Род echinofossulocactus by vbokser

Jan Pechรกnek

Rod Echinofossulocactus Lawrence

I. Úvod Když jsem v roce 1965 zveřejnil ve Fričiánách své první pojednání o echinofosulokaktusech, zdaleka jsem netušil, že další práci napíši až po téměř 20 letech. Je zřejmé, že tento rod vyžaduje daleko více času, než se na první pohled zdá. Mnoho autorů pro rozsáhlost daného problému své práce nedokončilo a nebo pro úmrtí nemohlo na práci dále pokračovat. Zde je třeba uvést především Tiegla, Oehmeho, dr. Houghtona, Marshalla a především paní C. Schmoll, která zemřela těsně před dokončením své práce. Největší potíže byly se získáváním literatury, ve které jsou zveřejněny původní popisy. Pro mne to byla práce cca na 15 let. Některé materiály jsem dokonce získal až těsně před dokončením práce a nemohl jsem je již z časových důvodů zapracovat. Na škodu věci rovněž je, že jsem neměl k dispozici práci pí. C. Schmoll, která v ČSSR je. Na druhé straně jsem však nucen konstatovat, že mythus o nedostatečných popisech jednotlivých druhů je nesprávný. Vznikl zřejmě proto, že pro značitou obsáhlost popisů mohla být z nich v pozdějších letech zveřejněna jen krátká diagnóza (vlastní původní popis). Rozsáhlý komentář, který je zpravidla připojen, nemohl být zveřejněn. Je tedy tato práce poprvé zcela kompletní a dává dostatek dobrých podkladů pro další zkoumání. V průběhu literárního výzkumu jsem mohl obdivovat preciznost popisů Lemairea, Dietricha, Gürkeho, Krainze aj., zatím co největší nedostatky jsem shledal v práci Schumanna. Backebergova monografie mohla být použita jen jako faktografický materiál. Největším přínosem pro práci byla revize rodu provedená pí. H. Bravo a rozsáhlá výzkumná a precizní práce dr. J. Meyrána.

Na závěr úvodní části děkuji „svému duchovnímu otci“ dr. B. Schützovi za jeho všestrannou pomoc a rady, zesnulému př. Z. Fleischerovi za poskytnuti rostlinného materiálu a poznatky z kultury, př. J. Kundeliusovi za předání poznatků z kultury obrovského množství semenáčů, zesnulému př. S. Vojtovi z Pardubic za poskytnutý importní rostlinný materiál, př. dr. doc. V. Habermannovi, CSc. za rostlinný materiál, př. V. Kostkovi za rozsáhlou pomoc při překladech původních materiálů, př. dr. J. Meyránovi z Mexika za sdělené poznatky z nalezišť, př. R. Haasovi z NSR za rozsáhlou pomoc při získávání potřebné literatury, za rostliny, semena a barevné snímky z nalezišť, př. F. Striglovi a A. Feichtnerovi z Rakouska za značné množství rostlin, jejich barevné snímky na nalezištích a za velmi přátelské předání nabytých zkušeností, př. P. Helfmannovi z Drážďan za dlouholetou a rozsáhlou pomoc při získávám literárních podkladů a za barevné snímky z nalezišť a konečně výboru Astrophyta za vzácné porozumění, plnou podporu a konečně i za vydání celé práce.

Rod sám je podle mého názoru ve stádiu Vývoje a dochází k přeměně jeho druhů, tj. k jejich rozštěpení na dva i více druhů - tedy k jejich diferenciaci - rozrůznění. Tento základní přírodní jev, zdůvodněný již Darwinem změnou přírodních podmínek, je hlavním úskalím při klasifikaci jednotlivých druhů daného rodu. Protože zatím ještě nikdo exaktně nestanovil vývojový trend uvnitř rodu, nemohly být zatím jednotlivé druhy seřazeny do vývojové řady - podle příbuznosti, ale jsou zatím řazeny většinou jen na základě podobnosti některých hlavních charakteristických morfologických znaků. Pro studium příbuznosti jednotlivých druhů a pro sestavení vývojové řady echinofosulokaktusů by mohlo být velkým přínosem studium semen, které je zatím u všech autorů - včetně mně - v počátečním stádiu výzkumu. Další, pro mne nepřekonatelnou potíží, je nedostatek studia rostlin na nalezištích, kterou nemůže nahradit značný počet divokých rostlin, jež jsem měl k dispozici, ani veliký počet barevných záběrů rostlin na nalezištích. Jsem si proto dobře vědom případných nedostatků, omylů a chybných názorů. To je vždy riziko, se kterým se člověk v tak obtížné situaci musí vyrovnat a počítat s ním. Jistě se však v budoucnu najdou další milovníci tohoto krásného rodu, kteří budou mít větší možnosti než já a vyřeší danou problematiku k úplné dokonalosti. A těm je právě určena tato práce jako podklad pro další studium rodu. Pojednání o echinofosulokaktusech jsem uspořádal do těchto kapitol: I. Úvod II. Popis rodu III. Hlavní charakteristické morfologické znaky IV. Klasifikace druhů V. Určování druhů VI. Popisná část - seznam jmen, - přehled studijních materiálů, - popisy jednotlivých druhů, - obrazová část. VII. Závěr Přílohy: Tabulky a jmenný rejstřík 2

II. Popis rodu Rod echinofosulokaktus, tak jak jej popsal Lawrence, nebyl původně samostatným rodem, ale zahrnoval druhy s tak různými charakteristickými znaky, že některé z nich jsou dnes zařazeny do jiných rodů. Lawrence jej rozdělil do tří sekcí, z nichž první pojmenoval „gladiatores“ a zahrnul do ní, druhy typu E. coptonogonus Lem. Z uvedených druhů této sekce vytvořili později Britton a Rose samostatný rod, který se zřetelem na prioritu popisu pojmenovali názvem Echinofossulocactus. Původní popis rodu zní takto: „Echinofossulocactus Lawrence, Loudon Gard. Mag., 17, 317 (1841). Většinou poměrně malé rostliny, zřídka o průměru větším jak 10 cm, obecně však mnohem menší, rostou obyčejně solitérně, málokdy trsovitě. Jsou usazeny hluboko v půdě, mají kulovitý nebo zploštělý tvar, eventuálně mohou velmi staré rostliny dostat tvar krátkého válce. Zebra jsou většinou velmi početná, u jednoho druhu je jich jen okolo 10, u jiných druhů 50 až 100, jsou většinou velmi tenká, více či méně zvlněná. Na každém žebru je pouze l nebo 2 areoly, které jsou v mládí vždy plstnaté. Trny jsou v četných chumáčcích a často pokrývají celou rostlinu. Některé z trnů jsou silně zploštělé a podobají se listům. Květy jsou malé, mají zvonovitý až nálevkovitý tvar, velmi krátkou trubku. Značný je počet tyčinek; tyčinky jsou kratší jak okvětní lístky. Šupiny na okvětí a na trubce jsou více či méně početné, zřasené, axily jsou holé. Plod je kulovitý až krátce podlouhlý, s několika papírovitými šupinami, které jsou snad ve stáří opadavé. Semena jsou černá s širokým basálně seříznutým hilem.“ Se zřetelem na nemožně dlouhý název rodu, bylo v jeho další historii učiněno několik pokusů o jeho přejmenování. K. Schumann v Gesamtbeschreibung der Kakteen, 359, (1898), použil pro VIII. podrod rodu Echinocactus názvu Stenocactus. Spegazinii (A. Soc. Cient. Argent., 96, 89, (1923) použil názvu Brittortnosea a konečně Berger (Kakteen, 244, (1929) použil Schumannova názvu pro podrod k označení rodu. Zatím co název Brittonrosea zcela propadl, lze se s názvem Stenocactus setkat ještě u Borga, ve starších pracech H. Bravo a v běžné mluvě kaktusářů. Ve svém ne zcela přesném výkladu se D. R. Hunt (Decent reburial for Echinofossulocactus Lawr., C. and S. J. of Great Britain, 42, (4), 105 - 107, (1980) pokusil de facto právně obhájit platnost názvu Stenocactus. Jeho pokus však nebyl ve světě uznán. Stejně tak nebylo přijato Taylorovo sloučení (Ferocactus and Stenocactus united“, S. and S. J. of Great Britain, 42 (4), 108, (1980) do jednoho názvu s rodem Ferocactus (Ferocactus subgenus Stenocactus (K. Sch.) N. P. Taylor comb. nov.) a celý svět nadále používá starého označení Echinofossulocactus Lawr. Je samozřejmé, že i popis rodu se v dalších letech stále upřesňoval podle toho, jak byly získávány nové poznatky na nalezištích. Poslední popis rodu podala pí. H. Bravo v C. y S. Mex., 14 (1), 12, (1969), kde uvádí: „Rostliny spíše malé, vzácněji přes 12 cm v průměru, s jednoduchým tělem, někdy odnožující. Tělo je kulovité, až ploše kulovité, u starých rostlin válcovité. Temeno více či méně s vlnou, někdy zahaleno trny. Žebra jsou velmi početná; jejich počet je většinou mezi 25 až 55, někdy je jich méně, jako u E. coptonogonus, ale někdy i přes 100, jako u E. multicostatus. Žebra Jsou velmi tenká, plástvovitá, zvlněná, křivolaká, u areol rozšířená, jen u E. coptonogonus jsou tlustá. Areol je málo a jsou od sebe značně vzdáleny, asi 2 nebo 3 na každém žebru, vzácněji více, mladé mají plst nebo vlnu šedobílé barvy. Trny jsou více či méně početné, střední a okrajové. Středních trnů je málo, většinou 3 nebo 4 (3 horní okrajové trny jsou autorkou pokládány za střední - pozn. překl.), vzácněji až 9, nebo jen l nebo 2. Když jsou 3 střední trny, pak jsou umístěny v horní části areoly (podle našeho pojetí se jedná většinou o 3 horní okrajové trny - pozn. autora), přičemž prostřední je obyčejně mnohem širší a delší. Když jsou 4 střední trny, jsou z nich 3 postaveny jako horní a čtvrtý je umístěn ve středu areoly a je cylindrický nebo plochý, přímý, vztyčený nebo dolů směřující, téměř o něco delší; všechny střední trny jsou tuhé nebo ohebné, vztyčené nebo na temeni naskládané jeden přes druhý, barvy bílé, červené, šedé nebo hnědočervené směrem ke špici. Okrajové tmy jsou málo početné a jsou 4

umístěny ve spodní části areoly. Když je jich víc, tak jsou umístěny rovněž i v horní části areoly, vzadu za třemi horními středními trny; jsou krátké, jehlovité nebo šídlovité, většinou bílé, později šedé. Květy rostou z mladých areol na temeni, jsou malé, až 4,5 cm velké, zpravidla 3 cm, zvonovité s poměrně širokou trubkou, nebo trychtýřovité s dlouhou a úzkou trubkou. Trubka je zpravidla zelenavá nebo má růžový nádech. Šupiny okvětí a trubky jsou více či méně početné, vzájemně se dotýkající nebo oddělené, polokruhovité nebo srdcovité, na špici tupé nebo zašpičatělé, okraje jsou roztrhané nebo více či méně zřasené. Axily jsou holé. Okvětní lístky jsou kopinatě široké nebo úzké; špice je tupá nebo podlouhle špičatá, celý okraj je světlé barvy. Střední proužek je tmavý, červený, purpurový nebo hnědý. Tyčinky jsou početné, mnohem kratší než okvětní lístky. Laloky blizny jsou čárkovité. Plod je kulatý až vejčitý, zelený, se šupinami, více či méně papírovitý, více či méně suchý; puká při prvním dešti a uvolňuje ven semena. Semena jsou malá, černá se síťovanou testou, hylum je basálně široké a seříznuté. Rostliny mají v počátečním stádiu vývoje mnoho pektinátních trnů, potom mají mamle se stejnými trny a jsou více či méně pektinátní a teprve mnohem později se mamle mění na žebra a objeví se rozdíl mezi středními a okrajovými trny. Rostliny kvetou od prosince až do konce dubna. Květy jsou otevřeny ve dne a vydrží 4 - 5 dnů. Rod zahrnuje 32 druhů, všechny z Mexika. Naleziště tohoto rodu jsou omezena na náhorní planiny nalézající se mezi státy Mexico, Querétaro, Hidalgo, San Luis Potosí, Zacatecas, Aguascalientes, jižní část Coahuila a Nuevo León. Rostou v rovinách, na hřbetech a svazích hor ve výškách mezi l 500 až 3 000 m nad mořem. Nebyly nalezeny na svazích zálivů a ani u Pacifiku. To umožňuje obecně stanovit, že druhy s málo početnými a tlustými okrajovými trny, jejichž soubor nezakrývá tělo, rostou především v rovinách a na hřbetech hor, kde je trnité křoví a křoví bez trnů, Hechtie ap. a že vegetují v suchém tropickém, subtropickém, nebo také v suchém a mírném klimatu, a že druhy, které mají mnoho okrajových trnů zahalujících tělo, rostou na vyšších místech, jako jsou svahy kopců (hor) porostlých duby a borovicemi, kde je klima mírné s dlouhým obdobím sucha. Poznání rodu je velice snadné, protože skoro každý z druhů má početná žebra, tenká a zvlněná, ale klasifikace a identifikace jednotlivých druhů je těžká, protože každý z nich varíruje hlavně v počtu trnů. Podle rozšíření rodu se dá soudit, že jeho druhy jsou relativně vymezeny, a proto se setkáváme s tak velkou příbuzností mezi nimi; mnoho z nich je problematických, nejsou však na nalezištích tak izolovány, abychom je mohli považovat za poddruhy - subspecies.“

III. Hlavní charakteristické morfologické znaky V historii echinofosulokaktusů není snad ani jednoho autora, který by si nepostěžoval na těžkou klasifikaci jednotlivých druhů a jejich špatnou rozlišitelnost. Přestože většina autorů pokládá za rozhodující charakteristický morfologický znak charakter trnů, je třeba v převážné většině případů brát v úvahu i ostatní hlavní charakteristické znaky, které v mnoha případech pak mohou být rozhodujícími pro definování druhu nebo variety. K těmto hlavním charakteristickým morfologickým znakům patří: 1. Tvar a počet žeber Podle tvaru žeber můžeme rod rozdělit do dvou skupin a to na druhy, které mají žebra u základu tlustá a jsou trojúhelníkovitého průřezu (E. coptonogonus a E. hastatus) a na druhy s velmi tenkými žebry (všechny ostatní). Co se týče počtu žeber, vyčleňuje se jasně jen E. coptonogonus se svými 10 - 14 žebry. U ostatních druhů je počet žeber velmi variabilní. J. Meyrán kupříkladu uvádí, že u E. crispatus z Caňada Morelos byla shledána variabilita žeber u dospělých rostlin od 26 do 80, přičemž většina rostlin měla 50 - 60 žeber. Obdobně je tomu i u ostatních druhů. V posledních letech byla obdobná variabilita zjištěna i u E. multicostatus v rozpětí 60 - 100 a více žeber. U mnoha druhů počet žeber se stářím roste. Proto lze pokládat přesná čísla žeber v některých popisech jednotlivých druhů za více či méně pofiderní a při předpokládané revizi rodu bude třeba u jednotlivých druhů uvádět vždy maximální a minimální počet žeber.

tovovány na základě importovaných rostlin, které nebyly ve vzrůstu. Proto jsou tak velké rozdíly v popisech jednotlivých autorů u rostlin jednoho a téhož druhu. Barva malých okrajových trnů může být sklovitě bílá, žlutavá, hnědá nebo šedá u trnů na starých areolách. Tiegel a Oehme ve svém klíči rozdělili echinofosulokaktusy, které mají malé okrajové trny jen v dolní části areoly, na dvě skupiny podle jejich barvy tak, že v jedné skupině byly druhy s bílými, sklovitě průsvitnými trny a ve druhé skupině druhy s trny ostatních barev. Toto dělení je možné, i když průsvitně sklovitě bílá barva není v některých případech konstantní. Tvar tří horních okrajových trnů a středních trnů je rovněž velmi proměnlivý. 3 horní tmy, ať již okrajové nebo střední, jsou zpravidla ploché, přičemž prostřední z nich je většinou nejmohutnější a nejplošší a oba postranní užší až téměř kulaté a kratší. U některých druhů jsou však oba postranní mnohem delší a mohutnější jak prostřední. Na nalezištích se rovněž ukázalo, že centrální střední trn, který byl popsán jako plochý, může být u některých rostlin kulatý a naopak a že tento charakteristický znak nemůže být vždy přesným vodítkem k určení rostliny. U E. tricuspidatus je jako určující znak udáván trojzubý charakter prostředního horního trnu. Jak se ,na nalezištích ,a u rozsáhlých výsevů v kultuře ukázalo, není ani tento znak trvalého charakteru. Na stejném nalezišti existují rostliny s trojzubem i bez něho a rovněž rostliny vypěstované ze semen „typických“ E. tricuspidatus ukázaly v tomto smyslu značnou variabilitu.

2. Počet areol na žebru Podle zjištění na nalezištích je počet areol na žebru u jednotlivých druhů velmi variabilní, zpravidla je dán velikostí rostlin a pro určování druhů nemá praktický význam.

6. Barva těla Ve starých popisech můžeme nalézt popisy několika variet, které se od typických rostlin liší bledší barvou těla. Ukázalo se, že barva těla je dána stanovištěm a prostředím rostliny a že pro určování druhů nebo variety je zcela bez významu. To nakonec můžeme pozorovat sami, vystavíme-li rostliny prudkému slunečnímu záření.

3. Střední trny V posledních letech existuje názor H. Bravo a J. Meyrána, že 3 horní mohutné okrajové trny je třeba považovat za střední, protože mají charakter středních trnů. V Evropě se tento názor nesetkal z mnoha důvodů s pochopením a i v této práci se vychází z postavení trnů na areole a tyto trny (kupř. u E. pentacanthus) jsou pokládány za okrajové.

7. Květy Doba květu u všech echinofosulokaktusů leží v době od prosince do dubna (v našich podmínkách od února do června). Květy jsou jednorázové. Výjimku tvoří E.phyllacanthus (E. tricuspidatus), který začíná kvést v dubnu až květnu a jeho květy se opakují v několika sériích až do listopadu - podle meteorologických podmínek.

Na základě toho můžeme vydělit dvě velké skupiny a sice skupinu bez středních trnů a skupinu se středními trny. Počet středních trnů může být l, 2, 3, 4 a u E. boedekerianus 6 - 9. Je-li střední trn jen jeden, je umístěn ve středu areoly jako centrální, jsou-li dva jsou umístěny nad sebou, jsou-li 3, nacházejí se v horní části areoly, při 4 středních trnech je jeden jako centrální a 3 jsou v horní části areoly a u E. boedekerianus je jeden střední trn umístěn jako centrální a ostatní jsou rozmístěny kolem areoly. U některých druhů může centrální střední trn u některých rostlin na jednom nalezišti i chybět, nebo dokonce mohou střední trny chybět na některých areolách jedné a téže rostliny.

Co se týče velikosti, lze květy podle J. Meyrána rozdělit podle délky květu do dvou skupin, a sice na rostliny s malým květem o délce 1 - 1,5 až někdy 2 cm a s velkým květem o délce 3 - 4 cm. Podle vlastních pozorování mohu ještě navíc konstatovat, že některé dosud platně nepopsané rostliny z původních Schmollových nálezů mohou mít ještě delší květy (např. E. rosasianus).

4. Okrajové trny Okrajové trny jsou buď krátké a štětinaté nebo mohutné. Mohutné okrajové trny jsou rozmístěny v horní části areoly. Krátké okrajové trny jsou umístěny buď jen v dolní části areoly (Oligacanthi) nebo jsou rozprostřeny kolem celé areoly (Polyacanthi). Počet okrajových trnů je značně variabilní a zpravidla je jich nejvíce na zcela mladých rostlinách - semenáčcích. U některých druhů jejich počet se stářím klesá (E. gladiatus), u jiných (např. E. lloydii) se může (ale nemusí) zvyšovat. 5. Barva a tvar trnů Barva tří horních okrajových trnů a středních trnů je velice rozmanitá a zahrnuje spektrum od bílé, přes žlutou, červenou, hnědou až po černou barvu se všemi jejich barevnými odstíny. Špice těchto trnů jsou zpravidla tmavší než jejich zbývající část. Ve většině případů jsou mladé trny daleko pestřeji zbarvené než trny na starších areolách. Ve vzrůstu mohou být trny v dolní části až průsvitně žlutavě bílé, narůžovělé nebo červenavé a nebo dokonce černé (E. nerispinus) a mají tmavší špici. Na starších areolách trny zpravidla ztmavnou a později většinou zcela sesednou. Proto je třeba se dívat opatrně na staré popisy, z nichž mnohé byly zho6

Se zřetelem na barvu známe rovněž dvě skupiny květů, a to květy žluté (počítaje v to i bílé) nebo žlutozelené a do druhé skupiny patří všechny ostatní, které mají střední proužek v různých odstínech červené barvy, počítaje v to i fialovou. Výjimku tvoří E. zacatecasensis a E. caespitosus v. gracilispinus, jak bude uvedeno v další části. Závěrem k této části je třeba konstatovat, že jednotlivý charakteristický morfologický znak vzat odděleně, nemůže v převážné většině případů postačovat pro definování druhu. Vždy je třeba brát v úvahu všechny charakteristické znaky v jejich souhrnu, i když zpravidla charakter trnů hraje rozhodující roli. Protože dosud nikdo neprovedl analýzu a vyhodnocení semen daného rodu, je třeba se prozatímně spokojit s konstatováním, že Jsou semena vyloženě malá a ostatní. Jsem však toho názoru, že podrobný výzkum semen by mohl celou situaci zjednodušit.

IV. Klasifikace druhů Do dnešního dne bylo označeno jmény 169 echinofosulokaktusů nebo druhů, které byly za rostliny tohoto rodu považovány nebo za které je dnes považujeme. Odečteme-li 126 druhů a variet, jejichž názvy jsou z různých důvodů neplatné (druhy jiného rodu, neuložení rostliny v herbáři, popis není zhotoven v latině apod.), nebo se jedná o synonymum již popsaných rostlin, anebo o rostliny, které zmizely ze sbírek a nebyly znovu nalezeny nebo podle stávajících popisů znovu definovány, zbývá 43 jmen - přísně vzato. Připočteme-li k tomu ještě dalších 6 - 12 jmen rostlin, které existují, je možné je považovat za dobré druhy a nejsou zatím z různých důvodů platně popsány, dostáváme cca 49 - 55 jmen. Podle posledních výzkumů je však z nich ještě celá řada synonymních. Snaha jednotlivých autorů ulehčit určování jednotlivých druhů a jejich variet vedla k sestavování různých klíčů, v nichž je vždy vyčleněn E. coptonogonus - druh s nejmenším počtem žeber a další dělení je provedeno podle trnů. K nejznámějším patří rozdělení Tiegel - Oehmeho do tří skupin: - všechny okrajové tmy jsou rozestřené, tuhé, žluté, hnědavé nebo šedé; - horní okrajové trny jsou hnědavé nebo šedé, tuhé, stlačené, spodní jsou sklovitě bílé; - všechny okrajové tmy jsou sklovitě bílé.

druhů prakticky na úroveň forem. Pro příklad uvádím, co vše zahrnuje „Komplex E. crispatus“: E. crispatus (E. arrigens, E. bustamantei, E. confusus, E. crispatus, E. guerraianus, E. kellerianus, E. lamellosus, E. lancifer, E. lexarzai, E. multiareolatus, E. obvallatus a E. violaciflorus). V roce 1980 N. Taylor dovršil svoji práci tím, že echinofosulokaktusy převedl jako podrod „Stenocactus“ k rodu Ferocactus a v tomto podrodě uznává nadále jen 4 druhy: Ferocactus coptonogonus, F. crispatus, F. phyllacanthus a F. vaupelianus. Takovéto drastické zredukování počtu druhů, které zřejmě vychází z původních popisů a ne ze studia na nalezištích nebo v kultuře, se nesetkalo s porozuměním a bylo všude, pokud je mi známo, odmítnuto. Nemám rozhodně nic proti uskupování jednotlivých druhů do okruhů zahrnujících podobné (příbuzné ?) druhy, ale se zřetelem na diferenciaci rodu, která dosud není ukončena, jsem pro ponechání původních druhových jmen. V takovém případě mohou vytvořené okruhy vést ke snadnějšímu určování jednotlivých druhů.

Další rozdělení uvnitř jednotlivých skupin je provedeno podle počtu okrajových, resp. středních tmu. Z podobného dělení vycházel i můj klíč, který byl před lety zveřejněn ve Fričianách. Se zřetelem na možnou variabilitu barvy spodních okrajových trnů, zdokonalila paní H. Bravo tento klíč tak, že sloučila obě první skupiny Tiegla a Oehmeho do jedné velké skupiny Oligacanthi (malý počet trnů) a skupinu, která má všechny okrajové trny sklovitě bílé pojmenovala Polyacanthi (velký počet trnů). Další její členění v jednotlivých skupinách je však poměrně těžkopádné. J. Meyrán v podstatě uznává hlavní rozdělení H. Bravo, v r. 1981 však zveřejňuje rozdělení echinofosulokaktusů podle velikosti květu: a) Délka květu 30 - 40 mm: E. obvallatus, E. lancifer (E. anfractuosus), E. lamellosus, E. pentacanthus, E. violaciflorus, E. zacatecasensis a E. sulphureus. b) Délka květu do 2 cm: E. arrigens (E. dichroacanthus), E. crispatus, E. phyllacanthus, E. phyllacanthus v. tricuspidatus, E. vaupelianus a E. coptonogonus. Dodává, že mu chybí pozorování květů E. ochoterenaus, E. lloydii, E. wippermannii, E. albatus, E. multicostatus a E. boedekerianus. Niegel Taylor ve snaze zjednodušit celý rod, sloučil jednotlivé druhy do pěti okruhů, přičemž jeden z těchto okruhů má dvě podskupiny a 10 druhů ponechal mimo tyto okruhy. Přináším přehled těchto okruhů s tím, že v závorce jsou uvedeny druhy spadající do daného okruhu: a) E. coptonogonus. b) E. multicostatus (E. lloydii, E. zacatecasensis a E. erectocentrus). c) E. phyllacanthus (E. tricuspidatus). da) E. obvallatus (E. arrigens, E. lexarzai, E. bustamantei, E. anfractuosus, E. xiphacanthus, E. grandicornis, E. lamellosus, E. guerraianus, E. flexispinus). db) E. crispatus (E. dichroacanthus, E. pentacanthus, E. acroacanthus, E. tetraxiphus, E. violaciflorus, E. kellerianus). e) E. albatus (E. wippermannii, E. boedekerianus, E. vaupelianus, E. ochoterenaus, E. densispinus, E. parksianus, E. rosasianus). V roce 1979 N. Taylor svoji práci přehodnotil a ve svém provizorním klíči uznává již jen 7 druhů: E. coptonogonus, E. multicostatus, E. crispatus, E. phyllacanthus, E. vaupelianus, E. sulphureus. Přitom jednotlivé komplexy druhů (jak je N. Taylor nazývá) jsou značně rozsáhlé, druhově značně rozmanité a snižují hodnotu 8

V. Určování druhů K určování druhů slouží především původní popisy jednotlivých druhů a variet a další upřesňující popisy tak, jak byly tvořeny v průběhu dalších let. Je pochopitelné, že největší hodnotu mají ty upřesňující popisy, které byly provedeny na základě rozsáhlých výzkumů na nalezištích a zahrnují celou variabilitu druhu v přírodě, nebo popisy zpracované alespoň podle importovaných divokých rostlin, případě podle diasnímků těchto rostlin. Práce založené jen na literárním průzkumu veškerých stávajících materiálů nelze pokládat za průkazné. K upřesnění některých sporných otázek mohou vést i pozorování prováděná v kultuře, zejména výsevy semen z divokých rostlin a sledování stálosti charakteristických morfologických znaků na semenáčcích rostoucích za stejných podmínek. Určování druhů provádíme vylučovací metodou, při které nejdříve stanovíme hlavní charakteristický znak např. délku květu - a podle něho zařadíme daný neznámý druh do příslušné skupiny druhů s tímto charakteristickým znakem. Potom následuje upřesňování druhu tak, že přihlížíme k dalšímu charakteristickému znaku - např. k barvě květu, počtu středních trnů atd. 1. Rozdělení podle velikosti semen Nejmenší semena má E. multicostatus. Druhy s drobnými semeny: E. debilispinus, E. erectocentrus, E. lloydii, E. phyllacanthus, E. tricuspidatus, E. zacatecasensis. Všechny ostatní druhy mají semena větší. Výzkum semen je teprve v počátečním stádiu a to především pro nedostatek potřebných technických pomůcek a přístrojů a pro nedostatek semen z divokých a správně určených rostlin. Znovu opakují, že podrobný průzkum semen by mohl přinést jasno v mnoha otázkách. 2. Rozdělení podle tvaru žeber a) Druhy s hrubými žebry trojúhelníkovitého průřezu: E. coptonogonus a E. hastatus. b) Všechny ostatní echinofosulokaktusy. 3. Rozdělení podle barvy květu a) Existují dva druhy, které se charakterem květů výrazně liší od ostatních druhů: - E. zacatecasensis, který má bílý květ, někdy se špatně rozlišitelným nafialovělým (levandulovým) středním proužkem a stejně zbarvenými okraji v horní části okvětního lístku - zejména na špici. Tento levandulový nádech může však někdy chybět a to i u rostlin, které tento nádech normálně mají; - E. caespitosus v. gracilispinus, který má vnitřní okvětní lístky bílé se zelenavým středem a zeleným jícnem.

4. Rozdělení podle velikosti květu a) Květy malé do 2 cm délky: - E. albatus, - E. arrigens, - E. caespitosus (H. Bravo non Backeberg), - E. crispatus - E. erectocentrus, - E. lloydii, - E. multiareolatus, - E. phyllacanthus, - E. tricuspidatus, - E. vaupelianus, - E. wippermannii. b) Květy dlouhé 2,5 a více centimetrů: - všechny ostatní druhy. 5. Rozdělení podle barvy trnů Z celé palety barev trnů se jasně vyděluje jen jedna skupina a to druhy se světle žlutými, žlutými až zlatožlutými třemi mohutnými horními okrajovými trny a středními trny. Všechny ostatní barvy jsou věcí subjektivního hodnocení a kolísají od červené přes hnědou až k černé se všemi možnými barevnými odstíny - včetně hnědavě bílé barvy. Mladé trny jsou zpravidla jinak zbarvené jak trny na starších areolách. Špice je zpravidla podstatně tmavší. Do skupiny žlutotrnných druhů patří: - E. albatus, - E. caespitosus v. gracilispinus H. Bravo (E. caespitosus Backeberg), - E. confusus, - E. flavispinus, - E. guerraianus, - E. hastatus, - E. lloydii (zlatožlutá forma), - E. longispinus ?, - E. ochoterenaus, - E. sulphureus, - E. tetraxiphus (až žlutohnědé).

b) Květy bílé, smetanově bílé, nažloutlé nebo žluté, bez středního proužku nebo s hnědým středním proužkem: - E. albatus (bílé až nažloutlé); - E. vaupelianus, E. wegeneri (bílé, střední proužek je hnědý); - E. sulphureus (žluté); - E. phyllacanthus, E. tricuspidatus (žluté, někdy s hnědým středním proužkem); - E. wippermannii (žluté s hnědým středním proužkem). c) Druhy, u kterých jsou buď celé vnitřní okvětní lístky červené (fialové) nebo mají střední proužek v této barvě: - všechny ostatní echinofosulokaktusy.

6. Rozdělení podle rozmístění trnů na areole a jejich počtu Rozdělení podle rozmístění trnů na areole a jejich počtu udává následující tabulka s tím, že skupiny I a II mohou být sloučeny do jedné skupiny (viz též skupina Oligacanthi a Polyacanthi u H. Bravo). I. skupina: Všechny okrajové trny rozestřené, tuhé, žlutavé, hnědé nebo šedé Poř. čís.

Název druhu

Střed. trnů

Okraj. trnů

Barva horních okraj, a středních trnů Prostřední horní až černý, ostatní zlatohnědé

II. skupina: Horní okrajové trny jsou hnědavé nebo šedé, tuhé, rozestřené, spodní jsou sklovitě bílé Poř. čís. 1

Název druhu

Střed. trnů

Okraj. trnů 5 (9 - 11)

Barva horních okraj, a středních trnů

tricuspidatus

trifurcatus

multicostatus

pentacanthus

hookeri

5 (-7)

Bělavé, hnědá špice

violaciflorus

7 (-8)

Žlutavé

wegeneri

dichroacanthus

(0 - 1)

7-9

0 -1

Hnědé Hnědé, dole světlejší, tmavší špice

5 6 - 7 (7 - 9)

Perlově šedé, špice ohnivě červená Nahoře šedé, dole purpurové Bělavě žluté (hnědé až černavé) Šedohnědé, tmavá špice

kellerianus

3-5

coptonogonus

tetracentrus

4+1-2

phyllacanthus

7 (5 - 9)

debilispinus

7-9

Žlutobílé, špice hnědá

brachycentrus

grandicornis

9 (7)

Růžovohnědé, později šedohnědé

caespitosus (H. Bravo)

confusus

4-5

Žluté

caespitosus v. gracilispinus

5-7

Žluté

lamellosus

5 (6)

Světle bělavě šedé, špice hnědá

hystrichocentrus

6-7

Bílošedé, černá špice

hastatus

5 - 6 (7)

griseispinus

Purpurové, černá špice

ensiferus

5-6

Špinavě bílé

lancifer

Bílé, špice hnědá

flexispinus

sulphureus

5-6

Bělavé nebo bíložluté, později šedé, špice hnědá

undulatus

adversipinus

Červenohnědé

obvallatus

7 (7 - 9)

Červené, hnědočervené až do černá

ochroleucus

Bělavě žluté

parksianus

10 - 12

Hnědočervené až rubínově černé, později šedé

guerraianus

5-7

rosasianus

Nejprve růžově žluté, později hnědožluté

gladiatus

5 - 7 (9)

Mladé jsou červenorohovinové, u základu až žlutavé, někdy tmavá špice, později šedé

acanthion

Červenohnědé, dole žluté

crispatus

0-1

7 (-9)

Světle rohovité, nahoře hnědé

anfractuosus

7 (7 - 9)

Žlutavě hnědé

arrigens

0-1

9 (9 - 10)

Purpurově červené, později rohovinové. Barva silně varíruje

flavispinus

9 - 11

arrigens v. atropurpureus

Purpurově červené až černé

gladiatus v. carneus

8 - 10

Hnědočervené, špice hnědá

Rohovinové

Růžovohnědé, špice hnědá

Jantarově žluté, špice tmavší

Žluté, hnědá špice

V mládí žluté, později mohou být až červenavé, nakonec šedé

7 (7 - 9) 7

Šedé, špice červenohnědá Hnědavě tmavá špice; červenopurpurové, tmavá špice

Nejprve bílé, později světle hnědé Žlutavé

7. Rozdělení na okruhy

III. skupina: Všechny okrajové trny jsou sklovitě bílé a rozestřené kolem celé areoly Poř. čís. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

Název druhu heyderi vaupelianus rectospinus erectocentrus multiareolatus nerispinus lexarzai (bustamantei) lloydii zacatecasensis zacatecasensis v. moranensis wippermannii albatus bravoae raphidacanthus heteracanthus densispinus sphacelatus tetraxiphus ochoterenaus boedekerianus

Střed. trnů

Okraj. trnů

1-2 3-4 2-1 3-4

12 - 25 18 - 24

4-9

3-4

6 - 10

3-4

8 (8 - 9)

10 - 15 (8 - 10)

10 - 12

12 - 14

3-4

18 - 22

(3) - 4

přes 20

11 - 13

14 - 16

16 - 18

4 9(6 - 7 - 9)

22 a více 20

Barva horních okraj, a středních trnů Bílošedé Hnědočerné Hnědočerné Hnědorohovinové

Při rozdělováni jednotlivých druhů do okruhů bylo předcházejícími autory přihlíženo k podobnosti rostlin. Příbuznost druhů, stejně tak jako jejich seřazení do nějaké vývojové řady nebyly obecně prokázány. Za tohoto stavu je samozřejmé, že názory na celou problematiku - seřazení do okruhů - mohou být velmi rozmanité. Exaktnější řešení daného problému lze očekávat až po dokončení studia semen nebo po použití nových modernějších metod výzkumu. Na základě rostlin, které jsem viděl nebo je vlastním (divoké rostliny, kulturní rostliny vypěstované z importovaných semen, barevné diapozitivy rostlin na nalezištích a z nalezišť), předkládám vlastní uspořádání jednotlivých druhů do okruhů, což ovšem neznamená, že bych se zříkal původních názvů druhů. Vedoucí druh v daném okruhu je uveden vždy na prvním místě. Rozdělení do okruhů (Vedoucí druh v okruhu je na prvním místě)

Červené, hnědá špice, dole rohovinové Nahoře černé, dole červené až žlutošedé Bělavé až žlutavé, tmavá špice Světle hnědé nebo zlatožluté Hnědé Hnědé Červenohnědé Žlutobílé Hnědožluté až hnědé ? Žlutavě červená až Červenohnědé Červenohnědé (Zlato-) hnědé Špinavě žlutobílé, špice hnědá Tmavě žluté až hnědé Žluté, ve vzrůstu dole růžové Červenohnědé

1. okruh E. coptonogonus (Lem.) Lawr. 2. okruh E. phyllacanthus (Mart.) Lawr. E. tricuspidatus (Scheidw.) Br. et R. 3. okruh E. multicostatus (Hildm.) Br. et R. E. erectocentrus Backbg. E. lloydii Br. et R. E. zacatecasensis Br. et R. 4. okruh E. dichroacanthus (Mart.) Br. et R. E. acroacanthus Stieber E. debilispinus Berg. E. grandicornis (Lem.) Br. et R. E. hookeri Mühlpfrdt. E. kellerianus Krainz E. multiareolatus H. Bravo E. pentacanthus (Lem.) Br. et R. E. violaciflorus (Quehl) Br. et R. 5. okruh E. crispatus (DC.) Lawr. E. anfractuosus (Mart.) Br. et R. E. brachycentrus SD. E. bustamantei (H. Bravo) Groiz. E. caespitosus (H. Bravo non Backbg. E. guerraianus Backbg. E. lexarzai (H. Bravo) Croiz. 6. okruh E. gladiatus (Lk. et O.) Lawr. E. lamellosus (Dietr.) Br. et R. E. lancifer (Dietr.) Br. et R. 15

7. okruh E. hastatus (Hopf.) Br. et R. E. caespitosus v. gracilispinus H. Bravo (E.caespitosus Backbg.) E. confusus Br. et R. E. flavispinus Meinsh. E. longispinus ? E. ochroleucus Jac. E. sulphureus (Dietr.) Meyrán 8. okruh E. obvallatus (DC.) Lawr. E. arrigens (Lk.) Br. et R. E. flexispinus (SD.) H. Brává E. gladiatus v. carneus C. Schmoll n. subn. E. nerispinus C. Schmoll n. subn. 9. okruh E. rosasianus Whitm. n. n. E. parksianus C. Schmoll n. subn. E. heteracanthus (Mühlpfrdt.) Br. et R. l 0. okruh E. vaupelianus (Werd.) Tieg. et Oehme E. rectospinus (Whitm. n. n.) H. Bravo n. subn. E. wippermannii (Mühlpfrdt.) Br. et R. 11. okruh E. ochoterenaus Tieg. E. boedekerianus (Berg.) Croiz. E. bravoae Whitm. n. n. E. densispinus (Tieg.) C. Schmoll n. n. E. sphacelatus Whitm. n. n. E. albatus (Dietr.) Br. et R. E. tetraxiphus (Otto) Oehme Na závěr V. části - Určování druhů - je třeba konstatovat, že prozatím neexistuje žádná dokonalá analytická nebo jiná metoda, která by plně postihovala velikou variabilitu jednotlivých druhů na nalezištích a umožňovala přesně ztotožnit zkoumané reality (určované rostliny) s popisy (starými i novými), jež jsou k dispozici. Při určování jednotlivých druhů jsem shodně s p. Meyránem toho názoru, že je menší chybou použít třeba i nesprávně některého ze stávajících starých jmen, než dávat neurčené rostlině nové jméno a zveřejňovat její popis. To si můžeme dovolit jen v obecně zcela jasných případech. Tam, kde si nejsme zcela jisti, je potom daleko nejjistější uvádět jen naleziště, popřípadě své sbírkové číslo.

VI. Popisná část Popisná část obsahuje tyto materiály: 1. Seznam jmen - tabulka čís. l (viz přílohy) V této tabulce jsou abecedně sestavena všechna druhová jména, která jsem ve stávající literatuře našel. V levé části tabulky jsou uvedena původní a v pravé stávající platná jména. U stávajících jmen je uvedena synonymita rostlin, u nepopsaných rostlin nebo u rostlin s neplatnými popisy je uveden dodatek „Jen jméno“ nebo je uvedeno označení druhu s přívlastkem „n. n.“ nebo „n. subn.“. U nejasných druhů je uveden „?“ a u starých, dnes již nedefinovatelných druhů je poznámka „Zmizelý druh“. Synonymita rostlin je obecně ukázána jen v těch případech, kdy byla padle stávajících pravidel nomenklatury provedena příslušná rekombinace nebo upřesnění. 2. Přehled studijních materiálů - tabulka čís. 2 (viz přílohy) Tato tabulka zahrnuje druhová jména, literaturu ve které byl zveřejněn původní popis (je uvedena na prvém místě), resp. rekombinace (na druhém místě) a v několika případech i dosud neplatné popisy, které neodpovídají novým pravidlům. Dále následuje pomocná literatura seřazená chronologicky. V pomocné literatuře jsou zahrnuti jen ti autoři, kteří k danému původnímu popisu přinesli nějaká nová upřesnění a nějaké nové poznatky, případně názory. Není to tedy přehled veškeré literatury o každém druhu, ale pouze její selekce. Zveřejnění veškeré literatury o každém druhu by zabralo příliš mnoho místa a nebylo by to podle mého názoru ani účelné. Naopak, provedený výběr umožňuje se při studiu omezit jen na uvedenou literaturu a zbavuje nás studia obrovských stohů materiálů v Tužných jazycích. Prokousávání se veškerou literaturou o daném rodu považuji za nejobtížnější a časově nejnáročnější část práce vůbec. 3. Popisy jednotlivých druhů Popisy jednotlivých druhů zahrnují celé původní popisy druhů, tj. diagnózu druhu (vlastní popis) a upřesňující komentář autorova popisu. Vlastní popis (diagnóza) druhu mohl být do roku 1935 proveden buď latinsky nebo v jiném jazyce, po tomto roce jen latinsky. Komentáře byly autory popisu zveřejňovány zpravidla v mateřském jazyce a jen část autorů použila latiny. Tato okolnost je v popisné části vzata v úvahu a příslušný jazyk je v textu uveden. Je nutno konstatovat, že staré původní popisy byly ve své diagnostické části (rozhodující pro popis druhu) většinou jen krátké a nepodávaly přesný obraz popisovaného druhu. Proto byl tento vlastní popis zpravidla podrobněji rozveden v následném komentáři. V souhrnných pracech o rodu Echinofossulocactus použili mně známí autoři (kupř. Britton a Rose, Backeberg, H. Bravo aj.) zpravidla jen diagnostické části popisu a zcela vynechali příslušné komentáře. Je proto pochopitelné, že takovéto zhuštěné popisy vedly v pozdějších letech ke zmatkům, protože ne každý má tu možnost si opatřit potřebnou originální literaturu. Daná práce je tedy prvním kompletním zveřejněným celých původních popisů vůbec. V další části popisu jsou zveřejněny citace nebo shrnutí názorů některých dalších autorů a nakonec jsou v příslušném závěru k danému druhu shrnuty mé vlastní názory na daný druh. Tyto mé názory mohou být pochopitelně správné nebo i nesprávné a stanou se jistě předmětem diskuse, což by z hlediska pozdější revize rodu bylo jen žádoucí. Při přepočtu starých měrných jednotek, kterých je použito ve starých popisech, platí:

* německý palec = 2,615 cm = 12 čárek, l čárka = 2,18 mm. 16

Echinocactus Acanthion Salm Dyck

Echinocactus acroacanthus Stieber

Taxon Echinocactus Acanthion Salm Dyck - Cact. Hort. Dyck. 1849, 161, (1850)

Taxon Echinocactus acroacanthus Stieber - Botanische Zeitung, 5, 491, (1847)

Popis Původní latinský popis: “E. Acanthion Nob. Tělo kulovité, světle zelené, žebra velmi početná (35 - 40), silně k sobě stlačená, mírně zvlněná, u areoly zduřelá. Areoly hustě u sebe, v mládí s bělavou plstí. 3 horní trny jsou ploché, prostřední z nich je nejsilnější, jako střední jsou 2 šídlové trny odstávající na obě strany u základu slámovitě zbarvené, nahoře ryšavě hnědé, 8 spodních trnů, jemnějších, rozestřených, bělových (Nob.). Tělo robustní, silné, 4 palce a více v průměru, horní trny jsou l a půl palce dlouhé. Jediný známý druh, který má v dané sekci 2 střední trny. Květy neznámé.”

Popis Původní německý popis: “Tělo téměř kulovité, zelené; žeber je 27, poněkud tupých, zvlněných; brázdy široké, ostré; areoly v mládí s bohatou bílou vlnou, později holé, asi 1,5 palce od sebe vzdáleny; trnů je 7, paprskovitých, tři horní jsou velmi velké, 1 - 1,5 palce dlouhé, poněkud zpět zahnuté, zploštělé, žlutohnědé, příčně tmavě kroužené, s černou špicí; prostředni je velmi široký, skoro mečovitý, o něco delší, 4 spodní trny jsou malé, 4 - 5 čárek dlouhé, tenké, bělavé, později perlově šedé; střední trn chybí. Krásná rostlina patřící do skupiny Stenogoni Salm. 3 horní trny Jsou v mládí zcela leskle hnědé. Rostlina je ve sbírce zahradníka Sencke v Lipsku a byla vypěstována z mexických semen.” H. Bravo uvádí, že je velice příbuzný s E. dichroacanthus. J. Pechánek udává pro rostliny pocházející od Schmolla 50 a více žeber, tři horní trny se překlápějí na starších areolách téměř do vodorovné polohy, květ je smetanově bílý s červenofialovým středním proužkem, semena jsou černohnědá a cca l mm velká.

Rümpler uvádí 11 okrajových trnů, z toho 3 horní a 8 spodních a dále 2 střední trny a dodává: “Knížetem Salmem popsaná rostlina byla silně vyvinutá, měla 12 cm a víc v průměru a byla pokryta 2,5 až 4 cm dlouhými trny.” Poznámky Rostlina nebyla znovu nalezena a ani se zřejmě nenachází ve světových sbírkách. H. Bravo udává jen 3 střední horní trny (zřejmě okrajové), 2 střední trny podle Salma nejsou uvedeny. Podle textu v Rümplerovi, který zřejmě tento druh viděl, se jedná o druh se zvláštním, nikde jinde se neopakujícím postavením dvou středních trnů.

Poznámky E. acroacanthus patří do okruhu E. dichroacanthus a lze jej pokládat za formu nebo varietu E. dichroacanthus, od kterého se liší jen tím, že 3 horní trny se na starších areolách překlápějí nazpět téměř do vodorovné polohy.

Echinocactus acifer Hopfer-Ehrenberg

Echinocactus adversispinus Mühlenpfordt

Taxon Echinocactus acifer Hopfer-Ehrenberg: Linnaea, XIX, 335, (1847)

Taxon Echinocactus adversispinus Mühlenpfordt - Allg. Gartenztg., 16, 10, (1848)

Popis Förster k tomuto druhu uvádí: “Echinocactus acifer Hopf., Nadelntragender I. Originální rostlina, která je v majetku p. Senke a která pochází ze zásilky p. Ehrenberga, je 3 - 3,5 palce vysoká a 5 palců široká. Má 32 žeber, světle zelených, poněkud tupých, zvlněných, poněkud zkřivených; brázdy jsou ostré. Areoly 10 - 12 čárek od sebe vzdáleny, v mládí s bohatou hnědavě bílou vlnou, která tvoří na temeni zářivý chumáč, později holé. Okrajových trnů je 18 - 22, jsou 5 - 14 čárek dlouhé, v mládí sněhově bílé, později špinavě bílé, s hnědou špičkou, horní jsou menší. Oba horní jsou podobné středním trnům, jsou jehlovité a nahoru zahnuté. Střední trn je jeden, jehlový, silný, 1 - 1,5 palce dlouhý, nahoru zahnutý, hnědý. Fr. Zda tento druh patří skutečně do skupiny Stenogoni nemohu doposud potvrdit, protože počet okrajových trnů nesouhlasí s touto skupinou. Je snad ale možné tento druh zařadit spolu s na str. 345 uvedeným Echinocactus spinosus Weg. do nové třídy Skupiny Stenogoni.” Jedná se o pochybný druh. Již v roce 1850 pochybuje Salm o jeho oprávněnosti a řadí jej s otazníkem k E. wippermannii. Stejného názoru je i Schumann.

Popis Původní popis: “Latinská diagnóza: Podlouhle vejčitý, 34 žeber, žebra ostrá, areoly 1,5 palce od sebe vzdáleny, zapuštěné, v mládí s bílou vlnou, starší jsou holé, okrajových trnů je 7, střední je 1. 3 horní trny a střední trn jsou dlouhé, proti sobě stojící. Německý komentář: Obráceně vejčitý, 34 žeber. Žebra ostrá, ne příliš vysoká. Areoly 1,5 palce od sebe vzdáleny, v mládí s bílou vlnou, ve stáří holé. Areoly jsou zapuštěné a nesou 7 okrajových trnů a l střední trn. 3 horní paprskovité trny jsou nejsilnější, zploštělé, prostřední z nich je největší a listovitější jak ostatní. 4 spodní paprskovité trny jsou tenší, ale silnější jak u ostatních ostrožeberných druhů. Horní trny a střední trn jsou v mládí červenohnědé, ve stáří bílé s poněkud tmavší špičkou, všechny čtyři jsou zahnuty vzhůru. Tři horní trny jsou přes l palec dlouhé, střední trn je 1,5 palce dlouhý. Krásná forma, ,která se od známých druhů liší tvarem a směrem trnů, připomínající Ech. Hookeri, liší se však od něho větším počtem trnů - E. Hookeri nemá střední trn. Vlast Mexiko, sbírka p. Haage.” H. Bravo uvádí, že se zřejmě jedná - se zřetelem na vzdálenost areol od sebe - o formu E. lamellosus, u kterého je počet okrajových trnů většinou 6 (ve spodní části areoly - pozn. autora).

Poznámky Jedná se o pochybný druh, patřící do okruhu E. vaupelianus. Po roce 1850 není o této rostlině zveřejněno nic nového.

Poznámky Jedná se o zmizelý, dnes těžko definovatelný druh, patřící do okruhu E. gladiatus a příbuzný s E. lamellosus.

Echinocactus Allardtianus Dietrich

Taxon Echinocactus Allardtianus Dietrich - Allg. Gartenztg., 15, 178, (1846) Popis Původní popis: “Latinská diagnóza: Polokulovitý, vpadlé temeno, žebra početná, velmi stlačená, zvlněná; areoly daleko od sebe vzdáleny, v mládí s vlnou; trnů 7 - 9, bílých s tmavou špicí, všechny rozestřené, horní rovné, dolní štětinaté; květy natěsnané, krátce trubkovité, petály čárkovitě kopinaté, špičaté. Naleziště Mexiko:” Protože se jedná o zmizelý druh, přináším z německého komentáře jen nejdůležitější doplňující charakteristické znaky: “Areoly na temeni pokryté bílou plstí, později holé, trny bílé na špici hnědé, prostřední horní trn je delší a plochý, oba postranní horní jsou štíhle kulatější a šídlovité,. ostatní jsou daleko tenčí, štětinaté a kratší. Květy jsou růžovočervené s purpurově červeným středním proužkem a vybledlým okrajem. Tento druh je poněkud podobný E. arrigens Lk., liší se však od něho dostatečně tvarem trnů a květů.” Poznámky Přes velmi podrobný popis (zejména v německém komentáři původního popisu) nebyl tento druh ve sbírkách ani na nalezištích znovu definován.

Echinocactus arrigens atropurpureus Nob.

Taxon Echinocactus arrigens atropurpureus Nob. - SD.: Cact. Hort. Dyck. 1849, 31, (1850) Popis Původní latinský popis: “Vnitřní trny jsou živě purpurově červené.” Poznámky Rostliny dovezené k nám pod tímto jménem od Schmolla mají ve vzrůstu purpurově červené trny které později nabudou téměř černé barvy a ještě později sesednou.

Echinocactus brachycentrus SD. Taxon Echinocactus brachycentrus SD. - Cact. Hort. Dyck. 1849, 160, (1850) E. brachycentrus oligacanthus Nob. E. oligacanthus (SD.) K. Sch. E. brachiatus Lab. Popis Původní latinský popis: “E. brachycentrus Nob. Tělo skoro válcovité, tmavozelené, žebra velmi početná (30 - 35) velmi stlačená, kadeřavě zvlněná, areoly daleko od sebe a v mládí s bílou plstí; 3 horní trny jsou vzpřímené, stejně jako l střední trn (někdy chybí), krátké, šídlovité, tlusté, hnědé, spodní trny jsou bílé poněkud, tenčí (Nob.). Varianta E. oligacanthus se liší tenčími trny a tím, že horní (prostřední) trn a střední trn většinou chybí. Květy nejsou známé.” Tento druh patří do okruhu E. crispatus. Čtyři rostliny pocházející od Schmolla kvetou červeně s tmavším středním proužkem. Střední trn je jen asi l cm dlouhý a na některých areolách chybí. 20

Echinocactus cereiformis De Candolle Taxon Echinocactus cereiformis De Candolle - Mém. Mus. Hist. Nat. Paris, 17, 115, (1828) Popis Původní popis byl v dané době nedosažitelný a přináším proto jeho anglický přepis z Britton a Roseho díla: “Dosti válcovitý, 10 cm vysoký, zelený; 13 žeber, plochých, ostře oddělených, někdy tupých; areoly dost sametové, tři na každém žebru; trny šedavé, štíhlé, ale tuhé; okrajových trnů je 7, střední trn je jediný, přímý.” Poznámky Jedná se o pochybný a zmizelý druh, rostlina nebyla známá Försterovi ani Labouretovi.

Echinocactus debilispinus Berg. Taxon Echinocactus debilispinus Berg. - Allg. Gartenztg., 8, 131, (1840) Stenocactus debilispinus C. Schmoll, 1. c., comb. nud. Popis Původní popis Bergerův není k dispozici a byl převzat z práce Brittona a Roseho: “Polokulovitý až kyjovitý, 16 cm vysoký, někdy na temeni pupkovitý; 34 žeber, stěsnaných, zvlněných, ostrých; málo areol na žebru, zpočátku s bílou plstí, ve stáří holé, trnů je 7 - 9; horní trny jsou ploché, žlutavě bílé, na špici hnědé, prostřední je nejdelší, téměř kroužený, 4 - 6 spodních trnů je kulatých, šídlovitých, žlutavě bílých.” Z ostatních autorů nepřináší k popisu nikdo nic nového. Názor H. Bravo, že “se zřetelem na počet trnů lze počítat tento druh za formu E. dichroacanthus neobstojí, protože E. debilispinus patří do skupiny rostlin s malými semeny, i když podle tvaru trnů je možné jej zařadit do okruhu E. dichroacanthus. Všechny rostliny, které jsou u nás pod tímto jménem k dispozici, byly namnoženy ze tří importů zakoupených př. Vojtou před válkou u fy. Schmoll. Dovezené rostliny se vyznačují značnou variabilitou v počtu trnů v horní části areoly, přičemž na jedné a téže rostlině většinou na některých areolách l nebo dokonce 3 trny chybí, nebo jsou značně zakrnělé. Je-li počet horních trnů menší jak 3, jsou zbývající dva (nebo jeden) silnější a delší, mnohdy až 6,5 cm dlouhé. Na některých areolách se vzácněji objevuje ještě střední trn, který je mečovitě plochý a až 6,5 cm dlouhý. Tato variabilita a zakrňování horních trnů plně a výstižně odpovídá názvu rostliny (debilis - pochroumaný, zmrzačený, bídný). Rostliny každoročně kvetou cca 3 cm dlouhými a široce trychtýřovitými květy, které jsou bílé s červeným středním proužkem. Ostatní údaje odpovídají Bergerově popisu. Semena jsou velmi malá. Poznámky Zda Schmollovy rostliny jsou skutečně Bergerovým E. debilispinus z roku 1840, lze dnes již těžko stanovit. Každopádně se u našich rostlin jedná o samostatný, charakteristický a dobře rozlišitelný druh. Naleziště nebylo nikým udáno. V našich sbírkách koluje mnoho zhybridizovaných rostlin, které neodpovídají původním rostlinám od Schmolla a jejich semena jsou mnohem větší.

Echinocactus ellemeetii Miquel Taxon Echinocactus ellemeetii Miquel - Nederl. Kruidk. Arch., 4, 337, (1858) Popis Jedná se o pochybný druh, jehož původní popis není k dispozici. Britton a Rose jej pokládají za možná patřící k tomuto rodu. Má jen 13 žeber.

Echinocactus flavispinus Meinshausen Taxon Echinocactus flavispinus Meinshausen - pramen neznám Popis Jediný známý popis je zveřejněn v knize “Cacteenkunde” autorů Förster a Rümpler. Rostliny byly nabízeny v katalogu fy. F. Schmoll. Zveřejněný popis zní takto: “Byl dovezen Karwinskim z Mexika (El Limon). Tělo je kulovité s hustě vytrněným temenem. Žeber 13, trochu křivě probíhajících, k sobě stlačených, lalokovitě vykrojených, poměrně ostrých. Areoly hustě postavené, kulaté, v mládí žluté, později červenavé. Okrajových trnů je 9 - 11, jsou nepravidelně rozestřené; 4 - 6 postranních trnů je nejdelších, jeden horní, vzácněji 2 nebo 3, je poněkud kratší, 3 spodní jsou velmi krátké, skoro poloviční než postranní na špici stlačené. Střední trny jsou 4. 3 směřují nahoru a Jsou přitlačeny k okrajovým trnům, jsou mírně zploštělé, o něco delší, čtvrtý, spodní, je vzpřímeny, poněkud dolů směřující, skoro tříhranný, nahoře s podélnou rýhou, delší než ostatní nejdelší trny (až 5 cm), na špici jen lehce zahnutý, často zcela rovný. Tento krásný druh ještě nekvetl. Největší rostlina, kterou Meinshausen viděl, byla 8 cm vysoká a měla 10 cm v průměru. Stojí blízko E. flexispinus, liší se od něho hustě vytrněným temenem, lalokovitě vykrojenými žebry a žlutými trny.” V popisu Rümplera došlo zřejmě u počtu žeber k tiskové chybě. Při “k sobě stlačených žebrech a 10 cm průměru” nemůže být počet žeber 13, ale zřejmě 31. Rostliny pocházející od Schmolla mají 31 - 50 žeber a kvetou růžovočerveně s tmavším středním proužkem. Poznámky E. flavispinus je považován za zmizelý druh. U Schmollových rostlin nebylo udáno naleziště. Rostliny odpovídají popisu a jsou snadno rozeznatelné od ostatních druhů. Patří do okruhu žlutotrnných.

Echinocactus flexuosus Dietr. Taxon Echinocactus flexuosus Dietr. - Allg. Gartenztg., 19, 347, (1851) Popis Původní popis: “Latinská diagnóza: Echinocactus flexuosus Nob. - Polokulovitý, na temeni mírně stlačený, žebra velmi natěsnaná, zvlněná, velmi zahýbaná, areoly daleko od sebe, v mládí s vlnou; trny bělavé, růžovo skvrnité, široce štětinatě šídlovité, kulatě stlačené, okrajové dolů zahnuté, horní mečovité, jeden střední trn je tříhranný, poněkud zahnutý, naleziště Mexiko. Německý komentář: Je tak blízký k E. obvallatus a lancifer, že na nekvetoucí rostlině můžeme pozorovat jen nepatrné rozdíly. ... Hodné zřetele je i to, že tato rostlina byla dodána p. Boothem jako E. dichroacanthus, od kterého se ale zcela liší. Jeho habitus je zcela podobný E. lancifer, jen žebra jsou ještě více zvlněná a jsou sem a tam zahnutá. Trny 22

jsou obecně delší a tenčí, nejdelší spodní je až 18 čárek dlouhý, všechny Jsou bělavé a strakatě růžovočerveně skvrnité, postranní jsou více zpět zahnuté, mezi nimi se nacházející trny jsou poloviční délky; prostřední horní je široce mečovitý. Střední trn není tak plochý a střed jeho horní plochy má slabý podélný kýl, a proto jej můžeme pojmenovat jako tříhranný - se dvěma ostřími. Pan Linke dal tento popis květů: Květy 1,5 palce dlouhé, zvonovité, růžovočervené; trubka je krátká se světle zelenými, bíle lemovanými šupinami. Kališní lístky jsou ohnivě červené s bílými okraji, korunní lístky jsou nejprve bílé, později víc s karmazinově červeným středním proužkem, kopinaté, zašpičatělé, na okraji velmi jemně nerovné, postavené ve dvou řadách ... Blizna přesahuje o l - 2 čárky prašníky.” Poznámky Přes poměrně dobrý popis není postavení tohoto druhu jasné. Je možné, že se jedná o formu E. lancifer nebo E. dichroacanthus se středním trnem. Nebyl znovu nalezen.

Echinocactus fluctuosus Dietr. Taxon Echinocactus fluctuosus Dietr. - Allg. Gartenztg., 19, 154, (1851) Popis Původní popis: “Latinská diagnóza: Echinocactus fluctuosus Nob. Polokulovitý, temeno ploché, žebra početná, silně stlačená, zvlněná, areoly daleko od sebe, plstnaté, 7 trnů, šedivých, šídlovitých, široce rozestřených, nestejných, l střední trn je zakulacený, vzpřímený, květy vystupující, okvětní trubka podlouhlá.” Německý komentář: Z obsáhlého komentáře vyjímám jen tyto údaje: ... 7 bělošedých nebo šedých trnů, z nichž je 6 okrajových a l střední,... horní trny jsou nejdelší až 9 čárek dlouhé, poněkud plošší jak ostatní, ... střední trn je nejsilnější a delší jak ostatní, vždy směřuje nahoru, je 1,5 palce dlouhý a štíhle kulatý. Květy jsou bílé; trochu do masité barvy přecházející okvětní lístky mají tmavě purpurový střední proužek ...”. Poznámky Zmizelý druh, blízký E. lancifer nebo E. obvallatus.

Echinocactus foersteri Stieber Taxon Echinocactus foersteri Stieber - Bot. Zeit., 5, 491, (1847) Popis Původní německý popis: “Tělo poměřme kulovité, tmavozelené; žeber je 21, ostrých, velmi vlnovitě zkadeřených; brázdy jsou ostré, široké; areoly jsou poměrně holé, ? - l palec od sebe vzdálené; trnů až 9, paprskovitých, tři horní trny jsou větší, silnější, 6 - 9 čárek dlouhé, tmavě červenočernavé, prostřední z nich je listovitě rozšířený, delší, spodních 4 - 6 trnů velice malých, l - 4 čárky dlouhých, štětinatých, bělavých, později šedých; střední trn chybí. Je asi 1,5 až 1,74 palce vysoký a široký. Vyznačuje se krásnými a tmavě zbarvenými trny a patří do skupiny Stenogoni Salm.” Ve sbírce p. Sencke v Lipsku byly tyto rostliny vypěstovány z mexických semen. Poznámky Jedná se o pochybný druh. Popis byl zhotoven podle kulturních rostlin vypěstovaných z importovaných semen. 23

Echinocactus griseispinus Jacobi Taxon Echinocactus griseispinus Jacobi - Allg. Gartenztg., 24, 98, (1856) Popis Původní popis není u nás k dispozici a uvádím proto jeho citaci v Brittonovi a Rosem: “Tělo palicovité, 15 cm vysoké, 10 cm v průměru, šedozelené, někdy na temeni pupkovité; 34 - 38 žeber; 7 okrajových trnů, 3 horní jsou přímé, v mládí purpurové s černou špicí, cca 2,5 cm dlouhé; spodní trny jsou bílé; l střední trn je 2,5 cm a více dlouhý:” Rümpler podal upřesnění trnů, kde prostřední horní trn je listovitě plochý, někdy trochu pootočený, s kýlem uprostřed přední strany..., často přes 2 mm široký, ... Střední trn je jeden, stejné barvy jako horní trny (v mládí purpurové, špice černá, později šedé s černou špicí), přes 2,5 cm dlouhý, čtyřhranný, u základu sukovitý, rovný, tuhý, vodorovně vyčnívající, rýhovaný. Poznámky Dané popisy umožňují poměrně široký výklad. Každopádně však tato rostlina patří do okruhu E. gladiatus, případně se jedná o tento druh nebo jeho formu. Nebyl znovu nalezen.

Echinocactus hexacanthus Mühlpfrdt. Taxon Echinocactus hexacanthus Mühlpfrdt. - Allg. Gartenztg., 14, 369, (1846) Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Vejčitý, temeno vpadlé, 34 poněkud stlačených žeber, areoly daleko od sebe vzdáleny, okrajových trnů je 5, střední 1. Německý komentář: “Podlouhle vejčitý, s propadlým temenem a se 34 poměrně ostrými žebry, která jsou rovněž - i když málo - zvlněně zprohýbaná. Žebra jsou u základu poměrně široká tak, že rostlina podle vzhledu stojí mezi ostrožebernými a nahoplodými. Zapuštěné areoly jsou l palec od sebe vzdáleny, nesou 5 paprskovitých trnů, z nichž oba dolů směřující jsou ? palce dlouhé. 3 horní jsou l palec dlouhé. Tyto 3 horní trny jsou silné, mají vypuklý kýl na vnější straně. Střední trn je poněkud delší jak horní okrajové trny a je z obou stran stopkovitý. Všechny trny jsou rohovinové barvy. Rostlina má světle zelený vzhled a vytváří své květy z propadlého temene; je 2,5 palce vysoká a 3 palce široká. Pochází z Real del Monte, Mexiko.” Poznámky Přestože rostlina zřejmě kvetla, autor popisu údaje o květu nepodal. Jedná se o zmizelý, těžko definovatelný druh, patřící patrně do skupiny, resp. okruhu E. gladiatus. Byl nabízen F. Schmollem v katalogu z roku 1947.

Echinocactus heyderi Dietr. Taxon Echinocactus heyderi Dietr. - Allg. Gartenztg., 14, 170, (1846) Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “E. heyderi Nob. Vejčitý, bledě zelený, temeno zakulacené, žebra početná, silně stlačená, úzká, zvlněná, 8 bělošedých trnů; 6 okrajových je štětinatých a malých, poslední je mečovitý, větší; střední trn je štíhle kulatý, vyčnívající.” 24

Německý komentář (zkráceně): “...Z areol vystupuje 8 bělošedých trnů, z nichž 6, které jsou umístěny v kruhu kolem areoly, je nejvýše l palec dlouhých, štětinatých, rovných nebo poněkud zahnutých dozadu nebo stranou; sedmý horní prostřední trn je široký a mečovitý, nejméně l palec; na spodních areolách také až 1,5 palce, dlouhý, zpravidla zpět zahnutý: osmý neboli střední trn je rovněž kupředu čnící, štíhle kulatý, 1 - 1,5 palce dlouhý. Květy ... jsou trychtýřovité, přes l palec dlouhé a 1,5 palce široké, krásné a jemně karmazínově červené barvy.” Poznámky Přes poměrně přesný popis, zvláště v německém komentáři, nebyla rostlina znovu nalezena a od roku 1850 je již zřejmě neznámá.

Echinocactus hookeri Mühlpfrdt. Taxon Echinocactus hookeri Mühlpfrdt. - Allg. Gartenztg., 44, 345, (1845) Echinofossulocactus phyllacanthus v. hookeri (Mühlpfrdt.) H. Bravo. Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Vejčitý, mnohožeberný, temeno vpadlé, žebra pergamenovitě natěsnaná a zvlněná, areoly vpadlé; trny jsou 3, stlačené, zahnuté, v mládí bělavé, prostřední nejdelší, 2 palce dlouhý, oba postranní 8 čárek dlouhé.” Německý komentář: “Obráceně vejčitý, s mnoha listovitými žebry, která jsou vlnitě zohýbaná; areoly ne příliš vzdálené a vpadlé, se třemi nahoru zahnutými trny. Trny jsou ploše stlačené, střední trn je skoro listovitý, 2 palce dlouhý, oba postranní jsou 8 čárek dlouhé; mladé trny jsou bělavé s hnědou špicí, staré jsou rohovinové barvy. Plody jsou velké jak větší hrách, mají na sobě zaschlý květ a jsou umístěny nahoře na temeni. Pocházejí z Real del Monte, Mexiko. Byl pojmenován na počest sira Williama Hookera.” Poznámky U nás je tato rostlina pěstována ve dvou formách a to původní rostliny dovezené A. V. Fričem (jsou štíhlejší) a rostliny od Schmolla (jsou poněkud robustnější). Květy jsou cca 2 cm dlouhé a asi 3 cm široké, bílé s červeným středním proužkem. Semena jsou velká, tmavě hnědá. H. Bravo uvádí žlutozelený květ a řadí jej jako varietu k E. phyllacanthus. Semena našich rostlin jsou daleko větší, než je tomu u E. phyllacanthus, a barva květu je jiná. Podle těchto a i ostatních charakteristických znaků odpovídajících původnímu popisu lze rostlinu přiřadit do okruhu E. dichroacanthus a to jen jako jeho formu, nejvýše varietu, s přihlédnutím ke kyjovitému a později sloupcovitému tělu, což je zřetelné již na malých semenáčcích.

Echinocactus hystrichocentrus Berg. Taxon Echinocactus hystrichocentrus Berg. - Allg. Gartenztg., 8, 131, (1840) . Echinocactus hystrichodes Monv. Popis Protože původní popis není k dispozici, přináším rozšířený popis Förstera: “Sloupovitý, temeno poněkud stlačené, bez vlny. Žeber je 39, k sobě stlačených, ostrých, silně zkadeřených; brázdy jsou velmi úzké a velmi ostré. Areoly od sebe vzdálené. Okrajových trnů je 6 - 7, všechny listovité, 3 horní jsou větší, bělavě popelavěšedé, na špici černavé, čárkovitě kopinaté, skoro stejné, prostřední širší, vztyčený, 3 spodní jsou kratší, čárkovité, bělavé, skoro stejné, odstávající; střední trn je jeden, velký, mečovitý, poměrně dovnitř zahnutý, vzpřímený, kroužený, bělavě šedý. Originál této rostliny je ve sbírce p. Allardta a je 4,5 cm vysoký a 4 palce 25

široký. Areoly jsou od sebe 1 - 1,5 palce vzdáleny. Horní okrajové trny jsou 6 - 8 čárek, spodní 4 čárky dlouhé, Střední trn měří 1,5 - 2 palce. Květy ? Tento druh a E. debilispinus se liší od ostatních druhů této skupiny svým vytrněním; oba jsou málo rozšířeny. Mexiko.” Poznámky Zdá se, že rostlina nebyla popsána ve vzrůstu. Popis květů chybí. Těžko dnes určit o jaký druh vlastně jde. Zmizelý druh, ke kterému od dob Förstera nebyla uvedena nikde připomínka.

Echinocactus linkeanus Dietr. Taxon Echinocactus linkeanus Dietr. - Allg. Gartenztg., 16, 298, (1848) Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “E. linkeanus Nob. - E. protáhle vejčitý, žebra listovitá, směrem k temeni mizící, jedna areola na žebru; areoly bradavčitého tvaru, eliptické, vyduté, s vlnou; 6 bílých trnů, z toho 5 okrajových, rovných, nestejných, poněkud zahnutých; střední trn je jeden, rovný, případně zahnutý. Vlast Mexiko.” Německý komentář (zkráceně): ...Liší se od všech zatím známých tenkožeberných zejména tím, že jeho žebra neprobíhají zezdola až nahoru, ale že jsou náhle přerušena, že každé žebro má na sobě jen jednu areolu. Exempláře, které jsou k dispozici, jsou asi 3 palce široké, modravě zelené. Sestávají z velkého množství tenkých, zvlněných, ale přece jen zkadeřených žeber, která mají jen krátký průběh a pak mizí, ale před svým přerušením mají na špici jednu areolu ... střední trn je l palec dlouhý, bělavý, plochý a skoro na každé areole jinak zahnutý ... z okrajových trnů jsou dva větší ploché, poloviční délky než střední, ale přece jen různé délky; zbylé 3 trny jsou velmi malé, skoro ploché a jako ostatní slabě zahnuté.” Poznámky Přes nedostatečné popsání postavení okrajových trnů, bylo by možné rostlinu definovat, zejména podle charakteru žeber. Zatím však tento druh nebyl nalezen a je neznámý. Názor Schumanna, že by mohlo jít o E. multicostatus, je se zřetelem na střední trn popisovaného druhu zcela chybný.

Echinocactus macrocephalus Mühlpfrdt. Taxon Echinocactus macrocephalus Mühlpfrdt. - Allg. Gartenztg., 14, 370, (1846) Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Polokulovitý, stlačený, bledě zelený, 34 žeber s poněkud ostrými hranami, zvlněných, areoly vpadlé, 2 palce od sebe vzdáleny, okrajových trnů je 7, vzácněji 8, dole 4 krátké, nahoře 3 dlouhé, l střední trn je jehlovitý, rovný.” Německý komentář (zkráceně): “... 4 - 5 spodních okrajových trnů je tuhých, tlustě štětinatých, bílých, l palec dlouhých, 3 horní okrajové trny jsou prodloužené, bělošedé, prostřední je ? palce dlouhý. Jediný střední trn, který často chybí, je přímý, jehlovitý a ? palce dlouhý. Všechny trny jsou v mládí žlutobílé... Real del Monte.” Poznámky Jedná se o zmizelý, dnes těžko definovatelný druh.

Echinocactus ochroleucus Jacobi Popis Původní popis není k dispozici a udávám proto popis Rümplerův z r: 1886: “Naleziště neznámé. Tělo válcovitě; kyjovité, živě zelené s pupkovitým temenem, na bocích hodně obrážející. Žeber je 33 - 36 ostrých, zvlněných, kolem areol tlustších. Brázdy jsou nejprve ostré, později poněkud vykrojené. Areoly jsou široké, oválné, vpadlé, poměrně daleko od sebe vzdálené (4 až 5 cm), na spodní polovině jsou trny, na horní polovině areoly je v mládl bílá vlna, později holé. Okrajových trnů je 7 a jsou bíložluté, ve stáří popelavě rohovinové barvy, více či méně zploštělé, dlouhé a poznenáhla zašpičatělé; 3 horní trny jsou nejdelší (4 cm), prostřední z nich je často přes 2 mm široký, rovně vzpřímený, oba postranní poněkud odstávají stranou; 4 spodní trny jsou užší, kratší poněkud zpět zahnuté, horní pár odstává stranou, spodní směřuje dolů a téměř sedí na žebru. Střední trn je jeden, stejné barvy, je zploštělý se dvěma ostřími, postupně zašpičatělý, 4 cm dlouhý, vzpříma odstávající. O květech není nic známo. Jacobiho rostlina byla skoro 12 cm vysoká a 8 cm široká. Poznámky Jedná se o zmizelý druh. Jedna takováto rostlina byla v BZ v Praze a zcela odpovídala uvedenému popisu. Byla vedena pod názvem E. sulphureus, od kterého se jen málo tento druh liší.

Echinocactus octacanthus Mühlpfrdt. - Allg. Gartenztg., 16, 10, (1848) Taxon Echinocactus octacanthus Mühlpfrdt. Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Vejčitý, 40 - 44 žeber, žebra stlačená, přerušovaná; areoly vpadlé, s bílým vlasem, zduřelé; okrajových trnů je 7, střední trn je 1.” Německý komentář (zkráceně): “...3 houní trny jsou v mládí dole červené, nahoře hnědočervené, zploštělé; prostřední horní je nejplošší. Oba postranní horní trny jsou přes l palec dlouhé, prostřední je naproti tomu poněkud kratší. Střední trn je plochý, úzký, jen o něco širší než oba postranní horní, ale 2 - 2,5 palce dlouhý; celý vzpřímeně vyčnívající; 4 spodní paprskovité trny jsou krátké, bíle štětinovité ... Ve stáří jsou trny šedé ...” Poznámky Jedná se o neznámý, dnes těžko definovatelný druh.

Echinocactus oligacanthus SD. Taxon Echinocactus oligacanthus SD. - Cact. Hort. Dyck. 1849; 160, (1850) Echinocactus oligacanthus (SD.) K. Sch., Gesambeschr. d. Kakt., 374, (1898). Echinocactus brachycentrus oligacanthus Nob. Stenocactus oligacanthus (SD.) Berg., Kakteen, 249, (1929). Popis Původní latinský popis: “Liší se tenčími trny (rozuměj od typu E. brachycentrus, za jehož varietu byl SD. původně popsán) a tím, že prostřední horní trn a střední trn většinou chybí. Květy neznámé,” K. Schumann podal v německém komentáři toto upřesnění: “Tělo jednoduché, poměrně velmi silné, nejmohutnější druh podrodu, válcovité, nahoře zakulacené; temeno je mírně vpadlé s bohatou bělavou, poněkud skvrnitou plstí - vlnou a obklopené žlutavými až červenavými 27

Echinocactus raphidacanthus SD.

stlačená; areoly s vlnou, prodlouženy do brázdiček, daleko od sebe; na areole svazek trnů; trnů je konstantně 4, l - 2 spodní většinou chybí; tři horní jsou cca l palec dlouhé, nestejné, mírně zploštělé; jeden spodní trn je přes l palec dlouhý, kosočtverečný. Latinský komentář: Pupkovitý, poněkud vlnatý, žebra stlačená, ostrá, zvlněná, počet žeber 35, u areol zesílených; svazek trnů nese nestejné trny; areoly jsou 2,5 palce od sebe vzdáleny, v mládí nesou bílou vlnitou plst, nahoře přecházející do tříhranných brázdiček, nakonec komole prodloužených, brázdy nahoře přecházejí do zobcovitých hrbolů; trny jsou konstantně čtyři (někdy ještě l - 2 velmi malé, jemné, spodní, adventivní, l - 3 čárky dlouhé trny navíc), 3 horní trny jsou přímé, nestejné, 2 postranní jsou nejsilnější, 8 - 14 čárek dlouhé, zahnuté, dosti zploštělé; prostřední horní trn je poněkud plošší (avšak ne tak, aby byl listovitý), kolmý nebo jen málo zahnutý, 8 - 10 čárek dlouhý; čtvrtý trn směřuje dolů a je 14 - 17 čárek dlouhý, kosočtverečného průřezu, kroužený (nebo také nekroužený); všechny trny jsou slámové barvy, poněkud tuhé; mladé trny poněkud nažloutlé. Rostlina je 2 palce vysoká a 3 palce široká. Mexiko.”

Taxon Echinocactus raphidacanthus SD. - Cact. Hort. Dyck. 1849; 160, (1850)

Poznámky Byl nabízen v roce 1947 Schmollem, zmizelý druh.

trny; světle zelený, až 20 cm vysoký a 15 cm široký. Žeber je až 35, velmi tenkých, u areol rozšířených, velmi zvlněných. Areoly jsou 2 - 3 cm od sebe vzdáleny, jsou tříhranné až vejčité, nad svazečkem trnů dál ven prodloužené, v největším průměru 7 mm široké, s bohatou skvrnitou, sněhově bílou plstí, nakonec holé. Okrajové a střední trny nejsou ostře vymezeny, většinou je jich 5, jsou k sobě stlačeny, šídlovité, kroužené, ve vzrůstu červenožluté, potom rohovinové barvy s hnědou špičkou; spodní trn je většinou nejdelší a měří až 2,5 cm. Květy nejsou známy. Druh kvete ve vysokém stáří. Poznámky Byl nabízen spolu s E. brachycentrus v katalogu Schmoll 1947. Jedná se o dnes již neznámý druh.

Popis Původní latinský popis: “E. s kulatým světle zeleným stonkem, žebra početná (35 - 40), silně stlačená, kučeravě zvlněná, areoly daleko od sebe vzdálené, v mládí s bílou vlnou; horní trny a střední trn jsou 4, silné, žlutavě červené, prostřední horní je plochý, postranní jsou tenčí, spodní (centrální) je šídlovitý, nejdelší; okrajových trnů je 6, jemnějších, bílých, rovných, skoro pravidelně paprskovitých (Nob.) Okrajové trny jsou u tohoto druhu skoro pravidelně rozestavěné, 2 nahoru, 2 stranou a 2 dolů; ze středu rostliny vystupují 4 silné střední trny, které zřetelně vynikají. Květy nejsou známé.” Podle Förstera a Rümplera má rostlina 9 okrajových a l střední - nejdelší a šídlovitý trn. Poznámky Jedná se o zmizelý druh.

Echinocactus rapidocentrus Jac. Taxon Echinocactus rapidocentrus Jac. - Allg. Gartenztg., 24, 101, (1856) Popis Původní popis rostliny není k dispozici. Podle Brittona a Roseno je to: “Rostlina stlačeně kulovitá, 5 cm vysoká a 6 cm široká, světle zelená, někdy pupkovitá; žeber je 24 - 28, ostrých; okrajových trnů je 7, 3 horní trny jsou červenohnědé.” Poznámky Jedná se o nedostatečně popsaný, neznámý a vymizelý druh. Echinofossulocactus rectospinus Whitm. n. n. C. S. J. Amer., 589, (1934)

Echinocactus tetracentrus Lem. Taxon Echinocactus tetracentrus Lem. - Cact. Gen. Nov., 31, (1839) Popis Původní latinský popis: “Latinská diagnóza: Kulovitý, nahoře stlačený, poněkud pupkovitý, mnohožeberný, živě zelený; žebra početná, 28

Echinocactus undulatus Dietr. Taxon Echinocactus undulatus Dietr. - Allg. Gartenztg., 12, 187, (1844) Popis Původní popis Dietrichův není k dispozici a uvádím proto o dva roky starší popis Försterův: “Kulovitý, skoro modrozelený, temeno poněkud zploštělé a vpadlé. Žebra velmi početná (30 - 40), velmi vlnitá; brázdy tupé; areoly vpadlé, jen v mládí s trochou bílé plsti, velmi daleko od sebe vzdálené (na každém žebru většinou jen jedna areola). Trny jsou rovné, v mládí žlutavé, ve stáří šedobílé; okrajových trnů je 7, 3 horní jsou šídlovité, stlačené, prostřední trn je vzpřímený, oba postranní jsou odstávající; 4 spodní jsou velmi jemné, šídlovitě štětinaté; střední trn je jeden, šídlovitý, stlačený a se dvěma ostřími. Tělo má přes 3 palce v průměru, na každém žebru je jen jedna areola, vzácněji dvě (pak je jedna nahoře a druhá dole). Střední trn je 1,5 palce dlouhý, prostřední horní trn nejvýše l palec dlouhý, oba postranní horní 1? palce dlouhé, spodní 4 trny měří rovněž 1,5 palce. Květy vystupují jednotlivě a jsou 1,5 palce dlouhé; trubka je prodloužená. Vnější okvětní lístky jsou podlouhlé, zelené, bíle lemované, na špici mají žlutou skvrnu, horní jsou hnědavé. Vnitřní okvětní lístky jsou početné, kopinaté, l palec dlouhé, fialově růžovočervené s tmavším fialovým středním proužkem a bílou pichlavou špičkou. Blizen je 8, sírově žlutých. Kvete v květnu a červnu. Kvetl poprvé v květnu 1844 ve sbírce p. Allardta v Berlíně. Je velmi příbuzný s E. obvallatus a E. lancifer, liší se však od obou tvarem trnů, které jsou u těchto druhů plošší a širší. Naleziště Mexiko. Dovezen Ehrenbergerem.” Rümpler dodává: “Zda tento druh je identický s E. flexispinus není dosud prokázáno.” Schumann pokládá E. undulatus za synonym pro E. crispatus, což se zřetelem na délku spodních trnů (4 cm) a na tvar trnů vůbec, nepřichází v úvahu. Poznámky Přes poměrně výstižný a podrobný popis nebyl tento druh znovu nalezen.

Echinocactus wegeneri (Wegen.) SD. Taxon Echinocactus wegeneri (Wegen.) SD. - Cact. Hort. Dyck. 1849; 100, (1850) Echinocactus quadrinatus Wegen., Allg. Gartenztg., 12, 66, (1844). Rostlina byla původně popsána Wegenerem jako E. quadrinatus (1844) a později (1850) přejmenována Salm Dyckem. 29

Popis Původní popis SD.: “Latinská diagnóza: E. wegeneri Nob. - Tělo skoro válcovité, zelené, žebra velmi početná (34 - 36), silně stlačená, kadeřavě zvlněná, areoly daleko od sebe vzdáleny, v mládí s vlnou, horní trny 3, hranatě šídlovité, prostřední kratší, postranní delší jako prostřední, 1 často chybí, šedohnědé, spodní 4 zahnuté, tuhé, bílé, dva dolní o trochu delší (Nob.). Dobrý druh, který doposud nekvetl.” Upřesnění původního popisu provedl Rümpler takto: “Naleziště Mexiko; byl zaveden v roce 1844 Wegenerem. Tělo je ploše kulovité (podle SD. skoro válcovité), zelené. Žebra jsou velmi početná (34 až 36), ostrá, zvlněná, kadeřavá. Areoly jsou velmi od sebe vzdáleny, v mládí s trochou plsti, později holé. Trnů je 7; 3 horní trny jsou špinavě šedé, na špici hnědočervené, prostřední z nich je velmi ostře zašpičatělý, slabě kýlovitý, oba postranní jsou rozprostřené, čtyřhranné, kroužené, většinou silně stočené, 5 cm dlouhé; zbývající 4 jsou kratší (6 - 8 mm), dolů směřující (podle Wegenera visí dolů jako vousy), bílé. Střední trn chybí. Velmi krásná rostlina 5,5 cm vysoká a skoro 8 cm široká. Kvete v dubnu a květnu. Květ je trychtýřovitý, 4 cm dlouhý, rozevřený 5 cm široký. Vnější okvětní lístky jsou špinavě bílé s tmavohnědým, žlutě lemovaným středním proužkem. Vnitřní okvětní lístky jsou velmi početné (okolo 30), 2,5 cm dlouhé, 7 mm široké, kopinaté, zašpičatělé, krásně bílé, se širokým fialovým středním proužkem, který je světle fialově lemován. Tyčinky mají růžovočervené nitky a zlatožluté prašníky. Čnělka je světle fialová, delší jak tyčinky, s osmiramennou sírově žlutou bliznou.” Poznámky Jde o zmizelý druh se čtyřhrannými - zřejmě oboustranně kýlovitými - trny a s velkým květem.

Echinofossulocactus dichroacanthus (Mart.) Br. et R. Taxon Echinofossulocactus dichroacanthus (Mart.) Br. et R. - The Cact., III, 117, (1922) Echinocactus dichroacanthus Mart, Pfeif., En. Cact., 62, (1837). E. dichroacanthus spinosior Monv. Brittonrosea dichroacantha (Mart.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus dichroacanthus (Mart.) Berg., Kakteen, 249, (1929). Popis Původní německý popis: “Vejčitý, tmavě zelený, mnohožeberný; temeno pupkovité; brázdy ostré; žebra (32) jsou pergamenovitě ostrá, nepravidelně zkadeřená; areoly jsou daleko od sebe vzdáleny, nepravidelně rozptýleny, oválné s bílou plstí; trny jsou tuhé, rovné, horní 3 jsou vztyčené, červenopurpurově červené, spodní 4 - 6 jsou kratší, slabší, průsvitně bílé. V Mnichovské zahradě jsou rostliny 6 palců vysoké a mají 4 palce v průměru. Horní trny jsou jeden palec dlouhé a u základu 1,5 čárky široké, spodní jsou 4 - 6 čárek dlouhé. Žebra vznikají sem a tam a zase mizí, aniž by měla polštářek trnů.” V průběhu let byl popis upřesňován jednotlivými autory tak, jaký měli k dispozici živý materiál. Tiegel uvádí střední trn, “který není pravidlem, je skoro čtyřhranný, dolů zahnutý, poněkud delší jak prostřední horní trn.” Obrovská variabilita tohoto druhu je nejlépe podchycena v popisu J. Meyrána: “Tělo kulovité, až 6 - 10 cm v průměru, temeno mírně stlačené, 34 - 58 žeber, zvlněných, se 2 - 3 a někdy se 4 areolami na žebru. 3 horní okrajové trny, prostřední je 15 - 70 mm dlouhý, plochý, vzpřímený, někdy přilehlý, 1,5 - 3 mm široký (vzácněji dole až 4 mm), oba postranní jsou kulaté, zčásti rhombického tvaru nebo mírně zploštělé, 10 - 40 mm dlouhé, 0,7 - 1,0 mm široké, žluté barvy, někdy lehce červené, příčně kroužené, špice hnědočervená, starší trny jsou šedé. Dolních okrajových trnů je 2 - 5, někdy 6, jsou jehlovité až poněkud šídlovité, 4 - 12 mm dlouhé, bílé. Někdy jsou velmi vzácně ještě 1 - 2 dodatečné trny v horní části areoly. Květy jsou široce trychtýřovité, 18 - 20 mm dlouhé, trubka je krátká, zelená, trojúhelníkovité až vejčité šupiny, kraje bělavé se zeleným proužkem. Okvětní lístky jsou kopinaté, okraje bílé, střední proužek je purpurový až růžový, někdy velmi tenký nebo chybí, prašníky jsou bělavé, čnělka růžová, osmiklanná blizna je bledě růžová nebo žlutá. Roste ve státech S. L. P., Zacatecas a Hidalgo.” 30

Rostliny, které mám asi z 10 nalezišť odpovídají vcelku shora uvedenému popisu J. Meyrána. Mezi nimi jsou i formy s téměř černými trny a zdá se, že barevný rozsah bude větší jak udává Meyrán. U San Roberto a Los Pinos byly nelezeny formy s až 10 cm dlouhými trny. Na jednom nalezišti byly sbírány rostliny jak bez středního trnu, tak i se středním trnem. Střední trn je v daném případě cca 3,5 cm dlouhý a u základu 3 mm široký, dole je v průřezu čtyřhranný, tupý a obloukovitě dolů zahnutý. Poznámky Jedná se o velice variabilní druh, který podle posledních nálezů může mít velmi vzácně i střední trn. V mnoha případech je velmi podobný (nebo asi totožný) s E. pentacanthus nebo E. violaciflorus. Horní trny mohou být vztyčené nebo přilehlé, což značně komplikuje situaci. K němu patří i rostliny, které u nás byly původně rozšiřovány jako E. lamellosus a později jako E. phyllacanthus sp. s bílým květem a červenofialovým středním proužkem. Poslední nálezy ukazují, že co se týče barvy a délky trnů nebylo řečeno ještě poslední slovo.

Echinofossulocactus heteracanthus (Mühlpfrdt.) Br. et R. Taxon Echinofossulocactus heteracanthus (Mühlpfrdt.) Br. et R. - The Cact III 111, (1922) Echinocactus heteracanthus Mühlpfrdt., Allg. Gartenztg., 13, 345, (1845). Brittonrosea heteracantha (Mühlpfhrt.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus heteracanthus Berg., Kakteen, 247, (1929). Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Skoro kulovitý, žebra (34) zvlněná, stlačená, bílá vlna na temeni; areoly vpadlé, střední trny jsou do kříže 4, mladé trny jsou na špici hnědavé a kýlovité, okrajových trnů je 11 - 13, bílých.” Německý komentář: “Skoro kulovitý s 34 ostrými, poněkud vlnitě zohýbanými žebry a ne příliš daleko od sebe vzdálenými a vpadlými areolami; na temeni s bílou vlnou. Trny sestávají ze 4 středních trnů postavených do kříže tak, že oba postranní směřují poněkud nahoru. Prostřední horní trn, který je zahnut vzhůru, je nejdelší, s podélným kýlem. Mladé trny jsou bělavé, od špičky do poloviny trnu světle hnědavé, staré trny jsou rohovinovité barvy. 11 - 13 paprskovitých trnů je silně štětinatých, bílé barvy. Varíruje tak, že u jednoho a téhož exempláře skoro vždy horní vlevo postavený paprskovitý trn je větší a silnější a všechny trny dostávají špinavě bílou barvu. Real del Monte, Mexiko.” Z ostatních autorů uvádím jen údaj Bergera, že 4 střední trny jsou šedé s černohnědou špicí. To však platí podle mého pozorování jen pro starší trny. Meyrán pokládá tento druh za totožný s E. lexarzai. Podle mých pozorování jsou však přeci jen mezi těmito dvěma druhy rozdíly, přičemž E. heteracanthus má tenčí a ne tak robustní trny. Poznámky Jedná se o velmi variabilní druh, co do délky trnů a barvy květů. Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla, přičemž jedna skupina rostlin kvete bíle se širokým světle červeným středním proužkem, druhá skupina má světle růžový květ s fialově červeným středním proužkem. Květy jsou cca 30 - 35 mm dlouhé a stejně tak široké; růžově kvetoucí forma má o poznání větší květ.

Echinofossulocactus albatus (Dietr.) Br. et. R.

Echinofossulocactus anfractuosus (Mart.) Lawr.

Taxon Echinofossulocactus albatus (Dietr.) Br. et. R. - The Cact. III. 112, (1922) Echinocactus albatus Dietr., Allg. Gartenztg., 14, 170, (1846) Brittonrosea albata (Dietr.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923) Stenocactus albatus Knuth, Kaktus-ABC, 354, (1935)

Taxon Echinofossulocactus anfractuosus (Mart.) Lawr. - Loudán Gard. Mag., 17, 317, (1841) Echinocactus anfractuosus Mart., Pfeiffer: En. Cact., 63, (1837). E. anfractuosus spinosior Lem. E. anfractuosus orthogonus Monv. Brittonrosea anfractuosa (Mart.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus anfractuosus (Mart.) Berg., Kakteen, 248, (1929).

Popis Původní popis: “Latinská diagnóza: Kulovitý, modravý, temeno zploštělé, žebra početná, stlačená, zvlněná, trny bělavě žluté, ve dvou patrech, vnějších je 10 štětinovitých a malých, vnitřní jsou 4 velké, široké, mečovité, čtyři střední štíhle dlouhé. Naleziště Mexiko. Německý komentář: “Tělo je kulovité, ale širší jak delší, velikosti malé dětské hlavy, modrozelené, se zploštělým temenem, v jehož středu jsou na natěsnaných areolách početné vztyčené trny. Mnoho žeber. Žebra jsou k sobě stlačená, ale ne tenká a listovitá, zvlněná, sem a tam zohýbaná, s tupými hranami, laločnatá a na obou stranách areol ještě poněkud tlustší. Areoly jsou poměrně prohloubené s troškou bí1é plsti. Z areol vystupuje 14 bělavěžlutých trnů ve dvou řadách; 10 trnů vnější řady je kruhovitě umístěno kolem areoly, jsou štíhle kulaté, štětinovité, nejsou delší jak ? palce, ale ne vždy jsou všechny, nýbrž často chybí jeden nebo 3 z nejhořejších; 4 trny z vnitřní řady jsou mnohem silnější, tmavěji zbarvené, ale různého tvaru; horní je největší a dosahuje na spodních areolách až 2 palců, na horních areolách je l - 1,5 palce dlouhý, široký, mečovitý, vzpřímený a rovný, vzácněji s nepatrně zahnutou špicí. Oba postranní horní trny jsou poloviční délky jak prostřední, většinou stejného vzrůstu, rovné a skoro vodorovné. Střední nebo centrální trn je přímý, kupředu čnící, štíhle kulatý a šídlovitý, jeden palec nebo o něco víc dlouhý, nezřídka chybí, zatím co 3 ostatní z této řady jsou vždy na místě. Květy vykvétají z temene, na jeho vrcholu, ve značném množství jsou hustě vedle sebe, bílé, sotva přes 8 - 9 čárek dlouhé a mají l palec v průměru, vnější okvětní lístky jsou stříškovitě rozmístěny, zvenčí jsou více méně zelené, na stranách ale většinou bílé; na celém polštáři vykvetlých květů však není nic vidět ze zeleného kalichu, ale celé temeno je pokryto bíle. Vnitřních okvětních lístků je 16, jsou čistě bílé, kopinaté, jemně zašpičatělé. Tyčinky jsou skoro tak dlouhé jako květy, s bílými nitkami a světle žlutými prašníky. Čnělka je o něco delší jak tyčinky, se sedmi malými čárkovitými, rozprostřenými, sírově žlutými bliznami. Jméno albatus, bíle oděný, jsem dal tomuto druhu proto, že téměř celé temeno je zakryto množstvím bílých květů.” Výskyt Naleziště nebylo udáno. Poznámky Podrobně popsaný a nezaměnitelný druh, se 4 středními trny. Co se týče květů, dostávají tyto v našich podmínkách většinou jemně nažloutlý charakter, což je ještě zesíleno prosvítajícími zelenými středními proužky na vnějších okvětních lístcích. Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla, jinak tento druh nebyl do roku 1981 znovu nalezen. Rostliny nalezené p. Lauem a prodávané v semenech západními firmami kvetou údajně bíle s červeným středním proužkem. Viděl jsem barevné fotografie těchto nekvetoucích rostlin, které se nijak neliší od shora popsaného druhu. Semenáče jsou zcela stejné. Podle posledních zpráv byl bíle kvetoucí E. albatus v roce 1982 znovu nalezen u obce Jesus Maria. S. L. P., Mexiko a odpovídá údajně zcela původnímu popisu.

Popis Původní popis: “Německá diagnóza: Podlouhlý, sloupovitý, tmavě zelený, mnohožeberný; brázdy velmi ostré; žebra papírovitě stlačená, zvlněná; areoly velmi vzdáleny od sebe, malé s bílou plstí; trny poněkud zkřivené, slámově žluté, na špici hnědé, okrajových je 7, poměrně tuhých, 3 horní jsou silnější, ve středu je 1 trn, větší hnědočervený. V Mnichovské botanické zahradě je rostlina 5 palců vysoká a 2,5 palce v průměru. Horní trny jsou víc jak l palec dlouhé, střední trn je l palec dlouhý.” Förster k danému popisu dodává: “Karwinski jej nalezl u Pachuca na tu a tam křovinatých loukách.” Tiegel a Oehme upřesňují naleziště na Hidalgo, Pachuca a Ixmiquil a upřesňují trny: “Trnů 8 - 10. Okrajových trnů je 7 - 9, tři horní jsou slámově žluté až hnědavé, prostřední z nich je široký a středem podélně brkovitý, až 2 cm dlouhý. Další pár je více rohovitě zakulacený, ne tak dlouhý, spodní jsou u základu stlačeny poněkud stranou, jsou sklovité a slabě zahnuté, 1 střední trn je přímý, velmi špičatý, štíhle kulatý, 2 cm dlouhý; žádný trn není kroužený napříč. Květy jsou pravděpodobně bílé s karmínově červeným středním proužkem.” Původní popis je nedostatečný a stejně tak i popisy dalších autorů umožňují různost výkladu. Tak kupř. H. Bravo uvádí, že střední trn je zploštělý, J. Meyrán naproti tomu udává plochý nebo kosodélnikovitého průřezu. J. Meyrán prozkoumal podrobně 5 populací na různých nalezištích a podle jeho výzkumů můžeme popis doplnit takto: “Rostliny kulovité nebo polokulovité, mají 8 - 12 (-15) cm v průměru, 34 - 46 žeber (u Cardonal) nebo 26 - 34 žeber (od Mixquiahuale u Tunititlán), se 2 - 4 (l - 3) areolami na žebru. Okrajových trnů je 5 - 9 a někdy ještě l - 2 dodatečné trny navíc v horní části areoly. Prostřední horní trn je 18 - 40 (9 - 30, 12 - 35) mm dlouhý, 1,5 - 3 mm široký, zploštělý, tlustý. Oba postranní horní trny jsou 15 - 40 (10 - 28) mm dlouhé, l - 2 mm široké, ploché nebo oválné. Spodní okrajové trny jsou jehlovité nebo šídlovité, rovné nebo zahnuté, bělavé nebo šedé, 6 - 13 mm dlouhé. l střední trn (vzácněji může na některých areolách i chybět) je 25 - 60 (17 - 30, 16 45) mm dlouhý, 1,5 - 3 mm široký, plochý nebo kosodélníkovitý, na temeni vztyčený. 3 horní trny a střední trn jsou bělavé nebo slámově žluté s hnědou nebo hnědočervenou špicí (někdy i celý trn). U jedné populace udává Meyrán, že tyto trny jsou ve vzrůstu červené a mají později černou špici. Květ je trychtýřovitý až zvonovitý, 22 - 32 (asi 30) mm dlouhý. Vnější okvětní lístky mají bílý okraj a hnědě purpurový široký střední proužek; vnitřní okvětní lístky jsou podobné a mají purpurový střední proužek.” Poznámky Jedná se zřejmě o velice variabilní druh jak co délky, tak i tvaru a barvy trnů. Zde je třeba ještě podotknout, že mladé trny jsou žlutavě červené nebo celé červené s černou špicí. Proto za daný druh budeme považovat jen ty rostliny, které mají původ na těchto nalezištích: Pachuca a Ixmiquil Hidalgo, Baranca de Venados (mají jen 2 spodní okrajové (trny), sev. Cardonal, Santa Mónica, Tunititlán, El Zoquital u Meztitlan a kopec Risco.

Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. Taxon Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. - The Cact, III, 114, (1922) Echinocactus arrigens Lk., Allg. Gartenzg., 8, 161, (1840). Brittonrosea arrigens (Lk.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus arrigens (Lk.) Berg., Kakteen, 248, (1929). E. sphaerocephalus Mühlpfrdt. E. allardtianus Dietr. E. anfractuosus ensiferus Nob. E. arrectus Otto E. ensifer Schelle E. ensiferus Lem E. ensiferus pallidus H. Berol E. xiphacanthus Miq. Popis Původní popis: “Latinská diagnóza: Tělo kulovité nebo protáhle vejčité, temeno stlačené pokryté trny; žebra početná, velmi stlačená, zvlněná, areoly daleko od sebe vzdáleny, ve svislém směru jsou však blízké; trnů je 11 bělavých, v mládí s hnědavou špicí; 8 okrajových trnů je štětinatých, střední trny jsou 3, jeden rovný mečovitý, dva rozložené šídlovité. Naleziště Mexiko.” Německý komentář: Tělo téměř kulovité nebo kulatě obráceně vejčité, cca 3 - 4 palce v průměru, poněkud modrozelené, mnohožeberné, s poněkud zploštělým temenem, na jehož středu vyrůstají z natěsnaných areol početné vzpřímené trny. Žebra jsou velmi početná, poměrně hustě u sebe, velmi tence stlačená, zvlněná a sem a tam zahnutá, na mladých exemplářích téměř kadeřavá, na starších rostlinách poněkud více od sebe vzdálená, skoro ostrohranná, brázdy tupé. Areoly jsou natěsnané jen na temeni rostliny, na bocích jsou více od sebe vzdáleny tak, že na jednom žebru jsou asi 4 areoly, které jsou u starších rostlin l palec od sebe vzdáleny; všechny jsou pokryty vystupujícím malým chumáčkem bílé plsti. Z areol vystupuje 11 trnů (někdy o jeden nebo dva méně), které jsou ve stáří všechny bílé nebo bělavé a jen v mládí a pak také většinou jen největší střední trn jsou na špici hnědavé; z těchto trnů je 8 okrajových a 3 střední; okrajové trny jsou všechny štětinaté, dva směřují šikmo vzhůru, jsou nejjemnější a nejkratší, asi přes 3 čárky dlouhé, ostatních 6 je umístěno v dolní polovině areoly v polokruhu; dva jsou vodorovné a zbylé 4 směřují šikmo dolů, všechny jsou až půl palce dlouhé. Ze středních trnů je prostřední vztyčený, téměř 1,5 palce dlouhý, mečovitý, stlačený, většinou poněkud zahnutý, oba postranní jsou vodorovně odstávající, poměrně štíhle kulaté, přibližně dobrý palec dlouhé. Květy vystupují ze středu temene mezi zde se nacházejícími trny a jsou poměrně hojné; jsou půl palce dlouhé a trychtýřovité. Kalich je stříškovitý, okvětní lístky se od zdola nahoru zvětšují, spodní jsou asi půl čárky dlouhé, horní 2 - 3 čárky dlouhé, jsou podlouhle vejčité a poněkud špičaté; všechny mají bílý okraj kolem dokola, uprostřed jsou tmavě purpurově červené. Korunních lístků je 24, jsou kopinaté, trnovitě špičaté, bílé se širokým červeným středním proužkem, který se ztrácí v trnité špičce. Tyčinek je mnoho a jsou poloviční délky jako květy. Nitky jsou slabě růžovočervené. Čnělka je stejné délky jako jsou tyčinky, blizna je umístěna mezi tyčinkami. 6 - 7 laločná blizna je štíhle kulatá a světle žlutá.” Jedná se o velice variabilní druh se zřejmě nesprávně provedeným původním popisem. Již z roce 1850 hovoří Salm Dyck o nesprávně provedeném popisu (“diagnosin imperfecta”) a udává 4 střední trny. Rostliny jak je známe dnes mají 3 nebo 4 střední trny, někdy se tento fakt objevuje u jedné a téže rostliny. Na mnohých formách a zvláště u mladých rostlin, chybí 2 horní okrajové trny, které je možné obecně pokládat za dodatečné. Proto jsou též rozpory v počtu středních trnů. Barva trnů, zejména co se týče starých rostlin od Schmolla, varíruje od žlutobílé, přes hnědou až k téměř černé barvě, špice je vždy tmavší. Většina má ve vzrůstu trny červené až rubínově červené. Květy jsou mnohdy bez bílého okraje a jsou celé růžovočervené až purpurově červené s tmavším středním proužkem. Meyrán v roce 1972 přiřadil E. arrigens jako varietu k E. obvalatus s tímto popisem: “Centrální střední trn je 10 - 25 mm dlouhý, šídlovitý, zahnutý dolů. Okrajových trnů je 5 - 8 a někdy ještě 1 - 2 v horní části areoly. Květ je 25 - 35 mm dlouhý.” Později - viz prameny - svůj názor změnil a pokládá E. arrigens za synonym pro 34

E. dichroacanthus. Protože údaje o nalezištích pocházejí většinou od Meyrána, není je možné uvádět dotud, pokud nebude vysvětlena sama podstata problému. Poznámky Jedná se o vcelku dobře popsaný druh, který může existovat jak se 3, tak i se 4 středními trny různých barev, od téměř bílé, přes žlutohnědou, hnědou, černohnědou a téměř černou. Centrální střední trn se zpravidla ukazuje až u starších rostlin. Od E. dichroacanthus se liší ohebnějšími a méně mohutnými trny, tvarem a barvou květu. Vzhledem k malé odlišnosti od E. obvallatus, lze jej přiřadit k tomuto druhu jako jeho varietu.

Echinofossulocactus boedekerianus (Berg.) Croiz. Taxon Echinofossulocactus boedekerianus (Berg.) Croiz. - C. S. J. Amer., 14, 11. (1922) Echinocactus boedekerianus Berg., Kakteen, 246, (1929). - Stenocactus boedekerianus (Berg.) Berg., 1. c. Popis Původní německý popis: “Ploše kulovitý, 6 - 7 cm široký, 5 - 6 cm vysoký, matně tmavozelený, temeno plstnaté s bílou vlnou, vysoce zahalené trny; asi 40 žeber, zvlněných, 5 - 6 mm vysokých; areoly l cm od sebe vzdáleny, resp. později až 2,5 cm, jsou kulaté; okrajových trnů je cca 20, paprskovitých, horní jsou poněkud natěsnané, nestejné délky, rovné nebo poněkud zahnuté, postranní až 1,2 cm dlouhé, všechny štíhlé, jehlovité, bílé; středních trnů je většinou 9 (6 - 7 - 9), z toho 8 ve vnějším kruhu, devátý je uprostřed, všechny jsou u základu cibulovité, prostřední zploštělý, tenký, ohebný, kroužený, u základu kýlovitý, hnědavý, směrem nahoru žlutavý s hnědočervenou špicí, 3 - 5 a víc cm dlouhý, 1,5 mm široký, vzhůru směřující, za ním stojící trn je podobný; ostatní jsou více štíhle kulaté nebo jehlovité, červenohnědé nebo tmavohnědé, poněkud zpět zahnuté, pichlavé, 2,5 cm dlouhé, spodní trny trčí přímo. Květy nejsou dosud známé. Mexiko (Zacatecas, u Concepción, v horách), nalezen Fr. Ritterem. Od podobného E. wippermannii se liší množstvím středních trnů.” Poznámky Jedná se o dobře rozlišitelný druh. Rostlina nebyla od dob Bergerových, resp. Croizatových, nikde publikována (rozumí se nové poznatky) a od dob Schmollových nebyla ani znovu nalezena. Jediná rostlina v mé sbírce pochází od Schmolla a plně odpovídá popisu.

Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. Taxon Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. - C. S. J. Amer., 589, (1934) Popis Tento druh nebyl do dnešního dne nikým popsán. Fotografie byla zveřejněna v roce 1947 v katalogu firmy F. Schmoll. Poznámky V našich sbírkách se dochovaly dvě rostliny, které měly asi 20 okrajových a 4 střední tmy. Barva středních trnů byla u jedné rostliny tmavě hnědá, ve vzrůstu načervenalá, u druhé žlutohnědá. Později obě rostliny zašly a z odnoží se dochoval jediný kus v mé sbírce se světlejšími trny. Zda se jedná o daný druh je jen velmi těžké posoudit.

Echinofossulocactus bustamantei (H. Bravo) Croiz. Taxon Echinofossulocactus bustamantei (H. Bravo) Croiz. - C. S. J. Amer., 14, 111, (1942) Stenocactus bustamantei H. Bravo, Las Cactac. de Mex., 401, (1937). Popis Původní španělský popis: “Stenocactus bustamantei n. sp. Rostliny kulovité, asi 10 cm v průměru s temenem zcela zahaleným do propletených trnů; víc nebo míň jak 35 žeber. Okrajových trnů je 8 - 9, vodorovně rozestřených, propletených s trny na sousedních areolách, 10 - 15 mm dlouhých, bělavých; střední trny jsou 3, horní je nejdelší, 3 až 5 cm dlouhý, široký a silně zploštělý, příčně kroužený, 2 postranní jsou o něco tlustší než okrajové trny a mají tmavou špici; květ je 2 - 2,5 cm dlouhý. Vnější okvětní lístky jsou široké, zašpičatělé, některé jsou tmavofialové s bílým okrajem, jiné jsou světlejší se širokým středním proužkem a fialové; plod nebyl pozorován. Naleziště stát Hidalgo.” Croizat upřesňuje květ takto: “Květy 2,5 - 3,5 cm dlouhé, trubka velmi úzká, zelená, dole s purpurovým nádechem, nahoře s fialově purpurovými šupinami, okraje světlejší. Okvětní lístky jsou široké, zašpičatělé, bílé se širokým tmavě purpurovým středním proužkem. Tyčinky jsou světle růžové, čnělka purpurová, 5 laloků blizny krémových. Sbírán v Real del Monte.” Poznámky V současné době je Meyránem tento druh ztotožňován s E. lexarzai. Na importovaných rostlinách E. lexarzai a E. bustamantei z Real del Monte jsem nalezl jen nepatrné - i když patrné - rozdíly. Zdá se, že E. lexarzai má delší a hrubší trny.

Echinofossulocactus caespitosus Backbg. Taxon Echinofossulocactus caespitosus Backbg. - The Cact. S. J. Gr. Brit., 12, 4, 81, (1950) Echinofossulocactus caespitosus v. gracilispinus H. Bravo, C. S. Mex., 14, 34, (1969) Popis - Backeberg místo typické rostliny popsal jako typ její varietu - H. Bravo dostala od pí. C. Schmoll jak typický E. caespitosus, tak i jeho varietu (E. caespitosus v. gracilispinus) - obě rostliny se stejným označením jako u pí. H. Bravo byly importovány do ČSSR od firmy Schmoll a jsou v mé sbírce - Backebergův popis je neplatný, protože nebyl uložen holotyp. Rovněž popisy H. Bravo jsou neplatné, protože její revize rodu je provedena jen španělsky. Celá záležitost čeká na novou revizi, což je zkomplikováno tím, že rostliny nebyly na nalezištích znovu nalezeny. Původní popis: “Latinská diagnóza: Malý (?), žeber asi 27, zvlněných; horní trny jsou 3, zploštělé (délka je cca stejná), cca 21 mm dlouhé, žluté, prostřední 2 mm široký, postranní cca l mm, široké; spodní trny jsou 4, bělavé, tenké, cca 5 - 6 mm dlouhé; areoly s bílou vlnou; květ je asi 11 mm dlouhý, bílý, střed zelenavý u vnitřních okvětních lístků, jícen zelenavý; prašníky a laloky blizny (10) zelenavé. Mexiko.” Poznámka: V původním popisu, ani v V. díle své monografie se Backeberg nezmiňuje o středním trnu, přestože je na připojené fotografii zřejmý. Rostlina na fotografii neodnožuje. Popis H. Bravo z roku 1969: “E. caespitosus Backbg. Tělo ploše kulovité, 3 cm vysoké, 4,5 cm široké, šedozelené. Žeber 24, mírně zvlněných. Okrajových trnů zpravidla 2, někdy 4 až 6, 5 - 6 mm dlouhých, bílých, zahnutých směrem dolů; střední trny jsou 4 autorka pokládá 3 horní okrajové tmy za střední); prostřední horní trn je 1,5 až 2 cm 36

dlouhý, až 3 mm u základu široký, příčně kroužený, šedavý a v mládí trochu žlutavý; dva postranní jsou 1,2 až 2 cm dlouhé, ploché, úzké, šedé, stlačené; centrální střední trn je šídlovitý, tenký, 1,5 až 2,5 cm dlouhý, šedý, přímý. Květy 2,5 cm dlouhé; šupiny na trubce jsou trojúhelníkovité a zašpičatělé; vnější okvětní lístky jsou čárkovitě kopinaté, vnitřní jsou krémové s purpurovým středním proužkem; čnělka je krémová, 5 laloků blizny zelenavých. Kvete v únoru.” Poznámky Rostliny, které k nám byly importovány od fy. Schmoll, odpovídají popisu H. Bravo s tímto doplněním. Rostliny, již malé, silně odnožují - proto i název “caespitosus”. 3 horní okrajové trny a středím trn jsou v horní části při vzrůstu červenavé, dole nažloutlé, později žlutavé a nakonec sesednou. E. caespitosus je pomalu rostoucí druh - po 35 letech v kulturu je 5 původních importů v průměru jen 6,5 cm vysokých a 4,5 cm širokých.

Echinofossulocactus caespitosus v. gracilispinus H. Bravo Taxon Echinofossulocactus caespitosus v. gracilispinus H. Bravo - C. S. Mex., 14, 34, (1969) Popis Původní španělský popis: “Tělo jednoduché, kulovité, 4 cm vysoké a 5 cm v průměru, zelenošedavé. Žeber je 30, úzkých a velmi zvlněných a kadeřavých. Okrajové trny jsou 2, někdy vzácněji 4, asi l cm dlouhé, úzké, bíložluté, dolů směřující. Střední trny jsou 4 (autorka pokládá 3 horní okrajové trny za střední), 3 horní a l centrální ve středu areoly; prostředím horní je 3 - 4 cm dlouhý, 2 mm u základu široký, na špici ohnutý; oba postranní jsou 3 cm dlouhé, úzké, l mm široké, vodorovně odstávající nad tělem, v mládí žlutavé, později šedavé; centrální střední trn je 2,5 cm dlouhý, úzký, l mm široký, přímý; všechny trny jsou ohebné a úzké. Květy jsou 2 cm dlouhé; okvětní trubka je zelenavá; šupiny na trubce jsou bílé, špičaté, horní se zeleným, dolní s červenavým středním proužkem; vnější okvětní lístky jsou kopinaté, široké, špičaté, bílé se zeleným středním proužkem; vnitřní okvětní lístky jsou bílé, široce kopinaté, špičaté; tyčinky jsou světle fialové, čnělka bílozelená, 8 laloků blizny je stejné barvy jako čnělka.” Poznámky V popisu H. Bravo chybí tak důležitý údaj, jako je “zelenavý jícen”, což je charakteristické právě pro tuto varietu a ojedinělé u celého daného rodu. Původní rostliny od Schmolla v mé sbírce jinak odpovídají popisu H. Bravo. Z NDR a NSR k nám rozšiřované a různými sběrateli u nás prodávané rostliny se více méně, hlavně co se týče trnů, podobají na danou varietu. Kvetou ale červeně, resp. růžovočerveně s tmavším středním proužkem. Tyto rostliny nemají s danou varietou nic společného a patří do okruhu E. hastatus.

Echinofossulocactus confusus Br. et R. Taxon Echinofossulocactus confusus Br. et R. - The Cact, III, 120, (1922) Brittonrosea confusa (Br. et R.) Speg., Brev. Not. Cact, 11, (1923). Popis Původní anglický popis: “Jednotlivý, bledě zelený, urostlý, sloupovitý až krátce palicovitý, 6 - 15 cm vysoký, 6 - 8 cm v průměru; žeber je 26 - 30, tenkých, nízkých, zvlněných; areoly 4 - 5 na každém žebru, 2 - 3 cm od sebe vzdáleny; trny jsou všechny žluté, šídlovité; okrajové trny jsou 4 nebo 5, jen slabě zploštělé, 7 - 10 mm dlouhé; l střední trn je přes 4 cm dlouhý, obyčejně trčí dopředu; květy purpurové, 4 cm široké, okvětní lístky jsou podlouhlé, špičaté.” Žijící rostliny dovezené z Mexika, byly v botanické zahradě v Berlíně. 37

Rostliny u nás pod tímto názvem pěstované pocházejí od Schmolla a odpovídají tomuto popisu: Tělo polokulovité, cca 10 cm široké a až 15 cm vysoké, u starších rostlin od spodku obráží. Počet žeber se stářím roste a pohybuje se od asi 30 u mladých do cca 60 u starých rostlin. Vzdálenost areol od sebe na jednom žebru kolísá od 2 - 3 cm do 4 cm u vyspělých rostlin. Tři horní okrajové trny mají charakter středních, prostřední je 2 cm, oba postranní 2,8 cm dlouhý. V dolní části areoly jsou 2 - 4 (většinou 4) okrajové trny, přičemž první pár je téměř vodorovný a druhý je obloukovitě zahnutý dolů; všechny jsou cca l cm dlouhé a mírně zploštělé. Jeden vyčnívající střední trn je 4 cm dlouhý. Všechny trny jsou žluté a šídlovité, přičemž horní trny a střední trn jsou směrem ke špici tmavší, špice je téměř hnědá. Květ je cca 4 cm široký, purpurově červený s tmavším středním proužkem. Poznámky Jedná se o problematický druh, který nebyl - kromě Schmolla - znova nalezen. Rostliny od Schmolla vcelku odpovídají popisu a jasně se odlišují od podobných žlutotrnných druhů.

Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. Taxon Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. - London Gard. Mag., 17, 317, (1841) Echinocactus coptonogonus Lem., Cact. Aliq. Nov., 23, (1838). E. coptonogonus major Lem. Echinofossulocactus coptonogonus major Lawr. Britonrosea coptonogona (Lem.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus coptonogonus (Lem.) Berg., Kakteen, 244, (1929) Echinocactus exulpatus Pfeif. Echinocactus interruptus Scheidw. Popis Původní latinský popis: “Diagnóza: Ploše kulovitý, značně pupkovitý, modrozelený s mohutnými žebry. Komentář: Brázdy ostré, zakřivené; počet žeber 10 - 14, silných velmi ostrých, u brázd širokých, na hraně mezi areolami v průřezu sekyrkovitého tvaru, zakřivených, příčně zvrásněných; areoly jsou vpadlé, v mládí s bílou vlnou, později holé, s velmi dlouhými trny, podlouhlé; jsou 18 čárek od sebe vzdáleny. Trnů je 5, velmi silných, šedobělavých; prostřední je nejsilnější, protáhlý, velmi zploštělý, l palec dlouhý, často mnohem delší; 2 postranní jsou téměř čtyřhranné, zpočátku směřují vzhůru; 2 spodní jsou nejjemnější, málo zploštělé a kratší.” H. Bravo upřesnila popis takto: Tělo jednoduché, někdy obrážející, kulovité, lehce zploštělé, 7 - 10 cm vysoké, modrozelené. Žeber 10 až 14, robustních, 1,5 cm vysokých, velmi ostrých. Areoly jsou od sebe asi 2 cm vzdáleny, v mládí s hojnou vlnou. Trny jsou 3 až 5, tlusté, lehce zahnuté, nejdelší jsou 3 cm dlouhé, ploché. Květy jsou 3 cm dlouhé a 4 cm široké; vnitřní okvětní lístky jsou početné, čárkovitě podlouhlé, ostré, purpurové, s bílými okraji; ovarium je fialově hnědé, opatřené menším počtem širokých šupin. Naleziště jsou ve státech Hidalgo, S. L. P. a Zacatecas. Vyskytuje se na rozsáhlé oblasti v Altiplanicie. Roste na plošinách a hřbetech, na vulkanické půdě, zapuštěný a skrytý travou. Poznámky Jedná se o dobře rozeznatelný druh. Rostliny s různým počtem trnů a s jejich různou délkou lze považovat jen za formy. Meyrán našel formy, které mají za horní okrajovými trny ještě l - 2 dodatečné trny.

Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. Taxon Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. - Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1841) Echinocactus crispatus DR., Prodr., 3, 461, (1828). Brittonrosea crispata (DC.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus crispatus (DC.) Berg., Kakteen, 248, (1929). Echinocactus crispatus anfractuosus Hort. Echinocactus crispatus cristatus Hort. Echinocactus crispatus Foersteri Hort. Echinocactus crispatus horridus DC. Echinocactus crispatus pentagonus Hort. Echinocactus crispatus stenogonus Hort. Echinocactus stenogonus ? Popis Původní latinský popis: “Oválný, temeno stlačené, trochu pupkovité. Žebra v kolmém směru zvlněná, kadeřavá, hrbolatá; trny chumáčkovité, tuhé, nestejné, rovné. Cactus crispatus Fl. Mex. Ined. ic. Květy na temeni těla, obecně v malém počtu, purpurové, vnější okvětní lístky hustě taškovitě uspořádány; vnitřní okvětní lístky ve dvou řadách, čárkovitě podlouhlé, špičaté.” Uvedený popis je zcela nedostatečný a umožňoval široký výklad následovníkům. Většinou se udávalo 30 - 60 žeber, Pfeiffer a Förster udávají, že střední trn chybí. Nejdůležitější údaj v původním popisu je údaj o malém květu, podle kterého je možné E. crispatus odlišit od ostatních druhů. V klasickém nákresu reprodukovaném Britonem a Rosem je ukázána rostlina se středním trnem na každé areole, střední trn je více či méně zahnutý. Tiegel udává, že střední trn trčí kupředu, je skoro kulatý, vzácněji hranatý, až 4 cm dlouhý. Udává, že E. crispatus má typicky 8 trnů, 7 okrajových a l střední. K nim u mnoha exemplářů přistupují ještě 2 - 3 trny, patřící v podstatě k okrajovým trnům. V široké variabilitě druhu to pak znamená, že 3 horní okrajové trny je možno považovat za střední tak, jako to uvádí Meyrán, který shrnul své mnohaleté zkušenosti z nalezišť do tohoto popisu: “Tělo vejčité až polokulovité, 8 - 12 cm široké; žeber je 34 - 56, zvlněných, se 2 - 3 areolami na žebru. Střední trny jsou 4, někdy 3, prostřední horní je 18 - 50 mm dlouhý (převážně 25 mm), 1,5 - 3 mm široký, zploštělý. Oba postranní trny jsou 9 - 40 mm dlouhé, l mm široké, mírně zploštělé. Spodní centrální trn je 12 - 40 mm dlouhý, 1 - 1,5 mm široký, přímý nebo zahnutý směrem dolů, žluté barvy s hnědočervenou špicí až hnědou. Okrajových trnů je 4 - 6, někdy pouze 2 a někdy ještě navíc l - 2 v horní části areoly, 5 - 10 mm dlouhé, tenké, jehlovité, bílé. Květy jsou široce trychtýřovité, 15 - 20 mm dlouhé. Trubka je krátká s vejčitými šupinami, bílými se zeleným až hnědočerveným středním proužkem. Okvětní lístky jsou kopinaté, podlouhle špičaté, vnější se širokým hnědě purpurovým středním proužkem, vnitřní jsou bílé s purpurovým až růžovým středním proužkem, někdy velmi slabým. Prašníky jsou bílé, čnělka červená, sedmiklanná blizna je bělavá.” Jako naleziště udává Meyrán Pachuquilla Zempoala v Hidalgu, s výběžkem až jižně od Texcoco ve státě Mexiko. Poblíž Caňada Morelos v Puebla je generace s větším počtem žeber (55 - 74) a tmavší hnědočervenou barvou středních trnů. Rostliny byly dále sbírány ve státě Oaxaca (Coixtlahuaca a Concepción). Poznámky Jedná se o velmi variabilní druh blízký E. lamellosus, případně E. obvallatus. E. lamellosus má střední trn přímý a květ dlouhý 3,5 - 4 cm, E. obvallatus má květ 2,5 - 3 cm dlouhý. Rostliny pěstované u nás odpovídají upřesněnému popisu J. Meyrána.

Echinofossulocactus densispinus (Tieg.) C. Schmoll n. subn.

Echinofossulocactus esperanzaensis Whitm. n. n.

Taxon Echinofossulocactus densispinus (Tieg.) C. Schmoll n. subn. - C. S. J. Amer., 589, (1934) Stenocactus densispinus Tieg. n. n., Borg, Cacti, 227 (1937).

Taxon Echinofossulocactus esperanzaensis Whitm. n. n. - C. S. J. Amer., 5, 12, 589, (1934) Echinofossulocactus esperanzensis - jen jméno v C. S. J. Amer., 11, 6, 86, (1939).

Popis Platný popis této rostliny neexistuje, protože můj popis Ve Fričianách nebyl doprovozen uložením holotypu v příslušném herbáři. Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla a jejich popis je tento: “Tělo kulovité, obrážející, 10 cm vysoké a 9 cm široké, temeno je mírně propadlé, na temeni s trochou bílé vlny. Má cca 35 žeber, zvlněných, s ostrými brázdami mezi žebry. Areoly jsou podlouhlé, na žebru cca 3 cm od sebe vzdáleny, zpočátku s bílou vlnou, později holé. Okrajových trnů je 14 - 16 sklovitě bílých, l - 1,5 cm dlouhých, paprskovitých, šídlovitých, vzájemně propletených; 4 střední trny, z toho 3 jako horní, které jsou ploché a l centrální kupředu směřující je kulatý. Všechny jsou až 5 cm dlouhé, žlutohnědé, v horní polovině tmavší. Květy jsou 3,5 cm dlouhé a až 5 cm široké, zvonovité. Okvětní lístky jsou podlouhle kopinaté, špičaté, fialově červené s tmavším středním proužkem. Blizna je žlutá. Semena 1,2 mm velká, tmavohnědá. Naleziště neznámé Mexiko.”

Popis Rostlina je bez jakéhokoliv popisu.

Poznámky Jedná se o dobrý druh, jehož naleziště je neznámé. Patří do skupiny echinofosulokaktusů s velkými červenofialovými květy.

Echinofossulocactus erectocentrus Backg. Taxon Echinofossulocactus erectocentrus Backg. - Backbg., Die Cactaceae, V, 2272, (1961) Popis Původní popis: “Latinská diagnóza: Polokulovitý, cca 8 cm široký, 5 cm vysoký; žeber cca 50 a více, zvlněných, jemných; okrajových trnů je 5 - 6 (9), rozestřených, horní chybí, bílých, sklovitých, asi l cm dlouhých; střední trny jsou 3, nad temenem vztyčené (dlouhé), l horní je plochý, asi 5 cm dlouhý, pruhovaný, v prostřední části tlustší, jeden pár trnů šídlovitých, pruhovaných, nahoře rozložených, cca 2 cm dlouhých; květy poměrně malé, cca 1,75 cm dlouhé, bílé, uprostřed s poněkud tmavším proužkem. Německý komentář: Víc široce kulatý jak kulovitý, cca 8 cm (nebo víc ?) široký, cca 5 cm vysoký; žeber je cca 50 nebo víc, poměrně silně zvlněných a tenkých, ale ne příliš natěsnaných; areoly přes 2 cm od sebe vzdáleny, jen zpočátku s hodně plsti; okrajové trny jsou sklovité, většinou 5 - 6, nebo někdy až 9, obyčejně jen ve spodním polokruhu, paprskovité, tu a tam ale také 2 v horní části areoly ční šikmo stranou; ostatní trny jsou tenké, až l cm dlouhé; l prostřední horní trn je silně přilehlý k tělu, na temeni jsou tyto trny k sobě skloněné, se zesíleným středem, u okrajů je tenký, pruhovaný, hnědavě rohovinové barvy, často s tmavou špicí, až přes 5 cm dlouhý; střední trny jsou zřetelně postavené jako takové, jsou 2, ční šikmo stranou přes sousední, štíhle kulaté, vždy párovitě vedle sebe, kroužené, na spodku slabě zesílené; květy jsou malé, méně jak 2 cm dlouhé, bělavé, zevně s tmavším středem. Mexiko.”

Echinofossulocactus flexispinus (SD). H. Bravo Taxon Echinofossulocactus flexispinus (SD). H. Bravo - H. Bravo, C. S. Mex., 14, 44, (1969) Echinocactus flexispinus SD. - Cact. Hort. Dyck. 1849, 159, (1850). Echinocactus undulatus Dietr. Popis Původní latinský popis: “E. flexispinus Nob. Kulovitý až skoro vejčitý, světle zelený; žebra početná 30 - 31, silně k sobě stlačená, zvlněná, často přerušovaná; areoly velmi od sebe vzdáleny, v mládí žlutobílé; 3 horní trny jsou poněkud zploštělé, zpět zahnuté, vzhůru vztyčené; l střední trn vyčnívající a šídlovitý; 4 spodní trny jsou prodloužené, šídlovité ale ohebné, zpočátku bílé, později bledě hnědé (Nob.). Až dosud nekvetl. Je velmi podobný E. undulatus Dietr., A. G. Z., 187, (1844), protože má rovněž 3 velké horní ploché trny, různě ohnuté a 4 spodní trny, silné, rozprostřené.” K. Schumann pokládá tuto rostlinu za synonym pro E. crispatus. Totéž si myslí Backeberg. H. Bravo podle rostlin od pí. C. Schmoll, které byly importovány i k nám, podává tento popis: “Echinofossulocactus flexispinus (SD.) H. Bravo comb. nov.: “Tělo jednoduché, kulovité a poněkud zploštělé, 6,5 cm široké a 3 až 4 cm vysoké, zelenošedé, zahalené trny. Žeber je 34, poněkud zvlněných, ne natěsnaných. Areoly jsou l - 2 na každém žebru. Střední trny jsou 3 - 4, na mladých areolách je l trn uprostřed, na ostatních jsou jen 3; prostřední horní je 2,5 - 4 cm dlouhý, úzký, 1,5 mm široký, šedavý, nahoru směřující; 2 postranní jsou 2 až 4 cm dlouhé, poněkud zploštělé, šedavé, nepravidelně vzhůru směřující; centrální trn, když existuje, je rovný nebo poněkud zahnutý, úzký, 2,5 - 5 cm dlouhý, šedavý. Okrajové trny jsou zpravidla 4 - 6 (někdy l chybí), velmi dlouhé, 14 mm dlouhé, úzké, 2 jsou skoro vodorovné a 2 směřují nestejně dolů. Květ je 3 cm dlouhý, trubka krátká a 28 mm dlouhá a 8 mm široká, světle zelená; šupiny na trubce jsou široce srdcovité, okraje jsou zřasené, bílé, střed je zelený; horní šupiny mají světle purpurovohnědý nádech; vnější okvětní lístky jsou kopinaté, ostré nebo zašpičatělé, okraje jsou fialově růžové a velmi bledé, střední proužek je hnědopurpurový; vnitřní okvětní lístky jsou úzce kopinaté, ostré, vnější okraj je skoro bílý s fialovým nádechem, střední proužek je světle purpurový; tyčinky jsou bílé, laloky blizny (6 - 7) jsou žlutavě světle zelené.” Poznámky Naše rostliny odpovídají popisu H. Bravo. 3 horní trny je třeba považovat za okrajové. Tyto trny a střední trn, pokud existuje, jsou ve vzrůstu na spodku lehce narůžovělé, horní polovina je nažloutlá, brzy však všechny sesednou.

Poznámky Backebergův německý komentář je v rozporu s jeho latinskou diagnózou v počtu středních trnů. Správně jsou střední trny tři. Rostliny u nás rozšířené z NDR byly údajně namnoženy z původních Backebergových rostlin a plně odpovídají popisu. Zdá se, že údaj o přiléhajícím prostředním horním středním trnu nelze pokládat za pravidlo. Rostliny jsou u nás z neznalosti zaměňovány za E.lloydii, do jehož okruhu patří. E. lloydii má však drobnější semena a jsou rozdíly i ve tvaru a barvě trnů. Semenáče obou druhů mají rozdílný vzrůst, jak jsem při značných výsevech obou druhů zjistil. 40

Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et O.) Lawr. Taxon Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et O.) Lawr. - London Gard. Mag., 17, 317, (1841) Echinocactus gladiatus Lk. et O., Verh. Ver. Beförd. Gartbau., 3, 426, (1827). Brittonrosea gladiata (Lk. et O.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Melocactus gladiatus Lk. et O. Echinocactus gladiatus ruficeps Lem. - Echinocactus gladiatus intermedius Lem. Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Tělo podlouhle vejčité, poněkud modrozelené, 14 - 22 tupých žeber; 10 trnů, prostřední 3 jsou větší, ploše stlačené, dlouhé; střední trn je vzpřímený, okrajové trny jsou rozestřené. Tělo je 5 palců dlouhé a 4 palce široké (obrázek podle malého exempláře). Žebra nápadná, často stlačená, brázdy úzké. Nejdelší trn je až 2 pálce dlouhý, všechny jsou šedavé. Temeno je zploštělé, trny natěsnané.” Německý komentář doplňuje latinský text jen o údaj, že žebra mají zřetelné výčnělky a vtlačeniny na stranách. Původní popis byl proveden podle zcela nevyvinuté rostliny, která navíc ještě nebyla ve vzrůstu. Popisy dalších autorů hovoří o rostlinách s daleko větším počtem žeber a s horními trny a středním trnem červenohnědé barvy, později šedé. Schumann zaměnil daný druh za E. sulphureus. Celou historii E. gladiatus popisuje podrobně M. Gürke v Monatschrift für Kakteenkunde, 17, 6, 81, (1907). Tento rozsáhlý elaborát nelze v daných podmínkách celý zveřejnit a jsem nucen se omezit jen na popisnou část. Proto je rovněž vynechána Gürkeho latinská diagnóza a uvádím jen německý komentář, který je rozšířením latinského popisu: “Tělo kyjovité, lehce obrážející, se skoro plochým temenem, které může být i prohloubeno a poněkud pokryto vlnou, až 15 cm vysoké a 7 cm široké, tmavě modrozelené, ve směru dolů přecházející do modravě zelené barvy. Žeber je 27 (v latinské diagnóze kolem 30 - pozn. aut.), velmi ostrých, ve spodní části silně zvlněných a někdy přerušených, nahoru s poněkud rovnějším průběhem, asi l cm vysokých, oddělených úzkými brázdami. Areoly jsou od sebe 4 až 5 cm vzdáleny, jsou kulaté nebo nepravidelného obrysu a směrem nahoru poněkud prodloužené, 3 až 4 mm v průměru, s velmi krátkou, hustou bílou nebo žlutavou plstí - vinou, nakonec holé. Okrajových trnů je 5 - 7; z 5 trnů, které jsou vždy, je prostřední horní čárkovitě kopinatý, plochý, s podélným kýlem, šikmo vzhůru směřující, ploše zakřivený, až 2 cm dlouhý, zašpičatělý, většinou u špičky se 2 tenkými zoubky na bocích tak, že trn vypadá jako trojzubý; oba postranní jsou rovněž ploché, ale užší než prostřední; jsou 16 - 18 mm dlouhé a jen l mm široké, ploše zahnuté; oba spodní trny směřují dolů, jsou mnohem kratší než horní trny, jen 6 až 8 mm dlouhé a šídlovité; kromě těchto 5 pravidelných trnů jsou ještě často za horními trny l až 2 malé, 6 - 8 mm dlouhé, poměrně rovné, mnohdy ploché trny, které většinou na starších areolách zmizí. Střední trn je jeden, delší než okrajové trny, až 25 mm dlouhý a rovný, 3 - 4hranný, vodorovně vyčnívající. Všechny trny jsou ve vzrůstu světle žluté, prosvítající, nahoře tmavší a skoro hnědavé, ale vzácněji i se zřetelně tmavší špičkou, později zešednou. Květů je hodně ze středu temene; jejich celková délka je 27 až 30 mm. Trubka je krátká a tlustá, 8 mm dlouhá a 10 mm široká, hustě posázená šupinami. Spodní šupiny jsou kulatě tříhranné, krátce zašpičatělé, hnědočervené se širokým bílým a prosvítajícím okrajem, který je jemně roztřepený a je poměrně zvlněný, 2 mm dlouhé a 3 mm široké, horní šupiny jsou více vejčité a mají zelenou špici, jsou až 10 mm dlouhé a 7 mm široké a více karmínově červené. Okvětí je široce trychtýřovité, v největším průřezu až 4 cm široké. Okvětní lístky jsou kopinaté, 14 až 15 mm dlouhé a 4 až 5 mm široké, zašpičatělé, červenofialové, na okraji světlejší. Tyčinky jsou velmi početné, vyrůstající z báze okvětí. Nitky jsou 5 mm dlouhé, u základu žlutobílé, směrem nahoru červenofialové. Prašníky jsou podlouhlé, asi l mm dlouhé, světle žluté. Semeník je 4 mm dlouhý a 7 mm široký. Čnělka je 18 až 19 mm dlouhá, velmi silná, jemně růžovočervená. 8 blizen je světle žlutých, 5 mm dlouhých. Naleziště: Mineral del Monte (Ehrenberg), dříve také zaslán Deppem a Schiedem.” Poznámky Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla a plně odpovídají popisu p. Gürke. Počet okrajových trnů se stářím rostlin klesá z 9 na 7 až 5, počet žeber naopak se stářím stoupá, ze cca 20 na 34 až 40. Horní okrajové 42

trny a střední trn jsou nejprve červenohnědé a na špici tmavší, později zešednou. To odpovídá i údajům Salm Dycka, Rümplera a Tiegla. Nebyl dlouhá léta znovu nalezen.

Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll, n. subn. Taxon Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll, n. subn. - C. S. J. Amer., 6, 3, 37, (1934) Echinocactus carneus Whitm. n. n., C. S. J. Amer., 5, 12, 589, (1934). Stenocactus carneus - jméno v katalogu F. Schmoll (1947). Popis Platný popis nebyl zveřejněn. Rostliny v našich sbírkách pocházejí od Schmolla a odpovídají tomuto popisu: Tělo je polokulovité, temeno vpadlé se špinavě bílou až nahnědlou vlnou, asi 12 cm vysoké a 10 cm široké, trávově zelené. Má 48 velmi tenkých, zvlněných a u areol zesílených žeber, s jednou areolou na žebru. Počet žeber se stářím roste. Žebra jsou ve svém průběhu asi 5 cm směrem dolů od areoly přerušena a jako pokračování se vytváří další žebro s novou areolou. Areoly jsou vejčité, na temeni 0,8 - l cm velké, se špinavě bílou až nahnědlou vlnou, která postupně mizí. Okrajových trnů je 8 - 10, přičemž 1 - 2 nejkratší (3 až 5 mm dlouhé) Jsou v horní části areoly, další 1 - 2 páry jsou nejdelší (cca 1,6 - 2 cm dlouhé) a směřují dolů. Všechny okrajové trny jsou špinavě bíložluté, směrem ke špici tmavší. Na některých areolách mohou jednotlivé trny nebo celé páry trnů chybět a to i na jedné a téže rostlině. Střední trny jsou 4. Tři v horní částí areoly jsou na temeni kolmo vztyčené, na starších areolách se překlápějí směrem dolů, takže nakonec jsou téměř vodorovné. Jsou cca 2 cm dlouhé, u základu 1,2 mm široké. Centrální střední trn je 3,5 i více centimetrů dlouhý, u základu 1,2 mm široký, vyčnívající. Všechny střední trny jsou velmi tuhé, hrubé, u základu mírně zploštělé, hnědočervené, na mladých areolách od spodku žluté, střed růžový, horní část je masitě červená, špice tmavě hnědá. Květ je asi 3 - 3,5 cm široký, mléčně bílý s výrazným červeným středním proužkem. Semena jsou cca 1,1 mm velká, hnědočerná. Naleziště neznámé. Mexiko. Poznámky Jedná se o dobrý, dosud planě nepopsaný a znovu neobjevený druh.

Echinofossulocactus grandicornis (Lem.) Br. et R. Taxon Echinofossulocactus grandicornis (Lem.) Br. et R. - The. Cact., III, 114, (1922) Echinocactus grandicornis Lem., Cact. Gen. Nov. 2 Sp., 30, (1839). Echinocactus grandicornis fulvispinus SD. Echinocactus grandicornis nigrispinus Lab. Brittonrosea grandicornis (Lem.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus grandicornis (Lem.) Berg., Kakteen, 249, (1929). Popis Původní latinský popis: Diagnóza: “Kulovitý, modrozelený, trny dlouhé, vzhůru vztyčené, vícehranné; žebra stlačená, hranatá, početná; areoly jsou daleko od sebe vzdáleny, s vlnou, starší holé; trnů je 9; prostřední horní je vztyčený, robustní, tlustý, široký; dva postranní jsou méně robustní, poněkud kratší, téměř kulaté, postavené jako rohy; ostatní jsou jakoby paprskovitě dolů směřující, mnohem menší, jemnější; všechny tuhé, mohutné, v mládí žlutavé, potom popelavě šedé. Komentář: 34 žeber je stlačených, zvlněných, ostrých; areoly jsou od sebe na stejném žebru velmi vzdáleny, pokryté trochou plsti, hnědavé, brzy holé, nahoře poněkud podlouhlé. Trnů je 9; tři horní jsou vztyčené, téměř kolmé, tuhé, robustní: prostřední horní je vyčnívající, širší, zploštělý, velmi silný, slabě příčně kroužený, 1,5 až l ? čárky široký, 2 palce a víc dlouhý, z jeho základny vyrůstají 2 postranní horní trny, které jsou roho43

vitě zahnuté, poněkud válcovité, šídlovité, 14 - 17 čárek dlouhé (u mladších rostlin 8 - 10 čárek); za horními trny bývají skryty ještě dva malé okrajové trny, 2 - 3 čárky dlouhé, které často chybí (jeden nebo oba); čtyři spodní trny směřují dolů, jsou šídlovité, přitlačené k tělu rostliny, rovné nebo poněkud zahnuté, 3 až 3? čárky dlouhé; všechny jsou purpurově černé, později tmavě popelavě šedé, v mládí žlutavé, na špici tmavší, nestejné a silné. Rostlina se vyznačuje silnými trny a je 2,5 palce vysoká a skoro 3 palce široká. Liší se dostatečně tvarem, postavením, počtem a barvou trnů od ostatních (včetně variet). Vlast Mexiko.” Květ poprvé popsal Schumann, bohužel jeho údaje jsou nepřesné, protože v latinském popisu je uvedeno “květy bílopurpurové” a v německém komentáři “bílý s hnědým středním proužkem”. Oba údaje možno nalézt i u Tiegela. Poznámky Počet, barva, délka a šířka horních trnů ukazuje, že se jedná o formu E. dichroacanthus. Údaj Schumannův o barvě květu je nejasný a nelze jej brát za bernou minci. J. Meyrán považuje daný “druh” za varietu E. pentacanthus a ještě více za E. dichroacanthus. Barevná variabilita horních trnů, která byla v dávné minulosti důvodem pro popsání několika variet tohoto “druhu”, odpovídá barevné variabilitě trnů E. dichroacanthus.

Echinofossulocactus guerraianus Backbg. Taxon Echinofossulocactus guerraianus Backbg. - Fedde Rep. LI. April, 63, (1942) Popis Původní popis: “Neobráží, polokulovitý; temeno je zakryto trny; až 20 cm široké rostliny; žebra tmavozelená, přes 30 - 35, zvlněná, ostrohranná. Areoly až 4 cm od sebe vzdáleny, nejprve s bílou plstí. Trny obyčejně v počtu 8; tři horní jsou až 1,8 cm dlouhé, zploštělé, 2 postranní až 2,8 cm dlouhé, kulaté; 2 - 4 spodní trny jsou půvabné, až l cm dlouhé; střední trn je jeden, šídlovitě kulatý, až 4 cm dlouhý; všechny trny jsou žluté, nahoře hnědé; květy jsou 3 cm široké, fialový střed, okraje bílé. Mexiko (Hidalgo, u Zoquital, před Quebrada Grande).” K popisu je nutno konstatovat, že údaj “3 horní trny jsou až 1,8 cm dlouhé” se vztahuje pouze na prostřední horní trn. H. Bravo uvádí: “Tato rostlina je možná varietou E. lamellosus se 7 okrajovými trny.” Poznámky Jedná se o neúplně zhotovený popis. Další zprávy z udaného naleziště chybí. Někteří autoři jej považují za synonym E. anfractuosus. Neobvyklá velikost rostlin by upravňovala k samostatnému taxonu, popis trnů by se hodil na několik druhů, podle barvy však ne na E. lamellosus. Jak dalece byly ale Backebergovy údaje přesné, lze dnes jen těžko říci. Rostliny vypěstované u nás z importovaných semen jsou dosud malé a nelze je zatím vzít jako podklad pro upřesnění popisu.

Echinofossulocactus hastatus (Hopff.) Br. et R. Taxon Echinofossulocactus hastatus (Hopff.) Br. et R. - The Sact, III, 111, (1922) Echinocactus hastatus Hopff., v K. Schumann Gesamtbschr., 376, (1898). Brittonrosea hastata (Hopff.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus hastatus (Hopff.) Berg., Kakteen, 245, (1929). Poprvé nalézáme toto jméno v roce 1846 u Förstera (Cacteen, s. 315), ale až o více jak 50 let později byl tento druh teprve popsán v Schumannově Gesamtbeschreibung. Protože v dalších letech se objevily pochyby o správnosti Schumannova popisu, uvedu v dalším jen latinskou diagnózu původního popisu a dále pak v plném znění podrobný a precizní rozklad a popis Gürkeho z roku 1907. Tento poslední popis byl dále plně podpořen v roce 1962 Kreinzem. 44

Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Jednoduchý, stlačený kulovitý, žeber je asi 35, poměrně tlustých, ostrých, vroubkovaných, světle zelených; okrajových trnů je 3 - 6, silných, horní jsou listovité, žluté, střední trn je jeden a je nejsilnější; květ je bílý (v německém komentáři žlutavě bílý).” Gürke k této problematice uvádí: “Poprvé nalézáme tento druh u Förstera - ale jen jméno spolu s varietou fulvispinus Allardt. Protože Förster tuto rostlinu sám neviděl, nemohl také žádný popis provést a proto také nebyla tato rostlina uváděna ani žádným pozdějším autorem. Až teprve Schumann ji popsal v Gesamtbeschreibung. V botanické zahradě je k dispozici jeden exemplář, kterého bylo pravděpodobně použito Schumannem při zpracování popisu. Jestliže Schumann popsal rostlinu jako žlutokvetoucí a květy stávajícího exempláře jsou fialové, pak to můžeme chápat asi tak, že rostlinu neviděl kvést a barvu květu uvedl na základě chybného ústního podání. Latinská diagnóza: “Jednoduchý, stlačený, kulovitý, žeber je 27 - 35, poměrně tlustých, ostrých, vroubkovaných; okrajových trnů je 7, horní 3 jsou rovné a delší, 4 Spodní jsou kratší; střední trn je l, je dlouhý, mohutný; květy fialové, trubka dvakrát tak dlouhá jak široká.” Německý komentář: “Tělo jednoduché, nízce stlačené, kulovité, na temeni vpadlé a zahalené do silných trnů, tmavě zelené, až 10 cm vysoké a 8 cm široké (podle Schumanna 12 cm). Žeber je 27 (podle Schumanna až 35), poměrně tlustých a ne příliš ostrohranných, oddělených ostrými brázdami, asi l cm vysokých. Areoly až 3 cm od sebe na stejném žebru vzdáleny, tupě tříhranné, 5 mm (podle Sch. 8 mm) dlouhé, se žlutavě bílou vlnou - plstí, později holé. Okrajových trnů je 7; prostřední horní je 12 - 18 mm dlouhý, plochý, ale u základu nejvýše jen 1,5 mm široký, poněkud rovný; oba sousední směřují šikmo vzhůru, jsou stejně dlouhé a široké, ale až 23 mm dlouhé; 4 spodní trny, z nichž jeden pár je vodorovný a jeden šikmo směřuje dolů, jsou 10 mm dlouhé, šídlovité; někdy ze 7 trnů chybí prostřední horní nebo jeden pár ze spodních trnů. Střední trn je jeden a je až 4 cm dlouhý, seshora dolů poněkud stlačený, ale ne listovitý, přímo vyčnívající nebo mírně zahnutý směrem nahoru, velmi silný a pichlavý. Všechny trny jsou světle jantarově žluté, s poněkud tmavší špicí, později zešednou a lehce píchají. Květů je mnoho poblíž temene; jejich celková délka je 32 mm. Trubka je 13 až 15 nim dlouhá, 6 mm v průměru, hustě posetá šupinami. Šupiny jsou červeno hnědé, s velmi širokými, světle zelenými až skoro bílými okraji a s krátkou špičkou; nejspodnější jsou široce trojhranné, 3 mm dlouhé a stejně tak široké; horní jsou více podlouhlé, až 5 mm dlouhé a 4 mm široké. Okvětí je ploše rozestřené, skoro ve tvaru kola. Vnější okvětní lístky jsou vejčité, se širokými, bílými, průsvitnými a jemně zoubkovanými okraji, zřetelně zašpičatělé, až 10 mm dlouhé a 7 mm široké, tmavě fialové; vnitřní okvětní lístky jsou kopinaté, až 17 mm dlouhé a 3 mm široké, špičaté, červenofialové, u špičky tmavší, na okrajích světlejší. Tyčinky jsou velmi početné; nitky bílé, 7 - 9 mm dlouhé; prašníky jsou skoro kulovité, sírově žluté. Semeník je 2 až 3 mm dlouhý, 3 - 4 mm široký. Čnělka je 24 mm dlouhá, celá světle růžová. Blizna má 9 laloků, citrónově žlutých, 3 - 4 mm dlouhých. Semena (podle Sch.) jsou 1,5 mm dlouhá, obráceně vejčitá, hnědavě šedá, poněkud do zelena, slabě lesklá, jemně hrubě tečkovaná. Mexiko, stát Hidalgo, sev. Pachuca u Meztitlan (Mathson).” Krainz ve svém díle přináší vyobrazení divoké rostliny u F. Schmolla v Mexiku a má tyto poznámky ke Gürkeho popisu: “- tělo jednoduché, později od základu odnožující; - plod je v konečném stádiu suchá, u základu odpadávající a jen bílými úzkými šupinami pokrytá bobule. Semena jsou opačně vejčitá, 1,5 mm dlouhá, s bazálním, silně prohloubeným hilem a uzavřenou mikropylární jamkou. Těsta je hnědošedá až zelenavá, slabě lesklá a síťovaná.” Poznámky Jedná se o vzácný, u nás nerozšířený druh. Rostliny pěstované u nás pod označením E. hastatus a mající hnědavé nebo červenohnědé horní trny a střední trn, nejsou tímto druhem. Podle mých pozorování kolísá barva květů od červenofialové k červené a počet trnů je závislý na stáří rostliny. K tomuto druhu zřejmě patří i E. longispinus a nepravý “E. caespitosus” z NDR s červeným květem. Rostliny vyžaduji teplejší a suché přezimování, jinak se na nich vytvářejí hnědavé skvrny.

Echinofossulocactus kellerianus Krainz

Popis Původní popis: Latinské diagnóza: “Tělo široce kulovité, cca 7 cm široké a 4 cm vysoké, temeno s hustou plstí - vlnou. Žeber je cca 50, robustních, silně zvlněných. Areoly v mládí s hustou vlnou, staré jsou holé. l hlavní trn (střední trn chybí) je l cm dlouhý, zploštělý, cca 1,5 mm široký, u základu světle hnědý, na přední straně černý, na zadní straně bílošedý. Okrajové trny jsou 2 - 4 a jsou cca 5 mm dlouhé, žlutohnědé. Květy jsou 2,5 cm široké. Okvětní lístky jsou postaveny ve třech řadách, vnitřní jsou bílé, vnější bílé s fialovým středním proužkem. Tyčinky jsou krémové, prašníky světle žluté, 9 laloků blizny je bílých a poněkud přečnívajících tyčinky. Plody a semena nejsou známy. Mexiko.” Německý komentář: “Oproti latinské diagnóze je udán počet žeber 60 a že kvete v časném jaru a v srpnu. Ostatní údaje jsou stejné.

rostřed červenopurpurových, na okrajích bělavě kožnatých vnějších okvětních lístků. Vnitřní lístky jsou početné, přes 20, šikmo vztyčené tak, že v největším rozkvětu má květ trychtýřovitý vzhled, jsou asi 9 - 10 čárek dlouhé, přesně čárkovité, jen nahoře vybíhající do špičky, čistě karmínově červené barvy. Tyčinky jsou poloviční délky jak vnitřní okvětní lístky, mají červené nitky a žluté prašníky. Čnělka není delší jak nitky a je bílá; 5 blizen je tenkých, čárkovitých, žlutých. Tento druh stojí nejblíže E. obvallatus DC. a E. lancifer Dietr., liší se však od nich počtem a tvarem trnů a květy.” Poslední výzkumy na nalezištích prováděné J. Meyránem ukazují, že existují nejméně 3 formy E. lamellosus, které se od sebe značně liší. Uvádím proto hlavní charakteristické znaky těchto populací: 1. Rostliny mají 7 - 14 cm v průměru a rostou jednotlivě, nebo vytvářejí velké skupiny až o 15 hlavách. Mají 26 - 36 žeber. Střední trn je 18 - 50 mm dlouhý; prostřední horní trn je 11 - 37 mm, oba postranní 15 - 40 mm dlouhé. Květy jsou růžové s purpurovým středním proužkem. U Venados a Mezquititlán. 2. Populace rostoucí mezi Cadereyta a řekou Moctezuma má 25 - 54 žeber, zpravidla 7 okrajových trnů (málokdy 5 - 6), neobráží. 3. 5 km jižně Vizaron je populace, kde rostou jen solitérní rostliny, s 5 až 7 okrajovými trny a jedním středním trnem, který je 37 - 50 mm dlouhý. Květ je 42 mm dlouhý, bělavé nebo růžové barvy, s bledě purpurovým nebo jasně purpurově červeným středním proužkem.

Poznámky Podle fotografie zveřejněné u původního popisu má tento druh 5 okrajových trnů, z toho l prostřední horní (podle popisu hlavní), následuje l skoro vodorovný pár a konečně l pár trnů směřujících šikmo dolů. H. Bravo jej považuje za pravděpodobnou varietu E. pentacanthus, což je velmi pravděpodobné. Patřil by tedy do okruhu E. dichroacanthus. Rostliny rozšiřované u nás pod tímto jménem zpravidla nesouhlasí s popisem.

Poznámky Podle fotografií z nalezišť a podle importovaných rostlin se jedná o druh, který silně varíruje v délce trnů, počtu žeber a v barvě květu. Živé rostliny a ani fotografie z 3. populace podle Meyrána jsem neviděl. Kromě toho u nás existuje populace rostlin z původních importů od Schmolla. Tyto rostliny mají kratší trny a květ je na okrajích téměř bílý, střední proužek je purpurový, rostliny rostou solitérně.

Echinofossulocactus lamellosus (Dietr-) Br. et R.

Echinofossulocactus lancifer (Dietr.) Br. et R.

Taxon Echinofossulocactus lamellosus (Dietr-) Br. et R. - The Cact., III, 113, (1922) Echinocactus lamellosus Dietr., Allg. Gartenztg., 15, 177, (1847). Brittonrosea lamellosa (Dietr.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus lamellosus (Dietr.) Berg., Kakteen, 248, (1929). Echinocactus adversispinus Mühlpfrdt. Echinocactus lamellosus fulvescens Noh.

Taxon Echinofossulocactus lancifer (Dietr.) Br. et R. - The Cact, III, 118, (1922) Echinocactus lancifer Dietr., Allg. Gartenztg., 7, 154, (1839) Echinocactus dietrichii Heynh. Brittonrosea lancifera (Dietr.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923).

Taxon Echinofossulocactus kellerianus Krainz - Schweizer Garten, l, 10, (1946)

Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Ech. polokulovitý, temeno vpadlé, žebra početná, silně stlačená, zvlněná; areoly daleko od sebe, v mládí s vlnou; 6 bílých trnů, špice hnědavá, střední trn je jeden, stlačený, skoro tříhranný, dlouhý, ostatní postranní širší a plošší, 3 horní z nich jsou široké, 2 spodní užší; květy zřetelně trubkovité, okvětní lístky čárkovité, špičaté.” Německý komentář: “Menší exempláře jsou téměř široce kulaté; největší kvetoucí originální exemplář je dole poněkud protáhlý, má ale polokulovitou hlavu o průměru 3 palců. Tato je jako u všech k této skupině patřících mnohožeberná, s plátovitými, k sobě stlačenými, zvlněnými, sem a tam vybočenými, ostrohrannými žebry s tupými brázdami. Barva těla “hraje” trochu do modrozelena. Temeno je poměrně hluboce vpadlé, s ne příliš hustým vytrněním. Areoly, které Jsou na bocích poněkud od sebe vzdáleny a na temeni jsou natěsnány, jsou ve směru nahoru poněkud prodlouženy, mají pouze v mládí bělavou plst, ve stáří jsou téměř holé a prohloubené. Z těchto areol vyrůstá 6 bílých, na špici poněkud hnědavých trnů, z nichž 5 je kolem jako okrajové a šestý stojí ve středu. Tento střední trn je nejdelší, 1,5 palce dlouhý, stlačený nebo skoro tříhranný, není podél špice, ale dovnitř zahnutý; postranní trny jsou všechny ploché, třikrát až čtyřikrát kratší jako střední; 3 horní z nich jsou asi ? až l palec dlouhé, širší a plošší jak střední trn, oba spodní jsou poněkud kratší, asi poloviční šířky a ještě užší jak střední trn. Květy vystupují ze středu temene, a sice ze středu zde umístěných trnů, jsou ale jimi jen málo obklopeny; jejich délka je 1,5 palce. Kalich má přes půl palce dlouhou trubku a sestává ze stříškovitě přes sebe ležících, vejčitých, krátce zašpičatělých, karmínově červených, up46

Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “E. lancifer Nob. E. polokulovitý, temeno poněkud stlačené; žebra početná, silně stlačená, zvlněná; areoly daleko od sebe vzdáleny, v mládí s vlnou; tonů je 8 bílých, špička tmavá, rozestřených, štětinovitě šídlovitých, plochých, horní je čárkovitě šídlovitý, rovný nebo zahnutý; květy vystupující, okvětní trubka je dlouhá.” Německý komentář: “Poněkud větší než předešlý (E. obvallatus - pozn. aut.), stejně tak mnohožeberný, tmavozelený, stejného tvaru, ale s méně hustým polštářem trnů uprostřed temene. Žebra jsou velmi početná a hustě vedle sebe stojící, velmi tence stlačená, zvlněné, sem a tam zahnutá, ostrohranná, brázdy jsou tupé. Areoly, které jsou na bocích velmi od sebe vzdáleny a uprostřed temene natěsnány, jsou na bocích velmi od sebe vzdáleny, jsou poněkud vpadlé a mají v mládí tenkou vrstvu plsti. Z těchto areol vyrůstá 8 bílých, na špici více či méně hnědých trnů, z nichž jsou na každé straně 3, nahoře jeden a uprostřed rovněž jeden trn. Střední neboli centrální trn je nejdelší, 1,5 palce dlouhý, mírně dovnitř zahnutý, plochý, čárkovitě šídlovitý, špičatý a na obou stranách s jemným protáhlým kýlem. Horní trn je l palec dlouhý, čárkovitý, špičatý, plochý, širší než střední trn a ještě silněji zahnutý; horní okrajové trny jsou vodorovně odstávající, šídlovité, málo ploché, rovné, půl palce dlouhé; 4 spodní okrajové trny jsou nejmenší, směřují šikmo dolů, jsou šídlovité, někdy ploché. Květy vykvétají ze středu temene a to ze středů zde se nacházejících polštářků trnů, nejsou však trny zahaleny a stojí zcela volně jejich délka činí 1,5 palce. Kalich má přes půl palce dlouhou trubku a sestává ze stříškovitě přes sebe ležících okvětních lístků, Z nichž spodní jsou vejčité, horní podlouhle kopinaté, všechny jsou ale na okrajích široce kožnaté a bělavé, uprostřed se širokým červeným proužkem, který na špici vybíhá do malé trnité špičky. Vnitřních okvětních lístků je asi 20, na slunci široce rozevřených, čárkovitě kopi47

natých, skoro l palec dlouhých, růžovočervených masitě zbarvených, s tmavěpurpurově červeným středním proužkem, který na špici vybíhá do malého slabě zkrouceného ostníku. Tyčinky jsou poloviční délky květu, se žlutými prašníky, které jsou všechny schopné opylovat. Čnělka s osmi jemnými světležlutými vztyčenými bliznami není delší než tyčinky.” Tvrzení některých autorů, že E. obvallatus je synonym E. lancifer bylo způsobeno omylem Pfeiffera v roce 1937, který za E. obvallatus pokládal rostlinu ze sbírky p. Schelhase. Její vyobrazení však jasně ukazuje, že se jedná o jiný druh (viz též vyobrazení v Br. et. R., s. 119). V článku v C. S. Mex., 26, 17, (1981), ztotožnil J. Meyrán E. lancifer s E. anfractuosus. Zdůvodnění není uvedeno. Podle původního popisu má E. anfractuosus trny slámově žluté s tmavší špičkou, E. lancifer bílé trny s více či méně hnědou špičkou. Podle importních rostlin z poslední doby a starých rostlin od Schmolla je mezi těmito dvěma druhy podstatný rozdíl. Poznámky Jedná se o dobrý, dobře rozlišitelný druh. Rostliny u nás pěstované odpovídají plně původnímu popisu.

Echinofossulocactus lexarzai (H. Bravo) Croiz. Taxon Echinofossulocactus lexarzai (H. Bravo) Croiz. - C. S. J. Amer., 14, 111, (1942) Stenocactus lexarzai H. Bravo, Las Cactac. de Mex., 400, (1937). Popis Původní španělský popis: “Rostliny skoro kulovité, 8 - 10 cm vysoké a 10 - 12 cm široké; temeno je zcela zahaleno trny; žeber je 40 - 50, poněkud zvlněných, tenkých; okrajových trnů je většinou 8, někdy 10, vodorovně rozestřených na obě strany a velmi přilehlé k tělu, propletené s trny na sousedních areolách, 8 - 13, mm dlouhé, jehlovité, bílé; střední trny (3 horní trny jsou pokládány za střední - pozn. aut.) jsou 4; prostřední horní je široce zploštělý, příčně kroužený, až 6,5 cm dlouhý, nad temenem k sobě skloněné; o’ba postranní jsou poněkud tlustší než okrajové tmy a jsou bělavé s tmavší špicí, až 2 cm dlouhé; spodní střední trn (centrální) je rovněž zploštělý, ale méně široký a mnohem kratší než prostřední horní, ?2,5 cm dlouhý; květy jsou 3 cm dlouhé; vnitřní okvětní lístky jsou čárkovité, krátce zašpičatělé, velmi světle růžové až bílé, s fialovým nebo jasně červeným středním proužkem; vnější okvětní lístky mají tmavší střední proužek. Naleziště je ve státě Hidalgo, poblíž Real del Monte.” Podle údajů J. Meyrána rostou v Real del Monte 2 druhy: E. lexarzai a E. bustamantei. Prvý druh má 4 a druhý 3 střední trny. Podle podrobného průzkumu E. lexarzai bylo zjištěno, že na nalezištích má 20% rostlin 3 střední trny, 70% má 4 střední trny a 10% rostlin má 3 i 4 střední trny na různých areolách jedné a téže rostliny. Oba druhy rostou na stejném nalezišti a pan Meyrán má za to, že se jedná o jeden a tentýž druh. Podle údajů z nalezišť a se zřetelem na širokou variabilitu rostlin zhotovil J. Meyrán tento souhrnný popis: “E. lexarzai, tělo polokulovité, 8 - 10 cm vysoké, 9 - 12 cm v průměru, zahalené trny. Žeber je 34 - 56 (střed 46), tenkých, zvlněných. Střední trny jsou 3 až 4; prostřední horní je 14 - 60 mm dlouhý, 1,5 - 2 mm široký, plochý, příčně kroužený, žlutý až bílý, s hnědě červenou špicí. Oba postranní trny jsou 10 - 25 mm dlouhé, méně než l mm široké, více či méně šídlovité, stejné barvy jako prostřední. Jsou-li 4 střední trny, pak centrální je ve středu areoly a měří 25 - 60 mm a je až l až 1,5 mm široký, plochý, vyčnívající. Okrajových trnů je 6 11, 8 - 15 mm dlouhých, jehlovitých, propletených s trny na sousedních areolách. Květ je 2,5 - 3,5 cm dlouhý, trubka je dlouhá, zelená, šupiny trojúhelníkovité až vejčité, proužek dole je zelenavý, nahoře hnědočervený. Vnější okvětní lístky jsou kopinaté, podlouhle špičaté, kraje šeříkové až bílé, střední proužek je červený. Vnitřní okvětní lístky jsou kopinaté, podlouhle špičaté, kraje bílé až růžové, prašníky žluté, čnělka bílá, růžová nebo červená, 5 až 8 laloků blizny je žlutých až žlutozelených.”

Echinofossulocactus lloydii Br. et R. Taxon Echinofossulocactus lloydii Br. et R. - The Cact, III, 113, (1922) Brittonrosea lloydii (Br. et R.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Echinocactus llodii (Br. et R.) Berg. Stenocactus lloydii (Br. et R.) Berg., Kakteen, 245, (1929). Echinocactus gasseri Hort. n. m. Popis Původní anglický popis: “Skoro kulovitý, 12 nebo více cm široký, korunovaný dlouhými, vyčnívajícími, k sobě skloněnými trny; žebra jsou velmi početná, tenká, více či méně zprohýbaná; areoly hnědé, v mládí vlnaté; okrajové trny jsou paprskovité, v počtu 10 - 15, bílé, 2 až 8 mm dlouhé, rozestřené; střední trny jsou 3, světle hnědé, velmi prodloužené, někdy dovnitř zahnuté a k sobě skloněné; oba postranní jsou podobného tvaru, ale ne tak papírovité; prostřední je velmi tenký, kroužený, 4 - 9 cm dlouhý; květy jsou útlé, skoro bílé; vnější okvětní lístky jsou bílé se zeleným středním proužkem; vnitřní okvětní lístky jsou tenké, úzce podlouhlé, zašpičatělé; šupiny ovaria jsou vejčité, zašpičatělé, velmi tenké. Zacatecas.” Rostliny tohoto krásného druhu byly po dlouhou dobu ve světových sbírkách velikou vzácností. Až teprve v roce 1981 byly v Zacatecasu objeveny dvě lokality, z nichž se podařilo dostat do Evropy větší množství rostlin. Na základě šesti importovaných rostlin, které jsem v roce 1981 dostal, je možné původní popis upřesnit takto: “Tělo je ploše kulovité, 12 a více cm široké, šedozelené, temeno je mírně vpadlé, zcela zakryté bílou až bělohnědou vlnou a obklopené k sobě skloněnými trny. Žebra jsou velmi početná (60 - 75), jejich počet se stářím rostliny roste a jsou papírovitě tenká, více či méně zvlněná, oddělená od sebe ostrými brázdami, 6 - 7 mm hlubokými. Areoly jsou podlouhle vejčité, 7 - 8 mm dlouhé, v mládí pokryté bělavou až bílohnědou vlnou, později holé; zpravidla je jen jedna areola na žebru. Okrajových trnů je 12, z toho 2 v horní části areoly; Jsou l cm dlouhé, paprskovitě rozestřené, k tělu přilehlé, jehlovité, průsvitně bílé, později šedavé, vzájemně propletené s okrajovými trny sousedních areol. Střední trny jsou 3 v horní části areoly; prostřední je papírovitě tenký, listovitě plochý, často spirálovitě pootočený, vztyčený nebo v horní části zahnutý, někdy téměř přilehlý, 4,5 až 7 (až 9) cm dlouhý a asi 2 mm u základu široký; oba postranní jsou asi 3.5 - 4 cm dlouhé a o něco užší než prostřední, šikmo vzhůru směřující; na mladších rostlinách jsou zřejmě (?) všechny střední trny daleko kratší. Všechny střední trny jsou světle hnědé s tmavší špicí. Semena jsou jen asi necelý l mm velká, hnědočerná. Naleziště je v Sierra de Coneto. Dovezené rostliny zatím nekvetly.” Kromě typických rostlin existuje ještě forma se slámově žlutými až zlatožlutými trny, která odpovídá tomuto popisu: Cca 56 žeber a jejich počet se stále zvětšuje. Jenom 5 - 8 (H. Bravo - 8 až 10) okrajových trnů, z toho u starších exemplářů Jsou 1 - 2 trny umístěny v horní části areoly za středními trny, u mladších zcela chybí. Tyto 1 - 2 dodatečné trny jsou 2 - 2,5 cm dlouhé, ploché a žluté. 5 - 6 okrajových trnů je umístěno v dolní části areoly. Jsou 1 - 1,5 cm dlouhé, spodní jsou nejdelší, jehlovité, průsvitně bílé; 3 střední trny, prostřední je 5,5 - 6 cm dlouhý, u základu 2 - 2,5 mm široký, papírovitě plochý, někdy spirálovitě pootočený; oba postranní jsou 2,5 - 3 cm dlouhé, l mm široké; všechny střední trny jsou slámově až zlatově žluté, špička je hnědá. Květy Jsou oproti rostlinám H. Bravo (kde je uvedeno bílé se zeleným středním proužkem) bílé s velmi nezřetelným špinavě fialovým středním proužkem, něco přes 2 cm vysoké. Poznámky Všechny u nás pod tímto jménem rozšiřované rostliny, pokud jsem je viděl, patří k E. erectocentrus a nemají s E. lloydii nic společného. E. erectocentrus je sice E. lloydii dost podobný, přesto však se zde jedná o jiný druh.

Poznámky Jedná se o velmi variabilní druh, co se týče počtu a délky trnů. Do široce pojatého popisu J. Meyrána se “vejde” i E. bustamentei - a nejen on. 48

Echinofossulocactus longispinus

Echinofossulocactus multicostatus (Hildm.) Br. et R.

Taxon Echinofossulocactus longispinus

Taxon Echinofossulocactus multicostatus (Hildm.) Br. et R. - The Cact., III, 111, (1922) Echinocactus multicostatus Hildm., Mathsson, Gartenflora, 39, 465, [1890]. Brittonrosea multicostata (Hidm.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus multicostatus (Hildm.) Berg., Kakteen, 245, (1929). Echinofossulocactus multicostatus coahuilensis Frick.

Popis Vcelku odpovídá Gürkeho popisu pro E. hastatus. Popis E. longispinus nebyl nikde zveřejněn, jen byl vyobrazen v C. S. J. Amer., 11, 6, 86, (1939) a v Kaktusy 9, 74, (1973). Naše rostliny byly vypěstovány z dovezených semen.

Echinofossulocactus mocianus H. Bravo, n. n. Taxon Echinofossulocactus mocianus H. Bravo, n. n. - C. S. Mex., 14, 15, (1969) Popis Tento druh je zařazen bez popisu do klíče H. Bravo v C. S. Mex. Podle velmi skromných údajů v (klíči má mít rostlina 4 úzké střední trny a asi 10 okrajových, květ purpurový. Další údaje nejsou známy, fotografie nebyla zveřejněna.

Echinofossulocactus multiareolatus H. Bravo Taxon Echinofossulocactus multiareolatus H. Bravo - An. Inst. Biol., 30, 59, (1959) Popis Původní španělský popis: “Tělo jednoduché, kulovité až krátce sloupovité, 5 - 7 cm vysoké a 9 cm široké, zelenošedé, temeno poněkud vlnaté. Žebra početná, asi 55, úzká, 7 mm vysoká, ne příliš sinusovitá, brázdy málo hluboké. Areol je asi 6 na žebru, blízko sebe, 2 cm od sebe vzdáleny, poněkud eliptické, mladé areoly se šedavou plstí. Střední trny jsou 3, spíše krátké, prostřední horní je 18 - 28 mm dlouhý, zploštělý, asi 1 - 2 mm u základu široký, rohovinové barvy s hnědočervenou špicí, vztyčený, rovný nebo poněkud zahnutý k tělu; poblíž temene jsou nejdelší; 2 postranní trny jsou šídlovité, tenké, 10 - 12 mm dlouhé, stejné barvy jako prostřední, vodorovné. Okrajových trnů je zpravidla 4, někdy 2, 3 a někdy i 5, z toho jsou 2 nebo 4 ve spodní části areoly, pátý vyrůstá v horní části za středními trny a je poněkud stranou, všechny jsou 6 až 8 mm dlouhé, tenké, rovné, bílé, průsvitné, dolů směřující. Květy početné, malé, 2 cm vysoké, červené, semeník a trubka zelené s polokruhovitými nebo srdcovitými šupinami, které jsou bílé, šarlachové, okraj více či méně zoubkovaný; horní šupiny mají hnědou špičku; okvětní lístky jsou 3 - 3,5 mm široké, čárkovité, zašpičatělé, zakončené špicí kávové barvy, okraje jsou bílé a mají bledě růžový nádech; střední proužek je růžový, metody purpurový, velmi živě zbarvený; tyčinky jsou růžovopurpurové, čnělka purpurová, 8 laloků blizny je krémových. Plod neznám. Naleziště je ve státě Mexiko, na rovinách Apan. Poznámky Popis je neplatný, protože byl zpracován jen španělsky a protože nebyl uložen holotyp. Rostliny jsou u nás neznámé.

Popis Původní popis není k dispozici, přináším proto jeho reprodukci podle Brittona a Roseho: “Tělo zpravidla kulovité, ale někdy stlačené, 8 - 10 cm široké, 100 a více žeber, velmi tenkých, zvlněných, jen s několika areolami na žebru; areoly v mládí plstnaté; trnů je obyčejně 6 - 9, dvojího druhu; 3 horní jsou prodloužené, 4 - 8 cm dlouhé, rovné a vztyčené, ohebné, vzácněji tenké, ale ne příliš široké, žlutavé až hnědavé; spodní trny jsou rozestřené, slabě šídlovité, 5 až 15 mm dlouhé; květy 2,5 cm vysoké; vnější okvětní lístky jsou podlouhlé, zašpičatělé; vnitřní okvětní lístky jsou podlouhlé, špičaté nebo tupé; šupiny na okvětní trubce jsou podlouhlé, špičaté; šupiny na plodu jsou široce vejčité, špičaté až zašpičatělé, velmi tenké, více či méně papírovité, často opadavé.” H. Bravo dodává: “... Žebra jsou velmi početná, 80 - 120 . . . Květy bělavé, nazelenalé s žlutým nádechem, . .. vnitřní okvětní lístky mají červený až fialový střední proužek. Naleziště ve státech Coahuila, Chihuahua a Durango. Poznámky Poslední nálezy prokázaly velkou variabilnost tohoto druhu. Jsou rostliny s krátkými i extrémně dlouhými trny (až 12 a více cm), s trny rovnými nebo pokřivenými, krátkými nebo dlouhými. Měl jsem dvě importované rostliny s 14 cm dlouhými trny, které byly pokrouceny obdobně jako tomu je u Astrophytum senile. Zeber může být 60 i méně, ale i hodně přes 100. Vnitřní okvětní lístky mohou být téměř bílé, ale i s fialovým až fialově červeným středním proužkem různé šířky a intenzity a v roce 1981 byly nalezeny rostliny se zcela červenofialovým a velkým květem. Barva trnů může kolísat od bíložluté, přes hnědou až k téměř černé.

Echinofossulocactus nerispinus C. Schmol Taxon Echinofossulocactus nerispinus C. Schmol - jen jméno v katalogu Schmoll 1947 Echinofossulocactus nerispinus C. Schmoll, n. subn. - Pechánek Kaktusy 13, 52, (1977). Popis Platný popis tohoto druhu nebyl zatím zveřejněn. Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla a odpovídají tomuto popisu: “Tělo polokulovité, asi 9 cm vysoké a 7 cm široké, trávově zelené. Vpadlé temeno je zcela zakryto bílou vlnou. Žeber je 34, jsou silně zvlněná, tenká a oddělená hlubokými brázdami. Počet žeber se se stářím rostliny zvyšuje. Areoly Jsou od sebe 3 cm vzdáleny a jsou kulaté, mírně oválné, asi 0,5 cm široké, zpočátku s bílou vlnou, později holé. Počet okrajových trnů je na jednotlivých areolách jedné a téže rostliny i na jednotlivých rostlinách značně proměnlivý a pohybuje se od 6 do 10. Z toho mohou být 2 - 4 okrajové trny v horní části areoly za středními horními trny, zbylé jsou v dolní části areoly. Jsou 0,8 - 1,1 cm dlouhé (ve spodní části areoly jsou nejdelší), špinavě žluté, v horní části nahnědlé a ke špici se stávají více hnědšími. Střední trny jsou 3 - 4, z toho 3 jsou v horní části areoly a jsou mírně zploštělé, u základu 1,5 mm široké a až 2,2 cm dlouhé. Čtvrtý střední trn je umístěn uprostřed areoly a je jen na několika málo areolách, nebo zcela chybí. V průřezu je kruhovitý, 1,5 cm dlouhý, kupředu vyčnívající. Všechny střední trny jsou ve vzrůstu od spodku ku středu stále více červenější, horní polovina je černá, špice je nejtmavší. Později je dolní polovina středních trnů šedá a horní černá. Posléze jsou všechny střední trny šedé a mají černou špici. Květ je 2,5 - 3 cm široký, bílé barvy s výrazným červeným středním proužkem. Semena jsou cca 1,2 mm velká, černohnědá. “ 51

Výskyt Naleziště je neznámé. Poznámky Jedná se o dobrý, dosud platně nepopsaný druh.

Echinofossulocactus obvallatus DC. Lawr. Loudon Garden Mag. Taxon Echinofossulocactus obvallatus DC. Lawr. Loudon Garden Mag., 17, 317, (1841) Echinocactus obvallatus DC., Prodr., 3, 462, (1828). Brittonrosea obvallata (DC.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus obvallatus (DC.) Berg., Kakteen, 248, (1929). Echinocactus obvallatus pluricostatus Monv. Echinocactus obvallatus spinossior Lem. Popis Echinofossulocactus obvallatus DC. Lawr. Loudon Garden Mag., 17, 317, (1841) Echinocactus obvallatus DC., Prodr., 3, 462, (1828). - Brittonrosea obvallata (DC.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). - Stenocactus obvallatus (DC.) Berg., Kakteen, 248, (1929). - Echinocactus obvallatus pluricostatus Monv. - Echinocactus obvallatus spinossior Lem. Původní popis není k dispozici. Protože v dávné minulosti došlo k záměně tohoto druhu s E. lancifer, přináším vyčerpávající popis Dietrichův z rotou 1839 - tedy o 11 let mladší popis než je původní popis De Candolle (latinská diagnóza je v daném případě vynechána): Německý komentář: “Naše exempláře jsou zatím 2,5 palce vysoké a stejně tak široké, mnohožeberné, tmavozelené, kulovité, s poměrně zploštělým temenem, z jehož středu se zvedá z velmi natěsnaných areol houština vztyčených a proti sobě nakloněných trnů. Žebra jsou velice početná a hustě vedle sebe stojící, velmi těsně k sobě natlačená, zvlněná, sem a tam zahnutá, někdy ostrohranná; brázdy jsou tupé. Areoly, které jsou na bocích rostliny od sebe velmi vzdáleny, jsou ale uprostřed temene hustě natěsnány vedle sebe, jsou poněkud propadlé a jsou jen v mládí pokryty slabou vlnou - plstí. Z těchto areol vystupuje 8 bílých, na špici více či méně hnědých trnů, z nichž stojí na každé straně 3 trny, nahoře jeden a uprostřed rovněž l trn. Střední nebo centrální trn je nejdelší, l palec dlouhý, rovný, plochý, čárkovitě šídlovitý, Špičatý, opatřený na každé straně jemným kýlem. Horní prostřední trn je půl palce dlouhý, stejně tak plochý, ale je daleko užší a rovněž vztyčený; horní postranní trny odstávají směrem vzhůru, jsou o něco delší jak prostřední horní, ale ještě užší; prostřední okrajové trny jsou nejmenší, asi 3 - 4 čárky dlouhé, velmi tenké a zcela vodorovně odstávající; spodní okrajové trny směřují šikmo dolů, jsou o něco delší než prostřední, ale stěží širší. Květy vystupují uprostřed temene z houštiny trnů a Jsou jimi dokola obklopeny, takže se jen málo svými špičkami prodírají; jejich délka je 9 - 10 čárek. Kalich má velmi krátkou, asi 3 čárky dlouhou trubku, sestává ze stříškovitě na sebe položených lístků, z nichž spodní jsou krátké a vejčité, zelené, bíle lemované, se žlutým ke špici zvlněným okrajem, špičaté, kýlovité a nahoře na kýlu se širokým, černočerveným, zcela slabě žlutě lemovaným středním proužkem a s bílou trnitou špičkou. Okvětních lístků je 18, jen mírně špicemi ven zahnutých, kopinatých, tupých, bělavých, masitě zbarvených, s purpurovým středním proužkem a krátkou, šídlovitou, bílou a ostnitou špičkou . ..” Förster uvádí jako naleziště Tepenexcomitl a že byl v roce 1833 vypěstován spolu s E. lancifer z mexických semen. Název naleziště je však místním označením pro rostliny s nakadeřenými žebry a rostlina byla zavedena již v roce 1829 Coulterem, a proto jsou Oba údaje zcela falešné. J. Meyrán shrnul poznatky z nalezišť do tohoto popisu: “Tělo jednoduché nebo dichotomicky se dělící, polokulovité, temeno ploché a s trochou vlny, 6 - 11 cm široké. Tělo je matně zelené, žeber je 34 - 56 (střed 39), 2 - 4 areoly na žebru, střední trny jsou 4 (3 horní jsou označeny jako střední - pozn. aut.). Prostřední horní trn je úzký, 12 - 30 mm dlouhý, rohovinové barvy s hnědočervenou špicí, oba postranní jsou ještě užší, 12 až 20 mm dlouhé; centrální střední trn je plochý, 12 - 30 mm dlouhý, rovný nebo lehce zahnutý, vzpřímený nebo skloněný dolů. Okrajových trnů je 3 - 6, větši52

nou 4, někdy ještě v horní části areoly 2 další, bílé, jehlovité, 6 - 10 mm dlouhé. Květ je 25 - 30 mm dlouhý, trubka zelená, šupiny polokulaté, zašpičatělé, okraje bílé, střední proužek zelenavý, červená špice, horní část středního proužku je hnědočervená. Okvětní lístky: vnější jsou kopinaté, podlouhle špičaté, okraje skoro bílé, střední proužek červený; vnitřní jsou skoro bílé S jasně fialovým až červeným středním proužkem. Prašníky žlutozelenavé, čnělka červená, šestiklanná blizna je žlutá. Naleziště Sierra de Quadelupe, Los Aroos del Sítio, u Zaragoza a další.” Poznámky Je to velmi variabilní druh, co do barvy trnů (od hnědavých až po hnědočerné), jejich počtu a dále je proměnlivá i barva květu. Někdy je bílý okraj okvětních lístků zcela neznatelný a květ je celý červený. Trny jsou ve vzrůstu zpravidla rubínově červené, na spodu do žluta.

Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. Taxon Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. - Möllers Dtsch. Gärtnerztg., 48, 379- 398, (1933) Stenocactus ochoterenaus (Tieg.) H. Bravo, Las Cact. de Mex., 401, (1937). Původní německý popis: Stenocactus (Echinofossulocactus) Ochoterenaus Tieg. sp. nov. 1933 Popis “Tělo jednoduché, kulovité, modrozelené, na temeni zakulacené a zahalené do žlutavé vlny, předložený exemplář je 7 cm vysoký a 10 cm široký. Žeber je asi 30, rozdělených ostrými brázdami, zvlněných, poměrně tenkých, hrana je zakulacená a okolo areoly rozšířená. Areoly na žebru jsou 2 - 2,5 cm od sebe vzdáleny, jsou kruhovité, v mládí se žlutavou vlnou, která areolu směrem nahoru poněkud prodlužuje, později holé, Okrajových trnů je 22 nebo více, jehlovitých, tuhých, poněkud zahnutých k tělu, sklovitě bílých a přibližně stejně dlouhých, 12 mm. Střední trny jsou 4, ploché, prostřední horní je 2 mm široký, 5 - 6 cm dlouhý, vybíhající do špice, spodní je štíhlejší a většinou o l cm delší, oba postranní jsou poněkud slabší a kratší, často se za prostředním horním objevuje ještě jeden plochý, mnohem menší dodatečný trn. Všechny střední trny jsou slámově žluté, ve vzrůstu zlatožluté, slabě vroubkované a kupředu vyčnívající. Květy, podle zbytku květu na rostlině, jsou bělavě růžové. Plod je zelenavý, kulatý, bobulovitý, s bílými, srpovitými, suchými šupinami. Semena jsou 1,5 mm velká, měšcovitá, tmavě šedohnědá, nepatrně tečkovaná; pupek je u základu kotoučovitý. Vlast: Mexiko, na hranicích Guanajuato - Queretaro.” H. Bravo dodává, že všechny střední trny jsou slabě příčně kroužené, semena jsou 1,5 mm velká, tmavě kávové barvy s malými tečkami. Poznámky Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla a odpovídají uvedenému popisu. Střední trny jsou ve vzrůstu odspodu slabě růžovočervené. Květy jsou 4 - 5 cm široké, červené nebo růžovočervené, s bledšími okraji a tmavším středním proužkem.

Echinofossulocactus parksianus C. Schmol, n. subn. Taxon Echinofossulocactus parksianus C. Schmol, n. subn. - C. S. J. Amer., 6, 36, (1934) Popis Rostlina nebyla dosud platně popsána a uvádím proto svůj popis v Kaktusy 1977: “Tělo podlouhle kulovité, obrážející, 8 - 12 cm vysoké a asi 7 - 10 cm široké, modrozelené. Temeno je mírně vpadlé, s bílou vlnou, celé zakryté trny. Má cca 34 a více žeber, poměrně silně zvlněných a oddělených hlubokými brázdami. Areoly jsou okrouhlé, přes 2 cm na žebru od sebe vzdálené, zpočátku s bílou vlnou, 53

později holé. Okrajových trnů je (10-) 11, jsou paprskovitě rozestřené. Z toho 3 v horní polovině areoly 2,5 cm dlouhé, mečovitě ploché, u základu 1,5 mm široké, nahoře špičaté, prostřední směřuje kolmo vzhůru a mírně odstává od těla. Oba postranní směřují šikmo vzhůru a jsou skoro přilehlé k tělu. Spodních okrajových trnů je (7-) 8, jsou asi l cm dlouhé, průsvitně bílé, paprskovitě rozložené, vzájemně propletené, skoro přilehlé. Jeden střední trn je 3,5 až 4 cm dlouhý, mečovitě plochý, u základu l - 1,5 mm široký, nahoře špičatý, šikmo vzhůru směřující. Střední trn a horní trny jsou nejprve rubínově červené až černočervené, špice nejtmavší, později sesednou. Květy velké, přes 4 cm dlouhé a široké, červenofialové, střední proužek poněkud tmavší. Semena hnědočerná.” Poznámky Rostliny nalezené v roce 1981 odpovídají shora uvedenému popisu naších rostlin pocházejících od Schmolla.

Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. Taxon Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. - The Cact, III, 115, (1922) Echinocactus pentacanthus Lem., Cact. Aliq. Nov., 27, (1838). E. biceras Jac. E. anfractuosus pentacanthus SD. E. anfractuosus laevior Monv. E. pentacanthus v. davidboudetianus H. Bravo. Brittonrosea pentacantha (Lem.) Speg., Brev. Not. Cact, 11, (1923). Stenocactus pentacanthus (Lem.) Berg., Kakteen, 247, (1929). Popis Původní latinský popis: “Patří mezi Echinokaktusy se stlačenými žebry a je dostatečně rozlišitelný. S E. lancifer je poněkud příbuzný, velmi však se liší tělem, početnějšími žebry (40 - 50), trnů je konstantně 5, z nichž 3 horní jsou nejmohutnější; prostřední horní je zploštělý, 8 čárek dlouhý; oba postranní jsou poněkud válcovité, o něco delší; 2 následující spodní trny jsou jemnější a o polovinu kratší; všechny jsou u základu šídlovité, zpět zahnuté, k tělu rostliny poněkud přilehlé; ostatní jsou stejné. Byl dovezen z Mexika Dominikem Deschampem. Květy nebyly dosud pozorovány.” Barva květů byla později upřesněna několika autory na bílé s červenofialovým nebo fialovým středním proužkem. Na základě průzkumu na nalezištích podal J. Meyrán tuto charakteristiku: “Průměr 6 - 10 cm, žeber 34 - 56, střední (horní okrajové - pozn. aut.) trny jsou 3; prostřední je 10 - 60 mm dlouhý, 1 - 4 mm široký, oba postranní 10 - 30 mm dlouhé, zakulacené, někdy zploštělé, 1,5 mm široké. Okrajové trny (spodní) jsou dva, někdy 3 - 4 a někdy ještě l v horní části areoly, 4 - 10 mm dlouhé. Je třeba poznamenat, že charakteristický znak pěti trnů není konstantní a že byly sbírány rostliny se 4 okrajovými trny (spodními). Generace se 4 okrajovými trny je příbuzná s E. kellerianus (ke 4 těmto trnům je třeba připočítat ještě 3 horní okrajové trny - pozn. aut.).” Poznámky Jedná se o silně variabilní druh, s různě dlouhými a zbarvenými trny, s trny vztyčenými i zcela přilehlými, střední proužek vnitřních okvětních lístků varíruje v barvě. Měl jsem také rostliny, které měly buď jen celkem 4 trny, nebo 5 trnů, přičemž prostřední horní byl zakrnělý, bílý a svým charakterem odpovídal spodním trnům. O úzké příbuznosti s E. dichroacanthus a E. violaciflorus není pochyb, mezi těmito třemi druhy jsou tak nepatrné rozdíly a přechody, že je možné je zařadit pod jeden druh.

Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. Taxon Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. - Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1841) Echinocactus phyllacanthus Mart., Allg. Gartenztg., 4, 201, (1836). E. phyllacanthoides Lem. Echinofossulocactus phyllacanthus macracanthus Lawr. E. phyllacanthus micracanthus Lawr. - E. phyllacanthus laevis Lem. E. phyllacanthus laevior Lem. - E. phyllacanthus tenuiflorus Lab. Echinofossulocactus tegelbergii Schütz. - E. tenuiflorus Lk. et O. Brittonrosea phyllacantha (Mart.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). Stenocactus phyllacanthus (Mart.) Berg., Kakteen, 249, (1929). Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “E. obráceně vejčitý, žebra početná, svisle zvlněně nakadeřená, areoly od sebe vzdálené, polokulaté, s vlnou; trnů je 7, spodní okrajové trny jsou paprskovité, rovné, skoro stejné, štětinaté; prostřední horní trn je plochý, čárkovitě třískovitý; okvětní lístky jsou čárkovitě kopinaté, zašpičatělé. Naleziště Mexiko.” Německý komentář pro nedostatek místa neuvádím. Místo něj uvádím vyčerpávající výsledky výzkumu na nalezištích zpracované J. Meyránem. Z ostatních autorů stojí za zmínku údaje Rümplera: Ve 40. letech XIX. století byly originální rostliny 13 - 15 cm vysoké a 9 - 10 cm široké, semena jsou velmi malá, černá, lesklá. Souhrnný popis J. Meyrána: “Tělo jednoduché, vzácněji odnožující, kulaté až krátce cylindrické, temeno ploché, 7 - 10 cm široké, obyčejně 5 - 6 cm vysoké, zelené barvy. Žeber je 26 - 60, obyčejně 33 - 51, tenkých, mírně zvlněných, areola l - 2 na žebru, v mládí s bílou vlnou. 3 horní trny; prostřední je 5 - 30 mm dlouhý, průměrná minimální velikost je 7 a maximální 19 mm, 1,5 až 3 mm široký, plochý, zahalující temeno, příležitostně s trojzubcem nebo vzácněji s dvojzubcem. Oba postranní trny jsou zakulacené, šídlovité, 4 - 13 mm dlouhé (střední min. délka 6, maximální 10 mm), l mm široké. Spodních okrajových trnů je 2 - 7, nejčastěji 4, jsou tenké, bílé, 6 - 9 mm dlouhé. Květy jsou žlutavé, 20 mm a méně dlouhé, krátce trychtýřovité, trubka je krátká, 4 mm v průměru, se skromnými vejčitými a podlouhle špičatými šupinami, okraje bělavé, střední proužek zelenavý na spodních, růžový až tmavě červený na horních šupinách. Vnější Okvětní lístky jsou kopinaté, podlouhle špičaté, někdy s hnědým nebo červeným středním proužkem, okraje žlutavé. Vnitřní okvětní lístky jsou žlutavé, ostré, podlouhle špičaté, někdy mají slabý hnědý proužek, prašníky jsou bílé, čnělka žlutá až jemně růžová, blizna pěti až sedmiklanná, žlutá.” Poznámky Jedná se o velmi variabilní druh, co se týče délky a barvy horních okrajových trnů, které jsou bělavé s hnědou špicí v mládí, starší jsou celé světle hnědočervené a nakonec špinavě šedé. Viděl jsem importní rostliny s téměř bílými a na druhé straně rostliny se sírově žlutými květy. V dávných dobách popsané variety se vcelku vejdou do Meyránova popisu. Jako naleziště je udávána Pachuca, Tepeji del Río, Hidalgo, Aguascalientes a Santa Maria del Río v S. L. P.

Echinofossulocactus rectospinus (Whitm.) C. Schmoll n. subn. Taxon Echinofossulocactus rectospinus (Whitm.) C. Schmoll n. subn. Echinofossulocactus vaupelianus v. rectispinus H. Bravo. Popis Bez platného popisu. Španělský popis H. Bravo zní:

Jako tento druh nám pí. C. Schmoll věnovala rostliny, které odpovídají tomuto popisu: Tělo kulovité, nebo krátce válcovité, 4 cm vysoké a 5 cm široké, šedozelené, zahalené trny; temeno ploché. Žeber 22 - 28, sinusovitých a zvlněných. Areály v mládí s bílou vlnou. Střední trny jsou 2, někdy jen jeden; horní je šídlovitý, l - 2 cm dlouhý, tenký lehce příčně kroužený, velmi světle žlutý s mnohem tmavší špicí, rovný nebo poněkud zahnutý kupředu; střední trn uprostřed areoly je rovněž šídlovitý, tenký, 1,5 - 2 cm dlouhý, stejné barvy jako horní, rovný vyčnívající. Okrajových trnů je 18 - 24, paprskovitých, 10 až 14 mm dlouhých, vodorovně poněkud zahnutých a propletených s trny na sousedních areolách; bílých, sklovitých. Květ je 1,5 cm dlouhý; trubka je zelená; šupiny na trubce jsou polokruhovité, bílé s malou špicí; horní šupiny jsou mnohem delší, okraj je žlutavě bílý, střední proužek červený, špičatý; vnější okvětní lístky jsou kopinaté, úzké, asi 3 mm široké, okraj žlutavě bílý, špice ostrá; vnitřní okvětní lístky jsou kopinaté, zašpičatělé, světle žluté; tyčinky s červeným nádechem; čnělka je bílá, laloků blizen je 9, dlouhých, krémových. Tyto rostliny jsou velmi příbuzné E. vaupelianus .. .” Jedná se zřejmě o nesprávný popis květu. Popis H. Bravo odpovídá E. vaupelianus. E. rectospinus kvete červeně, jak uvádí i Backeberg: “Viděl jsem podobné karmínově nebo purpurově kvetoucí rostliny s velkými květy.” Poznámky E. rectospinus je až na květ zcela totožný s E. vaupelianus. Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla a mají velké - 4 - 5 cm široké - karmínově červené květy s tmavším středním proužkem. V případě H. Bravo se zřejmě jedná o záměnu. Bližší je uvedeno u E. vaupelianus.

Echinofossulocactus rosasianus Whitm. n. n. Taxon Echinofossulocactus rosasianus Whitm. n. n. - C. S. J. Amer., 589, (1934) Echinofossulocactus rosasianus (Whitm.) C. Schmoll n. subn. Popis Platný popis nebyl zveřejněn. Naše rostliny od Schmolla odpovídají tomuto popisu: “Tělo polokulovité, obrážející, 8 - 10 cm vysoké a 7 - 8 cm široké, trávově zelené. Temeno je pupkovité s bílou vlnou, zahalené trny. Má asi 34 a více zvlněných žeber, u areol zesílených, s hlubokou brázdou mezi nimi. Areoly jsou podlouhlé, u temene až 8 mm dlouhé, 3 cm od sebe na žebru vzdálené, zpočátku s hustou bílou vlnou, později holé. Okrajových trnů je 13 (- 15). Z toho jsou 3 v horní části areoly a jsou 2,5 - 3 cm dlouhé, ploché. Prostřední z nich je u základu 1,5 mm široký, oba postranní jsou o něco užší až skoro kulaté, všechny 3 jsou špičaté, vzhůru směřující a silně odstávající od těla. Spodních 10 - 12 okrajových trnů je sklovitě bílých, asi 1,5 cm dlouhých, paprskovitě rozestřených, vzájemně propletených. Jeden střední trn, 3,5 - 4 cm dlouhý, u základu mírně zploštělý, mírně dolů skloněný a má ostrou špici. Střední trn a 3 horní okrajové trny jsou zpočátku u základu červenorůžové, střed zvolna přechází do žlutá, špice je tmavě hnědá. Později jsou šedavě hnědožluté a v horní polovině žlutohnědé, špice je tmavě hnědá. Květ je cca 5 cm vysoký a široký, největší z dosud známých echinofossulokaktusů. Okvětní lístky jsou podlouhle kopinaté, zašpičatělé, červené s tmavším středním proužkem. Blizna je žlutá, semena jsou 1,2 mm velká, černohnědá. Poznámky Jedná se o dobrý, dosud platně nepopsaný a znovu nenalezený druh.

Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n. Taxon Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n. - C. S. J. Amer., 6, 37, (1934) Echinofossulocactus sfacelatus Whitm. - Echinofossulocactus sphacelatus (Whitm.) C. Schmoll, n. subn. Popis Platný popis tohoto druhu neexistuje. Rostliny, které mám od Schmolla, odpovídají tomuto popisu: ?Tělo je polokulovité až válcovité, 10 cm vysoké a 8 cm široké, šedozelené. Temeno je jen mírně vpadlé, pokryté bílou vlnou a zahalené trny. Má 34 žeber, která jsou zvlněná a oddělená hlubokými brázdami. Areoly jsou kulaté, 0,5 cm velké, 3 cm na žebru od sebe vzdálené a mají bílou vlnu, která brzy mizí. 14 okrajových trnů, cca 2 - 2,2 cm dlouhých, sklovitě bílých, asi 0,3 mm tlustých, na špici hnědých, vzájemně propletených s trny sousedních areol. Okrajové trny značně odstávají od těla rostliny. Střední trny jsou 4, z toho 3 v horní části areoly. Prostřední horní je asi 3 - 3,5 cm dlouhý, u základu l mm široký, oba postranní jsou tenčí, u základu 0,5 mm široké a 3 cm dlouhé. Všechny 3 jsou mečovité. Centrální střední trn je 4,5 - 5 cm dlouhý, téměř kulatý, u základu silnější - o průměru asi 0,8 mm. Všechny střední trny jsou špinavě bílé až špinavě nažloutlé, od středu ke špici více hnědavé, špice tmavě hnědá. Ve vzrůstu jsou červenohnědé, nakonec v dolní polovině šedé a v horní šedohnědé s tmavou špicí. Květy jsou 3,5 - 4 cm vysoké a široké, červenofialové s tmavším středním proužkem. Semena neznámá. Poznámky Jedná se o dobrý, dosud znovu nenalezený a zatím platně nepopsaný druh. Je velmi podoben na E. densispinus, který má však okrajové trny celé sklovitě bílé, barva jeho středních trnů je tmavší a všechny trny jsou kratší jak u E. sphacelatus.

Echinofossulocactus tetraxiphus (Otto) Oehme Taxon Echinofossulocactus tetraxiphus (Otto) Oehme - Beitr. z. Sukkde. u. -pflege, 82, (1938) Echinocactus tetraxiphus Otto, v K. Schumann, Gesamtbeschr., 363 - 364, (1898). Stenocactus tetraxiphus Berg., Kakteen, 244, (1929). Echinofossulocactus tetraxyphus v. longiflora H. Bravo, C. S. Mex., 14, 84, (1969). Popis Původní Ottův popis v K. Schumannovi: Latinská diagnóza: “Tělo jednoduché, sloupkovité, temeno je obklopeno dlouhými trny, žeber je 30 a více, zvlněných, světle zelených; okrajových trnů je 16 - 18, paprskovitých, bílých, střední trny jsou 4, zploštělé, kroužené, kaštanové.” Německý komentář: “Tělo jednoduché, sloupkovité, nahoře zakulacené, na temeni vpadlé, s bohatou bílou, poněkud vločkovanou plstí - vlnou, obklopené pestrými žlutými a hnědými trny, světle zelené, až 15 cm vysoké a 10 cm široké v největším průměru. Žeber je 30 a více a jsou tenká, u areol rozšířená, zvlněná. Areoly jsou poměrně blízko sebe, až 1,5 cm od sebe vzdálené, jsou kruhovité, přes svazeček trnů dál ven prodloužené, potom třístranné vejčité, až 8 mm široké v největším průměru, pokryté bohatou bílou vločkovanou vlnou - plstí, později holé. Okrajových trnů je 16 - 18, vodově bílých, pak sněhově bílých, jehlovitých; spodní jsou nejdelší, až 1,5 cm dlouhé. Střední trny jsou 4, rozšířené, skoro listovité, nebo šavlovité; (prostřední horní je nejdelší, poněkud pokroucený, kroužený, až 4 cm dlouhý, tmavožlutý až hnědý; později všechny zešednou a přestávají být bodavé. Květ je neznámý. Rozšíření: V Mexiku Real del Monte, Hidalgo (Ehrenberg), u Pachuca (Mathsson), podle Mathssona též u Zacatecas.” Názor Laboureta, že je shodný s E. oligacanthus je mylný, stejně jako názor Schumanna, že tento druh je totožný s E. heteracanthus. Popis květu podal nejprve Barger: “Květy bílé se silným karmínově červeným středním proužkem; stejný popis udává Oehme, Schelle udává bílý květ s fialově červeným středním proužkem.” 57

Poslední popis zhotovený na základě rostlin od pí. C. Schmoll uvádí ve své revizi pí. H. Bravo: “Rostliny s tímto jménem, které jsme dostali od paní C. Schmoll, mají tyto charakteristické znaky: Tělo kulovité, nebo krátce válcovité, 5 cm vysoké, 6 cm široké, šedozelené, pokryté trny. Žeber je 30 - 33, úzkých, zvlněných a sinusovitých. Areoly v mládí s šedavou poněkud nažloutlou vlnou. Střední trny jsou 4: horní trny jsou ploché a úzké; prostřední horní je 10 - 20 mm dlouhý, široký l mm, šedavý se žlutou nebo hnědou špicí, rovný vzhůru směřující; 2 postranní ostny jsou podobné, ale Jsou kratší, vzhůru směřující; prostřední trn areoly je méně plochý než předešlé 3 střední trny, je více šídlovitý, 2 až 4,5 cm dlouhý, zpravidla rovný, tuhý, vyčnívající nebo dolů směřující, někdy také zahnutý; všechny trny vytvářejí na temeni dlouhou kadeř. Okrajových trnů je 12 - 16 - 18, rozestřených kolem areoly, 6 - 10 mm dlouhých, rovných nebo poněkud zahnutých a sklovitě bílých, vodorovně propletených s trny na sousedních areolách. Květ je 3,5 a více cm dlouhý; trubka je dlouhá a úzká, má 5 mm v průměru a je 1,5 cm dlouhá, žlutavě zelená dole, směrem nahoru purpurová; spodní šupiny jsou trojúhelníkovité, široké, pilovité, okraje bílé, střední proužek červenopurpurový; vnější okvětní lístky jsou kopinaté, úzké, 1,5 cm dlouhé a 5 mm široké, okraj celistvý, špičaté, fialově purpurový střední proužek; vnitřní okvětní lístky jsou podobné, jsou ale delší a střední proužek je jasnější; tyčinky jsou bílé, čnělka purpurová, laloky blizny světle žluté.”

Echinofossulocactus tetraxyphus v. longiflora H. Bravo Taxon Echinofossulocactus tetraxyphus v. longiflora H. Bravo - C. S. Mex., 14, 84, (1969) Popis Původní španělský popis: “Setkali jsme se s rostlinami s velkým počtem okrajových trnů (18) a s velmi velkým květem, až 4,5 cm dlouhým a okvětními lístky slabě zašpičatělými; ostatní charakteristické znaky jsou stejné (rozuměj jako u typu).” Dále H. Bravo uvádí, že E. lexarzai patří k tomuto druhu, což do značné míry zpochybňuje popsanou varietu. E. lexarzai má zcela jiné charakteristické znaky jak E. tetraxiphus. Poznámky Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla a jejich popis je shodný s původním popisem, tedy s horním trnem dlouhým cca 4 cm. Okrajových trnů je 16 - 18, což rovněž odpovídá popisu. Barva trnů je tmavožlutá až nahnědlá, špice je tmavší - rozuměj barva středních trnů. Květ je bílý, přes 3,5 cm dlouhý a široký, s purpurově červeným středním proužkem. Poupě je fialově červené. Semena jsou černohnědá, 1,2 mm velká. Až na květ má tento druh mnohé charakteristické znaky shodné s E. albatus.

Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et. R. Taxon Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et. R. - The Cact., III, 117, (1922) Echinocactus tricuspidatus Scheidw., Allg. Gartenztg., 9, 51, (1841). E. melmsianus Wegen. - E. phyllacanthus tricuspidatus Först. Stenocactus tricuspidatus (Scheidw.) Berg., Kakteen, 249, (1929). Echinofossulocactus tricuspidatus v. longispina H. Bravo. Popis Původní latinský popis: “E. válcovitý, mnohožeberný, zelenorezavý; temeno pupkovité, bledě žluté; žebra zvlněně kadeřavá, kolem areol ztloustlá; areoly od sebe vzdáleny, s vlnou, později holé; 5 trnů, horní listovitě trojzubý, ostatní jehlovité, 58

odstávající, rovné nebo zpět zahnuté, šedé, špice ohnivá. b) varieta: trny listovitě stlačené, prostřední trojzubý. Podle H. Bravo je naleziště tohoto druhu ve státech Querétaro a S. L. P., kde byl sbírán Palmerem v roce 1905 a potom panem Orcutem. V Querétaro byl sbírán pí. H. Bravo. Paní H. Bravo popsala varietu E. tricuspidatus v. longispina, která má prostřední horní trn dlouhý 5 cm. Schumannův popis tohoto druhu neodpovídá dostatečně originálu a jedná se zřejmě o jiný druh. Názory na oprávněnost E. tricuspidatus se neustále mění. Faktem je, že je tato rostlina velmi blízce příbuzná s E. phyllacanthus a zdá se, že je s ním totožná. Je to i proto, že na nalezištích lze nalézt E. phyllacanthus, který má u prostředního horního trnu charakteristický trojzub. V současné době považuje J. Meyrán za E. phyllacanthus v. tricuspidatus (rekombinace však dosud provedena nebyla) rostliny, pocházející z naleziště u Santa María del Río, S. L. P. Poznámky Druhová oprávněnost E. tricuspidatus je pochybná a lze jej maximálně považovat za varietu a ještě lépe jen za formu E. phyllacanthus. Rostliny dovezené k nám ing. Hájkem z Meyránových nalezišť v S. L. P. vykazují jen malé rozdíly od E. phyllacanthus, i když je nutno konstatovat, že vývoj semenáčů vykazuje značné rozdíly. Co se týče E. tricuspidatus v. longispinus H. Bravo, která byla nalezena v prostoru San Miguel Allende, jsem toho názoru, že délka trnu je dána podmínkami stanoviště. Podobné rostliny, importované k nám od Schmolla, mají až 10 cm dlouhé prostřední horní trny, avšak tento charakteristický znak není u potomstva stálý. Všechny semenáče vypěstované v několika generacích př. Fleischerem a mnou měly prostřední horní trny v rámci daného popisu. Rovněž charakteristický trojzub není stálý a lze jej pozorovat u menší části semenáčů E. phyllacanthus, vypěstovaných z importních rostlin bez trojzubu, stejně tak jako můžeme pozorovat E. tricuspidatus bez trojzubu u semenáčů vypěstovaných z rostlin s trojzubem.

Echinofossulocactus vaupelianus (Werd.) Tieg. et Oehme Taxon Echinofossulocactus vaupelianus (Werd.) Tieg. et Oehme - Beitrag z. Sukkde u. -pflege, 82, (1938) Echinocactus vaupelianus Werd., Notizbl. Bot. Gart. u. Mus. Berlin-Dahlem, 11, 273, (1931). Stenocactus vaupelianus (Werd.) Knuth, Backeberg et Knuth, Kaktus ABC, 355, (1935). Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Echinocactus Vaupelianus Werd. nov. spec. - Tělo jednoduché, polokulovité, temeno zploštělé, vpadlé, zahalené bílou vlnou a trny, žeber je cca 30 - 40, tenkých, zvlněných, 5 - 8 mm vysokých; areoly 1,5 - 2 cm od sebe vzdáleny, jsou eliptické, zpočátku s hustou vlnou, později holé; okrajových trnů je cca 15 - 20, jsou vodorovně rozestřené, paprskovité, bílé, u základu zesílené a žlutavé, cca 1 - 1,5 cm dlouhé; střední trny jsou 1 - 2, v mládí černé, potom rezavé až hnědé, šídlovité, pichlavé, poněkud zploštělé, oba rovné, ale horní je zahnutý k temeni a u základu je tlustší, až 7 cm dlouhý. Květy z temene, až 2 cm dlouhé; trubka je zelená, šupiny zelenavé, nahoře jemně zoubkované; vnitřní okvětní lístky jsou kopinaté, špičaté, cca 1,5 cm dlouhé, bledě žluté; tyčinky jsou velmi početné, nitky žlutavé, prašníky žluté, čnělka žlutavá, osm laloků blizny je žlutavých a převyšují tyčinky. Německý komentář: “Tělo jednoduché, polokulovité, na (temeni zploštělé a poněkud vpadlé; pěstované rostliny jsou cca 7 - 9 cm široké a cca 6 cm vysoké. Barva těla je matně zelená, směrem dolů je bledší. Temeno je zakryto hustou bílou vlnou a je pokryto bílými nebo tmavými trny. Žeber je cca 30 až 40 a jsou kartonovitě ploché, oddělené ostrými brázdami, cca 5 - 8 mm vysoké, sem a tam zahnuté. Areoly jsou cca 4 - 7 mm dlouhé, cca 1,5 - 2 cm od sebe vzdáleny, podlouhlé, eliptické, v blízkosti temene s hustou bílou vlnou, později holé. Okrajové trny jsou vodorovně paprskovité nebo poněkud kupředu vyčnívající, rovné nebo mírně zahnuté, jejich počet dosahuje 15 - 25, jsou sklovitě bílé, vzácněji s tmavší špicí, horní jsou obyčejně nejkratší, postranní a spodní jsou delší, cca 1 - 1,5 cm dlouhé, hladké, u základu žlutavé a poněkud tlustší, po stranách mezi sebou propletené, jehlovité. Střední trn je jeden nebo dva nad sebou stojící, ve vzrůstu hnědočerné, u základu světlejší, cca l - 1,5 cm dlouhé, staré až 7 cm dlouhé, kroužené červenohnědé, tmavá špice, šídlovité, 59

pichlavé, málo zploštělé, ? rovné a šikmo trčící nebo více či méně zahnuté nahoru. Ze dvou stávajících středních trnů směřuje spodní kupředu a horní šikmo vzhůru. Ve spodní části je tělo zcela zakryto trny. Květy vystupují jednotlivě nebo ve větším množství v blízkosti temene, jsou vcelku cca 2 cm dlouhé, nebo o něco delší. Trubka je malá, zelenavá, pokrytá zelenavými, uprostřed hnědavými šupinami, které jsou v horní části zoubkované a mají jemnou špičku. Barva šupin poznenáhlu přechází do červenohnědé. Vnější okvětní lístky jsou podlouhlé, cca 1 - 1,2 cm dlouhé, krémové s tmavším středním proužkem, zoubkované a špičaté. Vnitřní okvětní lístky jsou kopinaté, cca 1,5 cm dlouhé a 2 - 4 mm široké, na obou koncích zelenavé, s hladkými okraji, ale na konci se špičkou, průsvitné s poněkud tmavším středním proužkem. Tyčinky jsou velmi početné. Nitky jsou žlutavé, prašníky žluté. Čnělka je asi 1,5 cm dlouhá, žlutavá, s asi 8 stejně zbarvenými, rozestřenými, cca 3 - 4 mm dlouhými bliznami, které převyšují tyčinky. Naleziště Mexiko, bližší údaje neznámy.” Tiegel a Oehme provedli rekombinaci a přinesli jen zkrácený Werdermannův původní popis. Poznámky U nás pěstované rostliny zcela odpovídají popisu. Při případné revizi bude nutné popis E. vaupelianus upravit se zřetelem na nové okolnosti, které Werdemannovi nebyly známy. Jedná se především o to, že přes 20% rostlin na nalezištích má 4 střední trny do kříže, přičemž některý z těchto středních trnů (nejčastěji centrální) může na některých areolách i chybět. Tato okolnost je zde již dlouhá léta známá, i když toto upřesnění jsem od p. Meyrána dostal až v roce 1981. Stejně tomu je i s E. rectorspinus, který není nic jiného než varieta E. vaupelianus a liší se od něho jen velkými červenofialovými květy. V roce 1982 byly nalezeny rostliny, které je nutno považovat za varietu nebo formu E. vaupelianus s fialovými velkými květy. Zdá se, že tento druh je v barvách květu variabilnější, než se původně předpokládalo.

Echinofossulocactus violaciflorus (Quehl) Br. et R. Taxon Echinofossulocactus violaciflorus (Quehl) Br. et R. - The Cact, III, 114, (1922) Echinocactus violaciflorus Quehl, MfK., 22, 102, (1912). Brittonrosea violaciflora (Quehl) Speg., Brev. Not. Cact., 12, (1923). Stenocactus violaciflorus (Quehl) Berg., Kakteen, 249, (1929). Popis Původní popis: Latinská diagnóza: “Tělo jednoduché, (kulovité, později sloupovité, žeber asi 35, stlačených, řídce postavených, vysokých, vroubkovaných; trny jsou zpět zahnuté, v počtu 7, někdy též 8; 3 jsou listovité, žluté, hnědá špice, 4 nebo 5 je kroužených, bílých; květy bílé s fialovým středním proužkem; tyčinky a čnělka fialové. Německý komentář: “Tělo jednoduché, ploše kulovité, později poněkud sloupkovité, nahoře zaoblené, na temeni lehce vpadlé, s trochou bílé vlny, zakryté a obklopené vysoce trčícími silnými trny, matně modrozelené, 5 cm vysoké a 7 cm široké. Žeber je asi 35, oddělených nahoře úzkými a dole až 5 mm širokými a stejně tak hlubokými brázdami, k sobě stlačenými, vlnitými a rozšířenými v místech areol. Areoly na stejném žebru jsou od sebe asi 2 cm vzdáleny, jsou hluboce zapuštěné, kruhovitě kulaté, jen v mládí pokryté trochou šedé, krátké vlny, brzy holé. Trnů je většinou 7; prostřední horní trn je 3 cm dlouhý a 5 mm u základu široký a je čárkovitě kopinatý, šídlovitý, ostře špičatý, listovitý, nebo třískovitý, ve vzrůstu medově žlutý, ohnivě zašpičatělý, kýlovitý, kroužený. Oba následující jsou stejně tak dlouhé, často delší, tlustší, ale méně široké, obecně stejné jako prostřední horní. Další pár trnů měří jen 7 - 9 mm a spodní pár je asi 12 mm dlouhý. Všechny tyto 4 trny, stejně tak jako sem a tam se za prostředním horním trnem vyskytující 3 - 5 mm dlouhý osmý trn, jsou ve vzrůstu sklovitě bílé, štíhle kulaté, šídlovité, přitištěné k tělu. Všechny trny jsou u základu cibulovitě rozšířené, brzy sesednou a ve stáří zakrsávají. Květy vykvétají z temene a jsou uzavřeny mezi trny a jsou proto málo viditelné, 2,5 cm dlouhé, plně otevřené mají 3 cm v průměru. Semeník je krátký, bílozelenavý, spolu s trubkou posázený třístrannými až pod60

louhlými, krátce zašpičatělými šupinami, které jsou na okraji vesměs bílokožnaté a poněkud zkadeřené. Spodní šupiny mají zelený, horní hnědý vybíhající proužek. Okvětí je trychtýřovité; okvětní lístky jsou ve dvou řadách, čárkovitě kopinaté, 4 mm široké, krátce zašpičatělé, bílé s fialovým středním proužkem. Tyčinky sahají do poloviny okvětí, nitky jsou fialové, rovné, prašníky listovitě žluté; čnělka vysoce převyšuje tyčinky, je fialová s pěti listově žlutými bliznami. Naleziště Mexiko, Zacatecas.” Krainz uvádí celý popis Quehla a doplňuje jej popisem plodu a semen: “Plod je kulatá bobule, asi 10 mm dlouhý, 8 mm široký, se zcela krátkou stopkou a třístrannými, až 2 mm širokými, bílými šupinami; semena jsou kulovitá, až kulovitě čepicovitá, asi 1,5 mm v průměru, s bazálním, slabě vpadlým hilem a uzavřeným mikrokapilárním otvorem. Testa je hrubě síťovaná, černá, plošky uvnitř síťky jsou leskle kožené barvy.” Poznámky Jedná se o druh velice blízký k E. dichroacanthus, od kterého se prakticky liší jen barvou květu, což z hlediska širšího pojetí druhu nepostačuje. Za další charakteristický znak byly udávány přilehlé trny, což bylo ale na nalezištích zjištěno rovněž u některých forem E. dichroacanthus. Z Importních rostlin, které mám k dispozici, nebo které jsem viděl na diasnímcích, vyplývá, že mezi E. dichroacanthus, E. pentacanthus a E. violaciflorus jsou tak úzké přechody a nepatrné rozdíly, že všechny tři tyto “druhy” je možné dát pod jedno jméno.

Echinofossulocactus wippermannii (Mühlpfrdt.) Br. et R. Taxon Echinofossulocactus wippermannii (Mühlpfrdt.) Br. et R. - The Cact., III, 111, (1922) Echinocactus wippermannii Mühlpfrdt., Allg. Gartenztg., 14, 370, (1846). Brittonrosea wippermannii (Mühlpfrdt.) Speg., Brev. Not. Cact., 12, (1923). Stenocactus wippermannii (Mühlpfrdt.) Berg., Kakteen, 246, (1929). E. acifer Hopf. E. spinosus Wegen. Popis Původní popis: “Latinská diagnóza: Obráceně vejčitý, mnohožeberný, žebra přerušovaná, mírně zvlněná (36 - 40) areoly natěsnané, půl palce ad sebe vzdálené, v mládí s vlnou, staré holé, okrajových trnů je 18 - 22, průsvitně bílých, střední trny jsou 3, rovné, dlouhé, Skoro hnědé, l - 1? palce dlouhé. Německý komentář: Je obráceně vejčitý, s mnoha velmi často přerušovanými žebry tak, že jedno žebro náhle zanikne, zatím co na jiném místě zase z jednoho žebra vzniknou dvě. Žebra nejsou příliš vysoká, ale poměrně ostrá. Areoly jsou ? až ? palce od sebe vzdáleny, jsou poněkud vyvýšené a zesílené, nesou 18 - 22 bílých, štětinatých, stejnorodých a paprskovitých trnů. Spodní okrajové trny jsou o něco delší než horní, 7 čárek dlouhé. 3 střední trny jsou l - 1? palce dlouhé, velmi úzké, čárkovité, v mládí černohnědé, ve stáří hnědé s šedou základnou.” V průběhu dalších let byl popis dále upřesňován, zejména co se týče středních trnů a květů. K. Schumann uvádí: “... Střední trny jsou 3 - 4, zpravidla šídlovité, rozestřené, o něco delší jako okrajové, ve vzrůstu tmavohnědé, potom černé; na nalezištích je jeden ze středních trnů mnohem delší, až 6 cm dlouhý a je potom silně stlačený, až 3 mm široký; později sesednou všechny trny. Květy poblíž temene; jejich celková délka je 15 mm, semeník je světle zelený, holý. Okvětí je trychtýřovité, 15 mm v největším průměru. Okvětní lístky jsou špinavě žluté s vnějším hnědým středním proužkem .. .”. Podle Schumann a byl tento popis zhotoven na základě pozorování originální rostliny. Berger uvádí počet žeber 40 - 50, 3 - 4 střední trny. Prostřední horní je 3 cm dlouhý, zploštělý, vzpřímený, ostatní jsou 2,5 cm dlouhé, červenohnědé, zřetelně kroužené, s hnědou špicí. Květy jsou podle Bergera žluté. Popis je doprovázen dobrou fotografií tohoto zajímavého druhu. Tiegel a Oehme uvádějí délku centrálního středního trnu 6 cm. 3 horní trny jsou poněkud ploše stlačené a slabě kroužené, spodní trčí přímo a je skoro štíhle kulatý, u základu tlustší. Květy jsou špinavě žluté s hnědým středním proužkem. Těchto rostlin byly do Evropy v minulosti dovezeny snad tisíce. Ještě př. Fleischer říkal, že za svého studia v 61

Německu viděl ve velkém množství tento druh u některých obchodníků s kaktusy. Podobné rostliny měl i př. Vojta z Pardubic a sám jsem je viděl. Měly 3 - 4 střední, ve vzrůstu červenohnědé střední trny s tmavší špicí a kvetly žlutě S hnědým středním proužkem. Za E. wippermannii se v současné době vydávají rostliny od Fresnillo, příp. z jiných nalezišť (H. Bravo) s bílým květem s purpurově červeným středním proužkem a i jinak kvetoucí, které však neodpovídají původnímu popisu a starým rostlinám, které v době Schumanna, Bergera, Tiegla a Oehmeho byly velmi dobře známy. Poznámky Jedná se o dobrý druh se 3 - 4 červenohnědými středními trny, 18 - 29 bílými okrajovými trny a se špinavě žlutým květem s hnědým středním proužkem. Zvlášť je nutno podtrhnout přerušovaný charakter žeber. Od dob Schmolla je tento druh neznám. Typické charakteristické znaky podle popisu E. wippermannii a zkušeností starších autorů nebyly na rostlinách v současné době pokládaných za tento druh zjištěny, a nelze je proto pokládat za daný druh.

Echinofossulocactus zacatecasensis Britton et Rose Taxon Echinofossulocactus zacatecasensis Britton et Rose - The Cact., III, 113, (1922) Brittonrosea zacatecasensis (Br. et R.) Speg., Brev. Not. Cact., 12, (1923). Echinocactus zacatecasensis (Br. et R.) Berg. Stenocactus zacatecasensis (Br. et R.) Berg., Kakteen, 246, (1929). E. zacatecasensis v. brevispinus Berg.

Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. Bravo Taxon Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. Bravo - C. S. Mex., 14, 67, (1969) Stenocactus zacatecasensis v. longispinus Berg., Kakteen, 246, (1929). Popis Původní španělský popis: “Tělo jednoduché, kulovité, se zploštělým a vlnatým temenem, 5 cm vysoké a 9 cm široké, tmavě zelené. Žeber je 34, poněkud sinusovitých. Areoly 2 až 3 na každém žebru, kruhovité, v mládí s bílou plstí, později méně vlny. Střední trn je pouze jeden, je 3 - 6 cm dlouhý, zploštělý, l mm široký, rovný, lehce zahnutý směrem ke špici, hnědošedě purpurový. Okrajových trnů je 12 - 14, jsou l - 2 cm dlouhé, štětinaté, hebké, ohebné, poněkud zahnuté, spodní jsou delší, bílé, průsvitné, vodorovně rozestřené okolo areoly. Květy neznámé. Naleziště S. L. P. (Ranchita Juárez y Zaragoza).” Zřejmě se jedné o Bergerův E. zacatecasensis v. longispinus (viz Kakteen, 246, (1929) s dobrou fotografií). Poznámky Popis H. Bravo je neplatný, není uvedena latinská diagnóza a varieta nebyla uložena v herbáři. Rostliny u nás pěstované odpovídají Bergerově fotografii, mají přes 50 žeber (stejně jako typ), kvetou stejně jako typ a ostatní charakteristické znaky odpovídají popisu H. Bravo.

Popis Původní anglický popis: “Rostlina jednoduchá, kulovitá, 8 - 10 cm široká; žebra jsou bledě zelená, velmi tenká, cca 55; okrajové trny v počtu 10 - 12 Jsou rozestřené, paprskovité, bílé, 8 - 10 mm dlouhé; střední trny jsou 3, hnědavé, 2 z nich jsou kulaté, ale prostřední je poněkud plochý, rovný nebo zahnutý, delší jak oba postranní, někdy 3 - 4 cm dlouhý, nikdy kroužený; květy jsou 3 - 4 cm široké, skoro bílé; vnitřní okvětní lístky jsou čárkovitě podlouhlé, s vejčitou zašpičatělou špicí, Slabě levandulově zbarvené, 15 mm dlouhé; čnělka štíhlá, blizna dvojklanná (!), šupiny na trubce jsou široce vejčité, zašpičatělé, šarlachové.” Komentář: Rostlina byla sbírána panem Lloydem v Mexiku v roce 1908. Dovezené rostliny poprvé kvetly ve Washingtonu v dubnu 1909. H. Bravo k tomu dodává: “Na květu typové rostliny Roseno č. 10 234, která je uložena v BZ v New Yorku je 7 - 9 klanná blizna.” Poznámky Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla a plně odpovídají popisu, stejně tak jako importní rostliny, které jsem z nového sběru získal asi v roce 1972. Levandulový nádech květu v některých letech u jedné a téže rostliny chybí, jindy je zase velmi intenzívní. U většiny našich rostlin chybí 2 horní postranní trny tak, jak je vyobrazeno v Bergerovi (E. zacatecasensis v. longispinus) . Pokusy některých autorů sloučit do jednoho druhu E. zacatecasensis a E. lloydii jsou pro absolutní rozdílnost obou uvedených druhů nesprávné. Tomu nasvědčuje i fakt, že oba druhy byly popsány v jedné a téže práci Brittona a Roseno. Tyto pokusy vyplývají zřejmě z nedostatku živého materiálu. Pokud je mi známo, není E. zacatecasensis v zahraničních sbírkách příliš zastoupen.

VII Celkový závěr V úvodu práce jsem uvedl, jaké byly mé možnosti a výchozí podmínky při jejím sestavování. Jednalo se převážně o teoretické možnosti a předpoklady. Slušelo by se ještě říci, že po stránce materiálních předpokladů -rostlin z nalezišť - jsem měl k dispozici asi 200 importovaných rostlin, původní rostliny od Schmolla rostoucí asi 35 - 40 let v kulturních podmínkách a přes 800 sbírkových rostlin vypěstovaných převážně z importovaných semen. Nemalou pomocí byly i prastaré rostliny uchované ve sbírce komunálního zahradnictví města Brna. Kromě toho jsem vycházel z několika set barevných diapozitivů importovaných rostlin nebo rostlin na nalezištích a pochopitelně i ze snímků rostlin uvedených v citované literatuře. Zdálo by se, že toto množství je postačující ke zpracování taxanomické studie nebo k provedení hluboké analýzy. Jak praxe však ukazuje, je mnohotvárnost jednotlivých druhů na nalezištích tak veliká, že k jejich přesnému definování bude zapotřebí práce ještě mnoha let. Pro definování druhu při určování rostlin je rozhodující plné znění původního popisu. Tato okolnost není často v zahraničí a bohužel i v naší praxi brána v úvahu, původní popisy jsou zkracovány a to i v jejich diagnostické části a mnohdy přizpůsobovány záměrům autorů. Dokonce se stává, že se setkáváme s nepřesně a nesprávně provedenými překlady. To pak pochopitelně neumožňuje, aby si čtenář mohl přesně konfrontovat svoji rostlinu s popisem a aby si mohl stanovit, zda skutečně dostal nebo koupil to, co pod uvedeným jménem očekával. Jen tak je totiž možné se v záplavě nesprávně pojmenovaných a špatně určených rostlin správně orientovat - o hybridách ani nemluvě. Danou práci je tedy možné označit za shrnutí podkladů, které jsou v současné době k dispozici, jejich zevšeobecnění v rámci daných možností a za pokus o sestavení praktických klíčů a metodiky pro určování rostlin. K vůli přehlednosti nebyla v práci v několika statích respektována některá ustanovení. Tak kupř. název rostliny se - jak je známo - skládá z názvu rodu, názvu druhu a jména autora. Jména autorů se však v běžném textu ve světové praxi většinou neuvádějí a v přehledných tabulkách a klíčích se mnohdy vypouští i název rodu (viz kupř. práce Taylora, Hunta aj.), což přispívá obecně k přehlednosti a snazší orientaci. Přesto však jsem přesvědčen, že daná práce bude dobrým výchozím podkladem pro další bádání a upřesňování rodu. Mám za to, že následné práce by měly jít touto cestou: - doplnit chybějící původní popisy a publikovat jejich celé znění; - zhotovit mapy nalezišť a průběžně je doplňovat o nové poznatky a zkušenosti z geografického rozšíření jednotlivých druhů a celého rodu na nalezištích. Na základě toho zvažovat příbuznost jednotlivých druhů a pokusit se o sestavení vývojové řady - zpočátku alespoň podle jednotlivých okruhů či skupin; - zhotovit nákresy květů; - provést postupně studii semen správně určených druhů (variet) a v jejím závěru provést analýzu rodu podle semen; - provést revizi v rámci jednotlivých okruhů a revizi celého rodu. V práci zůstala úmyslně nepostižena pěstitelská otázka. Tato problematika byla mnou a i jinými autory tolikrát publikována a je tak známá, že jsem to nepovažoval za nutné. Kromě toho svým charakterem do dané práce nepatří.

Přílohy

Tabulka č. 1 - Seznam jmen Původní jméno Echinocactus acanthion SD. Echinocactus acifer Hopf. Echinocactus acroacanthus Stieber Echinocactus adversispinus Mühlpfrdt. Echinofossulocactus albatus Dietr. Echinocactus allardtianus Dietr. Echinocactus anfractuosus Mart. Echinocactus anfractuosus ensiferus Nob. Echinocactus anfractuosus laevior Monv. Echinocactus anfractuosus orthogonus Monv. Echinocactus anfractuosus spinossior Lem. Echinocactus arrectus Otto Echinocactus arrigens Lk. Echinocactus arrigens atropurpureus Nob. Echinocactus biceras Jac. Echinocactus boedekerianus Berg. Echinocactus brachiatus Lab. Echinocactus brachycentrus SD. Echinocactus brachycentrus oligacanthus Nob. Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. Echinofossulocactus bravoiae Tieg. Echinofossulocactus bustamantei H. Bravo Echinofossulocactus cadaroy Echinofossulocactus caespitosus Backbg. Echinofossulocactus caespitosus v. gracilispinus H. Bravo Echinofossulocactus carneus Whitm. n. n. Echinocactus cereiformis DC. Echinofossulocactus confusus Br. et R. Echinocactus coptonogonus Lem. Echinocactus coptonogonus major Lem. Echinofossulocactus cornigerus Lawr. Echinocactus crispatus DC. Echinocactus crispatus anfractuosus Hort. Echinocactus crispatus cristatus Hort. Echinocactus crispatus Foersteri Hort. Echinocactus crispatus horridus DC. Echinocactus crispatus pentagonus Hort. Echinocactus crispatus stenogonus Hort. Echinocactus debilispinus Berg. 66

Echinofossulocactus densispinus Tieg., n. n. Stávající jméno Echinocactus acanthion SD. Echinofossulocactus wippermannii (Mühlpfrdt.) Br. et R. Echinocactus acroacanthus Stieber Echinofossulocactus lamellosus (Dietr.) Br. et R. Echinofossulocactus albatus (Dietr.) Br. et R. Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. Echinofossulocactus anfractuosus (Mart.) Br. et R. Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. Echinofossulocactus anfractuosus (Mart.) Br. et R. Echinofossulocactus anfractuosus (Mart.) Br. et R. Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. : Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. Echinocactus arrigens v. atropurpureus Nob. Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. Echinofossulocactus boedekerianus (Berg.) Croiz. Echinocactus brachycentrus SD. Echinocactus brachycentrus SD. Echinocactus oligacanthus (SD.) K. Sch. Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. Echinofossulocactus bustamantei (H. Bravo) Croiz. Echinofossulocactus cadaroy - jen jméno Echinofossulocactus caespitosus Backbg. Echinofossulocactus caespitosus v. gracilispinus H. Bravo Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll, n. subn. Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. ? Echinofossulocactus confusus Br. et R. Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. Ferocactus latispinus (Haw.) Br. et R. Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. Echinocactus debilispinus Berg.

Echinocactus dichroacanthus Mart. Echinocactus dichroacanthus spinossior Monv. Echinocactus dietrichii Heynold Echinofossulocactus echidne Lawr. Echinocactus ellementii Miq. Echinocactus ensifer Schelle Echinocactus ensiferus Lem. Echinocactus ensiferus pallidus H. Berol Echinofossulocactus erectocentrus Backbg. Echinofossulocactus esperanzaensis Whitm. n. n. Echinofossulocactus esperanzensis Echinocactus exulpatus Pfeiff. Echinocactus flavispinus Meinsh. Echinocactus flexispinus SD. Echinocactus flexuosus Dietr. Echinocactus fluctuosus Dietr. Echinocactus foerster! Stieber Echinocactus gasseri Hort. Echinocactus gladiatus Lk. et 0. Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll Echinocactus gladiatus intermedius Lem. Echinocactus gladiatus ruficeps Lem. Echinocactus grandicornis Lem. Echinocactus grandicornis fulvispinus SD. Echinocactus grandicornis nigrispinus Lab. Stenocactus grandicostatus n. n. ? Stenocactus grandicostatus v. flavispinus ? Stenocactus grandicostatus ruficeps ? Echinofossulocactus grisacanthus ? Echinofossulocactus griseacanthus ? Echinocactus griseispinus Jac. Echinofossulocactus guerraianus Backbg. Echinocactus harissii ? Echinocactus hastatus Hopff. Echinocactus heteracanthus Mühlpfrdt. Echinocactus hexacanthus Mühlpfrdt. Echinocactus heyderi Dietr. Echinocactus hookeri Mühlpfrdt. Echinocactus hystrichocentrus Berg. Echinocactus hystrichodes Monv.

Echinofossulocactus densispinus (Tieg.) C. Schmoll n. subn. Echinofossulocactus dichroacanthus (Mart.) Br. et R. Echinofossulocactus dichroacanthus (Mart.) Br. et R. Echinofossulocactus lancifer (Dietr.) Br. et R. Ferocactus echidne (DC.) Br. et R. Echinocactus ellementii Miq. - pochybný druh Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. Echinofossulocactus erectocentrus Backbg. Echinofossulocactus esperanzaensis Whitm. n. n. ? Echinofossulocactus esperanzensis - jen jméno Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr. Echinocactus flavispinus Meinsh. Echinofossulocactus flexispinus (SD.) H. Bravo Echinocactus flexuosus Dietr. - zmizelý druh Echinocactus fluctuosus Dietr. - zmizelý druh Echinocactus foerster! Stieber - pochybný druh Echinofossulocactus lloydii Br. et R. Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et 0.) Lawr. Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll n. subn. Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et 0.) Lawr. Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et 0.) Lawr. Echinofossulocactus grandicornis (Lem.) Br. et R. Echinofossulocactus grandicornis (Lem.) Br. et R. Echinofossulocactus grandicornis (Lem.) Br. et R. Stenocactus grandicostatus n. n. ? - jen jméno Stenocactus grandicostatus flavispinus ? -jen jméno Stenocactus grandicostatus ruficeps ? -jen jméno Echinofossulocactus grisacanthus ? -jen jméno Echinofossulocactus griseacanthus ? -jen jméno Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et 0.) Lawr., nebo Echinofossulocactus obvallatus (DC.) Lawr. - ?? Echinofossulocactus guerraianus Backbg. Jen jméno Echinofossulocactus hastatus (Hopff.) Br. et R. Echinofossulocactus heteracanthus (Mühlpfrdt.) Br. et R. Echinocactus hexacanthus Mühlpfrdt. - zmizelý druh Echinocactus heyderi Dietr. - zmizelý druh Echinocactus hookeri Mühlpfrdt. Echinocactus hystrichocentrus Berg. - zmizelý druh Echinocactus hystrichodes Monv. - zmizelý druh 67

Echinocactus ingotus-venosus ? Echinocactus interruptus Scheidw. Echinofossulocactus karwinskianus Law. Echinofossulocactus kellerianus Krainz Echinocactus lamellosus Dietr. Echinocactus lamellosus fulvescens Nob. Echinocactus lancifer Dietr. Echinofossulocactus latipelatus H. Bravo n. prov. Echinofossulocactus lexarzai H. Bravo Echinocactus linkeanus Dietr. Echinofossulocactus lloydii Br. et R. Echinofossulocactus longispinus ? Echinofossulocactus macracanthus Lawr. Echinocactus macrocephalus Mühlpfrdt. Echinocactus mammillifer Mlq. Echinocactus melmsianus Wegen. Echinofossulocactus mirbelii Lawr. Echinofossulocactus mocianus H. Bravo n. prov. Echinofossulocactus multiareolatus H. Bravo Echinocactus multicostatus Hildm. Echinofossulocactus multicostatus coahuilensis Frick Echinofossulocactus nerispinus C. Schmoll n. n. Echinocactus obvallatus DC. Echinocactus obvallatus v. pluricostatus Monv. Echinocactus obvallatus spinossior Lem. Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. Echinocactus ochroleucus Jac. Echinocactus octacanthus Mühlpfrdt. Echinocactus oligacanthus SD. Echinocactus ondulatus ? Echinofossulocactus oxypterus Lawr. Echinofossulocactus parksianus C. Schmoll n. subn. Echinocactus pentacanthus Lem. Echinofossulocactus pentacanthus v. david--boudetianus H. Bravo Echinofossulocactus Pfeifferi Lawr. Echinocactus phyllacanthus Mart. Echinofossulocactus phyllacanthus v. hookeri (Mühlpfrdt.) H. Bravo Echinojactus phyllacanthus laevior Lem. Echinocactus phyllacanthus laevis Lem. 68

Ferocactus ? Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) • Lawr. Echinocactus ? Echinofossulocactus kellerianus Krainz Echinofossulocactus lamellosus (Dietr.) Br. et R. Echinofossulocactus lamellosus (Dietr.) Br. et R. Echinofossulocactus lancifer (Dietr.) Br. et R. Echinofossulocactus latipelatus H. Bravo n. prov. Echinofossulocactus lexarzai (H. Bravo) Croiz. Echinocactus linkeanus Dietr. - zmizelý druh Echinofossulocactus lloydii Br. et R. Echinofossulocactus longspinus ? - bez popisu Echinocactus Echinocactus macrocephalus Mühlpfrdt. - zmizelý druh Echinocactus mammillifer Miq. - neznámý druh Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et R. Astrophytum Echinofossulocactus mocianus H. Bravo n. prov. bez popisu Echinofossulocactus multiareolatus H. Bravo n. incl. Echinofossulocactus multicostatus (Hildm.) Br. et R. Echinofossulocactus multicostatus (Hildm.) Br. et R. Echinofossulocactus nerispinus C. Schmoll n. n. Echinofossulocactus obvallatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus obvallatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus obvallatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. Echinocactus ochroleucus Jac. - zmizelý druh Echinocactus octacanthus Mühlpfrdt. - zmizelý druh Echinocactus oligacanthus SD. Jen jméno Ferocactus histrix (DC.) Linds. Echinofossulocactus parksianus C. Schmoll n. subn. Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. Ferocactus glaucescens (DC.) Br. et R. Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. Echinocactus hookerii Mühlpfrdt. Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr.

Echinofossulocactus phyllacanthus macracanthus Lawr. Echinofossulocactus phyllacanthus macracanthus Lawr. Echinocactus phyllacanthus tenuiflorus Lab. Echinocactus phyllacanthus v. tricuspidatus FiJrster

Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr.

Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et R. Echinocactus phyllacanthoides Lem. Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. Echinofossulocactus platyceras Lawi. Echinocactus ingens Zucc. ? Echinocactus polylophus ? Jen jméno Echinocactus quadrinatus Wegen. Echinocactus wegeneri (Wegen.) SD. -zmizelý druh Echinocactus raphidacanthus SD. Echinocactus raphidacanthus SD. - zmizelý druh Echinocactus raphidocentrus Jac. Echinocactus raphidocentrus Jac. - zmizelý druh Echinofossulocactus rectospinus Whitm. n. n. Echinofossulocactus rectospinus (Whitm.) H. Bravo n. subn. Echinofossulocactus recurvispinus H. Bravo n. prov. Echinofossulocactus recurvispinus H. Bravo n. prov. - bez popisu Echinofossulocactus reicheanus H. Bravo - n. prov. Echinofossulocatus reicheanus H. Bravo n. prov. bez popisu Echinofossulocactus recurvus campylacanthus Lawr. Ferocactus recurvus (Mill.) Berg. Echinocactus robustus Pfeiff. Ferocactus robustus (Lk. et 0.) Br. et R. Echinofossulocactus robustus Echinofossulocactus robustus - jen jméno Echinofossulocactus rosasianus Whitm. n. n Echinofossulocactus rosasianus Whitm. n. n. Echinofossulocactus setispinus ? Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n. Echinofossulocactus sfacelatus Whitm. Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n. Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n. Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n Echinocactus sphaerocephalus Milhlpfrdt. Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. Echinocactus spinosus Wegen. Echinofossulocactus wippermannii ( Mühlpfrdt.] Br. et R. Echinocactus stenogonus ? Echinofossulocactus crispatus (DC.) Lawr. Echinofossulocactus sulphatus Jen jméno Echinocactus sulphureus Dietr. Echinofossulocactus sulphureus (Dietr.) Meyrán Echinocactus teelii ? Echinocactus teelii - zmizelý druh Echinofossulocactus tegelbergii Schutz Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. Echinocactus tenuiflorus Lk. et 0. Echinofossulocactus phyllacanthus (Mart.) Lawr. Echinocactus teretispinus Lem. Echinocactus teretispinus Lem. - zmizelý druh Echinofossulocactus tetracanthus ? Jen jméno Echinocactus tetracentrus Lem. Echinocactus tetracentrus Lem. - zmizelý druh Echinocactus tetraxiphus Otto Echinofossulocactus tetraxiphus (Otto) Oehme Echinofossulocactus tetraxyphus v, longiflora H. Echinofossulocactus tetraxiphus (Otto) Oehme Bravo Echinocactus tribolacanthus Monv. Echinocactus tribolacanthus Monv. -zmizelý druh Echinocactus tricuspidatus Scheidw. Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et R. Echinofossulocactus tricuspidatus v. longispina H. Echinofossulocactus tricuspidatus (Scheidw.) Br. et Bravo R. Echinocactus trifurcactus Jac. Echinocactus trifurcactus Jac. - zmizelý druh 69

Echinofossulocactus turbiniformis Lawr. Echinocactus undulatus Dietr. Echinofossulocactus vanderaeyi Lawr. Echinofossulocactus vanderaeyi ignotus longispinus Lawr. Echinocactus vaupelianus Werd. Echinofossulocactus vaupelianus v. rectispinus H. Bravo Echinocactus violaciflorus Quehl Echinocactus wegeneri (Wegen.) SD. Echinocactus wippermannii Mühlpfrdt.

Strombocactus disciformis (DC.) Br. et R. Echinocactus undulatus Dietr. - zmizelý druh Ferocactus echidne (DC.) Br. et R. Ferocactus echidne (DC.) Br. et R. Echinofossulocactus vaupelianus (Werd.) Tieg. et Oehme Echinofossulocactus rectospinus Whitm. n. n.

Echinofossulocactus violaciflorus (Quehl) Br. et R. Echinocactus wegeneri (Wegen.) SD. Echinofossulocactus wippermannii (Mühlpfrdt.) Br. et R. Echinocactus xiphacanthus Miq. Echinofossulocactus arrigens (Lk.) Br. et R. Echinofossulocactus zacatecasensis Br. et R. Echinofossulocactus zacatecasensis Br. et R. Echinocactus zacatecasensis v. brevispinus Berg. Echinofossulocactus zacatecasensis Br. et R. Echinocactus zacatecasensis v. longispinus Berg. Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. Bravo Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. Bravo Bravo

Tabulka č. 2 Přehled studijních materiálů o echinofosulokaktusech

(Ve sloupci „studijní materiály” je na prvním místě uveden původní popis, na druhém případná rekombinace a další studijní materiály jsou uvedeny v chronologickém pořadí) Jméno Echinocactus acanthion SD.

Echinocactus anfractuosus ensiferus Nob. Echinocactus anfractuosus laevior Monv.

Studijní materiály SD.: Cact. Hort. Dyck. 1849, 161, (1850) Förster a Rümpler: Cacteenkunde, 544, (1886) Ehrnbg.: Linnaea, XIX, 335, (1847) Förster: Cacteen, 520, (1846) Botanische Zeitung, 5, 491, (1847) C. S. J. Amer., 29, 69, (1957) Pechánek, Kaktusy, 1, 6, (1977) Allg. Gartenztg., 16, 10, (1848) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922) H. Bravo, C. S. Mex., 6, 86, (1969) Allg. Gartenztg., 14, 170 (1846) Br. et R., The Cact., III, 112, (1922) Allg. Gartenztg., 15, 178, (1846) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 372, (1898) Pfeiff., Enum. Cact., 64, (1837) Lawr., Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1841) Förster, Cacteen, 306, (1846) Tiegel et Oehme, Beitr. z. Sukk. u. - pflege, 79, (1938) Berger, Kakteen, 248, (1929) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 59, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 18, 101, (1973); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) SD, Cact. Hort. Dyck. 1849, 31, (1850) Labour., Monogr. Cact, 220, (1853)

Echinocactus anfractuosus orthogonus Monv.

Labour., Monogr. Cact, 220, (1853)

Echinocactus anfractuos pentacanthus SD. Echinocactus anfractuosus spinossior Lem. Echinocactus arrectus Otto

SD, Cact. Hort. Dyck, 31, (1850) Lem, Cact. Gen. Nov. Sp, 89, (1839) Förster, Cacteen, 346, (1846) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 545, (1886) Br. et R, The Cact, III, 114, (1922) Allg. Gartenztg, 8, 161, (1840) Br. et R, The Cact, III, 114, (1922) Förster, Cacteen, 313 (1846) SD, Cact. Hort. Dyck. 1849, 161, (1850) K. Sch, Gesamtbesch. d. Kakt, 372, (1898) Pfeiffer, Abbild. Beschr. Cact, 2, 17, (1848) H. Bravo, C. S. Mex, 14, 62, (1969) J. Meyrán, C. S. Mex, 17, 43, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) i SD, Cact. Hort. Dyck. 1849, 31, (1850) Pechánek, Kaktusy, 13, 30, (1977) Allg. Gartenztg, 14, 370, (1848) K. Sch., Gesamtbeschr., 369, (1898) Berger, Kakteen 246, (1929) Croiz., C. S. J. Amer., 14, 11, (1922) Monogr. Cact., 636, (1853) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922)

Echinocactus acifer Hopf. Echinocactus acroacanthus Stieber Echinocactus adversispinus Mühlpfrdt. Echinocactus albatus Dietr. Echinocactus allardtianus Dietr. Echinocactus anfractuosus Mart.

Echinocactus arrigens Lk.

Echinocactus arrigens atropurpureus Nob. Echinocactus biceras Jac. Echinocactus boedekerianus Berg. Echinocactus brachiatus Lab. 70

Echinocactus brachycentrus SD. Echinocactus brachycentrus oligacanthus Nob. Echinofossulocactus bravoae Whitm. n. n. Echinofossulocactus bustamantei H. Bravo Echinofossulocactus cadaroy Echinofossulocactus caespitosus Backbg. Echinofossulocactus caespitosus v. gracilispinus H. Bravo Echinofossulocactus carneus Whitm. n. n. Echinocactus cereiformis DC. Echinofossulocactus confusus Br. et R. Echinocactus coptonogonus Lem.

SD., Cact. Hort. Dyck. i849; 160, (1850) Br. et R., The Cact, III, 121, (1922) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 31 et 160, (1850) C. S. J. Amer., 589, (1934) Katalog Schmoll 1947, foto Las Cact. de Mex., 404, (1937) Croiz., C. S. ). Amer., 14, 111, (1942) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 40, (1969) J. Meyrán, C. S. Mex. 17, 41, (1972) Succulenta Hol., 83, (1956) Backbg., The C. S. J. Gr. Brit.; 12, 14, 81, (1950) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 21, (1969) Pechánek, Kaktusy, 13, 32, (1977) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 34, (1969) Pechánek, Kaktusy, 13, 32, (1977) C. S. J. Amer., 5, 589, (1934) Katalog Schmoll 1947 Mém. Mus. Hist Nat. Paris, 17, 115, (1828) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922) Br. et R., The Cact, III, 121, (1922) Pechánek, Kaktusy, 13, 76, (1977) Cact. Aliq. Nov., 23, (1838) Lawr., Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1841) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 16, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981)

Echinocactus dichroacanthus Mart.

Echinocactus dichroacanthus spinossior Monv. Echinocactus dietrichii Heynold Echinocactus ellementii Miq. Echinocactus ensifer Schelle Echinocactus ensiferus Lem. Echinocactus ensiferus pallidus H. Berol Echinofossulocactus erectocentrus Backbg. Echinofossulocactus esperanzaensis Whitm. n. n. Echinofossulocactus esperanzensis Echinocactus exulpatus Pfeiff. Echinocactus flavispinus Meinsh. Echinocactus flexispinus SD.

Echinocactus coptonogonus major Lem.

Cact. Gen. Nov. Spec, 87, (1839)

Echinocactus crispatus DC.

DC, Prodr., 3, 416, (1828) Lawr, Loudon Gard. Mag, 17, 317, (1841) Pfeiff, En. Cact, 63, (1837) Förster Cacteen, 312, (1846) K. Sch, Gesamtbeschr. d. Kakt, 312, (1898) Tieg, Beitr. z Sukkunde u. -pflege, 79, (1938) H. Bravo, C. S. Mex, 14, 63, (1969) Meyrán, C. S. Mex, 17, 45, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981)

Echinocactus flexuosus Dietr.

Schelle, Kakteen, 212, (1926) Gurke, Monatschr. Kakt, 16, 188, (1906) ? Mém. Mus. Hist. Kakt. Paris, 17, 115, (1828) For, Cacteen, 312, (1846) Schelle, Kakteen, 212, (1926) Schelle, Kakteen, 212, (1926) Allg. Gartenztg., 8, 131, (1840) Förster, Cacteen, 314, (1846) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922) Pechánek, Kaktusy, 13, 76, (1977) C. S. J. Amer., 6, 37, (1934) Pechánek, Fričiana, V, 32, 9, (1965) Pechánek, Kaktusy, 13, 77, (1977)

Echinocactus gladiatus Lk. et R.

Echinocactus crispatus anfractuosus Hort. Echinocactus crispatus cristatus Hort. Echinocactus Foersteri Hort. Echinocactus crispatus horridus DC. Echinocactus crispatus pentacanthus Hort. Echinocactus crispatus stenogonus Hort. Echinocactus debilispinus Berg. Echinofossulocactus densispinus Tieg., n. n.

Echinocactus fluctuosus Dietr. Echinocactus foerster! Stieber Echinocactus gasseri Hort.

Echinofossulocactus gladiatus v. carneus C. Schmoll Echinocactus gladiatus intermedius Lem. Echinocactus gladiatus ruficeps Lem. Echinocactus grandicornis Lem.

Pfeiff., En. Cact., 63, (1837) Br. et R., The Cact., III, 117, (1922) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 533, (1886) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 375, (1898) Tieg., Beitr. z. Sukkunde u -pflege, 80, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 38, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 17, 43, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) Pechánek, Kaktusy, 1, 3, (1983) Labour., Monogr. Cact., 213, (1853) Heynold, Nom., 2, 92, (1846) Br. et R., The Cact., III, 118, (1922) Nederl. Kruidk., 4, 337, (1858) Br. et R., The Cact, III, 121, (1922) Cact. Alliq. Nov., 26, (1838) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 373, (1898) Cact. Aliq. Nov., 26, (1838) Schelle, Kakteenkultur, 173, (1907) Förster, Cacteen, 306, (1846) Backbg., Die Cactaceae, V, 2772, (1961) C. S. J. Amer., V, 12, 589, (1934) C. S. J. Amer., 11, 6, 86, (1939) Pfeiff., Enum. Cact, 65, (1837) ?? For. et Rümpler, Cacteenkunde, 539, (1886) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 159, (1850) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 44, (1969) K. Sch. Gesamtbeschr. d. Kakt., 371, (1898) Backbg., Die Cact, V. 2781, (1961) Allg. Gartenztg., 19, 347, (1851) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 537, (1886) Allg. Gartenztg., 19, 154 (1851) Bot. Zeitung, 5, 491, (1847) Br. et R., The Cact., III, 121, (1922) R. Suhr, ZfS., 98, 1925, (1926) Berger, Kakteen, (1929) Borg, Cacti, 279, (1951) Verh. Var. BefOrd. Gartenbau, 3, 426, (1827) Lawr., Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1846) Förster, Cacteen, 307, (1846) M. Gíirke, Monatschr. fůr Kakteenkunde, 17 (6), 81, (1907) Tiegel, Beitr. z. Sukkunde u. -pflege, 80, (1938) Pechánek, Kaktusy, 13, 70, (1977) C. S. J. Amer., 6, 37, (1934) Pechánek, Kaktusy, 12 (7), 53, (1977) Labour., Monogr. Cact., 215, (1853) Labour., Monogr. Cact., 215, (1853) Lem., Cact. Gen. Nov., 2 Sp., 30, (1839) Br. et R., The Cact, III, 114, (1922) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 157, (1850) Förster et Růmpler, Cacteenkunde, 529, (1886) Tiegel, Beitr. z. Sukkunde u. -flege, 79, (1938) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt, 366, (1898) Meyrán, C. S. Mex., 20, 35, (1975) 73

Echinocactus grandicornis fulvispinus SD. Echinocactus grandicornis nigrispinus Lab. Stenocactus grandicostatus n. n. ? Stenocactus grandicostatus v. flavispinus ? Stenocactus grandicostatus ruficeps ? Echinofossulocactus grisacanthus ? Echinofossulocactus griseacanthus ? Echinocactus griseispinus Jac. Echinofossulocactus guerraianus Backbg. Echinocactus harissii ? Echinocactus hastatus Hopff.

Echinocactus heteracanthus Mühlpfrdt.

Echinocactus hexacanthus Mühlpfrdt. Echinocactus heyderi Dietr. Echinocactus hookeri Mühlpfrdt. Echinocactus hystrichocentrus Berg. Echinocactus hystrichodes Monv. Echinocactus ingotus-venosus ? Echinofossulocactus kellerianus Krainz Echinocactus lamellosus Dietr.

Echinocactus lamellosus fulvescens Nob. Echinocactus lancifer Dietr. Echinofossulocactus latipelatus H. Bravo n. prov. Echinofossulocactus lexarzai H. Bravo Echinocactus linkeanus Dietr. 74

Labour., Monogr. Cact., 210, (1853) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 157, (1850) Labour., Monog. Cact, 210, (1853) Katalog Schmoll 1947 Katalog Schmoll 1947 Katalog Schmoll 1947 C. S. J. Amer., 11, 6, 86, (1939) Katalog Schmoll 1947 Allg. Gartenztg., 19, 99, (1856) Förster et Růmpler, Cacteenkunde, 533, (1886) Fedde Řep. LI, April, 63, (1942) Backbg., Die Cact, V. 2789, (1961) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 41, (1969) Br. et R., The Cact., III, 109, (1922) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt, 376, (Í898) Br. et R., The Cact, III, 111, (1922) M. Gíirke, Monatschr. f. Kakteenkunde, 17, (6), 85, (1907) Krainz, Die Kakteen, 1, IV, C VIII e, (1962) Allg. Gartenztg., 13, 345, (1845) Br. et R., The Cact, III, 112, (1922) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 162, (1850) Berger, Kakteen, 247, (1929) Meyrán, C. S. Mex., 20, 35, (1975); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) Allg. Gartenztg., 14, 369, (1846) Katalog Schmoll 1969 Allg. Gartenztg., 14, 170, (1846) Förster et Růmpler, Cacteenkunde, 548, (1886) Allg. Gartenztg., 44, 345, (1845) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 156, (1850) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 19, (1969) Pechánek, Kaktusy, 13, 79, (1977) Allg. Gartenztg., 8, 131, (1840) Br. et R., The Cact., III, 122, (1922) Förster, Cacteen, 314, (1846) Labour., Monogr. Cact., ?, (1853) Br. et R., The Cact., III, 109, (1922) Schweizer Garten, 1, 10, (1946) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 36, (1969) Allg. Gartenztg., 15, 177, (1847) Br. et R., The Cact., III, 113, (1922) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 14, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 18, 40, (1973); 26, 60, 1980); 26, 16, (1981) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 30, (1850) Allg. Gartenztg., 7, 154, (1839) Br. et R., The Cact., III, 118, (1922) Förster, Cacteen, 308, (1846) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1081) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 14, (1969) H. Bravo, Las Cact. de Mex., 400, (1937) Croiz., C. S. J. Amer., 14, 111, (1942) Meyrán, C. S. Mex., 17, 41, (1972); 25, 60 (1980); 26, 16, (1981) Allg. Gartenztg., 16, 298, (1848)

Echinofossulocactus lloydii Br. et R. Echinofossulocactus longispinus ? Echinocactus macrocephalus Mühlpfrdt. Echinocactus mammillifer Mlq. Echinocactus melmsianus Wegen. Echinofossulocactus mocianus H. Bravo n. prov. Echinofossulocactus multiareolatus H. Bravo Echinocactus multicostatus Hildm.

Echinofossulocactus multicostatus coahuilensis Frick Echinofossulocactus nerispinus C. Schmoll n. n. Echinocactus obvallatus DC.

Echinocactus obvallatus v. pluricostatus Monv. Echinocactus obvallatus spinossior Lem. Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg.

Echinocactus ochroleucus Jac. Echinocactus octacanthus Mühlpfrdt. Echinocactus oligacanthus SD. Echinocactus ondulatus ? Echinofossulocactus parksianus C. Schmoll n. subn.

Br. et R., The Cact., III, 118, (1922) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 66, (1969) Pechánek, Kaktusy, 18, 34, (1982) C. S. J. Amer., 11, 86, (1939) Schutz, Kaktusy, 9, 74, (1973) Allg. Gartenztg., 14, 370, (1846) Linnaea, 12, 8, (1838) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 88, (1969) Allg. Gartenztg., 12, 65, (1844) Förster, Cacteen, 312, (1846) C. S. Mex., 14, 15, (1969) H. Bravo, An. Inst. Biol., 30, 59, [1959) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 39, (1969) Mathsson, Gartenflora, 39, 465, (1890) Br. et R., The Cact., III, 111, (1922) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt, 376, (1898) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 18, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981 C. S. J. Amer., 2, 11, 480, (1931) Katalog Schmoll 1947 Pechánek, Kaktusy, 13, 52, (1977) DC., Prodr., 3, 462, (1828) Lawr., Loudon Gard. Mag., 17, 317, (1841) Dietrich, Allg. Gartenztg., 7, 154, (1839) Förster, Cacteen, 308, (1846) Pfeiffer, En. Cact., 64, (1837) K. Sch., Gesamtbeschr. d: Kakt., 370, (1898) Tiegel, Beitr. z. Sukkde u. -pflege, 80, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 43, (1969) J. Meyrán, C. S Mex., 17, 42, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) SD., Cact. Hort. Dyck. 1844; 20, (1845) SD., Cact. Hort. Dyck., 1849; 30, (1850) Móllers Deutsche Gartenztg., 48, 379, (1933) Tieg. et Oehme, Beitr. z. Sukkde u. -pflege, 82, (1938) H. Bravo, Las Cact. Mex., 401, (1937) Pechánek, Kaktusy, 13, 51, (1977) Allg. Gartenztg., 24, 101, (1856) Br. et R., The Cact., III, 122, (1922) Allg. Gartenztg., 16, 10, (1848) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 160, (1850) K. Sch. Gesamtbeschr. d. Kakt., 374, (1898) Katalog Schmoll 1947 C. S. J. Amer., 6, 36, (1934) Pechánek, Fričiana, řada V - zpráv, 32, 52, (1965) Pechánek, Kaktusy, 13, 52, (1977)

Echinocactus pentacanthus Lem.

Echinofossulocactus pentacanthus v. david--boudetianus H. Bravo Echinocactus phyllacanthus Mart.

Echinofossulocactus phyllacanthus v. hookeri (Mühlpfrdt.) H. Bravo Echinojactus phyllacanthus laevior Lem. Echinocactus phyllacanthus laevis Lem. Echinofossulocactus phyllacanthus macracanthus Lawr. Echinofossulocactus phyllacanthus micracanthus Lawr. Echinocactus phyllacanthus tenuiflorus Lab. Echinocactus phyllacanthus v. tricuspidatus FiJrster

Lem., Cact. Aliq. Nov., 27, (1838) Br. et R., The Cact., III, 115, (1922) Tieg. et Oehme, Beitr. z. Sukk. u. -pflege, 78, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 35, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 17, 46, (1972); 25, 60, (1980); 26, 16, (1981)

Echinocactus sphaerocephalus Milhlpfrdt.

C. S. Mex., 14, 36, (1969) David-Boudet, Cact. Rév. Franc., 67, 40, (1960) Allg. Gartenztg., 4, 201, (1836) Loudon, Gard. Mag., 17, 317, (1841) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 529, (1886) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt. 368, (1898) Br. et R., The Cact., III, 118, (1922) Tieg. et Oehme, Beitr. z Sukk. u. -pflege, 78, (1938) Pfeiff., En. Cact., Tab. IX, (1848) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 18, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 17, 39, (1972); 25, 63, (1980); 26, 17, (1981) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 19, (1969)

Echinocactus stenogonus ?

SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 30, (1850) Backbg., Die Cact., V, 2784, (1961) Loudon, Gard. Mag., 17, 317, (1841) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 530, (1886) Loudon, Gard. Mag., 18, 317, (1841) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) Förster, Cacteen, 311, (1846) FĎrster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) Echinocactus phyllacanthoides Lem. Lem., Cact. Gen. Nov., 28, (1839) Echinocactus polylophus ? C. S. J. Amer., 11, 6, 86, (1939) Echinocactus quadrinatus Wegen. Allg. Gartenztg., 12, 66, (1844) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 100, (1850) Echinocactus raphidacanthus SD. SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 160, (1850) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 544, (1886) Echinofossulocactus rectospinus Whitm. n. n. C. S. J. Amer., 559, (1934) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 65, (1969) Echinofossulocactus recurvispinus H. Bravo n. prov. I. H. Bravo, C. S. Mex., 14, 14, (1969) Echinofossulocactus reicheanus H. Bravo - n. prov. H. Bravo, C. S. Mex., 14, 15, (1969) Echinocactus rhapidocentrus Jac. Allg. Gartenztg., 24, 101, (1856) Br. et R., The Cact, III, 122, (1922) Echinocactus robustus ? Non Pfeiffer, En. Cact., 62, (1837) = ferocactus Katalog Schmoll 1947 Echinofossulocactus rosasianus Whitm. n. n C. 3. J. Amer., 589, (1934) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 86, (1969) Pechánek, Fričiana, řada 5 - zpráv, 32, 8, (1965) Pechánek, Kaktusy, 13, 54, (1977) Echinofossulocactus setispinus ? Katalog Schwarz ? Echinofossulocactus sfacelatus Whitm. Echinofossulocactus sphacelatus Whitm. n. n. C S. J. Amer., 6, 37, (1934) Pechánek, Kaktusy, 13, 53, (1977) 76

Echinocactus spinosus Wegen.

Echinofossulocactus sulphatus Echinocactus sulphureus Dietr. Echinocactus teelii ? Echinofossulocactus tegelbergii Schutz Echinocactus tenuiflorus Lk. et 0. Echinocactus teretispinus Lem. Echinofossulocactus tetracanthus ? Echinocactus tetracentrus Lem. Echinocactus tetraxiphus Otto

Echinofossulocactus tetraxyphus v, longiflora H. Bravo Echinocactus tribolacanthus Monv. Echinocactus tricuspidatus Scheidw.

Echinofossulocactus tricuspidatus v. longispina H. Bravo Echinocactus trifurcactus Jac. Echinocactus undulatus Dietr.

Allg. Gartenztg., 14, 370, (1846) K. Sch., Gesamtbeschr. d. K., 372, (1898) Br. et R., The Cact., III, 114, (1922) Allg. Gartenztg., 12, 66, (1844) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 363, (1898) Br. et R., The Cact., III, 111, (1922) K. Sch., Monatschrift Kakteenk., 5, 107, (1895) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 372, (1898) Backbg., Die Cact., V, 2780, (1961) Katalog Schmoll 1947 Allg. Gartenztg., 13, 170, (1841) Meyrán, C. S. Mex., 22, 36, (1977) Förster, Cacteen, 312, (1846) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 541, (1886) Hortus Monatschr. Kakt, 11, 161, (1901) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 68, (1969) Schutz, Kaktusy, 13, 93, (1972) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 157, (1850) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) Hort. Univ., 6, 60, (1845) Br. et R., The Cact., III, 123, (1922) Katalog Schmoll 1947 Lem., Cact. Gen. nov., 31, (1839) Förster, Cacteen 315, (1846) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 363, (1898) Oehme, Beitr. z. Sukkde u. -pflege, 82, (1938) Berger, Kakteen, 244, (1929) Schelle, Handb. d. Kakteenkultur, 170, (1907) Schelle, Kakteen, 209, (1926) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 84, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 84, (1969) Lab., Monogr. Cact., 221, (1853) Br. et R., The Cact., III, 123, (1922) Scheidw., Allg. Gartenztg., 9, 51, (1841) Förster, Cacteen, 311, (1846) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 531, (1886) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 19, (1969) J. Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 20, (1969) Allg. Gartenztg., 24, 100, (1856) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 372, (1898) Schelle, Kakteenkultur, 172, (1907) Br. et R., The Cact., III, 123, (1922) Allg. Gartenztg., 12, 187, (1844) SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 159, (1850) Förster, Cacteen, 309, (1846) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 539, (1886) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 371, (1898) Br. et R., The Cact., III., 117, (1922) 77

Echinocactus vaupelianus Werd.

Echinofossulocactus vaupelianus v. rectispinus H. Bravo Echinocactus violaciflorus Quehl

Notizbl. Bot. Gart. u Mus. Berlin-Dahlem, 11, 273. (1931) Tieg. et Oehme, Beitr. z. Sukkunde u. -pflege, 82, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 64, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 25, 61, (1980); 26, 16, (1981) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 65, (1969)

Quehl, MfK, 22, 102, (1912) Br. et R., The Cact., 114, (1922) Krainz, Die Kakteen, 1, XI, CVIIc, (1963) Echinocactus wegeneri (Wegen.) SD. SD., Cact. Hort. Dyck. 1849; 100, (1850) Wegen., Allg. Gartenztg., 12, 66, (1844) Förster et Rümpler, Cacteenkunde, 543, (1886) Br. et R., The Cact., III, 122, (1922) Echinocactus wippermannii Mühlpfrdt. Mühlpfrdt., Allg. Gartenztg., 14, 370, (1846) Br. et R., The Cact., III, 111, (1922) K. Sch., Gesamtbeschr. d. Kakt., 363, (1898) Berger, Kaktee, 246, (1929) Tieg. et Oehme, Beitr. z. Sukkunde u. -pflege, 82, (1938) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 69, (1969) Meyrán, C. S. Mex., 26, 19, (1981) Echinocactus xiphacanthus Miq. Linea, XII, 1, ti, (1838) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 38, (1969) Echinofossulocactus zacatecasensis Br. et R. Br. et R., The Cact., III, 113, (1922) H. Bravo, C. S. Mex., 14, 67, (1969) Pechánek, Kaktusy, 13, 106, (1977) Meyrán, C. S. Mex., 25, 60, (1980); 26, 16, (1981) Echinocactus zacatecasensis v. brevispinus Berg. Berger, Kakteen, 246, (1929) Echinocactus zacatecasensis v. longispinus Berg. Berger, Kakteen, 246, (1929) Echinofossulocactus zacatecasensis v. moranensis H. H. Bravo, C. S. Mex., 14, 67, (1969) Bravo