Porcelaine

Dodnes není zcela jasné, jací předkové posloužili pro vznik tohoto plemene. Ale nějaké indicie přece jen existují. Jedním z prapředků porcelaina mohl být starý honič známý jako St. Hubertus blanc de Lorraine, který byl zároveň předchůdcem švýcarských honičů. Porcelaine také mohl vzniknout z honičů, kteří byli dovezeni švýcarskými důstojníky ve francouzských službách ze západního Švýcarska k francouzským dvorům, někdy na přelomu 17.–18. století. Francouzi však velmi neradi slyší názor, že by toto francouzské plemeno mělo mít jiný původ než francouzský, neboť je považováno za jedno z nejstarších plemen francouzských loveckých psů honičů, a jak standard uvádí, „jedná se o plemeno velmi francouzské“.

Mlhavá historie

Velkým přínosem, odkrývajícím nám mnohá tajemství, je literatura „Policejní hony z Lunéville 1778–1785“ (Gendarmerie von Lunéville 1778–1785), kterou sepsal Marquis du Foudras. V nich mimo jiné popisuje například přesnou formaci psích smeček při lovu. V jedné části se obšírněji zmiňuje o Choiseulaově smečce bíložlutých a žlutých psů. Mělo se jednat o šedesátihlavou smečku, kterou měl majitel zakoupit ve Švýcarsku coby bezkonkurenční plemeno pro lov zajíců. Jednalo se o typ psa v této francouzské oblasti dosud nevídaný, a tak ještě před samotným lovem se nad jejich výkonem vznášelo mnoho pochybností. Vzhled popisovaný „sametové uši, tenké nožky a drobné tlapky“ zpočátku nechával staré lovce na pochybách, zda si tito psi poradí s trnitým houštím, se skalnatým povrchem či s bažinami, které se v okolí nacházely. Během jejich práce však změnili skeptický pohled a názor na toto pro ně možná trochu exotické plemeno psa. Začalo se jim říkat „Chiens suisses“. Zdali opravdu tito zřejmě první porcelaini byli dovezeni ze Švýcarska, či nikoli, nelze ověřit, takže zůstáváme na pochybách.

Chov tohoto plemene se dál rozvíjel podél francouzsko-švýcarské hranice ve Feanche-Comté. Proto následující změna označení porcelaina nedala na sebe dlouho čekat a byl znám coby „chien de France-Comte“. S ohledem na místo jeho vzniku a rozvoje se každopádně dá očekávat určitá příbuznost se švýcarskými honiči, zejména bíložlutě či bíločerveně zbarvenými. V počátcích svého rozmachu byl hojně využíván ve velkých smečkách při parforsních honech.

Vzestup a pád

Nástup porcelaina ve Francii byl graciózní. Jeho popularita během pár let prudce stoupala, vlastnit ho chtěl ve Francii snad každý, kdo něco znamenal a účastnil se lovu. Ovšem jak rychle se objevil, obdobně rychle i musel zmizet. V době francouzské revoluce (1789–1799), kdy bylo ničeno všechno buržoazní, byli ve velkém hubeni i psi, kteří sloužili k zabavení panstva při lovech. Naštěstí však bylo několik desítek těchto psů odvezeno do Švýcarska, kde přečkali tuto pro ně nepříznivou dobu, aby se následně opět bez obav mohli zase do Francie vrátit. Bohužel však v příliš malém počtu. Následující století začal boj o přežití.

Během první poloviny 19. století se dostalo několik jedinců do jižních států USA. Stali se zde oblíbenými loveckými psy. Za důkaz oblíbenosti porcelainů v Americe je považován obraz rodiny Rousseaových, kde je při lovu jaguára zobrazeno na 31 porcelainů na třtinové plantáži. Jejich počet významně narůstal. Jelikož se do Ameriky dostal ještě před přikřížením billyho a anglického harriera, kterému se později v Evropě nedalo vyhnout, dalo by se říci, že americká forma porcelaina je čistější než evropská. Ovšem v Americe rozhodla válka (Jih proti Severu) o zániku plemene, tudíž již nikdy nemohl původní Porcelaine pomoci k rozkvětu tohoto plemene v Evropě. V USA se jeho chov ještě v 19. století sice zcela rozpadl, ale několik jedinců alespoň posloužilo ke vzniku nových loveckých plemen v této oblasti.

Po stopách jasných důkazů

Jednoznačný původ dnešního porcelaina můžeme vysledovat k poslednímu opatovi Comte de Clermont-Tonerre, působícímu v klášteře v Luxeuilu, kam se porcelaini dostali z benediktinského kláštera z Cluny. Opat Comte de Clermont-Tonerre své bílé honiče daroval jako poděkování lékaři Coillotovi z Montbozonu. Dva z nich se dostali k jeho synovi. Jednalo se o fenu Cleu a psa Termina. Ten, se jelikož sám lovem nezabýval, prodal je dál, a to panu de Rosne. Ten odchoval několik vrhů porcelainů. Nakonec se tito psi dostali opět do rukou Coillotových, přes vnuka lékaře Coillota. Ten na potomcích těchto psů vybudoval věhlasnou smečku honičů. Smeček porcelainů bylo v 19. století více, ale všechny dříve nebo později zanikly. Jen rodina Coillota se lovu se smečkou, a také chovu porcelainů, věnovala bezmála jedno století. Nejvíc aktivní lovecká smečka Coillotů byla v letech 1865–1896. Ovšem příbuzenská plemenitba si začala vybírat svou daň a chov bylo nutné ozdravit zcela novou krví. Najít však nepříbuzného porcelaina se nepodařilo. Proto dr. Coillot nechal ve svém chovu zapůsobit i dvě feny plemene harrier. Později bylo přikříženo i plemeno billy. Možná by se dalo říci, že tímto přikřížením není dnes porcelaine pravým porcelainem. Ale ať je to, jak chce, bez tohoto přikřížení by dnes již nebyl žádný porcelaine. A to by byla velká škoda.

Protože první písemný důkaz o existenci porcelaina z roku 1845 je francouzský, Francie byla uznána zemí původu tohoto plemene. Dnes je výrazně menšího vzrůstu, než jakého byl v18. a 19. století. Je uznán FCI (Fédération Cynologique Internationale), ale AKC (American Kennel Club) zatím ne. Dnes je znám a chován ponejvíce ve Francii a Itálii, ale plynule získává velké sympatie chovatelů i v dalších zemích. Svého prvního samostatného klubu se dočkal v roce 1971, jak jinak než ve Francii.

Tak jak pomohla porcelaina udržet v existenci jiná plemena, pomohl jinde i porcelain. Po 2. světové válce to byl právě on, kdo zachránil před zánikem velkého vendéenského hrubosrstého honiče.

Do České republiky prvního zástupce tohoto plemene dovezl v roce 1999 Mgr. V. Herian. Jednalo se o fenu (nar. 1. 5. 1999) Penny des Graves du Rieusset z jihu Francie. Prozatím zapsaných porcelainů u nás není více než 200.

Zvláštní název plemene

Za velké zamyšlení stojí jeho název. Pod slovem „porcelán“ si každý představí něco zcela jiného než živého psa. Tak proč má tento pes takové označení? Možností je hned několik. Jedni zastávají názor, že v době svého vzniku působili velmi křehce, proto pojmenování po porcelánu. (Dnes však rozhodně nejsou ani nepůsobí křehce.) Jiný názor se opírá o zbarvení, které by snad mělo porcelán připomínat – bílá barva se stříbřitým nádechem působící až průhledným dojmem. Pro porcelán je typický lesk a průsvitnost. A to by u porcelaina odpovídalo – bílá lesklá srst je lehce průsvitná, a tak je pod ní nezřídka patrné mnoho pigmentovaných skvrn. Anebo když se podíváme na porcelaina v klidu, může nám připomínat porcelánovou sošku psa. Další z možností je odvození od údajného starého slova „porcelet“, což mělo znamenat divočák. A lovu divočáků se porcelaine také věnoval. To vše jsou však pouze úvahy a možnosti výkladu označení tohoto psa. A třeba je odpověď zcela jiná. Nikdy žádná z verzí nebyla podložena, ale ani spolehlivě vyvrácená.

Poprvé se takové pojmenování objevilo v písemné podobě v roce 1845 v listu „Journal des Chasseurs“, což je považováno za nevyvratitelný důkaz existence porcelainů ve Francii. A když se tito psi poprvé objevili na výstavě v Paříži, a to v roce 1884, i zde byli představováni pod dnes nám dobře známým porcelaine.

 

 

Lovecky plně využitelný

Lovecké instinkty se u něj rozvíjejí brzy. Má z práce radost, zvěř lovci nahání se zaujetím a nadšeně. Výborně zvládá práci v každém terénu, jak v otevřeném prostoru, tak v křovinatých porostech. Při práci je samostatný a odvážný. Velmi rád a dobře pracuje ve stejně smýšlející smečce. Nejčastěji se používají ve smečce v počtu 4–6 jedinců. Zvěř pronásledují a nadhánějí. Divočáky staví. Je pracovitý a má výborný čich. Dobře pracuje i na pobarvené stopě. Je velice vytrvalý. Používá se poměrně všestranně na zajíce, srnčí i černou zvěř.

Na stopě je hodně hlasitý. Jeho hlas je proměnlivý a melodický, silný, s různou sílou i výškou tónu. I když upřednostní práci ve skupině, uplatní se i sólo. Je samostatný a dokáže zastřelenou zvěř i přinést.

Ve Francii a Itálii bývá držen ve velkých smečkách, které se využívají k lovu. Má rád suché a teplejší podnebí, proto pro myslivce do hor není ideální volbou. Ubytování v jiných klimatických podmínkách, respektive ve studenějších oblastech, se doporučuje dle teploty střídavě v domě či venku. Ale i celoroční ubytování v domě porcelaine jedině uvítá. Doma se chová klidně, někdy až neviditelně. Tento pes chce být co nejvíce po boku svého člověka a do bytu se hodí. Navíc jeho krátká srst není zrozená pro celoroční pobyt v místech, kde se v zimních měsících dostává rtuť teploměru výrazněji pod 0° C.

Porcelaine v běžném životě

Porcelaine potřebuje opravdu hodně pohybu. Ale zároveň člověka. Je to velmi milý, přátelský a přítulný pes, který je sice energický, často až bouřlivý, ale zároveň veselý. O svou dobrou náladu se velmi rád podělí. Je příjemným kamarádem doma, při práci i ve společnosti. Je to elegantní pes, který padne do oka.

Velmi dobře vychází s dětmi, ale rodiče by měli dohlédnout, aby děti svým uličnickým a nevědomostním chováním naopak netýrali psa. S lidmi všeho věku vychází zpravidla velmi dobře a je společenský, vlídný a rozumně kontaktní.

Je velmi nerad sám doma, a tudíž si jej má pořizovat člověk s dostatkem času, ale zároveň člověk, který svého psa bude od počátku zvykat na možné několikahodinové odloučení. Pokud se bude pes stresovat pro samotu ve svém bydlišti, snadno sklouzne k destrukci zařízení v domě či na zahradě a nezřídka začne tesklivě výt.

I když je to plemeno mírné a milé, nedoporučuje se, aby kočka nebo králík žili jako domácí mazlíčkové ve společné domácnosti. Zejména v době jejich seznamování by to menší domácí kamarád nemusel přežít. Nemá však problémy ve vztahu k jiným psům. Neprovokuje jiné psy ke rvačkám, ale rozhodně není ustrašený. Ve světě psů se řadí ke kamarádským povahám, které se vyhnou možným konfrontacím.

Většina jedinců má tendence hlídat. Nesmí však být nikdy kupován pro tuto službu lidem. Je to pravý a nefalšovaný lovec a společník. Na to by měl myslet každý, kdo se rozhodne si toto plemeno pořídit. Je to hodný pes, který sice hlídá a štěká, ale nikdy není zlý nebo agresivní.

 

Je ochoten člověku naslouchat i poslouchat

Potřebuje práci nebo sport, dlouhé procházky a jakoukoli činnost, aby se nudil opravdu jen minimálně. Člověk se s ním kromě loveckého výcviku může věnovat např. agility (závody s překážkami), obedienci (výcvik poslušnosti) nebo jiným sportům, kde je zapotřebí rychlost, pohyb a základní ovladatelnost. Ani s jedním nemá porcelaine problém. Je vhodný také na pěší turistiku nebo kondiční běh. Rozhodně mu nedělají problémy ani dlouhé tratě. Je to vytrvalec se zvladatelným temperamentem.

Má silně zakořeněný lovecký pud, přesto se dá poměrně snadno a dobře vycvičit k poslušnosti. Přestože je to zařazením honič, je překvapivě dobře ovladatelný. Poslouchá rád, ale nesmí zrovna narazit na stopu zvěře. Pak přijde příslovečné zatmění před očima a vnímá jen stopu. Odvolat ho na začátku slídění po stopě je téměř nemožné. To si musí uvědomit každý, kdo chce porcelaina především coby rodinného psa, který bude chodit na procházky do přírody. A nejen tam. Jeho láska k lovu ho může snadno stát život i na ulici. Stačí, když se rozběhne za kočkou přes silnici. Pohyb na volno je však pro psa velmi důležitý a prospěšný. Proto je nutné se psovi věnovat, naučit ho alespoň základní poslušnosti a naučit se předvídat nebezpečné či nechtěné situace. Pak budou spokojeni všichni. Člověk i jeho pes.

K výcviku je zapotřebí hodně důslednosti a trpělivosti. Přílišný nátlak snáší velmi špatně. Potřebuje citlivý, ale srozumitelný přístup. Ideální je přirozená autorita člověka. Porcelaine není dominantní a nepotřebuje se prosazovat za „šéfa smečky“, ale při nerespektování svého člověka nebude poslouchat. Což zejména při procházkách může být velký problém.

Učí se dobře a rád. A koneckonců: dobře vychovaný porcelaine se zdravým respektem ke svému člověku je báječným rodinným psem.

Zdraví a péče o porcelaina

Zdravotních problémů, které by se u tohoto plemene mohly vyskytnout, není mnoho. Občas se hovoří o problémech s dysplazií kyčelních kloubů, které jsou prakticky u všech středně velkých a velkých plemen, v souvislosti se zbarvením o hluchotě nebo k náchylnosti k různým alergiím a s ohledem k tvaru a velikosti uší jsou pravděpodobné záněty zvukovodů, které mohou přejít až do chronického stavu. Občas se hovoří ve spojitosti s tímto plemenem o citlivosti na anestezii, na což je důležité upozornit veterináře před jakýmkoliv chirurgickým zásahem.

Důležité je hlídat nejen čistotu zvukovodů, ale i přerůstání drápů. Jinak je to na péči velmi nenáročný pes. Díky krátké srsti je jeho udržování v čistotě i za deštivého počasí velmi snadné. Občasné překartáčování srsti je potřebné, aby dům nebyl samý bílý chlup, ale koupání se šamponem se nedoporučuje často. Na udržení psa v čistotě zcela postačuje čistá vlažná voda.

 

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Hlava je jemně modelovaná a celkově spíše dlouhá. Je široká mezi ušima a týlní hrbol je oblý. Dělicí rýha je patrná, ne však přehnaně výrazná. Stop je vyznačen, není však výrazný. Nos je velký a výrazně černý. Nosní hřbet je u kořene rovný, ke konci se mírně klene. Horní pysk překrývá spodní, aniž by byl příliš volný nebo hrubý. Sliznice pysků je černá. Oči jsou normální velikosti, musí vypadat tmavé a ukryté pod nadočnicovými oblouky. Uši jsou jemné, dobře se stáčejí, zakončení spíše do špičky, dosahující délky nosu. Jejich úzký úpon nesmí být nikdy zavěšen nad linií očí. Krk je dost dlouhý a štíhlý, může mít nevelký lalok. Působí suše a napjatě. Kohoutek je výrazný, hřbet široký a rovný. Záď je mírně šikmá, kyčelní hrboly mírně vystupují. Hrudník je středně široký, ale hluboký. Slabiny jsou mírně vtažené a plné. Ocas je u kořene silný, ke konci se zeslabuje, je středně dlouhý, nikdy není na spodní straně osrstěný osinami (delší srst), je nesen mírně prohnutý. Končetiny jsou dost dlouhé, suché, ne přehnaně slabé, šlachy pevně uvázané. Jsou rovné. Tlapky mají prsty spíše dlouhé a suché, ale dobře sevřené. Kůže je jemná a pružná, mramorovaná četnými černými plotnami. Srst je krátká, jemná, přiléhající a lesklá, bez lysin. Zbarvení je krásně bílé s oranžovými malými plotnami okrouhlých tvarů, které nikdy netvoří plášť. Tyto malé plotny se vyskytují obvykle na místech, kde je kůže tmavě pigmentovaná. Oranžové stříkání na uších je velmi typické pro plemeno a vypadají jako směsice malých a velkých pih. Oranžové plotny (skvrny) po těle, které nejsou příliš výrazné, plotny s odstínem do mahagonova, prošedivělé nebo promísené černou srstí, stejně jako plotny zcela chybějící, nejsou žádoucí, ale nelze je považovat za vyřazující. Příliš mnoho depigmentovaných míst ale může být považováno za vylučující vadu.

Výška pro psy je stanovena na 55–58 cm, pro feny 53–56 cm.