18°C
Alois Rašín nechybí mezi jmény, jež rezonují během výkladu moderních dějin. Vavro Šrobár, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Alois Rašín 28. října 1918 v Obecním domě v Praze prakticky ustavili Československou republiku. Vydali tehdy vůbec první zákon, jímž se samostatný stát zřizoval. Rašín byl z Mužů 28. října druhý nejstarší. Ze světa ale odešel jako první, předčasně a za okolností, kterých se nikdo nenadál. Co se vlastně stalo?
Psal se začátek roku 1923 a tehdejší ministr financí Alois Rašín se ocital v nezáviděníhodné situaci. Stát sužovala deflace, navíc se ministr dostal do nepříjemného rozkolu s představiteli legionářů, kteří byli považováni za osvoboditele českého národa. Dostávalo se jim proto určitých výsad, vůči čemuž se Rašín neobratně vyjádřil. Ministr se ocital před situací, kdy reálně hrozilo, že jej prezident Masaryk odvolá.
Ten velmi ošklivý den v lednu
Dne 5. ledna 1923 se Alois Rašín probouzel do rána s vědomím, že bude opět celý den pracovat. „V půl osmé ho přišla panská vzbudit, o půl hodiny později přijel řidič. Rašín vyšel ze svého bytu až před tři čtvrtě na devět,“ uvádí historička Jana Šetřilová v knize Alois Rašín: Dramatický život českého politika. „Patrně se ještě zastavil v kanceláři, pak vyšel na ulici. Bylo velmi ošklivé počasí.“
V té samé nepřízni v Žitné v centru Prahy, kde Rašín bydlel, čekal jistý Josef Šoupal – komunistický fanatik. Ne náhodou se potuloval v místech Rašínova bydliště. Měl v plánu ho zavraždit. Podle policejní zprávy se celá událost seběhla takto:
„Dne 5. ledna 1923 uslyšeli lidé, kteří kolem deváté hodiny ranní ubírali se Žitnou ulicí, dva za sebou rychle jdoucí výstřely, viděli, kterak před domem číslo 6 pán starší, menší postavy, chtějící vstoupiti do auta, čekajícího před tím domem, klesl k zemi, a kterak nějaký mladý muž, oblečený v šedý, přiléhající raglán a světlý klobou, utíká od onoho místa do protilehlé Příčné ulice.“ Jedna rána zasáhla Rašína do zad, druhý výstřel do boku.
V prvních chvílích se nezdálo, že by zranění byla život ohrožující. Rašín měl prý dokonce vtipkovat a nechal si zapálit doutník. „Ironicky podotkl, že to má za svou poctivou práci,“ uvádí historička. Až teprve po nezbytném převozu do sanatoria v Podolí, kde se dnes nachází Ústav pro péči o matku a dítě, bylo seznáno, že je ministrův stav kritický. „Lékaři konstatovali, že pacient je bez hmatatelného tepu, srdce téměř nepracuje.“
Prostřelená mícha a infekce
Teprve 19letý Šoupal, který se k atentátu připravoval delší dobu, měl bohužel pro něho „šťastnou“ ruku. Jedna z kulek zasáhla Rašína přímo do páteře. Projektil „proletěl míchou, prorazil kostěnou hmotu a uložil se do jedenáctého obratle,“ uvádí historička. Došlo tak k životu ohrožujícím následkům: „Úplné ochrnutí dolních končetin, břišního svalstva, těžká porucha střev a močového měchýře. K tomu se přidaly ještě další komplikace, způsobené šokem a infekcí zanesenou do rány.“
I když Rašína okamžitě po převozu do podolského sanatoria operovali specialisté, záhy po operaci měli jeho stav prakticky za beznadějný. „Lékaři se v soukromí shodli, že Rašínovi není pomoci,“ uvádí Šetřilová. Odhadovali, že smrt může nastat klidně i v řádů dní, ne-li hodin.
Víno do postele
Rašín se přesto po náročné operaci probral k životu. Jeho první větou poté, co procitl, mělo být: „U nás není možno dělat politiku!“ Zároveň se zajímal o to, kdo atentát spáchal. Měl obavy, zda to náhodou nebyl nějaký legionář – Rašín se totiž dříve coby ministr financí neobratně vyjádřil v tom smyslu, aby legionáři nebyli za své zásluhy během první světové války přepláceni.
Původní prognózy lékařů se nenaplňovaly. Uplynulo několik dní, dokonce týdnů, a Rašín, byť stále v kritickém stavu, byl pod lékařským dozorem naživu. „I kdyby se uzdravil, jest téměř jisto, že by nemohl vládnouti nohama a že by byl připoután úplně na lůžko. Byl by to tedy život nemožný,“ zněla jedna z lékařských zpráv, které si vyžádal prezident Masaryk.
Ten „svého“ ministra několikrát navštívil a dokonce si chtěl vyžádat zahraničního specialistu, jehož by financoval Hrad. Rašín měl v sanatoriu nadstandardní péči, tím spíše pro pacienta na prahu smrti, který měl poraněná střeva. „Byl schopen pít červené víno a černou kávu, jedl vaječné omelety, hovězí vývar, špenát, šunku,“ vypočítá Jana Šetřilová. V polovině ledna se ale Rašínovi znatelně přitížilo. „Začal vykašlávat krvavé hleny a stoupla mu teplota.“
Ekonomem do smrti
Koncem ledna to s Rašínem bylo den ode dne horší. Přestal jíst, často zvracel. K vleklým komplikacím přibyly „infekce mozkomíšního moku, lalůčkové záněty plic, zánět močového měchýře, bakteriální sepse a sněť.“ Zhoršil se mu i zrak, „začat vidět zeleně a modře.“
Poslední dny plánoval, že začne psát projev k lidu, zároveň, že sepíše novou knihu. Ale sil mu ubývalo. Ve svém posledním snu, který se mu zdál, prý „blouznil o Moravské-slezské bance a penězích.“ 18. února se ještě ráno probudil a nakrátko hovořil se svými nejbližšími. „Ve tři čtvrtě na jednu zemřel,“ konstatuje historička.
Prezidentské slzy
„Dvě hodiny po Rašínově skonu přijel uctít jeho památku Masaryk. Podle sdělení Jana Masaryka nespal před Rašínovou smrtí čtyři noci, 18. února večer plakal.“ Pražský hrad nechal Rašínovi vystrojit státní pohřeb s průvodem Prahou, vyhlášen byl i osmidenní státní smutek, neboť Rašín byl v době smrti nadále úřadujícím členem vlády.
„Jednalo se do té doby o akci nevídanou. Rašínova rakev byla vystavena v Panetonu Národního muzea na vysokém katafalku. Doslova se topila v záplavě květin a věnců. Nejkrásnější z nich věnoval věnoval prezident Masaryk.“ Po zpopelnění ve Strašnicích, kam z Národního muzea přes Žitnou ulici zamířil průvod, byla pak urna s popelem vůbec prvního československého ministra financí uložena na šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje.
Věděli jste, že...
… Alois Rašín už jednou unikl jisté smrti? Během 1. světové války byl totiž příslušníkem domácího odboje, členem tzv. Maffie. Jenže byl odhalen, zatčen a v roce 1916 za vlastizradu odsouzen k trestu smrti. Zbývalo už jediné – abych jeho provedení potvrdil podpisem císař František Josef I. „Avšak šestaosmdesátiletý František Josef I. právě umíral. Ošetřující lékař Vilém Kerzl k jeho loži nikoho, ani muže v uniformách, kteří přicházeli s ortelem smrti pro české vězně, nepustil,“ uvádí Šetřilová. Jeho následník císař Karel I. pak trest smrti odmítl podepsat.
