Je o článku Mávátka Jaromíra Nohavici. Písní mystifikuje už čtyřicet let, který vyšel při této příležitosti na jednom z nejčtenějších seriózních zpravodajských portálů iDNES.cz a je pod ním podepsána Veronika Valíková „ze Společnosti učitelů českého jazyka a literatury“.
Tedy zřejmě vzdělaná dáma, která by měla mít historický vhled a schopnost objektivního úsudku. A která navíc, jak vysvítá z ladění jejího textu, nezná minulý režim, jen z vyprávění nebo z literatury, nýbrž zažila jej minimálně od 70. let, jak sama naznačuje, na vlastní kůži.
 |
Nechme stranou všechna velká slova, která na adresu Jaromíra Nohavici vystřílela, nechme stranou spíše fanzinový charakter jejího příspěvku, konec konců, jedná se o narozeninovou zdravici, u které lze mírné nadhodnocení oslavence tolerovat. Nechme stranou i poněkud diskutabilní tvrzení, třeba to, že „provokatér Nohavica se neklaní politikům, celebritám a ideologiím.“
To by celkem snadno rozcupoval leckdo i se základními znalostmi o písničkářově životě – a někteří diskutéři pod článkem to i, dlužno dodat, že velmi slušnou a sofistikovanou formou, udělali. A nechme nakonec stranou i věcný omyl, když paní Valíková pointuje svůj oslavný článek citací z písně Pánové nahoře, kterou explicitně označuje jako „oslavencovy verše“.
Od učitelky literatury, nota bene zjevně mnohaleté fanynky Jaromíra Nohavici, by člověk čekal, že ví, že se jedná o píseň Borise Viana v překladu Miloše Rejchrta, kterou jubilující písničkář pouze interpretuje. Což ostatně sám přiznává a paní Valíková si může pozadí písně dohledat na Nohavicových webových stránkách.
Co ale stranou nechat nelze, to je skutečně skandální úvod článku. „Ve veřejnoprávních médiích dnes na Nohavicovy písně narazíte zřídka, přestože koncerty mívá bard z Těšína beznadějně vyprodané. Pokud se ho zastanete, označí vás vzorní spoluobčané za ruského švába, ale v soukromí vám mnozí přiznají, že si bez jeho písní neumějí představit své mládí ani stáří, tak dlouho nás provázejí. Člověku to až evokuje dobu normalizační. Tehdy měli mnozí umělci černý puntík, ale nebyli zcela zakázaní; tu nesměli do televize či na ně zapomínal Barrandov, tu je neobsazovala jejich domovská scéna.“ A dále přirovnává pozici pana Nohavici k situaci Jaroslava Seiferta v 70. letech.
Myslí si skutečně paní Valíková, že všechny ty Nohavicovy vyprodané O2 Arény, ceny Anděl, recenze desek (k jejichž vydávání mimo struktury hudebních vydavatelství se rozhodl sám, nebyl k němu zatlačen, nejsou to žádné „samizdaty“) ve většině médií, koncertování na festivalech, v divadlech, kulturácích či ve vlastním ostravském klubu, o němž si rozhoduje sám, nikoli žádní „pánové nahoře“ či „andělé na kůru“, připomínají normalizaci a tehdejší házení klacků pod nohy nepohodlným? A pakliže ano, vyučuje v tomto zásadně pokrouceném duchu také svoje žáky?
