Anatomy of a Murder
Anatomy of a Murder
Režie:
Otto PremingerScénář:
Wendell MayesKamera:
Sam LeavittHudba:
Duke EllingtonHrají:
James Stewart, Lee Remick, Ben Gazzara, Arthur O'Connell, Eve Arden, Kathryn Grant, George C. Scott, Orson Bean, Russ Brown, Murray Hamilton, Duke Ellington (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Film líčí případ pomstěného znásilnění. Jeho hrdinou je venkovský advokát Paul Biegler, který převezme obhajobu poručíka Maniona, obviněného z vraždy muže, který znásilnil jeho vyzývavou ženu Lauru. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (110)
Anatómia vraždy je jedinečný film. Niežeby musel byť človek nadšený z výsledku prípadu ale rozhodne so všetkými filmovými atribútmi. Tento film vám príde nehorázne autentický s postavami tak reálne zahranými a po scenáristickej stránke tak vyšperkovanej, až sa začnete pýtať, že kde sú tie veľké časy... Preminger toto ani sekundu nenudiace dielo (teda pre mňa určite) perfektne rozčlenil, spolu s jeho tímom tým dali pocítiť každej postave aj z dobrého (kladným postavám) aj z toho horšieho. Ani si nespomínam na lepší súdny film (ak nerátam 12 Angry men-ten ale riešiť naštrbené vzťahy porotcov nie ostatných členov siene). A keď k tomu všetkému kraľuje Jimmy Stewart - máte vyhrané. Z neho sa pomaličkou cestičkou stal môj vôbec najobľúbenejší herec zo všetkých. ()
Těžko hodnotit. Jak již bylo řečeno, film je to nesmírně ukecaný a rozvleklý, za sebe bych dodal, že mě mírně zklamal tak nějak narychlo uplácaný závěr bez konkrétní pointy. Slovní přestřelky jsou plné jazykových nuancí a pentliček, takže se vyplatí sehnat si verzi s opravdu dobrým překladem. Jamese Stewarta a George C. Scotta si s každým dalším filmem vážím víc a víc, tady se skutečně dokonale doplňují. Buď jak buď, rozhodně je to jedno z nejlepších soudních dramat, jaké jsem kdy viděl. ()
Anatomy of a Murder je na svou dobu určitě přelomový film. V roce 1959 totiž nebylo zrovna zvykem, že by diváci (nejen v Americe, ale prakticky kdekoliv) mohli v kině slyšet slova jako "sperma", "znásilnění" či "kalhotky". A přesto se našel alespoň jeden filmař, který měl tu kuráž natočit film, kde se tyto slova objevují. A natočil ho parádně. Tento snímek má především chytrý scénář, na kterém je poznat, že bychom jej neměli brát zase tak vážně, ale přesto to nikdy nepřekročí onu pomyslnou čáru a z filmu se nestane fraška. Nemalou zásluhu na tom má James Stewart a práce s charaktery ve filmu, kdy je nám dán prostor k pochybám o tom, kdo stojí na které straně či jak to vlastně bylo. Možná je mé hodnocení trochu nadsazené, ale já miluju filmy ze soudní síně a obdivuju lidi, kteří se ve své době dokázali nějakým způsobem vymanit a natočit film, který třeba nebyl módní, ale i dnes je vcelku aktuální. Tenhle film není dokonalý, především (díky jeho délce) se najde pár slabších míst, ale i přesto se vám na konci snímku nebude chtít věřit, že už uplynuly skoro tři hodiny. A to se cení, hodně cení… 90 %. ()
Neviem sa rozhodnúť, či je Anatómia vraždy okrem nejednoznačnosti a nekorektnosti aj prekombinovanou, alebo je to len komplexnosťou v predmetnom súdnom procese, na ktorú ako divák nie som úplne zvyknutý. Aj keď nejde o stopážou najdlhšiu súdnu drámu, akú som kedy videl. A aj keď som sa nenudil, ale bol dejom úpútaný takmer nonstop. Dá sa povedať, že som čakal trochu viac. Alebo možno som naopak dostal viac než som čakal a nie som schopný vstrebať všetky tie dejové, myšlienkové a morálne odbočky. Ale sú to odbočky či zakopnutia? Sú na strane filmu či diváka? Sú úmyselné alebo nie? Jedno viem. Veta prednesená postavou Lee Remick, že niektorí ľudia majú proste šťastie, je pravdivá. Napríklad taký Woody Allen sa tým zaoberá vo svojich vážnejších filmoch prakticky dodnes. Aby som však neodbiehal, herecké obsadenie je to, čo sa mi tu hodnotí ľahšie. James Stewart podal neskutočne sebaistý výkon, Ben Gazzara v jednej zo svojich prvých rolí milo prekvapil a George C. Scott bol (paradoxne k povolaniu prokurátora vo filme) až perverzne pôsobiaci tichý zabijak, ktorého si viem predstaviť, že by v Novom Hollywoode vedel stvárniť Jack Nicholson a ešte neskôr napríklad Kevin Spacey, Gary Oldman alebo John Malkovich, ale v tej dobe asi len on. Trochu mi však robila problém uhladená Kathryn Grant, ktorá jednak veľmi do svojho prostedia nezapadala, no najmä som jej moc neveril to trúchlenie. Takže to alibisticky odbijem štyrmi hviezdičkami a keď sa ma niekto opýta, čo mi tam chýbalo k piatim, pochválim ho za tú otázku... Videné v rámci Season Challenge Tour (týždeň s kultovými filmami). ()
Galerie (56)
Zajímavosti (17)
- Film bol zakázaný v Chicagu. (fishki)
- Rola sudcu bola ponúknutá Spencerovi Tracymu a Burlovi Ivesovi. Nakoniec ju však dostal Joseph N. Welch, ktorý bol právnikom v skutočnom živote. (fishki)
- Krom toho že Duke Ellington pro film udělal hudbu tak si i zahrál v malé cameo roli jako "Pie-Eye." (formelin)
Film je komplementární k Dvanácti rozhněvaným mužům (DRM) a tvoří s tímto snímkem logický a ucelený komplet, který bere dech. Anatomie vraždy vznikla o dva roky později a na DRM průběžně odkazuje různými výstavbovými technikami, od vývoje a skladby syžetu po práci s kamerou a znejisťování logických myšlenkových postupů – a těsně před závěrem k nim navíc přiznaně a otevřeně vede spojnici replikou „starouše Parnella“. Film Dvanáct rozhněvaných mužů důsledně odkryl základní lidskou nevybavenost zajistit si objektivní (jedinou možnou, pravdivou) rekonstrukci minulosti – předvedl, že nic takového v plynutí času vůbec neexistuje. Minulost vždy re-konstruujeme, naše podmínky a nástroje se člověk od člověka liší, a na čem se shodneme, je věc aktuální akcidence, nikoli odkrytí „toho, co se skutečně stalo“. „To, co se skutečně stalo“, není, nemáme k tomu přístup, nikdy jsme neměli, je to vymyšlený konstrukt na uklidnění a nasměrování mas. Minulost neexistuje, vytváříme ji (což nijak neumenšuje naši zodpovědnost), znovu a znovu, a na základě svých výtvorů i soudíme, odsuzujeme, zajišťujeme si nové podmínky pro nový vývoj a pokračování existence, vytváření budoucnosti. Snímek DRM nechává diváka, aby zažil a uvědomil si tuto absolutní existenční a názorovou neukotvenost celé konstituované lidské společnosti v plynulém toku času. Ani společnost se nebude mít o co opřít, pokud se rozhodne své procesy vnímání a vyhodnocování vjemů, své metody reflexe a postupy myšlení podrobit pečlivé revizi. Anatomie vraždy pak na toto zjištění logicky navazuje a zcela v řádu věcí s ním osvobozeně od objektivity pracuje – je ironičtější, veselejší a lehkovážnější, má větší nadhled – to platí o filmu samotném i o všech jeho postavách. Děj se na rozdíl od snímku DRM přenáší z uzavřené místnosti, kde o podstatě naší reality rokuje porota, zpátky do soudní síně a nechává tentokrát diváka zažít, jak to vypadá, když všichni zainteresovaní (obhajoba, obžaloba, sám soudce, žalovaný, jeho žena a dokonce i zastřelený muž) dobře vědí či intuitivně chápou, že minulost a z ní plynoucí kauzalita je čistě otázka výkladu a aktuální situace. Přestože je zřejmé, že soudní proces je vážný (tj. bude mít reálný dopad, jasné důsledky), je zároveň evidentní, že inteligentní vtipkování soudce ani právníků nemůže jeho průběh ohrozit – neexistuje totiž jediný správný průběh – stejně jako předem neexistuje jediný správný výsledek. Vražda není součástí filmu a divák se stává sám spolutvůrcem reality, v níž je jednání obžalovaného omluvitelné, nebo ne (vinen-nevinen se tu už vůbec neřeší). Velice silné na celém snímku je, že se žádná z postav nesnaží lhát, být k sobě neupřímná nebo manipulovat s fakty: každý ze své pozice v podstatě upřímně specificky, zodpovědně a naplno pracuje s logickými možnostmi, jež se v každém novém kole nově otevírají. Výkony všech herců jsou dokonale vyvážené (i to je společné se snímkem DRM a pro to, aby oba filmy úspěšně sdělily, co chtějí, je to navíc naprosto nutné) a je radost tento koncert hereckých schopností i logických kliček a lopingů sledovat – na rozdíl od existenciální tísně DRM zde již s pocitem žonglérské a eskamotérské lehkosti, byť tato nijak neznamená nezodpovědnost. () (méně) (více)