Dítě, v útlém věku vyrvané z náruče matky, následně uvězněné za hradbami v hlubokých lesích, v domácím vězení. Poté, ve svých 7 letech bylo převezeno do cizí země, kde je vyučováno cizím jazykem – a vzato mu jeho křestní jméno a biřmován jménem jiným. Po takovémto procesu by dnešní psycholog pravděpodobně takto zkoušeného jedince zhodnotil, že následkem tíživého dětství z něj sotva může vyrůst vyrovnaná a harmonická osobnost.
Jeho rodiče měli manželství, jež bychom dnes nazvali „po italsku“. Jenomže u nich nelétal vzduchem porcelán nebo hrnce, ale hovořili spolu pomocí vojska, jak vtipně poznamenává profesor Martin Weis.
Tedy, např. sotva Jan Lucemburk vytáhl paty na Moravu, jeho hrdá choť Eliška s vojskem obsadila Pražský hrad a město… Každý z manželů měl svoje našeptávače.
Ještě než posoudíme duševní zdraví toho jedince – jde o útlé dětství budoucího českého krále a císaře římského, Karla IV., nazývaného Otcem vlasti.
Rodiče a jejich našeptávači
Sám král o manželství svých rodičů taktně mlčel, a zbraslavský kronikář si vícekrát povzdechl, když král jeho zápisky na pergamenu podrobil přísné cenzuře. Musel písmo vyškrabat z pergamenu podle králova přání.
Jeho matka Eliška si svého synka příliš neužila. Byla to velmi hrdá Přemyslovna, do jejíž přízně se vtírali někteří šlechticové, jako např. Zbyněk Zajíc z Valdeka. Nicméně, podle RNDr. Mgr. Hany Blochové se svým synkem vedla do Paříže dálkové dialogy s pomocí některých příbuzných, kteří přenášeli vzkazy nebo dopisy.
Podle profesora M. Weise mohl být mateřský model i takový, že Eliška Přemyslovna byla třeba pouze ženou, která jej porodila, a zůstával v péči laskavé chůvy, jak tehdy bývalo zvykem. Mgr. Hana Blochová má oproti tomu jinou vizi – jak matka Přemyslovna osobně učí svého synka lásce k vlasti a české řeči. Můžeme si vybrat z těchto možností, jakou historii chceme přijmout.
Karel měl rovněž nezanedbatelné právnické vzdělání. Během svého života mluvil několika jazyky, a česky se nakonec také naučil.
Mnoho času strávil v Paříži, která tehdy byla „středem světa“. Měl tam i příbuzné a dobré učitele, kteří mu pomáhali.
Podobizna krále
Jeho podobiznu známe z čs. stokorunové bankovky, na niž byla převzata z jeho sochy na Karlově mostě.
Velké oči, velký nos – znaky obvykle pozitivně posuzovaných osob, které vzbuzují sympatie. Muž, přes 170 cm vysoký, jehož hlava nosila korunu císaře římského i českého krále. Diplomat a právník, zdatný rytíř, jenž ovládal i bojové umění té doby.
„Varujte se špatného spolčování a špatných rad, protože se svatými budete svatí, a se zkaženými zkažení.“
Osudný úraz
Obdařen adrenalinem po svých předcích, neubránil se zálibě v turnajích, kterých se účastnil inkognito. Po vážném úrazu se změnil i jeho vzhled a postoj, ve kterém byl zobrazován dobovými umělci. V kronikách není o jeho utajeném úraze ani zmínka.
Jeho kosterní ostatky později byly podrobeny pečlivému zkoumání a odborníci z nich vyčetli mnohé. Karel byl několikrát zraněn a téměř všechna zranění byla zhojena díky skvělé péči ranhojičů a také dobré králově kondici. Když byl při jednom z turnajů „zbodnut“ z koně, došlo k vážným následkům. Dlouhý čas trpěl ochrnutím všech končetin a měl na lůžku mnoho času k přemýšlení.
Podle historiků tehdy na lůžko klesl bojovný rytíř – a vstal z něj zralý vládce a diplomat. Pád se pro něho stal vzestupem také díky jeho velké víře, kterou niterně prožíval. Zranění výrazně posílila jeho víru v Boha a celkovou spiritualitu.
„I když člověk usíná v zoufalství, probouzí se do naděje, že svět bude jiný.“
Ještě předtím v raném mládí ho právě jeho zbožnost zachránila před otravou – díky půstu, který jako pravý křesťan držel před svatým přijímáním. Byly to velikonoční svátky v Itálii, kdy se účastnil delší mše v chrámu, a když se král vrátil ke své družině, nalezl ji ve smrtelných křečích, neboť požila podanou snídani. V Itálii byla tehdy pro vladaře horká půda…
Proč měl silně věřící křesťan čtyři manželky?
Alžběta Eliška Pomořanská. 
Blanka z Valois. 
Busta Anny Svídnické v Katedrále Sv. Víta. 
Busta Anny Falcké.
Někdo se zeptá: jak to, že v té době měl tolik žen?
Přáním každého mocného je předat žezlo svému prvorozenému synovi, následníku trůnu. A to se králi Karlovi IV. dlouho nedařilo.
Král třikrát vdovcem
Když jeho první manželka zesnula, aniž by mu povila syna, pojal za ženu druhou, která již mu dala dědice trůnu. Avšak tento dědic zemřel a následně i jeho matka, Anna Falcká. Ve zralém věku stále ještě neměl následníka trůnu.
Král vdovec se po zralé úvaze potřetí oženil. Jeho třetí manželka, Anna Svídnická, mu dala následníka trůnu, syna Václava, kterého pak dokonale rozmazlil. Při dalším porodu i tato třetí manželka zemřela a král opět ovdověl.
Vyhledal tedy čtvrtou ženu, kterou pojal za svou choť. Tou byla Eliška Pomořanská, proslulá svou fyzickou silou. S touto o 30 let mladší manželkou měl šest dětí, nejvýznamnější postavou z nich byl Zikmund, budoucí král uherský a český a císař římský.
Udává se, že všechny jeho sňatky byly zdařile diplomatické a že všechny své manželky opravdu miloval.
Někteří historici králi Karlu IV. vytýkají, že byl více diplomatem a vyjednavačem, než aby něco vybojoval. Věřit tomu by bylo neuctivé. Ve skutečnosti byl Karel IV. posledním z českých králů, kteří vyjížděli do bitev osobně a nenechali se nikým zastoupit.
Čtěte také: Karel IV. – „Poznejte dvojí život tohoto světa a zvolte si ten lepší.“
