Janáčkova filharmonie OstravaNovinkyAlena Hron: Před orchestrem zapomínám na věk, myslím jen na hudbu

Alena Hron: Před orchestrem zapomínám na věk, myslím jen na hudbu

21. 8. 23

Říkali jí, že se hudbou neuživí, stejně si šla za svým. Odmalička hraje na housle, vystudovala obory dirigování a skladba a aranžování populární hudby, dirigování dále studuje na Curyšské hudební akademii. Když se Alena Hron postaví před orchestr, připomene si, že jde hlavně o hudbu, odhazuje ostych i pochybnosti, ale neztrácí pokoru.

 

 

V Janáčkově filharmonii působíte na neoficiální pozici druhého asistenta šéfdirigenta. Co přesně máte na starosti?
Asistent dirigenta spolupráce s dirigentem při nastudování a dirigování hudebních děl a připravuje orchestr pro šéfdirigenta, který pak nastoupí ke zkoušce. Pomáhám tedy, pokud o to dirigent stojí a pokud je první asistent Maroš Potokár zaneprázdněn dalšími povinnostmi. Občas se s Marošem prostřídáme, když je práce víc. Představte si to prostě jako občasnou výpomoc. Je to pro mě čest a radost, protože se setkávám se špičkovými dirigenty a získávám od nich zkušenosti.

Znamená to, že i sama dirigujete?
Rozhodně ano. V tom spočívá moje hlavní úloha – v případě, že dirigent nemůže přijet na první zkoušku, nastupuje asistent. Hráči v orchestru potřebují vědět, o čem skladba je, jak ji mají hrát a jak se na ni mají připravit. Jako asistenti jsme s dirigentem v kontaktu a podle jeho pokynů s orchestrem pracujeme. Býváme pak i u zkoušky s dirigentem a jsme nápomocni, pokud je potřeba.

V Janáčkově filharmonii hostují dirigenti světových jmen. Musí být pro vás zajímavé a obohacující setkávat se s nimi. Učíte se od nich?
Dirigenti přijedou dělat svoji práci, ne proto, aby nás učili. Je ale skvělé je pozorovat, nasávat zkušenosti. Když sedíte na koncertě, tak vidíte výsledek, ale pro mě jako pro dirigentku je velmi důležité vidět ostřílené kolegy, jak při práci postupují, jakou vytvářejí atmosféru, jak se dobírají lepšího zvuku orchestru.

O atmosféře, kterou na orchestr přenáší dirigenti, se zmiňovali někteří hudebníci, s nimiž jsem si také povídala. Je to energie, motivace, chemie mezi dirigentem a orchestrem? Jak to vnímáte vy?
Je to všechno to, co jste vyjmenovala, pro mě je ale nejdůležitější radost z hudby. Vím, že to asi zní jako klišé, ale pokud je pro hudebníky hraní denním chlebem, musíme ohlídat, aby se z toho nevytratily emoce. Snažím se vytvářet příjemnou atmosféru, aby nám všem bylo dobře. Na druhou stranu to ale nesmí být přehnané juchání. Takže hledám správnou míru toho, jaký cit hudba vyjadřuje. To se pak promítá i do gest, které mají hudbu zrcadlit co nejpřesněji. Jen tak dokážeme předat podstatu, již skladatel zamýšlel. No a ta chemie a energie mezi dirigentem a orchestrem, to je něco, co si nemůžete nacvičit, musíte umět vycítit, co v orchestru je a co potřebuje. Je to takový moment tady a teď.

Obdivuji dirigentská gesta, která jsou pro mě jako pro laika nesrozumitelná. Jak vůbec najdete porozumění s orchestrem?
Hledám ho pořád. Existuje univerzální taktovací základ, kterému každý muzikant rozumí. Na čím vyšší úrovni orchestr je, tím méně tohoto taktování potřebuje, protože hudbu zná. Když se odpoutáme od gramatiky, jak tomuto základu říkám, otevírá se nám pole pro něco navíc. Pouze je potřeba vycítit, kdy a jak moc se můžeme takto odpoutat. Abychom nezpůsobovali větší chaos. (smích)

Odpusťte mi prosím tento dotaz, ale jste mladá pohledná žena a máte odvahu postavit se před orchestr, kde může být více zralejších mužů. Asi jste musela odhodit ostych, nebo ne?
První těleso, které jsem kdy dirigovala, byl sbor plný seniorů. To už teď bude deset let. Od té doby jsem svoji roli přijala. Vždycky si uvědomím, že jsem tam pro hudbu, a snažím se co nejlépe dělat svoji práci. Na ostatní věci se neohlížím, protože pokud bych jim věnovala pozornost, znejistím. Soustředím se na hudbu, která nás všechny spojuje. Ponořím se do skladby a nemyslím na to, jak je kdo starý. Zároveň vím, že jsem teprve na začátku a hudebně toho za sebou nemám tolik, jako někteří členové orchestru, proto k dirigování přistupuji s pokorou.

Ještě před nějakou dobou bylo dirigování vnímáno jako jedno z povolání, které patří mužům. Vy jste studovala u dirigentky Miriam Němcové. Pomohlo vám vidět v této profesi ženu?
U Miriam Němcové jsem nabyla základní sebevědomí pro dirigentskou profesi. Mám v sobě zakořeněný tradiční model z naší rodiny a pochopila jsem, že je možné věci skloubit, že záleží na každém z nás, jak si to kdo nastaví. Mám radost, že dirigentek přibývá, že být ženou není handicap.

Setkávala jste se spíše s pozitivními reakcemi, že jste žena, anebo se na vás dívali přes prsty?
Obvykle za vámi nikdo nepřijde a neřekne, že vám fandí, protože jste žena, nebo naopak, ať toho kvůli svému pohlaví raději necháte. Takže se mi to těžko hodnotí. Moc to ale neřeším, držím si od těchto hodnocení odstup. Řekla bych, že pokud někomu vadilo, že před nimi stojí mladá holka, která říká, jak mají hrát, byli to spíše jednotlivci. Snad mám i štěstí na lidi.

Anebo jsme už jako společnost ušli kus cesty a leccos se změnilo. Každopádně i v minulosti byly odvážné ženy, které se nebály dirigovat početný orchestr. Napadá mě třeba Vitka Kaprálová, jejíž skladby jste nahrávala. Inspiruje vás v něčem?
Určitě svou cílevědomostí. Šla si za svým snem, nestyděla se, neřešila, co o ní říkají, dělala, co ji baví. Z různých materiálů, třeba korespondence, jsem vyčetla, jak jí fandilo i její okolí. Byla skutečně dobrá dirigentka a je velká škoda, že zemřela tak mladá.

Odmalička hrajete na housle a jste z hudební rodiny. Jak vaši přijali, když jste řekla, že budete dirigentkou?
Takto napřímo jsem jim to nepředložila, protože jsem k tomu dozrávala postupně. Byl to dlouhý proces. Pocházím z malého města, z prostředí, kde dirigentská profese bylo něco, co vidíte v televizi a nenapadne vás, že byste se jednou mohla sama dirigentkou stát. Postupně se ve mně všechno spojilo – hudba, práce s lidmi, vyjadřování gestem. Bylo by to na delší vyprávění.

Zkuste nám to povědět aspoň ve zkratce.
Dobře. K hudbě mě to táhlo odmalička. Odmaturovala jsem na gymnáziu a nastoupila jsem na konzervatoř a zároveň na vysokou školu, protože mi všichni říkali, že se hudbou neuživím. Po roce jsem ale zjistila, že hudba je srdeční záležitost a že to risknu, protože dokud si budu nechávat zadní vrátka, nikdy nebudu hudbu dělat tak dobře, abych se jí uživila. Takže jsem zůstala na konzervatoři a ke skladbě si přidala dirigování. Rodina mě v tomto rozhodnutí podpořila.

Dirigování nyní studujete v Curychu. Co se vám na zahraniční zkušenosti líbí? A jaké budou vaše další kroky?
Curych je pro mě velmi důležitý. Kromě běžné výuky jezdíme na dirigentské kurzy po Evropě. Čerpáme zkušenosti, posouvá nás to. Profesoři jsou naprosto úžasní a neskutečně nám pomáhají, vytahují z nás to nejlepší, co v nás je. Líbí se mi, že nemají univerzální model a přístup, ale každého z nás vnímají individuálně. To je nádherné. A co bude dál? To nechávám otevřené. Vím, že chci pokračovat v dirigování, protože mě naplňuje, je to pro mě nekonečná studnice inspirace.

Co byste si jednou přála dirigovat?
Sním o Dvořákově Rekviem. Ale skladeb, které bych ráda dirigovala, je samozřejmě víc.

Věřím, že je všechny jednou oddirigujete. A máte ještě čas skládat vlastní věci? Přece jen jste vystudovala také skladbu populární hudby.
Už moc ne. Někdo to skloubit dokáže, je plný inspirace, srší nápady a zároveň diriguje. Já na skládání potřebuji klid a čas, čehož se mi teď nedostává. Našla jsem se v dirigování. Mám před sebou výchozí materiál a zároveň prostor probudit ho k životu.

I to je kreativní.
Samozřejmě, ale tato kreativita má jisté limity, protože v první řadě musím jako dirigent ctít skladatele a jeho zápis. Avšak noty samy o sobě často nestačí, nesmí to být jen strojové čtení, je třeba vydat i kus ze sebe.

Cestujete a seznamujete se s koncertními sály po celém světě. Těšíte se, až ten svůj bude mít i Ostrava?
Velmi! Je to veliká věc a moc novému koncertnímu sálu fandím. Sleduji dění kolem stavby a věřím, že všechno půjde dobře a dočkáme se slavnostního otevření.

Ostravský orchestr oslaví sedmdesátku. Jakou skladbu byste pro něj nejradši dirigovala jako dárek?
Kdyby už byl k dispozici nový sál, tak bych asi vybrala Glagolskou mši nebo jiného Janáčka. Nebo něco od Hindemitha, přečetla jsem si, že ostravský orchestr ve své době dost navštěvoval. Anebo by si taková událost zasloužila něco úplně nového, nějakou premiéru. Každopádně ale něco velkého, impozantního. Janáčkově filharmonii bych moc přála radost z hudby a hodně nadšenců a návštěvníků koncertů a také neutuchající drajv dělat věci dobře.