Karikatura otištěná v Mladé frontě 20. 6. 1946 jako doprovod k textům komentujícím závěr prvního sjezdu českých spisovatelů.
Týž kreslíř (šifra ša ) zpodobil nad Weilem ještě Jana Drdu a Vítězslava Nezvala (v severočeské mutaci deníku pak ještě Františka Halase).
spisy
Jiřího Weila
Reportáže a stati *
Gogol a anglický román
18. století
Reportáže a stati *
Moskva-hranice *
Dřevěná lžíce
Makanna, otec divů
Povídky (Barvy, Mír)
Stati a reportáže *
Život s hvězdou
Harfeník
Žalozpěv za 77 297 obětí
Na střeše je Mendelssohn
Paralipomena
Svazky označené * již vyšly.
Ř ídí Michael Š pirit
Jiří Weil stati a reportáže
1938–1959
Jiří Weil
stati a reportáže
1938–1959
Uspořádal a k vydání připravil
Michael Špirit
© Jiří Weil – heirs c/o D i L ia , 2022
Selection, commentary © Michael Špirit, 2022
Photography © Literární archiv p N p isb N 978-80-7474-364-1
Edice a komentář vznikly za podpory projektu Kreativita a adaptabilita jako předpoklad úspěchu Evropy v propojeném světě reg. č.: CZ .02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000734, financovaného z Evropského fondu pro regionální rozvoj a řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Projekt je realizován v rámci výzvy Excelentní výzkum a jeho výstupy jsou určeny pracovníkům výzkumných organizací a studentům doktorských studijních programů.
V moskevské restauraci Stáj Pegasa křičí opilý Sergej Jesenin: „Kdo je největší ruský básník, já jsem největší ruský básník.“ Svalí se na židli, z úst mu tekou sliny. Je rok 1922, rok nové hospodářské politiky. V restauraci sedí nepmané, ušklíbají se potměšile: „Jejich básník“ – říká mi jakýsi nepman. „Jejich nejlepší básník.“
Opilý Jesenin leží bezvládně. Nepmani se smějí.
V kavárně Opera na Smíchově sedí Vladimir Majakovskij. Ukazují mu Disk a almanach Devětsilu. Majakovskij si prohlíží pečlivě sborníky. – „Nerozumím textu“ – říká – „ale myslím, že je to jediné správné umění. Proti reakci v politice a umění avantgarda umělecká. To je nás jediný spojenec. Sovětskému umění může býti blízké jen avantgardní umění.“
Na leningradské silnici v Moskvě, daleko od města, je vila spisovatele Borise Pilňaka. Je krásný letní večer – Pilňak sedí na verandě u velkého stolu, naproti němu sedí jeho žena ve velké společenské toaletě, krásná žena, zpěvačka Velkého divadla. U stolu jsou hosté: leningradský kritik Ilja Gruzděv, starý revolucionář Lev Dejč, sovětský konzul v Šanghaji Linde. Boris Pilňak pije pravou černou kávu, kterou si při -
vezl
Turecka, a vypravuje o svých cestách do Evropy a Ameriky. – To je doba výboje sovětského umění, v celé Evropě a Americe se nemluví o ničem jiném než o sovětském umění. Kráčíme v čele Evropy, i když jsme jinak zaostalí. V anglickém pe N klubu byli nadšeni. –Podobáte se mému příteli Radkovi – řekl Pilňak, když jsem odcházel. – To je velká poklona – dodal Gruzděv, když jsme odcházeli. Bezpochyby chce, abyste ho překládal do češtiny.
4
Karel Radek vykládá, jak kupovali Češi za inflace u Tietze v Berlíně. Míchá do ruštiny česká slova. S oblibou opakuje slovo „tatíček“. V roku 1934 po své amnestii a vstupu do strany mluví Radek na velké schůzi zahraničních dělníků. Vysmívá se sám sobě, ironizuje. Vypravuje, jak se ho snažili zlákat kulaci ve vyhnanství – „Uvědomil jsem si, že mě pokládají za svého člověka. Tehdy jsem otevřel oči.“
5
R. Kim, Korejec, profesor Institutu Východu, člen ang lické Královské společnosti nauk, nyní zatčený pro špionáž ve prospěch Japonců, vypravuje o zemětřesení v Tokiu: Prvním činem Japonců, když se vzpamatovali po strašlivých hrůzách, byl pogrom na Korejce. Korejci jsou vyšší postavy než Japonci a chodí v bílém. Vysocí lidé, bíle oblečení byli doslova roztrháni na kusy davem. Někteří Korejci utekli na policejní komisařství. Policisté je vodili na dvůr a odstřelovali – „Poděkujte nám za lehkou smrt“ – říkali při tom.
Sergej Treťjakov hostí v moskevském bytu své přátele černou kávou a mandarinkami. Spouští gramofon a hraje nejdříve Ježkovu hudbu z filmu Kat a blázen , později Mou vlast – „Génius tohoto národa“ – říká a míní Čechy – „je v úzké spojitosti s lidem, s lidovým uměním. Bez lidovosti není v Československu umění. I Nezval je úzce spjat s lidovou tvorbou.“
7
Jakov Smeljakov, proletářský básník, bývalý typograf, se vmísí do debaty na poradě časopisu Mladá garda. Mluví se o české literatuře. Kdosi z účastníků diskuse vyslovuje ostrý soud o Nezvalovi. – „Neumím česky a nerozumím češtině“ – namítá Smeljakov. – „Ale slyšel jsem Nezvala na sjezdu spisovatelů. To je básník, povídám, to se přece cítí, že je to veliký básník.“
8
Na moskevském filmovém festivalu komentuje hlučně Alexandr Bezymenskij film Viva Villa! – „Podívejte se, jak Alexandrov vykradl tento film. Vždyť: píseň z filmu Celý svět se směje je Cucaracha.“
Literární noviny 12. 2. 1938
r omá N o bu D oucí rusko-japo N ské vá L ce
● Petr Pavlenko: Na Dálném východě hřmí. Přel. Julius Fučík. Praha, Evropský literární klub 1937.
Je nesporné, že nový román Pavlenkův je nejlepším románem letošní literární sezony sovětské literatury. Petr Pavlenko se líší od ostatních četných nových ruských beletristů širokým rozhledem, důkladným evropským vzděláním a znalostí moderní evropské literatury. Byly doby, kdy byl Pavlenko obviňován sovětskou kritikou z přílišného zaujetí pro moderní evropskou literaturu, vyčítali mu podléhání Joyceovi a jiné hříchy. Bylo to pro jeho román o pařížské komuně Barikády , velmi zajímavý experiment, kde se Pavlenko pokusil vytvořiti celistvý obraz komuny a pařížského života v r. 1870 pomocí útržkovitých, fragmentárních scén a úryvků dopisů. Předtím napsal Pavlenko spolu s Borisem Pilňakem povídku Lord Byron , samostatně pak knihu povídek z Turecka a román Poušť ze Střední Asie. Pavlenko patří k oněm ruským spisovatelům, kteří si zamilovali Východ a píší o něm. Tradice ruské „koloniální“ literatury je velmi stará, spadá sice časově do doby byronismu a bojů o Kavkaz, ale spojení Ruska s Východem je mnohem starší. Východní motivy se projevují téměř u všech spisovatelů začátku 19. století, nejvýrazněji u Puškina a Lermontova v básnictví a u orientalisty Senkovského v próze. Tato tradice je zatlačena ve století devatenáctém, s výjimkou kavkazských povídek Tolstého, ruskými realisty statkářského původu, aby se znovu ještě s větší silou projevila v porevoluční literatuře, kde je ovšem již naplněna jiným
O Východě – sovětském a nesovětském –psali Pilňak, Ogňov, Tichonov, Leonov, Šagiňanová, Vsevolod Ivanov, Lapin, téměř všichni nejlepší spisovatelé Sovětského svazu. Obrovský převrat na Východě, nová asijská politika, nové úkoly sovětských asijských národů, revoluční vření na Východě, japonský imperialismus a probuzení asijských koloniálních národů – to všechno se stalo tematikou dnešní sovětské literatury. Avšak Pavlenko vyniká mezi sovětskými autory píšícími o Východě nespornou znalostí východních otázek, žil dlouho na Východě a stýkal se s asijskými národy.
Pavlenkův nový román vypravuje o hranici sovětsko-japonské, poprvé se objevuje v literatuře téma širokého rozpětí a širokého významu, je to drama pomezí, kde se sráží japonské vlivy s vlivy ruskými, je to drama hranice, kde se připravuje na jedné straně k válce japonský imperialismus a na straně druhé chystá obranu Sovětský svaz. Celý kraj se zmítá v pracovní horečce, je nutno zajistiti obranu, ale přitom není zapomínáno na stejně důležitou mírovou hospodářskou práci, kraj, který zbrojí, buduje zároveň i své hospodářské zásobárny – sovchozy, kolchozy, továrny a závody. Hranice jsou nedaleko a na hranicích je stále boj, mezi sovětskou stráží a japonským vojskem dochází neustále k přestřelkám, otázka války a míru je jen otázkou vhodného okamžiku, každou chvíli může dojíti k otevřenému konfliktu. Za hranicemi Ruska v operetním státu Mandžukuo je vedena partyzánská válka, Japonci krvavě potlačují čínské osvobozenecké hnutí, záškodníci a vyzvědači přecházejí sovětské hranice, ruští bělogvardějci se chystají k vpádu, Sovětský svaz zatím staví opevnění, východní Maginotovu linii, a připravuje letectvo, zakládá letecká města v sibiřských tajgách, stále více aeroplánů letí na Východ. Ob -
rovským lidským úsilím byla vybudována obranná linie a je stále zdokonalována, veškeré obyvatelstvo Dálného východu od jezera Bajkalského až k sibiřským tundrám je připravováno k válce, nutné a nevyhnutelné.
A druhý díl Pavlenkova románu vypravuje o této válce, vedené nejmodernějšími válečnými zbraněmi, o heroismu ruských letců a prostých obyvatel Dálného východu, o spojencích Sovětského svazu, čínských partyzánech a korejských revolucionářích a nevyhnutelném vítězství Sovětského svazu. Část reálná a část utopická se doplňují. Vypravování o všedním pracovním životě lidí Dálného východu a jejich činnosti v boji splývá v mohutný celek zápasu dvou světů na hranicích. Pavlenko dovede mistrovsky vypravovat o tomto kraji. Scény, schůzky ruských partyzánů ze sibiřské epopeje, scény boje čínských revolucionářů patří k nejlepším stránkám jeho knihy. Přes množství osob a údajů vynikají v románu postavy správce kraje Michaila Semjonoviče, čekisty Šlegela a zejména japonského vyzvědače Marušimy, opatrného a prohnaného organizátora špionáže staré japonské vyzvědačské školy. Pavlenko má dar vytvořiti hutný epický celek ze změti dějů, příběhů a událostí, jeho celá kniha je svědectvím o velkém osudovém boji. Román je psán krajně výrazným, sevřeným stylem, je to obraz velikého děje. Vypravování o mnohých věcech bez zbytečné rozvleklosti politicko-hospodářských úvah. Kniha Pavlenkova dá mnoho českému čtenáři, seznámí ho s uzlem dálněvýchodních rozporů, tak aktuelních v dnešní době, a upoutá jeho pozornost vysokou uměleckou hodnotou. Celá spleť problémů Dálného východu je osvětlena básnickou jasnozřivostí v tomto skvělém románu.
Literární noviny 12. 3. 1938
o čem je DN a L i sovětští
spisovate L é
V dvacátém roku Sovětského svazu se sešli opět jednou sovětští spisovatelé na zasedání prezidia svazu spisovatelů společně s aktivem moskevských spisovatelů. Kdysi to byly bouřlivé schůze, mluvilo se na nich o formalismu a tvůrčích zákonech a dalším vývoji sovětské literatury. Tentokrát byl ráz schůze, která se konala 25. a 26. února, zcela zvláštní. Vystoupilo na ní jen málo spisovatelů se známými jmény. Program byl „tvůrčí přebudování“ Svazu sovětských spisovatelů, ale o tvorbě se vůbec nemluvilo. Zato však o otázkách čistě administrativních. Teoretik Stavskij pronesl velmi opatrnou a střízlivou řeč, ve které se odvolával na Gorkého, ale nemluvil ani o vítězstvích, ani o porážkách sovětské literatury. Zato však zdůraznil lidovou tvorbu, široce se rozpovídal o jubileu starého gruzínského básníka Rustaveliho, o tom, že jeho epopej je přeložena do 19 řečí Sovětského svazu, o antologii ázerbájdžánské lidové poezie sestavené básníkem Lugovským, o antologiích arménské, kazachstánské, uzbecké a jiných lidových literatur, které chystá svaz. Pak mluvil o lidových pěvcích, kazašských akynech, kavkazských ašuzích a ruských „skazitělích“. Velká literatura vymizela z řeči i plánu. Podobné byly i projevy ostatních spisovatelů. Nikulin mluvil o Slovu o pluku
Igorově a kazašském pěvci Džambulovi, kritik Jermilov si stěžoval na byrokratismus aparátu svazu; na 2500 členů svazu připadá 110 zaměstnanců správního aparátu. Z celkového rozpočtu svazu 2 100 000 rublů pohlcuje dobrou polovinu správní aparát. V r. 1937 bylo
vyhozeno 200 000 rublů na přípravu výstavy k výročí
Sovětského svazu, která se pak nekonala. Druhý teoretik Kirpotin, známý ze zápasu proti formalismu, mluvil ještě skromněji než Stavskij. Doporučoval kritické rokování na schůzích spisovatelů o dobrých a špatných knihách, stěžoval si na nedostatky kritiky. A konečně spisovatel Konstantin Finn se dobral hluboké moudrosti „spisovatel má psát“. Obraz této konference byl celkově ubohý, nového nepřinesla ani za mák, nikdo z kritiků ani ze spisovatelů nemohl poukázati na vynikající knihu, která vyšla v posledním roku. Odvolávali se jediné na Tichý Don . Přece však jeden malý úspěch. Kdosi se zmínil o tom, že v Československu v nakladatelství Sfinx vyšel překlad Eugena Oněgina s ilustracemi moskevského umělce N. Kuzmina.
Literární noviny 9. 4. 1938
o pá D u a vzkříše N í is L ámského světa
● Essad Bey – Wolfgang von Weisl: Alláh je veliký. Přel. Josef Hrůša. Praha, J. R. Vilímek 1938.
Ke jménu Essad Bey není možno míti velikou důvěru. Je to pseudonym jakéhosi haličského žurnalisty, jehož podivný proces byl nedávno projednáván ve Vídni. Jeho kniha o Stalinovi je snůška fantastických anekdot, takže nemůže býti považována za seriózní knihu. Snad zásluhou spoluautora, snad lepší znalostí materiálu je možno si vysvětliti poměrně větší hodnotu knihy o islámu. Ponechme stranou autorovy dohady o znovuvzkříšení islámského světa. Autor je sám vyvrací historií nového Turecka, vylíčením důsledné proticírkevní politiky Kemala Atatürka. A Turecko je nejmocnějším
státem bývalého
islámského světa. Historie nového
Turecka je také nejzajímavější částí Essadovy knihy.
Nesporně zajímavá je též část knihy o rozvoji nového arabského světa, o říši Wahhábovců, přestože právě v této části se pouští autor do fantastických dohadů. Romanticky přikrášleno je dobrodružství a smrt
Envera Paši v pamírských horách. Jak je známo, bylo hnutí „basmačů“, jehož vůdcem byl Ibrahim Bek a Enver Paša, financováno Intelligence Service v Kašgaru. O tom již vyšlo dosti dokumentů jak anglických, tak ruských. Běželo o bavlnářský kraj, a nikoli o islámské náboženství. Jinak je kniha psána velmi živě, a odmyslíme-li si všechny romantické hyperboly, jimiž autor nešetří, může býti dobrým informativním pramenem o probouzejícím se Východu. Překlad je dobrý.
Literární noviny 9. 4. 1938
p růmys L ové ov L á DN utí s everu
● H. P. Smolka: Čtyřicet tisíc proti Arktidě. Přel. V. J. Chabr. Praha, Československá grafická Unie 1938 (Země a lidé, sv. 108).
Většina knih o arktických krajinách vypravuje o hrdinství prvních průkopníků Severu, o dobyvatelích točny, o strádání v polárních krajinách, o dlouhých měsících přezimování a šťastném nebo nešťastném návratu. Kniha anglického žurnalisty H. P. Smolky Čtyřicet tisíc proti Arktidě vypravuje o novém údobí v dějinách Severu, o průmyslovém ovládnutí a osídlení arktických krajin, o velkém ruském pokusu o využití přírodního bohatství dřívějších polárních pustin. Angličan českého původu se vypravil na daleký
ruský sever, aby se podíval vlastníma očima na průkopnickou práci dobyvatelů jiného druhu, než byli dřívější polární badatelé. Poznal, že Sever, dřívější nehostinná ledová poušť, je cílem nového útoku, který rozmnoží bohatství lidstva. Obrovské úsilí, jež věnují sověty polárnímu badání, je přípravou k využití přírodního bohatství, je cílevědomým pochodem k novým zdrojům surovin. Především kožišiny – starý zdroj bohatství. Na tomto úseku provedla sovětská vláda mnoho změn – zejména v péči o původní obyvatelstvo Severu, jež bylo dříve nemilosrdně hubeno krátkozrakou carskou politikou. Neboť jedinými dobrými lovci zvěře mohou býti domorodci, čím větší je jejich počet, čím vyšší je jejich kulturní úroveň, tím více je možno vyvážet kožišin. V tomto směru již dnes napodobují Američané Rusy. Potom druhý důležitý průmysl novějšího data – dříví. Obrovské lesní prostory severního Ruska a Sibiře jsou zpracovány novým způsobem, jsou zakládána nová města, jako je přístav Igarka, stavěny nové lodě pro přepravu a využito ledoborců pro cesty. Dnes je již zřízena pravidelná doprava, tzv. Karská expedice, dřívější sen anglických obchodníků. A k tomu přistupují nové obory – uhlí, nafta, drahé kovy. Jsou zakládány nové doly v polárních oblastech, pomocí polárního letectva a vodní cestou je vyvážena těžba do Evropy. Po celém Severu je hustá síť radiostanic, která dovoluje orientaci lodím i letadlům. Sever nabývá i obrovského strategického významu jako zdroj surovin, jako dopravní spoj s Dalekým východem a Amerikou. Spolu s tímto pochodem lidí a průmyslu na Sever postupuje i rostlinná a živočišná výroba. Jsou zakládány plantáže na zeleninu, tak nutnou v severních krajích, je pěstován zvláštní druh pšenice odolné zimě. Tak kráčí civilizace a kultura do krajů dobyvatelů a polárních hrdinů.
Smolkova kniha vypravuje o tomto velkém pochodu poutavě a informativně, v evropské literatuře nebylo ještě knihy tohoto druhu. Autor je bystrým a kritickým pozorovatelem, neukvapuje se ve svých úsudcích, není nadšencem, nýbrž dovede dobře hodnotit. Překlad knihy je velmi dobrý až na několik maličkostí. Překladatel V. J. Chabr např. důsledně říká buď „ledolom“, nebo „ledokol“ místo vžitého výrazu „ledoborec“. Dvě mapy a řada ilustrací doplňují dobře text.
Literární noviny 7. 5. 1938 e vropský osu D
● Konrad Heiden: Evropský osud. Přel. František Šelepa. Praha, V. Petr 1938.
Čtenář životopisné knihy o Adolfu Hitlerovi a politického rozboru Německa Jeden muž proti Evropě bude novou knihou Heidenovou poněkud zklamán. Je to delší úvaha o Evropě ohrožované fašismem, varovný hlas člověka vypuzeného z vlasti režimem násilí, odhalení o lži a demagogii fašismu. Heiden rozbírá podrobně argumenty německého nacismu, ukazuje na jejich prolhanost. Pro nás zejména je důležitý rozbor „teorie“ o takzvaném nedostatku prostoru, oblíbeném argumentu, jehož jménem žádají němečtí nacisté právo vládnouti ve střední Evropě. Avšak proti nacistickým „teoriím“, jež se mění každého dne, je těžko užívati rozumových argumentů. Celý svět například ví, že německý nacismus, který hlásal záchranu středního stavu, právě zničil střední stav, nacismus, který sliboval zrušení konzumů, právě konzumy rozšířil jakožto svůj stranický a zásobovací aparát. Ve své cynické kni-
ze Dobytí Berlína prohlašuje vrchní kouzelník propagandy Goebbels, že si nacisté nikdy nelámali hlavu sliby a teoriemi. Heidenova kniha je pro nás poučná. Je střízlivá, odvolává se k zdravému lidskému rozumu. Heiden věří v průměrného evropského „Candida“, který chce v míru obdělávati svou zahrádku, věří v jeho dobrou vůli, přestože „světoví gangsteři“, jak nazývá autor hlasatele násilí, by chtěli z něho udělat krvežíznivého žoldáka. Věří, že demokracie se ubrání despotické útočnosti a že přijde den, kdy se i Německo zbaví noční můry válečné psychózy.
Literární noviny 7. 5. 1938
p os L e DN í svazek českého
vy D á N í p uški N a
● Alexandr S. Puškin: Povídky veršem a prózou. Ohlasy lidové poezie. S doslovy Alfréda Béma a Romana Jakobsona. Praha, Melantrich 1938 (Vybrané spisy A. S. Puškina, sv. 4).
Český výbor z Puškina je tedy dokončen, byla zaplacena daň velkému ruskému klasikovi a zaplacena dobře. Ještě nám chybí odstup, abychom mohli po zásluze ocenit, jak důležitým dílem je vlastně např. Horův překlad Evžena Oněgina , jaké obohacení pro českou literaturu je Puškinova lyrika nově a dokonale přeložená Křičkou. Avšak i dnes můžeme říci, že vydání tak velikého výboru Puškinova díla svědčí o síle a rozvoji české literatury, která dovedla nalézti již rovnocenný výraz velkému ruskému géniu.
Poslední svazek českého vydání Puškinova díla vyniká pestrostí obsahu i množstvím překladatelů. Přispěli do něho: P. Eisner, P. Křička, B. Mathesius,
Lidé, kteří nebudou již psáti
Román o budoucí rusko-japonské válce
O čem jednali sovětští spisovatelé
O pádu a vzkříšení islámského světa
Průmyslové ovládnutí Severu
Evropský osud
Poslední svazek českého vydání Puškina
Pantělejmon Romanov zemřel
Román o španělské válce
Velká válka malého národa
Garden party pro mezinárodní spisovatele
Česká literatura na světovém fóru:
Dějiny závodů!
Literatura lidová a Johnovy Večery
Tygří tlama a zbytky fašismu
Fučíkova poslední reportáž
Jděte na periferii
Román o Mexiku
Utopie a skutečnost
Lidé, kteří málo vědí
Nejlepší čeští spisovatelé… Být člověkem
Byla nejčernější doba…
Ať si připomenou
Francie za okupace
Snad by bylo již načase…
Čest Francie
Hamburský účet
Nové české filmy
České deníky…
Divadlo na cestách
Časové a nadčasové
Čekal jsem na noční tramvaj…
List z černé kroniky
Byl jsem ve východních Čechách…
Pracovat, budovat a žít
Mostecké uhlí
Brigády
Moc nového řádu
Židovské muzeum
Vlasta Burian byl očištěn…
Vina a trest
Žurnalistická biografie
Bludné cesty „evropského ducha“
Knihy o válce a okupaci
Bonnet hájí Mnichov
Trochu o Švýcarsku
Ambrosiana v Luzernu
Dva filmy
Poučení ze Švýcarska
Vzpomínky na Julia Fučíka
Poznámky na okraj těchto vzpomínek
Jaké povinnosti má umělec k národu? –
Jaké povinnosti má národ k umělci?
Řím, otevřené město
Leo Lania v Praze
Krize evropské myšlenky a naše postavení
Anglická diskuse
Spiknutí generálů
Čertův kotel
Muži 20. července
Cocteauův film
Větrejte, kudy kráčely
Kniha Edvarda Beneše…
O lidech a zbořeništích
Varšava dva roky po válce
Nad zříceninami
Polské moře
Osvětim – továrna smrti
Spisovatelé v Polsku
Československo-polská kulturní spolupráce
A přece je zájem o kulturu
Chaplinův Monsieur Verdoux
Paměti
Dluh Juliu Fučíkovi
Kultura jde na vesnici
Říjnová revoluce a naše samostatnost
I. G. Farben vládne
Goebbelsovy paměti
Putování po dubském patronátu
Vratislavský sjezd
Knihy [1]
Knihy [2]
Knihy [3]
Knihy [4]
Knihy [5]
Knihy [6]
Knihy [7]
Knihy [8]
Knihy [9]
Knihy [10]
Knihy [11]
Knihy [12]
Právo na experiment
Majakovskij v Praze
Maxim Gorkij
Sovětská literatura
Co nám dává sovětská literatura
Veselý film z Východu
O Leskovovi a jeho lásce k českému národu
Vsevolod Vjačeslavovič Ivanov patří…
Román Havran, jarní pták…
Mácha se vrací do svého kraje
Klasikové české literatury o židovské otázce. Božena Němcová
Knížky a stíny
Našemu milému jubilantu k šedesátinám
Literární činnost v Terezíně
Lid, ano lid
Pražské ghetto na počátku 19. století
Co je nového ve světě
O literaturu let dvacátých
Současná americká literatura ve Francii
Kočka Josefa Poláčka z Libušína č. p. 184
O prvních překladech ze sovětské literatury
Albrecht Goes se narodil...
V Poděbradech roku 1945
Je dobře, že se ptáte autorů... Současníci o Mordechajovi Maiselovi
Vážení soudruzi...
Motýli tady nežijí
Epilog Ediční poznámka
Chronologický přehled Weilových statí a překladů
Komentář
Rejstřík děl
Rejstřík jmen
Spisy Jiřího Weila
svazek 8
Jiří Weil
stati a reportáže
1938–1959
Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentář napsal a rejstříky sestavil Michael Špirit. Vydalo nakladatelství Triáda, Kroftova 16, 150 00 Praha 5, v roce 2022 jako 234. svazek edice Delfín. Obálku a grafickou úpravu vytvořil a z písma Big Caslon vysadil Michal Rydval. Redigovali Lenka Matoušková, Lucie Bartoňová a Robert Krumphanzl. Vytiskla Tiskárna Protisk, s. r. o. Počet stran 764. Vydání první. i-triada.net
Kniha vychází s laskavou podporou Magistrátu hl. města Praha, Ministerstva kultury čr , Nadace Český literární fond a Nadace Židovské obce v Praze.
„Říkali jsme Kafkovi Weil na druhou. Nepojmenovatelná nedůvěra a věrnost, skrblictví i rozhazovačnost, zveličování do grotesknosti, připoutání k nemožnému, hluboká bázeň o život, nedůvěra k vesmíru, vidina pronásledování, sledování pohybu i vlastního stínu, zděděná úzkost, dar proroctví, nemoc užírající choulostivou duši, přesný odhad – chudák Jirka –, nechám toho.“
Jiří Kolář v lednu 1984; zde s. 531–532
Jiří Weil v padesátých letech před vchodem do Vysoké synagogy, tehdy součásti Státního židovského muzea. Naproti němu, zády ke Staronové synagoze, zaměstnanec SŽM Rudolf Herrmann. – Ve Vysoké synagoze byla mj. od června do listopadu 1955 poprvé instalována výstava Dětská kresba v Terezíně 1942–1945 (srov. v této knize s. 658–673). – V dálce budova nové obřadní síně u Starého židovského hřbitova.
