RECENZE Goyovy přízraky: Forman obětoval Goyu revolučním obrazům

Ostatně jako režisér si nemá co vyčítat: veškeré stíny filmu leží ve scénáři.

Důvody, proč Goyovy přízraky nepřestoupily hranici mezi dílem vlažně úctyhodným a jiskřivě výjimečným, jsou tři. Předně nemají formanovsky osobitého hrdinu, jenž zároveň šokuje i okouzluje; popravdě nemají vůbec hrdinu, jen „kolektivního“, jakého scenárista Jean-Claude Carriére vetkl i do Formanových děl Taking Off a Valmont.

Zadruhé Goyovy přízraky nemají hravě zdravou drzost, pro režiséra tak příznačnou, a konečně – až na vzácné výjimky – ani jeho humor.

Goyovy přízraky 60 % USA, Španělsko, 106 minut režie: Miloš Forman, hrají Natalie Portmannová, Javier Bardem, Stellan Skarskard Kinobox: 73 % IMDb: 6.9

Těžko se určuje, o kom vlastně film vypráví. Stěží o Goyovi, jenž tu působí jako tichý svědek, rozšafný tatík bruslící mezi mlýnskými kameny dějin. Sotva o trojjediném údělu ženy, jejíž prozářená tvář sladkého kotěte zdobí kostely, týrané tělo trpí v žaláři a duši zatemnělou šílenstvím živí jen touha po dceři.

Vypravěčsky i herecky stojí v popředí mnich Javiera Bardema, jenže coby ctižádostivý fanatik protichůdných idejí, převlékač kabátů a strůjce dívčiny tragédie se dá považovat jen za ústředního „zlosyna“, jemuž chybí rovnocenný protihráč.

Postavy Goyových přízraků připomínají figurky na šachovnici, jež semelou boží mlýny režimních absurdit včetně revolucí s krásnými hesly zalitými krví. Výsledkem je obecná dějinná freska obalující kalendářově melodramatickou historku a dlouhý slovní ping-pong, byť na úrovni.

Navzdory slabšímu příběhu má však film silné okamžiky. Kouzlení s rytinami, hudbu, Bardemův výraz s lehce pokřiveným koutkem úst, úsečnou Blanku Portillo v roli královny či originální okamžik mučení „po domácku“, jemuž předchází zdánlivě nezávazná salonní konverzace na ostří nože, s mrazivými spodními proudy.

To je situace, kterou Forman navzdory obsáhlé slovní „výměně míčků“ inscenuje mistrovsky, stejně jako němé mezihry, kdy si Portmanová před výslechem zmateně sedá a zase vstává nebo když královna reaguje na svůj slavnostně odhalený portrét.

„Inkviziční“ úvod vyzařuje vůbec více napětí než druhá půle s vročením „po patnácti letech“, kde napoleonský vpád ilustrovaný krutými výjevy doplňuje komentář o okupaci převlečené za revoluci.

Kdo velí v kostele – Bůh? Ani ten střelbu nezastaví; po razii pláče na zemi opuštěné dítě a zatčené prostitutky se octnou v sevření dvou armád. Karta se obrací, předvčerejší vítězové a včerejší poražení jsou znovu králi, dav se tlačí k popravišti...

A znovu obsahová klišé vykoupí velkolepě natočené finále, kdy se lidové divadlo smrti rozejde po své všední každodennosti – tak prosté jako čisté dětské popěvky v závěru. Forman zkrátka zůstává panem režisérem, i když už natočil lepší filmy.