Chris

Carter
Robert Hunter 05. Jeden za druhým

Jediný výstřel do týla ve stylu popravy. Mnozí lidé to považují za velmi
násilný způsob smrti. Ale pravda je – že to tak není. Aspoň pro oběť ne.
Devítimilimetrový projektil vnikne do lebky a vyletí na druhé straně během
tří desítitisícin sekundy. Roztříští lebku a pronikne mozkovou hmotou tak rychle,
že nervový systém nemá čas zaznamenat jakoukoli bolest. Jestliže kulka vstoupí
do hlavy ve správném úhlu, měla by narušit mozkovou kůru, malý mozek, ba i
podvěsek mozkový takovým způsobem, že mozek přestane fungovat, což má za
následek okamžitou smrt. Jestliže je úhel výstřelu špatný, může oběť přežít, ale
nikoli bez rozsáhlého poškození mozku. Otvor vstřelu nebude větší než zrnko
vína, ale otvor výstřelu může mít až rozměry tenisového míčku, to záleží na typu
použitého náboje.
Mužská oběť na fotografii, kterou měl před sebou detektiv Robert Hunter z
divize loupeží a vražd Losangeleského policejního sboru, zemřela okamžitě.
Kulka proletěla šikmo celou lebkou, pronikla malým mozkem i spánkovým a
frontálním lalokem a způsobila smrtelné poškození mozku za tři desítitisíciny
sekundy. Ani ne vteřinu poté už dotyčný ležel mrtev na zemi.
Nebyl to Hunterův případ; patřil detektivovi Terrymu Radleymu z hlavní
služebny detektivů, fotky z vyšetřování skončily na Hunterově stole omylem.
Když vracel fotografii do složky případu, zazvonil mu telefon na psacím stole.
„Detektiv Hunter, vraždy,“ ohlásil se a napůl čekal, že to bude detektiv
Radley, shánějící složku fotografií.
Ticho.
„Haló?“
„Je tam detektiv Robert Hunter?“ Chraplavý hlas na druhém konci byl
mužský, tón zněl klidně.
„Ano, tady je detektiv Robert Hunter. Mohu vám nějak pomoci?“ Hunter
slyšel, jak volající vydechl.
„To právě chceme zjistit, detektive.“ Hunter svraštil čelo.
„Příštích pár minut budu potřebovat, abyste mi věnoval plnou pozornost.“
Hunter si odkašlal. „Pardon, přeslechl jsem vaše jmé…“
„Držte kurva hubu a poslouchejte, detektive,“ přerušil ho volající. Jeho hlas
byl i nadále klidný. „Tohle není společenská konverzace.“
Hunter zmlkl. Losangeleský policejní sbor přijímal desítky, někdy i stovky

 bláznivých telefonátů denně – byli to opilci, sjetí uživatelé drog, členové
pouličních gangů, snažící se působit „drsně“, média, lidé toužící ohlásit vládní
spiknutí či invazi mimozemšťanů, ba dokonce i tací, kteří tvrdili, že v místním
bufetu potkali Elvise. V tónu volajícího však bylo něco zvláštního – ve způsobu
jeho mluvy bylo něco, co Hunterovi sdělovalo, že by byla chyba přejít telefonát
jako kanadský žertík. Rozhodl se přistoupit prozatím na hru svého protějšku.
Hunterův parťák detektiv Carlos Garcia seděl za svým stolem naproti
Hunterovu v malé kanceláři v pátém patře policejní administrativní budovy v
centru Los Angeles. Delší tmavohnědé vlasy měl stažené dozadu, do hladkého
ohonu. Garcia četl cosi z obrazovky počítače a parťákův hovor nevnímal.
Odstrčil se od psacího stolu a ležérně si založil ruce v týle.
Hunter lusknul prsty, aby upoutal Garciovu pozornost, ukázal na sluchátko u
svého ucha a udělal krouživý pohyb ukazováčkem na znamení, že potřebuje
telefonát zaznamenat a vystopovat.
Garcia okamžitě sáhl po telefonu na svém stole, vyťukal interní kód, který ho
spojil s operačním, a všechno vyřídil za necelých pět vteřin. Dal znamení
Hunterovi, který mu odpověděl pantomimickou výzvou, aby si to poslechl.
Garcia se napojil na linku.
„Předpokládám, že máte na stole počítač, detektive,“ říkal volající. „A že je
ten počítač připojený na internet.“
„To je pravda.“ Nejistá odmlka.
„Fajn. Chci, abyste si do panelu Adresa vyťukal adresu, kterou vám dám…
Jste připravený?“
Hunter zaváhal.
„Věřte mi, detektive, tohle musíte vidět.“
Hunter se předklonil nad klávesnici a vyvolal si internetový prohlížeč.
Garcia učinil totéž.
„Tak jo, můžu,“ odvětil Hunter klidným tónem.
Volající nadiktoval Hunterovi internetovou adresu, tvořenou jen číslicemi a
tečkami, bez písmen.
Hunter i Garcia si zadali sekvenci do příslušného panelu a stiskli „enter“.
Obrazovky počítačů párkrát zablikaly a pak se načetla webová stránka.

Velitelství FBI sídlí na Pennsylvania Avenue číslo 935 ve Washingtonu DC,
jen dva bloky od Bílého domu a přímo naproti Ministerstvu spravedlnosti
Spojených států. Kromě velitelství má FBI padesát šest terénních úřadů,
roztroušených po padesáti amerických státech. Většina těchto úřadů také ovládá
četné satelitní buňky, zvané „místní agentury“.
Losangeleský úřad na Wilshire Boulevard patří k jednomu z největších
terénních úřadů FBI na celém území Spojených států. Ovládá deset místních
agentur. Je také jedním z mála se samostatnou divizí počítačové kriminality.
Prioritou Divize počítačové kriminality FBI je vyšetřování technicky vyspělých
trestných činů včetně kyberterorismu, vnikání do počítačů, sexuálního
vykořisťování online a velkých internetových podvodů. Ve Spojených státech se
jen za posledních pět let výskyt počítačové kriminality zdesateronásobil. Vláda
Spojených států a její sítě jsou dennodenně terčem víc než
miliardy útoků, přicházejících z mnoha zdrojů po celém světě.
Roku 2011 obdržel senátní výbor pro obchod, vědu a dopravu zprávu s
odhadem, že vnitrostátní počítačová kriminalita má nezákonné roční zisky ve
výši přibližně 800 milionů dolarů, což z ní činí nejlukrativnější ilegální
podnikání v USA – výnosnější než obchod s drogami.
Tisíce „webových prolézačů“ FBI, zvaných také „roboti“ nebo „pavouci“,
donekonečna pátrají na internetu a hledají cokoli podezřelého, co by mohlo
souviset s kterýmkoli typem technicky vyspělé kriminality, ve Spojených státech
i mimo jejich území. Je to mravenčí práce a FBI chápe, že to, co prolézači
najdou, představuje jen kapku v oceánu počítačové kriminality. Na každou
hrozbu, kterou najdou, připadají tisíce neobjevených. A právě proto onoho
podzimního rána koncem září žádný webový prolézač FBI nenarazil na webovou
stránku, kterou detektiv Hunter se svým parťákem sledovali v budově policejní
správy.

Hunter a Garcia upřeně sledovali obrazovky počítačů a snažili se pochopit
surrealistický obraz, který měli před sebou. Byl na něm velký průhledný
kontejner ve tvaru kvádru. Vypadal jako ze skla, ale mohlo to být i plexisklo
nebo jiný podobný materiál. Hunter odhadoval, že každá strana je přibližně
půldruhého metru široká a nejméně metr osmdesát vysoká. Kontejner byl nahoře
otevřený – bez víka – a zdálo se, že je ručně vyrobený. Čtyři stěny spojovaly
železné rámy a tlustá vrstva bílé izolační hmoty. Celá ta věc vypadala jako
vyztužený sprchový kout. Uvnitř vybíhaly z podlahy až nahoru dvě kovové
trubky o průměru asi sedmi až osmi centimetrů, jedna nalevo a druhá napravo.
Trubky byly provrtané otvory, z nichž žádný nepřesahoval průměrem obyčejnou
tužku. Dvě věci však budily v Hunterovi obavy. Jednou z nich byla skutečnost,
že obraz byl zřejmě přenášen živě. Druhou bylo to, co se nalézalo uprostřed
kontejneru, přímo mezi oběma kovovými trubkami. K těžké železné židli tam
seděl připoutaný muž, běloch, na pohled asi pětadvacetiaž třicetiletý. Vlasy měl
světle hnědé a nakrátko ostříhané. Jediné, co měl na sobě, byly pruhované
boxerky. Byl obtloustlý, měl kulatý obličej, boubelaté tváře a buclaté paže. Silně
se potil, a i když se nezdálo, že by ho něco bolelo, o výrazu jeho tváře nemohlo
být pochyb – zračil se v něm čirý strach. Oči měl vyvalené a rychle lokal vzduch
skrz látkový roubík v ústech. Podle rychlého zvedání a klesání břicha Hunter
poznal, že téměř hyperventiluje. Muž se třásl a rozhlížel se kolem sebe jako
zmatená a vyděšená myš. Celý obraz měl zelenavý nádech svědčící o tom, že
kamera používá režim nočního vidění a příslušný objektiv. Ať byl ten muž
kdokoli, seděl v zatem-něné místnosti.
„To je doopravdy?“ zašeptal Garcia, zakrývaje sluchátko. Hunter pokrčil
rameny, aniž odtrhl zrak od obrazovky.
Jako na povel přerušil volající mlčení. „Pokud jste zvědavý, jestli je to živý
přenos, detektive, dovolte, abych vám to ukázal.“
Kamera se otočila doprava k tuctové cihlové zdi, kde visely obyčejné kulaté
nástěnné hodiny. Ukazovaly 14.57. Hunter a Garcia se podívali na hodinky –
14.57. Kamera pak sjela dolů a zabrala noviny umístěné u paty zdi, načež
zaostřila na první stránku a datum. Byl to výtisk dnešních ranních Los Angeles
Times.
„Stačí?“ zachechtal se volající.

Kamera znovu zaostřila na muže v kontejneru. Začalo mu téct z nosu a po
obličeji mu kanuly slzy.
„Kontejner, na který se díváte, je zhotovený z vyztuženého skla, dost silného,
aby se nedalo prostřelit,“ vysvětloval volající mrazivým hlasem.
„Dveře mají velice bezpečný zámkový mechanismus se vzduchotěsným
těsněním. Dají se otevřít pouze zvenčí. Zkrátka, ten muž, kterého vidíte na
obrazovce, je uvnitř uvězněný. Nemůže se odtud dostat ven.“
Vyděšený muž na obrazovce se díval přímo do kamery. Hunter rychle stiskl
klávesu „print screen“ a uložil si momentku celé obrazovky do paměti počítače.
Už měl záběr mužova obličeje, podle nějž, jak doufal, bude možné dotyčného
identifikovat.
„A teď – důvod, proč vám volám, detektive, je ten, že potřebuju vaši
pomoc.“
Muž na obrazovce začal těžce oddechovat. Celé tělo mu pokrýval smrtelný
pot. Byl na pokraji záchvatu paniky.
„Fajn, tak zvolníme,“ odvětil Hunter a dbal na to, aby zachoval klidný, leč
autoritativní tón. „Povězte mi, jak vám můžu pomoct?“
Ticho.
Hunter věděl, že volající je dosud na lince. „Udělám všechno, co je v mých
silách, abych vám pomohl. Jen mi řekněte, jak.“
„No…,“ odtušil volající. „Můžete rozhodnout, jak zemře.“

Hunter a Garcia si vyměnili nejisté pohledy. Garcia okamžitě odklikl hovor a
hbitě vyťukal interní kód, aby se znovu spojil s operačním.
„Prosím vás, řekněte mi, že jste už toho magora lokalizovali,“ řekl, když se
dovolal.
„Ještě ne, detektive,“ opáčila žena v telefonu. „Potřebujeme ještě tak minutu.
Udržujte ho na drátě.“
„Už nechce mluvit.“
„Dostaneme se tam, ale potřebujeme ještě trochu času.“
„Do prdele!“ Zavrtěl na Huntera hlavou a gesty signalizoval, aby protahoval
hovor s volajícím. „Dejte mi vědět okamžitě, jak budete něco mít.“ Zavěsil a
znovu se zaposlouchal do Hunterova telefonátu.
„Oheň, nebo voda, detektive?“ zeptal se volající. Hunter svraštil čelo.
„Cože?“
„Oheň, nebo voda?“ opakoval volající pobaveným tónem. „Trubky v té
skleněné budce, kterou vidíte na obrazovce, jsou schopné buď chrlit oheň, nebo
naplnit prostor vodou.“
Hunterovi zaškobrtal pulz.
„Tak si vyberte, detektive Huntere. Chtěl byste se radši dívat, jak zemře
ohněm, nebo vodou? Máme ho utopit, nebo upálit zaživa?“ Neznělo to jako vtip.
Garcia poposedl v křesle.
„Počkejte moment.“ Hunter se snažil zachovat klidný hlas. „Tohle přece
nemusíte dělat.“
„Já vím, že nemusím, ale chci. Mohla by to být zábava, nemyslíte?“
Lhostejnost v hlase volajícího byla přímo uhrančivá.
„No tak, no tak,“ cedil Garcia mezi zuby s očima upřenýma na světelné
kontrolky linek na svém telefonu. Z operačního pořád nic.
„Rozhodněte, detektive,“ nařídil volající. „Chci, abyste vy rozhodl, jak
zemře.“
Hunter zůstal zticha.
„Doporučuju vám, abyste něco vybral, detektive, protože vám ručím za to, že
druhá možnost je daleko horší.“
 „Víte, nemůžu tohle rozhodnutí udělat…“
„VYBERTE,“ zařval volající do telefonu.

„Tak jo,“ Hunterův hlas zůstával klidný. „Nevybral jsem ani jedno.“
„To nepřipadá v úvahu.“
„Ano, připadá. Popovídejme si o tom chvilku.“
Volající se hněvivě zasmál. „Nepopovídáme. Čas na povídání vypršel. Teď je
čas rozhodnutí, detektive. Jestli nevyberete vy… vyberu já. Zemře tak jako tak.“
Na Garciově telefonu začalo blikat červené světýlko. Rychle přepojil hovor.
„Řekněte mi, že ho máte.“
„Máme ho, detektive.“ Ženin hlas zabarvilo vzrušení. „Je v…“ Na okamžik
se odmlčela. „Co to sakra je?“
„Cože?“ naléhal Garcia. „Kde je?“
„Co se to sakra děje?“ slyšel Garcia ženu, ale věděl, že nemluví na něj.
Uslyšel z telefonu ještě nějaké další nesrozumitelné šepoty. Něco bylo špatně.
„Mluvte se mnou někdo.“ Garcia zvýšil hlas o půl oktávy.
„Není to dobré, detektive,“ odpověděla konečně žena. „Mysleli jsme, že ho
máme v Norwalku, ale najednou signál přeskočil do Temple City, pak do El
Monte a teď to ukazuje, že hovor přichází z Long Beach. Přesměrovává signál
každých pět vteřin. I kdybychom ho udrželi na telefonu hodinu, nebyli bychom
schopni určit, kde je.“ Na okamžik se odmlčela. „Signál se právě přestěhoval do
Hollywoodu. Je mi líto, detektive. Tenhle chlap ví, co dělá.“
„Do prdele!“ Garcia se znovu napojil na Hunterův hovor a zavrtěl hlavou.
„Odráží signál,“ zašeptal. „Nemůžeme ho lokalizovat.“
Hunter pevně zavřel oči. „Proč to děláte?“ zeptal se volajícího.
„Protože chci,“ odtušil volající. „Máte tři vteřiny na rozhodnutí, detektive
Huntere. Oheň, nebo voda? Hoďte si mincí, jestli potřebujete. Zeptejte se svého
parťáka. Vím, že poslouchá.“
Garcia neříkal nic.
„Počkat,“ ozval se Hunter. „Jak se můžu rozhodnout, když ani nevím, kdo to
je nebo proč ho v té nádrži máte? No tak, mluvte se mnou. Povězte mi, o co tady
jde.“
Volající se znovu rozesmál. „Na to si budete muset přijít sám, detektive. Dvě
vteřiny.“
„Nedělejte to. Můžeme si pomoct navzájem.“
Garciovy oči se odtrhly od obrazovky počítače a teď se upíraly na Huntera.
„Jedna vteřina, detektive.“
 „No tak, mluvte se mnou,“ opakoval Hunter. „Můžeme to vyřešit. Můžeme
přijít na lepší řešení, ať jde, o co chce.“
Garcia zatajil dech.

„Řešení je buď oheň, nebo voda, detektive. Každopádně čas vypršel. Tak co
to bude?“
„Podívejte, musí existovat jiný způsob, jak…“ ŤUK, ŤUK, ŤUK.
Zvuk explodoval Hunterovi a Garciovi v telefonu tak silně, až ucukli
hlavami, jako by dostali facku. Znělo to, jako by volající třikrát praštil
sluchátkem o dřevěnou plochu, aby upoutal jejich pozornost.
„Vy mě zřejmě neposloucháte, detektive Huntere. Už jsme domluvili. Jediné
slovo, které chci zrovna teď od vás slyšet, je buď oheň, nebo voda. Nic jiného.“
Hunter neříkal nic.
„Poslužte si. Nechcete si vybrat, vyberu já. A vyberu oh…“
„Voda,“ pronesl Hunter pevným hlasem. „Vybral jsem vodu.“
Volající se odmlčel a pobaveně se zachechtal. „Víte vy co, detektive? Já
věděl, že vyberete vodu.“
Hunter zůstal zticha.
„Bylo to jasné, fakt. Když jste zvažoval možnosti, které máte, připadala vám
smrt utopením míň strašná, humánnější, ne tak bolestivá a rychlejší než uhořet
zaživa, viďte? Ale viděl jste někdy, jak se někdo topí, detektive?“
Ticho.
„Viděl jste někdy ten zoufalý pohled v očích člověka, když zadržuje dech,
jak nejdéle může, a přitom ví, že smrt je všude kolem něj a rychle se blíží?“
Hunter si prohrábl rukou krátké vlasy.
„Viděl jste někdy, jak se tonoucí člověk zběsile rozhlíží kolem sebe, je
zmatený, hledá zázrak, který prostě neexistuje? Zázrak, který nikdy nepřijde?“
Pořád ticho.
„Viděl jste, jak se tělo svíjí v křečích jako na elektrickém křesle, když se
člověk konečně vzdá naděje a nadechne se prvního doušku vody? Jak mu oči
málem lezou z důlků, když mu voda vnikne do plic a on se začne pomalu dusit?“
Volající naschvál ztěžka vydechl. „Věděl jste, že není možné udržet oči zavřené,
když se topíte? Je to automatická motorická reakce, když lidskému mozku chybí
kyslík.“
Garciův zrak se vrátil k obrazovce.
Volající se ještě jednou zasmál. Tentokrát to byl uvolněný řehot.
„Nepřestávejte se dívat, detektive. Představení bude ještě mnohem lepší.“
 Linka oněměla.

Zčistajasna a neuvěřitelnou rychlostí začala z otvorů v obou trubkách uvnitř
skleněného boxu tryskat voda. Muže připoutaného k židli to zaskočilo a
strachem mu celé tělo divoce zacukalo. Vytřeštil oči v naprostém zoufalství,
protože pochopil, co se děje. Navzdory roubíku v ústech začal křičet, zběsile, ale
Hunter a Garcia u obrazovky neslyšeli ani hlásku.
„Panebože,“ Garcia si přitiskl zaťatou pravou pěst k ústům. „Nekecá. On to
udělá. On toho chlapa fakt utopí, krucinál.“
Muž kopal a zuřivě se zmítal uvnitř kontejneru, ale pouta nepovolila ani o
centimetr. Nemohl se osvobodit, ať dělal, co chtěl. Židle byla pevně
přišroubovaná k podlaze.
„To je šílenství,“ řekl Garcia.
Hunter znehybněl, nemrkal, upíral zrak na obrazovku počítače. Věděl, že
odtud z kanceláře nemohou udělat vůbec nic – leda snad shromažďovat důkazy.
„Existuje způsob, jak se to dá zaznamenat?“ zeptal se.
Garcia pokrčil rameny. „Nevím. Asi ne.“
Hunter znovu sáhl po telefonu a spojil se s telefonní ústřednou
Losangeleského policejního sboru.
„Spojte mě s šéfem jednotky počítačové kriminality, hned. Je to urgentní.“
Za dvě vteřiny uslyšel vyzváněcí tón. Čtyři vteřiny poté se v telefonu ozval
baryton.
„Dennis Baxter, jednotka počítačové kriminality.“
„Dennisi, tady je detektiv Hunter z vražd.“
„Zdravím, detektive, copak potřebuješ?“
„Pověz mi, existuje způsob, jak můžu zaznamenat živý internetový přenos,
na který se zrovna teď dívám na počítači?“
Baxter se zasmál. „Páni, je to taková kočka?“
„Existuje nějaký způsob, nebo ne, Dennisi?“ Hunterův tón zbavil Baxterův
hlas veselí.
„Ledaže bys měl na počítači instalovaný nějaký nahrávací software,“
odpověděl.
„Měl bych ho mít?“
„Na kancelářském počítači Losangeleského policejního sboru? Standardní to
není. Můžeš si dát žádost a IT ti ho zítra nebo pozítří nainstaluje.“
„To není dobré. Potřebuju zachytit to, co se mi děje na obrazovce právě teď.“

 Pauza trvala zlomek vteřiny.
„No, já to můžu udělat odtud,“ pronesl pak Baxter. „Jestli se díváš na nějaký
přenos z internetu, stačí mi dát webovou adresu. Můžu se zalogovat na tu samou
stránku a zachytit ti to. Co ty na to?“
„To by šlo. Zkusíme to.“ Hunter odříkal Baxterovi sekvenci čísel, kterou mu
volající uvedl před několika minutami.
„IP adresa?“ zeptal se Baxter.
„Přesně tak. Nedá se vysledovat?“ zeptal se Hunter.
„Dá. To je po pravdě řečeno jejich hlavní účel. Fungují skoro jako espézetka
všech počítačů připojených k síti. S ní ti můžu víceméně sdělit přesnou lokalitu
zdrojového počítače.“
Hunter svraštil čelo. Že by volající udělal tak pošetilou chybu?
„Mám začít vyhledávat?“ zeptal se Baxter.
„Ano.“
„Tak jo. Ozvu se ti, jen co budu něco mít.“ Odpojil se.
Voda už sahala muži k pasu. Touhle rychlostí, počítal Hunter, bude muž za
půldruhé minuty, možná za dvě, úplně ponořený.
„Operační tvrdilo, že se ten hovor nedá žádným způsobem vysledovat?“
zeptal se Hunter Garcii.
„Přesně tak. Přeskakuje signálem po celém městě.“
Voda dosáhla k mužovu břichu. Ještě pořád se snažil vyprostit, ale soustavně
ztrácel energii. Třásl se teď ještě víc. Kombinace nezvladatelného strachu a
nízké teploty vody, odhadoval Hunter.
Hunter a Garcia neměli co říct, a tak oba zděšeně umlkli a sledovali, jak smrt
stoupá centimetr za centimetrem k hlavě muže na jejich obrazovkách.
Telefon na Hunterově stole znovu zazvonil.
„Detektive, to je jako doopravdy?“ otázal se Dennis Baxter.
„Momentálně nemám důvod věřit, že není. Zaznamenáváš to?“
„Jo, nahrávám to.“
„Daří se ti to vystopovat?“
„Zatím ne. Může to trvat pár minut.“
„Ozvi se mi, kdybys něco měl.“
„Jasně.“
Voda už sahala k mužově hrudi a kamera zvolna přibližovala záběr jeho
obličeje. Vzlykal. Z očí mu zmizela veškerá naděje. Vzdával to.
„Na tohle se fakt nemůžu dívat,“ prohlásil Garcia, vstal od stolu a začal
přecházet po místnosti.
 Voda vystoupila muži k ramenům. Za minutu mu dosáhne k nosu a s příštím
nadechnutím přijde smrt. Zavřel oči a čekal. Už se nesnažil osvobodit.

Voda mu dosáhla k bradě a pak se bez varování zastavila. Z trubek už
nevytekla ani kapka.
„Co to je, sakra?“ Hunter a Garcia se podívali jeden na druhého a pak zase
na obrazovku. Oba měli ve tvářích vepsaný úžas.
„Byl to nějaký pitomý fór,“ přistoupil Garcia k Hunterovi. Na rtech měl
nervózní úsměv. „Nějaký magor nás chce nechat vycukat.“
Hunter si tím nebyl tak jistý.
Přesně v tom okamžiku telefon na Hunterově stole znovu zazvonil.

Zvuk vyzvánění proťal ticho, jako když hrom zaburácí z noční oblohy.
„Jste velice chytrý, detektive Huntere,“ řekl volající.
Hunter znovu rychle gestikuloval na Garciu a během několika vteřin už byl
hovor znovu nahráván.
„Málem jste mě oblafnul,“ pokračoval volající. „Připadalo mi, že vaše starost
o oběť je přímo dojemná. Jakmile jste pochopil, že ji nemůžete zachránit ani
náhodou, zvolil jste ze dvou možností, které jsem vám dal, tu, která vám
připadala jako méně sadistická, méně bolestivá a rychlejší smrt. Ale to byla jen
polovina příběhu, viďte?“
Garcia se zatvářil nechápavě. Hunter neříkal nic.
„Pochopil jsem skrytý důvod vaší volby, detektive.“ Žádná odpověď.
„Uvědomil jste si, že se chystám vybrat oheň, a tak jste mě rychle přerušil a
zvolil vodu.“ Sebejistý smích. „Voda by vám dala naději, že?“
„Naději?“ zformuloval Garcia slovo ústy a vraštil přitom na Huntera čelo.
„Naději, že až a jestli najdete tělo, možná vaše…,“ volající nasadil pitvořivý
hlas, „… superpokročilá, technicky vysoce vyspělá forenzní laboratoř dokáže
něco odhalit. Možná na kůži nebo ve vlasech nebo stopu něčeho pod nehty nebo
uvnitř úst. Kdoví, jaké mikroskopické stopy jsem po sobě mohl zanechat, není to
tak, detektive Huntere? Ale oheň by to všechno zničil. Zuhelnatělo by mu celé
tělo a všechno ostatní s ním. Nezbyly by žádné stopy, mikroskopické ani jiné.“
Na to Garcia nepomyslel.
„Ale jestliže se utopí, tělo je nedotčené.“ Volající pokračoval: „Smrt nastane
udušením… pokožka, vlasy, nehty… nic se nezničí. Všechno je to připravené k
analýze.“ Volající se odmlčel, aby se nadechl. „Mohl by se najít milion věcí.
Dokonce i voda v jeho plicích by vám mohla poskytnout nějaké vodítko. Proto
jste vybral vodu, viďte, detektive? Když už ho nemůžete zachránit, udělejte to
nejlepší, co se dá.“ Volající se vesele zasmál. „Vždycky přemýšlíte jako detektiv.
S vámi tedy není žádná legrace.“
Hunter sám nad sebou mírně zavrtěl hlavou. „Poprvé jste měl pravdu. Měl
jsem na mysli utrpení oběti.“

„Samozřejmě že měl. Ale… čistě pro případ, že mám pravdu, víte vy co? Už
jsem na to byl připravený.“
Muž na obrazovce znovu otevřel oči. Pořád se třásl. Navzdory tmě se
rozhlížel kolem sebe, čekal… naslouchal.
Nic. Ani hlásek. Voda přestala stoupat.
Pod roubíkem se muži zkřivila ústa bojácným úsměvem. Do očí se mu vrátil
záblesk naděje, jako by to všechno byl jen zlý sen… odporný vtip. Těžce polkl,
zavřel oči a zaklonil hlavu, jako by děkoval Bohu. Ze zavřených očí vytryskly
slzy a stékaly mu po tváři.
„Nepřestávejte se dívat, detektive.“ V hlase volajícího zazněla hrdost.
„Protože vás čeká představení jako ze ‚Cirque du Soleil‘.“ Zavěsil. Hladina
vody na obrazovce začala klesat.
„Vypouští kontejner,“ poznamenal Garcia. Hunter přikývl.
Voda odtékala rychle. Během několika vteřin se její hladina vrátila k mužově
hrudi.
Tam se zastavila.
„Co se to sakra děje?“ zeptal se Garcia a rozpřáhl paže. Hunter potřásl
hlavou. Soustředil se plně na obrazovku.
Kamera se trochu vzdálila a zčistajasna ponořená část trubek znovu ožila.
Podvodní trysky čeřily vodu jako ve vířivce a chrlily do nádoby další tekutinu.
Tentokrát však bylo něco jinak. Jak bezbarvá tekutina vytékala z trubek a mísila
se s vodou, vytvářela podivný efekt, jako by nová tekutina byla hustší než ta,
která už v kontejneru byla.
Hunter se předklonil, přiblížil obličej těsně k monitoru.
„To není voda,“ konstatoval.
„Cože?“ Garcia si stoupl hned za něj. „Jak to myslíš?“
„Jiná hustota,“ opáčil Hunter a ukázal na obrazovku. „Ať pumpuje do té
nádrže, co chce, voda to tentokrát není.“
„Tak co to sakra je?“
V tom okamžiku něco začalo blikat v pravém horním rohu obrazu. Čtyři
písmena v kulatých závorkách. První, třetí a čtvrté byly verzálky.
 (NaOH)
„To je nějaký chemický vzorec?“ ukázal na to Garcia.
„Ano.“ Hunter vydechl.
„Čeho?“ Garcia se hnal zpátky ke svému počítači a otevřel nové okno v
internetovém prohlížeči.
„Nemusíš to hledat, Carlosi,“ pronesl Hunter pochmurně. „To je chemický
vzorec hydroxidu sodného… louhu sodného.“

Garcia cítil, jak se mu svírá hrdlo. Před léty, když byl ještě pouhým
uniformovaným losangeleským policajtem, se ocitl u případu domácího násilí,
kde žárlivý přítel vychrstnul své přítelkyni do obličeje čtvrt litru louhu sodného.
Pachatel uprchl, ale o pět dní později byl zatčen. Garcia si ještě pamatoval, jak
pomáhal záchranářům připoutat dívku na nosítka. Její obličej tvořila jen změť
živého masa a spálené pokožky. Rty vypadaly, jako by se jí přitavily k zubům.
Pravé ucho a nos se jí úplně rozpadly a žíravina jí do jedné oční bulvy vypálila
díry.
Garcia se přes počítač podíval na Huntera. „To snad ne. Víš to jistě?“ Hunter
přikývl. „Vím to jistě.“
„Hajzl jeden.“
Telefon na Hunterově stole zazvonil znovu. Byl to Dennis Baxter z jednotky
počítačové zločinnosti.
„Detektive,“ pronesl úzkostlivým hlasem. „NaOH je louh sodný. Hydroxid
sodný.“
„Ano, já vím.“
„Do prdele, člověče. Ta látka je vysoce žíravá. Mnohonásobně horší než
kyselina. Když někdo přidává hydroxid sodný do takového množství vody,
prozatím bude roztok silně zředěný a ne moc silný, ale brzy…“ Umlkl.
„Promění celou tu věc v alkalickou lázeň,“ dokončil Hunter větu slovy, která
ze sebe Baxter nedokázal vypravit.
„Přesně tak. Víš, co to udělá?“
„Ano, vím.“
„Do horoucích pekel, detektive. Co se to děje?“
„Nevím. Podařilo se vám vysledovat ten přenos?“
„Ano. Jde to z Tchaj-wanu.“
„Cože?“
„Přesně tak. Ten, kdo to dělá… je dobrý. Buď se naboural do nějaké IP
adresy, nebo si jednu ukradl z některého tchajwanského serveru. To znamená…
že to nemůžeme vystopovat.“
Hunter odložil sluchátko. „Přes internetový přenos ho taky nedostaneme,“
sdělil Garciovi.
„Do prdele. To je v háji, chlape.“
Muž na obrazovce se znovu začal třást. Tentokrát však Hunter poznal, že

to není strachem ani zimou. Způsobila to trýznivá bolest. Koncentrace
stoupala a roztok mu začínal rozežírat pokožku. Ústa se mu otevřela dokořán k
bolestnému výkřiku, který Hunter ani Garcia neslyšeli. Potají byli oba
detektivové rádi, že chybí zvuk.
Jak do směsi proudilo víc a víc louhu sodného, voda začínala nabývat
slabého matně mléčného zabarvení.
Muž zavřel oči a začal zběsile vrtět hlavou ze strany na stranu, jako by měl
epileptický záchvat. Alkalická lázeň mu začínala sloupávat pokožku jako
elektrická bruska. Trvalo jen pár vteřin, než z těla odpadly první kusy kůže.
Hunter si mnul obličej oběma rukama. Ještě nikdy si nepřipadal tak bezmocný.
Po nádrži plulo čím dál víc kůže a voda znovu začala měnit barvu. Teď
růžověla. Muž krvácel po celém těle.
Kamera najela ještě na něco jiného, co se vznášelo uvnitř kontejneru.
„Co to je?“ udělal Garcia grimasu.
Hunter sešpulil dolní ret. „To je nehet. Tělo se mu rozpadá.“
Kamera zabrala další a ještě jeden. Roztok už mu rozpustil kutikuly a většinu
nehtových lůžek na rukou i nohou.
Voda byla čím dál krvavější. Už skrz ni nebylo vidět. Mužův obličej však byl
stále nad hladinou.
Oběť ztratila kontrolu nad svým tělem, které se teď neustále třáslo, vedeno
pouze bolestí. Oči se muži obracely v sloup. Ústa byla křečovitě zkřivená trýzní.
Bez ustání skřípal zuby o sebe a krvácel už i z dásní, nosu a uší.
Voda se začínala vařit.
Muže zachvátila poslední křeč. Hruď mu vyrazila dopředu tak prudce, až to
vypadalo, jako by něco bylo uvnitř a snažilo se to explodovat ven z těla. Brada
mu klesla na hruď a obličej se ponořil pod hladinu krvavé směsi vody a louhu
sodného.
Pak už se nepohnul.
Záběr kamery se vzdálil, ukázal celý skleněný box.
Hunter a Garcia nenalézali slov. Nedokázali ani odtrhnout zrak. Několik
vteřin poté se na obrazovce rozsvítila zpráva.
 DOUFÁM, ŽE SE VÁM PŘEDSTAVENÍ LÍBILO.

Kapitánka divize loupeží a vražd Barbara Blakeová se jen tak něčeho nelekla
a po létech u policejního sboru toho bylo už jen velmi málo, co ji ještě dokázalo
šokovat, ale dnes ráno seděla ve své kanceláři v pátém patře budovy policejní
správy v absolutním tichu a s nevěřícným výrazem ve tváři. Kancelář byla dost
prostorná. Jižní stěnu zabíraly regály, napěchované vázanými knihami. Severní
byla plná zarámovaných fotografií, diplomů a čestných uznání. Východní stěnu
tvořilo panoramatické okno od podlahy až ke stropu s výhledem na South Main
Street. Přímo proti jejímu stolu stály dvě pohodlné kožené lenošky, ale nikdo ze
tří ostatních lidí uvnitř kanceláře si do nich nesedl.
Hunter, Garcia a Dennis Baxter stáli všichni za stolem kapitánky Blakeové a
zírali na monitor jejího počítače, kde běžela nahrávka, kterou Baxter zachytil z
internetu před několika minutami. Operační kancelář už také poslala Hunterovi
kopii nahraného telefonického rozhovoru mezi ním a záhadným volajícím.
Kapitánka Blakeová poslouchala a sledovala obě nahrávky bez jediného
slova. Když to všechno skončilo, vzhlédla k Hunterovi a Garciovi s tváří bledší
než před několika minutami.
„Bylo to doopravdy?“
Přeskočila pohledem na Baxtera, který byl mohutný, ale ani trochu svalnatý.
Byl to čtyřicátník s kudrnatými světlými vlasy, baculatou tváří ještě zvětšenou
dvojitou bradou a tenkým knírkem, který se spíš podobal chmýří z broskve.
„Chci říct,“ pokračovala, „vím, že CGI technologie dneska dokáže umožnit,
aby reálně působilo cokoli. Můžeme si být jistí, že celá tahle věc není jen
digitální a kamerový trik?“
Baxter pokrčil rameny.
„No, vy jste přece šéf oddělení počítačové kriminality.“ Kapitánčin hlas
zazněl tvrdě. „Povězte mi něco.“
Baxter naklonil hlavu k jedné straně. „Zachytil jsem celou tu věc teprve před
pár minutami, když mi zavolal detektiv Hunter. Fakt jsem neměl čas to
analyzovat, ale na první pohled a podle mého vnitřního hlasu – je to opravdové.“
Kapitánka si prohrábla rukou dlouhé vlasy černé jako uhel a pak se vrátila
pohledem k Hunterovi a Garciovi.

„Moc složité a drzé, než aby to byl jen fór,“ prohlásil Hunter. „Operační
nedokázalo vystopovat hovor. Volající přeskakoval signálem po městě každých
pět vteřin.“ Ukázal na Baxtera. „Dennis říkal, že internetové vysílání přicházelo
z Tchaj-wanu.“
„Cože?“ kapitánka Blakeová se znovu otočila na Baxtera.
„To je pravda. Měli jsme IP adresu, což je jedinečné identifikační číslo,
přidělené jednomu každému počítači na internetu. S tím můžeme snadno určit
hostitelský počítač. Použitá IP adresa byla přidělena jednomu serveru na Tchaj-
wanu.“
„Jak je to možné?“
„Snadno. Internet mění svět v globální trh. Například kdybyste si chtěla
založit webové stránky, neexistuje zákon, který by vám nařizoval, že musí být
registrované v Americe. Můžete si vyhledat na netu nejlepší nabídku a
registrovat si webové stránky na serveru absolutně kdekoli – v Rusku, ve
Vietnamu, na Tchaj-wanu, v Afghánistánu… to je úplně jedno. Stejně k nim
bude mít přístup každý.“
Kapitánka Blakeová o tom vteřinu přemýšlela. „Nemáme s nimi
diplomatické styky,“ řekla. „Nejenže tam nesahá jurisdikce Spojených států, ale
selhal by i diplomatický přístup, jako třeba zavolat majitele serveru a požádat je
o pomoc.“
„Přesně tak. Taky mohl použít cizí IP adresu,“ dodal Baxter. „Je to, jako
když ukradnete někomu z auta espézetky a dáte si je na svoje, aby vás nechytili.“
„Dá se to udělat?“ zeptala se kapitánka Blakeová.
„Jestli je dost dobrý, tak jistě.“
„Takže nic nemáme?“
Baxter zavrtěl hlavou. „I když musím přiznat, že v oddělení počítačové
kriminality máme jen omezené možnosti.“ Postrčil si brýle v drátěných
obroučkách ke kořeni nosu. „Naše vyšetřování se obvykle omezuje na zločiny
spáchané pomocí informací uložených v počítačích nebo na sabotáže takových
informací. Jinými slovy, hackování databází a informací – od soukromých
počítačů až po školy, banky a firmy. Takovéhle věci fakt neřešíme.“
„Fantastické,“ pronesla kapitánka, na kterou to žádný dojem neudělalo.
„Na druhé straně divize počítačové kriminality FBI,“ pokračoval Baxter,
„je mnohem silnější. Řeší všechnu možnou počítačovou kriminalitu. Mají
dokonce i oprávnění a vybavení na ukončení jakéhokoli internetového vysílání
probíhajícího z území Spojených států a můžou to udělat přímo ze svého úřadu.“
Kapitánka Blakeová se zašklebila. „Takže říkáte, že bychom do toho měli
zapojit FBI?“

Nebylo žádné tajemství, že FBI a veškeré policejní síly ve všech amerických
státech nemají zrovna nejlepší vztahy, ať už si politici a ministři říkali, co chtěli.
„To fakt ne,“ opáčil Baxter. „Jen jsem konstatoval, jak to je. Teď FBI nic
dělat nemůže. Přenos skončil. Stránka je mrtvá. Dovolte, ukážu vám to.“ Ukázal
na počítač na jejím psacím stole. „Smím?“
„Jen do toho.“ Kapitánka Blakeová se o půl metru odsunula i s židlí. Baxter
se naklonil nad kapitánčinu klávesnici, vyťukal do panelu internetového
vyhledávače IP adresu a stiskl klávesu „enter“. Trvalo jen pár vteřin, než se
webová stránka načetla: CHYBA 404 – STRÁNKA NENALEZENA.
„Stránka už neexistuje,“ vysvětloval Baxter. „Už jsem nastavil prográmek,
který tu adresu průběžně kontroluje každých deset sekund. Kdyby se něco zase
ukázalo, dozvíme se o tom.“ Zvedl obočí. „Ale pokud ano, možná byste měla
uvažovat aspoň o spolupráci s losangeleskou divizí počítačové kriminality FBI.“
Kapitánka Blakeová se na něj zamračila a pak pohlédla na Huntera, jenž
zůstal zticha.
„Tamní jednotce šéfuje moje dobrá kamarádka, Michelle Kellyová. Není to
typická agentka FBI. Věřte mi, pokud jde o znalosti kyberprostoru, je to špička.
FBI je na vystopování takové počítačové kriminality mnohem líp vybavená než
losangeleská policie. My z oddělení počítačové kriminality s nimi
spolupracujeme každou chvíli. Nejsou to žádní nafrnění terénní agenti v černých
oblecích, s tmavými brýlemi a sluchátky. Jsou to počítačoví nerdi,“ usmál se
Baxter. „Přesně jako já.“
„Já bych řekl, nač svlékat kalhoty, když brod je ještě daleko,“ odvětil Hunter
s pohledem na Baxtera. „Jak jsi říkal, teď nic udělat nemůžou a nemáme nic, co
by nasvědčovalo, že jde o federální případ, takže v téhle chvíli nevidím důvod,
proč do toho FBI zapojovat. V tomhle raném stadiu by se tím jen všechno
zkomplikovalo.“
„Souhlasím,“ kývla kapitánka Blakeová. „Jestli v pozdějším stadiu vyvstane
nutnost spolupracovat s nimi, uděláme to, ale prozatím žádná FBI nebude.“
Znovu oslovila Baxtera. „Mohl tenhle přenos sledovat ještě někdo jiný, jako
třeba veřejnost?“
„Teoreticky ano,“ potvrdil Baxter. „Nebylo to zabezpečené vysílání, to
znamená, že přístup na stránku nevyžadoval heslo. Kdyby na ten internetový
přenos náhodou narazil ještě někdo jiný než my, pak ano, mohl by ho sledovat
stejně jako my. Ale musím dodat, že je to velice nepravděpodobné.“
Kapitánka Blakeová přikývla a obrátila se k Hunterovi. „Fajn, takže

musíme předpokládat, že je to celé reálné. Moje první otázka zní – proč vy?
Volal přímo na vaši linku. K telefonu žádal jmenovitě vás.“
„Tutéž otázku si kladu taky, a momentálně odpověď zní – nevím,“ odvětil
Hunter. „V podstatě existují dvě možnosti, jak volání zvenčí přistane na stole
některého detektiva. Buď volající vytočí číslo automatické centrály divize
loupeží a vražd a na vyzvání připojí číslo linky, nebo zatelefonuje na centrálu a
požádá, aby ho spojili s konkrétním detektivem.“
„A?“
„Hovor nešel přes centrálu. Už jsem si to prověřil. Volající vytočil mou linku
přímo.“
„Takže moje otázka trvá,“ naléhala kapitánka. „Proč vy? A kde sehnal číslo
vaší linky?“
„Mohl si někde opatřit moji navštívenku,“ usoudil Hunter.
„Nebo mohl kdykoli před řečeným telefonátem zavolat na centrálu a
jednoduše požádat o číslo linky,“ poznamenal Garcia. „Sakra, nijak by mě
nepřekvapilo, kdyby se hacknul do našeho systému a získal odtamtud seznam
detektivů. Poskakoval s tím signálem telefonu jako profík a měl nějaký firewall
dost dobrý na to, aby se k němu oddělení počítačové kriminality našeho sboru
nedostalo. Hádám, že se v kyberprostoru vyzná.“
„Musím souhlasit,“ potvrdil Baxter.
„Takže říkáte, že si mohl vybrat Robertovo jméno náhodně ze seznamu
všech detektivů divize loupeží a vražd?“ zeptala se kapitánka Blakeová.
Baxter pokrčil rameny. „Je to možné.“
„Zvláštní shoda okolností, nemyslíte?“ dodala kapitánka. „Vzhledem k tomu,
že takovýhle UN případ by stejně skončil u Roberta.“
V rámci divize loupeží a vražd patřil Hunter ke speciální jednotce. Speciální
sekce vražd byla vytvořena výlučně k řešení sériových vražd, vražd přitahujících
zvýšenou pozornost a takových případů vražd, které byly obzvlášť náročné na
čas i odbornost. Hunter však měl ještě specializovanější úkol. Vzhledem k jeho
kvalifikaci v psychologii zločinného chování mu byly vždycky přidělovány
případy, kde pachatel projevil nepřekonatelný sadismus a brutalitu. Na oddělení
se takovým případům říkalo UN – ultranásilné.
„Možná to nebyla náhoda,“ ozval se znovu Baxter. „Možná chtěl u toho
případu Roberta a tímhle způsobem si ho zajistil.“
Kapitánka Blakeová trochu vykulila oči a čekala, až bude Baxter pokračovat.
Stalo se.
„Robertovo jméno bylo už mockrát v novinách a v televizi. Pracoval v
minulosti na většině mediálně zajímavých případů… nevím kolik let, a obyčejně
svého člověka dostane.“

Proti tomu nemohla kapitánka Blakeová nic namítat. Hunterovo jméno se
znovu objevilo v novinách zrovna před několika měsíci, když s Garciou uzavřeli
vyšetřování sériového vraha, jemuž média dala přezdívku Sochař.
„Možná si volající vybral Roberta kvůli jeho reputaci,“ navázal Baxter.
„Možná si přečetl jeho jméno v Los Angeles Times nebo viděl jeho obličej
ve večerních zprávách.“ Ukázal na obrazovku kapitánčina počítače. „Viděla jste
záznam; slyšela jste nahrávku telefonátu, ne? Ten chlap je nafoukaný a útočný.
Je vyzývavý a drzý. Zůstal tak dlouho na telefonu, protože věděl, že nebudeme
schopní hovor vystopovat. Věděl taky, že nebudeme schopní vystopovat jeho
internetové vysílání.“ Baxter se odmlčel a poškrábal se na nose. „Donutil
Roberta zvolit, jak oběť zemře, prokrindapána, a pak přehodil výhybku. Je to,
jako by hrál nějakou hru. A nechce ji hrát jen tak proti nějakému detektivovi.
Chce výzvu. Chce toho, o kom se mluví v novinách.“ Kapitánka se nad tím
krátce zamyslela. „Paráda,“ řekla potom. „To jsme zrovna potřebovali, nového
psychopata, co si s námi hraje chyť mě, jestli to
dokážeš.“
„Ne,“ odvětil Hunter. „Hraje s námi chyť mě, než znovu zabiju.“

Kancelář Huntera a Garcii tvořila betonová krabice o rozloze dvaadvaceti
čtverečních metrů na konci podlaží, kde sídlila divize loupeží a vražd. Nebylo
tam o moc víc nábytku než dva psací stoly, tři staromódní kartotéky a velká bílá
magnetická tabule, která sloužila také jako nástěnka pro fotografie z vyšetřování,
nicméně celek působil klaustrofobicky.
Po návratu ke svým stolům si oba detektivové pouštěli záznam z internetu a
poslouchali nahrávku telefonátu pořád dokolečka. Baxter dodal Hunterovi i
Garciovi softwarovou aplikaci, která jim umožnila posouvat nahrané záběry po
jednotlivých políčkách. A přesně to dělali už čtyři a půl hodiny, analyzovali
každý centimetr každého políčka, hledali cokoli, co by jim mohlo poskytnout
nějaké vodítko, třeba i sebemenší.
Práce kamery se zaměřovala především na skleněný kontejner a na muže v
něm. Tu a tam přiblížila tvář oběti nebo něco, co plulo v krvavé vodě. Tento
vzorec porušila jen jednou, když přejela doprava, aby ukázala nástěnné hodiny a
dnešní výtisk Los Angeles Times.
Zeď byla z červených cihel a malty. Mohlo to být cokoli – sklep, zahradní
kůlna, místnost v domě nebo i malá garáž na nějakém bohem zapomenutém
místě.
Hodiny připevněné na stěně byly obyčejné kulaté hodiny na baterii o
průměru asi pětatřicet centimetrů, s černým rámečkem. Měly snadno čitelný bílý
ciferník s arabskými číslicemi, černou minutovou a hodinovou ručičku a
červenou vteřinovou ručičku. Hunter poslal fotku hodin svému průzkumnému
týmu, ale věděl, že pravděpodobnost jejich spojení s konkrétním obchodem a
následná identifikace toho, kdo je koupil, jsou skoro nemožné.
Podlaha byla obyčejná, betonová. I ta by se dala najít takřka kdekoli. Snímek
z obrazovky, který Hunter pořídil na svém počítači, vyšel dokonale. Muž sedící
ve skleněném boxu hleděl přímo do kamery. Hunter už odeslal fotografii e-
mailem na oddělení pohřešovaných osob. Agent, s nímž telefonicky mluvil, mu
sdělil, že kvůli roubíku, ovázanému oběti pevně kolem úst, bude rozpoznávací
software schopný analyzovat jen omezené množství srovnávacích bodů v
obličeji. Pokud byl muž skutečně nahlášen jako pohřešovaný, mohlo by to i tak
stačit k určení shody, ale budou muset počkat a pak se uvidí. Hunter nařídil
agentovi prohledávat záznamy jen týden zpětně. Měl pocit, že volající unesl a
držel oběť nanejvýš den či dva

předtím, než ji zavřel do skleněné nádrže. Oběti držené kdekoli v zajetí déle
než osmačtyřicet hodin vždycky nesly známky takového prožitku – nevyspáním
vyčerpaný a ztrhaný obličej i oči, anebo rozostřený pohled po aplikaci drog.
Také osobní hygiena vždycky značně utrpěla a pokaždé se našly nevyhnutelné
známky podvýživy. Na oběti z té nádrže se nic takového pozorovat nedalo.
„Nic tu není.“ Garcia se opřel dozadu a mnul si unavené oči. „V té místnosti
nebylo nic než vodní nádrž, oběť, hodiny, noviny a kamera, která to celé
zabírala. Ten chlap není žádný blbec, Roberte. Věděl, že si to vysílání budeme
nahrávat a pak rozebírat na atomy.“
Hunter vydechl a pak si také promnul oči. „Já vím.“
„Já osobně už se na to nemůžu dívat.“ Garcia vstal a přistoupil k malému
oknu v západní stěně. „Ten zoufalý, prosebný výraz v očích oběti…“ Potřásl
hlavou. „Pokaždé když se do nich podívám, cítím, jak mi jeho strach leze po
kůži jako stonožka. A nemůžu nic dělat než se znovu dívat, jak umírá, a zase, a
ještě. Už z toho magořím.“
Hunterovi bylo ze záběrů také špatně. Nejvíc se mu zvedal žaludek při
pohledu na to, jak se mužova tvář rozsvítila nadějí, jakmile si uvědomil, že voda
přestala stoupat. A pak mu za pouhou minutu oči zahořely strašlivým děsem,
protože tekutina obklopující celé jeho tělo začala pálit a rozežírat mu pokožku i
maso. Hunter dokázal určit přesný okamžik, kdy muž vzdal svůj boj a konečně
pochopil, že se odtud nikdy nedostane živý. Vrah si s ním jen pohrával.
„Pochytil jsi něco z tónu hlasu nebo tak?“ zeptal se Garcia.
„Ne. Celou dobu byl klidný, až na to, jak na mě řval, abych si vybral. Jinak
nebyly žádné výbuchy hněvu, žádné přehnané vzrušení, nic. Vždycky měl
kontrolu nad svými emocemi i nad průběhem rozhovoru.“ Hunter se zaklonil a
opřel se do židle. „Ale jedna věc mi nesedí.“
„Kterápak?“
„Když jsem mu řekl, že to nemusí udělat.“
Garcia kývl. „Řekl, že ví, že nemusí, ale chce. Řekl, že to bude zábava.“
„Přesně tak, a to by mohlo znamenat, že obětí není nikdo konkrétní.
Pravděpodobně úplně nahodilá volba.“
„Takže tenhle chlap je prostě obyčejný psychopat, kurva, co ho rajcuje
zabíjet lidi.“
„To ještě nevíme,“ opáčil Hunter. „Problém je – když jsem mu řekl, že
nemůžu rozhodnout, protože nevím, proč je oběť držená v zajetí, volající mi
odpověděl, že na tohle si budu muset přijít sám.“
„A?“

„A to by znamenalo, že oběť nebyla vybraná úplně náhodně. Že existoval
konkrétní důvod, proč si toho člověka vybral, ale nehodlá nám to sdělit.“
„Takže si z nás doslova dělá srandu.“
„To taky ještě nevíme,“ opakoval Hunter, pak se odsunul od stolu, podíval se
na hodinky a sklíčeně vzdychl. „Ale už s tím taky končím.“ Vypnul počítač.
Tentýž pocit bezmoci, který se ho zmocnil při sledování živého vysílání, se teď
vrátil a vypaloval mu uvnitř hrudi díru. Z toho internetového záznamu ani z
audionahrávky už nic nevymáčknou. Momentálně mohou jen doufat, že s něčím
přijde oddělení pohřešovaných osob.

Hunter seděl potmě a civěl z okna obývacího pokoje svého malého
dvoupokojového bytu v Huntington Parku. Žil sám – bez ženy, bez dětí, bez
přítelkyně. Nikdy nebyl ženatý a vztahy, které prožil, nikdy nebyly dlouhodobé.
V minulosti se snažil, ale práce detektiva speciální sekce vražd v jednom z měst
Ameriky s největším výskytem násilných trestných činů si vybrala svou daň z
každého vztahu, aťsi byl sebevolnější.
Hunter znovu upil silné černé kávy a podíval se na hodinky – 4.51 ráno.
Vydržel spát jen čtyři hodiny, ale pro něj to bylo učiněné blaho.
 Hunterův boj s nespavostí začal ve velmi útlém věku; nastartovala ho
matčina smrt, když mu bylo teprve sedm. Zlé sny ho ničily tolik, že jeho mozek
v sebeobraně dělal, co mohl, aby ho v noci nenechal usnout. Místo usínání
Hunter zuřivě četl. Knihy se staly jeho útočištěm, jeho hradem. Pevností, jejíž
bránu přízračné noční můry nedokázaly prorazit.
Hunter se odjakživa lišil. Už jako dítě uměl řešit hádanky a přicházet na
kloub problémům rychleji než většina dospělých. Jako by jeho mozek dokázal
najít nejrychlejší cestu takřka ve všem. Učitelé ve škole nepochybovali o tom, že
se nepodobá většině ostatních žáků. Ve dvanácti letech absolvoval sérii zkoušek
a testů na návrh doktora Tilbyho, školního psychologa, a byl přijat na
Mirmanovu školu pro nadané děti do osmého ročníku, s dvouletým náskokem
oproti obvyklému věku čtrnácti let.
Individuální studijní plán na Mirmance Huntera nebrzdil. Do patnácti let
zvládl absolvovat celý program školy: zhustil čtyři roky střední školy do dvou. S
doporučeními od všech učitelů a zvláštní pochvalou od ředitele Mirmanky byl
přijat jako „mimořádný“ student na Stanfordovu univerzitu. Hunter se rozhodl
pro studium psychologie. Tou dobou už byly jeho nespavost a noční můry
relativně pod kontrolou.
Na vysoké byly jeho známky stejně působivé a Hunter obdržel titul Ph.D. z
oboru „analýza kriminálního chování a biopsychologie“ těsně před svými
třiadvacátými narozeninami. Vedoucí katedry psychologie na Stanfordově
univerzitě doktor Timothy Healy se jasně vyjádřil, že pokud by Hunter někdy
projevil zájem o místo pedagoga, vždycky se pro něj na jeho katedře najde.
Hunter zdvořile odmítl, ale slíbil, že si to bude pamatovat. Doktor Healy byl také
tím, kdo předal Hunterovu doktorandskou práci s titulem Pokročilá
psychologická studie kriminálního chování šéfovi Národního centra

FBI pro analýzu násilných trestných činů. Dodnes byla Hunterova práce v
řečeném centru a v jeho jednotce behaviorální analýzy povinnou četbou.
Dva týdny poté, co získal titul Ph.D., se Hunterův svět otřásl podruhé. Jeho
otec, který tehdy pracoval jako člen ochranky v pobočce Bank of America v
centru Los Angeles, byl zastřelen během loupeže, jež eskalovala do přestřelky
jako z Divokého západu. Hunterovy zlé sny a insomnie se vrátily s novou silou a
od té doby už ho neopustily.
Hunter dopil kávu a postavil šálek na okenní parapet.
Nezáleželo na tom, jak pevně zavřel oči nebo jak moc si je mačkal pěstmi;
nedokázal potlačit obrazy, které ho od včerejšího odpoledne užíraly. Jako by si
vryl každičkou vteřinu záznamu do paměti a někdo mu ho pouštěl v hlavě coby
nekonečnou smyčku. Ze všech koutů mozku na něj pršely otázky a zatím ho
nenapadala ani jedna odpověď. Některé mu vadily víc než jiné.
„Proč to mučení?“ šeptal si teď pro sebe. Chápal velmi dobře, že pouze
určitý typ jedince je schopen mučit jiného člověka předtím, než ho zabije.
Možná to znělo jednoduše, ale když ta situace nastala, skoro nikdo nebyl
schopen to uskutečnit. Bylo k tomu zapotřebí takové míry odstupu od běžných
lidských emocí, jaké může dosáhnout jen málokdo. Ty, kteří to dokážou, označili
psychologové a psychiatři jako psychopaty.
Psychopat neprojevuje empatii, ani lítost, ani lásku, ani žádnou jinou emoci
spojenou se starostlivostí o někoho jiného. Někdy bývá jejich nedostatek citů tak
silný, až je neprojevují ani sami vůči sobě.
Druhá skutečnost, která se zarývala do Hunterových myšlenek jako buldozer,
byla hra na rozhodnutí. Proč si vrah dal tu obrovskou práci, aby vytvořil
mučírnu, schopnou zabíjet dvěma děsivými způsoby – buď ohněm, nebo vodou?
A proč mu telefonoval, ostatně proč vůbec někomu telefonoval, a požadoval
rozhodnutí?
Nebylo nijak vzácné, když vrah, ba i psychopat, na poslední chvíli
zapochyboval o svém rozhodnutí někoho zabít, ale to zřejmě pro tohoto
pachatele problém nepředstavovalo. Neměl pochybnost o tom, že oběť zemře;
jen se nedokázal rozhodnout, co je horší – zda upálení, nebo utopení. Svým
způsobem dva protiklady. Dva z nejobávanějších způsobů, jimiž může člověk
zemřít. Jenže čím víc o tom Hunter přemýšlel, tím si připadal hloupější. Byl si
jistý, že byl obelstěn.
Věděl, že volající ani omylem neměl po ruce takové množství louhu sodného
jen tak bezdůvodně. Očekával, že si Hunter vybere vodu místo ohně, a to ze
všech důvodů, které do telefonu uvedl – byl to humánnější, méně sadistický a
rychlejší způsob, jak ukončit utrpení oběti. Jenže voda by také zachovala stav
těla a v případě, že bude někdy v brzké budoucnosti nalezeno,

by měl forenzní tým daleko lepší šanci nalézt nějaké vodítko, pokud by
existovalo. Na druhé straně oheň by jednoduše zničil všechno.
Hunter hněvivě skřípal zuby a nadarmo se snažil bojovat s pocitem viny,
který mu hlodal v mozku. Vůbec nepochyboval, že si s ním volající pohrál. A
Hunter to nepředvídal a nenáviděl se za to.
Zvonění mobilu vytrhlo Huntera z myšlenek. Párkrát zamžikal, jako by se
probouzel ze zlého snu, a rozhlédl se po setmělém pokoji. Mobilní telefon ležel
na starém a poškrábaném jídelním stole, který sloužil i jako psací stůl. Ještě
jednou zarachotil po desce, než se k němu Hunter dostal. Pohled na displej mu
sdělil, že volá Garcia. Hunter se automaticky podíval na hodinky, než přijal
hovor – 5.04. Ať se dělo cokoli, Hunter pochopil, že ho nečekají dobré zprávy.
„Carlosi, co se děje?“
„Máme tělo.“

V pět čtyřicet tři ráno by byla zadní ulička v Mission Hills v San Fernando
Valley dosud zahalena tmou, nebýt blikajících modrých majáků tří policejních
aut a silného světla z reflektoru na stojanu, který tu instaloval forenzní tým.
Hunter zaparkoval svůj starý Buick LeSabre u jediného kandelábru u vstupu do
uličky. Vystoupil z auta a protáhl se v celé své stoosmdesáticentimetrové výši do
ranního větru. Garciova Honda Civic s modrou metalízou parkovala na druhé
straně ulice. Hunter se okamžik rozhlížel, než do zadní uličky vstoupil. Stará
žárovka v lampě pouličního osvětlení zářila žlutě a slabě. Kdybyste uličku
nehledali, v noci byste ji velmi snadno přehlédli. Nalézala se za tichou ulicí
plnou malých obchodů, stranou od hlavních tříd.
Hunter si zapnul zip kožené bundy a zvolna se vydal uličkou. Ukázal odznak
mladému strážníkovi, stojícímu u žluté pásky ohraničující místo činu; pak se
shýbl a prošel pod ní. Uviděl osvětlovací tělesa nad zadními dveřmi několika
obchodů, ale žádné nesvítilo. Kolem se povalovalo několik plastových a
papírových sáčků, několik prázdných plechovek od piva a limonád, ale jinak
panoval v zadní uličce větší pořádek než ve většině ostatních, které byl v centru
Los Angeles zvyklý vídat. Druhá polovina uličky byla lemovaná velkými
plechovými kontejnery na odpadky, dohromady čtyřmi. Garcia, dva forenzní
technici a tři uniformovaní strážníci byli shromážděni hned za třetím
kontejnerem. Na konci uličky seděl na betonovém schůdku zanedbaný špinavý
černoch neurčitého věku, jemuž kudrnaté vlasy trčely z hlavy na všechny strany.
Zdálo se, že si něco mumlá pro sebe. Další policista stál pár kroků od něj na
pravé straně, jednu ruku položenou na nose, jako by se chránil před pronikavým
zápachem. Nikde nebyly vidět žádné bezpečnostní kamery.
„Roberte,“ pronesl Garcia, když zahlédl, jak k němu parťák kráčí.
„V kolik hodin jsi sem dorazil?“ zeptal se Hunter, když si všiml kolegových
zarudlých očí.
„Ani ne před deseti minutami, ale stejně jsem nespal, když mi volali.“
Hunter zvedl tázavě obočí.
„Vůbec jsem nespal,“ upřesnil Garcia a ukázal si na hlavu. „Jako bych tam
měl kino. Schválně hádej, jaký film se mi celou noc promítá.“
Hunter neřekl nic. Už se díval přes Garciovo rameno na rozruch kolem
třetího odpadkového kontejneru.

„Je to naše oběť,“ řekl Garcia. „Mimo veškerou pochybnost.“
Hunter přistoupil blíž. Tři strážníci mu kývli na pozdrav, ale žádný nepronesl
ani slovo.
Velící forenzní technik Mike Brindle klečel u kontejneru a něco sbíral ze
země pinzetou. Nechal toho a vstal, když Huntera uviděl.
„Roberte,“ kývl na něj. Pracovali spolu na tolika případech, že si je všechny
ani nepamatovali.
Hunter gesto opětoval, ale pohled už upíral na nahé mužské tělo na zemi.
Mrtvý ležel naznak, mezi třetím a čtvrtým kontejnerem. Nohy měl natažené.
Pravá ruka mu ležela podél těla, ohnutá v lokti. Levá mu ledabyle spočívala na
břiše.
Hunter ucítil, jak se mu trochu sevřelo hrdlo při pohledu do mužovy tváře.
Vůbec neexistovala – žádný nos, žádné rty, žádné oči. Dokonce i zuby jako by
mu shnily a rozpadly se. Oční bulvy dosud zůstávaly v důlcích, ale vypadaly
jako proděravělé, napůl plné silikonové pytlíky. Po pravdě řečeno, pokožka na
celém těle vypadala, jako by ji někdo zbrousil smirkovým papírem. Avšak
odhalené maso nebylo na pohled syrově rudé. Mělo šedorůžový odstín. Ačkoliv
to bylo šokující, Huntera to zase moc nepřekvapovalo.
Alkalická lázeň svým způsobem tělo uvařila. Hunter přistoupil o trochu blíž.
Mrtvole nezbyly žádné nehty na rukou ani na nohou.
Navzdory celkovému znetvoření Hunter vůbec nepochyboval o tom, že jde o
stejného muže, jehož viděli včera na obrazovkách počítačů. Když konečně
zemřel, klesla mu hlava dopředu a obličej se tak ponořil do alkalické směsi, ale
celá hlava ne. Krátké hnědé vlasy byly takřka neporušené.
„Je mrtvý několik hodin,“ konstatoval Brindle. „Rigor mortis už se naplno
rozvinul.“
„Patnáct dvacet šest včera odpoledne,“ odtušil Hunter. Brindle svraštil tázavě
čelo.
„Zemřel v patnáct dvacet šest včera odpoledne,“ opakoval Hunter.
„Ty ho znáš?“
„Ne osobně.“ Hunter vzhlédl. Tři strážníci opodál se vrátili k pásce
ohraničující místo činu. Hunter rychle odříkal Brindleovi stručné shrnutí toho, co
se událo předchozího dne.
 „Ježíši,“ reagoval Brindle, když Hunter skončil. „Tím by se vysvětlovalo to
groteskní znetvoření těla a podivná změna barvy svaloviny.“ Potřásl hlavou,
dosud šokovaný tím, co mu Hunter právě sdělil. „Takže nejenže ses musel dívat,
ale donutil tě taky vybrat způsob smrti?“
Hunter mlčky přikývl.

„A máš to celé na digitálním záznamu?“
„Ano.“
Brindle s přivřenými víčky znovu shlédl na zmučené tělo. „Já už tomuhle
městu ani zdejším lidem nerozumím, Roberte.“
„To asi nikdo z nás,“ odvětil Hunter.
„Jak může někdo něco takového pochopit?“
Hunter poklekl, aby tělo lépe prozkoumal. V silném světle forenzního
reflektoru byly vidět všechny detaily. Tlející maso už začalo páchnout. Hunter si
levou rukou zakryl nos. Všiml si drobných ranek na mužových chodidlech,
nohou a pažích. „Co to je?“
„Krysí kousnutí,“ vysvětloval Brindle. „Museli jsme jich z mrtvoly pár
odehnat, když jsme sem dorazili. V těch kontejnerech mají dost potravy. Tahle
zadní ulička jim slouží jako pekařství, řeznictví a malá kavárna kombinovaná s
bufetem.“
Hunter přikývl.
„Probereme odpadky ve všech čtyřech kontejnerech pro případ, že by se tu
vrah rozhodl něco vyhodit,“ pokračoval Brindle. „Ale po tom, cos mi vyprávěl,
to vypadá, že tak neopatrný asi nebude.“
Hunter opět přikývl. Zabloudil zrakem k černochovi na konci uličky. Měl na
sobě roztrhané a špinavé oblečení a přes ně starý bezbarvý kabát, který vypadal,
jako by přežil útok smečky hladových vlků.
„Jmenuje se Keon Lewis,“ oznámil Brindle. „To on našel tělo.“ Hunter vstal,
připravený jít položit několik otázek.
„Tak hodně štěstí,“ poznamenal Brindle. „Víš, jak rádi si bezdomovci
povídají s policajty.“

Keon Lewis ještě stále seděl na betonovém schůdku na konci uličky. Měřil
asi metr osmdesát a byl hubený jak tyčka. Huňatý černý plnovous jako by mu na
obličeji nesmírně vadil. Každých pár vteřin se v něm energicky podrbal. Měl
špinavé polámané nehty a za nimi vrstvu špíny. Ruce měl zjizvené a mozolnaté.
Na jedné byla rána, která se zřejmě zanítila, pokožka kolem tmavě
červenohnědého strupu byla zarudlá a napuchlá. Pohledem každou chvíli sjel k
místu činu, ale rychle zas uhnul očima a upřel je na zem nebo na své ruce.
Hunter přistoupil ke Keonovi a ke strážníkovi stojícímu vedle něj. Keon
vzhlédl, ale zase rychle odvrátil zrak. Zamnul si prsty, jako když kuchař koření
nějaký pokrm.
Rty měl suché a popraskané a pořád mžikal, jako by měl v očích staré suché
kontaktní čočky. Všechny fyzické příznaky směřovaly k závislosti na
metamfetaminu. Mohlo mu být třicet, čtyřicet, padesát nebo taky dvacet. Hunter
pochyboval, že to sám Keon ví.
„Keone?“ pronesl Hunter. „Já jsem detektiv Robert Hunter z divize vražd.“
Keon nervózně kývl, ale oči klopil dál.
Strážník poodstoupil, aby poskytl Hunterovi a Keonovi trochu soukromí.
„Poslouchejte,“ pokračoval Hunter klidným, nijak blahosklonným tónem.
„Není třeba, abyste byl nervózní. Nikdo vás nebude buzerovat, věřte mi.
Bohužel jste měl tu smůlu, že jste našel tělo oběti vraždy. Má práce je položit
vám pár otázek, nic víc. Potom můžete klidně jít.“
Keon se znovu poškrábal ve vousech.
Hunter poznával, že jeho obličej kdysi býval docela hezký, ale závislost na
drogách, alkohol a život hluboko pod hranicí chudoby z něj udělaly někoho
úplně jiného.
„Můžu si sednout?“
Keon se pošoupl na konec schodu. Oblečení mu smrdělo zatuchlým potem a
odpadky.
Hunter se posadil a zhluboka vydechl. „To je pěknej hnus, co?“
„Do prrrrdele, chlape, je to fakt v hajzlu.“ Hlas měl sípavý, jako by ho bolelo
v krku. „Co se mu kurva stalo, chlape? Někdo ho stáh z kůže?“
„Radši to nechtějte vědět,“ odvětil Hunter.
Keon uchopil do prstů volnou kůži na hřbetu své ruky a bolestivě jí

zakroutil, jako by se ji pokoušel utrhnout; pak na okamžik ztichl. „Hele,
čéče, nemáte žváro? Třesu se jak stará čuba.“
„Nějaké vám opatřím.“ Hunter pokynul strážníkovi, aby přistoupil blíž, a
něco mu pošeptal do ucha. Strážník kývl a odebral se na druhý konec uličky.
„Tahle ulice je velice tichá,“ pokračoval Hunter. „Chodíte sem často?“
„Někdy. Když sem dost blízko,“ odvětil Keon a rychle přitom pokyvoval
hlavou. „To je důvod, proč sem chodím, víte, co chci říct? Páč je tady klid.
Nemusíte se rvát vo místečko, kam zalehnout. A někdy je v těch kontejnerech
docela dobrý jídlo, kapišto? Krámy s potravinama vyhazujou věci, že byste
nevěřil, čéče.“ Keon se usmál a předvedl přitom ústa plná zkažených zubů.
„Musíte vodhánět krysy, ale hele, zase je to zadarmo.“
Hunter chápavě kývl. „Můžete mi objasnit, co se dělo, když jste sem přišel?“
„Ale čéče, já už všechno řek policajtům.“
„To chápu a vím, že je to otrava. Ale musí to být, Keone.“
Strážník se vrátil s balíčkem cigaret a krabičkou zápalek a obojí předal
Keonovi. Ten rychle jednu cigaretu vyklepal, zapálil si ji a dal si tak dlouhého
šluka, až strážník nabyl dojmu, že ji vykouří celou na jedno nadechnutí.
Hunter počkal, až vydechne. „Ten balíček si můžete nechat.“ Keon
neprodleně strčil cigarety do pravé kapsy kabátu.
„Tak můžete mi povědět, jak jste na tu mrtvolu narazil?“ Keon pokrčil
rameny. „Jasně.“
„Víte, kolik bylo hodin, když jste sem přišel?“
Další pokrčení rameny. Keon si povytáhl levý rukáv a ukázal Hunterovi holé
zápěstí. „Rolexky mám ve frcu.“
Koutek Hunterových úst se mírně pozvedl. „Nemohl byste to odhadnout?
Byly už všechny obchody zavřené?“
„No jo, jasně. Už bylo pozdě, čéče. Dlouho po půlnoci. Šel sem pěšky až z
Panorama City a to mi chvíli trvalo, páč mám špatnou nohu, chápete mě?“ Keon
si ukázal na levou nohu. Měl na ní špinavou starou koženou tenisku značky
Nike. Na levé straně byla velká díra, skrz kterou Hunter viděl dva prsty. Bota na
pravé noze byla černá converska All Stars.
„Policajti sem vůbec nechoděj, chápete mě?“ pokračoval Keon. „Takže do
vás nikdo nedloube ani nekope, když spíte, a nevyhazuje vás. Můžete si tady
pěknejch pár hodin pospat a nikdo vás nevotravuje, kapišto?“
Hunter přikývl. „Tak co se tedy stalo?“
Keon si dal dalšího šluka, vypustil kouř nosem a nervózně chvíli pozoroval,
jak mu tančí před obličejem. „Vůbec sem ho neviděl, dokavaď sem nebyl fakt
blízko. V uličce byla tma, kapišto? Přišel sem k prvnímu kontejneru a nakouk
sem dovnitř. Tam vobyčejně bejvá nejlepší jídlo, protože tam

házej zbytky z pekařství. Našel sem tam pěknej kus kukuřičnýho chleba.“ Při
těch slovech se z Keonova břicha ozvalo burácivé zakručení. Ignoroval je a dal
si dalšího šluka z cigarety. „Ale než sem si z něj stih ukousnout, uviděl sem za
jedním kontejnerem čouhat ty nohy. Myslel sem, že je to nějakej brácha, co to
tam taky zalomil, chápete mě? Tady je dost místa pro víc lidí než pro jednoho,
kapišto?“
Hunter pozorně sledoval Keonovy pohyby i výrazy obličeje. Jakmile se
pustil do vyprávění, zase se mu začaly třást ruce. Hlas zněl o maličko sípavěji.
Měl problém zaostřit někam na delší dobu zrak – symptom drogové závislosti –
ale v očích se mu zračil upřímný strach.
„Myslel sem, že je to třeba Tobby nebo Tyrek,“ pokračoval Keon. „Ty to
tady jednou za čas taky zapíchnou. Ale když sem přišel blíž…“ Keon se drbal ve
vousech, jako by mu spalovaly obličej. „Do prkýnka, čéče, co se mu stalo?“ Jeho
vystrašené oči se setkaly s Hunterovýma. „Nemá vobličej. Nemá kůži.“ Dokouřil
cigaretu jediným mocným šlukem a zamáčkl si ji o podrážku. „Viděl sem v
životě spoustu šílenejch sraček, víme. Taky sem viděl pár mrtvol, ale todle…,“
škubl hlavou směrem ke kontejnerům, „… to je dílo ďábla, čéče.“
„Byl něčím přikrytý?“ zeptal se Hunter. „Novinami nebo kusem hadru nebo
tak?“
„Kdepák. Jenom tam ležel jako velkej kus masa, chápete mě? Div sem se
neposral strachy, čéče. I ty krysy z toho byly vyděšený.“
„Neviděl jste kolem ještě někoho?“ vyptával se dál Hunter.
„Sakra, ne. Ulička byla prázdná.“
„Neparkovala někde nablízku auta, třeba kolem vjezdu do uličky?“
Keon se zarazil, trochu svraštil čelo a přejel si jazykem popraskaný dolní ret.
„Bylo kolem nějaké auto?“
„No, když sem zahejbal za roh, couval z uličky náklaďák.“
„Náklaďák?“
„Jo, spíš pick-up, víte, jak to vypadá? Ale neměl votevřenou korbu. Vzadu
měl pevnou kastli.“
„Nevšiml jste si značky?“
„Kdepak, čéče. Tak blízko sem zas nebyl. Jak řikám, zrovna sem zahejbal za
roh, když sem uviděl ten náklaďák couvat a vodjíždět.“
„Co takhle barva?“
Keon se na vteřinu zamyslel. „Byl to tmavej auťák. Asi černej nebo modrej.
Na tu dálku těžko říct. Moc světla tady kolem nejni, chápete mě? Ale na zadním
blatníku byla velká promáčklina. To si pamatuju.“
„Promáčklina? Víte to jistě?“

„No jo. Viděl sem to, jak ten náklaďák couval z uličky, na straně řidiče.“
„Jak velká promáčklina?“
„Dost velká, abych to na tu dálku viděl.“ Hunter si něco poznamenal. „Viděl
jste řidiče?“
„Kdepak, kámo. Tmavý vokna.“
„Poznal byste, jestli byl ten náklaďáček starý nebo nový?“
Keon zavrtěl hlavou. „To fakt nemůžu říct, ale řek bych, že starej nebyl.“
Hunter přikývl. „Tak jo, půjdeme dál. Takže co jste dělal, když jste uviděl na
zemi tělo? Dotknul jste se ho?“
„Dotknul?“ Keon vytřeštil oči. „Ste sjetej, čéče? Nedal byste mi ten matroš
taky? Keon nejni blbej, kámo. Nevím, co se tomu tuhýmu stalo. Mohla to bejt
nějaká nemoc nebo co. Něco divnýho, jako ‚kožní AIDS‘ nebo ňáká nová
nemoc, co vyrobil stát, chápete mě? Jako že ňákej experiment nebo tak. Buď to,
nebo fakt chodí ďábel ulicema, svlíká šmejdy z kůže, vymaže jim ksichty a
nechá je v zadních uličkách.“ Keon sáhl po další cigaretě. „Ne, čéče, já na
žádnou mrtvolu ani nešáh. Akorát sem všeho nechal a mazal vocaď k
telefonnímu automatu na ulici a tam sem vytočil 911.“
„Vytočil jste 911, hned jak jste mrtvolu uviděl?“
„Přesně tak, kámo.“
Keonův žaludek znovu zaburácel. Zapálil si cigaretu, dal si dalšího dlouhého
šluka, zarazil se a zatvářil se trochu váhavě. Hunter si toho všiml.
„Ještě něco, Keone?“
„No, napadlo mě, že možná… víte… by mohla bejt ňáká vodměna nebo tak.
Uďál sem to dobře, ne? Zavolal sem vám. Pamatoval sem si ten náklaďák a
vůbec.“
A tím se vysvětluje, jak to, že Keon tak ochotně spolupracuje.
„Ano, Keone, vedl jste si dobře, ale žádná odměna nebude. Je mi líto.“
„Ale děte, čéče. Nic?“ Hunter mírně zavrtěl hlavou.
„Do prrrdele, čéče. To není fér. Nemoh byste bratrovi kapku vypomoct?
Hodila by se mi malá vejpomoc, chápete mě?“
Další hlasité, ještě delší zakručení ze žaludku.
„Kdy jste naposled pořádně jedl, Keone?“
„Myslíte jako celý jídlo?“ Hunter přikývl.
Keon se chviličku kousal do rtu. „Už ňákej čas ne, čéče.“
„Tak jo, podívejte. Nedám vám žádné peníze, ale jestli máte hlad,“ ukázal
Hunter na Keonův žaludek, „a já slyším, že máte, snídaně je na mě. Co vy na
to?“

Keon si škrábal plnovous po obou stranách a přitom se zase kousal do rtů.
„Ale děte, kámo. Jen dvacet babek, čéče. Dvacek babek, to pro vás nic
nejni.“
„Peníze ne, Keone, promiňte.“
„Tak deset. Deset babek pro bratra vám určitě vybejvá, že jo?“
„Snídaně, Keone. Nic víc nezmůžu.“
Keon se zadíval na své ruce a uvažoval. „Můžu si dát horký lívance?“ Hunter
se usmál. „Ano, můžete si dát horké lívance.“
Keon přikývl. „Jo, snídaně, to zní dobře, kámo.“

Přestože už měli tělo oběti, nebyli Hunter a Garcia o nic blíž zjištění její
totožnosti. Veškerá pokožka se rozpustila v alkalickém roztoku a to znamenalo,
že neexistovaly žádné otisky prstů ani identifikační tetování či mateřská
znaménka, pokud mrtvý někdy nějaká měl, a absolutně žádné rysy obličeje.
Analýza DNA potrvá několik dní, ale i pak by bylo možné určit shodu jen v
případě, že by DNA oběti byla archivována v systému CODIS, kombinovaném
systému indexu DNA u FBI, a k tomu by došlo jedině v případě, že by oběť byla
v minulosti odsouzená za takový trestný čin, jako je sexuální násilnictví nebo
vražda – velmi malá pravděpodobnost. Také ještě pořád čekali na zprávu z
jednotky pohřešovaných osob.
Do časného odpoledne stihli Mike Brindle a jeho forenzní tým nashromáždit
malý sáček vlasů, vláken a drobných odpadků, které by mohly být zajímavé, ale
v uličce se čtyřmi velkými odpadkovými kontejnery, které byly všechny
vrchovatě napěchované odpadem za několik dní z mnoha různých podniků, si
nikdo žádný velký průlom nesliboval.
Hunter pověděl Brindleovi o pick-upu, který Keon Lewis viděl couvat z
uličky. Brindle poznamenal, že už narazili na dvoje otisky pneumatik. První a
zřetelnější způsobily, jak se zdálo, velké a odolné pneumatiky. Nejlépe znatelné
otisky se nacházely hned u prvního kontejneru. Brindle byl toho názoru, že
otisky tu nechal některý z městských popelářských vozů – nebo i několik
takových aut – v den svozu. Hunter soudil, že má pravdu, ale laboratoř to bude
muset potvrdit.
Brindleův tým měl štěstí asi v polovině uličky, kde se našel druhý, velmi
slabý částečný otisk pneumatiky díky malému výmolu, kde bylo právě tolik
špinavé vody, aby se část pneumatiky namočila. Částečný otisk, jak se zdálo,
nepocházel od tak velkého a těžkého vozidla, jako je popelářský vůz. Problém
byl v tom, že než ho našli, většina otisku se v losangeleském ranním slunci
vypařila, ale s pomocí speciálního prášku a velkého plátu černého želatinového
snímače byli schopni získat jeho obrysy. Doufali, že to laboratoři postačí, aby z
toho něco dovodila.
Hunter zavolal na operační centrálu. Keonův telefonát na linku 911 přišel
těsně před jednou hodinou po půlnoci. Hunter přidal plus minus dvě hodiny a
kontaktoval dopravní oddělení úřadovny Valley s žádostí o veškeré

nahrávky všech dopravních kamer v okolní oblasti mezi 23.00 a 3.00 ráno.
Ještě pořád na ně čekali.

„Tak fajn,“ prohlásil Garcia a stiskl tlačítko „print“ na svém počítači. Hunter
seděl u svého stolu a studoval fotografie z uličky. Odložil je a podíval se přes
stůl na parťáka.
„Hydroxid sodný neboli louh sodný se dá koupit ve čtyřech hlavních
formách,“ vysvětloval Garcia. „Pelety, perličky, vločky nebo kapalina. Protože
se využívá hlavně jako čisticí prostředek, dá se snadno sehnat a koupit v krámě i
na internetu v různých koncentracích a v různě velkém balení. Hodně
obchodníků ho pošle víceméně každému, nemusí se ani kontrolovat totožnost.“
Garcia vstal a přistoupil k tiskárně v koutě místnosti. „Po pravdě řečeno,
lahvičky louhu sodného se dají sehnat i v supermarketech. Taky je obsažený v
mnoha čisticích produktech, včetně čističů odpadů a podlah a v čistidlech na
trouby.“ Podal sjetinu Hunterovi. „Tahle věc se dá získat až moc snadno. Tohle
je slepá ulička.“
Hunter převzal list papíru a vtom mu zazvonil telefon na psacím stole.
„Detektiv Hunter, vraždy,“ ohlásil se a několik vteřin poslouchal. „Už
jedeme.“ Odložil telefon a kývl na Garciu. „Jde se.“
„Kam?“
„Do márnice. Doktorka Hoveová už má hotovou pitvu.“

Cesta autem do Úřadu koronera okresu Los Angeles na North Mission Road
jim trvala necelých dvacet minut. Hunter a Garcia vystoupali po luxusním
schodišti, které vedlo k hlavnímu vchodu architektonicky působivé budovy, a
přistoupili k pultu recepce. Obsluha, mohutná asi padesátiletá černoška s vlídnou
tváří je obdařila soucitným úsměvem, který měla evidentně vyhrazený pro
každého, kdo vstoupil do dveří staré nemocnice, proměněné v márnici.
„Dobré odpoledne, detektivové,“ pronesla hlasem, který jako by se školil v
knihovně.
„Jak se vede, Sandro?“ oplatil jí úsměv Hunter.
„Dobře, děkuju.“ Zdvořilostní dotaz neopětovala. Sandra se už dávno naučila
neptat se nikoho, kdo vstupuje do márnice, jak se vede jemu. „Doktorka
Hoveová na vás čeká v pitevním sále číslo jedna.“ Drobným gestem hlavy
ukázala na dvojité lítačky napravo od recepce.
Hunter a Garcia jimi prošli a pokračovali dlouhou, vzorně čistou bílou
chodbou. Na jejím konci zahnuli vlevo do kratší chodbičky, kde proti nim
zřízenec vezl na vozíku tělo zakryté bílým prostěradlem. Jedna ze dvou
stropních zářivek byla porouchaná, v nepravidelných intervalech blikala,
rozsvěcela se a zhasínala. Scéna připomněla Hunterovi nějaký béčkový filmový
horor.
Hunter si sevřel prsty nos, jako by se mu chtělo kýchnout. Zdejší pach se mu
vždycky dostal pod kůži. Podobal se nemocničnímu, ale byl v něm ještě jiný
podtón. Cosi, co jako by se mu zatínalo vzadu do hrdla a zvolna propalovalo
chřípí jako kyselina. Dnes mu však vtíravý pach dezinfekce a čisticích
prostředků zvedal žaludek ještě víc. Jako by z nich cítil hydroxid sodný. Garcia
to zřejmě také vnímal, soudě podle toho, jak se tvářil.
Znovu zahnuli doleva a už byli u dveří pitevního sálu číslo jedna.
Hunter stiskl tlačítko interkomu na stěně a uslyšel z maličkého reproduktoru
praskot statické elektřiny. „Doktorko Hoveová?“ zavolal.
Těžké dveře zabzučely a odemkly se, přičemž to zasyčelo, jako když se
otevírá tlaková komora. Hunter je otevřel a spolu s Garciou vstoupili do velké
místnosti, kde byla pořádná zima. Stěny byly obložené zářivě bílými kachlíčky.
Podlahu pokrýval lesklý vinyl. Tři pitevní stoly z nerez oceli vybíhaly z
dlouhého pultu s obrovskými dřezy, lemujícího celou východní

stěnu. Na stropě nad každým stolem se nalézal kruhový ostrůvek
chirurgických lamp. Dvě stěny zabíraly kovové krypty, podobné velkým
kartotéčním zásuvkám s bachratými držadly. Vrchní patoložka Úřadu koronera
pro okres Los Angeles stála na protějším konci sálu.
Doktorka Carolyn Hoveová byla vysoká a štíhlá, s pronikavýma zelenýma
očima a dlouhými kaštanovými vlasy, které obvykle nosila sepnuté do ohonu, ale
dnes je měla svinuté do jednoduchého drdolu na temeni. Chirurgická maska jí
volně visela kolem krku a odhalovala plné rty, jen nepatrně přizdobené růžovou
rtěnkou, výrazné lícní kosti a drobný jemný nosík. Ruce měla zastrčené v
kapsách bílé laboratorní kombinézy.
„Roberte, Carlosi,“ uvítala oba detektivy kývnutím hlavy. Její hlas byl
sametový, ale pevný, takový, který je zvyklý velet.
Oba detektivové mlčky opětovali její gesto.
 „Mike mi všechno pověděl,“ pokračovala doktorka Hoveová. „Takže vrah
vám zavolal do kanceláře a přinutil vás to sledovat?“ Přistoupila k pitevnímu
stolu, ke kterému měla nejblíž. Druhé dva byly chválabohu prázdné.
Hunter a Garcia ji následovali.
„Nejdřív nás přinutil rozhodnout, jak oběť zemře,“ opáčil Garcia.
„Máte představu proč?“
„Pracujeme na tom.“
„Mike mi taky povídal, že vrah vytvořil něco jako… mučírnu?“
„Něco takového,“ souhlasil Hunter.
„Můžete si ten záznam pustit, jestli chcete, paní doktorko,“ poznamenal
Garcia. „Třeba pochytíte něco, co nám uniklo.“
Zdráhavě přikývla. „Jasně, jestli mi to pošlete, tak se na to kouknu.“
Okamžik bylo ticho, než se jejich pozornost přesunula k mrtvole na ocelovém
stole. Oběť bez pokožky a bez tváře tam ležela jako nějaké androgynní stvoření.
Všehovšudy jen znetvořená hrouda masa. Neblaze proslulý řez ve tvaru Y,
zdobený tlustými černými stehy, teď ještě přispíval ke grotesknímu vzezření těla.
Doktorka Hoveová si navlékla nový pár latexových rukavic, rozsvítila světla
na stropním ostrůvku a zadívala se na oběť. „Tolik let dělám soudní patoložku, a
stejně to pořád nechápu. Jak může někdo tohle udělat jinému člověku?“
„Někteří lidé jsou schopni i horších věcí, paní doktorko,“ opáčil Garcia.
„Pokud jde o bolest, nic není horší, Carlosi.“ Z jejího tónu přejel Garciovi
mráz po zádech. „Hydroxid sodný je silně zásaditá látka,“ vysvětlovala. „Je na
opačném konci stupnice pH než silně žíravé kyseliny, jako sírová a
chlorovodíková. Každý ví, jaké škody silné kyseliny dovedou způsobit, pokud

přijdou do přímého kontaktu s lidskou pokožkou, že ano? Ale jen málokomu
je známo, že silné zásady, jako třeba hydroxid sodný, působí lidskému tělu víc
než čtyřicetinásobnou bolest a poškození tkání oproti silným kyselinám.“
Garcia vytřeštil oči. „Čtyřicetkrát horší?“
Doktorka Hoveová přikývla. „Kyselina sírová působí v porovnání s
hydroxidem sodným jako vlažná vodička. Tenhle vrah vytvořil alkalickou lázeň
s obětí uvnitř.“ Vrátila se pohledem k mrtvole na stole. „Pro něj to bylo, jako by
hořel zaživa, ale mozek mu fungoval déle… o moc déle, takže cítil veškerou
palčivou bolest, která se v jeho těle odehrávala. Roztok mu rozežral první dvě
vrstvy pokožky takřka okamžitě.“
„A pak začala skutečná bolest,“ pronesl Hunter přitlumeným hlasem.
„Přesně tak,“ souhlasila doktorka Hoveová. Garcia se tvářil trochu
pochybovačně.
„Hlavní důvod, proč se hydroxid sodný používá v tolika silných čisticích
prostředcích,“ vysvětlovala doktorka, „je jeho neuvěřitelná schopnost rozpouštět
mastnotu, oleje, tuky a bílkoviny. Třetí vrstvu lidské pokožky, subkutánní, tvoří
především tuk. Když zmizí, máte tam svalovou tkáň, která pozůstává hlavně z
proteinů. Už si začínáte dělat obrázek?“
Garcia pocítil nevolnost.
„Přidejte si k tomu fakt, že alkalita roztoku ustavičně dráždila nervy a
způsobovala v nich strašlivé pálení – a vyjde vám, že jeden každý nerv v těle mu
řval bolestí. Bolest způsobuje křeče, blokaci a stahování všech velkých svalů.
Kdyby nebyl přivázaný v pozici vsedě, patrně by si zlomil páteř, jak by se
kroutil. A mozek mu pořád ještě fungoval a všechno registroval, zatímco se mu
tělo doslova rozpouštělo, vrstvu po vrstvě.“
„Myslím, že už si to umím představit, paní doktorko, díky,“ vypravil ze sebe
Garcia, celý zelený.
„Naštěstí pro něj,“ pokračovala doktorka, „jeho srdce vzdalo boj hodně
brzy.“
„Zdaleka ne dost brzy,“ odtušil Hunter. „Byl v té alkalické lázni jedenáct
minut, než zemřel.“
Doktorka Hoveová souhlasila, naklonila hlavu ke straně. „Přesto mu srdce
vypovědělo službu dřív, než mělo. Už jste ho identifikovali?“
„Ještě pořád na tom pracujeme,“ řekl Hunter.
„Tak by vám mohlo pomoct tohle.“ Vzala z pultu za svými zády nějaký
dokument a podala ho Hunterovi. „Důvod, proč mu srdce selhalo dřív než
zdravější osobě, byl ten, že trpěl mitrální stenózou, což je zúžení mitrální
chlopně v srdci. Ta nutí srdce pracovat usilovněji, když pumpuje krev z levé

předsíně do levé komory. Při té obrovské bolesti, kterou trpěl, srdce muselo
zrychlit tempo, aby zásobovalo tělo větším množstvím krve. Vzhledem k jeho
chorobě se srdce smrtelně přepracovalo dřív.“
„O kolik dřív?“ zeptal se Garcia.
„Řekla bych asi o čtyřicet až padesát procent.“
„Mohl vydržet dvakrát tak dlouho?“
Doktorka přikývla. „Zdravější člověk, jako třeba vy, by patrně vydržel.“
Garcia se otřásl, jak mu po zádech přejel mráz.
„Člověk s jeho onemocněním s největší pravděpodobností chodil vždycky po
pár měsících ke kardiologovi, preventivně,“ pokračovala doktorka Hoveová.
 „Díky, paní doktorko,“ opáčil Hunter. „Hned to začneme prověřovat.“
„Naneštěstí je to tělo z forenzního hlediska černá díra,“ uzavírala doktorka.
„Pokud se tam dalo něco najít, sežral to hydroxid sodný. Ani bakterie by
nepřežily.“ Odkašlala si. „Pokud uvažujete o tom, že byste se na to podívali z
drogového úhlu, můžu vám říct, že neužíval drogy, anebo pokud ano, tak čistě
jen rekreačně a nejméně týden se ničeho ani nedotkl.“
Hunter věděl předem, že tomu tak bude, ale vycítil v doktorčině chování
stopu zaváhání. „Ještě něco, paní doktorko?“
„Jednu věc nechápu,“ řekla. „I když u oběti nastala zástava srdce rychleji,
než by k ní došlo u zdravějšího člověka, roztok hydroxidu sodného měl dál
rozežírat tkáně a rozpouštět tělo, až by nakonec nezbylo nic. To se nestalo.
Přestalo to ve chvíli, kdy se žíravina dostala ke svalové tkáni.“
„Hned jak zemřel,“ konstatoval Hunter.
„Řekla bych, že ano. Což nasvědčuje tomu, že vrah vyprázdnil mučicí nádrž
a oběť odtamtud vyndal, hned jak zesnula.“
„Tak to pravděpodobně udělal,“ souhlasil Hunter.
„Ale proč? A proč nechal tělo v nějaké uličce? Kdyby vrah nechal oběť v
nádrži, tělo by se tam rozpustilo. Problém s důkazy vyřešen. Proč dávat policii
pracovní materiál?“
„Protože vrah se chce ujistit, že ho bereme vážně,“ odvětil Hunter. „Bez
mrtvoly nemáme důkaz toho, že to, co jsme viděli na internetu, nebyl jen
vizuální trik.“
„Nebo že to někdo jenom nehraje,“ dodal Garcia. „Voda uvnitř tanku byla
krvavá fakt rychle, paní doktorko. Viděli jsme jen obličej oběti, nic víc.
Předpokládali jsme, že trpí obrovskými bolestmi, že se jeho tělo rozpouští, ale
někdo to mohl i zahrát, aby si z losangeleské policie udělal náramnou legraci.“
„Záměr byl navíc takový, aby se tělo našlo rychle,“ dodal Hunter. „Proto

ta lokalita, kde ho nechal – zadní ulička používaná několika obchody. Svoz
odpadků byl dnes, časně ráno. Vrah to určitě věděl.“
„A tak vám dal tělo, aby potvrdil, že celá ta věc nebyla inscenovaná,“ řekla
doktorka Hoveová.
„To je účel,“ potvrdil Hunter. „Protože teď už víme, že je to doopravdy.“

Christina Stevensonová otevřela dveře svého přízemního domu v Santa
Monice a rozsvítila světlo. Trhla sebou, když obývací pokoj zaplavila ostrá záře,
a rychle pomocí stmívače ztlumila intenzitu osvětlení. Bolest hlavy začala
uprostřed odpoledne a po několika dlouhých hodinách před obrazovkou počítače
se teď už dostala do trýznivé fáze.
Položila tašku na podlahu u dveří a chvilku si mnula unavené modré oči.
Připadalo jí, jako by se jí mozek v lebce tavil. Prášky na bolení hlavy
neúčinkovaly. Potřebuje dlouhou sprchu, velkou sklenici vína a spoustu
odpočinku.
„Vlastně,“ rozmyslela si to, „by se daleko víc hodilo šampaňské.“
Koneckonců, veškeré úsilí, které vkládala do své práce v několika posledních
týdnech, konečně přineslo plody.
V nyní už tlumeném světle obývacího pokoje našly její oči portrét matky na
lesklé černé konzoli u okna; vrhla na něj úsměv plný smutku.
Christina nikdy nepoznala svého otce a nikdy o to ani nestála. Byla počata na
pánské toaletě nočního klubu v Západním Hollywoodu. Matka byla opilá.
Chlapík, se kterým měla sex, byl silně sjetý drogami. Ten večer se setkali
poprvé. Byl hezký a šarmantní. Ona byla osamělá. Po odchodu z toalet už se s
ním nikdy nesetkala.
Když byla Christina dost stará, aby to chápala, matka jí celý příběh
vyprávěla. Také jí prozradila, že si ani nepamatuje jeho jméno. Ale matka nebyla
špatný člověk. Přes rady všech svých kamarádek se rozhodla nejít na potrat.
Měla dcerušku a vychovala ji sama, jak nejlépe dovedla. Šetřila každý cent, a
když Christina odmaturovala na střední škole, matka už měla na spořicím účtu
uloženo dost peněz, aby ji mohla poslat na univerzitu. Když o čtyři roky později
Christina obdržela diplom, nenašel by se na promoci nikdo hrdější, než byla její
matka.
Téže noci matka zemřela ve spánku na mozkové aneurysma. Od té doby
uplynulo sedm let. Christině se po ní pořád ještě šíleně stýskalo.
Christina vstoupila do kuchyně propojené s obývacím pokojem a podívala se
do ledničky. Měla tam láhev Dom Ruinart 1998, kterou si schovávala pro
zvláštní příležitost. No, tohle tedy sakra jistě taková příležitost je. Našpulila rty a
zamyslela se.
„Mám ji otevřít, nebo ne?“
Trochu zalitovala, že se o ni nemá s kým podělit.

Christina nebyla vdaná, a i když prožila spoustu milostných poměrů a úletů,
v dané chvíli s nikým nechodila. Uvažovala o tom ještě vteřinku a usoudila, že
momentálně stejně nemá nikoho, s kým by chtěla tuhle láhev šampaňského
vypít. Sáhla po ní, odstranila drátek a uvolnila zátku.
 Christina už mockrát slyšela, že dobré víno potřebuje dýchat. Neměla zdání,
jestli to platí i o šampaňském, ale stejně jí to bylo jedno. Nalila si sklenku a dala
si velký doušek – učiněné nebe. Bolest hlavy už začínala slábnout.
Odkopla střevíce, přešla obývací pokoj a vydala se chodbou hlouběji do
domu a ke své ložnici, která byla až na konci. Byla velká a víc holčičí, než by se
jí zamlouvalo většině známých prozradit. Bledě broskvové stěny doplňovala
světle růžová bordura u stropu. Dlouhé květované závěsy zakrývaly skleněné
posuvné dveře, vedoucí do zahrady a k bazénu. Růžový toaletní stolek včetně
zrcadla a osvětlení stál v rohu místnosti. Široká postel, přistrčená k severní zdi,
přetékala polštářky a plyšovými hračkami.
Christina postavila sklenku a láhev šampaňského na noční stolek, připojila
MP3 přehrávač k přenosnému stereu na prádelníku a začala tančit za doprovodu
Lady Gaga, přičemž se svlékala. Shodila košili, následovaly džíny. Vrátila se k
šampaňskému a nalila si další sklenku, půlku jí vypila a pak se zastavila před
zrcadlovými dveřmi šatny. Šampaňské začínalo přinášet kýžený efekt a Christina
se znovu dala do tance, při němž odkládala podprsenku a stahovala fialové
kalhotky. Nahá si pak přejela dlaněmi ňadra, zaujala sexy pózu a poslala si do
zrcadla polibek; potom vybuchla smíchy.
Rozepnula uzávěr diamantových hodinek značky Tag Heuer, dárku od
bývalého milence, a když si je stahovala ze zápěstí, upadly jí na podlahu, udeřily
ji do nohy a zajely pod postel.
„Kruci, to bolí,“ řekla a sklonila se, aby si promasírovala pravou nohu.
Poslepu rychle hrábla rukou pod postel. Prsty nic nenahmataly. „Do prdele.“
Christina si klekla na všechny čtyři a sklonila obličej těsně k podlaze.
„Tady jste.“
Hodinky zajely až ke stěně, k čelu lůžka. Aby na ně dosáhla, musela se napůl
zasunout pod postel. Přitom kdovíproč zabloudila pohledem přes podlahu na
druhou stranu, až k posuvným skleněným dveřím a k dolnímu okraji dlouhých
květovaných závěsů. A tehdy to uviděla.
Pár černých mužských bot s podpatky přitisknutými ke skleněným dveřím.
Šok a strach způsobily, že zvolna zvedala zrak podél závěsů a všimla si, že právě
na tom místě nevisí, jak by měly. Následujících několik vteřin ubíhalo Christině
jako ve zpomaleném filmu. Pokračovala pohledem ještě trochu
nahoru a pak zkameněla.
Z nitra jejího pokoje, mezerou v závěsech, na ni někdo upřeně zíral.

Po čtyřech hodinách nepřerušovaného spánku, což bylo podle jeho měřítek
přímo fantastické, dorazil Hunter do své kanceláře v 8.10 ráno. Garcia už seděl
za svým stolem a pročítal všechny noční e-maily – nic zajímavého.
Hunter si sundal sako, zapnul počítač a vtom mu na stole zazvonil telefon.
„Detektiv Hunter, vraždy.“
„Roberte, tady je Mike Brindle. Mám výsledky z toho částečného otisku
pneumatiky, co jsme našli v uličce.“
„Bude to k něčemu dobré?“
„No, máme shodu.“
„Poslouchám.“
„Otisk pochází z pneumatiky Goodyear Wrangler ATS. Konkrétně
P265/70R17.“
„A to znamená…?“
„Že tu máme obyčejnou pneumatiku z pick-upu,“ vysvětloval Brindle.
„Řadu ATS používá několik výrobců užitkových vozů v originálním
vybavení nových vozidel. Tenhle používá Ford pro teréňáky F-150 a F-250 už
čtyři roky, a Chevrolet pro model Silverado už tři roky.“
„Kruci!“
„Jo, požádal jsem někoho, aby mi to prověřil. I přes stávající recesi prodal
Ford jenom za poslední rok v celých Spojených státech asi 120 000 pick-upů F-
150 a F-250. Chevrolet prodal silverad asi 140 000. Kolik procent z toho má
tmavou barvu nebo bylo zakoupeno v Kalifornii, to si budeš muset zjistit se
svým týmem sám.“
„Koukneme na to,“ řekl Hunter. „Hádám, že sehnat ty pneumatiky taky
nebude nic těžkého.“
„To je problém číslo dvě,“ prohlásil Hunter. „Jsou snadno k mání, což
znamená, že každý, kdo má starší terénní pick-up nebo i jinou značku, může
zajet do krámu a tyhle pneumatiky si na svůj vůz koupit. Ale jsou drahé, takže je
pravděpodobné, že většina lidí by zvolila lacinější značku, pokud by si kupovala
nové pneumatiky na starší vůz.“
Hunter mlčky přikyvoval.
„A jak si jistě vzpomeneš, v zadní uličce byl asfalt,“ pokračoval Brindle.
„Tudíž je o moc těžší najít něco jako otisky bot, ale s pomocí speciálního
osvětlení se nám jich podařilo pár zaznamenat. Patří nejmíň osmi různým
lidem.“

To mě nepřekvapuje, pomyslel si Hunter – vzhledem k tomu, že zadní ulička
sloužila několika různým obchodům.
 „Ale dva byly velice zajímavé.“
„Čím?“ zeptal se Hunter.
„Našly se hned u prostoru mezi třetím a čtvrtým kontejnerem, kde bylo
nalezeno tělo. Otisky pocházejí od obuvi číslo jedenáct. Keon Lewis, jediný
další člověk, o němž víme, že prošel kolem řečeného místa, má velikost třináct.
Otisk levé boty je výraznější než otisk pravé. To by mohlo znamenat, že dotyčná
osoba při chůzi vykazovala mírnou abnormalitu, jako třeba že kulhala a
přenášela přitom váhu víc na levou nohu.“
„Nebo že nesla něco těžkého,“ poznamenal Hunter.
„To mě právě napadlo.“
„Patrně přes levé rameno. Ne v náručí.“
„Přesně tak,“ souhlasil Brindle. „Vyndá mrtvolu z auta, přehodí si ji přes levé
rameno a odnese ji do prostoru mezi kontejnery.“ Brindle vydechl.
„A teď – oběť byla docela statný mužský.“
„Devadesát osm kilo,“ doplnil Hunter.
„No, devadesát osm kilo na jednom rameni hned tak někdo neunese,
Roberte,“ řekl Brindle. „Ten chlap, kterého hledáte, je velký a silný.“
Hunter neříkal nic.
„V uličce byl pachatel taky velice opatrný,“ navázal Brindle. „I když jsme
našli otisky bot, z podrážek nic nemáme. Vůbec žádný vzor.“
„Měl na botách návleky,“ usoudil Hunter.
„Jo. Pravděpodobně plastové pytlíky. Taky mám pro tebe toxikologii.“
„Páni, to šlo rychle.“
„Pro tebe všechno, příteli.“
„Byla oběť pod drogami?“
„Anestetikum,“ řekl Brindle. „Našly se stopy intravenózní anestézie –
fenoperidinu. Je to silný opiát a při troše snahy najdeš několik ilegálních lékáren,
ochotných prodat ti ho přes internet.“
Zázraky moderní doby, pomyslel si Hunter. „Říkal jsi stopy?“ otázal se.
„Jo, skoro zanedbatelné. Kdybych měl hádat, řekl bych, že vrah ho použil,
aby oběť krátkodobě utlumil. Patrně během únosu. Poté, co měl oběť na
bezpečném místě, pachatel už anestetikum znovu neaplikoval.“
Hunter si něco načmáral do bloku.
„Taky máme výsledky z hlasové analýzy tvého telefonického rozhovoru s
vrahem,“ přešel Brindle k dalšímu bodu. „Zřejmě svůj hlas několikanásobně
filtroval, pokaždé jen mírně pozměnil výšku. Někdy nahoru, někdy dolů. Právě
proto i při elektronickém obměňování zní hlas pořád tak normálně, tak lidsky,
nicméně ho nepoznáš, kdybys s ním nevědomky mluvil na ulici.“
Hunter neodpovídal. Koutkem oka zahlédl, jak se Garcia rozzářil, když si
něco přečetl na obrazovce počítače.
„Každopádně ti pošlu e-mailem všechny výsledky, co zatím máme,“ sliboval
Brindle. „Jestli se přijde ještě na něco z vláken a vlasů, dám ti vědět.“
„Díky, Mikeu.“ Hunter zavěsil. Garcia stiskl klávesu „print“.
„Co se děje, Carlosi?“
Garcia si došel pro sjetinu k tiskárně a ukázal ji Hunterovi. Byl to černobílý
portrét bělocha, pětadvacetiaž třicetiletého. Světle hnědé vlasy měl krátké a
neupravené. Obličej byl kulatý, s buclatými tvářemi, výrazným čelem a tenkým
obočím. Tmavé oči měly mandlový tvar. Na portrétu se tvářil trochu omámeně.
Hunter vytřeštil oči. Tenhle obličej by poznal mezi všemi. Zíral na něj
nekonečné hodiny. Opakovaně sledoval, jak umírá. Vůbec se o tom nedalo
pochybovat. Měl před sebou fotografii oběti.

Hunter konečně zamžikal.
„Kdes to vzal?“
Garcia předal vytištěný snímek Hunterovi a už byl zase u počítače a četl si e-
mail, který právě obdržel.
„Právě to poslali z pohřešovaných osob.“ Hunterův zrak se vrátil k fotografii.
„Ve středu byl nahlášen jako pohřešovaný,“ sděloval Garcia. „Programu
rozeznávání obličejů, co mají na pohřešovaných osobách, to trvalo až do
dnešního rána, než našel částečnou shodu téhle fotografie s tou momentkou, co
jsme jim poslali.“
„Kdo to byl?“
„Jmenoval se Kevin Lee Parker, dvacet osm let, ze Stantonu v Orange
County. V současnosti bydlel v Jefferson Parku s manželkou Anitou Lee
Parkerovou. Právě ona oznámila, že se pohřešuje. Pracoval jako vedoucí
obchodu s videohrami v Hyde Parku.“
„Jak dlouho se pohřešoval?“
Garcia zaroloval níž v souboru přílohy, který přišel s e-mailem. „Od
pondělka. To ho manželka viděla naposled. V pondělí ráno odešel do práce.
Večer se domů nevrátil.“
„Ale že se pohřešuje, ohlásila až ve středu,“ podivil se Hunter.
„Předevčírem.“ Garcia přikývl. „Tak to tady stojí.“
„Víme, jestli v pondělí přišel do práce?“
Ještě trochu rolování. „Podle manželky ano. V úterý ráno volala do krámu a
tam jí řekli, že den předtím v práci byl.“
„Ale v úterý už ne?“
„Ne.“
„Má mobil?“
„Ano. Paní Lee Parkerová na něj volá od pondělního večera. Nikdo to
nebere.“
Hunter se podíval na hodinky. „Fajn, ať vyšetřovací tým prověří paní Lee
Parkerovou. Jako vždycky: všechny informace, co seženou.“
„Už na tom dělají,“ opáčil Garcia.
„Skvělé.“ Hunter sáhl po saku. „Půjdeme si popovídat s paní Lee
Parkerovou.“

Jefferson Park je malá čtvrť na jihozápadě Los Angeles, s jednopodlažními
rodinnými domky a nízkými činžáky. Původně šlo o jednu z nejbohatších částí
města z počátku dvacátého století. Jak město rostlo a obnovovalo se, vznikaly
modernější čtvrti a bohatí začali tuto oblast opouštět. O sto let později se z
Jefferson Parku stala jen jedna z mnoha obytných čtvrtí pro nižší střední třídu ve
městě, které jako by nikdy nepřestávalo růst.
V tuhle ranní dobu se provoz na Harbor Freeway vlekl šnečím tempem v
kolonách a cesta, která jim měla trvat deset až patnáct minut, zabrala skoro tři
čtvrtě hodiny.
Ulice, kde bydlel Kevin Lee Parker, vypadala jako pohlednice z předměstí.
Přízemní domy s velkými předzahrádkami lemovaly obě strany ulice, jejíž
chodníky stínily vysoké stromy. Lee Parkerův dům byl bílý, s modrými
okenními rámy, modrými dveřmi a sedlovou terakotovou střechou. Bílý laťkový
plot kolem pozemku vypadal, jako by nedávno dostal nový nátěr. Trávník před
domem však potřeboval posekat. Ulicí se na kolech proháněly dvě malé děti,
ustavičně používající zvonky na řídítkách. Když vystoupili z auta, všiml si
Hunter sousedky z vedlejšího domu, která je pozorovala přes dokonale
sestříhaný živý plot.
Krátká pěšinka od dřevěné branky ke dveřím domu Kevina Lee Parkera byla
stará a vydlážděná betonovými kostkami. Několik jich bylo popraskaných.
Některým chyběly jeden či dva rohy.
Dorazili k verandě a Garcia třikrát zaklepal – dlouhou chvíli se nic nedělo.
Užuž chtěl zaklepat znovu, když se dveře konečně otevřely a ukázala se
boubelatá žena mezi dvaceti a třiceti lety. Rozcuchané vlasy měla tmavé a krátce
ostříhané, obličej kulatý a masitý. Na ruce držela nemluvně. Vypadala vyčerpaně
a oči měla zarudlé jako někdo, kdo plakal, nebo se velmi málo vyspal, nebo
obojí. Jenom na oba detektivy hleděla a neřekla ani slovo.
„Paní Lee Parkerová?“ zeptal se Hunter. Přikývla.
„Jmenuji se Robert Hunter. Jsem z Losangeleského policejního sboru.
Mluvili jsme spolu po telefonu.“
Anita Lee Parkerová znovu kývla.
„Tohle je můj partner, detektiv Carlos Garcia.“ Oba jí ukázali průkazy.
Holčička v jejím náručí se na ně usmívala a pohybovala pravou ručkou,

jako by chtěla oba detektivy pozdravit. Při pohledu na děťátko se Hunter také
usmál, ale srdce mu usedalo.
„Vy najít Kevina?“ zeptala se Anita úzkostlivým hlasem. Měla silný
portorický přízvuk.
„Nemohli bychom si promluvit uvnitř, paní Lee Parkerová?“ navrhl Hunter.
Okamžik se tvářila nechápavě, jako by mu nerozuměla. Pak ustoupila doleva
a ukázala dovnitř.
Domovní dveře vedly rovnou do malého obývacího pokoje. V jednom rohu
čeřil přenosný ventilátor vzduch plný dětských vůní. Na trojmístné pohovce a
dvou křeslech byly pestrobarevné přehozy, které vypadaly jako patchworkové
prošívané přikrývky přímo z hlubokého Jihu. Jednu ze stěn zdobil velký obraz
Ježíše a po místnosti byly roztroušeny rodinné portréty. Anita byla tak nervózní,
že je ani nevyzvala, aby si sedli.
„Vy najít Kevina?“ opakovala otázku. Hlas jí téměř vypovídal službu.
„Kde je? Proč nevolá mi?“
Anita už teď působila dojmem, že je na prahu nervového zhroucení. Hunter
zažil tuhle situaci už mnohokrát; dobře věděl, že z ní musí vytáhnout co nejvíc
informací dřív, než propadne hysterii.
Děťátko v její náruči začalo vnímat matčinu úzkost. Místo usmívání se teď
mračilo, chyběl jen krůček k pláči.
„Anito,“ Hunter přívětivě ukázal na pohovku. „Co kdybychom se posadili?“
Znovu na něj hleděla jakoby zmateně. „Nechci ne sedět. Kde je Kevin?“
Holčička začala kopat nožkama a mávat ručkama. Hunter se na ni opět
usmál. „Jak se jmenuje?“
Anita shlédla na dcerku něžnýma očima a začala ji houpat. „Lilia.“
Další úsměv. „To je krásné jméno. A je to krásné miminko, ale začíná se
rozčilovat, protože vy jste rozčilená, vidíte? Miminka umějí tyhle věci vycítit ze
všech nejlíp, zvlášť od maminek. Kdybyste si sedla, cítila by se Lilia příjemněji.
A vy taky.“
Anita zaváhala.
„Prosím.“ Hunter znovu ukázal na pohovku. „Jen to zkuste. Uvidíte.“
Anita strčila Lilii do pusinky dudlík. „No llores, mi amor. Todo va a estar
bien.“ Dítě přijalo dudlík a Anita si konečně sedla. Hunter a Garcia se posadili
do křesel.
Lilia se uvelebila do pohodlné pozice v matčině náručí a zavřela očka.
Hunter se chopil příležitosti vypálit otázku dřív, než Anita vypálí svou.
„Říkala jste, že naposled jste Kevina viděla v pondělí, je to tak?“
Anita přikývla. „Ráno. Snědl snídani a odešel do práce, jako každé ráno.“
„A večer se domů nevrátil?“

„Ne. To nebylo tak divné předtím, ale co se narodila Lilia, on už nehraje
dlouho.“
„Nehraje dlouho?“ opakoval po ní Garcia.
Anita se nervózně zasmála. „Kevin je velké ni?o. Pracuje v herním obchodu,
protože miluje hry. Jako dítě pořád hraje hry. Než se narodila Lilia, mockrát
večer zůstane v obchodě po práci, hraje hry na internetu až do rána s kamarády z
práce. Ale vždycky mi volal, aby řekl, že hraje. Ale teď, co máme Lilii, už
nehraje do noci. Je dobrý otec.“
Garcia přikývl na znamení, že chápe.
„V pondělí večer vám nevolal?“ zeptal se Hunter.
„Ne.“
„Volala jste vy jemu?“
„Ano, ale nebere telefon. Zpráva říkala, telefon nedostupný.“
„V kolik hodin to bylo, vzpomínáte si? V kolik hodin jste volala manželovi?“
Anita nad tím nemusela vůbec přemýšlet. „Ne pozdě. Kolem půl deváté.
Kevin nikdy nepřijde domů pozdě. Obyčejně je zpátky z práce do osmi.“
Hunter si to zapsal.
„Bavili jste se někdy o jeho spolupracovnících z obchodu? Byl v pondělí v
práci?“
„Ano. Volám do obchodu pondělí večer. Potom, co jsem zkusila volat
Kevina. Neberou. Nikdo tam. V jedenáct volám policia, ale jim je to jedno.
Policajt přišel kolem jedné v noci, ale jen říkal, že musím čekat. Možná se Kevin
vrátí domů ráno. Ráno přišlo a Kevin ne doma. Tak volám znovu do obchodu.
Mluvím s Emiliem. Emilio je dobrý kamarád. Starý kamarád. Říkal, že Kevin
pracoval v pondělí, ale nezůstane po práci hrát hry na internetu. Volala jsem zase
na policii, ale jim je to pořád jedno. Říkají, že Kevin není dítě. Musejí čekat
jeden nebo dva dny, než můžou něco dělat.“
Hunter a Garcia věděli, že je to pravda. V Americe má každý člověk právo
být nezvěstný, pokud chce. Možná nechce pár dní vidět manželku nebo manžela.
Možná si jen potřebuje od všeho odpočinout. Je to jeho nezadatelné právo.
Protokol kalifornského oddělení pohřešovaných osob velel, aby se čekalo
čtyřiadvacet až osmačtyřicet hodin, než se osoba starší osmnácti let prohlásí za
nezvěstnou.
Hunter si udělal ještě několik poznámek. „Jezdí Kevin do práce autem?“
„Ne, jezdí autobusem.“
„Máte jako rodina nějaké finanční problémy?“ zeptal se Garcia.
„Finanční?“
„Problémy s penězi,“ objasnil Garcia.

Anita energicky zavrtěla hlavou. „Ne. Platíme všechno včas. Nedlužíme
nikomu žádné peníze.“
„A Kevin?“ zkoumal Garcia. „Nehrál hazard?“ Všiml si jejího nechápavého
výrazu a znovu vysvětloval, ještě než se stihla zeptat: „Sázky… apuesta.
Nesázel… na koně, nebo nehrál na internetu poker, nebo tak něco?“
Anita udělala grimasu, jako by Garcia znectil celou její rodinu. „Ne. Kevin je
dobrý muž. Dobrý otec. Je dobrý manžel. Chodíme každou neděli do kostela.“
Ukázala na portrét Ježíše na zdi. „Kevin má rád videohry, jako bum, bum, bum,
střílet obludy.“ Palcem a ukazováčkem naznačila imaginární pistoli. „Střílet
vojáky ve válce, víte? Ale není žádný chico přes sázky. Él no apuesta. Jen rád
hraje. Šetříme všechny peníze, co můžeme – pro Lilii.“ Shlédla na dcerku, která
stále šťastně cucala dudlík. „Srdce on nemá moc dobré, víte? Bere medicínu.
Doktor říkal, musí být opatrný. Bojí se neuvidí Lilii vyrůstat, tak jí šetří na
budoucnost.“ Anitiny oči se začaly plnit slzami. „Něco se stalo. Já to vím. Kevin
vždycky volá. Nebyla žádná havárie autobusu. Já kontrolovala. Tahle čtvrť moc
nebezpečná. Město moc nebezpečné. Lidi myslí, že Los Angeles je jen
Hollywood a velký život, víte? Není.“ Po líci jí skanula slza. „Bojím se. Mám
jenom Kevina a Lilii. Moje rodina je v Puerto Rico. Musíte mi Kevina najít.
Musíte.“
Hunterovi se sevřelo srdce podruhé a ucítil, jak se mu něco stahuje v hrudi,
protože věděl, že se nedá nic dělat. Bylo na čase povědět Anitě pravdu.

Hunter a Garcia seděli dlouhou chvíli mlčky v Garciově autě. Povinnost
sdělit tak bezbranné osobě, jako byla Anita, že jejího manžela odpravil
psychopat, že se jeho tělo téměř rozpustilo v alkalické lázni a že malá Lilia už
nikdy neuvidí tatínka, uměla rozhodit i ty nejzkušenější detektivy.
Zprvu na ně Anita jenom zírala, jako by nezaregistrovala ani slovo z toho, co
jí řekli. Pak se začala smát. Hlasitým, hysterickým smíchem, jako by vyslechla
nejlegračnější vtip na světě. Slzy jí kanuly po tváři, ale smích neustával. Pak
prohlásila, že budou muset jít, protože manžel už se každou chvíli vrátí domů.
Má moc práce, než se vrátí. Chce mu připravit jeho oblíbené jídlo a on si pak
sedne a bude si hrát s dcerkou jako každý večer. Anita se třásla jako v horečce,
když za nimi zavírala dveře.
Hunter odešel beze slova. Za svou kariéru viděl ty nejrůznější reakce na žal:
matku, která raději upřímně věřila, že jejího syna unesli mimozemšťané, než aby
se smířila se skutečností, že byl ubodán třiatřiceti ranami jen proto, že šel pěšky
jakousi čtvrtí oblečený v nesprávných barvách; novopečeného lékaře, čerstvého
absolventa medicíny, který si raději úplně vymazal z paměti svou mladou
manželku, než aby si vybavil tu noc, kdy se do jejich domu vloupali čtyři muži,
kteří ho svázali a přinutili sledovat, jak nemilosrdně s ní nakládají. Když je
realita příliš nesmyslná a rozum nad ní zůstává stát, lidská mysl si někdy vytvoří
svou vlastní.
Hunter okamžitě vznesl požadavek, aby Anitu kontaktoval městský
psycholog. Bude potřebovat veškerou možnou pomoc.
Zítra nebo pozítří také navštíví Anitu někdo z forenzního. Budou potřebovat
stěr z úst nebo vzorek vlasů od dcerušky. Hunter a Garcia si byli jistí, že oběť je
Kevin Lee Parker, ale protokol vyžadoval pozitivní identifikaci. Tak groteskně
znetvořené tělo nebude Anita nikdy schopna u okresního koronera identifikovat.
Pozitivní identifikace se bude muset provést pomocí analýzy DNA.
„Do prdele!“ Garcia si položil hlavu na volant. „Zase jednou hledáme vraha,
co kašle na to, koho zabije.“
Hunter se na něj jen podíval.
„Viděls dům oběti. Není tam žádný majetek. Viděls jeho ženu a dceru –
obyčejní všední lidé. Tak jo, musíme počkat, co na Kevina Lee Parkera vyhrabe
vyšetřovací tým, ale napadá tě jiné slovo než ‚obyčejný‘, když si promítneš, co
jsme se zatím o jeho životě dozvěděli?“

Hunter neříkal nic.
„Překvapilo by mě, kdyby na něj tým našel třeba i jen pokutu za parkování.
Byl to prostě mladý otec rodiny, co se snažil vydělat peníze a vybudovat nějakou
budoucnost své ženě a dceři, než mu nemocné srdce vypoví službu.“ Garcia
potřásl hlavou. „Nemyslím, že se Kevin Lee Parker stal obětí kvůli penězům,
dluhům, drogám, pomstě nebo něčemu takovému. Ten sadistický maniak si ho
prostě vybral nazdařbůh. Mohl to být kdokoli, Roberte. Byl na špatném místě ve
špatnou dobu.“
„Víš přece, že tím si v téhle chvíli nemůžeme být jistí, Carlosi.“
„No, ale mně to říká vnitřní hlas, Roberte. Tady nejde o oběť. Jde o to, že
vrah předvádí svou božskou moc. Proč budoval mučírnu? Proč nám volal a
streamoval přímý přenos popravy na internetu, abychom se na to dívali jako na
nějaký zatracený naučný pořad o zabíjení? Sám jsi to řekl, celý ten plán je moc
smělý, moc složitý – telefonát, co poskakuje po celém Los Angeles, ne po světě
ani po Americe, jenom po Los Angeles, ale na druhé straně internetové vysílání,
které zdánlivě pochází z Tchaj-wanu?“
Na to Hunter neměl odpověď.
„Ten chlap chce prostě zabíjet. Tečka. Koho zabije, to je mu kurva jedno.“
Hunter pořád nic neříkal.
„Měl jsi pravdu,“ pokračoval Garcia. „Jestli toho chlapa rychle nezastavíme,
nebude Kevin Lee Parker jediná oběť, kterou najdeme. Prostě si na ulici
nazdařbůh vybere někoho dalšího, posadí si ho do mučírny a znovu tu noční
můru zopakuje. Možná má Baxter pravdu. Možná ten psychouš hraje nějakou
hru. Předvádí, jak dovede být ujetý a současně kreativní. Ty jsi tady psycholog,
co si o tom myslíš? Musím říct, že když s tebou mluvil po telefonu, nikdy jsem
neslyšel nikoho působit tak chladně a bez emocí. Život oběti pro něj neznamenal
absolutně nic.“
Garcia postřehl v hlase volajícího přesně stejnou lhostejnost jako Hunter.
Nebyl v něm hněv, ani pomstychtivý tón, ani uspokojení, ani pobavení, nic.
Volající se vypořádal s usmrcením stejným způsobem, jako když člověk otočí
kohoutkem a napustí si sklenici vody. Hunter i Garcia věděli, že je to nejhorší
typ vraha, jakému může detektiv čelit. Takový, kterému zdánlivě na ničem
nezáleží. Zabíjení je pro něj pouhá hra.

Hunter a Garcia jeli rovnou do obchodu Nex-Gen Games v Hyde Parku, kde
pracoval Kevin Lee Parker. Podle Anity byl Kevinovým nejlepším přítelem jiný
zaměstnanec téhož podniku – Emilio Mendoza.
Obchod s videohrami se nalézal v rohovém prostoru malého obchodního
centra na Crenshaw Boulevard. Teď dopoledne tu nebyl žádný nával, jen hrstka
dětí šmejdila mezi regály.
 „Promiňte,“ oslovil Hunter prodavače, který přerovnával dvě výlohy v
průčelí obchodu. „Mohl byste mi říci, jestli je dneska Emilio v práci?“
Muž chvilku zvolna těkal pohledem mezi oběma detektivy.
„Já jsem Emilio,“ řekl, položil poslední hru na polici a obdařil je nuceným
úsměvem. „Přejete si?“ Jeho portorický přízvuk byl slabý, roztomilý.
Emiliovi bylo na pohled něco málo přes třicet a měl mohutné a podivně
stavěné tělo – oblé a bachraté kolem ramen a břicha, trochu jako dětský balonek,
který někdo vytvaroval. Měl krátké tmavé vlasy a tenký, dokonale upravený
knírek.
„Jsme od losangeleské policie,“ ukázal mu Hunter průkaz. Garcia učinil
totéž.
„Je tu nějaké místo, kde bychom si mohli promluvit trochu v soukromí?“
Emilio neklidně přešlápnul. Jeho tázavý pohled začal znovu těkat mezi
oběma detektivy.
„Jde o Kevina Lee Parkera,“ objasnil mu Hunter, ale tím Emilia zjevně zmátl
ještě víc.
„Kevinovi se něco stalo?“
Hunter přejel zrakem obchod, pak se vrátil k Emiliovi. „Možná bychom si
mohli promluvit na parkovišti?“ navrhl a trhl hlavou ke straně.
„Jo, jasně.“ Emilio přikývl a obrátil se k vysokému a hubenému prodavači za
pultem. „Franku, musím si udělat deset minut přestávku. Nevadí ti to?“
Frank na krátký okamžik spočinul pohledem na obou mužích vedle Emilia.
„Jo, to je dobrý.“ Kývl. „Je všechno v pořádku?“
„Jo, nic se neděje. Za deset minut jsem zpátky.“
Emilio následoval Huntera a Garciu na parkoviště. „Kevinovi se něco stalo,
viďte?“ zeptal se, jakmile se ocitli u Garciova auta. Hunter zaznamenal v jeho
hlase skutečný strach.
„Kdy jste Kevina viděl naposled?“ zeptal se Garcia.

„V pondělí,“ odvětil Emilio. „V pondělí byl v práci. Tenhle týden měl
pracovat každý den, ale v úterý ráno se neukázal, ani den potom. V úterý ráno mi
volala Anita, jeho žena. Kev nepřišel v pondělí večer domů. Říkala, že volala na
policii, ale moc se jí tam nevěnovali.“
„V kolik hodin v pondělí odcházel, víte to?“ zeptal se Hunter.
„Ano, stejně jako vždycky,“ řekl Emilio. „Kolem sedmé večer zavřel krám,
jako každý den. Obyčejně spolu chodíme na stanici autobusu na rohu Hyde Park
Boulevard a 10th Avenue, ale v pondělí večer jsem se rozhodl zaskočit na večeři
k Chicovi, to je hned za rohem.“ Emilio ukázal na východ. „Ptal jsem se Keva,
jestli nechce jít se mnou, ale říkal, že chce jet domů a hrát si s dcerkou.“
„Nevíte, jestli došel až na stanici autobusu?“
„Nevím.“ Emilio při odpovědi zavrtěl hlavou.
„Nevypadal Kevin v pondělí nějak divně?“ zeptal se Garcia. „Nebyl
nervózní, úzkostný, rozčilený, ustaraný, vyděšený… cokoli?“
Emilio udělal grimasu, jako by to byla nejdivnější otázka na světě.
„Ne, Kev byl…“ Pokrčil rameny. „Kev. Pořád usměvavý. Pořád šťastný.
Vůbec na něm nebylo nic divného.“
„Nebyl gambler?“
Emilio vyvalil oči a nervózně se zasmál. „Kevin a gambler? Ani omylem.
Bavily ho videohry a hraní online, konkrétně ‚Call of Duty – Modern Warfare,
Black Ops 2‘ a taky ‚Ghost Recon‘, ale tím to končilo. Žádné hry v kasinu. Kev
by takhle peníze nevyhazoval.“
„Jak dlouho jste se znali?“ zeptal se Hunter.
Emilio nejistě zavrtěl hlavou. „Dlouho. Přes patnáct let. Chodili jsme spolu
na základku v Gardeně. Kev mi tuhle práci před dvěma lety dohodil, když se stal
vedoucím. Byl jsem na tom bledě, víte? Před pár lety mě propustili při snižování
stavů a nemohl jsem nikde sehnat práci. Kev je opravdový přítel… můj nejlepší
kamarád.“
„Takže si nemyslíte, že měl nějaký malér?“ otázal se Garcia.
„To si nemyslím. Koukejte, kdyby se Kev dostal do nějakého maléru… fakt
do čehokoli, tak by mi to pověděl, to vím určitě; kdyby ne, stejně bych si toho
všimnul. Neumí moc dobře něco tajit. Je to úplně obyčejný kluk, někdy dost
stydlivý. Miluje svou rodinu a miluje svou práci. To je fakt o něm celkem
všechno. Něco se muselo stát. A tím myslím něco zlého, víte, co chci říct?
Povídám vám, že by jen tak neodešel. Nemá důvod. Není to žádný piják nebo
tak něco, a vím, že nezahýbá.“ Emilio se zarazil a vrátil se pohledem k oběma
detektivům, teď už viditelně otřesený. „Kevinovi se něco stalo, viďte? Proto jste
tady. Vy nejste z oddělení pohřešovaných osob.“
„Ne, to bohužel nejsme,“ opáčil Garcia.

Dvacet osm minut po páté hodině odpoledne dokončil Hunter procházení
záběrů pouličních kamer, které mu poslalo dopravní z Valley. Od uličky v
Mission Hills, kde se našlo tělo oběti, byla nejbližší kamera s nepřetržitým
nahráváním dopravního provozu vzdálená sotva půldruhého kilometru, na
křižovatce dvou výpadovek – San Diego a Ronald Reagan – učiněný sen
prchajícího. Problém byl, že vrah nemusel projet touto křižovatkou po žádné z
obou výpadovek. Vůbec nemusel jet po výpadovce. Mohl klidně přejet z
jednoho konce Los Angeles na druhý městskými ulicemi, kde se převážná
většina dopravních kamer aktivovala, jen pokud jste překročili rychlostní limit
nebo projeli na červenou. Mohl odložit tělo v zadní uličce a přejet celé město,
aniž by ho zachytila jediná kamera.
Nicméně Hunter zrychleně projel čtyři hodiny nahrávek provozu, přičemž
napočítal třicet sedm terénních pick-upů, najíždějících na řečené křižovatce na
jednu ze dvou výpadovek. Jedenadvacet z nich mělo tmavou barvu, ale žádný
neměl viditelně promáčknutý zadní blatník. Hunter předal svému týmu státní
poznávací značky všech sedmatřiceti vozidel – čistě jen pro případ, že by se
Keon mýlil. Nechtěl nechat nic náhodě.
„Já ti říkal, že nenarazíme na nic mimořádného.“ Garcia vstoupil do
kanceláře. V rukou měl složku. „Kevin Lee Parker byl úplně obyčejný,
anonymní občan. Jednoduchý kluk s jednoduchým životem. Nikdy nebyl
zatčený. Daně platil vždycky včas. Dům mu nepatří; je v pronájmu. Kontaktovali
jsme jeho domácího. Jenom jednou, asi před dvěma roky, nebyl Kevin schopný
zaplatit nájem včas. Bylo to těsně po svatbě a měl trochu nedostatek financí.
Každopádně se opozdil jen o dva týdny. Domácí říkal, že to byl poctivý kluk.“
Hunter kývl a opřel se dozadu.
„Kevin vyrůstal ve Westlake, kde taky chodil do školy. Školní výsledky měl
průměrné. Nepatřil k nejlepším žákům, ale ani k nejhorším. Nikdy nechodil na
univerzitu. Vystřídal řadu příležitostných zaměstnání všude možně – číšník,
zřízenec v supermarketu, skladník…“ Garcia udělal rukou gesto naznačující, že
seznam pokračuje dál a dál. „V Next-Gen Games v Hyde Parku začal pracovat
před pěti lety a po třech letech získal funkci vedoucího. Zhruba v té době se
oženil s Anitou. Tou dobou už spolu chodili pět let. Jejich dcera Lilia se narodila
před půl rokem.“

Garcia si musel odkašlat při vzpomínce na usměvavé děťátko v matčině
náruči, která se mu vybavila.
„Vypadá to, že byl taky velice opatrný,“ pokračoval. „Jak jsme zjistili, měl
srdeční vadu – mitrální stenózu. Byl tak svědomitý, že na ni vždycky dbal.
Žádné namáhavé cvičení, nikdy nekouřil, zřejmě ani nebral drogy. Měl zdravotní
pojištění, ale zřejmě nijak skvělé. Stejně musel vyklopit trochu peněz pokaždé,
když šel k doktorovi. A právě proto byl za posledních pět let u kardiologa jen
dvakrát – je to doktor Mel Gooding. Praxi má v South Robertson. Můžeme se
tam stavit zítra ráno.“
Hunter přikývl.
„Jak nám dneska říkal Emilio, Kevin neměl nijak rozsáhlý okruh přátel. Jeho
život se soustředil na rodinu a práci; tím to končilo. Emilio byl jeho nejlepší
kamarád.“ Garcia otočil stránku zprávy a pak pokračoval. „Do zítřejšího rána
bychom měli mít výpis jeho posledních bankovních transakcí. Zatím nepřišlo nic
od poskytovatele mobilních ani internetových služeb, ale doufejme, že zítra nebo
pozítří něco dorazí.“
„Nějaké zprávy o tom autobusu?“ zeptal se Hunter.
Garcia přikývl. „Kevin jezdíval domů autobusem linky 207. Jezdí z Athens
do Hollywoodu. V pondělí večer jezdilo na té trase šest řidičů. Mám tu jejich
jména. Čtyři dnes večer pracují. Ti zbylí dva tam budou zítra ráno.“ Rychle se
podíval na hodinky a předal zprávu Hunterovi. „Je to na tobě. Ale tak za hodinu
můžeme být v garážích a prověřit ty čtyři řidiče, co dneska pracují, jestli si
někdo z nich nepamatuje, že by Kevina viděl v pondělí večer v autobuse.“
Hunter už byl na nohou. „Jdeme na to.“
Než dorazil ke dveřím kanceláře, zazvonil mu v kapse mobil. Podíval se na
displej – neznámé číslo.
„Detektiv Hunter, vraždy,“ ohlásil se.
„Zdravím, detektive Huntere,“ pronesl volající stejně chraplavým hlasem a
klidným tónem jako před dvěma dny.
To, jak se Hunter na Garciu podíval, vydalo za veškerá slova.
„To snad ne.“ Garcia už spěchal zpátky ke stolu. Během několika vteřin se
telefonicky spojil s operačním. „Potřebuju, abyste se pokusili vystopovat
telefonní hovor, který právě teď probíhá na mobilu detektiva Roberta Huntera.“
Uvedl číslo.
„Kde jste získal tohle číslo?“ zeptal se Hunter a stiskl na svém telefonu
tlačítko hlasitého odposlechu, aby slyšel i Garcia.
Volající se zasmál. „Informace, informace, detektive Huntere. Všechno se dá
zjistit. Stačí jen vědět, jak na to. Ale víte vy co?“ Jeho tón zněl trochu pobaveně.

„Voláte, abyste mi sdělil svoje jméno a adresu?“ zeptal se Hunter.
Volající se zasmál tentokrát ještě živěji. „Ne tak docela, ale něco pro vás
mám.“
Hunter čekal.
„Vaše oblíbená webová stránka už je zase připojená.“

 Hunterovy oči okamžitě vyhledaly telefon na psacím stole. Věděl, že Dennis
Baxter z jednotky počítačové kriminality ještě pořád hledá tu neblaze proslulou
IP adresu. Jestli se webová stránka znovu připojila, měl by ji zachytit. Na
telefonu však žádné světýlko neblikalo. Nikdo nevolal.
Hunter cílevědomě zamířil k počítači na svém stole a zapnul si prohlížeč. IP
adresu si ještě pamatoval. Vyťukal ji do panelu adresy a stiskl „enter“.
ERROR 404 – STRÁNKA NENALEZENA.
Hunter se zamračil.
„Tentokrát jsem se rozhodl provést to trochu jinak, detektive,“ pronesl
volající. „Napoprvé s vámi vůbec nebyla zábava, nechtěl jste rozhodnout, dokud
jsem nevybral oheň. A i pak jste se mě pokusil přechytračit. To se mi moc
nelíbilo. Tak jsem zauvažoval. Už se nemusíte rozhodovat. Rozhodl jsem se
expandovat.“ Krátká, napjatá pauza. „Viděl jste některou z těch televizních
reality show, kde publikum hlasuje, který umělec se mu líbí nejvíc?“
Hunter ucítil, jak se mu zvedá hladina adrenalinu.
„Detektive?“ naléhal volající.
„Ne, na žádnou takovou show jsem nikdy nekoukal.“
„Ale víte, že takové pořady existují, ne? No tak, detektive, já myslel, že máte
být informovaný.“
Hunter neříkal nic.
„No, usoudil jsem, že bude fakt zábava, když z toho udělám internetovou
show.“
Hunter pohlédl na Garciu, který právě vyťukal starou IP adresu a také se ocitl
na chybové stránce.
„Jste ve své kanceláři?“ zeptal se volající.
„Ano.“
„Tak jo. Chci, abyste se přihlásil na tuhle webovou stránku. Jste
připravený?“
Ticho.
„Www.vybersmrt.com.“ Zachechtal se. „Není to skvělý název?“
Hunter i Garcia rychle zapsali adresu do příslušného řádku a stiskli klávesu
„enter“.
Na obrazovce nebylo nic. Byla úplně tmavá. Hunter si znovu ověřil webovou
adresu, aby zjistil, zda se nepřeklepnul. Nestalo se tak.

Garcia vzhlédl od obrazovky, bezradně zvedl obě dlaně a zavrtěl hlavou. I
jeho obrazovka byla černá.
 „Máte to?“ zeptal se volající.
„Mám jen tmavou obrazovku,“ odvětil Hunter.
„Trpělivost, detektive Huntere. Jste na správné stránce.“
Zčistajasna se v horním levém rohu obrazovky objevila tři malá písmena –
SSV.
„Co to sakra je?“ vzdychl Garcia.
Hunter mžoural na písmena a v duchu pátral po jejich významu. Pohlédl na
Garciu a zavrtěl hlavou. „Tentokrát to asi chemický vzorec nebude,“ zašeptal.
Pak se v horním pravém rohu objevily tři malé bílé číslice – 678.
„Už to vidíte?“ zeptal se volající.
„Vidím to,“ odvětil Hunter klidně. „Co to znamená?“
Volající se zasmál. „Na to si budete muset přijít sám, detektive. Ale to je
podružné. Hlavní atrakce je tady.“
Zčistajasna se tma na obrazovce rozptýlila. Vystřídal ji známý zelený nádech
obrazu snímaného skrz filtr pro noční vidění.
Hunter a Garcia čekali, že znovu uvidí tu konstrukci z vyztuženého skla,
kterou měli před očima před pouhými dvěma dny. Očekávali, že spatří novou
oběť připoutanou ke kovové židli a svlečenou ze šatů. Očekávali, že si s nimi
volající zahraje tutéž sadistickou hru jako poprvé – volbu mezi utopením a
upálením oběti zaživa.
To však neuviděli.
Z toho, co spatřili, je zamrazilo až do morku kostí.

Michelle Kellyová, šéfka divize počítačové kriminality FBI v Los Angeles,
seděla před obrazovkou svého počítače a jako šílená ťukala do klávesnice. Za ní
stál Harry Mills, agent divize počítačové kriminality a technický génius, a četl jí
přes rameno každé slovo, co napsala. Nastoupil do divize před třemi roky poté,
co s vyznamenáním získal titul Ph.D. v oboru elektroinženýrství a matematická
informatika na Massachusettském technologickém institutu v Cambridgi.
Michelle a Harry se zabývali už sedm měsíců provokační akcí. Stopovali
sériového pedofila, který prostřednictvím internetového chatu balil desetiaž
třináctileté dívenky už léta. Byl to fakt prevít. Uměl si najít osamělé děti. Ty,
které měly pocit, že nikam nezapadají. Odstrkované. Zranitelné. Byl velmi
trpělivý. Chatoval s nimi celé měsíce, získával si jejich důvěru. Nejprve jim
tvrdil, že je mu třináct, ale jak se jejich virtuální vztah posiloval, prozradil jim,
že je mu málo přes dvacet a že studuje na univerzitě. Pravda byla taková, že mu
bylo skoro čtyřicet.
 Vždy byl okouzlující, chápavý, projevoval podporu a velice lichotil, a pro
pubertální dívku s pocitem, že ji nechápe nikdo včetně rodičů, to bylo velice
působivé. Pokaždé to vyšlo a dívky byly zanedlouho zamilované do někoho, s
kým se nikdy nesetkaly. Potom už bylo takřka nemožné odmítnout schůzku.
Pokud bylo FBI známo, až dosud svedl šest dívek a měl s nimi sex. Dvěma z
nich bylo teprve deset.
Tenhle predátor však vůbec nebyl hloupý. Taky to velice dobře uměl s
počítači. Byl stále v pohybu. Používal laptop a chatoval jen z míst, kde bylo wi-
fi zdarma – například z kaváren, barů a hotelových hal. Nikdy si nekoupil
přístupové heslo na wi-fi, buď je ukradl jiným uživatelům, nebo se hacknul do
systému. Většina míst s wi-fi zdarma není právě proslavená nedobytným
internetovým zabezpečením.
Také pořád přeskakoval z jedné chatovací místnosti do druhé, někdy si
dokonce vytvářel vlastní. Používal různé přezdívky a nikdy nechatoval déle než
deset až patnáct minut v jednom kuse.
Před čtyřmi měsíci ho Michelle téměř náhodou našla v jedné chatovací
místnosti založené v Guatemale. Divize počítačové kriminality FBI už provedla
takových operací stovky. Všichni věděli, že nejsnazší způsob, jak

takovéhle magory navnadit, je probudit v nich dojem, že chatují s potenciální
obětí. Michelle se chopila příležitosti a v mžiku se z ní stala „Lucy“, třináctiletá
dívenka z Culver City. Skočil na to a od té doby chatovali skoro každý den.
Používal přezdívku „Bobby“.
„Bobby“ byl skutečně velmi roztomilý a povzbudivý. Michelle velmi snadno
chápala, jak může takový „Bobby“ kteroukoli dospívající dívku s nízkým
sebevědomím úplně uchvátit.
„Lucy“ a „Bobby“ si už několik týdnů povídali o schůzce a včera ráno
„Lucy“ konečně podlehla. Sdělila mu, že se v pondělí může ulejt ze školy.
Už to párkrát udělala. Mohli by se sejít někde nedaleko a strávit celý den spolu,
ale musí být opatrní. Kdyby na to přišli její rodiče, měla by velký průšvih.
„Bobby“ slíbil, že se o tom nikdy nedozvědí.
Právě teď chatovali už sedm minut a domlouvali se, kde a kdy se v pondělí
sejdou.
„Můžeme se sejít na Venice Beach,“ psala Michelle. „Znáš to tam?“
„Ano, samozřejmě znám [smajlík],“ odpovídal „Bobby“.
Venice Beach byla jen kousek cesty autobusem od Culver City. Byl to
doširoka otevřený prostor, kde bude FBI moci snadno instalovat dálkové kamery
se silnými čočkami a napěchovat celý prostor agenty v civilu a psy.
„[Smajlík] Můžeme se tam sejít v 10,“ psala Michelle. „Víš, kde je
skejtpark?“
„Vím. U skejtparku to zní skvěle. Už se nemůžu dočkat.“
„[Smajlík s vyplazeným jazykem] Ale musím být zpátky doma do 3, jinak
mám VELKEJ malér.“
„Neboj, Lucy,“ odpovídal „Bobby“. „Nikdo se to nedozví. Bude to naše
tajemství. [Smajlík s pusou na zip]“
„Tak jo. LOL. Čau, Bobby. Tak v pondělí.“
„[Čtyři smajlíky] Tak v pondělí, Lucy xxx.“
Odpojili se.
„Brrrr,“ otřásla se Michelle, pozadu odjela na židli od stolu a zatřepala
pažemi ve vzduchu, jako by měla epileptický záchvat. Dělala to vždycky, když
se odhlásila z chatu s „Bobbym“. „To je ale podělanej hnusák.“
Harry se usmál. „Ale ty jsi v pořádku?“ Přikývla. „Nic mi není. Jsem ráda, že
to končí.“
„Radši to neříkej.“
„Chci být v pondělí u toho. Chci se té sračce dívat rovnou do očí, až dostane
želízka,“ prohlásila Michelle.
„To jsme dva.“
„Chci vidět, jak se bude tvářit, až zjistí, že ‚Lucy‘ jsem já.“

„Hm, šéfko, nemohla by ses podívat na tohle?“ zavolal od svého stolu jiný
agent divize počítačové kriminality, který monitoroval několik webových
prolézačů.
„Copak je, Jamie?“ otázala se Michelle.
„Nevím, ale jsem si celkem jistý, že bys to měla vidět.“

Ženě bylo na pohled málo přes třicet a měla dlouhé rovné odbarvené blond
vlasy, které vypadaly jako mokré, patrně potem. V oválném obličeji vynikaly
plné rty a hluboko zasazené modré oči, nepochybně uplakané. Těsně pod dolním
rtem, v pravém koutku úst měla černou bradavičku. Byla střední postavy a na
sobě neměla nic kromě fialových kalhotek a stejné podprsenky.
Garcia ucítil, jak se mu zrychluje pulz.
Žena vypadala úplně zkoprněle. Oči měla vytřeštěné dokořán, ustavičně se
pohybovaly, jako by něco hledala. Pořád obracela hlavu ze strany na stranu,
očividně se snažila pochopit, kde je nebo co se to s ní děje. Rty se jí třásly a
vypadalo to, že má problém s dýcháním. Zdálo se, že leží, ale její pohyby byly
omezené – ne proto, že by byla svázaná, ale protože byla zamčená v nějakém
uzavřeném prostoru. V jakési průhledné bedně zhotovené ze skla nebo plexiskla
nebo podobného materiálu. Tahle však byla mnohem menší než ta, kterou vrah
použil pro první oběť. Žena měla jen asi dvanáct centimetrů místa z každé strany
a asi osm centimetrů nad hlavou.
„Ona je ve skleněné rakvi?“ Garcia pohlédl na Huntera, který téměř
nepostřehnutelně pokrčil rameny.
Hunter rychle otevřel aplikaci záznamu z obrazovky, o jejíž instalaci do
svého počítače prve požádal IT, a začal vysílání nahrávat.
Jestliže skleněná rakev ležela rovně na podlaze, pak kamera streamující
obraz byla zřejmě přímo nad ní, nastavená v mírně diagonálním úhlu. Viděli
však ženu jen od pasu nahoru. Nohy se do záběru nedostaly.
V ženě propukla panika, začala zběsile bušit pěstmi a zřejmě i kopat nohama
do skleněných stěn, ty však byly příliš silné, než aby na ně její chabé úsilí nějak
zapůsobilo. Křičela, jak nejhlasitěji mohla. Žíly na její šíji vypadaly, jako by
měly každou chvíli prasknout, ale ani Hunter, ani Garcia neslyšeli vůbec nic.
„Co to je?“ zeptal se Hunter a ukázal na obrazovku.
Teprve teď si Garcia všiml konce čehosi, co vypadalo jako velká tmavá
hadice o průměru asi osmi centimetrů, připevněná z jedné strany ke skleněné
bedně.
Garcia zamžoural na obrazovku. „Nevím,“ prohlásil nakonec. „Možná
ventilace?“
„Tak jo,“ pronesl volající; jeho hlas zaburácel z reproduktoru a naplnil míst-

nost ještě větším napětím. „Co říkáte, že bychom tuhle malou show zahájili,
detektive? Ale tentokrát se pravidla změnila. Nespouštějte oči z obrazovky.“
Náhle se objevilo slovo VINNA, napsané velkými písmeny, uprostřed
dolního okraje obrazu. Vteřinu poté se asi v polovině pravého okraje obrazovky
objevilo slovo POHŘBÍT, po němž následovala číslice nula a zelené tlačítko.
Přímo pod ním se objevilo slovo SEŽRAT, za nímž rovněž následovala nula a
druhé zelené tlačítko. Nahoře na obrazovce dvakrát blikla písmena SSV a číselná
řada 678, načež obojí zmizelo.
„Co se to sakra děje?“ zeptal se Garcia.
Hunter téměř přestal dýchat. „To je hlasování.“
„Cože?“
Volající se zasmál. Slyšel je, jak spolu mluví. „Páni, vám to ale pálí rychle,
detektive Huntere. Vaše pověst je zasloužená. Je to hlasování. Protože tentokrát
vysíláme živě na internetu.“
Garcia si úzkostlivě prohrábl rukou dlouhé vlasy.
„Trochu jsem nad tím přemýšlel,“ pokračoval volající. „A usoudil jsem, že
tentokrát bude mnohem zábavnější, když dopřejeme účast i ostatním, nemyslíte?
Takže dneska může hlasovat každý, kdo se dívá. Stačí jen kliknout na tlačítko.“
Efektně se odmlčel. „A takhle to bude probíhat, detektive: první z obou způsobů
smrti, který dosáhne tisíce hlasů, vyhrává. To zní zábavně, ne?“
„Proč to děláte?“ zeptal se Hunter.
„Už jsem vám to říkal. Protože to zní zábavně, nesouhlasíte? Ale něco vám
povím, detektive Huntere: aby to byla ještě větší legrace, dám jí šanci žít.
Uděláme z toho závod s časem, co vy na to? Jestli nezískám tisíc hlasů pro jednu
metodu do… řekněme… do deseti minut… máte mé slovo, že ji pustím na
svobodu bez úhony. Co tomu říkáte?“
Hunter vydechl.
„Podle mě to zní jako hodně férová dohoda, ne?“
„Prosím, nedělejte to,“ zaprosil Hunter, ale volající ho jednoduše ignoroval.
„Chtěl byste hlasovat jako první, detektive Huntere?“ Volající se zasmál,
nečekal na odpověď. „Asi ne. Ale ještě má naději. Stránka se právě připojila k
internetu. Možná ji nikdo neuvidí, anebo pokud uvidí, třeba nebude nikdo
hlasovat. Kdoví? Ale aspoň nás čeká deset velice zajímavých minut.“
V levém dolním rohu obrazovky se objevily modré digitální hodiny a začaly
odečítat čas – 10:00, 9:59, 9:58…
Najednou se nula pod slovem POHŘBÍT změnila na 1 a pak rychle na 2.
Volající se hlasitě zasmál. „Jejda, to jsem nebyl já. Slíbil jsem vám to.
Nepodvádím. Závod už nejspíš začal.“ Telefon oněměl.

Hunter okamžitě sáhl po telefonu na svém stole a zavolal Dennisi Baxterovi
do jednotky počítačové kriminality. Vzal to po druhém zazvonění.
„Dennisi, tady je Robert Hunter z vražd. Webová stránka už je zase
připojená.“
„Cože?“
Hunter uslyšel kvapné šoupání, po němž následovalo klikání klávesnice.
„Ne, není,“ odvětil Baxter.
„Nepoužívá stejnou IP adresu. Tentokrát má webovou doménu.“
„To si děláš srandu.“
„Www.vybersmrt.com.“
 Další ťukání klávesnice. Hunter slyšel, jak Baxter ztěžka vydechl.
„Hajzl jeden.“ Baxter se na okamžik odmlčel. „Co to sakra všechno na té
obrazovce je?“
Hunter mu co nejrychleji popsal všechno, co věděl.
„Takže jestli dostane do deseti minut tisíc hlasů, bude buď POHŘBENÁ
zaživa, nebo SEŽRANÁ zaživa?“
„Tak jsem to pochopil,“ opáčil Hunter.
„Sežraná čím?“
Číslo pod slovem POHŘBÍT dosáhlo 22. SEŽRAT bylo na 19.
„Teď o tom nepřemýšlej,“ odtušil Hunter. „Klikej, kam je třeba. Dělej, co
musíš. Sleduj tenhle přenos nebo najdi způsob, jak ho přerušit, aby lidi nemohli
hlasovat. Zavolej kámošům z divize počítačové kriminality FBI, mně je jedno,
co uděláš, ale něco dělej.“
„Udělám všechno, co budu moct.“
Na odpočítávajících hodinách v levém dolním rohu obrazovky stálo 8:42,
8:41, 8:40…
POHŘBÍT – 47.
SEŽRAT – 49.
„To je v prdeli,“ prohlásil Garcia a oběma rukama si hrábl do vlasů.
Žena v bedně vzlykala tak silně, až to vypadalo, jako by jí docházel vzduch.
Přestala bušit do skleněných stěn pěstmi i nohama a začala se po nich sápat jako
šílené zvíře. Sklo se začalo zbarvovat krvavými šmouhami.
Za okamžik to vzdala a přitiskla si krvácející a roztřesené ruce k obličeji.

Začala pohybovat rty, a i když ze rtů uměl odečítat jen Hunter, každý, kdo to
sledoval, mohl snadno porozumět tomu, co říká.
„POMOC. POMOC.“
„No tak,“ cedil Hunter skrz zaťaté zuby. „Vydrž.“ Obě ruce měl pevně zaťaté
v pěsti.
HODINY – 7:05, 7:04, 7:03…
POHŘBÍT – 189.
SEŽRAT – 201.
„Jak je tohle možné?“ ptal se Garcia a třepal rukama ve vzduchu. „Jak to, že
lidi přicházejí na tuhle webovou stránku tak rychle?“
Hunter jen zavrtěl hlavou. Oči upíral na obrazovku, ve tváři vážný výraz.
Kapitánka Blakeová bez klepání otevřela dveře Hunterovy a Garciovy kanceláře
a vstoupila dovnitř. „Máte…“ Zarazila se uprostřed věty, když uviděla, jak oba
zírají na obrazovky počítačů. „Co se děje?“ Vydala se
k Hunterovu stolu. Nikdo jí neodpověděl.
Sjela zrakem k obrazovce počítače a dech se jí zadrhl v hrdle. „Panebože.
Zase?“
Garcia kývl a rychle popsal, co se děje.
„Jednotka počítačové kriminality dělá, co může,“ poznamenal Hunter.
„Řekl jsem Baxterovi, ať naváže kontakt s divizí počítačové kriminality FBI
a zjistí, jestli by nemohli pomoct.“ Ani se neohlédl, aby zjistil, že se na něj
kapitánka mračí. Nemusel. Cítil to. „Momentálně přijmu jakoukoli pomoc,
abych to zastavil.“ Ukázal na obrazovku počítače.
HODINY – 5:37, 5:36, 5:35…
POHŘBÍT – 326.
SEŽRAT – 398.
Žena ve skleněné rakvi se vzdala veškerého úsilí. Už byla schopná jen
plakat. Najednou se jí rty znovu začaly pohybovat a všichni na zlomek vteřiny
zatajili dech. Kapitánka Blakeová se užuž chystala požádat Huntera, který uměl
odezírat, aby tlumočil, co říká, ale nebylo třeba. Všichni pochopili, že se žena
modlí.

Telefon na Hunterově stole zazvonil a všechny vylekal jako elektrický šok.
Světlo blikající na krytu přístroje zvěstovalo, že jde o interní hovor.
Hunter okamžitě popadl sluchátko. Byl to Dennis Baxter.
„Roberte, tomu nebudeš věřit, ale FBI už tuhle webovou stránku zachytila.
Snažili se přijít na to, co to je, když jsem jim zavolal.“
„Můžou nějak pomoct?“
„Mám na drátě Michelle Kellyovou. To je šéfka oddělení. Můžeš to přepnout
na konferenční hovor?“
„Jasně.“ Hunter stiskl potřebná tlačítka. „Jen do toho.“ Také pustil hovor do
reproduktorů.
„Oficiálně vás představím později,“ prohlásil Baxter. „Prozatím – detektiv
oddělení vražd Robert Hunter, zvláštní agentka a velitelka divize počítačové
kriminality FBI Michelle Kellyová.“
„Slečno Kellyová,“ pronesl Hunter kvapně, „mám za to, že vám Dennis už
vysvětlil, co tu máme před sebou. Existuje nějaký způsob, jak byste nám mohli
pomoct?“
„Snažíme se, ale zatím pořád narážíme do zdi.“ Hlas měla ženský, ale pevný.
Osoba, která je rozhodně zvyklá velet. „Ten, kdo to dělá, to má pěkně
vymazlené.“
„Slečno Kellyová, tady je kapitánka divize loupeží a vražd Losangeleského
policejního sboru Barbara Blakeová. Jak to myslíte – pěkně vymazlené?“
„No, jeden z triků, co máme v arzenálu, je, že můžeme přerušit a ukončit
veškeré webové přenosy na území Spojených států.“
„Tak to přerušte a ukončete.“
Nervózní zasmání. „Snažili jsme se. Prostě to pokaždé zase naskočí.“
„Cože? Jak?“
„Nevím, jak moc se vyznáte v internetové technologii, a nechci vás zavalit
odbornou terminologií, ale IP adresa stránky se ustavičně mění.“
„Jako když přeskakuje signál mobilu?“ zeptala se kapitánka.
„Přesně tak. Každá nová IP adresa je využívaný server, který pouští
zrcadlový obraz toho skutečného. Je to, jako když se díváte na něčí odraz v
místnosti plné zrcadel. Vidíte stovky identických obrazů, ale nikdy přesně
nepoznáte, odkud přichází ten skutečný. Zatím je to pro vás srozumitelné?“
„Ano.“

„Fajn. Server taky používá nesmírně nízké TTL – time-to-live – to je
maximální doba, po kterou je možné uchovat data v pomocném serveru; pak váš
počítač musí znovu načíst informace o DNS.“
„Pardon…?“
„Jednoduše to znamená, že váš počítač se ustavičně ptá serveru na adresu
webové stránky, a když to udělá, server pokaždé nastaví vašemu počítači jiné
zrcadlo. Takže i kdyby se nám podařilo jednu adresu uzavřít, nic by se tím
neměnilo, protože server by jen ukázal vašemu počítači tu samou webovou
stránku přes jiné zrcadlo. Je to technicky komplikované, ale znamená to, že ten,
kdo za tím je, je zatraceně dobrý programátor s fantastickými znalostmi
kyberprostoru.“
HODINY – 3:21, 3:20, 3:19…
POHŘBÍT – 644.
SEŽRAT – 710.
„Registr domén i doménové servery jsou na Tchaj-wanu,“ dodala Michelle.
„Čímž je ta rovnice ještě složitější. Jak patrně víte, od té doby, co ostrov obsadila
Čínská lidová republika, Spojené státy neuznávají Tchajwan jako nezávislý stát,
což znamená, že s Tchajwanci nemáme diplomatické styky.“
„Jak to, že tolik lidí tak rychle nachází tuhle webovou stránku?“ zeptal se
Garcia. „Vybersmrt.com, to není zrovna adresa, kterou lidi vyťukají náhodou.“
 „To už jsme prověřovali,“ odpověděla Michelle. „Použil sociální sítě.
Naboural se do účtů jiných lidí a dal zprávu na několik velmi populárních
twitterových a facebookových stránek. Tyhle stránky mají několik set tisíc
návštěvníků za den. Lidé uvidí zprávu a převládne zvědavost; následně se tam
jdou mrknout. Důvod, proč lidé hlasují, může být ten, že to podle nich není
skutečné. Možná si myslí, že je to nějaký vtip nebo nějaká nová hra typu ‚klikni-
a-prozkoumej‘.“ Michelle se odmlčela, aby se nadechla.
„Taky je tu ten fakt, že po světě běhá pekelně moc sadistů. Někteří budou s
radostí jíst popcorn a lokat pivo při pohledu na to, jak někdo americké občany
umučí k smrti. A pokud na tom smějí participovat, je to pro ně ještě lepší.“
„Existuje nějaká možnost, jak zabránit lidem hlasovat víc než jednou?“
„Ano,“ odvětila Michelle. „Jakmile kliknete na jedno ze dvou tlačítek, obě se
deaktivují. Nikdo nemůže hlasovat dvakrát.“
„Jak to víte?“ ozvala se tentokrát kapitánka Blakeová.
„Protože jsme to zkusili.“
„Vy jste hlasovali pro způsob smrti?“
„Bohužel ano,“ vysvětlovala Michelle, ale neznělo to omluvně. „Narazili

jsme na tu webovou stránku dřív, než nám Dennis zavolal. Nevěděli jsme, s
čím máme co do činění. Snažili jsme se tomu přijít na kloub.“
Žena na obrazovce odtáhla ruce od obličeje. Krev a slzy jí vytvořily na
tvářích podivné vzory, ale strach a šok ji uvedly do téměř klidového stavu. Oči jí
už netěkaly; místo toho je nyní halil nesmírný smutek. Hunter neviděl ten pohled
poprvé a bylo mu, jako by mu žaludek nasávala nějaká velká černá díra. Přesně
jako první oběť – jako by s pomocí šestého smyslu pochopila, že pro ni nikdo
nepřijde, že se z té bedny nikdy nedostane živá.
Pocit naprosté bezmoci dolehl na všechny zároveň, protože všichni
nespouštěli oči z obrazovek.
HODINY – 1:58, 1:57, 1:56…
POHŘBÍT – 923.
SEŽRAT – 999.

Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale jim to připadalo jako věčnost. POHŘBÍT se
změnilo jako první, tři čísla v rychlém sledu – 924, 925, 926.
V Hunterově kanceláři všichni zatajili dech. A pak se to stalo.
SEŽRAT – 1000.
Jakmile se číslo změnilo, začalo na obrazovce blikat a ohlašovat všem, že
mají vítěze.
Nikdo se ani nepohnul. Nikdo ani nemrkal.
Michelle Kellyová a Dennis Baxter u telefonu také umlkli.
Žena na obrazovce stále plakala. Ruce se jí ještě pořád třásly a krvácely.
Vteřiny odtikávaly.
Všichni čekali.
Najednou z černé trubky připevněné ke skleněné rakvi, jíž si Hunter všiml už
dřív, vystřelilo něco malého a tmavého a přeletělo to nad ženiným tělem.
„Co to sakra bylo?“ zeptala se kapitánka Blakeová a pohledem přeskakovala
mezi Hunterem a Garciou. „Viděli jste to?“
„Já to viděl,“ odpověděl Garcia. „Ale nemám zdání, co to bylo.“ Hunter se
soustředil na obrazovku.
Pak se to zopakovalo. Něco vyrazilo z černé trubky obrovskou rychlostí.
Žena sebou cukla, jako by ji někdo prudce probudil z transu. Podívala se
podél rakve dolů, směrem ke svým nohám. Bylo zřejmé, že nic nevidí, ale ať s ní
teď bylo uvnitř skleněné skříně cokoli, probudilo to v ní paniku a ta se vzápětí
zdesateronásobila. Žena si přejížděla rukama po těle, téměř se plácala, jako by se
zběsile snažila něco ze sebe smést.
Tři, čtyři, pět dalších tvorů vniklo do skleněné rakve skrz připojenou trubku.
„Není to nějaký létající hmyz?“ zeptala se kapitánka.
„Nevím jistě,“ řekl Hunter. „Možná.“
„Může hmyz sežrat někoho zaživa?“
„Některý toho bude schopný, ano,“ odpověděl Hunter. „Určité druhy
mravenců a termitů se mohou živit masem, ale potřebovala byste jich tam
několik tisíc a žádný z nich se nepohybuje tak rychle ani není tak veliký.“
Ženina tvář se zkřivila výrazem trýznivé bolesti. Pevně zavřela oči a ústa se
jí otevřela ve výkřiku, který nikdo neslyšel – mohli si ho jen představovat.

„Ach panebože,“ řekla kapitánka Blakeová. Obě ruce zvedla k ústům. „Ať je
to, co chce, opravdu ji to žere zaživa. To není možné.“
Žena ztratila sebeovládání, zmocnila se jí hrůza. Zoufale kopala nohama a
navzdory stísněnému prostoru dělala, co mohla, máchala si rukama nad tělem a
obličejem.
Vtom se připojenou trubicí vyrojilo do rakve nejméně padesát nových
létajících živočichů.
„Ježíši Kriste.“ Všichni uslyšeli, jak to Michelle pronesla do telefonu.
Kamera přiblížila jeden exemplář létajícího hmyzu a všichni zkameněli.
 Byl asi pět centimetrů dlouhý, s modročerným tělem a uhlově černými
křídly. Zubaté tenké nohy byly stejně dlouhé jako tělo. Z hlavy mu vyčníval pár
černých tykadel.
„A do prdele!“ ucedil Garcia a cítil, jak mu po páteři přejíždí mráz.
Nemotorně o krok ucouvl, jako by uviděl něco, co nikdo jiný nezpozoroval.
Zčistajasna vypadal, jako by se mu chtělo zvracet.

Hunter a kapitánka Blakeová na okamžik odtrhli oči od obrazovky a přistáli
jima na Garciovi.
„Carlosi, co se děje?“ zeptala se kapitánka.
Garcia se zhluboka nadechl a těžce polkl, než se vzpamatoval a ukázal na
obrazovku. „Ten hmyz,“ pronesl, stále ještě rozrušeně. „To je tarantulový
jestřáb.“
„To je co?“
„Pavoučí vosa,“ řekl Hunter. Také ten druh znal. „Pepsis formosa.“
„Ta obrovská věc je nějaká zkurvená vosa?“ vykuckala ze sebe kapitánka.
Garcia přikývl. „Říká se jí tarantulový jestřáb, protože zabíjí pavouky
tarantule, živí se jimi a klade do nich vajíčka.“
„Pro lásku boží! Chcete mi říct, že jsou to masožravé vosy?“
„Ne,“ opáčil Garcia. „Žádná vosa se neživí lidským masem.“ Ve tváři
kapitánky Blakeové se usadil nechápavý výraz.
„Ale jejich žihadlo,“ vysvětloval Garcia, „je jedno z nejbolestivějších
hmyzích bodnutí na světě. Je to skoro, jako by vám někdo zapíchnul do masa
osmicentimetrovou jehlu s třísetvoltovým elektrickým proudem. Věřte mi, jejich
žihadla jsou tak bolestivá, že máte pocit, jako by vám rvali z těla kusy masa.“
Hunter se nemusel ptát; otázku za něj položil výraz obličeje.
Garcia pokračoval ve vysvětlování. „V Brazílii existuje jeden velice běžný
druh tarantulového jestřába, říká se mu marimbondo. Najdete je všude. Jednou,
když jsem byl kluk, mě bodli čtyři a skončil jsem s tím v nemocnici. Málem
jsem umřel. Bolest trvá jen pár minut, ale je naprosto děsná. Dokáže vás přivést
do deliria. Moc toho o nich nevím, ale vím, že nejsou agresivní od přírody, jen
když se provokují.“ Ukázal na obrazovku. „Její panika, to, jak mává rukama: to
je bude provokovat víc než dost. Nejlíp by udělala, kdyby ležela nehybně.“
Hunter a všichni ostatní věděli, že to není možné. Neslyšeli to, ale všichni
pochopili, že bzučení jedné pěticentimetrové vosy poletující v uzavřené truhle
by stačilo naplnit většinu lidí příšernou hrůzou. Teď už jich tam se ženou byla
skoro stovka.
 „Taky vím, že tarantulový jestřáb nemůže sežrat nikoho zaživa,“ dodal
Garcia. „Ale jed z jediného žihadla stačí ochromit tarantuli. Jestli na člověka

zaútočí celý roj…“ Znovu ukázal na obrazovku a potřásl hlavou. „To mi
povídejte.“
Žena na obrazovce se přestala hýbat, paralyzovaná prudkou bolestí ze
žihadel. Většinu trupu jí už pokrývaly velké rudé boule. Ve skleněné rakvi
muselo být víc než sto padesát tarantulových jestřábů, bzučeli kolem ní a do
prostoru byli stále vypouštěni další.
Také do obličeje dostala desítky bodnutí. Obě oči jí napuchly tolik, že byly
skoro zavřené. Rty jí otekly do dvojnásobných rozměrů a tváře byly úplně
znetvořené, ale nebyla mrtvá. Ještě ne. Dosud dýchala. Pootevřenými ústy
nabírala mezi záchvěvy těla krátká, staccatová nadechnutí.
„Jak dlouho to může trvat?“ zeptala se kapitánka, nervózně přecházející před
Hunterovým počítačem.
Nikdo neodpověděl.
Kamera přiblížila ženinu tvář právě ve chvíli, kdy jí na rtech přistáli tři
tarantuloví jestřábi, znovu do nich bodli a pak se zvolna přesunuli na jazyk,
načež zmizeli v ústech.
Kapitánka Blakeová se už na to prostě nemohla dívat. Odvrátila pohled právě
ve chvíli, kdy jí žaludek začal dělat piruety. Pracně se snažila se na místě
nepozvracet.
Několik vteřin poté vylezl jeden tarantulový jestřáb z ženina levého chřípí.
Nikdo nic neříkal.
Žena konečně přestala dýchat.
Za chvilku se webová stránka odpojila.

V místnosti zavládlo znepokojivé ticho způsobené směsicí smutku, bezmoci
a čirého vzteku. Přestože webová stránka už byla odpojená od internetu, Hunter,
Garcia a kapitánka Blakeová stále upírali oči na obrazovku Hunterova počítače.
Michelle Kellyová a Dennis Baxter byli dosud na telefonu. Michelle
promluvila první.
„Detektive Huntere, monitorujeme provoz na stránce od začátku. Za těch pár
minut, co byla v provozu, zaznamenala přes patnáct tisíc návštěv.“
„Přes patnáct tisíc lidí se dívalo, jak ta ubožačka umírá?“ zeptala se
kapitánka Blakeová nevěřícným tónem.
„Vypadá to tak,“ odvětila Michelle.
 „Slečno Kellyová,“ ujal se slova Hunter. „Nemohli bychom se sejít? Jestli je
to nutné, podám oficiální žádost o spolupráci losangeleské policie a FBI, ale rád
bych začal co nejdřív.“
„Samozřejmě. Chci to i bez oficiální žádosti. Tohle bude značně přesahovat
náplň činnosti policejního sboru. Celý můj tým i já uděláme všechno, co je v
našich silách, abychom vám pomohli. Budu dneska v kanceláři dlouho
odpoledne, jestli se chcete stavit.“
„Stavím se, díky, a děkuju za vaši dnešní pomoc.“ Zavěsili.
„Přes patnáct tisíc lidí?“ opakovala kapitánka Blakeová, dosud napůl v šoku.
„Ta věc už se dostala mezi lidi, Roberte. Nemáme to jak utajit. Měli bychom se
připravit na kravál všech kraválů.“
Hunterovi zazvonil mobil. Na displeji se ukázalo neznámé číslo.
„To už možná budou krvežízniví novináři,“ poznamenala kapitánka.
„Detektiv Hunter, vraždy,“ ohlásil se do telefonu.
„Já vám říkal, že to bude legrace,“ pronesl volající jasným hlasem. Hunter se
musel zhluboka nadechnout, než stiskl tlačítko hlasitého odposlechu.
„A to zbývaly ještě skoro celé dvě minuty.“ Volající se zasmál. „Propána. To
bylo něco jiného, že? Tak jo, tak jo, nebyla doslova sežraná zaživa, ale věřte mi,
ta žihadla jsou tak bolestivá, jako by vám rvali tělo na kusy ostrými zuby.“

Kapitánka Blakeová pohlédla na Garciu. „To je ten magor zasraná?“
zašeptala.
Garcia přikývl.
Kapitánce se vzedmulo chřípí. Užuž se chystala vychrlit kanonádu nadávek.
Hunter si toho všiml, zvedl ruku a zagestikuloval na ni, aby zachovala klid.
„Víte, kolik lidí to sledovalo online, detektive?“ Volající působil pobaveně.
„Přes patnáct tisíc. Není společnost ujetá?“ Odmlčel se a pak se uchechtl. „Vy
samozřejmě víte, že společnost je ujetá. Vy se živíte chytáním ujetých, viďte,
detektive Huntere? Ujetých, jako jsem já.“
Hunter neříkal nic.
„Je tu ovšem problém,“ pokračoval volající. „Kdy se někdo považuje za
ujetého, detektive Huntere? Co třeba všichni ti lidé, co se dívali? Co třeba
všichni ti lidé, kteří hlasovali? Jsou ujetí? Obyčejní, všední lidé, detektive:
sociální pracovníci, učitelé, studenti, taxikáři, číšnice, doktoři, sestry, dokonce i
policejní strážníci. Všichni ji chtěli vidět umírat.“ Rozmyslel si svá slova.
„Ne… ještě hůř. Nejenže ji chtěli vidět umírat. Chtěli ji pomáhat zabít.
Chtěli stisknout tlačítko. Chtěli rozhodnout, jak zemře.“ Odmlčel se a nechal
závažnost své myšlenky chvíli rezonovat. „Stávají se tím všichni účastníky
vraždy, nebo to spadá pod ‚morbidní lidskou zvědavost‘? Vy byste to měl vědět,
detektive Huntere. Jste policajt a současně psycholog přes trestnou činnost, ne?“
Hunter neodpověděl.
„Jste tam ještě, detektive?“
„Vy přece víte, že vás chytím, ne?“ Hunterova slova zazněla s absolutní
jistotou.
Volající se zasmál. „Opravdu?“
„Ano. Najdu vás. A budete pykat.“
„Váš postoj se mi zamlouvá, detektive.“
„To není postoj. To je fakt. Vaše dny jsou sečtené.“
Volající na zlomek vteřiny zaváhal. „To se nejspíš ještě uvidí. Ale když už
máte takovou důvěru ve své schopnosti, detektive, udělám s vámi obchod.“
Hunter neříkal nic.
„Nepochyboval jsem o tom, že deset minut stačí víc než dost, aby mi přišlo
přinejmenším tisíc hlasů pro jeden ze dvou způsobů smrti. Nepochyboval jsem o
tom, protože společnost je příliš předvídatelná. To přece víte, ne?“
Ticho.
„Ale taky jsem věděl, že vyhraje SEŽRAT.“ Dlouhá pauza.
„Takže nabízím tohle, detektive Huntere,“ pokračoval volající. „Vy mi

řeknete, jak jsem věděl, že vyberou SEŽRAT, a ne POHŘBÍT, a pak brzy
najdete její tělo. Nebo neřeknete. A tělo zmizí. Když už jste si tak jistý svými
schopnostmi, ukažte, jak jste dobrý.“
Hunterův pohled spočinul na kapitánce Blakeové.
„Řekněte mu něco,“ pobídla ho. „To tělo potřebujeme.“
„No tak, detektive,“ pobízel i volající. „Je to jednoduchá psychologie. Určitě
na to snadno přijdete.“
Uplynulo několik vteřin, než Hunter promluvil. „Protože SEŽRAT apeluje na
lidskou zvědavost, POHŘBÍT ne.“ Měl klidný a zvládnutý hlas.
Kapitánka se zamračila.
„To se mi líbí,“ opáčil volající. „Prosím, rozveďte to.“
Hunter se poškrábal na čele. Pochopil, že prozatím musí hrát s volajícím jeho
hru.
 „Každý ví, co se dá od takového POHŘBÍT čekat. SEŽRAT je neznámé. Co
použijete? Jak to proběhne? Co může sežrat člověka zaživa? Přirozená lidská
zvědavost převáží misky vah ve prospěch neznámého.“
Po odmlce následoval hlasitý smích a pak potlesk. „Výborně, detektive. Jak
jsem říkal, společnost jako celek je docela předvídatelná, že? Od začátku byl
výsledek daný.“
Hunter neříkal nic.
„Musí vás to vnitřně užírat, viďte, detektive?“
„Co mě musí užírat?“
„Vědomí, že převážná většina lidí, kteří se na tu online show dívali, se
bavila. Pravděpodobně i fandili každému žihadlu. Moc rádi se dívali, jak umírá.“
Žádná odpověď.
„A víte vy co? Vsadím se, že už se nemůžou dočkat, až uvidí příští kolo.“
Kapitánka Blakeová se chvěla vzteky.
„No, musím se s vámi rozloučit. Mám práci.“ Linka oněměla.

Příští kolo.
Ta slova jako by zněla ozvěnou v Hunterově kanceláři celou věčnost.
Všichni přesně věděli, co to znamená, a každého z nich to plnilo děsem.
Ze všeho nejdřív požádal Hunter svůj vyšetřovací tým o seznam možných
významů zkratky SSV, tří písmen, která se objevila v levém horním rohu
obrazovky na počátku vysílání. Také požádal, aby mu připravili zprávu o
tarantulových jestřábech. Vyskytuje se řečený druh v Kalifornii? Dají se chovat
na zahradě, nebo vyžadují zvláštní životní prostředí, podmínky atd.?
Garcia znovu kontaktoval jednotku pohřešovaných osob a e-mailem jí poslal
momentku ženina obličeje. Potřebují ji co nejrychleji identifikovat.
Z operačního Hunterovi zavolali, jen co ukončil hovor s vrahem. Tentokrát
nepřeskakoval telefonát po Los Angeles. Pachatel použil předplacený mobil.
Žádné GPS. Ale volání netrvalo dost dlouho, aby je byli schopni přesně zaměřit.
Telefonát přišel odněkud ze Studio City.
Přímý přenos i Hunterův telefonický rozhovor s vrahem všemi otřásly, ale
Hunter věděl, že si musí udržet soustředěnou pozornost. Spolu s Garciou odjel
do autobusových garáží v Athens na jihu Los Angeles. Potřebovali zjistit, zda
Kevin Lee Parker, první oběť, nastoupil tenkrát v pondělí večer do některého z
autobusů na lince 207. Pak by mohli určit, jestli byla oběť unesena z úseku mezi
autobusovou zastávkou a svým domem v Jefferson Parku, nebo během krátké
cesty pěšky od obchodu Next-Gen Games k autobusové zastávce v Hyde Parku.
 Čtyři z šesti řidičů, kteří v pondělí večer jezdili na lince 207, měli dnes večer
službu. Hunterovi a Garciovi přálo štěstí už při výslechu třetího. Když mu
ukázali portrétní fotografii Kevina Lee Parkera, vysoký a hubený muž přikývl a
sdělil oběma detektivům, že si Kevina pamatuje, protože jezdil pravidelně –
vždycky nastupoval na autobus na rohu Hyde Park Boulevard a 10th Avenue, a
to obvykle kolem sedmé hodiny večer. Řidič uvedl, že Kevin byl zdvořilý,
vždycky při nástupu do autobusu pozdravil. Nedokázal se na sto procent
upamatovat, jestli byl Kevin v pondělí sám nebo ne, ale domníval se, že ano.
Řidič si ani nepamatoval, jestli Kevin vystoupil jako obvykle na zastávce na
rohu Crenshaw a West Jefferson Boulevard.
Po odchodu z autobusových garáží odjeli Hunter a Garcia na křižovatku
mezi Crenshaw a West Jefferson Boulevard. Dům Kevina Lee Parkera byl

od zdejší autobusové zastávky vzdálený deset minut pěšky. Zaparkovali auto
a prošli celou trasu dvakrát. Kdyby se Kevin držel na West Jefferson Boulevard a
pak zahnul doprava na South Victoria Avenue, celá trasa od autobusové zastávky
až k jeho domu by vedla dobře osvětlenými a rušnými ulicemi, ale cesta by mu
trvala o tři minuty déle. Nejrychlejší trasa byla zkratkou přes parkoviště u
kostela West Angeles, těsně za benzinovou stanicí Chevronu na rohu Crenshaw a
West Jefferson, a pak dál zadními uličkami za South Victoria Avenue.
Kostel West Angeles neměl venku žádné bezpečnostní kamery a parkoviště
se nalézalo za budovou, ze žádné ulice na ně nebylo vidět. Podle rozvrhu,
vyvěšeného před kostelem, se v pondělí večer nekonaly žádné bohoslužby.
Parkoviště bylo podle všeho prázdné a skryté v šeru, tři pouliční lampy je nijak
valně neosvětlovaly. Unést Kevina odtud nebo z kterékoli zadní uličky při cestě
domů by byla hračka; odbylo by se to úplně beze svědků.

Velitelství losangeleské FBI na Wilshire Boulevard byla sedmnáctipatrová
stavba z betonu a skla, podobná spíš věznici než budově federálních
bezpečnostních složek. S malými, zvenčí neprůhlednými okny ze speciálního
tmavého skla, poskládanými mezi vysokými a úzkými betonovými pilíři, tu
chyběly už jen tlusté železné mříže a strážní věže po obvodu. Zkrátka, budova se
podobala všem ostatním budovám FBI v zemi – nevýrazná a záhadná.
Blížila se osmá hodina večer, když Garcia zaparkoval své auto na parkovišti
přímo za budovou FBI. Parkoviště zdaleka nebylo prázdné. Garcia vybral místo
vedle lesklého černého cadillaku s tónovanými skly a chromovanými koly.
„Páni,“ řekl a vypnul motor. „Divím se, že nemá na espézetce ‚JSEMFBI‘.“
Než vstoupili hlavními vchodovými dveřmi, museli oba detektivové zdolat úsek
betonových schodů, nekrytou zelenou zahrádku a koridor, monitorovaný
bezpečnostními kamerami. Otevřeli těžké dveře z tlustého skla
a vstoupili do dobře osvětlené a příjemně klimatizované haly s recepcí. Dvě
hezké a konzervativně oděné recepční, které seděly za recepčním pultem z černé
žuly, se na ně při vstupu do budovy usmály. Vstala jen jedna.
Hunter a Garcia se představili a předali jí své průkazy. Recepční rychle něco
vyťukala do počítačového terminálu a počkala, až aplikace odpoví. Stalo se tak
za necelých pět vteřin, jejich jména i hodnosti u losangeleské policie byly
potvrzeny. Také se ukázala identifikační fotografie každého z detektivů.
Recepční se s tím spokojila, vrátila jim průkazy a přidala k nim dvě modrobílé
návštěvnické visačky.
„Nějaký agent vás odvede dovnitř,“ řekla.
Minutu poté k nim přistoupil vysoký muž v tmavém obleku. „Detektivové
Hunter a Garcia.“ Kývl na pozdrav. Žádné stisky rukou. „Prosím, následujte
mě.“
Vedl je přes dvoje bezpečnostní dveře, pak dlouhou chodbou, nato třetími
bezpečnostními dveřmi a dál do výtahu, který sjel o patro níž, do divize
počítačové kriminality. Z výtahu vystoupili do leskle vyparketované chodby, kde
byly stěny lemované závěsnými osvětlovacími tělesy z mosazi a několika
portréty ve zlacených rámech. Hunter ani Garcia nikoho z lidí na fotografiích
nepoznávali.

Dvojité skleněné dveře na konci chodby se otevřely, ještě než k nim došli.
„Převezmu to, díky,“ řekla žena.
Doprovod na ni kývl, pak znovu pokynul Hunterovi a Garciovi, otočil se na
bříškách chodidel a zamířil zpět k výtahu.
Oba detektivové znali hlas Michelle Kellyové už z telefonické konference,
ale jejich představám se vůbec nepodobala.
Michelle Kellyové bylo na první pohled asi osmadvacet let. Měřila metr
sedmdesát a měla dlouhé obarvené vlasy černé jako havran. Ofina byla zubatě
zastřižená a padala jí do čela jako skejťačce nebo punkerce. Tmavě zelené oči
měla silně orámované černými linkami a bledě zelenými očními stíny. Plné rty
jemně zvýrazňovala červená rtěnka. Levé chřípí zdobil tenký stříbrný kroužek
piercingu a druhý jí procházel pravým koutkem dolního rtu. Na sobě měla černé
martensky a těsně přiléhavé černé džíny, k tomu červenočerné tričko s obrázkem
okřídlené lebky a nápisem „Avenged Sevenfold“.
 „Detektive Huntere,“ podala mu ruku. Obě paže měla úplně pokryté
tetováním až k zápěstím, obkrouženým různými náramky. Nehty byly pečlivě
upravené a černě nalakované. Působila zcela bezprostředně a naprosto sebejistě.
První, co blesklo Hunterovi myslí, bylo, že Michelle Kellyová se nestala
agentkou FBI z vlastního rozhodnutí. Hunter nejednou navštívil Akademii FBI v
Quantiku, stát Virginie. Přicházel do styku s agenty a jejich sekčními šéfy. Četl
jejich směrnice. Federální úřad vyšetřování se stále ještě řídil klasickým
přístupem – stará škola. Způsob oblékání, účesy a pravidla chování se přísně
vynucovaly, zvlášť v prostorách oficiální budovy. Piercingy v obličeji a viditelné
tetování jednoduše nebyly povoleny. Samozřejmě existovaly výjimky pro agenty
v hlubokém utajení, kteří se museli infiltrovat do řad gangů, sekt, kriminálních
organizací atd., ale kdyby se běžná osoba ucházela o místo v akademii s pažemi
pokrytými kérkami, nepustili by ji ani za bránu. Hunter dospěl k závěru, že
Michelle Kellyová má patrně u federální vlády nějaký dluh. Možná byla v
dřívějším životě mistrovskou hackerkou. Někým, jehož kybernetické schopnosti
FBI nemohla ignorovat a také neignorovala. Nakonec ji chytli a na stole před ní
přistála dohoda – velmi dlouhý pobyt ve vězení, nebo funkce v divizi počítačové
kriminality. Vzala raději tu práci.
Hunter přijal její ruku. „Slečno Kellyová, díky, že jste nás přijala.“ Měla
jemné dlaně, ale velmi pevný stisk. „Tohle je můj parťák, detektiv Carlos
Garcia.“
Potřásli si rukama.
„Prosím, říkejte mi Michelle,“ řekla a uvedla je do velké místnosti, chlazené
o několik stupňů víc, než bylo příjemné.

Na rozdíl od jednotky počítačové kriminality losangeleské policie, která
připomínala velkou zpravodajskou redakci s technicky vyspělým vybavením,
byla divize počítačové kriminality FBI na první pohled jiná liga. Počáteční
dojem navozoval asociace s vesmírnou lodí Enterprise. Světýlka blikala skoro na
všem, nač se podívali. Východní stěnu zabíralo šest masivních monitorů, na
nichž byly vidět mapy, obrazy nebo řady dat, kterým Hunter ani Garcia
nerozuměli. Po místnosti bylo roztroušeno šestnáct prostorných stolů, pokrytých
monitory a vyspělým počítačovým vybavením. Nebyla tu žádná oddělená kóje.
Žádná kancelář. Žádná viditelná hierarchie. Na tomto pracovišti si byli všichni
rovni.
Michelle je vedla ke stolu nejblíž u severní zdi. „Dennis Baxter mi dal jen
velice málo detailů. Prý bude lepší, když to celé uslyším od vás.“ Přitáhla dvě
židle od nedalekých stolů a postavila je proti svému.
Přistoupil k nim asi pětadvacetiletý muž. Měl vlnité rezavé vlasy, tenké rty,
dlouhé řasy a velké kulaté skoro černé oči. Vypadal jako zádumčivá sova – jako
by z oka vypadl tomu, jak si většina lidí představuje počítačového šílence, jenom
bez těch tlustých brýlí.
„Tohle je Harry Mills,“ oznámila Michelle a provedla nezbytné
představování. „Patří k naší jednotce a je počítačový génius, má na to papíry.“
Další stisky rukou.
Harry se posadil a Hunter oběma popsal, co se až dosud událo. Michelle a
Harry poslouchali a nepřerušovali ho.
„A vám se podařilo zaznamenat většinu přenosu z první vraždy?“ zeptala se
Michelle, když Hunter skončil.
Vytáhl z kapsy flashku a předal jí ji. „Všechno je to tady.“
Rychle připojila disk k USB portu počítače na svém stole a příštích sedmnáct
minut už nikdo nepronesl ani slovo.

Když nahrávka skončila, stiskla Michelle na své klávesnici klávesu „esc“.
Hunter si všiml, že už nemá tak pevnou ruku jako prve.
Harry vypustil dech, který jako by mu na posledních sedmnáct minut uvízl v
hrdle.
„Ježíšmarjá!“ řekl. „Až dodneška jsem nikdy neviděl nikoho umírat. Viděl
jsem fotky mrtvol… byl jsem u pitvy, ale nikdy jsem doopravdy neviděl někoho
umírat, natožpak aby šlo o mučení a vraždu. A dneska hned dvakrát.“ Hunter
popsal podrobnosti svého prvního telefonického rozhovoru s vrahem a vysvětlil,
jak došlo k alkalické lázni.
„A ty máš za to, že tě obelstil?“ zeptala se Michelle.
Hunter přikývl. „Věděl předem, že vyberu vodu. Celé to patřilo ke hře.“
Michelle konečně zamžikala. „Nedali byste si kafe nebo něco? Já se rozhodně
potřebuju napít. Mám v krku jako na nevadské poušti.“
„Kávu bych si dal rád, díky,“ řekl Hunter.
„Jo, já taky,“ přidal se Garcia.
„Dojdu pro ni.“ Harry už vstával.
„Říkal jsi, že použil k tomuhle přenosu IP adresu, ne webovou adresu jako
dneska?“ vyptávala se Michelle.
„Přesně tak,“ potvrdil Hunter. „Podle Dennise to byla pravděpodobně
ukradená IP adresa.“
Michelle přikývla. „To by mě vůbec nepřekvapovalo, ale je to divné.“
 „Copak?“ zeptal se Hunter.
Harry se vrátil se čtyřmi kávami, džbánkem mléka a nádobkou, kde byly
kostky hnědého a bílého cukru a sáčky umělého sladidla.
„To, že první vražda byla prakticky vysílaná jen-pro-tvé-oči,“ vysvětlovala
Michelle, „ale druhou vypustil do celosvětové internetové sítě.“
Hunter naklonil hlavu ke straně. „No, podle volajícího byl důvod, proč udělal
z druhého vysílání veřejnou záležitost, ten, že se mnou napoprvé nebyla žádná
legrace. Nehrál jsem jeho hru tak, jak chtěl.“
„Ale tomu přece nevěříš.“ Harry podal oběma detektivům kávu. Hunter
zavrtěl hlavu. „Byl až moc dobře připravený.“
„To byl,“ souhlasila Michelle. „A právě proto je mi divné, že se nepustil do
veřejného vysílání hned napoprvé. Už měl všechno pohromadě. Prověřili jsme
to. Doména www.vybersmrt.com byla zaregistrovaná před dvaceti devíti

dny na tchajwanském serveru. Myslím, že to neudělal jenom pro jistotu.
Věděl, že s tím vyjde na veřejnost a že nám způsobí druhý obrovský problém.“
„A to?“ zeptal se Garcia.
„Dnešní přímý přenos trval přesně jedenadvacet minut a osmnáct sekund. Za
tu dobu získal přes patnáct tisíc návštěvníků. Ale my teď žijeme v éře sociálních
sítí. Každý všechno sdílí.“
„Nahrávku naklonovali,“ předvídal Hunter, kam Michelle směřuje.
„Naklonovali,“ připustila Michelle. „Dvě minuty po skončení přenosu už
byly úryvky z ní uložené do několika videoa sociálních sítí, na stránky, jako je
YouTube, Dailymotion a Facebook.“
Hunter a Garcia neříkali nic.
„Bohužel to bylo nevyhnutelné,“ dodal Harry. „Jakmile se něco takhle
divného objeví na internetu, má to potenciál virálu. Naštěstí pro nás se ten
potenciál nerealizoval. Video se trochu šířilo po síti, ale virálu se to ani trochu
nepřiblížilo. Protože jsme se mohli pustit do práce, jen co přenos skončil,
podařilo se nám taky omezit jeho šíření.“
„Monitorujeme tisíce internetových stránek videoa sociálních sítí po celém
světě,“ vysvětlovala Michelle. „Jakmile se na některé objeví úryvek, požádáme
webmastera, aby ho odstranil. Zatím všichni spolupracují.“
„Vrah velmi dobře věděl, že k tomu dojde,“ poznamenal Garcia. „Chci říct,
věděl, že se úryvky, nebo dokonce celý originální přenos, budou šířit po
internetu. Určitě s tím počítal. Baví ho mučit a zabíjet oběti. A čím víc lidí se na
to dívá, tím líp.“
 Nikdo nic neřekl.
Michelle klikla na několik ikonek ve svém počítači a velký monitor na pravé
straně se zaplnil obrazem ženy ležící ve skleněné rakvi. První oběť, sedící ve
skleněné nádrži, byla na monitoru po její levici.
„Automaticky zaznamenáváme každý internetový přenos, který uznáme za
podezřelý,“ řekla. „Samozřejmě jsme to začali nahrávat, jakmile jsme na to
narazili. Myslím, že se nám podařilo vzít to od samého začátku.“ Stiskla tlačítko
„play“.
Hunter s pohledem na monitory přikývl. „Podařilo.“
„Soudě podle zařízení, které si vytvořil,“ ukázal Harry na skleněnou nádrž a
průhlednou rakev na Michelliných obrazovkách, „je ten chlap hodně šikovný
kutil a slušně se vyzná v technice.“
„O tom nepochybuju,“ souhlasil Garcia.
„Podařilo se vám vysledovat jeho telefonát?“ zeptal se Harry.
Garcia zavrtěl hlavou a vysvětlil, že napoprvé vrah přesměrovával svůj
telefonát na policii po celém Los Angeles.

„Ale podruhé už ne?“
„Ne. Tentokrát použil předplacený telefon. Bez GPS. Volání přišlo ze Studio
City, ale netrvalo dost dlouho, aby se dalo pořádně zaměřit.“
Harry se na okamžik zatvářil zádumčivě.
„Už jste ji identifikovali?“ ukázala Michelle na ženskou oběť.
„Pracujeme na tom,“ odvětil Garcia.
„A co první oběť?“
Garcia přikývl a poskytl jí velmi stručný životopis Kevina Lee Parkera.
Michelle se znovu zaměřila na to, co se odehrávalo na monitoru po její
pravici – na ženu ležící ve skleněné rakvi. „Tohle bylo na obrazovce přesně jen
šedesát sekund.“ Ukázala na písmena a číslici v horním levém a pravém rohu
obrazu – SSV a 678. „Víte, co to znamená?“
„Ještě ne.“
„Nápověď, kým by oběť mohla být?“ nadhodil Harry.
Garcia pokrčil rameny. „Takže to není žádná technická zkratka? Něco ve
vztahu k počítačům?“
„Nic z toho, co mě napadá, nemá v tomhle kontextu žádnou relevanci,“
odvětila Michelle a pohlédla na Harryho.
Kývnutím hlavy vyjádřil souhlas. „Jen tak z hlavy – Storage Server, Systems
Software Verification, Static Signature Verification, Smart Security Vector… Nic
z toho tady vůbec nedává smysl.“ Odmlčel se a pohlédl na monitor po
Michellině levici – kde seděl svázaný Kevin Lee Parker s roubíkem v ústech
uvnitř skleněné nádrže. „Stalo se totéž i během prvního přenosu? Vidím, že jste
nezačali nahrávat úplně od začátku. Objevila se tam stejná nebo jiná kombinace
písmen a číslic?“
„Ne, nic,“ opáčil Hunter. „Jediná písmena, co se tam objevila, vytvořila
chemický vzorec hydroxidu sodného.“
„Takže SSV 678 musí být něco, co přímo souvisí s tou ženou,“ usoudil
Harry.
„Možná,“ připustil Hunter. „Až ji identifikujeme, budeme vědět víc.“
„Nemohl bys nám to nechat?“ Dotaz Michelle se týkal nahrávky první oběti.
„Ráda bych to líp analyzovala. Porovnala s dnešním přenosem.“
„Beze všeho.“
Michelle ještě několik vteřin pozorovala přehrávání obrazu na obou
monitorech, pak je přerušila. Ve tváři se jí zračila kombinace hněvu, zoufalství a
odporu. Užuž otevírala rty, jako by chtěla něco říct, ale pak zaváhala a okamžik
svá slova zvažovala.
„Ať je to, kdo chce,“ řekla nakonec. „Je to nadaný programátor s ohromnou
znalostí kyberprostoru. Má to pokryté ze všech úhlů – TTL, využívané

servery, utajení, registrace stránky na Tchaj-wanu, přesměrovávání telefonátů
a tak dále. Když vysílání skončilo, webová stránka zmizela, jako by nikdy
neexistovala. Beze stopy. Šikovně se schovává pod několika elektronickými
ochrannými vrstvami. Abychom se k němu dostali, musíme je sloupnout, jednu
za druhou. Nedá se to obejít. Problém je, že každá vrstva taky funguje jako
upozornění na vetřelce… varování pro něj. Jakmile se nám podaří jednu
odloupnout, dozví se o tom a bude mít víc než dost času reagovat, vytvořit v
případě potřeby další ochranné vrstvy.“
Hunter se zhluboka nadechl. Bylo zcela jasné, že se jejich vyšetřování bude
muset soustředit na počítačové programátory s velikými znalostmi
kyberprostoru, jenže těch bylo v Los Angeles plno: vyskytovali se ve státních i
soukromých organizacích, školách, na univerzitách, ve vlastních garážích…
Takřka všude, kam jste se podívali, jste určitě narazili na někoho se znalostmi
internetu. Potřebovali ještě nějaká další vodítka.
Michelle se zadívala Hunterovi do očí. „Tenhle vrah je tak sebevědomý,
protože ví, že pokud jde o kyberprostor, nedá se vystopovat. Je to kyberpřízrak.
Dokud zůstane v kyberprostoru, nedostaneme se k němu.“

Když nazítří ráno dorazil Hunter do své kanceláře, čekala už kapitánka
Blakeová před velkou obrazovou tabulí, postavenou u jižní stěny. Garcia stál
hned za ní.
Na tabuli už byly přišpendlené nové snímky druhé oběti, ležící ve skleněné
rakvi. Na některých byla její zděšená tvář v různých stadiích zoufalství. Na
některých byly zachyceny pavoučí vosy, vnikající do rakve, a pak znovu, jak
pokrývají celé její tělo a bodají takřka do každičkého jeho centimetru.
Garcia už obeznámil kapitánku Blakeovou s tím, co se dělo během včerejší
večerní schůzky s Michelle Kellyovou a Harrym Millsem v divizi počítačové
kriminality FBI.
„Z pohřešovaných zatím nic neposlali,“ hlásil Garcia, když si Hunter sundal
sako a zapnul počítač. „Tentokrát vrah nedal oběti roubík, takže software na
rozeznávání obličejů by neměl mít problémy s určením shody klíčových bodů,
ale volal jsem jim zrovna před pár minutami. Zatím žádná shoda.“
Hunter přikývl.
„Vyšetřovací tým včera večer doručil zprávu o tarantulových jestřábech,“
vracel se Garcia ke svému stolu.
Hunter a kapitánka Blakeová se za ním otočili.
Sáhl po modré složce vedle své klávesnice a otevřel ji. „Jak jsme tušili,
tenhle vrah přesně věděl, co dělá, a věděl, jak způsobit neuvěřitelnou bolest. Na
rozdíl od včel, které mohou bodnout oběť jen jednou, vosy mohou dát žihadlo
opakovaně a pokaždé se stejným množstvím jedu a krutosti. A rád bych dodal,
že jejich bodnutí je kruté. Podle Schmidtova indexu bolestivosti žihadel je
tarantulový jestřáb úplně nahoře.“
„Podle čehože?“ přerušila ho kapitánka.
„To je škála bolesti, kapitánko,“ objasnil jí to Hunter. „Hodnotí bolest
způsobenou bodnutím hmyzu.“
„Přesně tak,“ kývl Garcia. „Stupnice sahá od nuly do čtyř, přičemž čtyřka je
nejbolestivější. Jen dva druhy hmyzu dosahují čtyřky – tarantulový jestřáb a
mravenec Paraponera clavata.“
„Jak moc jsou běžné?“ zeptala se kapitánka Blakeová.
„V Americe hodně.“ Garcia obrátil stránku ve zprávě a zašklebil se. „Po
pravdě řečeno, tarantulový jestřáb je oficiální státní hmyz Nového Mexika.“

Kapitánka se na něj tupě zadívala. „Ony mají americké státy nějaké oficiální
hmyzy?“
 „Zřejmě ano.“
„Tak co je tedy oficiálním hmyzem Kalifornie?“ Garcia pokrčil rameny.
„Žluťásek Zerene eurydice,“ oznámil Hunter a pohybem ruky pobídl Garciu,
aby pokračoval.
Stalo se.
„V Kalifornii se dá najít jen malý počet druhů vos, hlavně kolem Mohavské
pouště a v částech jižní Kalifornie. Mezi těmito druhy je podle jednoho
entomologa, se kterým jsme mluvili, jeden z nejzajímavějších – Pepsis
menechma.“ Ukázal na tabuli s fotografiemi. „Ten použil vrah.“
„Co je na něm tak zajímavého?“ zeptal se Hunter.
Garcia zavřel složku a vrátil ji na stůl. „Tarantuloví jestřábi jsou v podstatě
samotářské vosy,“ vysvětloval. „Nežijí v hnízdech, ani v rojích, ani v žádném
společenství. Ani se nepohybují ve skupinách.“ Maličko pohnul rameny nahoru
a dolů, jako by říkal co-my-víme. „S výjimkou malé hrstky druhů.“
„Ten, který použil vrah, mezi ně patří,“ usoudila kapitánka. Ani se
nepokusila použít vědecký název, který před několika minutami přečetl Garcia
nahlas.
„Přesně tak,“ potvrdil Garcia. „Tenhle konkrétní druh se velmi podobá tomu
brazilskému, co mě dostal do nemocnice, když jsem byl malý. Žijí ve velkých
rojích, loví a útočí ve skupinách a mají jedno z nejsilnějších, nejbolestivějších a
nejjedovatějších žihadel ze všech tarantulových jestřábů. Jsou to navíc denní
tvorové, což znamená, že nemají moc rádi tmu. Pokud jsou nuceni se v ní
pohybovat, hodně se rozzuří. A to se pak rychle začnou dít moc ošklivé věci.“
Všichni zabloudili očima zpět k tabuli s fotografiemi. Uprostřed byla velká
zvětšená fotografie tarantulového jestřába v letu.
„Takže se nemáme jak dozvědět, kde je vzal.“
„Podle toho entomologa,“ vysvětloval Garcia, „kdybychom našli její tělo,
ještě než se rozloží, mohlo by se nám podařit vystopovat místo jejich původu
pomocí chemické analýzy jedu, který zanechali v jejím krevním oběhu. Jak moc
by nám to pomohlo, to ovšem nikdo neví.“

Garcia dopřál všem chvilku času na rozjímání nad jeho slovy, pak sáhl po
dvou kopiích nové sjetiny, které měl na psacím stole.
„Pokud jde o média, přálo nám trochu štěstí,“ předal sjetiny Hunterovi a
kapitánce Blakeové. „Hlavní tiskoviny vlastně nic nezachytily, ale trochu se o
tom spekuluje na internetu. Jak víte, vysílání bylo naklonované a nahrané na
několik stránek videosítí.“
 Sjetina byla kopií webového zpravodajství. V levém dolním rohu byl malý
snímek ženy ležící ve skleněné rakvi a obklopené tarantulovými jestřáby. Titulek
pod obrázkem zněl: „Realita, nebo hoax?“
„Je to malý článek,“ pokračoval Garcia. „Mluví se tam jen o přímém
hlasování a taky je tam shrnutí, co se dělo potom.“ Pousmál se na Huntera a
kapitánku Blakeovou. „V tomhle konkrétním případě nás zachránil Hollywood.“
„Jak to?“ podivila se kapitánka.
„Momentálně všichni hádají, že to vysílání bylo součástí reklamní kampaně
na nový filmový horor ve stylu reality show. Není to poprvé. Trik spočívá v tom,
že se snažíte přimět veřejnost uvěřit, že nejde o hollywoodskou produkci, ale o
skutečný dokument.“
Kapitánka vrátila sjetinu Garciovi. „To se nám náramně hodí. Jen ať těm
hollywoodským kecům věří.“ Otočila se zpátky k tabuli s fotografiemi. „Ale
něco na tom je. Tohle opravdu vypadá jako technický scénář k filmovému
hororu. Ubodána k smrti obřími vosami, téměř rozpuštěný v roztoku louhu. Co
to sakra má být?“
„Nejobávanější smrt,“ řekl Hunter.
„Cože?“
„Možnosti, které nám tenhle vrah poskytl,“ pokračoval Hunter. „U první
oběti – upálit, nebo utopit. U druhé – pohřbít zaživa, nebo sežrat zaživa. Proč
zrovna tyhle metody?“ Přistoupil k počítači, zapnul vyhledávač a vyvolal si
webovou stránku. „No, zjistil jsem, že právě tyhle způsoby smrti byly na základě
hlasování veřejnosti zařazeny mezi deset nejhorších.“
Garcia a kapitánka Blakeová se přemístili za Hunterův stůl. Seznam na
obrazovce začínal desátým místem a pokračoval vzestupně až k jedničce.
Všechny způsoby smrti, zmiňované a použité vrahem, tu byly. Utopení bylo na
šestém místě. Uhoření zaživa na druhém. Sežrání zaživa (hmyzem nebo zvěří)
zaujímalo pátou pozici, kdežto pohřbení zaživa třetí. Odhlasované

číslo jedna, nejobávanější a nejbolestivější způsob smrti, bylo vhození do
žíraviny.
Kapitánka Blakeová cítila, jak jí teplota v těle klesla o několik stupňů.
„Našel jsem několik seznamů,“ vysvětloval Hunter. „Většinou jde jen o
obměnu tohohle. Různé pořadí, ale většinou stejné způsoby smrti.“
„Myslíte, že to dělá takhle?“ zeptala se kapitánka. „Že prochází nějaký šílený
seznam smrtí, který našel na internetu?“
„Nevím, co dělá, kapitánko. Ale mohl na ten seznam klidně přijít sám.“
Kapitánka Blakeová se na Huntera zamračila.
„Kdybych vám ten seznam neukázal a jen vás požádal, abyste sepsala deset
nejhorších způsobů smrti, jaké vás napadnou, určitě byste jich tam měla nejmíň
šest nebo sedm stejných.“
Kapitánka Blakeová se nad tím krátce zamyslela.
„Pohřbení zaživa, upálení zaživa, sežrání zaživa, utopení… to jsou všechno
všeobecně obávané způsoby smrti,“ dodal Hunter.
„Tak jo, možná si kurva sestavil vlastní seznam smrtí,“ souhlasila kapitánka.
„Ale moje otázka trvá. Myslíte, že dělá zrovna tohle? Postupuje podle nějakého
šíleného seznamu jen tak pro zábavu?“
„Je to možné,“ připustil Hunter po rozpačité odmlce.
„Hajzl jeden. A co tohle?“ Kapitánka Blakeová ukázala na jednu sjetinu na
tabuli, konkrétně na slovo uprostřed dolního okraje na obrazovce, které se tam
objevilo během přenosu. „VINNA. Očividně nám sděloval, že podle jeho choré
mysli se ta žena něčím provinila.“
„Možná,“ souhlasil Garcia. „Ale problém je, že jestli je ten chlap opravdu
psychopat, pak se mohla provinit prakticky čímkoli, kapitánko. Ani ho nemusela
znát. Mohla mu šlápnout na nohu v návalu v metru nebo odmítnout jeho návrhy
v baru nebo se mu jednoduše třeba nelíbilo, jak si češe vlasy nebo jak se na něj
kouká. Psychopat vezme zavděk každou záminkou.“
Garcia měl pravdu. Psychopati mají velice zkreslené vidění reality. Jejich
emoce jsou zpravidla tak odtažité, že je i ty nejprostší věci mohou ovlivnit
nejnepředvídatelnějším způsobem a takřka cokoli může odstartovat nesmírně
násilnou reakci. Obvykle se považují za nadřazené všem kolem sebe.
Inteligentnější. Přitažlivější. Nadanější. Lepší ve všem. Neumějí se dost dobře
vypořádat s odmítnutím, aťsi je sebemenší, považují je za agresi vůči své
nadřazenosti. Dají se velmi snadno urazit a často jsou znechuceni všedností
života ostatních lidí. Celkově jsou psychopati obvykle impulzivní, špatně se
ovládají a zločinů se zpravidla dopouštějí z okamžitého popudu, ale někteří jsou
schopni i velice složitého plánování. Někteří dokonce i dokázali udržet nestvůru
ve svém nitru dlouho na uzdě, dokud nepřišla chvíle, aby ji vypustili.

„Nebo mohl prostě hrát na lidskou tvárnost,“ pronesl nakonec Hunter.
Kapitánka Blakeová po něm vrhla pohled, vyjadřující co-to-má-sakra-
-znamenat.
„Manipulace lidskými názory, nebo, nejjednodušeji řečeno, drby.“ Hunter
zapíchl ukazováček do slova VINNA na jednom ze snímků na tabuli. „To
některým lidem stačí, aby si vytvořili názor na nějaký předmět nebo osobu,
kapitánko. Je to psychologický trik. Způsob, jak nasměrovat něčí názor tam nebo
onam. Je to nejsilnější zbraň tisku a médií. Používají ji dennodenně.“
„Manipulace lidskými názory?“ opakovala kapitánka.
„Přesně tak. Stává se nám to všem, ať už to chápeme, nebo ne. Právě proto
jde o tak účinný trik. Jestli uvidíte v novinách nebo v televizi něčí fotografii, pod
kterou bude velkými písmeny napsáno VINEN, váš mozek se podvědomě začne
přiklánět k předpojatému, vnucenému názoru na dotyčnou osobu. ‚Když je to
napsané, tak to musí být pravda.‘ Nemusíte číst článek. Nepotřebujete znát
jméno toho člověka. Ani nepotřebujete zjišťovat, co měl udělat. To je síla drbů.
A ta síla je značná.“
„A dnešní společnost stojí na hlasování o výsledcích života jiných lidí,“
poznamenal Garcia.
Kapitánka Blakeová se k němu otočila.
Zapraštěl klouby prstů a vysvětloval: „Jen si pusťte televizi, kapitánko, a
zaplaví vás všelijaké reality show o lidech ve vile, v džungli, na ostrově, na lodi,
na jevišti, nač si vzpomenete. Po veřejnosti se žádá, aby hlasovala o všem,
počínaje tím, co a jestli vůbec budou jíst, až po to, kde budou spát, s kým se
spárují, jaké hloupé úkoly mají plnit, jestli by měli zůstat ve hře nebo odejít –
seznam je nekonečný. Tenhle vrah prostě jen postoupil o fous výš.“
„Ale udělal to velice šikovně,“ ujal se slova Hunter. „Vůbec nevyzval
veřejnost k hlasování o tom, zda má oběť žít, nebo zemřít. To už bylo
rozhodnuto. Psychologicky vzato to stačí, aby měla většina lidí pocit, že má čisté
svědomí.“
Kapitánka Blakeová nad tím okamžik přemýšlela.
„To znamená… proč by se měli lidé cítit provinile?“ zadívala se na snímek
ženy, ležící ve skleněné rakvi. „Není to jejich vina, že je v té rakvi. Oni ji tam
nedali. Stejně umře. Oni jen hrají s sebou a vyberou jak.“
Hunter souhlasil. „Problém tady představuje důvod, proč jsou televizní
reality show tak úspěšné a proč je jich tolik – jsou totiž vymyšlené tak, že dávají
lidem falešný pocit moci. Moci určovat, co se stane v dané situaci. Moci
rozhodovat o osudu jiných lidí, takříkajíc. A ta moc je jedním z
nejnávykovějších pocitů, co existují. Právě proto si všichni pořád chodí pro
nášup.“

Posedávat a čekat, až program rozeznávání obličejů, se kterým pracovalo
oddělení pohřešovaných osob, narazí na shodu – k tomu nebyli ochotni ani
Hunter, ani Garcia.
Dopoledne si Hunter u městského psychologa zjistil, kdo byl přidělen Anitě
Lee Parkerové, vdově po první oběti, aby jí pomohl zvládat žal. Podle doktora
Greenea se s ním dosud Anita vypořádávala tím nejhorším možným způsobem.
Dosud setrvávala ve fázi popírání. Její mozek odmítal přijmout, co se manželovi
stalo. Poslední dva dny proseděla v obývacím pokoji, kde čekala, až se Kevin
vrátí domů. Začínala nastupovat hluboká deprese. Nejsmutnější bylo, že v
důsledku toho začala zanedbávat svou dcerušku Lilii. Doktor Greene dal Anitě
předpis na antidepresiva, ale jestli se její stav brzy nezačne zlepšovat, budou se
muset do případu zapojit organizace pro duševní zdraví a pro péči o dítě.
Hunter měl primárně v úmyslu ukázat Anitě snímek druhé oběti. Zjistit, jestli
tu ženu nezná. Možná ji znal Kevin. Možná to byla rodinná přítelkyně. Kdyby se
dalo potvrdit, že se obě oběti navzájem znaly – v jakékoli rovině – aspoň by se
tím vyšetřování nasměrovalo na pevnější půdu. Nahodilost, s níž si podle jejich
dosavadního názoru vrah vybíral oběti, už by nebyla nahodilostí. Momentálně by
však Anita Lee Parkerová nebyla schopna odpovídat na žádné otázky. Její
podvědomí blokovalo vše, co by ji nutilo řešit tragédii manželovy smrti. Patrně
by Huntera a Garciu ani nepoznala. Nebylo by divu, kdyby se jí celá vzpomínka
na jejich setkání, i když k němu došlo před pouhými dvěma dny, vymazala z
paměti.
Dokud byla Anita ještě v šoku, bylo zřejmě nejlepší vsadit na Kevinova
nejlepšího přítele a kolegu z práce Emilia.
V sobotu bylo v Next-Genu nejvíc rušno a ve 12.28 byl obchod plný lidí,
kteří brousili mezi regály a zkoušeli si nejnovější hry. Emilio právě pomáhal
jednomu zákazníkovi vybrat ze dvou titulů, když Hunter a Garcia vstoupili do
prodejny. Jakmile je Emilio uviděl, celé jeho chování se úplně změnilo.
„Mohli bychom si krátce popovídat, Emilio?“ přistoupil k němu Hunter,
jakmile skončil jednání se zákazníkem.
Emilio nervózně přikývl. Vedl je dveřmi za pokladnou do odpočívárny
personálu v zázemí obchodu.

Emilio vypadal unaveně a nervózně. Pod očima měl viditelné tmavé kruhy.
Nikdo si nesedl. Emilio zůstal stát vedle starého umakartového stolu uprostřed
místnosti a Hunter s Garciou u dveří.
„Děje se něco?“ zeptal se Garcia s odkazem na Emiliovu znatelnou
vystrašenost, kterou při prvním setkání nepozorovali.
Rychlé zavrtění hlavou. „Ne, kdepak.“ Nepodíval se nikomu do očí.
 „Nevzpomněl jste si na něco o Kevinovi, co bychom měli vědět?“
„Ne. Nic. Už jsem vám všechno pověděl.“
„No, ale něco se stalo,“ opáčil Garcia. „Protože po pravdě řečeno, s tímhle
obličejem byste se do pokeru neměl pouštět.“
Emilio konečně pohlédl Garciovi do očí.
„Ať je to, co chce, my na to stejně přijdeme, takže byste nám to měl povědět
a ušetřit nám všem trochu času.“
Emilio se zhluboka nadechl a sklopil zrak k podlaze. Hunter a Garcia čekali.
„Nabídli mi místo vedoucího tady v krámě. Kevinovo místo.“
„No a…?“ Garcia pořád ještě čekal na něco dalšího.
„To je všechno.“ Emilio si nervózní rukou přejel knírek.
„A v čem je problém?“
Nejisté uchechtnutí. „Já vím, jak to chodí, člověče. Jestli tu práci přijmu,
začnete si myslet, že jsem měl něco společného s tím, co se Kevinovi stalo. Je to
motiv, ne? Já převezmu jeho starou práci. Ale věřte mi, já neměl zdání, že mi
nabídnou místo vedoucího. Ani tu nejsem služebně nejstarší zaměstnanec. Měli
to nabídnout Tomovi. To by byl dobrý vedoucí.“ Bezmála sípal.
„Kevin byl můj nejlepší kamarád. Byli jsme jako bratři…“
Garcia obdařil Emilia chápavým úsměvem a zvedl ruku, aby ho zarazil.
„Emilio, dovolte, abych vás teď přerušil. Díváte se moc na kriminálky v
televizi.“
Emilio se vrátil pohledem k oběma detektivům.
Hunter přikývl. „Má pravdu. Naneštěstí pro nás to není tak jednoduché.
Když přijmete místo vedoucího, neocitnete se tím na prvním místě seznamu
podezřelých, Emilio.“
„Vážně?“ Emiliovi jako by spadlo z ramen těžké břímě.
„Vážně,“ ujistil ho Garcia. „Důvod, proč jsme tady, je ten, že bychom rádi,
kdybyste se nám na něco podíval.“
Ukázali mu vytištěnou fotografii ženy ležící uvnitř skleněné rakve. Snímek
byl pořízený hned na začátku vysílání; slovo VINNA se ještě na dolním okraji
obrazu neobjevilo, ani hlasovací tlačítka. Avšak písmena SSV a sekvence 678
byly v horních rozích jasně viditelné.

Emilio na fotku dlouhou chvíli hleděl a drbal se přitom na bradě. „Já…
nevím,“ pronesl nakonec. „Ale ten obličej je mi nějak povědomý.“
Oba detektivové potlačovali vzrušení.
„Myslíte, že už jste ji viděl? Možná s Kevinem?“
 Ještě několik vteřin zíral na sjetinu, pak zavrtěl hlavou. „Ne, nemyslím, že s
Kevinem. Kevin fakt neměl moc kamarádů. Byl pořád doma s Anitou, tady v
práci nebo hrál online hry, když jsme zavřeli obchod. Nechodil do barů ani do
nočních klubů, nic takového. Nesetkával se moc s lidmi.“
„Třeba to byla zákaznice,“ přitlačil Garcia. „Mohl jste ji vidět v obchodě.“
Emilio se nad tím krátce zamyslel. „Je to možné. Můžu to ukázat ostatním
klukům v krámě? Jestli je to zákaznice, mohl by si ji někdo z nich pamatovat
líp.“
„Prosím, udělejte to,“ požádal Garcia. „Ale dovolte, abych se zeptal ještě na
jednu věc. Ta písmena a číslice tady nahoře.“ Ukázal na fotografii. „Neříkají
vám něco? SSV a 678?“
Emilio o tom okamžik uvažoval. „Jediné SSV, co mě napadá, je SSV
Normandy.“
„Co prosím?“
„SSV Normandy. To je vesmírná loď, která se objevuje ve hře Mass Effect
2.“
„Vesmírná loď?“
„Přesně tak. Ta hra je už několik let stará. Vyšla roku… 2010, myslím.
Dohrál jsem ji. Je to docela dobrá hra.“
„Hrál ji Kevin? Myslím jako na internetu s jinými lidmi?“
Emilio zavrtěl hlavou. „Mass Effect 2 se nedá hrát ve víc lidech. Je to sólová
hra. Hrajete proti počítači.“
Garcia přikývl. „A co ty číslice? Třeba herní skóre?“
„Z Mass Effect 2 to nebude,“ řekl Emilio. „V té hře se skóre nepočítá.
Jednoduše dokončíte úroveň a pak přejdete do další, až jsou dokončené
všechny.“
Garcia pohlédl na Huntera a oba potřásli hlavami současně. Ani jeden z nich
nevěřil, že SSV nebo 678 má něco společného s nějakou videohrou.
Vrátili se do hlavního prostoru obchodu a Emilio ukázal vytištěnou fotografii
dalším třem zaměstnancům, kteří měli směnu. Hunter a Garcia viděli, jak jeden
po druhém zírají na snímek ženy, mračí se, dumají, škrábou se na nose a pak
zvolna vrtí hlavami. Jestli byla zákaznicí tohoto obchodu, zřejmě si ji nikdo
nepamatoval.
„Stejně mi na ní připadá něco povědomého,“ prohlásil Emilio s pohledem
stále upřeným na sjetinu.
Hunter a Garcia mu dopřáli ještě několik minut.

 Nic.
Oba detektivové věděli, že nemá smysl ho nutit.
„To nic, Emilio.“ Garcia mu podal jednu ze svých navštívenek. „Co kdybyste
si tu fotografii nechal? Nechte to trochu uležet a pak se k ní párkrát během dne
vraťte. Takhle funguje paměť líp. Kdybyste si na něco vzpomněl, i na sebemenší
maličkost, zavolejte mi – kdykoli. Všechna moje čísla jsou na vizitce.“

Přestože od začátku vyšetřování uplynulo teprve několik dní, Hunter a
Garcia pracovali už patnáct dní bez přestávky. Kapitánka Blakeová jim oběma
nařídila, aby si v neděli udělali volno.
Poslechli.
Garcia dopil zbytek kávy a přes malý kuchyňský stůl se chabě usmál na svou
manželku Annu. Byli spolu už od posledního ročníku střední školy a Garcia si
byl jistý, že jeho žena je svého druhu anděl, protože věděl, že žádný člověk by
ho nedokázal chápat a přijímat tak jako ona.
Anna mu stála po boku od samého začátku. Dávno předtím, než se rozhodl
stát policajtem. Viděla, jak se na to nadřel a jak je do toho ponořený. Ale ze
všeho nejdůležitější bylo, že chápala závazky a oběti, jež k té práci patřily, a
přijímala je bez námitek a bez hněvivých výčitek. Také chápala, že Garcia nikdy
nemluví o své práci ani o žádném z vyšetřování, na kterých se podílel. Nikdy se
na ně dokonce ani nevyptávala. Věděla, že prostě nechce nosit s sebou domů nic
ze šílenství svého profesního života, a obdivovala ho za to. Přes veškerou svou
sílu se však Anna obávala, že věci, které Garcia vídá den co den, ho vnitřně
mění. Cítila to.
„Tak co bys chtěl dělat, když máš dneska volno?“ zeptala se ho a opětovala
jeho úsměv. Anna byla nezvykle, ale úchvatně krásná. Jemný srdcovitý obličej
dokonale doplňovaly nádherné oříškové oči, krátké černé vlasy a úsměv, který
dokázal rozněžnit každého muže. Pleť měla smetanově hladkou a k tomu pevnou
postavu profesionální tanečnice.
„Co chceš ty,“ odvětil Garcia. „Máš něco v plánu?“
„Uvažovala jsem o tom, že bych si šla po snídani zaběhat.“
„Do parku?“
„Hm.“
„To zní skvěle. Smím se připojit?“
Anna se na Garciu zašklebila. Přesně věděl, co to znamená.
Ve škole býval Garcia skvělý běžec na trati i v terénních závodech, zvlášť na
velké vzdálenosti. Od té doby, co vyšel ze školy a stal se policajtem, se jeho
tělesná kondice dokonce ještě zlepšila. Třikrát běžel Bostonský a třikrát
Newyorský maraton, pokaždé v čase nižším než dvě hodiny a čtyřicet minut.
„Poběžím tvým tempem, slibuju,“ prohlásil. „Jestli tě jen jednou jedinkrát

předběhnu, máš mé svolení podrazit mi zezadu nohy a pak do mě kopnout,
až budu ležet.“
Městský park Montebello byl jen dva bloky od jejich bytu. Od západu vanul
mírný větřík a zářivě modrou oblohu nehyzdil jediný mráček. Park byl plný lidí,
kteří si sem přišli zaběhat, zajezdit na kole nebo na kolečkových bruslích,
vyvenčit psy nebo jednoduše lenivě polehávat a užívat si sluníčka. Přestože
nikdy aktivně nesportovala, nebyla Anna žádná padavka. Tempo jejího běhu
bylo stejnoměrné a vytrvalé. Garcia dostál slovu, stále se držel po manželčině
boku nebo krok za ní. Právě dokončili dvě ze tří zamýšlených koleček parkem,
když Garcia uslyšel za sebou rachotivý zvuk. Rychle se otočil a spatřil muže, na
pohled asi pětapadesátiletého, jak se hroutí na zem. Jeho kolo leželo nedbale
pohozené na běžecké stezce pár kroků před ním. Nehýbal se.
„Anno, počkej,“ zavolal Garcia.
Anna se zastavila a otočila se. Hned zpozorovala muže na zemi. „Panebože!
Co se stalo?“
„Nevím.“ Garcia už se hnal k muži.
Další cyklista, mladší, zpomalil a zastavil asi dva metry od místa, kde muž
spadl.
„Co se stalo?“ ptal se Garcia a už si klekal vedle muže.
„Nevím,“ odvětil cyklista. „Prostě jel přede mnou, najednou se zčistajasna
začal kymácet na všechny strany a pak bum, spadl z kola a dopadl po hlavě na
zem.“
Kolem se začínali shromažďovat další lidé.
„Znáte ho?“ zeptal se Garcia.
Cyklista zavrtěl hlavou. „Nemám zdání, kdo to je, ale musí být místní. Už
jsem ho párkrát viděl jezdit na kole po parku.“
Garcia rychle muže otočil tak, aby ležel naznak. Hrudník se mu
nepohyboval. Přestal dýchat, jasné znamení, že utrpěl srdeční zástavu.
„Má infarkt,“ konstatoval s pohledem na Annu.
„Panebože.“ Anna zvedla třesoucí se ruku k ústům. „Co mám dělat?“
„Zavolat sanitku, hned.“
„Telefon mám doma.“
Garcia rychle sáhl do kapsy pro mobil a podal ho Anně.
 Kolem se už vytvořil zástup zvědavců. Všichni jen stáli a přihlíželi s
vyvalenýma očima. Nikdo další pomoc nenabídl.
Za uplynulých sedm dní zemřeli Garciovi před očima dva lidé, kterým
nemohl vůbec nijak pomoci. Dnes nepřipadalo v úvahu, že by nehybně stál a
přihlížel jako všichni tady. Nepřipadalo v úvahu, že by neudělal všechno, co je v
jeho silách, aby tomu muži pomohl.

Garcia okamžitě začal provádět srdeční masáž oběma rukama, snažil se
uměle vypumpovat krev z mužova srdce do těla.
„Co se stalo?“ zavolal muž v běžeckém úboru a se zpoceným obličejem,
který se právě přiblížil ke skupině přihlížejících.
„Asi infarkt,“ odpověděla jakási žena.
„Pusťte mě k němu,“ vykřikl muž. „Jsem doktor.“ Hned ho nechali projít.
Muž poklekl vedle Garcii. „Jak dlouho má zástavu?“
„Ani ne minutu.“ Garcia vzhlédl, pátral po mladším cyklistovi, aby od něj
získal informace. Byl pryč.
„Sanitka by tu měla být do pěti minut,“ oznamovala Anna trochu
rozechvělým hlasem.
„Fajn, budu potřebovat vaši pomoc,“ oslovil doktor Garciu. „Musíme
pokračovat s kardiopulmonální resuscitací, dokud sanitka nedorazí.“
Garcia přikývl.
„Pokračujte v masáži srdce, já mu budu dávat umělé dýchání. Snažte se asi o
stovku stlačení za minutu. Já vám to budu počítat. Teď jich udělejte deset, než
začnu.“
Garcia začal stlačovat hrudník muže v bezvědomí, pevně a rytmicky, a s
každým stlačením mu paměť předhodila další nahodilý obraz obětí z internetu,
jak mu umíraly před očima.
„… a deset,“ pronesl doktor a vytrhl tím Garciu z jeho hrůzného transu.
Stiskl muži chřípí dvěma prsty, aby zabránil unikání vzduchu, zhluboka se
nadechl a přitiskl ústa na ústa ležícího, načež do nich asi dvě vteřiny dýchal. Oči
nespouštěl z mužovy hrudi, která se mírně nadzvedla, což znamenalo, že už je
uvnitř dost vzduchu. Proces dvakrát opakoval.
Muž stále ještě sám od sebe nedýchal.
„Tentokrát potřebuju třicet stlačení,“ řekl doktor. Z dálky bylo slyšet sirény.
„Jsou asi dvě a půl minuty odtud,“ poznamenal Garcia, znovu stlačující
mužovu hruď.
Doktor na něj zvědavě pohlédl.
 „Jsem policajt, já to poznám.“
Když Garcia dokončil třicet stlačení hrudníku, provedl doktor další dvě kola
umělého dýchání.
Muž stále nezačínal dýchat samostatně.
Opakovali proces ještě dvakrát, než uslyšeli hlasitý ruch, jak sanitka vjela na
trávu a mezi stromy dorazila až k nim.
„Už to převezmeme,“ pronesl záchranář poklekající k mužově hlavě.

Garcia přestal s masáží srdce. Ruce se mu třásly, a přestože byl od přírody
klidný, teď byl viditelně vystresovaný.
„Vedl jste si dobře,“ pochválil ho doktor. „Dělali jsme, co jsme mohli, a
všechno, co se dalo s ohledem na situaci. Nikdo by to nemohl zvládnout líp.“
Garcia nespouštěl oči z muže, kterého převzali záchranáři a teď mu připevňovali
na obličej resuscitační masku.
„Musíme dát elektrošok,“ řekl jeden ze záchranářů. „Ztrácíme ho.“ Anně
vhrkly do očí slzy. „Panebože.“
Garcia ji objal, zatímco záchranáři přinášeli přenosný defibrilátor.
„Ustoupit,“ zvolal jeden z nich předtím, než pustil do mužovy hrudi
elektrický výboj o síle dvou set joulů.
Nic.
Záchranář zvýšil energii na tři sta joulů a pustil další elektrošok. Pořád nic.
Tři sta šedesát joulů. Muž se ani nepohnul.
Oba záchranáři se po sobě podívali. Nic víc už dělat nemohli. Veškeré úsilí
bylo nadarmo.
Anna zabořila obličej do Garciovy hrudi a rozplakala se, zatímco Garcia
zápasil s obrovským pocitem viny, který se ho zmocnil.

„Všechno dobrý?“ zeptal se Hunter Garcii, jen co nazítří ráno dorazil do
kanceláře a okamžitě postřehl, že parťáka něco trápí.
Garcia mu vyprávěl, co se včera odehrálo v parku.
„Mrzí mě, že to Anna musela vidět,“ poznamenal Hunter.
„Jako by mě poslední dobou smrt pronásledovala úplně všude,“ opáčil
Garcia. „A nikomu z těch lidí nemůžu nijak pomoct.“
„Podle toho, cos mi říkal, jsi včera udělal, co bylo v tvých silách, Carlosi. A
víš přece, že i při tomhle vyšetřování děláme, co můžeme.“ Hunter se opřel o
okraj svého stolu. „Přesně tohle ten vrah chce. Jestli se necháme přemoct
frustrací, začneme dělat chyby a ledacos přehlédneme.“
 Garcia se zhluboka nadechl a kývl. „Jo, já vím. Jsem jen z toho včerejška
ještě trochu rozhozený. Myslel jsem, že ho dokážu zachránit, fakt jsem si to
myslel. A škoda že ho Anna viděla umírat.“ Vstal a rozhlédl se kolem sebe, jako
by něco hledal.
„Půjdu dolů k automatu,“ zkontroloval si, kolik má v kapse drobných.
„Potřebuju nějaký energetický nápoj. Dáš si taky?“ Hunter zavrtěl hlavou.
„To je dobrý.“
Garcia odpověděl kývnutím, vrátil drobné do kapsy a vyšel z kanceláře.

Dvacet minut poté obdrželi Hunter a Garcia dvě zprávy. První se týkala
sledování všech příchozích i odchozích hovorů z mobilního telefonu Kevina Lee
Parkera za poslední dva týdny. Nebylo tam nic mimořádného. Všechny přijaté i
odchozí hovory byly s manželkou. Jak prve řekl Emilio, nezdálo se, že by Kevin
vedl nějak rozsáhlý společenský život.
Druhá zpráva obsahovala možné významy zkratky SSV, těch tří písmen,
která se objevila v levém horním rohu obrazovky během druhého přenosu.
Dělily se do pěti kategorií: informační technologie (dvacet šest záznamů),
armáda a státní správa (dvacet dva záznamů), přírodní vědy a medicína (třicet
dva záznamů), společenské organizace, školy a jiné (dvacet čtyři záznamů),
obchod a finance (osmnáct záznamů).
Dlouhou dobu všechno procházeli.
„Říká ti to něco?“ zeptal se nakonec Garcia.
Hunter zvolna vrtěl hlavou a přitom po iksté pročítal celý seznam zkratek.
Ani jedna na pohled neměla žádnou souvislost s případem.

„Symfonici ze Silicon Valley, Společnost pro socializaci výroby?“ Garcia
svraštil čelo, když četl nahlas první dva záznamy z kategorie „organizace, školy
a jiné“. Otočil stránku a podíval se na záznamy ze sekce „armáda a státní
správa“. „Systém sledování vazeb, Spolek sportovní veřejnosti? To je úplná
cvokárna.“
Na konci zprávy bylo uvedeno konstatování, že nebyly nalezeny žádné
záznamy pro SSV678 ani 678SSV. Vyzkoušeli všechno, dokonce použili číslice i
jako souřadnice v mapě. 6,78 vyšlo jako označení jakéhosi místa na jihozápadě
Srí Lanky v Lakadivském moři. 67,8 se také nalézalo pod vodou, několik
kilometrů na západ od Norska v Norském moři.
Hunter odložil zprávu a promnul si oči. Zatím jim nic nedávalo smysl.
Přesně jak řekla Michelle Kellyová, všechno končilo ve slepé uličce. Ani
oddělení pohřešovaných osob dosud nenašlo žádnou shodu stran zavražděné
ženy.
Hunter zabloudil pohledem k tabuli s fotografiemi a skončil u vytištěného
snímku pořízeného na počátku vysílání. Tou dobou už bylo o osudu ženy
rozhodnuto. Jenom ležela ve skleněné rakvi, zkoprnělá a zmatená, a modlila se o
zázrak. Ve tváři se jí dosud zračila naděje. Na snímku mělo POHŘBÍT 325 hlasů
a SEŽRAT 388.
Garcia konečně zvedl oči od zprávy o zkratkách a odložil ji zpátky na stůl,
když mu zazvonil telefon.
„Detektiv Garcia, vraždy,“ ohlásil se.
„Detektive, tady je Emilio Mendoza.“ Krátká pauza. „Ta paní na obrázku, co
jste mi dal… už vím, kde jsem ji viděl. Zrovna teď se na ni dívám.“

Michelle Kellyová a Harry Mills si už stokrát prošli každičký krok svého
operačního plánu na dopadení „Bobbyho“, internetového pedofila. Přesto věděli,
že existuje milion možností, že se něco pokazí. Jen se modlili, aby se to nestalo.
Michelle se také nemohla dočkat, až tohle vyšetřování FBI skončí. Dvě
internetové vraždy už ji začínaly strašit na každém kroku. Vrahova arogance jí
nemálo vadila. Chtěla vložit veškeré úsilí do případu losangeleské policie.

„Lucy“, školačka, za kterou se Michelle vydávala na internetu, seděla na
lavičce na Venice Beach čelem ke skejtovací dráze, když k ní „Bobby“ přistoupil
zezadu.
„Lucy?“ zeptal se opatrně, ale odpověď už znal. Pozoroval ji z dálky
dobrých dvacet minut.
Lucy se otočila a okamžik na Bobbyho hleděla. V obličeji se jí zračil
nechápavý výraz.
„To jsem já, Bobby.“
Ve skutečnosti se Lucy jmenovala Sophie Brooková a byla to
jedenadvacetiletá profesionální herečka z východního Los Angeles, kterou FBI
využila už třikrát. Byla výtečná herečka, ale její hlavní dar, aspoň podle názoru
FBI, bylo to, že měla vzezření, tělo, hlas a pleť dospívající dívky. Když se
správně oblékla, nedělalo jí potíže vydávat se za třináctiletou školačku. A přesně
takovou fotografii poslala Michelle Kellyová po internetu Bobbymu. Na pohled
něžná a naivní Sophie se přestrojila za Lucy, školačku z chatovací místnosti, a
Bobby na to skočil.
Dnes ráno si však nemuseli dělat starosti s tím, aby Sophie vypadala na
třináct, protože každá třináctiletá dívka, která chce zapůsobit na staršího
„chlapce“, by se snažila působit dospěleji. Nastrojili ji do modré džínové
sukně, balerínek bez podpatků, trendy bílého topu a kratičké džínové bundy.
Blond vlasy měla rozpuštěné, splývaly jí přes ramena a trochu se nalíčila ve
stylu mladší dívky, která chce vypadat starší.
Sophie trénovala na tuhle práci už několik týdnů, prošla dokonce i
intenzivním kurzem sebeobrany s instruktorem FBI. V pravé kapse bundy měla
také miniaturní nádobku pepřového spreje – pro jistotu.
Agenti FBI zpozorovali Bobbyho v momentě, kdy vykročil po East Mar-

ket Street směrem ke skateparku. Měl na sobě tmavomodrou bundu s kapucí
vytaženou přes hlavu, modré džíny, bílé tenisky Nike a červený batůžek.
Zvláštní – ona se přestrojila za starší, on se přestrojil za mladšího.
Každý Bobbyho pohyb zaznamenávala kamera umístěná ve strategickém
bodě na vrcholku jedné skejtovací rampy. Každé slovo, které pronesl, nahrávala
Lucy přes mikrofon, jejž měla pod tričkem. Agent v civilu na pláži předstíral, že
hází míček svému psovi, přičemž Bobbyho z bezpečné vzdálenosti pozoroval.
Překvapení ve tváři Lucy bylo veskrze předstírané. Michelle s ní prošla celý
scénář víc než desetkrát.
„Nezapomínej, věříš, že je mu jedenadvacet. Až ho poprvé uvidíš, buď
šokovaná. Buď uražená, že ti lhal. Zlob se, že zneužil tvou důvěru.“
„Páni,“ pronesl Bobby se širokým úsměvem a sundal si kapuci. „Naživo jsi
ještě hezčí. Koukám, že vypadáš úžasně.“
„To je ale hajzl,“ pronesl Harry ze svého pozorovacího stanoviště na konci
East Market Street.
Lucy zvlhly oči. „To je nějaký vtip?“
„Ne, to jsem já, Bobby.“
Bobbymu bylo kolem pětatřiceti, měl krátké světlé vlasy, hranatou bradu,
mužné rty, výrazný nos a vábivé bleděmodré oči. Nevypadal vůbec špatně.
Patrně pro něj nebyl problém upoutat pozornost žen. Problém byl v tom, že
dával přednost malým holčičkám.
Bobby se posadil.
Lucy se o pár centimetrů odtáhla.
„Ptáček je v hnízdě,“ pronesl Harry do mikrofonu. „Už ho můžeme sebrat.“
„Ještě ne,“ odvětila Michelle. Stála jen pár metrů od Lucy a Bobbyho a
předstírala, že poslouchá hudbu z iPodu a přitom pozoruje, co předvádějí kluci
na skejtech. „Ať si chvilku povídají.“
 „Tobě není jedenadvacet,“ řekla Lucy třesoucím se hlasem.
„Ale prosím tě, nerozčiluj se,“ Bobby nasadil svůj nejlepší výraz smutného
štěňátka. „Dej mi šanci ti to vysvětlit, Lucy. Jsem to pořád já, ten Bobby, kterého
znáš. Ten Bobby, se kterým už čtyři měsíce chatuješ. Ten Bobby, do kterého jsi
říkala, že jsi zamilovaná. Já jen… nevěděl, jak ti to mám na tom chatu povědět.“
Po líčku Lucy skanula slza.
„Sakra, ta je dobrá,“ zašeptal si Harry pro sebe.
„Zapomeň na věk,“ říkal Bobby něžným hlasem. „Ten není důležitý.
Pamatuješ, jak jsme se setkali? Jak jsme si povídali? Jak jsme se poznali

a jak dobře jsme si rozuměli? Nic se nezměnilo. Uvnitř jsem pořád stejný.
No tak, Lucy, copak nevěříš, že když mezi dvěma lidmi vznikne tak silné spojení
jako mezi námi, když najdou spřízněnou duši, nezáleží už na ničem jiném? Vím,
že jsi dost dospělá, abys to pochopila.“
Žádná odpověď.
„Podle mě jsi neuvěřitelný a krásný člověk,“ pokračoval Bobby. „Miluju tě,
Lucy. Nechápu, proč by na tom měl věk něco změnit.“
„Slyšíš toho zmrda?“ otázal se Harry do mikrofonu.
„Jo, slovo od slova,“ odtušila Michelle. „Je to slizák hnusná.“ Lucy neříkala
nic. Jenom seděla a tvářila se ublíženě.
„Nemohli bychom se projít a ještě si trochu promluvit?“ zeptal se Bobby.
„Moc jsem se těšil, až tě uvidím.“
„Tak jo, to stačí,“ podívala se Michelle na hodinky. „Končím ty sračky –
právě teď.“
Ze šesti dívenek, o nichž FBI věděla, že měly s Bobbym sex, přislíbila
spolupráci jen jedna. Bylo jí dvanáct. Ale jedna jim stačila. Stačí jen, aby ho
vybrala z řady při rekognici, a mají ho. Michelle také věděla, že jakmile se
Bobby ocitne ve vazbě a jedna z obětí bude spolupracovat, přijdou na něj ukázat
prstem i ostatní.
Michelle si vytáhla z uší sluchátka, přistoupila k místu, kde Lucy a Bobby
seděli, a jednoduše před Bobbym chvilku postála a měřila si ho přitom
pohledem.
Bobby k ní vzhlédl a svraštil čelo. „Můžu vám nějak pomoct?“
Michelle se usmála. „Jestli vy můžete pomoct mně? Ne.“ Ptala se, sama si
odpovídala a přitom gestikulovala. „Můžu já pomoct vám? Ne. Můžete vy
pomoct sám sobě? Ne. Jste úchylný hajzl, co si zaslouží shnít v base? Rozhodně
ano.“ Vytáhla průkaz. „FBI, ty sračko. Musíme si s tebou promluvit o tvé
aktivitě na internetovém chatu.“
Na vteřinu všichni znehybněli, pak Bobby během mžiku ožil. Vyskočil a
praštil temenem hlavy Michelle do brady. Brutální náraz jí srazil hlavu dozadu,
jako by ji zasáhl výstřel. Její brada narazila o jeho lebku takovou silou, až se jí
okamžitě rozmazalo zorné pole. Z čerstvě rozseknutého rtu vystříkla krev.
Nemotorně se zapotácela dozadu, tělo napůl ochablé, nohy tak zrosolovatělé, že
se na nich neudržela. Dopadla na zem jako loutka s přeříznutými provázky.
Bobby přeskočil lavičku a rozběhl se směrem k Oceanfront Walk.

„Cože?“ řekl Garcia do telefonu. Emiliova slova ho jednoznačně zaskočila.
„Počkejte vteřinu, Emilio. Dám si vás na hlasitý odposlech.“ Garcia stiskl
tlačítko a vrátil sluchátko do vidlice. „Tak do toho, zopakujte to.“
Hunter pohlédl na Garciu.
„Ta paní na tom obrázku, co jste mi dal v sobotu, když jste za mnou přišli do
krámu. Už vím, kde jsem ji viděl předtím. Abych řekl pravdu, zrovna se na ni
dívám.“
Teď byla řada na Hunterovi, aby se tvářil nechápavě. „Cože? Emilio, tady je
detektiv Hunter. Jak to myslíte, že se na ni zrovna teď díváte? Kde jste?“
„Jsem doma. A myslím to tak, že se zrovna teď dívám na jinou její
fotografii.“
„Jinou fotografii?“ opakoval Garcia.
„Přesně tak. Na fotografii ve včerejších novinách.“
Garcia se zamračil. „Tisk zachytil to video?“ zeptal se Huntera.
„Pokud vím, tak ne. Kapitánka Blakeová by řádila jak Černá ruka, kdyby se
to dostalo do tisku.“
„Viděl jste ji ve včerejších novinách?“ zaměřil se Garcia opět na telefon.
„Ve kterých?“
„V Los Angeles Times,“ odpověděl Emilio.
Hunter i Garcia instinktivně pohlédli k jedinému oknu kanceláře. Vedení Los
Angeles Times sídlilo doslova přes ulici naproti budově policejní správy. Byla to
první velká stavba, které si člověk při pohledu z okna všiml.
„Ale nepíšou o ní,“ řekl Emilio. „Není tam o ní žádný článek.“ Chvilka
nechápavých výrazů.
„Ona je novinářka.“
„Cože?“
„Proto mi připadala tak povědomá. Moje přítelkyně hrozně ráda čte
společenskou nedělní přílohu Los Angeles Times, hlavně drby o celebritách.
Ona si na takové věci potrpí, víte? Někdy to sám prolistuju. Každopádně tahle
paní píše sloupky do společenské přílohy. Nahoře nad článkem je každý týden
její malá fotka. A proto mi byla tak povědomá. Už jsem její fotografii několikrát
viděl.“
Garcia si něco zapsal do bloku.
„Včera jsem se do novin nedíval. Byl jsem v práci,“ vysvětloval Emilio.

„Dneska mám volno. Zrovna jsem v rychlosti nakouknul do včerejších
novin, než je vyhodím, a ona tam byla.“
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Hunter.
„Christina, Christina Stevensonová.“
Hunter vyťukal její jméno do internetového vyhledávače. Za pár vteřin už
měl na obrazovce její fotografii. Emilio měl pravdu. Nebylo pochyb, že
Christina Stevensonová je druhou obětí, ledaže by pro Los Angeles Times
pracovalo její jednovaječné dvojče nebo klon.
„Skvělá práce, Emilio,“ řekl Garcia. „Ozveme se.“ Ukončil hovor.
Hunter už projížděl informace na jedné ze stránek, které mu naskočily na
obrazovce.
„Co máš?“ zeptal se Garcia.
„Nic moc. Christina Stevensonová, dvacet devět let. Pracovala v Los
Angeles Times šest let. Z toho dva poslední roky strávila ve společenské rubrice,
které hodně lidí říká drbárna. To jsou všechny osobní informace, co tu mám.“
„Dělala rubriku drbů ze společnosti?“ zeptal se Garcia.
„Vypadá to tak.“
„Sakra, nikdo si nenadělá víc nepřátel, dokonce ani my ne.“
Garcia měl pravdu. Ve městě jako Los Angeles, kde bylo pro tolik lidí stejně
důležité být na očích veřejnosti jako dýchat, dokázali bulvární reportéři člověku
udělat kariéru, ale také ji ukončit. Mohli zničit vztah, rozbít rodinu, odhalit
špinavá tajemství, mohli si dělat takřka všechno, co se jim zlíbilo. A nejhorší
bylo, že to ani nemusela být pravda. V Los Angeles i ty nejmenší drby dokázaly
úplně změnit lidský život, ať už k lepšímu, nebo k horšímu. O bulvárních
reportérech bylo známo, že mají falešné přátele a skutečné nepřátele.
Hunter vteřinu zaváhal, promýšlel si několik věcí.
Garcia přesně věděl, co se v Hunterově hlavě odehrává. Jestli se začnou
vyptávat v redakci Los Angeles Times, už se tahle zpráva nedá dál tajit. Zpráva,
kterou až dosud nezachytily žádné noviny ani televizní zpravodajské kanály.
Bylo to jako předhodit syrové maso smečce hladových vlků, i když šlo o syrové
maso jednoho z nich. A nevzejdou z toho žádné informace, protože reportéři je
moc rádi získávají, ale moc neradi prozrazují.
„Tak co chceš dělat?“ zeptal se Garcia. „Začneme se vyptávat v Times?“
„Budeme muset. Jestli tam oběť dělala reportérku, nedá se tomu vyhnout, ale
ještě s tím počkáme.“ Hunter sáhl po telefonu na svém stole a zavolal
vyšetřovací tým. Požádal, aby zjistili, co se dá, o Christině Stevensonové, ale
především potřeboval co nejrychleji získat její adresu domů. Tam mohou začít.

Minutu poté mu zazvonil telefon.
„Už máme tu adresu?“ pronesl Hunter do sluchátka.
„Hm… detektiv Robert Hunter?“ zeptal se mužský hlas.
Hunter se zarazil. „Ano. Tady detektiv Robert Hunter. Kdo je tam?“
„Tady detektiv Martin Sanchez z policejního oddělení Santa Monica.“
„Co si přejete, detektive Sanchezi?“
„No, dneska ráno jeden z našich hlídkových vozů na základě volání na linku
911 našel na soukromém parkovišti u Marine Park v Santa Monice tělo mrtvé
ženy.“ Sanchez se odmlčel a odkašlal si. „Někdo nechal u té mrtvoly dopis. Je na
něm vaše jméno.“

Trvalo několik vteřin, než Michelle přestala vidět rozmazaně, a i pak jako by
jí všude explodovaly jiskřičky. Bolela ji celá hlava, jako by ji postupně utahovali
do svěráku. Cítila, jak jí dolní ret pulzuje krví tak zuřivě, až jí připadalo, že se
nafukuje jako teplovzdušný balon.
„Není ti nic?“ zeptala se Sophie. Klečela vedle Michelle a držela její hlavu v
dlaních. Všechno proběhlo tak rychle, že nestihla reagovat.
Michelle se na ni zadívala omámenýma očima. Nepoznávala ji. Její mozek
toho dosud moc neregistroval.
„Michelle, jsi v pořádku?“ zazněl ze sluchátek, která jí visela na krku,
Harryho hlas. Harry už utíkal po East Market Street směrem ke skateparku. V
sázce bylo všechno.
„Michelle?“ zavolala znovu Sophie.
Zčistajasna, jako by ji probudili chrstnutím kbelíku studené vody do obličeje,
jí mozek znovu naskočil. Zaostřila oči na Sophiin obličej a všechno se jí v mžiku
vybavilo. Vymrštila ruku ke rtu a trhla sebou, když se ho dotkla. Odtáhla ruku a
podívala se na ni.
Krev.
Zmatek okamžitě vystřídal vztek.
 „Ale ne, to snad ne,“ řekla si pro sebe a rychle si vrátila sluchátka do uší.
„Ptáček chce uletět,“ uslyšela Harryho.
„To teda jo,“ opáčila Michelle.
„Michelle, jsi v pořádku?“ zeptal se Harry; znělo to trochu úlevně a současně
zadýchaně.
„Přežiju to,“ odtušila hněvivým hlasem.
„To byla pekelná hlavička.“
„Přestaň se o mě starat, krucinál,“ vyhrkla do mikrofonu. „Chyťte někdo
Bobbyho.“
„Už na tom děláme.“
Jakmile dal Bobby hlavičku Michelle a dal se na útěk, agent v civilu na pláži
poklekl ke svému německému ovčákovi a ukázal na Bobbyho, prchajícího v
dálce. „Zadrž, chlapče. Zadrž.“
Pes vyrazil jako raketa.
Bobby byl rychlý, ale ne dost. Pes ho dostihl během pár vteřin.
Povel zadrž nařizoval psovi použít jednoduše jeho tělesné hmotnosti, aby

srazil prchající subjekt k zemi. Plně vyvinutý německý ovčák v běhu
vyprodukoval sílu nárazu odpovídající srážce s motocyklem v rychlosti 40
kilometrů v hodině.
Bobby byl katapultován dopředu a těžce dopadl na zem.
Za čtvrt hodiny už Bobby seděl na zadním sedadle neoznačeného SUV s
kouřovými okny, zaparkovaného v zadní uličce u Venice Beach. Ruce měl
spoutané za zády. Po jeho levici seděl agent FBI. Michelle Kellyová a Harry
Mills seděli přímo před ním.
Bobby klopil hlavu. Oči upíral na kolena.
„Ty hajzle mizerná,“ pravila Michelle a znovu se dotkla napuchlého rtu.
Bobby nevzhlédl.
„Ale to vůbec nevadí,“ pokračovala Michelle. „Protože víš co? Dostali jsme
tě, sráči ubohej. A hodně dlouho si posedíš.“
Bobby nic neříkal.
Michelle zvedla Bobbyho batůžek, rozepnula zip a vysypala veškerý obsah
na podlahu vozu mezi nimi. Moc tam toho nebylo: několik různých tabulek
čokolády, rozmanité balíčky žvýkaček, tři láhve limonády, malá hranatá dárková
krabička s červenou stuhou, mapa okolí a klíč s přívěskem. Žádná peněženka.
Ani řidičský průkaz. Vůbec žádný průkaz totožnosti. Bobbyho už prohledali. Nic
u sebe neměl.
 „Tak copak to tu máme?“ začala se Michelle přehrabovat v obsahu batůžku.
Bobby sledoval její ruce očima. „Nepotřebujete na to náhodou povolení?
To je soukromý majetek… hek.“
Loket agenta zasáhl Bobbyho hrudní koš.
„Já na vašem místě,“ pravil agent, „bych se omezil na zodpovídání otázek,
které jsou vám kladeny, jinak to může velice rychle začít vypadat moc ošklivě…
Tedy pro vás.“
Michelle zvedla tabulky čokoládu spolu s balíčky žvýkaček a láhvemi
limonády a předala je Harrymu. „Ať je to co nejdřív v laborce,“ nařídila a vrátila
se pohledem k Bobbymu. „Klidně vsadím tvou svobodu na to, že aspoň v něčem
z toho se najdou drogy.“
Žádná odpověď. Bobby se vrátil pohledem ke svým kolenům.
Michelle se usmála. „A copak je tohle?“ Sáhla po dárkové krabičce. Na
visačce stálo: „Pro Lucy z lásky.“ Rozvázala stužku a zvedla víčko.
Harrymu spadla brada. „To si děláš srandu.“
Michelle zírala na dárek uvnitř hněvivýma očima. „Červené krajkové
kalhotky?“ pronesla nakonec. „Ty sis myslel, že Lucy je třináct let, a koupils jí
krajkové kalhotky?“ Pohlédla na Harryho. „Dejte mi někdo pistoli a já střelím
tohohle šmejda do ksichtu, hned teď.“

Bobby nervózně poposedl.
„Víš, ono je vlastně celkem jedno, že s námi momentálně nechceš mluvit, ani
nám říct své skutečné jméno, ani nic podobného. Protože máme tohle.“ Michelle
zvedla klíč s přívěskem, který našla uvnitř Bobbyho batůžku. Na přívěsku stálo
jen 103. „Už víme, že máš někde ne moc daleko odtud nějaký zahnojený
hotelový pokoj. Možná nám to pár hodin potrvá, ale najdeme ten hotel a všechno
ostatní, cos v tom pokoji nechal. Vsadím se, že tam bude náprsní taška a průkaz
totožnosti.“ Na okamžik se zarazila. „Abych řekla pravdu, vsadím se, že
najdeme taky laptop nebo smartphone.“ Michelle se naklonila tak, že její obličej
byl jen pár centimetrů od Bobbyho. Cítila jeho lacinou kolínskou. Jeho
mentolový dech. Usmála se na něj. „Vůbec si neumíš představit, co dokážeme
extrahovat z harddisku laptopu nebo smartphonu. Víš, Bobby, tolik měsíců jsi
strávil v chatovacích místnostech a vůbec jsi neměl tušení, že chatuješ se mnou.
Já jsem tvá Lucy.“ Michelle okamžik počkala, než její slova dolehnou na
Bobbyho plnou vahou. „Tohle je šachmat, kámo. Ať uděláš, co chceš, hra
skončila.“

 Na adrese, kterou dostali, se nalézala malá hranatá jednopatrová kancelářská
budova v Dewey Street hned za Marine Parkem v Santa Monice. Hunterovi a
Garciovi trvalo čtyřicet sedm minut, než tam z budovy policejní správy dojeli.
Zvenčí byla stará stavba poseta nápisy Na prodej a K pronajmutí.
Hunter se v duchu ptal, kdo se zdravým rozumem by si koupil nebo pronajal
kancelářský prostor v budově, která byla patrně posledních několik let strašlivě
zanedbávaná – omšelé a vybledlé cihly, nedoléhající okna a tmavé stopy po
dešťové vodě, stékající od střechy jako jakási bahnitá poleva na dortu.
Parkoviště se skrývalo za nemovitostí, stranou od hlavní ulice. Z pavučiny
prasklin rašil plevel. Z osmi parkovacích míst bylo obsazené jen jedno – stál na
něm červený Ford Fusion. Ke zdi bylo přistrčených několik dřevěných beden,
jen pár metrů od auta. Vstup na parkoviště uzavřeli policisté ze Santa Moniky
žlutou páskou. Za ní se už nashromáždili diváci, a i když odtamtud nebylo nic
vidět, zdálo se, že nikdo není ochoten se pohnout ani o píď. Někteří
dokonce během čekání popíjeli kávu z termosek.
Hunter a Garcia zaparkovali před budovou vedle tří policejních aut a
forenzní dodávky, pak si zvolna proklestili cestu davem.
Když se ocitli u pásky ohraničující místo činu a Hunter v rychlosti
rozmlouval se dvěma strážníky, kteří střežili vstup na parkoviště, všiml si Garcia
vysokého hubeného muže v černé mikině s kapucí a modrých džínách. Stál na
zadním okraji davu, ruce zastrčené hluboko v kapsách. Na rozdíl od napjaté a
úzkostlivé řeči těla ostatních však působil klidně a uvolněně. Zvedl zrak a na
kratičký okamžik se střetl s Garciovýma očima, pak se vytratil.
„Detektiv Sanchez je tamhle,“ řekl starší ze strážníků a ukázal na malého
kulatého muže, který si povídal s jedním z forenzních techniků. Měřil asi metr
pětašedesát a ruce měl sepjaté za zády jako funebrák, dohlížející na průběh
pohřbu. Dokonce i vypadal jaksi funebrácky – černý oblek s dvěma centimetry
běloskvoucích manžet vyčuhujících z obou rukávů, naleštěné černé střevíce a
černá kravata. Měl tmavohnědé vlasy sčesané dozadu a nalepené vlasovým
gelem na způsob Drákuly. Huňatý knír se mu ohýbal kolem rtů jako koňská
podkova.
„Detektiv Hunter?“ zeptal se Sanchez, když si všiml obou nově příchozích.
Hunter mu potřásl rukou a představil Garciu.

„Tohle je Thomas Webb,“ ukázal Sanchez na forenzního technika, se kterým
prve mluvil. Webb byl o pěkných pár centimetrů vyšší než Sanchez a o několik
kilo lehčí. Forenzní tým už balil, připravoval se k odchodu.
 Sanchez nevypadal jako člověk, který je zvyklý marnit čas a mluvit do větru.
Jakmile seznamování skončilo, sáhl do vnitřní kapsy pro zápisník.
„Tak jo, povím vám, co tu máme,“ oslovil Huntera a Garciu. „V 8.52 volal
na dispečink jistý pan Andrews.“ Ukázal na červený Ford Fusion. „Majitel
tohohle auta. Je to účetní a má kancelář v prvním patře téhle budovy. Ta je skoro
úplně prázdná, jak už jste patrně vydedukovali z počtu cedulí realitních kanceláří
v průčelí. Původně sídlila v celém přízemí pojišťovna, ale ta se před půl rokem
položila. Jediný další nájemce v budově je firma pro průzkum trhu, taky v
prvním patře. Ještě jsme je nekontaktovali.“
Sanchez se odmlčel, asi čekal od Huntera a Garcii nějaký komentář.
Nedočkal se. „Každopádně byl na tuhle adresu vyslán hlídkový vůz. Když sem
hoši dorazili, našli tamhle na zemi, hned u těch beden mrtvolu bílé ženy.“ Ukázal
na řečené místo. „Mohlo jí být stejně dobře dvacet jako čtyřicet. To se nedalo
poznat.“
„Tělo před hodinou odvezli ke státnímu koronerovi,“ ozval se forenzní
technik s pohledem na hodinky. „Naneštěstí, pokud jde o prohlídku místa nálezu
s mrtvolou in situ, budete si muset vystačit s fotografiemi.“ Krátce se rozhlédl
kolem sebe. „Ale tohle není místo činu. Je to prostor, kam byla odložena. Jestli
jde skutečně o vraždu, sakra jistě k ní nedošlo tady.“
Sanchez okamžik Huntera a Garciu pozoroval, pak pokračoval. „Každopádně
– pan Andrews zaparkoval auto na obvyklém místě, a když vystupoval, všiml si
mrtvoly na zemi. Na tu vzdálenost ho nejdřív napadlo, že jde pravděpodobně o
nějakého bezdomovce, ale říká, že tady ještě nikdy žádného bezdomovce spát
neviděl. Přistoupil o trochu blíž, aby si to ověřil, a v té chvíli se vyděsil. Hned
volal pomoc. Přísahá, že se ničeho nedotkl.“
„Kde je?“ zeptal se Hunter.
„Nahoře ve své kanceláři. Je tam s ním strážník. Můžete ho znovu
vyslechnout, jestli chcete.“
„Celé tělo bylo silně deformované stovkami různě velkých boulí,“
vysvětloval forenzní technik. „Byly zanícené a napuchlé, patrně způsobené
vosím bodnutím, konkrétně bodnutím tarantulových jestřábů.“
Hunter a Garcia mlčeli.
„Vyndali jsme jí tři vosy z úst,“ pokračoval technik a vytasil se s malou
nádobkou podobnou zkumavce, v níž se nalézali tři mrtví tarantuloví jestřábi.
„Jedna jí uvízla v hrdle.“
„Byla oblečená?“ zeptal se Garcia.

 „Ne úplně. Jen ve spodním prádle. Barva fialová, materiál krajka.“
„Našlo se ještě něco?“
„Nic. Už jsme zkontrolovali popelnici. Je prázdná. Jak říkal detektiv
Sanchez, budova je v podstatě nepoužívaná.“
„Jestliže jste byli schopni rozeznat po celém těle boule,“ poznamenal Hunter,
„pak předpokládám, že tělo nebylo napuchlé.“
Hunter věděl, že pokud v prvních stadiích po smrti, obzvlášť během prvních
tří dnů, zůstane tělo uchováno v relativně normálních podmínkách, buněčný
metabolismus se zpomalí a vnitřní struktury se začnou rozpadat. Nedostatek
kyslíku ve tkáních odstartuje explozivní růst počtu bakterií, které se živí
proteiny, uhlohydráty a tuky z těla, přičemž produkují plyny způsobující, že
mrtvola páchne. Tato chemická reakce také způsobuje, že tělo začne otékat a
značně napuchne, přičemž dochází k sekreci tekutin z úst, nosu, očí, uší a
dolních tělních dutin. Uplynuly přesně tři dny od chvíle, kdy sledovali umírání
této ženy ve skleněné rakvi.
Forenzní technik zavrtěl hlavou. „Ne. Vůbec žádný otok těla. Po pravdě
řečeno, právě začal nastupovat rigor mortis. Podle mého odhadu zemřela někdy
včera nebo v noci.“
Garcia pohlédl na Huntera, ale jeho zrak nic neprozrazoval.
„Budete muset počkat na výsledky pitvy, ta vám určí přesnější časový
rozsah,“ uzavíral technik.
„Tělo bylo převezeno ke koronerovi do North Mission Road?“ zeptal se
Hunter.
„Přesně tak.
„Ale fakt na palici je tohle,“ Sanchez vytáhl z kapsy průhledný plastový
sáček na důkazy. „Kromě vos měla v ústech nacpané ještě tohle.“ Předal obálku
Hunterovi. Uvnitř byl žlutý čtvercový samolepicí papírek. Na něm byla černým
inkoustem, na pohled nejspíš fixem, napsaná slova: Užijte si to, detektive
Huntere. Já si užil.

Hunter a Garcia si vzkaz přečetli a beze slova ho vrátili forenznímu
technikovi. Ten ho odnese do laboratoře k analýze.
„Předpokládám, že tenhle případ teď převezme zvláštní sekce vražd?“ zeptal
se technik a přeskakoval přitom pohledem mezi Hunterem, Garciou a
Sanchezem.
Než stihli Hunter nebo Garcia odpovědět, zvedl Sanchez obě ruce dlaněmi
dopředu. „Je to vaše. Ten, kdo to udělal, oslovil jmenovitě vás, takže prosím,
račte si posloužit.“
„Jen co budeme mít nějaké výsledky,“ obrátil se technik k Hunterovi a
Garciovi, „dozvíte se to jako první.“ Otočil se a vrátil se ke zbytku svého týmu.
„Co se to sakra děje?“ zeptal se Sanchez, jakmile byl Webb z doslechu.
„Pozoruju vás dva od chvíle, co jste sem dorazili. Koukal jsem, jak reagujete,
když Webb vykládal o všem, co doteďka jeho tým odhalil, když vám ukazoval ty
vosy, co vyndal té ženě z úst, když jste četli ten vzkaz a vůbec… Nic. Žádný
vztek. Žádné překvapení. Žádný odpor. Ani jste nemrkli. Pravda, vy jste neviděli
zblízka, v jakém stavu tělo té chuděry bylo, ale mám dojem, že ani tak by vás to
nepřekvapilo.“ Stále pozoroval obličeje obou detektivů. „Vím, že jste ze
zvláštního oddělení vražd a jste zvyklí vídat pěkně hnusné věci, ale podle mého
názoru – ať máte sebevíc zkušeností, ať jste sebelíp vyškolení, v takovémhle
případě se něco musí projevit.“
Ani Hunter, ani Garcia neodpověděli.
„Neříkejte mi, kurva, že už jste něco takového někdy viděli. Vypadá to, že tu
ženskou zabily stovky z prdele velkých vos. Největších, co jsem kdy viděl. To už
je cvokárna samo o sobě. Ale z toho vzkazu se dá dovodit jedině, že byla
zavražděná. Já sice nejsem z vražd, ale byl jsem na spoustě míst činu a mrtvol
jsem viděl habaděj. Dělám to dvaadvacet let. Pámbu ví, že jsem viděl hnusárny,
ze kterých by se pozvracel každý. Ale teď vám povídám, že takovéhle svinstvo
jsem ještě nezažil. Když kluci z forenzního vytáhli té ženské z pusy první vosu,
krevní cukr mi spadl až na zem. Já jsem na tyhle věci alergický. Když vytáhli ten
dopis, scvrkly se mi koule.“ Odmlčel se a dlaní si otřel pot z čela a ze zátylku.
„Co je to za psychouše, když někoho zabije pomocí vos?“
Hunter a Garcia stále mlčeli.
„Ale i když jste se dozvěděli, že jí celé tělo zdeformovaly stovky vosích

žihadel… i když jste četli ten dopis, ani jeden z vás vůbec nereagoval. Takže
jste oba buďto nejstudenější zkurvený čumáci, co jsem kdy potkal, nebo jste to
čekali. Tak dovolte, abych se vás zeptal znovu. Co se to tady sakra děje? Stalo se
to už někdy?“
Uplynula napjatá chvilka.
„Ne přesně takhle,“ odpověděl nakonec Hunter. „Ale ano, nestalo se to
poprvé a ano, čekali jsme to.“
Sanchez si očividně něco přemílal v hlavě. Nevěděl, jestli chce znát další
podrobnosti. Okolnosti vyžadovaly, aby tento případ předal, a po pravdě řečeno,
byl tomu rád. Přejel si palcem a ukazováčkem knír a přitom upřeně hleděl na
místo, kde se našlo tělo.
„Víte vy co?“ řekl. „Už se nemůžu dočkat penze. Nemůžu se dočkat, až
odejdu z tohohle města do horoucích pekel. Minulý týden jsme zatýkali otce,
který vyhodil vlastní mimino, holčičku, z okna bytu v desátém patře jenom
proto, že moc brečela. Když pak za pár vteřin jeho přítelkyně pochopila, co se
stalo, a začala vyvádět, vyhodil ji taky. Když jsme mu vykopli dveře, seděl v
obýváku, koukal na baseball a jedl cornflakes. Dcerka umřela. Přítelkyně leží v
kómatu v nemocnici. Mozek má pryč. Nemá pojištění, takže už se mluví o tom,
že ji odpojí od přístrojů. Tomu chlapovi je to úplně jedno.“ Sanchez si urovnal
bílé manžety pod sakem a potom kravatu. „Tohle město nemá svědomí. Nemá
slitování. Vůbec bych se nedivil, kdybyste
nakonec zjistili, že ten, kdo to udělal, to dělal jen pro zábavu.“

Kalifornské duby stínily ulici, když Hunter zahnul z West 8th Street na Long
Beach do Loma Vista Drive. Dům, který hledali, byl skoro až na konci
příjezdové cesty. Stál kus od ulice a bledě žluté průčelí pěkně kontrastovalo s
bílými dveřmi a okenními rámy. Pozemek kolem domu byl ohraničený nízkým
litinovým plotem. Za ním byl vidět úhledně posečený trávník v předzahrádce.
Úzká příjezdová cesta po levé straně vedla ke garáži pro jedno auto nalézající se
za domem. Brána k příjezdové cestě byla otevřená. Hned před garáží parkovala
Toyota Matrix v modré metalíze. Státní poznávací značka odpovídala číslu auta
Christiny Stevensonové, jak jim bylo nahlášeno.
Podle vyšetřovacího týmu odešla Christina z redakce Los Angeles Times ve
čtvrtek navečer. Vzala si na pátek a sobotu volno, ale čekali ji zpátky v neděli.
Vůbec se neukázala, ale to nikoho nepřekvapilo. Reportéři měli ve zvyku na celé
dny mizet, podle toho, na jakém článku pracovali.
Hunter zaparkoval na ulici, přímo před domem. V pondělí odpoledne
panoval v ulici klid. Nehrály si tu žádné děti. Nikdo se nevěnoval zahradám ani
trávníkům. Nikdo neposedával na zápraží a neužíval si krásný den.
Vstoupili na pozemek bránou k příjezdové cestě. Hunter zaklepal a pak
zkusil domovní dveře – zamčené. I obě okna v průčelí byla zamčená a závěsy
zatažené.
Garcia pokračoval po příjezdové cestě směrem k modré toyotě. Navlékl si
rukavice a zkontroloval nejprve dveře auta, pak přešel ke garáži – obojí bylo
zamčené.
„Zepředu všude zamčeno,“ přistoupil ke Garciovi Hunter. „Všechny závěsy
zatažené.“
 „Na téhle straně domu je to to samé,“ opáčil Garcia. „Auto a garáž jsou taky
zamčené. Ale ve čtvrtek večer se z redakce očividně vrátila domů.“
Oba se vydali za dům. Plot napravo od garáže nebyl jen pro ozdobu jako ten
do ulice. Tenhle byl pevný, dřevěný a vysoký asi dva a půl metru, s bytelnými
dveřmi. Hunter zkusil kliku. Dveře se otevřely.
„To není dobré znamení,“ poznamenal Garcia.
Prošli do prostorného patia domu, kterému vévodil obdélníkový plavecký
bazén. Na jedné straně bazénu byla naaranžována čtyři lehátka. Pod přístřeškem
na severní straně patia se nalézal venkovní gril. Dům byl napravo

od nich a celou zadní fasádu tvořilo jen a jen sklo. Dvoje posuvné dveře
odtud vedly do domu. Jedny do obývacího pokoje, druhé do ložnice. Ty, které
byly blíž k nim, vedoucí do ložnice, byly dokořán otevřené. Zamířili k nim a
přesně v tom okamžiku zavanul od východu, směrem z domu silný poryv větru.
Květovaný závěs za otevřenými dveřmi se zvedl právě natolik, aby oba zahlédli
vnitřek místnosti. To stačilo, aby se oba detektivové zarazili a podívali se po
sobě.
„Zavolám na forenzní,“ řekl Garcia a sáhl po telefonu.

Dům Christiny Stevensonové byl prostorný, na tuhle část města opravdu
velký, ale Mike Brindle a jeho forenzní tým v této chvíli soustředili veškeré
svoje úsilí na prohlídku ložnice.
Místnost byla velká a pohodlná, přetékající holčičími maličkostmi – od
růžového toaletního stolku až po plyšové hračky – avšak vypadala, jako by ji
zasáhl hurikán. Hračky, polštáře a několik pestrobarevných ozdobných podušek,
to všechno bylo rozházeno po celé podlaze. Lůžkoviny byly částečně shrnuté,
jako by se jich někdo držel oběma rukama, zatímco byl násilím tažen z postele.
Lůžko samo bylo posunuté a tím se i noční stolek převrhl na bok. Lampa z něj
spadla na podlahu a roztříštila se na desítky drobných kousků. Láhev
šampaňského Dom Ruinart 1998 byla převržená a ležela vedle nočního stolku.
Většina bublinkové tekutiny vytekla na podlahu. Něco z ní prosáklo do
dřevěných prken podlahy; zbytek víceméně vyprchal, zůstala jen maličká
loužička u hrdla láhve. Jen pár centimetrů od láhve ležela rozbitá flétna na
šampaňské.
Růžový toaletní stolek vypadal, jako by ho někdo rozkopal v záchvatu
vzteku. Flakony parfémů a lahvičky přípravků na vlasy byly převržené a většina
se jich teď povalovala na podlaze spolu s nabíječkou na MP3, fénem na vlasy a
různými potřebami na líčení. Zrcadlo toaletního stolku prasklo. Ačkoli dosud
nikde nenašli žádnou krev, celá místnost na všechny strany vykřikovala jediné
slovo – zápas.
Pro forenzní tým však místo činu poznamenané zápasem představovalo
takřka hlavní výhru. Zápas znamenal, že se oběť bránila, nějakým způsobem
kladla odpor. I kdyby na to byl útočník připravený, proudily oběti v žilách řeky
adrenalinu a nikdo nemohl předvídat, jak dlouhý a jak intenzivní zápas bude.
Zápas měl vždycky za následek, že zbylo víc důkazů – víc vláken ze šatů, možná
i vlasový folikul nebo řasa. Náraz na ostrý roh nočního nebo toaletního stolku
mohl způsobit mikrooděrku, neviditelnou pouhým okem, nicméně zanechávající
po sobě stopy krve a pokožky, a tudíž i DNA. I když to znělo ironicky, pro hochy
z forenzního byl zápas skvělá věc.
Forenzní technik v bílé tyvekové kombinéze s kapucí právě oprašoval
skleněné dveře, které Hunter a Garcia našli dokořán otevřené. Druhý technik se
zvolna pohyboval pokojem, označoval a fotografoval všechny předměty v
místnosti. Mike Brindle zpracovával lůžko a prostor v jeho bezprostředním
okolí.

Hunter a Garcia si také vzali kombinézy s kapucemi a teď prověřovali
obývací pokoj. Zařízení tu bylo příjemné. Nábytek byl elegantní a vypadal draze.
Na jižním konci byla místnost spojená s kuchyňským koutem. Napravo od
domovních dveří se nalézaly tři portrétní fotografie, naaranžované kolem mísy
umělého ovoce na elegantním černém příborníku.
V obývacím pokoji a v kuchyni panoval dokonalý pořádek. Všechno zřejmě
zůstalo na svém místě. K zápasu došlo pouze v ložnici.
Na podlaze vedle příborníku našli tašku Christiny Stevensonové. Byla v ní
peněženka spolu s řidičským průkazem, kreditními kartami, klíčky od auta a
mobilním telefonem, kterému se vybila baterie.
Garcia se právě rozhlížel po kuchyni, když mu zapípal smartphone.
„Máme složku slečny Stevensonové,“ oznámil při pohledu do e-mailové
aplikace.
Hunter si prohlížel tři fotografie na příborníku. Na jedné byla Christina
sedící někde na pláži. Na druhé žena s vlídnou tváří, živýma modrýma očima a
úsměvem na plných rtech. Christina rozhodně podědila po mamince oči, výrazný
nos, vysedlé lícní kosti a malou bradavičku pod dolním rtem. Žena na fotografii
měla téměř úplně stejnou. Z poslední fotografie se dívala Christina v černo-
šedých koktejlových šatech, třímala sklenku šampaňského a rozmlouvala se
skupinou elegantně oděných lidí.
„Copak máme?“ obrátil se Hunter ke Garciovi.
„Tak jo, přeskočím to, co už víme,“ řekl Garcia. „Christina Stevensonová se
narodila přímo tady, v Los Angeles. Vyrůstala v Northridgi, kde žila se svou
matkou Andreou. Žádní bratři ani sestry. Její otec je neznámý a podle tohohle
tady Christina nikdy neměla legálního otčíma. Její matka se nikdy neprovdala.
Chodila na střední školu Granada Hills a vypadá to, že byla dost dobrá studentka
– dobré známky, nikdy žádné průšvihy. Ve druhém a třetím ročníku patřila do
týmu roztleskávaček.“ Garcia zaroloval dolů v telefonní aplikaci. „Matka jí před
sedmi lety zemřela na mozkové aneurysma, přesně v ten den, kdy Christina
promovala ze žurnalistiky na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.“
Hunter reflexivně sklouzl pohledem k portrétu usměvavé ženy na příborníku.
„Vypadá to, že matčina smrt na ni těžce dolehla,“ pokračoval Garcia.
„Protože pak tu celý rok nemáme nic. Potom se dostala na stáž do Los
Angeles Times a od té doby tam pracuje.“
„Byla vždycky ve společenské rubrice?“ zeptal se Hunter.
„Kdepak. Čtyři roky přeskakovala od stolu ke stolu – městské záležitosti,
mezinárodní rubrika, politika, ekonomika, aktuality, černá kronika, dokonce i
sport. Usadila se, teprve až když před dvěma roky nastoupila do společenské

rubriky. Nikdy se neprovdala. Žádné děti. Není tu ani zmínka o nějakém
příteli. Žádné záznamy o užívání drog. Její finanční situace se ještě prověřuje,
ale hypotéka na tenhle dům už je skoro splacená. Vysloužila si v novinách moc
slušný plat.“ Garcia přeroloval ještě o kousek níž. „Včera jí vyšel velký článek v
nedělním vydání Los Angeles Times. Pravděpodobně ten, o kterém mluvil
Emilio.“
„Co to bylo za článek?“
Další rolování a po něm následoval Garciův překvapený pohled. „Tohle si
poslechni. Byl to sólokapr o nějaké hollywoodské celebritě, co si užívala s
učitelem svého dítěte, zatímco její manžel – taky celebrita – byl pryč a natáčel
nejnovější epizody televizního seriálu, kde má jednu z hlavních rolí. Článek se
dostal na titulní stránku společenské přílohy s velkou upoutávkou na první
stránce novin.“ Garcia odložil smartphone. „Oprav mě, jestli se pletu, ale
takovýhle článek ti dokáže nadělat celou hromadu nových nepřátel. Patří k těm,
co můžou rozbít manželství a zničit pár životů.“
„Kdo byla ta celebrita?“ zeptal se Hunter.
Než stihl Garcia odpovědět, strčil Mike Brindle hlavu do dveří obývacího
pokoje. „Roberte, Carlosi, tohle musíte vidět.“

V divizi počítačové kriminality FBI panovala atmosféra oslav vítězství.
Úsměvy a blahopřání kroužily po místnosti jako kolotoč. Dokonce i ředitel
losangeleského terénního úřadu zavolal Michelle Kellyové, aby vyjádřil své
uspokojení. Sám měl dvě malé dcerky a ani si neuměl představit, co by dělal,
kdyby některá z nich padla za oběť internetovému pedofilovi.
Michelle si sedla k počítači a otevřela si složku Bobbyho spisu. Na první
stránce klikla rovnou do prázdného čtverečku v pravém horním rohu, kde stálo
„fotky“ a z menu vybrala „přidat“. Harry Mills už převedl sérii policejních
snímků pořízených po Bobbyho zatčení do hlavního počítače FBI. Michelle
jednu fotografii vybrala a klikla na „přidat“.
Pak posunula kurzor na políčko „název“ a vyťukala skutečné Bobbyho
jméno – Gregory Burke.
Bobby už nebyl beztvará, bezejmenná hrozba pro malé děti.
Michelle posunula kurzor k políčku Statut vyšetřování, vymazala slůvko
„otevřeno“ a vyťukala „uzavřeno – subjekt zatčen“. Přitom cítila, jak ji
zaplavuje obrovské zadostiučinění. Věděla však, že jí tenhle pocit dlouho
nevydrží.
Naneštěstí chodilo po světě příliš mnoho takových „Bobbyů“. kteří šmírovali
na stránkách sociálních sítí, v chatovacích místnostech, na webových stránkách
počítačových her a všude, kde se v kyberprostoru shromažďují a druží děti.
Michelle a divize počítačové kriminality FBI se snažily ze všech sil, ale prostá
pravda byla taková, že proti sobě měli obrovitou přesilu a poměr sil se rok od
roku zhoršoval. Věděla, že odstranění Bobbyho je jen malé vítězství ve válce,
kterou prohrávali už od prvních dnů internetu, ale i tak byly dny jako dnešek,
kdy ten boj stál za to.
„Dobrý?“ přistoupil k ní Harry zezadu.
„Je mi skvěle.“ Stiskla tlačítko „uložit“.
„Co dělá pusa?“
Michelle přiložila špičky prstů k napuchlému dolnímu rtu. „Trochu to bolí,
ale přežiju to. Malá cena za to, že jsme poslali zase jednoho hajzla do vězení.“
„A já doufám, že tam shnije.“
Michelle se zasmála, spíš úlevou než pobaveně. „S tím, co na něj máme,
určitě ano.“

FBI netrvalo ani dvě hodiny, než objevila hotýlek, kde se Bobby na dnešek
ubytoval. Byl vzdálený jen tři bloky od Venice Beach, kde ho zatkli. Na pokoji
našli osobní doklady, kreditní karty, peníze, sexuální pomůcky, pilulky, alkohol a
malou lahvičku jakoby od léků, obsahující trochu čiré tekutiny. Lahvička už byla
předána forenzní laboratoři FBI a všichni vsázeli na to, že tekutina bude
obsahovat nějakou „znásilňovací“ drogu domácí výroby, třeba kyselinu gamma-
hydroxymáselnou, zvanou též GHB. Skutečný nález však na ně čekal v malém
černém pouzdře pod postelí. Našli v něm Bobbyho osobní laptop se stovkami
obrázků a videoklipů, spolu s digitální videokamerou.
K radosti Michelle neměl Bobby šanci převést obsah paměti kamery do
svého laptopu – needitovaný dvanáctiminutový videoklip natočil teprve před
dvěma dny. V klipu byl jasně vidět Bobby s dívenkou, která vypadala nanejvýš
na jedenáct let.
„Tak,“ pronesl Harry, „jdeš s námi oslavovat, ne? Jdeme všichni na pár
drinků do Baji, a asi i na něco k jídlu.“
Baja byla mexická restaurace s grilem a barem jen pár bloků od budovy FBI.
Michelle se podívala na hodinky. „Jasně, ale co kdybyste šli napřed? Já tam za
vámi dorazím tak za čtyřicet minut. Jen se chci ještě mrknout na ten šílený
záznam, co jsme nahráli v pátek. Víš, na tu ženu ve skleněné rakvi…
to s tím hlasováním.“
Harry se nevesele usmál. Věděl, že se na ten přenos vrhli se vším, co bylo v
jejich silách, dokud stream běžel, ale nikam se nedostali. Všechny cesty končily
ve slepé uličce. Divize počítačové kriminality FBI byla jen málokdy tak
profesionálně vyblokovaná z internetového přenosu a jejich „neúspěch“ při
nalézání vstupní cesty naštval Michelle tak, jak to u ní Harry pozoroval až dosud
jen jednou. Jednoduše neuměla přijmout porážku.
„Co si představuješ, že najdeš, Michelle?“
„Nevím. Možná nic.“ Uhnula očima. „Možná je ten vrah o moc chytřejší než
my.“
„Není to soutěž, to přece víš?“
„Ale ano, je, Harry.“ Konečně na něj pohlédla a v očích jí cosi žhnulo.
„Protože jestli je lepší než my… jestli vyhraje a my prohrajeme, budou lidi
umírat… velice bizarním způsobem.“
Harry zvedl obě ruce na znamení kapitulace, ale věděl, že na něj se Michelle
nezlobí. „Nechceš pomoct?“
Michelle se usmála. „To bude dobrý. Znáš mě. Jděte všichni oslavovat a já za
chvilku přijdu. A moc se neopij, než tam dorazím.“
„No, to ti můžu slíbit.“ Zamířil ke dveřím.

„Harry,“ zavolala. „Objednej mi caipirinhu, buď tak hodný. S dvojitou
limetkou.“
„To si piš.“
„Hned tam budu.“
Harry se od Michelle odvrátil a usmál se pro sebe. „Jo, to ti tak věřím,“
zamumlal.

Poté, co všichni odešli, Michelle ztlumila světla kolem svého stolu, nalila si
velký hrnek kávy a začala procházet nahrávku, kterou stáhli před třemi dny z
internetu. Nikdy nezapomněla, co na ní viděla, ale když znovu sledovala ženu
zamčenou ve skleněné rakvi, z níž roj tarantulových jestřábů zvolna vybodával
život, ježily se Michelle všechny vlasy v týle. V naběhlém dolním rtu jí znovu
začalo pulzovat a tep se jí zrychlil. Na okamžik, na samém konci nahrávky, kdy
jedna velká černá vosa vylezla z ženiny nosní dutiny, musela Michelle bojovat s
nutkáním na zvracení; ten pocit, jak se rozpomněla, se příliš nelišil od toho dne,
kdy čtyři agenti FBI vtrhli v časných ranních hodinách do jejích dveří, aby ji
zatkli.
Od velmi útlého věku to Michelle vždycky skvěle uměla s počítači, což si
nedovedla vysvětlit ani ona sama. Jako by měla jinak nastavený mozek,
sestrojený tak, aby dokázal i nejsložitější řádky kódu číst jako dětské říkadlo.
Michelle Kellyová se narodila v Doyle v severní Kalifornii. Otec jí zemřel, když
jí bylo pouhých čtrnáct let. Kouřil už od puberty, měl slabý imunitní systém a
dostal zápal plic, když se snažil přechodit velmi těžké nachlazení.
Matka, bojácná a submisivní žena, která se vždycky děsila samoty, se o rok
později znovu provdala.
Michellin otčím byl zuřivý opilec, který velmi brzy udělal z nedostatečně
sebevědomé matky narkomanku, alkoholičku a chodící mrtvolu. Přestože se
Michelle usilovně snažila, nebylo v její moci zabránit matce v úplném rozpadu
osobnosti.
Jednou v noci, půl roku poté, co se otčím nastěhoval, opatrně otevřel dveře
Michelliny ložnice a vstoupil dovnitř. Matka usnula v obývacím pokoji poté, co
zkonzumovala tři čtvrtě láhve vodky.
Michelle se prudce probudila, když se na ni otčím vrhl celým svým
mohutným, upoceným a nahým tělem; srdce jí bušilo v hrudi jako zběsilé, dech
jí sípal v hrdle, třeštila oči zmatkem a hrůzou. Přitiskl jí masitou dlaň na ústa,
zatlačil jí silou hlavu do polštáře a šeptal jí do ucha: „Pssst, nebraň se tomu,
malá. Bude se ti to líbit. Věř mi. Naučím tě, jaký je to s opravdovým chlapem. A
brzo začneš prosit o přídavek.“
Podařilo se mu z ní částečně servat oblečení, a jak se připravoval do ní
vstoupit, uvolnil stisk na jejích rtech. Michelle otevřela ústa dokořán, ale místo
aby se rozkřičela, zakousla se vší silou, co v sobě měla. Mladými

zoubky proťala maso i kost, jako by se zakusovala do kostky másla, a
uhryzla mu malíček. Vyplivla mu ho do obličeje, zatímco řval bolestí a krev mu
prýštila po ruce a paži. Než vyběhla z domu do noci, popadla baseballovou pálku
a udeřila ho s ní mezi nohy s takovou silou a přesností, až začal zvracet. Už se
nikdy nevrátila.
Tři dny poté dorazila Michelle do Los Angeles; jela stopem, na čtyřikrát.
Několik dní žila na ulici, jedla z popelnic, spala pod kartonovými krabicemi a
používala sprchy a toaletu na pláži Santa Monica Beach.
Právě na této pláži se seznámila s Trixxy a jejím přítelem, dvěma silně
potetovanými surfaři, kteří jí sdělili, že může spát u nich doma, jestli chce.
„To dělá spousta lidí,“ vysvětlovali.
Byla to pravda. Jejich dům byl pořád plný lidí, co přicházeli a odcházeli.
Michelle záhy zjistila, že Trixxy a její přítel nejsou jen milovníci surfování.
Patřili k jedné z prvních generací internetových hackerů. Tehdy byl internet
ještě v plenkách a prvními dětskými krůčky vstupoval do komerčního světa.
Všechno bylo nové a zabezpečení pokulhávalo.
Trixxy a její přítel zanedlouho zjistili, že Michelle je mezi počítači jako
doma. Ne, „jako doma“ to zdaleka nevystihovalo. Michelle byla absolutní
génius. Byla schopná během několika minut vypracovat a napsat správné kódové
procedury k překonání problémů, které by zabraly Trixxy a jejímu příteli celé
hodiny, ne-li dny. Než se kdo nadál, už se hackovala do všech možných
webových serverů a online databází, náležejících univerzitám, nemocnicím,
státním i soukromým organizacím, finančním institucím, federálním agenturám,
mezinárodním firmám… Nic před ní neobstálo. Čím měly být servery
zabezpečenější, tím větší pro ni představovaly výzvu a tím víc se Michelle
zlepšovala. Dokonce se dvakrát během jednoho týdne vloupala i do databank
FBI a NSA. Jako všichni hackeři v kyberprostoru si i Michelle dala přezdívku –
Thra-sos, duch smělosti z řecké mytologie. Velmi přiléhavé, říkala si.
V kyberprostoru existovaly nekonečné možnosti a Michelle se právě začínala
bavit. Tehdy se dozvěděla, že její matka zemřela po požití půl krabičky prášků
na spaní, které zapila lahví bourbonu.
 Michelle plakala celé tři dny, byla to kombinace smutku a hněvu.
Zanedlouho zjistila, že před pouhými několika měsíci otčím přesvědčil matku,
aby sepsala poslední vůli, v níž mu odkázala dům, ve kterém žili – zakoupený
Michelliným skutečným otcem –, a všechno, co ještě měla jakžtakž cenného. Po
tom zjištění se Michellin hněv změnil. Otčím udělal z matky opilou feťačku a
pak jí ukradl všechno, co měla. Když si to Michelle ověřovala, zjistila, že už
nabídl dům k prodeji. Tehdy začala vzteklá nestvůra v jejím nitru řvát –
POMSTA.

Během týdne se život jejího otčíma změnil k úplně nejhoršímu. Michelle ho
přes internet začala systematicky likvidovat. Všechny peníze z bankovního účtu
mu záhadně zmizely, zdánlivě v důsledku jakési interní počítačové chyby, kterou
nikdo nedokázal vysledovat. Nadělala absurdní dluhy z hazardu na jeho jméno,
vyčerpala mu úvěr z kreditních karet v maximální výši, odebrala mu řidičský
průkaz a upravila přiznání k dani z příjmu takovým způsobem, že bude jen
otázka času, než se začne finanční úřad vyptávat. Nechala ho na mizině,
nezaměstnaného, bez domova a osamělého.
Tři měsíce poté skočil pod vlak.
Michelle nikdy nepřišla ani o vteřinu spánku kvůli tomu, co udělala.
Jeden bývalý přítel však poté, co byl zatčen pro držení drog s úmyslem
prodeje, výměnou za dohodu dal policajtům tip na Michelle. Policajti pak zase
předali tip divizi počítačové kriminality FBI, která už Thrasa nějakou dobu
hledala. S informacemi od jejího bývalého přítele netrvalo FBI ani týden, než
spustila monitorovací operaci. Zatčení následovalo o několik dní později. Do
domovních dveří vrazili čtyři agenti právě ve chvíli, kdy se Michelle vloupala do
databáze WSCC – navzájem propojené energetické sítě, která distribuuje
elektrickou energii po celém západním pobřeží Spojených států. Jenom jim
restrukturalizovala tarifní systém, přičemž poskytla každému od Montany až po
Nové Mexiko a Kalifornii elektrickou energii za nepatrné ceny.
Tou dobou už počítačová kriminalita a počítačový terorismus představovaly
pro Ameriku a její životní styl velkou hrozbu. Vláda Spojených států pochopila,
že člověk s takovými schopnostmi, jaké má Michelle Kellyová, má potenciál stát
se z nepřítele obrovským přínosem a spojencem v novém boji. S touto
myšlenkou jí FBI nabídla dohodu – hackovat dál, ale na správné straně zákona,
anebo si velmi, velmi dlouho posedět ve vězení.
Michelle přijala dohodu.
Zanedlouho pochopila, že se jí po starém životě vlastně nestýská. Nestala se
hackerkou proto, že by se jí líbilo porušovat zákon, ani kvůli finančnímu zisku.
Byla hackerkou, protože ji bavilo, jak je to náročné a vzrušující, a dařilo se jí to
přímo geniálně. Dohoda, kterou jí nabídli, ji o nic z toho nepřipravila; jenom to
teď bylo všechno legální.
Žádný div, že FBI vynášela karty zcela dokonale. Protože Michellini
nadřízení věděli, že důvodem jejího útěku z domova byl otčím tyran,
aklimatizovali ji v nové roli tak, že zajistili, aby každý případ, který řešila během
prvního roku u FBI, souvisel se sexuální kriminalitou – přesněji řečeno, s
pedofilií. Hněv a odpor Michelle vůči takovým pachatelům byly tak intenzivní,
že se pohroužila do práce a z každého případu si udělala osobní cíl.

V tom, co dělala, byla tak dobrá, že do čtyř let stanula v čele losangeleské
divize počítačové kriminality FBI.
Michelle teď zaplašila vzpomínku z hlavy a zaměřila svou pozornost zpět k
nahrávce ženy zavřené ve skleněné rakvi. Sledovala záznam ještě jednou od
začátku, očima pátrala po jakémkoli přehlédnutém detailu, ale ani tentokrát se jí
nepodařilo nic zachytit.
„Co sakra hledáš, Michelle? Nic tam není,“ řekla si nahlas a přitom si mnula
dlaní čelo.
Došla si na toaletu, dolila si kávu a vrátila se k psacímu stolu. Ještě to nebyla
ochotná vzdát.
Dalším krokem bylo dvaapůlkrát zpomalit nahrávku a s pomocí aplikace
„barva a kontrast“ zvýraznit obraz metodou saturace barev. Nadměrná
saturace obvykle zvýraznila drobné detaily, věci, které by lidé jinak nepostřehli.
Michelle poposedla na židli dopředu, opřela si lokty o stůl, položila bradu na
klouby prstů a pustila se do toho znovu od začátku.
Při snížené rychlosti bylo sledování nahrávky téměř otupující. Saturace barev
a zvýšený kontrast rychleji unavovaly oči, namáhaly oční svaly. Michelle
shledala, že si vždycky po třech až čtyřech minutách musí dělat krátké přestávky.
Aby si oči odpočinuly, zaměřila je pokaždé na okamžik na něco na opačném
konci místnosti, přičemž si masírovala spánky, ale už cítila, jak jí hned za očními
bulvami nabírá na setrvačnosti bolest hlavy.
„Asi jsem měla přijmout pomoc od Harryho,“ mumlala si pro sebe.
„Anebo ještě líp, asi jsem měla jít jednoduše s nimi, protože momentálně
bych si sakra jistě dala panáka.“
Znovu upila kávy, pak opět pustila nahrávku a podívala se na počítadlo času
v pravém dolním rohu obrazovky. Zbývalo jí už jen něco přes minutu. Když se
vrátila zrakem k obrazovce, Michelle by přísahala, že zahlédla,
jak se tam něco mihlo.
Nebyl to tarantulový jestřáb.
„Co to sakra je?“
Zastavila nahrávku, přetočila obraz o pár vteřin nazpátek a stiskla „play“.
Přiblížit.
Znovu se to tam mihlo.
Tělem se jí rozproudil adrenalin.
Michelle znovu přetočila obraz, ale tentokrát si přiblížila konkrétní úsek
obrazovky a vypnula program saturace barev a kontrastu. Místo aby nechala
záznam přehrávat, manuálně postupovala políčko za políčkem.
A bylo to tam.

Hunter a Garcia následovali Brindlea krátkou chodbičkou, která ubíhala do
hlubin domu a zpět do ložnice Christiny Stevensonové.
„Provedli jsme UV test prostěradel, přikrývek a povlaků na polštářích,“
oznamoval Brindle a vedl oba detektivy k posteli. „Nikde ani stopa semene, ale
jsou tam maličké skvrnky od krve, hlavně na tomhle rohu přikrývky. Laboratoř
nám poví, jestli ta krev patří oběti, nebo ne.“ Ukázal na řečené místo a pak
znovu rozsvítil ultrafialovou lampu. „Koukněte se.“
Nejjednodušším a nejrychlejším způsobem, jak nalézt krevní skvrny na
tmavém nebo červeném povrchu, je použití ultrafialového světla. To vytvoří
dostatečný kontrast mezi pozadím a skvrnou, aby se skvrna dala zviditelnit.
Jakmile se ultrafialová lampa rozsvítila, na tmavomodrém přehozu lůžka se
jasně ukázaly čtyři malé rozmazané skvrnky od krve. Byly však miniaturní a
vůbec nic neznamenaly. Mohly vzniknout při drobném říznutí žiletkou, když si
holila nohy ve sprše.
Brindle to věděl také, ale ještě neskončil. Vypnul ultrafialovou lampu a podal
Hunterovi a Garciovi malý sáček na důkazy z průhledného plastu. Uvnitř byly
dámské diamantové hodinky Tag Heuer.
„Ty jsem našel pod postelí, u zdi.“
Pořád ještě se nezdálo, že by to na některého z detektivů udělalo dojem. V
místnosti panoval absolutní chaos. Předměty všemožných tvarů a velikostí byly
převrácené a rozkopané po zemi všemi směry. Hodinky mohly ležet původně na
toaletním stolku, ale skončily pod postelí.
„To není všechno,“ všiml si Brindle skepse obou detektivů. Ukázal jim druhý
průhledný plastový sáček na důkazy. Obsahoval tři maličké předměty. „To jsem
taky našel pod postelí. Tumáte, použijte tohle.“ Podal jim lupu s osvětlením.
Hunter a Garcia několik vteřin prohlíželi předměty v sáčku.
„Umělé nehty,“ řekl pak Hunter.
„Vytrhané umělé nehty,“ upřesnil Brindle. „Uvízly ve škvírách mezi prkny
podlahy.“ Odmlčel se, aby Hunter a Garcia mohli zažít to, co říkal.
„Vypadá to, že se oběť schovávala pod postelí. Pachatel ji našel a řekl bych,
že ji vytáhnul za nohy. Šmouhy v prachu pod postelí odpovídají tomu, že odtud
bylo vlečeno něco těžkého… jako třeba člověk.“

Hunter a Garcia instinktivně o krok ucouvli a naklonili hlavy ke straně, jako
by se snažili nahlédnout pod postel.
„Když se neměla čeho chytit,“ pokračoval Brindle ve své teorii, „zřejmě se
sápala po podlaze, snažila se ubránit vlečení – a přitom se jí lámaly a trhaly
nehty. Jakmile ji dostal zpod postele, zběsile se natahovala po všem, čeho se
mohla chytit.“ Brindle se odmlčel a znovu pohlédl na přehoz lůžka.
„A tak se sem asi dostala ta krev.“ Všichni se znovu zaměřili na přehoz.
„Víte,“ vysvětloval Brindle, „vytržený nehet způsobí krvácení nehtového
lůžka stejně jako říznutí do prstu, ale ulomený a odštípnutý umělý nehet způsobí
krvácení, jen pokud se podaří poranit nehtové lůžko na konci nebo po straně. A i
když se to stane, nemusí dojít k vůbec žádnému krvácení. A když už, mělo by
být minimální. Přesně jako to, co tady máme.“
Hunter a Garcia se nad tím krátce zamysleli.
„Taky jsem našel tohle, uvízlo to ze spodní strany na pérování postele.“
Ukázal jim poslední sáček s důkazy. Uvnitř se nalézaly čtyři blond vlasy.
„S největší pravděpodobností do něj narazila hlavou, když ji vlekl zpod
postele.“ Ustaraně vydechl. „Jak tak koukám na stav téhle místnosti, řekl bych,
že bojovala, jak mohla, kopala a mlátila kolem sebe, dokud si ji úplně
nepodrobil.“
Zamyšlené ticho. Garcia promluvil první.
„To všechno dává smysl, až na to schovávání pod postelí. To by
naznačovalo, že věděla, že po ní někdo jde.“ Pohlédl na posuvné skleněné dveře
a pak zpátky na postel. „Proč by se tam schovávala, když mohla utéct z domu
dveřmi na zahradu?“
Jakoby na povel oznámil Dylan, forenzní technik, který snímal otisky ze skla
posuvných dveří: „Mám tu otisky.“
Všichni se k němu otočili.
„Laborka to potvrdí, ale už na první pohled vám můžu říct, že vzorce jsou
všechny stejné. Nemám pochyb, že všechny pocházejí od stejné osoby. Malé
prsty. Jemné ruce. Rozhodně ženské.“
Pokud šlo o otisky prstů, byl Dylan moc dobrý.
„A co zámek?“ zeptal se Brindle.
„Zámek není rozbitý,“ odvětil Dylan. „Budeme ho muset vymontovat a
odvézt na analýzu, ale tohle je standardní patentní zámek. Nijak moc bezpečný.
Jestli pachatel vstoupil do domu těmihle dveřmi, mohl se snadno nabourat do
zámku. Bez námahy.“
Nabourání do zámku byla technika otevírání patentních zámků pomocí

zvlášť zhotoveného klíče. Jeden takový klíč fungoval na všechny zámky
stejného typu. Na internetu existovalo několik videonávodů, jak zámek zdolat.
Hunter stále ještě hleděl na tři sáčky s důkazy, které mu Brindle předal.
Souhlasil s Garciou. Schovávat se pod postelí, to nedávalo za daných okolností
žádný smysl.
„Mikeu, kde přesně jsi našel tyhle hodinky?“ zeptal se. Brindle mu to ukázal.
Hunter si lehl na podlahu a nakoukl pod postel, očima zkoumal místo, kde se
hodinky našly, hlavou mu letěly možnosti. Pořád nic nedávalo smysl.
Garcia přešel na druhou stranu lůžka a stoupl si těsně před květované závěsy,
na opačný konec, než kde prve Dylan snímal otisky ze skleněných dveří a
zámku. To Huntera rozptýlilo a na vteřinu zaměřil svou pozornost na Garciovy
černé boty a ponožky, které bylo zpod postele vidět.
Hunter ztuhl. Během vteřiny mu v hlavě proběhl myšlenkový proces od A až
po Z. „To snad ne,“ zašeptal, pohled upřený na parťákovy boty.
„Copak?“ zeptal se Garcia.
Hunter vstal. Veškerá jeho pozornost se teď soustředila na závěsy za
Garciovými zády.
„Roberte, cos tam viděl?“ opakoval otázku Garcia.
„Tvoje boty.“
„Cože?“
„Zpod té postele jsem viděl tvoje boty.“ Nikdo nechápal.
„Tak jo, a…?“
Hunter zvedl prst na znamení, že potřebuje minutku času; pak se vydal
přímou čarou k závěsům a zvolna je roztáhl. Klekl si a chvilku bedlivě pozoroval
podlahu.
„Aby mě čert vzal!“ splynulo mu ze rtů.
„Cože?“ Brindle přistoupil blíž. Garcia hned v patách za ním.
 „Myslím, že tu máme setřený prach,“ ukázal Hunter ukazováčkem.
„Pravděpodobně podrážkou.“
Brindle si klekl vedle něj, očima zkoumal podlahu. „Do prdele,“ pronesl
okamžik poté. „Asi máš pravdu.“
„To podle mého viděla Christina,“ pohlédl Hunter na Garciu. „Boty svého
vraha. Nemyslím, že se pod tou postelí schovávala. Řekl bych, že pod ni patrně
vlezla, aby sebrala hodinky, ale když tam dole byla, uviděla ho. Uviděla svého
vraha. To on se schovával.“
Místnost na okamžik ztichla.

„Tak jo, vyfotografujeme to,“ obrátil se Brindle k Dylanovi. „Taky potřebuju
snímací fólii. Uvidíme, jak moc otisků se tady dá získat.“
Hunter vstal a zvolna přejel zrakem po panoramatické skleněné stěně před
sebou.
„Vlastně bychom tady měli sejmout otisky ze všeho,“ řekl. „Vrah se tady
možná ukrýval a čekal dlouho.“ O pár centimetrů se předklonil, až se nosem
téměř dotýkal skleněné stěny, jako by hledal šmouhu. „Možná se opíral o sklo.
Možná něco nech…“
Hunter ztuhl. Slova mu uvízla v hrdle.
„Co je?“ zeptal se Garcia, zastavil se hned za parťákem a snažil se mu
nakouknout přes rameno, ale neměl zdání, na co se dívá. Domníval se, že Hunter
uviděl něco za oknem.
Hunter znovu dýchl na sklo, tentokrát dlouze a cíleně, přičemž pohyboval
hlavou, aby zadýchal širší plochu. Sklo se na několik vteřin zamžilo.
Tehdy to Garcia konečně uviděl.
„To si určitě děláš srandu.“

Rozlehlý halový prostor v budově redakce Los Angeles Times na West 1st
Street působil jako školní dvůr o polední přestávce. Šumělo to tam telefonickými
hovory, cvakáním klávesnic, hlasitými rozhovory a kvapnými kroky, jak všichni
reportéři spěchali, aby stihli denní uzávěrku.
Pamela Haysová seděla u rohového stolu, nenechávala se rozptylovat hlukem
a nevnímala chaotický pohyb kolem sebe. Byla editorkou společenské rubriky
Los Angeles Times a i ona spěchala; procházela všechny články, které prošly do
přílohy zítřejších novin.
Společenská Pam, jak jí všichni vždycky říkali, pracovala pro Los Angeles
Times teprve sedm let, od té doby, co jako čtyřiadvacetiletá promovala na
univerzitě. První rok v novinách byl pro ni boj. Jako čerstvá absolventka vysoké
školy a bez zkušeností s prací pro vysokonákladové noviny se musela prosadit
napsáním nekonečného množství druhořadých článků na témata, o nichž si byla
jistá, že je čtou jen ona a její matka. Mnoho z nich se vůbec neobjevilo v tisku.
Pamela však věděla, že je dobrá reportérka a vynikající rešeršérka. Netrvalo
dlouho a začalo to docházet i ostatním.
Bruce Kosinski, v nejednom ohledu velký muž a v té době editor městské
společenské rubriky, jako první dopřál Pamele možnost, aby si vyzkoušela ruku
na „skutečném“ tématu. Povedlo se jí to. Moc se jí to povedlo, po pravdě řečeno.
Její rešerše byla bezkonkurenční a článek se dostal na první stránku novin. Před
dvěma roky byl Bruce Kosinski jmenován šéfredaktorem Los Angeles Times.
Jeho dosavadní funkci nabídli Pamele Haysové, která ochotně přijala.
Je pravda, že se Pamela s Brucem vyspala, ale věděla, že to není důvod, proč
dostala nabídku místa editorky společenské rubriky. Podle svého názoru si to
zasloužila víc než dost.
Pamela dokončila redigování dalšího článku ze svého seznamu, poodjela s
židlí od psacího stolu a protáhla si ztuhlou šíji.
„Kde je sakra Marco?“ zeptala se nahlas, aniž adresovala svou otázku
někomu konkrétnímu. Odpovědi se nedočkala.
Na rozdíl od ostatních editorů rubrik Los Angeles Times neměla Pamela
žádnou kancelář. Ani o ni moc nestála, raději seděla mezi svými reportéry a v
ruchu a šumu hlavní redakce.
Podívala se na nástěnné hodiny.

„Krucinál, za necelých dvacet minut mi musí přinést článek. Jestli přijde
zase pozdě, tak ho vyrazím. Už mám těch jeho kravin dost.“
„Co to je, sakra?“ Pedro, reportér, který měl stůl hned naproti Pamele, vraštil
čelo na obrazovku počítače. „Pam, nepřivydělává si Christina jako herečka?“
zeptal se.
Pamela na něj pohlédla, jako by přišel o rozum. „O čem to sakra hablando,
muchacho?“ V rámci společného žertování si navykla mluvit s Pedrem
španglicky.
„Pojď se podívat na tohle,“ zvolal Pedro. Z jeho hlasu nezněl humor ani
trochu.
Pamela vstala a vydala se k Pedrovu stolu.
„Zrovna jsem hledal pár věcí na netu,“ vysvětloval Pedro, „když jsem narazil
na tenhle článek.“ Ukázal na obrazovku.
 Byl to krátký článek s názvem „Realita, nebo hoax?“. Pedra neupoutal
titulek, nýbrž malý obrázek pod titulkem – žena ležící v jakési skleněné skříni,
jíž se po těle plazily stovky velmi strašidelných exemplářů černého hmyzu.
Navzdory špatné kvalitě obrazu byl její obličej jasně viditelný, včetně malé
černé bradavičky těsně pod dolním rtem.
Pamela cítila, jak jí tuhne krev v žilách. Když si článek přečetla, už tak od
přírody bledá tvář jí úplně zesinala.
Vůbec o tom nepochybovala. Žena na obrázku je Christina Stevensonová. A
ať je to, co chce, není to vtip.

Hunter se probudil v 5.15 bolestí hlavy, která by probrala i mrtvého. Posadil
se na posteli ve tmě své ložnice a katatonicky civěl na prázdnou stěnu před
sebou, jako by doufal, že bude-li civět dost dlouho a upřeně, zázrakem se mu
vynoří odpovědi na všechny otázky, které se mu městnaly v mozku.
Nevynořily.
Donutil se přestat přemýšlet, než se mu mozek úplně zavaří. Připravil se a
zamířil do posilovny s nonstop provozem, vzdálené jen tři bloky od jeho
bydliště. Důkladný tělocvik mu vždycky uměl pročistit hlavu.
Téměř o dvě hodiny později, po horké sprše, se vydal do práce.
Garcia právě dorazil, když Hunter vstupoval do kanceláře. Kapitánka
Blakeová ho následovala jen o pár vteřin později.
„Připravte se,“ nechala za sebou zapadnout dveře s hlasitým buch. „Protože
ta pozdržená bouře už je tady.“
„Bouře?“ svraštil čelo Garcia.
„Průser,“ odvětila a praštila mu o stůl ranním vydáním Los Angeles Times.
Horní polovinu první stránky zabírala série šesti malých fotografií Christiny
Stevensonové ležící ve skleněné rakvi. Byly naaranžované postupně. Na prvních
třech byla její zděšená a zmatená tvář v různých stadiích hlasovacího procesu –
SEŽRAT na 211, pak na 745 a nakonec na 1000. Další dvě ji ukazovaly ve
skleněné rakvi společně s tarantulovými jestřáby. Její obličej byl na obou
snímcích zkřivený a znetvořený trýznivou bolestí.
Na posledním snímku byla s nehybným chladným pohledem, celé tělo
pokryté rudými boulemi a černými vosami, rty napuchlé a krvácející.
Život z ní unikl.
Titulek nad obrázky zněl SÍŤ SMRTI. VRAH VYSÍLÁ BARBARSKOU
POPRAVU V PŘÍMÉM PŘENOSU.
Garcia začal projíždět článek. Potvrzovalo se v něm, že vysílání zřejmě bylo
skutečné, že nešlo o žert. Autor článku popisoval, co se stalo, ale ne do velkých
podrobností. Také tu chyběla zmínka o tom, že Christinino tělo už bylo nalezeno.
Hunter se opřel o svůj stůl. Nezdálo se, že by ho zajímalo, co se píše v
novinách.
„Myslela jsem, že vám FBI tvrdila, že tohle na netu není,“ poznamenala
kapitánka Blakeová. „Jak se k tomu sakra dostali?“

„Není to z netu smazané úplně,“ odvětil Hunter. „Je jenom mimo dosah
většiny lidí. Ale jakmile se něco na netu objeví, zůstane to tam navždycky. I
když to většina lidí nemůže najít. Los Angeles Times mají dostatek zdrojů a lidí
na výplatní listině, aby byli schopni to video vysledovat.“
V místnosti začínalo být dusno. Kapitánka Blakeová přistoupila k jedinému
oknu kanceláře a otevřela je.
„Zatím to jsou jediné noviny, které o tom píšou,“ řekla podrážděně. „Ale
naše tiskové oddělení už bombardují telefonáty – od místních přes celostátní až
po zahraniční noviny. Lavina keců se spustí každou chvíli.“
Hunter a Garcia pochopili, že má na mysli všechny ty cvoky, co začnou
nepochybně volat nebo posílat anonymní dopisy se všemožnými smyšlenými
tipy a informacemi, z nichž většina se bude muset prověřit, protože to vyžadují
předpisy. Navíc tu vždycky ještě byly obligatorní telefonáty psychotroniků a
kartářek s vizemi nebo zprávami ze záhrobí, které by mohly pomoci případ
rozlousknout. Na to byli všichni zvyklí. Stávalo se to pokaždé, když se
zveřejnila zpráva o nějakém mediálně zajímavém vrahovi.
„Dneska ráno volal starosta,“ dodala kapitánka Blakeová. „Volal mi domů.
Jen co jsem položila telefon, volal kalifornský guvernér. Všichni chtějí vědět, co
se sakra děje, a můj telefon domů se zřejmě stal informační horkou linkou pro
tenhle případ.“ Sebrala noviny z Garciova stolu a mrskla jimi do koše na
odpadky, až ho převrhla a obsah se vysypal.
„Co jste jim řekla?“ zeptal se Hunter a přitom klidně uváděl koš na odpadky
do původního stavu.
Kapitánka Blakeová opětovala Hunterův pohled. Byla dokonale nalíčená
jako vždy, ale použila tmavší odstín očních stínů než obvykle a tím pádem
hněvivý výraz v jejích očích působil takřka smrtonosně. Přesto se Hunter nelekl.
„Dost, abych je ujistila, že děláme, co je v našich silách,“ odvětila. „Ale
nevykládala jsem jim nic, co nepotřebují vědět. Nikdo neví, že vrah kontaktoval
jako prvního vás ani že už jsme tenhle případ vyšetřovali dávno předtím, než se
dostal do novin. Nikdo neví, že tenhle vrah už má na svědomí nejmíň jednu oběť
před Christinou Stevensonovou. Chci to všechno držet pod pokličkou. Pokud jde
o veřejnost, začínáme vyšetřovat tyhle internetové vraždy až dneska.“
„To nám vyhovuje,“ odpověděl Hunter.
„Odmítla jsem požadavek na tiskovou konferenci takhle na začátku
vyšetřování,“ pokračovala kapitánka, pořád stejně dopálená. „Ale neunikneme
tomu, jak oba dobře víte. Nakonec se tiskovka bude konat. A hádejte co?“
Nečekala na odpověď. „Před tu popravčí četu si stoupnete vy dva.“

Bylo jen málo věcí v životě, které Hunter nenáviděl víc než tiskové
konference. Vydechl a sevřel si prsty kořen nosu. Bolest hlavy mu stále užírala
mozek, i po náročném ranním posilování.
„Četli jste nedělní vydání Los Angeles Times?“ zeptala se kapitánka
Blakeová. „Četli jste článek Christiny Stevensonové?“
Oba detektivové přikývli.
„No, pěkně tu ‚celebrití‘ aféru rozjela,“ podotkla kapitánka. „Nezajímám se
o bulvár ani o zveřejněné drby, ale od včerejška jsem se s nimi musela začít
důvěrně seznamovat. Všude stojí, že ten podvedený manžel pravděpodobně
zažádá o rozvod.“ Odmlčela se, ale Hunter ani Garcia nereagovali. Pokračovala:
„Ať se stane, co chce, ten vztah je teď těžce poškozený. Manželčino chování
taky patrně ukončí její nepříliš úspěšnou hereckou kariéru. I když by mě
nepřekvapilo, kdyby z toho vyrazila smlouvu na knihu. Jde mi o to, že už jsme
všichni zažili případy, kde byli lidé zavražděni pro mnohem míň než pro něco
takového. Vidíte v téhle dvojici celebrit podezřelé?“
„Provedli jsme předběžné šetření,“ řekl Garcia. „Manžel natáčel od začátku
týdne v Sacramentu. Očividně neměl zdání, co se děje ani že ten článek vyjde.
Do Los Angeles se vrátil v neděli večer. Manželka i její milenec mají na páteční
večer, kdy Christina Stevensonová zemřela, pevné alibi. A ne, nepotvrzují si
alibi navzájem, kapitánko. Díváme se na to i z jiných aspektů, ale největší
problém je – jak máme spojit Kevina Lee Parkera, naši první oběť, s
Christininým článkem o aféře mezi celebritami? S jistotou víme, že za oběma
vraždami stojí stejný člověk.“
„No, to je vaše práce, ne?“ odsekla kapitánka Blakeová. „Najít souvislost,
pokud nějaká existuje.“
„A jak jsem řekl, zabýváme se tím,“ odvětil Garcia rázně. „Možnost, že
slečna Stevensonová byla zavražděna, protože je reportérka, je velice reálná, a
my to víme. Nasadili jsme tým na shromáždění všech článků, které pro Times
napsala za uplynulé dva roky.“
 „Ať sebou hodí.“ Kapitánka se obrátila k tabuli s fotografiemi u jižní stěny.
Okamžitě si všimla dvou nových sad obrázků. První byla pořízena na parkovišti
v Dewey Street, kde se včera ráno našlo tělo Christiny Stevensonové. Když
zavadila pohledem o snímky samotného těla, kapitánka na okamžik zatajila
dech.
Bez vos byly deformace způsobené jejich žihadly naprosto šokující.
Christinino tělo se změnilo v nerozpoznatelnou masu. Tarantuloví jestřábi
neměli slitování. Dostala několik žihadel i do očí a jazyka.
„Ježíši!“ uniklo bezděčně z kapitánčiných rtů. „Ještě že se noviny
nezmocnily téhle fotky.“

Druhá nová sada fotografií pocházela z Christininy ložnice.
Kapitánka Blakeová zvolna přejela snímky pohledem a Hunter s Garciou
uviděli, jak celá ztuhla, když se dostala k poslednímu obrázku série.
„Co je sakra tohle?“

Po Hunterově objevu v ložnici Christiny Stevensonové použil forenzní tým
fluorescenční oranžový prášek ke snímání otisků prstů na skleněné stěně, aby se
všechno, co se tam našlo, zvýraznilo. Ačkoli se fluorescenční prášky obvykle
používaly spíš na mnohobarevných plochách, často se jimi poprašovaly i velké
oblasti, jelikož vyfotografovat výsledky pod ultrafialovým světlem bylo potom
snadné.
„To nám nechal vrah,“ odpověděl Hunter.
„Cože?“ Kapitánka Blakeová přistoupila blíž, aby lépe viděla.
„Nechal to na skleněné stěně za závěsy,“ upřesňoval Hunter. „Myslíme si, že
se tam skrýval, zatímco čekal, až se jeho oběť vrátí domů.“
„Jak to udělal?“
„Tak, jak to dělají děti. Dýchnul na sklo, až se zamžilo, a pak to tam napsal.“
Technici z forenzního použili ruční napařovač, aby se příslušný úsek skla
jaksepatří zamžil. Fluorescenční oranžový prášek se zachytil na částicích vody,
vytvořených párou a obklopujících to, co vrah nakreslil na sklo, takže to celé
vypadalo jako velká fluorescenční oranžová šablona.
Doprostřed níž napsal vrah dvě slova: ĎÁBEL UVNITŘ.
„Co to sakra znamená?“ zeptala se kapitánka a otočila se na patě ke svým
detektivům. „Uvnitř čeho… nebo koho…? Jeho hlavy…? Její…? Skleněné
rakve…?“
„Ještě nevíme, co to znamená, kapitánko,“ odtušil Hunter.
 „Právě proto jsem přišel dřív,“ ozval se Garcia. „Jediný odkaz, který jsem
našel, se týkal filmového hororu, který měl premiéru v lednu 2012. Jmenuje se
Ďábel uvnitř.“
„Filmový horor?“ Kapitánka Blakeová zvědavě zvedla levé obočí.
Garcia přikývl, přičemž předčítal z obrazovky počítače. „Je to filmový horor
stylizovaný jako dokument o ženě, která se podílí na řadě exorcismů, přičemž se
snaží přijít na to, co se stalo s její matkou.“
Okamžik ohromeného ticha.
Kapitánka zvedla i druhé obočí. „Říkal jste exorcismus?“
Garcia vydechl, sdílel kapitánčinu frustraci. „Přesně tak. Podle reklamního
textu její matka zavraždila tři lidi, protože byla posedlá nějakým démonem.
Dcera chce zjistit, jestli je to pravda, nebo ne.“

Kapitánčin pohled sjel z Garcii na Huntera, pak na tabuli s obrázky a potom
zpátky ke Garciovi. „Nemůžu uvěřit, že vám opravdu chci tuhle otázku položit.“
Potřásla hlavou. „Jak v tom filmu matka té dívky ty tři lidi zavraždí?“
„Ještě jsem ho neviděl,“ odpověděl Garcia. „Právě to jsem chtěl stihnout, než
sem dorazíte vy dva.“ Ukázal na obrazovku počítače.
Kapitánka Blakeová o krok couvla a poškrábala se na čele upravenými bledě
růžovými nehty. „Tak moment, kurva. Opravdu někdo z vás věří, že něco tady z
toho…,“ ukázala na tabuli s obrázky, „… má něco společného s nějakým
filmovým hororem o exorcismu?“
„Nevěděl jsem, že takový film existuje, dokud se o tom teď Carlos
nezmínil,“ odtušil Hunter. „Ale když už to víme, měli bychom to prověřit.“
Pokrčil rameny a naklonil hlavu ke straně. „Vrazi napodobují zločiny, které se
objevují ve filmech nebo knihách, skutečné i fiktivní – to není nic nového,
kapitánko. To přece víte.“
Opravdu to věděla. Před pouhými dvěma roky se divize loupeží a vražd
zabývala případem, v němž jedenadvacetiletý kluk zabil během čtyř týdnů čtyři
lidi. Když byl konečně usvědčen, ukázalo se, že byl posedlý jakousi obskurní
detektivkou, která vyšla pár let předtím. Ztotožnil se s postavou vraha natolik, až
skutečně uvěřil, že on a fiktivní sériový vrah jsou jedna a táž osoba. Zločiny
prováděl přesně tak, jak byly popisovány v románu.
„Možná je to jen náhoda, že existuje film s přesně stejným titulem,
kapitánko,“ pokračoval Hunter. „Jak jste právě řekla, vrah se možná vyjadřuje
obrazně, odkazuje nás na ďábla uvnitř sebe… nebo v ní… nebo na něco jiného.“
„A to by znamenalo co?“ vybafla kapitánka.
 „Přijde na to,“ odvětil Hunter. „Jestli se ta slova vztahují na ďábla uvnitř
vraha samého, pak možná mluví o něčem, co nedokáže ovládat. Nepřekonatelná
touha zabíjet. Nestvůra uvnitř. Možná většinu času spí, ale když se probudí…,“
Hunter ukázal na tabuli s obrázky, „… výsledkem je tohle.“
Zamyšlený a frustrovaný výraz kapitánky Blakeové ještě zintenzivněl.
„Na druhé straně,“ navázal Hunter. „Vrah mohl mluvit o ďáblovi v nás
všech, odkazuje na to, jak ubohé mu připadají životy ostatních lidí.“ Hunter
ukázal na jeden snímek na tabuli. „Kevin Lee Parker vedl normální život bez
ambicí. Měl rád svou práci v obchodě s videohrami a byl velice spokojený se
svým rodinným životem. Nic víc nechtěl ani nepotřeboval. Vrah možná hleděl
na jeho nedostatek ctižádosti jako na mrhání životem a to ho naštvalo. Naopak
život Christiny Stevensonové byl zcela zasvěcený její práci. Práci, která velice
závisela na klepech a dohadech. Práci, která se vtírala do životů

jiných lidí a na nic nebrala ohled. Pro leckoho to byla práce opovrženíhodná.
Možná si vrah myslí, že zbavuje svět všednosti, kus po kuse.“
„A pak je tu také očividná náboženská konotace,“ ujal se slova Garcia.
Kapitánka se k němu otočila.
„Vrah by mohl věřit, že jeho oběti jsou posedlé démony nebo něčím
podobným, a zachraňuje jejich duše tím, že je zabíjí. Mučení má za cíl vnitřní
zlo, ne člověka.“
Kapitánce Blakeové sice bylo do smíchu, ale z osobní zkušenosti věděla, že
lidské šílenství není žádná legrace a nemá hranic. Jakkoli zněly tyhle teorie
absurdně, kterákoli z nich mohla být pravdivá. Nikdo nemohl vědět, co se
vrahovi děje v hlavě, a možná tomu nerozuměl ani vrah sám.
„Nebo to nemusí být nic z toho,“ pokračoval Garcia. „Jak už říkal Robert,
tenhle pachatel má možná ode všeho takový odstup, že tahle slova…,“ ukázal
znovu na fotografii fluorescenčního oranžového prášku, „… pro něj mohla být
jen ukrácení dlouhé chvíle, zatímco čekal, až se oběť vrátí domů.“
„Existuje nějaká spojitost mezi oběma oběťmi?“ zeptala se kapitánka
Blakeová.
„Prověřujeme to,“ odtušil Garcia.
Ticho, jež následovalo, přerušilo zvonění Hunterova telefonu.
„Detektiv Hunter, vraždy,“ ohlásil se Hunter.
„Detektive, tady je Michelle Kellyová z divize počítačové kriminality FBI.
Znovu jsem analyzovala záznam toho pátečního vysílání. A myslím, že je tam
něco, co byste měli vidět.“

Tentokrát řídil Garcia, ale během krátké jízdy k budově FBI na Wilshire
Boulevard žádný z detektivů nepronesl ani slovo. Uplynulo už deset dní od
chvíle, kdy se střemhlav zřítili do tohoto vyšetřování, a za těch deset dní došlo v
případu k tolika zvratům, až začínal připomínat mísu špaget. A oba detektivové
tušili, že to zdaleka není všechno.
U recepčního pultu v budově FBI absolvovali tytéž bezpečnostní kontroly
jako poprvé, načež je tentýž agent FBI v černém obleku odvedl dolů do divize
počítačové kriminality.
„Kámo, jsme ve výtahu, co jede pod zem,“ oslovil Garcia agenta. „Můžeš si
ty černé brejle sundat.“
Agent se ani nehnul. Neodpověděl.
Garcia se usmál. „Jen tě zlobím. Vím, že je musíš mít pořád na nose, aby
nikdo nevěděl, na co koukáš, viď?“
Agent ani tentokrát neodpověděl.
„Kašlu na to.“ Garcia sáhl do kapsy pro sluneční brýle a nasadil si je. „Je to
slušivé. Asi bychom je vlastně měli nosit všichni.“
Hunter potlačil úsměv.
Dveře výtahu se znovu otevřely. Harry Mills na ně čekal u dvojitých
skleněných dveří na konci chodby.
„Pěkně jsme si pokecali,“ řekl Garcia agentovi, který zachoval bezvýraznou
tvář, otočil se a odcházel.
Harry vedl oba detektivy do nepříjemně vychlazeného sídla divize
počítačové kriminality.
Michelle seděla u svého stolu s telefonem vklíněným mezi ucho a pravé
rameno, zatímco jí prsty jako zběsilé poskakovaly po klávesnici. Pohlédla na
Huntera a Garciu, přičemž pohnula obočím v nehlasném pozdravu. Za pět vteřin
už měla dotelefonováno.
„Páni,“ zhodnotil Garcia její dosud naběhlý dolní ret. „Buď ses dala do
rvačky s nesprávným chlapem, nebo se ten botox nepovedl.“
Harry se usmál.
„Vida, vtipálek,“ ucedila Michelle. Garcia pokrčil rameny. „Nestěžuju si.“
„Po pravdě řečeno jsem se dala do rvačky se správným chlapem, který teď

bude hodně dlouho v base. Posaďte se.“ Michelle ukázala na dvě prázdná
křesla u svého stolu.
Hunter a Garcia se do nich usadili.
 Michelle měla na sobě těsně přiléhavý černý top se symetrickými trhlinkami
podél obou boků. Vpředu bylo růžovými písmeny napsáno „Rock Bitch“.
Hluboce vystřižený top také odhaloval plochu barevného tetování na její hrudi.
„Včera večer jsem konečně měla trochu času projít si záznamy obou vražd,“
vysvětlovala. „Neměla jsem zdání, co hledám nebo co chci najít. Zkoušela jsem
ledacos. Mimo jiné i trik se saturací barev a zvýšením kontrastu, spolu se
zpomalením záběrů.“ Odmlčela se a něco vyťukala na klávesnici. Na monitor
nalevo od jejího stolu se načetly známé záběry Christiny Stevensonové ležící ve
skleněné rakvi. „A narazila jsem na něco, co jsem tam nečekala. Asi to nečekal
nikdo. Ani vrah.“
Hunter i Garcia ještě chvíli hleděli na Michelle, pak oba současně sklouzli
zrakem k monitoru.
Hunter také viděl obě nahrávky několikrát. Také si je zpomalil, ale
nepostřehl nic nového.
„Počkejte, ukážu vám to.“ Michelle si přitáhla židli blíž ke stolu.
Nejprve přetočila nahrávku až ke konci – na 16:15 z celkových 17:03 – a
zastavila ji. Trup Christiny Stevensonové byl zcela pokrytý tarantulovými
jestřáby. Také už dostala stovky žihadel.
„Kdybych si nepohrála se sytostí barev a stupněm kontrastu,“ vysvětlovala
Michelle, „nikdy bych si toho nevšimla. Podívejte se na tohle.“ Klikla a táhla
myší přes část záběru – někde těsně nad místem, kde by Christina měla mít
pupík, vytvořila malý čtvereček ohraničený tečkovanou čárou. Vyťukala příkaz a
čtvereček se přiblížil tak, že vyplnil celou obrazovku.
Hunter a Garcia sklouzli až na okraj židlí.
„Jak víte,“ pokračovala Michelle, „vrah používal kameru s nočním viděním,
takže osvětlení nebylo prakticky žádné. Kamera byla statická, nastavená šikmo
nad rakví. Vypočítali jsme, že šlo o úhel třiceti osmi až čtyřiceti stupňů.“
Hunter a Garcia přikývli.
„Pamatujete, jak jsem vám říkala, že tenhle vrah má zřejmě všechno
pokryté,“ pokračovala Michelle. „No, na jednu věc asi zapomněl.“
Hunter a Garcia stále ještě civěli na záběr na obrazovce. Nebylo tam nic než
shluk přiblížených a zvětšených vos.
„Ty vosy jsou živé a pořád se pohybují,“ upřesňovala Michelle. „Zrovna na
tomhle místě se čirou náhodou malá skupinka vos pohybovala současně

a přesně stejným směrem, přes jinou skupinku vos. Kamera právě přejížděla
doprava k ženině tváři. Kombinace všech těch pohybů na zlomek vteřiny
změnila úhel dopadajícího světla. Zatím mi rozumíte?“
Oba detektivové opět přikývli.
„A teď: tělíčka vos jsou černá a jakékoli tmavé pozadí za hladkým sklem
může vytvořit zrcadlový efekt, pokud je úhel dopadajícího světla správný.“
Michelle vyťukala další příkaz a obraz se znatelně zaostřil, pak se o vte-
řinu posunul a zastavil. Ticho.
Mžourání. Naklánění hlav.
A pak to Hunter a Garcia konečně uviděli.

Zásluhou nového úhlu dopadajícího světla, vytvořeného pohybem
tarantulových jestřábů, v kombinaci s tím, že kamera právě začala přejíždět
doprava, se ve skleněném víku rakve náhle něco odrazilo.
„Je to tam jen dvě desetiny sekundy,“ řekl Harry. „Ale když jsme to rozložili
do rámečků, dostali jsme osm snímků.“
Hunter a Garcia ještě mžourali na obrazovku a nakláněli hlavy ze strany na
stranu ve snaze lépe pochopit, co mají před očima. Ať to bylo cokoli, odráželo se
to jen částečně. Nějaký předmět vysoko nad zemí, sto padesát až sto osmdesát
centimetrů, stojící kus od rakve a umístěný proti čemusi, co vypadalo jako
obyčejná cihlová zeď. Viděli odhadem jen horní čtvrtinu předmětu, a to nepříliš
dobře. Byla to tenká konstrukce, která měla tvar T. Pravděpodobně kovová.
Konce horizontální tyče na vrcholu téčka se zatáčely a tvořily dvě malé smyčky,
na každém konci jednu, jako dva háčky. Z háčku na pravé straně něco zřejmě
viselo, ale odraz toho ukazoval jen malý střípek.
„Co to sakra je?“ promluvil jako první Garcia. „Nějaký věšák na kabáty?“
Hunter na to zíral ještě pár vteřin a pak zavrtěl hlavou. „Ne. Je to stojan na
kapačku.“
Garcia svraštil čelo. „Cože?“
„Přesně to si myslíme taky,“ souhlasil Harry. „Už pěknou chvíli
porovnáváme obrázky na internetu.“
Michelle podala Hunterovi a Garciovi dvě velké vytištěné barevné
fotografie.
Hunter se na ně ani nemusel dívat. Věděl, že má pravdu. Žil s takovým
stojanem v jednom domě několik měsíců, když mu bylo sedm a jeho matku
užírala rakovina. Každý den pomáhal otci měnit kapačku. Když bolestivé křeče
způsobovaly, že prudce škubala pažemi ve vzduchu, tahala za hadičku a
shazovala celý stojan na zem, Hunter ho vždycky zvedal. Když mu bylo
třiadvacet, otec byl postřelen do hrudi a ležel v kómatu, Hunter u něj dvanáct
týdnů seděl v nemocničním pokoji, dokud nezemřel. Dvanáct týdnů zíral na
stojany, kapačky a všechny přístroje uvnitř toho nemocničního pokoje. Ne,
rozhodně se nemusel dívat na fotografie. Některé vzpomínky a obrazy jeho mysl
nikdy neopustí, i kdyby uplynulo sebevíc času.
„Stojan na kapačku?“ zeptal se Garcia a těkal přitom očima sem a tam mezi
sjetinami a obrazovkou počítače.

Hunter přikývl.
„A jak vidíte…,“ Michelle se znovu ujala slova a ukázala zpátky na
obrazovku, k pravému háčku, „… něco z něj rozhodně visí.“ Klikla myší a obraz
se třicetkrát zvětšil, ale ani pak si nikdo nemohl být na sto procent jistý, co má
před očima. „Líp to nejde,“ pokrčila rameny. „Podle našeho odhadu… je to
nějaký pytlík s kapačkou.“
Hunter a Garcia nespouštěli oči ze záběru.
„Pokud to tak je,“ ozval se Harry, „máme před sebou nejspíš dva možné
scénáře. Za prvé: Ten stojan a kapačka jsou tam pro vraha.“
Ani jeden z detektivů to nekomentoval, ale oba věděli, že je to možné.
Po pravdě řečeno, nevěděli o vrahovi nic konkrétního. Měli prozatím jen
dohady vycházející z vrahových činů. Dokonce i Mike Brindle z forenzního
věřil, že jdou po někom mohutném a silném. Tak silném, že unese metrákového
člověka na levém rameni. Tento dohad však vycházel z otisků bot nalezených v
uličce v Mission Hills, kde se našlo tělo první oběti. Ze stop, o nichž byli
přesvědčeni, že je zanechal vrah. Brindle jim řekl, že levý otisk boty je na
pohled výraznější než pravý. Řekl, že by to mohlo znamenat, že vrah kráčel s
mírnou abnormalitou, například kulhal a přenášel větší váhu na levou nohu.
Usoudili, že tato abnormalita vznikla, protože dotyčný nesl přes levé rameno
těžký náklad – tělo oběti. Ale co jestli byl jejich dohad mylný? Co jestli má ten
vrah nějaké tělesné postižení? Co jestli tenhle vrah opravdu trpí nějakou
ustavičnou bolestí a potřebuje každodenní podávání léků?
„Scénář dvě,“ pokračoval Harry, „a to pravděpodobnější, je ten, že ta
kapačka je určená pro oběť. Možná vrah své oběti z nějakého důvodu drží pod
sedativy.“
I tentokrát to Hunter ani Garcia nekomentovali, ale ani jeden z nich nevěřil,
že vrah podával svým obětem sedativa.
Intravenózně podávaná sedativa způsobovala buď částečnou, nebo úplnou
ztrátu paměti. Člověk střídavě usínal a probouzel se, zcela uvolněný, a přesto
slyšel, co se děje kolem něj, ale vlastně nic neregistroval. Intravenózní sedace
obvykle nefungovala jako anestézie, takže člověk stále cítil bolest, ale to
záleželo jen na typu použité kapačky.
Christina Stevensonová byla v bdělém stavu a totálně vyděšená, když byla
zamčená uvnitř skleněné rakve. Ne uvolněná. A rozhodně neusínala a
neprobouzela se. Totéž se dalo tvrdit o Kevinu Lee Parkerovi. Ne, pokud tam byl
stojan na kapačku určený pro oběti, pak si byl Hunter jistý, že jeho účelem
nebyla sedace, a tato myšlenka ho naplnila děsem. Vrah mohl použít nějakou
drogu pro zesílení vnímání. Něco, co se nedá snadno zachytit toxikologickým
krevním testem. Něco, co jim zbystřilo nervový systém a zvýšilo

citlivost. Pro tohoto vraha mělo násilí nějaký účel. Chtěl, aby byly jeho oběti
co nejstřízlivější. Chtěl, aby cítily každičký střípek bolesti, ale toužil také po
jejich strachu. Chtěl, aby věděly, že se blíží jejich smrt. A že nikdo nemůže
udělat nic pro jejich záchranu.

Když Hunter a Garcia odcházeli z budovy FBI, zatelefonovala jim doktorka
Hoveová. Už měla hotovou pitvu Christiny Stevensonové.
V dopravní zácpě jim trvalo přes hodinu, než dorazili do úřadu koronera na
North Mission Road. Doktorka Hoveová na ně čekala na operačním sále číslo
jedna, v téže pitevně, kde probíhalo posmrtné ohledání Kevina Lee Parkera.
V místnosti bylo ještě chladněji než prve. Zatuchlý vtíravý nasládlý pach
dezinfekce se zdál ještě silnější, až dusivý. Hunter se dvakrát štípl do nosu, než
si založil paže na hrudi. Na tricepsech mu naskakovala husí kůže.
Doktorka Hoveová je vedla dál do místnosti, až k poslednímu ze tří pitevních
stolů vybíhajících z východní stěny.
Protože to včera ráno na parkovišti v Santa Monice nestihli, uviděli oba
detektivové tělo Christiny Stevensonové na vlastní oči a zblízka poprvé. Její
znetvoření bylo ještě znepokojivější, než co bylo vidět na fotografiích. Pokožka,
kdysi hedvábně hladká – soudě podle fotografií, nalezených v jejím domě –,
nyní působila gumově a porézně. Boule, pokrývající většinu jejího těla, byly
všemožných rozměrů, nicméně všechny působily groteskně. Nepředstavitelná
bolest, kterou prožila, se dochovala vrytá do její zdeformované tváře jako
hororová maska.
„Jiný přístup.“ Doktorka Hoveová si navlékla nový pár latexových rukavic.
„Ale stejně sadistický jako u první vraždy, pokud smím vyslovit svůj názor.“ Už
viděla záznam přenosu.
Hunter a Garcia si stoupli na levou stranu vyšetřovacího stolu z nerez oceli.
 „Protože vosy nenechávají žihadla v ráně,“ začala doktorka Hoveová,
„mohou bodnout mnohokrát a nedá se určit, kolik bodnutí vlastně dostala.
Podle mého odborného odhadu to mohlo být až tisíckrát.“
Garciovi se sevřelo hrdlo a na čele se mu zaperlil studený pot. Pouhá čtyři
žihadla mu v dětství stačila, aby skončil v nemocnici. Ještě si pamatoval tu
bolest i to, jak mu bylo zle. Jeho mozek si vůbec nedokázal představit, jaké by to
bylo, kdyby těch žihadel bylo tisíc.
„Jelikož ležela během napadení naznak,“ pokračovala doktorka Hoveová,
„vosy soustředily své úsilí na přední stranu těla a boky. Nejméně pobodaná
oblast jsou tyhle malé úseky na ňadrech.“ Namířila tam ukazováčkem.
„A tahle oblast kolem slabin a boků. Jak víte, důvodem je to, že měla na

sobě podprsenku a kalhotky. Laboratoř už je analyzuje. O veškerých
nálezech se dozvíte jako první.“ Odmlčela se, aby si odkašlala. „Kromě těchto
oblastí, jak vidíte, byla pobodaná víceméně všude, včetně vnitřní strany úst,
hrdla, jazyka, očí a vnitřku chřípí.“ Doktorka Hoveová pohlédla na graf na
západní stěně, kde byla zaznamenána hmotnost vnitřních orgánů zesnulé.
„Vyndala jsem mrtvé vosy hluboko z ušní dutiny, z jícnu a žaludku.“ Garcia
zavřel oči a nasucho polkl. Začínalo se mu dělat špatně.
„Analýza žaludku ukázala, že byl prakticky prázdný,“ řekla doktorka
Hoveová.
Hunter věděl, že to není nic neobvyklého v případech únosu spojeného s
vraždou, kde je vražda spáchána pouhý den nebo dva po únosu. I kdyby se
pachatel pokusil oběť nakrmit, čirý strach, úzkost a nejistota spojené s držením v
zajetí by nepochybně způsobily značné omezení chuti k jídlu i u těch
nejodolnějších jedinců.
„Zemřela na srdeční zástavu, pravděpodobně způsobenou anafylaktickým
šokem.“
Podle toho, čeho byli Hunter a Garcia svědky při přímém přenosu, si byli
jisti, že oběť nebyla alergická na vosí jed. Kdyby ano, začalo by její tělo
vypovídat službu okamžitě po prvním bodnutí. Bez pomoci by přišla smrt příliš
rychle. Mnohem rychleji než za těch téměř osmnáct minut, co trvalo, než
zemřela.
Doktorka vzhlédla a všimla si, že Garcia o krok ucouvl. Nevypadal moc
dobře. „Není vám nic, Carlosi?“
Zavrtěl hlavou, uhnul očima. „Ne. Dobrý. Jen pokračujte, prosím.“
„Pravděpodobně už to víte,“ pokračovala. „Ale aby došlo k anafylaktické
reakci, musí být jedinec v minulosti vystavený látce, která způsobuje reakci,
takzvanému antigenu. V tomto případě vosímu jedu. Tento proces se nazývá
senzibilizace. Problém je, že i kdyby už nebyla alergická na antigen, v případě
dlouhodobého útoku, jaký utrpěla ona, už jen objem jedu, vstříknutého přímo do
jejího krevního oběhu, mohl snadno způsobit dvě extrémní reakce – buď vynutit
výjimečně rychlou senzibilizaci, nebo proces úplně přeskočit a vehnat tělo přímo
do anafylaxe – extrémní alergické reakce.“
Garcia si rukávem bílé kombinézy setřel pot z čela.
„Ale řekla jsem, že srdeční zástavu pravděpodobně způsobil anafylaktický
šok.“ Doktorka Hoveová otevřela červené desky, položené na pultu z nerez oceli
po její pravici. „Jenže je tu ještě další možnost. Hlavní charakteristickou
vlastností jedu tarantulového jestřába je to, že ochromí kořist. Musíte mít na
paměti, že jeho hlavní kořistí je pavouk tarantule, který bývá dvakrát i třikrát
větší než vosa sama.“

„Velmi silný jed,“ poznamenal Hunter.
„Pro jeho přirozenou kořist smrtelný,“ souhlasila doktorka Hoveová. „Ale
jeho paralyzující schopnost by neměla působit na člověka, pokud se do krevního
oběhu nedostane velmi vysoké kvantum. V tom případě existuje značně vysoká
pravděpodobnost, že jed způsobí ochrnutí lidského srdce.“
Všichni se na dlouhou mlčenlivou chvíli vrátili pohledem k tělu na pitevním
stole.
„Četla jsem zprávu Mikea Brindlea,“ ozvala se znovu doktorka Hoveová.
„A taky jsem prošla jeho seznam inventáře z místa únosu… to byl její
domov, že ano?“
Hunter přikývl.
„Ulámané nehty, které našel… se shodují.“ Ukázala na ruce oběti. Hunter a
Garcia přistoupili o trochu blíž, aby si je prohlédli. Nehty na ukazováčku a
prostředníčku pravé ruky byly ulomené. Totéž potkalo i nehet na ukazováčku
levé ruky.
„Je něco pod zbývajícími nehty?“ zeptal se Hunter.
Doktorka Hoveová se zašklebila. „No, mělo by být, ne? Brindleova zpráva
popisuje typické dějiště zápasu.“
„To je pravda,“ potvrdil Hunter.
„Takže pokud se s agresorem prala, existuje pravděpodobnost, že jí něco
uvízlo pod nehtem – vlákno, pokožka, vlas, prach… něco.“
„Nic tam nebylo?“ zeptal se tentokrát Garcia.
 „Byla umytá,“ řekla doktorka. „Nehty měla vydrhnuté dezinfekcí. Jsou čisté
jako u novorozeňátka. Vrah nic neriskoval.“
Doktorka Hoveová je nechala ještě několik vteřin prohlížet ruce oběti, pak
znovu promluvila.
„Jedna věc je tady překvapující,“ řekla. „Vrah uchoval její tělo po smrti tak,
že je zchladil.“
Huntera to zase tak nepřekvapilo. Tušil to.
„Všichni víme, že zemřela před pěti dny, v pátek večer,“ vysvětlovala
doktorka, „ale její tělo se našlo až v pondělí ráno, to je po téměř dvaasedmdesáti
hodinách. Průměrná teplota v Los Angeles během minulého týdne se pohybovala
kolem osmadvaceti stupňů Celsia. Po třech dnech by tělo bylo nafouklé a
vylučovalo by tekutiny takřka odevšad. Zanícené boule z vosích žihadel by
značně ustoupily. Rigor mortis by nastoupil a povolil už před dvěma dny. Včera
večer byl ještě plně rozvinutý. Pachatel tělo uchoval v chladu.“
Chlazení zpomalovalo rozklad stejným způsobem, jakým bránilo zkažení
salámu a uchovávalo ovoce a zeleninu.
„Vrah pravděpodobně použil k uchování těla středně velký pultový mra-

zák,“ řekla. „Podle kožních záhybů a stop městnání krve vám můžu říct, že
byla s největší pravděpodobností uchovaná v zárodečné pozici.“
Doktorka Hoveová několik vteřin počkala a pak zakryla tělo bílým
prostěradlem. „Bohužel už vám toho jinak moc říct nemůžu. Její smrt nebyla
žádná záhada. Všichni jsme viděli, co ji potkalo. Toxikologie bude za pár dní.“
Hunter a Garcia kývli a vyrazili ke dveřím jako školáčci, kteří uslyšeli
poslední zvonění před letními prázdninami.
„Informujte nás průběžně, kdyby z těch testů vzešlo něco nového, paní
doktorko, ano?“ řekl ještě Hunter.
„Jako vždycky.“
Než zvedla oči, byli už oba v půlce chodby.

Dennisi Baxterovi se podařilo dostat přes jednoduché čtyřmístné
bezpečnostní heslo ve smartphonu, který mu Hunter včera večer předal – šlo o
mobil Christiny Stevensonové. S aktivovaným telefonem neměl problém získat
přístup ke všem informacím na simkartě.
Baxter rychle zjistil, že baterie telefonu se vybila někdy v neděli dopoledne,
dva dny po přímém přenosu vraždy. Mezi čtvrtečním večerem, kdy byla
Christina unesena, a nedělním ránem zaznamenala hlasová schránka smartphonu
dvacet šest zpráv. Bylo tu také dvaačtyřicet nových textových zpráv. Rychlá
prohlídka aplikací a paměti smartphonu odhalila několik fotoalb, pár
videonahrávek, čtyři hlasové připomínky a šestnáct stránek poznámek. Nezdálo
se, že by Christina někdy používala v mobilu aplikaci kalendáře, ale sakra jistě
používala e-mail. Došlých zpráv, odeslaných a smazaných souborů byly
dohromady doslova stovky, možná i tisíce.
Když se Hunter a Garcia vrátili do budovy policejní správy, Baxter jim v
rychlosti podal souhrnnou informaci o všem, co zjistil, a odevzdal telefon.
Rozhodně byl rád, že není jeho úkolem pročíst se tou horou e-mailů.
Hunter a Garcia začali tím, že si poslechli hlasovou schránku mobilu
Christiny Stevensonové, koukli na poznámky, přečetli textové zprávy a prohlédli
všechna fotoalba a videonahrávky, které si uložila do paměti telefonu a na
simkartu. Trvalo jim skoro dvě hodiny, než to všechno prošli.
Většina zpráv v hlasové schránce byla zanechána v neděli ráno. Pocházely
hlavně od jiných reportérů a osob spojených s tiskem – všichni jí gratulovali k
otištěnému článku. Někteří působili dokonce i trochu závistivě. Ale jedna osoba,
která volala od neděle už třikrát a poslala Christině dvě textové zprávy, působila
spíš jako přítelkyně. Jmenovala se Pamela Haysová. Hunter zjistil, že Pamela je
ve skutečnosti Christininou přímou nadřízenou, editorkou společenské rubriky
Los Angeles Times.
Hunterovi trvalo jen málo přes půl hodiny, než spojil všechny volající, kteří
nechali Christině vzkaz, se záznamy v adresáři smartphonu, a to znamenalo, že
všechny volající znala. Žádní cizí lidé.
Nic ze vzkazů v hlasové schránce, textových zpráv, poznámek ani hlasových
upomínek nebylo tak zajímavé, aby to vzbudilo nějaké podezření. Christinin
telefon jim však poskytl dlouhý seznam lidí, se kterými by si mohli promluvit.
Jméno Kevina Lee Parkera v jejím adresáři nebylo.

„Když už je to venku,“ odsunul se Hunter od psacího stolu, „rád bych si
udělal výlet do redakce Los Angeles Times a popovídal si s tou Pamelou
Haysovou.“
Garcia si promnul oči. „Tak jo, já se pustím do těch e-mailů.“ Ukázal na
Christinin telefon na stole. „Zavolám Dennisovi a zjistím, jestli neexistuje nějaká
možnost připojit ten telefon k monitoru počítače nebo tak něco. Číst všechny ty
e-maily z třiapůlpalcového displeje, to prostě nepřipadá v úvahu.“ Hunter
souhlasil gestem hlavy. „Dennis určitě něco vymyslí. Ale možná by bylo dobré
se ho zeptat, jestli by nemohl okopírovat nebo nahrát všechny ty e-maily na
harddisk. Máš tady živé spojení s její schránkou přijatých e-mailů v Los Angeles
Times. Jestli jí jejich IT oddělení zruší heslo nebo zavře účet,
tak jsme na suchu.“
„Jo, to mě taky napadlo.“ Garcia vstal a protáhl si celé tělo. „A ještě bych se
rád podíval na ten film, Ďábel uvnitř, jen aby měla dušička pokoj, víš, jak to
myslím? Můžu si to pustit tady na počítači. Nechce se mi to dělat doma před
Annou.“
Hunter znovu kývl. „Na to jsem nezapomněl.“ Podíval se na hodinky a sáhl
po saku. „Dej mi vědět, kdybys na něco narazil.“
„Ty taky.“

Hunter nezavolal do Los Angeles Times předem, aby si domluvil schůzku s
Pamelou Haysovou. Daleko milejší mu bylo objevit se tam bez ohlášení. V
minulosti už měl co do činění s příliš mnoha reportéry, než aby nevěděl, že
otázky moc rádi kladou, ale velmi neradi na ně odpovídají.
Hunter nevěděl, jak dalece byla Pamela Haysová přítelkyní Christiny
Stevensonové. Možná si špatně vyložil její ustaraný tón v hlasových zprávách,
které Christině zanechala. Pokud by tomu tak bylo, pak bylo Hunterovi jasné, že
kdyby předem zavolal ve snaze domluvit si setkání, pravděpodobně by se od
Pamely Haysové dočkal nějaké chabé výmluvy, jako třeba že je celý den někde
na schůzi. Daleko milejší mu bylo dostavit se bez ohlášení a mít tak prvek
překvapení na své straně, zastihnout vyslýchanou osobu nepřipravenou. Podle
Hunterových zkušeností to vždycky znamenalo výhodu.
Ústředí Los Angeles Times byl prazvláštní komplex dvou různých staveb,
seskupených tak, že tvořily jednu masivní budovu. Z jedné strany působila jako
soudní budova, z druhé jako mnohopodlažní parkoviště, a pokud jste přicházeli z
West 2nd Street, klidně byste se mohli domnívat, že vstupujete do pobočky
nějaké evropské banky.
Vysoké dvojité dveře z tónovaného skla, zasazené hluboko do luxusního
portálu z hnědé žuly, vedly do rozlehlé, přívětivě osvětlené a příjemně
klimatizované haly. Hemžilo se to tam lidmi. Někteří přicházeli nebo odcházeli,
jiní trpělivě čekali v prostoru čekárny na pravé straně. Někteří nečekali tak
docela trpělivě. Podlaha byla dlážděná mramorem, který násobil zvuk každého
kroku, takže to v celém vstupním prostoru hučelo jako v úle.
Hunter právě mířil k velkému recepčnímu pultu u zadní stěny, když si všiml
štíhlé ženy, vysoké asi sto třiašedesát centimetrů, kráčející přes rušnou halu. Šla
pomalu, hlavu sklopenou, působila smutně a vyčerpaně. Okamžitě ji poznal
podle fotografie z webových stránek Los Angeles Times – Pamela Haysová.
Hunter ji dohnal, právě když se blížila ke dveřím jednoho ze čtyř výtahů v
prázdném koridoru nalevo za recepcí.
Pamela stiskla tlačítko, o krok ucouvla a čekala. Stále klopila hlavu.
„Slečna Haysová?“ oslovil ji Hunter.
Okamžik trvalo, než vzhlédla. Očima mířila na Hunterovu tvář, ale
nezaostřila pohled. Měla na sobě pěkně padnoucí tmavý kostým, v němž téměř
splývala s černými a šedými žulovými stěnami kolem sebe.

Hunter počkal pár vteřin, a když její pohled nabyl na intenzitě, poznal
okamžik, kdy se její nepřítomná mysl vrátila do reality. Oči měla ocelově modré,
vlasy karamelově blond, dosahující téměř k ramenům. Její brada, lícní kosti a
nos působily hranatě, takže vypadala, jako by se velmi usilovně soustředila.
Pamela se krátce usmála, ale nijak tím nezněžněla.
„Slečno Haysová,“ opakoval Hunter a tentokrát se vytasil s průkazem.
„Jsem detektiv Robert Hunter z divize vražd losangeleské policie. Rád bych
věděl, jestli mi můžete věnovat několik minut svého času.“
Pamela Haysová neodpověděla. Ještě si všechno v hlavě neposkládala.
„Slečno Haysová, skutečně bych potřeboval vaši pomoc… a Christina
Stevensonová by ji potřebovala taky.“

Pamela vedla Huntera zpátky ven na West 1st Street a pak za roh do The
Edison Lounge, hned přes ulici od budovy policejní správy. Nechtělo se jí
momentálně sedět někde v zasedací místnosti nebo kdekoli jinde v prostorách
Los Angeles Times.
The Edison byl elegantní a sofistikovaný bar, nalézající se v suterénu
proslulé Higginsovy budovy v centru Los Angeles. Na začátku dvacátého století
v tomtéž suterénu sídlila první soukromá elektrárna ve městě. Na počest místa,
které tato elektrárna zaujímala v dějinách, si z ní The Edison uchoval mnohé
původní architektonické prvky i mechanické artefakty.
V prostoru nalevo od hlavního baru si našli dvě kožená křesla s vysokými
opěradly u nízkého konferenčního stolku, nalakovaného tak, že působil jako
mramor. Tlumená světla a tichá hudba z třicátých let spolu s dobovými detaily a
propracovanou výzdobou vytvářely tak nostalgickou atmosféru, až jste měli
pocit, že cestujete v čase.
Hunter počkal, až se Pamela usadí, teprve pak si sám sedl.
Obdařila ho dalším mdlým úsměvem na znamení, že bere jeho gesto na
vědomí.
„Než se začnete vyptávat,“ promluvila Pamela. „Prosím, odpovězte mi na
tohle: už se našlo Christinino tělo?“
Pro Huntera nebylo těžké číst Pameliny myšlenky. V této chvíli nebyla
reportérkou. Nekladla otázky proto, že by potřebovala informace pro eventuální
článek. Momentálně se ještě držela střípku naděje, že to všechno, co viděla, byl
nějaký šílený kanadský žert – jakési velké nedorozumění.
Hunter se ocitl v téhle situaci už nesčetněkrát. A bylo to pro něj čím dál těžší.
Sevřel se mu žaludek.
„Ano.“
Viděl, jak světlo v jejích očích pohaslo. I tohle už viděl mnohokrát. Nebyla
jako rodič, který právě ztratil syna nebo dceru, nýbrž jako někdo, kdo přišel o
blízkou přítelkyni a navíc si právě uvědomuje, že nebezpečí a zlo jsou blíž, než
se kdysi domníval. Jestliže se to stalo Christině, může se to stát i jí. Může se to
stát jejím příbuzným. Může se to stát komukoli.
Pamela se zhluboka nadechla a oči se jí zaleskly slzami.
„Kdy?“

„Včera.“
„Kde?“
„Nedaleko od jejího domu.“
Přistoupila k nim číšnice, která klidně mohla soutěžit o titul Miss Kalifornie.
„Zdravím a vítám vás v The Edison,“ pronesla se stejným úsměvem, jaký
měla podle Hunterova názoru přichystaný pro všechny hosty. „Chtěli byste se
podívat na nápojový lístek koktejlů?“
„Hm… ne, to je dobré,“ zavrtěla hlavou Pamela. „Můžete mi přinést martini
s vodkou, prosím?“
„Samozřejmě.“ Číšnice pohlédla na Huntera v očekávání jeho objednávky.
„Já si dám jen černou kávu, prosím.“
„Hned to bude.“ Číšnice se otočila a odkráčela.
„Kdo je schopný něčeho takového?“ zeptala se Pamela. Hlas jí vyschl, jako
by jí něco uvízlo v hrdle. Na okamžik se odmlčela a polykala slzy.
„Našli jsme pár úryvků z původního internetového přenosu. Viděl jste to?“
Hunter jí okamžik hleděl do očí, pak kývl.
„V čem to sakra byla? Ve skleněné rakvi domácí výroby?“ Hunter
neodpověděl.
„A ta tlačítka na internetu. Lidi hlasovali, jak Christina umře?“ Pořád žádná
odpověď.
„Hlasovali, viďte?“ Pamela se zatvářila znechuceně. „Lidi opravdu hlasovali.
Proč? Vždyť ji vůbec neznali. Připadalo jim to zábavné? Mysleli, že je to nějaká
hra? Nebo jednoduše věřili, že když je dole na obrazovce napsáno VINNA, tak
se skutečně něčím provinila?“
Tentokrát se Pamelin upřený pohled domáhal odpovědi.
„Nemůžu vám říct, co si lidé mysleli, když klikali na jedno z těch dvou
tlačítek, slečno Haysová,“ pronesl Hunter klidným hlasem. „Ale všechny
důvody, které jste právě uvedla, jsou věrohodné. Lidé mohli uvěřit, že jde o
nějakou hru, že to není reálné… anebo třeba uvěřili tomu titulku VINNA.“
Hunterova slova Pamelu zarazila. Zatajila dech. Rychle četla mezi řádky. Titulky
používala sama každodenně… tisk jimi upoutával pozornost čtenářů. Věděla, že
čím senzačnější titulek, tím víc zaujme, aby se tedy maximalizoval dopad
obsahu, volila se slova velmi pečlivě. Někdy stačilo jediné slovo. Také velmi
dobře věděla, že psychologicky vzato slouží titulky různým cílům. Někdy bylo
cílem upoutat pozornost a současně vtisknout do podvědomí čtenáře předem
daný názor. A síla takového postupu byla mnohem větší, než si lidé
uvědomovali. Fungovalo to. Pamela to věděla.
„Vrah použil proti Christině trik jejího řemesla,“ napadlo Pamelu a zachvěla
se přitom.

Číšnice se vrátila s pitím. Naservírovala Pamele její martini, a ještě než
postavila na stůl Hunterovu kávu, Pamela do sebe pití hodila – vyprázdnila
sklenku třemi velkými doušky.
Číšnice na ni hleděla a ze všech sil se snažila skrýt překvapení.
„Mohla byste mi přinést ještě jednu, prosím?“ Pamela vrátila sklenku číšnici.
„Hm… samozřejmě.“ Číšnice zamířila zpátky k baru.
„Nevadilo by, kdybych vám teď položil několik otázek, slečno Haysová?“
Nápoj jí trochu zklidnil nervy. Znovu se zaměřila na Huntera a přikývla.
„Ano, a přestaňte mi říkat slečno Haysová. Připadám si pak, jako bych byla
zase v katolické škole, a tu jsem nenáviděla. Říkejte mi Pamelo nebo Pam. Jako
každý.“
Hunter začal jednoduchými otázkami, jen aby zjistil, jaký vztah panoval
mezi Pamelou a Christinou. Záhy bylo jasné, že Pamela nebyla jen Christinina
šéfová, ale v průběhu let se z nich staly také velmi dobré přítelkyně. Sdělila mu,
že pokud je jí známo, Christina s nikým nechodila. Její poslední vztah, pokud se
tomu tak dalo vůbec říkat, skončil asi před čtyřmi měsíci. Trval jen několik
týdnů. Pamela prozradila Hunterovi, že byl od počátku odsouzený k zániku.
Kluk byl o hodně mladší než Christina, totální děvkař a bubeník v nadějné
rockové kapele s názvem Screaming Toyz.
Hunter zvednul obočí. Před nedávnem viděl Screaming Toyz hrát v House of
Blues.
Číšnice se vrátila s novým martini a tentokrát je Pamela nelokala, nýbrž
usrkávala.
Hunter se jí zeptal na ta tři písmena – SSV – a číselnou sekvenci 678. Pamela
o tom dlouze přemýšlela, ale nakonec řekla, že jí to nic neříká a že si neumí
představit, jak by se to mohlo vztahovat ke Christině Stevensonové.
Hunter uvažoval, nemá-li se Pamely zeptat, zda už někdy slyšela jméno
Kevin Lee Parker, ale nakonec se to rozhodl neudělat. Existovala
pravděpodobnost, že neslyšela, a pořád ještě to byla reportérka, na což se
nesmělo zapomínat. Hunter si byl jistý, že by si jméno později prověřila a
následně by zjistila, že dotyčný byl před pouhými několika dny také zavražděn.
S takovou informací by se na titulní stránce Los Angeles Times objevil senzační
titulek o novém sériovém vrahovi, který s oblibou vysílá svou zabijáckou show v
přímém přenosu, než by se kdo nadál. Jeden titulek s dramatickou vraždou na
první stránce novin způsobil šok a probudil zájem, ale zpráva o novém sériovém
vrahovi, který volně pobíhá po Los Angeles, by měla za následek paniku v
celém městě. Už to zažil. A momentálně se bez toho Hunter i jeho vyšetřování
klidně mohli obejít.

„Nezmínila se o nějakých výhrůžkách?“ zeptal se. „Nějaké dopisy, e-maily,
telefonáty? Neobávala se něčeho? Lidí, kteří ji neměli rádi?“
Pamela se nervózně zasmála. „Jsme reportéři novin se čtvrtým nejvyšším
nákladem v celých Spojených státech, detektive. Vzhledem k povaze toho, co
děláme, nás nikdo nemá rád, ať se tváří sebevíc přátelsky. Například vy a všichni
vaši kamarádi policajti odnaproti.“
Hunter neříkal nic. Ale měla pravdu. Ještě nepotkal policajta, který by měl
rád novináře.
„Na stupnici šmejdů jsme podle názoru obyvatelstva na špici, hned vedle
zkorumpovaných politiků a právníků.“ Pamela se odmlčela a znovu si usrkla
martini. Navzdory svým agresivním slovům věděla velmi dobře, kam Hunter
míří.
Čekal, až se zklidní.
Pamela se vrátila k otázce. „Pravda je taková, že každý reportér už napsal
články, které některé lidi rozčilily. Všichni jsme už dostali nějaký ten výhrůžný
dopis a e-mail a telefonát. Pořád se to stává, každou chvíli, ale ve skutečnosti je
to všechno jen frajeřina. Lidi se zlobí, když odhalíme pravdu, protože pravda jim
často nevyhovuje.“
Nedalo se popřít, že Pamela Haysová je pro svou práci velice nadšená.
„Zmínila se vám někdy slečna Stevensonová o některém z těch dopisů nebo
e-mailů nebo telefonátů? O něčem, co podle jejího názoru nebyla jen frajeřina?“
Pamela užuž začínala vrtět hlavou, ale v půli pohybu se zarazila. Pohled jí
zbystřil, a kdyby se její botoxem vyplněné čelo mohlo zvrásnit, udělalo by to.
„Co říkala?“ snažil se Hunter chopit příležitosti.
Pamela poposedla v křesle. Zvedla ruku k bradě a částečně natáhla
ukazováček, takže se dotýkal obou rtů. Oči sklopila do klína.
Behaviorální psychologie uměla z tohoto gesta vyčíst výmluvné znamení –
někdo se chystá něco říct, nebo chce něco říct, ale neví, jestli má. V jistých
situacích takové gesto jasně prozrazovalo, že se dotyčný chystá sdělit lež.
Hunter Pamelu pozoroval. Její reportérská mysl očividně něco zvažovala,
ptala se v duchu, zda se má se svými informacemi svěřit nebo si je nechat pro
sebe. Mohl by z toho koukat článek.
Pamelin problém byl, že nebyla reportérkou černé kroniky. Informace by
musela předat někomu z příslušné rubriky. A ona ty kokoty nesnášela. Vždycky
na všechny ostatní koukali svrchu, zvlášť na společenskou rubriku, neboli, jak ji
nazývali, na drbárnu.
Hunter vycítil její zdráhání a znovu ji pobídl. „Pamelo, i sebemenší kousíček
informace nám může pomoct chytit toho, kdo Christinu zabil. Bála se něčeho
nebo někoho?“

Vrátila se pohledem k Hunterově tváři a v jeho očích postřehla takové
odhodlání a upřímnost, jaké nebyla zvyklá vídat příliš často. Trochu se uklidnila.
„Asi před čtyřmi měsíci napsala Christina článek o jistém Thomasi
Paulsenovi.“
„To je ten softwarový milionář?“
„Přesně tak,“ odvětila Pamela, trochu překvapená zjištěním, že o něm Hunter
už slyšel. „Stalo se to, že ji kontaktoval bývalý zaměstnanec pana Paulsena s
potenciálně velkým příběhem. Christina za mnou přišla a já jí dala požehnání,
aby to prošetřila. Pracovala na tom dva měsíce a vyhrabala na toho hajzla tunu
špíny. Příběh vyšel tiskem a ovlivnil podnikání i osobní život pana Paulsena.“
„O čem ten článek byl?“
 Pamela ještě jednou usrkla ze své sklenky. „S oblibou spal se svými
sekretářkami, osobními asistentkami nebo s kým se mu zrovna zachtělo, a pak je
zastrašoval a využíval všech prostředků, které uznal za vhodné, aby držely pusu.
Má za manželku dceru z bohaté rodiny. Když se v tisku objevilo to skandální
odhalení, zjistilo se, že to dělal celá léta. Údajně se vyspal nejmíň s pětatřiceti
zaměstnankyněmi.“ Odmlčela se, vážila slova. „Vím, že leckomu by to
nemuselo znít nijak zkázonosně, ale tady jsme v USA, zemi plné falešné
morálky; tady zbožný a věrný muž s rodinným založením platí víc, než byste si
myslel. A tohle je Los Angeles, město, kde i ta sebemenší aférka dokáže ze dne
na den ukončit člověku kariéru. Ten článek ovlivnil život pana Paulsena dost
ošklivě.“
Hunter si něco zapsal do notesu. „A vyhrožoval slečně Stevensonové?“
Pamela nasadila pochybovačný obličej. „Hned potom, co článek vyšel, ji
začaly pronásledovat takové telefonáty… něco o bolesti, že bude trpět a umírat
pomalu. Christina už takové věci zažila i dřív a nebyla ten typ, co se snadno
poleká, ale vím, že něco na těch telefonátech ji fakt děsilo. Snažili jsme se je
vystopovat, ale ten, kdo jí volal, byl moc chytrý. Telefonáty byly
přesměrovávané všude možně.“
„Docházelo k nim ještě i v poslední době?“
„Nevím. Už nějakou dobu se o ničem nezmínila.“ Hunter si udělal ještě
několik poznámek.
„Ale my mluvíme o článcích, které napsala, když pracovala pro
společenskou rubriku,“ pronesla Pamela. „Než jsem ji přetáhla do společenské,
pracovala Christina devět měsíců pro černou kroniku. A předtím strávila nějakou
dobu takřka ve všech ostatních redakcích našich novin. Jestli se to, co ji potkalo,
stalo kvůli nějakému článku, který napsala, tak máte před sebou hodně dlouhý
seznam.“

„Jo, to my víme,“ souhlasil Hunter. „Existuje možnost získat archiv všech
článků, které slečna Stevensonová napsala pro společenskou rubriku? Rád bych
jimi začal.“
Pamela se sice zatvářila překvapeně, ale obočí se jí ani nepohnulo. „To
mluvíme o článcích za dva roky.“
„Ano, já vím. Nasadili jsme na jejich shromažďování celý tým, ale vaše
pomoc by ledacos fakt urychlila.“
Pár vteřin mu hleděla do očí. „Tak jo. Určitě stihnu všechno shromáždit a
předat vám zkomprimovaný archiv nejpozději zítra.“

Řidič zahájil pracovní den před rozedněním. Trpělivě seděl za volantem a
tiše pozoroval vchod do činžovního bloku naproti místu, kde parkoval. Většině
lidí by takový úkol připadal nudný, ale jemu to vůbec nevadilo. Dokonce ho
proces příprav trasy bavil. Všechno to čekání mu dávalo čas přemýšlet.
Uspořádat si myšlenky. Ledacos vyřešit. A navíc hrozně rád pozoroval lidi.
Pouhým pozorováním z dálky se člověk může mnohému naučit.
Kupříkladu v 6.45 vyšel z budovy rozložitý plešatící muž ve starém a špatně
padnoucím šedém obleku a přešel ulici. Kráčel pomalu, sklíčeně, s nahrbenými
rameny a sklopenou hlavou, jako by nemohl unést vlastní myšlenky. Celé jeho
chování hlásalo jediné – smutek. Už jen přežít další den pro něj bude strašlivá
lopota. Řidič poznal, že ten člověk nenávidí svou práci, ať už dělá cokoli. Tlustý
zlatý prsten, který se mu zařezával do baculatého prstu levé ruky, svědčil o tom,
že je ženatý, ale také o tom, že hodně přibral od chvíle, kdy se tento prsten
poprvé ocitl na jeho ruce. Klidně se dalo předpokládat, že jeho manželství už
dávno ztratilo žár, jímž kdysi planulo.
Řidič vzhlédl k budově. Z okna v prvním patře se za mužem dívala žena s
krátkými špinavě plavými vlasy, která by očividně ráda shodila pár kil.
Sledovala ho očima, dokud nezmizel za rohem. Když byl z dohledu, zaplula
zpátky do bytu, ale za tři minuty už se ocitla zpátky u okna. Tentokrát se její
nedočkavý pohled soustředil na opačný konec ulice. Řidič si také u ženy povšiml
ještě něčeho dalšího. Vykartáčovala si vlasy a neslušivá noční košile, kterou
měla prve na sobě, zmizela; vystřídalo ji něco svůdnějšího.
Uplynulo pět minut a nic se nedělo. Pak se ženiny rty roztáhly v úsměvu.
Řidič sledoval její pohled až k jinému muži, který se objevil na rohu a nyní
kvapně kráčel k činžovnímu bloku. Vážil nejméně o dvacet kilo méně než její
manžel a byl asi o deset let mladší. Po tváři ženy se rozlil široký úsměv.
Řidič se zasmál. Jo, ledacos se dá zjistit pouhým pozorováním.
Jenže tu nebyl proto, aby chytal nevěrníky. Jeho úkol byl mnohem
významnější.
V 7.15 vyšel z domu další muž. Tenhle byl vysoký a atleticky stavěný.
Kráčel rázně. V očích měl rozhodnost a odhodlání. Řidič se reflexivně svezl na
sedadle, aby byl ještě nenápadnější, přičemž současně pozorně sledoval, jak muž
naskakuje do svého auta a odjíždí.
Řidič se usmál.

Všechno jde podle plánu.
 Za dvacet minut konečně vyšla z budovy cílová osoba. Poposedl a díval se,
jak kráčí ke svému autu. Byla přitažlivá, obklopená aurou osobního kouzla a s
tělem, které jí určitě všechny kamarádky závidí.
Zhluboka se nadechl a vzrušení mu sjelo po páteři jako lavina. Zvedl se v
něm adrenalin, když si zkontroloval přenosové zařízení a nastartoval motor. Celý
den ji sledoval, čekal na správný okamžik, aby udeřil. Věděl, že jeho úspěch
závisí na volbě ideálního okamžiku. Drobné pochybení, a všechno
by se mohlo velice rychle otočit.
Po mnoha hodinách ta chvíle konečně přišla. Jeho pořad se bude znovu
vysílat.

Když se Hunter vrátil do budovy policejní správy, Garcia si právě energicky
mnul oči.
„Děje se něco?“ zeptal se Hunter.
Garcia vzhlédl a zhluboka vydechl. „Zrovna jsem dokoukal ten film –
Ďábel uvnitř.“
„No a?“ Hunter usedl za svůj psací stůl.
Garcia vstal a masíroval si šíji. „Myslím, že ta zpráva, co vrah nechal v
ložnici slečny Stevensonové, se k filmu nevztahuje.“
Hunter se zarazil a pohlédl na něj.
„Jak už jsem říkal, zápletka se točí kolem mladé ženy, jejíž matka zavraždila
tři lidi, údajně pod vlivem posedlosti démonem. Hlavně mě zajímalo, jak to bylo
s těmi vraždami. Konkrétně jaké metody se tam používaly.“
„A…?“
„Vůbec se to nepodobá našemu případu. Šlo o napadení nožem v afektu.
Všechny tři oběti zahynuly v jednom domě, během jedné noci a v rozmezí
několika minut. Film se pak zaměřuje na dceru té ženy, která navštíví několik
exorcistických seancí ve snaze zjistit, jestli její matka byla skutečně posedlá
ďáblem, když to udělala. Nikdo tam není zamčený v žádné skříni, skleněné ani
jiné. Neobjeví se tam vosy ani žádný jiný hmyz. Nikoho nenechají v alkalické
ani kyselinové lázni, nic se nevysílá po internetu a není tam žádné hlasování ani
výběr ze způsobů smrti. Pokud má zpráva, kterou vrah nechal v ložnici slečny
Stevensonové, vůbec nějaký význam, tak s tím filmem nesouvisí.“
Hunter zaostřil zrak na tabuli s fotografiemi a na snímek s fluorescenčním
oranžovým práškem na snímání otisků prstů. Poškrábal se na hlavě. Ďábel
uvnitř. Co to sakra znamená?
„A co e-maily slečny Stevensonové?“ zeptal se. „Došlo k nějakému vývoji?“
Dennis Baxter z jednotky počítačové kriminality stáhl všechny maily Christiny
Stevensonové na externí harddisk, nyní připojený ke Garciovu počítači.
Už se nemusely procházet na třiapůlpalcovém displeji a nehrozilo riziko, že
její účet bude nedostupný.
„Zatím nic, co by mi připadalo podezřelé.“ Garcia se vrátil ke svému stolu.
„Je tam spousta bleskových interních e-mailů mezi slečnou Stevensonovou a
jinými reportéry z Los Angeles Times – vtipy, drby, diskuse o člán-

cích… takové věci. Profiltroval jsem všechny její e-maily, hledal jsem
všechno, co nepřišlo z adres s koncovkou @latimes.com. Doufám, že nám to
nějak oddělí její soukromou poštu od pracovní. Zatím z toho nic nevylezlo, ale
ještě mě čeká spousta práce. A co ty?“
Hunter ho informoval o svém setkání s Pamelou Haysovou.
„Páni, počkat.“ Garcia zvedl pravou ruku, aby Huntera přerušil, když mu
vyprávěl o telefonických výhrůžkách, které Christina dostávala. „Co je to za
chlapa?“
„Jmenuje se Thomas Paulsen,“ vysvětloval Hunter. „Je to softwarový
milionář, sídlí přímo tady v Los Angeles.“
„Softwarový?“ Garciovy čelistní svaly se napjaly. Už vyťukával Paulsenovo
jméno do vyhledávače.
„Přesně tak. Jeho firma byla jedna z prvních, co vytvořila systémy firemních
internetových databází.“
Garcia vzhlédl od obrazovky. „Kdy sis ho stihnul prověřit?“
„Nestihnul,“ opáčil Hunter. „Hodně čtu. Před časem jsem o něm četl článek
v magazínu Forbes.“
„Četls ten článek, co o něm napsala Christina Stevensonová?“
„Ještě ne.“
Garcia klikl na link prvního výsledku z těch, které mu vyhledávač předložil.
Zavedl ho na webové stránky PaulsenSystems. Rychle projel informace na
stránce „O nás“. Podle ní měl Hunter pravdu takřka ve všem. Paulsenova
společnost byla mezi prvními, které vyvinuly systémy firemních internetových
databází, a nyní patřila k celosvětově nejvýznamnějším. Její systémy využívaly
podniky po celé planetě.
„Promluvíme si s ním?“ zeptal se Garcia. „Rozhodně působí jako někdo, kdo
se v kyberprostoru vyzná.“
„Patrně ano, ale ne hned. Nejdřív chci zjistit, jak moc ho článek Christiny
Stevensonové poškodil. Ale i tak bychom ještě potřebovali spojit Paulsena s
Kevinem Lee Parkerem. Možná měl na slečnu Stevensonovou pifku kvůli tomu
článku, co napsala, ale jak by do jeho plánu odplaty zapadala naše první oběť?“
Garcia nic neříkal.
 Hunterovi zazvonil telefon na stole a odpoutal jeho pozornost od tabule.
„Detektiv Hunter, vraždy.“ Ve sluchátku to cvaklo.
„Haló?“
„Detektive Huntere,“ pronesl konečně volající. Jeho tón byl chladný a
nespěchavý, jako když doktor vítá pacienta. „Jsem rád, že jste na pracovišti.“

Když uslyšel jeho hlas, pocítil Hunter v břiše prázdnotu, jakési vakuum,
které okamžitě vystřídal příval úzkosti. Hunter zaťal zuby a zadíval se Garciovi
do očí.
„Jste online?“ zeptal se volající hlasem, v němž nyní zněl pobavený
výsměch. „Protože vám ukážu něco, na co se vy a váš partner určitě rádi
podíváte.“

Přestože se teplota v kanceláři pohybovala kolem osmatřiceti stupňů Celsia,
Hunter cítil, jak mu na zátylku vyráží studený pot a stéká po zádech.
„Jste připravený, detektive Huntere?“ položil volající řečnickou otázku.
„Protože vaše oblíbená webová stránka se právě vrací na internet. Nemusím
vám opakovat adresu, že ne?“
Hunter ji už vyťukával do lišty pro adresu ve vyhledávači.
Webová stránka se načetla za necelé tři vteřiny. To, co Hunter uviděl, ho však
zarazilo. Tentokrát obrazu nedominoval zelený odstín kamery pro noční vidění.
Ani se nevysílalo odkudsi ze špinavé tmavé kobky. Volající vysílal za bílého dne
z rušné městské ulice. A tentokrát ani kamera nepůsobila staticky. Pohybovala se
s davem, ležérně kráčela, jako by ji v ruce držel turista, který si natáčí zážitky z
dovolené v Los Angeles.
Hunter přimhouřil oči.
Všude kolem byli lidé. Muži a ženy v nejrůznějším oblečení, od ležérních
džín, triček, šortek a šatů až po obleky s kravatami. Někteří zřejmě spěchali s
mobilními telefony přilepenými k uším. Jiní se zvolna procházeli, možná si
prohlíželi výlohy obchodů. Dalo se to těžko určit, protože úhel záběru kamery
byl přímý a úzký, jako tunelové vidění. Hunter viděl, jak se lidé ke kameře blíží
a míjejí ji, ale periferní pole bylo rozmazané.
Hunter rychle zakryl mikrofon sluchátka dlaní. „Zavolej Michelle do divize
počítačové kriminality,“ vyzval šeptem Garciu. „Webová stránka je zase online.“
Garciův stůl byl patrně nejlépe uspořádaný v celé budově policejní správy.
Všechno mělo své místo a všechno bylo vždy urovnané symetricky. Vizitka
Michelle Kellyové byla první ze tří položených vedle sebe napravo od telefonu.
Vytočil číslo a Michelle se ozvala po druhém zazvonění.
„Michelle, tady je Carlos.“
Michelle okamžitě postřehla Garciův vážný tón.
„Ahoj, Carlosi. Co se děje?“
Garcia už vyťukával adresu do vyhledávače a přitom mluvil. „Je zase online.
Ta internetová stránka je zase online.“
„Cože?“
„Zrovna teď nám volá.“
Z druhého konce linky slyšel zběsilé cvakání klávesnice.

Stránka se načetla na Garciovu obrazovku; zaklonil hlavu a vraštil čelo na
záběry ulice, pak pohlédl na Huntera. „Co to sakra je?“
Hunter nepatrně zavrtěl hlavou.
„Jak to myslíš – že je internetová stránka zase online, Carlosi?“ zeptala se
Michelle z telefonu. „Já tu nic nemám.“
„Cože?“
„Koukám na Error 404. Stránku nelze najít.“
„Překontroluj si adresu, cos napsala,“ opáčil Garcia a instinktivně si znovu
četl tu, kterou měl na liště adresy. „Mně běží na obrazovce záběry. Zrovna teď se
na ně dívám.“
„Už jsem to překontrolovala. Víš jistě, že je to ta samá adresa?“
„Jednoznačně.“ Další klikání kláves.
„Kruci, on nás blokuje,“ pronesla nakonec.
„Cože vás…? Jak může vyblokovat vás, ale ne nás?“
„Existuje několik metod, ale momentálně na tebe nebudu valit technické
podrobnosti.“
Garcia zavrtěl na Huntera hlavou. „Oni to nevidí,“ zašeptal. „Nějak je
blokuje, ale nás ne.“
Hunter nad tou informací nakrčil nos, ale věděl, že nemá čas na
vysvětlování. Přepnul hovor na hlasitý odposlech.
„Díváte se?“ zeptal se volající.
„Díváme,“ odvětil Hunter klidně, ale pevně.
„Kde to sakra je?“ formoval Garcia nehlasně slova ústy a ukazoval na
obrazovku počítače. „Rodeo Drive?“
Hunter zavrtěl hlavou. „Nevypadá to tak.“
Rodeo Drive byla nejznámějším nákupním okrskem v Los Angeles; nalézala
se v Beverly Hills a byla proslulá značkovými prodejnami návrhářů a módou
haute couture. Přitahovala den co den množství lidí. Ale Hunter měl pravdu. To,
nač se dívali, se nepodobalo Rodeo Drive. Právě teď mohly ty záběry pocházet z
kterékoli běžné nákupní ulice – ve městě, kde jich byly tisíce.
„Pěkný den na procházku, viďte?“ poznamenal volající. Jeho tón byl zřetelně
zpěvavý.
„To tedy ano,“ souhlasil Hunter. „Po pravdě řečeno, kdybyste mi pověděl,
kde jste, šel bych se projít s vámi.“
Volající se zasmál. „To jste hodný, ale myslím, že mám pro tuhle chvíli
společnosti až dost. Copak nevidíte?“
Lidé procházeli kolem všemi směry.

Hunter a Garcia byli nalepení k monitorům počítačů a hledali něco, cokoli,
co by jim mohlo poskytnout jakési vodítko, odkud volající vysílá. Zatím neviděli
nic.
„Není to skvělé, že žijeme ve městě takhle plném lidí?“ pokračoval volající.
„Tak kypícím a plném života?“
Hunter neříkal nic.
„Nevýhoda je, že Los Angeles je taky velice rušné město, kde lidé pořád
někam spěchají, jsou moc zabraní do vlastních myšlenek, vlastních problémů,
vlastních obsesí. Nemají čas si všímat ostatních.“ Volající se zasmál, jako by ho
to, co právě pronesl, nesmírně pobavilo. „Klidně bych tu mohl chodit přestrojený
za Batmana a nikdo by se po mně ani neohlédl.“
Volající při řeči kráčel dál, ale Hunter ani Garcia pořád ještě nespatřili nic, co
by poznávali.
Najednou musel volající rychle ustoupit doleva, aby se nesrazil s mužem
upírajícím oči na displej mobilu, přičemž vyťukával textovou zprávu. Jak muž
prosvištěl kolem volajícího a jen taktak do něj nevrazil, volající se otočil a
kamerou sledoval mužovu chůzi. O pár metrů dál muž narazil do tmavovlasé
ženy, která šla opačným směrem. Muž se ani nezastavil. Neodtrhl oči od displeje
mobilu.
„Páni, viděl jste to?“ zeptal se volající. „Ten chlap srazil tu ženu bokem a
bylo mu to úplně u prdele. Žádné ‚promiňte‘, ani omluvný úsměv… ani
nezpomalil. Zdejším lidem je to prostě jedno, detektive.“ Další smích. Tentokrát
s nádechem opovržení. „Každý se stará jen o sebe.“ Krátká pauza.
„Stará dobrá Amerika, co? Vždycky koukej být jednička. Všechno ostatní se
může jít bodnout.“
Navzdory drsným slovům nezněl z jeho slov hněv.
 Garcia už měl té jednosměrné konverzace dost. „Vy máte něco proti
Americe?“
Hunter k němu zalétl pohledem.
„Á, detektiv Carlos Garcia, předpokládám,“ odtušil volající. „Těší mě, že vás
poznávám. Ne, nemám nic proti Americe. Naopak. Ale vaše otázka mi připadá
trochu divná od někoho, kdo se tu vlastně nenarodil.“ Znovu se odmlčel.
„Brazilec, není to tak?“
Carlos Garcia se opravdu narodil v Brazílii. Přesněji řečeno v S?o Paulu.
Jako syn brazilského federálního agenta a americké učitelky dějepisu se
přestěhoval s matkou do Los Angeles, když mu bylo pouhých deset let, poté co
se manželství jeho rodičů rozpadlo.
„Jak sakra…,“ začal Garcia, ale Hunter maličko zavrtěl hlavou na znamení,
aby se nepouštěl do verbálního střetu s volajícím.

Z telefonu zazněl smích. „Informace se získávají snadno, když víte, jak na to,
detektive Garcio.“
Garcia dal na Hunterovu radu a kousl se do rtu.
Volající vzal mlčení jako narážku, aby pokračoval. „Je tady moc a moc lidí,
chodí kolem, prostě si žijí svůj život. Víte, tady venku si připadám jako dítě v
cukrárně. Tolik možností. Kdokoli se může stát mým příštím hostem, jestli
chápete, jak to myslím.“
Hunter podvědomě zatajil dech. Je tohle důvod, proč volá? Vrah jim už
předvedl, jak mučí a zabíjí lidi. Předvedl jim, jak volí způsob smrti. Ukazuje jim
nyní proces výběru obětí?
„Ale myslím, že už mám někoho na mysli,“ pronesl volající dřív, než Hunter
stihl reagovat. „Uhádnete, kdo to je?“
Hunter a Garcia natahovali krky, přibližovali se k monitorům, ale kamera
nezabrala nikoho konkrétního.
Kousek před ní a trochu doleva se zastavila blond žena. Hledala něco v
kabelce. Vybral snad volající ji?
Podivně vyhlížející muž s tenkými rty a špičatým nosem, oddělenými
tlustým knírem, který jako by měl za cíl obojí zdůrazňovat, kráčel zvolna přímo
proti kameře. Možná si volající vybral právě jeho.
Pravda byla, že příští obětí mohl být kdokoli z těch, co se ubírali touto ulicí.
Hunter a Garcia to neměli jak zjistit.
Muž s tlustým knírem zamířil doprava, ustoupil z cesty. V Hunterově
kanceláři se svět zastavil v pohybu.
 Přímo před kamerou, ve vzdálenosti asi tří metrů Hunter a Garcia konečně
uviděli osobu, o níž vrah mluvil.

Byly dvě a procházely se spolu. Dvě přítelkyně, co si užívají volný den,
prohlížejí si výlohy obchodů kdesi v Los Angeles a vůbec nevědí o zlu, které je
sleduje. Byly zády ke kameře, ale ta vlevo se ani nemusela otočit, aby ji Garcia
poznal.
„Ježíši Kriste!“ zasípěl Garciův hlas.
„Anna,“ zašeptal Hunter; také poznal Garciovu ženu. Vystřelil pohledem k
parťákovi a v žaludku mu ožilo tisíc motýlů.
Garcia se okamžik nebyl schopný pohnout, promluvit, mžiknout. A pak
vybuchl.
„Ty hajzle… přisámbohu, přísahám… jestli se jí dotkneš… jestli se k ní
přiblížíš, tak tě najdu a pak tě zabiju. Slyšíš mě? Já tě zabiju. Seru na odznak.
Seru na to, že jsem policajt. Svolám na tebe peklo a všechny jeho démony, ať se
stane, co chce.“
Garcia už se třásl. Celým tělem mu proudil adrenalin. Volající se znovu
zasmál. „Je krásná, že ano?“
„Jdi do prdele, ty magore ujetá. Nemáš zdání, co ti udělám, jestli…“ Garcia
sáhl po mobilu.
„Dovolte, abych vám sdělil, že to nepůjde, detektive,“ přerušil ho volající,
předvídající Garciův příští tah. „Jestli jí teď zavoláte, abyste se zeptal, kde je…
Jestli uvidím, že sahá po mobilu a otáčí se, aby se na mě podívala, slibuju vám,
že už ji nikdy živou neuvidíte. Ty dvě předchozí oběti vám budou připadat jako
vánoční oslava v porovnání s tím, co udělám jí. A vy víte, že to myslím vážně.
Věřte mi. Nestihnete se sem dostat dost rychle.“
Garciův zoufalý pohled přejel od telefonu k monitoru na stole a potom k
Hunterovi.
Hunter zvedl pravou ruku na znamení, aby Garcia nechal telefon ležet.
„Nevíš, kde je?“ naznačil ústy slova. „Neřekla ti Anna, kam dneska jde?“
Garcia zavrtěl hlavou. „Ani jsem nevěděl, že půjde ven,“ odpovídal
nehlasně.
„Víte, co mě zaujalo?“ pokračoval volající. „Oba pořád říkáte, že si mě
najdete. Že mě chytíte. Detektiv Hunter to povídal, když jsme spolu posledně
mluvili. Vzpomínáte si?“
Žádná odpověď.
„Vzpomínáte si, detektive Huntere?“

„Ano.“
„Ale pravda je, že ke mně nejste o nic blíž, viďte?“ Ticho.
„Mezitím, jak vidíte, já se dokážu dostat k vašim blízkým, a pokud to uznám
za vhodné, připravím vás o ně. Volba je na mně, ne na vás ani na nich. Dokonce
se můžu dostat i k vám, kdybych chtěl. Můžu být kdekoli a všude. Ale vy jen
planě vyhrožujete.“
„To není výhrůžka, ty sračko.“ Garciův hlas se stále třásl vzteky. „To je slib.
Jestli se jí dotkneš, je mi všechno jedno. Včetně zákonů. Neexistuje díra pod
kamenem na téhle zemi, kam by ses mohl bezpečně schovat. Rozumíš mi, co
říkám?“
„Rozumím,“ opáčil volající klidně jako kněz ve zpovědnici. „Změnilo by se
něco, kdybych si místo toho vzal přítelkyni vaší ženy?“
Hunter a Garcia znovu ztuhli.
Volající nečekal na odpověď. „Ale ovšemže ano. Pak už by to nebylo osobní
a vaše reakce by byla jiná, že mám pravdu, detektive Garcio? Jak jste správně
řekl, když je to někdo z našich blízkých, na ničem jiném už nezáleží.
Zapomeneme dokonce, kým jsme. Možná se z nás přitom stane nestvůra.“
Volající těžce vydechl a jeho hlas poprvé zazněl trochu chraptivěji.
„Víte, většina našich bližních věří, že jako lidé máme vždycky možnost
volby, bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme. No, já bych tuhle teorii rád
vyvrátil. Rád bych naznačil, že vždycky možnost volby nemáme. Někdy za nás
rozhodují druzí a my jako lidé s tím nemůžeme dělat nic, leda reagovat.
Kupříkladu kdybych se rozhodl, že vás právě teď připravím o manželku,
detektive Garcio, pak by moje volba, ne vaše, změnila navždy váš život.“
Garcia nevěděl, co na to říct.
„Ale hněv a emocionální bolest jsou dobré věci,“ navázal volající po chvilce
mlčení. „Dokazují, že jsme ještě naživu. Že ještě milujeme. Že pro nás druzí lidé
ještě něco znamenají. Je moje psychologie správná, detektive Huntere?“
Hunter na zlomek vteřiny působil, jako by byl hluboce pohroužený v
myšlenkách. „Ano,“ odvětil.
„Můžete být na sebe hrdý, detektive Garcio, vedl jste si dobře. Líbí se mi
vaše reakce. Reakce muže, který miluje.“ Volající se zasmál. „No, moje práce
tady je hotová. Ale brzy si zase popovídáme – tohle je slib.“
Telefon oněměl.
Záběry z obrazovek počítačů zmizely. Internetová stránka se odpojila.

 Ticho panovalo v místnosti jen dvě vteřiny, než se Hunter otočil ke Garciovi.
„Zavolej Anně,“ nařídil. „Zjisti, kde je. Řekni jí, ať si najde nějaké rušné
místo, třeba kavárnu, a zůstane tam, dokud nedorazíme.“
Garcia hleděl na Huntera, jako by přiletěl z vesmíru. „Děláš si srandu?
Slyšels, co říkal, ne? Jestli uvidí Annu sahat po telefonu…“ Nebyl schopný
dokončit větu.
„Nic neudělá, Carlosi,“ řekl Hunter. „Byl to bluf. Chtěl vyvolat reakci.“
„Cože?“
„Blufoval. Věř mi. Projevovalo se to celou dobu, co s tebou mluvil.
Vysvětlím ti to v autě. Teď hned se musíš spojit s Annou a zjistit, kde je,
abychom tam mohli vyrazit.“ Hunter už si bral sako. „Pohni.“ Řítil se ke dveřím.
„Zavolej jí.“
„Moment, počkej, kurva, Roberte,“ pronesl Garcia nejistým hlasem a zvedl
ruce. „Jsme parťáci už přes pět let. Není na světě nikdo, komu bych věřil víc než
tobě, to přece víš, ale tady je řeč o nejšílenějším sadistovi a psychopatovi ze
všech vrahů, co kdy tohle oddělení zažilo, a zrovna v tuhle chvíli sleduje mou
ženu. Jak říkal, nemůžeme to tam stihnout včas, ani kdybychom věděli, kde je.
Jestli jí zavolám a ty se pleteš, unese ji, ty víš, že to udělá.“
Hunter se zastavil u dveří čelem k parťákovi. „Nepletu se, Carlosi. Annu
neunese.“ Hunterovo přesvědčení bylo absolutní, to Garcia viděl, ale stejně se
nepohnul.
Hunter se podíval na hodinky. Chtěl získat čas, ale právě teď dělali pravý
opak. „Carlosi, ať má tenhle vrah jakýkoli program, Anna do něj prostě
nezapadá.“
„Jak to?“
„Fajn, jedna z možností, co máme před sebou, je, že si vrah vybírá oběti
nahodile z běžné populace, je to tak? No, jestli je to skutečně tak, Anna
neodpovídá nahodilému výběru. Je to tvoje manželka a on to ví. Neexistuje tu
faktor nahodilosti, což by v tomto případě znamenalo odchylku od jeho modu
operandi. Jestli jde po obětech z nějakého jiného důvodu, jako je msta nebo něco
takového, zase si neumím představit, jak by do toho Anna zapadala.“
Garcia se poškrábal na bradě.
„Šel po Anně z jednoho jediného důvodu.“
„Protože je moje žena.“

„Přesně tak. Udělal to, aby se ti dostal pod kůži. Aby se projevil. Ne aby
plnil svůj program.“
 „A co chce projevit? Že se může dostat, ke komu chce? Že nám může
ublížit?“
„To taky,“ souhlasil Garcia. „A aby potvrdil svou nadřazenost. Aby nám
připomněl, kdo určuje pravidla téhle hry. On, ne my, a může měnit pravidla, kdy
se mu zachce, stejně jako když šlo o ten internetový přenos a online hlasování.
Ale říkal ještě další věci, které naznačují něco jiného.“
Garcia svraštil čelo. „Co třeba?“
„Mluvil o tom, jak osobní byla tvoje reakce. Chtěl, aby ses přestal ovládat.
Chtěl, aby ses nechal unést emocemi a abys jimi žil. Chtěl, abys zapomněl, kdo
jsi, kým jsi vždycky byl… a přesně to se stalo.“
Garcia pochopil, že Hunter nekritizuje jeho počínání. „Nekecal jsem,
Roberte. Jestli se Anny jen dotkne, najdu si ho, nechám ho trpět a pak ho zabiju.
Je mi jedno, co se mnou pak bude.“
„To chápu. A nevyčítám ti to. Ale když jsi mu řekl, že kdyby někdy Anně
ublížil, na ničem jiném už by ti nezáleželo, ani na zákonu, ani na tom, že jsi
policajt – když jsi mu řekl, že po něm půjdeš, dokud ho nenajdeš, a že ho zabiješ
stůj co stůj, ať to trvá, jak chce dlouho… nevyděsilo ho to. Jeho to potěšilo.“
„Cože?“
„Potěšilo ho to,“ opakoval Hunter. „Dokonce tě i pochválil, pamatuješ? Jeho
slova zněla: Vedl jste si dobře, detektive Garcio. Líbí se mi vaše reakce. Reakce
muže, který miluje. Ale tys neudělal nic jiného, než že jsi mu vyhrožoval smrtí.
Tak z čeho měl takovou radost, a proč?“
„Protože je to kurva psychouš?“ Garcia se stále nechával unášet emocemi.
„Ne. To proto, žes mu dopřál malé vítězství.“
„Vítězství? O čem to sakra mluvíš, Roberte?“
Hunter znovu pohlédl na hodinky. „Jak jsem už říkal, ve skutečnosti neměl o
Annu vůbec zájem. Šel po ní jen proto, aby se ti dostal pod kůži a projevil se. A
věděl, že to dokáže, ani se jí nebude muset dotknout. Tvoje reakce mu sdělila, že
svůj úkol splnil víc než dobře. Dopřáls mu víc než malé vítězství, Carlosi.
Postavil ses mu na roveň, když jsi mu sdělil, že bys jednal přesně jako on.“
„Cože?“
Hunter potřásl hlavou. „Nepamatuju si, jak přesně to formuloval. Můžeme si
později přehrát záznam, ale říkal, že když někomu z našich blízkých něco hrozí
nebo ho potká nějaká úhona, na ničem jiném nezáleží. My dokonce i
zapomeneme, kým jsme. Dokonce se můžeme chovat jako nestvůry. Udě-

láme všechno, abychom ochránili své milované. Tvoje reakce to potvrdila…
A jeho to potěšilo.“
Garcia nic neříkal.
„Jedna z posledních věcí, co řekl, než zavěsil,“ pokračoval Hunter, „byla, že
jeho práce tam je hotová… jako že dokončená, už není co udělat. Dostal, co
chtěl. Anna už ho nezajímá.“
Garcia stále zůstával zticha.
„Taky mluvil o tom, že lidé nemají vždycky možnost volby,“ poznamenal
Hunter.
Garcia přikývl. „To si pamatuju. Říkal, že někdy za nás rozhodují jiní a my s
tím nemůžeme nic dělat. Uvedl Annu jako příklad.“
„Ne, neřekl, že nemůžeme dělat nic,“ opravil ho Hunter. „Řekl, že můžeme
reagovat. To jsi udělal. A myslím, že to je přesně to, co dělá on.“
Myšlenky v Garciově hlavě se začaly zběsile přemílat a hledat správné
místo, kam zapadnout. „Myslíš, že se něco stalo někomu z jeho blízkých? Proto
chodí a mučí a zabíjí lidi? Reaguje?“
„Nevím jistě,“ odtušil Hunter. „Momentálně můžeme jen spekulovat. Ale v
minulosti, pokaždé když nám zavolal, byl vždycky klidný, nikdy se nerozčílil,
nikdy se nehněval, nikdy neprojevil lítost… nikdy nic. Tón jeho hlasu nikdy nic
neprozradil… žádné emoce. Až dneska.“
Garcia si toho pro vztek a strach o Annin život nevšiml.
„Dneska poprvé zazněl z jeho tónu hněv, když mluvil o tom, že lidi nemají
vždycky možnost volby. Řekl, že hněv a emocionální bolest jsou dobré věci.
Potvrzují, že my jakožto lidé v sobě ještě máme nějaký život. Že nám ještě na
něčem záleží. Jako důkaz užil Annu a tvou lásku k ní.“
Ticho.
„Nemluvil o mně a mém hněvu,“ řekl posléze Garcia. „Ani o mé reakci na
to, co bych dělal, kdyby se Anně něco stalo. Mluvil o sobě a o svém hněvu.
Mluvil o své reakci.“
Hunter přikývl a potřetí se podíval na hodinky. „Carlosi, koukej, chápu, že
po tobě žádám, abys mi svěřil život své ženy, a že toho chci pekelně moc, ale
jestli pořád ještě nechceš důvěřovat mně, věř aspoň sobě. Zapomeň na všechno,
co si myslím, že jsem pochytil z tvého rozhovoru s vrahem. Podívej se na to z
odstupu a udělej to, co umíš ty – analyzuj si celý scénář. Analyzuj fakta. Právě
teď jde Anna rušnou ulicí a není sama, což znamená, že dokud na té rušné ulici
zůstane, vrah se k ní nemůže přiblížit, aniž by si ho všimla i její přítelkyně. To
znamená, že nemůže odvléct Annu z ulice, ledaže by její přítelkyni buď
zneškodnil, nebo ji vzal s sebou. Unést jednoho dospělého z frekventované ulice
tak, aby si toho nikdo jiný nevšiml, už jen

to je velmi těžký úkol. Unést dva a nezpůsobit přitom rozruch je takřka
nemožné. I kdyby je chtěl unést obě, což určitě nechce, ještě by musel počkat na
vhodnou chvíli a ta chvíle nepřijde, dokud jsou mezi lidmi, uprostřed davu nebo
na nějakém rušném místě, jako je kavárna. Tenhle vrah je smělý, ale není
hloupý. Teď máš dvě možnosti, Carlosi. Buď jí zavoláš a vyrazíme, nebo
nezavoláš a budeme tady sedět, představovat si to nejhorší a v duchu se ptát, jak
dlouho budeme čekat, než jí konečně zavoláš a zjistíš, jestli vrah dodržel slovo
nebo ne. Je to tvoje volba.“

„Tak…,“ pronesla Patricia věcně. Rty se jí zvlnily ďábelským úsměvem.
„Kdy mě jaksepatří představíš tomu detektivovi, víš přece, Carlosovu
parťákovi?“
Anna se zastavila a pohlédla na Patricii přes okraj slunečních brýlí.
„Co je?“ podivila se Patricia. Stále se usmívala, jen o maličko významněji.
„Každý ví, že je sexy. A já vím, že není zadaný, protože jsi mi to řekla.“
Patricia se setkala s Hunterem jen jednou, před dvěma měsíci, na oslavě
Anniných narozenin. Hunter se dlouho nezdržel. Po jeho odchodu však byla
Patricia jednou ze tří přítelkyň, které se Anny vyptávaly, kdo je ten tichý a
pohledný chlapík.
Zpoza rohu vyjel někdo na červenočerném harleyi a rozhodl se zaparkovat
jen pár metrů před nimi. Chvilku nebylo přes hluk dvojitých výfuků nic slyšet.
Když konečně vypnul motor, obrátila se Anna znovu k Patricii. „Já měla
dojem, že s někým chodíš.“
Znovu vykročily.
„Chodila jsem, ale už nechodím. Proto ten dotaz.“ Znovu se usmála. Anna na
ni vrhla výmluvný pohled.
„To byl jen úlet. Trvalo to pár týdnů, nic víc. S tím si nedělej starosti.“
Patricia ledabyle mávla rukou.
Obě vstoupily do vozovky, aby nemusely kličkovat mezi množstvím stolů,
rozestavených před rušnou italskou pizzerií. Anna zachytila vůni čerstvě
upečené pizzy pepperoni, vznášející se od jednoho stolu, a zakručelo jí v
žaludku. Rychle přidala do kroku, aby nepodlehla pokušení.
Patricia ji následovala.
„Přece,“ znovu upoutala Anninu pozornost, „je to Carlosův parťák. Robert,
ne?“
 „Pořád ještě mluvíme o něm?“
„Ano, mluvíme. S nikým nechodí, že ne?“
„Ne, myslím, že ne.“
Další Patriciin významný úsměv.
„Můžu ti ho představit, jestli chceš,“ řekla Anna nakonec. „Ale nedělej si
velké naděje.“
Patricia se zatvářila uraženě.
„Ale ne, o tebe nejde. S tebou to nemá nic společného. Vím, že dokážeš
okouzlit každého chlapa. Už jsem to párkrát viděla.“

Uražený výraz se rozplynul.
„Ale Robert je prostě…,“ Anna zatěkala očima, hledala správná slova,
„… unikát, a k tomu naprostá záhada. Je samotář z přesvědčení, ne proto, že
by s ním bylo těžké vyjít, to zdaleka ne. Patrně je to nejbezprostřednější člověk,
co znám. Ale vyhýbá se vztahům, jako by byly prokleté.“
„Špatné zkušenosti z minula?“ zeptala se Patricia.
„Nikdo neví.“ Anna pokrčila rameny. „Povídám ti, že je vtělená záhada.
Bude s tebou mluvit o čemkoli kromě své práce nebo osobního života. Myslím,
že kdysi v jeho životě figuroval někdo důležitý, před léty, ale on o tom prostě
nechce mluvit.“
„Takže s nikým nerandí?“
„To jsem neřekla. Řekla jsem, že nepěstuje vztahy. Randí se spoustou
ženských.“
Patricia se usmála. „Tak vidíš.“ Zavlnila se v rytmu hip-hopu. „Přihraj ho,
ségra.“ Usmívala se, ale neznělo to, jako by vtipkovala.
„Mám ti přihrát rychlovku na jednu noc s pracovním parťákem mého
manžela?“
„Děláš si srandu? S tím chlapem bych si dala nezávazný sex každý den v
týdnu a v neděli dvakrát, s největší radostí.“
Anna věděla, že to Patricia myslí vážně.
„Ty jsi nenapravitelná.“
„Já vím, ale díky tomu je život zábava.“
Když Anna uslyšela z kabelky vyzvánění svého telefonu, Patricia si začala
prohlížet odvážné černé šaty s bílými detaily za výlohou trendy obchodu po
jejich pravici.
Anna se přehrabovala v obsahu kabelky. Našla telefon a přiložila ho k uchu.
Muž stojící jen pár kroků za Annou a Patricií se usmál.

„Ahoj, brouku!“ pronesla Anna do mobilu. „To je ale překvapení.“
Garcia zachoval co možná klidný hlas. „Anno, poslouchej. Kde ve městě
zrovna teď jsi?“
„Cože?“
„Vím, že sis vyrazila s kamarádkou nakupovat, ale kde přesně teď jste?“
Anna pohlédla na Patricii a zašklebila se. „Jak víš, že jsem šla s kamarádkou
nakupovat?“
„Anno, prosím tě… nemám čas všechno vysvětlovat. Potřebuju, abys mi
řekla, kde přesně jsi, jo?“
„Hm… jsem v Tujunga Village… Carlosi, co se děje?“
Tujunga Village se nalézá poblíž rušného Ventura Boulevard ve Studio City,
ale zdánlivě je vzdálená od všeho ruchu, stulená mezi čtvrtí Colfax Meadows a
Woodbridge Park. Srdcem Village je dlouhá Tujunga Avenue mezi Moorpark a
Woodbridge, kde je dost butiků, restaurací, kaváren a obchodů s
nejrozmanitějším zbožím, aby to uspokojilo i ty nejvybíravější návštěvníky.
„Zlato, už jsem ti říkal, že nemám moc času na vysvětlování,“ řekl Garcia.
„Ale potřebuju, abys mi teď věřila, jo?“
Anna si nervózně zastrčila uvolněný pramínek krátkých černých vlasů za
levé ucho. „Carlosi, ty mě děsíš.“
„Promiň. Nemusíš se děsit. Jen potřebuju, abys mi teď právě důvěřovala.
Dokážeš to?“
„Ano, samozřejmě.“
„Fajn. Kdo je s tebou?“
„Hm… Pat, kamarádka z jógy. Pamatuješ si ji, ne?“
„Jo. Byla na oslavě tvých narozenin, viď?“
„Přesně tak.“
„Tak jo. Poslyš, potřebuju, aby sis našla nějaký rušný podnik – třeba kavárnu
nebo pizzerii nebo hamburgerárnu, tam si jděte s Pat sednout a počkejte na mě.
Jedu teď k tobě. Nedávej se s nikým do řeči. Vůbec s nikým. A neodcházej
odtamtud za žádných okolností, dokud nedorazím. Rozumíš tomu, zlato?“
„Jo… ale…“
„Zavolej mi, hned jak najdete nějaký podnik, jo?“

Anna znala Garciu příliš dobře, než aby se dala oklamat jeho klidným tónem.
Nikdy se jí nevyptával, kde je, s kým si vyšla, ani na nic jiného. Vždycky si
navzájem prostě a jednoduše věřili. To byl základ, na němž stál jejich vztah. A
ještě nikdy jí nenařizoval, co má dělat, pokud ho předem nepožádala o radu.
Rozhodně se něco dělo.
„Carlosi, o co jde?“ Annin hlas maličko zeslábl. „Stalo se něco? Jsou moji
rodiče v pořádku?“
Patricia stála vedle Anny s ustaraným výrazem v obličeji.
„Jsou, zlato,“ odvětil Garcia. „Nikomu se nic nestalo, věř mi. Koukej, budu
tam za pětadvacet minut, nanejvýš za půl hodiny. Pak ti všechno vysvětlím.
Jenom mi věř. Najděte si nějaký podnik a seďte tam jako pecky.“ Anna se
zhluboka nadechla. „Tak jo. Koukej, už vím, kam půjdeme.
Budeme v Aroma Café. Je to v polovině Tujunga Village. Zrovna se k němu
blížíme.“
„Paráda, zlato. Jděte tam, dejte si kafe a já budu za pár minut u vás.“ Garcia
zavěsil.

Garcia uviděl Annu ještě dřív, než Hunter dokončil parkovací manévr přímo
před Aroma Café. Seděla s Patricií u stolku v popředí proskleného sálu.
Anna si tam sedla naschvál, nervózníma očima bloumala sem a tam po
Tujunga Avenue, jako by sledovala napínavé neviditelné tenisové utkání. Když
uviděla Garciu a Huntera vystupovat z auta, vstala a vyřítila se ven. Patricia ji
následovala.
Garcia se s ní setkal u dveří a instinktivně ji objal, jako by se léta neviděli;
líbal ji do vlasů, zatímco schovávala obličej na jeho hrudi.
„Není ti nic?“ zeptal se a zmocnila se ho úleva.
Anna k manželovi vzhlédla a napětím okamžiku se jí naplnily oči slzami.
„Nic mi není. Co se děje, Carlosi?“
„To ti hned vysvětlím. Přijely jste sem autem?“ Anna zavrtěla hlavou.
„Autobusem,“ řekla Patricia. Stála vedle Huntera s vykulenýma očima a celá
zmatená pozorovala scénu mezi Annou a Garciou.
Hunter přejížděl zrakem ulici, hledal někoho, kdo by vypadal, jako by se o
skupinku jakkoli zajímal. Zdálo se, že je to všem jedno. Lidé na obou stranách
Tujunga Avenue prostě žili dál svým životem. Někteří nahlíželi do výloh, jiní
vstupovali do některé z mnoha kaváren či restaurací na rušné ulici, případně z
nich vycházeli, a další si zas jen užívali pomalou procházku na konci pěkného
kalifornského podzimního dne. Ani v kavárně zřejmě nikoho nezajímali.
Hunter už také prozkoumal ulici, zda se tu nenalézají nějaké bezpečnostní
kamery. Žádné tam nebyly. Na rozdíl od mnoha evropských měst, v nichž někdy
připadá až jedna kamera na čtrnáct lidí, nebylo město Los Angeles posedlé
sledováním. Po celé délce Tujunga Village se nenalézala jediná policejní kamera.
„Ach pardon,“ ozvala se Anna. „Roberte, tohle je moje kamarádka Patricia.“
Hunter jí potřásl rukou. „Těší mě.“
Patricia měřila asi sto dvaašedesát centimetrů, ačkoli jí černé lodičky na
vysokých podpatcích pár centimetrů přidávaly.
„Potěšení je na mé straně,“ odvětila a vyslala k němu upřímný úsměv.
Hunter vrátil Garciovi klíče od auta. „Carlosi, vezmi si auto a odvez Annu a
Patricii domů,“ řekl. „Já se odtud můžu vrátit na policejní správu. I když možná
zůstanu a chvilku se tu porozhlédnu.“

„Porozhlédneš po čem?“ zeptala se Anna. Upřela oči na Huntera, jako by
věděla, že od manžela se vysvětlení nedočká.
Hunterův pohled spočinul jen na zlomek vteřiny na parťákovi, než se vrátil k
jeho ženě. „Po ničem konkrétním, Anno.“
Anna na něj nepřestávala upírat zrak. „Kecáš.“
„Koukej,“ řekl Hunter, „poslechni nás. Carlos ti později všechno vysvětlí.“
„Slibuju, že vysvětlím,“ stiskl jí Garcia ruku. „Ale teď už musíme jít.“

Jakmile Garcia vysadil Patricii před jejím činžákem v Monterey Parku, Anna
se k němu obrátila.
„Fajn, nebudu čekat, až dojedeme domů, abychom si o tom promluvili,
Carlosi. Co se to sakra děje?“ Anna stále ještě působila rozhozeně. „Viděla jsem,
že v Tujunga Village se nic nedělo – žádná policejní auta, nikoho nezatýkali,
žádná nouzová situace, nic mimořádného, co by stálo za řeč.“
Garcia zařadil rychlost a sjel po North Mednick Avenue na jih.
„Určitě to má něco společného s tím, co momentálně vyšetřujete, viď?“
položila Anna řečnickou otázku. „Vím to, protože Robert se rozhlížel po ulici,
jako by byl na vojenské misi. Koho hledáte? Jak jsi věděl, že jsem šla nakupovat
s kamarádkou? Proč mě takhle děsíš?“ Do očí jí vhrkly slzy.
Garcia se zhluboka nadechl.
„Mluv se mnou, Carlosi, prosím.“
„Musím tě o něco požádat,“ pronesl konečně Garcia klidným hlasem.
Anna se opřela zády o dveře na straně spolujezdce, utřela si z očí slzy a
zadívala se na manžela.
„Potřebuju, abys zůstala pár hodin u rodičů. Později pro tebe přijedu.“
Anně trvalo celé dvě vteřiny, než požadavek strávila a znovu podlehla
nervozitě. „Cože? Říkals, že rodičům se nic nestalo. Jsou v pořádku?“
 „Ano, ano, jsou živí a zdraví, holčičko. Nic se jim nestalo. Jenom potřebuju,
abys u nich pár hodin zůstala. Musím se vrátit na policejní správu a pár věcí
vyřešit. Za chvíli pro tebe přijedu.“
Anna čekala. Garcia už nic dalšího neříkal.
„A nic víc mi nepovíš?“ zaútočila.
Jedním z důvodů, proč vztah Garcii a Anny fungoval tak dobře, byla
oboustranná jistota, že si vždycky mohou všechno povědět, ať je to cokoli. A
vždycky to také dělali. Nikdy mezi nimi neprobíhaly výčitky, žárlivost ani
odsudky. Oba byli skvělí posluchači a navzájem se podporovali a chápali lépe,
než dokázali pochopit každý sám sebe.
Anna viděla, jak s tím Garcia zápasí.
„Carlosi,“ položila mu ruku na koleno. „Víš, že ti věřím. Vždycky jsem ti
věřila a vždycky budu. Jestli chceš, abych zůstala pár hodin u rodičů, tak to
můžu udělat, to není problém, ale mám právo znát důvod. Proč nechceš, abych
šla domů? Co se děje?“

Garcia věděl, že Anna má pravdu. Také věděl, že jí v žádném případě
nemůže sdělit skutečný důvod, aniž by ji vyděsil, jenže mu nic jiného nezbývalo.
Kdyby lhal, okamžitě by ho prokoukla. Jako vždycky.
Znovu se zhluboka nadechl a pověděl jí, co se dnes událo.
Anna poslouchala a nepřerušovala ho. Když skončil, znovu se jí v očích
objevily slzy a Garcia cítil, jak se mu srdce svírá v hrudi.
„Byl přímo za námi?“ zeptala se Anna. „Filmoval nás?“ Garcia přikývl.
„A vysílal to živě na internet?“
„Na internet, ano,“ potvrdil Garcia. „Ale nebylo to přístupné každému,
jenom Robertovi a mně. Nikdo jiný to vidět nemohl.“
Anna nechtěla a nepotřebovala znát technické detaily.
„Prosím tě, Anno, jen zůstaň pár hodin u rodičů. Potřebuju uvést do chodu
pár věcí a chci prověřit náš byt.“
Anna se rozkašlala. „Ty si myslíš, že byl u nás doma?“
„Ne, nemyslím,“ opáčil Garcia přesvědčeně. „Ale musím mít absolutní
jistotu, protože ten paranoidní policajt ve mně jinak nebude mít klid. To přece
víš.“
V tom okamžiku si Anna nebyla jistá, zda z Garciova hlasu slyší hněv nebo
strach.
„Takže je to ten samý člověk, co unesl a zabil tu reportérku Los Angeles
Times, která byla dneska ráno v novinách,“ řekla nakonec. „Přenášel to po
internetu, že? Stejně jako Pat a mě.“
Garcia nemusel odpovídat. Anna věděla, že má pravdu.
Nespouštěl oči z vozovky a pevněji sevřel volant, držel v sobě, co se dalo. Ve
skutečnosti měl sto chutí požádat Annu, aby odjela z Los Angeles, dokud
nebudou mít toho psychopata za mřížemi. Ale s tím by nikdy nesouhlasila, i
kdyby byl její život skutečně v ohrožení. Anna byla odhodlaná, velmi tvrdohlavá
a totálně zodpovědná žena. Pracovala s opuštěnými starými lidmi, kteří ji
potřebovali a záviseli na ní den co den. I kdyby mohla, nechtěla by se jen tak
zvednout a ze dne na den je opustit. A Garcia nemohl vědět, jak dlouho lov
potrvá.
Garcia souhlasil s Hunterem, že dnes tento vrah skutečně neměl v úmyslu
Anně ublížit. Bral to však jako varování, které mu otevřelo oči. Vrah si to může
klidně zítra rozmyslet nebo pozítří nebo další den… a Garcia věděl, že proti
tomu může velmi málo udělat. To, co vrah vysílal živě dnes odpoledne, ho
naplnilo skutečným strachem a zvýraznilo děsivou pravdu. Pravdu, že navzdory
tomu, kým je, navzdory tomu, jak moc chce, nemůže doopravdy chránit Annu
čtyřiadvacet hodin denně. To vrah věděl. A dnes se postaral, aby to věděli i
Garcia a Hunter.

Staromódní výtah o velikosti šatní skříně trčel někde v nejvyšších patrech
budovy, a tak Ethan Walsh bral schody ke svému bytu ve čtvrtém patře v chvatu
a po dvou. Problém byl, že fyzický pohyb nepatřil do jeho slovníku, natožpak do
každodenní rutiny. V druhém poschodí už byl zadýchaný, zrudlý a zpocený jako
zápasník sumo v sauně těsně před infarktem. Ačkoli Ethan za posledních pár
měsíců trochu přibral, nebyl doslova tlustý, nicméně rozhodně nebyl ve formě.
Obvykle by zdolával osm ramen schodů ke svému bytu beze spěchu a na
vrcholku každého by si zanadával, ale dnes už měl deset minut zpoždění na
obvyklé půlhodinové osobní setkání se svou čtyřletou dcerkou Alicií.
Když se Alicia narodila, Ethanův život jako by plul přímou čarou k úspěchu.
Ethan byl nezávislý programátor videoher a vedl si velmi dobře. Osobně vyvinul
několik internetových her a tři roky po sobě získal prestižní cenu Mochis Flash
Games Award za nejlepší strategickou a puzzle hru roku. Avšak s nástupem
přímých online obchodů pro hlavní platformy, jako byl X-Box 360 od
Microsoftu a PlayStation 3 od firmy Sony, se před nezávislými vývojáři videoher
otevřel úplně nový svět. A dalo se v něm vydělat pekelně moc peněz.
Ethan probral nápad na vytvoření hry pro X-Box 360 s Bradem Nelsonem,
geniálním kanadským programátorem her, s nímž se seznámil před několika lety.
Brad prohlásil, že si pohrává se stejnou myšlenkou, ale pro jednoho člověka je to
obrovská práce. Po několika dalších rozhovorech se rozhodli dělat na tom
společně, a tak Ethan a Brad založili firmu AssKicker Games pouhých šest
měsíců předtím, než se Ethanovi narodila holčička.
Brad měl velmi dobré styky a na základě Ethanových úspěchů se mu
podařilo obstarat pár výborných investic, které jim oběma umožnily odejít z
pravidelného zaměstnání a soustředit se výlučně na vývoj první velké hry pro
herní konzole.
Za několik měsíců měli krátké hratelné demo, které se spustilo virálně v
internetovém obchodě pro X-Box 360. Kolem hry i kolem jejich firmy se vypukl
neuvěřitelný rozruch, ale Ethan byl perfekcionista a pořád odebíral a předělával
obrovské úseky hry, čímž silně zdržoval postup prací. Mezi Ethanem a Bradem
se začaly odehrávat každodenní hádky. Termín dokončení hry se pořád víc a víc
odkládal, a ještě po dvou letech nebyl vývoj

dokončený. Nikdo nevěděl s jistotou, kdy bude hotová. Rozruch kolem hry i
jejich společnosti odumřel. Zdroje investic vyschly. Ethan si nakonec musel vzít
druhou hypotéku na dům a vložit do firmy všechno, co měl.
Tlak a frustrace, pod nimiž se Ethan ocital v práci, začaly prosakovat i do
vztahu s manželkou Stephanií a hádali se už prakticky každý večer. Tou dobou
už dceři byly skoro tři roky. Ethan byl jako posedlý, v depresi a stala se z něj
nervová troska. Tehdy se Brad Nelson rozhodl opustit firmu. Už toho měl dost.
Spory se vymkly z ruky. Došly mu trpělivost i peníze, ale nebyl tak zadlužený
jako Ethan.
Partnerství dopadlo špatně. Brad odmítl podepsat dokumenty, jimiž by
převedl svůj podíl ve společnosti na Ethana, a to znamenalo, že Ethan nemohl
pokračovat ve vývoji hry na vlastní pěst. Padesát procent duševního vlastnictví
hry patřilo Bradovi a ten se ho odmítl vzdát. Ethan neměl peníze na to, aby si
najal právníka a pokusil se bojovat proti Bradovi soudní cestou. Kdyby měl
vyvinout hru pro X-Box 360, musel by zapomenout na všechno, co až dosud
udělal, a začít znovu od nuly. Na to neměl ani prostředky, ani psychickou
odolnost.
Ethan přišel o všechno, včetně duševní energie. Nevěděl, co si počít, ale po
té zkušenosti zatrpkl a nechtěl už programovat. Byl tak zadlužený, že mu
nezbývalo než vyhlásit bankrot. Dům zabavila banka a s tím se domácí hádky
zintenzivnily. Stephanie se před půl rokem odstěhovala a zažádala o rozvod.
Dcerku si odvezla s sebou a nyní žila v Seattlu s někým, koho poznala, ještě
když byla provdaná za Ethana.
Ethanovi se po dcerce šíleně stýskalo. Za posledního půl roku se s ní setkal
jen jednou. Jedinou útěchou mu v dané chvíli bylo, že s ní dvakrát týdně mohl
mluvit půl hodiny přes internet, a to osobně, jak rozhodl soud.
Když se Ethan ocitl u dveří svého bytu, dýchal už tak těžce, že to znělo jako
porouchaný vysavač. Vyštrachal klíče, otevřel dveře a vstoupil do malého,
tmavého a klaustrofobického bytu.
„Do prdele!“ zamumlal s pohledem na hodinky. Trvalo mu tři minuty, než
vyšplhal do čtvrtého patra. Rukou nahmatal vypínač na stěně a stará žlutá
žárovka uprostřed stropu dvakrát blikla, než zaplavila místnost tak slabým
světlem, že to skoro ani nebylo znát. Hnal se k laptopu na umakartovém stole
přistrčeném k jedné stěně a rychle ho zapnul.
„No tak, no tak, načítej, ty prehistorická cihlo,“ pobízel ho a mával na starý
počítač oběma rukama. Když konečně poslechl, zapnul si aplikaci pro osobní
rozhovor a kliknul na tlačítko „volat“. Dceřin účet už měl naprogramovaný.
Na druhém konci se ozvala jeho bývalá manželka.

„Ty jsi neuvěřitelný,“ pronesla hněvivým tónem. „Patnáct minut
zpoždění…?“
„Nezačínej zase, Steph,“ přerušil ji Ethan. „Odcházel jsem z práce včas, ale
autobus měl poruchu. Všichni jsme museli vystoupit a nacpat se do dalšího… A
vůbec, co na tom sejde? Proč ztrácím čas řečmi s tebou? Kde je Alicia?“
„Jsi magor,“ řekla Stephanie. „A vypadáš příšerně. Mohl ses aspoň učesat.“
„Děkuju ti za vlídná slova.“ Ethan si prohrábl rukou světlé vlasy, pak si
rukávem košile otřel pot z čela. Vteřinu nato se mu na obrazovce objevil
usměvavý obličej Alicie.
Alicia byla úchvatná holčička. S růžovými líčky a kučeravými blond vlásky
vypadala jako postavička z animovaných grotesek. Oči měla tmavomodré a
jejich tvar působil dojmem, že se pořád usmívá, což byla shodou okolností
většinou pravda. A byl to úsměv, který dokázal každého dospělého odzbrojit.
„Ahoj, tati,“ pronesla Alicia a mávala přitom energicky ručičkou do kamery.
„Ahoj, sluníčko, jak se máš?“
„Mám se moc dobře, tati.“ Zvedla ručku k ústům a začala se chichotat.
„Ty vypadáš legračně.“
„Vážně? Jak legračně?“
Další chichotání. „Obličej máš celý červený jako veliká jahoda a vlasy ti trčí
jako ananas.“
 „No,“ řekl Ethan, „tak to mi dneska můžeš říkat ‚ovocný taťka‘.“
Alicia se rozesmála jedním z těch nakažlivých smíchů, ke kterým se lidé
musí chtě nechtě přidat.
Ethan se smál s ní.
Povídali si ještě dvanáct minut. Ethan cítil, jak se mu stahuje hrdlo, protože
věděl, že se brzy bude muset s Alicií rozloučit. Do příštího internetového chatu
uplynou čtyři dny.
„Tati?“ svraštila Alicia čelo a v očích se jí zračilo trochu zmatku.
„Ano, zlatíčko. Copak je?“
„Kdo je…?“
Ethanovi zazvonil v kapse košile mobil. Vždycky ho vypínal, když mluvil s
Alicií, ale protože měl dneska naspěch, zapomněl na to.
„Vteřinku, zlato,“ sáhl po telefonu. Ani se nepodíval na displej, kdo volá.
Jednoduše ho vypnul a vrátil do kapsy. „Promiň, srdíčko. Kdo je co?“
Kdovíproč se Alicia tvářila ustrašeně.
„Miláčku, copak je?“
Zvedla ručku a ukázala do kamery. „Kdo je ten pán, co stojí za tebou, tati?“

Garcia vysadil Annu u domu jejích rodičů na Manhattan Beach a zamířil
rovnou zpátky do svého bytu. Jak řekl Anně, paranoidní policajt v jeho nitru řval
„kontroluj a prověřuj“, ale logika mu říkala, že vrah u nich doma nebyl. Garcia a
Anna bydleli v nejvyšším patře šestipodlažní budovy v Montebellu na
jihozápadě Los Angeles. Neměli balkon ani požární žebřík do zadní uličky.
Jediný přístup dovnitř představovaly dveře bytu. Garcia svého času jako
uniformovaný policajt pracoval u mnoha vloupaček, takže se vyznal. Na dveře si
dal instalovat vysoce bezpečnostní desetipákový zámek, nesmírně odolný proti
šperhákům a vrtákům, i kdyby lupič použil speciální nářadí.
Kdyby někdo tento zámek porušil, nechal by všude stopy. Žádné tu však
nebyly.
Spokojen zavolal Hunterovi a zjistil, že už je na cestě do FBI, aby si
promluvil s Michelle. Garcia prohlásil, že se tam sejdou.
Hunter nečekal ani pět minut, když Garcia zajel na parkoviště za budovou
FBI na Wilshire Boulevard.
„Jak je na tom Anna?“ zeptal se Hunter, jakmile parťák vystoupil z auta.
Věděl, že jí Garcia musel povědět pravdu.
„Je rozhozená, ale znáš Annu, tváří se statečně. Nechal jsem ji u rodičů,
dokud se nevrátím. Jak jsi pochodil?“
 Garcia nemusel Hunterovi vykládat, že bez ohledu na to, co by Anně
pověděl, by se jen tak nesbalila a neopustila Los Angeles. Hunter také věděl, jak
je odhodlaná a zapálená pro svou práci, a i když byl přesvědčený, že se vrah
zaměřil na Annu pouze proto, aby se projevil, ani on, ani Garcia nejsou ochotni
nic riskovat. Už dříve se shodli, že ji nemohou hlídat čtyřiadvacet hodin denně,
ale někdo to za ně udělá.
„Papírově je to hotové,“ řekl Hunter. „A už to schválila kapitánka. Anna
bude mít policejní doprovod nonstop, dokud to neodvoláme. Právě k vám vyslali
policejní auto.“
Garcia kývl, ale nekomentoval to. Výraz v jeho očích byl nepřítomný a
zádumčivý.
„Co kdybys jel domů, Carlosi?“ zeptal se Hunter. „Dojeď vyzvednout Annu
a zůstaň s ní. Potřebuje tě mít u sebe… a ty potřebuješ ji.“
„Já vím. A právě proto jsem tady. Kdybych byl s Annou já… Nejlepší
sledovačka na světě… Nic se tím nezmění, dokud ten psychopat běhá volně.

Dneska to potvrdil.“ Garcia se odmlčel a pohlédl na Huntera. „I to
nejmrňavější nahlédnutí do toho, jak funguje myšlení pachatele, může být
nakonec obrovský krok k jeho zadržení… Tos mě naučil ty, pamatuješ?“
Hunter to potvrdil gestem hlavy.
„Takže jediný způsob, jak se mu přiblížit, je zjistit všechno, co se dá, o tom,
jak dělá to, co dělá, a Michelle a Harry jsou jediní lidé, kteří nám můžou pomoct
pochopit, jak pracuje.“ Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.
„Vyzvednu Annu hned, jak odtud odejdu, ale zrovna teď dělám, co můžu,
abych ji ochránil.“ Garcia vykročil směrem k budově.

Harry Mills vyšel z podzemního podlaží divize počítačové kriminality, aby
Huntera a Garciu uvítal ve vstupní hale budovy FBI. Vedl je přes recepci a
bezpečnostními dveřmi, chodbou a nakonec do výtahu, ale tentokrát stiskl
tlačítko do třetího podzemního podlaží místo do prvního.
„Michelle je na střelnici v minus trojce,“ vysvětloval Harry. „Ona takhle
vypouští páru – pustí si metal a rozstřílí papírový terč na cucky.“ Dveřím výtahu
trvalo celou věčnost, než se zavřely, a Harry opakovaně bodal prstem do tlačítka.
„Všechno dobrý?“ zeptal se Hunter.
Harry pokrčil rameny. „Zrovna jsme dostali špatnou zprávu. Oběť jednoho z
pedofilů, které vyšetřujeme, spáchala asi před hodinou sebevraždu. Bylo jí
dvanáct.“
 Ticho, jež následovalo, přerušil jen mechanický ženský hlas, oznamující, že
dorazili do třetího podzemního podlaží.
Dveře výtahu se otevřely a Harry je vedl další betonovou chodbou. Světlo
vycházelo ze zářivek, ubíhajících středem stropu. Zahnuli doleva, pak doprava a
ocitli se u dvojitých dveří z tlustého tmavého skla. Harry projel identifikační
kartou FBI skrz elektronickou klávesnici na zdi, vyťukal šestimístný kód a dveře
se s bzučením otevřely.
Vstoupili do malé předsíně a uši jim naplnil velmi dobře známý zvuk střelby
na terč. Zbrojmistr seděl sám v oddělené místnosti, viditelný velkým oknem z
neprůstřelného skla ve východní stěně. Harry oba detektivy zapsal.
„Je v obvyklém boxu,“ oznámil zbrojmistr a trhl hlavou ke straně.
Další krátká chodba je konečně zavedla na střelnici, kde se hladina zvuku
rázem zpětinásobila. Dvanáct jednotlivých střeleckých boxů bylo seřazeno vedle
sebe proti velkému prostoru pro terče na západní straně. První čtyři boxy
obsadili agenti FBI v dokonalých černých oblecích, se žlutě zabarvenými
střeleckými brýlemi a mohutnými tlumicími sluchátky. Žádný z nich nevzal nově
příchozí na vědomí.
Dalších sedm boxů bylo prázdných. V posledním se nalézala Michelle
Kellyová. Měla na sobě černé tričko, černé džíny a černé holínky. Dlouhé vlasy
měla svinuté a ledabyle přehozené dopředu přes pravé rameno. Místo obvyklých
velkých tlumičů měla hluboko v uších zastrčená bílá sluchátka. Když se přiblížili
k jejímu boxu, všichni ji viděli vypálit šest rychlých střel

z poloautomatické pistole do mužského trupu, namalovaného na papírovém
terči dvacet metrů od ní.
Michelle si vyndala sluchátka a palcem zasunula pojistku pistole, než ji
odložila na římsu boxu před sebou. Stiskla tlačítko ovládající posun terče a
mužské torzo k ní přiletělo jako Superman.
Šest zásahů – čtyři v oblasti srdce, jeden do levého ramene a jeden na hranici
břicha a hrudníku.
„Skvělá muška,“ poznamenal Hunter.
Pohlédla na něj planoucíma očima. „Jestli myslíš, že to umíš líp, vem si
zbraň, ostrostřelče.“
Garcia a Hunter překvapeně uhnuli hlavami.
„To jsem neřekl,“ namítl Hunter. „A nebyl jsem sarkastický. To byla
skutečně velmi dobrá střelba.“
„Myslíš jako na ženskou?“
 Hunter pohlédl na Garciu, pak na Harryho, pak zpátky na Michelle. „To jsem
taky neřekl ani nenaznačil.“
Garcia plavně o krok ustoupil, protože cítil problém. Nechtěl se zaplést do
toho, co se tu odehrávalo.
„Co kdyby sis vzal pistoli?“ prosazovala Michelle. „Pojďme na to. FBI proti
LAPD. Kluci proti holkám. Jedno, jak tomu chceš říkat. Uvidíme, jak dobře
umíš střílet.“
Hunter okamžik opětoval její planoucí pohled. Rozhodně ještě nevypustila té
páry dost.
„Můžu ti ušetřit námahu,“ řekl. „Takhle přesný střelec nejsem.“ Ukázal na
papírový terč, jak ho odepínala z posuvného zařízení a nahrazovala novým.
„A nemáme moc času nazbyt, Michelle.“
„To je blbá výmluva. A nepotrvá to víc než pár vteřin,“ odvětila a zasunula
do pistole nový zásobník. „Devítimilimetrová pistole ti vyhovuje?“ zeptala se,
ale odpověděla si sama. „Ale samozřejmě že vyhovuje. Harry, mohl bys,
prosím?“ Ukázala na zbrojnici.
Hunter a Garcia věděli náramně dobře, že hádat se s ženskou, když je v
takovéhle náladě, je marná námaha. Zvlášť když je ozbrojená.
Za minutu byl Harry zpátky s ochrannými sluchátky, žlutě zabarvenými
brýlemi a devítimilimetrovou kompaktní pistolí Glock 19 – stejného typu, jaký
používala Michelle.
Hunter odmítl brýle.
„Standardní šestiranný trénink,“ řekla Michelle, i když zásobník Glocku 19
obsahoval patnáct nábojů. Ukázala na prázdný box po své levici. „Jenom smrtící
zásahy, a nemusíš se držet zpátky. Já to poznám!“

Garcia koukl po Hunterovi, ale neříkal nic.
Hunter se odebral do boxu číslo deset, mezi sebou a Michelle nechal jeden
prázdný. Znovu si zastrčila do uší sluchátka, zesílila hlasitost MP3 přehrávače a
dala Hunterovi signál gestem hlavy. Přesto čekal, až Michelle vystřelí jako první.
Výstřely následovaly rychle a zuřivě po sobě. Dvanáct výstřelů za osm
vteřin.
Když hluk odumřel, oba si sundali chrániče uší a sáhli po tlačítkách posunu
terčů.
Na Michellině terči byly tři zásahy do srdce, dva do hlavy – levá tvář a čelo
– a jeden do hrdla. Usmála se, když papírový terč sundávala.
Hunter umístil jeden výstřel do levého ramene terče; zbývajících pět bylo
rozloženo v oblasti hrudi. Jen dva z nich se daly považovat za smrtící zásahy do
srdce.
Michelle se podívala na Hunterův terč. „To není zrovna uklidňující, když se
vezme v úvahu, že jsi cvičený na to, abys chránil a sloužil.“
„Jak to myslíš?“ Garcia kontroloval Hunterův terč. „Každý z těch výstřelů by
pachatele zastavil.“
„To je pravda,“ připustila Michelle. „Ale řekla jsem, jenom smrtící zásahy,
ne?“ Zamračila se na Huntera. „Chceš si to zopakovat?“
Hunter zajistil pistoli a vrátil ji Harrymu. „To nemá smysl. Opravdu jsem se
snažil o smrtící zásahy,“ přiznával s pohledem upřeným do parťákových očí.
Garcia se vyhnul pohledu Michelle, protože se bál, že by v něm četla jako v
otevřené knize. Zas a znova vídal na cvičné střelnici losangeleského policejního
sboru, jak Hunter umí vyprázdnit celý zásobník do čela pohyblivého cíle na
vzdálenost třiceti metrů. Patnáct výstřelů, shluklých do prostoru nikdy ne většího
než průměr tenisového míčku. Garcia sám byl také dobrý střelec, ale ještě nikdy
neviděl nikoho, kdo by to s pistolí uměl jako Hunter. Byl si jistý, že nehybnému
terči ve vzdálenosti dvaceti metrů by Hunter dokázal vystřílet do obličeje oči a
úsměv.
Hunter pohlédl na Michelle. „Myslel jsem to prve vážně, když jsem říkal, že
to byla úžasná střelba.“
Rozpačité přešlapování.
„Promiň, že jsem na tebe vyjela a že jsem tě nutila střílet,“ řekla Michelle
nakonec a vysunula zásobník ze své pistole. „Nemám dneska nejlepší den.“
„Mně to povídej,“ souhlasil Garcia. Hunter jen přikývl.
Oba detektivové chápali, že odmítnutím střelby anebo dosažením lepšího
skóre by mohli podvědomě zhoršit Michellin už tak dost rozrušený stav

mysli. Když Hunter přistoupil na její hru a skončil druhý, aniž by přitom byl
příliš nápadný, mělo to na Michelle uklidňující a konejšivý psychologický efekt.
A to okamžitý. Ačkoli byla dosud viditelně rozčilená, hostilitu, kterou
projevovala ještě před několika minutami, už měla pod kontrolou.
„Můžeš nám vysvětlit, jak to, že jsme dneska viděli to internetové vysílání,
ale vy ne?“ zeptal se Garcia, protože už nechtěl plýtvat časem.
„Jasně,“ opáčila Michelle. „Ale nejdřív půjdeme pryč tady z toho rámusu.“

„Existuje několik způsobů, jak zablokovat živé vysílání před divákem,“ řekla
Michelle, když nastoupili do výtahu a vydali se zpátky nahoru do podlaží, kde
sídlila divize počítačové kriminality. „Nejsnazší je identifikovat IP adresu
počítače diváka.“
Garcia se na Michelle tupě zadíval.
Dveře výtahu se otevřely, vystoupili do koridoru.
„Pamatujete, jak jsem říkala, že IP adresa počítače je jako espézetka nebo
telefonní číslo?“ zeptala se Michelle. „Každý počítač má jedinečnou
identifikační adresu.“
„Aha.“
Harry projel kartou čidlo bezpečnostních dveří, pak vyťukal kód a pustil
všechny do chladné kanceláře, podobné vesmírné lodi Enterprise.
„Tak jo,“ pokračovala Michelle. „Takže je to stejné jako u mobilu: když z něj
někdo volá, ale neaktivuje nastavení utajit číslo volajícího, může příjemce
hovoru na svém mobilu snadno vidět, z jakého čísla se volá, je to tak? Číslo se
objeví na displeji volaného.“
„Ano.“
„U počítačů je to to samé. Rozdíl je v tom, že pokud nemáte experta s
chytrými udělátky, nemůžete IP adresu svého počítače utajit. Lidé si nemůžou na
počítačích aktivovat nastavení utajit číslo volajícího.“
„Po pravdě řečeno,“ skočil jí do řeči Harry, „pokaždé když se spojíte s
nějakou webovou stránkou na internetu, hostitelský počítač zaznamená vaši IP
adresu. To je první obranná linie proti podvodníkům. S IP adresou se o moc
usnadňuje zjišťování, odkud spojení přišlo.“
Garcia o tom vteřinu přemýšlel. „Takže pokud jsi počítačový programátor a
znáš IP adresu řečeného počítače, můžeš napsat nějaký kód, kterým ho
zablokuješ, kdykoli se pokusí připojit na stránku.“
„Nebo v našem případě naopak,“ poznamenal Hunter. „Vrah mohl napsat
nějaký kód, který umožnil spojení jen jedné IP adrese – té naší – a všechny
ostatní odblokoval. Právě proto jsme mohli vidět přenos my, ale jinak už nikdo
jiný.“
„Přesně tak,“ pronesli Michelle a Harry unisono.
„Ale to znamená, že musí znát konkrétní IP adresy počítačů v naší
kanceláři,“ namítl Garcia. „Jak těžko se dají získat?“

„Přijde na to, jak jsi šikovný,“ odvětil Harry. „A tenhle chlap je fakt moc
šikovný.“
„Když jsme se nemohli připojit na vysílání potom, co jste nám zavolali,“
vysvětlovala Michelle, „začali jsme se pokoušet zjistit, jak se mu podařilo nás
zablokovat. Dospěli jsme k tomu samému závěru. Aby to udělal, potřeboval znát
konkrétní IP adresy počítačů ve vaší kanceláři.“ Pokrčila rameny.
„Ale kde k nim přišel?“
„To úplně první vysílání,“ rozpomněl se Hunter.
„Bingo,“ usmála se Michelle.
Garcia pohlédl na Huntera. „To úplně první vysílání?“
„Nebylo otevřené pro veřejnost,“ odpověděl Hunter. „Jenom pro nás,
pamatuješ? Zavolal nám, dal nám IP adresu a vyzval nás, abychom ji napsali do
pole pro adresu. Byli jsme jediní, kdo ten přenos sledoval. Nikdo jiný.“
„Takže pokud jste byli jediní,“ řekla Michelle, „a vrah věděl, že jste jako
jediní připojení k jeho serveru, IP adresa nebo adresy, které hostitelský počítač
toho dne zaznamenal, musely patřit vám.“
„Ten hajzl,“ zašeptal Garcia.
„K smrti jednoduché,“ usoudil Harry. „A k smrti chytré. Vy jste vůbec nic
netušili a on si tenkrát zaznamenal vaše IP adresy. Vypadá to, že si s vámi od
začátku hraje.“

Když Hunter nazítří ráno dorazil do budovy policejní správy, Garcia už seděl
za svým stolem a pročítal poslední e-maily Christiny Stevensonové. Navzdory
nažehlené košili, čistě oholené tváři a vlasům staženým dozadu do úpravného
ohonu vypadal unaveně. Hunter pochyboval, že naspal víc než dvě hodiny.
„Jak je na tom Anna?“ zeptal se Hunter.
„V noci skoro nespala,“ odsunul se Garcia na okamžik od stolu. „A těch pár
hodin, co spala, ji budily zlé sny.“
Přestože vycítil z Garciových slov skrytý hněv, Hunter věděl, že nemůže říct
nic, čím by se něco změnilo. Zůstal zticha.
„Vidím, že tys toho taky moc nenaspal,“ pokračoval Garcia.
„No, na tom není nic překvapivého,“ odvětil Hunter. „V e-mailech pořád nic
zajímavého?“
Garcia zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „Už jsem je prošel všechny. Vůbec
nic, sakra, ale dneska ráno přišel mail z forenzního. Přesně jak jsme čekali,
zámek na skleněných dveřích do ložnice Christiny Stevensonové byl nabouraný.
Tak se vrah dostal do domu. Zkoušky vláken nalezených v její ložnici zatím
nevedly k žádnému závěru. Mohou pocházet z jakéhokoli oděvu v její šatně, ale
budou to ještě testovat.“
Hunter přikývl, zapnul počítač, a zatímco se načítal, nalil si šálek silné kávy
– dnes ráno už třetí, a to ještě nebylo ani půl deváté. Jen co se posadil, ozvalo se
zaklepání na dveře.
„Dále,“ zvolal Hunter.
Dveře otevřel mladý policista v uniformě a vstoupil dovnitř. „Detektiv
Hunter?“
„Tady,“ oznámil Hunter a pozvedl šálek s kávou, jako by na něco připíjel.
„Tohle pro vás zrovna přišlo. Doručil to někdo z Los Angeles Times.“
Strážník podával Hunterovi malou zalepenou obálku a přitom zabloudil
pohledem přes detektivovo rameno k tabuli s fotografiemi u jižní stěny. Ztuhl a v
očích mu zasvitla směsice zvědavosti a zděšení.
„Ještě něco?“ zeptal se rychle Hunter a mírně ukročil doleva, aby zakryl
strážníkovi výhled.
„Hm… ne, pane.“
Hunter mladému strážníkovi poděkoval a vyprovodil ho zpátky ke dveřím.

V obálce našel USB flashdisk a průvodní lístek s hlavičkou Los Angeles
Times, na němž byl rukou napsaný vzkaz.
Tohle jsou ty soubory, o které jste žádal. Doufám, že pomohou. Pamela
Haysová.
„Co to je?“ zeptal se Garcia.
„Články Christiny Stevensonové asi za dva roky.“ Hunter připojil flashdisk
ke svému počítači.
Garcia přistoupil, aby se podíval.
Jak se obsah načítal na Hunterovu obrazovku, zoufale vydechl. „Kruci!“
„Fjú,“ hvízdl Garcia. „Šest set šedesát devět souborů?“ Napůl se uchechtl,
napůl zakuckal. „Tak to hodně štěstí. Doufám, že budou aspoň zajímavější než
její e-maily.“ Ukázal na svůj počítač.
„Na to bych si nevsadil.“
Bezprostřední problém, jemuž Hunter čelil, byl ten, že nešlo o textové
soubory, ve kterých by se dalo hledat. Každý dokument na flashdisku byl ve
skutečnosti oskenovaná stránka z novin s publikovaným článkem. Žádné tituly
souborů, jen data publikace. Bude je muset pročíst všechny.
Hunter se opřel dozadu a zhluboka se nadechl. Ze všeho nejdřív chtěl najít
článek, který Christina Stevensonová napsala o Thomasi Paulsenovi,
softwarovém milionáři. Pamela Haysová mu prozradila, že Christina napsala ten
článek asi před čtyřmi měsíci, takže začal tam; otevíral a rychle projížděl
všechny soubory, kde se datum vydání vešlo do řečeného časového úseku.
Netrvalo mu to dlouho. Trefil do černého dvanáctým souborem, který otevřel.
Článek byl dvoustránkový. Christina Stevensonová strávila dva měsíce
shromažďováním informací a rozhovorů s bývalými i současnými zaměstnanci
PaulsenSystems. Výsledkem byla nic neskrývající story o sexuálním harašení,
úplatcích a zastrašování. Christina Stevensonová zobrazila jedena-padesátiletého
softwarového magnáta jako sexuálního predátora.
Článek začínal líčením, jak mladý Thomas Paulsen, tehdy teprve
jedenadvacetiletý počítačový nadšenec zpozoroval mezeru na trhu a skvělou
příležitost založit softwarovou firmu. Pak si vypůjčil, kolik se dalo, od
příbuzných a přátel a založil PaulsenSystems v garáži svých rodičů v Pasadeně.
První milion vydělal za rok a půl.
Článek obsahoval také tři Paulsenovy fotografie. Jedna byla profesionální
portrét, nalézající se také na internetových stránkách firmy, ale další dvě byly
osobnější, pořízené v nějakém nočním klubu skrytou kamerou. Na první líbal
Paulsen na šíji brunetu, která vypadala aspoň o dvacet let mladší než on. Na
druhé fotce tiskl ruku na ženin zadek.
V textu se dále uvádělo, že dotyčná mladá žena je ve skutečnosti nová

sekretářka Thomase Paulsena. Pracovala ve firmě půl roku. Podle novin dělal
Paulsen, co mohl, aby pomocí pozorností, alkoholu a osobního kouzla získal
každou zaměstnankyni, která se mu zalíbila, vyspal se s ní a pak ji zastrašováním
přiměl držet pusu tak, jak bylo třeba, přičemž se nevyhýbal ani terorizování.
Příběh končil konstatováním, že přesný počet žen, jež Thomas Paulsen zneužil,
je neznámý, ale že to dělá už přes dvacet let.
Hunter nepochyboval o tom, že takovýhle článek s upoutávkou na první
stránce rozšířeného celostátního listu, jakým byly Los Angeles Times, těžce
otřese Paulsenovým osobním životem i veřejnou image.
Další zhruba hodinu strávil Hunter na internetu pátráním po dodatečných a
doplňujících článcích. Chtěl zjistit, jakou lavinu Christinin článek spustil. Našel
jich několik. A lavina byla velká a škodlivá.
Velmi zajímavý článek, na který narazil, pocházel rovněž ze společenské
rubriky Los Angeles Times; vyšel před dvěma a půl měsíci, ale nenapsala ho
Christina. Psalo se v něm o tom, jak Christinina zpráva zasadila smrtelnou ránu
Paulsenovu manželství. Gabriela, která byla Paulsenovou manželkou dvacet
sedm let, neměla zdání, co její manžel vyvádí s některými svými
zaměstnankyněmi. Měsíc po zveřejnění článku zažádala o rozvod. Také se
uvádělo, že jejich pětadvacetiletá dcera s ním přestala mluvit.
Po další hodině měl Hunter ještě četné další články vztahující se k
Paulsenově firmě. Ta měla obchodní smlouvy po celé zemi a vlivem Christinina
článku a morálních problémů, jichž se dotýkal, jich zřejmě několik bylo
ukončeno. Finančně utrpěly PaulsenSystems značnou újmu.
Po přečtení předával Hunter každý článek Garciovi.
„Článek Christiny Stevensonové přišel Paulsenovi pekelně draho,“
poznamenal Hunter. „Ve všech aspektech života. Jestli měl někdo dobrý důvod
jít jí po krku, tak to byl Thomas Paulsen.“
„Pravda,“ souhlasil Garcia. „Ale pokud je nám známo, nikdo neměl důvod jít
po krku Kevinu Lee Parkerovi, naší první oběti.“
Hunter se zašklebil. „Pokud je nám známo.“
Garcia se usmál. Dobře věděl, co se odehrává v parťákově mysli.
„Nasadím na to tým.“ Sáhl po telefonu na svém stole.
Ještě než Garcia domluvil, zazvonil přístroj na stole Hunterovi.
„Detektiv Hunter, vraždy,“ ohlásil se a přitom se pokoušel namasírovat si
rozbolavělou šíji.
„Hádejte, co je nového, detektive,“ pronesl volající s elektrizujícím nadšením
moderátora televizního hudebního pořadu. „Už to zase začíná.“

Garcia ještě telefonicky mluvil s vyšetřovacím týmem, když si všiml výrazu
v Hunterově tváři. Byl to výraz tak ledový, až se v místnosti takřka ochladilo.
Výraz, který mohl znamenat jen jedno jediné – vrah se už zase dal do práce.
Garcia si okamžitě vzpomněl na Annu a srdce mu v hrudi téměř
explodovalo. Přerušil rozhovor v půli věty, praštil telefonem a v panice sáhl po
klávesnici.
Hunter přepnul telefonát na hlasitý odposlech a pak se rovněž natáhl po
klávesnici.
„Ne, ne, ne, ne…,“ šeptal si Garcia pro sebe a nejistými prsty přitom
vyťukával adresu do panelu.
Internetová stránka se načetla oběma detektivům na obrazovky během dvou
vteřin.
Mračení. Mžourání. Zmatek.
„Do prdele!“ vydechl nakonec Garcia a s žuchnutím se sesul do své židle.
Jeho instinktivní emocionální reakcí byla úleva. Měli před sebou záběr něčího
obličeje zblízka, ale ten někdo nebyla Anna. Byl to běloch, na pohled asi
pětatřicetiletý. Měl oválný obličej, kulatý nos, buclaté tváře, tenké obočí a krátké
tmavé vlasy.
Záběry halil zelený odstín nasvědčující, že vrah opět používá kameru pro
noční vidění. Stejně jako u prvních dvou obětí byl obraz přenášen odněkud ze
tmy.
Mužovy oči těkaly ze strany na stranu, vyděšeně… nechápavě… prosebně…
pátraly po odpovědi. Bylo snadno poznat, že mají světlou barvu, ale zelené
zabarvení znemožňovalo určit ji konkrétně. Kožený roubík byl tak těsně utažený
kolem mužových úst, až se mu zařezával do pokožky. Celý obličej mu pokrýval
strach a pot.
Hunter mlčky signalizoval Garciovi, aby zavolal Michelle a Harrymu do
divize počítačové kriminality FBI. Věděl, že operační už telefonát zaznamenává.
Garcia se rychle chopil mobilu a zakryl si ústa rukou, aby byl co nejméně
slyšet.

„Webová stránka je zase online,“ zašeptal do telefonu, když se Michelle
ozvala.
„My víme,“ odvětila napjatým hlasem. „Zrovna jsem vám chtěla zavolat.
Snažíme se, ale zase používá zrcadlové stránky, odráží vysílání ze serveru na
server. Nemůžeme to vystopovat.“
Garcia tušil, že tomu tak bude.
„Zase vám zavolal?“ zeptala se.
„Zrovna teď je na lince.“ Garcia vstal a položil mobil na Hunterův stůl, aby
Michelle mohla poslouchat.
Zčistajasna, stejně jako při vysílání s druhou obětí, se uprostřed dolního
okraje obrazu objevilo slovo VINEN.
Pak se v pravém horním rohu obrazovky ukázala nová číselná sekvence –
0123. Čekali, až se v levém horním rohu objeví další sled písmen, podobná jako
„SSV“, ale nepřišlo to.
„Pravidla jsou stejná jako posledně, detektive.“ Volající se téměř smál.
„Ale dneska budu velkorysý… a troufám si říct, že dokonce i trochu
sebejistý. Takže místo tisíce hlasů za deset minut ať je to deset tisíc hlasů za
deset minut. Co říkáte, hm? To by vám mohlo dát naději.“
Hunter neodpověděl.
Asi v polovině pravého okraje obrazovky se objevilo slovo TÁHNOUT, za
nímž následovala číslice nula a zelené tlačítko. Zlomek vteřiny poté se přímo
pod ním vynořilo slovo DRTIT, rovněž následované nulou a tlačítkem. Obě
tlačítka byla prozatím deaktivovaná.
Hunter a Garcia se zamračili na obrazovku ve stejné chvíli a vtom se kamera
zvolna začala vzdalovat.
 Kousek po kousku se začalo objevovat celé mužovo tělo. Dotyčný na sobě
neměl nic než tmavé boxerky. Nebyl štíhlý, ale rozhodně se nedalo ani tvrdit, že
by měl nadváhu. Zdálo se, že leží na nějakém širokém dřevěném stole. Paže měl
natažené vysoko nad hlavou do tvaru V. Podpažní jamky byly čistě vyholené.
Nohy měl roztažené o něco víc než do šířky ramen a také byly úplně natažené.
Trvalo několik dlouhých vteřin, než kamera odjela úplně. Teprve teď Hunter
a Garcia uviděli mužovy ruce a chodidla, a tehdy konečně pochopili, co to
sadistické hlasování znamená.

Kolem mužových zápěstí a kotníků byly pevně utažené silné kožené
manžety. Ty pak byly připevněné ke koncům čtyř bytelných železných řetězů,
připojených k mechanickým kladkám. Celý přístroj vypadal jako improvizovaná,
ale zmodernizovaná obdoba skřipce, jednoho z nejsadističtějších středověkých
mučicích nástrojů, co kdy vznikly, používaného k pomalému napínání lidských
údů, až se vyrvaly z kloubů.
V Hunterově kanceláři by bylo slyšet upadnout špendlík.
„Podle toho ticha, co slyším,“ zaburácel z reproduktoru telefonu hlas
volajícího, „se nejspíš začínáte dostávat do obrazu.“ Zasmál se jako pejsek z
kreslené grotesky.
Znovu se od žádného z detektivů nedočkal odpovědi.
„Ale ten obraz ještě není kompletní,“ pokračoval volající. „Takže dovolte,
abych to napravil.“
Kamera zvolna začala přejíždět vzhůru, směrem ke stropu.
Zčistajasna se dveře Hunterovy kanceláře v chvatu otevřely a vstoupila
kapitánka Blakeová. Výraz na její tváři tvořil koktejl hněvu, nevíry a děsu.
„Koukáte na to…,“ začala, ale Hunter zvedl ruku, zarazil ji a ukázal na
hlasitý telefon na svém stole.
Pozdě.
„Ale, ale, ale,“ pronesl volající pobaveně. „Tak kdopak nám to přišel…?“
Nečekal na odpověď. „Podle hněvivého tónu hlasu hádám – kapitánka divize
loupeží a vražd osobně. Barbara Blakeová, říkám to správně?“
Kapitánka Blakeová věděla, že si vrah mohl snadno zjistit její jméno z
oficiálních internetových stránek Losangeleského policejního sboru.
„Vítejte na vybersmrt.com, kapitánko. Jsem rád, že jste tu dneska s námi.
Čím víc nás bude, tím nám bude veseleji.“
„Proč to děláte?“ zeptala se hlasem plným hněvu.
Hunter se na kapitánku zamračil. Pravidlo jedna každého vyjednávání s
jakýmkoli pachatelem: Jen jeden vyjednavač, pokud zločinec nepožaduje něco
jiného. Je-li jich víc, vyjednávání snadno může sklouznout do zmatku, což zase
může pachatele frustrovat a rozzuřit, takže celý proces zkolabuje.
„Proč to dělám?“ opakoval volající opovržlivě. „Chcete, abych dělal vaši
práci za vás, kapitánko Blakeová?“
Hunter nepatrně zavrtěl hlavou.

Kapitánka zůstala zticha.
Kamera dál přejížděla směrem nahoru.
Hunter se znovu zamračil na obrazovku, něco ho zaujalo. První, co si
uvědomil, bylo, že lokalita je jiná než ta, z níž se přenášela smrt obou
předchozích obětí. Vzadu nebyla žádná cihlová zeď a místnost se zdála být větší,
mnohem větší. Pak si všiml ještě něčeho – pohybu kamery. Trvalo mu několik
vteřin, než na to přišel. Pohlédl na Garciu a ústy naznačil několik slov.
Garcia jim nerozuměl, zavrtěl hlavou a přisunul se blíž.
„Je to kamera s dálkovým ovládáním,“ zašeptal Hunter tentokrát.
„Cože?“ Garcia i kapitánka Blakeová se zatvářili nejistě.
Hunter stiskl na telefonu tlačítko „ztlumit“. „Podle toho, jak kamera
přibližuje a švenkuje,“ vysvětloval Hunter. „Je to moc pomalé, moc rovnoměrné.
Zkuste to dělat ručně, ani omylem z toho nevyjde tak hladký a konstantní
pohyb.“
Garcia a kapitánka Blakeová se vrátili zrakem k obrazovce.
„Ovládá to na dálku,“ řekl Hunter. „Možná tam ani není.“
„No a?“ odsekla kapitánka Blakeová. „Co se tím mění?“
Hunter pokrčil rameny. Švenkující kamera se zastavila a všichni v Hunterově
kanceláři ztuhli. Několik desítek centimetrů nad obětí a improvizovaným
středověkým mučicím nástrojem visela ručně vyrobená betonová deska. Na
pohled byla asi půl metru tlustá, metr dvacet široká a necelé dva metry dlouhá.
Balvan klidně mohl vážit i víc než tunu. Držely ho velmi silné řetězy, připevněné
k deseti železným hákům, zapuštěným do vrchní plochy desky. Nebylo vidět, k
čemu jsou řetězy připojené nahoře.
„Obraz už je nejspíš kompletní,“ zasmál se volající. „Ale krása toho, co jsem
tu stvořil, je… že ho nemusím rozdrtit celého najednou. Můžu pomaloučku
spouštět tu betonovou desku na stůl a jemně stlačovat jeho tělo jako v obřím
svěráku, až budou všechny kosti na padrť.“
Hunter věděl, že to bude mít nějaký háček. Skřipec byl původně středověký
mučicí nástroj, ne popravčí. Jeho hlavním účelem bylo pomalu natahovat lidské
končetiny za účelem získání přiznání nebo informací. Bolest, kterou to
způsobovalo, byla tak silná, že přiznání obvykle přišlo velmi rychle a napínání
ustalo už po pouhých několika vteřinách. Pokud se však kladky nezastavily, tělo
se nakonec rozčtvrtilo – obvykle se urvaly paže od trupu. Smrt by pak nastala
záhy v důsledku ztráty krve. Oběť by však před smrtí nesmírně trpěla.
Rozmačkání člověka k smrti obrovskou betonovou deskou bylo v porovnání s
použitím mučicího nástroje na způsob skřipce relativně bezbolestné a velmi,
velmi rychlé. To tenhle vrah jednoduše nedopustí.

„Ty hajzle,“ vybuchla kapitánka Blakeová, která už nedbala na předpisy ani
pravidla.
Volající zareagoval smíchem plným radosti. „Hádám, že už je čas, abychom
zahájili představení. Dobrou zábavu.“
Telefon oněměl.
Na obrazovce se aktivovala obě hlasovací tlačítka a v levém dolním rohu
začaly odpočítávat digitální hodiny – 10:00, 9:59, 9:58…

V operační kanceláři v přízemí budovy administrativní správy seděli Desiree
a Seth nalepení k monitorům svých počítačů a sledovali události odvíjející se na
vybersmrt.com. Stejně jako všichni ostatní přítomní na patře takřka nemohli
věřit svým očím.
„Panebože na nebesích!“ pokřižovala se Desiree a políbila maličký zlatý
křížek, který nosila na řetízku kolem krku. „On chce, aby lidi hlasovali, jestli má
toho chudáka rozmačkat k smrti, nebo mu utrhat ruce a nohy od těla jako
nějakému hmyzu?“
„Deset tisíc hlasů za deset minut?“ opáčil Seth. „To je spousta hlasů, když
uvážíš, že nebudou všechny pro stejný způsob smrti.“
„Takže myslíš, že jestli doběhne čas,“ zauvažovala Desiree, „a on nedostane
deset tisíc hlasů, dodrží ten vrah slovo a prostě toho chlapa pustí?“
Seth jen pokrčil rameny.
Sledování událostí odvíjejících se na monitorech počítačů nebylo to jediné,
co Seth a Desiree dělali. Měli také na starost zaznamenávání vrahova telefonátu
na Hunterův stůl a zjišťování, odkud přišel.
První, co zjistili, bylo, že se volalo z mobilu. Okamžitě spustili aplikaci
dotazu na mobilního operátora ohledně GPS souřadnic telefonu.
Nic.
Žádné GPS.
 Volající buď používal starý telefon, nebo GPS čip deaktivoval.
Desiree a Seth okamžitě přešli k triangulaci mobilu, mnohem
nešikovnějšímu a pracnějšímu procesu, který obvykle trval několik minut a
závisel na dvou hlavních faktorech. Za prvé, telefon musel zůstat během celého
procesu aktivovaný. Pokud volající ukončil hovor a vypnul telefon, triangulační
procedura skončila nezdarem. Za druhé, telefon musel setrvat ve stejné
triangulační zóně. Pokud byl volající v pohybu a opustil rozsah kterékoli ze tří
triangulačních věží, proces zkolaboval a musel začít znovu od nuly.
Ale zatím to bylo dobré.
Volající byl pořád na lince a nezdálo se, že by měl někam namířeno. Jestli
zůstane na telefonu ještě chvilku, pravděpodobně ho lokalizují. Ani Desiree, ani
Seth však nebyli z téhle vyhlídky nijak nadšení. Oba už pracovali na obou
předchozích hovorech, které tentýž pachatel vedl s Hunterem. Viděli, jak
odborně přesměrovával hovory po celém Los Angeles a vysmíval se přitom
policii. Jestli tenhle pachatel něco nebyl, pak nebyl hloupý. Náramně dobře
věděl, že tenhle telefonát se bude zaznamenávat a sledovat stejně jako oba
předcházející.
Jeden ze dvou počítačů na Sethově stole pípnul na znamení, že proces
triangulace skončil. Seth a Desiree se obrátili k monitoru, aniž věnovali
přehnanou pozornost konečným souřadnicím. Jednoduše čekali, že se lokalita
rychle změní, jak ji volající přesměruje na jiné místo, stejně jako to udělal u
prvního telefonátu.
Nestalo se to.
Uplynulo deset, dvacet, třicet vteřin a lokalita zůstávala pořád stejná.
„To si děláš srandu,“ zašeptal Seth a naklonil se nad klávesnici. Teprve pak
on a Desiree zkontrolovali souřadnice, odkud telefonát přicházel.
„Panebože.“

„To jako fakt?“ zeptala se kapitánka Blakeová, nevěřící pohled upřený na
monitor počítače na Hunterově stole.
Neuplynulo ani šedesát vteřin od chvíle, kdy digitální hodiny v levém dolním
rohu obrazovky začaly pozpátku odpočítávat deset minut.
DRTIT: 1011
TÁHNOUT: 1089
„Ještě neuběhla ani minuta, a už hlasovalo přes dva tisíce lidí?“ kapitánka
Blakeová konečně pohlédla na Huntera.
„Patrně zase umístil linky na několik velkých sociálních sítí,“ odtušil Hunter.
 „Umístil.“ Stěží slyšitelná poznámka vyšla z Garciova mobilu na Hunterově
stole. Michelle Kellyová byl dosud na lince.
Garcia rychle přepnul hovor na hlasitý odposlech. „Můžeš to opakovat,
Michelle?“
„Řekla jsem, že opravdu umístil linky na několik velkých sociálních sítí.
Minuta pryč a na stránce bylo…,“ krátkou pauzu vyplnilo cvakání klávesnice,
„… skoro čtyři tisíce návštěvníků a rychlost roste každou vteřinou.“
„To je prostě dokonalé,“ řekla kapitánka Blakeová. „Nemůže s tím divize
počítačové kriminality FBI něco udělat?“
„Už děláme, co můžeme,“ odpověděla Michelle. „Ale ten chlap zřejmě
předvídal každý tah, co bychom mohli udělat. Kam se otočíme, tam narazíme na
zeď.“
„Vy to s Harrym nahráváte?“ zeptal se Hunter.
„Harry tu není,“ odpověděla Michelle. „Ale ano, nahrávám každou vteřinu.“
HODINY: 7:48, 7:47, 7:46…
DRTIT: 3339.
TÁHNOUT: 3351.
Kapitánce Blakeové zavibroval v kapse kostýmu mobil. Sáhla po něm a
podívala se na displej, kdo volá – starosta Los Angeles. Přesně věděla, co to
znamená. Odmítla hovor a vrátila telefon do kapsy. Momentálně neměla čas na
nesmyslné diskuse. Se starostou to vyřeší, až bude chtít ona.
Garcia o krok ucouvl od svého stolu a nervózně si promnul obličej, pak
sklopil zrak k podlaze, pryč od obrazovky. Hunter mu takřka mohl číst
myšlenky. Po tom, co se stalo včera, se Garciovo podvědomí nedokázalo ubránit

nejhoršímu představitelnému scénáři, v němž zaměnilo muže, kterého viděli
na obrazovce, za Garciovu manželku Annu.
Garcia rychle zatřepal hlavou ve snaze zaplašit myšlenku. Minutu dvě se
snažil zklidnit rychlé bušení srdce, čekal, až se mu pulz zvolna usadí. Potom se
očima vrátil k obrazovce.
Kapitánka Blakeová se také začínala ošívat. Bezmocné přihlížení
hlasovacímu procesu bez možnosti hnout prstem a zastavit ho znečišťovalo
vzduch v místnosti jako plynový útok sarinem.
„Přes deset tisíc návštěvníků.“ Všichni slyšeli, co Michelle říká. „Šíří se to
jako virus.“
HODINY: 6:11, 6:10, 6:09…
DRTIT: 5566.
 TÁHNOUT: 5601.
„To není možné,“ řekla kapitánka Blakeová.
Telefon na Hunterově stole znovu zazvonil – vnitřní hovor. Popadl sluchátko
z vidlice.
„Detektive Huntere, tady je Seth Reid z operačního. Nebudete tomu věřit, ale
povedlo se nám lokalizovat volajícího.“
Seth se mýlil: právě teď by Hunter klidně věřil čemukoli. Přepnul telefon na
hlasitý odposlech. „Máte fixní lokalitu, odkud hovor přichází?“
„Přesně tak. Volající zůstal dost dlouho na lince a tentokrát nepřesměrovával
hovor po městě.“
Hunter a Garcia se zamračili. Takovou chybu by tenhle vrah neudělal.
„Aby mě čert vzal,“ pronesla kapitánka Blakeová a sáhla po telefonu na
Garciově stole, připravená shromáždit k útoku celý losangeleský policejní sbor,
bude-li to nutné. „Tak kde to je?“
„No, to je právě ono…,“ řekl Seth. „Je na West 1st Street, někde kolem čísla
100.“
„Cože?“ pronesli Hunter, Garcia a kapitánka Blakeová sborem a všichni se
přitom otočili k telefonu na Hunterově stole.
„Tahle budova má číslo 100 na West 1st Street.“ Kapitánka Blakeová
odložila Garciův telefon zpátky na desku stolu. „Chcete mi říct, že stojí přímo
před budovou policejní správy?“
„Ano,“ odvětil Seth. „Přesně to vám povídám.“

„Hele, Pavouku, pojď se honem mrknout na tohle,“ zavolal Tim na svého
nejlepšího kamaráda, přičemž zíral vyvalenýma očima na displej smartphonu.
Timovi bylo šestnáct let a Pavoukovi sedmnáct. Oba studovali Glendaleskou
střední a stejně jako každý den po škole i dnes si trénovali cviky na skejtovacích
rampách v parku Verdugo.
Pavouk otočil prkno ve vzduchu a pak provedl otočku o 180 stupňů, aby byl
čelem ke kamarádovi. Tim si dával pauzu a seděl na okraji ledvinovitého bazénu,
po kterém jezdili.
„Kruci, vole, ty už jsi zase na telefonu?“ zavolal a potřásl hlavou. „Musíš víc
skejtovat a míň tweetovat. Chápeš, co ti říkám? Co to vůbec máš?“
„Na to se musíš mrknout, brácho. Je to k zblití – doslova.“
Pavouk se zastavil a udělal obličej na Jenny, další spolužačku z Glendaleské
střední, která byla v parku s nimi. Také milovala skateboard, ale ještě zdaleka
nebyla ani z poloviny tak dobrá jako Tim a Pavouk.
 Pavouk i Jenny sestoupili z prken a přistoupili k Timovi.
„Je to nějaký nový cvik?“ zeptal se Pavouk.
„Né, vole.“ Tim zavrtěl hlavou. „Pamatuješ, jak jsem ti říkal o tý šílený
webový stránce – vybersmrt.com?“
„Jak jsi říkal, že je to filmovej trik?“ ozvala se Jenny.
„Jo, ale viděli jste předvčerejší noviny, ne?“ opáčil Tim. „To nebyl trik,
brácho. To svinstvo bylo doopravdy. Nějakej šílenej kokot tu ženskou zabil živě
na netu.“
„Možná si to ta svině zasloužila,“ poznamenal Pavouk.
Jenny ho bouchla pěstí do ramene. „Nebuď pako, Pavouku. To jsou děsný
řeči.“
Pavouk pokrčil rameny. „Jen tak kecám.“
„Každopádně,“ přerušil je Tim mávnutím ruky, „zrovna jsem dostal tweet od
Mel. Stránka je zase online, brácho. Koukni na tohle.“ Tim jim ukázal svůj
smartphone.
Pavouk i Jenny současně svraštili obočí nad obrazem.
„Kruci, ten hnus je doopravdy?“ zaleskly se Pavoukovi oči.
„Jak říkám,“ odtušil Tim. „Posledně to bylo náramně doopravdy. Tak si
říkám – jo, brácho, ten hnus se fakt děje. Nějakej chlápek umře.“

Jenny se zatvářila zhnuseně. „Kluci, tohle je ujetý. Vy budete koukat, jak
nějakýho chudáka zabijou živě přes internet?“
„Sakra, jo,“ prohlásil Pavouk. „A nevím, na co si stěžuješ. Koukáš na
všechny ty blbý reality show v televizi.“
„To se vůbec nedá srovnat, Pavouku,“ odsekla Jenny.
„To si piš, že ne. Tohle je všechny převálcuje. Mělo by se to jmenovat
Amerika hledá supersmrt.“
„To se mi líbí,“ poznamenal Tim.
„No, já na to koukat nebudu,“ rozhodla Jenny dopáleně, skočila na prkno a
vjela zpátky do bazénu.
„Už jsi hlasoval?“ zeptal se Pavouk, kterému Jenny celkem nedělala starosti.
„Ještě ne.“
„Tak moment.“ Pavouk sáhl do kapsy pro telefon. „Tak jo, dej mi adresu a
pak toho šmejda sejmeme.“

I když z okna Hunterovy a Garciovy kanceláře byl výhled na South Spring
Street na západní straně budovy policejní správy, všichni v místnosti se k němu
instinktivně otočili.
„To si snad děláte kozy,“ pronesla kapitánka Blakeová. „Jak je to možné,
když to zrovna teď vysílá v přímém přenosu?“
„Protože ovládá kameru a všechno ostatní na dálku,“ odvětil Hunter. „Tak je
to možné.“
Kapitánka okamžik přemýšlela. „Hajzl,“ zamumlala. „Je v parku?“ zeptala se
Setha.
Park City Hall neboli South Lawn, jak mu mnozí říkají, je oblast parkové
zeleně o rozloze šedesáti osmi arů, stíněná hustým příkrovem stromů před
slavnou budovou losangeleské městské radnice. Nalézá se na West 1st Street
přímo přes ulici naproti vchodu do budovy policejní správy.
„Je to možné,“ připustil Seth. „Museli jsme použít triangulaci,“ vysvětloval,
„což není tak přesné, jako kdyby měl v telefonu GPS čip. Ale i tak, protože jsme
v centru Los Angeles, je přesnost triangulace o moc lepší, než kdyby volal
odněkud mimo město – zúžili jsme to na oblast pouhých padesáti až sta metrů.“
„A ta oblast je přímo před budovou policejní správy?“ zeptala se kapitánka
Blakeová znovu, stále stejně pochybovačně.
„Správně,“ potvrdil Seth ještě jednou.
„Fajn, děkuju,“ řekla kapitánka a sáhla opět po telefonu na Garciově stole.
„Co chcete dělat, kapitánko?“ zeptal se Hunter.
„Pošlu tam všechny, co jsou k dispozici. Co byste řekl?“
„A co po nich budete chtít?“ Tentokrát se zeptal Garcia. „Aby zatkli každého
muže s telefonem?“
Zarazila se, očima sjela z Garcii k Hunterovi. „Ten psychotik, co za tohle
může, nám stojí přímo u dveří,“ ukázala na obrazovku počítače. „Chcete, abych
tu seděla a nic nedělala?“
HODINY: 4:41, 4:40, 4:39…
DRTIT: 8155.
TÁHNOUT: 8146.
„Pravděpodobně tam byl celou dobu telefonátu,“ připustil Garcia. „Je na to
dost arogantní a takovéhle hrátky mu dodávají energii, ale určitě už je

dávno pryč, kapitánko. Věděl, že hovor vysledujeme. A jediný důvod, proč
jsme ho našli, je ten, že to tak chtěl. Všechno je to naplánované.“
„Carlos má pravdu, kapitánko,“ souhlasil Hunter. „Chtěl, abychom věděli, že
nám volá přímo od policejní budovy, a určitě přesně věděl, jak dlouho nám
potrvá lokalizovat jeho volání pomocí triangulace.“
 „Už je to skoro šest minut, co se odpojil,“ oznámil Garcia. „Nejspíš je už na
míle odtud.“
„To si nemyslím,“ namítl Hunter. „Myslím, že vůbec nebude daleko.“
Kapitánka Blakeová se na něj jen zamračila.
„Jak říkal Carlos,“ vysvětloval, „je příliš arogantní a tahle hra na kočku a na
myš ho příliš vzrušuje. Přišel až na náš práh, aby nás dráždil a aby hra byla
trochu náročnější a zábavnější… aspoň pro něj. Bude chtít vidět, jak na jeho
žertík reagujeme. Bude pozorovat West 1st Street a South Lawn odněkud
zblízka…“ Hunter se zarazil, nad něčím se zamyslel. Vzpomínka na ložnici
druhé oběti a na to, co našli na skleněné stěně za závěsy, se mu zase vrátila. „Ne,
počkat, pletu se,“ řekl. „Nebude se jen dívat, jak reagujeme. Bude nás pozorovat,
aby zjistil, jestli to najdeme.“
Kapitánka Blakeová svraštila čelo. „Najdeme co?“
„Nějakou nápověď,“ řekl Hunter. „Protože tak ho to baví.“
Kapitánka Blakeová znovu zvedla sluchátko telefonu na Garciově stole,
vytočila vnitřní linku a začala štěkat rozkazy.
„Ať prověří park a ulice v bezprostředním okolí budovy policejní správy,
kapitánko,“ radil Garcia. „Ať prohledají všechno – koše na odpadky, lavičky v
parku, záhony, pouliční kanály, všechno.“
HODINY: 3:15, 3:14, 3:13…
DRTIT: 9199.
TÁHNOUT: 9180.
Kamera na obrazovce přiblížila muže přivázaného k dřevěnému stolu.
Strach, vrytý do jeho tváře, se desateronásobně zintenzivnil, jako by dostal
nějaké varování nebo jednoduše vycítil, že mu dochází čas.
Je prokázanou skutečností, že je-li člověk zbaven jednoho ze smyslů, ty
zbývající to vykompenzují zvýšenou vnímavostí. Možná tomu tak bylo, a spolu
se zvýšenou hladinou adrenalinu, která mu dodala nový příval sil, zčistajasna
ožil a začal znovu bojovat s pouty, škubal, tahal, třásl a kopal ze všech sil. Bylo
to k ničemu. Kožené řemeny byly zajištěny příliš dobře, řetězy příliš silné.
Nikdo, aťsi by byl sebevíc fyzicky zdatný nebo silný, by neměl dost sil, aby z
mučicího stolu unikl.
Stejně náhle, jako mužův nový boj začal, také skončil. To málo sil, co mu
zbývalo, jeho tělo už úplně vyčerpalo. Veškeré naděje a modlitby ho opustily.

Nikdo nepřijde. Žádný zázrak v poslední vteřině nenastane.
„Proč sakra ti lidé pořád hlasují?“ vyprskla kapitánka Blakeová, opravdu
ohromená. „Každý už ví, že to není hra ani reklama na nějaký film. Je to
doopravdy. Noviny se postaraly, aby o tom všichni věděli.“ Ukázala na
obrazovku. „On zemře. Žádný podvod. Žádné triky. Všichni to vědí, a stejně
hlasují… Proč?“
„Protože dneska žijeme v takovéhle šílené realitě, kapitánko,“ odpověděl
Hunter. „Všem je to jedno. Lidi nahrávají na YouTube fackovačky nebo rvačky
gangů, a sledují to statisíce návštěvníků. Čím víc násilí, tím líp. A lidi ještě
žadoní o přídavek. Dáte jim skutečné násilí – nic hraného, žádní herci, žádné
triky – a budou skákat radostí. Uděláte z toho ‚reality show‘ a dáte lidem šanci
zúčastnit se hlasování, a pustí si to miliony těch, které už svrbí ruka, aby mohli
kliknout na to tlačítko jen tak z hecu. Vrah to ví. Zná psychologii v pozadí. Zná
tu šílenou společnost, ve které žijeme. Právě proto je tak sebejistý. Ví, že tuhle
hru nemůže prohrát – vítězný vzorec vídáme každý den v televizi.“
Kamera se přiblížila k mužovu obličeji. Uslzené oči mu zesmutněly ještě víc.
Nic jiného než smutek v nich nebylo. Pochopil, že je po všem.
Kapitánce znovu zavibroval v kapse mobil. Tentokrát se na něj ani
nepodívala, nechala ho zvonit.
HODINY: 2:04, 2:03, 2:02…
DRTIT: 9969.
TÁHNOUT: 9965.
Naprosté ticho.
HODINY: 1:49, 1:48, 1:47…
DRTIT: 9995.
TÁHNOUT: 9995.
Všichni zatajili dech.
… 10 000.

Na monitorech počítačů celý obraz zčernal, jako by se přenosová kamera
vypnula. Vteřinu poté se znovu objevilo slovo TÁHNOUT, větší, krvavě rudé,
blikající uprostřed tmavé obrazovky, a rychle po něm následovalo číslo 10 000.
Všichni v Hunterově kanceláři byli jako uhranutí.
Blikající slovo a číslo vybledly, znovu se objevil obraz muže přivázaného k
dřevěnému stolu. Tentokrát na obrazovce nic dalšího nerozptylovalo – žádná
tlačítka, ani slova, ani čísla – nic.
Kamera se znovu vzdálila, aby umožnila všem divákům vidět celé mužovo
natažené tělo spolu se všemi čtyřmi koženými řemeny a částí řetězů.
Kapitánka Blakeová zvedla obě ruce k obličeji, přitiskla si dlaně přes nos a
ústa, jako by se chystala modlit, ale ze rtů jí nevyšlo ani slovo.
Náhle explodoval z reproduktorů počítačů na stolech obou detektivů kovový,
skřípavý, mechanický zvuk, který zvedl v místnosti vlnu hrůzy. Kladky se daly
do pohybu.
„Co to sakra je?“ vyhrkla kapitánka.
„Zapnul mikrofon na kameře,“ řekl Hunter a cítil, jak se mu srdce v hrudi
rozbušilo rychleji. „Chce, abychom ho slyšeli umírat.“
Napětí v místnosti proťal mužův první výkřik bolesti, ztlumený jen utaženým
roubíkem přes jeho ústa. Všem z toho přejel mráz po zádech.
„Tohle sleduje přes čtvrt milionu diváků,“ oznámila Michelle, která byla
dosud na telefonu. Hlas měla zastřený hněvem a smutkem.
„Neexistuje nějaký způsob, jak byste mohli tenhle přenos vyrušit?“ zeptala
se jí kapitánka Blakeová.
„Kéž by existoval,“ zněla Michellina poraženecká odpověď.
Muž zařval znovu, tentokrát se snažil formulovat slova, ale roubík a trýznivá
bolest, kterou prožíval, způsobily, že všechno, co se pokoušel pronést, znělo
nesrozumitelně. Z koutků úst mu vytryskly sliny a krev vytvářející slabou
červenou mlhu, načež mu dopadly zpět na obličej, šíji a hruď.
Muž reflexivně napínal krk, jak nejdál mohl, jako by tím mohl přidat svým
pažím a nohám centimetr či dva na délce a ulevit svému utrpení, i kdyby jen na
kratičký okamžik. Nefungovalo to. Bolest už zasáhla každou buňku každého
svalu v jeho těle. Zanedlouho budou ty svaly napjaté nad hranici možné výdrže,
což způsobí, že ztratí schopnost smršťovat se a budou

zcela nefunkční. Potom se svalová vlákna začnou zvolna trhat, svaly budou
praskat mnoha způsoby a na mnoha místech, což zaplaví jeho tělo
nepředstavitelnou bolestí.
Muž obracel oči v sloup a víčka se mu na nich vteřinu či dvě tetelila jako
motýlí křídla. Vypadalo to, jako by se chystal omdlít, ale místo toho párkrát
prudce zakašlal, pak strhl hlavu ke straně a zvracel.
Kapitánka Blakeová odvrátila pohled. Hunter zatínal pěsti.
Další zvuk, který muž vydal, už nebyl ani tak výkřik jako hrdelní skřek,
který se všem zabodával do ušních bubínků.
Garcia úzkostlivě zvedl ruku k obličeji, napůl si mnul čelo, napůl si stínil oči.
Podvědomí si s ním opět zahrávalo.
LUP! LUP!
Dva zřetelné praskavé zvuky následovaly v rychlém sledu po sobě.
 Hunterovi ztuhla brada a na pouhý okamžik tiše zavřel oči. Věděl, že ta dvě
lupnutí znamenala praskání chrupavek, vazů a možná i šlach. Záhy uslyší
trýznivý zvuk lámaných kostí.
Mužovy oči se už neobracely v sloup, ale zrak nebyl zaostřený, bloumal jako
v deliriu, jako by byl zdrogovaný.
Kožené řemeny se teď zařezávaly muži hluboko do kůže a masa – krev mu
kapala ze zápěstí a kreslila na předloktích tenké rudé žilky. Také nohy měl
pokryté krví tam, kde se mu řemeny zadíraly do kotníků.
Následující zvuk, který uslyšeli, bylo praskání kostí.
„Panebože! Ne.“ Všichni slyšeli Michellinu prosbu z telefonu. Pokožka
kolem mužových podpaždí začínala praskat.
Kapitánka Blakeová nespouštěla oči z obrazovky, ale zakryla si uši rukama.
Nevěděla, kolik toho ještě snese.
Mechanické kladky začaly pracovat usilovněji, aby překonaly odpor kůže a
svalů, a jejich skřípavý zvuk se stával hlasitějším, pronikavějším, jako když
kancelářská skartovačka svádí boj s příliš mnoha listy papíru.
Muž vypadal, jako by se chystal znovu vykřiknout, ale už v sobě neměl sílu,
ani vzduch v plicích, ani hlas v hlasivkách… už ze sebe nemohl vydat víc života.
Hlava mu klesla ke straně a oči se obrátily v sloup milisekundu předtím, než je
zakryla víčka. Tělo se mu párkrát křečovitě zaškubalo a v té chvíli mu z podpaží
skutečně začala kapat krev, jak mu improvizovaný skřipec konečně začal
odtrhávat paže od těla.
Bylo už jen otázkou vteřin, než síla kladek přetrhne brachiální artérii, hlavní
cévu v horní části paže, a způsobí masivní krvácení.
Všichni to sledovali.

Krev vytryskla z mužova trupu, kde ještě před chvílí bývaly paže,
neuvěřitelnou rychlostí a pod tlakem.
Muž bez paží se několikrát zasvíjel a zacukal, ale každý pohyb byl méně
prudký než předcházející, až zůstal ležet zcela nehybně.
Tři vteřiny poté se internetová stránka odpojila.

Uplynula skoro hodina od chvíle, kdy se stránka vybersmrt.com odpojila od
internetu. Kapitánka Blakeová byla zpátky ve své kanceláři. Většinu té doby
strávila telefonováním se starostou Los Angeles, policejním náčelníkem a
guvernérem státu Kalifornie. Všichni chtěli slyšet odpovědi, ale ona znala jen
další otázky.
 Nebylo divu, že média už bombardovala tiskové oddělení Losangeleského
policejního sboru stovkami dotazů a žádostí o interview. Kapitánka Blakeová
nadále odmítala uspořádat tiskovou konferenci, protože přesně věděla, co se
stane. Otázky a komentáře na ně budou pršet ze všech stran – některé vzpurné,
jiné hněvivé, ale ve všech bude opovržení tím, co losangeleská policie a zvláštní
sekce vražd až dosud dokázaly, nebo spíš nedokázaly. Kapitánka věděla, že není
v jejích silách odpovědět, zatím ne, a to jen dodá médiím munici ke kritice jejich
úsilí a ještě větší skandalizaci celé události. Ne, zatím ještě žádné otázky.
Místo toho vydá tiskové oddělení LAPD nové prohlášení pro tisk. Prohlášení
neprozradí vůbec nic o průběhu vyšetřování. Jeho skutečným cílem bude
požádat tisk a média o spolupráci při vydání výzvy stran určení totožnosti
poslední oběti. Prohlášení bude doprovázet portrétní fotografie oběti, zachycená
hned ze začátku přenosu, a žádost, aby ji všechny noviny otiskly a všechny
televizní stanice aby ji odvysílaly co nejdřív. Někdo musí vědět, o koho jde.

Hned po ukončení přenosu zavolal Garcia Anně do práce. Byla v pořádku.
Nevěděla nic o tom, co se právě událo, ale on věděl, že se to brzy dozví. Nemohl
proti tomu nic dělat. Jen se potřeboval ujistit, že jí nic nechybí. Poté co ukončil
hovor s manželkou, odešel Garcia na toaletu, zamkl se v kabince a v tichosti se
vyzvracel.
Hunter seděl za svým stolem a ze všech sil se snažil uspořádat si myšlenky,
zatímco jeho útroby bojovaly s vlnami nevolnosti a téměř nezvladatelným
nutkáním ke zvracení. Věděl, že bude muset sledovat celý záznam přenosu
znovu, pravděpodobně několikrát po sobě, ale nemohl se k tomu zatím přimět.
To, co momentálně opravdu potřeboval, bylo vypadnout z kanceláře.
Dvě minuty poté už byli s Garciou dole a mluvili se starším seržantem, který
velel pátrání v City Hall Parku a v ulicích v bezprostředním okolí budovy
policejní správy.
„Zatím máme ty odpadky,“ hlásil seržant, očividně dotčený tím, že dostal za
úkol „hon na odpadky“. Celý den měl službu na stanici a netušil, co se stalo před
necelými padesáti minutami. „Obaly, všechny možné,“ pokračoval tónem,
kterému chyběl jen krůček k sarkasmu. „Hamburgery, sendviče, tyčinky,
bonbony – nač si vzpomenete, to máme. Taky máme tuny plechovek, lahví a
papírových kelímků od kafe.“
Hunter seržantovi naslouchal, ale očima šmejdil po parku, ulicích a okolních
budovách. Byl si jistý, že vrah je dosud nablízku. Příliš se pyšnil svým dílem,
než aby jednoduše odešel a nevychutnal si výsledky takového drzého kousku,
jakým byl telefonát z těsné blízkosti budovy policejní správy a možná i to, že po
sobě zanechal něco, co policie najde. Psychopat nepsychopat, zvýší se tím jeho
pocit uspokojení. Zakládalo se to na stejném principu, jako když člověk někoho
překvapí dárkem, který dlouhou dobu vyráběl nebo vybíral. Skutečné uspokojení
přináší až pohled na reakci dotyčného, když dárek rozbaluje.
Ano, říkal si Hunter, vrah nás pozoruje. Je nablízku. Nepochybně. Ale kde?
Hunter nepřestával pátrat očima, ale právě začínala špička. Davy lidí odcházely
z práce a mířily zpátky domů. Na ulicích a v parku jich bylo příliš mnoho,
prostor byl oklopen příliš mnoha budovami, existovalo příliš mnoho míst, odkud
mohl někdo snadno park pozorovat, aniž by působil podezřele nebo budil
pozornost. V centru Los Angeles si vrah nemohl najít

k tomu, co měl v plánu, lepší místo než City Hall Park. To, že se nalézal
hned přes ulici od budovy policejní správy, byl jen ideální bonus.
Seržant vytáhl z kapsy kalhot kapesník a osušil si jím zpocené čelo.
„Ládujeme všechny odpadky, co tu najdeme, do sáčků na důkazy, a víte vy
proč?“ Neměl náladu čekat na odpověď. „Protože nám nikdo neřekl, co tu sakra
máme hledat, a kdyby ta dotyčná věc byla čirou náhodou obal od žvýkačky a my
to přehlédli, bude to můj průser, a já nepřijdu o penzi kvůli takovýhle blbosti.
Chcete to, tak si to můžete přebrat ve svým volným čase. Hodně štěstí.“
Ve vysílačce, připnuté k opasku kolem seržantova mohutného břicha, to
hlasitě zapraskalo a ozval se z ní slabý hlas.
„Hm… seržante, já myslím, že…,“ SSSS, SSSS. „… tady.“
Seržant si odepnul vysílačku z opasku a stiskl tlačítko „vysílat“. „Není
rozumět, strážníku. Deset jedna. Budete to muset opakovat.“
Oba detektivové věděli, že 10-1 je policejní šifra pro „špatný příjem“. Další
praskot ve vysílačce.
Seržant obešel Huntera a Garciu z druhé strany.
„Říkal jsem, že tu asi něco máme, seržante,“ ozval se znovu strážník.
Tentokrát byl příjem o mnoho zřetelnější.
Seržant se reflexivně ohlédl na oba detektivy, aby si zkontroloval, jestli
zprávu slyšeli.
Slyšeli.
„No, aby mě čert vzal,“ opáčil seržant. „Co máte?“
„Nevím přesně, seržante.“
„Tak fajn. Kde jste?“
„Severovýchodní roh parku, u koše na odpadky.“
 Hunter, Garcia a seržant se otočili a pohlédli udaným směrem. Stáli u
fontány Franka Putnama, přímo uprostřed parku, nepříliš daleko od
severovýchodního cípu. Uviděli mladého strážníka stojícího u koše na odpadky,
jak na ně mává. Rychle tam zamířili.
Strážníkovi bylo málo přes dvacet a vypadal na čerstvého absolventa
policejní akademie. Měl jasně modré oči, červené tváře s jizvičkami od akné a
špičatý nos. Na rukou měl latexové rukavice a v rukou třímal kompaktní černou
videokameru. Všechny pozdravil jediným kývnutím hlavy.
„Tohle jsem tady našel, seržante.“ Ukázal na odpadkový koš po své levici.
„Bylo to v obyčejném hnědém papírovém pytlíku na sendviče.“ Podal
kameru seržantovi, který se na ni sotva podíval a pak ji předal Hunterovi.
„Tohle je váš boj,“ řekl s výrazem hlubokého nezájmu.
Hunter si navlékl rukavice a přijal kameru. Písmena a číslice na jedné

straně tvořily nápis Sony Handycam CX250 HD. Kamera byla toho typu,
který má po straně odklápěcí displej.
„Já vlastně nevím, co tady hledáme, pane,“ vysvětloval strážník. „Ale je to
zbrusu nová digitální kamera, stojí nejmíň pár stovek. Nemá v odpadcích co
dělat.“
„Kde je ten pytlík od sendvičů, co v něm ta kamera byla?“ zeptal se Hunter
strážníka, který se promptně vytasil s průhledným plastovým sáčkem na důkazy.
„Zabalený a připravený k předání, pane,“ oznamoval. „Napadlo mě, že by se
to mělo oddělit od ostatního smetí.“
Garcia pochválil strážníka za dobrou práci a pak se v rychlosti podíval na
sáček od sendvičů.
Nic. Žádné označení, žádné skvrny, nikde nic napsaného. On i Hunter se
znovu zaměřili na videokameru.
„Zkusil jste to zapnout?“ zeptal se Hunter strážníka.
Zavrtěl hlavou. „Od toho tu nejsem, pane. Našel jsem to a hned jsem to
ohlásil.“
Hunter souhlasně přikývl. Okamžik uvažoval, jestli by neměl odnést kameru
rovnou na forenzní, ale pravda byla taková, že neexistoval jasný důkaz, zda tu
videokameru skutečně zanechal vrah.
Hunter odklopil displej a zkoprněl. Ani nemusel kameru zapínat, aby měl
jasno. Přímo před očima měl potvrzení, které mu úplně stačilo.

Muž stál v návalu na zastávce autobusu u severozápadního cípu City Hall
Parku a klidně pozoroval události odehrávající se na South Lawn. Musel uznat,
že je překvapen.
Uvažoval, nemá-li napsat tlustým krvavě rudým fixem adresu „Detektiv
Robert Hunter – LAPD“ na pytlík od sendvičů, který zanechal v odpadkovém
koši v severovýchodním cípu parku ani ne před hodinou. Tím by se ujistil, že
kdyby na sáček narazil někdo jiný, kupříkladu sběrač odpadků (bezdomovci,
šmejdící v odpadkových koších, obvykle do parku nechodili vzhledem k
blízkosti budovy policejní správy), existovala pravděpodobnost, že by ho
odevzdal na policii. Ale nakonec se muž rozhodl, že to neudělá. Za uplynulých
několik měsíců si toho o detektivu Robertu Hunterovi spoustu přečetl. Hunter
měl být „o třídu výš“, aspoň podle některých článků, které četl. No, jak dobrý by
asi byl, kdyby nedokázal přijít na to, že určitě existuje skrytý důvod toho, že
losangeleská policie směla vystopovat jeho poslední volání? Jiný důvod než ten
čistě zábavný faktor, že stál přímo u jejich dveří, zatímco je trýznil.
Muž ale musel uznat, že je maličko překvapený tím, jak šlo všechno rychle.
Rychleji, než předvídal. Velmi brzy potom, co hlasování na internetu skončilo,
vyšel z budovy policejní správy pětičlenný tým uniformovaných strážníků a
cílevědomě přešel ulici směrem do parku. Jeden z nich, strážník s červenými
uhrovitými tvářemi a špičatým nosem, do něj málem vrazil. Tým řídil obézní
poddůstojník, patrně seržant, už příliš starý a tlustý na jakoukoli fyzicky
náročnější práci, usoudil muž. Čtyři mladí strážníci pod jeho velením měli
očividně nařízeno prohledávat park, ne zastavovat a vyslýchat lidi.
Mužovy rty se zkřivily sarkastickým úsměvem. Možná je pověst detektiva
Huntera skutečně zasloužená. Muž si byl jistý, že rozkaz výlučně jen
prohledávat park a neplýtvat časem vyslýcháním kolemjdoucích vyšel z
kanceláře detektiva Huntera. Což znamenalo, že si velmi rychle dovodil
souvislost mezi triangulační lokalizací příchozího hovoru a možností, že tam
zůstalo nějaké vodítko nebo hlavolam.
„To nebylo špatné, detektive Huntere,“ řekl si muž polohlasem. „To vůbec
nebylo špatné.“
Usmál se ještě o maličko víc, když uviděl, jak detektiv Hunter osobně,

následován detektivem Garciou, vychází z budovy policejní správy a míří do
parku. Výraz jejich tváří mluvil za všechno, vypovídal o frustraci, porážce,
nepolevujících starostech, a možná dokonce i o strachu. Byl to tentýž výraz,
který mužovu tvář neopouštěl po mnoho let. Ale už zmizel.
Muže znovu začala bolet levá noha, a zatímco si třel koleno dlaní, uviděl, jak
mladý policista, který prohledával severovýchodní cíp parku, mává na oba
detektivy a na seržanta.
Mužův úsměv se rozšířil ještě víc a ucítil, jak se v něm zvedá vlna vzrušení.
Strážník to našel.
K zastávce se blížil autobus číslo 70, směřující do El Monte, a muž uviděl,
jak detektiv Hunter odklápí displej videokamery. Výraz jeho obličeje budil v
muži touhu zaklonit hlavu a rozesmát se nahlas, ale místo toho se v tichosti
otočil, nastoupil do autobusu a posadil se dozadu.
Už bylo skoro na čase celé to dokončit.

Seržant a strážník se špičatým nosem natahovali nemotorně krky, aby lépe
viděli na displej videokamery – a pak se oba naráz zakabonili.
Uviděli totéž, co Hunter a Garcia. Jenom to nechápali.
„Hajzl,“ zamumlal Garcia, dech mu uvízl v hrdle.
Hunter neříkal nic, ale odtrhl zrak od videokamery a rychle se znovu pustil
do pátrání po parku. Tuhle událost si vrah určitě nechtěl nechat ujít. To, na co
čekal – okamžik, kdy najdou jeho dáreček. Hunter si byl jistý, že vrah se chce
dívat přímo na ně, aby viděl překvapení v jejich tvářích. Pro vraha to bude
dokonalá pointa.
Jenže dopravní provoz houstl, v ulicích i v parku bylo čím dál rušněji. Lidé
tudy křižovali mnoha směry, všichni měli naspěch. Hunterovy oči se pohybovaly
co nejrychleji. Bylo mu jasné, že vrahovi stačí vteřina, možná dvě, aby si zcela
vychutnal kouzlo okamžiku a vysmál se jejich frustraci. Potom bude spokojen a
zmizí znovu v anonymitě. Jeden z mnoha slušných lidí, co to chtějí stihnout
zpátky domů. Nebylo třeba, aby vrah prodléval pohledem na jejich skupině déle
než kratičký okamžik a riskoval, že bude spatřen.
Kdyby se Hunter podíval nejdřív na západ, možná by si všiml muže stojícího
na autobusové zastávce u severozápadního cípu parku a zírajícího přímo na něj.
Úšklebek v jeho tváři byl drzý, arogantní… ba i hrdý. Jenže Hunter instinktivně
zvedl zrak od videokamery ve svých rukou směrem dopředu. Byl otočený k
východu. Než jeho pohled dorazil k autobusové zastávce, byl už k němu muž
obrácený zády a trpělivě čekal na konci fronty, připravený k nástupu do autobusu
– jeden z mnoha těch, co dojíždějí do práce a z práce v dopravní špičce.
Hunter ho přehlédl.
Jeho pozornost se vrátila k videokameře.
Pomocí čehosi, co vypadalo jako speciální popisovač na sklo, napsal vrah
napříč přes displej slovo TÁHNOUT.
 „Táhnout?“ Seržant nakrčil nos. „Vám to něco říká, chlapi?“
Garcia mlčky přikývl a ucítil, jak se mu něco svírá hluboko v útrobách,
přičemž jeho podvědomí začalo chrlit nazdařbůh záběry z přenosu.
Hunterův ukazováček se vznášel nad tlačítkem „ON“, okamžik si nebyl jistý
a váhal, zda je připravený na nové překvapení, které pro ně vrah uchystal, ale
pochybnost rychle vymizela.

Stiskl spínač. Nic se nestalo. Zkusil to znovu. Pořád nic.
„Zřejmě je vybitá baterie,“ poznamenal věcně strážník se špičatým nosem.
Přestože nechoval žádnou reálnou naději, že by z toho vzešlo nějaké vodítko,
požádal Hunter seržanta, aby odnesl sáček od sendvičů, v němž se videokamera
našla, na forenzní. Co nejrychleji. On a Garcia se řítili zpátky do budovy
policejní správy a zamířili rovnou na oddělení počítačové kriminality.

Dennis Baxter jim sdělil, že sledoval celý internetový přenos od svého stolu,
neměl však zdání, že vrahův telefonát byl vysledován. Hunter mu poskytl velmi
rychlé shrnutí toho, co se za posledních pár minut událo.
„A tohle nechal v koši na odpadky venku v parku?“ zeptal se Baxter s
pohledem na kompaktní videokameru, kterou mu Hunter položil na stůl. Z
otevřeného odklápěcího displeje na něj hledělo slovo TÁHNOUT.
„Přesně tak,“ potvrdil Garcia. „Vypadá to, že všechno ovládal na dálku.“
Baxter o tom vteřinu uvažoval.
„Jak těžké by to ve skutečnosti bylo provést?“ zeptal se Garcia.
„Pro průměrného člověka? Docela dost. Pro někoho, kdo má znalosti
počítačového programování a elektroniky, by to nebylo těžké vůbec. Stačilo by
jen vyvinout aplikaci, která by monitorovala proces hlasování, a spojit ji s
druhým programem, který ovládal mechanismus obou metod usmrcení. Jakmile
by jedna z nich dosáhla konkrétního čísla, v tomhle případě deseti tisíc,
aktivovala by se tím mašinerie konkrétního způsobu popravy. Stejná technika je
za každým běžným časovačem, ale místo konkrétní hodiny se zde použije číslo.
To, jak se kamera přibližuje a vzdaluje během přenosu, se dá snadno ovládat
odkudkoli pomocí jednoduché aplikace pro smartphone.“ O pár stolů dál
zazvonil někomu soukromý mobil a všichni se po něm oto-
čili. Vyzvánění bylo originální melodie z Hvězdných válek.
Hunter si přemílal v hlavě, co se právě dozvěděl od Baxtera. Pravda byla
taková, že vrah mohl udělat přesně totéž i u všech předchozích vysílání. Ve
skutečnosti nebylo třeba, aby byl u toho, a neexistoval ani reálný důkaz, že tam
byl.
Baxter konečně vytáhl z horní zásuvky pár latexových rukavic, navlékl si je
a opatrně zvedl kameru z desky svého stolu.
„Vypadá to, že je baterie vybitá,“ vysvětloval Garcia. „Nemáš adaptér, který
by k ní šel?“
Baxter kývl. „Mám.“ Ale místo aby se ji vydal hledat, obrátil kameru vzhůru
nohama a otevřel maličké víčko na spodní straně. Zarazil se a vteřinu si kousal
dolní ret. „Jenže adaptér nám nepomůže.“
„Jak to myslíš?“
„Tohle je CX250 Handycam,“ vysvětloval Baxter a ukazoval přitom na číslo
modelu, uvedené na boku kamery. „Je to hodně známá kamera

a důvod, proč je menší než některé dražší modely, je ten, že nemá žádný
harddisk. Používá něco, čemu se říká paměťová karta. To znamená, že tahle
kamera nemá zabudované žádné zařízení na ukládání dat. Všechno, co
zaznamená, se ukládá na vyjímatelnou paměťovou kartu, která se dává sem.“
Ukázal na otevřené víčko. Přihrádka byla prázdná. „U tohohle modelu,“ dodal,
„i po otevření víčka musíte přitlačit na paměťovou kartu, aby se zacvakla, než
vyskočí.“ Předvedl příslušný pohyb ukazováčkem. „Je to mechanismus dvojité
pojistky, což znamená, že paměťová karta nemohla vypadnout omylem nebo
náhodou: byla odstraněna.“
To oba detektivy na okamžik zarazilo.
„Můžu sehnat adaptér a zapnout to, jestli chcete. Kamera se tím zapne, ale
tím to končí. Neuvidíte žádné záběry, jestli jste je snad čekali.“
Ano, oba detektivové očekávali záběry.
„Takže z téhle kamery se nedá nic vytáhnout?“ zeptal se Garcia.
„Pokud jde o obraz, tak ne,“ odvětil Baxter. „Jak už jsem říkal, kamera nemá
žádný harddisk, který by se dal prozkoumat. Bez paměťové karty je to přesně
jako starý fotoaparát bez filmu. Je z toho všehovšudy jen krabička s
objektivem.“
„Stejně to uděláme,“ pronesl Hunter po krátkém, rozpačitém mlčení.
Nehodlal u tohohle vraha nic opomenout.
„Momentíček,“ opáčil Baxter a zmizel v zadní místnosti. Za několik minut se
vrátil s adaptérem, který byl o trochu větší než běžná nabíječka na mobil.
Připojil ho a zapnul kameru.
Nic se neukázalo.
Kamera fungovala, jak měla, ale poznala, že jí chybí paměťová karta, čímž
se z menu vyřadilo „sledovat a přehrát“.
„Jak jsem říkal,“ poznamenal Baxter, „není paměťová karta, nejsou záběry
ani fotky, na které by se dalo kouknout.“
Dlouhou chvíli nikdo nic neříkal. Hunter musel uznat, že opravdu očekával,
že bude kamera obsahovat nějakou nahrávku. Jakou přesně, to nevěděl – možná
krátký klip některé z obětí před únosem nebo prosby o pomoc nebo vůbec něco.
Nějaký nový zvrat, jen aby je pachatel ještě víc trápil a komplikoval vyšetřování.
Proč nám nechává „prázdnou“ videokameru?
Jestli vrah všehovšudy jen chtěl potvrdit, že skutečně stál před budovou,
když telefonoval, mohl tohle drobné rýpnutí pro policii napsat absolutně na
cokoli – na kus papíru, na krabičku od hamburgeru, na obal od sendviče, na
papírový kelímek… na kdeco. Nepochybně předvídal, že jakmile bude telefonát
vysledován, losangeleská policie začne v chvatu vyprazdňovat a sbírat

obsah všech košů na odpadky v parku a v okolí budovy policejní správy.
Nakonec by jeho zprávu našli bez ohledu na to, na čem by byla napsaná.
Ne, říkal si Hunter. I kompaktní videokamera je na takový jednoduchý úkol
moc velká a neohrabaná. Musí to mít ještě nějaký jiný důvod.
Pak ho napadlo, že kamera mohla patřit oběti. Možná ji měl dotyčný u sebe,
když došlo k únosu. Možná právě proto paměťová karta chybí. Možná oběť
náhodou vraha nafilmovala – jak kráčí ulicí, jak si kupuje hot dog, jak tankuje u
benzinky nebo ještě hůř… něco usvědčujícího. Něco, co by mohlo prozradit
vrahovu totožnost. Možná právě proto se tento muž stal jeho poslední obětí.
Budou muset počkat, až forenzní oddělení prozkoumá kameru, a doufat, že z ní
něco získá.
Hunter si nemohl vzpomenout na vyšetřování, u kterého by prožíval horší
pocity porážky či bezmoci. Měl všehovšudy jen dlouhý seznam různých možná,
jestliže a ale, a nic z toho nedávalo skutečný smysl. Tři oběti už byly mučeny a
zavražděny těmi nejsurovějšími způsoby, jimž musel přihlížet, neschopný
pomoci. A ten pocit bezmoci se jím šířil jako silný jed. I myšlenky už mu
začínaly vypovídat službu.
Měl pravdu. Tahle hra na kočku a na myš vzrušovala vraha jako zbrusu nová
droga, ale momentálně Hunter nedokázal určit, kdo je kočka a kdo je myš.

Noční spánek byl pro Huntera takřka nesplnitelný úkol. Hlavou mu vířilo
množství myšlenek a otázek, mozek nebyl schopný vypnout a jediné, o čem se s
léty poučil, bylo, že bojovat proti insomnii pilulkami a zarputilostí všechno jen
ještě zhorší. Nejlepším lékem bylo prostě se jí podřídit. A přesně to měl v
úmyslu udělat, ale nemohl tomu čelit ve svém klaustrofobickém dvoupokojovém
bytě.
Hunter si sedl k malému stolku na konci baru a zadíval se do skleněného
poháru před sebou. Uvnitř byla jedna porce dvanáctileté single-malt whisky
Cardhu s troškou vody. Jednosladové whisky byly Hunterovou největší vášní. Ve
svém bytě měl malou, ale působivou sbírku, která by patrně uspokojila i chuťové
buňky toho největšího znalce. Hunter by se nikdy nepovažoval za experta, ale
uměl ocenit vůni a robustnost jednosladových, místo aby se jimi jednoduše
namazal. I když někdy se taky hodilo být namazaný.
Zvedl sklenku ke rtům a upil malý doušek, okamžik si nechával naplnit celá
ústa čistou svěží chutí dubu a sladkostí sladu, než dovolil hladké tekutině
sklouznout do hrdla.
Uklidňující, to bezpochyby. Ještě pár doušků a pravděpodobně se začne
uklidňovat. Zavřel oči a zhluboka se nadechl nosem. Z malých reproduktorů,
strategicky rozmístěných na stropě po celém prostoru baru, řvala rocková hudba,
ale hudba mu nevadila. Dokonce mu pomáhala přemýšlet.
„Tenhle vrah si s tebou od začátku hraje.“
Včerejší slova Harryho Millse mu dosud zněla v uších jako hlasitý výkřik. A
Harry měl pravdu. Hunter si vzpomněl, jak ho u první oběti vrah lstí přiměl
vybrat vodu namísto ohně, jen aby k tomu přidal sadistickou, chemickou kličku.
U druhé oběti vrah využil jednoduchou psychologii, aby vnukl divákům výběr
sežrat zaživa, mnohem poutavější a bolestivější způsob smrti než druhá možnost
– pohřbít zaživa.
Nyní se u třetí oběti zdálo, že k ovlivnění hlasování nebylo použito žádného
triku. Bylo to příliš těsné – DRTIT: 9997, TÁHNOUT: 10 000. Místo toho vrah
zdánlivě nechal proběhnout hlasování bez pomoci, jako by sám neznal konečný
výsledek. Hunter si byl jistý, že tím byl nadšený jako malé dítě novou hračkou.
To, co se vrah rozhodl tentokrát udělat, aby demonstroval, oč je chytřejší než
policie, bylo ovládání veškerého dění na dálku, ale ne jen tak odněkud –

doslova od prahu ředitelství losangeleské policie. Dovolil losangeleskému
policejnímu sboru vystopovat svůj telefonát, a dokonce i počkal, až hlasování
skončí, než napsal svůj vzkaz na displej videokamery a schoval ji do
odpadkového koše v City Hall Parku. A ještě ke všemu vrah všechno dokonale
načasoval tak, aby se to shodovalo s dopravní špičkou. Tak mohl zůstat na
dohled, ale přesto anonymní v záplavě lidí. Tak blízko, a přesto se ho nemohli
dotknout.
„Tenhle vrah si s tebou od začátku hraje.“ Slova mu znovu zazněla v hlavě.
Co ještě jim vrah předhodil jenom pro zábavu? Tu zkratku – SSV? Dvě různé
číselné řady – 678 a 0123? Slova – Ďábel uvnitř? Videokameru? Znamenalo
něco z toho vůbec něco, anebo šlo jen o to, aby policie hádala
a pobíhala v kruhu?
No, pokud to byl jeho záměr, pak mu rozhodně vycházel.
Možná ani ten stojan na kapačku, odražený na víku skleněné rakve, nebyl
pochybení. Možná to vrah udělal naschvál. Další klička zápletky.
Hunter zvedl obě ruce k obličeji a dlaněmi si masíroval unavené oči. Čím víc
o tom přemýšlel, tím víc ho bolelo u srdce. Jak by mohl nalézt odpovědi, když
už ani neví, jaké klást otázky?
„Viděly jste dneska tu věc na internetu?“ zaslechl Hunter barmana, jak se ptá
brunetky a rudovlásky u baru, zatímco jim nalévá koktejly.
Hunter k nim nenápadně stočil pohled.
„Já ano,“ odvětila rudovláska. „Absolutní hrůza. A všichni říkají, že to nebyl
vtip.“
„Není,“ souhlasila bruneta. „Bylo to v novinách. Zrovna před pár dny vysílal
v přímém přenosu vraždu reportérky z Los Angeles Times.“
„Dívala ses dneska?“ zeptala se rudovláska.
Brunetka zavrtěla hlavou. „Všichni v práci byli nalepení na obrazovky a
sledovali to. Já jsem prostě nemohla. Bylo by mi z toho zle. Nemůžu uvěřit, že
se teď na internetu děje něco takového.“
„Vy jste se koukala?“ zeptal se barman rudovlásky. Přikývla.
„A teď přijde hlavní otázka – hlasovala jste?“ zeptal se.
Shrnula si vlasy za ucho a zavrtěla hlavou. „Ne. To nikdy. A vy?“
Barman mžiknul pohledem k brunetě a pak zpátky k rudovlásce. „Hm… ne,
nehlasoval. Ale koukal jsem na to.“
I z místa, kde seděl, mohl Hunter snadno rozeznat jejich výmluvná znamení.
Oba lhali.
Mobil se mu rozsvítil a zarachotil o desku stolu před ním. Zamračil se nad
jménem, napsaným na displeji, a pak hovor přijal. „Michelle?“

„Roberte, omlouvám se, že ti volám takhle pozdě a po pracovní době.“
Hunter se podíval na hodinky. „Tak pozdě zas není a pracovní dobu jsem
nedodržoval… vlastně nikdy.“
Michelle začala říkat ještě něco, ale zarazila se uprostřed slova. „Hm… to
tam hraje Black Stone Cherry?“
Hunter se odmlčel a okamžik poslouchal hudbu. Skladba se jmenovala
„Blame it on the Boom Boom“. „Přesně tak,“ řekl. „Ty tu kapelu znáš?“
Michelle se málem zakuckala. „Jestli já znám Black Stone Cherry? To si
děláš srandu? Pětkrát jsem je viděla naživo. Kde jsi?“
„V grillbaru Rainbow na Sunset Stripu.“
„Vážně? To je jeden z mých nejmilejších barů v Los Angeles.“ Okamžik
zaváhala. „Nejsem moc daleko od Sunset. Vadilo by ti, kdybych za tebou
zaskočila?“
Hunter pohlédl na svou téměř prázdnou sklenici. „Vůbec ne. Sotva jsem
začal.“

Grillbar Rainbow byl slavný starosvětský zapadák s restaurací, nalézající se
na Sunset Boulevard. Zařízení bylo jednoduché, ale funkční – velké boxy z
červené koženky a tmavého dřeva. Stěny do posledního centimetru pokrývaly
snímky rockových hvězd. Od osmdesátých let byl bar Rainbow známým
shromaždištěm rockových muzikantů i fanoušků, přičemž se mohl honosit
jednou z nejneformálnějších atmosfér v celém západním Hollywoodu. Jídlo a
široký výběr jednosladové whisky tu taky nebyly špatné.
Než Michelle dorazila, bylo už v podniku relativně rušněji – stihla to
pětadvacet minut po ukončení telefonátu s Hunterem. Měla na sobě těsně
přiléhavé seprané modré džíny s trhlinou na ošoupaném pravém koleni, černé
kozačky a staré tílko s logem Motörhead pod tenkou černou koženou bundou se
stříbrnými doplňky. Vlasy měla rozpuštěné a rockersky rozcuchané. Kouřově
nalíčené oči celek dokonale doplňovaly, a když přecházela od baru k místu, kde
Hunter seděl, nebylo těžké zaznamenat, že se za ní otočilo několik hlav.
Hunter vstal, aby ji uvítal, a Michelle pootevřela rty v čemsi, o čem si nebyl
jistý, jestli je to úsměv, nebo ne.
„Nikdy by mě nenapadlo, že chodíš pít zrovna sem,“ řekla a sundala si
bundu. Kupodivu, v tlumeném barovém osvětlení působily zářivé barvy tetování
na jejích pažích ještě živěji.
„Někdy.“ Hunter ukázal na místo u stolku naproti sobě. „Objednal jsem ti
Jacka Danielse a dietní colu. Doufám, že ti to nevadí.“ Pití už stálo na stole.
Michelle se na něj napůl podívala, napůl zašilhala. „Jak jsi věděl, že piju
JD s dietní colou?“
Hunter pokrčil rameny. „Hádal jsem.“
Tentokrát spíš mžourala a prohlížela si jeho obličej. „Ne, nehádals. Tys to
věděl. Odkud to víš?“
Hunter se posadil a napil se ze své sklenice.
„Jak jsi věděl, že piju Jacka Danielse a dietní colu?“ hlas Michelle byl
tentokrát důraznější, ale ne agresivní.
Hunter postavil pití. „Jen prosté pozorování.“ Jeho odpověď ji neuspokojila.
Hleděla na něj pořád stejně upřeně.
„Máš na stole rámeček s fotkou,“ vysvětlil nakonec Hunter.

Michelle se nad tím krátce zamyslela.
Téměř ukrytá za jedním z počítačových monitorů stála fotografie Michelle s
vokalistou a kytaristou americké rockové skupiny Hinder. Všichni se usmívali a
pozvedali ke kameře sklenky v gestu přípitku. Členové kapely očividně pili
panáky whiskey, kdežto sklenka Michelle byla naplněna čímsi, co vypadalo jako
cola, ačkoli výraz v jejích očích nesvědčil o střízlivosti. Rámeček, v němž byla
fotografie zasunutá, měl tvar láhve whisky Jack Daniel’s. Úsměv Michelle byl
upřímný. „To není špatné,“ prohlásila. „Ale jak jsi poznal, že piju dietní colu, a
ne obyčejnou colu nebo pepsi nebo něco
podobného?“
„Koš na odpadky u tvého stolu,“ opáčil Hunter.
Nový úsměv. Michelle věděla, že v kteroukoli denní dobu se dá v jejím koši
na odpadky nebo přímo na stole najít nejméně jedna plechovka od dietní coly.
„To vůbec není špatné,“ zdůraznila. Sáhla po svém pití a ťukla si s Hunterem.
„Tak na pozorování a prostou dedukci. Není divu, že jsi detektiv. A ano, JD s
dietní colou je moje oblíbené pití. Děkuju.“ Rychle se napila, než zalétla
pohledem za Hunterovo levé rameno a okamžik tam spočinula.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Hunter, aniž se otočil.
„Za tebou u baru seděl nějaký chlápek, až úplně na konci u vchodu. Zrovna
odešel, ale myslím, že ho odněkud znám.“
„Krátké blond vlasy, kroužek v nose, dvoudenní strniště, asi sedmdesát
kilo… Měl džínovou bundu přes černé tričko a pil pivo a tequilu?“ zeptal se
Hunter. Stále se neotáčel.
„To je on,“ odvětila Michelle. „Znáš ho?“
Hunter zavrtěl hlavou. „Viděl jsem ho tam sedět, už když jsem přišel.
Vypadal, jako by tam byl už dlouho.“
Michelle se zachechtala. „Viděls ho, když jsi přišel, patrně tak na dvě
vteřiny, a tohle všechno si o něm pamatuješ?“
Hunter napůl kývl, napůl pokrčil rameny.
 „Ty už si to svoje pozorování ani neuvědomuješ, viď? Dobrý detektiv nikdy
není mimo službu, pořád bdělý, vždy připraven.“
Hunter nic neříkal.
Letmo obkroužila pohledem bar, pak se předklonila a opřela se oběma lokty
o stůl. „Tak jo. Zkouška. Čtyřčlenná skupina za tvým levým ramenem u
barpultu, asi v polovině. Barva vlasů?“
Hunter se opřel, znovu upil skotské, očima zkoumal Michelle.
„No tak, udělej mi radost, Roberte. Barva vlasů?“
„Obě ženy jsou blond,“ řekl Hunter nakonec bez ohlédnutí. „Ačkoli ani
jedna od přírody. Jedna má vlasy po ramena, druhá o trochu delší, stažené

dozadu do ohonu. Jeden muž má světle hnědé kudrnaté vlasy, druhý má
vlnité vlasy obarvené na černo s výraznými kotletami.“
„Věková skupina?“
„Všichni čtyři kolem třicítky.“
„Pití?“
„Ženy pijí bílé víno, oba muži mají pivo – kudrnáč pije mexické s plátkem
citronu v hrdle láhve, ten obarvený pije Bud.“
„Ještě něco mi o nich můžeš povědět?“
„Pravděpodobně to bude jejich první společné rande, protože všichni čtyři
působí trochu napjatě. Řeč těla naznačuje, že obarvený a blondýna s ohonem na
to skočí patrně už dneska, ale těmi druhými dvěma si nejsem jistý. Ona
nevypadá moc nadšeně. Možná je tu spíš jen proto, aby pomohla kamarádce.“
Michelle hleděla na Huntera se slabým úsměvem na rtech, ale pár vteřin nic
neříkala; očividně něco v duchu zvažovala. „Rozhodně jsi velice zají-
mavý a poutavý mužský, Roberte.“
Hunter si nebyl jistý, jestli to byl kompliment, nebo ne.
Michelle znovu upila ze sklenice a dlouze, ztěžka se nadechla. „Dneska jsme
narazili na novou informaci.“ Její tón zvážněl. Čas her definitivně skončil.
„Ohledně dnešního odpoledního vysílání?“
Hunter už věděl, že se video rozšířilo. Úryvky, momentky a dokonce i
plných devatenáct minut a čtyřiatřicet sekund záznamu bylo načteno na tolika
různých internetových stránkách, že už to nikdo nedokázal sledovat. Pokud
někde existoval někdo, kdo to ještě neviděl, pak to brzy uvidí.
„Po pravdě řečeno, myslíme si, že to mohlo ovlivnit i to předcházející, ale
nemáme to jak zjistit.“
Teď byla řada na Hunterovi, aby se předklonil a položil lokty na stůl.
 „Už jsem ti to říkala,“ pokračovala Michelle. „Ale my se fakt nesetkáváme
často se zločinci, co by se uměli tak šikovně zaštítit před protiútokem divize
počítačové kriminality FBI. A i když jsem si jistá, že nakonec najdeme nějaký
způsob, jak jeho obranný systém prorazit, vím taky, že prostě nemáme tolik času,
protože pokaždé, když vysílá, je mučen a zavražděn někdo další.“ Odmlčela se a
dopila obsah své sklenice jedním velkým douškem; ruce se jí maličko chvěly.
Pro Huntera nebylo těžké uhádnout, že jí při řeči naskakují v hlavě záběry
vrahovy oběti čtvrcené na skřipci.
„Během dnešního přenosu,“ pokračovala Michelle, „jsme se do toho zase
vrhli naplno a skončili jsme s přesně stejným výsledkem jako prve – s ničím.
Pokaždé když se dostaneme přes jednu jeho obrannou vrstvu, čeká na nás hned
pod ní jiná, tlustší.“

Hunter viděl, jak se jí v očích hromadí beznaděj.
„Ale tentokrát jsme se nepokoušeli spustit protiútok sami.“
„Jak to myslíš?“
„Už jsem kontaktovala vedení divize počítačové kriminality FBI ve
Washingtonu. Jejich kancelář se zabývá hlavně kyberterorismem, což je skvělé,
protože jsem věděla, že budou přistupovat k vrahovu vysílání jinak.“ Naklonila
hlavu mírně ke straně gestem, jež bylo téměř upejpavé. „Taky jsem kontaktovala
jednoho moc dobrého kamaráda, co žije v Michiganu. Znala jsem ho, ještě než
jsem nastoupila k FBI. Nepatří k žádným státním bezpečnostním složkám, ale
kromě Harryho je to nejlepší programátor a hacker, co znám. Myslela jsem, že
by nám třeba mohl pomoci, zvlášť protože vím, že by se nedíval na přenos
policejní optikou.“
Odmlčela se, možná čekala od Huntera nějaký nesouhlasný pohled nebo
slova za to, že se s ním nejprve neporadila. Nedočkala se ani jednoho.
„Tak jo,“ řekl. „Přálo jim štěstí víc než tobě?“
„To je právě ten problém, Roberte,“ řekla Michelle. „Ani jeden z nich tu
stránku vůbec neviděl.“
„Cože? Proč?“
„Byli zablokovaní.“
Hunter se zamračil ještě víc.
„Vrah použil stejný program ‚vyloučení IP adresy‘, jako když nás včera
vyblokoval z přenosu záběrů Carlosovy manželky.“
Hunter se snažil tuto novou informaci zpracovat mlčky.
„Jak už jsem ti říkala,“ navázala Michelle, „IP adresa počítače funguje
stejným způsobem jako telefonní číslo. Taky má předčíslí, které identifikuje
zemi, stát, a dokonce i město, kde se počítač nachází.“
Hunter přikývl.
„No, a přesně takhle to vrah udělal. Vyblokoval všechny IP adresy odjinud
než z Kalifornie.“
„Zbytek světa taky?“
Michelle přikývla. „Kalifornie a dost. Nikdo jiný se na to nemohl dívat.“
Hunter zvolna vydechl. Nová otázka, která mu teď bušila jako gong uvnitř
hlavy, zněla: proč by vrah něco takového dělal? Od prvního dne se Hunter
obával, že jediné, po čem tento vrah touží, je vysílat morbidní a brutální
„zabijáckou show“. Něco, co by napodobovalo stovky televizních a
kabelových programů zaměřených na reality show, bojujících o diváky a prostor
v lidských domovech. Hunter si představoval, že vrah chce možná ukázat, jak je
svět vlastně zdegenerovaný. Jak společnost, posedlá soutěžemi celebrit a
různými reality show, přijme účast a bude hlasovat absolutně o čemkoli,

třeba i o vraždě, pokud se jí správně naservíruje. A jediné, o co všechny tyhle
herní pořady bojují, je divák. Čím víc diváků, tím líp, tím úspěšnější pořad. Proč
ho tedy omezovat pouze na Kalifornii, když by přes internet mohl vysílat do
celého světa?
Jako by četla Hunterovi myšlenky, Michelle pronesla: „Ne, taky mě
nenapadá jediný důvod, proč by to dělal.“
Oba na chvíli umlkli.
„Neměla jsem ještě čas znovu analyzovat záběry z dnešního odpoledne,“
podotkla Michelle posléze. Odmlčela se. Zadívala se do své sklenky a pak se
vrátila očima k Hunterovi. „Ne. Lžu. Ještě jsem neměla žaludek na to, abych je
znovu analyzovala. A děsím se toho, že budu muset. Děsím se toho, že na něj
nemůžeme a že dřív nebo později bude zase vysílat.“
Poprvé Hunter spatřil, jak se do očí Michelle vkrádá náznak strachu.
Takového strachu, který se přes den formuje a potom nabývá mnohem silnější
podoby v nočních můrách. Dnes udělá Michelle všechno pro to, aby neusnula.

Hunter a Michelle zůstali v baru Rainbow až do zavíračky, ale brzy po
Michellinu odhalení, že vrah zablokoval všechny IP adresy mimo území
Kalifornie, už bylo jasné, že oba jejich mozky si potřebují od případu
odpočinout, i kdyby jen na pár hodin. Hunter se ze všech sil snažil odlehčit
náladu a odvést řeč od vyšetřování.
 Alkohol je začal uvolňovat a povídali si o hudbě, o filmech, o svých
koníčcích, o pití, jídle, ba i o sportu. Hunter zjistil, že Michelle umí tančit
klasické tance a jednou složila instruktora FBI kopancem do rozkroku poté, co
se ji pokusil ohmatávat během lekce boje muže proti muži. Michelle se zase
dozvěděla, že Hunter nikdy nebyl v zahraničí, nesnáší květák, a když byl kluk,
naučil se hrát na klávesy a stal se členem kapely, jen aby udělal dojem na jistou
dívku. Nevyšlo to. Zamilovala se do kytaristy.
Poté co bar zavřel, posadil Hunter Michelle do taxíku a sám odjel jiným.

Hunter musel někdy k ránu usnout, protože když se probudil, za oknem
obývacího pokoje se právě rozednívalo. Krční svaly měl ztuhlé a všechny klouby
v těle ho bolely od spánku v nepohodlném křesle.
Rychle se osprchoval a ještě rychleji nasnídal, pak zavolal Garciovi a sdělil
mu, že už má toho čekání dost a rozhodl se vykonat dopoledne návštěvu u
Thomase Paulsena. Pravda, neměl nic, co by reálně odůvodňovalo výslech
softwarového milionáře, kromě skutečnosti, že Christina Stevensonová, druhá
vrahova oběť, sepsala velmi škodlivé odhalení toho, jak sexuálně obtěžoval
mnohé zaměstnankyně v průběhu velmi dlouhého časového období. Odhalení,
které stálo Paulsena miliony, zničilo mu sedmadvacetileté manželství a těžce
poškodilo vztah s jedinou dcerou. Hunter sice také věděl, že nemají nic, co by
spojovalo Paulsena s první nebo třetí obětí, zkušenost ho však poučila, že osobní
setkání dokáže během několika minut odhalit mnohem víc než celé dny bádání
od psacího stolu.
Sídlo firmy PaulsenSystems se nalézalo hned u dálnice Ventura, ve velice
zámožné čtvrti San Fernando Valley za Woodland Hills, na severozápadě Los
Angeles. Hunter zavolal předem, aby se ujistil, že tam Thomas Paulsen
dopoledne bude. Jeho sekretářka to potvrdila. Hunter se k němu neobjednal.
Cesta od budovy policejní správy trvala Hunterovi a Garciovi něco přes hodinu.
Provoz byl hustý jako v každý pracovní den ráno a Hunter využil času,

aby seznámil parťáka s novinkami, které se v noci dozvěděl od Michelle.
Garcia to také nedokázal pochopit. I on věřil, že tenhle vrah bude toužit po co
největším počtu diváků, tak proč tedy omezil své obecenstvo pouze na
Kalifornii? Jediný závěr, k němuž byli schopni dojít, byl ten, že ať je důvod
jakýkoli,
musí jít o něco velice osobního.
Vedení PaulsenSystems sídlilo ve velkolepé budově ve tvaru L s průčelím ze
zrcadlového skla a tmavé žuly, na rohu bulvárů Burbank a Topanga Canyon.
Hlavní vchod nebyl z ulice vidět, přístup byl přes velké soukromé parkoviště za
budovou. Elegantní schodiště, lemované dvěma pestrobarevnými miniaturními
zahrádkami, vedlo k silně klimatizované a jasně osvětlené vstupní hale. Vzduch
uvnitř byl lehce parfémovaný nenápadnou vůní sladké tařice s náznakem
vistárie.
„Hezké,“ poznamenal Garcia, když procházeli automatickými posuvnými
dveřmi. „To je něco jiného než ten smrad zatuchlého potu, když vstoupíš do
policejní budovy.“
Kruhový pult recepce trůnil uprostřed prostorné haly jako ostrov. Za ním se
na oba detektivy usmívala drobná recepční, Asiatka s dlouhými a hladkými
černými vlasy. Tmavé oči jí svítily jako naleštěné skleněné kuličky.
„Vítejte v PaulsenSystems,“ pronesla. Hlas měla sametový a přívětivý.
„Jak vám mohu pomoci, pánové?“
„Zdravím,“ odvětil Hunter. I když by si to přál, jeho úsměv neodrážel stejné
nadšení jako její. „Rádi bychom věděli, jestli by nám pan Paulsen nemohl
věnovat pár minut času.“
Recepční se podívala na počítač, kde měla nepochybně seznam schůzek
Thomase Paulsena pro tento den, ale Hunter rychle upoutal její pozornost znovu
na sebe.
„Nejsme objednaní,“ upřesnil a ukázal jí svůj průkaz. „Nicméně tahle věc je
poněkud naléhavá a byli bychom opravdu vděční, kdyby si na nás pan Paulsen
mohl dnes dopoledne udělat chvilku času.“
Recepční se znovu usmála, kývla a sáhla po telefonu za pultem. Mluvila
rychle a diskrétně. Hunter poznal, že nemluví přímo s Thomasem Paulsenem,
nýbrž s tajemníkem nebo osobní asistentkou.
Několik vteřin poté Thomas Paulsen, sedící za ručně zhotoveným dubovým
psacím stolem, zvedl sluchátko zvonícího telefonu a několik vteřin naslouchal.
Na rtech mu vytanul sarkastický úsměv, opřel se dozadu a chviličku se mírně
pohupoval v koženém křesle s vysokým opěradlem.
„Mám teď něco na rozvrhu?“ zeptal se.
„Po pravdě řečeno, následující hodinu máte volnou, pane Paulsene,“
potvrdila osobní asistentka. „Příští schůzku máte domluvenou na 12.45.“

„Fajn,“ zamyslel se Paulsen. „Můžete těm detektivům vyřídit, že si pro ně
vyšetřím pár minut, ale nechte je čekat. Přijmu je, až budu chtít. A ještě něco,
Joanne…“
 „Ano, pane Paulsene?“
„Ať čekají dole v hale, ne u mě v předpokoji. Mohli by mi to tu zasmradit.“
„Samozřejmě, pane Paulsene.”
Odložil sluchátko, vstal a přistoupil k velkému panoramatickému oknu
obrácenému k pohoří Santa Monica. Měl sto chutí rozesmát se nahlas, ale místo
toho si dopřál jen hrdý úsměv.
Nejvyšší čas, že si se mnou přišli promluvit.

A čekali a čekali…
Dokonce i drobná recepční začínala zhruba po prvních deseti minutách
vypadat rozpačitě. Přistoupila několikrát k Hunterovi a Garciovi, kteří seděli a
čekali, a nabízela jim vodu, kávu, sušenky, džus… Když všechno odmítali,
navrhla, že by mohla někoho poslat pro koblihy, kdyby jim to bylo milejší. To
oba detektivy rozesmálo.
Dvacet devět dlouhých a frustrujících minut poté, co dorazili do
PaulsenSystems, dostala recepční konečně pokyn, aby pustila oba detektivy
nahoru. Znovu se omluvila a řekla jim, aby vyjeli do nejvyššího patra výtahem.
Někdo tam na ně bude čekat.
Dveře výtahu se otevřely do nové, velmi elegantně zařízené haly. Na
starožitných perských kobercích trůnily tři pohovky potažené černou kůží,
obklopené několika moderními americkými sochařskými díly. Stěny zdobila
působivá sbírka originálních obrazů.
Hned u dveří výtahu čekala pod halogenovým reflektorem Joanne, osobní
asistentka Thomase Paulsena. Dlouhé rudé vlasy se jí ve světle třpytily. Když
Hunter a Garcia vystoupili z výtahu, Joanne se usmála.
„Dobrý den, pánové,“ pronesla tím nejprofesionálnějším tónem. „Já jsem
Joanne Saundersová, osobní asistentka pana Paulsena.“ Podala jim ruku s
upravenými nehty. Oba detektivové ji stiskli a představili se. „Kdybyste mě
laskavě následovali, prosím, pan Paulsen vás očekává ve své kanceláři.“ Přešli
předpokoj a následovali osobní asistentku měkce osvětlenou chodbou, která
končila dvoukřídlovými dveřmi z leštěného dřeva. Dvakrát zaklepala, vteřinku
počkala a pak otevřela dveře, které vedly do rozlehlé a přepychově zařízené
rohové kanceláře.
„Pane Paulsene,“ hlásila Joanne, „tohle jsou detektiv Robert Hunter a
detektiv Carlos Garcia z Losangeleského policejního sboru.“
Thomas Paulsen, stojící zády k nim a čelem k oknu, kývl směrem ven, ale
neobtěžoval se otočit. „Děkuji, Joanne.“
 Osobní asistentka hbitě opustila místnost a nehlučně za sebou zavřela dveře.
Hunter a Garcia zůstali stát u vchodu a rychle hodnotili pohledem kancelář:
další černá kůže a přepychové koberce. Dvě vestavěné knihovny, obsahující
knihy o počítačových programovacích jazycích, internetovém zabezpečení

a financích se dělily o severní stěnu s ještě cennějšími výtvarnými díly.
Hunter postřehl, že jižní stěna je tím, čemu se říká Ego Zeď – pestrá směsice
zarámovaných fotografií, na nichž se Thomas Paulsen široce usmívá a potřásá si
rukama se známými i méně známými celebritami, certifikátů potvrzujících jeho
úžasné dovednosti i kvalifikaci a několika lesklých plaket, poskytujících jasný
důkaz, že se mu v průběhu let dostalo spravedlivého uznání.
„Tohle je skutečně krásné město, viďte, pánové?“ zeptal se Paulsen, stále
obrácený k oknu. Byl vysoký a ramenatý, s postavou, na níž se i přes elegantní
oblek s jemným proužkem dalo snadno poznat, že je štíhlá a silná. Hlas měl
suchý a autoritativní, očividně hlas člověka, který je zvyklý vydávat rozkazy a
vždycky dosáhnout svého.
Ani Hunter, ani Garcia neodpověděli.
Paulsen se konečně otočil směrem k nim. Na padesátníka měl hubenou a
pozoruhodně mladistvou tvář. Krátké prošedivělé vlasy byly hladce sčesané z
čela dozadu, což mu dodávalo chlapecké kouzlo. Bleděmodré oči překypovaly
inteligencí jako oči univerzitního profesora a zářily s intenzitou, která až
znepokojovala. Nedalo se popřít, že je přitažlivý, navzdory křivému nosu, který
byl určitě párkrát zlomený. Měl hranatou bradu, výrazné lícní kosti a plné rty.
Špičku brady mu hyzdila malá jizva. Všechno na něm nasvědčovalo obrovskému
sebevědomí, ale jeho osobnost byla takřka hrozivá. Ani se na ně tolik neusmál,
jako spíš ušklíbnul.
„Posadíte se, prosím?“ ukázal na dvě křesla naproti svému stolu.
Hunter usedl do levého, Garcia zaujal místo v pravém. Žádné potřásání
rukama se nekonalo. Paulsen zůstal, jak byl, stát u okna.
„Velice se omlouváme, že jsme sem takhle vtrhli bez ohlášení, pane
Paulsene. Chápeme, že jste zaměstnaný člověk…,“ pronesl Garcia svým
nejzdvořilejším hlasem, ale Paulsen ho přerušil strohým gestem ruky.
„Nevtrhli jste sem, detektive Garcio. Kdybyste sem vtrhli, obzvlášť bez
povolení či zatykače, už bych tu měl svého právníka, vy byste stáli dole před
vchodem a váš kapitán i policejní náčelník by měli na stole stížnost takovou
rychlostí, že byste patrně zažili cestování časem.“ Nic z toho nebylo proneseno
hněvivě, ba ani ne sarkasticky. „Jste tu, protože jsem vám to dovolil. Ale jak jste
sám řekl, jsem velice zaměstnaný člověk a za pár minut mám důležitou schůzi,
takže vám doporučuji, abyste tento čas využili moudře.“
Garcia se odmlčel, překvapen odpovědí.
Paulsen vycítil jeho váhání a chopil se příležitosti.
„Skutečně není třeba vyměňovat si zdvořilosti, ba ani chodit kolem horké
kaše, takže můžeme všechno urychlit. Vím, proč jste tady, tak prostě pojďme k
věci, ano?“

Hunter jasně chápal, že Paulsenova taktika spočívá v převzetí kontroly nad
jejich setkáním. Nechal je čekat – ne proto, že by neměl čas, ale protože čekání
podráždí a frustruje i ty nejklidnější jedince. Zaujal učebnicovou mocenskou
pozici vyslýchajícího – vestoje, zatímco všichni ostatní sedí. Nedošlo k žádnému
fyzickému kontaktu a Paulsen si úmyslně udržoval fyzický odstup od obou
detektivů, vytvářel tak neosobní atmosféru setkání, jako by vedl pohovor s
budoucím zaměstnancem. Paulsen si také dával pozor, aby zachoval stejně
klidný tón jako Garcia, ale přesto mluvil o maličko hlasitěji a rázněji na znamení
autority. Thomas Paulsen byl velice zkušený muž toho druhu, který není snadné
zastrašit. Hunter byl nanejvýš ochotný dovolit Paulsenovi hrát jeho hru…
prozatím.
„Už víte, proč jsme tady?“ zeptal se Hunter klidným hlasem, jehož síla v
decibelech úmyslně nedosahovala hostitelovy.
„Detektive Huntere, prosím rozhlédněte se kolem sebe.“ Paulsen zvedl obě
ruce dlaněmi vzhůru. „Tohohle všeho jsem nedosáhl jen díky šťastné náhodě, jak
už jste určitě zjistili ze spisu, který na mě máte. Jistě, mohl bych si před vámi
hrát na hloupého, pánové, a předstírat, že nevím, o co tady jde.“ Paulsen si se
znuděným výrazem upravil manžety košile pod sakem obleku.
„A pak se tvářit uraženě a ublíženě, když se konečně prozradí skutečný
důvod, ale podívejte…“ Na rtech mu znovu vytanul úšklebek. „Nemám tolik
času nazbyt. A vám by se ten váš určitě taky hodil, abyste si mohli ještě zaběhat
dokolečka.“
Garcia zvedl obočí a kradmo střelil pohledem po Hunterovi, který se opřel a
pohodlně zkřížil nohy.
„Proč myslíte, že běháme dokolečka?“ zeptal se Hunter.
Paulsen zaklonil hlavu a srdečně se zasmál. „Detektive, prosím vás… tohle
není sezení u psychoanalytika. Vaše ‚dvojsmyslné‘ otázky vás nikam nedovedou
a…,“ podíval se na hodinky, „… tik-tak, tik-tak, čas plyne… přinejmenším
vám.“
 Paulsen mluvil a tvářil se jako někdo, kdo nemá v životě jedinou starost.
Strčil obě ruce do kapes kalhot a přešel před svůj psací stůl. Než stihli Hunter
nebo Garcia zformulovat příští otázku, znovu promluvil.
„Ale dobrá, vyhovím vám, jenom pro tentokrát. Důvod, proč jste tady, je ten,
že vyšetřujete tuhle… mám to říct… ‚vraždu v internetovém přenosu‘? A
protože jednou z obětí byla Christina Stevensonová.“ Sjel očima z Hunterovy
tváře na Garciovu a pak zase zpátky k Hunterovi, načež sebejistě kývl.
„Ano, taky jsem se na to díval. Skvělé, že?“ Doprovodil otázku zasmáním.
Žádná odpověď.
Paulsen pokračoval.

„A vy běháte v kruhu, proto jste tady, v mé kanceláři. A jediný důvod, proč
tu jste, je ten, že nic nemáte… vůbec nic. Jsem jediná ‚zájmová osoba‘, kterou
máte na seznamu, neříká se to tak snad mezi vámi policajty?“ Sarkasticky se
usmál. „A jediný důvod, proč jsem ‚zájmová osoba‘, je ten, že článek napsaný
před několika měsíci slečnou Stevensonovou vám úplně zanedbatelně zapípal na
radaru. Kdybyste měli na seznamu někoho podstatnějšího, jakoukoli jinou
‚zájmovou osobu‘, mluvili byste teď s ním, s ní nebo s nimi, ne se mnou. Tohle
je návštěva z bezradnosti. Vy to víte a já to taky vím.“
„A proč si myslíte, že jsme ještě s nikým jiným nemluvili?“ zeptal se Garcia.
Paulsen se znovu zasmál. „Ten váš zoufalý výraz vás moc pěkně prozrazuje.“
Odmlčel se. Znovu se podíval na hodinky. „Ta vyhýbavá slova na vaší včerejší
tiskové konferenci.“ Bezstarostné pokrčení ramen. „Vypadáte a mluvíte
poraženecky… jako by vám došly možnosti. To vidí každý. A teď jste tady a
pokoušíte se mě hodnotit.“ Upravil si kravatu. „Takže dovolte, abych vám s tím
pomohl. Jsem rád, že je Christina Stevensonová mrtvá? Nesmírně. Mám špatný
pocit, protože ji mučili předtím, než byla zavražděná? Ani za mák. Mám
znalosti, IQ, prostředky a kuráž, abych něco takového udělal a pak zmizel v
kyberprostoru dřív, než si vůbec všimnete, co vás to praštilo? Na to můžete
vsadit poslední dolar. Znal jsem včerejší oběť? Možná ano, možná ne. Co by se
tím změnilo? Můžu stát za těmi vraždami? Možná. Vyhrožoval jsem někdy
Christině Stevensonové poté, co vyšel její článek? Snad. Chtěl jsem jí udělat ze
života peklo jako ona mně? Jednoznačně. Podařilo se mi to? Co na tom sejde? Je
mrtvá. Mockrát děkuju.“
Mrknul na ně. „Bude to všechno?“
„Ne tak docela,“ opáčil Garcia.
Z Paulsenovy sebestřednosti brněly Garciu zuby a měl co dělat, aby potlačil
hněv.
„Mohl byste nám povědět, kde jste byl včera mezi pátou a šestou
odpoledne?“
„Á!“ Paulsen zvedl ukazováček do vzduchu. „Veledůležitá otázka výskytu v
době vraždy. A tady to začíná být dobré, detektive.“ Vrátil ruce do kapes.
„Nebylo mi dobře, takže jsem odešel z kanceláře dřív. V tuto konkrétní dobu
jsem byl sám doma, u svého počítače, přihlášený na vybersmrt.com, a sledoval
jsem přenos jako tolik ostatních.“ Nový široký úsměv.
„A ještě než se zeptáte, ne, nemám alibi. Přál byste si mě zatknout?“
„V kolik hodin jste odcházel z kanceláře?“ zeptal se Garcia.
„Dost brzy.“ Další letmý pohled na hodinky. „Dovolte, abych se vás na něco
zeptal, pokud smím, detektive Huntere. Pokud jsem za těmihle interne-

tovými vraždami já, a jak už jsem řekl, je to možné, co vás vede k
domněnce, že byste mě byli schopni chytit?“
Ještě než Hunter stihl odpovědět, zazvonil Paulsenovi na stole telefon.
„Ach,“ pronesl omluvným tónem. „To mi pravděpodobně moje osobní
asistentka připomíná tu schůzi. Omluvte mě na vteřinu.“ Zvedl sluchátko,
chvilku poslouchal. „Děkuji vám, Joanne. Hned tam budu. Tady už jsme
víceméně skončili.“
Paulsen zavěsil a přistoupil ke dveřím kanceláře. Hunter a Garcia vstali.
Paulsen sáhl po klice, zarazil se a ohlédl se na oba detektivy. „Musím
přiznat, že tyhle internetové zabijácké přenosy jsou strašně zábavné, nemyslíte?“
Otevřel dveře. „Jestlipak budou už brzy vysílat další?“

„Co to sakra bylo?“ zeptal se Garcia, jakmile s Hunterem překročili práh
PaulsenSystems. Očividně už ho zmáhal hněv.
„Nejsem si docela jistý,“ odpověděl Hunter a ohlédl se zpátky na budovu.
„Ale čekal nás. Už nějakou dobu, řekl bych. Ten malý výstup, co nám
předvedl, byl moc dobře nazkoušený.“
„Jak to myslíš?“
„Skoro jsme se nedostali ke slovu, Carlosi,“ odpověděl Hunter. „Paulsen to
celé ovládal od chvíle, co jsme vstoupili do téhle budovy, natožpak do jeho
kanceláře. Nechal nás čekat tak dlouho, jak si přál, a určitě to bylo jen proto, aby
si zjistil, v jak zoufalé situaci ve skutečnosti jsme, ne proto, že by neměl čas. Ve
své kanceláři si pak velice rychle zjednal autoritu, od řeči těla až po tón hlasu.
Sám si kladl otázky a odpovídal na ně, a všechno měl dokonale načasované.
Určitě zadal osobní asistentce přesný čas, kdy chce ‚připomenout schůzi‘ po
telefonu. Právě proto se pořád díval na hodinky. Chtěl stihnout svůj scénář včas.
Sdělil nám jen to, co nám sdělit chtěl. A navzdory poněkud šokující a sugestivní
povaze toho, co říkal, byla jeho slova uvážená.“
„Uvážená?“
Hunter kývl. „Přesně věděl, co může a co nemůže říct. A nic z toho, co řekl,
není z naší strany stíhatelné. Každá inkriminující otázka, kterou si položil, byla
zodpovězena možná nebo snad. Hodně toho naznačil, ale nic nám neprozradil.“
„Měli bychom ho každopádně sebrat na základě pravděpodobnosti a nechat
ho chvíli posedět v cele, jen aby ta jeho arogantní prdel dostala nějakou lekci,“
poznamenal Garcia při odemykání auta.
„To si pravděpodobně přál, Carlosi.“ Hunter nastoupil a zavřel dveře.
„V tak mediálně zajímavém případu by to jemu i jeho firmě přineslo
výtečnou publicitu. Jeho právníci už určitě posedávají u telefonu a čekají na
zavolání. Kdybychom ho sebrali, byl by do hodiny zpátky ve své kalendáři, ale
nejdřív by jeho osobní asistentka kontaktovala všechny noviny a televizní
stanice, které by jí přišly pod ruku. Jeho zatčení by se označilo za akt nejvyššího
zoufalství z naší strany, zostudilo by policejní sbor a pro nás by to znamenalo
pořádný sprdunk shora, ne-li suspendování.“
„No,“ řekl Garcia, „mám z toho chlapa moc špatný pocit. Myslím, že
bychom ho měli nechat sledovat.“

„Je moc dobře připravený, Carlosi. Ví, že to udělat nemůžeme. Nemáme nic,
čím bychom požadavek ospravedlnili, jen jeho aroganci.“
„A pekelný vnitřní hlas.“ Garcia nastartoval auto a úzkostlivě si přejel dlaní
ústa. „Nedělá to snad tenhle vrah celou dobu – nehraje si s námi od začátku?
Vždycky je krok před námi. Jako šachista. Ještě neudělal ani jeden tah, aby si
předem nepromyslel, jak zareagujeme. A vypadá to, že se pokaždé trefí.“
Hunter neříkal nic.
„No, a přesně tohle nám teď udělal Paulsen.“
„Já vím.“
Hunterovi zazvonil v kapse telefon.
„Detektiv Hunter, vraždy.“
Okamžik naslouchal, pak ukončil hovor a pohlédl na Garciu. „Našli tělo
včerejší oběti.“
Garcia vytřeštil oči. „Kde?“
„V Maywoodu.“

Tělo našel stavební dělník, který rekonstruoval malý přízemní třípokojový
domek u Atlantic Bridge v Maywoodu. Vrah vložil oddělené paže do silného
pytle z černého plastu, tělo zabalil do dalších takových pytlů a všechno vyhodil
do středně velkého kontejneru na stavební suť, umístěného na zahrádce domku.
Média už tu byla v plné polní, a když Hunter a Garcia vystoupili z auta,
narazili na zeď pokřikovaných otázek a hromobití cvakajících fotoaparátů.
Žádný z detektivů nevěnoval hladové smečce reportérů ani pohled.
„Moc k vidění tu toho není,“ oznámil Mike Brindle, tentýž vedoucí forenzní
technik, který zpracovával dvě předchozí místa nálezu mrtvol, když se Hunter a
Garcia ocitli na zahrádce. Zjevně se už chystal k odchodu.
„Aspoň ne z forenzního hlediska. Vrah vůbec nevstoupil na pozemek.“
„Jak to?“ zeptal se Garcia.
„No, tělo bylo celé zabalené jako poštovní balík,“ vysvětloval Brindle.
„A pak hozené tamhle do toho kontejneru.“ Ukázal na jasně rudý kontejner
na konci zahrádky. Na pohled byl asi tři metry dlouhý, dva až dva a půl metru
široký a zhruba půldruhého metru vysoký. Napravo od něj stáli dva policisté v
uniformách.
Hunter, Garcia a Brindle se k němu vydali.
„Jak vidíte,“ pokračoval Brindle, „kontejner je přistrčený k zadní zdi
zahrádky, která je jen asi o čtvrt metru vyšší než samotný kontejner.“
„Vrah přijel do zadní uličky.“ Hunter už předem věděl, co se Brindle chystá
říct.
„Přesně tak,“ potvrdil Brindle. „Hezky tma, snadný přístup, nikdo
neotravuje. Zastaví vozidlo přímo za domem, vytáhne tělo a paže z auta a rychle
je hodí přes zeď do kontejneru. Hotovo. Zpátky do auta a je pryč. Celé mu to
nezabralo ani minutu.“ Brindle vytáhl z kapsy cigaretu, zapálil si ji, dal si
dlouhého šluka a při řeči vypouštěl kouř. „Vrah je učiněný plánovač.
Pravděpodobně jezdil pár dní kolem a hledal místo, kde odloží svou příští oběť.
Tenhle dům je na začátku ulice, dobře viditelný z obou stran, zepředu i zezadu.
Každý, kdo jede kolem, vidí, že je prázdný a že se přestavuje. Ten jasně červený
kontejner je taky zvenčí dobře vidět.“
„A protože se tu přestavuje,“ dodal Hunter, „vrah věděl, že pokud sem odloží
tělo pozdě v noci, najde ho nějaký pracovník hned další den.“

Brindle přikývl a znovu potáhl z cigarety. „Zadní uličku už jsme prověřovali.
Nic tam není. Pevný asfalt, žádné stopy pneumatik ani bot. Pár cigaretových
nedopalků a obalů od žvýkaček, ale nic přímo za domem. Moc bych nedoufal.“
Nahlédli do kontejneru – sádrokartony, kusy dřeva a cihel, polámané tašky ze
střechy, hadry a prázdné plechovky od barev.
„Co tělo?“ zeptal se Garcia.
„Na cestě ke koronerovi. Minuli jste se s ním o…,“ Brindle pohlédl na
hodinky, „… pětadvacet minut. Nemělo smysl prohlížet ho tady. Tělo bylo pěkně
zabalené. Pokud se dají najít nějaké forenzní stopy, budou přímo na mrtvole
nebo na vnitřní straně plastových pytlů. Lepší bude rozbalit je jaksepatří v
kontrolovaném prostředí.“
„A víš jistě, že je to naše oběť?“
„Bodejť že je to naše oběť.“ Brindle vyndal z tašky digitální fotoaparát.
Zapnul ho, přepnul na prohlížení fotek a podal Hunterovi. „Rozřízl jsem
plastový obal natolik, aby bylo vidět hlavu.“
První snímek byl detail mužova obličeje. Oči už začaly zapadat do lebky a
pokožka na obličeji a krku nabyla zelenavě modré barvy, takže vypadal jako
mimozemšťan nebo rekvizita z filmového hororu, ale ještě pořád zbývalo dost
zřetelných rysů, aby ho Hunter a Garcia poznali. Zvolna prolistovali zbytek
fotografií – ještě několik detailů, po nichž následovalo pár snímků z větší
vzdálenosti.
„Pošlu vám je e-mailem, hned jak se vrátím do laborky.“ Brindle se znovu
podíval na hodinky.
„Kdo našel tělo?“ Hunter vrátil fotoaparát forenznímu technikovi.
„Stavbař, co přestavuje dům.“ Brindle ukázal pravým ukazováčkem. „Je v
kuchyni s jedním strážníkem.“
Hunter kývl a obrátil se ke Garciovi. „Máme něco z těch vytištěných fotek
oběti, co jsme včera předali médiím?“
„Máme jich pár v autě, ano.“
„Skvělé, ať pár kluků v uniformách obejde tuhle ulici a taky nějaké v okolí.
Možná byla oběť místní. Možná si právě proto vybral vrah k odložení těla tenhle
dům.“
„Řeknu jim.“ Garcia už byl na cestě ven.

Vyptávání dům od domu nepřineslo žádné výsledky. Nikdo ze sousedů ani
obchodníků v okolí nemohl poskytnout žádné informace stran totožnosti oběti.
Mnozí z nich už viděli její fotografii v ranních novinách, nebo, co horšího,
sledovali den předtím vrahovo vysílání.
Garcia vyslechl stavebního dělníka, který našel tělo. Byl to silák, třicátník s
tetovanými pažemi, oholenou hlavou a huňatým blond knírem. On a jeho otec
vlastnili malou firmu na stavební renovace, ve které pracoval, a dělal tu samou
práci už patnáct let. Na tomto domě pracoval teprve pět dní a očekávalo se, že
nejpozději za čtyři dny by rekonstrukce měla být hotová.
Dům patřil malému developerovi Akilu Banerjeemu, který poslední čtyři
roky investoval do nepoužívaných a zkonfiskovaných nemovitostí, lacino je
rekonstruoval a prodával s nevelkým ziskem.
Majitel nemovitosti ani stavební dělník nic nevěděli. Také měli pevné alibi
na uplynulou noc i na dobu, kdy vrah včera telefonoval Hunterovi. Když se však
Hunter vracel s Garciou zpátky k autu, zazvonil mu znovu telefon. Tentokrát to
byl Mario Perez, detektiv z oddělení vražd.
„Roberte, myslím, že jsme identifikovali oběť.“
„Poslouchám.“
„Jsi ve svém autě?“ zeptal se Perez.
„Ne, v autě detektiva Garcii.“
„Fajn, posílám ti hned mailem pár fotek.“
Hunter přepnul telefon na hlasitý poslech a pomocí policejního počítače v
autě se přihlásil na svůj e-mail.
„Tisk a média oslovily lidi a ti nám sem volají celý den,“ vysvětloval Perez.
„Jak se dalo čekat, většinou to jsou pošuci, lidi, co na sebe chtějí upozornit,
anebo takoví, co si nejsou na sto procent jistí, však víš, jak to chodí – až na
jednoho.“
„Pokračuj.“
„Před dvěma hodinami volal majitel restaurace jménem Paolo Ghirardelli.
Patří mu pizzerie v Norwalku. Mluvil jsem s ním já. Byl si absolutně jistý, že ten
muž na fotce, co dneska vyšla v novinách, je jeden z jeho číšníků – Ethan Walsh.
Už dva dny nepřišel do práce. Ani nebere telefon. Pan Ghirardelli patří k těm
hrdým Italům, co mají na zdi v restauraci zarámované fotografie všech, kteří u
nich pracují, včetně kuchyňského personálu. Poslal mi mailem fotografii Ethana
Walshe a… můžeš se přesvědčit sám.“
Hunter otevřel e-mail a první ze tří příloh – barevnou fotografii třicátníka s
oválným obličejem, bambulovitým nosem, baculatými tvářemi, tenkým obočím
a krátkými tmavými vlasy. On i Garcia na ni dlouhou chvíli mlčky zírali a
reflexivně, ale ne proto, že by to bylo zapotřebí, ji porovnali s vytištěnou
momentkou, kterou už několik hodin ukazovali v ulicích. Ani jeden neměl
sebemenší pochybnost.
„Je to on,“ řekl nakonec Garcia. „Nebo jeho jednovaječné dvojče.“
 „Ethan Walsh nemá žádné sourozence,“ poznamenal Perez. „Už jsem ho
předběžně prověřil. To je v té druhé příloze e-mailu. A ukázalo se, že býval
zdatný počítačový programátor.“
„On byl zdatný počítačový programátor?“ opakoval Garcia.
 „Přesně tak.“
„Proč dělá zdatný počítačový programátor číšníka v pizzerii v Norwalku?“
„Když otevřeš druhou přílohu, najdeš tam oficiální a detailní záznamy o
Ethanu Walshovi,“ odvětil Perez a Hunter už klikal. „Třetí příloha je narychlo
pořízený výběr z několika článků, co jsem o něm našel na internetu. Tím získáte
lepší představu, proč hodil programování počítačových her za hlavu.“
„Skvělá práce, Mario.“ Hunter rychle přejel očima seznam faktů. „Mohl bys
pokračovat a vyhrabat na toho Ethana Walshe všechno, co se dá?“
„Už na tom dělám. Než se vrátíte, měl bych toho mít víc.“
„Díky.“ Hunter ukončil hovor.
Registrovaná adresa Ethana Walshe byla v činžáku v Bellflower, první čtvrti
na západ od Norwalku. Poznámka pod čarou na konci e-mailu, který detektiv
Perez poslal Hunterovi, uváděla, že Perez pro jistotu už kontaktoval policejní
stanici v Bellflower a požádal, aby poslali hlídku v policejním voze, ať u Ethana
Walshe zaklepe. Nikdo neotevřel.
Na faktografickém přehledu se nalézalo také jméno, adresa a telefonní číslo
Walshova domácího – pana Stanislawa Reubena. Hunter mu neprodleně zavolal
a pan Reuben prohlásil, že se s nimi může za hodinu sejít na adrese Ethana
Walshe.

Hunter a Garcia dorazili do Bellflower v jižním Los Angeles, právě když nad
Venice Beach začínalo zapadat slunce. Bytový komplex, kde bydlíval Ethan
Walsh, tvořila jedna stará a špinavá cihlová budova, která naléhavě potřebovala
několik oprav, stojící na konci nevábné ulice.
Pan Stanislaw Reuben, Ethanův domácí, čekal na detektivy u vchodu do
vstupní haly budovy. Čišela z něj nepřehlédnutelná sešlost, zdůrazněná
nepadnoucím oblečením, poďobaným obličejem a rtem zhyzděným jizvou. Jeho
hrdelní hlas zněl jako vystřižený z filmového hororu.
„Připadal mi docela povědomý, když jsem ho viděl dneska ráno v novinách,“
pravil pan Reuben poté, co se mu Hunter a Garcia představili. „Měl jsem
podezření, že by to mohl být někdo z mých nájemníků, ale těžko mít jistotu.
Mám jich moc a vídám je vlastně jen jednou dvakrát do roka. Většina mých
nájemníků mi posílá předem datované šeky vždycky na pár měsíců. Připadá mi
to tak jednodušší.“
„A takhle platil nájem i pan Walsh?“ otázal se Garcia.
„To tedy ano.“ Pan Reuben ukázal v úsměvu zanedbané zuby.
„Jak dlouho je vaším nájemníkem?“ pokračoval Garcia.
 „Vůbec ne dlouho. Teprve něco přes půl roku. A působil jako milý nájemník.
Tichý, žádné stížnosti…“ Pan Reuben se párkrát štípl do levého lalůčku.
„Je to on, viďte? Ten člověk, co ho zabili na internetu? To byl můj nájemník,
pan Walsh, viďte?“ Působil opravdu nadšeně.
„V téhle chvíli si tím nemůžeme být jisti,“ odvětil Garcia.
„Myslíte, že se mnou budou dělat interview do televize?“ Jeho nadšení
narůstalo. „Ještě jsem nikdy nebyl v televizi.“
„A to zas není úplně špatně,“ poznamenal Garcia a ukázal na budovu.
„Půjdeme?“
Domácí svým klíčem odemkl dveře do haly a uvedl detektivy dovnitř.
Stísněný prostor páchl kočičí močí a ještě něčím štiplavým.
Garcia nakrčil nos a očima rychle přejel zšeřelou halu, jako by očekával, že
se mu podaří identifikovat zdroj zápachu.
„Doporučuju jít po schodech,“ řekl pan Reuben. „Ten výtah je hodně malý a
fakt bych to neriskoval, jestli mi rozumíte.“
Schodiště bylo špinavé a tmavé, stěny až nahoru zdobila graffiti. Ve čtvrtém
patře je pan Reuben vedl dlouhou a špatně osvětlenou chodbou. Pach

kočičí moči z přízemní haly se vznášel i tady, ale bylo v něm cosi odporně
hnilobného, co nutilo oba detektivy zatínat zuby.
Domácímu to zjevně nevadilo.
„Už jsme tady,“ řekl, když se ocitli u dveří ve třech čtvrtinách chodby,
označených číslem 4113. Pan Reuben odemkl a otevřel dveře. Se zavřenými
okny a zataženými závěsy tonula místnost před nimi v šeru a nahromaděné vedro
působilo dojmem vězeňské cely, ještě než vstoupili dovnitř.
Pan Reuben rozsvítil a odhalil tak malý obytný prostor s maličkou
kuchyňkou na levé straně. Místnost byla zařízena stroze. Byl tam starý dřevěný
stůl, čtyři dřevěné židle, malé stereo, pohovka s květovaným přehozem,
přenosný televizor a komoda, na níž bylo rozmístěno několik rámečků s
fotografiemi. Nebyly tu žádné viditelné známky nepořádku. Stěny byly holé, až
na fotografii Ethana Walshe s holčičkou, která vypadala asi na tři roky.
„Ložnice a koupelna jsou tady,“ ukázal pan Reuben na protější dveře. Hunter
a Garcia si navlékli rukavice.
„Mohl byste počkat venku?“ požádal Garcia domácího. „Nevíme, jestli tu
nejsou nějaké důkazy, ale pokud jsou, rád bych omezil riziko jejich
kontaminace.“
Pan Reuben se zklamaným výrazem o krok ustoupil. „Samozřejmě. Chápu.
Budu hned tady, kdybyste mě potřebovali.“
První, čeho si Hunter a Garcia v úzkém obývacím pokoji všimli, byl laptop
Ethana Walshe na dřevěném stole. Na horním okraji obrazovky byla přicvaknutá
webkamera.
Hunter vyndal z kapsy dva velké sáčky na důkazy a vložil do nich laptop,
webkameru a všechny kabely od počítače.
Garcia mezitím procházel fotografie na komodě. Byly dohromady čtyři. Na
všech byl Ethan Walsh se svou dceruškou. V zásuvkách se našlo několik knih a
časopisů, všechny o počítačovém programování, a obrovské množství knížek
komiksů. V kuchyni byl trochu nepořádek, ale ne větší, než se dal čekat od
nezadaného muže, který žije sám. Lednička obsahovala několik hotových jídel k
ohřátí v mikrovlnce a spoustu piv.
Hunter nechal Garciu, aby se ještě trochu porozhlédl po obývacím pokoji, a
sám se věnoval zbytku bytu. Koupelna byla jako krabička od sardinek s
popraskaným sprchovým koutem a záchodem, jinak tam nic moc nebylo.
Ani ložnice nebyla o mnoho větší. Postel byla přistrčená bokem ke stěně
proti dveřím, přímo pod malým oknem, a i tak zbývalo jen velmi málo prostoru
k manévrování. Kromě neustlaného lůžka tu byla jen skříň s posuvnými dveřmi
a noční stolek s lampou.
Hunter se podíval pod postel – dva prázdné kufry. Ve skříni našel košile,

trička, džíny, kalhoty, saka, dva páry tenisek, jeden pár společenské obuvi a
dvě kartonové krabice plné videoher. V Ethanově ložnici byl nepořádek, ale jen
v rámci toho, co se dalo očekávat. Ani tady nic nenasvědčovalo nějakému
narušení zvenčí.
Hunter se vrátil do obývacího pokoje, kde stál Garcia vedle nepohodlné
pohovky a listoval v něčem, co mohl být zápisník nebo diář. Právě když Hunter
vstoupil do místnosti, Garcia se zarazil a svraštil čelo nad stránkou, kterou četl.
Hunter ten výraz znal. „Co tam máš?“ Garcia vzhlédl a usmál se.
„První pojítko.“

Muž s prázdným košíkem kráčel dlouhou uličkou s ovocem a zeleninou v
supermarketu už potřetí a stále se nebyl schopný rozhodnout, co má vzít. Znovu
se zastavil u pomerančů, jeden zvedl, přiložil ho k nosu a vdechoval jeho
intenzivní aroma. Měl pomeranče opravdu rád, ale stejně dosud nevložil do
košíku ani jeden. Popošel o dva kroky dál a zastavil se u hojného a různorodého
výběru jablek. Nejradši měl jablka Fireside, ale ta se v Los Angeles těžko
sháněla, daleko populárnější byla na Středozápadě. To mu však moc nevadilo,
protože Pink Pearls mu chutnala stejně a pěstovala se v severní Kalifornii, takže
v Los Angeles se jich všude dalo koupit habaděj. Dlouhou chvíli držel jedno v
ruce a odolával pokušení zakousnout se do něj hned na místě. Vrátil jablko a
popošel dál, k dalšímu ovoci.
Nerozhodný muž měl na sobě tmavomodré sako, nehodící se ke světlým
kalhotám. Boty měl ošoupané, léta nošené. Vlasy si volně sčesal dozadu, ale jen
pomocí prstů, a s dvoudenním strništěm vousů vypadal o trochu starší, než ve
skutečnosti byl.
Kolem vystavených borůvek prošel muž bez zastavení. Neměl rád jejich
zrnitou strukturu a nikdy mu nebyly dost sladké. A navíc byly borůvky příliš
drahé. Zauvažoval nad koupí hrušek, broskví nebo nektarinek, ale nakonec
znovu pokračoval v cestě, aniž dospěl k rozhodnutí.
Na konci uličky se zastavil, ohlédl se a vzdychl zklamáním. Vsunul ruku do
kapsy kalhot, sevřel v prstech všechny peníze, co měl, vytáhl je a znovu
přepočítal. Neměl jich moc, jenom na těch pár položek, které si v duchu zapsal
na seznam. Jednou z nich bylo ovoce, jen kdyby se dokázal rozhodnout které.
Vrátil peníze do kapsy a zvolna se vracel na začátek uličky. Přitažlivá žena, ještě
ne třicetiletá, pečlivě vybírala pomeranče a vkládala je do malého průhledného
plastového sáčku. Muž se zastavil vedle ní a po několika vteřinách po jednom
pomeranči bojácně sáhl.
„Tyhle jsou skvělé,“ pronesla žena nadšeně. Muž se plaše usmál.
„Tuhle jsem jich pár koupila,“ pokračovala žena. „A tak sladké pomeranče
už jsem dlouho neměla.“
„Vážně?“ opáčil muž a zaujatě pozoroval pomeranč ve své ruce.
„Věřte mi.“ Zarazila se a pohlédla na něj. Má laskavé oči, pomyslela si.

„Je to, jako by byly napuštěné cukrem nebo medem nebo tak něco. Měl byste
ochutnat.“
A tak bylo rozhodnuto.
Muž se usmál a radostně přikývl. „Tak jo, asi je tedy zkusím.“ Vložil si dva
pomeranče do nákupního košíku. Víc než dva si nemohl dovolit.
Několik minut poté už měl muž konečně nakoupené všechny položky ze
seznamu, který nosil v hlavě. Spokojený sám se sebou vyšel ze supermarketu;
všechno si nesl v hnědé papírové tašce. Když se ocitl v přítmí na parkovišti,
zarazil se a vypadal trochu zmateně. Rozhlédl se nalevo, pak napravo, snažil se
rozhodnout, kudy má jít. Když se otočil doprava, hnědá papírová taška, kterou
nesl, se u dna roztrhla. To málo potravin, co v ní měl, se rozsypalo po zemi a
rozkutálelo se mu kolem nohou. Dva pomeranče, které koupil, se začaly kutálet
každý jiným směrem.
„Do prdele!“ zašeptal a hnal se za prvním jako kočka za tenisákem. Konečně
se mu ho podařilo sebrat, rychle se otočil a rozhlédl se po tom druhém.
Zpozoroval ho, právě když se kutálel pod zaparkované SUV. Zčistajasna se
odkudsi vynořila noha a zastavila ho.
Muž vzhlédl a uviděl ženu, se kterou se prve setkal u vystavených
pomerančů. Sklonila se a sebrala ovoce ze země. „To je ale tulák, co?“ Usmála
se.
Muž pohlédl na ni, pak na roztrženou tašku a na zbytek svých potravin na
zemi.
„To je k vzteku, když se to stane, viďte?“ pronesla. „Nemůžu uvěřit, že
tenhle supermarket ještě používá papírové tašky. Je to šmejd a ani moc
neprospívají životnímu prostředí.“
Muž nevěděl, co říct, a tak neřekl nic. Bojácně začal sbírat svoje věci.
„Počkejte, pomůžu vám,“ řekla a posbírala polovinu předmětů, mimo jiné i
sklenici s kávou. „Máte štěstí, že se nerozbila.“
Muž přikývl a říkal si, že měl taky štěstí, když si nevybral jablka místo
pomerančů. Ta by se určitě potloukla.
„Děkuju,“ řekl nakonec a snažil se pobrat věci, které mu posbírala, ale neměl
dost rukou.
„To nic. Můžu vám s tím pomoct,“ řekla. „Máte auto?“
Muž kývl. „Hned tamhle.“ Ukázal na svoje auto, které stálo o kus dál na
parkovišti.
„Bydlíte někde blízko?“ zeptala se, když vykročili k mužovu autu.
„Ne moc daleko, a vy?“
„Pár bloků odtud.“
Muž kývl. „Jé!“ řekl po několika vteřinách, jako by si právě něco uvědomil.
„Nechtěla byste svézt domů?“

Znovu se usmála. „Kdepak, auto mám zaparkované hned tamhle. To SUV, co
se vám pod ně málem zakutálel pomeranč. Ale stejně děkuju za nabídku.“
Když se ocitli u mužova auta, odemkl a otevřel zadní dveře. „Můžete to
prostě všechno dát na zadní sedadlo, kdybyste byla tak hodná.“
„Jasně,“ odvětila žena.
Když ukládala potraviny, jeden z pomerančů se jí skutálel ze sedadla na
podlahu. Hbitě vyrazila za ním, natáhla ruku a podařilo se jí ho zastavit těsně
předtím, než zmizel pod sedadlem řidiče.
„Tohle je opravdu tulák,“ pomyslela si.
Zčistajasna za sebou ucítila pohyb. Mírně se pootočila a ohlédla se přes
pravé rameno. Muž stál přímo za ní. Vlídný výraz v jeho očích se změnil v cosi
mnohem temnějšího. Usmíval se způsobem, který ji vyděsil. Když promluvil,
zněl i jeho hlas jinak – klidně, ale bylo v něm ledové ostří, které jí vyrazilo dech.
„Copak vám nikdo neříkal, že se nemáte bavit s cizími lidmi?“

Příští ráno přineslo první podzimní průtrž. Obloha potemněla těžkými
mračny a denní světlo jako by svádělo předem prohranou bitvu, když se jimi
snažilo proniknout. Studený vítr od severu přinesl do Los Angeles atmosféru
listopadového Winnipegu.
Pro Huntera, Garciu a kapitánku Blakeovou začal den setkáním v Hunterově
kanceláři. Žádný z nich nevypadal, že by toho v noci moc naspal.
„Tak jo.“ Kapitánka Blakeová si oběma rukama zastrčila rozpuštěné vlasy za
uši. „Než začneme mluvit o něčem jiném, potřebuju vědět, co to mělo být s tím
Thomasem Paulsenem?“ Hlas jí zbarvila stopa podrážděnosti.
Odpovědi se nedočkala hned, ale čela obou detektivů se přesně ve stejnou
chvíli tázavě svraštila.
„Pozdě večer mi volal policejní náčelník,“ vysvětlovala kapitánka Blakeová,
„a ten měl zase včera dva samostatné telefonáty, jeden od kalifornského
guvernéra a druhý od starosty Los Angeles. Vy dva jste podle všeho obtěžovali
jistého pana Thomase Paulsena, softwarového milionáře, který čirou náhodou
přispívá značnými financemi na politické kampaně obou těch pánů.“
„Obtěžovali?“ uchechtl se Garcia.
„Tohle slovo tam padlo,“ potvrdila kapitánka.
„Sotva jsme se dostali ke slovu, kapitánko.“ Garcia se pracně snažil zachovat
klid. „Jen co jsme včera vstoupili do jeho kanceláře, spustil na nás předem
připravený proslov. Když skončil, vyhodil nás. A nic víc se nestalo. Myslím, že
jsme nestihli položit ani jednu otázku.“
„A co jiného na něj máte, než že byl subjektem článku, který napsala
Christina Stevensonová, naše druhá oběť?“
Okamžik váhání.
„Prošetřujeme možnost, že Thomas Paulsen vyhrožoval Christině
Stevensonové potom, co ten článek vyšel,“ řekl nakonec Garcia.
„Prošetřujete,“ opakovala kapitánka. „Jako že ještě nemáte žádný důkaz.“
 „Zatím ne,“ připustil Garcia. „Ale kdybyste tam byla, tak byste to chápala,
kapitánko. Všechno kolem Thomase Paulsena smrdí. A sakra jistě zapadá do
profilu. Sám to řekl. Je dost inteligentní. Má prostředky a znalosti kyberprostoru,
aby to realizoval. Je arogantní a stejně smělý, jako je vrah do telefonu, ne-li víc.
A přiznal, že ho velmi potěšilo, když Christina Stevensonová zemřela tak, jak
zemřela. Necítíte z toho psychopata?“

„Je vedlejší, jestli cítím psychopata, psí sračky nebo růže,“ odsekla kapitánka
Blakeová podrážděně. „Potřebujeme pravděpodobnou kauzu. A to byste měli
vědět i beze mě. Arogantní…? Samozřejmě že je arogantní. Je nesmírně bohatý.
Politici mu zobou z ruky a vede hodně velkou, vlivnou a úspěšnou firmu. To mu
dává moc, spoustu moci. Každý, kdo má takovou moc, začne být nevyhnutelně
arogantní a na hony vzdálený tomu, čemu my pouzí smrtelníci říkáme skutečný
svět. A to byste taky měli vědět i beze mě. Tenhle Paulsen má dostatečnou moc a
styky, aby nám u každého vyšetřování prásknul dveřmi před nosem. Luskne
prsty, a vy dva budete hodně dlouho šlapat chodník. Luskne podruhé, a já budu
patrně přeložená do nějaké ,Zakopané Prdele‘ někde v Severní Dakotě.
Rozumíte tomu, co vám říkám?“
Hunter a Garcia mlčeli.
„Dovolte, abych se vás na něco zeptala,“ pokračovala kapitánka.
„Prošetřujete ještě někoho, kdo byl také subjektem některého z dalších článků
Christiny Stevensonové? Neříkejte mi, že Thomas Paulsen je jediný, koho kdy
naštvala.“
„Ne,“ odpověděl Hunter. „Momentálně nikoho jiného neprošetřujeme.“
Garcia zvedl ruku. „Počkejte vteřinu, vy nám zatápíte za to, že děláme svou
práci, kapitánko?“
„Ne,“ vyprskla kapitánka a maličko přitom zvýšila hlas. „Zatápím vám,
protože oni zatápějí mně, a já takové zatápění vždycky předávám dál. Taky vám
zatápím, protože tenhle Paulsen bez problémů vkládá velkou část svých peněz
do politických kampaní a tím pádem si koupí i oheň pekelný, když bude chtít
tomuhle oddělení zatopit.“
„Takže?“ ozval se Hunter. „Starosta a guvernér tvrdí, že boháči nezabíjejí
lidi?“
„Ne.“ Kapitánka se na něj zamračila. „Oni tvrdí, že byste měli mít v zásobě
něco hodně podstatného, než znovu půjdete zaklepat na dveře Thomase
Paulsena, protože jinak přijdou o velice významného přispěvatele na své
politické kampaně před příštími volbami a nás čeká žaloba, vedle které bude
případ Rodneyho Kinga vypadat jako legrácka z mateřské školky.“ Odmlčela se,
chvilku se vzpamatovávala a její hlas se vrátil do normální polohy. „Koukejte,
vím, že tady všichni jen děláme svou práci. Znáte mě dost dobře, abyste věděli,
že zvysoka kašlu na to, kdo je Thomas Paulsen nebo koho má pod palcem, ale
pravda je taková, že s tímhle chlapem budeme muset jet podle předpisů, protože
jestli nepojedeme a sebemíň to poděláme, náčelník mi zaručil, že příští práce,
kterou budeme my tři konat, bude zahrnovat kartáč, klozetovou mísu a lidské
výkaly. Už máte představu?“
„Ano,“ odvětil Garcia. „A ta představa pekelně smrdí, kapitánko.“

„No, takhle smrdí moc a politika, a vy víte stejně dobře jako já, že policejní
sbor se v ní topí a nikdo z nás proti tomu nemůže nic udělat. Takže ho sakra
prošetřujte, jak chcete, ale pěkně podle předpisů. Jestli na něj najdete ještě něco
jiného než ten článek, co o něm napsala Christina Stevensonová, přijďte s tím
nejdřív za mnou. Nic víc nežádám.“
Kapitánka ukončila téma a přistoupila k tabuli s fotografiemi. „Tak jo, jdeme
dál. Třetí internetová oběť: prý už se našlo tělo.“ Zapátrala očima po tabuli, ale
žádné nové fotografie nenalézala.
„Našlo se včera,“ potvrdil Garcia. Pak popsal, jak bylo tělo oběti zanecháno
ve stavebním kontejneru za soukromou nemovitostí v Maywoodu.
„Tělo už bylo na cestě ke koronerovi, když jsme tam dorazili. Výsledky
pitvy a fotografie bychom tu měli mít každou chvíli.“ Dvakrát klikl na cosi ve
svém počítači. „Z forenzního nám včera večer poslali e-mail se všemi snímky
těla, co pořídili in situ na ‚místě nálezu‘. Jenom jsem ještě neměl čas je
vytisknout a připíchnout na tabuli.“ Znovu dvakrát klikl a tiskárna na okraji jeho
stolu ožila.
„Oficiálně potvrzená totožnost?“ zeptala se kapitánka.
Garcia přikývl. „Manželka a dcera oběti žijí v Seattlu. Nedávno se rozvedli.
Jeho rodiče žijí v Iowě, ale získali jsme přístup do jeho bytu v Bellflower
prostřednictvím domácího. Analýza otisků prstů na předmětech v jeho bytě a na
těle nalezeném v Maywoodu prokazuje stoprocentní shodu.“
„Tak kdo to tedy je?“
„Jmenuje se Ethan Walsh,“ odvětil Hunter a podal jí kopii fotografie, kterou
majitel pizzerie poslal detektivu Perezovi.
Kapitánka Blakeová sjela pohledem k fotografii a okamžitě ho poznala. Ani
ona nebyla schopna zapomenout jeho tvář. Nesmělý úsměv, který měl na tomhle
obrázku, se vůbec nepodobal vyděšené tváři zkřivené bolestí, jak si ji
zapamatovala.
„Co je zač?“ Málem jí selhal hlas.
Hunter v rychlosti shrnul všechno, co o Ethanu Walshovi až dosud zjistili.
Kapitánka Blakeová všechno vyslechla mlčky a ozvala se, teprve až když Hunter
skončil. „Máme něco na toho jeho bývalého partnera, pana Nelsona, jmenuje se
tak? Taky je to vynikající počítačový programátor, ne?“ Vrátila
fotky Hunterovi.
„Přesně tak,“ potvrdil Hunter. „Brad Nelson. Ještě o něm shromažďujeme
informace, ale je s největší pravděpodobností čistý. Před deseti měsíci se
odstěhoval zpátky do Kanady.“
Garcia vzal sjetiny z tiskárny a pečlivě je připichoval na tabuli s
fotografiemi. Kapitánka přistoupila blíž, aby lépe viděla. Při pohledu na detailní
snímky

tváře oběti, trčící z bytelného plastového pytle, ucítila, jak jí žaludeční
kyselina stoupá ze žaludku do hrdla a do úst. Rychle sáhla do kapsy pro
mentolku.
„Říkali jste, že jste byli v bytě oběti.“ Kapitánka Blakeová se konečně
otočila k detektivům. „Našli jste něco?“
„Našli jsme jeho laptop,“ informoval ji Garcia. „Ale je chráněný heslem.
Nechali jsme ho u Dennise Baxtera na oddělení počítačové kriminality. Snaží se
do něj dostat.“
Kapitánka Blakeová bez valného nadšení kývla.
„Ale taky máme tohle.“ Garcia se vytasil se zápisníkem, nalezeným v bytě
Ethana Walshe.
„A co to je?“
„Staromódní adresář s telefonními čísly,“ vysvětloval Garcia. „Čím víc
děláte do technologií, tím líp zřejmě víte, že se všechno může katastrofálně
podělat. Vypadá to, že Ethan Walsh si písemně zaznamenával, odhaduju,
všechna čísla, co měl v adresáři mobilu.“
Kapitánka Blakeová přikývla. Taky to tak dělala. „Fajn, a…?“
Garcia jí podal zápisník, už otevřený na konkrétní stránce. „Páté jméno
odshora,“ řekl.
Kapitánka sjela zrakem po stránce, zarazila se, maličko vykulila oči.
„Christina Stevensonová?“ Přečetla jméno nahlas, pak prudce vzhlédla k oběma
detektivům. „To je ta samá Christina Stevensonová?“ Ukázala na tabuli s
fotografiemi. „Vrahova druhá oběť?“
 „Ta samá,“ souhlasil Hunter. „To je číslo jejího mobilu.“
„Pamatujete si, že jsme mobil Christiny Stevensonové přinesli z jejího domu,
viďte?“ zeptal se Garcia.
„Jeho číslo je i v jejím adresáři.“ Kapitánka to formulovala napůl jako
otázku, napůl jako konstatování.
„Je,“ potvrdil Garcia. „Prověřili jsme záznam jejích telefonátů, ale sahá jen
tři týdny zpětně. Za to období Ethanu Walshovi nevolala, ani on jí.“
„Máte jeho mobil?“ zeptala se.
„Ne,“ odvětil Garcia. „V jeho bytě nebyl. Kontrolovali jsme to u operátora, a
telefon je vypnutý. Už jsme si vyžádali telefonní záznamy za poslední tři měsíce,
jeho i její. Snad bychom je mohli mít ještě dneska, nebo snad zítra. Momentálně
nevíme, jestli byli přátelé, známí nebo jestli Ethan Walsh figuroval v některé z
reportáží slečny Stevensonové.“
Kapitánka Blakeová se znovu zaměřila na telefonní seznam.
„Většinu noci jsem strávil četbou všech článků, co Christina Stevensonová
napsala pro Los Angeles Times za poslední dva roky,“ oznámil Hunter.
„Dohromady je jich šest set šedesát devět. V žádném z nich se nevyskytuje

jméno Ethana Walshe. Už jsem znovu kontaktoval bývalou editorku slečny
Stevensonové ze společenské rubriky. Jméno Ethan Walsh nikdy neslyšela.“
„Myslíte, že mohl být informátor?“ zeptala se kapitánka Blakeová. „Myslím
jako zdroj?“
Hunter mírně pokrčil rameny. „Je to možné. Taky jsem ji požádal o kopie
všech článků, co slečna Stevensonová napsala, dokud pracovala pro černou
kroniku.“
„Pro černou kroniku?“ opakovala kapitánka.
„Než se stala společenskou reportérkou, strávila Christina Stevensonová
devět měsíců v rubrice černé kroniky. Vím, že je to už dávno, ale stejně bych rád
prošel taky všechny tyhle články. Někdy během dneška bych je měl dostat.“
Kapitánka začala listovat telefonním seznamem Ethana Walshe.
„Jestli hledáte jméno první oběti,“ ozval se Garcia, „Kevina Lee Parkera, tak
to tam není. Už jsme se dívali.“
Zarazila se a chvilku uvažovala. „Jo, ale tohle ukazuje na to, že
přinejmenším dvě oběti se navzájem znaly. Ve městě, které má kolem dvanácti a
půl milionu obyvatel, to nemůže být náhoda. Tenhle vrah si nevybírá oběti jen
tak nahodile.“

 První, co ji napadlo, když konečně přišla k sobě, bylo, že smrt vůbec
neodpovídá jejímu očekávání.
Potom, jak se jí zvolna vracely smysly, si uvědomila, že smrt se jí dosud
nezmocnila, a pak přišla bolest – zaplavila ji jako předávkování drogami. Bylo
to, jako by měla všechny kosti a svaly v těle rozmlácené a potom překroucené. V
hlavě jí pulzovalo tak zuřivě, až skoro nemohla ani dýchat. Cítila, jak jí krev
duní v uších takovou silou, až byla přesvědčená, že jí prasknou bubínky. Zvolna
zasténala a přitom se snažila najít v sobě sílu, aby vstříc té bolesti otevřela oči.
Tehdy zas uslyšela jeho hlas a už jen jeho zvuk jí vehnal prudkou vlnu
strachu do všech atomů v těle.
„Nebraň se tomu. Nezkoušej se pohnout. Jen se snaž uvolnit.“ Tón měl
klidný, bez emocí, odtažitý.
Nebyla schopna potlačit výkřik strachu, který jí splynul ze rtů. Muž čekal.
Pokusila se mžiknout, otevřít oči, říkala si, že nesmí panikařit, ale strach už ji
halil jako rubáš. Lapala po vzduchu, hyperventilovala.
Znovu promluvil.
„Zhluboka se nadechni a snaž se zůstat klidná.“ Další zalapání po vzduchu.
„Vím, že jsi vyděšená. Chápu, že zrovna teď ti to připadá těžké, ale jen
dýchej a panika brzy přejde.“
Snažila se poslechnout.
Konečně se jí podařilo otevřít oči, aby jim umožnila pozorovat okolí, ale v
místnosti panovala převážně tma. Jediné světlo přicházelo z velice slabého
rohového osvětlení kdesi v dálce. Vzduch byl zatuchlý, silně páchl starým
senem, dezinfekcí a ještě něčím, co nepoznávala. Něčím nasládlým a odporným.
Muže neviděla, ale slyšela jeho dech a vnímala jeho tísnivou přítomnost.
Zvolna si uvědomovala, že se nemůže pohnout. Seděla v nějakém těžkém,
tvrdém a nepohodlném křesle. Zápěstí měla přivázaná k područkám – kotníky
pevně připoutané k nohám křesla. Trup a hlavu neměla připoutané, což jí
umožňovalo mírně pootáčet tělem ze strany na stranu. Pomalu to udělala.
Nejdřív doleva, potom doprava, ve snaze lépe pochopit prostor. Teprve teď si
všimla, že je nahá.

Znenadání ji přemohlo náhlé zoufalství nad tím, jak je zranitelná, odhalená a
křehká. Chtěla si zachovat sebeovládání. Chtěla projevit sílu a odhodlání, ale
přesně v tom okamžiku strach zvítězil v boji a ona mimovolně začala vzlykat.
„Neděláš, co jsem ti řekl,“ ozval se znova mužův chladný hlas.
Žena nedokázala potlačit vzlyky. Cítila, jak se jí v očích hromadí slzy, a
pevně je zavřela, silou vůle se snažila slzy potlačit.
„Zůstaň silná,“ říkal hlas v její hlavě.
Někde četla, že sexuální násilníci se kochají strachem a podřízeností své
kořisti, ale ta myšlenka ji jen ještě víc vyděsila a nejistota toho, co se s ní teď
bude dít, ji ochromovala. Když promluvila, slova jí vycházela ze rtů, jako by je
pronášelo malé ztracené dítě.
„Prosím vás, neubližujte mi.“ Hlas jí selhával. „Prosím vás, pusťte mě.“
Ticho.
Následující slova z ní vyšla bez rozmýšlení.
„Udělám všechno, co chcete. Prosím, jen mě pusťte.“ Žádná odpověď.
„Prosím…“ V okamžiku vystřízlivění ze strachu pochopila, jak zbytečně to
slovo vyznělo.
„Povězte mi, co ode mě chcete?“ Kvapně v duchu probírala možné odpovědi
na svou otázku, ale přinutila se potlačit příšerné vidiny.
Muž zvolna vydechl a ona vycítila jeho pohyb. Okamžik měla pocit, jako by
se jí zastavilo srdce.
Muž vystoupil ze tmy, poprvé ho zaznamenala periferním viděním. Natáhla
krk směrem k němu. Přestože byl jinak oblečený, okamžitě ho poznala. Byl to
tentýž muž, se kterým mluvila v supermarketu a později mu pak pomáhala na
parkovišti. Bezprostřední, přívětivý úsměv však zmizel spolu s plachým
vystupováním a laskavýma očima. Zdál se vyšší, silnější, zlověstný. Jeho obličej
jako by teď byl samá hrana a ostrý úhel.
„Ještě jednou zdravím,“ řekl.
Jeho pohled se zmocnil jejího jako obří klepeto a ona měla pocit, že ji
bezmocnou nasává někam do tmy. Do očí jí vhrkly další slzy.
„Pláč ti nepomůže.“
„Prosím, neubližujte mi,“ opakovala. Slova jí prostě kanula ze rtů,
nevyžádaná, plná smutku, bezmocná. „Udělám všechno, co chcete.“
„Všechno, co chci?“ Neodtrhoval oči od jejího nahého těla. Náznak v jeho
slovech a upřenost pohledu ji zasáhly jako rána do spánku.
Polkla, aby si uvolnila sevřené hrdlo, a slyšela, jak ta ztracená holčička z
jejího nitra odpovídá: „Ano. Všechno, co chcete.“

Přistoupil blíž.
Zatajila dech. „Ach prosím, panebože.“
„Přestaň se modlit.“
„Promiňte,“ řekla rychle. „Jak chcete. Prosím.“
 „Přestaň žadonit.“ Znovu se rozplakala.
„Přestaň plakat.“
Nadechla se nosem a zadržela dech v plicích, dokud nebyla schopna
ovládnout vzlyky.
„Takže uděláš všechno, co chci?“ zeptal se ještě jednou. Znovu se nadechla,
zčistajasna se dostavila odvaha.
„Ano.“ V jejím tónu teď znělo zřetelné odhodlání. „Dokážeš to,“ promluvil
znovu hlas uvnitř hlavy.
Přistoupil ještě blíž a ona konečně spatřila záblesk nože, který měl v ruce.
„Ach panebože… ne.“ Odhodlání zmizelo. Její mysl se proměnila v jediné
černé plátno paniky, ochromující každý její pohyb.
Muž se usmál způsobem, jenž jí sděloval, že mu její strach působí radost.
Upřeně jí hleděl do očí, jako by byli propojeni. Ucítila na pokožce chlad oceli,
ale nebyla schopná odtrhnout oči od jeho hypnotizujícího pohledu. Čepel se
rychle vzdálila, hbitým máchnutím.
Žena na okamžik zatajila dech. Žádná bolest.
Věděla, že dost ostrá čepel dokáže proříznout lidskou kůži a maso tak jemně,
že to někdy nezpůsobí žádnou bolest. Také věděla, že jí právě v tomto okamžiku
v žilách proudí obrovské množství adrenalinu, který dokáže zastřít i tu
nejtrýznivější bolest.
Čekala.
Pořád žádná bolest.
Muž o krok ustoupil, konečně přerušil oční kontakt.
Jako by kouzlo konečně pominulo, sklopila oči ke svému tělu, hledala krev,
pátrala po řezných ranách.
Žádné tam nebyly.
Místo toho si všimla, že muž přeříznul provazy, jimiž měla připoutané pravé
zápěstí.
Byla zmatená. Chystá se ji pustit? Nezabývala se tou myšlenkou moc
dlouho, protože kotníky a levé zápěstí měla stále přivázané k těžkému křeslu.
Zvedla pravou paži k hrudi a pocit, že s ní může zase hýbat, byl úchvatný.
Foukla si na zápěstí, několikrát rozevřela a sevřela pěst, aby si obnovila krevní
oběh. Bylo to hezké.

Muž se náhle znovu objevil, přistoupil k ní zezadu a položil jí do klína něco
těžkého a studeného. Sjela k tomu pohledem.
Zahradnické nůžky.
 „Zvedni je,“ řekl. Poslechla.
Odmlčel se. Čas jako by váhal spolu s ním. „Fajn. Chci, aby sis ustříhala
všechny prsty na levé ruce. Začni malíčkem a pokračuj k palci.“
Vzhlédla, ale už se vrátil do tmy.
„Cože?“ Hlas jí zakolísal.
„Řeklas, že uděláš všechno, co chci.“ Hlas přicházel zezadu, mluvil teď
velice pomalu. „Chci, abys udělala tohle. Chci, aby sis ustříhala všechny prsty na
levé ruce.“
Žena nedokázala skrýt hrůzu, kterou cítila. Zahradnické nůžky se jí začaly v
ruce třást a rty se jí chvěly.
„Doporučuju, abys vložila prst mezi čepele, zavřela oči a prostě ho rychle a
prudce ucvakla, než tě opustí kuráž.“
Nedokázala ani zformulovat slova.
„Bude to bolet. To nepochybně. Bude u toho spousta krve. O tom se taky
nedá pochybovat. Určitě ti bude na omdlení. Ale jestli mi ukážeš, že jsi
psychicky dost silná, aby sis úplně zmrzačila levou ruku, pustím tě, to ti slibuju.
Dokonce tě osobně odvezu na policejní stanici.“
Žena bojovala s vlnou nevolnosti, která ji zaplavila, a hleděla přitom na
nůžky.
„Dávám ti možnost volby. Udělej to, a jsi volná. Neuděláš to, a…“ Záhadu
důsledků nechal na milost a nemilost její už tak dost vyděšené představivosti.
Nabrala si plná ústa vzduchu, ale tentokrát s ním odvaha nepřicházela.
„Udělej to,“ řekl pevně.
Sklouzla pohledem k levé ruce, stále pevně přivázané ke křeslu.
„Udělej to. To je cena tvé svobody.“ Zdráhavě roztáhla prsty levé ruky.
„To je ono. Udělej to. Ukaž mi, že jsi silná.“
Přiložila čepele nůžek k roztřesenému levému malíčku.
„To je ono. Jsou ostré jako laser. Jen zmáčkni prudce a rychle rukojeti a
zbytek obstarají čepele.“
Nemohla se pohnout.
„USTŘÍHEJ SI PRSTY.“ Jeho řev byl tak hlasitý a překvapivý, až se
pomočila. Zvuk jeho hlasu se odrážel od stěn a stropu, jak jí připadalo, celou
věčnost.

Ženě začaly stékat po lících slzy. Čepele byly tak ostré, že už jen jejich dotek
stačil, aby se řízla. Uviděla kapičku krve, zbarvující pokožku kolem prstu.
„UDĚLEJ TO!“ Další hlasitý a hněvivý řev. Zavřela oči a zhluboka se
nadechla.
Muž se usmál.
Žena odhodila nůžky na podlahu.
„Nemůžu. Já prostě nemůžu.“ Zvedla třesoucí se pravou ruku k obličeji,
vzlykala. „Nedokážu to. Nemůžu.“
Muž se zasmál. „Tys myslela, že tě chci znásilnit, viď?“ zeptal se. Nečekal
na odpověď. „A proto jsi řekla, že uděláš všechno, co po tobě chci.
Představovala sis, že stačí lehnout si na záda a roztáhnout nohy. Snést v sobě pár
minut tuhle nestvůru.“ Jeho nezřetelný obrys se znovu vynořil. „Kdybych tě
chtěl znásilnit, proč si myslíš, že bych k tomu potřeboval tvoje svolení nebo
spolupráci?“
Žena neodpovídala. Její vzlyky zesílily.
„Klid,“ řekl. „Nemám v úmyslu tě znásilnit.“
Hlavu měla plnou bolesti a rozpaků, připadala si odhalená a ztracená.
„Co… Co mi chcete udělat?“ promluvila opět ta malá holčička v jejím nitru.
Muž zmizel zpátky do tmy. Jeho odpověď jí zazněla šeptem do pravého
ucha. „Chci tě zabít.“
Zalapala po vzduchu. Tělo se jí křečovitě svíralo strachem.
Muž se zasmál. „Jestli tě to děsí,“ udělal efektní pauzu, „tak počkej, až
uvidíš, jak to chci udělat.“

Navečer přišly poryvy deště, pršelo hustě, hrom bil a blesky se křižovaly nad
oceánem, pak bouře přešla ve vytrvalé, protivné mrholení. Po bouři teplota
klesla o několik stupňů, takže noc byla nepříjemně chladná, což bylo v Los
Angeles něco zcela neobvyklého.
Během odpoledne obdrželi Hunter a Garcia telefonní záznamy Christiny
Stevensonové a Ethana Walshe, které si vyžádali. Byly to záznamy jen za
poslední tři měsíce a ani jedna z obou obětí během tohoto období té druhé
nevolala. Aspoň ne z mobilu. Hunter byl nucen vyžádat si další porci telefonních
záznamů, tentokrát za celý rok zpátky, ale dřív než zítra je nedostane. Místo aby
po pracovní době odjel domů a další noc strávil zápasem se svými myšlenkami a
bojem s nespavostí, rozhodl se Hunter znovu navštívit dům Christiny
Stevensonové. Věděl s jistotou, že Christina byla unesena ze své ložnice a místa
únosů, stejně jako místa činu, vždycky mohla nabídnout víc než jen fyzické
důkazy. Hunter měl vzácný dar, pokud šlo o jejich vnímání, a když tam bude
sám, bez rozptylování, možná mu to pomůže spatřit
něco, co mu prve uniklo.
 Pobyl v domě skoro dvě hodiny, z toho většinu v ložnici. Snažil se představit
si, co se té noci událo, a přehrával si obrazy, které ho napadaly.
Stoupl si za květovaný závěs v Christinině ložnici přesně tam, kde se podle
jeho úsudku skrýval vrah. Hunter věděl, že vrah nezaútočil na Christinu hned
poté, co vstoupila do místnosti; to mu prozradilo její šatstvo, rozházené po
podlaze, spolu se sklenkou a lahví šampaňského. Popíjela sama. Soudě podle
toho, jak drahá byla láhev Dom Ruinart, určitě Christina oslavovala něco
mimořádného. Patrně to, že se její článek dostal oné neděle na první stránku
společenské přílohy.
Vrah nespěchal, pozoroval ji, buď čekal na ideální okamžik, aby udeřil, nebo
si užíval podívanou, jak se svlékala. Ať tak nebo tak, jeho chvíle přišla, když se
natahovala pod postel pro hodinky, usoudil Hunter. Byl přesvědčený, že když
byla Christina pod postelí, zahlédla boty vraha schovaného za závěsem. Pak se
všechno odehrálo v mžiku. Během minuty ji vyvlekl zpod postele a podmanil si
ji. Vrah měl určitě připravenou injekční stříkačku s patřičnou dávkou
fenoperidinu. Christina se bránila, jak mohla, kopala a křičela. Stopy jejího
zápolení byly po celé místnosti, ale útočník byl silný a droga ještě silnější.

Přestože znovu prožíval celou scénu v duchu a s puntičkářskou pečlivostí
prošel celý dům, nenarazil Hunter na žádná nová vodítka, na nic, co by
zodpovědělo jakoukoli z mnoha otázek, které mu hlasitě zněly v hlavě.
Po odchodu od Christiny seděl dlouho v autě a uvažoval, co dál, uvažoval,
jestli se mu podaří přiblížit aspoň o píď k tomuto vrahovi dřív, než znovu zabije.
A Hunter si byl jistý, že bude znovu zabíjet.
Podíval se na hodinky a usoudil, že se mu ještě nechce jet domů. Místo toho
bezcílně objížděl město, nic nehledal, nikam nesměřoval. Zářivá neonová světla
a rušné ulice západního Hollywoodu ho trochu vzpružily. Vždycky bylo
příjemné vidět, jak se lidé usmívají, smějí a užívají si života.
Odtud jel chvíli na východ, kolem Echo Lake a betonové mohutnosti
stadionu Dodgers, poté zamířil na jih přes centrum Los Angeles. Zčistajasna
pocítil Hunter nutkání projít se po pláži, vidět oceán, snad i chodit bos po písku.
Miloval noční mořský vánek. Připomínal mu rodiče a dětství. Snad i radostnější
časy. Zahnul na západ a zamířil k pláži Santa Monica, chtěl se vyhnout
výpadovkám. Pro tentokrát nikam nespěchal.
Minul sjezd na 4th Street Bridge a pokračoval po South Mission Road. Tyhle
ulice znal jako vnitřek vlastního bytu a nevšímal si ukazatelů směru, zvlášť ne
toho velkého, co měl nad hlavou.
 A pak se to stalo, podobně jako když jedna kostka domina najednou ztratí
rovnováhu, svalí se na všechny ostatní dílky a odstartuje obrovskou řetězovou
reakci. Nejprve to zaznamenalo jeho podvědomí. Pak, asi po vteřině, se
podvědomí spojilo s vědomým uvažováním a v Hunterově hlavě se rozezněl
varovný zvonek. Trvalo ještě další milisekundu, než jeho mozek vyslal
prostřednictvím nervové soustavy signál do svalů v těle. Adrenalin ho zaplavil
jako přílivová vlna a Hunter konečně prudce dupnul na brzdu. Jeho starý Buick
LeSabre se smykem zatočil doleva a pak zůstal stát na místě uprostřed vozovky.
Měl štěstí, že přímo za ním nic nejelo.
Hunter vyrazil z auta jako střela. Dech se mu zadrhával v hrdle a oči se
zaměřovaly na velkou zelenou tabuli s ukazatelem směru, pod kterou právě
projel. Mozek mu pracoval rychlostí světla, pátral po vzpomínkách, snažil se je
poskládat. Jak si je začínal vybavovat, jeho mysl rozčlenila vzpomínku do
obrazů a Hunter ucítil, jak mu postupně stoupá po páteři chvění.
„To nemůže být ono,“ řekl jen tak nazdařbůh, ale jeho slova mnoho
neznamenala, protože čím víc se rozpomínal, tím víc si byl jistý.
Všechna vodítka, která jim vrah předhodil, odpovídala.

Hunter jel rovnou zpátky do své kanceláře v budově policejní správy a
okamžitě zapnul počítač. První, čeho si všiml, bylo, že obdržel e-mail od Pamely
Haysové, editorky Christiny Stevensonové ze společenské rubriky Los Angeles
Times. Přiložený byl k němu zazipovaný soubor – Christininy články z černé
kroniky, které prve požadoval.
„Paráda!“ zašeptal Hunter a pak je prozatím nechal stranou, protože věděl, že
se k nim brzy vrátí.
Jeho prioritou momentálně bylo najít záznam jedné staré nehody.
Nepamatoval si jméno oběti ani přesné datum, ale letopočtem si byl jistý – to
postačí. Vyvolal si interní vyhledávací nástroj pro databázi nehod losangeleské
policie, uvedl rok, který si pamatoval, typ incidentu a jméno strážníka. Asi za
čtvrt vteřiny měl výsledek.
„Bingo!“ usmál se Hunter.
Klikl na link a přečetl si zprávu o nehodě. V žilách mu proudily adrenalin a
vzrušení.
Hunter se vrátil k e-mailu Pamely Haysové a extrahoval přiložený archiv.
Dohromady to bylo dvě stě padesát devět souborů, ale stejně jako v prvním
archivu článků, který obdržel před několika dny, nedalo se ani v těchto textových
souborech hledat. Byly to naskenované stránky novin s publikovanými články.
Žádné názvy souborů, jen data vydání, tentokrát je ale Hunter nemusel číst
všechny. Už znal přesné datum, které hledal. To získal ze záznamu o nehodě.
Rychle našel konkrétní článek a dvojím kliknutím si ho zobrazil. Nebyl moc
dlouhý, jen asi pět set slov. Článek obsahoval také čtyři fotografie. Tři byly
nekvalitní; čtvrtá byla kvalitní portrét, a naprosto šokující. Článek vyšel na druhé
stránce kriminální přílohy Los Angeles Times ve čtvrtek ráno, skoro před dvěma
a půl lety.
Už jen nad titulkem článku se Hunterovi zatajil dech, musel si ho přečíst
ještě dvakrát. Věci začínaly dávat děsivý smysl.
Poznámka na konci článku prozrazovala, kde noviny přišly k těm třem
nekvalitním fotografiím, jež článek doprovázely, a Hunter se zakuckal podruhé.
„To snad ne,“ pronesl nahlas do ticha v místnosti. Vlastní hlas se mu vrátil
ozvěnou. Hunterovi se téměř točila hlava z toho, jak rychle do sebe teď kousky
skládačky zapadaly.
Vytiskl si oskenovaný snímek a položil si ho na stůl, ještě chvilku pře-

mýšlel nad tím, po čem má pátrat teď. Potom si vzpomněl na videokameru,
kterou vrah nechal v odpadkovém koši v City Hall Parku, a jeho mysl si to
pospojovala.
„Hajzl.“
Přešel do internetového vyhledávače a okamžik přemýšlel nad tím, jaká
slova má naťukat do příslušného políčka. Rychle se rozhodl pro větu o čtyřech
slovech. Výsledek přišel téměř okamžitě – asi 6 milionů výsledků za 0,36
vteřiny.
Protože použil jako vyhledávací kritérium větu o čtyřech slovech,
vyhledávač hledal nejprve kombinaci všech čtyř slov a v takovém pořadí, jak je
Hunter napsal. Tyto výsledky se ocitly na začátku seznamu. Jakmile vyhledávači
došly shody pro všechna slova v konkrétním pořadí, začal automaticky pátrat po
kterémkoli ze čtyř jednotlivých slov nebo jejich kombinaci, za sebou nebo
zpřeházeně. Proto se objevilo tolik výsledků.
Hunter klikl na první výsledek, který ho zavedl na specializované internetové
stránky. Strávil tam nějakou dobu, procházel jednotlivé stránky a pátral v
archivech, ale nenašel to, co hledal.
Vrátil se k výsledkům vyhledávání a zkusil druhý link v pořadí. Znovu
věnoval několik minut hledání v archivu stránek, ale nikam to nevedlo.
Opakoval tento neplodný proces ještě osmnáctkrát, až konečně narazil na
jakési obskurní webové stránky. Divné bylo, že jakmile se mu úvodní stránka
načetla na obrazovku, pocítil Hunter v týle prazvláštní mravenčení. Zaplašil ten
pocit a do políčka interního vyhledávače naťukal kombinaci klíčových slov a
data. Vyjelo mu patnáct odkazů. Vyhledávací nástroj stránek nebyl moc dobrý a
zaznamenáním data se vůbec nic nezměnilo. Usoudil, že nejsnazší bude prověřit
všech patnáct výsledků.
Ani nemusel.
Ten, který hledal, byl hned na čtvrtém místě.
Opřel se a promnul si obličej oběma rukama. Záběry na obrazovce se srazily
se vzpomínkami v jeho hlavě absurdní silou.
Soubor nahrál někdo, kdo si říkal(a) TmaXX1000. Hunter se ze všech sil
snažil zjistit skutečnou totožnost osoby za touto internetovou přezdívkou, ale
moc daleko se nedostal. Rozhodl se, že se k tomu vrátí později.
Následující půldruhé hodiny pátral střídavě na internetu a v neveřejných
souborech, k nimž měl jako důstojník Losangeleského policejního sboru přístup.
Moc toho v nich taky nenašel.
Oči už ho pálily a slzely mu od toho, jak dlouho mžoural na obrazovku.
Došel si na toaletu a pak si nalil další šálek silné černé kávy. Hunter přecházel po
místnosti a v duchu si probíral všechno, co až do tohoto okamžiku

odhalil – byla toho spousta, ale mnoho detailů dosud chybělo. Potřeboval
pomoc. Bez ohledu na pozdní hodinu sáhl po mobilu a zavolal Michelle. Vzala
to po třetím zazvonění.
„Michelle,“ ozval se Hunter. „Teď je řada na mně, abych se omluvil, že ti
volám tak pozdě a po pracovní době.“
Michelle se zasmála. „No, termín ‚pracovní doba‘ se na FBI nevztahuje.
Služba mi začala ten den, co jsem nastoupila, a skončí až asi za…,“ odmlčela se,
jako by počítala, za jak dlouho, „… pětačtyřicet let.“
„To je dlouhá šichta.“
„To mi říkáš ty?“ Další smích. „Tak jo, copak se děje?“
Hunter jí pověděl o všem, co dosud zjistil a co ještě potřebuje. Když
domluvil, nebyla Michelle schopna slova.
„Michelle, jsi tam ještě?“
„Hm… jo. Víš to jistě?“
„Jistěji už to nejde.“
„Fajn. Podívám se, co můžu zjistit, a zavolám ti zpátky. Možná bude
pozdě… nebo brzy, přijde na to, jak to bereš.“
„Budu tady.“

Michelle zavolala těsně před šestou ráno. Konečně se jí podařilo zjistit
všechny informace, které Hunter požadoval, včetně jména osoby skryté za
přezdívkou TmaXX1000. V osm ráno už Hunter mířil na urgentní schůzku v
zasedací místnosti bez oken, nalézající se dole v suterénu budovy policejní
správy.
Místnost byla obdélníková betonová krabice, která připomínala staromódní
středoškolskou učebnu. Šestnáct stolků tu bylo uspořádáno ve čtyřech řadách po
čtyřech, první řada začínala asi metr od dřevěné katedry v čele místnosti, za níž
stál Hunter. Po levici měl velké bílé promítací plátno; napravo velký trhací blok
připevněný na stojanu.
Garcia a kapitánka Blakeová seděli na obou koncích první řady, dva stolky
od sebe. Za nimi uprostřed řady zaujala místo Michelle Kellyová, která prve
Hunterovi řekla, že chce jít do toho. Dvě poslední řady obsadil zásahový tým
SWAT, osm siláků v neprůstřelných vestách přes černé maskáče. Napjatý a
neklidný šum, který místností zazníval, úplně ustal, jakmile si Hunter odkašlal.
Všechny oči se na něj upřely.
„Fajn, povím vám to celé od začátku,“ spustil a pokynul Jacku Fallonovi,
kapitánovi týmu SWAT stojícímu u zadní stěny místnosti, hned za poslední
řadou agentů SWAT.
Fallon zhasl světla.
Hunter stiskl tlačítko ovladače, který měl v pravé ruce, a na bílé plátno se
promítla portrétní fotografie dospívajícího chlapce. Nevypadal na víc než
šestnáct let, měl vypouklé čelo, výrazné lícní kosti a jemný nos, pokrytý pihami.
Jeho oči, jasné a bleděmodré, dokonale doplňovaly vlnité, tmavě plavé vlasy.
Byl to pohledný kluk.
„Tohle je Brandon Fisher,“ začal Hunter. „Ještě před dvěma a půl lety byl
Brandon studentem Jeffersonovy střední v jižním Los Angeles. Přestože byl
strašně plachý a někdy i uzavřený, byl to inteligentní kluk a jeho známky to
potvrzovaly, většinou dostával áčka a béčka. Brandon byl taky velice slibný
fotbalový zadák s vyhlášenou levačkou. Měl velmi vysoké šance na fotbalové
univerzitní stipendium.“ Hunter vystoupil zpoza řečnického pultíku.
„Několik týdnů potom, co dostal řidičský průkaz, se Brandon stal účastníkem
velmi těžké srážky aut na křižovatce mezi West Washington Boulevard

a South La Brea Avenue. Nehoda se stala ve 2.41 po půlnoci,“ popisoval
Hunter. „I když byl Brandon za volantem nováček, nehodu nezpůsobil. Kromě
výpovědi tří svědků, kteří to potvrdili, mělo dopravní oddělení losangeleské
policie taky fotografické důkazy z kamery na řečené křižovatce, která se
aktivuje, když někdo projede na červenou. To právě druhý řidič udělal.“
Hunter znovu stiskl ovladač. Portrét Brandona Fishera vystřídala série šesti
fotografií, seřazených po dvou ve třech řadách. Sled událostí, které na nich byly
zachycené, jasně ukazoval tmavomodrý Ford Mustang, jak projíždí na červenou
a naráží do stříbrného Chevroletu Cruze. Rychlost mustangu, zaznamenaná v
pravém dolním rohu každé fotografie, činila 88,5 kilometru v hodině.
„Srážka odmrštila Brandonovo auto o pětadvacet metrů dál na West
Washington Boulevard,“ pokračoval Hunter. „Nikdo jiný s ním ve voze nebyl.
Brandon si zlomil levou paži, obě nohy, utrpěl těžké řezné rány v obličeji a na
těle a zlámal si několik žeber, z nichž jedno mu perforovalo levou plíci.“ Další
kliknutí a nový portrét Brandona Fishera zabíral celé projekční plátno. Z řad
agentů SWAT zazněl šum a nadávky. Hunter viděl, jak se Garcia přikrčil. Viděl,
jak se kapitánka Blakeová a Michelle Kellyová zajíkly
a překvapením zvedly ruce k ústům.
V Brandonových očích se nyní zračil nakažlivý smutek. Jeho kdysi pohledná
tvář byla silně znetvořená dvěma velkými a několika malými jizvami. Větší z
obou jizev jen o kousíček minula levé oko, ale přeťala mu nos a brutálně ho
zdeformovala, načež pokračovala šikmo dolů přes oba rty, takže mu poklesla
celá levá strana úst, jako by se roztavila ve věčném smutném úsměvu. Druhá
velká jizva začínala nahoře, na levé straně čela, těsně pod okrajem vlasů, a
směřovala nerovně dolů až k pravému uchu, přičemž protínala pravé obočí a
deformovala je spolu s víčkem.
„Tahle fotka byla pořízená asi dvanáct měsíců po nehodě,“ vysvětloval
Hunter, „jakmile se jizvy víceméně zahojily. Také už měl tou dobou za sebou
dvě plastické operace, které se snažily zmenšit jejich účinek, a líp už to nešlo.
Doktoři a další operace už mu nemohli mnoho prospět.“
„Chudák kluk,“ zašeptala Michelle.
„Nemusíte mi povídat, že s tak těžkým znetvořením obličeje, které změní
člověku celý život, se jen zřídkakdy dokáže někdo úplně vypořádat,“ řekl
Hunter. „Bez ohledu na to, kolik času uplyne a jak velké podpory se mu
dostane.“ Odmlčel se, aby se nadechl. „Jak jsem říkal, Brandon byl už tak plachý
a uzavřený kluk. Není divu, že ho ta nehoda srazila do bezedné černé díry
deprese. Už nemohl hrát fotbal, ostatně vůbec nemohl sportovat. Přestože se mu
po frakturách řádně zhojily, jeho nohy a levá paže už nebyly tak silné ani rychlé,
jako bývaly, a levá plíce po perforaci sloužila jen s omezenou kapacitou. Zprvu
se ho těch pár přátel, co měl, snažilo podporovat, ale děti jsou děti a pomalu, ale
jistě se od něj začaly distancovat. Netrvalo dlouho a za jeho zády se začaly
ozývat drby, vtipy a přezdívky. Jenže takové věci nikdy nezůstanou moc dlouho
‚za zády‘. Věděl o tom. Jeho dívka se s ním taky rozešla, a to ho zničilo
definitivně.“
„Nevyhledal pomoc psychologa?“ zeptala se kapitánka Blakeová.
„Vyhledal. Hned jak to šlo,“ potvrdil Hunter přikývnutím a mírným
pokrčením ramen. „Tři hodinová sezení týdně, to bylo všechno.“
„Jo,“ zasmál se jeden z agentů SWAT. „Jak moc myslíte, že to pomůže?“
„A i kdyby pomohlo,“ dodal jiný, „jenom tři sezení týdně – jak dlouho by to
asi trvalo?“
„Moc dlouho,“ souhlasil Hunter. Místností se opět rozlehl šum.
Hunter znovu stiskl tlačítko ovladače. Tentokrát se na plátně objevil obraz
mostu v centru Los Angeles.
„Před dvaceti devíti měsíci, v úterý večer,“ pokračoval Hunter a místnost se
opět utišila, „Brandon políbil matku a otce na dobrou noc a odešel do svého
pokoje, ale nešel si lehnout. Počkal, až v domě bude ticho, a pak z něj odešel
oknem ze své ložnice a vydal se k mostu Sixth Street Bridge v centru Los
Angeles, jen pár bloků od svého bydliště v Boyle Heights.“
V zasedací místnosti zavládlo úplné ticho. Všichni upírali oči na Huntera.
„Brandon se tím zabýval už týdny, možná měsíce,“ navázal Hunter. „Měl
všechno naplánováno, včetně časů. Když přišla správná chvíle, skočil z mostu.“
Kapitánka Blakeová a Michelle Kellyová neklidně poposedly.
„Jak všichni víte,“ řekl Hunter, „Sixth Street Bridge neslouží jen jako přejezd
přes Los Angeles River, ale také přes několik vlakových tratí. Brandon si vybral
koleje místo řeky.“ Hunter se odmlčel a znovu si odkašlal. „Jak už jsem se
zmínil, Brandon měl zřejmě všechno naplánované do posledního detailu, včetně
jízdního řádu vlaků. Skok si načasoval dokonale. Zlomek vteřiny potom, co
dopadl nohama na koleje, ho přejel nákladní vlak v plné rychlosti. Jeho tělo se
téměř rozpadlo.“
Další cvaknutí tlačítka a na plátně se ukázala fotografie úseku vlakové tratě
probíhající pod Sixth Street Bridge a těsně za ním. Značka forenzního důkazu
byla umístěna vedle něčeho, co vypadalo jako lidská noha.
„Části jeho těla byly rozházené na padesátimetrovém úseku,“ dodal Hunter.
Další nervózní šoupání židlí. Tentokrát pocházelo od všech přítomných.

Hunter ještě neskončil. „Než skočil z mostu, řekl Brandon, že většina světa
věří tomu pitomému bludu, že všechno, co v životě děláme, záleží jen na nás. Že
vždycky máme možnost volby, ať už chceme, nebo ne.“ Hunter se odmlčel a
založil si paže na hrudi. „A pak Brandon řekl: ‚A co ta rozhodnutí jiných lidí,
která nakonec úplně změní ne jejich život, ale váš? Kde je v tom tedy možnost
volby?‘“
„Počkejte vteřinu,“ ozval se jeden z agentů SWAT a zvedl ruku, jako by se
hlásil, aby mu učitel dovolil promluvit. „Jak víte, že to ten kluk na tom mostě
řekl?“
Hunter se zhluboka nadechl a pak se pohledem vrátil do místnosti.
„Protože jsem tam byl.“

O dvacet devět měsíců dřív
Whittier Boulevard, asi dvacet vteřin cesty od Sixth Street Bridge čas: 01.19

Hunter už se vzdal boje proti další bezesné noci. Jako mnohokrát předtím – a
byl si jistý, že ho to čeká ještě nesčetněkrát –, místo aby seděl doma a civěl do
nudné a vybledlé zdi, která zoufale potřebovala čerstvě vymalovat, rozhodl se
vyrazit na projížďku autem. I tentokrát bezcílně jezdil odnikud nikam, nic
nehledal. Město mu během jízdy jednoduše plynulo za předním sklem. S
prázdnou myslí se nechával vést ulicemi a zatáčkami.
Kdovíproč, anebo možná proto, že přesně totéž udělal před pouhými
několika dny a tehdy si zvolil sjezd na Venice Beach, se dnešní noci rozhodl
projet centrem Los Angeles.
Finanční čtvrť a centrum spořádaně spaly, takže ulice centra Los Angeles
působily znepokojivě klidně, příliš cize oproti tomu, nač byli lidé většinou
zvyklí.
Hunter právě projel přes Boyle Heights, zahnul doprava na El Camino Real a
ocitl se na Whittier Boulevard, odkud mířil k Sixth Street Bridge, když mu
hlasitě zapraskala policejní vysílačka v autě.
„Pozor všem hlídkám v centru kolem Sixth Street Bridge. Právě jsme přijali
volání na linku 911 ohledně možného pokusu o sebevraždu na mostě. Subjekt je
podle všeho teenager. Podle volajícího kluk vypadá, jako by chtěl skočit.
Potřebujeme okamžitě reagovat. Je někdo dost blízko?“
Hunter vzhlédl od palubní desky, na níž spočinul zrakem, zatímco poslouchal
volání z dispečinku. První, co uviděl, byla velká zelená tabule ukazatele
oznamující, že most leží přímo před ním, necelých patnáct vteřin cesty. i když
mu mnozí říkali Sixth Street Bridge, oficiální název – a jediný, který se
vyskytoval na všech cedulích s názvy ulic ve městě – zněl Sixth Street Viaduct.
Hunter rychle sáhl po vysílačce.
„Dispečinku, tady je detektiv Robert Hunter, oddělení vražd. Jsem prakticky
na mostě, blížím se z východní strany – jedu po Whittier Boulevard. Budu tam
asi za deset vteřin. Jsou nějaké informace o subjektu?“
„Rozuměno ohledně lokality, vzdálenosti a času příjezdu na most, detektive

Huntere, ale následné info o subjektu nula. Volal kolemjdoucí, který zahlédl
subjekt na římse. Nic jiného momentálně nemohu sdělit. Je mi líto.“
„Rozuměno,“ odvětil Hunter. „Už vjíždím na most a vidím subjekt. Je na
severní římse – západní konec viaduktu. Opakuji – subjekt je na severní římse,
na západním konci Sixth Street Viaduct. Pošlete okamžitě posilu v podobě
hasičů a psychologa.“
„Deset-čtyři posily a zdravotnická pomoc, detektive. Hodně štěstí.“
Hunter zmírnil rychlost a zastavil auto v polovině mostu napříč přes
vozovku, čímž zablokoval veškerý provoz směrem na západ. Neudělal to nijak
rychle. Nebylo žádné skřípání pneumatik, ani bouchání dveří, ani silné zvuky
nebo prudké pohyby, které by mohly zhoršit už tak nesmírně napjatou situaci.
Hodiny na palubní desce ukazovaly 01.21 po půlnoci.
Jak Hunter prve popsal dispečinku, subjekt stál na římse mostu obrácené k
severu, na západním konci viaduktu. Byl zády k Hunterovi, ale místo aby se
díval dolů na to, co ho čeká, až skočí, hleděl do daleka před sebe, jako by na
něco čekal anebo jako by si snad svůj úmysl ještě rozmýšlel. To bylo dobré
znamení.
Hunter se pohyboval rychle, ale tiše, snažil se dostat co možná nejblíž dřív,
než si ho skokan všimne. Byl od něj asi na čtyři metry, když kluk odtrhl oči od
nicoty ve vzdálené tmě a otočil se.
Hunter se zastavil a zadíval se na chlapce, snažil se navázat oční kontakt, a
když kluk jeho pohled opětoval, Hunter na kratičký okamžik zkameněl. Přesně v
tom okamžiku Hunter proklínal nedostatek předběžných informací o subjektu.
Nevěděl nic o tom, kdo ten kluk je ani jaké motivy ho přivedly na most, kde se
chystal ukončit svůj život. To by ho lépe připravilo na to, co teď uviděl.
Pak Hunter proklel sebe, protože s předběžnými informacemi jako bez nich
měl být detektiv oddělení vražd Losangeleského policejního sboru, obzvlášť
takový, který se honosil titulem Ph.D. z analýzy kriminálního chování a
biopsychologie, připravený na všechno. Připravený očekávat nečekané, aťsi to
bylo sebevíc šokující.
 Během toho zlomku vteřiny váhání se Hunter vyděsil, že jeho obličej, oči,
chování, výraz, cokoli na něm prozradilo, jak je překvapený. Pokud tomu tak
bylo, pak věděl, že jeho šance kluka přemluvit je už předem nulová.
Huntera zasáhlo překvapení, protože když se kluk konečně otočil a pohlédl
na něj, Hunter uviděl, že jeho obličej je úplně znetvořený velkými jizvami, jako
by proletěl tváří napřed skrz několik skleněných tabulí. Takové znetvoření
muselo přitahovat soucitné, zděšené, a dokonce i znechucené pohledy všude,
kam přišel. Takové znetvoření bylo pastvou pro tyrany, kterým by se zachtělo ho
trápit a nadávat mu. Takové znetvoření představuje jizvy hlubší, než kdo může
vidět – psychické jizvy, schopné zničit sebevědomí a uvrhnout kohokoli do té
nejhlubší deprese. Takové znetvoření může způsobit, že život připadá k
nesnesení každému, natožpak teenagerovi.
Pokud se v Hunterově tváři zračilo nějaké překvapení, kluk si toho zřejmě
nevšiml.
„Ahoj,“ oslovil ho Hunter. Jeho hlas byl klidný a přívětivý, ale dost silný.
Žádná odpověď.
Hunter okamžik počkal. „Nevadilo by ti, kdybych šel o kousek blíž? Snáz se
tak mluví.“
„Radši ne.“ Levá strana klukových úst se sotva pohnula. Hunter uhádl, že
řezná rána, která způsobila tu velkou jizvu, která šikmo protínala chlapcovy rty,
poškodila nervy a svaly, takže mu část úst, možná i část obličeje ochrnula.
Mladíčkův hlas byl v kontrastu s tím silný, odhodlaný.
„Tak fajn,“ Hunter zvedl obě ruce v gestu „žádný problém“. „Zůstanu tady.“
Velmi krátká pauza. „Jmenuju se Robert.“
Nic.
„Můžu se zeptat na tvoje jméno?“
Uplynulo několik vteřin ticha, než kluk odpověděl. „Brandon.“ Kratičký
okamžik váhal. „Nebo mi můžete říkat zrůda, ksichtořez, jizvostro, nebo si něco
vymyslete sám. Jako každý.“
Hunter cítil, jak se mu srdce utápí ve znepokojivém smutku. Mírně naklonil
hlavu ke straně a pokusil se, aby jeho hlas zněl optimisticky. „No, mně zase
spousta lidí říká idiot, imbecil nebo blbeček – blbečka mám nejradši. Můžeš z
toho použít, co chceš.“
Brandon neodpověděl. Neusmál se. Jen znovu upřel oči do vzdálené
temnoty. Hunter přistoupil o krok blíž. „Brandone,“ zavolal. „Koukej, zrovna
jsem si jel pro pizzu. Co říkáš, že bys jel se mnou? Platím já. Můžeme si
promluvit, jestli chceš, a můžeš mi říct, co se ti momentálně honí hlavou. Jsem
skvělý posluchač. Abych řekl pravdu, kdyby se konalo mistrovství světa
posluchačů, tak bych se přihlásil.“
Brandon se po něm ohlédl a Hunter poprvé jasně uviděl jeho oči.
Hunter věděl, že asi pětasedmdesáti procentům všech pokusů o sebevraždu
ve Spojených státech lze zabránit tím nejjednodušším způsobem – nasloucháním
a přátelským postojem. Leckdo by mohl namítnout, že většina pokusů je ve
skutečnosti voláním o pomoc. Ve skutečnosti ti lidé vlastně nechtějí spáchat
sebevraždu o nic víc než každý druhý, ale v onom konkrétním životním
okamžiku prožívají velkou emocionální a psychickou bolest. Mohou si připadat
zavržení, nepochopení, zanedbávaní, v depresi,

osamělí, týraní, zapomenutí, vyděšení anebo prožívají jakoukoli kombinaci
velmi silných pocitů, z nichž žádný není dobrý. Vnitřní prázdnota, kterou
pociťují, naroste do takových rozměrů, až se ocitnou v bodě, kde podle svého
názoru nemají jinou možnost, jiný únik. Naneštěstí k tomu obvykle dochází
proto, že zůstali příliš dlouho sami se svými temnými myšlenkami. Neměli si s
kým promluvit, a když už, pak nikdo nebyl ochoten jim naslouchat. Proto si pak
připadají bezvýznamní, nemilovaní, nedocenění a nedůležití pro všechny kolem.
Většinou upřímně touží, aby jim někdo pomohl, ale prostě nevědí, jak si o to říct.
Nicméně pokud jim je nabídnuta pomoc, chopí se jí oběma rukama. Jen
potřebují, aby existoval někdo, kdo by jim uměl ukázat, že na nich záleží.
Hunter hleděl Brandonovi do očí a srdce jako by mu zaškobrtalo. Nic z toho
všeho Hunter v klukových očích neviděl. Viděl však nesmírný smutek a úplné a
naprosté odhodlání. Brandon už nehledal pomoc. Byl daleko za tím. Dospěl k
rozhodnutí a nic a nikdo to nedokáže změnit. V očích mu hořelo jen jediné a
Hunter měl v tom okamžiku pocit, že ani sám Bůh by mu to nedokázal
rozmluvit.
Konec lakování na růžovo.
„Brandone, poslouchej mě.“ Hunter udělal další opatrný krok směrem k
němu. „Nemusíš to udělat. Věř mi, že existuje lepší řešení toho, co tě přivedlo k
názoru, že tohle je jediný možný únik. Věř mi, já to zažil. Měl jsem k tomu tak
blízko jako ty teď… a ne jednou. Dej mi šanci s tebou promluvit. Dej mi šanci
ukázat ti, že existují lepší volby, než je tahle.“
„Volby?“
Kdyby Brandonovy oči byly laserové paprsky, byl by už Hunter mrtvý.
Hunter přikývl a pak pronesl slova, jichž měl navždy litovat. „Vždycky
máme možnost volby a ty se teď nesmíš rozhodnout špatně. To mi věř.“
 Brandon se znovu zadíval do vzdálené temnoty. Jenže tentokrát už to nebyla
tma. Objevila se dvě přední světla vlaku, rychle se k nim blížila. Brandonovo
chování se mírně změnilo – jako by se mu ulevilo od starosti, která ho tížila.
Hunterův zrak na zlomek vteřiny zachytil světla reflektorů a tehdy pochopil,
na co Brandon čekal. Přijíždějící vlak měl projíždět pod viaduktem asi v 01.21.
Jenže krátké zpoždění způsobilo, že teď bude pod mostem v 01.23 – 0123.
Hunter ztuhl.
Brandon se zasmál. „Lidi se vždycky snaží krmit ostatní těmihle kecy o tom,
jak má každý vždycky možnost volby.“ Nasadil přihlouplý, dětský hlásek.
„Máme svůj život pevně v rukou, protože ať se děje co chce, vždycky máme
možnost volby.“

„No,“ pronesl Hunter. „Ty máš tu možnost právě teď.“ Znovu se podíval po
světlech. Už byla skoro u mostu. „Prosím tě, Brandone, nevyber si špatně. Pojď
dolů a promluvíme si o tom. Ručím ti za to, že existuje lepší řešení.“
„Vážně?“ Brandonův hlas teď zněl hněvivě. „Vždycky máme možnost volby,
opravdu? A co ta rozhodnutí jiných lidí, která nakonec úplně změní ne jejich
život, ale váš? Kde je v tom tedy možnost volby?“ Brandon se odmlčel, těžce
polknul a do očí mu vstoupily slzy. „On si vybral, že pojede na červenou, ne já.
On si vybral, že bude tenkrát v noci řídit opilý a sjetý, ne já. On si vybral, že
pojede jako šílenec, ne já.“ Brandon si setřel slzy z obličeje. „Jeho rozhodnutí mi
změnila celý život. Změnila mi celou budoucnost. Změnila to, čím jsem. Už
nejsem fyzicky schopný dělat věci, o kterých jsem věděl, že je dokážu. Kvůli
jeho rozhodnutím musím chodit po světě takhle… až do smrti.“ Pro zdůraznění
posledních slov si ukázal na obličej.
Vlak už byl u mostu.
„Jeho rozhodnutí…,“ řekl Brandon, a tentokrát z jeho hlasu nezněly vůbec
žádné emoce, „… mě vedla k téhle volbě.“
Čas vypršel.
Hunter viděl, jak Brandonovy nohy opouštějí betonovou římsu a vstupují do
prázdna.
„NE!“ zařval Hunter, vykročil dopředu a vrhl se na kluka, napínal tělo,
natahoval se ze všech sil. Jeho prsty se dotkly Brandonova levého ramene, ale
gravitace plnila svůj úkol, táhla chlapcovo tělo rychleji a rychleji k železničním
kolejím desítky metrů pod nimi. Hunter sevřel prsty rychle a vší silou, co
dokázal vynaložit, ale podařilo se mu zachytit jen kousíček látky z Brandonovy
košile.
 Už ho skoro měl, ale nestihl to dost rychle.
Brandonovo tělo uniklo z Hunterova sevření a řítilo se dolů jako kámen.
Další zvuk, který Hunter uslyšel, byl náraz Brandonova těla, když na ně najel
vlak.
Číslo vlaku, uvedené vpředu na lokomotivě, bylo 678.

V zasedací místnosti panovalo během Hunterova líčení absolutní ticho, a
omráčené mlčení vydrželo ještě několik vteřin poté. Všechno teď do sebe
začínalo zapadat – SSV, 678, 0123.
„Pamatuju si, jak jsi mi o tom vyprávěl,“ pronesl nakonec Garcia, jemuž se
dosud v obličeji zračilo překvapení.
Kapitánka Blakeová přikývla. Také si to pamatovala.
„Takže ten telefonát, co byl úplně na začátku,“ řekla. „To nebyla náhoda ani
jsme za to nevděčili vaší pověsti, jak jsme si původně mysleli.“
„Ne,“ souhlasil Hunter. „Bylo to proto, že jsem byl na tom mostě. Protože
jsem nebyl dost rychlý. A protože jsem to byl já, komu se nepodařilo
Brandonovi rozmluvit ten skok.“
„Ale jak do toho zapadají naše tři oběti?“ zeptal se Garcia.
Hunter přikývl a znovu stiskl tlačítko na ovladači. Obraz na promítacím
plátně vystřídaly tři fotografie nízké kvality. Nebylo pochyb, že je na nich
zachycený Sixth Street Viaduct oné osudné noci. Byly mírně rozostřené a trochu
zrnité, ale na všech třech, přestože měl obličej zakrytý stíny, bylo jasně vidět
Brandona Fishera stojícího na betonové římse na západním konci mostu. Na
druhé a třetí fotografii se dal snadno identifikovat i Hunter. Byl také na mostě,
stál jen pár krůčků od Brandona ve žlutavém světle mostního osvětlení. Bylo na
něm znát napětí.
„Tyhle fotografie pořídil mobilem jeden kolemjdoucí, který tehdy v noci
zavolal na 911,“ vysvětloval Hunter. „Jak všichni víme, určité frekvence
policejních vysílaček obvykle zachycují novináři, kteří jdou po sólokaprech.
Černá kronika v Los Angeles Times tehdy v noci vyrazila na lov. Nevím, jestli
toho kolemjdoucího přemluvili nebo jestli jim je prodal sám od sebe, ale
fotografie, které pořídil na tom mostě, skončily v rukou reportérky černé kroniky
Los Angeles Times, která tehdy dorazila na místo činu.“
Hunter se odmlčel a znovu stiskl spínač. Na plátně se objevil nový
fotografický portrét. Portrét, který už Hunter, Garcia, kapitánka Blakeová a
Michelle Kellyová dobře znali.
„Jméno kolemjdoucího, který telefonoval a pořídil ty snímky,“ zahleděl se
Hunter na portrét. „Kevin Lee Parker. Naše první oběť.“
Garcia nadmul tváře vzduchem a pomalu vyfukoval. „Budu hádat. Ta

reportérka Los Angeles Times, co se tam dostavila, aby o tom napsala, byla
Christina Stevensonová, vrahova druhá oběť.“
„Ta a žádná jiná,“ potvrdil Hunter. „Tehdy pracovala pro černou kroniku.
Nejenže použila ty tři fotografie, které té noci Kevin Lee Parker pořídil, ale
přidala ke svému článku taky tenhle snímek – očividně hledala nějaký
‚šokující‘ faktor.“ Další cvaknutí.
Na plátno se vrátila tatáž detailní fotografie zjizveného obličeje Brandona
Fishera, kterou jim Hunter ukázal před pouhými několika minutami, pořízená asi
dvanáct měsíců po nehodě.
„Do prdele!“ ozvala se Michelle. „Ona odhalila obličej toho kluka a celý
jeho vnitřní zápas úplně všem.“
Hunter přikývl. „Christinin článek udělal z Brandonových zranění veřejnou
záležitost. Teď už mohl každý dělat lítostivé, šokované nebo znechucené
obličeje. Každý mohl dělat poznámky, vtipy nebo cokoli chtěl na účet
‚znetvořeného‘ kluka, který skočil z mostu.“ Hunter se na okamžik odmlčel a
napil se vody. „Možná proto, že Christina s dokončením článku spěchala, aby
mohl vyjít den po Brandonově sebevraždě, bylo by fér dodat, že její snaha o
pořádné prošetření okolností případu patrně nebyla zvlášť velká.“
Na promítacím plátně se objevil nový obrázek – článek Christiny
Stevensonové.
„Tohle mám od její editorky z Los Angeles Times, dostal jsem to včera
pozdě večer,“ poznamenal Hunter.
„Aby mě čert vzal,“ zvolala kapitánka Blakeová a pak přečetla titulek článku
nahlas. „Ďábel uvnitř.“
„To, co nám vrah napsal na skleněné dveře uvnitř ložnice Christiny
Stevensonové,“ připomněl všem Hunter, „byl titulek jejího článku. V něm se
naznačuje, že šikanovaný, odmítaný, vyvržený a usoužený Brandon Fisher se
nebyl schopný vypořádat s ďáblem uvnitř sebe. S ďáblem svých zranění. S
ďáblem, který se pomalu, ale jistě propracovával skrz Brandonovo duševní
zdraví, až ho nakonec dohnal k sebevraždě.“ Hunter se kratičce odmlčel.
„Christina také použila slova jako…,“ při řeči naznačil uvozovky, „… ,zase
jedna sebevražda teenagera‘, což implikuje triviálnost, něco nedůležitého, něco,
co se stává tak často, že na tom vlastně nikomu skutečně nezáleží. A ‚narušení
nočního klidu‘, což naznačuje, že Brandonova smrt byla všehovšudy jen drobná
nepříjemnost, bez jaké by se město Los Angeles klidně obešlo, něco jako jsou
kapesní krádeže nebo loupežná přepadení. Naneštěstí,“ dodal Hunter,
„Christinina mizerná volba slov trivializovala to, co se

té noci událo. Jen jeden z mnoha smutných příběhů, na které se zapomene
pár vteřin po přečtení.“
Nikdo to nijak nekomentoval, a tak Hunter pokračoval.
„A pak tu máme tohle.“
Ještě jedno cvaknutí a obrazy na plátně se opět změnily, tentokrát však
nebyly statické. Nebyly to fotografie. Měli před sebou videonahrávku.
Na všech tvářích se objevil překvapený výraz.
Videonahrávka zachycovala posledních patnáct vteřin Brandonova života.
Stál na římse, obrácený k jihu. Hunter se nalézal pár kroků od něj, zády ke
kameře. Brandon říkal Hunterovi něco, co mikrofon kamery nebyl schopný
zachytit. Slyšeli jen hluk blížícího se vlaku. Pak se všechno událo velmi rychle.
Brandon se hbitě otočil, ale neskočil. Jednoduše udělal krok z římsy do vzduchu,
jako by vstupoval do místnosti nebo vycházel z domu. Zbytek obstarala
gravitace. Přesně v tom okamžiku se Hunter vymrštil, udělal krok dopředu a vrhl
se směrem k Brandonovi, přičemž napínal tělo jako Superman v letu. Pak
kamera rychle sjela dolů, právě tak rychle, aby zachytila okamžik dopadu a vlak,
jak se řítí pod mostem a zasahuje klukovo drobné tělo vší silou.
Místností se rozezněla sprostá slova a úzkostlivý šum. Hunter viděl, jak se
všichni přítomní přikrčili, včetně kapitána SWAT.
Hunter zastavil promítání.
„Tohle zachytil řidič dalšího vozidla, které přijelo na most několik vteřin
potom, co jsem zablokoval provoz. Čirou náhodou měl u sebe videokameru.
Jeho jméno…“
Cvak.
Na plátně se objevil nový fotografický portrét. Tentýž, který Hunter a Garcia
měli na tabuli s obrázky ve své kanceláři.
„Ethan Walsh,“ řekl Hunter. „Vrahova třetí oběť.“ Několik vteřin
omráčeného ticha.
„Tak tím se vysvětluje, proč nám vrah nechal hned po smrti Ethana Walshe
videokameru v odpadkovém koši v parku,“ řekl Garcia. „Protože videokamera
zachytila tehdy v noci Brandonovu sebevraždu.“
„Přesně tak,“ souhlasil Hunter. „Pan Walsh už tehdy čelil závažným
finančním problémům. Musel vložit do své firmy všechno, co měl, a nic mu
nezbylo. Nejspíš v tom Ethan Walsh viděl příležitost vydělat třeba trochu peněz,
protože prodal tu nahrávku Christině Stevensonové do Los Angeles Times, a
právě proto měl její číslo ve svém zápisníku. Ale nebyla jediná. Pan Walsh taky
prodal svou nahrávku do pořadu kabelové televize nazvaného Záhada v šedesáti
minutách. Patrně zkoušel i jiné, ale žádná velká televize to nechtěla koupit,
protože sebevražda puberťáka se v celostátní televizi prostě

nevysílá. Zato téhle kabelové televizní stanici to bylo srdečně jedno a pár dní
nato využila nahrávku v rámci speciálního pořadu Sebevraždy teenagerů. Tahle
konkrétní televizní stanice se dá chytit jenom v Kalifornii. Takže nikdo mimo
území tohohle státu se na to nemohl dívat.“
Hunter se vrátil k řečnickému pultíku.
„Problém je, že tím tragédie sebevraždy vůbec nekončí,“ pokračoval.
„Rodina a blízcí se musí vypořádat nejen se ztrátou někoho drahého, ale taky
s nevyhnutelnou depresí a pocitem viny, které převládnou. Jak to, že nic
nepozorovali? Nemohli udělat víc? Ale ve skutečnosti je vnitřně užírá vědomí,
že k záchraně stačilo jen naslouchat, možná přidat pár konejšivých slov a
ujištění, že dotyčný není sám, že na něm záleží, že je milovaný.“
Nikdo neřekl ani slovo.
„Ale při dnešních technologiích a internetu se dá ta vnitřní vina a bolest
exponenciálně zvyšovat,“ dodal Hunter. „Z důvodů, které nedokážu pochopit, se
Ethan Walsh nespokojil jen s tím, že prodal svou videonahrávku Christině
Stevensonové do Los Angeles Times a tomu kanálu kabelové televize. Pod
internetovou přezdívkou TmaXX1000 uložil nahrávku na jisté webové stránky,
specializované na šokující záběry – jmenují se tenhleblaznivysvet.com. Od té
chvíle to bylo dostupné všem a nejhorší bolest, jakou mohla rodina utrpět, se
stala veřejným majetkem, vtípkem, pouhým videoklipem, který mohly sledovat a
smát se mu miliony lidí, mohly o něm drbat, komentovat ho a kritizovat. A to
také dělaly.“
Hunter rychle přecvakal několik diapozitivů okopírovaných obrazovek, na
nichž bylo vidět mnoho stránek komentářů, uložených na řečené webové
stránky. Několik málo jich projevilo podporu, ale většinou byly strašlivě
urážlivé.
„Tak po kom tedy přesně jdeme?“ zeptal se kapitán SWAT.
„Už se k tomu dostávám,“ odpověděl Hunter.
Cvak.

 Na nové fotografii, která zaujala místo na plátně, byla žena, které
pravděpodobně bylo něco mezi čtyřiceti a padesáti, ale vypadala nejmíň o deset
let starší. Měla rovné kaštanové vlasy a mléčně bílou pleť. Nebyla doslova
ošklivá, až na zapadlé oči, které jí dodávaly mírně mrtvolné vzezření.
„Brandon Fisher nepocházel z početné rodiny,“ vysvětloval Hunter. „Po
pravdě řečeno, byl jediné dítě Grahama a Margaret Fisherových. Jeho matka…,“
ukázal na fotografii na plátně, „… byla neduživá žena a už několik měsíců
potom, co Brandona porodila, se u ní projevila roztroušená skleróza. Jeho smrt ji
těžce zasáhla. Webové stránky se šokujícími videozáběry a těmi ničivými
komentáři ji ranily ještě víc. Její syn i se všemi svými bolestmi a vnitřními
zápasy byl teď odhalený celému světu, mohl ho soudit každý, kdo měl připojení
na internet. Nemohla spát a začala odmítat potravu. Zanedlouho se u ní vyvinula
mentální anorexie a postupně se stala závislou na sedativech i jiných drogách.
Nechtěla vycházet z domu a následně u ní byla diagnostikována také silná
deprese a těžká úzkostná porucha, což všechno způsobila synova sebevražda a
sprostota některých lidí i po jeho smrti.“
Hunter přešel před řečnický pultík a pak pokračoval.
„Její už tak chabé zdraví se zhoršovalo rychleji, než se na základě
dlouhodobého onemocnění předpokládalo. Asi deset měsíců po Brandonově
sebevraždě jí museli začít podávat nitrožilní výživu z kapačky, protože tak málo
jedla. Zemřela asi před rokem.“
V místnosti přetrvávalo ticho.
„A tím se dostáváme k Brandonovu otci, Grahamu Fisherovi,“ navázal
Hunter. „V době synovy sebevraždy byl pan Fisher profesorem na UCLA.
Přednášel pokročilé programování na fakultě informatiky. Má titul Ph.D. z
technických a počítačových věd, který získal na Harvardově univerzitě. Jednou z
mnoha oblastí jeho odbornosti je internetové zabezpečení. V minulosti pracoval
dokonce i jako konzultant vlády Spojených států.
Není divu, že pan Fisher také nesl synovu sebevraždu velice špatně, a
vzhledem k tomu, jak rychle manželku opouštělo tělesné i duševní zdraví,
neviděl jinou možnost než odejít z práce. Pak věnoval všechen svůj čas i úsilí
péči o ni. Nikdo jiný z rodiny už mu nezbyl. Její smrt byla spolu s Brandonovou
sebevraždou mnohem víc, než jeho psychika dokázala unést. Podle mého odhadu
si po smrti Margaret Fisherové připadal Graham osamělý, ublížený a velmi,
velmi rozhněvaný. Člověk v takovém duševním stavu, vyzbrojený jeho
inteligencí a dostatkem volného času, může uvažovat o ledasčem.“
Další tlumený šum.
 „Metodicky si vyrobil seznam všech lidí, které považoval za vinné,“
pokračoval Hunter, „ne synovou smrtí, ale tím, že ji zesměšňovali. Tím, že
odhalili Brandonovu nejintimnější psychickou i emocionální bolest všem. Tím,
že proměnili jeho a manželčinu osobní ztrátu v pouťovou atrakci… ve veřejnou
zábavu. A rozhodně tím, že přispěli k rychlému úpadku Margaretina zdraví.“
Hunter se odmlčel, aby se nadechnul. „Po identifikaci účastníků, což mu určitě
dalo trochu hledání, se pustil do projektování a výroby svých mučicích a
vražedných nástrojů, načež začal vyhledávat všechna jména ze svého
vražedného seznamu, jedno za druhým. Problém, který tu máme, je v tom, že
nemůžeme tušit, kolik lidí na tom seznamu je. Jak všichni víme, tři už jsou
mrtví.“
„Máme jeho fotku?“ zeptal se kapitán SWAT. Hunter kývl a stiskl tlačítko
ovladače.
Na snímku, který se nyní objevil na plátně, byl pohledný padesátník. Jeho
robustní tvář vypovídala o důvěryhodnosti i sebevědomí. Měl vysedlé lícní kosti,
vypouklé čelo a výraznou bradu s nenápadným dolíčkem uprostřed. Světlehnědé
vlasy mu sahaly téměř k ramenům, mile pocuchané. Na pohled se zdálo, že je
mohutně stavěný, s pevnými svaly a širokými rameny.
„To snad kurva ne.“ Všichni v místnosti slyšeli, jak Garcia ta slova vyhrknul.
„Děje se něco, Carlosi?“
„Jo,“ přikývl zvolna Garcia. „Já ho znám.“

Muž prováděl poslední úpravy na svém nejnovějším mučicím a vražedném
nástroji. Vývoji této aparatury věnoval značně víc času než předchozím třem, ale
jeho úsilí se vyplatilo. Považoval ji za umělecké dílo – stejnou měrou geniální
jako kruté. Jakmile jeho mechanismus začne pracovat, nikdo už ho nemůže
zastavit, ani on sám. Ano, tenhle nástroj je něco mimořádného. Něco, co dá
nepochybně „té mrše“ nezapomenutelnou lekci.
„Ta mrcha“ seděla na druhém konci velké nepředělené místnosti, v níž se
nalézal, pořád přivázaná k témuž těžkému křeslu. Musel jí však znovu podat
sedativa. Její nářek ho přiváděl k nepříčetnosti. Ale její čas už se blížil.
Muž musel uznat, že kdesi v jeho nitru existuje maličká část, která lituje, že
nepřistoupila na jeho nabídku a nepoužila zahradnické nůžky, aby si zmrzačila
ruku. Opravdu by ji pustil, kdyby to udělala. Pravda však byla taková, že věděl,
že na tomto světě existuje jen velmi málo lidí, kteří jsou duševně a emocionálně
dost silní. Jen velmi málo lidí na tomto světě je schopno takového sebezohavení,
i kdyby jim to mělo zachránit život. A „ta mrcha“ k nim nepatří.
 To je jedno, říkal si. To, co si pro ni připravil, je nekonečně lepší než
uřezávání prstů, a vznikne z toho další fantastická internetová podívaná, tím si
byl jistý. Při té myšlence se mu po tváři rozlil široký úsměv.
Utáhl poslední šroub a připojil svůj stroj k přívodu elektřiny. Bylo na čase to
vyzkoušet.
Muž vstal ze židle, na které seděl už dvě hodiny, sundal si pracovní brýle a
dlouhou chvíli si jemně mnul unavené oči palcem a ukazováčkem. Byl to
konejšivý pocit. Vypil sklenici ledové vody a pak sáhl do tašky s nákupem,
kterou měl u sebe, a vyndal z ní velký vodní meloun, zakoupený dnes
dopoledne. Usmíval se, když mu malá a kulaťoučká paní v obchodě s
potravinami sdělovala, že zrovna ty dva melouny, které si prohlíží, ještě nejsou
dost
zralé.
„Potrvá nejmíň tři dny, než budou k jídlu,“ říkala paní z potravin. „Tady
mám lepší, podívejte. Pěkně šťavnaté, ideálně zralé, na dnešek akorát.“
Muž jen zavrtěl hlavou. „Tyhle mi budou vyhovovat. Mě zajímá spíš
velikost.“
Přistoupil ke svému čerstvě dokončenému výrobku a položil velký plod na
správné místo, načež vzal z ponku dálkový ovladač. Ustoupil o několik

kroků, zhluboka se nadechl, připravil si stopky a nakonec stiskl červené
tlačítko ovladače.
Z přístroje zaznělo tlumené mechanické skřípání, jak se začalo otáčet
množství ozubených kol, probouzejících jeho nový monstrózní výtvor k životu.
Muž sledoval jako zhypnotizovaný, jak všechny části fungují přesně podle
jeho plánu, byl tu však jeden drobný problém. Celé to proběhlo moc rychle.
Meloun vydržel přesně 39,8 vteřiny. Pravda, lidské tělo je mnohem odolnější než
nějaký meloun, ale stejně to chtěl protahovat co nejdéle. Přál si, aby si to
internetové obecenstvo užilo, aby bylo znechucené a vyděšené, aby cítilo soucit
nebo hněv, aby se tomu smálo, komentovalo to, žertovalo a drbalo o tom, jedno
co, ale především chtěl, aby „ta mrcha“ trpěla.
Očistil z přístroje svinstvo, které meloun nadělal, a příštích pětačtyřicet
minut strávil utahováním a povolováním šroubů, úpravami tlaku na různé nýty a
pružiny a kalibrováním stlačených částí, dokud nebyl spokojen. Když usoudil, že
už udělal dost, sáhl po druhém melounu z nákupní tašky a znovu spustil test
mučicího nástroje.
Když nakonec stiskl stopky a podíval se na dosažený čas, usmál se.
 „Perfektní.“

Na krátký okamžik to působilo, jako by Garciova slova byla tak nereálná, až
nedávala smysl.
„Cože?“ zeptali se ho Hunter a kapitánka Blakeová přesně ve stejný
okamžik.
„Jak to myslíš – že ho znáš?“ přidala se Michelle.
Garcia stále ještě upíral oči na fotografii Grahama Fishera promítnutou na
plátno v čele místnosti.
„Myslím to vážně.“ Stěží ta slova zamumlal, očividně si něco procházel v
hlavě. „Vím, že už jsem ho někde viděl, jen si nemůžu vzpomenout kde.“
Hunter se vrátil pohledem k plátnu. „Už jsi tenhle obličej viděl?“ Garcia
zvolna přikývl. „Určitě.“
„Nedávno?“
Další mírné kývnutí.
Uplynula krátká chvilka napjatého váhání.
„Možná na některém místě činu?“ nadhodil jeden z agentů SWAT. „Jak
všichni víme, vždycky tam postávají zvědavci. Někteří vrazi se rádi vracejí,
vmísí se do davu a sledují policejní práci. Některé takové svinstvo rajcuje.“
Garcia zavřel oči a vybízel obrazy, aby se k němu vrátily. Dočkal se kolotoče
mentálních představ, neuspořádaně zamíchaných. První vzpomínka, která se mu
vybavila, byla jeho manželka Anna s přítelkyní Patricií v Tujunga Village hned
poté, co jim je vrah nabídl v soukromém přenosu. Garcia se snažil rozpomenout
na všechny tváře, které toho dne viděl – třeba v kavárně, kde na ně Anna čekala,
nebo na druhé straně ulice, nebo i jen přes
výlohu nějakého obchodu. Nic.
V Tujunga Village Grahama Fishera neviděl.
Garcia se pak v duchu vrátil do uličky v Mission Hills, kde bylo nalezeno
tělo Kevina Lee Parkera, vrahovy první oběti. Bylo to před rozedněním, v
zastrčené zadní ulici. Toho rána se kolem žádní zvědaví čumilové nepotloukali.
Nikdo až na toho bezdomovce, který našel tělo. Garcia rychle odložil i tyhle
obrazy a pokračoval.
Následoval City Hall Park a nález videokamery. On i Hunter věděli, že vrah
byl toho dne nablízku. Chtěl se dívat, jak policie na jeho žertík zareaguje. Garcia
se ze všech sil snažil vybavit si každého, koho v parku uviděl.

Odpolední špička – moc lidí.
 Nutil se k usilovnějšímu soustředění. Obličej Grahama Fishera nebyl mezi
těmi, které si dokázal vybavit.
Jako další přišlo místo druhého nálezu těla – Dewey Street v Santa Monice.
Tělo Christiny Stevensonové zůstalo ležet u kontejneru na odpadky na malém
parkovišti za dvoupodlažní kancelářskou budovou. Garcia si jasně vybavoval
dav, postávající za policejní páskou. Pak si vzpomněl na muže, kterého si toho
dne všiml – byl vysoký, šlachovitý a štíhlý, oblečený v černé mikině s kapucí a
tmavomodrých džínách. Garcia se snažil vzpomenout si na jeho tvář a tehdy mu
z mysli zmizely všechny vzpomínky až na jednu a konečně se rozpomněl.
„Panebože!“ zašeptal, znovu otevřel oči a okamžitě je vytřeštil. „Ten doktor.“
„Cože?“ otázal se Hunter. „Jaký doktor?“
„Ten v parku,“ odvětil Garcia, málem omráčený vzpomínkou. „Povídal jsem
ti o něm.“ Adresoval svá slova Hunterovi, pak se otočil a pohlédl na kapitánku
Blakeovou a na Michelle. „Anna a já jsme si šli před čtrnácti dny zaběhat do
parku blízko našeho bytu, bylo to v neděli ráno,“ vysvětloval.
„Měl jsem volno. Běželi jsme poslední kolečko parkem, když nějaký
chlapík, co jel na kole, dostal zrovna tehdy a tam infarkt. Byl těsně za námi.
Přestože se kolem nahromadil houf lidí, aby se podívali, co se děje, já jediný
jsem se mu hnal na pomoc. Aspoň zpočátku. Zrovna jsem chtěl začít s
resuscitací, když se ukázal ten druhý chlapík, prodíral se davem. Taky si byl to
ráno v parku zaběhat. Vím to, protože jsem ho viděl. No, řekl, že je doktor, a
plně ovládl situaci, dokud nedorazili záchranáři. Pomáhal jsem mu s resuscitací.
Nekecal, ani to nepředstíral. Opravdu se snažil zachránit tomu člověku život.“
„A to byl Graham Fisher?“ zeptala se kapitánka.
Garcia znovu přikývl, vrátil se pohledem k fotografii na plátně. „Byl to on.
Nepochybně.“
V místnosti znovu zavládlo nejisté mlčení.
„Do prdele,“ řekl Garcia. „Šmíroval Annu a mě, protože už měl v plánu po
ní jít. K tomu incidentu došlo jen dva dny předtím, než přišel s tím ujetým fórem
natáčet a vysílat, jak Anna s kamarádkou nakupují.“ Garciova slova byla
prodchnutá hněvem. „Kurva! Já s ním mluvil. Stál jsem vedle něj. Podal mi
ruku… podal ruku Anně…“
„Páni, ten hajzl má ale koule, to se musí uznat,“ poznamenal vysoký a
svalnatý agent SWAT.
„Snad mu kurva nefandíš, Luku? Ten chlap je psychopat,“ vyjel na něj jiný
agent SWAT. Tenhle byl o trochu menší, ale stejně svalnatý.

 Znovu se spustil šum.
„Tak jo,“ pronesl Hunter hlasitě a všechny tím umlčel. „Graham Fisher pořád
bydlí ve stejném domě v Boyle Heights, kde žil s manželkou a synem. Adresa a
plán domu jsou v deskách, které máte na stolech. A už na něj máme zatykač. Tak
co kdybychom šli toho šmejda sbalit?“

Policejní konvoj tvořily dva černé SUV automobily týmu SWAT, tři
neoznačená policejní auta a dva černobílé hlídkové policejní vozy. V každém
SUV seděli čtyři agenti SWAT. Hunter, Garcia a kapitánka Blakeová jeli prvním
neoznačeným vozem v čele konvoje. Michelle Kellyová se nalézala ve vozidle
hned za nimi spolu s dvěma agenty SIS Losangeleského policejního sboru. Další
tři agenti SIS obsadili třetí neoznačené auto. Dva hlídkové vozy tu byly jen jako
rezervní posila.
Zvláštní vyšetřovací oddělení (SIS) Losangeleského policejního sboru bylo
elitním oddílem taktického sledování, který existoval už přes čtyřicet let,
přestože různé politické skupiny a zastánci lidských práv vynakládali nemalé
úsilí o jeho zrušení. Při jejich zásazích byla úmrtnost vyšší než u všech ostatních
jednotek ve sboru, včetně SWAT. Týmy SIS se využívaly hlavně k tajnému
sledování špičkových predátorů – jedinců podezřelých z násilné trestné činnosti,
kteří nepřestanou, dokud nebudou přistiženi při činu. Příslušníci SIS, mistři
tajného sledování, čekali a pozorovali podezřelého při páchání nových zločinů a
teprve pak provedli zatčení. Často se přitom používalo smrtících zbraní a všichni
byli skvělí střelci.
Adresa, kterou dostali, se nacházela v malé svažité ulici v západním
kvadrantu Boyle Heights, dělnické čtvrti hned za východním okrajem centra Los
Angeles.
Všechny domy měly předzahrádku, ale výhled nestínilo žádné listí. V ulici
nebyly stromy. Bylo to nezvykle nehostinné místo. Letní vedro patrně měnilo
ulici v prašný prostor, kde se napětí a hněv množily se stejnou intenzitou jako
bakterie.
Dům Grahama Fishera měl číslo 21 a byl zastrčený až na konci ulice v kopci.
Dům sám byl víceméně stejný jako všechny ostatní v okolí, středně velký
jednopatrový čtyřpokojový domek s bednami klimatizace, zavěšenými ze dvou
oken. Tři úzké schůdky vedly na betonovou přední verandu. Dům měl vybledle
modrou omítku a číslo 21 bylo ručně namalované bílou barvou vedle domovních
dveří. Všechna okna byla zavřená. Veškeré závěsy byly zatažené. Zdálo se, že
všude panuje klid. Předzahrádka působila zanedbaně, v zaplevelené trávě se
rýsovaly šmouhy holé země. Pozemek byl ohraničený bílým ocelovým plotem,
sahajícím po stehna. Zadní ulička,

sloužící pro celou ulici, nebyla dost široká, aby tudy některé z vozidel
projelo. Konvoj zaparkoval na začátku ulice.
„Fajn, tak poslouchejte,“ pronesl kapitán SWAT autoritativním tónem, když
se všichni shromáždili u dvou SUV. „Alfa tým – Morris, Luke a já – vrazí
dovnitř domovními dveřmi. Vyčistíme obývací pokoj, jídelnu a umývárnu v
přízemí, tady.“
Při těch slovech ukazoval jednotlivá místa na plánu domu, který rozprostřel
na kapotu jednoho z vozů.
„Tým Beta – Johnson, Davis a Lewis – vstoupí zadními dveřmi, které vedou
přímo do kuchyně. Nejdřív vyčistí tuhle místnost a pak budou pokračovat
nahoru, kde zkontrolují obě koupelny a všechny tři ložnice. Tým Gama – Lopez
a Turkowski – bude následovat tým Alfa dovnitř předním vchodem a pak
pokračuje do sklepa.“ Odmlčel se a pohlédl na kapitánku Blakeovou. „Agenti
SIS a detektivové z vražd vstoupí do domu, teprve až dostanou od nás
vysílačkou zprávu, že je uvnitř čisto. Rozuměno?“ Drsně a odhodlaně pohlédl
postupně do očí všem, kdo nepatřili k jednotce SWAT, aby svůj pokyn zdůraznil.
„Rozuměno,“ odpověděli Hunter, Garcia a agenti SIS. Kapitán SWAT se
otočil ke svému týmu.
„Tak jo, chlapi. Dneska hraje všechno pro nás. Ten magor neví, že si pro něj
jdeme. Takže udeříme na dům rychle a tvrdě a předvedeme mu životní
překvapení. Všichni víme, že je to cvok, ale ne cvok, co chodí s flintou. Takže i
když možná má v domě střelnou zbraň, je pravděpodobné, že ji nebude mít po
ruce. Nicméně dávejte bacha. Žádné chyby. Žádné váhání. Tenhle chlap je
jaksepatří chytrý, má v rukávu kurva plno překvapení a všichni víte, že jediná
překvapení, co mám rád, jsou ta, co vymyslíme my. Jen co bude místnost
prověřená, hlaste to vysílačkou. Kdyby někdo zpozoroval cíl, tak toho hajzla
zatkněte. Smrtící útok pouze, a opakuji, pouze v případě nezbytné nutnosti.
Dneska žádná střelba pro radost. Je to všem jasné?“
„Jasné, kapitáne,“ odvětilo všech sedm agentů SWAT unisono.
„Fajn, chlapi, tak jdeme na to. Chci to mít z krku tak za šedesát sekund.
Zaujměte pozice a ukážeme tý sračce, co je to soudný den.“
Dvacet vteřin poté uslyšel kapitán SWAT ze sluchátka první aktualizované
hlášení.
„Tým Beta je na pozici. Připravení vyrazit pár dveří, kapitáne.“
 Tým Beta jako jediný se ubíral zadní uličkou. Týmy Alfa a Gama vstupovaly
do domu předními dveřmi.
Aby se zredukovala šance, že bude subjekt předem varován, jeden agent
SWAT zvolna řídil SUV ulicí do kopce. Zbývající agenti, tvořící týmy Alfa a
Gama, běželi v podřepu podle vozidla, ukryti za ním z druhé strany.

„Rozuměno,“ odpověděl kapitán SWAT prostřednictvím mikrofonu,
zabudovaného v helmě. „Budeme na pozici do deseti sekund.“
„Rozuměno, kapitáne.“
„Tak do toho,“ rozkázal kapitán týmům Alfa a Gama.
Postupovali rychle a tiše. Kapitán zaujal pozici v čele, zatímco ostatní agenti
vytvořili standardní krycí formaci 2x2. Všichni zdolali ocelový plot skokem,
namísto aby šli brankou se zrezivělými panty – žádný hluk, žádné varování.
Na verandě kapitán aktualizoval postavení týmů.
„Alfa a Gama jsou na pozici.“
„Rozuměno, kapitáne,“ odvětil Davis z týmu Beta.
Agent Morris, zástupce velitele kapitána Fallona, rychle vsunul pod domovní
dveře trubičku z optického vlákna. Šlo o fibroskop, připojený k třípalcovému
monitoru.
Davis učinil totéž u zadních dveří. Uvnitř se nikde nic nehýbalo.
„Kuchyně mrtvá,“ hlásil vysílačkou Davis. „Tady nikdo.“
„Bez pohybu i v přední místnosti,“ potvrdil Morris.
„Máme tu hodně bytelný zámek, kapitáne,“ oznamoval Davis. „Budeme to
celé muset ustřelit vyrážecí brokovnicí.“
Kapitán rychle prověřil zámek a panty u domovních dveří. Stejně tak Morris,
který kývnutím sdělil kapitánu Fallonovi, že souhlasí s hodnocením týmu Beta.
Vyrážecí brokovnice není nic jiného než obyčejná brokovnice, nabitá
vyrážecími náboji, zvanými také „TESAR“. To jsou patrony na způsob šrapnelů,
zvlášť určené k tomu, aby ničily zámky, západky a panty, aniž by došlo k
ohrožení zdraví nebo života odraženým či příliš rychle letícím nábojem, jakmile
projdou dveřmi. Broky jsou lámavé, zhotovené z řídkého slinutého materiálu,
zpravidla práškového železa s pojivem, například voskem. Střela zničí zámek
nebo pant a pak se okamžitě rozplyne. Agenti SWAT žertem přezdívají těmto
nábojům „univerzální klíč“ a jejich použití se říká
„podomní obchod“.
„Rozuměno a souhlas,“ odpověděl kapitán SWAT a dal signál Lukovi,
jednomu z agentů, který nesl vyrážecí brokovnici.
 Luke postoupil dopředu a připravoval si zbraň. Ze vzdálenosti asi patnácti
centimetrů ji zacílil na horní pant dveří. Nepatrným kývnutím hlavy sdělil
kapitánu Fallonovi, že je připraven.
„Tak jo, Beta,“ řekl kapitán do mikrofonu. „Podomní obchod na tři… tři…
dva… jedna…“
BUM.

Výstřely explodovaly jinak klidným ránem a odrazily se od okolních domů.
U domovních dveří ustřelil Luke dva panty a patentní zámek za necelé tři
sekundy. Jakmile byla vypálena poslední střela, kapitán Fallon prudce kopl do
dveří, až vyletěly do obývacího pokoje.
U zadního vchodu do domu Johnson rovněž ustřelil panty a patentní zámek,
stejnou rychlostí. Dveře vykopl Davis.
Všech osm agentů SWAT bylo ozbrojeno automaty Heckler & Koch M5 –
devítimilimetrovými kompaktními samopaly, výjimečně silnými a přesnými v
boji zblízka. Všech osm jich bylo odborně vytrénováno pro takovéto situace.
Stále v podřepu vběhly všechny tři týmy s nesmírnou hbitostí do domu, červené
tečky laserových mířidel jejich zbraní poskakovaly po místnosti
jako světla na diskotéce.
Domovní dveře vedly přímo do malého obdélníkového obývacího pokoje.
Při zatažených závěsech přicházelo veškeré světlo od dveří, nyní otevřených
dokořán. Ve vzduchu se vznášely obláčky kouře a prachu, zvýrazněné
nerovnoměrnými šmouhami slunečního světla.
V trojčlenné klínové útočné formaci vrazil tým Alfa do obývacího pokoje a
prověřil s neuvěřitelnou rychlostí a přesností všechny kouty a možné úkryty.
Byla tu dvě křesla, pohovka, televizor na dřevěném modulu a nízký konferenční
stolek. Stěny byly holé až na jedinou svatební fotografii novomanželů ve
strnulých pózách.
Týmu Alfa trvalo rovné čtyři vteřiny, než ovládl místnost.
„Obývák čistý,“ oznámil kapitán Fallon do mikrofonu, pak přešel místnost a
vyšel z ní dveřmi na druhé straně.
Tým Gama je jednoduše následoval dovnitř.
Beta tým za domem zkontroloval bleskovou rychlostí kuchyňku, ještě
zmenšenou čtvercovým dřevěným stolem, přistrčeným k východní zdi.
„Kuchyně čistá,“ zavolal agent Davis do mikrofonu.
On a dva další agenti z týmu Beta rychle pokračovali přes kuchyni do dveří,
jimiž se dostali do chodby, vedoucí do přední části domu a ke schodům, jež jim
umožnily přístup do prvního patra nemovitosti. Jakmile zdolali schodiště, tým
Alfa prošel dveřmi na protějším konci téže chodby.
Tým Alfa okamžitě zahnul vlevo do jídelny. Dveře už byly otevřené. Tahle
místnost byla menší než obývací pokoj a většinu z ní zabíral čtver-

cový jídelní stůl ze skla a oceli se čtyřmi židlemi a dvě velké knihovny. Další
holé zdi. Místnost byla prázdná a nebylo v ní místo, kam by se mohl ukrýt někdo
tak vysoký a dobře stavěný jako Graham Fisher.
„Jídelna čistá,“ oznámil kapitán.
Morris, jeden ze dvou dalších agentů týmu Alfa, už rozkopl dveře do
umývárny v přízemí, až narazily o bíle kachlíčkovanou stěnu. Dvě obkládačky
nárazem praskly. Místnost byla prázdná.
„Umývárna čistá,“ zavolal.
Tým Beta se po schodech dostal do sedm metrů dlouhé chodby v patře. Byly
tu patery dveře – dvoje napravo, dvoje nalevo a jedny na protějším konci
chodby. Z plánů domu všichni tři agenti věděli, že prvními dveřmi vpravo se
dostanou do malé skladovací komory. Tyto dveře byly zavřené. Druhé dveře na
pravé straně vedly do první ze tří ložnic, středně velké, patrně té, která patřívala
Brandonu Fisherovi. I tyhle dveře byly zavřené. První dveře nalevo patřily k
první koupelně. Byly otevřené. Druhé dveře nalevo vedly do menší ložnice.
Zavřené. Dveře na konci chodby patřily k hlavní ložnici, odkud se šlo do druhé
koupelny. I tyto poslední dveře byly otevřené.
Tým se pohyboval rychlostí blesku, zkontroloval první místnost nalevo –
koupelnu – a první místnost vpravo – komoru – během dvou vteřin. Obě byly
prázdné.
Zatímco Davis a Lewis otevírali druhé dveře na levé straně chodby, ty, které
vedly do nejmenší ze tří ložnic, Johnson zůstal na chodbě a kryl jim záda.
Místnost byla přeměněna v prostou pracovnu. Byla téměř holá – dřevotřískový
stůl s počítačem a tiskárnou, kancelářské křeslo z černé kůže, napěchovaná
knihovna a béžová plechová kartotéční skříňka, nic jiného. Nikdo
tu nebyl.
„Ložnice jedna čistá.“
Oba agenti vyšli z pracovny a pokračovali do druhé místnosti napravo –
ložnice číslo dvě. Johnson zkusil dveře – zamčené. Zámek nevypadal příliš
bytelně.
„Vyrazit,“ nařídil Johnson a ustoupil.
Lewis se vrhl celým tělem kupředu a podpatkem boty přitom zasáhl zámek
dveří. To stačilo. Dveře se prudce rozlétly, rám se odštípl. V místnosti byla tma a
páchlo to tam starobou a opuštěností.
Johnson okamžitě sáhl po vypínači. Jakmile se rozsvítilo, on a Lewis
vstoupili do místnosti; tentokrát si nechali krýt záda od Davise.
Tušili správně. Tento pokoj patřil Brandonu Fisherovi a vypadalo to, jako by
se tu od jeho sebevraždy nikdo ničeho nedotkl. Stěny byly pokryté plakáty
hudebních skupin, aut, slavných sportovců a dívek v mrňavých bikinkách.

Napravo od dveří stál velký prádelník a na něm černé stereo. Vedle
dvoudveřová šatní skříň. U okna se nalézal starý a poškrábaný psací stůl s
laptopem a tiskárnou. Pěkně ustlaná úzká postel byla přistrčená čelem k jedné
stěně. Všechno pokrývala tlustá vrstva prachu, jako by do pokoje léta nikdo
nevstoupil.
Agenti hbitě prověřili všechno včetně šatníku. Nikdo.
„Druhá ložnice čistá,“ oznámil Johnson do vysílačky.
Odtud už se tým Beta pohyboval cíleně směrem ke konci chodby a poslední
ložnici. Tato byla mnohem větší než dvě předchozí, se širokým lůžkem,
otomanem, koženým křeslem v jednom rohu, staromódním dřevěným toaletním
stolkem s obdélníkovým zrcadlem u okna a skříní s posuvnými dveřmi, která
zabírala celou západní stěnu. Ve vzduchu se vznášel pach potu, jako by se v
místnosti neuklízelo a nevyměňovalo ložní prádlo po celé měsíce.
Prověřili všechny kouty, nahlédli pod postel a do skříně. Nikdo.
Dveře do přilehlé koupelny byly pootevřené a agent Davis je kvapným
kopnutím otevřel dokořán.
Koupelna byla prázdná.
Celé první patro domu zkontrolovali za necelých dvaadvacet sekund.
„Tady nahoře je všude čisto, kapitáne,“ zavolal Davis dolů. „Nahoře ten
magor není.“

Tým Gama následoval za týmem Alfa do domu, přeběhl obývací pokoj, a
zatímco tým Alfa zahnul vlevo do jídelny, jakmile se ocitl v přízemní chodbě,
tým Gama odbočil doprava. Dveře, které vedly dolů do sklepa, byly zajištěné
visacím zámkem armádní kvality.
„Musíme rozstřelit dveře do sklepa,“ oznámil agent Turkowski do
mikrofonu, čímž upozornil ostatní týmy, že přijde hlasitý výstřel.
„Jdu na to.“ Agent Lopez, druhá polovina týmu Gama, si už připravoval
vyrážecí brokovnici, kterou si předtím přehodil na záda.
 Turkowski o krok ustoupil a zůstal. „Dělej.“ BUM.
Hlasitý výbuch vyslal šokové vlny po celém domě. Visací zámek se rozpadl.
Turkowski rozkopl dveře a okamžitě je udeřil do obličeje závan plesnivého,
zatuchle páchnoucího vzduchu. Vznášelo se v něm cosi smrdutého a odporného,
letitá špína, zuhelnatělá každodenním kalifornským vedrem. Navzdory
odpornému puchu žádný z agentů ani nemrknul.
Široké dřevěné schody vedly dolů, do neproniknutelné tmy sklepa.
„Světla, světla,“ volal Turkowski, aniž spustil samopal, jehož laserové
mířidlo pátralo po terči na úpatí schodů, ale nic nenalézalo.
„Mám to,“ odvětil Lopez a sáhl po tenké šňůrce vypínače, zavěšené od
stropu.
Světlo bylo příšerně slabé.
Hrubé cihlové zdi ubíhaly podél obou stran schodiště a tvořily tísnivou a
klaustrofobickou chodbu.
„Mám z toho fakt špatný pocit,“ poznamenal Turkowski, když s Lopezem
hbitě sestupovali po schodech dolů v krycí formaci.
Stupně byly bytelné, ale skoro každý z nich pod jejich váhou zavrzal. Zdolali
poslední schod a vstoupili do zšeřelé, dokořán otevřené sklepní místnosti;
dýchali namáhavě, jejich laserová mířidla křižovala kolem v jakémsi šíleném
tanci a hledala sebemenší známky ohrožení, až nakonec přistála na západním
konci chodby.
„Do prčic!“ vydechl Lopez a vzápětí oznámil do vysílačky: „Sklep je čistý.
Magor tu taky není.“ Odmlčel se, aby se nadechl hnilobného vzduchu.
„Ale tohle byste nejspíš měl vidět, kapitáne. A detektivové z vražd taky.“

Graham Fisher trpělivě čekal, až místo červené naskočí zelená, a teprve pak
zahnul doprava na East 4th Street v Boyle Heights. Provoz byl řídký, jak v tuhle
dopolední dobu vždycky býval, proudil jako voda tunelem. Za pár vteřin odbočil
vlevo na South St. Louis Street a přitom ztuhl. Asi sedmdesát metrů před sebou
uviděl shluk sedmi nakvap zaparkovaných vozů, z nichž dva byly černobílé
hlídkové policejní vozy Losangeleského policejního sboru. U prvního auta stál
těsně směstnaný hlouček policejních agentů.
Graham okamžitě zrychlil, ale ne zpanikařeně a blinkrem signalizoval změnu
směru do další ulice. Klidně zaparkoval u prvního domu na pravé straně, pak
sáhl do přihrádky v palubní desce pro sluneční brýle. Stáhl si baseballovou
čepici nízko do čela, vystoupil z auta a ležérně kráčel až na konec ulice, kde
parkovala bílá dodávka. Skrytý za dodávkou se zadíval na shluk vozidel a na
agenty natlačené na začátku jeho ulice.
První, koho poznal, byl detektiv Robert Hunter. Druhý byl detektiv Carlos
Garcia. Spolu s nimi spatřil Graham osmičlenný tým SWAT, dvě ženy, další čtyři
muže, ze kterých šel strach, a čtyři uniformované policejní strážníky.
Dohromady dvacet lidí. Všichni byli na první pohled po zuby ozbrojeni.
Očividně se připravovali na ozbrojený útok a Graham nepochyboval o tom, do
kterého domu během příštích několika vteřin vtrhnou.
Graham věděl, že tenhle den přijde. Po pravdě řečeno, čekal to. Jenom to
nečekal tak brzy, aspoň ne dřív, než bude hotový.
S očima stále upřenýma na skupinu začal Graham v duchu znovu procházet
svůj plán. Pořád ještě je dokonalý, usoudil. Jediný rozdíl spočívá v tom, že teď
musí zrychlit, ledacos trochu uspíšit a improvizovat, aspoň trošičku. Ale to
nebude problém. Přesně věděl, co má dělat.
Cestou zpět ke svému autu vybuchl Graham mírně šíleným smíchem, v jehož
pisklavém zvuku se pojila nervozita s radostí.
„Uvidíme, jak moc jste připravený na to, co vás čeká, detektive Huntere,“
říkal si pro sebe a chvěl se vzrušením; pak naskočil zpátky do svého auta a odjel.

Hunter, Garcia, kapitánka Blakeová a Michelle Kellyová nakrčili nosy nad
odporným zápachem, který je zasáhl, když se vydali dolů po dřevěných
schodech vedoucích do sklepa Grahama Fishera. Žádný z nich si neuměl
vysvětlit podivný pocit, jenž se jich zmocnil, jakmile vstoupili do domu. Jako by
vstupovali do domu hrůz, k němuž bolest, strach a utrpení patří stejně jako
zdivo. Když se ocitli v suterénu, zkoprněli. Byla to velká a vlhká místnost
obklopená holými cihlovými zdmi. Uprostřed stropu vydávala žlutavé světlo
jediná žárovka, zavěšená v krytu z drátěného pletiva. Její slabá záře se pracně
snažila osvětlit místnost, přičemž současně vrhala na všechny strany stíny.
Podlaha byla z betonu a pokrytá skvrnami, z nichž některé byly nové,
některé staré a některé větší než jiné.
K východní stěně byl přistrčený dlouhý dřevěný ponk. Na něm elektronické
komponenty jako tištěné obvody, dekodérové moduly, kapacitátory,
potenciometry, mikroprocesory a osciloskopy. Na jednom konci ponku bylo
spořádaně rozloženo několik plánků. V severovýchodním rohu místnosti našli
velkou, ručně vyrobenou skříňku na nářadí, obsahující působivou sbírku nástrojů
včetně několika vrtáků a pilek na sklo. Všechna místa na věšáčcích však nebyla
plná. Několik kusů nářadí zjevně chybělo.
Jihovýchodní roh místnosti patřil malému ponku se svěrákem na jednom
konci a víceúčelovou stolní řezačkou na druhém. Vedle stolu stál velký, vybledle
zelený pultový mrazák. Všem však vstaly hrůzou vlasy na hlavě při pohledu na
to, co se nalézalo na opačném konci místnosti, u západní stěny – něco, na co
všichni čtyři zírali a co se celé hodiny pokoušeli analyzovat na obrazovkách
svých počítačů.
U levého rohu stála skleněná skříň, kterou vrah použil, když máčel Kevina
Lee Parkera ve smrtící alkalické lázni. Těžké železné křeslo, k němuž byl
připoután, dosud stálo přímo uprostřed boxu, přišroubované k hrubé betonové
podlaze. Po obou stranách skleněné klece byly umístěné velké skleněné nádoby.
Byly připojené k dvěma kovovým trubkám proděravěným otvory uvnitř
skleněné nádoby pomocí dvou tlustých ohnivzdorných hadic.
„Oheň, nebo voda,“ řekl tehdy vrah. „Upálit, nebo utopit.“
Hunterovi se vracely výjevy v hurikánu vzpomínek.
Kovové trubky mohly naplnit kontejner vodou nebo ohněm. Nahoře byly
připojené k vodovodnímu systému v domě.

Hunter věděl, že toho dne byl obelstěn, aby vybral vodu; nicméně Graham
Fisher byl připraven upálit svou oběť zaživa, pokud by se byl v Hunterovi
zmýlil.
Vedle kanystrů na benzin stály dva patnáctilitrové barely hydroxidu sodného
v průmyslové koncentraci. Ty byly také připojeny ke kovovým trubkám tlustými
hadicemi, odolnými vůči chemikáliím.
U dalšího rohu západní zdi stála na kovovém stole podobném operačnímu
stolu skleněná rakev, do níž vrah uložil Christinu Stevensonovou. Když na ní
Garcia spočinul pohledem, zachvěl se a o dva kroky couvl, protože pocítil, jak
trapná panika na dně jeho žaludku nabývá na setrvačnosti. Uvnitř skleněné rakve
ležely stovky mrtvých tarantulových jestřábů.
Hunter vycítil parťákovo zdráhání, nepatrně kývl hlavou a zašeptal: „Jsou
všichni mrtví.“
Přesto pohled na ně stačil, aby Garciu paměť přenesla zpět do dne, kdy ho
bodli čtyři tarantuloví jestřábi. Do dne, kdy bezmála zemřel.
Několikrát se zhluboka nadechl pro uklidnění a bojoval s chvěním, které mu
hrozilo projet páteří; cítil, jak se mu pulz postupně zpomaluje na normální
rychlost. Nebyl však jediný, kdo byl teď v tomto sklepě nesvůj.
V této tmavé a vlhké místnosti byli sadisticky mučeni a zavražděni dva lidé.
Nástroje použité k jejich utrpení tu dosud byly, potřísněné jejich krví, naplněné
jejich bolestí. Všem připadalo, jako by se zděšený křik a prosby obětí dosud
odrážely ozvěnou od těchto cihlových zdí. Graham Fisher si vytvořil ve sklepě
opravdovou mučírnu.
Jen několik kroků od skleněné rakve stál starý invalidní vozík a dva běžné
nemocniční stojany na kapačky. Z jednoho háčku dosud visel starý a prázdný
plastový sáček od nitrožilní výživy. Nepochybně jeden z mnoha výživných
koktejlů, které musel Graham intravenózně podávat své ženě v posledních
měsících jejího života.
„Skřipec tu není,“ poznamenala kapitánka Blakeová. „Ta groteskní věc,
kterou rozčtvrtil svou třetí oběť. Není tady.“
„Použil jinou lokaci,“ řekl Hunter. „Tohle místo na to není stavěné.“
Instinktivně obkroužil pohledem místnost.
„Vysoké je to tady rozhodně dost,“ poznamenal kapitán SWAT.
„Ano,“ souhlasil Hunter. „Ale vrah měl nad obětí zavěšenou velkou a těžkou
betonovou desku na tlustých železných řetězech. Dokonce říkal, že to může
ovládat. Říkal, že může ten balvan pomalu spouštět na tělo oběti a přizpůsobovat
stupeň tlaku jako ve svěráku. Na to by potřeboval hodně silný a patrně i velký
stroj.“

„Nějaký elektronicky ovládaný jeřáb nebo tak něco,“ potvrdil Garcia.
„Sem dolů rozhodně nemohl něco takového dostat.“
„Tak tedy kam?“ zeptala se kapitánka Blakeová.
„Nevím jistě,“ opáčil Hunter. „Musíme prověřit katastr nemovitostí,
abychom zjistili, jestli Grahamu Fisherovi nepatří ještě nějaké jiné nemovitosti
nebo pozemky. Problém je, že i kdyby mu nepatřily, mohl by mít v pronájmu
nějakou velkou garáž nebo malé skladiště nebo nějaký jiný typ budovy dost
velké na to, co měl za lubem. Pokud to tak je, určitě zaplatil v hotovosti za
krátkodobý pronájem. Najít ho tímhle způsobem tak může trvat dlouho.“
Kapitánka Blakeová nevypadala nijak ohromeně.
„Ale už je to jen otázka času, kapitánko,“ dodal Hunter. „Dům je obývaný.
Na odkapávači v kuchyni je čerstvě umyté nádobí a houbička je ještě trochu
vlhká. Nečekal nás tu dneska, takže je možné, že neučinil všechna nutná
předběžná opatření. Máme tu teď k prohledání celý dům včetně kanceláře s
počítačem v patře. Musí existovat něco, co nám poskytne vodítko, kde by mohl
být. Mezitím musíme vyhlásit po celém městě pátrání po Grahamovi a jeho autě,
černém Chevroletu Silverado. Musíme dostat jeho fotku do médií, a to co
nejrychleji. Potřebujeme, aby jeho obličej byl všude. Uzavřeme kolem něj kruh.
Taky potřebujeme tým strážníků, který bude klepat u všech dveří v téhle ulici a
zjistí, jestli někdo něco neví.“
Kapitánka Blakeová zvedla obě ruce do vzduchu na znamení kapitulace.
„Máte zelenou ke všemu, co potřebujete.“ Sjela zrakem od skleněné rakve ke
skleněnému boxu a pak zpátky k Hunterovi. „Jenom toho magora chyťte.“
Vykročila zpátky ke schodům. Ze suterénu jí začínala naskakovat husí kůže.
Potřebovala odtud vypadnout.
Michelle se také pohnula, ale ne směrem ke schodišti. Stála teď nad ponkem
u východní zdi a prohlížela si všechny elektronické komponenty a plánky, co
tam našla. Plánky byly detailní schémata, podle nichž byly oba mučicí nástroje
ve sklepě vyrobeny, včetně toho, jak fungovaly. Plánky skřipce, použitého k
mučení a vraždě třetí oběti, tu nebyly, ale našla něco jiného.
Něco, nad čím jí tuhla krev v žilách.

„Do prdele!“ zašeptala Michelle, ale dole ve sklepě se její šepot odrazil od
stěn jako tlesknutí. Všichni se k ní otočili.
„Co máš?“ zeptal se Hunter.
Kapitánka Blakeová se zastavila těsně předtím, než vystoupila na první
schod.
„Fotografie ze sledování obětí,“ odvětila Michelle a všem ukázala první z
několika fotografií z hromádky, kterou objevila. „Kevin Lee Parker, první oběť,“
dodala.
Na snímku byl Kevin vycházející z obchodu s videohrami, kde pracoval.
Vrah mu nakreslil kolem obličeje kroužek červenou fixou. Michelle odložila
fotku a sáhla po další, předtím však oznámila: „Christina Stevensonová, druhá
oběť.“
Na téhle byla Christina, jak vychází ze svého domu. Také její obličej byl
červeně zakroužkovaný.
„Ethan Walsh, třetí oběť,“ ukázala Michelle všem novou fotografii. Byl na ní
Ethan, pokuřující cigaretu před restaurací, kde pracoval. Další červený kroužek.
Michelle vrátila fotografii na ponk a uchopila další z hromádky. „A tohle,
mohu jen hádat, je příští oběť z jeho seznamu.“
Na snímku byla hezká mladá žena, podle všeho ani ne třicetiletá, sedící před
kavárnou. Měla drobný osmiúhelníkový obličej, orámovaný dlouhými, rovnými
blond vlasy. Zářivě modré oči trochu připomínaly kočku a velmi pěkně
doplňovaly jemný nosík, malá ústa a půvabné lícní kosti. Také tento obrázek byl
označený červeným kroužkem kolem jejího obličeje. Tato nová fotografie jako
by nabila vzduch v místnosti elektřinou.
 „Je tam nějaké jméno?“ Hunter rychle zamířil k Michelle. Garcia a kapitánka
Blakeová ho následovali.
Michelle se podívala na rub fotografie. „Ne, nic.“ Předala ji Hunterovi.
Hunter se podíval znovu, pak přejel pohledem po ponku. „Nejsou tu ještě
nějaké její fotografie?“ zeptal se.
„Její ne,“ odpověděla Michelle.
Cosi v tónu Michellina hlasu všechny na okamžik přimělo zarazit se a
pohlédnout na agentku FBI.

„Tohle už je jediná fotografie, co jsem našla.“ Ukázala jim poslední snímek,
který držela, ten, nad kterým jí ztuhla krev v žilách.
Všichni zkoprněli. Čas ve sklepě jako by se zpomalil.
Subjekt na fotografii přecházel rušnou ulici, ale tentokrát nemuseli pátrat po
jménu. Ani nemuseli subjekt hledat. Všichni se dívali na fotografii Roberta
Huntera s červeným kroužkem, nakresleným kolem obličeje.

Garcia a kapitánka Blakeová se zarazili, ani nedýchali, obrázek v
Michelliných rukou přitahoval jejich pohledy, jako modré světlo přitahuje hmyz.
Všechny přítomné jako by naplnil podivný, znepokojivý strach – všechny až na
Huntera. Ten jednoduše zavrtěl hlavou a nevzrušeně vzal Michelle fotografii z
ruky.
„Tohle mi starost nedělá,“ řekl. „Po pravdě řečeno, ani mě to nijak
nepřekvapuje.“
„Jak to myslíš, že ti to starost nedělá?“ zeptala se Michelle.
„Ať už pro mě Graham Fisher naplánoval cokoli, bude to muset znovu
uvážit, přizpůsobit, upravit, protože jakmile se jeho fotka objeví ve zprávách,
bude mu jasné, že už není internetový duch. Už víme, kdo je. Pochopí, že jsme
byli v jeho domě, v jeho sklepě a že jsme tohle všechno našli.“ Ukázal na
místnost a na fotografie. „Což znamená, že bude taky vědět, že teď už jsem v
roli lovce já.“
„Jo, ale tady je řeč o vysoce inteligentním a šikovném vrahovi,“ ozvala se
Michelle. „Stejně musíš být opatrný.“
„Vždycky jsem opatrný. Ale já tady nepředstavuju prioritu.“ Hunter ukázal
znovu všem fotografii mladé blondýny. „Zato ona ano. Bude příští obětí z jeho
seznamu, ať už máme jeho totožnost, nebo ne – ona, ne já.“
„Jak to víte?“ zeptala se kapitánka Blakeová.
„Protože chce, abych byl poslední,“ vysvětloval Hunter. „To patří k jeho
pomstě. Chce, abych se díval na všechny oběti v reálném čase, aniž bych jim byl
schopný pomoci. Stejně jako jsem se díval na smrt jeho syna a nebyl jsem
schopný ho zachránit.“
„Ale to nebyla vaše vina,“ namítla kapitánka Blakeová.
„Podle Grahama Fishera byla. Podle jeho názoru jsem měl jeho syna
zachránit. Měl jsem se víc snažit. Ale to všechno je vedlejší. Důležité je zjistit,
kdo je tahle žena.“ Hunter znovu ukázal na fotografii. „Nepochybně je nějak
spojená se sebevraždou Grahamova syna nebo s jejími dozvuky, jako všechny
předchozí oběti.“
„Další novinářka?“ nadhodil Garcia. „Nebo možná webmaster těch
internetových stránek se šokujícími videoklipy, kde se objevil záznam
sebevraždy Brandona Fishera?“
„Možná.“ Hunter rázně kývl hlavou. „Ať se na to pár lidí podívá.“

Garcia kývl. „Zadám to týmu.“
Hunter oslovil kapitánku Blakeovou. „Musíme předat tu fotku médiím spolu
s Grahamovou, co nejrychleji. Musíme zjistit, kdo to je, kde bydlí, kde pracuje,
všechno. Kdoví, možná už ji dostal.“

Kapitánka Blakeová zavolala Hunterovi o půldruhé hodiny později. Vrátila
se do budovy policejní správy s ženinou fotografií, zatímco Hunter, Garcia a
Michelle zůstali. Chtěli pomalu projít dům Grahama Fishera do posledního
centimetru. Přidalo se k nim také pět zkušených policistů a dva forenzní technici.
Kapitánka sdělila Hunterovi, že předala ženinu fotografii tiskovému oddělení
s konkrétními pokyny. Tiskové oddělení okamžitě napjalo všechny síly a
kontaktovalo tisk i média. Fotka neznámé ženy se spolu s Grahamovou měla
objevit na všech hlavních televizních kanálech ve zvláštním bulletinu během
poledních zpráv a pak znovu v odpoledním a večerním zpravodajství. Fotografie
budou také zveřejněny v příštím vydání všech novin ve městě, ale to vyjde až
zítra ráno. Kontaktovány byly i rozhlasové stanice. Vybízely posluchače, aby se
přihlásili na speciální internetovou stránku, kterou založilo IT oddělení
losangeleské policie s oběma fotografiemi. Zvláštní přímé linky už byly v
provozu. Teď se jen čekalo, co se z toho vyvine.
V domě Grahama Fishera začali Hunter a Garcia sklepem, kam přinesli dva
silné forenzní reflektory, aby zmizely všechny stíny. Garcia se propracovával
vším, co našel na východní straně místnosti, kdežto Hunter puntičkářsky
zkoumal skleněnou klec a skleněnou rakev, nalezené u západní stěny.
 Ani jeden z obou mučicích a vražedných nástrojů nedokázal sdělit Hunterovi
nic, co by už nevěděl. Řemeslné provedení bylo mimořádné, ale od člověka jako
Graham Fisher nic jiného ani neočekával. Skleněné desky, použité k vytvoření
obou nástrojů, byly z kombinace polykarbonátu, termoplastu a vrstev
laminovaného skla, takže byly neprůstřelné a vůbec se nedaly rozbít lidskými
pěstmi. Jenže to mu už Graham sdělil telefonicky. Hunter nepředpokládal, že by
lhal. Pach v obou skleněných kontejnerech byl odporný – směs zvratků, moči,
výkalů, strachu a velmi silné dezinfekce. Ve skleněné rakvi přibyla k odéru ještě
nová, výrazná, nakyslá vrstva z mrtvých tarantulových jestřábů. Přestože měl na
obličeji roušku přes nos a ústa, bylo Hunterovi několikrát na zvracení, takže byl
nucen udělat si pár přestávek.
„Myslíš, že už má tu ženu z fotografie?“ zeptal se Garcia, když se s
Hunterem setkal u západní stěny místnosti.
Hunter se zhluboka nadechl a spočinul zrakem na velké skříňce s nářadím.

„Nevím,“ odpověděl nakonec. Nechtěl to říct, ale pravda byla taková, že
Hunter měl strašlivé tušení.
„Chci ti něco ukázat,“ upozornil Garcia Huntera na jedno konkrétní místo na
dřevěném ponku. „Podívej se na tohle.“
Hunter se podíval, kam Garcia ukazoval, svraštil čelo, pak si dřepl, aby si to
prohlédl ještě důkladněji.
„Vidíš to?“
Hunter přikývl. Na ponku se usadil běžný domácí prach, asi dvoudenní
vrstva. Na tomto místě vytvořil nerovný vzorec. Něco, co na tomto stole bývalo,
někdo odstranil – obdélníkový předmět asi pětadvacet krát pětatřicet centimetrů.
Hunter přistoupil ještě blíž a zkoumal druhou nepravidelnost v prachu, tentokrát
dlouhou a tenkou, sahající až k okraji ponku. Podíval se na cihlovou zeď na této
straně a uviděl asi čtvrt metru nad podlahou elektrickou zásuvku, která do ní
byla zapuštěná.
„Laptop,“ prohlásil nakonec Hunter.
Garcia přikývl. „Přesně to mě napadlo. A jestli se nepleteme, tak víš, co to
znamená, ne? Graham měl pravděpodobně všechny svoje plány, kresby, jména,
časové rozvrhy, skici… všechno měl v laptopu, který býval tady, ne ve velkém
počítači nahoře.“
Michelle Kellyová se ujala velení nad pátráním v počítači uvnitř Grahamovy
pracovny v patře. Nebylo nijak překvapivé, že počítač byl chráněný heslem, ale
ne jednoduchým, relativně snadno překonatelným heslem z aplikace originálního
operačního systému, nýbrž modelovým, zhotoveným na míru, a to nepochybně
samotným Grahamem. Narušit tuto ochranu přímo na místě, bez některých
nástrojů a pomůcek, které měla v divizi počítačové kriminality FBI, to byl
nesplnitelný úkol. Hunter jí dal požehnání, aby si odvezla počítač na velitelství
FBI a pokračovala tam. Bude je kontaktovat, jakmile narazí na něco nového.
Zatím nic.
Hunter kývl na Garciův názor. „Doufejme, že se pleteme. Jestli v tom
velkém počítači něco je, i kdyby to byly jen zbytky smazaných souborů,
Michelle to určitě najde.“
Konečně vyšli ze sklepa a oba detektivové neskrývaně vydechli úlevou.
Strážníci, kteří měli za úkol projít dům od domu Grahamovu ulici a několik
sousedních, se vrátili s prázdnou. Ne všichni sousedé byli doma, ale těch několik
málo, co jim otevřelo, nedokázalo vrhnout žádné světlo na totožnost ženy z
fotografie nalezené v Grahamově sklepě, a nevěděli ani, kam se Graham mohl
podít. Na jednom se však shodli. Všichni říkali, že od synovy smrti se z
Grahama stal jiný člověk – uzavřený, izolovaný, nekomunikativní. Od
manželčiny smrti se proměnil v přízrak, už ho skoro nikdo nevídal.

Hunter a Garcia strávili téměř dvě hodiny prohlížením každého papírku,
každé knihy, každého časopisu, každé poznámky, kterou našli nahoře v
Grahamově pracovně. Nenarazili však přitom na nic, s čím by se dalo pracovat.
Uprostřed odpoledne zavolal Hunterovi detektiv Perez. Vysvětlil, že po
poledních zprávách už telefonní linky přijaly několik tipů stran ženiny
totožnosti. Detektivové a strážníci prověřují věrohodnost těchto tipů a on se
Hunterovi zase ozve, hned jak budou mít něco solidnějšího.
Uplynula další hodina a půl bez sebemenšího pokroku. Garcia se vrátil na
policejní správu, aby pomohl detektivu Perezovi s pohotovostními linkami.
Hunter seděl sám v ložnici Grahamova syna, když mu mobil zapípáním označil
příchod nové textové zprávy. Podíval se na displej – neznámé číslo.
Hunter zprávu otevřel a okamžitě ho naplnila znepokojivá úzkost.
Dobrá práce, detektive Huntere, konečně se vám povedlo dát si všechny
nápovědi dohromady. Máte smůlu, dovedly vás jenom do mého domu – do mého
prázdného domu. Doufám, že se dobře bavíte. Už jste našel něco zajímavého? Já
ano.
Hunter dočetl zprávu a vtom mu telefon zapípal znova. Dorazila druhá část
zprávy.
Dovolil jsem si lokalizovat váš telefon. Vidím, že jste ještě v mém domě,
takže teď tahle hra začne být opravdu zábavná. Vy, a jen vy SÁM máte 7 min na
to, abyste dorazil do kostela sv. Marie na křižovatce E 4th St a S. Chicago St. To
je odtud sedm bloků. Ne autem – během. Posílám vám něco, abych vás
přesvědčil.
Další pípnutí. Další zpráva.
Tahle začínala obrázkem.
Obrázkem, který způsobil, že se místnost kolem Huntera roztočila, a
probudil v něm pocit, jako by mu zčistajasna někdo vysál z plic všechen kyslík.
Měl před sebou fotografii ženy s roubíkem, připoutané k železné židli. Té samé
ženy, kterou viděl na fotografii, nalezené dole ve sklepě. Ve zprávě
stálo:
„7 min, nebo zemře. Řeknete to někomu, včetně vašeho parťáka, a zabiju ji
tak pomalu, že bude umírat měsíc. Hodiny tikají. Detektive Huntere – 6:59, 6:58,
6:57 – LOL.“

Hunter se řítil po schodech dolů jako dělová koule, překonal chodbu,
obývací pokoj a byl z domu venku za rovné tři vteřiny.
Dva policisté, kteří stáli u přední verandy domu, byli naprosto zaskočeni.
Trvalo jim asi půldruhé vteřiny, než překonali počáteční šok a zareagovali:
instinktivně sáhli po zbraních, pak se na špičkách rychle otočili a úzkostlivě
zamířili na otevřené dveře a prázdný obývací pokoj za nimi.
„Co… co se děje?“ zvolal jeden z nich nervózním hlasem.
„Nevím, kurva,“ odtušil druhý strážník a odolával nutkání podívat se na ulici
za svými zády, kde zmizel Hunter. Jestliže měli čelit nějaké hrozbě, pak
přicházela z nitra domu, ne z ulice.
Uplynulo pět vteřin a nic.
Oba strážníci začali natahovat krky do strany, rychle a trhaně, a nakukovali
do domu jako zfetované slepice.
„Vidíš něco?“ zeptal se první strážník.
„Nic, sakra.“
Po dalších dvou vteřinách přistoupil první strážník ke dveřím a nahlédl
dovnitř. Druhý strážník zaujal krycí pozici.
„Nic tu není.“
„Co se děje, sakra?“ Druhý strážník zastrčil zbraň do pouzdra, otočil se a
rozhlédl se po Hunterovi. Nebyl nikde vidět. „Co to kurva bylo? Ten detektiv z
vražd se hnal po ulici, jako by mu hořela koudel u zadku.“
První strážník pokrčil rameny a rovněž zasunul zbraň do pouzdra. „Kde je?“
 „Je pryč, člověče, copaks ho neviděl? Uháněl jak Usain Bolt.“
„Možná mu konečně hráblo. To je u detektivů z vražd běžná věc. Musíš být
cvok už předem, abys k nim nastoupil.“
Hunter použil zadní uličku jako zkratku k South Chicago Street. Když
dorazil na hlavní, zahnul doleva a utíkal, jak nejrychleji mohl. V hlavě se mu
převalovalo tisíc otázek, ale prostě neměl čas o žádné z nich přemýšlet.
Byl asi tři bloky od kostela sv. Marie, když mrknul na hodinky. Zbývaly mu
necelé tři minuty.
Když dorazil k další křižovatce – s East Sixth Street – nevěnoval Hunter
pozornost provozu ani červenému světlu na přechodu.
Řidič bílé dodávky, ujíždějící po této ulici směrem na východ, ho zpozoroval
příliš pozdě, když se zčistajasna vynořil přímo před jeho vozem. Řidič

prudce dupnul na brzdu, takřka okamžitě dodávku zastavil, ale ne dost
rychle. Hunter narazil na předek auta a odhodilo ho to bokem na zem, kde
dopadl levou paží a ramenem na asfalt.
„Co kurva blbneš?“ řval řidič dodávky a s vytřeštěnýma očima vyskakoval z
vozu. „Chceš se kurva zabít, šílenče?“
Hunter se dvakrát převalil a rychle se zvedl na všechny čtyři, snažil se znovu
vstát. Nohy konečně zabraly a už zase stál.
„Copak nepoznáš červenou, ty blázne zkur…,“ začal řidič, ale jak se Hunter
pohnul, uviděl řidič jeho pistoli, zastrčenou v podpažním pouzdře. „Jo, to je v
pohodě, čéče,“ přešel řidič do mnohem méně agresivního tónu, o krok ustoupil a
ukázal Hunterovi dlaně. „Moje chyba se vším všudy. Měl jsem dávat větší pozor.
Už je to dobrý?“
Hunter se na něj ani nepodíval. Proletěl hloučkem zaujatých diváků, který se
už shromáždil na chodníku, a běžel dál.
Hunter zvládl pád moc dobře, ale při srážce s dodávkou si poranil pravé
koleno. Cítil, jak mu v něm bodá při každém kroku, což ho donutilo snížit
rychlost a nemotorně kulhat. Ale už to nebylo daleko. Na konci ulice viděl
zvonici kostela sv. Marie.
Zadýchaný a s kolenem, které začínalo řvát bolestí, to Hunter stihnul na
křižovatku za 6 minut 53 vteřin. Nikdo tam nebyl.
„Co má sakra být tohle?“ funěl a sahal po telefonu. Žádné nové zprávy,
žádná nová volání.
Zčistajasna zastavil přímo před ním žlutý taxík a stáhnul okénko.
„Vy jste Robert Hunter?“ zeptal se řidič. Hunter přikývl s tázavým výrazem
ve tváři.
„Tady máte telefon, kámo,“ pronesl řidič a podával Hunterovi starý hranatý
telefonní přístroj, k němuž už byla připojena sluchátka s mikrofonem hands-free.
„Cože?“
Řidič pokrčil rameny. „Koukejte, člověče, nějaký chlap mi zaplatil dvě stě
babek, abych dovezl tenhle telefon přesně na tohle místě přesně v tuhle dobu, a
abych ho dal nějakému Robertu Hunterovi. To jste vy, ne? Tak tady máte
telefon.“
Telefon, který řidič Hunterovi podával, začal zvonit, což taxikáře polekalo.
„Do prdele, chlape.“ Řidič nadskočil na sedadle a pak znovu natáhl paži.
„Pro mě to nebude.“
Hunter telefon rychle vzal a přijal hovor, přičemž si zasouval sluchátko do
ucha.
„Skvělé,“ pronesl volající. „Stihnul jste to. Teď odevzdejte svůj telefon

taxikáři.“ Hlas volajícího zněl trochu odlišně od všech předchozích hovorů.
Hunter věděl, že je to tím, že už nepoužívá žádné elektronické přístroje, aby ho
změnil. Už to nebylo třeba.
„Cože?“ opáčil Hunter.
„Slyšel jste dobře. Vezměte si tenhle telefon a svůj odevzdejte tomu taxikáři.
Už ho nebudete potřebovat. Udělejte to hned, nebo ona zemře.“
Hunter přesně věděl, oč Grahamovi jde – zbavit se GPS z Hunterova
policejního telefonu a všech ostatních triků a varovných signálů, které by Hunter
mohl spustit dotykem tlačítka.
Poslechl.
Taxikář zase vyroloval okénko nahoru a rychle odjel.
„Teď máte přesně šedesát minut na to, abyste se dostal na adresu, kterou vám
dám. Nepoužijete svoje auto. Nepoužijete policejní auto. Nepojedete taxíkem.
Improvizujte. Jinak začne zabíjení. Jestli během příštích šedesáti minut přerušíte
tento hovor, začne zabíjení. Vyjádřil jsem se jasně?“
„Ano.“
Volající sdělil Hunterovi adresu.
„Jděte. Čas začíná běžet… teď.“

Hunter se rozhlédl kolem sebe a rychle vyhodnocoval, jak by teď měl
postupovat. Přímo naproti němu přes ulici byl obchod se smíšeným zbožím s
vlastním malým soukromým parkovištěm za domem. Přesně v tom okamžiku
vyšel z obchodu obézní muž s velkým pytlíkem pod paží; radostně přežvykoval
piškotový řez se smetanovou náplní. Hunter k němu dorazil právě ve chvíli, kdy
odemykal dveře Chevroletu Malibu.
„Pardon, pane, potřebuju vaše auto,“ pronesl Hunter kvapně a ukázal mu
odznak i policejní průkaz.
„Cože?“ zeptal se muž s ústy plnými piškotového řezu, prohlédl si
Hunterovy doklady a placku a potom se mu podíval zpříma do očí.
„Tohle je policejní akce a já potřebuju vaše auto, pane.“
Muž žbluňkavě polkl to, co mu zbylo v ústech. „Teď si ze mě děláte prdel?
Vy mi rekvírujete auto? Takový kraviny se stávají jenom ve filmu.“
„No, taková kravina se právě stala skutečností, pane.“
„To si ze mě kurva určitě děláte srandu.“ Muž se rozhlížel, jako by očekával,
že se odněkud vynoří skrytá kamera. „Teďka mě točej?“
„Ne, pane.“
„Do tohohle vás nahecovala ta kráva moje bejvalka?“
„Bohužel neznám vaši krávu bejvalku, pane, a nemám čas na debaty.
Skutečně potřebuji vaše auto.“
„To teda ani omylem. Vy jste opravdovej? Ta placka je opravdová? Ukažte
mi ji znovu.“
„Je pravá, pane, ujišťuji vás. A tohle taky.“ Hunter si rozhalil sako a ukázal
muži svoji pistoli.
„Jo,“ pravil muž a o krok couvl. „To vypadá sakra hodně pravě.“
„Mohu už prosím dostat klíčky, pane,“ pronesl Hunter.
„Krucinálfagot,“ opáčil muž, načež odevzdal klíče od auta Hunterovi.
„Jak se mám teďka sakra dostat domů?“
Hunter už neposlouchal. Skočil do auta, nastartoval a vyrazil se skřípotem
pneumatik.
Vyjel z parkoviště a okamžitě zahnul doleva na East 4th Street, směrem k
výpadovce Golden State Freeway.
„Skvělá improvizace, detektive,“ uslyšel Hunter ze sluchátka hlas volajícího.

„Grahame,“ začal Hunter. „Poslouchejte mě. Už to nemusíte dělat.“
„Opravdu, detektive Huntere?“
„Ano,“ odvětil Hunter pevně. „Všichni chápeme váš hněv a bolest.
Chápeme, že všichni lidé, které jste připravil o život – Kevin Lee Parker,
Christina Stevensonová a Ethan Walsh…“ Hunter používal jejich jména v marné
snaze zlidštit oběti v očích Grahama Fishera. „Všichni tak či onak ještě zhoršili
strašlivou bolest ze smrti vašeho syna, ale pomsta tu bolest neutiší.“
„Zhoršili…?“ přerušil Graham Huntera posměšně. „Zkurvili ji. Dali všem
magorům světa možnost proměnit životní zápas mého syna i jeho smrt v
povedený vtip. Možnost dělat si z něj legraci i potom, co už nežil. Společnost se
proměnila v něco nepochopitelného, detektive. V nestvůru, co si neváží lidského
života a nezáleží jí na něm. V nestvůru, jejíž hodnoty jsou obrácené vzhůru
nohama. Nedokázal jsem vám to, detektive? Nebyl jste svědkem toho, jak lidé
hlasují o tom, jakým způsobem má zahynout jiná lidská bytost, úplně cizí
člověk, o kterém nic nevědí, jako by to byla hra? Mluvíme o skutečných lidech,
co se chtějí dívat, jak před nimi na obrazovce umírají skuteční lidé, čistě jen pro
zábavu. Není to úplně mimo, detektive Huntere?“
„Grahame, já vás chápu.“
„Ne, ne, ne.“ Graham opět Huntera přerušil, hlas mu stoupal hněvem.
„Neříkejte mi, že to chápete, protože nechápete. A neurážejte mě těmi
psychobláboly, co se jimi z toho chcete vykecat. To nebude fungovat. Ujišťuji
vás. Můj mozek je mnohem silnější než váš, detektive Huntere.“ Následovala
krátká pauza, ale než stihl Hunter něco říct, Graham znovu promluvil a jeho tón
byl opět klidný a vyrovnaný. „Ale dívejte se na to z té lepší strany. Jakmile sem
dorazíte, všechno to skončí… Pro nás oba. Máte padesát tři minut, detektive. A v
příštích třiapadesáti minutách od vás nechci slyšet ani slovo. Jinak každé slovo,
co uslyším, znamená, že ona přijde o jeden prst. Jestli mi dojdou prsty… no…
budu muset začít řezat něco jiného. Rozuměno?“
Ticho.
„Rozuměno, detektive Huntere?“
„Ano.“
Následujících padesát tři minut ticha působilo jako věčnost. Hunter v duchu
ustavičně přemílal jednu za druhou možnosti, co se stane, až dorazí do cíle.
Žádná z nich nekončila dobře.
Graham si předem vypočítal dobu trvání jízdy a vzal v potaz překážku,
kterou představoval losangeleský provoz v tuto denní dobu, s přesností
raketového vědce, protože Hunter dorazil do odlehlého cíle v Sylmaru,
nejsevernější čtvrti města Los Angeles, přesně za dvaapadesát minut.
Grahamova přesnost Huntera nepřekvapovala. Aťsi působil sebedrsněji, Graham

nechtěl, aby Hunter selhal, protože jeho plán pomsty by nikdy nebyl dovršen
bez posledního jména na seznamu obětí – Roberta Huntera.
Když Hunter dorazil do Sylmaru, slunce už zapadalo za hollywoodskými
vrchy a obloha nabývala téměř neduživého hnědavého odstínu.
Adresa, kterou mu Graham dal, zavedla Huntera do odlehlé ulice poblíž
sylmarské jízdárny, na úpatí kopců národního parku Angeles National Forest.
Moc tam toho nebylo, až na dvě malá skladiště a jednu starou nepoužívanou stáj.
Graham nařídil Hunterovi zajet za hlavní budovu stájí, kde našel druhou stavbu s
vysokou střechou.
„Vidím, že už jste tady,“ přerušil Graham tísnivé ticho v telefonu, právě když
Hunter parkoval auto. „Dveře jsou odemčené. Pojďte rovnou dovnitř, detektive
Huntere. Už na vás čekáme. Ale naneštěstí jsme se nemohli dočkat. Představení
už začalo. Hodiny už tikají. A vám nezbývá moc času.“

Přesně pět minut předtím, než měl Hunter dorazit, vypnul Graham zvuk
telefonu, jímž mluvil s Hunterem, a zavolal na jiné číslo z jiného telefonu.

V budově policejní správy se Garcia právě chystal telefonicky sdělit
Hunterovi několik zpráv, když mu zazvonil na stole telefon. Kapitánka Blakeová
byla v kanceláři s ním.
„Detektiv Garcia, vraždy,“ ohlásil se.
„Detektive,“ pronesl volající. „Dneska mám pro vás úplně speciální
podívanou. Poslední díl seriálu. Možná by se dalo říct – velké finále.“
Garcia se na zlomek vteřiny zarazil, zaváhal. Jeho oči vyhledaly kapitánku
Blakeovou a bylo v nich něco, nad čím se zachvěla.
„Grahame?“ Garcia přepnul hovor na hlasitý poslech.
„Přesně tak, detektive. A když jsme teď byli řádně představeni, mohl byste se
laskavě přihlásit na vybersmrt.com? Tohle poslední kolo vás určitě pobaví.“
Garcia rychle přistoupil k počítači a do panelu adresy prohlížeče vyťukal
webovou adresu.
Kapitánka Blakeová si pospíšila ke stolu za ním.
Tentokrát tu nebyl žádný zelený nádech, nasvědčující užití kamery pro noční
vidění. Obraz byl jasný a čistý. Byla na něm žena, po které celý den pátrali. Ta z
fotografie, kterou našli ve sklepě Grahama Fishera – další oběť. Měla roubík a
byla pevně připoutaná k těžkému železnému křeslu podobnému tomu, které našli
přišroubované k betonové podlaze ve skleněném boxu, jejž našli dnes ráno.
Tentokrát tu však žádná skleněná skříň nebyla. Místo ní bylo křeslo umístěno ve
velké kleci z železných mříží, podobné těm, v jakých bývají zvířata v zoo. Žena
měla oči vytřeštěné strachem a krvavě rudé od pláče. Byla úplně svlečená.
Navzdory tomu se nezdálo, že by byla zraněná. Co však Garciu i kapitánku
Blakeovou pekelně vyděsilo, byl podivně tvarovaný panel z drátěného pletiva,
umístěný přímo před jejím obličejem. Podobal se jakési prapodivné středověké
mučicí kovové masce.
„Panebože. Už ji dostal,“ zašeptala kapitánka Blakeová.
„Vidíte ji?“ zeptal se Graham.
„Ano.“
„Nepřestávejte se dívat.“

Jako v předchozích vysíláních se objevilo slovo VINNA, napsané velkými
písmeny uprostřed dolního okraje obrazovky.
„Kde je Robert?“ zformovala kapitánka Blakeová nehlasně slova.
Garcia maličko zavrtěl hlavou a současně tiskl tlačítko zrychlené volby na
svém mobilu. Vteřinu poté se ozvalo stěží slyšitelné pípnutí, po němž
následovala zpráva, že Hunterův telefon je „nedostupný“. Garcia svraštil čelo.
To znamenalo, že Hunterův telefon je vypnutý. Hunter svůj telefon nikdy
nevypínal.
„Rozhodl jsem se znovu změnit pravidla,“ oznamoval klidně Graham.
„Tentokrát bude jen jeden způsob smrti, ne volba ze dvou. Víte, detektive,
chci vyzkoušet, jak dobrosrdečný je kalifornský lid. Jestli mu na ní dost záleží,
bude žít. Jestli ne, zemře. Je to jednoduché.“
Asi v polovině pravého okraje obrazovky se objevilo slovo NECHAT ŽÍT,
následované číslicí nula a zeleným tlačítkem. Přímo pod ním se objevilo slovo
POPRAVIT, rovněž následované číslicí nula a druhým zeleným tlačítkem.
„Tohle bude jednoduchý závod k cílové čáře, detektive. Deset minut a na
jejich konci sečteme hlasy. NECHAT ŽÍT – zůstane naživu. POPRAVIT –
zemře. Není to fér?“
Žádná odpověď.
„Stačí jen, aby lidé v tomto skvělém státě, kde žijeme, projevili dostatečnou
starostlivost.“ Graham se nahlas rozesmál. „Tak co myslíte, detektive Garcio?
Jsou v dnešní době lidé spíš nakloněni dopřát úplně cizí osobě výhodu
pochybností, nebo ji odsoudí k smrti jen proto, že vidí na obrazovce slovo
VINNA? Opravdu bývají lidé tak tvární?“
Žádná odpověď.
„To se nejspíš dozvíme za deset minut. Ale ještě něco od vás chci.
Posloucháte?“
„Ano.“
„Přesně dvě minuty předtím, než čas vyprší, chci, abyste použil jiný počítač
a přihlásil se na následující IP adresu.“ Graham nadiktoval Garciovi adresu.
„Dvě minuty před vypršením času, ani o vteřinu dřív. Jestli se přihlásíte kdykoli
dřív, poznám to a dohoda padá. Zabiju ji tak jako tak, a zabiju ji pomalu.
Rozuměno?“
„Ano.“
Telefon oněměl.
Digitální hodiny v levém dolním rohu obrazovky začaly odpočítávat – 9:59,
9:58, 9:57…

S hands-free sluchátkem stále pevně zastrčeným v uchu vystoupil Hunter z
auta, vytasil zbraň a opatrně zamířil ke dveřím budovy s vysokou střechou za
nepoužívanou stájí. Byla to středně velká nenápadná stavba z cihel a betonu,
jejíž zdi zvenčí pokrývaly nepravidelné skvrny zelené plísně. Celou budovu
obklopovala stará suť a plevel. Jediná dvě okna, která Hunter viděl z místa, kde
se nalézal, byla zatlučená prkny, ale těžké dřevěné dveře ve východní zdi, k nimž
se právě blížil, působily nově. Stejně tak dva patentní zámky na nich.
Hunter přistoupil blíž a přiložil pravé ucho na dveře. Byly příliš tlusté a příliš
pevné, než aby skrz ně bylo něco slyšet.
„To není trik, detektive Huntere,“ zazněl znovu ze sluchátka Grahamův hlas,
až to Huntera zaskočilo. „Nezastřelím vás, až vstoupíte do dveří. To je slib.
Opravdu chci, abyste viděl, co je uvnitř. Jen strčte do dveří. Je otevřeno. A
dovolte, abych vám připomněl – hodiny už tikají.“
Hunter neměl jinou možnost než Grahamovi věřit. Zhluboka se nadechl,
odjistil pistoli a zvolna tlačil na dveře, až se otevřely.
Prostor uvnitř byl velký a holý jako prázdný rodinný dům, kde strhli všechny
příčky. Ve vzduchu se vznášel podivný zápach, směs dezinfekce s něčím
nasládlým a odporným, jako zaschlými starými zvratky. Osvětlení bylo
nerovnoměrné, světlo vycházelo od severního konce místnosti. Hunter tam
instinktivně zaměřil zrak a hrdlo se mu okamžitě dusivě sevřelo.
U stěny stála velká pevná klec z kovových mříží o průměru nejméně dva a
půl centimetru. Uprostřed ní seděla ke kovovému křeslu pevně připoutaná nahá
žena, kterou viděl na fotografii nalezené v Grahamově sklepě. Vypadala
absolutně zděšeně. Když rozostřeným, uslzeným pohledem našla Huntera, její
tvář se naplnila nadějí, která jí zelektrizovala celé tělo. Zkusila křičet, ale její
slabý hlas, ještě víc oslabený unavenými a vyschlými hlasivkami, nebylo skrz
tlustý roubík v ústech vůbec slyšet. Pomocí veškeré síly, která jí ještě zbývala, se
snažila zmítat tělem ze strany na stranu a zhoupnout se dopředu, pryč od
opěradla, ale řemeny, které ji pevně držely, byly příliš silné. Její oči však mluvily
na Huntera jasnou řečí.
Prosím, pomoz mi.
Podivná maska z drátěného pletiva byla připevněna k mechanickému rameni
a umístěna jen pár centimetrů před jejím obličejem.

Přímo před klecí uviděl Hunter internetovou kameru. Nalevo od klece spatřil
velký počítačový monitor, předvádějící přesně tytéž záběry, které se vysílaly přes
internet. Hodiny v levém dolním rohu obrazovky odpočítávaly – 6:05, 6:04,
6:03… Na přehledu hlasování v pravém rohu obrazovky stálo:
NECHAT ŽÍT: 12 574.
POPRAVIT: 12 955.
Hunter se užuž chystal udělat krok ke kleci a ženě, když znovu uslyšel
Grahamův hlas. Tentokrát žádné hands-free nepotřeboval. Hlas přicházel ze tmy
na západním konci místnosti, přímo před ním.
„Ne tak rychle, detektive Huntere.“
Hunter okamžitě zvedl zbraň ve směru hlasu, ale tma onen roh místnosti
dokonale zastírala.
„Já na vašem místě bych s tou pistolí zacházel opatrně,“ poznamenal
Graham.
Hunter pátral ve tmě po náznaku pohybu, po něčem, co by mohl použít jako
terč. Nic nenašel.
„Dovolte, abych vám popsal, co se tu děje, detektive Huntere,“ zaduněl
znovu místností Grahamův hlas. Vzhledem k tomu, jak se odrážel od stěn,
nemohl podle něj Hunter určit, kde přesně se Graham nalézá. Přesto pevně mířil
pistolí do západního rohu.
Klidným a nevzrušeným hlasem popsal Graham Hunterovi přesně totéž, co
vysvětlil telefonicky Garciovi.
„Jak vidíte, detektive,“ dodal Graham, „hodina pravdy už je skoro tady.“
Hunter se znovu zadíval na monitor počítače.
HODINY: 4:18, 4:17, 4:16…
NECHAT ŽÍT: 14 325.
POPRAVIT: 14 693.
Hunter zvolna a nenápadně přejel hlavní pistole zleva doprava, stále hledal
něco, co by mohl použít.
„Když mě zastřelíte, tak vám to nepomůže, detektive. Zámek na dveřích té
klece je nedobytný a nerozbitný. Kulky ho neporuší. Nic ho neporuší. Po pravdě
řečeno, nikdo ho nemůže odemknout. Dokonce ani já ne. Má časovací
mechanismus. Až hodiny ukážou nulu a pokud zvítězí NECHAT ŽÍT, dveře se
automaticky odemknou a ona bude volná. Pokud vyhraje POPRAVIT, dveře se
automaticky odemknou po pěti minutách, ale za tu dobu se jí moje ručně
vyrobená maska z drátěného pletiva bude pomalu tisknout na obličej a pronikat
masem a kostmi jako kusem shnilé zvířecí zdechliny, až se dostane k šedé hmotě
mozkové a tím ji konečně zabije.“
Žena v kleci zakvičela hrůzou.
„Nemůžete tomu zabránit, detektive Huntere. Nemůžete ji zachránit, ať

uděláte, co chcete. O jejím osudu rozhodne lid státu Kalifornie během
příštích několika minut. Teď je to jeho volba.“
Hunter znovu kradmo pohlédl na ženu. Divoce se třásla děsem a tím, co se
chystalo.
„Ale nechtěl byste vědět, kdo to je, dřív než hodiny dorazí k nule?“ zeptal se
Graham. „Jak zapadá do mého plánu?“
„Grahame, nedělejte to,“ zaprosil Hunter.
Graham jeho slova jednoduše ignoroval. „Její skutečné jméno je Julie, ale v
kyberprostoru vystupuje pod přezdívkou MSDarkDays. Je to, čemu se říká
internetový troll, detektive. Určitě ten termín znáte.“
Hunter přesně věděl, co to je internetový troll. Někdo, kdo naschvál postuje
urážlivé a opovržlivé zprávy do online komunit, jako jsou sociální sítě, chatovací
místnosti, blogy, fóra atd. s jediným záměrem – ubližovat ostatním a
vyprovokovat emocionální odezvu.
„Když se poprvé objevila na internetu videonahrávka sebevraždy mého
syna,“ pokračoval Graham, „MSDarkDays postovala příspěvek jako první. Chtěl
byste si ten příspěvek poslechnout, detektive Huntere?“
Hunter zůstal zticha.
„Ten šereda to udělal správně. Kdybych měla tak zkurvenej obličej, zabila
bych se už dávno. V Los Angeles je o jednu hnusnou zrůdu míň. Kdyby to
všichni hnusný, zkurvený školáci, co se nedokážou vypořádat s vlastními
problémy, udělali jako on a odpravili se, bylo by v LA mnohem líp.“ Graham
citoval příspěvek slovo od slova. „Protože nebyla spokojená s tím, co napsala do
prvního příspěvku, MSDarkDays se na stránky ještě několikrát v rozmezí týdnů
vrátila a přidala několik dalších příspěvků. Ale těmi všemi vás nebudu nudit,
detektive. Nemáme čas.“
Hunter zhluboka vydechl. „Všichni děláme chyby, Grahame. Vy, já, ona –
nikdo není bez chyb. Nedělejte teď další.“
Graham se zasmál mírně šíleným smíchem. HODINY: 2:19, 2:18, 2:17…
NECHAT ŽÍT: 21 458.
POPRAVIT: 21 578.
„Já nedělám chybu, detektive. Ale jestli použijete tu zbraň, uděláte ji možná
vy. Přece byste nechtěl zastřelit nesprávnou osobu, viďte?“
Přesně v tom okamžiku hodiny ukázaly 2:00. Rozsvítilo se nové světlo, slabé
a žlutavé, ale dost silné na to, aby část temnoty zmizela a vynořil se z ní
Graham.
Jenže Graham nebyl sám. Dřepěl za dalším kovovým křeslem, ukrýval se za
osobou, která k němu byla připoutaná.

Hunter okamžitě zacílil, ale když spočinul zrakem na osobě přivázané k
židli, ucítil, jak mu srdce vystřelilo až do hrdla, zablokovalo mu přístup kyslíku a
způsobilo, že se mu udělalo mdlo.
Graham se ukrýval za Annou – Garciovou ženou.

Garcia použil Hunterův počítač k tomu, aby vyťukal do políčka pro adresu
ve vyhledávači soukromou IP adresu, kterou dostal od Grahama, a stiskl klávesu
„enter“.
Kapitánka Blakeová stála těsně za ním.
Obrazovka dvakrát blikla, než se načetl obraz, a potom se Garciovi jeho svět
zhroutil před očima.
Webkamera byla umístěná vysoko a zdánlivě v severovýchodním rohu
místnosti. Diagonální úhel jí umožňoval pokrýt široký prostor. Na levé straně
obrazu uviděl Garcia stát Huntera. Měl tasenou pistoli a pevně mířil na dvě
osoby na druhé straně místnosti. Jednou z těch dvou osob byla Anna.
„Panebože!“ mumlal Garcia takřka katatonicky.
Anna měla roubík a byla připoutaná řemeny ke kovovému křeslu stejným
způsobem jako žena sedící uvnitř klece z železných mříží. Rozdíl byl v tom, že
nebyla svlečená a na rozdíl od druhé ženy působila Anna zdrogovaně. Oči měla
apatické a rozostřené, tělo zbavené vší energie, rty pokleslé k jedné straně.
Přímo za křeslem se zbaběle skrýval někdo, koho nebylo jasně vidět, ale
mohli jen předpokládat, že jde o Grahama Fishera. Držel Anně u hlavy pistoli.
Kapitánka Blakeová sledovala záběry vytřeštěnýma očima, s pootevřenými
ústy. „Co se to sakra děje?“ pronesla konečně tónem člověka, který se právě
probudil z hlubokého spánku a je dosud omámený.
 Garcia nedokázal najít sílu k odpovědi.
Zčistajasna a nečekaně zaburácel z malých reproduktorů na Hunterově stole
Grahamův hlas.

„Musím se omluvit za tuhle neotesanou improvizaci,“ řekl Graham
Hunterovi. „Takhle jsem si rozhodně poslední přenos nenaplánoval, ale protože
jsem vás i vašeho kolegu podcenil, detektive Huntere, nedokázal jsem za těch
pár hodin vymyslet nic lepšího.“ Velmi krátká pauza. „Ale dost omluv. Vsadím
se, že se v duchu ptáte, jak se mi propána podařilo dostat k manželce vašeho
parťáka, když ji na každém kroku sledovala policejní hlídka.“
Hunter zůstal zticha.
„Inu, protože jsem znal přesné identifikační číslo dotyčného policejního vozu
– jak těžké podle vás bylo pro někoho, jako jsem já, připojit se na vysílací
frekvenci losangeleské policie, vydávat se za dispečink a odvolat policejní
doprovod, detektive?“
„Musíte ji pustit, Grahame,“ promluvil konečně Hunter; mušku měl dosud
nejistou. „Nepatří do vašeho plánu. Nikdy do něj nepatřila. Já jsem ten, koho
chcete, ona ne. Obviňujete mě, ne ji. Ona nemá nic společného s tím, co potkalo
vašeho syna před tou událostí na mostě i po ní.“
„To je pravda,“ připustil Graham. „Do mého původního plánu nikdy
nepatřila. Ale jak už jsem řekl, vzhledem k nejposlednějším událostem jsem
musel improvizovat, a pokud mám být upřímný, myslím, že zatím mi to jde
docela dobře.“
HODINY: 1:27, 1:26, 1:25…
NECHAT ŽÍT: 29 783.
POPRAVIT: 29 794.
Hunter ustálil mušku.
„Tak do toho, detektive, střelte,“ vyzval ho Graham. „Vím, co chcete udělat.
Taky vím, jak dobrý jste střelec. Četl jsem celý váš spis. Na tuhle vzdálenost
umíte prakticky ustřelit křídla mouše. Stačí vám jen příležitost, že?“
Hunter neříkal nic.
„Co se děje, detektive Huntere, vaše sebevědomí trochu zakolísalo? Nejste si
zrovna teď tak docela jistý výstřelem? Aha, pravda. Kdybyste minul, mohl byste
zabít parťákovi manželku. Jak byste mu to pak vysvětloval?“
Žádná odpověď.
„Mám pro vás ještě jedno překvapení, detektive Huntere. Kamera vysoko na
zdi napravo od vás také přenáší. Ne do celosvětové sítě, ale k vašemu kolegovi v
budově policejní správy a všem ostatním, co jsou v místnosti s ním.“

Hunterova pozornost nezakolísala.
„A taky nás slyší. Mikrofon je zapnutý. Takže dovolte, abych se vás na něco
zeptal, detektive Huntere. Co myslíte, že by vám zrovna teď váš parťák řekl?
Chtěl by, abyste vystřelil, nebo ne? Mějte na mysli, že kdybyste mě minul a
nějakým zázrakem by se vám také podařilo nezasáhnout jeho ženu, pak bude
řada na mně, abych stiskl spoušť.“ Přitiskl pistoli pevněji k Anninu spánku. „Na
tuhle vzdálenost já určitě trefím.“
Hunter ztuhl.
Jako by chtěl Huntera dráždit, Graham se na zlomek vteřiny od Anny odtáhl.
Hunter zatajil dech. Levou rukou sevřel pistoli pevněji, kdežto pravá ruka se
maličko uvolnila a umožnila ukazováčku větší ohebnost a pažím lepší ovládnutí
zpětného rázu. Avšak skutečnost, že Grahamovým štítem je Anna, se Hunterovi
znovu přehrála v mysli, a tak zaváhal, čímž Grahamovi umožnil znovu za ní
zmizet.
HODINY: 1:01, 1:00, 0:59…
NECHAT ŽÍT: 31 125.
POPRAVIT: 31 148.
„Sartre kdysi řekl,“ promluvil opět Graham, „že jediná skutečná volba,
kterou člověk v životě má, je ta, jestli má spáchat sebevraždu, nebo ne. Znáte ten
citát, detektive Huntere?“
Hunter ucítil, jak jím proudí nepříjemná úzkost.
„Ano, nebo ne, detektive?“ dotíral Graham.
„Ano,“ odvětil Hunter.
Graham se na okamžik zarazil. „To je dobře, protože já vám tu volbu právě
teď vnucuji, detektive Huntere. Chcete zachránit manželce svého parťáka život?
Pak chci, abyste si přiložil zbraň k hlavě a stiskl spoušť.“
V místnosti zavládlo absolutní ticho. Dokonce i vzduch jako by se přestal
pohybovat.
„Máte čas, než se na hodinách ukáže nula,“ upřesnil Graham. „Ani o vteřinu
víc.“
HODINY: 0:47, 0:46, 0:45…
NECHAT ŽÍT: 33 570.
POPRAVIT: 33 601.
„Je to jednoduchá volba, detektive Huntere,“ pokračoval Graham.
„Nevinný život za provinilcův. Jestli si přiložíte pistoli k hlavě a stisknete
spoušť, přežije. Za to vám ručím. Nic se jí nestane. Ale jestli ty hodiny dojdou k
nule a vy budete ještě naživu, vystřelím jí mozek z hlavy bez zaváhání a bez
výčitek.“ Odjistil zbraň. „Co se stane potom, to je mi jedno. Jak

už jsem řekl, osud MSDarkDays není ve vašich rukou. Vy ani já ho
nemůžeme ničím změnit. Ale osud manželky vašeho parťáka, detektive, ten ve
vašich rukou je. Chápete, co se tady děje, detektive? Chci vědět, jestli jste
ochotný ji zachránit stejným způsobem, jako jste byl ochotný zachránit mého
syna, nebo se tentokrát budete víc snažit?“
Hunter neříkal nic. HODINY: 0:28, 0:27, 0:26…
NECHAT ŽÍT: 33 888.
POPRAVIT: 33 903.
„Chci, abyste se připravil o život stejně, jako to udělal můj syn,“ říkal
Graham nevraživým, znechuceným hlasem. „Chci se na vás přitom dívat stejně,
jako jste se vy díval na něj.“
Hunterovou myslí v tom okamžiku letěl milion věcí, ale věděl, že nemá čas o
žádné z nich uvažovat.
„Policisté musí být připraveni položit život za druhé, není to tak, detektive
Huntere? Ale jste na to opravdu připravený, nebo je to jen blbé heslo? Dal byste
svůj život za jiný, detektive? Dal byste svůj život za záchranu nevinného?“
HODINY: 0:16, 0:15, 0:14…
NECHAT ŽÍT: 34 146.
POPRAVIT: 34 155.
Hunter pochopil, že už nemá čas. Také už věděl, že Grahama Fishera
podcenil, protože mezi všemi možnostmi, které si v duchu představoval, jak by
mohlo tohle střetnutí s Grahamem skončit, nikdy nefigurovala představa toho,
jak si sám vystřelí mozek z hlavy.
Už chápal, že si s ním Graham skutečně celou dobu zahrával. Tohle bylo od
počátku velké finále jeho mistrovského plánu. Jak prve Graham řekl, chtěl se
dívat, jak si Hunter sám vezme život, stejně jako Hunter sledoval sebevraždu
jeho syna, Brandona Fishera. Teprve pak bude Grahamova pomsta úplná. A hrál
to dokonale. Včetně přenosu závěrečného dějství pro Garciu, aby se mohl dívat,
jak Hunter rozhoduje, zda jeho žena přežije, nebo zemře.
Hunter neměl žádný protiplán, nezbýval mu čas a po pravdě tu byla jen jedna
možnost. Věděl, že Graham nezaváhá a nemluví naplano. Až hodiny dorazí k
nule, opravdu ukončí Annin život tady a teď. Měl v očích i v hlase stejné
odhodlání jako jeho syn tehdy v noci na mostě. Nehledal pomoc ani spasení.
Rozhodl se už dávno.
„Deset vteřin, detektive,“ připomněl Graham.
Hunter pohlédl na Annu a v mysli už neměl ani za mák pochybností.
Přitáhl pistoli k sobě a přiložil si ji pod bradu, ale nezavřel oči, jak by to
udělala většina lidí. Nechal je otevřené… hrdě… upíral zrak přímo před sebe.

Devítimilimetrový projektil vnikne do lebky a vyletí na druhé straně během
tří desetitisícin sekundy. Roztříští lebku a pronikne mozkovou hmotou tak
rychle, že nervový systém nemá čas zaznamenat jakoukoli bolest. Jestliže kulka
vnikne do hlavy ve správném úhlu, měla by protnout mozkovou kůru, malý
mozek, ba i podvěsek mozkový takovým způsobem, že mozek přestane
fungovat, což má za následek okamžitou smrt.
Hunter nastavil zbraň v nejlepším možném úhlu, aby dosáhl takového
výsledku.
HODINY: 0:04, 0:03, 0:02…
Hunter zatajil dech.

Garcia ani kapitánka Blakeová nemohli uvěřit tomu, čeho byli svědky
prostřednictvím počítačového monitoru na Hunterově stole.
HODINY: 0:10, 0:09, 0:08…
NECHAT ŽÍT: 34 146.
POPRAVIT: 34 155.
„Myslí to vážně?“ zeptala se kapitánka Blakeová a poprvé v životě uslyšel
Garcia z jejího hlasu strach.
Neodpověděl, nehýbal se, nemrkal, nedýchal. Oči měl přilepené k obrazovce
počítače. Děs mu pulzoval v žilách jako otrávená krev. Ani si nevšiml, že se mu
třesou ruce.
HODINY: 0:06, 0:05, 0:04…
NECHAT ŽÍT: 34 184.
POPRAVIT: 34 196.
Hunter se konečně pohnul a přitom jako by se všem zpomalil čas.
Nejprve jeho levá ruka pustila pažbu pistole. Pak mu oči posmutněly tak, jak
to u něho Garcia ještě nikdy nevěděl, jako by věděl, že mu nic jiného nezbývá.
Jako by věděl, že ho přechytračil a obehrál chytřejší protivník.
Potom se Hunterova pravá paže ohnula a přitáhla směrem k tělu, a s sebou
nesla zbraň.
„Panebože!“ kapitánka Blakeová zvedla obě ruce k obličeji, zakryla si nos a
ústa. Ruce se jí třásly stejně jako Garciovi.
Hunter zvedl pistoli a přiložil si ji pod bradu.
Kapitánka cítila, jak se jí v břiše rozevírá obrovská jáma. Znala Huntera dost
dobře, aby věděla, že by opravdu položil život za záchranu jiného, natožpak
někoho, koho znal, někoho tak důležitého jako parťákova manželka. Cítila, jak jí
do očí stoupají slzy, a pevně stiskla víčka; přála si, aby až je znovu otevře, byla
zpátky ve své posteli a probouzela se ze strašlivého snu. Věděla však, že se to
nestane. Tak reálný a náročný den, jako byl dnešek, ještě nikdy nezažila.
Kapitánka Blakeová nechala oči zavřené. Přesně věděla, co se stane.
Nepotřebovala a nechtěla se na to dívat.
Garcia naopak nechával svoje nemrkající oči otevřené dokořán, všechno jima
hltal. Postřehl okamžik, kdy se výraz Hunterových očí změnil ze

smutku ve vyrovnaný klid, jako by pochopil, že má skutečně jen jednu
možnost a smířil se s ní.
HODINY: 0:03, 0:02, 0:01.
Přesně v tom okamžiku, jako by to Graham naprogramoval, záběry na
obrazovce vystřídala úplná tma. Přitom, přesně předtím, než se vysílání úplně
odpojilo, uslyšeli slabý zvuk jediného výstřelu.
„Ne, ne, ne…“ Garcia vyskočil, popadl počítačový monitor oběma rukama a
třásl jím. „Co se stalo? Co se stalo? Kde je obraz?“ Srdce jako by mu na
okamžik přestalo bít. Zmocnilo se ho zoufalství, protože se neměl jak ujistit,
jestli výstřel vyšel z Hunterovy nebo Grahamovy zbraně.

HODINY: 0:03, 0:02, 0:01.
A tehdy se Hunterovi vyplatilo riskovat.
Graham měl pravdu. Na tuhle vzdálenost stačila Hunterovi jen nepatrná
šance a zasáhl by terč desetkrát z deseti pokusů.
Graham to sám řekl – chtěl se dívat, jak si Hunter vezme život. Problém byl,
že z místa, kde se Graham ukrýval, mu zorné pole blokovalo kovové křeslo s
vysokým opěradlem, ke kterému byla připoutaná Anna.
Hunter nechal oči otevřené dokořán, zíral přímo na křeslo, čekal na svou
příležitost. Když se ukazatel času dostal k 0:01, udělal Graham Fisher přesně to,
co od něj Hunter očekával.
Nejprve Graham přesunul centrum své pozornosti od vlastní zbraně a od
Anny. Pak se nenápadně pohnul do strany, částečně opustil bezpečný kryt.
Přitom byl nucený odhalit o kousek víc svého těla a současně natáhnout krk, aby
lépe viděl na to, co prostě nechtěl propást – závěrečné dějství svého
mistrovského plánu.
Taková šance Hunterovi stačila.
Skočil doprava, současně natáhl paži a čas se zpomalil. V hlavě mu ustaly
všechny zvuky a vystřídalo je vakuum. Hunter vnímal jen dvě věci: svůj terč a
tep vlastního srdce, jenž mu bušil v hrudi a burácel v mozku. Ještě v letu a s
pohledem upřeným do Grahamových očí stiskl Hunter spoušť pistole.
V reálném čase se to všechno seběhlo tak rychle, že Graham nebyl schopen
reagovat.
Hunterův výstřel zasáhl Grahama do pravého ramene s milimetrovou
přesností, protrhl svalstvo, roztříštil kost a projel šlachami a vazivem.
Grahamova ruka okamžitě ztratila veškerou sílu a zbraň z ní vypadla na
podlahu. Mocný náraz ultravýkonného tříštivého devítimilimetrového projektilu
odmrštil jeho tělo dozadu a srazil na zem, přičemž vzduch zbarvila rudá mlha
vytrysklé krve. Místnost naplnil natrpklý pach korditu.
Hunter po výstřelu také dopadl na zem, dvakrát se převalil, ale dál
mistrovsky mířil na svůj cíl.
Graham vydal hrdelní řev a okamžitě zvedl levou ruku k pravému rameni,
které se proměnilo v mazlavou změť krve a rozervaného masa. Cítil, jak se s ním
místnost divoce otáčí a jak se ho zmocňuje závrať, způsobená nesmírnou bolestí
a náhlou ztrátou krve. Jen v hollywoodských filmech má člověk

postřelený vysokorychlostní explozivní municí ještě sílu tančit dupák. O dvě
vteřiny později Graham omdlel.
Hunter se vymrštil zpátky na nohy a v mžiku byl u Grahama.
„Ať tě ani nenapadne se pohnout,“ pronesl rázně se zbraní zamířenou přímo
na Grahamovu hlavu, ale Graham byl v bezvědomí a o ničem nevěděl, aspoň
prozatím.
Hunter mu neprodleně spoutal ruce za zády a nedbal na nový nával bolesti,
který přitom nepochybně projel Grahamovou rukou. Potom Hunter rychle
zkontroloval Annu.
Byla pod vlivem silných sedativ. Zorničky měla rozšířené, takže její oči
působily jako ztracené v čase. Tělo nereagovalo, ale pulz měla silný a nezdálo
se, že by byla zraněná.
Tehdy Hunter uslyšel ten nejděsivější a nejbolestnější výkřik, co kdy zažil.
Prudce se otočil celým tělem směrem k výkřiku a železné kleci, teprve pak si
všiml počítačového monitoru nalevo od ní.
 HODINY: 0:00.
NECHAT ŽÍT: 34 471.
POPRAVIT: 34 502.
„Panebože! Ne.“
Rozběhl se ke kleci, ale proces POPRAVIT už začal. Mechanické rameno, k
němuž byla maska z drátěného pletiva připevněná, už ji začalo tlačit proti ženinu
obličeji. Dráty, ostré jako laserové paprsky, už jí drásaly pokožku a maso, takže
její obličej se pokrýval rudou maskou lepkavé krve.
Hunter o krok ucouvl, zamířil pistoli na zámek dveří klece a dvakrát
vystřelil. Kulky ho ani nepoškrábaly. Vypálil další dva náboje. Nic.
Dráty už se prořezávaly chrupavkou ženina nosu. Neschopna uniknout
nejzákladnější lidské reakci na bolest, začala řvát. Pohyby brady a hlavy jen ještě
víc rozdíraly její obličej o ostré dráty, které už se jí zarývaly hluboko do masa,
takže je rozřezávaly nejen horizontálně, ale také vertikálně, trhaly, drásaly a
znetvořovaly vše, co zbývalo.
Hunter ustoupil stranou a rozhlížel se, zoufale toužil pomoci, ale nevěděl jak.
Potřeboval něco najít.
V té chvíli se zčistajasna maska z drátěného pletiva přestala tisknout na
ženinu tvář a začala se od ní vzdalovat, přičemž s sebou brala kusy pokožky,
masa a chrupavek. Hunter uslyšel hlasitý bzučivý zvuk, po němž následovalo
cvaknutí zámku.
Dveře klece se otevřely.
Graham prve Hunterovi řekl, že bude-li víc hlasů pro POPRAVIT, až
odpočítávání času dospěje k nule, časovací mechanismus uvolní dveře po

pěti minutách – dostatečné době na to, aby Grahamova maska hrůzy
podrobila ženu té nejtrýznivější a nejmučivější bolesti, než ji zabije. Jenže celý
proces netrval ani padesát vteřin.
Něco se pokazilo.
Hunter otevřel dveře klece a skokem byl u ženy. Nezvladatelně se třásla,
právě u ní nastupoval šok.
Hunter měl dosud telefon, který dostal od taxikáře. Zavolal o pomoc, odvázal
ženu a pak s ní seděl na podlaze, choval její zkrvavenou tvář v náručí a čekal, až
někdo dorazí.

Následující den
před Garciovým domem 17.00

Když Hunter parkoval auto, uviděl, jak Garcia vychází ze vstupní haly domu
s kufrem v ruce.
Kapitánka Blakeová jim oběma nařídila vzít si dva týdny dovolené, s
okamžitou účinností.
„Nepotřebuješ pomoct?“ Hunter vystoupil z auta.
Garcia vzhlédl a usmál se. „Ne, to je v pohodě. Proč toho ženské vždycky
musí balit tolik?“
Na to Hunter neznal odpověď.
Garcia otevřel zavazadlový prostor svého vozu, uložil do něj kufr a obrátil se
k parťákovi. Věděl, že Hunter strávil část odpoledne v nemocnici na South
Grand Avenue.
„Něco nového?“ zeptal se.
„Doktoři ji právě znovu operovali,“ odvětil Hunter. „Druhá operace za
necelých čtyřiadvacet hodin.“ V očích měl zádumčivý smutek. „A jsou
přesvědčení, že během příštích pár měsíců jich bude muset podstoupit ještě
několik. Ale i tak bude její znetvoření z větší části nenapravitelné.“
Garcia si prohrábl rukou vlasy.
„To nebyla porucha, Carlosi,“ řekl Hunter. Garcia se na něj zadíval.
„Ta maska z drátěného pletiva se zastavila tak, jak měla,“ upřesnil Hunter.
„Nebyla to porucha. Graham Fisher to tak naprogramoval. Lhal, když mi
říkal, že potrvá pět minut, než se dveře uvolní a za tu dobu už bude mrtvá.“
„Jak to víš? Přiznal se ti?“
„Ne,“ odvětil Hunter. „Nemluví… zatím. Ale vím, že to tak chtěl. Vůbec ji
nechtěl zabít. Chtěl ji znetvořit.“ Hunter se opřel o auto, zaparkované vedle
Garciova. „Ten šereda to udělal správně. Kdybych měla tak zkurvenej obličej,
zabila bych se už dávno. V Los Angeles je o jednu hnusnou zrůdu míň. Kdyby to
všichni hnusný, zkurvený školáci, co se nedokážou vypořádat s vlastními
problémy, udělali jako on a odpravili se, bylo by v LA mnohem líp.“
Garcia svraštil čelo.

„Tahle slova napsala do internetové diskuse,“ potvrdil Hunter. „Vztahovala
se k synovi Grahama Fishera.“
„Do prdele,“ zašeptal Garcia.
„Graham ji chtěl znetvořit, protože chtěl, aby prošla vším, čím prošel jeho
syn. Chtěl ji poučit, jaké to je, když na člověka ostatní civí, smějí se mu,
pomlouvají ho za zády, nadávají mu a až do smrti s ním zacházejí jako s
nestvůrou. To byla jeho konečná pomsta, ne její smrt.“ Hunter odvrátil pohled a
potřásl hlavou. „I když jsme ho chytili, vyhrál. Nakonec dostal, co chtěl.“
„Ne, nedostal,“ odsekl Garcia rázně. „Jeho konečná pomsta byla tvoje smrt,
vzpomínáš si? A k té nedošlo. Graham Fisher teď shnije ve vězení. Už z něj
nikdy nevyjde.“ Na okamžik odvrátil zrak, vydýchával se. „Ale to nemůže setřít
fakt, že lidé hlasovali, Roberte.“ Ve tváři měl téměř odpor.
„Obyčejní lidé, co sedí doma, v kancelářích, v kavárnách, ve školách…“
Potřásl hlavou. „Hlasovali. Na rozdíl od těch dvou předchozích případů jim
Graham dal příležitost a moc zachránit někomu život, a spousta z nich se
rozhodla to neudělat. Rozhodli se odsoudit úplně cizího člověka k smrti, jen aby
se na to mohli pro zábavu dívat. Lidský život výměnou za trochu smíchu – co je
to za kšeft?“
Hunter vydechl.
„Na to se nedá dívat z druhé strany, Roberte. To je prostě v hajzlu. Někteří
lidé úplně ztratili přehled o všem. Zvlášť o ceně života.“
Hunterovo dlouhé mlčení sdělovalo Garciovi, že s ním souhlasí. „Jak je na
tom Anna?“ zeptal se posléze.
„Je naživu díky tobě.“ Hunter nic neříkal.
Garcia se zhluboka nadechl. „Je hodně otřesená a ještě trochu zpitomělá po
těch drogách, co do ní Graham napumpoval. Ale svým způsobem to bylo
požehnání. Nepamatuje si nic z toho, co se dělo potom, co ji zdrogoval. Kdyby
byla včera celou dobu při vědomí, poškodilo by jí to psychiku mnohem hůř. To
víš nejlíp zrovna ty.“
Následujících několik vteřin mezi nimi panovaly takové rozpaky jako ještě
nikdy.
„Tak kampak jedete?“ zeptal se Hunter a ukázal na kufr.
„Jedeme na návštěvu k příbuzným do oregonských hor,“ odpověděl Garcia.
„Jen abychom na čas od všeho utekli, víš? Bude dobré odvézt Annu z tohohle
města. Bude dobré, když budeme dva týdny jen sami dva… Žádné vyrušování…
Žádné telefony uprostřed noci…“
Další rozpačité mlčení.
„Vrátíš se?“ zeptal se Hunter.

Garcia věděl, že Hunter mluví o oddělení vražd. Dlouze se zadumal. „Vrátím
se ke sboru,“ řekl nakonec. „Musím se ještě rozhodnout, jestli chci zpátky k
vraždám.“
Hunter neříkal nic.
 „Budu k tobě upřímný,“ pohlédl Garcia Hunterovi do očí. „Ještě nikdy jsem
se tak nebál jako včera, Roberte. Anna pro mě vždycky byla vším. Bez ní nejsem
nic. Vždycky jsem se bál, abych ji neztratil. Ale víš, o jakém strachu mluvím,
ne? O takovém, co zná každý zamilovaný pár.“ Garcia zavrtěl hlavou. „Včera ne.
Když jsem viděl Annu přivázanou k tomu křeslu s pistolí u hlavy, bylo to
skutečné. Najednou jsem si uvědomil, jak je vlastně křehká a zranitelná. A ty víš
stejně dobře jako já, že jediný důvod, proč byl její život v ohrožení, byl ten, že
jsem detektivem oddělení vražd. Jinými slovy, ohrozil jsem její život tím, že
dělám práci, kterou dělám.“
Hunter mlčky parťáka pozoroval.
„Víš, že sám se o svůj život nebojím. Ani mi nevadí, že jsem byl přibitý na
kříž v životní velikosti, jak dobře víš. Ale tohle je poprvé, co nějaká hrozba
dosáhla až k Anně, a nebudu ti lhát, Roberte. Přinutilo mě to ledacos si
rozmyslet. Uspořádat si priority.“
Hunter to věděl předem.
„Byl jsem tak vyděšený, že mi to vůbec nemyslelo,“ přiznal Garcia.
„Kdybych byl včera v té místnosti místo tebe, asi bych nezpozoroval příležitost
jako ty, a i kdyby ano, nejspíš bych neměl kuráž se jí chopit. Jednoduše bych se
zastřelil, abych zachránil Annu.“
Hunter neříkal nic a ticho se protáhlo na několik vteřin.
„Ale momentálně nic nerozhoduju,“ pokračoval Garcia. „Všechno je to ještě
moc živé a čerstvé, a tudíž mi to stoprocentně nemyslí.“ Statečně se usmál.
„Dovolená mi udělá dobře. Budu mít čas všechno si to v hlavě utřídit. Tobě to
taky prospěje. Jedeš někam?“
Hunter pokrčil rameny. „Ještě jsem se nerozhodl, ale říkal jsem si, že možná
na Havaj.“
Garcia se usmál. „To by ti fakt prospělo.“
Hunter úsměv opětoval. „Jo, vážně si potřebuju orazit.“
„Ať se rozhodnu, jak chci,“ pronesl Garcia nakonec, „ty se to dozvíš první,
parťáku.“
Hunter kývl.
Garcia bez varování přistoupil k Hunterovi a objal ho, jako by se už nikdy
neměli setkat. „Děkuju ti za to, cos včera udělal, Roberte. Děkuju ti, žes Annu
zachránil.“
Hunter se rozpačitě usmál.

„A co kdybys teď šel nahoru?“ zeptal se Garcia. „Anna tě určitě moc ráda
uvidí.“
„Počkej moment,“ řekl Hunter a rychle se vrátil k svému autu. Z místa
spolujezdce vzal kytici bílých a žlutých růží a s ní pak následoval Garciu do
domu.
Jednou věcí si byl Hunter jistý. Ať už Garcia během příštích dvou týdnů
dospěje k jakémukoli rozhodnutí, bude správné.