9788027514366

JONATHAN FRENCH SVOBODNÍ BASTARDI

svobOdnÍ bASTaRDi

JONATHAN FRENCH

PŘELOŽIL LADISLAV VÁCLAVÍK

BRNO 2023

The Free Bastards

Copyright © 2021 by Jonathan French

This edition published by arrangement with Del Rey, an imprint of Random House, a division of Penguin Random House LLC

Cover illustration © Larry Rostant

Translation © Ladislav Václavík, 2023

Czech edition © Host vydavatelství, s. r. o., 2023

ISBN 978-80-275-1436-6

Mámě.

Tvoje nekonečná síla a nevyčerpatelná láska by našly sobě rovné jen na stránkách fantasy románu.

byly chvíle, kdy měl Kaňour sto chutí si ten svůj vous oholit. Co na tom, že si tu hrůzu nechal narůst rok předtím, než nastoupil k lončákům. Co na tom, že bez něj bude vypadat jako nějakej zatracenej čistokrevnej ork, mohutnej, holej a skoro černej. Co na tom, že se mu líbilo, jak mu trčí z čelisti jako nějaká němá výzva. Pořád byly chvíle, kdy si přál, aby ho neměl. Například když zvracel. Nechceš mít vousiska, když se ti z pusy lijou vnitřnosti, zvlášť když jsou tam celý kousky. Někdy taky, když lížeš kundu. Makáš na ženský, aby se nádherně udělala, ale ona se bude hihňat, protože jí ten tvůj porost na bradě lechtá na stehnech, z toho by jeden pošel.

Jasně že v Kaňourově životě nastaly okamžiky, kdy litoval, že den předtím nevzal břitvu a ten svůj ksicht si neoholil, na to vemte jed.

Právě teď — kdy mu do knírů zapletl prsty umírající muž — jedna taková chvíle nastala.

Abychom ale byli fér, Kaňour dával třasořitkovi taky co proto, rukou mu zacpával ústa, aby nemohl vydat ani hlásku. Nebo se vůbec nadechnout. Ale ani tak se muž neloučil se světem úplně v poklidu.

Pořád sebou házel.

A tahal Kaňoura za ty jeho zatracený vousy!

Mít smradlavé chlupy zamotané mezi plátky kovové rukavice ho štvalo víc než kopanec do koulí. I ten nejsilnější třasořitka by měl co dělat, aby s Kaňourem pohnul, ale ve vousech svaly neměl. Musel se poddat,

nechat se tím chlapem přitáhnout, nebo se smířit s lysinou na bradě. Jednou už na tuhle strategii doplatil, to když se během jedné hry jeho vous ocitl v růžových ručkách jedné dívenky, kterou měla na ramenou Nady. Nikdy by ho nenapadlo, že to zkusí dospělej bojovník, i kdyby to měl být poslední pokus o záchranu. Přitáhl chlapa k sobě, vzal celou jeho hlavu v přilbě do náruče a zkroutil ji, dokud nepraskly kosti. Pořád z toho měl divnej pocit, když někomu lámal vaz. Nikdy si nebyl jistý, jestli to prasknutí jenom slyší nebo ho taky cítí. Ať už tak či onak, bylo to kurva nechutný. Pokaždý mu z toho bylo trochu šoufl.

Díkybohu neměl co zvracet.

Udělal dva kroky zpátky a čerstvá mrtvola se ponořila do hlubokého stínu pod vysokým obloukem zasazeným do boční stěny chrámu.

Kaňour si dal pozor, aby nevzhlédl k soše, která se uvnitř hrozivě tyčila, a ani si nelámal hlavu tím, jakého trestajícího boha by asi tak

mohla zpodobovat. Uložil tělo za podstavec, vyplazil se zpod oblouku ven a zahalenému pohledu sochy ukázal záda. Přešel přes uličku pod přístřešek sousedního domu, jehož stín mu byl milejší než temná náruč chrámu.

Kaňour chrámy nesnášel. Nesnášel ty jejich věže, pokryté všelijakýma hnusnýma serepetičkama. Nesnášel ty jejich zdi, s těma jejich výklenkama, ze kterých zahlíželi chlípní ďáblové a zakrslí trpasličí lidi. Tyčily se tu jako nějaký hrady, ale nebránily nic než ty svoje odporný rituály. No vlastně ne tak docela. Ty jejich zvonice se náramně hodily k tomu, aby zburcovaly ozbrojence, kdyby snad vraždícího poloorka zmerčil nějaký kněz, co trpí nespavostí.

Jenže s tím se kříženec potkával od chvíle, kdy opustil Souzené země. To bylo riziko, které na sebe vzal, když vkročil na půdu Hisparty.

Zatracený města, ty jejich hradby a šílený podělaný náboženství.

U nohou chrámu se rozkládalo dlážděné ellerinské náměstí, tiché a liduprázdné. Nikdo neviděl, jak Kaňour zabil stráže, a přitom to divže nezpackal. Čekal, rozhlížel se, naslouchal a škrabal se na podrážděné

kůži pod vousem. Ještě včera pro něho to město neznamenalo nic než mapu načrtnutou v prachu. Barák, ve kterým se teď skrývá, byl šutr. Jedna z Jacinthových dýk zabodnutá do země představovala chrám, hrnek,

to byla ta kašna uprostřed náměstí. Jak se ticho neslo dál, Kaňour doufal, že ostatní třasořitky na stráži umírají rychle a nepozorovaně. Noc nepřeťal zatím žádný křik. Nejspíš už bude po všem. Jacintho a jeho hrdlořezové, to nebyly žádný ořezávátka, jednoho podfiknou jak nic. Nebo dvanáct takovejch.

Opět se zvedl vítr, tak ledový, až v jeho závanu Kaňour zadrkotal zuby. Zima sice umírala, ale svoje poslední dny všem pořádně osladila. Na jihu v Souzených udeřila jen zřídkakdy, tam stačilo, že v horách zapršelo. Jenže tady, na severní straně Umberu, se po západu slunce uměla zima ještě pořádně zakousnout. Kaňour se obával, že chlad udrží stráže v pozoru, i když ten jeho chlap, co ho škubal za vousy, neměl zrovna oči na šťopkách, zmrd jeden.

Čekání se protahovalo. Kaňour cítil, jak v něm roste nervozita. Sevřel ruce v pěst a potlačil v sobě nutkání prokřupat si prsty. Nedokázal by si vsadit, jak dlouho už tu vězí. Čas byl jen divně roztažený okamžik mezi plánem, co se vydařil, a plánem, co šel do kytek.

Pak uviděl ty jiskry. Malinká jasná světýlka ženoucí se přes náměstí mezi kovářstvím a… a…

Do hajzlu.

Kaňour si nemohl vzpomenout, co je to za pokyn. Na mapě v prachu to byla citronová kůra. No nic, signál se objevoval přesně tam, kde měl, jiskry sršely a zhasínaly, jen co začaly padat k zemi. Kaňour ještě jednou naposledy přehlédl široké nekryté náměstí a vyrazil na jeho druhou stranu.

Když doběhl za Jacinthem, ten si do potrhaného oblečení zastrčil kus křemene, kterým jiskry vykřesával, a ještě víc se vnořil do temnoty. Nůž ale bandita nechal venku. Kaňour se natlačil do uličky vedle něho. Nemluvili. Nebylo třeba. Strážci byli mrtví, jejich těla ukrytá. To byla ta jednoduchá část plánu.

Jacintho vyrazil uličkou, na jejím konci se na okamžik zastavil a vykradl se na ulici. Kaňour se držel vytáhlému třasořitkovi v patách a cítil se jako naprostej lempl. Když byl sám, snadno přesvědčil sebe samýho, že je zručnej. Jenže když teď čněl nad takovým vychrtlým šmejdem, jako byl Jacintho, připadal si nenápadnej asi jako uprděnej bejk, co vojíždí

— 11 —

pytel prázdnejch džbánů na víno. I přesto se město jejich přítomností nenechalo rušit.

Ellerina byla ta největší osada, do které Kaňour kdy vkročil a která nebyla v rozvalinách. Jacintho si ale byl jejich cestou jistý, přestože na prozkoumání místa měl jen část dne. Byl oblečený jako nějaký zatvrzelý

kajícník, šel naboso a na sobě měl jakési žíněné roucho. Tenhle převlek dosud nesundal. Divný vidět ho bez tý jeho odporný hučky, kterou držela pohromadě spíš špína než tkanina. Zplihlé mastné vlasy měl stažené do culíku, který mu jako vějička spadal skoro až k zadku, a prováděl Kaňoura potemnělými ospalými ulicemi a páchnoucími uličkami. Přišli ke zlomenému třmenu. Tak tohle místo Jacintho předtím označil. Ve skutečnosti to byl hranatý, dvoupatrový, kamenný dům. Vejít se do něj dalo jedině malým klenutým portálem, ve kterém byly vsazené dřevěné, okované dveře. Jacinthovi se nepodařilo získat přístup. Dovnitř jste se mohli dostat výhradně po hrubé výzvě ellerinských strážců pořádku. A po takovém vstupu by bylo zatraceně nepravděpodobný, že by se Jacintho kdy zase podíval ven. A tak se rozhodl, že si poslechne, o čem se spolu v místních krčmách baví ti nejužvaněnější ochlastové. Vínem nasáklé jazyky potvrdily, že tohle je to správné místo.

Jejich plán hatila skutečnost, že dovnitř se nedostanou, aniž na sebe poštvou celou domobranu.

Dokud Jacintho na miniaturní plán města nepoložil váček a neřekl: „Maj tam taky prachárnu.“

Zlomený třmen byl poblíž středu Elleriny. Váček se střelným prachem ležel u přerušované čáry, která označovala západní hradbu.

A právě na západní straně města teď zahřměl výbuch, až se nad vrcholky střech zablýskla obloha. Rozštěkali se psi, vyděšená mimina se rozeřvala. Výbuch rozmetal sny obyvatel Elleriny na padrť a město se probudilo. Sklepy v prachárně jsou našlapaný až po střechu, tvrdil Jacintho, a Kaňour teď slyšel důkaz. Taky ho cítil. Budova vedle něho se zatřásla a z cihel opadávala omítka, zatímco kdesi v dálce dál v nepravidelném rytmu děsivých záchvěvů vybuchovaly sudy se střelným prachem.

Kaňour doufal, že výbuchy přehluší virvál, který co chvíli vypukne, rozběhl se z uličky, vletěl ramenem do dveří opevněné budovy a rozrazil

je dokořán. Přelomil trám, kterým byly dveře zatarasené… a taky chlapa, co stál za nimi.

Kaňour nevěděl, že tam stojí. Možná že chtěl vyjít ven a mrknout se, co je to tam za povyk. Tak to měl třasořitka zatraceně pech. Ležel nehybně pod rozštípaným dřevem. Kaňour ho překročil a neplýtval časem, aby zjišťoval, jestli ještě dýchá. Jacintho dohlídne, aby nedýchal dlouho. Kaňoura víc znepokojoval muž, který se právě vřítil do uzoučkého klenutého průchodu napravo s kyjem v ruce. Při pohledu na Kaňoura zavrávoral a jeho zarudlý obličej zvrásněný odhodláním povolil v záchvatu náhlého strachu.

Kaňour už věděl, že při pohledu na něj muži často potřebují chvilku na to, aby znovu sebrali odvahu.

Tenhleten to nedal. Zarazil se a dal se na útěk.

Kaňour rozčíleně zabručel, vyrazil vpřed, chytil zbabělce za kabátec a smýkl jím zpátky do vstupní haly. Muž zaškobrtl o roztřískané dveře, dopadl tvrdě na zadek a vyrazil ze sebe vzdech, který vzápětí Jacintho přeměnil v sípavý chrapot, když chlapovi skrz plíci vrazil do srdce ostré ocelové ostří dlouhé jako předloktí. Bandita už mezitím dorazil strážce pode dveřmi.

Kaňour polkl knedlík, který se mu dělal v krku. Kéž by ti chlapi aspoň zvládli souboj, když už nic. I tak by bylo po nich, ale…

„Tydle vedou dolů,“ sykl Jacintho a naklonil se do klenutého průchodu nacházejícího se naproti tomu, jímž přiběhl zbabělec.

Kaňour mu naznačil, ať zůstane, kde je, a vydal se na druhou stranu.

Vedlejší místnost byla větší a její kamennou podlahu téměř v půli protínala těsná řada otesaných trámů, které sahaly od podlahy až ke stropu a nacházely se v nich troje dveře, všechny okované. Ať už tato místnost původně sloužila k čemukoli, nenavrhli ji jako vězení, takže v ní později museli vybudovat tenhle těžkopádný dřevěný blok cel. Ve všech dveřích byla špehýrka. Kaňour vzal lampu ze stolu dozorců, šel k celám, u všech postupně otevřel kryt na špehýrce a nahlédl dovnitř. Pouze v jedné někdo seděl, nějakej pomatenej třasořitka schoulenej do klubíčka. Stačilo se kouknout — a nasát vzduch — a bylo jasný, že je to jenom nějakej ožrala, co ho sebrali na ulici.

Kaňour zaklel a práskl krytem od kukátka. Další klenutý průchod vedl k točitým schodům stoupajícím vzhůru. Stropem k nim pronikalo šoupání a škrábání, které naznačovalo pohyb a přitáhlo Kaňourův pohled. V patře nad nimi byly další stráže, a pravděpodobně se chystaly bránit. Ať se tam klidně ochomejtaj, jak chtěj. Kaňour nahoru nepotřeboval. Nahoře znamenalo okna, čerstvější vzduch. Kříženci budou dole. V temnotě a vlhku.

Vrátil se do vstupní haly, podal Jacinthovi lampu a pak zamířil ke schodišti a vydal se po něm dolů.

Puch v šachtě, kterou se schody stáčely, by se dal krájet. Za svýho života Kaňour už čichl k lecčemus smradlavýmu, ale tahleta rychna byla zkouškou jeho odvahy. S každým dalším stupínkem na cestě dolů se mu žaludek zvedal víc a víc. Netrvalo dlouho a polykal věci, o kterých ani nevěděl, že je kdy jedl. Chrčivý vzdech a cáknutí na schodech za ním naznačovaly, že Jacintho zvolil jiný způsob, jak se s puchem vyrovnat. Ten chlap se vyzvracel ještě dvakrát, než dorazili dolů.

V podlaze byla zapuštěná mříž, pokrytá plísní a rzí. Byla zatarasená a zamčená. Jacintho, který se z toho smradu pořád dávil, se do mříže pustil krumpáčem a počínal si přitom skoro stejně tak rychle, jako když dobíjel bezbranné muže. Sotva skončil, Kaňour odtáhl mříž stranou.

Z jámy na ně hledělo pět obličejů, všechny jen těsně nad hladinou odporné žumpy lidských výkalů. Vytřeštěné oči plné úlevy svítily mezi těma hovnama jako sněhobílá světýlka bolesti. Byli příliš daleko, dokonce i na Kaňourovy dlouhé paže, ale cestu ke spáse poskytl zajatcům zrezivělý řetěz, který ležel opodál.

Nejdřív vyšplhali ven tři kříženci, které neznal. Dva chlapi a jedna ženská, i když víc toho z nich Kaňour nebyl schopnen vyčíst, protože byli až po bradu obalení vrstvou zapáchajícího mazu. U pekel, nebýt Lenochovy krabatý skalpovaný hlavy, Kaňour by toho křížence, co se právě škrábal z jímky, málem nepoznal. Jako poslední vylezla Mlátička, tvář mřížovanou starými jizvami měla téměř celou pokrytou seschlými výkaly. Spolu s Lenochem se oba snažili něco říct, poděkovat, zeptat se, podat hlášení, prostě něco. Ani jeden nezvládl víc než zachroptět a vy-

zvracet se na podlahu. Při tom znepokojivém pohledu Kaňour zaťal zuby a čekal, až se všech pět osvobozených vyzvrací.

„Prosím… pojďme… už,“ řekl Jacintho, ztěžka přitom polykal a tiskl si hřbet ruky k ústům.

Kaňour pohodil hlavou směrem ke schodům a muž s lampou vyrazil prudce vpřed. Jestli dozorci v horním patře sebrali dost odvahy, aby se vydali dolů, Jacintho by se s nimi mohl střetnout jako první. Kaňour měl toho vytáhlého hrdlořeza rád, ale ne dost na to, aby místo něho schytal šipku nebo oštěp do břicha. Podíval se za sebe, povzbudivě na ostatní křížence kývl, hlavně na Lenocha s Mlátičkou, ale jeho slova byla určena těm třem neznámým.

„Jste volní. Ale ne v bezpečí. Zatím.“

Kaňour šel ke schodišti a vydal se za rychle mizejícím světlem lampy. Vstupní hala nahoře byla stále prázdná, až na mrtvá těla dozorců. Jestli jejich společníci seběhli sem dolů, dlouho se tu nezdrželi. Kaňour zaváhal. Možná že běželi pro pomoc, nebo mohli být pořád zalezlí ve druhém patře. Rád by v tom měl jasno, než vyrazí ven, ale zjišťovat to by byla ztráta času, zvlášť jestli tu zůstali a vynutili by si souboj. Jacintho si klekl u vchodu do budovy a prázdnými veřejemi nakukoval ven. Lampu mezitím zhasl a vstupní hala se zahalila do tmy. Výbuchy v prachárně už ustaly, jejich nejlepší prostředek na odlákání pozornosti se vyčerpal. Město však mělo ke klidu daleko. Nocí se neslo vyzvánění zvonů. Ti nejstatečnější obyvatelé Elleriny se budou potýkat s požáry, které způsobily výbuchy a Jacinthovi muži na útěku z města. Přesto teď z oken domů budou udiveně civět probuzení lidi, po ulicích se bude pravděpodobně potloukat pár takových, co je povyk vylákal ven, ale co jsou příliš ostýchaví nebo líní, než aby nabídli pomoc. Tyhle by šlo zahnat zpátky dovnitř, ale jestli ti dozorci běželi zburcovat městskou domobranu, to by bylo úplně o něčem jiným.

Nahoru? Nebo ven?

Mlátička rozhodla za něho. Vynořila se z klenutého průchodu, vrávoravým krokem prošla vstupní halou a sehnula se pro kyj, který ležel vedle mrtvého dozorce.

„Dacio!“ sykl Lenoch, který její jméno v kopytě leknutím buď zapomněl, nebo mu teď nešlo na jazyk.

Nevšímala si ho a kráčela do místnosti s dřevěnými celami. Kaňour šel za ní.

„Počkej,“ zavolal, ale ona mu věnovala právě tolik pozornosti jako Lenochovi a pokračovala dál po schodišti nahoru. Kaňour zavrčel a odstrčil ji pryč z průchodu. Po mučivém pobytu v jímce byla zesláblá, Kaňour svůj úder špatně odhadl a odmrštil ji mezi trámy. Mlátička zaklela a málem se zhroutila k zemi.

„Jestli jdeš nahoru, použij hlavu,“ řekl Kaňour, kterého víc než její tvrdohlavost štvalo, že ji musí takto zpracovávat.

Kaňour přistoupil ke stolu, vzal ho za dvě nohy a nadhodil si ho v rukou. Jednoduchá tesařina, ale poctivá. Když čtvercovou desku přidržel před sebou, kryla ho od hrudníku skoro až ke kolenům.

„Drž se za mnou,“ nařídil Mlátičce a vyrazil nahoru. Neměl s sebou svůj talwar ani brum. Houpající se meče a kuše přes rameno totiž obyčejně při šplhání klepou o městské hradby a jejich kov zachytí i ten sebeslabější svit hvězd. V každé botě měl po noži, ale v tuto chvíli svíral v rukou raději nohy od stolu. Když dorazil k poslednímu ohybu schodiště a zahlédl světlo, které k nim pronikalo z horní místnosti, zvedl stůl, aby si chránil obličej, a prudce vyběhl posledních několik schodů v naději, že nějakou náhlou neobratností neškobrtne, v naději, že ať už na ně čeká kdokoli, jeho rychlý nástup dotyčného rozhodí natolik, že si nevšimne jeho nechráněných nohou.

Vyrazil klenutým průchodem a připravil se, že do stolu udeří brumšipky, oštěpy, ostří seker. U pekel, nechce schytat pecku kyjem do kolena. Ale jediné, co do stolu udeřilo, byl… další stůl. I tenhle byl převrácený a otočený k průchodu. Dozorci měli stejný nápad jako on a použili stůl coby štít. Na rozdíl od Kaňoura už ale za svojí barikádou nebyli.

„Jsou pryč, do prdele,“ odplivla si Mlátička. Její hlas zněl zklamaně.

Kaňour pustil stůl na zem. Tato místnost byla větší než ta pod nimi. Ne, stejně velká, jen v ní nebyly ty dřevěné cely. Místo toho tu stál krb, černá polena uvnitř stále hořela.

„Jsou pryč,“ souhlasil Kaňour a pohledem přelétl převrácený nábytek a opuštěnou lampu, kterou někdo hodil na zem. „To znamená, že se tady nemůžem zdržovat.“

„To znamená, že na tom budem líp se zbraněma než bez nich,“ odtušila Mlátička a v rohu na druhé straně místnosti se prohrabávala hromadou vaků, přikrývek a brigantin. S vítězoslavným výkřikem se napřímila, v ruce řetězový kyj a na tváři úšklebek. „A navíc. Todle jsem chtěla zpátky.“

„Podej mi to mávátko,“ ukázal Kaňour na jediný meč vězící v hromadě.

„Ten je Lenochův,“ odpověděla Mlátička.

Do místnosti vešel Lenoch, jako na zavolanou.

„Jacintho říká, že vyrazí bez nás, jestli hned nepůjdem.“

Kaňour zavrčel a ukázal Lenochovi, ať si vezme svůj meč. Nic dalšího tu nebylo. Žádné překvapení. Kuše beztak odnesli dozorci. Ellerinští konšelé pravděpodobně vůbec nedovolili, aby se tu skladovaly. Mlátička podala obě palice Kaňourovi, svlékla si potřísněnou košili, hodila ji na zem a na holé tělo si oblékla brigantinu. Lenoch následoval jejího příkladu. Oba byli bosí, o boty přišli v savé náruči jímky. Kaňour si vzal dozorcovu palici a Mlátičce podal její zbraň opatřenou řetězem.

Všichni tři spěšně vyrazili zpátky do vstupní haly.

„Jak se vám líbí představa mít oprátku kolem krku?“ stěžoval si Jacintho. „Mně teda ne!“

Bandita se vykradl ven ze dveří, potichu a svižně. Kaňour rukama navedl ostatní za ním. Vystrkal Mlátičku ven a pak ty tři nové přírůstky.

Lehkým plácnutím za nimi poslal Lenocha. Sám se zařadil na konec řady.

Město bylo na nohou a rozbouřené, ale zničená prachárna byla i nadále jejich spojencem. Ulice byly téměř čisté. Kaňour zahlédl záda několika lidí, kteří spěchali k pulzující ohnivé výhni a v rukou se jim houpaly kbelíky. Jacintho se vzdal veškerých pokusů být nenápadný, dal přednost rychlosti a vyrazil napříč uličkou. Ten hajzl pádil jak zajíc. Zesláblí

kříženci mezi Jacinthem a Kaňourem měli co dělat, aby udrželi krok. I tak by ale bylo šílenství volat na něj, ať zpomalí, protože jediné, co bylo

— 17 —

rychlejší než Jacinthovy nohy, byla jeho mysl. Za běhu bandita četl narůstající zmatek ve městě, vrhal se uličkami a někdy se na jejich konci zastavoval, aby kolem nechal proběhnout tlupy křičících obyvatel. Jindy se vrhal po hlavě vpřed, jako kdyby mu bylo jedno, že ho někdo uvidí, a přesto společně přebíhali přes ulice bez povšimnutí a nikdo kvůli nim nespustil povyk. Měl zvláštní instinkty. Banditovi se nějak dařilo proplést tu svoji skvadru potácejících se kříženců meandry ellerinských zmatků tak, že splynuli s davem a byli neviditelní.

Plán přesto dostával trhliny. Jacintho se ve městě mistrovsky vyznal, ale přesto i on v jednu chvíli frustrovaně vycenil zuby — zablýskly se mu ve tmě těsně předtím, než křížence spěšně natlačil za stánek se vzácnými látkami. Zboží prodavač na noc odnosil pryč, ale stoly a věšáky i tak poskytly jakýs takýs úkryt před skupinou ozbrojených mužů, kteří se prohnali kolem. Oslepení spěchem a světlem loučí proběhli na vzdálenost oslího pinďoura od Kaňoura a jeho společníků, kteří leželi všichni na břiše a tajili dech.

Když Jacintho naznal, že je bezpečné nejistý úkryt za prodejním stánkem opustit, poprvé se vydal nazpátek.

Kaňour potlačil narůstající neklid.

Jejich plán počítal pouze se dvěma východy z města. A bandita právě usoudil, že jeden z nich je neprůchodný. Zrovna tahle soukromá, teď zarostlá zahrada zkrachovalého obchodníka kořením, která sousedila s ellerinskými hradbami. Podle toho, co Jacintho říkal, by poskytla snadnou a nerušenou ústupovou cestu díky šlahounům révy a živému plotu, přes který by je nebylo vidět. Ale zdálo se, že kvůli domobraně je tato cesta příliš riskantní. To byl problém s pravděpodobnými únikovými body: všichni o nich věděli. Takže přes hradby to nepůjde. Zbývala cesta spodem, starými císařskými kanály. Jacintho předtím našel jenom jeden způsob, jak se do nich dostat.

Zavedl je zpátky do uličky, odkud předtím vysílal znamení Kaňourovi, a celou dobu přitom uskakovali před hlídkami. Měli před sebou chrámové náměstí. Zvony, které se postaraly o to, aby město nespalo, se samy odebraly ke spánku a byly zticha. Jejich plán počítal s tím, že kašna u chrámu bude od prachárny příliš daleko, než aby se jí při hašení

plamenů dalo nějak využít. Měli pravdu. Ale náměstí úplně prázdné nebylo, a tentokrát se po něm nepotulovaly jen nějaký zatracený kočky.

„Sakra,“ sykl jeden z nových kříženců.

Mlátička ho umlčela pohledem.

Na kraji náměstí naproti chrámu stála přede dveřmi domu jakási matka. V náručí chovala nemluvně a další dítě — malý chlapec — se jí drželo za sukně. Upírala pohled k západu, jako kdyby se skrz chrámové věže snažila zahlédnout plameny. Ne. Zůstávala vzhůru v obavách o sousedy a svoje blízké, kteří běželi bojovat s požárem a ji tu nechali o samotě. „Chviličku,“ zašeptal Jacintho a hlas měl ostrý jako břitva, kterou držel v ruce.

Kaňour se provalil kolem ostatních a zachytil muže dřív, než se stačil vykrást z uličky ven. Přitlačit ho ke zdi a přidržet ho tam nestálo trojkrevného žádnou námahu. Třasořitky neviděly ve tmě tak dobře jako poloorkové, ale i kdyby Jacintho to varování nevyčetl z Kaňourova hněvivého pohledu, zatraceně dobře ho cítil v paži, kterou ho troják svíral.

Jacintho podrážděně hlesl. „Bude křičet, když ji ne—“

Kaňour ho přimáčkl ke zdi ještě víc. „Ne.“ Cítil, jak se muži pod jeho roztaženými prsty prohýbají žebra. Bylo by snadné ho zabít, stejně snadné, jako by pro banditu bylo zabít tu ženu a její děti.

„Ne,“ řekl znovu a Jacintha pustil. Obrátil se ke křížencům, kteří se krčili při zemi. „Vyrazíme. S trochou štěstí zaleze dovnitř a zavře se tam, až nás uvidí. Jestli bude ječet, utíkejte dál. Rovnou do chrámu.“

„A co mniši?“ zeptal se Lenoch.

„Jestli bude nějaká banda starejch zkundyvycukanejch třasořitků tak blbá, aby se nám postavila do cesty, tak je převálcujem,“ odpověděl Kaňour.

„Ale oni —“

„Dělejte.“

Kaňour už neměl náladu dál otálet a vyběhl ven z uličky jako první.

Jacintho ho po několika krocích předběhl. Bandita svým spěchem upoutal ženinu pozornost. Kaňour dusal botami po kamenné dlažbě a ohlédl se, aby se na ni podíval. Nevykřikla ani neutekla dovnitř.

— 19 —

Místo toho stála jako přikovaná, spíš zmatená než vystrašená. Nejspíš jí chvíli trvalo, než si v hlavě přebrala pohled na otrhaného poutníka a půltucet kříženců, kteří běželi za ním. Ani ve chvíli, kdy se Kaňour vřítil pod ústřední klenbu chrámu, se stále ještě nevzpamatovala. Jacintho jedny z velkých chrámových dveří otevřel. Jestli náhodou, nebo vlastním přičiněním, to Kaňour neviděl. Bylo mu to jedno. Během několika málo okamžiků se branou provalili všichni ostatní. Jacintho dveře zavřel a za nimi se tlumeně ozval dosud potlačovaný ženin výkřik.

Kaňour hledal způsob, jak dveře zabezpečit.

„Nenajdeš tyč ani trám, sazokožče,“ prohlásil za ním sebevědomý hlas. „Nemusíme se bát nikoho, kdo by sem vstoupil.“

Kaňour se prudce obrátil a viděl, že i jeho společníci už se otočili, ztuhlí leknutím.

V klenuté síni své svatyně čekali mniši, bylo jich téměř dvacet. Opravdu se rozhodli postavit se poloorkovi do cesty. S mečem v ruce.

2

Kaňour si myslel, že se střetne s nějakým sborem mnichů v kutnách a s vodnatýma očima. S patolízalskou bandou rozhořčených, břichatých písmáků s dvojitou bradou a špejlovitýma nohama, tlupou poustevníků posetých jaterníma skvrnama. Muži, kteří mu stáli v cestě, na sobě kutnu měli, ale ve všem ostatním se jeho představám odmítali přizpůsobit.

Ocel měli v očích a také v rukou, pohledy stejně tak planoucí jako čepele chladné. Ostří mečů bylo rovné, u křížové záštity se rozšiřovalo a směrem k hrotu zužovalo. Tyhle zbraně sekaly dobře a rychle bodaly. Ke každému meči patřil ocelový kruhový štít. Stejně jako meče drželi muži s neochvějným sebevědomím i tyto štíty, jež měli připoutané k předloktím. Kněží se pyšnili zdravě vypracovanými postavami mužů, kteří veškerý svůj čas věnují výcviku. Byli mezi nimi jak plešouni s hlavou jak koleno, tak hustovlasí chlapíci, ale žádného z nich neoslabovala přílišná léta ani příliš útlý věk. Všichni měli vousy, co jim sahaly až ke kulkám.

Kaňour šlehl pohledem po Jacinthovi. „Co jsou tyhle kozlové, do prdele, zač?“

Bandita jen nejistě zachroptěl.

„Jsme Amarsaphova sůl. Obláti Hospodina s dvojí korunou.“

Kaňour se podíval na toho, který k nim příkře promluvil, muže ve středních letech a s řídnoucími vlasy, jemuž dlouhý zrzavý vous na

skráních zbělel. Knězovo prohlášení, stejně jako jeho oči, planulo výhrůžnou hrdostí. Tvářil se, jako by jim právě poskytl nějakou důležitou odpověď.

„Aha,“ odpověděl Kaňour.

„To jsou Oceloví mniši,“ odtušil Lenoch. Jeho hlas zněl otřeseně. „Snažil jsem se ti to říct.“

Kaňour přikývl, pořád mu to vlastně nedocházelo, ale při pohledu na muže s meči nebylo třeba hlubokých myšlenek, aby pochopil. „Snažil, no.“

Mohl taky předtím chvilku počkat a Lenochovo varování vyslechnout. Město kolem nich stahovalo smyčku. Tohle teď byla jejich jediná cesta ven z Elleriny. Podle jejich plánu to byla ta těžká. Jenom teď byla ještě těžší, nic víc.

„Hádám, že ty asi neuhneš,“ řekl Kaňour kozlovi, který mnichům velel, a dával si přitom dobrý pozor, aby se nepodíval na železné svícny ve tvaru stromů, které stály na prahu mezi předsálím a samotným chrámem. „Řekneš svejm bratřím, ať nechaj ty mý projít, aby nám tu netekla krev?“

„Krev byla potřeba ve chvíli, kdy ty tvoje kříženecký svině znesvětily náš domov ohněm a zlými úmysly.“

„To má bejt nějaká přísaha?“ zeptal se Kaňour a zlehka potěžkal kyj

v ruce.

Muž otevřel ústa, aby odpověděl. Kaňour mu mrštil kyjem po hlavě. Musel uznat, že kněz nastavil štít včas. Měl vytříbený postřeh, ale nepočítal se silou, s jakou byl Kaňour schopen kus těžkého kovu do vzduchu vyslat. Hlava kyje vrazila do štítu, rozdrtila okraj a odmrštila prohnutý štít nositeli do tváře. Kněz se zapotácel, plival krev a vyražené zuby, ale brzy opět stál pevně na nohou.

Sakra. Kaňour doufal, že ho pošle k zemi. Sejmout magora s nejprořízlejší hubou v místnosti může někdy ostatním sebrat vítr z plachet.

Někdy.

Tihle Oceloví frátři měli pro strach uděláno. Obešli svýho zraněnýho bratra, lační boje.

Kaňour vyrazil vpřed, sebral jeden stojan a zeširoka jím mával jako kosou, čímž útok kozlů zastavil. Jeho vlastní společníci museli uska -

kovat, aby zůstali z dosahu. Třasořitkové nebyli hloupí. Ustupovali v semknutých řadách a ani jeden neriskoval zásah svištícím železem. Kaňour byl silný, ale nemohl je držet na uzdě donekonečna. Kromě toho bylo pravděpodobné, že se kněžím dostane pomoci dávno předtím, než jemu ruce vypovědí službu. Každou chvíli jim dveřmi vpadne do zad domobrana. Mnichům stačilo počkat. A věděli to.

Kaňour je zatlačil hlouběji do chrámu. Ze vstupního sálu prošel do široké, vznešené síně svatyně. Ať už ten bůh, pro jehož potěchu si tihle mniši nechali narůst vousy, byl kdokoli, určitě neměl v oblibě nabubřelý chvástání, protože místnost byla holá. Přesto když Kaňour svatyní procházel, musel zmenšit nápřahy, aby nezboural tesané sloupy. Řeholníci se rozprostřeli, zvětšili rozestupy a několik jich sloupy obešlo, aby využili postranních uliček a mohli na Kaňoura zaútočit zboku.

Lenoch rychle pokryl pravou stranu, Mlátička levou. Za sebou Kaňour slyšel skřípání železa a příval vzteklých nadávek — Jacintho se snažil druhým svícnem zajistit chrámové dveře.

Mniši se blížili uličkami po dvou vedle sebe, čtyři z každé strany. Devět jich zůstalo uprostřed tváří v tvář Kaňourovi, mezi nimi vůdce s rozbitou hubou a značně mrzutým výrazem. Dva z kříženců, které

Kaňour neznal, stáli s jeho bastardskými druhy, jeden chlap s Mlátičkou a ženská s Lenochem. Třetího křížence Kaňour neviděl. Možná šel píchnout Jacinthovi. Nic dobrýho z toho nekoukalo. Kromě Lenochova meče a Mlátiččiny řetězové palice měli osvobození poloorkové ve výzbroji už jen puch z jímky.

Kaňour zavrčel a dál odháněl kněze divokým máváním svícnem. Vydal se zachránit svoje zajaté bratry, a právě je slepě přivedl do souboje, ve kterém nemohli zvítězit. Co by na to řekla šéfka? Že uspěchal vymýšlení plánu a prováhal jeho naplnění. Že měl vědět, kdo tento chrám brání. Že se příliš spoléhal na Jacintha a ostatní bandity z hor. Že si s sebou měl vzít svůj brum.

Ne. Nic z toho by neřekla. A i kdyby, on by to stejně neposlouchal.

Protože Kaňour bude raději hulit péra ve všech peklech, než aby nepřivedl svý bratry zpátky domů a nepodal hlášení o tom, jakou ostudu si tady utrhl.

S řevem, který by se mohl poměřovat s výbuchem prachárny, nakráčel mezi Ocelové mnichy. Svícen ve tvaru stromu prosvištěl vzduchem, jak před ním frátři horkotěžko uhýbali, Kaňour však vyrazil vpřed a zpětným švihnutím jednoho nešťastníka zasáhl. Muž se snažil úder pomocí meče a štítu odrazit, ale svištící větve železného stromu jeho obranu prolomily. A s ní i nejmíň jedno zápěstí. Kněz se s jekotem odpotácel na stranu mezi několik svých druhů a tím je vyvedl z rovnováhy a narušil jejich uspořádané šiky. Kaňour vzniklou trhlinu dál rozšiřoval, sekal svícnem a mnichy po cestě rozháněl na všechny strany. Jeden nebyl dost rychlý a svatyní se rozlehlo křupnutí zlomené nohy jen okamžik předtím, než železo zařinčelo o kamennou podlahu. Pronikavou ozvěnu přehlušil bolestný ryk.

Kaňour vyrazil doprava a máchl stromem s úmyslem vrazit hroty potřísněné voskem nejbližšímu mnichovi do hrudi. Neměl dost síly na to, aby ho propíchl, ale chlap byl v pěkný bryndě. Ostatní se spojenými silami znovu hnali do útoku a záplava hnědých kuten a blýskající se oceli se snažila zapudit černý balvan, který mezi ně dopadl. Vzduchem svištěly ostré čepele a míhaly se lesklé hroty chtivé krve. Navzdory bolesti Kaňour zaútočil a kněze, kterého zachytil koncem svícnu, tlačil zpátky, dokud jím nevrazil do sloupu. Muž se praštil hlavou do kamene a zrak se mu zastřel. Kaňour odhodil svícen, chytil omráčeného muže za obličej a praštil jeho hlavou o sloup podruhé. Tentokrát vystříkla na délku paže vzhůru po kameni krev. Kaňour se přitočil za sloup a ten odrazil pomstychtivé výpady dorážejících mnichů. Většinu z nich. Dvakrát ho sekli, do ramene a předloktí, a další čepel mu probodla zboku hýždi.

Proč seknutí pálí, ale když tě bodnou, tak to studí?

Kaňour zabručel, odskočil do postranní uličky a vpotácel se mezi kněze, kteří právě útočili na Lenocha. Nečekal to, ale oni také ne. On však vážil o tunu víc. Takže jak zaškobrtl, strhl s sebou k zemi dva protivníky, přičemž jeden spadl pod něho a ten druhý v té změti klopýtl.

Tento muž na Kaňoura zaútočil, ale podařilo se mu jen plácnout soupeře plochou stranou meče. Kaňour si přimáčkl lokty k tělu a odvalil se stranou. Tentokrát měl v úmyslu se s mnichy srazit. Tělem jako kládou

vrazil do dvojice mužů, kteří se stále snažili zabít Lenocha, a podrazil jim nohy. Přepadli přes jeho valící se mohutné tělo a chrlili ve zmatku

slova, která Kaňour považoval za svatých můžu zcela nehodná. Divže neporazil taky Lenocha a kříženku, těm se však podařilo včas uskočit.

Kaňour se postavil zpátky na nohy a šest zbývajících mnichů, na které předtím zaútočil svícnem, už přibíhalo svým druhům na pomoc. Tři se nahrnuli kolem sloupů, přimknutí těsně k sobě zaclonili kněze natažené na podlaze a s napřaženými meči drželi poloorky v odstupu, zatímco ostatní se skláněli ke svým druhům a pomáhali jim na nohy. Kdyby místo starosti o své druhy bývali zvolili útok na své nepřátele, Kaňoura a jeho bratry by pobili. Kteří blázni vám nepůjdou po krku a raději pomůžou svým zraněným…

Bratři.

Kaňour nerozuměl jejich bohu, chrámu ani jejich sochám, ale jim rozuměl.

Skočil dopředu, sevřel mezi dlaněmi meč prostředního mnicha, přičemž vsázel na to, že chlap pilně cvičil pevný úchop. Byla to dobrá sázka. Muž se své zbraně nepustil, ani když jí Kaňour škubl a přitáhl ji prudce k sobě. Pak Kaňour meč pustil a praštil muže do hrdla. Ne dost na to, aby mu přerazil dýchací trubici, ale víc než dost na to, aby zasel paniku. Žádný výcvik pod sluncem muži nyní nemohl zabránit v tom, aby teď upustil, cokoli svíral v dlaních. Kněz si přitiskl ruce k hrdlu a meč se štítem zařinčely o kamennou podlahu. Jako kdyby mu prsty měly vrátit vzduch do plic. Divný, že to vždycky každej udělá.

Ostatní mniši, vybičovaní násilím, se pokusili vrhnout do útoku, ale podařilo se jim udělat sotva jeden krok a Kaňour už se chopil jejich dusícího se bratra, obrátil ho a sevřel mu hlavu ve svých mohutných pažích.

„Bejt váma, dobře bych si to rozmyslel!“ zařval. „Urvu mu hlavu!“

Muži před ním strnuli a jejich ocelové pohledy pohasly.

Kaňour vrhl pohled nalevo a viděl, jak Mlátička neúnavně máchá svojí řetězovou palicí a drží si svoje protivníky od těla.

„Řekni jim, ať toho nechaj!“ znovu zařval Kaňour na vůdce kozlů s rozraženým rtem.

Mnich zaváhal.

Kaňour zmáčkl svému zajatci hlavu tak, že kněz přestal sípat. Sice mu neviděl do tváře, ale ze zkušenosti věděl, že muži začínají vylézat oči z důlků. Pěkně hnusnej pohled, to jo. Ostatním kozlům to určitě neuniklo. Nejeden z nich viditelně zbledl.

„Zadržte!“

Mniši dorážející na Mlátičku na příkrý rozkaz svého vůdce zanechali boje.

Pocit úlevy trval sotva jedno nadechnutí, neboť jej zaplašilo bušení zvenku na chrámová vrata. Dorazila domobrana a křikem a mohutnými údery se dožadovala vstupu. Tlusté dřevo tlumilo obojí. Prozatím.

Kaňour zaťal zuby a nebral na vědomí ani mlácení za sebou, ani žalostné plácání na pažích, kterým ho častoval uvězněný kněz. Ten chlap by se nedokázal dostat z jeho sevření, ani kdyby neschytal pecku do krku; je sakra jasný, že teď už má nulovou šanci. Zhruba takovou jako poloorkové, že se dostanou z tohohle podělanýho chrámu.

„Lenochu,“ řekl Kaňour s pohledem stále upřeným na vůdce kozlů.

„Jak říkaj tomu svýmu šéfovi?“

„Opate,“ zněla odpověď.

„Vyber si, opate,“ nabídl Kaňour muži. „Chceme vocaď vypadnout.

Můžeš nám v tom zabránit, ale tenhleten bratr zařve. Nebo můžete odložit meče, my půjdem a nikdo další už nezemře. Ale až tamhlety dveře povolej… nebude mít ani jeden z nás na vybranou.“

Mniši, kteří stáli u opata nejblíž, na něho prosebně pohlédli. Jestli chtěli zachránit svého bratra, nebo pobít křížence, to Kaňour nebyl schopen odhadnout.

K bušení na vrata se přidalo ostré praskání lámaného dřeva.

„Máme málo času!“ prohlásil Jacintho a hlas mu v panice zněl pisklavě.

Opat měl pootevřená ústa a vytřeštěné oči mu svítily podobně jako jeho štít.

„Už po tobě někdy někdo hodil lidskou hlavou?“ zeptal se Kaňour a zatnul svaly, připraven servat zajatci hlavu z krku.

Opat udělal půlkrok vpřed. „Stanovy našeho řádu nám brání složit zbraně v přítomnosti protivníků.“

Snažil se nedat ve svém hlase ani na své tváři znát, že prosí o pomoc. To první se mu podařilo, to druhé ne.

Skrz díry ve vratech, které se pod údery seker stále rozšiřovaly, zřetelně zaznívaly zuřivé pokřiky domobranců.

Kaňour uzavřel další rychlou sázku a přišel s ještě rychlejší nabídkou. „Ty meče si nechte, ale ani se nás nedotknou.“

„Výborně.“

„Dej mi svoje slovo, do prdele!“

„Máš ho mít!“

Kaňour už dál neplýtval dechem, a aniž ztrácel další drahocenný čas, táhl svého zajatce směrem k Mlátičce. Těžce oddychovala s pohledem upřeným na čtyři kněze, kteří stáli tak blízko před ní, že by na ně při troše snahy doplivla. Osvobozený kříženec, který bojoval vedle ní, po dechu lapal také, ale ne vysílením. Seděl opřený zády o stěnu a snažil se udržet vnitřnosti v těle. Meč jednoho z mnichů, který stál nejblíž, byl rudý až k jílci. Kaňour cítil, jak v něm narůstá hněv, mocné nutkání zabít chlapa, kterého měl ve spárech, a pak se vrhnout na toho, co proklál nebohého křížence.

„Musíme ho nechat bejt,“ řekl Jacintho, který se objevil po Kaňourově boku.

„Najdi ty zatracený tunely, buď tak hodnej.“

Kaňour mrštil zajatcem po Lenochovi, sehnul se a zvedl křížence s rozpáraným břichem. Jeho sykavý dech se změnil v bolestný ryk, když s ním Kaňour pohnul.

Otočil se s trpícím nákladem a viděl, že opat se i se svým stádem vousatých šermířů přiblížil. Kaňour se na okamžik obával, že se chlap rozhodl na svůj slib vykašlat. Proč by držel slovo, které dal poloorkovi.

Vrata už brzy povolí.

Opat zvedl paži a ukázal do zadní části velké síně. „Do starých tunelů se můžete dostat ze sklepení.“

Kaňour pokývl. „Vašeho muže pustíme, až budem dole.“

Na opatově tváři nebylo při těch slovech znát, že by mu snad věřil. Zračila se v ní jen naděje.

Než se Kaňour s ostatními dostali k nízkému portálu na vzdálenějším konci svatyně, Jacintho už v něm stačil zmizet. Za průchodem našli kruhovou alkovnu s dalšími dvěma klenutými portály. A po banditovi ani stopy.

„Kudy?“ zeptal se Lenoch zajatého kněze.

Muž zvedl bradu. „Tamtudy.“

„Jestli lžeš —“

Lenochovo varování přerušil Jacintho, který se vynořil z temného průchodu, na nějž muž ukazoval. „Mluví pravdu.“

Po těch slovech bandita běžel tam, odkud přišel.

Kaňour pokynul hlavou ostatním, aby spěchali za ním, a sám se zařadil na konec řady, se sténajícím, třesoucím se poloorkem v náručí.

Vstup na točité schodiště osvěcovala jediná svíce. Jacintho ji vzal ze stěny, běžel dolů a ani se nezastavil. Pokud vůbec zpomalil, pak snad jen proto, že nechtěl, aby mu svíce zhasla.

Ocitli se v chladném sklepení a spěchali v řadě za mdlým světlem, které se míhalo kolem, a mezi sudy, které byly v chrámové spižírně naskládané. Kaňour uhýbal před rozvěšeným masem a v nose, navzdory smradu pokáleného křížence ve svém náručí, cítil štiplavý zápach sýra a čerstvého másla. Jacintho se zastavil jen jednou, to aby poslal kříženku pro svazek pryskyřicových loučí, které zde kněží schraňovali. Bandita se zastavil ve stísněném rohu, kde byla otevřená padací dvířka, jimiž dolů ještě hlouběji vedla rovná schodišťová šachta. Zapálil o svíci jednu z loučí a její mocnější plamen poslal dozadu mezi ostatní. Jakmile měli všichni kříženci po jednom planoucím exempláři, vydali se na Kaňourovu výzvu a za naléhavého Jacinthova mávání paží po schodech dolů. Když byla Mlátička a dva noví kříženci pryč, bandita na okamžik zaváhal a blýskl pohledem po zajatém knězi v Lenochově sevření a po zraněném poloorkovi v Kaňourově náruči.

odpověděl Kaňour na otázku, která v těch letmých pohledech vězela.

Jacintho nechal svíci na jednom sudu a vnořil se do starých tunelů.

„Běž,“