Petr Kozák Zemský archiv v Opavě; Slezská univerzita v Opavě Ženy v okolí jagellonského prince (pozdějšího polského krále a litevského velkoknížete) Zikmunda I. do jeho sňatku s Barborou Zápolskou 1 Téma žen a ženství v dějinách, resp. aktuálně především bádání metodicky bazírující na poněkud komplexněji založeném konceptu tzv. gender history, náleží po letech relativního nezájmu k akcentovaným oblastem výzkumu 2. Dokladem takového tvrzení budiž mimo jiné též konferenční setkání, jehož tištěným výstupem je tento sborník. Ačkoli společnost evropského středověku a raného novověku lze označit za sociální strukturu do značné míry patriarchální, nebyla 1 Studie byla vypracována a publikována s podporou Grantové agentury České republiky v rámci projektu „Účty dvora českého a uherského krále Vladislava Jagellonského“ (grant reg. č. 16-08176S). 2 Literatura k tématu je dnes již poměrně bohatá. Pokud jde o českou historiografii, jež v posledních letech zvolna dohání zpoždění za západoevropským dějepisectvím, odkazuji (s důrazem na starší dějiny) vedle syntetizujícího počinu M. Lenderová, B. Kopičková, J. Burešová, E. Maur a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, Praha 2009; alespoň na metodologicky, bilančně či problémově založené studie L. Storchová, J. Ratajová, Gender a bádání o raném novověku, in: M. Šedivá-Koldinská, I. Cerman a kol., Základní problémy studia raného novověku, Praha 2013, s. 583-614; M. Lenderová, Dějiny žen mezi women’s a gender history, „Historica Olomucensia“, 37 (2010), s. 43-57; J. Ratajová, Feminismus, dějiny žen a gender history v recenzní rubrice Českého časopisu historického v letech 1990-2002, in: L. Storchová, J. Horský a kol., Paralely, průsečíky, mimoběžky. Teorie, koncepty a pojmy v české a světové historiografii 20. století, Ústí nad Labem 2009, s. 217-229; D. Nečasová, Dějiny žen či gender history? Možnosti, limity, východiska, „Dějiny – teorie – kritika“, 5 (2008), s. 81-102; D. Tinková, „Žena“ – prázdná kategorie? Od (wo)men’s history k gender history v západoevropské historiografii posledních desetiletí 20. století, in: Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie, ed. K. Čadková, M. Lenderová, J. Stráníková, Pardubice 2006, s. 19-32; J. Ratajová, Gender history jako alternativní koncept dějin, in: tamtéž, s. 33-40; táž, Dějiny ženy a koncept genderu v české historiografii, „Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny“, 7 (2005), č. 1-2, s. 159-173; M. Ryantová, Takzvané ženské dějiny v českých zemích, „Muzejní a vlastivědná práce. Časopis Společnosti přátel starožitností“, 110 (2002), č. 4, s. 235-245. 64 Petr Kozák každodenně žitá realita nikdy čistě maskulinní záležitostí. Ženy, od prostých venkovanek po příslušnice nejvyšších pater aristokracie, zcela přirozeně usměrňovaly dění ve svém okolí a to jak otevřeně, tak méně zjevně prostřednictvím vlivu, který mívaly na své mužské protějšky. Zvláště v případě významných rodů a panovnických dynastií tak mohly ženy výrazným způsobem spoluutvářet „velké“ dějiny, jakkoli tato zhusta neformální rovina činí ženskou stopu v dochovaných úředních pramenech méně zřetelnou. V předkládané studii se vydám výše naznačenou cestou. Pokusím se představit okruh osob ženského pohlaví, s nimiž přicházel před svou svatbou s Barborou Zápolskou, dcerou uherského magnáta Štěpána Zápolského a těšínské kněžny Hedviky 3, do styku princ Zikmund, příslušník evropsky významné panovnické dynastie Jagellonců a od přelomu let 1506 a 1507 polsko-litevský vládce 4. Důraz přitom položím na ženy, o nichž lze soudit, že měly, či mohly mít výraznější vliv na jednání jagellonského kralevice. Je potřeba si uvědomit, že v době uzavření sňatku počátkem roku 1512 bylo Zikmundovi již 45 let a z pohledu tehdejších lidí a vlastně i dnešního člověka tak dávno překročil hranici mezi mládím a časem mužné zralosti. Samozřejmě nevíme, kolik žen v předchozím období, které lze – pokud jde o lidskou sexuální vitalitu – označit za biologicky nejpříhodnější, intimně poznal. Lze mít nicméně za jisté, že představu o zásadově monogamním, uměřeném a kontemplativně založeném princi, která tu a tam ještě přežívá v populárněji laděných pracích 5, bude třeba odkázat do 3 Okolnostem sňatku věnovala samostatnou studii M. Rekettyés, Adalékok Szapolyai Borbála lengyel királyné trónrajutásának előzményeihez és uralkodásához, in: Publicationes Universitatis Miskolcinensis, Sectio philosophica, Tomus 9, Fasciculus 3, Miskolc 2004, s. 119-135. 4 K Zikmundově osobě, vládě a době srov. biografii Z. Wojciechowski, Zygmunt Stary (1506-1548), Warszawa 1979 či nověji příslušné kapitoly syntetického díla T. Jurek, E. Kizik, Historia Polski do 1572, Warszawa 2013 (srov. zejména s. 499-703); K osudům Zikmunda I. Starého před jeho nástupem k vládě v Polsku a na Litvě viz stále zejména S. Nowogrodzki, Rządy Zygmunta Jagiellończyka na Śląsku i w Łużycach (1499-1506), Kraków 1937. Dále srov. P. Kozák, Zrod stavovského Hlohovska. Mocenská uskupení ve slezském pozdním středověku, Opava 2008 (především s. 156-307); Z. Boras, Zygmunt Stary w Głogowie, Katowice 1983; A. Divéky, Królewicz Zygmunt na dworze Władysława II. króla węgierskiego, in: Mediaevalia. W 50. rocznicę pracy naukowej Jana Dąbrowskiego, Warszawa 1960, s. 355-374; týž, Zsigmond lengyel herczeg II. Ulászló udvarában, „Századok“, 48 (1914), s. 449-463, 562-576; či např. klasické dílko A. Pawiński, Młode lata Zygmunta Starego, Warszawa 1893. K Zikmundovu nástupu k vládě v Polsku a na Litvě se nejpodrobněji vyjádřil L. Finkel, Elekcya Zygmunta I. Sprawy dynastyi jagiellońskiej i unii polsko-litewskiej, Kraków 1910. 5 Romantický, koncem 19. století Adolfem Pawińským stvořený obraz Zikmunda – tělesně zdatného junáka, jenž pil vždy s mírou, neholdoval hazardu, v lásce byl věrný, trávil hodiny Ženy v okolí jagellonského prince 65 sféry národoveckého romantismu. Nejprve se proto pokusme o jakýsi obecný sumář osob ženského pohlaví, s nimiž podle dochovaných pramenů Zikmund přicházel do kontaktu. Nikoli překvapivě podotýkám, že se bude jednat o souhrn velmi nedokonalý. Přítomnost žen v kralevicově okolí byla samozřejmě věcí zcela přirozenou. Nevyplývá to jen z prosté logiky věcí, toto konstatování dokládají rovněž dochované prameny, v tom především četné zmínky v knihách účtů vedených v letech (1493) 1500-1507 u Zikmundova dvora 6. Ženy tvořily funkční součást zázemí Jagelloncova širšího dvora, byly partnerkami a dcerami dvořanů i knížecích služebníků, samy stály ve služebném poměru, zejména jakožto knížecí pradleny či dle aktuálních potřeb místně najímané pomocné pracovní síly 7. Mnohočetné byly též interakce mezi Zikmundem, jeho dvorem a okolním světem – ženy se pravidelně objevovaly mezi masou prostých i urozených lidí, kteří před jagellonského prince předstupovali s nejrůznějšími prosbami a žádostmi o pomoc v chudobě či nemoci nebo např. o přímluvu u některého z jeho na modlitbách, udivoval okolí skromností a získával si srdce urozených i prostých poddaných odzbrojující otevřeností – oprášil nejnověji J. Besala, Zygmunt Stary i Bona Sforza, Poznań 2012 (viz např. s. 66-72). 6 Dochovaly se dva rukopisné svazky hlavních knih účtů Zikmundova dvora z let 15001507 a speciální registr dvořanů z let 1493-1510. Obě hlavní knihy účtů vydal Petr Kozák (Účty dvora prince Zikmunda Jagellonského, vévody hlohovského a opavského, nejvyššího hejtmana Slezska a Lužic, z let (1493) 1500-1507. Kritická edice pramene, Rationes curiae Sigismundi Iagellonici, ducis Glogoviensis et Opaviensis, Silesiae et Lusatiarum summi capitanei, de annis (1493) 1500-1507. Editio critica, Praha 2014). Druhý z rukopisů, jenž obsahuje toliko účty z let 15041507 zpřístupnila rovněž Krisztina Rábai (Jagelló Zsigmond herceg udvarának számadáskönyve (1504-1507). The Court Account Book of Sigismund Jagiellon (1504-1507), Szeged 2014). Obě vydání antikvovaly starší výběrovou edici A. Divéky, Zsigmond lengyel herczeg Budai számadásai (1500-1502., 1505.), Magyar Történelmi Tár XXVI, Budapest 1914, stejně jako popularizační maďarský překlad Z. Horogszegi, K. Rábai, Szemelvények Zsigmond lengyel herceg Budai számadásaiból, Szeged 2005. Registr dvořanů zpřístupnili edičně Petr Kozák a Krisztina Rábai (Mezi periferií a centrem jagellonského světa. Registrum dvořanů knížete a krále Zikmunda I. Jagellonského z let 1493-1510. Between the Periphery and the Centre of the Jagiellonian World. The Register of Courtiers of Prince and King Sigismund I Jagiellon from 1493-1510, Opava 2015). Při citaci zápisů z hlavních knih účtů Zikmundova dvora bude s ohledem na úplnost vydání nadále odkazováno na edici P. Kozáka. 7 Za všechny uvádím alespoň dlouholetou pradlenu („praczka“, „ablutrix“) jménem Klára. Viz Účty dvora prince Zikmunda, s. 179, 188, 255, 280, 284, 286-287, 289, 319, 339, 363, 432, 448, 450. 66 Petr Kozák vládnoucích sourozenců 8. Specifickou kategorii tvořily jeptišky a představené ženských řeholních institucí z Polska, Uher i českých zemí, které u Zikmunda hledaly zastání, či se mu zkrátka jen snažily vlichotit a vytvořit si tak dobrou pozici pro futuro 9. Dar pěti zlatých ve zlatě tak roku 1503 od jagellonského prince obdržela např. abatyše cisterciáckého kláštera v dolnoslezské Třebnici 10, jejíž konvent pečoval o hrob svaté Hedviky a byl místem posledního odpočinku řady knížat ze slezské linie starobylého rodu Piastovců. Zvláštní skupinou byly rovněž ženy prchající z osmanského zajetí, jmenovitě ženy a dívky, které po jistý čas musely nedobrovolně setrvat mezi „Turky“ po vojenském debaklu tzv. černomořské výpravy Zikmundova bratra, polského krále Jan Albrechta, z roku 1497 11. Zikmund se přitom této expedice osobně zúčastnil, neboť právě během úprku po vítězství sil moldavského knížete Štěpána III. Velikého podlehla zkáze nejstarší vrstva účetních register vedených u jeho dvora 12. Zapomínat ovšem 8 Nejčastěji vystupují anonymně, zhusta v rámci pohlavně indiferentního davu. Vedle samotného slova označujícího zpravidla vdanou ženu (mulier) se v účtech objevují pojmy sugerující společenský status a rodinnou či generační příslušnost (věk): „šlechtična“ (nobilissa), „žena vojvody“ (palatinissa), „venkovanka“ (rustica), „stařena“ (vetula), „vdova“ (vidua), „paní“ (domina), „panna“ (virgo), „děvče“ (ancilla), „dcera“ (filia). Srov. Účty dvora prince Zikmunda, s. 29, 31, 39, 47, 73, 77, 84, 86, 130, 143, 151, 159-160, 162, 167, 189, 190-192, 194, 195, 204, 218, 234, 247-248, 260-261, 264, 269-270, 297, 327-328, 343, 369, 371, 381, 385, 386, 393, 401, 407, 410-411, 414, 417, 419, 424, 438, 453, 455, 458-459, 463, 469, 496, 511, 515, 520-521, 535, 536, 537-538, 540, 543-544, 560, 563, 574, 576-577, 618, 646. Slovo ancilla patří na stránkách dochovaných účetních knih vedle slova mulier k vůbec nejfrekventovanějším. Kouzlem nechtěného tak snad potvrzuje Zikmundovu náklonnost k mladším zástupkyním ženského pohlaví. 9 Doložitelně se tak dělo za Zikmundových pobytů v Hlohově, Opavě, Svídnici, Krakově, Budíně, Pešti, Stoličném Bělehradě a Trnavě. Viz Účty dvora prince Zikmunda, s. 63, 159, 166, 230, 235, 257-258, 264, 313, 320, 337, 418, 426, 474, 496, 511, 520, 556. 10 Tamtéž, s. 304. 11 Peníz tak byl v říjnu 1502 vyplacen „uni mulieri fugienti ex captivitate Thurkorum, que aduc in Valachia in bello domini regis Ioannis Alberti capta erat in Moldavia“, jak viz Účty dvora prince Zikmunda, s. 234; Místu Moldavska a Valašska v politice Jagellonců přelomu 15. a 16. stol. věnovala v posledních letech soustavně pozornost K. Niemczyk. Viz např. studii K. Niemczyk, Mołdawia w polityce dwóch Jagiellonów: króla polskiego Jana Olbrachta i króla Węgier Władysława (do roku 1501), in: Wielowiekowe bogactwo polsko-rumuńskich związków historycznych i kulturowych / Bogăţia multiseculară a legăturilor istorice şi culturale polono-române, ed. H. Walczak, Suceava 2014, s. 54-68. 12 Zikmundovu přítomnost na výpravě z roku 1497 dokládají peněžní výdaje ve prospěch jeho dvořana Kryštofa Szydłowieckého, jenž na tažení rovněž nechyběl. V dochovaném registru dvořanů prince Zikmunda se konkrétně hovoří o částkách, které byly původně evidovány Ženy v okolí jagellonského prince 67 nelze ani na zbožné křesťanky podnikající peregrinace do dalekých zemí, typově do italského Říma, které rovněž osobně předstupovaly před jagellonského kralevice 13. Ženy opakovaně nalézáme i mezi hudebníky, zpěváky, kejklíři a tanečníky, kteří svým křepčením obveselovali princovu dvorskou společnost 14. Jinou polohu kontaktů pak reprezentovaly samostatně jednající ženy-kramářky, od nichž Zikmundem pověření prostředníci nakupovali luxusní oděvy a šperky či exotické ovoce 15. Kategorii samu o sobě pak reprezentovaly mentálně postižené, resp. duševně nemocné či narušené ženy, z nichž některé se – jako např. krakovská „fatua“ Marta – řadily mezi pravidelné adresáty knížecí milosti. Bláznivé Martě tak podle dochovaných dvorských účtů nechával Zikmund za svých pobytů v polské metropoli vyplácet zajímavé částky v stříbrných mincích, či ji zahrnoval kožichy, různorodou obuví, plášti a jinými, ne vždy lacinými kusy oděvu, štůčky plátna nebo sukna 16. Jagellonský princ tím jistě plnil jednu z klasických rolí spojovaných ve středověku s imperativem „spravedlivého“ vládce, když vůči potřebným veřejně demonstroval knížecí milosrdenství 17. Vyloučit ovšem nelze ani eventualitu, že „blázniví“ lidé, neboť se nejednalo výlučně o ženy, ale také o muže, byli prostě zdrojem pobavení urozené dvorské společnosti i širokých vrstev městského obyvatelstva, když v rámci konkrétních festivit (doprovázejících např. knížecí adventy) svým podivným fyzickým zjevem či ustrojením, „in registro summario, quod perditum est in Moldavia“. Viz Mezi periferií a centrem jagellonského světa, s. 5 a 6; resp. též Účty dvora prince Zikmunda, s. LVI a LVII. 13 Srov. tamtéž, s. 39. 14 Tamtéž, passim. Souhrnně pak viz P. Kozák, „Citharedo cum cane saltante ad mandata domini principis dedi...”. Všední den na dvoře hlohovského a opavského vévody Zikmunda Jagellonského, in: Všední a sváteční život na středověkých dvorech, ed. D. Dvořáčková-Malá, J. Zelenka, Praha 2009 (Dvory a rezidence ve středověku, 3; Mediaevalia Historica Bohemica 12, Supplementum 3), s. 223-239. 15 Např. od krakovské židovky Mojžíšové (v orig. Moyscheschowa, Moyszessewa, Moyszesszewa) tak v letech 1502-1506 lidé stojící ve službách jagellonského prince nakoupili velký drahokam, perly a hned několik drahocenných prstenů. Krakovská měšťanka Plona pak dodávala pro potřeby knížecí kuchyně kapouny a citrony. Viz Účty dvora prince Zikmunda, s. 154, 388, 543, 546, 548, 550-552, 555. 16 Tamtéž, s. 150, 152, 158, 160-161, 165, 169, 172, 191, 258, 262, 268-269, 274, 388, 392, 399, 401, 408, 507, 508-509, 512, 545, 548, 551, 558. 17 Komplex základních ctností, jež měly dle mínění středověkých myslitelů zdobit křesťanského vladaře, zevrubně pojednal R. Antonín, Ideální panovník českého středověku. Kulturně-historická skica z dějin středověkého myšlení, Praha 2013 (viz např. s. 217-231). 68 Petr Kozák nepředvídatelným (komickým) chováním 18 a chaotickým vystupováním nejen osobitě ztělesňovali v rámci karnevalového převracení rolí zneklidňující odvrácenou tvář božího řádu věcí, ale současně sloužili coby kontrolovatelný ventil nashromážděných emocí a afektů. Komické situace totiž bezpochyby navozovalo samo honosné odění podivínské žebračky Marty, kterou lidu na očích „uctil“ sám bratr vládnoucího monarchy. Svět, v němž se Zikmund každodenně pohyboval, zkrátka nebyl čistě mužskou záležitostí. Tato skutečnost sama o sobě není nikterak překvapivá. Zástupy žen prostého původu, měštek i šlechtičen ovšem nelze přecházet mlčením jen proto, že nevíme, která s mladým Jagelloncem dokázala navázat bližší vztah. Okázalé dary, které princi odevzdala Alžběta Dmosicka, manželka krakovského vojvody Petra Kmity 19, či Žofie Zasławska, žena vilenského vojvody Mikuláše Radziwiłła 20, sice bezpochyby náležely spíše do oblasti zdvořilostních konvencí a kurtoazní kultury vlastní nejvyšším patrům společenského žebříčku. Na druhou stranu opakující se, ne zrovna laciné pozornosti, jimiž princ Zikmund zahrnoval ženskou část domácnosti váženého krakovského měšťana Kašpara Bera, svědčí spíše o upřímných emocích, o lidsky (a to přirozeně nikoli nutně sexuálně) motivované náklonnosti, s níž se u jiných poskytovatelů ubytování setkáváme sporadicky. Za pobytu v sídelním městě polských panovníků v lednu 1503 podaroval kralevic manželku Kašpara Bera luxusním, zlatem zdobeným čepcem. Podobně koncem října roku 1504 nechal jagellonský kníže obdarovat jak Kašpara Bera, tak i jeho ženu a členy širší domácnosti – pacholky a děvečky. Úhrnem se jednalo o sumu celých 72 zlatých, jichž se členům Berova domu dostalo nad sjednanou taxu za ubytování, a podobně se vůči hostiteli Zikmund zachoval i za svých krakovských pobytů z let 1505 a 1506 21. Rovněž koncem května 1502 před odjezdem z Krakova do slezského Hlohova zahrnul Zikmund dary provdané i neprovdané dcery nejmenované hostitelky – čtveřice žen (dvě paní a dvě dívky) obdržela od jagellonského prince drahocenné oděvy vyrobené 18 Někteří z těchto „bláznů“ o sobě veřejně, např. na tržištích, prohlašovali, že jsou potomky knížat („qui se dicit fore ducem“, „qui se ducem facit“), jak viz Účty dvora prince Zikmunda, s. 261, 408, 561. 19 Roku 1502 předal v Krakově Zikmundovi Alžbětin notář jménem své paní dar v podobě prstenu. Tamtéž, s. 143. 20 Poté, co Zikmund na podzim roku 1506 přibyl do litevského Vilna, přinesla mu Žofiina pážata čtvery rukavice a čtvery ubrusy. Tamtéž, s. 618. 21 Tamtéž, s. 259, 410, 512, 560. Ženy v okolí jagellonského prince 69 z hedvábí, tzv. kitajky, v ceně přesahující částku 23 zlatých 22. Za nepřímou indicii, pokud jde o osobní sympatie ze strany knížete, snad můžeme považovat rovněž občasné užívání křestních jmen, jež vybrané osoby polidšťovalo. Tanečnice Maruška tak možná mohla svého pána zaujmout více, než jiná výskající děvčata 23. Ostatně z řad „obyčejných“ žen pocházela nakonec nejspíše i jediná pramenně doložitelná intimní partnerka prince, Kateřina zvaná Telničankou, o níže ještě bude řeč. Pokud jde o ženy, které reálně mohly mít či prokazatelně měly vliv na Zikmundovy životní kroky, bude třeba zastavit se nejprve u samotné Jagelloncovy rodiny. Nespornou autoritu pro prince Zikmunda představovala jeho matka, královna-vdova Alžběta Rakouská, která mimo jiné též opakovaně aktivně zasahovala do komplikovaných debat týkajících se způsobu jeho hmotného zajištění 24. „Matka králů“, jejímž dědem byl císař Zikmund Lucemburský a otcem římský, český a uherský král Albrecht Habsburský, se mezi svými dětmi těšila mimořádné úctě. Byly to snad právě zprávy o jejím blížícím se konci, co spolu se zvěstmi o zhoršujícím se zdravotním stavu polského krále a litevského velkoknížete Alexandra vedlo na přelomu července a srpna 1505 Zikmunda, jenž tehdy dlel u bratra Vladislava v Uhrách 25, k rozhodnutí opustit co nejrychleji Budín a vrátit se do svých slezských držav. Když pak královna Alžběta 30. srpna toho roku skonala, vypravil se Zikmund do hlavního města Polského království, kde se osobně zúčastnil matčina slavnostního pohřbu 26. Tamtéž, s. 189. K významu slova „kythayka“, tj. kitajka či kitejka, srov. Słownik staropolski, ed. S. Urbańczyk a kol., t. 3, z. 4: Karać – Kołowrót, Wrocław – Warszawa – Kraków 1961, s. 281. 23 Účty dvora prince Zikmunda, s. 149. 24 Mimo výše citované práce pojednávající o životě prince Zikmunda před jeho polskou korunovací odkazuji alespoň na hutné encyklopedické heslo J. Garbacik, Elżbieta Rakuszanka (1436-1505), in: Polski Słownik Biograficzny (dále PSB), t. 6, Kraków 1948, s. 250-254 či genealogickou příručku M. Duczmal, Jagiellonowie. Leksykon biograficzny, Kraków 1996, s. 195-212. 25 Situace v Uhrách byla napjatá a Zikmund zde prostředkoval ve sporu mezi bratrem Vladislavem a šlechtickou opozicí na čele se spišským hrabětem Janem Zápolským, který se pokoušel vynutit si sňatek s panovníkovou dcerou (a tedy Zikmundovou neteří), princeznou Annou. Viz P. Engel, G. Kristó, A. Kubinyi, Magyarország története 1301-1526, Budapest 2005, s. 327-366. 26 Přehledně s odkazy na prameny P. Kozák, Mezi centrem a periferií: Itinerář pozdějšího krále Zikmunda I. Starého z doby jeho pobytu v Uhrách a v českých zemích (1498-1507), in: Jagiellonowie i ich świat. Dynastia królewska w drugiej połowie XV i w XVI wieku, ed. B. Czwojdrak, J. Sperka, P. Węcowski, Kraków 2016 (Studia Jagiellonica, t. 2), s. 117-171 (především s. 158-160). 22 70 Petr Kozák Pokud jde o sestry, ty byly – s jedinou výjimkou – v době Zikmundovy pokročilé dospělosti provdány, dlely tudíž v blízkosti svých manželů a jejich přímý vliv na sourozence tak byl nejspíše minimální 27. Ačkoli např. s drážďanským dvorem saských knížat, kde žila Barbora Jagellonská, Zikmund prokazatelně kontakty udržoval 28. V Budíně a Krakově, klíčových mocenských centrech jagellonské dynastické říše, které princ Zikmund pravidelně navštěvoval, setrvávala pod ochranou královny-matky už jen nejmladší z jeho sester, roku 1482 narozená princezna Alžběta 29. V Krakově se současně přinejmenším čas od času zdržovala Helena Ivanovna, životní partnerka Zikmundova bratra, polsko-litevského vládce Alexandra, a dcera moskevského knížete Ivana III. K jagellonskému princi přicházeli za jeho pobytů v polském hlavním městě dvořané a služebníci obou mladších královen. Helena s Alžbětou posílali Zikmundovi věcné dary v podobě zvěřiny, cukrovinek, vína nebo zručných hudebníků. Kníže ženy podle možností navštěvoval, panoval však mezi nimi rovněž čilý korespondenční ruch. Kupříkladu dne 22. září 1505 se princ Zikmund zúčastnil v doprovodu královny Heleny zbožného procesí šesticí krakovských chrámů 30. Hedvika († 1502) byla provdána za bavorsko-landshutského knížete Jiřího Bohatého, Žofie († 1512) dlela po boku ansbašského a bayreuthského knížete Fridricha z rodu Hohenzollernů, Anna († 1503) byla ženou pomořanského knížete Boguslava X., Barbora († 1534) si pak za muže vzala saského knížete Jiřího Bradatého. Srov. např. příslušné kapitoly v rodopisném kompendiu Z. Wdowiszewski, Genealogia Jagiellonów i domu Wazów w Polsce, Kraków 2005. 28 Ostatně saští Wettinové byli jakožto držitelé Zaháňského knížectví v Dolním Slezsku jeho bezprostředními sousedy, neboť Zikmund byl knížetem na Hlohovsku. V lednu 1505 tak byl ze Zikmundova příkazu vyplacen jeden zlatý poslovi, který princi, tentokrát do jeho Opavy, doručil list „de Drasna a ducibus Misnensibus“, jak viz Účty dvora prince Zikmunda, s. 429. K saské epizodě v dějinách Zaháňska srov. z literatury alespoň A. Heinrich, Geschichte des Fürstentums Sagan. Erster Teil bis zum Ende der sächsischen Herrschaft in J. 1549, Sagan 1911. 29 Alžbětu provdal teprve roku 1515 sám Zikmund a to za knížete Fridricha II. Lehnického, příslušníka slezské větve piastovské dynastie. Viz K. Jasiński, Rodowód Piastów śląskich. Piastowie wrocławscy, legnicko-brzescy, świdniccy, ziębiccy, głogowscy, żagańscy, oleśniccy, opolscy, cieszyńscy i oświęcimscy, Kraków 2007, s. 208-209. 30 Osobu Heleny Ivanovny a princezny Alžběty není v knihách účtů snadné od sebe odlišit, neboť obě v souladu s tradicí užívaly titulu královen. Zdá se nicméně, že občas se objevující latinský termín „reginula“ bude třeba spojit s tehdy ještě neprovdanou princeznou Alžbětou. K oběma viz Účty dvora prince Zikmunda, s. 140, 143, 164, 258, 274, 281, 285, 309, 338, 385, 507, 547, 557, 601, 616. 27 Ženy v okolí jagellonského prince 71 Vzájemnáná klonnost, jak se alespoň zdá, pojila prince Zikmunda rovněž s třetí ženou jeho nejstaršího bratra, českého a uherského krále Vladislava 31. S francouzskou princeznou Annou z Foix a Candale, dcerou hraběte Gastona II. z Foix a navarské infantky Kateřiny, se Jagellonec seznámil až koncem září roku 1502, kdy tato příbuzná francouzského krále Ludvíka XII. dorazila do ženichovy vlasti. Cesta z francouzského města Blois, jehož brány budoucí uherská a česká královna opustila 21. června téhož roku, vedla přes Lyon a Grenoble, severní Itálii (Saluzzo, Crema, Brescia, Padova, Benátky) do dnešního chorvatského města Senj na pobřeží Jaderského moře a dále do vnitrozemí přes Záhřeb až do Stoličného Bělehradu, kde se měla konat královská svatba a současně slavnostní korunovace nové panovnice. Do Stoličného Bělehradu dorazila princezna Anna 27. září roku 1502 32. Zikmund přicestoval do města o dva dny dříve 33, připojil se tedy ke slavnostnímu průvodu, v jehož čele očekával král Vladislav příjezd své choti. Coby bratr vládnoucího panovníka se pohyboval v bezprostřední blízkosti královského páru, jak o tom s pečlivostí sobě vlastní referovali přítomní vyslanci Benátské republiky, mezi nimiž nechyběl ani zkušený diplomat Marino Sanuto 34. Výměna pozorností a darů 35, zdá se, záhy přerostla obvyklý zdvořilostní rámec dvorského chování. Služebníci novopečené královny Anny totiž i v budoucích letech nejednou provázeli prince Zikmunda na některých z jeho cest a mohli tak nejspíše sehrávat role diskrétních komunikačních kanálů mezi jednotlivými jagellonskými dvory, neboť princ Zikmund propojoval budínské mocenské Rodinný život českého a uherského vládce naskicoval J. Macek, Tři ženy krále Vladislava, Praha 1991. 32 Anninu cestu popsal přímý účastník tehdejšího dění – člen jejího francouzského doprovodu, jenž ve své zprávě neopomněl – a to opakovaně – zdůraznit ani přítomnost prince Zikmunda Jagellonského. Zprávu vydal již před více než sto lety A. Le Roux de Lincy, Discours des cérémonies du mariage d’Anne de Foix, de la maison de France, avec Ladislas VI, roi de Bohême, de Pologne et de Hongrie, précédé du discours du voyage de cette reine dans la seigneurie de Venise, le tout mis en écrit du commandement d’Anne, reine de France, duchesse de Bretagne, par Pierre Choque, dit Bretagne, l’un de ses rois d’armes (Mai 1502), Bibliothèque de l’école des chartes 22, 1861, s. 156-185, 422-439 (s ohledem na prince Zikmunda srov. zejména s. 427, 431-434). Jeho edici ovšem v nedávné době antikvoval A. Györkös, Reneszánsz utazás. Anna királyné 1502-es fogadtatásának ünnepségei Észak-Itáliában és Magyarországon, Scriptores rerum Hungaricarum, Máriabesnyő 2016 (princ Zikmund zde na s. 57, 135, editor jagellonského kralevice identifikoval jakožto knížete hlohovského a opolského, což je ovšem omyl, neboť Zikmund držel z milosti bratra Vladislava knížectví hlohovské a opavské, nikoli opolské). 33 P. Kozák, Mezi centrem a periferií: Itinerář pozdějšího krále Zikmunda I. Starého, s. 142. 34 Srov. N. Barozzi, I diarii di Marino Sanuto. Tomo IV, Venezia 1880, s. 348, 415. 35 Účty dvora prince Zikmunda, s. 232, 236, 244, 475, 478, 480, 492. 31 72 Petr Kozák centrum s krakovským. Napovídá tomu skutečnost, že se jednalo o specifickou kategorii lidí, kteří svým pánům stáli opravdu blízko a těšili se nejspíše jejich plné důvěře – šlo o dvorní šašky. Profesionální „blázen“ stojící ve službách královny Anny doprovázel prince Zikmunda již při jeho výjezdu z Budína na konci listopadu 1502 36. Annina šaška ovšem dochované prameny zachycují v Zikmundově blízkosti také v Krakově v září roku 1504 37 a jistý Megala „blasen domine regine Hungarie“ doprovázel jagellonského kralevice přinejmenším po určitý čas i na jeho cestě z polské metropole do Opavy – víme totiž, že mu ve večerních hodinách 30. října téhož roku v malopolské obci Kaszów nechal Zikmund vyplatit, podotýkám, že bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění, celých 10 zlatých 38. Pravidelná výměna pozorností a darů mezi Zikmundem a členkami jagellonské rodiny (ať už šlo o matku, sestry nebo švagrové) svědčí o cíleném budování, resp. udržování vzájemných vztahů, jež dále účinně utužovalo osobní setkávání v době pobytů prince v hlavních městech polského a uherského státu. Jestliže komunikace mezi Zikmundem a uherskou a českou královnou Annou mohla sloužit i jako vítaný způsob výměny informací důležitých pro účinnou distribuci novinek v rámci spojitého fungování dynastie, není racionální důvod, proč podobně neuvažovat i v případě polské královny a litevské velkokněžny Heleny. Vstupní kapitál, totiž předpokládané korektní či alespoň na formálním respektu založené mezilidské vztahy, si byl v obou případech nejspíš vcelku podobný 39. Mimo okruh nejužší rodiny nicméně existovaly zvláště dvě ženy, které dochované prameny staví do pozice osob, jejichž vztah k princi Zikmundovi lze charakterizovat jako velmi blízký až intimní. Vedle již zmiňované knížecí konkubíny Kateřiny „Telničanky“ se jednalo o Annu z litevského magnátského rodu Radziwiłłů, mladou vdovu po mazovském knížeti Konrádovi III. Rudém 40. Tamtéž, s. 246. Tamtéž, s. 395. 38 Tamtéž, s. 411. 39 Vztahy uvnitř jagellonské rodiny ovšem kalila nechuť královny-matky Alžběty vůči Heleně, která se nikdy nevzdala pravoslaví. Viz J. Garbacik, Helena (1476-1513), in: PSB, t. 9, Wrocław 1960-1961, s. 359-362. To mohlo samozřejmě ovlivnit rovněž postoje prince Zikmunda. Přesto se však zdá, že se alespoň v době před svým nástupem k vládě v Polsku a na Litvě pokoušel udržovat se švagrovou vztahy na bázi oboustranného respektu. Ostatně Alexandr ho před smrtí pověřil rolí ochránce své ženy. 40 Svazku věnoval nejnověji pozornost J. Grabowski, Małżeństwa Konrada III Rudego. Ze studiów nad genealogią Piastów mazowieckich, in: Klio viae et invia. Opuscula Marco Cetwiński dedicata, ed. A. Odrzywolska-Kidawa, Warszawa 2010, s. 799-808. 36 37 Ženy v okolí jagellonského prince 73 Anna bývá kladena do blízkosti jagellonského prince tradičně nejpozději od časů Adolfa Pawińského 41, vztah mezi oběma je však zpravidla líčen jakožto pragmatický. Ona snažící se zabezpečit sporné mazovské dědictví pro nezletilé syny Stanislava a Januše, on coby dynasta hledající v rámci svých snah o budoucí převzetí vlády v některé z Jagellonci ovládaných zemí cestu ke špičkám litevské aristokracie 42. Vzájemnému předcházení měl na přelomu let 1506 a 1507, tedy po bezdětné smrti nemocného Alexandra Jagellonského, učinit konec právě až úspěch Zikmundova dlouholetého úsilí o převzetí trůnů v Polsku a na Litvě, neboť regentka na periferii situovaného Mazovska přestala odpovídat představě partie vhodné pro polského krále. Před rokem 1506 byla ovšem situace jiná a kněžna-vdova Anna měla svou cenu, neboť její otec Mikuláš Radziwiłł zastával úřady vilenského vojvody a litevského kancléře 43, jeho rodina se tudíž počítala k elitě velkoknížectví. Anna sama se navíc měla těšit podpoře římskoněmeckého císaře Maxmiliána I. 44. Je proto docela dobře možné, že plus minus někdy v letech 1504-1505 se princ Zikmund, stále ještě svobodný a bez legitimních potomků, opravdu vážně zaobíral myšlenkou na sňatek s mazovskou regentkou. Ostatně zhruba v téže době se snažil přimět bratra Alexandra, aby mu v rámci vnitrodynastického vyrovnání postoupil místodržitelství v sousedních Královských Prusech 45. Kněžna Anna začala cílevědomě pracovat na prohloubení osobních kontaktů na zástupce jagellonské dynastie prokazatelně záhy po smrti manžela. Již od počátku roku 1504, konkrétně od ledna, se tak datuje mimořádně čilý korespondenční ruch na trase spojující Mazovsko se Zikmundovým dvorem. Poslové a kurýři kněžny Anny pobývali v blízkosti prince často velmi dlouho, nezřídka týdny i měsíce, což je nutilo zajišťovat si trvalejší ubytování v dosahu jagellonského dynasty, především tedy v jeho vlastních rezidenčních městech Srov. A. Pawiński, Młode lata Zygmunta Starego, s. 174-179. V poslední době tak uvažoval např. Jerzy Besala, který si taktéž kladl otázku, nakolik vůbec mohl princ Zikmund myslet plány na sňatek s Annou vážně. Viz J. Besala, Zygmunt Stary i Bona Sforza, s. 104, 106. 43 K jeho osobě a politické kariéře přehledně viz K. Pietkiewicz, Radziwiłł (Radziwiłłowicz) Mikołaj h. Trąby (zm. 1509), in: PSB, t. 30, Wrocław 1987, s. 315-316. 44 Srov. k tomu J. Grabowski, Dynastia Piastów mazowieckich. Studia nad dziejami politycznymi Mazowsza, intytulacją i genealogią książąt, Kraków 2012, s. 196, jenž vycházel ze závěrů, které publikoval M. Biskup, Materiały do stosunków habsbursko-mazowieckich na przełomie XV-XVI w. w archiwach austriackich, „Przegląd Historyczny“, 59 (1968), z. 2, s. 272-279. 45 Zevrubně analyzoval S. Nowogrodzki, Rządy Zygmunta Jagiellończyka, s. 147-149, 152. 41 42 74 Petr Kozák Hlohově a Opavě, často však také v polském Krakově. Nejednou se však stávalo, že prince zastihli na cestách a k audienci tak docházelo doslova „za pochodu“ v některé z momentálních zastávek, jež rámovaly rytmus denního pohybu knížecího dvora 46. Intenzita vzájemných vztahů v letech 1504 až 1506 utěšeně narůstala. Ostatně sám Zikmund hned od počátku zahušťoval síť kontaktů a vysílal k mazovskému dvoru vlastní služebníky 47. Výměnu oboustranně užitečných informací, o jejichž obsahu se však můžeme jen dohadovat, dále obohacovaly finanční transakce a hmotné dary – Anna věnovala Zikmundovi lovecké ptáky (sokoly, rarohy) nebo speciálně cvičené a tedy drahé koně (závodního oře a mimochodníka) 48, komorník kněžny Ondřej Zalewski dodával z rozkazu své paní do věčně hladové Jagelloncovy pokladnice zajímavé obnosy dosahující výše set až tisíců zlatých. V pozdním létě a na podzim roku 1506 pak kněžna Anna de facto spolufinancovala Zikmundovo tažení, jehož výsledkem bylo převzetí vlády v Litevském velkoknížectví 49. Mimo hotových peněz navíc při průjezdu Mazovskem převzali úředníci kněžny Anny starost o ubytování a výživu Jagelloncova dvora 50. Jistě, cesta mazovské kněžny-vdovy do nejbližšího okolí prince Zikmunda zřejmě nebyla (přinejmenším ve svých počátcích) motivována výlučně ideály osobní náklonnosti. Na druhou stranu nelze přehlížet skutečnost, že mezi oběma lidmi vzniklo pevné citové pouto, které přetrvávalo i v době, kdy již Zikmund vládl v Polsku a na Litvě a mazovskou regentku nepotřeboval. Nemuselo se přitom jednat o vztah vysloveně milostný, erotický. O dosti pevném 46 Hlavním zdrojem poučení jsou zde dochované knihy účtů Zikmundova dvora. Od ledna 1504 do ledna 1507, kdy byl Zikmund korunován v Krakově polským králem, se poselstvo kněžny Anny objevilo u jeho dvora celkem šestadvacetkrát. Lze přitom soudit, že intenzita vzájemné komunikace byla ve skutečnosti ještě o poznání vyšší. Viz Účty dvora prince Zikmunda, s. 324, 387, 394, 427, 437-438, 448, 518-520, 533, 553, 558, 577-578, 584, 591-592, 602, 609, 616, 622, 636-638, 644. 47 Opět jsme odkázáni především na evidenci příjmů a výdajů vedenou u Zikmundova dvora. Srov. tamtéž, s. 341, 388, 399, 443, 487, 514, 518, 545, 599, 603, 608, 610, 612, 617, 622, 640. 48 Tamtéž, s. 394, 406, 409, 533, 577-578, 608. Výměna darů přitom nebyla jednostrannou záležitostí, jak srov. Tamtéž, s. 407. 49 Tamtéž, s. 356, 611, 621-622, 624, 647, 649. Celkem se pro druhou polovinu roku 1506 a počátek roku následujícího jednalo o celých 4078 zlatých, přičemž tato vysoká suma nebyla konečná, neboť v některých případech se hovořilo pouze obecně o penězích bez uvedení konkrétního počtu. 50 Tamtéž, s. 605, 607-608, 638. Ženy v okolí jagellonského prince 75 přátelství, které přinejmenším v určitých letech umožňovalo kněžně Anně účinně ovlivňovat některá rozhodnutí novopečeného polsko-litevského panovníka, totiž hovoří i dobové prameny. Mezi léty 1507 a 1511 dopustil král Zikmund sérií právních kroků, aby se pod vládu mazovských knížat vrátila země s centrem ve městě Wizna 51. Samozřejmě by bylo možno říci (a holý fakt, že první z listin Zikmund vystavil do dvou měsíců po své královské korunovaci, by tuto domněnku podporoval), že se jednalo o určitou splátku za finanční i materiální podporu poskytnutou mu v průběhu výpravy za převzetím litevského velkoknížecího stolce. Počátkem února 1512 však Annu Mazovskou prameny zmiňují coby dámu, která měla tu čest doprovázet spolu se stále ještě neprovdanou princeznou Alžbětou Jagellonskou krále Zikmunda, když vyjel na saních tažených koňmi z krakovských bran v ústrety své nevěstě Barboře Zápolské 52. Pevná pozice, jíž se tato žena obdařená nesporným politickým talentem těšila uvnitř elity polsko-litevské unie, pak našla roku 1516 výraz i v úvahách rozvíjených po předčasném skonu mladičké královny Barbory, když se Anna Mazovská dočasně objevila dokonce mezi diskutovanými kandidátkami na sňatek s ovdovělým králem 53. Jedním z nejvýmluvnějších dobových svědectví o osobním vlivu mazovské kněžny Anny na krále Zikmunda je ovšem dvojice listů opavské městské rady a zemského hejtmana Opavského knížectví Albrechta Sobka, z nichž první byl sepsán 9. února roku 1507 a druhý vznikl někdy nedlouho po něm. Oba listy jsou adresovány Jindřichu Donátovi z Velké Polomi a na Nové Cerekvi, který stál z titulu úřadu opavského zemského komorníka v čele stavovské společnosti knížectví. Teprve nedávno korunovaný polský vládce Zikmund se totiž ve snaze zajistit si ve finanční tísni hotové peníze rozhodl zastavit své Opavské knížectví utrakvistickému rytíři z Čech Mikuláši Trčkovi z Lípy. Jeho krok, který by vládcem země učinil reprezentanta nižší šlechty, vyvolal na Opavsku vlnu odporu vrcholící otevřenou vzpourou. V mimořádně vyhrocené situaci hledali místní stavovští předáci vlivného přímluvce, jehož prostřednictvím by nejen dosáhli J. Grabowski, Dynastia Piastów mazowieckich, s. 198-199. Jako jeden z prvních moderních dějepisců tuto událost zaznamenal A. Przezdziecki, Jagiellonki polskie w XVI. wieku. Obrazy rodziny i dworu Zygmunta I i Zygmunta Augusta Królów Polskich, t. 1, Kraków 1868, s. 11-12. 53 Na její podporu vystupoval, nakonec však neúspěšně, především Jan Łaski, hnězdenský arcibiskup a jedna z klíčových postav polsko-litevské politiky první třetiny 16. století. Srov. k tomu P. Tafiłowski, Jan Łaski (1456-1531). Kanclerz koronny i prymas Polski, Warszawa 2007, s. 216-217. 51 52 76 Petr Kozák smíru se svým pánem, ale zajistili si rovněž splnění svých (z pohledu suverénní zeměpanské autority samozřejmě nemístných až urážlivých)požadavků 54. Podle názoru opavského zemského hejtmana a donedávna jednoho z nejbližších Zikmundových dvořanů Albrechta Sobka, který městská rada tlumočila šlechtické reprezentaci knížectví, měla být tou vůbec nejvhodnější osobou právě mazovská kněžna Anna, o níž se pisatelé lapidárně vyjádřili slovy, že „jestliť se její milost za námi přimluví, že ona viece zjedná, než všecek Krakov“, a tedy že zmůže více, než všichni polští dvořané a zemští či královští úředníci dohromady. Při jednání s nepřátelsky naladěným panovníkem, jehož emisar Proček Malý z Cetně se tehdy dle svědectví Václava Olšanského z Olšan a hejtmana Sobka „velmi pýřil a hněval“, také šlechtickým stavům důrazně doporučovali, „abyste se utekli ku kněžně mazovedskej a prosili její milosti za přímluvu ku králi jeho milosti“ 55. Sám Albrecht Sobek volil ve svém listu podobný tón, když neváhal na Jindřicha Donáta naléhat slovy, „ač by se vám nedostávalo, pak kněžna mazovecská její milost tu jest i tu račte za přímluvu prositi“ 56. Sled událostí dal pisatelům obou listů zapravdu. Opavským stavům se skutečně podařilo přimět Zikmunda k ústupnosti, což v následujících letech vedlo k vyplacení knížectví za sumu 55 tisíc uherských zlatých do bezprostřední držby českého a uherského krále Vladislava. Účinky přímluvy kněžny Anny lze samozřejmě toliko tušit. Na druhou stranu je jisté, že současníci věděli, koho bude nejefektivnější oslovit. Ostatně situace byla vážná a chybný krok se mohl výrazně nevyplatit. Anna Mazovská proto jistě měla ke králi blízko a byla schopna ovlivnit jeho rozhodnutí. Na samý závěr se blíže zastavme u několikrát zmiňované Kateřiny Telničanky. Její poměr s princem Zikmundem byl v literatuře opakovaně popsán. Kateřina byla skutečně po dlouhý čas stabilní intimní přítelkyní jagellonského kralevice. S ohledem na rok narození plodu tohoto nelegitimního svazku, pozdějšího vilenského (do roku 1536) a poznaňského (od roku 1536) biskupa Jana, tedy na 54 K tehdejšímu dění srov. dodnes brilantní úvahu F. Kürschner, Einlösung des Herzogthums Troppau durch Wladislaw II., König von Böhmen und Ungarn, 1507-1511, Wien 1867. Výsledky střetnutí nově analyzoval P. Kozák, Zástavní pán nebo „freyer Fürst“? Několik poznámek k opavské vládě Zikmunda Jagellonského, in: Confinia Silesiae. K životnímu jubileu Rudolfa Žáčka, ed. M. Čapský, V. Čapská, Opava 2008 (=„Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis“, t. 1), s. 87-97. 55 List obsahující trojici citovaných pasáží uchovává Zemský archiv v Opavě (dále ZAO), fond: Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského Opava (dále HÚ-OK), kart. č. 1, inv. č. 41, složka 8, fol. 12. 56 ZAO, fond: HÚ-OK, kart. č. 1, inv. č. 41, složka 3, fol. 5. Ženy v okolí jagellonského prince 77 rok 1499 57, se obvykle předpokládá, že milostný poměr mezi ní a Zikmundem započal někdy v roce 1498. Jelikož však nelze říci, zda některé z dětí paní Kateřiny nezemřelo v útlém věku, jak tomu bylo dosti obvyklé, nelze ani zodpovědně potvrdit datum seznámení páru. Ostatně sám Zikmund žil z pohledu historika do roku 1498 v poměrně výrazném informačním přítmí. Jisté tak ve skutečnosti není nic. Pouze holý fakt, že Kateřina pobývala v blízkosti prince snad někdy od roku 1498 a účetní prameny dochované od roku 1500 dokazují, že spolu s ním přesídlila z Budína do jeho nově nabytých slezských držav, stejně jako že milého doprovázela na jeho častých cestách do Krakova 58. Princi Zikmundovi porodila mimo syna Jana prokazatelně ještě dcery Reginu a Kateřinu, jimž se po dosažení dospělosti dostalo zajištění v podobě dobře situovaných partnerů – Regina byla provdána za polského šlechtice Jeronýma Szafrańce, životním druhem Kateřiny se stal hrabě Jiří z Montfortu 59. Samotnou Kateřinu Telničanku pak Zikmund nedlouho po dosednutí na trůn polských králů, kdy se musel začít vážně zaobírat myšlenkou na manželský svazek, jenž by mu zajistil legitimního následníka a pokračovatele dynastie, provdal za Ondřeje Kościeleckého, movitého aristokrata a jednoho ze svých nejvýznamnějších dvořanů 60. Ačkoli byla osobní historie paní Kateřiny vícekrát popsána, zůstává v jejím životě až příliš bílých míst a je třeba si přiznat, že tomu tak vinou nedostatku pramenů nejspíš i zůstane. Již Kateřinin původ je obestřen tajemstvím. Někteří autoři ji považovali za šlechtičnu, jiní, třebas váhavě, spekulovali o měšťanském původu. Všichni se ovšem shodovali na tom, že je rodinné kořeny paní Kateřiny nutno hledat na Moravě 61. Třeba přiznat, že sama aktérka (a přeneseně ani její 57 Srov. alespoň A. Swieżawski, Jan (Janusz) z Książąt Litewskich (1499-1538), in: PSB, t. 10, Wrocław 1962-1964, s. 439-441; resp. Z. Wdowiszewski, Genealogia Jagiellonów, s. 186-191. 58 Sumář zmínek v dochované účetní materii viz Účty dvora prince Zikmunda, s. 20, 29, 110, 148-149, 153-154, 163, 171, 202, 218, 225, 255, 259-263, 278-289, 319, 323, 331, 338, 342, 358, 363-364, 366, 368, 380, 390, 410, 439, 445, 461, 465, 468, 482, 501, 521. 59 Z posledních let viz alespoň biogramy, které publikoval Z. Wdowiszewski, Genealogia Jagiellonów, s. 192-197, kde jsou uvedeny rovněž odkazy na starší literaturu. 60 K jeho osobě přehledně A. Swieżawski, Kościelecki Andrzej z Kościelca h. Ogończyk (ok. 1455-1515), in: PSB, t. 14, Wrocław 1968-1969, s. 398-400. 61 Pokud jde o názor na šlechtický či měšťanský původ paní Kateřiny, zdá se, že tento nevycházel ani tak z úvah týkajících se samotné milenky prince a později krále Zikmunda, jako spíše z citově zabarveného vztahu historiků k osobě jagellonského dynasty. Zjednodušeně řečeno, pro některé autory bylo obtížné si představit, že by se jejich vznešený hrdina natolik ponížil, že by byl schopen lásky k obyčejné ženě. Úvahy nad společenským původem paní Kateřiny tak 78 Petr Kozák jagellonský milenec) jim situaci příliš neulehčili. Po velmi dlouhý čas se totiž Kateřina objevovala v pramenech, de facto výlučně v dochovaných dvorských účtech, toliko pod svým křestním jménem (Kathrina, Katrina). Teprve roku 1509, když již její milý panoval coby král, samostatně vystoupila před krakovskou městskou radou s přídomkem „de Thelnicz“, které od té doby užívala systematicky 62. Zmatek kolem Kateřinina původu dále prohloubil lokativ „de Ochstat“, který v několika případech připojila polská královská kancelář ke jménu Zikmundova nelegitimního syna Jana 63, ačkoli např. krakovským kanovníkem se roku 1510 stal tentýž chlapec s přídomkem „de Thelnicz“ 64. Jakkoli Kateřina sama jméno „Ochstat“ nikdy nepoužila, stalo se právě toto základem genealogické identifikace v pracích moderních historiků. Zastavme se nejprve u názoru, že Kateřina patřila mezi urozené. Nejnověji otázku Kateřinina šlechtictví otevřela Anna Odrzywolska-Kidawa. Polská historička dokonce v poznámce pod čarou uvedla i odjinud neznámá jména urozených rodičů paní Kateřiny a to včetně dat jejich narození a úmrtí (!) – otcem měl být Jan „pan na Ochstat“ a matkou Markéta „Telnitz“. Znala dokonce i jména sourozenců – Markéty, o níž ještě bude řeč, a jakéhosi „Januše“, který měl po smrti otce získat blíže nelokalizovaný „Ochstat“, zatímco Kateřina spolu se sestrou a matkou převzala „Telnitz“. Názory opačného tábora byly od počátku poznamenány iracionálními předpoklady. Např. A. Przezdziecki už v polovině 19. stol. poznamenal, že Kateřina nejspíše nebyla urozenou ženou. A. Pawiński jen o tři dekády později naopak soudil, že šlechtičnou byla a jeho názor bez dalšího přemýšlení převzali na přelomu 70. a 80. let 20. věku Z. Boras a Z. Wojciechowski a v jejich stopách nedávno pokračoval J. Besala, jenž de facto pouze zopakoval známé teze A. Pawińského. Jiní, jako nedlouho po druhé světové válce W. Pociecha, otázku společenského původu Zikmundovy milenky taktně přešli mlčením a autorka nejnovějšího životopisu Zikmundovy druhé manželky Bony neskrývala nejistotu, když psala, že Kateřina byla „szlachcianką (lub mieszczanką?) morawską“. Srov. A. Przezdziecki, Jagiellonki polskie, t. 1, s. 5; A. Pawiński, Młode lata Zygmunta Starego, s. 56-59; W. Pociecha, Królowa Bona (1494-1557). Czasy i ludzie odrodzenia, t. 2, Poznań 1949, s. 47; Z. Wojciechowski, Zygmunt Stary, s. 81-82; Z. Boras, Zygmunt Stary w Głogowie, s. 27-29; J. Besala, Zygmunt Stary i Bona Sforza, s. 69-70; týž, Małżeństwa królewskie. Jagiellonowie. Losy i życie władców z dynastii Jagiellonów, ich żon i dzieci, Warszawa 2006, s. 147-148, 151-153; M. Bogucka, Bona Sforza, Wrocław 2009, s. 132. 62 Přirozeně se lze v pramenech setkat s různými grafickými variantami, které ovšem odrážejí toliko schopnosti a jazykové preference příslušných písařů: např. „von Stelnycz”, „de Thelnycz”, „de Telnycz”, „Tilliczeryn” apod. Srov. Z. Wdowiszewski, Genealogia Jagiellonów, s. 182-183. 63 Údaje shrnul tamtéž, s. 183. 64 Viz A. Swieżawski, Jan (Janusz) z Książąt Litewskich, s. 440. Ženy v okolí jagellonského prince 79 zpochybňující urozený původ paní Kateřiny přitom odmítla s povšechným odůvodněním, že se jedná o závěry zastaralé 65. Odvážná tvrzení, která zdánlivě řeší záhadu Kateřinina původu, však Odrzywolska-Kidawa ničím (tedy ani literaturou, natožpak prameny) nedoložila 66, ačkoli v jiných případech zdroje svých informací, mezi nimiž zhusta dominují lehkým perem psané „rozbory“ J. Besaly, netajila. Její líčení, a to včetně uvedených jmen, je tudíž přinejmenším zavádějící, pravděpodobněji však zcela smyšlené a je nutno ho odmítnout 67. Častěji tradované vyprávění o původu z moravské šlechtické rodiny „de Ochstat“ je obecně mírně řečeno podivné, neboť rod podobného jména v hranicích markrabství nikdy neexistoval 68, což si uvědomoval např. též autor zevrubné genealogie rodu Jagellonců Zygmunt Wdowiszewski 69. Taktéž opakované tvrzení, že Kateřina náležela k fraucimoru královny Alžběty Rakouské, s nímž jako první vystoupil Adolf Pawiński, aby jím rozporoval starší teze o slezském původu rodiny paní Kateřiny, je nutno odmítnout jako pouhý dohad 70. A fikcí je nejspíš i výklad predikátu „de Telnycz“, jenž by měl ukazovat na rodově-majetkové vazby k jihomoravské Telnici (a potvrzovat tím zpětně kostrbatou teorii o tom, že Kateřina přišla do Polska v doprovodu královny Alžběty). Ves Telnice byla v 15. století A. Odrzywolska-Kidawa, Miłość mężczyzny czy obowiązek monarchy? Król Zygmunt I (1506-1548) i jego związki z kobietami, in: Miłość mężczyzny. Społeczno-kulturowe mechanizmy kreowania emocji, ed. B. Płonka-Syroka, J. Stacherzak, Wrocław 2008 (Antropologia Miłości, t. 2), s. 197-230 (viz především s. 198-199, pozn. č. 6). 66 Odkaz na životopisné heslo, jehož autorem byl A. Swieżawski, je nefunkční, neboť citované údaje neobsahuje. Viz A. Swieżawski, Kościelecka (z Kościela) Katarzyna, in: PSB, t. 14, Wrocław 1968-1969, s. 397-398. Podotýkám, že s prameny – s čestnou výjimkou několika málo svazků edice Acta Tomiciana – Odrzywolska-Kidawa nepracovala vůbec. 67 K opatrnosti samozřejmě vybízí již sám fakt, že autorka zná (ať již přesné či přibližné) roky narození a úmrtí všech členů Kateřininy rodiny, což by samo o sobě vyžadovalo poměrně náročný genealogický výzkum i v případech méně nejasných. Přitom ani nedokázala identifikovat lokality, po nichž se měli členové Kateřinina rodu psát! Jak je tedy v pramenech (uložených navíc na území České republiky) vůbec hledala? Vždyť majetkoprávní vazby a nároky jsou zvláště u méně významných šlechtických rodin klíčovým, ne-li jediným zdrojem informací. Ze stávající literatury údaje načerpat nemohla, neboť nikdo z jejích předchůdců obdobnými podrobnostmi ze života rodiny paní Kateřiny nedisponoval. Skutečně proto nezbývá, než označit líčení A. Odrzywolské-Kidawé za pouhý výmysl, což ostatně potvrdí i následující analýza. 68 Srov. k tomu alespoň základní dílo k moravské šlechtické genealogii J. Pilnáček, Staromoravští rodové, Vídeň 1930 (kniha byla vydána hned několikrát, naposledy v Brně roku 2011). 69 Z. Wdowiszewski, Genealogia Jagiellonów, s. 183. 70 A. Pawiński, Młode lata Zygmunta Starego, s. 56-57. 65 80 Petr Kozák majetkem třebíčských benediktinů, a ačkoli se opakovaně dostávala zástavním právem do rukou světských osob, šlo o Šelmberky, pány z Boskovic a Viléma z Batelova a Nosislavi. Není známo, že by v té době byť i jen díly vsi náležely někomu jinému (s výjimkou dvora, jehož majitelkami však byly až do záboru ze strany nové pernštejnské vrchnosti brněnské cisterciačky) 71. Hojně citovanou větu „te, qui ut asseris, non obstante defectu natalium, quem pateris, de Carissimo in Christo filio nostro Sigismundo Polonie Rege Illustri soluto genitus et soluta de nobili genere procreata“ vyskytující se roku 1510 v dispenzu papeže Julia II. pro budoucího vilenského biskupa Jana, jež měla sloužit za důkaz Kateřininy urozenosti („soluta de nobili genere procreata“), je proto třeba chápat ve smyslu řečnického obratu, který společensky přijatelným způsobem ošetřoval Janův sociálně defektní původ. Ostatně teprve papež Julius, pokud se přidržíme doslovného výkladu jím vydané listiny, učinil Jana člověkem urozeným, když veřejně vyhlásil, „te nobilem prefata apostolica auctoritate tenore presentium creamus et facimus“ 72. Údajné Kateřinino šlechtictví je tak s vysokou mírou pravděpodobnosti fikcí. Podstatně věrohodněji tudíž vyznívají (povětšinou opatrné) snahy spojit původ paní Kateřiny s měšťanským prostředím. Ostatně její sestra se měla provdat za olomouckého měšťana, což by teoreticky podporovalo tezi o moravském původu rodiny, současně však tato skutečnost nic nevypovídá o kvalitě Kateřininy údajné urozenosti 73. Jméno Kateřininy sestry bylo Markéta či Maruše (což je ovšem varianta jména Marie), neboť pod tímto označením vystupuje v dochovaných pramenech. Marušiným manželem se neznámo kdy stal olomoucký měšťan Leonard Hohasteger (tato grafická varianta jména v pramenech dominuje, setkat se však lze též s podobou psanou ve tvaru Hohestager, Hohesteiger, Hoensteger nebo Hohensteger). Pro dějiny Olomouce v 15. a na počátku 16. století je dochována řada městských knih, výsledky jejich detailního průzkumu jsou však bohužel poměrně hubené. Jednalo se totiž převahou o tzv. památné Srov. F.A. Slavík, Vlastivěda moravská II. Místopis. Brněnský okres, Brno 1897, s. 320-322. Listinu vydal tiskem A. Theiner, Vetera monumenta Poloniae et Lithuaniae gentiumque finitimarum historiam illustrantia maximam partem nondum edita ex tabulariis Vaticanis deprompta collecta ac serie chronologica disposita, Tomus secundus, Ab Ioanne pp. XXIII. usque ad Pium pp. V., 1410-1572, Romae 1861, s. 334-336, č. 366. 73 Jakkoli se např. Jerzy Besala snaží dosti krkolomně tvrdit opak. Jeho teze jsou ovšem vedeny ničím nepodloženým „citem pro věc“; pokud jde o faktografii, opírá se hlavně o A. Pawińského (přiznaně) a M. Boguckou (nepřiznaně). Srov. J. Besala, Zygmunt Stary i Bona Sforza, s. 70. 71 72 Ženy v okolí jagellonského prince 81 knihy, do nichž nebylo zanášeno vše, ale pouze (optikou současníků) významné události a kauzy, jejichž zachycení mělo sloužit jak pro aktuální potřeby radnice, tak také coby zdroj paměti pro budoucí generace 74. Ačkoli se tak zápisy týkají kšaftování, svědčení a ručení, dluhů nebo nákupů nemovitostí ve městě, ani jeden jediný nezachytil Leonarda Hohastegera, jeho manželku Maruši či jakékoli jejich přímé příbuzné. Oba vystupují teprve v soudních protokolech určených k evidenci průběhu civilněprávních sporných věcí, tato agenda je nicméně v Olomouci dochována až od roku 1511 75. V rámci soudních sporů vystupoval především Leonard sám 76, jeho žena se zde sice objevuje vícekrát, vždy je však určena jen rodinným vztahem k manželovi. Hovoří se tak o ní v souladu s dobovou praxí výlučně jako o Maruši (resp. v jednom případě Markétě), manželce měšťana Leonarda Hohastegera 77. Jelikož se nedochoval testament někoho z jejích pokrevních příbuzných a nakonec ani její vlastní, v němž by mohly být naznačeny genealogické souvislosti, nelze z olomouckých městských knih nic dalšího vydedukovat. Východisko nicméně nabízí jiný zápis, tentokrát v jedné z knih vedených na radnici města Krakova. Ani tentokrát nejde o testament, ale o smlouvu, která ustanovení nedochovaného posledního pořízení paní Maruše rozváděla. Z dohody uzavřené 26. března 1517 mezi Leonardem Hohastegerem a paní Kateřinou, vdovou po Ondřeji Kościeleckém, vyplývá, že Leonardova žena Maruše zemřela a v závěti odkázala veškerý svůj majetek sestře Kateřině 78. Ponechme nyní stranou, o jaké majetky v praxi šlo. Pokud jde o rodinné zázemí zesnulé testátorky, vyplývají 74 Knihy obsahují zápisy z let 1424-1557. Viz Zemský archiv v Opavě – Státní okresní archiv Olomouc (dále SOkA Olomouc), fond: Archiv města Olomouc (dále AMO), inv. č. 96 (sign. 164); inv. č. 97 (sign. 1540); inv. č. 98 (sign. 7); inv. č. 99 (sign. 65). Kniha inv. č. 97, slavný Kodex Václava z Jihlavy, byla rovněž vydána edičně, jak srov. Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z let 1430-1492, 1528, ed. L. Spáčilová, V. Spáčil, Olomouc 2004. 75 Jelikož víme, že Maruše zemřela roku 1517 (k tomu viz níže), byla podrobena zevrubnému průzkumu trojice svazků z let 1511-1519. Viz SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1649 (sign. 1024); inv. č. 1650 (sign. 1025); inv. č. 1651 (sign. 1026). 76 SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1649 (sign. 1024), fol. 132v, 230r, 259v; Tamtéž, inv. č. 1650 (sign. 1025), fol. 2v, 9r, 23v, 48v, 53v, 56v, 71r, 73r, 75v, 124r, 126v, 153r, 161v, 165v, 168r, 169r; Tamtéž, inv. č. 1651 (sign. 1026), fol. 14v, 20v, 33v, 48v, 63v, 68v, 72v, 87r, 105v, 109v, 118v, 137v, 163r, 243r. 77 SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1650 (sign. 1025), fol. 104v, 136r, 139r. 78 Archiwum Narodowe w Krakowie (dále ANK), fond: Akta miasta Krakowa, Consularia, Acta consularia civitatis Cracoviensis (dále Acta consularia), sign. 432 (rukopis z let 15121526, s. 320-321). 82 Petr Kozák z dochované smlouvy dvě věci. Předně Maruše neměla žádného žijícího příbuzného krom manžela a sestry Kateřiny 79. Neméně důležité je ovšem pojmenování obou žen. Nepřekvapuje, že Kateřina je zde určena „von Stelnycz“. Zajímavější ovšem je, že rovněž její sestra vystupuje v písemnosti pod jménem „Margaretha Stelnyczeryn“. I kdybychom přijali hypotézu, podle níže si paní Kateřina užívaný predikát prostě vymyslela (ostatně kombinace neznámého prostředí a benevolentního přístupu jagellonského milence by to usnadňovala), je krajně nepravděpodobné, že by na takovou hru přistoupil Leonard Hohasteger a dopustil uvedení nesprávného jména vlastní ženy v dokumentu, z něhož pro něj plynuly konkrétní právní důsledky. Snadno by se totiž mohlo stát, že by – třebas v Olomouci, když ne v Krakově – byly jeho majetkové nároky zpochybněny. Jak ještě uvidíme, o majetkové spory neměl ani tak nouzi a peníze nutně potřeboval. Lokativu „z Telnice“ je tedy v případě Leonardovy ženy Maruše třeba přiznat plnou vážnost. I Kateřina proto vskutku pocházela z blíže neznámé rodiny „Telniczerů“, kterou je s ohledem na sňatek její sestry Maruše třeba hledat v měšťanském prostředí snad opravdu někde v hranicích Moravského markrabství. Přídomek „de Ochstat“ užitý v několika písemnostech ve spojitosti s královským bastardem Janem mohl být odrazem snahy vylepšit fiktivním predikátem chlapcův původ. Pokud by však měl reálný základ, mohl by ukazovat např. na moravské město Zábřeh. Ostatně jakýsi Jakub ze Zábřehu (de Hochstat) udržoval obchodní styky s olomouckou rodinou Linků v polovině 15. století 80. Fakt, že Telniczery nelze dohledat v rozsáhlé sbírce písemného materiálu k dějinám domů ve městě Olomouci, kterou v 19. století shromáždil Wilhelm Nather 81, pak domněnku, že se Maruše do Olomouce teprve přivdala a že tedy kořeny její rodiny nejspíše leží jinde, jen podporuje. Pokusme se nyní učinit si poněkud určitější představu o sociálním a hmotném zázemí rodiny měšťana Leonarda Hohastegera. Může nám to leccos 79 Ačkoli podle ničím nepodloženého tvrzení Odrzywolské-Kidawé měl údajný bratr Kateřiny a Maruše „Januš” zemřít až kolem roku 1522. Viz A. Odrzywolska-Kidawa, Miłość mężczyzny czy obowiązek monarchy, s. 199 (pozn. č. 6). 80 SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 96 (sign. 164), fol. 196v. Jako příliš mechanickou bude naproti tomu třeba odmítnout hypotézu, kterou svého času nabídl Z. Wdowiszewski (Genealogia Jagiellonów, s. 183-184) jenž objevil v olomouckých barokních matrikách z roku 1661 vedených u svatomořické fary ojedinělou zmínku o osobě jménem Jan Matěj Schaff von Ochsstadt a vedl od ní ničím nepodloženou přímou linku o dvě staletí hlouběji k pokolení paní Kateřiny. 81 Sbírku edičně zpřístupnil (v české i německé jazykové mutaci) Vladimir Spáčil. Viz W. Nather, Kronika olomouckých domů, ed. V. Spáčil, Díl 1-2, Olomouc 2007. Ženy v okolí jagellonského prince 83 napovědět o poměrech, z nichž vzešla paní Kateřina z Telnice, resp. Telniczerová, neboť se nejednalo o domicil, jenž by vyjadřoval reálnou právní vazbu ke konkrétnímu pozemskému statku, ale toliko o rodové jméno. Leonard se počítal mezi olomoucké měšťany. Jelikož se nepodařilo jméno Hohasteger či jeho grafické varianty dohledat v dochovaných olomouckých městských knihách z doby před počátkem 16. století, nelze říci, jak hluboké zde měla rodina kořeny. Zdrojem Leonardovy obživy byl obchod se suknem a jinými textiliemi – soudní protokoly vedle sukna zmiňují i vlněné látky a také šamlot, tedy luxusní vlněnou tkaninu 82. Jeho obchodní kontakty přitom sahaly, soudě dle aktérů majetkových sporů, do slezské metropole Vratislavi, polského Krakova či na pomezí Moravy a Slezska situovaného Krnova 83. V roce 1515, kdy se začaly prohlubovat jeho finanční problémy, zahrnoval Leonardův nemovitý majetek dva soukenické krámy a dům položený v blízkosti dominikánského kláštera, v němž, jak je v prameni výslovně uvedeno, také bydlel. Sám Leonard tehdy vyjmenované nemovitosti zastavil Jeronýmu Hornigkovi a jeho společníkům v sumě 191 zlatých, které jim dlužil 84. Lze proto opatrně soudit, že uvedená částka odpovídala tržní ceně jmenovaného majetku. Když se totiž v květnu 1517 domáhal jiný z věřitelů Johann Stecker soudního vydání téhož Leonardova domu situovaného nedaleko dominikánského kláštera s kostelem svatého Michala, argumentoval nesplaceným dluhem ve výši 115 zlatých 85, přičemž v červnu 1515 musel Hohasteger souhlasit se zástavou svého soukenického krámu, jehož se v sumě 77 zlatých dovolávali zmocněnci vratislavského měšťana Hanuše Wosela 86. V takovém případě by se Leonard a jeho rodina počítali nejvýše k vrstvě středně zámožných měšťanů, neboť podle nejnovějších analýz překročila průměrná cena domu uvnitř olomouckých hradeb hranici 100 kop grošů (tj. zhruba 187 zlatých) teprve na SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1649 (sign. 1024), fol. 132v; inv. č. 1650 (sign. 1025), fol. 2v, 53v. 83 SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1650 (sign. 1025), fol. 23v, 73r, 75v. 84 Leonard tehdy zastavil „sein haws, dorinn er wont, gelegen pey sandt Michels closter... vnnd sein tzwey gewelbe“, jak srov. SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1650 (sign. 1025), fol. 104v. 85 „Linhart Hohastegers haws pey sandt Michels closter“, viz SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1651 (sign. 1026), fol. 72v. 86 Zápis „...seyn gewelb adder kawffkamer...“, viz SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. inv. č. 1650 (sign. 1025), fol. 73r, 75v. Že šlo o soukenický krám („Leonhart Hohastegers gewantkhamer adder gewelbe“) se dozvídáme ze zápisu z května 1516, který kontinuoval spor o dlužné peníze (tentokrát se jednalo o částku 41 zlatých a 18 grošů), neboť Leonard zůstával insolventní. Viz tamtéž, fol. 153r. 82 84 Petr Kozák přelomu 15. a 16. století a nejbohatší vlastníci disponovali nemovitostmi v ceně dvoj- a vícenásobku průměrné hodnoty domu (tj. 350/400 a více zlatých) 87. Odpovídala by tomu i poloha, neboť konvent olomouckých dominikánů sice náležel v českých zemích přelomu 15. a 16. století k nejvýznamnějším, parcela domu stojícího v jeho stínu (jedná se přibližně o prostor dnešního Žerotínova náměstí a Univerzitní ulice) se však míjela s nejprestižnějšími adresami vnitřního města. Ekonomická situace Hohastegerovy domácnosti se navíc začala přibližně od jara roku 1514 prudce zhoršovat. Naprostá většina pramenných zmínek spojitelných dnes s Leonardem a jeho ženou Maruší se totiž týká nekonečných tahanic o dlužné peníze, které v součtu významně přesahovaly odhadovanou cenu jimi držených nemovitostí 88. Fakt, že se stejní věřitelé museli domáhat svých pohledávek opakovaně, ilustruje přetrvávající insolvenci, která se proměňovala v chronický nedostatek peněz. Leonard Hohasteger dlužil různě vysoké částky od jednotek zlatých po celých 245 zlatých, které na něm od roku 1515 s proměnlivými úspěchy vymáhal Jakub ze Svitav 89. Neutěšená finanční situace se zřetelně odrazila rovněž na znění dohody o dědictví po Maruši Telniczerové, kterou ovdovělý Leonard uzavřel v Krakově s její sestrou Kateřinou. Bývalá milenka krále Zikmunda mu velkomyslně ponechala veškeré movitosti, z nichž podstatná část (zejména klenoty a jiné drahocenné věci) byla ovšem zastavena. Pro sebe si vyhradila blíže neurčené „všechny“ nemovitosti (charakterizované zobecňující formulí „hawser, kawffkammern, garten wnd ander ligende gutter“), které obratem kázala prodat 90. Reálný výnos takové transakce byl nicméně nejspíš sporný. Leonard zbankrotoval, jeho manželství zůstalo pravděpodobně bezdětné, či se dědicové nedožili dospělosti. Jméno Hohasteger upadlo v zapomnění 91. Přitom se zdá, že se vše původně vyvíjelo jinak a že se rodina Kateřininy sestry Maruše po jistý čas úspěšně pokoušela o majetkový a tím i společenský J. Schulz a kol., Dějiny Olomouce, t. 1, Olomouc 2009, s. 204. Srov. k tomu výše uvedené poznámky o vystupování manželského páru na soudě – tedy Leonarda samotného, resp. Leonarda se ženou Maruší. 89 Viz SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1650 (sign. 1025), fol. 56v. Ovšem ještě roku 1517 se Jakub ze Svitav připovídal ke všemu Leonardovu jmění (charakterizované obecnou formulí „haws, hoff, gewantkamer“) kvůli nesplacenému dluhu, který neumořily ani dosavadní zástavy. SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1651 (sign. 1026), fl. 68v. 90 ANK, fond: Acta consularia, sign. 432, s. 320-321. 91 Ani na jednu jedinou zmínku o rodině Hohastegerů tak při svém výzkumu nenarazil Wilhelm Nather, jak srov. W. Nather, Kronika olomouckých domů. 87 88 Ženy v okolí jagellonského prince 85 vzestup. Letmé zmínky v protokolech soudních sporů totiž hovoří o tom, že Leonard koupil od olomouckého zlatotepce Michala Dreyera dům položený mezi domy Blažeje Molera a moravského zemského písaře Mikuláše z Bystřice. Později ho však nebyl schopen splácet a stavení se tak z úřední moci vrátilo původnímu majiteli 92. Na podkladě pramenných rešerší Wilhelma Nathera víme, že Mikuláš z Bystřice vlastnil právovárečný dům na olomouckém Horním náměstí 93. Je proto pravděpodobné, že i stavení zakoupené Leonardem je nutno hledat v samém srdci města. Jistě se jednalo o výstavný dům, jehož držba tehdy zvýšila lesk rodu Hohastegerů. Otázkou zůstává, zda je možno klást dočasný majetkový vzestup Hohastegerovy rodiny do souvislosti s faktem, že se Kateřina stala milenkou jagellonského kralevice. Pramenné doklady samozřejmě postrádáme, pravdou však je, že sestry zůstávaly v kontaktu a Maruše dokonce v srpnu roku 1505 navštívila prince Zikmunda (spíše tedy Kateřinu) v uherském Budíně 94. Vztah Zikmunda a Kateřiny lze na základě dochovaných pramenů označit za erotický, silný a dlouhodobý. Jagellonec neváhal vynakládat na osobní potřeby své milé nezanedbatelné částky peněz, úhrnem se jen pro léta 1500-1505 jednalo o téměř 500 zlatých 95, a ani později na ni nezapomínal 96. Nebylo by proto nikterak překvapivé, kdyby u něj paní Kateřina měla jisté slovo. Nejspíše šlo o cílevědomou ženu, která– pokud lze věřit rozhořčeným zprávám papežského legáta Zachariáše Ferreriho – měla mít jen o několik let později značný vliv na rozhodování syna Jana, tehdy již vilenského biskupa 97. Na druhou stranu nelze popřávat sluchu tendenčním zkazkám o promiskuitní nymfomance a čarodějnici, která si k moci nad muži dopomáhala magií a zvrhlými sexuálními praktikami 98. 92 Šlo o „haws gelegen czwischen Blassko Moler vnd herrn Nicolasch lantschreiber“, jak viz SOkA Olomouc, fond AMO, inv. č. 1651 (sign. 1026), fol. 109v. Z důvodu nesplácení sjednané kupní ceny byl později Leonardovi zabaven rovněž jeden z jeho dvou soukenických krámů, jak viz Tamtéž, fol. 243r. Snad tedy lze i tuto akvizici položit do doby ekonomické expanze rodiny Hohastegerů. 93 W. Nather, Kronika olomouckých domů, díl 2, s. 19. 94 Účty dvora prince Zikmunda, s. 482. 95 Tamtéž, passim (resp. viz citace v poznámkovém aparátu této studie). 96 Tehdy již král Zikmund jí dal dům v Krakově a vsi Słomniki a Rakowice, později získala v polské metropoli ještě jeden dům, jak viz M. Bogucka, Bona Sforza, s. 133. 97 Viz A. Swieżawski, Jan (Janusz) z Książąt Litewskich, s. 440. 98 Takto doslovně bohužel prameny vykládala valná část historiků. Ze starších autorů viz např. W. Pociecha, Królowa Bona, s. 48; nověji pak srov. M. Rekettyés, Adalékok Szapolyai 86 Petr Kozák Zmijí Kateřinu s gustem nazývali Petr Tomicki a Ondřej Krzycki 99. Tomicki upřímně věřil, že ho Kateřina uhranula a varoval kancléře Kryštofa Szydłowieckého, aby se před ní měl na pozoru, v čemž ho podporoval dokonce i Kateřinin zeť Jeroným Szafraniec 100. Tato a podobná nařčení náležela po celý středověk a raný novověk k stereotypním nástrojům dehonestace protivníků ženského pohlaví 101. Skutečnost, že se podobné klevety, včetně fámy, že biologickým otcem Beáty, dcery Kateřiny a Ondřeje Kościeleckého, byl sám panovník 102, začaly objevovat po Zikmundově usednutí na trůn a že je šířili někteří vlivní královští dvořané, tento fakt jen potvrzují. Nelegitimní svazek nicméně reálně představoval společenské stigma. Zřetelně se to projevuje i v dochovaných účetních pramenech, v nichž Kateřina vystupuje pod svým skutečným jménem výlučně tehdy, když byly dané zápisy pořízeny v Hlohově či Opavě, a tedy na Zikmundově domácí půdě 103. Jakmile měly být výdaje realizované v její prospěch evidovány jinde, především v Krakově, Budíně, ale např. i ve slezské Vratislavi, uchyloval se účetní písař jagellonského prince, univerzitně vzdělaný bakalář Mikuláš Górski 104, k užívání šifer Borbála lengyel királyné, s. 122-123 nebo J. Besala, Zygmunt Stary i Bona Sforza, s. 71. Naopak M. Bogucka, Bona Sforza, s. 132-133 upozorňovala, že se jedná o předsudečné schéma. 99 Acta Tomiciana:- epistole, legationes, responsa, actiones et res geste serenissimi principis Sigismundi primi, Regis Polonie et magni ducis Lithuanie collecte et digeste per Stanislaum Górski, t. 5: A.D. 1519-1521, Posnaniae 1855, s. 257-258, č. 264. 100 Tamtéž, t. 6: A.D. 1522-1523, Posnaniae 1857, s. 104-105, č. 86. 101 Lze poukázat např. na pomluvy, kterým čelila Barbora Celjská, manželka císaře Zikmunda Lucemburského, nebo Barbora z rodu Radziwiłłů, druhá žena polsko-litevského vládce Zikmunda II. Augusta, abychom zůstali v oblasti panovnických dynastií středovýchodní Evropy doby pozdního středověku a počátku raného novověku. Srov. D. Dvořáková, Barbora Celjská. Čierna kráľovná. Životný príbeh uhorskej, rímsko-nemeckej a českej kráľovnej (1392-1451), Budmerice – Bratislava 2013, s. 239-256; A. Sucheni-Grabowska, Zygmunt August. Król polski i wielki książę litewski 1520-1562, Kraków 2010, s. 184-206, 335-358. 102 Klevety šířil mimo jiné Lukáš Górnicki, slavný překladatel Castiglioneho díla Il Cortegiano do polštiny, jak srov. M. Bogucka, Bona Sforza, s. 133. 103 Účty dvora prince Zikmunda, s. 202, 255, 289, 319, 323, 338, 342, 358, 363-364, 366, 368, 380, 439, 445, 465, 501. 104 Totožnost jinak zpravidla anonymně vystupujícího „bakaláře“, jehož rukou byla psána většina knih účtů Zikmundova dvora, a který stál v Zikmundových službách od roku 1498, prokazuje rukopis Regestrum sacre coronacionis serenissimi domini domini principis Sigismundi regis Polonie etc. (viz zde zejména fol. 22r), který uchovává Archiwum Główne Akt Dawnych w Warszawie, Archiwum Skarbu Koronnego, Dz. 1: Rachunki Królewskie, sign. 35. Ženy v okolí jagellonského prince 87 a tajemného sdělení, že se jedná o výdaje na to, o čem jeho pán „dobře ví“ 105. Ačkoli se tak o knížecí souložnici všeobecně vědělo, nebylo zřejmě vhodné mluvit o ní příliš veřejně a nahlas. Ostatně paní Kateřina ani v Zikmundově Hlohově nebydlela přímo na knížecím zámku, ale měla pronajat vlastní dům ve městě 106. Závěr budiž stručný. Navzdory zbožným přáním některých moralizujících romantiků doby biedermeieru 107 udržoval Zikmund Jagellonský před svým nástupem k vládě v Polsku a na Litvě přátelské i erotické vztahy s osobami opačného pohlaví. Bylo to přirozené, navíc se od něj coby muže a příslušníka jedné z nejmocnějších evropských dynastií nic jiného ani neočekávalo. Lze soudit, že přinejmenším některé ženy mohly mít vliv na jeho rozhodování. Míra takového vlivu pak samozřejmě rostla či klesala přímo úměrně intenzitě osobního kontaktu, v čemž měla po dlouhý čas nespornou výhodu Kateřina z Telnice (Telniczerová), u níž se s konečnou platností podařilo prokázat měšťanský původ. Problémem je zde nicméně pramenná základna, která bývá obecně slabší, pokud jde o ženy, a situace se dále komplikuje, jestliže se pohybujeme např. právě v oblasti nelegální sexuality. Summar y The future Sigismund I (King of Poland and the Grand Duke of Lithuania) and the women around him before his marriage to Barbara Zápolya. The study deals with the circle of women surrounding the Prince Sigismund, the member of the Jagiellonian dynasty and the ruler of Poland and Lithuania respectively since 1506 and 1507, prior to his marriage to Barbara Zápolya. It stresses the fact that their influence on the life and activities of the king’s son was larger than it was previously thought. The author argues against traditional ideas, which are rooted in the nineteenth century historiography (still present in popular understanding nowadays), which preserve the image of a principled, monogamous and contemplative prince. As the background for his analysis serves the Jagiellonian dynasty, the kings of Poland, Lithuania, Hungary and Bohemia, and their wives who were taken from other ruling families. The interaction of the Jagiellonian prince with the world of women, of noble and ignoble families 105 Účty dvora prince Zikmunda, s. 20, 29, 110, 148-149, 153-154, 163, 171, 225, 259, 260262, 278, 331, 390, 410. 106 Koncem dubna roku 1504 muselo být na Zikmundův příkaz před odjezdem z Hlohova uhrazeno 7 zlatých a 3,5 grošů „a domo, ubi Katrina manebat“, jak viz tamtéž, s. 368. 107 Jejich pohled na Zikmunda I. v současnosti přejímá především J. Besala, který dokonce neváhal prohlásit, že jeho hrdina nepropadl dobovému zlu volné lásky, jak viz J. Besala, Zygmunt Stary i Bona Sforza, s. 69-70. 88 Petr Kozák alike, include both formal and informal settings. Special attention was devoted to the long-standing friendship of Prince Sigismund with the Mazovian princess Anna from the Radziwiłł family. However, the greatest attention is paid to Catharine of Telnicz as the only official, and confirmed by historical sources, concubine of Prince Sigismund and the mother of his children: a son and two daughters. The detailed analysis of the sources refutes the earlier hypothesis of her noble origin and confirms that Catherine was of a middle class background. Bibliografie ŹRÓDŁA Archiwalne Archiwum Główne Akt Dawnych w Warszawie, Archiwum Skarbu Koronnego, Dz. 1: Rachunki Królewskie, sign. 35. Archiwum Narodowe w Krakowie, fond: Akta miasta Krakowa, Consularia, Acta consularia civitatis Cracoviensis (dále Acta consularia), sign. 432 (rukopis z let 1512-1526); fond: Acta consularia, sign. 432. Zemský archiv v Opavě, fond: Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnavského Opava, kart. č. 1, inv. č. 41. Zemský archiv v Opavě – Státní okresní archiv Olomouc, fond: Archiv města Olomouc, inv. č. 96 (sign. 164); inv. č. 97 (sign. 1540); inv. č. 98 (sign. 7); inv. č. 99 (sign. 65); inv. č. 1649 (sign. 1024); inv. č. 1650 (sign. 1025); inv. č. 1651 (sign. 1026). Drukowane Acta Tomiciana: epistole, legationes, responsa, actiones et res geste serenissimi principis Sigismundi primi, Regis Polonie et magni ducis Lithuaniecollecte et digeste per Stanislaum Górski, t. 5: A.D. 1519-1521, Posnaniae 1855; t. 6: A.D. 1522-1523, Posnaniae 1857. Barozzi N., I diarii di Marino Sanuto. Tomo IV, Venezia 1880. Jagelló Zsigmond herceg udvarának számadáskönyve (1504-1507). The Court Account Book of Sigismund Jagiellon (1504-1507), ed. K. Rábai, Szeged 2014. Mezi periferií a centrem jagellonského světa. Registrum dvořanů knížete a krále Zikmunda I. Jagellonského z let 1493-1510. Between the Periphery and the Ženy v okolí jagellonského prince 89 Centre of the Jagiellonian World. The Register of Courtiers of Prince and King Sigismund I Jagiellon from 1493-1510, ed. P. Kozák, K. Rábai, Opava 2015. Nather W., Kronika olomouckých domů, ed. V. Spáčil, díl 1-2, Olomouc 2007. Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z let 1430-1492, 1528, ed. L. Spáčilová, V. Spáčil, Olomouc 2004. Účty dvora prince Zikmunda Jagellonského, vévody hlohovského a opavského, nejvyššího hejtmana Slezska a Lužic, z let (1493) 1500-1507. Kritická edice pramene, Rationes curiae Sigismundi Iagellonici, ducis Glogoviensis et Opaviensis, Silesiae et Lusatiarum summi capitanei, de annis (1493) 1500-1507. Editio critica, ed. P. Kozák, Praha 2014. Vetera monumenta Poloniae et Lithuaniae gentiumque finitimarum historiam illustrantia maximam partem nondum edita ex tabulariis Vaticanis deprompta collecta ac serie chronologica disposita, Tomus secundus, Ab Ioanne pp. XXIII. usque ad Pium pp. V., 1410-1572, ed. A. Theiner, Romae 1861. OPRACOWANIA Antonín R., Ideální panovník českého středověku. Kulturně-historická skica z dějin středověkého myšlení, Praha 2013. Besala J., Małżeństwa królewskie. Jagiellonowie. Losy i życie władców z dynastii Jagiellonów, ich żon i dzieci, Warszawa 2006. Besala J., Zygmunt Stary i Bona Sforza, Poznań 2012. Biskup M., Materiały do stosunków habsbursko-mazowieckich na przełomie XV-XVI w. w archiwach austriackich, „Przegląd Historyczny”, 59 (1968), z. 2. Bogucka M., Bona Sforza, Wrocław 2009. Boras Z., Zygmunt Stary w Głogowie, Katowice 1983. Divéky A., Królewicz Zygmunt na dworze Władysława II. króla węgierskiego, in: Mediaevalia. W 50. rocznicę pracy naukowej Jana Dąbrowskiego, Warszawa 1960. Divéky A., Zsigmond lengyel herczeg Budai számadásai (1500-1502., 1505.), Magyar Történelmi Tár XXVI, Budapest 1914. Divéky A., Zsigmond lengyel herczeg II. Ulászló udvarában, „Századok”, 48 (1914). Duczmal M., Jagiellonowie. Leksykon biograficzny, Kraków 1996. Dvořáková D., Barbora Celjská. Čierna kráľovná. Životný príbeh uhorskej, rímsko-nemeckej a českej kráľovnej (1392-1451), Budmerice – Bratislava 2013. Engel P., Kristó G., Kubinyi A., Magyarország története 1301-1526, Budapest 2005. 90 Petr Kozák Kürschner F., Einlösung des Herzogthums Troppau durch Wladislaw II., König von Böhmen und Ungarn, 1507-1511, Wien 1867. Finkel L., Elekcya Zygmunta I. Sprawy dynastyi jagiellońskiej i unii polsko-litewskiej, Kraków 1910. Garbacik J., Elżbieta Rakuszanka (1436-1505), in: Polski Słownik Biograficzny, t. 6, Kraków 1948. Garbacik J., Helena (1476-1513), in: Polski Słownik Biograficzny, t. 9, Wrocław 1960-1961. Grabowski J., Dynastia Piastów mazowieckich. Studia nad dziejami politycznymi Mazowsza, intytulacją i genealogią książąt, Kraków 2012. Grabowski J., Małżeństwa Konrada III Rudego. Ze studiów nad genealogią Piastów mazowieckich, in: Klio viae et invia. Opuscula Marco Cetwiński dedicata, ed. A. Odrzywolska-Kidawa, Warszawa 2010. Györkös A., Reneszánsz utazás. Anna királyné 1502-es fogadtatásának ünnepségei Észak-Itáliában és Magyarországon, Scriptores rerum Hungaricarum, Máriabesnyő 2016. Heinrich A., Geschichte des Fürstentums Sagan. Erster Teil bis zum Ende der sächsischen Herrschaft in J. 1549, Sagan 1911. Horogszegi Z., Rábai K., Szemelvények Zsigmond lengyel herceg Budai számadásaiból, Szeged 2005. Jasiński K., Rodowód Piastów śląskich. Piastowie wrocławscy, legnicko-brzescy, świdniccy, ziębiccy, głogowscy, żagańscy, oleśniccy, opolscy, cieszyńscy i oświęcimscy, Kraków 2007. Jurek T., Kizik E., Historia Polski do 1572, Warszawa 2013. Kozák P., „Citharedo cum cane saltante ad mandata domini principis dedi...”. Všední den na dvoře hlohovského a opavského vévody Zikmunda Jagellonského, in: Všední a sváteční život na středověkých dvorech, ed. D. Dvořáčková-Malá, J. Zelenka, Praha 2009. Kozák P., Mezi centrem a periferií: Itinerář pozdějšího krále Zikmunda I. Starého z doby jeho pobytu v Uhrách a v českých zemích (1498-1507), in: Jagiellonowie i ich świat. Dynastia królewska w drugiej połowie XV i w XVI wieku, ed. B. Czwojdrak, J. Sperka, P. Węcowski, Kraków 2016 (Studia Jagiellonica, t. 2). Kozák P., Zástavní pán nebo „freyer Fürst”? Několik poznámek k opavské vládě Zikmunda Jagellonského, in: Confinia Silesiae. K životnímu jubileu Rudolfa Žáčka, ed. M. Čapský, V. Čapská, Opava 2008. Kozák P., Zrod stavovského Hlohovska. Mocenská uskupení ve slezském pozdním středověku, Opava 2008. Ženy v okolí jagellonského prince 91 Le Roux de Lincy A., Discours des cérémonies du mariage d’Anne de Foix, de la maison de France, avec Ladislas VI, roi de Bohême, de Pologne et de Hongrie, précédé du discours du voyage de cette reine dans la seigneurie de Venise, le tout mis en écrit du commandement d’Anne, reine de France, duchesse de Bretagne, par Pierre Choque, dit Bretagne, l’un de ses rois d’armes (Mai 1502), Bibliothèque de l’école des chartes 22, 1861. Lenderová M., Dějiny žen mezi women’s a gender history, „Historica Olomucensia”, 37 (2010). Lenderová M., Kopičková B., Burešová J., Maur E. a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. století, Praha 2009. List obsahující trojici citovaných pasáží uchovává Zemský archiv v Opavě, fond: Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského Opava, kart. č. 1, inv. č. 41, složka 8, fol. 12; složka 3, fol. 5. Macek J., Tři ženy krále Vladislava, Praha 1991. Nečasová D., Dějiny žen či gender history? Možnosti, limity, východiska, „Dějiny – teorie – kritika”, 5 (2008). Niemczyk K., Mołdawia w polityce dwóch Jagiellonów: króla polskiego Jana Olbrachta i króla Węgier Władysława (do roku 1501), in: Wielowiekowe bogactwo polsko-rumuńskich związków historycznych i kulturowych / Bogăţia multiseculară a legăturilor istorice şi culturale polono-române, ed. H. Walczak, Suceava 2014. Nowogrodzki S., Rządy Zygmunta Jagiellończyka na Śląsku i w Łużycach (14991506), Kraków 1937. Odrzywolska-Kidawa A., Miłość mężczyzny czy obowiązek monarchy? Król Zygmunt I (1506-1548) i jego związki z kobietami, in: Miłość mężczyzny. Społeczno-kulturowe mechanizmy kreowania emocji, ed. B. Płonka-Syroka, J. Stacherzak, Wrocław 2008 (Antropologia Miłości, t. 2). Pawiński A., Młode lata Zygmunta Starego, Warszawa 1893. Pietkiewicz K., Radziwiłł (Radziwiłłowicz) Mikołaj h. Trąby (zm. 1509), in: Polski Słownik Biograficzny, t. 30, Wrocław 1987. Pilnáček J., Staromoravští rodové, Vídeň 1930. Pociecha W., Królowa Bona (1494-1557). Czasy i ludzie odrodzenia, t. 2, Poznań 1949. Przezdziecki A., Jagiellonki polskie w XVI. wieku. Obrazy rodziny i dworu Zygmunta I. i Zygmunta Augusta Królów Polskich, t. 1, Kraków 1868. Ratajová J., Dějiny ženy a koncept genderu v české historiografii, „Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny”, 7 (2005), č. 1-2. 92 Petr Kozák Ratajová J., Feminismus, dějiny žen a gender history v recenzní rubrice Českého časopisu historického v letech 1990-2002, in: L. Storchová, J. Horský a kol., Paralely, průsečíky, mimoběžky. Teorie, koncepty a pojmy v české a světové historiografii 20. století, Ústí nad Labem 2009. Ratajová J., Gender history jako alternativní koncept dějin, in: Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie, ed. K. Čadková, M. Lenderová, J. Stráníková, Pardubice 2006. Rekettyés M., Adalékok Szapolyai Borbála lengyel királyné trónrajutásának előzményeihez és uralkodásához, in: Publicationes Universitatis Miskolcinensis, Sectio philosophica, Tomus 9, Fasciculus 3, Miskolc 2004. Ryantová M., Takzvané ženské dějiny v českých zemích, „Muzejní a vlastivědná práce. Časopis Společnosti přátel starožitností”, 110 (2002), č. 4. Schulz J. a kol., Dějiny Olomouce, t. 1, Olomouc 2009. Slavík F.A., Vlastivěda moravská II. Místopis. Brněnský okres, Brno 1897. Słownik staropolski, ed. S. Urbańczyk a kol, t. 3, z. 4: Karać – Kołowrót, Wrocław – Warszawa – Kraków 1961. Storchová L.,Ratajová J., Gender a bádání o raném novověku, in: M. Šedivá-Koldinská, I. Cerman a kol., Základní problémy studia raného novověku, Praha 2013. Sucheni-Grabowska A., Zygmunt August. Król polski i wielki książę litewski 1520-1562, Kraków 2010. Swieżawski A., Jan (Janusz) z Książąt Litewskich (1499-1538), in: Polski Słownik Biograficzny, t. 10, Wrocław 1962-1964. Swieżawski A., Kościelecka (z Kościela) Katarzyna, in: Słownik Biograficzny, t. 14, Wrocław 1968-1969. Swieżawski A., Kościelecki Andrzej z Kościelca h. Ogończyk (ok. 1455-1515), in: Polski Słownik Biograficzny, t. 14, Wrocław 1968-1969. Tafiłowski P., Jan Łaski (1456-1531). Kanclerz koronny i prymas Polski, Warszawa 2007. Tinková D., „Žena” – prázdná kategorie? Od (wo)men‘s history k gender history v západoevropské historiografii posledních desetiletí 20. století, in: Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie, ed. K. Čadková, M. Lenderová, J. Stráníková, Pardubice 2006. Wdowiszewski Z., Genealogia Jagiellonów i domu Wazów w Polsce, Kraków 2005. Wojciechowski Z., Zygmunt Stary (1506-1548), Warszawa 1979.