Holy Motors

Nejsem úplným příznivcem metafilmů, které pak ale dál už nejsou ničím jiným dalším. Jakkoli mi idea mizejícího publika z toho důvodu, že se lidé stále více vkládají do vlastních přidělených rolí přijde přitažlivá a důsledná práce s formálními postupy je místy úctyhodná, měl jsem bohužel polovinu stopáže pocit, jako bych byl ve znalostní soutěži, kde by mi byly stále pokládány strašlivě dlouhé otázky, na které znám odpovědi už od začátku, ale stejně si to zadání musím vyslechnout až do konce. Vím jak to zní nadutě, ale Holy Motors si to zaslouží, protože jsou nafouklé úplně stejně. (14.07.2019)

Zcela osobní poznámka. K Holy Motors se myšlenkami vracím zdaleka nejvíc ze všech filmů, které jsem letos viděl. Jen se mi potvrzuje, že rozhodně nejde o prchavý výstřelek nebo o pouhý intelektuální konstrukt odtažitě komentující nejrůznější aspekty kinematografie, ale že ten film má kurva srdce. Je to taková perverzní láska na první pohled. (08.08.2012)

Zážitek z tohoto filmu se nedá moc popsat slovy. Je to takový zvláštní a příjemný pocit, kde si užíváte každou vteřinu filmu. Obrovskou pochvalu zaslouží nejenom Denis Lavant ale hlavně všichni vedlejší herci, kteří působili nesmírně sympaticky. Hudební doprovod je také jedna báseň. K závěru to už trošku skřípe ale celkový dojem je výborný. (14.02.2013)

Tedy, totálně originální úlet! Ponoření do zcela jiného filmového světa. Celý čas jsem si říkal, proč se to jmenuje Svaté motory, a postupně mi začlo docházet, že tvůrcům při natáčení filmu asi fakt nic svatého nebylo a zůstává zde s relativně nepoškrvněnou pečetí snad jen ten motor oné rozjeté limuzíny, který prostě plní svou důležitou roli při neobvyklých cestách směřujících k nejrůznějším setkáním. Proč ale motory v množném číslu? Nechte se překvapit, v závěru z toho vyvstane rozhodně zajímavá pointa! Ne všechny scény mi byly úplně sympatické (ta tanečně sexuální teprve ne), co se mi však vedle spousty originálních nápadů začlo postupně líbit, byla myšlenka ohledně střídání různých tváří pomocí převleků, stejně tak střídání růzých absurdních, sci-fi, černohumorních a provokativních momentů i vážnými okamihy jakoby najednou ze života (např. po dlouhé době vší té bizardnosti rozhovor táty s dcerou o lhaní a možnosti vzpamatovat se z chyby či neúspěchu), plus hudbou a poezií (těsně poté onen táta-záhadný muž rozjíždí nádherný akordeonový koncert přímo na ulici). Neznám předchozí režisérovu tvorbu, takže často zmiňované odkazy šly mimo mne, přesto mne ta proměnlivá jízda se střídáním tváří nakonec svou atmosférou celkem pohltila. A mohl jsem si užít mimo klasického obsahu alespoň dvě miniroličky slavných, neb Michela Piccoliho jsem nedávno viděl jako mladého ve filmu Pohrdání (1963), a Kylie Minogue mne svými hity pro změnu provázela pro změnu v útlém dětství – bylo fajn díky tomuhle filmu vidět, kam se legendární pop diva tanečních hitů (z nichž po dvaceti letech mnohé značně zestárly) posunula, zajímavým způsobem zde ztvárnila ženu s tajemnou pověstí a zazpívala pěknou muzikálovou baladu. Myslím, že její zdejší píseň kladoucí otázku o tom, kdo vlastně jsme, patří k těm scénám, které celému filmu dodávají hlubší myšlenkový podtext... (04.09.2019)

Obecenstvo zas raz radikálne rozdelené na dva tábory. Prvý nadšene mlaská z onoho extrovného skĺbenia "pod nechty zaliezajúcej" depresívnosti, po dlhej dobe naozaj trefne provokatívnej zvláštnosti a ceľkovo sa teší z odvážne demoštrovanej umeleckej frivoľnosti. Druhý od zlosti hýka kedže sa mu nedostalo z fleku pochopiteľného výstupu, resp. decentne vedeného žánrového cvičenia a po neplánovanej pauze opäť bez váhanie tasí slovíčko "pseudo." Asi sa niekde s odstupom aj objaví, že ide o (v posledných pár rokoch tak módne vykrikovaný) rakovinotvorný art, ale z toho si netreba nič robiť, my "čo z toho robíme vedu" si naše teórie po svojom obhajíme a druhú stranu hlavou krútiť prinútime. Veď sranda musí byť, že ano.:)_______Neskonale magické, svetové! Príznačne teatrálny, nešetrne pitoreskný a predovšetkým nespútaný/á povzdych/pokora nad únavou z dôsledku zvolenej životnej cesty, nad nekonečným hľadaním seba samého, nad potrebou ovplyvňovania/zasahovania a takisto spoločenského uväznenia v spároch (fenoménom virtuálnosti paralyzovaných) osobnostných premien či pretvárok. Maska ako neodmysliteľná súčasť deformačnej metamorfózy ľudského organizmu, dočasný únik pred tvrdou realitou alebo len "zakázané" rozptýlenie v pomyselnom rytme chytľavých harmoník a (bez)gravitačného pohybu. Nasadzovaná a odnímaná v divadelnom predstavení večného univerza, kde sa cicavce menia v konfúzne figúry, stará láska hrdzavie, otcovstvo je na bode mrazu, krás(k)a je opäť glorifikovaná zvieraťom, tam kde hrdinovia opakovane zabíjajú sami seba a onen akt usmrtenia v jednotlivých sekvenciach alegoricky odostiera ďalšie (z minulosťou späté) osudy._______Zarmucujúci podtext a intenzívne vyznenie (zo cinefilného pohľadu) umocňuje všestraná herecká ekvilibristika Denisa Lavanta, "voyeristická" pocta Paríži čo by (v tomto prípade) mesta hriechu a neskromný obnos kinematografickej referenčnosti v ktorej si každý milovník FILMU príde na svoje. Leos Carax je za tento počin absolútne neprávom zatracovaný, má totiž to, čo v dnešnej dobe u väčšiny tvorcov s príbuznými ambíciami absentuje a to BEZPROSTREDNOSŤ kooridnovanú KONCEPČNOSŤOU. Na rozdiel (napr.) od nedávno videných "gréckych Álp", ktoré sa v niektorých úsekoch mermomoci namáhali o obdobné zdelenia, ale v záplave nefunkčne dávkovanej iracionality a recesijnosti sa viacmenej stratili (teda skôr po podivinsky pobavili než by niečo predmetné vypovedali), tak "Sväté motory" k veci prehovorili, i keď ťažko uchopiteľným spôsobom ozvláštnili a čo sa týka výslednej katarzie ma nadmerne uspokojili. (07.09.2012)