Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o.

v roce 2007
Bořivojova 75, Praha 3
Copyright O 2006 by International Thriller Writers, Inc.

Nakladatel děkuje majitelům práv následujícíh povídek:

THE POWDER MONKEY, Copyright © 2006 Ted Bell;
THE DEVILS' DUE, Copyright © 2006 Steve Berry;
SACRIFICIAL LION, Copyright © 2006 Grant Blackwood;
JAMES PENNEYS NEW IDENTITY, Copyright © 2006 Lee Child;
SPIRIT WALKER, Copyright © 2006 David Dun;
OPERATION NORTHWOODS, Copyright © 2006 James Grippando;
AT THE DROP OF A HAT, Copyright © 2006 Denise Hamilton;
DIPLOMATIC CONSTRAINTS, Copyright © 2006 Raelynn Hillhouse;
DIRTY WEATHER, Copyright © 2006 Gregg Hurwitz;
GOODNIGHT, SWEET MOTHER, Copyright © 2006 S. M. Kava;
EPITAPH, Copyright © 2006 Joe Konrath;
THE PORTÁL, Copyright © 2006 Lescroart Corporation & M. J. Rose;
KILL ZONE, Copyright © 2006 Robert Liparulo;
THE DOUBLE DEALER, Copyright © 2006 David Liss;
THE OTHER SIDE OF THE MIRROR, Copyright © 2006 Eric Van Lustbader;
SUCCESS OF A MISSION, Copyright © 1968 Dennis Lynds;
THE HUNT FOR DMITRI Copyright © 2006 Gayle Hallenbeck Lynds;
FALLING, Copyright © 2006 Chris Mooney;
THE ABELARD SANCTION, Copyright © 2006 David Morrell;
THE TUESDAY CLUB, Copyright © 2006 Katherine Neville;
DISFIGURED, Copyright © 2006 Daniel Palmer and Michael Palmer;
THE FACE IN THE WINDOW, Copyright © 2006 Heather Graham Pozzessere;
ASSASSINS, Copyright © 2006 Christopher Reich;
MAN CATCH, Copyright © 2006 Christopher Rice;
KOWALSKTS IN LOVE, Copyright © 2006 James Rollins;
EMPATHY, Copyright © 2006 James Siegel;
GONE FISHING, Copyright © 2006 Splendide Mendax, Inc.;
THE ATHENS SOLUTION, Copyright © 2006 Brad Thor;
SURVIVING TORONTO, Copyright © 2006 M. Dianě Vogt;
INTERLUDE AT DUANE'S, Copyright © 2006 F. Paul Wilson

All rights reserved.

Z anglického originálu Thriller

(Published by Mira Books, Ontario, Canada)
přeložil © 2007 Petr Kovács
Redakce textu: Marta Rottová
Jazyková korektura: Ludmila Bóhmová
Tisk: CENT A, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7381-216-4
Věnováno Dennisi Lyndsovi a všem,
kdož psali a píší thrillery.
Nechť vaše povídky žijí navěky.
 Ú vod
Tuto knihu lze považovat za průkopnickou ze dvou důvodů. Za prvé je to vůbec první antologie
krátkých thrillerových povídek, která byla kdy sestavena, a za druhé představuje první publikační
počin nově založeného profesního sdružení: International Thriller Writers, Inc. (Mezinárodní sdružení
spisovatelů thrillerů).
Spisovatelé bývají již od přírody samotáři, šťastní a spokojení ve světě, který tvoří jejich práce,
rodina a pár nejbližších přátel. Čas od času však i my zatoužíme po určité kolegialitě. A tak si již celé
roky říkáme: „Co kdybychom založili nějakou vlastní organizaci?“ V červnu 2004 Barbara Petersová z
legendárního knihkupectví U Otráveného pera (Poisoned Pen) ve Scottsdalu v Arizoně uspořádala
vůbec první thrillerovou konferenci. Pozvala na ni celkem šest autorů Lee Childa, Vince Flynna, Steva
Hamiltona, Gayle Lyndsovou, Davida Morrella a Kathy Reichsovou a jednu redaktorku, Kaith Kahlovou
z nakladatelství St. Martin's Press, aby si zde pohovořili o nejrůznějších aspektech psaní a vydávání
thrillerů. U slavnostního oběda pak promluvil Clive Cussler.
Konání konference bylo oznámeno pouhé dva týdny předem, a Barbara si tudíž říkala, že bude
ráda, pokud se jí přihlásí alespoň sto zájemců. Nakonec jich bylo 125 a k nemalému překvapení všech
zúčastněných ne všichni přišli jen proto, aby se dozvěděli, jak se píší thrillery. Mnozí z účastníků byli
čtenáři, kteří na konferenci přijeli, protože se chtěli setkat se svými oblíbenými autory. A tak jsme si
poprvé s jistotou uvědomili to, co většina z nás již dlouho tušila – totiž že poptávka po nějaké formě
organizace neexistuje pouze mezi autory, ale i mezi čtenáři thrillerů. Pokud bychom takováto setkání
organizovali častěji, zúčastňovali bychom se jich jak my, autoři, tak i naši čtenáři. A pokud bychom
začali udělovat ceny pro thrillery, ať už v románové, povídkové či filmové podobě, natočené či psané
anglicky, totiž až dosud žádná speciální cena neexistovala –, zájem veřejnosti bude o to větší.
Poslední den konference si několik účastníků jen tak povídalo v prosluněné restauraci
Biltmorského hotelu ve Scottsdale. Gayle Lyndsová, uznávaná thrillerová autorka, vyslovila názor, že
právě končící konference naznačila, že nadešel čas, aby si autoři thrillerů založili vlastní sdružení.
Novinář a nezávislý organizátor konferencí Adrian Muller podotkl, že takto vytvořené sdružení by
nemělo být omezeno pouze na Spojené státy. Barbara Petersová zareagovala tím, že je ochotna
uspořádat další, větší konferenci. Gayle si uvědomila, že se svými slovy příliš zavázala, a rychle
dodala: „Sama to ovšem nezvládnu.“ Její manžel, báječný a jedinečný Dennis Lynds, nadhodil: „Gayle
má pravdu. Jeden člověk to dohromady nedá.“ Barbara se jen usmála a navrhla: „Zatáhněte do toho
Davida Morrella. Ten se na to hodí přímo dokonale.“
A přesně to se i stalo.
Adrian Muller nabídl, že rozešle e-maily všem autorům thrillerů, které zná, aby se zjistilo, najde-li
mezi nimi dostatek zájmu založit organizaci. O několik dní později spolu David a Gayle vedli dlouhý
telefonát, v němž probrali své pracovní vytížení a diskutovali nad otázkou případné organizace s
mezinárodním rozsahem. Dohodli se, že se oba postaví do čela snahy o její založení, a v průběhu léta
2004 si Adrian, David a Gayle telefonovali a mailovali. Adrian pak zařídil, aby jim AI Navis, jenž právě
organizoval Bouchercon 2004, velké setkání autorů a čtenářů detektivek, přidělil prostory, v nichž by
se mohli setkat i autoři thrillerů.
Odezva na Adriánovy průzkumné e-maily byla téměř ohromující. Jeden autor za druhým
odpovídali, že založení profesního sdružení považují za přímo vynikající nápad. Devátého října 2004
bylo v torontském Convention Centre uspořádáno první společné setkání a po značných diskusích se
nakonec zrodilo dlouho očekávané sdružení, které dostalo název International Thrillers Writers, Inc. V
listopadu probíhal nábor nových členů a odezva byla obdobně jako v případě prvotního průzkumu
zájmu úžasná. V současné době má sdružení více než 400 členů a celkový prodej přesahuje 1 600 000
000 prodaných výtisků.
To je sice neuvěřitelné, nicméně přesné a odpovídající číslo, neboť thrillery představují nesmírně
široké literární pole. Je jich bezpočet druhů. Existuje thriller právní, špionážní, akční a dobrodružný,
lékařský, kriminální, romantický, historický, politický, náboženský, technologický, vojenský. Tento
seznam je téměř bez konce, neboť k němu neustále přibývají další a další varianty. Právě otevřenost
vůči dalšímu růstu představuje jednu z nejtrvalejších vlastností žánru. Společným rysem všech typů
thrillerů je intenzita emocí, které vyvolávají. Jedná se především o neblahé tušení, potěšení,
bezdechou úzkost, a vše je poskládané tak, aby to vytvořilo jediný a nejdůležitější efekt, kterým je
vzrušení, napětí a rozechvění, protože thriller, který nevzrušuje a nerozechvívá, neplní své základní
poslání.
Thrillery jsou rovněž typické rychlým dějovým spádem a přesvědčivostí, s níž svého čtenáře
vtáhnou do děje. Představují překážkovou dráhu, k jejímuž cíli lze dospět jen s hrdinským vypětím.
Tento cíl může být osobní (hrdina se pokouší zachránit partnera či dlouho ztraceného člena rodiny)
nebo celosvětový (pokouší se odvrátit další válku), ale často bývá kombinací obojího. Hrdina může i
nemusí mít omezený časový prostor. Někdy jsou thrillery vystavěny rytmicky a směřují k vzrušujícímu
vyvrcholení s výbušným, očistným koncem. Jindy naberou již na samotném počátku maximální
rychlost, z níž až do úplného konce nic nesleví. Ty nejlepší jsou navíc podloženy pečlivým a důsledným
výzkumem a používají nejvěrnějších podrobností, s jejichž pomocí vytvářejí prostředí, v němž nás
smysluplné a věrohodné postavy poučí o světě kolem nás. Když se čtenář dobere konce thrilleru, měl
by cítit nejen emoční uspokojení, ale také by se měl něco nového dozvědět. Ze všeho nejvíc by však
měl cítit hlad po dalším, stejně vzrušujícím a strhujícím příběhu.
Henry James jednou napsal: „Dům zvaný fikce má mnoho oken.“ Pro thrillery platí jeho postřeh
beze zbytku, a tato antologie je toho vynikajícím příkladem. Když Gayle Lyndsová přišla s nápadem na
její sestavení, International Thrillers Writers, Inc. obeslalo své členy s žádostí o příspěvky. Autorů,
kteří odpověděli, bylo mnoho a nakonec bylo vybráno třicet z nich, jejichž povídky jsou do sborníku
zařazeny. Já jsem byl požádán, abych antologii redigoval, a s radostí a ochotou jsem nabídku přijal.
Steve Berry, další z členů ITW a sám autor thrillerů, pak převzal roli výkonného ředitele. Když se pak
nápadu ujal literární agent Richard Pine, který je rovněž členem sdružení, několik nakladatelství
projevilo zájem antologii vydat a po nabídkovém souboji práva získalo nakladatelství MIRA Books.
Každý z autorů laskavě souhlasil s tím, že antologii věnuje jednu svoji povídku. Autorské honoráře
půjdou ve prospěch sdružení a tržby z prodaných výtisků poslouží dalšímu rozvoji této záslužné
organizace. Zadání antologie bylo velmi jednoduché. Každý autor/autorka použije známou postavu
nebo dějovou zápletku svého kmenového díla a vytvoří novou, originální povídku. Takže čtenář
dostane jak něco, co již zná, tak něco nového. Jak sami zjistíte, vytvořené variace jsou přímo
úchvatné, neboť autoři nechali svou fantazii a představivost vylétnout až k oblakům. Ke každé
povídce jsem napsal stručný úvod, v němž čtenářům krátce představím autora, jeho práci i samotnou
povídku. Na konci knihy pak naleznete krátký životopis každého z autorů. Pročítat si jednotlivé
příběhy, tak jak mi postupně přicházely do rukou, mi působilo nezměrné potěšení, a doufám, že
stejné potěšení přinese jejich četba i vám.
A tak se tedy připravte vzrušení a napětí již klepou na dveře.
Přeji vám příjemnou četbu.

James Patterson
červen 2006

P. S. Více informací o ITW lze získat na webových stránkách

www.internationalthrillerwriters.com. Stojí za zhlédnutí.
 LEE CHILD

Lee Child debutoval románem Killing Floor (Jatka), vyprávěním v první osobě, v němž poprvé
představil Jacka Reachera, hlavní postavu následné řady svých románů. Ačkoli se jedná především o
strhující thriller, dílo sdílí určité společné prvky s klasickým westernem a jeho ohraničeným světem.
Child byl v té době již zkušený profesionál a uvědomoval si, že svoji druhou knihu musí dokončit
dříve, než k němu začnou proudit podstatnější ohlasy na tu první. Aby se vyhnul stereotypu, který
dokáže spisovatele ovlivnit úplně stejně jako každého jiného umělce –, rozhodl se, že tuto druhou
knihu, Die Trying (A přece nezemřeš), pojme natolik odlišně, jak jen to bude možné, i když bude
samozřejmě součástí stejné řady. Chtěl si těmito dvěma díly vymezit co nejširší hrací pole s jasně
vytyčenými hranicemi, mezi nimiž se pak bude šťastně potulovat po zbytek série. (A přece nezemřeš),
tudíž psáno ve třetí osobě a celé vyprávění je strukturováno jako klasický vrstevnatý thriller, v němž
jde skutečně o všechno. V první podobě rukopisu se však ocitla jedna vrstva navíc. Postava Jamese
Penneyho, která dostala do vínku líbivé uvedení i příběh, ale která zcela jednoznačně neměla kam
dále směřovat. V konečné verzi románu se tak Penney vůbec neobjevil. Místo toho chřadl a hynul na
harddisku Childova počítače, dokud si jistá obskurní britská antologie od jeho autora nevyžádala
jednu krátkou povídku. Child oděl Penneyho vyprávění do nového hávu a připojil závěr, v němž nabídl
letmý pohled na počátek kariéry svého hlavního hrdiny Jacka Reachera. Povídka byla skutečně
vydána, ale v omezeném nákladu. Nyní se tedy rodí podruhé, upravená a doplněná, a doufá, že si
tentokráte najde více čtenářů.

NOVÁ TOTOŽNOST JAMESE PENNEYHO

Proces, který přeměnil Jamese Penneyho ve zcela jinou osobu, započal před třinácti lety, jednoho
odpoledne, v pondělí někdy v půlce června, v Laney v Kalifornii. Bylo pořádné horko, koneckonců bylo
to pořádně horké období roku v pořádně horké části země. Městečko se krčí podél silnice z Mohave
do Los Angeles. Směrem na západ se tyčí jižní výběžek hřebene Pobřežních hor. Směrem na východ
se vznáší zamžený opar Mohavské pouště. V Laney se toho děje jen velmi málo. A po onom pondělí v
půlce června před třinácti lety ještě míň.
V Laney kdysi býval dokonce i průmysl. Přesněji jedna továrna. Pěkně rozlehlá. Oprýskané
plechové obložení z konce šedesátých let. Kanceláře ve stínu na severním konci. Přízemí pro
kancelářské krysy. Ty nejobyčejnější úřednice fakturantky a účetní, telefonistky. První patro pro
vedení. Manažery. V rohové kanceláři vpravo, na konci dlouhé chodby, sedával vedoucí osobního
oddělení. Nyní si ovšem říkal manažer lidských zdrojů. Stejný chlápek, jiná byla jen cedulka na
dveřích.
Venku za dveřmi kanceláře stála řada židlí. Sekretářka manažera lidských zdrojů je tady srovnala
ono pondělní ráno. Všechny židle byly obsazeny muži a ženami. Nikdo z nich nepromluvil ani slovo.
Každých pět minut se člověk, který seděl na začátku řady, zvedl, neboť byl povolán dovnitř. A celá
řada se posunula o jedno místo. Stále beze slov. Těch nebylo potřeba. Všichni dobře věděli, co se
děje.
Těsně před jednou se na první místo v řadě přesunul James Penney. Čekal dlouhých pět minut, a
když byl vyvolán, zvedl se jako všichni před ním. Vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře.
Chlapík, který tu zastával funkci manažera lidských zdrojů, se jmenoval Odell. V době, kdy James v
Laney začínal, Odell ještě čůral do plínek.
„Pan Penney,“ pronesl Odell.
Penney neřekl ani slovo, jen se posadil a obezřetně pokýval hlavou.
„Potřebujeme vám něco sdělit,“ oznámil Odell.
Penney jen pokrčil rameny. Věděl, co se chystá. Stejně jako ostatní, i on měl uši a věděl, co se po
fabrice povídá.
 „Co kdybyste to zkrátil?“ vyzval Odella.
Odell přikývl. „Musíme vás propustit.“
„Na léto?“ otázal se Penney.
Odell zavrtěl hlavou.
„Navždy.“
Penney potřeboval asi sekundu, aby si uvědomil význam jeho slov. Věděl, že přijdou, ale přesto
ho zasáhla tak, jako by neměl ani tušení, že by Odell mohl něco takového vyslovit.
„Proč?“ zeptal se.
Odell pokrčil rameny. Nepůsobil dojmem, že by mu rozhovor dělal bůhvíjakou radost. Na druhé
straně nevypadal ani jako někdo, kdo by si s tím dělal těžkou hlavu.
„Snižujeme stavy,“ vysvětloval. „Jiná možnost není. Jinak nepřežijeme.“
„Proč?“ zopakoval svoji otázku Penney.
Odell se ve svém manažerském křesle zaklonil a spojil ruce za hlavou. Spustil řeč, kterou onoho
dne pronesl již mnohokrát.
„Musíme snížit náklady,“ pronesl. „Provozujeme velmi nákladnou výrobu. Marže jsou nízké, trhy
stále menší. Ale to přece víte.“
Penney zíral do prázdna a naslouchal tichu, které pronikalo zespodu z tovární haly. „Takže fabriku
zavíráte?“
Odell zavrtěl hlavou. „Snižujeme stavy, roť vše. Továrna zůstane otevřená. Provedeme nějakou
údržbu, opravy, revize. Už to ale nebude, co to bývalo předtím.“
„Fabrika zůstane otevřená?“ ujasňoval si Penney. „A proč mě tedy vyhazujete na dlažbu?“
Odell se zavrtěl. Spustil ruce, které měl spojené za hlavou, a složil si je dotčeně na prsou.
Nastávala kritická fáze pohovoru.
„Všechno je to o jednotlivých dovednostech. Musíme sestavit tým, který bude mít ty správné
dovednosti. Tohle rozhodnutí nás stálo spoustu úsilí. A obávám se, že vy jste nastaveným sítem
neprošel.“
„Vám moje dovednosti nestačí?“ zeptal se Penney. „Svoji práci přece zvládám. Pracuju tady už
sedmnáct let. Co se vám sakra na mých dovednostech nezdá?“
„Obecně vzato proti nim nelze nic namítnout,“ připustil Odell. „Ale ostatní jsou prostě lepší. A my
se na celou věc musíme dívat z širšího hlediska. V továrně zůstane jen zlomek zaměstnanců, takže
potřebujeme opravdu jen ty nejlepší, nejšikovnější, nejučenlivější, nejspolehlivější, však víte. Rádná
docházka a tak.“
„Docházka?“ nechápal Penney. „Co vám vadí na mé docházce? Dělám tu už sedmnáct let. A
najednou mi tvrdíte, že na mě není spoleh?“
Odell poklepal na hnědou složku, kterou měl před sebou na stole.
„Jste často nemocný,“ objasnil. „Míra absence přes osm procent.“
Penney se na něj nechápavě podíval.
„Nemocný?“ nevěřil vlastním uším. „Já přece nebyl nemocný. Měl jsem posttraumatický
syndrom. Válčil jsem ve Vietnamu.“
Odell jen potřásl hlavou. Na tohle byl ještě příliš mladý.
„Záleží na tom?“ konstatoval. „Máte prostě moc absencí.“
James Penney zůstal ohromeně sedět. Měl dojem, jako by ho právě převálcoval rozjetý rychlík.
„Potřebujeme tu správnou směsici dovedností,“ vysvětloval mu znovu Odell. „A stálo nás to
spoustu času a úsilí. Jsme si jisti, že jsme nakonec dospěli ke správnému rozhodnutí. Nesmíte si
myslet, že jsme si na vás nějak zasedli. Propouštíme osmdesát procent lidí.“
Penney na něj upřeně zíral. „Vy ale zůstáváte.“
Odell přikývl a pokusil se skrýt úsměv, který se mu rozehrál na rtech. Marně.
„Továrna jede dál. Potřebuje vedení.“
V rohové kanceláři se rozhostilo ticho. Horký vítr za okny čeřil povrch pouště a apaticky narážel
na oplechovanou budovu. Odell otevřel složku a vytáhl z ní modrou obálku. Podal ji muži na protější
straně stolu.
 „Vaše mzda do konce července,“ vysvětloval. „Peníze vám byly již ráno poukázány na účet. Přeji
vám hodně štěstí, pane Penney.“
Pětiminutový pohovor právě skončil. V kanceláři se objevila Odellova sekretářka a otevřela dveře
na chodbu. Penney vyšel z místnosti. Sekretářka zavolala dovnitř dalšího v pořadí. Penney prošel
kolem dlouhé řady vyčkávajících lidí a zamířil na parkoviště. Vklouzl do vozu. Byl to rudý firebird,
necelý rok a půl starý, ještě stále nesplacený. Nastartoval a vydal se na cestu z továrny ke svému
domku. Na příjezdové cestě zastavil, ale nevystoupil ani nevypnul motor. Zíral před sebe a přemýšlel.
V duchu si představoval exekutory, kteří si přijdou pro jeho vůz. Tu jedinou podělanou věc,
kterou kdy v životě opravdu chtěl. Vybavila se mu úžasná radost, kterou pociťoval v okamžiku, kdy si
jej kupoval. Byl čerstvě rozvedený. Probudil se a uvědomil si, že stačí jediné. Zajít do autosalonu,
podepsat papíry, a vůz bude jeho. Žádné diskuse, žádné hádky. Odjel tedy k prodejci, nechal mu svoji
starou rachotinu jako zálohu, podepsal leasing na zbrusu nový firebird a ve stavu naprosté blaženosti
si jej odvážel domů. Každý týden auto myl. V televizi se díval na reklamy a vyzkoušel snad každé
leštidlo, které nabízely. A nádherné, oslnivě červené auto na něj každý den čekalo na parkovišti před
továrnou jako nepřehlédnutelný symbol jeho úspěchu. Nablýskaná útěcha za všechnu tu mizérii a
dřinu. Neměl milion jiných věcí, měl však svůj firebird.
Cítil, jak to v něm začíná zoufale vřít. Vystoupil z auta, běžel do garáže a popadl kanystr s
benzinem. Pak se rozběhl ke dveřím domu a vrazil dovnitř. Vylil benzin na pohovku. Nenašel sirky, a
tak zapálil plynový sporák v kuchyni a rozmotal roli papírových utěrek. Jeden konec nechal na
sporáku, zbytek natáhl do obývacího pokoje. Když se jeho improvizovaná zápalná šňůra vzňala,
vyklouzl z domu, nasedl do auta a nastartoval. Zařadil a zamířil na sever k Mohave.
Jeho sousedka si požáru všimla v okamžiku, kdy se plameny prokousaly střechou. Zatelefonovala
hasičům. Nikdo jí nemohl pomoci. V Laney byl jen dobrovolný hasičský sbor a všichni jeho členové
teď seděli v továrně v úzké chodbě v prvním patře. Teplý vzduch přicházející z Mohavské pouště se
změnil v horký vítr, a než se James Penney stačil vzdálit na třicet mil, plameny šlehající z domu
zapálily i na troud vyschlý trávník předzahrádky. V okamžiku, kdy se ocitl ve městě a předkládal v
bance k proplacení svůj poslední výplatní šek, oheň již spolykal i trávník sousedčina domu a olizoval
podlahu verandy za domem.
Městečko Laney vyrostlo, stejně jako všechna ostatní kalifornská města vystavěná v období náhlé
konjunktury, ve spěchu a chvatu. Továrna vznikla na začátku prvního volebního období prezidenta
Nixona. Buldozery zplanýrovaly stovky akrů pomerančovníkových sadů a pět set nových, dřevěných
domů během jediného roku zečtyřnásobilo původní počet obyvatel městečka. Na těch domech
nebylo pochopitelně nic špatného, ale za jednatřicet let, co zde stály, se snad jen desetkrát setkaly s
deštěm, a byly tak vyschlé, že víc už to ani nešlo. Dřevo, z něhož byly smontovány, se celou tu dobu
koupalo ve spalujícím kalifornském slunci, ovíváno horkými pouštními větry. Na ulicích nebyly žádné
hydranty. Domy stály natěsno jeden vedle druhého, nikde žádné větrolamy. I přesto však v Laney
nikdy opravdu vážně nehořelo. Až do onoho červnového pondělí.
Sousedka Jamese Penneyho znovu vytočila číslo požárního sboru. Zadní veranda již byla celá v
plamenech. V požární stanici vládl zmatek. Dispečer jí doporučil, aby opustila dům a počkala, až
přijedou. Když konečně dorazil první vůz, dům již neexistoval. A v plamenech zmizel i další dům v
řadě. Pouštní vítr přenesl oheň přes úzkou mezeru a stařičcí manželé, kteří domek obývali, zděšeně
vyběhli na ulici, aby zde hledali záchranu a bezpečí. Pak si hasiči z Laney přivolali posily hasičských
sborů z Lancasteru, Glendalu a Bakersfieldu. Jejich kolegové měli všechno potřebné vybavení a
zachránili městečko před katastrofou. Pokropili trávník a keře v mezeře mezi dalším domem a
zabránili tomu, aby se oheň rozšířil dále. Nakonec shořely jen ty tři domy. Penneyho a jeho dvou
sousedů po větru. Za necelé dvě hodiny se panika uklidnila a v okamžiku, kdy se Penney ocitl asi
padesát mil severně od Mohave, pustil se laneyský šerif společně se specialisty od hasičů do skládání
střípků toho, co se vlastně přihodilo.
Začali v Penneyho domku, protože ten byl první proti větru a jako první také shořel, takže byl nyní
nejchladnější. Z domku nezbylo prakticky nic, vyhořel do základů, ale prostorové rozvržení domu bylo
stále jasně patrné. A spáleniště jim nabízelo stejně jasné důkazy. V místech, kde býval obývací pokoj,
kousek stranou, našli úplně roztavené zbytky čehosi, co vyšetřovatel z Glendalu ve své praxi již viděl
mnohokrát. Přesně tak totiž dopadne molitanem vyplněná pohovka nebo křeslo, které někdo polije
benzinem a zapálí. Byl to nejčistší případ žhářství, jaký si jen bylo možné představit. O zbytek se pak
již postaral vyprahlý vítr z pouště, který v okamžiku vzniku požáru zesílil, a vzájemná blízkost
jednotlivých domů.
A tak se tedy šerif vypravil hledat Jamese Penneyho, aby mu oznámil, že kdosi vypálil jeho dům a
domy sousedů. Předjel černobílým policejním vozem k továrně a vyšel nahoru do prvního patra,
kolem řady vyčkávajících lidí a do Odellovy rohové kanceláře. Odell mu vysvětlil, co se během onoho
pětiminutového rozhovoru krátce po třinácté hodině odehrálo, a šerif odjel na stanici v Laney. Volant
držel pouze v jedné ruce a tou druhou si bez ustání hnětl bradu.
Když pak James Penney ve svém rudém voze míjel vysoké štíty východní stěny Mount Whitney,
sto padesát mil od domova, byl na něj již vydán zatykač pro podezření z úmyslného žhářství, a to bylo
v suchých pouštích jižní Kalifornie těžké, přetěžké obvinění. Druhý den ráno ho probudilo až slunce,
které se dírou v závěsu dralo do pronajatého motelového pokoje. Sluneční paprsek mu přeběhl po
tváři, James se zavrtěl a pozoroval zvířené částice prachu, užívaje si, dokud to šlo, tepla a pohodlí cizí
postele.
Ještě stále byl v Kalifornii. Už ale pěkně vysoko, téměř v Yosemitech, i když od nich ho ještě dělila
dostatečná vzdálenost, takže na noc sehnal levné ubytování. V peněžence ukryté pod matrací měl
výplatu za šest týdnů. Přesněji řečeno, výplatu za šest týdnů minus půldruhé nádrže benzinu,
cheeseburger a dvacet sedm padesát za pokoj. Pod matrací z toho důvodu, že dvacet sedm padesát
člověku neumožní nocleh v Ritzu. Dveře od pokoje byly sice zamčené, ale chlápek z recepce má určitě
univerzál, a nebyl by to první recepční, který by za úplatu půjčil klíč někomu, kdo si chce v noci trochu
přivydělat.
Nic zlého se mu však nepřihodilo. Matrace byla tenká a on cítil, jak ho peněženka tlačí zespodu
do ledvin. Ještě stále tam tedy je, a pěkně plná. Dobrý pocit. Ležel v posteli a pozoroval sluneční
paprsek. V duchu se přitom potýkal s matematikou a přemítal, na jak dlouho mu šestitýdenní mzda
může asi vydržet. Jedinými výlohami, s nimiž se musel vypořádat, byly náklady na laciné jídlo, laciné
motely a benzin do firebirdu, z čehož mu vyplývalo, že si vlastně nemusí dělat žádné starosti. Firebird
měl pod kapotou moderní motor se čtyřiadvaceti ventily vyladěný tak, aby byl dokonalou symbiózou
úspornosti a výkonu. Může tedy dojet hodně daleko a přitom ještě bude mít dostatek peněz, aby měl
čas rozhlédnout se kolem.
Co bude dál, tím už si tak jistý nebyl. Určitě se ale něco najde. O tom nepochyboval. I kdyby to
měla být jen nějaká nekvalifikovaná práce. Je přece dělník. Třeba si najde něco venku, to bude
příjemná změna. Snad i trochu důstojná. Jednoduchá, poctivá práce pro jednoduché, poctivé lidičky,
úplně jiná než otročina pro toho rozšklebeného všiváka Odella.
Ještě chvíli se díval, jak se sluneční paprsek zvolna sune po přehozu na posteli. Pak se otočil a
vyskočil z postele. Došel si na záchod a v umyvadle si smočil obličej a vypláchl ústa. Pak se sklonil a
začal třídit hromádku oblečení, které ze sebe shodil včera v noci. Bude potřebovat ještě nějaké další.
Právě teď má jen to, ve kterém přijel. Vše ostatní shořelo v domě, který sám zapálil. Pokrčil rameny a
v duchu si znovu projel své předchozí výpočty tak, aby do stanoveného rozpočtu zahrnul ještě další
kalhoty a pár pracovních košil. Možná i pracovní boty, pokud si tedy má najít něco venku. Výplata v
peněžence se tak trochu ztenčí. Rozhodl se, že pojede jen velmi pomalu, aby ušetřil benzin. Mohl by
také míň jíst. I když, možná ne míň, jen levněji. Bude chodit do bufetů pro řidiče kamionů a vynechá
běžné turistické restaurace. Dostane se mu tak více kalorií za méně peněz.
Řekl si, že dnes natočí pár pořádných mil a teprve potom někde zastaví na snídani. Vylovil z kapsy
klíčky od auta a otevřel dveře pokoje. Zůstal jako opařený. Srdce mu bušilo až kdesi v krku.
Obdélníkový přístřešek s černou střechou, kde ještě večer stál jeho rudý firebird, byl prázdný. Zíraly
na něj jen staré skvrny od oleje. Zoufale se podíval doleva a doprava podél řady dveří. Po červeném
voze nebylo nikde ani památky. Dopotácel se do místnosti a ztěžka dosedl na postel. A pak tam jen
seděl, jako omámený, a přemýšlel, co by měl asi tak dělat.
Bylo mu jasné, že nemá smysl zkoušet něco na toho maníka v recepci. Byl si jistý, že za všechno
může právě on. Úplně to viděl. Ten gauner si hodinu dvě počkal a pak zavolal pár svých kamarádíčků,
kteří ihned přispěchali a přes kabely pod přístrojovou deskou vůz nastartovali, vycouvali ven na silnici
a rychle pryč. Celé to byl pečlivě připravený komplot, který těžil z nic netušících nocležníků motelu. Z
idiotů, jako byl on sám, kteří si zaplatili dvacet sedm padesát, aby si za tuhle sumu nechali šlohnout
svůj nejcennější majetek. Strnule zíral před sebe. Zvedal se mu žaludek a měl pocit, že by všechno
kolem sebe nejraději roztřískal. Jeho červený firebird. Fuč. Vzali mu ho. A nebyli to exekutoři, ale
prachobyčejní zloději.
K nejbližší policejní stanici to byly asi dvě míle směrem na jih. Všiml si jí včera v noci, když
projížděl kolem cestou na sever. Byla to malá stanice, ale bylo v ní plno. Musel se postavit do fronty
za pět dalších lidí, kteří dorazili před ním. Za přepážkou stál policista a zapisoval podrobnosti a
stížnosti, které mu sem lidé přišli hlásit. Psal tak zoufale pomalu! Penney měl přitom pocit, že tu běží
doslova o každou minutu. V duchu viděl, jak jeho drahocenný firebird uhání směrem k hranicím. Ten
chlapík za přepážkou by třeba mohl vzít vysílačku a někam zavolat. Jeho kolegové by pak mohli vůz
zastavit. Neklidně přešlapoval z nohy na nohu. Vztekle se rozhlížel kolem sebe. Na nástěnce za
policistovými zády byly připevněny nejrůznější vzkazy a výzvy. Vybledlé kopie faxů a dálnopisů, výzvy
okresních šerifů. Spousta lejster. Nepřítomně po nich přejížděl očima.
Vtom ho jedno udeřilo do očí. Zírala na něj jeho vlastní tvář. Černobílá kopie fotografie z
řidičského průkazu, zvětšená, zrnitá. Pod obrázkem bylo velkými tiskacími písmeny uvedeno i jeho
jméno. JAMES PENNEY. Z Laney v Kalifornii. Popis vozu, v němž unikal. Červený firebird. Poznávací
značka. James Penney. Hledán policií pro žhářství a úmyslné poškození cizího majetku. S
vytřeštěnýma očima hltal výzvu na nástěnce. Každým okamžikem byla větší a větší. Stejně velká jako
on. Jeho vlastní tvář na něj zírala, jako by se díval do zrcadla. James Penney. Žhářství. Škoda
způsobená v důsledku trestného činu. Úřední zatykač. Zena před ním dokončila své jednání s
policistou u přepážky a on postoupil na první místo v řadě. Policista se na něj podíval.
„Mohu vám nějak pomoci, pane?“
Penney jen potřásl hlavou. Otočil se doleva a zamířil ven ze stanice. Klidně vstoupil do jasného
ranního slunce a jako šílený se rozběhl zpět k severu. Stačilo však sto metrů a zničující vedro ho
přinutilo zvolnit krok, i když i tak jen stěží lapal po dechu. Následující počin byl již ryze instinktivní.
Uskočil ze silnice a dál postupoval březovým hájem, který mu nabízel úkryt. Prodíral se křovisky a
náletovými stromy, dokud mu stanice úplně nezmizela z očí, pak se zhroutil do sedu. Zády se opíral o
tenký, drsný kmen stromu, nohy měl doširoka roztažené a hruď se mu chvěla přerývaným dechem.
Rukama si tiskl hlavu, jako by se jí snad pokoušel zabránit v tom, aby explodovala.
Žhářství. Škoda způsobená v důsledku trestného činu. Věděl, co tahle slova znamenají. Nedokázal
si je však srovnat s tím, co opravdu udělal. Spálil přece svůj vlastní podělanej barák. Tak jako pálí své
vlastní smetí. Je to jeho právo. Tak proč to nazývají žhářstvím? Kromě toho to přece může snadno
vysvětlit. Byl rozčílený. Seděl zhrouceně, opřený zády o kmen břízy, a trochu se mu ulevilo. Ale jen na
chvíli. Pak si vzpomněl na právníky. Měl s nimi své zkušenosti. Za rozvod jim zaplatil pořádný balík.
Věděl, co jsou zač. Jeho největším problémem jsou teď právníci. I kdyby jeho čin opravdu nebyl
žhářstvím, dokazování ho bude kvůli právníkům opět stát spoustu peněz. Jejich služby mu budou celé
roky odčerpávat dolary z účtu. Dolary, které nemá a nikdy už mít nebude. Seděl na tvrdé, suché zemi
a pozvolna mu docházelo, že absolutně všechno, co na tomhle světě má, je právě teď v přímém
kontaktu s jeho tělem. Jedny boty, ponožky, slipy, lewisky, bavlněná košile, kožená bunda. A
peněženka. Spustil ruku a nahmatal vyboulené místo v kapse. Výplata za šest týdnů. Minus včerejší
útrata.
Vstal. Nohy, nezvyklé běhu, se mu ještě stále třásly. Srdce mu zběsile tlouklo. Opřel se znovu o
kmen a zhluboka se nadechl. Polkl. Opustil mýtinu a proklestil si cestu houštím zpět na silnici. Otočil
se k severu a šel. Půl hodiny, s rukama v kapsách, dva, dva a půl kilometru. Napětí v nohou povolilo,
dech se zklidnil. Situace mu již nepřipadala tak bezvýchodná. Začínal chápat moc a sílu nálepek. Byl
realista a nikdy si nic nenalhával. Je žhář, protože to o něm tvrdí. Má nálepku. Fáze hněvu pominula.
Teď jde o to, najít nějaká smysluplná řešení. Jedno po druhém. Vyjasnit nesrovnalosti kolem
údajného žhářství není v jeho moci. Takže se musí držet dostatečně daleko. Mimo dosah. To bylo
jeho první rozhodnutí. Bod jedna. Strategie. Z něj budou teprve vyplývat rozhodnutí následující. Ta již
budou taktická.
 Existují tři způsoby, kterými ho mohou vypátrat. Podle jména, podle obličeje, podle auta. Opět
seběhl ze silnice a zmizel v houští. Po dvaceti metrech prodírání mezi stromy se zastavil. Vyhloubil
patou mělkou díru v tlejícím podkladu spadaného listí a vybral z peněženky všechno, na čem bylo
jméno. Naházel to do díry, znovu ji zahrnul a pečlivě udusal. Pak vytáhl z kapsy klíčky od svého
milovaného firebirdu a zahodil je daleko mezi stromy. Ani neviděl, kam dopadly.
Pokud šlo o auto samotné, to bylo fuč. Za daných okolností to vlastně bylo dobře. I tak však po
sobě zanechalo stopu. Mohli je spatřit v Mohave, před bankou. U čerpaček, kde tankoval. A číslo
espézetky bylo i na přihlašovacím formuláři motelu, v němž v noci na dnešek přespal. A s ním i jeho
jméno. Sečteno a podrženo, nenápadná, přesto však úhledná stopa směřující krok za krokem napříč
Kalifornií dále na sever.
Vzpomněl si na výcvik, který prodělal ve Vietnamu. Vybavily se mu všechny finty, které jim
vtloukali do hlavy. Pokud ses chtěl ze zákopu přesunout na východ, vyrazil jsi nejprve na západ.
Několik set metrů na západ a přitom jsi tu a tam náhodně šlápl na nějakou tu větvičku, polámal křoví,
kterým ses prodíral, dokud jsi šikmoočka nepřesvědčil o tom, že co nejopatrněji, ale zase ne tolik, aby
tě neodhalili, míříš na západ. Teprve potom ses mohl otočit a vrátit se, odkud jsi vyšel, tentokrát už
opravdu tiše a obezřetně, a pak pokračovat dál, v původně vytyčeném směru. Tak to tenkrát udělal
nejmíň desetkrát. V tomto případně měl původně v plánu zamířit skutečně na sever, na chvíli, třeba
do Oregonu. A tento plán také několik hodin uskutečňoval. Rudý firebird za sebou zanechal
nenápadnou stopu k severu. Teď se tedy na čas stočí k jihu a zmizí. Vyšel z lesa na prašnou krajnici a
po stejné straně silnice zamířil zpět tam, odkud před chvílí přišel.
Se svou tváří toho příliš nenadělá. Ta už byla na všech vývěskách a výzvách. Viděl ji, jak visí na
nástěnce policejní stanice. Úhledná pěšinka, propadlé šedé tváře. Zběsile si začal čuchat vlasy,
projížděl jimi rukama tam a zase zpět, dokud mu netrčely na všechny možné strany. S pěšinkou už je
konec. Přejel si dlaní po jednodenním strništi. Rozhodl se, že si nechá narůst dlouhé vousy. Jinou
možnost nemá, s tím se musí smířit. Nemá žiletku a rozhodně za ni nehodlá utrácet. Sel stále k jihu, v
prachu a vedru, po pravici se vysoko tyčila Excelsior Mountain. Došel až na křižovatku s odbočkou na
západ, do San Franciska, přes Tiogaské sedlo, odkud se pak silnice zvedá ještě výš, k Mount Dana.
Zůstal stát v prachu krajnice a uvažoval. Když bude pokračovat dál k jihu, přivede ho silnice až téměř
zpět do Mohave. A to už je opravdu blízko domovu. Příliš blízko. Tahle představa se mu dvakrát
nezamlouvala. Vlastně se mu nezamlouvala vůbec. Napadl ho nový tah. Stopem se dostane na západ
a teprve potom se rozhodne, co bude dál. Pozdě odpoledne téhož dne vystoupil na jižním okraji
Sacramenta z otevřeného džípu jakéhosi starého hipíka. Zůstal stát u silnice a díval se, jak maník
odjíždí. Pak se rozhlédl kolem, překvapen náhlým tichem, a pokoušel se zorientovat. Silnici vpředu
lemoval hustý les cedulí a pestrobarevných neonových poutačů upozorňujících na motely s
klimatizací, kulečníkem, kabelovkou, bazénem, na bistra s hamburgery, restaurace všeho druhu,
supermarkety, autoservisy. Na první pohled místo, kde by se mohl nádherně ztratit. Bez nejmenších
problémů. Velký výběr motelů, jeden vedle druhého, všechny se předhánějí v co nejlepší a nejlevnější
nabídce ve městě. Řekl si, že se v jednom z nich ubytuje a rozmyslí si, co dál. Nejprve se ale nají. Má
už pořádný hlad. Vybral si hamburgerový řetězec, ve kterém ještě v životě nebyl, a usadil se u okna,
odkud neklidně pozoroval provoz na silnici. Když k němu přišla číšnice, objednal si cheeseburger a
dvě Coca-Coly. Z prachu na silnici mu už pořádně vyschlo v krku.
Šerif v Laney před sebou rozložil mapu. Dlouze se zamyslel. Penney určitě nebude chtít zůstat v
Kalifornii. Chce zmizet. Nejspíš někde v divočině v Oregonu či Washingtonu. Anebo v Montaně,
případně v Idahu. Každopádně to bude nahoře na severu. Na sever ale teď určitě nemíří. Je to
zkušený veterán. Ví, jak předstírat a zanechávat falešné stopy. Nejprve tedy vyrazí na západ. Pokusí
se projet Sacramentem. Sacramento je ovšem město s oceánem nepříliš daleko nalevo a s vysokými
horami napravo. Vede z něj všehovšudy šest silnic. Všechno by tedy mělo vyřešit šest zátarasů, dejme
tomu v rozsahu deseti mil, aby tím příliš nedráždil místní obyvatele. Šerif přikývl a natáhl se po
telefonu. Penney už hodinu mířil opět na sever. K večeru začalo pršet. Nepřerušovaný déšť, který
člověka promáčí na kost. Severní Kalifornie, obzvlášť tady poblíž hor, byla úplně jiná než dole na jihu.
Penney se choulil do bundy, hlavu skloněnou, unavený, demoralizovaný, opuštěný. A úplně
promočený. A podezřelý. V Kalifornii přece nikdo nechodí pěšky. Ohlédl se přes rameno na proud aut,
která ho míjela, a spatřil, jak za ním zpomaluje olivově zelený chevrolet. Vůz zastavil a přes sedadlo
spolujezdce se natáhla dlouhá paže a otevřela dveře. Stropní světlo uvnitř vozu se rozsvítilo a ozářilo
mokrou vozovku venku.
„Chcete se svézt?“ zeptal se řidič.
Penney se sklonil a nakoukl dovnitř. Muž za volantem byl pěkně vysoký, mohlo mu být kolem
třiceti, samý sval, jako opravdový vzpěrač. Nakrátko ostříhané světlé vlasy, ošlehaná, upřímná tvář.
Uniforma. Vojenská. Penney si prohlédl výložky: kapitán vojenské policie. Letmo se podíval na olivově
zbarvený nátěr vozu a zaregistroval bílé registrační číslo na boku.
„Nevím,“ vypravil ze sebe.
„Vlezte dovnitř, z toho deště,“ vyzval ho řidič. „Veterán jako vy si nezaslouží, aby se tu trmácel v
mokru.“
Penney vklouzl dovnitř a zavřel za sebou dveře.
„Jak víte, že jsem veterán?“ zeptal se.
„Podle chůze,“ odpověděl mu řidič. „A taky podle věku a toho, jak vypadáte. Chlap, co vypadá
jako vy, který si to vojenskou chůzí hasí po silnici v dešti, zcela jistě neutekl před odvodem na
univerzitu, na to vsadím krk.“
Penney přikývl.
„To jsem opravdu neudělal. Odsloužil jsem si v džungli svoje.“
„Tak mě tedy nechte, ať vás kousek svezu,“ pokračoval řidič. „Jako laskavost. Voják vojákovi.
Můžete to považovat za způsob podpory veteránů.“
„Fajn,“ souhlasil Penney.
„Kam máte vlastně namířeno?“ zajímal se řidič.
„Vím já,“ odtušil Penney. „Na sever, nejspíš.“
„Fajn, takže na sever,“ přikývl řidič. „A jmenuju se Jack Reacher. Těší mě, že vás poznávám.“
Penney neřekl ani půl slova.
„Vy se nijak nejmenujte?“ chtěl vědět Reacher.
Penney váhal.
„Nevím,“ řekl nakonec.
Reacher zařadil rychlost a ohlédl se přes rameno. Pak se zařadil do proudu vozů. Cvakl tlačítkem a
zamkl dveře.
„Co jste provedl?“
„Provedl?“ zopakoval po něm Penney.
„Utíkáte přece,“ konstatoval Reacher. „Jste na cestě z města, pěšky a v dešti, hlava skloněná, bez
ničeho. Dokonce ani nevíte, jak se vlastně jmenujete. Už jsem viděl hodně lidí, co někam prchali, a vy
k nim rozhodně patříte.“
„Chcete mě snad udat?“
„Jsem vojenský policajt, ne civilní,“ řekl Reacher. „Udělal jste snad něco, čím byste poškodil
armádu?“
„Armádu?“ podivil se Penney. „Ne, já byl dobrý voják.“
„Tak proč bych vás tedy udával?“
Penney se tvářil bezvýrazně.
„A co jste tedy provedl civilům?“ zajímal se znovu Reacher.
„Vydáte mě,“ hlesl Penney bezmocně.
Reacher za volantem jen pokrčil rameny. „Přijde na to. Co jste tedy udělal?“
Penney neodpovídal. Reacher se k němu natočil a podíval se mu zpříma do očí. Měl silný,
hypnoticky intenzivní pohled, kterým se na Penneyho vydržel dívat dobrých sto metrů cesty. Penney
před ním nedokázal uhnout. Nadechl se.
„Spálil jsem svůj dům,“ začal. „Kousek od Mohave. Sedmnáct let makám a včera jsem dostal
padáka, a tak jsem se strašně naštval, protože by mi zabavili auto, a zapálil jsem si dům. Říkají tomu
žhářství.“
„Kousek od Mohave?“ zeptal se Reacher. „To určitě. Tam dole nemají požáry zrovna v lásce.“
 Penney přikývl. „Byl jsem bez sebe vztekem. Sedmnáct let, a najednou jsem pro ně hovno na
podrážce. A to auto mi navíc ukradli. Hned první noc, co jsem byl pryč.“
„Všude kolem jsou zátarasy,“ poznamenal Reacher. „Jedním jsem projížděl jižně od města.“
„Kvůli mně?“ zeptal se Penney.
„To je možné,“ přitakal Reacher. „Tam dole nemají požáry rádi.“
„Takže mě přece vydáte?“
Reacher na něj znovu pohlédl. Dlouze a přísně. „Opravdu je to všechno, co jste udělal?“
Penney přikývl. „Ano, pane. To je vše, co jsem udělal.“
V autě se na okamžik rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen hučení pneumatik na mokré silnici.
„S tím nemám problém,“ sdělil mu Reacher. „Chlap, který má za sebou válku v džungli, sedmnáct
let maká a pak ho jen tak vykopnou, má právo na trošku toho vzteku.“
„A co bych tedy podle vás měl dělat?“
„Začít znovu, někde jinde.“
„Najdou mě,“ namítl Penney.
„Už jste přece myslel na to, že byste si mohl změnit jméno,“ připomněl mu Reacher.
Penney přikývl. „Zahodil jsem všechny průkazky. Zakopal jsem je v lese.“
„A teď si pořídíte nové. Na ničem jiném nikomu nezáleží. Papíry.“
„Ale jak?“
Reacher se na chvíli odmlčel a ze všech sil přemýšlel. „Klasika je najít si nějaký hřbitov a na něm
děcko, které umřelo hodně malé. Nechat si udělat kopii křestního listu. Tím bych začal. Pak si požádat
o číslo sociálního pojištění, o pas, kreditky, a najednou je z vás úplně jiný člověk.“
Penney pokrčil rameny. „To nezvládnu. Moc složitý. A kromě toho nemám tolik času. Sám jste
přece říkal, že tam vpředu určitě narazíme na zátaras. Jak mám stihnout všechno to, co jste říkal,
ještě předtím, než k němu dorazíme?“
„Jde to i jinak,“ pronesl Reacher.
„A to jako jak?“
„Musíte najít někoho, kdo si takové falešné doklady už udělal, a vzít mu je.“
Penney potřásl hlavou. „Jste blázen? Jak bych to měl podle vás asi tak udělat?“
„Možná to ani nebude nutné. Třeba jsem to za vás udělal já.“
„Vy máte falešné doklady?“
„Já ne,“ objasňoval Reacher. „Ale ten chlápek, kterého jsem hledal.“
„Jaký chlápek?“
Reacher podržel volant jednou rukou a z náprsní kapsy bundy vytáhl balíček úředně vyhlížejících
listin.
„Zatykač,“ oznámil. „Styčný armádní důstojník ve zbrojovce ve Fresnu, vynášení technické
dokumentace. Nakonec se ukázalo, že má hned tři samostatné sady osobních dokladů. Všechny
naprosto dokonalé, kompletně podepřené vším potřebným už od základní školy. Což znamená, že
jsou nejspíše sovětské, a tedy nezpochybnitelné. Právě se vracím z pohovoru, který jsme spolu měli. I
on utíkal. Používal už druhou sadu. Vzal jsem je. Jsou úplně čisté. Mám je vzadu v kufru, v
peněžence.“
Proud vozidel zvolna zpomaloval. Předním sklem, omývaným neúnavně dopadajícími kapkami
lijáku, bylo vidět rudá světla brzdících aut před nimi. A také blikající modrá světla. A žluté paprsky
baterky mávající ke kraji silnice.
„Zátaras,“ konstatoval Reacher.
„Můžu si tedy vzít papíry toho chlapa?“ zeptal se Penney naléhavě.
„Jasně že můžete,“ souhlasil Reacher. „Vyskočte ven a vemte si je. Přineste tu peněženku, co je v
bundě vzadu.“
Zpomalil a zastavil na krajnici. Penney vystoupil a rychle se přesunul dozadu za vůz. Zvedl víko
kufru. Za dlouhý okamžik byl zase zpět, bledý jako křída. Ukázal Reacherovi peněženku, kterou svíral v
ruce.
„Je tam všechno. Všechno, co dnes člověk potřebuje.“
Penney přikývl.
 „Tak si ji zastrčte do kapsy,“ doporučil mu Reacher.
Penney si zasunul peněženku do náprsní kapsy bundy. Reacher k němu zvedl pravou ruku. Držel v
ní pistoli. V levé měl ocelová pouta.
„Teď jen seďte a nehýbejte se,“ pronesl klidně.
Naklonil se k němu a jednou rukou mu pouta zacvakl na ruce. Zařadil rychlost a včlenil se do
fronty pomalu se sunoucích vozidel.
„K čemu to je?“ zeptal se Penney.
„Buďte zticha,“ zasyčel Reacher.
Byli již jen dvě auta od kontrolního místa. Dopravu řídili tři dopravní policisté v pláštěnkách a
sváděli blížící se vozy do improvizované ohrady vytvořené zaparkovanými policejními vozidly. V
blýskající se tmě jasně zářily jejich baterky.
„Co?“ chtěl znovu vědět Penney.
Reacher neodpověděl. Jen zastavil tam, kde mu policista řekl, a spustil okénko. Do vozu pronikl
noční vzduch. Studený a vlhký. Policista se sklonil k okénku. Reacher mu podal své vojenské doklady.
Policajt po nich přejel baterkou a vzápětí mu je vrátil.
„Koho to vezete?“ zeptal se.
„Vězně,“ odpověděl Reacher a předal policistovi zatykač.
„Má nějaké doklady?“ otázal se strážník.
Reacher se naklonil k Penneymu a dvěma prsty, jako nějaký kapsář, mu z náprsní kapsy vytáhl
peněženku. Rozevřel ji a prostrčil okénkem. Mezitím se před rozsvícená světla vojenského sedanu
postavil další policista a zapisoval si na psací podložku jejich registrační značku. Pak se přidal ke
svému kolegovi.
„Kapitán Reacher, vojenská policie,“ oznamoval mu první policista.
Druhý z mužů si všechno zapsal.
„S vězněm jménem Edward Hendricks,“ pokračoval první.
Druhý si jeho slova opět pečlivě zapsal.
„Děkuji vám, pane,“ řekl první. „A dávejte pozor na cestu, klouže to.“
Reacher projel mezerou mezi policejními vozy, přidal plyn a zmizel v dešti. Asi po míli opět
zastavil na krajnici. Naklonil se k Penneymu a odemkl mu pouta. Zastrčil si je do kapsy. Penney si
mnul zápěstí.
„Fakt jsem myslel, že mě vydáte,“ vydechl.
Reacher potřásl hlavou. „Je to tak lepší i pro mě. Chtěl jsem, aby všichni viděli, že mám v autě
zatčeného.“
Podával Penneymu peněženku.
„Nechte si ji.“
„Opravdu?“
„Edward Hendricks,“ zopakoval Reacher mužovo jméno. „Tak se ode dneška jmenujete. Jsou to
čisté doklady. Bude to fungovat. Můžete to považovat za druh podpory veteránů. Voják vojákovi.“
Edward Hendricks se na něj podíval, přikývl a otevřel dveře vozu. Vystoupil do deště a vyhrnul si
límec kožené bundy ke krku. Nasadil do kroku a zamířil k severu. Silnice měla širokou nezpevněnou
krajnici s nízkými svodidly. Pod nimi strměl prudký skalnatý sráz. O dvacet metrů níž se zuřivě
vzdouvaly a dmuly zpěněné vlny Tichého oceánu.
Reacher vystoupil z vozu a otevřel kufr. Uchopil klopy bundy, o které před několika okamžiky
vyprávěl Penneymu. Zhluboka se nadechl a zabral. Tělo bylo těžké. Reacher je vytáhl z kufru a zvedl
na rameno. Odpotácel se ke svodidlům. Zhoupl se v kolenou a přehodil mrtvolu přes okraj převisu.
Tělo se na okamžik zachytilo na kameni, otočilo se, ruce i nohy bezvládně zamávaly, tělo sklouzlo a
zřítilo se do hlubin. S neviditelným gejzírem dopadlo na hladinu a zmizelo.
 JAMES GRIPPANDO
Není náhoda, že pět z deseti thrillerů Jamese Grippanda se odehrává v právnickém prostředí a
jejich hlavním hrdinou je výbušný advokát Jack Swyteck. Grippando je totiž sám právník, i když ho,
naštěstí pro něj, sužuje daleko méně démonů než Jacka. Jaké to vlastně je, být jako Jack Swyteck?
Jednoduše si představte, že váš otec je guvernér Floridy, nejlepší kamarád kdysi seděl v cele smrti a
váš milostný život by nejspíš zaplnil celou kapitolu v Amorových pravidlech lásky a války (speciální
vydání pro idioty). K tomu všemu si přihoďte obvinění z vraždy, jakož i hezkou řádku méně závažných
obvinění, a pomalu začínáte být v obraze.
Čtenáři románové série s Jackem Swyteckem již vědí, že Jack sám sebe popisuje jako polovičního
Kubánce uvězněného v těle gringa. I tak lze vyjádřit skutečnost, že Jackova matka, Kubánka, zemřela
při porodu a Jacka potom vychovali jeho otec a macecha již zcela mimo vliv čehokoli kubánského.
Grippando není Kubánec, ale sám sebe považuje za jakéhosi „čestného Kubánce“. Jeho nejlepší přítel
již od dob studií na vysoké škole se totiž narodil kubánským rodičům a jeho rodina vnímala Grippanda
jako svého otro hijo, druhého syna. Což je vskutku pozoruhodné, uvědomíme-li si, že Grippando
vyrůstal na venkově ve státě Illinois a jedinou španělštinou, se kterou přišel do styku, byla ta školní.
Když se poprvé ocitl na Floridě, neměl ani tušení, že Kubánci mají lepší rýži než Číňané nebo že šálek
kubánské kávy je pro miamské odpoledne stejně typický jako bouřkové mraky nad močály a mokřady
pro Everglades. Musel se naučit, že když pozve hezkou kubánskou dívku na schůzku, bude na zápraží
jejího domu čekat celá rodina, aby si ho prohlédla, až ji přijde vyzvednout. Grippando, stejně jako
jeho literární Jack, byl jednoduše gringo, který se ocitl až po uši uprostřed kubánské kultury.
V románu Hear No Evil, čtvrté knize série s Jackem Swyteckem, cestuje Jack zpět na Kubu, aby
zde nalezl své kořeny. Je zcela přirozené, že ihned zabředá do obrovského průšvihu, na jehož počátku
byla vražda na americké námořní základně v Guantanamu. Grippando si vždy zakládá na důkladném
průzkumu, a nejinak tomu bylo i v případě Hear No Evil. Vše muselo působit stoprocentně autenticky,
stoprocentně kubánsky. V té době bylo zhola nemožné mluvit o americké námořní základně v
Guantanamu bez toho, aby rozhovoru nedominovaly problémy se zajatci, které tam Američané drželi.
A právě při těchto rozhovorech narazil Grippando na čtyřicet let starý plán operaci Northwoods.
Pokud by se plán dostal do rukou někoho s mimořádně zvrácenou myslí, mohl by rozpoutat požár,
který by bylo jen velmi těžké uhasit.
A tak vznikla tato povídka.
V Operaci Northwoods se Jack a jeho svérázný parťák Theo Knight ocitnou uprostřed závažného,
kontroverzního sporu vyvolaného mohutným výbuchem na základně v Guantanamu výbuchem, který
otřásl celým světem.

OPERACE NORTHWOODS
6.20, Miami, Florida Jack Swyteck zuřivě zamáčkl budík, ale již pouhý nazelenalý svit číslic z LCD
krystalů útočil na jeho oči způsobem, který ho přiváděl k nepříčetnosti. Zvonění neutichalo. Přejel
rukou po nočním stolku, uchopil telefonní sluchátko a promluvil hlasem, z něhož doslova přetékala
těžká kocovina. Muž na druhém konci drátu se přihlásil jako Theo.
„Jaký Theo?“ nechápal Jack.
„Theo Knight, kreténe.“
Bylo jasné, že Jackův mozek má ještě stále hlubokou půlnoc. Theo byl Jackův nejlepší kámoš a
„vyšetřovatel“, i když tak mu Jack říkal spíše z nouze, protože lepší pojmenování ho jednoduše
nenapadlo. Cokoli však Jack potřeboval, Theo našel, ať už to bylo poslední vrtulové letadlo, které
vzlétlo z Afriky, nebo vysvětlení skutečnosti, proč má Jack ve vaně nahou mrtvolu. Jack se nikdy
nepřestával divit, jak to Theo všechno dělá. Někdy se ho dokonce zeptal; mnohem častěji to však
raději nechtěl vědět. Jejich přátelství působilo značně nepravděpodobným dojmem. Syn guvernéra,
absolvent prestižní univerzity a černoch z Liberty City, který ze školy utekl ještě před maturitou. Na
to, že se poprvé setkali v cele smrti, však spolu vycházejí přímo báječně. Vězeň Theo a advokát Jack.
Jackova vytrvalost tehdy oddálila Theovo rande s elektrickým křeslem natolik, aby nově nalezené
stopy DNA prokázaly, že je nevinný. I když si Jack nic takového pochopitelně neplánoval, stal se od
onoho okamžiku součástí Theova nového života. Někdy si spolu vyjeli na projížďku, jindy jen tak s
úžasem pozoroval, jak se Theo pokouší nahradit promarněný čas.
„Zapni si televizi, brácho,“ hlásil mu Theo do sluchátka. „CNN.“
Z Theova hlasu zaznívala naléhavost a Jack byl stále ještě příliš mimo na to, aby se s ním chtěl
hádat. Nahmatal dálkový ovladač a stiskl tlačítko. Posadil se na kraj postele a zíral na obrazovku.
Objevil se na ní zrnitý obraz, asi jako když fotoreportéři z helikoptéry snímají policisty, kteří ve
svém voze pronásledují prchající zločince. Když trochu zaostřil, pochopil, že se dívá na letecký snímek
nějakého uzavřeného areálu. Snímanou plochu vyplňovala spousta malých staveb a několik větších
budov. Místy bylo vidět náznaky zeleně, ale jako celek se terén jevil vyprahlý a suchý, vhodný jedině
pro leguány a pouštní krysy – nebýt toho, že byl kolem dokola obehnán plotem. Jack ho tady viděl
míle. Plochu jako tenké jizvy protínaly jednoproudé a dvouproudé silnice, po nichž, jak se zdálo,
projížděl plnou rychlostí konvoj vozidel, která však z výšky připomínala spíše pohybující se krabičky od
sirek. Až úplně vzadu se k obloze zvedal obrovský, černý chuchvalec kouře, jako nějaký hrozivý,
nálevkovitý mrak blížícího se tornáda.
„Co se to tam děje?“ promluvil do telefonu.
„To jsou záběry ze základny v Guantanamu. Jde o tvýho klienta.“
„Mýho klienta? Kterýho?“
„Toho pošuka.“
„Tos mi moc nepomohl,“ naštval se Jack.
„Ale prosím tě, toho haitskýho svatouška,“ upřesňoval Theo.
Jack se už neobtěžoval vysvětlovat, že muž, o němž je řeč, není v pravém smyslu svatý. „Myslíš
Svatého Jana Preuxského? Co provedl?“
„Co provedl?“ zopakoval po něm Theo posměšně. „Nic. Jen celou tu posranou základnu zapálil.“
6.35, zátoka Guantanamo, Kuba Tábor Delta byl nyní obrovským, žhnoucím uhlíkem daleko na
obzoru. Jako by tam právě podruhé vycházelo slunce. Věžovitý trychtýř černého dýmu vystoupal ještě
výše k obloze, neustále přikrmován zuřícím infernem dole na zemi. Bylo zřejmé, že lehký větřík, který
sem přinášel mořský proud z Návětrných ostrovů, celou situaci ještě zhoršil – byl příliš slabý na to,
aby kouř rozehnal, avšak dostatečně silný, aby nad celým jihozápadním cípem námořní základny v
zátoce Guantanamo rozprostřel ponurý kouřový opar.
Major Frost Jorgenson seděl na sedadle pro spolujezdce terénního humvee americké námořní
pěchoty, které plnou rychlostí uhánělo na jih. I když měli okna pevně zavřená, kouř pronikající dovnitř
jim stejně vháněl do očí slzy.
„Neuvěřitelné,“ konstatoval, když se přiblížili k táboru.
„Ano, pane,“ souhlasil řidič. „Je to ten největší požár, jaký jsem kdy viděl.“
Major Jorgenson byl na „Gitmu“, jak se základně přezdívalo, relativní nováček, součást posílené
americké přítomnosti, kterou si vyžádalo vytvoření trvalého zadržovacího zařízení pro „nepřátelské
bojovníky“ v táboře Delta. Muži, kteří zde byli zadržováni, byli podezřelí z terorismu, aniž jim ovšem
bylo sděleno formální obvinění. Jorgenson byl pořízek i na standardy americké námořní pěchoty.
Čtyři roky v týmu amerického fotbalu na Gramblingské univerzitě ho více než dobře připravily na
kázeň a dril vojenského života a staré zvyky, jak známo, se mění jen velmi těžce. Každý den ještě před
východem slunce měl za sebou již dvě míle běhu a dvě stovky sedů-lehů. Telefonát z protipožární
stanice číslo 1, který mu oznamoval výbuch v táboře Delta, ho zastihl právě v okamžiku, kdy ještě
mokrý vycházel ze sprchy. Pravděpodobnost ztrát na životech. Hasiči a záchranáři odesláni k zásahu.
Žádné další podrobnosti nejsou známy. Hned vzápětí se ocitl v palbě dalších telefonátů, kterými ho
zasypali jeho nadřízení důstojníci, včetně brigádního generála a zároveň velitele celého zadržovacího
programu. Ti všichni chtěli znát odpovědi, a chtěli je znát hned.
Voják na kontrolním stanovišti při vjezdu do tábora Delta je odmávl, aby jeli dál.
 „Neuvěřitelné.“ Major se rázem cítil trochu zahanbeně, že již podruhé zopakoval stejné slovo, ale
jiné, stejně výstižné, ho jednoduše nenapadlo.
Vojenský humvee zastavil, vojáci vyskákali ven a rychle si nasazovali masky. Majora vzápětí
uhodila obrovská vlna horka, omračující úder, jako by právě jen tak bezmyšlenkovitě odhodil
zapálenou sirku na benzinem prosáklou hromadu uhlí. Instinktivně zvedl ruku, aby si chránil obličej, i
když ten mu již chránila maska. Ohromení z okolního pekla brzy ustoupilo, viditelnost se však stále
zhoršovala. Když vítr zavanul jeho směrem, připadal si jako za mlžného soumraku. Nízké ranní slunce
nemělo sílu, aby proniklo hustou clonou dýmu. Natáhl se do palubní přihrádky a vytáhl baterku.
Kráčel rychle a v chůzi překračoval napjaté a jako kámen tvrdé hasičské hadice, až se nakonec
dostal do operačního prostoru požární stanice číslo 2. Hustý nezdravý kouř znemožňoval viditelnost
dále než za první tři hasičská vozidla, i když Jorgenson si byl jistý, že někde ve tmě musí být ještě další.
Nebo v to alespoň doufal. Znovu si uvědomil dusivé horko, které se na něho lepilo jako nějaká
nepropustná deka, ale ještě tíživěji než horko působil všechen ten rámus a hluk kolem – houkající
sirény, praskání vysílaček, křik. Nejhlasitější ze všeho bylo samotné ohnivé peklo, zmítající se
plameny, které vydávaly onen dmoucí se hluk tak typický pro všechny požáry, ohlušující podivný
kříženec burácení přílivové vlny a gigantického mokrého prostěradla zmítajícího se v poryvech větru.
„Pozor!“
Přímo nad hlavou se mu rozklenul oblouk proudu vody z věže hasičského vozu, obrovského
žlutého náklaďáku, jednoho z několika zásahových vozidel protipožární ochrany letiště, s objemem
nádrže přes deset tisíc litrů, které dokázaly dusit plameny proudem vody o rychlosti 650 litrů za
minutu. Dnes však ani tento výkon zdaleka nestačil.
„Procházíme!“ kolem proběhla dvojice sanitářů s nosítky. Major Jorgenson koutkem oka zachytil
zčernalý smotek lidského těla, nohy i ruce zkroucené a scvrklé jako roztavený plast. Bez přemýšlení se
rozběhl vedle nosítek a potom zaujal postavení na zadním konci, aby tak vystřídal jednoho z nosičů,
který se už už chystal zhroutit se vyčerpáním.
„Proboha,“ vypravil ze sebe tiše. To nejhorší na něj však teprve čekalo. Muž v čele nosítek mířil ke
stanovišti první pomoci a právě míjeli dlouhou řadu zuhelnatělých pozůstatků lidských bytostí
naskládanou za sanitními vozy. Ta řada již byla nesnesitelně dlouhá. Převalili spálené tělo na beton.
„Majore! Tady!“
Major se ohlédl a spatřil velitele hasičů, který na něj mával a přivolával ho k jednomu z požárních
vozů. K majorovi přistoupil jeden z vojáků, aby svého velícího důstojníka vystřídal u nosítek. Major
mu poděkoval a pospíchal k veliteli hasičů v kabině vozu. Již cestou si sundával z obličeje masku.
Nasedl do vozu a zavřel za sebou dveře.
Hasičský šéf byl celý černý od sazí a na tváři měl naprosto nechápavý výraz. „Při vší úctě, pane,
mohl byste mi říct, co tady děláte?“
„Totéž co vy,“ odpověděl major. „Je to opravdu tak zlé, jak to vypadá?“
„Možná ještě horší, pane.“
„Jaké máme ztráty?“
„Šest mariňáků je zatím nezvěstných, jedenáct zraněných.“
„Jak jsou na tom vězni?“
„V daném okamžiku je snazší počítat ty, kteří přežili.“
„Kolik?“
„Zatím nikdo.“
Major cítil, jak se mu stahuje žaludek. Nikdo. Nikdo nepřežil. To je strašné – a o to horší, že to
bude muset vysvětlit zbytku světa.
Velitel hasičů si z oka setřel sazi. „Děláme všechno, co je v našich silách, abychom tu nestvůru
zvládli, pane. Ale jakákoli nová informace, kterou byste mi mohl poskytnout, může znamenat
nedocenitelnou pomoc.“
„Havárie letadla,“ odpověděl major. „Víc toho prozatím nevíme. Civilní letoun. Cesna.“
Přesně v tom okamžiku se jim nad hlavou s burácením přehnala skupinka stíhacích F-16. Námořní
stíhači nad základnou kroužili již od okamžiku, kdy do jejího vzdušného prostoru pronikl cizí letoun.
 „Civilní letoun, fakt? Asi mi tedy nepřísluší se na něco takového ptát, ale jak se to mohlo vůbec
stát?“
„Máte pravdu. Takovéto otázky vám skutečně nepřísluší.“
„Ano, pane. Ale teď jde i o bezpečnost mých mužů na place. Abyste chápal, kam mířím: je tam
uvnitř něco, o čem bychom měli vědět… mám na mysli něco mimořádně hořlavého nebo
výbušného?“
„Tohle je zadržovací zařízení. Nic víc.“
„V tom případě je to tedy setsakramentský fajrunk, na to, že se jen jedna obyčejná cesna zřítila
na něco, co není ničím jiným než zadržovacím zařízením.“
Major se odvrátil a předním sklem pozoroval dění venku. Neměl, čím by předchozí tvrzení popřel.
Velitel hasičů pokračoval. „Možná vypadám jako nějaký starý páprda, ale o požárech pár věcí vím.
Malý soukromý letoun, který spadne na obyčejnou budovu, rozhodně nemá ani zdaleka tolik paliva,
aby spustil takovéhle peklo. Ta těla, která odsud vynášíme, to nejsou popáleniny třetího stupně. V
pětaosmdesáti, devadesáti procentech případů se jedná o čtvrtý a dokonce i pátý stupeň. Někteří
jsou seškvařeni až na kost. A ten smrad ve vzduchu, to přece není nic jiného než benzen.“
„Snažíte se mi snad něco naznačit?“
„Jenom to, že poznám napalm.“
Major se od něj odvrátil a znovu se zadíval do ohně. Pak vytáhl z kapsy svůj kódovaný mobilní
telefon a vyťukal číslo velitelského stanoviště.
7.02, Miami, Florida Jack zesílil hlasitost tak, aby porozuměl zběsilému staccatu hlasatelky zpráv,
a pokoušel se rozpoznat, co všechny ty obrázky míhající se na obrazovce vlastně znamenají.
„Právě se díváte na živý přenos z americké námořní základny na Guantanamu,“ oznamovala
hlasatelka. „Zatím se nám nedostalo oficiálního potvrzení, ale CNN před chvílí obdržela neoficiální
zprávu, že na základně došlo k výbuchu. Ještě stále tam zuří velký a intenzivní požár, ale protože
nárazníkové pásmo kolem základny blokují jak americké, tak i kubánské ozbrojené síly, nemůžeme
dovnitř poslat našeho reportéra a kameru, aby nám situaci přiblížili.
A právě teď mám na telefonu vojenského analytika CNN Davida Polka, bývalého námořního
důstojníka a velitele základny na Guantanamu. Pane Polku, díváte se nyní společně s námi na
televizní obrazovku. Můžete nám alespoň přibližně objasnit, co se podle vás na základně odehrává?“
„Jak jistě sama vidíte, Deboro, základna představuje poměrně rozsáhlé území, zhruba 120
čtverečních kilometrů rozkládajících se v oblasti jihovýchodního výběžku Kuby, přibližně 750
kilometrů od Miami. Spojené státy toto území ovládají již od konce španělsko-americké války a
existence naší vojenské základny je neustálým jablkem svárů a třecí plochou americko-kubánských
vztahů již od okamžiku, kdy se moci na Kubě zmocnil Fidel Castro. Nelze pochopitelně popírat, že se
jedná o kubánské území. Spojené státy však na tomto cenném kousku země ze strategických důvodů
nesmírně lpí a při svém nároku se opírají o sedmdesát let starou smlouvu, která jim umožňuje zůstat
na místě prakticky tak dlouho, jak jen si budou přát.“
„Slyšeli jsme zprávy o výbuchu. Už se někdy na Guantanamu něco takového stalo?“
„Ne. Základna během své historie samozřejmě zažila vypjaté chvíle. Nejkritičtější situace nastala v
šedesátých letech během událostí v Zátoce sviní a kubánské raketové krize. Druhým krizovým
momentem byl rok 1994, kdy bylo na základně zadržováno šedesát tisíc kubánských a haitských
uprchlíků. Nikdy zde však nedošlo k ničemu takovému, co vidíme právě teď.“
„Co by mohlo být příčinou výbuchu a následného požáru takovýchto rozměrů?“
„Takovou odpověď bych v daném okamžiku považoval za čirou spekulaci. Budeme si muset ještě
chvíli počkat a uvidíme.“
„Můžete nám alespoň určit, kde přesně to vlastně hoří? Která část základny byla požárem
zasažena?“
„Je to hlavní základna. Guantanamo je totiž rozvětvená základna. Přistávací plochy jsou na
západní neboli návětrné straně. Hlavní tělo základny se pak rozkládá na východě, na druhém břehu
čtyři kilometry široké Guantanamské zátoky. Část této zátoky je teď vidět v levém horním rohu
televizní obrazovky.“
„A která část hlavní základny tedy hoří?“
 „Její jižní výběžek, jemuž říkáme Rádio Range podle té vysoké antény, kterou rovněž vidíte na
obrazovce. Je ovšem zajímavé, že se oheň soustředí převážně v prostoru tábora Delta, což je nové,
vysoce zabezpečené zadržovací zařízení.“
„Pokud je mi známo, tábor Delta byl vybudován k zadržování lidí podezřelých z terorismu,
nemám pravdu?“
„V oficiální terminologii se jim ovšem říká nepřátelští bojovníci. Původně byli jedinými vězni na
Guantanamu osoby podezřelé z příslušnosti k teroristické síti al-Káidy. V posledních měsících však
Spojené státy definici pojmu nepřátelský bojovník poněkud rozšířily. Výsledkem je, že tábor Delta
hostí nyní jak osoby podezřelé z terorismu, tak drogové barony a rebely z Jižní Ameriky, osoby
podezřelé z válečných zločinů v Čečensku, únosce a zločince všeho druhu z Kambodže a mnoho
dalších, kteří splňují kritéria nové definice nepřátelského bojovníka tak, jak ji nyní používá
ministerstvo obrany v rámci rozšiřování základny boje proti terorismu.“
„A celá tato záležitost se zadržovanými osobami se pro prezidenta Howea stala mezinárodní třecí
plochou, je to tak?“
„Vaše tvrzení ani zdaleka nevystihuje skutečnou podstatu věci. Musíte si totiž uvědomit, že žádná
ze zadržovaných osob nebyla nikdy obviněna ze spáchání jakéhokoli trestného činu. Všechno se odvíjí
od skutečnosti, kterou jsem již konstatoval základna se nachází na kubánské půdě. A ministerstvo
obrany i před Nejvyšším soudem úspěšně obhájilo, že základna není suverénním územím Spojených
států amerických a že zadržované osoby tudíž nemají právo na řádný proces, který jinak zajišťuje
americká ústava. Bílý dům k otázce zaujal postoj, z něhož Pentagon odvozuje, že zatčené může na
základně zadržovat prakticky donekonečna. Mezinárodní společenství však na Spojené státy vyvíjí
neustále rostoucí nátlak, aby zadržené buďto obvinily z konkrétních trestných činů, nebo je
propustily.“
„Někteří ze zadržovaných jsou ale zcela jistě velmi nebezpeční, o tom přece není pochyb.“
„Situace je však taková, že dokonce i ti nejtvrdší protiterorističtí poradci našeho prezidenta si již
začínají dělat starosti s rostoucí kritikou toho, že vězně na Guantanamu zadržujeme nekonečně
dlouho, aniž bychom je formálně obvinili. Na druhou stranu je však možné úspěšně argumentovat
tím, že někteří z těchto zadržovaných patří k nejnebezpečnějším lidem na planetě. Tábor Delta je tak
dnes pěkně horkým politickým bramborem.“
„Který se teď navíc doslova smaží v plamenech.“
„Mám pocit, že jsme se právě ocitli na počátku jednoho z nejtěžších problémů, které bude muset
prezident v tomto svém druhém volebním období řešit co si počít se všemi těmi nepřátelskými
bojovníky, které jsme pozatýkali a nyní je držíme, aniž abychom je oficiálně obvinili.“
„Podle toho, co vidím, to vypadá, že někdo s jedním řešením již přišel.“
„Nic takového jsem pochopitelně nenaznačoval, ale –“
„Děkujeme vám za zajímavé informace, pane Polku. CNN se již brzy vrátí s dalším živým
zpravodajstvím o požáru americké námořní základny Guantanamo, ale nejprve se podívejte na tato
komerční sdělení.“
Jack vypnul dálkovým ovladačem zvuk. „Jsi tam?“ zahalekal do mikrofonu.
„Jasně,“ odpověděl Theo. „A nemůžu uvěřit, že to doopravdy udělal.“
„Udělal co?“
„Říkali přece, že to byla cesna. Tak už se proboha vzbuď, chlape. To je přece operace
Northwoods.“
Zvenku se ozvalo bušení na dveře. Byla z něj znát úřední autorita podepřená mocí. „Otevřete.
FBI!“
Jack sevřel telefonní sluchátko. „Jak to tak vypadá, Theo, tenhle právník bude nejspíš potřebovat
právníka.“
Uslyšel ránu do vchodových dveří a během okamžiku si uvědomil, že mu do domu právě vpadlo
speciální zásahové komando. Slyšel, jak se řítí po chodbě, a hned v příští sekundě mu rozrazili dveře
do ložnice. „Na podlahu! Lehněte si na podlahu!“ zakřičel na něho kdosi a Jack ho zcela instinktivně
poslechl. Nikdy o sobě netvrdil, že je ten nejchytřejší právník pod sluncem, ale i tak mu bylo
dostatečně jasné, že když mu do ložnice vpadne šest chlápků v neprůstřelných vestách, přilbách a se
samopaly, tak svou návštěvu myslí setsakramentsky vážně. Rozhodl se tedy, že svoje námitky vůči
jejich počínání, ve smyslu občanských práv a svobod, odloží na někdy jindy, třeba na okamžik, kdy
nebude mít tvář zabořenou do koberce a do týlu mu nebude mířit hlaveň odjištěného samopalu.
„Kde je Jack Swyteck?“ vyštěkl na něj jeden z mužů.
„Já jsem Jack Swyteck.“
V ložnici na chvíli zavládlo ticho a podle všeho to vypadalo, že si velitel komanda prohlíží
fotografii, aby si ověřil správnost Jackova tvrzení. „Nechte ho vstát, hoši,“ přikázal svým mužům.
Jack se zvedl a posadil se na okraj postele. Na sobě měl sportovní trenýrky a dres týmu
Miamských delfínů, svoji verzi pyžama. Muži z přepadového komanda se stáhli do pozadí. Jejich
velitel namířil hlaveň na podlahu a představil se mu jako agent Matta z FBI.
„Omlouváme se za to vniknutí,“ vysvětloval. „Ale dostali jsme hlášku, že vám hrozí nebezpečí.“
„Hlášku? A od koho?“
„Anonymní.“
Jack přijal jeho slova skepticky. Byl koneckonců advokát trestního práva.
„Potřebujeme si s vámi promluvit o jednom vašem klientovi, Jeanu Saint Preuxovi. Jednal úplně
sám?“
„Vždyť já ani nevím, jestli to vůbec udělal.“
„Ty řeči si nechte do soudní síně,“ odbyl ho Matta. „Já potřebuju vědět, jestli na cestě nejsou
nějaká další letadla.“
Jack se pomalu dovtípil, proč mu tak natvrdo a s puškami v rukou vpadli do domu. „O čem to
mluvíte?“
„Váš klient už nějakou dobu létal na cestě z Návětrných ostrovů, je to tak?“
„No a co? Je z Haiti. Lidé tam umírají na moři při pokusech uniknout z ostrova. Létal humanitární
mise, během nichž pátral po uprchlících ve člunech ztracených ve vlnách.“
„Jak dobře ho znáte?“
„Je to jen klient. Seznámili jsme se při jednom pro bono případě, který jsem před deseti lety dělal.
Šlo o nějakého uprchlíka. Podívejte, nejspíš toho víte mnohem víc než já. Jste si jistí, že to byl
doopravdy on?“
„Myslím, že nám to budete moci sám potvrdit. Mám zde nahrávky z řídicí věže.“ Vytáhl z vnitřní
kapsy bundy CD. „Je sice hodně osekané – přesně na dobu, kdy došlo ke kontaktu –, ale i tak je
nesmírně informativní.“
Jack byl stejně zvědavý jako oni. I jeho pochopitelně zajímalo, zdali se jeho klient na celé té
záležitosti opravdu podílel, jestli je mrtvý, nebo živý. „Tak si to přehrajeme,“ souhlasil.
Matta zasunul CD do přehrávače na Jackově kredenci. Nejprve neslyšeli nic než tiché šumění. Pak
se z reproduktorů praskavě ozval mužský hlas. „Toto je řídicí letové středisko americké námořní
základny Guantanamo, Kuba. Neoznačený letoune ve směru jedna-osm-pět na jedna-pěti uzlech,
identifikujte se.“
Následovalo další ticho. Letová věž zopakovala svoji výzvu. Nakonec se ozval mužský hlas, byl jen
stěží slyšitelný, jeho kreolský přízvuk však byl přesto jasně patrný. „Rozumím.“
„Je to Jean,“ potvrdil Jack.
Nahrávka z řídicí letové věže pokračovala. „Vstupujete do zakázaného vzdušného prostoru.
Prosím, identifikujte se.“
Žádná odpověď.
„Vypravili jsme do vzduchu stíhací letouny. Prosím, identifikujte se.“
Jack se přisunul blíže, aby lépe slyšel. Měl pocit, že jeho klient má potíže s dýcháním.
Hlas z kontrolní věže nabyl na naléhavosti, „neoznačený letoune, váš transpondér vysílá kód
sedm-sedm-sto. Jste v nouzi?“
Další okamžik ticha a pak se do vysílání vmísil nový hlas. „Haló, Guantanamo, tady Mustang.“
Matta se naklonil nad stůl a pozastavil CD jen na tak dlouho, aby vysvětlil: „Tohle je pilot
stíhačky.“
Nahrávka pokračovala. „Máme vizuální kontakt. Bílá cesna jedna-osmdesát-dva s modrými pruhy.
L-číslo listopad dva šest golf Milan. Na palubě jeden pilot, žádní cestující.“
 Dispečer na věži se znovu ujal slova: „Listopad dva šest golf Milan, prosím potvrďte kód sedm-
sedm-sto. Jste ve stavu nouze?“
„Potvrzuji.“
„Identifikujte se.“
„Jean Saint Preux.“
„O jaký druh nouzové situace se jedná?“
„Já… já myslím, že mám asi infarkt.“
„Mustangu, ještě stále máte vizuální kontakt?“
„Potvrzuji. Vypadá to, že pilot visí přes řídicí páku. Letí na autopilota.“
„Listopad dva šest golf Milan, vstupujete do zakázaného vzdušného prostoru, rozumíte mi?“
Žádná odpověď.
„Tady je Mustang. Blíží se migy. Dva na dvě stě čtyřiceti stupních, od severozápadu. “
Matta se podíval na Jacka. „To jsou kubánské stíhačky. Kubánci nemají rádi soukromé letouny ve
svém vzdušném prostoru.“
Muž na věži znovu kontaktoval pilota cesny. „Listopad dva šest golf Milan, požadujete povolen i
přistát?“
„Ano,“ ozval se pilot stísněným hlasem. „Zpátky nemůžu.“
Další hlas již mluvil španělsky a slova, která Jack nyní slyšel, v něm vyvolala mrazení. „Pozor!
Narušil jste suverénní vzdušný prostor Kubánské republiky. Toto varování je jediné. Okamžitě změňte
kurz, nebo na vás zahájíme palbu jako na nepřátelský letoun.“
Nyní se ozval dispečer na věži: „Listopad dva šest golf Milan, musíte změnit kurz na dvě-dvacet,
jiho-jihozápad. Opusťte kubánský vzdušný prostor a vstupte do amerického letového koridoru.
Rozumíte?“
Matta znovu zastavil přehrávání. „Na základnu vede úzký letový koridor vyhrazený pro americká
letadla. Snaží se dostat Saint Preuxe do bezpečné zóny.“
Nahrávka pokračovala: „Listopad dva šest golf Milan, slyšíte mě?“
Než stačil Saint Preux odpovědět, ozvalo se další španělské varování Kubánců: „Okamžitě změňte
kurz, nebo na vás zahájíme palbu jako na nepřátelský letoun.“
„Listopad dva šest golf Milan, slyšíte mě?“
„Signalizuje něco rukou,“ hlásil Mustang. „Myslím, že už nemůže mluvit.“
„Listopad dva šest golf Milan, změňte kurz na dvě-dvacet, jiho-jihozápad,“ volal do sluchátek
dispečer. „Připojte se k čelní F-16, která vás doprovodí na přistání. Povolení přistát na základně
Guantanamo bylo uděleno.“
Jack zabloudil pohledem k oknu a v duchu si přehrával drama, které se na kubánské obloze
odehrálo.
„Mustangu, hlaste situaci,“ vyzývala letová věž.
„Jsme v koridoru. Cíl znovu přepnul na autopilota.“
„Máte ho v dohledu?“
„Ano. Letím mu na křídle. Ten manévr před migy ho asi stál hodně sil. Teď to vypadá, že se už jen
stěží udržuje při vědomí. Potencionálně nebezpečná situace.“
„Listopad dva šest golf Milan, dejte prosím našemu pilotovi rukou znamení, že jste při vědomí a
že nás slyšíte.“
Po delší odmlce Mustang potvrdil: „Mám to. Teď na mě zamával.“
Věž se znovu ujala iniciativy. „Máte povoleno přistát na přistávací dráze číslo jedna. Jste obklopen
čtyřmi F-16, které mají povolení při jakékoli odchylce od stanoveného kurzu okamžitě střílet. Slyšíte
mě?“
Na několik okamžiků se znovu rozhostilo ticho. Pak se opět přihlásil Mustang. „Signalizuje, že
chápe.“
„Rozumím. Mustangu, veďte sestavu.“
Po třiceti sekundách ticha se věž znovu přihlásila. „Mustangu, jakou máte přímou viditelnost?“
„Náš přítel by neměl mít problémy. Vidět je dobře. Přibližujeme se k jihovýchodnímu okraji hlavní
základny.“
 Matta využil následující odmlky k tomu, aby Jackovi popsal situaci. „Hlavní základna je východně
od přistávací dráhy. Musí tedy přeletět nad hlavní základnou a potom nad zátokou a teprve potom
mohou přistát.“
„Problém!“ zakřičel Mustang do mikrofonu. „Cíl přešel na let střemhlav!“
„Listopad dva šest golf Milan, zvedněte se!“
„Pořád střemhlav,“ křičel Mustang vzrušeným hlasem.
„Okamžitě se zvedněte!“
„Bez šance,“ vyhodnotil situaci Mustang.
„Listopad dva šest golf Milan, poslední varování. Obnovte kontrolu nad svým letounem, nebo
budete sestřelen.“
„Míří přímo na tábor Delta.“
„Palte dle vlastního uvážení!“
Dál již bylo slyšet jen jakési ostré, pronikavé zvuky a po nich opět nastal klid.
Matta stiskl tlačítko přehrávače. „A to je vše,“ konstatoval nezúčastněným hlasem. Pomalu
obešel psací stůl a posadil se do ušáku, ze kterého před poslechem nahrávky vstal.
Jack zůstal jako oněmělý. I když si se Saint Preuxem nebyli nikterak blízcí, pomyšlení na to, co se
mu stalo, bylo skličující.
„Měl pan Saint Preux nějaké problémy se srdcem?“ chtěl vědět Matta.
„Nic, o čem bych věděl,“ odpověděl Jack. „Ale měl rakovinu slinivky břišní. A doktoři mu dávali už
jen pár měsíců života.“
„Mluvil někdy o sebevraždě?“
„Se mnou nikoli.“
„Měl deprese? Návaly vzteku?“
„A kdo by neměl? Vždyť mu bylo teprve třiašedesát. To ale přece neznamená, že se jen tak
rozhodl vzít letadlo a napálit to s ním do tábora Delta.“
„Nevíte, jestli měl nějaký důvod nenávidět vládu Spojených států?“ zeptal se Matta.
Jack zaváhal.
Matta mu přispěchal na pomoc. „Podívejte, chápu, že jste byl jeho právník a že jste vázán
mlčenlivostí. Ale váš klient je po smrti a s ním i šest příslušníků americké námořní pěchoty. O
stovkách zadržovaných nemluvě. Potřebujeme zjistit, co se tam vlastně stalo.“
„Jediné, co vám mohu říct, je to, že se mu příliš nelíbilo, jak se americké úřady chovají k
uprchlíkům z Haiti. Měl za to, že se na barevné uprchlíky díváme skrz prsty. Nechci vám vnucovat ta
zaklínadla Jesse Jacksona, ale víte, jak se to říká jedna, dvě, tři, čtyři pět, ty seš černej, půjdeš zpět.“
„A myslíte si, že z toho byl natolik nešťastný, aby vyhodil do vzduchu námořní základnu?“
„To netuším.“
„Já si ale myslím, že tušíte,“ nesouhlasil Matta a jeho hlas zněl náhle ostře a ledově. Pronikl do
Jackova prostoru a díval se mu zblízka do obličeje. „Jsem si jistý, že ten infarkt byl jen předstíraný. A
to celé byl naplánovaný a předem připravený sebevražedný útok člověka, kterému zbýval necelý
půlrok života. A mám podezření, že s logistickou a finanční přípravou mu pomohla organizace, kterou
dokážeme odhalit jen s vaší pomocí.“
„To je nesmysl,“ bránil se Jack navržené představě.
„Chcete tu snad jen tak sedět a předstírat, že se vám o svých plánech, přípravách, organizaci
vůbec nezmínil?“
Jack se mu právě chystal sdělit, že něco takového by mu nemohl prozradit, i kdyby chtěl, protože
vztah právního zástupce a jeho klienta, dokonce i mrtvého, je důvěrný a chráněný zákonem. Jedna
věc ho ale přece jen napadla, a ta pod ochranu zákona nespadala. Jean ji totiž pronesl nejen před
Jackem, ale též před Theem a přibližně půltuctem dalších opilců v Theově hospodě. O takovou
informaci se může v klidu podělit.
„Jednou se zmínil o jakési operaci Northwoods.“
Matta téměř zkameněl. S tváří popelavě šedou se na místě otočil a vyšel z místnosti. Hned poté
vytáhl svůj kódovaný mobilní telefon a něco do něj říkal.
 19.40, o dva týdny později Sparkyho taverna se nacházela na dálnici číslo 1 jižně od Homesteadu
a představovala jednu z posledních putyk v místě, kde se krajina, která ještě stále nesla jizvy a šrámy
způsobené přímým zásahem hurikánu Andrew, proměňovala v nádheru souostroví Florida Keys v jižní
části Floridského poloostrova. Vlastně to byla přestavěná benzinová pumpa, jejíž podlaha byla tak
špinavá, že ani úředníci z ochrany životního prostředí nedokázali s jistotou určit, jestli se na ni více
hořlavých kapalin rozlilo ještě před přestavbou nebo až po ní. Montážní jáma byla odstraněna,
původní dveře do přilehlé dílny ale zůstaly tak, jak byly. V místnosti přibyl dlouhý dřevěný bar,
televizor, na němž soustavně vyhrával jediný sportovní a zpravodajský kanál, a kulečníkový stůl na
čtvrťáky. Pivo tu podávali v plechovkách a prázdné plechovky končily stylově ve svěráku, který ještě
stále trůnil na ponku. Byl to přesně ten typ knajpy, který by Jackovi vyhovoval někde poblíž místa, kde
bydlel. Dnešní čtyřicetiminutový výlet si však udělal z jediného důvodu. Barmana tady totiž dělal Theo
Knight.
„Dáš si ještě jednoho, kámo?“
Theo Jackovi naléval panáky tequily. „Ne, dík,“ odmítl Jack.
„No tak, zkus aspoň jednoho jen tak naostro,“ přesvědčoval ho Theo a uklízel z barového pultu
citron a solničku.
Jack však byl myšlenkami někde úplně jinde. „Dneska jsem potkal jednoho bývalýho vojcla. Tvrdil,
že o operaci Northwoods ví úplně všechno.“
„A ví taky o Červený karkulce a velikonočním králíčkovi?“
„Za Kennedyho pracoval v Pentagonu.“
Theo mu nalil dalšího panáka, ale Jack se ho ani nedotkl. „Povídej,“ vyzval ho Theo.
„Ukázal mi jedno memorandum, který bylo celý roky přísně tajný. Teprve před pár lety ho
odtajnili, ale tisk se o něj stejně příliš nezajímal, i když se jmenovalo Ospravedlnění americké vojenské
intervence na Kubě. Výbor náčelníků štábů ho pár měsíců po vylodění v Zátoce sviní předložil
ministerstvu obrany. Nikdo dnes nepopírá, že takové memorandum skutečně existovalo, ale bývalý
ministr obrany McNamara přesto oficiálně prohlásil, že jej nikdy neviděl. To je ale vedlejší. Podstatné
je, že memorandum obsahuje i osnovu plánu nazývaného operace Northwoods.“
„Takže se opravdu jednalo o Northwoods? A ten tvůj Jan Pavel nebyl jen v rauši po prášcích?“
„Jmenoval se Saint Preux, idiote. A to, o čem mluvím, bylo jen memorandum, ne skutečná
operace. Základem nicméně bylo, že Američané budou na Guantanamu předstírat teroristické
aktivity, které pak svedou na Kubu, což jim umožní vyhlásit Kubě válku.“
„Kecáš.“
„Mluvím vážně. V první fázi měli spříznění Kubánci převlečení do kubánských uniforem vyvolat na
základně rozruch – vyhodit do povětří muniční sklad, založit několik požárů, spálit pár letadel, poničit
jednu loď v přístavu a potopit druhou v jeho ústí.“

„To zní jako scénář hodně blbýho filmu.“

„A bude to ještě horší nebo lepší, záleží na tom, jak se na to díváš. Mluvilo se také o zinscenování
incidentu, při němž by si sami Američané vyhodili do vzduchu jednu ze svých lodí ukotvených v
zátoce na Guantanamu, z čehož by samozřejmě obvinili Kubánce.“
„Jak by to ale chtěli udělat, aniž by přitom utrpěli ztráty?“
„To by samozřejmě nešlo. A přesně o tom se psalo i v memorandu. Když jsem to četl, nevěřil jsem
svým vlastním očím. Bylo tam přímo ‚seznamy mrtvých a zraněných zveřejněné následně v
americkém tisku vzbudí ve zbytku národa zdravou vlnu vlasteneckého pobouření'.“
Theo jen nevěřícně zamrkal, ale jeho výraz mohl být i následek zkonzumované tequily. „Nakonec
ale nic z toho neudělali, ne?“
„Neudělali. Ne všichni v Pentagonu ztratili soudnost. Ale i tak se nedokážu zbavit pocitu, jestli se
nám Jean nepokoušel naznačit něco o operaci Northwoods, modifikaci pro jednadvacáté století.“
Theo přikývl a dal tak najevo srozumění s jeho úvahami. „Na základnu se zřítí cizí letoun, pár
mrtvých Američanů a voilá. Neřešitelná otázka, co dělat se šesti sty teroristy uvězněnými na
základně, se sama od sebe vyřeší. Člověk by si myslel, že něco takového není vůbec možné, co?“
 „Tak nějak, něco takového –“ Jack nedokončil větu a zadíval se na televizní obrazovku. Spatřil na
ní prezidenta Lincolna Howea. „Dej to trochu nahlas, kámo.“
Theo se vydrápal na barovou stoličku a zesílil zvuk. Prezident Howe vystupoval v mimořádném
vstupu v hlavním vysílacím čase. Jeho široká ramena se tiskla k mikrofonu a závažný tón hlasu ještě
zdůrazňoval důležitost jeho úřadu. Celý svět nemohl než obdivovat rozhodnost tohoto bývalého
generála.
„Na vyšetřování této události neúnavně ruku v ruce pracovaly FBI i ministerstvo spravedlnosti,“
oznamoval prezident, „a nyní jsme pevně přesvědčeni, že pan Saint Preux jednal zcela osamoceně.
Naplnil svůj civilní letoun vysoce výbušnými látkami, aby tak vytvořil ekvivalent 360 kilogramů těžké
napalmové bomby. S pomocí podvodné lsti, jejíž součástí byly i předstírané zdravotní problémy, získal
povolení přistát na americké námořní základně na Guantanamu. Jeho letoun pak v souladu s předem
připraveným plánem explodoval a vytvořil ohnivý déšť nad táborem Delta, v němž zahynulo šest
příslušníků americké námořní pěchoty a více než šest set zadržovaných osob. Mnoho dalších utrpělo
zranění.
Je samozřejmé, že s oběťmi jeho činu i s jejich rodinami cítíme tu nejhlubší soustrast. Rád bych
ale zdůraznil, že rychlost, s níž jsme tuto tragickou událost vyšetřili, jasně prokazuje, že jsme
neochvějně rozhodnutí a připravení pronásledovat teroristy a teroristické skupiny bez ohledu na
maskování, které na sebe vezmou, bez ohledu na to, jestli se terčem jejich útoků stanou američtí
vojáci, nevinní civilisté nebo dokonce nepřátelští bojovníci, které Spojené státy v souladu se svými
zákony zajaly a držely ve vazbě.“
Prezident se na chvíli odmlčel, jako by chtěl divákům poskytnout čas, aby jeho slova strávili. Pak
se upřeně zadíval do kamery a přednesl svoji závěrečnou poznámku. „Nenechte se mýlit. I když
většinu obětí tvořili zajatí nepřátelští bojovníci, útok na Guantanamo byl především útokem na
demokracii a Spojené státy americké. Pan Saint Preux je však již po smrti, a spravedlnosti tak bylo
učiněno zadost. Přeji vám dobrou noc a děkuji vám za pozornost. Bůh ochraňuj Ameriku.“
Jack jako opařený zíral na obrazovku, i když prezident již sestupoval z pódia a reportéři
vyskakovali ze židlí a předháněli se v otázkách. Prezident jim však jen zamával a zamířil do zákulisí.
Ihned poté se přihlásili komentátoři stanice se svými nekonečnými rozbory a úvahami. Jack je však už
neposlouchal; byl pohroužen v bouřlivém víru vlastních myšlenek. Byla to skutečně operace
Northwoods? Udělal jeho klient Spojeným státům takovouto laskavost? Anebo svůj čin spáchal proto,
aby Howeovu vládu před celým světem zahanbil a vzbudil dojem, že to byl právě prezident, kdo ho k
němu přiměl? Na žádnou z těchto otázek prezident ve svém projevu neodpověděl.
Jack se zamyslel. Co když ano?
Theo vypnul televizi. „A je to,“ zhodnotil vývoj situace. „Zas jeden nasranej Haiťan, kterej na
protest proti naší imigrační politice napálil s letadlem do námořní základny,“ pronesl s větší než
obvyklou dávkou sarkasmu.
Jack pozdvihl skleničku s tequilou. „Jsem připraven.“
„Na co?“
Jack se toužebně podíval na citron a solničku, ale rozhodl se, že vytrvá. „Jedu naostro.“
 J. A. KONRATH
J. A. Konrath je na thrillerové scéně relativní nováček. Hlavní postavou jeho románů je poručice
Jacqueline „Jack“ Danielsová, asi čtyřicetiletá chicagská policistka, jejíž zálibou je pronásledovat
sériové vrahy. Konrath debutoval románem Whiskey Sour (Whisky s ledem), v němž jedinečným
způsobem kombinuje hrůzostrašné napětí s okamžiky, v nichž se čtenáři popadají za břicho smíchy.
Stejnou recepturu smích, strach a sympatičtí hrdinové pak použil i v dalších dílech, románech Bloody
Mary a Rusty Nail (Koktejl smrti). Konrath je přesvědčen, že spousta legrace, kterou při psaní své
thrillerové řady zažívá, jde na účet vedlejších postav. Lidé jsou přece definovaní společností, v níž se
pohybují. Jack má hned celou řadu pomocníků, kteří jí pomáhají, ale zároveň též všemožně překážejí
ve vyšetřování jejích případů.
Jedním z pomocníků je i Phineas Troutt.
Phin se objevil už ve Whisky s ledem. Operuje mimo rámec zákona jako někdo, koho si zaplatíte,
aby za vás vyřešil vaše problémy. Bere tudíž nelegální zakázky a inkasuje za ně tučné odměny. Jack si
nikdy není stoprocentně jistá, čím se Phin přesně živí. Vlastně to tak úplně nevěděl ani sám Konrath,
ale rozhodl se, že by mohlo být zábavné zjistit to.
V povídce Epitaf nechává stranou kanibaly, nekrofily, nadrogované filmaře i sériové vrahy,
obvyklou to sestavu postav série s Jack Danielsovou, a soustředí se na trochu reálnější a
pravděpodobnější zlo pouliční gangy. Výsledkem je příběh zrnitější, temnější a v intimní rovině i
násilnější než ten, který Phina přivedl na svět. Zde opravdu nenajdeme žádné prostořeké vtipálky ani
jejich chytré průpovídky. Konrath vždy rád odhaloval místa, kde se při západu slunce ukrývají stíny,
ale tentokrát nenabízí ani špetku humoru, kterým by své dílo odlehčil. Co vlastně člověka vede k
tomu, aby se vyčlenil ze společnosti a zabíjel pro peníze? Existuje nějaký vztah mezi morálkou a
důstojností? A otázka ze všeho nejdůležitější: co to vlastně Phin cpe do patron té upravené
brokovnice?
Počítání mrtvých může začít.

EPITAF
Nechat si nakopat prdel je taky umění.
Ruce mi z obou stran drží nějací maníci a drží mi je roztažený, jako bych byl ukřižovaný. Ten
šprýmař, co si mě teď podává, se zprudka rozmáchl, ale nevložil do svého úderu ani nohy, ani tělo.
Většinu energie vyplýtval na kletby a řev místo toho, aby se plně soustředil na to, jak svými údery
způsobit co největší škodu.
Amatér.
Ne že bych si stěžoval. Co mu chybělo na profesionalitě, to doháněl zlobou a vztekem.
Teď se ke mně přiblížil a hřbetem dlaně mě praštil do boku. Zatnul jsem břišní svaly a pokusil
jsem se natočit tak, abych úder schytal přímo na břicho, raději než na mnohem zranitelnější ledviny.
Pak přišla pěst. Těžce jsem vydechl a spatřil hvězdičky.
Hoch odstoupil, aby mi přišil další na ksicht. Tentokrát jsem se nenapínal, ale uvolnil, abych úder
absorboval tím, že nechám hlavu poskočit dozadu.
I tak to pekelně zabolelo.
Ochutnal jsem vlastní krev, i když jsem si nebyl stoprocentně jistý, zdali pochází z rozbitého nosu
nebo rtů. Nejspíš z obojího. Levé oko mi už nateklo a celé se zavřelo.
„Hijo calvo de una perra!“
Ty jeden posranej plešoune. Opravdu originální. Dýchal přerývaně, ramena se mu prudce zvedala
a zase klesala, tvář měl lesklou potem.
Tihle hošánci z gangů už nemají žádnou fyzičku. Nejspíš to bude televizí a hamburgery z bufíků.
Ještě jedna rána polovičatý úder na již zlomený nos a mám to za sebou.
 Zhroutil jsem se ksichtem dolů do kaluže, která páchla močí. Všichni tři Latinští králové si na mě
hezky jeden po druhým odplivli. Pak se loudavě vydali uličkou pryč a smáli se a plácali si vzájemně
dlaněmi, jako by se jim povedlo něco skutečně velkolepýho.
Když mi zmizeli z dohledu, doplazil jsem se ke kontejneru a s jeho pomocí jsem se postavil na
nohy. Ulička byla temná, tichá. Ucítil jsem, jak mi cosi přeběhlo přes nohu.
Krysy tam dole olizují krev, co ze mě kape.
Moc hezký sousedství.
Všechno mě bolí, ale s bolestí už jsem starý kamarád. Zhluboka jsem se nadechl a potom velmi
pomalu vydechl. Trochu jsem se ošmátral a promačkal. Nezdálo se, že bych utrpěl nějakou vážnější
škodu.
Měl jsem kliku.
Odplivnul jsem si. Na spodním rtu mi zůstala viset krvavá slina a odkápla na košili. Zkusil jsem
udělat pár kroků. Podařilo se mi udržet rovnováhu, a tak jsem se dál potácel uličkou až na hlavní třídu
a na zastávku autobusu na rohu.
Posadil jsem se.
Králové mi vzali peněženku, v níž jsem sice neměl ani doklady, ani kreditky, ale zato pár stovek v
hotovosti. V botě jsem nosil búra pro nouzové situace. Přijel autobus a jeho obtloustlý řidič se při
pohledu na mě zamračil.
„Nechceš zavolat doktora, kámo?“
„Doktorů znám sám spoustu.“
Pokrčil rameny a vzal si ode mě peníze.
Ostatní cestující v autobuse se přímo hrdinsky snažili, aby se na mě nemuseli dívat. Předklonil
jsem se, aby krev stékala dolů na podlahu, místo toho, aby mi ještě víc zasvinila oblečení. Tohle byly
moje parádní džíny.
Když přišla moje zastávka, zvesela jsem všem zamával a vyklopýtal jsem z autobusu.
Roh ulic State Street a Cermak Avenue byl zalitý světlem neonů s čínskými i anglickými nápisy.
Chicago má na rozdíl od Los Angeles a New Yorku, které mají své čínské čtvrti, spíše jen takový čínský
blok několika ulic. Když pojedete na západ po Dvacáté druhé, stačí se na chvíli podívat stranou a
přijdete o něj.
I když jsem běloch, nacházím tady v čínské čtvrti klid a mír, který marně hledám mezi Anglosasy.
Společnost, v níž žiju, mě hned po stanovení mé diagnózy prakticky vyvrhla ze svého středu. Žít tady
pro mě znamenalo to samé, jako žít někde v cizině nebo alespoň v jednom cizím městském bloku.
Držel jsem si pokoj v hotelu u Velkého šťastlivce, barabizně namačkané mezi omšelým činžákem a
čínským řeznictvím na rohu State Street a Pětadvacáté. Hotel živili převážně zákazníci, kteří si pokoje
pronajímali na hodinu, i když, mám-li být upřímný, nedokážu si představit odpornější díru, kam bych
si chtěl přivést ženu, byť bych ji měl, stejně jako hotel, zaplacenou na pouhou hodinu. Chodby páchly
shnilotinou, ale to ještě nebylo všechno. Cestou po schodech vám na hlavu padala oprýskaná omítka
ze stropu i ze stěn, které byly celé počmárané obscénními kresbami. Celá budova se kromě toho
nakláněla trochu doprava.
Výhodou byl rozumný nájem. Bydlím tu gratis, což bude platit tak dlouho, dokud sem nepustím
drogový dealery, což zatím plním, s výjimkou těch, kteří obchodují přímo se mnou.
Kývnul jsem na pozdrav Kennymu Jen Bang Koovi, majiteli celé téhle nádhery, a požádal jsem ho
o klíč. Kenny byl tak třikrát starší než já, hladce oholený, snad jen kromě několika černých bradavic, z
nichž mu rašily dlouhé bílé chlupy. Právě za ně si nyní tahal, když si mě dlouze a zkoumavě prohlížel.
„Jak vypadá ten druhý?“ zeptal se posléze.
„Nejspíš do sebe leje whisky, kterou si koupil za moje prachy.“
Kenny přikývl, jako by jinou odpověď ani nečekal. „Dáte si pizzu?“
Kenny ukázal na krabici na pultu recepce. Byla otevřená a plátky uvnitř byly staré a seschlé jako
mexické doritos.
„A já si vždycky myslel, že vy Číňani takovýhle rychle hotový šmejdy nesnášíte.“
„Pizza ne žádný rychle hotový šmejd. Tahle trvala třicet minut. Je s ančovičkama a s paprikou.“
Odmítl jsem.
 Pokoj jsem měl v prvním patře, do kterého vedlo staré, rozvrzané schodiště. Odemknul jsem
dveře a ztěžka jsem se dovlekl do koupelny, kde jsem pak chvíli zíral na svoji tvář v prasklém zrcadle
nad umyvadlem.
Zabolelo to.
Levé oko se už úplně zavřelo a okolní tkáň se nadouvala a hýřila všemi barvami jako zralá
broskev. Růžová houževnatě soutěžila s rudou, která se rozhněvaně rozlézala po tvářích a na čele.
Místo nosu jsem měl jahodovou želatinu a ústa zdobila krusta zaschlé krve, jejíž stopy byly patrné i na
krku a na košili.
Vypadalo to, jako by mi hubu rozbil sám Jackson Pollock.
Svlékl jsem si košili, stáhnul boty a džíny a otočil kohoutkem sprchy tak, že z něj tekla až
nesnesitelně horká voda.
Děsně to bolelo, ale smylo to většinu toho svinstva, co na mně ulpělo.
Když jsem vylezl ze sprchy, hodil jsem do sebe pět tylenolů a spláchl je panákem tequily.
Následujících deset minut jsem pak strávil před zrcadlem a se slzami v očích jsem se pokoušel srovnat
svůj zčernalý, přeražený nos.
Měl jsem doma i nějaký koks, ale s frňákem tak rozbitým a plným zaschlé krve bych stejně
nedokázal šňupnout, a na to, abych si něco píchl, mi už opravdu nezbývaly síly. Budu si tedy muset
vystačit s tequilou. Zítra si snad dávku kodeinu nějak doplním.
A protože by mi bolest stejně nedovolila usnout, rozhodl jsem se, že budu trochu pracovat.
Vzal jsem z dřezu špinavou vidličku a vypáčil podlahová prkna kousek od radiátoru. Potom jsem z
úkrytu pod prkny vytáhl igelitový sáček plný čehosi, co vzdáleně připomínalo malé, šedé kamínky.
Granule měly velikost a konzistenci štěrkopísku, který se dává na dno akvárií.
Položil jsem sáček na podlahu a potom jsem vytáhl váhu, krabičku se střelným prachem, trochu
vaty, krabici s prázdnými nábojnicemi ráže 12 a nabíječku od firmy Lee Load All.
S tím vším jsem se pak odebral do kuchyně, kde jsem svůj náklad složil na stůl. Na ruce jsem si
natáhl gumové rukavice. Nabíječku jsem přichytil k desce kuchyňské linky a následující hodinu jsem
pak strávil tím, že jsem pečlivě naplnil deset nábojnic. Když jsem skončil, pět z nich jsem zasunul do
zásobníku brokovnice Mossberg 935, jejíž hlaveň i pažbu jsem si upiloval tak, aby bylo snazší ji
ukrývat.
Brokovnice mám rád, lépe se s nimi míří a policajti je nemohou zjistit tak, jak mohou zjistit kulku z
pistole či kulovnice. Kromě toho neexistuje nic, co by člověka vyděsilo víc než právě zvuk, který
vydává patrona, když ji mechanismus flinty zasune do komory.
A pro práci, která na mě čekala, jsem neměl žádnou jinou možnost.
V okamžiku, kdy jsem byl s prací hotov, byl můj nos zralý na zlatou olympijskou medaili v
bolestném škubání, přičemž levé oko bylo jen těsně druhé. Spolykal jsem dalších pět tylenolů a nalil
do sebe čtyři panáky tequily. Pak jsem si lehl na pryčnu a usnul.
A se spánkem přišel i sen.
Přicházel každou noc a pokaždé byl tak živý, že jsem až cítil Donnin parfém. V tom snu jsme byli
stále ještě spolu, v domku na předměstí. Smála se na mě a hladila mě prsty ve vlasech.
„Phine, dodavatel jídla chce vědět, jestli chceme na svatební hostině hrachovou nebo speciální
knedlíčkovou polévku.“
„Čím je ta knedlíčková tak speciální?“
„Je to kuřecí vývar s malými kuličkami z mletého telecího masa.“
„Už jsi něco takového někdy jedla?“
„Ano, a moc mi chutnala.“
„V tom případě si tedy dáme speciální knedlíčkovou.“
Políbila mě. Dlouze a hravě.
Probudil jsem se zbrocený potem.
Kdyby mi někdy předtím řekli, že tyto sladké a šťastné vzpomínky mi jednoho dne budou zdrojem
nepředstavitelné bolesti, jen těžko bych mu něco takového věřil.
Věci se holt mění.
 Špinavým oknem nakukovalo dovnitř slunce a přimělo mě zamhouřit oči. Protáhl jsem se a
zasyčel bolestí, celé tělo jsem měl jako v ohni kromě levého boku, kde mi doktoři při operaci
nazývané chordotomie přerušili nerv. Byla to ovšem operace, která nic neřešila, jen trochu
oddalovala konec, protože ve slinivce, a touhle dobou bůhví kde ještě, mi i nadále řádila rakovina.
Chordotomie mě zbavila té nejhorší bolesti, díky ní jsem mohl alespoň trochu fungovat. O zbytek
se pak postarala tequila, kokain a kodein.
Navlékl jsem si vytahané tepláky, zakrvácené tenisky, do nichž jsem si vložil novou pětidolarovku,
a čisté bílé tričko.
Do podpaždí jsem zavěsil kožené pouzdro a do něj upilovaný mossberg. Visel mi přímo mezi
lopatkami, hlavní vzhůru, a stačilo po něm vztáhnout pravou ruku v úrovni pasu.
Přes ramena jsem si přehodil splývavý černý plášť, který dostatečně zakrýval jak brokovnici, tak i
kožené řemeny a pouzdro, které mi ji držely na zádech.
Do kapsy jsem si zasunul zbývajících pět nábojnic, pytlík s šedými granulemi, glock 21 se dvěma
extra zásobníky ráže .45 a šestipalcový vyhazovací nůž. Na zbývající popruh, přišitý zespodu k
podšívce pláště, jsem si zavěsil železné páčidlo a vyrazil ze dveří vstříc novému ránu.
Čínská čtvrť voněla sójovou omáčkou a všudypřítomnými odpadky. V létě to bývalo horší a
všechen ten smrad se člověku lepil na tělo i na šaty. I když ještě nebylo ani sedm, venku už bylo přes
třicet. Palčivé sluneční paprsky jen zvyšovaly bolest, která mi škubala v obličeji.
Šel jsem kus po State Street, pak po Cermak Avenue a mířil jsem stále na východ. V Sing Lungově
pekařství otevřeli již před hodinou. Jeho vedoucí, podsaditý Číňan jménem Ti, potřeboval chvíli, aby
mě vůbec poznal.
„Phine! Co to máte s obličejem? To je strašné!“ Oběhl pult, aby se se mnou přivítal, ruce i košili
celé bílé moukou.
„Máma si nikdy nestěžovala.“
Starostlivě se zachmuřil. „To vám udělali oni? Ti samí, co mi zmasakrovali dcerušku?“
Krátce jsem přikývl.
Ti svěsil hlavu. „Je mi moc líto, že jsem na vás přivolal takové utrpení. Jsou to velmi zlí a špatní
lidé.“
Pokrčil jsem rameny. Bolelo to. „Byla to moje chyba. Nedával jsem si pozor.“
Takový popis ovšem zdaleka nevystihoval skutečnost. Téměř týden jsem pročesával Chicago a
zjistil jsem, že se chlapci stáhli pod zem. Jednoho z nich jsem přiměl k rozhovoru a po krátkém,
přátelském přesvědčování mi prozradil, že Sunnyini vrazi se mají objevit u soudu, kde se budou
probírat další z jejich špinavostí, které ovšem nikterak nesouvisely s mým případem.
Dorazil jsem k budově, v níž se nařízené předběžné řízení konalo, a pozoroval jsem je z galerie pro
hosty. Po skončení a poté, co jsem si ujasnil, kdo je kdo, jsem je pak sledoval až k jejich díře.
Chybou bylo, že jsem se tam motal až příliš dlouho. Běloch v hispánské čtvrti krapet vyčnívá z
davu. A protože jsem předtím byl u soudu, musel jsem projít detektorem kovu a neměl jsem u sebe
žádné zbraně.
Hrozná pitomost. Ti i Sunny si zasloužili někoho inteligentnějšího.
Ti si mě našel díky mé pověsti, která se mi starala o většinu zakázek. Phineas Troutt, vyřešíme za
vás problémy všeho druhu, žádná práce pro nás není příliš špinavá, žádný plat příliš vysoký.
Setkali jsme se na parkovišti na protější straně ulice a on na mě hned vybalil celou pravdu. To, co
tahle zvířata udělala jeho dcerušce, bylo hodně odporné a hodně smutné.
„Policie neudělala vůbec nic. A Sunnyina kamarádka příliš vyděšená, aby někoho obvinila.“
Sunnyina kamarádka měla na rozdíl od Sunny štěstí. Vyvázla s deseti vyraženými zuby, šesti
bodnými ranami a natrženým konečníkem.
Ti bez jediné námitky souhlasil s požadovanou cenou. S nájemnými vrahy lidé příliš nesmlouvají.
„Vy svoji práci dokončíte dnes?“ otázal se Ti a natáhl se pod skleněný pult pro zákusek.
„Jo“
„Tak jak my o ní mluvili?“
„Tak jak jsme o ní mluvili.“
Ti se mi klaněl a děkoval. Pak vložil do papírového sáčku dva zákusky a podával mi je.
 „Měsíční dort a kulička z fazolového těsta se sezamovými semínky. Prosím vezměte.“
Vzal jsem si.
„Řekněte mi, až najdete.“
„Vrátím se ještě dnes. Dívejte se na zprávy. Nejspíš uslyšíte a uvidíte něco, co se vám bude líbit.“
Odešel jsem z pekařství a zamířil na autobus. Ti mi sice platil natolik královsky, abych si mohl
dovolit nejen taxi, ale klidně i limuzínu, ale řidiči mají tendence si své zákazníky pamatovat. Kromě
toho jsem dával přednost tomu šetřit si peníze na důležitější věci, jakými byly například drogy a
kurvy. Snažil jsem se žít každý den tak, jako by to byl můj poslední.
Což mohla být koneckonců pravda.
Když přijel autobus, každý se opět až příliš okatě snažil, aby se na mě nemusel dívat. Nejel jsem
daleko. Jen asi tři kiláky, do sousedství přezdívaného Pilsen, na rohu Racine Avenue a Osmnácté.
Svůj měsíční dort i fazolovou kuličku jsem nechal v autobuse. Snad je někdo najde a pochutná si
na nich. Vystoupil jsem na ulici a ocitnul jsem se uprostřed malého Mexika.
Vonělo to tady salsou a odpadky.
V ulicích kolem téměř nikdo nebyl, na nákupy i cestu do práce bylo ještě brzy. Obchody měly
španělské nápisy. S anglickými překlady se nikdo neobtěžoval: zapatos, ropa, restaurante, tiendas de
comestibles, bancos, teléfonos de la célula. Prošel jsem boční uličkou, v níž mi včera večer tak
dokonale rozmlátili hubu, a pokračoval jsem dál k severu, až jsem konečně poznal činžák, v němž
přebývali moji tři amigos. Zatáhl jsem za zámkovou kouli vchodových dveří.
Nenechali mi otevřeno.
I když dveře byly již notně oprýskané a zašlé, nic to neměnilo na tom, že byly pevné, z těžkého
hliníku, a že měly stejně pevný a bytelný zámek. Ze včerejší návštěvy jsem si pamatoval, že zárubně
jsou ze starého dřeva. Vytáhl jsem z pláště páčidlo, opatrně jsem se rozhlédl nalevo i napravo a v tu
ránu, vlastně ještě rychleji, než kdybych je otvíral klíčem, jsem měl dveře vypáčené, všude kolem
třísky z rozlámaných zárubní.
Králové obývali byt s okny do ulice, v suterénu vlevo od vchodových dveří. Včera večer jsem jich
tu napočítal sedm, pět mužů a dvě ženy včetně mých tří cílů. Pochopitelně že uvnitř mohly být i další
osoby, které mi unikly.
Ještě to celé může být hodně zajímavé.
Dveře od bytu byly na rozdíl od těch vchodových spíš jen nepovedeným vtipem. Králové si
očividně mysleli, že když mají gang, nemusí už kvůli tomu dávat vůbec pozor.
V tom se hodně pletli.
Vytáhl jsem z kapsy glock a pokoušel jsem se zklidnit svůj zrychlený dech. Vloupat se jen tak
někomu do bytu dokáže člověka pořádně vystresovat. Pokaždé.
Stačilo jedno prudké kopnutí a dveře se přede mnou rozletěly.
Jeden maník spal na gauči před televizí. Nepatřil k mým cílům. Probudil se a zíral na mě. Trvalo mi
jen zlomek sekundy, než jsem si povšiml pěticípé korunky, kterou měl vytetovanou na hřbetu ruky a
která označovala jeho příslušnost ke gangu Latinských králů.
Střelil jsem ho do čela.
Pokud ani vyražené dveře nestačily k tomu, aby se všichni v bytě probudili, výstřel z
pětačtyřicítky, který připomínal ohlušující hromobití, se o to postaral dokonale.
Pohyb napravo ode mě. Žena v kuchyni, v kalhotkách a spodní košilce, až příliš make-upu a špeků.
„Te vayas!“ zasyčel jsem na ni.
Pochopila a vyběhla ze dveří.
Teď se na chodbě bytu objevil muž, zakopl a upadl na tenký koberec. Tohle byl jeden z těch mých,
hošík, který mi držel pravou ruku, zatímco jeho kámoš do mě bušil. Popadl dámskou lodičku s
vysokým podpatkem, která se válela na koberci. Ve vteřině jsem byl u něj a vpálil mu jednu kulku do
lokte, a když znovu upadl, přidal jsem druhou zezadu do kolena.
Ječel jako podsvinče.
Přikrčeně jsem se sunul chodbou dál do bytu. Nad hlavou mi prolítla kulka a zabořila se do
stropu. Vrhl jsem se k zemi, podíval se doleva a spatřil střelce ukrývajícího se v koupelně; ten mě při
mém včerejším výprasku držel za druhou ruku a chechtal se pokaždé, když jsem schytal další ránu.
 Zastrčil jsem si glock za džíny, sáhl jsem si k boku a odjistil brokovnici.
Střelec v koupelně znovu vypálil a znovu minul. Namířil jsem mossberg a opepřil mu tvář.
Šedé granule, které jsem napěchoval do nábojnic, neměly na rozdíl od olověných broků takovou
průraznost. Místo aby mu rovnou urazily hlavu, urvaly mu jen rty, tváře, oči.
V okamžiku ležel slepý na zemi, dusil se vlastní krví a žral linoleum.
Pohyb za mnou. Uskočil jsem stranou a přetočil se na záda. Asi dva metry ode mě stál v chodbě
kluk, tak třináctiletý. Měl na sobě barvy Latinských králů; černou, která představovala smrt, zlatou
jako symbol života.
Ruku měl zakončenou pistolí.
Škubnul jsem brokovnicí a zasunul do komory další náboj, mířil jsem nízko.
Pokud tomu klukovi bylo tolik, aby vedl aktivní sexuální život, teď už ho nepovede.
Klesl na kolena, ale pistoli ještě stále svíral v ruce.
Dva kroky a byl jsem u něj. Kolenem jsem ho vzal přímo do nosu. Složil se na zem a už se nehýbal.
Z ložnice vyrazili další tři maníci.
Bylo zřejmé, že jsem se krapet přepočítal.
Dva z nich byli ještě hodně mladí, přesto však pěkně udělaní svalovci. Ten třetí mě včera
masíroval svými pěstmi a pak mě nazval posraným plešounem.
Byli u mě dřív, než jsem stihl dobít flintu.
První z nich po mně švihl svým prasečákem a já kontroval hlavní brokovnice. Druhý výpad a
tentokrát mi načal kotníky na pravé ruce.
Mrštil jsem mu pušku do obličeje a sáhl pro glock.
Byl rychlý.
Já ale rychlejší.
Prásk prásk a byla z něj jen další zakázka pro hrobníka. Otočil jsem se doleva a zamířil na druhého
z útočníků. Ten se už odrazil ke skoku, v každé ruce kudlu.
Jedna pistole je lepší než dvě kudly.
Dostal tři do hrudi a dvě do krku, to vše ještě dřív, než dopadl na zem.
Poslední z trojice, hošan, co mi přerazil nos, mezitím popadl odhozenou brokovnici a skočil s ní za
pohovku.
Cvak cvak. Zasunul do komory další střelu. Vyhodil jsem z glocku prázdný zásobník a zastrčil nový.
„Hijo calvo de una perra!“
Zase ten klubový pokřik se zasraným plešounem. Překonal jsem pocit zhrzení a doplazil se ke
konferenčnímu stolku. Převrátil jsem ho a schoval se za něj.
Brokovnice znovu zaduněla. Kdyby v ní bylo nabito normální střelivo, výstřel by tenkou
dřevotřísku levného stolku prorazil jako nic a v mžiku by ze mě nadělal sekanou. Anebo zasranýho
sekanýho plešouna. Na vzdálenost, která nás od sebe oddělovala, však granule v nábojnicích zvládly
tak akorát pořádný kravál.
Ten blbeček se naštěstí nepoučil, protože to zkusil ještě dvakrát, pokaždé se stejným výsledkem.
A pak už byla brokovnice prázdná.
Postavil jsem se a srdce mi rozpumpovaným adrenalinem bušilo až někde v krku, ruce se mi
třásly.
Král se otočil a pokusil se utéct. Jeho záda byla snadným terčem.
Rychle jsem se rozhlédl, abych se ujistil, že všichni ostatní už jsou na zemi a ze hry. Pak jsem si v
klidu došel pro prázdnou brokovnici a nabil dalších pět patron. Přešel jsem k ležícímu vůdci gangu,
který se s tváří zabořenou do koberce svíjel na zemi a fňukal. Zranění na zádech byla opravdu
škaredá, ale přesto se ještě marně pokoušel přede mnou plazit.
Sklonil jsem se k němu, otočil jsem ho na záda a vrazil mu hlaveň mezi zkrvavené rty.
„Vzpomeň si na Sunny Lungovou,“ řekl jsem jen. A pak jsem vypálil.
Nebyl to pěkný pohled. Střela však přesto nebyla smrtelná. Granule mu urvaly tvář a zakously se
mu hluboko do krku. I tak se mu ještě stále dařilo dýchat.
Přidal jsem mu ještě jednu a tentokrát jsem mu hlaveň zarazil hlouběji do rozškubaného obličeje.
To pomohlo.
 Druhý ze tří, kterého jsem měl vyřídit, ten, kterému jsem prve ustřelil ksicht i s očima, omdlel v
koupelně na podlaze. Jeho tvář už v ničem nepřipomínala lidskou, z díry, kde měl ještě před chvílí
ústa, zurčivě vyvěrala krev.
„Pozdravuje tě Sunny Lungová,“ vyřídil jsem mu.
Tentokrát jsem pušku zarazil hned napoprvé hlouběji, a tak stačila už první střela, která mu
rozervala hrdlo.
Poslední z trojice, ten, co ječel jako Pavarotti, když jsem mu prostřelil koleno, po sobě zanechal
krvavou šmouhu, která se táhla z chodby směrem do kuchyně. Krčil se v rohu a k noze si tiskl hadr na
nádobí.
„Nezabíjej mě, člověče! Nezabíjej mě!“
„Vsadím se, že úplně stejně tě prosila i Sunny Lungová,“ pronesl jsem.
Z mossbergu zaduněly další dva hromy; jeden do hrudi, jeden do hlavy.
Nestačilo to. To, co v něm ještě žilo, lapalo po dechu.
Vytáhl jsem z kapsy pytlík granulí a celou hrst jsem mu jich nacpal do krku, až přestal dýchat.
Pak jsem šel do kuchyně a vyzvracel se do umyvadla.
V dálce bylo slyšet policejní sirény. Čas zmizet. Umyl jsem si ruce a opláchl jsem i hlaveň
brokovnice, kterou jsem zastrčil zpátky do pouzdra.
„Na chodbě jsem narazil na kluka, kterýho jsem zbavil mužství, svíral si ruce v rozkroku a naříkal.
Jen klid, ještě z tebe může být kněz,“ poradil jsem mu a vyšel jsem ze dveří. Nos jsem měl sice
pořád ucpaný, ale podařilo se mi dostat do něj dostatek koksu, abych přehlušil bolest. Ještě před
zavíračkou jsem se stavil v pekařství. Ti mě přivítal lehkým kývnutím hlavy.
Viděl zprávy. „Říkali, že to byl masakr.“
„Opravdu to tam nebylo pěkné.“
„Ty udělal, jak my domluvili?“
„Udělal, Ti. Tvoje dcera se dočkala pomsty. To ona je zabila. Všechny tři.“
Podal jsem mu zbytek granulí. Zpopelněné zbytky jeho dcery.
„Sie sie,“ poděkoval mi čínsky. Natáhl ke mně ruku s obálkou plnou bankovek.
Vypadal celý nesvůj a já si ještě musel koupit léky, a tak jsem si prachy vzal a bez dalšího slova
jsem vyšel na ulici.
Vyzvedl jsem si v lékárně novou dávku kodeinu na předpis, koupil si dvě flašky tequily a sbalil
jsem na rohu hubenou kurvu se stopami vpichů na předloktí. Na to všechno mi stačila hodina. Pak
jsem si doma udělal hezký mejdan. Šňupal jsem, chlastal a píchal, to vše jen proto, abych z hlavy
vytěsnil vzpomínky na uplynulé dva dny. A taky posledních šest měsíců.
Protože právě před šesti měsíci mi našli rakovinu. Týden před svatbou. Darem, který jsem své
nastávající přinesl, byl úprk, aby se později nemusela dívat, jak umírám.
Ti Latinští králové dnes ráno, ti to měli snadné. Nevěděli, co je čeká.
Protože vědět to, to je na tom všem ze všeho nejhorší.
 HEATHER GRAHAMOVÁ
Heather Grahamová žije v oblasti Miami a svůj domovský kraj často využívá jako pozadí, do
kterého začleňuje děj svých románů. Někdy si připadá, jako by žila v absurdním dramatu. Kde jinde
byste nalezli tak úžasnou směsici prvků moderního, kosmopolitního velkoměsta se stopami
starobylých tradic minulosti? V Miami najdete vše. Starý americký Jih, kam přilétají hejna
stěhovavých ptáků, močály a mokřady Everglades, v nichž stále ještě žijí pyšné indiánské kmeny.
Horká „řeka trávy“ rozlehlého mokřadu nabízí bezpočet možností k realizaci těch nejšpinavějších
obchodů a pohodlná zákoutí, kde mohou navždy zmizet nepohodlná těla. Heather své rodné město
miluje, miluje moře, vyjížďky na člunu a potápění, které je její životní vášní. Sama tvrdí, že milovat
Miami je stejné jako milovat dítě. Musíte ho brát v dobrém i zlém. Grahamová je známá tím, že ve
svých knihách popisuje místa, která skutečně žijí a dýchají a stávají se tak vlastně další postavou díla,
obdobně jako hlavní hrdinové příběhu. Heather Grahamová je autorkou ověnčenou řadou cen a její
knihy se pravidelně objevují v žebříčcích bestsellerů sestavovaných deníky New York Times a USA
TODAY. Heather spokojeně přiznává, že její tvorba zahrnuje rozmanitou škálu prostředí: najdeme v
nich upíry, duchy, historické souvislosti a události, napětí. Všechna díla však mají jedno společné; ať
už se odehrávají kdekoli a v jakékoli době, Grahamová ráda udržuje své čtenáře v napětí. Povídka
Tvář za oknem přebírá postavy z thrilleru The Island a zasazuje je doprostřed nečekané bouře s velmi
nečekanými následky.

TVÁŘ ZA OKNEM
Oblohu prořízla klikatá čára blesku.
Zaduněl hrom.
Docela dobře to mohl být konec světa.
A v okně, strašidelně přimáčknutá ke skleněné tabulce, tvář. Měla rudé oči; dokonce se zdálo, že
z nich vychází narudlý svit, jako by to byly oči nějakého démona. Zlomek sekundy, kdy to vypadalo, že
bouře vyvrhla na svět samotného ďábla, aby si pro ni přišel.
Beth Hensonová se neubránila vyděšenému výkřiku. Zacouvala od okna a příšerného obrazu za
ním a málem přitom zakopla o konferenční stolek. Nádherné, pestrobarevné rozjasnění záblesku
znovu přešlo ve strašidelnou čerň noci, do níž se ponořila i tvář za oknem.
Venku se znovu ujala vlády tma.
Na stole uvnitř hořela lampa, tlumené světlo bojující proti stínům noci. Bouře již před dlouhými
okamžiky přerušila dodávku elektrického proudu, měla ale odsud vyhnat i všechny obyvatele. Vítr
skučel s razancí protiletecké sirény, i když původní hurikán se ještě před příletem nad území spodní
části floridských ostrovů změnil na pouhou tropickou bouři.
Bethino srdce na několik dlouhých sekund opanovala instinktivní panická hrůza, pak ji vystřídal
soucit. Tam venku někdo je, promáčený a vyděšený divokou bouří. Přešla k oknu, aby se podívala,
jestli neuvidí nějaké známky Keithovy přítomnosti. Odjel v okamžiku, kdy jim šerif telefonem byl to
poslední telefonát, který přijali sdělil, že se paní Petersonová, jedna z nemnoha stálých obyvatel jejich
malinkého ostrůvku, odmítla evakuovat. Nechtěla odejít z domu a uchýlit se do úkrytu, do kterého jí
nedovolili vzít Cocou, její miniaturní fenku yorkshirského teriéra. Jistě, Cocoa dokázala pěkně zlobit,
ale Beth i Keith plně chápali, jak moc je tohle malé štěně pro starou paní Petersonovou důležité. Byl
to její jediný společník. Beth tedy přesvědčila Keitha, že trochu toho štěkání a kňučení přece snesou.
Odraz tváře za oknem v okamžení následovalo bušení na dveře. Beth sebou znovu poděšeně
trhla. Na okamžik zcela ztuhla, neschopná pohybu. Co když je to nějaký sériový vrah? Za normálních
okolností by takto v noci nikomu dveře neotevírala.
Bušení na dveře ale neustávalo a s ním přišlo i volání o pomoc. Dodala si odvahy a donutila se
jednat. Tam venku je někdo, kdo se potřebuje schovat před bouří. Určitě nějaký pitomý turista, který
si myslel, že právě jeho se výzva k evakuaci netýká. A kdyby ten někdo zemřel jen proto, že ona je
strachy bez sebe a nepomohla mu…
Směšné, peskovala se za svoje obavy. Jistě, svět je pěkně drsné místo plné hnusných a zákeřných
zločinců, ale myslet si, že právě teď, uprostřed tropické bouře, tady kolem pobíhá nějaký zběsilý vrah,
to už je opravdu absurdní.
Přispěchala ke dveřím a otevřela. Pevně je přitom svírala oběma rukama, aby je větrné poryvy
úplně nerozrazily. Při pohledu na zmáčenou a zbědovanou postavu ve tmě ji opět přemohla lítost.
Dovnitř vklopýtal úplně promáčený a vyčerpaný muž, který ze všech sil lapal po dechu. Byl hubený, s
tmavými dlouhými vlasy, které se mu lepily na obličej a zezadu na krk. Když se na Beth podíval, měl
oči dokořán hrůzou a strachem. Nabídl jí bázlivý, nejistý úsměv. „Bůh vám žehnej! Vy budete nejspíš
anděl!“ vypravil ze sebe.
Beth stáhla z pohovky přehoz a omotala jej muži kolem ramen. „Co děláte tam venku v takovém
nečase? Copak jste neslyšel, že všichni turisté byli vyzváni k evakuaci?“ ptala se.
Zahanbeně se na ni podíval. „Prosím, nevyhazujte mě!“ žadonil. „Nestihl jsem to. Byl jsem v Key
West na flámu, a když jsem si uvědomil, že bych měl opravdu zmizet, vydal jsem se na zpáteční cestu,
ale ten vichr mi doslova sfouknul auto ze silnice. A pak jsem uviděl světlo. Jen takové slabé to vaše.
Bůh asi nad blázny opravdu drží ochrannou ruku. Tedy, pokud mě odsud nevyhodíte.“ Muž byl vysoký
a šlachovitý a mohlo mu být kolem třiceti. Beth si při pohledu na něj uvědomila, že není jen
promáčený a ucouraný, ale také mimořádně pohledný, s úžasně modrýma očima a hustými tmavými
vlasy.
„Nikdo vás odnikud nehodlá vyhazovat,“ ujistila ho.
Z ničeho nic jí podal ruku. „Ještě jsem se nepředstavil. Mark Egan. Muzikant. Možná jste o mé
skupině už slyšela. Říkáme si Ultra C. V obchodech máme právě teď první cédéčko a kromě toho
hrajeme tady na Key West po barech. Opravdu jste o mně nebo o nás ještě neslyšela?“ ujišťoval se
zklamaně.
„Obávám se, že nikoli.“
„To se nedá nic dělat. Určitě nejste jediná. Vy a nejspíš i zbytek světa.“
„Můj muž vás možná zná. Jezdí na Key West často a vždycky si rád poslechne nějakou místní
skupinu.“
Znovu jí věnoval rozzářený úsměv. „Na tom přece nezáleží. I tak jste úžasná. Můj anděl –
nádherný anděl, to tedy musím říct.“
„Díky. Mohla bych vám dát něco suchého na převlečení. Manžel je sice o trochu vyšší než vy, ale v
suchém vám určitě bude lip, i když na vás bude trochu viset.“
„A kde vlastně je?“ zajímal se hudebník. „Je doma?“
Na okamžik pocítila nejistotu a neklid.
„Samozřejmě. Jen… jen ještě musel zařídit pár věcí. Je tady někde okolo,“ vysvětlovala.
„V tom případě doufám, že tam venku nebude moc dlouho. Je to tam fakt drsný. A jen tak
mimochodem, vy nemáte ani auto?“
Je to opravdu tak nevinná otázka, jak to na první pohled vypadá? Napadlo ji.
„Máme auto,“ odpověděla, pevně rozhodnutá neposkytnout mu již žádné další podrobnosti. „A
jmenuju se Beth Hensonová,“ obrátila směr konverzace a podávala mu ruku. Přijal ji. Měl silnější
stisk, než očekávala. „Vydržte ještě chvíli, hned vám přinesu to suché oblečení.“
Vzala si jednu z baterek a zamířila do ložnice. Neodpustila si však, aby se neohlédla přes rameno.
Nedokázala se totiž zbavit strachu, že půjde za ní. Nešel. Otevřela vestavěnou skříň a rozhodla se pro
Keithovy staré džíny a tričko s krátkým rukávem. Nic lepšího ji nenapadlo. Přinesla oblečení do
obývacího pokoje a podávala je muži, z něhož tam na podlahu crčela voda. „Koupelna jsou první
dveře vlevo, a tady máte baterku.“
„Dík. A jak říkám, jste učiněný anděl,“ zazubil se a odkráčel chodbou.
Kvůli jeho obřímu terénnímu hummeru si z něj všichni kamarádi dělali legraci. Dokonce i Beth si
čas od času ráda přisadila a pobaveně nad jeho miláčkem kroutila hlavou. Byl to žrout, o tom
nepochyboval dokonce ani Keith. A o nějaké ekologičnosti také nemohla být řeč. Byla to však taková
testosteronová „macho“ záležitost a Keith jednoduše cítil, že ji musí mít. Teď už si v duchu
připravoval odpověď, kterou všem těm vtipálkům po návratu naservíruje hezky až pod nos jeho
hummer byl jediným vozem tady v okolí, který byl dostatečně těžký a silný na to, aby se prodral bouří
i povodní, aby se nemusel bát ani vichřice, ani zaplavených a rozbahněných cest.
Takže co, pánové? Testosteron, říkáte? Možná. Ale ne já, to Beth byla bez sebe strachem o paní
Petersonovou. A stejně vyděšená byla i v okamžiku, kdy odjížděl, aby starou dámu a jejího psa přivezl
k nim do bezpečí. Dokonce chtěla jet s ním, ale přesvědčil ji, že by mu v bouři jenom přidělávala
starosti.
Točil knoflíkem u rádia a již poněkolikáté se pokoušel zachytit alespoň nějaký signál. Konečně se
mu to podařilo. Předpokládal, že stanice tady na jihu nebudou vysílat nic jiného než bouřkové
zpravodajství dokonce i teď, když bouře přece jen ztratila na síle.
„… sériový vrah na útěku. Policejní orgány se domnívají, že mířil na jih, kam měl nejspíše dorazit
těsně před vyhlášením evakuačních opatření…“ Chrr chrr, vysílání přerušila statická elektřina.
„Sakra!“ Po chvíli se stanice znovu přihlásila. „Parkerovi se podařilo zmizet, jako by se vypařil, tvrdí
poručík Abner Gretsky, dozorce v nápravném zařízení, ze kterého Parker uprchl. Výpadky
elektrického proudu a polámané stožáry vedení činí pro následování a zadržení uprchlého zločince
obtížným. John Parker byl odsouzen za vraždu Patricie Reevesové, kterou spáchal loni v Miramaru.
Stále je však podezírán z vraždy nejméně sedmi dalších žen, kterých se měl dopustit v několika
okolních státech zde na jihovýchodě. Je přibližně –“
Keith se mohl jen bezmocně vztekat, když mu další chrčení statické elektřiny znemožnilo, aby si
vyslechl právě vysílaný popis uprchlého vraha. Mířil na jih?
Možná, ale určitě ne tak hluboko. Jen sebevražedný maniak by se pokusil vniknout s takovouto
vichřicí v patách do zrádného a temného bludiště Florida Keys. I tak se ho však zmocnil pocit, jako by
mu právě někdo ledovým stiskem sevřel hrdlo.
Beth je v domě sama.
Bojoval s pokušením se na místě otočit a vrátit se domů. Ale mobilní dům paní Petersonové byl již
téměř na dohled. Stačí, když starou paní i s jejím psem popadne do náručí, posadí do hummeru a
může vyrazit nazpět.
Nejdříve si všiml, že starý plymouth paní Petersonové nestojí jako vždy na příjezdové cestě.
Zaváhal a sáhl do přihrádky u spolujezdce pro svoji osmatřicítku Smith & Wesson, k jejímuž
nošení měl řádné povolení. Vystoupil z vozu a s kletbami na rtech se vypravil proti zběsilým přívalům
deště.
„Paní Petersonová!“ pokoušel se překřičet bouři a blížil se k domu. Žádná odpověď. Zaváhal a vzal
za kouli na dveřích. Byly otevřené.
Vešel dovnitř. Na konferenčním stolku ležela kabelka paní Petersonové. Cocou odkudsi slyšel,
zatím ji však nikde neviděl. „Paní Petersonová?“
Dům nebyl příliš velký. Ani v kuchyňce, ani v obývacím pokoji se nebylo možné ukrýt. Nakoukl i do
malé krejčovské dílničky a pak, aniž si byl jistý proč, znovu zaváhal na prahu do ložnice. Vytáhl pistoli
z pouzdra u pasu, zaujal postoj a prudce rozrazil dveře.
Nic. Nikdo. S úlevou vydechl, ale již v příštím okamžiku se musel prudce otočit, překvapen
nečekaným hlukem. Zpod postele vystřelila malá chlupatá koule a celá vyděšená mu skočila do
náručí. Keith držel zvířátko, ale další hluk, tentokrát z přední části přívěsu, ho přinutil k návratu.
Hned za vchodovými dveřmi stál úplně promáčený muž v čemsi, co měl nejspíše být
nepromokavý plášť. „Teto Dot?“ volal.
Muži u dveří mohlo být kolem třicítky. K hlavě měl připlácnuté mokré tmavé vlasy. Měřil skoro
dva metry. Když spatřil Keitha s tasenou zbraní, polekaně a překvapeně vykřikl.
„Kdo jste?“ spustil na něj Keith.
„Joe. Joe Peterson. Synovec Dot Petersonové,“ vysvětloval muž.
„Jak jste se sem dostal?“
„Pěšky.“ Chlapík polkl. „Rozbilo se mi auto. Ehm… kde je vlastně teta?“ chtěl vědět.
„To byste snad mohl říct vy mně,“ trval Keith obezřetně na svém.
„Já… to já nevím. Jel jsem ji navštívit a najednou se mi porouchala kára, projel jsem s ní pár
pořádnejch louží, člověče, a nakonec to pode mnou vzdala… zbytek cesty jsem došel pěšky. A kdo jste
vlastně vy, že tady na mě míříte pistolí?“ Z jeho hlasu byl nade všechny pochybnosti slyšet strach.
„Víte co, kašlem na to. Já to vaše jméno ani nechci vědět. Jestli si tady chcete něco vzít, klidně si
poslužte. Já jdu zpátky do deště. Pokusím se najít tetu.“
„Budeme ji hledat hezky společně,“ sdělil mu Keith.
Pohybem ruky mu naznačil, že může vycouvat ze dveří. Muž celý nesvůj váhal. „Jste si opravdu
jistý, že tady teta není?“ zeptal se úzkostlivě.
Keith jen zavrtěl hlavou. „Pohyb.“
Joe se otočil ke dveřím. „Tam ven, zpátky do bouře?“
Keith mlčky přikývl. Když byli oba venku, uložil psíka na zadní sedadlo, zasunul si pistoli za opasek
a otevřel dveře u řidiče. „Vlezte si dovnitř,“ houknul na Petersona.
„Možná by bylo lepší, kdybych počkal tady!“ křičel Peterson proti větru.
„A možná bychom měli začít hledat vaši tetu,“ odpověděl mu Keith.
Oba si nastoupili. Cocoa poskakovala na zadním sedadle a kňučela. Keith vycouval z příjezdové
cesty. „Dívejte se po své straně, jestli náhodou nesjela někam mimo cestu!“ přikázal Keith.
„Dívat se po straně cesty?“ zopakoval Peterson jeho otázku. Zvedl přitom hlavu tak prudce, až mu
od obličeje odlétly kapky vody. „Vždyť není vidět na krok. Všude jen černo a tma.“
„Tak dávejte pozor, kdyby se najednou objevil nějaký světlejší obrys,“ poradil mu Keith.
Stěrače pracovaly naplno, ale výsledek byl minimální.
Pak však přece jen něco zahlédl. Bylo to jen stěží viditelné. Zaostřil před sebe a spatřil hledaný
plymouth. Sjel z cesty ve směru dále k jihu.
Keith se podíval na Petersona a znovu vytáhl z opasku pistoli. „Ani se nepohněte,“ varoval ho.
„A hejbu se snad?“ napružil se Peterson a s obavami se díval do ústí namířené hlavně.
Keith vystoupil z auta. Razil si cestu zaplavenou silnicí k rozbahněnému příkopu. Podíval se na
přední část vozu. Byl nepoškozený. Proč by se stará paní, která si kabelku vždy tak pečlivě hlídala,
vydala najednou na cestu a nechala ji bez dozoru na stolku v domě?
Bojoval s větrem a jen s velkou námahou se mu podařilo otevřít přední dveře. A potom i ty zadní.
Nikde ani známka po boji, nic. A nikdo.
Pak si všiml víka kufru. Bylo otevřené. Zvedl jej.
A našel paní Petersonovou. „Takže… vy tady žijete celý rok?“
„Ne, máme to tu jen jako letní byt. Na dovolenou a tak.“
„Trochu osamělé,“ poznamenal.
Beth pokrčila rameny. „Bydlíme v Coconut Grove, ale sem jezdíme hodně často. Manžel je
potápěč.“
„Profesionální potápěč?“
Beth mu mohla zkusit vysvětlit, že Keithova práce se zdaleka neomezuje jen na pouhé potápění a
že velice často spolupracuje s vládními či policejními agenturami, ale nic takového se jí vysvětlovat
nechtělo proč, to vlastně ani sama nevěděla. Její nezvaný host se převlékl do suchého a ona mu
nabídla skleničku brandy. Po celou tu dobu se choval maximálně slušně a zdvořile. Nepříjemný pocit z
toho, že si do domu pustila někoho cizího, však i nadále přetrvával. I když muž v domě jí opravdu
připadal stejně nebezpečný jako třeba keř ibišku.
„Ano, profesionální potápěč,“ souhlasila a nezabíhala do dalších podrobností.
„To je báječné,“ zubil se hudebník. Ukázal na ni prstem. „Vy jste nedostali příkaz k evakuaci?“
„Dostali, ale tenhle dům byl postaven někdy v polovině devatenáctého století. Je bytelný a přežil
už hodně velkých bouří. Vyhlášená evakuace se netýkala stálých obyvatel jen návštěvníků.“ Poskočila
radostí, když k nim náhle dolehlo chrčení statické elektřiny. „Rádio! Konečně se probudilo. Až doteď
bylo mrtvé, i když jsem do něj dala úplně nové baterie. Ani mobilní telefony teď nefungují.“ Žalostně
se na něj usmála a rozběhla se po chodbě do kuchyně v zadní části domu.
„… buďte ostražití… nesmírně nebezpečný…“
Prudce zastavila a málem přitom ztratila rovnováhu. Slova vycházející z rádia na jídelním stole jí
vzala dech.
„… sériový vrah…“
 Jako vosková figurína se ztuhle přesunula ke stolu a zírala na náhle oživlé rádio. Mluvené slovo
opět vystřídal šum statické elektřiny. Uchopila je do rukou a zatřásla s ním. Podlamovala se pod ní
kolena, točila se jí hlava.
„… policie je přesvědčená, že prchá směrem k jihu, na ostrovy…“
„Vypněte to!“
Beth zvedla hlavu. Její host za ní přišel z obývacího pokoje až do kuchyně. Stál ve dveřích a
roztaženýma rukama se lehce opíral o jejich dřevěný rám. V zarudlých očích měl divoký pohled…
Úplně stejný, jako když ho poprvé spatřila za oknem.
A kdesi mezi ostrovy se potuluje uprchlý sériový vrah… Paní Petersonová měla spoutané nohy i
ruce. Kolem úst jí pachatel omotal kus látky, aby nemohla křičet. Nikde nebyla vidět krev, a i když
byla celá promáčená a špinavá od bláta, nebyly na ní patrné žádné známky násilí. Keith rychle
překontroloval základní životní funkce. Tělo měla tak studené!
Ale žila. Nahmatal slabý pulz a rychle otevřel švýcarský armádní nůž, který měl zavěšený na
klíčích. Nejdříve přeřízl pevně utažený hadr kolem úst paní Petersonové a hned poté i provazy, jimiž
měla spoutaná zápěstí a kotníky.
Netušil vůbec, jestli nemá nějaké vnitřní zranění nebo zlomené kosti. Mohla by také velice
snadno dostat zápal plic, ale za dané situace neměl jinou možnost. Zvedl křehké tělo z kufru a proti
větru se s ním klopýtavě vracel k vozu. Zakřičel na Petersona, aby mu pomohl, ale na jeho volání
nikdo neodpovídal. Podařilo se mu otevřít zadní dveře terénního auto mobilu.
Cocoa začala štěkat.
Zaklel.
„Sakra! Proč jsi ho nezadržela?“ rozčiloval se na drobného psíka a opatrně ukládal nehybné tělo
paní Petersonové.
Odpovědí mu bylo jen další vzrušené poštěkávání.
Jeho spolucestující byl pryč.
„Máte pravdu,“ přiměla se Beth k odpovědi, když se jí konečně podařilo přinutit svůj strachem
ochromený mozek znovu k činnosti. „Ta bouřka stačí. Další špatné zprávy už nepotřebujeme!“
Vypnula rádio, přesně tak, jak to po ní požadoval.
„Víte co, mám tady lihový vařič. Jestli máte hlad, mohla bych vám něco uklohnit.“
Zavrtěl hlavou a ani se nepohnul, jen na ni dál zíral svýma zarudlýma očima. Už jsi přežila i
mnohem horší věci! Uklidňovala se.
Horší?
To se ví! Když se tehdy poprvé potkala s Keithem, když našla tu lebku v písku, když byla příliš,
příliš zvědavá…
Vzpamatuj se! Dodávala si odvahy. Tenkrát jsi to přece také zvládla!
„Já si ale něco ukuchtím, padám hladem.“ Jen klid. Musíš se tvářit sebejistě. Jak se ale člověk
vlastně chová k sériovému vrahovi? Pokoušela se vybavit si všechna ta moudra, která k otázce
jednání se zločinci slyšela, všechna ta doporučení psychiatrů, kteří strávili bezpočet hodin rozhovory s
uvězněnými vrahy. Mluvit. Ano. Prostě na něj musí neustále mluvit…
Pak si vzpomněla i na slova, která jí jednou řekl sám Keith. Pokud už jednou vytáhneš pistoli,
musíš být připravená ji použít. A jestliže dojdeš k názoru, že musíš střílet, střílej tak, abys zabila.
Ona ale žádnou pistoli nemá.
Jenže je tu ještě jedna otázka.
Co když to není žádný sériový vrah? To, že tu je s ním o samotě a že v rádiu zaslechla, že by se
tady někde mohl potulovat uprchlý vrah, přece neznamená, že jím je právě ten muž, který je teď v
domě.
Zbraň! Potřebuje alespoň nějakou zbraň.
Bude pro ni platit totéž, co jí Keith vysvětloval pro případ pistole? Pokud už jednou vytáhneš
pistoli, musíš být připravená ji použít. Pokud už jednou vytáhneš pánvičku, musíš být připravená ji
použít? Nejsou pánvička a pistole přece jen dvě zcela odlišné věci?
Natáhla se na jednu z polic pro lihový vařič a zápalky a pokoušela se předstírat, že muž, který
vypadá jako psychopat a který teď stojí ve dveřích a pořád na ni zírá –, nic takového ve skutečnosti
nedělá. Přinutila se zapálit vařič a vztáhla ruku po pánvi. Pevně ji uchopila, ale ještě chvíli se
přehrabovala ve skříňce kuchyňské linky.
Pak ucítila, jak se k ní zezadu blíží…
Pohyboval se zcela neslyšně. Jen nepatrný pohyb zvířeného vzduchu jako by prozrazoval, že
opustil své místo ve dveřích.
Otočila se.
Proboha!
Byl hned za ní, teď už vlastně před ní, nespouštěl z ní oči, pokoušel se o úsměv…
Vší silou se rozmáchla a udeřila ho pánví do hlavy. Zasáhla ho z boku. Pánev jí po nárazu zběsile
zavibrovala v dlaních. Nic se nestalo. Zůstal stát. A pořád na ni tak zírá.
A pak…
Vztáhl k ní ruce.
V okamžiku, kdy je ucítila na ramenou, začala křičet. Záplavy byly každým okamžikem horší. Keith
však již neměl jinou možnost než se spolehnout, že to v okolí dobře zná a že se může řídit svým
instinktem. Odbočil ze silnice a úlevou si vydechl, když zjistil, že najel na udusaný makadam
příjezdové cesty svého domu.
Muž, který si říkal Joe Peterson, zmizel. Utekl z auta. Ponechal svoji tetu jejímu osudu. Široko
daleko byl jen jediný dům. Jejich. A Beth byla uvnitř.
Zahlédl pohyb mezi větrem zmítanými keři a borovicemi, které lemovaly příjezdovou cestu.
Někdo je před ním. A pokouší se dostat k domu. Ruce Marka Egana dopadly Beth na ramena.
Jejich oči se setkaly. V těch jeho byla němá otázka, kterou již nestačil vyslovit.
Pomalu klesal k podlaze, přímo před ní, a ještě při pádu se pokoušel zachytit se jí, aby mu
zabránil. Ustoupila o krok dozadu a pak se otočila, aby utekla.
Již na zemi jí sevřel rukou kotník. Měl neuvěřitelně silný stisk. Upadla, udivená jeho silou. Ještě
stále však držela v ruce pánev. A nikdy nevytahuj pánev, pokud nejsi opravdu připravena ji použít,
blesklo jí hlavou.
Zvedla pánev nad hlavu, aby s ní muže znovu uhodila. Už to nebylo nutné. Sevření kolem kotníku
povolilo. Rychle se odplazila na druhý konec kuchyně a nespouštěla z něj oči. Je mrtvý? Pomaličku se
k němu po kolenou opět přiblížila, pánev nad hlavou, připravenou k novému úderu.
Muž se ani nepohnul.
Ani ona se nehýbala a ze všech sil přemýšlela, co by tak asi měla udělat. S úšklebkem si
vzpomněla na filmy, v nichž oběť pošle útočníka k zemi a pak si klidně uteče, aniž přitom jen na
okamžik pomyslí na to, že by vrah mohl vstát a vydat se za ní. Zvedla pánev nad hlavu, připravená ji
znovu plnou vahou spustit na mužovu hlavu. Pak jen v agónii stiskla zuby.
Co když se plete? Co když tu před ní opravdu leží jen zfetovaný muzikant?
Rozhlédla se po kuchyni a zoufale se pokoušela najít něco, co by jí pomohlo. Konečně spatřila, co
potřebovala. Jedna ze spodních skříněk kuchyňské linky byla lehce pootevřená. Otvorem uviděla
elektrický prodlužovák. Výhodou života stráveného v okolí vody a lodí je i to, že člověk dokáže uvázat
kvalitní a pevný uzel.
Doplazila se k prodlužováku a pak se znovu otočila, aby svoji oběť spoutala. K jejímu údivu muž
vstal.
A znovu na ni jen mlčky zíral.
Jeho oči však již nebyly ani překvapené, ani omámené.
Teď z nich čišela smrt. Živly venku stále zuřily neztenčenou silou. Prostor před domem vypadal,
jako by se proměnil v jezero. Keith si uvědomoval, že kdyby nechal starou paní Petersonovou v autě,
bylo by to, jako by jí rovnou podepsal úmrtní list. Přesto bojoval s pokušením to alespoň na okamžik
učinit a co nejrychleji se rozběhnout k domu, protože jediné, na co nyní dokázal myslet, byla jeho
vlastní žena.
Pes stále štěkal.
„Poslyš, Cocoo, jestli okamžitě nepřestaneš…“ varoval fenku.
S překvapením konstatoval, že psík skutečně zmlkl, zůstal sedět a smrtelně vážně si ho prohlížel.
Otevřel dveře a sklonil se dovnitř, aby odsud zvedl své lidské břímě. Cocoa si ještě jednou štěkla aby
mu připomněla, že tam stále je a nespouští z něho oči. „No tak pojď,“ vyzval chlupatého yorkshira,
který vyskočil a přistál své majitelce na břiše. Keith pospíchal k domu. Byl ten muž v mobilním domku
opravdu synovcem paní Petersonové – a utekl jen proto, že se ho bál? Anebo to byl onen uprchlý
vrah? Co když je teď uvnitř v domě? Co když narazil na Beth…? Utíkej! Jinou možnost stejně nemá.
Vzadu v kuchyni jsou ještě jedny dveře ven. Rozběhla se, ale muž jí byl stále v patách.
Když otevřela dveře, vítr se do nich zuřivě opřel. Byla na to připravena. On ne. Dveře ho prudce
udeřily do tváře.
Beth vyběhla ven do bouře. Keith se vřítil do domu, v náručí paní Petersonovou s Cocoou na
břiše.
„Beth?“
Než se stačil rozhlédnout, překvapil ho muž, který vrávoravě vyšel z kuchyně. Muž oblečený v
jeho šatech. Zíral na něj jako uprchlík z nejbližšího blázince.
Nebyl ozbrojen.
Keith rychle přešel k pohovce, aby na ni odložil paní Petersonovou. Cocoa neopouštěla bezpečí
na jejím břiše. Dala se do vytí.
Keith vytáhl z opasku pistoli.
„Páni,“ vypravil ze sebe muž.
„Kde je moje žena?“ vyštěkl Keith.
„Praštila mě po hlavě pánví a vzala roha!“ vysvětloval muž. „Ach můj Bože, zachránili mě dva
šílenci!“ stěžoval si. „Ona po mně pánví a vy mě teď dorazíte pistolí?“
„Kdo sakra jste?“ zavrčel Keith.
„Mark Egan,“ povzdychl si muž a třel si ruce. „Jsem muzikant. Co to s várna, lidi, je?“
Keith i nadále mířil na vetřelce zbraní, a aniž z něj spustil oči, strhl mu přehoz a přikryl jím paní
Petersonovou. „Běžte,“ rozkázal a kývl hlavní směrem k pokoji pro hosty. „Teď!“
„Však už jdu,“ neprotestoval muž a zvedl ruce dlaněmi vzhůru. Kradl se podél zdi a mířil k
místnosti, kterou mu Keith ukázal. Lampa naplnila dům svými zlověstnými stíny.
„Je vám doufám jasný, že jste se oba pomátli,“ informoval ho měkce. „Vy oba jste blázni!“
„Jestlis jí něco udělal, roztrhnu tě jako hada!“
„To ona napadla mě!“ bránil se vetřelec.
„Běž!“
A přesně v tom okamžiku oba uslyšeli ten výkřik. Dlouhý pronikavý ženský výkřik, vznášející se
vysoko nad skučením bouře. Dřevěný přístřešek se zdál jediným místem, které jí mohlo nabídnout
úkryt před řáděním živlů, a kromě toho se tam mohla i ozbrojit. V přístřešku měli totiž uskladněné své
potápěčské vybavení; mohla by si vzít potápěčský nůž.
Nejprve bylo nad její síly otevřít dveře. Vítr byl silnější. Konečně povolily.
Vklouzla dovnitř a sáhla do kapsy, aby zapálila lihovou lampu. Ruce se jí třásly, měla je mokré a
studené.
První pokus nedopadl dobře. Kapala z ní voda a mařila její snahu.
Napodruhé už to bylo lepší. Zápalka chytla.
A v jejím krátkém záblesku spatřila tvář.
Krví podlité oči.
Popelavě bílý obličej.
V ruce potápěčský nůž.
„Nekřič!“ slyšela.
Pozdě.
Už křičela. Keith vyrazil z domu.
Na okamžik se ale musel zastavit. Byl trochu dezorientovaný. Vítr a déšť hlasitě skučely a
přehlušily ostatní zvuky kolem. Pak si uvědomil, že výkřik musel vyjít z přístřešku, a rozběhl se plnou
rychlostí k dřevěnému stavení, pistoli v ruce. I přes poryvy větru se mu podařilo otevřít dveře.
Uvnitř panovala naprostá tma.
„Beth!“
„Odložte tu pistoli!“ přikázal mu hrdelní mužský hlas.
 Beth se objevila v jeho zorném poli. Promáčená, vlasy přilepené ke své nádherné tváři. Za zády
měla muže. Toho, jenž o sobě před chvílí tvrdil, že je Joe Peterson. Svíral v ruce nůž, a když se přiblížil,
Keith viděl, že ho tlačí hrotem k Bethinu hrdlu.

„Odložte tu pistoli!“ zakřičel na něj znovu Peterson.

„A vy pusťte moji ženu,“ přikázal Keith a pokoušel se zachovat klid.
„A vy mě zabijete. Víte vůbec, že je naprosto šílený?“ obrátil se muž s otázkou na Beth.
Ta se jen upřeně dívala na Keitha. Zamračil se. Zdálo se, že se mu Beth snaží sdělit, že je v
pořádku. Šílená, celá tahle situace je šílená. Vždyť má přece u krku nůž.
„Tady všichni promokneme na kost. Vraťme se zpátky do domu. Keithe, jestlipak už víš, že máme
ještě jednoho hosta?“ zeptala se, jako by jí na krku nestudila nabroušená ocel.
„Už jsem ho viděl.“
„Kde je paní Petersonová?“ zeptala se.
„Pokusil se ji zabít nacpal ji do kufru jejího vlastního auta,“ odpověděl Keith. „Teď už je uvnitř na
pohovce. A někde uvnitř bude určitě i tvůj host, aspoň předpokládám.“
„Já se tetu Dot zabít nepokoušel! To jste musel udělat vy!“ protestoval Peterson a nůž mu v dlani
zacukal.
„Pojďme už domů,“ zopakovala znovu Beth. „Pane Petersone, já půjdu před vámi a Keith půjde
jako první.“
Keith po ní šlehl nevraživým pohledem.
„Jo, to by šlo,“ souhlasil Joe. „Tak běžte!“
Keith se dal neochotně do pohybu směrem k domu. Tam uvnitř byl nějaký neznámý muž, za zády
měl druhého, který právě tlačil Beth ke krku špičku dlouhého nože. Nebylo pochyb o tom, že jeden z
těchto dvou mužů je vrah.
Vstoupil do domu. Dveře zůstaly otevřené a vítr nafoukal dovnitř spoustu vody.
Hned za ním vstoupila Beth.
A za ní muž s nožem.
Paní Petersonová ještě stále nehybně ležela na pohovce, jako černá kupka čehosi ve stínu. Cocoa
však už s ní nebyla. Utekla na opačný konec místnosti a dokonce ani neštěkala. Tiskla se ke zdi poblíž
pokoje pro hosty, a když je spatřila, zoufale zavyla.

„Byl tu s námi ještě jeden chlapík, muzikant. Hraje ve skupině, která si říká Ultra C,“ vysvětlovala
Beth Petersonovi. Pak opatrně polkla a podívala se znovu na Keitha. „Co se s ním stalo? Když jsem
odcházela, byl ještě tady.“
„Je fuč doufám!“
Z další rozmluvy je vyrušil nářek. Byl to Joe Peterson, který se díval na bezmocný raneček na
pohovce.
„Pane Petersone,“ oslovil Keith muže tiše. „Opravdu vás nechci zastřelit. Ale musíte teď hned
přestat ohrožovat moji ženu tím nožem.“
Beth lehce odstrčila mužovu ruku a odstoupila stranou. Joe Peterson její pohyb téměř nevnímal.
Ještě stále civěl na pohovku. „Ach, bože, je mrtvá?“ zeptal se.
Cocoa začala naříkat. Beth se podívala na Keitha. Byla ještě stále otřesená, ale už se jí ulevilo.
„Cocoa,“ upozornila svého muže. „Mohu se samozřejmě mýlit, ale jestliže je pravda, že paní
Petersonovou napadl tento muž, Cocoa by na něj teď zcela jistě štěkala.“
„Teta Dot!“ vypravil ze sebe muž otupěle.
„Není mrtvá vlastně nebyla,“ řekl Keith a podíval se na Beth. „Takže je to ten tvůj muzikant.“
„Už jsem na to také přišla… Ale –“
„Je teď někde tam venku. A my to budeme muset nějak řešit. Pro tuto chvíli je ale nejdůležitější…
abychom udrželi paní Petersonovou při životě.“
„Keithe, mohl bys mi z kuchyně přinést trochu brandy a čpavek?“ požádala ho Beth. „Uvidíme,
jestli ji tím vzkřísíme. Pak se pokusíme dostat ji do nemocnice.“ Zašklebila se na něj. „Tím tvým
hummerem.“
 Keith odešel do kuchyně a cestou se ještě zastavil, aby zvedl pánev, která ležela na podlaze. Pak
doslova ztuhl na místě, když uslyšel vysoký, vyděšený výkřik, který na okamžik přerušil i skučení větru
a hukot deště. Otočil se a běžel do obývacího pokoje. Na prahu se však musel na místě zastavit.
Obývací pokoj vězel v naprosté tmě. Beth bodlo u srdce hrůzou. Stáhla deku, v níž bylo zabalené tělo
paní Petersonové, aby se jako první přesvědčila, že stará dáma ještě žije.
Zpod přikrývky se vynořila ruka a silou, kterou považovala za nepředstavitelnou, ji strhla k zemi.
Kolem krku měla sevřené cizí prsty, v jejichž železném stisku si připadala jako hadrová panenka, která
zhola nic neváží.
Egan. Mark Egan. Zfetovaný muzikant. Ne. Psychopatický vrah.
Ještě předtím, než sfoukl lampu na stole, aniž jen na okamžik uvolnil stisk, jímž ji jednou rukou
držel pod krkem, spatřila v posledních záchvěvech světla jeho obličej s vyšinutým úsměvem.
„A co teď, manžílku, co uděláš teď?“ slyšela jeho chrčivý hlas těsně vedle svého ucha. „Když
vystřelíš, může to schytat ona. Takže se radši o nic nepokoušej, nebo bude po ní.“
Beth se celá napjala. Netušila, jestli má Egan nějakou zbraň, pokud tedy nepočítá děsivou sílu
jeho rukou.
Napínala sluch, ale neslyšela nic než jen vítr a déšť venku za okny. Měla pocit, že vidí hvězdy, jeho
stisk byl stále silnější a ona se začínala dusit. Nikdo nepromluvil. Nikde neslyšela dokonce ani náznak
nějakého pohybu.
Dokonce ani Cocoa nevydala hlásku.
Pak se ozvalo tlumené zasténání. To není Keith. Ten hlas nepatřil Keithovi! Musel to tedy být Joe
Peterson. V tom případě… kde je Keith?
„Tak se mi to líbí,“ pronesl spokojeně Egan nebo jak se doopravdy jmenoval. „Zůstaň hezky na
místě. Tady panička a já si teď vezmeme auto. Tvoje auto. A trochu se projedem. Stane se jí přitom
něco? Kdo ví? Ale jestli se mi v tom teď pokusíš zabránit, pravděpodobně si ji zabiješ sám.“
Začal ji vléci ke dveřím. Lehce se uchichtl. „Ve tmě vidím docela dobře. Mám ji rád.“
Už byli téměř u dveří, cítila to. Egan je prudce rozevřel. Srdce jí tlouklo tak zběsile, že nejprve ani
neslyšela svistot toho prudkého pohybu.
Zalapala po dechu a svistot se proměnil v mohutný náraz svalů a energie odkudsi z verandy, který
je oba překvapil a smetl zpět do místnosti. Pád uvolnil tlak, který jí svíral hrdlo. Rychle sebou začala
škubat, aby se z něj vymanila. Kousla ho do zápěstí. Muž zavyl a ona se odvalila stranou, zatímco na
podlaze zuřil nemilosrdný boj na život a na smrt.
Cocoa začala divoce štěkat. Beth ucítila, jak jí přeběhla přes ruku a vrhla se k převalujícím se
tělům na podlaze. Egan znovu zavyl bolestí. Slyšela, jak Cocoa s čímsi zápolí a trhá Egana. Ten se však
bez ohledu na bolest stále zmítal v divokém zápase. Do místnosti pronikl otevřenými dveřmi déšť
poháněný poryvy větru. Slabounký svit venkovního světla se odrazil od něčeho lesklého…
Pánev.
Zvedla ji z podlahy a v zoufalé tmě se pokoušela rozpoznat, který z bojujících mužů je její manžel.
Viděla temný obrys zvedající se hlavy.
Už málem udeřila.
Ale vždyť je to Keith!
Druhá hlava byla na podlaze. Keith měl kolem krku ruku a její prsty ho svíraly stále silněji…
Naslepo a vší silou uhodila pánví k podlaze. Ozval se výkřik…
Uhodila znovu. A ještě jednou.
A pak ucítila, jak ji někdo objímá.
„Už je to v pořádku. Už je to v pořádku.“ Rozsvítili lampu. Statečná Cocoa byla v ložnici a střežila
svoji paničku, která, ačkoli ji Egan bez nejmenších ohledů shodil z pohovky na zem, byla stále naživu a
dýchala. Byl u ní i její synovec Joe a staral se o ni.
Eganovo tělo ještě stále leželo na podlaze v obývacím pokoji. Beth nevěděla, jestli je živý nebo
mrtvý, ale bylo jisté, že tentokrát už jen tak lehce nevstane.
Na okamžik totiž zahlédla jeho rozbitou tvář, těsně předtím, než přes ni Keith přehodil deku.
„Je to… on? Ten sériový vrah?“ zeptala se.
„Nejspíš ano,“ zamumlal Keith a pevně ji objal kolem ramen.
 „Ale ty jsi přece věděl, že to není Peterson. Už tam v kůlně.“
Otočil se k ní a lehce, trochu posmutněle se na ni usmál. „Protože každý, kdo jen trochu zná Key
West, musí vědět, že Ultra C jsou dívčí kapela,“ pronesl měkce.
„A já mu hned říkala, že se v hudbě vyznáš.“
Z dalšího rozhovoru je vyrušilo hlasité houkání klaksonu. Podívali se na sebe. Hned vzápětí se
zvenku ozvalo bušení na dveře.
Keith, pistoli ještě stále v rukou, k nim zamířil a prudce je otevřel. Na prahu stál Andy Fairmont z
kanceláře okresního šerifa.
„Proboha!“ vykřikl, když spatřil pistoli v Keithově ruce. „Přišel jsem vám říct, že tady někde
pobíhá sériový vrah! Už jste o tom slyšeli?“
Keith se podíval na Beth. Pokrčila rameny a obrátila se k Andymu. „Nikdy nevytahuj pánvičku,
pokud opravdu nejsi rozhodnutý ji použít,“ pronesla temně.
„Cože?“
„Asi bys měl jít dál, Andy,“ vyzval ho Keith, znovu objal svoji ženu kolem ramen a přitáhl si ji těsně
k sobě.
 JAMES SIEGEL
James Siegel tvrdí, že nejčastější otázka, kterou mu jeho čtenáři kladou, zní: „Kam na ty svoje
nápady chodíte?“ A on jim vždycky odpovídá: „To opravdu netuším vy ano?“ Správná odpověď
pochopitelně zní, že své nápady čerpá jednoduše odevšad. Siegel má ve zvyku psát o těch
nejobyčejnějších lidech, kteří se nečekaně ocitnou ve víru mimořádných událostí. A protože i sám
sebe popisuje jako naprosto obyčejného člověka, nemá problém vcítit se do pocitů svých hrdinů.
Stačí například, aby se vypravil vlakem po Long Islandu, na místo vedle něj se posadí pohledná mladá
žena a Siegel začne okamžitě snít o tom, co by se stalo, kdyby? A přesně takové snění pak dalo
vzniknout i thrilleru Derailed (Vykolejený). Její hlavní představitel, naprosto obyčejný člověk, se
jednoho dne seznámí ve vlaku se ženou a celý jeho život je náhle vzhůru nohama. Adopce dětí v
Kolumbii Siegelovi posloužila jako námět k románu Detour (Spirála zla), v němž se proces adopce
vymkne z rukou a změní se ve sled vražedných událostí. A pak nastal den, kdy ležel na masážním stole
hotelu Four Season v Beverly Hills. Masérka mu sáhla na krk a zeptala se ho: „Co vás trápí?“ Siegel
odpověděl: „Jak víte, že mě něco trápí?“ A ona řekla: „Protože jsem empatka.“
Siegel netušil, oč jde.
Empatka? Co to proboha znamená?

EMPATIE
Sedím v tmavém motelovém pokoji.
Venku je sice neproniknutelná tma, ale přesto jsem neprodyšně zatáhl závěsy, aby mě neviděla,
až vejde. Bude se muset otočit, aby si rozsvítila.
Tmu nemám rád.
Žiju teď na skotské a zolpidemu, takže do ní nikdy nemusím zírat příliš dlouho, protože se
propadám do jiné tmy, tmy zpovědnice, a najednou je mi zase pouhých osm let. Cítím česnek v jeho
dechu a slyším, jak mu šustí šaty. Na okamžik jsem opět ten plachý, mírný, do baseballu poblázněný
kluk a snažím se uniknout tomu, co nevyhnutelně přijde.
A pak všude kolem vybuchuje červená a svět je celý v plamenech.
Když se ohlédnu, vnímám jen hněv a vztek, protože přesně to se ze mne stalo nejsem již člověk,
jen jeho pěst.
Hněv a vztek mě stály domov a zajistily mi soudem nařízenou léčbu, aby mě nakonec připravily i o
místo u losangeleské policie. Teď tedy dělám pro hotelovou ochranku, kde můj hněv nemůže nikoho
zabít.
Prozatím.
O hotelu, kde makám, jste už určitě slyšeli. Je považován za jedničku ve městě a často zde
narazíte na hollywoodské rádoby hvězdy a nejrůznější samozvané celebrity. A i když má spirála stále
míří ke dnu, zatím se ještě držím. Tohle je přece Beverly & Doheny, nic luxusnějšího už v celém městě
nenajdete.
Musím nosit oblek a v uchu mám sluchátko, takže vypadám tak trochu jako nějaký tajný agent.
Postávám všude a nikde a tvářím se důležitě, ale zase ne příliš, a čas od času dokonce dávám příkazy
zaměstnancům hotelu, kteří nemusí nosit oblek.
Pracovala jako masérka v lázeňských službách, které hotel poskytuje.
Kelly.
Byla proslulá svojí lymfatickou masáží a prací s horkými kameny. Poprvé jsem s ní mluvil dole v
suterénu, kam jsem se uchýlil, abych byl chvíli sám ale všiml jsem si jí už předtím. Cestou k zadním
výtahům jsem zaslechl hudbu linoucí se z její masérny, a když se pak objevila v suterénu, aby si dala
cigáro, pochválil jsem její vkus. Většina masérek, které tady v hotelu pracovaly, ulítávala na Enye,
případně na nějakých indických sitarách či monotónním šumění vln převalujících se na písečném
břehu. Ona ne. Pouštěla si Jonesovy, Rickie Leea a Noru a občas i Quincyho.
 „Vašim zákazníkům se něco takovýho líbí?“ zeptal jsem se jí.
Pokrčila rameny. „Vím já? Většina z nich se jen snaží, aby se jim nepostavil.“
„Riziko povolání, co?“
„Tak nějak.“
Byla moc hezká, o tom nebylo sporu. Ale měla v sobě i něco navíc, hmatatelnou auru, která
kolem ní vytvářela příjemně hřejivé prostředí, i když hotelová klimatizace běžela na plné pecky.
Došlo mi, že si všimla škaredě naběhlých, zarudlých kloubů, které jsem měl na pravé ruce, i místa,
kde jsem to pěstí napálil do zdi.
„Špatný den?“
„Docela normální.“
Vztáhla ke mně ruku a dotkla se mého obličeje. Přejížděla mi prsty po pravé tváři a někdy v tom
okamžiku mi prozradila, že je empatka.
Nebudu vám lhát a tvrdit, že jsem věděl, co to znamená.
Když se mě dotýkala, měla ve tváři takový pohled, jako by si uvědomovala, že svým dotykem
proniká až někam tam, kam se i já odvážím jen velmi zřídka, a to jen tehdy, když se nade mnou ve
tmě ujme vlády Johnnie Walker.
„Je mi to líto,“ pronesla.
„Čeho je vám líto?“
„Toho, co se vám přihodilo.“
A to je přesně to, co empatky dokážou mají speciální dar. Anebo prokletí, to záleží na
okolnostech.
V příštích týdnech jsem se pak od ní dozvěděl všechno o empatech a empatkách. Vyprávěla mi o
nich, když jsme si povídali v suterénu, když jsme na sebe narazili jen tak cestou do práce, když jsme si
skočili ven na cigaretu.
Empati se dotknou a vědí. Navenek cítí jen kůži a kosti, ale ve skutečnosti pronikají až na dno
duše. Vidí svýma rukama. Všechno – to dobré, zlé i skutečně ošklivé.
A ona viděla víc ošklivého, než kolik si kdy přála.
Ošklivost nad ní začínala mít navrch, vtahovala ji do sebe a obklopovala ji svou temnotou.
Byl to jeden z jejích zákazníků, vysvětlila mi.
„Většinou vnímám především emoce,“ svěřovala se mi. „Rozumíš, štěstí, smutek, strach –, touhy
a všechny tyhle věci. Ale někdy… někdy vidím i víc. Někdy vidím přesně to, čím ve skutečnosti jsou.
Chápeš?“
„Ne. Moc ne.“
„Tenhle člověk je tady pravidelný zákazník. A hned poprvé, když jsem na něj sáhla, musela jsem
okamžitě stáhnout ruce. Tak silné to bylo.“
„Co bylo silné?“
„Pocit zla. Jako bych se dotýkala já nevím… černé díry.“
„O jaké zlo se podle tebe jedná?“
„O to nejhorší.“
Později mi prozradila víc. Seděli jsme v baru na Sunset Boulevardu a nejspíš to bylo naše první
rande.
„Ubližuje dětem,“ řekla.
Znovu jsem pocítil tu známou ochablost. Přesně takovou, která se mě zmocňovala tenkrát ve
zpovědnici, kam si pro mě chodil. Bolest zlá a temná jako zpovědnice, v níž jsem se krčil. Ochablost,
kterou jsem pociťoval, když i můj mladší bráška začal chodit do kostela jako ministrant a já mlčel, ústa
zavřená na zámek. Mlčet. Musíš mlčet. Mlčení však mělo svoji cenu. A tu jsem zaplatil jednoho
odpoledne o několik let později, když jsem svého sladkého, smutného bratra nalezl oběšeného na
opasku v našem dětském pokoji. Jako teenager se téměř zběsile pokoušel nalézt útěchu v
nejrůznějších drogách, ale ani ty nebyly všemocné.
„Jak to víš?“ zeptal jsem se Kelly.
„Vím. Chystá se něco udělat. Už to udělal jednou.“
 Když jsem jí navrhl, aby své podezření oznámila na policii, podívala se na mě pohledem, jakým se
díváte na mentálně zaostalé dítě.
„To jim mám jako říct, že jsem empatka? Že jsem vycítila, že jeden z mých klientů je pedofil?
Budou ze mě celí bez sebe.“
Samozřejmě že měla pravdu. Smáli by se, až by se za břicho popadali.
Stalo se to přibližně o týden později. Zákazník, o němž jsme spolu hovořili, absolvoval svoji
obvyklou masáž a Kelly se po ní cítila obzvlášť mizerně. Nabídl jsem jí tedy, že na něj budu dávat
trochu pozor.
„Jak?“
Leželi jsme v posteli, protože náš vztah mezitím dospěl do další fáze. Oba jsme brali sex jako
nějaký opiát, který nám měl pomoci zapomenout aspoň si to tedy myslím.
„Jeho další masáž?“ zeptal jsem sejí. „Kdy má znovu přijít?“
„V úterý ve dvě.“
„Fajn.“ Čekal jsem venku před bazénem, v místě, kde se uvolnění a ospale vyhlížející klienti
lázeňských služeb jen tak poflakují a courají. On ale působil hned od začátku nervózně a unaveně.
Kelly využila okamžiku, kdy se svlékal, aby mi sdělila, co má onoho dne na sobě. Nemusela si dělat
starosti poznal bych ho tak jako tak.
Svůj úděl si s sebou vláčel jako těžké závaží.
Když pak nasedl do přistaveného volva, které mu přivezli z podzemní garáže, byl jsem již
připraven ve svém autě.
Jel jsem za ním po sto jedničce a dál do údolí. Sjeli jsme na široký bulvár, po kterém jsme pak
urazili ještě zhruba dalších sedm osm kilometrů, až jsme nakonec odbočili na značce „pozor škola“.
Zaparkoval u hřiště a jen tak seděl v autě.
Všechny ty vzpomínky byly rázem zpět.
I ta stará paralyzující nevolnost, která mě nutila schoulit se do klubíčka.
Zůstal jsem ve voze a sledoval, jak vystoupil z auta a plíží se k plotu. Jak si sundává brýle a otírá si
je o kalhoty. Jak si prohlíží zástup školáků vycházejících z hlavní brány. Jak se jeho pozornost, alespoň
tak mi to připadalo, zaměřuje na jednoho konkrétního chlapce podle odhadu čtvrťáka, bezelstně
působícího kluka, jenž mi kohosi tolik připomínal. Neuniklo mi, jak chlapce začíná sledovat, přibližuje
se k němu, krok za krokem, jako když si lvi oddělují od stáda vyhlédnutou kořist. Pozoroval jsem ho a
připadal jsem si úplně stejně bezmocný, bezbranný a bez života jako tehdy, když můj mladší bratr
opouštěl dům a mířil na svoje první přijímání.
Nedokázal jsem se ani pohnout.
Muž přistoupil zezadu k chlapci a začal si s ním povídat. Ani jsem se nemusel na chlapce dívat,
abych věděl, jak vypadá. Muž natáhl ruku a chytil chlapce za rameno a já tam jen seděl a vůbec nic
jsem neudělal.
Pohnul jsem se teprve v okamžiku, kdy se mu hoch vyškubl a dal se na útěk a kdy se ho muž
pokusil pronásledovat udělal několik rychlých kroků, ale pak si to rozmyslel a zase se zastavil; teprve
tehdy jsem se poprvé pohnul.
Hněv byl můj nepřítel. Hněv byl můj dávno ztracený kamarád. Přiřítil se jako horká rudá vlna,
která mohutným náporem spláchla ochromující nevolnost a nahradila ji zběsilou hrůzou, která mě
přinutila vystřelit z auta; konečně jsem byl připravený chlapce chránit.
Josefe, zašeptal jsem v duchu.
Tak se jmenoval můj bratr.
Muž rychle vklouzl do svého vozu, nastartoval a zmizel. A já tam jen stál a srdce mi divoce bušilo
do žeber.
Oné noci jsem Kelly řekl, co hodlám podniknout.
Leželi jsme v posteli, zpocení, a já jsem jí prozradil, že to prostě potřebuju udělat. Vztek se vrátil a
žádal si mě zpět, přivinul mě do své uklidňující náruče a pošeptal mi: „Teď už jsi doma.“
Druhý den odpoledne jsem opět čekal před školou a další den také. Čekal jsem celý týden.
Přišel příští pondělí volvo zaparkoval přímo naproti hřišti.
 Když vystoupil, přimotal jsem se k němu a zeptal jsem se ho, jestli by mi neporadil, jak se dostat
na Čtvrtou ulici. Když se otočil a ukázal rukou, zabodl jsem mu do zad hlaveň pistole.
„Slovo a seš mrtvej.“
Okamžitě ho přešla kuráž. Zamumlal cosi o tom, ať si prostě vezmu peníze, a já mu řekl, ať drží
zobák.
Do auta mi nastoupil poslušně jako ovce na porážku.
Chlapcova matka se jen dívala, jak odjíždíme.
Zamířil jsem na své místo v údolí, místo, které jsem použil, když mě hněv přemohl a přinutil mě,
abych jistým podezřelým týpkům s velkou hubou a pochybným životopisem udělal jisté věci. Věci,
které mě nakonec stály místo u sboru a přivedly mě až na povinnou terapii zvládání hněvu, kdy mi
celá třída hlasitě tleskala, když jsem přede všemi prohlásil, že už umím napočítat do desíti a zvládat
spouštěče. Spouštěče byly přesně ty věcičky, které mě nutily běsnit. A těmi jsem byl naládovaný jako
kanón.
Muži v kolárku a kněžském rouchu. To byl spouštěč číslo jedna.
Museli jsme ujít asi půl kilometru k bývalé pískovně. Teď ji přeměnili na skládku plnou špinavé,
bahnité vody.
„Proč?“ zeptal se, když jsem ho přinutil, aby se postavil na okraj jámy.
Protože když mi bylo osm, obrátil mi jeden takový celý svět vzhůru nohama. Protože to já jsem
zabil svého mladšího bratra, to bylo stejně nezpochybnitelné, jako bych mu tenkrát sám uvázal ten
pásek kolem krku a podtrhl židli. Proto.
Jeho tělo dopadlo na obrovskou hromadu odpadků kdesi v hlubině a zmizelo.
Protože si nic jiného nezasloužíš. Když jsem se druhý den objevil v práci, nebyla tam.
Chtěl jsem jí dát vědět; chtěl jsem ji zbavit břemene, které ji tížilo.
Když jsem jí zavolal na mobil, nezvedala ho.
Zeptal jsem se v kanceláři hotelu na její adresu – chodili jsme pokaždé jen ke mně, protože u sebe
doma měla spolubydlící. O dva dny později jsem pak vystoupal do prvního patra domu ve Ventuře a
zaklepal na dveře jejího bytu.
Nikdo mi neotevřel.
Vzadu na dvoře, porostlém neupraveným trávníkem s pampeliškami, jsem našel domácího, který
se tam nejspíš pokoušel trochu uklidit.
„Neviděl jste Kelly?“ zeptal jsem se ho.
„Odjela,“ odpověděl, aniž se na mě pořádně podíval.
„Odjela? Kam odjela? Na nákup?“
„Ne. Odjela jako odstěhovala se. Už tady nebydlí.“
„O čem to mluvíte? Kam by jela?“
Pokrčil rameny. „Žádnou adresu mi tady nenechala. Jednoduše se i s děckem sbalila a odjela.“
„S jakým děckem?“
Konečně ke mně zvedl hlavu.
„Se svým děckem. Má syna. A kdo vlastně jste?“
„Její přítel.“
„Tak fajn, její příteli. Kelly si vzala syna a odjeli. Vyzvedl si je ten darebák, se kterým chodila.
Konec příběhu.“ Povím vám, že jsem neměl ani páru, co to má všechno znamenat.
Povím vám, že jsem se vrátil do hotelu a v klidu jsem se nad celou situací zamyslel. A právě v tom
okamžiku vyšla z Kellyiny místnosti její kolegyně masérka Trudy, jedna z dívek, s níž se Kelly bavívala.
Sel jsem za ní a řekl jsem jí, ať mi o Kelly něco poví. „Je to empatka,“ dodal jsem ještě.
„Cože je?“
„Empatka. Dotkne se lidí a hned o nich všechno ví.“
„Tak leda že jsou nadržení a těžce z formy.“
„To jsem nemyslel. Ví, co cítí, jací ve skutečnosti jsou.“
„To mě teda podrž. Kdo ti tohle všechno napovídal? Kelly?“
Ještě stále jsem nic nechápal.
 Dokonce ani když na mě Trudy zírala, jako bych spadl z nějaké cizí galaxie. Dokonce i tehdy jsem
ale odmítal přijmout něco, co bylo vlastně jasné jako facka.
„Kelly má syna,“ začal jsem odjinud.
„Jo, to jo. Hodnej kluk, i když to rozhodně není její zásluhou. Fajn, to není zrovna fér. Jenom si
holka musí dávat pozor, s jakejma chlapama si něco začne.“
„Myslíš jako chlapcova otce?“
„Ne, mám na mysli toho týpka, se kterým chodí. Má problémy s drogama a má problémy s feťáky.
Ani jednoho se nedokáže zbavit.“
„A co otec?“
„To je něco úplně jinýho, hodnej chlap, má místo, postavení, všechno. Pochopitelně že se na něj
vykašlala. Teď se spolu přetahují o dítě.“
„Proč?“
„Protože si jeho otec nejspíš nemyslí, že banda feťáků je ta nejlepší společnost pro osmiletý dítě.
A ona teď dělá všechno, aby kluka proti tátovi poštvala. Je to z její strany pěkný svinstvo. Měls je
slyšet, jak na sebe minulej tejden řvali v odpočíváme za bazénem.“
„Minulý týden… kdy? Pamatuješ si, který den to bylo?“
„Vím já, chodí sem, aby jí dal na kluka peníze. Tuším v úterý.“
A teď to do sebe začalo všechno zapadat. A už před tím nebylo úniku.
„V kolik hodin v úterý?“
„To já nevím. Někdy po obědě. Proč?“
Podívejme se na to…
Asi v úterý. Někdy po obědě.
„Jak vypadá, Trudy?“
„Páni… já nevím. Je asi tvojí výšky, tak nějak. Nosí brýle. Po setkání vypadal pokaždý dost děsně.
Vyhrožovala mu, že když toho nenechá, jednoduše se i s klukem sbalí a zmizí. Víš, co mě napadlo? Že
ten její povedenej přítel chce ty přídavky.“
Asi tvoji výšky. Nosí brýle.
Nedívej se. Nedívej se tam.
Úterý. Po obědě.
Když se s ní pohádal v odpočíváme a pak odsud celý rozčílený a unavený hádkou odešel.
Úterý.
Když odjel za synem do školy.
Úterý.
Když se mu pokoušel vysvětlit, že o něj bojuje, a prosil ho, abych nevěřil řečem, které mu o něm
napovídala matka. Když natáhl ruku, aby chlapce přiměl k tomu, aby mu naslouchal, ale syn se od něj
odvrátil, protože otrávená sadba již stačila vzklíčit.
„Ten chlapec,“ řekl jsem. „Má hnědé vlasy. Ostříhané hodně nakrátko na ježka. A vypadá jako
andílek.“
„Jo, to je přesně on.“
Jsem empatka, řekla. Dotýkám se toho strašného muže, toho sexuálního dravce, a co s tím
nadělám – nic, protože policie někomu jako já prostě nebude věřit. V úterý ve dvě zase přijde, ale co
můžu dělat? Nic.
Jak to?
Jak to, že si vybrala právě mě?
Jak?
Protože.
Protože mě přiměla, abych otevřel tu starou Pandořinu skříňku.
Protože jednoho dne na mě někdo tajně ukázal nejspíš některá z masérek ach ten, od toho se drž
raději dál, bývalej polda, mlátil do lidí tak, že je málem přizabil.
Ale ona se nedržela stranou přišla za mnou do suterénu, kde jsem dělal do sádrokartonových zdí
díry pěstí. Mluvila se mnou. A já nechal vyplavat na povrch své ohavné tajemství, které jsem jí
předestřel jak na stříbrném podnose. Pochopitelně v posteli.
 Můj bratr. Moje vina. Můj vztek.
Moje svatá trojice.
Vlastně i moje náboženství, s jedním ministrantem a jedním přikázáním.
Pomsta je jen tvá.
Je to zlý člověk, řekla. A přijde v úterý ve dvě. Úterý. Ve dvě.
Mluvila přitom o muži, který svého syna miloval a který se ho jednoduše snažil ochránit.
Před ní.
Proč? Zeptal se, když stál na okraji pískovny. Proč?
Protože vztek je stejně slepý jako láska a ona mi poskytla oboje.

***

Povím vám, že Los Angeles zachvátilo pěkný sucho a z keřů v Malibu Hills nadělalo dříví na
podpal. Že domy za jednadvacet milionů dolarů shořely jakoby nic. Že sucho vysušilo půlku
Saltonskýho moře a vysálo i vodu z té zatracené skládky a že maník, který se tam zbavoval
automatický pračky, spatřil tělo omotané kolem vyhozenýho bloku motoru.
Povím vám, že policie to tělo identifikovala a s ním i kulku, kterou měl muž v srdci. Byla z
pětačtyřicítky walthera – pistole, kterou ze všeho nejraději používají lidi z ochranky. A že na policii
přišla i matka dítěte a vypověděla, že viděla, jak nějaký neznámý muž přinutil otce jejího dítěte
nastoupit do auta hned vedle školy.
Povím vám, že kola spravedlnosti se nezadržitelně a neúprosně valí ke mně. Už slyším jejich
vrzání.
Povím vám, že jsem u kluků, s kterýma jsem u policie sloužil, nebyl dvakrát oblíbenej, ale přesto
existuje nepsaný pravidlo, který policajt nikdy neporuší. A že díky tomu vám váš bývalý parťák,
kterýho jste málem stáhli s sebou do bahna, zjistí, kde Kelly Marcelova naposledy platila kreditní
kartou.
Povím vám, že kousek na jih od La Jolly je motel, kde si ty nejztracenější existence týden po týdnu
předplácejí pobyt.
Povím vám, že přesně tam jsem se rozjel.
Že jsem viděl, jak nechává kluka u babičky, která bydlela v obytným přívěsu v kempu u moře.
Z její přítel se zdejchl neznámo kam.
Že zbývá už jen ona.
Řeknu vám, že sedím v tmavém motelovém pokoji. Že jsem neprodyšně zatáhl závěsy, aby mě
neviděla, až vejde. Bude se tedy muset otočit, aby rozsvítila.
Řeknu vám, že už ji slyším. Jak bouchla dveřmi auta, jak jí štěrk skřípá pod nohama, zatímco se
blíží ke dveřím.
Povím vám, že v mém waltheru .45 jsou dvě kulky. Dvě.
Povím vám, že se dveře otvírají.
Povím vám, že mě tma poprvé a naposled už neděsí a že mír v duši vám přinese víc klidu než
vztek.
„Je mi to líto,“ řeknu.
Komu to řeknu?
To už vám nepovím.
Nepovím.
 JAMES ROLLINS
Thrillery Jamese Rollinse Sandstorm (Písečná bouře, 2003) a Map of Bones (Mapa z kostí, 2004)
představují změnu v jeho dosavadní práci. Předchozí díla byla vždy samostatná s novými hrdiny a
postavami. V těchto dvou však Rollins čtenářům představuje svoji první sérii se stejnými postavami.
Ke změně přistoupil jak na žádost svých čtenářů, tak z vlastního popudu. Čtenáři i jeho příznivci ho již
léta bombardují dotazy na osudy nejrůznějších postav z předchozích thrillerů. Co se stalo s dítětem
Ashley a Bena z románu Subterranean (Podzemní říše, 1999)? Jaká bude další mise posádky
výzkumné lodi Deep Fathom (2001)?
Rollins si nad všemi těmito otázkami nakonec uvědomil, že i on by rád znal odpovědi. A tak si
tedy stanovil úkol: vytvořit sérii ne však jen tak ledajakou, ale sérii jedinečnou a odlišnou, v níž by
vytvořil prostor pro plnohodnotné postavy, kterým by vdechl nejenom život, ale též jejich vlastní
mytologii. Chtěl se dívat, jak se budou v průběhu série vyvíjet, vyrovnávat se se svými osobními i
pracovními problémy, dozvědět se, kdo z nich uspěje a komu se dílo nezdaří. Zároveň se však odmítl
vzdát základních principů, podle nichž až dosud vždy tvořil. Je biolog, absolvent veterinární fakulty, a
tak i jeho nová řada, obdobně jako předchozí samostatné thrillery, ve svém ději splétá dráždivá
vědecká tajemství a vytváří z nich záhadné příběhy, které nás přivádějí zpět do hlubin naší vlastní
minulosti. Jeho nové postavy jsou členy Sigma Force, elitního týmu složeného z bývalých příslušníků
jednotek zvláštního určení, kteří prošli speciálním vědeckým výcvikem (takže je sám Rollins v žertu
nazývá „vraždícími vědci operujícími mimo zákon“). V sérii se projevuje i jeho původní profese
veterináře, a to zpravidla v podobě nějakého podivného či exotického živočicha, který v celém
příběhu sehraje velmi důležitou roli.
Ani tato krátká povídka není výjimkou.
Rollins v ní spojuje minulost s přítomností. Do středu dění vyzdvihuje méně významnou postavu,
jednu ze svých oblíbených, z předchozího thrilleru Ice Hunt (Ledový ostrov, 2003). Joe Kowalski je
obyčejný námořník, kterého lze nejlépe popsat jako muže se srdcem hrdiny, jemuž však chybí mozek,
který by jeho statečné srdce podporoval. Jak je ale možné, že se námořník Joe Kowalski stal členem
proslulé a slavné Sigma Force?
Inu, jak se říká, když se štěstí unaví, sedne si i na…

ZAMILOVANÝ KOWALSKI

Když se na něj člověk podíval, nebylo na něm nic moc… dokonce ani když visel v nastraženém
oku. Nos jako uplácaný z hlíny, špinavě hnědé vlasy ostříhané strojkem úplně nakrátko, metr
osmdesát a chlup svalnaté hověziny, která se tu až na mokré šedé trenýrky houpala ve vzduchu nahá.
Hruď měl pokrytou starými jizvami, které nyní překrýval ještě dlouhý, roztřepený a krvavý šrám
sahající mu od klíční kosti až do rozkroku. Z očí mu šlehaly vyděšené blesky.
K tomu měl ovšem dobrý důvod.
Doktorka Shay Rosaurová zaslechla křik asi před dvěma minutami. V okamžiku, kdy přistála na
pláži a odepnula si popruhy a přezky klouzavého padáku. Výkřiky přicházely z džungle a doktorka se
vypravila na průzkum. Opatrně se plížila vpřed, tiše a neviditelně, ve stínu, v úkrytu zelené clony
podrostu. Z bezprostřední blízkosti pak pozorovala, co se vlastně stalo.
„Jdi ode mě, ty jedna chlupatá bestie…“
Muž ani na okamžik nepřestával klít. Z úst se mu linul nepřerušovaný tok nadávek poznamenaný
zřetelným přízvukem obyvatel Bronxu. Bylo zřejmé, že je to Američan. Stejně jako ona.
Podívala se na hodinky.
8.33 ráno.
Za dvacet sedm minut ostrov vybuchne.
Ten muž však zemře ještě dřív.
 Největší nebezpečí v daném okamžiku hrozilo od ostatních obyvatel ostrova, které sem přilákal
jeho nářek. Průměrný samec paviána váží více než pětačtyřicet kilogramů. Paviáni se zpravidla
vyskytují v Africe. Rozhodně ne v ostrovní džungli kdesi u Brazílie. Žluté obojky s vysílačkou však
naznačovaly, že celou tlupu tvořila někdejší pokusná zvířata profesora Salazara, který si je nechal
poslat na tento opuštěný ostrov, aby tu s nimi experimentoval. Paviáni, Mandrillus sphinx, jsou
považováni za živočichy, kteří se živí převážně ořechy a ovocem.
I zde ovšem existují výjimky.
Pokud k tomu mají příležitost, nepohrdnou ani masem.
Jeden z nich nyní obcházel kolem polapeného muže: byl to tmavě hnědý, téměř černý samec s
širokým rudým čenichem ohraničeným po obou stranách modrými skvrnami. Takovéto zbarvení
naznačovalo, že se jedná o vůdčího samce tlupy. Samice a níže postavení samci, všichni světle hnědí,
posedávali kolem, případně viseli na okolních větvích. Jeden z přihlížejících dlouze zívl a obnažil tak
své sedm centimetrů dlouhé horní špičáky a tlamu plnou ostrých řezáků.
Vůdčí samec čenichal kolem zajatce. Muž se po příliš zvědavé opici ohnal masitou pěstí, ale minul
a jeho úder jen naprázdno prosvištěl vzduchem.
Pavián se postavil na zadní a zavyl. Stáhl pysky dozadu a odhalil tak celou délku svých žlutých
tesáků. Byla to hrozivá demonstrace síly. Ostatní paviáni se přisunuli blíž.
Shay vstoupila na mýtinu a rázem na sebe strhla veškerou pozornost. Zvedla ruku a zmáčkla
tlačítko na svém zvukovém poplašném zařízení, kterému přezdívala vřeštidlo. Ječivý zvuk sirény
přinesl kýžený efekt.
Paviáni se rozprchli do lesa. Jejich vůdce uchopil jednu z větví a zmizel v temném stínu okolní
džungle.
Muž, jenž se ještě stále otáčel kolem dokola zavěšený na šňůře, si konečně všiml její přítomnosti.
„Hej… a co bude…?“
Shay již měla v ruce mačetu, vyskočila na sousední balvan a jediným úderem přeťala konopné
lano, na kterém visel.
Muž ztěžka dopadl k zemi, sklouzl po rozmoklém jílovitém podkladu a skutálel se stranou. Z úst
mu splynula nová vlna nadávek. Zuřivě cloumal smyčkou, která mu svírala kotník. Konečně se mu
podařilo uvolnit se.
„Zasraný opice!“
„Paviáni,“ opravila ho Shay.
„Co?“
„Byli to paviáni, ne opice. Paviáni mají místo ocasu jen takový pahýl.“
„To je mi fuk. Já viděl jen ty jejich posraný velký zuby.“
Když se pak postavil, aby si oprášil kolena, Shay si všimla tetování na jeho pravém bicepsu. Byla to
kotva používaná americkým námořnictvem. Že by snad bývalý voják? Ten by se jí teď mohl hodit.
Znovu se podívala na hodinky.
8.35.
„Co tady vlastně děláte?“ zeptala se muže.
„Rozbila se mi loď,“ odpověděl. Pohledem přitom sjel po její pružné, pevné postavě odshora až
dolů.
Na takové chování samců svého vlastního druhu již byla zvyklá dokonce i teď, když na sobě měla
maskáčovou kombinézu a pevné, vysoké boty. Vlasy, které jí sahaly po ramena, měla za ušima
svázané černým šátkem a její pleť získala v panujícím tropickém vedru nádech světlé čokolády.
Muž si uvědomil, že ho přistihla, jak na ni civí. Kývl hlavou směrem k pláži. „Doplaval jsem, když
se pode mnou potopila.“
„Vám se potopila loď?“
„Tak fajn, vylítla do vzduchu.“
Zírala na něj a pohledem ho žádala, aby jí svá slova vysvětlil.
„Unikal mi benzin. Odhodil jsem doutník –“
Zbytek jeho odpovědi již jen odmávla mačetou. Za necelou půlhodinu byla na severním výběžku
naplánována její evakuace. V daném časovém rozmezí měla dorazit k areálu, proniknout do sejfu a
získat z něj ampulky protilátky. Vyrazila do džungle a pečlivě si cestu ukládala do paměti. Muž se
podřídil její nesmlouvavé energii a vydal se za ní.
„Hej… kam to vlastně jdeme?“
Odvázala z batohu srolované pončo a podala mu ho.
S trochou úsilí se mu podařilo do něj nasoukat, aniž přitom musel zastavit. „Jmenuju se
Kowalski,“ představil se. Pohledem na pončo zjistil, že ho má opačně, a pustil se znovu do boje, aby
ho přetočil. „Máte tady nějakou loď? Nebo víte aspoň, jak se z tohodle pojebanýho ostrova dostat?“
Na jemnosti nebyl čas. „Ještě dvacet tři minuty a brazilské námořnictvo zasype tento atol
zápalnými pumami.“
„Co?“ Podíval se na zápěstí, na kterém ale chyběly hodinky.
Pokračovala. „V 8.55 proběhne v severním výběžku ostrova letecká evakuace. Nejprve tady ale
musím něco najít a získat.“
„Počkejte, ne tak zhurta. Kdo by tuhle podělanou díru bombardoval?“
„Brazilská armáda. Za dvacet tři minut.“
„To jsem celej já,“ bědoval. „Ze všech těch mizernejch ostrovů, co jich tady kolem je, si musím
vybrat zrovna ten, kterej chce někdo vyhodit do luftu.“
Jeho další lamentování a nadávky již nevnímala. I přesto s ní držel krok. To mu musela přiznat. Je
buď opravdu statečný, nebo mimořádně natvrdlý.
„Hele, podívejte… mango.“ Natáhl se po zralém, červenozeleném ovoci.
„Ničeho se nedotýkejte.“
„Ale já už nejedl nejmíň.“
„Veškerá vegetace na ostrově byla letecky ošetřena transgenickým rabdovirem.“
Spustil nataženou ruku.
„Jakmile ho člověk polkne, rabdovirus začne stimulovat smyslová centra v mozku a zlepšovat
smyslové vnímání oběti.“
„A co je na tom špatnýho?“
„Celý proces zároveň ničí retikulární aparát kůry mozkové. Spouští záchvaty manické zuřivosti.“
Z džungle za jejich zády se ozvalo dlouhé zavytí. Odpovědí mu byly chraplavé skřeky a skuhrání
přicházející zleva i zprava.
„Ty opice jsou…?“
„Paviáni. A ano, jsou zcela jistě nakažení. Pokusné objekty.“
„Výborně. Ostrov vzteklých paviánů.“
Shay přešla jeho poznámku bez povšimnutí a ukázala rukou na bíle natřené zdi haciendy na
vrcholku kopce, které se před nimi objevily v průhledu mezi clonou porostu.
„To je náš cíl. Tam se musíme dostat.“
Budovu s terakotovými obklady na vršku si pro svůj výzkum financovaný utajovanou sítí
teroristických buněk pronajal profesor Salazar. Zde na opuštěném ostrově pak prováděl poslední
dolaďování vývoje své biologické zbraně. Před dvěma dny byl uprostřed brazilských deštných pralesů
zadržen příslušníky americké Sigma Force tajného vědeckého týmu určeného k likvidaci ohnisek
globálního ohrožení. Ještě předtím však stačil nakazit celou indiánskou vesnici v oblasti Manau,
včetně dětské nemocnice vedené mezinárodní humanitární organizací.
Nemoc se již dostala do rané fáze svého průběhu, a bylo tedy nezbytné, aby brazilská armáda
celou vesnici izolovala v karanténě. Jedinou nadějí pro nakažené obyvatele bylo, že se je včas podaří
přeočkovat antisérem, které profesor Salazar schovává v sejfu na tomto ostrově.
Nebylo však jisté, že tam protilátka skutečně je.
Salazar totiž prohlásil, že veškeré zásoby antiséra zničil.
Brazilská vláda se tedy na základě jeho tvrzení rozhodla, že nehodlá riskovat a ponechat cokoli
náhodě. Již vpodvečer měla oblast zasáhnout bouře o síle hurikánu. Dotyčné orgány se obávají, aby
prudké větry nezanesly virus z ostrova na pevninu a pobřežní deštné pralesy. Jediný nakažený list by
představoval nebezpečí pro celé rovníkové pásmo deštných pralesů. A tak tedy přijaly rozhodnutí
bombardovat ostrov zápalnými pumami a spálit jeho vegetaci až na kamenné podloží. Útok byl
naplánován na devátou hodinu. Nedokázali vládu přesvědčit, že i ona minimální šance na nalezení
protiléku, kterou mají, stojí za malé zdržení. Orgány byly připraveny k totálnímu zničení a vyhlazení
ostrova. To platilo i pro nebohou vesnici. Přijatelné ztráty.
Ještě teď se chvěla vztekem, když si vybavila tvář Manuela Garrisona, svého partnera. Pokoušel
se zařídit evakuaci nemocnice, ale nakonec se sám nakazil a zůstal v pasti. Tak jako všechny děti.
Ona ve svém slovníku žádné „přijatelné ztráty“ nemá.
Alespoň ne dnes.
A tak se tedy musela uchýlit k této sólo akci. Nechala se shodit z velké nadmořské výšky a teprve
při volném pádu sdělovala Sigmě vysílačkou své další plány. Velitel týmu souhlasil s vysláním
evakuační helikoptéry na severní výběžek ostrova. Doba přistání bude omezena na jednu minutu.
Buďto se jí podaří dostat se na palubu, nebo zemře.
S takovými šancemi na úspěch se dokázala vyrovnat.
Nyní však již nebyla sama.
Kousek za ní hlasitě dupe kus hovězího. Teď si dokonce pohvizduje. Proboha, on si píská. Otočila
se k němu. „Pane Kowalski, vzpomínáte si ještě, jak jsem vám vyprávěla, že virus zlepšuje smyslové
vnímání obětí? Včetně sluchu?“ Mluvila tiše, ale z jejích slov bylo jasně patrné podráždění.
„Promiňte,“ zahuhlal a ohlédl se za sebe.
„Pozor, je tady past na tygry,“ upozornila ho a obešla jen velice hrubě zamaskovanou díru.
„Co?“ Levou nohou již pevně došlápl na rákosové krytí nastražené pasti. Se svou postavou jej
snadno prošlápl. Shay do něj prudce vrazila ramenem a celou svou vahou ho odhodila stranou. Její
náraz ho srazil k zemi a ona hned vzápětí dopadla přímo na něj. Měla pocit, že dopadla na hromadu
cihel. S jediným rozdílem, blesklo jí hlavou, že cihly jsou nejspíš chytřejší.
Vyškrábala se na nohy. „Myslela jsem si,“ vyštěkla, „že když už jste se jednou chytil, že si budete
aspoň trochu dávat pozor na to, kam šlapete! Celé tohle místo je jedna velká nášlapná past.“
Protáhla se a srovnala si batoh na zádech. Opatrně pak obkroužila jámu plnou ostrých bodců.
„Držte se za mnou. Stoupejte jenom tam, kam stoupnu já.“
Byla rozzlobená, na okamžik se přestala soustředit a nevšimla si nataženého drátu.
Jediným varováním bylo téměř neslyšné brnknutí.
Uskočila stranou, ale bylo pozdě. Z lesa se prudce zhouplo těžké zavěšené poleno a zasáhlo ji do
kolene. Uslyšela, jak jí praskla holenní kost, po tom se ocitla ve vzduchu a mířila rovnou na špičaté
bodce odkryté tlamy tygří pasti.
Pokusila se přetočit, aby se jim vyhnula, ale její snaha vyzněla na prázdno.
A pak… pak již podruhé narazila na cihly.
Kowalski se vrhl vpřed a zatarasil díru vlastním tělem. Překulila se přes něj. Z nohy jí vyšlehla
nesnesitelná bolest, rychle se rozšířila k bokům a explodovala v zádech, po celé délce páteře. Na
okamžik ji zcela ochromila, ne však tolik, aby si nevšimla podivně zkroucené holeně.
Kowalski se k ní sklonil a protáhl obličej. „Ach bože… ach bože.“
„Zlomená,“ sykla s bolestí staženými rty.
„Můžeme ji dát do dlahy.“
Podívala se na hodinky.
8.39.
Zbývá dvacet jedna minut.
Všiml si, na co se dívá. „Můžu vás nést. K místu evakuace to ještě můžeme stihnout.“
Rychle si v duchu všechno přepočítala. Vybavila si Manuelův křečovitý úsměv… a s ním i tváře
dětí. Projela jí bolest ještě mnohem horší než ta, kterou jí působila zlomená noha. Nesmí je zklamat.
Muž jako by četl její myšlenky. „V tomhle stavu to k haciendě nezvládnete.“
„Jinou možnost nemám.“
„V tom případě to nechte na mně,“ vyhrkl. Zdálo se, že ho jeho návrh překvapil úplně stejně jako
ji, ale zpět už ho nevzal. „Vy se dostaňte na pláž. A já mezitím z té podělané haciendy přinesu to, co
hledáte.“
Otočila se a dívala se neznámému muži přímo do tváře. Snažila se v ní najít něco, co by jí poskytlo
alespoň záblesk naděje. Nic takového v ní nenašla. Jinou možnost ale nemá.
„Na cestě jsou další pasti.“
 „Tentokrát už budu mít oči otevřené.“
„A sejf v kanceláři… nestihnu vás naučit, jak ho máte otevřít.“
„Máte ještě jednu vysílačku?“
Přikývla.
„V tom případě bude stačit, když mi pak přes ni dáte potřebné instrukce.“
Váhala ale ani na váhání již neměli čas. Shodila si ze zad batoh. „Skloňte se ke mně.“
Sáhla do boční kapsy batohu a vytáhla z ní dva malé čtverečky se samolepicí náplastí na jedné
straně. Jednu z nich připevnila Kowalskému za ucho, druhou na ohryzek na krku. „Mikropřijímač a
subvokální vysílač.“
Rychle zařízení otestovala a přitom mu ještě stačila vysvětlit rizika podniku, do kterého se
pouštěl.
„Tolik pro poklidnou dovolenou u moře,“ zamumlal.
„A ještě jedna věc,“ pokračovala a vytáhla z batohu zbraň rozloženou na tři díly. „VK automat.
Proměnná kinetická energie.“ Rychlým pohybem všechny tři díly secvakla dohromady a zespodu
zasunula tlustý válcovitý zásobník. Zbraň vypadala stejně jako krátký samopal, jen hlaveň měla širší a
plošší.
„Tohle je pojistka,“ řekla, namířila zbraň na nedaleké křoví a stiskla spoušť. Jediným zvukem bylo
slabé zakašlání, spíš bzukot než cokoli jiného. Z hlavně vyrazil projektil, pronikl keřem a nechal za
sebou posekané větvičky a listí. „Jednopalcové žiletkové disky. Zbraň můžete nastavit na jednotlivé
střely i dávky.“ Předvedla mu svá slova v praxi. „Dvě stě střel na zásobník.“
Opět si hvízdl a vzal si od ní zbraň. „Možná byste si ten křovinořez měla nechat raději pro sebe. S
tou vaší zlomenou nohou se teď povlečete jako šnek.“ Ukázal pohledem na džungli. „A ty posraný
opice tam pořád číhají.“
„Nejsou to opice, ale paviáni,“ opravila ho. „Kromě toho mám pořád ještě své vřeštidlo. A teď už
běžte!“ Podívala se na hodinky. Pak mu podala druhé, identické, se stejným časem. „Devatenáct
minut.“
Přikývl. „Tak zatím,“ rozloučil se a téměř okamžitě se jí ztratil v podrostu kdesi mimo stezku.
„Kam to jdete?“ volala za ním. „Stezka –“
„Vyserte se na stezku,“ odpověděl do vysílačky. „Tady v tý džungli to udělám po svým. Rozhodně
tu bude míň pastí. A když bude nejhůř, mám tuhle hračku, abych si prorazil cestu zeleninou až k
haciendě toho vašeho ujetýho doktora.“
Shay jen doufala, že se nemýlí. Na druhou šanci, na to, aby se vrátil zpět, již nebudou mít čas.
Rychle si píchla dávku morfia a našla si zlomenou větev jako berli. Obrátila se směrem k pláži a
vyrazila. Cestou ji doprovázel vyhladovělý válečný pokřik paviánů.
Modlila se, aby je Kowalski přechytračil.
Při pomyšlení na to, co se nejspíš stane, jí z hrudi unikl povzdech, který neměl nic společného se
zlomenou nohou. Kowalski poděkoval bohu, že mu doktorka dala na cestu i nůž.
Dnes již podruhé visel hlavou dolů, chycený v oku nastražené pasti. Zlomil se v pase, chytil se za
kotníky a vší silou řezal provaz, který mu poutal nohy. Ozvalo se prasknutí a on se schoulený do
klubíčka zřítil k zemi, na kterou dopadl s hlasitým vzdychnutím.
„Co to bylo?“ ozvala se doktorka ve sluchátku.
Srovnal si údy a na okamžik si lehl na záda, aby si vydechl. „Nic,“ zavrčel. „Jen jsem zakopl o šutr.“
Zaškaredil se na zbytek provazu, který se mu houpal nad hlavou. Rozhodně se té krásné doktorce
nebude přiznávat k tomu, že se dnes už podruhé chytil do lasa. Ještě pořád mu zbývalo trochu
hrdosti.
„Posraná smyčka,“ zamumlal si pod vousy.
„Cože?“
„Nic.“ Neuvědomil si citlivost subvokálního vysílače.
„Smyčka? Vy jste se znovu chytil, je to tak?“
Nereagoval. Matka mu jednou řekla: „Je lepší mlčet a nechat ostatní, ať si myslí, že jsi hlupák, než
promluvit a jejich podezření nade všechny pochybnosti potvrdit.“
„Měl byste se dívat, kam šlapete,“ kárala ho žena.
 Kowalski spolkl odpověď. Z jejího hlasu byla dobře slyšet bolest, kterou jí působila zlomená
noha… a také její strach. A tak se raději vyškrábal na nohy a zvedl ze země pušku.
„Sedmnáct minut,“ připomněla mu doktorka do sluchátka.
„Už jsem na hranici areálu.“
Sluncem vybledlá hacienda působila tady uprostřed syrové nevázané vitality okolní přírody jako
poklidná oáza civilizace. Byly to přímé linie a sterilní řád versus divoká a přerostlá vegetace a
nekontrolovaná plodnost.
Na pečlivě udržovaném pozemku se rozkládaly tři budovy oddělené od sebe krytými uličkami,
rozložené kolem nevelkého zahradního nádvoří. Uprostřed stála třípatrová fontána ve španělském
stylu, bohatě zdobená modrými a rudými skleněnými dlaždičkami. V bazénech však nešplouchala
žádná voda.
Kowalski si celý areál pečlivě prohlížel a přitom se protahoval, aby se zbavil křeče, která ho chytila
do zad. Jediným pohybem, který na celé ploše upraveného areálu zpozoroval, byly vějířovité listy
kokosových palem, které se ve větru kývaly ze strany na stranu. Sílící vítr byl zároveň předzvěstí blížící
se bouře. Na jižním horizontu se začínaly kupit mraky.
„Kancelář je v přízemí, téměř vzadu,“ instruovala ho doktorka Rosaurová do sluchátka za uchem.
„Pozor na elektrický plot. Muže být ještě zapnutý.“
Prohlížel si téměř dva a půl metru vysoký drátěný plot zakončený na vrcholku spirálou z
ostnatého drátu. Od džungle ho odděloval pruh vypálené země široký přibližně deset metrů. Území
nikoho.
Zdvihl ze země zlomenou větev a přiblížil se k plotu. Natáhl ruku a rychlým krátkým pohybem se
jedním koncem větve dotkl plotu. Podíval se na své bosé nohy. Nemel by k takovým hrátkám mít
nějaké uzemnění? Netušil.
V okamžiku, kdy se konec větve spojil s plotem, ohromil ho nečekaný a pronikavý pištivý zvuk.
Uskočil, ale vzápětí si uvědomil, že hluk nevychází z plotu, ale odkudsi z dálky, zleva, ze směru k moři.
Vřeštidlo doktorky Rosaurové.
„Jste v pořádku?“ zavolal rychle do svého hrdelního vysílače.
Následovalo dlouhé ticho, během něhož se neodvažoval ani dýchat pak k němu ze sluchátka
dolehla šeptem pronesená slova. „Paviáni zřejmě vycítili, že jsem zraněná. Začínají se sem stahovat.
Vy ale pokračujte dál.“
Kowalski ještě několikrát uhodil větví do plotu, asi jako když dítě šťouchá klackem do mrtvé krysy,
aby se přesvědčilo, že je opravdu mrtvá. Když se s konečnou jistotou přesvědčil, že plot není pod
proudem, vytáhl kleště, kterými ho doktorka rovněž vybavila, a přestřihl horní ostnatý drát. Převalil
se přes plot a byl si jistý, že na něj přitom čeká neodvratná elektricky modrá smrt.
S úlevou dopadl na druhou stranu. Trávník pod jeho nohama byl zelený a krátký jako na tom
nejlepším golfovém hřišti.
„Nemáte už moc času,“ zdůraznila mu doktorka trochu zbytečně do sluchátka. „Jestli se vám
podaří otevřít sejf včas, zahrady za budovou vedou přímo na pláž. Na začátek severního výběžku
ostrova.“
Kowalski vyrazil směrem k hlavní budově. Závan větru k němu ze strany přinesl první dešťové
kapky a s nimi i… zkažený pach smrti, přezrálou vůni masa ponechaného příliš dlouho na slunci. U
vzdálenějšího konce fontány zpozoroval lidské tělo.
Opatrně ho obešel. Muž měl tvář ohryzanou až na kost, roztrhané šaty, břicho rozervané,
nafouklá střeva roztahaná všude kolem jako silvestrovské konfety. Vypadalo to, že si tady opice
udělaly po odchodu svého hodného doktora pěkný mejdan.
Při obcházení si všiml i pistole, kterou mrtvý muž ještě stále svíral v ruce. Zásobník ležel vedle na
zemi. Nešťastníkovi došly náboje. Neměl již dost palebné síly, aby od sebe udržel přesilu chlupatých,
zdivočelých paviánů lačnících po mase. Opřel si pušku o rameno a rozhlédl se kolem, jestli někde
nespatří známky ukrývajících se a číhajících opic. Nic ale nezpozoroval. Nebyly tu dokonce ani žádné
mrtvé opice. Buď byl muž tak mizerný střelec, nebo si paviáni odvlekli své mrtvé druhy jako nějakou
svačinku na potom. Něco na způsob paviáního jídla přes ulici.
Obešel kašnu kolem dokola. Nic.
 Přešel volné prostranství, které ho oddělovalo od hlavní budovy. Kdesi na okraji jeho vědomí
bleskově přeskočil nějaký popud. Poškrábal se na hlavě, aby ho identifikoval a vytáhl na světlo, ale
marně.
Vystoupil po schůdcích na dlouhou dřevěnou verandu a vzal za kliku dveří. Byly zavřené, nikoli
však zamčené. Prudce do nich strčil nohou a s připravenou zbraní pozoroval, jak se před ním otevírají.
Nervy měl napnuté a očekával okamžitý a přímý útok ukrytých paviánů.
Dveře se odrazily a těsně před obličejem se mu opět přibouchly.
Vztekle si odplivl a vzal znovu za kliku. Tentokrát se dveře už ani nepohnuly. Zkusil to silněji.
Zamčené.
„To si snad někdo dělá srandu,“ uniklo mu.
Prudký náraz musel uvést v činnost západku, která samovolně zaskočila a dveře uzamkla.
„Už jste uvnitř?“ chtěla vědět doktorka.
„Téměř,“ zavrčel v odpověď.
„Co vás tak zdrželo?“
„No, vlastně, dveře se tak nějak…“ zkusil to s provinilou zkroušeností, ale něco takového mu
rozhodně nesedělo. „Někdo je zřejmě zamkl.“
„Zkuste okno.“
Kowalski se podíval na velké skleněné výplně po obou stranách uzamčených dveří. Ustoupil
stranou a nakoukl dovnitř. Spatřil jednoduchou venkovskou kuchyni s dubovými stoly, dřezem a
starými smaltovanými přístroji. To stačí. Třeba je tam v lednici i nějaká ta láhev piva. O čem víc může
muž snít. Nejdřív ale práce.
Ustoupil, zamířil a vypálil. Z hlavně pušky vylétl stříbrný disk a bez námahy, jako by to byla
obyčejná kulka, prorazil ve skle díru. Z ní se jako pavučina rozbíhala spleť drobných prasklin.
Kowalski se spokojeně zašklebil. Tak se mi to líbí.
Ustoupil ještě o krok a přepnul zbraň na automatickou palbu. Stříbrné disky roztříštily zbývající
tabulky skla.
Prostrčil dírou hlavu. „Haló, je někdo doma?“
A pak si všiml obnaženého drátu omotaného a roztřepeného kolem jednoho z disků, který se
zasekl do sádrokartonové zdi. Přetnul elektrické vedení. Zeď byla posetá zavrtanými disky. I nad
sporákem, kde jeden z nich pro změnu prorazil přívod plynu.
Tentokrát se ani neobtěžoval klít.
Na místě se otočil a vrhl se vpřed, přesně v okamžiku, kdy se mu za zády ozvala exploze. Tlaková
vlna rozpáleného vzduchu ho smetla z cesty a přehodila mu pončo přes hlavu. Dopadl na zem a ještě
chvíli se kutálel, zatímco mu nad hlavou prolétla ohnivá koule a řítila se dál přes nádvoří. Zamotaný
do ponča se dokutálel až k vykuchanému tělu u kašny. Všechny údy ho brněly, horkem se nemohl ani
nadechnout, a jediné, co poslepu nahmatal, byly rozměklé vnitřnosti uvnitř rozpáraného břicha. Věci,
které pod jeho dotyky ohavně čvachtaly.
Zvedl se mu žaludek a zběsile se pokoušel zbavit se ponča. Nakonec se mu ho podařilo shodit.
Stál nad mrtvolou a třásl se jako mokrý pes. Znechuceně si otíral ruce ušpiněné zapáchající krví.
Pohledem přitom zabloudil k hlavní budově.
Z okna do kuchyně šlehaly plameny a nyní již olizovaly i zápraží.
„Kowalski?“
„Nášlapná mina, jsem v pořádku.“
Vyprostil z odhozeného a zmuchlaného ponča pušku. Položil si ji na rameno a rozhodl se, že
budovu obejde. Podle Rosaurové by kancelář měla být někde vzadu.
Když si pospíší
Podíval se na hodinky.
8.45.
Teď už je to jen pro opravdové hrdiny.
Vykročil k severní straně haciendy. Bosá pata mu ale uklouzla po smyčce roztahaných střev,
kluzké jako slupka od banánu. Zvrtla se mu noha, zapotácel se a tváří napřed prudce dopadl na
udusanou zem. Zbraň dopadla stejně tvrdě jako on a navíc z ní vyšlehly další stříbrné disky když při
nárazu o zem nedopatřením stiskl spoušť.
Výstřely zasáhly postavu, která se právě vypotácela na nádvoří. Jednu paži měla v plamenech.
Muž dlouze zavyl ale nebylo to bolestí, nýbrž nepříčetným zuřivým běsem. Byl oblečen jako
komorník. Oči měl horečnatě jasné, nyní však potřísněné jakousi těstovitou hmotou. Ze zkroucených
rtů mu vytékala pěna a odkapávala na zem. Spodní část obličeje měl potřísněnou krví, která mu
ušpinila i kdysi perfektně naškrobenou bílou košili.
Náhlým zábleskem poznání což u něj byla opravdu mimořádná věc si uvědomil, co ho předtím tak
zarazilo. Nikde se tu nepovalují žádné mrtvé opice. Jeho prvním vysvětlením bylo, že opice, které
přežily střelbu, své mrtvé družky jednoduše sežraly. Jestliže to ale bylo tak, jak si původně myslel,
proč by tu nechávaly tak skvělý kus masa?
Odpověď: Tento útok neměly na svědomí opice.
Jak to tak vypadá, zvířata nebyla jedinými živočichy, kteří se zde na ostrově nakazili.
A nebyla ani jedinými kanibaly.
Komorník, i když mu ještě stále hořela ruka, náhle zaútočil. První dávka stříbrných disků ho
zasáhla do ramene a do krku. Ze zasažených míst vystříkla krev. Ani to však šíleného maniaka
nezastavilo.
Kowalski znovu stiskl spoušť a tentokrát mířil o poznání níže. Stříbrný disk vystřelil ve výšce
kolena.
Šlachy popraskaly, kosti se roztříštily. Komorník se zřítil k zemi a dopadl tak blízko, že se s
Kowalským téměř dotýkali obličeji. Rukou ho uchopil kolem krku a zaryl mu dlouhé, přerostlé nehty
do kůže. Kowalski zvedl hlaveň pušky.
„Promiň, kámo.“
Zamířil na ústa a stiskl spoušť. Na poslední chvíli raději zavřel oči.
Do uší se mu zařízl chrčivý výkřik ten však okamžitě utichl a sevření kolem krku povolilo.
Kowalski otevřel oči a viděl, že se komorník zhroutil tváří k zemi, nyní již definitivně mrtvý a
nehybný.
Převalil se na stranu a pomalu se zvedl na nohy. Rozhlížel se kolem a pokoušel se zjistit, jestli
někde nenarazí na další útočníky. Pak se rozběhl k zadnímu traktu haciendy. Cestou nahlížel do všech
oken, která míjel: šatna, laboratoř s kovovými klecemi pro pokusná zvířata, kulečníková herna.
Na předním konci budovy zuřil nyní již mohutný požár povzbuzovaný stále silnějším větrem. K
tmavnoucí obloze stoupal černý dým.
Dalším oknem zpozoroval místnost s masivním psacím stolem a policemi s knihami, které sahaly
od podlahy až ke stropu.
To nemohlo být nic jiného než profesorova pracovna.
„Doktorko Rosaurová,“ zašeptal.
Žádná odpověď.
„Doktorko Rosaurová…“ zkusil to hlasitěji.
Sáhl si na hrdlo. Vysílač byl fuč, nejspíš o něj přišel při rvačce s komorníkem. Ohlédl se za sebe.
Plameny na nádvoří již šlehaly vysoko k obloze.
Teď už je všechno jen na něm.
Otočil se zpět k pracovně. Zadní dveře vedly přímo do ní. Byly pootevřené.
Něco tady nehrálo.
Opatrně, vědom si stále větší časové tísně, se s nataženou a připravenou zbraní plížil krok za
krokem vpřed. Špičkou hlavně strčil do dveří, aby rozšířil vstupní otvor.
Byl připravený na všechno.
Na vzteklé paviány, pomatené komorníky.
Nikoli však na mladou ženu v černé neoprenové kombinéze, která jí těsně obepínala štíhlé tělo.
Skláněla se nad otevřeným sejfem zabudovaným v podlaze. Když uslyšela skřípot otevírajících se
dveří, rychle vstala. Přes rameno měla přehozený batoh. Vlhké, dlouhé a ničím nespoutané vlasy se
leskly havraní černí, pleť připomínala lahodný lesní med. Oči, opojné, temně karamelové oči, se
střetly s jeho pohledem.
 A dívaly se na něj přes mušku devítimilimetrové pistole.
Kowalski uskočil staranou, ale ani na okamžik nepřestával mířit do místnosti. „Kdo sakra jste?“
„Jmenuju se, vážený seňore, Condeza Gabriela Salazarová. A vy se teď bez povolení nacházíte na
pozemku mého manžela.“
Kowalski v duchu zaskučel. Profesorova žena. Proč se všechny hezký holky musí lepit na chytrý
chlapy?
„Co tady děláte?“ zavolal na ni.
„Vy jste Američan, sí? Bezpochyby Sigma Force.“ Poslední slova již byla vyslovena se zřetelným
opovržením. „Přišla jsem si sem pro léky, které tu manžel zanechal. S jejich pomocí mu pak vyjednám
propuštění na svobodu. Ani vy mi v tom nezabráníte.“
Kulka vzápětí vystřelená z její pistole se zaryla hluboko do masivních dveří. Třísky ho zahnaly zpět
do úkrytu.
Lehkost, s níž ovládala svoji zbraň, naznačovala mnohem víc než jen obvyklou střeleckou
zručnost. Kromě toho, jestli je skutečně ženou profesora, bude mít proti němu i náskok několika
bodů inteligenčního kvocientu.
Mozek a ještě k tomu tělo, jako je tohle…
Život je opravdu nespravedlivý.
Kowalski se stáhl za dveře, na které ale ze strany nepřestával mířit.
Další kulka roztříštila okno a prolétla mu těsně kolem krku. Vrhl se k zemi a přitiskl se ke zdi z
nepálených cihel.
Ta mrcha se přesunula z kanceláře a teď na něj pálí odkudsi z vnitřku domu.
Tělo, mozek, a ještě ke všemu to tady zná jako svý boty.
Aspoň to vysvětluje, že se jí podařilo proniknout až sem, aniž ji přitom roztrhali paviáni a všichni ti
ostatní šílenci, co jich tu je.
Ticho narušil neznámý zvuk přicházející odkudsi z dálky. Postupně nabýval na síle. Kowalski
rozpoznal bzučení helikoptéry. Jejich únikové helikoptéry. Zavadil pohledem o hodinky na ruce.
Samozřejmě, čas odletu se nebezpečně blížil.
„Měl byste běžet za svými přáteli,“ křičela ta žena z útrob domu. „Dokud vám na to ještě zbývá
čas!“
Kowalski si změřil nakrátko posekaný trávník, který se táhl až dozadu na pláž. Nikde ani náznak
nějakého krytí. Ta mrcha by ho sundala, než by stačil udělat pět kroků.
Zbývá jediné. Vyhrát, nebo zemřít.
Přikrčil se do podřepu, zhluboka se nadechl a jako péro se vymrštil zády proti oknu oslabenému
kulkou, která jím před chvílí prolétla. Pušku držel pevně na břiše. Dopadl plnou vahou na zem a rychle
se přes rameno přetočil stranou, aniž přitom dbal kousků roztříštěného skla, o které se pobodal a
pořezal.
Schoulil se v přikrčeném postavení a s puškou připravenou k akci se pootočil tak, aby pohledem
přelétl celou místnost.
Žena opět zmizela.
Takže si tedy budou po celém domě hrát na kočku a myš.
Přesunul se ke dveřím, které vedly na chodbu spojující pracovnu se zbytkem budovy. Stropem
sem z přední části haciendy pronikala oblaka kouře. Teplota uvnitř byla téměř nesnesitelná. Vybavil si
batoh, který měla žena přes rameno. Podařilo se jí tedy sejf již vyprázdnit. A nyní se nejspíš pokusí
uniknout.
Pomalu se přesunul k další místnosti.
Solárium. Prosklená stěna s výhledem na rozlehlou plochu trávníku a zahrad. Ratanový nábytek a
nejrůznější plátěné přepážky nabízely bezpočet možných úkrytů k výpadu ze zálohy. Bude ji muset
vylákat ven.
Přechytračit ji.
Jo, jasně.
Vstoupil dovnitř a držel se těsně u stěny.
Přešel na druhý konec místnosti. Žádný útok se nekonal.
 Narazil na klenuté podloubí, které vedlo k zadnímu foyer.
A k otevřeným dveřím.
Potichu zaklel. Zatímco on na jednom konci chodby vstupoval, ona již vycházela. Teď už je nejspíš
někde v půli cesty na Honduras. Vyběhl ze dveří na zadní verandu. Rozhlížel se po okolí.
Byla pryč.
Musí se rozloučit s představou, že by ji přechytračil.
Dotek žhavého ústí hlavně vzadu v týlu lebky ho definitivně přesvědčil, že přechytračila ona jeho.
Tak jako on sám před chvílí, i ona dospěla k názoru, že sprint přes nekrytou plochu trávníku je příliš
riskantní, a tak si na něj v klidu počkala. A on jí padl do léčky.
Ani se neobtěžovala s nějakou vtipnou poznámkou na rozloučenou… stejně by jí v takové výměně
nebyl rovnocenným soupeřem. Nabídla mu jediné slovo útěchy. „ádios.“
Následující výstřel se utopil v nečekaném vřeštění poplašné sirény.
Při jejím prvním zavytí oba uskočili stranou.
Naštěstí každý na jinou stranu. On doleva, ona doprava.
Výstřel mu jako ohnivý šíp projel pravým ušním boltcem.
Otočil se a zmáčkl spoušť. Nemířil, jen držel prst na spoušti, hlaveň přibližně ve výšce pasu. Na
okraji verandy ztratil rovnováhu, zapotácel se a upadl na záda na dlážděnou cestu k verandě. Hlava
mu při prudkém nárazu nadskočila a bylo slyšet dunivý, tupý úder. Zbraň mu vyklouzla z prstů.
Když se mu podařilo znovu zaostřit, žena stála nad ním na verandě a mířila na něj pistolí.
Druhou rukou si svírala břicho. Ruka však nedokázala zabránit nevyhnutelnému. Z otevřeného
břicha vyhřezl v tratolišti temné krve celý obsah břišní dutiny. Zena zvedla pistoli a třesoucí se rukou
na něj namířila. Jejich pohledy se na okamžik setkaly. V jejích očích se zračil údiv a překvapení.
Kowalski se na poslední chvíli stačil odvalit stranou.
Hned poté s vlhkým plesknutím přistála na pěšině přesně tam, kde před okamžikem ležel on sám.
Hučení helikoptéry bylo se změnou směru větru stále hlasitější. Bouře se rychle přesouvala nad
ostrov. Viděl, jak pilot jednou obkroužil pláž, jako pes, který si připravuje místo na spaní. Pak zahájil
klesání směrem k plochému skalnatému výběžku.
Kowalski se vrátil k nehybnému tělu Gabriely Salazarové a stáhl jí ze zad batoh. Pak se sprintem
rozběhl k pláži. Po několika krocích se ale zastavil a vrátil se pro pušku. Nemínil ji tam nechat.
Již opět v běhu si uvědomil dvě věci.
První. Vřískání sirény přicházející z nedaleké džungle utichlo. A druhou. Doktorka Rosaurová se
mu už hezky dlouho neozvala ve sluchátku. Překontroloval si drobný přijímač za uchem. Byl stále tam,
kam ho umístila.
Proč se tedy na tak dlouho odmlčela?
Helikoptéra Sikorsky S-76 přistála kousek před ním. Rotující lopatky rozvířily oblak písku. Střelec
ve vojenských maskáčích na něj namířil kulomet a pokoušel se překřičet řev motoru.
„Zůstaň stát. Teď!“
Kowalski se zastavil. Sklonil hlaveň pušky a zvedl do vzduchu batoh. „Mám to podělaný sérum.“
Rozhlížel se kolem, jestli někde neuvidí doktorku Rosaurovou. Po té však nebylo ani vidu, ani
slechu.
„Jsem námořník první třídy Joe Kowalski. Námořnictvo Spojených států. Pomáhám tady doktorce
Rosaurové!“
Po krátkém váhání a konzultaci s kýmsi uvnitř helikoptéry ho střelec mávnutím vyzval, aby se
přiblížil. Kowalski se krčil pod rotujícími lopatkami a natáhl k vrtulníku ruku s batohem. Muž ukrývající
se uvnitř jej přijal a rychle si prohlédl jeho obsah. Ve vysílačce zapraskalo. Pilot cosi odpověděl do
mikrofonu.
„Kde je doktorka Rosaurová?“ zeptal se ho neznámý muž, který celé operaci nade všechny
pochybnosti velel. Jeho studené modré oči se zabodly do Kowalského.
Kowalski jen zavrtěl hlavou.
„Veliteli Crowe,“ zavolal na muže pilot přes rameno. „Musíme okamžitě vzlétnout. Brazilské
námořnictvo právě vydalo rozkaz zahájit bombardování.“
„Nastupte!“ přikázal muž Kowalskému hlasem, který nepřipouštěl odpor.
 Kowalski nakročil k otevřeným dveřím vrtulníku.
V dalším kroku mu zabránil táhlý pištivý zvuk. Po něm následoval výstřel. Přicházel z prostoru za
pláží.
Z džungle. Doktorka Shay Rosaurová se tiskla ke spleti větví uprostřed širokolistého kakaovníku.
Pod ní brebentili paviáni. Na útěku před nimi ztratila vysílačku i batoh a krvácela z hlubokého
kousnutí do lýtka.
Před několika minutami, když ji paviáni zahnali až sem na strom, zjistila, že jí její útočiště nabízí
vynikající výhled na haciendu. Z ptačí perspektivy tak spatřila, jak na Kowalskiho míří hlaveň pistole.
Pokud mu chtěla alespoň nějak pomoci, musela použít jedinou zbraň, kterou u sebe měla – své
vysokofrekvenční vřeštidlo.
Jeho pronikavé vytí bohužel vyděsilo paviány pohupující se na větvích pod ní, kteří se dali na
bleskový úprk, čímž prudce rozhoupali větev, na níž se krčila. Ztratila rovnováhu… a upustila vřeštidlo
na zem. Když opět získala balanc, zaslechla dva výstřely.
Poslední naděje, kterou ještě měla, ji právě opustila.
Dole na zemi se jeden z paviánů, vůdčí samec tlupy, zmocnil poplašného zařízení a objevil i jeho
spouštěcí tlačítko. Další vlna ohlušujícího pískotu tlupu opět rozprášila. Ale tentokrát již jen na velmi
krátkou dobu. Zařízení očividně ztrácelo účinnost, ba naopak, zdálo se, že paviáni jsou z něj ještě
vzteklejší a zuřivější.
Shay křečovitě objímala kmen stromu.
Podívala se na hodinky a zavřela oči.
V duchu si vybavila tváře dětí… tvář svého partnera…
Hluk přicházející odkudsi z oblohy ji přiměl zvednout hlavu. Vrtulník se snesl k zemi, aby se
zakrátko opět zvedl vzhůru. Listy na větvích hlasitě ševelily v proudu zvířeného vzduchu. Zvedla ruku
a pak ji zase spustila.
Bylo příliš pozdě.
Vrtulník již mířil nad moře. Za několik sekund začne brazilský útok. Podívala se na malý obušek,
jedinou zbraň, která jí ještě zbývala, a nechala jej vyklouznout z prstů. Teď už jí nebude nic platný.
Obušek narážel do větví a padal k zemi. Přilákal k sobě pozornost paviánů. Tlupa se rozhodla
pokračovat v útoku a nyní se již drápala na spodní větve stromu.
Shay se mohla jen bezmocně dívat.
Brebentění paviánů přehlušil známý hlas.
„Chcípněte, vy špinavý, vzteklý, zkurvený opice!“
Pod stromem se objevila mohutná postava mávající puškou, z jejíž hlavně šlehaly stříbrné
záblesky.
Paviáni začali zběsile vřeštět. Vzduchem lítaly chlupy a cákance krve.
Kowalski, až na trenýrky opět zcela nahý, zahájil bitvu.
Nyní měl ovšem v rukou pušku.
A střílel, otáčel se, kryl se, uhýbal, zvedal se a znovu pálil, dokud se paviáni nedali na útěk.
Zůstal jen vůdce tlupy. Postavil se na zadní a zaskučel stejně hlasitě jako Kowalski. Znovu přitom
odhalil své dlouhé špičáky. Kowalski jeho výraz napodobil a obnažil přitom stejný počet zubů jako
jeho protivník.
„Do pekla s tebou!“
Stiskl spoušť a držel ji tak dlouho, dokud stříbrné, jako žiletka ostré disky neproměnily vůdčího
samce v krvavou změť masa, kostí a srsti. Když bylo po všem, přehodil si pušku na rameno a přistoupil
ke stromu. Opřel se o kmen a zíral do koruny.
„Dokážete slézt, doktorko?“
Shay přemohla úleva. Pustila se kmene a její sestup připomínal spíš pád. Kowalski ji zachytil do
náručí.
„Sérum…?“ vydechla.
„To už je v bezpečí,“ ujistil ji. „A společně s vrtulníkem a velitelem Crowem na cestě k pobřeží.
Chtěl po mně, abych letěl s nimi, ale… asi vám trochu dlužím.“
Držel ji kolem ramen a podpíral ji. Rychle se belhali z džungle na pláž.
 „Jak se odsud ale dostaneme –?“
„S tím si nedělejte starosti. Jedna moc hodná dáma nám tu nechala dárek, který se o to postará.“
Ukázal kus před sebe, kde v písku těsně u břehu seděl zaparkovaný vodní skútr. „Ještě štěstí, že
Gabriela Salazarová milovala svého manžela natolik, že se na ostrov znovu vrátila.“
Když se ve spěchu dobelhali až k plavidlu, něžně a jemně jí pomohl dozadu a pak se posadil před
ni a uchopil řídítka.
Shay ho objala kolem pasu. Teprve teď si všimla jeho zkrvaveného ucha a dlouhého krvácejícího
šrámu na zádech. Další jizvy do jeho bohaté sbírky. Zavřela oči a opřela se tváří o jeho holá záda.
Vděčná a k smrti vyčerpaná.
„A jak jsme mluvili o těch životních láskách,“ pronesl přes rameno, zatímco startoval motor a
přidával plyn, „asi jsem se také zamiloval…“
Zvedla hlavu, na okamžik trochu vyplašená, pak ji ale nechala znovu klesnout.
Všechno je v pořádku.
Kowalski se nadšeně díval na pušku, kterou měl přehozenou přes rameno.
„Jojo, tahle hračka, to je teda něco. Učiněný zázrak.“
 GAYLE LYNDSOVÁ
Gayle Lyndsová neměla v úmyslu začít hned celou sérii. Když v polovině devadesátých let
dokončila svoji první knihu, Masquerade (Maškaráda), byl jejím cílem jen moderní špionážní thriller.
V letech bezprostředně po pádu Železné opony však došlo k mnoha změnám. V americkém Kongresu
vedli politici vážné rozpravy o tom, že by se měla zrušit CIA a v New York Times dokonce ukončili svůj
pravidelný sloupek věnovaný recenzím špionážních románů. Když pak byla kniha uvedena na trh, byl
již žánr po smrti stejně spolehlivě jako studená válka, která mu vdechla život.
Maškaráda se však i navzdory nepříznivým okolnostem stala bestsellerem. Její dobrodružný
příběh byl protkán fascinujícími nitkami historie a psychologie. S přimhouřením očí lze dokonce
tvrdit, že Sára Walkerová, hrdinka románu, je vlastně sama Gayle Lyndsová. Obě pracují jako
novinářky pro časopis. Sára však má oproti Gayle tu smůlu, že má strýčka, kterým je nechvalně známý
nájemný vrah Carnivore. O tom ovšem Sára nic neví. Mužským hrdinou románu je Asher Flores, agent
CIA a muž s fascinujícím kouzlem osobnosti šarmantní, neuvěřitelně inteligentní, s duší samotáře.
Sára a Asher musí spojit síly, aby Carnivora vylákali ven na světlo.
Lyndsová pak napsala ještě další dva samostatné thrillery, Mesmerized a Mosaic, a společně s
Robertem Ludlumem zahájili práci na thrillerové řadě Covert One. Po celou dobu dostávala od svých
čtenářů a fanoušků dopisy, v nichž ji žádali, aby Sáru, Ashera i Carnivora přivedla zpátky. A tak tedy
vznikl The Coil, román o Liz Sansboroughové, jediném dítěti atentátníka Carnivora. Liz sehrála
klíčovou roli již v Maškarádě z Sára a Asher měli mít neméně důležité úlohy i v The Coil.
Liz a Sára jsou jako sestry. Jedna druhé se podobají nejenom vzhledem, ale i povahou, obě jsou
velice inteligentní, bystré a pohotové a obě jsou i stejně odvážné, což vyvolává nejen obdiv, ale
mnohdy i strach a obavy. Hlavním mužským hrdinou románu The Coil je Simon Childs z britské
zpravodajské služby MI6. Členství v organizaci, pro niž pracuje, znamená v jeho podání právo na
absolutní nezávislost a svobodu, samostatný lov a volbu prostředků vedoucích k cíli. Je horkokrevný a
okouzlující a dokonale odráží Gayleinu nekonečnou fascinaci politikou je to agent operující v
hlubokém utajení v samotném středu nyní tak moderního antiglobalizačního hnutí.
Dosud poslední špionážní thriller Gayle Lyndsové se jmenuje The Last Spymaster. Přírůstku se
však již brzy dočká i série s Carnivorem. Povídka Lov na Dimirije je součástí tohoto pokračování.
Je to příběh Liz Sansboroughové.
Což ovšem znamená, že se v ní musí objevit i sám Carnivore.

LOV NA DIMITRIJE
Francouzům nikdo příliš nevěřil, Němci neměli dostatek kontroly. Římané trpěli komplexem viny.
A Američané neměli o ničem ani páru. S nadsázkou míněné sarkasmy dál létaly kolem a Liz
Sansboroughová těkala pohledem po fakultním klubu. Vyhlížela svého blízkého přítele a kolegu
Arkadije Albama. Měl zpoždění.
Jen spoře osvětlený bar byl narvaný k prasknutí. Ve vzduchu bylo cítit silné aroma vína a tvrdého
alkoholu. Skleničky cinkaly a místností se nesly snad všechny jazyky světa. Všichni přítomní byli
akademici, kteří zde slavili završení veleúspěšné mezinárodní konference o politických dopadech
konce studené války s ohledem na události po jedenáctém září, kterou Liz pomáhala organizovat. Po
Arkadijovi nebylo nikde ani vidu, ani slechu.
Teď se na ni kousavě obrátil ekonom z Londýnské univerzity. Nejspíš proto, že byla jediným
Američanem ve skupině. „Slyšel jsem, že Rusové už na tom jsou ekonomicky tak špatně, že se museli
zbavit pěkné spousty svých amerických informátorů.“
„To proto, že se neprodáváme levně,“ opětovala mu jeho jízlivý úsměv. „Vaše odpadlíky z MI6
vydržíme platit klidně až do soudného dne.“
 V bujarém smíchu, který její odpověď vyvolala, zachytila pohled francouzského sociologa z
pařížské Sorbonny. Ukázal na prázdnou stoličku u baru a zeptal se francouzsky: „Kdepak je Arkadij?
Jak to, že tu není a nebrání svoji vlast?“
„To mi také vrtá hlavou,“ odpověděla a ještě jednou se rozhlédla po klubu.
Arkadij je ruský historik a již od ledna je zde v Santa Barbaře na přednáškovém pobytu na
Kalifornské univerzitě. Seznámili se krátce po jeho příjezdu na fakultním setkání. Posadil se vedle ní, i
když i další místo bylo volné. „Já jsem ten nový kluk,“ představil se jí tehdy stručně. Zjistili, že je
sbližuje společné evropské povědomí, láska k filmům a skutečnost, že oba ve své minulosti skrývají
něco, o čem nejsou ochotni mluvit. V duchu si vybavila jeho laskavou, vrásčitou tvář, lehký dotek jeho
prstů na svém předloktí, když se k ní naklonil, aby jí s uličnickým úsměvem na tváři sdělil nějaké nové
moudro či klevetu.
Problémem bylo, že byl skutečně starý – téměř sedmdesát let – a minulý týden se cítil tak
mizerně, že musel vynechat celý pondělní program včetně svého vlastního semináře. Zatelefonoval jí
sice, ale tvrdohlavě odmítal návštěvu lékaře.
Všude kolem se žertovalo, do klubu proudili další a další účastníci konference, ale Arkadij stále
nepřicházel. Ještě nikdy se tak neopozdil. Liz stiskla tlačítko rychlé volby na svém mobilním telefonu a
vytočila Arkadijovo číslo. Na druhém konci se však znovu ozvala jen hlasová schránka. Místo další
zprávy se raději rozloučila s kolegy a prodírala se hustým davem k východu. Arkadij měl pronajatý byt
jen pár minut odsud. Udělá nejlíp, když se na něj zaskočí podívat.
Venku panovala černá tma, kterou jen matně rozjasňovalo několik hvězd. Liz pospíchala ke
svému vozu, hodila tašku na sedadlo pro spolujezdce, nastartovala a uháněla ulicemi lemovanými
vysokými palmami, aby po chvíli zaparkovala před činžovním domem, v němž se nacházel Arkadijův
byt. Měl číslo 2S. Jednou, ve slabé chvilce, se žertem přiznal, že mnohem raději měl právě toto „S“
než to, kterým sovětská tajná služba KGB označovala svá sklepní vězení v Ljubjance, v nichž
vyšetřovala a likvidovala disidenty, špiony i všechny ostatní, kteří se KGB připletli do cesty. Jemu se
podařilo uniknout takříkajíc o vlásek, prozradil jí jednou, ale k dalším podrobnostem se již nenechal
zlákat. Tvář měl přitom posmutnělou a staženou nepříjemnými vzpomínkami.
Liz vyběhla nahoru po schodech a zaklepala na dveře. Ani teď se nedočkala žádné reakce. Závěsy
měl zatažené, ale v mezeře uprostřed prosvítal paprsek světla. Ještě jednou zaklepala a otočila koulí
na dveřích. V zámku to cvaklo a dveře se otevřely. Na podlaze bytu se válely zpřeházené hromady
časopisů. Lampička ležela převrácená na boku a její porcelánový podstavec byl roztříštěný. Sevřela se
jí hruď.
„Arkadiji? Jste tady?“
Jediným zvukem bylo tikání nástěnných hodin. Liz strčila do dveří a otevřela je dokořán. Spoušť
na podlaze doplňovaly rozevřené knihy s potrhanými a pokroucenými hřbety. Pohlédla za dveře a
konečně ho spatřila. Hnědé oči měl široce rozevřené a plné strachu a náhle jí připadal malý a slabý, i
když byl na svůj věk stále při síle, svalnatý, se širokou hrudí. Seděl ve svém oblíbeném křesle, zalitý
světlem vysoké litinové stojací lampy.
Při pohledu na něj vydechla úlevou. „Jste v pořádku?“
Arkadij jen povzdychl. „Tohle jsem tady našel, když jsem se vrátil ze semináře.“ Mluvil anglicky s
americkým přízvukem. „Pěkná spoušť, co říkáte?“ Na sobě měl jako obvykle své obnošené tvídové
sako, uzel na šedé kravatě pečlivě utažený. V levé ruce svíral modrou obálku, pravou ruku měl
zasunutou pod sakem, jako by si jí tiskl vyděšené srdce. Arkadij byl muž plný typické ruské
otevřenosti smíšené s přísným mongolským asketismem a za normálních okolností byl hovorný a vždy
plný života.
Zakabonila se. „Ještě stále jste mi neodpověděl na moji otázku. Není vám něco?“
Když zavrtěl hlavou, vypravila se k otevřeným dveřím na balkón. Závan větru rozechvěl listy
pepřovníku a ochladil jí rozpálenou tvář. Pomalu a pečlivě si prohlížela okolní ulice, zaparkované vozy
a ostatní domy kolem. Do mysli se jí přitom nenápadně vloudily neveselé vzpomínky na doby, kdy
ještě pracovala jako CIA NTO neoficiální tajný operativec CIA a kdy byla vyslána na speciální misi z
Paříže do Moskvy. Na univerzitě neměli o jejím dvojím životě ani ponětí.
 Nikde kolem nespatřila nic neobvyklého, a tak vklouzla zpět do bytu a zamkla za sebou dveře.
Arkadij se za celou tu dobu ani nepohnul. Jeho husté vlasy a mohutné obočí měly ve světle lampy
šedý ocelový nádech.
„Co se tady přihodilo, Arkadiji? Kdo to udělal? Chybí něco?“
Pokrčil rameny, ve tváři stále výraz utrpení.
Přešla do kuchyně, potom do ložnice a pracovny. Vše jí připadalo stejné a beze změny. Vrátila se
do obývacího pokoje.
Arkadij pomalu přicházel k sobě. „Posaď se ke mně, moje drahá Liz. Jsi mi takovou útěchou!
Kdyby mě byl Bůh obdaroval dcerou, přál bych si, aby byla jako ty.“
Jeho slova na ni hluboce zapůsobila. Jako psycholožka si byla dobře vědoma vlastní touhy po
zájmu a pozornosti tohoto starého muže, který se jí v duchu stal náhradním otcem, člověkem, k
němuž ji poutalo pevné citové pouto. Její skutečný otec totiž představoval její nejhlubší, přísně
střežené tajemství: byl nájemný vrah, jehož krycí jméno plně vystihovalo jeho nemilosrdnou a
obávanou pověst Carnivore, masožravec. Proklínala ho za to, co dělal, proklínala to, čím byl.
Představa, že jí v žilách koluje jeho krev, jí naháněla hrůzu a klid nalézala pouze tehdy, když byla s
Arkadijem.
Sesunula se do druhého křesla hned naproti němu. Odděloval je pouze nízký konferenční stolek.
„Volal jste na policii?“
Opět jen pokrčil rameny. „K čemu?“
„Zavolám tam.“
Arkadij prudce zavrtěl hlavou. „Příliš nebezpečné. On se vrátí.“
Civěla na něj. „Příliš nebezpečné? Kdo se vrátí?“
Arkadij jí podal modrou obálku, kterou svíral v ruce. Obrátila ji a podívala se na razítko. Dopis byl
odeslán z Los Angeles.
„To nic neznamená,“ upozornil ji. „Dopis byl původně odeslán z Moskvy do New Yorku v jiné,
větší obálce. Tam ji otevřel přítel a vložil ji do další velké obálky, kterou pak odeslal do Los Angeles.
Teprve tam byla na poslední obálku napsána moje adresa.“
Liz vytáhla z obálky složený list papíru. Uvnitř byly tři miniaturní vylisované slunečnice. Lichý
počet květů byl v Rusku považován za symbol štěstí. Text dopisu byl napsán azbukou.
„Můj nejdražší,“ začínal. Zvedla hlavu a podívala se na Arkadije.
„Je od mé ženy Niny,“ vysvětloval a podíval se kamsi daleko za ni, do jiného světa, jiné doby a
života. „Nechtěla utéct se mnou. Děti jsme žádné neměli a ona věděla, že se o sebe dokážu postarat
sám. Řekla, že mě raději bude mít daleko od sebe, ale živého, než v Moskvě a mrtvého.“ Odmlčel se.
„Jsem přesvědčený, že si byla jistá, že mám větší šanci, když budu sám.“
Liz se zhluboka nadechla. S dopisem v jedné ruce a květy slunečnic ve druhé sklonila hlavu a dala
se do čtení. Dopis byl deníkem obyčejného života obyčejné ženy žijící z malého důchodu v
miniaturním bytě v Moskvě. Končil slovy: „A přikládám i tři vylisované slunečnice, lásko moje, abych
Ti připomněla všechny ty krásné a šťastné chvíle, které jsme spolu prožili. Navždy Tě držím v náručí.“
Liz se ještě chvíli dívala na vyschlé květy ve své dlani. Jejich kdysi žlutá barva dnes připomínala
spíš pouštní písek. Složila dopis a zasunula do něj květiny.
Arkadij si ji pozorně prohlížel, jako by snad v duchu doufal, že mu najednou řekne něco, čím
rázem napraví všechno, co se zde přihodilo, nebo se ještě, jak se obával, může přihodit.
„Je jasné, že vás Nina nade všechno miluje,“ řekla posléze. „Dnes už ale za vámi určitě může
přijet.“
„To je nemožné.“
Zachmuřila se. „Vůbec nerozumím, co se tady vlastně děje.“
„Nina a já jsme se už před mým útěkem dohodli, že pokud by kdokoli z nás pojal podezření, že
naši korespondenci čte někdo cizí, připíšeme do dalšího dopisu, že přikládáme tři vylisované květy
slunečnice. A ten neznámý čmuchal si tedy musel myslet, že mu někde vypadly, a tak se pojistil tím,
že je tam sám přidal. Touto svou chybou jen potvrdil podezření, které mi Nina chtěla naznačit.
Zároveň to vysvětluje i všechno tohle,“ dodal a ukázal rukou na spoušť všude kolem. „Od včerejška už
mám dojem, že mě někdo sleduje. A tenhle vandalismus potvrzuje, že už je tady. Beru to zároveň
jako varování, že může zařídit, aby tam v Moskvě někdo ublížil Nině, kdybych se teď pokusil utéct. A
moc dobře přitom ví, že to vím také.“
Liz si vzpomněla na oficiální prohlášení, které zaznělo v Moskvě při zinscenovaném procesu
Borise Arsova, bulharského zběha: Ruka spravedlnosti je delší než nohy zrádců. O několik měsíců
později byl Arsov nalezen mrtvý ve své cele. Kreml bez milosti a bez váhání likvidoval všechny, kteří
přeběhli na druhou stranu. A dokonce i dnes jeho tajní operativci pátrali po celém světě po těch, o
nichž se v Kremlu domnívali, že zradili starý Sovětský svaz.
„Očekáváte tedy, že vás zabije,“ vypravila ze sebe prkenně.
„Musíš jít, Liz. Já už jsem se se svým osudem smířil.“
„Kdo je to? Co je to za člověka?“
„Oleg Olenkov. KGB ho používá jako nájemného vraha. Je mistr převleků a napodobování, umí
čekat, ale svoji kořist nikdy nepustí. Zaútočí v okamžiku, kdy už to oběť dávno nečeká, když už jí
zdánlivě nehrozí nebezpečí. A mě si našel dokonce i po rozpadu Sovětského svazu. I proto jsem se
rozhodl změnit totožnost a stát se Arkadijem Albamem bláhově jsem si myslel, že ho nikdy
nenapadne po mně pátrat i v akademickém prostředí. Pro něj je však moje eliminace čímsi osobním.“
Podíval se na ni. „Ve skutečnosti se jmenuju Dimitrij Garnickij. A byl jsem disident. Byly to tehdy
hodně zoufalé časy. Opravdu to chceš slyšet?“
„Ano, vyprávějte.“ Liz přejela očima z okna ke dveřím a zase zpět. „Ale rychle.“ Když se pak opět
podívala na Arkadije, všimla si téměř neznatelného, podivného úsměvu, který mu přeběhl po tváři a
zase zmizel. Úsměvu, který u něj ještě nikdy neviděla. Na kratičký, nepříjemný okamžik v ní vzklíčilo
jakési neurčité podezření.

***

Zima roku 1983 byla dlouhá a krutá. Z šedivé moskevské oblohy se téměř bez ustání sypal sníh a
sněžení nepolevovalo ani v noci. Dimitrij a Nina bydleli v bytě nedaleko zoologické zahrady a každý
večer naslouchali táhlému vytí vlků. Po celé Moskvě se otevíraly další a další lahve vodky. V Evropě
mezitím Američané rozmisťovali své pershingy namířené na Sovětský svaz. Vedení v Moskvě zachvátil
pocit bezútěšné sklíčenosti a znásobil již tak značnou paranoiu, která svírala zemi ve svých spárech.
Kreml byl o nečekaném jaderném úderu natolik přesvědčen, že vydal tajný rozkaz, na jehož základě
měla KGB pomocí dopisových bomb eliminovat západní představitele, ale zároveň též s okamžitou
platností zcela zlikvidovat moskevské disidentské hnutí.
Dimitrij byl vůdcem moskevského hnutí. I přesto se mu podařilo úspěšně uniknout pozornosti
agentů a dokonce na celý týden zmizet, aby v podzemním tunelu pod městem tiskl na starém lisu
protisovětské letáky. Onoho posledního dne, jen pár hodin před východem slunce, s ním byla i Nina a
právě jim oběma vařila čerstvý silný čaj, aby s jeho pomocí zahnali únavu a ospalost.
Do místnosti náhle vpadl Saša Penofskij, celý zasněžený, v krátkém vlněném plášti, s ondatří
čapkou na hlavě. „KGB obklíčila budovu!“
„Povídej,“ vyzval ho Dimitrij a přitáhl si Ninu blíž k sobě. Celá se v jeho objetí chvěla.
„To jejich zvíře, Oleg Olenkov, dostal přímý rozkaz tě zlikvidovat, Dimitriji. A když tě nedokázal
najít, rozhodl se, že pozatýká alespoň naše lidi. Všechny je odvlekli do Ljublanky.“ Saša ztěžka polkl.
„A to ještě není všechno. KGB tě chce tak moc, že dokonce objednali specialistu, aby tě definitivně
odstranil. Je to nájemný vrah, který údajně ještě nikdy neselhal. Říkají mu Carnivore. Masožravec.“
Nina se s popelavě bledou tváří dívala na Dimitrije. „Už nemůžeš dál čekat. Musíš utéct. Teď
hned.“
„Nina má pravdu, Dimitriji!“ Saša se otočil na podpatku a vyběhl z místnosti. Měl vlastní únikové
plány. Nikdo je neznal, tak jako nikdy jiný neznal plány Dimitrijovy. Tak to bylo bezpečnější.
„Až si pro mě přijdou, miláčku, řeknu jim, kde se tvoje buňka scházela,“ řekla Nina a hlas se jí
zlomil. Předpokládala, že ji vyslechnou a zase pustí, protože budou předpokládat, že se jim podaří ho
jejím prostřednictvím najít. Pokud si ale budou myslet, že i ona je členem podzemního hnutí, bude jí
hrozit smrtelné nebezpečí.
 Její slova mu málem zlomila srdce. Rychle se rozběhli tunelem a Dimitrij odsunul víko jednoho z
kanálů. Nina vylezla ven a to poslední, co z ní spatřil, byly její ošoupané galoše, které uháněly v
hlubokém sněhu temnou uličkou.
Ještě asi pět minut přecházel sem a tam prázdným tunelem. Pak se i on vyškrábal na ulici a jako
obyčejný dělník, který pospíchá na ranní směnu, měl v ruce bandasku s obědem. Mráz se mu
zařezával až do morku kostí. Kolem projížděly malé žigulíky a moskviče, nekonečný proud krvavě
rudých koncových světel. Nervózně se rozhlížel kolem. Olenkova již od pohledu znal, o Carnivorovi
však ještě nikdy neslyšel.
Na druhé straně Kalininského mostu chtěl seběhnout dolů po schodech k podchodu pro chodce,
když vtom pocítil, jak mu vzadu na krku naskočila husí kůže. Ohlédl se za sebe. Těsně za ním kráčel
mladý pár, starší muž s aktovkou a ještě dva další muži, každý sám a každý se stejnou bandaskou,
jakou držel v ruce i on. Jeden z nich měl knír, druhý byl hladce oholený. Oba dva vypadali jako cizinci.
Když se napravo od něj objevil živý plot, otevřel dřevěnou branku a vklouzl do malého parku za
bytovým domem pro vybrané nomenklaturní kádry. Nad hlavou se mu jako nějaké chudokrevné paže
kývaly holé větve obrovské lípy. Popadl sněhem pokrytou zahradní židli a odnesl ji ke kmeni stromu.
Vyskočil na ni a sáhl do dutiny. Chvíli se prohraboval nánosem zmrzlého listí a nafoukaného sněhu, až
konečně našel, co hledal. Nepromokavý balíček. V něm byly ukryty ruble, vzácné americké dolary a
dokonalý falešný pas.

V okamžiku, kdy jej vytahoval, uslyšel za sebou tiché cvaknutí branky. Ztuhl. Pomalu a s velice
nepříjemným pocitem se otočil a díval se do hlavně pistole. Na jejím konci byl tlumič a pistole mířila
přímo na něj. Srdce mu zběsile bušilo, a když se odvážil zvednout hlavu, spatřil knírek. Muž s pistolí
byl jedním z dělníků, kteří za ním kráčeli v podchodu.
„Předpokládám, že jste Dimitrij Garnickij,“ pronesl muž rusky s lehkým cizím přízvukem. Stál
mírně rozkročený, nejspíš aby měl lepší rovnováhu, kolena lehce pokrčená. Byl něco málo přes metr
osmdesát vysoký, svalnatý, nepůsobil však dojmem kulturisty. Na nevýrazné tváři měl lhostejný a
nečitelný výraz, který ještě podtrhávaly téměř bezbarvé oči. Bylo z něj cítit cosi dravčího, to však
nemělo nic společného s pistolí, kterou držel v ruce.
Dimitrij se pokoušel něco vymyslet. „Nět. Neznám žádného –“
V tom okamžiku se branka znovu otevřela, tentokrát mnohem hlasitěji. Muž s pistolí na okamžik
strnul, pak nepatrně pootočil hlavu a pozoroval, jak se k nim blíží proslulý Olenkov, na hlavě drahou
norkovou ušanku, oblečený do černého kašmírového zimníku. Vypadal velice působivě. Měl vyšší a
mohutnější postavu než střelec a na rozdíl od něj se usmíval. Rozepnul si kabát a vytáhl pistoli, kterou
rovněž namířil na Dimitrije.
„Výborně,“ pronesl směrem k prvnímu muži. „Tak jste ho opravdu našel.“ Pak se obrátil k
Dimitrijovi. „Půjdete s námi, soudruhu Garnický.“ Ukázal na pouta, která držel ve druhé ruce.
„Uděláme z vás exemplární příklad. Lekci všem, kteří by chtěli škodit Sovětskému svazu.“
Dimitrij slezl ze židle a zastrčil si balíček pod paži. „Proč se obtěžovat s pouty. Chcete mě zabít,
abyste nahnal strach ostatním a přinutil je veřejně odvolat. Pak je pošlete do gulagu. Nechcete mě
nikam odvádět, zabijete mě rovnou tady.“
„Vlastně máte skoro pravdu,“ odtušil Olenkov bezstarostně. „Ale popravdě řečeno, nevidím
jediný důvod, proč bych vás měl zastřelit tady a pak se s vámi někam vláčet a zbytečně se celý zpotit.
A ani můj specialista není placen za to, aby po ulicích vláčel mrtvá těla. Ne, bude mnohem
jednodušší, když vás zastřelím těsně u dodávky, kde budeme mít i svědky, že jste při zatýkání kladl
odpor.“
Druhý muž otočil hlavu a bez jakéhokoli výrazu ve tváři si Olenkova pečlivě prohlížel.
Dimitrijovi se stáhla hruď. Olenkovova slova mu jako ozvěna zněla v uších – můj specialista není
placen… Je tedy jasné, že ten druhý muž s pistolí musí nutně být Carnivore.
„A co bude s mou ženou?“ dožadoval se Dimitrij.
„O tu se postarám později.“ Olenkov ukázal pistolí na Dimitrije a přikázal svému společníkovi.
„Vemte ho!“
 Carnivore se však ani nepohnul. „Člověk v mém postavení musí být velice opatrný.“ Mluvil
klidným, velitelským hlasem. „Jste jediný, který ví, kdo jsem, a přesto jste mě nechal sledovat.“
„No a?“ zeptal se Olenkov netrpělivě.
„Nikdy nepracuji na veřejnosti.“ Pomalu zamrkal, ale nespouštěl z důstojníka KGB oči. „A už
vůbec ne na ulici. Nikdy ne tam, kde jsou svědkové, kteří by mě mohli identifikovat. Dodržuji
bezpečnostní zásady, které nepřipouštějí výjimky. Vy tato pravidla znáte.“ Působilo to, jako by
Olenkovovi nabízel ještě poslední šanci se vzpamatovat. „Pracuji sám. Pouze sám.“
Olenkovovi zacukaly svaly v obličeji. Na tváři se mu objevil panovačný, sebejistý výraz. „Tentokrát
ne!“ vyštěkl. „Náčelník už čeká na jeho tělo. Jdeme!“
Po Carnivorově tváři přeběhl výraz naprostého znechucení. Hlaveň s tlumičem opsala bleskový
půlkruh a místo na Dimitrije teď mířila na Olenkova. Vystřelil. Ozvalo se tiché plesknutí. Kulka se
zaryla Olenkovovi do kabátu a vypálila v něm díru tmavší než kašmír, ze kterého byl ušitý. Z rány
vystříkla krev a kousky tkáně a přebarvily šedý zimní vzduch na růžovo.
Olenkovovy rysy se zkřivily vztekem. Zapotácel se a mávl pistolí, aby zamířil na Carnivora. Ten se
dvěma krátkými kroky přesunul až k němu a zasáhl ho nohou do kolene.
Olenkov zachroptěl a přepadl na záda, černá skvrna na bílém sněhu. Pistole mu vypadla z ruky.
Zkusil se pro ni natáhnout. Carnivore mu ztěžka přidupl ruku, zvedl pistoli ze země a zastrčil si ji do
kapsy. Ani na okamžik ale nespouštěl oči z ležícího Olenkova. Ten se pokoušel vyprostit, posadit se a
bránit. Jeho tvář však rychle ztrácela barvu. Zavřel oči a nakonec zůstal nehybně ležet. Z plic mu
unikal bublající, rudý vzduch.
Dimitrij se ze všech sil pokoušel potlačit nutkání zvracet. Čekal, že teď je na řadě on.
Carnivore se na něj krátce podíval, ale pohled byl prostý jakéhokoli pohnutí. „Kontrakt na vás byl
zrušen.“ Pak otevřel branku a byl pryč.
Liz si vyslechla jeho slova a ještě dlouho nebyla schopna řeči. Hrozilo, že ji minulost udusí. Vládní
představitelé i soukromé osoby po obou stranách železné opony v průběhu studené války Carnivora
střídavě využívali a pokoušeli se ho zlikvidovat. Byl nemilosrdný a stal se legendou. Říkalo se o něm,
že je věrný jediné věci – penězům. Vždy pracoval v přestrojení a maskován, takže nikdo nevěděl, jak
ve skutečnosti vypadá, natož jaká je jeho pravá totožnost. Všechno, co o něm teď Dimitrij vyprávěl,
znělo pravdivě a věrohodně.
Jeho účast v tomto podniku jí však připadala až příliš náhodná a nepravděpodobná. Přešla
Dimitrijův upřený pohled a zvedla modrou obálku proti světlu, aby ji podrobila důkladné prohlídce.
Nikde nebylo ani stopy po utajeném, pokoutním podélném proříznutí ani následném přelepení,
způsobu, který používaly francouzské tajné služby, nikde nebylo ani stopy po použití dvou pletacích
jehlic k navinutí křídla obálky, typického znaku sovětské rozvědky. Na obálce nebyly patrné ani stopy
páry či modernějších chemických látek.
Dýchala přerývaně a opět dopis sklonila. Vybavila si ten podivný úsměv, který se Arkadijovi mihl
na rtech předtím, než jí začal vyprávět svůj příběh. „Víte určitě, že Carnivore je můj otec?“ zeptala se.
„Jak jsi na něco takového přišla?“
Liz neodpověděla. Místo toho se upřeně zadívala na vyboulené místo pod jeho sakem, kde si
ještě stále přidržoval pravou ruku na srdci. Je to opravdu tak, jak si myslí?
Arkadij její nevyslovenou otázku pochopil a volnou rukou si poodhrnul klopu saka.
Vyděšeně připustila, že se nemýlila. Muž držel pod látkou pistoli a mířil na ni. Jediným
překvapením bylo, že tou pistolí byl její vlastní glock, který měla zamčený doma v sejfu. Zvedla hlavu
a dívala se do tváře onoho laskavého muže, kterého považovala za blízkého přítele. Nebo spíš za
náhradního otce. Všechna jeho laskavost byla ta tam, jako maska, kterou si konečně sundal. Teď mu z
temných očí zářila jen neskrývaná a nesmiřitelná nenávist.
Základním předpokladem přežití je schopnost adaptace. Liz nasadila neproniknutelný výraz a
vymazala z tváře všechny emoce. Musí přijít na způsob, jak ho přemoci, nebo alespoň uniknout.
„Ta obálka,“ řekla. „Předtím, než jste ji dostal, ji nikdo neotevřel.“
Lehce pokýval hlavou. „Kde je Carnivore?“
„Jestliže víte, že je to můj otec, pak určitě víte i to, že je mrtev.“ To byla ovšem lež. Stále totiž
existovala možnost, že je naživu. Když ještě pracovala pro CIA, náhodně objevila, co skutečně dělá,
když ho jednoho dne v Lisabonu přistihla „uprostřed práce“. Zabránila mu v tom, aby objednávku
dokončil, a on jí slíbil, že jí dovolí, aby mu přes organizaci zajistila bezpečí. Dřív než to stačila učinit,
byl ale podle všeho zavražděn i když jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. „Bylo v té vaší pohádce alespoň
něco pravda?“ zeptala se Arkadije.
„Ale ano. Dimitrij i Nina skutečně existovali. A také Oleg Olenkov a Carnivore. Olenkova zastřelili
a Dimitrij Garnickij uprchl.“
Pokoušela se usilovně přemýšlet a pochopit, co se to tu vlastně odehrává. Pak si vybavila jeho
vlastní slova Oleg Olenkov, to je mistr převleků a napodobování, umí čekat, ale svoji kořist nikdy
nepustí. Zaútočí v okamžiku, kdy už to oběť dávno nečeká, když už jí zdánlivě nehrozí nebezpečí – a
všechno jí najednou začalo dávat smysl. Bylo to šílené: když si k ní loni v lednu Arka děj Alba přisedl
na fakultním setkání, vůbec to nebyla náhoda. Naopak, byl to začátek jeho působení, kterým si ji měl
získat, učinit ji zranitelnou. V určený okamžik pak napsal tenhle dopis od Niny a v pondělí, kdy všem
tvrdil, jak špatně se cítí, odjel do Los Angeles, aby ho z tamní pošty odeslal sám sobě. A dnes vše
zařídil tak, aby se o něj začala strachovat a přišla se na něj podívat. Proto tu na ni tedy čekal s její
vlastní pistolí pod sakem, s pistolí namířenou přesně na místo, na kterém vždy sedávala.
„To vy jste Olenkov!“
Na tenkých rtech se mu objevil spokojený úsměv. Jeho lest se mu vydařila. Liz vzrušeně
naslouchala krokům, které se pomalu blížily po venkovním schodišti. Celou tu historku s obálkou si
vymyslel jenom proto, aby odvedl její pozornost na tak dlouho, jak jen to bude možné. Opravdu
někoho čeká ale ten někdo nepřichází, aby ho zabil.
Snažila se mluvit co nejklidněji. „To bude nejspíš skutečný Dimitrij Garnickij.“
Olenkov vytáhl z pouzdra na zádech devítimilimetrový Smith&Wesson. Ani tato, ani její vlastní
pistole, kterou měl rovněž ve svém držení, nebyla vybavena tlumičem, což jí napovědělo, že nemá v
úmyslu své dílo jakkoli maskovat.
„Počítáte s tím, že odsud jen tak odkráčíte,“ uvažovala nahlas. „Vsadím se, že policie zjistí, že můj
byt byl kýmsi prohledán úplně stejně jako tenhle, takže jim budete moci namluvit, že jsem si s sebou
z bezpečnostních důvodů vzala svůj glock. Že jsem nějak zjistila, že se mě Oleg Olenkov snaží
vypátrat, aby se skrze mě mohl pomstít mému otci.“ Konečně začínala chápat smysl příběhu s
obálkou. Byla to jen zkouška.
Uchichtl se, spokojen s průběhem i výsledkem své operace. „Sama jsi mi poskytla tu nejlepší
odpověď – dcera se ukázala více než plnohodnotnou náhradou svého otce. Pochopitelně že se
budete muset bránit. Nakonec ale, jak smutné, se s Dimitrijem zastřelíte navzájem. Mohu tě ujistit, že
dokážu být velice přesvědčivý. Šerifa ani nenapadne, aby o mých slovech byť jen na okamžik
pochyboval.“
Cítila, jak jí po zádech stéká potůček studeného potu. „Proč se tak strašně zlobíte kvůli něčemu,
co se stalo už tak dávno? Komu na tom ještě záleží?“
„Mně! Mně na tom záleží! Protože jsem málem zemřel. Dva roky jsem ležel v nemocnici, a když
jsem se konečně uzdravil a mohl se vrátit zpět do práce, degradovali mě a přeložili, protože jsem
tehdy ráno nechal Garnického uprchnout! Měl jsem po kariéře. Celý můj život byl najednou v
troskách. A ještě ke všemu se mi vysmáli!“
Nejvýznamnější psychologickou příčinou násilného chování bývá pocit, že si vás neváží, že vás
odmítají, urážejí či ponižují každá z těchto skutečností pak může sloužit jako konečný spouštěcí
mechanismus, provokace, kterou postižený člověk již neunese: je mu naznačováno, že je méně
cenný, bezvýznamný, že je nikdo. Olenkov je bezpochyby nenávistný a prchlivý muž, jenž podle všeho
trpí i komplexem méněcennosti. Muž, který může velice snadno jednat jak iracionálně, tak proti svým
vlastním zájmům důkazem je i jeho dnešní vyprávění, v němž vystupuje jako člověk zároveň
neschopný i arogantní.
„Nemáte přece důvod se za cokoli stydět,“ zkoušela to Liz.
„Neudělal jsem nic špatného. Žádnou chybu. To všechno tvůj zpropadený otec, to on –“
Někdo zaklepal na dveře. Uvnitř malého bytu to zaznělo jako rány kladivem.
Olenkov se pružně zvedl ze svého křesla a bokem natočený stále k ní přešel ke dveřím. Po celou
dobu na ni i nadále mířil glockem. Spustil ruku s druhou pistolí a odemkl dveře. Pak se stejným
způsobem vrátil na své místo. Posadil se zpět do křesla a namířil na ni S&W, kdežto glock pro změnu
natočil ke dveřím.
„Dále!“ zavolal.
Dveře se otevřely a dovnitř pronikl závan svěžího mořského vzduchu. Na prahu stál muž, jehož
silueta se temně rýsovala proti noční obloze ozářené několika hvězdami.
„Liz Sansboroughová?“ pronesl s ruským přízvukem. „Dostal jsem váš vzkaz, abych sem přijel –“
Teprve teď si všiml obou namířených zbraní. Jeho měkké modré oči potemněly strachem. Široká
ramena se mu zkroutila, jako by se chtěl na místě otočit a vzít do zaječích.
Liz ho poznala. Byl to historik Iowské univerzity. Neříkal si ovšem Dimitrij Garnickij. Měl plochou,
unavenou tvář a obrovské ruce. Na sobě měl plátěné kalhoty a tmavé manšestrové sako. Mohlo mu
být tak k padesátce.
„Ani to nezkoušejte,“ varoval ho Olenkov. „Zastřelím vás dřív, než uděláte první krok. Pojďte dál a
zavřete za sebou dveře.“
Dimitrij zaváhal, pak se opatrně posunul dovnitř. Díval se na Olenkova a patou tenisky přirazil
dveře. Strach na okamžik vystřídaly rozpaky a nepochopení.
„Kdo jste? Co chcete?“ Zavadil pohledem o Liz.
„Copak mě opravdu nepoznáváte?“ zeptal se Olenkov.
„Váš hlas, ten možná.“
Olenkov se dal do hlasitého smíchu. „Ani já jsem vás nepoznal, dokud jste mi nepředvedl, jak
chodíte. Základní pravidlo – nikdy nezapomeň, jak se tvůj cíl pohybuje.“ Pozorně si návštěvníka
prohlížel. „CIA si na vás dala opravdu záležet. I já jsem si nechal udělat plastiku.“
Olenkovova reakce byla klasickým příkladem neúprosně naléhavé podstaty hlubokého studu.
Olenkova jeho hanba nejenom spalovala, ona ho celého pohltila. Byl Dimitrijem zcela omámen. Visel
mu na rtech a otevřeně se těšil z jeho zděšení, šoku, z každého náznaku překvapení a přesně
takovéto odvrácení pozornosti Liz potřebovala. Rychle se rozhlédla po místnosti a pokusila se
lokalizovat předmět, který by jí posloužil jako zbraň, s níž by mohla Olenkova odzbrojit. Zaujala ji
litinová stojací lampa hned za konferenčním stolkem, který ji odděloval od Olenkova.
Zdálo se, že se Dimitrij najednou úplně srazil. „Oleg Olenkov!“ vypravil ze sebe vzrušeně. Hlas mu
přeskočil. „Ty jeden hajzle! Kde je Nina? Jestli jsi jí něco udělal…“
Olenkov se dal znovu do smíchu. „Mám tady pro vás někoho mnohem zajímavějšího Carnivorovu
dceru, Liz Sansboroughovou. Vzpomínáte si přece na Carnivora – svého zachránce?“
Liz se naklonila směrem k lampě a doufala, že se Dimitrij dovtípí, co má v plánu. Opřela se pravým
loktem o opěradlo svého křesla. Odtud by na lampu již měla dosáhnout, popadnout ji oběma rukama,
zvednout nad hlavu a pak její těžký podstavec vší silou spustit Olenkovovi na hlavu.
Dimitrij jí však ničím nedával najevo, že by rozuměl. Opět obrátil svoji pozornost k Olenkovovi a
prohlásil. „Mě ovšem nezachránil Carnivore. To jste udělal vy sám. Svou vlastní hloupostí!“
Všechno se seběhlo v několika málo sekundách. Olenkov se prudce postavil, jako by pod ním
praskla nějaká pružina. Mlčky si je oba prohlížel a namířil na ně své zbraně.
V okamžiku, kdy Liz vystřelila rukama vzhůru, aby uchopila lampu, si jejího pohybu všiml, uhnul
stranou a stiskl obě spouště. Hluk dvojitého výstřelu byl ohlušující a otřásl i zdmi. Těžký litinový
podstavec ho zasáhl do levého spánku. Po tváři mu stékala krev, z lampy se uvolnilo stínítko a otočilo
se ve vzduchu, podstavec dopadl na podlahu a ještě se odrazil.
Liz pocítila nesnesitelnou bolest v boku. Zasáhl ji. Olenkov potřásl hlavou, aby se zbavil krve.
Využila této chvilky a popadla bližší z obou zbraní. Zatočila se jí hlava a na okamžik zaváhala. Zhroutila
se zády na opěrku křesla a pokoušela se nadechnout.
Dimitrij se na druhém konci místnosti ztěžka opíral zády o zeď. Na tmavém saku se mu objevila
stále se zvětšující rudá skvrna z krvavého zásahu do ramene. Oči měl rozevřené dokořán a podivně
jasné a rozrušené. Jako by se právě teď, zasažený Olenkovovou střelou, probudil z dlouhého a
škaredého snu. Z úst mu vytryskl proud divokých ruských nadávek. Odlepil se od zdi a vrhl se plnou
vahou na Olenkova.
Olenkov již ale stačil znovu namířit glock. Liz vykopla nohou a zasáhla ho do prstů. Pistole prolétla
vzduchem a Olenkovova ruka opsala široký oblouk.
 Dimitrij ho oběma rukama chytil za ramena. Židle za Olenkovem nevydržela nápor a převrátila se.
Oba muži přes ni přepadli na zem. Dimitrij zabodl Olenkovovi koleno do hrudi a přišpendlil ho k zemi.
Jeho mohutné ruce se jako svěrák sevřely kolem Olenkovova hrdla.
Olenkov po něm máchl pěstí, ale Dimitrij uhnul a svíral ho stále silněji. Olenkov zaryl prsty do
rukou, které mu jako železná obruč drtily hrdlo. Začínal lapat po dechu. Obličej mu nejprve zrůžověl,
po chvíli již byl temně rudý. Na čele se mu objevil pot.
Liz ztěžka vydechla a bojovala s bolestí v levém boku. S námahou dokázala zaostřit pohled na
Dimitrije, muže poháněného dlouhými roky vzteku, strachu a mučivými obavami o to, co se stalo s
Ninou. Ústa měl zkřivená nenávistí. Podíval se Olenkovovi do tváře a začal ho znovu hlasitě proklínat.
Jeho stisk ani na okamžik nepolevoval. Drtil Olenkovovi hrdlo a ještě s ním zatřásl. Olenkovovi
poskočila hlava a oči mu začaly vylézat z důlků. Dimitrij se při pohledu na jeho počínající agónii jen
zasmál.
Liz se přinutila vstát. Opřela si pistoli o opěradlo křesla a namířila na Dimitrije. „Nechte toho!
Pusťte ho. Teď už nám nemůže ublížit!“
Dimitrij nijak nedával najevo, že by ji slyšel. Dál škrtil muže pod sebou. Ten se jen bezmocně
zmítal a lapal po dechu.
„Nechte toho, Dimitriji! Nechte ho být! Sakra! Za chvíli tu bude šerif, zatkne ho a vy můžete letět
do Moskvy za Ninou!“
Při vyslovení jména své ženy Dimitrij na okamžik ztuhl a jeho nadávky přešly v tiché, mumlavé
kletby. Ani teď však Olenkova nepustil a dál mu kolenem drtil hrudník. Olenkov se již přestal hýbat,
zavřel oči a jen jeho dusivé sípání prozrazovalo, že ještě žije. V hlavě jí zněly strašlivé zvuky
přicházející smrti. Její manžel, matka a mnoho kolegů, ti všichni zemřeli násilnou smrtí. Vlastně se
divila, že právě jí se podařilo přežít. Možná to byl jen zlý sen.
Stiskla si rukou ránu na boku a s vypětím všech sil se jí podařilo zbavit svůj hlas zloby i bolesti.
„Dimitriji, vy dva s Ninou máte teď novou šanci. Opravdovou šanci. Ani nevíte, co já bych za ni dala.“
Konečně – Dimitrij pustil Olenkovův krk a zvedl se ze země. S výrazem plným hnusu přešel k
oknu, aniž by se na svého nepřítele, který mezitím ztratil vědomí, ještě jednou podíval.
I Liz ale byla Olenkovem zcela znechucená a dělalo se jí špatně z pomyšlení, jak snadno se jím
nechala oklamat. Odvrátila se stranou. Pohled na něj byl nad její síly.
V dálce se ozvalo houkání policejních vozů. Dimitrij zvedl hlavu a naslouchal, jak se k nim pomalu
blíží. „Když se Nina narodila, byl jsem už v emigraci a musel jsem se skrývat. Vychovali ji manželčini
rodiče. Dnes už je jí třiadvacet.“ Odmlčel se. „Je to všechno moje chyba. Tak moc jsem se o ní chtěl
něco dozvědět, že jsem jí loni nakonec poslal dopis. A kvůli tomu mě Olenkov nejspíš vypátral.“
Liz měla pocit, že jí slova uvízla v krku. „Takže Nina je vaše –“
„Moje dcera,“ doplnil Dimitrij a zářivě se na ni usmál. „Děkuji vám.“ Zamířil ke dveřím na balkón a
otevřel je. Noční obloha za jeho zády, která ještě před chvílí vypadala tak ponuře a bezvýchodně,
zářila náhle milióny jasných hvězd.
Opatrně se dotkl svého zranění. „Není to tak zlé. Jak jste na tom vy?“
„Přežiju. Olenkov mi ale tvrdil, že Nina je vaše žena.“
Spustil ruku z ramene a bolest mu na okamžik pokřivila rysy obličeje. „Moje žena se jmenovala
Natálie. Olenkov ji zabil.“
„To je strašné. Promiňte.“ Takže i v tomto jí tedy Olenkov lhal. „A jste si jistý, že to neudělal můj
otec?“
Zavrtěl hlavou. „Když nás tehdy Carnivore odhalil a našel, Olenkov Natálii ihned zlikvidoval. To
Carnivora pořádně vytočilo. Řekl mu, že ho najali k odstranění zločinců ne disidentů. A když se pak to
prase Olenkov pokusil zlikvidovat i mě, Carnivore na něj vystřelil.“
Liz na něj jen nevěřícně zírala. Její otec tedy Dimitrije zachránil? Kdesi hluboko v srdci k němu
pocítila podivný obdiv. Až dosud věřila všemu, co jí vláda o otci a jeho kariéře nájemného vraha
napovídala. Ani on sám však neřekl nic, čím by všechno to, co o něm kolovalo, zpochybnil. Co ještě jí v
její mozaice chybí?
 „Dostal mě dokonce ven ze Sovětského svazu,“ pokračoval Dimitrij. „Dvakrát nás přitom málem
chytili. Tři dny jsme se brodili sněhem do Finska. Přes zamrzlé řeky, pláně. Bylo to strašné.“ Polkl a
podíval se stranou. „Říkají o něm, že to byl vrah, ale ke mně se zachoval jako šlechetný člověk.“
Jako by to všechno bylo včera, náhle se jí vybavily dávno zapomenuté vzpomínky. Držela se otce
za ruku, smáli se, závodili spolu přes násep. Vzpomněla si na dlouhé rozhovory, když spolu seděli jen
tak při čaji. Na jeho něžný dotek, s nímž jí odhrnoval vlasy z tváře, aby ji políbil. Odsoudila ho a
zavrhla. Co když se mýlí? Co když je toho, co o něm neví, ještě mnohem víc? Lov na Dimitrije skončil.
Ten její právě začal.
 MICHAEL PALMER
Michael Palmer, bývalý lékař na pohotovosti v Cape Cod, vstoupil do světa literatury prvotinou
Sisterhood (Spiknutí sester) a ihned se stal hvězdou první velikosti. Kniha se dostala na prestižní
žebříček nejprodávanějších knih sestavovaný deníkem New York Times a byla přeložena do třiceti tří
jazyků. Od té doby napsal devět dalších thrillerů z lékařského prostředí. Společně s Robinem Cookem
studoval na Wesleyanské univerzitě a spolu absolvovali i stáž v Bostonské všeobecné nemocnici.
Později se Palmer nechal inspirovat prací Michaela Crichtona a úspěchem Cookova lékařského
thrilleru Coma (Koma) a sám se pustil do psaní. Všichni tři tak položili pevné základy žánru thrillerů
odehrávajících se v lékařském prostředí.
Palmer považuje thriller za něco jiného, než jsou klasické detektivní příběhy. Za své nejoblíbenější
považuje Marathon Man (Maratónce) od Williama Goldmana a Six Days of the Condor (Šest dní
kondora) od Jamese Gradyho. V Palmerových povídkách jsou protagonisté vtahováni do příběhu
prostřednictvím své práce. Nejsou ani detektivy, ani se nepokoušejí řešit záhady. Jejich hlavním cílem
je být tím nejlepším lékařem, jakým jen mohou být. Do děje jsou vtahováni proti své vůli a nakonec
musí bojovat a zvítězit nad silami, které ohrožují jejich vlastní život, nebo budou sami zničeni.
Samozřejmě že nakonec přichází katarze, ale čtenáři i přesto hledají trýznivou odpověď na otázku,
zdali by se něco takového mohlo stát i jim. A přesně to je charakteristický aspekt Palmerova stylu.
Palmer ještě nikdy na žádném ze svých projektů nespolupracoval s jiným autorem, ale v povídce
Zohyzděná spojil síly s prostředním ze svých synů, Danielem Jamesem Palmerem. Daniel se
profesionálně věnuje psaní písní, je hudebník a softwarový manažer. Povídka Zohyzděná vznikla
vlastně z jeho popudu. A i když její hrdinka Maura není lékařka, téma je lékařské a Maura se,
obdobně jako většina Palmerových postav, dostává do příběhu nechtěně a proti své vůli.

ZOHYZDĚNÁ
Máme vašeho syna. Přiložený obrázek není falešný. Toto není podvod a nemůžete si nás koupit.
Jestli ještě chcete vidět svého syna živého, pozorně si tento dopis přečtěte a přesně se řiďte našimi
instrukcemi.
23. června v 16.00 máte naplánovanou kosmetickou operaci obličeje pacientky Audry
Meadowsové z Bell Air, Glenn Cherry Lane 144. V průběhu zákroku jí po obou stranách lícního nervu
vpíchnete 5 kubických centimetrů izopropanolu. Výsledná paralýza lícních svalů musí být úplná a
nevratná. Pokud se tak nestane, pokud dokáže pohnout byť jen koutkem rtů, již nikdy svého syna
neuvidíte. Kopii tohoto dopisu jsme položili rovněž na Davidovu postel, aby si ji mohla přečíst i vaše
žena. Nepokoušejte se informovat policii ani nikoho jiného. Pokud to uděláte, zpečetil jste Davidův
osud.
Dr. George Hill, plastický chirurg hvězd, se zhroutil na chladnou mramorovou podlahu vstupní
haly svého domu. Srdce mu zběsile bušilo. Před několika málo minutami ho probudilo neurvalé
vyzvánění dveřního zvonku. Zvenku byla o dveře opřená žlutá obálka z konopného papíru.
Zvedl se ze země a pečlivě si prohlížel přiloženou fotografii svého syna. Měl na ní kratší vlasy, než
když se s ním setkal naposledy. Bylo to už před dvěma měsíci? Víc než tři to rozhodně nebude. Oči,
vždy tak jasné a inteligentní, měl zavázané páskou. Seděl na kovové skládací židličce a držel v rukou
ceduli, na které bylo napsáno:

22. června.
2.00

2.00 to bylo před pouhými třemi hodinami. Roztřeseně se přesunul k telefonu v přijímací
místnosti a vytočil číslo na manažerku své kanceláře.
„Ahoj, to jsem já,“ ohlásil se.
 „Jasně, kdo jiný,“ odpověděla Joyce Bakerová. „Ani jsem se nemusela dívat na displej a bylo mi to
jasné. Že by tě prozradila hodina? Pět ráno?“
Šílená pracovní doba, vpády do beztak omezeného osobního volna, to vše byly slasti a radosti
práce George Hilla, nejlepšího plastického chirurga v jižní Kalifornii, možná rovnou v celém státě.
Svého postavení se rozhodně nemínil vzdát a Joyce mu v tom již patnáct let pomáhala.
„Poskytla jsi někomu z kanceláře přístup k tomu novému programu na tvorbu rozvrhu a
plánování schůzek?“
„Ne, jsem jediná s přístupovým heslem.“
„A nevyptával se tě někdo na už naplánovaný zákrok? Kdokoli?“
„Absolutně ne,“ odpověděla Joyce. „O kterého klienta se má jednat? O co vůbec jde?“
„O nic, jen se tak ptám. V neděli večer máme ještě nějaké dodělávky s paní G. V chirurgickém
středisku.“
„Já vím. Sama jsem s ní ten termín sjednávala.“
„A ona má dojem, že se o tom dozvěděl i nějaký reportér.“
„Proboha živého! To není vůbec… to není možné –“
„Fajn, už si s tím nedělej starosti. Uvidíme se později.“
Tohle musel vyzradit někdo zevnitř, říkal si. Někdo v operačním středisku. Povaha zákroků a
přesný termín jejich provedení, to byla tajemství střežená snad ještě přísněji než recept na Coca-Colu.
A i když Audra nebyla hvězdou první velikosti, hodně mu na ní záleželo. Byla totiž jeho Monou Lisou,
jeho Sixtinskou kaplí. Na rozdíl od jiných zářivých úspěchů, kterých při zkrášlování slavných hvězd
dosáhl, v tomto případě médiím ani jedinkrát nenaznačil, že by právě on byl tím kouzelníkem, jenž
stojí za pozoruhodnou a stále svěží krásou Audry Meadowsové.
Ještě chvíli rázoval sem a tam po své rozlehlé rezidenci v Malibu a sbíral v sobě odvahu
zatelefonovat Mauře. Maura byla jeho bývalá žena a jako taková bude nejlépe ze všech rozumět
morálnímu dilematu, v němž se ocitl. Jako Davidova matka však má především právo podílet se na
rozhodnutí, kvůli němuž může být jejich syn už za necelé dva dny mrtvý. Maura Hillová uháněla po
Overland Avenue a s každým dalším krokem přidávala na tempu. Ještě pár minut, holka, ještě pár
minut navíc, lapala po dechu. Po mnoha letech strávených prací a zase jen prací bez jakéhokoli
cvičení začala běhat. A po čase se z obyčejného joggingu vyvinul běh na dlouhé trati. Teď se nejen
připravovala na losangeleský maratón, ale dokonce si dělala naděje, že se v něm umístí na některém
z lepších míst. Jak se ale zdá, její sen bude muset počkat. David se ve škole poslední dobou hodně
zhoršil, učitelka jí řekla, že se zřejmě příliš věnuje MTV a kytaře a na školu už mu nezbývá čas,
nemluvě o běžném hormonálním chaosu, který zmítá každým čtrnáctiletým puberťákem. K tomu
všemu si Maura mohla ještě připsat: chybí otcovské vedení. Byla si dobře vědoma Davidova
potenciálu a doufala, že mu svým příkladem ukáže, že se dřina a vytrvalost mohou opravdu vyplatit.
Takže až napřesrok. Možná. David teď potřebuje především rodiče, který mu bude oporou. A který
bude především po ruce.
Maura vyběhla po dlážděné pěšince k čtyřpokojovému domku v tradičním novoanglickém stylu, v
němž spolu s Davidem bydleli. V domě panovalo ticho. Její syn bude jako obvykle potřebovat hezkých
pár šťouchanců, aby se probral, a vypravil do školy, ale pokud bude chtít, aby ho odvezla, bude muset
trochu pohnout. Na dnešek má totiž na fakultě, kde vyučuje počítače a programování, naplánovanou
hodně časnou schůzku.
Zvonění telefonu ji na okamžik vyvedlo z rovnováhy. Na displeji se objevilo Georgeovo číslo.
„Syčák,“ zamumlala téměř instinktivně sama pro sebe. Již před drahnou dobou se musela smířit se
skutečností, že se z něj poté, co v sobě objevil tak mimořádné nadání pro plastickou chirurgii, stal
naprosto mizerný, záletný manžel pohlcený především svými vlastními starostmi. To ještě zvládla. S
jeho představou, že k tomu, aby byl Davidovi dobrým otcem, stačí, když ho jednou za pár měsíců
vezme na baseball nebo na večeři, se však již smířit nedokázala.
„Ahoj, Georgi,“ pronesla chladně do sluchátka.
Pak jen pozorně naslouchala a postupně bledla, zatímco jí sděloval další a další podrobnosti. S
telefonem ještě stále v ruce se rozběhla do Davidova pokoje. To přece není možné, utěšovala se
horečně. Včera večer mu ještě dávala pusu na dobrou noc. Nemůže být pryč. Otevřela dveře pokoje a
zalapala po dechu. Rozestlaná postel byla prázdná, okno dokořán otevřené. Záclony se míhaly v
ranním svitu jako průsvitní duchové. „Kdo to je?“ křičela hned, jak vpadla do dveří jeho elegantní
kanceláře v Beverly Hills.

Hill seděl zhrouceně na židli v čekárně a svíral v ruce skleničku whisky. Když ji spatřil, stěží k ní
pozvedl hlavu.
„Jmenuje se Audra Meadowsová,“ odpověděl a dopil skleničku. Hned potom si nalil další. „Je
mou pacientkou už devět let. A David je zatím pryč jen pár hodin, Mauro. Neměli bychom přece
jenom zavolat policii?“
„Četl jsi ten dopis, ne?“
„Co tedy budeme dělat?“
„V prvé řadě se přestaneme opíjet do němoty, aby nám mozky alespoň trochu fungovaly. Teď
bych ráda viděla její složku.“
„Ale lékaři jsou vázáni lékařským –“
„Proboha, Georgi! Dej mi její složku, nebo přísahám, že ti udělám z kanceláře kůlničku na dříví a
najdu si ji sama. Jde přece o našeho syna!“
Hill vytáhl z ohnivzdorného trezoru požadovanou složku a podával ji své bývalé ženě. Maura
překvapením vytřeštila oči, když před sebou spatřila dvanáctiletý výčet operací, poznámek a
fotografií běžné kosmetické úpravy na těle, jako každá jiná hollywoodská hvězda, plus asi osm až
devět specializovaných zákroků v obličeji. Již před nimi to ale byla mimořádně nádherná a oslnivá
žena. Její přirozeně ostře řezané lícní kosti byly něčím, po čem jiné ženy marně touží. Její hluboké,
mandlově zelené oči působily exotickým a vábivě svůdným dojmem. Audra Meadowsová byla,
stručně řečeno, obrazem naprosté dokonalosti. S každým dalším zákrokem, sotva postřehnutelným,
pokud si člověk jednotlivé fotografie nesrovnal pečlivě za sebou, byla její krása, tak nestárnoucí a
plná života, ještě o kousek výraznější a nesmrtelnější. Jako by nad ní čas neměl žádnou moc.
„Proč zrovna ona cítila potřebu sem chodit?“ nechápala Maura.
„Audra je stejná jako mnozí další z mých pacientů. I ona vidí nedostatky tam, kde je ostatní
nevnímají.“
Maura se ušklíbla. „Taková marnivost.“
„Kdo by ale tak strašně chtěl téhle Audře ublížit, že by kvůli tomu zabil dokonce mého syna –
promiň, samozřejmě našeho syna?“
George jen pokrčil rameny.
„Někdo, kdo žárlí na její dokonalý vzhled?“
„Nebo na tvoji šikovnost? Třeba se tě někdo pokouší zničit.“
„To už mě také napadlo. Prostředí plastické chirurgie je nesmírně konkurenční. Obzvlášť tady v
Los Angeles.“
Maura se na něj podívala přivřenýma očima.
„Jestli ale dojde na nejhorší, Georgi, jestli půjde skutečně o záchranu našeho syna, uděláš přece
to, oč tě žádají? Píchneš jí tu injekci?“
Její bývalý manžel na okamžik zaváhal.
„Tím bych zcela a navždy paralyzoval její lícní svaly,“ pronesl. „A i když to udělám, nemáme přece
žádnou záruku, že Davida skutečně nechají naživu.“
„Ale jinou možnost přece nemáme!“ křičela na něj Maura. „Copak to nemůžeš udělat a později
zase napravit? Jsi přece plastický chirurg těch největších hvězd v celé Kalifornii. Kurva!“
George uhodil dlaněmi o stůl. „Posloucháš mě vůbec? Řekl jsem, že to bude už navždy! Proboha,
Mauro. Když udělám, co po mně chtějí, a když se na to přijde, půjdu před lékařskou komisi a už nikdy
si jako doktor neškrtnu. Dají mě k soudu a přijdu o všechno. Zničí mě.“
„Ty jeden sobeckej parchante!“
„Chápu, že mi nechceš rozumět, ale víš dobře, že plastická chirurgie je to jediné, po čem jsem už
od vysoké toužil. A zničit někomu úmyslně tvář, to jde proti všemu, v co jsem kdy jako lékař věřil. Já si
myslím, že bychom měli jít na policii.“
Z očí jí vyšlehly plameny.
 „Udělej to, a já přísahám, že tě zničím sama. Nemusíš si ale dělat zbytečné obavy,“ dodala ještě a
sbalila Audřinu složku. „Najdu Davida dřív, než budeš muset ohrozit tu svoji drahocennou reputaci a
postavit ji proti jeho životu.“
Na odchodu za sebou třískla dveřmi takovou silou, až se jejich neprůhledná skleněná výplň
roztříštila a vysypala z rámu.
Georgeovu kancelář opouštěla s vědomím, že ji možná někdo sleduje, aby měl jistotu, že se do
celé záležitosti nepokouší zatáhnout policii. Bylo před začátkem ranní dopravní špičky a v ulicích bylo
jen pár automobilů. Žádné z nich jí však nepřipadalo podezřelé. Ujela asi půldruhého kilometru a
stále se třásla úzkostí a vztekem. Zastavila na červenou a opřela se hlavou o volant. Teprve tady to už
nevydržela a začala plakat. Je intelektuálka, profesorka jemných způsobů, ne člověk akce. Teď se
bude muset změnit a musí to udělat hodně rychle.
Brzy se zase vzpamatovala. Ve zpětném zrcátku spatřila velký šedý cadillac s rozsvícenými světly.
Nestál právě takový před pár minutami před Georgeovou kanceláří? Rozbušilo se jí srdce. Co když
Georgeovi odposlouchávají telefon? Co když ti lidé v cadillaku jsou únosci a sledují, co se chystá
udělat? Pomalu se zařadila do proudu vozidel. I cadillac se rozjel a jeho řidič ji s odstupem několika
málo vozidel sledoval. Dívala se do zrcátka, ale přečíst registrační značku bylo nemožné. Jednou
rukou se prohrabávala v kabelce, až se jí konečně podařilo najít mobilní telefon. Vymačkala číslo.
„Haló?“ ozval se známý hlas.
„Hacku, chválabohu, žes to zvedl.“
Taylor „Hack“ Burgess byl jedním z jejích studentů teď právě usiloval o doktorát a jeho
specializací byly nanotechnologie, navrhoval submikroskopické elektronické senzory téměř
neomezených možností. Jeden z jeho kolegů v doktorandském studiu jednou prohlásil, že geniální,
asociální Burgess je nekorunovaným králem všech hackerů. Jeho potenciál je bezbřehý a nekonečný,
ovšem pouze tehdy, pokud se mu podaří vyhnout se kriminálu. Jeho vášeň byla zároveň i slovním
základem jeho přezdívky. Burgess byl prostě hacker tělem i duší a Maura mu neustále četla levity za
pronikání do zdánlivě neproniknutelných systémů. Burgess tuto svoji činnost ovšem nazýval
vědeckým výzkumem.
„Teď mě dobře poslouchej, Hacku,“ pronesla naléhavě do mikrofonu. „Nemůžu ti vysvětlovat
proč, ale potřebuji, abys pro mě udělal nějaký výzkum.“
„Pro tebe? Cokoli.“
Maura mu předala Audřino jméno a adresu, včetně data narození. „Musím o ní vědět všechno, co
dokážeš najít. Byla někdy zatčena? U soudu? Předsedala charitě? Získala čestné uznání? Úplně
všechno. Dostaň se do všech systémů, na které si jen vzpomeneš. Je to naléhavé.“
„A to mi ani neřekneš, abych byl opatrný?“
„Udělej všechno, co budeš muset.“
Překontrolovala zpětné zrcátko. Auto se i nadále udržovalo v závěsu. Slunce bylo ještě stále nízko
a znemožňovalo jí lepší pohled na řidiče. Další červená ji zastavila na Wiltshirské. Křečovitě svírala
volant, klouby na rukou měla úplně bílé. Nemůžu přece být tak blízko a nevědět.
Popadla mobil, hluboce se nadechla a vyrazila z auta přesně v okamžiku, kdy na semaforu
naskočila zelená. Klaksony vozů za ní se zběsile rozhoukaly, ale ona na nic nedbala a jen dál
sprintovala k šedému cadillaku. Už viděla siluetu řidiče, ale nedokázala rozlišit víc než jen
baseballovou čapku a pravděpodobně sluneční brýle. Když se přiblížila, pneumatiky vozu prudce
zaskřípěly, cadillac vystřelil vpřed a plnou rychlostí vrazil do před ním stojící hondy, která se otočila o
čtyřicet pět stupňů a nabourala sousední volkswagen.
Maura ztuhla, řidič cadillaku zařadil zpátečku a zaklínil se do přední masky vozu za sebou. Ozvalo
se hlasité skřípění mačkaného plechu, v nabouraném voze se aktivovaly airbagy. Cadillac prudce
odbočil doleva a zařadil se do protisměrného pruhu. Vozidla se před ním rozestoupila, jako když
střelí. O několik okamžiků později již cadillac zmizel v křižující Wiltshirské ulici. Maura potřebovala
několik vteřin, aby se vzpamatovala. Pak rychle vytáhla mobil a znovu vymačkala Hackovo číslo. Při
třetím zazvonění se Hack konečně ozval.
„Šedý cadillac. Poznávací značka California AZ3 a něco. Víc toho nemám. Najdi ho.“
 Z dálky slyšela zvuk blížících se sirén. Než dorazily policejní vozy, stačila vykonstruovat smyšlenou
historku o zhaslém motoru a nervním řidiči stříbrného cadillaku.
V následujících hodinách pak jen neustále kontrolovala, jestli ji někdo nesleduje. Nakonec se
rozhodla zajet do hotelu pro případ, že by jí únosci odposlouchávali telefon nebo dokonce celý dům.
Georgeovi odeslala kurýrem vzkaz, v němž ho instruovala, ať s nikým nemluví a z telefonní budky jí
zavolá na číslo hotelu. Možná jedná až příliš paranoidně, ale ať.
George neměl nic nového. Maura zadržela dech a zeptala se ho, jestli už je připravený splnit
požadavky únosců a zmrzačit Audru Meadowsovou.
„Tak daleko to nemůžeme nechat dojít,“ bylo jediné, co jí dokázal říct. „Prostě nemůžeme.“
Třískla sluchátkem a vytočila Hacka.
„Už něco víš?“ zeptala se.
„Pár věcí. Chvíli trvalo, než jsem se dostal do databáze DMV. Musí tam mít novýho správce sítě. I
tak ale udělali chybu. Aktualizovali SQL na SP4 a tím mi poskytli díru, kterou jsem hledal.“
„Hacku, mně je úplně jedno, jak jsi to udělal. Vlastně je lepší, že to nevím. Jenom mi už řekni, na
cos přišel.“
„Fajn. V Kalifornii je přes tři tisíce značek, které začínají na AZ3.“
Maure pokleslo srdce.
„Ksakru.“
„Z těch, jak jsem zjistil, je jen dvacet cadillaku. Polovinu z nich vlastní půjčovny aut, zbytek
soukromí vlastníci, z nichž ale ani jeden nebydlí v oblasti Los Angeles.“
„To je konec.“
„Ne tak docela. Než bych riskoval vystopování, použil jsem starý dobrý telefon a zavolal jsem si
přímo do našich dvou největších půjčoven.“
Mauřina naděje znovu ožila.
„Pokračuj.“
„Předstíral jsem, že jsem od policie a že vyšetřuji dopravní nehodu s následným ujetím z místa
činu. Jak to tak vypadá, máme tady zajímavou shodu okolností. U Avise včera půjčili šedý cadillac, rok
výroby 2005, někomu ze společnosti Meadows Production. To je společnost Aleca Meadowse. Ověřil
jsem si to.“
Trefa! Alec Meadows. Že by šlo o nevěru? Co když mu Audra vyhrožuje, že od něj odejde?
Každopádně jí tak moc touží ublížit, že je ochoten ohrozit Davidův život. Je však připraven svoji
pohrůžku i vykonat? Maura se krčila za pečlivě sestřiženým živým plotem a dalekohledem si
prohlížela rozlehlý rezidenční areál Meadowsů. Přijela krátce po západu slunce a teď přemítala, jestli
by raději neměla zavolat policii. Celé sídlo bylo obrovské, daleko od hlavní cesty, obklopené hustými
lesy. Je dost možné, že David je tam někde uvnitř. A jestliže není, doufala, že by jí její průzkum mohl
prozradit, kde by mohl být.
Dům z neotesaného kamene působil spíš jako hrad, s prostornou garáží pro tři auta, v níž mohly
klidně parkovat i kočáry. Hack jí poskytl profil Aleca Meadowse, který sestavil podle údajů z několika
různých zdrojů, k nimž se mu podařilo proniknout. Meadows pohádkově zbohatl v zábavním
průmyslu. Jeho produkční společnost natáčela brakové teenagerovské horory, ale měl za sebou i
několik úspěšných televizních programů. V trestním rejstříku neměl žádný záznam a manželství s
Audrou bylo jeho první, pro ni druhé. Děti neměli.
Máme vašeho syna.
My. To množné číslo by mohlo být důležité. S kým by mohl Meadows v takovéto záležitosti
spolupracovat? Najal si snad profesionály? Maura se pokoušela dát všemu nějaký smysl. Alec si mohl
klidně najmout nějakého lumpa, který by ho zbavil jeho ženy jednou provždy. Proč by riskoval únos?
Pak ji podruhé napadla myšlenka, nad kterou již jednou přemýšlela. Co když Audra není tím cílem, po
kterém únosci jejich syna jdou? Co když je to doopravdy George?
Tmou pronikly odlesky blížících se reflektorů. Hack jí už předtím nabídl, že za ní přijede a zkratuje
bezpečnostní systém domu, aby jí tak umožnil dostat se dovnitř. Teď to vypadá, že se nakonec obejde
i bez jeho pomoci. Maura přesprintovala příjezdovou cestu a vrhla se po hlavě do křoví těsně u
garáže. O několik okamžiků později se její prostřední dveře začaly zvedat a dovnitř zajel velký černý
mercedes. Maura počkala, až se za ním dveře garáže téměř zavřely, a pak se pod nimi na zemi
protáhla a nepřestala, dokud se nedokoulela až pod zadní část vozu. Výfuk jí přitom spálil ruku.
Musela se kousnout do rtů, aby nevykřikla bolestí, když vtom se dveře mercedesu otevřely a na
podlahu vystoupily dva páry nohou.
„Tohle si obleč, mrcho jedna. Až budu připravenej, tak za mnou hezky přijdeš. Rozumíš, Audro?“
Byl to mužský, velitelský hlas překypující vztekem. Ani jednou nezakolísal.
„Samozřejmě, Alecu,“ špitla žena.
Maura se neodvážila pohnout, dokud si nebyla stoprocentně jistá, že jsou pryč. Pak vystoupala po
několika schůdcích a pootevřela dveře do domu. Ocitla se v temné chodbě, z níž bylo vidět až do
kuchyně. Mužská postava otevřela dveře lednice a po kuchyni se rozlil její mdlý svit. O chvíli později
muž odešel. Obrovským domem se rozléhaly jeho kroky mířící po schodech do prvního patra. Maura
přešla do kuchyně a její oči si rychle přivykaly panující tmě.
Pak se pokradmu přemístila do tlumeně osvětleného obývacího pokoje. Měla v plánu zůstat
schovaná tak dlouho, dokud oba manželé neusnou, a pak ve sklepě zahájit prohlídku domu. Pokud by
někde narazila na nějaké bezpečnostní zařízení založené na pohybových senzorech, bude muset
improvizovat.
Vtom k ní dolehly kroky blížící se z vrcholku masivního dřevěného schodiště do prvního patra.
Pulz jí vyskočil prudce nahoru. Vrhla se za pohovku a přitiskla se k podlaze. Do místnosti vstoupil Alec
a rozsvítil lampičku nad krbem. Byl jen necelé tři metry od ní. Ještě dva kroky doprava a zíral by přímo
na ni.
Maura viděla otevřenými dveřmi do jídelny. Dlouhý šedý ubrus na jídelním stole sahal téměř k
zemi a v jeho středu stála překrásná kytice čerstvě nařezaných květin.
„Pojď sem, Audro!“ zakřičel Alec.
Přešel na chodbu ke schodišti.
Teď! Rychle! Poručila si Maura v duchu.
Nehlučně se proplazila ke stolu a mezi dvěma těžkými dřevěnými židlemi se protáhla pod ubrus.
Přitiskla se tváří k tlustému orientálnímu koberci tak, aby viděla asi sedmicentimetrovou mezerou
pod ubrusem. Spatřila, jak do místnosti vstupují Alecovy bosé nohy, následované hned vzápětí
bosýma nohama jeho ženy.
„V těch hadrech vypadáš jako nějaká courá. Ale to se mi líbí. To se mi moc líbí.“
Pak se ozvalo hlasité plesknutí a Audra vykřikla.
„Alecu, prosím, dnes ne. Dnes nemůžu.“
„Vždyť to máš taky ráda, mrcho. Ty to víš a já to vím.“
Další hlasité plesknutí, tentokrát ještě silnější než to předchozí. Audra pod prudkým úderem
upadla a přistála na podlaze jen kousek od místa, z něhož Maura všechno pozorovala. Mnoho
nechybělo a jejich pohledy se setkaly, ale to se nestalo. Audra byla až příliš otřesená.
„Vstávej!“ poroučel Alec. „Už mi stojí.“
„Alecu, prosím.“
Každičký neuron její bytosti volal po tom, aby Audru před touto zrůdou zachránila, ale přesto
zůstala, stočená do polohy nenarozeného dítěte, pod deskou elegantního stolu.
„Vylez si na stůl,“ přikazoval znovu mužský hlas. „Moc se mi líbí, jak se teď díváš. To je ono. Jsi
nádherná… jsi tak nádherná. A zítra, až ti udělají tu operaci, budeš ještě krásnější.“
Maura si zakryla ústa dlaní, aby nebylo slyšet její vzrušený dech. Lýtkové svaly jí ve zkroucené
pozici pulzovaly křečí a nemilosrdná a pronikavá bolest jí projížděla jako bodnutí tupým nožem.
Kousala se do kloubů sevřených pěstí a pokoušela se zůstat úplně nehybná a tichá a vymazat z
představ hrůzu toho, co se právě odehrávalo nad její hlavou.
Alecův útok trval mučivě dlouho a jeho zběsilost ani na okamžik nepolevila. Audřin chabý nářek
na něj neměl nejmenší vliv. A nakonec to byly jen zvuky dvou lidí, kteří se ze všech sil snaží
popadnout dech. Alecův pokus o znásilnění vlastní manželky byl dokonán. Pokud by ho Maura mohla
zabít bez toho, aby tím ohrozila život svého syna, možná by to opravdu udělala. Když skončil,
odstoupil od stolu, upravil si oblečení a pomalu se vydal po schodech nahoru. Audra ještě zůstala
tam, kde byla, a zcela zničená a vyčerpaná jen tiše naříkala. Maura s ní hluboce cítila a připadala si,
jako by teď spolu sdílely společné utrpení. Utrpení z rukou Aleca Meadowse.
Když se Audra konečně vydala nahoru, bylo již téměř půl páté. Maura ještě chvíli zůstala ve svém
úkrytu. Teprve po několika minutách se odvážila vylézt a protáhnout si křečí stažené lýtko. Pak se
vydala na průzkum přízemního podlaží, který však nepřinesl žádné ovoce. Vedle kuchyně našla dveře
do suterénu. Rozlehlé a mizerně osvětlené prostory betonového sklepa bez omítky působily vlhkým a
strašidelným dojmem. Na podlaze se povalovaly poházené krabice a starý nábytek, ale po Davidovi
nebylo nikde ani stopy a Maura nenašla nic, co by naznačovalo, že jeho únoscem je opravdu Alec.
Rozčarovaná se rozhodla, že počká, až dům opět osiří, aby mohla prohledat i horní podlaží.
Vzápětí své rozhodnutí změnila a zamířila ven. Pak si ale všimla dveří na protějším konci sklepa.
Otevřela je a ocitla se v dosud nedokončené koupelně s malou toaletní skříňkou, umyvadlem,
zrcadlem a záchodem. Ve skříňce našla modrou kosmetickou taštičku s několika umělohmotnými
lahvičkami s léky. Valium, Zoloft, Prozac, Xanax, Effexor všechno léky na předpis a všechny
předepsané na jméno Audry Meadowsové. Maura všechny tyto léky velmi dobře znala. V průběhu
rozvodu a ještě nějakou dobu po něm trpěla silnými depresemi. Po Effexoru si vždy připadala ospalá
a těžkopádná, z vysoce návykového Xanaxu měla už vyslovenou hrůzu. Raději se tedy uchýlila pod
ochranu televize, na kterou vždy pozdě do noci zírala, chodila do psychiatrické poradny a věnovala se
naplno tvrdému cvičení. Nebylo však těžké pochopit, proč Audra všechny tyhle prášky asi potřebuje.
Lahvičky léků jí však poskytly alespoň jakés takés vodítko. Mohla předpokládat, že Audra chodí se
svými problémy k psychiatrovi, a ten by tedy mohl o Alecovi lecos vědět. Půjde jen o to, jak ho
přesvědčit, aby porušil lékařské tajemství. To by mohl být problém. I když Maura se nelítostně
pousmála –, doktor Rubenstein má přece syna.
Podívala se na hodinky. Do operace zbývalo devět hodin. Zastrčila si do kapsy jednu z prázdných
lahviček s nálepkou ordinace doktora Rubensteina a venkovními dveřmi vyklouzla ven ze sklepa do
chladného oparu ranního lesa. Hack pro ni zanechal v recepci hotelu Holiday Inn malou krabici od bot
přesně tak, jak mu řekla. Davida znal dobře a se splněním jejího přání proto neměl nejmenší těžkosti.
Maura si krabici převzala, v autě z ní vytáhla nabitou osmatřicítku a přendala si ji do kapsy u bundy.
Hack byl nejenom geniální, ale stejnou měrou i paranoidní a excentrický, a tak měl po bytě porůznu
poschovávaný hotový zbrojní arzenál. Kromě pistole ji vybavil i spoustou informací o Alecu
Meadowsovi, které jí stáhl z internetu a vytiskl.
Meadows neměl na svoje jméno či firmu registrované žádné studio, ateliéry nebo třeba
skladovací prostory, a jeho kancelář v centru Los Angeles byla stěží místem, kde by držel unesené
dítě. Na seznamu, který nalezla v krabici od bot, bylo dvacet nemovitostí po celé jižní Kalifornii, jejichž
vlastníkem byly osoby jménem A. Meadows. Jednu z těchto nemovitostí podle všeho srub v lesích
národního parku Los Padres na sever od Ventury jí Hack zaškrtl tužkou. Vlastník A. R. Meadows měl
stejné iniciály jako Alec. Podívala se do mapy a odhadla, že cesta tam a zpět jí zabere přibližně pět
hodin. Do operace jich zbývalo osm.
Doktor Rubinstein nebyl uveden v telefonním seznamu bytových stanic, ale Hack již pracoval na
tom, aby zjistil, kde bydlí. Maura se mezitím vypravila do psychiatrovy ordinace jen pár bloků od
Georgeova operačního střediska. Budova byla zamčená. Mohla by tu zůstat a čekat, až se Rubinstein
objeví, nebo se vrhnout na jediné vodítko, které má, a vydat se na sever do hor.
Zavolala Georgeovi. Domů, do ordinace, na mobil, ale všude se jí ozval jen záznamník. Doktor
George Hill, plastický chirurg hvězd, si však zakládal na tom, že pro své zákazníky není nikdy
nedostupný. George se jí tedy vyhýbá, což svědčí o tom, že si ještě stále není jistý, co udělá, až
nastane okamžik pravdy. Zanechala mu na záznamnících podrážděné vzkazy, v nichž mu jasným a
nevybíravým způsobem naznačila, co mu udělá ze života v případě, že se jejich synovi kvůli němu
něco stane. Pak doplnila nádrž své toyoty a zamířila na dálnici.
Když dorazila do Los Padres, zastavila se na správě parku a pak téměř dvě a půl hodiny poté, co
opustila Los Angeles, zaparkovala před srubem na Eagle's Nest Road, tři kilometry od Frazier Park. Má
hodinu a půl na to, aby Davida našla.
Dům byl označený číslem 14 namalovaným barvou na kousku dřeva přibitém ke kmeni stromu.
Byl to srub, přesně tak, jak Hack předpokládal. Malý, zanedbaný se spoustou nejrůznějšího haraburdí
na neupraveném pozemku kolem bylo těžké si představit, že by něco takového patřilo lidem v
postavení Aleca Meadowse. Maura zaparkovala o kus níže na příjezdové cestě a dál již postupovala
lesem. Na okraji mýtiny se srubem vytáhla z kapsy pistoli. V tom okamžiku však ucítila ledovou hlaveň
pušky, kterou jí kdosi tiskl zezadu na krk.
„Odhoď tu pistoli,“ zavrčel hluboký mužský hlas. „A teď se otoč. Pomalu!“
Hlaveň patřila lovecké kulovnici s teleskopem. V rukou ji svíral zarostlý obr musel mít dobrý metr
devadesát s ohnivým plnovousem. Maura mu vzpurně pohlédla do očí.
„Kde je můj syn?“ dožadovala se.
„Vážená dámo, jediný syn, kterého byste tady okolo mohla najít, je ten můj. Luanne?“
Na mýtině se objevila nevkusně oblečená žena. Za ruku vedla asi dvouleté dítě, zanedbané jako
ona sama a všechno okolo.
Maure se sevřel žaludek.
„Jmenujete se Meadows?“ zeptala se suchým a roztřeseným hlasem.
„Ambrose Meadows, jestli vám tedy do toho něco je. A teď mi hezky vyklopte, co tady
pohledáváte?“ Hodina.
Zcela zničená vědomím, že její cesta do Los Padres byla sázkou, kterou prohrála, zamířila v
hustém proudu aut zpět do Los Angeles. Pistoli měla opět v kapse. Telefonáty na nejrůznější linky
jejího manžela byly stejně neúčinné jako před několika hodinami a jedinou odpovědí byly namluvené
vzkazy. Zavolala operátora záznamové služby.
„Možná jste již zapomněla, ale doktor Hill jednoznačně zakázal, aby mu v průběhu zákroků byly
do operačního střediska přepojovány jakékoli hovory,“ oznámila jí operátorka slušně, přesto však
pevně a rozhodně.
Maura zasténala. Georgeova politika – vzbuzovat v každém ze svých pacientů dojem, že je tím
jediným, ji přiváděla k šílenství. Nemělo smysl ženě na druhém konci linky vyhrožovat. Místo toho
odbočila do postranní uličky a plnou rychlostí uháněla k budově, v níž měl kancelář a ordinaci doktor
Rubinstein. Vyběhla do druhého patra. Muž, o němž předpokládala, že je Simonem Rubinsteinem,
podsaditý, holohlavý s laskavou a moudrou tváří, za sebou právě zamykal dveře.
„Doktor Rubinstein?“
„Ano?“
„Mám zbraň. Vraťte se prosím do své kanceláře, nebo přísahám, že z ní vystřelím.“
Pokud její slova vyvolala v doktoru Rubinsteinovi sebemenší strach, rozhodně to na sobě nedával
znát. Otočil klíčem a dokonce jí ještě galantně podržel dveře. Maura ho doprovodila do kanceláře a
zavřela za nimi.
Třicet minut.
„Nechci vám nijak ublížit,“ oznámila mu, „ale nutně potřebuju, abyste mi pomohl.“
„Já ale u sebe žádné drogy nemám, i když, jak se tak na vás dívám, nevypadáte jako někdo, kdo
by měl právě tenhle problém.“
Maura vytáhla dopis, který jí zanechali únosci, a podávala mu ho. Psychiatr si ho pozorně přečetl.
„Vplížila jsem se do jejich domu a našla jsem tam předpisy s vaším jménem. Ale ještě předtím
jsem se schovávala pod stolem, zatímco na něm Alec Meadows znásilňoval svoji ženu. Vím, že za tím
vším stojí on. Buďto chce ublížit své ženě, nebo zdiskreditovat mého bývalého manžela. Za pár minut
ji má operovat a já stále ještě nevím, kde je můj syn.“
Dala se do pláče.
„Prosím, odložte tu pistoli,“ požádal ji doktor Rubinstein klidným, ale neústupným hlasem. „Byla
jste na policii?“
„Tady se přece píše, ať to nedělám. Myslela jsem… myslela jsem, že Davida najdu ještě předtím
než –“
„A víte už, jestli doktor Hill Audru opravdu zmrzačí, jak po něm únosci požadují?“
„To… to nevím, opravdu nevím. Pomozte mi, prosím, operace má začít už za pár minut.“
„Myslím, že vám dokážu pomoci,“ pokýval hlavou Rubinstein, „ale nejdříve mi musíte důvěřovat a
zastavit nějak tu operaci. Za jak dlouho uběhnete čtyři bloky?“ Maura věděla, že tak, jako je George
naprostý puntičkář v osobním životě, je puntičkář i v práci a že dodržování operačního rozvrhu je pro
něj svátostí, kterou by nikdy neporušil. Ještě stále v šoku z toho, co jí Rubinstein prozradil, brala nyní
schody dolů po třech a na ulici plné chodců pak kličkovala v davu jako zkušený ragbista.
Když dorazila k lesknoucí se bílé, štědře prosklené budově operačního střediska, byly již téměř
čtyři. Dveře byly zamčené, vstupní hala temná. Bez nejmenšího zaváhání prokopla skleněnou výplň
dveří, vytloukla úlomky a vnikla dovnitř. Operační místnosti byly v zadním traktu budovy. V jedné z
nich se pracovalo.
„Tam teď nemůžete, paní Hillová,“ bránila jí v cestě sestra v okamžiku, kdy se řítila do dveří
operačního sálu. Bylo 16.05. Audra Meadowsová ležela pod rouškou na jasně osvětleném stole, tvář
preventivně potřenou antiseptickým prostředkem.
George, jako pánbůh, v rukavicích, masce a operačním úboru, stál po jejím boku a v ruce svíral
velkou injekční stříkačku. Na nablýskaném nerezovém tácku ležela ještě jedna podobná. V jedné ze
stříkaček bylo s největší pravděpodobností anestetikum. A v té druhé?
„Mauro!“ vykřikl, když ji spatřil. „Co tady sakra –?“
Maura mu nevěnovala pozornost a rychle se přemístila k ležící Audře. Zena měla zarudlé, vodnaté
oči, nejspíš v důsledku předoperačního tišícího prostředku.
„Tady teď nemůžeš být, Mauro,“ vypravil ze sebe George.
Maura ho znovu nechala bez povšimnutí a sklonila se až těsně nad Audru.
„Ubohá Audro,“ pošeptala jí. „Já už vím, co se děje. Vím to a chci vám pomoct. Všechno bude v
pořádku. Rozumíte mi?“
„Ano… rozumím.“
„Fajn. A teď mi řekněte, kde držíte mého syna.“ George jen nedůvěřivě potřásl hlavou.
„Vůbec se mi nechce věřit, že by se Audra Meadowsová chtěla sama takto zmrzačit.“
Před chvílí jim volala policie, aby je ujistila, že zásahová jednotka našla Davida přesně tam, kde
jim Audra řekla, že ho drží na chatě patřící její kamarádce v kopcích nad Malibu. Muž, kterého k
únosu najala, i hlídač, jenž Davida držel pod zámkem, byli již ve vězení. Tam skončila i samotná Audra,
ale soudce už doktoru Rubinsteinovi slíbil, že ho požádá o psychiatrické vyšetření a komplexní
posudek zadržené ženy.
„Rubinstein tomu říká posttraumatický syndrom,“ vysvětlovala mu Maura. „Už dlouho před
svatbou měla se svým sadistickým manželem patologický vztah založený na nestálém střídání lásky a
nenávisti. Byl to právě on, kdo ji nutil ke všem těm plastickým operacím. Ty roky psychického i
fyzického znásilňování ji zřejmě dohnaly až na okraj propasti. Myslela si, že když bude zohyzděná,
Alec ji od sebe odvrhne a ona bude opět volná. A tak připravila plán. Možná nenašla odvahu ublížit si
sama, vzít nůž a pořezat si tvář, nebo si na to někoho najmout, nebo doufala, že díky tvému umění
není žádná jizva, žádné zohyzdění trvalé.“
Do místnosti vstoupil mladý detektiv a kývl na George. „Potřebuji vaši výpověď, doktore Hille.“
George vstal, aby ho následoval, ale Maura ho ještě na okamžik zastavila.
„Georgi,“ obrátila se k němu. „Když jsem přišla, měl jsi jednu stříkačku v ruce a druhou vedle na
tácku. Chtěl jsi to udělat? Byl v té stříkačce, cos měl v ruce, opravdu izopropanol?“
George se na ni usmál. „Co myslíš, Mauro?“
Pak se otočil a vyšel z místnosti.
 DAVID MORELL
The Brotherhood of the Rose (Bratrstvo růže) je pro Davida Morrella mimořádnou knihou. Byl to
jeho první bestseller v žebříčku deníku New York Times. Později se stala základem televizní minisérie
společnosti NBC. „Růže“ v názvu knihy odkazuje na prastarý symbol tajemství v řecké mytologii. Na
tajných shromážděních visela ze stropu růže a účastníci setkání přísahali, že nikomu nezjeví nic z
toho, co bylo pod růží vysloveno. „Bratrstvo“ pak odkazuje na dva mladé muže Saula a Chrise, kteří
oba vyrůstali v dětském domově a posléze se nechali naverbovat do CIA, za což vděčili muži, který
vystupoval jako jejich pěstoun. A protože v dětském domově vyrůstal i sám Morrell, nebylo pro něj
těžké se svými hlavními postavami identifikovat.
Když dokončil práci na Bratrstvu, svět, který stvořil, Morrellovi natolik chyběl, že se rozhodl
napsat další thriller s obdobným názvem Fraternity of the Stone (Bratrstvo kamene), v němž
čtenářům představil i podobného hrdinu Drewa MacLana. Ještě stále pod vlivem tématu opuštěných
dětí a jejich pěstounů (Morrell to považuje za jakousi svoji psychoanalýzu) napsal The League of Night
and Fog (Svazek noci a mlhy) v níž se Saul z jeho prvního thrilleru seznamuje s Drewem z thrilleru
druhého. Svazek noci a mlhy je tak dvojitým pokračováním a zároveň i posledním dílem trilogie.
Morrell měl v úmyslu připsat k již existující řadě další pokračování, a ponechal tedy zápletce otevřený
konec v podobě nedořešené dějové linie, který jej měl časem přinutit k napsání čtvrté knihy. V té
době mu však umírá na velmi vzácnou formu rakoviny kostí, známou též pod názvem Ewingův
sarkom, jeho patnáctiletý syn Matthew a téma sirotků hledajících náhradní rodiče mu najednou již
nepřipadalo zajímavé. Z Morrella se stal otec pokoušející se zacelit prázdno, které mu v životě zbylo
po smrti syna. Toto téma pak využil v několika románech, v nichž již nevystupují členové Bratrstev,
zejména pak v thrillerech Long Lost (Dávno ztracený) a Desperate Measures (Ze zoufalství).
Dnes, o mnoho a mnoho let později, ještě stále dostává několik dopisů týdně, v nichž se jeho
věrní čtenáři dotazují, jak by se nedořešená zápletka dále vyvíjela, a prosí ho, aby v psaní o Saulovi
pokračoval. V rámci přípravy této antologie byl osloven a požádán konkrétně o nový příběh hrdinů
Bratrstev. Nejprve odmítl, protože se ani po létech nechtěl vracet k oněm temným a nešťastným
dobám. Ale Saul i jeho žena Erika se znovu zabydleli v jeho představivosti a odmítali ji opustit.
Nedokončená dějová linie – útok na Saulovu vesnici – byla uzavřena. Snad ji čtenáři, i Morrell sám,
přijmou jako důstojné zakončení. V povídce nebylo dostatek prostoru, aby do ní mohl začlenit i
Drewa a jeho přítelkyni Arlene, ale fanoušci jejich přítomnost jistě vycítí mezi řádky, i když jejich
jména se v příběhu neobjevují.
Jeden ze starých prvků se zde však přece jen objevuje, protože co by to bylo za Bratrstvo, kdyby v
něm nebyla Abelardova svatyně?

ABELARDOVA SVATYNĚ

Na počátku existovaly Abelardovy bezpečné domy v pouhém půltuctu měst: v Postupimi, Oslu,
Lisabonu, Buenos Aires, Alexandrii a Montrealu. To bylo v roce 1938, kdy se v Berlíně sešli
představitelé největších světových zpravodajských organizací a shodli se na společném úsilí o
zavedení alespoň jakéhosi pořádku v neodvratitelně se blížící válce. Tímto úsilím bylo stanovení
principu Abelardovy svatyně. Název odkazoval na Petra Abelarda, básníka a teologa temného
středověku, který svedl svoji překrásnou studentku Heloisu a byl za to její rodinou vykastrován.
Protože se obával o svůj život, uchýlil se pod ochranu jednoho kostela nedaleko Paříže a nakonec
založil klášter zasvěcený svatému Duchu, coby dobrodinci a obhájci hříšníků, který nazval Paraclet.
Každému, kdo se do jeho kláštera uchýlil a požádal o pomoc, zaručoval ochranu.
Moderní tvůrci konceptu Abelardovy svatyně předpokládali, že chaos vyvolaný další válkou
vystaví operativce zpravodajských agentur mimořádnému stresu i uvnitř jejich vlastních organizací. A
i když každá zpravodajská organizace mívala vlastní bezpečné domy, útočiště označená názvem
„Abelard“ měla představovat významné rozšíření tohoto tradičního zařízení. V extrémních situacích
se do nich totiž mohl uchýlit kterýkoli člen libovolné zpravodajské služby a požádat zde o ochranu,
které se mu bezpodmínečně muselo dostat. Tyto chráněné prostory měly ještě navíc sloužit jako
neutrální půda, na níž bude možné bezpečně sjednávat spojenectví mezi jednotlivými agenturami a
kout pikle. Abelardovy svatyně nabídnou šanci každému operativci bez ohledu na jeho příslušnost k
válčící straně, aby si v nich odpočinul, vyléčil zranění či jen zvážil další postup a taktiku. Nikdo, kdo v
těchto bezpečných útočištích otevřeně vyjádří svůj názor či stanovisko, nebo vyřkne cokoli, co ví nebo
co se domnívá, se nebude muset obávat, že by jeho slova byla použita proti němu mimo chráněné zdi
zařízení.
Trest za porušení pravidel Abelardovy svatyně byl nemilosrdný a konečný. Jestliže některý
operativec na území Abelardova bezpečného domu jakkoli ublíží jinému operativci, bude okamžitě
prohlášen za ničemného lotra. Stane se lovnou zvěří a na lovu se budou podílet všichni členové všech
zpravodajských agentur. Při první příležitosti, která se jim naskytne, jeho nebo ji zabijí bez ohledu na
skutečnost, že provinilec může být členem jejich vlastní organizace. A protože Abelardův původní azyl
platil na půdě kostelů, novodobí Abelardovi pokračovatelé se rozhodli, že zachovají tradici. Domnívali
se, že v době oslabujících morálních hodnot takovéto náboženské spojení jen posílí závažnost a
významnost uzavírané dohody. Zástupce komunistické NKVD byl k něčemu takovému pochopitelně
skeptický, protože v Sovětském svazu stálo náboženství prakticky mimo zákon, ale dospěl k názoru,
že víra Angličanů a Američanů v tento největší opiát lidstva nemůže věci nikterak škodit.
Abelardovy svatyně se v průběhu druhé světové války a během stupňovaného napětí následné
studené války ukázaly natolik užitečné, že byly zří zeny další: v Bangkoku, Singapuru, ve Florencii,
Melbourne, Ferlachu v Rakousku a v Santa Fe v Novém Mexiku. Tato poslední svatyně měla zvláštní
význam. Zástupce Spojených států na zakládající schůzce v roce 1938 totiž vyjádřil pochybnosti, že
bude možné takováto zařízení udržovat a dodržovat v nich stanovená pravidla, a trval na tom, že
žádné z těchto citlivých zařízení, která by mohla být zdrojem násilí, nesmí stát na americké půdě. Čas
ukázal, že se mýlil. Ve stále nebezpečnějším světě rostla i potřeba existence dočasného a bezpečného
útočiště. A síla Abelardova azylu a respekt k němu zůstaly zachovány i v cynickém prostředí světa
tajných služeb.
Santa Fe znamená Svatá víra. Saula Grismana napadlo, že s tím by Abelard souhlasil. V
pronajatém a zcela obyčejně vyhlížejícím voze ujížděl stmívajícím se podvečerem, který byl kvůli
nenadálé bouři temnější než obvykle. Většina cizinců si Santa Fe představuje jako sluncem vyprahlou
placku, město v poušti, jakým je třeba Phoenix, ale skutečnost je taková, že Santa Fe má čtyři roční
období a neleží na rovině, nýbrž v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů na úpatí pásma Skalnatých
hor, kterým se tady říkalo Sangre de Cristo (protože španělským dobyvatelům rudý nádech slunce
zapadajícího nad vrcholky hor připomínal jejich představu Kristovy krve). Cíl Saulovy cesty ležel u
hřebene Sangre de Cristo táhnoucího se severovýchodně od tohoto umělecky laděného společenství
padesáti tisíc obyvatel města Santa Fe. Hřebeny hor tu a tam vystupovaly ze tmy, ozářené
příležitostnými blesky. Vedle na sedadle měl položenou mapu a popis cesty, ale oboje si pečlivě
prostudoval a vštípil do paměti již během svého naléhavého letu do Nového Mexika. Během cesty tak
musel zastavit jen jednou, aby si v paměti osvěžil základní orientační body města, jež si pamatoval z
mise, která ho sem před lety již jednou přivedla. Paprsky reflektorů vozu dopadly na tabulku
bičovanou deštěm: Camino de la Cruz, Křížová ulice. S prsty napjatě svírajícími volant odbočil doprava
a zamířil dál po liduprázdné a osamělé ulici.
Ke zřízení Abelardovy svatyně v Sante Fe vedlo mnoho dobrých důvodů. Na druhém konci údolí,
západním směrem, schováno v horách, leželo Los Alamos, místo, kde vynalezli atomovou bombu. Asi
hodinu jízdy na jih od Albuquerque stála, opět ukrytá hluboce v masivu hor, Sandia National
Laboratories, výzkumná zařízení s obdobným programem a stejné důležitosti jako v Los Alamos.
Právě tady, v ostré zatáčce Korálové ulice, zmizel dvojitý agent Lee Howard agentům FBI a unikl do
Sovětského svazu. Špionáž je totiž nedílnou součástí tohoto města a jeho okolí stejně jako bezpočet
galerií a obrazáren na Canyon Road. Mnozí z operativců, kteří byli do oblasti dlouhodobě přiděleni, si
tuto Kouzelnou zemi, jak ji místní usedlíci přezdívali, natolik zamilovali, že se v Santa Fe po odchodu
do výslužby natrvalo usadili.
 Děravou silnici lemovaly stíny borovic a jalovců. Asi po půl kilometru jízdy dorazil na konec silnice,
který představovalo úpatí horského hřebene. Přes kmitající stěrače se přimhouřenýma očima díval na
temnou siluetu kostela, kterou nyní na okamžik ozářilo namodralé světlo blesku. Vozem otřásaly
nápory větru, ale Saul je nevnímal a pozorně si prohlížel nízkou budovu hned vedle kostela. Jako
většina budov v Santa Fe i ona měla plochou střechu. Rohy byly zaoblené a zdi z nepálených cihel byly
nahozeny načervenalou omítkou. Tabulka u vchodu nesla nápis Klášter slunce a měsíce a Saul, sám
židovského vyznání, předpokládal, že název kláštera byl nejspíše odvozen od nedalekých vrcholků
hor, z nichž jedna se jmenovala Slunce a druhá Měsíc. Napadlo ho rovněž, že název by mohl v souladu
s pověstí Santa Fe coby města zaslíbeného hnutí New Age, krystalům a filozofii feng šuej naznačovat,
že se nejedná o tradiční katolickou instituci.
Na prostranství před budovou parkoval jediný automobil, stejně tmavý a neurčitý jako Saulův.
Zastavil vedle, vypnul motor i světla, zhluboka se nadechl a na tři doby zadržel dech a na další tři
znovu vydechl. Pak se natáhl pro cestovní brašnu, vystoupil a zamkl dveře. Ve studeném lijáku se
rozběhl k bráně kláštera.
V úkrytu pod stříškou nad těžkými vraty vyzkoušel nejprve jedno a potom i druhé křídlo, ale ani
jedno se neotevřelo. Stiskl tlačítko zvonku a podíval se do hledáčku bezpečnostní kamery nad hlavou.
Bzučák uvolnil zámek. Když otevřel pravou polovinu dveří, ocitl se v dobře osvětlené vstupní hale s
cihlovou podlahou. Zabouchl dveře a průvan rozfoukal plameny v krbu. Ohniště krbu, postaveného v
tradičním stylu mexických indiánů, bylo asi třicet centimetrů nad úrovní podlahy a jeho otvor měl
typický obloukovitý tvar. O zadní stěnu ohniště se opíralo několik praskajících polen. Vůně borového
dřeva mu připomněla kadidlo.
Otočil se k recepčnímu pultu vpravo od vchodu, za nímž stál mladík v kněžském rouchu a
lhostejně si ho prohlížel. Měl propadlé, asketické rysy a dohola ostříhanou hlavu. „Mohu vám nějak
pomoci?“ zeptal se.
„Potřebuji ubytování.“ Saul cítil, jak mu z vlasů za krk stékají studené pramínky vody.
„Pravděpodobně vás špatně informovali. Toto není hotel.“
„Bylo mi řečeno, abych si vyžádal pana Abelarda.“
Mladíkův pohled se nepatrně změnil. Nabyl na intenzitě a zájmu. „Přivolám správce domu.“
Mluvil s evropským přízvukem, ale jinak bylo těžké poznat, odkud pochází. Stiskl tlačítko. „Jste
ozbrojen?“
„Ano.“
Kněz se zamračil směrem k monitorům, na nichž byly vidět setmělé, nazelenalé obrazy okolí
domu nasnímané nočními kamerami. Saul viděl deštěm bičované parkoviště se dvěma osamocenými
vozy, prázdnou příjezdovou cestu a jalovci porostlé svahy v pozadí. „Přišel jste, protože vám hrozí
nebezpečí?“
„Ne, nikdo mě nepronásleduje,“ odpověděl Saul.
„Už jste u nás někdy přebýval?“
„V Melbourne.“
„V tom případě znáte pravidla. Musím vidět vaši pistoli.“
Saul sáhl pod koženou bundu a opatrně vytáhl devítimilimetrovou parabolu Heckler & Koch.
Položil ji hlavní ke zdi na pult a vyčkával, až si kněz zapíše výrobní číslo a model (P2000).
Mladík si prohlížel oboustranný zásobník a posuvný spouštěcí mechanismus. Pak zbraň uložil do
kovového kontejneru. „Nějaké další zbraně?“
„Nůž.“ Speciální dýka společnosti HideAway ve tvaru tygřího drápu byla pouhých deset
centimetrů dlouhá. Saul nadzvedl levou stranu bundy. Malá černá rukojeť čepele spočívala téměř
neviditelně v černém pouzdře umístěném souběžně s rovněž černým opaskem. Položil nůž na pult.
Kněz si učinil další poznámku a uložil nůž k pistoli do kovového kontejneru.
„Ještě něco?“
„Ne.“ Saul dobře věděl, že bezpečnostní snímač zabudovaný do pultu by snadno odhalil, kdyby
lhal.
„Jmenuji se otec Čchen,“ pronesl hlas přicházející z druhé strany vstupní haly.
 Venku zaduněl hrom a Saul se v jeho doznívajícím rachocení otočil k dalšímu muži v kněžském
rouchu. Tento muž již nebyl žádný mladík. Zcela jistě mu bylo přes čtyřicet a byl to Číňan s kulatým
bříškem, kulatou tváří a vyholenou hlavou, který Saulovi celým svým zjevem připomínal Buddhu. Měl
rovněž dojem, že mluví s přízvukem, který nejspíše získal na prestižní a výběrové Novoanglické
univerzitě.
„A jsem správcem zdejší Abelardovy svatyně.“ Muž Saulovi pokynul, aby ho následoval. „A vy se
jmenujete?“
„Saul Grisman.“
„Měl jsem na mysli vaše krycí jméno.“
„Romulus.“
Otec Čchen si ho chvíli prohlížel. Kráčeli chodbou, ze které pak vstoupili do kanceláře po pravé
straně. Kněz se posadil k psacímu stolu a vyťukal cosi na klávesnici. Asi minutu studoval zprávu na
obrazovce a pak se na Saula znovu podíval a zdálo se, že tentokrát ho již vidí poněkud jinýma očima.
„Romulus byl jedním z dvojčat, která založila Řím. Máte i vy nějaké dvojče?“
Saul chápal, že si ho prověřuje. „Měl jsem. Ale ne dvojče. Bratra, alespoň tak jsem ho bral.
Jmenoval se…“ Dojetím se mu stáhlo hrdlo a Saul se na okamžik odmlčel. „Chris.“
„Christopher Kilmoonie. Ir.“ Otec Čchen ukázal na obrazovku počítače. „Krycí jméno Remus. Oba
dva jste vyrůstali v dětském domově ve Filadelfii. Na Internátní škole Benjamina Franklina pro
chlapce, to byla vojenská škola.“
Saul věděl, že se od něj čeká, že bude pokračovat. „Nosili jsme uniformy, pochodovali s dětskými
puštičkami. Veškerá výuka na škole dějepis, trigonometrie, literatura a tak dál byla vykládána z
vojenského hlediska. Všechny filmy, které nám promítali, hry, které jsme hráli, byly vojenské.“
„Jaké měla škola motto?“
„Naučte je politice a válce tak, aby jejich synové mohli studovat matematiku a medicínu, a
umožnili tak svým dětem studovat malířství, poezii, hudbu a architekturu.“
„To ovšem Benjamin Franklin nikdy netvrdil.“
„Ne. Je to citát z Johna Adamse.“
„Vycvičil vás Edward Franciscus Eliot,“ pokračoval otec Čchen.
Saul měl opět potíž zakrýt své pohnutí. Eliot byl ředitelem oddělení kontrašpionáže CIA, ale to se
Saul dozvěděl až o mnoho let později. „Když nám bylo pět, přišel do školy a spřátelil se s námi. V
následujících letech se stal naším… asi by se to dalo nazvat pěstounem, nevlastním otcem, tak jako
jsme my dva s Chrisem byli nevlastními bratry. Eliot získal povolení brát nás na víkend ze školy – na
baseball, k sobě domů ve Falls Church, kde jsme na zahradě grilovali, na lekce bojových umění. V
podstatě se dá říct, že nás získal jako své osobní operativce. Byl jako náš otec a my jsme mu chtěli
sloužit.“
„A vy jste ho zabil.“
Saul chvíli neodpovídal. „Tak to skutečně bylo. Ukázalo se, že ten parchant měl i další sirotky,
které naverboval a kteří ho tak jako my milovali jako svého otce a udělali by pro něj všechno, co by
jim přikázal. Nakonec nás všechny jen zneužil a Chris kvůli němu přišel o život, a tak jsem vzal uzi a
vyprázdnil jsem do toho jeho černého, proradného srdce celý zásobník.“
Otec Čchen přimhouřil oči. Saul pochopil, kam celý tento výslech směřuje. „A v průběhu své
odvetné mise jste porušil základní pravidlo Abelardovy svatyně.“
„To není pravda. Eliot už nebyl na chráněném území. Nezabil jsem ho v areálu svatyně.“
Otec Čchen na něj jen dál mlčky zíral.
„Máte to všechno v mé složce,“ vysvětloval Saul. „Ano, vyvolal jsem tehdy v útulku pozdvižení,
vyváděl jsem jako šílený. Nakonec nám oběma přikázali odejít. Eliotovi poskytli náskok dvaceti čtyř
hodin. Ale já jsem ho stejně dostihl.“
Otec Čchen poklepával svými tlustými prsty na desku stolu. „Arbitři svatyně tehdy rozhodli, že
jste si sice přizpůsobili pravidla, ale neporušili jste je. Výměnou za svědectví, že Eliot byl informátor,
který z mateřské organizace vynášel informace, vám poskytli neoficiální imunitu, musel jste však
odejít do exilu. Odjel jste tedy budovat kibucy do Izraele. Proč jste tam radši nezůstal? Pro boha
živého, copak si opravdu myslíte, že vás tady s ohledem na vaši pustošivou a rozkladnou minulost
budu vítat s otevřenou náručí?“
„Hledám ženu.“
Tváře otce Čchena se zarděly rozhořčením. „Výborně. Takže teď ještě očekáváte, že vám zajistím
prostitutku?“
„Nerozumíte mi. Ta žena, kterou hledám, je moje žena.“
Otec Čchen zachmuřeně ukázal na obrazovku. „Erika Bernsteinová. Bývalá agentka Mossadu.“
„To auto tam na parkovišti je její?“
„Ne. Řekl jste, že ji hledáte?“
„Už tři týdny jsem ji neviděl. Patří to auto tam venku Jusúfu Chabíbovi?“
Venku opět zaburácel hrom. Otec Čchen přikývl. „Ano, je naším hostem.“
„V tom případě tady brzy bude i Erika. A já tu nejsem, abych potíže dělal, nýbrž proto, abych se
jim pokusil zabránit.“
Ozvalo se bzučení zvonku a otec Čchen stiskl knoflík, na tváři zamračený výraz. Obraz na
monitoru se změnil a nabízel jim pohled na vstupní halu. Saul se díval, jak Erika vstupuje z deště do
osvětlené haly, a srdce mu přitom tlouklo až kdesi vysoko v krku. I na pouhém černobílém monitoru
vypadala úžasně. Dlouhé tmavé vlasy měla svázané do copu. Lícní kosti výrazné, přesto však
elegantní. Stejně jako on, i ona na sobě měla džíny a sportovní boty. Místo koženého kabátu však
měla oblečenou pláštěnku, z níž stékala voda.
Saul vyběhl z kanceláře ještě dřív, než otec Čchen stačil vstát. V jasně osvětlené vstupní hale Erika
mezitím naslouchala jeho naléhavě se blížícím krokům, které na cihlové podlaze zněly hlasitě, a rychle
se otočila, připravená k okamžité obraně. Když ho spatřila, výraz v jejím obličeji nenaznačoval, že by
se jí ulevilo.
„Říkala jsem ti přece, že za mnou nemáš chodit,“ pronesla hněvivě.
„To jsem také splnil.“
„Co tady v tom případě děláš?“
„Nesledoval jsem tebe, ale Chabíba.“ Saul se obrátil k otci Čchenovi. „Potřebuji nějaké místo, kde
bychom si mohli s manželkou promluvit.“
„V refektáři teď nikdo není.“ Kněz ukázal k chodbě za jejich zády a na dveře vlevo, hned naproti
jeho kanceláře.
Saul s Erikou se na sebe ještě chvíli upřeně dívali. Pak sebou Erika trhla, netrpělivě kolem něj
prošla a zmizela ve dveřích refektáře.
Saul se vydal za ní a otočil vypínačem na zdi. Zářivky nad jejich hlavami se tiše rozbzučely.
Refektář neboli klášterní jídelna se skládal ze čtyř dlouhých dřevěných stolů uspořádaných ve dvou
řadách. Bylo zde chladno a v místnosti byl ještě cítit pach ryby, kterou měli obyvatelé kláštera k
večeři. Vzadu stál pult a za ním velká lednice a nerezový sporák. Vedle podnosů s noži, vidličkami a
lžícemi tady byly i hrníčky a kávovar s polo prázdnou konvicí. Rudá kontrolka na kávovaru
signalizovala, že je zapnutý a že káva v konvici je tedy ještě teplá. Déšť nemilosrdně bušil do temných
oken. Saul přešel k pultu a nalil jim dva šálky. Pro Eriku pak přidal ještě smetanu bez tuku a umělé
sladidlo. Přesně tak, jak to vždy dělávala i ona.
Posadil se k nejbližšímu stolu. Erika se k němu pomalu a váhavě připojila.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Samozřejmě že nejsem. Jak se můžeš tak hloupě ptát?“
„Myslel jsem, jestli nejsi zraněná?“
„Ach tak, ne.“ Podívala se stranou. „V tomhle ohledu jsem v pořádku. Úplně.“
„Až na to, že nejsi.“
Neodpověděla.
„Není to přece tak, že syn zemřel jen tobě.“ Saul se podíval na svoji ne ochucenou kávu. „Byl to i
můj syn.“
Opět se nedočkal žádné odpovědi.
„Chabíba nenávidím stejně, jako ho nenávidíš ty,“ pronesl Saul. „Chci ho vzít pod krkem a
vymáčknout z něj –“
 „Žvaníš nesmysly. Jinak bys udělal to, co teď dělám já.“
„Přišli jsme o našeho chlapce. A já bych se zbláznil, kdybych měl přijít ještě o tebe. Víš dobře, že
jestli Chabíba zabiješ tady, jsi už předem mrtvá. Další den nepřežiješ.“
„Jestli ale Chabíba nezabiju, žádný další den už přežít nechci. Je tady?“
Saul zaváhal. „Alespoň mi to tvrdili.“
„V tom případě už nikdy nebudu mít větší šanci.“
„Můžeme odjet někam na neutrální půdu a tam si na něj počkat. Pomůžu ti,“ naléhal Saul. „Z těch
kopců tady v okolí je vynikající vyhlídka. A neposkytne ti jeden úspěšný zásah z ostřelovací pušky
stejné uspokojení, jako kdybys byla přímo u něj a zblízka se dívala, jak umírá?“
„Pokud bude doopravdy mrtvý. Pokud už mě nebude urážet a dusit tím, že dýchá stejný vzduch,
který dýchám já.“
„V tom případě to udělejme tak, jak navrhuju.“
Erika jen zavrtěla hlavou. „V Káhiře už jsem ho málem dostala. Má v ruce díru po kulce.
Vzpomínku, aby na mě nezapomněl. Další dva týdny pak prchal z jedné svatyně do druhé tak chytře,
jak jen to šlo. Pak, před šesti dny, změnil taktiku. Najednou bylo mnohem jednodušší sledovat jeho
stopu. Napadlo mě, že už je unavený a že začínám získávat převahu. Teprve když se přesunul z
Mexika sem na jihozápad Spojených států, mi konečně došlo, o co se vlastně snaží. Tam na Blízkém
východě mohl snadno splynout s davem. Ale tady, v Santa Fe? Tady přece žádného Araba nepotkáš,
jak je rok dlouhý. Proč by dobrovolně opouštěl přirozené útočiště a krytí? Aby mě nalákal. Chce,
abych ho tady našla. Nepochybuju o tom, že tam venku už jsou připravení jeho lidé a připravují past.
Chabíb si jistě nedokáže představit, že bych porušila zákon svatyně, že bych přitom ani na okamžik
nezaváhala, že se s radostí sama zabiju, jen abych ho mohla vzít s sebou. Předpokládá tedy, že se
zachovám logicky a schovám se někde venku mezi stromy, připravená zasáhnout, až odsud bude
odjíždět. A až se o to pokusím, jeho muži zaútočí. Z lovce se stane lovná zvěř, a tou budu já. Sakra,
proč jsi mě neposlechl a musel ses do toho míchat? Teď už máš stejně mizivou šanci dostat se odsud
jako já.“
„Miluju tě,“ řekl Saul.
Erika se dívala na jeho zatnuté pěsti. Její rozzlobené rysy změkly. „Jediným člověkem, kterého
jsem kdy milovala víc než tebe, je… byl… náš syn.“
„Musíte nás oba opustit,“ pronesl hlas za jejich zády.
Saul s Erikou se otočili k otevřeným dveřím refektáře, v nichž nyní stál otec Čchen s rukou ukrytou
pod kněžským talárem. Saul ani na okamžik nepochyboval o tom, že v ní drží zbraň.
O kus dál, podél stěny jídelny, se otevřely další dveře. V nich se objevil asketický mladík z
recepce. I on měl ruku schovanou pod řízou.
Saul pochopil, že jídelna má podle všeho nainstalované mikrofony. „Slyšel jste přece Eriku.
Chabíb má tam venku nastraženou past.“
„To je pouhá hypotéza,“ odpověděl otec Čchen. „Neprokázaná. Co když si celou tu historku
vymyslela jen proto, aby mě přinutila si vás tu oba nechat?“
„Chabíb pracuje pro Hamás. Organizuje jejich akce,“ namítla Erika.
„Pro co nebo pro koho pracuje, není moje starost. V Abelardově svatyni má ale každý zaručeno
naprosté bezpečí.“
„Ten grázl je psycholog a najímá pro Hamás sebevražedné atentátníky.“ Erika do něj zabodla
divoký pohled. „Řídí ta jejich šílená výcviková střediska. Přesvědčuje ty nebožáky, že když se vyhodí
do vzduchu se všemi Židy, kteří se vyskytnou kolem, půjdou rovnou do ráje, kde můžou až do konce
věků šukat každý den jinou pannu.“
„Vím, jakými způsoby jsou sebevražední atentátníci připravováni a programováni,“ souhlasil otec
Čchen. „To jediné, na čem mi ale záleží, je neporušitelnost principu Abelardovy svatyně.“
„Neporušitelnost?“ Saul zvýšil hlas. „A co třeba neporušitelnost našich domovů? Před čtyřmi
týdny se jeden z Chabíbových maniaků odpálil u nás na tržišti. Náš dům je jen kousek od tržiště.
Našeho syna…“ Saul již nedokázal pokračovat.
„Našeho syna,“ dokončila za něj s divokou nenávistí v hlase Erika, „zabil kus šrapnelu, který mu
málem usekl hlavu.“
 „Máte moji upřímnou a hlubokou soustrast,“ pokýval otec Čchen hlavou. „Ale ani tak vám
nemohu dovolit, abyste ve své bolesti a zármutku porušili princip Abelardovy svatyně. Vezměte si
svůj hněv tam ven.“
„To klidně udělám,“ souhlasila Erika. „Pokud ale Chabíb odvolá své muže. Je mi úplně jedno, co se
stane se mnou, ale chci mít jistotu, že nikdo neublíží Saulovi.“
Venku opět zaduněl hrom.
„Předám vaši žádost,“ řekl otec Čchen.
„To nebude třeba.“ Hlas patřil muži, jenž právě vycházel ze stínu chodby.
Saul cítil, jak se mu při pohledu na nažloutlou tvář za zády otce Čchena napínají svaly. Chabíb byl
podsaditý chlapík s hustými černými vlasy, čtyřicátník se zádumčivým pohledem a inteligentním
obličejem. Na sobě měl tmavé kalhoty a tlustý svetr. Levou ruku měl zavěšenou na pásce.
Držel se v zákrytu za Čchenem. „I mně je smrti vašeho syna upřímně líto. Pro mě jsou však oběti
jen statistikou. Anonymními ztrátami. Jak jinak chcete vést válku? Personalizovat si nepřítele je ta
nejjistější cesta k porážce. Ale přesto – kdykoli se dočtu o jednotlivých obětech, o dětech, které při
výbuších zahynuly, padá na mě smutek. Děti nám přece naši zemi nevzaly. Nezavedly v ní zákony,
které nás považují za méněcenné.“
„Vaše lítost zní téměř přesvědčivě,“ ujistila ho Erika.
„Když jsem byl ještě chlapec, žili jsme s rodiči ve Starém městě v Jeruzalémě. Na hradbách kolem
města drželi stráž izraelští vojáci. Každý den nám z hradeb močili do naší zahrádky se zeleninou. A
stejně tak na nás močí i vaši politikové. Celou tu dobu.“
„Já ne. Já jsem na nikoho nemočila,“ pronesla Erika nelítostně.
„Změňte podmínky, vraťte nám naši zemi a výbuchy utichnou,“ pokračoval Chabíb. „Jedině tak
zachráníte životy dalších dětí.“
„Mně ale na těch dalších dětech nezáleží,“ řekla Erika a nakročila k němu.
„Opatrně,“ ozval se otec Čchen, připravený vytáhnout ruku zpoza své róby.
Erika se zastavila. „Záleží mi jen na mém vlastním synovi. A ten vám na žádnou zeleninu nemočil,
ale přesto jste ho zabil. Ano, vy, je úplně jedno, že tu bombu za vás odpálil někdo jiný.“

Chabíb si ji prohlížel pohledem psychologa, který se pokouší odhadnout, jak moc se jeho pacient
zlobí. „A teď jste tedy připravená obětovat svůj i manželův život, abyste se mi pomstila?“
„Ne.“ Erika se dusila vztekem. „Saulův ne. Saul tu vůbec neměl být. Spojte se se svými muži.
Deaktivujte past.“
„Ale když odsud vy sama v bezpečí odejdete, zaujmete jejich místo,“ namítl Chabíb. „Počkáte si,
až já vyjdu ven, a pak na mě zaútočíte.“
„Nabízím vám stejné podmínky, jaké kdysi poskytl můj manžel svému pěstounovi.
Čtyřiadvacetihodinový náskok.“
„Slyšíte vůbec, co tady říkáte? Taháte za kratší konec, ale přesto si myslíte, že se jen tak vzdám
své pozice síly.“
„Síly?“ zopakovala po něm Erika a rozevřela si zip pláštěnky. „Připadá vám tohle dostatečně
silné?“
Chabíb zalapal po dechu. Otec Čchen vytřeštil oči. Saul postoupil o krok vpřed, a to stačilo k
tomu, aby spatřil podlouhlé dynamitové nálože, které měla Erika omotané kolem pasu. Teď se
pravým palcem dotkla tlačítka napojeného na rozbušku. Stiskla. Saul cítil, jak mu závratnou rychlostí
stoupá tep.
„Jestli na mě kdokoli vystřelí, pustím ten knoflík a všichni jdeme rovnou do nebe, i když si
vymiňuji, že tam nechci žádné panny,“ pronesla Erika smrtelně vážně.
„Váš manžel ale zemře.“
„To zemře tak jako tak, ledaže byste odvolal své muže tam venku. Teď mám alespoň jistotu, že
zemřete se mnou. Jakpak se cítíte? Tak najednou na opačném konci barikády? Vlastně ani nevím, jak
dlouho ještě ten knoflík udržím. Do té doby, než mě chytne křeč do ruky?“
„Jste šílená.“
 „Stejně šílená jako vy a vaši zabijáci. Jedinou pozitivní věcí na tom, co děláte, je skutečnost, že se
ti vaši magoři nemohou dál množit. Kvůli Saulovi vám ale nabízím šanci. Zmizte odsud. A vezměte si s
sebou i všechny své muže. Zrušte past. Máte mé slovo. Dvacet čtyři hodin.“
Chabíb si ji pozorně prohlížel a pokoušel se analyzovat její hněv. Pak se obrátil k otci Čchenovi.
„Jestli odsud odejde před tím, než uplyne čtyřiadvacet hodin…“
„To se nestane.“ Otec Čchen vytáhl pistoli, kterou až dosud ukrýval pod talárem.
„Jste ochoten kvůli mně riskovat, že vás tu vyhodí do povětří?“ zeptal se Chabíb kněze.
„Kvůli vám ne. Kvůli této svatyni ano, zasvětil jsem jí svůj život a duši.“
„Začíná mi tuhnout palec,“ upozornila je Erika.
Chabíb přikývl. Erika i Saul ho doprovodili do jeho pokoje a pod dohledem obou kněží vyčkávali,
dokud si nesbalí zavazadlo. Odnášel si jej k recepci a bylo na něm vidět, že kvůli zraněnému rameni
mu pohyb působí velké těžkosti. Na recepčním pultu ležel telefon. Chabíb stiskl tlačítko hlasitého
poslechu a ukazováčkem nezraněné ruky vymačkal číslo.
Na druhém konci linky se ozval neutrálně znějící hlas. „Haló?“ Na pozadí bylo slyšet monotónní
šumění deště.
„Odcházím z budovy. Operace se odkládá.“
„Potvrzovací heslo.“
„Santa Fe je město jiné.“
„Potvrzeno. Operace se odkládá.“
„Nikam se nerozcházejte. Zůstaňte v kontaktu. Za dvacet čtyři hodin vás budu znovu potřebovat.“
Chabíb zmáčkl tlačítko a ukončil hovor. Zamračeně se podíval na Eriku. „Příště se ke mně tak
blízko nedostanete.“
Eričin prst na spoušti rozbušky se již viditelně chvěl. Ukázala hlavou na hodiny na zdi za
recepčním pultem. „Deset nula pět. Pokud jde o mě, odpočítávání právě začalo. Měl byste si
pospíšit.“
Chabíb si zdravou rukou otevřel dveře. Prudký poryv větru vehnal dovnitř déšť. „Je mi to opravdu
moc líto,“ obrátil se ještě naposledy k Erice. „Je strašné, když musí umírat děti, aby svou smrtí
napravily chyby politiků.“
Dálkovým ovládáním si otevřel dveře zaparkovaného vozu. Dalším tlačítkem ovladače nastartoval
motor. Uchopil své zavazadlo a vydal se do deště.
Saul pozoroval, jak se ve spěchu snaží neztratit v poryvech větru rovnováhu. Oblohu rozsvítil
blesk. Instinktivně se stáhl zpět do haly pro případ, že by některý z Chabíbových mužů porušil příkazy
svého velitele a byl natolik bláhový, aby střílel na Abelardovu svatyni.
Chabíb, bičován větrem, položil zavazadlo na zem, aby si otevřel dveře. Pak jej rychle hodil na
sedadlo spolujezdce a nasoukal se za volant.
Otec Čchen zavřel vrata svatyně. Do haly přestalo pršet a Chabíb jim zmizel z dohledu. Zůstal jen
studený noční vzduch, který sem stačil proniknout zvenčí.
„Je to parkoviště za hranicemi svatyně?“ zeptala se Erika.
„To teď není důležité!“ vzplanul otec Čchen. „Ale ten váš dynamit ano. Jak ho chcete proboha
živého zneškodnit?“
„Jednoduše.“ Erika zvedla prst z tlačítka rozbušky.
Otec Čchen vykřikl a pokusil se ustoupit dozadu.
Výbuch, který se ozval, však nevyšel z nálože, kterou měla Erika omotanou kolem pasu. Přišel
zvenku, a Saul jen stiskl rty a v duchu si s divokým uspokojením představil, jak venku na parkovišti
vybuchlo jeho i Eričino auto. Oba automobily byly zaparkovány po obou stranách Chabíbova vozu.
Plastická trhavina v kufru každého z vozů vyvolala silnou tlakovou vlnu, která se zastavila o stěny
svatyně a zasypala ji šrapnely. Okno se roztříštilo na kousky.
Otec Čchen prudce otevřel vrata. Déšť vnesl dovnitř i pach kouře, spáleného kovu a seškvařeného
masa. Plameny šlehající z odpálených automobilů navzdory silnému dešti ozařovaly okolní
prostranství a šlehaly k temné obloze. Uprostřed stálo Chabíbovo vozidlo, stlačené a slisované
oboustranným výbuchem. Z rozbitých oken šlehaly plameny. Za volantem bylo vidět hořící postavu.
Zadunění hromu jako by napodobovalo předchozí explozi.
 „Co jste to provedli?“ vykřikl otec Čchen.
„Poslali jsme toho hajzla do pekla. Tam, kam patří,“ odpověděla Erika.
V nedalekých kopcích zapraskaly výstřely. V dešti je téměř nebylo slyšet.
„Naši přátelé,“ vysvětloval Saul. „Chabíbův tým už nám nenastraží žádné další pasti.“
„A nemusíte si dělat starosti ani s tím, že by sem kvůli výbuchu přijela policie,“ uklidňovala
Čchena Erika.
Jen to dořekla, v dálce zaduněla druhá exploze. „Když naši přátelé slyšeli výbuch tady na
parkovišti, předstírali na druhém konci silnice ke klášteru dopravní nehodu. To auto teď hoří. V kufru
mělo propanbutanové láhve na zahradní grilování. Ty před chvíli vybuchly, což by mělo policii
dostatečně ozřejmit příčinu obou explozí. Ani policie, ani požárníci tak nebudou mít nejmenší důvod
zjišťovat, jestli se něco nepřihodilo ještě o kilometr dál, na konci téhle opuštěné a prázdné silnice.“
Stále sílící déšť již mezitím téměř uhasil šlehající plameny.
„S tou bouří jsme opravdu nepočítali,“ ujal se slova Saul. „Nepotřebovali jsme ji, ale trochu nám
to usnadnila. Nemuseli jsme se namáhat s hašením, aby policie nespatřila odlesk požáru.“
V kopcích práskl další výstřel.
„Samozřejmě že vám pomůžeme tady uklidit,“ ujistila otce Čchena Erika. „Klášter slunce a měsíce
bude již za chvíli vypadat opět tak, jako by se zde vůbec nic nestalo.“
„Porušili jste právo azylu.“ Otec Čchen zvedl ruku s pistolí.
„Ne. Sám jste nám přece řekl, že parkoviště venku již není součástí svatyně,“ trval na svém Saul.
„Nic takového jsem neřekl!“
„Erika se vás na to přece ptala! Slyšel jsem ji. A ten druhý kněz slyšel, co jste jí odpověděl! Řekl
jste, že parkoviště není důležité!“
„Vy jste ale hrozili operativci už tady, na území svatyně!“
„A čím asi? Ten pás, který si Erika kolem sebe omotala, přece není žádný dynamit. Jen
pomalované atrapy z lepenky. A také u sebe nemáme žádné zbraně. Možná jsme si pravidla trochu
přizpůsobili, rozhodně jsme je však neporušili.“
„Tak jako tehdy, když jste zabil svého pěstouna,“ pronesl rozhořčeně kněz.
Erika přikývla. „A díky tomu jsme z povrchu země vymazali dalšího parchanta, který si nezasloužil
žít.“ Po tváři jí stékaly slzy. „Ale to už mému synovi život stejně nevrátí. Nic se nezměnilo. Pořád to
bolí. Bože, tak strašně to bolí.“
Saul ji přitiskl k sobě.
„Chci ho zpátky,“ naříkala tiše Erika.
„Já vím,“ pošeptal jí Saul. „Já vím.“
„Budu se za něj modlit,“ řekl otec Čchen.
„Modlete se za nás všechny.“
 CHRIS MOONEY
První thriller, který Chris Mooney napsal, se jmenoval Deviant Ways. Mooney v něm představil
vedlejší postavu Malcolma Fletchera, záhadného, tajuplného tvůrce psychologických profilů, jenž se
skrývá před FBI. Jack Casey, jeden z jeho kolegů, který své činnosti již také zanechal, Fletchera vypátrá
a podaří se mu ho přesvědčit, aby pomohl s velice znepokojujícím případem sériového vraha, který
své oběti celé rodiny vraždí ve spánku a pak před zraky přijíždějících policejních vozů odpálí na místě
činu bombu. Casey zjistí, že Fletcher totožnost vraha zná. Je jím bývalý pacient programu, který
sponzorovala FBI a v němž se testovaly možnosti modifikace lidského chování. Na konci thrilleru je
Fletcher opět na útěku, a opět před svým bývalým zaměstnavatelem.
Mooneyho již při prvním vydání překvapilo, kolik dopisů a e-mailů obdržel a jak často se ho
čtenáři ptali na další osudy Malcolma Fletchera. Co se s ním nakonec stalo, zajímali se. Ještě stále ho
pronásleduje FBI? Jaká další tajemství Fletcher ještě ukrývá? Ta nejčastější otázka však zněla: co teď
vlastně dělá? Mooney jim nedokázal odpovědět. Fletcher zmizel z jeho představivosti a on se věnoval
práci na dvou samostatných thrillerech World Without End a Remembering Sarah. E-maily však
přicházely dál a dál, a tak si začal klást stejné otázky. Nakonec se rozhodl, že svého tolik oblíbeného
hrdinu znovu navštíví a podívá se, jak se mu daří. Zjistil, že mu Fletcher a jeho svět vlastně chybí, začal
se tedy zabývat představou, že by postavu Malcolma Fletchera zapracoval do případné série.
Zde, v povídce Pád, se Mooney věnuje svým tradičním tématům ztrátě, odplatě a úvahám o tom,
jak spravedlnost až příliš často závisí na tom, jak si ji kdo vykládá. Zároveň nám představuje novou
postavu, mladou ženu, která byla požádána, aby nastražila past, do níž by se měl chytit jeden bývalý
agent, autor psychologických profilů.
Takže co to Fletcher vlastně celé ty roky prováděl?
Podívejme se na to.

PÁD

Letiště bylo přecpané lidmi a panovalo zde odporné dusno. Marlena musela navíc kráčet hodně
rychle, aby stačila držet krok.
„Vysílač je opravdu miniaturní, ani ne z poloviny tak velký jako guma na konci tužky,“ kladl jí na
srdce speciální agent Owen Lee. Měl štíhlou postavu plavce a při mluvení lehce šišlal. „Vy máte jediný
úkol. Umístit vysílač a zmizet. Pak si můžete v klidu užít pár dní odpočinku a rekreace tady na
Kajmanech, vše na účet federální vlády.“
„Pořád ještě nechápu, proč jste si vyžádali speciálně mě,“ chtěla vědět Marlena. Její otázka
zdaleka nebyla od věci. Až dosud pracovala jen jako laboratorní krysa. Její doménou byla
kriminologická analýza, ne sledování v terénu.
„Požádal jsem o sebevědomou mladou ženu, která jen tak neztratí hlavu a umí ji i používat,“
vysvětloval Lee. „Kromě toho to měla být Kubánka, navíc mimořádně krásná, protože tenhle náš
člověk je na krásné Kubánky hodně vysazený. A tak se tedy objevilo vaše jméno.“
„Kdo je cíl?“
„Malcolm Fletcher.“
Marlena ucítila, jak se jí roztřásla kolena.
Malcolm Fletcher patřil k nejbrilantnějším mozkům, jaké kdy FBI vyprodukovala. Teď z něj naopak
byl psanec, na jehož hlavu byla v souvislosti se smrtí přinejmenším tří federálních agentů vypsaná
odměna ve výši dvou milionů dolarů.
A to byla pouze suma, kterou za něj nabízela vláda. Marlena již před lety zaslechla něco o dalších
pěti milionech dolarů, které přihodil Jean Paul Rousseau. Jeho syn, speciální agent Stephen Rousseau,
se totiž podílel na jednom z neúspěšných pokusů o Fletcherovo polapení. A teď ležel ve stavu klinické
smrti v nemocnici, napojený na přístrojích.
 „Z vašeho výrazu usuzuji, že víte, o koho se jedná.“
Marlena přikývla a polkla. „Je pravda, co se říká o jeho očích?“
„Absolutně žádný pigment, úplně černé,“ potvrdil Lee. „Zaslechl jsem, že jste si podala žádost o
uvolněné místo u technické podpory.“
„Ano.“ Marlena ve skrytu duše doufala, že její zkušenosti z laboratoře jí poskytnou rozhodující
výhodu nad ostatními uchazeči o toto ceněné místo v jednotce technické podpory vyšetřování, což
bylo oddělení, které se v rámci FBI zabývalo výlučně sériovými vraždami.
„Polapení Fletchera a jeho předvedení před soud, to je přesně ten případ, na kterém se dělá
kariéra. Doufám, že umíte plnit rozkazy.“
„Můžete se na mě spolehnout, pane.“
„Skvělé. A teď vám musíme koupit nějaké šaty. Ceká vás večírek.“ Marlena si odložila tašku do
otevřeného kufru otlučeného džípu. Za volantem seděl muž, který připomínal spíš King Konga než
člověka. Na hlavě měl baseballovou čapku s logem New York Yankees, košile mu byla tak těsná, jako
by se měla každým okamžikem rozpárat. Jmenoval se Barry Jacobs a byl jedním z členů Leeova
sledovacího týmu.
„Malcolm Fletcher,“ vysvětloval Lee, „je muž nesmírně vybraného vkusu. Všechno musí být tak,
jak má být a jak si přeje.“ I proto trval na tom, aby se mu Marlena ve všech modelech náležitě
předvedla.
Pokaždé se musela postavit před něj a on jí ze svého koženého křesla přikazoval, ať se natočí tu
vlevo, tu zase vpravo či se otočí kolem dokola. Příliš toho nenamluvil, ale Marlena přesto cítila, že
jeho pohled až příliš dlouho setrvává na obnažených částech jejího těla. Aby se alespoň trochu
vyrovnala s nepříjemnými pocity, soustředila se na prostředí kolem sebe řady a řady drahých bot,
sladeněné pulty s ještě dražšími šperky, zářivý úsměv mladé Francouzky, která jí přinášela další a další
večerní šaty. Teď je tu znovu a ukazuje jí překrásnou černou róbu od Gucciho.
Když se opět svlékla, výraz, který viděla na Leeově obličeji, jí připomněl případ znásilnění, na
jehož řešení se nedávno podílela – mladý, velice přitažlivý muž, absolvent jedné z nejprestižnějších
univerzit v zemi uspával své oběti rohypnolem a pak si na videokameru natáčel všechno, co s nimi
prováděl. A právě úsměv, který míval na tváři v okamžiku, kdy si rozepínal opasek, se hodně podobal
úsměvu, který se na ni právě teď šklebil z Leeovy tváře.
Když pak Lee u pokladny platil za boty i šaty, Marlena se omluvila a vyšla ven před obchod. Jacobs
se opíral zády o zeď a kouřil.
„Můžu si dát jednu s vámi?“ požádala ho.
Jacobs jí nabídl balíček, a když si vložila cigaretu do úst, přidržel jí zapalovač. „Jste nervózní kvůli
tomu dnešku?“
„A mám důvod?“
„Ne. Budu v tom jachtklubu s vámi, i když mě neuvidíte. Lee a dva další agenti z našeho týmu pak
budou celou operaci sledovat z operačního střediska asi sedm kilometrů od klubu. To je naše
základna. Pro vás ale Lee objednal hezký hotel ve městě.“
Společné ubytování mužů a žen při akci bylo nyní již zakázáno, neboť příliš mnoho agentek si
stěžovalo na sexuální obtěžování ze strany svých mužských kolegů. Když si Marlena představila Leeův
chlípný úsměv, ulevilo se jí, že s ním nebude muset trávit noc pod jednou střechou.
„Fletcher ještě nikdy nezaútočil na veřejnosti. Takže pokud s ním nepůjdete nikam sama, nemělo
by vám hrozit žádné nebezpečí.“ Jacobs přišlápl nedokouřenou cigaretu. „Půjdu pro džíp. Řekněte
Leeovi, že to pár minut potrvá. Musel jsem ho zaparkovat v garáži.“
Marlena se rozhlédla kolem a o dva obchody dál si všimla otočného stojánku s fotografiemi
Kajmanských ostrovů. Ty jí okamžitě připomněly matku. Ruthie Sanchezová si totiž schovávala
všechny pohlednice, které jí její přátelé a příbuzní kdy poslali, a vylepovala si je na stěnu své
správcovské kanceláře. Všechny své pohlednice a jejich nádherné scenérie z celého srdce milovala.
Marlena vybrala dvě, o kterých si myslela, že by se matce líbily nejvíc, a přikoupila i krabičku
cigaret. Zároveň se pokoušela vytěsnit z paměti vzpomínky na matku uvězněnou v šestapadesátém
patře severní věže Světového obchodního centra. Na ohnivé peklo a zděšený křik, na to, jak se
neúprosně blíží, zatímco matka zírá rozbitým oknem kamsi do hustého, štiplavého kouře, jediné cesty
ven. Owen Lee trval na tom, že porada proběhne v jejím hotelovém pokoji. Předal jí složku a na chvíli
se omluvil, aby si na chodbě promluvil s Jacobsem. Marlena si vzala složku na balkón s výhledem na
přeplněnou pláž.
Zpráva pojednávala o všech pohybech, které Fletcher na ostrově za poslední dva týdny podnikl.
Dvakrát byl sledován při rozhovoru s Jonathanem Princem, právníkem, který tady na ostrově vlastnil
soukromou banku. Informátor, jehož jméno ovšem nebylo ve zprávě uvedeno, tvrdil, že oba muži se
mají sejít dnes na večírku, kde si Fletcher od Prince převezme novou totožnost, včetně nového pasu a
kreditních karet.
Prohlížela si čtyři fotografie pořízené sledovacím týmem. Na první byl Jonathan Prince, kterého
zachytili před nějakými skleněnými dveřmi. Byl to starší muž s oholenou hlavou a nosem jako orlí
zobák. Na zbývajících třech fotografiích byl jen Fletcher. Na každé z nich měl na sobě stylové
elegantní oblečení a jiné sluneční brýle. Marlena si na okamžik představila jeho černé oči skryté za
temnými skly brýlí. Na další rozjímání již ale neměla čas, protože na balkóně se objevil Lee a podával jí
kabelku od Prady.
„Uvnitř najdete ještě rolexky a diamantové náušnice, abyste na večírku splynula s davem,“
vysvětloval. „Vysílače jsou v tom malém pouzdře se zipem.“
Otevřela pouzdro a našla šest miniaturních vysílačů připevněných na obdélníkovém plastovém
držáku. Každý vysílač měl jinou barvu, aby splynul s jakoukoli barvou látky, kterou by mohl mít objekt
na sobě.
Lee si přitáhl židli a usadil se. „Svrchní část vysílače je z materiálu, který má stejné vlastnosti jako
suchý zip, takže se na látce sám udrží. Stačí jen lehce přitisknout. Zkuste si to.“
Marlena vymáčkla z úchytu bílý minidisk, naklonila se k Leeovi a lehce se mu zezadu otřela prsty o
límeček košile. Bylo úžasné, jak snadno se vysílač přichytil k látce. Byl tak malý, že ho nebylo prakticky
vůbec vidět.
„Máte báječnou techniku,“ poznamenal Lee a usmál se.
Marlena ucítila závan mátové ústní vody. Rudé vlasy měl čerstvě umyté a úhledně učesané. V
duchu se pomodlila, aby tato péče o vzhled nebyla výrazem jeho rozhodnutí si s ní trochu užít.
„Nebude vám vadit, když si zakouřím?“
„Když mi dáte taky.“
Marlena se vrátila do ložnice a přinesla cigarety, které si předtím koupila ve stánku před
obchodem. Jednu si zapálila a pak celý balíček i sirky nabídla Leeovi. „Přečetla jsem si zprávu.“
Nenucené odsunula židli, aby nemuseli sedět tak blízko sebe. „Nikde jsem ale nenašla zmínku o tom,
kde Fletcher na ostrově bydlí.“
„To proto, že to nevíme. Fletcher je vynikající odborník, zná dokonale všechny sledovací techniky,
takže na něj nemůžeme použít naše normální metody. Kromě toho má ve zvyku pohybovat se jen v
noci, což samozřejmě představuje problém samo o sobě. Teď mi ale řekněte všechno, co jste o něm
slyšela.“
„Především to, že je opravdu machr.“
„O tom není sporu. Když ještě pracoval v podpoře vyšetřování sériových vražd, měl
bezkonkurenčně nejvyšší míru objasnění. Bohužel překročil jasně stanovenou hranici. Místo toho, aby
ty zrůdy odhalil a předal k zatčení, pasoval se do role jejich soudce, porotce i kata. Když to v agentuře
zjistili, poslali za ním domů tři agenty, aby celou záležitost sprovodili diskrétně ze světa. Jeden z nich
je teď ve stavu klinické smrti na kapačkách. Ti další dva… o těch vůbec nic nevíme. Jednoduše zmizeli.
A od té doby je Fletcher na útěku.“
„Jak jste ho našli?“
„Informátor, o kterém se v té zprávě mluví, je sekretářka v Princově společnosti. Celé ty roky
jsme byli přesvědčeni, že Fletcher používá Kajmanské ostrovy jako základnu, přes niž přesouvá své
peníze a kde si mění totožnost. Teď už to víme s definitivní jistotou. Dodala nám všechna falešná
jména, která používá, čísla bankovních účtů, na co si jen vzpomenete.“
Lee si zapálil cigaretu a odhodil vyhořelou zápalku přes zábradlí balkónu. „Dnes v deset večer se
má sejít s Princem. Na večírku bude pořádně nabito, všichni budou mít v ruce drinky, budou
přecházet z místa na místo, dávat si pozor, aby do někoho nevrazili. Přilepíte se nenápadně za něj,
sáhnete mu rukou na rameno a řeknete ‚Promiňte,ʼ jako kdybyste do něj omylem strčila. Chovejte se
naprosto přirozeně. Víc nebude potřeba.“
„A co když si mě Fletcher najde dřív a začne se se mnou bavit?“
„Tak si s ním budete chvíli povídat. Buďte sama sebou, flirtujte s ním, tu a tam se ho dotkněte
rukou, jako že máte zájem – a při té příležitosti mu připevněte vysílač. Jakmile se vám to povede,
ještě chvíli s ním zůstaňte. Jinak by to mohlo působit podezřele. Pak si najděte nějakou záminku a
omluvte se. Od toho okamžiku to přebíráme my.“
„Jak se vám podařilo přimět tu sekretářku, aby Fletchera prozradila?“
„Ráda by odešla od manžela a dva miliony, které od nás dostane, jí koupí nový život někde hodně
daleko odsud. A teď rovnou k vaší další otázce proč mu ten vysílač nedá ona? Za prvé nemá k
Fletcherovi přímý přístup. Fletcher totiž za Princem nikdy nechodí až do jeho kanceláře. Setkávají se
pouze na veřejných místech, kde má dostatek únikových cest. Za druhé, i kdybych dokázal vymyslet
nějaký scénář, jak ji k Fletcherovi dnes večer nějak dostat, není to osoba, která by takovou situaci
mohla zvládnout. Kdybych po ní chtěl to, co po vás, Fletcher by ji okamžitě odhalil.“
„A proč Fletchera jednoduše neseberete rovnou? Zcela jistě k tomu máte dostatek lidí.“
„To je pravda, ale v tom případě bychom museli požádat o spolupráci místní úřady. Jenže tam má
Prince dostatek známých, které lze snadno koupit a kteří by ho ihned varovali. Museli bychom
oficiálně požádat o vydání a tak dál a tak dál, ale to už se vás netýká.
Poslyšte, Marleno. Já moc dobře chápu, že jste nervózní,“ změnil Lee téma hovoru. „Ale musíte
mi důvěřovat, když vám říkám, že mám všechno pevně pod kontrolou. Ty hodinky, které jsem vám
dal do kabelky, mají zabudovaný odposlech, takže budeme celou dobu v obraze. Kdyby nastaly nějaké
problémy nebo pokud by došlo ke změně plánů, Jacobs vám ihned předá zprávu. A kdybychom si
mysleli, že vám hrozí nějaké nebezpečí, okamžitě vás stáhnu. Hned vedle máme připravený člun,
kdyby se něco stalo. Věřte mi ale, že se vám nemůže nic stát. Stačí, když se vyvarujete jedné jediné
věci za žádných okolností nesmíte jít nikam, kde byste s ním zůstala sama.“
„To mi říkal už Jacobs.“
„Měla byste tam dorazit tak kolem osmé, abyste si stačila obhlédnout terén a trochu se sžít s
prostředím. Vaše jméno je na seznamu hostů, takže se vstupem nebudete mít žádné potíže. Ty klíčky
na posteli jsou od černého mercedesu vzadu na parkovišti. Instrukce k tomu, jak se dostanete do
klubu, najdete pod sedadlem.“
Marlena se upřeně dívala na vodní hladinu.
„Nechte si ten vyděšený výraz na jindy,“ poradil jí. „Všechno bude v pořádku. Nemáte se čeho
bát.“
Tak o tom mi ještě chvíli povídejte, pomyslela si a přemýšlela, koho se tu Lee ve skutečnosti
pokouší uklidnit. Jachtařský klub se nacházel na opačném konci ostrova, na osamělém a neuvěřitelně
nádherném místě s vyhlídkou na plachetnice a jachty zakotvené v přístavišti. Bylo zřejmé, že právě
sem musí člověk zavítat, pokud je muž a hledá si manželku s parametry modelky, nebo je-li žena a má
zájem o toho správného milionáře. Snad žádné z přítomných žen nebylo více než pětatřicet a každá
byla úchvatně krásná, v šatech, které by si zasloužily přehlídkové molo. Marlena teprve tady
pochopila, proč si dával Lee tolik záležet, aby si vybrala ty nejlepší šaty.
Bylo téměř deset a Marlena byla již dobrou půlhodinu nucena naslouchat fosílii jménem William
Bingham, alias Billy Bing, králi mercedesů v kalifornském Fresně. Billy mluvil o plachtění takovým
způsobem, jako by popisoval ty nejšťavnatější sexuální zážitky. Marlena předstírala, že mu naslouchá,
a mezitím pátrala v davu vybraně oděných návštěvníků po tvářích Malcolma Fletchera a Jonathana
Prince. Myšlenkami přitom byla již opět u pohlednic, které koupila matce.
Nebylo to poprvé, kdy jí po její smrti něco koupila naposledy to bylo o Vánocích, kdy pro ni u
Talbotů vybrala kašmírový svetr za dvě stě dolarů. Samozřejmě že jí nic z toho nemohla nikdy přinést
na hrob, protože Ruthie Sanchezová žádný hrob neměla. Její ostatky, stejně jako ostatky mnoha
dalších obětí onoho osudného 11. září, nebyly nikdy nalezeny. A již nikdy nalezeny nebudou, protože
Marlena se vzdala všech svých práv na ně ve prospěch lukrativního finančního vyrovnání, které jí
umožnilo umístit jejího bratra postiženého těžkým autismem do speciálního domova.
 Každý člověk, který měl byť jen základní přehled o psychologii, by zcela jistě považoval její
potřebu kupovat dárky mrtvé matce za vyjádření neschopnosti vyrovnat se s jejím odchodem. Fajn.
Marlena k tomu však měla ještě jeden důvod a o něm neřekla nic ani psychologovi, k němuž chodila
na terapii. Pokaždé když držela v rukou fotografie, svetr nebo křišťálovou vázu, kterou koupila k
prvnímu výročí matčiny smrti, cítila nesmírný vztek, který probublával ven. Viděla před sebou únosce
letadel, muže, kteří útoky naplánovali a připravili, byrokraty ze CIA i FBI a politiky, kteří ignorovali
všechna varovná znamení, a toužila po tom, aby je mohla, přesně tak, jak se píše v Bibli, celé týdny
kamenovat, dokud by poslední z nich nevypustil duši. A právě pomyšlení na nejrůznější způsoby
odplaty těm, kteří matčinu smrt zavinili, se jí stále dokola vracelo.
Marlena se přenesla myšlenkami zpět do přítomnosti. Billy Bang ještě stále něco povídal,
tentokrát to bylo cosi o golfu. Díkybohu že se sem blíží číšník a přináší jí objednanou sklenici vína.
„Jeden pán u baru mě požádal, abych vám tohle předal,“ podával jí složený ubrousek.
Na něm byl černým inkoustem napsán vzkaz: Použijte telefon na chladicím boxu uvnitř člunu
jménem Padající hvězda na konci mola. Odvažte člun, zavolejte a vyčkejte na další pokyny. Jacobs.
Pod jménem bylo připsáno telefonní číslo.
Marlena Billymu zdvořile vysvětlila, že se musí připravit o potěšení další konverzace, a zamířila na
molo. V hlavě jí přitom zněla Leeova slova z odpolední porady. A kdybychom si mysleli, že vám hrozí
nějaké nebezpečí, okamžitě vás stáhnu. Hned vedle máme připravený člun, kdyby se něco stalo.
Takže se něco stalo a jí nyní hrozí nebezpečí.
Srdce jí bušilo až někde v krku. Stála na konci mola před Padající hvězdou, což ovšem nebyl žádný
obyčejný člun, ale pořádná rybářská loď, zřejmě určená k lovu na otevřeném moři. Loď byla temná a
prázdná. Hned vedle, na motorové jachtě s nápisem Mořský paprsek, však probíhala družná a veselá
zábava. Jachta byla bohatě osvětlena a Marlena viděla na palubě spoustu elegantně oblečených lidí,
kteří tam popíjeli a kouřili doutníky a cigarety.
Rozhlédla se kolem. Po molu se sem a tam procházelo hodně lidí, nezdálo se však, že by někdo z
nich mířil až dozadu k ní. Fajn, konec koukání, do práce. Vystoupila na palubu Padající hvězdy a
ucítila, jak se loď pod jejími kroky lehce rozhoupala. Odložila si skleničku na stůl v kabině. Pod stolem
byly dva stejně velké barevné chladicí boxy obalené řetězy a zajištěné visacími zámky. Třetí box stál u
stěny za jejími zády, hned vedle dveří do kajuty. Byl odemčený a řetěz ležel smotaný na podlaze. Na
víku boxu ležely dva předměty. Mobilní telefon a svazek klíčů. Víko, jak si všimla, nebylo zcela
dovřené.
Přesně podle pokynů ze vzkazu na ubrousku uvolnila lana, kterými byla loď připoutána k molu, a
každých pár sekund zvedla hlavu, aby prozkoumala okolí. Všichni lidé kolem se však věnovali svým
záležitostem a jejich smích a hlasy se mísily s pohodovým džezem, který se nesl z paluby Mořského
paprsku. Když se jí podařilo hodit na záď lodě poslední gumový nárazník, vrátila se zpět do kajuty,
popadla telefon a vyťukala číslo napsané na ubrousku.
„Nemluvte, jen poslouchejte,“ pronesl muž na druhém konci linky. Měl hluboký a až překvapivě
klidný hlas. To musí být jeden z těch dalších dvou agentů, s nimiž se ještě nestačila seznámit,
pomyslela si těch, kteří sledují situaci ze základny. „Klíče na chladicím boxu jsou od lodi. Vyjeďte z
přístavu. A hoďte sebou, nemáme moc času.“
Muž v telefonují vysvětlil, kde najde spínač světel. Marlena nastartovala loď. Dvoumotorový stroj
naskočil, a když přidala plyn, podlaha pod jejíma nohama začala vibrovat. Pomalu vyjížděla z kotviště,
jednu ruku na kormidle, druhou, s telefonem, si tiskla pevně k uchu.
Na záď lodi dopadlo něco těžkého. Marlena se zděšeně otočila, ale její panika ihned zmizela, když
spatřila mohutnou postavu Barryho Jacobse oblečeného do stejného černého stejnokroje, jaký na
sobě měli číšníci na večírku.
Díkybohu, pomyslela si, když za ní vstoupil do kajuty. Jacobs, celý zpocený a brunátný, jí vyškubl
telefon a mrštil s ním o podlahu. Marlena na něj nechápavě zírala. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale
slova jí zmrzla na rtech, když s ní Jacobs praštil o stěnu kajuty.
„Co si kurva myslíte, že tady děláte?“ dožadoval se.
„Řekli jste mi přece, že mám s lodí vyjet z přístavu.“
Jacobs jí zatnul prsty do rukou. „Nelži mi, nebo přísámbohu, že tě –“
 „Říkám vám pravdu,“ odpověděla Marlena. „Dostala jsem od číšníka vzkaz napsaný na ubrousku.
Pod vzkazem bylo napsané vaše jméno a podle instrukcí jsem měla –“
„A tak jste se hned sebrala a šla rovnou sem?“
„Lee mi řekl, že když nastanou nějaké problémy, že mi dáte vědět –“
„Kde je ten vzkaz?“
„Mám ho v kabelce.“
„Ukažte mi ho.“ Jacobs ji pustil ze svého sevření a ujal se řízení. Přidal plyn a loď prudce vyrazila
kupředu.
V kabině zařinčelo sklo, a když se Marlena opět narovnala, viděla, že sklenička, kterou před chvílí
odložila na stůl, spadla na zem a rozbila se. Chladicí box poblíž dveří se odsunul nepatrně stranou.
Kolem spojů pootevřeného víka prosakovaly kapky krve. Marlena se k boxu sklonila a otevřela jej.
Jako specialistka technické podpory při vyšetřování sériových vražd již viděla hodně mrtvých těl a
znala snad tucty způsobů, kterými lze nařezat, polámat či jinak zohavit lidské tělo, ale způsob, kterým
byl rozčtvrcen a naporcován Owen Lee, ji přiměl ke zděšenému výkřiku.
„Barry!“
O vteřinu později stál Jacobs vedle ní a okamžitě přibouchl víko boxu.
„Uklidněte se, dýchejte zhluboka,“ uklidňoval ji a dovedl ji až k sedadlu. „Já teď zavolám
velitelské stanoviště.“
Jacobs vytáhl mobilní telefon a Marlena jen zmateně pozorovala, jak jej drží v napřažené ruce.
V příštím okamžiku jí projela ostrá a palčivá bolest. Podívala se dolů na svoji hruď a viděla dvě
kovové čelisti spojené dráty. To, co Jacobs držel v ruce, nebyl telefon, ale elektrický paralyzér. Výboj jí
projel tělem a další věc, kterou uviděla, byla její matka, která ji držela za ruku a obě společně padaly
elektricky modrou oblohou. Pak zaslechla šplouchnutí. Otevřela oči a spatřila bílý kotouč měsíce na
obloze.
Ještě stále byla na lodi a ležela na jedné z polstrovaných lavic na zádi. Všechna světla na palubě
byla zhasnutá, ustalo i rachocení motorů. Chladicí box ležel převrácený a otevřený na boku. Byl
prázdný.
Do boku lodi uhodilo cosi těžkého. Marlena vytušila, co se asi děje, a pokusila se zvednout, ale
nedokázala se ani pohnout. Ruce měla spoutané za zády jakýmsi drsným, hrubým provazem. Stejný
provaz pak měla pevně utažený i kolem kotníků. Švihem shodila nohy z lavice a podařilo se jí posadit
se.
Byli někde daleko na otevřeném moři, daleko od přístavu. Za lodí i kolem jejích boků křižovaly
špičaté, tak typické hřbetní ploutve. A to byli jen žraloci, kteří byli na dohled.
„Nemusíte se bát, Marleno. Já vás žralokům nehodím.“
Odvrátila pohled z moře plného žralocích ploutví a dívala se do podivně černých očí Malcolma
Fletchera.
Pokusila se před ním couvnout, ale upadla a uhodila hlavou o bok lodi. Ležela na břiše,
připravená se ihned otočit zpět na záda – ještě stále může použít nohy a kopnout –, když vtom pod
sebou ucítila Fletcherovy silné paže, které ji zespodu uchopily a zvedly do vzduchu, směrem k vodě.
Pokusila se s ním bojovat.
„Navzdory tomu, co vám o mně federální vláda napovídala a čemu jste uvěřila, nemám opravdu
sebemenší úmysl vám jakkoli ublížit,“ konstatoval Fletcher a spustil ji zpět na lavici. „Bohužel to
stejné již nemohu tvrdit o speciálním agentu Jacobsovi. Naštěstí pro vás jsem ale byl ve správný čas
tady na lodi a mohl jsem mu tak zabránit v tom, k čemu se chystal.“
Fletcherova tvář vypadala tmavší než na sledovacích fotografiích. A také vyzáblejší a vyčerpanější.
Na sobě měl bezvadný tmavý oblek bez kravaty.
„Ještě než vám přeřežu pouta, potřeboval bych od vás jednu informaci a opravdu bych ocenil,
kdybyste ke mně byla upřímná. Můžete mi to slíbit? Je to důležité.“
Marlena přikývla. Několikrát se hluboce nadechla a pokusila se zpomalit zběsilý rytmus svého
srdce.
„Ty pohlednice, které jste si odpoledne kupovala, pro koho byly?“
Jeho otázka ji překvapila.
 „Kupovala jsem je pro svoji matku,“ odpověděla po chvíli.
„Ta je ale mrtvá, je to tak?“
„Jak to –? Ano, je mrtvá. Proč vás to zajímá?“
„Povězte mi, co se stalo?“
„Zemřela 11. září. Byla uvnitř jedné z budov v severní věži.“
„Měla jste ještě možnost s ní mluvit?“
„Už ne. Nechala mi jen vzkaz na záznamníku.“
„Co říkala?“
„Řekla: ‚Miluji tě a nezapomeň se starat o bratra.‛ Pak už tam byl jen nějaký hluk a pak se signál
ztratil.“
Marlena si vzpomněla na ten druhý hlas, který byl na pásce slyšet. Její kamarád v laboratoři FBI jí
ten zvuk vytáhl a zesílil: „Drž se mě za ruku, Ruthie. Skočíme společně.“ Zdálo se jí to šílené, ale ten
muž měl úplně stejný hlas jako její otec, který však zemřel, když jí bylo dvacet. Anebo jen chtěla z
celého srdce věřit, že matka nebyla v těch posledních okamžicích života sama.
„Je mi vaší ztráty moc líto,“ pronesl Fletcher a opravdu to tak myslel. „Teď mě ale na okamžik
omluvte.“
Fletcher sklonil hlavu a vešel zpět do kabiny. Po obou stranách lodi šplouchala voda. Za okamžik
vyšel znovu na palubu a po zemi za sebou vláčel spoutaného Jacobse. Pak ho přímo před ní narovnal
do polohy vkleče. Jacobs měl přes ústa kobercovou pásku.
„Vzpomínáte si ještě, jak jsem vám předtím tvrdil, že přiznání uleví vaší duši?“ připomněl
Jacobsovi a strhl mu pásku z úst.
Jacobs se rozčileně díval na žraloky kroužící kolem lodi. Několikrát polkl a teprve potom
promluvil. „Prodal jsem vás lovcům odměn, které si najal Jean Paul Rousseau. Jeho syn Stephen byl
agentem FBI a členem týmu, který byl vyslán, aby vás zadržel.“
„Ti agenti měli za úkol mě zabít,“ doplnil Fletcher. „A já jsem jednal čistě v sebeobraně, ale to si
můžeme povědět až někdy příště. Teď pokračujte, zvláštní agente Jacobsi.“
„Rousseau vás chtěl živého a chtěl, aby vás dodali až do Louisiany. Tak zněla podmínka vyplacení
odměny. Lovci odměn i lidé pracující pro Rousseaua chtěli, abychom zmizeli. Všichni by si logicky
mysleli, že za to můžete vy, protože máte pověst muže, kolem kterého se agenti FBI ztrácejí a mizí.
Tak by nikdo nepodezíral Rousseaua.“
„Obávám se, že pokud jde o lovce odměn, Jacobs opravdu nelže,“ přidal se opět Fletcher. „Už
týden totiž Leea sleduji. Chtěl jsem se pochopitelně dozvědět, co má za lubem, a tak jsem si dovolil
napíchnout mu telefon – je smutné, jak zastaralé kódovací technologie dnes FBI používá. Když pak
Lee i Jacobs odešli z vašeho hotelu, šel jsem za nimi až k domu, který používali jako základnu svých
operací. Dovedete si jistě představit moje překvapení, když jsem asi o dvě hodiny později viděl, jak z
domu zadními dveřmi vychází pět podezřele vyhlížejících mužů, kteří odsud vynášejí tři velké chladicí
boxy, které pak naložili na loď, na níž Lee přepravoval všechno svoje sledovací náčiní. V jednom z nich
jsem rozpoznal gentlemana, s nímž jsem již měl tu čest jednat byl to profesionální lovec lidí, stopař,
kterého si najal papá Rousseau. A teď Marleně povězte, co jste měli v úmyslu s ní.“
Jacobs mlčel.
Fletcher mu cosi zašeptal do ucha. Jacobsovi se na tváři objevil zděšený výraz.
„Jakmile byste mu nasadila vysílač, měli se na scéně objevit lovci odměn a postarat se o
Fletchera,“ pokračoval Jacobs třesoucím se hlasem. „Chtěli, abych vás vylákal sem na loď. Pod
záminkou, že se máte v operačním středisku setkat s Leem. Pak jste měla zmizet. Tady na moři. O
všechno by se postarali žraloci. Bez těla není důkaz a bez důkazů není případ.“
„A kam jste měl namířeno vy?“ zeptal se Fletcher.
„Do Kostariky.“
„S kolika penězi?“
Krátká přestávka. Pak se Jacobs znovu ozval. „Se sedmi miliony.“
„Jak to tak vypadá, cena za moji hlavu šla opět nahoru,“ pokýval Fletcher hlavou. „Jacobs se ještě
zapomněl zmínit o tom, že když jsem vyklouzl ze skříně, právě vás osahával. Předpokládám, že se
připravoval, že si s vámi užije pár hezkých chvilek, než vás hodí přes palubu žralokům. Každý den se
mu přece nenaskytne příležitost k intimnímu kontaktu s tak překrásnou ženou. Řekl jste už Marleně o
vašem pestrém období v Bostonu?“
„Měl jsem pod sebou informátory.“
„Zvláštní agent je až nemístně skromný,“ zasáhl opět Fletcher. „Byl napojen na dvě velice
významné a mocné postavy uvnitř irské mafie. A výměnou za velmi lukrativní částky jim pak zajišťoval
krytí, takže mohli dál pokračovat ve vydírání, praní špinavých peněz, vraždění. Když pak jeho
nadřízení vytušili, co za jejich zády provádí, oba muži náhle zmizeli. Nemáte náhodou tušení, co se s
nimi stalo?“
„Byl jsem zproštěn všech obvinění,“ bránil se Jacobs.
„Nikdy jste nebyl z ničeho obviněn, protože zasáhl sám prezident a použil svého speciálního
práva k tomu, aby ochránil jednoho vysoce postaveného člena svého týmu který byl před lety vaším
šéfem v Bostonu. Korupce totiž sahala mnohem výš než jen k Jacobsovi a prezident chtěl celou
záležitost ututlat. Kolik lidí zemřelo kvůli tomu, aby se vaše tajemství nikdy nedostalo na povrch,
agente Jacobsi? Kolik lidí jste zabil?“
Jacobs neodpovídal.
„Na tom teď nezáleží. Myslím, že už jsme slyšeli dost.“ Fletcher znovu přelepil Jacobsova ústa
páskou.
Marlena se pak jen dívala, jak ho s křikem a kopanci vláčí zpět na záď lodi. Hlavou jí probleskla
představa: Jacobs byl ve vodě a řval bolestí a hrůzou, zatímco z něj žraloci zaživa trhali maso. Ani
jediná část její bytosti nevznesla slovo protestu, ani se nepokusila odsunout představu stranou.
Fletcher tiskl Jacobse k hrazení a zpod pásky se ozývaly nelidské zvuky. Jacobs s vytřeštěným
pohledem plným strachu zíral dolů na hladinu.
„Přejete si, abych ho rozvázal, než ho shodím tam dolů?“ zeptal se jí Fletcher.
Marlena neodpovídala, vědoma si neuvěřitelně silného a intenzivního pocitu, který se v ní stále
vzdouval, stejného pocitu, který cítila v okamžicích, kdy držela v rukou věci, které koupila své mrtvé
matce fotografie, svetr…
„Co by si vaše matka přála, abyste teď udělala?“ zeptal se jí Fletcher.
Marlena si vybavila osamělou matku v tom jediném hrozném okamžiku, ženu, která v obchodním
středisku pracovala jako správcová a od života nechtěla víc než jen to, aby byla dobrou matkou svým
dvěma dětem, jež se náhle ocitla před rozhodnutím, zdali má skočit vstříc smrti z šestapadesátého
patra, nebo se nechat zaživa upálit.
V dáli na horizontu zpozorovala jasné světlo. Blížila se k nim další loď.
„To je můj odvoz,“ oznámil jí Fletcher. „Rozhodla jste se?“
Tolik si přála, aby Jacobs trpěl! Ale dát k tomu příkaz, to byla docela jiná záležitost.
„Chci ho předvést,“ odpověděla nakonec.
„V daném okamžiku ale nemáte žádný přímý důkaz o jeho spojení s lovci odměn. A Jean Paul
Rousseau není žádný hlupák. A i když Jacobs vypadá jako velký primitiv, jsem ochoten se vsadit, že i
on za sebou důkladně zametl všechny stopy. Bude to tedy jen vaše tvrzení proti jeho tvrzení. A
nemusím vám snad připomínat, jak takové případy zpravidla končí, zejména s ohledem na
skutečnost, jak vysoko sahají Jacobsovy kontakty.“
„Já už nějaké důkazy obstarám.“
„Pochybuju, že nějaké najdete.“
„Risknu to.“
„Je to vaše volba,“ pokrčil rameny Fletcher a pustil Jacobse. „Otočte se, Marleno, a já vám
rozvážu ruce.“
Plavidlo, které jim přirazilo k boku, byl závodní rychlostní člun třídy Cigarette, loď ve tvaru kulky
schopná dosáhnout přímo neuvěřitelných rychlostí. Za kormidlem stál bledý muž s vyholenou hlavou
a podivně vyhlížejícím nosem – Jonathan Prince.
„Malcolme,“ pronesl směrem k Fletcherovi. „Už bychom měli vyrazit.“
Marlena poznala hlas, který jí před vyplutím z přístavu odpovídal z mobilního telefonu na
chladicím boxu.
 „Takže vy jste celou tuhle akci předem naplánoval?“ pronesla Marlena spíš jen sama k sobě než k
Fletcherovi.
„Musel jsem vás dostat bezpečně ven z klubu, a jedinou možností byla tahle loď.“ Marlena ucítila
jeho dech kousek od svého ucha. „A ty pohlednice a všechny ty další věci, které jste matce koupila po
její smrti? Asi byste je měla pohřbít.“
Přeřízl jí pouta na rukou.
„Jacobse ale nechám svázaného pro případ, že byste si to s ním ještě rozmyslela. A hodně zdaru,
Marleno.“
Člun odrazil od boku lodi a za burácivého řevu silných motorů zmizel ve tmě. Pustila se do
rozvazování provazu, který měla uvázaný kolem kotníků. Nepospíchala. Bylo jí jasné, že s touto lodí
nemůže Fletchera nikdy dostihnout.
Jacobsovi se v tahanici s Fletcherem podařilo stáhnout z úst alespoň část pásky. „Mám tady na
ostrově účet,“ mumlal volným koutkem úst. „Převedu ty peníze na vás. Jediné, co potřebuji, je
notebook. Když mě necháte jít, zmizím, a už mě nikdy neuvidíte.“

Marlena neodpověděla.
„Sedm milionů,“ řekl Jacobs. „Za takové peníze si toho člověk koupí opravdu hodně.“
Jen ne to, co potřebuji, pomyslela si Marlena a nastartovala loď.
„Počkejte ještě,“ nevzdával se Jacobs. „Můžeme se přece nějak do mluvit.“
Marlena mířila k jasným světlům vzdáleného přístavu. I přes hukot motorů a větru slyšela, jak
Jacobs křičí a žadoní, aby přistoupila na jeho dohodu. Přidala rychlost a myslela na matku, jak padá
oblohou, a ze všech sil se pokoušela nevnímat skutečnost, že spravedlnost může být někdy hodně
slepá a nedosažitelná.
 DENNIS LYNDS
Dennis Lynds, autor literárních děl i napínavých příběhů, je považován za muže, jenž přenesl
detektivní román do moderního věku, aby do něj pak o dvacet let později v osmdesátých letech
dvacátého století vnesl literární postupy, které žánru vtiskly jeho dnešní dynamickou podobu. Lynds
je držitelem několika literárních cen a svá díla publikoval pod řadou nejrůznějších pseudonymů. Vydal
na osmdesát románů a dvě stovky krátkých povídek. Nejznámějším pseudonymem je bezesporu
Michael Collins, pod nímž přivedl na svět dosud nejdelší řadu detektivního žánru s neuvěřitelným
soukromým očkem Danem Fortunem. Deník New York Times Lyndsovy detektivní a thrillerové
příběhy soustavně uváděl mezi deseti nejprodávanějšími tituly tohoto žánru v zemi. Jednou se na
žebříčku nejúspěšnějších bestsellerů objevily hned dva jeho tituly, každý ovšem pod jiným
pseudonymem, přičemž nikdo v redakci deníku netušil, že Lynds je autorem obou. Mezi ceny, které
za svá díla obdržel, patří jak Edgar Award, tak i Marlowe Lifetime Achievement za celoživotní dílo.
Lynds publikoval i klasický literární žánr a krátké povídky. Pět z nich získalo cenu Best American
Short Stories. V osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století se stal opět
průkopníkem detektivního žánru, když začal psát knihy jak v první, tak ve třetí osobě, formou
krátkých povídek, což jsou dnes běžně používané literární postupy.
Literární kritik Richard C. Carpenter o něm v Twentieth Century Crime and Mystery Writers
napsal: „Působivé; vryjí se vám do paměti [tyto knihy] a naznačují, že se Collins po nějakých šedesáti
titulech vydal na úplně jinou cestu. Je to skutečně autor, s nímž bychom měli počítat.“ Deník Los
Angeles Times k jeho poslední povídkové sbírce Fortune's World napsal: „Osnovat a spřádat po celá
tři desetiletí tak spletité a provokující příběhy je samo o sobě pozoruhodné. Ještě pozoruhodnější
však je setrvalá kvalita těchto příběhů… K tomu už člověk musí mít opravdu styl. A samozřejmě také
odvahu.“
Obrazoborecký, duchaplný, velkorysý, takový byl Dennis Lynds, jenž nás k našemu zármutku
navždy opustil 19. srpna 2005 ve věku osmdesáti jedna let. Jeho povídky však vycházejí i po jeho
smrti, mezi nimi rovněž Úspěšná mise, kterou uvádíme zde v naší antologii. Povídka byla poprvé
publikována roku 1968 a od té doby byla nominována na několik literárních cen a zařazena do
několika sborníků. Její příběh má i dnes svoji platnost, a to pro triumf i tragédii, kterou v sobě
obsahuje.

ÚSPĚŠNÁ MISE

Ministr obrany stál zády do místnosti a díval se na velkou mapu zavěšenou na zdi kanceláře.
„Zaútočí,“ pronesl. „A přestože nevíme, kde se nacházejí jejich polní sklady munice, zásobovací
sklady a sklady pohonných hmot, nedokážeme je zastavit.“
Ministr se otočil. Byl to malý človíček s kulatým obličejem, který by snad bylo možné považovat
za laskavý, nebýt tvrdého, nemilosrdného pohledu šedých očí. A právě tímto nemilosrdným
pohledem si teď prohlížel další dva přítomné v místnosti, asi jako vědec, který si prohlíží vzorky na
sklíčku mikroskopu.
„Tyto informace budou bezpochyby pouze na nejvyšším velitelství jejich armády v hlavním městě,
pane ministře,“ řekl vysoký muž, kapitán pěchoty.
Ministr přikývl. „Ano, to ví i člověk, kterého tam máme. Dokonce již našel přesné místo v budově,
kde jsou přechovávány.“
„A to je pro nás nemůže rovnou získat?“ otázala se žena.
„Ne. Do budovy se nedostane. V jeho roli je to zhola nemožné, a kromě toho je nutné, aby nebyl
odhalen a zůstal na současné pozici. Má kontakty na příliš nízké úrovni a jiného agenta se
zkušenostmi, které by umožňovaly zhostit se úspěšně úkolu této obtížnosti, citlivosti a důležitosti, na
velitelství nemáme. A stejně tak už nemáme čas, abychom tam umístili nového tajného agenta, který
by se o to mohl pokusit. Bude to tedy muset být jednorázová, blesková operace zvenčí. Proniknout
dovnitř, získat materiály a dostat je ven bez toho, že by si vůbec byli vědomi toho, že je máme.“
Žena po jeho slovech pod snědou pletí zbledla. Navzdory důstojnické uniformě to byla ještě
téměř dívka. Měla oválný obličej s malým nosem, široké, plné rty a laskavé hnědé oči. V armádě
sloužila tři roky a měla na kontě čtyři mrtvé muže, které uprostřed noci vlastnoručně zabila nožem. I
přesto však zbledla, když jim ministr nastínil, co budou muset udělat přímo na nejvyšším velitelství
nepřátelské armády v samotném srdci nepřátelské země.
Vysoký muž přikývl. „Kdy vyrážíme?“
Mluvil hlubokým hlasem a měl trochu jiný přízvuk než ministr a mladá žena. Přes štíhlou,
opálenou tvář se mu táhla dlouhá jizva. Na levé ruce mu chyběl prostředníček. Černé oči
neprozrazovaly žádné hnutí mysli.
„Za deset minut, kapitáne. Všechny vaše dokumenty jsou připraveny,“ objasňoval ministr. „Vy,
kapitáne Hareete, jste americký obchodník s auty, který je na dlouhodobě plánované a připravované
cestě, jež má charakter jak dovolené, tak služební cesty, a ani kvůli vzniklé krizi již nemůže být
odvolána. Vybrali jsme si vás vzhledem k vašim zkušenostem, hovorové americké angličtině a
perfektní znalosti arabštiny. Když si ještě trochu ztmavíte pokožku, budete moci předstírat, že jste
Arab, pokud by něco takového bylo nezbytné. Navíc znáte jak jejich armádu, tak hlavní město.“
Kapitán Hareet přikývl. „Ano, pane. Obojí znám až příliš dobře na to, abych si jen představil, že
válku s nimi prohrajeme.“
Ministr se otočil k dívce. „Poručíku Franková, vy budete jeho žena. Oba žijete v Santa Barbaře v
Kalifornii, kde jste vyrůstala. Máte vysokoškolské vzdělání a nemusíte tedy mít místní přízvuk.
Standardní americká angličtina postačí. V případě nouze použijete i arabštinu, ale doufáme, že nic
takového nebude zapotřebí. Infiltrovat se do arabského světa není pro ženu vůbec jednoduché.“
„Ano, pane,“ odpověděla poručík Franková. A záchvěv v jejím hlase byl tak neznatelný, že si ho
dokázali všimnout jen lidé natolik zkušení, jako byli ministr a kapitán Hareet. Záchvěv zmizel stejně
rychle, jako se objevil. Oba muži se na sebe podívali, přikývli a pak se na ženu společně usmáli.
„Jste milenci?“ zeptal se ministr.
Kapitán neodpovídal. Poručík Franková chvíli váhala. Pak přikývla. „Ano, pane. Už přes rok s
Paulem žijeme spolu. A milenci jsme byli už předtím. Vlastně se chceme brzy vzít, ale jak se zdá,
budeme s tím muset počkat, až se přežene krize.“
„To je mi moc líto, poručíku, ale je dobře, že všechny moje informace jsou správné a přesné.“
„A jsou nezbytné i takovéto informace?“ zeptal se kapitán Hareet.
„Všechny informace jsou nezbytné,“ odpověděl ministr. „A v tomto případě mohou být dokonce
životně důležité. Hodláte předstírat, že jste manželé ve státě, kde je každý cizinec, který v tomto
okamžiku do země přijede, podroben té nejpřísnější kontrole. Moc dobře vědí, že k nim vyšleme
špiony, abychom se dozvěděli, co mají v plánu. A ženy, které nejsou vdané, mají tendenci chovat se v
těch nejnevhodnějších okamžicích jako upejpavé panny. Zapomínají roli. Pokud má předstírat, že se
svým mužem pravidelně spí, musí s ním opravdu pravidelně spát. A muži, kteří nejsou ženatí, ti ani
netuší, jak se mají k manželce vůbec chovat.“
„Ano, pane,“ konstatoval Hareet a znovu se usmál na mladou ženu po svém boku. „Řekl bych, že
tuto část své role sehrajeme tak, že projdeme jakoukoli kontrolou.“
„Seskočíme padákem?“ zeptala se Greta.
„Na to je příliš jasná obloha. A oni se teď mají hodně na pozoru. Odletíte do Říma a odtud budete
pokračovat na palubě běžného leteckého spoje. Jste pan a paní Rogersovi ze Santa Barbary. Hany a
Susan, ale manžel vám říká Susy. Doklady máte v naprostém pořádku. Skuteční pan a paní Rogersovi
jsou teď v Evropě na obdobné cestě, jen s poněkud jiným cestovním plánem, který zapříčinila náhlá
změna, již se nám podařilo zařídit, a jsou pod dohledem našich agentů. A vy dva jste jim dostatečně
podobní, abyste bez problémů prošli běžnou kontrolou.“
Ministr se znovu otočil k velké nástěnné mapě za svými zády. „Bylo by mnohem lepší, kdybychom
vám mohli poskytnout čas na přípravu, ale nemůžeme. Jste jediný vhodný tým, který máme a který
může tuhle roli sehrát prakticky okamžitě. Nemohu vám dokonce ani říct, jak máte postupovat.
Jediné, co vím, je, že ty informace musíme získat nejpozději do tří dnů.“
 Ministr se ještě jednou podíval na Hareeta a Gretu svýma tvrdýma šedýma očima. „Za tři dny na
nás zaútočí.“ Pan a paní Rogersovi ze Santa Barbary v Kalifornii ve Spojených státech bez nejmenších
obtíží prošli celní a pasovou kontrolou římského letiště. Italští úředníci byli maximálně zdvořilí a
zřetelně dávali najevo svůj obdiv ke snědé kráse paní Rogersové. Dostalo se jí od nich všemožných
významných úsměvů, hvízdání a jednoho zcela hmatatelného štípnutí. V taxi, které je odváželo k
jejich hotelu, zírali z oken a hlasitě se divili všemu, co kolem sebe viděli, přesně tak, jak by to dělali
skuteční američtí turisté.
Ubytovali se v hotelu, který si rezervovali již před časem ze Spojených států, smyli ze sebe prach
cesty a pomilovali se ve velké zdobené posteli. Pak se vypravili na prohlídku pamětihodností Věčného
města. Povečeřeli v jedné z nejlepších restaurací ve městě, objednali si dvě láhve dobrého místního
vína, zatancovali si, naházeli pár mincí do jedné fontány a prohlédli si několik dalších a celkem vzato
se chovali přesně tak jako obyčejní turisté, kteří si v Římě užívají zahraniční dovolenou.
Druhého dne ráno si trochu přispali, dopřáli si obvyklou bohatou snídani a potom se taxíkem
vydali na letiště, připraveni k další etapě své cesty. V letadle z Říma seděli hned za křídlem. Hany
Rogers držel v ruce průvodce a ukazoval své ženě z okénka pamětihodnosti, které včera večer
nestačili navštívit.
„Podívej se tam dolů, miláčku,“ řekl kapitán Hareet Gretě jako správně nažhavený americký
prodejce aut na své první cestě do Evropy. „To je katedrála svatého Petra, Koloseum a Via Veneto.
Tam všude jsme včera večer byli, není to úžasné?“
„Nezapomněl jsi poslat pohled Phelpsovým a Templovým, Hany?“ odpověděla Greta, jejíž
myšlenky se plně upíraly ke společenským povinnostem tak, jak se od řádné manželky očekávalo.
„Panebože,“ plácl se do čela Hany Rogers jako správný americký manžel myslící pokaždé
především sám na sebe. „To víš, že jsem zapomněl. Ale pošleme je, jakmile budeme v Aténách, ano,
zlatíčko?“
Když dorazili na další zastávku, letiště v hlavním městě nepřátelské země, všude kolem panoval
hlasitý zmatek typický pro všechny arabské státy. Současná politická krize a ve vzduchu visící možnost
brzké války však všechno to nesourodé hemžení a chaos ještě zdůrazňovaly. Při celní kontrole prošli
velice přísnou prohlídkou. Vzhledem k hrozivé přítomnosti sedmé americké flotily, která křižovala
podél této části pobřeží Středozemního moře, se nebylo co divit, že Američané právě teď nebyli v
arabských zemích nejoblíbenějšími návštěvníky.
„Uděláte nejlépe, když se budete zdržovat jen v bezpečí uvnitř města,“ doporučil jim chladně
celní úředník. „A i tak vám neradím, abyste chodili do méně frekventovaných či méně střežených
částí.“
„To určitě nebudem, kámo,“ odpověděl Harry zřetelně nervózním hlasem. Úředník se jeho
zděšení jen potěšené usmál. Další vystrašený Američan. Muž, který stál kousek stranou vpravo a
pozoroval všechny, kteří procházeli celní kontrolou, úsměv ani náznakem neopětoval. Jeho temný
levantinský pohled upřeně zíral na levou ruku kapitána Hareeta. Nedával na sobě nic znát, ale přesto
z nich po celou dobu, než mu zmizeli v davu letištní haly, ani na okamžik nespustil oči.
„Nějak moc ho zajímal ten tvůj chybějící prst, Paule,“ žvatlala sladce Greta. „Možná tady mají tvůj
spis.“
„Dost možná,“ souhlasil Harry a opětoval její sladký úsměv. „I tak ale nemáme jinou možnost než
odjet do hotelu. Tomu riziku se nemůžeme vyhnout, čeká tam náš kontakt.“
Greta šla napřed, jak se na správnou Američanku sluší. Odjeli taxíkem do hotelu, kde opět
vystoupila jako první a nechala na Harrym, aby zaplatil a dohnal ji.
V jejich apartmá si pak Harry vzpomněl, že jako věrohodný Američan musí notně přeplatit
tlustého, olivrejováného hotelového sluhu, a Greta zase nezapomněla, že se musí okamžitě začít
chystat do sprchy. To všechno byla dobře promyšlená preventivní opatření. Hned vzápětí dorazily dvě
pokojské, aby jim v pokoji provedly několik zcela zbytečných úprav.
„Sledují nás, Paule.“
Hareet souhlasil. „Je jen otázka, jestli nás sledují v rámci své běžné podezíravosti vůči všem cizím
turistům v dobách, jako jsou tyto, nebo jestli jsme už byli označeni za mimořádnou událost a
potencionální zdroj nebezpečí.“
 „Řekla bych, že spíš to druhé,“ pronesla Greta zamyšleně. „Ale nejsem si tím ještě jistá.
Každopádně si nás prověřují.“
„Takže máme trochu času. Přinejmenším pár hodin. Tedy pokud nemají můj spis a pokud si mě
nespojili s Harrym Rogersem, který právě prošel celní kontrolou a ubytoval se tady v hotelu.“
„Kolik jich přijde?“ zeptala se Greta.
„Když si budou jistí, tak celé družstvo vojáků a auto. Pokud budou mít jen podezření, pak dva
muži.“
„Nemůžeme ale zůstat zavření tady na pokoji. Tak se američtí turisté nechovají.“
„Ne. Jsi připravená vyrazit?“
Vyšli ven a vnořili se do přecpaných uliček, které páchly davem a nedostačující kanalizací. Ulice
byly ještě rušnější, než bylo obvyklé, plné místních obyvatel všech společenských tříd. Od těch
nejchudších přes střední třídu až po nejbohatší, kteří se prodírali hustým provozem ve svých
mercedesech a cadillacích. Na všech bylo patrné nezvyklé vzrušení a neklid. Ve městě panovalo
napětí, které rostlo každým okamžikem, byla v něm cítit stále silnější horečka násilí a nenávisti. Kupci
na tržištích hlasitě vyřvávali a zběsile se snažili doprodat zásoby. Kamenné krámky měly připravené
stahovací rolety pro případ masových demonstrací.
Na dva procházející se Američany shlíželi s velmi špatně skrývaným nepřátelstvím.
Hareet fotografoval až do příchodu tmy. Navštívili i kluby, které pulzovaly vzrušeným
patriotismem. Břišní tanečnice vypadaly, jako by byly v extázi, a tancovaly téměř výhradně pro vojáky
v uniformách, kteří se všude vyrojili jako houby po dešti. V jednom turisty velmi vyhledávaném klubu
seděli vedle čtyř dalších Američanů.
„Moc se mi tady nelíbí,“ naklonil se k nim jeden z nich. „Nejvyšší čas odsud zmizet.“
„Čím dřív, tím lip,“ připojil se druhý.
„Nevypadá to dvakrát dobře,“ připustil Hareet a jeho hlas opět zněl dost nervózně.
„Dave Spatz,“ představil se jim první z krajanů. „Odkudpak jste?“
„Ze Santa Barbary,“ prozradil mu Hareet. „Harry a Susy Rogersovi.“
„V Santa Barbaře jsem byl jednou na Fiestě. Setsakramentsky příjemné místo k bydlení. My jsme
z Chicaga.“
„Nejkrásněji je u nás v srpnu,“ zapojila se Greta do konverzace.
Policisté z nich nespouštěli oči a naslouchali jejich hovoru. Ale policie sledovala v klubu každého.
Poseděli si na dva drinky a tři břišní tanečnice, pak se zvedli a vrátili se zpět do hotelu. Recepční se
tvářil přátelsky.
„Hrozná doba,“ řekl. „Dokonce i naši zloději jsou příliš rozrušení, aby pracovali.“
„Zloději?“ podivil se Hareet.
Recepční se usmál a podával Gretě její snubní prsten. „Madam ho zapomněla ve sprše. Pokojská
ho našla až poté, co jste odešli.“
„Ach,“ povzdychla si Greta a usmála se na recepčního. „Jsem tak neopatrná a roztržitá.“
Natáhla levou ruku, aby si vzala prsten. Recepční se sklonil nad její rukou, aby jí prsten navlékl.
Když se opět narovnal, výraz v očích se mu nepatrně změnil, na okamžik potemněl, ale i nadále se
usmíval, jako by se vůbec nic nestalo.
Greta a Paul se vrátili do svého apartmá.
„Důkladně nám prohledali pokoje,“ konstatoval Paul. „Proto našli ten tvůj prstýnek.“
„Teď už na tom nezáleží,“ pokrčila rameny Greta. „Udělala jsem hodně hloupou chybu, Paule.
Všiml sis, jak se ten recepční díval? Všiml si toho.“
„Chybu?“
Greta si sundala prsten a ukázala mu ruku. Její prsten tvořil široký zlatý kroužek. Prostředníček
levé ruky však byl hladký, bez nejmenšího otisku. Rovněž barva prstu pod prstenem byla stejná jako
zbytek ruky.
„Jsem opálená, Paule,“ vysvětlovala mu Greta. „A pod prstýnkem by měl být bledý proužek. Ten
recepční musel poznat, že prsten nosím jen pár dní.“
„Máš snědou pokožku.“
 „Ne zas tak snědou. Podívej se mi pod hodinky. Od slunečních brýlí mám na nose světlý proužek.
A on to všechno viděl, Paule.“
Hareet se podíval na hodinky. „Teď musíme patnáct minut počkat na náš kontakt.“
Přesně za patnáct minut se ozvalo klepání na dveře. Hareet otevřel. Za jeho zády vycházely zpod
zavřených dveří do koupelny zvuky puštěné sprchy.
Dva tmavoocí muži, kteří vstoupili do apartmá, na sobě měli západní oděv. Oba se letmo podívali
směrem ke zvuku linoucímu se ze sprchy a potom zase na Hareeta.
Ten se na ně omluvně usmál. „Žena tohle vaše horko nějak špatně snáší. Je na ni příliš vlhko.
Doma máme taky vedro, i když ne takové, ale především suché. Tedy pokud se Santa Anas zrovna
nerozhodnou, že vymetou ty naše kaňony, však víte.“
„V Santa Barbaře, pane?“ řekl jeden z mužů. „Máte snad na mysli podvečerní větry?“
Druhý muž si zatím prošel s rukou v kapse zbývající místnosti. Všechny kromě koupelny. Když se
vrátil, kývl hlavou na druhého muže a zůstal stát poblíž dveří na chodbu, které nechali otevřené.
„Přesně tak,“ odpověděl Hareet prvnímu muži. „Vy už jste v Santa Barbaře někdy byli?“
„Kdybyste mohl požádat svoji ženu –“ začal první muž.
Vtom se Greta tiše objevila v otevřených dveřích do apartmá. Druhý muž, který stál jen kousek
vedle, zaslechl její tiché kroky a otočil se. Než se ale dokázal pohnout nebo otevřít ústa, Greta ho
dvakrát bodla do srdce.
I Hareet již držel v ruce nůž. Prvnímu muži se podařilo jen sáhnout na pistoli v kapse a trochu ji
povytáhnout. Hareet ho zabil jediným bodnutím.
Greta zavřela dveře, společně odtáhli těla do ložnice a natěsnali je do skříně. Přesunuli ještě
nábytek, aby překryli stopy krve na koberci, a převlékli se do arabských šatů. Pak vyšli z pokoje a s
sebou neměli nic než zbraně a druhou sadu dokladů. Dolů šli zadním schodištěm.
Ještě než odešli, Hareet rozbil zrcadlo nad toaletním stolkem v ložnici. V hlučných ulicích snadno
splynuli s davem. Prodírali se hustými zástupy místních obyvatel a Greta vzala v jednom okamžiku
Hareet za ruku. Tvář měla schovanou pod rouškou. Pak se zase rozdělili a ona kráčela za ním, dokud
se nedostali do temných a opuštěných uliček chudinské čtvrti, v níž si lůza libovala ve své špíně a
bídě.
V jedné obzvláště temné uličce sestoupili po čtyřech schůdcích do zatuchlého sklepa, v němž
podél stěny hlubokým korytem protékala špinavá voda. Na hladině plaval jakýsi sliz a v něm krysy.
Hareet se dohadoval s jednookým Arabem v ošuntělých západních šatech a fezu plném skvrn. Peníze
přešly z jedné ruky do druhé.
Mluvili spolu tlumenou, šroubovanou arabštinou. Z trubek ve stěnách šplouchavě stékala voda a
místností se nesl zápach lidské moči a výkalů. Lidé ve sklepě buďto polehávali v otupělém nehybném
spánku, nebo se vsedě opírali o vlhké stěny a zírali na bídu, špínu a ubohost svých životů. O Gretu ani
Hareet se v tichu sklepení nikdo nestaral, nikomu nebyli podezřelí. Mezi těmi nejubožejšími z
ubohých, mezi zbědovanými a hladovými, ať už jsou jakékoli národnosti, nebývá zpravidla mnoho
těch, kteří by si hráli na vlastence, dokonce ani zde, v zemi, kde je patriotismus příliš často tím
jediným, díky čemuž se lidé mohou považovat za opravdové lidské bytosti.
„Neexistuje způsob, jak by nás mohli vysledovat,“ ujistil ji Hareet. „Rogersovi zmizeli z povrchu
země. Vědí jen, že se jim po městě pohybují dva špioni, ale s tím koneckonců určitě počítali. Na naší
situaci se nic nezměnilo. Pořád máme tentýž problém. Získat data. Jedinou změnou je, že teď už bude
asi trochu těžší dostat je ven a ještě navíc včas.“
„Já vidím ještě jednu změnu, Paule,“ upozornila ho Greta. „Nemáme na dnešní noc postel.“
„To opravdu nemáme,“ souhlasil Hareet. „Je mi to moc líto, liebchen.“
Greta se usmála jeho projevu lásky, němčina zněla o tolik vřeleji než hrdelní, šroubovaná
arabština. „Mně ještě mnohem víc,“ řekla a v přítmí se k němu těsně přivinula. „Kam se přestěhujem,
až budem mít tohle všechno za sebou?“
Hareet jí něžně přejížděl po ruce. „Tam u nás na severu je jeden kopec. Je z něj nádherný výhled
na pomerančovníky a olivový háj. Vidíš z něj až na hranice. Patří mi, a až se z něj na tu hranici budu
jednou dívat a vědět, že nám z její druhé strany už nikdy nebude hrozit žádné nebezpečí, postavíme si
na něm kamenný dům a budeme v něm bydlet.“
 Na chvíli se prospali a střídali se v hlídání. Když byla opět řada na Gretě, objevil se po jejich boku
otrhaný pouliční prodavač, jako by se zhmotnil přímo ze slizu na hladině stoky. Dotknul se Hareet,
jenž otevřel oči, ale nepohnul se.
„Zrcadlo je možné opravit,“ zašeptal otrhanec anglicky.
Hareet pustil pistoli, kterou svíral pod svým rozedraným arabským hábitem. Greta zasunula dýku
zpět do obrovského rukávu.
„Dva jsme museli zabít,“ objasňoval Hareet.
„Už byli nalezeni. Naštěstí jsem zrcadlo viděl pět minut před nimi. Jak zní váš úkol?“
„Muniční sklady, zásobovací sklady, skladiště pohonných hmot.“
„Nemožné. Mapy a všechny ostatní informace jsou uloženy na ústředí generálního štábu,“
vysvětloval prodavač.
„Já se tam dostanu,“ řekl Hareet.
„Ale ven už ne, kapitáne. Nemáte jedinou šanci. Ne, pokud byste ta data chtěl v použitelné
podobě.“
„Jak to?“ otázala se Grace.
Špinavý pouliční prodavač se posadil zády k mokré kamenné zdi a zdálo se, že zavřel oči a spí.
„Protože naši arabští přátelé jsou teď mnohem modernější, poručíku. Alespoň na ústředí generálního
štábu. Všechny dokumenty byly chemicky ošetřeny tak, aby se jich nikdo nemohl nepozorovaně
dotknout, případně je nepozorovaně ofotografovat. Velmi vyspělá technika, kterou poskytli přátelé z
větších národů. Abyste se dostal ven, musel byste rovněž projít dvěmi řadami stráží a uzamčených
bran a ještě navíc několika detektory, které reagují na fotografické filmy i samotné dokumenty.“
„Jinými slovy, pokud se nám podaří dokumenty ukrást, budou o tom okamžitě vědět a změní
umístění všech zařízení.“
„Pokud se vám je podaří vynést, budou daná umístění změněna tak rychle, jak jen to bude
technicky možné. Což možná nepatrně pozdrží jejich plány, nám to však příliš nepomůže.“
„A navíc máme všehovšudy jeden pokus,“ podotkla Greta.
„Na počtu pokusů nezáleží,“ opravil ji Hareet. „Data nám budou užitečná pouze tehdy, pokud se
druhá strana nedozví, že je máme. Musíme je tedy dostat ven a odeslat našim silám bez toho, aniž by
to nepřítel vůbec tušil.“
„A to právě není možné, kapitáne,“ konstatoval pouliční obchodník. „Budeme je muset porazit na
bojišti, lhostejno, jak nepříznivě se naše situace jeví.“
„Všechno je možné, když se chce,“ pronesl Hareet a na chvíli se mlčky opřel o stěnu a naslouchal
zvukům dopadajících kapek i tekoucí vody, které byly jedinými zvuky, jež se v tomto páchnoucím,
vlhkém sklepení ozývaly. „Ten náš člověk v ústředí generálního štábu, je tam ještě stále?“
„Ano,“ přikývl prodejce. „Ale nemá šanci, že by –“
„Hlavní budova s informacemi, které potřebujeme, je uvnitř nádvoří, je to tak?“
„Ano, a kolem nádvoří je zeď s uzamčenou branou.“
„Kde jsou detektory?“
„Ve dveřích do budovy.“
„Jak je to s ostrahou uvnitř budovy? Ve dne i v noci.“
„Ve dne je poměrně přísná. V noci hodně chabá. Spoléhají se na vnější zeď, venkovní brány a
závory a stráže po vnějším obvodu areálu. Stráže uvnitř mají sice rovněž pochůzkové okruhy, ale do
kanceláří nechodí. Štábní důstojníci vojákům nedůvěřují natolik, aby jim svěřili klíče. To je jejich
slabina.“
„Kterou my využijeme,“ uzavřel Hareet.
„Půjdeme tam spolu, Paule?“ zeptala se Greta.
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl Hareet stručně. Pak se na ni usmál.
„Snad se nám podaří najít i na dnešek nějaké soukromí. Místo, kde se budeme moci v klidu
vyspat.“
Opětovala jeho úsměv. „Takže dnes v noci.“
 Hareet a prodejce se uložili na kamennou podlahu. Greta zůstala sedět a držela hlídku. Oba muži
spolu ještě dlouho tiše hovořili. Bylo již hodně po půlnoci, když se prodejce konečně zvedl a zmizel.
Hareet s Gretou ještě hodinu předstírali spánek a pak společně vyklouzli ze tmy sklepení.
„Náš milý prodavač mi dal adresu místa, kde můžeme být sami,“ sdělil jí Hareet. „Není to daleko
odsud.“
Oba si byli dobře vědomi, jaké nebezpečí pro ně takový přesun znamená. Každý okamžik, který
strávili v ulicích, přinášel hrozbu, že je někdo zastaví a pozná, že udělají chybu. Každé nové místo je
vystavovalo novým pohledům a nepředvídaným okolnostem. Zároveň jim bylo jasné, jak nebezpečný
bude zítřejší den.
Místem, o kterém Hareet hovořil, byla malá místnůstka v patře nad setmělým knihkupectvím s
vlasteneckými slogany ve výloze. Jeho majitelkou byla stará vdova a koptská křesťanka. Dovnitř je
vpustil sám pouliční prodejce, který měl místnost v přízemí, v níž žil již déle než rok.
„Bezpečnější místo už tady nenajdete,“ ujišťoval je a ponechal je o samotě v malinké místnůstce s
postelí, několika židlemi a skříňkou, které ve tmě jen stěží viděli. Světlo nebylo k dispozici.
A nic takového ani nepotřebovali. Když se ještě jednou pomilovali, Hareet si Gretu k sobě pevně
přitiskl a držel ji tak po celý zbytek noci, jako by kolem vystavěl hradbu, která ji měla ochránit před
všemi hrozbami okolního nepřátelského světa. Hareet nepatřil k mužům, kteří by si potrpěli na
přehnaná gesta, a Greta věděla, že se bojí, co se jí, ale i jim, může stát, až tato noc skončí. Před
branami vnější ochranné zdi ústředí generálního štábu, daleko na okraji města, pochodovaly stráže.
Když vysoko nad jejich hlavami přelétla letka nadzvukových stíhaček v perfektní a nádherné sestavě,
strážní zvedli hlavy, aby se pokochali překrásným pohledem. Otrhaný dav v ulicích zdravil přelet letky
radostným jásotem a zdravil i stráže u přední brány, kolem nichž se sunul podél hradební zdi.
V zástupu těch, kteří prošli kolem brány, byl i vysoký, snědý muž se špičatým plnovousem,
tlustými brýlemi a fezem. Kráčel rázně, záměrně arogantní chůzí. Ke svému fezu se střapci si oblékl
tmavý západní oblek a bělostné, kozinkové rukavice. Davy ošuntělých felláhů, jimiž si razil cestu, se
před ním uctivě rozestupovaly.
Hareet s tmavým make-upem na tváři a v rukavičkách, které měly zakrýt chybějící prst, odbočil na
rohu ochranné zdi do postranní uličky a pokračoval v obhlídce budovy generálního štábu. Celistvost
boční zdi narušovala jen další vysoká dřevěná brána uzamčená jak zvenčí, tak zevnitř. Vzadu byla zeď
bez jediného narušení a ve čtvrté stěně byla umístěna pouze úzká zamřížovaná branka, rovněž
uzamčená z obou stran a střežená ozbrojenou hlídkou.
Budova uvnitř vysoké kamenné zdi pocházela z minulého století a kromě přízemí měla již jen
jedno nadzemní podlaží. Střecha se vyznačovala ostrým sklonem a okna v patře byla opatřená
mřížemi a okenicemi. Ulicí podél celého hradebního obvodu pomalu projížděla v opačném směru dvě
obrněná hlídková vozidla.
Hareet dokončil obhlídku a zamířil k domku jen pár bloků od velitelské budovy, kde se převlékl do
splývavého rozedraného arabského roucha. Sundal si fez i brýle a přikryl si hlavu typickým arabským
šátkem. Nakonec si rozcuchal pečlivě upravené vousy, přivázal si levou ruku páskou k tělu a vyzkoušel
si kulhání na levou nohu. Zmrzačených a otrhaných nuzáků se v ulicích vyskytovalo tolik, že mu nikdo
nevěnoval pozornost. Bez povšimnutí se tak dobelhal až do špinavé a zapáchající uličky mezi dvěma
řadami domů, která vedla souběžně s ulicí před hradebním valem kolem budovy generálního štábu, a
zadními dveřmi vstoupil do jednoho z domů. Vystoupal do patra a vklouzl do prázdné místnosti v
přední části. Zamkl za sebou dveře a již bez kulhání přešel rychle k oknu, ze kterého měl nekrytý
výhled na přední hlídanou bránu hradební zdi.
Posadil se na židli asi metr od okna tak, aby se mu slunce neodráželo od silného dalekohledu,
který vytáhl ze záhybů svého roucha. Následujících šest hodin tam pak bez pohnutí seděl a jedinou
výjimkou byly okamžiky, kdy odložil dalekohled, aby nechal odpočinout oči, nebo si zapálil cigaretu.
Pečlivě si prohlížel budovu i všechny důstojníky, kteří branou v obou směrech procházeli.
Pozdě odpoledne někdo lehce zaškrábal na dveře. Hareet nehybně naslouchal. Škrábání se ozvalo
znovu a tentokrát již bylo jasné, že má předem domluvenou podobu. Přešel ke dveřím a otevřel. Do
místnosti vešel pouliční prodejce.
„Už jste našel svého muže, kapitáne?“
 „Jednoho plukovníka dělostřelectva,“ odpověděl Hareet. „Je mi dost podobný na to, abych se za
něj mohl vydávat. Právě teď je uvnitř. Je pěkně arogantní a zdá se, že ho vojáci nemají dvakrát v
lásce. Řídí si sám a podle vozidla lze usuzovat, že se jedná o polního velitele, a nikoli štábního
důstojníka. Je nadprůměrně vysoký, má lehce súdánské rysy, nosí monokl a jeho styl chůze se hodně
podobá mému. Nosí špacírku a rozčiluje se, že po něm při každém průchodu branou chtějí povolení
ke vstupu a doklady. Kdy je střídání stráží?“
„Za hodinu.“
„A kde jsou všechny informace, které potřebujeme?“
„V malém sejfu. Je to ten starý typ na klíč, který tu zůstal po britské správě. Je s podivem, že při
všech těch nejmodernějších bezpečnostních vymoženostech je jim líto utratit peníze za pořádný nový
sejf. Neměl by být problém otevřít jej. Najdete ho ve spisovně. Ta je spojená s kanceláři náčelníka
zásobování a je dost možné, že tam budou pracovat i přes noc.“
„V arabské armádě? Tomu nevěřím. Budou všichni na jednáních nebo u svých milenek. Pojďme.“
Oba muži opustili místnost a vyšli do úzké uličky. Ve stínu čekala Greta v převlečení za mladého
pouličního povaleče.
Hareet jí popsal plukovníka dělostřelectva. „Dávej na něj pozor. Jestli vyjde ven, nesmíš ho
ztratit.“
S pouličním prodejcem se pak vrátili zpět do domku, v němž se Hareet před více než šesti
hodinami změnil z důstojného gentlemana s fezem v chromého vesničana. Pouliční prodejce rozevřel
objemný fascikl a Hareet v něm našel obrázek i stručnou úřední biografii i služební zařazení
plukovníka dělostřelectva, kterého viděl vcházet a zase vycházet branou ústředí generálního štábu.
Nahlas z něj předčítal. „Plukovník Azíz Rámdí. Čtyřicet dva let. Svobodný. Matka Súdánka. Žádné
zahraniční mise či výcvik, žádné zkušenosti z generálního štábu, zato však mnoho vyznamenání za
odvahu, kterou prokázal v poslední válce s námi. Velitel 112. pluku polního dělostřelectva. Jeho pluk
je součástí obrany hlavního města, kam byl teprve nedávno přesunut z postavení na jižních hranicích.
Plukovník dosud nezastával žádnou skutečně významnou funkci, což naznačuje, že asi nemá potřebné
styky. Nejspíš kvůli své súdánské matce. Lze tedy jen těžko odhadnout, jak dobře ho na velitelství
štábu asi znají.“
„Bude mi stačit chvilka,“ připomněl Hareet. „A myslím, že můžeme předpokládat, že frontového
důstojníka, který až dosud sloužil jen v poli a navíc pěkně daleko od hlavního města, tady z místních
nebude znát prakticky nikdo. Řekl bych, že plukovník je moje nejlepší šance. Kromě toho už nemáme
moc času.“
Prodavač přikývl a Hareet, s fotografií plukovníka Rámdího před sebou, se dal do práce na svém
obličeji. Pokoušel se přiblížit se co nejvíc plukovníkově podobě.
„Fotografovat můžeme přes zeď z horního okna,“ informoval ho prodavač. „Mám na to
vybavení.“
„To by přece poznali,“ namítl Hareet.
„Mohl byste dokumenty jen okopírovat, ne je hned fotografovat. Tím pádem nedojde k aktivaci
chemikálií světlem.“
„Na to nebude čas. Kromě toho bych se jich musel dotknout. Musíme je zajistit tak, aby vůbec
netušili, že je máme,“ zdůraznil Hareet.
Dokončil svoji přeměnu a vyrazili. Prodavač se šinul daleko vpředu, aby si nikdo nemyslel, že patří
k sobě. Hareet se postranní uličkou přesouval zpět do místnosti naproti velitelství. Ve městě se
mezitím zešeřilo, velitelství i zeď kolem něj však byly jasně nasvíceny zářivými světlomety.
„Ještě stále je uvnitř,“ informovala je Greta v temném stínu postranní uličky.
O hodinu později plukovník konečně vyšel, nasedl do džípu a vztekle předložil své doklady ke
kontrole u přední brány. Hned za branou pak zamířil vlevo a na nejbližší křižovatce odbočil vpravo do
úzké uličky, která vedla přímo k jeho jednotce.
Z přítmí vyrazila vesnicky oděná Arabka a řítila se mu rovnou pod kola. V patách jí běžel otrhaný
pouliční prodejce. Dostihl ji přesně před plukovníkovým džípem a začal se s ní tahat, aniž přitom v
nejmenším dbal na její zuřivý a hlasitý křik a nadávky. Ramdí dupl na brzdy a přidal k ženiným
arabským kletbám i své vlastní.
 Džíp ještě ani nestačil zastavit a ze tmy se vyloupla další postava a naskočila zezadu do vozu.
Plukovník ani nestačil sáhnout na pouzdro pistole a už se mu kolem krku pevně stáhla tenká šňůra.
Plukovník Azíz Rámdí obdařil stráž u brány dalším nevraživým pohledem. Důstojník, který měl službu,
byl při kontrole jeho dokladů nervózní. Před pouhou čtvrt hodinou plukovníka kontroloval při výjezdu
a nyní si připadal jako hlupák, když s ním musel celý postup znovu opakovat. Věděl však dobře, že
kdyby to neudělal, měl by k nervozitě ještě mnohem pádnější důvody. Arabská armáda totiž u svých
vojáků nepodporuje samostatné myšlení či rozhodování. Což byla další slabina, s níž Hareet již
předem počítal.
Plukovník nepovažoval za nutné vysvětlovat důvody svého rychlého návratu a během celé
zdlouhavé a pečlivé kontroly jen mlčky a nepohnutě seděl. Arogantní pohled, který po celou dobu
neúprosně zabodával do níže postaveného důstojníka, dával jasně najevo, že si tuto potupu bude
dlouho pamatovat.
„Moc se vám omlouvám, plukovníku,“ pronesl konečně strážný a s rázným vojenským pozdravem
mu vrátil jeho doklady a propustku.
Hareet vjel na hlavní nádvoří, aniž se obtěžoval oplatit nižšímu důstojníkovi jeho pozdrav.
Důstojník na adresu arogantního plukovníka jen tiše zanadával.
Hareet zaparkoval džíp co nejblíže hlavnímu vchodu důstojník jeho postavení chodí jen nerad
pěšky a nikdy nechodí daleko. Rázně vyskočil z vozu, jako by na něj čekal nějaký hodně naléhavý úkol,
a rychlým, dlouhým krokem zamířil k hlavnímu vchodu. Těsně před ním dorazili dva majorové čehož
se mu podařilo docílit tím, že přece jenom zpomalil. Oba nižší důstojníci se zastavili, aby mu dali
přednost. Hareet jen netrpělivě mávl důstojnickou hůlkou, aby nezdržovali a pokračovali: dal jim tak
jasně najevo své nadřazené postavení a zároveň tím prokázal až demokratickou velkorysost a odvedl
pozornost strážného ve dveřích.
Majoři se rychle protáhli dovnitř, aby nenechali plukovníka čekat. Ten jim doslova dýchal na záda
a bleskovým pohybem mávl strážnému před očima průkazem. Strážný byl najednou pod tlakem,
neboť byl nucen současně překontrolovat tři průkazy a kromě toho musel každému z procházejících
důstojníků ještě salutovat. Dokladům vysokého štíhlého plukovníka tak věnoval jen velmi letmý
pohled.
Hareet byl uvnitř.
Dlouhé chodby budovy byly chladné, měly vysoké stropy a byly jen spoře osvětlené. Hareet šel
hlučně vpřed, dokud neobjevil kancelář náčelníka zásobování. Pode dveřmi bylo vidět světlo a podle
zvuků přicházejících zevnitř bylo jasné, že v kanceláři panuje čilý pracovní ruch. Bylo to přesně tak, jak
předpokládal pouliční prodejce. Kancelář náčelníka zásobování bude dnes pracovat dlouho do noci.
Hareet vstoupil do klubovny vyhrazené pouze pro důstojníky. Zašel si na toalety a v kabince si z
obličeje setřel všechen make-up. Změnil si i hodnost. Stal se z něj major a odznaky, které si připnul na
uniformu, dosvědčovaly příslušnost k dělostřelecké jednotce rozmístěné daleko od hlavního města na
jižních hranicích. Roztrhal všechny doklady na jméno plukovníka Azíze Rámdí ho a spláchl je do
záchodu. Z tenkého váčku pod uniformou vytáhl nové doklady majora tankového praporu z jihu. Pak
roztrhal a spláchl i váček. Když skončil, vrátil se zpět do hlavního prostoru klubovny a předstíral, že je
plně pohroužen do četby nesmírně důležité zprávy.
Každou hodinu vyšel ven, aby zkontroloval dění v kanceláři náčelníka zásobování. A dvakrát se
zase vrátil zpět do klubovny a četl si. Vypil hustou tureckou kávu, kterou mu přinesl vojenský sluha. V
budově štábu neměl být nikdo, kdo by ho mohl znát. Pouliční prodavač měl informace, že v hlavním
městě již nejsou žádní důstojníci z jeho dělostřelecké divize, protože všechny polní jednotky mají
neustálou pohotovost.
O půlnoci se v kanceláři konečně setmělo a za jejími dveřmi panovalo stejné ticho jako za dveřmi
ostatních kanceláří. Přesně tak, jak Hareet předpokládal, všichni důstojníci štábu, počínaje samotným
náčelníkem, pospíchali domů, aby si odpočinuli nebo si ještě trochu užili na nějakém večírku. Zítra
čeká na všechny velký den. Teď v noci je však v budově ještě ticho a klid, který narušuje jen
monotónní přecházení stráží po chodbách.
 Hareet si počkal, až strážný dokončí pochůzku kolem kanceláře náčelníka zásobování a zmizí za
rohem. Pak si nikým nerušen otevřel paklíčem dveře, protáhl se dovnitř a s nožem v ruce se rychle
rozhlédl kolem. Co kdyby se tam někdo rozhodl přespat?
Nikdo takový však v kanceláři nebyl.
Dveře do spisovny, kterou tvořila místnost bez oken, byly otevřené. Hareet si nasadil miniaturní
čelové světlo a sklonil se ke stařičkému sejfu, který pamatoval ještě britskou správu, přesně tak, jak
tvrdil pouliční prodavač. Harret bez problému otevřel zámek paklíčem.
Dokumenty, které hledal, byly úhledně srovnány na příslušných místech. Jednotlivé šanony se
složkami byly zapečetěny pečetí s drátkem, kterou bylo nutné rozlomit, pokud jste chtěli šanon
otevřít. Harret zlomil pečeť a vytáhl dokumenty ze složky. Cítil jejich nepatrně lepkavý povrch.
Ultrafialové světlo již zítra odhalí jeho otisky prstů, ale na tom už nebude záležet.
Ofotografoval dokumenty miniaturním fotoaparátem, který měl schovaný v dutém podpatku
vojenské boty. Našel celkem deset mapových listů a datovaných fólií. Ty byly nové a nesly datum
onoho dne. Když je fotografoval, fólie pod intenzivním teplem čelové svítilny nepatrně ztmavly.
Vytáhl mikrofílm z fotoaparátu a vložil jej do zásobníku v náprsní kapse.
Z podpatku druhé boty vytáhl další film a ještě jednou vyfotografoval všechny mapy a fólie.
Pak dokumenty vrátil zpět do jejich složek, co nejlépe zapečetil a umístil zpět do sejfu, který s
pomocí paklíče znovu zamkl.
Opustil místnost.
Ve vedlejší kanceláři se pak posadil za generálův stůl a zapálil si cigaretu. Kouřil pomalu a
prohlížel si kancelář vysoce postaveného důstojníka nepřátelské armády. Vyčkával, až stráž na
chodbě dokončí další kolo obchůzky. Bylo k tomu zapotřebí ještě druhé a třetí cigarety. Hluboce
vdechoval kouř a užíval si své chvilky oddechu.
Když strážce přešel, vyklouzl z kanceláře náčelníka zásobování, zamkl za sebou dveře a již zcela v
klidu a hlučně kráčel zpět do důstojnické klubovny. Zašel do kabinky toalet, posadil se a s hlavou
opřenou o stěnu usnul. Svítat začalo krátce po páté hodině ranní.
Budova se zvolna probouzela k životu. Z nádvoří bylo slyšet štěkání rozkazů. Po chodbách ostře
cvakaly podpatky a pod vysokými stropy se nesly pozdravy, které si vyměňovali vysocí štábní
důstojníci. Celou budovou se nesl těžký dupot pobíhajících vojáků. Dveře kanceláří se otevíraly a zase
zavíraly jako dunění lehkého dělostřelectva.
Hareet si počkal až do šesti hodin, kdy se počáteční chaos zvolna změnil v poklidný zvuk
každodenní rutiny.
Ještě uvnitř kabinky vytáhl z kapsy velký kus zabalené placky, rozbalil ji a zatlačil do těsta druhou
roličku mikrofilmu tak, až ji těsto zcela pohltilo.
Vyšel z kabinky, prošel klubovnou, která byla takto časně ráno prázdná, a vrátil se na chodbu.
Pomalu a klidně kráčel k předním dveřím. Ospalé stráže kontrolovaly přicházející návštěvníky
generálního štábu. U vchodu do budovy panovalo vzrušení a zmatek těsně před zahájením války se
takové horečce nevyhne žádná armáda na světě. Na nádvoří se formovaly stráže k denní službě.
Sluhové v rozedraných hábitech nádvoří zametali a kropili, aby je připravili na vedro nadcházejícího
dne.
Slunce bylo již teď vysoko na obloze. Čeká na ně další parný den. Viděl, jak daleko na druhém
konci nádvoří, u hlavní brány, se noční stráže unaveně protahují a pokoušejí se zahnat neodbytnou
ospalost. Všichni již netrpělivě čekali na vystřídání. Přijíždějící vozidla v ranním vzduchu hlasitě
kuckala a prskala. Branou procházeli další a další důstojníci. Ven nevycházel nikdo. Hareet vyčkával,
dokud se nově zformované hlídky stráží nevydaly na svá stanoviště, aby oficiálně vystřídaly noční
službu. Vložil si do kapsy pistoli a ještě jednou si překontroloval mikrofílm v náprsní kapse. Když se na
nádvoří objevila větší skupinka důstojníků a mířila k hlavnímu vchodu do budovy, nečekal již na nic a
rázným krokem vyrazil rovnou ke dveřím.
Důstojníci z nádvoří zatarasili vchod.
Strážný se k němu otočil, aby zkontroloval doklady. Kdesi ve zdi se ozvalo tiché cvaknutí a v
jediném okamžiku spustilo poplašné zařízení, které se hlasitě rozeznělo budovou i venku na nádvoří.
Strážný na něj vytřeštil oči.
 Hareet mu probodl srdce. Nenechal ho upadnout, jen ho otočil a držel ho vzpřímeně před sebou.
Takto se jim podařilo projít i skupinkou zmatených důstojníků.
Ještě notnou chvíli, zatímco se všude kolem rozléhalo zběsilé houkání poplašného zařízení, v
jasném ranním světle pobíhali sem a tam důstojníci i vojáci a všichni na sebe hlasitě křičeli, Hareet
kráčel i s mrtvým strážným napříč nádvořím, pryč od budovy i hlavní brány z areálu, jako by oba
pospíchali za nějakým neodkladným úkolem.
Všiml si jich až velitel stráží. Zarazil ho podivný směr, kterým se ubírají, a všiml si též, že jeden z
mužů drží toho druhého. Rozběhl se za nimi a křičel. „Hej vy tam! Majore! Okamžitě stůjte! Stůjte –“
Hareet pustil mrtvého strážce, vytáhl pistoli a běžícího velitele zastřelil. Pak se otočil a rozběhl se
přes nádvoří k malé, zamřížované postranní bráně, u níž, jak věděl, stál jen jediný strážce.
V budově i na nádvoří se rozpoutala vřava. Vojáci i důstojníci sahali po zbraních. Noční i denní
stráže zpozorovaly prchajícího Hareeta a vyrazily za ním. Strážný u boční brány vypálil a minul.
Hareet ho zastřelil.
Vyskočil na zeď. Do nohy ho zasáhla kulka a zkroutila mu ji. Spadl na záda, převalil se a znovu se
postavil. Chytil se mříží a vytáhl se až na vršek zdi. Venku se z jedné z ulic vyřítila dvě obrněná vozidla.
Hareet již byl na vrcholku zdi.
Výstřel ho zasáhl do zad. Palba kulometu obou transportérů ho přeřízla v pase. V hlavě mu
explodovaly dvě kulky z pušky. Jeho rozstřílené tělo spadlo zpět na kamenné čtverce nádvoří. Vojáci
noční i denní stráže stáli kolem těla kapitána Hareeta a nevěděli, co mají dělat, nejspíš byli ještě stále
v šoku z odvážného pokusu o útěk, který se kapitánovi málem zdařil.
Zaraženou skupinkou strážných si prorazil cestu plukovník vojenské policie a ještě jednou střelil
Hareet do hlavy.
Pak se k němu sklonil, prohledal ho a našel mikrofílm, který měl kapitán v náprsní kapse. Dal se
do smíchu a kopnul do mrtvého těla. I někteří z vojáků se začali smát a plivali Hareetovi do očí, z nichž
již dávno vyprchal všechen život.
„Uřízněte mu hlavu,“ přikázal plukovník. „Pověste ji na bránu a dejte k ní ceduli: Prasečí špion!“
Z budovy k nim zvolna došel náčelník štábu. Vojáci i ostatní důstojníci mu uctivě ustupovali z
cesty. Generál se podíval na Hareetovo nehybné tělo. Plukovník mu předal roličku mikrofilmu.
„Než začnete s řezáním hlav, odneste tělo k identifikaci, plukovníku,“ pronesl generál. „Byl to od
něj hloupý pokus, ale provedl jej velice dobře. Málem se mu podařilo utéct.“
„Zoufalý pokus,“ odfrkl si plukovník pohrdavě. „Beznadějný pokus. Mají z nás strach, generále.“
„Samozřejmě že z nás mají strach. Tak jako máme strach my z nich, plukovníku,“ řekl generál
téměř unaveně. „Zjistěte, co vlastně chtěli, co přesně je na tom filmu. Ne že by na tom ještě teď
záleželo, ale mohou to zkusit znovu.“
„Nikdy se jim to nepovede,“ trval na svém plukovník. Ani trochu se mu nelíbilo, že o něm generál
prohlásil, že se svého nepřítele bojí. To jsou jen slabošské, poraženecké řeči. Bude si na generála
dávat pozor. Teď se ale znovu podíval na mrtvé tělo. „Ten blázen neměl tušení, že i kdyby uspěl,
stejně by mu to nebylo nic platné. Přišli bychom na to, co ukradl, a ihned bychom změnili plány.“
Plukovník se ještě jednou zasmál. Vojáci odnesli Hareetovo tělo. Náčelník zásobování rychle
zhodnotil závažnost loupeže. Před dveře kanceláře ihned postavil hlídku, která je měla po celých
dvacet čtyři hodin střežit. Vrchnímu veliteli armády vysvětlil, že neexistuje jediný způsob, jak by
někdo mohl vynést data ven z budovy bez toho, aby se o tom velitel zásobování okamžitě dozvěděl a
ihned je změnil. Ujistil ho, že ukradená data jsou i nadále v bezpečí a stejně tajná, jako byla před
zmařeným pokusem o jejich uloupení. Není tedy žádný důvod měnit bojové plány těsně před
zahájením útoku, když jim k tomu zbývá tak málo času. Vrchní velitel armády si oddechl. Takové
změny by je zdržely o celé dny.
Netrvalo dlouho, a mrtvé tělo bylo identifikováno. Pak mu usekli hlavu a vyvěsili ji na bráně, aby
se jí mohli procházející nuzáci pošklebovat. Velitelství se vrátilo k běžnému provozu. Důstojníci štábu
přicházeli a zase odcházeli. Otrhaní sluhové uklidili nádvoří, zatímco důstojníci se v hlavní budově
připravovali na válku. Sedření, veledůležití a válkou rozrušení důstojníci nevěnovali pozornost
oškubaným venkovanům uklízejícím nádvoří. Jeden z metařů nabral na lopatu velký kus odhozené
placky. Zvedl ji ze země a hodil do pytle s odpadky. Plný pytel pak odnesl ke krabici na odpadky poblíž
zamřížované brány v boční zdi, u níž brzy ráno zemřel kapitán Hareet.
Zanedlouho poté přijel nákladní vůz a naložil všechny koše, aby je odvezl na skládku za městem.
Když odjel, odkudsi se vynořil ošuntělý pouliční prodavač a začal se v krabicích prohrabovat. Tentýž
pouliční prodejce si později rozložil své zboží před hotelem ve východní části města.
Hezká mladá Italka si od něj koupila maličkou urnu.
Ještě téhož večera se pak odhlásila z hotelu a odjela za město na opuštěnou pláž. Svlékla se a
plavala daleko do moře.
O třicet šest hodin později začal útok. Za dalších deset hodin bylo téměř po válce. Všechny
zásobovací, muniční i palivové sklady útočící nepřátelské armády byly v několika málo hodinách po
zahájení útoku zcela zničeny. Několik týdnů po skončení války seděla poručice Greta Franková na
vrcholu kopce na severu své vlasti a dívala se směrem k hranicím, které ležely hned za řadou
pomerančovníků a olivovými háji. Na hranicích panoval klid. Ještě stále nebyly úplně zajištěné,
rozhodně se však stávaly bezpečnějšími.
Greta byla sama a plakala.
Zespodu k ní vystoupal ministr a sedl si vedle ní do suchého prachu. Jeho tvrdé šedé oči zaostřily
dolů k hranici.
„Jinak to opravdu nešlo,“ pronesl ministr k plačící ženě. „Museli uvěřit, že se o to pokusil a
neuspěl. Museli ho chytit i když ne živého. On věděl, že jedině tento plán se mohl zdařit.“
„Tak jako jste to věděl vy,“ odpověděla Greta.
„Tak jako já.“
„Věděl jste to už předtím, než jsme šli.“
Ministr cosi kreslil holí do vyschlého prachu.
„Proč jste tam nešel vy a neudělal to sám?“ zeptala se. „Velký ministr, který vyhrál válku.“
„Protože bych to nikdy nedokázal.“
„Ne, to byste nedokázal. A nedokázala bych to ani já. Ani ten pouliční prodavač, ať už to byl
kdokoli. Něco takového mohl zvládnout jen Paul.“ Prohlížela si obrazce, které ministr nakreslil do
prachu. Byly to prastaré nákresy slunce a měsíce jeskynních lidí, nějaké hieroglyfy. „I on věděl, že
nikdo jiný by to nedokázal.“
Dole pod nimi běhali mezi pomerančovníky dva chlapci. Křičeli a hráli si na vojáky.
 JOHN LESCROART

John Lescroart píše thrillerové bestsellery z právnického prostředí. M. J. Roseová je pro změnu
autorkou bestsellerových thrillerů, jejichž hrdiny jsou terapeutka a její pacienti. Najít průsečík obou
těchto variací žánru se zpočátku zdálo jako nesplnitelný úkol, ale v následující povídce Portál nakonec
najdete přesně tuto kombinaci. Lescroart a Roseová si posílali z jednoho pobřeží Spojených států na
druhé e-maily a společně objevovali psychiku a jednání mladé Lucy Delreyové, nevyrovnané ženy,
která v jednotlivých fázích společné tvorby vykazovala vlastnosti, jimiž překvapila i své autory. Pro
Roseovou je Lucyina terapie branou ke všemu: dveřmi, které se otevírají do setmělé místnosti, která
je tím jediným, k čemu má doktorka Snowová (z thrilleru The Halo Effect) přístup. Rada, kterou své
klientce poskytne a kterou si Lucy vezme k srdci, je založena jen na iluzorním stínu, i když posune děj
příběhu kupředu. Pro Lescroarta povídka představuje příležitost vrátit se zpět do právnického
prostředí, z něhož čerpal při práci na svém thrilleru Guilt (Vina). Lucyina cesta za vyhnáním démonů,
kteří ji pronásledují, ji zavede přímo do San Franciska (Lescroartovo oblíbené město), kde se
sofistikovaní profesionálové stravují ve vybraných restauracích, bydlí v luxusních hotelech a pohybují
se ve společnosti, která navzdory tomu, jak se jeví, má svá hluboká tajemství.

PORTÁL

„Myslím si, že se mnou není něco v pořádku, tedy citově.“

Přikývla jsem. Tohle už říkala předtím. Vlastně to opakuje na každém našem sezení. Lucy ke mně
chodí na terapii již dva měsíce. Každé úterý večer v 18.00 přijíždí do mé kanceláře na horním
Manhattanu, posadí se naproti mně a obě se pak společně prokousáváme jejími obrannými liniemi.
„Proč si myslíte, že s vámi není něco v pořádku?“ zeptala jsem se jí.
„Jednoduše nic necítím, doktorko Snowová. Dokonce ani v těch nejextrémnějších situacích.“
Rozhovor, který jsme spolu vedly, byl prakticky totožný s rozhovorem z minulého týdne a z týdnů
předešlých. Pokaždé jsme se dostaly až do bodu, kdy se Lucy jednoduše uzavřela, několik minut jen
tak tiše seděla, pak obrátila list a rozhovořila se o tom, že jako malá holčička chtěla být umělkyní, a o
muži, který ji inspiroval.
Dnes mi odpověděla. Poprvé.
„Když někoho zlikviduji. Dokonce ani tehdy vůbec nic necítím, doktorko Snowová.“
Odmlčela se. Podívala se na mě. Čekala. Pokoušela se přečíst výraz v mém obličeji. Byla jsem si
jistá, že jsem na sobě nedala znát šok ani překvapení. Na zpovědi jsem byla zvyklá. Dokonce i na ty
přehnaně dramatické, jako byla tato.
Vytrvala jsem. „Co tím myslíte, že někoho zlikvidujete?“
Během těch několika sekund, které uběhly, než se odhodlala odpovědět, jsem v duchu
předpokládala, že svá slova mínila nějak metaforicky. A zvědavě jsem vyčkávala, co bude následovat.
„Zlikvidovat. Chápete? Jako zavraždit. Spáchat na něho atentát.“ Svá první slova pronesla šeptem
a každé další slovo znělo tišeji. „Úplně zničit, sprovodit ze světa.“ Nejtišeji pak pronesla to úplně
poslední. „Zabít“ bylo již téměř neslyšné.
Po celou dobu, po kterou mluvila, se její výraz ani na okamžik nezměnil, ale sotva skončila,
působila najednou unaveným dojmem, jako by ji jen samotné vyslovení jejích slov úplně vyčerpalo.
A právě tahle změna výrazu mě na okamžik přivedla na myšlenku, zda opravdu není možné, že je
– ne. Po celou tu dobu, po kterou ke mně docházela na terapii, nic z toho, co mi kdy vyprávěla, ani v
nejmenším nenaznačovalo, že by dokázala někoho zabít. Použila ta slova jen jako metaforu
psychologické destrukce lidí, které milovala.
„Něco bych přece cítit měla. Měla bych být rozrušená, znepokojená.“ Její hlas se vrátil zpět ke své
obvyklé tónině i hlasitosti.
 Dnes to bylo zatím nejdéle, co dokázala hovořit, aniž by se zmínila o Franku Millayovi umělci, s
nímž se znala jako malá. Frank maloval vodovkami na dřevěné plaňky kolonády v Brooklyn Heights.
Na některých našich sezeních mi popisovala jeho obrazy: jak dokázaly zachytit duši řeky a
panoráma města, jak na ni působily, jak se sama toužila naučit ovládat štětec a barvy a s jejich
pomocí pak malovat obrazy, které budou opravdu něco znamenat. Jindy mi zase vyprávěla přímo o
Frankovi a o tom, jak jí, tehdy teprve sedmileté holčičce, trvalo celé měsíce, než ho přiměla k tomu,
aby se s ní vůbec bavil a nakonec jí ukázal, jak malovat štětcem na onom zvláštním tlustém papíru,
jehož struktura byla speciálně vytvořena tak, aby dokázala zachytit a uchovat i ten nejjemnější
barevný odstín či jeho pouhý náznak.
Během všech těch sezení jsem si začala dobře uvědomovat péči, kterou moje pacientka věnuje
detailům. Vnímala jsem její posedlost barvami. Pochopila jsem, že si v paměti uchovává všechny
podrobnosti oněch dní.
Ale za celé ty dlouhé měsíce jsem nedokázala přijít na to, proč za mnou vůbec přišla.
Samozřejmě, věděla jsem, že ji trápí její údajná neschopnost cokoli cítit. Nikdy jsme se však
nedostaly dál než k tomu, abychom danou skutečnost konstatovaly. Jediný opravdový cit, který přede
mnou dala kdy najevo, se projevoval pouze tehdy, když mi vyprávěla o Frankovi, jeho obrazech a o
tom, jak na ni tyto obrazy působily.
Teprve teď se konečně vymanila z neustálého omílání vzpomínek z dětství a odhalila mi něco, co
mě zastihlo hodně nepřipravenou.
„A když tedy někoho… ničíte, na co přitom myslíte?“
„Jen na to, že je to zakázka jako každá jiná. Soustředím se na jednotlivé úkony. Na práci.“
Ještě stále jsem nevěřila, že svá slova myslí opravdu vážně. Nic z její povahy, jak jsem ji až dosud
poznala, něco takového nenaznačovalo. Pracovala jsem i ve vězení. S vězni a vězeňkyněmi.
Naslouchala jsem jejich popisům chladnokrevných vražd i zločinů spáchaných z vášně. Dívala jsem se,
jak se rysy mých pacientů postupně křiví trýzní a prožívanými mukami, když mi líčí ono konečné
stadium, kdy se najednou probrali z transu a uvědomili si, že drží v ruce nůž či pistoli nebo že někoho
svírají pevně kolem krku a že ten je již celý zmodralý, se zarudlými stopami škrcení.
„Promiňte, Lucy, ale nejsem si jistá, jestli jsem vám porozuměla. Řekla jste, že je to pro vás jen
další zakázka? Opravdu jste to tak myslela? Měla jsem za to, že jste fotografka.“
„To jsem,“ přikývla. „Ale kromě toho si mě lidé najímají…“ Její slova vyzněla do ztracena.
Přikývla jsem, abych ji povzbudila k dalšímu vyprávění.
„Tohle není jen tak něco, o čem bych mohla vyprávět ve slušné společnosti. Nejsem zvyklá mluvit
o tom nahlas. Ale myslím si, že byste to měla vědět, abyste mi lépe rozuměla. Abyste mi pomohla
přijít na to, proč je mi tak strašně jedno, jakým způsobem kurvím lidem jejich životy. Jak je ničím.“
Instinktivně jsem předsunula pravou nohu vpřed.
Jako bych se chystala šlápnout na poplašné tlačítko.
Nic takového jsem ale v kanceláři neměla, poplašné tlačítko k přivolání pomoci bylo jen ve
vězeňské cele, v níž jsem prováděla psychoterapii. A Lucyino vyprávění o tom, že je skutečný vrah,
znělo tak věrohodně, že jsem zareagovala přesně tak, jak bych jednala i ve vězení. Natáhla jsem
nohu, abych stiskem tlačítka přivolala stráž. Tahle husí kůži nahánějící představa – to, že Lucy je
opravdu vražedkyně a že své vyprávění nemyslí jen jako metaforu mě vylekala.
Ovšem soustředit se nyní na to, jak se cítím já sama, byl luxus, který jsem si nemohla dovolit.
Musela jsem něco říct. Abych ji přiměla pokračovat. Abych z ní dostala víc informací. Abych přišla na
to, co mám dělat, protože jediný okamžik, kdy terapeut může porušit přísná pravidla důvěrnosti mezi
ním a klientem, je okamžik, kdy jde skutečně o život.
Jediný okamžik.
„Nevěřím, že vůči tomu, co děláte, vůbec nic necítíte,“ nadhodila jsem. „A pokud opravdu nic
necítíme, je to zpravidla proto, že své emoce záměrně blokujeme.“
„Proč bych něco takového dělala? Je to přece moje práce. Nestydím se za ni. Zabíjím je jejich
vlastní vášní.“
„Co si pod tím mám představit?“
 „Když chlapovi nabídnete sex, je mu úplně fuk, kdo vlastně jste. Víte to? A přitom je to třeba
stejný muž, který by vám, pokud byste chtěla požádat o obchodní schůzku, ani neodpověděl na váš
vzkaz. Na tu jejich chlípnost je spoleh. Ten jejich postavený pták mi všechno tak usnadňuje. Je to až
příliš snadné. Nemyslím si, že by se muž měl nechat tak snadno zabít. Opravdu. Měl by se prát. Měl
by se bát. Měl by vědět, že mu hrozí smrtelné nebezpečí neměl by tam jen tak ležet s holým zadkem
a roztaženýma nohama a dívat se, jak mu ho ta hezká blondýna kouří. Vždyť ani netuší…“ Lucy se
odmlčela, aby si usrkla kávy v polystyrénovém kelímku, kterou si s sebou přinesla.
Trochu se mi třásly ruce. Doufala jsem, že si toho Lucy nevšimne.
Ano, zpovědi, jako byla tato, jsem již opravdu slyšela, ale pokaždé ve vězení se strážci za zády.
Nikdy ne tady, ve své kanceláři.
„Máte z toho nějaké potěšení?“
Přikývla. „V případě, že toho muže znám. A pokud je to opravdu gauner. Ano. Dalo by se říct, že
jsem něco jako anděl pomsty. Zabíjím pouze muže, kteří si to zaslouží. Kteří udělali něco
neodpustitelného. Kteří si zaslouží trest.“
Dávala jsem pozor, jestli nespatřím nějaké známky psychózy, a ještě stále jsem se pokoušela
určit, zdali mi tu povídá pravdu, nebo si jen tak vymýšlí a fantazíruje. Její zorničky však nejevily žádné
stopy rozšíření. Na horním rtu ani na čele se jí neperlil pot. Kůže se jí neleskla. Nesvírala křečovitě
ruce složené v klíně. Nepřešlapovala neklidně z nohy na nohu. Promlouvala ke mně stejně
vyrovnaným hlasem jako vždycky. Vypadala jako někdo, kdo nad sebou má naprostou kontrolu, kdo
zcela přesně ví, co se s ním právě děje.
„Ten malíř,“ řekla opět po chvíli. Přikývla jsem. „Když jsem byla malá, přivedl mě k poznání, že
všechno lze přetvořit na něco jiného. Díval se třeba na hladinu řeky, kterou jsem já vnímala jen jako
fádní namodralou plochu bahnité vody, a nacházel v ní stovky nejrůznějších barevných odstínů.
Některé z nich byly okouzlující.“
„A ten malíř, už umřel?“
„Nevím. Odstěhoval se. A mně nic neřekl. Jednoho dne byl prostě pryč. Vydala jsem se ho hledat.
Ale nikdo nevěděl, co se stalo. Když mám možnost, podívám se do každé galerie, na kterou narazím.
Bude mu tak kolem padesáti. Padesátileté muže je snazší pobláznit než ty třicetileté. Mladší muži si
nejprve nejsou jistí. Nakonec podlehnou, ale zpočátku jsou trochu podezíraví. Říkají si třeba, proč po
mně asi jede? Právě po mně? Ale těm starším to dělá tak zatraceně dobře, že jim stojí snad i oči. Je to
s nimi pokaždé tak jednoduché. Nechutně jednoduché.“
Přikývla jsem. „Co když váš malíř umřel? A vůbec nikam neodjel.“
Nic neříkala. Ale najednou sejí oči zaplnily slzami. Jedna jí stékala dolů po tváři a ona zvedla ruku,
aby si ji otřela. Bylo očividné, že je svými slzami překvapená.
„Nikdy mě nenapadlo, že mohl zemřít.“
„A proč ne? Proč jste si namlouvala, že se odstěhoval a ani se s vámi nerozloučil?“
Zavrtěla hlavou, jako by se pokoušela zaplašit otázku, kterou jsem právě vyslovila. A pak změnila
téma. „Z toho, co dělám, bych měla být neklidná, rozrušená. Určitě bych měla. Ale vím jen, že si to
všichni ti chlápci zaslouží. Chci říct, že všichni někomu něco dělají. Každý někoho nějakým způsobem
zneužívá. Není to tak, že by to všechno byli nějací hodní strejdové. A já jim pokaždé nabídnu ještě
jednu šanci. Než si je odvedu do té místnosti, dám jim možnost mě odmítnout. Zeptám se jich, jestli
jsou ženatí nebo jestli mají nějakou přítelkyni. Zeptám se jich, jestli to chtějí opravdu udělat. Ublížit
ženám, které jsou jejich partnerkami.“
„Někteří přece museli říct ne.“
„Takových moc nebylo. Možná dva.“
Chtěla jsem se jí zeptat, kolik jich bylo. Ale také se mi nechtělo přerušovat ji.
„Jeden z nich mě hladil. Měl ruce měkké jako žena. A také měl modré oči. Na ty si pamatuju.
Protože jak mi tak těma měkkýma rukama přejížděl po ruce nahoru a dolů, úplně jsem se pod jeho
doteky roztřásla. Zpravidla přitom vůbec nic necítím. A to je přesně to, co jsem měla na mysli. Prve.
Necítím nic, když se mě dotýkají. Dokonce i když mačkám spoušť, ani tak nic necítím.“
„Používáte pistoli?“
 Neměla jsem v úmyslu zeptat se jí tak naplno – jako bych o jejích slovech pochybovala. To ode
mě bylo neprofesionální. Chtěla jsem se jen zeptat, jak je vlastně zabíjí, ne ze sebe vysypat tu
nejpitomější otázku, jaká mě mohla napadnout.
Podívala se na mě, jako bych já byla tím bláznem, který potřebuje pomoc. „Pistoli?“
„Když je zabíjíte.“
„Doktorko Snowová, já je vlákám do pasti. Rozpumpuju je. Jsem najatý vrah. Obnažím je a zničím.
Celý můj byt je jedno fotografické studio. Ničím je tím, že je fotografuji a pak ty obrázky předám
policii, soukromým detektivům, bulváru. Charakterní vrah.“ Usmála se.
A já několik příštích sekund ani náznakem nepochybovala o tom, že když si vybere muže, nemá
ten nebožák nejmenší šanci. „Myslíte, že bych se ho měla pokusit najít? Konečně najít svého malíře?“
Naše sezení bylo u konce, ale já se nepostavila, jak jsem to zpravidla dělala, abych jí naznačila, že
její čas vypršel. Právě se dostala ke klíčovému bodu své terapie a já ji nechtěla jen tak useknout.
„Řekla bych, že ho chcete najít. A to je to, na čem záleží.“
Za normálních okolností otázky raději kladu, než na ně odpovídám. I Lucy jsem pokaždé tvrdívala
totéž, co v tom klíčovém okamžiku tvrdím všem svým pacientům. Totiž že svoji pravdu naleznou a
smíří se s ní jen tehdy, když si dokážou odpovědět na svoje vlastní otázky. Teď však konečně vyjádřila
touhu, přání. A to už bylo opravdu něco. Zlom, na který jsem čekala. Ze všeho, co mi až dosud
popsala, jsem měla jistotu, že od malířova odchodu se již nikdy nepodvolila žádnému skutečnému
citu. Nazývala ho svým portálem. A když zmizel, její citový život ustrnul.
„Je tu ale jedna podmínka, Lucy. Měly bychom mít jistotu, že jestli se ho skutečně vypravíte
hledat, bude to proto, abyste ho pochopila. Ne abyste se mstila.“
Usmála se. Plaše, svůdně a vklouzla do pózy, kterou používala tehdy, když se přede mnou
potřebovala schovat. Pokud se před kýmkoli potřebovala schovat. Alespoň myslím. Stejný výraz se jí
na tváři objevoval téměř při každém našem sezení. Kdykoli jsme se dostaly k něčemu skutečně
podstatnému, jednoduše se přede mnou zavřela.
Opravdu je na toho svého Millaye připravená?
Je opravdu na mně, abych jí v hledání malíře bránila?
„Jsem si jistá, že tomu porozumím. Nehodlám se mstít. Copak mi nevěříte, doktorko Snowová?“
„Vzhledem k tomu, že jsme tady uvažovaly o tom, že se mezi vámi a Frankem Millayem mohlo
přihodit něco, co vás citově úplně uzavřelo a jeho zároveň přimělo k útěku, doporučovala bych,
abychom si o všem ještě trochu promluvily. Ale rozumím vašemu pocitu marnosti. Jak dlouho ho
chcete hledat?“
„Vím já. Pár týdnů?“
„Nechtěla byste zvážit ještě jedno sezení? Nebo dvě? Abychom se ujistily, že až zjistíte, co se
vlastně stalo, budete na to připravená.“
Lucy si dopad mých slov okamžitě uvědomila. Seděla se zády přilepenými k opěradlu židle,
obranné štíty vztyčeny, nohy zkřížené a pevně přitisknuté k sobě, natočené stranou. „Regresní
hypnózu jsem absolvovala už se svým posledním terapeutem,“ oznámila mi. „A nic takového jsme
neobjevili.“
„Co jste neobjevili, Lucy?“
„Znásilnění.“
„Ale to ještě neznamená, že jste některé holé skutečnosti neukryla kdesi hluboko v paměti.“
„Holé skutečnosti.“ V očích se jí opět objevily slzy a hlas se jí třásl vzrušením a hněvem, i když se
pokoušela působit klidným dojmem. „Frank Millay mě neznásilnil.“
„V pořádku.“
„No tak, prosím, netvrďte mi pořád to své v pořádku, doktorko. Něco takového bych si
pamatovala. Přísahám.“
Přikývla jsem a nadechla jsem se. Nemohu jí v jejím rozhodnutí bránit.
„Pokoušíte se najít něco, co jste ztratila a co má naprosto zásadní význam pro vaši schopnost
cokoli cítit. A pokud dokážete to něco najít spíš tam venku než tady u mě v kanceláři nebo u nějakého
jiného psychoanalytika, pak ano, Lucy, ano, možná se konečně začnete uzdravovat.“ „Advokátní
kancelář Bascom, Owen a Millay.“
 „Dobrý den. Mohla bych prosím mluvit s Frankem Millayem?“
„Samozřejmě,“ odpověděl kultivovaný ženský hlas. „Mohu mu vyřídit, kdo volá?“
„Stará známá. Ale nejsem si jistá, jestli se na mě ještě pamatuje. Jmenuji se Lucy Delreyová.“
„Okamžik.“
Na jedné straně to bylo až příliš snadné, na druhé téměř nemožné. Ještě předtím, než jí doktorka
Snowová odsouhlasila její snahu najít Franka Millaye, si Lucy prostudovala všechny inzeráty galerií a
absolvovala prohlídku těch výstavních síní, jejichž expozice jí byla třeba jen letmo povědomá. Nikdy ji
ani na okamžik nenapadlo, že by se malíř vzdal své první lásky a věnoval se úplně jiné profesi.
Podobně ji pak nikdy nenapadlo, aby si Frankovo jméno zadala na internetu.
Kde se objevilo za necelé dvě sekundy po zadání.
Advokát v San Francisku.
To přece nemůže být stejný člověk. Ale musela tam zavolat a zjistit pravdu. Musela si být jistá.
„Tady Frank Millay.“
Na okamžik měla pocit, že nedokáže pohnout jazykem. Ale potom, protože dostala strach, že
zavěsí, když nezačne mluvit, svůj ztracený hlas přece jen našla. „A jste ten Frank Millay, který kdysi
býval umělcem v New Yorku?“
Teď se ticho rozhostilo pro změnu na druhém konci linky. „Kdysi dávno jsem opravdu maloval.
Ano.“ Další zaváhání. „Promiňte. Sekretářka mi řekla vaše jméno, ale…“
„Lucy,“ zopakovala. „Lucy Delreyová. Byla jsem tehdy ještě malá…“
„Proboha,“ uniklo mu tiše. „Malá Lucy, samozřejmě. Kolik vám tenkrát vlastně bylo?“
„Sedm. Teď je mi třicet.“
„Třicet. Páni. Je to vůbec možné?“
„Pokud je vám kolem padesáti, pak ano.“ Nedokázala potlačit lehké, nervózní uchichtnutí. Byl to
jeho hlas. Poznala by ho mezi tisíci. I když teď zněl tak nezvykle vážně. Dospěle, jak se slušelo na jeho
novou profesi. „Vy jste teď opravdu právník?“
„Jenom asi posledních dvacet let,“ pronesl. „Páni, Lucy.“ Jako by ho slova znovu opustila. „Našla
jste si mě v telefonním seznamu?“
„Tak nějak. Přesněji řečeno na internetu.“
„A… a co děláte? Kde teď jste?“
„Doma, stále v New Yorku. Jsem… jsem.“ Ale její skutečná činnost nepatřila k těm, které by bylo
jednoduché jen tak popsat do telefonu. „Jsem fotografka,“ doplnila posléze.
„Takže aspoň jeden z nás dělá umění,“ poznamenal a v následném tichu ještě nejistým hlasem
dodal: „To rád slyším.“
„Tak nějak…“ Telefonní linka znovu oněměla, a pak se Lucy ke svému překvapení konečně
odhodlala. „Poslyšte, pane Millayi,“ začala.
„Franku, prosím.“
„Fajn. Takže, Franku. Čirou souhrou náhod jedu příští týden do San Franciska na služební cestu.
Bylo by ode mě hodně ujeté, kdybych se s tebou chtěla setkat? Zajít si třeba na oběd?“ Když vycítila,
že váhá, přitlačila. „Samozřejmě že bych ti nevyčítala, kdybys mě odmítl, ale i když ti ten můj
telefonát možná přijde divný, přísahám, že se ze mě nestal nějaký úchyl nebo něco takového… Jenom
ještě stále nosím v sobě to, jak neuvěřitelný vliv na mě tvoje malování tehdy mělo a vlastně ještě
stále má, protože si všechno pamatuju. Kdybychom se mohli setkat… znamenalo by to pro mě strašně
moc. Mám v sobě takový pocit… jako bych tě potřebovala vidět.“
Další dlouhé ticho. „Já už jsem ženatý,“ ozval se Frank konečně. „A mám tři děti. Nevím, jestli by
se to ženě…“ Ponechal větu nedokončenou.
„Prosím,“ naléhala. „Vždyť o tom nemusí vědět. Je to důležité. Jenom si musíme promluvit. To je
všechno.“
„Víš, Lucy, já už dávno nemaluju. A štětce jsem se nedotkl dobrých dvacet let.“
„Ne, ne. Na tom nezáleží. Pro mě je důležitější, kým jsi pro mne byl tenkrát.“ Potom, jako by ani
sama dost dobře nevěděla, co chtěla vlastně říct, rychle připojila: „Ale ani to není to hlavní.“
„Ne,“ odpověděl. „Ani to asi nebude to hlavní. Ale pokusím se to nějak zařídit. Kdy přijedeš?“
Následujících pět dní se příliš nevyspala.
 Do snů jí pronikaly Frankovy barvy, hlavně ta blátivá modrá, a znovu a znovu ji probouzely ze
spánku. Studená modrá pod studenou noční oblohou, ale ona se navzdory chladu vždy probouzela
zalitá potem a sexuálně vzrušená.
Všechny sny se odehrávaly ve stejném prostředí. Ve Frankově pokoji, který vnímala jako jednu
velkou dělohu obklopenou temnou, bahnitě modrou řekou, kterou tak neúnavně maloval a která
nyní proudila podél stěn, v nichž chyběla okna, a kolem postele, na níž ležela.
Což ovšem nedávalo žádný smysl.
Pokud si pamatovala, nikdy v jeho ložnici nebyla. A jeho postel nikdy neviděla.
Něco se ale začínalo dít.
Poslední sen se od těch předchozích lišil. Začínal podivným pachem. Mohlo to být nějaké pižmo,
zvíře nebo jen zatuchlá plíseň. A byl zde i tmavě zelený tunel, na jehož konci viděla zářivě jasné
světlo. Pak se otočila a prošla červenými dveřmi a najednou se znovu ocitla ve Frankově blátivě
modrém pokoji. Cítila, jak se jí o sebe třou stehna, a uvědomila si, že na sobě nemá žádné oblečení.
Stála na zlaté krabici a Frank ji maloval, i když z něj za plátnem viděla jen hlavu. Měl blond vlasy, které
jí připadaly vlhké. Neustále k ní mluvil hlubokým hlasem, který jí jako ozvěna zněl až v kostech a
oslaboval ji. Teď obešel obraz a přešel až těsně k ní. Byl z něj cítit stejný pach, jaký cítila na začátku
snu, a teprve teď jí došlo, že je to semeno. Na sobě měl oranžové batikované tričko, ale neměl ani
kalhoty, ani spodní prádlo. A protože stála na své bedně, jejich oči byly téměř na stejné úrovni, a on
se jí do nich upřeně díval, zatímco jí rukou sáhl mezi nohy. Pak se podívala dolů a spatřila, jak mu z
penisu stříká cosi mazlavého a modrého a on ji s tím maloval. Jeden tah a po něm další a další.
Probudila se s pláčem a uprostřed orgasmu.
A všechno jí bylo úplně jasné. Věděla, že alespoň v jakéms takéms slova smyslu se konečně začala
uzdravovat. Stále se opakující vlny zasunutých a potlačovaných vzpomínek na ni bolestně dorážely a
pulzující, škubavá bolest, asi jako z modřiny na čerstvě naražené kosti, jí ve dvou případech dokonce
vehnala do očí slzy, ale alespoň věděla, že už není jen chladná a necitlivá. Málem dokonce zvedla
telefon, aby se doktorce Snowové svěřila, že už opět cítí. Co na tom, že většina z toho je bolestná a
negativní. Je to jen cena za to, že bude opět normální. Zároveň si však uvědomovala, že ještě
neskončila. Aby dokončila léčbu, musí zničit ještě jednoho muže. Toho, jenž ji před tolika lety sám
málem zničil.
Bylo zřejmé, že Frank Millay si nepřeje, aby za ním přišla do jeho kanceláře. E-mailem jí navrhl, že
by se mohli sejít U Šikmých dveří, báječné a snadno přístupné vietnamské restauraci v nově
zrenovované přístavní budově na začátku Tržní ulice. Na třináctou hodinu tam pro ně zarezervoval
stolek na jméno York. Vysvětlil jí, že se jedná o místo, kde by takto krátce po poledni neměli narazit
na žádného z jeho kolegů či známých. Zmocnilo se jí vzrušení z poznání, že už teď má strach, že by ho
s ní mohl někdo vidět. A to ji přivedlo k závěru, že k setkání s ní přistoupil pouze z některého ze tří
naprosto různých důvodů aby se jí nějakým způsobem pokusil vysvětlit, co jí tehdy udělal, aby ji
poprosil o odpuštění, nebo aby se dozvěděl, co po něm výměnou za případné mlčení bude chtít.
Lucy však měla své padesátníky dobře přečtené. Jakmile se o něj trochu otře a dá mu najevo svůj
zájem, nebude mít bez ohledu na všechno, čím se na ní provinil ani tušení, jaké jsou skutečné příčiny
jejího přítulného chování. Uvěří, jakkoli je to absurdní a zvrácené, že ji navzdory všemu ještě stále
přitahuje. Ona však měla všechno připraveno. V pokoji hotelu Four Seasons, jen pár bloků od
restaurace, měla nachystány fotoaparáty a mikrofony.
Nastal čas srovnat účty.
Do restaurace přišla o dvacet minut dříve. Bez podprsenky. V červené hedvábné halence, která
těsně obepínala její štíhlou postavu, černé sukni s vysokým rozparkem a v lodičkách s nízkými
podpatky. Obsluha restaurace ji usadila u objednaného stolku až daleko v rohu a stranou. Venku byla
zima a zima byla i v restauraci. Lucy s potěšením konstatovala, že žádný z mužů, který se na ni cestou
podíval, nedokázal odtrhnout oči od jejích vztyčených bradavek. To ji uklidnilo.
Když se Frank Millay objevil u recepce, okamžitě ho poznala, i když se z něj mezitím, pokud šlo o
vzhled, stal přímo vzorový právník hladce oholený, nakrátko ostříhaný, v obleku s vestou. Ještě stále
to byl štíhlý a velice pohledný muž, i když mu již začínaly šedivět vlasy. Tvář měl pořád svěží, s
napnutou kůží a pevnou, ostře řezanou bradou. Při bližším pohledu zjistila, že poznává i ty hluboké
modré oči, které stále ještě mohou mít sílu, jež dokáže podmanit. Ne však ji. Ted už rozhodně ne.
Když ho hosteska přivedla k rezervovanému stolku a vrátila se zpět na recepci, s lehce ustaraným
výrazem se posadil. „Pro boha živého, ty jsi ale krasavice,“ usmál se na ni.
„Děkuji.“
U stolku se objevil číšník, představil se a nabídl jim jídelní lístky. Ponechal jim čas na výběr a slíbil,
že se za několik okamžiků opět vrátí. Po chvíli ho vystřídal pomocník a naplnil jim sklenice vodou.
Venku za okny vyplouval z doků mohutný trajekt a na jeho pouti ho jako obvykle doprovázelo hejno
křičících racků, kteří kroužili pod rychle uhánějícími mraky na obloze.
Millay jí zabloudil pohledem k ňadrům, rychle se ale odvrátil a díval se jí do tváře. Ze rtů mu unikl
povzdech. „Připadám si dost nesvůj,“ svěřil se jí.
Lucy zvedla ruku a na okamžik ji položila na jeho dlaň. Vzápětí ji znovu stáhla. „To je v pořádku,“
uklidňovala ho. „Asi jsem ti měla všechno vysvětlit už do telefonu. Vlastně jsem ti zavolala jen proto,
abych ti řekla, že ti všechno odpouštím.“
„Já… já ani nevím, proč…“ koktal zmateně. „Ale odjel jsem kvůli tomu z New Yorku. Musel jsem
uniknout před tím, co jsem dělal. Hrozilo, že se mi všechno vymkne z ruky, a to, co jsem dělal tobě, to
bylo součástí toho všeho. Bylo to takové šílené období. Nevím, co se to se mnou dělo.“ Přiložil si ruku
k obličeji a přejížděl si jí nervózně po čele. Jeho tvář vyzařovala mnohem silnější emoce než jen
pouhou ustaranost. Jako by mu do ní kdosi jediným tahem štětce přimaloval počínající strach.
„Neumím to vůbec vysvětlit.“
„Ale to ani nemusíš. Všichni přece děláme chyby,“ promlouvala k němu něžným, uklidňujícím
hlasem.
„Ne takové chyby,“ nesouhlasil. „Mám doma sedmiletou dceru. A jen z pomyšlení na to, co jsem
ti dělal, se mi zvedá žaludek. Strašně se omlouvám. Je mi to moc líto.“
„Byly i jiné než já?“
„Ne!“ Frank Millay málem nadskočil. „Ne,“ zopakoval jí znovu, již klidněji. „Byla jsi jen ty, krásná
malá holčička, která tolik obdivovala moje malby. Popravdě řečeno jediný člověk, který je kdy
obdivoval. A která ve mně jednoho dne vzbudila touhu vzít ji do mého pokoje, abych jí je všechny
ukázal.“
„Takže to bylo jen jednou?“ Znovu se dotkla jeho ruky. „Už si to přesně nepamatuji.“
„Jen jednou,“ odpověděl. „Jednou mi to stačilo.“
Číšník se vrátil ke stolku a zapsal si jejich objednávku. Prohlásila, že by si dala trochu vína, ale
jenom v případě, že se napije s ní. Než se číšník s objednávkou vzdálil, Frank už na první pohled
působil uvolněným dojmem. Odsunul židli kousek od stolu a přehodil si nohu přes nohu. Měl
bezvadně naleštěné černé polobotky ze splétané kůže a černé ponožky, jejichž konce se ztrácely v
nohavicích kalhot. Lucy se nepatrně vrtěla a ošívala, aby v něm vzbudila dojem, že je lehce nervózní.
Zároveň se jí podařilo rozepnout si druhý knoflíček halenky.
„Takže,“ navázala po chvilce mlčení. „Ty ses oženil?“
„Ano.“
„Jsi šťastně ženatý?“
„Co na to říct? Jsme spolu už sedmnáct let. A funguje nám to.“
„To ale nezní příliš romanticky.“
„A taky už to příliš romantické není.“
„Chybí ti to? Myslím tu romantiku.“
„Nejspíš ne,“ odpověděl nejprve. Potom ale dodal. „Někdy, někdy asi ano. Komu by taky
nechyběla?“
„Není to škoda? Pořád jsi pohledný mužský. To určitě víš. Musíš to slýchat všude kolem.“
Trochu v rozpacích se uchichtl. „Děkuji za kompliment, ale tak často to zase neslýchám. A já sám
bych o sobě něco takového už rozhodně netvrdil.“
Opět mu položila ruku na dlaň a tentokrát už ji tam ponechala a podívala se mu vážně do očí. „Já
ale ano,“ řekla. „Proč myslíš, že jsem si na tebe po tolika letech ještě vzpomněla? A opravdu si myslíš,
že tenkrát to byl čistě tvůj nápad?“
 Dál už to bylo snadné. Když dorazili do hotelu, zamířili hned z recepce do jejího apartmá. Jakmile
se za nimi zavřely dveře, Lucy se na okamžik omluvila a ponechala ho o samotě v obývacím pokoji,
zatímco ona se zdánlivě vypravila do koupelny. Jeden z fotoaparátů nainstalovala na prádelník.
Vypadal jako obyčejné plnicí pero. Nastavený byl tak, aby každou minutu pořídil snímek.
Fotografování se ukončí teprve tehdy, až ona přístroj vypne. Funkci videokamery plnil mobilní telefon
naaranžovaný na jednom z nočních stolků.
V koupelně za sebou ještě spláchla, aby v čekajícím Frankovi nevzbudila žádné pochybnosti, a
když vyšla z koupelny do ložnice, již si rozepínala halenku, kterou vzápětí odložila na postel.
„Nepůjdeš sem ke mně, Franku?“
„Samozřejmě.“
Zamířil ke dveřím. Zůstal na prahu a jen na ni mlčky zíral.
Viděla, že váhá, má-li učinit i ten poslední krok. Ještě stále na sobě měl jak plášť, tak kravatu.
Jedním z pravidel, kterým se pokaždé a bez výjimky řídila, bylo to, že svým obětem poskytla ještě
jednu, poslední šanci se zachránit, prokázat, že jsou lepší, než se zdají. Dokonce i Frank měl ještě stále
možnost utéci, i když něco takového si ve skrytu duše vůbec nepřála.
Nabídla mu svůj nejsvůdnější úsměv. Povzbudivý a svůdný úsměv, hravý a veselý, přesto však s
neskrývaným náznakem smrtelně vážně míněného příslibu vášně a vzrušení. „Jsi si jistý, že to
opravdu chceš? Opravdu tě nechci k ničemu nutit proti tvé vůli.“
Na rtech se mu objevil ironický úsměv, i když jeho ironie jako by směřovala spíš k němu
samotnému než k ní. „Kdybys mě nechtěla k ničemu nutit, nechala by sis tu košili na sobě.“
Rozepjala si sponu sukně a nechala ji sklouznout dolů na podlahu. „Fajn,“ pokývala hlavou a
vystoupila ze sukně. Téměř nahá se pak posadila na postel, přesně tam, kam byly namířeny i
objektivy ukrytých fotoaparátů, a poplácala dlaní matraci. „Pojď ke mně, Franku.“
Ještě stále jako by váhal, ale pak se již nedokázal bránit a zamířil k posteli. Když stanul až před ní,
sáhla mu rukou na zip u kalhot a přejela prstem po vyboulenině, která se na nich utvořila. „Páni,“
pronesla obdivně.
Ucítila, jak ji hladí prsty ve vlasech, teď sjel rukama níž, aby jí vzal tvář do dlaní. Zvedl ji a přiměl ji
tak, aby se na něj podívala.
„Je mi to moc líto,“ vypravil ze sebe a spustil ruce ještě o kousek níž.
„To přece nemusí, opravdu –“ jeho ruce měla nyní na ramenou, jako by ji chtěl zatlačit do
matrace a udržet tak, aby se nehýbala. A pak, zvolna, téměř jako by ji hladil a laskal, sevřel ji dlaněmi
pevně kolem krku.
„Opravdu to nechápeš?“ Jeho obličej byl najednou jen několik centimetrů od jejího. „Nemohu si
dovolit riskovat. Co když se jednoho dne rozhodneš mluvit?“
„Ale Franku, to –“
A najednou ze sebe již nedokázala vydat žádný další zvuk. Pokusila se křičet, narovnat se,
kopnout ho, ale byl téměř dvakrát tak velký jako ona a nyní ji svíral silou, které nedokázala klást
účinný odpor. Zatlačil ji zpátky na postel a nalehl na ni a jeho ruce se jí stále silněji a pevněji svíraly
kolem krku.
Před očima jí vybuchl ohňostroj barev. Žlutá, růžová, zelená a pak se všechny slily v blátivou
modrou a ještě později v další modrou, sytější a studenější.
A nakonec už neviděla žádné barvy, jen černou tmu.
Lucy se mi následující dva týdny neozvala. Znovu jsem ji spatřila až tehdy, když jsem se pozdě v
noci dívala na poslední zprávy. Na obrazovce se objevila její tvář a reportér popisoval brutální vraždu,
která se odehrála v San Francisku.
„Celou vraždu zachytila videokamera v mobilním telefonu slečny Lucy Delreyové, který policie
našla na místě činu.“
Hned po odhalení se naplno rozběhla i kampaň, kterou obviněný Frank Millay rozjel na svoji
obhajobu. Bylo zřejmé, že ještě než se případ dostane k soudu, jeho právníci vše rozehrají tak, aby
Lucy vykreslili jako psychopatickou nymfomanku, která se bavila tím, že muže lákala do svých tenat a
pak je ničila kompromitujícími snímky. Frank Millay byl veřejnosti líčen jen jako další nebohá oběť.
 Bylo zřejmé, že až dojde k soudu, budou sympatie všech na Frankově straně, ale já přesto věřím,
že i v San Francisku, pokud tam v přímém přenosu uškrtíte ženu, na vás čeká hezkých pár let za
mřížemi. Millayova kariéra, celý jeho život je zničen. Už to nikdy nebude jako dřív.
A tou nejpozoruhodnější věcí je, že Lucy nakonec našla tu svou složitou pravdu, přesně tak, jak
jsem jí při naší poslední schůzce radila. Je úplně jedno, co se odehrálo v těch několika posledních
minutách jejího života. Za Frankem se vypravila proto, aby ho zničila, a přesně to i udělala.
 DAVID LISS

První román Davida Lisse, Conspiracy of Paper, měl na thriller i jeden dost nepravděpodobný
zdroj inspirace: jeho vlastní doktorandskou práci, jejímž tématem byl vztah britského románu 18.
století a nových způsobů placení. Lissovi se podařilo ukázat, že používání papírových peněz bylo
obklopeno mlhou tajemství, nebezpečí, naléhavosti a společenské hysterie. Román pochopitelně
uspěl i z jiných důvodů. Jedním z nich byl jeho neohrožený hrdina Benjamin Weaver, neúnavný a
bezohledný lovec zlodějů z dnešního pohledu kombinace soukromého detektiva, tělesného strážce a
policajta, který vám za peníze prokáže jisté služby. Odvaha a neohroženost, kterou Weaver
prokazoval ve zločinem zmítaných uličkách Londýna 18. století, a jeho ochota postavit se tváří v tvář
nebezpečí, mu po celém světě získaly spoustu obdivovatelů, a jeho postava se proto vrátila i v dalším
Lissově díle, Spectacle of Corruption. Čtenáři se s ním setkají i v Devil's Company.
Liss v rozhovorech s novináři nejednou prohlásil, že ho psaní o Weaverovi a o násilném, přesto
však pestrobarevném světě, v němž se pohybuje, nesmírně baví, ale že zároveň cítí potřebu věnovat
čas také práci na samostatných thrillerech, jakými jsou například Coffee Trader a The Ethical Assassin.
Bohužel psaní příběhů o Weaverovi a rozvíjení dalších literárních zájmů mu již neponechává čas na
to, aby se věnoval projektu, který ho zajímá již od okamžiku, kdy dopsal Conspiracy of Paper. Jedná se
o příběh zasazený do stejného prostředí, které obývá i Benjamin Weaver, ale ten zde hraje jen
podružnou roli, Liss se totiž soustředí na vedlejší postavy.
Toto tvrzení ovšem platilo jen do této chvíle.
Obojetník je zpovědí stárnoucího lupiče, který chce před smrtí odvyprávět ještě jeden, poslední
příběh. Příběh o tom, jak se před mnoha lety setkal s mladým Benjaminem Weaverem, tehdy stejným
lupičem, jakým byl on sám. Kouzlo podobného projektu spočívá podle Lisse v tom, že v něm
čtenářům předložíte úplně jiný úhel pohledu na jejich oblíbeného hrdinu, a tak jim umožníte, aby si
na něj utvořili nový, celistvější názor. Liss prostě rád píše o postavách, které mají své chyby, a o
sympatických darebácích, protože ani v reálném životě není nikdo jen dokonalý nebo úplně špatný.
Každý je pouze hrdinou svého vlastního příběhu.
Obojetník tak poskytl Lissovi možnost představit svého tradičního hrdinu jako součást příběhu
úplně jiného člověka.

OBOJETNÍK

Jsem starý a doufám, že už brzy umřu. A až se to stane, nevzdechne po mně ani pes. Taková je
pravda. Ale ještě než půjdu, mám příběh, který bych vám rád pověděl, a tomuhle vyzáblému
pisálkovi, který má tvář jako shnilé jablko, jsem zaplatil, aby ho zapsal. Mám také v úmyslu po něm
chtít, aby mi jej, až skončí, přečetl pěkně nahlas, protože mu nevěřím, a dokud se mi to, co uslyším,
nebude líbit, neuvidí ani penny.
A nebývá to často, aby se mi líbilo, co slyším. Noviny jsou třikrát, čtyřikrát, možná i pětkrát do
roka plné velkolepých skutků toho prašivého židáka, Benjamina Weavera toho velkého muže, jak mu
teď říkají, který prokázal laskavost tuhle ministrovi, jindy zase slavnému vévodovi či jinému
potentátovi a vlezdoprdelkovi. Už není žádný mladík, ale pořád se ještě činí. A oni zapomínají, ale
starý Fisher, ten nezapomíná nikdy. Všechno mám uložený pěkně tady, jak mi přeběhl přes cestu,
když byl ještě mladý a o nic lepší než já, možná ještě horší, protože je navíc Žid.
A není ani tajemstvím, i když se o tom také příliš nemluví, že tenhle hrdina, „lovec zlodějů“, co o
sobě rozhlašuje, že učinil ulice bezpečnější pro všechny ty, co si sami říkají obyčejní lidé, nebyl kdysi o
nic lepší než já a mně podobní. Samolibý lump, co loupil na cestách a náramně dobře si rozuměl i s
tou kapsářskou chamradí.
 Svět o něm ví, že býval boxer a že se živil pěstmi. Představuje si ho jako nějakého bojovníka za
dobro, ale nepamatuje si už, že bylo i jiné období. Když skončil s boxem a když ještě ani netušil, že by
si na živobytí mohl vydělávat chytáním zlodějů. Já to ale všechno vím a jsem rozhodnutý to zveřejnit.
A mé vyprávění začíná jednoho hodně ošklivého a upršeného podzimního dne, snad roku 1717
nebo osmnáct, ale mohlo by to klidně být devatenáct nebo dvacet. Přesně to fakt už nevím, protože
jak už jsem řek', jsem starý a z plic i ze zadku mi teče krev. Do toho vám ale nic není. Vy se soustřeďte
především na to, že když jsem byl ještě mladý, narazil jsem na jednoho vymóděnýho fešáka, který
právě dokončoval prácičku na jednom setsakramentsky dobře a draze vypadajícím kočáru byl to
takový pěkný, opuštěný kus hlavní cesty, kompletně zralý na takovéhle obchodní záležitosti, a oni
tam byli dočista sami. V ruce měl pytel plný mincí a šperků a dalších moc pěkných věciček a právě
dával sbohem dvěma ošklivým obludám, oběma už bylo přes třicet, které vypadaly, že jsou opravdu
úplně k ničemu. On je však okouzlil, hrál si na gentlemana a říkal si Ben, a ty dvě budižkničemu jen
stydlivě mrkaly řasama jako netopýři a rděly se a tvářily, jako by to byl skutečně nějaký hezounek na
tanečním bálu a ne grázl, který jim právě svázal kočího a je samotné obral o všechny cennosti. O kus
dál po cestě, asi šest sedm metrů, stál jeho parťák, ten si nechával říkat Thomas, a dával pozor, aby je
v jejich počínání nikdo nevyrušoval.
Ti dva byli jako bratři a v životě by je nenapadlo, že by mohli jít na věc jeden bez druhého. Že by si
něco vyšili na vlastní triko. Byli si podobní jako vejce vejci, vysocí, široká ramena, tmavé vlasy. S
těmito namyšlenými floutky je lepší si nezahrávat, s těmahle hošánkama, co si myslí, že jeden bez
druhého nedají ani ránu, že jsou nějací pokrevní bratři, protože když uděláte něco jednomu, musíte
počítat s tím, že si vás ten druhý podá.
A tak jsem tedy přejel až k Thomasi Lanovi (jak se jmenuje, to jsem se dozvěděl až později). Ten
druhý opět později jsem se dozvěděl, že to byl Weaver byl v kočáru a lichotil tam těm dvěma
paničkám. Slunce svítilo mezi mraky a stálo přede mnou, takže jsem Lanovi neviděl moc dobře do
obličeje, ale i z toho, co jsem viděl, mi bylo jasné, že má toho Weaverova vykecávání s těma
babiznama tak akorát dost. I proto se díval směrem ke kočáru a ne na mě, a tak mě ani neslyšel, ani
neviděl, a já jel opravdu potichu, protože to jsem svýho koně fakt dobře naučil, a úplně nenápadně
jsem se k němu přitočil a pak jsem mu dal pořádnou pumelenici po hlavě. Zhroutil se, ale nespadl z
koně, a tak jsem ho vzal ještě jednou a stejně silně, abych měl jistotu, že ani nehlesne, a tenhle můj
plán vyšel dokonale, protože jak jsem se doslechl později, moje druhá rána ho dočista zabila, ale to
jsem tehdy ještě nevěděl. Podstatné bylo, že už ze sebe nevydal ani hlásek, a to mi stačilo.
Opravdu jsem neměl v úmyslu ho zabít. Nebyl to sice žádný můj kámoš, ale přece jenom to byl
kolega loupežník, bratr v řemesle, a já ho potřeboval jen trochu zklidnit. Ale když už se to stalo, co se
dá dělat. A žádný prolitý slzy mu už dech nevrátí, nemám pravdu?
Teď, z druhé strany se blížil můj kámoš a parťák v těchhle záležitostech, fešák jménem Ruddy
Dick. Ke svým dobrodružstvím jsem pravidelně používal ještě tři čtyři další chlápky, ale nikomu z nich
jsem nevěřil víc než starýmu Dickovi. Už byl taky trochu v letech, jako já, i když ve srovnání s dneškem
nám bylo o dobrých dvacet let míň. A tak tedy mrknu po Dickovi a hned nám bylo jasný, kde je kořist,
protože jak říkám, byli jsme staří přátelé.
Tenhle Weaver se tomu, co se kolem dělo, zřejmě moc nevěnoval, ty, které právě obíral, však
ano, a viděly, jak jsem si hezky pohrál s jeho parťákem Thomasem Lanem. Hned ho upozornily a
začaly řvát, jako by snad ti dva loupežníci byli jejich přátelé a já nepřítel. Ani na okamžik je nenapadlo,
že bych jim třeba jel na pomoc, ale to už je zřejmě prokletí toho mého ksichtu, který tehdy, když jsem
byl mladý, vypadal ještě hrůzostrašněji než teď, pokud mi to tedy chcete věřit.
Když se tedy ty dvě čarodějnice daly do křiku a zalezly zpět do kočáru jako do úkrytu, obrátil jsem
se k tomu jejich lupiči gentlemanovi a volám na něj: „Hola, hola, krasavečku, jestli sis nevšim, tak
jsem právě vzal klackem po hlavě tvýho kámoše a musím ti oznámit, že teď je řada na tobě.“
Weaver i když tenkrát, jak říkám, jsem ještě nevěděl, že to je on – se ke mně otočil a podíval se na
mě, ale v tom jeho tmavém pohledu nebyl ani smutek, ani překvapení nebo strach, ale jen spalující
vztek a zuřivost, a to bylo jasný, i když mrholilo. Než by člověk řekl švec, bylo mu všechno jasný.
Rozhlédl se kolem, pochopil, co se chystám udělat, a já si uvědomil, že jsem si právě vyrobil nepřítele
na život a na smrt.
 To byla takříkajíc špatná zpráva. Ta dobrá ovšem byla, že jsem nepředpokládal, že by ještě dlouho
žil, rozhodně ne při pohledu na Ruddyho Dicka, který se na něj zhurta řítil. Popohnal svého koně do
pořádnýho kvapíku, vytáhl šavli a chystal se useknout tomu Židákovi hlavu, jako by to byl kus
břečťanu, který se vám plazí na zápraží.
A teď si představte Weavera, jak na mě civí těma svýma nenávistnýma očima, a mě, jak na něj
taky civím a neuhýbám pohledem, abych ho upoutal, než se k němu dostane Dick. Stačil ale zlomek
vteřiny, jedno zhoupnutí hodin, jako by snad měl oči i vzadu a viděl skrz ty svoje černý kudrliny. Pustil
na zem pytel s kořistí a ve stejném okamžiku tasil šavli, máchnul a trefil Dicka, i když ten sám už po
něm seknul. Nebylo to nic tak hezkýho, jako když chlapovi useknete hlavu, ale stačilo to k tomu, aby
Dickovi otevřel hrdlo a z něj rázem vystříkla fontána krve. A bylo po všem. Dick byl mrtvej.
Úplná tragédie. Takový dobrý kámoš, se kterým jsem se dělil o jídlo, peníze i děvky. Ale život jde
dál, co naplat, a Weaver nebyl jediný, kdo dokázal mrknutím oka pochopit a vyhodnotit situaci.
Bodnul jsem koně ostruhama a předstíral jsem, že po něm chci seknout, jako bych dokázal myslet jen
na pomstu, ale v tom jsem se sklonil, popadnul jeho pytel s lupem, co ho předtím pustil na zem, a
plnou parou jsem uháněl pryč a bylo mi fuk, že za mnou zůstaly v krvi dvě nehybná těla.
Teprve po několika týdnech jsem se dozvěděl, že ten jeden, co jsem ho vzal po hlavě, se už nikdy
nevzpamatoval a že je taky po něm. Ten druhý ale zůstal naživu a já zjistil, že se jmenuje Benjamin
Weaver a že přísahal, že se mi za to, co jsem udělal, škaredě pomstí. A tak jsem si asi měsíc nebo dva
dával raději pozor, ale žádná z jeho hrozeb se nenaplnila. Ani kolem jsem nikde neslyšel, že by se o
Weaverovi mluvilo, ani o jeho kouscích, a tak jsem si říkal, jestli už taky není v pánu nebo jestli se
před něčím neschovává. A tím to pro mě celé skončilo. Ale to jsem si jenom namlouval, a když jsem si
pak po dvou pintičkách pouštěl pusu na špacír a vedl silácký řečičky, ve skutečnosti to všechno teprve
začínalo. Uplynul asi rok a já měl v merku další prácičku. V duchu bych ale nejraději zalezl do nějaké
díry v zemi, protože to nebyly dobré časy a nás loupežníky teď lovili jako zběsilí a bez milosti posílali
na galeje, jako kuřata k řezníkovi. Každou práci jsem si tedy připravoval s maximální pečlivostí a
nedělal jsem jich moc, abych snížil riziko, že mě taky dostanou. K téhle akci jsem ale musel přistoupit
ani ne měsíc po té předchozí, protože ta se mi nevyvedla tak, jak jsem si představoval. Uvěřil jsem
tenkrát báchorce, že v jednom kočáru povezou učiněný poklad, což pokud vím byla pravda, zádrhel
ale spočíval v tom, že ten poklad převáželi v trezoru, který vyrobil jakýsi Němec jménem Domal, a ten
prý dělal ty nejfajnovější trezory na celým světě. Tenhle byl příliš pevný na to, abych ho rozbil, a příliš
rafinovaný, abych ho dokázal rozebrat. Celá práce vyšla nazmar. Přinesla mi sice bohatství, ale co mi
bylo platné, když jsem se k němu nedokázal dostat. I tak jsem si ho schoval, ve své tajné skrýši v mých
tajných komnatách tajných, protože jsem nikdy nikomu neprozradil, kde vlastně bydlím, dokonce ani
svým nejbližším přátelům, protože nejlepší ze všeho je nevěřit nikomu, kamarádům pak obzvlášť.
A tak jsem se tedy místo na bednu, kterou jsem nedokázal otevřít, soustředil na kočár, co přivážel
zpátky do Londýna lufťáky, kteří byli na léto v Yorkshiru. Tyhlety káry se objednávají na knap, a tenhle
bude tedy nabitý kufry, klenoty a paničkami stříbrné spony, fajnové kapesníčky a látky a všechno to
náramné zboží. Musím tedy říct, že člověku bere dost chuť do života fakt, že i když ukradne lup za
dobrý tři čtyři stovky, nakonec za něj nedostane od překupníka víc než nějaký tři čtyři libry, ale tak už
to holt chodí. Bylo mi jasný, že tihleti pracháči nepojedou domů jen tak bez doprovodu, navíc
takového, kterému by mohli důvěřovat. Což znamenalo, že budou mít s sebou dva chlápky navíc a že
na kozlíku bude sedět pěkně udělaný kočí. A tímhle kočím měl být Filip, náramný hezoun, jeho jméno
původně znamenalo „milovník koní“, to jen abyste věděli, že kromě jinýho jsem taky učený a sečtělý.
Tenhle Filip se zamiloval do jedny lasičky z kuchyně, moc pěkná kost to byla, štíhlá, a jazyk měla
jako břitvu. Říkala si Maggie a byla do mě úplně blázen, a že uměla milovat, což mě nakonec přivedlo
na myšlenku, jak si na ten jejich kočár políčit. Přemluvil jsem ji, aby na toho nebohého Filipa hodila tu
a tam úsměv a dala mu pocítit trochu své přízně, což udělala. Rozehrála na něj ty svoje kouzla a Filip
jen lapal po dechu a blouznil láskou, takže by pro ni udělal všechno, oč by ho požádala. A tak tedy
souhlasil, že nám výměnou za podíl z lupu a samozřejmě i z mojí malé Maggie pomůže s plánem.
Aspoň tak si to chudák představoval, ale karty jsem rozdával já a byl jsem rozhodnutý, že to poválím
na obě strany.
 A tak to tedy celé začalo, já a můj parťák po boku, protože jak jsem už řek', nedostal bych se tam,
kde jsem, kdybych kolem sebe neměl pár slušných hochů, kteří mi pomáhali. Tenhle se jmenoval
Uprděný Dan, a to jeho jméno fakt sedělo. Kromě toho prdění mu to i myslelo, to na něm bylo to
dobré, to špatné byl ten smrad.
Kolikrát jsem si říkal, že kdyby nás jednou honili, najdou nás podle toho jeho smradu, protože to,
co ze sebe vydával, nebyly žádné obyčejné prdy, ale síla, po který vám úplně slzely oči a zamotala se
vám hlava. Dan si ale svůj podíl vždy zasloužil a čert vem ten jeho puch. Nebyl sice tak odvážný jako
starý Ruddy Dick, byl na něj ale spoleh a o pistolích toho věděl víc než jakýkoliv jiný lump, se kterým
jsem měl co do činění. Když jsem ho měl u sebe, mohl jsem si být pokaždé naprosto jistý, že mi
pistole nikdy neselžou. A kromě toho, když jsme si pak po práci rozdělili lup a vyrazili se někam
pobavit, nikdy se nestalo, že by mu ty nejkrásnější holky byť jen jednou daly přednost přede mnou, a
to už je vzhledem k tomu mému ksichtu co říct.
A tak tedy nadešel náš den a my se krčíme v mlází pod stromy a čekáme, až k nám dojede náš
vyhlídnutý kočár. Byl to moc náramnej kousek, samý zlato a želvovina, černě lemovaný. Při pohledu
na něj jsem měl pocit, že vidím jen hromadu pytlů s penězma taženou párem statných koní. Před
kočárem ujížděli ještě dva strážci. Hezky jeden za druhým a oba téměř usínali nudou, a přesně tak se
mi líbili.
Akci zahájil Uprděný Dan. Tryskem se přiřítil k zadnímu jezdci a vpálil mu kulku rovnou do prsou.
Koukám a vidím jen záblesk a oblak kouře a ten nebohý chlap se kácí na koně.
Já takhle rozhodně nepracuju, to teda ne. Proč chlapa hned zabíjet, když ho můžete jen omráčit.
Není ale dobré se v akci rozptylovat, a tak se tedy chystám, že se postarám o svého strážce, toho
vpředu, ale Uprděný Dan už se celý rozparádil a je přede mnou a v plném trysku uhání k prvnímu
strážci a já jen vidím, jak mu z druhé pistole pálí do zad.
Jsem mu v patách, i když na okamžik mě oslepil záblesk a pro kouř nic nevidím. Když se vzduch
zase vyčistí, vidím koně bez jezdce a na zemi tělo.
Podíval jsem se na Dana a ten jen krčí rameny. Fajn, pomyslím si a stačí mi to.
Vzduch je teď plný křiku a nářku, protože ti lidi v kočáru nebyli ani náhodou připraveni na takové
krveprolití, jaké se tady rozpoutalo. Po pravdě řečeno, tihleti vyparádění lupiči gentlemani nám naši
práci hezky usnadnili, protože ty paničky měly bezesporu tendenci si myslet, že přepadení je ten
nejromantičtější zážitek, který by je mohl v životě potkat, a tak když to teď viděly tak hezky zblízka, se
vší tou krví a pachem smrti a hoven, byly hned samá ochota splnit všechny naše rozkazy.
Uprděný Dan nechal uniknout jednoho z těch svých smraďochů, kterými byl tak proslulý, a
kalupem uháněl ke kočáru. Já jsem hned za ním a mávám nabitou pistolí a hltám ten strašnej smrad,
protože kočár musíme stůj co stůj zastavit. Filip měl podle plánu co nejpřesvědčivěji předstírat, že se
nám pokouší pláchnout, a tak se teď, seč mu síly stačí, činí s otěžemi a koně uhánějí tryskem,
dokonce ještě kapánek rychleji, než by se mně líbilo, a podle těch dvou odprásknutých strážců
usuzuju, že nám Filip dvakrát nevěří a že se rozhodl přejít na druhou stranu.
Podle plánu jsem se měl o Filipa postarat já, ale Uprděný Dan měl svý vlastní úmysly a teď se
postavil na koně jako ti komedianti na Bartolomějském trhu a už letí vzduchem. Uprděný Dan holt
pořád myslí a teď si zase usmyslel, že si došlápne i na toho kočího, přesně na toho, kterej nám měl
pomáhat. To samozřejmě moc dobře věděl, ale vypadalo to, jako že je mu to úplně fuk, protože když
jsem k němu zvedl hlavu, vidím, že má v ruce pistoli a mlátí s ní Filipa po hlavě jako palicí. Znovu a
znovu. Potřetí a ještě počtvrté. Slyším jen sténání a vzdechy, ale na jejich bitku nevidím. Když se opět
ocitám v obraze, kočár už stojí a Filip jen bezvládně leží na kozlíku a to, co mu ještě zbylo z lebky, se
koupe v krvi. Uprděný Dan je strašlivě rudý, má krev snad všude, na rukou, na košili, na obličeji.
Ohavně se na mě zašklebí a pak si slízne krev, která mu pocákala i rty.
Popojedu ke stojícímu kočáru. O čtvrt míle dál jsou na cestě dvě těla a dva koně. Nerad za sebou
nechávám tak jasné stopy, ale ta cesta není dvakrát frekventovaná, takže můžem v klidu
předpokládat čtvrt hodiny klidu. Raději bychom tedy měli celou hodinu, ale já na nějaký předpoklady
stejně nedám. Člověk si buď dává majzla, nebo ho čapnou. Jasné jak facka.
Uprděný Dan seskakuje z koně a upouští další smradlavou a hlasitou rundu. Nabírám ten smrad
do plic a také seskakuji. Nastal čas dokončit práci.
 Z útrob ekvipáže se linou vzlyky, ale protože záclonky jsou stažený, nic nevidím, jako by se ti
uvnitř pokoušeli schovat za jejich třepotavou parádou. Jak ale pořád tvrdím, člověk se musí mít stále
na pozoru, a tak vytáhnu pistoli a mířím na dveře. „A teď ven, mrchy jedny!“ křičím. „A hezky klidně a
pomalu s rukama pěkně nad hlavou a žádný nečekaný pohyby. Každýho chlapa, který neudělá, co
jsem řekl, odprásknem, uřízneme mu jeho chloubu a nacpem ji do huby nejbližší dámy.“
Taková řeč s nima pokaždé otřese do morku kostí. Na žádný ty uhlazený řečičky jako Ach, bože.
To je ale překrásný náhrdelník. „Byla byste tak laskavá a vložila mi ho do dlaně?“ si rozhodně
nepotrpím. To bych radši obskočil vykrmené prase, než bych z huby vypustil takové sračky. Jedno z
toho jsem už jednou udělal, ale nehodlám vám vykládat co.
Dveře se kousek otevřou a pak jsou naráz dokořán a ven se nemotorně dere mohutný chlapík s
pořádným panděrem v modrým obleku, samá krajka a zlatý nitě a tyhlety parádičky. Paruku má
nakřivo, vsadím se klidně, že od toho, jak se celý třásl, obličej má slizký potem, i když venku je
poměrně chladno. Vypadá sešle, tak na padesát a v očích má slzy; řve jako malé děcko, které odtrhli
od matčina cecku a pak s ním mrskli o zeď.
„Prosím,“ kňourá usopleně. „Uděláme všechno, co nám řeknete. Hlavně nikomu neubližujte.“
„Že nemáme nikomu ubližovat?“ vyštěknu. „Co tě nemá, podívej se kolem, ufňukanče. Vaši
strážci jsou mrtví, kočí bez sebe. Chtěl jsi snad říct, že nemáme ubližovat nikomu, kdo zastává vyšší
postavení než sluha?“
Rád bych ještě něco přidal, ale tlačil mě čas a kromě toho, loupežník u cesty by si neměl hrát na
nějakého komedianta. „Ven z kočáru, všichni!“ povídám tedy.
„Ale tam uvnitř už není nikdo jiný než moje žena,“ kňučí ubrečený tlusťoch.
„Tak ven s ní, nebo tady nebude nikdo jiný než tvoje vdova,“ já na to. Jo, tenkrát mně to opravdu
pálilo.
A už vychází a je to ta nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy viděl. Není jí víc než osmnáct, kůži má
bílou jako sníh, štíhlé labutí hrdlo a oči zelenější než ty nejšťavnatější listy nastupujícího léta. Na sobě
má jedny z těch panských šatů a živůtek, ze kterého vykukuje pořádný kus jejích obrovských bublin.
Cudně klopí oči a stejně jako jejímu tlustému manželovi sejí třesou rty, ale ty rty jsou na rozdíl od
jeho rudé a vlhké, jako by jen čekaly, až je někdo políbí.
Uprděnej Dan po ní vrhne chlípný pohled, ale ani panička ani manžel netuší, jestli do ní chce
vypálit další díru, nebo má v úmyslu použít jednu z těch, které už má.
Hodím tlusťochovi pytel. „Hezky nám ho naplníš. A chci vidět všechny cennosti, co na sobě máte.
Mince, bankovky, šperky, cokoli, co má nějakou hodnotu. Než odsud odejdem, ještě si vás
prohledáme a ber na vědomí, že ti uříznu jeden prst za každý kousek, který najdu a který jsi nehodil
do pytle.“
Ještě stále na něj mířím bambitkou a do toho se ozývá Uprděný Dan. „Asi se tady budem muset
zdržet trochu dýl, než jsme předpokládali.“
Dívá se na ženušku a o jeho úmyslech není nejmenších pochyb, ale rád bych mu dal najevo, že na
nějaké špásování nemáme čas. „Svůj podíl si můžeš s klidem utratit s kurvama,“ říkám, „ale tady
nehodlám riskovat.“
„A já se klidně stavím, že jo.“ Vyskakuje na koně, jako kdyby mi chtěl naznačit, že je mu úplně
jedno, co mu povídám.
Kafky mezitím cpou do pytle všechno, co jsem jim přikázal. Tlusťoch už tam hodil portmonku a
teď si sundává přezky z bot. Dáma si sundává prsteny a náhrdelník.
Posílám manžela na střechu kočáru, aby shodil naskládané kufry, jsou to dva pořádně vycpaní
mackové. Když dopadnou na zemi, praskají a otvírají se jako skořápky a ven se valí hromada hadrů a
cetek. Nechávám krásnou paničku, aby je vysbírala, a zatímco se prohrabává v hromadě a odstrkuje z
cesty nejrůznější kousky, vidím tam cosi lesklého a blýskavého, jak se tam třpytí na slunci. Dá rozum,
že to rázem upoutalo moji pozornost.
Je to trezorek, úplně stejný jako ten, co mám schovaný doma, ten, na který jsem si políčil při
poslední akci, v němž se ukrývá bohatství, které by klidně nemuselo existovat, protože se k němu
stejně nedokážu dostat. Je to ten stejný typ s úplně stejným filigránem na ocelovém plášti. Tenhle je
samozřejmě podstatně menší, asi tak na dvě pěsti, ale vlastní zámek vypadá stejně velký, což je na
takovýhle kousek hodně neobvyklé. Najednou mám tedy na starosti něco mnohem důležitějšího, než
je nějaká pěkná panička.
„Co v tom je?“ ptám se manžela.
„Bankovky,“ odpovídá mi. Je jasné, že se mu do toho příliš nechce, ale stejně to nakonec udělá.
Moc hodný. Zaslouží poplácat po prdeli, to tedy fakt zaslouží.
„Dej sem klíč,“ rozkazuju.
Zavrtí hlavou a povídá. „Ten nemám.“
„A kde je?“ dožaduju se.
„Žádný není. Ty bankovky uvnitř mají příliš velkou hodnotu, a tak jsem ho zničil.“
„A jak je tedy u všech ďasů chceš dostat ven?“ řvu na něj, protože to podle mě byla nanejvýš
oprávněná otázka, která si zasloužila, abych ji položil pěkně zhurta.
„Mám k dispozici jediného člověka na celém světě, který dokáže vybrat Domalův zámek,“
pronáší. A jen to dořekne, ukazuje rukou na bezvládnou hromadu, co tady zbyla z kočího Filipa leží
zhrouceně na kozlíku a celá v krvi se na slunci leskne téměř stejně jako ta železná škatule.
Tak tomu tedy říkám ironie. Uprděnej Dan vymlátil mozek z hlavy toho jedinýho člověka, který by
se mohl dostat dovnitř tohodle sejfu a ještě navíc mi mohl otevřít i ten, co jsem měl schovaný u sebe
doma. Dívám se na tu krvavou trosku a vtom se přihodí cosi, co by se asi přihodit nemělo. Filip, jako
herec na jevišti, když uslyší narážku, sebou najednou škubne.
Pistole mám ještě stále nabité a mířím s nima na ten šťastný páreček. Přistupuji blíž, abych si ho
trochu prohlédl. Vlasy má celé slepené krví, ale lebka pod nimi není vůbec rozbitá. Zdá se, že Uprděný
Dan, i když tou svojí pistolí mával jaksepatří, nenapáchal žádnou velkou škodu.
Co teď tedy potřebuji, je dostat Filipa k sobě domů a tam se o něj starat tak dlouho, než ho budu
moct požádat, aby mi otevřel sejf. To by v daným okamžiku asi napadlo každýho, že?
Uprděný Dan už je pryč o něco déle, než by, hádám, měl, a tak se rozhlédnu kolem, ale nikde ho
nevidím. Pak, oběma pistolemi mířím stále na tlusťocha, se rychle otáčím za sebe. Kdyby se ti dva v tu
chvíli rozhodli, že po mně skočí, mohlo se jim to podařit, protože na to, co vidím, teď zírám kapánek
dýl, než by rozumný loupežník asi měl.
A co mě tedy tak zaujalo, ptáte se? Uprděný Dan. Byl za mnou, to jo, ale přivázaný ke stromu. Oči
měl vytřeštěný dokořán a stejně tak hubu. A i když byl dobrých sto metrů daleko, vypadal na mou
duši jako někdo, komu prořízli hrdlo, protože ho má celý od krve, a tu má i všude na košili a na
kazajce.
Taková krutost. Každýmu, kdo se na něj podíval, muselo být jasný, že to neudělali proto, aby
Uprděnýmu Danovi, i když ten to samozřejmě odnesl, ublížili, ale proto, aby vyděsili všechny, kteří se
na něj budou muset dívat. Vypadalo to, jako by se tu někdo pokoušel srovnat účty a v tom jediným
momentě mi bylo nad slunce jasný, že za tím vším může vězet jen jediný člověk. Benjamin Weaver. A
taky mi bylo jasný, že to myslí setsakramentsky vážně. „Proč jsi neotevřel hubu a nevaroval mě?“
ptám se tlusťocha.
„Nic jsem neviděl,“ fňuká. „Měl jsem plné ruce práce s vybíráním zboží do vašeho pytle.“
„Jenže teď kvůli tomu zemřeš,“ říkám, protože něco tak strašlivého si zasluhovalo, aby někdo
umřel, i když to nebyl ten, co to udělal. Zvedám ruku s pistolí, ale hlas zezadu mi bere vítr z plachet.
„Nech ho na pokoji, Fishere,“ slyším. „A jestli k tomu máš odvahu, postav se mi jako muž.“
Otočil jsem se a vidím ho na vlastní oči. Sedí obkročmo na koni a je asi tak v půlce cesty mezi
mnou a Uprděným Danem. Už je tomu víc než rok a byl jsem tehdy hodně daleko, ale ta tvář je pořád
stejná. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že to je Weaver, chlap, co mi zabil Ruddyho Dicka. Držel v
rukách pistole a mířil s nima přímo na mě.
Na tu vzdálenost ale nejsou nic platné, a tak popožene koně vpřed. „Je čas, abys zaplatil za
Thomase Lana,“ říká.
Byl jsem rozhodnutý nedat na sobě znát žádný strach, i když jsem měl skoro plné kalhoty. „A co
tady Uprděný Dan? Ten s tím tvým fešákem, cos ho tak miloval, neměl nic společnýho.“
„Vidím spoušť, co jste napáchali,“ odpověděl, arogantní jako nějaký lord. „Zasloužil si zemřít a
stejně tak si to zasloužíš i ty.“
 Míří na mě a já na něho. On dvěma pistolema. Já s jednou. O tu moji se mi ale staral a
vlastnoručně mi ji nabíjel nepřekonatelný, i když teď už zesnulý Uprděný Dan, a to mi dává pořádnou
výhodu. Vypálím rychleji, dřív, než se vůbec odhodlá vystřelit. Jeden šťastný zásah a bude po všem.
Byl asi tak půldruhého metru od místa, které už mohl považovat za vhodné k jistému zásahu, ale
to už jsem zmáčknul kohoutek a střílím. Téměř okamžitě mi výstřel vrací, ale já se na rozdíl od něj
trefil.
Nebyl to sice takový zásah, jaký bych si vzhledem k situaci přál, protože to dostal jenom do
ramene, ale i tak zavrávoral a jeho rána šla příliš vysoko.
V okamžiku, kdy se pozadu zřítil z koně, jsem věděl, že nastal můj čas. „Hej!“ zařval jsem na
tlusťocha. „Hoď mi ho přes koně.“ Druhou pistolí jsem mu ukázal na dosud zhroucené tělo kočího.
Tlusťoch poslechl a za necelých třicet vteřin jsem ho měl před sebou na sedle. Weaver se
pokoušel zmátořit a postavit se na nohy. Jednou rukou se držel za rameno a všude kolem byla
spousta krve. Zdálo se, že jsem zřejmě zasáhl nějakou velkou žílu, což bylo zranění, které mi samo o
sobě zaručovalo bezproblémový útěk, ale rozhodl jsem se nic neriskovat.
Když jsem ho míjel, vyprázdnil jsem do něj ještě druhou pistoli a s tělem svého vězně, který mi
jako velký pytel krvavých sraček bezvládně visel přes koně, jsem uháněl pryč z místa činu. Do mého
kvartýru v Londýně to byly tři hodiny ostré jízdy. I kdybych se snažil, nemohl jsem si celou věc
naplánovat lépe, protože když jsem dorazil do města, byla už úplná tma, ale i kdyby nebyla, nikdo by
si mě nevšímal. Londýn má spoustu chyb, ale aspoň v něčem je naprosto úžasný. Je to město, kde se
nikdo nestará, že jedete kolem a na koni se vám přitom houpe bezvládné tělo chlapa. Kolem je přece
tolik dalších rozptýlení, která přitahují vaši pozornost. Prodavačky, které vám s křikem nabízejí
krevety a ústřice, prodavači, co vám vnucují masové koláče, kurvy a všichni ti pouliční grázlové s
kradeným zbožím. Kočí, co se jako blázni řítí uličkami se svými drožkami a kočáry, vesničané, kteří
ženou prasata na trh nebo zase z něj. Ulice jsou plné svinstva z vyprázdněných nočníků a zdechlin
koní, které si žebráci porcují k večeři. Obloha je pokaždé černá kouřem, lidé uspěchaní, zlostní,
vystrašení. Byl jsem pro ně míň než nějaká moucha, co si poletuje z místa na místo a nikdo jí nevěnuje
pozornost.
Kvartýr jsem měl v Hockley, což je díra v bludišti brlohů a ohavných barabizen bez adres, někdy i
bez ulic, kde by mě nemohl najít nikdo, koho bych tam sám nepřivedl. A můj domácí, který se díval,
jak vláčím bezduchého Filipa nahoru po schodech, ten nic neprozradí. Za mlčení ho totiž platím.
Dokonce mi pomohl dostat Filipa až do bytu, kde jsme ho hodili na zem. Abych si pojistil, že všechno
půjde tak, jak má, přidal jsem domácímu ještě minci a pak jsem ho poslal pryč.
Nežil jsem si tady v nějakém přepychu, protože kvartýr pro mě byl jen místem na přespání. Můj
skutečný život, to byly putyky a bordely a pouliční holky. Tady jsem měl jen obyčejnou postel a pár
kousků nábytku, abych si měl kam sednout a položit jídlo, když jsem se chtěl najíst. Na zdi jsem
nevěšel žádné ozdoby, odřenou podlahu plnou třísek nepokrývaly koberce a rozbitá okna nezakrývaly
závěsy.
Již cestou jsem si všiml, že Filipovi už z hlavy neteče krev, a i jeho dech mi připadal normální, což
mi všechno dávalo naději do budoucna. Rozsvítil jsem pár olejových lampiček, abych měl tolik světla,
kolik jsem pro své účely potřeboval. Pak jsem popadl kýbl s vodou, v níž jsem se ráno myl, a chrstnul
jsem ji na Filipa. Okamžitě se zavrtěl. Zasténal, zakašlal a začal prskat. Otevřel oči.
Namířil jsem na něj pistoli. „Posaď se.“
Udělal, jak jsem mu řekl, a dotkl se rukou hlavy, ale rychle s ní zase ucukl.
„Povídá se, že dokážeš otevřít Domalův trezor.“
Přikývl a mně se zdálo, že ho to stálo takové úsilí, že málem zase upadl, a musel by to být zázrak,
kdyby tenhle potlučený bastard otevřel moji pokladnu už dneska v noci.
Namáhavě, protože jsem už byl opravdu unavený, jsem odsunul těžkou sesli, kterou jsem měl
postavenou u zdi, a otevřel jsem tajnou přihrádku, v níž jsem přechovával svoje největší cennosti.
Trezor mezi nimi zaujímal přední a vlastně téměř jediné postavení, neboť v daném okamžiku jsem
příliš cenností zrovna neměl. Na rozdíl od trezorku, který jsem měl v pytli s čerstvým lupem, tenhle
byl velký jako mužské tělo a pěkně těžký, i když jsem nevěděl, jestli je to jeho konstrukcí nebo
obsahem.
 Položil jsem trezor na podlahu před něj a on se na něj malátně podíval.
„Otevři ho,“ řekl jsem.
„Ne,“ odpověděl překvapivě pevným hlasem.
Namířil jsem na něj pistoli. „Udělej to!“
„Když mě zabiješ, trezor ti to neotevře,“ upozornil mě.
„To je pravda,“ souhlasil jsem. „Ale kus olova do nohy by tě mohl trochu povzbudit ke
spolupráci.“
Pak udělal něco naprosto neuvěřitelného, alespoň na chlapa s rozmlácenou hlavou. S pomocí
rukou se postavil a najednou mi stál tváří v tvář a díval se na mě čistýma, nezastřenýma očima. Na
nohách se přitom držel úplně pevně a bez nejmenšího třesu. Jeho zranění tedy nejspíš nebylo tak
závažné, jak to na první pohled vypadalo, rozhodně ne tak, jak se mě pokoušel přesvědčit.
Pánem situace jsem ale byl pořád já. S pistolí v ruce jsem stál tři metry před ním, a pokud by se s
daným stavem věcí nechtěl smířit, byl bych nucen mu situaci vysvětlit způsobem, který by už nemohl
ignorovat.
„Otevři to,“ rozkázal jsem. „Nebo budeš litovat.“
Usmál se na mě a byl to úsměv plný sebejistoty a, ano, potěšení. Přede mnou stál člověk, který si
tenhle okamžik vysloveně, a rozhodně ne málo, vychutnával.
„Nevím jak,“ povídá.
„Pak ti to budu muset připomenout,“ já na to a vpálil jsem mu kulku rovnou do kolene. Zranění
by mu způsobilo takovou bolest, že by nejspíš nemohl pokračovat v tom, co jsem po něm požadoval,
ale já už si nejednou všiml, že člověk s prostřeleným kolenem se přetrhne úsilím, jen aby zabránil
tomu, že stejný osud postihne i to druhé.
I přes oblak kouře a zápach střelného prachu jsem si všiml, že člověk, který se měl zřítit k zemi,
stále stojí. Na tak krátkou vzdálenost jsem ale nemohl minout. Ani na podlaze nebyly žádné stopy po
kulce, přitom bylo zřejmé, že kulka nevězí ani v něm. Dokonce se při výstřelu ani nepohnul.
„Ta pistole je prázdná,“ pronesl. „Moje ovšem nikoli,“ pokračoval a vytáhl z kapsy kousek
obdivuhodných rozměrů a namířil mi s ním na prsa. „Posaď se,“ ukázal hlavní na moji velkou těžkou
židli.
Nenechte se mýlit, pořád mi to ještě pálilo, neměl jsem důvod ztrácet hlavu, ale protože jsem
neměl jinou možnost než uposlechnout, posadil jsem se. Vytáhl z kapsy dlouhý tlustý provaz.
„Připoutej se k židli,“ povídá. „A žádné podrazy, jestli můžu prosit. Nespouštím z tebe oči a
rozeznám dobrý uzel od špatného.“
Zápolil jsem s provazem. „Podívej, Filipe. Mám tady u sebe kupu peněz, co kdybychom tedy
zapomněli na nepřátelství a raději se pokusili dojít k nějaké vzájemné shodě?“
Neřekl nic, dokud jsem se pevně nepřivázal k židli. Měl jsem v úmyslu použít volnější uzel, ale jak
řekl, ani na okamžik ze mě nespustil oči. Nezbývalo mi než jednat s přesvědčením, že mě nedokáže
jen tak chladnokrevně odstřelit a že si příslibem stříbra dokážu vykoupit svobodu.
Jakmile jsem byl pevně připoutaný, usmál se na mě a bylo to, jako by se na mě usmál sám ďábel.
„Jen tak mimochodem,“ začal. „Nejmenuju se Filip. Když jsi mě tenkrát před rokem a půl srazil k zemi,
nejspíš sis mě příliš neprohlížel, a proto jsi mě ani teď nepoznal.“
V místnosti zavládl podivný klid. Asi takový, jako když v divadle odhalí něco hodně nečekaného.
Dokonce i chátra na galérce přestane žvanit a podívá se dolů, aby zjistila, jaké že tajemství to bylo
vysloveno. A přesně takový okamžik teď nastal i v mém životě. Byl jsem jako divák v hledišti a jen
jsem zíral, jak se přede mnou odkrývají dosud skryté věci.
„Thomas Lane,“ rozsvítilo se mi. „Myslel jsem, že seš mrtvej.“
„Ne. Thomas nezemřel, i když já nejsem Thomas. To sis nás jenom spletl, přesně tak, jak jsme
zamýšleli. Mé jméno zní Benjamin Weaver.“
„Ale pak ten člověk, kterého jsem srazil k zemi…“ začínám.
„Jsem byl já, ale ty sis nás během našeho posledního setkání zaměnil. Thomas měl na svoji hlavu
vypsaných pár nešťastných odměn, a tak dospěl k názoru, že pro něj bude užitečnější, když si svět
bude myslet, že zemřel tvojí rukou. Rozšířili jsme tedy zvěsti, že jsi ho zabil, a abychom celé historce
dodali na věrohodnosti, kterou Thomas požadoval, přidali jsme ještě báchorku o tom, že tě hledám,
abych se ti pomstil za vraždu, která se ovšem nikdy nestala.“
Trochu jsem se zakuckal. Ta jeho řeč byla zmatená. „Když jsem tedy Lana nezabil, proč tolik práce
s tím, aby ses mi pomstil?“
Opět se usmál. „Tohle přece není pomsta, Fishere. Je to obchod, protože přesně tak si teď
vydělávám na chleba. Změnil jsem živnost. Už nejsem lapka, ale lovec zlodějů. A majitel tohoto
trezoru si mě najal, abych mu jej získal zpět. A protože tys nikomu, dokonce ani svým nejbližším
společníkům neprozradil, kde přechováváš svůj lup, neměl jsem jinou možnost, než tě přimět k tomu,
abys mě tam přivedl sám a ze své vlastní vůle. Ten tvůj pokus oloupit nás na cestě, to všechno byla
součást mého plánu. Vzbudil jsem v tobě zdání, kterému jsi uvěřil, a myslel sis, že se mnou
manipuluješ, i když ve skutečnosti jsem manipuloval já s tebou.“
„Nejsi nic než obojetník a k tomu ještě mnohem zákeřnější a krvelačnější gauner, než jsem kdy
byl já,“ řekl jsem mu. „Nechal jsi zemřít všechny ty lidi jen proto, aby ses dostal k tomuhle trezoru?“
Dal se do smíchu. „Nikdo nezemřel. Nikdo nebyl ani zraněn. Copak ti nebylo divné, jak jsi mohl
minout, když jsi na mě vystřelil? Tvůj parťák ti do hlavní zapomněl přidat kulky. Napálili jsme tě
prázdnými pistolemi a jevištní krví.“
Teprve teď jsem přes zápach střelného prachu po výstřelu začínal cítit, že tady smrdí i něco
jiného. Byl to puch jak ze zkažených vajec ze zkaženého masa, zkažených zubů. Než jsem se stačil
vzpamatovat, do místnosti vešel Uprděný Dan a jemu po boku kráčí Thomas Lane.
„Bylo mi jasný, že trezor schováváš někde tady,“ oznamuje mi Uprděný Dan, „ale protože bys
nikomu nevyzradil, kde máš ten svůj brloh, nemohl jsem tuhle informaci prodat. Věděl jsem ale, kudy
asi budeš muset projít, a tak jsme tady s Thomasem jeli už napřed a počkali jsme si, až kolem nás
projedeš. A ty ses tak moc snažil dostat se co nejrychleji domů a tak moc sis byl jistý, že už jsi v
bezpečí, že sis vůbec nevšiml, že jsme se na tebe pověsili.“
„Ty jsi mě zradil!“ křikl jsem na Uprděnýho Dana. „Proč?“
„Pro peníze,“ odpověděl a pokrčil rameny.
„To je správný důvod,“ odpověděl jsem, „a proto ti nebudu nic vyčítat.“
„A teď,“ obrací se Dan k Weaverovi. „Vem si tu bednu a marš odsud. Tak zněla dohoda, a já
předpokládám, že ji dodržíš.“
Weaver přikývl. „Rád bych tě pohnal před spravedlnost, Fishere, ctím ale dané slovo. Tobě ovšem
radím, aby ses mi už nikdy nepletl do cesty.“
A tak tedy zvedl trezor do náručí a společně se svým kumpánem zmizel z mého kvartýru.
Mlčky jsme čekali, až na schodech dozní jejich kroky a až uslyšíme, jak za sebou bouchnou
venkovními dveřmi. Uprděný Dan přešel k oknu a nějakou dobu se díval ven. Já ho mezitím
pozoroval. Nakonec se ke mně obrátil a přerušil ticho. „Nemáš je moc utažený, myslím ty provazy?“
„Sám jsem si je vázal,“ já na to.
„Nic ti není?“ ptá se.
„Zavři zobák a rozvaž mě,“ povídám. „Dostal jsi zbytek peněz?“
Přeřezal provaz nožem. „Deset guineí, přesně tak, jak mi slíbili.“
Konečně jsem byl volný a mohl jsem vstát. Třel jsem si ztuhlá zápěstí. „Tolik hovadin pro dvacet
guineí,“ říkám. „Obzvlášť když obsah tý bedničky musel být aspoň stokrát tolik.“
„Dvacet je lepší než nic a přesně takovou cenu pro nás ten trezor měl, pokud by sme ho
nedokázali otevřít. A získali jsme je bez toho, že by sme se museli bát šibenice a handrkování s
překupníkem. To zas není tak špatný, nemyslíš?“
A měl pravdu. Uprděný Dan byl praktický chlapík a ještě navíc mu to pálilo. Já sám bych na takový
plán nikdy nepřišel. Ale to byl celý Dan. Pořád nad něčím spekuloval. A pořád prděl.
 GREGG HURWITZ

Hlavním protagonistou knih Gregga Hurwitze je zástupce šerifa Tim Rackley, jehož úkolem je jak
stíhání zločinců, tak jejich přeprava z místa na místo. Prakticky denně se tak setkává s vězeňským
prostředím. První thriller, v němž Rackley vystupuje, je The Kill Clause a začíná tím, že se Rackley
dozvídá o vraždě své sedmileté dcery. Následně je vtažen do stinného světa těch, kteří usilují o
spravedlnost mimo zákon. The Program přivádí Rackleyho do smrtelně nebezpečné sekty, která
usiluje o ovládnutí lidské mysli. Rackley má za úkol zachránit pohřešovanou dceru mocného
hollywoodského producenta. Rackley v přestrojení proniká do sekty a podrobuje se jejím testům.
Dalším thrillerem s Rackleyem coby hlavním hrdinou je Troubleshooter, který začíná odvážným
útěkem vůdce nezákonného motorkářského gangu při přepravě ze soudní síně, kde nad ním byl
vynesen rozsudek, do vězení. Je víc než zřejmé, že thrillerová řada s Rackleyem si bere na mušku
problematiku výkonu práva rozpor mezi spravedlností a zákonem –, a každá další kniha nabízí nový,
neustále se vyvíjející pohled. Hurwitz v přípravě na nový příběh tráví čas ve vězení, kde se snaží
poznat ty, kvůli kterým tato zařízení existují. Muže a ženy za mřížemi.
A právě ti byli inspirací pro povídku Psí počasí.

PSÍ POČASÍ

Byl to vlastně pohledný chlap, i když tak trochu frajer – zplihlé vlasy zastrčené za ušima, pevné
svaly rýsující se pod bílou rozhalenou košilí s rukávy vyhrnutými nad lokty. Tiše vplul do Frankieho
bistra a s ním do místnosti zavanul i ostrý vítr, který pronikl za jeho zády a odnesl ho až na opačný
konec baru. Chatrná budova čněla ze sněhových závějí kolem dálnice a působila dojmem, jako by ji
sem přivála bouře, která zuřila za dveřmi. Vnitřek bistra voněl pilinami, které pokrývaly podlahu, aby
nasávaly vylité pivo a břečku, kterou sem hosté natahali zvenčí.
Bistro bylo domovem řidičů náklaďáků, vyléčených narkomanů, alkoholiků, kteří znovu propadli
své závislosti, a především bachařů. Na štrece bylo uznávaným pojmem, a to už od okamžiku, kdy
Frankie, sám dozorce, odešel do penze a přeměnil nastřádané úspory ve stavbu o čtyřech stěnách se
střechou, která nepůsobila dvakrát spolehlivým dojmem, a s kulečníkovým stolem potaženým rudým
suknem. Vedl si dobře, i když vzhled místa tomu rozhodně neodpovídal.
Okolní terén byl dočista vymetený a holý. Ze závějí šedého sněhu trčely jako osamělé hrábě
stromy. Zasněžená a zmrzlá michiganská planina nejevila téměř žádné známky života. Výjimkou byl
jen obchod s chlastem naproti, dávno uzavřená benzínka a udusaný plac, kde se otáčely tahače s
návěsy. A pak ještě deset mil pustou plání dál na sever, za hradbou sněhobílých cedrů, které jako by
bránily tajemství, které se ovšem nikdo ukrývat neobtěžoval, budova státního nápravného zařízení
pro muže, největší zaměstnavatel na okrese.
Laura otřela spodek půllitru o ubrousek a znovu pohlédla na neznámého muže na druhém konci
baru. Zaujalo ji jeho slabé kulhání. A také to, že se díval na lakovanou březovou dýhu baru, místo aby
jí zíral na prsa (soudě podle frekvence pohledů štamgastů bistra její nejatraktivnější část) nebo na
kulatý, přesto však ještě pevný šestatřicetiletý zadek. Ani tvář ovšem neměla špatnou, to věděla, ale
kolem očí a úst se už nasbíraly vrásky a ani krk nebyl tak hladký jako kdysi. S tím ale nic nenadělá.
Jeho tvář působila podstatně mladším dojmem odhadovala, že mu ještě zdaleka není třicet –, ale byla
nezvykle bledá, až nezdravě, jako by byl zvyklý na nějaké mnohem teplejší podnebí.
Pomalu upíjel a mezi jednotlivými doušky otáčel lahví v dlaních, jako by snad ještě v životě
neviděl pivo. Taková zádumčivost a přemýšlivost byla ve Frankieho bistru něčím hodně nezvyklým. To
Rick Jacobs byl z úplně jiného těsta. Nosil se jako páv a teď právě na kulečníkovém stole proháněl své
pruhované koule proti Myronovým plným. Hruď měl jako sud, na ní podvlíkací termotričko, na tváři
vousy a o víkendu nikdy nepromeškal jediný fotbalový zápas, který se ve městě hrál. Dalo by se říct,
že Rick byl takovou kopií tisíců jiných kopií. Hned od okamžiku, kdy se přidal k „tirákům“, chtěl po
lidech kolem, aby mu říkali Spike, ale přezdívka se navzdory veškeré snaze neuchytila. Rád dával k
dobru rasistické vtípky a v oblibě měl i hlasité říhání. Když se v okruhu čtyřiceti minut chůze vyskytla
láhev whisky, zmocňoval se ho třes. A proto byl i dnes tady, bez ohledu na vánici, která vylidnila
silnice a držela všechny doma v teple. To ovšem neplatilo pro Lauru, protože ta by se závějemi
prohrabala i vlastníma rukama, jen aby se po šichtě dostala na zdravý vzduch, a Myrona s Rickem, i
když tady bylo možné předpokládat, že Myrona sem vylákal Rick, aby mu dělal parťáka. Rick a Myron
byli prostě venkovští burani, jak se sluší a patří. Neváhali s úsměvem ani s levým hákem.
Rick si dal chvíli pauzu a nahříval si zadek u velkého cihlového krbu, ve kterém Laura vytrvale
udržovala oheň. Krb postavil vlastníma rukama její otec a byl to z jeho strany výkon hodný pořádného
chlapa, jak jí přinejmenším jednou týdně opakoval, i když on sám ho v době, kdy tady ještě
obsluhoval, příliš často nezapaloval. Frankie totiž neměl rád plýtvání; byl to muž ostře řezaných rysů a
navzdory svému věku stále plný síly. Po bistru si vykračoval ve vlněném svetru, který si zakoupil v
Montrealu, kam se jel podívat na Expo 1967.
Cizinec zachytil její pohled a zvedl prst. Zamířila k němu a lehce přejížděla měkkou dlaní po
naleštěném baru. „Ještě jedno?“
„Už ne, jen krabičku červených marlborek, prosím.“
„Když řídím, nepiju,“ pokývala souhlasně hlavou a přisunula mu cigarety přes bar. „To vám
schvaluju. Nejlepší způsob, jak se udržet na naší straně mříží.“
Trochu se zaklonil a na tváři se mu objevil chabý úsměv. „To je to tak poznat?“
Naklonila se přes bar (a nabídla mu tak možnost dokonalého výhledu do svého výstřihu, i když ji
potěšilo, že této možnosti nevyužil) a podívala se na prázdný kroužek na pouta, který měl zavěšený u
pasu. „A pak taky ty boty. Ty jsou dost jasný. Už tady dělám nějaký pátek, a přestože jste fešák“
úsměv na jeho tváři byl najednou o poznání vřelejší –, „poznám lidi od fochu. Nováček, nebo
přeložený?“
V bledě modrých očích mu hravě zajiskřilo. „Jak víte, že jsem tady nový?“
„Protože jsem vás u nás ještě neviděla. Tohle je přece Frankieho bistro. Dokonce i muklové o nás
vědí. Jsme prostě na cestě k věznici.“ Vyhodila zvětralý popcorn do koše a vrátila dřevěnou misku
zpět do skřínky. „A tak se ptám ještě jednou, krasavce – nováček, nebo přeložený?“
„Nováček.“ Nabídl jí mozolnatou dlaň. „Brian Dyer.“
„Laura Hillmanová.“ Ukázala na neonový poutač nad zrezivělým zrcadlem. Už dávno si ho měli
nechat opravit. Z názvu baru zbylo jen „F an vo istro“. „A já jsem Frankova dcera. A tam vevnitř jsem
už taky párkrát byla.“ Naklonila hlavu a nechala si spadnout vlasy do čela a přes oči. „Ještě se cítíte
nesvůj?“
„Proč bych se měl cítit nesvůj?“
„Nemáte na sobě služební vázanku, ani sako a šedé kalhoty. Po šichtě jste se tedy v šatně
převlékl, i když je tam taková zima, že jste musel být takhle“ – nepatrnou mezerou mezi palcem a
ukazováčkem naznačila, co má na mysli „maličký. Venku nemají dozorce zrovna v lásce, a tak jste
raději nechal uniformu hezky uvnitř.“
Opět se usmál a ona ucítila, jak se jí kdesi uvnitř šíří teplo. Už dlouho nic takového nepocítila. Ani
útěchu, ani naději. Při okraji vlasů se mu perlila kapička potu. Líbilo se jí, jak citlivě reaguje na teplo
sálající z krbu, i když ten byl dobrých pět metrů od něj.
Pokýval hlavou. „Ještě něco? Kromě skutečnosti, že jste očividně chytřejší než já. Existuje nějaký
pan Laura?“
Rick se přesunul k bližší straně kulečníkového stolu a mazal si špičku tága. Myron již vyklopýtal
ven a mířil domů, aby si co nejdříve odbyl kázání, které mu Kathy uštědří. Rick se tedy zbavoval
posledních čtvrťáků a nacvičoval si šťouchy. Pokaždé zůstával až do posledního zvonění, už od
okamžiku, kdy tady Laura po Frankieho posledním infarktu převzala služby o víkendech.
Hlasité ťuknutí koulí a Rick se květnatě pochválil.
Laura se naklonila nad bar a ztišila hlas. „Už je to dlouho. Vždycky se mi líbily uniformy, ale mně
modrá neslušela, a tak i když jsem se nestala policajtkou, jednoho jsem si vzala. Měli to v rodině. A on
byl čerstvý absolvent akademie s přidělením k vězeňské správě. Jestlipak víte, co jsou první tři věci,
které si čerstvě jmenovaný dozorce pořídí?“
„Auto, obušek a rozvod,“ odpověděl Brian. „To je hodně starý.“
„Dali jsme našemu manželství ještě dva roky šanci. Od té doby jsem už jen sama.“
„Ne tak úplně,“ ozval se Rick ze svého místa, kde se právě skláněl nad koulí číslo třináct, která už
tři rány unikala kapse.
„Díky moc, Spiku“
Rick cosi zabručel a znovu si promazal tágo.
„Co je to za tetování?“ Položila dlaň na vybledlý inkoust na Brianově předloktí a on se pod jejím
dotekem lehce zachvěl. Jeho kůže byla teplá a měkká a Laura cítila nevysvětlitelné vzrušení.
Za jejich zády udeřilo tágo do ošoupaného kulečníkového sukna a zaslechli, jak z Ricka vyjelo:
„Kurva práce.“ A pak do místnosti na okamžik pronikl další závan skučícího vichru, třískly dveře a oni
osaměli.
„To tetování?“ zopakovala a přejížděla palcem po nahém břiše vytetované ženy.
„Už si ani nepamatuju, jak jsem k němu vlastně přišel.“
„To zní jako nějaká námořnická historka.“
„Ne tak docela.“ Brian pohlédl stranou a svaly v obličeji se mu napjaly. Laura vycítila smutek a
hněv. „Stalo se to během jednoho osmidenního tahu. Byl jsem úplně namol…“
Promlouvala k němu klidným hlasem, trochu ochraptělým, jako by měla neblahé tušení, že své
nezdvořilosti bude jednou litovat. „Kvůli čemu?“
„Kvůli ženě. Byla ve třetím měsíci. Opilec za volantem. Byli jsme spolu už čtyři roky, první láska se
vším všudy, i když samozřejmě problémy jsme měli, jako každý, ale snažili jsme se na nich pracovat
však víte, takové ty řeči, že dítě všechno spraví – ale i tak byla ve mně, jak říkám, první láska.“
Naklonil si láhev ke rtům, ale ta už byla beznadějně prázdná. „Další ufňukaná zpověď, kolik takových
už jste tady asi vyslechla?“
Její ruka ještě stále spočívala na jeho předloktí a jí přišlo divné s ní právě teď uhýbat. Líbil se jí
pocit vzájemného doteku, pocit z jeho blízkosti. Místo, kde se dotýkali, bylo trochu vlhké a mísil se na
něm jejich pot. Snažila se najít slova, která by nezněla příliš banálně. Přemýšlela o nenarozeném
dítěti, zvuku bortícího se plechu auta, Brianově pokulhávání. „Jak se z něčeho takového člověk
dostane?“
„A myslíte, že jsem se z toho už dostal?“ zasmál se. A byl to opravdový smích, jako by se opravdu
bavil. „Na dost dlouho mě to úplně odrovnalo, a když jsem se trochu posbíral, zapsal jsem se na
akademii. Po něčem takovém se můžete vydat oběma směry. A hranice je takhle“ zvedl ruku a
stejným gestem jako před chvílí ona naznačil, co má na mysli „uzounká. Napadlo mě, že pořádek a
dril mě dají dohromady, a v tom jsem měl pravdu. Pořádku se mi opravdu dostalo. Trávím teď čas v
místě, kde si chlapi dávají na volant páku, když před šichtou parkují pod strážní věží. Tak jsou
paranoidní. Jeden z nich – Conner?“
Pokývala hlavou. „Znám.“
„Tak ten si dokonce navařil na skříňku v šatně další úchyt, aby si tam mohl dát druhý zámek.
Nekecám.“
„Tak to je celý Conner,“ souhlasila.
„Tam vevnitř je všechno úplně na hlavu. Totálně paranoidní. Ale víte co? Lhal bych, kdybych vám
teď tvrdil, že mi všechno to železo kolem nepřináší útěchu. Všechny ty pravé úhly, přehledné chodby.
A zvonky, podle těch si můžete nařídit hodinky. Jednoho dne odtamtud zmizím, o tom nepochybuju,
ale klidně se vsadím, že mi to bude chybět. Je to… je to něco jako brnění, skoro.“
„A vy jste brnění potřeboval.“
„Jo,“ odpověděl. „To tedy rozhodně.“
Uvědomila si, že se jejich těla už téměř dotýkají. Dělilo je od sebe snad jen posledních třicet
centimetrů, možná ani to ne. Jeho tiché vyprávění ji přitahovalo stále blíž k němu a v jednom
okamžiku jí blesklo hlavou, že stačí, když se bude ještě chvíli naklánět, a jejich rty se zcela přirozeně
setkají. Tíseň, která z něj vyzařovala, jako by vyrovnávala tíhu jejích zklamání. Jedináček vyrůstající
bez matky uprostřed zamrzlých plání. Pokusila se odsud dostat, alespoň do Detroitu, ale vybírala si
příliš mladá, a pak, když se její manželství rozpadlo, uvízla jako postřelený pták v bahně rybníka. Ani o
dvacet let později už v sobě nenašla odvahu znovu riskovat.
Jednou byla až na Floridě v Disneylandu se Sue Ann –, ale že by tam rozpřáhla křídla a vyletěla k
obloze, to se nestalo. Většinu času trávila ve svém dětském pokoji, tedy s krátkou výjimkou
manželství, ale ani tehdy se nedostala dál než na deset mil, jen kousek přes potok. Ale to bylo už před
půldruhou desítkou let. Následující roky strávila klábosením s řidiči náklaďáků a příležitostným
kulečníkem s bachaři z nedaleké věznice. Čas od času si vzala některého z nich i do postele, jen aby
cítila alespoň nějaké teplo. Její drobné hříšky jí přinesly úsměvy a pokašlávání v kostele a obviňující
pohledy vlastního otce, jež nyní zesílily do téměř nepříčetné podoby, kterou jim dávala znehybnělá
polovina tváře a bílý povlak, který se mu neustále vytvářel na rtech. Všechen šepot a úsměšky, které ji
předcházely, ji bolely a zadíraly se kamsi hodně hluboko, ale už dávno se rozhodla, že má právo na
trochu té útěchy, kterou si dopřává, a pokud se to někomu nelíbí, k čertu s ním.
Už pár let se snažila našetřit nějaké peníze. Snad ji jednoho dne dostanou z tohohle zapadákova
nebo přinejmenším z tátova domu. Anebo i když naděje na to, že by se jí tato představa splnila, byla
až bolestně nepravděpodobná na to, aby se jí skutečně zaobírala jí pomohou pořídit si jednoho dne
vlastní dům po boku jiného muže. Ale jak rád říká otec, nevysílá zřejmě ty správné signály. Věděla už,
co od mužů očekává, ale poslední dobou nějak nepotkávala ty, v nichž by se to alespoň pokusila
hledat.
Brian zvedl ruku a dotkl se její tváře (byla tak báječně, báječně teplá). Loktem se přitom opíral o
bar a plně si vychutnával tíži její brady, která mu nyní spočívala v dlani, když vtom kdosi za jejich zády
prudce rozrazil dveře. Do místnosti se vřítil muž s pistolí a řval na ně tak zběsile, až mu od úst létaly
sliny a jako mokré tečky dopadaly na bar.
„Trezor moc dobře vím, že tady máte trezor. A teď mi ho kurva rychle otevřete! Slyšíte?“
Laura prudce ustoupila a vrazila do skleněné stěny za svými zády. Z police vypadla láhev, dvakrát
se odrazila od země a ještě chvíli se kutálela, až se nakonec tiše zastavila. Brian zůstal sedět na
stoličce, čelem k baru, ve tváři soustředěný, přesto však zcela klidný výraz, který prozrazoval
zkušenost a sebejistotu. Ruce měl položené na baru tak, aby na ně útočník viděl. Pohled upíral přímo
před sebe a zdálo se, že v zrcadle za jejími zády pečlivě sleduje všechny pohyby muže s pistolí.
Muž měl na sobě navlečených několik triček s dlouhými rukávy, jedno přes druhé. Jemné blond
vlasy byly mokré sněhem a potem a přilepené k lebce. Z kapsy vytáhl kostičku o velikosti platební
karty na první pohled vypadala jako nějaký kus těsta a upřeně se zadíval na Lauru.
„A teď pěkně hejbni kostrou, děvko.“ Zabodl hlaveň pistole Brianovi do ramene. „A ty se postav
ke –“
Brian se otočil na barové stoličce a zasáhl střelce pěstí do břicha. Muž se okamžitě zlomil v pase a
z jeho pistole vyšla rána. Brian zaskučel a klopýtl o krok vpřed.
Muž se odpotácel zpět ke dveřím a vztekle nadával: „Do prdele! Do zasraný prdele! Ty jeden
podělanej idiote!“ A pak se rozezvučel zvonek na dveřích, do místnosti znovu vtrhl vítr a muž byl pryč.
Laura obešla bar. Brian zatnul zuby a s úsilím si sundal botu, kterou hned vzápětí hodil do ohně.
Ponožku měl nasáklou krví, a když ji stáhl, vydala mlaskavý zvuk. I ona skončila v ohni.
Kulka mu prostřelila nárt, asi pět centimetrů nad malíčkem. Na Lauru teprve teď plnou vahou
dopadla prožitá hrůza a vehnala jí do očí slzy. Uklidňující vůně hořícího dřeva jen přispívala k jejímu
zmatku.
„Jste v pořádku?“ konstatovala nevěřícně a v jejím hlase nebyla ani stopa po nějaké úlevě. „Jste v
pořádku?“
„Nic to není. Prošlo to bokem. Tady.“
„Zavážu vám to a hned pojedem do nemocnice. Mám tady lékárničku…“
„Nejprve ale zamkněte dveře. A podívejte se ven na parkoviště. Jestli je opravdu pryč.“
Udělala, co jí řekl, a roztáhla levné žaluzie překrývající okno. Dálnice vypadala jako zavátý bílý
pruh. Prázdné parkoviště obklopovala hradba sněhu, která splývala se zasněženými kmeny borovic.
Při okraji příjezdové cesty stálo zaparkované subaru, ale aby ho viděla, musela přitisknout tvář až ke
sklu. Světla vozu vysílala do bílé tmy dva kužely, ale bylo zřejmé, že v autě nikdo nesedí. „Nikoho
nevidím, ale je tam auto a svítí.“
 „To musí být jeho. Nikdo jiný tam už není. A pěšky by se daleko nedostal.“
„Třeba se v něm schovává. Nebo někde mezi stromy.“
„Zavolejte 911.“
Odběhla zpět za bar a popadla telefonní sluchátko. Nic. „Přeřízl kabel.“
„Tak fajn. Jsme tedy odkázáni jen sami na sebe. Máte tady nějakou zbraň?“
„Ne. Vy si opravdu myslíte, že by se mohl ještě vrátit?“
„Zdálo se mi, že s sebou měl C čtyřku. Na vyhození sejfu.“
„Proboha!“ přerušila ho. „C4 jako v nějakým akčním filmu?“
„Vyplašil jsem ho, ale dost možná, že se v autě uklidnil a došlo mu, že jsme tady v pasti a ještě
navíc zranění. K tomu je venku sněhová vánice což nedává velkou šanci na rychlou policejní reakci, i
kdyby nakrásně nechal telefon na pokoji. Navrhuji se rozdělit.“
„Nejdřív vám ale musím zastavit to krvácení.“ Vytahovala ze skřínky misky a talíře. Když našla
lékárničku, vrátila se k němu. Seděl a objímal si pažemi kolena. Záře plamenů mu barvila tvář do
oranžova. Díval se, jak pracuje, a usmíval se. Jako by ani nevnímal bolest. Cítila jeho upřený pohled a
pokračovala v ošetřování, i když ani pořádně nevěděla, co dělá. Ovázala mu chodidlo obinadlem a na
místo vstřelu přiložila několik polštářků sterilní gázy. Pak mu celou ránu přelepila náplastí.
„Tohle se tady děje často?“ zajímal se.
„Tady? V baru plném dozorců z věznice? Děláte si legraci? Kdyby to byl zkusil za normálního
provozu, zdravý by se odsud nedostal. Zmlátili by ho tak, že by měl starost, zda vůbec přežije.“
Dokončila obvazování a poplácala ho po lýtku. Pozorovala oranžové odlesky ohně, které se mu
zrcadlily v očích, a zlehka se dotkla jeho tváře. Klouzala po ní prsty a zastavila se na rtech.
Tvář mu potemněla a jeho pohled nervózně zabloudil k oknu. „Musíme jít.“
„Venku mám džíp,“ pokývala hlavou a pomohla mu vstát.
Opíral se o zdi a pomalu se sunul ke dveřím. „Co to děláte?“
Laura klečela na zemi a pokoušela se odhrnout prošlapaný koberec před jukeboxem. Pak točila
ciferníkem podlahového sejfu tak dlouho, dokud se neozvalo cvaknutí. Vyndala z něj tři pevně
stažené roličky stodolarových bankovek a napěchovala si je do kapes. „Patnáct tisíc. Moje celoživotní
úspory. Jestli se ten chlap vrátí, může si to tady klidně prohledat a rozebrat na třísky. Pokud tedy už
neví, kde ten trezor máme.“
„Pojďme, pojďme.“
Vzala ho kolem pasu a nohou otevřela zadní dveře, plná obav z toho, že se střelec opět vynoří
odkudsi ze tmy. Ale viděla jen širokou uličku k parkovišti, pokřivený komín prázdných kartonů od
Budweiseru pod přístřeškem a svůj osamělý džíp. Vítr se do nich zprudka opřel a vmetl jim do tváře
studené chomáče sněhu. Posadila Briana na sedadlo a vydala se kolem vozu na svoji stranu. Ani na
okamžik přitom nespouštěla vyděšené oči z nedalekého subaru. Střelcovo auto tam stálo bez hnutí,
světla namířená kupředu jako pohled mrtvého muže. Přivádělo ji k šílenství.
Než stačila nastartovat, Brian se už celý třásl. Motor naskočil a s ním se rozeřvalo i rádio, které
nechala zapnuté a na plnou hlasitost. Hlas Krise Kristoffersona byl jemný jako dvanáctiletá whisky a i
příjem byl čistý, bez větších statických šumů způsobených bouří. Přetočila spínač topení na plný
výkon. Džíp se rozjel a snadno překonával naváté hrbolky sněhu. Míjeli zaparkované subaru. Světla
jejich vozu nakrátko osvětlila tmavý interiér vozu a nabídla jim pohled do jeho útrob přes dosud
zamrzlá okna. A pak již jen klouzali na větrem vymeteném výjezdu na dálnici. Dívala se do zpětného
zrcátka, ještě stále plná strachu. V tom okamžiku vystřídalo zpěv z reproduktorů chrčení statické
elektřiny a rádio oněmělo.
Subaru v zrcátku na ni dál mlčky zíralo, ale zůstávalo nehybně na svém místě. Pozorovala, jak se
zmenšuje, a srdce jí přitom zběsile bušilo.
O kus dál ve sněhu spatřila sotva viditelná, blikající červená světla. Dojela až k zátarasům a s
námahou srolovala okénko. Průjezd blokovali čtyři policisté.
Než stačila otevřít ústa, jeden z nich, Earl, se k ní sklonil a pokoušel se překřičet vítr. „Právě nám
nahlásili útěk z vězení. Miguel je mrtvý ten hajzl mu roztříštil lebku. Ale to je asi tak všechno, co víme.
Kromě toho, že máme uzavřít silnici.“
 „Já tady zrovna měla chlápka, který se mě pokoušel vyloupit. Zmizel, ale auto má pořád vzadu u
bistra. Myslíme si, že tam ještě pořád někde obchází.“ Zvedla si ruku k obličeji. „Panebože, Miguel.
Ještě včera jsem ho viděla v servisu, jak si nechává měnit chladič…“ Oči se jí zalily slzami. „Už to
někdo řekl Leticii?“
„Řidnoucí blond vlasy,“ křičel jí Brian přes rameno. „Tak metr sedmdesát dva, sedmdesát pět.
Hubený.“
Earl zvedl obočí a podíval se na něj. „A to je kdo?“
„Brian Dyer. Dělá dozorce v base. Bránil mě a ten zloděj ho postřelil. Musím s ním rychle do
nemocnice.“
„Rozumím. Tak jeďte. Jeďte. My se zatím podíváme do bistra.“ Earl se zvedl a s přivřenýma očima
se zadíval do padajícího sněhu. Rozsvícená světla subaru už nebyla téměř vidět. „Tam to auto?“
zeptal se.
Pak se otočil k ostatním. „Jdeme na věc. Hejbejte se.“ Uhodil roztaženou dlaní v rukavici o kapotu
džípu a Laura zařadila rychlost a projela mezi zátarasy.
Přejeli přes nadjezd a mířili k dlouhému oblouku, kterým se silnice napojovala na dálnici.
Rádio zakašlalo a z reproduktoru se v přerušovaných vlnách ozýval mužský hlas „útěk z vězení…
mrtev… tělo Miguela Herrery. Nalezeno svlečené a zmrzlé na východním dvoře…“
Spodní část nájezdové rampy blokoval padlý kmen stromu. Brian vykřikl, Laura dupla na brzdu a
způsobila tak smyk. Poklidně doklouzali až ke kraji cesty, kde jim trčící větev poškrábala dveře na
Brianově straně. O kus dál před sebou spatřili výkop, v němž se plahočil jakýsi nebožák, nejspíše
napolo zmrzlý cesťák kontrolující odtokové vývody pod nadjezdem.
„To objedu,“ ujistila ho.
Brian se naklonil dopředu a stiskl tlačítko zapalovače. Druhou ruku měl položenou na opěrce za
její hlavou. Ted ji spustil níž a dotkl se jí zezadu na krku. Měl tak teplou, nádherně teplou dlaň před
chvílí si ji nahříval nad vývodem topení na palubní desce. Sjížděl stále níž a jemně ji klouby prstů
hladil po tváři, po bradě. Cítila, jak se jí svaly na krku pod jeho doteky uvolňují a jak se celé její tělo
poddává dráždivému laskání.
Rádio se na okamžik znovu probudilo k životu, i když hlas, který z něj vycházel, byl jen stěží
srozumitelný. „… záznamy bezpečnostní kamery… použili při útěku startovací pistoli… jeden z
uprchlých vězňů byl postřelen do chodidla při překonávání…“
Laura vytřeštila oči. Pohledem zabloudila k patě stromu nebyl zlomený větrem, ale poražený
sekerou. V hlavě se jí ihned vyrojila mozaika představ. To subaru venku před bistrem přece patřilo
Miguelově ženě. Prázdné parkoviště před bistrem i poté, co Brian vstoupil dovnitř. Jeho kulhání.
Opasek s prázdným kroužkem na pouta, civilní oblečení. Tvář, tak bledá v důsledku zranění. Kapka
potu na čele znamení potlačované bolesti. A ukradená bota, kterou rychle hodil do ohně, aby si
nevšimla, že v ní není žádná díra po kulce.
Brian jí i nadále přejížděl rukou po obličeji. Celá roztřesená k němu zvedla oči, ale tvář, kterou
spatřila, byla už úplně jiná. Sníh se lepil na okno za jeho zády a větev stromu bušila ve větru do dveří.
Vtom se zpoza stromu vynořila bledá ruka, jako by to byla scéna z nějakého hororu.
Brianova ruka ji nyní pevně svírala kolem krku. Druhou zatnul v pěst a prudce ji zasáhl do brady.
Udeřila hlavou do okna a již bez ducha se zhroutila proti dveřím. Brian jí sáhl do kapes a vytáhl
smotané roličky bankovek. Pak se naklonil přes její bujná ňadra a zatáhl za kliku dveří. Když se
otevřely, zaklonil se a rázným kopancem ji vyhodil do sněhu.
Teddy sklouzl ze stromu a prokřehle podupával z nohy na nohu a mnul si dlaněmi paže. K řídkým
chomáčům blond vlasů a obočí, které lemovalo jeho krví podlité oči, se mu lepily kousky ledu. Brian
vytáhl z kapsy krabičku marlborek, vyklepal cigaretu a v natažené ruce ji dvěma prsty podával
Teddymu. Jeho kumpán překročil Lauřino nehybné tělo a vlezl si do vozu. Rychle za sebou přibouchl
dveře, a jak se naklonil, jeho studený dech doputoval až k Brianovi. Vzal si nabízenou cigaretu a držel
ji v roztřesených prstech. Vytáhl z kapsy béžový obdélníček pečlivě vytvarovanou cihličku
vyžvýkaných žvýkaček a hodil ji na zadní sedadlo. Pak otočil topení na doraz a tiskl si bílé, zmrzlé prsty
k mřížkám topení. Ještě stále se třásl zimou.
 Zapalovač s cvaknutím vyskočil, Teddy jej vytáhl a s nakloněnou hlavou si zapálil cigaretu a
nasával její teplo.
Brian namířil prstem jako pistolí k jihu. „Vzhůru za sluncem.“
Teddy vymanévroval džíp z měkkého sněhu na krajnici a obloukem se vyhnul padlému stromu,
vytvářeje si novou stopu. A v okamžiku, kdy se konečně napojili na dálnici, Lauřino tělo již překrýval
první nános sněhu, pod nímž již brzy zcela zmizí.
 DAVID DUN

Technologie a její nemoci a mysticismus původních obyvatel Ameriky dva světy, které spolu často
bojují věda versus základní hodnoty návratu k přírodě. Ve svém prvním thrilleru Necessary Evil
(Nutné zlo) rozehrál David Dun akční příběh přežití v divočině, který na tuto válku světů upozornil.
Proti sobě v něm stojí Kier Wintripp a bezohledný představitel farmaceutické společnosti využívající
při hledání nových léků lidské klony.
Kier Wintripp je příslušníkem kmene Tiloků. Členové tohoto kmene se ostatně objevují ve většině
Dunových thrillerů, a i když kmen sám je jen pouhou fikcí, Dun při jeho vykreslení v mnoha ohledech
vycházel z reálií skutečného života původních obyvatel Ameriky z jejich tradic a folkloru, mýtů,
historie a náboženství. Jedním z aspektů kultury kmene Tiloků je i talth, osoba, která v sobě spojuje
šamana, psychologa, politického vůdce, soudce a přeborníka na přežití v divočině. Vrcholnými
představiteli talthů jsou muži, kteří hovoří s duchy. Ti přicházejí na svět jen jednou za sto let a lidem
kolem nich je prozradí jejich mimořádná a hluboká intuice v oblasti vztahů mezi lidmi i vztahů mezi
lidmi a přírodou. Kier je prvním a jistě i nejpozoruhodnějším představitelem Tiloků, kterého Dun
stvořil. Vynikající zálesák a stopař, vzor mladým příslušníkům kmene, učitel lesní moudrosti a
dovedností, ale také vystudovaný zvěrolékař. Věda je v Dunových dílech ztělesněním čistého
racionalismu, v němž se Kier mnohokrát, často neúspěšně a marně, pokouší najít klid a mír.
Tato povídka vypráví příběh o tom, jak se stal mužem, který hovoří s duchy.

MUŽ, KTERÝ HOVOŘÍ S DUCHY

Staří lidé vyprávějí, že kdesi v nejhlubších horských lesích bloudí duchové lidí, které jako děti
nikdo nemiloval, ale Kier nevěřil na duchy, kteří by se projevovali jako psychopati.
Skláněl se pod mohutnými borovicemi před svým srubem a sbíral borůvky, když vtom ho vyrušil
příjezd Matty a Jacka Mixe. To byla ovšem velmi podivná kombinace. Stařena a bývalý agent FBI.
Matty zamířila rovnou k němu, a když ho láskyplně vzala za ruce, vycítil v jejím křehkém těle napětí.
Mix se uctivě držel několik kroků zpátky.
„Můj vnuk Jake se spolu s Carmen vypravili do hor, k jeskyním,“ vysvětlovala mu Matty. „Odešli
už před třemi dny, ještě před úsvitem, a ještě téhož dne se chtěli vrátit.“ Dívala se na špičky svých
nohou. „A pak je tu ještě jedna věc.“
Počkal si na vysvětlení.
„Jake chtěl vylézt na útesy na vrcholku jeskyní.“
„Pod Vesmírnou skálou? Posvátným místem?“
„Já vím, to se nedělá. Je to špatné.“
„A měli se vrátit ještě téhož dne?“
Přikývla. „Druhý den jsem měla narozeniny a na ty by Jake nikdy nezapomněl.“
To byla pravda, to věděl.
„Půjdeš tam?“ zeptala se Matty a v jejím hlase bylo slyšet zoufalství. „Každý přece ví, že jsi
povstal z posledního muže, který hovoří s duchy. Je v tobě. Ty je dokážeš najít.“
Jeho dědeček byl opravdu muž, který hovoří s duchy, celým kmenem uctívaný mystik, jeden z
těch, kteří přicházejí vždy jen jednou za sto let. Vedou talthy, pomáhají a radí, komunikují s duchy a
umějí číst v srdcích mužů. Kier znal les jako málokdo a učil mládež kmene jeho tajemstvím. Byl to
člověk jako každý jiný. Napůl Anglosas, napůl Tilok. Byl však i veterinář, vystudovaný lékař, a částí
svého já tedy potřeboval k vnitřnímu klidu i argumenty rozumu.
„Prosím, běž a najdi je,“ opakovala Matty a hlas se jí třásl.
„Půjdu,“ ujistil ji Kier. „A je jedno, jestli jsem nebo nejsem muž, který hovoří s duchy.“
 „Tam ve skalách jsou duchové. Mýval říkal, že jednoho viděl na vlastní oči. V hábitu bílém jako
vybělené prostěradlo. Jake a Carmen si mysleli, že tam na Mývala i duchy někde narazí. Proto se tam
vypravili.“
Kier všechny ty historky o duších a vraždě již slyšel. Podle něj to byly jen výplody fantazie, které
byly s každým dalším vyprávěním stále mocnější.
Zdálo se, že Mix čeká, až se Matty vypovídá a budou moci odjet, ale Matty se k ničemu takovému
neměla, a tak se přemístil na verandu před domem a Kier je oba vyzval, ať se posadí. Mix ho opravdu
zajímal. Měl pocit, že se tady poslední dobou motá dost často. Teď seděl pod okapem a z hlavy si
sundal slaměný klobouk, pod kterým se objevil krátký sestřih hnědých vlasů zarovnaných stejně
pečlivě jako jeho knírek. Mix se velmi dobře přeorientoval z agenta FBI na majitele obchodu s krmivy
a fotografa okolní přírody, i když s místními obyvateli, kteří se cizinců spíše stranili, se nikdy zcela
nesžil. Mix stejně jako Kierova manželka, rovněž bývalá agentka FBI, s radostí vyměnil život
velkoměsta za klid odlehlé divočiny.
„Volalo mi pár známých z FBI,“ začal Mix. „A já jsem jim doporučil, aby tě požádali o pomoc. Jsi
ten nejlepší kriminalistický stopař široko daleko.“
Pochopil, co se mu Mix snaží říct. „FBI tedy nehledá ani duchy, ani Jakea a Carmen.“
„Přesně tak,“ odpověděl Mix. „Chtějí si popovídat s Mývalem. Včera mi volali. Před rokem se
takto ztratila dvojice ze sousedního okresu, z Lassen County. Tu dívku už nikdo nikdy neviděl a kluka
našli uškvařenýho na uhel. Jeho otec je senátor. A pak tady jsou ti dva, opět kluk a holka, z
Humboldtu. Ti zmizeli teprve nedávno, ale od té doby jako by se po nich slehla zem. Média už začínají
mluvit o sériových vraždách.“
„Ale to přece nemá s Mývalem nic společného.“
„Možná ne, možná ano. Co mi o něm můžeš říct?“
„Říkáme mu Kawa We Ma. Něžný muž uvnitř velkého těla.“ Vybavil si Mývala tak, jak ho
naposledy viděl, v kožené letecké bundě oblečené přes jelenicový úbor. Ve skutečnosti se jmenoval
Josiah Morgan a byl to sirotek, napůl Tilok. Kmen ho adoptoval a za svoji přezdívku vděčil červené
skvrně na obličeji, která mu propůjčovala vzhled mývali masky.
„Stopy a těch pár věcí, které tady šerif našel, jsou podezřelé,“ vysvětloval Mix. „A je přece
pravda, že Mýval na celé dny mizí kdesi v lese.“
„To ty s tím svým fotografováním taky,“ namítl Kier.
„Ale pokaždé se vrátím zpět mezi lidi. Mluvím s nimi. Vedu obchod.“
„Mýval mluví s lesem,“ poznamenal Kier. „Lidé mu nerozumí, a proto se ho bojí. My dva nemáme
ani ponětí, jaké to je, když považuješ každou rozkvetlou květinu za zázrak. Mýval je člověk pohlcený
zázraky. Není schopen nikomu ublížit.“
„Když tedy nedělá nic špatného, proč bys ho pro ně nemohl vystopovat?“ zeptal se Mix přímo.
„Protože nechci.“
Matty se mu podívala přímo do očí. „Mýval řekl Carmen, že v jeskyních, mezi útesy, je srub s
duchem. Hned nad Man Jumps.“
Carmen byla Mývalova dcera a Kier věděl, jak moc ji Mýval miluje. I proto tedy její informaci věřil.
Mix vytáhl z kapsy pytlíček s neloupanými pistáciemi a nabídl jim. Oba si jich pár nasypali do hrsti.
„Takový srub by musel být patrný na leteckém snímku,“ poznamenal Mix.
Kier jen zavrtěl hlavou. „V jeskyni nebo nějaké proláklině by byl neviditelný. A navíc je to
posvátné místo. Nikdo tam nechodí. Dokonce ani horolezci.“
„Myslíte, že Mývalovi na někom opravdu záleží?“ zeptal se Mix.
Kier se usmál. „Na bývalého byrokrata, který působí dojmem, že se vrací ke starému řemeslu, to
není špatná otázka. Můj dědeček říkával, že rozdíl mezi dobrým a zlým člověkem spočívá v tom, co
miluje. Nejsem si jistý, co Mýval miluje, když nepočítám Carmen. Ale stále trvám na svém. Mýval není
vrah.“
Přišly i další otázky, ale Kier brzy zjistil, že odpovídáním na ně jen opakuje stále totéž a navíc
způsobem, který se mu nelíbí. Nakonec tedy směrem k Mixovi prohlásil: „Měl jsem za to, že jste při
odchodu nedával FBI zrovna nejlepší vysvědčení. Jedenácté září, antraxový vrah a všechno to
ostatní.“
 „Trochu jsme se sice porafali, ale když jde o psychopaty, rozpory by měly jít stranou a každý by
měl přispět svojí troškou do mlýna.“
Kier přikývl, jako by mu rozuměl.

***

A tak se vypravil do lesů. Na cestu ho doprovázela objetí a polibky, o které se svorně rozdělila
Jessie i děti, a navíc přidaly i žehnající „dávej na sebe pozor“. O tři hodiny později se již skláněl nad
stopami Jakea a Carmen, které mu vyprávěly svůj příběh. Z jejich úhlu i vzdálenosti bylo zřejmé, že
jsou jen přátelé, nikoli milenci. Jeho pozornost však přitáhly především stopy, které patřily někomu
jinému. Těžkému muži v dobré fyzické kondici, který je sledoval. Podle váhy, stejnoměrného,
neúnavného kroku, hladké podrážky i způsobu, kterým byla bota obkroužena kolem palce, usoudil, že
stopy musela zanechat ručně vyrobená jelenicová bota. A takové nosilo již jen pár Tiloků, a ani jeden
z nich neměl takovou velikost. Snad jen Mýval.
Vítr ohýbal větve okolních stromů a vyvolával v něm podivný pocit nejistoty. Napadlo ho, jestli
šelestění větví není skutečně znamením přítomnosti jiného života, jak mu tvrdil dědeček.
Dovolil myšlenkám, aby se rozběhly a hrály si s tajemném, které ho obklopovalo. Vedlo to k
tomu, že byl ještě více nesvůj. Kolem se tyčily skalní stěny Železné hory s jeskyněmi a s Man Jumps,
obrovskou dírou ve stěně útesu. Cesta se stáčela o 360 stupňů a tento pomalý obrat opět vybudil
jeho smysly k nejvyšší ostražitosti. Mezi stromy spatřil na zemi něco jen stěží viditelného, snad
kousek látky, snad něco jiného, zcela jistě však vyrobeného lidskou rukou.
Hluboce se nadechl a nasál podivný, masný zápach, jako by se ve vzduchu vznášela vůně
dušeného masa.
Na těle mu naskočila husí kůže.
Vyčkával a bez jediného pohybu naslouchal a rozhlížel se kolem. Pak se neslyšně pohnul kupředu
a celé to znovu zopakoval. O třicet minut později, kdy se takto zvolna sunul stále vpřed, si byl již
definitivně jistý, že na něj nečeká nikdo živý. Pocítil, jak v něm vítězí zvláštní schopnost vnímat
neviditelné, kterou ho naučil dědeček. Nechtěla se ho pustit, ale zaplašil ji a vstoupil do tábora.
První věc, kterou spatřil, byly ohořelé pozůstatky Jakeova těla.
Zasténal. Pokoušel se nemyslet na agónii, která zcela jistě provázela Jakeův odchod z tohoto
světa. Rozhlížel se kolem a pátral po stopách, které by naznačovaly, že tu byla i Carmen, a
představoval si hrůzu, kterou asi vytrpěla. V těle mu rostl a bobtnal hněv a přetvářel se ve známé
odhodlání.
Pečlivě si prohlížel jámu, v níž Jake ležel. Vzhledem k tloušťce vrstvy popela usoudil, že tělo tady
muselo doutnat přibližně pět hodin. Vrah oba táborníky nejspíše pozoroval, vychutnával si okamžiky,
které měly brzy přijít. Kier již věděl, co musí udělat.
Najít místo, kde se schovával.
Odstoupil od spáleniště a vcítil se do obrazu kolem. Místo, které hledal, objevil rychle. U potoka.
O kmen stromu se tady ještě stále opíral rybářský prut, pravděpodobně Jakeův. Zadíval se na otisky v
zemi. Byly rozmazané, přesto však čitelné. Kdyby si této neostrosti nevšiml již dříve v táboře, usoudil
by, že se nejspíše jedná o známku chvatu a spěchu. Kdyby neměl své zkušenosti, řekl by, že tu má dva
velké muže, kteří po sobě zanechávají podobné stopy.
Byl tu Mýval.
Ale Kier si byl jistý, že Mýval není vrahem, kterého hledá.
Rozhlédl se kolem.
Jeho pozornost upoutalo cosi malého a bílého. Sklonil se, aby si předmět prohlédl. Tenká vločka.
Ne, jakýsi čip. I když ne tak docela. Je to mnohem víc.
Kousek pistácie.
Hlavou mu probleskla jediná myšlenka. Jack Mix.
Rychle si promyslel všechny možnosti. Mix by zde stopy této velikosti klidně mohl zanechat. Měl k
tomu odpovídající váhu, ale zároveň by musel natáhnout krok tak, aby napodobil Mývalův krok.
Co to znamená?
 Vrátil se zpět do tábora a snažil se najít místo, kde mohlo dojít k zápasu nebo kde vrah spoutal
Carmen. Nenašel však ani jedno. U paty útesu spatřil cákanec krve. O patnáct metrů výš pak na stěně
objevil krvavou šmouhu. Pochopil, co obě stopy znamenají. Jake se skutálel z útesu. A pak ho vrah
upekl. Stejně jako toho chlapce z Lassen County.
Ale proč?
Aby něco zamaskoval.
Opět se ho zmocnil dědečkův pocit jiného života. Jeho univerzitní vzdělání mu však připomnělo,
že s pověrčivostí nikam nedojde. Obešel tedy celý tábor a pokoušel se najít únikovou stopu. Na
opačném konci našel na zemi světle hnědý kus papíru. Sklonil se a zjistil, že je to mapa. A pod ní byla
polaroidová fotografie ženy přibližně třicet pět let staré.
Byla to Jessie.
Jeho žena.
A v jejím okouzlujícím úsměvu spatřil i dobro, které bylo neoddělitelnou součástí její bytosti a
které by každého vraha mohlo až příliš snadno podnítit k touze ji zabít. Zdálo se, že ho přemůže
strach. Poselství předávané fotografií bylo víc než zřejmé. Vrah věděl, že tady bude, a dal mu najevo,
že zná i jeho slabé místo.
Nevšímej si toho.
Zastrčil fotografii do kapsy a prohlížel si mapu. Zachycovala oblast kolem řeky Wintoon a písmeno
X označovalo místo, kde stojí jeho srub. Zachvěl se, ale váhal. Je to až příliš jednoznačné.
Koutkem oka zachytil cosi nepatřičného.
Pohyb.
Pohledem pátral v listnaté cloně.
Někdo tam je.
Vrhl se do křoví, ale úder ho srazil stranou a k zemi. Plazil se na boku a podél páteře mu do
ramene a paže vystřelovala šílená bolest. Dýchal těžce a přerývaně. Bolest mu ovládla mozek. Z kůže
těsně pod bradou mu na levé straně těla vyčníval hrot šípu. Pronikl zespodu a cestu si prorazil levým
trapezovým svalem mezi ramenem a krkem a nakonec pronikl přímo nad klíční kostí.
Pokoušel se uniknout do houští a podařilo se mu přijít na způsob jakéhosi plazení na boku, které
mu umožňovalo držet rameno vzpřímené a nehybné. Každý pohyb v něm však vyvolával
nesnesitelnou bolest. Nakonec se mu podařilo proklouznout do lesa, pryč z tábora.
Listím pronikly další šípy.
Uvolnil si opasek a omotal si jej kolem ruky, aby tak vytvořil jakési kožené pouzdro.
Pak sáhl nad žiletkově ostré listy hrotu, opřel vytvořený úchyt o jejich spodní hrany a prudce
zatáhl. Tuhé peří letek projelo masem svalu a bez úhony vyšlo ven z těla. Několik dalších minut se jen
snažil vydržet a neztratit vědomí. Pak se mu mozek znovu rozběhl. Vytáhl z batohu několik kousků
sterilní gázy a přiložil si je na obě zranění.
Krvácení se zpomalilo.
Díky, Velký duchu, blesklo mu hlavou.
Uklidnil se a vytáhl z batohu poloautomatický ruger ráže .22. Sevřel pistoli v dlani a přemístil se o
sedm metrů stranou.
A čekal.
Nikdo se však neobjevil.

***

Celý zbrocený potem a unavený bolestí vyklouzl opatrně z křovin a nalezl stopy vycházející ven z
tábora. Jedny velké a rozmazané, druhé menší to byla určitě Carmen. Podle lehce patrné váhy na
otiscích špiček bylo možné usuzovat, že ji vrah vleče za sebou. Ani jednou si nevšiml, že by klopýtala,
ztrácela rovnováhu. Naopak, i v prudce stoupajícím terénu kráčela svižně a rázně. Vysvětlení bylo
jasné. Vrah se ji pokouší odvléci dále do nitra hor.
Jeho zranění ho zpomalovalo a představa, že by je mohl dohonit, se rychle rozplývala. Zjistil, že
pokud drží trup vzpřímeně, svaly na zádech se stáhnou a přirozeným způsobem drží zranění jako v
dlaze. To však mělo i vedlejší účinky. Křeče. Netrvalo dlouho a právě křečovité stahy svalů ho donutily
k dosti neohrabanému způsobu chůze.
Stopa se rozšířila.
Zíral na otisky, ale ztratil hodně krve a země se mu začala točit před očima. Několikrát zamrkal a
zatnul zuby, aby nevolnost přemohl. Pak se pokusil znovu se soustředit. Carmen i její únosce nyní
kráčeli bok po boku.
Bylo jasné, že Carmen teď vraha doprovází zcela dobrovolně. Její stopy již nepřekrývaly otisky,
které v půdě zanechával muž. Ty byly nyní čitelnější a opravdu se jevily velké, téměř jako Mývalovy.
Byly však neostré a místy se překrývaly s jinými.
Co to jen dědeček říkal?
To mysl vidí naše oči. Potřebujeme oboje, ale jak oči, tak mysl nás mohou mást, a proto se ani na
jedno nesmíme zcela spoléhat. Někdy musíme vědět, aniž přitom myslíme či vidíme.
Jeho vlastní mysl se takovéto úvaze vzpouzela.
Vědět znamená pochopit.
Měl chuť se se starým mužem, který pobýval v říši zemřelých, pohádat, ale věděl, že to už není
možné. Vytlačil z mysli bolest. Něco se ho tady pokouší zmást. Co mu uniká? Co nechápe?
Dva muži, jedna stopa.
Ten druhý tu ale mohl projít až o den nebo dva později.
Na rozcestí vykročily z Mývalových stop další otisky a stopy obou mužů tak byly jasné a zřetelné.
Pokoušel se udržet rovnováhu a přemáhal šok.
Stopy vraha byly úplně stejné jako jeho vlastní.
Byly však novější než ty ostatní.
Co se to tu děje?
Měl pocit, jako by žil v nějakém strašném snu. On i Mýval mají téměř stejné boty. Oboje jsou
vyrobeny tradičním indiánským způsobem. Oboje jsou velké, jako ty v táboře. Mýval tam bezesporu
byl, a po něm tedy ještě někdo v úplně stejných botách. Jestli ale vrah dokázal napodobit Mývalovy
boty, dokáže to zcela jistě i s jeho vlastními.
Byl tu Mýval. Ale byl tu i Mix.
Sledoval stopy, které se tolik podobaly těm jeho, ještě pár desítek metrů, až se dostal ke korytu
vyschlého potoka. Věděl, že potok vede přímo k Jessie a jejich srubu o sedm set metrů níž. Pokud by
se vrah vydal korytem dolů, narazil by na vodopád s téměř kolmým sklonem a zrádnou stezkou. A tak
přinutil své utýrané tělo sestoupit houštinou až do kamenného řečiště a pátral po stopách. Svaly se
mu chvěly v křeči a ztráta krve z něj vysávala poslední zbytky sil.
Zůstal stát a pokoušel se přemýšlet.
Někdy musíme vědět, aniž přitom myslíme či vidíme.
Cosi na něj dotíralo. Dědečkova pověrčivost jako by ho vábila na posvátné místo.
Pokud člověk popřává sluchu takovým nesmyslům, nebude si moci ráno ani navléknout ponožky.
Musí myslet. Jen blázni věří a nepřemýšlí.
Jake se rozhodl zůstat o samotě. Chtěl snad rybařit? Ne. Spadl, nebo byl shozen z útesu. Co ale
ten rybářský prut? Falešná stopa? Vrah chce, abych věřil, že Jake tady rybařil. Chce mě odlákat pryč
od skutečného řešení.
Mučení bylo jen předstírané.
Až po smrti.
Fotografie Jessie a mapa, to vše mu teď, ještě více než před chvílí, zavánělo lstí. Člověka dělá to,
co miluje. Dědečkova slova mu v hlavě vířila jako paličky bubnu.
Najednou mu došlo, že se ocitl ve skutečném nebezpečí. Sevřel pistoli pevně v dlani.
Buď stopař, nech promluvit stopy.
A pak to uviděl.
Jemný bílý poprašek na křoví v potoce kousek před ním. Vlevo ani vpravo již nic takového není.
Jen přímo před ním. Otočil se, aby zjistil, jestli nenajde stopy prášku i za sebou, ale žádné neviděl.
Z hor k němu dolehl psí štěkot.
 Vyškrábal se z potoka a přikrčil se za stromem. Čekal. Zamířil pohledem na písečnou náplavu a
spatřil otisky stejných stop, jako byly ty jeho. Mířily však nahoru, ne dolů, ke srubu, v němž teď Jessie
pečovala o děti. Zíral na stopy a nevěřil svým vlastním očím. Pokud by zůstal na stopě, kterou tu na
něj vrah nastražil, nebo se vydal zpět ke srubu, aby ochránil Jessii a děti, přešel by přímo přes nános
bílého prachu.
Psi dorazili až k řečišti. Bloodhoundi vzpínající se na vodítcích psovodů.
Za psy kráčeli muži v bílých neprodyšných kombinézách s dechovými filtry. Psi se chtěli vrhnout
kupředu, ale muži v bílém je zadrželi. Když se psi dostali do blízkosti prášku, začali kňučet a vrtět
ocasy a zdálo se, že ani v nejmenším nedbají na pach, který v řečišti zanechal vrah nebo on sám.
Otočil se a začal stoupat. Dědečkův hlas ho již jednou varoval a přiměl ho opustit tábor a zamířit k
jeskyním. Pokud by se řídil jen logikou, byl by teď v nebezpečí.
A přesto se se starým mužem ještě stále v duchu přel. Vysoko před ním se pod vrcholkem hory
rozkládala spleť jeskyní. Několik mil dlouhý labyrint ukrýval i dědečkovu tůni a jeho kamenné podloží
znemožňovalo jakékoli stopování. Trvalo mu čtyřicet minut, než se vydrápal k Man Jumpu, obrovské
díře, která se otvírala do zdánlivě nekonečné divočiny Mramorových hor. Dál vedla úzká římsa, jen
pro ty nejodvážnější.
Výstupy z jeskyní, o kterých se zmiňovala Matty, budou ještě o pár set metrů výš. Tam pak možná
najde i malý srub, jenž se tam na posvátném místě opírá o skalní stěnu a v němž přebývá Jack Mix.
Nejjednodušší cesta k němu vedla jeskyněmi. A tak tedy rozsvítil malou fluorescenční svítilnu a
vstoupil do temných útrob jeskyně.
Horečně se třásl po celém těle a jen stěží se držel na nohou. Pokračovat po téměř kolmé a jen
jako ramena široké stezce se rovnalo sebevraždě. Vzpomněl si na dědečka. Rovný jako ocelová
trubka. Oči, kterým nic neuniklo. Co by teď udělal? Necítil v sobě již žádnou vnitřní sílu, jen vůli, a i ta
ho opouštěla.
Ještě se můžeš vrátit a pokusit se všechno nějak vysvětlit.
Jasně se mu vybavila další vzpomínka na dědečka. Byli tenkrát u jeho posvátné jeskynní tůně.
„Jednoho dne se budeš muset rozhodnout, jestli se chceš hlásit k Tilokům. Ve světě bílého muže
bys to mohl dotáhnout hodně daleko.“
„Ale já už jsem se přece rozhodl.“
„Ne. To rozhodnutí musíš učinit teprve tehdy, až nastane správný čas.“
Pod úhlem čtyřiceti pěti stupňů se před ním zvedala úzká šachta. Vysoukal se ze svého krví
nasáklého kabátce a sundal si batoh. Přidržoval se nepatrných skalních výčnělků a nasměroval se do
ústí šachty. Z ramene mu začala do páteře opět vystřelovat křeč a on jen tiše zatínal zuby bolestí. Tiskl
se zády ke skalní stěně a chlad, který z ní vyzařoval a pronikal mu košilí k tělu, nabízel alespoň
částečnou úlevu od horečky.
Začal stoupat.
Zcela nevyhnutelně se dostavil klaustrofobický pocit z toho, že je uvězněn v úzké šachtě.
Postupoval vzhůru velmi pomalu, vždy jen o pár centimetrů, a svými širokými rameny zachytával
znovu a znovu za kamenné stěny a výčnělky.
K tomu, aby se protáhl nejužším místem, potřeboval tři minuty nesnesitelné bolesti a kroucení.
Ale ani potom nebyla šachta o mnoho širší.
Vysoukal se na další římsu a opět spatřil denní světlo, které osvětlovalo prastaré nástěnné malby
Tiloků. Jedna z nich mu byla hodně povědomá. Lovec s korunou z paroží.
Znamení mužů, kteří hovoří s duchy.
Zbývala již jen poslední římsa. Nadechl se a poslepu nahmátl výčnělek, s jehož pomocí se chtěl
posunout o další kousek vzhůru. Prsty pravé ruky mu projela zdrcující bolest. Podíval se vzhůru a
spatřil muže v masce, na níž měl nasazený cibulovitý filtr, v rukavicích a s lukem, kterým na něj mířil.
„Nikdy by mě nenapadlo, že by se tudy mohl někdo vydrápat,“ pronesl Mix zastřeným tlumeným
hlasem. „Tedy až do předvčerejška, kdy to dokázal Jake. Tohle je opravdu bláznivý kousek,“
pokračovala maska a potřásla hlavou. „Ale vlastně mi to přichází vcelku vhod. Měl jsi ovšem být dole
u srubu, kde už na tebe čekají agenti FBI, aby tě zatkli. Vysvětlil jsem jim, jak ses mě pokoušel zabít,
když jsem objevil tu tvoji operaci s výrobou antraxu.“
 Kier teď bojoval jak s bolestí z drcených prstů, tak s tou, jež vystřelovala z poraněného
trapézového svalu, který se, jak tu visel, znovu otevíral. Po zádech mu zvolna stékal pramínek krve. Ze
všeho nejraději by škubnul rukou, aby si uvolnil prsty a pustil se do boje, ale podíval se na lovce s
parožím na stěně jeskyně a pochopil, že dědeček by ještě počkal.
K čertu se starochem.
„Varoval jsem je, že proti antraxu musí očkovat každého muže, ženu i dítě v zemi,“ vysvětloval
Mix a nepřestával na něj mířit. „Antrax totiž dokáže vyrobit na koleně ve sklepě úplně každý a
nepotřebuje k tomu žádné technické vzdělání. Arab, Žid, černoch, běloch. Dokonce i já. Oni si ale
mysleli, že jsem blázen. A tak jsem ho skutečně vyrobil a poslal kongresu a médiím. Ani pak mi v FBI
nevěřili. Ano, zavolali si mě na pohovor a zpovídali mě z nebezpečí terorismu. Úplně mě vyždímali. Já
však znal všechna jejich tajemství. A slíbil jsem jim, že jim toho antraxového vraha najdu. Teď jim ho
doručím.“
Mix přitlačil Kierovi ruku ještě silněji k zemi a drtil ji podpatkem. Po celém těle mu bolestnou
agónií vyskákal studený pot.
„Proč jsi zabil toho chlapce?“ vydechl Kier.
„Přece spolu nebudeme hrát hry.“
„Kdy to celé začalo? Ta dvojice… tenkrát před rokem…?“
„Neměl jsem jinou možnost. Vloupali se mi do srubu, kde jsem ten svůj antrax skladoval. Stejně
by zemřeli. Jednak se nadýchali a –“ Mix si přejel rukou po krku a naznačil podříznutí hrdla. „Už loni
jsem se rozhodl, že tím antraxovým vrahem budeš ty. A pak, před dvěma dny, mi sem vpadl Jake a tak
celý plán urychlil.“
„Přijali jsme tě mezi sebe –“ vydechl Kier.
„Jake odhalil můj srub. Vůbec nedbal na to, že je na posvátném místě. Chtěl jsem ho shodit ze
skály, ale cukal se a měl moc síly, všivák jeden. Musel jsem ho střelit šípem. Ale nemohl jsem
připustit, aby na to někdo přišel. A tak jsem si vzpomněl na toho kluka z Lassenu. FBI mi uvěřila, že
ten antraxový terorista jsi ty, ale věděl jsem, že pokud bych se je pokoušel ještě přesvědčit, že jsi zabil
i Jakea, už by se mohli trochu ošívat.“
Kier bojoval s bolestí a prosil své svaly ještě o trochu síly.
„Zoufale potřebovali najít svého teroristu, a toho jim tedy dodám.“ Mix se uchichtl. „Zálesák
odpadlík. Vzpurný indián. A jen tak si přijdeš až sem, na posvátné místo.“ Zasmál se. „Muž, který
hovoří s duchy.“
Mix ukázal rukou vzhůru. „Srub je hned tam. Už jsem tam položil tvoje stopy. Přesně odtud. A
všiml sis jich kolem svého srubu? To všechno mě naučila FBI. Není to ironie?“
„Kmen tomu nikdy neuvěří.“
„V tom svém letním srubu máš ve sklepě ukrytou hromadu antraxu. A tím, jak ses vydal po mé
stopě, ho máš i na sobě. Kdybys mě tehdy v táboře nezpozoroval, nechal bych tě nejspíš umřít jen na
antrax, zatímco by tě kolegové zatýkali.“
Kier ovšem věděl, že se žádného antraxu nikde nedotkl. A náhle mu to i přes nesmírnou,
omračující bolest začalo celé zapadat do sebe. Mýval sledoval Jakea a Carmen do tábora a odvedl
Carmen s sebou. Mix zabil Jakea a pak sestoupil z útesu do tábora.
„Jessie?“ vypravil ze sebe těžce.
„FBI teď žádá o povolení k prohlídce tvého srubu, pokud ho tedy už nemají.“
„A Lassen?“ zeptal se Kier, i když už klesal na mysli strachem z tragédie, která má za chvíli
dopadnout na jeho rodinu.
„Proč bych ty dva zabíjel? Vždyť by to ke mně přivedlo jen další policejní čmuchaly. Ale
potřebovali jsme zavřít pusu tomu senátorovi. A teď už všichni chtějí vědět, jak to celé nakonec bylo.
Poslední hvězdou bude tedy Mýval sériový vrah. Příběh antraxového teroristy a sériového vraha se
uzavře. Jak úžasné. Možná o tom dokonce napíšu knihu.“ Mix se na okamžik odmlčel a zamířil lukem
na spojnici Kierova krku a ramene. „Už to s tebou musím skončit a dát se do práce. Carmen s
Mývalem běhají někde kolem.“
„Zisk?“ vydechl Kier. „O ten ti tedy šlo?“
 „Myslíš autorský honorář? Něco podobného. Podíly ve společnosti, která vyrábí vakcínu. Ale o
tom to není. Jde o ochranu naší země, k níž se naši vůdcové nijak nemají.“
Kier už nedokázal ani mluvit. V mozku ho jako žhavé železo pálila představa nebezpečí, které
hrozí jeho rodině. Zavřel oči a nahradil ji obrazem Jessie a dětí. A pak do sebe natáhl sílu z představy
dědečkovy vrásčité tváře.
Hluboce se nadechl a prudkým škubnutím vyprostil své zlámané prsty, které mu Mix tlačil botou k
zemi. Než však stihl udělat i něco jiného, ze vzdálenosti necelého půldruhého metru se ozval burácivý
řev.
Na Mixe se z výšky řítila Mývalova mohutná postava.
Kier vyrazil levou rukou vpřed jako had a jeho prsty se omotaly kolem Mixova kotníku a strhávaly
ho dolů.
Mix ještě stačil vystřelit a Kier slyšel prásknutí tětivy. A pak jen viděl rudý proud, který vytryskl
Mývalovi z hrdla v místě, kam ho zasáhl Mixův šíp.
Mix narazil zády o pomalovanou stěnu jeskyně a zřítil se do díry za Kierem. Ten mu nezraněnou
rukou strhl masku a pak již soustředil všechnu svoji energii do palce druhé ruky. Zarazil jej Mixovi vší
silou do oka a prst prošel rohovkou, čočkou a pronikl až do mozku. Mix vykřikl a přitiskl si obě ruce k
oku. Začal se třást.
V jeskyni se objevila i Carmen, skláněla se nad Mývalem a s pláčem se pokoušela zastavit
krvácení. „Ne, tati, ne,“ vzlykala.
Mýval ji vzal za ruku, jako by věděl, že její úsilí je marné a že krvácení nemůže nikdy zastavit.
„Neodcházej,“ poprosil Kier svého přítele.
Mixovo zbývající oko je přestalo sledovat, znehybnělo a tělo sebou přestalo škubat. Byl mrtvý.
Kier se doplazil k Mývalovi a díval se do očí muže, který mu zachránil život. „Ten šíp jsi dostal místo
mě.“
„Muž, který hovoří s duchy,“ řekl Mýval a vzal ho za ruku. „Carmen.“
Kier se jen díval, jak se ještě jednou lehce nadechl a jeho hruď se přestala hýbat. Díval se, jak z
přítele odchází jeho duch, a s námahou zvedl ruku, jako by ho chtěl zavolat zpět.
Na slova již neměl sílu. Zbyla mu jen bolest a žal.
„Táta odešel,“ zašeptala Carmen. „Jen jsme se tady objevili, uviděl, že jsi v nebezpečí. Nebyl ani
čas se rozloučit.“
Kiera napadlo, jestlipak je Mýval ještě vidí, ať už je kdekoli.
Carmen se odmlčela a jen zírala na svého otce. Ani on nic neříkal. Nakonec se vzchopila. „Jak
můžeš tvrdit, že nejsi muž, který hovoří s duchy?“ zeptala se.
„Už jsem se rozhodl,“ odpověděl. „Jsem.“
A zavřel oči.
Na břehu tůně, od jejíž hladiny se odráželo světlo pronikající do jeskyně, vzpřímeně seděl jeho
dědeček. Silný a statný. Usmál se na něj a přikývl.
 DENISE HAMILTONOVÁ

Skutečnost, že Denise Hamiltonová dnes již bydlí doma v Los Angeles a pracuje na kriminálních
příbězích s Evou Diamandovou, přijala její rodina s velkou úlevou. Ve starých a „špatných“ dobách
bývala kmenovou reportérkou Los Angeles Times a létala po celém světě, aby novinám zajistila
čerstvé zpravodajství z Asie, východní Evropy, Balkánu nebo třeba bývalého Sovětského svazu.
V roce 1993 obdržela Fulbrightovo stipendium na výuku žurnalistiky v Makedonii. Válka v Bosně
vrcholila a Hamiltonová odcestovala s plným vědomím, že pokud se boje rozšíří i do té části
Balkánského poloostrova, kde bude pobývat, stane se přes noc z profesorky válečnou
korespondentkou. Makedonie však zůstala ušetřena a Denise tak mohla v klidu procestovat celý jižní
Balkán. Doslova si zamilovala malou a pozoruhodnou zemi jménem Albánie, která se právě nořila z
padesátileté izolace vlády komunismu. Jak sama píše v povídce Holka do každého počasí, do Albánie a
zase zpět se lze dostat opravdu jen velmi obtížně, ale jí se podařilo dorazit stopem až do Tirany. Tam
se vypravila společně s několika albánskými novináři, s nimiž se seznámila na konferenci pořádané v
překrásné oblasti jezera Ohrid na makedonsko-albánských hranicích.
Hamiltonová si cestu nikterak neplánovala a u sebe měla pouze dvě stě dolarů a v batohu jen
jedno náhradní oblečení. Naštěstí však dokázala rozpoznat šanci, která se jí naskytla. Protože je od
přírody dobrodruh, hned po příjezdu do Tirany, kam dorazila odpoledne, začala obvolávat ostatní
Fulbrightovy stipendisty v Albánii a doufala, že se jí podaří najít někoho, kdo by měl doma pohovku
navíc, na níž by mohla přespat. Ještě před setměním na jednoho takového člověka narazila a ten ji
dokonce pozval na večeři do jediné francouzské restaurace v Tiraně, kde se seznámili i s jejím
majitelem, pohledným a vzdělaným Albáncem.
Restauratér Denise nakonec nabídl, že ji svým mercedesem odveze zpět do Skopje, kam často
jezdíval za obchody. Nedokázali se však shodnout na datu, které by jim oběma vyhovovalo, a tak jeho
nabídku musela odmítnout. Později, dlouho po svém návratu, se dozvěděla celý životní příběh tohoto
muže. V povídce Holka do každého počasí Hamiltonová těchto informací využívá a zve čtenáře na
vzrušující jízdu plnou balkánských intrik, při níž však nezapomíná ani na dojmy a pocity z krásné
krajiny, kterou vidělo jen velmi málo lidí, jejichž domovem je civilizovaný Západ.
Holka do každého počasí je příběh, který autorka skutečně prožila.

HOLKA DO KAŽDÉHO POČASÍ

Jane se podívala z okénka na straně spolujezdce a konstatovala, že vše je v naprostém pořádku.

Baškim řídil a jeho mercedes uháněl albánskou dálnicí rychlostí sto kilometrů za hodinu. Vzduch ve
voze byl těžký a vydýchaný. Venku, uprostřed neobdělávaných polí, stály prázdné skleníky a jejich
rozbitá okna vypadala jako rozšklebená ústa. Žena v černém stoupala strmým kamenitým terénem za
stádem koz a na ručním vřetenu navíjela vlnu. Tady je možné všechno, napadlo Jane, a nikdo by se
nikdy nic nedozvěděl. Vítr by roztrhal její šaty na cáry, déšť vybělil kosti, a když by pak konečně přišlo
jaro, kozy by svým trusem jen pohnojily okolní zem.
Tohle už musí přestat, přikázala si. Je přece rozumná holka a ne nějaká hysterka, která se při
každé příležitosti sesype. Jen potřebuje trochu rozdmýchat vzrušení, které cítila ještě včera.
Byli s Paulem v jejich oblíbené tiranské restauraci a hádali se, protože Paul odmítl využít svých
diplomatických kontaktů k tomu, aby ji dostal zpět přes hranice do bývalé jugoslávské republiky
Makedonie. V hlavním městě se konala konference o balkánské literatuře a ona ji rozhodně neměla v
úmyslu zmeškat.
„V čem je vlastně problém?“ protestovala. „Váš kurýr z velvyslanectví přece do Skopje jezdí
dvakrát týdně.“ Ale Paul se najednou začal věnovat fotografiím Eiffelovy věže, Vítězného oblouku a
Savojských Alp, které zdobily zdi. Z reproduktorů Edith Piaf tklivě zpívala o lásce a zradě. Z kuchyně
proudily saláty nigoise a omelety. Tahle restaurace byla jejím útočištěm, kouskem Paříže, který ji
dokázal oddělit od venkovního chaosu zvaného Albánie. Ale dnes za nimi

Albánie pronikla i dovnitř.

„Nemohu mu tam posadit žádného civilistu, ta cesta je jen pro úřední účely,“ pronesl Paul
nakonec.
„A odkdy jsem pro tebe jen obyčejný civilista,“ vypěnila a vybavila si jiná, mnohem žhavější
slovíčka, která jí šeptal poslední tři týdny, co byli spolu. On pracoval jako nižší atašé na americkém
velvyslanectví, ona byla Fulbrightova stipendistka. Seznámili se hned první týden jejího pobytu v
Tiraně, na recepci pořádané velvyslanectvím. Trochu to tehdy přehnali s albánským merlotem a od té
doby se již nerozloučili, i když si ve slabších chvilkách kladla otázku, jestli jejich vztah není jen
důsledkem oboustranného stesku po domově.
„A co tedy chceš, abych udělala? Jela stopem? Moc dalších způsobů, jak se dostat na východ,
totiž není, jestli sis ještě nevšiml.“
A nebylo jich mnoho především z toho důvodu, že přeludy poblouznění komunisté, kteří Albánii
téměř padesát let vládli, vytrhali všechny koleje a uzavřeli hranice ze strachu, že Jugoslávci,
Američané a NATO plánují útok na jejich zaostalou a chudobnou zemičku. A dostat se do Albánie
nebo ven z ní představovalo i nyní, mnoho let po Hodžově smrti, logistickou noční můru. Žádné vlaky,
žádné dálkové autobusy. Jediné letecké spoje vedly do Západní Evropy, a teprve odtamtud se člověk
mohl vypravit do Jugoslávie. Taxíky byly sice levnější, ale ona byla studentka a neměla těch sto
padesát dolarů.
„Omlouvám se,“ uslyšeli hluboký, melodický hlas. „Opravdu jsem nechtěl poslouchat, ale mluvili
jste tak… snad bych vám mohl nabídnout svoji pomoc.“
Muž, kterému hlas patřil, se jmenoval Baškim a byl majitelem této restaurace. Stál před nimi v
dobře padnoucím a elegantním italském obleku a uctivě si tiskl dlaně k sobě. Dlouhá léta dřel po
pařížských restauracích a teď se vrátil domů, aby svým krajanům předváděl zázraky francouzské
kuchyně. Problémem ovšem bylo, že Albánci si se svými platy nemohli dovolit jediné frite, ale
brasserie si okamžitě získala své příznivce z řad diplomatů a představitelů nevládních organizací, kteří
měli k dispozici cestovní a pobytové náhrady.
Paul se na restauratéra zamyšleně podíval. „Opravdu?“ zeptal se a v očích mu na okamžik zazářilo
podivné světlo, které však vzápětí opět pohaslo.
Baškim se maličko pousmál a pak se lehce uklonil směrem k Jane. „Zítra mám do Skopje pracovní
cestu. Bylo by mi ctí, kdybyste mě na ní doprovázela. Místa je dostatek.“
„Nejsem si jistý, že je to zrovna dobrý nápad,“ řekl Paul pomalu.
Ale Jane si již dříve všimla nablýskaného modrého mercedesu a teď si představovala pohodlnou
jízdu i živou diskusi, zatímco se jim za okny bude míhat nejprve venkovská krajina a posléze i
liduprázdné horské průsmyky. Baškim měl dokonalé vystupování, hovořil pěti světovými jazyky a
působil dojmem člověka, který se dokáže pohybovat v civilizované společnosti. Jeho manželka,
překrásná Albánka se zelenýma očima, se mu starala o účetnictví, zatímco jejich dcera, holčička v
naškrobených nařasených šatičkách, si hrála s panenkami vzadu za restaurací. Jane okamžitě vycítila,
že manželé jsou jeden do druhého ještě stále zamilovaní. Na rozdíl od mnoha jiných albánských
mužů, kteří ji hltali svýma hladovýma středověkýma očima, se na ni Baškim ani jednou nepodíval
pohledem, který by naznačoval jakékoli postranní úmysly. Byla si vědoma, jak vřelé úctě a vážnosti se
v zahraniční komunitě těší. S ním bude v naprostém bezpečí. A navíc jí pomůže ukončit tuhle
otravnou tahanici s Paulem, která v ní vyvolává podezření, že mu na ní nezáleží ani tolik, aby kvůli ní
na velvyslanectví přimhouřil oči nad několika předpisy.
I proto tedy pocítila náhlou potřebu získat zpět půdu pod nohama. „Já si ale jistá jsem,“ pronesla
vzdorně. „Jedu.“
Paul rozhodil rukama v předstíraném rozhořčení a zamrkal na Baškima. „Tyhle západní ženy. Ty
musí mít vždycky svoji hlavu.“
Jane ho pod stolem kopla, ale později, v noci, se na sebe jako obvykle vrhli a jejich horečné
milování bylo o to sladší, že v sobě neslo nádech blížícího se odloučení. Pak ji ještě dojal tím, že jí do
batohu zastrčil svůj mobilní telefon a trval na tom, aby si ho nechala až do Skopje, odkud mu měla po
příjezdu ihned zavolat, aby ho ujistila, že dorazila v pořádku.
A tak tedy ráno opustila Paulův byt a vydala se na cestu. Ulice byly cítit deštěm a pachem kanálů.
Zmrzačené cikánské děti se kroutily na kusech lepenky a žebraly od kolemjdoucích peníze. Z balkonů
se vykláněly manželky a celé rudé v obličejích vyklepávaly koberce. Kdesi ve čtvrtém patře pobouřeně
zabučela kráva. Představa dobytka chovaného v bytech jí zpočátku přišla jako zcela šílená, ale brzy
pochopila, že v Tiraně krávu jednoduše nemůžete nechat na noc venku, stejně tak, jako tam
nemůžete nechat auto.
Když dorazila k restauraci, Baškim právě házel tašku na zadní sedadlo mercedesu. Zdálo se jí, že
mercedes sedí hodně nízko, jako by vezl nějaký hodně těžký náklad, ale to jí přišlo nepravděpodobné,
protože Albánie toho příliš nevyvážela. Snad jenom své vlastní obyvatele.
Stála v průzračném jadranském vzduchu a vycítila, že si Baškim prohlíží její turistické boty, levisky
a vestu s irisovou podšívkou, kterou si přehodila přes červeny rolák. Něco se v ní pohnulo. Zaváhala.
Nespletla se v něm? Baškimova tvář se ale vzápětí rozzářila úsměvem a všechny její pochybnosti
rázem zmizely.
„Připravená?“
Nastoupila do vozu. Za okny se míhaly činžáky a po chvíli pak zbídačená a skličující tiranská
předměstí, která po čase vystřídaly farmy a pole, a oni si povídali o albánské literatuře a kultuře.
Potom se rozhovor stočil k současné situaci v zemi.
„Je úžasné, co se vám tady podařilo vybudovat. Je tu teď tolik příležitostí.“
„Ve Francii jich bylo ještě víc,“ nesouhlasil, „ale tam mi nedali povolení k trvalému pobytu.“
„Ale západ je přece tak sterilní. Všichni jsou posedlí penězi, kariérou. Nikdo už nemá smysl pro
rodinu a věci, na kterých opravdu záleží.“
„A vy si myslíte, že lidé tady nejsou posedlí penězi?“ zeptal se a přidal plyn. Poté se na chvíli
odmlčeli a mercedes si hledal cestu mezi oslími povozy a traktory, které míjel tak blízko, že by stačilo,
aby vztáhla ruku, a mohla by farmářům vytrhávat slámu z jejich širokých klobouků. Teď je předjel
olivově zelený náklaďák sovětské výroby s velkým nápisem STALIN na boku. Na korbě seděli albánští
mladíci a hlasitě na ně pokřikovali. Ostatní vozidla se však spořádaně řadila za ně a přenechávala
mercedesu místo v čele.
Baškim zasunul do přehrávače cédéčko a z reproduktorů se ozvaly příjemné tóny Mozartových
melodií. Ve vzduchu se vznášela vůně jeho toaletní vody.
„Mám opravdu štěstí, že právě tento týden jedete do Skopje,“ navázala Jane a pokoušela se
znovu navodit předchozí uvolněnou atmosféru. „Jak často tuhle cestu podnikáte?“
V koutcích úst se mu objevil úsměv. „Kdykoli to obchod vyžaduje.“
Pozorně si ho prohlížela. Byl blonďák s modrýma očima. I to ji překvapilo. Vypadal jako kluci z
univerzity doma v Americe, nebýt jeho až příliš bledé pokožky a onoho nepřehlédnutelného výrazu
při pohledu z profilu, který oproti divoké krajině a rozpadajícím se budovám vnímala náhle jako
bytostně balkánský.
„Jezdíte do Skopje pro zboží do restaurace?“
Chvíli mlčel, pak se nadechl. „Jste velmi zvídavá.“
„Jen jsem se ptala.“
„Někdy je lepší se tolik neptat.“ Ponechal svá slova viset ve vzduchu a ona znovu zaregistrovala
ten podivný tlak v hlavě, jako by jí na krku vstávaly vlasy a ona cítila jeden každý z nich. Dlouze se
zadívala na holou krajinu, zbavenou jakéhokoli porostu. Chyběl tu dokonce i jinak všudypřítomný
odpad.
„Podívejte,“ promluvil opět po chvíli a ukazoval rukou na pevnost na vrcholku kopce. Pochopila,
že se pokouší udobřit si ji. „To je Skanderbegův hrad. To je náš národní hrdina. Janičář a místokrál v
sultánově vojsku. Roku 1569 mu ale vypověděl poslušnost a postavil se do čela povstání albánského
lidu proti turecké nadvládě. Turci ho nikdy nedopadli.“
Na odbočce k hradu se k nim nahrnula skupinka otrhaných chlapců spínajících ruce před
otevřenými ústy.
„Oni mají hlad!“ vykřikla Jane a sáhla do batohu pro sušené ovoce a oříšky.
 Baškim přidal plyn.
„Jsou příliš zvyklí žebrat,“ pronesl stručně. „Pracovníci zahraničních misí jim házejí sladkosti a oni
se po nich vrhají a sbírají je po zemi jako psi.“
Jeho nedostatek soucitu jí připadal příliš krutý. V Elbassanu, městě, jemuž dominovala ohromná
továrna chrlící k obloze oblaka černého dýmu, v ní opět začaly klíčit nesmělé zárodky pochybností a
neklidu.
„Proč zastavujeme?“
Baškim odpověděl bezstarostným, nonšalantním hlasem. „Musím tady nechat léky pro jednoho
kamaráda.“ Hlas teď působil omluvným dojmem. „Pro jeho nemocnou matku.“
Prudce přibrzdil, protože do cesty jim vstoupilo stádo koz. Zpod sedadla, na kterém seděla, cosi
vyjelo a uhodilo ji to do paty. Podívala se na podlahu a spatřila hlaveň samopalu. A všiml šijí i Baškim.
Sáhl jí rukou mezi nohy a vytáhl samopal. Ruka mu přitom sklouzla po vnitřní straně jejího stehna.
Pak zbraň pevně zastrčil pod své sedadlo.
„Omlouvám se,“ řekl těžkopádně.
Jane jen křečovitě svírala okraj sedačky a cítila, jak se jí potí dlaně. Chtělo se jí křičet. Zdálo se jí
to, nebo to byla pravda, že se jeho ruka na jejím stehně zdržela déle, než bylo nezbytně nutné? A co
kdyby ten samopal vystřelil?
Poklepal jí na rameno a ona sebou škubla.
„Mám ho na ochranu. Pro všechny případy.“
Pokoušela se zklidnit bušení srdce a přesvědčit samu sebe, že jeho vysvětlení je dokonale logické
a na místě. Albánie je přece ještě stále zemí zbojníků a banditů. A pokud šlo o tu záležitost s dotykem,
to byla určitě jen nešťastná náhoda. Ta ruka mu jen sklouzla.
Baškim najel na příjezdovou cestu a dveře komplexu, k němuž mířil, se před nimi rozevřely. Jane
znovu pocítila bodnutí neklidu. Tentokrát ještě silnější než před chvílí. Proč jí o této zastávce neřekl
dříve? Co když je to celé léčka? Předem přichystaná past? Auto popojelo kupředu. Napadlo ji, že by
mohla otevřít dveře a vyskočit. Proč ale? Ulice kolem byly plné drsně vyhlížejících mladíků, kteří
očividně neměli co na práci, a kromě toho by tady uvízla zcela bez peněz a bez možnosti návratu. A
ona přece už slyšela o tom, co se přihodilo ženám, které takovíto mladí a nudící se muži našli venku
po setmění, obzvláště pak mimo hlavní město. Brána za nimi se s kovovým bouchnutím dovřela a
odkudsi se zjevili tři muži s ostře řezanými rysy. Tak tady by se to tedy stalo, blesklo jí hlavou.
„Počkám v autě,“ pronesla nejisté.
„Měla byste si skočit na záchod,“ odpověděl Baškim rozhodně. „Jinou možnost už mít nebudete.“
Dveře do domu se prudce otevřely a na zápraží se objevila baculatá žena. Baškim jí předal
krabičku s nějakými léky a Jane se málem rozplakala úlevou. Ale to se k ní žena už přitočila, popadla ji
za ruku a táhla ji za sebou do domu. Byl z ní cítit pot a jakýsi nakyslý pach připomínající kvasnice. Jane
se ještě na okamžik ohlédla a viděla, jak se muži sklánějí nad kufrem mercedesu.
Uvnitř domu ji žena pohostila čajem, oranžádou, sušenkami a rakií, silnou domácí pálenkou z
hroznů. Když pak o hodinu a půl později vyšla opět ven, všimla si, že mercedes stojí výše než předtím.
Muži si prohlíželi hromadu beden a Jane měla na okamžik pocit, že v jedné z nich zahlédla záblesk
kovu. Pak se před ni ale postavil Baškim a zakryl jí výhled. Vzápětí již nasedli do vozu a odjeli. Jane se
opřela o sedadlo a žaludek měla po rakii vypité nalačno jako na vodě. Chtěla zůstat obezřetná a
pozorná, ale místo toho ihned usnula a probudila se až o hodinu později s kyselým pocitem v žaludku
a trpkou chutí v ústech.
Kolem již byly vysoké hory, špičaté, rozeklané vrcholky, které zabírají téměř celou plochu země a
kvůli nimž mají Albánci jen úzký proužek půdy k obdělávání. Den se přehoupl do druhé poloviny.
Přímo před nimi zela hluboká proláklina překlenutá silničním mostem. Mercedes se vřítil na most a
Jane pohlédla dolů a spatřila zpěněné vody horské řeky. Vzpomněla si, že jí Paul říkal, že most je
někde těsně u hranic. Pak už se prý silnice dotkne břehu Ohridského jezera, hlubokého
sladkovodního rezervoáru, který tvoří přirozenou hranici mezi Makedonií a Albánií. Na výjezdu z
mostu byla ostrá zatáčka bez svodidel a Baškim do ní najel tak rychle, až se Jane málem zvedl
žaludek. O stovky metrů níže viděla rezavějící vraky automobilů, jejichž řidiči zatáčku podcenili a
skončili svoji pouť hluboko v jícnu propasti. V ústech se jí vytvořila záplava slin a ona si na okamžik
myslela, že se skutečně pozvrací.
Když byli opět na rovné silnici, všimla si, že vpředu zřejmě došlo k nehodě, protože viděla muže,
který na ně mával bílou košilí připoutanou k nějaké násadě. Baškim zaklel a zpomalil. Když přijeli blíž,
zjistili, že se nejedná o dopravní nehodu, nýbrž o dva náklaďáky albánské armády, které tu blokují
silnici. Uhrovitý voják s puškou jim ukazoval ke kraji silnice. Baškim upřeně zíral stále před sebe.
Mercedes popojel ještě kousek a Jane měla na okamžik pocit, že chce dupnout na plyn a pokusit se
prorazit vpřed.
Doslova na poslední chvíli zabrzdil. Vozy jedoucí za nimi prudce uhnuly stranou do příkopu, pak v
oblaku prachu znovu přidaly rychlost, projely mimo zatarasenou silnici a pokračovaly v cestě. Jane
zvědavě vyhlížela, jestli se za nimi vojáci pustí, ale ti se tvářili nanejvýš znuděně a bez zájmu.
Jeden z vojáků přistoupil k Baškimovi a s puškou namířenou na jeho hlavu na něj albánsky vyštěkl
nějaké rozkazy. Jane si všimla, že se restauratérovi třásla kolena, ale jeho hlas působil stále stejně
klidně a vyrovnaně. Slyšela, jak říká Američanka a Skopje. Přišli další vojáci a přikázali jim, aby
vystoupili z vozu. Jane si připadala úplně ztracená a bez sebe strachem. I ona již slyšela o albánských
banditech, kteří na silnicích stavěli zátarasy a pak cizincům ze západu ukradli auto, šaty a často i boty,
aby je pak ponechali jejich osudu jen ve spodním prádle. Jane napadlo, jestli by vojákům neměla
nabídnout nějaké peníze.
Vytáhla mobilní telefon a rozhodla se zatelefonovat Paulovi na ambasádu do Tirany. „Pomoz mi,“
řekne mu. „Albánští vojáci zatarasili silnici a já mám dojem, že máme problém. Není ti teď aspoň
trochu líto, žes mě nenechal jet s vaším kurýrem?“
Vojáci ji nechávali zcela bez povšimnutí. Strkali do Baškima a křičeli na něj své otázky. Jane
ustoupila o několik kroků stranou. Nikdo jí nevěnoval pozornost. Ztratila se za jedním z nákladních
vozů a podél korby s plachtou se sunula k druhému. A pak strnula a nedokázala uvěřit vlastním očím.
V kabině vozu, skloněný nad klávesnicí notebooku, seděl Paul. O dveře vozu se opíral další muž z
ambasády, ostříhaný na ježka, kterého si pamatovala z večírku v Tiraně, a pozorně sledoval údaje na
Paulově monitoru. K uchu si tiskl mobilní telefon. Jane potlačila prvotní impuls vrhnout se dopředu a
padnout se slzami v očích Paulovi do náruče. Místo toho si v hlavě v rychlém sledu probrala, jak je
možné, že její milenec sedí v albánském vojenském voze uprostřed liduprázdných hor a ještě navíc s
partičkou albánských vojáků. Ještě více jí pak vrtala hlavou skutečnost, proč jí neřekl, že sem vůbec
pojede, a proč jí tedy sám nenabídl odvoz. Odpovědi, které ji napadly, ji málem přiměly k tomu, aby
se stáhla zpět do stínu plachty, ale už bylo pozdě.
Paul ji zpozoroval a zvedl hlavu. „Jane,“ vypravil ze sebe. „Proboha živého, co tady děláš?“
Jako by to bylo takové překvapení. Vybavila si hádku v restauraci. Jak jí zvýšeným hlasem
opakoval, že rozhodně nemůže povolit, aby ji do Makedonie odvezl řidič velvyslanectví. Vybavila si i
jeho výraz jako by se v skrytu duše téměř radoval –, když jí Baškim nabídl, že ji sveze.
„Tys tohle celé naplánoval?“ vydechla. „Nastražil jsi na něj past.“
„To je směšné,“ odpověděl Paul, ale jeho slova byla stejně prázdná jako jeho oči.
Ohlédl se přes rameno a na tváři se mu rozhostil výraz nemilosrdného uspokojení. Otočila se a
viděla, jak vojáci vykládají z kufru mercedesu nějaké krabice. Našli samopal pod sedadlem. Baškim
ležel o kousek dál na břiše, při kraji silnice, ruce i nohy široce roztažené. Jeden z procházejících vojáků
do něj kopnul a Baškim přidušeně vykřikl.
„Nech toho, ty idiote,“ zavolal na vojáka muž ostříhaný na ježka. „Potřebujeme ho k výslechu
celého.“
Paul zaklel a vyskočil z kabiny. Přešel k vojákovi a již v příštím okamžiku nabídl Jane pohled na
úplně jiného Paula, než byl ten, kterého znávala. Změnilo se jeho držení těla, postoj, dokonce i hlas.
Teď před sebou měla sebejistého muže překypujícího autoritou a mocí. Voják se před ním nahrbil a
Paul ho oslovil bezchybně znějící albánštinou.
Jane mu naslouchala a nevěřila vlastním uším. Paul jí přece tolikrát vyprávěl, že je na jazyky
naprostý antitalent. Teď k ní tedy tento cizinec přistoupil a omlouval se jí. „Promiň, Jane. Ale
nehrozilo ti žádné nebezpečí. Po celou tu dobu jsme tě sledovali s GPS.“ Významně ukázal na její
mobilní telefon, který stále ještě nemohoucně svírala v ruce. „Pojeďme odsud, do bezpečí.“
 Pravda do ní narazila jako rozjetý rychlík, který ji roztříštil na tisíc kousků. Posloužila jako vějička.
Hezká Američanka se vším, co má žena mít. Využili ji oba. Něco se v ní zlomilo. Když se ale na chvíli
zamyslela a poskládala si všechny ty ostré a smrtelně nebezpečné úlomky, ke svému překvapení
konstatovala, že mají svou děsivou krásu a užitečnost.
„Co Baškim vlastně provedl?“ zeptala se a silou vůle se snažila, aby se jí netřásl hlas.
„Náš přítel restauratér je jeden z největších pašeráků v Tiraně. Vzpomínáš si ještě, jak se celá
země vzbouřila a vyrabovala vojenské zbrojnice? Baškim teď mění naloupené samopaly s al-Káidou za
afghánský heroin. Už měsíce ho máme na mušce.“
„Vy? Odkdy se velvyslanectví zabývá sledováním pašeráků?“
„Velvyslanectví pracuje ruku v ruce s Interpolem.“
„Ty asi nebudeš jen nějaký nižší úředník na velvyslanectví, viď, Paule?“
Prohrábl si rukou vlasy a podíval se stranou. Nic neříkal. Ani nemusel.
Zmocnil se jí pocit, že její příčetnost je jen tenká membrána nyní napjatá až k prasknutí. Pokud by
se teď jen nepatrně pohnula, praskne a ona se zřítí kamsi do hlubin. Jednu věc se však přesto
dozvědět musela.
„Tys to celé plánoval, Paule? Myslím od samého počátku. Protože já si myslela… měla jsem
pocit…“
Přes Paulův obličej přeběhl stín.
Naslinil si rty. „Nikdy jsem nezamýšlel…“ začal.
Nedostal však šanci svoje vysvětlení dokončit.
Od východu se po dálnici přiřítily dva vozy a z každého z nich naplno pálily samopaly. Vrhla se k
zemi a hlavou jí ještě stačila problesknout myšlenka, že v nich poznává automobily, které před chvílí
příkopem objely vojenský zátaras. Byly i ony součástí konvoje, který za nimi jel již z Tirany? Všude
kolem rachotila střelba a Jane se v jejím ohlušujícím rámusu plížila po břiše, hlavu přitisknutou téměř
k zemi, k nejbližšímu nákladnímu vozu a přitom se celou cestu připravovala na to, že ji každým
okamžikem zasáhne jedna z kulek a ona najednou nebude už vůbec nic cítit. Doplazila se až k vozu a
odkutálela se pod korbu. Vyděšeně naslouchala křiku a výstřelům a pak i nářku umírajících mužů. V
duchu se jen modlila, aby kulky nezasáhly nádrž s naftou.
Po chvíli, která jí však připadala jako celé hodiny, střelba konečně ustala a kolem se na dlouhý
okamžik rozhostilo naprosté ticho. Kdesi v dálce zakřičel pták. Vítězoslavný řev mrchožrouta
oznamujícího, že nalezl bohatě prostřenou tabuli. Pak zaslechla blížící se kroky. Přikrčila se a schoulila
se do klubíčka. Kéž by se tak mohla vypařit! Na dálnici dopadl stín a ona spatřila naleštěnou koženou
polobotku.
„Vylez,“ vyzval ji anglicky hlas s albánským přízvukem. Baškim.
Neodpověděla.
„Jestli okamžitě nevylezeš, zastřelím tě.“
Ani teď se mu neozvala a horečně přemýšlela, jestli blafuje, nebo svá slova myslí vážně. Zaslechla,
jak mu luplo v kolenou, když si přidřepl. Objevila se ruka s pistolí, jejíž hlaveň se natáčela v
nejrůznějších směrech, až se nakonec ustálila, díky bohu, dost daleko od místa, kde ležela. Slyšela, jak
stiskl spoušť, a zadržela dech. Jedna z pneumatik po zásahu hlasitě explodovala a začala ztrácet
vzduch. Jane proti své vůli vykřikla.
„Věděl jsem, že tam jsi,“ slyšela jeho triumfální hlas. „Máš poslední šanci, Jane. Příště už budu
mířit po hlase.“
„Fajn,“ kapitulovala. „Nestřílejte.“
Vylezla ven a oba na sebe chvíli jen mlčky zírali.
„Prosím,“ vypravila ze sebe po chvíli. „Opravdu jsem nevěděla, že to na vás nastražili.“
Baškim jen našpulil rty. Podíval se na místo, kde ležel mrtvý Paul s očima skelně upřenýma k
obloze. Vedle hlavy měl kaluž krve. Všude kolem ležela další zhroucená těla. Jeden z vozů, který po
nich střílel, ležel převrácený a rozbitý na boku a hořel. Rozhlížela se kolem a hledala očima ten druhý.
„Ten skončil tam dole,“ informoval ji. „Nikdo z nich nepřežil.“
„A kdo kdo to byl?“
„Moji osobní strážci. Copak nevíte, jak nebezpečné je dnes v Albánii cestování?“
 „Proboha,“ uniklo jí a z ničeho nic se začala třást po celém těle.
Baškim si ji upřeně prohlížel a Jane napadlo, že asi přemýšlí, jestli ji má zabít už teď, nebo až za
chvíli. Oba věděli, že toho viděla až příliš na to, aby ji nechal žít.
„On zradil i mě,“ pokoušela se mu vysvětlit.
Nezdálo se, že by to na něj nějak zapůsobilo. „To jsem slyšel.“
Přešel k místu, kde jí vypadl mobilní telefon, a patou jej rozdrtil o asfalt jako nějakého švába.
„Nezabíjejte mě,“ zkoušela to znovu. „Mohu vám pomoci. Mám americký pas, peníze.“
„Ano,“ přikývl. „S tvým pasem projedeme přes hranice bez nejmenších problémů.“
Ukázal pistolí zpět k mercedesu. Všechny pneumatiky byly prostřílené a zpod kapoty stoupal
kouř. Kufr byl otevřený a z krabic proděravělých kulkami se sypal bílý prášek.
Další krabice byly rozházené po silnici, hned vedle Baškimova samopalu, z něhož zbyl jen kus
pokrouceného železa. Baškim jí poručil, aby si vyndala věci z batohu a dala mu svůj pas a peněženku,
které si zastrčil do kapsy. Pak jí rozkázal otevřít krabice a naplnit si batoh sáčky s práškem. Z kufru
mercedesu vytáhl i svůj starý kletr a přiměl ji, aby naplnila i ten. Pak ji naložil jako nějakého soumara
a nechal ji pochodovat před sebou, pryč z dálnice, vzhůru kamenitým terénem po úzké cestičce
udupané ve svahu divokými kozami.
„K hranicím je to zhruba patnáct kilometrů, musíme se držet mimo hlavní cestu.“
Vydali se na cestu a jako dva duchové se plížili obnaženou a pustou krajinou.
„Na chvíli si odpočineme,“ pronesl, když dorazili ke kamenitému výběžku. Jeho hlas zněl rozvážně
a znepokojivě. Posadil se na zem a nespouštěl z ní oči. Jane uhnula pohledem a přemýšlela o
možnostech útěku a o tom, kdy by se o něj měla pokusit. Baškim se znovu postavil a odložil si pistoli
na kámen. Zamířil k ní a ona se rychle pokoušela vyškrábat se na nohy. Najednou se na ni vrhl a strhl
ji zpět na zem. Pokoušela se mu vymanit, ale byl silnější a přitiskl ji svojí vahou k zemi. V jeho očích
spatřila hladový pohled. Snad v něm události, které se dnes odehrály, probudily nějaké zběsilé,
atavistické pudy, anebo v něm byly od samého počátku a jen ona je ve své naivitě neviděla.
Rozhodně však nepochybovala o tom, že pro něj nemá žádnou hodnotu. Jakmile překročí hranice,
zabije ji, a tak je už úplně jedno, co s ní udělá mezitím.
„Slez ze mě,“ lapala po dechu a sípala.
Zajel jí rukou pod kalhoty a pokoušel se je stáhnout.
„Kurva, slez ze mě,“ vzpínala se pod ním.
„Ano, kurvy, to jste vy Američanky všechny. Už od prvního okamžiku jsem věděl, že myslíš jen na
šukání.“
„To se pleteš. A slez ze mě.“
Pokoušela se vzepřít o jednu ruku tak, aby se mohla otočit a kopnout ho kolenem. Místo toho
však prsty narazila na velký kámen. Pokusila se ho uchopit, ale ležel tak, že se jej dokázala dotknout
jen konečky prstů. Baškim si rozepínal zip u kalhot.
Jane se natáhla a pokoušela se přiblížit ruku ke kameni. Konečně se jí ho podařilo nahmatat.
Chvíli po něm jen šmátrala a pokoušela se najít místo, kde jej bude moci uchopit co nejpevněji.
Konečně. Sevřela dlaň.
Baškim z ní škubal spodní prádlo a Ted se nazvedl a kolenem se jí pokoušel roztáhnout nohy.
Žíznila po krvi. Věděla však, že má jen jedinou šanci. Kámen se mihl vzduchem. Zároveň mu vší silou
zarazila koleno do rozkroku. Vydala zběsilý výkřik a v příštím okamžiku ho již naplno zasáhla zezadu
do hlavy.
Zalapal po dechu a pak se už ani nepohnul. Odvalila ho ze sebe. Baškim krvácel a byl v
bezvědomí. Podívala se na něj a cítila jen stále vzrůstající potřebu si co nejrychleji natáhnout kalhoty
a utéct.
Ještě svírala v ruce kámen, který byl kluzký od krve. Chvíli jí trvalo, než sejí podařilo přimět prsty,
aby uvolnily sevření. Dýchala mělce a teprve teď si začínala uvědomovat dosah toho, co se tady právě
odehrálo. Zatočila se jí hlava. Sklonila se nad vedlejším keřem a pozvracela se, proklínajíc při tom
svoji slabost. Ještě před setměním se musí dostat na hranice, nebo tady potmě uvízne. Už teď se
začíná ochlazovat. Věděla, že silnice dole pod ní vede až k hranicím, ale uvědomovala si, že se musí
držet z dohledu. Špičkou boty otočila Baškimovo bezvládné tělo a vytáhla mu z kapsy svůj pas a
peněženku. Vzala si i malý černý notýsek s poznámkami v albánštině a arabštině. Nakonec mu vzala
ještě pistoli. Byla to vůbec první pistole, kterou kdy držela v ruce, ale věděla, že pistole mají
bezpečnostní pojistky. A tak ji několikrát natáhla a zase uvolnila, aby se seznámila s tím, jak zbraň
funguje, a pak si ji zasunula za pásek. Kov ji studil na kůži a probouzel v ní pocit bezpečí. Dvě hodiny
stoupala po silnici stále vzhůru, a kdykoli zaslechla zvuk automobilu, přikrčila se za nejbližším
kamenem. Ani na okamžik se neodvážila zastavit, protože byla téměř posedlá představou, že když to
udělá, nohy jí už navždy odmítnou poslušnost.
V dlouhých přestávkách mezi automobily se usilovně soustředila na okamžik, kdy na hranicích
předá pohraničníkovi pas a učiní poslední krok do bezpečí. I proto si nevšimla olivově zeleného
nákladního vozu s nápisem STALIN na boku. Ocitla se přímo nad místem, kde ho mladíci, které si
pamatovala z minula, zaparkovali a dopřávali si večeři. Jane ztuhla strachem, ale pak zapracovaly
instinkty a ona se vrhla stranou. Třeba si jí nevšimli a nebudou ji tudíž ani pronásledovat. Místo toho
k ní však dolehly vzrušené hlasy. Vůz chraplavě zařadil zpátečku a začal couvat k místu, kde bude
moci sjet ze silnice a vydat se za ní.
Dala se do běhu a rozbouřený adrenalin ji navzdory únavě poháněl k nejvyšší možné rychlosti.
Hruď se jí prudce dmula a s každým bolestným nádechem sejí zmocňovala stále zoufalejší beznaděj.
Nikdy jim nedokáže utéct. Nesmí však dovolit, aby se jí zmocnili. Viděla přece ten výraz v jejich
tvářích. To byli lovci vrhající se za kořistí, kteří si byli stoprocentně jisti tím, jak tato štvanice dopadne.
Musí se rychle někde schovat, dřív, než se znovu objeví, a doufat, že si jí pro samé vzrušení lovem
nevšimnou. Schoulila se za balvanem, příliš malým na to, aby ji dokázal skrýt a modlila se, aby tak
učinily alespoň odpolední stíny. Nákladní vůz projel jen pět metrů kolem a zběsile nadskakoval na
nerovném kamenitém povrchu. Z vozu se ozývaly výbuchy chlípného smíchu. Přesunula se kousek
stranou do křoví a opatrně se plížila za nimi, dokud se vůz znovu neobrátil a nezamířil zpět na hlavní
silnici. Muži si zřejmě domysleli, že se stačila vrátit, a byli si jistí, že ji dostihnou ještě předtím, než se
dostane na hranice. To ovšem znamenalo jediné. Dál musí volným terénem. Byla k smrti vyčerpaná,
ale silou vůle se přinutila pokračovat v chůzi. Po necelém kilometru konečně dosáhla sedla mezi
dvěma vrcholy. Pod sebou viděla temné a zasmušilé vody Ohridského jezera. Na druhém břehu ležela
Makedonie. A s ní i svoboda.
Přejížděla pohledem pobřeží a pátrala po nějaké lodi, člunu, čemkoli, co by ji mohlo dopravit na
druhou stranu. Na to, aby se pokusila přeplavat, to bylo příliš daleko. V namodralém oparu zahlédla
osamocenou postavu opravující na břehu rybářskou síť. A znovu k ní dolehl řev motoru a křik
albánských mužů. Pochopila, že ji znovu zpozorovali. Pokud se ale chtějí dostat k jezeru, budou muset
nejprve zdolat pěknou řádku ostrých serpentin, zatímco ona se může rozběhnout rovnou dolů
svahem. Jezero se táhlo kilometry na obě strany a jako hranice bylo z velké většiny nechráněné. Byla
to její jediná a poslední naděje. Rozběhla se a nohama uvolňovala celé laviny oblázků a země,
klouzala po zadku a jednou dokonce udělala nefalšované salto hlavou napřed, ale podařilo se jí
dopadnout na ruce, zvednout se a pokračovat v sestupu.
Postava na břehu již byla mnohem zřetelnější. Byl to starý rybář. Cítila pistoli za pasem a věděla,
že když bude muset, zabije ho. Muž ji pozoroval. Měla k němu stále blíž. Teď již viděla jeho
sněhobílou hlavu, zčernalé zuby, opálenou svraštělou tvář. A na ní ani stopa po nějakém překvapení,
jako by se tu snad otrhaná, rozrušená západní žena kutálela ze svahu každý den.
„Prosím,“ mluvila k němu a téměř smykem před ním celá poškrábaná, potlučená a zakrvácená
zastavila. „Musíte mě vzít na druhou stranu.“ Ukázala rukou na protější břeh. „Mohu vám zaplatit.
Valuty.“ Vytáhla Baškimovu peněženku a v natažené ruce mu nabízela plnou hrst dolarů, eur i
albánských dinárů.
„To je pro vás.“
K jejímu nemalému udivují však ruku odstrčil a nabízené peníze odmítl. Zmocnila se jí panika a
začala na něj křičet fragmenty albánštiny a srbochorvatštiny, které jí stačily uvíznout v paměti. Stařec
ji však ignoroval a odkolébal se ke křoví, ze kterého vytáhl ukrytou veslici. Na dně lodi leželo smotané
odřené a roztřepené lano. Muž jej uchopil a táhl veslici k vodě. Rozběhla se k němu, aby mu pomohla,
a děkovala mu všemi jazyky, které znala.
„Musíme si ale pospíšit,“ pobízela ho a pantomimou mu předváděla, že ji pronásledují.
 „Skaproblema“ odpověděl stařec. „Žádný problém.“
„Besa?“ zeptala se. Besa byl posvátný slib, přísaha, jejíž původ sahal až hluboko do středověku. A
každý Albánec by raději zemřel, než by besu porušil. To ale bývalo. Platí to i dnes?
Albánská strana jezera se začínala nořit do tmy. Těch několik domků, které se tiskly ke svahům
hory, dosud nemělo tu čest poznat, co je to elektřina. Na druhém břehu, na jugoslávské straně, již
přívětivě blikala červená a žlutá světla.
Pomohla mu odstrčit loď od břehu a naskočila dovnitř.
Když se nadskakující nákladní vůz plný mužů rozběsněných jako roj včel konečně objevil na úpatí
svahu, byli již dobrých sto metrů od břehu. Několik mužů už bylo téměř svlečených a teď se rozběhli
do vody a začali po nich střílet. Jane i stařec se přikrčili, kolem létaly kulky a klouzaly po vodní
hladině. Stařec si cosi bručel, ale nepřestával veslovat a pod snědou kůží se mu námahou napínaly
provazce svalů.
Jane svírala v rukou pistoli, kdyby jí bylo zapotřebí, ale rybář jí nevěnoval pozornost a soustředil
se na veslování, na rytmický pohyb vesel a jejich pleskání o hladinu. Křik a nadávky se zvolna ztrácely
v dáli, až nakonec ustaly úplně. Zvedl se vítr a ona se zachvěla. Připadala si jako zavěšená ve
vzduchoprázdnu, vznášejícím se mezi dvěma světy. Dychtivě a nedočkavě pozorovala, jak se z přítmí
blížící se noci noří obrysy hotelů a prázdninových domků. A pak již jen slyšela, jak dno loďky dře o
kamenitý břeh.
„Ať žije Jugoslávie,“ pronesl stařec. Znovu se mu pokoušela vnutit peníze, ale znovu jí odstrčil
ruku a pak si položil otevřenou dlaň na srdce. Splnil svoji besu.
Pomohl jí vystoupit do ledové, asi po stehna hluboké vody, a ona mu zamávala a na nejistých
nohou se vydala k štěrkovitému pobřeží, odkud se pak ještě chvíli dívala, jak se loďka s rybářem
pomalu ztrácí ve tmě. Dále se již nezdržovala a zamířila k nejbližšímu hotelu, kde si zaplatila nocleh a
objednala si nahoru na pokoj čevapčiči s rýží.
Když uslyšela klepání na dveře, polekaně sebou trhla.
„Kdo je to?“ zavolala ke dveřím.
Z chodby se ozval slovanský hlas a ona pootevřela dveře a spatřila číšníka s podnosem. Otevřela,
aby si mohla jídlo převzít, a z chodby vystoupili dva muži ve větrovkách. Než stačila přibouchnout
dveře, jednomu z nich se podařilo strčit mezi ně nohu. Druhý podával číšníkovi bankovku. „Děkuji, už
můžete jít,“ pronesl americkou angličtinou.
Vstoupili dovnitř a zavřeli za sebou.
„Počínala jste si velmi dobře, Jane,“ řekl první muž. „Hlídali jsme z téhle strany, pro případ, že by
se někomu podařilo dostat se přes hranice. Jistě chápete, proč jsme si nemohli dovolit incident v
mezinárodních vodách.“
„Kdo jste a jak víte, jak se jmenuju?“
„Teď už nemusíte mít z ničeho strach. Paul byl s námi ve spojení online, těsně předtím, než se
přerušilo. Co kdybyste nám teď pověděla, co se vlastně stalo?“
Obrátil se ke svému společníkovi. „Nicku, prosím tě, pomoz Jane s jejím zavazadlem. Muselo být
tak těžké! Kdepak je, Jane?“
Oba batohy s bílým práškem zanechala kdesi v pustině albánských hor vedle čehosi, co, jak se
obávala, bylo již mrtvolou. Cožpak jsou opravdu tak hloupí, aby si mysleli, že se bude pokoušet přejít
přes hranice s heroinem za pár milionů v batohu?
Nahmatala pistoli, kterou měla stále ještě za pasem, a zvažovala své možnosti. Je přece rozumná
holka. Ne jedna z těch hysterek, které se při první příležitosti sesypou. Holka do každého počasí.
„Je toho opravdu ještě hodně, co nevíte,“ začala klidně a vyrovnaně. „A já jsem jediný člověk,
který vám může požadované informace poskytnout. Nejprve se ale potřebuju najíst a osprchovat. Pak
se můžeme vrátit zpět na druhou stranu a já vám ukážu, kde jsou drogy. A mám také zápisník, který
by vás mohl zajímat. Až skončíme, byla bych rovněž ráda, kdyby mě jeden z vás, pánové, odvezl do
Skopje. Koná se tam konference, kterou bych opravdu nechtěla zmeškat. Což mě přivádí k dalšímu
problému. Už brzy budu promovat. A vážně si nedokážu představit, jak po zbytek života učím v
nějakém americkém zapadákově balkánskou literaturu. Napadlo mě tedy, že bychom si mohli
promluvit o případném zaměstnání. Pokud je mi známo, v Tiraně se vám právě teď uvolnilo jedno
místo.“
 ERIC VAN LUSTBADER
Když se dědicové po zesnulém Robertu Ludlumovi zeptali Erica Van Lustbadera, jestli chce
pokračovat v Ludlumově thrillerové řadě s Jasonem Bournem, odpověděl, že ano, ale že chce mít
volnou ruku, aby hlavní postavu mohl vést trochu jiným směrem. V okamžiku nabídky se právě
vyrovnával se ztrátou otce. A tak bylo více než pochopitelné, že se děj The Bourne Legacy točil kolem
komplikovaného a napjatého vztahu mezi Bournem a jeho synem, kterého Bourne již mnoho let
považoval za mrtvého.
I jeho zatím poslední románový thriller The Bravo Testament (Testament) rozehrává akcí nabitý
děj na pozadí vztahu mezi otcem a synem a citových reakcí mezi hlavními postavami. Tato citová
rezonance členů jedné rodiny je Lustbaderovým příznivcům zcela jistě povědomá, protože ji znají z
jeho thrillerové prvotiny The Ninja (Nindža).
Povídka Za zrcadlem tento námět dále rozpracovává a prohlubuje, ale v mnoha dalších ohledech
představuje odklon od původního stylu. Tuto povídku napsal poté, co ve své domácí knihovně narazil
na knihu romanopisce a filozofa Colina Wilsona The Outsider, kterou měli na vysoké škole jako
povinnou četbu a která ho již tehdy dokázala zcela pohltit. Nyní si ji znovu přečetl a získal tak nový
pohled na vlastní tvorbu, který se odráží i v povídce Za zrcadlem, v příběhu špiona outsidera, protože
kdo jiný je skutečným outsiderem, když ne on – a děsivé daně, kterou si v jeho životě vybírá neustálé
utajování a lži. Lustbader za takového outsidera považuje i sám sebe a zdá se, že se nechává
pohlcovat vlastním pocitem vyděděnosti. Pokud vás tedy zajímá, jaké to je žít izolovaně od
společnosti, anebo se přesně tak cítíte, tahle povídka je právě pro vás.

ZA ZRCADLEM

Probouzí se do tmy, tmy, která vládne před rozedněním ale též do strašlivé temnoty duše, která
ho svírá již třináct týdnů, třináct měsíců, teď už ani on sám neví, jak dlouho.
Zcela jistě však může říct, že už třináct týdnů je na útěku, ale úkol, který má splnit, začal právě
před třinácti měsíci. Vstoupil do Agentury, k čemuž ho nevedla ani tak vlastenecká povinnost, kterou
by snad pociťoval, ani neodolatelné vábení nekonečné hry s ohněm dva hlavní zdroje motivace jeho
kolegů –, nýbrž smrt manželky. Ihned poté, co zemřela, se ho zmocnila neodbytně dorážející touha
vrhnout se do onoho temného a čas od času i sešlého labyrintu, v němž se rozhodla žít dobrých deset
let předtím, než jednoho dne zjistil, že když ráno odchází do práce, jde o zcela jiný druh zaměstnání,
než jaký vykonávají ostatní lidé.
A teď, dvacet tři let od okamžiku, kdy si navždy přísahali věrnost, tady sedí ve tmě a čeká, až
přijde smrt.

V pokoji je vedro. A také hromady časopisů, které nashromáždil, potrhaných, s ohmatanými rohy,
přesto však krásných jako růžovolící batolata. S lupnutím v kolenou vstává a potácivě se kolébá ke
skříňce klimatizace. Pohybuje se, jako by se brodil v bažině, kterou si sám pro sebe stvořil. Otočí
knoflíkem přístroje a ten jen nešťastně zachrčí, což ho zas tolik nepřekvapuje, a ze špinavé a mastné
mřížky ani po pěti minutách nevychází nic než rozpálený horký vzduch. Ne že by Buenos Aires bylo
jen tak nějaké velkoměsto země třetího světa. To ani náhodou. Je tady spousta luxusních hotelů pro
bohaté, jejichž pokoje se právě teď koupou v příjemném, chladivém vzduchu, ale tento k nim
rozhodně nepatří. Dokonce se i nějak jmenuje, i když už zapomněl jak.
V malinkaté koupelničce, v níž neustále kape voda a pobíhají ploštice velikosti palce, si proudem
vlažné vody opláchne obličej. Studená je teplá, teplá studená; copak v téhle ohavné díře opravdu
nemůže nic fungovat tak, jak má? Rád by se osprchoval, ale i vana sprchového koutu je plná časopisů
naskládaných na sobě jako nějaké hrady z písku kdesi na pláži. Pohled na věže vystavěné z časopisů
mu nicméně přináší alespoň jakous takous úlevu a on se odvrací stranou, protože hlavou mu právě
teď problesklo náhlé poznání.
Je zvláštní, že právě v téhle příšerné díře se cítí ze všeho nejlépe. Za posledních třináct týdnů už
zažil bezpočet hotelů v bezpočtu zemí tří kontinentů, tento je třetí. Po Severní Americe a Evropě. A
rozdíl, tedy kromě toho, že přešel ze zimy rovnou do léta, spočívá v tom, že tady, v téhle ohavné,
rozpadající se postranní uličce Buenos Aires na tebe smrt čeká doslova na každém rohu. Neúnavně ho
pronásleduje už celých třináct týdnů a teď už je blíž než kdykoliv předtím, tak blízko, že cítí její
odporný dech jako pach z tlamy psa nebo z úst starého žebráka se zkaženými, vykotlanými zuby.
Čím je mu ale blíž, tím klidněji se cítí, to je právě ta ironie situace, v níž se ocitl. I když, připouští v
duchu a dívá se do zrcadla na svoji bledou tvář, zapadlé oči a vystupující lícní kosti, se možná o
žádnou situaci ani nejedná.
Chvíli zírá na bříško svého ukazováčku. Je na něm otisk fotografie, která je mu povědomá je z
některého z časopisů, nebo snad přímo z jeho vlastního života? Pokrčí rameny a použije ukazováček k
tomu, aby si stáhl oční víčko. Nejprve jedno, potom i druhé. Jeho oči jsou jako dva oblázky, černé a
dokonale temné a neprostupné. Jako by v nich nezbylo už žádné světlo, jiskra, inteligence. Je kým
vlastně dnes je? Klade si otázku. Max Brandt, ten stejný Max Brandt jako včera a předevčírem. Max
Brandt, essenský obchodník. Ano, ten se v téhle špeluňce, co se tváří jako hotel, nejspíš opravdu
ubytoval, ale přes celní a pasovou kontrolu na letišti v Ezeize prošel Harold Moss, čerstvě rozvedený
turista. Moss si s Brandtem nejsou zrovna dvakrát podobní. Jeden má nahrbená ramena, lehce
vystouplé, hlodáky připomínající zuby a vlídný výraz obličeje. Druhý se nese jako carský důstojník,
vzpřímeně a sebevědomě, a vyzařuje z něj radost ze života. Chůze a držení těla jsou v těchto
případech důležitější než tváře. Ty totiž v paměti často splývají, ale to, jak se člověk nese a chodí,
zůstává.
Zírá na svůj odraz a má pocit, že se dívá na obraz nebo na nějakého manekýna. Je Harold Moss a
zároveň Max Brandt. Je navlečen v jejich kůži, která mu pomáhá vymazat z paměti člověka, kterým
býval předtím, než stvořil Harolda a Maxe. Jeho vzhled, vystupování, výraz, jsou dokonalé a úplné. Je
nikdo, je nic je méně, ještě mnohem méně než číslo. Nikoho, kdo by se po něm na ulici ohlédl, by ani
nenapadlo, že právě potkal tajného agenta pochopitelně s výjimkou nepřítele, proti němuž
posledních třináct let, a možná ještě déle, tak neúnavně a vytrvale bojuje. Nepřítele, který se již
nenechá ošálit jeho periodickými změnami z jedné osoby na druhou, i když jev tomto umění tak
dokonalý, nepřítele, který již krouží kolem, protože se mu konečně podařilo dostihnout ho a zahnat
do kouta.
Vrací se k rozvrzané posteli a smetá z ní několik dalších ploštic. Zřejmě mají rády teplé prohlubně,
které v ní zanechává jeho tělo, a bezpochyby se přiživují mikroskopickými šupinkami kůže, jež se z něj
odlupují jako nějaké noční můry podvědomě odhozené ve spánku. Brouky však odhazuje čistě z
nutnosti. Osobně proti nim, na rozdíl od ostatních lidí, nic nemá. Žij a nechej žít. To je motto, kterým
se řídí.
Jeho chraptivý smích posílá brouky úprkem do všech temných koutů pokoje. Někteří mizí za
zavřenou dřevěnou žaluzií na okně. Všichni ho totiž až příliš dobře znají a nemají nejmenší touhu
nechat se zaživa sníst. Vrhá se po zádech na tenkou matraci a nehybně civí na praskliny
sádrokartonového stropu, který byl zřejmě kdysi hodně dávno vymalován na modro. Má pocit, že se
rozložení prasklin mění pokaždé, když na ně zaměří pozornost, ale je mu jasné, že to nemůže být
pravda.
Já vím, já vím… přezpívává si monotónně slova ukolébavky. Co vlastně vím? Něco? Všechno?
Copak to vůbec dokáže říct? Se všemi těmi prasklinami, které se mu objevují v hlavě? Tahle nikdy
neselže. Modrá mu pokaždé připomene Lily. Azurovou oblohu, pod kterou pořádali pikniky v době,
kdy spolu ještě chodili, akvamarínové vlny s bíle zpěněnými vrcholky, jimiž si razil cestu a následoval ji
z hlubin zpět ke břehu. Na starém platanu tehdy hnízdily modřinky a bývaly doby, na počátku jejich
manželství, kdy si Lily ve chvílích volna pěstovala na záhonech hyacinty. Modrou i ráda nosila
práškově modré blůzky bez rukávů v létě, tmavě modré svetry na podzim, kobaltově modré
prošívané bundy v zimě, džínové pracovní košile na jaře, na kterých si vždy vyhrnovala rukávy a po
dlouhém období rezavé zimy tak poprvé odhalovala holou kůži svých překrásných paží.
 Lily a její štíhlá, sportovní postava a jasné oči modré jako rozkvetlé chrpy. Na koni jezdila jako
muž, milovala se však jako žena. Když spolu osaměli v ložnici, byla měkká a hebká a její sladký hlas ho
pokaždé dokázal přimět k tomu, aby s radostí udělal vše, o co ho požádala. Byl jediný člověk, který
znal i tuto stránku její povahy. Protože ani jejich syn Christofer netušil, že existuje. Byl si až bolestně
vědom toho, v čem spočívá podstata onoho vlivu, který na něj má. Avšak miloval ji tak silně a
hluboce, že už v okamžiku, kdy poprvé spatřil, jak vystupuje při zkoušce na pódium univerzitního
divadla, pocítil tak silné bodnutí fyzické bolesti, že se málem zhroutil.
Studoval tehdy na divadelní katedře a pronikal do tajů umění divadelních maskérů. Už za týden ji
bude líčit na jeviště a bude ji dělat mnohem starší, aby tak co nejlépe splňovala požadavky role,
kterou při castingu získala. Byla vynikající herečka, už tehdy, i když hrála jen srdcem a chybělo jí
herecké vzdělání, protože už se narodila s talentem předříkávat slova jiných tak, jako by to byly její
vlastní myšlenky a pocity.
Svoji práci miloval. Postavy, které tvořil, byly skutečnější než samotní herci, které shledával
prázdnými a nudnými. Když po něm chtěli, aby napodobil krev nebo zranění, hledal vždy nové
způsoby provedení, protože o násilí, které tato zranění způsobilo, v duchu snil, prožíval jej a
představoval si jej do těch nejmenších podrobností, takže mu jeho podání pokaždé přineslo obdiv a
chválu děkanů fakulty, kteří se během jeho čtyřletého studia střídali jako na běžícím pásu.
Líčení Lily bylo pro něj stejné jako milování s ní. Byl bytostně přesvědčen, že přetváří nejen její
vzhled, ale též to, co je uvnitř. Jeho prostřednictvím se stávala někým úplně jiným, velkou neznámou.
V oněch dobách prožíval zvláštní druh transcendentní intimity. Měl pocit, že ji zabíjí, aby jí hned
vzápětí dopřál triumfální znovuzrození v okamžiku, kdy se objevila na jevišti.
Zpočátku se nezdálo, že by ji nějak zajímal, anebo se přinejmenším rozhodla chovat se k němu
odměřeně. Hned několik jeho přátel a známých mu doporučilo, aby se od ní držel raději dál. Jejich
varování však zcela zvráceně posloužilo tomu, že po ní o to víc toužil. Jeho touha byla jako povodeň, a
ta hrozila, že ho smete s sebou.
„Chceš mě, myslíš si, že mě chceš,“ tvrdila mu tehdy, „ale já vím, po čem opravdu toužíš.“
Vyděsila ho, ale jako ve všem, co buď řekla či udělala, se mezi řádky šokujících slov ukrývala
pravda: měla dostatečný zájem, aby souhlasila s výzkumem. A rozhodně na něj nepůsobila dojmem,
že patří k lidem, kteří plýtvají časem na věci, na kterých jim nezáleží. Nemýlil se. Šest měsíců po
promoci se zasnoubili.
Tou dobou již přešel z líčení na stavbu scény, protože zde mohl realitu tvořit v tom nejvěrnějším
slova smyslu. Nicotné úkony vytváření nových tváří ho již nudily a toužil poskytnout své
představivosti mnohem rozsáhlejší plátno. V jeho tolik oceňovaných scénách bylo možné spatřovat
nejenom symboly z vlastního díla, ale i symboly jednotlivých postav. V nich pak, všem na očích,
pečlivě ukrýval tu nejdůležitější část sebe sama.
O rok později měli červnovou svatbu. Byla krásná přesněji řečeno, Lily byla krásná v tom svém
blyštivém saténovém rouchu s lehoučkými tylovými rukávy. Téměř naprostou dokonalost mařila
jediná chybička. Během svatební hostiny si odskočil na toaletu, a když se vrátil, zastihl Lily v
důvěrném rozhovoru se svým bratrancem Willem. Co ho na celé situaci rozpálilo doběla, byla
především skutečnost, že Will se rukou opíral o její nahé předloktí. Bílý tyl rukávu se jí vyhrnul jako
záclonka budoáru a odhaloval tak něco, čeho by se žádný cizinec neměl nikdy dotýkat. Přišlo mu to
zcela nemyslitelné.
Bylo zapotřebí svědka a tří pořadatelů, aby ho od bratrance odtrhli, a když se jim to konečně
povedlo, měl Will místo obličeje jen krvavou kaši a nedokázal se ani udržet na nohou, což byla
skutečnost, která v něm vyvolávala povznášející a opojný pocit uspokojení, když ho pozpátku vláčeli
na druhý konec tanečního parketu.
Ještě před bitkou hrál orchestr Všichni jsme jedna rodina a teď tedy pokračoval takty stejně
nejistými, jako byly Willovy kroky.
Stojí rozkročený před unaveně vydechující klimatizací, která, tím si je jistý, již celé roky nepoznala
novou freonovou náplň. Ještě že se vzduch, i když horký, jakž takž pohybuje. Lištami žaluzie
probleskují navzdory všem jeho snahám odclonit se od okolního světa křiklavé barvy neonových
reklamních poutačů. Na betonovém nádvoří dole pod oknem je bazén, nebo si alespoň myslí, že tam
je, protože si vybavuje, že při svém příchodu před několika dny nebo je to už několik týdnů?
Procházel kolem bleděmodrého oválu. Dokáže si představit, alespoň si to myslí, jak by sešel dolů a
vrhl se svým zpoceným, lepkavým tělem do vody. Ale je koneckonců dost pravděpodobné, že voda v
bazénu bude stejně teplá jako ta, která mu tady teče z kohoutku, a on se bude vynaloženou námahou
jen o to víc potit. Stejně ví, že nic takového nehodlá nikdy riskovat. Teď leží na posteli, posledním
útočišti, a z něho vyzývá své protivníky k duelu, po němž ho, pokud ho tedy chtějí dostat, budou
muset vynést nohama napřed. Christofer se narodil šest měsíců po svatbě, ale to rozhodně
neznamenalo, že by byl nedonošený. Dalo by se však říct, že přišel o něco dříve, než čekali. Bylo to
překrásné dítě a ani trochu nevypadalo jako nějaký zakrslý skřítek na rozdíl od většiny jiných
novorozenců. Měl blond vlasy jako jeho matka a po ní zdědil i růžové tvářičky připomínající jabloňový
květ. Po otci dostal do vínku muskulaturu a pevnou kostru a v průběhu následujících let dospěje do
větší a hezčí verze muže, který ho stvořil.
Alespoň tak sám sebe ve vztahu k synovi vnímal, jako kdyby Lily byla jen příjemkyní jeho semene,
jako by její geny nehrály v Christoferově citovém i fyzickém utváření ani tu nejmenší roli. Proboha
živého. Doufá, že tomu tak skutečně je.
A přesto… Vzpomíná na den, kdy Christofer objevil jednu z jeho raných scén, překrásnou maketu
v poměru jedna ku osmi vytvořenou z lepenky, kousků dřeva a kovu, kterou stvořil pro poslední
dějství Smrti obchodního cestujícího. Christoferovi tenkrát bylo moment deset nebo jedenáct. Našel
si v knihovně ohmataný výtisk této hry a pozval rodiče na premiéru představení. Sám hrál Biffa a
vůbec nebyl špatný. Lily ho v jeho zájmu podporovala a Christofer tak po nějakou dobu navštěvoval
kurzy herectví, právě tak jako před léty ona. Ale již tehdy dokázal myslet sám na sebe. Chaos herectví,
publicita každého představení, to vše se ukázalo až příliš stresující. Mnohem víc ho upoutal svět
počítačů. Zamiloval si jejich přesnost a logiku. Jeho prvním samostatným projektem byl program,
který umožňoval měnit scénu tak, že jeho otec nyní mohl navrhovat a realizovat ještě složitější a
komplikovanější interiéry i exteriéry, v nichž mohl realitu napodobovat rafinovanými způsoby, které
mu dříve připadaly naprosto nemyslitelné.

Nebylo se tedy co divit, že tento Christoferův projekt sám o sobě umělecký triumf, byť jen
minimální komerční hodnoty – je sblížil způsobem, který předčil všechna jeho očekávání. I proto,
alespoň tak si to vysvětlil, se Christofer svěřoval raději jemu než svým vrstevníkům a kamarádům.
„Ti mi nerozumí, nemají ani ponětí o tom, kdo vlastně jsem,“ oznámil mu jednoho dne.
A jindy, při jejich dlouhých procházkách, se otci svěřoval se svými milostnými románky. „Všechny
jsou už od samého počátku odsouzeny k zániku,“ prohlásil, „protože i když jsem s nimi, vidím již
dopředu, jak to skončí, a to mě vrhá v agónii zoufalství a marnosti.“
„Proč s tím tedy nepřestaneš?“ zeptal se.
„Protože nemůžu,“ odpověděl mu Christofer. „To první uzardění má tak úžasné kouzlo. Žádný jiný
pocit na světě se mu nevyrovná.“
Vyděsilo ho, když zjistil, že si Christofer schovává upomínky všech svých vztahů pramínek vlasů,
několik korálků, kotníkový řemínek, dokonce i zamáčknutý nedopalek cigarety, na němž zůstal růžový
otisk rtů jeho bývalé lásky. Smířil se s tímto fetišismem, protože mu rozuměl. Zcela a bytostně, ale Lily
o tom pochopitelně nikdy neřekl.
A pak přišel ten okamžik, kdy našel Christofera u otevřeného okna jeho pokoje. Bylo těsně před
rozbřeskem, všude kolem byl ještě klid a svět se zdál tak daleko.
„Co děláš?“ zeptal se syna.
„Představuju si, jaké by to bylo, kdybych skočil.“
„Skočil?“ nedocházelo mu ještě.
„Myslím, kdybych se chtěl zabít, tati.“
Přistoupil k oknu a postavil se vedle svého syna. „A proč bys něco takového dělal?“
„Proč asi? Co myslíš?“
A znovu se vyděsil a znovu zcela přesně porozuměl tomu, co mu Christofer říká. I on se cítil mimo
rytmus světa, odloučený, cizinec, někdy dokonce i sám v sobě.
 Objal Christofera kolem ramen a měl pocit, jako by to byla jeho vlastní ramena. „Nelam si s tím
hlavu, synu. Všechno se mění.“
„Ale lepší už to nebude.“
„Tak tohle nikdo předem neví.“
Christofer přikývl, a když pak zavíral okno, obrátil se k němu. „Dík, tati. Za to, žes mi nelhal.“
Klimatizace navzdory veškeré své nemohoucnosti řvala jako startující motory letadla, které ho sem
přineslo. Horký proud vzduchu mu zvedá chlupy na rukou a na hrudi a on se dívá na svoje bosé nohy
a přemýšlí o smrti. Neexistuje již nic jiného, o čem by ještě mohl přemýšlet, a napadá ho, jestli vůbec
kdy bylo.
Kdy vlastně začalo být zřejmé, že s Lily není něco v pořádku? I když si už celé měsíce ždímal
mozek, nedokázal tento okamžik určit s absolutní přesností. Třeba to ani nebylo v jeden konkrétní
okamžik, třeba, jako je to ostatně se všemi ostatními věcmi v životě, i její odchod z tohoto světa byl
dlouhou mučivou smrtí. Protože až do samotného konce byla zanícenou herečkou. On sám měl
jedinečnou kvalifikaci prohlédnout její zástěrku on, její manžel, osoba nejbližší, která nedokáže být
objektivní, protože ona je přece jeho ženou a láskou. Ale Lily pro něj byla i komplikovaným
hodinovým mechanismem a on důvěrně znal každé jeho tik i tak.
Na skutečnost ho nakonec upozornily až ty nejmenší detaily, téměř nepostřehnutelné drobnosti,
kterých si dokonce ani Christofer nebyl vědom. Jen on, protože jí byl posedlý, protože byla jeho
fetišem – jen on poznal pravdu. I když, celou neznal zřejmě ani on, rozhodně ne od samého počátku.
Pomalu se ho ale zmocňovalo jakési nejasné podezření, které ho už nikdy neopustilo. A tak tedy začal
věnovat pozornost i těm nejmenším podrobnostem.
Vzpomíná na doby, kdy jí prohlížel šatnu. Chodil tam vždy proto, aby na kolenou pátral i po těch
nejnepatrnějších stopách, které tu po sobě zanechala kousek odstřiženého nehtu, vlas, několik
chloupků z pohlaví. Ze všeho nejraději měl ale řasy. Nejenom pro jejich jedinečně zahnutý tvar, ale
především proto, že mu připadaly tak neuvěřitelně intimní když je držel v konečcích prstů, téměř
přitom cítil tlukot jejího srdce. Existovala i v tom maličkém kořenovém váčku, jako by byla džin, který
se vrátil do své lahve, aby s ním mohla být již navždy.
Vyrobil lehkou mahagonovou krabičku se skosenými hranami a do ní vložil její fotografii o
rozměrech osm krát deset centimetrů, kterou pořídil na svatební cestě. Měla na ní vlhké, orosené oči
a za zlatou aureolou vlasů se pohupovaly listy palem na Bali. Fotografie byla lehce rozostřená a Lily na
ní vypadala jako Tjak, pták s lidskou tváří z Bali. Za fotografií si pak ukrýval poklady, které nastřádal
při svých výpravách do její šatny. Některé z nich na její tvář na fotografii vrhaly své
neidentifikovatelné stíny.
Onoho dne však v šatně našel něco jiného. Malinký útržek papíru s nějakým znakem. Napadlo ho,
že je to zbytek listu s nějakým obsáhlejším textem, i když ten zřejmě nebyl psán ani anglicky, ani
žádným jiným jazykem, který by používal latinskou abecedu. Znak mu připomínal runy, symboly
čehosi prastarého a tudíž nepoznatelného. Jeho podezření, již dříve probuzené, ještě zesílilo.
V některých ohledech byla až příliš dokonalá a tato její absolutní dokonalost byla ve světle jeho
probuzeného podezření zároveň i největším nedostatkem jejího předstírání. Jako matka a manželka
byla jedinečná. Vařila jim nejvybranější večeře a v posteli mu nabízela ten nejbáječnější sex plný
úžasné fantazie a vynalézavosti. Když byl Christofer nemocný, vždy byla po jeho boku a stejně tak
když se jen cítil nesvůj a v depresi. K jeho láskám se chovala tak laskavě, že mnohé z jeho přítelkyň se
s ní rády stýkaly i dlouho poté, co jejich románek s Christoferem skončil. Nikdy si nestěžovala na jeho
dlouhé služební cesty a byla vděčná, že se se stejnou vstřícností stavěl i k jejím vlastním cestám.
Její maska byla úplná a dokonalá a jejich život pokračoval přesně tak, jak měl. Ale život nikdy není
dokonalý, a jak se měl Christofer již brzy dozvědět, štěstí je stejně pomíjivé jako třešňový květ. On
sám je přesvědčen, že štěstí je jen iluze.
Vezměte si například sex. Je pravda, že na vysoké za sebou nechal hezky dlouhou řadu lásek, ale
jeho časté a rychle se střídající milostné románky nebyly ani náhodou motivovány sexem, který mu
byl tehdy ještě lhostejný. Něco však hledal. Zpočátku sice ještě nevěděl co, ale cítil, že každá z dívek
ho nějakým sobě vlastním způsobem zklamala. Teprve později se dovtípil, že pronásleduje stín, své
druhé já, které bude mít vlastnosti, po nichž toužil, ale které neměl.
 Lily s ním prováděla ty nejrafinovanější sexuální rituály. Není se tedy co divit, že se mu nejprve
začaly líbit, až se jich nakonec sám dožadoval a nemohl bez nich být, ale jeho stále odvážnější touhy
ho k ní připoutávaly stále pevněji a toto hořké poznání ho uvrhlo v zoufalství.
Od okamžiku, kdy tuto fatu morganu předstíraného štěstí prohlédl, se všechno změnilo. Lily, jak
se ukázalo, pracovala pro Agenturu, nikoli pro Fieldstonskou realitní či později reklamní a propagační
společnost March & Masson. Přesněji řečeno, v kancelářích těchto společností sice pracovala, ale
vlastníkem a provozovatelem obou byla Agentura, která je využívala jako zástěrku, jež byla v
napodobování reality stejně dokonalá a mistrná jako scény, které on sám navrhoval na jevišti.
Někdo zaškrábal na dveře pokoje. Otáčí se a dívá se vstříc svému osudu, jako by to byl jen
objektiv fotoaparátu. Jen ať přijdou, nepřátelé jeho, teď už je na ně připraven. A když sem konečně
vtrhnou, najdou jen Harolda Mosse či Maxe Brandta. A to mu bude ze srdce jedno, i když pro ně to
zřejmě bude hořkým zklamáním. On sám už zmizel, rozpustil se jako vosk pod plamenem svíčky.

***

Kde to je? Ach, samozřejmě. Lily. Jeho začátek i jeho konec.

„Vím, po čem opravdu toužíš,“ řekla mu tehdy v počátcích jejich vztahu a měla pravdu. Viděla mu
až na dno duše. Jako by pro ni byl zcela průsvitný. Vlastně si dodnes myslí, že právě proto si ho vzala.
Viděla prázdno, které v něm bylo, a mohla si z něj tedy vytvořit ideálního milence. Mohla ho obrátit
naruby a jemu to vůbec nevadilo, protože na počátku nebylo nic než prázdnota.
O mnoho let později se jí zeptal: „Co to je, to, co ode mne chceš?“
Bylo to v noci a oni byli v posteli, nazí a zpocení po jednom ze svých akrobatických milování. Ona
na něm ještě stále seděla a nechtělo sejí dolů. Noc byla úplně tichá a nehybná, ostatně jako vždy,
když se milovali, jako by svět kolem najednou přestal existovat.
„Myslela jsem, že na něco tak jasného se snad ptát nemusíš. Miluju tě.“
Lež, ale možná ne první, kterou mu řekla. Tou mohlo být třeba její: „Nedívej se na mě tak,
naskakuje mi z tebe husí kůže,“ nebo, když jí nanášel make-up, když ji líčil a zabíjel: „Nic pro mě
neznamenáš. Je mi úplně fuk, jestli jsi živý nebo mrtvý.“ A pak, když se na jevišti zrodila k novému
životu, podívala se na okamžik ke kulisám, přesně tam, kde, jak velmi dobře věděla, při každém
představení stával, a usmála se na jeho stín.
Herci byli pochopitelně mistři ve vytváření vlastní reality, ale lhaní, to bylo úplně něco jiného.
Teď, na nejzazší výspě života, ve zničujícím horku parného léta v době, kdy doma panuje ještě zima,
mu připadá, že se Lily stala na lži závislá úplně stejně, jako jsou narkomani závislí na heroinu či
kokainu. Podezíral ji, že ji lhaní přivádí do rauše, vlastně ne, nepodezíral ji, věděl to zcela přesně,
protože když si ho přetvořila k obrazu svému, pro zradila tím i svoji skutečnou identitu a on ji znal
stejně hluboce a bytostně jako ona jeho.
A právě to ji možná prozradilo ne to, že mu lhala, ale podstata jejích lží. Když se pak tyto lži začaly
měnit, jemně a zlehka, přesto však definitivně, prohlédl. Sledoval ji na jedné z jejích služebních cest a
viděl, jak cosi vkládá do nabarvené ptačí budky připevněné k vyviklanému sloupku kdesi uprostřed
polí v Marylandu. Hned potom odjela, ale on zůstal, aby se dozvěděl, co se bude dít dál. O dvacet
minut později zastavilo u sloupku auto. Řidič vystoupil a bez váhání zamířil k budce. Když pak vytáhl
to, co tu pro něj Lily zanechala, stiskl spoušť svého digitálního fotoaparátu s desetinásobným
přiblížením.
Získané fotografie pak předložil lidem v Agentuře, kteří se okamžitě zatvářili velmi popudlivě a
znepokojeně.
Pak jim ukázal i ten kousek papíru, který tehdy našel v její šatně.
„To není žádná runa,“ řekli a jejich neklid rostl přímo exponenciální řadou. „Je to arabština.“
Probouzí se do tmy a hlasitého čmuchání, jako by venku přede dveřmi čenichal nějaký obrovský,
nepřátelský pes. Okamžitě je na nohou. Kdy asi usnul? Nedokáže si vzpomenout, ale co na tom záleží.
Čas poskočil, ale venku je ještě stále tmavá noc.
Sahá pod polštář a smete ploštici z hlavně poloautomatické pistole. Tahle zbraň mu v průběhu let
sloužila opravdu dobře. Moc dobře. Na rukojeti má řadu vroubků, jeden za každého člověka, kterého
s ní zabil. Jeho mrtví jsou tak neustále s ním. Jako milenky, které ho zklamaly. A je to zároveň i
způsob, kterým si připomíná, kde všude byl a jak se dostal až tam, kde je teď. Každému jinému by
takovýto řetězec myšlenek připadal zvrácený, a zřejmě i nelogický, ale on přece nikdy nebyl tak
bláhový, aby věřil v logiku a spojoval s ní svůj osud.
Znovu si překontroluje pistoli, i když ve skutečnosti nemá nic takového zapotřebí. Jeho zbraň je
přesná a dokonalá a on je na ni opravdu pyšný. Vytáhne náhradní zásobník a pak ještě jeden, pro
jistotu, a vloží si je do levé kapsy.
Jen to udělá, místnost zaplaví hluk a dveře se zatřesou v pantech. Skáče k žaluzii a zvedá ji
vzhůru. Noc, rozzářená miliony světel velkoměsta, proniká nemilosrdně dovnitř a téměř ho oslepuje.
Zapomíná na předsevzetí zůstat v místnosti a rychlým pohybem otevírá okno. Za rozpadající se
betonovou římsou je železné požární schodiště. Vrhá se na něj. Hluk přicházející z místnosti je
ohlušující a on již bez ohlédnutí šplhá po černých příčkách, bez dechu a bez jediné zastávky k tomu,
aby se podíval na oblohu či černé obrysy hor na obzoru. Jakmile se dostane na střechu, jako první ho
vítá pohled na třpytící se oceán, který se vzdouvá proti širokému písečnému břehu, jehož barva i
zakřivení vypadají úplně stejně jako Lilyiny řasy.
Rozhlíží se kolem. Plocha, na niž se vyšplhal, je plochá a hladká jako divadelní jeviště a páchne
kreozotem a rozkládajícími se rybami. Tu a tam vyčnívá nakrčená šachta ventilací, ale střeše
jednoznačně dominuje železná kostra, na níž je připevněn obrovský neonový poutač s nápisem EL
PORTÁL, hlavní vchod, jako by se snad jednalo o palác rozkoše a ne o tuhle zaplivanou a plošticemi
prolezlou díru. Tomu však rozumí naprosto dokonale. Nejedná se přece o nic jiného než o jeviště s
připravenou scénou, gigantický výtvor zářivé, pestrobarevné fantazie, která se pokouší napodobit
realitu. Při bližším pohledu je však ihned jasné, že ohavná železná konstrukce poutače je jen
depresivním symbolem městské rozpínavosti.
Zespodu se k němu nesou nějaké zvuky. Chaotické a hrubé. Ustoupí dozadu. S připravenou pistolí
v ruce nachází nejbližší ventilační vývod a krčí se za ním. Každý, kdo by se vydal nahoru za ním, by se
teď ocitl přímo v jeho zorném poli. Za jeho zády se pyšně vypíná a prská neonový poutač a vysílá do
okolí své barevné světlo jako nějaká umírající hvězda. Vidí holuby kroužící na hrozivě vyhlížející
obloze. Hluboko pod ním štěkne pes, osamocený zvuk, zoufalý zvuk, který dokáže pochopit.
V jediném krátkém okamžiku registruje pohyb nad římsou obrys, silueta mnohem tmavší než
hvězdami a světly ozářená noc. Stiskne spoušť a střílí. Obrys, nyní již mnohem zřetelnější, se mění v
lidskou postavu. Blíží se k němu, zatímco on pálí jednu ránu za druhou. Odhazuje prázdný zásobník a
ustupuje za další ventilační budku. Již cestou zasouvá druhý zásobník a okamžitě začíná pálit, až je i
ten prázdný. Opět ustupuje, tentokrát za mřížkovou konstrukci neonového poutače, a zasouvá
poslední zásobník. Šplhá po konstrukci pestrobarevné mlhoviny světel na okamžik ho napadá, že jsou
definitivně těmi posledními pozůstatky jeho minulosti a střílí, i když už nepochybuje o tom, že
postava se znovu vynoří ze tmy, nezraněná, nezastrašená, neodbytná…
Probouzí se do tmy a studeného potu a polovinu mozku má ještě stále paralyzovanou. Sen, z
něhož se probouzí, mu připadá reálnější než sou časná skutečnost. Každopádně reálnější než cokoli v
jeho minulosti. Bušení na dveře přichází jako nápověda, jako by jeho noční můra byla opravdu
předtuchou neodvratného. Ale on na paranormální jevy věří asi stejně jako na přísnou racionalitu
logiky.
Tentokrát žádné čenichání psa, za dveřmi slyší lidský hlas. Odjistí zbraň a vydává se na klikatou
pouť mezi hromadami vytrhaných, rozstříhaných a všemožně poskládaných stránek časopisů
(neodvažuje se na ně šlápnout!) až k místu těsně vedle dveří. Nehodlá jim nic usnadňovat. Je příliš
chytrý na to, aby si stoupnul přímo za dveře. Je přece nanejvýš pravděpodobné, že jeho nepřítel
provrtá dveře sprškou ze samopalu, když už si ho k nim při lákal svým laskavým a uklidňujícím
hlasem.
Nadechuje se a pomalu a pravidelně, úplně stejně, jako za chvíli stiskne kohoutek zbraně, zase
vydechuje. Potom se obloukem přesune trupem podél dveří tak, aby mohl přiložit oko ke kulatému
průhledu dveřního kukátka. Vyhlédne ven, rychle zamrká, znovu se podívá a vrací se zpět do bezpečí.
Hlas za dveřmi se opět ozývá je to důvěrně známý hlas jeho syna.
„Christofere?“ ujišťuje se až strašidelně tenkým hlasem, jakoby nakřápnutým z dlouhé nečinnosti.
 „To jsem já, tati. Otevři, prosím tě, dveře.“
Znovu se nadechuje a pomalu vypouští dech z plic ve snaze vrátit mozku klid, ale marně, protože
ten za dveřmi je skutečně jeho syn. Proč?
„Tati?“
„Odstup ode dveří, synu.“
Zariskuje a ještě jednou se podívá kukátkem. Vidí, že Christofer udělal přesně to, oč ho požádal.
Ve vypouklé čočce kukátka ho teď vidí jasně a zřetelně. Má na sobě lehký plátěný oblek a bílou
polokošili. Na nohou mokasíny s třásněmi. Vypadá, jako by právě vystoupil z letadla.
„Tati, pusť mě, prosím, dovnitř.“
Otírá si pot z tváře. Rukou spočívá na konci řetízku zapuštěného v rámu dveří. Váhá. Co když jeho
nepřátelé Christofera unesli a nyní ho proti jeho vůli používají proti vlastnímu otci? To se ovšem nikdy
nedozví, pokud bude dál stát tady vedle dveří. Vysouvá západku řetězu a odemyká. „V pořádku, synu.
Můžeš jít dál.“ Pak znovu odstoupí a čeká.
Christofer prochází dveřmi, a aniž je žádán, opět je za sebou zavírá.
„Zamkni, synu.“
Christofer poslechne.
„Co tady děláš?“
„Přišel jsem si pro tebe, tati.“
Přivře oči a sevře zbraň v dlani ještě pevněji. „Co tím chceš říct?“
„Zabil jsi mámu,“ odpovídá Christofer.
„Musel jsem –“
„Nedostal jsi k tomu žádné rozkazy.“
„Na to nebyl čas. Byla dvojitý agent a pracovala pro –“
„To se pleteš, tati.“
„Rozhodně ne. Viděl jsem ji, jak dává zpravodajské informace –“
„Do ptačí budky,“ dokončuje za něj Christofer. „Ale tos udělal ty. To tys tam ty zprávy vložil.“
Ustupuje o děsivě vratký krok zpět. „Cože?“ V hlavě mu začíná třeštit. „Ne, já jsem –“
„Já tě při tom viděl, táto. Mám i fotografie –“
„To je lež!“
Christofer se jen smutně usmál. „My dva si přece nikdy nelžeme, tati. Vzpomínáš?“
V hlavě mu třeští čím dál víc, cítí dunění v tepnách, které mu otřásá mozkem. „Ano, ale…“
„Byl jsi nemocný tati. A ještě pořád jsi.“ Vztahuje k němu otevřenou dlaň, jako by mu nabízel
pomoc. „Myslel sis, že po tobě máma jde, a proto Jsi Ji –“
„Ne, ne. Našel jsem přece ten útržek papíru a byla na něm runa!“
„To bylo arabské písmeno, tati. A byl to tvůj útržek. Mluvíš přece plynně arabsky.“
„Opravdu?“ Tiskne si konečky prstů ke spánku. Kdyby mu aspoň přestalo dunět v hlavě. Třeba by
se pak dokázal soustředit a myslet jasně. Ale najednou si není jistý, kdy naposledy dokázal myslet
jasně. Co když má Christofer pravdu?
Pak ho napadá cosi podivného a mrazivého. „Co to vlastně povídáš? Vždyť ty o mně ani o mámě
nic nevíš o našem tajném životě. Jsi softwarový inženýr.“
Christofer se na něj usmívá laskavým, stále smutnějším pohledem. „To ty jsi softwarový inženýr,
tati. Proto tě Agentura najala do svých služeb. A proto si tě najala i druhá strana při jedné z cest do
Šanghaje nebo Bangalore, v Agentuře vlastně ani nevědí, kde přesně se to stalo, ale to teď není
důležité. Důležité je to, abys mi odevzdal zbraň. Pak spolu můžeme v klidu odejít.“
Nával iracionálního vzteku ho přiměje k tomu, že zvedá ruku s pistolí. „Já odsud nikam nejdu. Ani
s tebou, ani s nikým jiným.“
„Tati, prosím, zkus být rozumný.“
„Na světě žádný rozum neexistuje!“ křičí na něj. „Rozum je jen iluze. Stejně jako láska!“
A v okamžiku, kdy se jeho ruka s namířenou zbraní otáčí ke Christoferovi, ten jediným bleskovým
pohybem vytahuje tlumičem opatřený Walther PPK, který měl schovaný zezadu za opaskem, a
přesným a elegantním zásahem mu prostřelí čelo.
 ***

Christofer se dívá na mrtvé tělo svého otce. Zajímá ho, jestli cítí nějaké emoce. Žádné však
nepřicházejí. Připadá si, jako by měl srdce ukryté pod tolika vrstvami svých podob, že k němu zvenčí
neproniknou již ani ty nejtraumatičtější prožitky.
Agenturní protokol diktuje, aby okamžitě zničil všechny stopy likvidace. To samozřejmě učiní.
Jeho zbraň je přesná a dokonalá a on je na ni opravdu pyšný.
Rozhlíží se po pokoji a vidí všechny tátovy děti, jež si zde znovu stvořil ze stránek časopisů
nakoupených nebo vymámených dole v hale. I ten nejmenší detail je vyvedený s pozoruhodnou
přesností a láskou.
Dívá se na scénu připravenou pro představení Kupce benátského, o kus dál leží Tramvaj do
stanice Touha, a ještě dál scéna pro obnovenou premiéru Kolotoče, jejíž průkopnické pojetí mu
vyneslo uznání a slávu. Všechny jeho scény zde byly vyvedeny v miniaturním měřítku a s tak úžasnou
invencí, že mu nezbylo než se opět podivit jeho genialitě.
Vstoupil do koupelny a narazil na scénu ze Smrti obchodního cestujícího. Chvíli na ni jen zíral a
hlavou mu jako televizní lišta se zprávami probíhaly řádky z Millerova pera. Po chvíli, ani on sám
nevěděl, jak dlouhé, se shýbl. Pak se pozpátku vrátil zpět do pokoje a hodil scénu na otcovo tělo.
Vytáhl láhev tekuté náplně do zapalovače, kterou si přesně pro tento okamžik zakoupil, a tělo i se
scénou důkladně polil. Ještě stále zády ke dveřím otočil zámkem a škrtl zápalkou. A pak už se jen
díval, jak se oheň obloukem blíží ke konci všeho.
Všechno se mění. Ale lepší už to nebude.
Z hotelu vyšel postranními dveřmi a vstoupil do páchnoucího rozbřesku. Pach benzinu do
zapalovače a puch škvařících se vlasů překrývaly smrad lidských výměšků a rozkladu. Když pak natáhl
krk a pokoušel se zahlédnout první šedivé provázky kouře, rozhodl se, že si stvoří novou identitu. Až
bude na letišti procházet pasovou kontrolou, bude z něj Biff Loman.
Tato představa mu na tváři vykouzlila úsměv a v tomto kratičkém okamžiku vypadal úplně stejně
jako jeho otec.
 CHRISTOPHER RICE

První Riceův román, „gotický“ thriller A Density of Souls vyšel v době, kdy mu bylo pouhých
dvaadvacet let. A protože je synem „upíří“ romanopiskyně Anny Riceové, jeho prvotina se
pochopitelně těšila velkému zájmu médií a byla očekávána se snad až nespravedlivě velkou dávkou
skepticismu. Teprve jeho druhé dílo, The Snoiv Garden, jež se stejně jako to předchozí dostalo na
žebříček bestsellerů deníku New York Times, potvrdilo Riceovu pověst spisovatele, který dokáže
nabídnout příběhy s plnohodnotnými homosexuálními postavami a získat jim široký čtenářský zájem
a komerční úspěch.
I když jeho dosud poslední román, Light Before Day, využívá nevábného prostředí spodiny
losangeleského homosexuálního ghetta, Rice se ve všech svých dílech cíleně soustředí především na
složité vztahy, které se mohou vyvinout mezi homosexuálními a heterosexuálními postavami, jejichž
osudy spojuje sdílený duševní otřes. The Snow Garden se zaměřuje na vražedné podvody, které
ohrožují blízké přátelství heterosexuální ženy a homosexuálního muže. Light Before Day se pro
změnu soustředí na otcovský vztah, který se rozvinul mezi úspěšným autorem záhadných příběhů a
jeho homosexuálním asistentem. Stejné téma pak nalézáme i v povídce Past na muže, v níž mladá
hrdinka nečekaně objevuje utajovanou homosexualitu milované osoby a její objev spouští vlnu násilí,
které dopadá na rodinu, až dosud svázanou pevnými pouty.
Povídka Past na muže představovala pro Rice výzvu. Na psaní krátkých povídek nebyl zvyklý a
jeho čtenáři ho často chválí právě pro jeho schopnost detailního popisu prostředí a atmosféry. Pustil
se tedy do studia krátkých povídek Richarda Mathesona a Davida Morrella, aby i on dokázal napsat
plnohodnotný příběh odvyprávěný co nejmenším počtem slov. Vzdát se barvitosti a textury, které do
svých děl tak rád vkládá, bylo zpočátku až příliš děsivé, ale nakonec, jak sám říká, se psaní Pasti na
muže ukázalo být vysoce uspokojivým autorským cvičením.

PAST NA MUŽE

Od svého stolu u okna kavárny překypující životem viděla Kate přes pře plněné parkoviště a
stejně ucpanou dálnici zcela zřetelně až tam, kde zapadající slunce měnilo štíty hor San Bernardino v
nejasné duchy rýsující se daleko na obzoru. Rick jí předal svůj přenosný počítač a zmizel ve vedlejším
nákupním středisku, kde, jak předpokládala, teď pobíhá mezi regály knihkupectví a listuje v knihách o
rybaření, lovu či o některém dalším z jeho rádoby dospělých koníčků, které po maturitě přebral od
svého otce.
Tohle bude jejich první výlet, na němž spolu budou úplně sami. Tři dny ve srubu poblíž jezera
Arrowhead, tři dny bez rodičů, kteří by se neustále ujišťovali, že oba tráví noc ve vlastní posteli. Za
necelý měsíc už budou každý na jiné univerzitě, a tak každičká hodina, kterou budou moci strávit
spolu, je až příliš drahocenná na to, aby ji promarnili v zácpě na dálnici.
I když Rick tvrdil opak, ona sama si byla jistá, že dokážou najít cestu, která je přivede ke srubu.
Stačilo, aby ve vyhledávači vyťukala první dvě písmena názvu navigačního mapového serveru
panorama navigation, a počítač ze svého seznamu navštívených stránek již sám doplnil adresu, která
se nejvíce blížila požadovanému zadání. V tomto případě jí ale místo mapy předložil odkaz na stránku
s podivným názvem www.pastnamuze.com.
Byla přesvědčená, že se nejspíš jedná o stránku, která učí taková líná vysportovaná trdla, jako byl
právě Rick, jak se co nejlépe postarat o finance, které si svým sportem dokázali vydělat, a ze
zvědavosti na odkaz klikla myší. Na monitoru se okamžitě vynořil svalnatý a téměř nahý mladík s
latinskoamerickými rysy v obličeji. Seděl na bíle povlečené posteli a jednou rukou se opíral za zády,
zatímco druhou tiskl k vyboulenině na bílých slipech. Probleskující růžový poutač nad jeho hlavou
upozorňoval, že past na muže je jedničkou mezi všemi webovými stránkami pro muže, kteří mají rádi
muže. Málem se dala do hlasitého smíchu. Je jasné, že Rick na stránku zabloudil jen nějakým omylem.
Pak si všimla, že počítač je nastaven tak, aby si zapamatoval uživatelská jména a hesla, což ji
rozhodně nepřekvapovalo, protože Rick si za celé čtyři roky na střední škole nedokázal zapamatovat
ani číslo kombinace na svém zámku v šatně. Zvolené uživatelské jméno v rámečku bylo počítačem
vyplněno jako SoaksGuy. První část jména bezpochyby odkazovala na Sherman Oaks, předměstí, kde
oba vyrůstali. Lišta s historií navštívených stránek jí prozradila, že Rick tady surfoval kolem půl druhé
ráno, tedy v době, kdy ona sama spala a byla přesvědčená, že i on spí.
V jejím domě. V její posteli. Po jejím boku.
Zrychlil se jí dech a s ním se zrodila podivná předtucha. Dřív než stačila sama sebe přesvědčit, aby
to nedělala, klikla myší na tlačítko, kterým se přihlásila do systému. A najednou již rolovala profily
uživatelů stránky, v nichž se každý z mužů vyznával ze svých sexuálních preferencí. Své záliby ale
popisovali kódovaným jazykem, který byl kombinací afektovaných hiphopových hlášek a dívčího
těsnopisu, s jehož pomocí si s kamarádkami psaly při vyučování dopisy. K většině profilů byla
připojená i fotografie. Prvních pár působilo spíš neškodným dojmem, většinou se jednalo o odhalená,
svalnatá prsa, nakrátko ostříhané hlavy, tak trochu nepovedené a mizerně nasvícené antické sochy.
Pak ale přišlo několik děsivě absurdních erekcí.
Za jejími zády zaskřípěla prudce odsouvaná židle. Tichým vztekem překypující matka za sebou
táhla ke dveřím batole. Když se žena na okamžik ohlédla a zjistila, že tím, kdo její dítě vystavil tak
nehorázné špíně a ohavnosti, byla na první pohled zcela normálně vyhlížející mladá dívka, zatvářila se
ukřivděně a zcela nechápavě, jako by jí její tříletý syn právě ukázal vztyčený prostředníček.
Kate zahanbeně přerolovala fotografie tak, aby ty nejdivočejší zmizely z obrazovky. Pokoušela se
dát všemu tomu, co právě viděla, nějaký smysl. Z historie stránek vyplývalo, že Rick zde za poslední tři
týdny byl jen jednou. Zvolené uživatelské jméno a heslo ale naznačovaly, že se pravděpodobně
chystal stát se členem. Proč jí ale půjčoval počítač a ani přitom nehnul brvou? Dost možná, napadlo ji,
už členem dávno je a všechny svoje předchozí záznamy důkladně vymazal. Až na jeden. Ten poslední.
Uvědomila si, že nic neroznítí fantazii a představivost tak jako zrada. Zcela zřetelně si představila
Ricka, jak ve svých kašmírových trenýrkách couvá v noci z ložnice a v rukou jako nějaký svatý grál
svírá počítač, aby se vedle v pokoji připojil na svoji oblíbenou stránku.
Její oči zabloudily na něco, co jí až dosud unikalo. V levé části obrazovky byla dlouhá nabídková
lišta. Už jí bylo jasné, že Rick je na stránce pravidelným návštěvníkem; teď by si jen mohla ověřit, zdali
se tady s někým seznámil. Najela tedy kurzorem na seznam přátel a ten jí po odkliknutí nabídl jediné
jméno: FunForRtNow. Vedle jména byla fotografie svalnatého kluka s hnědými vlasy ležícího na břiše
na posteli. Nejprve si myslela, že je nahý, pak si ale všimla rudé tkaničky suspenzoru mezi
obnaženými půlkami zadku.
NAŽHAVENÝ ATLET SI CHCE HRÁT! CO TY NA TO?
180, 71, 23, zde ve Studio City. Beru mladé i staré, jen musíš být fit, seš? (Fit = minimálně 4 x
týdně v posilovně!) Musíš být kus a sexy! Žádný špeky a rosol. Neděláš drahoty. Žádný velký mejdany.
Máš rád porno, výměnu rolí, spoustu orálu. Musíš být čistý a v poho!
Fotografie ji nijak zvlášť nešokovala, povaha požadavků, které se mladík ani nepokoušel zakrývat,
jí ale zvedala žaludek. Pak jí došlo, že ztrácí čas nesprávným profilem.
Chystala se tedy zadat do vyhledávače jméno SoaksGuy, když vtom uslyšela, jak cosi plesklo o
sklo jen kousek nad její hlavou. Rick byl rozpláclý o výlohu, jako by ho tam přimáčkl vyhazovač z
nočního klubu. Když se odlepil a ustoupil o několik kroků zpět, pro samý smích si ani nevšiml, jak
neutěšeně se Kate tváří.
„A tak jsem vzal telefon a volám tetě,“ líčil jí hlasitě, když se vrátil ke stolu. „Říká, že asi tři čtvrtě
kiláku od srubu je báječnej rybník, parádní procházka lesem.“ Zhroutil se na protější židli a uhlazoval
si dlaněmi své rozcuchané černé vlasy. „Prý je to tam super i při východu slunce, protože to se prý
noří jako přímo z vody, to teda musí být něco. Jsi v pořádku?“
Kate k němu natočila notebook tak, aby viděl na monitor. Ucukl, jako by právě dostal žihadlo. Pak
se jeho ospalé oči přivřely do nepatrných škvír a bylo vidět, jak se mu chvěje horní ret. Hluboce a
ztrápeně se nadechl.
 „Včera v noci,“ pokračovala. „V půl druhé. Spala jsem a myslela jsem, že ty spíš taky.“
„Ale já jsem přece spal!“
„Tvůj notebook ale říká, že jsi byl tady“ řekla a poklepala na monitor, aby mu svá slova ještě
zdůraznila. „Že by mi počítač lhal, Ricku?“
Stále jen vrtěl hlavou a zíral na obrazovku, jako by tou nejlepší obranou mohlo být něco, co snad
lze vyčíst z profilu obnaženého mladíka se suspenzorem. Po celé dva roky, co byli spolu, vytrvale
sledovala, jak se chová ve společnosti jiných dívek, dávala si pozor na úsměvy, které by snad mohly
znamenat výzvu, dívala se, jestli se některé jen tak přátelsky nedotýká, neplácne ji někde, kde nemá,
ale teprve teď jí došlo, že své pozorování zaměřila naprosto nesprávným směrem.
Konečně se na ni podíval. „To jsem nebyl já,“ zašeptal, oči dokořán děsem.
„A kdo tedy?“
Lehce pootevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Místo toho si jen kousal spodní ret a rukou se
dotkl kořene nosu. Nezdálo se, že by se ke svému provinění chystal postavit čelem. Na víc už
nečekala. Vytrhla šňůru ze zásuvky a se šňůrou i s počítačem v náručí zamířila k východu.
Dostihl ji několik kroků před její terénní toyotou. V okamžiku, kdy na zádech ucítila jeho ruku, se
otočila a širokým obloukem se po něm ohnala počítačem jako baseballovou pálkou. Na zlomek
sekundy si nebyla jistá, jak prudce a tvrdě ho zasáhla, ale pak se skácel na zadek na chodník a z
rozbitého nosu mu na ústa a bradu crčela krev. Ještě než vycouvala ze svého místa, ohlédla se, aby ho
nepřejela. Když viděla, že se ztěžka zvedá zpět na nohy, pocítila jakousi mdlou, nic neříkající úlevu.
Podívala se do zpětného zrcátka a zavadila pohledem o Rickovu naditou sportovní tašku na zadním
sedadle. Po čtvrtém nepřijatém hovoru, kterým se ji pokoušel dostihnout, vypnula zvonění. Zavolá
tátovi. Ten se o všechno postará. Zmlátí ho do bezvědomí a pak zařídí všechno tak, aby to vypadalo,
že Rick byl jen neopatrný a uklouzl na odhozené banánové slupce. Ráno, když si před odjezdem balila
věci, jí oznámil, že dnes bude do pozdního večera s klienty. Chce je prý trochu pobavit. Tehdy jí to
přišlo jako nedůležitý detail. Táta si ale od své asistentky rád nechával nahrávat vzkazy pro případ, že
nemohl sám zvednout telefon. Teď si tedy nemohla dopřát ani útěchy, kterou by jí poskytl jeho
mužný baryton. Když se ozvalo pípnutí, které ji vyzývalo k nahrání vzkazu, zamlžily sejí oči a v krku
jako by najednou měla knedlík.
Zavěsila.
Matka již před dvěma dny odletěla na konferenci do San Franciska, kde teď zcela jistě přednáší
svým kolegům realitním makléřům o tom, jak zvýšit prodej tím, že vysají vzduch z každé místnosti, do
které vstoupíte. Matka se o téhle záležitosti nesmí dozvědět. Nepochybně by si našla způsob, jak ji
přesvědčit, že si za všechno může sama. Určitě jí unikla spousta důležitých detailů, například
významné signály toho, že její přítel píchá s teplouši, se kterými se seznámil na internetu. Měla s
něčím takovým již předem počítat. Být připravená. Mít plán. Ty matka milovala. Kate má teď jeden
jediný. Dostat se co nejrychleji domů, zalézt pod deku a počkat, až se táta vrátí domů.
V L. A. se dostala do dlouhé kolony červených brzdových světel a musela tak strávit dvě hodiny v
nekonečném procesí chrómu a železa směřujícím po dálnici 101 k Valley. Domů dorazila až těsně po
půlnoci. Jejich dům v meandrující ulici na úpatí okolních svahů byl vystaven ve stylu letovisek na Cap
Code. Předpokládala, že Rick si bezpochyby zajistí, aby ho některý z jeho kamarádů přivezl zpět, a že
tudíž existuje možnost, že by se ji tady pokoušel najít, a tak zaparkovala až o odbočku dál a ještě za
rohem.

Když otevřela venkovní dveře, poplašné zařízení začalo krátce pípat. Přistoupila k ovládacímu
panelu, aby do něj vyťukala přístupový kód, ale než to stačila udělat, pípání ustalo nebylo to tedy
pouhé varování, že v příštím okamžiku spustí siréna, jen hlášení signalizující narušení vnitřního
obvodu, které se ozvalo pokaždé, když někdo otevřel dveře nebo okno. Dům tonul ve tmě. Otec tedy
odjel, aniž by alarm řádně nastavil. To nebylo normální.
Rozbušilo se jí srdce. A i když po většinu cesty domů seděla ve voze v dopravní zácpě, teď měla
pocit, jako by právě doběhla maratón. Dveře do tátovy kanceláře byly asi z poloviny otevřené. Změť
papírů na psacím stole působila hodně nezvyklým dojmem. A chyběl počítač. Vzpomněla si, že táta
ráno říkal něco o tom, že matka ještě před odjezdem odvezla počítač do obchodu, aby z něj vytáhli
diskovou mechaniku. Chtěla mu koupit novou a tu stávající pak věnovat matce k Vánocům.
Její oči si konečně přivykly temnotě a ona si všimla slabého probleskujícího světla, které se
odráželo na okolních stěnách. Přicházelo z prvního patra. Dveře od ložnice rodičů na konci chodby v
prvním patře byly rovněž pootevřené. Mezerou uviděla několik čajových svíček rozestavěných na
prádelníku. Bylo jich tam ale mnohem víc, než kolik jich mohla vidět pootevřenými dveřmi. Stály
úplně všude a naplňovaly ložnici mihotavým svitem. Ať tam uvnitř byl kdokoli, zcela jistě ji slyšel
přicházet, přesto však nesfoukl ani jedinou z nich. Tato představa alespoň trochu uvolnila sevření
strachu, který se jí zmocnil. Co když je táta doma a jenom se koupe?
Opatrně strčila do dveří a chystala se zavolat tátovo jméno. V tom okamžiku spatřila, že na posteli
je úplně jiný muž. Ležel na břiše a zpod hlavy se na světle hnědý přehoz šířila tmavá skvrna. Muž měl
podsaditou, svalnatou postavu a Kate si všimla i hnědých, nakrátko ostříhaných vlasů. Na první
pohled by opět řekla, že je nahý, ale i nyní si všimla rudého pásku suspenzoru mezi nahými půlkami.
Jen před několika málo hodinami objevila jeho fotografii v Rickově počítači a teď málem nahlas
vyslovila i jeho uživatelské jméno Fun For Right Now – Zábava pro vyvolené.
Než stačila vykřiknout, z koupelny vystoupila temná silueta a pozvedla k ní ruku. Připadala jí
neurčitě povědomá. Teprve pak si uvědomila, že si matka zastrčila své dlouhé vlasy za límec černého
svetru; za hlavou tak měla podivný hrbol.
Ze všeho nejdříve ji zaskočil pocit viny. Vybavila si Rickovy dokořán rozevřené oči v okamžiku, kdy
mu ukázala obrázek na monitoru. Jeho ztrápený povzdech a vyděšený pohled si pak mylně vykládala
jako přiznání viny. Rick po celou tu dobu znal pravdu a bál se jí o ní říct. Pak spatřila i sebe samu, jak
spí s Rickem v posteli, zatímco z pokoje tiše couvá její vlastní otec s Rickovým notebookem v rukou.
Protože ten jeho byl v obchodě. Kate se pokoušela prohlédnout oslňující září svíček a najít na ležícím
alespoň nějaké známky života.
„Je mrtvý?“ zeptala se.
„Chceš slyšet, co spolu dělali? Jednou, byla jsem mimo dům a ty jsi spala ve svém pokoji. Dělali to
vzadu na dvorku. Na našem dvoře, zatímco ty jsi klidně spala.“
Zvenku k nim dolehl zvuk zpomalujícího vozu. Pak uslyšely, jak odbočuje na příjezdovou cestu.
Pod koly skřípěl navezený štěrk. Táta konečně přijel a Kate se najednou ocitla v pasti, kterou tu na něj
nastražila matka. „Až ti to všechno vysvětlím, pochopíš, proč jsem to udělala, Kate. Strávila jsem celé
dny na internetu a povídala jsem si s ním,“ ukázala na ležícího muže. „Chtěla jsem zjistit, co všechno
spolu s tvým otcem dělali. Až to uslyšíš, Kate, až se to také dozvíš, už nikdy pro svého otce nebudeš ta
jeho malá holčička.“
Kate vyběhla z místnosti. Přibližně uprostřed schodiště ztratila rovnováhu. Parketová podlaha
pod schodištěm jako by se zvedla, aby ji uhodila do obličeje. Náraz jí vyrazil dech. Zvedla se na
všechny čtyři. Za sklem zasazeným do olověných profilů a lemujícím dveře se objevil tmavý stín. V
zámku zarachotil klíč. „Kate,“ pronesla její matka tiše a důrazně. Kate slyšela výzvu v jejím hlase.
Kdyby jí tak poskytla čas, aby všechno vysvětlila. Třeba by dokázala pochopit. Nemusela by tady pak
riskovat život kvůli otci, který se skutečně dopustil všech těch ohavností, z nichž ona obvinila svého
přítele.
V okamžiku, kdy se ve dveřích objevila první skulinka a v ní i paprsek venkovního světla, vrhla se
po kolenou vpřed a dveře znovu přibouchla. Zaslechla přitom překvapený zvuk, který ze sebe otec
vydal. A pak se již svezla zpět na podlahu a připravovala se na výstřel, který teď zcela určitě přijde.
„Vidím, že ses už rozhodla,“ konstatovala matka tiše.
Kate zaslechla, jak za sebou matka zavírá dveře ložnice. Pak se ozval krátký, ostrý zvuk, který však
nedokázala okamžitě zařadit. Bylo to jako z filmu. A pak se její mozek vzpamatoval a přiřadil zvuku i
název. Tlumič.
Ale to se nad ní už skláněl otec, se sakem přehozeným přes ruku a uvolněnou kravatou, hlavu
nakloněnou na stranu jako štěně, které se pokouší pochopit, co se před ním děje a co to bylo za
podivný zvuk, který zaslechlo z ložnice.
Kate mu nic nevysvětlovala. Jen ho nechala odejít nahoru po schodech, aby si v ložnici sám
objevil scénu, kterou tam pro něj matka nachystala.
 ALEX KAVA

V době, kdy Alex Kava pracovala na své první knize, A Perfect Evil (Absolutní zlo), neměla
rozhodně v úmyslu učinit z ní počátek nové řady a její hlavní postava, agentka FBI Maggie O'Dellová,
zasahuje do děje až v sedmé kapitole. Kava místo úvah o sérii založila svůj příběh na dvou
samostatných zločinech, které se v osmdesátých letech dvacátého století odehrály v Nebrasce. První
z nich spáchal sériový vrah, který si za své oběti vybíral malé chlapce, a ke zločinu došlo v městečku,
kde Kava tehdy pracovala jako pomocná redaktorka a typografka místních novin.
O několik let později, když se rozhodla napsat román, byl právě popraven John Joubert – muž,
jenž se před třinácti lety přiznal k vraždám tří chlapců, z nichž byl následně i usvědčen. Druhý zločin s
dalším zavražděným chlapcem byl spáchán v nedaleké Omaze několik let po Joubertově zatčení, a
pachatel zločinu dodnes nebyl vypátrán. Kava se oběma zločiny nechala inspirovat. Mezinárodní
úspěch Absolutního zla a Maggie O'Dellové však Kavu přiměl k tomu, aby z příběhů agentky O'Dellové
vytvořila řadu, a výsledkem jsou další čtyři romány s touto hrdinkou: Split Second, The Soul Catcher,
At the Stroke of Madness a Necessary Evil. I její jediný samostatný thriller, One False Move, rovněž
volně vychází ze skutečného zločinu.
Kava je přesvědčená, že pravda je v reálném životě ještě podivnější než fikce, a v tomto svém
názoru se utvrzuje pokaždé, když se pouští do výzkumu pro další román. Jedním z aspektů thrillerové
řady s Maggií O'Dellovou, k němuž se čtenáři často vyjadřují, je i vztah mezi Maggií a její matkou. S
přivřenýma očima je možné jej charakterizovat jako konfrontační a plný výzev, přičemž ani náhodou
nesplňuje naše představy o tom, jak by typický vztah mezi matkou a dcerou měl asi vypadat. I mezi
nimi však tak jako v opravdovém životě existuje pouto, někdy jen stěží vysvětlitelné a ještě častěji
zcela iracionální. V povídce Dobrou noc, moje milá máti posílá Alex Maggii a její matku na výlet, aby
ilustrovala, že vztahy, stejně jako vnímání a dojmy nejsou vždy takové, jaké se na první pohled jeví.

DOBROU NOC, MOJE MILÁ MÁTI

Že je tento výlet s matkou chyba, věděla Maggie O'Dellová již dlouho předtím, než uslyšela to
odporné skřípění kovu o kov, dlouho předtím, než ucítila zápach pálící se gumy zablokovaných
pneumatik.
Výlet nazvala chybou již před několika hodinami, když vklouzla do popraskané koženkové kóje v
místě nazývaném Freddieho jídeln neboli jídelna, pokud počítáme i vybledlé místo, kde kdysi bývalo
písmeno „a“. Večeře sama o sobě součástí této chyby nebyla. Bylo jí vcelku jedno, že večeří v lokále,
který si nemůže dovolit nové „a“. Koneckonců je zvyklá žvýkat hamburgry třeba na pitevnách a ví, jak
báječně může chutnat bageta v opuštěném kamenolomu, v němž se všude povalují sudy nacpané
mrtvými těly. Ne, tahle malá večeře nebyla opravdu nikterak tragická. Dokonce by ji mohla nazvat
půvabnou.
Zírala na štrůdl s vanilkovou zmrzlinou, který před ni číšnice bez zájmu hodila, aby jim následně
chrstla do hrnků přídavek horké kávy. Štrůdl se však tvářil naprosto skvěle a dokonce voněl tak, jako
by ho právě dopekli. Byl ještě teplý, takže zmrzlina se už začínala na krajích roztěkat. Ani ten štrůdl
nebyl chyba, i když Maggie si snadno dokázala představit, jak na okraje bílého talířku nestéká
rozpuštěná zmrzlina, nýbrž krev. Musela se tedy napít vody, zavřít oči a trochu se uklidnit, než je
znovu otevřela, aby se ujistila, že se skutečně dívá na zmrzlinu a ne na krev.
Ne, tou opravdovou chybou byla skutečnost, že si štrůdl neobjednala sama. To za ni udělala
matka. Opět ji donutila přemýšlet o tom, zdali je Kathleen O’Dellová jen tak necitlivá, nebo si
skutečně nepamatuje incident, který, pokud si na něj její dcera vzpomněla, v ní mohl velice snadno
vyvolat náhlou nekontrolovanou nevolnost. Jak si může nepamatovat jeden z těch řídkých okamžiků,
kdy se s ní Maggie podělila o zážitek ze své práce agentky FBI, specialistky na profily zločinců?
Samozřejmě, incident se odehrál již před několika lety. Matka tehdy ještě pila Jacka Danielse z
dvojdecek a smála se jí do očí a vybízela ji, ať ji klidně zatkne, jestli se jí to nelíbí. Maggie si až příliš
živě pamatovala, co jí tenkrát odpověděla. Vysvětila jí, že nehodlá plýtvat časem na to, aby zatýkala
jednu alkoholičku se sebevražednými sklony. Tím mohla skončit, ale neskončila. Místo toho vstala a
hodila na skleněnou desku matčina konferenčního stolku hrst polaroidových fotografií z místa činu, z
něhož se právě vrátila.
„Jestli to chceš vědět, tak já se živím tímhle,“ řekla jí, jako by matka tuto děsivou připomínku její
práce opravdu potřebovala. A Maggie si pamatovala i to, že jako poslední zcela cíleně upustila snímek
s detailem plastové krabičky, kterou nalezli na desce kuchyňské linky v bytě oběti. Maggie na tuto
plastovou nádobku a její obsah do smrti nezapomene. Byl v ní báječně a dokonale vyhlížející kousek
štrůdlu nahoře elegantně ozdobený krvavou slezinou zavražděné ženy.
To, že matka na tuto záležitost zapomněla, či spíše se rozhodla si ji v paměti zablokovat, by ji
vlastně nemělo překvapovat. Matka totiž disponovala vynikající taktikou pro přežití, a tou byla
především mimořádně vyvinutá schopnost popírat, schopnost předstírat, že některé věci a události se
nikdy nestaly. Jak jinak by si měla vysvětlovat skutečnost, že nechala svoji dvanáctiletou dceru, ať se
stará sama o sebe, zatímco ona se každou chvíli připotácela domů až pozdě v noci a namol opilá a
ještě k tomu si s sebou přiváděla nějakého otrapu, který jí v noci udělal dobře. Teprve když jeden z
jejích náhodných amantů navrhl, že by si to mohli rozdat hezky ve třech, on, matka a dcera, matku
napadlo, že bude lepší, když si své milence bude vodit na hotel. Maggie se tedy již v útlém věku
musela naučit, jak se o sebe starat bez cizí pomoci. Vyrůstala sama a teprve teď, roky poté, co se
rozvedla, si uvědomila, že když se řekne samota, spojí si tento pojem automaticky s pocitem bezpečí.
Od té doby ale matka urazila notný kus cesty, Maggie v to alespoň věřila. To bylo ovšem ještě
před tímhle výletem, předtím než jí objednala štrůdl se zmrzlinou. Možná by tuhle záležitost měla
vnímat v jejím skutečném kontextu. Jedná se přece o dokonalý mikrokosmos jejich vztahu. A ten by
nikdy neměl zahrnovat věci jako společný výlet či jen pouhou příležitost dopřát si společně kousek
štrůdlu v malé útulné restauraci.
Dívala se, jak matka mezi sousty svého štrůdlu usrkává krátkými doušky kávu. Maggie je
specialistka FBI na sestavování profilů zločinců a na svůj denní chléb si vydělává tím, že pátrá po
vrazích. I přesto v ní jednoduchý výlet s matkou dokázal vydolovat vzpomínky na překvapení, které
jim kdysi v plastové dóze na oběd nachystal jeden šílený sériový vrah. Takže nic nového. Jen další
pracovní den. Dospěla k názoru, že pokud jde o popírání, není zřejmě zdaleka tak dobrá jako její
matka. Což ovšem nemusí nutně znamenat chybu.
Kathleen O’Dellová náhle ukázala vidličkou na cosi za Maggiinými zády, neschopná promluvit,
protože, samozřejmě, s plnou pusou se přece nemluví – nemluvě o tom, že kdysi dávno, když se čas
od času rozhodla, že si bude hrát na matku, což byly okamžiky krátké a řídké, Maggii neustále
zdůrazňovala, že je nezdvořilé ukazovat na lidi. Maggie se ani nepohnula a jednoduše matku
ignorovala, což bylo ovšem poměrně hloupé, pokud se tedy domnívala, že tím matku potrestá za to,
jak necitlivě se k ní před několika okamžiky zachovala. Kromě toho matka jen o to důrazněji mávala
ve vzduchu vidličkou.
„Ten chlap je naprostý hovado,“ dokázala ze sebe nakonec šeptem vypravit.
Maggie nedokázala odolat. Nepatrně se ohlédla, aby se alespoň na okamžik podívala na ono
„naprosté hovado“, jehož obhajoby se chystala ujmout.
Na první pohled se jevil příliš obyčejný na to, aby tuto obranu vůbec potřeboval. A protože se ani
zde nedokázala zbavit stínu své profese, začala ho okamžitě vyhodnocovat. Měla před sebou
vysokého muže středního věku s ustupujícími vlasy, nevýraznou bradou a brýlemi s masivními
obroučkami. Na sobě měl bílou bavlněnou košili, o číslo větší, než bylo třeba, která na něm visela jako
pytel, i když seji pokoušel úhledně zastrčit do kalhot pomačkaných a s pasem pod počínajícím
břichem člověka, jenž tráví příliš mnoho času v kanceláři.
Vklouzl do rohové kóje a uchopil jeden z laminátovou fólií pokrytých jídelníčků naskládaných ve
stojánku společně se solničkou, pepřenkou a jinými ochucovadly. Okamžitě si jídelníček rozevřel a
ihned se do něj začetl, pokoušeje si vybrat, zatímco rukama už vytahoval příbor ze smotaného
ubrousku. Opět nic neobvyklého. Jen naprosto tuctový človíček, který si sem odskočil v polední
přestávce na rychlý oběd. Pak si všimla staré ženy, která se ztěžka sunula k jeho stolu. Přidržovala se
opěradel jednotlivých kójí, které míjela, protože hůl, o niž se opírala, jí neskýtala potřebnou podporu.
Teprve v tomto okamžiku si Maggie uvědomila, že matčin povzdech neměl co do činění s tím, jak muž
vypadá, ale se skutečností, že tuto nebohou ženu nechal, aby se plahočila k jejich stolu, aniž by se jí
vůbec pokusil pomoci. Teď se konečně vmáčkla mezi lavici a stůl, klesla svou křehkou postavou na
sedadlo a centimetr po centimetru se sunula po umělém povrchu dál. Restaurací se ozývalo klepání
její hole, kterou přitom táhla za sebou.
Maggie se odvrátila, na další sledování už neměla náladu. Vztekle připustila, že matka má
tentokrát pravdu. A ještě víc ji rozčílil ten odporný syčivý zvuk, který matce splynul ze rtů a který byl
právě tak hlasitý, aby jej všichni ostatní v bistru zaregistrovali, stejně jako nejspíš i ono „naprosté
hovado“.
Maggie by ovšem dala cokoli za to, kdyby se matka spokojila jen se svým zasyčením namísto
ječivého vřískotu, který se právě ozýval ze sedadla pro spolujezdce. Kdyby se nenechala matčiným
jekotem vyvést z rovnováhy, možná že by si té černé ocelové skvrny, která se k ní bočním smykem
blížila, všimla o několik okamžiků dříve. Zcela jistě dříve, než do její malé toyoty již podruhé narazil
obludný pick-up a smetl ji ze silnice, to vše za doprovodného zvuku páraného a trhaného plechu.
Je to opravdu její nárazník, to, co teď visí na ochranné mříži pick-upu? Vypadá to, jako by si to
nechutné monstrum ukouslo z jejího nebohého vozu kousek k obědu. Co si ten chlap sakra myslí?
„Já se snad zblázním,“ plísnila ji matka. „Tys ho opravdu neviděla?“ Jindy spíš skřípavý hlas měla
po předchozím jekotu stále posazený příliš vysoko, takže zněl téměř komicky. „Kde se tady sakra
vzal?“ doplnila, a už teď sama odporovala svému předchozímu tvrzení. Zmítala se pod bezpečnostním
pásem a pokoušela se oběma rukama sbírat čokoládové bonbóny, které před srážkou jedla a které se
teď rozsypaly po sedadle jako draho cenné barevné korálky z přetrženého náhrdelníku.
„Neviděla jsem ho,“ přiznala se a znovu se jí podařilo dostat vůz pod kontrolu a zastavit na
prašné, nezpevněné krajnici. Bože! Ruce se jí třásly, a proto pevně sevřela volant, aby přestaly. Když
zjistila, že to nefunguje, spustila je bezmocně do klína. Cítila, jak jí po zádech stéká pramínek potu. Jak
je možné, že ho neviděla?
Pick-up zastavil při kraji silnice o více než tři délky vozu před nimi a jeho brzdová světla na ně
mrkala oblakem prachu. Mezi oběma vozy ležel utržený nárazník její toyoty, pokřivený a odhozený
jako nepotřebné smetí.
„Ať tě ani nenapadne mu to říkat,“ šeptala matka.
„Prosím?“
„Nepovídej mu, žes ho neviděla. Nebo ti zvednou pojistku tak, že se budeš divit.“
„Nabádáš mě snad k tomu, abych lhala?“
„Nabádám tě jen k tomu, abys držela jazyk za zuby.“
„Jsem agent FBI. Zastupuji tady zákon.“
„Ne, sama jsi přece říkala, že jsi odznak i zbraň nechala doma. Dnes jsi jen obyčejný občan, který
se stará o své vlastní záležitosti.“ Kathleen O’Dellová si vhodila do úst několik bonbónů a Maggie si při
pohledu na ni nemohla nepřipomenout, jak moc jí připomínají prášky na nervy, které matka kdysi
brávala a zapíjela plnými sklenicemi vodky či skotské. Jak se může takhle cpát? Vždyť to ještě není ani
hodina, co spolu večeřely a pojídaly ten děsivý štrůdl se zmrzlinou. Věděla však, že by za tuto změnu
závislostí měla být spíš vděčná než na ni žehrat.
„Naposledy jsem měla nehodu na vysoké,“ řekla Maggie a hledala v peněžence řidičák a doklad o
pojištění.
„Rozhodně po něm nechtěj, aby volal policajty,“ šeptala matka znovu a naklonila se k Maggii tak,
jako by snad spolu domlouvaly nějaké spiknutí.
Přitom spolu ještě nikdy nestály tak říkajíc na stejné straně barikády. A když do nich zničehonic
narazí obludný pick-up, jsou z nich najednou nejlepší kamarádky. I když, kamarádky asi nebude ten
nejvýstižnější pojem. Spiklenci. To snad.
„Ale on do mě přece najel z boku,“ bránila se Maggie navzdory tomu, že matka byla opravdu na
její straně.
„Na tom nezáleží. Když zavoláš poldy, všechno jen zhoršíš.“
 Maggie se podívala na matku, která si stále ještě házela do úst malé kuličky bonbónů, jako by to
byly pastilky proti pálení žáhy. Lidé jim často tvrdili, že jsou si podobné, jako by si z oka vypadly stejné
rudohnědé vlasy, světlá pleť, tmavě hnědé oči. Přesto si po většinu času, jejž spolu strávily, připadala
vedle této ženy, která si ani nedokázala zapamatovat, že Maggie nesnáší štrůdl, jako cizinka.
„Jsem policistka,“ konstatovala Maggie, zoufalá z toho, že to musí matce připomínat.
„Ne, nejsi, zlatíčko. FBI není policie. Proboha živého, to je on! Ten kretén z restaurace.“
Muž vystoupil z vozu a obhlížel škody, které pick-up při nehodě utržil.
„Jeď,“ vyhrkla rychle matka a popadla ji za paži, aby ji přiměla nastartovat.
„Ujet z místa dopravní nehody?“
„Byla to stejně jeho chyba. Nebude nic hlásit.“
„Pozdě,“ konstatovala Maggie, když si ve zpětném zrcátku všimla policejního vozu, který
odbočoval ze silnice a chystal se zastavit za nimi. Matce její pohled do zrcátka neunikl a otočila se
dozadu, aby se podívala.
„Do prdele!“
„Mami!“ Kathleen O’Dellová měla hodně chyb, ale jen zřídkakdy sprostě nadávala.
„Tak tohle rozhodně není povedený výlet.“
Maggie na ni jen překvapeně zírala, jako by nedokázala pochopit, že matka považuje tuhle cestu
za stejně zpackaný nápad jako ona sama.
„Slib mi, že si nebudeš hrát na hrdinku,“ popadla ji matka opět za ruku. „A hlavně jim neříkej, že
jsi federální agent.“
„Tím bych si mohla všechno jen usnadnit,“ nesouhlasila Maggie. „Příslušníci bezpečnostních
složek drží při sobě.“
Matka se jen hystericky zasmála. „Ale drahoušku, to si opravdu myslíš, že se místní policajt bude
tvářit bůhvíjak nadšeně, když mu bude do práce mluvit federální agent a ještě navíc ženská, která…“
Sakra. Opravdu nesnášela, když musela dát matce za pravdu, navíc už podruhé během jednoho
dne. Ale matka opravdu trefila hřebíček na hlavičku. Téměř pokaždé, když se vypravila na venkov,
měla pocit, že se jí místní policisté straní a tak trochu i bojí. A tenhle dopravák zřejmě nebude
výjimkou.
Otevřela dveře a cítila, že ji matka stále tahá za ruku.
„Slib mi to,“ trvala na svém Kathleen O’Dellová tónem, který Maggii připomněl dětství, kdy z ní
matka mámila slib, že se bude chovat slušně a nebude vyvádět žádné ze svých oblíbených
nezbedností.
„Neboj se,“ odpověděla a uvolnila paži z matčina sevření.
„Páni, páni, to je ale nadělení,“ divil se hlasitě policista, když se s rukama na opasku přiblížil k
jejímu vozu. Pak pokračoval až k odtrženému nárazníku a teprve u něj se zastavil. Podíval se z
jednoho vozidla na druhé a zase zpět a potřásal přitom nevěřícně hlavou. Maggie v odrazu jeho
zrcadlovek viděla spoušť, kterou měl před očima.
Byl ještě mladý. To dokázala odhadnout i bez toho, že by mu viděla do očí. Také trochu malý, i
když Maggie pochybovala, že by policie ve Virginii při přijímání kandidátů ještě uplatňovala kritérium
minimální výšky. Mladík byl v dobré kondici a vypadal, že si toho je náležitě vědom. Maggie si při
pohledu na něj uvědomila, že ruce, které má položené na opasku, tam nemá proto, aby v případě
potřeby snáze dosáhl na pistoli, nýbrž proto, aby zdůraznil své skvěle ploché břicho, nejspíše
dokonalou sestavu břišních svalů, kterou ukrývá pod úhledně zastrčenou košilí.
„Budu hádat,“ pronesl směrem k Maggie a pozoroval majitele pick-upu, který přešlapoval kolem
svého vozu a prohlížel si škody. „Ztratila jste kontrolu nad vozidlem. Možná jste si trochu upravovala
make-up, ne?“
„Promiňte?“ Maggie si byla jistá, že se musela přeslechnout.
„Nebo jste si potřebovala zatelefonovat?“ Šklebil se na ni. „To je v pořádku. Já přece vím, že vy
ženy rády řídíte a telefonujete současně.“
„To přece nebyla moje chyba.“ Rozhodla se, že z přihrádky u spolujezdce přece jenom vytáhne
svůj služební odznak. Ohlédla se právě včas, aby zachytila matčin varovný pohled, a ihned pochopila,
co se jí matka pokouší sdělit. Vidíš, když se do něčeho přimíchá policie, je to pokaždé jen horší.
 „Samozřejmě že to nebyla vaše chyba. Jak by mohla,“ odpověděl policista a ani v nejmenším se
nepokoušel zastírat svůj sarkasmus.
„To on řídil naprosto nepředvídatelně.“ Jen svá slova vyslovila, už jí bylo jasné, jak chabě a
nepřesvědčivě asi znějí. Ten hošík dokázal přesně to, co si předsevzal – dostat ji do defenzívy.
„Haló, pane,“ zavolal na řidiče pick-upu, který dokončil obhlídku svého vozu a připojil se k nim.
Teď stál nad utrženým nárazníkem a tvářil se, jako by neměl nejmenší ponětí, jak se tam asi dostal.
„Řídil jste nepředvídatelně, pane?“
„Proboha živého,“ vypravila ze sebe Maggie, ale hned zatajila dech, aby nemohla pokračovat.
Strašně moc toužila tohohle namyšleného panáka, co si nejspíš myslí, že je mistr světa, vší silou
praštit. A že už to je hodně dlouho, kdy v sobě cítila tak silnou touhu uhodit někoho, koho vůbec
nezná.
„Chtěl jsem jen normálně předjet a ona to narvala přímo do mě.“
„To je lež!“ křičela Maggiina matka přes střechu vozu. Oba muži na ni vytřeštili oči, jako by si
teprve nyní uvědomili, že je zde.
„Ale, ale, takže teď tu máme i svědkyni,“ pronesl mladý policista.
„Mám v pick-upu matku,“ řekl řidič a ukázal prstem za sebe. Všichni se otočili a spatřili hubenou,
bílou nohu trčící z otevřených dveří vozu. To bylo ovšem nejdál, kam se stará paní dostala. Hůl jí
visela na vnitřní klice a noha navlečená v lehké látkové pantofli se houpala dvacet centimetrů nad
prahovou lištou vozu.
„Takže to vypadá, že si budeme muset vyslechnout, co přesně se tady seběhlo, a porovnat, čí
svědectví bude přesnější,“ pronesl policista s dalším úšklebkem.
Maggie se pokoušela přijít na to, kde se to asi naučil. Tento arogantní, samolibý úsměšek neučili
na žádné z policejních akademií, které znala. Někdo mu ale musel poradit, jakou výhodu mu takový
pohled poskytuje. Odzbrojí totiž případné protivníky. Koneckonců, kdo by se chtěl hádat s někým,
kdo dává jasně najevo, že svůj názor si už udělal a že je ochoten vás zesměšnit a ponížit, pokud s ním
nebudete souhlasit. To je přece taktika mnohem staršího a zkušenějšího strážce zákona, který si svoji
aroganci a povýšenost může dovolit, protože toho o lidské povaze už ví víc, než kolik si kdy přál vědět,
policisty, který je schopen podepřít svůj postoj akcí, pokud by ho snad někdo chtěl zpochybnit či
přímo ohrozit. Tenhle hošánek, ještě zelenáč, jak ho Maggie odhadovala, na ni ještě rozhodně neměl
nárok.
Hned jak se k němu přiblížila natolik, aby si přečetla jméno na odznaku, rozhodla se, že mu ukáže,
že i ona má své prověřené taktiky. Tři proužky nad jménem prozrazovaly, že policista nedosáhl dosud
ani na hodnost staršího seržanta.
„Stopy po smyku by vám měly dostatečně přesně ukázat, kdo mluví pravdu a kdo lže, seržante
Blaku,“ řekla Maggie a tentokrát si z jeho strany namísto úšklebku vynutila ostrý, pátravý pohled.
Jedna věc byla, že věděla, jak se jmenuje. To si mohla snadno přečíst na štítku, to, že ho oslovila i jeho
hodností, však bylo něco jiného. Většina lidí totiž nemá ani ponětí, jak by dopravním policistům
vlastně měla říkat. Šerife, strážníku, seržante.
„Jistě, jistě. To je samozřejmě možné,“ pokýval hlavou. „Nejprve ale potřebuju, abyste mi oba
ukázali řidičský průkaz.“
Maggie se musela snažit, aby se při jeho průhledném pokusu získat zpět ztracenou kontrolu
nedala do smíchu. Řidičákem jí ale strach nenažene. Měla ho připravený a nyní mu ho podávala. Řidič
pick-upu začal dolovat v kapse u košile, pak si poklepával na zadní kapsy u kalhot, když vtom se z
vnitřku jeho vozu ozvalo zaječení – něco mezi vytím a řevem. „Harolde? Harolde?“
Všichni zanechali své činnosti a ohlédli se po hlase, ale z vozu nevystoupilo víc, než co již viděli.
Nic než bílá, hubená noha houpající se ve vzduchu nad prahovou lištou. Pak se Maggie, její matka i
seržant Blake podívali na Harolda a viděli, jak se mu po krku rychle šíří červená skvrna a stoupá až k
obličeji, který je už také celý rudý. Ze všeho nejvíce mu ale červenaly uši a Maggii napadlo, že
vypadají, jako by si je opravdu někde spálil. Harold však své matce nevěnoval žádnou pozornost,
stejně jako předtím v restauraci. Místo toho vytáhl z jedné z kapes tlustý kožený paklík, který mu
sloužil za peněženku, a začal se v něm prohrabovat.
 Maggie si nebyla jistá, kdy přesně se od nich její matka odpojila. Příliš si jí totiž nevšímala. Když si
pak seržant Blake vzal od obou řidičské průkazy a vrátil se do svého vozu, aby je překontroloval,
Harold se vrátil zpět na silnici a prohlížel si, jaké stopy na ní zanechaly jeho gumy. Teď potřásl hlavou
a vypravil ze sebe ten ohavný syčivý zvuk, který Maggiina matka použila tehdy v restauraci.
Maggie se držela na vlastním teritoriu a chystala se Haroldovi sdělit, že by měl být vděčný. Škoda
na jeho voze byla ve srovnání s jejím utrženým nárazníkem a pomačkaným a rozpáraným bokem
minimální. Z rozevřené rány na předku nebohé toyoty trčely ostré kusy plechu jako nějaké
nabroušené dýky. Taková spoušť. A ona rozhodně nedopustí, aby se tihle dva pokusili hodit vinu na
ni. Trvalo několik minut, než si všimla, že matka stojí před otevřenými dveřmi pick-upu. Měla ruce v
bok a nakláněla hlavu a přikyvovala, jako by se plně soustředila na to, co jí stará paní uvnitř povídá.
Přesně v tom okamžiku se matka ohlédla, zachytila její pohled a pokynula jí rukou.
Maggii nejprve napadlo, že žena uvnitř vozu utrpěla nějaké zranění. Harold se ani neobtěžoval
tím, že by stav své matky zkontroloval. Proč ji to nenapadlo dřív? Rychle tedy přešla k vozu, ohlížejíc
se cestou přes rameno, ale pozornost obou mužů byla upřena jinam.
Obě ženy si něco šeptaly. Z pohledu, který se Maggii naskýtal, nabyla dojmu, že stará paní
neutrpěla žádná bolestivější zranění. Všimla si ale, že má na pažích několik starších podlitin starších,
protože se již stačily zbarvit dozelena a dožluta. Artritickými prsty, jejichž chvění nedokázala potlačit,
poklepávala o sedadlo. Schoulená v kabině pick-upu se zdála ještě menší a zranitelnější než před
chvílí v restauraci.
„Někdy z něho mám opravdu strach,“ vysvětlovala stařenka Kathleen O’Dellové, i když její oči se
dívaly na Maggii.
„To ale rozhodně není v pořádku,“ odpověděla její matka, a jako by si teprve teď všimla, že
Maggie stojí hned vedle, dodala: „Rita tvrdí, že ji Harold čas od času uhodí.“ Ukázala na žloutnoucí
podlitiny a Rita si rychle složila ruce na prsou, jako by před nimi chtěla důkazy synova násilnického
chování skrýt.
„A tahle nehoda, tu zavinil on,“ pokračovala Rita. „Napálil to rovnou do vašeho vozu. Ale to já
před ním nemůžu říct nahlas. Pochopte.“ Třela si ramena, jako by i ta měla pod bavlněnou halenkou
bolavá a plná modřin.
Maggie se dívala na obě ženy před sebou a nestačila se divit. Chovaly se k sobě, jako by byly staré
kamarádky. Čím to je, že se její matka dokáže tak snadno spřátelit s naprosto cizím člověkem, ale o
vlastní dceři nemá ani tušení?
„Rita ještě říká, že někdy na ni útočí dokonce kladivem. V noci,“ šeptala Kathleen a ohlížela se
přes rameno. Když se ujistila, že může bezpečně pokračovat, dodala ještě: „A vyhrožuje jí, že se
nemusí dožít rána.“
„Je to pěkně hanebný hoch, ten můj Harold,“ souhlasila stará paní a potřásla hlavou. Její chvějící
se prsty stále pokračovaly v bubnování, které nedokázala zastavit.
„Co se tam děje?“ zakřičel jejich směrem Harold a pospíchal k nim, zanechávaje další prohlídky
stop na silnici.
„Jenom si tu povídáme s vaší matkou,“ odpověděla Maggie. „To snad nevadí, ne?“
„Ne, pokud vám necpe do hlavy ty svoje výmysly. V jednom kuse lže,“ řekl poněkud bez dechu.
Maggii napadlo, že mluvit takto o vlastní matce je trochu podivné, ale Harold svá slova pronesl s
takovou nenuceností a lehkostí, jako by jim matku jen představoval a přidával další perličku, aby ji
lépe poznaly. Jeho nenucený výraz ale zmizel hned, když si všiml, že se k nim blíží i seržant Blake.
„Je legrační, že právě to říkala ona o vás,“ poznamenala Kathleen O’Dellová. „Že prý jste pěkný
lhář.“
Maggie se pokoušela upoutat na sebe matčinu pozornost a vysílala k ní varovné pohledy. Marně.
„Co se tady děje?“ vstoupil do rozhovoru seržant Blake.
„Tady paní tvrdí, že ji Harold bije,“ zopakovala matka, která před Haroldem nemínila jen tak
ustoupit, jako by jí Maggiina přítomnost dodávala pocit bezpečí.
„Kathleen, něco jste mi přece slíbila,“ zanaříkala Rita a vypravila ze sebe další srdceryvný sten.
Maggii se konečně podařilo upoutat matčinu pozornost a doufala, že se jí podaří matku zastavit,
ale ta neměla nic takového v úmyslu a pokračovala. „A prý jí dokonce vyhrožuje kladivem.“
 Seržant Blake se již neusmíval a Haroldova červeň nabyla teplejšího, karmínového odstínu.
Tentokrát to ale nebylo zahanbení, ale vztek, a Maggie viděla, jak zatíná a zase povoluje pěsti na
rukou, které mu visely volně podél těla.
„Pro boha živého,“ zamumlal a pokusil se o úsměv. „To ona přece tvrdí o každém. Je blázen.“
„Opravdu?“ zajímal se seržant Blake a Maggie si povšimla, že už má ruce znovu na opasku,
tentokrát však jen několik centimetrů od pouzdra se služební pistolí.
„Před dvěma dny takhle obvinila našeho pošťáka,“ vysvětloval Harold a setřel si pot, který se mu
perlil na čele. „Ježišmarjá, vždyť ona jen od rána do večera lže.“
Maggie se podívala na Putu, která se zanořila hlouběji do vozu. V roztřesených rukou svírala svoji
hůl, jako by si snad myslela, že potřebuje alespoň nějakou ochranu.
Co se odehrálo potom, tím si Maggie nebyla příliš jistá. Všechno se jí zdálo jako rozmazané, i když
ona sama byla vycvičená profesionálka. Podobnou scénu nezažila poprvé. Rychlá výměna názorů.
Rozbouřené emoce, a najednou již není cesty zpět.
Pamatovala si, že seržant Blake řekl Haroldovi, že s ním bude muset jít na stanici a odpovědět mu
na pár otázek. Na to mu Harold odsekl, že tohohle nesmyslu už má tak akorát po krk. Pak se otočil a
zamířil k protějším dveřím pick-upu, jako by se chtěl jednoduše sebrat, nastartovat a odjet. Je dost
možné, že zkušenější policista by svůj požadavek podpořil spíš rozhodnějším hlasem či výrazem tváře,
seržant Blake však nejspíš považoval za nutné jej zdůraznit tím, že do Harolda strčil. A ten mu to
samozřejmě vrátil. Než pak mohla Maggie zasáhnout, Harold již ležel na zemi, hlavu zezadu rozbitou
o roztržený plech vlastního vozu. V očích otevřených dokořán měl prázdný výraz, který Maggii
O’Dellové nade všechny pochybnosti napověděl, že je mrtvý, ještě dřív, než se k němu sklonila, aby
mu zkontrolovala pulz. O tři hodiny později pak Maggie s matkou odvezly Ritu domů, i když cestou
trochu bloudily, protože stará paní často měnila udaný směr. Maggie její chování považovala za
známku prožitého šoku a trpělivě vyčkávala, až jim Rita dá nové instrukce. Jinak toho cestou příliš
nenamluvila. Kathleen O’Dellová se jí ještě na policejní stanici zeptala, jestli nechce, aby někomu
zatelefonovali. A i potom, když se rozhodly, že ji zavezou domů samy, se od ní pokoušela vyzvědět,
jestli neexistuje někdo, kdo by se o ni doma postaral. Ale Rita jen odmítavě kroutila hlavou.
Konečně zastavily při okraji chodníku před starodávně vyhlížejícím žlutým bungalovem na samém
konci ulice lemované mohutnými duby a zelenými trávníky předzahrádek.
„Vůbec nevím, co si bez toho chlapce teď počnu,“ pronesla Rita z ničeho nic. „Byl to jediné, co
jsem ještě měla.“
V automobilu na okamžik zavládlo úplné ticho. Maggie i její matka se na sebe překvapeně
podívaly. Je ještě stále v šoku?
„Ale říkala jste přece, že vás tloukl,“ připomněla jí Kathleen.
„Ale ne, ne. Nic takového. Harold by mě nikdy neuhodil.“
„A tvrdila jste, že vám v noci vyhrožoval kladivem.“
Tentokrát se matka s dcerou otočily a podívaly se na ženu sedící na zadním sedadle. Ta se právě
natahovala po klice dveří.
„Můj Harold by mi nikdy neublížil,“ prohlásila sebejistě a svižným pohybem otevřela dveře. „To
ten zatrolený Sumpter, co nám nosí poštu. Vím, že má v pytli kladivo. A vyhrožoval mi, že mě s ním
praští do hlavy,“ odpověděla bez váhání a zabouchla za sebou dveře.
Maggie i Kathleen na sebe jen zíraly, neschopné řeči ani pohybu. A teprve když Haroldova stará
matka vystoupala po schodech nahoru na verandu svého žlutého domku, Maggie si uvědomila, že už
nekulhá. Naopak, kráčela svižně a bez problémů, navzdory tomu, že si u Maggie v autě zapomněla
hůl.
 GRANT BLACKWOOD

Svého hlavního hrdinu, Briggse Tannera, představil Grant Blackwood už ve svém prvním thrilleru
The End of Enemies. Tanner se v něm stane svědkem vraždy neznámého cizince a ocitá se v centru
intrik, které ho odvedou nejprve z Japonska na osamělý ostrov v Tichomoří a nakonec až do
zapadlých postranních uliček Bejrútu, kde si vás až příliš snadno může najít nějaká zbloudilá kulka. V
The Wall of Night se vrací do Číny, aby tady nalezl klíč k tajemství, které ho pronásleduje už dvanáct
let. Svět kolem mezitím mílovými kroky míří vstříc zničující válce. Tannerovo pátrání po zmizelém
příbuzném se mění v závod o zneškodnění biologické zbraně sestrojené na sklonku první světové
války v jistém tajném bunkru.
V povídce Obětní lev představuje britského superšpióna Henryho Cauldera, který se uprostřed
studené války vydává na beznadějnou misi do Východního Berlína. Na jejím nejistém výsledku závisí
osud Evropy a možná i celého světa. Obětní lev však není jen napínavý špionážní příběh; dochází zde
totiž k symbolickému předávání žezla, neboť Henry Caulder je dědečkem Blackwoodova nového
hrdiny Sama Cauldera, jenž se padesát pět let po osudné misi svého dědečka vydává na lov, při němž
se mu do cesty postaví zkorumpovaní špioni, mafiánští bossové i špičky washingtonské politiky a
jeden miliardář, který se rozhodl ovládnout budoucnost Ameriky. Blackwood již plánuje několik
dalších Samových dobrodružství.
V příbězích Sama i Henryho visí osud světa doslova na vlásku.
Ale oba Caulderové jsou muži na svém místě.

OBĚTNÍ LEV

Moskva, leden 1953 Henry Caulder již z blížících se kroků poznal, že přicházejí, aby ho zabili.
Jestli to bylo jen divadlo zinscenované k tomu, aby nahánělo strach či jen podpořilo mýtus o
Stalinově železném sevření, z něhož není úniku, to nevěděl, ale každý vězeň tady v Ljubjance ihned
rozpoznal dunivé kroky stráží kráčejících chodbou. Byl to zvuk, který vám naháněl strach, i pohled na
ně vzbuzoval hrůzu, ale Henry se na tento okamžik dlouho připravoval, a tak jediné, co teď cítil, byl
pocit dokonané mise, pocit uzavřených účtů.
Přinejmenším tři lidé – a možná i víc – již přišli na řadu před ním, a každý z nich dostal od
Makarova kulku do hlavy. A stejně jako většina ostatních vězňů, i oni do posledního okamžiku křičeli,
že jsou nevinní, dokud neucítili, jak jim na kůži spočinula studená ocel hlavně.
Kroky zastavily před dveřmi jeho cely. Henry se ještě naposledy rozhlédl kolem. Jeho cela byla
stejně bezútěšná jako všechny ostatní zde: bez oken, slaměná matrace a přetékající kbelík s fekáliemi
v rohu. Zdi cely byly vymalovány skvrnitou šedou a hnisavě žlutou. Jediným osvětlením bylo světlo
pronikající dovnitř škvírami kolem dveří. Slunce neviděl už celých čtyřicet dní. Překvapilo ho, že právě
slunce mu chybělo ze všeho nejvíc. Víc než mučení, hlad, zima, víc než tohle všechno mu vadilo, že
nemohl ven na vzduch.
Tělo mu vypovídalo poslušnost. Od okamžiku, kdy na něm začali pracovat, zhubl tak, že mu pod
kůží vyčnívala žebra i klíční kosti. Nos i pravou ruku měl zlomené a varlata… na ta se už ani neodvážil
podívat. Chodidla měl plná podlitin a nateklá, prsty začínaly modrat. Na všech mu slezou nehty,
blesklo mu hlavou. Na tváři se mu na okamžik objevil nepatrný úsměv. Sbohem, sandály.
Přihlásil se i těžký a trýznivý kašel. Zápal plic. Kdo ví. Možná něco jiného.
Vnější západka vyskočila z místa. Nasadil skleslý výraz a svěsil ramena. Dveře se prudce rozevřely.
V nich stáli oba jeho strážci, jimž v duchu říkal Boris První a Boris Druhý, oblečení do vycházkových
uniforem. „Teď jste na řadě vy,“ oznámil mu Boris První.
Henry se odpotácel kupředu a postavil se mezi ně. Už dlouho měl podezření, že je jediným
obyvatelem celého bloku, a teď viděl, že měl pravdu. Všechny dveře byly otevřené jako zívající ústa,
uvnitř jen temná prázdnota. Ze stropu visely obnažené žárovky a ukazovaly jim cestu k bráně. Když k
ní dorazili, Boris První zavolal rusky: „Otevřít. Vězeň číslo jedna-nula-devět-dva.“
Brána se rachotivě rozevřela. Prošli na druhou stranu a zabočili doleva. Henry ucítil, že se mu
začaly třást ruce. Zatnul pěsti. Bude to dobrý, promlouval sám k sobě v duchu. Stihl jsi spoustu
dobrého. Došli ke schodišti a zamířili dolů. S každým dalším krokem světla seshora ubývalo, až se
nakonec ocitli v naprosté tmě. Zastavili se před osvětlenými dveřmi. Nohy měl úplně ztuhlé,
neschopné pochybu. Boris Druhý mu jemně, téměř něžně, položil ruku zezadu na zátylek. Byl to první
laskavý dotek, který za uplynulých čtyřicet dní poznal. Cítil, jak se mu do očí derou slzy. No tak, Henry.
Nakročil kupředu. Těsně u dveří ustoupil Boris První stranou, cvaknul patami a postavil se do
pozoru. Henry nabral vzduch do plic, kolik se ho tam jen vešlo, a přestoupil práh. Dva měsíce,
pomyslel si. Bože, opravdu to celé trvalo jen tak krátce? On však za tu dobu urazil pořádný kus cesty…
Již předem mu bylo jasné, že v MI6 mu jeho plán nepodepíšou, a tak tedy nasedl na první volné
letadlo z Londýna do Washingtonu, kde se nechal taxíkem zavézt až do kanceláří na E Street, které
teprve nedávno překřtili na CIA. On sám jim ještě stále říkal postaru, OSS, a tak to zřejmě už navždy
zůstane. Měl tam hodně přátel. S mnoha z nich seskočil za nepřátelské linie, tenkrát ve válce, kdy byli
všichni společně členy jedburských přepadových oddílů.
U strážního domku řekl, že jde za Lucille Russovou. Strážný kamsi zatelefonoval, předal mu
jmenovku pro návštěvníky a nasměroval ho k Lucillině přízemnímu baráčku z vlnitého plechu. Už na
něj čekala. „Henry! No to je ale překvapení! Myslela jsem, že tě do letadla už nikdo nedostane.“
„To já taky ještě pořád.“ Letadla, padáky, střelba, to všechno byly vzpomínky, které se mu
vzájemně překrývaly a doplňovaly. „Mám něco rozpracovaného, Lucille. A potřebuju tvou pomoc.
Mohl bych si s tebou a Joem promluvit někde o samotě?“ Joe Pults byl další z jeho přátel z dob v
Jedburghu, nyní šéf oddělení speciálních operací CIA. Našli ho pohodlně opřeného v křesle s nohama
na stole. Když spatřil Henryho, okamžitě vyskočil a hrnul se k němu. „Henry? Henry Caulder? Bože,
jak rád tě vidím!“
„Henry má rozjetou operaci a rád by si s tebou promluvil, Joe,“ řekla Lucille.
Pults zavřel dveře a rukou ho vybídl, ať se posadí. „Tak ven s tím.“
Trvalo pět minut, než mu Henry nastínil svoji představu. „Je to hodně riskantní, ale kdyby se nám
to povedlo –“
„Proboha Henry, já fakt nevím, co bych ti na to řekl. Jak je to s časem?“
„Chtějí to spustit tak do dvou měsíců. Když si pospíšíme, máme spoustu času.“
„A co na to vaši?“
„Jsem teď na dlouhodobé dovolené.“
Pults nad jeho slovy chvíli přemýšlel, pak přikývl. „Dulles je na cestách. Zkusíme Brouka.“ Walter
Bedell „Brouk“ Smith, bývalý náčelník Eisenhowerova štábu spojeneckých vojsk v západní Evropě, byl
do funkce ředitele CIA jmenován samotným Trumanem. Smith byl voják tělem i duší a Henry doufal,
že tato skutečnost zapracuje v jeho prospěch. Smith si jeho plán vyslechl a pak řekl jediné: „To je teda
něco. Máte už poslední přání?“
Lucille a Joe stáli u zdi a nervózně přešlápli z nohy na nohu. Henry se jen trochu pousmál.
„Omlouvám se,“ řekl Smith. „Kolik kontaktů?“
„Tři.“ Henry mu předal jména. „Pochybuju ale, že budu mít čas sehnat ještě nějaké další.“
„Příprava v terénu bude muset být naprosto bezchybná.“
„Toho jsem si vědom,“ přitakal Henry.
„Vím, že umíte německy. Jak jste na tom s ruštinou?“
„Ja choču děvusku kotoraja chočet ljubiť i biť ljubimaja. Hledám dívku, která chce milovat a být
milována.“
„To my všichni,“ odpověděl Smith. „Půjdete do toho nahý?“
Nahý znamenalo bez diplomatické ochrany. Pokud ho chytí, bude popraven. „Jinak to nejde,“
pokýval hlavou Henry.
„Časový rozpis?“
„Dva týdny přípravy zde, tři dny na místě.“
„Dost našlapané.“
 „Déle mě na pokoji stejně nenechají.“
„V tom máte asi pravdu.“ Smith se na chvíli zadíval z okna. „Jste si tím opravdu jistý?“
„Generále, oba přece víme, že dříve či později zaútočí,“ odpověděl Henry. „A tohle je ta nejlepší
příležitost. Seslalo nám ji snad samo nebe.“
„Máte rodinu?“
„Ve dvaačtyřicátém jsem se rozvedl. Owenovi, synovi, je dvanáct a jeho nový otec je solidní a
spolehlivý člověk.“ Přesné to, co já nebyl, napadlo ho zároveň. Nestál jsem za moc ani jako manžel,
ani jako otec. Od devětatřicátého byl častěji venku než doma.
„I tak,“ nadechl se Smith, „budete jim –“
„Nikomu chybět nebudu, generále. Nechte mě to udělat. Prosím. Mohlo by to znamenat opravdu
hodně.“
„Musím si to nechat potvrdit od Ikea.“ Ike Eisenhower byl právě před týdnem zvolen
prezidentem a nyní se připravoval na lednovou inauguraci. „Vy dva,“ obrátil se k Joeovi a Lucille, „se
dáte ihned do práce. Cokoli bude Henry potřebovat, toho se mu dostane. Postaráte se o to.“ O deset
dnů později již držel v rukou novou identitu, potvrzující dokumenty pro případ zpětné kontroly,
komunikační protokoly a přesný plán cesty. Pověřený agent CIA již zpracovával i základní kámen celé
operace, klíčový prvek, na němž závisel celý její úspěch, tajemnici na velitelství sovětských vojsk v
Německu, v Zossen-Wúnsdorfu.
Dva týdny po svém příletu do Washingtonu Henry přistál na letišti Tempelhof a taxíkem odjel na
místní stanici CIA na Baerwald Strasse, kde strávil hodinu s velitelem. Za soumraku již přijížděl k
východoněmeckému kontrolnímu stanovišti na Chausseestrasse ve francouzském sektoru.
Zastavil ještě před závorami. Po obou stranách se až kamsi do tmy na druhé straně táhl lehce se
pohupující ostnatý drát, na kterém poblikávaly zavěšené žárovky. K vozu přistoupil strážce a požádal
o papíry. Další dva strážci obcházeli kolem jeho vozu.
„Jste Francouz?“ zeptal se strážce chatrnou angličtinou, uznávaným úředním jazykem kontrolních
stanovišť.
„Oui – ano.“
„A cíl cesty?“
„Máte to v dopise. Jsem konzultant při RVHP,“ odpověděl Henry a zdůraznil tak svoje spojení s
Radou vzájemné hospodářské pomoci. Již tato skutečnost vzbudí okamžitou pozornost
východoněmecké tajné policie Stasi a také MGB – tehdejší verze sovětského ministerstva státní
bezpečnosti –, ale s tím nemohl nic dělat.
Strážce mu vrátil jeho dokumenty. „Pokračujte.“
Závora se zhoupla vzhůru a Henry se ocitl v sovětské okupační zóně. Protože už od konce války
pracoval v Berlíně, znal zpaměti doslova každý jeho kout. Bezútěšnost sovětské zóny byla jasně
patrná dokonce i teď, ve tmě: šedé budovy, šedé ulice, tlumené pouliční osvětlení. Vypadalo to tu,
jako by okupace zbavila okolní prostor všech jeho původních barev. Na každém volném pozemku
stály hromady sutin z náletů, k nimž došlo před více než sedmi lety, a snad každá budova dosud nesla
stopy skončené války: díry po kulkách, zející rány po zásazích děl, fasády drolící se na chodníky. Tu a
tam se mihla lidská postava v ošoupaném kabátě, se skloněnou hlavou, jako by co nejrychleji
pospíchala domů nebo snad vůbec nikam. Kolik? Vrtalo mu hlavou. Stasi měla podle posledních
odhadů po celém Východním Německu na 50 000 agentů a 125 000 informátorů. Každý šestý člověk v
ulicích tedy patřil k tajné policii nebo s ní spolupracoval.
Otázka zněla: dokáže splnit svůj úkol dřív, než si ho všimnou a zasáhnou? Připravené útočiště,
tajný byt v ulici vybíhající z Wilhelm Pieck Strasse, našel bez nejmenších problémů. Zaparkoval o pár
křižovatek dál a obešel celý blok pěšky, aby se ujistil, že na něj nezavěsili nějakého slídila. Pak
vystoupal bočním schodištěm ke dveřím bytu a zaklepal. Zevnitř se ozval ženský hlas: „Ja?“ Zena
mluvila německy s ruským přízvukem. „Herr Thomas?“
Jakékoli jiné jméno by bylo jednoznačným signálem: uteč a už se nevracej.
Henry se přihlásil sjednaným heslem a dveře se otevřely.
Agentka, která vystupovala pod krycím jménem AD EX, měla blond vlasy a plnou postavu. Henry
ani v nejmenším netušil, co ji ke spolupráci s nimi vedlo. Nejspíš jeden z bodů obvyklé čtyřky: peníze,
ideologie, kompromis, přinucení. Který z nich to byl, mu bylo ze srdce jedno. Lucille a Joe věřili svému
kontaktu a ten zase agentce jménem AD EX. Poslední čtyři roky sloužila na vojenském velitelství
sovětské zóny v oddělení logistiky a cestování.
„Vítám vás,“ přivítala ho. „Jmenuji se –“
„Nechci vědět, jak se jmenujete.“
„Ach ano, samozřejmě. Pojďte dál.“
Henry měl napilno, žena si však chtěla povídat. Jako většina ostatních. Agenti žili v osamění a v
neustálém strachu, zejména zde ve východním sektoru.
Po dvaceti minutách mu předala složku. Požádal ji o šálek čaje a pak očima přelétl obsah spisu a
vštěpoval si do paměti všechny podrobnosti. Když skončil, přešel ke kamnům a hodil složku do ohně.
„Jak jste se k těmto informacím vůbec dostala?“ zeptal se jí.
„Něco se povídá, výdajové zprávy, tyhlety věci. Několikrát týdně přicházejí na porady a co vám
mám povídat. Všichni rádi mluví.“ Upejpavě se na něj usmála a usrkla ze svého čaje.
Anebo, nejspíš, pomyslel si Henry, ta nejlepší ukázka kvalitní sexšpionáže. „A ta další věc?“
Pohybem ukazováčku a prostředníčku napodobila nůžky. „Šmik, šmik a je to. Sebrala jsem mu to
z opasku.“
Ještě několik minut si povídali, pak k ní Henry po stole posunul složené noviny. Uvnitř byla
obálka. „Vaše dokumenty. V noci odjíždíte. Budete očekávána –“
„Cože? Už dnes v noci? Proč?“
„Když tu zůstanete, přijdou si pro vás. Vyrazíte pěšky na východní konec Prenzlauer Allee a tam
se zastavíte. V levé ruce budete držet tyto noviny. Váš kontakt se vám sám ohlásí.“ Pravda byla
taková, že AD EX bude pod neustálým dohledem již od prvního okamžiku, kdy se objeví na ulici.
Pokud by se odchýlila od stanovených pokynů, okamžitě ji stáhnou z ulice. „Zopakujte instrukce,“
vyzval ji.
„Prenzlauer Allee, východní konec, v levé ruce noviny.“
„V pořádku. Měla byste vyrazit.“
Vyšla ven z bytu. Henry dopil čaj, pak se natáhl na zasouvací lůžko a usnul. Probudil se ve dvě
hodiny ráno, opustil byt a vydal se vozem dále k jihu. Na okraji města se dopustil první chyby projel
stopku a nevšiml si policejního vozu. Zastavil na kraji silnice a čekal, až policista překontroluje jeho
doklady, zeptá se ho, kam jede, a udělí mu lekci, načež mu dovolí pokračovat v cestě.
Zbylou část noci strávil noční obhlídkou německého venkova, zabíjel čas, a mířil tu k jihu, tu zase
na východ. Dvě hodiny před úsvitem dorazil do Magdeburgu a následující hodinu se věnoval kontrole
mrtvých schránek. K vyzvednutí neměl nic, pouze k zanechání. Pak se podle mapy vydal do
Kleingartenu, parku na březích Neustadterského jezera. Zaparkoval, schoval se v přístřešku
autobusové zastávky s výhledem na pěšinku a čekal. Jeho kontakt přišel přesně. Generálplukovník
Vasilij Sergejevič Bělikov, hrdina Velké vlastenecké války a velitel 3. úderné vševojskové armády, byl
mužem dodržujícím své zvyky. A každé ráno bez výjimky vycházel se svým barzojem na procházku
kolem jezera.
Henry počkal, až se k němu Bělikov přiblíží na tři sta metrů, pak si vyhrnul límec a vstoupil na
pěšinku. Přízemní mrazík přetřel trávu na bílo a on svými kroky odkopával krystalky ledu, které se
před ním třpytily na slunci.
Bělikova doprovázeli čtyři strážci, výsadkáři 9. sboru, dva vpředu, dva vzadu. Henry svěsil ramena
a jeho chůze náhle ztěžkla stal se z něj jen další unavený a přepracovaný Němec. Když se dostal na
úroveň první dvojice stráží, vojáci ho prohledali a překontrolovali i jeho doklady. Teprve potom mu
dovolili pokračovat v cestě. Cítil na sobě jejich pohledy, samopaly měli připravené k výstřelu pro
případ, že by se pokusil přiblížit ke generálovi, o jehož bezpečnost se měli starat.
Když míjel Bělikova, vypadl mu z rukou modrý knoflík. Sklonil se, aby ho zvedl, a zavolal na
generála: „Entschuldigung Sie, bitte.“ Promiňte, prosím.
Generál se otočil. „Prastitě?“ zeptal se nejprve rusky, potom i německy: „Was - Co?“
„Tohle vám spadlo,“ vysvětloval Henry a natáhl k němu ruku s modrým knoflíkem.
Bělikovova zadní stráž se vrhla kupředu, hlavně namířené na Henryho, ale generál jen zvedl ruku
a zastavil je. „Prosím?“ oslovil Henryho.
 „Knoflík,“ vysvětloval Henry. „Z opasku vašeho pláště, musel se vám utrhnout.“
Bělikov se podíval na opasek. „Ach ano.“ Vzal si od Henryho nabízený knoflík. „Děkuji vám.“
Otočil se a pokračoval v procházce.

***

Zpět do Berlína dorazil pozdě dopoledne. Když přejížděl Warshauerův most přes Sprévu, zachytil
první náznaky pozorovatelů Stasi: dva automobily, jeden před ním, druhý s odstupem sto metrů. Ve
zpětném zrcátku pozoroval, jak spolucestující zvedá k ústům mikrofon.
Teď už nemělo smysl pochybovat. Přilepili se na něj a pravděpodobně ho sledují už od
Magdeburgu. Zatím o něm nic nevědí, takže vodítko má zatím poměrně na volno. To však nebude
trvat dlouho. Dvě hodiny jezdil křížem krážem po městě a hrál si se svými stíny na kočku a myš. Kdyby
tušil, jak rozsáhlá je síť, kterou na něj políčili, mohl by se pokusit odhadnout, kolik času mu ještě
zbývá. A naopak, pokud by oni tušili, že je vodí za nos, dost možná, že by ho rovnou sebrali. Prozatím
se tedy musí chovat jako nic netušící a bezstarostná kořist. Odpoledne strávil v bytě na Wilhelm Pieck
Strasse. V šest odjel z města a zamířil o šedesát kilometrů dále na sever, do Furstenbergu, a
zaparkoval v jedné z postranních uliček. Na město se snesla noc a světla na Leibninstrasse zářila jako
žluté majáky. Furstenberg ležel jen hodinu jízdy od Berlína, ale panovala zde uvolněnější atmosféra a
lidé v ulicích působili živějším, barevnějším dojmem. Hospodu Schwarz Katze našel o malý kus dál v
ulici.
Bar byl přecpaný ruskými vojáky, povětšinou tankisty a příslušníky speciálních jednotek. Ve
vzduchu se vznášel hustý dým z cigaret a rádio v rohu hlasitě vyhrávalo ruské lidové písně. Henry si
prorazil cestu davem k baru a objednal si pivo. O dvě minuty později do baru vešla i dvojice civilistů a
usadila se u stolu v zadní části.
Už se ani nesnaží skrývat se, pomyslel si Henry. Vodítko se zkracuje.
Trvalo třicet sekund, než zpozoroval muže, kterého hledal. Generál Jurij Pavlovic Kondrašov,
velitel 2. tankové armády a 20. diverzní výsadkové brigády, seděl o samotě a choulil se nad lahví
vodky. Henry přešel až k němu, nabídl mu cigárem a zahájil konverzaci: Kde je tu nejbližší řeznictví?
Bude i letos pořádán Marigoldský festival? Jak často jezdí vlak do Blindowa?
Kondrašov odpovídal jen velmi stroze, ale Henry od něj vyzvěděl vše, co potřeboval.
V deset večer byl již zpět v Berlíně. Cestou posbíral další slídily, šest mužů ve třech vozech, čímž
se jejich celkový počet zvýšil na deset, alespoň pokud šlo o ty, které viděl, a pravděpodobně na další
tucet těch, kteří se dosud schovávali. Jejich agresivita rostla a vedoucí vozidlo sledování ujíždělo snad
jen tři metry za jeho zadním nárazníkem.
Teď už to nebude dlouho trvat, pomyslel si a podíval se na hodinky. Bože, dopřej mi čas, ať to
mohu dokončit. Bylo až pozoruhodné, že divadlo na Schiffbauerdammu, s překrásným výhledem na
řeku Sprévu, přežilo válku bez větší újmy. Od roku 1948 se stalo středobodem východoberlínského
kulturního života a na jeho jevišti se hrála jak opera, tak balet a činohra. V pátek byla na řadě opera,
alespoň tedy podle programu, který mu poskytla AD EX, a dnes to měl být Wagnerův Tannhauser.
Henry dával přednost dobrému westernu, ale to se zřejmě nedalo říct o muži, s nímž se tu měl sejít.
Generál Georgij Ivanovic Preminin, maršál Rudé armády a velitel skupiny sovětských vojsk v
Německu, byl Stalinovou železnou pěstí ve východním sektoru okupační zóny. A zároveň posledním
políčkem skládanky, kterou se Henry pokoušel tak urychleně složit dohromady.
Zaparkoval pod lipami za polorozbořeným kostelem na Oranienburger Strasse a vystoupil z vozu.
Předchozí mrholení se změnilo v mrznoucí déšť a ledové krystalky mu bubnovaly o lem klobouku.
Přešel ke kufru a malou baterkou si posvítil pod nárazník. Vysílač byl přesně tam, kde předpokládal,
pravděpodobně mu ho tam umístili v okamžiku, kdy seděl ve Schwarz Katze. Odtrhl jej a rozdrtil
podpatkem. Poničené zbytky pak zahodil. Bylo mu jasné, že ani takto se nezachrání, ale možná získal
trochu času navíc, protože Stasi teď bude pátrat po okolí a hledat jeho vůz.
Stáhl si klobouk do čela a vyrazil. Nad Sprévou se i v plískanici vznášela hustá mlha. Divadlo na
Schiffbauerdammu vzbuzovalo dojem, jako by se vznášelo nad zemí, a jeho gotické římsy tonuly v
mlžném oparu. Barevné okenní tabule osvětlené zevnitř zářily ve tmě jako obrovské duhové
obdélníky.
Henry si z postranní uličky prohlížel parkoviště, dokud nenašel, co hledal. Premininův vůz, černou
limuzínu ZIS-110 s praporky se srpem a kladivem na blatnících. Premininův řidič a osobní strážce stál
pod deštníkem u dveří na straně řidiče a kouřil.
Henry zaslechl svištění pneumatik. O kus dál vyjel zpoza rohu černý mercedes, zastavil u chodníku
a zhasl světla. Na předním sedadle viděl ve světle pouličních lamp siluety dvou postav. Zahlédl i rudý
konec cigarety. Na okamžik jasný, po chvíli opět mdlý a nezřetelný.
Vytáhl z kapsy nepromokavého pláště láhev whisky a polovinu obsahu vylil na chodník. Pak se
napil a několikrát si douškem propláchl ústa. Zahodil klobouk, namočil si ruku v kaluži a rozcuchal si
vlasy. Pak zamířil na hlavní ulici.
Hra na opilce byla vždy riskantní, ale Henry této maškarády již několikrát úspěšně využil.
Nesrozumitelně si prozpěvoval, s klopýtnutím zdolal obrubník a rozkolísanou chůzí zamířil k
Premininově limuzíně. Když ho řidič zpozoroval, odhodil nedokouřenou cigaretu a zasunul si ruku pod
kabát.
„Hej, co to máš za krásný auto,“ halekal na něj Henry německy. „To je fakt mercedes?“
„Nět, nět,“ vrčel na něj řidič. „Vypadni odsud.“
Henry si ho nevšímal a motal se kolem vozu tak, aby se dostal až na stra nu spolujezdce. Řidič se
vydal za ním, ruku stále uvnitř kabátu. „Nět, nět…“
„To je tedy pořádná kára, ať už je to cokoli,“ blábolil Henry.
Zadní okénko limuzíny bylo na dva prsty spuštěné. Henry si dopřál dlouhý doušek a koutkem oka
pozoroval řidiče, který se k němu blížil. Sklonil se k vozu, uchopil oběma rukama okraje pootevřeného
okénka a přitiskl si tvář ke sklu. „Fakt luxusní! To je kůže?“
„Běž od toho auta!“
Řidič ho popadl zezadu za kabát a v tom okamžiku nechal Henry vypadnout z dlaně tenký
hliníkový váleček. Ten se odrazil od sedadla a skutálel se na podlahu. Řidič jím škubl dozadu a Henry
se schválně svalil na chodník. „Hej, o co ti jde?“ rozčiloval se.
„Řekl jsem ti, že máš zmizet!“
„Dobrá, dobrá…“
Henry se posbíral ze země, oprášil si kolena a odpotácel se na druhou stranu ulice.
Slyšel, jak za jeho zády startuje motor. Mercedes se rozjel a plnou rychlostí mířil k němu. Odhodil
láhev a dal se do běhu.
Stasi připravila past a rázem jako by byla všude. Henry utíkal jako o život. Přes parky, přes ploty,
průjezdy, vzhůru požárními schodišti, po střechách. Sirény policejních vozů nepřestávaly houkat.
Někdy v dálce, někdy velmi blízko. Modrá světla jejich majáčků se odrážela od mokrého dláždění a
výloh obchodů. Hlídky byly snad na každé křižovatce. Henry mířil stále na sever a na západ, až se
konečně dostal k uličce naproti svému tajnému bytu.
Přikrčil se za živým plotem a ještě pět minut pozoroval situaci a čekal na kvílení brzdících
pneumatik a houkání sirén. V ulici však panoval naprostý klid. Poklusem se přemístil na druhou
stranu. V okamžiku, kdy vstoupil na schodiště k venkovním dveřím, se ocitl v záři reflektorů. Nejprve z
jednoho vozu. Vzápětí i z druhého a třetího. Uslyšel otvírané a opět přibouchávané dveře. Na
chodníku zaduněly těžké okované boty.
„Schnell, schnell!“
„Halt!“
Henry vyběhl vzhůru po schodech, chvíli zápolil s klíčem, pak rychle vklouzl dovnitř a opět za
sebou zamkl. Kroky dupaly na schodech. Dveře se zachvěly pod nárazem. Při druhém se dřevěné
zárubně rozletěly. Henry přeběhl na druhý konec místnosti, klesl na kolena a zvedl jedno z
podlahových prken. Skleněná výplň dveří do pokoje se rozletěla. Ohlédl se přes rameno. Rozbitým
sklem se protáhla ruka a sahala na klíč. Henry vytáhl ze skrýše pod prknem balíček a spěchal s ním ke
kamnům. Na dně topeniště skomíral poslední oranžový uhlík. Foukl. Uhlík se probudil k životu a
vyšlehl z něj plamen. Zastrčil balíček do kamen. Příliš velký. Přehnul jej napůl a zkusil to znovu.
Dveře se s třísknutím otevřely.
 „Halt!“
Otočil se a koutkem oka zahlédl, jak se na něj z výšky prudce snáší pažba pušky.
A pak už byla jen tma. S páskou na očích a v poutech byl odveden na místo, které, jak
předpokládal, bylo buďto velitelstvím Stasi na Normannenstrasse, nebo věznicí v
Hohenschónhausenu. Po celou dobu na něj nikdo nepromluvil a ani se ho na nic neptal. Pod okraji
pásky viděl boty, které přicházely do jeho cely a znovu z ní vycházely. Pak ucítil bodnutí jehly a
najednou se vznášel. Zvuky, pachy i pocity splynuly v jedno. Slyšel hlasy v ruštině, cítil vůni
cigaretového kouře, vnímal, jak ho svlékají donaha.

Vrávoral na samém okraji vědomí a dny se mu slévaly v rozmazanou clonu. Jeho svět se zúžil:
bodnutí jehly… droga se rychle šíří a v žilách se mu rozlévá horko… rytmické bubnování pražců…
vysoký zvuk píšťaly na lokomotivě… pach spalovaného uhlí. A on i tou poslední, miniaturní, přesto
však stále funkční částí svého ochrnutého mozku poznal, komu se dostal do rukou a kam ho odvážejí.
Ráno třetího nebo čtvrtého dne vlak s hlasitým sténáním a syčením zastavil. Zvedli ho na nohy a
vlekli dolů po schůdkách. Ucítil, jak mu pod nohama křupe sníh, a pod okraji pásky spatřil záblesky
slunečního svitu. Dostrkali ho k autu. Po krátké jízdě jej opět vytáhli ven. Následovaly schody dolů a
dlouhá chodba. Zezadu do něj kdosi strčil. Zapotácel se vpřed a narazil do zdi. Za jeho zády se ozvalo
hlasité přibouchnutí dveří.
Henry se opřel zády o stěnu a svezl se k zemi. Ljubjanka. Tři dny seděl ve tmě. Čtvrtého dne si pro
něj přišli dva strážci. Nasadili mu pásku na oči a vedli ho po chodbě, pak několik pater po schodech a
další chodbou, stále hlouběji do útrob věznice.
Přivedli ho do místnosti, kde ho řetězy připoutali k židli připevněné šrouby k podlaze. Sundali mu
pásku. Místnost byla malá, čtvercová, bez oken, s jedinou žárovkou, která visela ze stropu. Před ním
stál muž v uniformě MGB. Z výložek poznal, že je to plukovník. Druhý odbor, pochopil. To je špatná,
moc špatná zpráva.
„Dobrý den, pane Cauldere,“ pozdravil ho plukovník angličtinou s ruským přízvukem.
Henryho nepřekvapovalo, že zná jeho pravé jméno. V Berlíně provedl desítky operací, ať už přímo
nebo zpovzdálí, a způsobil tím jak Stasi, tak MGB celou kupu problémů.
„Už dlouho se s vámi toužím setkat,“ pokračoval plukovník.
„A protože se vám vaše přání konečně splnilo, co kdybyste mě nechal jít?“
Plukovník se usmál. „Je mi líto, ale to asi nepůjde. Pojďme si trochu popovídat. Co vy na to?“
Následující dva dny ho plukovník téměř bez přestávky vyslýchal. Ráno za úsvitu, uprostřed noci,
někdy dvanáct hodin v kuse, jindy jen pouhou hodinu. A všechny otázky byly jen variací na jediné
téma: „Co jste chtěl ve Východním Berlíně?“
Henry mlčel.
Třetího dne začali s bitím. Zavěsili ho za zápěstí ke stropu a holohlavý, podsaditý chlapík do něj
začal mlátit obuškem. Bití ustalo pouze tehdy, když si potřeboval odpočinout nebo když mu plukovník
opakoval své otázky.
Henry i nadále mlčel.
Na počátku druhého týdne ho znovu předvedli na vyšetřovnu. Tentokrát ho ale svlékli donaha a
připoutali k židli. Plukovník stál v rohu, kouřil a nespouštěl z něj oči. Do místnosti vešel i holohlavý
muž a přinášel cosi, co vypadalo jako ptačí budka.
To přece není žádná ptačí budka, blesklo mu hlavou. Teď se musíš držet. Víš dobře, co to je.
Polní telefon s klikou.
Holohlavý muž k telefonu připojil dráty a jejich druhý konec pak krokodýlí svorkou připevnil k
Henryho varlatům. Kývl na plukovníka, ten přešel až k Henrymu a z výšky na něj upřeně zíral.
„Poslední šance.“
Henry jen zavrtěl hlavou.
Holohlavý muž zatočil klikou. Vydržel mlčet ještě celý další týden. Když se nakonec rozpovídal,
jeho zpověď přicházela jako povodeň. Počínaje příletem na Tempelhof, přes schůzky s Bělikovem,
Kondrašovem i Premininem až po zatčení v bytě na Wilhelm Pieck Strasse. Plukovník se k němu začal
chovat přátelsky a trpělivě s ním znovu a znovu procházel všechny podrobnosti jeho vyprávění,
upozorňoval na drobné nesrovnalosti a rozpory. Pátého dne pak plukovník výslech konečně uzavřel a
propustil stenografku.
„Nic si nevyčítejte, příteli. Udělal jste všechno, co bylo ve vašich silách.“
A Henry Caulder se poprvé za celých čtyřicet dní usmál. Teď, na prahu popravčí cely, cítil, jak se
mu na rtech formuje přesně ten stejný úsměv. Zaplašil jej a vstoupil dovnitř. Místnost vypadala až na
dvě výjimky úplně stejně jako ta, v níž ho vyslýchali: stěny zde byly potaženy těžkým, velkými
skvrnami pokrytým plátnem a při jedné ze zdí ležel na zemi rubáš.
„Dobré ráno,“ pozdravil plukovník.
„To je trochu subjektivní záležitost, nemyslíte?“
„Máte pravdu. A já se za svá nevhodná slova omlouvám. Opravdu bych si přál, aby to celé
nemuselo dojít až sem, ale mám své rozkazy.“
„Ty máme všichni.“
„Jsme nepřátelé. Vy a já, přesto jsme ale oba profesionálové. Dělal jste jen svoji práci a já zase tu
svou. I když, pochopitelně, oni to tak nevidí.“
„Tak jako vždy.“
„Bude to rychlé, slibuji.“
„Co se stane s mými lidmi?“ zeptal se Henry. „S Bělikovem, Kondrašovem, Premininem?“
Odpověď sám dobře znal, ale chtěl to slyšet od něj.
„Už to proběhlo. Byli usvědčeni ze zrady a popraveni. Včera.“
„A moje síť?“
„Prošetřujeme teď jejich jednotlivá velitelství. Již brzy budeme mít potřebná doznání.“
„O tom nepochybuji.“
„Klekněte si, prosím.“
Henry se otočil tváří ke zdi a klesl na kolena. Čekal, až se dostaví strach a jako kyselina mu zaplaví
hruď, ale nic se nestalo. Cítil jen klid a mír. Náhle se mu hruď zvedla prudkým záchvatem kašle. Dusil
se a kroutil bolestí, dokud záchvat nepominul. Pak si otřel ústa. Na dlani mu zůstala krev.
„Zápal plic,“ pronesl plukovník.
Tak to si opravdu nemyslím, pomyslel si Henry v duchu.
Jaká ironie, že se mu symptomy ozývají teprve teď. Doktor mu dal čtyři měsíce, ani o den více,
než mu rakovina začne metastázovat a rozšíří se z plic do mozku a potom i do ostatních orgánů. Pak
už mu měl zbývat jen týden, možná dva. Britské i americké špionážní služby Stalina celé roky
podezíraly, že svoji Rudou armádu nakonec vyšle na západ a že Spojenci budou mít nesmírné potíže
zastavit ji, aniž by se museli uchýlit k jaderné zbrani. Otázkou tedy bylo, jak útok zastavit ještě dřív,
než vůbec začne. Podle Henryho byla odpověď jednoduchá: zbavte Rudou armádu jejích
nejschopnějších a nejlepších velitelů. Stalin mu svou paranoidní podezíravostí sám nabil zbraň;
jediné, co zbývalo udělat, bylo lehce popostrčit prsty na spoušti.
Od počátku dvacátých let nařídil Stalin v Rudé armádě na mety čistek, při kterých nechal
povraždit tisíce oddaných a věrných vojáků, často jen na základě pouhého podezření či neškodné
shody okolností. Tři nejtalentovanější však přežili a jejich schopnosti je vynesly na nejvyšší velitelská
místa: generálplukovník Vasilij Bělikov, generál Jurij Kondrašov a maršál Georgij Preminin. Kdyby
skutečně vypukla válka, tito tři muži a jejich armády disponovali silou, která by si dokázala podrobit
celou západní Evropu.
Samozřejmě že všichni tři přísahali, že jsou nevinní, ale MGB, vždy připravená odhalovat zrádce
vlasti, a Stalin, věčně se obávající možných spiklenců z vlastních řad, měli všechny důkazy, které
potřebovali.
Když se Henry připravoval na svoji poslední misi, secvičil si celý scénář z pohledu MGB:
Britský superšpion, který jim po celá léta otravoval život, se náhle objeví ve Východním Berlíně na
spěšné misi.
Zachycená zpráva kódovaná šifrou, kterou CIA ještě stále považuje za bezpečnou, zmiňuje operaci
Marigold a aktivaci tří agentů: PASKALA, HERINKA A SKOPCE.
V týdnu předcházejícím příjezdu agenta Cauldera do Berlína vybočuje rádio Svobodná Evropa
financované ze zdrojů CIA ze svého obvyklého programového schématu a zahajuje vysílání, které, jak
je MGB pevně přesvědčeno, používá šifru zakomponovanou do běžného hovoru, jejíž součástí je i
velice častý výskyt slova Marigold.
A konečně, jako by se jednalo o pouhou shodu okolností, tajemnice velitelství sovětských vojsk ve
východním sektoru mizí právě v okamžiku, kdy se na scéně objevuje agent Caulder.
Henry si velice snadno dokázal představit zprávu, kterou MGB odeslalo Stalinovi:
Jakmile se agent Caulder ocitl v sovětském sektoru, byl sledován do Magdeburgu, kde obsloužil
tři mrtvé schránky, všechny v blízkosti velitelství 3. úderné armády. Poté byl vyfotografován při
předávání zprávy generálplukovníku Vasiliji Sergejeviči Bělikovovi. U generála byl po jeho zatčení
nalezen falešný knoflík, uvnitř kterého byla objevena mikrotečka se vzkazem: SPUSŤTE MARIGOLD.

Agent Caulder byl dále sledován ve Furstenbergu, kde hovořil s generálem Jurijem Pavlovičem
Kondrašovem, velitelem 2. tankové armády a 20. diverzní výsadkové brigády. Svědkové potvrzují, že
si mezi sebou vyměnili slovo MARIGOLD.

Ve Východním Berlíně byl následně vyfotografován v bezprostřední blízkosti limuzíny generála

Georgije Ivanovice Preminina, velitele skupiny sovětských vojsk v Německu. Limuzína byla po zatčení
generála Preminina podrobena prohlídce, při které bylo nalezeno pouzdro obsahující zprávu:
SPUSŤTE MARIGOLD.

Agent Caulder při výslechu podepsal doznání, v němž uvádí všechny podrobnosti operace
Marigold, včetně spolupráce s Bělikovem, Kondrašovem a Premininem na přípravě spiknutí, které
mělo vyvolat vzpouru uvnitř Rudé armády a svrhnout sovětskou vládu.

***

Henry vědomě a uvážlivě porušil snad každé pravidlo řemesla: naprosto otevřeně a nemaskován
přišel na stanici CIA, kde si ho ihned vyfotografovali pozorovatelé Stasi; do Východního Berlína pak
vstoupil přes francouzský sektor s velice chabým krycím dopisem; nechal se zastavit dopravní policií,
která si poznamenala jeho registrační značku i cíl cesty, což Stasi později umožnilo, aby ho v
Magdeburgu vystopovala; zničil vysílačku, kterou mu nainstalovali do vozu, naprosto jednoznačné
znamení, že se chystá uprchnout; a nakonec, v okamžiku zatčení měl u sebe hned několik
jednoznačně špionážních pomůcek včetně knihy šifer a částečně dekódované zprávy, která
obsahovala slovo marigold; v úkrytu za zdí byly nalezeny falešné cestovní doklady a speciální vysílač.
Henry byl od samého počátku pro vytčený úkol tím správným mužem. Již dopředu ale věděl, že
pokud má jeho plán uspět, potřebuje k tomu oběť člověka, který bude ochoten zakoupit si jízdenku
jen pro cestu tam.
A rakovina mu toto rozhodnutí usnadnila.
Slyšel, jak se plukovníkova pistole s třením vysouvá z koženého pouzdra. Hned potom
následovalo klapání podpatků o betonovou podlahu. V duchu si představil pistoli zvedající se zvolna
na úroveň jeho hlavy, její chladná hlaveň se vznáší jen těsně nad kůží. Nemusíš ničeho litovat, Henry.
Dokázal jsi to. A zemřeš jako lev. Bojoval jsi do posledního dechu.
„Plukovníku,“ řekl Henry, aniž se otočil. „Prokážete mi laskavost? Jako profesionál
profesionálovi?“
Ticho. Pak jen: „O co jde?“
„Chtěl bych ještě jednou vidět slunce.“
Mlčení.
Henry zavřel oči a zadržel dech.
„Dobrá, Henry,“ pronesl plukovník. „Postavte se. Vyvedu vás.“
Během měsíců následujících po Henryho zatčení byly v řadách sovětských vojsk v Německu za
vlastizradu pozatýkány, souzeny a popraveny nebo uvězněny stovky důstojníků. Čistky se rychle šířily
i na přidružená vojenská velitelství, následovaly civilní politické kruhy a nakonec i samotná vojenská
zpravodajská služba. Do konce února pak ve sklepeních Ljubjanské věznice zmizely tisíce lidí.
5. března 1953. J. V. Stalin ve spánku zemřel.
 F. PAUL WILSON

Opravář Jack, žoldák v boji proti zlu v městských ulicích, hrdina F. P. Wilsona, se poprvé objevil v
románu The Tomb (Hrobka), který se dostal až na žebříček nejlépe prodávaných knih deníku New
York Times.
Přezdívka „Opravář“ však nebyla Wilsonovým nápadem.
Jack je „neexistující“ obyvatel New Yorku. Přebývá ve střevech moderní společnosti. Nemá úřední
totožnost ani rodné číslo a neplatí daně. Když však ztratíte důvěru v systém anebo vás tento systém
zradí, jdete za někým, kdo stojí mimo něj. A takovým člověkem je právě Jack. Není to ale žádný
dobroděj. Je to „profesionální zločinec“ a pracuje jedině za peníze.
Sám sebe považuje za drobného podnikatele a vždy se pokouší zůstat nad případem, ale téměř
pokaždé se do něj citově zaplete. Mívá také sklony k násilnickým výbuchům, což mu čas od času dělá
starosti. Je pevně přesvědčen o pravdě obsažené v Murphyho zákonech a na své „opravy“ se pokaždé
pečlivě a svědomitě připravuje. Ale věci se jen zřídkakdy dějí tak, jak si je naplánoval, a to ho dráždí a
kazí mu to náladu.
Nepoužívá žádnou moderní techniku – i když není ani žádný odpůrce pokroku, je si jistý, že právě
technologie je Murphyho zákony ze všeho nejzranitelnější. Je rovněž přesvědčen, že muži jsou z
Marsu a ženy z Venuše. Vláda pak ze všeho nejpravděpodobněji pochází z Uranu.
Wilson ponechal Jacka na konci Hrobky napospas smrti, ale o čtrnáct let později ho znovu vzkřísil
v Legacies. Od té doby napsal již sedm dalších románů s Opravářem Jackem v hlavní roli.
J. P. Wilson se narodil a vyrůstal v New Jersey a dětství promarnil tím, že si hrál se zápalkami a
pročítal comicsy. Je autorem již dvaatřiceti románů a více než stovky krátkých povídek a zároveň se
pohybuje od hororu přes science fiction až po thrillery ze současnosti a prakticky všechno mezi tím.
Žije v Jersey Shore, a pokud zrovna nehledá na eBayi nějaké hodně podivné hodiny a memorabilie
Daddyho Warbuckse, pohrává si v hlavě s dalšími příběhy Opraváře Jacka. Jedním z nich je i Incident v
drogerii U Duanů.

INCIDENT V DROGERII U DUANŮ

„Tak já ti tedy, Jacku, povím,“ pronesla Loretta, když společně supěli po Západní osmapadesáté,
„že tyhle změny mně ale opravdu lezou na nervy. A už vůbec necítím nohy. A jen doufám, že se do
mě nebude nikdo navážet, než se dostanem domů a dám si pořádnýho panáka Jimmyho.“
Jack přikývl, ale věnoval jejímu lamentování jen tolik pozornosti, aby ho nemohla obvinit z toho,
že je nezdvořilý. Daleko víc ho zajímal muž, kterého právě míjeli. A myslel na to, že když u sebe byť
jedinkrát nemá pistoli, připadá si, jako by na sobě neměl šaty.
Měl pocit, že je úplně nahý. Svůj prověřený a vždy spolehlivý glock musel nechat doma, neboť
právě dnes pořádal svůj každoroční výstup na Empire State Building. Devatenáctý duben totiž stanovil
Dnem King Konga. A každý rok teď podnikal pouť až na vyhlídkovou terasu na střeše budovy, aby zde
na památku velké opice položil malý věneček. Podstatnou nevýhodou celé akce ale byly detektory
kovu, kterými musel každý projít před tím, než ho pustili vzhůru po schodech. Takže dnes žádné
železo.
Jack si ale rozhodně nemyslel, že by byl nějak paranoidní. Tak dobře, možná trochu, ale v tomhle
městě už nasral tolik lidí, že ani v nejmenším netoužil po tom, aby tady na ně natrefil nahý.
Po slavnostním obřadu pokládání věnce se rozhodl vrátit se pěšky do svého bytu na West Side,
ale cestou natrefil na Lorettu.
Naposledy se viděli tak před deseti dvanácti lety, kdy spolu pinglovali v dávno zaniklé italské
restauraci na Západní čtvrté. Loretta tehdy čerstvě dorazila z Mississippi a on sám byl jen pár let pryč
z Jersey. Pokud šlo o věk, měla před ním dobrých deset let náskok, možná ještě o chlup více – klidně
už jí může táhnout na padesát. A náskok měla, i pokud šlo o váhu. Padesát kilo minimálně. Souměrně
sestříhané vlasy si nabarvila na oranžovo a sebe samu pak navlékla do jakéhosi beztvarého zeleno-
žlutého pytle, ve kterém vypadala jako plejtvák.
Ted se zastavila a zírala na černé večerní šaty ve výloze butiku.
„Nejsou nádherný? I když já si budu muset nejdřív počkat, až mě spálí. Jinak se do nich nevejdu.“
Pokračovali po Šesté avenue. Když zastavili na rohu a čekali na zelenou, přistoupily k ní dvě
Asiatky.
Ta vyšší z nich se zeptala: „Nevíš, kde je Saks Pátá avenue?“
„Asi na Pátý, když už se tak menujou,“ utrhla se na ni Loretta. Pak se ale nadechla a ukázala
palcem přes rameno. „Támhle.“
Jack si ji prohlížel. „Takže o té blbé náladě jsi fakt nekecala.“
„A už jsi někdy zažil, že bych mluvila jen tak do větru? Proboha, potřebuju něco sladkýho na
nervy. Třeba kornout čokoládový zmrzliny s pří chutí burákovýho másla.“ Ukázala na Duane Reade na
protějším rohu. „Támhle.“
„To je drogerie.“
„Ale miláčku, copak je neznáš? U Duanů mají přece všechno. A kdyby ti u nás měli ještě řeznictví,
nemusela bych už chodit nikam jinam. Jdeme.“
Než stačil cokoli namítnout, popadla ho za paži a vláčela ho za sebou přes ulici.
„Ze všeho nejraději mám jejich make-upy. V některých obchodech mají jen Cover Girl, rozumíš, to
je fajn, ale jen když seš blondýna s ksichtem bílým jak tvaroh. Nevím teda, jestli sis všimnul, ale tady v
těchhle končinách moc bílý zrovna nevidíš. Všichni jsou tady krapánek přičmoudlí. Až na tebe,
pochopitelně. Ale musím ti říct, Jacku, že kapka hnědý by ti fakt prospěla, už proto, jak moc nesnášíš,
když po tobě někdo kouká. To já moc dobře vím. Pak bys byl úplně neviditelnej.“
Jack opravdu vynakládal velké úsilí, aby byl pro ostatní neviditelný. Geny mu umožnily vynikající
start – nadělily mu totiž průměrnou výšku, průměrnou postavu, průměrně hnědé vlasy i průměrně
nevýrazný obličej. Dnes si k tomu všemu přibral ještě baseballovou čepici, flanelovou košili, obnošené
levisky a omlácené a odřené farmářky. Vypadal tedy jako naprosto normální, tuctový chlapík z ulice,
nejspíš stavební dělník, který si vyrazil na procházku do zoo jménem New York.
U dveří obchodu Jack zpomalil.
„Co kdybychom to odložili na jindy, Lo?“
Sevření jejích prstů na jeho paži zesílilo. „Tak na to zapomeň. Teď potřebuju společnost. A
koupím ti preso. Taková já jsem. Předpokládám teda, že seš ještě stále vysazenej na kofein.“
„Jo, to určitě. Pořád je to moje droga číslo jedna. Ledaže by teda přišel čas na pivo.“ Vymanil se z
jejího sevření. „Fajn, skočím tam s tebou, ale jen na pět minut, pak mizím. Mám ještě pár pochůzek.“
„To seš teda grand, ale dobrá, lepší než nic.“
„Běž první, hned tě doběhnu.“
Ponechal si odstup, aby mohl překontrolovat vstup do obchodu. Zaregistroval bezpečnostní
kameru nainstalovanou hned za dveřmi, s objektivem namířeným na všechny přicházející i odcházející
zákazníky.
Stáhl si klobouk do čela a sklonil hlavu. Byl už jen pár kroků za Lorettou, když se k němu donesl
zvučný a neomalený hlas s výrazným latinskoamerickým přízvukem.
„Mira! Mira! Miral Ty máš ale nádhernou prdelku!“
Jack jen doufal, že poznámka nebyla určená jemu. Zvedl nepatrně hlavu, jen tak, aby spatřil
rozšklebeného kníratého Hispánce, který se opíral o zeď před vchodem do obchodu. U nohou mu
ležela kaštanově hnědá sportovní taška. Měl lesklé, ulízané vlasy sčesané dozadu a hřbety dlaní mu
zdobila vězeňská tetování.
Loretta zastavila a podívala se mu přímo do očí. „Tos určitě nemluvil na mě!“
Mladík se šklebil od ucha k uchu. „Ale seňorita, u nás doma je pro ženu ctí, když jí někdo složí
poklonu.“
„A kdepak to je, tam u vás doma?“
„V Ekvádoru.“
 „Jenže tady seš v New Yorku, zlatíčko, a já jsem mrcha z Bronxu. Ještě jednou si o mě otřeš hubu
a nakopu ti prdel.“
„A přitom vím, že bys mi tak ráda seděla na ksichtě.“
„Proč? Máš snad nos větší než ptáka?“
Několik puberťaček, které právě vycházely z obchodu, vybuchlo smíchy. Tvář pana Ekvádora
překryl ruměnec. Nezdálo se, že by se mu její vtip příliš líbil.
Jack opět sklonil hlavu a v těsném závěsu za Lorettou vstoupil dovnitř.
„Říkala jsem ti, že mám blbou náladu.“
„Tos opravdu říkala. Tos opravdu říkala. Pět minut a dost. Jasný, Loretto?“
„Slyším, nejsem hluchá.“
Ohlédl se přes rameno a viděl, jak si pan Ekvádor bere tašku a loudá se za nimi dovnitř.
Jack zvolnil a nechal Lorettu zmizet v jedné z uliček s kosmetikou. Chtěl se ujistit, že ji Ekvádor
nehodlá už dál obtěžovat, ale ten pokračoval v chůzi a mířil kamsi dozadu.
Drogerie s bufetem a smíšeným zbožím Duane Reade se staly nedílnou součástí života města.
Byly jich tady stovky. A snad jen ti nejnafrněnější a nejzhýčkanější snobové z Upper East Side v
některé z nich již mnoho krát, určitě aspoň stokrát, nenakupovali. Nejspolehlivějším jednotícím
prvkem všech obchodů řetězce byla jejich naprostá nejednotnost. Neexistovaly snad dva, které by
byly stejně velké nebo měly alespoň stejně řešený půdo rys. Fajn, kosmetika byla ve všech vpředu, ale
dál to byla velká hra na schovávanou a vy jste mohli pokaždé jen hádat, kam se rozhodli schovat to,
pro co jste právě přišli. Jack však přesto vnímal, že tohle zdánlivé šílenství má svůj systém a smysl.
Čím déle totiž lidé museli hledat to, co chtěli koupit, tím větší byla šance, že koupí i to, co koupit
nepřišli.
Tento obchod se zdál poměrně prázdný a Jack se dobrovolně rozhodl, že najde místo, kde mají
zmrzlinu, aby tak urychlil jejich odchod. Vydal se do spleti uliček a velice rychle v nich ztratil orientaci.
Celkově byl prostor koncipován do L, ale jednotlivé uličky nebyly rozestavěny souběžně tak, aby
mířily všechny stejným směrem, nýbrž se všemožně cikcak klikatily. Ať už tento obchod navrhoval
kdokoli, byl to buď nadšený stoupenec teorie chaosu, nebo měl co do činění i s navrhováním
známých kruhů v obilí.
Motal se tedy mezi metr osmdesát vysokými regály a právě teď procházel kolem oddělení s
prostředky proti hemoroidům, když vtom za sebou zaslechl hrubý, nepříjemný hlas. „Hej ty,
nezastavuj se. A hezky až dozadu.“
Jack se ohlédl a spatřil obrovského, steroidy nabušeného černocha v červeném tričku bez rukávů.
Od vyholené lebky se mu odráželo světlo zářivek. Levé obočí protínala tlustá jizva, oči se mu podivně
leskly a v ruce držel krátkou osmatřicítku prostě klasická krimi na sobotní večer u televize.
Jack si zachoval chladnou hlavu a choval se tak, jako by se nic moc nedělo. „Co se děje?“
Chlap zvedl pistoli a držel ji na plocho jako ve filmech a tak jak by ji nikdo, kdo o pistolích ví byť
jen zbla, nikdy nedržel.
„Hej, hejbni kostrou, nebo ti jednu vyšiju do ksichtu.“
Jack ještě pár sekund čekal, jestli se k němu černoch nepřiblíží tak, aby se mohl dostat k té jeho
osmatřicítce, ale nic takového se nestalo. Zřejmě to není zas tak úplný jeliman.
To ale není dobře. Ze všeho nejdřív musí zjistit, jestli se jedná o něco soukromého či nikoli. Když
ale spatřil vyděšeně se tvářící houf lidí, ti v bílých pláštích byli zcela jistě lékárníci –, kteří klečeli s
rukama za hlavou před přepážkou lékárenského oddělení, vytušil, že tohle osobní nejspíš nebude.
Ulevilo se mu. Alespoň tedy v mezích možností.
Zpozoroval pana Ekvádora. Stál nad klečícími lidmi a v ruce svíral nablýskaný a poniklovaný
revolver .357.
Loupežné přepadení.
Fajn, takže teď hezky skloň hlavu, nezírej do kamer, ničím ty magory neprovokuj a vylezeš odtud
se zdravou kůží společně se všemi ostatními.
Černoch do něj zezadu strčil.
„Zaujmi pozici, kokote.“
 Jack zaregistroval dvě kamery zaměřené do prostoru lékárenského oddělení. Klekl si na levý
konec řady, propletl prsty za hlavou a sklopil oči k podlaze.
Když zaslechl hluk, který se nesl odkudsi zleva, zvedl na okamžik hlavu. Zakrslý rastaman velikosti
asi tak Sammyho Davise juniora s vlasy nacpanými do pruhované, žluté, červené a zelené háčkované
čapky, v ruce pušku s upilovanou hlavní, ráže 12/76, suvný uzávěr, před sebou hnal další půltucet lidí.
A mezi nimi i vystrašeně vyhlížející Lorettu.
A pak se objevil čtvrtý – pro boha živého, kolik jich tady ještě je? Tenhle měl špinavé, nepříliš
pečlivě spletené dredy, a piercing, kam se člověk jen podíval. Na sobě měl kompletní hip hopový
katalog: široké pytlovité džíny, vytahané nadměrné tričko s dlouhým rukávem a nakřivo posazenou
čepici s kšiltem.
Vláčel za krk snědého snad Inda či Pákistánce? Muže středního věku.
I oba nově příchozí měli lesklé, jakoby skelné pohledy. Všichni jsou tedy nadopovaní. To by je
snad mohlo trochu zpomalit.
Jinak je to ovšem báječná partička. Nejspíš se potkali někde v lochu.
„Mám tady pana manažera,“ chlubil se zpěvně jediný běloch ze skupiny.
Ekvádor po něm hodil pohledem. „Zamkls přední dveře?“
Běloch zachrastil objemným svazkem klíčů a hodil je na přepážku.
„Jo, všechno je pozamykané a zajištěné.“
„Bueno. Tak se vrať a dávej bacha, esli jsme náhodou na někoho nezapomněli. Nechcem, aby
nám vodsud vzal někdo roha.“
„Jo, klídek. Napřed si musím něco zařídit.“
Postrčil manažera dopředu, protáhl se za přepážku a zmizel mezi regály lékárny.
„Kurva, Wilkinsi! Řekl jsem ti přece, že máš hlídat vpředu!“
Wilkins se vynořil z uliček a držel tři velké plastové nádoby na léky. Po stavil je na pult. Jack
zaznamenal nápisy na štítcích: Percocet. Oxy-Contin.
„Tihle drobečci jsou moji. Ani se na ně nedívejte.“
Ekvádor jen procedil mezi zuby. „Dopředu!“
„Už mizím,“ uklidňoval ho Wilkins a zamířil zpět k přednímu vchodu.
Jizva mezitím popadl manažera za sako a zatřásl jím. „Naval sem kombinaci, čuráku.“
Jack si přečetl manažerovu jmenovku: J. Patel. Jeho snědá pokožka teď o několik odstínů
zesvětlala. Zdálo se, že se každým okamžikem zhroutí.
„Tu já ale neznám!“
Rastaman zvedl brokovnici a přitiskl ji hlavní k mužovu chvějícímu se hrdlu.
„Řekneš mu, na co se tě ptá. A hned!“
Jack viděl, jak se muži v rozkroku šíří mokrá skvrna.
„Vedoucí j-je pryč. Aj-já kombinaci opravdu neznám.“
Ekvádor postoupil dopředu. „V tom případě nám asi nebudeš moc užitečný, co říkáš?“
Patel klesl na kolena a zvedal k němu ruce. „Prosím! Mám ženu a děti!“
„Tak jesli je chceš ještě někdy vidět, tak budeš zpívat. Náhodou moc dobře vím, že každý úterý
sem jezdí obrněný auto pro peníze. Mám to očíhlý. A dnes je úterý, tak naval kombinaci!“
„Ale já ji –“
Ekvádor ho prudce praštil hlavní do spánku a srazil ho k zemi.
„Ty chceš zemřít jen proto, abys svýmu šéfovi zachránil prachy? Už jsi někdy viděl, jak to vypadá,
když to koupíš do hlavy? Tak se dívej. Já ti to ukážu.“ Otočil se k vězňům a vybíral si mezi nimi oběť.
„Kde je ta tlustá kráva, co si na mě otvírala držku?“ Když Lorettu uviděl, spokojeně se usmál. „Tady
seš.“
Do prdele.
Ekvádor ji popadl za přední část šatů a zatáhl. Nepouštěl a přinutil ji tak, aby se za ním plazila po
kolenou a vyčlenila se ze skupinky. Když byla asi dva metry před nimi, pustil ji.
„A teď se otoč, mrcho jedna!“
 Aniž se pokoušela zvednout, otočila se tváří k ostatním vězňům, z jejichž středu ji před chvílí
vytáhl. Spodní ret se jí chvěl hrůzou. Očima navázala kontakt s Jackem a němě ho pohledem prosila o
pomoc. Udělej něco. Prosím! Cokoli.
Tohle nemohl dovolit.
Hlavou mu bleskově proběhly všechny možné scénáře či kroky, které by mohl podniknout, aby ji
zachránil, ale žádný nevypadal, že by mohl fungovat.
Když pak Ekvádor zvedl paži s odjištěnou .357 a namířil ji Lorettě zezadu na hlavu, vzpomněl si na
bezpečnostní kamery.
„To ji chceš opravdu odprásknout v přímým přenosu?“ ozval se hlasitě.
Ekvádor jedním máchnutím přesunul hlaveň z Loretty na Jacka.
„Co to má kurva znamenat?“
Jack jen ukázal rukou na kamery a dával si pozor, aby se on sám do nich nedíval. „Skrytá kamera,
jste v telce, kámo.“
„A co je tobě kurva do toho?“
Jack se zatvářil rozpačitě. „Nic. Jen mě napadlo, že bych se s vámi podělil. Svýho času jsem pár
krámů taky vybral a skončil jsem v chládku jen proto, že sem si nevšim těchhle prevítů. Teď už si jich
všímám. To mi věř.“
Ekvádor se podíval na kamery. „Kurva.“
Pak se obrátil k rastamanovi a ukázal na kamery. Ten se jen usmál a odhalil tak řadu zlatých
korunek. Pak namířil na kameru.
Jack si počkal na první výstřel a dal se do pohybu. Ohlušující rána na sebe upoutala pozornost
všech a při druhé už ho kryly regály uličky, v níž se mu podařilo zmizet.
Slyšel, jak za ním Ekvádor hlasitě křičí: „Hej, kam kurva zmizel? Wilkinsi! Někdo utíká tvým
směrem!“
Bílý muž u vchodu potvrdil příjem. „Čekám na něj, kámo.“
Jack v duchu doufal, že se mu podaří Wilkinse překvapit a vykroutit mu pistoli, ale to už teď
nebude možné. Do prdele! Každý jiný den už by měl v ruce bouchačku s dvěma mety pěkně
jedovatých včeliček.
Musí tedy improvizovat.
A zatímco kličkoval mezi cikcak rozestavěnými regály, děkoval v duchu maniakovi, který je takhle
nastavěl. Kdyby byly rozmístěny rovně, jako v každém jiném obchodě, hezky zepředu dozadu, bylo by
do minuty po něm. Připadal si jako myš, která se v labyrintu pokouší najít schovaný kus sýra, ale tahle
konfigurace uliček, nikoli nepodobná skutečnému bludišti, mu dávala alespoň nějakou šanci.
Pospíchal vpřed a očima hledal něco, cokoli, co by mu mohlo posloužit jako zbraň. K čertu. Kdyby
měl u sebe aspoň nůž. Tak jako jindy.
Baterie… sešity… fiksy… propisky… tužky… blahopřání…
Nic užitečného.
Pak spatřil hřeben s držadlem zakončeným špičatým hrotem. Rychle jej popadl. Aniž se zastavil,
roztrhl obal a zastrčil si hřeben do zadní kapsy.
Zezadu slyšel, jak Ekvádor na své parťáky ječí, že on půjde touhle uličkou a Jamal zase tamtou,
zatímco Demont má zůstat s vězni.
Náplasti… nanuky… kulma nedala by se použít? Ne.
Barva na vlasy… zvlhčovače vzduchu… buráky… sušené hovězí plátky…
No tak sakra! Něco tady přece musí být!
Zabočil za roh a ocitl se v sekci zahradního grilování. Plastové židle k ničemu. Slunečník
jakbysmet. Masivní obracečka popadl ji a potěžkal. Pěkně těžká. Nerezová ocel, na jedné hraně
zubatá. S tím už by snad mohl napáchat nějakou škodu. Zpozoroval balíčky dlouhých butanových
zápalek. Jeden z nich popadl. Ohníček nikdy neškodí.
Oheň… podíval se ke stropu a spatřil systém protipožárních trysek. Každý obchod v New Yorku jej
musel mít povinně nainstalovaný. Požár spustí vodní trysky a ty zase odešlou hlášení o požáru na
centrální pult newyorských hasičů.
To je ono.
 Vytáhl z regálu láhev s tekutým podpalovačem a začal ho cákat na police kolem sebe. Když se na
podlaze začaly spojovat louže, sáhl po jedné ze zápalek.
Rána. Nad hlavou mu prohvízdla kulka. Rychlý pohled do uličky a spatřil Jizvu který se tedy musel
jmenovat Jamal, alespoň podle toho, jak na něj křičel Ekvádor s napřaženou osmatřicítkou
připravenou k druhému výstřelu.
„Hej,“ křikl kamsi za sebe. „Už ho mám! Je tady!“
Jack uskočil stranou a zmizel za rohem přesně v okamžiku, kdy kolem něj, i když hodně mimo,
proletěla druhá kulka. Tihleti zfetovaní blbečci neumějí ani střílet. To je pro ně typické. A ty levný
hračky, který mají místo pořádných pistolí, nejsou na větší vzdálenost vůbec k ničemu.
Kroky za zády byly stále blíž a Jack se na okamžik zastavil v bodě, kde se jeho ulička znovu lámala.
Opatrně nakoukl za roh. Nikdo tam. Rychle se přemístil a v tom okamžiku zjistil, že stojí tváří v tvář
zdi. Tři metry napravo byly dveře.

POUZE PRO ZAMĚSTNANCE

Vzal za kliku a strčil dovnitř hlavu. Místnost byla prázdná. Uprostřed byl stůl a na něm nějaké
ubrousky od svačiny a celofánové fólie ze sendvičů. A žádný podělaný východ.
Zleva k němu dolehl dusot běžících nohou. Hlasitě přibouchl dveře a rozběhl se doprava. V první
ostré klikatici se zastavil a s bušícím srdcem se podíval, jak to vypadá za ním. Klid.
Jamal mezitím vyběhl ze zatáčky na druhé straně a skluzem zastavil před dveřmi do kantýny. Na
tváři měl vítězoslavný úsměv.
„A mám tě, hajzle.“
Přikrčil se a s pistolí připravenou k výstřelu rozrazil dveře. Na okamžik ještě zaváhal a pak vstoupil
dovnitř.
Tohle byla Jackova příležitost. Navlékl si na zápěstí kožený řemínek na držadle grilovací obracečky
a zvedl ji obouruč jako samurajský meč, vroubkovanou hranou kupředu.
Opatrně se sunul vpřed, a když se ocitl těsně za Jamalem, sekl mu obracečkou po hlavě. Černoch
však zřejmě něco zaslechl, nebo snad zahlédl stín nebo měl prostě šestý smysl, který ho včas varoval.
Každopádně se mu podařilo uskočit stranou a rána dopadla vedle. Přesto se mu zoubkované ostří
zarylo do ramene a Jamal hlasitě zavyl bolestí. Jack zvedl obracečku k backhandovému úderu, ale
velký černoch se ukázal být mrštnější, než jak vypadal. Rychle se překulil a znovu namířil.
Jack sekl po pistoli obracečkou a tentokrát se trefil, ale obracečka se od pistole jen odrazila a
nedokázala ji vyrazit Jamalovi z ruky.
Nejvyšší čas se rozloučit.
Byl v pohybu dřív, než Jamal stačil zacílit. Vrhl se proti dveřím. První střela rozštípla zárubně jen
pár centimetrů nalevo od jeho hlavy. Praštil sebou na zem, překulil se stranou a druhá kulka už
prolétla vysoko nad ním.
To byla už čtvrtá. Ještě dvě mu tedy zbývají pokud si ovšem nepřinesl extra zásobník, ale to se mu
nezdálo. Nějak si nedokázal představit, že by někdo jako Jamal myslel tak moc dopředu.
Mířil stále vzad a při každé příležitosti přebíhal z uličky do uličky. Ze strany, daleko z opačného
konce obchodu, křičel Ekvádor.
„Jamale! Dostals ho? Dostals ho?“
„Ne. Ten hajzl málem dostal mě. Až ho dostanu do pazourů, stáhnu z něho kůži zaživa.“
„Na to teď není čas! Za chvilku je tady náklaďák pro peníze. Musíme se dostat do sejfu! Wilkinsi!
Pojď dozadu a začni hledat!“
„A kdo bude hlídat tady vpředu?“
„Vyser se na předek! Jsme snad zamčení, ne?“
„To jo, ale –!“
„Najdi ho!“
„Jojo. Budu vám asi muset ukázat, jak se to dělá.“
 Jack měl teď celkem přesnou představu o tom, kde jsou Jamal s Ekvádorem, příliš blízko grilovací
a zahradnické sekci na to, aby riskoval návrat. A tak se tedy vydal vpřed. K Wilkinsovi. Vycítil, že
pokud měl jejich řetěz slabý článek, byl jím právě Wilkins.
Cestou nepřestával prohlížet regály. Stále ještě držel v ruce obracečku a měl i hřeben a zápalky,
potřeboval ale ještě něco hořlavého.
Antibiotické mastičky… projímadla… kapky proti kašli…
Do prdele.
Kličkoval mezi regály, až se dostal do uličky péče o vlasy. Tady už by to mohlo být slibnější.
Potřebuje nějaký lak ve spreji.
Co to sakra –?
Každá lahvička, na kterou narazil, měla jen pumpičku. Potřebuje fluorovaný uhlovodík. Kde kurva
všechny jsou, když je člověk potřebuje?
Proběhl do oddělení s deodoranty. Všechny byly jako naschvál tuhé nebo s kuličkou. Kam se
poděl starý dobrý sprej?
Ve spodním regálu zpozoroval zelenou plechovku, téměř schovanou za sadou mazadel značky
Mitchums. Popadl plechovku a přelétl očima etikem.
POZOR NEBEZPEČÍ: Obsah je pod tlakem… hořlavina…
To je ono!
Pak zaslechl Wilkinse, který se zřejmě v klidu a nenucené loudal vedlejší uličkou a vysokým,
monotónním hlasem na něj volal.
„Hej, pane Hlupáááku? Kdepak jsteeee? Jimmy pro vás má dáreček.“ Uchichtl se. „Pardon. Jimmy
pro vás má šest sám si je spočítal – dárečků. Pojďte si pro ně.“
Měl dost. Zfetovanej pod obraz.
Jack se rozhodl, že jeho nabídku přijme.
Sundal z plechovky víčko a přitiskl se k polici na konci uličky, přesně tam, kde se měl za několik
okamžiků vynořit i zfetovaný Wilkins. Zvedl plechovku a vedle ní přidržoval špičku butanové zápalky.
Ve chvíli, kdy se mu v zorném poli objevil Wilkinsův obličej, natáhl k němu ruku s plechovkou, zmáčkl
knoflík a stiskem uvolnil spoušť zápalky. Pětadvaceticentimetrový zážeh zasáhl Wilkinse do očí a do
nosu.
Wilkins zavyl, upustil pistoli a odpotácel se dozadu. Řval bolestí a bezmocně kolem sebe kopal.
Jeho dredy začaly hořet.
Jack vyšel za ním a hranou obracečky urazil stříkací hubici spreje s deodorantem. Natlakovaný
obsah vystříkl několik desítek centimetrů do vzduchu. Vrazil sprej Wilkinsovi zezadu za jeho volné, hip
hopové džíny a škrtl zápalkou. Wilkinsův zadek explodoval ohnivým výbuchem. Jack popadl
odhozenou pistoli a rychle se ztratil v další uličce. Mířil dozadu a cestou ho pronásledoval Wilkinsův
bolestný a vyděšený jek.
Jednoho má z krku, tři ještě zbývají.
Ještě v běhu si překontroloval pistoli. Stará osmatřicítka, revolver. Pořádně oprýskaný. Otevřel
bubínkový zásobník. Šest válcovitých nábojnic. Celkově krám, ale přinejmenším jeho krám.
Šance jsou hned o chlup lepší.
Kupředu vyrazila dvojice běžících kroků. Přesně tak, jak doufal. Wilkinsův křik přiláká pozornost.
Teď k němu dolehly první projevy překvapení a účasti. „Ale kurva“ a „Do prdele“ a „Co ti to ten
hajzl udělal, brácho?“
Wilkins hlasitě a pištivě naříkal. „Pepe, pomož mi, kurva udělej něco! Já umírám!“
Pepe… takže teď má Ekvádor i jméno.
„Si,“ pronesl Pepe. „Umíráš.“
Ohlušující výstřel, který se rozlehl obchodem, musel pocházet z jeho .357.
„Do prdele!“ křičel Jamal. „Tys to fakt udělal. Já se poseru!“
Zezadu se přidal další hlas. „Co se tam děje? Co tam děláte?“
„Všechno je v klidu, Demonte,“ křičel Pepe. „Nehýbej se a zůstaň tam, kde seš!“ A pak, již tišeji,
dodal k Jamalovi. „Wilkins nás jen zdržoval. Teď ale najdi toho čuráka, dřív, než on najde telefon!“
 Jack se ohlédl a spatřil sloupec bílého kouře, který se vznášel ke stropu. Podíval se na požární
trysky a čekal, až se konečně spustí poplach.
Nic.
Co má sakra ještě dělat? Založit tady vatru?
Znovu se ocitl před kantýnou a zpomalil. Ne. Dvakrát za sebou to určitě fungovat nebude.
Pokračoval v chůzi. Když míjel mrazák se zmrzlinou a nanuky, vpravo od něj cosi hlasitě bouchlo a
skleněná výplň dveří mrazáku vlevo se roztříštila. Rychle se přikrčil a nad hlavou mu v oblaku
rozškubaných tampónů explodovala police, vedle které právě stál. „Tady vzadu! Mám ho!“
Jack skočil do sousedního záhybu uličky a slyšel, jak Demont dupe po roztříštěném skle mrazáku v
uličce, z níž před chvílí zmizel. Přesunul se do vedlejší uličky a naslouchal. Pak se zastavil v oddělení
dámské hygieny a čekal, až se mu Demont objeví v zorném poli.
Zvedl ruku s pistolí a držel ji jen pět centimetrů od tenkého plechu zadní stěny regálu. Do oka mu
padl vaginální vyplachovač. Nápis na etiketě hlásal „intimní“. Že by univerzální model pro všechny?
Ušklíbl se.
Když slyšel, že Demont dorazil na protější konec uličky, dvakrát za sebou vystřelil. Původně měl v
úmyslu vystřelit čtyřikrát, ale ten podělaný, rozhašený krám se zasekl. Demont na druhém konci
vykřikl a zaklel. Z jeho pušky vyšel výstřel a nadělal díry do nízkého stropu.
Jack zahodil pistoli. Demont to sice koupil, ale ještě stále není ze hry. Potřebuje něco jiného.
Vaginální vyplachovače mají přece hadici, blesklo mu hlavou. Otevřel jednu z krabic. Jasně. Červená a
ještě navíc vroubkovaná. Vytáhl ji ven.
Z druhého konce obchodu se rychle blížily další kroky. Vykoukl zpoza rohu a spatřil Demonta,
který si tiskl pravé rameno. Puška mu při zásahu zřejmě vypadla z rukou, ale teď už se po ní opět
natahoval.
Jack se k němu rozběhl a odkopl mu ji z dosahu. Pak mu omotal hadici vyplachovače dvakrát
kolem vyzáblého krku a táhl ho za sebou k poničeným dveřím mrazáku s nanuky. Přehodil konec
hadice přes horní část ocelové konstrukce dveří a vytáhl Demonta vzhůru na špičky. Mrňavý
rastaman kolem sebe kopal a lapal po dechu. Jack přibouchl dveře mrazáku a s nimi i hadici
omotanou kolem Demontova krku. Hadici ještě zajistil dvěma pevnými uzly, aby měl jistotu, že se ze
dveří nesesmekne, a vrhl se pro Demontovu pušku. Jedním pohybem suvného závěru vyhodil
prázdnou nábojnici, zasunul do hlavně další a vypálil přesně v okamžiku, kdy se za rohem vynořili
Jamal s Pepem.
Pepe schytal jen pár broků, ale Jamal, který běžel jako první, to dostal opravdu naplno. Přední
část trička po zásahu jeleních broků zcela zmizela a z vypracovaných a mohutných prsních svalů byla
najednou jen krvavá sekaná. Pepe se vypařil dřív, než Jack stačil znovu nabít. Jack se ohlédl: Demont
už byl v obličeji celý modrý a jeho kopání zvolna ztrácelo razanci. Otočil se zpět: Jamal ležel s
roztaženýma rukama i nohama na zádech a mrtvýma, nehybnýma očima zíral do stropu.
Co teď? Jít ještě po Pepe Ekvádorovi, nebo založit požár?
Oheň. Založ pořádnej požár. Ať se ty červený hasičský auta konečně rozhoukaj.
Kudy se ale dostane zpět do grilovacího oddělení? Ztratil orientaci. Tušil jen, že bude někde
uprostřed.
O tři uličky dál konečně našel, co hledal a našel i Pepeho, který se ohlédl přes rameno přesně v
okamžiku, kdy přecházel na druhém konci uličky. Jack vypálil, ale Pepe byl na zemi dřív, než k němu
broky dorazily. To ovšem nebylo výsledkem cíleného úhybného manévru. Pepe jen přesně v tom
okamžiku uklouzl na rozlitém tekutém podpalovači. Broky mu prolétly nad hlavou a zasáhly police s
grilovacím zbožím. Roztrhané pytle s dřevěným uhlím a proděravělé lahvičky s tekutými podpalovači
vylétly do vzduchu. Vzduchem létaly proražené plechovky Raidu a zamlžily celý prostor sprejem proti
komárům.
Pepe se pokusil postavit, ale znovu uklouzl a upadl což by mohla být docela legrace, kdyby zrovna
nedržel v ruce nabitou .357. Jack znovu nabil a stiskl spoušť.
Cvak. A nic.
Úderník narazil na prázdnou komoru.
 Pepe se mezitím vydrápal na kolena. Usmál se a zvedl ruku s pistolí. Jack se vrhl stranou a k zemi,
zatímco policemi se sirupy proti kašli a nachlazení nad jeho hlavou létala jedna kulka za druhou. Z
roztříštěných lahviček na něj dopadla sprcha Robitussinu a bůhvíčeho ještě.
Napočítal celkem šest výstřelů. Netušil, jestli má Pepe v pistoli rychlonabíječ, a rozhodně to
nemínil zjišťovat. Vyškubl z kapsy další butanovou zápalku a zapálil ji. Zablokoval spoušť zápalky
balíčkem pastilek proti kašli a hodil hořící zápalku přes polici do sousední uličky. Neslyšel ale žádné
tlumené bouchnutí, na které čekal a které by mu naznačilo, že se rozlitý benzin při kontaktu s hořící
zápalkou vznítil. Pepe však přesto poděšeně vykřikl a jeho křik se brzy změnil v bolestný nářek plný
hrůzy, to když se vznítily ještě stále stříkající spreje proti komárům.
Jack vycouval na konec uličky a vyhlédl zpoza rohu.
Pepe byl v plamenech. Držel si ruku před očima a chránil si je proti létajícím, hořícím a prudce
rotujícím plechovkám rozlíceného Raidu. Přitom se válel v hořící louži tekutého podpalovače a
všechno si ještě zhoršoval. Ke stropu stoupal hustý černý dým.
A pak se to stalo. Jekot požární sirény, a ze stropu se spustila potopa studené vody.
Ano.
Jack spatřil na zemi Pepeho pistoli. Rozběhl se k ní, odkopl ji před sebe, a aniž zvolnil, pokračoval
deštěm z požárních trysek dál k přepážce lékárnického oddělení. Cestou přitom kličkoval mezi
rozsypanými nanuky a galony zmrzliny. Loretta a všichni ostatní se vystrašeně krčili za přepážkou.
Jack popadl svazek klíčů a hodil jej Patelovi.
„Ven! Všichni musí okamžitě ven!“
Vypukly dostihy. Chaos a povyk však ještě na okamžik přerušil Lorettin pištivý hlas.
„Hej, vy všichni. Stát! Tenhle člověk tady nám právě všem zachránil život. A vy se mu za to chcete
odvděčit. Jasný? Nikdo z vás ho tedy nikdy neviděl. Neexistuje. Řeknete, že se ti gangsteři postříleli
navzájem mezi sebou. Rozumíte, co vám povídám? Rozumíte?“
Poslala Jackovi vzduchem polibek a přidala se k všeobecnému úprku ke dveřím. Jack se už chystal
učinit totéž, když vtom se těsně u jeho hlavy roztříštila láhev s ústní vodou. Rychle uhnul a i druhá
střela hojen velmi těsně minula. Skočil za přepážku a opatrně vykoukl ven.
Deštěm ze stropních trysek se směrem k němu potácel spálený a promáčený Pepe. V natažené
ruce svíral malou poloautomatickou pistoli a z jeho přiškvařené kůže stoupala pára. Jack rozhodně
nepočítal s tím, že by u sebe mohl mít ještě záložní zbraň. K čertu, nepočítal vlastně s ničím. Jen s tím,
že Pepe ve své kaluži benzinu uhoří a zdechne. Požární trysky mu však zachránily život.
Pepe se sunul blíž a blíž. Nic neříkal. A proč taky. V očích mu planula vražda. A měl Jacka hezky v
rohu.
Z jeho pistole vyšlehla další rána. Jack se znovu sehnul a kulka zasáhla přepážku deset centimetrů
napravo od jeho hlavy a zasypala ho odštípnutými třískami.
Je v pasti. Musí najít způsob, jak Pepeho přinutit, aby vystřílel celý zásobník. Ale jak? Tyhle
poloautomatiky mívají až deset nábojů.
Vykoukl nad přepážku. Pepe vrávoral stále vpřed a teď už je od sebe dělily snad jen necelé dva
metry. Jack se znovu chystal uhnout před dalším výstřelem, když vtom si všiml rozmazaného, svítivě
žluto-zeleného záblesku, který se mu objevil v zorném poli.
Byla to Loretta a pohybovala se rychlostí, kterou by Jack nikdy předtím nepovažoval za možnou.
Nad hlavou držela v napjatých rukou čtyřlitrový kbelík se zmrzlinou. Nebýt šumění a pleskání vody
stříkající z aktivovaných trysek, Pepe by ji pravděpodobně zaslechl, takto však neměl ani tušení, co se
za jeho zády děje. A v nevědomosti zůstal až do okamžiku, kdy byla až těsně za ním a vší silou ho
zmrzlým kbelíkem praštila do hlavy.
Jack zřetelně viděl, jak se mu oči rozšířily hrůzou a bolestí, které se v nich zrcadlily i tehdy, když se
kácel k zemi. Nejspíše musel mít dojem, že mu někdo spustil na hlavu blok motoru. Když pak dopadl
na podlahu tváří k zemi, Loretta si na něj vyskočila a to doslovně. Odrazila se vysoko do vzduchu a
dopadla mu koleny přímo doprostřed zad. Z úst mu vyšel bolestný sten a rychle uvolněný vzduch z
přelámaných žeber.
 Loretta však stále ještě neměla dost. Popadla znovu svůj jako kámen tvrdý kbelík se zmrzlinou a s
hlasitým křikem mu s ním začala bušit do hlavy a do zátylku a její křik i údery se brzy sladily do
jediného rytmu.
„UŽ nikdy na MĚ nebudeš MÍŘIT pistolí. UŽ nikdy mi NA HLAVU nebudeš mířit žádnou PISTOLÍ!“
Jack přešel až k ní a položil jí ruku na rameno.
„Myslím, že už mu to došlo.“
Loretta k němu zvedla oči a pak je zase sklonila dolů na Pepeho. Tvář měl přimáčknutou k podlaze
a hlavu našikmo v hodně nepřirozeném úhlu. Nedýchal.
Přikývla. „Asi máš pravdu.“
Jack jí pomohl na nohy a nasměroval ji k východu.
„Běž!“
Loretta však s Pepem stále nebyla hotova. Otočila se a nakopla ho do žeber.
„Říkala sem ti, že sem mrcha!“
„No tak, Loretto, hejbni kostrou!“
Rozběhli se k východu. „Jsme si kvit, Jacku?“ zeptala se cestou.
„Rozhodně.“
„Už jsem ti říkala, že mám dnes blbou náladu?“
„Jo, tos mi už opravdu říkala, Loretto. Ale i blbá nálada může být někdy docela ku prospěchu
věci.“
 TED BELL

Svůj první román napsal Ted Bell pro děti. V době před Harrym Porterem, tedy v devadesátých
letech minulého století, žil v Londýně, jehož tradičně nevlídné počasí nutilo jeho devítiletou dceru,
aby byla po většinu času doma. Na čtení si sice lepší než londýnské počasí nelze představit,
knihkupectvím v okolí bohužel ale dominovaly především horory a knihy s „poselstvím“. Kam se
poděl Ostrov pokladů, Kapitán Nemo či jejich novodobé ekvivalenty?
A tak se tedy Bell sám ujal psaní a znovu vzkřísil dobrodružné a romantické příběhy svého mládí.
V knize Nick of Time spojí síly jedenáctiletý chlapec a jeho sedmiletá sestra, aby se těsně před
vypuknutím druhé světové války pokusili zabránit nacistům v invazi na jejich malý ostrov. Nick a Kate
s pomocí stroje času rovněž zachrání flotilu admirála Nelsona před zlotřilým pirátem Billy Bloodem.
Práva na zfilmování zakoupilo studio Paramount Pictures a kniha byla nakonec přeložena do sedmi
jazyků.
Když se Bell rozloučil s kariérou v reklamě, pustil se do práce na sérii thrillerů pro dospělé, jejichž
ústřední postavou se stal Alex Hawke. A tak jako ve své první knize, i zde se pokouší vzkřísit ztracený
svět dobrodružství a noblesy. Hlavním hrdinou thrilleru Hawke je lord Alexander Hawke a série jeho
dobrodružství začíná tím, že tři generálové odpadlíci unesou Fidela Castra a z jeho Kuby učiní
okamžitou a nebezpečnou hrozbu Spojeným státům. V druhé knize řady, Assassin, bojuje Alex se
starobylým kultem vrahů, kteří postupně vraždí velvyslance Spojených států i jejich rodiny v přípravě
na následný a strašlivý útok na Ameriku. Třetí příběh Alexe Hawkeho, Pirate, se jako první z řady
probojoval na seznam nejprodávanějších titulů deníku New York Times. Alex v něm tentokrát musí
zastavit francouzsko-čínské naftové spiknutí a zabránit tomu, aby se Spojené státy utkaly v
rozhodujícím, atomovém střetu se svým největším dnešním rivalem, Čínou.
Povídka Práče od Trafalgaru se od jeho předchozích děl poněkud liší a my v ní cestujeme časem
zpět do roku 1880. Je to příběh zamilovaného, leč zoufale chudého novináře, který se vypravil na
Normanské ostrovy, aby zde vypátral pravdu o úmrtí pirátského kapitána Billyho Blooda. Přitom si
zároveň vyslechne příběh malého chlapce, zajatce na Bloodově fregatě Mystere, a jeho zázračného
úniku z náruče jisté smrti.
Chlapec se jmenoval Alex Hawke.
A jeho dramatický a napínavý útěk připravuje půdu pro další dobrodružství jeho pozdějšího
jmenovce.

PRÁČE OD TRAFALGARU
Londýn a Normanské ostrovy, 1880

Nejsem žádný hrdina.

Ale zato jsem pyšný majitel velkého nosu, co má mimořádně vyvinutý čich na pořádně horké
zprávy (píšu pro jeden zoufalý londýnský deník) a který mě čas od času přivede takříkajíc na samý
okraj zkázy. I teď naposled, v nose mě lechtalo a já ve svém rozechvělém chřípí cítil setsakramentsky
dobrý článek a jako ohař jsem se hnal po čerstvé a velice slibné stopě. Těsně před zamýšleným cílem,
v lijáku ledovém tak, že by člověk psa nevyhnal, byl můj pocit schůzky s osudem silnější než kdykoli
předtím.
Doufal jsem, že mi tohle moje poslední dobrodružství přinese tolik očekávané štěstí, jmenovitě
pak v podobě přílivu kulatých šilinků, kterými bych si doplnil bídný stav financí, nyní přímo zoufale
vypleněných.
Ne, tentokrát to nebyla jen tak nějaká laciná touha po slávě nebo podobný nesmysl. Přes tuhle
zmrzlou a nehostinnou stráň plnou kamenné suti mě hnala především horečná touha. Možná se již
brzy stanu vlastníkem fondů dostatečných na to, abych unikl z těch ponurých doupat nad hospodou
U Černých bratří ve Fleet Street. Protože právě tady sídlily kanceláře onoho nevkusného bulvárního
plátku, který si říká Daily Guardian.
Tady, pod zlomyslným a všudypřítomným dohledem svého redaktora a chlapa, který byl snad
závislý na inkoustu, pana Symingtona Fifa, jsem trávil svoji neutěšenou existenci při honoráři dvou
pencí za slovo. A řekl bych, že stav mého účtu plně odpovídal i téhle mizerné štaci. V pokladně pod
postelí jsem ukrýval všechno bohatství, sedm guineí, šest pencí. Ale spása, jak se zdálo, již byla na
dosah.
O co vlastně šlo? Největší konkurent našeho Guardianu, velkoformátový bulvár jménem Globe,
minulý měsíc u příležitosti blížícího se sedmdesátého pátého výročí slavného vítězství admirála
Nelsona u Trafalgaru vyhlásil soutěž o nejlepší reportáž. A u všech ďáblů, já byl pevně rozhodnutý ji
vyhrát!
Pravidla soutěže byla jednoduchá. Účastníkem se mohl stát každý, kdo redakci předloží dosud
nepublikovaný příběh, který by měl k oslavovanému vítězství nějaký vztah. Tři nejpřekvapivější a
nejpoutavější příspěvky (pochopitelně musely odpovídat historické pravdě) budou otisknuty a ten
nejlepší z nich pak obdrží první cenu sedmdesát pět liber. A to už bylo, pokud se k tomu tedy mohu
vyjádřit, nějaké bohatství!
Jediné, co jsem potřeboval, byl nějaký pořádný sólokapr týkající se bitvy a doklad, že je skutečně
věrohodný. Je jasné, že za pivo by vám takových historek odvykládali v každé hospodě tucty.
Prokázat, že byly pravdivé, to už byla docela jiná záležitost. A tak se tedy stalo, že jsem plný naděje a
s nosem, v kterém mě svědilo, vyrazil z Londýna do Trafalgaru, kde, jak jsem doufal, na mě čekalo
vysvobození z mé stávající mizérie.
Jak jste už asi zjistili, jsem typický městský člověk, žádný turista nebo sportovec. A nejsem také
žádný z těch širokoplecích a chladnokrevných ďáblů, o kterých tak rádi píšou v šestákových
románech. Nekácím stromy na Yukonu, nelezu po alpských ledovcích a nekřičím „stáhněte plachty“ z
vrcholku rozkymáceného stěžně uprostřed bouře. Ne, raději si užívám pohodlí a vymožeností své
doby a před dobrodružstvím dávám přednost společnosti knih.
Tuhle jednoduchou skutečnost jsem si připomněl i v okamžiku, kdy jsem zakopl o jakýsi nevelký
šutrák, kterého jsem si vůbec nevšiml. Najednou jsem klopýtl a už jsem letěl hlavou napřed rovnou k
zemi. Naštěstí se mi podařilo natáhnout ruce a ztlumit dopad, takže jsem vyvázl jen s drobnými
oděrkami a dalším škrábancem na již beztak pošramocené pýše.
Každá minuta strávená na tomto mizerném ostrově jako by měla sloužit jen k tomu, aby řádně
otestovala moje odhodlání. Pod nohama zrádný, nebezpečný terén. Jehličky téměř horizontálního,
ledového deště mě neustále bodaly do obličeje. Ale ani to mě nedokázalo odradit. Znovu jsem zakopl
a upadl. A znovu jsem vstal a pokračoval v cestě.
Už chápete? Doma, v pohodlném křesle, pod rozsvícenou lampou, to je přece, pokud jde o
skutečné dobrodružství, mnohem příznivější prostředí než tahle nehostinná, zmrzlá planina kdesi na
konci světa. Můj věrný nos se však nemínil jen tak lehce vzdát a poháněl mě stále dál. Musím ale
přiznat, že k večeru déšť trochu ustal. Viditelnost se však příliš nezlepšila, spíš naopak, protože hned
vzápětí se všude kolem rozvalily chomáče mlhy a téměř mi zastínily slunce, které již viselo hodně
nízko nad obzorem a jako nějaká nejasná, nažloutlá oplatka se zvolna sunulo k mořské hladině.
Nebezpečný terén a nepřízeň živlů, na které jsem tady narazil, ve mně jen podněcovaly již beztak
mizernou náladu a podkopávaly moji důvěru ve smysl celého podniku. Čím déle jsem klopýtal po
kamenech, tím větší únava se mě zmocňovala, tím větší zima mi byla. Na sklonku dne mne pak
přepadávaly stále tíživější pochybnosti a nahlodávaly se mi do podvědomí: stačí jediný ošklivý pád, a
moji zmrzlou a zuboženou mrtvolu najdou až zítra ráno.
I tak a navzdory všemu jsem byl pevně rozhodnutý dorazit ještě před setměním ke svému cíli,
kterým byl prastarý hostinec U Šedivého vousu, protože právě tady jsem měl v osm hodin
domluvenou schůzku s jeho majitelem, panem Martynem Hornbym.
Ve čtvrt na osm jsem stále ještě klopýtal po kamenech, na tváři ledovou masku. A protože jsem si
nebyl jistý, kterým směrem mám pokračovat, sáhl jsem ztuhlými prsty do kapsy pro mapu, ale ta byla
celá mokrá a poničená a já vytáhl jen její rozmočené kousky. Můj cíl ležel západním směrem, a i když
jediným vodítkem mi nyní bylo zapadající slunce, byl jsem stále ještě přesvědčen, že k němu dorazím
před příchodem tmy. To ostatně uvidím.
Tohle bohem zapomenuté místo, na které jsem se nechal dopravit plachetnicí, tvoří malinký
kamínek v souostroví rozkládajícím se u pobřeží Francie. Ostrov, po jehož skalnatém povrchu jsem
kráčel, byl tím nejmenším z celého souostroví a za své jméno vděčil hustým, šedivým mlhám, které jej
prakticky bez ustání pokrývaly.
Lidé jej tedy trefně pojmenovali Šedivý vous.
Prostředí kolem mi tak trochu připomínalo krajinu ostrovů Skellige, pokud vám tedy ty dvě
skalnaté věže zvedající se z mořské hladiny něco říkají. Kdysi jsem tam pronásledoval jejich vzácného
rybáka, ptáka, který se s oblibou vznáší nad těmito dvěma kamennými katedrálami omývanými u
jihozápadního pobřeží Irska průzračně modrými vodami Atlantiku. Ostrovy Skellige jsou díra, kde lišky
dávají dobrou noc, a míra nepohodlí, kterou vám nabídnou, je vskutku impozantní. Většině lidí tedy
stačí jediná návštěva. A pro vašeho dopisovatele, věrného zastánce dobrodružství v pohodlí vlastního
křesla, byla i tato jedna návštěva až příliš.
Přesto jsem ale onoho mrznoucího, trudomyslného večera sveřepě dál kladl nohu před nohu, to
vše z jednoho jediného důvodu. Pevně jsem věřil, že pan Hornby dokáže změnit politováníhodné
okolnosti mého života.
Pan Martyn Hornby, jak jsem se dozvěděl od jeho líbezné dcery Cecílie, byl jedním z posledních
dosud žijících veteránů královského námořnictva z období napoleonských válek. Pokud jsem byl
správně informován, byl zároveň i posledním žijícím členem posádky lodi Jejího Veličenstva Merlin.
Tahle malá válečná loď s osmačtyřiceti děly vybojovala tehdy v pátém statečnou a podle mého
názoru – i klíčovou námořní bitvu s obří francouzskou fregatou vyzbrojenou sedmdesáti čtyřmi děly.
A když říkám klíčovou, neříkám to jen tak do větru. Chci jen naznačit, že jsem byl bytostně
přesvědčen o tom, že Merlin svým vítězstvím změnil běh dějin.
A pokud je mi známo, příběh této slavné bitvy ještě nikdo nikdy nevyprávěl!
Slečna Cecílie Hornbyová, dle mého neuvěřitelně okouzlující mladá dáma, se při svém
podrobném popisu této námořní bitvy velice rozohnila. Ve zkratce vám nyní nabídnu, co o celé
záležitosti vím.
Dnes je tomu již sedmdesát pět let, kdy v létě roku 1805 při pobřeží číhala obří francouzská
fregata Mystere. Proč se nepřítel pohyboval právě u pobřeží Šedivého vousu, nebylo nikomu známo.
Vím jen, že loď vyplula pod velením nechvalně známého kapitána Williama Blooda, Angličana a
vlastizrádce nejhorší kategorie.
Starý Bili, lump a darebák, však admirála Nelsona nezradil z nějakých vyšších politických pohnutek
či přesvědčení, ale pro velice kulatou sumičku, kterou mu Francouzi nabídli. Napoleon a jeho císařské
námořnictvo tak získali do svých služeb obávaného a proslulého válečníka.
Admirál Nelson po Bloodovi již několik let pásl, ale jen štěstí a náhoda tehdy přivedly toho bídáka
na dostřel britských děl.
Osud Anglie spočíval onoho dne v rukou lodi Merlin. Zuřivý souboj na život a na smrt s mnohem
menší britskou lodí zahájila silně vyzbrojená Mystere někdy počátkem července. Pokud je mi známo,
nebýt skutečnosti, že jinak neznámý anglický kapitán jménem Mclver a záhadný cestující, známý
pouze jako lord Hawke, vydobyli onoho okouzlujícího letního dne v souboji s Mystere vítězství, mluvili
bychom možná dnes všichni francouzsky.
Je tedy nanejvýš nasnadě, že jsem tento dramatický námořní souboj již dávno ztracený v mlze
dějin považoval za svůj vítězný příběh. Nyní mi jen zbývalo doufat, že je skutečně pravdivý a že se mi
to podaří prokázat.
Po Cecíliině odhalení jsem se horečně vrhl na studium materiálů v archivu Královské námořní
akademie v Greenwichi. A protože jsem zde o bitvě nenalezl jedinou zmínku, bylo mi jasné, že pokud
se vyprávění Martyna Hornbyho ukáže pravdivým, já, Pendleton Tolliver, ubohý pisálek a kronikář
kostelních bazarů, čajových sedánků a ztracených koček, se možná již brzy stanu pěkně zámožným
chlapíkem. A ještě navíc se mi dostane úžasné příležitosti přepsat přitom dějiny.
Je tedy nanejvýš pochopitelné, že jsem byl z toho všeho pěkně rozrušený.
 Opojen vlastními představami jsem uklouzl a málem jsem ztratil rovnováhu. To vše na samém
kraji prudkého srázu zakončeného podle všeho skalnatým útesem, který padal dobrých sto metrů do
moře. Ještě chvíli jsem se přidržoval vlhkého, třpytivého balvanu a vyčkával, až se mi srdce zpomalí
na přijatelnou míru, a pak jsem znovu pokračoval v chůzi.
Všude kolem již panovala černočerná tma a já jen v duchu litoval, že jsem si na svoji výpravu
nevzal nějakou pochodeň, kterou bych si mohl posvítit na cestu.
Historikové, jak jsem si právě uvědomil, v sobě musí nosit i notnou dávku touhy po
dobrodružství. Dohledávání dávných svědků historických událostí totiž očividně není pro někoho,
komu se nedostává kuráže či silných údů. Ten, jenž se dobrovolně rozhodne zaznamenat pro ostatní
zapomenuté události minulosti, musí být vybaven pořádnou dávkou fanatické zaslepenosti, s jakou se
jen zřídkakdy shledáváme mimo svět kazatelen a zákristií. A těmito myšlenkami jsem se tedy bavil v
okamžiku, kdy mi za zády nečekaně zaduněly hromy a na dalekém horizontu se objevily první klikaté
záblesky bouře.
Na kost promáčený a vyhládlý, přesto však stále stejně odhodlaný, jsem dorazil na rozcestí. Ve
tmě jsem však nikde nedokázal rozpoznat kamenný rozcestník, který by mi ukázal, jak dál. Vlevo byla
vidět jakž takž ucházející cesta z drceného kamení, která přes otevřená pole vedla až k osvětlené
kupoli majáku, který zářil kdesi v dáli. Vpravo ode mě klesala pod příkrým úhlem uzounká pěšina s
pevným povrchem. Zezdola ke mně doléhalo burácení neviditelných vln, které se jako zběsilé vrhaly
proti ostrým pobřežním útesům.
Onen laskavý námořník v přístavu dole ve vesnici mi vysvětlil, že hostinec U Šedivého vousu stojí
na nejzápadnějším útesu nad mořem. A tak jsem si tedy zvolil tu horší cestu, uzounkou stezku klikatící
se prudkým srázem dolů. Někdy byla tak úzká, že připomínala spíš kamennou římsu možná dvacet,
možná třicet centimetrů širokou.
Měl jsem pocit, že skála po mé pravici roste a nadouvá se, jako by mě snad chtěla vytlačit dolů do
temné hlubiny. Moje mysl si se mnou pěkně zahrávala. Cožpak nestačilo, že se výšek tak jako tak
bojím a že se kvůli svému strachu sunu jen centimetr po centimetru a ze všech sil přemáhám
vzmáhající se hrůzu a strach z rozběsněného moře dole pod sebou? Snad poprvé a nebylo to jen
jednou mě přepadla touha všechno vzdát, ale rychle mi došlo, že jsem se dostal do bodu, z něhož
není návratu.
Brzy, i když určitě ne tak brzy, jak bych si přál, jsem narazil na místo, z něhož jsem spatřil
vybíhající kamenný ostroh nad černým oceánem, na jehož konci zářilo vlídné žluté světlo pronikající
pochmurnou, deštivou tmou. Ozářené jednopatrové stavení jako by mi kynulo na uvítanou a v jeho
měkkém světle byl příslib tepla a jídla. Rychle jsem přidal do kroku.
Když jsem dorazil až k hostinci, zastavil jsem se na okamžik pod nakloněným okapem, abych se
trochu upravil, protože mi došlo, jak neutěšený pohled teď asi nabízím. Měl jsem na sobě jediný
slušný vlněný oblek, sice již notně ošuntělý, přesto ještě ucházející alespoň byl suchý. Moje nebohé
boty, které jsem až dosud nosil pouze o nedělích, byly úplně zničené. Ale co, pomyslel jsem si a
napřímil se, ždímaje promáčený klobouk. Nasadím co nejvlídnější tvář a budu doufat, že se přihodí
zázrak.
Zatlačil jsem na těžké dřevěné dveře hostince. Starý mořský vlk, kterého jsem hledal, seděl mlčky
před hořícím krbem, v ústech typickou hliněnou dýmku, vlasy stažené do copánku. Přitáhl jsem si židli
k ohni a představil jsem se. „Mám to štěstí, že mluvím se samotným panem Martynem Hornbym?“
otázal jsem se s úsměvem.
„Jo, to jsem já,“ souhlasil a vytáhl si dýmku z úst. Po několika vteřinách mlčení, kdy jsem měl
pocit, že se mu nad hlavou vznáší oblaka geniality, pokračoval.
„Hádám, že vás asi krapet zpomalilo počasí,“ zeptal se a prohlížel si mě od hlavy k patě.
To jsem bez bázně a hany přiznal a hned jsem se mu za svoje zpoždění omluvil. Když pak do
místnosti nakoukl výčepní, objednal jsem Hornbymu pintu světlého piva, sobě pak malé hořké. Stáhl
jsem si ze zad nepromokavý plášť a položil si obě promrzlé a téměř necitlivé nohy na okraj ohniště.
Oheň, který v něm plápolal, působil povzbudivým dojmem a sám majitel hostince vypadal jako
člověk, který se sám ochotně rozpovídá, pokud ho budu trpělivě zásobovat patřičným přísunem piva
či grogu.
 Byl to podsaditý, stále pohledný chlapík, jemuž se mohlo blížit dobrých devadesát křížků. Na sobě
měl vybledlé pumpky a odrbaný, mnohokrát spravovaný vlněný rolák. Hlavu měl dosud plnou
sněhobílých vlasů a jeho ušlechtilé, ostře řezané rysy byly ošlehané větrem, vodou a dlouhými roky
na moři. Záblesky ohně, který mu svítil do modrých, vráskami lemovaných očí, však jasně ukazovaly,
že v nich ještě stále má bystrý a mladistvý pohled, a já v duchu poděkoval své vytrvalosti za to, že mě
ani v té nejtěžší etapě mé cesty na oné příkré, uzounké stezce nad útesem neopustila.
„Urazil jste pěkný kus cesty, pane Tollivere.“
„V tom s vámi rozhodně souhlasím, pane.“
„Dcera v dopise psala něco o starém Merlinovi. A jakési ceně, kterou snad chcete vyhrát, je to
tak?“
Přikývl jsem. „Opravdu upřímně se zajímám o váš souboj s Francouzi tady u břehů ostrova, pane
Hornby. A budu vám za vaše vzpomínky, pokud mi je laskavě svěříte, nesmírně vděčný. S jejich
pomocí budu mít mnohem větší šance, pane.“
„Cecílie říkala, že jste jí zachránil kočku.“
„Napsal jsem pro své noviny i takové krátké, přesto však veskrze soucitné povídání o těžkém
údělu nalezených koček. Vaše Cecílie tato krásná zvířátka nadevše miluje a já jsem se o ní v tomto
svém kočičím článku, který se, jak se ukázalo, setkal u našich čtenářů s nesmírně příznivým ohlasem,
rozepsal tak, jak si zcela jistě zasluhuje. Od té doby jsme se několikrát setkali, tedy Cecílie a já, a zjistili
jsme, že svoji společnost shledáváme nesmírně milou a příjemnou. No a minulý měsíc jsme se oba
doslechli o této soutěži a Cecílie se se mnou podělila o váš příběh s Merlinem. Musím vám říci, pane,
že je to neuvěřitelně fascinující materiál. A tak jsem se tedy rozhodl, že udělám nejlíp, když si vaše
vyprávění vyslechnu na vlastní uši.“
„Jo,“ řekl jen Hornby a znovu se odmlčel. „Jsem už ten poslední žijící… a tak si říkám, že přišel čas,
abych o tom někomu pověděl, pokud to tedy má být ještě kdy pověděno. Samozřejmě jestli mě
paměť nenechá na holičkách.“ Hlasitě zakřičel na výčepního v druhé místnosti.
Objednané pití přinesli rychle a pro mě donesli i masový koláč, z něhož se kouřilo, a pak jsme tam
oba jen seděli, upíjeli a zírali do vesele plápolajícího ohně, každý sám se svými myšlenkami. Ty moje
se v daném okamžiku soustředily především na vlastní zdřevěnělé a mravenčící nohy, které teď, když
u ohně roztávaly, bolely mnohem více, než když venku mrzly.
A náhle, bez varování, se muž dal znovu do řeči a přitom se na mě tak zvláštně, jakoby zvědavě
díval.
„Kolik toho vlastně víte, pane Tollivere?“
„Obávám se, pane, že ne tolik, aby mě to uspokojilo.“
„Hm, v tom případě jste na správném místě. Já to všechno viděl na vlastní oči, pane Tollivere. V
oněch slavných a zářných dnech jsem totiž byl kapitán Mclverových práčat, abyste věděl, a –“
„Práčat?“ zopakoval jsem po něm, protože mi tento pojem nic neříkal.
„Kluků, kteří na lodi roznášeli střelný prach z prachárny k obsluze děl, když se věci začaly skutečně
mlít. Ale poslouchejte, jestli to chcete slyšet celé, povím vám to hezky od začátku.“
Přikývl jsem a povzbudivě jsem se na něj usmál. Zároveň jsem si z kapsy vytáhl pero a notně
ošoupaný kožený zápisník.
„Celou cestu domů do Portsmouthu, z našeho kotviště v Západní Indii, kde jsme těsně před
vyplutím chytili jakéhosi Portugalce, jsme měli příznivý vítr,“ začal Martyn Hornby své vyprávění. „Byl
to špeh.“
„Špeh,“ zopakoval jsem.
„Přesně tak. A ten se pak náramně rozhovořil, aby se vyhnul setkání s devítiocasou kočkou a
sudem asfaltu. Nakonec nám tedy sám vyzradil, jaký to ohavný komplot na nás ten mizera Billy Blood,
ten špinavý zrádce a kapitán francouzské fregaty, chystá.“
„Máte jistě na mysli kapitána Williama Blooda?“ ujišťoval jsem se.
„Tak, tak,“ pokýval hlavou. „Dnes už není mnoho těch, kteří by o něm kdy slyšeli, ale tehdy, v
dobách své největší slávy, byl starý Bili postrachem nahánějícím hrůzu. Lord Nelson dostával záchvat
pokaždé, když jeho jméno jen zaslechl. A v mozku toho lotra se vylíhl tento ďábelský plán. Náš
úhlavní nepřítel, král Španělska, spojí své námořní síly se silami těch podlých Francouzů a překvapí
Nelsona na jeho cestě k Trafalgaru. Jeho početně slabší flotilu pak pošlou ke dnu. A přesně tak by to i
dopadlo, nebýt ovšem hrdinství našeho kapitána. A ještě pár cestujících na palubě.“
„Cestujících?“
„Jo, jeden se jmenoval Hawke. Britský pér, dědičný člen Sněmovny lordů, jinak ale dobrodruh
každým coulem. Údajně přímý potomek piráta Blackhawka. On a ještě jeden kluk, kterýmu říkal
Nick.“
„Říkáte lord Hawke?“ zeptal jsem se a zapisoval jsem si, až se ze mě kouřilo.
„Už je dávno v pánu,“ pokýval hlavou námořník.
„A jak se přihodilo, že se tento lord ocitl na palubě Merlina, pane?“
„Francouzi mu unesli jeho malého synka, Alexandera, a drželi ho v zajetí kvůli výkupnému. To byl
celý Bili. Unášel aristokratické děti a pak po jejich rodičích požadoval nekřesťanské sumy. Hawke se
nějak dozvěděl, že Alexander je právě na palubě Bloodovy Mystery, a rozhodl se, že svého syna
vysvobodí. Přítomnost Jeho lordstva na lodi byla zahalena určitým tajemstvím, ale pokud mě neklame
paměť, vstup na palubu mu někde na Bermudách povolil sám kapitán Mclver.“
„Takže vy jste Bloodovu fregatu hledali i z jiných než čistě vojenských důvodů?“
Hornby přikývl. „Abyste rozuměl, z toho bídného Portugalce jsme vytáhli, kde se Mystery může
asi tak pohybovat. Ale to ještě zdaleka nebylo všechno. Dozvěděli jsme se také, že přesné souřadnice
místa, kde má k přepadení dojít, má Blood vyryté na zlatém triedru a –“
„Promiňte – vyryté na zlatém triedru?“
„Jo. A ne jen tak ledajakém. Tenhle patříval admirálu Nelsonovi osobně a Bili mu ho ukradl oné
noci, kdy se proti němu vzbouřil! Podle toho, co nám zazpíval ten Portugalec, doufám, že už hnije
někde v pekle, bylo místo plánované námořní léčky natolik tajné, že si jeho přesnou námořní délku i
šířku Blood vyryl na kovový tubus svého osobního dalekohledu. A protože v plánu měl údajně prsty i
samotný Bonaparte, muselo se bezpochyby jednat o pěkně mazanou a vykoumanou záležitost.
Museli jsme se tedy k tomu proklatému dalekohledu dostat dřív, než Nelson a celá britská flotila
vyplují z Portsmouthu… a Bůh všemohoucí je mi svědkem, my to dokázali!“
„Ale jak?“
„Vy jste mi nějak netrpělivý, pane Tollivere.“
Rychle jsem upil ze své sklenice a podíval jsem se na něj. „Takže tím spasitelem, který zachránil
Anglii, byl tenhle lord Hawke? Protože v tom, co mi vyprávěla Cecílie, hrál nade všechny pochybnosti
hlavní roli.“
„Je mi nesmírně líto, mladý muži, ale nebyl to lord Hawke, nýbrž onen chlapec, který ho
doprovázel. Byl to takový bojechtivý chlapík, jen o rok starší než já sám,“ pokračoval stařec a náhlým
pohybem naklonil židli, na níž seděl, prudce dozadu, v nebezpečně ostrém úhlu proti zdi. Byl nyní
svým vyprávěním již tak rozrušený, že jsem měl strach, že se převrátí a poláme si údy.
„Takže další práče na palubě britské válečné lodi?“ zeptal jsem se, nepřestávaje ani na okamžik
psát.
Další dlouhá odmlka, v níž si dopřál čas utřídit si vzpomínky a svlažit si hrdlo douškem piva.
„Kdepak. Mladý Nicholas nebyl žádné práče. Lord Hawke dělal tomuhle blonďákovi pěstouna a
Nicholas se nalodil společně s ním až na Bermudách. Já se s Nickem téměř okamžitě spřátelil, protože
jsme byli oba skoro stejně staří. Mně bylo devět či deset, jemu jedenáct, pokud si tedy dobře
vzpomínám. Když jsme tehdy po zničující a oboustranné boční kanonádě přirazili k boku Mystery,
pronikli jsme s Nickem potají na palubu a ocitli jsme se přímo uprostřed toho nejtvrdšího boje,
kartáčová palba a všechno to ostatní. Už nikdy za celý svůj život, který jsem strávil pod lodními stěžni,
jsem nezažil tak krvavý a nemilosrdný boj.“
Stařík se postupně rozehříval a nyní své vyprávění doprovázel tím, že vzrušeně mával oběma
rukama v jedné držel šplouchající korbel s pivem, v druhé pak dlouhou, úzkou troubel dýmky. Kdesi v
dáli zazvonil lodní zvonec. Ručička hodin se přehoupla přes půlnoc. Z venku byly slyšet poryvy větru
lomcující uvolněným okapem, oheň v krbu ztratil na intenzitě a v místnosti se citelně ochladilo.
„Prosím pokračujte, pane Hornby,“ vyzval jsem ho a vstal jsem, abych na doutnající uhlíky v krbu
přihodil několik dalších polen.
 „Nick musel tenkrát svému pěstounovi odpřisáhnout, že po čas bitvy zůstane se mnou v
podpalubí Merlina. Já totiž už v první fázi bitvy koupil ošklivé zranění hlavy a lodní felčar mi přikázal,
abych se do dalších bojů nemíchal. Jenže v podpalubí vypukl požár a ohrožoval prachárnu, což činilo
naše další setrvání pod palubou poněkud problematickým. Vyběhli jsme tedy o tři podlaží výš, a když
jsme konečně stanuli na otevřené palubě, zjistili jsme, že proti nám nestojí nikdo jiný než samotný
Chřestýš.“
„Chřestýš?“ zeptal jsem se a zběsile jsem jezdil perem po papíru. „To jméno slyším poprvé.“
„Francouzský pirát. Kolem očí měl vytetované chřestýše, kteří mu po obou stranách sahali až do
nosu. Pěkně hrozivý chlapík a Billova pravá ruka. Když k sobě naše lodi přirazily, přeskočil na Merlina
a teď nás s Nickem honil v lanoví. Utekli jsme před ním na záďový stěžeň a pak ještě na malé ráhno.
Když nás ani tam nenechal na pokoji a byl nám s tesákem v ruce stále v patách, skočili jsme. Obě lodi
od sebe dělilo tak maximálně půldruhého metru a my jsme se vrhli do otevřeného okna na zádi
francouzské lodi. “
„To je tedy něco,“ poznamenal jsem. „A co bylo potom?“
„Když jsme se po chvíli objevili na schodech z kajuty, všude kolem panovalo překvapivé ticho.
Rozhlíželi jsme se kolem, ale celá zadní paluba byla úplně opuštěná, když tedy nepočítám mrtvé a
zraněné. Dělostřelci na obou stranách již přestali pálit a vpředu, na horní palubě, byl vidět
propletenec námořníků z obou lodí, z něhož tu a tam vycházelo jednou francouzské, podruhé
anglické jásání. A slyšeli jsme i zuřivé řinčení dvou šavlí. Podle všeho to vypadalo na zběsilý a
nelítostný souboj.
Podíval jsem se vzhůru a viděl jsem, že na vrcholku našeho hlavního stožáru se ještě stále třepetá
anglická vlajka a že francouzský stěžeň ještě stále neopustil bitvou celý potrhaný francouzský prapor,
takže nám bylo jasné, že starý Bili ještě nesložil zbraně. A to navzdory množství olova, které jsme do
nich napumpovali. Vzali jsme si s Nickem každý šavli od jednoho z mrtvých námořníků a pomalu jsme
se sunuli vpřed. Nakonec jsme vyšplhali na střechu kormidelny, takže jsme nikým nepozorováni mohli
sledovat dění na horní palubě. Po břiše jsme se doplazili až na okraj střechy a na jejím konci jsme
opatrně vystrčili hlavy, abychom konečně spatřili, co se v hloubce tří metrů pod námi vlastně
odehrává. Posádky obou lodí se tlačily vpřed a pokoušely se zahlédnout alespoň něco z boje, který se
odehrával u kormidla a –“
„Takže hlavní boj už skončil?“
„Jo. Velká námořní bitva se smrskla na soukromou válku dvou mužů – souboj na život a na smrt
mezi kapitánem Bloodem a lordem Hawkem. Ach Bože! Jaký to jen byl pohled! Starý Bili se do bitvy
vypravil jako na ples, ale všechna ta nádhera hedvábné pumpky a úžasný kapitánský plášť z bílého
saténu – byla nyní celá potrhaná a rudá od krve a černá od střelného prachu. Nelsonův dalekohled
měl pevně zastrčený za širokým opaskem. Hawke měl na pravé líci ošklivou sečnou ránu a předek
košile měl zbrocený krví. Navzdory tomu držel levou ruku stále pevně za zády a šermoval s Bloodem
přesně podle pravidel klasického souboje, ale v očích měl takovou zuřivost, jakou bych nikdy
nepovažoval za možnou… dáte si ještě pivo, pane?“
„Ano, jistě! Ale pokračujte…“
Hornby objednal další rundu a pokračoval.
„Hawke odrážel Bloodovy divoké výpady jeden za druhým a znovu a znovu nastavoval svůj palaš
útokům zuřivého piráta. Dívali jsme se na Hawkovu vytříbenou, mistrovsky dokonalou techniku, ale i
tak nám bylo okamžitě jasné, že lord tu bojuje především o vlastní život, protože Blood teď v
ďábelsky rychlém sledu provedl hned tři brutální výpady.
‚Je konec, Hawku vzdej se!' vykřikl Blood a neustával v útoku. ‚Na světě není šermíř, který by
dokázal porazit Billyho Blooda. Vyříznu ti srdce a dám si ho k večeři!'
‚V tom případě půjdete spát o hladu, pane,' odpověděl Hawke a vyrazil vpřed. ‚Ne, to vy, chrabrý
únosce malých dětí, jste vyřízený!'
Hned vzápětí, ve zlomku sekundy, vykryl smrtonosný úder, který by ho zcela jistě rozpůlil vedví.
‚Jen se podívej kolem,' vykřikl znovu Hawke. ‚Ani vaše vlastní posádka už nemá chuť za vás
bojovat, Billy Bloode! Copak nevidíte, jak tu vaši Francouzi jen nečinně stojí a čekají, až se krev jejich
zrádného anglického kapitána rozlije po palubě?'
 Hawke učinil další taneční výpad vpřed, zasadil Bloodovi mocný úder a vzduchem se rozlehl zvuk
zběsilého nárazu železa o železo. A Hawke mluvil pravdu. Bloodovi muži jako by oněměli. Odhodili
zbraně na palubu a s nesmírným zaujetím sledovali probíhající bitvu obou duelantů. Náš kapitán
Mclver mezitím potlačil poslední zbytky nepřátelského odporu a přikázal několika z našich
námořníků, aby svými mušketami mířili na pár zbylých Francouzů, kteří ještě neodhodili zbraně, pro
případ, že by je snad napadlo jít Billymu na pomoc.
‚Prolhaný pse,' ječel Billy a tvář měl rudou vztekem. Vrhl se na Hawka jako zraněný nosorožec a z
hrdla mu vycházel zběsilý ryk. Hawke zvedl palaš, aby jeho nemilosrdný a urputný úder odklonil
stranou, ale Billy se v posledním okamžiku zastavil, bleskovým pohybem se otočil kolem své osy a vší
silou sekl po Hawkově napřaženém ostří. Prudký náraz jeho šavle vyrazil Jeho lordstvu zbraň z ruky a
ta se nyní s řinčením válela na palubě.“
„Ne!“ vykřikl jsem, jsa, aniž jsem si to vlastně uvědomoval, již zcela vtažen do vlm bitvy. Rychle
jsem se napil a naklonil jsem se Hornbymu, aby mi neuniklo ani slovo z jeho vyprávění.
„Jo,“ pokračoval Hornby. „Naše dětská srdce sevřela ledová ruka a my jsme jen bezmocně
sledovali, jak nyní zcela bezbranný Hawke ustupuje před tím vražedným darebákem, zakopává o
mrtvoly ležící na palubě zalité krví, až nakonec sám padá.
V tom okamžiku pozvedl jeden z našich mladých námořníků mušketu a zamířil Billymu přímo na
srdce, ale kapitán Mclver jen odtlačil mušketu stranou a zavrtěl hlavou. Tohle byl Hawkův soukromý
boj. Boj do posledního dechu. A jeho aristokratická čest velela, aby jej dobojoval až do samotného
konce.
‚Kapitáne Bonnarde,' vykřikl Billy, který na okamžik ustal v útoku, aby své císařské námořníky
vyzval k dalšímu odporu. ‚Proč už vaši muži nebojují? To se snad chtějí jen dívat, jako tento mrzký
zbabělec? Rozkazuji vám vrhnout se plnou silou do útoku! Pobijte ty anglické psy!'“
Hornby se na chvíli odmlčel a natočil se zády ke krbu, aby se trochu zahřál.
„A v tomto okamžiku se průběh bitvy definitivně změnil, pane Tollivere. Já od vás ale již žádné
další rozkazy nepřijímám, Monsieur Blood,' pronesl překvapivě Francouz Bonnard a nakročil vpřed,
vytahuje přitom vlastní šavli. Jeho zdecimovaná posádka pozdravila jeho řeč jásotem. ‚Mezi muži už
jen těžko najdete někoho, kdo by měl ještě vůli bojovat, uprostřed lodi zuří požár a pod čarou ponoru
máme mnoho velice těžkých zásahů. Každý jen trochu schopný kapitán by dnes tuto mocnou loď
dovedl k vítězství, ne tak vy, pane. Vaše schopnosti se v tomto ohledu ukázaly přímo žalostně
nedostatečné. Pod vaším velením jsme neměli nejmenší šanci. Strpěli jsme vás dlouho, až příliš
dlouho, pane. Ale čeho je moc, toho je příliš! Nejste schopen velet této lodi a já jsem pevně
rozhodnutý vyjednat jménem posádky její kapitulaci. Odhoďte meč, kapitáne Bloode, jste zatčen!
Bosune, spusťte vlajku, odevzdáváme Mystere do rukou –“'
„Omlouvám se, že vyrušuji, pane Hornby,“ nedokázal jsem si odpustit, „ale říkal jste přece, že v
podpalubí byly jako rukojmí drženy nějaké děti. Co se mělo stát s –?“
Hornby se na mě podíval, sklonil hlavu a bylo jasné, že jsem se ho svým počinem převelice dotkl.
„‚Takže vzpoura,' pronesl Billy, pohodil hlavou a dal se do smíchu. ‚Než tady skončím, podříznu
vám ta vaše zrádná francouzská hrdla, ale jako první přijde na řadu tahle anglická svině!' otočil se
zpět na Hawka, nakročil vpřed a namířil mu špičkou šavle na srdce. Byl jsem tou podívanou tak
zaujatý, že jsem si ani nevšiml, že se Nick vedle mě sbírá na nohy.
‚Lorde Hawku! Tady! Nahoře!' vykřikl Nick a všichni se otočili a spatřili, jak stojí na střeše
kormidelní kajuty. Vytáhl z opasku šavli, kterou si před chvílí vypůjčil od mrtvého námořníka, a hodil ji
dolů bezbrannému Hawkovi. Nehodil ale dost daleko a šavle dopadla na palubu Hawkovi k nohám.
Viděl jsem, jak se můj hrdina sklání, aby ji zvedl, ale Bili využil tohoto okamžiku k tomu, aby se k němu
dostal na dosah, a nyní se napřáhl k smrtonosnému údem.
Hawke i jeho meč mířili vzhůru, Bloodovo ostří naopak prudce dolů. Billy zasáhl Hawka vší silou
naplocho přes lopatky a srazil ho zpět k zemi. Viděl jsem, jak silně udeřil hlavou o zem. Jeho meč
přistál o dobrých pět metrů dál. Nick se na mě jen podíval a já v jeho očích rázem spatřil, co se mu
honí hlavou.
Naše bidýlko bylo jen nějaké tři metry nad úrovní horní paluby a Nick si svůj skok propočítal
naprosto přesně. Přistál Bloodovi přímo na ramenou, nohama ho svíral kolem krku a oběma rukama
mu vší silou tiskl oči. K smrti rozezlený, oslepený a přidušený Billy sebou házel a zakopával o mrtvá
těla na palubě. Zuřivě se pokoušel chlapce, který se na něj přilepil a přiváděl ho k šílenství, setřást, ale
Nick se ho držel jako klíště.
Přesně v tom okamžiku mě Nick spatřil, jak tam nahoře vykukuji přes okraj střechy, a zvolal: ‚Co
tam ještě děláš, Martyne Hornby? Uháněj dolů do podpalubí! Pokus se najít lordova syna a ostatní
děti! Já a Jeho lordstvo tady máme všechno pod kontrolou.' Nickovi se nějak podařilo vytáhnout
Billymu jeho drahocenný dalekohled zastrčený za opaskem… a pak už jsem jen viděl, jak letí
vzduchem, protože Billymu se konečně podařilo odrhnout Nicka ze svých ramen a nyní s ním jako s
hadrovou pannou mrskl o palubu.
Pevně pod kontrolou, pomyslel jsem si a zakroutil nevěřícně hlavou. Udělal jsem však přesně to,
oč mě Nick žádal, a sklouzl jsem pozadu dolů ze střechy, i když se mi ani náhodou nechtělo opustit
drama, které právě směřovalo k vyvrcholení. A pak –“
„Pro boha živého!“ neovládl jsem se a vyskočil tak prudce, až jsem hlavou narazil o krbovou
desku. „Nechcete mi snad tvrdit, pane Hornby, že jste v tom nejlepším odešel z první řady?“
„Pane Tollivere, byl jsem pryč jen na kratičký okamžik a to, co jsem snad zmeškal, mi bylo
dodatečně vyprávěno, takže mám opravdu pocit, jako bych všechno viděl na vlastní oči,“ ujistil mě
Hornby, kterého můj výbuch zřejmě překvapil.
„V tom případě se, pane, nezastavujte a pokračujte ve svém příběhu,“ vypravil jsem ze sebe a
sedal jsem si opět na své místo. Pero se mi nervózně vznášelo nad čistou stránkou, jako by se již
nemohlo dočkat, až bude moci zaznamenat konec tohoto úžasného dobrodružství.
„Ten dalekohled je můj a nikdo mi ho nevezme!' zařval Blood a stoupl svou naleštěnou vojenskou
botkou ležícímu Nickovi přímo na prsa. Přiložil mu špičku šavle k tělu, a oťukával hrotem Nickův
kabátec. Pak mu jeho tenký modrý pláštík jediným pohybem šavle ostré jako břitva rozřízl a lesknoucí
se dalekohled vypadl na palubu a kutálel se stranou, i když po něm Nick marně natahoval ruku. Blood
vystřelil rukou tak rychle, jako by snad ani nebyl člověk, sevřel dalekohled v dlani a zvedl jej
vítězoslavně nad hlavu, kde se od jeho kovového těla odrážely sluneční paprsky.
‚Ne!' vykřikl Nick. ‚To je Nelsonův dalekohled!' Pokoušel se chytit Blooda za nohu a zvednout se z
paluby, ale Blood mu stále ještě tlačil holínkou na břicho a Nick se mohl jen bolestně svíjet jako
nějaký propíchnutý pavouk. Pak si ale sáhl dovnitř kabátce a vytáhl tesák s kostěnou rukojetí, který
mu lord Hawke věnoval k osobní obraně. Zarazil jej starému Billovi přímo do lýtka. Bili zařval bolestí,
a snad právě proto si ani nevšiml, že se k němu zezadu blíží Hawke.
‚Ten chlapec řekl, že dalekohled náleží admirálu Nelsonovi,' zopakoval Bloodovi a přiložil špičku
meče Billymu na záda. ‚Byl bych vám nesmírně vděčen, kdybyste mu ho vrátil. Teď hned, prosím.'
‚Tohle je naposled, co tady vrtíš tím svým jazykem,' odsekl Billy a prudce se otočil, aby se
Hawkovi postavil čelem. Oba muži stáli proti sobě a měřili se navzájem pohledy. Billy zaútočil jako
první a učinil výpad proti lordovu odkrytému břichu, ale tentokrát to byl Hawke, kdo se na podpatku
v mžiku otočil kolem své osy, nabral rychlost a napřáhl šavli ke zničujícímu výpadu. A pak již byl slyšet
jen ten úděsný zvuk oceli razící si cestu masem a kostí!
Ozvalo se strašlivé, bolestné zavytí a Billy jen nevěřícně zíral na zdvižený pahýl své pravé ruky.
Ruka se stále ještě křečovitě svíjela a zakrvavené prsty i nadále svíraly drahocenný Nelsonův
dalekohled.“
Už jsem to znovu nevydržel a samým vzrušením jsem se opět zvedl ze svého místa. Díval jsem se
na Hornbyho, který svýma lesknoucíma se očima mlčky zíral do plamenů.
„Hawke se tedy zmocnil Nelsonova dalekohledu?“ předbíhal jsem starcovo vyprávění.
„Jo, dalekohled byl náš. Jako že se Hornby jmenuju. A na jeho zlatém tubusu byly vyryté
zašifrované souřadnice připravované léčky, ale tuším nám náš Portugalec již dávno předtím vyzradil.
A Hawke teď snadno a bez problémů přečetl všechny zapsané údaje a jeden z námořníků je ihned
zapsal.“
„A tím to tedy celé skončilo, pane?“ dotíral jsem netrpělivě.
„Nikoli. Kousek nám ještě stále zbývá.“
„A to je?“ prosil jsem ho téměř plačky, protože jsem před očima už viděl titulky v nedělním
vydání Globu a pod nimi i své jméno. „Prosím, pokračujte, pane Hornby. Zapřísahám vás, pokračujte.“
 „Ale co, když už jsem začal, měl bych to i dokončit, co myslíte? Už jenom proto, že se v tom
pokračování opět vyskytuji.“ Uchichtl se, usrkl piva a dal se do vyprávění.
„Na horní palubě mezitím kapitán Bonnard poklekl na jedno koleno a na znamení porážky
předložil lordu Hawkovi svoji šavli. Hawke ji od něho převzal a pronesl řeč, ale v jeho projevu nebyl
ani náznak jakékoli pýchy či opojení vítězstvím.
Kapitáne Bonnarde, jménem lodi Jejího Veličenstva Merlin a v zastoupení královského
námořnictva přijímám vaši kapitulaci. Váš prapor i meč bez prodlení předám kapitánovi lodi. Jste
gentleman a bylo mi ctí s vámi bojovat, pane.'
Francouzi stáhli prapor a srdce všech Angličanů zaplesala, když jsme se dívali, jak proti modré
obloze na stěžeň francouzské fregaty stoupá anglická vlajka. Hawke přistoupil ke kompasnici a zvedl
do výše ukořistěnou francouzskou zástavu.
‚Moji stateční námořníci a přátelé,' začal. Jen stěží dokážu vyjádřit svůj vděk za vaše udatné –'
‚Otče! Otče!' přerušil jeho projev znenadání tenounký dětský hlásek a Hawkovi stouplo srdce až
někam do krku a najednou ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.
A pak již uviděl, jak se námořníci rozestupují a uličkou mezi jejich těly k němu přes celou palubu
běží malý otrhaný chlapec a za ním se loudalo rozesmáté práče, které právě prožívalo ten
nejkrásnější okamžik svého života. Byl jsem trochu od krve, protože jsem se cestou znovu dostal do
konfliktu s Chřestýšem a jeho muži, kteří tam dole drželi stráž, ale splnil jsem svoji povinnost a smál
jsem se od ucha k uchu, věřte mi, pane, zatímco na palubu se z útrob lodi hrnuly všechny ty
rozradostněné děti, které se také smály a lapaly po sladkém mořském vzduchu.
‚Ach, otče, jsi to opravdu ty,' plakal chlapec a Hawke seskočil z kompasnice, poklekl na palubu a
objal svého synka Alexe, jako by ho již nikdy nechtěl pustit.“
V hostinci se po jeho posledních slovech rozhostilo ticho a jediným zvukem, který bylo slyšet, bylo
pravidelné bubnování deště o střechu.
„Nádherný, úžasný příběh,“ vydechl jsem posléze a podíval se na Hornbyho. Vypadal, jako by ho
přemohlo dojetí.
„Už dlouho jsem si takhle nepustil pusu na špacír,“ pronesl a tvářil se provinile. „Omlouvám se.“
„Ale vždyť přece nemáte za co, zachoval jste se jako hrdina a čestný muž. Má vaše vyprávění ještě
nějakou dohru?“
„Dlouho jsme se už nezdržovali. Loď se znovu vydala na cestu a zanechávala za sebou překrásnou
brázdu. Když jsem se podíval nad sebe, viděl jsem jen vzdouvající se bílé plachty, které nás pod plným
větrem unášely zpět k Anglii. Na všech palubách stáli bubeníci a spustili to úchvatné bubnování k
návratu a dunění jejich majestátních vojenských bubnů se burácivě neslo po všech palubách. Merlin
byla vynikající loď do každého počasí a já si vzpomínám, jak se mi tenkrát honilo hlavou, že jestli ten
vítr ještě chvíli vydrží, nebudeme mít nejmenší problém naši veledůležitou misi dokončit a admirála
Nelsona před uchystanou léčkou osobně varovat ještě předtím, než se vydá na cestu.“
„A to se vám nakonec povedlo, je to tak?“
Stařec se ke mně naklonil, jako by snad měl ještě další tajemství, se kterým by se mi rád svěřil, a
já viděl, jak se mu oči potahují závojem slz.
„To jsme tedy stihli, milý pane, a mně se dostalo té cti být osobně přítomen v královském paláci u
slavnostní audience. Lord Hawke ke mně potom přišel a s malým Alexem v náručí se ke mně sklonil a
zadíval se mi zpříma do očí.
‚Vynikající práce, mladý pane Hornby,' řekl a předával mi balíček zabalený v nepromokavém
plátně, ale já měl tenkrát oči celé zamžené, a tak jsem ani neviděl, co mi to vlastně podává. Později,
po mnoha letech, jsem jej pak pověsil na zeď, tamhle nad krbovou římsu. Vidíte?“
Zvedl jsem se ze židle a vydal se na obhlídku předmětu, který se matně třpytil v odlesku plamenů.
„Ano, pane Hornby, už ho vidím,“ řekl jsem a vztáhl jsem ruku po starém koženém pásku, na
němž byl tento drahocenný předmět zavěšen, dávaje si přitom bedlivý pozor, aby se mi nerozpadl
pod rukama.
Dar lorda Hawka mladému příteli Martynu Hornbymu, kdysi nablýskaný zlatý poklad, byl teď jen
očouzenou připomínkou zašlé slávy zavěšenou nad krbovou římsou. Ale byl to on. Dalekohled
admirála Nelsona.
 Sundal jsem dalekohled ze hřebu, na němž byl zavěšený, a přesně v tom okamžiku se to stalo.
Řemínek se přetrhl a dalekohled mi vyklouzl z prstů a udeřil o kámen krbové římsy. Čočka vyskočila
do vzduchu a točila se kolem dokola jako vyhozený šilink. Já po ní vztáhl ruku a naštěstí se mi ji
podařilo zachytit.
„Je mi to moc líto, pane,“ omlouval jsem se zoufale a sklonil jsem se k zemi, abych sebral
pomačkaný tubus. „Je mi to strašně líto.“
„Nedělejte si s tím hlavu, pane Tollivere,“ odpověděl klidně a laskavě. „Ten už zažil i horší věci.
Jen si ho pořádně prohlédněte. Tam u očnice jsou souřadnice, které do něj Billy vyškrábal.“
Podíval jsem se na dalekohled ve svých rukou a spatřil jsem ještě něco mnohem zajímavějšího a
tajuplnějšího. Z těla trubice vypadla tenká, zažloutlá rolička pergamenu převázaná černou stužkou.
„Pane Hornby,“ vypravil jsem ze sebe a jen stěží jsem ovládal chvění a vzrušení, které se mě
zmocnilo. „Vypadá to, že tam uvnitř je uložená nějaká zpráva. Věděl jste o tom?“
„Zpráva, pane?“ podivil se a pomalu se zvedal na nohy. „Tak na to se tedy musíme podívat.“
Rozvázal jsem stužku a s téměř posvátnou opatrností jsem dopis rozvinul na stůl. Oba jsme na něj
zírali naprosto nevěřícně. Dopis byl datován a podepsán samotným Napoleonem! A stálo v něm
tohle:

Kapitáne Bloode,

spěchejte pod plnými plachtami na Cádiz. Jakmile se naše flotila spojí se spanělskou, Anglie bude
naše. Překvapíte Nelsona na cestě k Trafalgaru a vše bude v krátkosti vyřízeno. Šest století hanby a
ponížení konečně dojde odplaty. Bojujte velkoryse. Jeho Veličenstvo pranic nedbá ztráty svých lodí,
jsou-li ovšem ztraceny se ctí…

N.

„To je neuvěřitelné, pane,“ pronesl jsem jako v mrákotách. „Důkaz o tom, že vaše vyprávění je
skutečně pravdivé!“
„Ano, a řekl bych, že dostatečný důkaz.“
Chvíli jsme oba mlčeli a zírali na pozoruhodný dokument na stole.
„Kolikpak je ta cena, kterou Globe vypsal pro vítěze soutěže?“ zeptal se Hornby po chvíli a
zádumčivě bafal ze své dýmky.
„Sedmdesát pět liber, pane.“
„Hezká sumička.“
Zhluboka jsem se nadechl a řekl: „Pane Hornby, je tu ještě jedna záležitost, kterou s vámi musím
prodiskutovat. Cecílie a já – no prostě, chceme se s Cecílií vzít. Omlouvám se. Chci říct, přišel jsem za
vámi především proto, abych vás požádal o ruku vaší dcery, kterou bych rád pojal za manželku!“
Stařec se zadíval do vyhasínajících plamenů a neodpovídal. Najednou jsem si byl jistý, a stačilo,
abych se na sebe podíval, že mě považuje za naprosto nevhodného partnera pro svoji překrásnou
dceru. Zdálo se dokonce, že nechce plýtvat energií ani na to, aby mě svým ortelem připravil o
všechny naděje. Vstal jsem a protáhl jsem si své znavené údy. Zavřel jsem notes a nechal ho
vklouznout do náprsní kapsy, pak jsem si na něj ještě poklepal, jako bych se chtěl ujistit, že alespoň v
něj mohu doufat, že alespoň on mi přinese budoucnost, po které toužím.
Už už jsem se chystal vypravit se vzhůru po schodech, abych si našel volné lůžko na noc, protože
jsem byl k smrti unavený a vyčerpaný, když vtom se i Hornby zvedl ze své židle.
„Jste počestný a dobrý člověk, Penne Tollivere. Vaše duše je dosud nezkažená. To mi o vás
napsala už Cecílie v dopise. A já jí odpověděl, že bych se o tom rád přesvědčil na vlastní oči. To já
jsem jí navrhl, abyste podnikl tuto dlouhou cestu na ostrov.“
„Ale pane, nechápu –“
„Vezměte si ten Napoleonův dopis, chlapče, jako důkaz, bez kterého vám nikdo nebude věřit. Je
váš. Po celé ty roky mi vrtalo hlavou, jestli má nebo nemá vůbec nějakou cenu. Teď už vím, že má. A
velkou.“
 „Takže vy jste o tom dopise věděl?“
„Samozřejmě. Jak jinak by kapitáni Mclver a Hawke Nelsonovi dokázali, že to Napoleonovo
spiknutí proti němu skutečně existovalo!“
„Ale pane Hornby,“ namítal jsem. „Ten kousek pergamenu má dnes hodnotu tisíců liber. Deset
tisíc minimálně! Možná i víc! Něco takového přece nemohu nikdy přijmout.“
Stařec mi vtiskl otlučený dalekohled do dlaně a sevřel mi kolem něj prsty.
„Jen si ho vem, chlapče.“
„A co bude s Cecílií, pane? Nechci na vás samozřejmě naléhat, ale je pravda, že ji nadevše miluji a
v duchu se jen vroucně modlím, abyste mě časem i vy bral jako někoho, komu na srdci leží jen její
štěstí a blaho –“
„Bude mi ctí přivítat vás do rodiny, pane Tollivere.“
Stařec si opřel hlavu o polštářek na opěradle židle a usnul dřív, než jsem stačil vylétnout vzhůru
po schodech, já, šťastný mladý muž pevně rozhodnutý se hned zítra za úsvitu vrhnout po hlavě do
práce.
Koneckonců, čekala na mě skvělá budoucnost.
 M. DIANE VOGTOVÁ

Thrillery z právnického prostředí svým čtenářům vždy nabízejí dramatické napětí a intenzivní
konflikt. M. Diane Vogtová patřila jako dítě mezi nadšené fanoušky Perryho Masona. Každý týden se s
otcem dívali, jak Gardnerův Mason na televizní obrazovce vždy přechytračí všechny lumpy, kteří se
mu připletou do cesty, a přitom si oba bystřili svůj důvtip a pokoušeli se případ vyřešit společně s
jejich oblíbeným hrdinou. I těmto večerům před televizní obrazovkou Dianě vděčí za to, že se z ní
stala advokátka a že, i když o mnoho let později, začala sama psát thrillery z právnického prostředí. Je
autorkou vysoce oceňované a oblíbené řady se soudkyní Wilhelminou Carsonovou.
Vogtová je přesvědčená, že pokud má napsat dobrou povídku, musí svůj právnický svět podávat
tak, aby byl pro čtenáře atraktivní. I proto tedy, stejně jako její vzor Stanley Gardner, využívá k
vykreslení svých právníků a světa, který obývají, autorské licence a líčí nám je jako obyčejné
smrtelníky, kteří mají stejně jako my své každodenní radosti i starosti. Ve svých knihách nabízí
čtenářům zasvěcený pohled na to, co se každodenně odehrává v soudních síních, ukazuje jim, jak
vlastně probíhají soudní spory a co se děje za dveřmi advokátních kanceláří a pracoven soudců. A to
nejen v oblasti trestního práva, ale též v kategorii práva občanského, protože právě tady se většina
lidí poprvé setkává se zákonem. A velice často to bývá ošklivý a nepříjemný čelní náraz.
Karen Ann Brownová je mladá právnička, kterou kompromisy, jež ve své profesi musí
dennodenně dělat, zbavily iluzí natolik, že se rozhodla opustit práci státní zástupkyně a zkusit štěstí
na volné noze. Nyní tedy pracuje jako „specialistka na vymáhání práva“, i když svoji skutečnou
identitu maskuje tím, že píše turistické průvodce a cestopisy. Potřeby jejích skutečných klientů ji
často staví před nelehké volby, protože jejich práva jsou mnohdy značně oklestěna mezerami v
zákonech a právních předpisech, obzvláště v případech dětí, které jeden z rodičů unese. K napsání
povídky Stalo se v Torontu ji inspiroval skutečný příběh jejího dobrého přítele, který se nechal
vtáhnout do marné a vyčerpávající desetileté bitvy o získání dětí do vlastní péče. Je to příběh plný
iracionálního hněvu a vzteku, který je až příliš často průvodním jevem mnoha rozvodů.
Naštěstí je tu Karen Brownová. Naše strážkyně a poslední naděje.

STALO SE V TORONTU

Celá v černém Karen dokonale splývala s temným okolím. Zvenku z ulice nepronikalo dovnitř
vůbec žádné světlo. Jako by neexistovalo. Na rozdíl od zločinu, který by v této tiché, luxusní čtvrti
nikdy nehledala. Podívala se na displej mikrovlnky. Bylo čtvrt na čtyři ráno.
Přehodila si samonabíjecí Sig-Sauer do pravé ruky a levou si masírovala ztuhlý krk a zároveň si
protahovala ramena. Bože, jak strašně tyhle opatrovnické bitvy nenávidí! Tahle však byla jiná než
většina ostatních. Nebylo to ovšem kvůli výzvě, kterou pro ni tento případ představoval, ale kvůli
stranám, které tu spolu bojovaly.
Karen se opřela o opěradlo židle a pohodlně si natáhla nohy zkřížené v kotnících na stůl,
připravena dokončit již třetí noční hlídku v tomto domě.
Jeffrey byl možná ten největší gauner, jaký kdy spatřil světlo světa, nebyl to však žádný hlupák. A
pokus unést vlastní dceru klidně zopakuje. Když ne dnes, tak zítra nebo kdykoli jindy. Tím si byla jistá.
Cítila to. A navíc Jeffreyho dobře znala. Její instinkty i dokonalá příprava jí v minulosti již jednou
zachránily život. Rozhodně tedy dnes nemá v úmyslu je ignorovat.
Úporně zápolila s nudou a přitom se ve vzpomínkách vracela k oněm dávným okamžikům, kdy
Jeffreyho ještě milovala. Byl první láskou, která ji na univerzitě potkala, a ona si tehdy v jeho
společnosti připadala jako vzácný a drahocenný umělecký předmět. Již tehdy si ale měla dávat pozor
na varovné signály, které se nedaly přehlédnout. Otřásla jí zima. Jak málo tenkrát chybělo, aby se
stala jeho obětí. Unikla, protože tehdy našel smyslnější, mladší, zábavnější a především naivnější
Beverly a jí dal kopačky.

Teď, o deset let později, nejenže neděkuje osudu za to, že jí tento únik umožnil, ale dokonce v
sobě ještě stále nosí pocit viny. Psychologové tento pocit dobře znají a říkají mu „syndrom přežití“.
Možná iracionální, každopádně však hodně skutečný. Jeffrey se prostě chtěl oženit a Karen se
pokoušela Beverly varovat, ale Beverly byla příliš nezkušená a naivní, a tak tedy začali s Jeffreym své
zničující tango, které je pak všechny při vedlo až sem.
Karen věděla zcela přesně, proč tuto práci vzala. Je to její druhá šance zachránit Beverly i její dítě
před zkázou, která jim z Jeffreyho rukou hrozí. Beverly už možná zapomněla, že i její život má svoji
cenu, Karen však rozhodně nikoli.
Ve 3:34:17, jako by si ho svými vzpomínkami skutečně přičarovala, zaslechla na praskající
dřevěné verandě jeho těžké kroky. Stiskla tlačítko a spustila bezpečnostní kameru nainstalovanou
venku u zadních dveří. Kamera je vybavená nočním viděním a celá nahrávka tak bude ozářena
strašidelným zeleným svitem.
Karen splynula s okolní tmou a vyčkávala. V pravé ruce pevně svírala nabitou pistoli, připravená ji
ihned použít. Všechno však má svůj čas. Nejprve odtud bude muset Jeffrey odejít s malou Deidrou.
Teprve potom se dopustí trestného činu únosu.
Pokud by ho musela konfrontovat ještě předtím, bude pochopitelně tvrdit, že rozhodně neměl v
úmyslu Deidru kamkoli odvádět. Soud sice Deidru svěřil do péče matky, tedy Beverly, ale Jeffrey
tento dům kdysi koupil a stále vlastnil. Technicky vzato se tedy nemohl dopouštět nepovoleného
vstupu na cizí majetek a jeho právo návštěv nebylo nikterak omezeno. Beverly navíc v minulosti již
mnohokrát uvěřila jeho nestydatým lžím a měla tendenci jeho chování neustále omlouvat.
Karen bedlivě sledovala stopky na displeji mikrovlnné trouby. Potřeboval přesně dvanáct sekund
k tomu, aby vypáčil zámek a otevřel zadní dveře. Karen se v duchu usmála. Měl zkusit starý klíč.
Postarala se, aby fungoval.
Domem se rozlehl neodbytný pískot poplašného zařízení. Karen se snažila dýchat co nejopatrněji,
aby ani svým dechem nečeřila nehybný vzduch kolem. Jeffrey měl instinkty šelmy a její přítomnost by
vycítil i z toho nejnepatrnějšího pohybu či zvuku, který by k němu dolehl.
Přistoupil k panelu poplašného zařízení umístěnému na zdi hned vedle lednice. Rychlými pohyby
zadal šestimístný kód v podobě data jejich svatby, který si s Beverly zvolili ještě v dobách, kdy dům
obývali společně. Před jejich škaredým a hořkým rozvodem. Alarm utichl. Jeffrey se otočil, ani jednou
se však nepodíval jejím směrem.
Jeho Achilovou patou byla arogance. Ani ve snu ho nenapadlo, že by tu někdo mohl být a
pozorovat ho. Karen se i pod černou lyžařskou kuklou, kterou měla přetaženou přes hlavu a obličej,
usmála.
Dívala se, jak stoupá po schodech a během chvíle překonává i krátkou vzdálenost od vrcholku
schodů k prvním dveřím napravo. Tam se na okamžik zastavil. Bezpečnostní světélko na chodbě
kolem sebe vrhalo dostatek jasu, aby ho kamera mohla bez problémů zachytit. Oholil se, aby svoji
dceru nevylekal a ona pak svým vyděšeným křikem neprobudila mámu. Panika a hrůza, které se zítra
ráno zmocní Beverly, až zjistí, že malá Deidra zmizela, byly zcela jistě jedním z cílů, kterých se tento
sadistický parchant pokoušel dosáhnout. Chtěl ji vyvést z rovnováhy, nahnat jí strach. Nikdy
nepřipustí, aby se vymanily z jeho vlivu. Navždy zůstanou v jeho moci. Jako by byly ve vězení.
Rozhlédl se kolem sebe, jako by se chtěl ujistit, že se mu skutečně podařilo proniknout až tak
daleko a že Beverly tvrdě spí ve svém pokoji na druhém konci chodby. Pak se otočil ke dveřím, otevřel
je a v tichosti se vplížil dovnitř.
Když se opět vynořil, držel v náručí spící děvčátko. Holčička na sobě měla bílé pyžamo a její rusé,
kudrnaté vlásky lemovaly nevinnou tvář dřímajícícho anděla a spadaly mu na předloktí.
Dveře za sebou nechal trochu pootevřené, přesně tak, jak je zanechala Beverly, když se s Deidrou
naposledy loučila, a tiše našlapoval dolů po schodech. Karen vyčkávala. A mířila na něj pistolí. Když
bude muset, zastřelí ho.
 Pokud by ji Jeffrey zpozoroval, zcela jistě by udělal něco hodně hloupého. Něco, co by mohlo
malé Deidře ublížit. Dívčina bezpečnost je tím nejdůležitějším, na co musí brát ohled.
Protáhl se zadními dveřmi a zcela nehlučně je za sebou zavřel. Karen aktivovala miniaturní
fotoaparát, který měla v podobě přívěsku zavěšený kolem krku, a vyčkávala, až zvenku uslyší skřípání
prken pod jeho kroky. Teprve potom vyběhla ven. Plížila se za ním až do ulice, kde zaparkoval svůj
tmavý terénní vůz.
Když k němu Karen zezadu přistoupila, Jeffrey se právě skláněl v otevřených dveřích a ukládal
Deidru na zadní sedalo.
„Odstup od toho auta. Nejraději bych tě odpráskla jako psa…“ pronesla hlubokým, zastřeným
hlasem a záměrně ponechala větu nedokončenou.
Ustoupil o krok zpět a galantně zvedl obě ruce vzhůru, dlaněmi ven.
„Otoč se,“ vyzvala ho tiše a doufala, že neprobudí Deidru. Poslechl. Byl si dobře vědom zbraně,
která mu teď mířila přímo na prsa. „Úsměv,“ řekla a přizvedla přívěsek s mikrofotoaparátem. Zamířila
jej na něj a zároveň s ním si pak vyfotografovala i Deidru na zadním sedadle. „Jedna fotografie vydá
za víc než deset svědků, nemyslíš?“
O tomto bodě celého plánu se s Beverly a její sestrou Brendou celé hodiny přely. Beverly plakala
a pořád jen opakovala, že nechce, aby otce jejího dítěte zavřeli do vězení. Ještě stále tedy nebyla
dostatečně zoufalá. Karen však dobře věděla, že ten správný okamžik dříve či později nastane.
Opuštěný Jeffrey bude jako utržený ze řetězu a znovu se pokusí svoji dceru unést. Ne ovšem proto, že
by ji miloval, ale proto, aby ji vlastnil. Dokud bude na svobodě, Deidra před ním nikdy nebude v
bezpečí. A ve vězení měl skončit již za týrání své ženy. Anebo za to, že Deidru už dvakrát unesl.
Beverly však proti němu odmítla svědčit. Teď tedy mají v ruce důkaz, který mohou kdykoli použít.
Jeffrey z ní nespouštěl oči, ale nezdálo se, že by měl strach. Její vysoká postava v černém obleku
vypadala ve tmě stejně jako mužská. A navíc držela v ruce pistoli, která mu mířila přímo na srdce.
Jestlipak ji poznal po hlase? Nejspíš, i když se již roky neviděli. Nebylo těžké poznat, že usilovně
přemýšlí, jak z celé situace ven.
„Jestli se ještě jednou objevíš na Floridě, pošlu video s tímhle tvým nočním dobrodružstvím
státnímu návladnímu. Shniješ ve vězení.“
Ušklíbl se. Nebál se jí. Karen svědila ruka touhou uhodit ho pistolí do tváře, ale dokázala se
ovládnout a zachovat klid.
„Stoupni si před kapotu.“ Přesunul se před vozidlo a stál před mřížkou chladiče. Ani na okamžik z
něj nespouštěla oči a nepřestávala na něj mířit. Sklonila se a zvedla holčičku ze sedadla. Děvčátko se
trochu zavrtělo, ale neprobudilo se.
Jakmile si byla jistá, že má Deidru pevně v náručí, odstoupila od vozu. „Nastup si a zmiz.“
Jeffrey se loudavě a s rukama v kapsách přesunul ke dveřím na straně řidiče a otevřel je. V tom
okamžiku se spustil alarm a hlasité houkání sirény Deidru definitivně probudilo ze spánku. Otevřela
oči a spatřila černě oděnou, maskovanou postavu, která ji pevně svírala v náručí. Téměř okamžitě se
dala do pláče a začala kolem sebe kopat. „Pusť mě! Pusť mě!“ křičela a pokoušela se vyprostit. Karen
si ji pevně přitiskla k tělu, aby je Deidra obě nestrhla k zemi. Hlaveň pistole i nadále pevně mířila na
Jeffreyho.
„Pšš, Deidro. To jsem já, teta Karen. Všechno je v pořádku. Jen musíš být tiše, ano?“
„Teta Karen?“ zvolalo dítě překvapeně a jeho nářek zvolna a roztřeseně ustával.
Jeffrey už byl jednou nohou ve voze a chystal se usednout za volant. Stiskl tlačítko poplašného
zařízení na klíčku od vozu a houkání sirény rázem ustalo. Pak se ni ironicky zašklebil. „Rád tě zase
vidím, Karen.“
Ztuhla a natáhla ruku s pistolí. To bylo jasné varování. Udělá dobře, když ji nebude dráždit. „A
nezapomeň, co jsem ti řekla, Jeffrey. Žádný další kontakt. A teď jeď.“
„To si opravdu myslíš, že mě můžeš jen tak komandovat? Že budu skákat, jak ty budeš pískat?“
Spustil okno, nastartoval a vrhl po ní neskrývaně nenávistný pohled. Lehce, nepostřehnutelně se
zachvěla. Právě si vyrobila nepřítele na život a na smrt. Jeffrey si teď bude chtít dokázat, že má i ji pod
kontrolou, tak jako vše, co bylo součástí jeho světa. Bez ohledu na to, co za to bude muset zaplatit.
 Předstíraná ušlechtilost, o kterou se snažil, dokud ještě měl Deidru ve své moci, byla nenávratně
pryč. „Budeš litovat, žes mě kdy poznala!“
„To dělám už celé roky.“ Sotva se vrátila z Evropy a zasedla doma k počítači nad zredigovanou
verzi svého Turistického průvodce Švýcarskem, na monitoru jí probleskla krátká zpráva zaslaná z
policejního dispečinku v Tampě. Místní oddělení přijalo hlášení o domácím násilí v oblasti
Carrollwoodu. Hlídkový vůz pak na místě nalezl zastřelenou ženu a z domu podle všeho zmizela
pětiletá dívka. Hlášení bylo přijato ve 3.30. Karen se podívala na hodiny na spodní liště monitoru.
Před dvaceti minutami. Proč jim zaslání zprávy trvalo tak dlouho? Měla přece mít online servis.
Neztrácela ale čas zbytečným rozčilováním a vyrazila.
O třicet minut později již přijížděla na Grouper Circle, skupinku domů roztroušených po obou
stranách slepé uličky, kterou uzavíraly břehy jezera Grouper. Vjezd na Dolphin Avenue blokovaly
policejní vozy. Karen zaparkovala svoji toyotu a zasunula pistoli pod sedadlo. Měla sice řádné
povolení ji nosit, ale nechtěla přispívat k již beztak napjaté atmosféře.
Popadla tedy jen notebook a zamířila k prvnímu policistovi. „Ahoj, Randy,“ zdravila ho již zdálky,
aby ho ve tmě zbytečně nevyděsila.
„Poradkyně,“ přikývl zdvořile. „Co vás sem přivádí?“
„Beverly Londonová je moje klientka. Přišla jsem jí nabídnout svoji pomoc.“
„Tu už nebude potřebovat.“ Policista Wilson si rozhodně nebral servítky.
Karen na okamžik zavřela oči. Žádný další projev smutku si však alespoň prozatím nepovolila.
„Nějací podezřelí?“
„Ošklivý rozvod. Hádky o dítě. To máte na mysli?“
Karen přikývla.
„Vsadím boty na bývalého,“ konstatoval Randy. „Pěknej hajzl. A soud mu jen zakázal přístup.
Doprdele.“
Karen nepotřebovala, aby jí někdo vysvětloval, jak nepostačující a nedokonalé jsou zákony na
ochranu žen před domácím násilím. Před muži jako Jeffrey. „Můžu se tam mrknout?“
Přikývl.
„Kdo tomu velí?“
„Jeny Scanlon.“
Karen se vydala k cihlovému domku v koloniálním stylu na samém konci krátké ulice. Všude
kolem byly neoznačené policejní vozy, sanitka, spousta lidí pobíhajících z místa na místo. Policisté,
technici na vyšetřování místa činu, fotografové. Dva detektivové právě vyslýchali jednoho ze sousedů,
nejspíš toho, který jim střelbu nahlásil. Přešla po kamenné cestičce vedoucí z chodníku k otevřeným
předním dveřím a zůstala stát na prahu.
Tělo Beverly Londonové leželo na dlážděné podlaze rozlehlé vstupní haly, oděné jen do neonově
žluté noční košile, oči dokořán, ztuhlé překvapením. Na hrudi a na břiše byly na první pohled patrné
otvory. Krev vytvořila na podlaze louži. Kulky podle všeho přetnuly stehenní tepnu. Beverly neměla
šanci, i kdyby ji našli okamžitě. Ale ona tady už nějakou dobu ležela. Dost dlouho na to, aby se krev
stačila srazit.
Její štíhlá postava přilákala pozornost detektiva Scanlona. „Zaslechl jsem, že jste nechala práva a
dala se na psaní cestopisů,“ řekl a v jeho hlase zaslechla stejnou otázku, na kterou už tolikrát
odpovídala: Proč? Přesně na to se jí ptal.
„Psaní je zábava,“ odpověděla. Ještě stále však byla členkou advokátní komory. Víc už mu ale
nepoví.
„Psaní nevynáší tolik, kolik jste si představovala?“
„Tak nějak.“
Prohlížel si ji, jako by ji viděl poprvé, i když spolu během jejího krátkého působení v kanceláři
státního zástupce velmi často spolupracovali. Ukázal rukou směrem k tělu. „Ošklivý pohled.“
„Po celém domě i na vnějším pozemku jsou rozmístěny bezpečnostní kamery.“ Ukázala na jednu
z nich ukrytou v nástěnném svícnu vedle hlavních vchodových dveří. Když jen tázavě zvedl obočí,
přikývla. „Moje.“
„Zatím jsme se ještě nedostali k tomu, abychom jejich záznamy zpracovali.“ Nechal ji projít.
 Karen se opatrně přesunula do kuchyně, Deidřina dětského pokoje, do Beverlyiny ložnice a
nakonec ještě ke dveřím do garáže. V každé z místností přistoupila ke kameře a vyjmula z ní
paměťové karty. Kamery nahrávaly ve smyčkách, které se po třech dnech automaticky přehrávaly
novými záznamy.
Otevřela notebook, počkala, až jí naběhne operační systém, a zasunula do něj kartu z kamery v
kuchyni. Záznam se rychle nakopíroval na disk. Společně s detektivem Scanlonem se pak dívali jen na
obrázek temné kuchyně. Nic jiného kamera nezachytila.
„To se dalo čekat,“ pronesl, jako by jí velkoryse odpouštěl selhání.
Karen však metodicky nahrála záznamy ze všech čtyř zbývajících kamer a pokračovala v prohlídce.
„Podívejte, tady,“ řekla najednou a ukázala na obrazovku. Útočník přišel dveřmi garáže. Jeffrey
London. O tom nebylo sporu. Ten parchant má pro strach uděláno, připomněla si.
Prohlíželi si obrázky, které se před nimi pohybovaly na malé obrazovce Karenina notebooku.
Karen měla hodně nepříjemný pocit déjá vu. Dělalo se jí z něj špatně. Jeffrey tu před jejíma očima
vnikl do domu, deaktivoval poplašné zařízení, stoupal po schodech, vešel do Deidřina pokoje a znovu
se z něj vynořil se spícím děvčátkem v náručí, přesně tak, jak to učinil oné noci, kdy ho tu Karen
pozorovala ze židle v kuchyni.
„Sakra!“ zaklela spíš jen sama pro sebe. Všechno je to jen její chyba. Měla tehdy vloni Beverly
přesvědčit, aby na Jeffreyho podala trestní oznámení. Kdyby to byla udělala, byla by teď naživu.
„Podívejte se…“ Scanlon ukazoval na obrazovku.
Karen přestala se sebeobviňováním a sledovala, jak se Jeffrey blíží k patě schodů a otáčí se
doprava, ke dveřím do garáže. V tom okamžiku zaplavilo vstupní halu světlo.
Kamera celou scénu zachytila zcela přesně. Beverly stála přibližně na stejném místě, na kterém
nyní ležela. „Jeffrey!“ Její hlas chraptěl ze slabých reproduktorů notebooku. Karen sebou trhla.
Deidra se probudila a ospalýma očima se dezorientované rozhlížela. „Tati?“ řekla, překvapená
tím, že ji drží v náručí. A její překvapení bylo pochopitelně na místě. Už čtrnáct měsíců otce neviděla a
jejich poslední setkání bylo doprovázené hodně šokujícími okolnostmi.
„Polož ji, Jeffrey,“ přikázala mu Beverly a z jejího hlasu zněla panika.
Jeffrey se jen ušklíbl a nevzrušeně mířil k hlavním vchodovým dveřím.
Beverly se k němu vrhla a popadla ho za ruku, kterou objímal Deidru kolem nohou. Podařilo se jí
jeho ruku odtáhnout, ale Jeffrey holčičku svíral ještě kolem těla a nyní si ji k sobě přitiskl pevněji. Pak
se škubnutím vymanil z Beverlyina sevření, sáhl si volnou rukou dozadu, vytáhl zpod opasku zbraň
ráže .38 a dvakrát na Beverly vystřelil.
Beverly se skácela k zemi. Deidra vykřikla: „Mami! Maminko!“ a zběsile sebou v Jeffreyho náruči
házela.
Jeffrey však vyděšenou holčičku nepustil a dál ji k sobě tiskl. Pak už prošel předními dveřmi a
zmizel ze zorného pole kamery. Na obrazovce se znovu objevila jen prázdná vstupní hala. Po několika
trýznivých sekundách ustal i Beverlyin nářek a sténání.
Následovalo neméně trýznivé ticho. Po chvíli pocítila Karen na rameni Scanlonovu ruku. „Vydáme
na něj zatykač a vyhlásíme pátrání. Nemáte tušení, kam ji mohl vzít?“
Jako omámená řekla: „Je Kanaďan. Bydlí v Torontu. Pracháč. Sem pravděpodobně přiletěl
soukromým tryskáčem.“
Scanlon si ztěžka povzdychl a ve způsobu, jímž držel ramena, byla patrná rezignace. „Jestli se
dostane do Kanady dřív, než ho stačíme chytit, máme problém.“
„Proč?“
„Protože Kanada nám ho nevydá, pokud mu u nás za spáchaný zločin hrozí trest smrti. A ten
nemůžeme stáhnout dřív, než se přizná a přijme doživotí.“
Karen přepadlo zoufalství a beznaděj. „Už ho vidím, jak se může přetrhnout, aby vám vyhověl.“
Scanlon jen přikývl. „Sarkasmus nám ale moc nepomůže. Nějaké možnosti pořád ještě máme.
Žádná z nich není dokonalá a na všechny budeme potřebovat spoustu času.“
„Asi pochopíte, když tu teď nebudu skákat radostí nad tím, že bych následující dva roky měla
strávit papírováním v naději, že se mně snad podaří dostat Deidru zpět.“
 Znovu se podívala na poslední video a překontrolovala si čas záznamu. „Už je pryč šest hodin.
Soukromým letadlem už může být dávno v Torontu.“ Karen si byla jistá, že Jeffrey by rozhodně
neriskoval návrat běžnou dopravní linkou.
„Pro jistotu ale prověříme všechny aerolinky,“ řekl Scanlon a na okamžik se odmlčel. „Pokud to
ale nevyjde, tak jsme nejspíš dohráli.“
Karen cítila, jak jí celé tělo nezadržitelně zaplavuje horkost. Jedno každé nervové zakončení bylo v
plné pohotovosti. Beverly je mrtvá. Deidra pohřešovaná. Jeffrey London upláchl.
Konec případu.
Tak to ani náhodou. Při pátém bazénu v ledovém dešti, který ji nemilosrdně bičoval svými poryvy
jakoby za trest, že tak žalostně selhala, se konečně začala cítit o něco lépe. Od dob, kdy plavala
závodně, sice již uplynulo hodně vody, ale plavání jí stále ještě dokázalo pročistit hlavu lépe než cokoli
jiného. Chladivá voda jí obtékala mokrou pokožku. Dokončila obrat a vynořila se z hedvábné hlubiny
zpět na hladinu, aby hned vzápětí pokračovala v dokonalém kraulovém stylu. Dodržovala stálý
rytmus, který jejímu podvědomí umožňoval tvořit. V tomto případě tedy připravovat strategii.
Hlavním problémem nebylo najít Jeffreyho, nýbrž dostat Deidru z Kanady. A pak ji udržet mimo
Jeffreyho dosah. Dokončila patnáctý bazén a plán jí jakoby sám od sebe vykrystalizoval v hlavě.
Když odešla z právní praxe, bez iluzí a plná hněvu a vzteku z kompromisů a selhání, začala psát
cestopisné knihy a průvodce, protože chtěla začít úplně jiný život. Rychle si uvědomila, že ji její nová
práce nesmírně baví. Nabízela jí uspokojení, jaké dosud nikdy nepoznala. A zároveň jí umožňovala,
aby pracovala jako soukromý specialista na hledání unesených dětí. Mohla tedy hodit za hlavu
všechna ta svazující pravidla a předpisy, kterých se právníci pracující na stejných případech musí tak
striktně držet.
Vyhovoval jí i její nový životní styl. Při přípravě na každou ze svých knih cestovala po celém světě
a přitom si pečlivě vybírala vhodné klienty, pro které pak připravovala řešení, jež jim pomáhala
dosáhnout požadovaných cílů. Klienty jako byla i Beverly Londonová a její sestra Brenda.
Karen se zamračila a vytřela si vodu z očí. Jeffrey se svého dítěte nikdy nevzdá. Ledaže bude ve
vězení nebo mrtev. Nic mezi tím. I tento problém musí tedy vyřešit. Potřebuje konečné řešení.
Plavala, střídavě mávala rukama a kopala nohama, potápěla se a zase vynořovala, ignorujíc vítr,
který ji ledově studil pokaždé, když se zvedla nad hladinu. Plán byl hotov. Posledních deset délek již
uplavala v poklidu „na ouško“. Nakonec se jen položila na záda a dovolila mrazivému dešti, aby jí
zaléval tvář. Studený vzduch jí najednou připadal osvěžující. Už totiž věděla, co musí udělat.
Několik měsíců jen trpělivě čekala, aby tak Jeffreymu dopřála dostatek času k uklidnění a pocitu
bezpečí a beztrestnosti. Teprve potom nasedla do letadla a vypravila se z Tampy do Buffala. Na letišti
si pronajala tuctový šedý vůz. Zcela záměrně se vyhnula přímému nonstop letu až do Toronta. Bylo by
to sice rychlejší a snazší, ale nechtěla být při návratu závislá na letových řádech. Na letištích panovala
od událostí 11. září nekompromisní bezpečnostní opatření, která by mohla její plán řádně
zkomplikovat. Chtěli by po ní, aby jim prokázala Deidřinu totožnost. Mohli by ji velice snadno zadržet,
anebo, pokud by prošla, následně vystopovat. Ne, nejlepší bude, když do Kanady přijede po silnici a
stejným způsobem ji pak i opustí.
Jen velmi nerada opustila myšlenku, že by si v ulicích Buffala zakoupila neregistrovanou pistoli.
Převoz zbraní do Kanady je považován za závažný trestný čin. Kanaďané nesmějí nosit skryté zbraně a
dokonce i jejich vlastnictví podléhá přísným pravidlům a omezením. Pokud by ji chytili s
neregistrovanou pistolí, zatkli by ji a nejspíš poslali do vězení. A Deidru by pak bezpochyby vrátili
jejímu otci. Ne, riziko je v tomto případě až příliš vysoké. Deidru musí získat a odvézt jen pomocí lsti.
Přijela do Lewistonu ve státě New York a ubytovala se v rodinně vyhlížejícím penzionu. Zaplatila si
dvě noci. Zítra si svůj plán prověří. Pozítří ho provede.
Čtyři hodiny si lehce zdřímla a pak si oblékla volné khaki kalhoty, růžovou košili, modré sportovní
sako a na nohy si obula maratónky. Blond vlasy, které jí sahaly po ramena, si svázala do copu a pak se
ještě chvíli prohlížela v zrcadle, potěšená proměnou, které se jí podařilo dosáhnout. Teď je z ní
typická, bezelstná a naivní fotbalová máma.
 Když ráno v pět vyjížděla směrem k Lewistonskému mostu, byla venku ještě tma. Jeffrey by od ní
zcela jistě očekával, že pojede tou nejkratší možnou cestou. Rozhodla se mu vyhovět. Předpokládaná
doba jízdy činila sedmdesát pět minut, pokud někde neuvízne v zácpě.
Na hranicích proběhlo všechno bez problémů. Nebyla sezona, navíc byl všední den, a na
přechodu bylo v obou směrech prakticky mrtvo. Minimální počet cestujících zároveň znamenal, že
bylo otevřeno jen jedno ze dvou kontrolních stanovišť. A jako tomu bývalo ve většině kanadských
městeček na hranicích v turisty hojně navštěvovaných oblastech, i zde se jí celník zeptal jen na jméno,
občanství, cíl cesty a předpokládaný návrat. V odpovědi mu nabídla standardní, očekávanou odpověď
návštěvu Niagarských vodopádů a zaplatila požadované mýtné. Celník ji odmávl, aniž si nechal
předložit jakýkoli doklad totožnosti. Kéž by i návrat proběhl tak lehce a bez komplikací, pomyslela si v
duchu.
Přijela až k soukromé škole, kterou, jak si již předem zjistila, Deidra nyní navštěvovala. Dvakrát
objela celý blok, a když měla jistotu, že Jeffrey nikde kolem nečíhá, aby měl Deidru pod dohledem,
zaparkovala před budovou. Ze svého místa měla jasný a ničím neomezený výhled na školní hřiště, a
tak jen čekala na 10.15. Stejně jí ale bylo divné, že Jeffrey Deidru takto nechává mimo dosah své
kontroly. Je si už sám sebou natolik jistý? Dospěl ve své bezmezné aroganci k závěru, že to vzdala?
Nechybí jí tu něco?
Přesně v 10.15 vyvedla mladá učitelka na školní hřiště dvacet dětí překypujících energií. Karen
lokalizovala Deidru. Když holčičku s jahodově blond kudrlinkami poprvé spatřila, málem sejí do očí
nahrnuly slzy. Otřela si je prsty a pokoušela se je zaplašit. Na lítost teď rozhodně není čas. Práce,
která na ni čeká, vyžaduje naprosté soustředění a pozornost.
Deidra na ni působila klidným, možná trochu roztržitým a nesoustředěným dojmem, ale zdálo se,
že je v pořádku. Stála stranou svých nových spolužáků a netečnýma a naběhlýma očima pozorovala,
jak si hrají. Levou rukou svírala hadrovou panenku a cucala si palec pravé ruky.
Karen pocítila v žaludku nával potlačovaného hněvu. Deidřini rodiče byli tak moc pohrouženi do
svých vlastních sporů, že si vůbec nebyli ochotni připustit, že šťastný a spokojený život jejich dítěte je
přednější. Deidra už nikdy nebude úplně normální. Stala se obětí tragické bitvy dvou dospělých a
jediné, co Karen ještě může udělat, je pokusit se minimalizovat napáchanou škodu. A dostat toho
hajzla za mříže.
Jako každý dobrý právník, i ona nejprve pečlivě zvážila všechna rizika a potom si připravila plán A
a plán B. Podle plánu A se jí i s Deidrou podaří vrátit se do Ameriky bez toho, že by se jim v tom
Jeffrey pokoušel bránit. Tím ho přiláká zpět do Států, kde ho policie zatkne. Plán B představoval
alternativu pro případ, že by ji Jeffrey vyrušil a pokoušel se jí zabránit Deidru odvézt. Tato alternativa
by se vyřešila na hraničním přechodu. Alespoň podle plánu.
I tak však litovala okolností, které jí nedovolily vzít si s sebou zbraň, a v duchu se jen modlila, aby
jí alespoň jeden z jejích plánů vyšel, i kdyby ji to mělo stát život.
Jako vždy před každou finální fází podobného úkolu měla problémy usnout. Převalovala se na
posteli a ve 4.00 pak své úsilí definitivně vzdala.
Ke škole dorazila o dvě hodiny dříve a zaparkovala o kousek dál v ulici, aby tady čekala na Deidřin
příjezd. V devět hodin zastavil před školou kombík. Vystoupila z něj mladá žena a pomáhala Deidře ze
zadního sedadla. Společně pak zamířily ke vchodu do školy a žena přitom vedla Deidru za ruku.
Chovala se k ní laskavě a něžně, ale když se loučily, Deidra nedávala najevo žádné city. Deidra vešla
do budovy. Sama a pomalu, s hadrovou panenkou v náručí. Zena se vrátila ke svému vozu a odjela.
Když pak učitelka vyvedla děti na přestávku na hřiště, Karen vystoupila z vozu a poklidným
krokem zamířila k hrajícím si dětem. Dvakrát na Deidru zavolala. Děvčátko zvedlo hlavu. Když ji
spatřila, na tváři se jí ihned rozzářil šťastný úsměv. Rozběhla se k ní. „Teto Karen!“ zvolala, když ji
Karen zvedla do náručí a možná až příliš silně ji objímala. Děvčátko se jí zdálo hubenější než dřív a
Karen se vrátil nejprve pocit smutku a vzápětí i starý nával hněvu.
Během několika okamžiků vysvětlila Deidřině učitelce, že Deidra musí k zubaři, a předložila jí i
falešný dopis od Jeffreyho, kterým ji zplnomocňoval, aby dítě vyzvedla ze školy a odvezla na
vyšetření. Učitelka si ji chvíli pozorně prohlížela, ale nakonec jí Deidru vydala, ukolébaná zcela jistě i
tím, že Deidra se Karen stále držela kolem krku a svírala ji tak, jako by ji už nikdy nechtěla pustit.
Necelých patnáct minut poté, co Karen Deidru poprvé spatřila na dětském hřišti, ujížděly již společně
směrem na hraniční přechod Lewiston. Zdálo se, že plán A vychází. Zatím.
Vracela se přesně stejnou cestou, jakou včera přijela, a neustále kontrolovala dění ve zpětném
zrcátku. Deidra seděla v sedačce na zadním sedadle, a jak se zdálo, vrátila se ke svému netečnému,
utlumenému chování. Tiše si povídala s panenkou, kterou si vzala s sebou. Asi po hodině jízdy se jí
zavřely oči a brada jí poklesla na prsa. Deidra usnula. Z koutku úst jí na hlavu panenky, kterou svírala
v náručí, stékala slina. Byla tak sladká, tak nevinná. A tak moc si nezasloužila ty strašné potíže, v
jejichž středu se ocitla. Karen při tom pomyšlení sevřela volant tak pevně, až ji do rukou chytily křeče.
Není možné, že by Jeffrey držel Deidru na prášcích? Byl by to jen další důvod, proč ho ještě víc
nenávidět. Podívala se na hodinky. Bylo stejně jako včera. Zatím jde tedy všechno tak, jak má.
Když se přiblížily k hraničnímu přechodu, Karen si nachystala oba pasy, připravena je ukázat,
pokud by si je celník vyžádal. Po celou dobu cesty neměla ani jednou pocit, že by ji Jeffrey nebo
kdokoli jiný sledoval. A to ji znepokojovalo.
Jeffrey byl šílenec, násilnický blázen, který potřebuje mít vše pevně pod kontrolou.
Předpokládala, že se musí každým okamžikem dozvědět, kde Deidra je, a pak si pro ni pojede.
Přinejmenším už bude určitě vědět, že Deidra zmizela ze školy, a bude předpokládat, že ji Karen
poveze nejkratší možnou cestou zpět do Států.
Ať se však dívala, jak se dívala, nikde ho neviděla. Ale její smysly byly ve stavu plné bojové
pohotovosti. Moc dobře už věděla, že Jeffreyho se nevyplácí podceňovat. Něco tu nehraje. Něco jí
uniklo. Začínala si být jistá, že až dorazí k hranicím, Jeffrey tam už na ně bude čekat. Takže plán B,
zvládne to?
S maximálním soustředěním přejížděla most a nevěnovala sebemenší pozornost překrásnému
výhledu na kaňon. Na americké straně bylo otevřeno jen jedno kontrolní stanoviště a vozidla jím
projížděla rychle a bez zbytečných průtahů. Podívala se na popelavě šedou celní budovu, která
zároveň sloužila jako bezcelní obchod. Viděla jednoho z celníků za přepážkou a prodavače čekajícího
v obchodě na dalšího zákazníka.
Z obchodu vyšel muž a v hnědém papírovém sáčku bez nápisů si odnášel láhev nějakého
alkoholu. Nastoupil do rezavé, otlučené dodávky, která stála v řadě před ní. Vůz nastartoval a z
výfuku, který již dlouho potřeboval nový tlumič, vyšlehl černý kouř.
Bylo uprostřed pracovního týdne, poledne, všude kolem panovala poklidná, uvolněná atmosféra,
minimální provoz, minimální ostraha. Karen jen doufala, že právě to by učinilo Jeffreyho velmi
nápadným, kdyby se snad přece jenom o něco pokusil.
V duchu si již opakovala lež, kterou si pečlivě nacvičila pro případ, že by jí celník při kontrole kladl
víc než jen běžné, rutinní otázky. Včera vše proběhlo snadno a bez problémů, to však celník jen
napomáhal rozvoji cestovního ruchu. Teď by mohl mít pocit, že musí zabránit potencionálnímu únosu
dítěte. A to je rozdíl.
Další dvě auta v řadě před ní projela kontrolním stanovištěm. Teď byla na řadě rezavá dodávka.
Karen zastavila na žluté čáře a čekala. Dodávka jí blokovala výhled na celního úředníka. Ještě jednou
se podívala na budovu bezcelního obchodu. Před ní stála osamělá, vzdáleně povědomá postava.
Jeffrey. Oholil si hlavu a na očích měl černé sluneční brýle. Netušila, jak ji tu našel, ale dokázal to.
Že by měla Deidra na sobě nějaké sledovací zařízení? Nebo snad pravidelně telefonuje do školy, aby
se ujistil, že tam jeho dcera skutečně je? Ať už to ale udělal jakkoli, je tady a ona musí jednat.
Adrenalin vyplavený do krve jí rozbušil srdce a na čele se jí zaperlily kapky potu. Plán B. Zachovej klid.
Podívala se do zpětného zrcátka a uvědomila si, že jí zbývá už jen jízda vpřed, protože zezadu jí
jakoukoliv únikovou cestu zablokoval obrovský kamion s přívěsem.
Zdálo se, že celník se až příliš dlouho vybavuje s posádkou dodávky. Neviděla ho ale a on neviděl
ji. Nervózně bubnovala prsty na okraj volantu.
Jeffrey teď cosi naznačil muži, který před chvílí vyšel z obchodu a nastoupil do dodávky. Pak se
poklidným krokem vydal směrem k ní. Dívala se na něj a zmocňovala se jí panika. Vidí ho ještě někdo
jiný? Došel ke dveřím a podíval sejí přímo do očí, jako by ji snad chtěl zhypnotizovat, vzal za kliku
dveří a zatáhl.
 Dveře se neotevřely. Pak se podíval na zadní sedadlo a na spící Deidru. Holčička ještě stále držela
svoji panenku, přikrytá dekou, kterou si Karen k tomu účelu předem připravila. Na tváři se mu objevil
úsměšek. Panenka. Tam tedy schoval to své sledovací zařízení. Hajzle. Myslíš si, jak jsi chytrý. Jen
počkej.
Karen trochu spustila zadní okno a Jeffrey do mezery ihned vsunul levou ruku a držel se okraje
skla. „Zmiz odsud, Jeffrey. Dokud ještě můžeš. Jestli se o něco pokusíš, zabijí tě. Vyber si sám.“
Zasmál se. „Unášíš mé dítě, Karen. To si opravdu myslíš, že se postaví na tvoji stranu? Proti mně?
Jejímu otci?“
A zatímco stále ještě svíral kliku dveří i horní okraj spuštěného skla, Karen dupla na plyn a auto
poskočilo vpřed. Jeffrey ztratil rovnováhu. Dupla na brzdu. Auto se prudce zastavilo a jeho nečekaný
pohyb srazil Jeffreyho na zem. Celník na kontrolním stanovišti však nic z toho, co se tu odehrálo,
nezpozoroval, protože dodávka mu blokovala výhled jak na Karen, tak na Jeffreyho. Snad ho viděli
alespoň na bezpečnostních kamerách. A hraniční stráž jí a dítěti přece musí přijít na pomoc. Alespoň v
to doufala. Dodávka se konečně, i když zoufale pomalu, dávala do pohybu.
Celní úředník jí mávnutím naznačil, ať předjede ke kontrolnímu stanovišti. Nadechla se a zastavila
před strážní budkou, levou ruku připravenou na volantu.
„Občanství, paní?“ zeptal se jí celník laskavým tónem.
„Americké.“ Podívala se do pravého zrcátka. Jeffrey se již zvedl ze země. Z očí mu čišela zloba,
kterou nebylo možné přehlédnout. Zmiz odsud, hajzle. Dokud máš ještě čas.
Celní úředník se podíval na dítě spící na zadním sedadle. Zároveň si všiml Jeffreyho, který tam bez
hnutí a mlčky stál, ruce na vyboulené kapse mikiny.
Úředník zbystřil. „A dítě, paní?“ Z budovy celní správy vyšel druhý úředník a s rukou na pistoli za
opaskem vyčkával. Takže viděli, jak se pokouší vniknout do auta. Plán B funguje. Díky Bohu.
„Také americké.“ V podpaždí ji polechtal uvolněný pramínek potu. Nech nás jít, Jeffrey, a opovaž
se to ještě někdy zopakovat.
„Mohu vidět nějaký průkaz totožnosti?“
Karen sáhla do kabelky, vytáhla oba pasy a podávala je úředníkovi. Ten šije oba otevřel a
prohlížel. „Jmenujete se Karen Brownová? A dítě Deidra Londonova?“
„Rozvod,“ vysvětlila mu stručně. A Jeffrey tam pořád jen stál. Co si proboha myslí? To chce
opravdu zemřít jen proto, aby jí zabránil odvézt Deidru?
Úředník se ještě jednou podíval na Jeffreyho.
„Máte u sebe rodný list dítěte?“
Zatvářila se překvapeně. „Nemyslela jsem, že ho po mně budete chtít.“
Celník zavřel oba pasy a ukázal jí směrem k budově správy. „Zaparkujte tam a běžte dovnitř,
abychom si mohli prověřit vaši totožnost.“ Kývl hlavou k Jeffreymu. „Znáte ho?“
Teď. Teď musí jednat. „Má zbraň.“
Než stačil celník zareagovat, Jeffrey pomalu vytáhl z kapsy mikiny pistoli a zamířil ji na její hlavu.
„Schovejte se! Schovejte se!“ křičel celní úředník a přikrčil se za kapotou jejího vozu, jediným
místem, kde byl díky motoru v bezpečí před možnou střelbou.
Jeffrey si tedy zvolil smrt. Kolem rachotilo ohlušující burácení výstřelů. Kulky roztříštily zadní sklo.
Jedna jí prolétla svalem na ruce přesně v okamžiku, kdy se vrhala dolů na sedadlo. Další prosvištěla
místem, kde měla ještě před zlomkem sekundy hlavu. Tělem jí projížděly vlny bolesti a krev prýštící z
rány a stékající dolů po ruce jí zbarvila modré sako do ruda. Deidra se dala do pláče.
Hraniční stráž zareagovala okamžitě. Zakřičeli na Jeffreyho, aby odhodil zbraň. Neposlechl.
Strážný vystřelil a zasáhl Jeffreyho do nohy. Jeffrey se zhroutil k zemi, ale pokračoval ve střelbě. Kulky
proděravěly kufr vozu. Idiote. Vždyť zasáhneš dítě!
Po několika neskutečně dlouhých sekundách tasil zbraň konečně i úředník z kontrolního
stanoviště a z budovy vyběhli další dva celníci. „Odhoď zbraň! Odhoď zbraň!“ křičeli.
Karen se podívala Jeffreymu do očí. Oba by mohli situaci rázem změnit. Ale ani jeden z nich to
neudělal. Přišlápla plyn k podlaze. Sedan vyrazil vpřed, prorazil dřevěnou závoru a plnou rychlostí
projel na americkou půdu.
Jeffrey po něm znovu vypálil. A stráže, přesně tak, jak předpokládala, jeho palbu opětovaly.
 Dupla na brzdu a vůz se škubnutím zastavil za silnou zdí americké celní správy. Stiskla si krvácející
ránu, v níž jí stále bolestněji pulzovalo, a podařilo se jí vyprostit Deidru z dětské sedačky. Stáhla
hystericky naříkající dítě k zemi. A pak ji k sobě přitiskla a vyčkávala, dokud střelba na hranici konečně
neutichla.
V tichu, které následovalo, se Deidřin křik postupně měnil v klidnější vzlyky. Karen se zvedla a s
Deidrou v náručí a navzdory zničující bolesti doklopýtala ke kontrolnímu stanovišti. Jeffrey ležel na
zemi a z úst mu vytékal pramínek krve. Jeho oči, nyní již bez života, na ni upřeně zíraly. Její první
myšlenka byla, chválabohu.
Vztek s ní stále cloumal a neponechával jí v srdci místo na soucit. Jeffrey se rozhodl raději zemřít,
než by připustil, aby Deidru získala Karen. Měl v úmyslu je všechny tři zabít.
O několik týdnů později si Karen přisedla k Brendě, která pozorovala, jak si Deidra hraje na hřišti.
Jejich podoba byla nepřehlédnutelná. Na první pohled bylo zřejmé, že obě v sobě nosí stejné geny
jako Beverly. V Deidře pak Karen spatřovala i kousek Jeffreyho. Jak je vůbec možné, že ze dvou tak
poznamenaných rodičů vzešlo tak nádherné dítě?
„Vypadá šťastně, nemyslíš?“ otázala se jí Brenda a z jejího hlasu bylo snadné vyčíst, že si opravdu
moc přeje, aby Karen souhlasila. Deidra teď chodila na terapii a užívala léky, které, jak její psycholog
doufal, jí pomohou překonat trauma, jež zažila v rukou svých rodičů.
„Nedělej si takové starosti,“ řekla Karen, aby ji uklidnila. „Je ještě mladá. A když bude mít trochu
štěstí a hlavně hodně lásky, nebude si většinu z toho vůbec pamatovat.“
Brendě stékala po tváři slza a chvěly se jí rty. „Nebude mít vlastně žádné vzpomínky na mámu.“
Karen zavřela oči, aby se sama nedala do pláče. Riskovala vlastní život, aby pro Deidru vybojovala
druhou šanci. Teď už jí nezbývá než doufat. „Je jen na tobě, abys jí Beverly přiblížila a udržovala v ní
její odkaz.“
Společně se pak dívaly, jak Deidra šplhá do lanoví prolézačky a klouže se dolů po skluzavce
dračího ohonu. Když dopadla na zadek do písku, hlasitě se smála.
Beverly do něj byla tak beznadějně zamilovaná. A i on ji miloval. Co se tam pokazilo?
Karen si přejížděla po zraněné paži, aby utlumila pulzující bolest, která se jí znovu připomněla. I
její zranění, stejně jako následky Jeffreyho jednání na Deidřině duši, se bude hojit jen pomalu a
zanechá po sobě trvalou jizvu. Nehodlala si nic namlouvat. Pokud chtějí Jeffreyho jednou provždy
porazit, Brenda musí splnit to, co se od ní očekává. „Beverly už před svatbou věděla, jak je Jeffrey
nebezpečný. Rozhodla se ignorovat své instinkty a podvedla sama sebe. Jestli pro ni chceš něco
udělat, musíš se postarat, aby se Deidra nikdy nevydala v jejích šlépějích.“
A já na to dohlédnu.
 CHRISTOPHER REICH

První kniha, kterou Christopher Reich vydal, se jmenovala Numbered Account. Nebyla to jen jeho
první vydaná kniha, nýbrž úplně první, kterou se kdy pokusil napsat. Na univerzitě dokonce ani
nestudoval angličtinu. A v zásuvkách psacího stolu zcela jistě neměl rukopisy odmítnutých románů,
krátkých povídek či nedokončených scénářů. Ne. Numbered Account byla jeho skutečná literární
prvotina. Jeho jediná šance prosadit se jako spisovatel, nebo se zase vrátit do solných dolů finančního
světa – kde na něj čekaly další akvizice, fúze, další nekonečná jednání. „Trpící spisovatel, hladový
umělec, to byl můj sen,“ říkával Reich s oblibou.
Kniha Numbered Account vznikla během jeho každodenních cest po dlážděných uličkách Ženevy,
kterými se oklikou ubíral do své kanceláře v Union Bank of Switzerland. Tam se naučil složitému
umění péče o peníze nejbohatších lidí světa. Reich tvrdí, že prvotní představy o knize mu začaly klíčit
v hlavě hned první pracovní den. Teprve o šest let později si ale s konečnou platností uvědomil, že i
když některým může čtrnáctihodinový pracovní den vyhovovat, on mezi ně rozhodně nepatří. A tak
se tedy rozhodl napsat román a od samého začátku věděl, že to bude thriller. A slouží mu jen ke cti,
že Numbered Account se ihned stal bestsellerem.
Pro tuto sbírku napsal povídku Zabijáci a hlavní hrdina jeho prvotiny, Nick Neumann, se v ní vrací
do Švýcarska, kam ho přivádí jeho nový úkol. Je to vůbec poprvé od roku 1997, kdy se Reich rozhodl
přivézt Nicka zpět na scénu. A všichni autoři thrillerů dobře vědí, jak velice nemoudré je zamilovat se
do vlastních postav. Kdo ví, kdy se jim může stát, že vyjdou zpoza rohu a budou se dívat do hlavně
namířené pistole či na svém těle ucítí ostrý hrot dýky či otrávené špičky deštníku?
Nick Neumann by si měl dávat velký pozor na to, kam šlape.

ZABIJÁCI

Neumann seděl strnule v rohové kóji, záda přitisknutá ke koženému opěradlu židle, ramena
rovná podle nejlepší švýcarské tradice. Byl unavený a měl hlad. Přál si, aby mu číšník už konečně
přinesl jídlo a on se mohl pohnout z místa a pokračovat v práci. Položil ruce na ubrus a potlačil v sobě
nutkání upravit polohu příborů nebo jen překontrolovat čistotu skleniček. Konstatoval, že těžké
stříbrné nože, vidličky i lžíce jsou rozmístěny a srovnány naprosto dokonale a že sklenice z
rakouského křišťálu nemají jedinou skvrnku. Kdykoli ho v duchu napadlo, jak je možné, že v branži
přežil tak dlouho, odpověď byla pokaždé stejná.
Detaily.
Natočil hlavu a nechal oči klouzat po restauraci. Bylo krátce po sedmé a restaurace Kronenhalle
byla již téměř plná. Byl pátek a počasí bylo na počátek října nezvykle chladné. Kronenhalle pro něj
vždy byla restaurace, kterou si spojoval se špatným počasím. Kožené kóje těsně jedna vedle druhé,
jasná světla, vždy bezvadně naškrobené ubrusy, pobíhání číšníků po parketách, šéfkuchař projíždějící
se svým naleštěným vozíčkem úzkými uličkami a samozřejmě, bohaté a hojností oplývající menu. To
vše mělo v návštěvnících podniku vyvolávat pocit útulné formálnosti, hřejivě žoviálního protipólu k
dešti, sněhu a studenému větru venku za okny.
Zkušeným pohledem si prohlížel prostor kolem sebe a hledal známou tvář. Muži měli zdravou,
načervenalou barvu, byli dobře živení a zcela jistě úspěšní. Zeny měly elegantní róby, a i když možná
nebyly tak krásné jako jejich pařížské či římské protějšky, měly přinejmenším stejně náročné a
skvostné účesy. Nikoho nepoznával a ulehčeně si vydechl. Anonymita byla základním pilířem jeho
profese.
 Podíval se na hodinky. Objednal si už před jedenácti minutami a dosud mu nepřinesli ani
předkrm. Což by nikdo nemohl považovat za nepřiměřeně dlouho, ale on byl nervóznější, než jeho
úkol vyžadoval, a už se nemohl dočkat, až jej bude mít úspěšně za sebou.
Curych.
Před mnoha lety v tomto městě žil. Pracoval ve velké a významné bance.
Zamiloval se. Jednoho muže zabil, druhého dostal do vězení. Jeho pobyt zde byl krátký – jen pár
měsíců, opravdu ne víc –, ale vzpomínky, jak se ukazovalo, měly dlouhý život. A právě kvůli nim byl
neklidný a podrážděný.
Už pokolikáté mu blesklo hlavou, jestli neměl tuhle práci raději odmítnout. V tom okamžiku se
jeho stůl trochu otřásl, jak u něj zastavil šéfkuchař s vozíčkem. Sklenička na víno se povážlivě zachvěla
a Neumann ji musel rychle zachytit, aby se nepřevrátila. Bod minus.
„Gerstensuppe?“ Jméno na vizitce na pracovním plášti hlásalo „Stutz“. Nebyl to jeho člověk.
„Bitte,“ odpověděl Neumann a ani se neobtěžoval se na obsluhujícího šéfkuchaře podívat.
Muž obřadně ponořil naběračku do horké polévky a nabral mu štědrou porci. Neumanna
polechtala v nose vůně silného hovězího vývaru a ječmenných krupek. Nerezový polévkovník byl
nablýskaný jako chirurgická ocel. Bod plus.
Neumann uchopil do ruky lžíci a dal se do jídla. Neuniklo mu, jak je polévka hustá, všiml si i
příjemné příchutě sherry. Teplota byla ideální. Chuť plná, ale čistá. Jako vždy večeřel sám. Byl to
jeden z nejnáročnějších prvků jeho profese. Když už tedy musel stolovat jen zcela o samotě, dával si
alespoň záležet, aby stoloval dobře. Do žádného města nikdy nepřijel, aniž by si přesně a předem
stanovil svůj kulinářský itinerář.
Detaily.
Dnešní gerstensuppe bude následována teplým salátem nüssli s nasekanou slaninou a kousky
stiltonského sýra a jako hlavní chod si objednal specialitu restaurace, zurigeschnetzltes mit rösti. Jako
dezert si na závěr dopřeje čokoládovou pěnu a kávu. Kromě skleničky šampaňského, kterou mu
přinesli jako aperitiv, nepil. Muž jeho profese musí dávat pozor, aby si neotupil smysly.
A přesně v tom okamžiku ho spatřil.
Na druhém konci místnosti, kde si právě sundával plášť a věšel jej na věšák. Miloš. Řek. Vlasy měl
již o poznání šedivější a postavu shrbenější, než když se viděli naposledy, ale byl to on, o tom nebylo
sporu. Poznával jeho ostrý, zahnutý nos, brýle s obroučkami z želvoviny, s vojenskou precizností
narýsovanou pěšinku ve vlasech. Neumann si vždy dával dobrý pozor, aby na nikoho nezíral. Na
okamžik si ale nedokázal pomoci.
Řek byl v Curychu.
V klidu a nevzrušeně pokračoval v konzumaci polévky. Ulomil si kousek housky a potřel si jej
máslem. Upil z vysoké skleničky se šampaňským. Po celou tu dobu se však pokradmu díval na Řeka,
který, stejně jako on, seděl osaměle u stolku v hlavním sále, zády ke stěně, s dobrým výhledem na
vchod i východ. Další člověk s minulostí. Štvanec na útěku, jenž nikdy neví, kdy a kde se může objevit
nepřítel, jehož jediným smyslem života je pomsta. Profesionál, který neměl rád překvapení.
Když konečně zvedl oči od polévky, Řek měl na rtech svůj obvyklý prohnaný úsměv a jeho upřený,
nemilosrdný pohled se mu zabodával do tváře. Takže už ho také zpozoroval. Zachvěl se. Poznání bylo
neustálé nebezpečí. Někteří se pokoušeli maskovat: nosili paruky, falešné vousy, černé brýle. Jiní si
dokonce barvili vlasy, neustále měnili převleky. Řek nikdy. Otázka totožnosti pro něj nikdy nebyla to
podstatné. Neumann se již dávno rozhodl, že bude postupovat stejně. Jeho tvář je prostě náklad,
položka, kterou musí při přípravě svých úkolů zakalkulovat.
Neumann zvedl obočí a ukázal na prázdné místo na druhé straně svého stolu. Řek na okamžik
zaváhal. Neexistovala žádná pravidla, která by určovala, co by měli dva muži jejich profese dělat,
pokud na sebe náhodně narazí. Dosud je nikdo formálně nepředstavil, ale každý z nich měl svoji
pověst, a oba se díky ní velmi dobře znali. Dnešní svět je malý, a ten jejich ještě menší.
Řek byl proslulý svým ostřížím zrakem. Tvrdilo se o něm, že dokázal zpozorovat i tu nejmenší
chybičku, okamžitou ztrátu pozornosti, která se pak jeho vytčenému cíli vymstila. Jakmile našel
vhodné místo k akci, byl nemilosrdný.
 Neumann znal stejně dobře i svoji vlastní pověst. Říkalo se o něm, že měl až nepochopitelnou
schopnost přesně odhadnout všechny podstatné slabiny, strukturální nedostatky, které mu jeho
cílový objekt pokaždé vydaly na milost a nemilost. Liboval si v bravurních kouscích. A dokonce ani
důmyslně poschovávaní kápové zalezlí ve svých norách a střežení armádami přisluhovačů a goril se
před ním nemohli cítit v bezpečí. Našli se pochopitelně i tací, kteří jeho schopnosti zpochybňovali a
tvrdili, že Američan nemá na to, aby zvládl všechny finesy a nuance profese. Rozhodně ne v Evropě.
Je prý dobrý leda k tomu, aby si vyřizoval účty s pochybnými hamburgrovými pistolníky někde v Las
Vegas nebo v Miami, s ukřičenými impresárii na Manhattanu či nafoukanými chvastouny v Beverly
Hills. Šest let v branži všem ukázalo, že se mýlili.
Řek pokrčil rameny, zvedl se ze svého místa a zamířil přes celou restauraci k jeho kóji. „Konečně
se setkáváme?“ pronesl a nabízel mu svoji artritickou ruku.
Neumann se postavil. „Je mi potěšením. Nepřipojíte se ke mně?“
Řek se posadil a strávil spoustu času tím, že si pokládal ubrousek na kolena, upravoval vázanku,
vysouval manžety z rukávů saka. Konečně k němu zvedl zrak. „Předpokládám, že jste si objednal
specialitu podniku.“
„Jako vždy. Každý rok si říkám, že zkusím něco jiného, ale nikdy se k tomu nedokážu přinutit.“
„V létě si pokaždé objednávám doverského platýse. Požádám, aby mi ho ugrilovali a potom
pokapali citrónovou šťávou. Nikdy ani kousek másla.“
„To si musím poznamenat,“ řekl Neumann, ale dával pozor, aby ani náznakem nedal najevo, že se
chystá sáhnout rukou do kapsy, aby tak nenarušil nesnadné příměří, které u stolu zatím panovalo.
Řek se k němu naklonil a ukazováčkem mu naznačil, ať učiní totéž. „Slyšel jsem nějaké zvěsti.“
Neumann se neklidně zavrtěl. „Ano?“
„Říkají o vás, že svoji práci milujete stejně jako já.“
Neumann si jeho slova nechal projít hlavou. „Je to jen živobytí.“
Řek se hlasitě zasmál. „Pěkně mizerně placené, když si představíte služby, které zajišťujeme.
Oddělujeme slabé od silných. Pro mě je to jen jakýsi druh přirozeného výběru. Řekněte mi ale jedno.
Jste spokojený?“
„Víceméně. A vy?“
„Po tolika letech existuje jen jedna odpověď. Ale poslední dobou zjišťuji, že je to opravdu nápor
na duši. Vybavuje se mi jen to nejhorší. Mívám pocit, jako bych měl ruce od krve. Tolik zničených snů.
Špatně spím.“
Ke stolu přistoupil číšník. Řek ho nechal odrecitovat celou nabídku specialit, pak se rozhodl: „Dám
si totéž co můj přítel.“
„A šampaňské… bude vám vyhovovat Veuve Clicquot?“
„Perfektně.“ Řek si Neumanna měřil uctivým pohledem. Jste tady služebně?
„Bohužel. A vy?“
„Nemohu si dovolit přestat. Dám vám tip. V Římě jedině Sabatini. Jejich pstruh vůbec není
špatný.“
„Bejrút… U Alfréda… mleté skopové a kuskus. Jakžtakž.“
„Vy jezdíváte i do Bejrútu?“
„Je to sice trochu nestabilní region, ale když se tam vyznáte, můžete si přijít na své. Dost
lukrativní.“
Řek si ukázal na sako. „Dovolíte?“
Neumann si chvíli prohlížel jeho střih. „V pořádku,“ souhlasil posléze.
„Paměť už mi neslouží jako dřív,“ vysvětloval. Zajel rukou do kapsy, vytáhl malý zápisník a rychle
si do něj načmáral několik slov. „Už jste slyšel, co se přihodilo Jurimu? Jeden mu utekl.“
Neumann se ani nepokoušel skrýt své zděšení. Juri měl snad nejlepší pověst v branži. Byl
nemilosrdný, odvážný, neúnavný. Mistr svého oboru. „Skončili to s ním?“
„Však víte, jak to v téhle hře chodí. Jednou a dost. Druhá šance neexistuje. Alespoň může být rád,
že to měl rychle za sebou.“
„Co se stalo?“
 „Nalákali ho zpět na ústředí do Paříže. Šéf tyhle věci rád dělá osobně.“ Aby zdůraznil, co přesně
má na mysli, přejel si rukou po hrdle. Groteskní pantomima. Neumann se proti své vůli zachvěl. Řek si
sundal brýle a dlouze je čistil ubrouskem. „A teď se tedy setkáváme v Curychu. Vy a já,“ pronesl
jakoby nepřítomně. „A jdeme po stejném cíli. Nedokážu si představit, že by to mohla být pouhá
shoda náhod.“
„Nejspíše nikoli.“
„Na smlouvu, nebo sám za sebe?“
„Na smlouvu. A vy?“
„Jako vždy.“
„Takže?“
„Uděláme, co musíme. Je to naše práce. Rád bych vám ale popřál mnoho zdaru.“
„I já vám.“ Neumann se v duchu usmál a připadalo mu, že jeho úkol právě získal třešničku na
dortu. Konkurence mu nikdy nevadila. Naopak, užíval si ji. Bylo vzrušující utkat se tváří v tvář s někým,
kdo má stejně dobrý výcvik jako vy sám.
Číšník přinesl jídlo. Obrovské porce tenkých plátků božsky měkkého a šťavnatého telecího masa v
jemné smetanové omáčce s bohatým přídavkem lehce osmažených amerických brambor. Neumann
uchopil vidličku a nůž, ale v poslední chvíli na okamžik zaváhal. „Bordeaux? Pro jednoho z nás je to
přece jen jeho poslední večeře.“
„Co třeba LaTour, ročník 79?“
„Perfektní,“ řekl Neumann.
Potom kráčeli bok po boku po Limmatském mostě. Déšť se změnil v mokrý a studený sníh. Od
jezera foukal ostrý, ledový vítr. Zima se blížila.
„Takže?“ zeptal se Řek.
„Jedna hvězdička,“ pronesl Neumann. „Na tuto kategorii velmi dobré.“
„Dvě,“ nesouhlasil Řek. „Stojí za to si sem zajet.“
„Nikdy!“ Neuman se podíval na shrbeného, spokojeného a šťastného Miloše a v tom jediném
okamžiku si jasně uvědomil, že jeho schopnosti jsou lepší než Řekovy, že on bude ten, kdo z tohoto
souboje vzejde jako vítěz, a že na Řeka čeká smutná cesta do Paříže, kde bude muset odevzdat svůj
odznak inspektora průvodce restauracemi a hotely Michelin, slavného Guide Rouge.
„Je to tedy pravda, to, co se o vás říká?“ zašeptal Miloš a jeho slabý hlas jen stěží pronikl
skučením větru.
„Co to má být?“ zeptal se Neumann.
„Prý jste opravdu zabiják.“
 BRAD THOR
Brad Thor tráví hodně času v Řecku a jeho snem vždy bylo, aby do něj umístil děj jednoho ze
svých románů. Když byl osloven, aby přispěl do této antologie, bylo mu okamžitě jasné, že napíše o
tom, co ho napadlo před několika lety na cestě po řeckých ostrovech.
Řecko již po celá desetiletí děsí teroristická organizace známá jako 17. listopad. A je pravda, že
Spojené státy vydávají na ochranu svého velvyslanectví v Athénách mnohem více peněz než na
ochranu jakékoli jiné ambasády v Evropě. Vše začalo roku 1975, kdy skupina zavraždila náčelníka
athénského působiště CIA, k čemuž použila pistoli ráže .45, která se postupem času stala jejím
základním poznávacím znamením. Od té doby se skupina přihlásila k dvaceti jedné vraždě, z nichž
čtyři spáchala na amerických diplomatech. A i když prvními cíli, které si organizace ke svým útokům
vybírala, byli vysoce postavení američtí představitelé v Řecku a řečtí politici a prominenti, postupem
času rozšířila okruh obětí i na obyčejné civilisty, zástupce zahraničních společností a představitele
Evropské unie.
Thor nikdy nedokázal pochopit, proč je vláda v boji se 17. listopadem tak neschopná. Za celou
dobu existence hnutí nebyl zatčen jediný člen organizace a nikdo neměl ani tušení, kdo vlastně stojí v
pozadí a řídí všechny útoky.
Zlom nastal až roku 2002, kdy v athénském přístavu Pireus předčasně vybuchla bomba
přepravovaná osmačtyřicetiletým malířem ikon. Atentátník u sebe měl i svazek klíčů a předplacenou
telefonní kartu, které pak policii přivedly až k bytu v centru Athén, jenž byl až ke stropu napěchován
protitankovými střelami, raketami a jinými zbraněmi. Policie během čtrnácti dnů odkryla síť dalších
útočišť a ve dvou nalezla další muniční sklady, masky, převleky, ale především poloautomatický Colt
1911 ráže .45, klíčový prvek rukopisu skupiny, s jehož pomocí provedli atentátníci 17. listopadu
několik svých nejvýznamnějších útoků.
Od těchto úspěšných zásahů je v Řecku relativně klid, ale představitelé zpravodajských služeb se
přesto domnívají, že několika členům skupiny se podařilo z jejich sítě uniknout a přejít do ještě hlubší
ilegality. Titíž zpravodajci se obávají, že v okamžiku, kdy se dosud ukryté zbytky organizace znovu
vynoří na povrch, to bude jen proto, aby se teroristé krutě pomstili.
A to nás přivádí k Athénskému řešení.

ATHÉNSKÉ ŘEŠENÍ

12. června Athény, Řecko-Americký velvyslanec v Řecku Michael Avery si razil cestu podvečerním
davem turistů ve známé athénské čtvrti Plaka. Za ním se v davu ztrácel ještě tým operativců CIA a o
dvě ulice dál je tak blízko, jak jen si troufla, doprovázela skupina značně vyzbrojených agentů
diplomatické bezpečnostní služby a komunikačních expertů národní bezpečnostní služby NSA v
neoznačené dodávce. Avery sice dostal instrukce, aby přišel sám, ale ani ministerstvo zahraničí, ani
ministerstvo obrany nechtělo o ničem takovém ani slyšet. Velvyslanec měl na sobě naškrobenou
bílou sportovní košili a modré sako a vypadal jako kterýkoli jiný západní, nejspíš zámožnější turista,
jenž se ve vrcholící turistické sezoně vypravil do Řecka. Přes rameno měl dokonce i ležérně přehozený
malý batůžek, který však, na rozdíl od jiných podobných batůžků, ukrýval kódovaný přenosný počítač
a bezdrátový, vysoce sofistikovaný modem umožňující i dálkovou komunikaci a prohlížení zpráv.
Když procházel kolem malé kavárny s předzahrádkou a krásným výhledem na Akropolis a
majestátní Parthenon na jejím vrcholku, zazvonil mu v kapse mobilní telefon.
„Zůstaňte, kde jste, a posaďte se ke stolu,“ oznámil mu hlas s výrazně řeckým přízvukem. „Co
máte dělat, víte.“
Ano, velvyslanec přesně věděl, co má dělat. Již ráno mu na velvyslanectví doručili CD ROM a
poslední pokyny. Z těch vyplývalo i to, že CD bude možné přehrát jen jednou a že jakýkoli pokus jej
zkopírovat nebo prolomit dříve než ve smluvené době bude mít za následek zničení všech uložených
dat.
Avery se tedy posadil ke stolu, a když si objednal kávu, vytáhl z batůžku notebook a zapnul jej. CD
v mechanice zavrnělo a na obrazovce se již za několik okamžiků objevil rámeček a v něm slova
příchozí emailové zprávy: Dobrý den, pane velvyslance. Děkujeme Vám, že jste přišel.
O kus dál v dodávce pak tutéž zprávu v reálném čase zaznamenali i komunikační experti NSA, k
čemuž jim posloužil právě onen speciální modem umožňující i prohlížení na dálku. Okamžitě začali
hledat zdroj vysílání.
Jste připraven převést určené prostředky? Objevilo se na obrazovce.
Jak poznáme, že se jedná o pravé zboží? Vyťukal Avery na klávesnici.
Odpověď tentokrát obsahovala jen jedno slovo. Dívejte se.
Obrazovka notebooku se rozdělila na dvě samostatná okna. Vedle dialogového rámečku naběhl
obrázek nadepsaný velkými písmeny JFK/ATC. Velvyslanec nenápadně naklonil hlavu a zašeptal do
mikrofonu všitého do klopy saka vzkaz: „Máte to?“
„Jasně a srozumitelně. A stejně tak ve Washingtonu,“ odpověděl jeden z techniků v dodávce. Vše
bylo zároveň satelitním připojením odesíláno do Států na ověření.
Avery si zasunul miniaturní sluchátko hlouběji do ucha a netrpělivě očekával další zprávu. O pár
vteřin později konečně dorazila.
„Ověření potvrzeno, pane velvyslanče. Díváte se na živý záběr řízení letového provozu na
Kennedyho letišti v New Yorku.“
Avery již věděl, co přijde dál, a po těle mu při té představě naskákala husí kůže. Když pak
vyťukával další vzkaz, třásly se mu přitom ruce: Jsme připraveni začít.
Z obrazovky začaly jeden po druhém mizet zobrazené letouny.
O devadesát vteřin později se mu ve sluchátku znovu ozval hlas technika NSA. „Letiště JFK hlásí
závažné selhání systému letové kontroly. Ztrácejí přehled o letadlech. Zboží je autentické. Máte
svolení dokončit transakci.“
Zahajuji převod peněz, vyťukal velvyslanec a zahájil předem určenou posloupnost příkazů. Trvalo
celou věčnost, než se rozsvítila i zelená lišta. Když se pak na monitoru konečně objevila zpráva Převod
dokončen, na radaru letového střediska Kennedyho letiště se začaly znovu objevovat letouny mířící
na přistání.
Zároveň se na monitoru otevřelo ještě třetí okno a v něm živý záběr na zařízení, za které Spojené
státy americké právě zaplatily velice kulantní sumu. Obrázek postupně nabýval na velikosti a v
popředí se objevil i nedaleký Parthenon.
„Jedeme,“ ohlásil mu do sluchátka agent NSA a jejich dodávka vyrazila k určenému cíli, aby si
převzala zboží.
Velvyslanec pozoroval, jak se na obrazovce objevil pár rukou, uchopil zařízení a vhodil je do
nejbližšího koše na odpadky, odkud si je, jak bylo ujednáno, někdo další vyzvedne.
„Pane,“ pronesl jeden z operativců CIA, který se přiblížil k jeho stolu. „Vůz již čeká. Byli bychom
rádi, kdybyste se vrátil na velvyslanectví.“
Avery přikývl a chystal se zaklapnout notebook, když vtom si všiml, že obraz se záběrem Akropole
se pohybuje. Spatřil roztřesené záběry nohou a chodidel kohosi, kdo zřejmě přemisťoval kameru na
místo, z něhož zabírala silnici pod Akropolí. V příštím okamžiku se v záběru kamery objevila i bílá
dodávka se členy diplomatické bezpečnostní služby a týmem z NSA.
„Proboha,“ vydechl Avery. „Je to past. Dostaňte je ven!“
Operativec CIA, který seděl v kavárně, se podíval velvyslanci přes rameno a pak už jen popadl
velvyslance i notebook a zároveň křikl do mikrofonu své vysílačky. „Beachcombere, tady Point Guard.
Jste prozrazeni. Ukončete akci. Opakuji. Byli jste odhaleni. Okamžité ukončení akce!“
Než však stačili muži v dodávce zareagovat, zaslechli cosi jako gigantický nůž, který jako by se
prořezával plátnem odpolední oblohy. Velvyslanec vytrhl agentovi notebook z ruky a ještě na něm
stačil spatřit, jak předním sklem dodávky prolétla mobilní raketa a explodovala.
Operativec s krycím jménem Point Guard neztrácel ani vteřinu. Nasměroval velvyslance ven z
kavárny a do nejbližší postranní uličky a ve stejnou dobu již vysílačkou volal řidiči vozu, aby pro ně
přijel. Zbývající operativci zamířili k Akropoli. Z okolních obchůdků a restaurací zatím vybíhali lidé
vyplašení explozí.
Point Guard a velvyslanec dorazili za nejbližší roh a spatřili tmavé obrněné BMW, které si pro ně
přijíždělo. Rozběhli se ještě rychleji. Už byli skoro tam.
Z nedaleké postranní uličky se se skřípáním vyřítil motocykl. Point Guard sáhl po zbrani, ale bylo
již příliš pozdě. O týden později Souostroví Dodekanesos Jihovýchodní egejská oblast, Řecko
Scot Harvath ležel ve vysoké trávě jen sto metrů od rozlehlé bílé vily a dalekohledem Leupold
Mark 4 s nočním viděním nasazeným na speciální odstřelovací pušce SR25 pátral po jakékoli známce
přítomnosti Theologose Papandrea, kterého americká zpravodajská služba označila jako strůjce a
mozek v pozadí vraždy velvyslance Averyho a jeho týmu složeného z příslušníků několika
bezpečnostních služeb.
Jako bývalý člen elitní potápěčské jednotky Navy Seal byl nyní tajným protiteroristickým agentem
a pracoval pro vládu Spojených států. Větší část svého profesionálního života strávil tím, že mačkal
spoušť, a smutná pravda, kterou se při této činnosti dozvěděl, byla, že po světě chodí stále ještě
mnoho lidí, které je zapotřebí zabít. Pokoušel se neztratit ze zřetele skutečnost, že lidé, kteří se ocitli
na opačném konci dráhy kulky vypálené z jeho zbraně, byli v naprosté většině případů mimo
jakoukoli další diskusi. Představovali smrtelné ohrožení stability a bezpečnosti civilizovaného světa a
bylo nezbytné je odstranit.
Dnes však měl pochybnosti. Něco mu nehrálo.
Ještě před odletem z Washingtonu získal všechny dostupné informace o zavraždění velvyslance
Averyho. Před dvěma lety byly Spojené státy osloveny společností pod vedením muže jménem
Constantine Nomikos, která jim nabídla partnerství v novém technologickém podniku. Společnost
vyvíjela revoluční systém, který by umožnil mnohem lépe sledovat flotilu nové generace tankerů a
nákladních lodí po celém světě. Nomikos potřeboval velmi kvalitní přístup k satelitním a radarovým
systémům. Jinak nemohl ve svém výzkumu pokračovat. Spojené státy si projekt pečlivě prostudovaly
a povšimly si několika velice zásadních a vynikajících možností vojenského využití, a tak se s Nomikem
okamžitě domluvily na dalším postupu. Teprve v další fázi vývoje si následně ministerstvo obrany
plně uvědomilo skutečný potenciál vyvíjeného zařízení.
Jakýkoli zbraňový systém vybavený elektronickým naváděcím systémem – letadla, rakety, lodě
byl na radaru nepřítele naprosto neviditelný. Zařízení navíc dokázalo přepsat vlastní naváděcí systém
zbraně a na dálku tak ovládat její dráhu, rychlost, trajektorii cokoli. A se správným satelitním
spojením pak bylo možné odklonit vystřelenou raketu z její určené dráhy nebo unést letadlo, aniž by
na jeho palubu vkročil jediný terorista.
Ministerstvo obrany považovalo zařízení za jednu z nejžhavějších a nejnebezpečnějších
technologií, jaké byly kdy vyvinuty. A dalo projektu krycí jméno Projekt Achilles.
Zařízení bylo dva týdny před zavražděním velvyslance Averyho ukradeno z výzkumné a vývojové
základny společnosti Nomikos poblíž přístavu Pireus. Krátce poté bylo americké velvyslanectví v
Athénách kontaktováno neznámou organizací, která Spojeným státům nabídla možnost zpětného
odkupu ukradeného zařízení. Velvyslanec Avery a jeho tým byli zabiti při pokusu uskutečnit transakci
a získat zařízení.
Bez ohledu na skutečnost, že do auta s velvyslancem byla po skončení přestřelky vhozena ještě
zápalná bomba a že těla uvnitř vozu byla spálena tak, že je vůbec nebylo možné identifikovat,
balistická zpráva prokázala, že velvyslanec Avery byl stejně jako agent CIA, který ho doprovázel, zabit
automatickou pistolí ráže .45 – tedy stejnou ráží, kterou byla provedena i série útoků na vysoce
postavené činitele připisovaná teroristické organizaci 21. srpen.
Název 21. srpen odpovídá datu prvního útoku, kterého se organizace dopustila. 21. srpna 1975
zastřelili athénského šéfa CIA a jeho zástupce. V dlouhém a zmateném dopise levicovým athénským
novinám se pak k vraždám přiznali a zároveň dali jasně najevo své marxistické přesvědčení a zveřejnili
plán zbavit Řecko jednou provždy všech západních a zejména amerických – vlivů.
Ukázalo se však, že současný prezident Spojených států má s 21. srpnem úplně jiné úmysly. Byl
bez sebe vzteky, že v zemi, která má jen jedenáct milionů obyvatel, nedokážou odhalit a zlikvidovat
teroristickou buňku, která, jak se všechny západní bezpečnostní agentury vzácně shodly, nemá víc
než pouhých deset nebo patnáct členů. „Athénský problém“, jak se mu v západních zpravodajských
kruzích začalo říkat, trápil Američany již příliš dlouho a prezident se rozhodl učinit mu definitivní
přítrž. Přál si neutralizovat skupinu 21. srpna dříve, než se jí podaří připravit další útoky na americké
zájmy, nebo, nedej bože, prodat Achilla nepřátelům země.
CIA předběžně označila za klíčovou postavu skupiny Papandrea, Nomikova spolupracovníka a
partnera. Získané důkazy rovněž naznačovaly, že Papandreu měl prsty v útoku na velvyslance
Averyho a jeho tým. Harvathovi to sice nezapadalo do sebe tak jasně, jak by si přál, a zcela jistě ne tak
jasně a jednoznačně, aby kvůli tomu připravil jiného člověka o život, rozkaz je ale rozkaz. Do Řecka byl
vyslán proto, aby Papandrea zlikvidoval. Co nejrychleji. Zároveň měl bez ohledu na použité
prostředky získat zpět uloupené zařízení Achilles. Naléhavost celé akce pak ještě zdůrazňovala
informace, kterou se CIA podařilo na poslední chvíli získat, podle níž měl 21. srpen na Achilla kupce
blíže neurčeného občana Jordánského království –, přičemž transakce měla být uzavřena každým
okamžikem.
Harvath měl o kvalitě zpravodajských informací, které se CIA podařilo k případu shromáždit, své
pochybnosti. Podíval se na hodinky taktické koboldy do nejtvrdších podmínek a podivil se, proč tu cíl
ještě není. Papandreu tady již rozhodně měl být.
Hluk vln tříštících se dole o kamenitou pláž nahradil náhle zvuk pneumatik ujíždějících po dlouhé
štěrkové cestě, po níž se přijíždělo k vile. Harvath si připravil pušku a neviditelně se přimáčkl k vlhké
zemi. Doufal, že se ve Washingtonu skutečně nemýlí.
Před velkými dvojitými vraty domu zastavil modrý landrover. Řidič otevřel dveře a Harvath na něj
zaměřil dalekohled. Nijak si tím ale nepomohl. Neviděl muži do tváře. Bude si tedy muset počkat, až
vystoupí z vozu.
„Norsemane, můžete pozitivně identifikovat cíl?“ ozval se hlas ve sluchátku, který se nacházel
tisíce mil od něj v operačním středisku Bílého domu.
„Negativní,“ odpověděl Harvath. „Zůstaňte na příjmu.“
Ještě pevněji přitiskl oko k dalekohledu a pokoušel se získat pozitivní identifikaci Papandrea, aby
tak mohl splnit svůj úkol a stisknout spoušť.
„Norsemane, satelit nám udává pouze jednu, opakuji, jednu osobu, uvnitř vozidla. Můžete
potvrdit jeho totožnost? Je to náš člověk?“
Řídicí a kontrolní prvky hluboko v zázemí chtěly pokaždé do nejmenších podrobností vědět, co se
v terénu právě odehrává. Harvath jim však nemohl poskytnout přímý přenos a ještě se přitom plně
soustředit na provedení úkolu, a tak svým nadřízeným jen slušně naznačil, ať mu se svými neustálými
požadavky vlezou na záda: „Uvolněte komunikaci.“
Brebentění ve sluchátku rázem ustalo a Harvath, již ničím nerušen, sledoval, jak řidič pomalu
vystupuje z vozu. Vzhledem k výhledu z místa, kde se nacházel, si bude muset ještě počkat, až muž
obejde vůz a zamíří ke dveřím domu. Teprve potom se mu naskytne první pohled do jeho tváře a
zároveň i první dobrá příležitost stisknout spoušť.
„Deset sekund do identifikace,“ pronesl do mikrofonu, spíš jen tak sám pro sebe než pro muže a
ženy shromážděné v operačním středisku.
Ještě tři kroky, počítal v duchu, zatímco muž obcházel předek vozu.
Bylo horko a Harvath cítil, jak se mu na čele perlí kapičky potu. Co když to není ten správný
člověk?
Mužova hlava se pomalu začínala objevovat v zorném poli. Harvath se nadechl, zadržel dech,
ještě chvíli však podržel prst jen tak na spoušti a oddálil výstřel. Tak pojď, opakoval si v duchu. Tak
pojď.
V tom okamžiku někde zaburácel výstřel a cíl se zřítil tváří k zemi. Z hlavy mu stříkala krev.
„Co to –“ zašeptal Harvath do mikrofonu.
„Norsemane,“ ozval se hlas z operačního střediska. „Co se stalo?“
Harvath pročesával okolí dalekohledem. „Máme tady dalšího střelce. Cíl byl zlikvidován. Vyslali
jste na místo ještě někoho dalšího?“
„Jste jediný operátor, který byl ke splnění úkolu vyslán,“ odpověděl hlas z Washingtonu. „Můžete
identifikovat cíl?“
 Harvath zamířil dalekohled na muže ležícího tváří k zemi na štěrkové příjezdové cestě. „Negativní.
Z mého stanoviště je pozitivní identifikace nemožná.“
O několik okamžiků později mu hlas ve sluchátku přikázal. „Musíte co nejrychleji změnit
stanoviště a identifikovat cíl.“
„Cíl leží obličejem k zemi.“
„Tak k němu běžte a zvedněte ho.“
Harvath se pokusil nedat najevo svůj vztek. „Máme tady aktivního střelce. Potřebuju, abyste mi
nejprve přesně určili jeho polohu.“
„Negativní, Norsemane,“ ohlásil hlas z operačního střediska. „Nelze provést. Infračervený satelit
ukazuje v celém prostoru pouze vás a objekt ležící vedle vozidla.“
„Žádné tepelné stopy z nedávno použité zbraně?“ zeptal se Harvath, i když věděl, že kdyby
takové stopy někde viděli, řekli by mu o nich.
„Negativní. Žádné tepelné stopy.“
Ať už tady střílel kdokoli, byl velice opatrný a velice dobrý.
Harvath pochopil, že to rozhodně nebude mít lehké. Neexistuje způsob, jak by se mohl přesunout
na příjezdovou cestu. Rozhodně ne za situace, kdy někde okolo může stále číhat neznámý střelec a
čekat, až se k tělu pokusí někdo přiblížit.
I když byl vycvičen k tomu, aby vždy očekával neočekávané, další střelec byl něčím, s čím
rozhodně nepočítal. Myšlenka, že po Achillovi šel i někdo jiný, byla ovšem zcela logická, i když právě
teď ne zas tak podstatná. Harvath teď musí identifikovat muže na příjezdové cestě a dostat se do vily,
kde mělo být zařízení údajně uschováno, a aby to mohl provést, bude potřebovat nějaký zastírací
manévr.
Dvě stě metrů od pobřeží na něj čekala otlučená a oprýskaná rybářská bárka Amálie, na jejíž
palubě byli jediní dva lidé v celém Řecku, kterým Harvath důvěřoval. Bratři Ben a Yannis Metaxasovi.
Harvath se s Benem seznámil ještě v dobách, kdy sloužil v Navy Seals, během společného cvičení s
řeckým námořnictvem v Egejském moři. Rychle se spřátelili a Harvath dodnes trávil velkou část své
každoroční dovolené lelkováním v Benově baru na jedné z pláží ostrova Antiparos.
Harvath změnil vysílací frekvenci a oznámil Benovi na Amálii, co se přihodilo a co po něm chce,
aby udělal. Když se pak z Amálie o čtyři a půl minuty později vznesla k nebi světlice, Harvath byl již na
nohou a sprintoval k vile.
Ani náhodou se nezdržoval tím, že by se ležící tělo pokoušel identifikovat přímo na místě to by se
rovnalo sebevraždě. Místo toho muže jen popadl za límec, rozkopl dveře a dovlekl ho dovnitř na
nádvoří. Teprve tady ho obrátil na záda. A ani na okamžik nezapochyboval o tom, že se dívá na muže,
jehož fotografii mu při přípravě na akci ukázali ještě ve Washingtonu. Mrtvý nebyl nikdo jiný než
Constantine Nomikos. Co tady ale sakra dělal? Harvath si muže prohlížel. Zranění hlavy vždy hodně
krvácejí a tento muž vypadal, že ztratil opravdu dost krve. Ještě stále dýchal, ale Harvath nevěřil, že
své zranění dokáže přežít.
„Sakra,“ zamumlal tiše. Nomikos si pro návštěvu starého kamaráda opravdu nevybral ten
nejvhodnější termín. Opět změnil frekvenci a informoval operační středisko o posledním vývoji
situace.
Vzhledem k tomu, že v okruhu vily nebylo satelitním zařízením hlášeno žádné jiné vozidlo,
obdržel rozkaz lokalizovat v domě Achilla. To se jim snadno řekne, zabručel si pro sebe Harvath.
Někde kolem, pravděpodobně hodně blízko, je stále ještě vrah, který sem byl nejspíš vyslán s úplně
stejnými rozkazy jako on.
A protože bratři Metaxasové byli na Amálii dvě stě metrů od břehu, neměl zde ani žádnou
přímou podporu. Může se tedy spoléhat jen sám na sebe. Právě se chystal instalovat našlápnou minu,
když vtom všechna světla až dosud osvětlující úhledné řady okolních olivovníků jako na povel
potemněla a zhasla. Harvath tuhle hru hrál již příliš dlouho, takže věděl, že nic takového jako náhoda
neexistuje. Střelec právě přeřízl vedení. A to mohlo znamenat jediné chystá se proniknout do vily.
Harvath sebou tedy musí pořádně hodit.
Vnitřní dveře domu nebyly zamčené a Harvath se rychle protáhl dovnitř a pustil se do hledání
pracovny. O pět minut později již lokalizoval Papandreův sejf. O otevírání sejfu toho věděl rozhodně
víc než ostatní, dnes mu však jeho znalosti nebyly nic platné. Za falešným panelem se totiž ukrýval
pravý americký safari. Sejfy této značky byly nejlepší na světě a Harvath věděl, že nemá jinou
možnost než ho vyhodit do vzduchu. Jedinou otázkou, kterou mu zbývalo vyřešit, bylo, zdali si s
sebou přinesl dostatek semtexu.
S ohledem na vynikající pověst sejfu dospěl k závěru, že použije všechnu trhavinu, kterou u sebe
má. Pokud svůj odhad přežene a poškodí tak i zařízení uvnitř, ať. Věděl, že ve Washingtonu budou
vděční i za to, když zařízení vyřadí jednou provždy z provozu.
Ukryl se za psacím stolem pracovny a obrovským výbuchem vyvrátil dveře sejfu z pantů. Jakmile
se kouř po výbuchu rozptýlil, vrhl se k sejfu a zjistil, že je úplně prázdný.
CIA si byla jistá, že zařízení je ukryté někde ve vile, nejspíše v sejfu, ale jak to tak vypadalo, tento
předpoklad byl až příliš zřejmý.
Harvath věděl, že výbuch zcela jistě přilákal pozornost střelce, a proto pracovnu rychle opustil a
postupoval dál chodbou, zbraň hlavní vzhůru a připravenou k akci.
Prošel kolem několika místností a právě se chystal projít i kolem kuchyně, když cosi upoutalo jeho
pozornost a přimělo ho vrátit se o několik kroků zpět. Uprostřed kuchyně byly doširoka otevřené
poklopové dveře. Harvath si posvítil reflektorem pušky, a když se ujistil, že kolem nikdo není, zamířil
po kamenných schodech dolů do tunelu.
Ty ho přivedly do hrubě vysekané skalní chodby s nízkým stropem. Chodbu osvětlovaly navzájem
spojené holé žárovky, takže někde na konci musel být stále funkční záložní generátor.
Harvath tunely nenáviděl. Poskytovaly jen minimální krytí a případným útočníkům nabízely
poněkud nevítanou možnost snadného zásahu.
Přidržoval se zdi a postupoval směrem k jakési puklině na konci chodby. Musel už být daleko za
hranicí pozemku vily a cítil, jak k němu odkudsi z dáli proniká slaný mořský vzduch.
Vstoupil do spáry ve stěně a musel se přikrčit, aby se vůbec dokázal protáhnout, ale když se pak o
třicet pět metrů dál vynořil na druhé straně, ocitl se v jasně osvětlené jeskyni s úzkým pruhem
písečné pláže. Na ní parkovaly dva silně vyzbrojené vodní skútry s vrtulí, opět té nejvyšší třídy, značky
Farallon. Jeho stále přežívající pochybnosti o Papandreově nevině braly pomalu ale jistě za své.
Z druhého konce pláže k němu dolehl ječivý zvuk motorové pily a několik záblesků velkého roje
jisker. Postava v černém se tam s pomocí čehosi, co z dálky vypadalo jako ruční kotoučová pila,
pokoušela rozříznout ocelový kanystr upevněný mezi dvěma velkými kameny. Instinkt mu napoví dal,
že by měl s novým vývojem seznámit Washington, ale o spojení přišel už v okamžiku, kdy se ocitl v
první části chodby.
Hlavou mu vířily tisíce otázek a odpovědi k nim, jak se zdálo, ležely přímo před ním na pláži.
Objevil úzkou pěšinku a opatrně sestupoval dolů, aniž by přitom jen chvíli spustil oči z postavy,
která se tak usilovně pokoušela rozříznout ocelový kanystr mezi dvěma kameny. Když se konečně
ocitl na písku, pohyboval se vpřed tiše a neslyšně jako stín.
Černě oděná postava obklopená rejem jisker a rámusivým a ječivým hlukem pily zařezávající se
do těla nádoby si ho vůbec nevšimla. Když pak ucítila tlumič Harvathovy SR 25 v zádech svého
neoprenového obleku, upustila pilu do písku.
Harvath muži přikázal, ať se pomalu otočí, a když se tak stalo, zůstal na okamžik neschopen slova.
„Velvyslanec Avery,“ vypravil ze sebe po chvíli. „To nechápu. Myslel jsem, že jste mrtvý.“
Výraz zděšení vystřídala maska důstojnosti a moci, s níž šedovlasý vel vyslanec odpověděl. „Sám
vidíte, že nejsem. A kdo sakra jste?“
„Jmenuji se Harvath. A Pentagon mě pověřil úkolem vypátrat vaše vrahy.“
„Pentagon? Ti nenajdou cestu ani do vlastního zadku. Předpokládám, že máte rovněž získat
Achilla.“
V očích údajně mrtvého muže bylo cosi, co Harvath přimělo k tomu, aby se stáhl a předstíral
hloupého do té doby, než si ujasní, co se tu vlastně děje. „Achilla, pane?“
„Nedělejte ze sebe idiota,“ obořil se na něj Avery. „O nic jiného tady přece nejde. Dejte pryč tu
flintu a podejte mi ruku. Nemáme moc času.“
„Kde je Papandreu?“
 Avery neodpovídal a Harvath mu tedy svoji otázku ještě jednou zopakoval. „Kde je Papandreu,
pane?“
„Sel si zaplavat,“ pronesl velvyslanec a ukázal přes rameno k vodě. „Nemyslím si, že by se v
dohledné době vrátil.“
Harvath se podíval k místu, kde se pláž prudce svažovala do hlubiny jeskyně. Několik stop pod
hladinou rozpoznal obrysy mužské postavy omotané několikrát čímsi, co mu připomínalo těžký
kotevní řetěz. Jednotlivé kousky skládanky mu zvolna začínaly zapadat do sebe.
„A Nomikos?“ zeptal se. „Nechte mě hádat. Někdo se mu právě pokusil vyčistit zaschlý maz v
uších.“
„I kdyby. Jeden jako druhý patřili k 21. srpnu. Teď záleží na jediném. Dostat Achilla co nejrychleji
odsud.“
Harvathovi naskočila husí kůže. Tohle se mu nechtělo líbit. Ponechal hlaveň SR 25 zapíchnutou
přímo doprostřed velvyslancovy hrudi a přikázal mu. „Zvedněte ruce nad hlavu tak, abych na ně
viděl.“
„Co to sakra děláte?“
„Zatýkám vás.“
„Nic takového neuděláte. Mám tady úkol, který musím dokončit. A jestli se mi v tom pokusíte
zabránit a celé to zmrvíte, postarám se, abyste si to škaredě odskákal.“
„Přesně tak, jak jste to udělal v Athénách?“
Velvyslanec se odmlčel a jediný zvuk, který se teď jeskyní rozléhal, byl neměnný hukot
generátoru.
„Měl bych vám prostřelit hlavu hned tady na místě,“ pokračoval Harvath a v hlavě si rychle
sestavoval mozaiku toho, co se zřejmě stalo. „Chlapi ve vašem týmu přišli o život. Dobří chlapi. A kvůli
čemu? Kvůli penězům?“
„Obrovské spoustě peněz,“ ozval se za jeho zády hlas. „Dvacet pět milionů, a to ještě není
všechno.“
Harvath se otočil a spatřil velitele velvyslancova bezpečnostního oddílu, agenta známého pod
jménem Point Guard. V ruce držel plně automatickou francouzskou pistoli model FAMAS s tepelným
tlumičem hlavně. Byl to muž obrovské postavy téměř dvakrát tak velký jako Harvath a na sobě měl
speciální oblek bránící průniku infračervených paprsků.
Harvath se proti své vůli musel zasmát.
„Co vám tady přijde tak směšné?“ dožadoval se Point Guard.
„Jen jsem si tak říkal, kdo z vás dvou je asi větší hajzl,“ odpověděl Harvath.
Point Guard přistoupil až těsně k němu a úderem pažby mu smetl úsměv ze rtů.
Harvathovi se zajiskřilo před očima a klesl na kolena.
„Teď uděláme, co udělat musíme,“ oznámil mu velvyslanec, zatímco Harvathovi odebíral zbraně i
zbývající vybavení, které pak naházel do vody.
„Což ve vašem konkrétním případě znamená, že si půjdete trochu zaplavat a podíváte se za
panem Papandreem,“ dodal Point Guard.
Harvath vyplivl krvavou slinu. „To není zrovna nejlepší nápad. Před chvílí jsem obědval.“
„Panáček si hraje na vtipného.“
„Co kdybyste mi raději řekli, jak dlouho už pro 21. srpen pracujete?“
Velvyslanec se usmál. „My pro ně nepracujeme. To oni pracují pro nás. Náš společník, pan
Papandreu, nás před jistou dobou hodně podrazil a my jsme mu nabídli, že ho nevyzradíme, pokud
bude naším zrakem a sluchem uvnitř organizace.“
„A vědělo o tom ministerstvo obrany nebo CIA?“
„Samozřejmě že ne. Papandreu byl až příliš cenná položka na to, abychom se o něj dělili.“
„A Papandreu tedy využil svého přátelství s Nomikosem a ukradl mu Achilla?“
„Ano, ale ani Nomikos nebyl žádný beránek. Byl to velitel 21. srpna.“
Harvath se nestačil divit.
„Papandreu už nějakou dobu tušil, že organizace jeho tajnou spolupráci s námi odhalila,“
pokračoval Avery. „A věděl, že si pro něj jednoho dne přijdou. Vlastně mám takový pocit, že právě
proto se tady dnes večer objevil Nomikos. Když se na celou záležitost dívám zpětně, říkám si, že jsme
se Papandrea měli pravděpodobně již dávno zbavit a zmizet ze země, ale bylo zapotřebí dotáhnout
ještě pár věcí do konce.“
„Takže celý ten plán jste dali dohromady vy a Papandreu? Útok na váš tým, váš vůz?“
„Do auta jsme naházeli pár těl,“ odpověděl za velvyslance Point Guard, „zaměnili jsme jejich
zubní záznamy za naše a pak jsme je spálili zápalnou bombou. Přežily jen kulky, které pak vyprávěly
příběh, který jsme sami napsali.“
Harvath před nimi musel smeknout. „A stopa tedy vedla přímo k 21. srpnu, zatímco vy jste se
vypařili s penězi i zařízením, připraveni začít nový život kdekoli, kde se vám jen zlíbí.“
„Přesně,“ odpověděl Point Guard.
„A ten jordánský kupec?“
„S tím máme schůzku za tři dny v jednom hotelu na Sicílii,“ pokračoval Avery, „takže jistě
chápete, že si musíme trochu pospíšit a dokončit zdejší malou záležitost.“
Point Guard při jeho slovech uchopil kus dlouhého kotevního řetězu ležícího na nedaleké paletě a
blížil se k Harvathovi, který se pokusil získat ještě trochu času. „A to je tedy celé? Papandreu podrazil
Nomikose a 21. srpen, načež jste vy podrazili jeho a svoji vlast, pak jste předstírali vlastní smrt a
zmizeli, abyste teď Achilla prodali nějakému pochybnému Jordánci, který bude podle všeho
nepřítelem Spojených států?“
„Shrnul jste to naprosto perfektně,“ ujistil ho velvyslanec a převzal samopal, aby Point Guard
mohl Harvatha spoutat těžkým řetězem.
Harvath učinil výpad a pokusil se podrazit Point Guardovi nohu a zmocnit se jeho pistole, ale byl
příliš pomalý. Point Guard uhnul doleva a zdrcující silou mu zasadil úder loktem do spánku tak, že
Harvath již podruhé uviděl, jak se mu kolem hlavy rojí hvězdičky. Když pak klesl k zemi, cítil, že písek,
který měl mezi prsty, není mokrý vodou, ale jeho vlastní krví, která se mu řinula z úst.
Point Guard pracoval rychle a efektivně. Omotal mu řetěz kolem zápěstí i kotníků a pak ho zpola
vlekl a zpola nesl na hlubokou vodu. Harvath už jen přemýšlel, jak zůstat naživu, ale bez ohledu na to,
jak moc sebou zmítal, se nedokázal vyprostit.
A jak se dno pod nohama obrovitého muže postupně snižovalo, uvědomoval si, že ho již každým
okamžikem pustí a nechá klesnout ke dnu.
Utopení bylo pro bývalého příslušníka elitní potápěčské jednotky ten nejpotupnější způsob smrti,
a přesně to se v daném okamžiku honilo Harvathovi hlavou.
Harvath v sobě zmobilizoval všechny síly a pokusil se ještě jednou se zkroutit a uvolnit se ze
sevření kotevního řetězu. Když už nic, třeba se mu podaří dosáhnout na toho zasranýho parchanta,
co se ho právě chystal utopit, a vzít ho pod hladinu s sebou.
Napočítal v duchu do tří a pak se co nejrychleji, vší silou, překulil přes ramena dopředu a rukama
se zoufale pokoušel zachytit jakýkoli kus oděvu svého vraha. Uprostřed svého zoufalého pokusu
uslyšel slabé prasknutí následované nesnesitelnou bolestí v horní části ruky. Kdesi v podvědomí mu
cosi napovídalo, že si právě přetrhl něco hodně důležitého, ale bylo mu to jedno. Teď se musí pokusit
o jediné, zůstat naživu.
Zkusil to znovu a vší silou i vůlí se pokusil osvobodit, když vtom se ozvalo další prasknutí. O
vteřinu později mu do očí začala stékat krev. Podíval se vzhůru a spatřil, že z hrdla jeho vraha cosi trčí
a že z něho do všech směrů tryská krev. Byl to jen kratičký záblesk, a než si stačil uvědomit, co se asi
přihodilo, silné ruce, které ho vláčely stále hlouběji do moře, uvolnily sevření a nechaly ho být.
V tom stejném okamžiku ho těžký řetěz stáhl ke dnu. Celé se to ode hrálo tak rychle, že si jen
stěží stačil naplnit plíce vzduchem. Horečnatě se pokoušel najít směr, kterým dno stoupalo ke břehu,
a centimetr po centimetru se doplazit zpět na mělčinu, ale všechno jeho úsilí bylo marné. Písek byl
příliš měkký a on se s každým dalším pohybem nořil hlouběji a hlouběji.
Měl pocit, jako by mu na hrudi leželo tisíc tun betonu. Každičká buňka jeho těla zoufale křičela po
kyslíku. Zrak se mu začínal po stranách kalit a pochopil, že již za pár sekund se mu ústa automaticky
otevřou v posledním zoufalém pokusu nasát do plic alespoň nějaký vzduch.
 V duchu se již připravoval na rychlý konec, když vtom ucítil podivný šťouchanec do zad. Napadlo
ho, že by to mohl být úder žraločí hlavy, což by ovšem nebylo nic podivného, protože jeskyně je zcela
jistě propojená s volným mořem.
Následoval ještě druhý a po něm i třetí šťouchanec a pak již cítil, jak ho něco táhne z místa.
Pokoušel se zahlédnout zvíře, které ho vleče, ale zrak měl už téměř zakalený a voda byla všude rudá
krví.
Obrovitý živočich ho mohutnou silou postrčil kupředu a Harvath měl náhle zvláštní, podivný
pocit, že je opět nad hladinou. Hned vzápětí následoval tvrdý dopad a s ním i ta nesnesitelná bolest v
ruce, kterou cítil již před chvílí. Uslyšel tiché prasknutí, jako by v dáli někdo vystřelil, ale jak věděl, byl
to ve skutečnosti jen zvuk žralocích zubů, které mu začaly drtit kosti, a Harvath si s konečnou
platností uvědomil, že je po všem. Najednou vnímal jen klid. Hluboký, studený, konec už přichází, klid.
A přesně v tom okamžiku prudce rozevřel oči a začal do sebe zběsile nasávat horký vzduch. Zmítal
se v mělké vodě a rychle sebou škubl doleva, hned potom doprava a hledal žraloka.
„Jen klid, můj příteli,“ snášel se k němu seshora mužský hlas, zatímco mu drsné a rozpraskané
ruce začínaly odmotávat smyčky, které měl kolem kotníků a zápěstí.
Harvath se podíval vzhůru a spatřil tvář Bena Metaxase. „Bene, co ty –“
„Opatrně, můj příteli, nehýbej se,“ řekl Ben.
„Proč? Co se vlastně děje?“
„Obávám se, že nejsem tak dobrý střelec jako Yannis. Je mi to líto.“
Harvath stále ještě ničemu nerozuměl. „O čem to mluvíš, Bene?“
„Tvoje ruka,“ odpověděl Ben.
Podíval se na ruku a spatřil dlouhý ocelový dřík. Teprve teď si uvědomil, že věc, která probodla
krk jeho vraha, byla Benova harpuna. Avšak i jeho zranění bylo neméně vážné. Hrot pronikl levým
bicepsem a téměř mu prorazil i hrudní koš.
„Bylo opravdu těžké vytáhnout tě z vody.“
„Ale jak ses sem dostal?“
Ben zvedl potápěčskou masku a ploutve. „U pobřeží byla ještě jedna loď. Viděli jsme, jak jakýsi
muž vynáší zevnitř jeskyně zásoby. A když jsme se s tebou nedokázali spojit vysílačkou, rozhodli jsme
se, že se po tobě podíváme.“
Harvath si okamžitě vzpomněl na velvyslance. „A ten druhý muž? Co se s ním stalo?“
„Ten muž na pláži?“
„Ano.“
„Je mrtvý,“ odpověděl za bratra Yannis, který se k nim blížil. „Zastřelil jsem ho tady tím.“ Yannis
zvedl Point Guardovu pušku.
„A co kanystr?“ chtěl vědět Harvath a bojoval s šokem, který se o něj pokoušel.
„Hodil ho do tunelu. Nedělej si starosti.“
Ale přesně ty si Harvath dělal. Musí kanystr zajistit a ihned odsud vypadnout. „Potřebujeme ten
kanystr. Běž pro něj.“
Harvath se zhroutil na pláž a čekal, až se Yannis vrátí s Achillem. Ležel v písku a Ben se mu zatím
pokoušel vytáhnout harpunu z ruky a ošetřit ránu, jak nejlépe uměl. Byl to neuvěřitelně bolestný
proces.
Čím déle byl Yannis pryč, tím větší starosti si Harvath dělal. Když se pak Yannis konečně vrátil,
přinášel jen samé špatné zprávy. „Nemůžu to najít.“
„Co tím chceš říct?“ zeptal se Harvath, zatímco mu Ben pomáhal zpět na nohy.
„Kanystr zmizel.“
„To přece není možné. Kromě nás už tady nikdo jiný není.“
„To si nemyslím. V chodbě zůstala krvavá stopa, která míří nahoru po schodech do kuchyně.“
Harvathovi se při jeho slovech sevřel žaludek. „Musíme okamžitě nahoru.“
Sám pak šel v čele a vedl je tunelem, potom chodbou a nahoru po schodech do domu. Krvavou
stopu nebylo možné přehlédnout. S pomocí světla na pušce ji pak sledoval i celým domem, na
nádvoří a nakonec až na místo, kde ještě před necelou půlhodinou stál Nomikosův modrý landrover.
Teď už m po něm nebylo ani památky. A stejně tak po Achillovi či Nomikosovi.
 Harvath sáhl po vysílačce, ale hned vzápětí si uvědomil, že mu ji velvyslanec společně s dalším
vybavením hodil do vody.
Zdrceně se opřel zády o zeď nádvoří. Pokoušel se sám sebe přesvědčit, že je nemožné, aby se
muž natolik významného postavení, jako byl Constantine Nomikos, před nimi mohl navždy skrývat,
ale byl v branži již příliš dlouho na to, aby věděl, že když má člověk dost peněz, je možné úplně
všechno.
A rovněž už byl v branži dost dlouho na to, aby věděl, že ne vždy vítězí dobro.
 RAELYNN HILLHOUSOVÁ

Špionážní romány Raelynn Hillhousové čerpají z jejích mimořádných životních zkušeností.

Hillhousová je totiž bývalý pašerák, jemuž se podařilo úspěšně pronikat i nejpřísnějšími
bezpečnostními opatřeními. Její trasa mířila z hranic Uzbekistánu a Afghánistánu až do střední Evropy
a po celou tu dobu byla bedlivě střežena, sledována a nakonec i zatčena a vyšetřována. Jen šest
měsíců předtím, než východoberlínská kancelář libyjské zpravodajské služby zorganizovala a provedla
bombový útok na let Pan Am 103, se ji jeden z jejích operativců pokoušel získat jako špiona. O totéž
se později pokusila i jedna zahraniční vláda, ale ani ona neuspěla.
Hillhousová má ráda intriky studené války, ale poslední dobou ji vysloveně fascinuje, jakým
způsobem válka proti terorismu ovlivnila moderní špionáž – vrhla na scénu nové hráče a potlačila
úlohu a vliv těch tradičních. Její první kniha, Rift Zone, thriller z prostředí studené války, si získala
bezmezné uznání kritiky i čtenářů. Hrdinou jejího dalšího thrilleru, Outsourced, je agent Pentagonu,
který pronikne do soukromé zbrojařské korporace, kterou vláda podezírá z prodeje zbraní teroristům.
Agent se tak stává jedním z terčů uprostřed mnohamiliardové války proti terorismu a jediným
člověkem, kterému může věřit, je jeho bývalá snoubenka. Bohužel, právě ta byla najata k tomu, aby
ho zabila.
Při shromažďování podkladů ke své druhé knize narazila na jednu málo známou událost, která jí
nedala spát. Věděla, že její hlavní ženská hrdinka Stella se nějakým způsobem podílela na události,
která představovala vůbec první útok fundamentalistických islámských teroristů na Spojené státy.
Dva týdny poté, kdy byla roku 1979 v Íránu zadržena americká rukojmí, přepadli islámští extremisté i
americké velvyslanectví v Pákistánu, které následně srovnali se zemí. Při útoku zahynuli dva američtí
a dva cizí státní příslušníci. Tento dávno zapomenutý incident je vlastně klíčovou událostí moderního
terorismu a je zároveň bodem zlomu Stellina života, který se od tohoto okamžiku ocitá uprostřed
těžkého a komplikovaného boje.

PROBLÉMY NA VELVYSLANECTVÍ

Islámábád, Islámská republika Pákistán 21. listopadu 1979 Kchán slyšel z reproduktorů volání
muezína svolávajícího pravověrné k polední modlitbě a šlápl do pedálů. Do mešit proudili studenti.
Napočítal tucet mužů oblečených do stejných tmavě zelených svetrů a usmál se. Strážci obdrželi
uniformy; až modlitba skončí, dostanou ještě zbraně. V duchu zalitoval, že jim poslední pokyny
nemůže předat on sám, ale uvědomoval si, že by bylo příliš riskantní, kdyby ho někdo viděl v areálu
univerzity. Rozhodně si ale nemohl nechat ujít společnou modlitbu s bratry. Ne dnes. Ne v tento
největší den jeho života. Kchán seskočil z kola a v běhu se prodíral davem na přecpané nádvoří. Když
se omýval v nádvorní fontáně, slyšel, jak lidé kolem říkají: „Smrt americkým psům, smrt Carterovi,
smrt sionistům.“ Viděl, jak muži chmuří tváře, svírají čelisti, jak jim planou oči. Jejich hněv byl
nakažlivý. Kchánovi zaplesalo srdce radostí. Čekárna uvnitř areálu amerického velvyslanectví nabízela
Stelle nejen výhled na krávy spásající suchá křoviska, ale též na hlavní bránu. Na ulici lemované z
obou stran stromy lelkovalo několik desítek mladých mužů, kterým bylo očividně jedno, že Mecca je v
obležení a povídá se, že za okupací tohoto nejsvatějšího místa všech vyznavačů islámu stojí Spojené
státy a Izrael. Doufala, že tato poklidná, pastorální scéna nedojde po skončení poledních modliteb
změny.
Okenní tabule působily až příliš tenkým dojmem na to, aby byly neprůstřelné, a zcela jistě by se
roztříštily při prvním nárazu vržené cihly. Architekti, kteří velvyslanectví navrhovali, tedy na
bezpečnost buď vůbec nemysleli, anebo jejich místní partneři zvolili k realizaci jejich plánů vlastní,
úspornější řešení. Protitříštivá fólie na oknech měla zespodu bublinky. Stella škrábala nehtem v rohu
fólie a přemýšlela o rukojmích v Teheránu. Myšlenky na ně nedokázala vypustit z hlavy. Fólie se
snadno oddělovala od laminátového podkladu.
Zezadu k ní přistoupil muž. Byl vyšší, než se na první pohled zdálo, jako by byl zvyklý svoji
skutečnou výšku skrývat. Ostré rysy, atletická postava, jizva po spálenině na levém předloktí, voják
nebo špion. I on čekal na zástupce místní stanice CIA, byl to tedy, jak usuzovala, špion.
„Podivná stvoření, nemyslíte?“ ukázal na červené, hrbaté krávy a vodní buvoly. „Sahiwalky u nás
doma moc často neuvidíte. Znal jsem v Panhandlu jednoho chlapíka, který se s nima pokoušel vyzrát
na sucho. Jsou strašně vyzáblé. A dávají ty nejtvrdší steaky, jaké si jen dokážete představit.“
„Jsem vegetariánka.“
„A já zase kongresman Tom Rack.“ Podal jí ruku a prohlížel si ji, jako by obdivoval právě oceněný
kus skotu.
„Stella,“ odpověděla a otočila se zpět k ulici. Počet lidí se rozrostl již na více než sto a každým
okamžikem se přidávali další. Někteří si přinášeli cedule, ale drželi je při zemi a natočené tak, aby si je
nemohli přečíst.
Na něco čekají. Do čekárny vešel Bernie Thompson a přivítal se se Stellou.
„Ráda vás vidím,“ odpověděla Stella, „ale další povídání budeme muset odložit na jindy. Chci
odtud vypadnout dřív, než se ten dav dá do pohybu. Nerada bych se ocitla ve stejné situaci jako v
Teheránu.“
„Jezdili jsme teď s Welshem venku a pátrali jsme po případných demonstracích. Všude panuje
klid.“
„Tak se podívejte ještě jednou.“
U chodníku zastavilo šest autobusů Paňdžábské dopravní společnosti. Zamlženými okny bylo
vidět, že jsou přecpané lidmi, kteří se obličeji tiskli k oknům. „Musím ještě odeslat telegram, ale
potřebuji s vámi mluvit,“ poprosil ji Thompson. „Dejte mi dvě minuty. Jen dvě minuty.“ Kolem Kchána
se tísnily husté zástupy věřících a zabíraly doslova každý centimetr okolního prostoru. Bylo těžké se
jen nadechnout, ale Kchán přesto vytrvale a co nejhlasitěji provolával „smrt americkým psům“. A
společně s davem mával do vzduchu zatnutou pěstí a jejich hněv narážel do zdí velvyslanectví. „Smrt
Američanům.“ Slova se stala mantrou a ta mu z hlavy vytlačila myšlenky na jeho misi, rodinu,
myšlenky na všechno. „Smrt Američanům.“ Jediná myšlenka, která mu zbyla. On i dav splynuli v
jedno.
Smrt Američanům.
„Smrt Americe,“ vypravil ze sebe a lapal po dechu. Masa lidí se dala do pohybu a jejich vlna ho
vzala s sebou. Klopýtal kupředu, aniž viděl, kam vlastně jde, ale byl si jistý, že se vydali na pochod k
velvyslanectví, k Američanům. Když procházeli bránou, těla kolem ho sevřela ještě pevněji a drtila mu
hruď. Zápasil o každý nádech, ale ještě stále volal „smrt Americe“. Thompsonova kancelář byla
zařízena v americkém stylu, i když provedení bylo zcela jistě místní. Stella si již dávno všimla, že
sádrokartonové zdi nepatří k silným stránkám řemeslníků třetího světa, kteří jsou zvyklí spíše na
jednoduché zděné konstrukce tropického pásma. Pod tenkým nánosem barvy prosvítalo několik
nedokonalých spár a v jednom rohu se sádrokarton nepodařilo dostat až ke stropu. Thompson seděl
za stolem, ale Stella zůstala stát a nespouštěla zrak ze stále vzrušenějšího dění dole v ulicích.
Uvědomila si, že v davu zahlédla i několik mužů ve svetrech stejně zelených, jaké doma nosívají lovci.
Když se na ně zaměřila blíže, viděla, že jeden z nich drží v ruce vysílačku. „Bernie, ti lidé dole mají své
velení a komunikační strukturu. Padám odsud.“
Thompsonovi zazvonil telefon. „Vydržte chvíli. Podívám se, jak to vypadá u zadní brány,“ pronesl
do sluchátka a na chvíli se odmlčel. „Tolik? A co služební vjezd?“ Jeho rysy ztvrdly, jako by se již teď
připravovaly k bitvě. „Pošlete někoho na střechu. Chci vědět, co se na nás žene.“
„Bernie –“ Stella přistoupila blíž ke stolu a zvedla ruku. „Někteří s sebou mají karabiny, staré
einfieldky.“ Tyto sto let staré jednoranné pušky kdysi pomáhaly budovat a udržovat britské impérium
a v zemích, které bývaly jeho součástí, zůstávaly i nadále mocným symbolem. Ve správných rukou
byly stále vysoce přesné a účinné.
 Thompson pokračoval. „Rozumněl jste mi, Gunney? Mají einfieldky. Pravidla navázání bojového
kontaktu znáte. A dokud je zástupce velvyslance nezmění, střílet můžete jen kvůli vlastní obraně.
Hodně zdaru.“ Praštil sluchátkem do vidlice. „Vypadá to, že tady bude za chvíli pěkně horko.“
Dívali se na rostoucí a vzdouvající se dav pod okny. Prozatím se všichni drželi za bariérou z
železných trubek, která celý areál obklopovala. Pozornost davu se nyní soustřeďovala na dění u
brány, ale zdálo se, že dvě ženy se dívají přímo vzhůru na ně. Jedna z nich teď nečekaně ustoupila
stranou. Ve slunečním svitu se zableskl ocelový třpyt. Stella pochopila.
„K zemi!“ Stella popadla tohoto bývalého obránce rugbyového týmu a strhla ho s sebou dolů a k
jeho stolu. Okno explodovalo. Vystřelené broky se zavrtaly do sádrokartonové stěny. Do místnosti
vlétlo i několik skleněných střepů, ale laminát většinu úlomků zadržel.
Zírali na provrtanou zeď a pak i jeden na druhého. Stella v jeho tváři zachytila kratičký,
zneklidňující záblesk syrového strachu. Na okamžik zavřel oči, potřásl hlavou, nic neříkal. Když se na
ni opět podíval, měl ve tváři opět jen výraz tvrdého a nekompromisního operativce.
Dveře kanceláře se rozletěly a dovnitř se při zemi připlížil Rack. „Je někdo zraněn?“
Stella stáhla žaluzie a zhasla světla. „Já jsem v pořádku. Ty, Bernie?“
„Já taky.“
„Máte tady pušku?“ zeptala se. „Já žádná pravidla navazování bojového kontaktu dodržovat
nemusím.“
„A já také ne,“ přidal se Rack. „Dejte mi všechno, co střílí.“
„Střelba do davu všechno jenom zhorší,“ namítl Bernie. Rozbitým oknem se k nim nesla
provolávaná hesla. „Mariňáci mají tam ve skříňce nějaké pušky. Vemte si je. Ale jen k sebeobraně. Je
to jasné?“ Bernie sáhl do zásuvky stolu, vytáhl z ní svazek klíčů a hodil je Stelle. „Od teď jste pod mým
velením. Vystrojte se a já se zatím postarám o své agenty.“ Vleže na břiše pak vytočil číselnou
kombinaci sejfu zabudovaného ve zdi. Otevřel dvířka schránky, vytáhl z ní krabici plnou kartotéčních
lístků a přemístil se ke skartovačce. Nacpal ji tak, že se málem zadusila. Přístroj bolestně skučel.
Do místnosti vlétla cihla. Stella nadskočila, ale hned se zase plížila dál ke skříňce se zbraněmi.
Odemkla ji, podala Rackovi opakovači brokovou winchestrovku model 1200 a jednu si vzala i pro
sebe. Pravou rukou držela zbraň za pažbu a namířila hlaveň ke stropu. Zapumpovala dřevěným
předpažbím tam a zpět, aby se ujistila, že zbraň bude fungovat, pokud by ji opravdu potřebovala.
Rack se na ni obdivné a trochu chtivě podíval. „Tak o tom si můžete nechat jen zdát, kongresmane.“
Blýskla po něm úsměvem a ještě jednou, naposledy, puškou zapumpovala. „Jen zdát, kongresmane.“
Kchán se ztratil v davu ve svém davu. Odhadoval, že jich tu už musí být tisíce, ale vnímal
samozřejmě jen ty, kteří se na něj tlačili. Asi deset metrů před nimi se tyčil desetimetrový palisandr,
který by mu mohl posloužit jako dobrá pozorovatelna, z níž by mohl celou akci sledovat. Musel by se
ale dostat alespoň na první větev.
Slogany, které dav provolával, byly již velmi hlasité, ale i přesto měl pocit, že zaslechl výstřel.
Prodíral se masou namačkaných lidí směrem ke stromu. Nejprve se za to sám sobě v duchu omlouval,
pak ale začal ostatní cílevědomě a nevybíravě odstrkovat, až narazil na další shluk těl – horkých,
zpocených, páchnoucích těl. Dav ho sevřel v objetí jako obrovská anakonda. Zvedl pěst do vzduchu a
společně se všemi křičel „smrt Americe“.
Stella naslouchala, jak dav venku skanduje svá hesla stále rychleji a hlasitěji, dokud jí slova
nesplynula v nesrozumitelný hukot plný zloby a nenávisti. „Cestou sem jsem napočítala tři mariňáky.
A pochopila jsem správně, že na střeše nemáte ani bezpečnostní kamery?“
„Máme dvě kamery, na každé bráně jednu, a všehovšudy šest mariňáků,“ vysvětloval jí Bernie.
Rack si jen odfrkl. „Úžasné, to i v Tulse ve Wal-Martu mají lepší ochranku.“ Strkal náboje do
zásobníku a jeden zasunul i do komory.
„Hostitelská vláda nám poskytuje policejní ochranu.“
„Jako v Teheránu?“ zajímal se Rack.
Zvenku se ozvalo šest rychle za sebou jdoucích výstřelů. Stella se přitiskla pevně k zemi, i když jí
bylo jasné, že by to nebylo příliš platné. Když střelba ustala, vykoukla ven. Do rytmu vykřikovaných
hesel se tam vlnily již tisíce pěstí. Jedna skupinka se poblíž brány pohybovala jednotně tam a zase
zpět. V jejich středu zahlédla beranidlo, které naráželo do cihlového sloupku. Do vzduchu odlétávaly
kousky zdi a omítky.
„Už se probourali dovnitř! Jaký tu máte pohotovostní plán?“ zeptala se a uchopila Bernieho za
loket. Vytrhával papíry ze složek, házel pořadače na podlahu, pěchoval dokumenty do skartovacího
přístroje.
„Běžte do krypty a čekejte na pomoc. Střílet pouze v sebeobraně.“
Stella přikývla, i když v duchu byla pevně rozhodnutá, že se do úkrytu dostane, i kdyby to
znamenalo, že kolem sebe bude pálit tak, aby dokázala udržet dav v uctivé vzdálenosti. Nikdo si z ní
neudělá další rukojmí. „Smrt Americe,“ skandoval dav v ulicích jednotně, ale protestující, kteří
pronikli za zdi velvyslanectví, již nebyli synchronizováni. Zástup se rozptýlil po areálu a na Kchána
tlačilo zezadu tolik dalších lidí, že se nemohl zastavit a musel pokračovat stále vpřed. U moruše se
proud lidí na okamžik rozdělil a Kchán toho využil a skočil ke kmeni, v jehož skrytu se zastavil. Na
okamžik se předklonil a pokoušel se popadnout dech a srovnat si myšlenky. Původně neměl v úmyslu
se demonstrace zúčastnit, jen ji chtěl podnítit. Ale měl za sebou již tolik monzunových dešťů, že
věděl, jak marný je boj se stoupající povodňovou vlnou.
Smrt Americe.
Stella měla dobrou fyzičku, ale když se dostala do přeplněného klenutého krytu, jen stěží lapala
po dechu. Bylo zde narváno přes sto lidí, mezi nimiž nebyli jen američtí úředníci velvyslanectví, ale i
jejich pákistánští spolupracovníci a zaměstnanci. Někteří stáli, jiní seděli na podlaze, všichni bez
rozdílu se však podíleli na tom, že vzduch v místnosti byl zatuchlý a vydýchaný. Stella obrátila hlaveň
své pušky ke stropu a následovala Thompsona do kódovací místnosti. Přitom se proplétala davem a
musela si dávat pozor, aby na někoho nešlápla.
V menší, kódovací místnosti již kongresman Rack těžkou palicí rozbíjel počítače a ostatní
přístroje. Hluk, který vytvářel, se jako ozvěna odrážel od ocelových stěn místnosti. Stella věděla, že
operativci CIA by své kódovací zařízení neničili, pokud by opravdu necítili reálné nebezpečí toho, že se
dav dostane až sem. To nevypadá dobře.
Vmáčkli se dovnitř a Rack ustal ve své činnosti a podíval se na ně. „Rád vás vidím, Bernie. Už mě
nebaví dělat tady ze sebe šéfa.“
„Musel jsem se postarat o naše přátele,“ odpověděl Thompson. „Udělal jsem vše, co bylo v mých
silách, ale nejsem si jistý, jestli se mi podařilo zlikvidovat opravdu všechny záznamy o platbách.
Neozval se někdo z místních vládních úřadů?“
„Jejich ministerstvo zahraničí zatím veškeré vyúčtování jen brzdí. Když jsme na ně zatlačili, tak
nám Babar slíbil, že k prezidentovi vyšle posla se vzkazem. Prý teď někde jezdí na kole.“
„Posla. Výborně. Technika na nejvyšší úrovni. Co generál Achtar?“
„Znáte prezidenta. Kamkoli se pohne, jeho generálové musí vždy s ním má to jako pojistku proti
pokusu o převrat.“
Stella stála až těsně u Thompsona. Nebylo jí to dvakrát příjemné. „Máte aspoň nějaký evakuační
plán? Je možné se dostat na střechu?“
„Můj předchůdce tady nechal nainstalovat průlez,“ vysvětloval Thompson, „ale nepočítejte s tím,
že by nám pomohli mariňáci. Jsme závislí na našem hostiteli –“
„Na diktátorovi, co si teď právě hraje na cyklistu?“ ujišťovala se Stella. „Máte vůbec nějakou
představu o tom, co se tady děje? Prezident Zia vyrazil svého vojenského poradce za to, že zlikvidoval
Bhútta. On s těmi fundamentalisty kolem musí žít. Copak si myslíte, že se jim postaví jen proto, aby
nám pomohl? To by byla politická sebevražda. Dokonce i pro vojenského diktátora. Nemám pravdu,
kongresmane?“
Rack přikývl. „Nemyslím si, že by si to s nimi chtěl nějak rozházet. Kdybych teď byl na jeho místě,
tak se pořádně opřu do pedálů a počkám si, až se celá mela přežene a nás přitom spláchne s sebou.“
„A co po mně sakra chcete?“ Thompson zvýšil hlas, pak se odmlčel, promyšleně se nadechl a
vrátil se zpět k odměřenému tónu úředníka. „Náš nouzový plán předpokládá ústup do tohoto
postavení, kde vyčkáme, až k nám dorazí pomoc.“
 „Tyhle plány byly ale přijaty ještě před obsazením ambasády v Teheránu. Teď jsme jak v
obrovském železném kotli, pod kterým začnou ti venku hodně rychle přitápět. Musíme přejít do
protiútoku dřív, než nás obklíčí. Musíme udržet celou budovu, nebo aspoň –“
Další výklad přerušil příslušník námořní pěchoty v bojové uniformě s puškou v ruce. „Pane, na
postavení dva mi právě obklíčili jednoho muže. Roztahují mříže v oknech jídelny a protahují se
dovnitř. Jsou už v celém areálu. Smím použít sílu, pane?“
„Použití síly může schválit pouze velvyslanec Hummel, případně jeho zástupce,“ odpověděl
Thompson.
„To je pěkná kravina,“ konstatoval Rack.
Thompson mu místo odpovědi jen přikázal: „Zavřete dveře.“ Teprve pak pokračoval. „Našel už
někdo Hummela nebo Kinga, Gary?“
„Než celá ta legrace vypukla, odjeli oba domů na oběd. Diplomaté vedle v místnosti je teď mají na
telefonu. Ale znáte velvyslance. K nasazení síly příkaz nikdy nevydá. A na přesvědčování nemáme
čas.“
„Pane,“ ozval se voják s puškou. „Ten voják obklíčený venku je seržant Molson však víte, jeho
žena právě porodila dvojčata.“
„Bernie,“ zapojila se do hovoru Stella, „teď nemůžeš sedět na dvou židlích. To chceš opravdu
dovolit, aby diplomat, který se z tebe stal, překryl svou váhavou opatrností starého operativce?“
Thompson stiskl rty a vrhl po ní zlý pohled. Stella věděla, že ji v daném okamžiku z celého srdce
nenávidí. „Agentura má svoji soukromou sbírku zbraní. Je v ní i stará odstřelovačská puška Dragunov.
Vezmi si ji a dělej, co uznáš za vhodné ale žádný rozruch.“
„Podle mě by tvým nejlepším rozhodnutím bylo, kdybys mně i s jedním tím starým kouskem
dopřál trochu čerstvého vzduchu na střeše,“ konstatovala Stella.
„Pro boha živého,“ zděsil se Thompson. „Nemůžeš přece střílet do lidí ze střechy amerického
velvyslanectví.“
„V čem je problém?“ podivila se Stella. „Puška neexistuje. Já neexistuju. Tak o co jde?“
„Chcete pomoci Molsonovi?“
„Páni,“ neudržel se Rack a zvedl ruku. Byla dvakrát tak velká jako Stellina. „Zbláznil jste se? To
chcete opravdu poslat tuhle holku na střechu? Není to spíš práce pro chlapa? Dejte mi tu flintu.“
Stelle se na tváři objevil laskavý výraz. „Už jste z něčeho takového někdy střílel, kongresmane?“
„K tomu, aby člověk trefil ze třiceti metrů dav vzbouřenců přece nepotřebujete cvičeného
armádního odstřelovače.“
„Ale potřebujete někoho, kdo si s ‚dragunovem' umí poradit i uvnitř,“ vysvětlovala Stella.
Thompson otevřel skříňku a vytáhl z ní štíhlé, černé pouzdro. Stella po něm vztáhla ruku. Stejně
jako Rack.
„Promiňte, kongresmane,“ řekl Thompson a předal zbraň Stelle. „Tím chlapem na tuhle práci je
ona. Ale nikdo vám nebrání zkontrolovat chodbu, aby byla čistá, než vyrazí.“ Předal jí ještě plynovou
masku a dýmový granát.
Stella se otočila k vojákovi. „Máte neprůstřelnou vestu?“
„Tady ne, paní.“
„A můžete mi zajistit radiokontakt se seržantem Molsonem?“
„Ne, paní. Na stanovišti má jen pevnou linku.“
„Tak mu řekněte, ať se dívá, až mu dám signál. Pak ať použije slzný plyn a vysprintuje sem do
krytu. Musí ale běžet jako o život.“
„A co bude ten signál?“
„To se včas dozví.“ Hned jak na to sama přijdu.
Na skříňce byla i velká gumička. Rack pozoroval, jak si ji Stella bere a stahuje si s ní své po ramena
dlouhé vlasy do krátkého culíku. I když se snažila, několik pramínků jí uniklo a lemovalo jí po obou
stranách obličej. Dívka byla připravena na chlapskou práci.

***
 Kchán si při šplhání po moruši odřel ruce. Dav pod ním byl naprosto úchvatný, bylo zde již
dobrých deset tisíc lidí a Kchán viděl, jak se k nim blíží další tři autobusy. Původně si představovali, že
se jim podaří vyvolat v davu jen nový zápal a zanícení pro islámskou revoluci; nikoho ani ve snu
nenapadlo, že by mohli ambasádu obsadit tak, jako se to podařilo v Teheránu jejich šíitským bratřím.
Jejich dnešní protest byl zamýšlen jako jednorázová demonstrace, ale kdyby se jim podařilo získat
navíc i rukojmí, dokázali by na sebe strhnout pozornost, která se teď upírá na toho pomýleného
ajatolláha Chomejního, a vyslat tak bratřím po celém světě jasný vzkaz a probudit v nich bojového,
revolučního ducha. Íránců bylo pouhých pět set, a přesto se jim podařilo velvyslanectví obsadit. Jich
je několikrát tolik a počet stále roste. Je politováníhodné, že jeho studenti jsou tak dezorganizovaní,
ale Kchán si byl jistý, že se mu to podaří změnit. Rack vystoupil z krytu jako první, pušku přitisknutou
k rameni. „Čisté,“ oznámil dovnitř.
Stella se kolem něj provlékla a položila pouzdro a brokovnici na podlahu s linoleem. „Děkuji vám,
kongresmane. Můžete se vrátit dovnitř.“
Rack se ani nepohnul. Stellu napadlo, že by se rád podíval na skvostnou zbraň, kterou se chystala
vybalit z pouzdra. Odklopila západky pouzdra. „Tak fajn, kongresmane. Je to krasavice, ale vy byste se
už měl opravdu vrátit.“
„Nikam nejdu, dokud ten chlapec nebude v bezpečí.“
Stella pouzdro s bouchnutím zavřela. „Budete dělat všechno, co vám řeknu, a za žádných
okolností se mi nepleťte do cesty, jasné?“ Otevřela dveře sousední kanceláře a zastrčila pušku za
stojací věšák na kabáty. Pak přes ni ještě přehodila svetr.
„Co to sakra děláte?“
Stella si mezitím vzala masku a roztáhla ji oběma rukama tak, aby se úplně otevřela. Nasadila si ji
na obličej, přitiskla a ujistila se, že drží pevně. Pak si přetáhla popruhy přes hlavu a nahmatala
středový filtr. Spokojena se zkouškou si masku opět sundala a omotala řemínky kolem očnic.
Rack si upravil svoji masku.
Ví přece, co dělá.
Stella vysypala obsah své kabelky a nacpala do ní granát a část masky. Pak si vzala do ruky
brokovnici.
„Co měly znamenat všechny ty řeči o ‚dragunovi' tam vevnitř?“ dožadoval se Rack.
„‚Dragunova by si pro boj zblízka vzal místo brokovnice jen úplný blázen,“ odpověděla a rychle
přeběhla k bočnímu schodišti. Po tváři jí přitom tancoval uvolněný pramínek vlasů. „‚Dragunov
potřebuje dobrý vítr do zad a slunce zepředu. Je jako divoký pták. Nemůžete ho zavřít do klece.“
Stella dorazila k patě schodiště a na okamžik se zadívala vzhůru na bezpečnostní kameru. Pak se
podívala malým obdélníkovým okénkem požárních dveří. V chodbě za nimi napočítala pět mužů. Dva
z nich měli „einfieldky“, mizernou volbu pro čištění vnitřních prostor. Jeden z pětice, starší muž,
přecházel od dveří ke dveřím a hledal odemknuté kanceláře. Pokaždé otočil kulovou klikou a dal
střelcům pokyn, aby byli ve střehu. Pak jeden z nich rozrazil kopnutím dveře a celá skupinka vpadla
dovnitř. Venku zůstal jen druhý střelec a s namířenou puškou hlídal prázdnou chodbu.
Rack se naklonil ke Stelle. „Můžeme je všechny dostat,“ zašeptal.
„To nejde. Jsou to studenti,“ zavrtěla hlavou Stella.
„Mají zbraně a prsty připravené na spoušti,“ nesouhlasil Rack a zvedl svoji pušku.
Stella mu položila ruku na hlaveň a zatlačila ji dolů. „Nemají ani tušení, co vlastně dělají.“
V okamžiku, kdy se otočila zpět k bezpečnostní kameře, zachytila koutkem oka další pohyb.
Rychle se okénkem podívala zpět na chodbu. Z jedné z kanceláří právě vycházely dvě ženy
doprovázené třemi ozbrojenými muži. Jedna měla na sobě tradiční islámský oděv, druhá minisukni a
účes po vzoru Farrah Fawcettové.
První americká rukojmí.
„Do prdele!“ zašeptala Stella. Srdce jí bušilo tak zběsile, až měla pocit, že se jí z toho rozechvělo
celé tělo. Vybavila si otcův výcvik. Namaluj jim takový obraz, jaký chceš, aby viděli.
Vytáhla z kabelky dýmový granát, vytrhla pojistku a upustila jej na podlahu. „Nasaďte si masku.
Teď hned,“ zasyčela na kongresmana.
„Zbláznila jste se?“ odpověděl Rack a rychle si nasazoval přes hlavu popruhy.
 Uplynulo několik sekund a z granátu se začal uvolňovat hustý bílý kouř. Stella se podívala do
kamery, rozpažila a třikrát zapumpovala rukama směrem k uším, jako by si uvolňovala bicepsy. V
duchu se jen modlila, aby seržant Molson sledoval dění na obrazovce a zachytil vojenský signál pro
plynový útok.
Kouř pronikl na schodiště. „Hoří!“ vykřikla Stella v urdštině, nasadila si masku, přitáhla si ji pevně
k obličeji a vydechla do filtru. Pak opatrně, aby se vyhnula hořícímu fosforu, otevřela dveře do
chodby a držela je otevřené tak dlouho, až se kouř vevalil dovnitř. Pak uchopila pušku za hlaveň a
jako zkušený hráč kriketu odpálila pažbou doběla rozžhavený granát do chodby. Protáhla se podél zdi
a vší silou škubla klikou požárního poplašného zařízení. Chodbou se rozlehl ohlušující pískot. Škubla
sebou.
O kus dál se na podlaze chodby kutálel náboj se slzným plynem. Plyn se během několika
okamžiků smísil s kouřem. Útočníci se ztratili v houstnoucím dýmu, vráželi jeden do druhého a
zmateně se pokoušeli najít východ z budovy. Voják obklíčený na svém stanovišti vysprintoval ven
přesně tak, jak si Stella představovala.
„Pomoc!“ vykřikla pištivě Američanka.
Stella se rozběhla směrem, odkud křik přicházel. Pákistánka ještě stále držela Američanku za
zápěstí. Stella jí zaryla palec do tlakového bodu mezi palcem a ukazováčkem a tlačila na něj tak
dlouho, až nahmátla kost. Zena okamžitě uvolnila sevření.
V tom okamžiku se z kouře vynořil i Rack. Zvedl rukojmí a odnášel ji ke schodišti.
Stella zkroutila únoskyni ruku za záda, stlačila ji dolů a přiměla ji, aby se předklonila. Pak už ji bez
dalšího odporu odváděla zpět na schodiště. I tam byl kouř, ale zdaleka ne tak hustý a neprostupný
jako na chodbě za dveřmi.
V druhém patře si Rack zvedl masku. „Co sakra chcete dělat?“
„Chytněte si vlastní rukojmí tahle je moje.“
Stella dovedla ženu až do kanceláře, kde si předtím schovala odstřelovací pušku. V okamžiku, kdy
ji pustila, se únoskyně zhroutila na podlahu a zkroutila se v záchvatu dávivého kašle. Jen stěží
dokázala zvednout hlavu a nyní bezmocně zvracela v důsledku kontaktu se slzným plynem. Stella
odhadovala, že má pár minut k dobru, kdy ji rukojmí nebude překážet v práci. Dřepěla pod oknem a
prohlížela si okolí. Pak se v podřepu sunula ke dveřím, aby je zamkla.
Než k nim stačila dorazit, vycítila, že na chodbě venku ještě někdo je. Zastavila se a zvedla pušku.
„Přítel!“ ozval se Rackův hluboký hlas, který přehlušil i ječivý pískot požárního poplachu.
Stella sklonila hlaveň brokovnice. Teď už si byla definitivně jistá, že Rack má za sebou zkušenosti z
armády.
„Vraťte se i s tím svým hezkým zadkem zpátky do krytu,“ vyzval ji Rack.
„Netuším, co se vám, u všech rohatých, honí v hlavě, ale to, že si vezmete tuhle ženskou jako
rukojmí, jim bude úplně u prdele.“
„Když už jste tady, kryjte aspoň chodbu,“ přešla jeho poznámku bez odpovědi a prohlížela si
vybavení kanceláře. Standardní nábytek nenabízel žádné výrazné možnosti.
„Ta smečka vás rozsápe,“ varoval ji Rack.
„Víte stejně dobře jako já, že to tady nejdřív vyrabují a pak to celé zapálí.
Možná se pletu, ale rozhodně tady nehodlám čekat, až se tak stane.“ Prohrabovala se v zásuvce
stolu. Za pokladničkou našla soukromou sbírku čokoládových tyčinek a jeden balíček bramborových
lupínků. Roztrhla obal na jedné z tyčinek a ukousla si. Další tyčinku hodila Rackovi, pak si zastrčila do
úst i zbytek své.
„Vy jste úplný cvok.“ Rack vyhlédl z okna a spustil žaluzie.
„Snězte ji,“ rozkázala mu. „Jestli tu chcete zůstat se mnou, nehodlám riskovat, že vám dojde cukr
v krvi.“ Podívala se na ženu, která ještě stále zvracela na podlaze.
„Kdo sakra jste?“ chtěl vědět.
„Jen obyčejná holka, co teď potřebuje vítr do zad a trochu slunce do obličeje.“ Blýskla po něm
úsměvem a otevřela skříňku s kancelářskými potřebami. „Hodlám se odsud dostat.“ Našla stříbrnou
instalatérskou pásku. „Mám pocit, že je to to nejlepší, co teď asi tak můžu udělat.“
„Vůbec se mi nelíbí, že bychom měli utéct a nechat tady ostatní zavřené v krytu.“
 „Než přijdou volby, jistě si najdete nějaké přijatelné vysvětlení. Kdybych je mohla zachránit,
udělala bych to. Ale Bernie je velicí důstojník, ten tady musí zůstat. Ostatní jsou jen diplomaté. A ti se
raději nechají zajmout, než by se pokusili probojovat se ven.“
Do okna narazil kus cihly. Stella jen zvedla hlavu. Připlazila se ke zvracející ženě a jemně ji
poplácala po zádech, aby ji uklidnila, a stáhla jí z hlavy její světle šedý šátek. Pokračovala v hovoru s
Rackem. „Jestli jdete se mnou, měl byste si najít nějaký převlek. Jsem si jistá, že někde na chodbě se
stále ještě motá několik vhodných dárců.“ Dým a slzný plyn začínaly pronikat i sem nahoru. „A až
půjdete, zamkněte za sebou dveře. A zkuste někde sebrat i jednu z těch einfieldek'. Budete působit
věrohodnějším dojmem.“

***

Stella ženu na zemi svázala a navlékla si na sebe její dlouhý džilbab. Zahájila, tak svoji přeměnu v
průměrnou muslimskou ženu. Ruce jí sice vyčnívaly dobrých deset centimetrů z rukávů a také dolní
lem roucha jí sahal jen do půli lýtek, ale to se dá spravit, když se trochu nahrbí. Kolem hlavy si uvázala
šátek a zastrčila si pod něj i poslední volný pramínek vlasů.
V okamžiku, kdy se chystala vyjít ven z místnosti, se vrátil Rack a složil na stůl hromadu bílých
hábitů a starou pušku. „Jen doufám, že mi jedno z těch arabáckých pyžam bude pasovat.“
„Nevzal jste si na cestu žádného přítele?“
„Já rukojmí neberu. Jenom člověka brzdí.“ Rack zastrčil ruku do rukávu. Švy povolily. Zkusil druhé
roucho, ale jen stěží dokázal protáhnout svoji širokou paži úzkým otvorem. „Začínám mít pocit, že
jsem se pomátl na rozumu. Jinak bych asi nedal těm diplomatům naše brokovnice a neřekl jim, ať za
mnou zamknou.“ Dokonce i ti nejzběsilejší výtržníci se zatím vyhýbali tomu, aby začali zakládat ohně,
ale Stella se v Thompsonově kanceláři i přesto zdržela jen tak dlouho, aby si oba nanesli jeho
maskovací barvu, kterou CIA své agenty vybavovala a s jejíž pomocí překryli svoji světlou pleť.
Speciální barvou pak ještě přibarvila Rackovy blond vlasy a dlouhé kotlety. Rack si na hlavu nasadil
vlněnou čapku a oblékl si splývavou, bílou kurtu, pyžamo připomínající oděv, který si Thompson
schovával v kanceláři, bezpochyby pro účely některého ze svých tajných dostaveníček. Až na
plynovou masku vypadal vcelku jako domorodec, byť poněkud vysoký a rozložitý.
Stella utíkala tak rychle, jak jen jí to její dlouhý a těsný dzilbab dovoloval. Nasadila si plynovou
masku, přitáhla pláštík a uháněla dolů do přízemí. V chodbě již nebyli žádní nájezdníci, jen kouř a
slzný plyn. Nechtěli riskovat odchod dveřmi, aby tak neumožnili dalším výtržníkům průnik do budovy,
a tak se pokusili najít, kudy sem vpadla první várka útočníků.
Vplížila se do jedné z kanceláří. Skla byla částečně rozbitá, ale mříže působily neporušeným
dojmem. Přešla na protější stranu chodby a vstoupila do další kanceláře, šikmo od té, kterou právě
překontrolovala. Hvězdicovitě prohledávala celé přízemí a dávala si pozor, aby nepostupovala ve
stále stejné linii.
Rack ji našel a signalizoval, že objevil díru, kterou se útočníci dostali dovnitř. Gestem mu
naznačila, že potřebuje ještě chvíli času. Rack zmizel v kantýně.
Nastal čas dodat svému maskování poslední, konečnou tečku: psací stroj. V zemi, v níž většina
obyvatel musela platit písařům, aby jim jejich písemnosti přepisovali na stroji, se rázem stane
předmětem hluboké závisti ostatních drancujících.
Vstoupila do kanceláře a ztuhla. Na podlaze bez hnutí leželi dva muži. Jeden byl jen ve spodním
prádle. Hlavu měl nakloněnou až příliš doleva. Není vůbec snadné zlomit někomu vaz. Kongresman
má tedy profesionální výcvik – pokud je to opravdu kongresman.

Popadla elektrický psací stroj značky IBM. Ukryla si jej pod džilbab a překročila ležící těla.
Zachvěla se.
Chodba byla stále prázdná a dveře, ve kterých Rack před chvílí zmizel, zavřené. Položila ruku na
otočnou kliku, ale pak se ještě zastavila. Než by vstoupila tak, jak od ní Rack očekával, vklouzla do
kuchyně a tiše se protáhla až k místu, ze kterého na něj viděla. Krčil se za přepážkou výdeje jídla a
prohlížel si srocený dav venku. Připlížila se do jídelny a držela se pod stoly, mimo zorný úhel
protestujících muslimů. Rack ji zpozoroval a kývl na ni.
V jídelně sice nebyl tak hustý kouř jako na chodbě, ale i tak se zde vznášelo dostatek dýmu a
slzného plynu, aby se z dýchání stala hodně nepříjemná záležitost. Stella si položila ruku na masku a
na tváři měla výraz, jako by se právě chystala skočit na rybník potažený jen hodně tenkou vrstvou
ledu. Napočítala do tří a masku si stáhla. Plíce jen neochotně nasály dýmem prosycený okolní vzduch.
Zakašlala. Oči se chtěly instinktivně zavřít, ale přinutila je, aby zůstaly otevřené. Až se vynoří z
rozbitého okna, musí vypadat jako dva hrdinové, kterým se právě podařilo uniknout z kouřem
zamořené hořící budovy.
Postavila se na špičky a pošeptala Rackovi do ucha. „Kdyby si nás chtěl někdo prohlížet víc, než je
zdrávo, uděláme tohle…“
„Dámy mají přednost,“ zašeptal, když se dostali k oknu.
Stella mu podala psací stroj. Nejraději by si zvedla džilbab, aby tak získala větší volnost pohybu,
neodvážila se však vybočit z modelu chování postavy, za kterou se vydávala. Dav kroužil až příliš
blízko budovy a jejich únik sledovaly tisíce pozorných očí.
Okenní tabule byla roztříštěná a z rámu vyčnívaly ostré střepy. Vytloukla je a přidřepla si na
římse. Přidržela se rukama a seskočila na zem.
Rack jí podal těžký psací stroj a vyskočil za ní. Pyšně si vykračoval s puškou přes rameno a
vlajícími kalhotami. Stella se přikrčila, ale její džilbab byl i tak příliš krátký. V daném okamžiku byli
jediným představením, které se tu před zraky davu, od něhož je oddělovalo pouhých patnáct metrů,
odehrávalo.
Jsou příliš na očích.
Nezvládnou to.
Rack v tom okamžiku vystrčil bradu pyšně k obloze a z plných plic začal křičet: „Alláh akbar!“
Namířil prastarou einfieldku do vzduchu a vystřelil. „Alláh akbar!“ Jeho hlas zněl jako zvon nad
ostatními.
Stella se téměř neodvažovala dýchat.
Rack vystřílel celý zásobník a mával puškou nad hlavou.
„Alláh akbar! Alláh je velký!“ Dav šílel nadšením. Když se pak konečně ztratili v anonymním
bezpečí rozjásaného davu, Stella se nadechla, a tak hlasitě, jak se jí to jen podařilo, se přidala k
ostatním. „Alláh akbar!“
A tentokrát to myslela vážně.
 ROBERT LIPARULO

V první verzi svého rukopisu thrilleru Comes a Horseman (Jezdec přichází) umožnil Robert
Liparulo dvěma vedlejším hrdinům – agentům FBI Bradymu Mooreovi a Alicii Wagnerové únik z
poněkud choulostivé situace, k němuž jim dopomohl policejní odstřelovač Byron Stone. Byron byl
náladový chlapík známý jak svou diskrétností a rezervovaností, tak uměním, s nímž ovládal pušku.
Liparulo (a první čtenáři rukopisu) však po dlouhých úvahách zbavil Stonea své přízně a scény s
policejním odstřelovačem z děje vypustil.
To se Byronovi pochopitelně nelíbilo. Vztekal se kdesi v koutku autorovy mysli a neustále na něho
dotíral stále stejnými otázkami: Proč jsem tak melancholický a zasmušilý? Kde jsem se naučil tak
perfektně střílet? Co jsem vůbec zač? Liparulo si posléze začal zapisovat možné odpovědi a nakonec
skončil s plnou náručí poznámek, dějových osnov a fragmentů ke třem dosud nenapsaným thrillerům
Recoil, Recon a Return –, v nichž se pokoušel vykreslit a objasnit Byronův dosavadní život.
I když je pravda, že Byron Stone je se svým duchovním otcem spojen téměř pokrevním poutem,
je rovněž souhrnným odrazem mnoha jeho přátel a známých, včetně elitního odstřelovače
protiteroristické policejní jednotky a odstřelovače FBI (představte si, že by si to ti dva chtěli rozdat).
Oba střelci mají obdobnou povahu klidné a vyrovnané, zdánlivě neproniknutelné a drsné chlapství,
které však doprovází lehce pochroumaná a pošramocená duše. Skutečnost, že berou životy jiným, v
nich probouzí o to větší úctu k životu. Zabíjejí pouze tehdy, pokud svým skutkem zachrání více životů
či život zatížený menší vinou. Tato jejich životní filozofie jim sice umožňuje zabíjet, ale bez ohledu na
to, jak drsně a chlapácky vystupují navenek, jejich duše se souží pro každý život, který stisknutím
spouště ukončí.
A přesně ono Byronovo vědomí toho, že jeho práce je tak nezbytná, a přesto je v příkrém rozporu
s jeho svědomím, představuje konflikt, který se Liparulo pokouší ve svém hrdinovi dále rozvinout.
Zóna smrti sice neodpovídá na všechny Byronovy otázky, otevírá však alespoň okénko k odhalení
morálního boje, který se odehrává v duši policejního odstřelovače.

ZÓNA SMRTI

V zorném poli mířidla policejního odstřelovače se chvěla upocená a neoholená tvář. Cíl neklidně
těkal očima z místa na místo na děti, které plakaly v rohu místnosti; na dveře bytu zatarasené židlí,
protože vylomil zámek, když je prve vykopl, aby se dostal dovnitř; na okno, odkud jako by očekával
vykukující tváře rádoby zachránců. Zapomněl, že je ve čtvrtém patře a že dolů nevede požární
schodiště.
Jen se hezky rozhlížej, kámo, přemýšlel odstřelovač v duchu, aspoň mi zůstaneš na mušce.
Jako by nestačilo, že si na sebe tenhle nešťastný lump s pistolí v ruce přivolal hněv speciální
protiteroristické jednotky, teď na něj puškou mířil sám Byron Stone. Většina zasvěcených by za těchto
okolností útočníkovi upřímně doporučila, ať se raději vrhne z okna a má všechno co nejrychleji za
sebou.
Byron si se svou odstřelovací puškou rozuměl stejně dobře jako účetní s propiskou. Když se ohlédl
zpět, už od osmých narozenin, kdy mu dědeček odkázal svou malorážku, aby s ní střílel do plechovek,
případně na sysly (anebo, když se nikdo nedíval, i na zatoulané kočky a psy), přes základní vojenský
výcvik, výcvik u elitních jednotek zvláštního určení, speciální školu pro odstřelovače a policejní
akademii, neuplynul snad ani týden, aby si nevystřelil. I dýchání vyžadovalo větší soustředění.
A teď tedy leží na protější ulici, jedno podlaží nad obsazeným bytem. Dívá se na neupraveného,
zanedbaného a nejspíš i opilého pachatele, který před sebou drží ženu a svou tlustou paží jí zezadu
svírá krk. V druhé ruce má pistoli, kterou střídavě přikládá ženě ke spánku a míří s ní na děti.
Odstřelovač se podíval do druhého okna. Děti jsou stále na stejném místě. Chlapec je ještě velmi
malý, určitě mu nebudou víc než tři roky. Dívce může být sedm, stejně jako jeho vlastní dceři. Obě
děti jsou k smrti vyděšené.
Vrátil se pohledem zpět k muži, který obyvatele bytu ohrožoval. Na okamžik ztuhl. Žena se
přestala zmítat v útočníkově sevření a visela mu na ruce jako bezvládná hadrová panenka. Nikde
neviděl žádnou krev a výstřel také neslyšel. Nemohl ji uškrtit? Nebo jí zlomit vaz? Žena ale zvedla
ruku a dotkla se útočníkovy paže. Byron se nepatrně uvolnil. Žena si podle všeho uvědomila, že další
boj nemá smysl, anebo byla příliš vyčerpaná na to, aby pokračovala v odporu. Teď už mu aspoň tolik
nezaclání ve výhledu na mužovu tvář, tak jako když sebou bezmocně zmítala a házela hlavou ze
strany na stranu, což v situaci, kdy na ni míří puškou policejní odstřelovač, nebylo zrovna to
nejchytřejší, co mohla dělat.
Díval se, jak s ní útočník škube nejprve na jednu stranu, pak zase na druhou a mává přitom pistolí
jako dirigent taktovkou. Vypadá to na osmatřicítku s krátkou hlavní, přesně tu, které se říká „sobotní
výprodej“, levná, ale smrtící.
Dívat se optikou zaměřovacího dalekohledu na scénu odehrávající se v bytě na druhé straně ulice
bylo stejné jako dívat se na televizi s vypnutým zvukem. Jenže televize by něco tak nudného jistě již
dávno stáhla z vysílání. Herci přehrávají a jsou až příliš melodramatičtí, děj prakticky neexistuje. Byron
vůbec netušil, o co se tam vlastně jedná. Jde o hádku mezi milenci, která se jejím účastníkům vymkla
z rukou? Nebo se mu před očima odehrává nepovedený obchod s drogami? Anebo si ten chlapík s
pistolí vybral dveře bytu jen tak náhodně? Někteří lidé díky náhodnému setkání potkají svého
životního partnera, tato žena, jak to tak vypadá, potkala ďábla. Jaký vítr zavál tohoto muže do bytu
tak, že rozpohyboval tolik dalších, včetně Byrona, jejichž životním posláním bylo bránit zlým a
špatným v tom, aby zneužívali nevinné a dělali z nich oběti svých temných skutků?
Byron si všiml, že žena má na sobě stejnokroj servírky, světle modrý s bílým proužkem. Na levé
straně měla jmenovku, ale jak sebou neustále zmítala, bránila Byronovi v tom, aby si přečetl jméno.
Zaplavila ho vlna soucitu k ženě. Dvě děti a práce, která nemá budoucnost. Žijí v nějaké garsonce, jejíž
„kuchyň“ tvoří jen pár spotřebičů a kuchyňská linka podél jedné ze stěn pokoje; přímo před sebou
vidí ty růžové kachličky, igelitovou tašku na lince a v ní cosi, co připomíná vyvrhnutý žaludek, a
nakrojený chleba. A teď ještě tohle.
Narýsoval si na mužově hlavě tečku. Bude to čistá rána. Taková, co rázem usekne i předsmrtnou
křeč, která by mohla způsobit, že únosce ještě v posledním okamžiku stiskne spoušť a získá tak svoji
poslední oběť. To ovšem znamená, že musí zasáhnout a přerušit dva a půl centimetru širokou dráhu
nervového systému v zadní části lebky a to na zběsile se pohybujícím cíli. Mezi ústím pušky a místem
zásahu bylo víc než sto metrů nárazového větru a skleněná okenní tabule. I když se kulce podaří
vyhnout se hlavě ženy a najít si svoji oběť, postaví se jí do cesty ještě poslední barikáda zubů a kostí,
která se ji pokusí odchýlit od mozkového kmene, jehož zásah byl pro další život oběti tak důležitý.
„Pohoda,“ zašeptal si sám pro sebe Byron a upravoval si záměrný kříž přesně doprostřed žlábku
mezi nosem a horním rtem.
Zdálo se mu, že mu srdce bije až nezvykle silně, což mělo za následek, že nepatrně pohnul rukou
a záměrný kříž se ocitl mimo hlavu cíle. Dobře věděl, že tenhle křečovitý stah, cizím okem zcela
nepostižitelný, není jen pouhým nedobrovolným fyzickým tikem, který ukončil kariéru tolika
odstřelovačů a chirurgů. Tento pohyb vycházel hluboko z nitra, z nepatrného kousku vědomí, že cíl,
který má na mušce, je jako on člověk z masa a kostí.
Na hlavě ho lechtal pot. Čelní páska pod čapkou nedovolí, aby mu kapka stekla až do oka a
oslepila ho. Dovolil si zavřít oči. Jen na vteřinu. Potom ještě na jednu. Pak je znovu otevřel. Mužova
hlava v zaměřovacím kříži. Sevřel se mu žaludek.
Skřípnutí dřeva mu připomnělo, že zde není sám. Jeho pozorovatel druhá polovina každého týmu
policejních odstřelovačů stál za ním a pozoroval dění v bytě silným dalekohledem. Pozorovatel za
normálních okolností dodával střelci pravidelně aktualizované informace o síle a směru větru,
pohybech ostatních příslušníků zásahového týmu a postavení rukojmí. V tomto případě to znamenalo
předávat střelci informace o dětech tak, aby se střelec mohl plně soustředit jen na svůj cíl. Tento
pozorovatel však byl jiný než ostatní. Za celé tři hodiny, co tu spolu byli, nepromluvil ještě ani slovo.
Tři hodiny. Někdy jim operace netrvá víc než několik minut.
 Většinou to však byla hra na čekanou.
Když mu předali letmý popis situace, sám si zvolil tuto budovu a v ní pak po prohlídce zamítl tři
možná postavení, aby si nakonec vybral tuto opuštěnou místnost. Ve vzduchu se vznášel zápach
hniloby, ale na ten si jeho nos již přivykl. Opatrně vyřízl z okna tabulku skla, aby jej nemusel otevírat,
protože otevřená okna mají tendenci budit podezření a střelba skrz sklo zase snižuje přesnost. Pak
přes okno zavěsil jemný mušelínový přehoz jako tenký závěs, za kterým se mohl skrýt, který mu však
přesto umožňoval ničím nerušený a soustředěný pohled zaměřovačem.
Ze dveří a dvou židlí si vyrobil plošinku na ležení. Měl perfektní stabilitu i výhled.
Pozorovatel po celou tu dobu jen tiše přihlížel, a tak to bylo v pořádku. Byron raději dělal všechno
sám.
První dvě hodiny jen čekal na slovo: červená, sbal se a jdi, zelená, střílej. Přibližně před padesáti
minutami konečně přišlo. Byla to zelená. Ten mizera dole má podle všeho za sebou den plný násilí.
Ještě dnes, někdy dopoledne, než vpadl do protějšího domu a vzal si tu ženu a děti jako rukojmí,
pobodal svého bývalého zaměstnavatele šroubovákem. Jejich velitel si pak na svém stanovišti
poskládal všechny informace, které se k němu sbíhaly od jednotlivých odstřelovačských týmů,
policejních vyšetřovatelů, psychologa i speciálního vyjednavače –, a dospěl k závěru, že existuje
dostatek důvodů k tomu, aby nad mužem vynesl rozsudek smrti.
Byron si tak jistý nebyl. Proti všem pravidlům, kterými se odstřelovači řídili, nikdy nezapomínal, že
jeho cíle jsou lidé, muži (zpravidla), co kdysi bývali chlapci plnými naděje a údivu, kteří nejspíš někoho
milovali a někdo miloval je a kteří kdesi na své pouti zabloudili a sešli z cesty. Kdyby to bylo na něm,
dal by přednost mírumilovnějšímu řešení, ale on nerozhoduje. Rozhodnutí má zcela ve svých rukou
muž na druhém konci jeho dalekohledu. Pokud bude i nadále ohrožovat ostatní, pokud to bude
opravdu vypadat, že je schopen někomu vážně ublížit, je Byronovou povinností ho eliminovat.
A tak tu tři hodiny leží, připravený a bdělý.
„Tak už ho střel, člověče,“ šeptal pozorovatel. „Máš přece zelenou.“ Začínal být netrpělivý.
Byron ho ignoroval.
V dalekohledu viděl, že se muž odvrátil od okna a křičel něco směrem ke dveřím. Byron si opravil
záměr a nyní muži mířil těsně nad ucho, kde se nacházela další nervová dráha s přímým vlivem na
motoriku a další místo, které oběť okamžitě znehybní. Již předtím si nastavil kompenzátor propadu
kulky na vzdálenost a výškový rozdíl cíle. Starosti mu ale dělal vítr. Neustále se zvedal a zase utichal,
jako větrné poryvy někde v údolí. Zběsilé plápolání hadru v okně mu poskytovalo přesnou představu
o rychlosti větru a on je viděl i v dalekohledu na pušce, aniž musel zvedat hlavu. Stačilo jen otevřít
druhé oko. Posunul záměrný kříž nepatrně doleva, aby záměr upravil na sílu větru v okamžiku
výstřelu – byla to speciální metoda kompenzace nazývaná kentucká větrná odchylka.
Muž se náhle a prudce otočil a dvakrát vystřelil do venkovních dveří. Vyjednávání tedy
neprobíhalo dvakrát úspěšně. Byron zachoval klid a nehybné postavení. Přitiskl špičku prstu ke
spoušti. Věděl zcela přesně, kolik gramů tlaku právě teď vyvíjí k překonání dvoukilogramového
odporu spouště, i kdy spoušť narazí úderníkem do kulky. Pohyboval rty v tiché modlitbě.
Muž se nyní vezl na vlně adrenalinu, který ho zcela ovládl. Srazil ženu na podlahu pod oknem. Její
ústa se otvírala. Slova však Byron neslyšel. Muž na ni namířil pistoli.
Přehoz v okně byl v silném větru téměř horizontální. Byron provedl poslední korekci. Zhluboka, ze
tří čtvrtin se nadechl, na okamžik v sobě dech podržel a stiskl spoušť. Ozvalo se tiché prasknutí a
pažba ho udeřila do ramene zpětným nárazem, ale na to byly jeho svaly dobře připravené. Vlastně
ten náraz ani necítil. Stále se ani nepohnul tomu odstřelovači říkají dokončení ještě celou sekundu po
výstřelu musíte zůstat zcela bez pohybu, jinak by se mohlo stát, že svým pohybem ovlivníte dráhu
kulky zlomek sekundy předtím, než opustí hlaveň, a způsobíte, že mine cíl. Viděl, jak kulka narazila na
cíl a jak se muž složil k zemi. Zasunul do komory další náboj a sledoval v dalekohledu známky
jakéhokoli pohybu.
„Přesný zásah do hlavy,“ oznámil pozorovateli, který mu potvrdil: „Podezřelý leží na zemi.“
Pozorovatel zakřičel cosi do mikrofonu připevněného ke sluchátkům, pak z nich strhl tlumič zvuku
a místnost zaplnil hlomoz hlasů.
 Dveře bytu na protější straně se prudce rozrazily a do místnosti vpadli muži a ženy. Zastavili se u
ležícího těla a jeden z nich si klekl a ukazoval ostatním vstupní otvor kulky umístěný přesně nad
nosem podezřelého. Nakrátko ostříhaná policistka si prohlížela díru v okně. Podívala se vzhůru,
směrem k Byronově stanovišti, jeho skrýši. Usmála se a zamávala. Mezitím za ní její urostlý kolega
zvedl tělo a držel je tak, aby na ně Byron viděl. Někdo další mu ukázal zvednutý palec.
V zádech, podél páteře mu proběhlo mrazení. Rychle se oklepal.
Po dlouhých třech hodinách, kdy se snažil myslet jen na to, jak co nejpřesněji zasáhnout, jak si cíl
učinit ve svých představách co nejreálnější, bylo najednou těžké se přeorientovat a uvědomit si, na co
vlastně mířil na elektromagnetickou figuru člověka používanou k tréninku na nejvyšší úrovni a při
nejprestižnějších odstřelovačských soutěžích.
Pohyby figuríny ovládali „loutkáři“ ukrytí v bezpečné vzdálenosti od cíle. Ještě jednou se
dalekohledem podíval do tváře rádoby únosce. Jeho umělá kůže vypadala téměř jako pravá. Dokonce
i oči měl zvrácené a ústa otevřená. Vypadal stejně jako skuteční mrtví, které už viděl.
Policistka za sebou táhla figurínu ven z místnosti. Podíval se do sousedního okna. Děti stály v
houfu a vypadaly jako smutné panenky. Pocit reality, dosud tak silně zakotvený v jeho mozku, začínal
zvolna ustupovat. Když se vrátil pohledem zpět na oběť, fotograf se právě pokoušel zachytit zásah na
hlavě podezřelého figuríny –, zatímco další z policistů s figurínou tancoval.
Uvolnil stisk, s nímž až dosud svíral pušku. Ta se zakymácela ve dvou nožce a nakonec se opět
zklidnila, opřená o pytel s pískem pod pažbou. Když se pak překulil na bok, aby se podíval na svého
„pozorovatele“ v tomto případě rovněž prvotřídního střelce, který se dobrovolně nabídl, že bude v
soutěži dělat rozhodčího, klouby mu hlasitě praskaly a svaly protestovaly únavou.
„Začínám být na tyhle věc trochu starej, Jacku,“ konstatoval.
Jack obešel vystavěnou plošinku a podával mu ruku. „Tohle byl neuvěřitelný zásah, kámo,“ řekl a
jeho hluboký a příjemný hlas dodával proneseným slovům naprostou věrohodnost. Oba muži si stiskli
ruce. Byronovi blesklo na okamžik hlavou, že se Jack teď pokusí o nějaké gesto, že se ho pokusí
obejmout nebo tak, protože uvolněné napětí v mužích obdobné reakce vyvolává, ale Jack si jen
přisedl na plošinku vedle Byrona. Z náprsní kapsy vytáhl balíček cigaret a jednu vyklepal. Pak balíček
nabídl Byronovi.
Byron na balíček jen zíral, aniž ho vůbec viděl. V mysli se znovu vrátil ke svému výstřelu, k únosci,
rukojmím. Převalil se zpět k dalekohledu.
Jack vedle něj konstatoval: „Máš to v kapse, brácho.“ Do Byronova zorného pole doplul obláček
cigaretového kouře. „Ten idiot Hanson mu ustřelil ucho. A Schumann, ta primadona, která si myslí, že
jeho prdy nesmrdí jako ty naše jen proto, že vyhrál národní mistrovství a že o něm všichni tvrdili, že
vyhraje i tohle, to napral dokonce do rukojmí. Skoro je mi ho líto.“
Neustále mlel a mlel, jako někdo, kdo právě dokončil tříhodinový slib mlčení, ale jeho slova zněla
Byronovi v uších jen jako tiché šumění v pozadí.
Děti vypadající jako loutky mu připomněly okamžik, kdy se nejednalo o hru a předstírání. Bylo to
v době, kdy to s puškou neuměl tak dobře jako dnes a kdy v pachateli zbylo i po zásahu tolik života,
aby stiskl spoušť.
Jedno z dětí trhlo hlavou a podívalo se přímo na něj. Srdce mu bušilo až kdesi v hrdle.
Dítě poskočilo a zmizelo mu z dohledu.
Zavřel oči a v duchu neslyšně zasténal. Dokáže tohle vůbec kdy dělat, aniž by ho každý případ tak
pohltil a strávil? Pochyboval o tom.
„Chlape.“ Jack ho loktem dloubl do zadku. Otočil se. „Musíme co je to s tebou?“
Byron se dotkl prstem obličeje. Byl mokrý.
„Muška nebo něco mi vlétlo do oka… ten kouř tady.“ Mávl rukou, jako by si ono neviditelné
smítko chtěl vymést.
Jack si ho podezíravě prohlížel. Vstal. „Musíme sebou hodit, člověče. Za chvilku začne žranice.
Pivo poteče proudem.“
Byron přikývl a zvedl se na kolena. Ještě jednou vyhlédl z okna překrytého mušelínovým závojem.
Okna v zóně smrti již byla temná.
 STEVE BERRY

Historie, akce, dávno ztracená tajemství, spletité intriky a mezinárodní prostředí přesně to jsou
hlavní ingredience thrillerů Steva Berryho. Jeho prvotina nazvaná The Amber Room (Jantarová
komnata) pojednává o legendárním ruském pokladu, místnosti, jejíž stěny tvoří jen čistý jantar a
kterou roku 1941 uloupili nacisté. Další thriller, The Romanov Prophecy, odpovídá na otázku, co se
stalo se dvěma dětmi posledního ruského cara Mikuláše II., jejichž ostatky nebyly nikdy nalezeny.
Příběh thrilleru The Third Secret (Třetí tajemství) se pak točí kolem katolické církve, mariánských
zjevení a šokujících božích poselství.
Ve svém čtvrtém thrilleru, The Templar Legacy (Templářské dědictví), Berry svým čtenářům
představuje postavu právníka a agenta Cottona Maloneho, bývalého člena speciálního
kryptologického útvaru ministerstva spravedlnosti. Malone jednoho dne dospěl k závěru, že jeho
práce je až příliš nebezpečná, a rozhodl se odejít do výslužby. Přestěhoval se do Kodaně, kde si
otevřel antikvariát. Problémy si ho bohužel najdou i v Dánsku. Templářské dědictví je prvním z
několika dobrodružství, které si Berry pro Maloneho a další hrdiny přichystal. Povídka Ďáblův dluh je
příběh, který se odehrál ještě předtím, než se Malone přestěhoval do Kodaně, v době, kdy ještě
pracoval na ministerstvu spravedlnosti.
Je to příběh, který nám předkládá naprosto unikátní situaci s dalekosáhlými následky.
Pro Maloneho jsou ostatně takovéto situace typické.

ĎÁBLŮV DLUH

Cotton Malone stál na balkoně a klidně pozoroval velkou hranici s hořícími knihami.
Vedle něj stál Josif Šarma, prezident jedné středoasijské pidizemičky obklopené ze všech stran
Afghánistánem, Čínou a mnoha dalšími nepřáteli Spojených států. Proto Washington již celé roky
ignoruje Šarmovy excesy, včetně jeho nestoudného záměru spálit prakticky každou knihu, která se v
jeho zemi vyskytuje.
„Už měsíc je sbíráme. Lidé nám je přinášejí z každého města, z každé vesnice.“ Šarma hovořil
směsicí ruštiny a arabštiny, typickým jazykem tohoto regionu. „Dnes v noci hoří hranice ve všech
koutech naší země. A to vše proto, abychom se zbavili západního vlivu.“
„Málem bych uvěřil, že těm nesmyslům doopravdy věříte,“ odpověděl Malone a nespouštěl zrak
z představení, které se pod nimi odehrávalo.
„Již pozítří se držení byť jen jediné knihy s výjimkou Koránu stane trestným činem, který vás
přivede do vězení. A ať už jsou moji lidé jacíkoli, jsou poslušní.“
Malone se jen dál díval, jak se lidé dole na nádvoří, zachumlaní v kabátech a bundách, prodírají
po kluzkých dlažebních kostkách davem a házejí do plamenů další a další svazky. Surrealistickému
dojmu z představení vydatně napomáhalo pištění píšťal a rámus tamburín.
„Tahleta jejich šílená poslušnost,“ poznamenal Malone, „lépe než cokoli jiného vysvětluje situaci,
v níž se nyní nacházíte. Celý svět si myslí, že jste jen další Afghánistán, a víte dobře, k čemu takové
přesvědčení vedlo.“
„Vy ale, naštěstí pro mě i pro tuto zemi, víte, že to není pravda.“
Malone se usmál. „Naštěstí pro vás. To především.“
Malone byl původně námořní velitel, ze kterého se stal nejprve právník a potom tajný agent
ministerstva spravedlnosti přidělený k tajné kryptografické skupině známé pod názvem Magellan
Billet. Skupinu tvořilo dvanáct speciálně vycvičených agentů; všichni byli právníci, kteří pracovali pod
vedením Stephanie Nellové, dámy, pro kterou nic nebylo nemožné. Stephanie se všem na první
pohled jevila jako hodná starší paní, která jim připomínala jejich vlastní babičku, ale ve skutečnosti v
sobě měla rozhodnost a tvrdost římského centuriona. Když byl Malone k jednotce přidělen poprvé,
myslel si, že jeho pobyt v ní bude krátký a nudný. To však bylo již před deseti lety a uplynulé desetiletí
rozhodně nebylo nudné. Naopak. A dnešní noc je toho dobrým příkladem. Stojí na balkoně
prezidentského paláce a po boku má despotického diktátora navlečeného v honosné uniformě,
zatímco dole pod nimi hoří obrovská vatra stravující v plamenech stovky a tisíce knih a každé
vdechnutí studeného, suchého vzduchu s sebou přináší i pachuť kouře a zármutku.
„Vyřiďte své vládě,“ pokračoval Šarma, „že proto, abych se udržel u moci, udělám naprosto
všechno. Všechno, co budu muset. Tento národ je muslimský a ti lidé tam dole si žádají silného
vůdce.“ Prezident ukázal rukou pod sebe. „Myslíte si, že ty knihy pálí jen proto, že jsem to nařídil? Ani
náhodou. Dělají to proto, že si to sami přejí.“
Malone nebyl v této zemi cizincem. Pracoval zde již dvakrát a pokaždé přímo se Šarmou. A země
v něm vzbudila opravdový zájem. Rozkládala se na ploše přibližně dvě stě padesáti tisíc čtverečních
kilometrů, které byly pokryty převážně horskými hřebeny, a byla domovem pouhých čtyř milionů
obyvatel, z nichž 8,5 procenta tvořili sunnitští muslimové. Malone si pro studoval její historii a byl si
vědom dlouhé a bohaté tradice kultury a písemnictví, obsažené v dílech mnoha a mnoha spisovatelů,
básníků a hudebních skladatelů, jejichž řada sahá hluboko do středověku. Včera však s bolestí v srdci
přihlížel, jak prezidentovi lidé vyprázdnili celý národní archiv. Hodnota těchto ztracených vědomostí
byla nevyčíslitelná, ale Šarma rázně odmítl veškeré protesty ze strany Spojených národů. Teď se
Malonovi svíral žaludek. Měl pocit, jako by tam dole na hranici hořeli jeho vlastní přátelé. Malone
knihy miloval a bylo to o něm známo. Knihy pro něj znamenaly opravdu mnoho. Jeho dům v Atlantě
jimi doslova přetékal. Miloval na nich snad úplně všechno a po návratu domů z mise se již mnohokrát
den či dva jen tak potuloval po obchodech se starými a vzácnými knihami.
Znechuceně si dovolil odhlédnout od hořící vatry směrem k malebným pozůstatkům mešit a
dalších staveb. Věděl, že mnohé z těchto architektonických skvostů zde stojí již od devatenáctého
století, že přežily sovětskou okupaci z roku 1922, muslimské povstání v roce 1935, pád komunismu v
roce 1991 a nakonec i islámskou revoluci o rok později. Podíval se zpět na Šarmu a vyslovil klíčovou
otázku: „Proč tady vlastně jsem?“
„Abyste na vlastní oči viděl, co se děje.“
O tom pochyboval. A přesně to byl podle jeho názoru i největší problém celé střední Asie. Pravda
zde byla vzácnou a jen zřídkakdy vídanou komoditou.
„A abych vám předal tohle.“
Šarma se natáhl k malému stolku a zvedl knihu, která na něm ležela. Její vazba byla zdobena
mosazným kováním a byla ve vynikajícím stavu. Malone si knihu vzal a prohlížel si desky. Bylo na nich
anglicky napsáno: Canterburské povídky.
„Myslel jsem si, že by se vám mohla líbit.“
Šarma ho měl dobře přečteného. Canterburské povídky byly jednou z jeho nejoblíbenějších knih.
„Pozítří mě za to, že ji budu mít u sebe, necháte zavřít do vězení.“
Šarma se jen usmál. „U vás udělám výjimku. Vím přece, jak moc knihy milujete. Tohle je vydání ze
sedmnáctého století. Z nějakého důvodu jsme ji měli v našem archivu.“
Malone si s knihou opatrně pohrával a chystal se ji otevřít. Šarma ho ale zastavil. „Tady ne. Až
později.“
Prezidentova slova se mu zdála tak trochu divná.
„Uvnitř máte ještě jeden dárek. Speciálně pro vás. Tak raději později, až v hotelu.“
Věděl, že bude lepší, když se nebude na nic ptát. A tak jen mlčky přikývl, zasunul si tenký svazeček
do kapsy bundy a opět se zadíval na hořící hranici. Malone se vrátil do svého hotelového pokoje. Když
po dvou hodinách podívané odcházeli s prezidentem z balkonu, oheň pod okny ještě stále hořel
naplno. Zamkl za sebou dveře a sundal si bundu. Její hnědá kůže byla cítit popelem.
Posadil se na postel a prohlížel si svůj nový výtisk Canterburských povídek. Bylo to druhé
Speghtovo vydání, datum tisku 1602. Dost možná, že jej drželi v rukou a četli velikáni jako Milton,
Pepys, Dryden či Pope. Výtisk mohl mít cenu kolem deseti tisíc amerických dolarů, pokud by někdo
takový dokázal ještě dnes objevit.
On právě teď drží jeden v ruce.
A věnoval mu ho sám Josif Šarma.
 Otevřel drahocennou knihu a přibližně uprostřed jejích zašlých, nažloutlých stránek našel útržek
papíru. Vytáhl jej a přečetl si vzkaz napsaný podle všeho ženskou rukou.
V horách, na sever od města, navštivte zříceniny Rámpuru. Přijeďte zítra v poledne. Někdo by s
vámi rád mluvil. O samotě.
Šarma si dal opravdu hodně práce, aby mu tento vzkaz mohl předat. Bylo jasné, že si přeje, aby
tam Malone jel a to tedy byl ten hlavní důvod, proč Maloneho do země pozval, i když si nepřál, aby
byl s celou touto akcí jakkoli spojován.
Typický Šarma. Tento muž byl skutečný přítel Spojených států, ale to ví jen několik málo
zasvěcených s nejvyšším stupněm bezpečnostní prověrky. Pro všechny ostatní byl Sarma despotický
diktátor nedůležité země, ve skutečnosti však Západu ve vší tichosti dodával pravděpodobně vůbec
nejkvalitnější zpravodajské informace z celé střední Asie. Měl k dispozici bez chybnou špionážní síť a
cenou za jeho služby byla svoboda řídit zemi způsobem, který on sám uzná za vhodný. Samozřejmě že
jeho snaha vnést mezi mnohem větší sousední země co největší chaos byla až dosud úspěšná jen
proto, že žádný z okolních vládců neměl čas se jím vážně zabývat.
A teď tedy tohle.
Co má Šarma za lubem?
Malone se probudil brzy ráno a připravil se na cestu na sever. Na americkém velvyslanectví si
zajistil půjčku vozu včetně mapy, z níž vyčetl, že Rámpur leží asi dvě hodiny jízdy na druhé straně
jednoho z nejvyšších horských hřebenů v zemi. Jízda tam ho tedy povede z hlavního města přes
vysloveně alpský terén s úzkými průsmyky, ve kterých dokonce i teď v srpnu leží sníh. Stěny skalních
útesů na mnoha místech zdobily vstupy do jeskyní.
Jel v klidu a dával si pozor, zdali ho někdo nesleduje. Projížděl široká údolí se stísněnými
vesničkami, v nichž ještě teď doutnaly na hranicích zbytky knih, pozůstatky nočního šílenství.
Dorazil do Rámpuru.
Ještě předtím, než se vydal na cestu, se na velvyslanectví dozvěděl, že pevnost ovládli nejprve v
prvním století Baktrové, v sedmém Arabové, v desátém Turci, po nich pak přišli Mongolové, Afghánci,
Rusové, Sověti. Její zdi obléhal dokonce i sám Alexandr Veliký. Dnes patřila pevnost, okolní zalesněné
svahy, hory i údolí státu a tabule již o několik kilometrů zpět upozorňovaly na zákaz potulky ve zdejší
oblasti. Další tabule, těsně před ním, výslovně zapovídala vstup do prostoru zřícenin. Ale Malone sem
byl pozván, a tak vystoupil z vozu do čerstvého a svěžího ranního vzduchu a do pouzdra schovaného
pod bundou si zasunul starý osvědčený glock. Věděl, že hory střeží divoká prasata, medvědi a sněžní
levharti, ale ti mu těžkou hlavu nedělali. Mnohem více ho zajímali predátoři, kteří chodí po dvou a
nosí automatické zbraně.
Vzhůru k pevnosti stoupala po úbočí hory klikatá kamenitá stezka, která vyžadovala pevný krok a
horolezecké zkušenosti. V dáli duněl hrom a Malone se na okamžik zastavil, aby si odpočinul a nabral
dech, obdivuje se přitom překrásnému panoramám zasněžených horských vrcholků na obzoru.
Další tabule upozorňovala na hranice archeologického naleziště a znovu všechny varovala před
vstupem. Za tabulí viděl jen nahodilé shluky vápencových kvádrů z nichž většina byla kdysi zdmi,
hradbami a věžemi –, které tu teď neuspořádaně ležely navrstvené ledabyle jeden na druhý. Vše bylo
zarostlé pichlavými křovisky vyrůstajícími ze zvětralého zdiva obarveného tu a tam kvetoucími kosatci
či protěžemi. Nikde ani památky po jakémkoli alespoň trochu nedávném archeologickém průzkumu.
Vypadalo to, že celé to pustě vyhlížející místo obehnané vysokými skalními útesy je již dlouho všemi
opuštěné.
Podíval se na hodinky.
11.57.
„Pane Malone,“ zavolal na něj odkudsi mužský hlas.
Zastavil se a rukou si překontroloval pistoli ukrytou pod bundou.
„Řekli mi, že umíte náš jazyk,“ pokračoval hlas arabsky.
„To vám řekli pravdu.“
„A také mi řekli, že jste muž, kterému je možné důvěřovat.“
Malone věděl, že čest, jakkoli zavádějící může tento pojem být, hraje ve středoasijské kultuře
velice důležitou roli. „Snažím se, abych takový opravdu byl.“
 Dvacet metrů před ním se v jeho zorném poli objevil muž. Vysoký, Malone odhadoval tak metr
devadesát, s olivově hnědou pletí. Na sobě měl špinavé bílé roucho, které halilo jeho vychrtlou
postavu až k zemi. Čelo mu brázdily vrásky tak rovné, jako by je někdo narýsoval pravítkem, a jeho
šedé vlasy a vousy byly celé rozcuchané a bez lesku. Kolem hlavy měl omotaný černý turban a při
chůzi se opíral o dlouhou hůl.
Malone na něj namířil pistoli.
Věděl zcela přesně, s kým má tu čest. Muž před ním nebyl nikdo jiný než Usáma ibn Muhammad
ibn Ládin, kterému celý západní svět říkal zkráceně Usáma bin Ládin. Cože mu to Šarma vzkazoval?
Někdo by s vámi rád mluvil? Tak tohle je opravdu někdo.
„Ujišťuji vás, pane Malone, že vám ode mě nic nehrozí.“
Tak on si opravdu dělá starosti o jiné.
„A jsem tady sám.“
Malone na něj nepřestával mířit. „Snad mi prominete, když vám nebudu věřit.“
Bin Ládin jen pokrčil rameny. „Věřte si, čemu sám chcete. Pozval jsem vás na tuto schůzku a přišel
jsem sám. Vás jsem požádal o totéž.“
Malone si řekl, že pokud by si Usáma usmyslel ho zabít, byl by touto dobou již po smrti, a sklonil
tedy pistoli k zemi. „Proč jste mě sem zavolal?“
„Rád bych se vám vzdal.“
Slyší dobře? Po uprchlíkovi, který tu před ním stojí osamoceně, pátrá celá armáda Spojených
států amerických. Z téměř čirého zoufalství na něj dokonce vypsali odměnu ve výši dvaceti pěti
milionů dolarů. A bin Ládin se mu zde chce jen tak z ničeho nic vzdát?
„Proč byste něco takového dělal?“
„Už mě nebaví pořád jen utíkat.“
„Odkdy?“
Bin Ládin se pousmál. „Něco jsem si o vás zjistil. Jsme přibližně stejně staří. Mně je pětačtyřicet,
vám o pět let méně. Cožpak jste ještě nikdy nezatoužil přestat s tím, co děláte?“
Přesně takové myšlenky ho, popravdě řečeno, poslední dobou napadaly stále častěji, ale nehodlal
se tu o nich vybavovat s mnohonásobným vrahem.
„Co chcete?“
Bin Ládin se dobelhal k jednomu z balvanů a posadil se. Malone popošel o několik kroků blíž, ale
ještě stále si obezřetně udržoval odstup.
„Vaše armáda, váš prezident. Chtějí mě mrtvého. Chtějí se celému svém pochlubit fotografiemi
mého mrtvého těla. To by nebylo zas tak zlé. Moje duše by odpočívala v pokoji a moji následovníci by
měli důvod k pomstě. I po smrti budu stát v jejich čele. To není špatný osud. Jsou tu ale i jiní, s jinými
plány. Chtějí takovémuto slavnému konci zabránit, chtějí mi ho vzít.“
Něco takového bylo Malonovi zcela lhostejné.
„I oni mě chtějí mrtvého, ale nepřejí si, aby se o tom kdokoli dozvěděl. Vlastně chtějí světu dál
namlouvat, že stále žiji, i když už budu ve skutečnosti mrtvý. Abyste rozuměl, moje další existence,
byť pouze smyšlená, je pro ně mnohem cennější než veřejné povědomí o mé smrti.“
Malone si v nejrůznějších zprávách přečetl, že bin Ládin je mistr řečnického umění, a řekl si tedy,
že si musí dávat velký pozor na to, co se mu bin Ládin pokouší namluvit – rozprava s ďáblem nikdy
nikomu nic dobrého nepřinesla.
„Rád bych ukončil své bezcílné putování. Chci se stát vaším zajatcem. Postavíte mě před soud.
Tak to přece děláte. To jsou vaše způsoby. A tam budu mít prostor, abych promluvil. A co je ještě
důležitější, moji přívrženci budou vědět, že jsem naživu. A když mě pak nakonec popravíte, budou
vědět, že jsem mrtvý. Ať tak či onak, vyhraji.“
„Třeba vás nepopravíme.“
„Ale ti druzí zcela jistě ano.“
Malone se nenechal jeho jedem otrávit. „Šarma ví, že jste tady?“
Bin Ládin přikývl. „Tyhle zříceniny skýtají báječný úkryt. Nikoho ani nenapadlo hledat mě právě v
této zemi. Šarma je přece váš dobrý přítel. Důvěřujete mu, i když nechcete, aby o tom kdokoli věděl.
A tak jsem si tedy vybral tyto končiny jako své bezpečné útočiště. Teď mě Šarma s mým požehnáním
nabízí právě vám. Vypátral jste mě a zajal. Tak to má být, a tak to bude. Poslal jsem na smrt mnoho
našich mučedníků –“
„To mě má ohromit?“
Zdálo se, že bin Ládina přerušení nevyvedlo nikterak z rovnováhy. „Rozhlédněte se kolem sebe,
pane Malone. V dávné minulosti se zde odehrálo mnoho bitev. Většinou s luky, oštěpy, kameny.
Bývalo zvykem, že bojovníci přinášeli svým důstojníkům hlavy zabitých nepřátel, aby za ně pak dostali
odměnu. Ten, který se mohl pochlubit největším počtem hlav, pak byl ostatními chován v náležité
úctě.“
„O tom vy jistě něco víte.“
Tvář jeho nepřítele se roztáhla v širokém úsměvu. „Ano, moji bojovníci mi přinesli mnoho hlav. A
teď jednu přináším já vám.“
„Jenže chcete, aby se z vaší smrti stalo divadlo.“
„Žádný vůdce netouží po tom, aby zemřel sám a za pochybných okolností.“
„Proč zrovna já?“
„Šarma tvrdí, že jste… dobrý člověk.“
V hlavě mu vířil kolotoč možností a on se pokoušel přijít na to, co by měl udělat. Zdálo se, že mu
bin Ládin čte myšlenky.
„Chápu, že k něčemu takovému musíte nejprve podniknout jisté kroky. Udělejte to. Ale
pamatujte si jedno. Zítra v poledne se vám tady vzdám. Jen vám. A jen já sám.“
Malone zvedl pistoli. „Proč to odkládat na zítra?“
„Rozhlédněte se kolem sebe, pane Malone.“
Malone přejel okolní zříceniny pohledem. Na kamenném útesu přímo nad sebou zpozoroval osm
mužů v turbanech. Všichni drželi v rukou samopaly.
„Mám pocit, že jste mi tvrdil, že jste tu sám.“
„Lhal jsem. Ale ještě přece dýcháte, což snad dokazuje, že mluvím pravdu, když říkám, že se vám
vzdám. Zítra v poledne, na tomto místě. O samotě.“
A ďábel odkulhal do skal.
Malone se vrátil do hlavního města a z velvyslanectví se ihned spojil se Stephanií v atlantském
středisku organizace. Vysvětlil jí, co se stalo, a o šest hodin později obdržel zprávu, že již nazítří v
sedm hodin ráno do země přes afghánské hranice pronikne jednotka zvláštního nasazení. Malone
rozhodně neměl v úmyslu „přebírat“ bin Ládina zcela sám a také armáda nehodlala stát při něčem
takovém nečinně stranou. A tak tedy podnikl ony „kroky“, ke kterým ho bin Ládin na schůzce vyzval.
Malone se s jednotkou setkal na předem určeném místě na dálnici severně od hlavního města.
Tvořilo ji šest vojáků a dva důstojníci, všichni oblečení v běžném civilním oblečení. Jednotce velel
plukovník Rick Cobb, štíhlý muž s narudlými blond vlasy a hluboce posazenýma zelenýma očima.
Malone jim vysvětlil, co od nich potřebuje, a pak je ponechal na straně sil nice a sám vyrazil směrem
na Rámpur.
Přesně v poledne se již opět procházel zříceninou pevnosti. Srázy kolem byly zahaleny v
neproniknutelném oparu, ve kterém zmizely i vrcholky okolních útesů. Postupoval zvolna a opatrně a
čekal, co se bude dít.
Bin Ládin se vynořil ze skal úplně stejně jako včera. Dnes už s ním ale Malone nehodlal
diskutovat. „Připraven?“
„Jak jsem slíbil.“
Malone vytáhl pistoli.
„To není nutné.“
„Je mi s ní lépe.“
Jeho vězeň jen pokrčil rameny. „Jen si poslužte.“
„Vaši přátelé jsou opět zde?“
„Jen dokud se odsud bezpečně nedostaneme. Pak odejdou.“
Trvalo jim dvacet minut, než se dostali dolů k Maloneho vozu, což bylo dáno především bin
Ládinovou pomalou, belhavou chůzí o holi. Než mu Malone dovolil, aby se posadil na sedadlo vedle
něj, rychle ho prohledal. Zdálo se, že bin Ládin podobné opatření očekával, a tak ani neprotestoval.
 Vyjeli z Rámpum a zamířili zpět k hlavnímu městu.
Přibližně v polovině cesty Malone zpozoroval dvě stará, otlučená auta na krajnici na stejné straně
dálnice. Přibrzdil a zaparkoval mezi nimi.
Dveře obou vozů se otevřely a vyskákali z nich Cobbovi muži.
„Vaši přátelé?“ zeptal se bin Ládin tiše.
„Vaši strážci.“
„Dohoda zněla, že se vzdám jen a pouze vám.“
„Lhal jsem.“ Druhého dne Malone odjel. Prezident Šarma se již nepokusil o žádný další kontakt,
ale nic takového od něj Malone ani neočekával. Oznámení o zadržení Usámy bin Ládina proběhne v
režii Bílého domu a všechny zásluhy za úspěšný zátah si připíše armáda. Na rozdíl od toho, co si bin
Ládin možná myslel, Malone za svoji účast na zatčení žádnou publicitu neočekával a ani po ní
netoužil.
A věděl, že Šarma také ne.
Jejich práce skončila. Uběhly dva týdny a o zadržení Usámy bin Ládina stále panovalo mlčení.
Malone měl práci v Německu, pak v Bulharsku, Norsku a dokonce i v Austrálii. Když uplynuly další dva
měsíce a stále se nic nedělo, rozhodl se, že zjistí, jak se věci vlastně mají. Stephanie Nellová byla
stejně zvědavá jako on, a tak se oficiálně dotázala na příslušných místech.
„Oni vůbec nevěděli, o čem mluvím, Cottone,“ sdělovala mu pak telefonicky z ústředí organizace.
Malone byl právě na letišti v Londýně a čekal na další spoj. „Stephanie, já jsem ho osobně vezl ve
svém autě. Seděl na sedadle vedle mě. Předal jsem ho plukovníkovi armády Spojených států.“
„To všechno jsem jim řekla. Včetně jména toho důstojníka. A to je ta potíž. Je to plukovník
speciálních jednotek Rick Cobb. V den předávky byl ale na dovolené ve Spojených státech. Ani
náhodou nemohl být na stejném místě jako ty. To už bylo ověřeno.“
„Máš jeho popis?“
Stephanie mu jej předala a muž, o němž mluvila, se ani v nejmenším nepodobal muži, kterému
před několika měsíci na dálnici předával Usámu bin Ládina. „Co se to tady sakra děje? Hrají si s
námi?“
„Proč by to ale dělali? Prezident by klidně obětoval levou kouli, jen aby měl bin Ládina pod
zámkem.“
Malone si vybavil, co mu bin Ládin tehdy ve zříceninách řekl: „Jsou tu ale i jiní, s jinými plány.
Chtějí takovémuto slavnému konci zabránit, chtějí mi ho vzít.“
„Musím si promluvit se Šarmou. Ozvu se ti.“
V čekárně vyhrazené pro cestující business třídy objevil internetový portál, připojil k němu svůj
notebook a odeslal e-mail, protože přesně tak si Šarma představoval ideální komunikaci. Prezident
telefony nenáviděl neměl nad nimi kontrolu –, a navíc si rád uchovával vytištěné verze všech svých e-
mailových zpráv. Malone tu svoji zkrátil na nezbytné minimum:
MŮJ DAR ZMIZEL.
Do odletu letadla zbývaly ještě dvě hodiny, a tak seděl a čekal. Odpověď přišla překvapivě již za
necelých deset minut.
VRAŤTE SE DO ZŘÍCENIN.
Malone věděl, že víc se touto cestou již nedozví. Bylo zřejmé, že Šarma jeho vzkaz očekával. Teď
tedy musí změnit své cestovní plány. Původně byl totiž na zpáteční cestě do Atlanty, aby si dopřál tři
dny volna před další misí. To už neplatí.
Hory v okolí rámpurských zřícenin již měl pevně ve své moci podzim. Malone zaparkoval na úpatí
hřebene, který stoupal nahoru k pevnosti. Vzduch byl o dobrých třicet stupňů chladnější než před
třemi měsíci a vrcholky hor již byly pokryté závojem sněhu.
Sáhl si pod bundu a vytáhl svůj oblíbený glock. Ani v nejmenším netušil, co na něj čeká, ale věděl,
že se musí spolehnout na Šarmovy pokyny.
Opatrně stoupal po namrzlé pěšině. Vstoupil do pevnosti a jeho smysly opět nasály již důvěrně
známý pocit odlehlosti a naprosté izolace. S očima dokořán zkoumal okolí.
Výstřely ze samopalu ho zaskočily. Vystřelené kulky se odrazily od nedaleké skupinky balvanů.
„Dál ani krok, Malone. A tu pistoli hezky na zem,“ pronesl mužský hlas anglicky.
 Uvolnil sevření pažby a otočil se. Z úzkého útesu seskočil plukovník Cobb a začal sestupovat mezi
balvany.
„Bylo mi řečeno, že jste se včera vrátil,“ řekl. „A tak mi bylo jasné, že už dnes vás najdu tady.“
„Mám rád přesnost.“
„A navíc jste vtipný. Úžasné.“
„A vy jste?“
„Plukovník Rick Cobb. Kdo jiný?“
„Víte dobře, že to vám už nespolknu.“
„Víc se toho bohužel nedozvíte.“
„Tak fajn, plukovníku Ricku Cobbe, máte v úmyslu prozradit mi, co se stalo s bin Ládinem?“
„Rovnou vám to ukážu.“ Cobb mávl puškou. „Tudy.“
Malone prošel kolem několika dalších rozvalin a zatočil za roh. Do tváře ho uhodil studený závan
větru. Zpozoroval zčernalý kus země kousek od místa, kde kdysi stávala hradební zeď. Počasí rychle
mazalo všechny stopy, ale bylo zřejmé, že zde jen velmi nedávno něco shořelo.
„To je vše, co z něj zbylo,“ oznámil Cobb. „Já sám jsem ho zastřelil, přímo tam, kde teď stojíte, a
pak jsem toho vraždícího maniaka spálil, že z něj zbyla jen hrst popela.“
„A smysl celé vaší akce, plukovníku?“
„Na to se snad nemusíte ptát. Ten člověk vraždil Američany. Byl to nepřítel země.“
„Takhle se ale voják nechová.“
„Nejsem voják. Vojáci mají pravidla a pravidla zase mají ten ošklivý zlozvyk míchat se do toho, co
je správné. Já pracuji mimo ně.“

„Bin Ládin mi řekl, že po něm jdete. Řekl mi také, že chcete, aby zemřel, ale že se o tom nemá
nikdo dozvědět. Mohl byste mi vysvětlit, o co přesně vám tedy jde?“

„No tak, jste přece chytrý člověk. Pálí vám to. Amerika vydává na válku s terorismem desítky
miliard dolarů. Je to víc peněz, než si kdokoli umí vůbec představit. Je to jako mana, drahý příteli
božská mana seslaná přímo z nebes.“

Malone měl radost, že se jeho podezření pomalu naplňovala. „A je tu mnoho velkých společností,
které na tom všem bohatnou.“

„Konečně začínáte používat mozek. Díval jste se někdy na ceny akcií některých zbrojních firem?
Letí vzhůru jako splašené. Ale na své si přijde i spousta menších společností. Nemůžeme přece
dopustit, aby to skončilo.“
„Předpokládám, že pro ně děláte.“
„Všechny zainteresované firmy se daly dohromady a rozhodly, že si najmou společný tým.
Nejlepší na trhu. To myslím vážně. Vyvinuli jsme lepší zpravodajskou síť, než jakou má k dispozici
vláda. Trvalo nám to rok, než jsme se k bin Ládinovi konečně dostali na dostřel. Už dvakrát jsme ho
málem měli. Asi před osmi měsíci ale všem zmizel z radaru. Vypařil se. Už jsme si začínali dělat
starosti, ale pak přišel ten váš telefonát.“
„My jsme ale onoho dne oficiálními komunikačními kanály kontaktovali armádu, ne vás.“
Cobb přikývl. „Přesně tak. Ale i tam máme přátele. Vysoko. Téměř na samém vrcholku.
Koneckonců, i pro armádu je tahle válka zlatý důl. Nikdo si nepřeje, aby žně skončily. A tak nám
zavolali a my jsme naštěstí nebyli daleko.“
„Takže jste ho přivedli zpět a tady jste ho zastřelili.“
„Tady nebo jinde. Co na tom záleží? Když jste tehdy odjeli, jeho lidé se rozprchli, jako když střelí.
Měl jsem tady pár hochů, aby na ně dávali pozor. Nemuseli jsme ho tedy převážet až na jih, k
afghánským hranicím, jen jsme se otočili a vrátili se pár kilometrů zpět. Za dvě hodiny bylo po všem.
Jeho tělo hořelo rychle.“
Malone chtěl vědět ještě něco. „Proč ale používáte jména skutečných vojáků? Ověřili jsme si, že
plukovník Rick Cobb opravdu existuje.“
 Muž pokrčil rameny. „Ulehčuje nám to pohyb. Dnes je až příliš snadné někoho sledovat.
Vybíráme si jen takové, kteří jsou doma na dovolené. Informace nám dodávají naši přátelé v
Pentagonu. Je to, jak říkám. Nemůžeme dopustit, aby tenhle vlak vykolejil.“

„Opravdu si myslíte, že by se to stalo?“

„No tak, vzpamatujte se. Američané mají hodně špatnou paměť. 11. září jim někdo zboří kus New
Yorku a oni jdou, obsadí pár zemí, nakopou prdel několika největším zmetkům, zajmou Saddáma, a
pak už všichni volají po tom, aby to celé skončilo. Veřejná podpora klesá. Na politiky doléhá tlak. To
znamená jediné. Škrty v rozpočtu, přesouvání priorit – samé špatné zprávy pro mé zaměstnavatele.
Opravdu nepotřebují, aby se bin Ládin dostal za mříže. Nic takového. Jen ho nechte hezky na
svobodě. Udělejte z něj hrozbu. Ať všem vrtá hlavou, kde je a co zase chystá. To stejné udělal po
druhé světové válce Stalin s Hitlerem. Věděl dobře, že ten parchant je po smrti, ale živil ve všech
strach, že se možná někde schovává a připravuje pomstu. A to všechno jen proto, aby odvrátil
pozornost od sebe.“
„Takže jste se stali strůjci bin Ládinovy další existence.“
„A máme ji naplánovanou do nejmenšího detailu. Uděláme z něj zločince, jakého svět ještě
nezažil.“
„Proč jste se sem vlastně vrátil?“
„Abych si na vás počkal. Mám pro vás vzkaz. Moji zaměstnavatelé si přejí, abyste tady přestal
čmuchat. Nechte to plavat.“
„Proč bych to dělal?“
„Protože nemáte nic, co byste mohl použít jako důkaz. Co chcete dělat? Tvrdit všem, že jste zajal
bin Ládina? Budete vypadat jako blázen. Nemáte jedinou fotku, žádné video, nic. A ujišťuji vás, že z
něho nezbylo vůbec nic, ani ten nejmenší kousek DNA, který byste mohli porovnat s DNA některého z
těch dvaceti parchantů, které tady po sobě údajně zanechal. Je po všem. Nechte to být. Je čas jít dál.“
„A když nepůjdu?“
„Nemáme ve zvyku zabíjet naše vlastní lidi, ale když na to přijde, nejsme ani proti.“
„Nejste o nic lepší, než byl on.“ Malone nakročil vpřed a naznačil, že se chystá odejít, ale Cobb mu
rychle zastoupil cestu. „Na vašem místě bych uhnul,“ varoval ho Malone.
Hlaveň pušky se zvedla. „Hrajete si na drsňáka, Malone?“
„Dokonce tak drsného, že ani nepotřebuji flintu, abych se vám ubránil.“
Stál bez pohnutí, pevně rozhodnutý nedat Cobbovi ani na okamžik najevo, že má strach. Kdo by
ho ale neměl? Temné ústí hlavně neskýtá dvakrát příjemný pohled.
Cobb spustil pušku k zemi.
Malonův předpoklad se ukazoval jako správný. Chtějí ho živého. Koho lepšího si přát na spuštění
té jejich šarády než amerického agenta, který bude světu tvrdit, že se mu bin Ládin vzdal a že odhalil
jakési tajné spiknutí, které si kladlo za cíl utajit před světem bin Ládinovu smrt. Armáda pochopitelně
jakákoli taková tvrzení popře a přitom dojde k tomu, že celý svět bude zaplaven vlnou nového
strachu z bin Ládina. Malone nemá jediný důkaz, kterým by svá slova podepřel, oni za sebou mají
všechny hrůzy, kterých se bin Ládin v minulosti dopustil.
Je snadné představit si, kdo z této bitvy odejde jako vítěz.
„Jen klidně běžte, Malone. Zmizte odsud a klidně celému světu roztrubte, co víte.“
Ani náhodou.
Vší silou nakopl Cobba patou do pravého kolena. Cobb jeho útok vůbec nečekal a nestačil se ani
pohnout. Možná si myslel, že něčeho takového vůbec není schopný. Slyšel prasknutí kosti a mířenou
ranou pěstí zasáhl Cobba do brady. Cobb vykřikl bolestí a zhroutil se k zemi, svíraje oběma rukama
zraněné koleno. Malone zvedl ze země pušku.
„Ještě jednou vám to zopakuju. Nejste o nic lepší než on. On zabíjel ve jménu Alláha. Vy to děláte
pro peníze.“
„Ten… ďábel… dostal, co si zasloužil.“
Malone vyhodil pušku do vzduchu, přes vrchol rozpadlé hradební zdi, a odešel.
 Zavřel kufr a odhlásil se z hotelu. Venku pak vstoupil do chladného večerního vzduchu a rozhlížel
se přeplněnou ulicí po taxíku, který by ho vzal na letiště. Jeden předjel až k němu a Malone rychle
usedl na zadní sedadlo. Řidič se zařadil zpět do proudu vozidel, která se jen zvolna sunula vpřed. Tma
ve střední Asii v tomto ročním období přichází rychle, a než zastavili u letištního terminálu, město již
zahalila noc. Předal řidiči čtyřicet rublů a chystal se vystoupit, když vtom se muž rusky ozval. „Pane
Malone, mám pro vás něco od prezidenta.“
Malone ze svého místa na zadním sedadle jen zíral na muže, který mu předával hnědou obálku.
„A ještě mám vyřídit, že vám přeje všechno nejlepší.“
Malone mu poděkoval a přidal ještě dvacet rublů, aby se mu odškodnil za jeho práci. Šarmovy
možnosti sahaly opravdu daleko, to prezidentovi musel přiznat. I přes zalepenou obálku podle tvaru
zcela bezpečně poznal, že uvnitř se skrývá CD. Na letišti si odbavil tašku a s brašnou přes rameno pak
zamířil k odletové bráně. Teprve tam obálku otevřel a zjistil, že kromě CD je v ní i dopis. Přečetl si
vzkaz a zasunul CD do notebooku.
Na obrazovce naběhl obrazový záznam. Na něm pak sledoval, kterak falešný plukovník Cobb
zastřelil Usámu bin Ládina. S pomocí kumpánů ze své polovojenské bojůvky, jejichž tváře Malone
bezpečně rozpoznal, pak bin Ládinovo tělo spálil. Obrazovka potemněla, ale již za okamžik se na ní
objevila další nahrávka. Na ní bylo zachyceno jeho setkání s Cobbem ve zříceninách před několika
hodinami. Malone si vzal sluchátka a zapnul hlasový přenos. Zvuková kvalita nahrávky byla vynikající.
Na videu byl nahrán celý průběh setkání včetně Malonova útoku.
Pak obrazovka opět zčernala.
Malone potřásl hlavou.
Josif Šarma byl ve střehu. A i když stál v čele země, která neměla nejmenší možnosti se adekvátně
bránit, byl to inteligentní muž. Chtěl, aby Spojené státy získaly bin Ládina, protože tak si to bin Ládin
přál. To se však nestalo. A tak jim doručil další dárek. Dárek, který si Malone ponechá pro sebe,
dokud nepřijde správný okamžik. Nejprve bude muset trochu zapracovat, ale dohledat jak Cobba, tak
jeho kohortu i zaměstnavatele by nemělo být těžké. Koneckonců, Magellan Billet, organizace, pro
kterou pracoval, se na takovéto úkoly přímo specializovala.
Ještě jednou si přečetl vzkaz, který mu Šarma předal společně s diskem. POSTAREJTE SE, ABY
KAŽDÝ ĎÁBEL DOŠEL ODPLATY.
Tak to má být.
Vstal a zamířil k odletové bráně.
 KATHERINE NEVILLE

Prvotina autorky Katherine Neville The Eight (Osma) nejenže získala literární ocenění, ale stala se
zároveň kultovní klasikou přeloženou do třiceti světových jazyků. Příběh začíná na úsvitu Francouzské
revoluce, kdy jeptišky jednoho francouzského opatství vykopou na zahradě slavný, drahokamy
vykládaný šachový soubor, který kdysi patřil samotnému Karlu Velikému. Více než tisíc let ležely
šachy pod zemí a nyní jsou roztroušeny po celém světě, aby tak zůstala zachována jejich kouzelná
moc. Nikdy nekončící napětí přenáší čtenáře z dob Francouzské revoluce do sedmdesátých let
dvacátého století, do období ropného embarga. Zápletka příběhu představuje sama o sobě
obrovskou šachovou partii a postavy knihy připomínají figurky na šachovnici.
Když se autorka pustila do dlouho očekávaného pokračování své prvotiny, s radostí v něm oživila
mnoho fascinujících historických osobností včetně Benjamina Franklina, jehož působnost musela ve
svém předchozím díle s ohledem na čas omezit na pouhé příležitostné vstupy. Přes současnou
záplavu nejrůznějších biografií, historických dokumentů či filmů oslavujících tříště výročí narození
Benjamina Franklina odhalil autorčin výzkum jedno velice překvapivé tajemství, kterého, jak se zdálo,
si žádný z odborníků nevšiml. Benjamin Franklin byl téměř posedlý zakládáním nových soukromých
klubů, nebo se alespoň stával jejich členem. A i když je tato jeho vášeň dobře zdokumentována, právě
zde narážíme na jednu velkou, tajemnou mezeru v jeho životě.
Úterní klub ji zaplňuje.

ÚTERNÍ KLUB

Bez klubu by Franklin nebyl Franklinem; jeho klubem ve Francii se stala zednářská lóže Devíti
sester.
Carl Van Doren, Benjamin Franklin
31. srpna 1784,
7.00 Auteuil, Francie

Dnes, v úterý, nastal den krize.

Madame Helvétiovou nikoli bez ironie napadlo, že ve francouzštině lze věci téměř vždy vyjádřit
mnohem výstižněji – non? Tak například jméno tohohle dne, úterý, se francouzsky řekne mardi,
Martův den, den boha války. A s ohledem na blížící se krizi, jakož i na zprávu, kterou právě obdržela,
byla jakákoli připomínka boha války předzvěstí něčeho mnohem závažnějšího, než se na první pohled
zdálo vlastně mohla rovnou znamenat la calamité!
A i když madame Helvétiová takovouto zprávu již celé měsíce očekávala, byla zašifrována natolik
šikovně, že ani posel, který ji přinesl ze Skotska, nevěděl, o co vlastně jde. Jeho vážný naléhavý výraz
však mohl znamenat jediné. To, co očekávala, se podle všeho již velice brzy stane. A to něco může
nejenom zničit všechny její pečlivě promyšlené plány, ale může ohrozit celé jejich podnikání dokonce
i vlastní životy.
Kvůli tomu, aby zprávu předala okamžitě dál, se však bude muset uchýlit ke lsti.
Aniž ji kdokoli spatřil, vyklouzla francouzským oknem svého soukromého salonu, za kterým
trpělivě vyčkával již osedlaný velký bílý mezek jejího zahradníka. Správce panství neskutečně
panovačný muž (služebnictvo se dnes chová okázaleji, než si kdy šlechta byť jen představovala) trval
na tom, že si musí dávat velký pozor, pokud má v úmyslu cestovat takto v tajnosti a sama.
Pokud ji někdo z domácnosti spatří vycházet z domu tak časně, vyvolá to po celém domě
zvědavost. Doufala jen, že všichni uvěří tomu, že se vytratila na nějaké další tajné milostné
dostaveníčko, jak tomu bylo v minulosti již tolikrát. A nikdy to ani náznakem nepopírala. Dnes snad
po celé Francii nenajdete cestu či jen místnost, která by nebyla plná špehů jednajících ve prospěch té
či oné politické frakce: být dnes moudrý znamenalo být především opatrný.
I tak si však madame Helvétiová připadala ve svém směšném převleku jako úplný blázen na sobě
totiž měla vybledlé modré šaty, které jí zapůjčila její dojička (dost pronikavě zapáchaly), a rozpadající
se slaměný klobouk. Takže je teď vyhastrošená jako nějaká prostitutka a k tomu ještě sedí na
obrovském bílém mezkovi ona, Anne-Catherine de Ligniville-Autricourt, madame Helvétiová jedna z
nejbohatších žen ve Francii a kdysi dokonce i jedna z nejkrásnějších v zemi. To už je ale dávno. Dnes
je z ní, tím si je jistá, úplně jiná žena.
Netrpělivě popohnala mezka k rychlejší chůzi po prašné cestě, která se klikatila zvlněnou krajinou
lemovanou vinohrady, nad nimiž se dosud vznášela ranní mlha, a která vedla z banlieue, předměstí
Auteuil těsně za hranicemi Paříže k dalšímu předměstí, Passy. Když si všimla, že soumar mlsně zírá na
těžký hrozen podél cesty, pevně a rozhodně ho plácla po zadku. „Obstiné,“ zamumlala si sama pro
sebe tiše a škubla otěžemi.
Přestože byla neklidná a nemohla se dočkat, až dorazí do cíle své cesty, nedokázala si pomoci a v
duchu neustále přemítala nad onou podivnou zprávou. Myšlenky na ni se jí v hlavě neustále honily
jako dávno zapomenutá melodie. Je tak zvláštní podivnější než všechno, s čím se až dosud setkala.
Jaký jen může mít význam? Znala pouze jediného člověka, který by ji mohl rozluštit. Musí se k němu
co nejrychleji dostat.
Mezek byl tak pomalý, že jí připadalo jako celá věčnost, než konečně spatřila, jak se na východě
objevilo nad východním útesem slunce. A tam, vysoko nad Seinou, ležel i cíl její cesty: Le Valentinois.
Proslulý zámek, zasazený jako honosná perla uprostřed zahrad a letohrádků, stříkajících fontán a
osmibokých bazénů, byl baštou extravagance, která se mohla směle rovnat paláci tureckého paši.
Kdykoli sem madame Helvétiová přicházela, a to bývalo častěji, než jí bylo milé, cítila, jak jí
naskakuje husí kůže. S ohledem na důležitost své mise byla nakonec ráda, že má na sobě tohle
směšné roucho, protože jí alespoň nabízí možnost vyhnout se hlavnímu vjezdu pro kočáry a vplížit se
dovnitř zahradami, kde ji nikdo nepozná. Le Valentinois bylo totiž navzdory své honosné okázalosti
proslulým hnízdem pašeráků zbraní, spekulantů, zlodějů a špehů – jinak též nechvalně známého
okruhu dobrodruhů, kteří parazitovali na válkách a krizích, které právě teď zmítaly Evropou.
Kroužku velel ten nejnebezpečnější ze všech kumpánů: bohatý a tajuplný vlastník zámku
Donatien le Ray de Chaumont. Madame Helvétiová se s ohledem na svoji důležitou zprávu jen
modlila, aby s otevřenýma očima nevkráčela rovnou do pasti. Děj se co děj musí svůj vzkaz doručit
zcela soukromě, než se osazenstvo zámku začne probouzet k životu. Musí předat zprávu Franklinovi,
teď hned tady, v jeho soukromém křídle zámku.
Jen doktor Franklin bude vědět, co je zapotřebí udělat jaké kroky musí klub podniknout, až se
dnes večer sejde –, pochopitelně až poté, co se mu podaří přečíst zprávu zašifrovanou v té písni.
8.00 Auteuil, Francie V Paříži se člověk může cítit osaměle, přemýšlela Abigail Adamsová
roztrpčeně – nikdy si tu však nebude připadat sám!
Kamkoli se jen pohnula, všude se tísnily husté davy nemytých těl. Ulice byly jako žumpy. Není
divu, že Pařížané mívají kolem krku víc krajek než vlámský ubrus a mají je tak blízko nosů, aby se s
jejich pomocí chránili před strašlivým zápachem ulice! Neonemocněl snad její drahý pan Adams
pokaždé, když přeplul oceán a zavítal do tohoto města?
A ty ženy! Čtyřicet tisíc má licenci „nevěstky“ (Abigail se jen při pomyšlení na toto slovo zarděla) a
smí tedy provozovat „své řemeslo“ přímo uvnitř městských bran.
A ty bedny! Čirá hrůza, o které jí vyprávěli správci kostelů: v ulicích jsou na vybraných rozích
rozmístěny bedny, do kterých mohou ženy odkládat své nechtěné děti. A dokonce tomu říkají pokrok
oproti „starým časům“ filozofa Rousseaua, kdy matky ponechávaly tato nešťastná dítka přímo na
schodech kostelů, aby tam zemřela zimou či hladem některá zmrzla doslova na kost a jejich tělíčka
pak museli seškrabovat a odtrhávat od kamenů. Jaká to hanebná zločinnost!
Po několika málo dnech strávených v Paříži se Abigail rozhodla, že než by své děti, Nabby a
Johnnieho, dále vystavovala této prohnilé dekadenci, raději s nimi odjede do lázní, aby si dopřáli
termální koupele a očistu v parní lázni.
 A tak, díky bohu Abigail přitom s úlevou vydechla už v tom nečistém a odporném rybníce
nebudou muset strávit ani den. Její drahý pan Adams jim sehnal a zajistil místo na venkově, v Auteuil.
Dům to je vskutku impozantní padesát místností. Uprostřed zahrad a plný služebnictva, daleko od
hluku města. A ještě ke všemu ta báječná třešnička na dortu! Hned vedle jejich nové rezidence totiž
přebývala žena, kterou jí doktor Franklin jednou popsal jako „opravdovou Francouzku“, prostou vší
domýšlivosti… zkrátka nejlepšího člověka na zemi. Jmenovala se madame Helvétiová.
Abigail nabyla dojmu, že madame Helvétiová má, navzdory své proklamované a zdůrazňované
skromnosti, na svém kontě pár úspěchů a vlastních výdobytků, na které může být náležitě pyšná.
Mezi nimi je i skutečnost, že i nyní, na prahu šedesátky, ji stále považují za jednu z nejkrásnějších žen
Francie. Říkalo se, že básník Fontenelle si u příležitosti svých stých narozenin povzdechl: „Madame
Helvétiová v člověku probouzí touhu po tom, aby mu znovu bylo osmdesát.“
Abigail se rovněž dozvěděla, že zesnulý manžel této dámy byl slavný filozof, který se chystal
založit klub, jehož členy by byli ti nejváženější vědci a postavy veřejného života. Madame Helvétiová
po jeho smrti využila svého bohatství a založení klubu financovala. Klub dostal jméno Lóže devíti
sester, které odkazovalo na múzy umění a vědy. Madame Helvétiová, jako zakladatelka klubu, byla
jedinou ženou, která měla přístup na jeho ryze soukromá a uzavřená setkání. I když přístup na
jednání lóže byl jen na pozvání, jejich konání nebylo žádným tajemstvím, a mezi první členy lóže
patřili La Fayette, Voltaire a Franklin: doktor se dokonce napojil na finanční zdroje lóže, aby tak své
zemi zajistil peníze nutné k vítězství ve válce za nezávislost.
Její nová sousedka zde v Auteuil tedy musí být opravdu velká dáma, přemítala Abigail, zatímco se
oblékala k odjezdu na Le Valentinois – už se nemohla dočkat, až se s madame Helvétiovou setká. A
neříkal snad doktor Franklin, že se lóže madame Helvétiové schází vždy v úterý?
Je tedy možné, že k tomuto úžasnému setkání dojde již dnes večer. 9.00 Bouloňský lesík John
Adams Annu-Catherine de Ligniville-Autricourt, madame Helvétiovou, z duše nesnášel. Pohrdal jí
prakticky od prvního okamžiku, kdy se s ní setkal. Obdobně pohrdlivý vztah pak choval k většině
příslušníků francouzské šlechty.
I nyní, když jako každé ráno cválal na svém hřebci Bouloňským lesíkem, přemýšlel o této ženě,
která americké misi ve Francii způsobila v uplynulých letech tolik škody. Se svými pocity se
pochopitelně nemůže svěřit Abigail i když až dosud neměl před svou drahou chotí žádná tajemství.
Ale La Helvétiová, ostatně jako mnoho dalších paniček z nejvyšší třídy, omámila dr. Franklina
bezstarostným francouzským šarmem a veselou náladou. Doktor je posedlý vším francouzským.
Adams věděl, že musí postupovat opatrně. Kongres ho již jednou z Evropy odvolal, bylo to z jeho
předchozí mise, když si francouzský ministr Vergennes stěžoval na jeho chování v diplomatických
kruzích. Adams se však nikdy nedokázal zbavit podezření, že za jeho odvoláním stál sám Franklin.
Doktor totiž strávil většinu svého života v zahraničí a jako houba do sebe nasál hříchy všech zemí, ve
kterých pobýval. Již dávno se neřídil zásadami yankeeské cti a přímosti.
Adams se mohl jen modlit, aby když ne on, tak alespoň Thomas Jefferson dokázal tomuto
dobrému doktorovi domluvit a přimět ho k rozumu v otázce životně důležitých dohod, které se
všichni tři pokoušeli tak pracně uzavřít s Francií a Anglií. A je tu ještě jedna věc.
Mastná skvrna v šálku čaje. Adams měl vážné podezření, že tam už nějakou dobu plave: mají zde
špeha možná dokonce dvojitého agenta –, který v Passy působí už od samého počátku, Benjaminu
Franklinovi rovnou pod nosem. Bůh je mu svědkem, že tohle La Valentinois je plné temných
možností. V úvahu nepřipadá jen Chaumont, majitel zámku a obchodník se zbraněmi, ale dokonce i
Franklinův dvacetiletý vnuk, který na zámku rovněž přebývá, mladík, jehož otec (Franklinův bastard)
byl přesvědčený royalista vypovězený z Ameriky.
Nejnebezpečnější postavou ze všech těch elitářských aristokratů, royalistických sympatizantů a
nových zbohatlíků, které si doktor tak rád zval do svého útočiště v Passy a kteří kolem něj kroužili
jako můry kolem rozsvícené lampy, však podle Johna Adamse byla madame Helvétiová. A ke svému
podezření měl dobrý důvod.
Její zesnulý manžel, sieur Helvétius, přece zbohatl z královských prebend, o tom není pochyb. Byl
jedním z „generálních nájemců“, podnikavců, kteří získali výhradní práva, monopol, dalo by se také
říci, na nákup a prodej zboží vyváženého z Francie či do ní dováženého. Tito lidé dodnes drží v rukou
americký obchod s Francií a jejími zahraničními teritorii.
Pokud jde o madame Helvétiovou, ta si založila tajné společenství, které tomu klubku zmijí, jež se
kolem ní sdružuje, pomáhá, aby se udrželo u moci. A to ještě mají tu drzost říkat si liberálové,
svobodní zednáři! Přitom každý ví, že půlka zakladatelů lóže jsou francouzští aristokraté!
Adams pobídl uříceného koně bodnutím do slabin a chystal se k návratu do Passy na ranní
schůzku s Franklinem. Přitom se pobaveně usmál. Představil si totiž svoji ženu, dceru pastora, při
setkání s madame Helvétiovou.
Dost možná, že k němu dojde již dnes. Je přece úterý.
10.00 Passy, Francie Benjamin Franklin pozvedl svého střelce a položil jej vedle věže protihráče.
Pak poklepal prstem o stůl, aby si získal pozornost.
„Když mi teď, milý příteli, vezmete touto věží mého střelce, bude to mat třetím tahem,“ oznámil
Thomasi Jeffersonovi, který se na něj překvapeně díval přes šachovnici. „Ale když to neuděláte,“
dodal Franklin s jízlivým úsměvem, „obávám se, že to stejně bude mat. V pátém tahu.“
„Můj milý Jeffersone,“ poznamenal John Adams, který stál u okna s výhledem na rozlehlé,
překrásně udržované zahrady rozprostírající se kolem zámku, „to už je třetí prohraná partie v řadě.
Pokud vám jde vyjednávání mezinárodních dohod kvůli kterým nás Kongres koneckonců do Francie
vyslal –, stejně špatně jako šachy, uděláme asi nejlépe, když si sbalíme kufry a vrátíme se zpět domů.“
„Nesmysl,“ odpověděl Franklin a položil figurky zpět na jejich místo na šachovnici. „Jefferson jen
nemá tolik hráčských zkušeností jako já. Když hraji šachy, nestrpím, aby mě cokoli vyrušovalo, jednou
jsem dokonce hrál celý večer s madame Brillonovou, svou tehdejší amour, a ta přitom seděla nahá ve
vaně!“
Franklin se dal do bouřlivého smíchu, načež si všiml, že si Jefferson oběma rukama tře
nenapudrovanou hlavu s hustou kšticí vlasů.
„Myslím, že na jedno ráno už té mozkové stimulace bylo až dost, a práce nám zatím stojí,“
konstatoval Jefferson a vzápětí ještě omluvně přidal: „Obávám se, že na mě jde jedna z těch mých
migrén.“
„Na to je nejlepší vrbová kůra,“ řekl Franklin. „Obsahuje totiž analgetika vhodná speciálně na
bolest hlavy. Nemívám sice ve zvyku obtěžovat služebnictvo tak brzy ráno, ale zazvoním, aby našli
Bancrofta, tajemníka našeho velvyslanectví koneckonců nejvyšší čas, abyste se vy dva seznámili –, a
on vám připraví vrbový čaj. Ten chlapík je hotový lékařský génius,“ ujišťoval Franklin Jeffersona.
„Pracoval na plantážích v Guyaně. Patentoval si spoustu nejrůznějších barviv získávaných z kůry
stromů a z tropických rostlin. Před rokem jsem sponzoroval jeho zvolení do londýnské Královské
společnosti a od té doby je u Britů naším tajným agentem.“
„Kde ale berete tu jistotu, že mu můžete věřit?“ zajímal se Adams. „Povídá se, že Edward
Bancroft je válečný spekulant, kterému jde jen o jeho vlastní zisk. A jestli si bere peníze od nás, může
to stejné dělat i s Brity nebo Francouzi. Je opravdu vhodné, aby právě on měl přístup ke zprávám,
které nám zasílá Kongres? A je nutné, aby právě on pořizoval zápisy z našich soukromých jednání?“
„Můj drahý Adamsi –“ Franklin už tahal za šňůru se zvonkem, jako by tím chtěl dát najevo, že si
žádné takové pochybnosti rozhodně nepřipouští „tady ve Francii je každý tak trochu špion. Jak brzy
zjistíte, v Evropě se od vaší poslední návštěvy přece jen pár věcí změnilo. Tak za prvé tu teď není
žádná válka, na níž by mohl nebohý Bancroft či kdokoli jiný zbohatnout ať finančně či filozoficky. Na
Brity si pak dáváme pozor jen proto, abychom měli jistotu, že se nějakou nepokusí začít. A za druhé,
tady na Le Valentinois žijeme tak otevřeně a bezúhonně, že zde vlastně není nic, co by stálo za nějaké
špehování!“
Sotva povolil konec šňůry, dveře do haly se otevřely a na jejich prahu stál Edward Bancroft s
překrásným krajkovým kanýrem, v krátkých saténových pumpkách a s napudrovanou parukou
oblečený, ostatně jako vždy, jako by se chystal na ples. Adams vrhl po Franklinovi zlostný pohled, ale
ten mu nevěnoval žádnou pozornost.
„To mě tedy podržte,“ pronesl Franklin, na tváři svůj oblíbený jízlivý úsměv. „Zdá se, že i stěny
zde mají uši. Můj milý Bancrofte, vždyť my jsme ta právě teď o vás mluvili!“
 „Musím přiznat, že jsem zřejmě nadán většími schopnostmi než sám pan Mesmer,“ odpověděl
Bancroft s úsměvem. „Před krátkým okamžikem, v malém salonku, jsem měl najednou takový pocit,
že si mě žádáte zde. A nacházím vás na tuto časnou hodinu již nezvykle oblečeného ve společnosti
dvou gentlemanů, s nimiž, jak jsem si jist, osnujete ještě před příchodem svého tajemníka nějaké
ďábelské intriky.“
„Nic takového se tu nedělo,“ ujistil ho Franklin. „Jen jsme hráli šachy. Smím vám představit pana
Jeffersona, který sem teprve před nedávnem dorazil z Ameriky?“ Bancroft přijal Jeffersonovu
nabízenou ruku, zatímco Franklin pokračoval: „A samozřejmě, Adamse už znáte, i když ještě asi
nevíte, že dnes s námi poobědvají i jeho dcera a choť, které se rovněž teprve nedávno vylodily na
tomto pobřeží.“
„Už jsem měl tu čest se s nimi seznámit,“ informoval ho Bancroft.
„Ach ano,“ vysvětloval Adams. „Rodina chtěla přijet co nejčasněji. John Quincy slíbil Bennymu,
vašemu malému pravnoučeti, že ho sveze v bryčce pana Jeffersona.“
„A protože tu máme návštěvou tolik mladých lidí, můj drahý Bancrofte,“ pokračoval opět
Franklin, „byl byste tak laskav a požádal služebnictvo, aby nám připravili oběd dříve než ve dvě
hodiny odpoledne, jak bývá zvykem?“
V okamžiku, kdy si byl John Adams jistý, že jim Bancroft zmizel z doslechu, přešel znovu do
protiútoku. „Nezdá se vám divné, že se váš tajemník objeví ve dveřích přesně v okamžiku, kdy tu v
rozhovoru padne jeho jméno?“ dožadoval se.
„Tak předně, je to náš tajemník,“ opravil ho Franklin. „Je placen z peněz našeho velvyslanectví. A
vzhledem k tomu, že jsem na něj právě zvonil, abych ho přivolal, mi nepřijde nikterak podivné, že se
vzápětí skutečně objevil ve dveřích –“
„Pro boha živého,“ vykřikl nečekaně Jefferson, který se francouzskými dveřmi díval ven na
zahradu. „Tam venku je nějaká chlévská obluda a požírá vám vaše drahocenné růže, doktore. A ta
nebohá ženština, co na ní jede, jí v tom očividně nedokáže zabránit!“
Oba muži přešli k oknu. Uprostřed drahokamu zahrady spatřili ženu středního věku, která seděla
obkročmo na jankovitém bílém mezkovi a vší silou škubala otěžemi. Když její úsilí nepřineslo žádný
výsledek, přehodila jednu nohu přes sedlo a s nezastíraným vztekem seskočila po mužském způsobu
na zem. I nadále držela uzdu pevně v ruce, zatímco druhou rukou vytrhla na sousedním záhonu
svazek květin i s kořeny a vrazila je zvířeti do tlamy. Mezek, příjemně potěšený čerstvými poupaty,
zapomněl na růže a s chutí si nabral do tlamy vše, co mu jeho jezdkyně nabízela.
Franklin pozoroval celou scénu s tajuplným úsměvem na rtech.
„Jsem si jistý, že tu ‚nebohou ženštinu', jak jste ji nazval, milý Jeffersone, dobře znám, i když s
jejím mezkem jsem dosud neměl tu čest,“ informoval své kolegy. „A na základě svých zkušeností vás
mohu ujistit, že tato dáma již seděla na mnohem drahocennějších kopytnatcích, než je tento.“ Když
viděl udivené pohledy obou mužů, dal se znovu do smíchu.
„Cožpak ji nepoznáváte?“ zeptal se Adamse. Ten však jen odmítavě zavrtěl hlavou a Franklin tedy
pokračoval: „To je přece naše paní ďAuteuil.“
„Madame Helvétiová?“ zvolal Adams užasle.
Když Franklin přikývl, Jefferson se nestačil divit. „Žena toho filozofa? A proč je oblečená jako
nějaká selka?“
Franklin jen pokrčil rameny. „Tahle jejich aristokracie je prostě trochu nepochopitelná. Vezměte
si například naši půvabnou královnu Marii Antoinettu. Ta má v zahradách svého paláce skutečný
statek, kde si hraje na chudou pastýřku. Rousseau tyhle přírodní ideje nesmírně zpopularizoval.“
V skrytu duše si však ani on nedokázal představit jediný důvod, proč by se sem Anne-Catherine
Helvétiová vypravila v tak podivném převleku, na hřbetě jankovitého mezka. To nevěstilo nic
dobrého.
Madame Helvétiové se podařilo dohnat mezka až k lákavě vyhlížejícímu citroníku se šťavnatými
zelenými listy, a zatímco se mezek spokojeně pásl, vydala se pěšky, i když rychlostí, která jako by
napovídala, že nechce, aby ji někdo zpozoroval, k zahradnímu vchodu do salonu, kde, jak se prve
zmínil Bancroft, již čekají ostatní.
 Na co si to probůh ta ženská hraje? Proč se tady plíží po zahradě, místo aby použila hlavního
vchodu jako všichni? A kde má kočího? A bryčku? Vypadalo to, že situace si naléhavě žádá jeho
zásahu.
„Dost bylo klidného rána, pánové, už tu nemůžeme jen tak nečinně sedět a odpočívat,“ oznámil
svým druhům a mnul si nohu, jako by se snažil uchlácholit svoji letitou dnu. „Připojíme se k ostatním,
souhlasíte?“
A aniž čekal, až se pánové posbírají, vykulhal svižně ze dveří. Přišel pozdě přesněji řečeno, pozdě
na to, aby zabránil výbuchu.
Z druhé strany dlouhé chodby lemované mnoha vysokými zrcadly a okny se ozval pronikavý,
ječivý výkřik vycházející ze salonu. Franklinovi bylo jasné, že to nemůže být nikdo jiný než Anne-
Catherine Helvétiová:
„O, mon Dieu, ou est Franklin? Et qui sont ces dames-lá?“
Z nitra salonu bylo slyšet malé pozdvižení – zesílené hlasy, zvuk otevíraných a hlasitě
přibouchnutých dveří, potom opět ticho. Franklin se snažil přidat do kroku i když byl bolestně stíhán
dnou. V tom okamžiku se proti němu vyřítila madame Helvétiová, na hlavě stále svůj idiotský slamák,
posazený teď trochu nakřivo. Byla tak rozrušená, že do něj málem vrazila.
Franklin ji uchopil pevně za ramena a pokoušel se ji uchlácholit. „Moje nejdražší přítelkyně…“ Pak
ale zachytil vůni, která z ní zavanula. „Copak to tady tak zajímavě voní nějaký nový eau de parfum?“
Paní Helvétiová po něm šlehla zlostným pohledem.
„To jsou šaty mé dojičky! Jsem tady en camouflage,“ vysvětlovala a pokoušela se šeptat. „Ten
cafard mezek. Trvalo hodiny, než sem dolezl. A teď ještě tohle salon plný ženských. Tak časně si přece
své hosty nikdy nezvete – a ještě navíc tolik! Nerada vás vyrušuji, mon ami, ale tohle je nanejvýš
naléhavá záležitost…“
„Au conťraire, moje milovaná madame, “ ujišťoval ji Franklin, „jste tu vždy vítaným hostem. A
dovoluji si vás tímto pozvat na malý oběd.“ Pak se ještě jednou podíval na její roucho a pobaveně
dodal: „S politováním vám ale musím sdělit, madame, že nebudou přítomny žádné krávy, které by
potřebovaly podojit nemáme v úmyslu obědvat pod širým nebem!“
„Canaille!“ vykřikla madame Helvétiová a vztekle dupla nohou.
„Madame! Váš jazyk!“ domlouval jí Franklin s předstíraným pohoršením. Její další slova ho však
rychle zbavila bohorovného klidu. Najednou vypadal, jako by se ke dně přidaly ještě ledvinové
kameny.
„Faites attention,“ vyhrkla paní Helvétiová polohlasně, jako by se obávala, že je uslyší nepovolané
uši: „Le message est arrive'!“
„Zpráva!“ téměř vykřikl Franklin. „V tom případě by nás tu spolu neměli vidět…“
Přesně v tom okamžiku se z opačného konce chodby ozval tlumený zvuk zavíraných dveří a hned
po něm klapot blížících se kroků.
„To jsou moji kolegové,“ pošeptal jí Franklin. „Co je v té zprávě?“
„Cest encodé!“ šeptala paní Helvétiová, stříbrné oči vykulené dokořán.
„To se ví, že je kódovaná,“ odsekl Franklin a podrážděně škubal dlouhým copem z vlastních vlasů,
který mu padal na rameno.
„Co to tedy je?“
Když si pak Anne-Catherine stoupla na špičky a přitiskla mu rty k uchu, zachytil další závan jejího
odéru jako ve chlévě, zas tak nepříjemné to ale nebylo.
„Frére Jacques,“ pošeptala mu madame Helvétiová.
Ticho, které následovalo, přerušoval jen klapot blížících se kroků za rohem. Ještě chvíli, a budou
odhaleni, jak se zde k sobě tisknou.
„Jméno?“ šeptal Franklin. „Žádné další vodítko? Jen ‚Bratře Kubo'?“
„Non, non, mon ami,“ vydechla netrpělivě. „Cest une chanson!“
„Tou zprávou je píseň?“ otázal se Franklin zmateně. Když mu ale paní Helvétiová zabroukala
několik prvních taktů, řekl jen: „Ach tak, už rozumím to je velmi chytré!“ a pak ji spěšně poplácal po
zadku. „Hoďte sebou. Do salonu, zadními dveřmi. Já tam za vámi přijdu.“
 Rychle pochopila a zmizela ve východním křídle chodby těsně předtím, než se zpoza rohu vynořili
Adams s Jeffersonem. Franklin se svými kolegy v závěsu pak vstoupil hlavním vchodem do salonu,
přesně v okamžiku, kdy do přeplněné místnosti postranním vchodem tiše vklouzla i madame
Helvétiová. Pozornost všech hostí i členů rodiny se obrátila k Franklinovi, všichni ho vítali a zdravili. A i
když Franklinovi bilo srdce jako indiánský tamtam, věnoval madame Helvétiové na druhém konci
místnosti uklidňující úsměv. Věděl už zcela přesně, co musí udělat.
12.00 Le Valentinois Benjamin Franklin se rozhlédl kolem a prohlížel si různorodou skupinku,
která se zde shromáždila k obědu o sedmi chodech pořádanému na náklady jeho hostitele. Dnes je
podáván o několik hodin dříve než obvykle, ale když vás tlačí čas, není zbytí, že?
Seděli zde ti, kteří již brzy budou pouhými symboly minulosti: majitel tohoto nádherného zámku,
vypasený milionář, jenž si zde ovšem přihříval svoji polívčičku: ještě stále byl totiž bez sebe vzteky, že
mu Kongres dosud neproplatil faktury za dodávky zbraní na pomoc americké revoluci; jeho atraktivní
choť a milenka, jak se proslýchá (de temps en temps) námořního hrdiny Johna Paula Jonese. Pak
revoluční dramatik Beaumarchais, autor obrovských hitů Figarova svatba a Lazebník sevillský, člověk,
který do amerických kolonií dopravil na pomoc revoluci více zbraní a munice než kdokoli jiný.
Madame Helvétiová seděla mezi Franklinem a Johnem Adamsem. Po jeho boku se pak velice
otráveně tvářila Abigail, které se pranic nelíbilo bezstarostné tlachání notre datne ďAuteil, madame
Helvétiové, kterým neúnavně oblažovala jejího manžela což byla součást její přihlouplé maškarády.
Thomas Jefferson seděl na té straně stolu, kterou Franklin považoval za stranu budoucnosti.
Vedle něj byl mladý John Quincy Adams, sedmnáctiletý mladík, který, jak se zdálo, visel Jeffersonovi
doslova na rtech a hltal každé jeho slovo. Quincyho sestra, Abigail mladší Nabby Adamsová
devatenáctiletá dívka, která zřejmě uchvátila srdce Franklinova dvaadvacetiletého vnuka Templa.
Vedle něj pak seděl Franklinův další vnuk, Benny Franklin Bache, nejmladší, teprve patnáctiletý
účastník oběda, po jehož druhém boku seděl Edward Bancroft, tajemník velvyslanectví a příležitostný
špion.
Když jim sluhové přinesli polévku a vytratili se z místnosti, Franklin zúčastněným okázale oznámil:
„Třináct lidí u stolu, to je podezřelé číslo – člověku snad ani nemůže nepřipomínat jinou tabuli, při níž
hostitel prohlásil: ‚Pravím vám, že jeden z vás mě zradí.'“
Madam Helvétiová po Franklinovi vrhla ledový pohled. Pak však nasadila okouzlující úsměv,
vylovila z mísy na stole kousek raka a položila si jej na talíř.
„Tento měsíc nemá v názvu žádné R“ změnila jednostranně téma konverzace. „A člověk by v
měsíci, který neobsahuje žádné R, neměl rozhodně konzumovat les crustaces takoví raci mohou být
jedovatí.“
„Ale dědečku,“ ozval se Benny Bache, jako by madame Helvétiová vůbec nepromluvila, „opravdu
očekáváš, že tě dnes někdo zapře nebo zradí? A i kdyby to tak skutečně mělo být, určitě by to nebyl
nikdo z nás, kteří tu s tebou teď sedíme u stolu.“
„Mám důvod si myslet, moje drahé dítě, že přesně to se dnes stane,“ ujistil Franklin svého vnuka.
„A abych svému tvrzení dodal váhy, musím se zmínit o tom, že jsem velmi nedávno obdržel
šifrovanou zprávu…“
Na okamžik se odmlčel, protože madame Helvétiové právě zaskočila polévka a začala se dusit;
Chaumont rychle přispěchal a nalil jí do skleničky madeiru, která stála na servírovacím stolku u stěny.
Madame Helvétiová si dopřála několik mocných doušků – Adams ještě nikdy nezažil, aby do sebe
žena na jeden ráz dokázala dostat takové množství alkoholu. Když se madame Helvétiová trochu
uklidnila, zasáhl do rozhovoru i John Quincy Adam. „My všichni si uvědomujeme, pane Frankline, že
šifrovanou zprávu je nutné uchovávat v největší tajnosti. Obzvláště pokud se člověk domnívá – a vy
takovýto dojem zcela jistě vzbuzujete –, že se týká někoho v této místnosti. Přiznám se vám, že mě
šifry přímo fascinují. A tady pan Jefferson je stejně jako vy takříkajíc odborník na jejich luštění. Slíbil
mi dokonce, že mi během mého pobytu ve Francii poskytne několik základních lekcí. Byl bych rád,
kdybyste nám mohl sdělit dvě věci. Jak jste poznal, že se jedná o kódovaný vzkaz? A dokázal jste již
přijít na to, co znamená?“
 Franklin se s chutí krmil račí polévkou a zdálo se, že je mu úplně jedno, zdali má tento měsíc v
názvu R či nikoli a stejně tak nebral nejmenší ohled na svoji dnu a ledvinové kameny, kterým
přezdíval „můj štěrk a písek“.
„Na obě vaše otázky existuje jen jedna, stejná odpověď,“ konstatoval Franklin a odložil lžíci vedle
prázdné misky. „Že je ta zpráva šifrovaná, jsem věděl předem a vím, co je jejím obsahem, neboť znám
klíč!“
Jeho slova vyvolala hlasitý šum a vzruch, který madame Helvétiové umožnil, aby jej velice citelně
dloubla do žeber. Když se k ní naklonil, aby ji lehce políbil na tvář, pošeptal jí: „Nic neříkejte hra právě
začíná.“ Madame Helvétiová se stáhla do sebe a mlčela.
„Dnes je úterý,“ pronesl Franklin. „A jak mnozí z vás víte, madame Helvétiová, která zde sedí po
mém boku, mívala ve svém pařížském sídle, společně se svým manželem, po celá desetiletí filozofický
salon. Nejspíše je vám rovněž známo, že madame je zakládajícím mecenášem elitní lóže svobodných
zednářů, která se nazývá Lóže devíti sester. Tento klub, jehož jsem členem a velmistrem, se rovněž
schází v úterý a neustále poskytuje Spojeným státům mnoho užitečných služeb. Jaký skrytý význam
můžeme tomuto dni v týdnu přisoudit?“
„Je to den zasvěcený norskému bohu Tiwovi, to je francouzsky Mars, bůh války,“ odpověděl
pohotově Quincy.
„Přesně tak,“ souhlasil Franklin. „Ale je tu ještě jedno spojení.“
Do místnosti opět vstoupili sluhové, aby odnesli prázdné talíře. Když pak roznesli podnosy, na
kterých byla pečená kachňata, plněné lanýže s husí paštikou, křepelky, zajíci a luštěniny a zelenina,
dolili stolovníkům víno a opět se stáhli za dveře. Teprve potom pokračoval Franklin ve svém
vyprávění.
„Jednou jsem se zúčastnil zasedání obdobného klubu,“ začal. „Bylo to před téměř třiceti lety,
roku 1754, a jisté důvody mě přiměly k tomu, abych opustil svůj domov ve Filadelfii a vydal se na jih.
Tenkrát ještě nikdo ani netušil, že jednoho dne – a ten den nebyl zas tak vzdálený – se my kolonisté
postavíme proti mateřské zemi a vytvoříme si novou republiku. Popravdě řečeno jsme tehdy měli
mnohem víc starostí s Francouzi, kteří se opevňovali v údolí řeky Ohio. A s indiány, kterým Francouzi
dodávali zbraně a louisianský rum.
Pár let nato vypálí mladý voják jménem Washington první výstřel francouzské a indiánské války. A
protože tato válka vtáhla celou Evropu a dokonce i Indii do další, sedmileté války, která nakonec
vedla až k naší revoluci, můžeme tvrdit, že Washingtonův výstřel byl vůbec první, jehož ozvěnu bylo
slyšet prakticky po celém světě.
V lednu onoho roku jsem se právě vrátil z vrcholného setkání rozzlobených indiánských kmenů a
doma na mě čekala zpráva, že jsem byl jmenován vrchním poštmistrem na území amerických kolonií,
což byla velice důležitá funkce. A protože již za několik málo měsíců se v Albany měla konat další
vrcholná schůzka indiánských kmenů, dospěl jsem k závěru, že bude moudré využít zbývajícího času a
podniknout rychlou inspekční cestu po poštovních úřadech v jižních koloniích. Mezi těmi pak byla
nejvýznamnější pošta v Annapolisu, v Chesapeake Bay.
Na cestě mě předcházela moje pověst vynálezce, objevitele, který před několika lety nasadil
otěže bleskům. V okamžiku, kdy v Maryland Gazette oznámili, že do jejich rušného a životem
překypujícího přístavního městečka přijede nový vrchní poštmistr, obdržel jsem hotovou záplavu
pozvání od nejrůznějších politických, společenských a vědeckých skupin a společností.
Nejtajemnější bylo pozvání od skupiny gentlemanů, kteří o sobě tvrdili, že nepatří do žádné z výše
zmiňovaných kategorií. Prohlásili se za pouhé amatérské hudebníky mnozí z nich byli původem ze
Skotska –, kteří se dvakrát do měsíce sejdou, aby si společně zahráli a skládali hudbu. A protože tato
jejich setkání se konala vždy v úterý, nazvali svoji malou skupinku ‚Úterním klubem'.“ Když pak
Franklin začal se svým vyprávěním, jediným zvukem, který bylo v místnosti slyšet kromě jeho hlasu,
bylo cinkání příborů o talíře…
Onoho úterního večera, kdy jsem poprvé navštívil setkání Úterního klubu, panovala na pobřeží
škaredá, deštivá noc. Zakladatel klubu, který mě přišel přivítat ke dveřím, pocházel z Edinburghu a ke
břehům Ameriky přicestoval teprve nedávno. Jmenoval se Alexander Hamilton – jen tak
mimochodem, není v žádném příbuzenském vztahu s naším kongresmanem a válečným hrdinou
stejného jména. Jméno Hamilton je ve Skotsku velice vážené a mocné. A mně bylo souzeno se již
velmi záhy dozvědět, co přesně to může znamenat, a to dokonce ohromujícím způsobem.
Členové klubu, jejichž jména jsem již dávno zapomněl, hráli celou noc nejrůznější skladby. Říkali
jsme si tajnými přezdívkami – mě si, pokud mě paměť neklame, pojmenovali Electrico Vitrifico, po
mém vynálezu hromosvodu. Vyrobili si dokonce i model mé skleněné harmoniky, aby na ni mohli
přehrávat nízké tóny. Povečeřeli jsme, hojně jsme popíjeli a mezitím jsme si prozpěvovali pár
zednářských popěvků. A protože já byl již v roce 1730 zakládajícím členem filadelfské lóže, připadal
jsem si jako mezi bratry. Bylo mi s nimi dobře a byl jsem klidný a uvolněný. Věru, není nad pravé
přátelství v klubu.
Pozdě v noci se většina mladších gentlemanů odebrala domů ke svým rodinám a já jsem osaměl s
Hamiltonem a jeho nejbližšími společníky. A právě v tom okamžiku jsem jim přednesl nejdůležitější
otázku: „Kvůli jaké písni jste mě sem dnes večer pozvali?“
Členové byli mou otázkou již na první pohled mimořádně potěšeni. Jeden po druhém vstávali a
zazpívali mi, jen tak, bez doprovodu, známý rondel, nebo snad kánon prastarého původu. Nejprve
zpívali francouzsky, pak zase anglicky. Byla to tahle píseň:
Frere Jacques, Frere Jacques, Dormez-Vous? Dormes-Vous? Sonnez les Matines, Sonnez les
Matines, Din-Dan-Don, Din-Dan-Don…
Bratře Honzo, bratře Honzo, Ještě spíš? Ještě spíš? Slunce dávno září, ty jsi na polštáři, zvony
vyzvánějí již, zvony vyzvánějí již Bim bam bim, bim bam bim…
Když pak každý ze zpěváků dokončil svůj přednes písně, posadil se, a tak to dělali jeden po
druhém všichni, dokud i ten poslední nedozpíval závěrečný úder zvonu. Když se i on posadil zpět na
své místo, všichni se na mě v naprosté tichosti podívali. Jediným zvukem, který narušoval ticho, bylo
bubnování deště o střechu. Ujal jsem se slova jako první:
„Jednoduché popěvky, jako je právě tento, pánové,“ řekl jsem, „jsou již dlouho používány k
vyjádření myšlenek utajeného významu a jejich přenášení v čase a prostoru. V případě ,Bratra Kuby',
domnívám se, jde o význam, který může být skryt již dobrých sto let, možná ještě déle. A není to jen
tak ledasjaká myšlenka, která zde byla skrytá; nejspíše se jedná o nějaké tajné spolčení, konspiraci –
to slovo je latinského původu a znamená ‚dýchat společně' –, což samo o sobě naznačuje tajemství
tak závažné, že by se nemělo vyslovovat hlasitěji než pouhým šeptem. Jsem nicméně přesvědčen, že
jsem pochopil, kam směřují vaše kroky, a jsem připraven vám, moji milí bratři, ze všech sil pomáhat.“
Moje slova přijali s jásotem a nadšením a pak každý z nich vstal a „bratrsky“ si se mnou potřásl
rukou. Když pak všichni odjeli, jejich vůdce, Hamilton, mi nabídl, že mě odveze domů svým kočárem.
Cestou jsme oba mlčeli a ticho noci narušoval jen dusot koňských kopyt o dláždění. Ve vzduchu byla i
navzdory zimnímu období cítit příjemně svěží, slaná vůně.
„Můj drahý doktore,“ obrátil se ke mně posléze Hamilton, zatímco jsme stále projížděli černým
závojem annapoliské noci. „Přemýšlím, zdali jste opravdu a zcela pochopil, co jsme vám zpěvem té
staré dětské písničky chtěli sdělit?“
„Mám za to, že ano, jsem o tom přesvědčen,“ odpověděl jsem mu. „Zazpívali jste mi půvabnou
francouzskou píseň a její velice špatný anglický překlad. Protože jméno Jacques, a to vám jistě
nemusím říkat, neznamená ve francouzštině lidově Honza, jak by se mohlo zdát, nýbrž mnohem
přesněji Kuba. A ‚matins' nejsou ranní zvony, nýbrž kanonická hodina společná jak katolické, tak
anglikánské církvi – výzva k modlitbě a s ní spojenému rozjímání, hned jak odbije půlnoc.
Bratr Kuba,“ pokračoval jsem ve výkladu, „pak bude svatý Jakub Větší, podle Písma Ježíšův bratr
ve víře, zakladatel první křesťanské církve ve Španělsku (kde mu říkají Santiago) a stavitel nejstarších
farních kostelů na francouzské straně Pyrenejí.
Vy tady jste především skotského původu, nemám pravdu?“ otázal jsem se. „Mám takový pocit,“
pokračoval jsem, „že Skotové se poslední dobou upínají k jisté mocné dynastii prastarého původu, s
níž se příslušníci jejich královské rodiny již nejednou spojili svazkem manželským. Jedná se
samozřejmě o Francii. Nejprve to byla Marie de Guise, která se před dvěma sty lety provdala za krále
Skotska a pak její dcera, rovněž Marie, královna skotská, která se provdala za následníka
francouzského trůnu. A pak je tu samozřejmě její syn, Jakub Stuart, následník královny Alžběty,
anglický král Jakub I.“ Obrátil jsem se k Hamiltonovi a v temnotě panující uvnitř vozu jsem ještě
dodal: „Vzhledem k povaze vaší písně je toto ten Kuba, o kterém jste mi zpívali, je to tak?“

„Ano,“ odpověděl Hamilton tiše. „Máte naprostou pravdu. “

K rozluštění skutečného poselství písně nebylo zapotřebí doktorátu z filozofie. Člověk však přesto
potřeboval jisté znalosti, aby odkryl její skryté významy. Úterní klub mě tedy žádal o pomoc v
událostech, které se měly teprve stát, jako bratra, na nějž se v čase potřeby mohou kdykoli obrátit…
Franklin přerušil své vyprávění a chvíli si prohlížel své posluchače, kteří mu doslova viseli na
rtech. Pak přidal efektní tečku: „A přesně ten stejný chanson mi byl právě dnes ráno doručen ze
Skotska. Okamžitě jsem rozpoznal jeho důležitost – protože již před třiceti lety mě v jistém skotském
klubu, daleko za oceánem, varovali –, a jak se zdá, jejich varování se nyní neodvratně blíží svému
naplnění.
Jak všichni dobře víme, Skotové se již více než sto let pokoušejí svrhnout z anglického trůnu
hanoverské uzurpátory a ustanovit na něm opět skotskou linii. Jejich boj trvá již od dob anglické
občanské války a posledním v řadě těch, kteří zvedli jeho prapor, byl syn posledního krále Jakuba,
Bonnie Prince Charlie, jenž se pokusil dobýt Anglii jen pouhých devět let předtím, než jsem se vypravil
na svoji cestu do Annapolissu!
Tím hlouběji uloženým významem písně byla skutečnost, že moji přátelé zednáři v Annapolisu
byli zasvěcenci tajného zednářského rituálu, který je znám pouze ve Skotsku. Někteří mu říkají Rituál
naprosté poslušnosti, jiní Kilmarnockův řád, podle hraběte, který jej založil a byl před více než sto lety
popraven za to, že podporoval návrat Stuartovců na trůn. Úterní klub znal skutečný význam písně
Bratře Kubo a pravděpodobně byl připraven naplnit všechny jeho logické důsledky a to, jak se zdá,
jsou hotovi učinit i dnes.
Kolik z vás si ale v této souvislosti uvědomuje,“ otázal se Franklin svých spolustolovníků, „že tento
Bonnie Prince Charlie, alias Charles Edward Stuart, muž, jenž si činí nárok na anglický trůn, přebývá
nyní jen osm kilometrů od místa, kde právě sedíme? V Saint Germain en Laye, na cestě z Paříže do
Versailles. Tam totiž Stuartové již od okamžiku, kdy byli před více než sto lety vypuzeni z anglického
trůnu, žijí pod ochranou bourbonských králů.“
„Nechcete snad naznačovat,“ přerušil ho rozhořčeně John Adams, „že tihle vypuzení Stuartové
hrají v dnešní Evropě ještě nějakou roli?“
„V evropské politice nikoli,“ souhlasil Franklin. „Já mám teď na mysli především Ameriku. Naše
nová vlast dosud nemá žádného opravdového vůdce. Generál Washington, kterého by všichni tak
rádi viděli v čele státu, byl jako Julius Caesar třikrát požádán, aby na svoji hlavu přijal královskou
korunu, a stejně jako Julius Caesar ji třikráte odmítl. Je to velký muž, spojený v manželství s dávno
neplodnou ženou. Dokáže generál založit dynastii, která by nám zajistila bezpečí?“
„Dynastii?“ vykřikl Adams a vyskočil ze židle. „Proč jsme tedy bojovali? K čemu jsme dělali
revoluci? Zbláznil jste se, pane?“
„Zkuste se trochu zamyslet, příteli,“ pronesl Franklin ledově. „Existuje snad na tomto kontinentě
země, která by neměla zajištěnu následovnickou linii? Jaká bude ta naše? Králové jednají jen s králi. A
Washington si je této skutečnosti vědom – proto vypravil do Francie soukromé posly, aby se Stuartů
otázali, jsou-li připraveni. A zpráva, kterou jsem ráno obdržel, naznačuje, že připraveni jsou a dnes, v
úterý o půlnoci, v kanonickou hodinu ranní modlitby, odrazí jejich loď od francouzského pobřeží. A
pluje do Ameriky, kde ji hned po příjezdu přivítají děti Kilmarnockova řádu.“
Adams tahal svou ženu za rukáv a cosi jí říkal, zatímco jejich děti se rychle zvedaly od stolu.
„Tohle je něco zrůdného!“ oznámil Franklinovi. „Zítra si o tom promluvíme, do té doby máte čas
svá slova ještě jednou zvážit!“
Franklin jen smrtelně vážně přikývl a Adamsovi opustili místnost.
Pak nabídl madame Helvétiové rámě a odváděl ji do salonku, aby se zde, jak bylo jeho zvykem,
rozloučil s hosty předtím, než si dopřeje svůj pravidelný odpolední spánek. Když procházeli kolem
oken, povšiml si, že francouzští účastníci dnešního oběda – jeho hostitelé Chaumontovi a ten
dramatik, Beaumarchaise vyšli na zahradu s hlavami těsně u sebe a o něčem debatují s tajemníkem
jeho velvyslanectví. Beaumarchaise se od nich po chvíli oddělil a vrátil se zpět do domu, kde se
ostatní stále ještě připravovali k odchodu, a vzal si Franklina stranou.
„Podívejte, můj drahý doktore,“ začal skvělý a odvážný spisovatel, „tento poslední vývoj událostí
nás všechny tak trochu vyvedl z rovnováhy. A i když nikdo pochopitelně nevěří, že by skotskému králi
bylo souzeno stát se vládcem Ameriky, pakliže se ukáže, že máte pravdu, vyvolá to hotové pozdvižení.
Kromě toho jste se ve svém vyprávění také zmiňoval o tom, že vaše zpráva naznačuje, že tu mezi
sebou máme špeha. Jak jste na něco takového z pouhého dětského popěvku přišel?“
„To byla taková lest,“ ujistil ho Franklin. „Jeho totožnost je mi totiž již dlouho známa, chápete! I
když v Americe za sebou máme úspěšnou revoluci, zůstávají mezi námi i nadále tací, kteří jsou ve
svých srdcích spíš Angličany než Američany. A tento gentleman, kterého mám nyní na mysli, byl již
několikrát povolán zpět do Ameriky, ale Kongres ho pak z nějakého důvodu vždy vrátil sem, do
Francie. Proto mě nijak nepřekvapilo, že nás dnes tak spěšně opustil musel přece poslat svým
přátelům na druhém břehu průlivu zprávu, o tom ani na okamžik nepochybuji!“
„Vy myslíte, že Adams?“ zašeptal Beaumarchaise nevěřícně.
„Ale prosím, nikomu ani slovo,“ požádal ho Franklin. Pak se otočil k madame Helvétiové, která
postávala opodál. „Partičku šachu, moje drahá, než se odeberu ke své siestě?“
Půlnoc, zahrady zámku Le Valentinois Ty zahrady jsou v noci opravdu krásné, pomyslel si Franklin.
„Kanonická hodina!“ vyprskl smíchem a smál se své vlastní chytrosti. Věru, lepší čas než právě teď si k
pobytu v cizině neumí ani představit. Pod jasnou srpnovou oblohou plnou hvězd si lehký větřík
pohrával s větvemi citroníků. Měsíční svit zahalil bazénky i fontány mléčným závojem. A kdesi v dálce
se klikatě plazila Seina jako dlouhý had rozteklého stříbra.
Na první pohled by si snad nikdo nedokázal představit, že tato pohádkově krásná krajina se
nachází jen krátkou jízdu kočárem od rušných a hlučných ulic Paříže. Franklin věděl, že může děkovat
osudu za to, že má tak báječného hostitele, jakým je právě Chaumont. Když šlo o peníze a intriky, byl
tento muž skutečný ničema, ale v kruzích, ve kterých se pohyboval, byli i mnohem horší.
Držel madame Helvétiovou pod paží a procházeli se po ztichlé promenádě.
„Dnes odpoledne jste si vedla náramně dobře, moje drahá přítelkyně,“ svěřil se své družce. „A
nemám na mysli jen naši šachovou partii, ale i váš báječný smysl pro intriky.“ Na chvíli se zastavil, aby
si znovu přičichl k jejím šatům. „Ta vaše nová vůně se mi začíná líbit. Byla byste tak laskavá a poslala
mi někdy tu svoji dojičku, aby si se mnou dala v mém budoáru šálek čaje?“
„Vieux cochon,“ odpověděla madame Helvétiová a uličnicky se na něj usmála. Když se pak
naklonila přes zábradlí, aby se podívala na spodní terasy, na okamžik strnula. „Myslela jsem, že
všichni už odjeli. Kdo jsou ti muži tam dole u bazénu?“
Hluboko pod nimi, na vrcholku útesu, který se zvedal od Seiny, byl velký osmistěnný bazén, který
si navrhl sám zámecký pán, Donatien le Ray de Chaumont. Bazén byl proslulý svou zvonkohrou na
vodní pohon, která každou hodinu odbíjela. Na okraji bazénu seděly ve stínu těsně u sebe dvě
postavy.
„To jsou Jefferson s Johnem Ouincym Adamsem,“ vysvětloval Franklin. „Požádal jsem je, aby se
zdrželi a počkali tu na mě. Chci je vtáhnout do hry. Rodičům mladého Adamse napovídali, že chlapec
pojede do města s Jeffersonem a přespí u něj do zítřka. Pojďme za nimi.“
„Nemyslíte, že by to mohlo být nebezpečné, zasvětit je do tajemství?“
„O nic víc než šachy,“ odpověděl Franklin. „A hodně podobné. Mladý Quincy se chce naučit
umění šifrování a dešifrování. Neumím si představit lepší příležitost než právě dnes v noci, vy snad
ano?“
Když dorazili k bazénu, Jefferson i mladý Adams vstali, aby je pozdravili.
„Doktore Frankline,“ ujal se jako první slova Quincy. „Myslím, že jsme tu vaši šifru již z velké části
rozluštili a pana Jeffersona při té příležitosti dokonce přestala bolet hlava. Ještě stále nám ale zbývá
pár nejasností.“
„Rozluštili moji šifru?“ usmíval se Franklin. „To jsem tedy zvědavý. Tak do toho, poslouchám.“
John Quincy se podíval na Jeffersona, jako by ho žádal o svolení pokračovat, a ten jen souhlasně
přikývl.
 „Za prvé, způsob, kterým vám madame Helvétiová zprávu doručila,“ vysvětloval Quincy pyšně.
„Pokoušela se to učinit tajně. Když ji ale všichni v salonu poznali, přiznal jste se veřejně k tomu, že jste
obdržel vzkaz. Abyste ale našeho špeha svedl na falešnou stopu, soustředil jste se především na
francouzskou verzi písně, čímž jste odvedl pozornost od slov jejího anglického překladu ‚Bratře
Honzo, bratře Honzo, ještě spíš? Ještě spíš?'. Ta totiž dávají zprávě zcela jiný význam.“
„A ten je podle vás jaký?“ otázal se ho Franklin a potěšené se na něj usmíval.
„Zmínka o bratrovi,“ vysvětloval Quincy. „Bratře si totiž mezi sebou říkají svobodní zednáři
nepoužívají žádné honosné tituly, protože věří, že všichni lidé jsou si rovni bez ohledu na to, v jakém
prostředí se narodili. A pak je tu to opakování ‚bratře Honzo, bratře Honzo'. To podle nás odkazuje na
dva svaté patrony svobodných zednářů svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelistu, jejichž
svátek se slaví při letním a zimním slunovratu. To vše naznačuje, že vzkaz byl určen uším svobodných
zednářů, nikoli tedy pouze uším skotského krále. A slova Ještě spíš? Ještě spíš? A zvony vyzvánějí již'
pak znamenají ‚Probuďte se bratři!' Bohužel, tady jsme uvízli na mrtvém bodě a skončili.“
„Vynikající!“ pochválil ho Franklin. „Obsáhli jste všechny nejdůležitější body.“
„Ale pane doktore,“ bránil se chvále Jefferson, „vždyť jsme vůbec nepřišli na to, co přesně vám
toto poselství skotských zednářů sděluje. A je jisté, že jestli je v našem středu opravdu nějaký špeh,
jak tvrdíte, váš příběh teď již zcela jistě znepokojeně rozebírá celá anglická kohorta na této straně
průlivu ‚Bonnie Prince Charlie vyplouvá k americkým břehům, aby se stal prvním vladařem Spojených
států!' Opravdu si myslíte, že vám na takovou báchorku někdo skočí?“
„To doufám, protože je do posledního písmene pravdivá!“ odpověděl Franklin. „Kdo jiný by to
měl vědět, když ne já? Jsem totiž sám zasvěcencem onoho Kilmarnockova řádu, o kterém jsem vám
vyprávěl, a k mému zasvěcení došlo nedlouho po mé návštěvě v Annapolisu, v roce 1759, kdy jsem se
vypravil do Skotska, abych na Univerzitě svatého Ondřeje převzal čestný doktorát. Bonnie Prince tam
má stále ještě neuvěřitelně mnoho stoupenců. A obdobně je tomu i v Americe, i když generál
Washington k nim pochopitelně nepatří, stejně jako já či moji bratři svobodní zednáři. Příjezd prince
královské krve do země by byl v daném okamžiku zničující tak brzy po revoluci, když stále nemáme
žádnou pevnou a funkční vládu a jednotlivé politické frakce se hádají, jako by snad nikdo z nich neměl
v hlavě ani kousek mozku. A právě to je obsah varování, které mi moji skotští bratři poslali. Lze snad
udělat něco lepšího, než celý problém zastavit ještě předtím, než se stačí rozšířit? A mohli jsme si
snad přát lepší příležitost, kterak králi Jiřímu a britské tajné službě nasadit brouka do hlavy? Jiřímu se
při pomyšlení na to, že skotský král dosedne na trůn v jeho bývalých koloniích, musela úplně zpotit
paruka!“
„Takže se vlastně jedná o jednu šifrovanou zprávu vloženou do jiné šifrované zprávy,“
poznamenal Quincy. „‚Připravuje se puč a zednářští bratři musí být připraveni zasáhnout!'“
„Ano, takhle to opravdu již od nepaměti děláme,“ souhlasil Franklin. „Jednu rovinu ukrýváme
uvnitř jiné… a ta sama je často rovněž obklopena dalšími vrstvami.“
„Ale kdo je tedy ten hazardér?“ zajímal se Jefferson. „Kdo je ten špeh, který vaši zprávu ještě
dnes odpoledne doručil do britských rukou?“
„V této otázce jsem se musel uchýlit ke lsti, abych odpoutal pozornost,“ vysvětloval Franklin. „A
proto jsem tedy naznačil, že by to mohl být váš otec, Quincy. Snad mi to odpustíte. Ve skutečnosti je
to náš tajemník Edward Bancroft. Již dlouho sledujeme každý jeho krok a víme, že vždy v úterý v noci
opouští Le Valentinois a míří do Tuilerijských zahrad, kde přesně v jedenáct třicet vloží pod ochranou
tmy do dutiny starého dubu balíček s jistými dokumenty – a ty obsahují veškeré informace, které se
mu u nás podařilo v uplynulém týdnu nashromáždit. Britská tajná služba mu platí pět set liber ročně,
aby nás špehoval, a my mu zase platíme, aby špehoval je. Jedině tak jsme schopni docílit toho, že
Britové dostávají přesně takové zprávy, jaké si přejeme, aby dostávali. A až mě tu, můj milý
Jeffersone, jednou nahradíte a stanete v čele našeho velvyslanectví, vřele vám doporučuji, abyste i vy
jeho užitečných služeb využíval!“
Jefferson se skromně usmál. „Jak jsem již mnohokrát opakoval, mohu pouze nastoupit na vaše
místo, nikdy vás nebudu schopen nahradit – to nemůže nikdo. Obzvlášť teď, když vidím, že jste i mistr
francouzského umění špionáže. Pokud byl váš vzkaz Britům zamýšlen tak, aby v nich vyvolal obavy ze
stuartovského puče, který se teď budou snažit potlačit, ještě mi zbývá jedna otázka, a totiž, proč jste
nás sem vlastně pozval?“
Přesně v tom okamžiku se rozezněla Chaumontova vodní zvonkohra a odbila půlnoc. Když její
tóny dozněly, Franklin se vrátil k nezodpovězené otázce. „Proč jsem vás pozval? No přece proto,
abyste navštívil salon naší notre dame d'Auteuil!“
Madame Helvétiová po celou dobu jejich rozhovoru jen mlčky zírala dolů k řece. Teď poprvé
promluvila: „Lóži Devíti sester. Přijíždějí vždy s údery vodních zvonů.“
Z temnoty nad hladinou řeky se vynořila dlouhá loď poháněná vesly, do nichž se opíralo devět
podsaditých mužů, kteří loď naváděli k molu zalitému měsíčním svitem.
„Devět múz a zvonkohra v Es dur,“ vysvětloval Franklin Jeffersonovi. „Tak to je ten chybějící klíč,
který jste s Johnniem nedokázali odhalit. V obou verzích popěvku zazní trojice úderů zvonu, tři noty,
které se stále opakují: Bim bam bim… bim bam bim. Tyto tři noty představují zednářský kód – číslo tři.
Zednářské písně jsou vždy napsány v Es dur se třemi předznameními, přičemž samotné E je třetí
notou stupnice. Opakování zvonů, tři a tři symbolizuje druhou mocninu tří, což je devět, jinými slovy
číslo odkazující na lóži madame Helvétiové, lóži zasvěcenou múzám a hudbě.“ Franklin se dal do
smíchu.
„Nicméně jako v každé šifře,“ pokračoval, „je tu vždy jedna poslední věc, která vysvětluje všechny
ostatní.“
Jefferson se připojil k madame Helvétiové, která stále pozorovala oněch devět mužů dole u řeky,
kteří již upoutali svůj člun a nyní jeden po druhém vystupovali na molo. I když byla teplá letní noc,
všichni na sobě měli dlouhé černé roucho. U bazénu se rozhostilo naprosté ticho. Byl to Jefferson,
kdo jej nakonec přerušil.
A jediné, co řekl, bylo: „Úterý.“
„Přesně tak,“ souhlasil Franklin udiveně. „Jak jste na to přišel?“
„A co to znamená?“ dotazoval se Quincy vzrušeně.
„Vzkaz se netýkal ničeho, co se přihodí v úterý,“ vysvětloval Jefferson. „Ani samotného úterý. Ne
přesně tak, jak doktorovi předpověděli již jeho fréres v Annapolisu, tím vzkazem je samotné ‚úterý!“
„Ah, oui!“ pokývala madame Helvétiová souhlasně hlavou. „Den ohně!“
„Úterý bylo v antickém kalendáři zasvěceno ohni,“ vysvětloval Jefferson Quincymu. „Řekové měli
v Delfách chrám ohně, jehož patronem byl bůh slunce Apollón. Číslo tři symbolizuje trojúhelník,
pyramidu aneb, jak již název napovídá, chrám ohně. A i když existuje mnoho hudebních stupnic, které
obsahují tři předznamenání, stupnice E, o níž doktor Franklin hovořil, je jediná z nich, jejíž tóny jsou
vyryty nad průčelím delfského chrámu a to je znamení tak prastaré, že dosud nikdo nerozluštil, co
vlastně znamená…“
„A nezapomínejte,“ podotkla madame Helvétiová, „že naši královskou rodinu tvoří potomci Krále
slunce! I když je nutné připustit, že toto slunce stejně jako jiná již zdaleka nezáří tak jasně. Možná
nastal čas, abychom jej nahradili a zažehli novou pochodeň.“
„Pro boha živého,“ zvolal Jefferson. „Vždyť vy tu oba mluvíte o revoluci! O revoluci ve Francii! V
Evropě! Úterý opravdu symbolizuje oheň a Marta, boha války!“
„Obávám se,“ připustil Franklin, „že já mám tu svoji revoluci již dávno za sebou. A víte, co se o
revolucionářích říká – jakmile revoluce jednou skončí, musí i oni zmizet, protože požár, který ničí,
nedokáže stavět. Ale vy, můj mladý šlechetný příteli, vy jste nadán inteligencí tak ohnivou, až vám z ní
hoří vlasy.“ Poklepal Jeffersonovi na rameno. „Nezapomeňte, můj milý příteli tři údery, tři zvony, tři
body, které tvoří trojúhelník. A devět trojúhelníků tvoří pyramidu ohně. Požár se již rozhořívá. A byli
jsme to my, kdo jako první škrtl zápalkou! Teď už ale pojďme a přidejme se k ostatním nechť nás
Mars všechny vezme pod svá ochranná křídla!“
Franklin pak společně s madame Helvétiovou zamířil po kamenných schodech dolů k molu. Ještě
se ale zastavil a pronesl směrem k Jeffersonovi: „Až se vy sám stanete Králem slunce, což může být
dříve, než si myslíte, nesmíte se při přechodu ohnivé řeky Styx ani na okamžik zastavit. Vzpomeňte si,
že se vždy můžete obrátit na své přátele. Stačí, když jim zanotujete popěvek.“
A Franklin a madame Helvétiová, nyní již s oběma mladíky v patách, zamířili dolů do tmy a všichni
společně si pobrukovali „Frěre Jacques, Frěre Jacques“.
 DOUGLAS PRESTON & LINCOLN CHILD

Povídka Na rybách představuje jednu z nejoblíbenějších postav autorské dvojice Douglas Preston
a Lincoln Child, poručíka Vincenta D'Agostu z policejního oddělení New York: policistu, který vzešel z
nuzných a drsných podmínek Queensu, ale srdce má i přesto na dlani. Na scéně se poručík D'Agosta
poprvé objevuje v autorském debutu dvojice, thrilleru The Relic (Relikvie), kde se kromě D'Agosty
představuje i proslulý zvláštní agent Pendergast z FBI. Ve filmu, který na motivy knihy natočilo studio
Paramount, však byl Pendergast vynechán a Vincent D'Agosta (hrál ho Tom Sizemore) tak zazářil jako
hlavní, nikým nezastíněná hvězda příběhu. Z hlediska D'Agostovy postavy se však jednalo o prvních a
posledních patnáct minut slávy protože od té doby, alespoň to tak vypadá, to s jeho životními osudy
jde již jen z kopce.
Po Relikvii se ještě krátce objevil v jejím volném pokračování, The Reliquary (Relikviář), ale pak na
dlouhých šest let (a dalších pět románů) mizí ze scény. D'Agosta je zklamán, že se mu nepodařilo
dosáhnout na funkci velitele oddělení, dává výpověď a odchází od policie, aby se i s rodinou
přestěhoval do malého městečka v Britské Kolumbii, kde se věnuje svému odvěkému snu – psaní
detektivních příběhů. Podařilo se mu vydat dva romány, které sice kritika vysoce ocenila, ale které si
nikdo nekupoval. V zoufalství a bez manželky, která se od něj odstěhovala, se vrací zpět do New
Yorku, kde se pokouší získat svoje staré místo na policejním oddělení. To však nové pracovníky
nepřijímá, a tak končí jako obyčejný seržant na oddělení v Southamptonu na Long Islandu, kde má na
starosti jen přiopilé teenagery a zatoulané psy, které honí po pláži v písečné bugině. Jeho šance
přichází v okamžiku, kdy je v jedné z luxusních rezidencí Southamptonu nalezeno spálené tělo
vulgárního uměleckého kritika Jeremyho Grovea. D'Agosta na případu pracuje po boku starého
přítele agenta Pendergasta a tato jejich spolupráce mu opět získá jeho místo v řadách newyorské
policie celý příběh je odvyprávěn v thrilleru Brimstone (Pekelná sira).
Na rybách je první krátká povídka, kterou dvojice Douglas/Child společně napsala, a zároveň
jejich první dílo, v němž se D'Agosta objevuje bez Pendergasta. Příběh začíná krádeží nesmírně
cenného obětního nože Inků z newyorského Muzea přírodní historie a končí o dvacet čtyři hodiny
později, na palouku uprostřed lesa v New Hampshire, scénou až nadpozemsky hrůznou.

NA RYBÁCH

Ford Taurus profrčel po kluzké silnici, přejel vrchol kopce a vynořil se z lesa. Před ním se náhle
objevil otevřený výhled na farmy a zelenající se pole, která se táhla do dáli, i na skupinku bíle
natřených domů a kostelní věž na břehu temně vyhlížející řeky v údolí.
„Je tady padesátka,“ pronesl Woffler trochu nervózně.
„Aby sis nenadělal do kalhot,“ odpověděl Perotta. „Já se za volantem narodil, víme?“ Podíval se
na truhláře po svém boku: mužova tvář byla popelavě šedá a buzerantsky vyhlížející náušnice – zlatý
prsten s rudým kamínkem –, kterou měl v levém uchu, se přímo třásla potlačovaným neklidem.
Woffler i to jeho neustálé kňučení už mu začínali lézt na nervy.
„Nemám strach z toho, jak řídíš,“ bránil se Woffler. „Ale z toho, že nás můžou zastavit. Rozumíš?
Policajti,“ pokračoval a ukázal hlavou na sametový váček na sedadle mezi nimi.
„No jo,“ zahučel Perotta a zpomalil na předepsaných padesát kilometrů v hodině. Vůz ujížděl z
kopce a blížil se k městečku. „Nepotřebuješ si odskočit?“
„Spíš bych něco snědl. Je čas na večeři.“
Restauraci našli hned na příjezdu do města. Vypadala jako přestavěná pumpa a na štěrkovém
parkovišti před ní stálo šest pick-upů.
„Vítej v Prdelově Lhotě,“ konstatoval Perotta, když zastavil.
 Vystoupili z vozu a zamířili k restauraci. Ve dveřích se Perotta ještě na okamžik zastavil a prohlížel
si hosty uvnitř. „Se jim tady rodí pěkní mutanti, nezdá se ti? Nebo že by to byla příbuzenská
plemenitba?“
Posadili se do boxu u okna tak, aby měli auto stále na očích. Za okamžik se k nim přikolébala
číšnice. „Co vám můžu nabídnout, hoši?“ zeptala se s úsměvem.
„Co třeba jídelníček?“ zpražil ji Perotta.
Úsměv se rázem vytratil. Ukázala hlavou na stěnu. „Všechno máte napsaný tam.“
Perotta přejel nabídku pohledem. „Přineste mi hamburger, hranolky a smažený cibulový kroužky.
Ten burger nepropečený. A kafe.“
„Dám si to samé,“ oznámil Woffler. „Ale ten můj hamburger bych si přál propečený. A žádnou
cibuli.“
Číšnice se odkolébala a Perotta ji ještě chvíli sledoval pohledem. Když míjela box na druhém konci
restaurace, zpozoroval, že na něj zírá jakýsi chlápek s tetováním, v tričku bez rukávů. Pěkně nabušený
hromotluk. Perotta se při pohledu na toho muže nedokázal ubránit myšlenkám na vězení.
Napadlo ho, že by toho parchanta vyprovokoval upřeným pohledem k akci, ale pak si to
rozmyslel. Teď na to nebyl správný čas. Otočil se zpět ke svému partnerovi.
„Udělali jsme to, Wofflere,“ pronesl tiše. „Kurva, my jste to fakt udělali.“
„Zatím jsme neudělali nic,“ odpověděl Woffler. „A tady o tom nemluv. A neříkej mi jménem.“
„Copak nás někdo poslouchá? Navíc jsme od New Yorku už stovky kilometrů a zatím si ještě nikdo
ani nevšiml, že tam není.“
„To nemůžeš vědět.“
Chvíli seděli jen tak mlčky. Muž s tetováním si zapálil cigaretu a nikdo mu neřekl, že by ji měl
típnout. Za několik minut jim číšnice přinesla hamburgery a šoupla je před ně na stůl.
Perrota si svoji objednávku nejprve prohlédl. Jako vždy. „Říkal jsem vám přece, že chci N-E-P-R-O-
P-E-Č-E-N-Ý. Tenhle je černý jak bota.“
Číšnice beze slova zvedla talíř a odnesla jej zpátky do kuchyně. Perotta si všiml, že chlapík s
tetováním na něj upřeně civí.
Talíř se vrátil z kuchyně a Perotta si hamburger znovu prohlédl. Ještě stále mu nepřipadal dost
nepropečený. Zvedl ruku, aby přivolal číšnici, ale Woffler mu ji stáhl dolů.
„Nemůžeš ten hamburger konečně sníst?“
„Ale není krvavý.“
Woffler se k němu naklonil. „To tady opravdu chceš vyvolat scénu, aby si nás každý pamatoval?“
Perotta o jeho slovech na okamžik přemýšlel a dospěl k názoru, že Woffler má možná pravdu.
Jedl tedy mlčky, a když dojedl, vypil i přinesenou kávu. Měl hlad. Na cestu vyrazili ještě před svítáním,
a pokud někde zastavili, bylo to jen proto, aby nabrali benzin a koupili si čokoládovou tyčinku.
Zaplatili a Perotta ještě naposledy popíchl číšnici. Čistě z principu. „Co bylo tak těžkého na tom,
abyste mi udělali nedopečený hamburger?“
Když se posadili do auta, ze dveří restaurace za jejich zády vyšel potetovaný muž a zamířil k nim.
Opřel se předloktím o Perottovo spuštěné okénko.
„Co sakra chceš?“ zeptal se Perrota.
Muž se jen usmál. Když si ho Perrota prohlédl zblízka, všiml si staré jizvy po tracheotomii, kterou
měl těsně pod ohryzkem. Zuby měly barvu moči.
„Jen jsem vám chtěl popřát šťastnou cenu. A taky nabídnout dobrou radu.“ Mluvil pomalu, klidně
a převaloval přitom v ústech párátko.
„A ta podle tebe je?“
„Už nikdy se do našeho města nevracejte. Nikdy.“
„Tak to fakt nehrozí. Tuhle Díru do prdele, nebo jak tomu tady říkáte, si můžeš klidně strčit za
klobouk.“
Dupnul na plyn a vyrazil z parkoviště tak rychle, až se mu zadek vozu dostal do smyku. Přitom
zahalil muže s párátkem oblakem prachu a štěrku. Podíval se do zpětného zrcátka a viděl, jak si muž
oplácává paže, aby se očistil, ale nezdálo se, že by je chtěl pronásledovat.
 „Proč musíš vždycky dělat takový cirkus?“ zeptal se ho Woffler. „Právě jsi tady nechal dva lidi,
kteří nebudou mít nejmenší problém nás kdykoli identifikovat. Jestli nás policie někdy postaví na
identifikačce do řady.“
„A jak se ta tvoje policie asi dozví, že jsme tady vůbec byli?“
Woffler jen potřásl hlavou.
Silnice vedla do dalšího lesa a mokrý asfalt zářil v ubývajícím večerním světle jako nablýskaná
ocel. Perotta spustil jednu ruku z volantu a natáhl se po sametovém váčku. Obrátil ho a nechal
vyklouznout předmět schovaný uvnitř. I v přítmí vozu se leskl tak, že měl pocit, jako by se v autě
náhle rozsvítilo. V muzeu si snad stokrát přečetl cedulku s popisem na vitríně. Byl to obřadní nůž Inků.
Nůž, který Inkové používali při lidských obětech k tomu, aby s ním prořízli hrudní kost oběti. Čepel
byla vyrobená z mědi a byla už pořádně rezavá, ale pečlivě propracovaná a zdobená rukojeť byla
uložena v ryzím zlatě, které bylo stejně čisté jako tehdy, když z něj tuhle dýku vykovali. Rukojeť
znázorňovala sicánského boha smrti. Měl vytřeštěné rubínové oči a rozšklebená ústa plná zubů
vyrobených z bílé želvoviny.
„Jen se podívej,“ řekl Perotta a spokojeně se pochechtával. „Dva miliony doláčů.“
„Jestli se nám ji podaří prodat.“
„Někde přece musí existovat nějaký arabský šejk nebo zazobaný japonský obchodník, co
takovýhle věcičky sbírají. A i když ji neprodáme, ještě pořád můžeme vylámat rubíny a roztavit zlato.
Tyhle kamínky mají dobrých dvacet karátů. Vsadím boty, že za ně dostaneme aspoň padesát táců a
ještě pěknej nářez za zlato.“
„Padesát tisíc je vo hodně míň než dva miliony.“
„Wofflere, mně už začíná ten tvůj věčnej negativismus lízt na nervy. Nikdo tě nenutil, abys do
toho šel.“
Woffler se podíval z okna, do rozmazané temnoty hustého lesa. „Já nevím. Tenkrát mi to přišlo
jako dobrej nápad.“
„A taky to byl dobrej nápad. To si piš! Zasraně dobrej nápad! Viděli jsme příležitost a čapli jsme ji
rovnou za pačesy. Copaks chtěl do smrti vyrábět v muzeu vitríny a bedny za dvacet dolarů na hodinu?
A já, já už měl plný zuby otvírání dveří a kontrolování občanek.“
„Ty nemáš strach z Lipskiho?“
„Seru na něj. Je to jen prostředník. Skutečnej kupec je ten maník v Peru.“
„Co myslíš, že udělá? Nějak přece reagovat musí.“
„A co asi tak může? Letět sem a pročesávat celou Ameriku v naději, že na nás někde natrefí? Nic
takovýho. Prostě si bude myslet, že ho Lipski podrazil, a vyřídí si to s ním po svým. Třeba mu prostřelí
koleno, vím já?“
„Podle všeho to bude nějaký velký zvíře.“
„Jestli chceš slyšet můj názor, tak je to nějakej maniak. A tu kudlu chce nejspíš jen proto, aby s ní
vykuchal pár dalších srdcí, přesně jako to dělali jeho předkové. Vsadím se, že vůbec netuší, že
existujem.“
„Když to neví on, Lipski určitě. A bude nás hledat.“
„A to si jako myslíš, že nás tam u jezera najde? Chtěl bych ho vidět, jak se v tom kvádru od
Armaniho a ručně dělanejch polobotkách motá v New Hampshiru po lese, uprostřed divočiny, a
pokouší se najít dva chlápky, který tam někde chytaj ryby. Tak to bych opravdu rád viděl.“ Perotta se
dal do smíchu.
„Zpomal, vjíždíme do dalšího města.“
Projeli kolem značky, na které bylo napsáno Waldo Falls. Perotta zpomalil na povolenou rychlost,
i když jen proto, aby měl od Wofflera pokoj.
Projížděli kolem řady bíle natřených zemědělských usedlostí, kostela, požární zbrojnice a přes
hezké, upravené náměstí s pomníkem občanské války a s rezavým dělem.
„Vítejte v překrásném městečku Čurákov,“ řekl Perotta. „Dokážeš si představit, že v takovýhle
díře opravdu žijou lidi?“
„Popravdě řečeno, jo,“ odpověděl Woffler.
 Městečko jim za několik okamžiků zmizelo za zády a oni se znovu ocitli v nekonečných lesích na
severu země. Perotta pomalu zrychloval, pak ale prudce přibrzdil. „Prokristapána, to je jako nějaká
časová smyčka. Podívej se na to,“ řekl a ukazoval rukou.
Na blátivé odbočce stál u cesty otlučený minibus Volkswagen celý pomalovaný mírovými znaky,
feministickými symboly, listy marihuany a psychedelickými obrazy květin. Za volantem seděl muž s
dlouhými mastnými vlasy a kouřil. Díval se, jak projíždějí.
Perotta přitom několikrát zatroubil.
„Co vysiluješ?“ zeptal se Woffler.
„Copaks neviděl tu nálepku? Zatrub, jestli seš pro svobodnou volbu. No a to já přece jsem. Hej,
seřaďte mi ty holky a nechte mě vybrat,“ pochechtával se.
„To znamenalo právo na svobodnou volbu potratu, ne ženské,“ opravil ho Woffler znechuceně.
„Proč si rovnou nevyvěsíš ceduli, že jsi zloděj a že se jedeš schovat k jezeru?“
„Co tím chceš jako říct?“
„Jen to, že v každým městě, kterým projíždíme, uděláš něco, co na nás upozorní.“
„No tak, zklidni hormony. Pokud ti to náhodou ušlo, máme to za sebou. Zvládli jsme to. Tak si
přestaň dělat hlavu a užívej si dovolený. Až se situace trochu zklidní, zkusíme přijít na to, jak tu dýku
prodat. A když se to nepodaří, aspoň ji roztavíme. Prozatím prostě jedem na ryby. Jasný?“
Woffler si ztěžka povzdychl. Obličej měl i nadále popelavě šedý. „Na tohle já nemám.“
„Klídek, příště už to bude lepší.“
„Žádný příště už nebude.“ Vedlejší silnice, na kterou odbočili, se vlnila temným lesem a pak
najednou končila u jezera, obklopeného ze všech stran hrází jedlového porostu. Perotta ubral plyn.
Pronajatý srub stál hned napravo a měl svažující se dřevěnou verandu. K jezeru, jehož břehy byly
poseté balvany, vedla pěšinka vystlaná jehličím, která končila na nerovném dřevěném molu. Hladina
jezera působila v houstnoucím přítmí úplně mrtvě a vody jezera byly temné a ponuré.
Perotta vypnul motor i světla a oba ještě chvíli mlčky seděli v autě, zatímco motor s hlasitým
praskáním postupně chladl. Kromě praskání motoru a neustálého bzučení hmyzu nebylo nikde kolem
slyšet žádný jiný zvuk. Konečně vystoupili a odnesli si dovnitř svoje věci a tašky s nákupem.
Ve srubu bylo chladno a vzduch uvnitř páchl plísní. Nábytek byl potažený prostěradly posetými
mrtvými mouchami. Woffler se pustil do úklidu a Perotta mezitím uvařil na sporáku plný kastrol
špaget s rajčatovou omáčkou a čerstvou bazalkou. Když povečeřeli, zapálili si v krbu oheň a upíjeli z
láhve whisky. Obětní nůž starých Inků ležel před nimi na konferenčním stolku a odrážel blyštivé,
nažloutlé světlo plamenů. Rubínové oči sošky se mihotavě leskly.
„Už se cítíš lip?“ zeptal se Perotta.
„Ještě ne, ale pracuju na tom,“ odpověděl Woffler.
Ukázal na nůž. „Kolik srdcí s ním asi vyřízli?“
„Asi by sme ho měli schovat.“
„Ještě počkej. Musíme si ho trochu užít.“
Oba se znovu odmlčeli. Perotta si dopřál další doušek a vychutnával si pocit pálení, s nímž mu
whisky klouzala hrdlem. Spokojeně vydechl. Líbilo se mu tady. Daleko a hluboko v lesích, u krbu, ve
kterém poklidně plápolá a praská oheň.
Když se ozvalo tiché zaklepání, téměř pod prahem slyšitelnosti, vyděsil se natolik, že si vylil
polovinu obsahu skleničky do klína.
„Co to sakra –“
Woffler už byl na nohách a rukou překrýval nůž na stole. Rychle jej zastrčil zpět do sametového
váčku a zmizel v koupelně. Perotta přešel k oknu, přitiskl se z boku ke stěně a vyhlížel vytaženými
žaluziemi do tmy.
„Vidíš něco?“ zeptal se Woffler, když se konečně vynořil z koupelny.
„Nic,“ odpověděl Perotta. „Nikdo tam není. Kams ho schoval?“
„Do nádržky.“
Perotta přešel ke dveřím. S rukou na otočné klice ještě chvíli váhal. Pak otevřel a vyšel na
verandu.
 Všude kolem se tyčily temné a vysoké jedle, které se v nočním větru chvěly a naříkaly. Hladina
jezera se v měsíčním svitu třpytila jako nařasený samet.
Vrátil se dovnitř a podíval se na Woffera. „Ale někdo přece klepal, ne?“
„Mně to tak rozhodně znělo.“
Perotta si vzal papírový kapesníček a snažil se vysušit mokré kalhoty. „Třeba to byla nějaká větev
nebo co.“
Posadili se zpět ke krbu. Perotta si dopřál další doušek, ale kouzlo atmosféry se už vytratilo.
„Jak dlouho tady budem podle tebe asi tak muset zůstat?“ zeptal se Woffler.
„Vím já? Tři, možná čtyři tejdny.“
„Myslíš, že se to do té doby stačí uklidnit?“
„Jedno, nebo druhé?“
„Co tím myslíš?“
„Myslím tím, že Lipski –“
Než stačil dokončit myšlenku, ozvalo se další tiché klepání na dveře. Perotta se okamžitě vymrštil
ze židle, přeběhl ke dveřím a rozrazil je do kořán.
Nikdo.
„Běž se podívat, jestli někdo není vzadu za srubem,“ řekl Woffler.
„Nejdřív si vezmu baterku.“
Prohledali zásuvky v kuchyni a nakonec objevili jednu plnou baterek a balíčků s náhradními
bateriemi. Vrátili se do obývacího pokoje a nejistě přešlapovali z místa na místo.
„Nemůžou to být jen nějaký děcka?“ zeptal se Perotta.
„Jsme patnáct kiláků od nejbližšího města. A děcka by se v týdnu jen těžko potulovaly v noci tak
daleko od domova.“
„A majitel? Třeba má rád kanadský žertíky.“
„Majitel,“ objasňoval mu Woffler odměřeně, „je osmdesátiletý děda a bydlí o čtyři okresy dál.“
Ještě pořád jen tak stáli a nevěděli, co dělat. Nakonec se Perotta rozhodl a přešel ke dveřím.
Otevřel je a zamířil baterkou do temného lesa. Světelný kužel přeskakoval po vysokých kmenech jedlí.
„Tam!“ zvolal náhle Woffler za jeho zády.
„Já nic neviděl.“
„Bylo to tam. Přímo před náma. Něco bílýho. A hýbalo se to.“
Woffler vyšel ven, před Perottu, a svítil na místo, kde mezi stromy zahlédl pohyb.
„Hej!“ zakřičel Perotta do lesa. „Kdo je tam?“
Slyšel, jak se k němu z druhé strany jezera tlumeně vrací ozvěna jeho vlastního hlasu.
Woffler došel až na kraj verandy a mířil baterkou na černou hradbu stromů. „Zase!“ řekl a ukázal
kuželem na jedno místo. Tentokrát měl i Perotta dojem, že něco zahlédl. Vypadalo to jako mužská
postava v bílém oblečení.
„Běž se podívat, kdo to je,“ vyzval Wofflera.
„Já?“
„Tys ho přece viděl první,“ zdůvodňoval svoje rozhodnutí Perotta.
„Já nikam nejdu,“ bránil se Woffler.
„To teda půjdeš. Podívej, někdo přece musí zůstat tady a hlídat. Neboj se, budu ti krejt záda.“
Woffler jen velmi neochotně sešel po schodech a pomalým krokem se blížil k okraji lesa
vzdálenému od chaty jen necelých deset metrů. Když dorazil k prvním stromům, zastavil se a přejel
kuželem světla kolem dokola. Pak vstoupil dovnitř.
„Někdo tady je,“ zavolal a v jeho hlase byla zřetelně cítit tíseň. „Někdo nás odtud sledoval a hele
– tady jsou v mokrým jehličí dokonce otisky bot.“
„Běž za ním a zjisti, co ten parchant chce.“
„Ale “
„Dělej!“
Woffler stále váhal. Pak ale vykročil vpřed a zmizel mezi stromy. Perotta ještě chvíli vyčkával na
verandě a díval se na Wofflerovo poskakující světlo, které se zvolna ztrácelo ve tmě, až nakonec zcela
zmizelo, pohlceno noční temnotou.
 Najednou bylo všude kolem naprosté ticho.
Cekal, až se Woffler vrátí, a cítil, jak se i jeho zmocňuje neklid. Pokusil se ten nepříjemný pocit
zaplašit. Vůbec nikdo, opakoval si v duchu stále dokola, nemůže tušit, že jsou právě tady: Woffler si
srub zamluvil přes internet a k zaplacení použil účet, který speciálně založil na jméno a rodné číslo
chlápka, co už byl dávno mrtvý. Celou akci si naplánovali do nejmenšího detailu. A v detailech byl
Woffler mistr. Perotta si musel přiznat, že bez Wofflera by tuhle akci nikdy nedal dohromady.
Napadlo ho, jestli je třeba nesledoval ten potetovaný maník z bistra. Třeba si z nich teď dělá
šoufky. Ale to asi ne. Ujeli dobrých čtyřicet kilometrů a je si jistý, že je nikdo nesledoval.
Podíval se na hodinky. Za deset deset.
Kde ten Woffler sakra vězí?
Co když je to ale on? Co když byla celá ta jeho nervozita jen habaďůra? Co když tam v lese vůbec
nic neviděl? Jen to tak narafičil, aby měl příležitost vzít i s nožem roha. Třeba si pronajal ještě jedno
auto, který si tady někde schoval.
Perotta vklouzl zpět do domu, zalezl do koupelny a odmontoval kryt nádržky WC. Nůž byl přesně
tam, kde mu Woffler tvrdil, že je. Zabalený v promáčeném sametu. Vrátil kryt nádržky na své místo a
přesunul se zase na verandu.
Anebo je to přece jenom Lipski? Ani to se mu nezdálo příliš pravděpodobné. Je jasný, že touhle
dobou se Lipski už zcela jistě dovtípil, že ho podrazili měli mu nůž doručit nejpozději v pět odpoledne
–, ale nemůže přece vědět, kam s lupem zmizeli. To přece není možné. A už vůbec nepřipadá v úvahu,
aby to byl ten zazobanej Peruánec, se kterým Lipski údajně jednal, ten, co tvrdil, že nůž potřebuje
získat zpátky pro své předky nebo nějaký podobný kecy. Je ještě příliš brzy, aby informace o tom, že
na něj s Wofflerem ušili boudu, dorazila až k němu.
Přemýšlel, že by to přece jenom mohl být Lipski. Jak by je ale dokázal vystopovat? Přes to
Wofflerovo objednané auto? To je možná tím jediným slabým článkem řetězu. Ale copak ho někdo
viděl? A jak by se dozvěděl, že skončili právě tady u jezera? Jedině tak, že by je někdo celou dobu
sledoval.
Znovu se podíval na hodinky. Deset pět.
„Wofflere?“ zakřičel do lesa. „Wofflere!“
Odpovědí mu bylo jen mlčení temné hradby stromů.
Přiložil si dlaně k ústům a vytvořil z nich kornout. „Wofflere!“
Ozvěna mu přinesla zpět jen jeho vlastní hlas, prázdný a vzdálený.
Posvítil baterkou do lesa, ale nic neviděl.
„Do prdele,“ zamumlal.
Vrátil se do srubu, lokl si whisky a pak si vzal v kuchyni ten nejdelší nůž, který tam našel. Zasunul
si ho za pásek. Woffler si měl taky nějaký vzít. Idiot.
Přihodil do krbu další poleno a znovu sáhl po láhvi, ale vzápětí ji zase odložil, aniž se napil. Bude
lepší, když zůstane střízlivý. Co když bude potřebovat hlavu?
Posadil se a znovu se postavil. Pak vyšel ven a stál na verandě.
„Wofflere! Ozvi se!“
Deset patnáct. Woffler je pryč už téměř půl hodiny.
Tohle začíná škaredě smrdět.
Sešel ze schodů a s rychle bušícím srdcem zamířil k místu, kde mu Woffler zmizel v lese. Svítil si
baterkou na zem před sebou. Bylo po dešti a rozměklou půdu pokrýval hustý koberec jemného
jehličí, ve kterém se zřetelně rýsovaly otisky Wofflerových nohou. A s nimi i otisky někoho jiného
někoho s menšíma nohama.
„Hej, Wofflere!“
V tichu, které následovalo, slyšel jen tlumené šplouchání jezera. Učinil několik váhavých kroků
dovnitř do lesa.
Z hlubin mezi stromy se najednou ozvalo volání. Slabé a velice vzdálené, takže ho nedokázal
rozpoznat, ale byl si jistý, že to nebyla ozvěna jeho vlastního hlasu.
„Wofflere? Seš to ty?“
 Další volání z hloubi lesa jako by se mu snažilo odpovědět. Ale tentokrát znělo hodně vysoko: jako
by někdo pronikavě zaječel, napadlo Perottu.
„Proboha,“ zamumlal si sám pro sebe.
Zamířil světelný kužel před sebe. Čtveřice stop mířila dál do hlubin lesa. Se staženým hrdlem
polkl. Udělá nejlíp, když sebou hodí. Aspoň to bude mít dřív za sebou.
Přidal do kroku a sledoval stopu, kterou mu ti dva zanechali v rozměklém terénu. Klikatila se mezi
vysokými a mohutnými kmeny jedlí. Vzduch byl prosycený vůní vlhké země a dřeva. Prošel kolem
několika balvanů pokrytých mechem a lišejníky, vysokých jako on sám.
„Wofflere!“
Perotta ještě zrychlil. Byla to od něj hloupost, že tam Wofflera vůbec posílal. Woffler je kluk z
města a o lese nemá ani ponětí. Nejspíš zabloudil a zpanikařil.
Otisky teď kopírovaly okraj nějakého močálu. V temnotě zahoukala sova.
„Wofflere, tak jdeš už zpátky nebo co?“
Žádná odpověď.
Posvítil si kolem sebe, zaplácl komára. Stromy se kolem něj tyčily jako mohutné temné sloupoví.
V místech, kde terén přecházel v bažinu, ležela na zemi silná vrstva rašeliny. Stopy, které sledoval,
teď kopírovaly měkký okraj bažiny, ale najednou se prudce stočily do nitra močálu. V místech, kde se
pod někým z dvojice půda propadla, zůstávaly v rašelině hluboké díry.
„Prokrista.“ Zastavil se. Proč by Woffler jen tak pronic zanic lezl tak hluboko do bažiny?
Znovu si posvítil kolem sebe a na okraji bažiny spatřil cosi bílého, možná houbu. Vrátil se zpět,
aby si věc prohlédl zblízka. Houba to nebyla. Spíš lastura. Bílá ústřičná lastura. Sklonil se k zemi a
zvedl ji, ale hned v příštím okamžiku věc vyděšeně pustil. Byla podivně měkká, jako guma.
Dopadla zpět do rašeliny a ležela na opačné straně než prve. Teprve z tohoto úhlu si všiml, že je z
jedné strany potřísněná krví. Čerstvou krví, která se ve světle baterky leskla zářivě rudou barvou.
Srdce mu teď bušilo vysoko v hrdle. Uchopil klacek a jeho špičkou tu věc otočil.
Bylo to ucho. Lidské ucho uříznuté přímo u kořene. V lalůčku mělo zlatou náušnici s červeným
kamenem.
Perotta ustoupil o krok zpět a bezděky zasténal. Najednou si připadal jako v hodně špatném snu.
V noční můře, kdy se má stát něco hrozného, ale vy se nedokážete ani pohnout a utéct, i když se o to
ze všech sil snažíte.
A pak, zničehonic, zpozoroval pohyb. Pronikavě vykřikl a dal se na zběsilý úprk. Běžel naslepo a
razil si cestu křovisky, lámal větve, které se mu připletly do cesty, klopýtal kapradím, které mu
omotávalo nohy.
Běžel a běžel, až už nemohl a zhroutil se k zemi. Ležel na promáčené půdě a pokoušel se
popadnout dech. V boku ho svírala palčivá bolest a při každém dalším nádechu z něj vycházelo
trýznivé sténání. Pach mokré, dějící země mu naplnil nosní dírky a dusil ho. Pomalu se znovu postavil
na nohy a točil se stále dokola a dokola, nechávaje světlo baterky poskakovat zmateně z jednoho
kmene na druhý. Pak si vzpomněl na nůž. Sáhl si rukou k opasku a tasil.
„Wofflere!“ zakřičel z plných plic. „Kde jsi? Odpověz!“
Nic.
Posvítil na zem. Byla posetá silnou vrstvou jehličí, ale tentokrát v ní již nebyly vidět žádné stopy.
Ztratil se. Jako naprostý idiot se ztratil. I kdyby chtěl, cestu zpátky už nenajde.
Pokusil se zklidnit divoce rozbušené srdce, znovu získat kontrolu nad prudkým a přerývaným
dechem. Nejspíš to bude opravdu Lipski. Jiná možnost neexistuje. Ten malej, skrčenej hajzl jim zřejmě
už od samotnýho začátku nevěřil a celou tu dobu je sledoval. Až sem. To by vysvětlovalo ty menší
stopy.
Roztřeseně se pustil dolů po svahu a doufal, že se svažuje k jezeru. Kdyby se mu podařilo dostat
se zpět na břeh, uvidí světla srubu a dokáže se vrátit. Pak sedne do auta a pryč odtud.
Mezi stromy se mihlo cosi bílého.
„Wofflere?“
Dobře ale věděl, že to není Woffler.
 „Podříznu tě jako prase!“ zakřičel do tmy a ustoupil o krok. „Nepřibližuj se ke mně!“ křičel a
šermoval před sebou nožem.
Otočil se a běžel od toho bílého přeludu pryč. Běžel a běžel a razil si cestu po pás vysokým,
mokrým kapradím. Pak se znovu zastavil a pokoušel se popadnout dech. Máchl kolem sebe baterkou
a zoufale se otáčel na všechny strany.
Další bílý pohyb.
„Běž ode mě!“ Opřel se zády o strom a žlutý kužel baterky zběsile přejížděl ze stromu na strom.
„Lipski, poslouchej mě. Můžeš si ten nůž klidně vzít. Je ve srubu, v nádržce od záchodu. Je tvůj.
Jen mě nech na pokoji.“
Ticho.
„Lipski! Slyšíš mě?“
V lese panovalo naprosté ticho. Dokonce i vítr, který až dosud ševelil mezi větvemi a pohrával si s
jehličím, utichl. Do nosu ho opět udeřil hutný pach mokrého mechu a hnijícího dřeva.
„Bylo to ode mě pitomý. Přiznávám. Prosím.“ Vydal ze sebe dusivý sten.
Zaslechl slabý zvuk a koutkem oka zaregistroval pohyb. Zpoza kmene najednou vystřelila
zakrvácená ruka a popadla ho za košili.
„Jdi ode mě!“ zaječel a máchl rukou s nožem, až se mu podařilo se vyprostit, i když mu přitom z
košile odlétlo několik knoflíčků. Pozadu ustoupil od stromu a v roztřesené ruce před sebou držel nůž.
Rozepnutá košile na něm volně visela. „Tohle mi nesmíš dělat, Lipski,“ naříkal. „Nesmíš.“
Jenže teď už si nebyl jistý, jestli je to opravdu Lipski.
Baterka. Musí ji zhasnout. Musí se odsud dostat a musí se pohybovat potmě. Šel spíše pomalu
než rychle a baterku opravdu zhasl, ale hluboká, černá temnota lesa, která ho ze všech stran
obklopovala, byla až příliš tíživá a vyvolávala v něm pocit nesnesitelné hrůzy a strachu. Nakonec tedy
baterku znovu rozsvítil.
Zachytil pohledem cosi na zemi, kousek stranou. Okamžitě tam namířil světlo, k smrti vyděšený
představou, že by se tam mohl krčit útočník, aby na něj ze zálohy vyskočil. Zůstal stát, bez sebe
děsem z toho, co mu kužel světla odhalil.
Baterkou svítil na zcela bílé chodidlo uříznuté v kotníku. Perotta zavrávoral a cítil, jak se mu zvedá
žaludek. Vydal ze sebe dávivý zvuk. Světlo z baterky přeskočilo na další věc, která ležela hned vedle
chodidla v jehličí: tentokrát to byla paže. Ještě o kus dál spatřil dvě třetiny hlavy, rozseknuté
podélným úderem, s jedním okem téměř vypadlým, s bělmem obnaženým ze všech stran.
Druhá část hlavy ležela jen pár metrů od první a z ní na něj překvapeným pohledem zíralo i druhé
oko.
„Ach ne, bože! Ne, ne!“
Ve tmě za jeho zády se ozval hlas a Perotta se prudce otočil a z hrdla mu unikl neartikulovaný
výkřik. Nikoho však neviděl; hlas, který k němu promlouval, jako by nepatřil k žádnému tělu. Byl
všude a nikde, jako by na něj mluvil nějaký strašlivý démon tohoto lesa. Perotta se strachem již
neovládal a jen se zmateně točil stále dokola v marné snaze zachytit, kdo se to tam ve tmě schovává.
„Tak tohleto jim dělají, víš,“ odříkával měkký a sípavý hlas. „Jen se pořádně podívej tohleto jim
dělají. A já to teď udělám tobě.“ Poručík Vincent D‘Agosta pozoroval soudního lékaře z výjezdové
skupiny, který právě ukládal poslední část oběti číslo dvě do speciálního kontejneru pro „mokré“
důkazy. Trvalo notnou chvíli, než se jim podařilo utřídit, který kousek patřil které z obětí. Horké letní
slunce si jen stěží razilo cestu hustým příkrovem lesa a vytvářelo kolem vlhkou atmosféru s pachem
smrti. Na místo dorazila i hejna much a jejich neustálý a hlasitý bzukot plnil klenutou katedrálu,
kterou nad jejich hlavami vytvářely vysoké kmeny jedlí, a mísil se s šumem a praskáním vysílaček
členů výjezdové skupiny, kteří ještě jednou a naposledy pročesávali celé okolí, než místo činu ohradí
a uzavřou.
D‘Agosta za sebou zaslechl kroky, a když se otočil, spatřil místní policisty, kteří se vraceli vzhůru
svahem.
„Bydleli v McConově srubu,“ oznámil jeden z nich. „Našli jsme i jejich peněženky, průkazy
totožnosti, auto, průkazky ze zaměstnání. Dělali oba v Muzeu přírodní historie.“
„Opravdu?“
 „Vypadá to, že jsme tu hotoví. A díky, poručíku, že jste dorazil tak rychle.“
„Jsem rád, že jste mě zavolali,“ řekl D’Agosta.
„Slyšeli jsme v rádiu o té v loupačce v muzeu,“ vysvětloval policista. „A když jsme pak na záchodě
v nádržce našli ten nůž, dali jsme si všechno dohromady a napadlo nás, že by vás to mohlo zajímat.“
„To tedy jo,“ odpověděl D’Agosta a podíval se dolů z kopce.
„Stojí ten zlatý nůž opravdu miliony dolarů?“ zajímal se první z policistů a pokoušel se nedat na
sobě znát svoji dychtivou zvědavost.
D'Agosta mlčky přikývl.
„Vypadá to, že podrazili nesprávného člověka.“
„Dost možná,“ souhlasil D’Agosta. Ale tohle je pořádný kus práce, pomyslel si v duchu. Tady si dal
někdo opravdu záležet. Poselství o tom, že si se mnou není radno zahrávat, lze přece vyslat i s
mnohem menší námahou. A proč byl ten nůž pořád v nádržce? To je přece to první místo, kde po
něm každý pátrá.
Soudní lékař odvážel na vozíku pytle a kontejnery s ostatky a důkazy směrem k silnici. Byl to
dlouhý a těžký den.
„Asi bychom se měli vrátit na stanici,“ řekl první z policistů. „A pustit se do papírování. Hned jak s
tím budem hotovi a kluci z laborky odvedou ty svoje kejkle, nůž vám vrátíme, poručíku.“
D’Agosta ještě chvíli jen tak stál a zíral na vlhké, lepkavé a členité místo vraždy. Měl pocit, jako by
tu někdo znásilnil a zneuctil samotnou zem. Povzdychl si a vydal se za ostatními. Pokud šlo o něj, jeho
úloha byla u konce. Obětní nůž Inků je opět na světě. A dvojitá vražda, k níž tu došlo, ta již není v jeho
jurisdikci.
Cestou zpět se D’Agosta na okamžik zastavil u prvního z policistů. Téměř proti své vůli mu
sděloval: „Tohle je jen začátek. Přijdou další.“
Policista se na něj nechápavě podíval „Co tím myslíte?“
D’Agosta ukázal pohledem zpět k lesu. „To, co se tam odehrálo, nemá s loupeží v muzeu vůbec
nic společného.“
„Děkuji za váš názor,“ odpověděl po krátkém váhání policista odměřeně.
D’Agosta z jeho tváře vyčetl neskrývanou nedůvěru a nevoli. Náhle ho přepadla vlna únavy. Otočil
se a zamířil k vozu, kde na něj již čekal řidič, který ho odveze na místní polní letiště, odkud ho
policejní vrtulník pře praví zpět do New Yorku. Najednou se už nemohl dočkat, až bude zase doma: v
přecpaném, dusném New Yorku s jeho zloději kódů platebních karet, kteří si u bankomatů instalují
vlastní kamery, s jejichž pomocí vám pak vybílí účet, s feťáky s kolty, na které nemají povolení, pasáky
v autech, na jaká si on do smrti nevydělá, vrahy, kteří vás klidně podříznou kvůli pěti dolarům, se
skokany přes turnikety v metru, vnuky, kteří uříznou hlavu vlastním babičkám. V New Yorku žhářů
zapalujících noční kluby, skořápkám, podvodných makléřů, sodomistů a všech dalších úchylů a
syčáků, co jich tam je a které tak dobře zná a miluje. Všechno, jen ne tenhle les a jeho vrah, který v
něm řádí.

***

Rybář seděl za volantem svého minibusu Volkswagen a vyčkával na blátivé odbočce z hlavní
silnice. Policejní vozy projely sem a zase tam a silnice na Waldo Falls byla tichá a opuštěná. Stmívalo
se a z lesa se na silnici šířila řídká mlha, jejíž kapičky se mu usazovaly na předním skle.
Na hlavě měl paruku z dlouhých umělých vlasů. Uchopil ji oběma rukama a zatáhl. Držela pevně.
Spokojeně si zapálil marlborku. Čekal.
Trvalo to dost dlouho, ale houstnoucí tmu konečně prořízl pár světlometů blížícího se vozu.
Típnul cigárem a sledoval přijíždějící vůz ve zpětném zrcátku. Byl to cizí vůz. Toyota, což považoval za
příznivé znamení. Dávají přednost Japoncům před Američany.
Když ho vůz míjel, několikrát zatroubil.
Muž si počkal, dokud mu zadní světla Toyoty nezmizí v mírné zatáčce. Pak otočil klíčkem a
Volkswagen naskočil. Spustil stěrače a vyjel na silnici. V duchu se pomodlil a poděkoval Bohu za další
příležitost prokázat, jak poctivě a věrně mu slouží. Tvář mu křivil zlověstný a vyšinutý úsměv.
Rybář nahodil udici. Na jejím konci již brzy uvízne další vrah nenarozených dětí.
 AUTOŘ I A JEJICH DÍLO

Ted Bell se narodil na Floridě a svou kariéru zahájil jako reklamní textař v agentuře Doyle Dane
Bernbach v New Yorku. Pracoval rovněž v Chicagu, kde se stal ředitelem společnosti Leo Burnett
Company. Ještě později pak působil jako viceprezident a umělecký ředitel reklamní agentury Young &
Rubicam v Londýně a v New Yorku. Jeho tři akční thrillery Hawke, Assassin a Pirate mu vynesly místo
na žebříčku nejprodávanějších autorů deníku New York Times. Hlavním hrdinou jeho thrillerové řady
je elegantní a temperamentní agent britské zpravodajské služby Alex Hawke. Ted žije na Floridě, kde
se kromě psaní thrillerů věnuje i čtení a projížďkám na lodi.

Steve Berry, autor umisťující se na žebříčku nejprodávanějších knih deníku New York Times, žije v
Georgii, na pobřeží Atlantiku. Je právníkem a během své praxe hodně a často cestuje do Karibiku,
Mexika, Evropy, Ruska. Mezi jeho thrillery patří Jantarová komnata, Romanov Prophecy, Třetí
tajemství a Templářské dědictví. Jeho díla se prodávají ve třiceti dvou zemích světa a jsou vydávána v
rámci mnoha čtenářských klubů.

Grant Blackwood v sobě objevil spisovatelskou vášeň v okamžiku, kdy četl The Mediterranean
Caper od Cliva Cusslera. Je veteránem amerického námořnictva, v jehož službách strávil tři roky na
palubě raketové fregaty jako operační specialista a plavec určený k záchraně sestřelených pilotů. Píše
již devatenáct let a žije v Minnesotě, kde právě pracuje na nové řadě thrillerů.

David Dun, rodák ze státu Washington, se přestěhoval do Kalifornie, kde má svou advokátní praxi
a kde zároveň pracuje jako právní zástupce jisté významné akciové společnosti. Jeho pět akčních
thrillerů Necessary Evil, At The Edge, Overfall, Unacceptable Risk a The Black Silent se stalo
celostátními bestsellery a bylo následně přeloženo do osmi jazyků. Pokud zrovna nesedí za psacím
stolem, najdete ho nejspíš na lodi, na jejíž palubě s oblibou brázdí pobřeží států Washington a Britská
Kolumbie.

Heather Grahamova, autorka umisťující se na žebříčku nejprodávanějších titulů deníků New York
Times a USA TODAY, vystudovala na University of South Florida dramatické umění a po několikaleté
kariéře v restauraci s divadlem, v doprovodném sboru a za barem zůstala po narození třetího dítěte
doma a začala psát. Jejími oblíbenými žánry se staly romance a krátké hororové povídky. Od té doby
napsala již více než sto románů a novel. Její knihy v současnosti vycházejí ve dvaceti jazycích.
Grahamova ráda cestuje a zbožňuje vše, co má co do činění s vodou včetně potápění, k němuž má
licenci.

James Grippando pracoval dvanáct let v Miami u soudu jako advokát, načež se rozhodl stát se
spisovatelem a dnes je autorem deseti napínavých thrillerů celostátních bestsellerů. Thriller Got the
Look (Byla tak krásná) je již pátým v řadě, jehož hlavním hrdinou je Jack Swyteck. Tato řada si získala
obdiv kritiků, kteří v něm vidí „spojení Johna Grishama s Robertem Ludlumem“. Grippando je rovněž
tvůrcem thrilleru pro mladé čtenáře, Leapholes, vůbec prvního románu pro děti, který Americká
advokátní komora kdy vydala. Roku 2005 obdržel od univerzity ve Scrantonu cenu pro nejuznávanější
autory, Distinguished Author Award; jeho romány byly přeloženy do dvaceti jazyků a těší se oblibě po
celém světě. Žije a píše na jižní Floridě.

Denise Hamiltonová, držitelka Fulbrightova stipendia a reportérka deníku Los Angeles Times, se
po narození svých dvou dětí vydala na dráhu spisovatelky krimi příběhů a thrillerů. Její řada s hlavní
představitelkou Eve Diamondovou byla nominována na několik literárních cen a jednu z nich, britskou
prestižní Dagger Awards, dokonce získala. Její Last Lullaby se stala podle deníku Los Angeles Time
nejlepší knihou roku 2004.
 Raelynn Hillhousová pašovala mezi Východním a Západním Berlínem kubánský mm, šperky ze
Sovětského svazu a vstupní víza do zemí východního bloku. Pochází z Missouri Ozarks, ale více než
šest let strávila v Evropě, cestovala do více než čtyřiceti zemí a plynně hovoří několika jazyky. Na
Michiganské univerzitě získala doktorát v oboru politických věd a je bývalou vysokoškolskou
profesorkou a držitelkou Fulbrightova stipendia. Během svého života nejenom stála tváří v tvář
hlavním kalašnikovů, ale dostala se i do křížové palby koulujících se pohraničních stráží. Nyní žije na
Havaji na úbočí sopky Mauna Loa. Její literární prvotina, thriller Rift Zone, si získala celostátní uznání.

Gregg Hurwitz, úspěšný autor thrillerů The Tower, Minutes to Burn (Spálená země), Do No Harm,
The Kill Clause, The Program a Troubleshooter, který vyšel nedávno jako poslední. Jeho knihy jsou
součástí nabídky mnoha čtenářských klubů a byly přeloženy do sedmi jazyků. Thrillery Rogue Warrior
a The Kill Clause přepracoval George na scénáře k filmům, první pro Jeny Bruckheimer Films, druhý
pro Paramount Pictures. Gregg Hurwitz vystudoval na Harvardské univerzitě angličtinu a psychologii a
získal titul bakaláře. Následně pokračoval magisterským studiem shakespearovské tragédie na Trinity
College v Oxfordu. Vydal i bezpočet krátkých povídek, článků, recenzí a literárních statí. Přednášel na
Harvardu a na univerzitách v Sacramentu a v Los Angeles.

Lee Child, původně televizní režisér, odborový předák, divadelní osvětlovač, vedoucí scény a
student práv, píše již deset let a za tu dobu vydal jedenáct thrillerů, jejichž hrdinou je Jack Reacher (v
češtině již vyšlo deset knih: Jatka, Varovný signál, A přece nezemřeš, Nezvaný host, Vedra, Zásah, Bez
slitování, Nepřítel, Výstřel, Únos). Lee Child se narodil v Anglii, ale dnes žije střídavě v New York City a
na jihu Francie. Jeho knihy se v současnosti prodávají v jednačtyřiceti zemích a všechny se staly
mezinárodními bestsellery.

Alex Kava je autorkou mezinárodní bestsellerové řady, jejíž hlavní hrdinkou je agentka FBI,
specialistka na profily zločinců, Magie O’Dellová. Je rovněž autorkou thrilleru One Falše Move, který
si získal významná ocenění kritiky. Jejích knih se prodalo již téměř dva miliony a vyšly ve dvaceti
zemích. Objevují se na žebříčcích bestsellerů New York Times a USA TODAY a dostávají se i na
celosvětové žebříčky prodejnosti. Svůj čas tráví střídavě v Omaze, Nebrasce a v Pensacole na Floridě.

J. A. Konrath je autorem thrillerů s poručicí Jacquelinou „Jack“ Danielsovou: Bloody Mary,

Whiskey sour (Whisky s ledem) a Rusty Nail (Koktejl smrti). Jeho krátké povídky vyšly již v desítkách
časopisů a antologií. V současné době přednáší literární psaní a marketing na College of Dupage v
Glen Ellyn, Illinois. Žije v Chicagu, je ženatý a má několik dětí a psů.

John Lescroart je autorem šestnácti románů, z nichž třináct tvoří řadu s Dismasem Hardym a Abe
Glitskym zasazenou do prostředí San Franciska. Žije s manželkou a dětmi v severní Kalifornii.

Robert Liparulo je držitelem mnoha cen za více než tisíc článků a krátkých povídek, které vydal u
nejrůznějších nakladatelství namátkou uveďme New Man, Readers's Digest, ale též Modem Bride.
Píše (a prodává) scénáře, profily celebrit, investigativní odhalení, ale pokaždé se vrací ke své první a
největší lásce beletrii. Jeho styl je živý a děj příběhů se odehrává ve strhujícím tempu. Již jeho
thrillerová prvotina, Comes a Horseman (Jezdec přichází) vyvolala v Hollywoodu zuřivý boj o získání
práv k natáčení a to měsíc před tím, než vůbec vyšla. Liparulo žije s manželkou Jodi a čtyřmi dětmi v
Coloradu.

David Liss je autorem dvou románů s Benjaminem Weaverem – A Conspiracy of Paper a A

Spectacle of Corruption a dvou samostatných thrillerů, The Cojfee Trader a The Ethical Assassin. Jeho
knihy získaly řadu ocenění včetně Edgarovy ceny za nejlepší románovou prvotinu a byly přeloženy do
více než dvanácti jazyků. The Devil‘s Company bude již třetí v řadě s Benjaminem Weaverem. Liss žije
v San Antoniu v Texasu.
 Eric Van Lustbader je autorem mezinárodních bestsellerů The Ninja (Nindža), Art Kills, The
Bourne Legacy, The Bravo Testament (Testament) a dvaceti šesti dalších románů, a to jak thrillerů,
tak klasické beletrie, k nimž přidal i pěknou řádku krátkých povídek. V roce 1968 promoval na
Columbia College a následných patnáct let strávil v hudebním průmyslu. Pracoval též jako učitel v
New Yorku.

Dennis Lynds alias Michael Collins začal svou řadu s Danem Fortunem psát v roce 1967 a od té
doby napsal již devatenáct pokračování, z nichž poslední je Fortune s World, sbírka krátkých povídek
napsaných v letech 1963 až 2000. Jeho poslední thriller The Cadillac Cowboy představuje čtenářům
nového hrdinu, který se jmenuje, anebo také nejmenuje, Ford Morgan. Pod jmény Mark Sadler, John
Crowe, William Arden a Carl Dekker vydal dalších osmnáct detektivních románů a třináct detektivek
pro mladé čtenáře. Jako Dennis Lynds vydal ještě tři romány a dvě sbírky povídek, naposledy to byla
Talking To the World. Čtvrtý román, Pictures on a Bedroom Wall, se v současnosti připravuje k
vydání. Lynds získal cenu Mystery Writers of America Edgar a byl nominován na dvě další. Narodil se
v St. Louis, ale vyrůstal v Anglii. Jeho rodiče (oba Angličané, oba herci) se později vrátili zpět do Států
a Lynds tak postupně strávil dětství v Los Angeles, Denveru a v New York City. V srpnu roku 2005
bohužel své čtenáře navždy opustil a zanechal zde i svoji ženu, rovněž úspěšnou spisovatelku Gayle
Lyndsovou.

Gayle Lyndsová, autorka bestsellerů , napsala osm mezinárodních špionážních thrillerů, mezi
nimiž jsou i TheLast Spymaster, The Coil a Masquerade (Maškaráda), které byly vydány ve dvaceti
zemích. Lyndsová je vše obecně považována za první ženu, které se podařilo uspět na poli thrillerové
literatury od dob Heleny Maclnnesové. Společně s Robertem Ludlumem vytvořila i další thrillerovou
řadu Covert One. Je členkou sdružení bývalých operativců tajných služeb (Association of Former
Intelligence Operatives) a spoluzakladatelkou International Thriller Writers, Inc.

Chris Mooney vydal svůj první thriller, Deviant Ways, v době, kdy mu bylo dvacet osm let. Je
rovněž autorem thrillerů The Missing, World Without End a Remembering Sarah, který byl
nominován na ceny Barry Award a Edgar.

David Morrell je autorem románu First Blood, za který získal literární cenu a na jehož základě byl
později natočen i úspěšný akční film Rambo. Je držitelem doktorátu z americké literatury na
Pennsylvánské státní univerzitě. Byl i profesorem na katedře anglické literatury na Iowské univerzitě,
ale svoje působení zde ukončil, aby se mohl naplno věnovat psaní. Vydal již dvacet osm knih, které
byly přeloženy do dvaceti šesti jazyků. Mezi dlouhou řadu jeho bestsellerových titulů patří i Creepers
(Nebezpečná minulost), The Brotherhood of the Rose (Bratrstvo růže) a Extréme Denial (Bez
slitování), které se odehrávají v Santa Fe v Novém Mexiku, kde žije i on sám. Lessonsfrom a Lifetime
of Writing představují analýzu toho, co se za třicet sedm let své kariéry spisovatele naučil. Je
spoluzakladatelem International Thriller Writers Inc.

Katherine Neville po mnoho let pracovala jako mezinárodní konzultantka a počítačová expertka,
mezi její klienty patřily ministerstvo energetiky, komise pro jadernou energii, OPEC, IBM, alžírská
vláda a Bank of America. Pracovala rovněž jako profesionální modelka, portrétistka a komerční
fotografka. Její první román, The Eight (Osma) byl přeložen do třiceti jazyků a před nedávnem byl
čtenáři ve Španělsku zvolen jednou z deseti nejlepších knih všech dob. Její druhá kniha, A Calculated
Risk (Počítač, který vykradl banku), byla deníkem New York Times zařazena na seznam
pozoruhodných knih a The Magie Circle se stal bestsellerem jak podle deníku USA TODAY, tak i v
mezinárodním měřítku. Katherine střídavě žije ve Washingtonu D. C, ve Virgínii a v Santa Fe v Novém
Mexiku.
 Michael Palmer je absolventem Wesleyanské univerzity a následně ještě lékařské fakulty na
Western Reservě University. Psát začal v roce 1979, protože ho to bavilo, a od té doby vydal jedenáct
thrillerů z lékařského prostředí, z nichž všechny se staly mezinárodními bestsellery. Jeho dílo bylo
přeloženo do třiceti jazyků a Extréme Measures (Smrtící léčba) bylo dokonce zfilmováno s Hughem
Grantem, Genem Hackmanem a Sarah Jessicou Parkerovou v hlavních rolích. Michael je nadšený
tenista, potápěč a bronzový mistr v bridži. Žije v Massachusetts s nejmladším ze svých tří synů Lukem.
Daniel James Palmer, Michaelův prostřední syn, je absolventem Bostonské univerzity, na které
promoval v oboru komunikací. Kromě toho je rovněž hudebníkem, autorem písní a softwarovým
profesionálem. Žije se svou ženou a synem v jižním New Hampshiru, kde rád jezdí na horském kole a
hraje tenis.

Douglas Preston a Lincoln Child představují jednu z nejneobvyklejších a zároveň nejúspěšnějších

autorských dvojic poslední doby. V uplynulých patnácti letech spolu napsali deset bestsellerových
thrillerů (Relikvie, Dračí hora, Relikviář, Bouře, Ledová bariéra, Kabinet kuriozit, Zátiší s vránami,
Pekelná síra, Tanec smrti a Kniha mrtvých). Setkali se v době, kdy Child, tehdy ještě mladý redaktor v
nakladatelství St. Martin's Press, požádal Prestona, autora píšícího pro newyorské Muzeum přírodní
historie, aby pro ně napsal dějiny muzea. Oba muži spojili své síly a napsali první thriller The Relic
(Relikvie), který umístili do fiktivního muzea přírodní historie a jenž se stal předlohou pro filmový hit
studia Paramount Pictures. Hlavní protagonista příběhu, excentrický a brilantní zvláštní agent
Pendergast, se u čtenářů thrillerů stal doslova kultovní postavou. Oba autoři však pracují i
samostatně: Child napsal dva thrillery a vydal i několik výběrů strašidelných duchařských povídek.
Preston mezitím napsal dvě knihy literatury faktu a několik článků do časopisu New Yorker. Child je
vášnivý motorkář, zbožňuje vzácné tisky, rychlá auta a exotické papoušky. Preston pro změnu jezdí na
koni a je členem elitního jezdeckého svazu. Oba rádi zdůrazňují, že promovali se zcela „zbytečným“
titulem z anglické literatury.

Christopher Reich se narodil v Tokiu a promoval na Georgetownské univerzitě a na Texaské

univerzitě v Austinu. Po škole pracoval ve Švýcarsku, ale vrátil se do Spojených států, aby se zde
věnoval kariéře spisovatele. Napsal uznávané bestsellerové thrillery Numbered Account, The Runner,
The First Billion, The Dew‘s Banker a The Patriot's Club. Žije s manželkou a dětmi v Kalifornii.

Christopher Rice je autorem thrillerů Density of Souls, The Snow Garden a Light Before Day, které
se všechny staly bestsellery deníku New York Times. Je rovněž pravidelným sloupkařem v The
Advocate. Thriller The Snow Garden získal cenu Lambda Literary Award. Rice žije v Západním
Hollywoodu.

James Rollins napsal několik bestsellerových titulů, mezi které patří i Map of Bones (Mapa z
kostí). Je amatérský speleolog a potápěč, takže ho velmi často najdete buď pod zemí, nebo pod
vodou. Právě tyto koníčky mu posloužily jako námět pro jeho předchozí thrillery Subterranean
(Podzemní říše), Amazonie, Ice Hunt (Ledový ostrov) a Sandstorm (Písečná bouře), Black Order (Černý
řád) a The Judas Strain.

M. J. Roseová je mezinárodně úspěšnou autorkou osmi thrillerů, mezi něž patří The Halo Effect,
The Delilah Complex a The Venus Fix. Stala se finalistkou literárních cen Connecticut Book Award a
Anthony Award. Je rovněž spoluautorkou dvou knih literatury faktu a členkou výboru International
Thriller Writers Inc. Její práce se objevily i na Wired.com, v O, v The Oprah Magazíne a v Poets &
Writers. V současné době vychází v deseti zemích včetně Japonska, Izraele a Ruska. Kromě toho
spravuje oblíbené blogy Buzz, Balls and Hype a Backstory. Je rovněž tvůrkyní www.AuthorBuzz.com.

James Siegel je autorem thrillerů Derailed (Vykolejený) a Detour (Spirála zla), které se staly
bestsellery New York Times. Jeho první thriller Epitaph byl nominován na cenu Shamus Award pro
nejlepší románovou prvotinu. Vykolejený byl roku 2004 zfilmován s Clivem Owenem a Jennifer
Anistonovou v hlavní roli. Spirála zla se právě natáčí.

Brad Thor, rodák z Chicaga a absolvent Univerzity Jižní Kalifornie, je bestsellerovým autorem
žebříčku USA TODAY.
Své thrillery The Lions of Lucerně (Elitní žoldáci), Path of the Assassin (Stopa zabijáka), State of
the Union a Blowback. On i jeho rodina žijí střídavě v Park City v Utahu a na řeckém Antiparu.

M. Diane Vogtová je autorkou úspěšných právnických thrillerů se soudkyní Wilhelminou

Carsonovou. Její knihy, beletrii i literaturu faktu, zakoupila a nechala přeložit dokonce i čínská vláda
jako zábavné čtení zobrazující americký způsob života a americký právní systém. Dianě pracovala více
než dvacet pět let jako právník s vlastní praxí a zastupovala největší světové společnosti, ale též
jednotlivce či vlády.

F. Paul Wilson je bestsellerový autor více než třiceti knih a stovky krátkých povídek. Žánrově se
jedná o všehochuť od hororů přes dobrodružné thrillery, thrillery z lékařského prostředí až po
science-fiction a všechno ostatní mezi tím. Jeho knihy vyšly jen ve Spojených státech v nákladu sedm
milionů a byly přeloženy do dvaceti čtyř jazyků. Píše i pro divadlo, televizi a interaktivní média. Je
tvůrcem populární řady s Opravářem Jackem.