Co jsem komu udělala?

Musím se přiznat, že ranný Almodóvar mi ještě tolik nevoní jako jeho pozdější, vyzrálejší díla. Přesto se jedná o velmi dobrý film, ve kterém lze dobře rozpoznat Almodóvarův rukopis, především v práci s postavami. Určité náznaky a jemné niance, které byly později v dalších dílech rozvinuty k dokonalosti poznáte spolehlivě. Na Almodóvara klasický, ale na rok 1984 v určitých scénách velmi kontroverzní kousek. Dobrý základ na pozdější cestu k dokonalosti. (17.01.2009)

Vlastně ani nevím, co si o tomto filmu myslet. Jako kdyby mi unikal kontext. V samotném závěru se záběr kamery přesouvá z balkónu, kde žila tahle vypečená rodinka, na bytový dům a pak na sídliště, jakoby tvůrci říkali....a tohle je jen jeden střípek ze života prostých lidí, jen jeden příběh o boji s chudobou, frustrací a nezájmem blízkých. Ze světa, kde není láska. Je to bizár z hlavy extravagantního chlápka, jakéhosi psychotarantina, který si libuje v pokřiveném zrcadlení světa. Který rodič vykuplí své dítě pedofilnímu zubaři? Ale ona žádná z postav nebyla normální. Drogový dealer, štětka, malý gay, tyranská matka, dítě telekinetik, impotentní polda, spisovatel podvodník, jeho žena kleptomanka, jeho bratr alkoholik, hlavní postava závislák a vrah... . Tohle nebyla komedie, ale výlet do hlavy pošahaného člověka, který je dnes podobně jako zmiňovaný Tarantino stavěn na piedestal. Tak za mě ne. Svět jistě není dokonalé místo, ale tenhle pohled na mě působí zbytečně perverzně...nebo možná jen pervezně ve své prázdnotě. Co se tím vším autor snaží říct??? S Almodóvarem mám společnou pouze fascinaci výrazem Carmen Maury. Podle mě předlohu Dahla nepochopil, nebo ji záměrně zhnusnil. Nikdy více. (29.12.2023)

Chtěl jsem navodit intimní atmosféru jiskřící elegantním a chytrým sadismem. Prostě to, co člověk vídá v těch francouzskych filmech. Od pozdější Almodóvarovy produkce se film liší nezvykle sociálním vyzněním: madridský činžák sice obývá obvyklá parta standardně úchylných individuí, ale pastelově barevné kulisy byste tentokrát v neutěšeně osmdesátkových zimních interiérech a exteriérech panelového sídliště (vyjma výjevů kurvího kamrlíku) hledali marně. Hospodyňka Hospodyňka, hispánská Věra Galatíková Carmen Maura, co smaží (mimo jiné) Kanagon; sadistická matka paranormální holky; buzna; šlapka; babka co hraje automaty; taxikář; dealer; gekon, co se jmenuje Peníze, protože je zelený jako tisícovka. Plus mizerný spisovatel, který plánuje napsat falešný Hitlerův deník; jeho manželka kleptomanka; bratr alkoholik; zubař rozkošnický pedofil. Všechny spojuje jistý druh nedostatku, který společně s tužbami nenaplněnými z jiných než materiálních důvodů určuje jejich životy. Film nějakým zázrakem obsahoval vše, co momentálně řeším, včetně neřešitelného domácího nepořádku. V mý vesnici se říká, že kdo neviděl Granadu, viděl hovno. / Já jsem tam nikdy nebyl. / Já taky ne. Ani tíživé situace nebrání občasným erupcím excentrických taškařic: Možná vám připadám moc hubený. Ale to je omyl. Mé paže jsou svalnatější než vypadají. A navíc... Chlap nešuká rukama... :-) Kdybych byl marxista, pozdější opouštění tohoto motivu ve prospěch individuálnějších by mi vadilo, ale je třeba uznat, že právě jeho opouštěním nabyl Almodóvar později osobitosti, jíž by v rozmazávání patálií skupinového třídního hrdiny utopil: Co kdyby ses trochu nalíčila? / Co kdyby sis postavil čůráka? (08.08.2020)

Rozhodně nevšední a tím sympatickým způsobem, stojí za to vidět. Jak už to tak u Almodóvara bývá, svojsky zábavné jsou i momenty, kde spíš lítost by přicházela vhod. Tenhle zdánlivě banální příběh o ženě, co je lehce jiná a lidi kolem ní ještě o kus divnější, je natočená s hrozně nakažlivou lehkostí, která (aspoň na mě) působí nenuceně. Není pochyb o tom, že znát inspirační zdroje a vědět o komediální tradici ve Španělsku o něco víc, tak nám to tak neulpí na povrchu. Snímek je totiž poměrně odvážný, erotické pasáže a vůbec celá vizuální stránka se drží realistického pojetí a takové zobrazení paneláků by si chválila určitě i Chytilová. Aby to však bylo o to složitější, tak samotný děj je v jednom běhu vyšinutý, uhozený, pak zase normální a posmutnělý. To všechno za sebou proudí jakoby nic. Vadit Vám to nebude, nebučí to, když nepočítám lehce účelově vloženou linku s autorstvím. Sám film je vtipný, v míře melancholický a příliš z něj necítit zásadně ženský prvek, i když se tak může zdát (námětově podobný Volver je v tomhle ohledu úplně jinde). P.S. - Na takové pití kávy se nedá zapomenout... (29.09.2010)