RECENZE: Duo Depp-Burton slibovalo zážitek, tuhle Alenku však mohl natočit kdokoli

Podobnou dávku osobitosti jako od Švankmajera čeká divák také od amerického krále bizarní poezie – a když ji nedostane, následuje lehké zklamání.

Alenka v říši divů v Burtonově pojetí přináší sice pěknou podívanou hýřící barvami, za niž by jiný filmař mohl inkasovat sedmdesátiprocentní hodnocení. Jenže je to podívaná, již mohl podepsat kterýkoli slušný filmař, nikoli unikát; proto ztrácí body.

Jestliže v předešlých filmech ustavoval vlastní zákony, v Alence přejímá Burton obecná pravidla. Aby si uchoval jedinečnost, asi by musel vyhodit ze dveří studio Disney a jeho scenáristku Lindu Woolvertonovou, vycvičenou animovanými rodinnými seriály, jež z předlohy pracující s přísnou vnitřní logikou nesmyslu – autor knihy Lewis Carroll byl uznávaný matematik – utvořila jen další z příběhů s dětským hrdinou bojujícím proti zlu. Hold dětským snům nahradila iniciační zkouška dospívání, k níž režisér pouze dodává překrásné obrázky.

Výchovný odér filmu

Burtonova Alenka už není holčička, která usne na pikniku, nýbrž mladičká „prodaná nevěsta“, rebelující bez korzetu a punčoch na upjaté zahradní slavnosti, jejíž salonní vláčnost rozbíjí drzým vtipem a nakonec úprkem ze zásnub s lehce degenerovaným lordem.

Následuje pád do králičí nory, jehož prostorové výjevy obhajují využití formátu 3D, a vstup do knižní podzemní říše – leč trochu jiné. Ubylo zvířat, klíčové postavy sice film zachovává, ale nepůsobí tak neškodně ani originálně jako původní „živé“ karty; Alenku čekají dramatičtější, ovšem zároveň tuctovější situace než knižní nařčení z krádeže koláče; a hlavně ji od začátku poučují, že má v říši divů splnit poslání vyvolené spasitelky.

Zápletka tak značně vyčichla a zároveň nasála výchovný odér, ale naštěstí jí pomáhá obal pohledné fantasy. Výtvarná marnotratnost pohádkového světa s neonovými houbami a groteskními živočichy si nezadá s Avatarem, z jediné kapky vody Burton vyčaruje zážitek, z pokřivených větví hrozivý les a la Ospalá díra a z čajového spolku půvab uprášené dekadence.

Té samozřejmě kraluje Depp coby Kloboučník s obřími kukadly, hrdina mezi klaunem a rytířem, jenž svou roli završí taneční kreací. Vydařila se též Bílá královna v podání Anne Hathaway, jejíž narůžovělé panství zavoní cukrárnou.

Nicméně hlavní post si vydobyla Helena Bonham Carterová, jejíž Srdcová královna alias „krvavá baba“ srší skřípavou jedovatostí – i díky Tatianě Vilhelmové, která po boku Jiřího Bartošky nebo Pavla Kříže korunuje poctivý český dabing.

Mohl se víc“odvázat“

Ale není to zase tak závratná jízda, aby člověku nedovolila toulat se myšlenkami jinde. Uvědomí si, co vše již bylo od staré dobré Alenky odvozeno a zpětně zas zahrnuto do její nejnovější filmové podoby: Harry Potter, Zlatý kompas, Letopisy Narnie...

Tudíž jde i Alenka ve finále do typické žánrové bitvy, byť v ní figuruje pár hravě neotřelých nápadů včetně dominového efektu.

Zkrátka rodinné výpravy za víkendovou pohádkou nebudou litovat, ale Burtonovy fanoušky film zaskočí. Věřili, že se režisér víc „odváže“ a odliší od jiných filmových Alenek, ne že se naopak přizpůsobí ostatním dětským fantasy.

Dvojice předloh – po knize Alenčina dobrodružství v říši divů vyšlo pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla – připomíná omalovánky. Každý do nich může vnést vlastní barvy, a to Burton vážně umí, ale nesmí přetáhnout předepsané obrysy. Což si kupodivu opravdu nedovolil.