rukou do druhých, Cielo začala natahovat. Graciela 

prohlásila,  že  ji  odnese  dovnitř,  a  nechala  svého  muže  s  Jaye 

Winstonovou  na  verandě.  McCaleb  pokynul  ke  kulatému  stolu 

s židlemi, kde většinou večeřeli, když už Cielo spala. 

„Pojďte, sedneme si.“ 

Nabídl  Winstonové  židli,  z  které  byl  na  přístav  nejhezčí  výhled. 

Ta nejprve na stůl položila zelený šanon a na něj videokazetu. Jak si 

McCaleb  dobře  vzpomínal,  v  takových  šanonech  shromažďovali 

detektivové z oddělení vražd vyšetřovací spisy. 

„Je překrásná,“ ozvala se Winstonová. 

„To jo, úplná panenka. Mohl bych se na ni koukat celý den –“ 

8 

Zarazil  se  a  vzápětí  se  dal  do  smíchu.  Uvědomil  si,  že  jejich 

návštěvnice nemluví o dítěti, ale o vyhlídce. Winstonová se k němu 

připojila. 
„Ale  CiCi  je  taky  kouzelná,  Terry,  skutečně.  A  vy  taky 

nevypadáte špatně, opálený a tak celkově…“ 

„Hodně času trávím na lodi.“ 

„A zdravotní problémy?“ 

„Nemůžu  si  stěžovat,  až  na  ty  hromady  prášků,  co  musím 

spolykat.  Ale teď už uběhly tři roky  a naprosto bez problémů. Řekl 

bych,  že  jsem  za  vodou,  Jaye.  Když  nepřestanu  užívat  všechny  ty 

léky, tak by to takhle mělo zůstat.“ 

Usmál  se  a  vypadal  jako  ztělesněné  zdraví.  Zatímco  mu  slunce 

zbarvilo  kůži  dohněda,  s  vlasy  mu  provedlo  pravý  opak.  Nakrátko 

sestřižené  vlasy  měl  nyní  téměř  světlé.  Práce  na  lodi  mu  zase 

zformovala svaly na pažích i na hrudi a jediná stopa, která by mohla 

prozradit,  že  podstoupil  náročnou  transplantaci  srdce,  tedy 

pětadvacet centimetrů dlouhá jizva, byla ukryta pod trikem. 

„To  je  skvělé,  Terry.  A  vypadá  to,  že  jste  si  tu  vybudoval 

bezvadné  zázemí.  Nová  rodina,  nový  domov…  pěkně  v  závětří, 

daleko od všeho…“ 

Na  chvíli  zmlkla  a  zahleděla  se  na  panoráma,  které  se  před  ní 

otvíralo.  Jako  by  z  toho  pohledu  chtěla  nasát  atmosféru  ostrova 

a pochopit tak nynější McCalebův život. McCaleb ji vždy považoval 
za osobitou a svým způsobem i za přitažlivou ženu. Jaye Winstonová 

působila  mladistvým,  až  rozpustilým  dojmem,  který  ještě  zvyšoval 

účes  z volně  rozpuštěných  světlých  vlasů  zastřižených  těsně  nad 

rameny. Nevzpomínal si, že by ji během jejich společných akcí viděl 

kdy  nalíčenou.  Ale  měla  bystré  oči  s  chápavým  pohledem  a  mírný, 

skoro až smutný úsměv, jako by ve všem spatřovala humor i tragédii 

zároveň. Na cestu si vzala černé džíny a pod černý blejzr bílé triko. 

Vypadala  jako  vyvážený  a  nekompromisní  člověk  a,  jak  McCaleb 

věděl,  také  jím  byla.  Když  mluvila,  mívala  ve  zvyku  shrnovat  si 

vlasy  rukou  dozadu  za  uši  a  tento  pohyb,  z  jakéhosi  neznámého 

důvodu,  připadal  McCalebovi  velmi  půvabný.  Uvědomoval  si,  že 

kdyby se nepotkal s Gracielou, pravděpodobně by se pokusil poznat 

9 

Jaye  Winstonovou  nejenom  z  pracovní  stránky.  A  nepochyboval 

o tom, že ona tohle všechno intuitivně ví. 

„Skoro mám pocit viny,  že jsem se za vámi vypravila,“ pohlédla 

zase na McCaleba. „Tedy kvůli tomu, co mě sem přivedlo.“ 
McCaleb kývl směrem k pořadači a kazetě. 

„Ten  důvod  je  tady  na  stole,  že  jo?  To  jste  klidně  mohla  zavolat 

a neztrácet zbytečně čas, Jaye.“ 

„Ale jak, když jste po sobě tak dokonale zametl stopy. Nikde jste 

nenechal  ani  adresu,  ani  číslo  telefonu.  Jako  byste  nechtěl,  aby  lidi 

věděli, kam vás vítr zavál.“ 

Shrnula si vlasy za levé ucho a zasmála se. 

„To ani ne,“ ohradil se. „Spíš jsem si myslel, že to nikoho nebude 

zajímat. A jak jste mě vlastně našla?“ 

„Vyptávala jsem se lidí v přístavu, tamhle na pevnině.“ 

„Suchozemců,“  opravil  ji  McCaleb  s  úsměvem.  „Takhle  jim 

říkáme my, ostrované.“ 

„Tak  tedy  suchozemců.  V  přístavní  kanceláři  mi  řekli,  že  si  tam 

pořád  držíte  kotviště,  ale  loď  máte  tady  v  Avalonu.  Tak  jsem 

přívozem  přijela  na  Catalinu,  najala  jsem  si  jeden  ze  člunů  vodní 

taxislužby a nechala se vozit po přístavu tak dlouho, až jsem tu vaši 

loď  našla.  Naštěstí  na  ní  byl  váš  přítel  a  poradil  mi,  jak  se  k  vám 

dostanu.“ 

McCaleb  se  podíval  dolů  do  přístavu  a  pohledem  vyhledal 

Přicházející  vlnu.  Vzdálenost  nebyla  větší  než  půl  míle  a  jasně 
rozeznával Buddyho  Lockridgee, jak v hlubokém předklonu pracuje 

na  zádi.  Po  chvíli  pozorování  usoudil,  že  Buddy  umývá  navijáky 

hadicí ze sladkovodní nádrže. 

„O  co  tedy  jde,  Jaye?“  zeptal  se  Winstonové  s  pohledem  stále 

upřeným  dolů  na  svoji  loď.  „Musí  to  být  něco  hodně  důležitého, 

když  jste  celou  tu  kalvárii  podstoupila  v  době,  kdy  máte  volno. 

Pokud tedy nepracujete i v neděli.“ 

„Většinou ne.“ 

Odstrčila  kazetu  a  otevřela  zelený  pořadač.  McCaleb  odpoutal 

pohled  od  člunu  a  přesunul  pozornost  na  obsah  šanonu.  I  když  spis 

viděl  vzhůru  nohama,  okamžitě  poznal,  že  vrchní  stránka  není  nic 

10 

jiného  než  oznámení  trestného  činu  vraždy.  Touto  zprávou  obvykle 

začínal  každý  vyšetřovací  spis,  který  kdy  četl.  To  vždycky  býval 

výchozí bod. Přelétl očima k rubrice s adresou.  Ani tu nebylo těžké 

přečíst. Zločin byl spáchán ve West Hollywoodu. 

„Vyšetřuju  jeden  případ  a  napadlo  mi,  že  byste  se  na  něj  mohl 
mrknout.  Nechci  vás  tím  odvádět  od  práce,  ale  kdybyste  si  našel 

chvilku  volna…  Zdá  se  mi  totiž,  že  je  to  záležitost  přesně  pro  vás. 

Doufala  jsem,  že  si  pročtete  vyšetřovací  zprávy  a  možná  mě 

nasměrujete někam, kam jsem se já ani nekoukla.“ 

Jakmile  vstoupila  na  verandu  se  šanonem  v  ruce,  hned  mu  bylo 

jasné,  o  co  ho  chce  požádat.  Ale  teď,  když  k  tomu  došlo,  Jayeina 

nabídka v něm vyvolala smíšené pocity. Lákala ho možnost vrátit se 

alespoň  na  čas  k  práci,  která  dřív  bývala  nedílnou  součástí  jeho 

života,  a  zároveň  pociťoval  vinu  jen  při  pomyšlení,  že  by  do  jejich 

nového domova, tolik prodchnutého láskou a štěstím, měl vnést něco 

tak  strašného,  jako  je  vražda.  Zalétl  pohledem  k  otevřeným 

zasunovacím  dveřím  do  obývacího  pokoje.  Zajímalo  ho,  zda  je 

Graciela pozoruje. Vůbec se na ně nedívala. 

„Takže  případ  přesně  pro  mě,  říkáte,“  otočil  se  zpátky 

k Winstonové.  „Ale  jestli  jde  o  sériovou  vraždu,  tak  byste  neměla 

ztrácet  čas.  Běžte  na  FBI,  obraťte  se  na  Maggie  Griffinovou.  Ona 

jistě bude –“ 

„To už jsem, Terry, všechno udělala. Ale stejně vás potřebuju.“ 

„Kdy se to stalo?“ 

„Před čtrnácti dny.“ 
Pohled, kterým spočívala na šanonu, teď upřela do jeho očí. 

„Na Nový rok?“ 

Přikývla. 

„Pokud  vezmeme  v  úvahu,  že  nové  milénium  ve  skutečnosti 

začalo  až  letošním  prvním  lednem,  tak  je  to  první  vražda  v  tomhle 

tisíciletí. Tedy alespoň v okrese Los Angeles.“ 

„Myslíte, že tu vraždu má na svědomí nějaký šílenec, co si  chtěl 

v tomhle směru zajistit prvenství?“ 

„Ať už ji spáchal z jakéhokoliv důvodu, ujetý byl pořádně. Proto 

jsem tady.“ 

11 

„A co na to FBI? Byla jste za Maggie?“ 

„Nějak nejste v obraze, Terry. Maggie je zase v Quantiku. Protože 

tady  v  posledních  letech  ubylo  problematických  případů,  tak  si  ji 

Sekce  behaviorálních  věd  přetáhla  zpátky.  Ale  samozřejmě  jsem  jí 

zavolala. Nechala ten případ prověřit v počítači, ale žádná podobnost 

s  případy  v  databázi  se  nezjistila.  Co  se  týká  zpracování 
psychologického  profilu  pachatele  a  dalších  informací,  tak  jsem 

v pořadí.  Věřil  byste  tomu,  že  na  Silvestra  a  na  Nový  rok  došlo  ve 

Státech  ke  třiceti  čtyřem  vraždám,  inspirovaným  novým  miléniem? 

Takže  v  Sekci  mají  momentálně  plné  ruce  práce  a  větší  oddělení, 

jako je třeba naše, jsou až někde na konci seznamu čekatelů. FBI se 

totiž  řídí  zásadou,  že  malá  oddělení  s  menším  počtem  policistů, 

specialistů a zkušeností jsou potřebnější než my.“ 

Chvíli  počkala,  aby  měl  McCaleb  možnost  zvážit  všechny 

informace.  Filozofii  FBI  dobře  chápal.  V  této  situaci  jim  nezbývalo 

nic jiného, než se rozhodnout pro určitou selekci. 

„Klidně  bych  čekala  celý  měsíc,  třeba  i  déle,“  pokračovala 

Winstonová, „než by Maggie nebo někdo jiný vypracoval expertizu, 

ale  cítím  až  v  morku  kostí,  že  tady  musíme  hrát  o  čas.  Jestli  jde 

o sériového  vraha,  nemůžeme  čekat  celý  měsíc.  Kvůli  tomu  se  za 

vámi plavím až na ostrov. Já už jsem s tímhle případem v koncích a 

vy  jste  moje  poslední  naděje.  Věřím,  že  objevíte  něco,  co  by  nás 

postrčilo  správným  směrem.  Ještě  jsem  nezapomněla  na  případ 

Hřbitovního  muže  a  Vraha  s  tajnou  šifrou.  Moc  dobře  vím,  co 

dokážete  vyčíst  z vyšetřovacích  spisů  a  objevit  na  videozáznamu  z 

místa činu.“ 
Tu  svoji  pochvalnou  kritiku  si  mohla  odpustit,  pomyslil  si 

McCaleb, ale to bylo také jediné, co jí nevěřil. Jinak byl přesvědčen, 

že Jaye má skutečně strach, aby  se z vraha, po kterém marně pátrá, 

nevyklubal nějaký vraždící maniak a neudeřil znovu. 

„Už  je  to  všechno  tak  dávno,  Jaye,“  začal  opatrně.  „Kromě  té 

záležitosti s Gracielinou sestrou jsem na ničem jiném –“ 

„Ale  jděte,  Terry,  nehrajte  to  na  mě,  ano?  Vy  tady  můžete  sedět 

s miminem  na  klíně  den  co  den  a  stejně  vás  to  nezmění.  Pořád  si 

v sobě nesete to, čím jste byl a co jste dělal. Znám vás. Sice jsme se 

12 

dlouho neviděli, ani jsme spolu nemluvili, ale mě neoblafnete. Vím, 

že  neuplyne  jediný  den,  abyste  si  nevzpomněl  na  vaše  případy.  Ani 

jediný den.“ 

Odmlčela se a upřeně se na něj zadívala. 

„Když vám vzali vaše srdce, nevzali vám to, kvůli čemu tlouklo. 

Chápete, co chci říct?“ 

Uhnul před jejím vyčkávavým pohledem očima a znovu se zadíval 
na  Přicházející vlnu. Buddy byl teď usazený na rybářské sedačce na 

zádi, nohy položené na palubním nosníku. McCaleb předpokládal, že 

v ruce drží pivo, ale dělila je příliš velká vzdálenost, než aby si tím 

mohl být jistý. 

„Když  se  tak  výborně  vyznáte  v  lidech,  k  čemu  mě  vlastně 

potřebujete?“ 

„No, možná nemám špatný odhad, ale vy jste ze všech profilistů, 

co  jsem  během  své  kariéry  poznala,  bez  debaty  ten  nejlepší.  Kruci, 

vždyť  i  s  prvním  případem  jsem  se  obrátila  na  vás,  a  to  jsem  ani 

nevěděla, že vás tenkrát z Quantika přeložili k nám na Východ. Byl 

jste skvělý –“ 

„Bezva,  Jaye,  ale  myslím,  že  se  bez  toho  chvalozpěvu  obejdu. 

Dělá sice dobře mému egu, to ovšem –“ 

„Jak vás mám tedy přesvědčit?“ 

„Dopřejte mi nějaký čas. Musím si všechno promyslet.“ 

„Ale  jak  mne  intuice  napovídá,  moc  času  nezbývá.  Právě  proto 

jsem tady.“ 

McCaleb vstal  a přešel  k zábradlí s pohledem upřeným na moře. 

Catalina  Express,  loď  zajišťují  přepravu  pasažérů  mezí  ostrovem 

a pevninou,  se  blížila  k  přístavu.  Určitě  bude  skoro  prázdná.  Jak 
McCaleb věděl, v zimé se výletníci na ostrov zrovna nehrnou. 

„Podívejte, Jaye, přijíždí přívoz. Teď platí zimní jízdní řád a radši 

byste tuhle loď měla stihnout, nebo tu budete muset zůstat přes noc.“ 

„Nechala bych si poslat člun s řidičem, kdyby to bylo nutné. Víte, 

Terry,  jediné,  co  od  vás  chci,  je  jeden  jediný  den.  Nebo  noc,  to  je 

jedno. Tu dnešní. Sednete si, projdete záznamy, podíváte se na video 

a ráno mne pak zavoláte a řeknete mi, co si o tom myslíte. Možná že 

neobjevíte nic nového.  Ale možná uvidíte něco, co nám celou dobu 

13 

unikalo, nebo vás napadne teorie, na kterou jsme vůbec nepřišli. Nic 

víc na vás nechci. Nemyslím, že toho žádám příliš.“ 

McCaleb se otočil od moře a zády se opřel o zábradlí. 

„Vám to jako příliš nepřipadá, protože vy v tom žijete. Já ale ne, 

Jaye.  Já  už  jsem  z  kola  venku.  A  když  se  k  téhle  práci  vrátím  i  na 

jeden  jediný  den,  všechno  se  změní.  Přestěhoval  jsem  se  na  ostrov, 

abych  zapomněl  na  povolání,  ve  kterém  jsem  byl  dobrý.  Abych 

zkusil  uspět  v  něčem  jiném.  Třeba  jako  dobrý  otec  a  manžel,  pro 
začátek.“ 

Winstonová se zvedla ze židle a přišla za ním k zábradlí. Postavila 

se  vedle  něj  a  zadívala  se  na  moře,  zatímco  on  zůstal  stát  tváří 

směrem  k  domu.  Promluvila  tak  tichým  hlasem,  že  pokud  by  se 

Graciela  snažila  jejich  rozmluvu  vyslechnout,  neslyšela  by  z  ní 

jediné slovo. 

„Pamatujete  si,  co  jste  mi  tenkrát  řekl  o  smrti  Glorie,  Gracieliny 

sestry? Že díky ní jste dostal druhou šanci žít a že k tomu musí být 

nějaký důvod. Teď jste začal nový život – s Gracielou a s Gloriiným 

synem – a dokonce máte své vlastní dítě. Tohle je zkrátka bezvadné, 

Terry,  o  tom  se  nedá  pochybovat.  Ale  to  přece  nemůže  být  jediný 

důvod,  proč  jste  zůstal  naživu.  Vy  si  možná  myslíte,  že  ano,  ale 

v hloubi  duše  víte,  že  všechno  je  jinak.  Byl  jste  jednička  v  chytání 

zločinců. Co je vedle toho chytání ryb?“ 

McCaleb mírně přikývl a v duchu se zlobil sám na sebe, že dal tak 

rychle najevo, že s ní souhlasí. 

„Dobře, Jaye, nechte to tady. Až se tím prokoušu, ozvu se.“ 

Cestou k východu se Winstonová dívala po Graciele, ale nikde ji 

neviděla. 

„Asi je nahoře s CiCi,“ vysvětloval McCaleb. 
„Tak ji ode mě pozdravujte.“ 

„Jo, vyřídím.“ 

Rozhostilo  se  trapné  ticho,  jež  je  provázelo  až  ke  dveřím.  Terry 

otevřel  a  zůstal  stát  s  rukou  na  klice.  Byla  to  Winstonová,  která 

konečně prolomila jejich mlčení. 

„Tak jaké to je, Terry? Být táta.“ 

„To nejlepší, ale i to nejhorší, co může člověka v životě potkat.“ 

14 

Odpověď, kterou měl vždy pohotově k dispozici. Pak se na chvíli 

zamyslel  a  dodal  něco,  o  čem  jen  přemýšlel,  ale  co  doposud  nikdy 

nikomu neřekl, ani Graciele. 

„Je to jako žít bez ustání s pistolí u spánku.“ 

Winstonové  se  ve  tváři  objevil  nechápavý  výraz  a  snad 

i opravdový zájem. 

„Jak to?“ 

„Protože  vím,  že  kdyby  se  jí  někdy  něco  stalo,  ať  už  by  to  bylo 

cokoliv, tak pro mě by tím život skončil.“ 
„Myslím, že tomuhle rozumím.“ 

Prošla  kolem  něj  ven.  Jak  odjížděla,  vypadala  docela  legračně. 

Jaye Winstonová, vážená vyšetřovatelka z oddělení vražd, kodrcající 

se v golfovém vozítku. 

Kapitola 2 

Při  nedělní  večeři  s  Gracielou  a  Raymondem  vzájemná 

konverzace  příliš  nejiskřila.  Mlčky  jedli  bílého  mořského  okouna, 

úlovek  z dnešní  vyjížďky  na  moře.  Turisté,  kteří  se  rybářských 

výprav  účastnili,  pokaždé  trvali  na  tom,  že  si  ulovené  ryby  nechají, 

ale  po  návratu  do  přístavu  často  změnili  názor.  McCaleb  se 

domníval,  že  to  má  co  do  činění  s  loveckými  instinkty  člověka. 

Nestačilo  jim  účastnit  se  rybolovu.  Museli  svou  kořist  také  usmrtit. 

Což mělo za následek, že se v domě na La Mesa často podávala ryba. 

McCaleb  opekl  okouna  spolu  s  neloupanými  kukuřičnými  lusky 

na  grilu  umístěném  vzadu  na  verandě,  zatímco  Graciela  připravila 

salát  a  vdolky.  Oba  měli  před  sebou  sklenici  bílého  vína,  Raymond 

pil  mléko.  Jídlo  bylo  dobré,  ale  ticho,  které  u  stolu  panovalo,  bylo 

přímo  nestravitelné.  McCaleb  pohlédl  na  Raymonda  a  uvědomil  si, 

že  chlapec  postřehl  napětí  mezi  dospělými  a  přijal  jejich  hru. 

Vzpomněl  si,  jak  on  sám  dělával  to  samé,  když  se  jeho  rodiče 
vzájemně ubíjeli mrazivým tichem. 

„Tak jaký byl softball?“ pobídl chlapce k vyprávění. 

15 

Raymondova matka, Glorie Torresová, zemřela – přesněji řečeno, 

byla  zavražděna  –  před  třemi  roky.  Protože  vlastní  otec  k  rodině 

nepatřil  ani  před  chlapcovým  narozením,  žil  Raymond  od  matčiny 

smrti  s  její  sestrou,  Gracielou.  McCaleb  se  s  oběma  seznámil  při 

vyšetřování případu Gloriiny vraždy. 

„Řekl bych, že docela dobrý.“ 

„A měl jsi nějaké zásahy?“ 

„Ne.“ 

„To  nevadí,  jednou  se  ti  to  povede.  Hlavně  se  musíš  snažit 

a nevzdávat to.“ 

McCaleb  na  něj  povzbudivě  kývl.  Dnes  ráno  s  ním  chtěl  jít 

chlapec  na  loď,  ale  bohužel  to  nešlo.  Výpravy  se  účastnilo  šest 

suchozemců a s McCalebem a Buddym Lockrigeem to dělalo celkem 

osm  osob,  což  byl  maximální  počet  lidí  stanovený  pro   Přicházející 
vlnu.  A  pokud  šlo  o  bezpečnostní  pravidla,  tak  ta  McCaleb  nikdy 

neporušoval. 

„Poslouchej,  Raymonde,  na  další  výpravu  pojedu  tuhle  sobotu. 

A ty lidi, co si loď pronajali, jsou jenom čtyři. Pochybuju, že bychom 

teď,  v  zimním  období,  nabrali  ještě  někoho.  Když  se  nikdo  další 

nepřihlásí, pojedeš s náma.“ 

Chlapcova snědá tvář se rázem rozzářila. Dychtivě přikývl a dál se 

neohrabaně  potýkal  s  porcí  bílého  rybího  masa  před  sebou  na  talíři. 

Vidlička v jeho drobné ruce vypadala nepřiměřeně velká a McCaleb 

pocítil  nával  lítosti.  Ve  svých  deseti  letech  byl  Raymond  mnohem 

menší  než  jeho  vrstevníci  a  velmi  se  tím  trápil.  Často  se  McCaleba 

vyptával, kdy konečně vyroste. Ten ho uklidňoval, že už to bude co 

nevidět, ale v koutku duše se obával, že chlapec by mohl zůstat malý. 

Věděl,  že  jeho  matka  byla  průměrně  vysoká,  ale  Graciela  mu  řekla, 

že  Raymondův  otec  byl  muž  nízkého  vzrůstu  i  charakteru.  Zmizel 

dřív, než se jeho syn narodil. 

Kdykoliv si kluci vybírali do mužstva spoluhráče, Raymond vždy 

přišel na řadu jako poslední. Byl příliš malý na to, aby se jim mohl 

vyrovnat.  Tak  se  upnul  k  jiným  aktivitám,  než  jsou  kolektivní  hry. 

Nejvíc si oblíbil rybaření, a když měl McCaleb volno, obvykle spolu 
vyrazili do zátoky chytat platýze. Při každé rybářské výpravě chlapec 

16 

žadonil,  aby  mohl  jet  také,  a  pokud  bylo  na  lodi  místo,  směl  se 

plavby účastnit – v hodnosti druhého důstojníka. Když večer vysadili 

výletníky, následoval pro McCaleba velmi příjemný rituál. Vložil do 

obálky pětidolarovou bankovku, obálku zalepil a předal chlapci. 

„Budeme  tě  potřebovat  na  věži,“  pokračoval  v  načatém 

rozhovoru. „Tahle parta chce jet na mečouny, tak musíme až dolů na 

jih. Bude to dlouhý den.“ 

„Super!“ 

McCaleb  se  usmál.  Držet  hlídku  na  věži  a  pozorovat,  kdy  se  na 

hladině  objeví  lesklé  černé  tělo  spícího  nebo  převalujícího  se 

mečouna,  byla  Raymondova  oblíbená  činnost.  A  za  pomoci 

dalekohledu  se  z  něj  pomalu  stával  skutečný  expert.  McCaleb 

pohlédl  na  Gracielu,  aby  se  s  ní  o  radost  z  Raymondova  nadšení 

podělil, ale ona upírala oči do talíře, na tváři ani náznak úsměvu. 

Za  pár  minut  nato  Raymond  dojedl  a  dovolil  se,  jestli  může  jít 
k sobě  do  pokoje  a  trochu  si  zahrát  na  počítači.  Graciela  mu  jenom 

připomněla,  aby  nepouštěl  zvuk  příliš  nahlas  a  neprobudil  holčičku. 

Chlapec  vzal  talíř  ze  stolu  a  odešel  s  ním  do  kuchyně.  McCaleb 

s Gracielou zůstali sami. 

Moc  dobře  chápal  její  mlčení.  Věděla,  že  těžko  mu  může 

zakazovat,  aby  se  zabýval  novým  případem,  protože  právě  ona  ho 

před třemi lety přesvědčila, aby se ujal vyšetřování Gloriiny vraždy, 

které je vlastně svedlo dohromady. A tak se Graciela se svými pocity 

dostala  do  začarovaného  kruhu  a  nezbývalo  jí  nic  jiného,  než  si 

všechny námitky nechat pro sebe. 

„Gracielo,“ začal McCaleb. „Já vím, že se ti nelíbí, že se do toho 

chci pustit, ale –“ 

„Já nic neříkám.“ 

„Ani  nemusíš.  Mně  stačí  vidět,  jak  se  tváříš  od  chvíle,  co  se  tu 

Jaye objevila, a je mi to –“ 

„Já jenom nechci, aby se něco změnilo, o nic jiného mi nejde.“ 

„To  chápu.  Vždyť  já  si  to  taky  nepřeju.  A  taky  se  nic  nezmění. 

Jenom  si  prohlídnu  spis  a  video  a  potom  jí  řeknu,  co  si  o  případu 

myslím.“ 

 
17 

„Jenže všechno bude jinak. Už jsem tě při práci viděla. Moc dobře 

vím, jak se do vyšetřování dokážeš zabrat. Právě proto jsi tak dobrý.“ 

„Ale já přece nic vyšetřovat nebudu. Udělám jen to, o co mě Jaye 

požádala,  a  konec.  A  nebudu  pracovat  tady,  ale  odnesu  si  šanon 

i s kazetou na loď. Takže ani v domě nebudou, jasné? Nelíbilo by se 

mi, kdyby tu byly.“ 

Věděl,  že  by  se  do  případu  pustil  i  bez  Gracielina  souhlasu,  ale 

přesto  mu  velmi  záleželo  na  tom,  aby  ho  získal.  Jejich  vzájemné 

vztahy  se  stále  ještě  utvářely  a  McCalebovi  se  zdálo,  že  na  její 

přikývnutí  čeká  vlastně  pokaždé.  Už  se  nad  tím  kolikrát  zamýšlel 

a napadlo  ho,  jestli  to  nějak  nesouvisí  s  tím,  že  dostal  druhou  šanci 

žít.  Během  tří  let  života  s  novým  srdcem  už  mnohokrát  sváděl  boj 

s tíživým  pocitem  viny,  který  mu  znovu  a  znovu  s  úpornou 

pravidelností  zahlcoval  duši  jako  závaly  kamení  stezičku  v  údolí. 

Nejspíš  podvědomě  věřil,  že  když  s  ním  bude  Graciela  souhlasit, 

vyjádří  tak  svůj  souhlas  i  s  jeho  existencí,  a  on  svůj  souboj  o  čisté 

svědomí  vyhraje.  Jeho  kardioložka  měla  pro  tento  duševní  stav 
odborné  vysvětlení:  pocit  viny  pramenící  z  toho,  že  právě  on  zůstal 

naživu. Žije díky tomu, že někdo jiný zemřel, a teď se pokouší najít 

smysl  svého  vykoupení.  Ale  McCaleb  si  nemyslel,  že  by  se  jeho 

pocity daly vysvětlit až takhle jednoduše. 

Graciela  se  zamračila,  ale  i  tak  mu  připadala  překrásná.  Měla 

bronzově hnědou pleť a tmavé vlasy, které lemovaly tvář s očima tak 

temně  hnědýma,  že  téměř  nebylo  možné  rozlišit  hranici  mezi 

panenkou  a  duhovkou.  Půvab  a  krása  jeho  ženy  byly  zřejmě  další 

příčinou  toho,  proč  se  do  ničeho  nepouštěl  bez  jejího  souhlasu. 

Pokaždé,  když  se  na  něj  usmála,  cítil  ve  světle  jejího  úsměvu  cosi 

očišťujícího. 

„Víš,  Terry,  zaslechla  jsem,  co  jste  si  vy  dva  povídali  vzadu  na 

verandě.  Když  malá  přestala  plakat.  Slyšela  jsem,  jak  Jaye  mluvila 

o tom, pro co ti tluče srdce, a že ani jediný den neuteče bez toho, aniž 

bys pomyslel na to, cos dělal dříve. Jenom mi řekni – měla pravdu?“ 

McCaleb  chvíli  mlčel.  Sklopil  oči  k  prázdnému  talíři  před  sebou 

a potom je upřel na zářící světla domů rozsetých po svahu Mont Ada, 

18 

který  se  zvedal  naproti  za  přístavem.  Pomalu  přikývl  a  potom  jí 

pohlédl do očí. 

„Ano, měla pravdu.“ 

„Takže naše práce, naše dítě, náš život, to všechno je lež?“ 

„Ne, ovšemže ne. Neznám nic cennějšího než to, o čem jsi právě 

mluvila, udělal bych všechno, abych to uchránil. Moje odpověď ano 

se  týkala  toho,  čím  jsem  byl  a  co  jsem  dělal.  Když  jsem  pracoval 

u FBI, Gracielo, zachraňoval jsem životy. Jasně a jednoduše – potíral 

jsem zlo na tomhle světě, aby se nám tu trochu lépe dýchalo.“ 

Zdvihl ruku a ukázal k přístavu. 

„Prožívám  tady  s  tebou  a  s  Cielou  a  s  Raymondem  neuvěřitelně 

krásné  chvíle.  A  přitom  já…  já  vozím  na  rybolov  bohaté  lidi,  kteří 

neznají lepší způsob, jak se svými penězi naložit.“ 

„Takže ty bys chtěl obojí.“ 

„Nevím,  co  bych  chtěl.  Já  jen  vím,  že  když  tady  Jaye  byla,  tak 

jsem jí pro případ, že bys nás poslouchala, říkal věci, které bys ráda 

slyšela. Ale v duši jsem cítil, že nemluvím pravdu, že to není to, co si 

v  tu  chvíli  přeju.  Nejradši  bych  byl  ten  pořadač  otevřel  a  pustil  se 

hned do práce. Nemýlila se, Gracie, sice mě tři roky neviděla, ale má 
mě přečteného.“ 

Graciela vstala, obešla stůl a sedla si mu na klín. 

„Když já se o tebe strašně moc bojím,“ zašeptala a těsně ho k sobě 

přitáhla. 

McCaleb  vyndal  ze  skříňky  dvě  vysoké  sklenice  a  postavil  je  na 

kuchyňský pult. Do první nalil stolní vodu a do druhé pomerančový 

džus.  Potom  začal  postupně  zdolávat  všech  dvacet  sedm  pilulek, 

které  si  na  pultu  srovnal  do  řady,  a  zapíjel  je  střídavě  vodou 

a džusem,  aby  mu  snáze  klouzaly  do  žaludku.  Polykání  léků  – 

dvakrát denně – se pro  něj stalo rituálem, který  nenáviděl. Ne kvůli 

tomu,  jak  chutnají;  to  už  mu  po  těch  třech  letech  ani  nepřišlo.  Ale 

protože mu připomínal, na čem v podstatě závisí jeho bytí či nebytí. 

Díky všem těm medikamentům žil, ale zároveň se cítil jako v kleci. 

Bez  nich  nemohl  existovat  a  točil  se  kolem  nich  celý  jeho  život. 

Neustále musel kontrolovat, zda mu nějaké léky nechybí, schraňoval 

19 

 
je do zásoby a i svoje aktivity podřizoval jejich užívání. Dokonce se 

mu o nich zdálo. 

Když  skončil,  odebral  se  do  obývacího  pokoje,  kde  si  Graciela 

četla nějaký časopis. Ani k němu nezdvihla oči. Další známka toho, 

jak  nešťastná  se  cítí.  Zřejmě  je  bytostně  přesvědčena,  že  svým 

rozhodnutím ohrožuje jejich domov. Chvíli zůstal stát ve dveřích, ale 

když  se  žádné  reakce  z  její  strany  nedočkal,  vydal  se  do  dětského 

pokoje. 

Cielo  spala  v  postýlce.  Místnost  tonula  v  šeru,  protože  přes  noc 

nechávali stropní světlo rozsvícené jen na minimum, a tak McCaleb 

o něco zvýšil jeho intenzitu. Potom potichu došel k postýlce a sklonil 

se nad ní, aby si poslechl, jak jejich děťátko klidně oddychuje, aby se 

nadýchal  jeho  vůně  a  pokochal  se  půvabnou  tvářičkou.  Cielo  se 

podobala své matce – zdědila její snědou pleť a tmavé vlasy – kromě 

očí.  Ty  byly  modré  jako  oceán.  Drobné  ručky  svírala  zaťaté 

v pěstičky,  jako  by  tím  chtěla  demonstrovat,  že  už  je  připravená  na 

život.  Pokaždé,  když  ji  McCaleb  takhle  ve  spánku  pozoroval,  cítil 

k ní  nekonečnou  lásku.  Vzpomínal  na  všechny  ty  přípravy,  které 

s Gracielou  absolvovali,  na  knihy  a  lekce  i  rady  od  Gracieliných 

kolegyň z nemocnice, kde pracovaly jako dětské  sestry. To všechno 
kvůli  tomu,  aby  byli  připraveni  pečovat  o  křehký  život  tvorečka, 

který  na  nich  bude  absolutně  závislý.  Ale  nikdo  McCaleba 

nepřipravil na problém, který si uvědomil v okamžiku, kdy vzal svou 

dceru poprvé do náručí: že od té chvíle svým životem závisí on na ní. 

Natáhl  ruku  a  lehce  ji  na  Cielo  položil.  Ani  se  nepohnula.  Pod 

rozevřenou dlaní, která  dcerčino tělíčko téměř zakrývala,  cítil údery 

malého  srdíčka.  Připadalo  mu,  že  tluče  rychle  a  zoufale,  jako  by 

šeptalo horoucí modlitbu. Někdy si k postýlce přitáhl houpací křeslo 

a pozoroval děťátko dlouho do noci. Dnes večer to nešlo. Čekala ho 

práce. Hon na člověka, kterému na rukou ulpěla krev. Nevěděl, jestli 

jí,  tak  jako  obvykle,  přišel  dát  dobrou  noc  nebo  zda  tady  chtěl 

zároveň  načerpat  víru  ve  správnost  svého  rozhodnutí.  Nějak  se  ve 

svých  pocitech  nemohl  orientovat.  Věděl  jen,  že  jí  před  odchodem 

musel vidět a dotknout se jí. 

20 

McCaleb  došel  na  molo  a  po  schodech  sestoupil  ke  kotvišti  pro 

malá plavidla. Našel mezi nimi zodiak, vlezl do něj a pečlivě, aby se 
nenamočily,  uschoval  pořadač  s  videokazetou  pod  přístřešek  na 

nafukovací  přídi.  Dvakrát  musel  zatáhout  za  startovací  lanko,  než 

motor  naskočil  a  člun  se  odlepil  od  břehu.  V  avalonském  přístavu 

nebyly  žádné  doky.  Lodě  se  v  dostatečné  vzdálenosti  od  břehu 

upevňovaly  k  vyvazovacím  bójím,  které  vytvářely  linii  opisující 

vydutý tvar přirozeně vzniklého přístavu. I když tu teď, během zimní 

sezóny,  kotvilo  jen  několik  lodí,  McCaleb  nezamířil  přímo  mezi 

bóje,  ale  sledoval  plavební  dráhy,  jako  by  to  byly  ulice  v  nějaké 

městské  čtvrti.  Tam  to  také  nestřihnete  autem  rovnou  přes  trávník, 

ale zůstanete pěkně na vozovce. 

Na  vodě  bylo  chladno  a  McCaleb  si  zatáhl  zip  u  větrovky  až  ke 

krku.  Když  se  přiblížil  k   Přicházející  vlně,  za  záclonami  lodního 

salonu  spatřil  zářit  televizní  obrazovku.  To  znamenalo,  že  Buddy 

nestačil  včas  dokončit  práci,  zmeškal  přívoz  a  chystá  se  nocovat  na 

lodi. 

McCaleb  vedl  svůj  podnik  společně  s  Buddym  Lockridgeem. 

Zatímco  vlastnictví  lodi  bylo  napsané  na  Gracielu,  licence  na 

pronájem a další potřebné dokumenty zněly na Lockridgeovo jméno. 

McCaleb  se  s  ním  setkal  před  více  než  třemi  léty,  ještě  když  kotvil 

s  Přicházející  vlnou  v  přístavišti  Cabrillo  Marina  v  losangeleském 
přístavu  a,  zatímco  dával  loď  do  pořádku,  využíval  ji  i  k  bydlení. 

Buddy  tehdy  obýval  plachetnici  kotvící  nedaleko  od  McCalebovy 

lodi.  Přátelství,  které  mezi  nimi  vzniklo,  nakonec  vyústilo 

v obchodní partnerství. 

Na jaře a v létě, když bylo hodně práce, trávil  Lockridge většinu 

nocí  na   Přicházející  vlně.  Ale  když  potom  nastala  mrtvá  sezóna, 

obvykle se vracíval přívozem na svoji plachetnici v Cabrillo Marina. 

Zřejmě se mu zdálo snazší vyhledávat dámskou společnost v barech 

na  pevnině  než  v  té  hrstičce  podniků  tady  na  ostrově.  McCaleb 

předpokládal, že Buddy odjede druhý den ráno, protože další zájemci 

o rybolov se nalodí až v sobotu. 

McCaleb přirazil Zodiakem k prodloužené zádi  Přicházející vlny. 

Vypnul  motor  a  s  kazetou  a  pořadačem  vylezl  na  palubu.  Přivázal 

21 

člun k záďovému úvazníku a vydal se do salonu. Jeho společník už 

čekal za prosklenými zasouvacími dveřmi. Zřejmě ho slyšel přijíždět 

nebo  postřehl  náraz  do  boku  lodi.  Buddy  odšoupl  dveře  stranou. 
V ruce držel rozevřený nějaký paperback. McCaleb zalétl pohledem 

k televizi,  ale  nepoznal,  na  co  se  Buddy  dívá.  „Co  se  děje,  Terry?“ 

uvítal  McCaleba  znepokojeně  znějící  otázkou.  „Ale  nic,  jen  si  tady 

potřebuju něco udělat. Ubytuju se v přední kajutě, ano?“ Vstoupil do 

salonu. Bylo tu příjemné teploučko díky přenosnému radiátoru, který 

měl Lockridge zapnutý naplno. 

„Jasně, že se ptáš. Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ 

„Ne, to nemá s naším podnikem nic společného.“ 

„Spíš  s  tou  dámou,  co  tady  dneska  byla,  že  jo?  S  tou  od  šerifa.“ 

McCaleb  už  zapomněl,  že  Winstonová  nejdřív  našla   Přicházející 

vlnu a že to byl vlastně  Buddy, kdo jí poskytl instrukce, kde ho má 

hledat. 

„Jo.“ 

„Děláš pro ni na ňákým případu?“ 

„Ne,“  odpověděl  McCaleb  rychle  v  naději,  že  Lockridge  ztratí 

zájem.  „Jen  si  potřebuju  projít  nějaké  materiály  a  potom  jí  mám 

zavolat.“ 

„Využívá tě, co, frajere?“ 

„Ani ne. Jen jí chci prokázat laskavost. Na co se koukáš?“ 

„Ale,  na  nějakou  hovadinu.  Pořad  o  nějaký  tý  specializovaný 
jednotce, co honí hackery. Proč, viděls to?“ 

„Ne,  jen  mě  napadlo,  jestli  bych  si  na  chvíli  nemohl  vypůjčit 

televizi.“ 

McCaleb zvedl videokazetu. Lockridgovo obočí vylétlo nahoru. 

„Jistě, Terry, jako doma. Klidně si tam toho broučka zastrč.“ 

„Hm, Buddy, tady ne. To je – detektiv Winstonová mě požádala, 

abych ten případ držel v tajnosti. Přinesu ti televizi nahoru, hned jak 

to skouknu.“ 

Na  Lockridgeově  tváři  se  objevilo  zklamání,  ale  to  McCaleba 

nijak nevyvedlo z míry.  Kazetu a pořadač položil na pult oddělující 

kuchyňku od obývacího prostoru salonu a šňůru od televize vytáhl ze 

zásuvky.  Potom  vyndal  televizi  z  rámu,  který  ji  udržoval  na  místě, 

22 

i když  se  loď  dostala  na  otevřené  moře.  Přístroj  byl  těžký,  protože 

měl  zabudovaný  videopřehrávač,  a  McCaleb  musel  vynaložit  hodně 

úsilí, aby ho po úzkých schodech dovlekl dolů do své kajuty na přídi, 

která  mu  sloužila  zároveň  jako  pracovna.  Po  obou  jejích  stranách 
stály  palandy,  ale  spodní  lůžko  vlevo  si  McCaleb  předělal  na 

pracovní  stůl  a  obě  horní  lůžka  využíval  jako  police  ke  skladování 

krabic  se  spisy  případů,  na  jejichž  vyšetřování  se  podílel  jako 

profilista  FBI.  Graciela  je  nechtěla  mít  v  domě,  protože,  jak  se 

obávala, by na ně Raymond mohl narazit. Nastal ovšem jiný problém 

– McCaleb ani v nejmenším nepochyboval o tom, že se v krabicích 

s potěšením prohrabuje Buddy a čte si vyšetřovací spisy místo svých 

oblíbených detektivek. A to mu vadilo. Viděl v tom jistou invazi do 

svého soukromí. Nejraději by kajutu na přídi nechával zamčenou, ale 

věděl,  že  tím  by  se  mohl  dopustit  osudové  chyby.  Jediný  průlez  na 

palubu  byl  ve  stropu  kajuty  a nemohl  si  dovolit  zablokovat  k  němu 

přístup,  protože  v  případě  nutnosti  musí  sloužit  pasažérům  jako 

úniková cesta z podpalubí. 

Položil  televizi  na  pracovní  stůl  a  zastrčil  šňůru  do  zásuvky. 

Obrátil  se,  že  půjde  zpátky  do  salonu  pro  spisy  a  videozáznam,  ale 

Buddy už sestupoval dolů po schodech s kazetou v podpaží a s očima 

upřenýma do vyšetřovacích spisů, kterými pilně listoval. 

„Hej, Buddy –“ 

„Vypadá to na pěkně zapeklitej případ, pane kolego.“ 

McCaleb  k  němu  přiskočil,  vytrhl  mu  pořadač  z  ruky,  rychle  ho 
zavřel a potom se natáhl pro kazetu. 

„No tak, Terry. Jen jsem se mrknul.“ 

„Neříkal jsem ti náhodou, že je to tajný?“ 

„Jo, říkal, ale my dva jsme přece dobrej tým. Jen si vzpomeň, jak 

nám to spolu posledně šlo.“ 

S  tím  musel  McCaleb  jenom  souhlasit.  Když  vyšetřoval  smrt 

Gracieliny  sestry,  zvláštní  souhrou  náhod  to  byl  právě  Lockridge, 

kdo  se  velkou  měrou  zasloužil  o  vyřešení  případu.  Ale  tehdy  se 

McCaleb  účastnil  vyšetřování  aktivně  v  terénu,  kdežto  nyní  šlo  jen 

o to, aby si udělal určitý náhled. K tomu nepotřeboval, aby mu někdo 

při práci koukal přes rameno. 

23 

„Tohle je něco jiného, Buddy. Tady jde o jednorázovou akci. Jen 

se na ten materiál podívám a tím končím. Teď už mě nech, ať se do 

toho můžu pustit. Nehodlám tu tvrdnout celou noc.“ 

Lockridge  na  to  nic  neřekl,  ale  McCaleb  na  jeho  odpověď  ani 

nečekal. Nechal stát Buddyho na chodbě a zabouchl dveře u kajuty. 
Otočil  se  ke  stolu  a  pohledem  při  tom  zavadil  o  spisy  a  kazetu  ve 

svých  rukou.  Případ  vraždy.  Projel  jím  záchvěv  napětí  a  vzápětí  se 

dostavil dobře známý pocit viny a nejistoty. 

McCaleb  věděl,  že  nastala  chvíle,  kdy  se  tak  jako  mnohokrát 

předtím  musí  vnořit  do  temných  hlubin  černé  propasti,  aby  ji  mohl 

prozkoumat  a  poznat.  A  najít  v  ní  cestu,  která  ho  povede  správným 

směrem. I když byl v kajutě sám, několikrát pokýval hlavou. Jako by 

chtěl sám sobě potvrdit, že na tenhle okamžik čekal celou věčnost. 

Kapitola 3 

Obraz  byl  ostrý  a  kvalitní,  osvětlení  dobré.  Technická  úroveň 

videozáznamu  z  místa  činu  se  od  dob  McCalebova  působení  v  FBI 

neuvěřitelně  zvýšila.  Obsah  zůstal  stejný.  To,  co  ukazovala  kazeta, 

kterou si McCaleb pouštěl, byla věcně nasvícená scéna z místa činu 

včetně  mrtvého  těla  oběti.  Po  chvíli  McCaleb  zastavil  záznam  na 

jednom  okénku  a  začal  ho  studovat.  V  kajutě  bylo  ticho,  rušené 

jedině jemným šploucháním vln narážejících do boků lodi. 

Uprostřed záběru, na starém špinavém koberci, ležel na břiše nahý 

člověk.  Pravděpodobně  muž.  K  jeho  spoutání  bylo  použito 

vyvazovacího drátu; ruce a nohy měl pevně spojené vzadu za trupem 

tak extrémním způsobem, že vypadal, jako by se stočil do klubíčka, 
ale v reverzní poloze. Záběr byl příliš těsný na to, aby se dalo určit, 

v jakém  prostředí  se  tělo  nachází.  K  závěru,  že  se  jedná  o  muže, 

došel 

McCaleb 

pouze 

na 

základě 

posouzení 

konstrukce 

a maskulatury  těla,  protože  do  tváře  zavražděné  osoby  neviděl. 

V pohledu mu bránil šedivý plastový kbelík, který měla naražený na 

hlavě.  Ale  drátěnou  smyčku  zařezávající  se  do  krku  pod  okrajem 

kbelíku  viděl  dobře.  Volný  konec  drátu,  protažený  očkem  smyčky, 

24 

vedl  nad  zády  dolů  k ohnutým  nohám,  kde  končil  za  chodidly 

omotaný  kolem  kotníků.  Na  první  pohled  bylo  zřejmé,  že  se  jedná 

o strangulaci  oběti  právě  onou  smyčkou  kolem  krku,  k  jejímuž 
utažení došlo vahou  chodidel a nohou, a v důsledku toho k udušení 

nedostatkem  vzduchu.  V  podstatě  se  oběť  svázaná  tímto  způsobem 

zabila  sama,  když  už  nebyla  schopna  udržet  nohy  ohnuté  dozadu 

v tak nepřirozené pozici. 

Začal  se  věnovat  dalšímu  prozkoumávání  scény.  Zpod  kbelíku 

steklo  na  koberec  trochu  krve,  což  znamenalo,  že  až  bude  nádoba 

odstraněna, na hlavě se objeví nějaké zranění. 

McCaleb se narovnal, zády se opřel o opěradlo své staré pracovní 

židle  a  zamyslel  se  nad  prvními  dojmy  z  případu.  Pořadač  ještě 

neotevřel, protože si chtěl nejdříve prohlédnout videozáznam a vidět 

místo  činu  pokud  možno  tak,  jak  se  tehdy  jevilo  přítomným 

vyšetřovatelům. Již teď byl fascinován tím, co spatřil. 

I z televizní obrazovky na něj dýchla určitá rituálnost této vraždy. 

Cítil,  jak  mu  naskakuje  husí  kůže.  Zmáčkl  tlačítko  a  technikův 

záznam se zase rozběhl. 

Když se v záběru objevila Jaye Winstonová, kameraman odjel na 

větší formát, a McCalebovi se tak otevřel alespoň částečný pohled do 

místnosti, v níž oběť ležela. Usoudil, že se jedná o malý, nábytkem 

velmi spoře zařízený pokoj v nájemném bytě nebo domě. 

Detektiv Winstonová měla na sobě stejné džíny a blejzr, jako když 
ho  dnes  odpoledne  navštívila  na  ostrově  s  videokazetou 

a vyšetřovacím spisem. Elegantní oblečení však tentokrát doplňovaly 

gumové  rukavice  natažené  až  přes  manžety  kabátku.  Na  prsou  jí 

spočíval  policejní  odznak  pověšený  na  černé  tkaničce  kolem  krku. 

Jaye  se  zastavila  v  levé  části  záběru,  zatímco  její  kolega,  detektiv, 

kterého McCaleb nikdy předtím neviděl, se postavil od oběti vpravo. 

Poprvé se z videa ozvalo mluvené slovo. 

„Oběť  už  byla  prohlédnuta  zástupcem  koronera  a  nyní  je 

k dispozici  pro  vyšetřování  na  místě  činu,“  pronesla  Winstonová. 

„Oběť byla vyfotografována in situ. Nyní odstraníme kbelík z hlavy, 

abychom mohli pokračovat v prohlídce.“ 

25 

McCaleb  věděl,  že  Jaye  pečlivě  volí  slova  s  ohledem  na 

budoucnost; na budoucnost, kdy obžalovaný vrah stane v soudní síni 

a  videokazeta  bude  promítnuta  porotě.  Vyšetřovatel  musí  na 

záznamu  působit  profesionálně  a  objektivně,  aniž  by  i  v  náznaku 

projevil  při  popisu  zavražděné  osoby  jakékoliv  emoce.  Jinak  by 
umožnil  obhájci  okamžitě  požádat  soud,  aby  zakázal  použít  kazetu 

coby usvědčující materiál obžaloby. 

Winstonová  zvedla  ruku  a  podle  svého  zvyku  si  padající  pramen 

vlasů  zahákla  za  ucho.  Potom  položila  obě  ruce  na  ramena  oběti 

a s pomocí svého kolegy ji převrátila na bok, zády ke kameře. 

Vzápětí  se  kamera  dala  do  pohybu,  přejela  přes  ramena  oběti 

a dívala  se  na  tělo  zepředu.  Když  Winstonová  opatrně  uvolnila 

držadlo kbelíku zpod mužovy brady, aby ho mohla stáhnout z hlavy, 

kameraman najel na bližší záběr. Jaye vytáhla kbelík nahoru. 

„Tak, hotovo.“ 

Ukázala  jeho  vnitřek  na  kameru  –  byla  v  něm  sražená  krev  – 

a umístila  ho  do  otevřené  kartónové  krabice  používané  pro 

skladování doličných předmětů. Potom se obrátila zpět a zadívala se 

na mrtvého muže. 

Kolem dolní části hlavy měl omotanou šedou izolační pásku, která 

zakrývala ústa a bránila jakýmkoliv slovním či zvukovým projevům 

stejně  tak  spolehlivě  jako  roubík.  Oči  byly  otevřené  a  vypoulené  – 

téměř  vylézaly  z  důlků.  Rohovka  zrudla  krví  z  popraskaných  žilek, 

právě tak jako kůže kolem očí. 

„CP,“ konstatoval detektiv a ukázal rukou směrem k očím. 
„Kurte,“  okamžitě  zareagovala  Winstonová.  „Je  to  zvukový 

záznam.“ 

Chtěla  tak  svému  parťákovi  připomenout,  aby  si  své  postřehy 

nechával  pro  sebe.  Nepřestávala  myslet  na  to,  jak  uchránit 

videozáznam  z  místa  činu  pro  budoucí  použití  u  soudu.  McCaleb 

věděl, na co její kolega  upozorňoval. Krvácení ze spojivkových cév 

neboli  conjunctive  petechia,  které  vždy  provází  smrt  uškrcením. 

Ovšem tento závěr musí porotě předložit policejní lékař a ne detektiv 

z oddělení vražd. 

26 

Středně  dlouhé  vlasy  oběti  byly  nasáklé  krví  a  po  levé  straně 

obličeje se táhla temně rudá cestička. Tudy krev stékala do kbelíku. 

Winstonová  se  začala  věnovat  prohlídce  hlavy.  Prsty  se  pomalu 

probírala vlasy, aby se dostala ke zdroji krvácení. Konečně objevila 

poraněné místo na temeni hlavy. Rozhrnula vlasy co možná nejvíce, 

aby byla rána vidět. 

„Barney, udělej co největší detail,“ pobídla kameramana. 
Kamera  najela  na  temeno  hlavy  a  McCaleb  spatřil  malou 

kruhovou  ránu  vzniklou  proražením  kůže.  Nezdálo  se,  že  by  byla 

poškozena i lebeční kost. Ze zkušenosti věděl, že množství krve není 

vždy  úměrné  závažnosti  zranění.  I  drobná,  naprosto  neškodná 

trhlinka  v kůži  na  temeni  hlavy  může  vyvolat  mohutné  krvácení. 

Odborný a kompletní popis zranění najde určité v pitevní zprávě, 

„Teď  zaber  tohle,  Barney,“  ozvala  se  Winstonová  zvýšeným 

hlasem, podstatně vybočujícím z předchozí monotónní polohy. „Je tu 

napsaný nějaký vzkaz či co. Tadyhle, na té pásce přes pusu.“ 

Všimla  si  toho,  když  přestala  prohlížet  vlasy.  Kamera  zabrala 

páskou překrytá ústa. Písmena, provedená nějakou černou barvou, se 

na  ní  jen  stěží  dala  rozeznat.  Jejích  čitelnost  značně  znesnadňovala 

vrstva zaschlé krve. McCalebovi se z celého nápisu podařilo vyluštit 

jedinou slabiku. 

„ Cav,“ přečetl nahlas. „Jako cavyky?“ 

Pochybovačně  zakroutil  hlavou  a  přemýšlel,  jaké  další  slovo 

obsahuje tato tři písmena ve stejném pořadí, ale žádné ho nenapadlo. 

McCaleb  stopnul  obraz  a  jen  se  na  něj  fascinovaně  díval.  To,  co 

viděl, ho přenášelo zpátky do dnů, kdy působil jako profilista a kdy 

každý  případ,  jímž  byl  pověřen,  před  něj  položil  stejnou  otázku: 
Z jak zatemnělé, pokřivené mysli tohle vzešlo? 

Slova  zanechaná  pachatelem  na  místě  činu  měla  pro  vyšetřování 

zvláštní význam – posouvala tyto vraždy do jiné roviny. Obvykle šlo 

vrahovi  o  to,  aby  svým  činem  deklaroval  určitý  názor.  Svoje 

poselství  předal  oběti  a  prostřednictvím  vyšetřovatelů  pak  celému 

světu. 

McCaleb vstal, natáhl se k horní palandě a uchopil jednu z krabic 

se starými případy. Stáhl ji dolů a s žuchnutím nechal dopadnout na 

27 

podlahu.  Rychle  zvedl  víko  a  začal  se  prohrabovat  mezi  spisy,  zda 

v některém  z  nich  neobjeví  poznámkový  blok  alespoň  s  několika 

nepopsanými  stránkami.  Když  ještě  pracoval  u  FBI,  patřilo  k  jeho 

rituálům  pořídit  si  na  začátku  každého  vyšetřování  nový 

poznámkový  blok  se  spirálou.  Konečně  narazil  na  spis,  v  jehož 

složce  byl  pouze  vyplněný  formulář  s  názvem  ‚Žádost  o  asistenci 

FBI‘ a poznámkový blok. Z tak malého počtu písemností usoudil, že 

u  tohoto  případu  nedošlo  k  příliš  rozsáhlému  vyšetřování  a  že 
poznámkový blok by měl mít dostatek volných stránek. 

Prolistoval  ho  a  zjistil,  že  je  téměř  prázdný.  Vytáhl  formulář 

a rychle  přelétl  vrchní  list,  aby  se  podíval,  o  jaký  případ  šlo. 

Okamžitě  si  na  něj  rozpomněl,  protože  tehdy  ho  vyřídil  jediným 

telefonátem.  Žádost  přišla  téměř  před  deseti  lety  od  detektiva 

z malého  městečka  White  Elk  v  Minnesotě,  když  ještě  McCaleb 

pracoval v Quantiku. Detektiv v žádosti uvedl, že se dva opilí muži 

dostali  v  domku,  který  společně  obývali,  do  tak  bouřlivé  slovní 

potyčky, že se vzájemně vyzvali na souboj a na dvorku za domem se 

zhruba  ze  vzdálenosti  deseti  metrů  zastřelili  současně  vypálenými 

výstřely.  Pokud  šlo  o tohle  dvojnásobné  zabití,  detektiv  žádnou 

odbornou pomoc nepotřeboval, protože tam bylo všechno jasné. Ale 

zarazilo  ho  něco  jiného.  Když  policisté  v  rámci  domovní  prohlídky 

prozkoumávali  místnosti  v  suterénu,  narazili  tam  v  mrazáku  na  víc 

než podivnou věc. Zastrčené až vzadu v rohu objevili igelitové sáčky 

plné  použitých  menstruačních  tamponů.  Byly  různých  značek 

a laboratorní  test  provedený  na  několika  vzorcích  prokázal,  že  krev 

v nich obsažená pochází od různých žen. 

Detektiv  netušil,  co  tenhle  nečekaný  nález  může  znamenat,  ale 

obával  se  toho  nejhoršího.  Od  FBI  chtěl,  aby  mu  v  Sekci 
behaviorálních  věd  zjistili,  z  jakého  důvodu  můžou  mít  dva 

chlápkové  krví  nasáklé  tampony  v  mrazáku  a  co  s  tím  má  policie 

dále  dělat.  Přesněji  řečeno,  zajímalo  ho,  zda  nemůže  jít  o  suvenýry 

sériového  vraha,  který  až  dosud,  než  došlo  k  onomu  nesmyslnému 

vzájemnému zabití, unikal odhalení. 

Při  vzpomínce  na  tenhle  případ  prolétl  tváří  McCaleba  veselý 

úsměv.  S  tampony  v  mrazáku  se  už  setkal  předtím.  Zavolal 

28 

vyšetřujícímu detektivovi a položil mu tři otázky. Čím se ti dva muži 

živili?  Kromě  pušek,  které  použili  v  souboji,  našly  se  v  domě  ještě 

další zbraně s dlouhou hlavní, případně lovecká licence? A nakonec, 

kdy v lesích severní Minnesoty začíná lovecká sezóna na medvědy? 

Detektivovy  odpovědí  rychle  vyřešily  záhadu  menstruačních 

tamponů.  Oba  muži  pracovali  na  letišti  v  Minneapolisu  v  úklidové 

četě,  která  připravovala  k  letu  dopravní  letadla.  V  domě  bylo 

objeveno  několik  loveckých  pušek,  ale  žádná  licence.  A  poslední 

odpověď: sezóna už bude za tři týdny. 
McCaleb  pak  detektivovi  sdělil,  že,  jak  on  se  domnívá,  zmínění 

muži  nebyli  masoví  vrazi,  ale  pravděpodobně  schraňovali  obsah 

schránek  na  použité  tampony  umístěných  na  toaletách  letadel,  které 

uklízeli.  Odnášeli  si  je  domů  a  tam  je  dávali  do  mrazáku.  Až  by 

začata  lovecká  sezóna,  rozmrazili  by  je  a  použili  jako  návnadu  na 

medvědy,  kteří  dokážou  ucítit  krev  i  z  velké  vzdálenosti.  Mnoho 

lovců  na  přilákání  medvědů  používá  odpadky,  ale  není  nic  lepšího 

než krev. 

Detektiv zareagoval poměrně netypicky. Jako by byl zklamán, že 

neodhalil jednoho, či dokonce dva sériové vrahy. Možná se ho také 

dotklo,  že  nějaký  agent  FBI,  který  si  jen  tak  dřepí  za  stolem 

v kanceláři  v  Quantiku,  vyluští  tuhle  hádanku  rovnou  u  telefonu, 

nebo  ho  jednoduše  štvalo,  že  ho  tenhle  případ  nevynese  na  horní 

příčky mediální popularity. Neomaleně bouchl telefonem a McCaleb 

už o něm nikdy neslyšel. 

Vytrhl z bloku pár popsaných stránek a vložil je i s žádostí zpátky 

do  desek,  které  pak  zastrčil  do  krabice.  Tu  potom  zakryl  víkem, 

zdvihl  ji  na  horní  palandu  a  zašoupl  mezi  ostatní  krabice.  Tvrdě 

narazila vzadu do stěny kajuty. 

McCaleb  se  znovu  usadil  před  televizi  a  soustředěně 
prozkoumával  zastavené  okénko  videozáznamu.  Teprve  po  chvíli  si 

uvědomil, že má před sebou otevřený poznámkový blok.  Zadíval se 

na čistou stránku, pak vyndal z kapsy košile pero a chystal se napsat 

pár poznámek, když tu se dveře do místnosti prudce rozlétly a v nich 

stál Buddy Lockridge. 

„Nestalo se ti nic?“ 

29 

„Cože?“ 

„Slyšel jsem ránu. Celej člun se otřásl.“ 

„Já jsem v pořádku, Buddy, jen jsem –“ 

„Co je, do prdele, tohle?“ 

Užasle  zíral  na  televizní  obrazovku.  McCaleb  popadl  ovladač 

a vypnul obraz. 

„Podívej,  Buddy,  už  jsem  ti  řekl,  že  tohle  je  důvěrná  záležitost 

a že nemůžu –“ 

„Jasně, jasně, já vím. Jen jsem si chtěl  ověřit, jestli to tu s tebou 

neseklo či co.“ 
„Díky, ale jak vidíš, tak jsem docela při vědomí.“ 

„Ještě budu chvíli vzhůru, kdybys náhodou něco potřeboval…“ 

„Děkuju, ale nic potřebovat nebudu.“ 

„Víš,  to  svícení  a  televize  bere  spoustu  šťávy.  Já  ráno  odjíždím, 

tak budeš muset pustit generátor.“ 

„Žádný problém, to zvládnu. Zatím nashle, Buddy.“ 

Lockridge kývl směrem k prázdné obrazovce. 

„Pěkný svinstvo, co?“ 

„Sbohem, Buddy,“ pronesl McCaleb podrážděně. 

Vstal  a  zabouchl  dveře,  i  když  v  nich  Lockridge  ještě  stál. 

Tentokrát je zamkl. Znovu si sedl a uchopil poznámkový blok. Pustil 

se do psaní a za několik okamžiků sestavil seznam. 

MÍSTO ČINU 

1. Způsob zaškrcení 

2. Nahá oběť 

3. Rána na hlavě 

4. Páska přes ústa – CAV? 

5. Kbelík? 

 
Chvíli studoval svůj seznam a čekal na nějaký nápad, ale žádný se 

mu  v  hlavě  nevynořil.  Ještě  bylo  příliš  brzy.  Intuice  mu  říkala,  že 

nápis  na  pásce  je  klíčem  k  případu,  ale  nemůže  jím  otočit,  dokud 

nebude  znát  plné  znění  textu.  Pocítil  silné  nutkání  otevřít  šanon 

a najít  si  příslušnou  zprávu.  Místo  toho  ale  zapnul  televizi 

30 

a pokračoval  ve  sledování  kazety  od  místa,  kde  předtím  skončil. 

Kamera  se  zblízka  dívala  na  mužova  ústa  pevně  stažená  páskou 

omotanou kolem hlavy. 

„Tohle  už  necháme  koronerovi,“  prohlásila  Winstonová.  „Máš 

všechno, co se tu dalo natočit, Barne?“ 

„Jo,“ ozval se hlas muže za kamerou. 

„Dobře. Teď se podíváme na ty pouta.“ 

Kamera  pomalu  sledovala  dráhu  vyvazovacího  drátu  od  krku 

k chodidlům.  Drát  tvořil  kolem  krku  smyčku  na  jednom  konci 

zakončenou  klouzavým  uzlem.  Tím  procházel  druhý  konec  drátu 

a pokračoval dolů podél páteře, kde končil několikrát omotán kolem 
kotníků  nohou,  které  byly  ohnuté  tak,  že  se  patami  dotýkaly  zadku 

oběti. 

Zápěstí  byla  svázána  dalším  kusem  drátu,  který  byl  kolem  nich 

obtočen  šestkrát  a  zakončen  uzlem.  V  kůži  na  zápěstích  i  na 

kotnících  zanechaly  dráty  hluboké  zářezy,  které  svědčily  o  tom,  že 

oběť až do poslední chvíle urputně bojovala o život. 

Po  tomto  záběru  Winstonová  usoudila,  že  kamera  už  zachytila 

dostatek  faktů  ohledně  těla  oběti,  a  přikázala  kameramanovi,  aby 

podrobně  zdokumentoval  všechny  místnosti  v  obydlí  zavražděného 

muže. 

Kamera odjela od těla a  pomalu se rozhlížela po  místnosti, v níž 

došlo  k  vraždě.  Byl  to  obývací  pokoj,  který  zároveň  sloužil  jako 

jídelna.  Jednotlivé  kousky  nábytku,  zřejmě  nakoupené  někde  po 

bazarech, se k sobě vzájemně nehodily a o nějakém jednotném stylu 

se nedalo už vůbec mluvit. Na stěnách viselo několik zarámovaných 

obrazů,  které  vypadaly  na  to,  že  zhruba  tak  před  deseti  lety  mohly 

oslňovat návštěvníky nějaké lepší restaurace. Všechny byly – jak se 

tehdy nosilo – laděné do oranžova a vyvedené rozmývacími pastely. 

U  zadní  stěny  pokoje  stál  vysoký  příborník  na  porcelán,  ale  žádný 

porcelán v něm nebyl. Uvnitř leželo pár knih, ale většina polic byla 
prázdná.  Nahoře  na  příborníku  zaznamenal  McCaleb  něco,  co  mu 

připadalo  velmi  zvláštní.  Trůnila  na  něm  realisticky  provedená 

figurína sovy, která měřila něco přes půl metru a zdálo se, že je ručně 

malovaná.  McCaleb  už  podobných  výtvorů  viděl  spoustu,  zejména 

31 

v avalonském  přístavu  a  v  Cabrillo  Marina.  Obvykle  to  byly  pouze 

holé,  nijak  nezdobené  odlitky  z  plastu,  které  si  majitelé  lodí 

připevňovali  na  stožáry  nebo  lodní  můstky  ve  snaze,  obvykle 

neúspěšné,  zastrašit  racky  a  jiné  ptáky.  Podle  této  teorie  měli  ptáci 

vidět  v  sově  predátora  a  držet  se  od  ní  v  bezpečné  vzdálenosti  – 

a neznečistit tak člun svým trusem. 

Občas McCaleb vídával tyto plastové sovy umístěné na budovách 

různých  institucí,  jejichž  vlastníci  či  správci  se  tak  pro  změnu 

pokoušeli čelit problémům s holuby. Ale to, co ho na figuríně stojící 

na příborníku zaujalo, byl fakt, že se ještě nikdy nesetkal s tím, aby 

plastová  napodobenina  tohoto  nočního  dravce  sloužila  v  interiéru 

jako  dekorace,  a  ani  o  tom  nikdy  neslyšel.  Věděl,  že  lidé  sbírají 
všechny  možné  věci  včetně  různých  druhů  sov  a  vystavují  je 

ostatním na odiv, ale tady v pokoji žádné jiné exempláře kromě toho 

jediného  na  příborníku  dosud  nespatřil.  Rychle  otevřel  pořadač 

a našel  zprávu  o  totožnosti  mrtvého.  Jako  povolání  oběti  bylo 

uvedeno  malíř  pokojů.  McCaleb  zavřel  desky  a  chvíli  přemýšlel 

o možnosti,  zda  muž  nemohl  plastového  ptáka  dočasně  odstranit 

z domu,  který  si  připravoval  na  malování,  nebo  ho  při  práci 

jednoduše sbalit. 

Vrátil záznam zpátky a znovu sledoval, jak kamera odjíždí od těla 

zavražděného  muže  a  panorámuje  po  pokoji  až  k  příborníku 

s figurínou.  Z  pohybu  kamery  McCaleb  odhadl,  že  se  otočila  o  180 

stupňů,  a to  znamenalo,  že  sova  byla  postavena  čelem  k  oběti,  jako 

by měla přihlížet průběhu vraždy. 

Přestože  se  nabízela  i  jiná  vysvětlení,  instinkt  McCalebovi 

napovídal,  že  plastová  figurína  je  součástí  scenérie  a  hraje  v  tomto 

dramatu jakousi roli. Zvedl poznámkový blok a jako šestý bod svého 

seznamu uvedl  Sova. 

Další  záběry  z  místa  činu  už  McCaleba  příliš  nezaujaly. 

Dokumentovaly zbývající místnosti v bytě oběti – ložnici, koupelnu 

a  kuchyň.  Žádné  další  sovy  nikde  nespatřil  a  nezapsal  si  žádné  jiné 
poznámky.  Když  videozáznam  skončil,  přetočil  ho  zase  na  začátek 

a prohlížel  si  ho  celý  ještě  jednou.  Nic  nového  nepostřehl.  Vyndal 

kazetu z přehrávače a zasunul ji do kartónového obalu. Potom odnesl 

32 

televizi  nahoru  do  salonu,  kde  ji  opět  připevnil  do  rámu  na 

kuchyňském pultu. 

Buddy ležel rozvalený na gauči s paperbackem v rukou, evidentně 

natolik  zabraný  do  čtení,  že  nic  jiného  nevnímal.  McCaleb  se  ale 

domníval, že jeho mlčení má jinou příčinu. Zřejmě se cítil ublíženě, 

protože  mu  jeho  kamarád  zabouchl  dveře  před  nosem  a  ještě  je 

zamkl.  McCaleb  se  mu  chtěl  omluvit,  ale  pak  si  to  rozmyslel. 

Lockndge  měl  ve  zvyku  šťourat  se  v  jeho  soukromých  věcech,  a  to 

nejenom teď, ale i předtím. Možná si z té lekce vezme poučení. 

„Copak to čteš, Buddy?“ pokusil se rozvinout konverzaci. 

„Knihu,“ odpověděl Lockridge, aniž by od ní vzhlédl. 

McCaleb  se  v  duchu  zasmál.  Teď  se  mu  jeho  podezření,  co 

vlastně Buddyho žere, stoprocentně potvrdilo. 
„Tak tady máš tu televizi, kdyby ses chtěl koukat na zprávy nebo 

na něco.“ 

„Už je dávno po zprávách.“ 

McCaleb se podíval na hodinky. Byla půlnoc. Vůbec netušil, kolik 

času  uběhlo.  Tohle  se  mu  stávalo  často.  Když  ještě  jako  agent  FBI 

dělal  na  nějakém  případu,  dokázal  se  do  něj  ponořit  tak,  že  často 

nevědomky pracoval přes polední pauzu nebo dlouho do noci. 

Nechal  Buddyho  trucovat  v  salonu  a  vrátil  se  dolů  do  kajuty. 

Zavřel dveře, dostatečně hlasitě, a znovu je zamkl. 

Kapitola 3 

Otočil  v  bloku  na  novou  stránku  a  otevřel  pořadač.  Stiskem 

rozevřel kroužky, stáhl z nich celý spis a pečlivě srovnaný ho položil 

na  stůl.  Možná  to  bylo  trochu  zvláštní,  ale  McCaleb  se  nikdy 

neseznamoval  s  případem  tak,  že  by  si  jednotlivé  zprávy 

prolistovával  přímo  v  deskách.  Potřeboval  každou  z  nich  vzít  do 

rukou, přeskakovat od jedné k druhé a potýkat se s celým tím stohem 

písemností najednou. Odstrčil pořadač stranou a nejprve se pustil do 

čtení resumé jednotlivých zpráv v chronologickém pořádku. Netrvalo 

dlouho a zabral se do případu tak, že nevěděl o světě. 

 
33 

Vražda  byla  oznámena  telefonicky  do  služebny  Úřadu  šerifa 

losangeleského  okresu  ve  West  Hollywoodu  v  pondělí  v  poledne  1. 

ledna.  Hovor  přijala  služba  v  recepci.  Mužský  hlas  oznámil,  že 

v bytě  2B  v  Grand  Royale  Appartments  leží  mrtvý  muž.  Volající 

ještě  upřesnil,  že  dotyčný  dům  stojí  na  Sweetzer  poblíž  Melrose, 

a potom  zavěsil,  aniž  by  sdělil  své  jméno  nebo  nějaké  další  údaje. 

Protože  telefonát  nepřišel  na  žádnou  z  linek  pro  tísňové  volání, 

neexistoval  jeho  magnetofonový  záznam  a  ani  se  nedalo  zjistit, 

odkud neznámý muž volal. 

Na  místo  činu  byla  nasměrována  dvoučlenná  hlídka,  která  právě 

sloužila v terénu. Dveře do bytu našli mírně pootevřené. Když se ani 

po  opětovném  klepání  nikdo  neozval,  zástupci  šerifa  vstoupili 

dovnitř  a  rychle  zjistili,  že  anonym  poskytl  jejich  kolegům  ve 

služebně správnou informaci. V obývacím pokoji ležel mrtvý člověk. 

Muži z patrolující hlídky opustili byt a spojili se s oddělením vražd. 

Případ  byl  přidělen  detektivům  Jaye  Winstonové  a  Kurtu  Mintzovi, 

Winstonové připadla v týmu funkce velícího detektiva. 
Oběť  identifikovali  jako  Edwarda  Gunna,  čtyřiačtyřicetiletého 

malíře  pokojů.  V  bytě  pronajatém  v  Grand  Royale  Appartments  žil 

sám a bydlel tam už devět let. 

Pátrání  v  trestném  rejstříku  zavražděného  odhalilo  jeho  poměrně 

bohatou  kriminální  minulost.  Jak  počítač  zjistil,  Edward  Gunn  byl 

několikrát odsouzen za  drobné trestné  činy  od nabádání k prostituci 

a potulce až k opakovaným zatčením za opilství a řízení vozidla pod 

vlivem  alkoholu.  Během  posledních  tří  měsíců  před  smrtí  ho  za 

řízení  v  opilosti  zadrželi  dvakrát,  naposledy  v  noci  z  30.  na  31. 

prosince. Po složení kauce ho ráno propustili. Neuplynulo ani dvacet 

čtyři hodin a byl mrtev. Rejstřík uváděl i zatčení za závažný trestný 

čin,  ale  k odpovídajícímu  rozsudku  soud  nedospěl.  Před  šesti  lety 

uvalilo  Losangeleské  policejní  oddělení  na  Gunna  vazbu 

a detektivové  z  oddělení  vražd  ho  podrobili  výslechu  v  souvislosti 

s vraždou.  Později  byl  propuštěn  a  všechna  vznesená  obvinění 

stažena. 

Podle  vyšetřovacích  zpráv,  které  Winstonová  zařadila  do  spisů, 

v Gunnově  bytě  evidentně  nedošlo  k  žádné  krádeži  a  motiv  vraždy 

34 
 

zůstával neznámý. Obyvatelé dalších sedmi bytů se vzácně shodovali 

v tom, že na Silvestra z Gunnova bytu neslyšeli nic, co by vzbudilo 

jejich pozornost. Bylo ovšem nutné vzít v úvahu, že i kdyby oné noci 

odtamtud  vycházel  jakkoliv  podezřelý  hluk,  určitě  by  splynul 

s bohatou  škálou  zvuků  zaznívajících  z  bytu  přímo  pod  Gunnovým, 

jehož obyvatelé pořádali večírek na uvítání nového milénia. Bouřlivá 

oslava  skončila  na  Nový  rok  ráno.  Gunn,  podle  svědectví  několika 

hostů, na večírek nepřišel nebo nebyl pozván. 

Pátrání  proběhlo  také  v  blízkém  sousedství,  kde  stály  převážně 

malé  činžovní  domy  podobající  se  Grand  Royale  Appartments  jako 

vejce  vejci.  Ale  nenašli  se  žádní  svědkové,  kteří  by  viděli  Gunna 

během několika dnů před smrtí. 

Všechny  zjištěné  skutečnosti  naznačovaly,  že  vrah  přišel  za 

Gunnem  do  bytu.  Dveře  ani  okna  nebyly  poškozené,  nešlo  tedy 

o vloupání.  Bylo  dokonce  možné,  že  oběť  svého  vraha  dobře  znala. 

Vzhledem  k  tomutu  závěru  vyslýchala  Winstonová  s  Mitzem 

všechny  Gunnovy  spolupracovníky  a  známé,  zrovna  tak  jako 

každého nájemníka či návštěvníka silvestrovské oslavy ve snaze najít 
v této rozmanité snůšce  lidí někoho, kdo by byl  nějakým způsobem 

podezřelý. Jejich snaha však vyzněla naprázdno. 

Také  prověřili  všechny  Gunnovy  finance  jako  klíč  k  možnému 

motivu  a  zase  nic  nenašli.  Gunn  neměl  stálé  zaměstnání.  Většinou 

jen  tak  vyčkával  před  obchodem  s  barvami  na  Beverly  Boulevard 

a nabízel  přicházejícím  zákazníkům  svoje  služby.  Žil  takříkajíc 

z ruky  do  huby,  protože  příjmy  z  těchto  příležitostných  prací  mu 

právě tak stačily na zaplacení nájemného a provoz malého piek upu, 

v kterém si vozil malířské náčiní. 

Jediným  Gunnovým  žijícím  příbuzným  byla  jeho  sestra,  která 

bydlela v Long Beach, a v době jeho smrti se spolu neviděli déle než 

rok.  Ale  noc  předtím,  než  zemřel,  jí  volal  z  cely  předběžného 

zadržení na policejní stanici v Hollywoodu. Tam ho odvezli policisté, 

když ho zatkli kvůli řízení v opilosti. Sestra svůj rozhovor s bratrem 

popsala  téměř  slovo  od  slova.  Důrazně  mu  oznámila,  že  už  ho 

nehodlá  déle  podporovat  a  pomáhat  mu  z  bryndy  placením  kaucí. 

Než  stačil  něco  říct,  zavěsila.  Jinak  neposkytla  detektivům  žádnou 

35 

užitečnou  informaci,  která  by  nějakým  způsobem  objasnila  smrt 

jejího bratra. 

Případ, kvůli němuž Gunn před šesti lety skončil ve vazbě, byl ve 

spisech  uveden  se  všemi  podrobnostmi.  V  pokoji,  který  si  pronajal 

v motelu  na  Sunset  Boulevard,  zabil  Gunn  prostitutku.  Ubodal  ji 

jejím vlastním nožem, když se ho, podle jeho výpovědi zařazené ve 

zprávě  z  policejní  stanice  v  Hollywoodu,  pokusila  zapíchnout 

a okrást.  Mezi  prohlášením,  které  Gunn  poskytl  přivolané  policejní 

hlídce,  a  fyzickými  důkazy  zjištěnými  při  vyšetřování  případu  se 

objevily  menší  nesrovnalosti,  ale  nestačily  na  to,  aby  na  jejich 

základě  mohl  státní  návladní  zadrženého  obvinit  ze  spáchání 

trestného  činu.  Nakonec,  po  dlouhém  váhání  a  s  velkou  neochotou, 

byl Gunnův čin posouzen jako sebeobrana a případ uzavřen. 

Jak  si  McCaleb  povšiml,  velícím  detektivem  týmu,  který 

vyšetřoval smrt ubodané prostitutky, byl detektiv Harry Bosch. Před 

lety  s ním  McCaleb  pracoval  na  jednom  případu,  na  který  dodnes 

často  vzpomínal.  Bosch  se  sice  čas  od  času  choval  trochu  drsně 

a tajnůstkářsky,  ale  i  přesto  byl  dobrý  detektiv  s  výbornými 

vyšetřovacími  schopnostmi,  intuicí  a  instinkty.  To,  že  museli 
společně překonávat obrovskou psychickou zátěž, kterou na ně tehdy 

vyšetřování  případu  kladlo,  nakonec  vedlo  k  tomu,  že  se  mezi  nimi 

utvořilo  určité  přátelské  pouto.  McCaleb  si  napsal  do  bloku 

Boschovo jméno, aby nezapomněl, že mu má zavolat a vyptat se ho, 

co si o Gunnově případu myslí. 

Vrátil  se  zpět  ke  spisům.  Při  dalším  kroku,  který  Winstonová 

s Mintzem  podnikli,  vycházeli  ze  skutečnosti,  že  Gunn  byl 

v minulosti  zapleten  do  smrti  prostitutky,  a  proto  prověřili  všechny 

záznamy  o  Gunnových  telefonických  hovorech  právě  tak  jako  jeho 

platby  kreditními  kartami  čÍ  šeky.  Snažili  se  zjistit,  zda  se  Gunn 

i nadále  nestýkal  s  lehkými  ženami,  ale  nenašli  nic.  Po  tři  noci 

projížděli  s  policisty  z  mravnostního  Sunset  Boulevard,  zastavovali 

u vyčkávajících  šlapek  a  vyptávali  se  jich.  Ale  žádná  z  nich 

nepřipustila,  že  by  znala  muže  z  fotografie,  kterou  si  detektivové 

vypůjčili od Gunnovy sestry. 

36 

V inzerci místních alternativních novin pročetli v oddílu Sexuální 
služby – poptávka všechny inzeráty. Domnívali se, že některý z nich 

si mohl dát Gunn. Ale zase jejich snaha skončila neúspěchem. 

Nakonec se detektivové pustili do hledání příbuzných a známých 

prostitutky,  kterou  Gunn  ubodal  před  šesti  lety.  I  když  za  její  zabití 

nebyl  odsouzen,  pořád  se  nabízela  možnost,  že  někdo  neuvěřil  jeho 

verzi o sebeobraně, a ten někdo se mu chtěl pomstít. 

Ale teorie je jedna věc a realita druhá. Rodina mrtvé ženy žila ve 

Filadelfii,  stýkat  se  s  ní  přestali  už  před  mnoha  lety,  a  dokonce  si 

nikdo  z  nich  ani  nevyžádal  tělo,  aby  jí  mohli  vystrojit  pohřeb. 

Kremace  se  nakonec  konala  za  peníze  daňových  poplatníků  okresu 

Los  Angeles.  Těžko  se  dalo  předpokládat,  že  by  někdo  z  rodiny  po 

šesti letech zatoužil po pomstě, když v době, kdy k zabití došlo, je to 

nijak nevyvedlo z míry. 

Ať detektivové sledovali kteroukoliv z možných stop, pokaždé se 

ocitli  ve  slepé  uličce.  Případ,  který  se  do  osmačtyřiceti  hodin 

nepodaří  vyřešit,  má  sotva  padesátiprocentní  šancí,  že  bude  ještě 

objasněn. A s případem nevyřešeným i po dvou týdnech je to stejné 

jako s nevyžádanou mrtvolou v márnici – taky, zahalený tajemstvím, 

zůstane zastrčený v nějaké spodní přihrádce bůhvíjak dlouho. 

A tahle bezvýchodná situace způsobila, že se Winstonová nakonec 
vydala  za  McCalebem.  On  byl  v  tomhle  beznadějném  případu  její 

poslední nadějí. 

Dočetl všechna resumé a usoudil, že by si měl chvíli odpočinout. 

Podíval se na hodinky. Ukazovaly skoro dvě hodiny. Vyšel z kajuty 

a vydal  se  nahoru.  V  salonu  se  už  nesvítilo.  Buddy  se  zřejmě 

přemístil  do  hlavní  kajuty,  aniž  by  přitom  způsobil  nějaký  hluk. 

McCaleb  otevřel  chladicí  box  a  zadíval  se  dovnitř.  Hned  na  kraji 

uviděl  ještě  nenačaté  balení  šesti  lahví  piva,  které  tam  zůstaly  po 

posledních  výletnících,  ale  pivo  nebylo  to,  co  hledal.  Za  ním  stál 

karton pomerančového džusu a pár lahví stolní vody. Jednu láhev si 

vytáhl  a  dveřmi  salonu  vyšel  ven  na  záď.  V  noci  bývalo  na  vodě 

většinou  chladno,  ale  dnes  mu  chlad  připadal  mnohem  ostřejší  než 

obvykle.  Zkřížil  si  ruce  na  prsou  a  zahleděl  se  přes  záliv  k  domu 

37 

stojícímu nahoře na kopci. Cielo, Raymond i Graciela už spí. Do tmy 

zářilo jen světlo na zadní verandě. 

V  tu  chvílí  jím  projel  pocit  viny.  Věděl,  že  přes  všechnu  svoji 
lásku  k  ženě  a  dětem  raději  tráví  noc  tady  na  lodi  s  vyšetřovacími 

spisy,  než  aby  pokojně  oddychoval  doma  v  ložnici.  Snažil  se  ty 

myšlenky vystrnadit z mysu a s nimi i otázky, které v něm vyvolaly, 

ale nemohl zůstat slepý  k podstatné skutečnosti, že něco s ním není 

v pořádku,  že  cosi  postrádá.  Bylo  to  něco,  co  mu  bránilo  plně  se 

oddávat pohodlí domova, po němž, jak se zdá, touží většina mužů. 

Vrátil  se  zpátky  do  salonu.  Věděl,  že  jakmile  se  ponoří  do 

vyšetřovacích spisů, ten hlodavý pocit viny bude okamžitě ten tam. 

V  pitevní  zprávě  ho  nečekalo  žádné  překvapení.  Příčinou  smrti 

byla,  jak  už  McCaleb  usoudil  z  videozáznamu,  cerebrální  hypoxie, 

k níž došlo tlakem škrtidla na karotidu. Čas smrti byl stanoven mezí 

půlnocí a třetí hodinou ranní. 

Policejní  lékař  si  při  pitvě  povšiml,  že  vnitřní  poškození  krku  je 

minimální.  Ani  jazylka,  ani  ohryzek  nebyly  zlomeny.  Tento  fakt, 

podpořený  ještě  několika  strangulačními  rýhami  na  krku,  přivedl 

pataloga  k  závěru,  že  skrčení  probíhalo  velmi  pozvolna,  protože  se 

spoutaný muž zoufale snažil udržet nohy ohnuté vzadu za tělem, aby 

drát připevněný k chodidlům neutáhl smyčku kolem krku. 

V  závěrečném  shrnutí  stálo,  že  oběť  mohla  v  popsané  pozici 

bojovat o život až dvě hodiny. 
Když  si  McCaleb  tuto  situaci  představil,  napadlo  ho,  jestli  vrah 

seděl  po  celý  čas  v  bytě  a  sledoval,  jak  umírající  muž  pomalu 

prohrává svůj zápas se smrtí, nebo zda odešel dřív, než pouta splnila 

svůj úkol a oběť si sama zatáhla oprátku. Možná mohlo jít o šikovně 

nastrojené alibi – stačilo by třeba, aby pachatel strávil silvestrovskou 

noc na nějakém večírku a hned by měl v zásobě celou řadu svědků, 

kteří by mu poskytli alibi na dobu Gunnovy vraždy. 

Potom  si  vzpomněl  na  kbelík  na  hlavě  mrtvého  muže  a  přiklonil 

se k závěru, že vrah tomuto morbidnímu představení přihlížel až do 

konce.  Zakrýt  tvář  oběti  byl  prostředek  často  používaný  pachateli 

vražd  spáchaných  z  nenávistí  nebo  sexuálně  motivovaných. 

Umožňovalo  jim  to  nevnímat  oběť  jako  konkrétní  lidskou  bytost 

38 

a vyhnout  se  kontaktu  očima.  McCaleb  pracoval  na  desítkách 

případů  vražd,  u nichž  se  s  tímto  jevem  setkal.  Znásilněné  ženy 

s obličeji  zakrytými  polštáři  nebo  vlastními  nočními  košilemi,  děti 

s hlavami  omotanými  ručníky.  Kdyby  chtěl  všechny  ty  případy 
zaznamenat,  popsal  by  celý  blok.  Teď  ale  pod  řádku  s  Boschovým 

jménem připojil jen jednu větu. 

Neznámý subjekt na míste činu po celou dobu pozoruje oběť. 

Neznámý  subjekt,  pomyslel  si  McCaleb.  Tak  si  to  spolu  znovu 

rozdáme. Vzájemné utkání právě začíná. 

Než  se  pustil  do  dalších  dokumentů,  vyhledal  v  pitevním 

protokole  ještě  dvě  informace.  První  se  týkala  rány  na  hlavě.  Její 

popis  našel  v  průvodních  poznámkách  policejního  lékaře. 

K povrchnímu  zranění  kruhovitého  tvaru,  které  způsobilo  jen 

minimální  poškození  hlavy,  došlo  ještě  před  smrtí  a  podle  názoru 

patologa  bylo  docela  možné,  že  ho  oběť  utrpěla  při  zápase 

s pachatelem. 

Možnost,  že  šlo  o  ránu  utrženou  při  sebeobraně,  McCaleb 

okamžitě vyloučil. Jediná krev na místě činu byla ta, která z kbelíku 

vytekla na koberec. Navíc pramínek krve proudící z rány  na temeni 

směřoval k čelu a odtud pokračoval přes obličej dolů. To znamenalo, 

že  hlava  byla  ohnutá  dopředu.  Všechny  tyto  skutečnosti  přivedly 

McCaleba k závěru, že pachatel zasadil Gunnovi ránu, až když ležel 

spoutaný na podlaze, a potom mu nasadil kbelík na hlavu. Intuice mu 

napovídala,  že  pachatel  svou  oběť  poranil  proto,  aby  uspíšil  její 
umírání.  Rána  do  hlavy  měla  Gunna  oslabit  a  zkrátit  tak  nerovný 

zápas se smyčkou kolem krku. 

Zapsal  sí  tyto  postřehy  do  bloku  a  vrátil  se  k  pitevní  zprávě. 

Nalistoval  si  laboratorní  nález  z  výtěru  konečníku  a  penisu.  Žádná 

sexuální aktivita před smrtí nebyla prokázána.  McCaleb si do bloku 

připsal  Žádný  sex  a  pod  to  ještě  připojil  jedno  slovo,  které  dal  do 

kroužku. Nenávist. 

McCaleb si uvědomoval, že mnoho z jeho postřehů, ne-li všechny, 

budou  totožné  s  těmi,  k  nimž  už  dospěla  i  Jaye  Winstonová.  Ale 

analyzovat  místo  činu  patřilo  k  jeho  zaběhlým  zvyklostem.  Nejprve 

39 

si udělal svůj vlastní názor a teprve potom srovnával, jak se shoduje 

s prvotními závěry vyšetřovatelů. 

Odložil  pitevní  protokol  stranou  a  z  hromádky  spisů  na  stole  si 

vybral  zprávu  nadepsanou  ‚Analýza  předmětů  doličných‘.  Nejprve 

prolétl  očima  přiložený  seznam  a  zjistil,  že  plastiková  sova,  kterou 

viděl  na  videu,  v  něm  uvedena  není.  Vyšetřovatelé  nejspíš  usoudili, 
že se nejedná o žádný usvědčující důkaz, a nechali ji na místě činu. 

McCaleb  byl  přesvědčen,  že  by  mezi  předměty  doličnými  rozhodně 

neměla  chybět,  a  udělal  si  k  tomu  poznámku.  Další  věc,  o  které  se 

seznam nezmiňoval, byla útočná zbraň. Zdálo se tedy, že ať už kůží 

na  Gunnově  hlavě  protrhlo  cokoliv,  pachatel  si  tu  věcičku  odnesl 

s sebou. Ani tenhle fakt si McCaleb neopomněl zaznamenat, protože 

to  byl  v  podstatě  další  dílek  k  portrétu  vraha,  který  ho  dokresloval 

jako člověka pečlivého a opatrného, jenž si i za vypjatých okolností 

dokáže zachovat chladnou hlavu. 

Zprávu týkající se rozboru lepicí pásky, jíž pachatel přelepil ústa 

oběti, našel McCaleb ve zvláštní obálce zastrčené v jedné z přihrádek 

šanonu.  Kromě  sjetin  z  počítače  a  přílohy  obsahovala  i  několik 

fotografií  zabírajících  pásku  v  plné  délce  poté,  co  ji  vyšetřovatelé 

rozstřihli  a  strhli  z  Gunnovy  hlavy.  První  sada  fotografií  ukazovala 

pásku z obou stran tak, jak byla nalezena, ještě z velké části zalitou 

krví, která zakrývala napsaný text. I další sada fotografií zobrazovala 

pásku  z  líce  i  z  rubu,  ale  to  už  z  ní  byla  mýdlovým  roztokem  krev 

odstraněna. Dlouho a bez hnutí zíral McCaleb na slova textu, i když 

věděl, že on sám je nikdy nemůže rozluštit. 

Cave Cave Dus Videt 
Konečně položil fotografii na stůl a sáhl po průvodních zprávách. 

Jak uváděla zpráva z laboratoře, na pásce se nenalezly žádné otisky 

prstů,  pouze  několik  chloupků  a  mikroskopických  vláken 

zachycených  na  lepicí  straně  pásky.  Testy  prokázaly,  že  ochlupení 

patřilo oběti. Vlákna prozatím zůstala k dispozici pro další zkoumání. 

McCaleb  dobře  věděl,  že  je  to  otázka  času  a  peněz.  K  rozboru 

nedojde  dříve,  dokud  vyšetřovatelé  neobjeví  podezřelou  osobu, 

a nezískají tak vlákna z jejích věcí, které by mohli podrobit analýze 

a porovnat s vlákny přilepenými na pásce. Jinak by časově a finančně 

40 

náročné laboratorní zkoušky, provedené pouze s vlákny z místa činu, 

byly úplně na nic. S podobnými postupy se při vyšetřování setkal už 

předtím.  Místní  zástupci  zákona  se  snažili  vyhnout  nákladným 

krokům, pokud nebyly nutné. Dost ho ale překvapilo, že k úsporným 

opatřením sáhli i v tomto případě. Zřejmě proto, usoudil, že Gunnova 

minulost ho jako eventuálního vraha řadila k obětem z řad vyvrhelů 

společnosti,  kvůli  nimž nemá  cenu  vynakládat  zvláštní  úsilí.  Možná 
že  právě  postoj  jejích  kolegů  byl  příčinou,  proč  se  Jaye  obrátila  na 

něj.  Tentokrát  se  ani  slůvkem  nezmínila  o  tom,  že  by  měl  za  svoji 

práci  obdržet  nějakou  finanční  odměnu  –  stejně  by  ji  ale  nemohl 

přijmout. 

Začal  listovat  v  doplňující  zprávě,  kterou  napsala  Winstonová. 

Zašla na UCLA za jedním profesorem z katedry linguistiky a ukázala 

mu  fotografii  textu  na  lepicí  pásce.  Okamžitě  poznal,  že  se  jedná 

o latinská slova, a doporučil jí, aby se obrátila na katolického kněze, 

který po odchodu do penze žije na faře u Sv. Kateřiny v Hollywoodu. 

Dotyčný  více  než  dvacet  let  učil  latinu  v  církevní  škole,  a  to  až  do 

počátku  sedmdesátých  let,  kdy  se  tento  předmět  přestal  vyučovat. 

A přeložit ten nápis pro něj bude hračka. 

Při  čtení  překladu  McCaleb  pocítil,  jak  mu  adrenalin  proběhl 

páteří nahoru do hlavy a odtud se rozšířil do všech pórů. Kůže se mu 

napjala a zachvátil ho pocit podobající se závrati. 

Cave D (omin) us Videt – Střež se, střež se, Bůh vidí 

„Svatá srágora,“ vydechl McCaleb. 

Nešlo  ale  o  nadávku  vyřčenou  z  potřeby  se  odreagovat.  Pouze 
použil slangový výraz, jímž spolu s kolegy z FBI označovali případy 

s náboženským  podtextem.  Když  zjistili,  že  to  byl  právě  Bůh,  kdo 

sehrál  v  pachatelově  motivaci  hlavní  roli,  neřekli  případu  jinak  než 

Svatá srágora. Zmíněný motiv také zásadně změnil celé vyšetřování, 

protože, jak se říká, Bůh má ruce neustále plné práce. Jakmile nějaký 

vrah spáchal svůj zločin ve jménu božím, velmi často to znamenalo, 

že  nezůstane  jen  u  toho  jednoho.  Z  průzkumů  profilistů  totiž 

vyplývalo,  že  tito  „boží  bojovníci“  ve  svém  svatém  úsilí  z  vlastní 

41 

vůle  nikdy  nepoleví.  Musí  se  zastavit.  Teď  už  chápal,  proč  Jaye 

Winstonová  nechce  dát  případ  k  ledu.  Jestliže  byl  Edward  Gunn 

první obětí, o níž se dozvěděli, potom se dalo předpokládat, že vrah 

už má na mušce někoho dalšího. 

McCaleb  si  zaznamenal  překlad  vrahova  vzkazu  a  pár  dalších 

postřehů. Na konec ještě připsal  Majetek oběti a dvakrát to podtrhl. 

Znovu se podíval na zprávu Winstonové a všiml si, že na stránce 

s překladem je pod hvězdičkou připojená poznámka: 
Otec  Ryan  uvedl,  že  slovo  „Dus“  v  podobě,  jako  je  na  pásce,  je 

zkráceným tvarem slova „Deus“ nebo „Dominus“ a objevuje se převážně 

ve středověkých biblích, v řezbářských a sochařských pracích určených pro 

církevní budovy a jiných uměleckých dílech z tohoto období. 

McCaleb se opřel o židli a napil se vody přímo z lahve. Poslední 

odstavec  se  mu  zdál  ze  všech  zjištěných  faktů  nejzajímavější. 

Informace,  kterou  obsahoval,  by  mohla  být  prostředkem,  jak  určit 

příslušnost  vraha  k  určité  skupině  lidí  a  mezi  nimi  ho  pak  najít. 

Zpočátku  byl  počet  podezřelých,  kteří  jako  Gunnovi  vrahové 

přicházeli v úvahu, příliš vysoký. V podstatě k nim patřil každý, kdo 

měl  onu  silvestrovskou  noc  příležitost  zajít  za  Gunnem.  Ale 

informace  od  otce  Ryana  jejich  množství  zúžila  pouze  na  ty,  kteří 

měli  znalost  středověké  latiny  nebo  si  pamatovali  slovo  Dus 

a pravděpodobně i celý výraz odněkud, kde ho často vídali. 

Možná někde v kostele. 

Kapitola 5 

To, co viděl a četl, McCaleba přímo nabilo pracovní energií a na 

spaní  neměl  ani  pomyšlení.  Hodinky  ukazovaly  půl  páté  ráno 

a věděl, že zbytek noci už probdí tady v pracovně za stolem. Nejspíš 
bylo příliš brzo na to, aby na ústředí FBI v Quantiku zastihl někoho 

ze Sekce behaviorálních věd, ale přesto se rozhodl, že to zkusí. Vyšel 

nahoru  do  salonu,  vytáhl  mobilní  telefon  z  nabíječky  a  v  paměti 

vyhledal příslušné číslo. Když se ozval operátor, požádal ho, aby ho 

42 

přepojil  na  zvláštní  agentku  Brasilii  Doranovou.  Bylo  tam  mnoho 

dalších,  na  které  se  mohl  obrátit,  ale  vybral  si  Doranovou,  protože 

spolu  pracovali  –  a  často  je  přitom  dělila  velká  vzdálenost  –  když 

ještě  on  sám  působil  jako  profilista  FBI.  Navíc  se  mimo  jiné 

specializovala na identifikaci různých piktogramů a symbolů. 

Telefonátu  se  ujal  záznamník,  a  zatímco  McCaleb  naslouchal 

instrukcím  agentky  Doranové,  snažil  se  rychle  rozhodnout,  zda  má 

zanechat  vzkaz  nebo  zavolat  znovu.  Nejprve  měl  tendenci  zavěsit 

a pokusit se jí zastihnout později, protože ho napadlo, že je obtížnější 

odmítnout  osobně  přednesenou  žádost  než  tu,  která  je  tlumočená 

přístrojem.  Ale  pak  si  řekl,  že  vsadí  na  jejich  dřívější  kamarádství, 

přestože od doby, kdy na Úřadu pracoval, uběhlo téměř pět let. 
„Brass, tady je Terry McCaleb. Už jsme se neviděli celou věčnost, 

co? Ehm, volám ti, protože bych od tebe něco potřeboval. Mohla bys 

mi zavolat, hned jak budeš mít čas? Fakt bych to moc ocenil.“ 

Nadiktoval číslo svého mobilu, poděkoval a zavěsil. Teď by mohl 

zastrčit telefon do kapsy, vrátit se domů a čekat na odpověď tam, ale 

obával  se,  že  by  Graciela  třeba  uslyšela,  o  čem  se  svojí  bývalou 

kolegyní  mluví,  a  to  nechtěl  připustit.  Vrátil  se  zpátky  do  přední 

kajuty a znovu se pustil do vyšetřovacích spisů. Kontroloval pozorně 

každou  stránku,  zda  neobjeví  něco,  co  zůstalo  skryto  mezi  řádky. 

Zapsal  si  pár  dalších  poznámek  a  sestavil  seznam  věcí,  které  ještě 

musí zjistit, aby mohl vypracovat profil vraha. V podstatě ale čekal, 

až  se  mu  z  Quantika  ozve  Doranová.  Konečně  v  půl  šesté  zazvonil 

telefon. 

„Celá věčnost je naprosto přesný výraz,“ řekla místo pozdravu. 

„Jo, strašně rychle to letí. Jak se vede, Brass?“ 

„Nemá cenu si stěžovat, protože tu nikdo neposlouchá.“ 

„Slyšel jsem, že jste si udělali výlet na Jadran.“ 

„Tak  to  jsi  slyšel  dobře.  Jenže  to  nebyl  Jadran,  ale  Kosovo. 

Potřebovali pomoct s vyšetřováním válečných zločinů, tak jsme tam 

po  šesti  týdnech  vystřídali  polovinu  našeho  osazenstva.  Umíš  si  asi 
představit, jak to tu teď vypadá. I když makáme jak diví, jsme s prací 

tak strašně pozadu, že už to začíná být kritický. Nevíme, co dřív.“ 

43 

McCaleb  nevěděl,  jestli  mu  tím  proslovem  náhodou  nehodlá 

naznačit, že na ní nemá nic chtít, ale nicméně se rozhodl to zkusit. 

„No, to asi nebudeš moc ráda, že jsem se ti ozval.“ 

„Ale  drahoušku,  vždyť  já  už  se  třesu  nedočkavostí!“  s  vtipností 

sobě  vlastní  zdařile  napodobila  tón  roztoužené  ženy  a  dodala 

normálním hlasem. „Tak co bys potřeboval, Terry?“ 

„Víš, tady šerifovo oddělení vražd vyšetřuje jeden případ a já jsem 

se nabídl, že s tím velícímu detektivovi trošku –“ 

„Už nám to poslal k prověření?“ 

„Poslala.  Je  to  žena.  Chtěla,  abyste  jí  ten  případ  projeli  na 

počítači,  ale  zatím  nepochodila.  Místo  zprávy  z  programu  VICAP 

dostala  vyrozumění,  jak  jste  vy,  profilisti,  na  tom  špatně,  jak  máte 

práce  až  nad  hlavu,  a  proto  se  vydala  za  mnou.  Už  jí  z  dřívějška 

dlužím  nějakou  protislužbu,  tak  jsem  si  řekl,  že  se  na  ten  případ 
kouknu.“ 

„A teď se chceš prodrat na první místo v pořadí, že jo?“ 

McCaleb  se  zasmál  a  doufal,  že  se  Doranová  na  druhém  konci 

linky směje taky a že ho nepošle zpátky na konec fronty. 

„Tak  nějak.  Ale  myslím  si,  že  to  bude  jen  taková  rychlovka. 

Potřebuju jenom jedinou informaci.“ 

„Tak ven s tím. O co jde?“ 

„O ikonografické zařazení. Sleduju totiž jednu takovou stopu –“ 

„Jo,  jasné,  to  nevypadá  moc  náročně.  Můžeš  mi  říct,  jaký  je  to 

motiv nebo symbol?“ 

„Sova.“ 

„Sova? Nic víc?“ 

„Ehm,  tady  jde  ale  o  výrobek  z  plastu.  Chci  vědět,  jestli  se  sova 

jako symbol neobjevila už někdy předtím a co znamená.“ 

„No,  vzpomínám  si  na  obrázek  sovy  na  sáčku  s  bramborovými 

lupínky. Nevíš, jak se ta značka jmenovala?“ 

„Moudrá hlava, pokud se pamatuju. Dělali je někde na východním 

pobřeží.“ 

„A tady to máš. Sova je chytrá. Je symbolem moudrosti.“ 

„Poslouchej, Brass, sice jsem toho od tebe moc nechtěl, ale přeci 
jenom o něco víc, než –“ 

44 

„Vždyť  já  vím,  Terry  McCalebe.  Kouknu  se,  co  se  dá  najít. 

Člověk ale musí mít na paměti, že symboly se mění. To, co jedna věc 

znamenala v určitou dobu, se v průběhu času může změnit v naprosto 

něco jinýho. Chceš vědět, jaká je symbolika sovy v současnosti?“ 

McCaleb se na chvíli zamyslel a představil si vzkaz zanechaný na 

lepicí pásce. 

„Můžeš se zaměřit na středověk?“ 

„Vypadá  to,  žes  narazil  na  parádně  ujetýho  magora  –,  ale  kdo 

z nich není! Schválně, Terry, nech mě hádat. Svatá srágora, co?“ 

„Možná. Jak jsi na to přišla?“ 

„No,  přece  všechna  ta  středověká  inkvizice  a  podobný  církevní 

nesmysly.  Už  jsem  se  s  tím  setkala.  Podívej,  mám  tvoje  telefonní 

číslo. Pokusím se ti zavolat ještě dneska.“ 

McCaleba  napadlo,  že  by  ji  měl  ještě  požádat,  aby  podrobila 

analýze  i  text  z  pásky,  ale  pak  usoudil,  že  to  raději  se  svými 
požadavky  nebude  přehánět.  A  navíc  už  Jaye  Winstonová  určitě 

nechala  znění  textu  projet  na  počítači.  Poděkoval  Doranové  a  už 

chtěl  hovor  přerušit,  když  se  ho  zeptala,  jak  je  na  tom  se  zdravím. 

Odpověděl, že se cítí skvěle, ale hned následovala další otázka. 

„Doslechla jsem se, že bydlíš na lodi. Jaký to je?“ 

„Kdepak,  teď  jsem  se  přestěhoval  do  domu  na  Catalině.  Ale  tu 

loď  mám  pořád.  A  mimo  ni  ještě  manželku  a  taky  nedávno 

narozenou dceru.“ 

„Ohoó,  je  to  stále  ten  Terry  McCaleb  zvaný  Studená  večeře, 

kterýho jsem kdysi znávala?“ 

„Pořád ten samý, myslím.“ 

„No, zdá se, že jsi přeci jen dostal rozum.“ 

„Myslím, že konečně jo.“ 

„Tak si to nepokaz. A jak to, že ses zase pustil do případu?“ 

McCaleb zaváhal s odpovědí. 

„Vlastně ani nevím.“ 

„Ale  prosím  tě,  tohle  můžeš  vykládat  leda  holubům.  Oba  moc 

dobře víme, proč to děláš. Poslouchej, Terry, dopřej mně trošku času, 

abych si mohla všechno projít, a hned potom ti zavolám.“ 

„Díky, Brass. Budu čekat.“ 
 

45 

McCaleb zašel do hlavní kajuty, kde spal Buddy Lockridge, a ve 

snaze ho probudit jím několikrát zatřásl. Jeho přítel se vyděsil a začal 

divoce mávat rukama. 

„No tak, Buddy, klídek, to jsem já!“ 

Než se ho McCalebovi podařilo uklidnit, stačil mu Buddy uštědřit 

několik pořádných ran do spánku – v ruce totiž svíral knihu, kterou si 

před spaním četl, a nepustil ji, ani když usnul. 

„Co, co to děláš?“ celý zmatený se dožadoval vysvětlení. 

„Snažím se tě probudit, kamaráde.“ 

„A proč, prosím té? Kolik je hodin?“ 

„Je skoro šest. Potřebuju se dostat na pevninu.“ 

„Teď?“ 

„Jo, teď. Tak vstaň a pomoz mi. Já se zatím postarám o lana.“ 

„Čéče,  proč  teď?  Akorát  chytnem  mlhu.  Proč  nepočkáš,  až  se 

rozplyne?“ 

„Protože nemám čas.“ 
Buddy  natáhl  ruku  k  lampě  připevněné  na  zdi  u  čela  postele 

a rozsvítil.  McCaleb  si  povšiml  názvu  knihy,  kterou  Buddy  četl. 

Nažhavená krev. 

„Něco  tě  skutečně  muselo  nažhavit,“  prohodil  McCaleb,  když  si 

třel dlaní ucho, několikrát zasažené dotyčnou detektivkou. 

„Omlouvám se, Terrore. Ale stejně, proč se tak najednou ženeš na 

pevninu? To kvůli tomu případu, že jo?“ 

„Budu nahoře. Musíme vyrazit.“ 

McCaleb  zamířil  ven  z  kajuty.  Přesně  jak  očekával,  ještě  ve 

dveřích ho zastihla Buddyho otázka. 

„Budeš potřebovat šoféra?“ 

„Ne, Buddy. Dobře víš, že si už pár let kočíruju sám.“ 

„No jo, ale co když s tím případem budeš potřebovat helfnout?“ 

„Však  já  to  zvládnu.  Pospěš  si,  Budy,  už  bych  chtěl  vypadnout 

z přístavu.“ 

V  salonu,  z  háčku  hned  vedle  dveří  na  palubu,  sejmul  McCaleb 

klíč,  vyšel  ven  a  vylezl  nahoru  na  můstek.  Vzduch  byl  stále  ještě 

chladný a růžové úponky svítání se statečně prodíraly řídnoucí tmou. 

Přepnul  displej  na  radar  a  nahodil  motory.  Naskočily  okamžitě  – 

 
46 

Buddy vzal před týdnem  Přicházející vlnu do Marina del Rey, aby je 

tam dali do pořádku. 

McCaleb  nechal  motory  běžet  naprázdno,  spustil  se  zase  na 

palubu  a  vydal  se  na  prodlouženou  záď.  Nejprve  odvázal  záďové 

uvazovací  lano,  potom  lano  k  zoodiaku  a  kolem  boku  lodi  dotáhl 

člun  na  příď.  Přivázal  ho  k  lanu  z  kotvící  boje,  které  sejmul 

z předního  úvazníku.  Loď  teď  byla  volná.  Otočil  se  směrem 

k můstku,  právě  když  Buddy,  s  vlasy  po  spánku  propletenými  v 

jakési  ptačí  hnízdo,  zaujal  místo  kormidelníka.  McCaleb  mu  dal 

znamení,  že  loď  už  je  odvázaná.  Buddy  přidal  plyn  a   Přicházející 

vlna  se  dala  do  pohybu.  McCaleb  zvedl  z  paluby  dva  a  půl  metru 

dlouhou vylovovací tyč a udržoval s ní bóji v patřičné vzdálenosti od 

přídi, zatímco se loď otáčela na plavební dráhu a pomalu plula k ústí 

přístavu. 

McCaleb  zůstal  stát  na  plošině  na  přídi,  opíral  se  o  zábradlí 

a sledoval, jak ostrov za lodí čím dál víc ujíždí do dáli. Ještě jednou 

se  podíval  nahoru  na  jejich  dům.  Pořád  tam  svítilo  jen  to  jediné 
světlo.  Příliš  brzy  na  to,  aby  jeho  rodina  byla  vzhůru.  Zamyslel  se 

nad  svým  rozhodnutím  odjet  na  pevninu.  Moc  dobře  věděl,  že  dělá 

chybu.  Nejdřív  měl  zajít  domů  a  říct  Graciele,  co  zamýšlí 

podniknout,  a  pokusit  se  jí  to  vysvětlit.  Ale  tím  by  ztratil  spoustu 

času  a  stejně  by  jí  nedokázal  vysvětlit  svůj  záměr  tak,  aby  s  ním 

souhlasila.  Usoudil,  že  bude  lepší  nechat  věcem  volný  průběh. 

Zavolá  ženě,  až  přistanou  v losangeleském  přístavu,  a  s  následky 

svého prohřešku se bude muset vyrovnat až později. 

Svítání  teď  mělo  barvu  žraločí  šedi  a  chladný  vzduch  svou 

pronikavou ostrostí připomínal zuby téhož dravce. McCaleb cítil, jak 

se  mu  zakusuje  do  kůže  na  krku  a  na  pažích.  Otočil  se  od  ostrova 

a zadíval  se  přes  záliv  tam,  kde,  jak  věděl,  ukryta  v  mlžném  oparu 

leží pevnina. Fakt, že není schopen vidět to, o čem stoprocentně ví, 

že  tam  je,  v  něm  vyvolával  pocit  nejistoty  a  úzkosti,  a  tak  raději 

sklopil  oči.  Příď  lodi  se  dole  pod  ním  zařezávala  do  vodní  hladiny, 

hladké a modročerné jako tělo mečouna. Už je načase, aby se vydal 

nahoru na můstek a pomohl Buddymu s navigací. Jeden z nich musí 

řídit loď, zatímco druhý bude sledovat radar a s jeho pomocí určovat 

47 
 

bezpečný  kurz  do  losangeleského  přístavu.  Jaká  škoda,  pomyslel  si, 

že po přistání na pevnině nebude mít k dispozici také nějaké zařízení, 

které  by  mu  ukázalo  cestu,  až  se  tímhle  zapeklitým  případem  bude 

prodírat  k  cíli  ztrácejícímu  se  kdesi  v  mlze.  A  myšlenky  na  to,  jak 

tápe  v  neznámu,  ho  přivedly  k  jiné  věci,  která  již  dosti  záhadné 

okolnosti Gunnovy vraždy činila ještě záhadnější. 

Střež se, střež se, Bůh vidí 

Ta slova se mu vynořila v hlavě jako nově nalezená mantra. Tam 

někde  před  nimi,  ukrytý  pod  pláštíkem  mlhy,  žije  pisatel  nápisu 

zanechaného  na  místě  činu.  Ten,  který  přinejmenším  už  jednou, 

veden svou chorobnou představou, naplnil varovný význam těch slov 

a pravděpodobně  se  nebude  rozpakovat  vyhledat  dalšího  hříšníka. 

Musí  tu  trestající  ruku  včas  zastavit.  Ale  jaká  slova,  napadlo 

McCaleba,  ospravedlní  jeho  kroky?  Pověřil  ho  snad  tím  posláním 

sám spravedlivý Bůh? 

Náhle ucítil na rameni lehký dotyk. Vyděšeně sebou trhl a prudce 

se  otočil,  tyč  při  tom  téměř  upustil  do  moře.  Za  ním  stál  jeho 

společník. 
„Panebože, Buddy, tohle mi nedělej!“ 

„Seš v pořádku?“ 

„Jo,  byl  jsem,  než  jsi  mě  vyděsil  k  smrti.  A  co  se  tu  vlastně 

flákáš? Nemáš snad, jen tak náhodou, stát nahoře na můstku a hledět 

si kormidla?“ 

McCaleb  se  ohlédl  zpátky  přes  rameno,  aby  se  ujistil,  zda  už 

přístavní  značky  nechali  za  sebou  a  plují  teď  ve  volných  vodách 

zálivu. 

„No, myslel jsem, že je  ti blbě,“ bránil se Buddy. „Stáls tu s tím 
bidlem jak solný sloup, tak se pak nediv. Tos usnul vestoje?“ 

„Přemýšlel  jsem.  Máš  snad  něco  proti  tomu?  Nemusíš  mě  pořád 

šmírovat.“ 

„Hele, Terry, jestli jsem tě vyděsil, tak jsme na tom fifty fifty.“ 

„Hlavně  se  teď  věnuj  řízení,  jasný?  Za  chvilku  jsem  nahoře. 

A zkontroluj dynamo – měly by se dobít i baterie.“ 

Když se Buddy vzdálil, McCaleb si přitiskl ruku na hruď. Ucítil, 

že už mu srdce tluče pravidelně. Sestoupil z plošiny, zastrčil tyč do 

48 

držáku na palubě a ohnul se, aby ji upevnil. Najednou měl pocit, že 

se loď vyhoupla na vysokou vlnu a zase se propadla dolů. Rychle se 

narovnal a rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, proč se moře tak náhle 

vzedmulo.  Ale  neviděl  nic.  To  se  jen  nějaký  fantom  proháněl  po 

hladké hladině zálivu. 

Kapitola 6 

Harry Bosch třímal před sebou kufřík jako ochranný štít a prorážel 

si  jím  cestu  davem  vzrušených  reportérů  srocených  přímo  přede 
dveřmi do soudní síně. 

„S dovolením, nechte mě projít, prosím…“ 

Většinou  nereagovali  a  uhnuli  až  poté,  co  se  do  nich  opřel 

kufříkem. Vzniklá skulina se za ním okamžitě zavřela. Představitelé 

médií  se  vzájemně  přetlačovali  ve  snaze  proniknout  co  nejvíc 

dopředu,  objektivy  a  mikrofony  nad  svými  hlavami  vytrvale 

namířené  do  centra  tohoto  lidského  roje.  Tam  ale  místo  včelí 

královny panoval obhájce a vedl svou obhajovací řeč už tady v hale. 

Bosch  se  konečně  dopracoval  ke  dveřím,  o  něž  se  opíral  zády 

zástupce šerifa. Poznal detektiva z  LAPD a ustoupil stranou, aby se 

daly otevřít dveře. 

„Víte,“ obrátil se k němu Bosch, „takhle to bude každý den. Ten 

chlap  toho  namluví  víc  tady  na  chodbě  než  v  soudní  síni.  Asi  by 

neškodilo,  kdybyste  tu  zavedli  nějaká  opatření,  aby  se  lidi  dostali 

dovnitř a ven, co vy na to?“ 

Jak procházel dveřmi, stačil ještě zaslechnout zástupcovu radu, ať 

si o tom se soudcem promluví sám. 

Zamířil  prostřední  uličkou  mezi  sedadly  určenými  pro  veřejnost, 

na  jejím  konci  prošel  dvířky  a  pokračoval  ke  stolu  vyhrazenému 

obžalobě.  Dorazil  sem  jako  první.  Vytáhl  si  poslední  ze  tří  židlí 
a posadil  se.  Na  stole  otevřel  kufřík,  vytáhl  z  něj  tlustý  modrý 

pořadač  a položil  ho  před  sebe.  Potom  kufřík  zavřel,  zaklapl  u  něj 

zámek a postavil na podlahu vedle židle. 

49 

Byl připraven. Naklonil se dopředu a zkříženými pažemi se opřel 

o  pořadač.  V  soudní  síni  vládl  klid,  byla  téměř  prázdná  až  na 

soudcova  tajemníka  a  soudního  zapisovatele,  kteří  dokončovali 

poslední  přípravy  před  začátkem  procesu.  Tyhle  chvíle  měl  Bosch 

rád.  Ticho  před  bouří.  A  vůbec  nepochyboval  o  tom,  že  ta  se  za 

chvíli  strhne.  Pokýval  hlavou.  Jeho  však  žádné  hromy  a  blesky 

nemůžou  vystrašit,  taky  to  nebude  poprvé,  co  vyzve  mocnosti 

pekelné  k  tanci.  Uvědomil  si,  že  smysl  svého  života  spatřuje  právě 

v okamžicích, jako je tento. V okamžicích, které by si měl vychutnat 

a uložit  do  paměti,  ale  při  nichž  se  mu  pokaždé  svírají  útroby,  jako 

by utržil do břicha ránu pěstí. 

Ozvalo  se  hlasité  kovové  cvaknutí  a  boční  dveře  vedoucí  k  cele 

pro  zadržené  se  otevřely.  Objevil  se  v  nich  muž  v  doprovodu  dvou 
šerifových  zástupců.  Byl  mladý  a  stále  opálený,  přestože  strávil  ve 

vazbě  téměř  tři  měsíce.  Na  sobě  měl  oblek,  na  nějž  by  určitě  padla 

týdenní  mzda  obou  mužů  kráčejících  po  jeho  boku.  Zápěstí  mu 

obepínaly  náramky  připnuté  k  řetězu  kolem  pasu,  který  rozhodně 

neladil s dokonale padnoucím modrým oblekem. V jedné ruce si nesl 

skicák  a  v  druhé  černý  fix,  jediný  psací  prostředek,  který  byl 

vzhledem k tomu, že měl plstěný hrot, ve vězení povolen. 

Strážci dovedli obžalovaného ke stolu obhajoby  a nechali ho stát 

před prostředním sedadlem. S úsměvem se díval před sebe, zatímco 

mu  jeden  z  šerifových  zástupců  sundával  pouta.  Druhý  mu  potom 

položil ruku na rameno a zatlačil ho do sedadla. Oba se nato usadili 

na židlích umístěných vzadu za obžalovaným. 

Muž  se  okamžitě  předklonil,  otevřel  skicák  a  pustil  se  do  práce. 

Bosch ho pozoroval. Slyšel až sem, jak se hrot fixu zběsile zarývá do 

papíru. 

„Nedovolili mi kreslit uhlem, Boschi, věřil byste tomu? Jako bych 

mohl někoho ohrozit zuhelnatělým dřívkem!“ 

Během  svých  slov  se  na  jejich  adresáta  ani  nepodíval.  Bosch  je 

nechal bez odpovědi. 

„Takovýhle prkotiny mi tady snad vadí nejvíc.“ 
„Radši si na ně zvykněte,“ neudržel se Bosch. 

Muž se zasmál, ale oči měl stále upřené do skicáku. 

50 

„Víte, věděl jsem už předem, že řeknete přesně tohle.“ 

Bosch byl zticha. 

„To proto, že se dá snadno předvídat, jak se zachováte. A nejenom 

vy.“ 

Vzadu  se  otevřely  dveře  a  Bosch  od  obžalovaného  odvrátil  oči. 

Přicházeli právní zástupci. Proces začínal. 

Kapitola 7 

V  době,  kdy  McCaleb  dorazil  na  Farmer’s  Market  na  schůzku 

s Jaye  Winstonovou,  měl  už  třicet  minut  zpoždění.  Po 

dvouapúlhodinové  plavbě  přistáli  s  Buddym  v  Cabrillo  Marina 

a McCaleb jí okamžitě zavolal. Domluvili si, kdy a kde se setkají, ale 

potom zjistil, že baterie v zaparkovaném cherokee je vybitá, protože 

vůz už dva týdny nepoužil. Musel sehnat Buddyho a požádat ho, aby 

nastartoval svůj starý taurus a odvezl ho. 
Vešel  do  Dupar’s,  restaurace  na  rohu  tržiště,  ale  u  žádného  stolu 

ani  u  barového  pultu  Winstonovou  neviděl.  Doufal,  že  mezitím 

nepřišla  a  zase  neodešla.  Vyhlédl  si  prázdný  box,  který  skýtal  co 

nejvíce soukromí, a posadil se v něm za stůl. Tržiště Farmet’s Market 

si  vybrali  kvůli  tomu,  že  leželo  nedaleko  od  bytu  Edwarda  Gunna, 

a protože  se  chtěl  nasnídat  právě  v  Dupar’s.  Vysvětlil  Winstonové, 

že  pokud  se  mu  po  něčem  z  Los  Angeles  stýská,  tak  jsou  to 

palačinky,  které  dělají  v  téhle  restauraci.  Když  se,  což  bylo  zhruba 

tak  jednou  za  měsíc,  vypravil  s  Gracielou  a  dětmi  na  pevninu,  aby 

pořídili  zásoby  a  oblečení,  které  na  Catalině  nebyly  k  dostání,  na 

jídlo si obvykle zašli právě sem. Bez ohledu na to, zda šlo o snídani, 

oběd nebo o večeři, McCaleb si vždycky objednal palačinky. Stejně 

tak Raymond. Ten byl ovšem zastánce sirupu z ostružiníku, zatímco 

on hájil pozice tradičního javorového. 

McCaleb řekl číšnici, že ještě čeká společnost, a požádal ji pouze 

o  velký  pomerančový  džus  a  sklenici  vody.  Když  mu  je  přinesla, 

otevřel  svůj  kožený  vak  a  vytáhl  z  něj  plastikovou  krabičku  s  léky. 

Vždycky  měl  na  lodi  připravenou  zásobu  léků  na  jeden  týden 

51 
 

a v přihrádce  auta  jich  skladoval  takové  množství,  které  by  mu 

umožnilo  překlenout  dalších  pár  dní.  Léky  si  do  krabičky  připravil 

hned,  jakmile  přistáli  v  přístavu.  Střídavě  zapíjel  pilulky  džusem 

a vodou,  aby  jich  do  sebe  dostal  všech  sedmadvacet,  svou 

každodenní  ranní  dávku.  Měly  rozličné  tvary,  barvu  i  chuť  a  on  je 

podle toho dokázal všechny pojmenovat: Prilosec, Imuran, digoxin… 

Když  je  tak  mechanicky  jednu  po  druhé  vkládal  do  úst,  povšiml  si 

ženy ve vedlejším boxu, která na něj zírala, obočí zdvižené úžasem. 

Nikdy  se  těch  prášků  nezbaví.  Nedalo  se  jim  utéct  stejně  jako  té 

pověstné smrti a daním. V průběhu dalších let se může něco změnit, 

některé  léky  ubudou  a  další  přibudou,  ale  najisto  věděl,  že  je  bude 

polykat a splachovat jejich hroznou chuť pomerančovým džusem po 

zbytek života. 

„Vidím, že jste si objednal beze mě.“ 

Vzhlédl  od  posledních  třech  cyclosporinú,  na  které  se  právě 

chystal. Jaye Winstonová vklouzla na lavici na protější straně stolu. 

„Promiňte,  že  jdu  tak  pozdě.  Jako  na  potvoru  byla  na  desítce 

strašná zácpa.“ 
„Nic se neděje. Taky jsem nepřišel včas. Vybitá baterie.“ 

„Kolik takovýchhle prášků za den sníte?“ 

„Teď jsem na čtyřiapadesáti.“ 

„Neuvěřitelné.“ 

„Jednu skříň na chodbě jsem musel předělat na lékárničku. Úplně 

celou.“ 

„No jo, ale pořád jste tady.“ 

Zasmála  se  a  McCaleb  přikývl.  Číšnice  přišla  k  jejich  stolu 

s jídelníčkem  pro  Winstonovou,  ale  ta  řekla,  že  už  si  rovnou 

objednají. 

„Dám si to, co si dá on.“ 

McCaleb  objednal  dvojitou  dávku  palačinek  s  rozpuštěným 

máslem.  Dále  oznámil  číšnici,  že  si  dají  napůl  jednu  porci  dobře 

propečené slaniny. 

„Kávu?“ zeptala se číšnice. Tvářila se, jako by tohle byla miliontá 

objednávka na palačinky, kterou dnes dostala. 

„Ano, prosím,“ přikývla Winstonová. „Černou.“ 

52 

McCaleb řekl, že si vystačí s pomerančovým džusem. 

Když osaměli, McCaleb se naklonil k Winstonové přes stůl. 

„Tak co, sehnala jste toho správce?“ 

„Máme  se  s  ním  setkat  v  půl  jedenácté.  Byt  po  Gunnovi  ještě 

nepronajali,  ale  už  je  uklizený.  Hned  jak  jsme  ho  uvolnili,  tak  tam 

dorazila  Gunnova  sestra,  probrala  si  jeho  věci  a  ty,  o  které  měla 

zájem, si odnesla.“ 

„Jo, něčeho takového jsem se obával.“ 

„Správce si myslí, že toho moc nebylo. On tam ten chlápek skoro 

nic neměl.“ 

„A co ta sova?“ 

„Na  žádnou  sovu,  ani  na  žádného  ptáka  se  nepamatuje.  Jen  tak 

mezi námi, já bych si na ni taky nevzpomněla, kdybyste se o ní ráno 

nezmínil.“ 

„To  je  jen  takový  pokus.  Rád  bych  se  na  ni  kouknul.  Tušení, 

víte?“ 

„No,  uvidíme,  jestli  tam  ještě  bude.  Máte  v  plánu  ještě  něco? 

Doufám,  že  jste  se  neplavil  přes  záliv  jen  kvůli  tomu,  abyste  si 

prohlídl plastikovou sovu.“ 
„Přemýšlel  jsem  o  tom,  že  bych  si  mohl  popovídat  s  tou  jeho 

sestrou. A možná i s Harrym Boschem.“ 

Winstonová  na  to  nic  neřekla,  ale  jak  usoudil  z  jejího  výrazu, 

čekala nějaké vysvětlení. 

„Když  chcete vypracovat profil neznámého pachatele, je důležité 

znát  oběť.  Její  zvyky,  osobnost,  všechno.  Zkrátka  obvyklá  rutina. 

Sestra a v menší míře i Bosch nám v tomhle můžou dost pomoct.“ 

„Já jsem jen chtěla, Terry, abyste se podíval na spisy a na video. 

Teď abych se kvůli vám cítila provinile.“ 

McCaleb  v  hovoru  nepokračoval.  Počkal  si,  až  odejde  číšnice, 

která přinesla Winstonové kávu a položila na stůl dva malé skleněné 

džbánečky, jeden s ostružiníkovým a druhý s javorovým sirupem. 

„Vždyť  vy  jste,  Jaye,  věděla,  že  mě  to  chytí.  Střež  se,  střež  se, 

Bůh  vidí.  Pěkná  past  na  vysloužilého  profilistu  FBI,  co?  Tak  si  teď 

nehrajte na naivku. Chcete mi snad tvrdit, že jste si myslela, že se na 

to mrknu a závěry vám nadiktuju po telefonu? Jen tak mimochodem, 

53 

 
já  si  nestěžuju.  Jsem  tady,  protože  chci.  Jestli  máte  pocit  viny, 

můžete za mě zaplatit ty palačinky.“ 

„Co tomu říkala vaše žena?“ 

„Nic. Ví, že jde o něco,  co musím udělat.  Zavolal jsem jí z lodi, 

když  jsme  zakotvili  v  doku.  Vlastně  už  bylo  příliš  pozdě  na  to,  aby 

něco říkala. Jenom mě požádala, abych koupil v El Cholo pár balení 

tamali  se  zelenou  kukuřicí,  než  se  budu  vracet.  Prodávají  je  tam 

mražené.“ 

Číšnice  se  objevila  s  palačinkami.  Přestali  mluvit  a  McCaleb 

zdvořile  čekal,  aby  si  Winstonová,  pokud  by  chtěla  javorový  sirup, 

mohla  posloužit  jako  první.  Ona  ale  pomocí  vidličky  pečlivě 

svinovala  na  talíři  palačinky  do  roliček.  Nakonec  to  už  nevydržel, 

pokapal svou porci javorovým sirupem a pustil se do jídla. K jejich 

stolu  opět  přikráčela  číšnice  a  položila  před  ně účet.  Winstonová  se 

ho okamžitě ujala. 

„Tohle nám zaplatí šerif.“ 

„Tak mu vyřiďte mé díky.“ 

„Víte, moc dobře nechápu, co očekáváte od Harryho Bosche. Řekl 

mi,  že  se  s  Gunnem,  po  tom  případu  s  prostitutkou  před  šesti  lety, 

viděl jen párkrát.“ 
„A kdy to bylo, když Gunna strčili do basy?“ 

Winstonová přikývla a nalila si na palačinky ostružiníkový sirup. 

„To znamená, že za ním přišel tu noc předtím, než došlo k vraždě. 

Ale ve spisech jsem nic nenašel.“ 

„Nenapsala  jsem  to  tam.  Nebylo  ani  co.  Seržant,  co  měl  tu  noc 

službu, mu zavolal, že Gunn zase skončil v cele pro opilce.“ 

„A dál?“ 

„Šel  se  tam  za  ním  podívat.  To  bylo  všechno.  Řekl,  že  spolu 

vůbec nemluvili, protože Gunn byl zpitý do němoty.“ 

„Hmm…  Ale  stejně  bych  se  chtěl  s  Harrym  sejít.  Jednou  jsem 

s ním dělal na jednom případě. Fakt na mě udělal dojem. Má dobrou 

intuici a pozorovací schopností. Mohl si všimnout něčeho, co by mi 

pomohlo.“ 

„Otázka je, jestli se vám ho povede sehnat.“ 

„Proč jako?“ 

54 

„Vy to nevíte? Dělá přece vyšetřovatele obžaloby, v tom procesu 
s Davidem Storeym,  co  má být ve  Van Nuys. Copak se nedíváte na 

zprávy?“ 

„Ale  jo,  jen  jsem  na  to  zapomněl.  Jasně  že  si  pamatuju,  že  když 

zadrželi  Storeyho  kvůli  té  vraždě,  figurovalo  tam  Boschovo  jméno. 

Kdy to bylo? Někdy v říjnu? A to už bude proces?“ 

„Co  se  divíte?  Žádné  zbytečné  odkládačky.  Nemuseli  absolvovat 

předběžné slyšení, protože prošli před velkou porotou. A hned potom 

se  začali  vybírat  porotci  pro  druhou.  Naposled  jsem  slyšela,  že  už 

mají  seznam  porotců  pohromadě,  takže  můžou  začít  tenhle  týden. 

Možná už dnes.“ 

„A sakra.“ 

„Jo,  jo,  to  byste  musel  mít  pořádné  štěstí,  abyste  se  k  Boschovi 

propracoval.  A  myslím  si,  že  bude  celý  na  větvi,  že  si  s  vámi  bude 

moct popovídat zrovna o Gunnovi.“ 

„Snažíte se mě od toho odradit?“ 

Winstonová pokrčila rameny. 

„Ne,  to  bych  si  netroufla.  Dělejte  si,  co  chcete.  Jenom  jsem 

nečekala,  že  s  tím  hodláte  strávit  tolik  času.  Můžu  si  promluvit 

s kapitánem, aby vás za to nějak honoroval, ale –“ 

„S  tím  si  nedělejte  starosti.  Šerif  přece  platí  snídani.  To  úplně 
stačí.“ 

„Mně to tak nepřipadá.“ 

Nepřiznal  se,  že  klidně  bude  pracovat  zadarmo,  jen  když  prožije 

pár dní způsobem, na jaký byl zvyklý. A neřekl jí, že by ani nemohl 

byť  sebemenší  částku  přijmout.  Kdyby  totiž  obdržel  jakýkoliv  ofi-

ciální příjem, přestal by  být takzvaně způsobilý pro státní lékařskou 

podporu, díky níž dostával bezplatně všech těch padesát čtyři pilulek, 

které  denně  spolyká.  Léky  byly  natolik  drahé,  že  kdyby  si  je  měl 

kupovat  sám,  byl  by  do  půl  roku  finančně  na  dně,  pokud  by  se  mu 

čirou  náhodou  nepoštěstilo  pobírat  šestimístný  plat.  To  byla 

odvrácená  strana  zázraku,  který  mu  zachránil  život.  Dostal  sice 

druhou  šanci  žít,  ale  jen  potud,  pokud  ji  nevyužije  k  tomu,  aby  se 

pokusil vydělat si na živobytí. To byl důvod, proč byla firma psaná 

na  Buddyho  Lockridgee.  Oficiálně  byl  McCaleb  veden  jako 

55 

neplacená  pomocná  síla.  Buddy  si  jednoduše  pronajímal  loď  od 

Graciely  a  pronájem  činil  šedesát  procent  z  celkového  zisku  po 
odečtení výdajů. 

„Tak jaké byly palačinky?“ zeptal se Winstonové. 

„Lepší ani být nemohly.“ 

„Kruci, zase máte pravdu.“ 

Kapitola 8 

Obytný  komplex  Grand  Royale  Appartments  byl  nevzhledná 

a zchátralá  dvoupatrová  krabice  se  štukovou  omítkou,  kde  pokus 

o jakýsi  osobitý  styl  začínal  a  končil  módním  provedením  písmen 

hlásajících  jeho  název  nad  hlavním  vchodem.  Ulice  ve  West 

Hollywoodu, a konečně i všude jinde, kde to jen trochu rovný terén 

umožňoval,  byly  lemovány  podobnými  banálními  výtvory, 

činžovními  domy  s  co  možná  největším  počtem  bytů,  které 

obklopovaly rodinné bungalovy z let padesátých a šedesátých. Nová 

zástavba  nahradila  skutečný  architektonický  styl  nabubřelými 

ornamenty a názvy, které obrážely přesně to, co nebyly. 

McCaleb  a  Jaye  Winstonová  vešli  do  bytu  v  druhém  poschodí, 

který  před  svou  smrtí  obýval  Edward  Gunn.  Doprovázel  je  správce 

budovy, muž jménem Rohrshak. „Stejné jako ten test, jen se to jinak 

píše,“ blýskl se při představování svými znalostmi z psychoanalýzy. 

Kdyby McCaleb nevěděl, kam se podívat, určitě by přehlédl to, co 
zbylo na koberci z krvavé skvrny, kterou viděl na videozáznamu pod 

hlavou  zavražděného.  Koberec  nevyměnili,  pouze  ho  pečlivě  umyli 

a nedávnou tragédii připomínal jen malý světle hnidy flíček, který by 

příští  nájemník  pravděpodobně  považoval  za  pozůstatek  vylité  kávy 

nebo koly. 

Celý  byt  zářil  čistotou,  připravený  k  pronajmutí.  Jak  mohl 

McCaleb  díky  videu  posoudit,  nábytek,  jímž  byl  byt  zařízen,  zůstal 

stejný. 

Zadíval  se  přes  pokoj  na  vysoký  příborník,  ale  ten  byl  prázdný. 

Žádný plastový pták na něm nestál. Pohlédl na Winstonovou. 

56 

„Je pryč.“ 

Winstonová se obrátila ke správci. 

„Pane  Rohrshaku,  ta  sova,  co  stála  tam  nahoře  na  příborníku. 

Myslíme  si,  že  je  to  důležité.  Jste  si  skutečně  jistý,  že  nevíte,  co  se 

s ní stalo?“ 

Správce rozhodil ruce do stran a po krátkém prodlení je bezvládně 
nechal spadnout zpátky. 

„Ne, nemám zdání. Už jste se mě na to ptala předtím a já jsem si 

hned pomyslel, ne, žádnou sovu si nepamatuju. Ale když to říkáte…“ 

Pokrčil rameny, vzdorovitě vystrčil bradu a po chvíli přikývl, jako 

že neochotně souhlasí s tím, že plastová figurína na příborníku byla. 

Jak  z  řeči  správcova  těla,  tak  z  jeho  slov  McCaleb  okamžitě 

vyčetl,  že  jde  o  klasické  chování  lháře.  Když  popřeš  existenci 

příslušného  objektu,  vyloučíš  možnost,  že  jsi  ho  mohl  ukradnout. 

Předpokládal, že Winstonová je v obraze stejně jako on. 

„Máte  s  sebou  mobil,  Jaye?  Mohla  byste  to  ještě  znovu  ověřit 

u Gunnovy sestry?“ 

„To  byste  musel  počkat,  až  mi  okresní  zastupitelstvo  nějaký 

zaplatí.“ 

McCalebovi se moc nechtělo použít vlastní telefon, protože čekal, 

že  se  ozve  Brass  Doranová,  ale  přece  jen  položil  kožený  vak  na 

přespříliš naducanou pohovku a po chvíli přehrabávání podal přístroj 

Winstonové. 

Číslo  na  Gunnovu  sestru  měla  v  poznámkovém  bloku,  a  zatímco 

telefonovala, McCaleb se pomalu vydal na obhlídku bytu. Pozorně se 

snažil  vtisknout  si  do  paměti  každou  jednotlivost  a  hlavně  vstřebat 
atmosféru  celého  místa.  V  jídelním  koutě  se  zastavil  před  kulatým 

dřevěným  stolem  se  čtyřmi  černými  židlemi  s  vysokými  rovnými 

opěradly. Jak se uvádělo v laboratorní zprávě, na třech z těchto židlí 

byly  objeveny  početné  šmouhy,  částečné  i  úplné  otisky  prstů, 

a všechny  patřily  oběti,  Edwardu  Gunnovi.  Čtvrtá  židle,  postavená 

u stolu  v  místě  směřujícím  na  sever,  neposkytla  žádné  důkazy 

o otiscích  prstů  zanechaných  v  jakémkoliv  stavu.  Tato  židle  jako 

jediná byla čistě otřena. S největší pravděpodobností s ní z nějakého 

důvodu manipuloval pachatel. 

57 

McCaleb  si  ověřil  světové  strany  a  vydal  se  ke  zmíněné  židli. 

Opatrně, aby se nedotkl opěradla, zastrčil ruku pod sedadlo a od stolu 

ji  dotáhl  k  příborníku.  Potom  si  na  ni  stoupl  a  zvedl  ruce,  jako  by 

chtěl  na  příborník  něco  položit.  Židle  se  pod  ním  kvůli  nestejně 

vysokým nohám začala kymácet a McCaleb instinktivně natáhl ruku, 

že se zachytí za lištu na okraji horní desky, aby zase získal stabilitu. 

Než  dohmátl,  něco  si  uvědomil  a  pohyb  nedokončil.  Místo  toho  se 
opřel předloktím o rám jedněch prosklených dveří. 

„Opatrně, vy tam nahoře!“ 

Pohlédl dolů. Winstonová stála hned vedle, mobil v ruce. 

„Tak co, má toho ptáka?“ 

„Ne, vůbec nevěděla, o čem mluvím.“ 

McCaleb  se  postavil  na  špičky  a  podíval  se  přes  ozdobnou  lištu 

lemující vršek příborníku. 

„Řekla vám, co si odnesla?“ 

„Jen nějaké oblečení a pár jejich starých fotografií, když ještě byli 

děti. Nic jiného nechtěla.“ 

McCaleb  přikývl.  Prohledával  pohledem  vršek  příborníku. 

Pokrývala ho silná vrstva prachu. 

„A oznámila jste jí, že se za ní chci vypravit?“ 

„Zapomněla jsem. Ale můžu jí ještě brnknout.“ 

„Máte baterku, Jaye?“ 

Po  chvíli  hledání  vydolovala  z  kabelky  malou  tužkovou  baterku 

a podala  mu  ji  nahoru.  McCaleb  jí  podržel  těsně  nad  okrajem  horní 

lišty,  aby  osvětlovala  povrch  horní  desky  v  co  nejnižším  úhlu, 

a rozsvítil  ji.  Každá  nerovnost  teď  byla  jasně  znatelná  a  nebyl 

problém  rozeznat  osmiúhelníkový  tvar  zanechaný  tam  něčím,  co 
předtím stálo na vrstvě prachu. Podstavec plastového ptáka. 

Vypnul baterku, vrátil ji Winstonové a potom slezl ze židle dolů. 

„Díky,  Jaye.  Měla  byste  se  začít  zabývat  myšlenkou,  že  by  bylo 

dobré poslat sem někoho na otisky prstů.“ 

„Jak to? Ta sova tam přece není?“ 

McCaleb se krátce podíval na Rohrshaka. 

58 

„Ne, ta je fuč. Ale ať už ji tam dával nahoru kdokoliv, použil tuhle 

židli. A když se pod ním zakývala, chytil se nahoře za příborník, aby 

to vyrovnal.“ 

Vytáhl z kapsy pero, zvedl ho nahoru a poklepal jím na příborník 

v místě, kde viděl otisky prstů. 

„Je  to  tam  hodně  zaprášené,  ale  určité  se  jim  podaří  sejmout 

otisky prstů.“ 

„Co  když  ale  nepatří  vrahovi?  Třeba  je  tam  nechal  někdo,  kdo 

vzal tu sovu.“ 

Když McCaleb odpovídal, ostře se zadíval na Rohrshaka. 
„To z těch otisků těžko vyčteme.“ 

Rohrshak odvrátil pohled. 

„Můžu ho ještě použít?“ 

Winstonová zvedla McCalebův telefon. 

„Jistě, poslužte si.“ 

Zatímco se Winstonová telefonicky dožadovala, aby jí sem poslali 

tým na snímání otisků, McCaleb si přitáhl židli doprostřed obývacího 

pokoje a zastavil se s ní zhruba tak metr od krvavé skvrny. Potom se 

na  ni  posadil  a  věnoval  se  pozorování  místnosti.  Jestliže  pachatel 

seděl tady, pták shlížel z příborníku na něj i na jeho oběť. McCaleb 

intuitivně  cítil,  že  přesně  o  tohle  vrahovi  šlo.  Pohlédl  na  krvavou 

skvrnu. V duchu viděl Edwarda Gunna, jak bojuje o život a pomalu 

svou  bitvu  ztrácí.  Kýbl,  napadlo  ho.  Až  na  něj  má  všechno  určitou, 

byť  zvrácenou  logiku.  Vrah  sice  připraví  scénu,  ale  už  nemá  sílu 

zhlédnout  představení.  Potřebuje  kbelík,  aby  své  oběti  neviděl  do 

tváře.  McCaleba  přímo  dráždilo,  že  tenhle  jediný  fakt  mu  jaksi 

nezapadá do obrazu. 

Došla k němu Winstonová a podala mu telefon. 

„Výjezdovka  právě  dokončuje  vloupání  na  Kings.  Technici  sem 

dorazí během patnácti minut.“ 
„Tak tomu tedy říkám klika.“ 

„To víte, štěstí chodí dokola… Co tady děláte?“ 

„Jenom přemyslím. Myslím si, že seděl tady  a pozoroval Gunna, 

jak umírá, ale potom už to nějak nemohl strávit. Praštil svou oběť do 

59 

hlavy, možná proto, aby to urychlil. Potom vzal  ten kbelík a dal ho 

Gunnovi na hlavu, aby se na něj nemusel dívat.“ 

Winstonová přikývla. 

„Odkud je vůbec ten kýbl? Ve zprávě o tom nic –“ 

„Myslíme si, že stál v kuchyni ve skříňce pod dřezem. Zůstal tam 

na  polici  kroužek  od  vody  a  přesně  odpovídá  velikosti  dna.  Je  to 

v příloze,  kterou  napsal  Kurt.  Nesmíme  ji  zapomenout  zařadit  do 

složky.“ 

McCaleb přikývl a zvedl se ze židle. 

„Vy tu budete čekat na lidi z laborky, že jo?“ 

„Jo, budou tu každou chvíli.“ 

„Já se jdu zatím projít.“ 
Vydal se k otevřeným dveřím. 

„Já půjdu s váma,“ ozval se za ním správce. 

McCaleb se otočil. 

„Ne,  pane  Rohrshaku,  vy  tu  musíte  zůstat  s  detektivem 

Winstonovou.  Potřebujeme  nezávislého  svědka,  aby  monitoroval 

všechno, co tady policie dělá.“ 

Přes Rohrshakovo rameno pohlédl na Winstonovou. Mrkla na něj 

na znamení, že smysl té jeho povídačky chápe. 

„Jak říká kolega, pane Rohrshaku. Zůstaňte laskavě tady.“ 

Správce pokrčil rameny a odevzdaně rozhodil rukama. 

McCaleb  sešel  po  schodech  na  vnitřní  dvůr,  ze  všech  čtyř  stran 

obemknutý  dvěma  poschodími  Royal  Appartments.  Se  zakloněnou 

hlavou  se  pomalu  otáčel  kolem  své  osy  a  sledoval  pohledem  římsu 

lemující  plochou  střechu  budovy.  Žádnou  figurínu  ptáka  tam  ale 

nespatřil, a tak vyšel vstupní halou ven na Sweetzer. 

Naproti stál další obytný komplex s názvem Braxton Arms. Byla 

to třípatrová budova ve tvaru L, se schodišti a spojovacími chodbami 

vysunutými podél obvodových zdí. McCaleb přešel vozovku a zjistil, 

že přístup do budovy je  zajištěn dvoumetrovým  plotem a zamčenou 

bránou.  Na  pohled  tohle  opatření  vypadalo  impozantně,  ale  příliš 
funkční nebylo. Sundal si bundu, složil ji a přistoupil k bráně, kde ji 

zastrčil mezi dvě tyče mříže. Potom zvedl nohu, položil chodidlo na 

kliku,  vyzkoušel,  jestli  ho  unese,  a  rychle  se  vyhoupl  nahoru  na 

60 

bránu.  Seskočil  na  druhou  stranu  a  rozhlédl  se,  jestli  ho  nikdo 

nepozoruje. Vzduch byl čistý. Popadl bundu a vydal se ke schodišti. 

Vystoupal  do  třetího  poschodí  a  chodbou  pokračoval  k  průčelí 

budovy.  Hlasitě  a  těžce  při  tom  oddechoval,  vyčerpán  chůzí  do 

schodů  a  přelézáním  vrat.  Když  dorazil  na  konec  chodby,  sevřel 

rukama zábradlí a předklonil se dopředu. Zůstal v této pozici, dokud 

znovu nechytil dech. Potom se narovnal  a pohlédl přes Sweetzer na 

střechu Royal Appartments. Zase žádná sova. Ani takhle z nadhledu. 

Zkříženými  pažemi  se  opřel  o  zábradlí  a  hlubokými  vdechy 

a výdechy  se  snažil  uklidnit  rozbušené  srdce.  Po  chvíli  s  úlevou 

zaznamenal, že se zase  umoudřilo. Cítil, jak mu po hlavě stéká pot. 

Bohužel  věděl,  že  jeho  slabost  nemá  na  svědomí  transplantovaný 

orgán,  jenž  by  mu  vypovídal  službu.  To  on  ztrácí  sílu,  kterou  mu 
odčerpávají  všechny  léky,  dodávající  energii  novému  srdci. 

Uvědomoval  si,  že  nikdy  už  nebude  silný.  Že  zbytek  svého  života 

stráví  nasloucháním  tlukotu  ve  své  hrudi  tak,  jako  když  zloděj 

napjatě sleduje praskání podlahy pod svými kroky. 

Zaslechl  zvuk  přijíždějícího  vozu,  a  když  se  podíval  dolů, 

u vchodu do protějšího domu právě zastavoval bílý furgon se znakem 

šerifa na dvířkách kabiny. Technika na snímání otisků dorazila. 

Ještě  jednou  přejel  pohledem  střechu  Royal  Appartments  a  plný 

zklamání,  že  jeho  obvykle  neomylný  instinkt  tentokrát  utrpěl 

porážku,  se  vydal  chodbou  zpátky.  Náhle  se  zastavil.  Několikrát 

zamrkal  a zatřásl  hlavou,  aby  se  ujistil,  zda  ho  nakonec  nemámí 

smysly.  Ne,  skutečně  tam  byla.  Na  střeše  kratšího  křídla  budovy 

komplexu,  ve  kterém  se  právě  nacházel,  stála  na  kompresoru 

centrální klimatizace plastová sova. 

Rychle  došel  ke  schodišti  a  po  něm  nahoru  na  poslední 

odpočívadlo, z kterého vedly dveře na střechu. Odpočívadlo sloužilo 

ke  skladování  různého  nábytku  a  nebylo  snadné  se  ke  dveřím 

propracovat.  Ale  když  McCaleb  přelezl  poslední  rozviklanou  židli 

a stiskl  kliku,  oddychl  si.  Nebyly  zamčené.  Pospíchal  přes  plochou, 

štěrkem pokrytou střechu k jednotce centrální klimatizace. Nejprve si 
prohlédl  ptáka,  aniž  by  se  ho  dotkl.  Pokud  ho  neklamala  paměť, 

přesně  odpovídal  tomu,  kterého  viděl  na  videu.  Podstavec,  na  němž 

61 

figurína  stála,  měl  tvar  osmiúhelníku.  Nepochyboval  o  tom,  že  se 

dívá  na  sovu  ztracenou  z  Gunnova  příborníku.  Odstranil  drát,  jímž 

byl  podstavec  připevněn  k  větrací  mřížce.  Všiml  si,  že  mřížka 

i plechový  kryt  klimatizace  jsou  pokryty  starým  ptačím  trusem. 

Vyvodil  z  toho,  že  trus  ztěžoval  údržbu  klimatizační  jednotky 

a Rohrshak,  který  měl  zřejmě  na  starost  i  tuhle  budovu,  si  sem 

z Gunnova  bytu  přinesl  plastovou  sovu,  aby  zastrašil  ptáky 

rozhodnuté vysedávat právě tady. 

McCaleb  udělal  z  drátu  smyčku  a  navlékl  ji  na  krk  figuríny, 

s kterou tak mohl manipulovat, aniž by zničil případné stopy. I když, 

po  pravdě  řečeno,  silně  pochyboval,  že  tam  nějaké  otisky  prstů  či 

zbytky  vláken  ještě  zůstaly.  Zvedl  sovu  z  klimatizace  a  zamířil 

zpátky ke schodišti. 

Když vstoupil do Gunnova bytu, dva laboratorní technici si právě 
ze  skříňky  na  nářadí  vyndávali  nádobíčko.  Před  příborníkem  stály 

připravené rozkládací schůdky. 

„Možná že byste mohli začít s tímhle,“ navrhl technikům. 

Viděl, jak se šokovanému Rohrshakovi překvapením rozšířily oči, 

když vstoupil s plastovým ptákem do pokoje a postavil ho na stůl. 

„Jste správcem i protějšího objektu, pane Rohrshaku?“ 

„Ehm…“ 

„Nemusíte odpovídat. To si snadno zjistíme sami.“ 

„Jo,  jasně  že  je,“  potvrdila  McCalebovu  domněnku  Winstonová. 

Sklonila  se  nad  sovou  a  začala  si  ji  prohlížet.  „Našli  jsme  pana 

Rohrshaka v Braxton Arms, když jsme ho potřebovali v den vraždy. 

Bydlí tam.“ 

„Nevíte  náhodou,  jak  se  tenhle  plastový  pták  ocitl  nahoře  na 

střeše?“ zeptal se McCaleb. 

Rohrshak se nezmohl ani na slovo. 

„Nejspíš tam asi odletěl, co?“ 

Správce nemohl ze sovy spustit oči. 

„Takže, pane Rohrshaku, vy teď můžete odejít, ale budete se držet 

někde  poblíž.  Až  sejmeme  otisky  z  příborníku  a  tady  z  toho  ptáka, 

vezmeme je ještě vám, abychom je mohli porovnat.“ 
 

62 

Rohrshak konečně pohlédl na McCaleba a vyvalil oči tak, že mu 

div nevypadly z důlků. 

„Na co čekáte, pane Rohrshaku, běžte.“ 

Správce se otočil a pomalu kráčel pryč z bytu. 

„A zavřete za sebou dveře, prosím,“ zavolal za ním McCaleb. 

Když  vyděšený  muž  poslušně  splnil  McCalebův  příkaz, 

Winstonová téměř vybuchla smíchy. 

„Terry,  vy  jste  byl  na  něj  jako  pes.  Vždyť  vlastně  nic  špatného 

neprovedl.  My  jsme  tenhle  byt  vyklidili,  on  nechal  sestru,  aby  si 

odvezla to, co chtěla, a teď mi řekněte, co měl ten chudák podle vás 

dělat  –  snažit  se  pronajmout  byt  s  tím  umělohmotným  výtvorem  na 

příborníku?“ 

McCaleb potřásl hlavou. 

„Lhal  nám.  A  to  od  něj  nebylo  hezké.  Skoro  jsem  vypustil  duši, 

než  jsem  se  v  tom  protějším  baráku  dostal  na  střechu.  Mohl  nám 

přece říct, že tam tu sovu dal,“ 
„No, vyděsil jste ho tak, že na tu vaši lekci hned tak nezapomene.“ 

„Dobře mu tak.“ 

McCaleb  ustoupil  kousek  dozadu,  protože  se  jeden  z  techniků 

začal  zabývat  plastovým  odlitkem  sovy,  zatímco  druhý  vylezl  po 

schůdkách nahoru a pustil se do příborníku. 

Technik poprášil povrch figuríny černým pudrem na otisky prstů. 

McCaleb si ji pozorně prohlížel. Zdálo se, že pták je ručně malovaný. 

Na  křídlech,  hlavě  a  zádech  byl  natřený  černou  a  tmavě  hnědou 

barvou,  hruď  měl  světle  hnědou  se  žlutými  tečkami  a  oči  se  mu 

blýskaly lesklou černí. 

„Tahleta plastová mrcha stála venku?“ zeptal se technik. 

„Naneštěstí,“  povzdechl  si  McCaleb  při  vzpomínce,  jak  mohutné 

lijáky minulý týden sužovaly pevninu. 

„Moc vás asi nepotěším, ale našel jsem na ní leda kulový.“ 

„Ani se tomu nedivím.“ 

McCaleb  pohlédl  na  Winstonovou  a  v  očích  mu  znovu  vzplál 

hněv na správce budov. 

„Já  taky,  panstvo,“  ozval  se  technik  od  příborníku.  „Strašně  moc 

prachu.“ 

 
63 

Kapitola 9 

Proces s Davidem Storeym se konal ve Van Nuys. Zločin, kterého 

se  týkal,  neměl  s  Van  Nuys  a  dokonce  ani  s  oblastí  San  Fernando 

Valley  vůbec  nic  společného.  Ale  organizátoři  procesu  zvolili 

budovu  zdejšího  soudu  proto,  že  v  ní  byla  k  dispozici  Sekce  N, 

největší  soudní  síň  v  celém  okrese  Los  Angeles.  Vznikla  před 

několika  lety  spojením  dvou  sousedících  síní  proto,  aby  se  do  ní 

pohodlně  vměstnaly  jak  dvě  poroty,  tak  celá  eskadra  reportérů 

zabývajících  se  případem  bratří  Menendezových,  obžalovaných 

z vraždy  vlastních  rodičů.  Proces  s  bratry  Menendezovými  se 

v posledním desetiletí řadil v Los Angeles k oněm několika soudním 

procesům,  které  nevídanou  měrou  zaujaly  pozornost  sdělovacích 

prostředků  a  jejich  prostřednictvím  samozřejmě  i  veřejnosti.  Když 

bylo  po  všem,  lidé  z  Úřadu  státního  návladního  se  už  neobtěžovali 

uvést  obrovskou  soudní  síň  do  původního  stavu.  Jako  by  někdo 

z nich  tušil,  že  se  v  Los  Angeles  objeví  další  kauza,  která  Sekci  N 

znovu zaplní. 
V daný okamžik to byl případ Davida Storeyho. 

Osmatřicetiletý  filmový  režisér,  jenž  se  proslavil  díky  svým 

filmům,  v  nichž  posunul  hranice  násilí  a  sexuality  tak,  že  nesly 

označení  „mládeží  nepřístupné“,  byl  obžalován  z  vraždy  mladé 

herečky, kterou si přivezl domů po premiéře svého posledního filmu. 

Mrtvola  třiadvacetileté  ženy  byla  objevena  další  den  dopoledne 

v malém  bungalovu  v  Nichols  Canyon,  který  obývala  společně 

s další  adeptkou  filmového  umění.  Oběť  ležela  uškrcená  v  posteli  a 

její  mrtvé  tělo  bylo  naaranžované  v  pozici,  o  níž  se  vyšetřovatelé 

domnívali,  že  je  součástí  chytře  vymyšleného  plánu,  jenž  měl 

umožnit vrahovi uniknout odhalení. 

Základní  prvky  případu  –  moc,  sláva,  sex  a  peníze  –,  navíc 

okořeněné  atmosférou  Hollywoodu,  skýtaly  všechny  předpoklady, 

aby  se  proces  ocitl  v  centru  pozornosti  všech  médií.  David  Storey 

stál  tentokrát  na  špatné  straně  kamery,  kde  se  jen  těžko  mohl 

64 

realizovat  jako  umělec,  nicméně  jeho  jméno  už  bylo  všeobecně 
známé  a  on  sám  se  těšil  postavení  muže,  jenž  svými  sedmi  trháky 

plnil  po  stejný  počet  let  pokladny  kin.  Storeyho  kauza  přitahovala 

sdělovací  prostředky  podobně  jako  mladé  lidi  zlatý  sen 

o Hollywoodu.  Už  v  předběžných  reportážích  před  procesem  byl 

případ  jednoznačně  posuzován  jako  typický  odraz  sladkého 

hollywoodského života, plného nezřízených výstřelků a hanebností. 

Případ  také  provázel  určitý  stupeň  utajení,  jenž  u  trestních  činů 

není běžný. Státní zástupci pověření případem předložili usvědčující 

materiál  k  posouzení  velké  porotě,  aby  mohli  Storeyho  obžalovat 

a postavit  před  soud.  Tento  postup  jim  umožnil  vyhnout  se 

předběžnému  slyšení,  kde  se  většina  důkazů,  nahromaděná  vůči 

obžalovanému,  obvykle  projednává  za  přítomnosti  veřejnosti.  Bez 

tohoto  zřídla  informací  nezbývalo  reportérům  nic  jiného,  než  se 

pokusit vydolovat něco vlastními silami z obou zákopů kolem bitevní 

linie, tedy od zdrojů blízkých straně žalované i žalující. Ale i tak se 

na  veřejnost,  kromě  všeobecných  informací,  téměř  nic  nedostalo. 

Důkazy,  kvůli  nimž  byl  Storey  obžalován  z  vraždy,  zůstávaly 

i nadále  zahaleny  tajemstvím,  a  to  byl  další  důvod,  proč 

připravovaný  proces  přiváděl  vyslance  čtvrté  velmoci  do  stavu 

horečné aktivity. 
Právě toto mediální šílenství přesvědčilo státního návladního, aby 

proces přesunul do obrovské Sekce N v soudní budově ve Van Nuys. 

Box  s  lavicemi,  který  byl  v  procesu  s  bratry  Menendezovými 

původně určený pro druhou porotu, poslouží během přelíčení k tomu, 

aby  se  větší  počet  zástupců  médií  mohl  usadit  přímo  v  soudní  síni, 

zatímco  nevyužitá  poradní  místnost  poslouží  jako  tiskové  středisko, 

kde  zbývající  reportéři,  ti  z  druhé  a  třetí  ligy,  budou  moci  sledovat 

přímý  přenos  procesu  na  televizních  obrazovkách.  Tímto 

organizačním  opatřením,  jímž  všechny  sdělovací  prostředky  –  od 

National  Enquirer  až  po  New  York  Times  –  získaly  přímý  přístup 

k dění  v  soudní  síni  i k  jeho  hlavním  aktérům,  se  procesu  zajistila 

publicita hodná nejsledovanějšího cirkusového představení v prvním 

roce nového tisíciletí. 

65 

Uprostřed  manéže  tohoto  cirkusu,  za  stolem  obžaloby,  seděl 

detektiv Harry Bosch, hlavní vyšetřovatel Storeyho případu. Všechny 

analýzy,  do  nichž  se  sdělovací  prostředky  před  procesem  pouštěly, 
vedly  k  jednomu  vzácně  shodnému  závěru:  Storeyho  obvinění 

z vraždy stojí a padá s Boschem. Psalo se o tom, že důkazy, které má 

státní  žalobce  k  dispozici,  jsou  pouze  nepřímé  a  výsledek  trestního 

řízení  závisí  hlavně  na  Boschovi.  Média  přitom  vycházela  z  jediné 

podstatné  informace,  kterou  se  jim  od  informátorů  podařilo  získat: 

Bosch  poskytne  svědectví  o  tom,  že  se  mu  Storey  ve  chvíli,  kdy 

nebyl  přítomen  nikdo  jiný  a  on  neměl  možnost  rozhovor  nahrát, 

samolibě přiznal k tomu, že zmíněný zločin spáchal, a vychloubal se, 

že pro něj nebude žádný problém se z toho vyzout. 

Tohle všechno McCaleb věděl, když vcházel krátce po poledni do 

soudní  budovy  ve  Van  Nuys.  Vystál  frontu  před  detektorem  kovů, 

a to mu připomnělo, jak moc se v jeho životě změnilo. Dříve stačilo, 

aby jako agent FBI zvedl odznak a jednoduše s ním prokráčel kolem 

fronty. Teď byl řadový občan. Musí čekat, až na něj přijde řada. 

Předsálí ve čtvrtém poschodí bylo přeplněno strkajícím se davem, 

v němž mnoho lidí, jak si McCaleb okamžitě všiml, křečovitě svíralo 

v  dlaních  balíčky  černobílých  fotografií  pohlednicového  formátu 

s portréty filmových hvězd, které, jak doufali, se účastní procesu – ať 

už  jako  svědkové  nebo  jako  diváci,  aby  vyjádřily  obžalovanému 

svoji podporu. Vydal se ke vchodu do Sekce N, ale jeden ze zástupců 
šerifa, opřený uprostřed dvou zavřených křídel dveří, mu oznámil, že 

kapacita soudní síně je vyčerpána, a ukázal mu na dlouhou frontu lidí 

stojících  za  lanem  nataženým  mezí  dvěma  stojany.  Dodal,  že  ti 

všichni  čekají,  až  na  ně  přijde  řada.  Teprve  když  někdo  vyjde  ze 

soudní  síně,  může  dovnitř  další  McCaleb  přikývl  a  odporoučel  se 

pryč. 

Kousek dál na chodbě uviděl otevřené dveře. Vedly do místnosti, 

v  níž  se  to  hemžilo  lidmi  stejně  jako  v  předsálí.  V  jednom  z  mužů 

rozpoznal  televizního  reportéra  ze  zpravodajství  místní  televize. 

Usoudil,  že  uvnitř  je  tiskové  středisko,  a  začal  se  tím  směrem 

prodírat. 

66 

Když se konečně propracoval ke dveřím, nahlédl dovnitř. Ve dvou 

rozích,  až  nahoře  pod  stropem,  byly  připevněné  velké  televize 

a velký  stůl  uprostřed  místnosti,  původně  určený  k  zasedání 

dvanácti-členné  poroty,  okupoval  podstatně  vyšší  počet  lidí. 

Reportéři.  Psali  na  laptopech,  dělali  si  poznámky  do  bloků,  jedli 
sendviče.  Uprostřed  stolu  se  vršily  plastikové  pohárky  od  kávy 

a minerálek. 

Zadíval se na jednu z televizí. Viděl, že soud ještě zasedá, i když 

už  bylo  po  poledni.  Kamera  odjela  na  celek  a  McCaleb  uviděl 

Harryho  Bosche,  jak  sedí  s  nějakým  mužem  a  ženou  u  stolu 

obžaloby.  Nezdálo  se,  že  se  příliš  věnuje  tomu,  co  se  právě  děje 

v soudní síni. Další muž, kterého McCaleb poznal, stál u řečnického 

pultu, umístěného mezi stoly obžaloby a obhajoby. Byl to J. Reason 

Fowkkes,  hlavní  obhájce.  U  stolu  vlevo  seděl  jeho  klient,  David 

Storey. 

McCaleb  sice  zvuk  neslyšel,  ale  věděl,  že  Fowkkes  se  do  své 

úvodní  řeči  ještě  nepustil.  Díval  se  totiž  na  soudce,  ne  směrem 

k porotě.  Pravděpodobně  poslední  minuty  dohadování,  než  obě 

strany  pronesou  svou  zahajovací  řeč.  Režisér  přenosu  nechal 

střihnout  na  jinou  kameru  a  na  obou  obrazovkách  se  objevil  blízký 

záběr soudce, který se ujal slova – nejspíš účastněným stranám udílel 

pokyny.  McCaleb  si  přečetl  jméno  na  cedulce  postavené  na  stole. 

Soudce Nejvyššího soudu John A. Houghton. 

„Agent McCaleb.“ 

McCaleb se otočil od televize a před sebou uviděl muže, s nímž se 
už určitě někdy setkal, ale momentálně ho nemohl zařadit 

„Jenom McCaleb. Terry McCaleb.“ 

Muž  rychle  pochopil,  z  čeho  plynou  McCalebovy  rozpaky, 

a podal mu ruku. 

„Jack  McEvoy.  Jednou  jsem  s  vámi  dělal  interview.  Jen  pár 

otázek. Tehdy se vyšetřoval případ Básník.“ 

„Jo, správně, už si vzpomínám. To už je ale pěkná řádka let.“ 

McCaleb  si  s  mužem  potřásl  rukou.  Ovšemže  se  na  tohoto 

novináře  pamatoval.  Tehdy  zmíněné  vyšetřování  rozpoutal  právě 

McEvoy  a potom  o  případu  Básník  napsal  knihu.  McCaleb  v  něm 

67 

hrál  jen  okrajovou  roli  –  když  se  vyšetřování  přesunulo  do  Los 

Angeles.  Sice  knihu  nečetl,  ale  byl  si  jistý,  že  o  nějakém  agentu 

McCalebovi  tam  není  ani  zmínka,  protože  k  vývoji  případu  nijak 

zvlášť nepřispěl. 

„Ale  vy  jste  přec‘  z  Colorada,“  řekl,  protože  si  vzpomněl,  že 

McEvoy pracoval pro jedny noviny v Denveru. „Poslali vás sem, aby 
měli informace o Storeyho procesu hned z první ruky, co?“ 

McEvoy se usmál. 

„Skvělá paměť. Žil jsem v Denveru, ale teď bydlím tady. Jsem na 

volné noze.“ 

McCaleb zdvořile přikývl a přemýšlel, co by tak ještě mohl říct. 

„A pro koho ten případ děláte?“ 

„Jednou  týdně  z  něj  dodávám  reportáže  do  New  Times.  Čtete  je 

někdy?“ 

McCaleb  přikývl.  Znal  tyhle  noviny  s  protiautoritářským 

zaměřením, odhalující nejrůznější skandály. Vycházely jednou týdně 

a zdálo se, že sestávají  hlavně z inzerátů na různé zábavné aktivity, 

kiny počínaje a eskortními službami konče. Byly zdarma a Buddy je 

pravidelně nechával válet někde na lodi. McCaleb se do nich čas od 

času podíval, ale McEvoyova jména si v nich nevšiml. 

„Taky  píšu  pro  Vanity  Fair,  dělám  jim  o  Storeyho  případu 

souhrnné  zpravodajství,“  pokračoval  McEvoy.  „Víte,  něco  v  tom 

smyslu jako diskutabilní, zvrácená strana Hollywoodu… Kromě toho 

přemýšlím o další knize. A co tady děláte vy? Jste snad… jste snad 

nějak angažován v tomhle –“ 

„Já?  Kdepak.  Jen  jsem  tu  měl  poblíž  nějaké  vyřizování,  no, 
a protože  jeden  z  mých  přátel  má,  na  rozdíl  ode  mě,  s  procesem 

skutečně co do činění, tak mě napadlo, že bych mu mohl říct alespoň 

ahoj.“ 

Když říkal tuhle lež, otočil oči od novináře k televizní obrazovce. 

Teď  bylo  střiženo  na  kameru  zabírající  celek  soudní  síně.  Zdálo  se, 

že Bosch za stolem obžaloby něco hledá v kufříku. 

„Harry Bosch?“ 

McCaleb se na něj podíval zpátky. 

68 

„Jo,  Harry.  Dělali  jsme  společně  na  jednom  případu  a…  hm, 

mimochodem, co se tam momentálně děje?“ 

„Poslední  přípravy  před  zahájením  procesu.  Předchozí  jednání 

bylo  neveřejné  a  teď,  první  den  procesu,  se  musí  zabývat 

organizačními věcmi. Nic tak zajímavého, aby tam člověk musel být. 

Předpokládá  se,  že  soudce  jednání  ukončí  před  obědem  a  na  zbytek 

dne dá zástupcům obou stran volno, aby si na zítřek připravili úvodní 

řeč.  Začátek  má  být  v  deset.  Jestli  vám  připadá,  že  je  tu  dneska 
nacvaknuto, tak počkejte zítra.“ 

McCaleb přikývl. 

„No, tak, zatím. Ehm, rád jsem vás zase potkal,  Jacku. A zlomte 

vaz. Se články i s knihou, jestli se do ní pustíte.“ 

„Víte, rád bych napsal váš příběh. Ty věci se srdcem a všechno to 

kolem.“ 

McCaleb se usmál. 

„Jenže, jaksi… tohle jsem dlužný Keishe Russellové, udělala pro 

mě v tom případu pořádný kus práce.“ 

McCaleb zaznamenal, že novináři opouštějí svá místa a hrnou se 

ven  do  foyer.  Zvedl  oči  k  obrazovce  a  soudce  právě  odcházel  ze 

soudní síně. Dnešní jednání skončilo. 

„Radši  půjdu,  jestli  se  mi  podaří  odchytnout  Harryho.  Tak  ještě 

jednou, Jacku, rád jsem vás viděl.“ 

McCaleb  si  s  McEvoyem  potřásl  rukou  a  vydal  se  s  davem 

novinářů k soudní síni. 

Dva  šerifovi  zástupci  otevřeli  dokořán  obě  křídla  vchodových 

dveří a jimi proudili ven oni šťastlivci, jimž se podařilo získat místo 

v soudní síni a účastnit se jednání, které dnes k jejich smůle bylo až 

k smrti  nudné.  Ti,  kteří  se  dovnitř  nedostali,  se  alespoň  tlačili 
dopředu,  aby  zahlédli  pár  slavných  osobností,  ale  ani  to  se  jim 

nepoštěstilo.  Celebrity  sem  nakráčí  až  zítra.  Účastnit  se  zahájení 

procesu  bylo  stejné,  jako  se  představit  divákům  před  premiérou 

filmu. Proto ten zájem známých tváří nechat se vidět ve Van Nuys. 

Až na konci davu šli právníci a soudní personál.  Hlavní aktér už 

na  place  nebyl  –  Storeyho  odvedli  opačným  směrem  zpátky  do 

vazby.  Ovšem  J.  Reason  Fowkkes,  jeho  adokát,  okamžitě  dlouhými 

69 

kroky  namířil k reportérům, kteří kolem něj opsali několikanásobný 

kruh  jako  vrstevnice  na  mapě  kolem  vrcholu  hory,  a  začal  jim 

sdělovat své názory na to, co proběhlo v soudní síni. Za ním stál ve 

střehu vysoký muž s uhlově černými vlasy – bezpochyby proto, aby 

mu  kryl  záda.  McCaleb  si  byl  jistý,  že  toho  nepřehlédnutelného 

svalovce odněkud zná, ale nevěděl odkud. Vypadal jako herci, které 

Storey obvykle obsazoval do svých filmů. 

Nakonec se ve foyer objevili zástupci obžaloby a samozřejmě ani 

je  nenechaly  sdělovací  prostředky  bez  povšimnutí.  Odpovědi  na 
otázky,  které  na  ně  reportéři  jeden  přes  druhého  vystřelovali,  byly 

mnohem  kratší,  než  jaké  v  druhém  hloučku  poskytovala  obhajoba. 

Občas dokonce sáhli k médii tak neoblíbenému bez komentáre, když 

z nich novináři mámili informace ohledně důkazního řízení. 

McCaleb  se  rozhlížel  po  Boschovi.  Vyšel  ze  soudní  síně  jako 

poslední,  za  zády  davu  se  nenápadně  protáhl  podél  zdi  a  rychle 

zamířil  směrem  k  výtahům.  Jedna  bdělá  reportérka,  které  jeho 

únikový  manévr  neušel,  za  ním  okamžitě  vystartovala,  ale  on  ji 

energickým  gestem  STOP  zadržel  a  pak  ji  mávnutím  ruky  poslal 

zpátky. Prudce zabrzdila a jako zbloudilá ovečka se poslušně vrátila 

ke svému stádu. 

McCaleb se vydal za ním a dostihl ho až ve chvíli, kdy čekal na 

výtah. 

„Heleme se, Harry Bosch!“ 

Detektiv  sebou  trhl  a  otočil  se  s  výrazem   no  comment  ve  tváři, 

který mu po spatření McCaleba okamžitě spadl. 

„Hele… McCaleb,“ zasmál se. 

Muži si stiskli ruce. 

„Jak  to  tu  vidím,  tipoval  bych  ten  případ  na  takový  osmý  stupeň 

Richterovy stupnice,“ poznamenal McCaleb. 
„To  mi  povídej.  Co  tady  děláš?  Neříkej  mně,  že  o  tom  píšeš 

knížku.“ 

„Cože?“ 

„Všichni bývalí agenti FBI teď přece píšou knížky.“ 

70 

„Jo  tak,  ale  já  ne.  Ve  skutečnosti,  no,  doufal  jsem,  jestli  bych  tě 

nemohl  pozvat  na  oběd.  Potřeboval  bych  si  s  tebou  o  něčem 

promluvit.“ 

Bosch se podíval na hodinky a zvažoval jeho návrh. 

„Jde o Edwarda Gunna.“ 

Detektiv se mu zadíval do očí. 

„Jaye Winstonová?“ 

McCaleb přikývl. 

„Požádala mě, abych se na to kouknul.“ 

Dveře  výtahu  se  otevřely  a  dav  odcházejících  návštěvníků  je 

natlačil  dovnitř.  Zdálo  se,  že  všichni  zírají  na  Bosche,  i  když  se 

snažili  činit  tak  nenápadně.  McCaleb  usoudil,  že  bude  lepší 
pokračovat v hovoru, až budou zase sami. 

V přízemí se odebrali k východu. 

„Slíbil jsem jí, že vypracuju profil pachatele. Takovou rychlovku. 

Ale  nejdřív  musím  dát  dohromady  co  nejvíc  informací  o  Gunnovi. 

Tak mě napadlo, že bys  mi třeba mohl říct o té vraždě, co v ní měl 

prsty, a jaký to byl vlastně člověk.“ 

„Jedním slovem – byl to dobytek. Podívej, mám teď nanejvýš tři 

čtvrtě  hodiny.  Pak  musím  padat,  protože  chci  ještě  objet  všechny 

naše  svědky.  To  abych  měl  jistotu,  že  jsou  stále  ještě  odhodlaní  při 

přelíčení svědčit.“ 

„Já těch pětačtyřicet minut beru, jestli mi je můžeš obětovat. Dá se 

tu někde slušně naobědvat?“ 

„Na místní jídelnu zapomeň – neznám nic horšího. Ale tamhle na 

Victorii je takové malé bistříčko, Cupid se jmenuje.“ 

„Vy policajti vždycky jíte tam, kde se dobře vaří.“ 

„To je taky důvod, proč jsme u policie.“ 

Kapitola 10 

Seděli  venku  u  piknikového  stolu  s  deštníkem  a  jedli  párky 

v rohlíku. I když byl jen mírně teplý zimní den, McCaleb cítil, jak se 

celý potí. V kteroukoliv roční dobu bylo tady ve Valley o pár stupňů 
 

71 

víc než na Catalině a McCalebovi teplotní změny nedělaly dobře. Po 

transplantaci  mu  už  vnitřní  regulace  teploty  nikdy  nefungovala  jako 

předtím, a tak se často stávalo, že buďto trpěl horkem, nebo se třásl 

zimou. 

„Tak co, už ses přichystal na to, že se díky tomuhle procesu staneš 

slavným  Harrym  z  Hollywoodu?“  zabrousil  nejprve  k  nynějšímu 

Boschovu případu. 

„Jen  to  ne,  proboha,“  odpověděl  Bosch  mezi  dvěma  sousty  toho, 

co  bylo  v  jídelníčku  označeno  jako  chicagský  hotdog,  což  měl  být 

párek  kořeněný  chilli  paprikou.  „To  bych  radši  držel  noční  služby 

v jižní čtvrti.“ 

„No, a myslíš, že toho na něj máte dost? Dostanete ho?“ 

„Člověk nikdy neví. Pomalu se už nepamatuju, kdy Úřad státního 

návladního vyhrál nějaký velký proces. Vůbec neruším, jak to půjde. 

Advokáti říkají, že všechno záleží na porotě. Já si vždycky myslel, že 

záleží  na  kvalitě  důkazů,  ale  já  jsem  jen  hloupý  detektiv.  Jednička 
Reason přivedl v procesu s O. J. Simpsonem porotcům poradce  a ti 

z těch dvanácti rozhněvaných mužů udělali poslušné beránky, šlo jim 

to  jako  po  másle.  Vidíš  to?  Jednička  Reason.  Vždyť  já  už  mu,  do 

prdele,  říkám  jako  ti  novináři.  To  jenom  dokazuje,  že  je  fakt 

jednička. Všechno má pěkně pod  kontrolou a důkazy si uhňácá, jak 

se mu to hodí.“ 

Znechuceně potřásl hlavou nad J. Reasonem Fowkkesem a ukousl 

si další kousek párku. 

„Kdo je ten dlouhán, co s ním stál ve foyer?“ vyzvídal McCaleb. 

„Myslím toho vazouna, co mu kryl záda.“ 

„Rudy Valentino, jeho vyšetřovatel.“ 

„Tak se fakt jmenuje?“ 

„Ne,  ve  skutečnosti  se  jmenuje  Rudy  Tafero,  Bývalý  policajt 

z LAPD, poslední působiště policejní stanice v Hollywoodu. Šéfoval 

tam  detektivům.  Říkali  mu  Valentino,  kvůli  jeho  zjevu.  A  to  mu 

zůstalo, i když už před pár lety odešel od policie a dal se na volnou 

nohu. Má licenci na poskytování kaucí a bezpečnostní službu. Ani se 

mě  neptej,  jak  to  dokázal,  ale  podařilo  se  mu  uzavřít  smlouvy  se 

spoustou známých lidí z Hollywoodu. Objevil se na scéně, hned jak 

 
72 

jsme  zabásli  Storeyho.  Byl  to  vlastně  Rudy,  kdo  přivedl  Storeyho 

k Fowkkesovi. Nejspíš za to vyfasoval tučné nálezné.“ 

„A co soudce? Dá se s ním vyjít?“ 

Bosch pokýval hlavou, jako by konečně našel příjemné téma pro 

jejich konverzaci. 

„Střílející  Houghton.  Žádná  druhá  třída.  A  nedá  se  oblafnout  – 

když bude potřeba, pošle Fowkkese do háje. Alespoň tohle nám hraje 

do ruky.“ 

„Střílející Houghton?“ 

„Říká  se,  že  má  pod  talárem  připnuté  pouzdro  s  pistolí.  Alespoň 

většina  lidí  si  to  myslí.  Asi  tak  před  pěti  lety  projednával  případ 

jednoho  gangu  mexické  mafie,  a  když  porota  vyrukovala 

s rozsudkem  ‚vinen‘,  kamarádi  a  příbuzní  odsouzených  začali  řádit 

tak,  že  už  to  pomalu  vypadalo,  že  zdemolujou  soudní  síň.  No, 

a Houghton vytáhl svůj Glock a vypálil do stropu celý zásobník. To 

by člověk nevěřil, jak se všichni najednou uklidnili. Od toho procesu 

opakovaně  dostává  nejvyšší  počet  hlasů  ze  všech  volených  soudců 
v okrese. Běž do soudní síně a prohlídni si strop. Ty díry po střelách 

tam stále ještě jsou. Nikomu nedovolí, aby se to opravilo.“ 

Bosch si znovu kousl a podíval se na hodinky. Ještě s plnými ústy 

změnil téma. 

„Neber  to  osobně,  ale  jestli  tomu  dobře  rozumím,  tak  jsou  s  tím 

Gunnovým  případem  nejspíš  v  koncích,  když  už  hledají  pomoc 

zvenku.“ 

McCaleb přikývl. 

„Tak nějak.“ 

Podíval  se  na  chilli  párek  před  sebou  a  litoval,  že  nemá  vidličku 

a nůž. 

„Nechutná? Mohli jsme jít někam jinam.“ 

„Ne, to ne. Jenom mě napadlo, že až se tenhleten hotdog smíchá 

s palačinkama, co jsem měl ke snídani v Dupar’s, tak večer asi budu 

potřebovat nové srdce.“ 

„Jestli  si  chceš  přivodit  fakt  rychlý  kolaps,  Terry,  tak  příště,  až 

zase půjdeš na palačinky do Dupar’s, to vezmi přes Bob’s Donuts, je 

to na stejném tržišti. Kynuté koblihy s ledovou  polevou. Dáš si jich 

73 
 

pár a máš po srdci. Tepny ti ztuhnou a popraskaj jako rampouchy, co 

visej ze střechy. Podezírá Winstonová z té vraždy někoho?“ 

„Ne, žádný podezřelý číslo jedna.“ 

„Tak co tě na tom tak zajímá?“ 

„To samé co Jaye. Myslíme si, že ať už Gunna zavraždil kdokoliv, 

nejspíš má na programu ještě pár repríz.“ 

Bosch jenom přikývl, ústa plná nového sousta. 

McCaleb  se  na  něj  zadíval.  Vlasy  měl  kratší,  než  jak  si  ho 

pamatoval. Také šedivější, ale to se dalo čekat. Jediné, co se na něm 

vůbec  nezměnilo,  byl  knír  a  hlavně  oči.  Připomínaly  mu  oči 

Graciely.  Byly  tak  temné,  že  se  téměř  nedalo  rozeznat,  kde  končí 

panenky  a  začíná  duhovka.  Jen  je  měl  na  rozdíl od  ní  více  unavené 

a trochu je zakrývala převislá víčka v koutcích stažená vráskami. Ale 

to jim nebránilo sledovat pozorně všechno dění kolem. Seděl s tělem 

nahnutým  mírně  dopředu,  jako  by  byl  připraven  okamžitě  vyskočit. 

V McCalebovi vždycky vzbuzoval pocit, že má v sobě nainstalované 

jakési zařízení s nataženou pružinou a že v kterémkoliv okamžiku a 

z jakéhokoliv důvodu je schopný vychýlit ručičku do červené zóny. 
Bosch  si  sáhl  do  kapsy  saka,  vytáhl  sluneční  brýle  a  dal  si  je  na 

oči.  McCaleba  napadlo,  zda  to  nebyla  reakce  na  to,  jak  neomaleně 

zkoumal  jeho  exteriér.  Sklouzl  pohledem  z  Boshovy  tváře 

k nedotčenému  jídlu  na  stole,  předklonil  se,  zvedl  párek  k  ústům 

a konečně  si  kousnul.  Chutnalo  to  ostře  a  mdle  zároveň.  Dal 

rozpadávající  se  rohlík  zpátky  na  papírový  talíř  a  utřel  si  ruku  do 

ubrousku. 

„Řekni  mi  něco  o  Gunnovi,  Harry.  Před  chvílí  ses  nechal  slyšet, 

že to byl dobytek. Co dál?“ 

„Jaký  co  dál?  To  je  jednoduše  všechno.  Byl  to  bezohlednej 

gauner.  Využíval  ženy,  kupoval  si  ženy.  Tu  dívku  v  motelu 

zavraždil, o tom jsem nikdy ani na vteřinku nezapochyboval.“ 

„Ale návladní ten případ nepustil před soud.“ 

„Jo.  Gunn  totiž  prohlásil,  že  šlo  o  sebeobranu.  Sice  na  sebe 

pověděl pár věcí, které mu přitížily, ale ne tolik, aby převážily misku 

vah  na  stranu  obžaloby.  Trval  na  té  svojí  verzi  o  sebeobraně  a  my 

jsme  neměli  v  rukávě  nic,  co  bychom  na  něj  při  procesu  mohli 

74 

vytáhnout.  Tak  ho  z  ničeho  neobvinili,  konec  příběhu,  pokračování 

příště. Až zase někoho zavraždí.“ 

„Věděl, že mu nevěříš?“ 

„Jasně že věděl.“ 

„Snažil ses to z něj vůbec vymáčknout?“ 

Bosch si ho změřil ostrým pohledem, který k McCalebovi pronikl 

i  skrz  tmavé  brýle.  Poslední  otázkou  se  dotkl  Boschovy 

důvěryhodnosti coby vyšetřovatele. 

„Myslím,“ opravil se McCaleb rychle, „co se stalo, když ses o to 

pokoušel?“ 

„No,  jak  bych  to  řekl…  pravda  je,  že  my  jsme  k  tomu  vlastně 

neměli  šanci.  To  byl  hlavní  problém.  Víš,  všechno  jsme  si  na  něj 

nachystali.  Přivezli  jsme  ho  a  strčili  do  jedné  z  místností,  co  jsme 

používali  na  výslechy.  Naplánovali  jsme  si  s  parťákem,  že  ho  tam 

chvíli necháme smažit se ve vlastní šťávě, aby nám trošku změknul. 

My  že  si  zatím  uděláme  všechno  papírování  a  pak  si  ho  teprve 

podáme a pokusíme se mu tu jeho báchorku vyvrátit. Ale nikdy jsme 

se k tomu nedostali. Nebyla příležitost.“ 

„Co se stalo?“ 
„Já s Edgarem, to byl můj parťák – Jerry Edgar –, jsme si šli dolů 

do haly koupit kafe a ještě si ujasnit, jak to na něj budeme hrát. No, 

a zatímco  jsme  byli  dole,  tak  náš  starostlivý  poručík  uviděl  Gunna, 

jak v tom kamrlíku čeká na výslech, a i když nevěděl, co to tam sedí 

za  hajzla,  tak  neměl  nic  lepšího  na  práci  než  se  ho  ujmout  osobně 

a pečlivě ho poučit o jeho ústavních právech.“ 

McCaleb viděl, jak se Boschovi do tváře dere hněv. I teď, šest let 

poté, co se to stalo. 

„Víš, Gunna jsme předvedli jako svědka, tedy údajně jako svědka 

vraždy. Uvedl, že ho ta dívka napadla nožem a on že ho pouze obrátil 

proti ní. Tvářili jsme se, že mu to baštíme. Nebyl tedy důvod odříkat 

mu jeho práva a dát mu tak možnost nevypovídat. Jak už jsem řekl, 

měli  jsme  v  plánu,  že  se  ho  pokusíme  nachytat  na  nějakých 

nesrovnalostech, co by tu jeho verzi zpochybňovaly, a přinutíme ho, 

aby se prořekl. Teprve pak bychom mu přečetli jeho práva. Jenže náš 

milý  poručík  to  udělal  před  námi.  No,  a  my  jsme  byli  v  háji.  Gunn 

75 

 
věděl,  že  jdeme  po  něm.  Ten  šmejd  si  požádal  o  obhájce,  hned  jak 

jsme otevřeli dveře.“ 

Bosch potřásl hlavou a podíval se do ulice. McCaleb sledoval jeho 

pohled.  Na  druhé  straně  Victory  Boulevard  byl  areál  s  ojetými  auty 

lemovaný  červenými,  bílými  a  modrými  trojúhelníčky  praporků 

vlajícími  ve  větru.  McCaleb  si  ve  Van  Nuys  pokaždé  připadal  jako 

v jednom  obrovském  autosalonu.  Oplocených  pozemků,  na  nichž 

stála auta připravená k prodeji – nová i ojetá – tady bylo jak naseto. 

„Co jsi tomu poručíkovi potom řekl?“ zeptal se Bosche. 

„Řekl?  Nic  jsem  mu  neřekl.  Šel  jsem  za  ním  do  kanceláře 

a prohodil  jsem  ho  oknem.  Mě  z  vyšetřování  okamžitě  stáhli  – 

nucená  zdravotní  dovolená.  Jerry  Edgar  ještě  udělal  takový  pokus 

a předložil případ Úřadu státního návladního. Ti tam náš návrh chvíli 

zkoumali, než Gunnovo obvinění s konečnou platností zamítli.“ 

Bosch  pokýval  hlavou.  Spočinul  očima  na  prázdném  talíři  na 

stole. 

„Dalo  by  se  říct,  že  jsem  to  pěkně  zvoral,“  prohlásil.  „Jo,  posral 

jsem to.“ 

McCaleb  chvíli  čekal,  než  začal  s  další  konverzací.  Závan  větru 

zvedl  Boschův  papírový  talíř  ze  stolu,  a  ten  jenom  sledoval,  jak 
plachtí nad dřevěnými stoly. Ani se nepokusil ho zastavit. 

„Děláš ještě s tím poručíkem?“ 

„Ne,  už  nás  opustil.  Doslova.  Zanedlouho  po  té  záležitosti 

s Gunnem odjel jednou večer ze stanice, ale domů už nedojel. Našli 

ho v autě nahoře v tunelu v Griffith Park blízko Observatory.“ 

„Co? Zabil se?“ 

„Ne,  někdo  to  udělal  za  něj.  Ten  případ  ještě  není  uzavřený. 

Formálně.“ 

Bosch  se  zadíval  na  svého  společníka.  McCaleb  sklopil  oči 

a všiml  si,  že  Bosch  má  vázanku  sepnutou  stříbrnou  úchytkou  ve 

tvaru pout. 

„Co bych ti tak, Terry, ještě mohl říct?“ zeptal se. „Žádná z těch 

věcí  neměla  s  Gunnem  nic  společného.  Jeho  případ  jen  rozmnožil 

řadu zmetků, pravidelně vyráběných tou přiblblou mašinérií, co se jí 

tady říká právní systém.“ 

76 

„Nezdá  se,  že  bys  měl  možnost  a  čas  vypátrat,  co  byl  ten  Gunn 
vlastně zač.“ 

„To tedy ne. Všechno, co jsem ti teď povídal, se stalo v průběhu 

takových  osmi,  devíti  hodin.  No,  a  potom,  když  se  to  tak  semlelo, 

jsem  byl  z  případu  odvolán  a  Gunn,  nevinný  jak  lilie,  odkráčel  na 

svobodu.“ 

„Ale tys to přece nevzdal. Jaye mi řekla, že tu noc předtím, než ho 

někdo zabil, jsi se s ním viděl v záchytný cele.“ 

„Jo,  sebrali  ho  pro  opilství,  když  jezdil  po  Sunsetu  a  okukoval 

děvky.  Dostal  jsem  avízo,  že  je  na  stanici.  Tak  jsem  se  na  něj  šel 

kouknout,  jestli  se  nedostal  do  stavu,  kdy  by  měl  potřebu  se 

vypovídat.  Ale  byl  vožralej  jako  prase.  Ležel  tam  na  podlaze  celej 

poblitej a nevěděl o světě. To je všechno. Řečeno úředním jazykem: 

nedošlo mezi námi ke slovní ani k jiné komunikaci.“ 

Bosch  se  podíval  na  McCalebův  nedojedený  párek  v  rohlíku 

a potom na hodinky. 

„Promiň, ale už budu muset padat. Chceš to ještě dojíst, nebo už 

půjdem?“ 

„Ještě pár soust a pár otázek. Jestli chceš, klidně si můžeš zapálit.“ 

„S  tím  už  jsem  před  několika  lety  skončil.  Teď  kouřím  jen  při 

výjimečných příležitostech.“ 
„Neříkej  mi,  že  tě  tak  vystrašilo  to  oznámení  na  Sunsetu,  že 

slavný Marlboro Man přišel o potenci.“ 

„Ne, to ne. Rozhodli jsme se s manželkou, že zkusíme s kouřením 

přestat, a povedlo se.“ 

„S manželkou? Harry, ty jsi samé překvápko.“ 

„Nemusíš  se  vzrušovat.  Přišla  a  zase  odešla.  Ale  já  aspoň 

nekouřím. Jak je na tom ona, to nevím.“ 

McCaleb  si  uvědomil,  že  pronikl  příliš  daleko  za  hranice 

Boschova soukromí. Vrátil se zpátky k případu. 

„Máš nějakou teorii, kdo Gunna mohl zabít?“ 

Zatímco čekal na odpověď, ukousl si další sousto. 

„Řekl  bych,  že  se  nejspíš  potkal  s  někým  takovým,  jako  byl  on 

sám.  Nevykládej  si  to  špatně,  doufám,  že  s  Jaye  toho  člověka 

77 

dostanete,  ale  nezdá  se  mi,  že  by  ten  dotyčný  nebo  dotyčná  udělali 

něco, čím bych se měl příliš trápit. Víš, jak to myslím.“ 

„Zvláštní,  žes  řekl  dotyčná.  Myslíš,  že  by  to  mohla  mít  na 
svědomí žena?“ 

„No,  nemám  dost  informací  na  to,  abych  si  o  tom  případu  mohl 

něco myslet. Ale vím, že ten hajzl měl kolem sebe pořád nějaké ženy 

– jeho totiž bavilo trápit je a týrat. Třeba některá usoudila, že by se 

mu to konečně mělo zatrhnout.“ 

McCaleb  přikývl.  Už  ho  nenapadalo  nic,  na  co  by  se  ještě  mohl 

zeptat.  Stejně  šlo jen  o  takový  výstřel  doprázdna.  Možná  že  s  tímto 

nezdarem  už  předem  podvědomě  počítal  a  vlastně  se  chtěl  sejít 

s Boschem z úplně jiného důvodu. Promluvil, s očima upřenýma na 

talíř před sebou. 

„Vzpomeneš si, Harry, ještě někdy na tu dívku, co ji našli nahoře 

pod Mulholland Drive?“ 

Nechtěl nahlas vyslovit jméno, které jí tehdy Bosch dal. 

Detektiv přikývl. 

„Jo,  občas  si  na  ni  vzpomenu.  Toho  se  člověk  hned  tak  nezbaví. 

Stejně jako vzpomínek na ostatní oběti.“ 

McCaleb s porozuměním přikývl. 

„A – nic už se nestalo? Nikdo ji za celou tu dobu nepostrádal?“ 

„Ne. Ještě jsem to naposled zkusil se Sequinem, vypravil jsem se 

za ním do vězení ani ne týden před popravou. Myslel jsem, že už mu 
to  může  být  jedno  a  že  se  k  té  vraždě  přizná,  ale  jenom  se  mi 

vychechtal.  Bylo  to,  jako  by  věděl,  že  tohle  je  poslední  sviňárna, 

kterou  nám  ještě  může  provést.  A  řeknu  ti,  že  si  to  pořádně 

vychutnal. Radši už jsem koukal vypadnout, ale abych se necítil jako 

totální žabař, tak jsem si na něm taky zgustnul a popřál mu, ať si to 

v pekle  pěkně  užije,  a  víš,  co  mi  na  to  odpověděl?  Slyšel  jsem,  že 

tam ordinujou hlavně suchý teplo.“ 

Bosch nechápavě zakroutil hlavou a vztekle plácl dlaní do stolu. 

„Čurák  jeden.  Vzal  jsem  si  na  ten  podařený  výlet  jeden  den 

z dovolené.  Dvanáct  hodin  v  auťáku  a  ještě  mi  ke  všemu  nešla 

klimatizace.“ 

78 

Zpříma  pohlédl  na  McCaleba.  I  když  měl  oči  ukryté  za  černými 

skly,  McCaleb  z  jeho  pohledu  vyčetl,  že  přátelství,  které  mezi  nimi 

vzniklo už před lety, stále trvá. 

Než  mohl  něco  říct,  uslyšel  zvonění  mobilu  zastrčeného  v  kapse 

bundy,  kterou  měl  vedle  sebe  přehozenou  na  lavici.  Zoufale  zápasil 
s klouzavou látkou, aby se dostal do kapsy dřív, než přístroj přestane 

zvonit. Volala Brass Doranová. 

„Něco  pro  tebe  mám.  Moc  toho  není,  ale  pro  začátek  to  možná 

stačí.“ 

„Jsi někde, kam bych ti mohl za pár minut zavolat zpátky?“ 

„No,  jsem  teď  v  zasedačce.  Za  chvilku  nás  čeká  brainstorming 

jednoho  případu  a  já  povedu  diskusi.  Může  to  trvat  dobrých  pár 

hodin,  než  budu  mít  volno.  Ale  když  tak  mi  večer  zavolej  domů, 

jestli –“ 

„Ne, počkej.“ 

Sklonil telefon dolů a podíval se na Bosche. 

„Radši  si  to  vezmu.  Kdybych  na  něco  ještě  přišel,  tak  za  tebou 

zajdu, platí?“ 

„Jasně.“ 

Bosch  se  zvedl  z  lavice,  kelímek  s  nedopitou  kolou  si  odnášel 

s sebou. 

„Díky,“ natáhl k němu McCaleb ruku. „Hodně štěstí s procesem.“ 

Bosch mu jí stiskl volnou rukou. 

„Děkuju, pravděpodobně ho budeme potřebovat.“ 

McCaleb  pozoroval,  jak  detektiv  svižným  krokem  zahýbá  do 
postranní uličky a kráčí zpátky k soudu. Přiložil si telefon k uchu. 

„Brass?“ 

„Jo,  jsem  tady.  Takže,  mluvil  jsi  o  sově,  ano?  Nešlo  o  nějaký 

speciální druh, třeba o sýčka?“ 

„Jakou má barvu?“ 

„Hm, převážně hnědou. Hlavně na zádech a na křídlech.“ 

Jak  mluvil,  vyndal  si  z  kapsy  několik  přeložených  listů  papíru 

a tužku.  Odstrčil  napůl  snědený  párek  a  připravil  se  na  psaní 

poznámek. 

79 

„Takže v moderní ikonografii jsem našla to, cos asi předpokládal. 

Sova  je  symbolem  moudrosti  a  pravdy,  je  zobrazením  poznání 

a intelektuálního  nadhledu.  To  vzhledem  k  tomu,  že  přikládá  větší 

důležitost celku než detailům. Sova vidí v noci. Jinými slovy: tím, že 

vidí  ve  tmě,  může  odhalit  pravdu.  A  kdo  pozná  pravdu,  dosáhne 

poznání. A z poznání pramení moudrost. Jasné?“ 

McCaleb  si  poznámky  nepsal.  To,  o  čem  Doranová  mluvila, 
nebylo  nic  nového.  Ale  aby  si  všechno  později  lépe  vybavil,  shrnul 

její slova do jedné definice. 

Vidět ve tmě = moudrost 

Poslední slovo si podtrhl. 

„Bezva. Co dál?“ 

„To je v podstatě všechno, co jsem objevila jako současný výklad 

symbolu sovy. Ale když jdu dál do historie, tak to začíná být pěkně 

zajímavé. Naše milá moudrá sova se úplně přeonačí a vyklube se z ní 

pěkná bestie.“ 

„Už mě nenapínej.“ 

„Tak  si  naostři  tužku.  Sova  se  opakovaně  objevuje  v  umění 

a v náboženské  ikonografii  od  raného  středověku  do  pozdní 

renesance. Často ji vidíme zobrazenou v náboženských alegoriích na 

obrazech, oltářích a křížových cestách. Sova byla –“ 

„Dobrá, Brass, ale co znamená?“ 

„K  tomu  se  právě  dostávám.  Její  symbolika  se  může,  vzhledem 

k určitému  záměru  umělce,  v  jednotlivých  dílech  měnit,  ale  ve 

zmíněné době je zobrazením zla.“ 

„Zla. Už to mám.“ 

„Myslela jsem, že z toho budeš celý pryč.“ 
„Vždyť já jsem, škoda že mě nemůžeš vidět. Stojím tady na hlavě. 

Co tam ještě máš?“ 

„Počkej,  jenom  si  musím  projít  seznam  všech  odkazů.  Vytáhla 

jsem je z kritických rozborů uměleckých dél z toho období. Tak tady 

to  je.  Zobrazení  sovy  je  symbolem  –  cituji  –  nelítostného  osudu, 

pokušitele  nevinných,  samotného  Satana,  kacířství,  rozmařilosti, 

smrti a neštěstí, posla temnot a nakonec – trýznitele lidských duší při 

jejich nevyhnutelné cestě k věčnému zatracení. Paráda, co? Obzvlášť 

80 

se  mi  líbí  to  poslední.  Myslím,  že  v  patnáctém  století  by  se  těch 

bramborových lupínků se sovou moc neprodalo.“ 

McCaleb  neodpověděl.  Byl  příliš  zaměstnán  psaním  všech 

významů, které Brass jmenovala. 

„Přečti ještě jednou ten konec.“ 

Zopakovala poslední větu a McCaleb si ji doslova poznamenal. 

„Ještě je tu něco,“ ozvala se Doranová. „Podle některých výkladů 

je  sova  chápána  jako  symbol  božího  hněvu  právě  tak  jako  symbol 
pomsty ďábla. Z toho je vidět, že v různých dobách a pro různé lidi 

měla odlišný význam.“ 

„Pomsta ďábla,“ diktoval si McCaleb nahlas slova, která si právě 

zapisoval. 

Přelétl pohledem dosavadní poznámky. 

„A dál?“ 

„Tohle ti nestačí?“ 

„Asi jo. A co třeba knihy s touhle tematikou, nejsou tam náhodou 

uvedené? Nebo alespoň jména autorů, co toho posla temnot nějakým 

způsobem ztvárnili ve svých dílech.“ 

McCaleb  zaslechl  šustění  stránek  a  Doranová  se  na  chvíli 

odmlčela. 

„Moc toho tady není. Doporučená literatura žádná, ale můžu ti dát 

jména  pár  umělců,  co  je  tu  o  nich  zmínka,  a  ty  si  pak  o  nich  na 

internetu nebo v univerzitní knihovně najdeš další podrobnosti.“ 

„Fajn.“ 

„Ale rychle, piš si. Už tady musíme začít.“ 

„Tak spusť.“ 

„Malíř  jménem  Brueghel,  autor  obrazu,  na  kterém  obrovský 

lidský obličej zobrazuje vchod do pekel. Hnědá sova hnízdí v jedné 
nosní dírce.“ 

Poslední slova se téměř ztratila ve výbuchu smíchu. 

„Promiň,“ snažila se uklidnit. „Jenom ti diktuju, co jsem tu našla.“ 

„Chápu,“  povzdychl  si  McCaleb  a  udělal  tečku  za  slovem  dírce. 

„Můžeš pokračovat.“ 

„Další  dva,  kteří  jsou  tu  uvedení,  použili  sovy  jako  symbolu 

ďábla. Jmenují se Van Oostanen a Dürer. Názvy děl tu nemám.“ 

81 

Slyšel  další  obracení  stránek.  Zeptal  se  na  pravopis  jmen, 

o kterých se zmínila, a napsal si je. 

„Tak  tady  je  další.  Zdá  se,  že  práce  tohohle  člověka  jsou 

pomalované  ptáky  temnot  odshora  dolů.  Má  strašně  dlouhé  křestní 

jméno.  Nahláskuju  ti  ho.  Há-i-e-er-o-en-y-em-u-es.  Pochází 

z Nizozemí,  je  řazen  do  období  severoevropské  renesance. 

Předpokládám, že sovy tam dorůstaly chvályhodných rozměrů.“ 

McCaleb  upíral  oči  na  papír  před  sebou.  Jméno,  které  vzniklo 

z písmen diktovaných Doranovou, mu připadalo povědomé. 
„Zapomněla jsi příjmení. Taky je tak dlouhé?“ 

„Promiň,  Terry.  Ne,  to  je  docela  kraťoučké.  Bosch.  Jako  ty 

zapalovací svíčky nebo elektrické spotřebiče.“ 

McCaleb zůstal sedět jako zkamenělý. Nehýbal se, nedýchal. Zíral 

na křestní jméno, napsané na poslední řádce, a nebyl schopen k němu 

připsat  příjmení,  které  mu  Doranová  řekla.  Zatřásl  hlavou  a  zadíval 

se směrem, kudy se Harry Bosch před chvílí ubíral k soudu. 

„Terry, jsi tam ještě?“ 

Vzpamatoval se a vrátil se do přítomnosti. 

„Jo.“ 

„To je skutečně všechno, co mám. Už musím končit.“ 

„Žádné podrobnosti o Boschovi?“ 

„Ne, fakticky. Nezlob se, ale už máme strašné zpoždění.“ 

„Tak jen krátce, Brass, – tisíceré díky a máš to u mě.“ 

„Jo,  jasně,  jednou  si  to  vyberu.  A  dej  mi  vědět,  jestli  ti  ty 

informace vůbec k něčemu byly.“ 

„Neboj, ozvu se.“ 

„A pošli mi fotku tý svý maličký.“ 

„Rozkaz.“ 

Zavěsila a McCaleb pomalu zaklapl mobil. Pak si připsal na papír 
poznámku, že má poslat Doranové fotografii Cielo. Snažil se oddálit 

chvilku,  kdy  se  bude  muset  zabývat  jménem,  které  uslyšel  jako 

poslední. 

„Do prdele,“ zašeptal. 

Dlouho  seděl  bez  hnutí  ponořen  do  svých  myšlenek.  Ta  souhra 

náhod, že pár minut poté, co poobědval s Harrym Boschem, dostane 

82 

tuhletu informaci, ho pěkně vyvedla z míry. Znovu a znovu studoval 

zapsané poznámky, ale dobře věděl, že to, co potřebuje vědět, z nich 

nevyčte.  Konečně  otevřel  mobil  a  vyťukal  213,  informace 

o telefonních  číslech.  O  minutku  později  už  volal  osobní  oddělení 

LAPD. Po devíti zvoněních se v telefonu ohlásil ženský hlas. 

„Volám  z  pověření  Úřadu  šerifa  losangeleského  okresu,“  pronesl 

McCaleb  příslušně  sebevědomým  hlasem,  „a  potřebuju  kontaktovat 

určitého  důstojníka  LAPD.  Jenže  nevím,  kde  pracuje.  Mám  jenom 

jeho jméno.“ 

Doufal,  že  žena  nezačne  vyzvídat,  co  myslel  tím  ‚pověření‘.  Na 
druhém  konci  linky  bylo  ticho,  až  po  chvíli  se  ozvalo  ťukání  do 

klávesnic. 

„Příjmení?“ 

„Bosch.“ 

Nadiktoval jí jméno písmeno po písmeni a díval se do poznámek, 

připraven na hláskování křestního jména. 

„A křestní jméno? Počkejte, je tu jen jeden. Hírou – najspíš. Je to 

tak? Neumím to přečíst.“ 

„Radši vám to nahláskuju.“ 

Počkal, až si žena jméno zapíše, a pak se jí zeptal, jestli je shodné 

se jménem člověka v kartotéce. Bylo. 

„Takže,  je  to  detektiv  třetí  třídy  a  pracuje  na  oddělení  v  Holly-

woodu. Chcete na něj telefonní číslo?“ 

McCaleb nereagoval. 

„Pane, potřebujete na něj –“ 

„Ne, to já mám. Mockrát děkuju.“ 

Zavřel  mobilní  telefon,  podíval  se  na  hodinky,  znovu  přístroj 

otevřel  a  zavolal  přímé  číslo  Jaye  Winstonové.  Ozvala  se  téměř 

okamžitě.  Zeptal  se  jí,  jestli  už  má  zprávu  z  laboratoře  ohledně 

plastikové sovy. 
„Ne,  ještě  ne.  Dostali  ji  před  pár  hodinami  a  jedna  z  nich  ještě 

připadla  na  polední  pauzu.  Dávám  jim  lhůtu  do  zítřka  do  rána,  než 

začnu v laborkách klepat na dveře.“ 

„Nenašla byste si chvilku na pár telefonů, Jaye? Něco bych od vás 

potřeboval.“ 

83 

Řekl  jí  o  ikonografickém  průzkumu  Brass  Doranové,  ale 

o Hieronymu Boschovi se nezmínil. Vysvětlil jí, že by si potřeboval 

promluvit  s  nějakým  odborníkem  na  renesanční  malířství  severní 

Evropy, ale napadlo ho, že se k němu dostane rychleji a snáze, když 

požadavek na schůzku vzejde přímo od detektiva z oddělení vražd. 

„Obvolám to,“ souhlasila Winstonová. „Kde mám začít?“ 

„Já bych to zkusil v Getty. Teď jsem ve Van Nuys. Když se někdo 

z muzea uvolí mě přijmout, můžu tam být do půl hodiny.“ 

„Uvidím, co se dá dělat. Mluvil jste s Harry Boschem?“ 

„Jo.“ 

„Něco nového?“ 
„Nic.“ 

„Neřekla bych. Pořádně zavěste. Zavolám vám zpátky.“ 

McCaleb zahodil nedojedený párek do jedné z nádob na odpadky 

a  vydal  se  zpátky  k  budově  městského  soudu,  kde  nechal  stát 

cherokee  v  boční  ulici  před  Kalifornským  úřadem  pro  výchovně 

nápravná opatření. Cestou přemýšlel o tom, proč vlastně Winstonové 

neřekl  všechno,  co  zjistil.  Bylo  mu  jasné,  že  by  o  té  záležitosti 

s Boschovým jménem měla vědět, ať už ta zvláštní shoda jmen byla 

náhoda,  nebo  ne.  Snažil  se  pochopit,  co  ho  přinutilo,  aby  jí  to 

zamlčel. Ale nedokázal si na to odpovědět. 

Telefon zapípal, právě když došel k vozu. Winstonová. 

„Tu  schůzku  máte  smluvenou  na  dvě  hodiny.  V  Getty,  jak  jste 

chtěl.  Ptejte  se  po  Leighovi  Alasdairovi  Scottovi.  Je  odborným 

kurátorem malířských sbírek.“ 

McCaleb vytáhl z kapsy poznámky a položil si je na střechu auta. 

Potom požádal Winstonovou, aby mu nahláskovala ředitelovo jméno, 

a poznamenal si potřebné údaje. 

„Díky, Jaye, tomu tedy říkám rychlost.“ 

„To  víte  –  snažíme  se  vyhovět.  Mluvila  jsem  přímo  se  Scottem 

a on říkal, že když nebude v jeho silách vám poradit, najde někoho, 
kdo to zvládne.“ 

„Zmínila jste se o sově?“ 

„Ne, proč? Tohle je vaše interview.“ 

„Jo, správně.“ 

84 

McCaleb  věděl,  že  teď  se  mu  nabízí  další  možnost  říct  jí 

o Hieronymu Boschovi. Ale nevyužil jí. 

„Zavolám vám později, ano?“ 

„Nashle.“ 

Zacvakl  přístroj  a  odemkl  auto.  Pohled  mu  zabloudil  k  šedivé 

krabici  z  betonu,  v  níž  bylo  sídlo  policejních  kurátorů,  a  na  fasádě 

nad  vchodem  uviděl  rozvinutý  obrovský  transparent  s  modrými 

písmeny na bílém podkladě. 

VÍTEJ NAZPĚT, THELMO! 

Posadil se za volant a zamyslel se, jestli ta Thelma, co ji tu vítají, 

je kurátorka nebo naopak vězenkyně propuštěná na podmínku. Dal se 

směrem  na  Victory  Boulevard,  odbočil  na  čtyřistapětku  a  po  ní 
pokračoval na jih. 

Kapitola 11 

Jak  se  dálnice  šplhala  nahoru,  aby  se  přes  hřeben  pohoří  Santa 

Monica  přehoupla  Sepulvedským  průsmykem,  před  McCalebem  se 

postupně vynořovala budova Gettyho muzea, tyčícího se na vrcholu 

protějšího  kopce  jako  nějaký  středověký  hrad.  Stavba  sama  o  sobě 

byla uměleckým skvostem srovnatelným s nejcennějšími díly sbírky 

střežené v jeho zdech, McCaleb uviděl jeden z dvojice tramvajových 

vozů,  jak  pomalu  stoupá  nahoru  po  svahu  a  přiváží  další  skupinku 

návštěvníků k tomuto oltáři historie a umění. 

Než zaparkoval dole na úpatí kopce a než se s ním druhá tramvaj 

vykodrcala  nahoru,  měl  už  čtvrthodiny  zpoždění.  Strážný  mu 

u vchodu  poskytl  instrukce,  kde  najde  Leigha  Alasdaira  Scotta, 

a McCaleb  se  pustil  rychlým  krokem  přes  travertinem  vydlážděné 

nádvoří  ke  vchodu  pro  zaměstnance.  Ohlásil  se  u  recepce,  udýchán 

klesl na lavici a čekal, až si ho kurátor malířských sbírek vyzvedne. 

Scottovi mohlo být tak pětapadesát a soudě podle přízvuku zřejmě 

pocházel  z  Austrálie  nebo  Nového  Zélandu.  Přátelsky  svého 

návštěvníka přivítal a přímo zářil nadšením, že může vyhovět žádosti 

Úřadu šerifa losangeleského okresu. 
 

85 

„Už  i  v  minulosti  jsme  měli  příležitost  pomoct  policii  při 

vyšetřování.  Obvykle  se  naše  expertiza  týkala  pravostí  uměleckých 

děl nebo jejích původu,“ sděloval hrdě McCalebovi, zatímco ho vedl 

dlouhou  chodbou  ke  své  pracovně.  „Jak  mi  naznačila  detektiv 

Winstonová,  tohle  bude  něco  jiného.  Vy  máte  zájem  o  renesanci 

v severní  Evropě.  Informace,  které  ohledně  tohoto  období 

potřebujete, mají být pouze všeobecného rázu, že ano?“ 

Otevřel dveře a nechal McCaleba vstoupit do oddělení vědeckých 

pracovníků. Vešli hned do první kanceláře za bezpečnostním pultem. 

Byla  to  malá  místnost,  které  vévodilo  velké  okno  s  výhledem  přes 

Sepulvedský  průsmyk  až  k  terasovitým  domům  v  Bel-Air. 

V kontrastu  s  vyhlídkou  do  volné  krajiny  působil  interiér  velmi 

stísněným  dojmem.  Obě  protilehlé  stěny  zabíraly  police  plné  knih, 

které  se  spolu  s různými  papíry  a  časopisy  vršily  i  na  hromadě 

nedaleko  okna,  pod  níž  se  zřejmě  skrýval  pracovní  stůl.  Zbývalo 

sotva  místo  pro  dvě  židle.  Scott  mávnutím  ruky  nabídl  jednu 
McCalebovi a sám se usadil na druhou. 

„Abych  pravdu  řekl,“  začal  McCaleb,  „od  chvíle,  kdy  s  vámi 

mluvila  detektiv  Winstonová,  se  okolnosti  trochu  změnily.  Teď  už 

můžu mnohem přesněji specifikovat to, co potřebuju. Soustředím své 

otázky pouze na jednoho konkrétního malíře z tohoto období. Pokud 

mi o něm můžete něco říct, připadne ukázat některé jeho práce, moc 

by mi to pomohlo.“ 

„A jeho jméno?“ 

„Ukážu vám ho.“ 

McCaleb  vytáhl  z  kapsy  na  čtvrtku  složené  listy  s  poznámkami 

a rozložil  je  před  Scottem.  Přečíst  malířovo  jméno  nedělalo 

kurátorovi  žádné  potíže.  Bylo  zřejmé,  že  je  nevidí  poprvé.  Vyslovil 

ho jako Hijeronymus. 

„Myslel jsem si, že se to tak čte,“ poznamenal McCaleb. 

„Ano,  rýmuje  se  to  s  anonymus,“  zažertoval  Scott.  „Ale  dílo 

tohoto  umělec  je  poměrně  známé.  Vy  jste  se  s  ním  předtím 

nesetkal?“ 

„Ne,  příliš  jsem  se  studiem  umění  nezabýval.  Jsou  tady  v  Getty 

nějaké jeho obrazy?“ 

 
86 

„Bohužel,  žádnou  z  jeho  prací  muzeum  nevlastní,  ale  v  našem 

ateliéru teď pracují restaurátoři na jednom deskovém obraze, který je 

připisovaný  Boschově  škole.  Není  v  moc  dobrém  stavu.  Boschovy 

originály 

jsou 

většinou 

roztroušeny 

po 

celé 

Evropě, 

nejreprezentativnější sbírka se nachází v Pradu. Mimochodem, co se 

Bosche  týče,  nejsem  natolik  fundovaný,  abych  vám  o  něm  mohl 

poskytnout vyčerpávající informace.“ 

McCaleb zvedl tázavě obočí. 

„Jakmile  jste  se  zmínil  o  tom,  že  se  vaše  otázky  budou  týkat 

speciálně  tohoto  malíře,  hned  jsem  si  uvědomil,  že  tady  máme 

někoho, kdo je přímo povolaný vám na ně odpovědět. Jedna z našich 
odborných  asistentek  právě  pracuje  na  komentovaném  katalogu 

Boschových děl – je to pro ni velmi dlouhodobý projekt. Dítě lásky, 

pokud bych to měl přesněji charakterizovat.“ 

„Je teď tady? Mohl bych s ní mluvit?“ 

Scott  natáhl  ruku  k  telefonu  a  zmáčkl  tlačítko  mikrofonu.  Potom 

přelétl  očima  seznam  linek,  nalepený  vedle  přístroje,  a  vyklepal 

příslušné číslo. Po třech zvoněních se z mikrofonu ozval ženský hlas. 

„Lola Walterová, co pro vás můžu udělat?“ 

„Tady Scott, Lolo. Je tam někde Penelope?“ 

„Dnes se zase pustila do Pekla, pane.“ 

„Děkuji, půjdeme za ní.“ 

Scott klepl do tlačítka, aby přerušil spojení, a vydal se ke dveřím. 

„Máte  štěstí,“  pronesl  významně  a  podtrhl  svá  slova  zdvižením 

ukazováku. 

„Že je v pekle?“ zeptal se McCaleb. 

„Ach  tak,  promiňte,  ale  Peklo  je  název  toho  restaurovaného 

obrazu. Kdybyste ráčil za mnou, prosím.“ 

Scott  ho  dovedl  k  výtahu  a  sjeli  o  jedno  poschodí  níž.  Během 

cesty  McCalebovi  vysvětlil,  že  muzeum  se  pyšní  jedním 

z nejrenomovanějších  restaurátorských  ateliérů  na  světě.  To  vede 
samozřejmě k tomu, že umělecká díla z jiných muzeí a soukromých 

sbírek,  pokud  potřebují  opravit  nebo  celkově  zrestaurovat,  bývají 

svěřována  do  péče  právě  zdejším  restaurátorům.  Momentálně  se 

věnují restaurování oné malby na dřevě, která se jmenuje  Peklo a je 

87 

považována  za  práci  Boschova  žáka  či  některého  malíře  z  mistrovy 

dílny. 

Restaurátorský  ateliér  byl  rozlehlá  místnost  rozdělená  do  dvou 

hlavních částí. Jedna sloužila jako dílna, kde se restaurátoři věnovali 

rámům.  Druhá  byla  určena  k  práci  na  obrazech  a  sestávala  z  řady 

menších  kójí  vzájemně  oddělených  přepážkami  a  umístěných  podél 

skleněné  stěny,  z  níž  se  nabízel  stejný  výhled  jako  z  okna  ve 

Scottově kanceláři. 

Kurátor  zamířil  k  druhé  kóji  z  kraje.  Za  velkým  stojanem 

s připevněným  deskovým  obrazem  uviděl  McCaleb  restaurátora 

v pracovní  zástěře,  kterou  měl  nataženou  přes  košili  s  kravatou.  Za 

jeho  zády  stála  nějaká  žena.  Muž  seděl  skloněný  nad  malbou,  na 
očích  zvětšovací  brýle,  jaké  používají  klenotníci,  a  jistým  tahem 

tenoučkého štětečku s jemnými štětinkami nanášel na povrch obrazu 

něco, co vypadalo jako stříbrná barva. 

Ani  jeden  z  nich  na  příchod  Scotta  s  McCalebem  nezareagoval. 

Kurátor  udělal  směrem  ke  svému  hostu  varovné  gesto   vydržte 

a čekal, až mužova ruka dokončí tah štětcem. McCaleb se zadíval na 

obraz.  Mohl  mít  zhruba  metr  třicet  na  výšku  a  metr  osmdesát  na 

šířku.  Malba  zobrazovala  temnou  noční  krajinu  s  hořící,  až  do 

základů  vypálenou  vesnicí,  kde  jakási  prapodivná  stvoření 

nejrůznějších  podob  mučila,  případné  popravovala  vyděšené 

vesničany.  Horní  část  obrazu,  původně  zachycující  rozvířenou 

temnou  oblohu,  nesla  značné  známky  poškození  –  pod  chybějící 

malbou  tam  místy  prosvítalo  holé  dřevo.  McCaleb  sjel  očima  dolů 

a fascinován  se  zarazil  na  jednom  výjevu.  Několik  ptákům 

podobných  bytostí  ostrými  špičkami  kopí  pobízelo  nahého  muže 

s vypíchnutýma očima, aby po žebříku vylezl k šibenici. 

Restaurátor  prudkým  pohybem  zápěstí  odtrhl  štětec  od  povrchu 

obrazu  a  položil  ho  na  skleněnou  desku  pracovního  stolku  po  své 

pravici.  Potom  se  znovu  předklonil  až  těsně  k  malbě,  aby  zhodnotil 

provedenou práci. Scott tlumeně zakašlal. Otočila se pouze žena. 
„Penelope  Fitzgeraldová  –  a  tohle  je  detektiv  McCaleb.  Provádí 

jisté  vyšetřování  a  potřebuje  se  dovědět  několik  informací  ohledně 

Hieronyma Bosche.“ 

88 

Mávl rukou směrem k deskovému obrazu. 

„Řekl  jsem  mu,  že  vy  budete  nejpovolanějším  členem  naší 

instituce, s kterým by si měl pohovořit.“ 

McCaleb  v  jejích  očích  zaznamenal  zájem  i  překvapení  zároveň, 

obvyklá reakce na náhlé setkání s policií. Sedící muž se ani neohlédl. 

To  se  vymykalo  nejen  normální  reakci,  ale  zdvořilému  chování 

vůbec. Místo toho se znovu chopil štětce a vrátil se k práci. 

„No,  ve  skutečnosti  nejsem  detektiv,  jen  jsem  byl  šerifovým 

úřadem  požádán,  abych  vyšetřil  určité  záležitosti.  A  tohle  je  jedna 

z nich.“ 

Potřásli si rukama. 

„Nechápu  přesně,  o  co  jde,“  zadívala  se  na  něj  žena  tázavě. 

„Ukradli snad nějaký Boschův obraz?“ 
„Ne, nic takového. Tohle je Bosch?“ 

Kývl směrem k malbě na stojanu. 

„Ne  tak  docela.  Může  to  být  kopie  některé  z  jeho  prací.  Pokud 

ano,  tak  její  originál  neexistuje  a  tohle  je  všechno,  co  nám  po  něm 

zůstalo.  Forma  i  obsah  odpovídají  Boschovi.  Ale  všeobecně  se 

odborníci  shodují  v  tom,  že  je  to  dílo  některého  z  malířových 

následníků. Pravděpodobně vzniklo až po Boschově smrti.“ 

Když mluvila, ani na chvíli nespustila oči z obrazu. Byly to bystré 

a  přátelské  oči,  z  nichž  se  snadno  dalo  vyčíst  až  vášnivé  zaujetí 

Hieronymem  Boschem.  McCaleb  odhadoval  její  věk  kolem 

šedesátky  a celkem  by  se  vsadil,  že  celý  svůj  život  zasvětila  studiu 

milovaného  umění.  Ve  skutečnosti  očekával  úplně  jinou  osobu. 

Podle  Scottova  stručného  popisu,  kterým  mu  tuto  ženu  představil 

jako  odbornou  asistentku  připravující  katalog  Boschových  děl,  se 

domníval,  že  se  setká  s  nějakou  mladou  adeptkou  historie  umění. 

V duchu  se  pokáral  za  to,  že  si  tak  unáhleně  udělal  falešnou 

představu. 

Muž  u  obrazu  opět  odložil  štětec  a  utíral  si  ruce  do  čistého  kusu 

bílé  látky,  který  vzal  ze  stolu.  Obrátil  se  dozadu  na  otočné  stoličce, 

a když spatřil McCaleba se Scottem, zaraženě se na ně zadíval. V ten 
okamžik si McCaleb uvědomil, že to už je jeho druhý chybný závěr, 

k  němuž  během  své  krátké  návštěvy  tady  v  muzeu  dospěl.  Muž  se 

89 

k nim  nechoval  nezdvořile.  Nezaregistroval  jejich  přítomnost 

z jednoduchého důvodu – byl hluchý. 

Teď  si  jednou  rukou  vysunul  zvětšovací  brýle  na  temeno  hlavy 

a druhou  rukou  si  pod  zástěrou  upravoval  na  prsou  umístěné 

naslouchací zařízení. 

„Promiňte,“  usmál  se  na  McCaleba,  „nevěděl  jsem,  že  máme 

návštěvu.“ 

Mluvil s německým přízvukem. 

„Doktor Derek Vosskuhler, pan McCaleb,“ představil je vzájemně 

ředitel  Scott.  „Pan  McCaleb  je  vyšetřovatel  a  potřebuje  vám  na 

chvilku ukrást paní Fitzgeraldovou.“ 

„Jistě, chápu. To je v pořádku.“ 

„Doktor  Vosskuhler  je  jedním  z  našich  nejlepších  odborníků  na 

restaurování  malířských  děl,“  dodal  Scott  tónem,  z  kterého  zazníval 
skutečný obdiv. 

Vosskuhler  přikývl  a  vzhlédl  k  McCalebovi.  Pozorně  si  ho 

prohlížel  přimhouřenýma  očima,  jako  by  studoval  nějaké  výtvarné 

dílo. Neprojevil žádnou snahu potřást si s příchozím rukou. 

„Vyšetřovatel?  A  jak  jsem  pochopil  z  vašeho  zájmu  tady 

o Penelope, tak se to nejspíš týká Bosche, není-liž pravda?“ 

„Svým způsobem ano. Chci se o něm dovědět všechno, co se dá. 

Jak mi bylo řečeno, paní Fitzgeraldová je na něj odborník.“ 

„Nikdo  nemůže  být  expertem  na  Bosche,“  podotkl  Vosskuhler 

s vážným výrazem ve tváři. „Umělecká muka, trýznéná duše génia… 

jak by někdo z nás mohl odhalit, co se skutečně skrývalo v srdci toho 

muže?“ 

McCaleb přikývl. Vosskuhler se otočil zpátky k Boschovu obrazu 

a hodnotícím pohledem se na něj zadíval. 

„Co vidíte, pane vyšetřovateli?“ 

McCaleb  si  soustředěně  prohlížel  obraz  s  tak  neobvyklým 

námětem a trvalo dlouho, než odpověděl. 

„Spoustu bolesti.“ 

Vosskuhler  souhlasně  pokýval  hlavou.  Potom  se  postavil  a  ostře 

se  zadíval  na  rozdělanou  práci.  Krátce  nato  si  stáhl  brýle  na  oči, 
 

90 

popošel  dopředu  a  naklonil  se  k  horní  části  desky,  zvětšovací  skla 

brýlí jen pár centimetrů od noční oblohy nad hořící vesnicí. 

„Bosch  znal  všechny  démony  zla,“  pokračoval  v  načatém 

rozhovoru, pohled stále upřený na malbu. „Ty skryté kouty duše…“ 

Než dokončil svou myšlenku, udělal dlouhou pauzu. 

„… temnější než noc.“ 

Následovalo  dlouhé  ticho,  které  přerušil  teprve  Scott.  Oznámil 

jim, že už se musí vrátit do pracovny, a odešel. Uplynulo pár dalších 

minut, než se Vosskuhler konečně obrátil od obrazu. Neobtěžoval se 

sundat  si  z  očí  brýle,  když  se  zadíval  na  McCaleba.  Pomalu  sáhl 

rukou za zástěru a vypnul přívod k naslouchadlu. 

„I  já  se  už  musím  věnovat  práci.  Hodně  štěstí  při  vyšetřování, 

pane McCalebe.“ 

Než  stačil  McCaleb  přikývnout,  Vosskuhler  už  seděl  na  otáčecí 

stoličce a vybíral si co nejtenčí štětec. 

„Asi  bychom  měli  jít  ke  mně,“  navrhla  Fitzgeraldová.  „Nanosila 
jsem  si  tam  všechny  knihy  o  Boschovi,  které  jsem  tady  v  knihovně 

našla. Ráda vám je ukážu.“ 

„To by bylo skvělé. Děkuju.“ 

Vydala  se  ke  dveřím.  McCaleb  se  ještě  chvilku  pozdržel 

a naposledy  se  zadíval  na  malbu  s  příznačným  názvem  Peklo.  Oči 

mu  ulpěly  na  horní  části  obrazu.  Neklidná  noční  obloha  jako  by  se 

svíjela  v náporech  větru  a  odlesky  ohně  z  hořící  vesnice  jen 

podtrhovaly její temnotu. 

Pracoviště  Penelopy  Fitzgeraldové  měřilo  necelé  dvakrát  dva 

metry a nacházelo se v místnosti, kterou sdílela s dalšími odbornými 

asistenty.  Z  vedlejší  kóje,  kde  momentálně  nikdo  nebyl,  přitáhla  do 

uzounké  uličky  před  svým  stolem  židli  a  pobídla  McCaleba,  aby  se 

posadil.  Pracovní  stůl  byl  ve  tvaru  L  s  laptopem  po  levé  straně 

a hromadami  rozdělané  práce  na  delší  ploše  desky.  Uprostřed 

různých  papírů  se  z  nijak  různě  vysoké  věže  tyčily  stohy  knih. 

McCaleb  si  všiml,  že  zajednou  takovou  věží  je  na  stěně  přepážky 

připevněná  reprodukce  obrazu,  namalovaného  podobným  stylem 

jako  ten,  na  němž  pracoval  Vosskuhler.  McCaleb  odsunul  štos  knih 

o pár centimetrů stranou a naklonil se přes stůl k reprodukci. Malba 

 
91 

se  skládala  ze  tří  panelů,  největší  byl  umístěn  uprostřed.  Tak  jako 

u předchozího  díla  panoval  i  tady  nepřehledný  chaos.  Desítky  a 

desítky  postav  roztroušených  po  celé  ploše  obrazu,  výjevy 

zobrazující nevázané sexuální radovánky a pekelná muka. 

„Znáte ten obraz?“ zeptala se Fítzgeraldová. 

„Ne, neřekl bych. Ale je to Bosch, že ano?“ 

„Jedno z jeho signovaných děl. Ten triptych se jmenuje  Zahrada 

pozemských  rozkoší,  a  pokud  byste  si  chtěl  prohlédnout  originál, 

musel  byste  si  zajet  do Madridu.  Je  tam  vystavený  v  Pradu.  Jednou 

jsem  před  ním  stála  celé  čtyři  hodiny.  Ale  stejně  jsem  si  nestačila 

všechno  prohlédnout,  zdaleka  ne.  Mohla  bych  vám  něco  nabídnout, 

pane McCalebe? Kafe, minerálku…“ 

„Ne,  díky,  jste  moc  laskavá.  A  jestli  vám  to  nevadí,  můžete  mi 

říkat Terry.“ 

„A vy mně Nep.“ 

Na McCalebovu tvář se vloudil tázavý výraz. 

„Přezdívka z dětství,“ usmála se. 
Přikývl. 

„Takže,“ ukázala na stůl, „tady v těch knihách vám můžu ukázat 

kterékoliv z Boschových děl. Je to důležité pro vyšetřování?“ 

McCaleb se zamyslel. 

„Myslím, že ano. Jde o vraždu.“ 

„A vy se účastníte vyšetřování jako poradce?“ 

„Býval  jsem  agentem  FBI.  Detektiv  Winstonová,  která  se 

případem zabývá, mě požádala, abych se na něj podíval a řekl jí svůj 

názor.  To  mě  přivedlo  sem.  K  Boschovi.  Je  mi  líto,  ale  nemůžu 

zacházet  do  bližších  podrobností.  Vím,  že  pro  vás  náš  rozhovor 

nebude  nijak  příjemný,  protože  já  se  vás  chystám  vyptávat,  ale  na 

vaše otázky nemůžu odpovědět.“ 

„Zatraceně,“ zasmála se. „To vypadá zajímavě.“ 

„Víte co? Když narazíme na něco, co není právě tajné, tak vám to 

řeknu.“ 

„Férová nabídka. Beru.“ 

McCaleb  její  odpověď  přijal  s  úsměvem  a  pak  už  přešel  rovnou 

k objektu svého zájmu. 

92 
 

„Z těch několika narážek doktora Vosskuhlera jsem vyrozuměl, že 

o muži, který je autorem těchto děl, se toho moc neví.“ 

Fítzgeraldová přikývla. 

„Hieronymus Bosch je pro nás velkou záhadou a pochybuju, že se 

to kdy změní.“ 

McCaleb  si  před  sebou  na  stole  narovnal  přeložené  listy  papíru 

a začal si dělat poznámky. 

„Ve  své  době  se  Bosch  vyznačoval  nejméně  konvenční 

obrazotvorností. A dalo by se říct, že nejen ve své době. Jeho dílo je 

velmi neobvyklé a i po těch pěti stoletích se stává předmětem studia 

odborníků  a  svádí  k  pokusům  o  novou  interpretaci.  Ovšem  myslím 

si,  že  pokud  byste  si  přečetl  všechny  kritické  rozbory,  které  byly 

o Boschovi  k  dnešnímu  dni  napsány,  zjistil  byste,  že  ve  většině 

z nich  je  poměrně  jednoznačně  hodnocen  coby  zvěstovatel 

posledního soudu. Svými obrazy  evokuje strach  ze zatracení a ohně 

pekelného,  varuje  lidské  pokolení  před  odplatou  za  jeho  hříchy. 

Stručněji  řečeno,  Boschovy  práce  jsou  variace  na  jedno  a  to  samé 

téma: lidská pošetilost nás nevyhnutelně dovede do pekla.“ 
McCalebovi lítala ruka po papíře, jak se snažil zachytit z výkladu 

co nejvíc. Litoval, že s sebou nemá diktafon. 

„Milý člověk, že?“ poznamenala Fitzgeraldová ironicky. 

„Jo,  skutečný  optimista.“  McCaleb  vzhlédl  od  svých  poznámek 

a kývl hlavou ke střední části triptychu. „Zdá se, že je tehdy otázka, 

co s načatým večerem, příliš netrápila.“ 

Rozesmála se. 

„Přesně to mě napadlo, když jsem byla v Pradu.“ 

„Měl  ten  Bosch  jako  člověk  vůbec  nějaké  klady?  Staral  se 

o sirotky,  neubližoval  psům,  pomáhal  starým  dámám  vyměňovat 

píchlé pneumatiky nebo tak něco?“ 

„Musíte  mít  stále  na  paměti,  kde  a  v  jakém  období  tvořil,  abyste 

plně pochopil, o co svým dílem usiloval. Zatímco nám se zdá, že ve 

svých pracích převážně zobrazuje násilí a fyzické mučení, tehdy byly 

podobné  věci  na  denním  pořádku.  Žil  v  době  plné  brutality  a  každé 

umělecké  dílo  je  odrazem  své  doby.  Bosch  ve  svých  malbách 

zachycuje  i  středověkou  víru  v  existenci  démonů  skrývajících  se 

93 

všude  kolem  nás.  Na  všech  jeho  obrazech  číhá  ďábel,  připravený 

ukořistit svoji oběť.“ 

„Jako sova?“ 

Chvíli se na něj zaraženě dívala. 

„Ano, sova je jedním ze symbolů, kterých používá. Podle toho, co 

jste říkal, jsem se domnívala, že s jeho prací nejste obeznámen.“ 

„Já  skutečně  o  Boschovi  ani  o  jeho  díle  nic  nevím.  Ale  byla  to 

právě  sova,  která  mě  sem  přivedla.  Bohužel,  víc  vám  o  tom  říct 

nemůžu a omlouvám se, že jsem vás přerušil. Pokračujte, prosím.“ 

„Právě  jsem  chtěla  dodat,  že  je  zarážející,  když  si  uvědomíte 

skutečnost,  že  Bosch  byl  současníkem  Leonarda,  Michelangela 

a Rafaela.  Pokud  byste  porovnal  jejich  díla,  skoro  byste  uvěřil,  že 

Boschovy práce se všemi těmi středověkými symboly a předobrazem 

zániku lidstva vznikly nejméně o sto let dříve.“ 

„Ale nevznikly.“ 

Potřásla hlavou, jako by jí bylo Bosche líto. 
„On a Leonardo da Vinci se narodili v rozmezí jednoho nebo dvou 

let.  Koncem  patnáctého  století  tvořil  da  Vinci  umělecká  díla,  která 

jsou  oslavou  fyzických  i  duševních  hodnot  člověka  a  plná  víry  ve 

vývoj  lidstva,  zatímco  Bosch  nezná  nic  jiného  než  bezútěšnou 

temnotu a zhoubný osud.“ 

„Je vám z toho smutno, že ano?“ 

Natáhla ruce k jednomu ze stohů knih, položila je na výtisk ležící 

nahoře,  ale  neotevřela  ho.  Měl  černou  koženou  vazbu,  kterou 

nezdobily  žádné  ilustrace,  pouze  na  hřbetě  nesl  jednoduchý  název 

BOSCH. 

„Nemohu si pomoct, ale často přemýšlím o tom, co by se asi stalo, 

kdyby  tehdy  tvořil  po  boku  da  Vinciho  nebo  Michelangela,  kdyby 

svoje  mistrovství  a  fantazii  použil  spíš  k  velebení  lidí  než  na  jejich 

zatracení.“ 

Zadívala se na knihu pod svými dlaněmi a po chvíli ji položila na 

stůl. 

„Ale  v  tom  je  právě  krása  umění  a  také  důvod  k  tomu,  proč 

umělecká díla studujeme a obdivujeme. Každé z nich se stává oknem 

do  umělcovy  mysli  a  fantazie.  Bez  ohledu  na  to,  jak  temná 

 
94 

a znepokojivá  jeho  vize  je,  odlišuje  ho  od  ostatních  a  činí  jeho  dílo 

jedinečným. U Bosche mívám pocit, že tu své obrazy zanechal proto, 

aby  mě  přenesly  do  jeho  duše  a  nechaly  prožít  tu  trýznivou  bolest, 

která ji sužovala.“ 

McCaleb  přikývl  a  Penelope  Fitzgeraldová  otevřela  knihu 

vázanou v černé kůži. 

Svět Hieronyma Bosche byl pro McCaleba právě tak pozoruhodný 

jako  šokující.  Na  stránkách,  které  před  ním  Penelope  Fitzgeraldová 

obracela,  defilovaly  krajiny  plné  hrůzných  výjevů,  ne  nepodobných 

těm,  s  nimiž  se  McCaleb  setkával  na  místech  činu.  Lišily  se  pouze 

v jediném  –  ubožáci  na  obrazech  byli  ještě  živí.  Zuby  jejich 

trýznitelů  zahryznuté  do  nahých  těl  a  vyřvávající  z  nich  kusy  masa 

vypadaly  tak  realisticky,  že  se  člověk  nechtě  musel  otřást  odporem. 

Jednotlivé  malby  odshora  až  dolů  pokrývaly  postavičky  úpících 

zatracenců, kteří pykali za své hříchy mučeni démonickými stvůrami, 

jimž jejich podobu vtiskla ruka vedená mohutnou bájivou fantazií. 

Nejprve  si  barevné  reprodukce  prohlížel  mlčky,  tedy  stejným 
způsobem,  jakým  by  postupoval  při  první  obhlídce  místa  činu.  Ale 

pak  se  před  ním  objevila  stránka  s  malbou  zobrazující  tři  lidi 

seskupené  kolem  sedícího  muže.  Jeden  z  těch  stojících  prováděl 

nástrojem,  který  vypadal  jako  primitivní  skalpel,  řez  na  temeni 

mužovy hlavy. Výjev byl komponovaný v kruhu. Jeho horní i dolní 

okraj lemoval nějaký nápis. 

„Můžete  mně  o  tom  obraze  něco  říct?“  zeptal  se,  aniž  by  dal 

najevo vzrušení, které se ho zmocnilo. 

„Jmenuje se  Léčení bláznovství,“ odpověděla Fitzgeraldová. „V té 

době se běžně věřilo, že slaboduchost se dá vyléčit docela jednoduše. 

Stačí, když se z hlavy postiženého odstraní kámen.“ 

McCaleb se jí naklonil přes rameno a pozorně si malbu prohlížel, 

zejména  umístění  a  tvar  řezu  na  mužově  hlavě.  Byl  srovnatelný  se 

zraněním na temeni Edwarda Gunna. 

„Fajn, můžete pokračovat.“ 

Sovy  byly  všude.  Fitzgeraldová  ho  na  ně  ani  nemusela 

upozorňovat;  byly  tak  výrazné,  že  i  ve  složité  kompozici  obrazů  je 

většinou  objevil  sám.  Pouze  mu  ve  spojení  s  nimi  vysvětlila  další 

95 
 

symbol. Když malíř umístil sovu na stromě, tak větev, na níž tenhle 

symbol ďábla seděl, obvykle namaloval šedivou a bez listů – zkrátka 

odumřelou. 

Otočila stránku na malbu sestávající ze tří částí. 

„Tenhle  triptych  se  jmenuje   Poslední  soud.  Jeho  levé  křídlo  má 

podtitul  Pád lidstva a pravé, jak jeho obsah napovídá,  Peklo.“ 

„Zdá se, že peklo bylo jeho oblíbené prostředí.“ 

Ale Nep Fitzgeraldová se nezasmála. Oči měla upřené do knihy. 

Levá část triptychu zobrazovala scénu z rajské zahrady, uprostřed 

níž  si  Adam  a  Eva  právě  brali  jablko  od  hada,  který  se  k  nim 

natahoval  ze  stromu  poznání.  Na  odumřelé  větvi  jiného  stromu 

seděla  sova  a  pozorovala  probíhající  výměnný  obchod.  Peklo  na 

pravé  desce  pojal  Bosch  jako  temné  místo,  kde  ptákům  podobné 

stvůry  vyvrhávaly  zatracence,  rozřezávaly  jejich  těla  a  kladly  je  na 

obrovské pánve, aby je mohly strčit do rozpálených pecí. 

„Všechny  tyhle  představy  pocházejí  z  malířovy  hlavy,“ 

poznamenal McCaleb. „Jen bych…“ 

Nedokončil  větu,  protože  vlastně  nevěděl,  jak  slovně  vyjádřit 
pocity, které v něm obraz vzbuzoval. 

„Spíše  jsou  odrazem  mučené  duše,“  podotkla  Fitzgeraldová 

a obrátila stránku. 

Další  reprodukcí  byla  malba  s  kruhovou  kompozicí,  rozvrženou 

do  několika  soustředných  ploch.  Ve  vnějším  a  také  nejširším  pásu 

bylo  pravidelně  rozloženo  sedm  výjevů  s  viditelně  šťavnatými 

scénami  z  lidského  života.  Obklopovaly  plochu  pokrytou  zlatými 

paprsky,  které  vycházely  ze  zlatého  proužku  lemujícího  ústřední 

kruh.  V  něm  stála  na  modrém  pozadí  mužská  postava  s  varovně 

zdviženou rukou. McCaleb se zadíval na zlatý proužek kolem středu, 

v  jehož  spodním  oblouku  byla  čtyři  latinská  slova.  Okamžitě  je 

poznal. 

„Střež se, střež se, Bůh vidí.“ 

Fitzgeraldová se k němu otočila. 

„Tohle  už  jste  zřejmě  někdy  viděl.  Nebo  mi  chcete  tvrdit,  že  jen 

tak  mimochodem  ovládáte  středověkou  latinu?  To  musí  být  hodně 

podivný případ, na kterém pracujete.“ 

96 

„Už  to  tak  vypadá.  A  pokud  jde  o  tenhle  obraz,  doopravdy  ho 

vidím  poprvé.  Znal  jsem  pouze  ta  slova.  Co  všechny  ty  výjevy 

znamenají?“ 

„Ve  skutečnosti  je  to  horní  deska  stolu  vytvořená  buď  pro  faru, 

nebo pro sídlo nějakého církevního hodnostáře. To uprostřed je boží 

oko, které je neustále otevřené a bdí. A jak shlíží dolů na svět, vidí 

všechny ty výjevy, z nichž každý zachycuje jeden ze sedmi hlavních 

hříchů.“ 

McCaleb  přikývl.  Když  si  prohlížel  jednotlivé  malby,  některé 

z hříchů byly patrné na první pohled: obžerství, smilstvo a pýcha. 

„A  teď  jeho  mistrovské  dílo,“  poznamenala  Fitzgeraldová,  když 

obracela stránku. 

Dostala  se  ke  stejnému  obrazu,  který  měla  připevněný  na  stěně 

přepážky.  Triptych   Zahrada  pozemských  rozkoší.  McCaleb  začal 

reprodukci  pečlivě  studovat.  Na  levém  křídle  zobrazil  malíř 

idylickou  scénu  odehrávající  se  ve  velmi  zvláštní  rajské  zahradě 

právě  ve  chvíli,  kdy  Bůh  poté,  co  stvořil  Evu,  ji  předává  Adamovi. 

Strom  poznání  rostl  hned  za  nimi.  Střední,  největší  část  triptychu 

ukazovala desítky nahých lidí, kteří se naprosto bez zábran oddávali 
tělesným rozkoším, pářili se a tančili, jezdili na koních kolem laguny 

ve  střední  části  obrazu  a  dováděli  s  překrásnými  ptáky  a  zcela 

vymyšlenými zvířaty v jezírku v popředí. A na pravé, poslední desce 

byla  odplata  za  jejich  radovánky.  Peklo,  jehož  temnotu  protínaly 

pouze 

záblesky 

světla 

dopadající 

na 

zatracence, 

mučené 

monstrózními  ptáky  a  jinými  odpudivými  zrůdami.  Celou  plochu 

obrazu  pokrývaly  naprosto  fascinující  výjevy,  věrně  vykreslené  do 

všech  detailů.  McCaleb  konečně  pochopil,  jak  je  možné,  že  někdo 

může  stát  před  originálem  celé  čtyři  hodiny  a  nestačit  si  všechno 

prohlédnout. 

„Myslím, že teď už máte přehled o tom, jaké myšlenky Bosch ve 

svých  často  opakovaných  tématech  divákům  předkládal,“  přerušila 

McCalebovy  úvahy  jeho  průvodkyně.  „A  Zahrada  pozemských 

rozkoší je považována za nejucelenější ze všech jeho prací, právě tak 
jako za nejkrásnější a nejlépe provedenou.“ 

97 

McCaleb přikývl a sám se teď ujal výkladu, při němž ukazoval na 

jednotlivé části obrazu. 

„Tady  vidíme  Adama  s  Evou.  Mají  se  skvěle,  ale  jen  do  chvíle, 

než snědí ono pověstné jablko. Uprostřed se nám nabízí pohled na to, 

co následovalo po Pádu, tedy potom, když naši praprapředkové přišli 

v  ráji  o  svou  nevinnost.  Život  ztrácí  svůj  řád  a  možnost  svobodné 

volby přivádí lidi k neřestem a hříchu. A to nevede nikam jinam než 

do pekla.“ 

„Výborně.  Jen  bych  ještě  připojila  pár  specifických  podrobností, 

které by vás mohly zajímat.“ 

„To byste byla moc laskavá.“ 

Začala s první deskou triptychu. 

„Pozemský ráj. Měl jste naprosto pravdu, zobrazuje Adama a Evu 

předtím,  než  ztratili  svou  nevinnost.  Tady  to  jezírko  s  fontánou 

uprostřed  symbolizuje  příslib  věčného  života.  Vlevo  stojí  strom 
s ovocem poznání, ale toho jste si už všiml.“ 

Prstem  zamířila  přes  obraz  k  fontáně,  štíhlé  věžovité  stavbě 

připomínající  rostlinu  s  květy  nevšedních  tvarů,  z  nichž  do  jezírka 

stříkaly čtyři pramínky vody. Vtom to uviděl. Penelopin ukazováček 

se  zastavil  u  temného  kruhovitého  otvoru  ve  spodní  části  fontány. 

Téměř  splývající  s  černou  tmou  z  něj  do  rajské  zahrady  zírala  tvář 

sovy. 

„Zmiňoval jste se o sově. Tady ji máte vyobrazenou. Jak vidíte, ne 

všechno je v tomhle ráji v pořádku. Ďábel číhá ve svém úkrytu a, jak 

víme, jednoho dne s konečnou platností vyhraje. Tedy podle Bosche. 

Když si prohlédnete vedlejší desku, najdete tam tenhle symbol ďábla 

na více místech.“ 

Upozornila  ho  na  čtyři  zobrazení.  Na  prvních  dvou  byli  ptáci, 

v kterých  se  sova  poznala  na  první  pohled,  a  na  zbývajících  byla 

stvoření sově podobná. McCaleba zaujal výjev ve střední části desky, 

kde  nahý  muž  objímal  velkou  tmavě  hnědou  sovu  s  lesklýma 

černýma  očima.  Její  barevnost  i  oči  odpovídaly  plastikové  figuríně 

z bytu Edwarda Gunna. 

„Něco vás zaujalo, Terry?“ 

Ukázal na sovu. 
 

98 

„Tady  ta  potvora.  Nemůžu  vás  do  toho  zasvětit,  ale  naprosto 

přesně se shoduje s něčím, kvůli čemu jsem přišel.“ 

„V téhle části triptychu je spousta symbolů. Tohle je jeden z těch 

srozumitelnějších.  Svoboda,  kterou  člověk  nabyl  po  vyhnání  z  ráje, 

ho  vede  ke  zhýralosti,  k  obžerství,  pošetilosti  a  lakotě.  Avšak 

nejhorším hříchem v Boschově světě je posedlost chtíčem. Ten muž 

na obrázku ovijí paže kolem sovy, tedy se objímá s ďáblem.“ 

McCaleb přikývl. 

„A za to bude pykat.“ 

„Ano,  odplatě  se  nevyhne.  Jak  jste  už  zaznamenal,  na  poslední 

desce  je  zobrazeno  peklo.  Peklo  bez  ohně  pekelného,  zato  ale  plné 

nejrůznějších způsobů mučení, místo nekonečného utrpení a bolesti. 

Sídlo temnoty.“ 

McCaleb  neodpověděl.  Dlouho  bloudil  pohledem  po  neutěšené 

krajině, království ďábla. Vzpomněl si na slova dr. Vosskuhlera. 

Temnější než noc. 
Kapitola 12 

Bosch  se  opřel  dlaněmi  o  parapet  okna  vedle  vchodových  dveří. 

Okno vedlo do kuchyně. Pracovní deska byla vzorně uklizená. Žádné 

nádobí,  žádný  překapávat  na  kávu,  dokonce  ani  toaster.  Zmocnil  se 

ho  nepříjemný  pocit.  Vrátil  se  ke  dveřím  a  znovu  zaklepal. 

Netrpělivě  začal  přecházet  sem  a  tam.  Pohled  mu  padl  dolů  na 

prázdný čtverec přede dveřmi, kde předtím ležela rohožka s nápisem 

BUĎTE VÍTÁNI. 

„Kruci,“ zasykl rozčileně. 

Sáhl do kapsy a vytáhl kožené pouzdro. Otevřel zip a vyndal dva 

malé ocelové šperháky,  které si vyrobil z pilky  na kov. Rozhlédl se 

kolem, ale nikoho neviděl. Stál v zastřešeném přístěnku před bytem 

ve velkém obytném komplexu ve Westwoodu. Většina obyvatel ještě 

byla  pravděpodobně  v  práci.  Přistoupil  ke  dveřím  a  se  šperháky  se 

pustil  do  bezpečnostního  zámku.  Za  devadesát  vteřin  měl  dveře 

otevřené a vstoupil dovnitř. 

99 

 
Okamžitě  věděl,  že  v  bytě  nikdo  není,  ale  nicméně  zkontroloval 

každou  místnost.  Všechny  byly  prázdné.  Napadlo  ho,  že  by 

v koupelně mohl objevit nějakou prázdnou lékovku s adresou lékárny 

na  etiketě,  ale  ve  skříňce  nad  umyvadlem  ležel  jenom  holicí  strojek 

z růžového plastu. 

Odebral  se  zpátky  do  obývacího  pokoje.  Vzal  mobilní  telefon 

a zavolal  Janis  Langwiserové.  Číslo  jejího  mobilu  měl  ještě  od 

včerejška  uložené  mezi  posledními  hovory.  Pracovala  na  případu 

jako státní zástupkyně a během víkendu připravovala s Boschem jeho 

svědeckou  výpověď.  Telefonát  ji  zastihl  v  soudní  budově  ve  Van 

Nuys.  Stále  ještě  seděla  v  kanceláři,  kterou  měla  obžaloba  během 

procesu k dispozici. 

„Poslouchejte,  Janis,  nechci  malovat  čerta  na  zeď,  ale  Annabelle 

Croweová je pryč.“ 

„Co myslíte tím pryč?“ 

„Tím  myslím,  že  je  fuč.  Zdejchla  se,  drahoušku,  a  já  teď  stojím 

tam, kde předtím bejvával její bejvák. Je naprosto prázdný.“ 

„Do háje! Ale my ji potřebujeme, Harry. Kdy se odstěhovala?“ 

„To nevím. Právě jsem objevil, že to udělala.“ 

„Mluvil jste se správcem budovy?“ 
„Ještě  ne.  Ale  sotva  nám  řekne  něco  podstatného,  leda  to,  kdy 

odtud  vypadla.  Když  někdo  prchá  před  soudem,  obvykle  za  sebou 

nezanechá adresu nového bydliště.“ 

„A kdy jste s ní mluvil naposled?“ 

„Ve čtvrtek. Telefonoval jsem jí. Ale linka je teď odpojená. Žádné 

nové číslo.“ 

„Ale do háje.“ 

„Opakujete se, paní žalobkyně. To už jste jednou říkala.“ 

„A předvolání k soudu dostala?“ 

„Jo,  ve  čtvrtek.  Právě  proto  jsem  jí  volal.  Abych  se  o  tom 

přesvědčil.“ 

„Takže je docela možné, že se zítra dostaví.“ 

Bosch se rozhlédl po prázdném bytě. 

„S tím bych moc nepočítal.“ 

100 

Podíval  se  na  hodinky.  Ukazovaly  pár  minut  po  páté.  Protože  si 

byl  s  Annabelle  Croweovou  tak  jistý,  byla  posledním  svědkem, 
s kterým si šel před procesem promluvit. Neexistoval jediný náznak 

toho, že by se chtěla vypařit. Teď už bylo jasné, že dnešní noc stráví 

jejím hledáním. 

„Můžete s tím něco udělat, Harry?“ 

„Mám o ní pár informací, které by mne mohly pomoct v pátrání. 

Musí být tady ve městě. Je přece herečka, tak kam jinam by šla?“ 

„Třeba do New Yorku.“ 

„Prosím  vás,  tam  chodí  jen  skuteční  herci.  Ona  je  akorát  hezká 

tvářička. Zůstane tady.“ 

„Tak ji najděte. Během pár dnů ji budeme potřebovat.“ 

„Pokusím se.“ 

Oba se na chvíli odmlčeli a zvažovali nastalou situaci. 

„Myslíte,“ přerušila ticho Langwiserová, „že v tom jejím zmizení 

má prsty Storey?“ 

„Taky mě to napadlo. Mohl jí nabídnout něco, po čem ona touží – 

práci, roli, tučný šek… Až ji najdu, tak se jí na to zeptám.“ 

„Fajn, Harry. Hodně štěstí. Když ji objevíte, dejte mi vědět. Jinak 

se uvidíme zítra ráno.“ 

„Jasně.“ 

Bosch  ukončil  hovor  a  položil  telefon  na  kuchyňskou  linku. 
Z kapsy bundy vytáhl slabý balíček kartiček o rozměru 7x12 cm. Na 

každé  z  nich  měl  napsané  jméno  svědka,  kterého  musel  předem 

prověřit  a  připravit  na  přelíčení.  Kromě  jména  si  tam  ještě 

poznamenal  adresu  bydliště  i  zaměstnání,  právě  tak  jako  číslo 

telefonu a pageru. Našel si Annabelle Croweovou a vyťukal na mobil 

číslo jejího pageru. Nahraný vzkaz ho informoval, že dotyčný pager 

už není v provozu. 

Zaklapl přístroj a znovu se podíval na kartu. Až úplně dole, těsně 

u  spodního  okraje,  objevil  číslo  na  Annabellina  agenta.  Usoudil,  že 

jako  herečka  je  na  svém  agentovi  natolik  závislá,  že  se  tuhle  vazbu 

neodváží zpřetrhat. 

101 

Kartičky  i  s  telefonem  zastrčil  zpátky  do  kapsy.  V  pátrání  po 

Annabelle  Croweové  mu  žádný  telefon  nepomůže.  To  musí 

absolvovat osobně. 

Kapitola 13 

McCaleb  se  přes  záliv  pustil  sám  a   Přicházející  vlna  dorazila  do 
avalonského přístavu zároveň se setměním. Buddy  Lockridge zůstal 

v  Cabrillo  Marina,  protože  vzhledem  k  tomu,  že  se  žádní  noví 

zájemci  o  rybolov  neozvali,  vyjedou  s  lodí  na  moře  až  v  sobotu. 

Když  se  McCaleb  přiblížil  k  ostrovu,  nastavil  radiostanici  na  kanál 

16  a  požádal  člun  pobřežní  hlídky,  aby  mu  pomohli  vyvázat  loď 

k boji a hodili lano od zodiaku. 

Váha  dvou  těžkých  knih,  které  si  zakoupil  v  Duttonově 

knihkupectví v Brentwoodu, plus přenosný chladicí box s mraženým 

tamali měly na svědomí, že chůze po silnici stoupající k jejich domu 

vyčerpávala  McCaleba  tak,  jako  by  šlo  o  výstup  na  nějakou 

osmitisícovku.  Naprosto  zbrocený  potem  se  musel  dvakrát  zastavit 

na okraji silnice a alespoň na chvíli si odpočinout. Pokaždé si sedl na 

chladicí box, z vaku si vytáhl jednu z knih a znovu se pustil do studia 

Hieronyma Bosche, přestože se už setmělo natolik, že téměř nebylo 

nic vidět. 

Od  okamžiku,  kdy  odešel  z  Gettyho  muzea,  každou  chvíli 

zabrousil  v  myšlenkách  k  výjevům  z  Boschových  obrazů.  Na  konci 

jejich  schůzky  mu  Nep  Fitzgeraldová  takříkajíc  nasadila  brouka  do 

hlavy.  Těsně  předtím,  než  zavřela  knihu  otevřenou  na  stránce 

s reprodukcí Zahrady pozemských rozkoší, pohlédla na něj s mírným 
úsměvem, jako by chtěla něco říct, ale netroufala si. 

„Ano?“ pobídl ji tedy. 

„No, jde jen o takový postřeh.“ 

„Tak prosím, rád si ho poslechnu.“ 

„Jenom  jsem  se  chtěla  zmínit  o  tom,  že  spousta  kritiků 

a vykladačů  Boschova  díla  v  něm  nachází  příčinnou  souvislost  se 

současností.  To  je  známka  velkého  umělce  –  když  jeho  dílo  obstojí 

102 

v testu  staletí.  Když  má  sílu  stále  oslovovat  lidi  a…  možná  je 

i nějakým způsobem ovlivňovat.“ 

McCaleb  přikývl.  Věděl,  kam  těmi  slovy  směřuje.  Vlastně  mu 

jimi nahrávala na to, aby jí naznačil, čeho se vyšetřování týká. 

„Tohle  je  skutečně  zajímavé  téma,  Nep.  Rád  bych  vám  k  němu 

řekl něco konkrétního, ale teď to bohužel nejde. Snad to jednoho dne 

bude  možné  nebo  se  nakonec  všechno  dozvíte  z  jiných  zdrojů.  Ale 

dékuju vám. Moc jste mně pomohla, alespoň si to myslím. Zatím to 

nemůžu posoudit.“ 
Když  teď  seděl  na  chladicím  boxu,  vzpomněl  si  na  jejich 

rozhovor.  Příčinná  souvislost  se  současností,  opakoval  si  v  duchu. 

A se  zločiny.  Otevřel  větší  z  obou  knih  a  nalistoval  si  stránku 

s reprodukcí  Boschova  mistrovského  díla.  Pozorně  si  prohlížel  sovu 

s černýma  očima  a  všemi  póry  cítil,  že  je  na  stopě  něčemu 

závažnému. Něčemu tajemnému a nebezpečnému zároveň. 

Když  se  konečně  dotrmácel  domů,  Graciela  si  od  něj  vzala 

chladicí  box  a  otevřela  ho  na  kuchyňské  lince.  Vyndala  tři 

z mražených tamali se zelenou kukuřicí a položila je na talíř, aby je 

mohla dát rozmrazit do mikrovlnné trouby. 

„Ještě  dělám  chilli  relenos,“  oznámila  mu  stroze.  „Máš  štěstí,  že 

jsi  zavolal  z  lodi,  jinak  bychom  se  do  nich  pustili  a  snědli  je  bez 

tebe.“ 

McCaleb neodpověděl. Nechal Gracielu, aby se mohla vypovídat. 

Věděl, že se na něj zlobí kvůli práci, do které se pustil. Šel ke stolu, 

kde byla Cielo upevněna v houpacím lehátku. Dívala se soustředěně 

na větrák u stropu. Mávala před sebou baculatýma ručkama ve snaze 

naučit se je ovládat. McCaleb se k ní sehnul a nejdřív jí dal pusu na 

prstíky obou rukou a potom na čelo. 

„Kde je Raymond?“ 
„U sebe v pokojí. Hraje si na počítači. Proč jsi těch tamali koupil 

zrovna deset?“ 

Právě si sedal na židli vedle Cielo. Ohlédl se na svou ženu. Zbylé 

porce určené ke zmrazení vkládala do plastikové nádoby. 

„Vzal  jsem  chladicí  box  do  obchodu  a  řekl  jsem,  aby  mi  ho  dali 

plný. Tolik se jich tam asi vešlo.“ 

103 

Zatřásla hlavou, rozzlobena jeho neschopností. 

„Jedno bude přebývat.“ 

„Tak  ho  vyhoď,  nebo  příště  pozvi  na  večeři  Raymondovy 

kamarády. Přece se kvůli jednomu tamali nezblázníme.“ 

Graciela  se  k  němu  obrátila  a  pohlédla  na  něj  temnýma 

rozčilenýma očima, které však okamžitě zněžněly. 

„Jsi celý zpocený.“ 

„Musel jsem jít nahoru pěšky. Už mi sem nic nejelo.“ 

Otevřela  jednu  z  kuchyňských  skříněk  a  vyndala  plastikové 

pouzdro  s  teploměrem.  Teploměry  měli  rozstrkané  po  celém  domě, 
v každém  pokoji  jeden.  Vyjmula  ho  z  pouzdra,  sklepala  ho  a  přešla 

ke stolu. 

„Otevřít.“ 

„Proč mi nedáš ten elektronický?“ 

„Nevěřím jim.“ 

Zasunula  konec  teploměru  svému  muži  pod  jazyk,  potom  mu 

rukou  jemně  nadzvedla  dolní  čelist  a  tím  mu  zavřela  ústa.  Celý  ten 

akt provedla s profesionální zručností. Když se s ní McCaleb setkal, 

pracovala  jako  sestra  na  pohotovostním  oddelení  v  nemocnici.  Teď 

byla  zaměstnána  v  místní  základní  škole  jako  zdravotní  sestra 

a zároveň  sekretářka.  Před  nedávnem  skončily  vánoční  prázdniny 

a ona  zase  nastoupila  do  práce.  McCaleb  věděl,  že  by  ji  víc  těšilo 

zůstat  doma  s dětmi,  ale  nemohli  si  to  dovolit,  takže  o  tom  raději 

nikdy  nemluvil.  Doufal,  že  během  pár  let  už  bude  jejich  firma  za 

vodou  a  ona  si  pak  bude  moct  svobodně  vybrat,  co  jí  bude 

vyhovovat.  Někdy  sice  litoval,  že  si  nenechali  část  peněz,  které 

dostali za smlouvu na knihu a na film, ale ve skutečnosti byl rád, že 

se rozhodli netěžit z toho, co se přihodilo Gracielině sestře. Polovinu 

honoráře  věnovali  charitativní  organizaci  a  druhou  uložili  do 

pojišťovacího  fondu  pro  Raymonda.  Zajistí  mu  to  finanční 
prostředky pro studium na univerzitě, pokud o něj bude mít zájem. 

Graciela mu podržela zápěstí a zkontrolovala pulz. McCaleb ji tiše 

pozoroval. 

„V pořádku,“ oznámila mu a pustila mu zápěstí. „Otevři pusu.“ 

104 

Povolil  sevřené  rty.  Vytáhla  teploměr  a  zadívala  se  na  stupnici. 

Potom  šla  ke  dřezu,  teploměr  opláchla,  uložila  do  pouzdra  a  vrátila 

zpátky do skříňky. Nic neřekla a McCaleb z toho usoudil, že teplota 

je normální. 

„Nebyla bys radši, kdybych měl horečku?“ 

„Nepřeskočilo ti?“ 

„Určitě by sis to přála. Měla bys v ruce pádný argument, abys mi 

mohla rozmluvit, abych nedělal to, co dělám.“ 

„Co?  Tobě  rozmluvit,  abys  něco  nedělal?  Co  tím  myslíš?  Včera 

večer jsi prohlásil, že jde jen o jednu noc. Ráno jsi mi zavolal, že to 

bude jeden den. Co mi hodláš oznámit teď, Terry?“ 

McCaleb sklouzl očima k Cielo a zvedl nad ni prst, aby se za něj 
mohla chytit. 

„Ještě to neskončilo,“ podíval se zpátky  na  Gracielu. „Dneska se 

vynořilo pár nových skutečností.“ 

„Pár  nových  skutečností?  Ať  už  se  vynořilo  cokoliv,  přehraj  to 

Jaye Winstonové. Je to její práce, ne tvoje.“ 

„Nemůžu. Zatím ne. Dokud si nebudu jistý.“ 

Graciela  se  obrátila  a  přešla  ke  kuchyňské  lince.  Talíř  s  tamali 

vložila do mikrovlnky a nastavila ji na rozmrazování. 

„Vezmeš CiCi nahoru a přebalíš ji? Už to bude potřebovat. A také 

jí dej láhev, já zatím udělám večeři.“ 

McCaleb  opatrně  zvedl  Cielo  z  lehátka  a  přitiskl  si  jí  na  prsa. 

Velmi srozumitelnými zvuky začala vyjadřovat svou nelibost, a tak ji 

poplácal  po  zadečku,  aby  předešel  pláči.  Přistoupil  zezadu  ke 

Graciele, volnou rukou ji objal a přitáhl k sobě. Políbil ji na temeno 

hlavy a zabořil tvář do vlasů. 

„Brzy všechno skončí a budeme žít jako dřív.“ 

„To doufám.“ 

Dotkla  se  jeho  paže  svírající  ji  pod  prsy.  Ten  krátký  dotyk  prstů 

byl souhlas, na který čekal. Znamenal, že sice došlo ke střetu, ale že 

se  s  tím  vyrovnají.  Přitiskl  ji  k  sobě  ještě  těsněji,  políbil  na  krk 
a odešel za svými otcovskými povinnostmi. 

105 

V  klidu  vyměnil  dcerce  plenku,  zatímco  ona  zaujatě  pozorovala, 

jak  se  nad  přebalovacím  stolem  pomalu  kývá  závěsný  mobil. 

Hvězdičky  a  měsíc  přivázané  na  nitích  byly  vystříhané  z  kartonu. 

Vyrobil  ho  Raymond  za  pomocí  Gradely  a  daroval  Cielo  jako 

vánoční  dárek  –  McCaleb  se  zadíval  do  dcerčiných  temně  modrých 

očí. Vytrvale sledovaly pohyb nebeských těles z papíru, které se nad 

ní pohupovaly a přetáčely sem a tam v závanech vzduchu proudícího 

odkudsi z domu. Sehnul se a políbil ji na čelo. 

Potom holčičku zabalil do dvou dětských dek, odnesl na verandu 

a  dal  jí  láhev.  Zatímco  pila,  jemně  se  s  ní  kolébal  v  houpací  židli. 

Když se podíval dolů do přístavu, všiml si, že na můstku  Přicházející 

vlny  nechal  svítit  navigační  světla.  Věděl,  že  by  mohl  zavolat 

přístavní  službě  a  požádat  někoho,  kdo  má  dnes  v  noci  službu,  aby 

k lodi  zajel  a  zhasnul  je.  Ale  bylo  by  to  zbytečné,  protože  se  tam 
stejně po večeři vrátí a světla pak vypne sám. 

Pohlédl  zase  na  Cielo.  Měla  zavřené  oči,  ale  nespala.  Pilně  se 

zabývala  obsahem  lahve.  Graciela  ji  přestala  kojit,  když  nastoupila 

do práce. Krmení z lahve byla pro něj nová a, jak velmi rychle zjistil, 

jedna  z  nejpříjemnějších  povinností,  které  mu  otcovství  přineslo. 

Využíval  té  chvíle  k  tomu,  že  si  se  svou  dcerkou  tiše  rozprávěl. 

Většinou jí sliboval, že ji vždycky bude milovat a nikdy ji neopustí. 

Šeptal  jí,  že  nikdy  nedovolí,  aby  měla  strach  a  cítila  se  osamělá. 

Občas,  když  náhle  otevřela  oči  a  zachytila  jimi  jeho  pohled,  četl 

v nich příslib stejných věcí, jaké on nabízel jí. A v každém takovém 

okamžiku  pocítil  úplně  nový  druh  lásky,  který  předtím  nikdy 

nepoznal. 

„Terry.“ 

Pohlédl  ke  dveřím  do  kuchyně,  odkud  se  ozvalo  Gracielino 

zašeptání. 

„Večeře je hotová.“ 

Zkontroloval obsah lahve a viděl, že je téměř prázdná. 

„Za minutku jsem tam.“ 

Když Graciela odešla, znovu se podíval na Cielo. Zaslechla, že si 

povídají, a zvedla víčka. Upřeně se na něj zadívala. Políbil ji na čelo 
a zahleděl se do doširoka otevřených očí v drobné tvářičce. 

106 

„Musím tu práci udělat, maličká,“ zašeptal a zhluboka si vzdychl. 

Uvnitř  v  lodi  bylo  zima.  McCaleb  rozsvítil  v  salonu,  doprostřed 

místnosti  přitáhl  elektrický  radiátor  a  nastavil  ho  na  jedničku.  Chtěl 

si  tu  jen  trochu  zavlažit,  ale  ne  moc,  protože  měl  strach,  že  by  pak 

začal  být  ospalý.  Těch  několik  akcí,  které  během  dne  podnikl,  ho 

stálo hodně sil a pořád ještě pociťoval únavu. 

Seděl v kajutě na přídi a procházel spisy svých dřívějších případů, 

když zaslechl zvonění mobilu, který nechal ve vaku nahoře v salonu. 

Zavřel  složku,  kterou  právě  studoval,  a  vyběhl  s  ní  po  schodech 

nahoru.  Popadl  vak  a  rychle  vytáhl  telefon.  Ozvala  se  Jaye 

Winstonová. 

„Tak jak to šlo v Getty? Myslela jsem, že mi zavoláte.“ 

„No,  hm…  hodně  jsem  se  tam  zdržel,  a  pak  už  jsem  musel 

pospíchat na loď, protože jsem se chtěl dostat na Catalinu dřív, než 
bude úplná tma. Omlouvám se, ale docela jsem na to zapomněl.“ 

„Vy jste zpátky na ostrově?“ 

Jako by v jejím hlase zaznělo zklamání. 

„Jo, ráno jsem řekl Graciele, že se večer vrátím. Ale nebojte, ten 

vás případ jsem ještě nehodil přes palubu.“ 

„Přišel jste v Getty na něco?“ 

„Ani  ne,“  odpověděl  vyhýbavě.  „Mluvil  jsem  s  několika  lidmi 

a prohlédl si pár obrazů.“ 

„Viděl jste sovy, které by se shodovaly s tou naší?“ 

Už jak kladla otázku, zasmála se. 

„Některé  z  nich  se  vyznačovaly  téměř  identickými  rysy,“  použil 

i McCaleb  v  žertu  odborné  terminologie,  ale  do  smíchu  mu  příliš 

nebylo.  „Obstaral  jsem  si  pár  knížek,  které  si  teď  chci  prohlédnout. 

Měl jsem v plánu vám zavolat, jestli bychom se zítra nemohli sejít.“ 

„Kdy?  Dopoledne  mám  jednu  schůzku  v  deset  a  druhou 

v jedenáct.“ 

„Myslel  jsem  až  někdy  odpoledne.  Dopoledne  mě  čeká  něco,  co 

musím udělat sám.“ 

Neřekl jí, že to něco je televizní přenos z prvního dne přelíčení ve 

Storeyho  procesu.  Díky  satelitní  anténě  mohl  tady  na  ostrově 
 

107 

sledovat všechny kanály včetně Court TV, který  se specializoval na 

dění  v americkém  soudnictví,  takže  přímý  přenos  z  procesu  ve  Van 

Nuys v jeho programové skladbě samozřejmě nemohl chybět. 

„No, možná by mě k vám mohli dopravit vrtulníkem, ale nejdřív 

si to musím ověřit na našem dispečinku.“ 

„To je zbytečné. Já přijedu sám.“ 

„Slyším  dobře?  Vy  byste  se  obtěžoval  k  nám,  suchozemcům? 

A poctíte nás návštěvou tady na oddělení?“ 

„To  zrovna  ne.  Měl  jsem  na  mysli  nějaké  příjemnější  prostředí, 

kde by bylo trochu soukromí.“ 

„Co se děje, proboha?“ 

„To se dozvíte zítra.“ 

„Jste  čím  dál  tajemnější.  Jen  jestli  to  není  jenom  finta,  jak  si 

nechat od šéfa zase zaplatit palačinky.“ 

Oba se rozesmáli. 

„Takový vykuk zase nejsem. Myslíte, že bychom se mohli setkat 
na  Přicházející vlně, až dorazím do Cabrillo?“ 

„Budu tam. V kolik?“ 

Smluvil  schůzku  na  tři  hodiny,  protože  usoudil,  že  tak  bude  mít 

spoustu  času  vypracovat  profil  pachatele  a  připravit  si,  jakým 

způsobem  seznámí  Winstonovou  s  tím,  co  už  jí  déle  nemůže 

zamlčovat. A až skončí, zůstane mu dost velká časová rezerva na to, 

aby se přichystal na akci, kterou chce večer podniknout a k níž, jak 

věřil, dostane od Jaye svolení. 

„Zjistili jste něco o té plastové sově?“ zeptal se, jakmile si dohodli 

dobu setkání. 

„Jen něco málo, ale zatím nám to moc nepomohlo. Na figurínách 

jsou výrobní značky a odlitek naší sovy pochází z Číny. Společnost, 

která  tuhle  značku  dováží,  odesílá  objednaný  počet  výrobků 

distributorům.  Dva  z  nich  jsou  místní,  další  je  v  Ohiu  a  čtvrtý 

v Tennessee.  A  od  nich  se  sovy  rozvážejí  po  celých  Státech.  Takže 

spousta práce na to, že jde v podstatě o výstřel naslepo.“ 

„Chcete to vzdát?“ 

„Ne,  nic  takového  jsem  neřekla.  Jenom  to  pro  mě  není  priorita. 

Plastovou  sovu  si  vzal  na  starost  můj  parťák.  Obvolá  ty  čtyři 

 
108 

distributorské  firmy  a  uvidíme,  co  zjistí.  Teprve  pak  se  můžeme 

rozhodnout, jestli tím směrem budeme pokračovat.“ 

McCaleb  přikývl.  Chápal,  že  upřednostňování  některých  vodítek 

při  vyšetřování  a  dokonce  i  případů  samotných  je  nutné  zlo.  Ale 

stejně  ho  to  rozčilovalo.  Byl  si  jistý,  že  sova  je  klíčem  k  nalezení 

pachatele, a získat o ní všechny dostupné informace by bylo víc než 

užitečné. 

„Jsme tedy domluveni?“ zeptala se. 

„Co se týče zítřka, tak ano.“ 

„Takže se objevíme ve tři.“ 

„Objevíme?“ 

„Jo,  přijdu  s  Kurtem.  To  je  můj  parťák.  Ještě  jste  se  s  ním 

nesetkal.“ 

„Ehm… Podívejte, nemohli bychom se pro tentokrát sejít jen my 

dva?  Nic  proti  vašemu  parťákovi,  ale  rád  bych  to  zítra  probral  jen 

s vámi, Jaye.“ 

Na druhém konci linky bylo chvíli ticho. 
„Nemáte trošku přehnané nároky, Terry?“ j 

„Jaké  přehnané  nároky?  Vy  jste  mě  do  toho  namočila,  tak  taky 

chci, abyste si závěry, ke kterým jsem došel, vyslechla osobně, beze 

svědků. Jestli si kdykoliv jindy přivedete svého parťáka, tak mně to 

vadit nebude.“ 

Následovala další pauza. 

„Nemám z toho moc dobrý pocit, pane McCalebe.“ 

„Je mi líto, ale na jiné řešení přistoupit nemůžu. Teď je to na vás, 

Jaye. Berte, nebo nechte ležet.“ 

Po  jeho  rezolutním  ultimátu  nastalo  na  druhém  konci  linky 

hluboké ticho. Nepřerušil ho. Chtěl dopřát Winstonové dostatek času 

na rozmyšlenou. 

„Tak  jo,  člověče,  beru,“  ozvala  se  konečně.  „Tohle  je  vaše 

představení. A režisér má vždycky pravdu.“ 

„Díky, Jaye. Zítra nashle.“ 

Zavěsila. Pohlédl na složku, kterou si přinesl z krabice se starými 

případy.  Celou  dobu  ji  držel  v  ruce.  Položil  mobil  na  konferenční 

stolek, usadil se do pohovky a otevřel letitý spis. 

109 
 

Kapitola 14 

Nejdřív  mu  říkali  Případ  opuštěného  děvčátka,  protože  neznali 

jméno  oběti.  Věděli  jen,  že  jde  o  čtrnácti  až  patnáctiletou  dívku 

hispánského  původu,  pravděpodobně  Mexičanku,  jejíž  tělo  bylo 

nalezeno  v  křoviskách  mezi  odpadky  pod  jednou  z  vyhlídkových 

plošin  zbudovaných  podél  Mulholland  Drive.  Vyšetřování  měl  na 

starosti  Harry  Bosch  se  svým  tehdejším  parťákem,  Frankiem 

Sheehanem.  To  bylo  ještě  předtím,  než  byl  Bosch  přeložen  na 

oddělení  vražd  v  Hollywoodu.  Dělali  se  Sheehanem  na  kriminálce 

a byl  to  právě  Bosch,  který  se  na  McCaleba  obrátil.  Jeho  tehdy 

z Úřadu  pro  vyšetřování  zločinu  v  Quantiku  převeleli  do  Los 

Angeles, aby tam zřídil pobočku Sekce behaviorálních věd. Zároveň 

měl  pro  potřebu  místních  institucí  zavést  počítačový  program 

VICAP, s jehož pomoci bylo možné vzájemně porovnávat jednotlivé 

trestné  činy  uložené  v  databázi  a hledat,  zda  některé  z  nich 

nespáchala  stejná  ruka,  nebo  provádět  srovnávací  analýzu  případů, 

která  podstatně  usnadňovala  vypracování  profilu  pachatele.  Případ 

opuštěného  děvčátka  byl  jedním  z  prvních,  které  McCaleb  na  svém 
novém působišti dostal k posouzení. 

Bosch za ním přišel do jeho miniaturní kancelářícky ve třináctém 

poschodí  budovy  FBI  ve  Westwoodu  a  přinesl  mu  vyšetřovací  spis 

a fotografie z místa činu. Byl sám, protože jeho parťákovi se nelíbilo, 

že  by  se  jejich  případem  měli  zabývat  nějací  federálové.  Obvyklá 

nevraživost  mezi  příslušníky  obou  institucí,  které  spolu  měly 

spolupracovat  a  ne  soupeřit.  Ale  detektivu  Boschovi  na  něčem 

takovém nezáleželo. Jemu šlo pouze o to, aby odhalili pachatele. Měl 

uštvané,  unavené  oči.  Bylo  zřejmé,  že  případ  na  něm  zapracoval 

stejnou měrou jako on na případu. 

Dívka  byla  nahá  a  různými  způsoby  znásilněná.  Někdo  ji  uškrtil 

rukama  v  rukavicích.  Na  svahu,  na  kterém  ležela,  nenašli  ani  její 

kabelku  ani  žádné  oblečení.  Otisky  sejmuté  z  jejích  prstů 

neodpovídaly žádné z pohřešovaných osob, po nichž bylo vyhlášeno 

pátrání  jak  v  okrese  Los  Angeles,  tak  v  celé  Kalifornii.  Policejní 

kreslíř zhotovil její portrét, ale i když ho nechali ukázat v televizních 

110 

 
zpravodajstvích  a  otisknout  v  novinách,  nikdo  z  dívčiných  blízkých 

se  neozval.  Kresbu  rovněž  rozeslali  faxem  pěti  stům  policejních 

institucí  po  celém  Jihozápadě  a  Státní  policii  v  Mexiku,  ale  rovněž 

bez  jakékoliv  odezvy.  K  hledané  dívce  se  nikdo  nehlásil,  a  tak, 

zatímco  Bosch  se  Sheehanem  pracovali  na  případu,  ležela 

bezejmenná oběť v mrazicím boxu na koronerově úřadu. 

Pachatel po sobě nezanechal žádné fyzické stopy. Kromě toho, že 

dívku  zbavil  šatů  a  všech  známek  totožnosti  ještě  předtím,  než  její 

tělo  shodil  v  noci  z  Mulholland  Drive,  ho  umyl  silným  čisticím 

prostředkem. 

Na  těle  zůstala  jen  jedna  jediná  stopa.  Otisk  na  levém  boku. 

Postmortální  zsinalost  kůže  indikovala,  že  krev  se  usadila  v  levé 

polovině  těla,  což  znamenalo,  že  v  časovém  úseku,  který  uběhl  od 

zástavy srdce do chvíle, kdy pachatel odhodil mladičkou dívku mezi 

prázdné  láhve  od  tequily  a  plechovky  od  piva,  spočívalo  tělo  na 

levém  boku.  A  jak  se  ukázalo,  po  celou  tu  dobu,  kdy  se  krev 

hromadila  v  jeho  levé  části,  leželo  na  nějakém  předmětu,  který  se 

otiskl do kůže. 

Na  otisku  se  dala  snadno  rozeznat  číslice  1,  potom  písmeno  J 

a kousek  dalšího  písmene,  které  mohlo  být  levou  horní  kolmicí 
písmen  H,  K  nebo  L.  Evidentně  šlo  o  začátek  poznávací  značky 

motorového vozidla. 

Bosch  si  utvořil  teorii,  že  kdokoliv  zabil  tu  bezejmennou  dívku, 

schoval její tělo do kufru auta a nechal ho tam tak dlouho, než nastal 

vhodný okamžik se ho zbavit. Nejprve tělo pečlivě omyl, ale potom 

ho  omylem  položil  na  kousek  cedulky  s  poznávací  značkou,  kterou 

už  předtím  sundal  z  auta  a  dal  do  kufru.  Bosch  předpokládal,  že 

pachatel  ji  odstranil  proto,  aby  ji  mohl  nahradit  jinou,  nejspíš 

kradenou  značkou,  a  patřilo  to  k  jeho  plánu  na  zahlazení  stop. 

V případě,  že  by  si  některý  z  podezíravých  řidičů  či  jejích 

spolucestujících,  kteří  v  tu  dobu  projížděli  po  Mulhollandu, 

zapamatoval  číslo  vozu  zaparkovaného  na  odpočívadle  s  vyhlídkou 

na  Hollywood  a  L.A.,  mu  tenhle  tah  zajišťoval  dokonalou 

anonymitu. 

111 

I když se z otisku nedalo vyčíst, který stát poznávací číslo vydal, 

Bosch  se  nenechal  odradit  a  vsadil  na  procento  pravděpodobnosti. 
Od státního odboru motorových vozidel si vyžádal seznam vlastníků 

všech  vozů  registrovaných  v  losangeleském  okrese,  jejichž 

poznávací značky začínaly 1JH, 1JK a 1JL. V seznamu bylo přes tři 

tisíce  jmen.  Se  svým  partnerem  jich  téměř  čtrnáct  set  vyloučili, 

protože  se  jednalo  o  ženy.  Zbývající  jména  postupně  vkládali  do 

počítače,  a  ten  jim  v  evidenci  trestních  činů  vyhledal  čtyřicet  šest 

mužů, kteří neměli čistý rejstřík a škála jejich kriminální činnosti se 

pohybovala od drobných přestupků až k extrémům. 

V tomto stadiu vyšetřování vyhledal Bosch McCaleba a vyžádal si 

psychologický profil vraha. Chtěl vědět, jestli se nemýlí, když spolu 

se  Sheehanem  předpokládají,  že  pachatel  už  má  za  sebou  nějakou 

kriminální minulost, a pokud mají pravdu, podle jakých hledisek by 

měli  postupovat  při  hodnocení  oněch  šestačtyřiceti  mužů  ze 

seznamu. 

McCaleb se případem zabýval téměř celý týden. Každou fotografii 

z  místa  činu  si  prohlédl  alespoň  dvakrát  denně  –  ráno  tak  zahájil 

pracovní  den  a  večer  ho  stejným  způsobem  završil  –  a  neustále  si 

pročítal  vyšetřovací  zprávy.  Nakonec  oznámil  Boschovi,  že  věří,  že 

jejich  předpoklad  je  správný.  Údaje  shromážděné  ze  stovek 

podobných  případů,  které  nechal  analyzovat  v  počítačovém 
programu  VICAP,  mu  umožnily  získat  profil  muže  blížícího  se 

zhruba  ke  třicítce,  jenž  se  už  v  minulosti  dopouštěl  trestných  činů, 

jejichž  nebezpečnost  se  postupem  času  zvyšovala  a  k  nimž 

pravděpodobně  patřily  i  zločiny  sexuální  povahy.  Způsob,  jakým  se 

zbavil  své  oběti,  naznačoval,  že  je  to  práce  vraha  exhibicionisty, 

který chce svými činy upoutat zájem veřejnosti a vyvolat mezi lidmi 

panickou  hrůzu.  To  byl  také  důvod,  proč  dívčino  tělo  odhodil  na 

divokou skládku kousek od veřejné komunikace, i když si jistě mohl 

zvolit mnohem bezpečnější místo. 

Po porovnání psychologického profilu se seznamem šestačtyřiceti 

delikventů dospěl Bosch ke dvěma podezřelým. Jeden byl správcem 

administrativní  budovy  ve  Woodland  Hills,  který  měl  záznam 

o žhářství a obscénním chování na veřejnosti, a druhý pracoval jako 

112 

kulisák  ve  filmovém  studiu  v  Burbanku  a  ještě  jako  teenager  byl 

zatčen za pokus o znásilnění své sousedky. Co se věku týče, oba se 

už přehoupli přes druhou polovinu dvacítky. 
Bosch  i  Sheehan  se  spíše  přikláněli  ke  správci,  protože  při  své 

práci  měl  přístup  k  čisticímu  prostředku  použitému  k  umytí  dívčina 

těla. Ale McCaleb podezíral i druhého muže. To, že se jako mladíček 

pokusil  znásilnit  svou  sousedku,  ho  charakterizovalo  jako 

impulzivního člověka, jehož jednání více korespondovalo s profilem 

pachatele vyšetřované vraždy. 

Detektivové  se  rozhodli  vyslechnout  informativně  oba  muže 

a pozvali k tomu i profilistu z FBI. McCaleb důrazně požadoval, aby 

se výslechy nekonaly na policejní stanici, ale v bydlišti podezřelých, 

protože  tak  bude  mít  příležitost  pozorovat  chování  vyslýchaných 

v prostředí  jim  vlastním  a  zároveň  se  poohlédnout,  zda  v  jejich 

domácnosti  není  něco,  co  by  jim  mohlo  poskytnout  nějaké  vodítko 

pro další vyšetřování. 

Nejprve  navštívili  muže  zaměstnaného  ve  filmovém  studiu. 

Jmenoval  se  Victor  Seguin  a  bydlel  v  malém  domku  pod  přistávací 

zónou  letiště  v  Burbanku.  Když  za  dveřmi  uviděl  jejich  trojčlenný 

tým  a  vyslechl  si  Boschovo  vysvětlení,  proč  za  ním  přišli,  vypadal 

silně  vyvedený  z  míry.  Nicméně  je  pozval  dál.  Zatímco  Bosch  se 

Sheehanem  kladl  otázky,  McCaleb  seděl  na  pohovce  a  studoval 

zařízení  vzorně  uklizeného  bytu.  Během  pěti  minut  věděl,  že  mají 
správného muže, a kývl na Bosche, což byl jejich předem domluvený 

signál. 

Victor  Seguin  byí  poučen  o  svých  právech  a  zatčen.  Odvedli  ho 

do  služebního  vozu  a  jeho  domek  zatím,  než  dostanou  povolení 

k domovní prohlídce, zajistili pečetí. O dvě hodiny  později, když se 

soudním  příkazem  v  ruce  vstoupili  dovnitř,  objevili  v  podlaze  pod 

postelí  zvedací  poklop  a  pod  ním  zvukově  izolovaný  úkryt 

připomínající  rakev.  K  jejich  velkému  úžasu  v  něm  ležela  mladá, 

zhruba  šestnáctiletá  dívka.  Byla  spoutaná,  měla  přelepená  ústa,  ale 

žila. 

Poté, co jim zase klesl adrenalin v krvi a opadlo vzrušení z toho, 

že  úspěšně  rozřešili  případ  a  zachránili  dívce  život,  se  Bosch  zeptal 

113 

McCaleba,  jak  mohl  vědět,  že  mají  pravého  muže.  McCaleb  ho 

dovedl  ke  knihovně  v  obývacím  pokoji  a  ukázal  na  ohmatanou 

knížku  s názvem   Sběratel,  což  byl  poměrně  známý  román 

o mladíkovi, jehož velkým hobby byly únosy žen. 
Seguina  obvinili  z  vraždy  neznámé  dívky  a  únosu  a  znásilnění 

mladé  ženy,  kterou  se  vyšetřovatelům  naštěstí  podařilo  zachránit. 

Rozhodně  popřel,  že  by  měl  cokoliv  společného  s  vraždou  dívky 

z Mullholandu, a byl ochoten přiznat se k druhému bodu obžaloby za 

podmínky,  že  bude  souzen  pouze  za  únos  a  znásilnění  dívky,  která 

přežila. Úřad státního návladního na jeho návrh nepřistoupil a proces 

byl zahájen s tím, co měli k dispozici – otřesné svědectví zachráněné 

ženy a neúplný otisk poznávací značky na boku mrtvé oběti. 

Po  méně  než  čtyřhodinovém  rozhodování  ho  porota  prohlásila 

vinným ve všech bodech obžaloby. Úřad státního návladního potom 

obžalovanému nabídl dohodu: pokud vyšetřovatelům řekne, kdo byla 

jeho  první  oběť  a  odkud  ji  unesl,  nebude  pro  něj  obžaloba  v  druhé 

fázi procesu požadovat trest smrti. Aby tento obchod mohli uzavřít, 

musel  by  se  Seguin  přiznat  k  vraždě.  Muž  odmítl.  Státní  žalobce 

zažádal  o  vynesení  trestu  smrti  a  soudce  souhlasil.  Nikdy  nezjistili, 

kdo  byla  zavražděná  oběť,  a  McCalebovi  neuniklo,  jak  se  Bosch 

nemůže  vyrovnat  s  tím,  že  ta  mladičká  dívka,  vlastně  ještě  dítě, 

nikomu nestála ani za to, aby na policii zavolal její jméno. 

Tahle  představa  pronásledovala  i  jeho.  Jednoho  dne,  když  se  už 

soudní  proces  dostal  do  druhé  fáze  a  zabýval  se  stanovením  trestu, 
a on  přišel  podat  své  svědectví,  zašli  si  s  Boschem  o  polední 

přestávce na oběd. Ke svému překvapení zjistil, že na složce případu, 

kterou měl detektiv s sebou, je na štítku napsáno jméno oběti. 

„Co,“ vyhrkl McCaleb rozčileně. „Ty jsi ji identifikoval?“ 

Bosch se podíval na desky a rychle je obrátil štítkem dolů. 

„Ne, ještě ne.“ 

„A kde jsi tedy vzal to jméno?“ 

„No, já… Zkrátka dal jsem jí ho.“ 

Bylo  na  něm  vidět,  jak  se  z  toho  vyptávání  cítí  celý  nesvůj. 

McCaleb zvedl desky a otočil je štítkem vzhůru. 

„Cielo Azul?“ přečetl nahlas a tázavě se podíval na Bosche. 

114 

„Ehm… byla to Španělka, tak jsem jí dal španělské jméno.“ 

„To znamená modré nebe, že ano?“ 

„Jo, správné, modré nebe. Já, ehm…“ 

McCaleb trpělivě čekal. Nic. 

„Co  dál?“  pobídl  Bosche,  který  seděl  s  očima  zabořenýma  do 
desky stolu. 

„Jaksi… podívej, Terry, já nejsem zas až tak pobožný, víš, jak to 

myslím?“ 

„Ano.“ 

„Ale když jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mě, že když se tady 

dole  nenašel  nikdo,  kdo  by  ji  chtěl,  pak  možná…  alespoň  doufám, 

tam nahoře je někdo, kdo se jí ujme.“ 

Pokrčil  rozpačitě  rameny,  krátce  přitom  pohlédl  na  svého 

společníka  a  vzápětí  uhnul  pohledem.  Do  tváří  se  mu  nahrnula 

červeň. McCaleb dlouho mlčel. 

„Těžko se dá zjistit, jestli to, co děláme, řídí ruka boží. Nebo to, 

co vidíme,“ řekl nakonec. 

Bosch jenom přikývl a nikdy už o tom jménu nemluvili. 

McCaleb  zvedl  poslední  stránku  spisu  označeného  Cielo  Azul 

a obrátil  zadní  chlopeň  desek.  Při  práci  na  případu  míval  ve  zvyku 

dělat si na vnitřní stranu chlopně poznámky, protože byly ukryté pod 

štosem založených zpráv, a tak nebyly příliš na očích. Poznámky se 

týkaly  detektivů,  kteří  mu  dotyčný  případ  předložili  k  posouzení. 

Brzy totiž zjistil, že pochopení jejich psychiky je pro něj zrovna tak 
důležité  jako  informace  uložené  ve  spisech,  protože  si  svůj  prvotní 

názor  na  mnoho  aspektů  zločinu  de  facto  utváří  zprostředkovaně 

očima vyšetřovatelů. 

Případ,  který  řešili  s  Boschem,  pocházel  z  doby  více  než  před 

deseti  lety,  tedy  dříve,  než  kromě  případů  začal  podrobněji 

analyzovat i jejich vyšetřovatele. Na záložce měl napsané Boschovo 

jméno a pod ním jen čtyři slova. 

Pečlivý – bystrý – MP – AP 

Zadíval  se  na  poslední  dvě  poznámky.  Když  si  chtěl  svoje 

postřehy  udržet  v  tajnosti,  zapisoval  si  je  tésnopisem  nebo  používal 

115 

zkratky.  Tyhle  vypovídaly  o  Boschově  motivaci.  McCaleb  dospěl 

k přesvědčení,  že  detektivové  vyšetřující  vraždy,  což  byla  sorta 

policistů problematická sama o sobě, dělají svou práci – přes všechny 

těžkosti  a  problémy,  které  jim  přináší  –  hlavně  proto,  že  se 

podvědomě  řídí  svými  niternými  city  a  pohnutkami.  Zhruba  se  dali 

vyšetřovatelé  rozdělit  do  dvou  skupin.  První  z  nich  povolání 
kriminalisty vykonávali proto, že v něm mohli uplatnit svoje znalosti 

a dovednosti, druzí v něm viděli svoje životní poslání. 

Motivace detektivů se mohla rozpitvávat ještě z dalšího hlediska – 

jakým  způsobem  ke  svojí  práci  přistupují,  ať  už  je  pro  ně  cílem  či 

posláním.  Jedni  ji  brali  tak  trochu  jako  sport;  do  této  skupiny  patřil 

typ lidí, kteří emotivně strádali kvůli nedostatku uznání, a to je nutilo 

permanentně  dokazovat,  že  jsou  lepší,  chytřejší  a  mazanější  než 

pronásledovaná  kořist.  Jejich  život  jako  by  probíhal  ve  stále  se 

opakujícím  kruhu:  získají  sebevědomí  tím,  že  dopadnou  pachatele, 

kterého  strčí  za  mříže,  a  začnou  znovu  od  začátku.  Detektivové 

z druhé  skupiny  trpěli  podobnými  citovými  problémy  jako  jejich 

kolegové, ale realizovali se jiným způsobem; považovali se za jakési 

mluvčí  zavražděných.  Mezi  nimi  a  oběťmi  se  vytvořilo  téměř 

posvátné  pouto,  z  něhož  se  nedalo  vykoupit  jinak  než  zatčením 

zločince.  A  právě  to  je  pohánělo  v  úporné  štvanici  za  vrahem 

a umožňovalo  jim  na  této  nelehké  cestě  překonávat  všechny 

překážky. Pro tento typ detektivů si McCaleb vymyslel termín andělé 

pomsty.  Z  dlouholetých  zkušeností  věděl, že  policisté-andělé  jsou  ti 

nejlepší  vyšetřovatelé,  s  kterými  kdy  pracoval.  Zároveň  ale  dospěl 

k přesvědčení,  že  se  často  pohybují  po  oné  těžko  rozeznatelné 
hranici, za níž už leží černá propast. 

Jak  mohl  vyčíst  ze  zkratek  na  chlopni,  před  deseti  lety 

charakterizoval  Harryho  Bosche  jako  anděla  pomsty.  Teď  musí 

posoudit, zda se tento detektiv nepřiblížil až k samému okraji srázu, 

a zvážit možnost, jestli neudělal krok do temnoty pod ním. 

Zavřel  složku  a  z  koženého  vaku  vytáhl  ony  dvě  umělecké 

publikace o Boschovi, které si zase přinesl zpátky. Větší z nich, plná 

barevných  reprodukcí,  byla  dílem  dvou  autorů:  R.  H.  Marijnissena 

116 

a P.  Ruyffelaerea.  Druhou  knihu,  která  obsahovala  více  textu  než 

obrazů, napsal Erik Larsen. 

McCaleb  začal  s  tou  menší.  Zběžně  ji  prolistoval  a  i  po  letmém 

přečtení  publikovaných  statí  rychle  pochopil,  že,  jak  už  říkala 

Penelope  Fitzgeraldová,  na  Hieronyma  Bosche  existuje  bezpočet 

rozdílných,  někdy 

dokonce  protichůdných  názorů.  Někteří 

historikové umění, o nichž se Larsen ve své knize zmiňoval, nazývali 
malíře  humanistou,  a  jeden  ho  dokonce  považoval  za  příslušníka 

kacířské  sekty,  která  pokládala  náš  svět  vezdejší  za  samo  peklo 

ovládané Satanem. Mezi jednotlivými odborníky se vedl spor o tom, 

jaký  je  smysl  některých  Boschových  děl,  jestli  autorství  určitých 

obrazů  lze  skutečně  přiřknout  Boschovi  a  zda  mistr  navštívil  Itálii 

a spatřil tam díla svých renesančních současníků. 

McCaleb knihu zavřel a zamyšleně se na ni zadíval. Uvědomil si, 

že  žádný  z  těch  názorů  renomovaných  odborníků  není  pro  jeho 

záměr  vlastně  důležitý.  Jestliže  je  malířovo  dílo  předmětem 

nejrůznějších  interpretací,  pak  jediná,  která  by  pro  McCaleba  měla 

skutečně  klíčový  význam,  by  musela  vzejít  z  pera  pachatele  vraždy 

Edwarda  Gunna.  To,  co  ten  člověk  na  obrazech  Hieronyma  Bosche 

viděl a co si z nich odnesl, je pro jejich vyšetřování podstatnější než 

všechna odborná pojednání. 

Otevřel  větší  knihu  a  pomalu  začal  studovat  jednotlivé 

reprodukce.  V  Getty  si  je  nemohl  prohlédnout  tak  dobře,  jak  by  si 

přál. Jednak měl málo času a také mu vadilo, že při tom není sám. 

Na boční opěradlo pohovky si položil poznámkový blok, protože 

měl  v  úmyslu  udělat  si  soupis  všech  sov  a  jim  podobných  ptáků, 

které na obrazech uvidí, včetně jejich popisu. Brzy přišel na to, že na 
malbách je tolik drobných detailů, které jsou na malých reprodukcích 

těžko čitelné, že by nebylo divu, kdyby mu něco podstatného uniklo. 

Sešel  do  přední  kajuty,  aby  si  odtamtud  přinesl  lupu,  ktejou  jako 

agent míval vždy při ruce v psacím stole a prohlížel si s ní fotografie 

z místa činu. Když se ohnul ke krabici plné různých drobností, které 

si před pěti lety přinesl z kanceláře, pocítil slabý náraz do boku lodi 

a okamžitě  se  napřímil.  Nemohlo  jít  o  jeho  vlastní  člun,  protože 

zodiac nechal přivázaný k prodloužené zádi. Právě se pokoušel najít 

117 

nějaké  logické  vysvětlení,  když  ucítil,  jak  se  loď  mírně  zhoupla 

nahoru a dolů, což mu poskytlo nepochybný důkaz o tom, že někdo 

vstoupil na palubu. Soustředil se v duchu na dveře do salonu. Byl si 

jistý, že je nechal odemčené. 

Rychle  prolétl  pohledem  krabici,  v  které  se  před  chvílí 

prohraboval, a vytáhl z ní nůž na otvírání dopisů. 

Když opatrně vyšel po schodech nahoru do kuchyňky, rozhlédl se 

po  salonu.  Nikdo  tam  nebyl,  ani  nic  nechybělo.  Bylo  dost  obtížné 
vidět ven na palubu, protože ve skle dveří se zrcadlil vnitřek salonu, 

ale presto rozeznal v kokpitu, v záři světel z Crescent Street, siluetu 

muže.  Stál  zády  k  salonu,  obrácený  k  ostrovu,  jako  by  obdivoval 

osvícené ulice Avalonu šplhající se nahoru po svahu. 

McCaleb rychle přiskočil k šoupacím dveřím a jediným trhnutím 

je  otevřel.  V  ruce  přitisknuté  loktem  k  boku  svíral  nůž  na  dopisy, 

střenku zvednutou nahoru. Muž v kokpitu se otočil. 

Oči se mu rozšířily údivem a McCaleb okamžitě spustil zbraň. 

„Pane McCalebe, já…“ 

„To je v pořádku, Charlie, já jenom nevěděl, kdo to je.“ 

Charlie byl noční hlídač v budově přístavní správy. McCaleb ani 

neznal  jeho  příjmení,  ale  věděl,  že  často  přijíždí  navštívit  Buddyho 

Lockridgee, když se jeho společník zdržel na lodi přes noc. McCaleb 

ani  v  nejmenším  nepochyboval  o  tom,  že  Buddy  se  příliš  nezdráhal 

vytáhnout tu a tam z lednice pár piv, obzvlášť za dlouhých nocí. To 

byl  zřejmé  také  důvod,  proč  sem  noční  hlídač  vážil  cestu  až 

z přístavu. 

„Viděl  jsem,  že  se  tu  svítí,  tak  mě  napadlo,  že  je  tu  Buddy,“ 

omlouval se. „Jen jsem se na něj chtěl kouknout.“ 

„Není tady, zůstal na pevnině. Pravděpodobně se nevrátí dřív než 
v pátek.“ 

„Fajn, tak já zase padám. A co vy, pane, všechno oukej? To nebyl 

nápad vaší paničky, abyste spal na lodi, že ne?“ 

„Ne,  Charlie,  všechno  je,  jak  má  být.  Jenom  si  potřebuju  něco 

vyřídit.“ 

Zvedl  nůž  na  otvírání  dopisů,  jako  by  tím  chtěl  hlídači  ozřejmit, 

co právě dělal. 

118 

„Už vás nebudu zdržovat, pane McCalebe. Dobrou noc.“ 

„Dobrou, Charlie. Díky, že jste měl o mě starost.“ 

Vešel  do  salonu  a  sešel  dolů  do  pracovny.  Lupu  našel  až  na 

samém dně krabice s kancelářskými potřebami. 

Po  další  dvě  hodiny  se  věnoval  prohlížení  reprodukcí.  Tajuplné, 

strašidelně  vyhlížející  krajiny  plné  fantaskních  démonů,  kteří 

obklopovali své lidské oběti, ho naprosto fascinovaly. Pokaždé, když 

si podrobně prohlédl nějaký obraz a objevil na něm něco zajímavého, 

označil  si  místo  nálezu  záložkami  příslušné  barvy,  sovy  například 
žlutými, aby se k němu mohl rychle vrátit. 

Nakonec  měl  na  seznamu  šestnáct  popisů  sov  a  dalšího  tuctu 

sovám podobných stvoření. Sovy byly namalované temnými barvami 

a číhaly  na  každém  obraze  jako  předsunuté  hlídky  blížícího  se 

posledního  soudu.  Nemohl  si  pomoci,  ale  při  pohledu  na  ně  ho 

napadalo,  že  mezi  sovou  a  detektivem  existuje  určitá  paralela. 

V obou  případech  šlo  o  noční  bytosti,  které  pronásledují  a  loví  své 

oběti, o bezprostřední svědky bolesti a zla, jež si jak lidé, tak zvířata 

působí navzájem. 

Ovšem  nejvýznamnější  objev,  který  McCaleb  učinil,  se  netýkal 

sovy,  ale  lidské  postavy.  Spatřil  ji  na  poslední  dvojstrane,  na 

reprodukci  triptychu  s  názvem  Poslední  soud,  konkrétně  na  jeho 

střední  části.  Podrobně  si  ji  prohlížel  lupou  se  zabudovaným 

osvětlením a vedle pece pekelné, do níž se vhazovali hříšníci, uviděl 

několik spoutaných nebožáků čekajících na to, až budou roztrháni na 

kusy  a vrženi  do  ohně.  V  jejich  skupince  ležel  na  zemi  nahý  muž, 

paže  a nohy  spoutané  za  zády.  Dolní  končetiny  měl  ohnuté  dozadu 

a pevně  přitažené  k  horním,  takže  se  nacházel  v  bolestivé  poloze, 

připomínající  obrácenou  polohu  plodu  v  matčině  lůně.  Silně  se  to 

podobalo  výjevu  zachycenému  na  videokazetě  z  místa  činu  a  na 
fotografiích zavražděného Edwarda Gunna. 

McCaleb  si  založil  dotyčnou  stránku  a  zavřel  knihu.  Když  vedle 

něj  na  pohovce  zazvonil  mobil,  zděšením  až  nadskočil.  Než  přijal 

hovor, podíval se na hodinky a zjistil, že je přesně půlnoc. 

Volala Graciela. 

„Myslela jsem, že se na noc vrátíš.“ 

119 

„To mám také v plánu. Právě jsem skončil a jedu.“ 

„Nechal sis v přístavu vozík?“ 

„Jo, takže tentokrát to zvládnu líp.“ 

„Bezva. Tak zatím ahoj.“ 

„Za chvilku jsem doma.“ 

McCaleb  se  rozhodl  nechat  šanon  se  spisem  i  obě  knihy  na  lodi, 

protože  usoudil,  že  si  do  druhého  dne  potřebuje  od  všeho  vyčistit 

hlavu.  Jejich  tíha  by  mu  jenom  připomínala  břemeno,  které  chtě 

nechtě s sebou musí vláčet v mysli. Zamkl loď a nasměroval zodiac 

k přístavišti pro motorové čluny. Golfové vozítko parkovalo na konci 
hráze.  Nasoukal  se  do  něj,  projel  liduprázdnou  čtvrtí  s  obchody 

a kancelářemi  a  pustil  se  nahoru  do  kopce  k  domovu.  Navzdory  vší 

snaze  vymanit  myšlenky  z  temnot  Boschova  světa  se  mu  tam 

neustále  vracely.  Zalétávaly  do  míst,  kde  stvůry  s  ostrými  zobáky, 

drápy  a noži  podrobovaly  zatracence  věčným  mukám.  Mistr 

Hieronymus  by  byl  skvělým  profilistou.  Znal  všechny  kouty  lidské 

duše a věděl, jak zvrácené sny se v nich mohou skrývat. A také to, že 

některý z nich si občas najde cestu ven. 

Kapitola 15 

Druhý den procesu začínal se zpožděním. Místo aby už pronášeli 

svou  úvodní  řeč,  stáli  žalobci  s  obhájcem  za  zavřenými  dveřmi  do 

soudní  síně  a  ještě  se  na  poslední  chvíli  dohadovali  se  soudcem 

o některých organizačních záležitostech. 

Bosch  zatím  seděl  za  stolem  obžaloby  a  čekal.  Snažil  se  setřást 

z mysli  všechny  rušivé  skutečnosti  včetně  bezúspěšného  pátrání  po 

Annabelle Croweové, které předešlou noc absolvoval. 

Konečně ve tři čtvrtě na jedenáct vstoupili do soudní síně zástupci 

obou  stran  a  usadili  se  k  příslušným  stolům.  Potom  z  cely  pro 

zadržené přivedu obžalovaného – tentokrát v obleku v  ceně úměrné 

platům  tří  zástupců  šerifa  –  a  jako  poslední  se  ve  dveřích  objevil 
soudce Nejvyššího soudu John A. Houghton a zamířil k soudcovské 

lavici. 

120 

Přelíčení  mohlo  začít.  Bosch  cítil  ve  vzduchu  napětí,  s  jakým 

přítomní  návštěvníci  čekají  na  něčí  skalp.  Los  Angeles  pozdvihlo  – 

nebo  spíše  snížilo  –  dění  v  soudní  síni  na  úroveň  zábavné  show, 

i když jeho hlavní aktéři v něm nic zábavného neshledávali. Pro ně to 

bylo drama, v kterém se hraje o lidské osudy, a takovou hru je nutné 

brát smrtelně vážné. Proces s Davidem Storeym byl možná ještě více 

než ostatní procesy nesen v duchu až hmatatelného nepřátelství mezí 

protilehlými tábory. 

Soudce  dal  pokyn  zástupci  šerifa,  který  zde  zastával  funkci 

soudního zřízence, aby přivedl porotu. Bosch se zvedl ze židle stejně 

jako  ostatní,  otočil  se  směrem  k  přicházejícím  porotcům  a  sledoval, 

jak  v tichosti  usedají  na  lavice  v  boxu  pro  porotu.  Zdálo  se  mu,  že 

v některých  jejich  tvářích  vidí  patrné  vzrušení.  Na  tenhle  okamžik 

museli  čekat  celé  dva  týdny,  než  proběhlo  výběrové  a  schvalovací 
řízení ohledně jednotlivých členů poroty. Bosch zdvihl oči ke dvěma 

kamerám  připevněným  na  zdi  nad  hlavami  porotců.  Objektivy 

obsáhly celou soudní síň, ovšem s výjimkou mužů a žen v boxu pod 

nimi. 

Když  se  zas  všichni  usadili,  soudce  Houghton  si  odkašlal  a 

s pohledem upřeným na porotu se naklonil k mikrofonu upevněnému 

na stole. 

„Dobrý den, dámy a pánové, jak se dnes račte mít?“ 

Z  lavic  porotců  se  mu  v  odpověď  dostalo  vícehlasé  zamumlání 

a soudce přikývl. 

„Omlouvám  se  za  to  zpoždění.  Musíte  si  laskavě  uvědomit,  že 

soud  je  instituce  v  podstatě  řízená  právníky.  Jako  taková  funguje 

velmi zdlóóóóóouhavě.“ 

Ze sálu se ozval zdvořilý smích a Boschovi neuniklo, že právníci 

– žalobci i obhajoba – se z povinnosti připojili, a pár jich to dokonce 

s  hlučností  odezvy  mírně  přehnalo.  Ze  své  zkušenosti  věděl,  že  při 

procesu  přístupném  veřejnosti  nemůže  soudce  říct  vtip,  kterému  by 

se právníci nesmáli. 

Bosch  se  podíval  vlevo  od  stolu  obhajoby  a  viděl,  že  druhý  box, 

který v procesu s bratry  Menendezovými sloužil pro druhou porotu, 
přímo  praská  ve  švech,  jak  je  narvaný  zástupci  sdělovacích 

121 

prostředků.  Některé  z  nich  znal  jenom  z  televizní  obrazovky, 

s několika se už v minulosti setkal na tiskových konferencích. 

Přelétl  očima  zbytek  soudní  síně  a  zjistil, že  lavice  pro  veřejnost 

stěží  pojmou  množství  jak  sardinek  natlačených  diváků.  To  se  však 

netýkalo  lavice  za  stolem  obhajoby.  Na  ní,  mezi  sebou  dostatek 

volného prostoru, sedělo několik lidí, z nichž každý vypadal tak, jako 

by  celé  dopoledne  strávil  v  maskérně.  Boschovi  bylo  jasné,  že  se 

dívá  na  nějaké  slavné  osobnosti,  ale  žádná  z  nich  mu  nebyla 

povědomá. Měl chuť naklonit se k Janis Lanwiserové a něco o nich 

vyzvědět, ale rychle ji potlačil. 

„Potřebovali  jsme  si  ještě  ujasnit  posledních  pár  detailů,“ 

pokračoval soudce ve své omluvě porotcům. „Ale teď už jsme tady, 

připraveni  začít.  Poslechneme  si  úvodní  prohlášení  obou  stran 

a musím  vás  upozornit  na  to,  že  fakta  v  nich  uváděná  nejsou 

skutečnými  fakty,  ale  pouze  je  za  fakta  každá  ze  stran  považuje, 
a teprve během procesu bude muset prokázat, že zmíněné skutečnosti 

mají  pro  případ  své  opodstatnění  a,  to  zdůrazňuji,  že  skutečně 

existují.  Prohlášení,  která  teď  uslyšíte,  neobsahují  žádné  průkazné 

důkazy  a  jako  k  takovým  k nim  musíte  přistupovat.  Všechno 

podstatné  přijde  až  později.  Takže  naslouchejte  úvodní  řeči  obou 

stran  pozorně,  ale  hlavu  si  nechte  otevřenou,  protože  vás  během 

procesu  čeká  ještě  bezpočet  dalších  informací,  které  do  ní  budete 

muset  uložit.  Nyní  tedy  můžeme  začít  a,  jak  je  zvykem,  obhajoba 

dostane slovo až jako druhá. Pane Kretz-lere, prosím.“ 

Hlavní  zástupce  obžaloby  povstal  a  došel  k  řečnickému  stolku, 

který  byl  přesně  na  středu  mezi  stoly  strany  žalující  a  obžalované. 

Úklonem hlavy pozdravil porotu a představil se jako Roger Kretzler, 

zástupce  Úřadu  státního  návladního  z  oddělení  pro  mimořádné 

trestné  činy.  Byl  to  zhruba  pětačtyřicetiletý  muž  vysoké  vyzáblé 

postavy, s nazrzlou bradkou pod krátce zastřiženými vlasy a brýlemi 

bez  obrouček  Boschovi  moc  sympatický  nepřipadal,  nicméně 

oceňoval  jeho  profesionální  schopnosti.  Obdivuhodná  byla 

i skutečnost,  že  Kretzler  ve  věku,  kdy  ostatní  jeho  vrstevníci  už 

dávno  dali  přednost  postavení  podnikových  právníků  nebo  obhájců 

ve  věcech  trestných  s tučnými  honoráři,  zastával,  a  to  z  vlastního 
 

122 

rozhodnutí,  funkci  prokurátora  v  Úřadu  státního  návladního.  Bosch 

se domníval, že Roger Kretzler postrádá rodinné zázemí. V přípravné 

době  před  procesem,  když  od  Bosche  potřeboval  nějaké  informace 

ohledně vyšetřování, mu v kteroukoliv denní či noční hodinu nevolal 

odjinud než z kanceláře. 

Prokurátor  dále  seznámil  porotce  s  dalším  zástupcem  obžaloby, 

s advokátkou Janis Langwiserovou, rovněž z oddělení mimořádných 

trestných  činů,  a  s  hlavním  vyšetřovatelem  případu,  detektivem  3. 

stupně, Harrym Boschem z LAPD. 

„Moje  řeč  bude  jen  stručná  a  krátká,  abychom  se  co  nejdříve 

dostali k dokazování potřebných faktů, jak už tady zdůraznil soudce 

Houghton. Dámy a pánové, dalo by se říct, že případ, který máte za 

úkol  posoudit,  se  teší  popularitě  díky  odlesku  záře  slavné  hvězdy. 

Také se o něm jinak než v tomto duchu ani nepíše. Ano, obžalovaný 

David  N.  Storey  je  mocný  muž  s  vysokým  postavením  ve 

společnosti,  která  žíje  v  době  poznamenané  zbožňováním  celebrit. 
Ale  když  z případu  sloupnete  všechna  ta  třpytivá  pozlátka  moci 

a slávy  –  a  já  vám  slibuji,  že  to  v  těch  několika  dalších  dnech 

uděláme  –  zůstane  vám  něco  tak  základního,  co  je  v  naší  době  až 

příliš běžné. Holý případ vraždy.“ 

Kretzler  udělal  dramatickou  pauzu.  Bosch  zalétl  pohledem 

k porotcům,  aby  zjistil  jejích  reakci.  Všechny  oči  se  upíraly  na 

zástupce obžaloby. 

„Muž, kterého zde vidíte na lavici obžalovaných, David N. Storey, 

si  večer  12.  října  minulého  roku  vyšel  s  třiadvacetiletou  herečkou 

Jody Krementzovou. Nejprve shlédli premiéru jeho posledního filmu 

a  účastnili  se  recepce,  která  po  ní  následovala.  Potom  s  Jody 

Krementzovou odjel do svého domu v Hollywood Hills, kde s ní měl 

nevynucený sexuální styk. Nemyslím, že by proti uvedeným faktům 

obžaloba něco namítala. Ty také nejsou příčinou toho, proč jsme teď 

tady.  Nás  sem  přivedlo  to,  co  se  stalo  při  nebo  po  sexuálním  aktu. 

Ráno  13.  října  nalezli  Jody  Krementzovou  uškrcenou  ve  vlastní 

posteli v domku, který měla pronajatý s další herečkou.“ 

Kretzler se odmlčel a obrátil stránku v bloku položeném na stolku 

před  sebou,  i  když  Boschovi  a  pravděpodobně  všem  ostatním 

 
123 

v soudní síni bylo jasné, že umí svou řeč nazpaměť a má ji – včetně 

všech gest – perfektně vypilovanou. 

„V  průběhu  konání  tohoto  procesu  bude  státem  Kalifornie  nade 

vši  pochybnost  prokázáno,  že  to  byl  David  Storey,  kdo  v  okamžiku 

brutální  sexuální  vášně  připravil  Jody  Krementzovou  o  život.  Tělo 

pak  odvezl,  nebo  nechal  odvézt,  ze  svého  domu  do  domu  oběti. 

Naaranžoval ho takovým způsobem, aby smrt vypadala jako nehoda. 

A následovně  využil  své  moci  a  postavení,  aby  losangeleské  policii 

zabránil ve vyšetřování zločinu. Pan Storey, který, jak se dozvíte, má 

pověst muže s hrubým chováním k ženám, si byl natolik jistý, že se 

mu podaří spravedlnosti vyklouznout, že se ve chvíli –“ 

Kretzler si zvolil tento moment, aby odvrátil oči od poroty a vrhl 

na obžalovaného pohrdavý pohled, ale ten se díval přímo před sebe, 

jako  by  se  ho  to  vůbec  netýkalo.  Prokurátor  se  obrátil  zpátky 

k porotcům. 

„– 

řekněme 
náhlé 

upřímnosti, 

chvástal 

před 

hlavním 

vyšetřovatelem  případu,  detektivem  Boschem,  že  ačkoliv  má  smrt 

dívky na svědomí, nikdo mu to nikdy nedokáže.“ 

Kretzler  si  odkašlal,  což  znamenalo,  že  se  chystá  k  závěrečnému 

shrnutí. 

„Jsme  tady,  dámy  a  pánové  porotci,  abychom  našli  spravedlnost 

pro  Jody  Krementzovou.  Abychom  považovali  za  svou  povinnost 

postarat se o to, aby vrah neunikl trestu za zločin, kterého se dopustil. 

Stát Kalifornie vás žádá, a já se k té žádosti připojuji, abyste pozorně 

sledovali  celý  proces  a  nezaujatě  zvažovali  všechny  předkládané 

důkazy.  Pokud  budete  takto  postupovat,  potom  je  jisté,  že 

spravedlnosti  bude  učiněno  zadost.  Pro  Jody  Krementzovou,  i  pro 

nás všechny.“ 

Zvedl  ze  stolku  poznámkový  blok  a  vykročil  směrem  ke  stolu 

obžaloby. Vzápětí se ale zastavil a na vteřinku se zamyslel, jako by 

mu  hlavou  probleskla  jakási  neodkladná  myšlenka.  Jak  Bosch 
předpokládal,  šlo  o  dobře  nacvičenou  hereckou  etudu.  Divil  by  se, 

kdyby to nepostřehli i porotci. 

„Právě mě napadlo, že se, jak všichni dobře víme, do naší nedávné 

historie  zde,  v  Los  Angeles  zapsaly  procesy,  v  nichž  se  místo 

124 

obžalovaných celebrit dostávala na pranýř naše policie. Když se vám 

nelíbí  zpráva,  zastřelte  posla.  Jakýmkoliv  způsobem.  To  je  jeden 

z oblíbených  triků,  který  obhájci,  když  už  nevědí  kudy  kam, 

vytáhnou  ze  svého  advokátského  klobouku.  Apeluji  na  vás,  dámy  a 

pánové, abyste si sami sobě dali slib, že si zachováte jasnou hlavu a 

budete  mít  před  očima  konečnou  metu,  kterou  je  pravda  a 

spravedlnost.  Nenechte  se  ošálit.  Nenechte  se  zavést  špatným 

směrem. Věřte v pravdu, a to vám pomůže najít cestu.“ 

Došel  ke  svému  místu  a  posadil  se.  Bosch  si  všiml,  že 

Langwiserová  zvedla  ruku  ke  Kretzlerově  paži  a  pochvalné  mu  jí 

stiskla. I to byla součást předem připraveného představení. 

Soudce  oznámil  porotcům,  že  vzhledem  ke  stručnosti 
prokurátorova úvodního projevu může proces pokračovat dál, aniž by 

musel před dalším prohlášením vyhlásit přestávku na oběd, a předal 

slovo  zástupci  obhajoby.  Ovšem  polední  pauza  už  na  sebe  nedala 

dlouho  čekat.  Obhájce  povstal,  došel  na  stanoviště  svědků  a  řeč, 

s kterou  se  obrátil  k  porotcům,  zabrala  ještě  méně  času  než 

Kretzlerova. 

„Víte,  dámy  a  pánové,  pokud  jde  o  takové  ty  řečičky,  jako 

zastřelte  posla,  nestřílejte  posla,  tedy  dovolte,  abych  vám  k  tomu 

něco řekl. Ta ušlechtilá slova, jimiž vás pan Kretzler na konci svého 

proslovu  obdařil,  jsou  naprosto  totožná  s  těmi,  která  říkají  všichni 

žalobci na začátku každičkého procesu, který se koná v téhle budově. 

Připadá  mi,  že  si  je  snad  nechali  natisknout  na  vizitky,  co  mají 

nastrkané po všech kapsách.“ 

Kretzler  povstal  a  vyslovil  námitku  proti  tomu,  co  označil  jako 

hrubé přehánění. Soudce obhájce napomenul, ale zároveň připomněl 

prokurátorovi, aby si námitky šetřil pro jiné situace. Fowkkes rychle 

pokračoval. 

„Omlouvám  se  za  tohle  extempore,  vážení.  Měl  jsem  vědět,  že 

žalobci a policisté bývají na tyhle věci hákliví. Rád bych teď citoval 

jiné  přísloví,  které  bezpochyby  všichni  znáte.  Není  kouře  bez  ohně. 
V  průběhu  tohoto  procesu  budeme  skrz  ten  kouř  společně  hledat 

cestu. K ohni dojít můžeme, nebo také nemusíme, ale zcela určitě – 

aniž by v nás zůstal jen stíneček pochybností – dojdeme k závěru, že 

125 

tento  muž  –  ,“  otočil  se  a  rozmáchlým  gestem  ukázal  ke  svému 

klientovi  „–  že  tento  muž,  David  N.  Storey,  není  zodpovědný  za 

zločin,  z  něhož  je  obžalován.  Ano,  je  to  člověk,  který  se  těší  moci 

a význačnému  postavení,  ale  mějte  na  paměti,  že  tím  se  žádného 

zločinu  nedopustil.  Netvrdím,  že  se  můj  klient  nestýká  se  známými 

osobnostmi, ale jak jsem se přesvědčil v časopise People, to by pak 

byla zločincem pomalu každá hvězda. Pokud jde o osobní život pana 

Storeyho, možná v něm objevíte takové zvyky a záliby, které se vám 

budou zdát nepřístojné. Mně tak alespoň připadají. Ale uvědomte si, 

že  tyto  –  řekněme  výstřelky  –  nejsou  trestným  činem,  který  je 

předmětem tohoto jednání. Tím činem je vražda – Nic víc, nic míň. 

A s tou David Storey nemá nic společného. Je NEVINEN. Nezáleží 

na tom, co vám pan Kretzler, slečna Langwiserová a detektiv Bosch 
spolu  se  svými  svědky  budou  tvrdit,  ale  v  tomto  případě  neexistuje 

jediný důkaz, který by prokazoval vinu Davida N. Storeyho.“ 

Poté  se  Fowkkes  uklonil  porotě  a  vrátil  se  ke  stolu  obhajoby. 

Soudce  Hougton  oznámil,  že  vyhlašuje,  i  když  trochu  předčasně, 

polední přestávku a odpoledne budou následovat výpovědi svědků. 

Bosch  pozoroval  členy  poroty,  jak  mizí  jeden  za  druhým  ve 

dveřích vedle boxu. Někteří z nich se přes rameno ohlédli zpátky do 

soudní  síně.  Porotkyně,  která  šla  jako  poslední,  asi  padesátiletá 

černoška,  upřela  pohled  přímo  na  Bosche.  Sklopil  oči  a  okamžitě 

litoval, že to udělal. Rychle je zase zdvihl, ale už byla pryč. 

Kapitola 16 

Když soudce vyhlásil polední přestávku, McCaleb vypnul televizi. 

Neměl  zájem  naslouchat  hlubokomyslným  analýzám  takzvaných 

odborníků  v  televizním  studiu.  Průběh  přelíčení  si  uměl  zhodnotit 

sám.  Usoudil,  že  v  úvodních  prohlášeních  zabodovala  hlavně 

obhajoba. Fowkkes podnikl elegantní tah, když přiznal porotcům, že 

i jeho  samého  Storeyho  osobní  život,  obzvlášť  některé  zvyky, 

v podstatě  pohoršují.  Vlastně  jim  tak  naznačoval,  že  když  se  s  tím 

vyrovnal on, obhájce, můžou se s tím vyrovnat i oni. Připomínal jim, 

 
126 

že  případ  se  týká  ztraceného  lidského  života,  a  ne  toho,  jaký  život 

kdo vede. 

Pomalu se začal chystat na odpolední setkání s Jaye Winstonovou. 

Ráno  si  po  snídani  zajel  na  loď  a  přinesl  si  odtamtud  obě  knihy 

a potřebné  spisy.  Teď,  vyzbrojen  nůžkami  a  lepicí  páskou,  dával 

dohromady  materiál,  kterým  chtěl  Winstonovou  nejen  ovlivnit,  ale 

i přesvědčit o něčem, čemu měl problém věřit sám. Svým způsobem 

teď  absolvoval  jakousi  kostýmovou  zkoušku,  aby  se  mu  odpoledne 

podařilo  získat  rolí  při  vyšetřování  případu.  Vzhledem  k  tomu 

považoval  čas,  který  se  rozhodl  věnovat  pečlivé  přípravě  toho,  co 

zástupkyni šerifa ukáže a řekne, za velmi efektivně využitý. Skýtalo 

mu  to  možnost  objevit  včas  logické  nesrovnalosti  a  přichystat  si 

odpovědi na otázky, o nichž věděl, že mu je Winstonová bude klást. 

Právě když zvažoval, jakými slovy rozhovor začít, zavolala mu na 

mobil. 

„Možná máme něco ohledně té sovy. Těžko říct.“ 

„O co jde?“ 
„Distributor  v  Middletonu  v  Ohiu  si  myslí,  že  ví,  odkud  náš 

odlitek pochází. Přímo tady od nás, z Carsonu, z firmy Ptačí bariéra.“ 

„A proč si to myslí?“ 

„Protože  Kurt  rozeslal  faxem  fotografie  naší  sovy  a  v  Ohiu  si 

všimli, že je to typ, který je dole otevřený.“ 

„Jo, a to znamená co?“ 

„Obvykle  prý  dostávají  objednávky  na  typy  s  uzavřeným 

spodkem,  takže  se  podstavec  může  naplnit  pískem  nebo  tak  něčím, 

aby je nezvrhl vítr, déšť a podobně.“ 

„Chápu.“ 

„Ale mají jednoho subdodavatele, právě tu Ptačí bariéru, který od 

nich  objednává  ty  otevřené.  Tady  pak  do  nich  namontujou  nějakou 

blbost, co vřeští.“ 

„Jak vřeští?“ 

„No, asi vydává zvuky jako opravdická sova. Zřejmě účinná zbraň 

na odhánění ptáků. Víte, jaký má ta firma reklamní slogan? Jednička, 

která  z  ptáků  dělá  dvojky.  Roztomilé,  co?  Takhle  se  vám  ohlásí  do 

telefonu, když tam zavoláte.“ 

127 
 

McCaleb se nezasmál. Byl příliš zaujatý novou informací, než aby 

ocenil její vtipkování. 

„Říkala jste, že jsou v Carsonu?“ 

„Správně,  není  to  moc  daleko  od  přístavu.  Teď  mám  nějaké 

jednání,  ale  než  pojedu  za  vámi,  tak  se  u  nich  zastavím.  Nebo  se 

chcete setkat tam? Stačil byste to?“ 

„Jo, to bych mohl zvládnout.“ 

Podle  adresy,  kterou  mu  dala,  sídlila  firma  zhruba  tak 

čtvrthodinky  jízdy  od  Cabrillo  Marina,  a  tak  se  dohodli,  že  se  tam 

setkají  ve  dvě.  Ředitel  společnosti,  jakýsi  Cameron  Riddell,  je 

ochoten  je  přijmout,  oznámila  mu  ještě  Winstonová  a  chystala  se 

zavěsit. 

„Přinesete tu sovu?“ vyhrkl rychle do přístroje. 

„Co  myslíte,  Terry?  Letos  to  bude  dvanáct  let,  co  nosím  odznak 

detektiva. A mozek ještě déle.“ 

„Promiňte.“ 

„Nashle ve dvě.“ 

Když vypnul telefon, vyndal z mrazáku přebývající tamali, uvařil 
ho v mikrovlnce a zabalené do fólie strčil k ostatním věcem do vaku, 

aby měl s sebou na lodi něco k snědku. Ještě se zastavil v obývacím 

pokoji podívat se na Cielo. Spala v náručí paní  Perezové, kterou na 

částečný  úvazek  zaměstnávali  jako  chůvu.  Jemně  polaskal  prsty 

tvářičku pokojně oddechující dcerky a odešel. 

Společnost  Ptačí  bariéra  sídlila  v  obchodní  a  průmyslové  čtvrti 

plné  různých  provozoven,  prodejních  skladů  a  skladištních  hal 

nakupených  podél  východního  okraje  dálnice  405  hned  pod 

přistávací  plochou  letiště,  nad  níž  se  vznášel  balon  s  nápisem 

Goodyear.  McCaleb  viděl,  jak  se  upevňovací  lana,  jimiž  byl  balon 

připevněn,  napínají  ve  větru  vanoucím  z  hor.  Když  zahnul  k  Ptačí 

bariéře,  před  budovou  firmy  stálo  přepychové  LTD,  o  němž  si  byl 

jistý, že patří Jaye Winstonové. Nemýlil se. Když prošel skleněnými 

dveřmi  do  recepce,  seděla  už  uvnitř.  Na  podlaze  měla  u  nohou 

postavený  kufřík  a  kartónovou  krabici  přelepenou  nahoře  červenou 

lepicí  páskou  s  nápisem  DOLIČNÝ  MATERIÁL.  Okamžitě  vstala 

a šla  ke  skleněnému  okénku  proti  dveřím,  za  nímž  McCaleb  spatřil 

128 

mladého muže s telefonním přístrojem u ucha. „Můžete zavolat panu 

Riddellovi, že už jsme tu oba?“ 

Mladík, který se zřejmě nacházel uprostřed telefonického hovoru, 

pouze přikývl. 

Za  pár  minut  byli  uvedeni  do  kanceláře  Camerona  Riddella. 

Winstonová  se  ujata  představování  a  McCaleba,  který  zůstal  stát  za 

ní s krabicí v rukou, představila jako svého kolegu. Neřekla tedy nic, 

co  by  nebylo  pravda,  ale  zároveň  tak  obešla  fakt,  že  její 

spolupracovník nemá odznak. 

Ředitel  Ptačí  bariéry  byl  zhruba  pětatřicetiletý  muž  příjemného 

vzhledu a, jak se zdálo, měl skutečně upřímný zájem pomoct policii 

při vyšetřování. Winstonová si navlékla pár latexových rukavic, které 

si přinesla v kufříku, potom projela klíčkem pod červenou páskou na 

krabici  a  otevřela  ji.  Vyzvedla  z  ní  sovu  a  postavila  ji  na  Riddellův 

psací stůl. McCaleb prázdnou krabici mezitím odložil na podlahu. 

„Co byste nám o tomhle mohl říct, pane Riddelle?“ 

Zůstal stát v čele stolu a předklonil se přes něj k plastové figuríně. 

„Smí se na ni sahat?“ 

„Ne, ale kdybyste použil tohle…“ 
Winstonová 

otevřela 

kufřík, 

z 

kartónového 

zásobníku 

s rukavicemi  vytáhla  další  pár  a  nabídla  je  Riddellovi.  McCaleb 

jenom mlčky přihlížel, protože se rozhodl, že do průběhu rozhovoru 

zasáhne jen v případě, když ho k tomu Winstonová vyzve nebo když 

něco podstatného opomene. Ředitel ochotně zápasil s rukavicemi, ale 

šlo mu to velmi pomalu. 

„Promiňte,“ omlouvala se Winstonová. „Tohle je střední velikost. 

Vy byste potřeboval elko.“ 

Když se Riddell konečně nasoukal do rukavic, zdvihl sovu oběma 

rukama nahoru a nejprve se zaměřil na zadní stranu podstavce. Dále 

se  podíval  do  dutiny  uvnitř  plastového  odlitku  a  nakonec  si  podržel 

ptáka  přímo  proti  sobě,  zřejmě  studoval  černě  namalované  oči. 

Potom  ho  položil  zpátky  na  roh  stolu  a  vrátil  se  ke  svému 

ředitelskému  křeslu.  Usedl  do  něj  a  stiskl  tlačítko  na  ovládacím 

panelu ústředny. 
 

129 

„Monique,  tady  je  Cameron.  Mohla  byste  zajít  dozadu,  najít  tam 

jednu z ozvučených sov a přinést mi ji sem? Potřeboval bych ji hned 

teď.“ 

„Už běžím.“ 

Riddell  si  stáhl  rukavice  a  rozhýbal  prsty.  Potom  se  obrátil 

k Winstonové,  zřejmě  postřehl,  že  ona  tu  má  rozhodující  slovo, 

a ukázal na plastovou sovu. 

„Ano,  je  to  jedna  z  našich,  ale  byla…  nevím  přesně,  jaké  slovo 

teď  použít.  Byla  dodatečně  změněna,  upravena.  My  je  takhle 

neprodáváme.“ 

„Co je na ní jiné?“ 

„No,  Monique  jeden  exemplář  přinese,  takže  to  uvidíte  sami,  ale 

v podstatě  se  dá  říct,  že  tuhle  někdo  trochu  přemaloval  barvou 

a odstranil  zvukové  zařízení.  A  ještě  něco.  Tady  dole  dáváme 

nálepku s výrobní značkou naší firmy, ale ta je taky pryč.“ 

Ukázal na zadní stranu podstavce. 
„Začněme třeba s tou barvou,“ navrhla Winstonová. „Čím se liší?“ 

Než  stačil  Riddell  odpovědět,  ozvalo  se  jedno  klepnutí  na  dveře 

a dovnitř  vstoupila  žena  se  sovou  zabalenou  v  igelitu.  Riddell  ji 

požádal,  aby  odlitek  položila  na  stůl  a  sundala  z  něj  obal. 

McCalebovi  neuniklo,  jak  se  poušklíbla,  když  uviděla  černě 

namalované  oči  jejich  sovy.  Riddell  ženě  poděkoval  a  ona  odešla 

z kanceláře. 

McCaleb  začal  sovy  vzájemně  porovnávat.  Ta,  kterou  přinesla 

Winstonová,  byla  mnohem  tmavší.  Na  rozdíl  od  ní  měla  původní 

sova na peří pět různých barev, včetně bílé a světle modré, a panenky 

očí lemované svítivě jantarovou žlutí. Stejně jako jejich spočívala na 

černém plastikovém podstavci. 

„Jak  vidíte,  tak  sovu,  co  jste  přinesli,  někdo  přetřel  jinými 

barvami,“  začal  Riddell.  „Speciálně  oči.  Když  je  takhle  začerníte, 

přijdete o hlavní efekt. Oči jsou totiž opatřené reflexní fólií, od které 

se  odráží  dopadající  světlo  a  vzniká  dojem,  jako  když  sova  hýbe 

očima.“ 

„Ptáci si myslí, že jde o živého dravce.“ 

130 
 

„Přesně tak. Ale když ty oči někdo takhle zapatlá, tak je mu celá 

reflexní fólie nanic.“ 

„Máme  takový  pocit,  že  osobě,  která  to  udělala,  o  ptáky  zrovna 

nešlo. Jaký je další rozdíl?“ 

Riddell potřásl hlavou. 

„Jen to, že peří té vaší někdo ztmavil. To vidíte na první pohled.“ 

„Jo,  je  mnohem  tmavší.  Předtím  jste  se  také  zmiňoval  o  tom,  že 

z ní bylo odstraněno nějaké zařízení. Jaké?“ 

„Z  Ohia  nám  dodají  plastové  odlitky  a  my  je  tady  natřeme 

a opatříme  jedním  ze  dvou  zařízení.  Tady  ten  je  náš  standardní 

model.“ 

Riddell  zvedl  sovu  a  ukázal  jim  ji  zespodu.  Černý  plastikový 

podstavec se při tom pohybu otočil kolem své osy a ozval se hlasitý, 

uši drásající skřek. 

„Slyšeli jste to?“ 

„Jistě, docela to stačilo, pane Riddelle.“ 

„Promiňte.  Ale  alespoň  jste  viděli,  na  jakém  principu  tenhle 

mechanismus  vlastně  funguje.  Sova  je  připevněna  k  podstavci 
a reaguje na poryvy větru. Jak se otáčí, uvádí zařízení v podstavci do 

pohybu a vyluzuje zvuky a skřeky jako skutečný dravec. Ovšem jen 

tehdy,  pokud  fouká  vítr.  Vyrábíme  ještě  model  deluxe,  ten  má 

v podstavci  elektronické  zařízení.  Jeho  součástí  je  přehrávač 

s mikrofonem,  který  vysílá  nahrané  hlasy  živých  predátorů,  jako  je 

třeba sokol. Bez ohledu na povětrnostní situaci.“ 

„Má člověk možnost koupit si sovu bez zvukových zařízení?“ 

„Ano.  Můžete  si  objednat  pouze  náhradní  tělo  s  prázdným 

podstavcem.  Obvykle  to  bývá  kvůli  tomu,  že  se  sova  zničí  nebo 

ztratí.  Když  je  plastový  odlitek  vystaven  různým  vlivům  počasí, 

obzvláště v přímořských lokalitách, barva na něm vydrží zhruba dva 

tři roky a pak už sova v ostatních ptácích nevzbuzuje takový respekt. 

Buďto  ji  musíte  znovu  namalovat,  nebo  si  jednoduše  koupit  novou. 

Abych  pravdu  řekl,  odlitek  těla  je  nejlacinějším  dílem  celého 

výrobku.“ 

Winstonová  zalétla  pohledem  k  McCalebovi.  Neměl  nic  proti 

tomu,  jakým  způsobem  vedla  rozhovor  s  Riddellem,  ani  žádnou 

131 

doplňující  otázku.  Kývl  tedy  souhlasně  hlavou  a  Winstonová  se 

otočila zpátky k řediteli. 

„Ještě  jedna  věc,  pane  Riddelle.  Myslím,  že  bychom  teď 

potřebovali  zjistit,  jestli  by  se  dalo  vypátrat,  jak  se  ta  naše  sova 

dostala ke svému majiteli.“ 

Riddell  se  na  oba  plastové  ptáky  dlouze  zadíval,  jako  by  mu  to 

mohlo poskytnout odpověď na danou otázku. 

„No,  to  bude  dost  obtížné.  Jde  jen  o  jednu  položku  z  celého 

množství  zboží.  Za  rok  jich  prodáváme  několik  tisíc.  Jednak  je 

dodáváme  do  našich  filiálek  a  kromě  toho  máme  zásilkový  prodej; 

zboží nabízíme jak v katalogu, tak na internetu.“ 

Náhle luskl prsty. 

„Je tu jedna věc, která by to možná trochu usnadnila.“ 

„Jaká?“ 

„Vloni  se  začal  vyrábět  nový  typ.  V  Číně.  Udělali  totiž  nějaký 

průzkum  a  zjistili,  že  takový  ten  rohatý  druh  sovy  představuje  větší 

hrozbu  pro  ostatní  ptáky  než  sova  s  kulatou  hlavou.  Takže  vyrobili 

formy s rohama a přešli na nový model.“ 

„Myslím, že trošku nechápu, kam tím míříte, pane Riddelle.“ 
Ředitel pozdvihl prst, jako by chtěl říct, ať chvilku počká. Potom 

vytáhl  jednu  ze  zásuvek  u  stolu  a  chvíli  se  v  ní  prohraboval.  Mezi 

všemožnými formuláři objevil firemní katalog a  rychle v něm začal 

listovat.  McCaleb  zjistil,  že  hlavním  obchodním  artiklem  Ptačí 

bariéry  nejsou  pouze  plastikové  sovy,  ale  celá  řada  nejrůznějších 

systémů na zastrašování ptáků včetně drátěných zábran, hřebů a sítí. 

Riddell  nasel  stránku  s  fotografií  sovy  a  otočil  ji  směrem 

kWinstonové a McCalebovi. 

„Tohle  je  starý  katalog,“  vysvětloval.  „Vidíte,  že  nabízená  sova 

má  kulatou  hlavu.  Výroba  se  změnila  vloni  v  červnu,  zhruba  před 

sedmi měsíci. Teď máme tady ty krasavice.“ 

Ukázal na sovy postavené na stole. 

„Jak  jim  z  každé  strany  hlavy  trčí  nahoru  několik  pírek,  tak  to 

vypadá, jako kdyby jim rostly růžky. Obchodní zástupce povídal, že 

i když  se  tenhle  druh  sovy  odborně  jmenuje  výr,  lidi  jim  většinou 

říkají rohatí a někdy dokonce poslové ďábla.“ 

132 

 
Winstová pohlédla na McCaleba, který významně zdvihl obočí. 

„Takže podle vás se tenhle typ sovy prodává a kupuje od loňského 

června,“ obrátila se zpátky k Riddellovi. 

„Spíš od srpna, možná až od září. Začali je sice vyrábět v červnu, 

ale  první  zásilku  jsme  určitě  nedostali  dřív  než  koncem  července. 

A také jsme museli nejprve doprodat zásoby sov s kulatou hlavou.“ 

Potom se Winstonová vrátila ke svojí původní otázce. Zajímalo ji, 

jakým  způsobem  vedou  záznamy  o  prodeji,  a  Riddell  se  ochotně 

pustil  do  vysvětlování.  Informace  o  jednotlivých  objednávkách 

realizovaných  podle  katalogu  nebo  na  intemetu  se  ukládají  do 

počítače  a jsou  tedy  kdykoliv  dostupné.  Ale  co  se  týče  dodávek 

odběratelům,  kteří  pak  prodávající  sovy  v  obchodech  železářským 

zbožím,  domácími  či  lodními  potřebami,  tak  u  těch  se  detailní 

záznamy  nevedou.  Riddell  se  otočil  k  počítači  a  napsal  několik 

příkazů.  Potom  ukázal  na  obrazovku,  i  když  Winstonová 

s McCalebem stáli v takovém úhlu, že na ni nemohli vidět. 

„Vyžádal jsem si dílčí údaje od 1. srpna 2000,“ řekl. 

„Dílčí údaje?“ 

„Ano,  podíl  modelů  deluxe,  standardních  modelů  a  náhradních 

figurín  na  celkovém  prodeji.  Vykazujeme,  že  jsme  jich  za  uvedené 
období prodali čtyři sta čtrnáct kusů. Také jsme jich rovných šest set 

dodali do maloobchodu.“ 

„Pokud jsem to dobře pochopila, tak bychom se s pomocí vašich 

záznamů mohli dostat k údajům o čtyřstech čtrnácti objednávkách.“ 

„Správné.“ 

„Máte jména kupujících a adresy, kam jste sovy odeslali?“ 

„Samozřejmě.“ 

„A  jste  ochotni  nám  tyhle  informace  poskytnout,  nebo  k  tomu 

potřebujeme soudní příkaz?“ 

Riddell se ušklíbl, jako by ta otázka byla zhola absurdní. 

„Říkali jste, že vyšetřujete vraždu, ne?“ 

„Ano.“ 

„Tak na co soudní příkaz? Když můžeme, pomůžeme.“ 

„To je velmi povzbuzující zjištění, pane Riddelle.“ 

133 

Seděli  v  autě  Winstonové,  na  sedadle  mezi  sebou  krabici  se 

sovou,  a  procházeli  dlouhé  seznamy  čítající  několik  listů,  které  jim 
Riddell  nechal  vyjet  z  počítače.  Seznamy  byly  rozdělené  podle 

objednávek  na  modely  deluxe,  standardní  typy  a  náhradní  figuríny. 

McCaleb  si  vyžádal  vyjetinu  s  objednávkami  náhradních  sov, 

protože, jak předpokládal, sova z bytu Edwarda Gunna měla vrahovi 

posloužit  jako  rekvizita  na  místě  činu,  a  proto  žádné  zvukové 

zařízení nepotřeboval. A navíc byla náhradní sova mnohem lacinější. 

„Doufám, že na těchhle seznamech něco objevíme,“ poznamenala 

Winstonová  s  očima  upřenýma  na  dlouhou  řadu  jmen  na  vyjetině 

s objednávkami  modelů  deluxe.  „Protože  hledat  majitele  všech  sov 

prodaných  v  železářstvích  nebo  v  obchodech  s  bůhvíjakým  zbožím 

by znamenalo soudní příkazy a právníky a – heleme se, tady je taky 

Getty. Objednali čtyři.“ 

McCaleb  se  k  ní  obrátil  a  na  chvíli  se  nad  jejím  sdělením 

zamyslel.  Nakonec  pokrčil  rameny  a  vrátil  se  ke  svému  seznamu. 

Winstonová učinila totéž, ale dál pokračovala ve vypočítávání potíží, 

s  nimiž  by  se  museli  potýkat,  kdyby  chtěli  projít  všechny  obchody, 

kde se kdy prodávaly rohaté sovy. Náhle zpozorněla. McCaleb, který 

se  na  posledním  listu  vyjetiny  dostal  ke  třetímu  jménu  od  konce, 

vzrušeně  vydechl.  To  jméno  poznal.  Pomalu  jel  prstem  po  řádce 

s dalšími údaji o zásilce, jako místo a datum dodání, způsob placení, 
obsah objednávky a jméno příjemce, pokud není totožný s kupujícím. 

Napětí,  které  se  v  tu  chvíli  McCaleba  zmocnilo,  se  přeneslo  i  na 

Winstonovou, a to ji přimělo přerušit svoje litanie. 

„Co? Děje se něco?“ 

„Jo, koukněte se.“ 

Natáhl  k  ní  ruku  s  vyjetinou  přehnutou  na  poslední  list  a  prstem 

ukázal na příslušnou řádku. 

„Tady  ten  kupující.  Jerome  Van  Aiken.  Jeden  kus  náhradní  sovy 

nechal poslat na adresu Gunnova bytu den před Vánoci. Objednávka 

placena poštovní poukázkou.“ 

Vzala od něj seznam a nahlas pokračovala ve čtení informací. 

„Zasláno na adresu Grand Royale Appartment, Sweetzer, ale jako 

příjemce  je  uveden  pan  Lubbert  Das  bytem  u  Edwarda  Gunna. 

134 

Lubbert Das. Žádné takové jméno se během vyšetřování neobjevilo. 

Ani si nevzpomínám, že by patnlo některému z nájemníků. Zavolám 

Rohrshakovi,  jestli  Gunn  někdy  neměl  spolubydlícího,  co  by  se  tak 
jmenoval.“ 

„Vůbec se nemusíte namáhat. Lubbert Das tam nikdy nebydlel.“ 

Zvedla oči od seznamu a upřeně se zadívala na McCaleba. 

„Vy víte, kdo je Lubbert Das.“ 

„Svým způsobem ano.“ 

Svraštila obočí. 

„Svým  způsobem?  Jakým  způsobem?  A  co  ten  Jerome  Van 

Aiken?“ 

Přikývl.  Winstonová  odhodila  složené  listy  seznamu  na  krabici 

ležící  mezi  nimi.  Dívala  se  na  McCaleba  se  směsí  zvědavosti 

a rozhořčeni. 

„Tak prosím, Terry, myslím, že nastal čas, kdy byste měl konečně 

kápnout božskou.“ 

McCaleb znovu přikývl a položil ruku na páčku dvířek. 

„Co kdybychom zajeli ke mně na loď? Tam si to můžeme v klidu 

probrat.“ 

„Proč si to, k sakru, nemůžeme probrat rovnou tady a teď?“ 

McCaleb se úsměvem pokusil obnovit přátelský kontakt. 

„Protože  tady  nemůžu  provést  to,  co  byste  asi  označila  jako 

audiovizuální demonstrace.“ 
Otevřel dvířka a vystoupil. Potom se k ní naklonil zpátky do vozu. 

„Takže se přesouváme na  Přicházející vlnu, ano?“ 

Vzdorovitě pohodila hlavou. 

„Jedině,  když  pro  mě  máte  profil  pachatele,  co  bude  na  toho 

našeho pasovat jako hrnec na zadek.“ 

Opět se mírně usmál. 

„Nemám pro vás žádný profil, Jaye.“ 

„Co tedy máte?“ 

„Podezřelého.“ 

Zavřel dvířka, a ještě když kráčel přes parkoviště ke svému vozu, 

za zády mu zaznívaly její tlumené kletby.  Náhle na něj dopadl stín, 

který zakryl i všechno kolem. Zdvihl oči,  aby zjistil, co se děje,  ale 

135 

byl  to  jen  balon  Goodyear  nahoře  nad  letištěm,  který  v  tu  chvíli 

způsobil úplně zatmění slunce. 

Kapitola 17 

Za patnáct minut už byli oba na  Přicházející vlně. McCaleb vzal 
do  salonu  nějaké  koly  a  řekl  Winstonové,  aby  se  posadila  na 

polstrovanou  židli  na  konci  konferenčního  stolku.  Na  jeho  žádost 

s sebou  přinesla  krabici  s  jejich  předmětem  doličným.  Teď  použil 

dva papírové ručníky, aby sovu vytáhl z krabice a postavil na stolek 

před  Winstonovou.  Pozorovala  ho  s  rozzlobeně  sevřenými  rty. 

McCaleb  chápal,  že  pro  ni  není  nic  příjemného  být  takhle 

manipulována  při  vyšetřování  vlastního  případu,  ale  doufal,  že  z  ní 

hněv vyprchá, jakmile jí seznámí se svými objevy. 

„Radši  se  koukejte  blejsknout,  Terry,  jestli  mě  tedy  nechcete 

nasrat.“ 

Dobře  si  pamatoval,  co  si  poznamenal  na  vnitřní  stranu  zadní 

chlopně desek, když s Jaye pracoval na jejich úplně prvním případu: 

když je ve stresu, má tendenci mluvit nespisovně a používat sprostá 

slova. Kromě toho si ještě zapsal, že je bystrá a intuitivní. Doufal, že 

i tyto dvě schopnosti zůstaly zachovány stejnou měrou jako ta první. 

Přistoupil  k  pracovnímu  pultu,  který  odděloval  kuchyňku  od 

obývací  části  salonu.  Teď  na  něm  ležely  desky  s  připravenou 

prezentací.  Otevřel  je  a  vyndal  z  nich  vrchní  list,  který  odnesl  ke 

konferenčnímu stolku. Odstrčil seznamy zákazníků Ptačí bariéry, na 

uvolněné místo přitáhl sovu a přinesený list opřel o její podstavec. 
„Co myslíte, je tohle náš pták?“ 

Winstonová  se  předklonila  dopředu,  aby  si  mohla  prostudovat 

barevnou  reprodukci,  kterou  na  listu  před  sebou  spatřila.  Byl  to 

zvětšený  detail  Boschova  triptychu   Zahrada  pozemských  rozkoší. 

Nahý muž na něm vztahoval ruce k hnědé sově s lesklýma černýma 

očima.  McCaleb  detail  vystřihl,  zároveň  s  dalšími  reprodukcemi, 

z Marijnissenovy  knihy.  Sledoval,  jak  oči  Winstonové  putují  sem 

a tam mezi sovou na stolku a tou na obraze. 

136 

„Řekla bych, že se shodujou,“ pronesla konečně. „Kde jste k tomu 

přišel, v Getty? Proč jste se o tom nezmínil už včera, Terry? Co má, 

do prdele, tohle všechno znamenat?“ 

Ve  snaze  Winstonovou  uklidnit  zvedl  ruku  a  několikrát  jí 

chlácholivě pokynul otevřenou dlaní. 

„Všechno  vám  vysvětlím.  Teď  ale  chci,  abyste  mě  nechala 

pokračovat a otázky si schovávala až na konec.“ 

Mávla  odevzdaně  rukou,  že  souhlasí.  McCaleb  znovu  přešel 
k pultu, vytáhl z desek druhý list a vrátil se k Winstonové. 

„Stejný malíř, jiný obraz.“ 

Opřel ho o první list. Pozorně se na něj zadívala. Detail pocházel 

z obrazu Poslední soud a zobrazoval hříšníka, jak svázaný v reverzní 

fetální pozici čeká na to, až bude vhozen do ohně pekelného. 

„Tohle mi, krucinál, nedělejte. Kdo to maloval?“ 

„Za chvilinku se to dozvíte.“ 

Vydal se znovu k deskám ležícím na kuchyňském pultu. 

„Ten chlápek ještě žije?“ volala za ním. 

Došel  k  ní  se  třetím  listem  v  ruce  a  přidal  ho  ke  dvěma 

předchozím. 

„Už je skoro pět set let mrtvý.“ 

„A sakra.“ 

Zvedla  poslední  reprodukci  a  zblízka  si  ji  prohlížela.  Tentokrát 

nešlo  o  detail,  ale  o  celkový  pohled  na  obraz  s  názvem  Deska  se 

sedmi hlavními hříchy. 

„To uprostřed má být boží oko, co vidí všechny hříchy na světě,“ 

vysvětloval  McCaleb.  „Poznáváte  slova,  která  jsou  napsaná  v  tom 

zlatém proužku, který má představovat duhovku kolem panenky?“ 

„Střež  se,  strez  se…, “  šeptem  citovala  slova  překladu. 
„Prokristapána, takže tu máme pořádnýho cvoka. Kdo to je?“ 

„Ještě vydržte, Jaye, to nejlepší, nebo spíš nejhorší, nakonec.“ 

Po  čtvrté  došel  k  pultu  a  vrátil  se  zpátky  s  další  reprodukcí 

vyříznutou z Boschovy monografie. Podal ji Winstonové. 

„Tenhle  obraz  se  jmenuje   Léčení  bláznovství.  Ve  středověku  se 

věřilo,  že  demenci  způsobuje  kámen  v  mozku,  a  blázen  se  vyléčí 

137 

jednoduše tím, že se mu kámen vyoperuje. Všimněte si, kde je veden 

řez.“ 

„Vidím, vidím, stejně jako u Gunna. Co je tady to kolem?“ 

Objížděla prstem po okrají kruhového obrazu. Na vnějším černém 

okraji  se  stěží  dalo  rozeznat  několik  slov.  Původně  byla  provedena 

zlatou  barvou,  ale  ta  v  průběhu  věků  zčernala  tak,  že  jednotlivá 

písmena téměř splynula s pozadím. 

„Překlad  zní:  ‚ Pane,  vyřízněte  kámen.  Jmenuji  se  Lubbert  Das. ‘ 

Jak jsem se dočetl v odborné literatuře, v době, kdy náš malíř tvořil, 

mělo jméno Lubbert hanlivý charakter a označovali se jím lidí, kteří 
byli perverzní nebo hloupí.“ 

Winstonová  položila  reprodukci  k  ostatním  a  zvedla  ruce,  dlaně 

otočené dopředu. 

„Tak fajn, Terry, je to fakt bomba. Ale teď už chci vědět, kdo to 

maloval a kdo je ten váš podezřelý.“ 

McCaleb přikývl. Nastala správná chvíle. 

„Malíř  se  jmenoval  Jerome  Van  Aiken.  Byl  to  Holanďan  a  je 

považován  za  jednoho  z  největších  představitelů  severoevropské 

renesance.  Jeho  obrazy  jsou  temné,  plné  různých  stvůr  a  démonů. 

A sov. Spousty sov. Výklady odborníků se mírně liší, vidí v sovách 

symbol ďábla nebo nevyhnutelné záhuby lidstva  či symbol věčného 

zatracení,  ale  v  podstatě  se  shodují  v  tom,  že  sovy  na  Van 

Aikenových obrazech symbolizují zlo.“ 

Z  reprodukcí  na  stolku  vytáhl  tu  spodní  a  ukázal  Winstonové 

detail muže dovádějícího se sovou. 

„Tohle je přímo vzorová ukázka. Muž v objetí se sovou – poslem 

ďábla,  abychom  použili  slova  pana  Riddella.  Takový  vztah  nevede 

nikam jinam než do pekla. Tady je reprodukce celého obrazu.“ 

Z  desek,  které  pořád  nechával  ležet  na  pultu,  vybral  reprodukci 

prostřední  desky  triptychu   Zahrada  pozemských  rozkoší.  Jak  si  ji 
Jaye  začala  prohlížet,  pozoroval  výraz  jejích  očí.  Vedle  odporu 

a znechucení  se  v  nich  zároveň  zračil  i  úžas.  Ukázal  jí  čtyři  sovy, 

které tam našel, mezi nimi i tu, kterou už viděla na detailu. 

Náhle  odhodila  reprodukci  na  stolek  a  upřeně  se  zahleděla  na 

McCaleba. 

138 

„Tak  moment.  Já  vím,  že  jsem  už  tenhle  obraz  viděla  předtím. 

V nějaké knize, nebo možná na univerzitě, když jsem tam chodila na 

přednášky  o  umění.  Nikdy  jsem  o  žádném  Van  Aikenovi  neslyšela, 

alespoň myslím. Fakt to ten člověk maloval?“ 

McCaleb přikývl. 

„Autor   Zahrady  pozemských  rozkoší  se  skutečně  jmenuje  Van 

Aiken. Ale vy jste o něm nikdy neslyšela, protože jeho pravé jméno 

znají  spíš  jen  odborníci.  Místo  svého  křestního  jména  Jerome  totiž 

používal jeho latinskou verzi a příjmení si vypůjčil od názvu rodného 

města. A tak se do dějin umění zapsal jako Hieronymus Bosch.“ 

Dlouze  se  mu  zahleděla  do  očí,  jako  by  si  v  nich  promítala 
jednotlivá fakta – obrazy, které jí ukázal, jména uvedená na vyjetině 

z  počítače,  podrobnosti  případu  Edwarda  Gunna.  Nakonec  všechny 

informace zaklaply v jeden celek. 

„Bosch…“ vydechla sotva slyšitelně, „je Hieronymus…?“ 

Dál už nepokračovala. McCaleb přikývl. 

„Ano, to je Harryho křestní jméno.“ 

Oba  chodili  po  místnosti  sem  a  tam,  hlavy  skloněné  dolů 

k podlaze, ale opatrně, aby se nesrazili. Jen občas prohodili nějakou 

poznámku, příliš rozrušeni na to, aby mohli vést souvislý dialog. 

„Zdá se mi to nějak ujetý, McCalebe. Uvědomujete si, co vlastně 

říkáte?“ 

„Vím  naprosto  přesně,  co  říkám.  A  nemyslete  si,  že  jsem  o  tom 

dlouho a hodně nepřemýšlel, než jsem se odhodlal s tím vyrukovat. 

Považuji ho za svého přítele, Jaye. Když jsme spolupracovali, zdálo 

se mi, že… že máme hodně společného.“ 

Na  chvíli  se  odmlčel.  „Ale  podívejte  se  na  všechny  důkazy, 

souvislosti, paralely. Všechno to do sebe zapadá.“ 
Zastavil se a upřel na ni oči. Ona dál vzrušeně rázovala po salonu. 

„Je to policajt, Terry. Detektiv z oddělení vražd, proboha.“ 

„Co, snažíte se mě přesvědčit, že když je někdo policajt, tak ho to 

automaticky staví mimo podezření? Tohle je Los Angeles – moderní 

verze  Zahrady  pozemských  rozkoší.  A  plná  stejných  pokušení 

a démonů.  Ani  nemusíte  chodit  moc  daleko,  abyste  našla  případy, 

kdy  se  policisté  dostali  na  druhou  stranu  –  obchodujou  s  drogami, 

139 

vykrádají banky, dokonce vraždí. Když třeba uslyšíte slovo Rampart, 

nezačne vám zvonit v hlavě jak na poplach?“ 

„Jo, já vím. To jenom, že…“ 

Nechala větu vyznít do prázdna. 

„Přinejmenším  to  do  sebe  zapadá  natolik,  Jaye,  že  bychom  se 

touhle hypotézou měli začít zabývat.“ 

Ztuhla v půli kroku a jejich pohledy se střetly. 

„My?  Tak  na  to  zapomeňte,  Terry.  Požádala  jsem  vás,  abyste  se 

podíval na vyšetřovací spis, a ne abyste se pustil do vyšetřování. To 
už se vás netýká.“ 

„Podívejte  se,  detektive  Winstonová,  kdybych  neobjevil  těch  pár 

stop,  tak  byste  neměli  vůbec  nic.  Sova  by  pořad  seděla  na  střeše 

a odháněla ptáky.“ 

„To vám přece neberu. A jsem vám za to moc vděčná. Ale vy jste 

civil. Stojíte mimo hru.“ 

„Možná  jsem  civil,  ale  pole  vyklidit  nehodlám.  Když  jsem  vám 

strčil Bosche pod lupu, tak od toho nemůžu odejít.“ 

Winstonová ztěžka dosedla na židli. 

„Dobře,  McCalebe,  o  vašem  postavení  můžeme  diskutovat,  až  – 

a pokud  vůbec  –  se  do  toho  pustíme.  Ještě  jste  mě  totiž 

nepřesvědčil.“ 

„Sebe také ne, Jaye.“ 

„Ale  každopádně  jste  předvedl  velmi  působivou  show,  když  jste 

mi ukazoval ty obrazy a vystavěl na nich celý případ.“ 

„Jedna věc je jasná. Harry Bosch je s tím případem nějak spojen. 

Existují pro to dvě vysvětlení. Buďto to udělal, nebo to chce na něj 

někdo navlíknout. Už je u policie pěkných pár let.“ 

„Pětadvacet,  třicet  let.  Seznam  lidí,  co  dostal  do  lochu,  by  byl 

nejméně metr dlouhý. A venku už je jich alespoň polovina. Než bych 
všechny ty parchanty vypátrala, trvalo by to nejmíň rok.“ 

McCaleb přikývl. 

„Nemyslím si, že by o tom nevěděl.“ 

Ostře  na  něj  pohlédla.  Znovu  začal  pochodovat  po  salonu,  oči 

upřené do země. Po dlouhé chvíli je zdvihl a zachytil její pohled. 

„Co je?“ 

140 

„Vám se v roli pachatele líbí víc Bosch. Určitě víte ještě něco.“ 

„Ne, nevím. Jen se pokouším zůstat otevřený. Je důležité sledovat 

všechny eventuální stopy.“ 

„Kecy, vždyť vy se řítíte jen po tý jediný.“ 

McCaleb  neodpověděl.  Pocit  viny  ho  sužoval  i  bez  poznámek 

Winstonové. 

„Tak  jo,“  pokračovala  už  klidněji.  „Co  kdybyste  to  radši  přehrál 

na  mě?  A  nebojte  se,  nedám  vám  to  sežrat  i  s  oblohou,  když  se 

ukáže, že jste šlápnul vedle.“ 

Zastavil se. 
„No tak, Terry, nechte to na mně.“ 

„Ještě jsem nedošel až na konec. Vím jedině to, že ta stopa je tady 

a  že  nejde  o  žádnou  hříčku  náhod.  Musí  tedy  existovat  nějaký 

důvod.“ 

„Tak  mi  řekněte  jaký.  Ale  jak  vás  znám,  tak  mně  odpovíte,  že 

o tom budete přemýšlet.“ 

„Dobře tedy, ale pamatujte si, že je to jenom teorie.“ 

„Beru na vědomí. Můžete spustit.“ 

„Ze  všeho  nejdřív  začněte  s  tím,  že  detektiv  Hieronymus  Bosch 

věřil  –  ne,  věděl  –,  že  se  ten  chlápek,  tedy  Edward  Gunn,  vyvlékl 

z vraždy.  Dál  tady  máte  skutečnost,  že  najdete  Gunna  uškrceného 

v jeho  bytě  a  vypadá  přesně  jako  postava  z  jednoho  obrazu  malíře 

Hieronyma 

Bosche. 

Nádavketn 

přidejte 

plastovou 

sovu 

a přinejmenším  půl  tuctu  dalších  podobností  mezi  oběma  Boschi, 

o jménu ani nemluvě, a je to tady.“ 
„Cože je tady? Ty podobnosti ještě neznamenají, že to byl Bosch, 

kdo to udělal. Sám jste mi tu přece před chvílí vykládal, že někdo to 

mohl nalíčit tak, abychom podezřívali právě Bosche.“ 

„Nevím, co to je. Možná jen instinkt, ale něco mi říká, že Bosch… 

no, zdá se mi – trochu zvláštní.“ 

Vzpomněl  si  na  slova  Vosskuhlera,  kterými  popsal  restaurovaný 

obraz. 

„Temnější než noc.“ 

„Co má být zase tohle?“ 

141 

McCaleb jen mávl rukou a neodpověděl. Místo toho se natáhl ke 

konferenčnímu  stolku,  vzal  z  něj  detail  sovy  v  objetí  nahého  muže 

a přidržel před Winstonovou. 

„Podívejte se na tu temnotu. V těch jejích očích. Harry má v sobě 

něco, co je úplně, stejné.“ 

„No,  tak,  Terry,  teď  tedy  mluvíte  trošku  z  cesty.  Naznačujete 

snad, že v předchozím životě byl Harry Bosch sovou na obraze svého 
slavného jmenovce? Vždyť si poslechněte, co mi tu říkáte.“ 

Položil  list  s  výřezem  obrazu  zpátky  na  stůl  a  poodešel  kousek 

dál. 

„Nevím, Jaye, jak to říct, ale něco tu je. Mám takový pocit, že ty 

dva nespojuje pouze jejich jméno.“ 

Poslední  slova  doprovodil  mávnutím  ruky,  jako  by  chtěl  tu 

myšlenku odehnat. 

„Asi  bychom  měli  popojet,“  navrhla  realisticky  Winstonová. 

„Jestli  je  to  Harry  Bosch,  Terry,  proč  k  té  vraždě  došlo  až  teď? 

A proč byl obětí Gunn? Vždyť mu vyklouzl před šesti lety.“ 

„Je zajímavé, že říkáte ‚vyklouzl mu‘ a ne spravedlnosti.“ 

„Tím  jsem  ale  nic  nemyslela.  Jenom  se  vám  líbí  chytat  mě  za 

slovíčko.“ 

McCaleb se raději vrátil k jejím otázkám. 

„Proč teď? Kdo ví? Ale setkali se tu noc před vraždou v cele pro 

opilce.  A  předtím  se  tam  viděli  někdy  v  říjnu,  a  tak  bych  mohl 

pokračovat celých šest let zpátky. Zkrátka kdykoliv skončil Gunn na 

záchytce, už se tam objevil Bosch.“ 

„Ale  tu  poslední  noc  byl  Gunn  zlitej  pod  obraz  a  vůbec  nemohl 

mluvit.“ 
„To říká kdo?“ 

Přikývla.  Informace  o  tom,  co  se  dělo  v  cele,  získali  pouze  od 

Bosche. 

„Tohle  bychom  tedy  měli.  Ale  proč  Gunn?  Ne  že  bych  chtěla 

nějak  kvalitativně  posuzovat  vraha  nebo  jeho  oběť,  ale  většinou  si 

lidi  řeknou:  ‚No,  bože,  vždyť  ten  chlap  jenom  oddělal  nějakou 

prostitutku v hodinovým hotýlku v Hollywoodu.‘ Tak už to chodí, že 

lidi  si  někoho  vážej  víc  a  někoho  míň,  ale  bůhví,  kdo  si  vážil  téhle 

142 

chudinky.  Jestli  jste  si  přečetl  vyšetřovací  zprávu,  určité  jste  zjistil, 

že o ni neprojevila zájem ani vlastní rodina.“ 

„Pak nám něco chybí, něco jiného, o čem nevíme. Protože Harry 

o tu zavražděnou zájem měl. Nemyslím si, že on je takový ten typ, co 

si případy nebo lidi sortýruje podle důležitosti. Ale tak jako tak, řekl 

bych,  že  na  Gunna  něco  věděl.  Něco,  co  mu  stálo  za  to,  aby  před 

šesti lety prohodil svého nadřízeného oknem a byl za to suspendován 

a  aby  za  opilým  Gunnem  chodil  na  záchytku  pokaždé,  když  ho 
zadrželi.“ 

McCaleb sám sobě přikývl na souhlas. 

„Ano,  potřebujeme  najít  nějakou  spoušť,  odpalovací  zařízení, 

zkrátka  tu  věc,  co  uvedla  věci  do  pohybu  až  teď,  a  ne  před  rokem, 

před dvěma, nebo kdykoliv předtím.“ 

Winstonová prudce vyskočila ze židle. 

„Přestal  byste  laskavě  říkat  my?  A  určitě  vám  neuniklo,  že 

záměrně,  aby  vám  to  nerozbilo  tu  vaši  hypotézu,  přehlížíte  jeden 

důležitý  fakt.  Proč  by  tenhle  muž,  zkušený  policajt  a  detektiv 

z vražd,  spáchal  vraždu  a  na  místě  činu  nechal  stopy,  co  by  nás 

dovedly přímo k němu? To přece nedává smysl – když jde o Harryho 

Bosche. Na to je příliš inteligentní.“ 

„Jenom když to berete z tohohle úhlu pohledu. Všechny okolnosti 

nám připadají srozumitelné až teď, když jsme je objevili a pochopili 

jejich  význam.  A  také  zapomínáte  na  to,  že  vražda  je  sama  o  sobě 

důkazem,  že  jde  o  čin  osobnosti  s  posunutým  myšlenkovým 

pochodem. Jestliže Harry Bosch sjel ze své cesty a spadl do příkopu 

– nebo spíš do propasti – potom si ani zdaleka neumíme představit, 

jakým  způsobem  uvažoval,  když  si  plánoval  vraždu.  Navíc  můžou 

být  stopy  zanechané  na  místě  činu  právě  známkou  jeho  duševní 
poruchy.“ 

Pohrdlivě se ušklíbla a mávla rukou. 

„Co  to  tu  na  mě  zkoušíte,  Terry  McCalebe?  Nějaký  taneček 

federálních  agentů  z  Quantika,  co?  Samý  krok  sun  tam,  krok  sun 

sem, jak se vám to hodí.“ 

Zvedla reprodukci se Zahradou pozemských rozkoší a znovu si ji 

prohlížela. 

143 

„Mluvila  jsem  s  Harrym  o  Gunnově  případu  asi  před  dvěma 

týdny. Vy jste se s ním setkal včera. Nedá se říct, že by zrovna šplhal 

po zdech s pěnou u huby. A co ten soudní proces ve Van Nuys? Jako 

hlavní vyšetřovatel působí skvěle. Je soustředěný, klidný a má všech 

pět pohromadě. Víte, jak mu říkají kolegové? Marlboro Man.“ 

„Jo, jenže teď přestal kouřit. Víte, Jaye, možná že právě Storeyho 

případ  byla  ta  rozbuška.  Příliš  moc  stresu  a  vypětí.  Někudy  to  pak 

musí ven.“ 

Všiml si, že ho Winstonová neposlouchá. Oči upírala na něco na 
obraze. Po chvíli list odložila zpátky na stůl a vyhledala detail sovy 

s nahým mužem. 

„Řekněte  mi,“  pohlédla  na  McCaleba,  „jak  je  možné,  že  když  tu 

sovu  doručili  zé  skladu  rovnou  na  Gunnovu  adresu,  tak  kde  potom, 

krucifix, přišla k tomu nátěru?“ 

McCaleb se zamyslel. 

„Dobrá otázka. Zřejmě ji musel pachatel přemalovat přímo v bytě 

oběti. Možná při tom pozoroval, jak Gunn zápasí se smyčkou kolem 

krku.“ 

„Ale  v  bytě  jsme  nenašli  žádnou  barvu.  A  prohlídli  jsme 

i kontejner s domovním odpadem. Nikde žádná barva.“ 

„Odnesl ji s sebou a zbavil se jí někde jinde.“ 

„Možná si plánuje, že ji použije na další sovu.“ 

Zmlkla a dlouho přemýšlela. McCaleb čekal. 

„Tak co budeme dělat?“ zeptala se konečně. 

„My?“ pronesl ironicky. 

„Změnila  jsem  názor,  protože  mi  v  danou  chvíli  ani  nic  jiného 

nezbývá. Umíte si představit, že bych s touhle teorií šla za šéfem? Na 

to  tedy  nemám  odvahu.  Kdyby  to  byl  omyl,  pak  už  bych  po  zbytek 

života musela chodit kanálama.“ 
McCaleb chápavě přikývl. 

„Máte se svým parťákem rozdělané ještě další případy?“ 

„Kromě tohohle ještě dva.“ 

„Tak  na  nich  dělejte  s  ním  a  tady  na  tom  se  mnou.  Budeme  se 

zabývat  Boschem,  dokud  nepřijdeme  na  něco  podstatného  –  ať  už 

144 

v kladném nebo záporném smyslu –, abyste pak s touhle teorií mohla 

vyjít na světlo a nechat si ji posvětit od nadřízených.“ 

„A teď mám udělat co? Zavolat Harrymu Boschovi a požádat ho 

o rozhovor, protože ho podezírám z vraždy?“ 

„Nejdřív  si  s  ním  promluvím  já.  Bude  to  méně  nápadné,  když 

absolvuju první kolo sám. Trošku si ho oťukám a možná, že mne můj 

instinkt řekne, že jsem úplně vedle. Nebo objevím tu rozbušku.“ 

„Ono se snadno řekne, ale hůř udělá. Když se kolem něj budeme 

motat, tak mu to dojde. Nechci, aby z toho byl néjakej prúser, Terry, 

nebo si jako detektiv už nikdy nevrznu.“ 

„A tady se právě ukazuje, v čem je moje přednost.“ 
„Ano? A v čem?“ 

„Že nejsem policajt. Můžu s ním navázat mnohem bližší kontakt. 

Jít k němu domů, kouknout se, jak žije. Mezitím vy –“ 

„Počkat, počkat. Nemluvíte, doufám, o tom, že se mu vloupáte do 

domu? S něčím takovým bych nemohla souhlasit.“ 

„Ne, nic nezákonného.“ 

„Tak jak se k němu chcete dostat?“ 

„Zaklepu na dveře.“ 

„Jo, hodně štěstí. A co mu chcete říct? Mezitím já budu dělat co?“ 

„Vy  pojedete  po  druhé  lince  vyšetřování,  obvyklý  postup. 

Vypátrejte poštovní složenku, kterou se platilo za sovu. Najděte další 

podrobnosti o Gunnovi a o té vraždě před šesti lety. Zjistěte všechno 

o  incidentu  mezi  Harrym  a  jeho  poručíkem  –  a  také  o  tom 

poručíkovi. Harry  říkal,  že jednou večer poručík  odjel domů a našli 

ho mrtvého v tunelu.“ 

„Sakra,  na  tohle  se  pamatuju.  Mělo  to  něco  společného 

s Gunnem?“ 

„Nevím. Ale Bosch se o tom včera nepřímo zmínil.“ 

„Můžu  si  k  tomu  vytáhnout  informace  a  přeptat  se  na  všechno 

kolem.  Ale  nic  z  toho,  co  podniknu,  by  se  nemělo  dostat 
k Boschovi.“ 

McCaleb  souhlasil.  Vtom  ho  napadlo  něco,  co  sice  mohlo  být 

nebezpečné, ale ten risk by stál za to. 

„Neznáte někoho, kdo ho zná?“ zeptal se. 

145 

Potřásla rozzlobeně hlavou. 

„Poslouchejte, vy už jste zapomněl, co jsou policajti zač? Největší 

paranoici  na  světě.  V  okamžiku,  kdy  někomu  položím  otázku 

ohledně Harryho Bosche, každý hned bude vědět, že se nevyptávám 

jen tak pro nic za nic.“ 

„Ne,  toho  bych  se  nebál.  Použijte  jako  zástěrku  třeba  Storeyho 

případ.  O  tom  se  teď  hodně  mluví.  Zkuste  říct,  že  jste  jeho  přenos 

sledovala  v  televizi  a  že  se  vám  Harry  nějak  nelíbil.  Není,  chudák, 

nemocný?  Nevíte,  co  by  mu  mohlo  být?  Něco  v  tomhle  stylu.  Jako 

když se chcete dovědět jenom pár drbů.“ 

Nezdálo  se,  že  by  ji  tím  uklidnil.  Přistoupila  k  zasunovacím 

dveřím  a  rozhlédla  se  po  přístavu.  Potom  přitiskla  čelo  k  jejich 
tónovanému sklu. 

„Znám  jeho  bývalou  parťačku,“  ozvala  se  potichu.  „Míváme 

jednou  do  měsíce  informativní  setkání,  tedy  skupina  žen 

zaměstnaných  u  policie,  konkrétně  na  vraždách.  Je  nás  asi  dvanáct. 

Kiz,  Harryho  parťačka,  přešla  nedávno  z  hollywoodské  stanice  na 

kriminálku.  Doba  teď  přeje  černým  ženám.  A  myslím,  že  si  byli 

s Boschem  velmi  blízcí.  Hodně  se  od  něj  naučila.  Snad  bych  z  ní 

mohla  pár  věcí  vytáhnout.  Bude  to  ale  chtít  hodně  diplomatického 

taktu.“ 

McCaleb přikývl a v tu chvíli dostal další nápad. 

„Harry mi řekl, že se rozvedl. Nevím, jak je to dlouho, ale mohla 

byste to navlíct tak, jako že o něj máte zájem, a že byste docela ráda 

zjistila, jaký je Bosch jako člověk a takové ty věci. Když tohle té vaši 

Kiz  řeknete,  možná  vám  poskytne  úplný  výčet  všech  jeho  ctností 

i nectností.“ 

Winstonová se ode dveří obrátila k McCalebovi. 

„Jo, to z nás pak budou bezvadný kamarádky, až se Kiz dozví, že 

jsem  svůj  zájem  o  Harryho  jen  hrála,  a  zatím  jsem  z  ní  tahala 

rozumy, abych jejího bývalého parťáka a zbožňovaného rádce mohla 

potopit.“ 
„Jestli je dobrá policistka, tak to pochopí. Buďto ho musíte očistit, 

nebo  obvinit,  ale  obojího  se  dá  dosáhnout  jedině  tak,  že  to  budete 

dělat pokud možno nenápadně.“ 

146 

Winstonová se znovu zahleděla ven přes sklo dveří. 

„Nechci  za  tuhle  akci  nést  žádnou  odpovědnost.  Když  dojde 

k nejhoršímu, všechno zatluču.“ 

„Z jakého důvodu?“ 

„Protože když do toho s vámi půjdu a ono to vybouchne, musím 

vyváznout s čistým štítem.“ 

McCaleb  mírně  přitakal.  Byl  by  radši,  kdyby  to  nevyslovila,  ale 

chápal, že taková akce je pro ni velké riziko. 

„Jen vám to říkám předem, Terry. Jakmile uvidím, že je všechno 

v hajzlu,  budu  se  tvářit,  že  vy  jste  se  z  vlastní  iniciativy  pustil  do 

vyšetřování, i když jsem vás jen požádala o posouzení vyšetřovacích 

spisů. Je mi to líto, ale nějak se musím chránit.“ 

„Chápu,  Jaye.  To  klidně  přežiju.  Ale  budu  se  snažit,  aby  nám  to 
vyšlo.“ 

Kapitola 18 

Winstonová mlčky stála u dveří ze salonu a bloudila pohledem po 

přístavu.  McCaleb  předpokládal,  že  si  Jaye  v  duchu  něco  promýšlí, 

a tak ji nerušil. 

„Chci vám teď vyprávět o jednom případu, který jsem vyšetřovala 

společně s Harry Boschem,“ začala po dlouhé odmlce. „Bylo to před 

čtyřmi lety, a to jsme se setkali poprvé. Šlo o společné vyšetřování. 

Dva  únosy  končící  vraždou.  Jeden  ve  West  Hollywoodu,  ten  jsem 

měla  na  starost  já.  Druhý,  který  se  stal  v  Hollywoodu,  vyšetřoval 

Harry.  Mladé  ženy,  vlastně  ještě  dívky.  Tělesné  důkazy  prokázaly 

spojitost obou případů. Pracovali jsme oba na tom svém, ale každou 

středu jsme se scházeli na oběd a porovnávali, k čemu jsme mezitím 

došli.“ 

„Požádali jste FBI o psychologický profil?“ 

„Jo.  To  bylo  v  době,  kdy  Maggie  Griffinová  byla  ještě  tady  na 

pobočce v L.A. Vypracovala nám profil pachatele, nic neobvyklého. 

Ale  pak  nám  začalo  být  pořádně  horko,  protože  se  ztratila  třetí, 

tentokrát sedmnáctiletá  dívka.  Zjistili jsme, že první dvě oběti držel 

 
147 

ten  grázl  čtyři  a  pět  dní  naživu,  než  ho  omrzely  a  rozhodl  se  je 

zavraždit.  Měli  jsme  pocit,  jako  když  nám  čas  odtikává  budík  na 

odpalovacím zařízení. Dostali jsme posily a procházeli jsme všechny 

společné jmenovatele, které byly k dispozici.“ 

McCaleb  zaujatě  poslouchal.  Znělo  to,  jako  by  mu  předčítala 

z příručky  Jak vystopovat sériového vraha. 

„Konečně  se  na  nás  usmálo  štěstí,“  pokračovala.  „Zjistilo  se,  že 

všechny tři oběti používaly stejnou čistírnu v Santa Monice poblíž La 

Cienega.  Poslední  dívka  pracovala  v  Universalu  a  nechávala  si  v  ní 

chemicky čistit pracovní uniformy. Ale než jsme se vydali dovnitř za 

někým z vedení, zašli jsme na parkoviště pro zaměstnance a prověřili 

jsme  si  poznávací  značky  zaparkovaných  vozů.  Jen  takový  pokus, 

jestli náhodou neobjevíme něco ještě předtím, než na sebe v čistírně 

upoutáme pozornost. A trefa rovnou do černého. Sám manažer firmy. 

Před deseti lety ho zašili za vzbuzování veřejného pohoršení. Vytáhli 

jsme  si  jeho  složku  a  zjistili,  že  šlo  o  jednu  z  běžnějších  variant 

exhibicionismu na veřejnosti. 
Zajel  autem  k  autobusové  zastávce  a  v  příhodnou  chvíli  otevřel 

dvířka, aby se zena usazená na lavičce mohla pokochat pohledem na 

jeho  frantíka.  Ukázalo  se,  že  se  předvádí  sice  hezky,  ale  policistce 

v civilu. Věděli už, že se jim tam po okolí potlouká nějaký pochybný 

šprýmař  a  nasadili  na  něj  volavky.  Nakonec  vyfasoval  podmínku 

a povinnou psychiatrickou léčbu. Jaksi to zapomněl uvést do žádosti 

o  zaměstnání  a  během  let  se  v  té  firmě  propracoval  až  na  místo 

manažera.“ 

„Vyšší postavení, vyšší stres, vyšší stupeň agresivity.“ 

„Přesně  to  jsme  si  mysleli.  Ale  neměli  jsme  žádné  důkazy.  Tak 

Bosch dostal nápad. Že celý náš tým – já, on a naši parťáci – zajde za 

tím chlápkem, Hagen se jmenoval, k němu domů. Řekl, že kdysi mu 

jeden  federál  poradil,  aby  si,  pokud  je  to  možné,  pohovořil 

s podezřelým v jeho vlastním domě nebo bytě, protože prostředí vám 

prozradí leckdy víc než sám vyslýchaný.“ 

McCaleb potlačil úsměv.  Lekce z případu Cielo  Azul. Bosch byl 

bystrý žák. 

148 

„Tak  jsme  Hagena  sledovali  cestou  domů.  Žil  ve  starém, 

zchátralém  domě  na  Los  Feliz.  Byl  to  už  čtvrtý  den  od  únosu  té 

dívky,  a  tak  jsme  věděli,  že  už  nám  nezbývá  moc  času.  Zaklepali 

jsme  na  dveře  a podle  plánu  předstírali,  že  jsme  ho  přišli  požádat, 

aby nám pomohl prověřit jednotlivé zaměstnance firmy. Samozřejmě 

jsme  mu  zamlčeli,  že  známe  jeho  trestní  rejstřík.  Víte,  chtěli  jsme 

vědět, jak bude reagovat nebo jestli se nějak podřekne.“ 

„Chápu.“ 

„No, a pak už jsme seděli u něj v obýváku a já jsem vedla většinu 

rozhovoru,  protože  Bosch  chtěl  vidět,  jak  to  ten  chlápek  bude  brát. 

Tedy to, že vedoucí postavení v týmu má žena. Ještě jsme tam nebyli 

ani pět minut, když se Bosch najednou postavil a ukázal na Hagena: 

‚To  je  on.  A  ona  musí  být  někde  tady.‘  Jak  to  říkal,  Hagen 

vystartoval ke dveřím. Ale moc daleko se nedostal.“ 

„To Harry blafoval, nebo šlo o součást plánu?“ 

„Ani  jedno  ani  druhé.  On  to  zkrátka  věděl.  Na  stolku  vedle 

pohovky leželo takové to monitorovací zařízení pro kojence, ale jen 

vysílačka.  Jakmile  ji  Bosch  uviděl,  okamžitě  všechno  pochopil. 

Pokud je vysílačka v obývacím pokoji, kde je potom přijímač? Když 
potřebujete  kontrolovat  děti,  tak  je  to  obráceně.  V  obývacím  pokoji 

máte přijímač, abyste slyšeli zvuky z postýlky,  u které je vysílačka. 

V  psychologickém  profilu  pachatele  Griffinová  uvedla,  že  jde 

o muže,  který  si  ponižováním  obětí  dokazuje  svou  moc, 

a pravděpodobně  používá  slovního  týrání.  Při  pohledu  na 

monitorovací  zařízení  se  to  Boschovi  spojilo  v  hlavě;  tu  dívku  má 

ukrytou  někde  tady,  a  aby  jí  mohl  říkat  ty  svoje  oplzlosti,  používá 

k tomu vysílačku.“ 

„A bylo to tak?“ 

„Jo,  do  puntíku.  Našli  jsme  ji  v  garáži  ve  vypnutém  mrazáku. 

Vyvrtal  do  něj  tři  otvory,  aby  tam  šel  vzduch,  a  dovnitř  jí  dal  ten 

přijímač.  Musela  se  tam  cítit  jako  v  rakvi.  Později  vypověděla,  že 

kdykoliv  byl  v  domě,  tak  s  ní  nepřetržitě  mluvil.  A  také  jí  zpíval. 

Písničky  z Top  40.  Akorát  že  u  nich  měnil  slova  a  zpíval  vlastní 

texty; o tom, jak ji znásilní a zabije.“ 

149 

McCaleb  přikývl.  Přál  by  si,  aby  se  toho  vyšetřování  účastnil 
osobně, protože věděl, co musel Bosch při svém odhalení cítit. Sám 

už několikrát zakusil, jaké to je, když se v jednom jediném okamžiku 

spojí všechny myšlenky dohromady a explodují člověku v hlavě jako 

rozbitý atom. A rázem je všechno jasné. Chvíle právě tak vzrušující 

jako  děsivá.  Chvíle,  pro  kterou  každý  detektiv  z  oddělení  vražd  de 

facto žije. 

„Tenhle příběh vám vyprávím kvůli tomu, co Bosch potom udělal 

a řekl. Když už jsme měli Hagena na zadním sedadle jednoho vozu 

a začali  jsme  prohledávat  dům,  Bosch  zůstal  v  obýváku  u  té 

vysílačky. Zapnul ji a začal do ní mluvit. A nepřestal, dokud jsme to 

děvče nenašli. Neustále opakoval slova jako: ,Jenniffer, už jsme tady. 

Všechno je v pořádku, Jennifer, už jdeme. Jsi v bezpečí, nikdo ti nic 

neudělá, už jsme u tebe.‘ Celou tu dobu ji takhle uklidňoval.“ 

Dlouze  se  odmlčela  a  McCaleb  viděl,  že  má  oči  vnořené  někam 

do minulosti. 

„Pak, když jsme jí našli, všech se nás zmocnil neuvěřitelně dobrý 

pocit.  Musím  říct,  že  nikdy  jsem  za  celou  svou  kariéru  takový 

nezažila. Šla jsem k Boschovi a dala jsem se s ním do řeči. ‚Vy určitě 

musíte  mít  děti. Mluvil jste  s  ní,  jakoby  to  byla  vaše  vlastní  dcera.‘ 

Ale on zakroutil hlavou, že ne: ,Já jenom vím, jaké to je být sám a ve 
tmě.‘ Potom se sebral a odešel pryč.“ 

Pohlédla na McCaleba. 

„Jak jste mluvil o té temnotě, takjste mi tohle připomněl.“ 

Tiše si vzdychl. 

„Co až nastane situace, kdy už budeme s jistotou vědět, že to byl 

on? Co potom uděláme?“ zeptala se, čelo zase opřené o sklo dveří. 

McCaleb  rychle  odpověděl,  aby  nad  její  otázkou  nemusel 

přemýšlet. 

„Nemám tušení,“ pokrčil rameny. 

Když  Winstonová  uložila  plastikovou  sovu  zpátky  do  krabice  na 

důkazy, posbírala všechny vystříhané reprodukce a odešla, McCaleb 

zůstal  stát  ve  dveřích  salonu  a  pozoroval  ji,  jak  míří  k  brance  na 

konci  můstku.  Podíval  se  na  hodinky  a  viděl,  že  má  ještě  spoustu 

150 

času, než se bude muset připravit na svoji večerní akci. Rozhodl se, 

že si pustí Court TV a podívá se na přenos procesu z Van Nuys. 

Pohlédl ven směrem k hrázi a viděl, že Winstonová právě ukládá 
krabici  se  sovou  do  kufru  svého  vozu.  Někdo  si  za  ním  odkašlal. 

McCaleb  se  prudce  otočil.  Dole  pod  schody  stál  Buddy  Lockridge 

a zíral  na  něj  nahoru.  Oběma  rukama  si  tiskl  na  prsa  hromádku 

oblečení. 

„Buddy, co tady, k čertu, děláš?“ 

„Teda,  řeknu  ti,  čéče,  ten  případ,  co  na  něm  děláte,  to  fakt  není 

žádná brnkačka.“ 

„Ptal jsem se, co ty tady děláš?“ 

„Chtěl  jsem  jít  do  prádelny,  tak  jsem  se  tu  zastavil,  že  si  dole 

v kajutě spakuju těchhle pár hadrů. Ale pak jste se tu objevili vy dva, 

a když už jste začali mluvit, tak jsem věděl, že by  bylo pěkně blbý, 

kdybych vylezl.“ 

Zvedl  šaty,  které  držel  v  náručí,  jako  by  to  byl  důkaz  pro  jeho 

alibi. 

„Tak jsem si dole sednul na postel a čekal.“ 

„A poslouchal všechno, co si říkáme.“ 

„Skutečně šílenej případ, kámo. Co s tím chceš dělat? Viděl jsem 

toho Bosche na Court TV. Vypadá jako chlápek, co si to trošku moc 

bere.“ 

„Naprosto přesně vím, co dělat nechci, milánku. Nechci si s tebou 
o tom povídat.“ 

Ukázal ke dveřím. 

„Teď padej, Buddy, a chraň tě bůh o tom někde žvanit. Rozuměl 

jsi?“ 

„Jasně že rozuměl. Já jenom –“ 

„Odchod.“ 

„– že je mi to líto.“ 

„Mně taky.“ 

Odsunul  před  ním  dveře  a  Lockridge  vyšel  na  palubu  se 

schlíplýma ušima jako spráskaný pes. McCaleb měl co dělat, aby ho 

zezadu  nenakopl  do  zadku.  Místo  toho  zlostně  zasunul  dveře,  až  se 

rozdrnčely v rámu. Zůstal stát za nimi a viděl, jak se Lockridge loudá 

151 

po  můstku  k  obchodnímu  středisku  na  molu,  kde  byla  i  prádelna 

s pračkami na mince. 

To,  že  Buddy  vyslechl  všechny  podrobnosti  týkající  se 

vyšetřování Gunnova případu, by mohlo značně zkomplikovat jejich 
plány. McCaleb věděl, že by měl o tom, co se stalo, okamžitě zpravit 

Winstonovou, aby rozhodla, jak dál postupovat. Ale nechal to být. Po 

pravdě  řečeno,  nechtěl  podniknout  nic,  co  by  mohlo  ohrozit  jeho 

účast na vyšetřování. 

Kapitola 19 

Poté,  co  s  rukou  na  bibli  slíbil,  že  bude  mluvit  pravdu  a  jen 

pravdu, usadil se Harry Bosch na lavici v boxu svědků a pohlédl na 

kameru upevněnou na zdi nad dvěma řadami sedadel porotců. Teď se 

na  mě  upírá  oko  veřejnosti,  uvědomil  si.  Proces  přenášeli  živě  na 

Court TV a na místním Channel 9. Snažil se, aby na sobě nedal znát 

známky  nervozity.  Ale  skutečnost  už  byla  taková,  že  diváci  budou 

studovat a hodnotit jeho osobnost a vystupování víc než sami porotci. 

Už mnoho let se při soudních procesech objevoval v roli svědka, ale 

dnes se poprvé po dlouhé době necítil úplně ve své kůži. To, že stál 

na  straně  spravedlnosti,  mu  příliš  sebevědomí  nedodalo.  Stačilo, 

když si představil, jak ta slepá chudinka bude muset absolvovat trať 

plnou  záludných  překážek,  kterou  jí  připravil  dobře  situovaný 

obžalovaný  se  svým  dobře  situovaným  obhájcem,  oba  s  důležitými 

konexemi. 

Položil  si  modrý  šanon  s  vyšetřovacím  spisem  na  přední  okraj 
boxu a narovnal mikrofon směrem k sobě, čímž se mu z něj podařilo 

vyloudit  vysoký  skřípavý  zvuk,  který  se  musel  bolestně  zarýt  do 

všech ušních bubínků v soudní síni. 

„Detektive  Boschi,  prosím,  nedotýkejte  se  mikrofonu,“  zpěvavé 

pronesl soudce Houghton. 

„Omlouvám se.“ 

Zástupce  šerifa,  zastávající  roli  soudního  zřízence,  přistoupil 

k Boshovi, narovnal mikrofon a upravil jeho polohu. Když viděl, že 

152 

detektiv  je  s  ní  spokojen,  vrátil  se  zpátky  na  své  místo.  Soudní 

úředník potom požádal svědka, aby uvedl svoje plné jméno, a pak ho 

nahláskoval pro magnetofonový záznam. 

„Skvěle,“ okomentoval poté soudce Boschův výkon a obrátil se ke 

stolu obžaloby. „Slečno Langwiserová?“ 

Zástupkyně  státního  návladního  Janis  Langwiserová  vstala 

a vydala se ke stolku pro právní zástupce. V ruce držela žlutý bloček 

s připravenými  otázkami.  V  tomto  procesu  měla  pozici  druhého 
žalobce,  ale  protože  už  od  začátku  případu  pracovala  s  jeho 

vyšetřovateli,  po  dohodě  se  svým  kolegou  se  ujala  řízení  Boschovy 

svědecké výpovědi. 

Langwiserová  byla  mladá  a  nadějná  advokátka  z  Úřadu  státního 

návladního.  V  rozpětí  několika  málo  let  se  z  postavení  právnické 

elévky,  připravující  pouze  materiály  pro  zkušené  státní  zástupce, 

propracovala k tomu, že sama teď tyto materiály předkládala soudu. 

Bosch  s  ní  už  pracoval  v  minulosti  na  politicky  choulostivém 

a nebezpečném  případu,  známém  jako  Vraždy  na  Andělském  letu, 

a tato  zkušenost  přivedla  Bosche  k  tomu,  že  Langwiserovou 

doporučil  Kretzlerovi  jako  druhého  žalobce.  Od  té  doby  už  spolu 

pracovali  na  několika  dalších  případech  a  Bosch  se  opakovaně 

přesvědčoval, že se v jejich schopnostech tehdy nezmýlil. Vždy měla 

kompletní  přehled  o  případu  a  bez  problémů  si  dokázala  vybavit 

všechna fakta. Zatímco většina ostatních právníků musela prolistovat 

stohy  materiálů,  když  chtěli  najít  nějakou  dílčí  informaci,  ona  měla 

přesně uloženo v paměti, kde ji má hledat. To ale neznamenalo, že se 

zabývala  pouze  jednotlivostmi  případu.  Nikdy  ho  nepřestávala 

vnímat  jako  jeden  celek  ve  všech  jeho  vzájemných  souvislostech. 

Což dokazovala i v případě Davida Storeyho, kdy všechny svoje síly 
soustředila na to, aby byl za svůj zločin poslán na věčnost. 

„Dobré  odpoledne,  detektive  Boschi,“  začala.  „Mohl  byste, 

prosím,  říct  tady  porotcům,  něco  o  vaší  kariéře  policejního 

důstojníka?“ 

Bosch si odkašlal. 

„Ano.  Pracuju  u  losangeleské  policie  dvacet  osm  let.  Víc  než 

polovinu  té  doby  jsem  strávil  vyšetřováním  vražd.  Mám  hodnost 

153 

detektiva  třetího  stupně  a  momentálně  jsem  přidělený  na  oddělení 

vražd v Hollywoodu.“ 

„Co znamená hodnost detektiv třetího stupneř“ 

„To je nejvyšší hodnost detektiva, stejně vysoká jako seržant. Ale 

na  LAPD  se  označení  detektiv  seržant  nepoužívá.  Po  detektivovi 

třetího stupně by pak měla následovat hodnost detektiv poručík.“ 

„Kolik případů vražd jste během své služby u policie vyšetřoval?“ 

„Nevedu si o tom záznamy. Řekl bych, že za těch patnáct let jich 

bylo dobrých pár stovek.“ 
„Dobrých  pár  stovek,“  zopakovala  Langwiserová  a  zdůraznila 

poslední  slova  s  pohledem  upřeným  na  porotu.  Po  patřičné  dlouhé 

pauze se obrátila zpátky k svědkovi. 

„Jako detektiv třetího stupně, zastáváte v oddělení vražd nějakou 

vedoucí funkci?“ 

„Jistě.  Mojí  povinností  je  dohlížet  na  mužstvo.  A  jsem  velící 

důstojník  tříčlenného  týmu  detektivů,  se  kterým  provádíme 

vyšetřování.“ 

„A  velel  jste  tomuto  týmu,  když  byl  13.  října  loňského  roku 

povolán na místo vraždy?“ 

„Ano.“ 

Z lavice svědků se zadíval ke stolu obhajoby. David Storey seděl 

se skloněnou hlavou a fixem si něco kreslil do skicáku. Bavil se touto 

činností,  už  když  se  začalo  s  výběrem  poroty.  Bosch  sklouzl 

pohledem  k  obhájci  a  zabodl  mu  ho  do  očí.  Neuhnul,  dokud  se 

neozvala další otázka Langwiserové. 

„Byla to vražda Donatelly Speersové?“ 

Pohlédl zpátky na státní zástupkyni. 

„Ano. To bylo jméno, které používala.“ 

„To nebylo její pravé jméno?“ 
Bosch  zalétl  pohledem  mezi  návštěvníky  soudní  síně  a  viděl,  že 

matka  oběti  sedí  v  první  řadě  za  stolem  obžaloby.  Předevčírem 

v noci sem přijela z Fresna. 

„Bylo  to  její  umělecké  jméno,  alespoň  myslím,  že  se  tomu  tak 

říká.  Změnila  si  ho,  protože  byla  herečka.  Původně  se  jmenovala 

Jody Krementzová.“ 

154 

Soudce  výpověď  přerušil  a  vyzval  Bosche,  aby  nahláskoval  obě 

jména 

soudnímu 

zapisovateli. 

Langwiserová 

hned 

potom 

pokračovala. 

„Řekněte  nám  všechny  okolnosti,  za  jakých  váš  výjezd  probíhal. 

Seznamte nás s nimi, detektive Boschi. Kde jste byl, co jste dělal, jak 
došlo k tomu, že se ž toho stal váš případ?“ 

Bosch  si  znovu  odkašlal  a  natáhl  ruku  k  mikrofonu,  aby  si  ho 

přitáhl blíž k sobě, ale na poslední chvíli si uvědomil, jak to minule 

dopadlo.  Nechal  mikrofon  na  svém  místě  a  naklonil  se  k  němu 

dopředu. 

„Já  a  moji  dva  kolegové  z  týmu  jsme  právě  byli  na  obědě 

v restauraci Musso and Frank’s na Hollywood Boulevard. Byl pátek, 

a když máme čas, tak tam obvykle obědváme. V jedenáct čtyřicet mi 

zapípal  pager.  Číslo  na  něm  patřilo  mé  nadřízené,  poručíku  Grace 

Billetsové. Když jsem jí telefonoval zpátky, rozezvučely se i pagery 

mých  partnerů,  Jerrymu  Edgarovi  a  Kizmin  Riderové.  V  tu  chvíli 

jsme věděli, že jsme pravděpodobně dostali na starost nějaký případ. 

To  už  jsem  se  dovolal  poručíku  Billetsové  a  ona  můj  tým 

nasměrovala  na  adresu  Nichols  Canyon  Road  číslo  tisíc  jedna,  kam 

už  předtím  dorazila  místní  policejní  hlídka  spolu  s  pohotovostní 

lékařskou  službou,  protože  z  této  lokality  přišel  telefonát  na  linku 

tísňového  volání.  Policisté  nahlásili,  že  v  posteli  objevili  mrtvé  tělo 

mladé ženy, k jejíž smrti došlo za podezřelých okolností.“ 

„Potom jste jeli na tu adresu?“ 

„Ne. Na oběd jsme všichni přijeli mým autem. Tak jsem náš tým 
dopravil zpátky na policejní stanici, která je od restaurace jen několik 

bloků, a tam jsem své kolegy vysadil, aby si mohli vzít svoje vlastní 

vozy.  Potom  jsme  se  všichni  tři  rozjeli,  každý  svým  vozidlem,  na 

uvedenou  adresu.  Nikdy  nevíte,  kam  vás  vyšetřování  na  místě  činu 

přivede.  Je  dobré  dodržovat  zásadu,  aby  měl  každý  detektiv 

k dispozici svůj vlastní dopravní prostředek.“ 

„Věděl  jste  v  té  době,  kdo  je  oběť  a  jaké  jsou  ony  podezřelé 

okolnosti její smrtí?“ 

„Ne, nevěděl.“ 

„Co jste zjistili, když jste tam přijeli?“ 

155 

„Byl  to  malý  dům  se  dvěma  ložnicemi  situovaný  směrem  ke 

kaňonu. Před ním stály dva policejní vozy. Ambulance pohotovostní 

služby už byla pryč. Odjela, jakmile lékaři zjistili, že žena je mrtvá. 

Uvnitř  domu  byli  dva  policisté  a  jejich  seržant.  V  obývacím  pokoji 

seděla na pohovce nějaká dívka. Plakala. Představili mně jí jako Jane 

Gilleyovou, spolubydlící slečny Krementzové.“ 
Bosch  se  odmlčel  a  čekal  na  další  otázku.  Langwiserová  stála 

u stolu  obžaloby,  ohnutá  přes  něj  ke  svému  kolegovi,  Rogeru 

Kretzlerovi, a něco mu šeptala. 

„Slečno Langwiserová, je tohle součástí výslechu vašeho svědka, 

detektiva Bosche?“ zeptal se soudce Houghton. 

Langwiserová se s trhnutím narovnala. Úplně jí uniklo, že Bosch 

skonal. 

„Ne, Vaše Ctihodnosti.“ 

Vrátila se zpátky ke stolku. 

„Pokračujte, detektive Boschi, a vyličte nám, co se dělo, když jste 

vstoupili do domu.“ 

„Obrátil jsem se na seržanta Kima a ten mě informoval, že mladá 

žena, kterou našli mrtvou v posteli, se nachází v ložnici v zadní části 

domu  vpravo.  Představil  mi  dívku  na  gauči  a  řekl,  že  jeho  lidi 

dotyčnou  místnost  zajistili,  hned  jak  lékaři  konstatovali  smrt  oběti, 

takže se v ní všechno nachází v původním stavu. Prošel jsem krátkou 

chodbou k ložnici a vstoupil dovnitř.“ 

„Co jste tam uviděl?“ 

„Oběť  ležela  v  posteli.  Byla  to  subtilní  běloška  s  plavými  vlasy. 

Později  byla  identifikována  jako  Jody  Krementzová,  věk  dvacet  tři 
let.“ 

Langwiserová  požádala  o  svolení,  aby  směla  svědkovi  předložit 

sadu  fotografií.  Houghton  souhlasil.  Bosch  uvedl,  že  se  jedná 

o fotografie  z  místa  činu,  zobrazující  oběť  irt  šitu  –  tedy  tak,  jak  ji 

poprvé viděla policie. Žena ležela na zádech. Přikrývky byly stažené 

na stranu, aby nebránily pohledu na její tělo. Byla nahá a nohy měla 

roztažené do stran, vzdálenost mezi koleny mohla být zhruba šedesát 

centimetrů.  Mohutné  poprsí  drželo  svůj  tvar,  přestože  se  tělo 

nacházelo  v  horizontální  poloze.  Neklamná  známka  silikonových 

156 

implantátů.  Levá paže směřovala přes břicho dolů a dlaní zakrývala 

vnější genitálie. Dva prsty byly zasunuté do vaginy. 

Oči oběti byly zavřené a hlava spočívala na polštáři, ale s krkem 

svírala ostrý úhel. Kolem krku měla pevné staženou hedvábnou šálu, 

jejíž  volný  konec  byl  protažený  smyčkou  a  přehozený  přes  horní 

trubku lemující plné čelo postele. Sála se pak vracela zpátky k pravé 

ruce  oběti,  položené  na  polštáři  těsně  nad  hlavou,  a  její  konec  byl 
několikrát obtočený kolem ruky. 

Fotografie  byly  barevné.  Zpod  žluté  šály  se  po  krku  ženy 

rozlévala nafialovělá, rudá podlitina. Oční důlky vypadaly, jako by je 

někdo  nalíčil  rudou  rtěnkou.  Kůže  na  levé  části  těla,  včetně  paže 

a nohy, měla modravý nádech. 

Poté,  co  soudní  zapisovatel  zaprotokoloval,  že  svědek  dosvědčil, 

že se jedná o fotografie Jody Krementzové  in situ, Langwiserová se 

obrátila  na  soud  s  žádostí,  aby  je  mohla  předložit  porotcům.  J. 

Reason  Fowkkes  okamžitě  vyslovil  námitku,  kterou  zdůvodnil  tím, 

že  fotografie  jsou  příliš  pobuřující,  a  pokud  by  si  je  porotci  spojili 

s jeho klientem, mohlo by mu to uškodit. Soudce mu nevyhověl, ale 

požádal  žalobkyni,  aby  vybrala  z  fotografií  jen  jednu,  která  by 

dostatečně  ilustrovala  situaci  na  místě  činu.  Langwiserová  zvolila 

fotografii s blízkým záběrem celého těla, kde byly dostatečně čitelné 

i  detaily,  a předala  ji  porotci  sedícímu  na  kraji  první  řady.  Zatímco 

fotografie  pomalu  putovala  od  jednoho  porotce  k  druhému  a  potom 

k jejich  náhradníkům,  Bosch  pozoroval,  jak  jim  šokem  a  hrůzou 

tuhnou  rysy.  Opřel  se  vzadu  do  sedadla  a  napil  se  z  papírového 

kelímku.  Když  ho  vyprázdnil,  zachytil  pohled  zástupce  šerifa 

a gestem  ho  požádal  o další  vodu.  Pak  se  znovu  nahnul  dopředu 
k mikrofonu. 

Když snímek doputoval k poslednímu členovi poroty, byl předán 

do  úschovy  soudnímu  úředníkovi.  Bude  pak  porotcům  k  dispozici, 

spolu  s  dalšími  důkazy  předloženými  během  procesu,  až  budou 

rokovat o rozsudku. 

Bosch  sledoval  Langwiserovou,  jak  se  vrací  na  svoje  stanoviště, 

aby pokračovala v kladení otázek. Věděl, že je nervózní. Byli spolu 

na  obědě  v  jídelně  v  suterénu  vedlejší  soudní  budovy  a  tam  se  mu 

157 

svěřila  se  svými  obavami.  I  když  nebyla  hlavní  žalobkyní,  byl  to 

velký  proces,  který  mohl  mít  na  jejich  kariéru,  jak  její,  tak 

i Kretzlera,  osudový  dopad.  Buďto  je  mohl  vynést  nahoru,  nebo 

úplně odrovnat. 

Langwiserová  si  nejprve  ověřila  další  otázku  ve  svém  žlutém 

bloku položeném na stolku. 

„Detektive  Boschi,  došlo  k  tomu  na  místě  činu,  když  jste  po 

prohlídce  mrtvého  těla  prohlásil,  že  ono  úmrtí  bude  předmětem 
policejního vyšetřování?“ 

„Ano, přímo tam – ještě než se objevili moji parťáci.“ 

„Proč  jste  dospěl  k  tomu  závěru?  Nevypadalo  to  jako  náhodná 

smrt?“ 

„Ne, to –“ 

„Slečno  Langwiserová,“  vstoupil  do  výslechu  soudce  Houghton. 

„Prosil bych vždy jen jednu otázku.“ 

„Promiňte, Vaše Ctihodnosti. Detektive Boschi, vám nepřipadalo, 

že  jde  o  náhodnou  smrt,  kterou  si  žena  nedopatřením  přivodila 

sama?“ 

„Ne,  vůbec  ne.  Dospěl  jsem  k  závěru,  že  někdo  její  tělo 

naaranžoval tak, aby to jako náhodná smrt vypadalo.“ 

Langwiserová se dlouze zadívala do bloku, než svědkovi položila 

další otázku. Bosch si byl víc než jistý, že pauza byla záměrná. Teď 

si  ji  žalobkyně  mohla  dovolit,  protože  fotografie  z  místa  činu 

a podrobnosti z jeho výpovědi plně upoutaly pozornost porotců. 

„Detektive, jste obeznámen s termínem autoerotická asfyxie?“ 

„Ano, jsem.“ 

„Mohl byste jeho význam vysvětlit porotě?“ 

Fowkkes okamžitě vyskočil. 
„Ctihodnosti, detektiv Bosch je jistě expertem na spoustu věcí, ale 

soudu nebyl předložen žádný důkaz, že je odborným specialistou na 

lidskou sexualitu.“ 

Z  rad  návštěvníků  se  ozval  tlumený  smích.  Bosch  viděl,  že  i  pár 

porotců  potlačilo  lisměv.  Soudce  udeřil  kladívkem  a  pohlédl  na 

Langwiserovou. 

„Tak co s tím, slečno žalobkyně?“ 

158 

„Vaše Ctihodnosti, můžu jeho způsobilost vzápětí dokázat.“ 

„Pokračujte.“ 

„Detektive  Boschi,  říkal  jste,  že  jste  vyšetřoval  stovky  vražd. 

Vyšetřoval  jste  také  úmrtí,  u  nichž  se  ukázalo,  že  k  nim  nedošlo 

následkem násilného trestného činu?“ 

„Jistě, byly jich také stovky. Náhodná úmrtí, sebevraždy, dokonce 

úmrtí, která nastala z přirozených příčin. Je běžná praxe, že policejní 

hlídka  přivolá  na  místo  nálezu  mrtvého  těla  detektiva  z  oddělení 

vražd,  aby  pomohl  určit,  zda  se  smrt  nemá  vyšetřovat  jako  vražda. 
Tak tomu bylo i v tomto případě. Policejní hlídka a jejich seržant si 

nebyli  jisti,  co  vlastně  objevili.  Ohlásili  smrt  ženy  jako  podezřelou 

a na místo činu byl vyslán můj tým.“ 

„Byl  jste  někdy  povolán  k  úmrtí,  nebo  pověřen  jeho 

vyšetřováním,  za  jehož  příčinu  byla  nakonec  stanovena,  ať  už  vámi 

či  policejním  lékařem,  autoerotická  asfyxie  a  smrt  prohlášena  za 

nešťastnou náhodu?“ 

„Ano.“ 

Za stolem obhajoby se okamžitě vymrštil Fowkkes. 

„Stejná  námitka,  Ctihodnosti.  Opět  se  ocitáme  v  oblasti,  o  které 

detektiv Bosch není způsobilý pronášet odborné expertizy.“ 

„Vaše  Ctihodnosti,“  ohradila  se  Langwiserová.  „Bylo  jasně 

prokázáno, že detektiv Bosch je odborníkem nejenom na vyšetřování 

vražd,  ale  i  dalších  druhů  úmrtí.  Se  smrtí,  jejíž  příčinou  byla 

autoerotická  asfyxie,  se  setkal  už  předtím.  Proto  o  ní  může  podat 

svědectví.“ 

V hlase se jí ozývalo spravedlivé rozhořčení. Bosch si byl jistý, že 

je  určeno  pro  porotu,  ne  pro  soudce  Houghtona.  Byl  to  způsob,  jak 

poslat  podprahový  signál  do  podvědomí  těch  dvanácti  mužů  a  žen, 

které chce dostat na stranu spravedlnosti, zatímco jí obhájce blokuje 
cestu. 

„Musím  dát  za  pravdu  obžalobě,  pane  Fowkkesi,“  pronesl  po 

krátké  odmlce  soudce  Houghton.  „Námitky  týkající  se  této  stránky 

výpovědi se zamítají. Pokračujte, slečno Langwiserová.“ 

„Děkuji,  Vaše  Ctihodnosti.  Takže,  detektive  Boschi,  jsou  vám 

známy případy, kdy smrt nastala důsledkem autoerotické asfyxie?“ 

159 

„Ano,  vyšetřoval  jsem  tři  nebo  čtyři  taková  úmrtí.  Také  jsem 

prostudoval  odbornou  literaturu.  Dotyčné  téma  je  zpracováno 

v příručkách o technikách vyšetřování vražd. Mimoto jsem si přečetl 

závěry hloubkových studií FBI a jiných institucí, které se týkaly této 

problematiky.“ 

„Bylo to předtím, než došlo k tomuto případu?“ 

„Ano, předtím.“ 

„Co je to autoerotická asfyxie? Jak nastane?“ 

„Slečno Langwiserová,“ začal soudce. 

„Promiňte,  Vaše  Ctihodnosti.  Opravuji  formulaci.  Co  je 
autoerotická asfyxie, detektive Boschi?“ 

Bosch  se  napil  z  kelímku  vody,  aby  měl  čas  uspořádat  si 

myšlenky. Všechny otázky si probrali během oběda. 

„Jde  o  náhodnou  smrt.  Může  k  ní  dojít  tehdy,  když  se  člověk 

pokouší  zvýšit  své  sexuální  vzrušení  během  masturbace  přerušením 

přísunu tepenné krve do mozku. K tomu obvykle slouží nějaká forma 

škrtidla umístěného kolem krku. Jeho utahováním dojde k hypoxii – 

nedostatečnému  zásobování  mozku  kyslíkem.  Lidé,  kteří…  ehm… 

praktikují  tuto  techniku,  jsou  přesvědčeni  o  tom,  že  hypoxie  –  tedy 

konkrétně  závrať,  kterou  jim  způsobuje,  –  při  masturbaci 

mnohonásobně  umocňuje  jejich  vzrušivost.  Ovšem  tato  sexuální 

praktika může skončit smrtí, když dotyčný člověk zajde příliš daleko. 

Může  si  poškodit  krční  tepnu  nebo  ztratit  vědomí  se  škrtidlem  stále 

utaženým  kolem  krku  a  udusit  se.  Ale  ať  už  je  příčina  jakákoliv, 

nikdo už ho k životu nepřivede.“ 

„Říkal jste ‚on‘, detektive. Ale v tomto případě je obětí žena.“ 

„Také  příčinou  její  smrti  není  autoerotická  asfyxie,  tedy  udušení 

při masturbaci. V případech úmrtí, jejichž vyšetřování jsem prováděl, 

byly všechny oběti, které zemřely touto smrtí, mužského pohlaví.“ 

„Říkáte  tedy,  že  v  případě  Jody  Krementzové  šlo  o  to  vzbudit 
zdání, že smrt nastala následkem autoerotické asfyxie?“ 

„Ano,  k  tomuhle  závěru  jsem  došel  okamžitě  na  místě  činu 

a trvám na něm dodnes.“ 

160 

Langwiserová přikývla a odmlčela se. Bosch si usrkl trochu vody. 

Když zvedal kelímek ke rtům, zalétl pohledem k porotcům. Všichni 

vypadali, že jsou jeho výpovědí plně zaujati. 

„Přibližte nám, detektive, co vás k tomuto závěru vedlo?“ 

„Můžu nahlédnout do spisu?“ 

„Prosím.“ 

Bosch  otevřel  modrý  šanon,  který  měl  celou  dobu  položený  na 

předním  okraji  boxu.  Na  prvních  čtyřech  stránkách  byla  původní 

zpráva  z  místa  činu.  Otočil  na  čtvrtou  stránku,  která  obsahovala 

závěrečné resumé velícího důstojníka. Zprávu ve skutečnosti napsala 

Kiz  Riderová,  i  když  byl  pod  ní  podepsán  on.  Rychle  prolétl  řádky 

resumé, aby si osvěžil paměť, a pohlédl na porotu. 

„Na  místě  činu  jsem  zjistil  hned  několik  věcí,  které  odporovaly 
tomu,  že  může  jít  o  nešťastnou  náhodu  zapříčiněnou  autoerotíckou 

asfyxií.  První  věc,  která  mě  zarazila,  byla  skutečnost,  že  obětí  byla 

žena, což, jak statistiky uvádějí, se stává velmi zřídka. Téměř plných 

sto  procent  obětí  jsou  muži.  Vzhledem  k  tomu  jsem  pozorně 

prozkoumal tělo oběti a místo činu.“ 

„Dalo  by  se  říct,  že  se  vás  na  místě  činu  ihned  zmocnily 

pochybnosti?“ 

„Ano, to se přesně stalo.“ 

„Dobře, pokračujte. Co ještě vzbudilo vaši pozornost?“ 

„Škrtidlo.  Téměř  ve  všech  případech,  ať  už  je  znám  z  vlastní 

zkušenosti  nebo  z  příslušné  literatury,  používaly  oběti  nějaký  druh 

podložky,  kterou  si  přikládaly  na  krk,  aby  si  chránily  kůži  před 

modřinami  nebo  protržením.  Obvykle  jím  k  tomu  posloužil  nějaký 

objemnější kus oblečení, jako například svetr, často to byla i osuška 

nebo ručník. Teprve přes takto chráněný krk si omotaly škrtidlo. Tak 

se smyčka nemohla zaříznout do krku a zanechat na něm svůj otisk. 

V tomto případě podložka pod škrtidlem nebyla.“ 

„A co jste z toho vyvodil?“ 

„No,  když  se  na  to  podíváte  z  hlediska  naší  oběti,  nedává  to 

smysl.  Tedy  –  aby  člověk  mohl  uvěřit  tomu,  že  tuhle  aktivitu 
skutečně  provozovala,  nesměla  by  tam  podložka  chybět.  To,  že  si 

ničím nechránila krk, by znamenalo, že jí nezáleželo na tom, jestli na 

161 

něm bude mít modřiny. Podle mě tahle skutečnost byla v naprostém 

rozporu  se  společenskými  zvyklostmi.  Obzvlášť  když  vezmete 

v úvahu,  že  šlo  o  herečku  –  jakou  měla  profesi,  jsem  poznal 

v okamžiku,  když  jsem  na  sekretáři  uviděl  celý  štos  jejích  portrétů. 

Jako  herečka,  která  se  ucházela  o  divadelní  angažmá  nebo 

o filmovou  rolí,  byla  bez  diskuse  závislá  na  svém  zjevu  a…  ehm… 

na  svých  ženských  atributech  a  jisté  o  sebe  pečovala.  Že  by  se 

vědomě oddávala takové činnosti, ať už sexuální nebo jiné, po které 

by jí na krku zůstávaly modřiny – tak tohle jsem koupit nemohl. Ještě 

s dalšími  věcmi  mě  to  přivedlo  k závěru,  že  nám  scénu  v  ložnici 

někdo umně nachystal.“ 

Bosdj  sklouzl  pohledem  ke  stolu  obhajoby.  Storey  stále  seděl  se 

skloněnou hlavou a pilně se věnoval svému sldcáku, jako by seděl na 

lavičce někde v parku. Fowkkes si něco zapisoval do poznámkového 
bloku.  Bosche  napadlo,  jestli  v  této  části  své  výpovědí  neřekl  něco, 

co by se mohlo obrátit proti němu. Věděl, že Fowkkes je mistrem na 

to,  jak  obratné  vytrhnout  z  kontextu  jednotlivé  výroky  svědků  a  dát 

jim úplně jiný význam. 

„Jaké další věci ovlivnily váš názor?“ pobídla ho Langwiserová. 

Bosch se znovu podíval do spisů na resumé původní zprávy. 

„Nejdůležitější byla okolnost, že po smrti tělem někdo hýbal, jak 

se dalo vyčíst ze známek postmortální zsinalosti.“ 

„Co  znamená  postmortální  zsinalost,  detektive  Boschi,  řečeno 

slovy laika?“ 

„Když  v  těle  přestane  fungovat  krevní  oběh,  protože  se  srdce 

zastavilo,  krev  se  nahromadiv  nejspodnější  části  těla  podle  toho, 

v jaké  poloze  se  tělo  právě  nachází.  Za  nějaký  čas  tam  začíná  kůže 

promodrávat. Když se tělo přemístí, namodralé skvrny zůstávají stále 

na  stejném  místě,  protoie  po  smrti  dochází  ke  srážení  krve.  Po 

uplynutí delší doby se modřiny na kůži stávají zřetelnější.“ 

„Jak tomu bylo v tomto případě?“ 

„K  promodrání  kůže,  způsobené  usazením  sražené  krve,  došlo 

v levé  části  těla,  a  to  bylo  neklamnou  známkou  toho,  že  žena  ve 

chvíli, kdy nastala smrt nebo krátce po ní, ležela na levém boku.“ 
„To ovšem nebyla poloha, ve které bylo tělo nalezeno, že ano?“ 

162 

„Správně. Tělo v době, kdy bylo objeveno, leželo na zádech.“ 

„K jakému závěru vás to přivedlo?“ 

„Že s tělem se po smrti manipulovalo. Že poloha, v jaké jsme ho 

našli,  byla  jen  nezbytnou  součásti  scény.  Pokud  měla  smrt  ženy 

vypatlat jako nešťastná náhoda při zmíněné sexuální praktice, musela 

samozřejmě ležet na zádech.“ 

„Co jste vy pokládal za příčinu smrti?“ 

„V  tu  chvíli  jsem  si  nebyl  jisty.  Jen  jsem  nevěřil  tomu,  co  se  mi 

k věření  předkládalo.  Podlitiny  na  krku  pod  šálou  mě  přivedly 

k domněnce, že může jít o strangulaci – ale ne vlastní rukou oběti.“ 

„V  kterém  stadiu  vyšetřování  se  na  místo  činu  dostavili  policisté 

z vašeho týmu?“ 

„Během předběžné prohlídky ložnice a těla mrtvé ženy.“ 

„Dospěli ke stejnému závěru jako vy?“ 

Fowkkes okamžitě vyslovil námitku, protože, jak uvedl, otázka si 
vynucuje  odpověď  takzvaně  z  druhé  ruky.  Soudce  jeho  námitku 

přijal.  Bosch  věděl,  že  o  nic  až  tak  důležitého  nepřišli.  Kdyby 

Langwiserová  chtěla,  aby  se  svědectví  Edgara  a  Riderové  objevilo 

v soudním spisu, obeslala by je jako svědky. 

„Byl jste přítomen pitvě Jody Krementzové?“ 

„Ano, byl.“ Bosch procházel jednotlivými zprávami v šanonu, až 

našel pitevní protokol. „Sedmnáctého října. Pitvu provedla policejní 

lékařka doktorka Claudia Corazonová, vedoucí oddělení.“ 

„Jakou příčinu smrti určila doktorka Corazonová během pitvy?“ 

„Příčinou smrti byla asfyxie. Udusila se.“ 

„Škrtidlem?“ 

„Ano.“ 

„Nevyvrací  to  vaši  teorii  o  tom,  že  smrt  nenastala  v  důsledku 

autoerotické asfyxie?“ 

„Ne,  podporuje  ji  to.  Předstíráním  autoerotické  asfyxie  se  měly 

zakrýt stopy po násilném uškrcení oběti. Vnitřní poškození jak krční 

tepny, tak svalové tkáně krku a jazylky, která byla rozdrcena, vedlo 

doktorku  Corazonovou  k  závěru,  který  potvrdil  mou  teorii,  že  smrt 

byla  zaviněna  cizí  rukou.  Poranění  bylo  příliš  rozsáhlé,  než  aby 

mohlo jít o vědomé sebepoškození.“ 
 

163 

Bosch  si  uvědomil,  že  když  popisoval  dotyčná  zranění, 

nevědomky si přitom položil ruku na krk. Spustil ji zpátky do klína. 

„Našla policejní lékařka nějaký jiný důkaz, že jde o vraždu?“ 

Pjjkývl. 

„Ano. Při prohlídce úst oběti objevila na jazyku hlubokou trhlinu, 

evidentně  způsobenou  stiskem  zubů.  Toto zranění  se  často  objevuje 

právě při případech uškrcení.“ 

Langwiserová  pohlédla  do  poznámkového  bloku  a  otočila  v  něm 

stránku. 

„Dobře,  detektive  Boschi,  vraťme  se  teď  zpátky  na  místo  činu. 

Vyslechl jste vy nebo vaši kolegové Jane Gilleyovou?“ 

„Ano, já. Spolu s detektivem Riderovou.“ 

„Mohl  jste  si  z  obdržených  informací  udělat  představu,  kde  se 

oběť  během  čtyřiadvaceti  hodin  před  objevením  jejího  mrtvého  těla 

pohybovala?“ 

„Ano.  Dozvěděli  jsme  se,  že  se  Jody  Krementzová  setkala 
s obžalovaným před několika dny v kavárně. Pozval ji, aby se s ním 

účastnila  premiéry  filmu,  která  bude  dvanáctého  října  v  Chinese 

Theater  v Hollywoodu.  Vyzvedl  si  ji  u  ní  doma  mezi  sedmou  a  půl 

osmou. Slečna Gilleyová se v tu dobu dívala z okna a identifikovala 

obžalovaného.“ 

„Věděla  slečna  Gilleyová,  kdy  se  její  spolubydlící  vrátila  té  noci 

domů?“ 

„Ne.  Slečna  Gilleyová  opustila  dům  krátce  poté,  co  slečna 

Krementzová odjela s obžalovaným na schůzku. Protože strávila noc 

někde  jinde,  nemohla  vědět,  kdy  se  její  spolubydlící  vrátila  zpátky. 

Teprve  když  třináctého  října  přijela  domů,  bylo  to  zhruba  v  půl 

dvanácté, ji objevila mrtvou v posteli.“ 

„Můžete uvést jméno filmu, který měl tehdy večer premiéru?“ 

„Jmenoval se  Mrtvý bod.“ 

„Kdo ho režíroval?“ 

„David Storey.“ 

Langwiserová  nechala  uběhnout  dobrých  několik  vteřin,  než 

pohlédla na hodinky a potom na soudce Houghtona. 

164 
 

„Vaše Ctihodnosti, další výslech svědka se už bude týkat jiné linie 

vyšetřování. Pokud by vám to vyhovovalo, možná by teď byl vhodný 

čas pro dnešek proces přerušit.“ 

„Dobře,  slečno  Langwiserová,  proces  je  odročen  do  zítřka  do 

devíti třiceti.“ 

Houghton se obrátil k Boschovi a řekl mu, že může opustit lavici 

svědků. Potom upozornil porotce, aby nečetli noviny, ani nesledovali 

v televizi zprávy o procesu. Všichni v soudní síni povstali a porotci 

začali  odcházet  ze  svého  boxu.  Bosch,  který  už  stál  vedle 

Langwiserové  za  stolem  obžaloby,  se  zadíval  ke  stolu  protistrany. 

David  Storey  na  něj  upíral  oči,  ve  tváři  kamenný  výraz.  Ale  přesto 

měl  Bosch  pocit,  že  v  jeho  vodových  modrých  očích  něco  zahlédl. 

Nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že to byl záblesk veselí. 

Odvrátil pohled jako první. 

Kapitola 20 

Když se soudní sin vyprázdnila, začali se Bosch s Langwiserovou 

a  Kretzlerem  zabývat  problémem  jejich  ztracené  svědkyně.  „Ještě 

nic?“  vyzvídal  Kretzler.  „Závisí  na  tom,  jak  dlouho  vás  tu  bude 
Jednička  Reason  trápit,  ale  předpokládám,  že  ji  budeme  potřebovat 

zítra odpoledne nebo pozítří dopoledne.“ 

„Nic,“ odpověděl Bosch. „Ale mám něco rozdělaného. Radši bych 

měl jít.“ 

„Vůbec se mi to nelíbí,“ znepokojeně pokračoval Kretzier. „Tohle 

může  krachnout.  Jestli  se  nehodlá  objevit,  musí  mít  k  tomu  nějaký 

důvod. Já jsem si nikdy tou její historkou nebyl stoprocentně jistý.“ 

„Mohl se k ní dostat Storey,“ podotkl Bosch. 

„Potřebujeme  ji,“  vstoupila  do  jejích  rozhovoru  Langwiserová. 

„Zapadá nám do obrazu. Musíte ji najít.“ 

„Dělám na tom.“ 

Zvedl se k odchodu. 

„Hodně  štěstí,  Harry,“  usmála  se  na  něj  povzbudivě.  „A  jen  tak 

mimochodem, myslím, že si tam v boxu svědků vedete velmi dobře.“ 

165 

Bosch opětoval její úsměv. 

„To díky tomu, že tu zatím panuje klid před bouří.“ 
Cestou k výtahu se k němu v předsálí přitočil jeden z reportérů. 

„Detektiv Bosch?“ 

Bosch pokračoval v chůzi. 

„Podívejte, už jsem to řekl všem; k případu se nevyjadřuju, dokud 

proces není u konce. Budete muset –“ 

„Jo,  jasně.  Já  jsem  se  jen  chtěl  přeptat,  jestli  se  vás  Terrymu 

McCalebovi podařilo odchytit.“ 

Bosch se zastavil a pohlédl na reportéra. 

„Odchytit?“ 

„No včera. Hledal vás tu.“ 

„Ach, ano, viděl jsem se s ním. Vy znáte Terryho?“ 

„Jo, před pár lety jsem napsal knihu o federálech. Setkal jsem se 

s ním. Ještě před transplantací.“ 

Bosch  přikývl  a  už  nakročil  směrem  k  výtahům,  když  k  němu 

reportér natáhl ruku. 

„Jack McEvoy.“ 

Bosch  mu  ji  zdráhavě  stiskl.  To  jméno  znal.  Před  pěti  léty  Úřad 

pro  vyšetřování  zločinu  vedl  pátrání  po  sériovém  vrahovi  policistů, 

které  vyšetřovatele  dovedlo  do  L.A.,  kde,  jak  předpokládáli,  měl 

vyhlédnutou další oběť, detektiva Eda Thomase. Agenti FBI použili 
informace od McEvoye, reportéra Rocky Mountain News z Denveru, 

a  vraha  zvaného  Básník  odhalili  včas,  takže  Thomasův  život  nebyl 

ohrožen. Teď už byl ve výslužbě a vedl knihkupectví dole v Orange 

County. 

„Víte,  že  si  vás  pamatuju?“  řekl  Bosch.  „Ed  Thomas  je  můj 

kamarád.“ 

Oba muži se vzájemně ocenili pohledy. 

„Sledujete tenhle případ?“ položil Bosch samozřejmou otázku. 

„Jo,  pro  New  Times  a  Vanity  Fair.  Trochu  si  zahrávám 

s myšlenkou  napsat  o  tom  knihu.  Tak  až  bude  po  všem,  možná 

bychom si mohli promluvit.“ 

„Jo, možná.“ 

„Pokud jste se už do toho ovšem nepustil s Terrym.“ 

166 

„S  Terrym?  Ne,  tomu  šlo  včera  o  něco  jiného.  Rozhodně  ne 

o knihu.“ 

„Tak fajn, pamatujte na mě.“ 
McEvoy vydoloval z kapsy náprsní tašku a vytáhl z ní vizitku. 

„Většinou  pracuju  doma,  bydlím  na  Laurel  Canyon.  Kdyby  se 

vám chtělo, můžete se kdykoliv zastavit.“ 

Bosch  si  od  něj  vzal  vizitku,  zdvihl  ji  a  jakoby  na  souhlas  s  ní 

novináři pokynul. 

„Dobře.  Teď  už  musím  běžet.  Ještě  se  tu  párkrát  uvidíme, 

předpokládám.“ 

„Bezpochyby.“ 

Bosch došel k výtahům a zmáčkl tlačítko. Zatímco čekal, znovu se 

podíval na vizitku a pomyslel na Eda Thomase. Potom ji zastrčil do 

kapsy u bundy. 

Než výtah přijel, podíval se choďbou zpátky do předsálí a uviděl, 

že  McEvoy  ještě  neodešel  a  právě  mluví  s  Rudy  Taferem, 

vyšetřovatelem  obhajoby.  Tafero  byl  mohutný  muž  a  nakláněl  se 

dopředu, těsně k novináři, jako by spolu měli nějakou konspirativní 

schůzku. McEvoy si něco zapisoval do bloku. 

Zastavil  za  ním  výtah  a  Bosch  nastoupil  dovnitř.  Pozoroval  tu 

dvojici, dokud se dveře nezavřely. 

Bosch  vyjel  nahoru  do  kopce  po  Laurel  Canyon  Boulevard, 

zhoupl  se  z  něj  dolů  a  dostal  se  do  Hollywoodu  dřív,  než  začala 
večerní  dopravní  špička.  Na  Sunset  zahnul  doprava  a  zaparkoval 

u chodníku.  Vhodil  mince  do  parkovacího  automatu  a  vstoupil  do 

nenápadné  dvouposchoďové  budovy  stojící  na  Sunset  proti 

striptýzovému  baru.  V  malých  kancelářích  s  nízkými  režijními 

náklady  tam  sídlily  menší  produkční  společnosti,  jejichž  společným 

znakem  bylo  to,  že  přežívaly  od  jednoho  filmu  k  druhému. 

V mezidobí,  kdy  čekaly,  až  se  na  ně  zase  usměje  štěstí,  by  pro  ně 

okázalé luxusní kanceláře byly zbytečným přepychem. 

Bosch se podíval na hodinky a zjistil, že přijel právě včas. Bylo tři 

čtvrtě na pět  a začátek konkurzu byl stanoven na pět hodin. Vyběhl 

po  schodišti  do  druhého  patra  a  prošel  dveřmi  s  nápisem  NUFF 

SAID PRODUCTIONS. Kancelář sestávala ze tří místností a patřila 

167 

v  budově  k  největším.  Bosch  už  tam  byl  předtím  a  věděl,  jak  jsou 

místnosti  uspořádány:  v  první  byla  recepce  se  stolem  sekretářky, 

druhou  obýval  Boschův  přítel  Albert  „Nuff“  Said  a  za  ní  byla 

zasedačka. Hned jak vstoupil dovnitř, žena u stolu v recepci k němu 
obrátila tázavý pohled. 

„Přišel jsem za panem Saidem. Jmenuju se Harry Bosch.“ 

Přikývla,  zvedla  telefon  a  zmáčkla  číslo.  Bosch  slyšel  vyzvánění 

ve vedlejší místnosti a v hlase, který se vzápětí ohlásil, poznal Saida. 

„Máte tu Harryho Bosche.“ 

Saidův hlas jí přikázal, aby ho poslala dál. Bosch byl u dveří, ještě 

než položila telefon. 

„Můžete jít dovnitř,“ pronesla k jeho zádům. 

Bosch vstoupil do pracovny, o níž se nedalo rozhodně říct, že by 

byla  přecpaná  nábytkem.  Stál  v  ni  jeden  pracovní  stůl,  dvě  židle, 

černá  kožená  pohovka  a  nahrávací  pult  s  televizí  a  videem.  Zato 

každičké  místo  na  stěnách  místnosti  pokrývaly  zarámované  plakáty 

ze  Saidových  filmů  spolu  s  nejrůznějšími  památečnými  předměty, 

jako  třeba  zadní  opěradlo  producentovy  židle  s  ozdobně  napsanými 

názvy jeho filmů. Bosch znal Saida přinejmenším patnáct let. Tehdy 

ho tenhle starý profík angažoval jako technického poradce pro film, 

který  se  mél  natáčet  podle  jednoho  z  Boschových  případů.  Od  té 

doby  se  stýkali  spíše  sporadicky;  Said  obvykle  zavolal  Boschovi, 

když  potřeboval  poradit  s  nějakým  technickým  problémem, 

týkajícím se policejních postupů, které chtěl použít v některém filmu. 
Většina  snímků  ze  Saidovy  produkce  se  nikdy  neobjevila  na 

filmovém  plátně.  Zaplňovaly  vysílací  čas  televizních  stanic 

a kabelových televizí. 

Albert Said se postavil za stolem a Bosch k němu natáhl ruku. 

„Nazdárek, Nuffe, tak jak se vede?“ 

„Jak jinak než bezvadně, milej zlatej.“ 

Ukázal k televizi. 

„Dneska  jsem  tě  viděl  na  Court  TV.  Skvělej  výkon,  Harry. 

Bravo.“ 

Nadšeně  se  roztleskal.  Bosch  mávl  nad  jeho  legráckami  rukou 

a podíval se znovu na hodinky. 

168 

„Díky. Takže – všechno připravený?“ 

„Alespoň doufám. Řekl jsem Marjorie, aby ji na mě nechala čekat 

vzadu v zasedačce. Tam už si s ní musíš poradit sám.“ 

„Jsem ti strašně moc zavázán, Nuffe. Musíš mi říct, jak ti to můžu 

oplatit.“ 
„Mohl  by  ses  objevit  v  mým  dalším  filmu.  Hezkej  vzhled, 

sebejistý  vystupování…  Jsi  zkrátka  NĚKDO,  Harry.  Všiml  jsem  si 

toho při tom přenosu. Mám ho tu nahranej na videu, kdyby ses o tom 

chtěl přesvědčit na vlastní oči.“ 

„Asi bych se soustředil na jiné věci než na mou vlastní maličkost. 

A stejně už na to nebudeme mít čas. A co ty, něco na obzoru?“ 

„No, vždyť víš. Čekám, až padne zelená. Nechci to zakřiknout, ale 

něco se rýsuje, teď se jedná o zahraniční koprodukci. Ten film bude 

o policajtovi, kterej se dostane do lochu. No, a z toho traumatu, jako 

že  přišel  o  odznak  a  postavení  a  tak  podobně,  ztratí  paměť.  Totální 

amnézie.  A  teď  si  představ,  že  je  v  tom  vězení  a  vůbec  si  nemůže 

vzpomenout,  koho  tam  z  těch  grázlů  dostal  a  koho  ne.  Pořád  musí 

bejt ve střehu, aby vůbec přežil. A ke všemu se ještě spřátelí s jedním 

trestancem  a ono se ukáže, že je to masovej vrah, kterýho poslal za 

mříže  jako  svýho  prvního  dopadenýho  pachatele.  Prvotřídní  thriller. 

Scénář si teď vzal Steven Segal.“ 

Během  vyprávění  Saidyho  huňaté  obočí  vylétlo  v  ostrých 

obloucích  téměř  do  půli  čela  a  trčelo  mu  tam  jako  dvě  křoviska. 

Úplně  se  zalykal  vzrušením  nad  vidinou  úspěchu,  který  by  mu  ten 

film měl přinést. 
„No,  nevím,  Nuffe,“  opatrně  hledal  Bosch  slova.  „Mám  takový 

dojem, že něco takového už tu bylo.“ 

„Prosím tě, všechno už tu bylo. Ale co si o tom myslíš?“ 

Před odpovědí Bosche spasil zvonek. V tichu, které se v pracovně 

rozhostilo po Saidově otázce, k nim z recepce zalehl tlumený hovor. 

Z telefonní centrály na psacím stole zaznělo pípnutí a z mikrofonu se 

ozval  hlas  sekretářky.  „Přišla  slečna  Croweová,  pane.  Bude  čekat 

v zasedačce.“ 

Bosch kývl na Saida. 

„Díky, Nuffe,“ zašeptal. „Snad to zvládnu.“ 

169 

„Seš si jistej?“ 

„Když tak zavolám o pomoc.“ 

Otočil  se  a  vykročil  ke  dveřím,  ale  znovu  se  ještě  vrátil  ke  stolu 

a podal Saidovi ruku. 

„Možná  že  pak  budu  muset  rychle  vypadnout.  Tak  zatím  nashle. 

A  s  tím  filmem  zlom  vaz.  Řekl  bych,  že  vypadá  přinejmenším  na 
jednoho Oskara.“ 

Potřásli si rukama. 

„No, ještě uvidíme,“ zamumlal potěšeně Said. 

Bosch vyšel do malé chodby, otevřel protější dveře a vstoupil do 

zasedačky.  Byla  to  poměrně  prostorná  místnost  čtverhranného 

půdorysu, uprostřed níž stál stůl se skleněnou deskou a s jednou židlí 

po  každé  straně.  Annabelle  Croweová  seděla  na  židli  proti  dveřím 

a čas si krátila prohlížením černobílé fotografie s vlastním portrétem. 

Jakmile  Bosch  vesel  dovnitř,  vyslala  ke  dveřím  zářivý  úsměv, 

vystavujíc na odiv perfektní oslnivě bílý chrup. Úsměv jí vydržel na 

tváři ani ne vteřinu a jakoby stoptrikem zmizel. 

„Co – co tady děláte?“ 

„Zdravíčko, Annabelle, jakpak se máte?“ 

„Tohle je konkurz – jak se opo –“ 

„Správně,  tohle  je  konkurz.  A  já  bych  si  vás  chtěl  vyzkoušet  na 

roli svědkyně v soudním procesu s jedním vrahem.“ Žena vyskočila 

ze židle. Portrét i s připraveným životopisem slétly ze stolu na zem. 

„Tohle přece nemůžete – co se tu vlastně děje?“ 

„Víte moc dobře, co se tu děje. Odstěhovala jste se a správci jste 

tam  nenechala  žádnou  adresu.  Vaši  rodiče  mi  taky  nepomohli  a  váš 
agent  jakbysmet.  Takže  jediný  způsob,  jak  se  k  vám  dostat,  byl 

tenhle  rádoby  konkurz.  Teď  si  sedněte  a  pěkně  si  probereme,  kam 

jste se zašila a proč se tomu procesu chcete vyhnout.“ 

„Ale co moje role?“ 

Bosch stěží potlačil úsměv. Pořád jí to ještě nedošlo. 

„Není tu žádná role.“ 

„Copak oni ten remake Čínský čtvrti nebudou točit?“ 

Tentokrát to nezvládl a nahlas se zasmál. Rychle se vzpamatoval. 

170 

„Jednou  se  do  toho  určitě  pustí.  Ale  stejně  –  vy  jste  pro  tu  roli 

moc mladá a já nejsem žádný Jack Nicholson. Posaďte se, prosím.“ 

Bosch si vytáhl židlí proti ní. Ona ale zůstala stát. Vypadala hodně 

rozzlobeně. Byla to půvabná mladá žena s krásnou tváří, která jí jistě 

velmi  často  pomáhala  dosáhnout  toho,  čeho  si  zamanula.  Teď  ale 

neměla šanci. 

„Řekl  jsem,  abyste  si  sedla,“  pronesl  Bosch  přísně.  „Musíte 

pochopit  jednu  věc,  slečno  Croweová.  Tím,  že  jste  se  dneska 
neobjevila  u  soudu,  kam  jste  byla  úředně  obeslána,  jste  porušila 

zákon. To znamená, že když budu chtít, můžu vás tu z fleku zatknout 

a vyslechnout si vás ve vazební cele. Existuje ale i další možnost, že 

si  tady  oba  pěkně  sedneme,  když  už  máme  k  dispozici  tuhle 

příjemnou  místnost,  a  promluvíme  si  spolu  jako  civilizovaní  lidé. 

Záleží na vás, Annabelle.“ 

Vzdorovitě dopadla do žídle za sebou, plné rty pevně semknuté do 

tenké  linky.  Kvůli  konkurzu  pečlivě  nanesená  rtěnka  pomalu  začala 

brát za své. Bosch dlouho studoval ženinu tvář, než znovu začal. 

„Kdo v tom má prsty, Annabelle?“ 

Ostře na něj pohlédla. 

„Koukněte  se,“  odpověděla.  „Bála  jsem  se,  jasný?  A  pořád  se 

bojím. David Storey je mocný muž. A má kolem sebe lidi, co z nich 

jde strach.“ 

Bosch se naklonil přes stůl. 

„Říkáte, že vám někdo vyhrožoval? Někdo z těch jeho lidí?“ 

„Ne,  to  neříkám.  Mně  ani  nikdo  vyhrožovat  nemusí.  Umím  si 

sama představit, jak by to dopadlo.“ 

Bosch  se  zase  narovnal  a  z  odstupu  si  ji  mlčky  prohlížel.  Oči  jí 

těkaly všude po místnosti, ale jemu se vyhýbaly.  Přes zavřené okno 
bylo slyšet, jak dole po Sunset projíždějí auta. Odkudsi z budovy se 

ozvalo  spláchnutí  vody  na  WC.  Konečně  se  pohledem  zastavila  na 

Boschovi. 

„Tak co je? O co vám jde?“ 

„Chci,  abyste  svědčila.  Abyste  se  tomu  hajzlovi  postavila.  Za  to, 

co  se  pokusil  udělat  vám  a  co  udělal  Jody  Krementzové.  A  Alicii 

Lopezové.“ 

171 

„Kdo je Alicia Lopezová?“ 

„Další dívka, kterou jsme našli. Neměla takové štěstí jako vy.“ 

Nebylo  obtížné  vyčíst  jí  z  tváře  zmatek.  Bylo  vidět,  že  svědecká 

výpověď pro ni znamená nějaké konkrétní nebezpečí. 

„Jestli  půjdu  svědčit,  o  roli  už  ani  nezavadím.  A  mohlo  by  to 

dopadnout i hůř.“ 

„Kdo vám tohle řekl?“ 

Neodpověděla. 

„No tak, kdo? Někdo z těch jeho goril, váš agent, kdo?“ 
Dlouho váhala s odpovědí a pak zatřásla hlavou, jako že nemůže 

uvěřit, že se s ním vůbec pustila do řeči. 

„Šla  jsem  si  zacvičit  do  Crunche  a  právě  jsem  byla  na 

stairmasteru, když si ten chlápek vlezl hned na vedlejší. Před sebou 

držel složený noviny a něco si v nich četl. Já jsem si hleděla svého, 

ale  on  najednou  začal  mluvit.  Na  mě  se  vůbec  nedíval.  Jen  zkrátka 

vedl ty svý řeči a přitom se koukal do novin. Povídal, že článek, co 

právě čte, je o procesu s Davidem Storeym, a že by si teda nepřál bejt 

na  místě  svědků,  co  proti  Storeymu  mají  svědčit.  Řekl,  že  takovej 

člověk už v tomhle městě o práci nikdy nezavadí.“ 

Odmlčela se a Bosch čekal. Zatím se alespoň pokusil vyčíst něco 

z výrazu její tváře. Úzkost, která se jí při vyprávění ozývala v hlase, 

se zdála opravdová. Vypadalo to, že nemá daleko k pláči. 

„A  já…  já  jsem  tak  zpanikařila,  že  jsem  všeho  nechala  a  utíkala 

do  šatny.  Zůstala  jsem  tam  celou  hodinu,  ale  i  pak  jsem  byla  celá 

vyděšená, že tam na mě bude někde číhat.“ 

V očích se jí objevily slzy. Bezmocně se rozplakala. Bosch vstal, 

odešel  do  chodby  a  v  koupelně  našel  krabici  papírových  kapesníků. 

Odnesl je i s krabicí do zasedačky, položil před uslzenou ženu a zase 

se posadil proti ní. 
„Kde je Crunch?“ 

„Kousek tady odtud. Křižovatka Sunset a Crescent Heights.“ 

Bosch přikývl. Teď už věděl, o jaké místo jde. Tělocvična byla ve 

stejném nákupním a zábavním komplexu, kde se Jody Krementzová 

setkala v kavárně s Davidem Storeym. Zajímalo by ho, jestli je v tom 

nějaká souvislost. Možná je Storey v Crunch členem. Mohl se třeba 

172 

domluvit  s  někým,  koho  znal  z  posilovny,  aby  si  Annabelle  podal 

a nahnal jí strach. 

„Prohlédla jste si toho člověka?“ 

„Jo,  ale  to  je  mi,  promiňte,  prd  platný.  Neviděla  jsem  ho  ani 

předtím ani potom.“ 

Bosch pomyslel na Rudyho Tafera. 

„Neznáte  náhodou  vyšetřovatele  obhajoby?  Rudyho  Tafera? 

Docela pěkný chlap – vysoký, tmavovlasý, krásně opálený.“ 

„Nevím,  o  jakým  krasavci  mluvíte,  ale  rozhodně  nevypadá  na 

chlapa, co se mnou mluvil v Crunchi. Ten byl malý a plešatý. A měl 
brýle.“ 

Jeho  popis  Boschovi  nic  neříkal.  Rozhodl  se,  že  tuhle  kapitolu 

zatím  nechá  být.  Musí  informovat  Langwiserovou  a  Kretzlera,  že 

jejich svědkyni někdo vyhrožoval. Možná se s tím budou chtít obrátit 

na  soudce  Houghtona.  A  jeho  nejspíš  pošlou  do  Crunche,  jestli  by 

tam nenašel někoho, kdo by jim tu Annabellinu historku potvrdil. 

„Tak co teď budete dělat?“ zeptala se a trošku popotáhla. „Chcete 

mě přinutit, abych šla svědčit?“ 

„To  nezáleží  na  mně.  O  tom  rozhodnou  státní  zástupci,  až  jim 

povím, co se vám stalo.“ 

„Věříte mi?“ 

Bosch zaváhal a potom přikývl. 

„Ale  to  ještě  neznamená,  že  nemusíte  svědčit  –  obdržela  jste 

soudní  obsílku  a  její  neuposlechnutí  je  trestné.  Zítra  přijďte  mezi 

dvanáctou a jednou do Van Nuys a oni vám řeknou sami, co s vámi 

bude.“ 

Bosch  věděl,  že  by  ji  žalobci  mohli  ke  svědectví  donutit. 

Nemuselo by je zajímat, jestli jí někdo vyhrožoval nebo ne. Jim šlo 

hlavně  o případ.  Třeba  by  Annabelle  Croweovou  obětovali,  jen  aby 

se  dostali  Storeymu  na  kobylku.  Použij  malou  rybu,  abys  chytil 
velkou. Stejně jako při rybolovu. 

Bosch ji požádal, aby na stůl vysypala obsah kabelky. V té směsi 

nepostradatelných  ženských  potřeb  objevil  kartičku  s  její  novou 

adresou  a  telefonem.  Bydlela  teď  v  ubytovně  v  Burbanku.  Přiznala, 

173 

že si dala věci do úschovny a zatím, než skončí proces, žije v tomhle 

provizoriu. 

„Poslouchejte,  Annabelle,  já  vás  teď  nechám  odejít,  i  když  bych 

vás měl správně strčit na noc do vězení. Ale jak vidíte, našel jsem si 

vás  teď  a  najdu  si  vás  vždycky.  Když  se  zítra  neukážete,  půjdete 

rovnou do lochu v Sybil Brand, rozumíte?“ 

Přikývla. 

„Budete tam?“ 

„Jo, budu. Že jsem s tím za váma vůbec chodila.“ 

Bosch pokrčil rameny. Měla pravdu. 

„Teď  už  je  pozdě  něco  měnit,“  usmál  se  na  ni.  „Ale  udělala  jste 

správnou věc. Teď už ten svůj kříž musíte nést dál. Víte, se soudy je 
to  tak  trochu  zvláštní.  Člověk  se  dobrovolně  rozhodne,  že  bude 

odvážný  a  bude  riskovat  svůj  krk,  ale  oni  už  mu  nedovolí  z  toho 

vycouvat.“ 

Kapitola 21 

Ze  sterea  zněl  Art  Pepper  a  Bosch  si  povídal  po  telefonu  s  Janis 

Langwiserovou,  když  se  na  venkovní  dveře  s  ochrannou  sítí  ozvalo 

zaklepání.  Vyšel  z  kuchyně  do  chodby  a  uviděl,  že  za  nimi  stojí 

nějaký  člověk  a  dívá  se  dovnitř  skrz  síť.  Znechucen  vtíravostí 

podomních prodejců se rozhodl, že tomu chlapovi zabouchne hlavní 

dveře  rovnou  před  nosem,  aniž  by  s  ním  ztratil  jediné  slovo.  Už  je 

držel  za  kliku,  že  to  udělá,  když  v  návštěvníkovi  poznal  Terryho 

McCaleba.  S telefonem  stále  u  ucha,  do  něhož  mu  Langwiserová, 

rozzuřená  násilným  ovlivňováním  jejích  svědka,  soptila  vzteky, 

rozsvítil  venkovní  světlo,  otevřel  síťové  dveře  a  očima  omluvně 

ukázal k telefonu. 

McCaleb  mu  kývnutím  hlavy  naznačil,  že  ho  nebude 

v telefonování rušit, a Bosch ho přes obývací pokoj dovedl na zadní 

terasu  a nechal  ho  kochat  se  výhledem  na  světla  Caguengského 

průsmyku. Sám se vrátil do kuchyně a snažil se koncentrovat na to, 

 
174 

co  mu  Langwiserová  povídá,  byl  ale  zvědavý,  co  vedlo  McCaleba 

k tomu, že se za ním vláčel až sem do hor. 

„Posloucháte mě, Harry?“ 

„Jo, jasně, co jste to říkala naposled?“ 

„Říkala jsem, že by měl Střílející Houghton proces odročit, jestli 

kvůli tomu vyhrožováni svědkyni zahájíme vyšetřování.“ 

O své odpovědi nemusel Bosch dlouho přemýšlet. 

„Ne, musíme pokračovat.“ 

„Jo,  to  jsem  mohla  předpokládat.  Že  se  vás  vůbec  ptám.  Teď 

zavolám Rogerovi, abych zjistila, jak to vidí on. Každopádně, to je to 

nejmenší,  co  nás  trápí.  Jakmile  se  na  lavici  svědků  zmíníte  o  Alicii 

Lopezové, pak už to bude na ostří nože.“ 

„Myslel jsem, že tohle už máme v kapse. Houghton rozhodl –“ 

„To  neznamená,  že  se  jeho  rozhodnutí  nepokusí  Fowkkes  znovu 

napadnout. Ještě nemáme vyhráno.“ 

Zmlkla. Z hlasu se jí nějak vytratila obvyklá jistota. 

„Tak zase zítra, Harry.“ 
„Nashle, Janis, a opatrujte se.“ 

Bosch odklikl hovor a zasunul telefon zpátky do stojánku. Vydal 

se  za  McCalebem  na  terasu,  ale  ten  stál  v  obývacím  pokoji 

a prohlížel si police nad stereopřehrávačem, konkrétně zarámovanou 

fotografii Boshovy ženy. 

„Co se děje, Terry?“ 

„Promiň, Harry, že jsem ti sem tak bez varování vtrhnul. Zavolal 

bych ti předem, ale neměl jsem na tebe domů telefon.“ 

„A jak jsi to tu našel? Chceš pivo nebo něco?“ 

Bosch si rukou ukázal na srdce. 

„Můžeš vůbec pít alkohol?“ 

„Teď  už  jo.  Právě  mně  to  doktoři  odkývali.  Už  zase  můžu. 

S mírou, samozřejmě. Pivo je tedy v normě.“ 

Bosch  odešel  do  kuchyně  a  McCaleb  pokračoval  v  rozhovoru 

z obývacího pokoje. 

„Už jsem tu byl předtím. Vzpomínáš si?“ 

Bosch  se  vrátil  se  dvěma  otevřenými  lahvemi  Anchor  Steam. 

Jednu podal McCalebovi. 

175 
 

„Nechceš skleničku? Kdy jsi tu byl?“ McCaleb uchopil láhev. 

„Cíelo Azul.“ 

Dlouze  se  napil  rovnou  z  lahve,  čímž  odpověděl  Boschovi  na 

otázku ohledně sklenice. 

Cielo  Azul,  zamyslel  se  Bosch  a  potom  si  vzpomněl.  Tenkrát  se 

spolu opili vzadu na terase, aby v sobě alespoň trochu otupili hrůzu 

případu, o kterém se ve střízlivém stavu nedalo ani přemýšlet. Dobře 

si  pamatoval  ten  strašný  pocit,  když  si  druhý  den  ráno  vybavil,  jak 

v noci nad sebou ztratil kontrolu a opilým hlasem, jazyk zdřevěnělý 

přemírou  alkoholu,  neustále  vykřikoval  do  hloubky  pod  nimi 

řečnickou otázku: „Kde je ruka boží, kde je ruka boží?“ 

„No  jo,“  podíval  se  na  McCaleba  a  ironicky  dodal.  „Jeden 

z nejsvětlejších okamžiků mého bytí.“ 

„Jo,  můj  taky.“  McCaleb  se  rozhlédl  kolem  sebe.  „Teď  to  tu  ale 

vypadá  jinak,  než  když  jsem  tu  byl  posledně.  A  co  se  vlastně  stalo 

s původním domem? Nejspíš při zemětřesení skončil dole v kaňonu, 

co?“ 

„Tak  nějak.  Hrozilo  nebezpečí  zhroucení.  Musel  jsem  ho  nechat 
strhnout a postavit od základů všechno znovu.“ 

„Proto  jsem  ho  nemohl  poznat.  Jezdil  jsem  tady  kolem  a  hledal 

ten starý. Ale pakjsemuněj uviděl stát shamu a řekl jsem si, že by to 

byía velká náhoda, kdyby v téhle ulici bydlel ještě jeden polda.“ 

Bosch  si  uvědomil,  že  svůj  služební  vůz  nechává  v  poslední  dny 

zaparkovaný pod přístřeškem u domu. Neztrácel tak čas vracením se 

na stanici pro vlastní auto a ráno mohl vyrazit rovnou k soudu. Jako 

služební  vozy  ostatních  detektivů  z  LAPD  byl  i  ten  jeho  provedený 

v kombinaci  černé  a  bílé,  a  až  na  to,  že  neměl  na  střeše  napevno 

zabudovanou rampu s výstražnými světly, vypadal přesně jako vozy 

policejních  hlídek.  Tyhle  značené  vozy  detektivové  začali  používat 

v rámci  geniálního  programu  bývalého  šéfa  losangeleské  policie, 

kterým  chtěl  vzbudit  v  obyvatelích  dojem,  že  se  v  ulicích  jejich 

města vyskytuje mnohem víc policistů, než jich tam skutečně je. 

McCaleb natáhl ruku a se svojí lahví piva si přiťukl o Boschovu. 

„Na Cielo Azul,“ pronesl přípitek. 

176 

 
„Jo,“  přitakal  Bosch  a  zhluboka  se  napil.  Bylo  ledově  studené 

a lahodné.  Jeho  první  pivo  od  chvíle,  kdy  začal  proces.  Rozhodl  se 

ale, že zůstane jen u jednoho, i kdyby McCaleb trval na další rundě. 

„To  je  tvoje  bývalá?“  ukázal  McCaleb  k  zarámované  fotce  na 

polici. 

„No,  pořád  ještě  manželka.  Tedy  aspoň  pokud  vím.  Ale  myslím, 

že to jinam než k rozvodu nesměřuje.“ 

Bosch  seděl  s  pohledem  upřeným  na  snímek  Eleanor  Wishové. 

Jediný, který měl. 

„Nic příjemného, co?“ poznamenal McCaleb účastně. 

Bosch pokrčil rameny, jako by chtěl říct, co s tím naděláš, a otočil 

se zpátky ke svému hostu. 

„Tak o co jde, Terry? Ven s tím. Mám tu ještě pár věcí, co si ještě 

musím –“ 

„Já  vím,  projít  před  procesem.  Omlouvám  se,  že  jsem  tě  takhle 

přepadl.  Vím  dobře,  jak  takový  proces  dokáže  člověka  úplně 

vycucnout.  Mám  jen  pár  otázek  ohledně  Gunna,  co  sipotřebuju 

vyjasnit  Ale  taky  jsem  ti  chtěl  něco  říct.  A  vlastně  i  ukázat.  Včera 

jsem na to zapomněl.“ 

Ze  zadní  kapsy  kalhot  vytáhl  peněženku,  otevřel  ji  a  vyndal  z  ní 
fotografii.  Se  skrývanou  hrdostí  ji  podal  Boschovi.  Během  nošení 

v peněžence se na ni obtiskl okraj vnitřní přepážky. Na snímku byla 

tmavovlasá žena s tmavovlasým děťátkem v náručí. 

„To je moje dcera, Harry. A manželka.“ 

Bosch  přikývl  a  věnoval  se  studiu  dvojice  na  obrázku.  Matka 

i dítě  měly  tmavé  vlasy,  snědou  pokožku  a  velmi  jim  to  slušelo. 

Věděl, že McCalebovi připadají nejkrásnější na světě. 

„Tak  ty  máš  doma  takovýhle  poklad,  Terry,“  shrnul  Bosch  svoje 

pozorování.  „Zdá  se,  že  vám  to  miminko  dodali  ze  skladu  docela 

nedávno.“ 

„Teď jsou jí čtyři měsíce. Ale ta fotka už je měsíc stará. Dali jsme 

jí jméno Cielo Azul.“ 

Bosch zvedl oči od fotografie a upřel je do McCalebových. 

„Hezké.“ 

177 

„Jo,  řekl  jsem  Graciele,  že  bych  si  to  přál,  a  vysvětlil  jí  proč. 

Myslela si, že je to dobrý nápad.“ 
Bosch mu podal fotografii zpátky. 

„Doufám, že si to za pár let bude myslet i tvoje dcera.“ 

„To já taky. Většinou jí říkáme CiCi. Mimochodem, vzpomínáš si 

na tu noc, jak ses tady na terase dožadoval zásahu ruky boží, protože 

jsi  měl  pocit,  že  vítězí  jenom  zlo?  Potkalo  mě  to  taky.  Ztratil  jsem 

víru. Víru v dobro. Při naší práci… je těžké o ni nepřijít. Potom…“ 

Zdvihl ruku s fotografií. 

„… jsem ji znovu našel. Tady je. Vidím jí v jejích očích.“ 

Bosch si ho dlouho měřil. 

„Jsi šťastný muž, Terry.“ 

„Já…  nejsem  tu  kvůli  tomu,  abych…  no…  nesnažím  se  tě  nějak 

předělat nebo tak něco. Jen jsem ti chtěl říct, že já jsem znovu našel 

to, o co jsem přišel. Ale nevím, jestli ty to ještě  hledáš… Víš, chci, 

abys věděl, že dobro existuje. Abys to nevzdával.“ 

Bosch od něj odvrátil pohled a zadíval se přes skleněné dveře do 

temné noci. 

„Pro některé lidi ano. O tom nepochybuju.“ 

Jedním tahem dopil láhev až do dna a vydal se do kuchyně porušit 

svůj  slib,  že  dneska  zůstane  jen  u  jednoho.  Zavolal  na  McCaleba, 

jestli si dá ještě další, ale jeho návštěvník odmítl. Jak se naklonil do 
lednice,  ucítil  ve  tváři  její  chlad.  Zavřel  oči  a  chvíli  tak  setrval. 

Přemýšlel o tom, co mu McCaleb právě řekl. 

„Ty myslíš, že k nim nepatříš?“ 

Při  zvuku  té  otázky  sebou  Bosch  trhl  a  prudce  se  narovnal. 

McCaleb stál ve dveřích kuchyně. 

„Prosím?“ 

„Říkal  jsi,  že  to  platí  jen  pro  některé  lidi.  Ty  se  mezi  ně 

nepočítáš?“ 

Bosch  vytáhl  z  lednice  pivo  a  zastrčil  láhev  do  otvíráku  na  zdi. 

Odstranil víčko, a než odpověděl, zhluboka se napil. 

„Co  to  má  být,  Terry,  sháníš  nové  ovečky?  Nepatříš  ty  náhodou 

k jehovistům?“ 

McCaleb se zasmál a zakroutil hlavou, 

178 

„Promiň, Harry, to víš, novopečený otec. Así mám potřebu podělit 

se o ten pocit s celým světem, nic víc.“ 

„A co se teď vrátit k práci a promluvit si o Gunnovi?“ 
„Jasně.“ 

„Půjdeme si sednout na terasu, ať si taky užiješ večera v horách. 

Uvidíš, že i tady na pevnině to není tak špatné.“ 

Vyšli  na  zastřešenou  terasu  a  zadívali  se  na  panorama,  které  se 

před  nimi  otevřelo.  Noční  tmou  se  jak  světélkující  had  vinula  dole 

pod nimi dálnice 101 – zářící tepna, zařezávající se do hřebenů hor. 

Obloha  byla  čistá,  vydatný  déšť  z  ní  minulý  týden  spláchl  všechen 

smog.  Bosch  se  zadíval  na  světla  dole  ve  Valley,  která  se  jakoby 

ztrácela v nekonečnu. Poblíž domu byla jen tma. Svah pod ním tonul 

v temnotě, prohlubované černými stíny křovisek, jimiž byl porostlý. 

Odněkud zezdola ucítil vůni eukalyptu. Po dešti voníval nejsilněji. 

McCaleb promluvil první. 

„Máš  to  tu  hezké,  Harry.  Krásné  místo.  Asi  se  ti  odtud  moc 

nechce, když se máš vydat dolů mezi tu lidskou sebranku, co?“ 

Bosch na něj pohlédl. 

„Ani  ne,  pokud  se  mi  čas  od  času  poštěstí  chytit  pod  krkem 

nějakýho hnusnýho hajzla. Někoho, jako je David Storey. Pak mi to 

vůbec nevadí.“ 

„Jenže někdy se jim podaří vyklouznout. Jako třeba Gunnovi.“ 

„Nikomu  se  nepodaří  vyklouznout,  Terry.  Když  jsem 
přesvědčený,  že  to  udělal,  tak  to  nemůžu  připustit.  Samozřejmě  že 

některý z těch grázlů nám unikne, ale spravedlnosti ne. Mám takovou 

zásadu,  že  na  každýho  jednou  dojde.  Říká  se,  že  boží  mlýny  melou 

pomalu, ale jistě. Možná že jsem ztratil víru, ale v tohle věřím.“ 

Bosch  postavil  láhev  na  okraj  zábradlí.  Byla  prázdná  a  on  měl 

chuť na další, ale věděl,  že musí přibrzdit. Potřeboval, aby mu zítra 

u soudu fungoval každý závit mozku, který v hlavě má. Napadlo ho, 

že  zahlédl  ve  skříňce  v  kuchyni  krabičku  cigaret  a  že  by  jedna 

neškodila, ale podařilo se mu odolat i tomuhle pokušení. 

„Takže  to,  co  se  stalo  Gunnovi,  jenom  potvrzuje  tu  tvoji  teorii 

o božích mlýnech.“ 

179 

Bosch  dlouho  nic  neříkal.  Sledoval  pohledem  světélka  rozsetá 

dole ve Valley. 

„Jo,“ odpověděl konečně. „Řekl bych, že jo.“ 

Odtrhnul  oči  od  světel  v  údolí.  Opřel  se  o  zábradlí  a  zadíval  se 

znovu na McCaleba. 
„Tak co s tím Gunnem? Včera jsem ti už o něm všechno pověděl 

a ty máš přece jeho složku, ne?“ 

McCaleb přikývl. 

„Správně, mám jeho složku a ty jsi mi všechno řekl. Ale napadlo 

mě,  jestli  jsi  třeba  po  naší  rozmluvě  o  něm  ještě  nepřemýšlel.  Jestli 

jsi na něco dodatečně nepřišel.“ 

Bosch se trpně usmál a sáhl po láhvi, ale s lítostí si uvědomil, že 

je prázdná. 

„No tak, Terry, vždyť já jsem teď uprostřed procesu. Potím se na 

lavici  svědků,  pak  honím  svědkyni,  co  se  jaksi  zapomněla  omluvit 

a jednoduše  se  vypařila.  Tím  ti  chci  naznačit,  že  jsem  tvoje 

vyšetřování pustil z hlavy v tu samou minutu, co jsem vstal v Cupiďs 

ze židle. Můžeš mi říct, co ode mě přesně chceš?“ 

„Nic,  Harry.  Nemůžu  od  tebe  chtít  něco,  co  nemáš.  Jen  jsem  si 

myslel,  že  by  to  stálo  za  pokus,  to  je  všechno.  Víš,  nějak  se  v  tom 

plácám,  a  tak  vyškrabuju  všechny  zbytky,  které  kde  zbyly.  Myslel 

jsem, že možná…, ale zapomeň nato.“ 

„Ty  ses  vůbec  nezměnil,  McCalebe.  Jsi  pořád  stejnej  cvok.  Teď 

jsem  si  to  uvědomil.  Vzpomínám  si,  jak  jsi  se  vždycky  vpíjel 

pohledem do fotek z místa činu. Chceš ještě pivo?“ 
„Jo, proč ne.“ 

Bosch se narovnal, vzal ze zábradlí svoji prázdnou láhev a natáhl 

se po McCalebově. Byla ještě alespoň z jedné třetiny plná. Postavil ji 

zpátky. 

„Nejdřív doraz tuhle.“ 

Vešel  do  domu  a  vyndal  z  lednice  dvě  další  piva.  Když  vyšel 

z kuchyně, McCaleb stál tentokrát v obýváku. Podal svému hostiteli 

prázdnou  láhev.  Boschovi  blesklo  hlavou,  jestli  to  pivo  dopil  nebo 

vylil do kaňonu. Odnesl prázdnou láhev do kuchyně, a když se vrátil 

do pokoje, McCaleb stál u sterea a prohlížel si obal z cédéčka. 

180 

„Tohle je ta nahrávka?“ kývl hlavou k zapnutému přehrávači. Art 

Pepper meets Rhythm Section? 

Bosch k němu přistoupil. 

„Jo,  Art  Pepper  a  Milesova  doprovodná  kapela.  Red  Garland 

piano,  Paul  Chambers  basa,  Philly  Joe  Jones  bicí.  Nahráno  tady 

v L.A.,  19.  ledna  1957.  Za  jediný  den.  Údajně  měla  Pepperovi 
prasknout  v krku  saxíku  vložka,  ale  vůbec  to  nevadí.  Měl  jenom 

jedinou  příležitost  si  s  touhle  partou  zahrát.  Ale  vymačkal  z  toho 

maximum.  Jeden  den,  jedna  nahrávka,  jedno  dílo  džezový  klasiky. 

Takhle se to má dělat.“ 

„To byli tedy muzikanti od Milese Davise?“ 

„Jo, tehdejší slavná sestava.“ 

McCaleb  přikývl.  Bosch  se  naklonil  nad  obal  cedéčka,  který 

McCaleb držel v rukou. 

„Ach jo, Art Pepper,“ vzdychl. „Když jsem vyrůstal, vůbec jsem 

nevěděl,  kdo  je  můj  táta.  Máma,  ta  měla  doma  spousty  desek 

s Pepperovými  nahrávkami.  Chodívala  do  jednoho  z  džezových 

klubů,  co  hrál.  Zatraceně  pěknej  chlap.  Jen  se  podívej  na  tu  fotku. 

Začal jsem si vymýšlet, že on je můj otec, ale neví o tom, protože byl 

pořád  někde  na  cestách  a  nahrával  desky.  Tak  často  jsem  si  to 

představoval,  že  jsem  tomu  skoro  začal  věřit.  Později  –  myslím  tím 

za několik let – jsem o něm četl knihu. Psali v ní, že když dělali tu 

fotku, tak byl úplně sjetej. Hned jak skončilo focení, tak se rovnou na 

místě pozvracel a šel si lehnout.“ 

McCaleb  si  prohlížel  obrázek  na  obalu  CD.  Pohledný  muž 

opírající se o strom, saxofon položený na předloktí pravé paže. 
„Jo, hrát tedy uměl,“ ocenil Boschova oblíbence. 

„To zcela jistě,“ souhlasil Bosch. „Génius s jehlou v paži.“ 

Bosch  přešel  k  přehrávači  a  mírně  zesílil  zvuk.  Právě  hráli 

Straight Light, Pepperovu vlastní skladbu. 

„Věříš tomu?“ zeptal se McCaleb. 

„Čemu, že byl génius? Jo, pokud šlo o saxofon, tak ano.“ 

„Ne,  já  myslím,  jestli  věříš  tomu,  že  každý  génius  –  hudebník, 

umělec, nebo i detektiv – musí nějakým způsobem platit daň za svoji 

genialitu? Nějakou tou svou jehlou v paži?“ 

181 

„No,  řekl  bych,  že  žádný  člověk  není  dokonalý  a  každý  v  sobě 

skrývá nějakou tu svoji stinnou stránku, ať už je génius, nebo ne.“ 

Bosch  pustil  hudbu  naplno.  McCaleb  postavil  láhev  na  jeden 

z reproduktorů  stojící  na  podlaze.  Bosch  ji  zvedl  a  podal  mu  ji 

zpátky.  Pečlivě  otřel  dlaní  vlhké  kolečko,  které  se  otisklo  na 

dřevěném povrchu bedny. McCaleb ztišil zvuk. 

„No tak, Harry, neříkej, že bys pro mě nic neměl.“ 
„Co tě to popadlo, prosím tě?“ 

„Táhnu se za tebou až sem. Tak odtud přece nepojedu s prázdnou. 

Já vím, že Gunn je ti u paty – boží mlýny ho semkly a spravedlnosti 

neutekl.  Ale  nelíbí  se  mi  způsob,  jakým  s  ním  někdo  skoncoval. 

A ten člověk – ať je to, kdo je to – je pořád venku. A udělá to znovu, 

na to můžu dát krk.“ 

Bosch pokrčil rameny, že ho to nijak nebere. 

„Tak dobře, něco ti řeknu. Je to jen hodně slabá stopa, ale možná 

by  stálo  za  to  se  po  ní  pustit.  Když  jsem  byl  za  ním  tu  noc  před 

vraždou  v  cele,  abych  si  ho  trošku  proklepl,  mluvil  jsem  také  se 

strážníky,  co  ho  tam  přivedli.  Řekli,  že  se  ho  ptali,  kde  se  tak 

zrychtoval,  a on  jim  odpověděl,  že  byl  v  podniku,  který  se  jmenuje 

Nat’s. Je to na Hollywood Boulevard, asi tak blok od Musso’s, ale na 

druhé straně.“ 

„To  najdu,  žádný  problém,“  poznamenal  McCaleb  trochu 

podrážděným tónem. „A jakou to má spojitost s mým případem?“ 

„Víš, v tom baru totiž popíjel i tehdy před šesti lety, kdy jsem měl 

tu  čest  se  s  ním  poprvé  seznámit.  Tam  také  sbalil  holku,  co  ji  pak 

ubodal.“ 

„Takže štamgast.“ 
„Vypadá to tak.“ 

„Díky,  Harry.  Prověřím  si  to.  Ale  proč  jsi  o  tom  neřekl  Jaye 

Winstonové?“ 

Bosch pokrčil rameny. 

„Nějak jsem si na to nevzpomněl a ona se na to nezeptala.“ 

McCaleb  téměř  znovu  odložil  pivo  na  reproduktor,  ale  včas  se 

zarazil a podal láhev Boschovi. 

„Mohl bych se tam kouknout ještě dneska.“ 

182 

„A nezapomeň, Harry.“ 

„Na co, prosím tě?“ 

„Až  zabásneš  toho  chlápka,  co  to  udělal,  tak  mu  za  mě  potřes 

rukou.“ 

McCaleb  neodpověděl.  Rozhlédl  se  po  místnosti,  jako  by  právě 

vstoupil dovnitř. 

„Mohl bych si tady odskočit?“ 

„Samozřejmě, na chodbě vlevo.“ 
McCaleb  se  vydal  přikázaným  směrem,  zatímco  Bosch  odnesl 

láhve  do  kuchyně,  kde  je  vložil  do  nádoby  na  recyklační  odpad 

k ostatním. Otevřel lednici a dole, jak osamocený voják v poli, stálo 

jedno pivo z původních  šesti, které si koupil cestou domů od Nuffa 

Saida,  když  díky  triku  s  konkurzem  objevil  Annabelle  Croweovou. 

Jakmile zaslechl kroky, rychle lednici zavřel. 

„To je ale zvláštní obraz, co máš na chodbě,“ prohodil McCaleb, 

když vstoupil do kuchyně. 

„Cože? Jo tak, obraz. Moc se mi líbí.“ 

„Co má vlastně znamenat?“ 

„Nevím.  Myslím,  že  to  jsou  právě  ty  boží  mlýny.  Nikdo  jim 

neuteče.“ 

McCaleb přikývl. 

„Doufám.“ 

„Pojedeš tedy do Nat’s?“ 

„Jo, přemýšlím o tom. Nechceš jet se mnou?“ 

Bosch jeho nápad chvíli zvažoval, i když věděl, že by to byl čirý 

nerozum. Čekala ho ještě polovina vyšetřovacích spisů, které si musí 

podrobně pročíst, aby ho při zítřejším výslechu na lavici svědků nic 

nezaskočilo. 
„No, rád bych, ale radši se budu věnovat přípravě k soudu.“ 

„Co se dá dělat. A jak to vlastně dneska šlo?“ 

„Zatím docela dobře. Ale ještě si jen tak pinkáme. Zítra bude mít 

servis Jednička Reason, a to bude jedna smeč za druhou.“ 

„Podívám se na zprávy.“ 

McCaleb  popošel  k  Boschovi  a  natáhl  k  němu  ruku.  Bosch  jí 

krátce potřásl. 

183 

„Měj se, Terry.“ 

„Ty taky. A díky za pivo.“ 

„To nestojí za řeč.“ 

Doprovodil  McCaleba  ke  dveřím  a  díval  se,  jak  odchází 

k cherokee  zaparkovanému  na  ulici.  Motor  naskočil  okamžitě  a  vůz 

mu krátce nato zmizel z dohledu. 

Zamkl  vchodové  dveře  a  vrátil  se  do  obývacího  pokoje.  Zhasnul 

světla,  ale  přehrávač  nechal  puštěný.  Automaticky  se  vypne,  až 

cédéčko  s  Art  Pepperem  dojede  na  konec.  Ještě  nebylo  moc  hodin, 
ale  Bosch  se  po  vyčerpávajícím  dni  cítil  unaven,  a  navíc  alkohol, 

prohánějící se mu v krvi, neměl přůliš povzbuzující účinky. Rozhodl 

se, že teď si půjde lehnout a ráno vstane brzy, aby se mohl na zítřejší 

přelíčení připravit. Šel do kuchyně a z lednice vytáhl poslední láhev 

piva. 

Cestou  do  ložnice  se  zastavil  na  chodbě  a  zadíval  se  na  obraz, 

o kterém  McCaleb  mluvil.  Byla  to  zarámovaná  reprodukce 

Hieronyma  Bosche   Zahrada  pozemských  rozkoší.  Už  ji  měl  dlouho, 

vlastně  si  ho  pořídil  ještě  jako  chlapec.  Reprodukce  nebyla  v  příliš 

dobrém stavu. Povrch byl celý popraskaný a zkrabatělý. To Eleanor 

obraz převěsila z obývacího pokoje sem na chodbu. Bosch se nikdy 

nedověděl,  jestli  to  bylo  kvůli  tomu,  co  na  něm  bylo  namalované, 

nebo proto, že byl starý a ne dost reprezentativní. 

Jak  klouzal  očima  po  krajině  plné  lidských  neřestí  a  utrpení, 

napadlo ho, že by ho mohl pověsit na jeho původní místo v obývacím 

pokoji. 

Bosch se ve svém snu vznášel v nějaké temné vodě, která byla tak 

tmavá,  že  neviděl  ani  své  ruce,  když  si  je  přiblížil  těsně  k  obličeji. 

Odněkud  seshora  se  ozývalo  zvonění  a  on  se  k  němu  ze  všech  sil 

snažil doplavat skrz černou tmu. 
Probudil se. Světlo svítilo, ale všude bylo ticho.  Stereo už dávno 

dohrálo.  Podíval  se  na  hodinky,  když  těsně  vedle  něj  znovu 

zazvonilo. Leknutím sebou trhl, ale rychle se probral a vzpamatoval. 

Natáhl ruku k nočnímu stolku a popadl telefonní sluchátko. 

„Jo.“ 

„Haló, slyšíš mě, Harry? Tady je Kiz.“ 

184 

Jeho bývalá kolegyně. 

„Co je, Kiz?“ 

„Jsi v pořádku? Vypadáš… ehm, trošku mimo.“ 

„Ne, kdepak. Jen jsem, no…, zkrátka jsem už spal.“ 

Podíval se na hodinky. Bylo krátce po desáté. 

„Promiň,  Harry,  myslela  jsem,  že  když  je  ten  proces,  tak  se 
dostaneš do postele až někdy k ránu.“ 

„Zítra si chci přivstat a pustit se do toho s čerstvou hlavou.“ 

„Dneska ti to u soudu šlo skvěle. Na oddělení měli puštěnou telku 

a všichni ti tam fandili.“ 

„To si umím představit. A jak to tam zvládáš?“ 

„No,  jde  to.  Vlastně  svým  způsobem  začínám  zase  od  začátku. 

Nejdřív jim musím dokázat, že něco umím.“ 

„S tím  si  nedělej  starosti.  Ty  budeš  už  dávno  před  nima  a  oni se 

pořád budou plácat na stejným fleku. Jako to bylo se mnou.“ 

„Harry…,  vždyť  ty  jsi  ze  všech  nejlepší.  Ani  netušíš,  co  jsem  se 

od tebe všechno naučila.“ 

Bosch chvíli otálel, než mohl odpovědět. Po Kiziných slovech se 

mu až hrdlo stáhlo dojetím. 

„To  je  od  tebe  hezké,  že  to  říkáš,  Kiz.  Měla  bys  mi  zavolat 

častěji.“ 

Zasmála se. 

„No,  to  ale  není  důvod,  proč  jsem  se  ozvala.  Slíbila  jsem  totiž 

jedny  svý  kamarádce,  že  ti  brnknu.  Trošku  mi  to  připomíná 

studentský časy, ale tak už to chodí. Je tu někdo, Harry, kdo se o tebe 

zajímá. Řekla jsem tý osobě, že zjistím, jestli jsi… jestli už jsi zase 
k mání, jestli víš, co tím myslím?“ 

Bosch vůbec nemusel přemýšlet, co má odpovědět. 

„Ne,  Kiz,  ještě  ne.  Já…  chtěl  bych  Eleanor  přesvědčit,  aby  se 

vrátila zpátky. Ještě jsem to nevzdal. Pořád doufám, že zavolá nebo 

sem zajde a že bychom to mohli nějak urovnat. Víš, jak to je.“ 

„Vím, Harry. To je v pohodě. Jen jsem slíbila, že se přeptám. Ale 

kdybys změnil názor, je to pěkná ženská.“ 

„Znám ji?“ 

185 

„Jasně  že  ji  znáš.  Jaye  Winstonová,  zástupkyně  šerifa.  Míváme 

jednou  do  měsíce  takový  babinec.  Pracovního  rázu,  samozřejmě. 

Holky čmuchalky, víš? Dneska mi volala a přišla řeč i na tebe.“ 

Bosch  držel  telefon  mlčky  u  ucha.  V  mozku  se  mu  rozezvučel 

varovný signál. Nevěřil na náhody. 

„Jsi tam, Harry?“ 

„Jo, jsem tady. Jenom jsem o něčem přemýšlel.“ 

„No,  tak  já  už  tě  nebudu  zdržovat.  A  poslouchej,  Jaye  nechtěla, 
abych ti prozradila, o koho jde. Víš, jenom jsem se měla nezávazné 

poptat  a  vyslat  jakési  citové  avízo  a  ona  že  zatím  zůstane 

v anonymitě.  Abyste  se,  až  se  příště  setkáte  na  nějakým  případu, 

nemuseli cítit trapně. Takže ode mě nic nevíš, jasný?“ 

„Neboj. A vyptávala se té na mě?“ 

„Tak  trošku.  Ale  jen  na  všelijaký  hlouposti.  Doufám,  že  ti  to 

nevadí. Řekla jsem jí, že má dobrý vkus. A že kdybych nebyla, no… 

taková, jaká jsem, tak bych jí určitě lezla do zelí.“ 

„Díky,  Kiz,“  pokračoval  Bosch  automaticky  v  rozhovoru,  ale 

duchem byl někde jinde. 

„Teď už fakt končím, Harry. Měj se. A zítra jim to nandej, ano?“ 

„Pokusím se.“ 

Zavěsila  a  Bosch  pomalu  položil  telefon  zpátky  do  stojánku. 

Signál  v  mozku  se  rozezvonil  ještě  intenzivněji.  Začal  si  vybavovat 

jednotlivé podrobnosti z McCalebovy návštěvy: jaké od něj dostával 

otázky  a  co  mu  na  ně  odpovídal.  A  teď  se  doví,  že  o  něm  sbírá 

informace i Winstonová. 

Silně  pochyboval  o  tom,  že  by  mohlo  jít  o  náhodu.  Bylo  mu  víc 

než  jasné,  že  ho  kvůli  něčemu  mají  na  mušce.  Zřejmě  si  ho 

proklepávají 
v 

souvislosti 

s 

vraždou 

Edwarda 

Gunna. 

A pravděpodobně McCalebovi otevřel takové stránky své osobnosti, 

že  ten  teď  musí  být  přesvědčený,  že  mají  zacíleno  na  správného 

muže. 

Bosch dopil zbytek piva z lahve odložené na nočním stolku. Bylo 

teplé a chutnalo kysele. 

186 

Kapitola 22 

Naťs byl bar o velikosti železničního vagónu, který, jako většina 

jemu  podobných  hollywoodských  pajzlů,  byl  přes  den  oblíbeným 

místem těžkých alkoholiků, kam se navečer stahovaly prostitutky se 

svou klientelou a v noci tu pak vládly kožené bundy a tetované svaly, 
i  když  by  se  v  současné  době  spíš  slušelo  říct  tetovaná  těla.  Byl  to 

takový  ten  podnik,  kde  člověk  snadno  vzbudí  zájem  různých 

pochybných existencí, když chce zaplatit zlatou kreditní kartou. 

McCaleb  se  zastavil  na  večeři  v  Musso’s  –  vnitřní  hodiny  jeho 

těla  se  vehementně  dožadovaly  doplnění  energetických  zásob,  než 

ručička klesne úplně k nule – a do Nat’s se nedostal dřív než v deset. 

Zatímco  v  Musso’s  spořádával  zapékané  kuře,  nemohl  se 

rozhodnout, jestli nebude zbytečná ztráta času vyptávat se v Naťs na 

Gunna, když ho na tuhle stopu upozornil podezřelý. Byío by možné, 

že by vědomě nasměroval vyšetřovatele správným směrem? Logická 

odpověď  zněla  ne,  ale  McCaleb  musel  vzít  v  úvahu  dva  důležité 

fakty: jednak měl Bosch v sobě pár piv a jednak si nebyl vědom, za 

jakým účelem ho do jeho domu nad kaňonem přišel navštívit. Pak by 

Boschův  tip  mohl  mít  nějakou  cenu  a,  jak  McCaleb  usoudil,  ani 

sebemenší stopa se při vyšetřování nesmí přehlédnout. 

Když  vešel  do  Nat’s,  trvalo  mu  několik  vteřin,  než  se  mu  oči 

adaptovaly  natolik,  aby  se  mohl  rozhlédnout  po  šerém  baru  spoře 

osvětleném načervenalým světlem. Když se obraz zaostřil, McCaleb 

zjistil,  že  místnost  je  z  poloviny  prázdná.  Byla  přesně  doba,  kdy 

večerní  návštěvníci  už  odešli  a  noční  ještě  nedorazili.  Dvě  ženy  – 
jedna  černá,  druhá  bílá  –  seděly  na  bližším  konci  barového  pultu, 

který  se  táhl  po  levé  straně  místnosti.  Ve  stejném  okamžiku,  kdy 

k nim  dorazil  McCalebův  pohled  hele,  lehký  holky,  zachytil  jejich 

pohled bacha, polda. V podstatě ho tím potěšily. To, že pořád vypadá 

jako  tvrdý  ochránce  zákona,  mu  zvedlo  sebevědomí.  Prošel  kolem 

nich  dozadu  do  jídelny.  Boxy  lemující  pravou  stranu  místnosti  byly 

téměř plné. Nikomu z hostů nestál ani za pohled. 

Stoupl  si  k  baru  mezi  dvě  prázdné  stoličky  a  zvednutím  prstů 

avizoval, že si přeje být obsloužen. 

187 

Z hudebního automatu vzadu v místnosti vyřvával Bob Seger svůj 

letitý  šlágr  Night  Moves.  Servírce,  která  se  péče  o  McCalcba  ujala, 

nezbývalo nic jiného než se naklonit přes barový  pult, aby se s ním 

vůbec  mohla  domluvit.  Černou,  těsně  vypasovanou  vestičku  měla 

oblečenou  přímo  na  holém  těle  a  vepředu  ledabyle  zapnutou  jen  na 

pár  dolních  knoflíčků.  Hladké  černé  vlasy  jí  v  dlouhých  pramenech 

splývaly na ramena a z levého obočí trčel do prostoru zlatý kroužek. 
„Co vám můžu nabídnout?“ 

„Jednu informaci.“ 

Po  vyleštěné  desce  barového  pultu  k  ní  poslal  fotografii 

z řidičského  průkazu  Edwarda  Gunna.  Našel  ji  ve  vyšetřovacích 

spisech,  které  mu  přinesla  Winstonová.  Žena  na  ni  krátce  pohlédla 

a šoupla ji zpátky k McCalebovi. 

„O tomhle? Ten už to má přece za sebou.“ 

„Jak jste se to dozvěděla?“ 

Pokrčila rameny. 

„Ani nevím. Nějak se to sem doneslo. Vy jste polda?“ 

McCaleb přikývl a ztišil hlas: „Jo, skoro jste se strefila.“ 

Tentokrát se servírka musela předklonit ještě víc dopředu, pokud 

chtěla slyšet, co jí říká. Díky této poloze se vestička nahoře otevřela 

a  vystavila  na  odiv  malá,  ale  krásně  kulatá  ňadra  své  majitelky.  Na 

levém  se  pyšnilo  vytetované  srdce  omotané  ostnatým  drátem. 

Vypadalo jako modřina na chutné broskvičce a podstatně na ni kazilo 

chuť. McCaleb se podíval jinam. 

„Edward  Gunn,“  poklepal  na  fotku  na  pultu,  „sem  chodíval 

pravidelně?“ 

„Jo, moc často nechyběl.“ 
McCaleb si v duchu připsal bod. Právě mu potvrdila, že Boschův 

tip byl správný. 

„Pracovala jste na Silvestra?“ 

Kývla hlavou, že ano. 

„Všimla jste si, jestli tu byl?“ 

Přes rty jí přeletí přezíravý úsměv. 

„Umíte  si  vůbec  představit,  jakej  tu  byl  na  Silvestra  frmol? 

Pořádali  jsme  obrovskou  oslavu.  Nevím,  jestli  tu  byl,  nebo  ne.  Lidi 

188 

přicházeli a zase odcházeli. Ale když tak o tom premejšlím, spíš by 

mě překvapilo, kdyby sem nezašel – aspoň na jeden drink.“ 

McCaleb  ukázal  očima  k  druhé  síle  za  barovým  pultem. 

Latinoameričan, rovněž s vestou na nahém těle. 

„A co ten? Myslíte, že by si ho mohl pamatovat?“ 

„Ne, ten tady maká teprv první tejden. A já hozaučuju, jsem na to 

totiž dobrá.“ 

Narovnala se a v očích jí zahrál vyzývavý plamínek, ale McCaleb 
ho  ignoroval.  Předešlou  písničku  nahradila  neméně  hlasitá 

vyřvávačka  Twistin‘ the Night Away v podání Roda Stewarta. 

„Jak moc jste znala Gunna?“ 

Vyprskla smíchy. 

„Milej  pane,  tohle  je  místo,  kde  si  lidi  zrovna  nepředávaj 

obchodní navštívenky, aby o nich ostatní věděli, kdo jsou a do čeho 

dělaj.  Jak  moc  jsem  ho  znala?  Znala  jsem  ho,  stačí?  Jak  jsem  už 

řekla, chodil sem dost často. Ale ani jsem nevěděla, jak se jmenuje, 

dokud  nenatáh  bačkory  a  lidi  o  něm  nezačali  mluvit.  Někdo  tady 

povídal, že se Edward Gunn nechal oddělat, a já na to: ‚Kterej to byl, 

ten Edward Gunn?‘ Museli mi ho popsat. Whisky s ledem, co míval 

ve vlasech zbytky barvy. Teprve potom jsem věděla, kterej z hostů to 

byl.“ 

McCaleb zastrčil ruku pod bundu a z náprsní kapsy vytáhl složený 

výtisk novin. Položil je na pult a prstem odcvrnkl směrem k servírce. 

Nahnula  se  nad  nimi  a  opět  mu  dopřála  výhled  na  svoje  poprsí,  ale 

tentokrát  z  jiného  úhlu.  McCaleb  usoudil,  že  ho  jen  tak  ze  sportu 

záměrně provokuje. 

„Jo, to je ten polda – Co teď svědčí u soudu.“ 

McCaleb  hned  neodpověděl.  Na  stránce,  kterou  byly  noviny 
složené navrch, byla fotografie Harryho Bosche uveřejněná v ranním 

vydání LosAngeles Times. Doprovázela článek upozorňující čtenáře 

na  to,  že  dnes  se  ve  Storeyho  procesu  očekávají  první  výpovědi 

svědků.  Byla  to  momentka  zachycující  Bosche,  jak  stojí  před 

vchodem  do  soudní  síně.  Pravděpodobně  ani  nevěděl,  že  ho  někdo 

fotí. 

„Vy ho znáte osobně?“ 

189 

„Jo, chodí sem. Proč se ptáte?“ 

McCaleb pocítil, jak mu vzadu po krku proběhl elektrický výboj. 

„Bývá tu často?“ 

„Nevím,  spíš  tak  občas.  K  štamgastům  rozhodně  nepatří.  Ale 

chodí sem, i když…, no, moc tady nevysedává. Dá si drink – a zase 

vypadne. On byl…“ 

Zvedla  ruku  k  hlavě  a  několikrát  si  ukazováčkem  klepla  do 

spánku,  jako  by  dávala  mozku  příkazy  k  vyhledávání  souboru 

uloženého  v  paměti.  Po  chvíli  švihla  prstem  dolů  a  sekla  s  ním  do 
desky pultu. 

„Mám  to.  Lahvový  pivo.  Vždycky  chtěl  prinýst  Anchor  Steam, 

protože pokaždý zapomněl, že ho nevedem – je moc drahý, moc by 

se ho neprodalo. Tak nakonec zůstal u starý dobrý třiatřicítky.“ 

McCaleb  se  chystal  zeptat,  o  jakou  třiatřicítku  vlastně  jde,  když 

mu na jeho nevyslovenou otázku sama poskytla odpověď. 

„Tím myslím značku whisky.“ 

Přikývl. 

„Byl tady na tom silvestrovským večírku?“ 

Potřásla rameny. 

„Stejná  odpověď.  Nepamatuju  se.  Spousta  lidí,  spousta  drinků 

a hlavně spousta vody, co od tý doby uteklo.“ 

Přitáhl  si  noviny  k  sobě  a  zastrčil  je  zpátky  do  vnitřní  kapsy 

bundy. 

„Je v nějakým průšvihu?“ 

McCaleb  zavrtěl  hlavou.  Jedna  z  těch  holek  na  konci  pultu 

několikrát zabušila prázdnou sklenicí na barovou desku, aby upoutala 

pozornost servírky. 

„Hele,  Mirando,  taky  máš  zákazníky,  co  tady  jen  tak  nezacláněj 

a naopak vám dávaj slušně vydělat.“ 
Servírka  se  rozhlédla  po  svém  kolegovi.  Byl  pryč,  asi  v  zadní 

místnosti nebo na toaletě. 

„Musím  obsloužit  každýho  zákazníka,  to  mám  v  náplni  práce,“ 

mrkla na McCaleba a odešla. 

Sledoval  ji  pohledem,  jak  kráčí  na  konec  baru  a  oběma 

prostitutkám nalévá do sklenic další vodku. 

190 

V jednom okamžiku, kdy  se hudba na chvíli ztišila, zaslechl, jak 

ženy radí servírce, aby si s ním nepovídala, nebo že nikdy neodejde. 

„A přestaň mu zadarmo předvádět to svoje zboží, ty huso hloupá, 

jinak tu zkejsne až do rána,“ neodpustily si ještě jízlivě poznamenat, 

když se k němu vracela zpátky. 

McCaleb  se  tvářil,  jako  že  jejich  řeči  neslyšel.  Miranda  se  proti 

němu  ztěžka  opřela  o  pult  a  zhluboka  si  vzdychla,  jako  by  byla 

bůhvíjak zničená. 

„Nevím,  kde  tak  ten  Javier  může  bejt.  Nemůžu  tady  jen  tak 

postávat a prožvanit s váma celej večer.“ 
„Ještě  jednu  otázku,  prosím,“  upřeně  se  jí  zadíval  do  očí. 

„Nevzpomínáte si, jestli tady ten policajt býval ve stejnou dobu jako 

Edie Gunn – ať už společně s ním nebo každý zvlášť?“ 

Na chvíli se zamyslela a přisunula se k němu co nejblíže. 

„Možné to je, ale nepamatuju se.“ 

McCaleb  přikývl.  Byl  si  naprosto  jistý,  že  nic  lepšího  z  ní  už 

nedostane. Zvažoval, jestli má na pultě nechat nějaké peníze. Nikdy 

si  v  podobných  situacích  nevedl  příliš  suverénně,  když  se  v  nich, 

ještě jako agent, občas ocitl. Nějak nedovedl odhadnout, zda dotyčný 

přijme  peníze  jako  odměnu  za  prokázanou  službu,  nebo  zda  se 

naopak neurazí. 

„Můžu se i já na něco zeptat?“ přerušila ho v přemítání Miranda. 

„Na co?“ 

„Líbí se vám ten pohled?“ 

Cítil, jak se mu hrne červeň do tváře. 

„No,  všimla  jsem  si,  že  jste  si  ho  docela  dopřával.  Tak  mě 

napadlo, že se vás zeptám.“ 

Zalétla očima ke šlapkám a ušklíbla se. Všechny tři si s potěšením 

vychutnávaly McCalebovy rozpaky. 

„Jo,  bylo  na  co  se  dívat.  Jsou  fakticky  moc  pěkný,“  vymáčkl  ze 
sebe jakž takž chlapskou odpověď a odstoupil od barového pultu, na 

kterém  nechal  položenou  dvacetidolarovou  bankovku.  „Možná  sem 

mužský  chodí  kvůli  nim.  Možná  tu  kvůli  nim  vysedával  i  Edie 

Gunn.“ 

191 

Rázným  krokem  se  vydal  k  východu,  ale  zcela  nečekaně  se  ocitl 

pod  palbou  Mirandiných  slov,  kterými  se  mu  po  celou  cestu 

strefovala do zad. 

„Taky  byste  sem  měl  někdy  zavítat,  detektive,  a  třeba  si 

i vyzkoušet, jaký jsou na omak!“ 

Než za ním milosrdně zaklaply dveře, slyšel, jak ty dvě děvky ryčí 

nadšením a plácají rukama jako nepříčetné. 

McCaleb  seděl  v  cherokee  před  barem  a  snažil  se  nabýt  zpátky 

duševní rovnováhu, kterou mu závěrečný Mirandin výstup podstatně 

naboural. Nakonec přesvědčil sám sebe, že přes všechno, co si musel 

v  baru  vyslechnout,  stála  jeho  návštěva  za  to,  protože  informace, 

které  od  servírky  získal,  nejsou  vůbec  k  zahození.  Gunn  byl  jejich 
zákazníkem  stejně  jako Bosch,  i  když  ten  k  nim  nechodil  tak  často. 

Také  se  nedá  potvrdit  ani  vyvrátit,  zda  sem  přišel  během 

silvestrovské  oslavy,  tedy  v  době,  kdy  byl  Gunn  ještě  naživu. 

Nechápal  ale,  jaký  mohl  mít  Bosch  důvod,  že  ho  na  tuhle  stopu 

upozornil. To pro něj byla naprostá záhada. Jednalo se o přehnanou 

ješitnost pachatele? Domníval se snad Bosch, že ho nikdy z takového 

činu  nemůžou  podezírat,  a  proto  se  na  něj  nebudou  vyptávat?  Nebo 

to  mělo  nějaké  hlubší  psychologické  aspekty?  McCaleb  věděl,  že 

mnoho zločinců dělá chyby, které vedou k jejich odhalení, protože si 

podvědomě přejí, aby neunikli trestu za to, co udělali. Teorie božích 

mlýnů,  pomyslel  si.  Možná  i  Boschovi  jeho  podvědomí  přikázalo, 

aby si takhle pojistil, že spravedlnosti neuteče. 

Otevřel mobilní telefon a zkontroloval signál. Byl slušný. Zavolal 

soukromé  číslo  Jaye  Winstonové.  Poslouchal  vyzvánění  na  druhé 

straně linky a po chvíli se podíval na hodinky, protože ho napadlo, že 

už je možná moc pozdě. Vtom hovor zvedla. 

„To jsem já, Jaye, mám pro vás pár novinek.“ 

„Já taky. Ale právě telefonuju. Ozvu se, až skončím, můžu?“ 

„Jasně, budu k zastižení.“ 

Zaklapl přístroj a zůstal sedět v autě. Přes přední sklo viděl, jak si 
ta bílá holka, co seděla u barového pultu, odvádí muže v baseballové 

čapce. Oba si zapálili cigaretu a zahnuli do postranní uličky vedoucí 

k motelu Skylark. 

192 

Telefon  položený  na  vedlejším  sedadle  se  rozezvonil.  Byla  to 

Winstonová. 

„Pěkně se nám to vybarvuje, Terry. Začínám tomu věřit.“ 

„Povídejte.“ 

„Ne, vy první. Mluvil jste o nějakých novinkách.“ 

„Radši bych dal přednost vám. Mně se podařilo ulovit jen nějaký 

potěr.  Ale  z  tónu  vašeho  hlasu  bych  soudil,  že  vy  máte  jia  háku 

pořádnou rybu.“ 

„Tak  jo,  poslouchejte.  Matka  Harryho  Bosche  byla  prostitutka. 

V Hollywoodu. Když byl ještě dítě, tak ji zavraždili. Nezáleží teď na 

tom, kdo to udělal, ale nikdy mu to nedokázali. Co tomu říkají vaše 

znalosti z oblasti lidské psychiky, pane profilisto?“ 

McCaleb neodpověděl. Ta informace byla úplná bomba a doplnila 
mnoho  prázdných  míst  v  jeho  teorii.  Zadíval  se  uličkou  k  motelu. 

Žena  se  svým  zákazníkem  stála  u  okénka  přijímací  kanceláře.  Muž 

dovnitř vsunul pár bankovek a výměnou za ně obdržel klíč. Odemkl 

skleněné dveře a oba zmizeli uvnitř. 

„Gunn  zabije  prostitutku  a  podaří  se  mu  z  toho  vykroutit,“ 

pokračovala  Winstonová,  když  McCaleb  na  její  senzační  odhalení 

nereagoval. „Přesně tak, jako se to stalo v případě jeho matky.“ 

„Jak jste tohle zjistila?“ ozval se konečně McCaleb. 

„No, rozhodila jsem sítě, jak jste mi poradil. Zavolala jsem Kiz, to 

je ta bývalá Boschova parťačka, a tvářila jsem se, že mám o Harryho 

zájem a že bych ráda věděla, jestli už je rozvedený a takový ty věci. 

Řekla  mi  o  něm  snad  všechno,  co  věděla.  Ta  věc  s  Boschovou 

matkou vyšla najevo před několika lety. Tenkrát se Bosch dostal před 

civilní  soud,  protože  byl  obžalován  z  nezákonného  zabití  –  případ 

Panenkář, pamatujete se?“ 

„Jo,  to  je  ten  případ,  co  nás  k  němu  LAPD  nepustilo.  Ten  chlap 

taky  zabíjel  prostitutky.  A  Bosch  ho  zastřelil.  Jenže  ten  vrah  nebyl 

ozbrojen.“ 

„Tohle  je  naprosto  jednoznačně  psychická  záležitost.  Všechny  ty 

tři případy jsou jako vystřižený podle jedny šablony,“ 
„Co se stalo s Boschem, když mu matka zemřela?“ 

193 

„Tohle  Kiz  přesně  neví.  Mluvila  o  něm  jako  o  člověku 

vychovaném  státem.  K  tý  vraždě  došlo,  když  mu  bylo  deset  nebo 

jedenáct.  Zbytek  dětství  pak  strávil  v  různých  dětských  domovech 

a opatrovnických rodinách. Pak sloužil u armády a nakonec zakotvil 

u policie. Víte, Terry, tohle byla právě ta věc, která nám chyběla. Ta 

teď  změnila  případ  bez  motivu  na  případ  s  motivem  jak  hrom  – 

Bosch nemohl dopustit, aby pachatel unikl trestu.“ 

McCaleb si sám pro sebe pokýval hlavou. 

„A  je  tu  ještě  něco,“  oznámila  Winstonová  se  špatně  utajovanou 

pýchou  v  hlase.  „Prošla  jsem  všechny  zprávy,  co  se  mi  tu  během 

vyšetřování  nahromadily,  ale  –  protože  pro  Gunnův  případ  nebyly 

důležité  –  nezařadila  jsem  je  do  spisu.  Pročetla  jsem  si  lékařskou 

zprávu  z  pitvy  té  ženy,  kterou  Gunn  před  šesti  lety  zabil. 

Mimochodem, jmenovala se Frances Weldonová. Objevila jsem tam 

jednu věc, která se teď ve světle toho, co víme o Boschovi, jeví jako 
velmi  podstatná.  Prohlídka  dělohy  a  pánevních  kostí  ukázala,  že  ta 

žena měla někdy v minulosti dítě.“ 

McCaleb zatřásl pochybovačně hlavou. 

„Tohle  Bosch  vůbec  nemusel  vědět.  Prohodil  svýho  poručíka 

oknem, a než došlo k pitvě, tak už byl postaven mimo službu.“ 

„Jasně. Ale mohl se, a taky to asi udělal, podívat do spisů, když se 

zase vrátil. Musel vědět, že Gunn nějakému děcku provedl to samé, 

co kdysi nějaký grázl jemu. Jak vidíte, všechno do sebe zapadá. Před 

osmi  hodinami  jsem  si  myslela,  že  se  jen  tak  chytáte  posledního 

stébla,  ale  teď  vidím,  že  jste  hned  prvním  úderem  uhodil  hřebík  na 

hlavičku.“ 

Zdaleka  necítil  z  objevu  stejné  nadšení  jako  Winstonová,  ale 

dovedl  ji  pochopit.  Když  jednotlivé  díly  skládanky  zapadnou  do 

sebe,  radost  z  úspěchu  často  způsobí,  že  člověk  nevnímá  úděsnost 

obrazu, který právě složil. 

„Co se stalo s jejím dítětem?“ zeptal se. 

„Netuším. Asi ho dala k adopci hned po narození. Ale na tom teď 

nesejde. Nám spíš záleží na tom, co to znamenalo pro Bosche.“ 

Měla  pravdu.  Ale  McCaleb  neměl  rád,  když  některé  nejasnosti 

zůstaly bez odpovědi. 
 

194 

„Ještě k tomu vašemu telefonu s Boschovou parťačkou, Jaye. Jak 

jste  se  dohodly?  Bude  mu  volat,  aby  mu  řekla,  že  se  o  něj  někdo 

zajímá?“ 

„Už se stalo.“ 

„Dneska večer?“ 

„Jo, tím se to vlastně všechno odstartovalo. Jak jste telefonoval, to 

mně  právě  volala  zpátky.  Dozvěděla  jsem  se,  že  o  nikoho  nemá 

zájem, protože pořád věří, že se mu manželka vrátí.“ 

„Zmínila se mu jmenovitě o vás?“ 

„Požádala jsem ji, aby to nedělala.“ 

„Ale  nemáme  žádnou  záruku,  že  vás  poslechla.  To  by  potom 

znamenalo, že Bosch už ví, že po něm jdeme.“ 

„To přece není možné. Jak by to mohl vědět?“ 

„Já jsem ho totiž večer navštívil. U něj doma. A jen co vypadnu, 

volá  mu  jeho  parťačka,  že  se  o  něj  zajímáte.  Člověk,  jako  je  Harry 

Bosch, ten nevěří na náhody, Jaye.“ 
„A jak jste to zvládl vy, když jste byl u něj?“ zeptala se po chvíli 

mlčení. 

„Tak  jak  jsem  měl  v  plánu.  Chtěl  jsem  na  něm  další  informace 

o Gunnovi,  ale  nenápadně  jsem  ho  přitom  tlačil,  aby  mi  povídal 

o sobě. Zajímavé věci jsem se dozvěděl. Tedy, nic takového, co by se 

mohlo  srovnávat  s  tou  vaší  bombou,  ale  docela  do  naší  teorie 

zapadají. Jestli ovšem hned po mojí návštěvě zjistí, že žena, která se 

v něm zhlédla, je vyšetřovatelkou Gunnovy vraždy… no nevím.“ 

„A ty zajímavosti, co o nich mluvíte, ty si chcete nechat pro sebe, 

nebo mi o nich laskavě něco řeknete?“ durdila se dotčeně. 

„Jsou  to  jen  takové  střípky  na  dokreslení  situace.  V  obývacím 

pokoji  má  okázale  vystavenou  fotografii  ženy,  která  ho  opustila. 

Nebyl jsem tam ani hodinu, a on za tu dobu udělal tři piva. Čili je tu 

alkoholický syndrom. Symptomatický příznak vnitřního napětí. Také 

se rozpovídal na téma spravedlnost. Nevěří v zásah boží ruky, jak on 

říká, ale v boží mlýny. Ty jsou součástí systému, který on vyznává. 

Melou  pomalu,  ale  jistě.  Nikdo  jim  neuteče.  Právě  tak  jako  Gunn, 

zdůraznil. Použil jsem pár specifických frází, abych viděl, jestli na ně 

zareaguje kladně, nebo záporně. Označil jsem společnost žijící venku 

 
195 

za  jeho  dveřmi  jako  lidskou  sebranku.  Nic  proti  tomu  nenamítal. 

Řekl, že – cituji – pokud se mu čas od času poštěstí chytit pod krkem 

nějakýho hnusnýho hajzla, tak se to dá přežít. 

Všechno to jsou jen takové jemné náznaky, Jaye, ale nic nechybí. 

Na  chodbě  má  na  zdi  pověšený  obraz  Hieronyma  Bosche   Zahrada 

pozemských rozkoší. To je ten s naší sovou.“ 

„No,  je  to  dílo  jeho  jmenovce.  Kdybych  se  jmenovala  Picasso, 

taky bych měla na stěně néjakýho Picassa, tedy jeho reprodukci.“ 

„Tvářil jsem se, že jsem ten obraz nikdy předtím neviděl, a zeptal 

jsem  se  Harryho,  co  vlastně  znamená.  Řekl  jen,  že  to  jsou  ty  boží 

mlýny,  kterým  nikdo  neuteče.  Takové  je  podle  něj  podobenství 

obrazu.“ 

„Další díleček, který pasuje.“ 

„Ale ještě nás čeká spousta práce.“ 

„A co vy, pokračujete v pátrání, nebo už chcete hodit zpátečku?“ 

„Přece vás v tom nenechám, Jaye. Akorát že si na sobotu pár lidí 

pronajalo loď a já se musím vrátit na Catalinu.“ 
Nic na to neřekla. 

„Máte ještě něco?“ pokusil se přerušit mlčení. 

„Jo, skoro jsem zapomněla.“ 

„Co?“ 

„Ta  sova  z  Ptačí  bariéry.  Platba  byla  poukázána  poštovní 

poukázkou. Dostala jsem její číslo od Camerona Ridella a zjistilo se, 

že  byla  podána  dvaadvacátého  prosince  na  poštovním  úřadě  na 

Wilcox  v Hollywoodu.  To  je  čtyři  bloky  od  policejní  stanice,  kde 

pracuje Bosch.“ 

Potřásl hlavou. 

„Fyzikální zákony.“ 

„Co tím myslíte?“ 

„Každá  akce  vyvolává  reakci.  Když  člověk  kouká  do  propasti, 

propast  se  kouká  na  něj.  Znáte  přece  tyhlety  otřepaný  přísloví.  To 

z nich ale udělalo to, že jsou pravdivý. Nemůžete projít temnou nocí, 

aniž  by  její  temnota  nepronikla  do  vás  a  nevybrala  si  svou  daň. 

Bosch se v ní pohyboval příliš často. Až ztratil cestu.“ 

196 

Oba se odmlčeli a teprve po chvíli se začali domlouvat, jak si na 

další  den  zorganizují  práci.  Když  zavěsil,  koutkem  oka  zahlédl,  jak 

se uličkou od motelu vrací už osamocená prostitutka a míří zpátky do 

Nat’s. Měla na sobě džínové sáčko, které si v ostrém nočním chladu 

těsně  přitahovala  k  tělu.  Než  otevřela  dveře  do  baru,  upravila  si  na 

hlavě  paruku,  aby  tak  zlepšila  svoje  vyhlídky  oslnit  dalšího 

zákazníka. 

Bosch  upíral  oči  na  dveře,  které  se  za  ní  zavřely,  a  přemýšlel 

o Boschovi.  Uvědomoval  si,  jak  v  porovnání  s  Harrym  byl  život 

k němu štědrý a že si svého štěstí musí vážit, protože je to jen taková 

přelétavá věc. Člověk si ho musí vydobýt a potom pečlivě střežit, aby 

mu  zase  neuteklo.  Věděl,  že  tohle  teď  právě  nedělá.  Nechává  své 

štěstí bez dozoru, zatímco se on sám potácí někde v temnotách. 

Kapitola 23 

Přelíčení  mělo  začít  v  devět  hodin,  ale  začalo  o  dvacet  minut 

později, protože obžaloba se neúspěšně pokusila předložit návrh jak 

na  udělení  sankcí  obhajobě  za  zastrašování  svědka,  tak  na  odklad 

procesu,  během  něhož  se  plně  prošetří  prohlášení  Annabelly 

Croweové.  Sedě  ve  své  pracovně  za  stolem  z  třešňového  dřeva, 
soudce  Houghton  schvaloval  vyšetřování,  ale  upozornil,  že  soud  se 

kvůli němu nemůže zpozdit, ani nemohou být vzneseny žádné sankce 

či další postihy, pokud se neobjeví další důkaz, podporující výpověď 

svědkyně.  Varoval  obžalobu  a  Bosche,  aby  neprozradili  ani  slovo 

médiím o obviněních ze strany svědkyně. Bosch se zúčastnil porady 

za zavřenými dveřmi a vylíčil svoje interview s Croweovou. 

O  pět  minut  později  byli  všichni  shromážděni  v  soudní  síni 

a porotci  zaujali  svá  místa  ve  dvou  řadách  sedadel.  Bosch  se  vrátil 

k lavici  svědků  a  soudce  mu  připomenul,  že  je  stále  pod  přísahou. 

Janis Langwiserová šla se svým blokem k řečnickému stolku. 

„Nuže,  detektive  Boschi,  včera  jsme  skončili  tím,  že  jste  došel 

k závěru, že v případě smrti Jody Krementzové se jednalo o vraždu. 

Je to tak?“ 

197 

„Ano.“ 

„A tento závěr nebyl podložen pouze vaším vyšetřováním, ale též 

vyšetřováním  a  pitvou,  provedenými  v  úřadě  koronera,  říkám  to 
správně?“ 

„Je to tak.“ 

„Mohl  byste  popsat  porotě,  jak  jste  postupoval  při  svém 

vyšetřování, když jste se ujistil o tom, že ta smrt byla vraždou?“ 

Bosch se otočil na své židli tak, aby se při mluvení díval přímo na 

box  porotců.  Otřesy  při  pohybu  mu  rozjitřily  bolest.  Levá  polovina 

hlavy  ho  tak  ukrutně  bolela,  že  byl  přesvědčen,  že  lidé  musí  vidět, 

jak mu pulzuje spánek. 

„Tedy, moji dva parťáci – Jerry Edgar  a Kizmin Riderová – a já 

jsme začali prosejvat – chci říct, že jsme začali prosívat shromážděné 

fyzické důkazy. Také jsme začali s intenzivními výslechy těch, kteří 

se  znali  s  obětí  a  o  nichž  se  vědělo,  že  s  ní  byli  ve  styku  během 

posledních čtyřiadvaceti hodin jejího života.“ 

„Zmínil jste se o fyzických důkazech. Mohl byste vysvětlit porotě, 

jaké fyzické důkazy jste shromáždili?“ 

„Vlastně,  všechny  jsme  ještě  neměli  pohromadě.  V  domě  byla 

spousta otisků, které jsme potřebovali identifikovat. A také jsme jako 

důkazy  shromáždili  množství  vláken  a  vlasů,  co  se  nalézaly  na  tele 

oběti a kolem ní.“ 

J. Reason Fowkkes vznesl rychle námitku, dříve než mohl Bosch 
pokračovat ve své odpovědi. 

„Námitka  proti  výrazu  ‚na  a  kolem‘:  je  příliš  neurčitý 

a zavádějící.“ 

„Vaše  Ctihodnosti,“  odporovala  mu  Langwiserová,  „myslím,  že 

kdyby pan Fowkkes nechal detektiva Bosche dokončit svoji odpověď 

na  otázku,  nebylo  by  tam  nic  neúplného  a  zavádějícího.  Ale 

přerušovat  svědka  uprostřed  odpovědi  a  říkat,  že  je  neúplná 

a zavádějící, je nevhodné.“ 

„Námitka se zamítá,“ prohlásil soudce Houghton, dříve než mohl 

Fowkkes  něco  dodat.  „Nechte  svědka  dokončit  jeho  odpověď 

a potom uvidíme, jestli je neúplná. Pokračujte, detektive Boschi.“ 

Bosch si odkašlal. 

198 

„Chystal jsem se říct, že několik vzorků ochlupení genitálii ne –“ 

„Co je to ‚několik‘, Vaše Ctihodnosti,“ ozval se Fowkkes. „Trvám 

na své předchozí námitce, že výpověď svědka, kterou nabízí porotě, 

není dostatečně přesná.“ 
Bosch pohlédl na Langwiserovou a viděl, že je značně dopálená. 

„Ctihodnosti,“  řekla,  „mohl  by  soud  upřesnit,  kdy  se  mohou 

vznášet  námitky?  Právní  zástupce  obžalovaného  se  stále  pokouší 

přerušovat  svědka,  protože  ví,  že  se  blíží  k  části,  která  je  obzvláště 

přitěžující pro jeho –“ 

„Slečno  Langwiserová,  teď  ještě  není  čas  pro  závěrečnou  řeč,“ 

vpadl  jí  do  řeči  soudce.  „Pane  Fowkkesi,  pokud  se  nebude  jednat 

o hrubé  porušení  spravedlnosti,  chci,  abyste  vznášel  námitky  buď 

před tím, než svědek promluví, nebo až dokončí alespoň větu.“ 

„Vaše  Ctihodnosti,  důsledky  zde  jsou  hrubým  porušením 

spravedlnosti.  Stát  chce  připravit  mého  klienta  o  život  pouze  kvůli 

tomu, že jeho morální názory jsou –“ 

„Pane  Fowkkesi,“  zahřměl  soudce.  „To  o  té  závěrečné  řeči  platí 

i pro vás. Pokračujme ve výpovědi, ano?“ 

Otočil se k Boschovi. 

„Detektive,  pokračujte  –  a  snažte  se,  ať  je  vaše  výpověď  trochu 

přesnější.“ 

Bosch  se  podíval  na  Langwiserovou  a  viděl,  že  na  chvíli  zavřela 

oči. Soudcova okamžitá poznámka adresovaná Boschovi byla přesně 

to, o co Fowkkesovi šlo. Náznak pro porotu, že v obžalobě může být 
nějaká  nepřesnost,  možná  dokonce  úmyslné  zamlčení.  Fowkkesovi 

se  s  úspěchem  podařilo  nasměrovat  soudce,  aby  vypadal,  jako  že 

souhlasí s jeho námitkami. 

Bosch  pohlédl  na  Fowkkese  a  viděl,  že  sedí  se  založenýma 

rukama a se spokojeným, téměř samolibým úsměvem na tváři. Bosch 

se podíval nazpět na spis před sebou. 

„Mohu použít svých poznámek?“ zeptal se. 

Bylo mu řečeno, že může. Otevřel fascikl a nalistoval si svědecké 

výpovědi.  Nahlédl  do  zprávy  soudního  lékaře  a  pokračoval  ve 

výpovědi. 

199 

„Před pitvou byl pro získání důkazů použit hřeben, z ochlupení na 

genitáliích  vyčesal  osm  chloupků,  jež  podle  následujících 

laboratorních testů patřily někomu jinému než oběti.“ 

Podíval se na Langwiserovou, 

„Pocházely ty chloupky od osmi různých lidí?“ 

„Ne,  laboratorní  testy  potvrdily,  že  pocházely  od  jedné  neznámé 
osoby.“ 

„A co z toho usuzujete?“ 

„Že  oběť  pravděpodobně  měla  pohlavní  styk  s  někým  v  období 

mezi poslední koupelí a smrtí.“ 

Langwiserová se podívala do svých poznámek. 

„Detektive,  našly  se  jiné  důkazy  v  podobě  chlupů  nebo  vlasů  na 

oběti nebo na místě činu?“ 

Bosch otočil list ve svém spisu. 

„Ano,  pramínek  vlasů,  měřící  jeden  a  půl  palce,  se  zachytil  ve 

sponce  zlatého  náhrdelníku,  který  měla  oběť  na  krku.  Sponka  byla 

vzadu na krku. Také tyto vlasy patřily podle laboratorních testů jiné 

osobě než oběti.“ 

„Vraťme  se  na  okamžik  k  ochlupení  z  genitálií.  Našly  se  nějaké 

další  důkazy  nebo  něco,  co  by  vypovídalo  o  tom,  zda  oběť  měla 

pohlavní styk v období mezi poslední koupelí a smrtí?“ 

„Ne, nenašlo se nic. Ve vagíně nebyly žádné spermie.“ 

„Není nějaký rozpor mezi tím a mezi oním nálezem v ochlupení?“ 

„Není  v  tom  rozpor.  Pouze  to  naznačuje,  že  při pohlavním  styku 

mohl být použit kondom.“ 

„Dobrá,  pojďme  dále,  detektive.  Co  otisky  prstů.  Zmínil  jste  se 
o tom,  že  na  místě  činu  byly  nalezeny  otisky  prstů.  Řekněte  nám, 

prosím, něco o této časti vyšetřování.“ 

Bosch si nalistoval zprávu, zabývající se otisky prstů. 

„V  domě,  kde  byla  nalezena  oběť,  bylo  sejmuto  celkem  šedesát 

osm otisků prstů. Dvaapadesát z nich patřilo oběti a její spolubydlící. 

Zjistili  jsme,  že  zbývajících  šestnáct  otisků  zanechalo  celkem  sedm 

lidí.“ 

„Kdo byli tito lidé?“ 

200 

Bosch  přečetl  seznam  lidí  ze  složky.  Langwiserová  se  ho  začala 

vyptávat  a  díky  jejím  otázkám  se  mu  podařilo  vysvětlit,  kdo  byly 

jednotlivé  osoby  a  jak  se  detektivům  podařilo  zjistit,  kdy  a  proč  se 

nacházely  v  domě.  Byli  to  přátelé  jejich  spolubydlících,  členové 

rodiny,  jeden  bývalý  přítel  a  dřívější  milenec,  členové  obžaloby 

věděli, že se obhajoba soustředí na otisky a použije je jako čerstvou 

návnadu pro odlákání poroty od podstatných detailů případu. Tak se 

výpověď  zvolna  vlekla  a  Bosch  musel  pracně  vysvětlovat  umístění 
a původ 

každého 

jednotlivého 

otisku, 

který 

byl 

nalezen 

a identifikován  v  domě.  Svoji  výpověď  zakončil  popisem  celé 

skupiny  otisků,  nalezených  na  pelesti  postele,  v  níž  byla  objevena 

oběť. On a Langwiserová věděli, že z těchto otisků se bude Fowkkes 

snažit  vytřískat  maximum,  proto  se  Langwiserová  pokusila  snížit 

eventuální  škodu  tím,  že  se  o  těchto  otiscích  zmíní  ona  při  svém 

výslechu svědka. 

„Jak daleko od těla oběti byly tyto otisky umístěny?“ 

Bosch nahlédl do zprávy v pořadači. 

„Dvě celé tři desetiny stopy.“ 

„Kde přesně na té pelesti byly?“ 

„Z vnější strany pelesti za hlavou, na straně otočené ke zdi.“ 

„Bylo tam dost místa?“ 

„Asi dva palce.“ 
„Jak je možné, že tam někdo zanechal své otisky?“ 

Fawkkes  protestoval,  namítl,  že  do  Boschovy  expertizy  nespadá 

rozhodovat  o  tom,  jak  se  nějaké  otisky  ocitly  kdekoli,  ale  soudce 

otázku povolil. 

„Napadají mne pouze dvě vysvětlení,“ odpověděl Bosch. „Dostaly 

se tam, když postel nebyla přistrčena  až ke zdi.  Nebo muž, který je 

tam  zanechal,  prostrčil  prsty  mezerou  mezi  jednotlivými  prkny 

pelesti a zanechal je tam, když se držel příslušného prkna.“ 

Langwiserová 

ukázala 

fotografii, 

pořízenou 

technikem, 

snímajícím otisky prstů, a ukázala ji porotcům. 

„Nabídl  jste  nám  dvě  vysvětlení,  v  případě  onoho  druhého