Drak přichází

Síce tie filmy, kde útok končatinou sprevádza hlasité ,,švvhhh´´ a dopad na nepritela veľké ,tffff´´ už vyšli z mody, ale automaticky film, kde hrá Bruce Lee si zaslúži o hviedzu navyše.Je to taká klasika, zrovna toto je ten film, z ktorého sú známe Leeove fotky, ako je dorezaný po hrudi a tvári v súboji v zrkadlovej sieni. (07.09.2012)

Bruce Lee pro mě nikdy nebyl herec, ale mistr bojových umění. Sledovat ho je pro mě víc než koukat na nějakou hvězdu, jak předvádí oscarový výkon. Škoda, že Bruce žil v době, kdy se všechno dělalo trochu jinak než dnes. Některé scény už nejsou tak působivé, boje nejsou tak dech beroucí, jeho chvaty nejsou neznámé a on sám už je tak velkou legendou, že i bez jeho filmů každý ví co uměl. Pravdou také zůstává, že jeho filmy jsou naprosto pitomé a přímočaré, ale to v jeho případě není tolik naškodu, ale je docela hloupé se 20 minut nudit a čekat na první chvaty.Je to ďábel v podobě člověka, co bohužel shořel příliš brzo než, aby vytvořil nějaký nezapomenutelný snímek, na který se budou lidé dívat i po 20ceti letech a nebudou se ani chvíli smát či nudit. (08.07.2007)

Poslední film předčasně zesnulého mistra bojových umění Bruce Lee se stal základní ikonou pro akční film, zejména pro filmy s bojovou tématikou.. Při sledování tohoto filmu se i dnes tají dech před choreografií soubojů, které jsou jasně jedna po druhé detailně propracované a naplánované. Mistr Lee zde ukazuje západu i východu, jak má vypadat kvalitní film s bojovým uměním. Pro milovníky bojového umění klasika a povinost. Z hlediska filmu jako takového jde o jednoduchý akčňák ala James Bond, kde se Lee vydává na ostrov vyřešit pár problémů s místním mafiánem. Herecké výkony jsou zcela průměrné, ne li špatné. Ale to lze filmu jistě odpustit, protože nebyl vytvořen pro zážitek jiný, než zážitek z akčních scén a ty jsou na tak profesionální úrovni, že se jim i dnes v žánru bojových filmů těžko něco vyrovná. (12.12.2007)

Film, který vzbuzuje především jednu otázku – je legitimní hodnotit vysoce „umělecké“ dílo, které je sice veskrze špatné, ale má svojí přidanou hodnotu v neplánovaném zábavním efektu na diváka? (Zkrátka a dobře - zaslouží si třeba pět hvězd film, který je natolik příšerný, až se u něj celou dobu smějete?) Samozřejmě, například do díla velmi talentovaných tvůrců se neustále přidávají (jakoby sami od sebe) další a další vrstvy, další významy, možnosti čtení, které nebyly původně plánované. To se potom nezřídka stává, že sám umělec je často překvapen, co vnímavý čtenář/divák objevil mezi řádky (mnohdy s velmi zajímavým efektem – jeden příklad za všechny – když se Yann Martel bavil s jedním čtenářem o své brilantní novele Pí a jeho život, čtenář se ho zeptal „A opravdu je ten tygr, co s ním Pí pluje v loďce, Bůh?“ Martel se zarazil a koukal na něj chvíli s otevřenou pusou a poté řekl: „No vidíte, to mě ani nenapadlo.“ A od té doby prý už nemůže vnímat svou vlastní knihu tak jako dřív). Celkově na tomto principu není nic až tak zarážejícího – umění není přísnou vědou ani matematikou (jak by se to hodilo tolika filmovým teoretikům) – jeho přitažlivost tkví z velké části právě v tajemství, v nevysvětlitelnosti. Velká díla dokáží neustále překvapovat nejen své příjemce, ale také samotné tvůrce. Ne vše je v rukou tvůrce a je to tak dobře - věci jako vášeň a inspirace se naplánovat nedají. Na druhé straně podobného efektu „nechtěného“ jsme často svědky i u opravdu příšerných filmařů, kteří v naší post-postmoderní době (počet „post-“ si můžete libovolně rozmnožit dle vlastního uvážení) získávají pomalu patinu opravdu významných tvůrčích osobností. A tak jsme svědky takových paradoxů, že jsou vedle sebe řazeni Scorsese a Ed Wood či Bresson a Wiseau. Nic Proti Woodovi a nic proti Wiseaovi (jehož Room je ultra zábavný), ale já osobně jsem zastáncem spíše seriózního přístupu, který nebere míru talentu jako jakýsi kruh, ve kterém když dosáhnete ve svých dílech určité nadměrné míry debility, stanete na úrovni géniů. Shrnuto a podtrženo - ačkoliv jsem se u „přicházejícího draka“ vlastně velmi dobře bavil, je neoddiskutovatelné, že se jedná o veskrze příšerný film, v němž nic nedrží pohromadě - od zápletky, přes (neexistující) motivace charakterů, až po hrozivou hudbu, kung-fu moudra typu „přes svůj prst nevidíš měsíc (a proto mě nemůžeš kopnout)“ a špatné vykrádání žánrů, jež jsou příšerné už sami o sobě. Ty dvě hvězdy jsou tak nakonec hlavně za Bruce Leeho a Johna Saxona, kteří jsou jedinou opravdu kvalitní příměsí snímku. (25.10.2017)

Bruce Lee konečně v americké produkci. Legenda kung-fu je opět ve skvělé formě, snímek má zajímavou zápletku a i když už zde není Chuck Norris, tak Bolo Yeung (Krvavý sport, Dvojitý zásah) nám vše vynahrazuje, i přesto že nedostal tolik prostoru, jako v pozdějších filmech s Van Dammem. Legendární je dnes již nesčetněkrát napodobovaná (a úžasně napínavá) scéna v zrcadlové místnosti, perličkou je mini rolička tehdy mladého Jackieho Chana a smutnou kaňkou, že se hlavní hrdina nedožil premiéry tohoto filmu, který je dodnes považován za absolutní kult v kung-fu žánru. Samostatnou kapitolou je vynikající hudební motiv Lalo Schifrina (např. Drsný Harry, Křižovatka smrti), který dodává filmu skvělý říz. Povedený kousek a pro fanoušky Bruce Leeho a kvalitní akce - povinnost a dodnes skvělý zážitek. P.S. Na DVD je původní český dabing se Zdeňkem Podhůrským, z roku 1993. (05.06.2013)