9788024953427

PROLOG

Náhody neexistují a všechno má svou příčinu –já na to přijdu.

DOPIS ELIZABETH TAYLOROVÉ RICHARDU BURTONOVI

Řím 1987

Nejfotografovanější filmová hvězda světa stanula sama na terase Villy Papa, tisícimetrového římského paláce na Via Appia Pignatelli 448. Její havraní vlasy se leskly ve slunečním jasu časného odpoledne a těma svýma legendárníma modrýma očima – v jejichž barvě někteří lidé spatřovali fialové odlesky nadpozemských světů – přehlížela pozemek o rozloze třiceti tisíc čtverečních metrů se svěže zelenými zahradami, bazénem s křišťálově průzračnou vodou a tenisovým kurtem. Vila v té době patřila světoznámému režisérovi Francu Zeffirellimu, s nímž se Elizabeth velmi dobře znala. V roce 1963 v tomto domě bydlela během natáčení historického filmového eposu Kleopatra. Tady začal vášnivý, všestravující milostný vztah s jejím filmovým partnerem Richardem Burtonem.

Psal se rok 1987. Opřela se o zábradlí balkonu a přála si v tu chvíli být někde jinde, kdekoliv na světě, jedno kde, ale jinde. A přece ji něco na tom místě drželo.

V Římě byla s Elizabeth pěvkyně Aprile Millová, která jí měla propůjčit svůj hlas v novém Zeffirelliho filmu Mladý Toscanini. Podle ní se Elizabeth po příchodu do Zeffirelliho vily ponořila do barvotiskových vzpomínek na Richarda Burtona, muže, za něhož byla provdaná dokonce dvakrát. Richard zemřel před třemi roky, ale přestože se rozvedli dlouho před jeho smrtí, pořád si skoro denně telefonovali a měli si spolu co říct.

Elizabeth prošla domem a vyšla ven na terasu. Otočila se k Millové a požádala ji: „Můžeš chvilku posečkat, prosím?“ Po několika minutách se vrátila zase dovnitř a zdálo se, že je ztracena hluboko v myšlenkách. Millové hned nedošlo, že Elizabeth v tomto domě bydlela také se zpěvákem Eddiem Fisherem, za něhož se provdala ještě před Richardem, a že právě tady ji a Richarda naháněli fotografové v době, kdy byla pro svět tou, která rozvrací rodiny. Ten dům ji ve vzpomínkách přenesl do doby ještě před tím, než tma v jejím životě ustoupila světlu.

Výraz paparazzi poprvé použil Federico Fellini ve filmu Sladký život (La dolce vita) pro agresivní římské bulvární fotografy. V šedesátých letech je Elizabeth a Richard v podstatě převedli do rozměrů reálného světa. Všichni ten příběh znají: Eddieho Fishera nejdřív odlákala Elizabeth jeho manželce, herečce Debbii Reynoldsové, a potom jí padl do oka Richard, kterého odloudila jeho manželce Sybil Burtonové.

Samozřejmě, takhle jednoduché to přece jen nebylo.

Elizabeth se před očima vybavují dávné scény : je v pasti uvnitř paláce a slyší, jak si fotografové opírají venku žebříky o zeď. Pokoušejí se vyfotit ji přes okno. Vybavuje se jí, jak jednoho dne zaklepal nějaký fotograf na hlavní dveře a tvrdil, že je kněz. Další se při jiné příležitosti snažil proniknout do domu tak, že se vydával za instalatéra. Jejím dětem vyhrožovali smrtí. Jeden paparazzi ji udeřil do břicha s cílem zvěčnit její reakci a požadovat za svůj snímek vyšší cenu. Nic, zdálo se, vůbec nic jim nebylo svaté. Dokonce jim ukradli jednoho z jejich psů – a později ho zase vrátili.

Nakonec to dopadlo tak, že kdykoliv přebývala ve vile, hlídali uvnitř policisté v civilu a po rozlehlém pozemku se procházeli policisté v uniformách, jako kdyby bydlela v nějaké pevnosti. Nikdo se nezdál dost důvěryhodný, každý se musel nejdřív legitimovat. Jedna novinářka chodila na natáčení Kleopatry s vlasy spletenými do umného účesu, dokud se nepřišlo na to, že dochází na plac s malým fotoaparátkem ukrytým v drdolu. Než se do věci vložila policie, otevřela kdysi jedna z Elizabethiných asistentek hlavní dveře a okamžitě je zase zabouchla, protože spatřila objektiv fotoaparátu namířený přímo do vchodu. Dotyčný fotograf byl odhodlán dosáhnout svého,

pokusil se dveře vyrazit a několik lidí uvnitř domu se o ně muselo opřít zády, aby je nevyvrátil z pantů. To všechno se stalo před dvaceti lety, ale valí se další a další vzpomínky: Elizabethiny děti se snaží zahnat paparazzie ze zahrady hráběmi a zahradními hadicemi. Tenkrát se s Richardem pokoušeli obrátit to v zábavnou hru na policajty a zloděje, aby zamaskovali pravý stav věcí, a sice že ve skutečnosti jsou těmi pronásledovanými oni sami. V letech, která následovala, se Elizabeth snažila nelpět na škodách napáchaných na jejích dětech –a na ní samotné.

V obálce nadepsané „ET OSOBNÍ – NEOTVÍRAT“ je soukromý dopis. Pochází z Archivu Elizabeth Taylorové, je to položka pečlivě katalogizované sbírky 7 358 dopisů, deníkových zápisků, článků a osobních poznámek a vzkazů, a také 10 271 fotografií. Z tohoto dopisu lze vyčíst příběh onoho dne v roce 1987, kdy do Villy Papa po letech zavítala znovu. Je adresován Richardu Burtonovi, který zemřel v roce 1984 ve věku osmapadesáti let. V této fázi svého života měla Elizabeth na kontě manželství s pěti dalšími muži a jedno měla ještě před sebou.

„Richarde, má věčná lásko, pořád tě miluju. Tohle je opravdu jen za mě, snad slyšíš a vnímáš moji duši,“ napsala tenkrát. „Myslím, že jsi to vždycky uměl, myslím, že vnímáš všechno, co se mi děje v té mé praštěné hlavě. Mám ji pořád plnou tebe, ale, samozřejmě, někdy víc než jindy. Zrovna teď tebou překypuji po okraj, v myšlenkách mám jen tebe a v nitru se cítím tak, jako bys tam, ve mně, byl ty sám. Mám tě, ale dobrý bože, ty tu nejsi! Nestěžuju si, vážně ne, protože jsem jedna z nejšťastnějších žen na celém světě – láskou k tobě a tvou láskou ke mně. Ale, bože, stýská se mi po tvých pažích, po tvých očích, které mi toho tolik vyprávěly, po tvém hlase, jímž jsi mě učil chápat a vážit si tolika fantastických věcí, o nichž jsem vůbec nic nevěděla. Kéž bys byl dnes v noci vedle mě, tělem. Kéž bys mě držel, pevně, vší silou a něžně. Potřebuju to.“

Je to mnohem, mnohem víc než milostný dopis. Je to vzácný a hluboký ponor do nitra ženy, která během devětasedmdesáti let svého života zažila závratná vzplanutí i ztráty a nijak zvlášť nevěřila na nějaký dušezpyt. Jedno její manželství vzalo za své kvůli fyzickému týrání, příčinou konce jiného byla letecká katastrofa a další padlo za

oběť alkoholismu. Stopy jejích dvou manželství s Richardem v ní zůstaly živé navždycky.

„Ach bože. Richarde, nesmírně jsem tě milovala a budu tě milovat až do konce svého života, jen mi, prosím, dovol, abych ti to mohla říct, a prosím, vyslyš hlas mého srdce – miluju tě, miluju tě, miluju tě a děkuju za tebe Bohu. Pane Bože, prosím, vyřiď mu to. A, prosím, Bože… dovol mi odpustit sama sobě, že jsem se někdy chovala krutě (a farizejsky jsem to tajila), a pomoz mi odčinit to těm, jimž jsem způsobila bolest.“

Ale svých přešlapů nelitovala. „Myslím, že bez pocitu viny nebo studu,“ říkala, „by člověk nebyl schopen takového soucitu nebo pochopení.“ A právě soucit se později stal tím, co definovalo její život.

Elizabeth přečkala mnoho bouří, a když stála v té vile na Via Appia v Římě, některé z těch nejhorších jí defilovaly před očima. Nečekaná smrt jejího manžela, okouzlujícího Mikea Todda, veleschopného producenta, ji uvrhla na samé dno. Zemřel při letecké havárii v roce 1958. Zdrcená vdova se vrhla do náruče Eddieho Fishera, který byl shodou okolností Mikeův nejlepší přítel . Fisher byl v té době ženatý, jeho manželkou byla herečka Debbie Reynoldsová, a když se v roce 1955 brali, ve světě zábavního průmyslu to byla „svatba roku“. Skandálu se ve svých vydáních z 22. září 1958 chopily hned tři časopisy: Time, Life a Newsweek. Článek v magazínu Life, v rubrice Události týdne, vyšel s titulkem: „DEBBIE, EDDIE A VDOVA TODDOVÁ.“

Potom přišel velkofilm Kleopatra a Elizabeth a Fisher, kteří se v roce 1959 vzali, se přestěhovali i s Elizabethinými dětmi do Říma. A právě tam, 22. ledna 1962, v kulisách nejdražšího filmu, jaký do té doby vznikl (v roce 1963 stál 44 milionů dolarů, což by v dnešní dolarové měně činilo 415 milionů, a zůstal nejdražším filmem ještě dalších třicet let), začala točit scény s tím elegantním krasavcem, velšským hercem Richardem Burtonem, jemuž bylo v té době třicet šest let. Měl vemlouvavé modrozelené oči a obličej zbrázděný jizvami po akné z dětství stráveného ve velšském hornickém městečku. I on byl ženatý a provázela ho pověst svůdce každé ženy, s níž ho jeho herecká

profese na plátně spojí. Elizabeth byla na prahu třicítky a v plném rozkvětu své smyslné, neodolatelné krásy.

Richard zahýbal už předtím, ale vždycky se ke své manželce zase vrátil. Tentokrát, s Elizabeth, to mělo být jiné.

Sotva Elizabeth v roce 1987, v té době pětapadesátiletá, do té honosné Zeffirelliho vily vstoupila, pochopila, že tam něco nehraje. Myslela si, že jde do jiného domu, do toho domu, v němž přebývali s Richardem, když byli svoji a natáčeli v roce 1967 Zkrocení zlé ženy. Nazývala ten dům „domem štěstí“. Teď zjistila, že se místo toho nachází v „domě bolesti“. Atmosféra v místnostech byla „tísnivá, tíživá, dusná, jako před bouřkou“, napsala. Villa Papa stojí na Appiánské cestě, silnici vybudované v roce 312 před Kristem pro vojenské účely, pro snazší přepravu zásob a římských vojáků do jihovýchodní Itálie. Dodnes jsou na dlouhé ulici Via Appia Antica vidět vyjeté koleje od vozů a úseky, po kterých kráčeli svatý Petr a Julius Caesar. Ještě než Elizabeth vešla dovnitř, otočila se k Millové a poznamenala: „Tenhle dům znám jako své boty.“

Ten sedmistránkový, rukou psaný dopis Richardovi napsala Elizabeth rozmáchlým škrabopisem na žlutý kancelářský papír. Působí to dojmem, jako by si pisatelka v chvatu vylévala emocemi přeplněné nitro. V mozku, píše Elizabeth, mi „začalo blýskat a v hlavě se mi začaly ozývat zvuky … dovnitř pronikalo strašně moc světla a pak tam zase byla hluboká tma a já jsem v tom všem rozpoznávala ty boje, které se tu odehrávaly před nějakými pětadvaceti lety, s krví, bodyguardy, zahradníky a číšníky, jak se proti P [paparazziům] ohánějí hráběmi, dřevěnými fošnami, hrnci a pánvemi, zahradními hadicemi, vyzbrojeni vším, co jim přišlo do ruky, a ty zatracené fotografy – jak sem přes zákaz lezou, vkrádají se sem, cpou se rovnou do hlavního vchodu a ty hrozné zvuky, ten pouťový kravál, slyším to celých těch pětadvacet let, splývají s ozvěnou hlasů mých vystrašených dětí, které křičí a ječí za těmi stejnými dveřmi – ty teď jsou zavřené a je tu klid a ony jsou v bezpečí a já budu taky, až mi můj milovaný Franco teď, v roce 1987, přijde otevřít.“

ELIZABETH TAYLOROVÁ

Octnout se tam, v tom domě, byl šok, z něhož se člověku sevře nitro. „Jako nějaký děsný, zmatený černý vtip,“ napsala . „Myslela jsem si, že přicházím do domu, kde jsme bydleli během natáčení Zkrocení zlé ženy, do domu, ve kterém Franco už tak dlouho bydlí a v němž jsme byli nesmírně šťastní. Když jsem se dozvěděla, že Franco ten dům koupil, myslela jsem si samozřejmě, že to je on – ten náš starý dům. Neměla jsem vůbec žádné obavy z toho, že tam přijdu. Bože, vázalo se k němu tolik nádherných vzpomínek! Liza [dcera Elizabeth a Mikea Todda], jak jezdí na oslíku Pipovi, den, jak ten kocour vylezl strašně vysoko na jeden strom, všechny nás počůral a tys ho nakonec chytil a sundal dolů, jak jsme, správce a já, drželi žebřík a pustili jsme ho, protože jsme se rozběhli za kocourem, a ty jsi z toho stromu spadl a jeden konec žebříku si, jako když si šíp najde svůj cíl, našel s neomylnou přesností mou hlavu, když jsem utíkala, a omráčilo mě to a svalila jsem se na zem. Tvůj vyvrtnutý kotník, podrápané ruce, má hlava, která se mi točila a … ten kocour, jak si líže pracky a snaží se obnovit si svou pošramocenou důstojnost – ach bože, jak jsme se nasmáli! … Začala jsem myslet na ten druhý dům, a dnes večer už nemůžu nic dál psát – neměla jsem ani tušení, že mám v sobě pořád ještě tolik bolesti. … Neuvědomila jsem si, kolik jsem toho pohřbila, a teď to musím ze sebe dostat, abych se mohla pokusit z toho všeho poučit.“

Elizabeth byla tenkrát ještě vdaná za Eddieho Fishera a bydlela ve Ville Papa na sklonku manželství, které popisovala jako „pomalou sebevraždu“. V jednom nepublikovaném rozhovoru mluví o traumatu jejich společných let. V poslední etapě se Fisher uchyloval k děsuplným metodám ve snaze kontrolovat ji a manipulovat s ní a byly časy, kdy třeba proseděl celou noc s pistolí v ruce. „Potřebovala jsem se vyspat, a tak jsem si vzala prášek na spaní, abych se pokusila usnout a zapomenout na to, a šla jsem si lehnout a on mi nedovolil spát. Jakmile se mi začaly klížit oči a padala mi hlava, hladil mě po ruce a říkal: ‚Já tě nechci zabít. Nezastřelím tě. Na to jsi moc krásná .‘ Celou noc ! A pak jsem se zmátořila a šla do práce. A pak zase domů do té hrůzy. Vrátila jsem se a on byl neoholený a v pyžamu. A v noci mě to všechno čekalo zase nanovo. Nakonec už jsem neměla

daleko k zešílení … říkal mi třeba, že jsem jeho matka a že ho nemůžu opustit.“

Elizabeth byla jednou z nejslavnějších světových celebrit, ale sama se svými vzpomínkami byla jako každý jiný člověk a snažila se dobrat toho, proč ji osud zavál právě tam, kam ji zavál. Co psala, psala pro sebe, pro své děti a pro Richarda. A právě Richard a ještě také Mike Todd, který byl jejím třetím manželem a další velkou láskou, ji opustili bez varování. „Ty a Mike jste mě přiměli žít dál bez vás … ty ses, parchante, oženil se Sally, když jsem měla zápal plic a nemohla jsem jít ten večer do divadla a polovina diváků odešla a ty, než abys hrál před poloprázdným hledištěm, ses opil, odletěl do Vegas a oženil se. Ty hajzle, ty dobře víš, že jsme se měli vzít třikrát, a taky bychom to bývali udělali . Ale to bylo až na konci – Via Pignatelli [ Villa Papa ] byla někde na začátku, na opravdovém začátku.“

Od oné návštěvy Říma v roce 1987 uplynulo víc než dvacet let. Elizabeth odpočívala v posteli, podepřena plyšovými polštáři, v největší místnosti v prvním patře svého domu v losangeleské čtvrti Bel Air. Ani tady však nedokázala vymazat Richarda z paměti. Sama si to tak přála. Na dohled od terasy domu nechala vysadit kladivník noční, aby stačilo jen otevřít okno ložnice a vpustit dovnitř vzpomínky na Richarda a na společné úniky do jejich domu v Puerto Vallarta v Mexiku.

„Cítím Richarda,“ pronášela tichým hlasem. „Je to, jako by tu byl on sám.“

Její zahrada byla oázou klidu, ale bývaly dny, mnoho dní, kdy Elizabeth vůbec nevycházela ze své ložnice. „Rozhodla jsem se, že pro případ, že bych onemocněla, musím mít přepychovou ložnici,“ nechala se slyšet v roce 1997. Byla to její nejoblíbenější místnost v domě a zařízena byla v odstínech modré a bílé. Stála v ní postel s nebesy s ložním prádlem od společností Pratesi a D. Porthault. Vždycky, když šla Elizabeth do nemocnice – což bývalo poměrně často – brala si s sebou své polštáře a někdy i to drahé povlečení.

Při návštěvě Zeffirelliho domu se cítila zaskočena, protože na rozdíl od vůně jasmínu, která se k ní nesla doma až do její přepychové ložnice, se k ní vplížily ozvěny špatných časů. Možná ji sem přivedl sám osud, aby jí pomohl definitivně se rozloučit s Richardem. Později té noci v roce 1987 napsala ve svém hotelovém pokoji v Římě ten dopis Richardovi a dala si koktejl Brandy Alexander, přestože abstinovala. Potom udělala to, co dělala vždycky: nalila si znovu a ještě.

ÚVOD:

ELIZABETH I.

Elizabeth na sebe nikdy nemyslela jako na slavnou osobnost. Jak by také mohla? Kam až její vzpomínky sahaly, byla slavná vždycky. V roce 1944, když jí bylo dvanáct let, hrála hlavní roli ve filmu O Velkou cenu a stala se dívčí hrdinkou pro všechny dívenky na celém světě . Byla poslední filmovou hvězdou z výrobní dílny hollywoodského studiového systému a s její mezinárodní slávou se může poměřovat proslulost jen hrstky jiných žen: Jackie Kennedyové, Marilyn Monroeové a královny Alžběty II. Jackie (která Elizabeth Taylorovu obdivovala) se stáhla do soukromí, Marilyn nezvládla život pod neustálým tlakem a královnu chránily zdi Buckinghamského paláce. Elizabeth, naproti tomu, zůstala na výsluní a její hvězda letěla vzhůru. V roce 1963, když bylo Elizabeth pouhých jedenatřicet let, konstatoval filmový kritik magazínu The New Yorker Brendan Gill, že „už ani není tak herečka jako spíše velký přírodní div, jako Niagara nebo Alpy“.

Během téměř šedesáti let natočila padesát šest filmů a zahrála si v deseti televizních inscenacích, ale více než profesními úspěchy na sebe poutala pozornost svou žízní po životě. Proslavila se, a šlo to až na hranu nechvalné proslulosti, svými osmi manželstvími se sedmi různými muži. V pouhých šestadvaceti letech byla už dvakrát rozvedená a jednou vdova. Její hvězdná popularita byla ústrojnou a naprosto integrální součástí jí samotné. Dramata provázející její osobní život rezonovala na obálkách časopisů na pultech každého supermarketu na světě ještě dlouho poté, co svou hereckou kariéru ukončila. Ale za psychickými zmatky její vlastní mytologie se skrývala vi-

tální žena, která se ráda smála a uměla si dělat legraci sama ze sebe. Její život byl jako telenovela se smysluplným, po všech stránkách hluboce vážným koncem.

Byla předchůdkyní dnešních influencerů a originální propojovatelkou. Držela prvenství v mnoha ohledech: ztvárňovala odvážné postavy, jako například Maggii v Kočce, která vyslovila nahlas podezření na homosexualitu, což bylo v padesátých letech tabuizované téma; byla první mezi herci, muži i ženami, kdo si, když měla hrát ve výpravném filmu Kleopatra, vyjednal smlouvu na milion dolarů; byla první celebritou, která se přihlásila do Centra Betty Fordové v Long Beach na léčbu ze závislosti na alkoholu a drogách; byla první z řad slavných filmových hvězd, kdo svou odvážnou a vzdorovitou angažovaností v boji proti HIV a AIDS využil své slávy ke změně běhu dějin; a byla jednou z prvních celebrit, které představily svou vlastní veleúspěšnou parfémovou řadu. Elizabeth byla „lady boss“, „šéfová“, dávno před tím, než se tento výraz začal používat.

Přesto ale na sebe nikdy nepohlížela tak, jak na ni pohlíželi jiní lidé. Takto popsal Truman Capote své první dojmy z Elizabeth: „Stejně jako paní Onassisová, i ona má nohy příliš krátké v poměru k tělu a hlavu moc velkou vzhledem k postavě jako celku. Ale o její tváři, s těma očima v barvě šeříku, sní každý mukl a chtěla by ji mít každá sekretářka: neskutečná, nedosažitelná, zároveň plachá, až příliš zranitelná, velmi lidská, s náznakem podezíravosti neustále planoucím za těma šeříkovýma očima.“ S Jackií ji také spojovaly zjevné projevy posttraumatické stresové poruchy. Jackie seděla vedle svého manžela, když byl v roce 1963 zastřelen. V té době jí bylo teprve čtyřiatřicet let. O pět let dříve, v roce 1958, bylo Elizabeth šestadvacet, když její manžel, Mike Todd, nešťastně zahynul při letecké havárii a zanechal ji samotnou s třemi malými dětmi, o něž se musela postarat.

„Nestojím o žádná překvapení ,“ upozorňovala později ve svém životě svého manažera. Zažila jich až dost na to, aby to s ní pořádně zamávalo.

J. D. Salinger nazval svého času Elizabeth, která měla oči v barvě indigové modři, často mylně zaměňované za fialovou, havraní vlasy, pleť jako z porcelánu a dokonalý profil, „nejkrásnější bytostí, jakou jsem v životě kdy spatřil“. Fotograf Bob Willoughby dokumentoval

životy filmových hvězd Elizabethiny éry včetně Audrey Hepburnové a Marilyn Monroeové. „Miloval Audrey a byli dobří přátelé, ale Elizabeth ho svou ryzí krásou doslova zbavovala smyslů,“ potvrzoval Willoughbyho syn Chris: „Jednou stál blízko u ní a díval se jí do očí, a jen z té jejich záře prostě zapomněl, že má fotit.“

Ale jak se ve skutečnosti viděla ona sama? Takto to popsala v roce 1964, když jí bylo dvaatřicet let: „Myslím, že Ava Gardnerová je opravdu krásná. Myslím, že moje dcera Liza také. Myslím, že Jacqueline Kennedyová je krásná žena – úžasně důstojná. Já jsem docela hezká … Mám dost krátké nohy, mohutné paže, dvojitou bradu, trochu křivý nos, velké číslo bot, velké ruce, jsem poněkud obtloustlá. Nejlepší na mně jsou mé šedivé vlasy.“ Jindy zase poukazovala jako na opravdové krasavice na Lenu Horneovou a Katharine Hepburnovou . Sama se nikdy mezi ně nepočítala , a to ani v soukromých , nestřežených chvílích.

„To, co vidím každé ráno, když se vzbudím a podívám se do zrcadla,“ říkala, „je obličej, který potřebuje umýt.“ Zpěvačka a herečka Liza Minnelliová Elizabeth dobře znala a říkala, že ji Elizabethina krása nikdy neohromovala – a její matku také ne. „Maminka [Judy Garlandová] je znala všechny. Všechny byly přenádherné. Ale s Elizabeth to bylo tak, že vypadala, jako že neví, že je krásná. A to mohla být jen póza, ale já jsem tomu věřila, a víte, na takovéhle věci jsem zdědila čich po mamince.“

Zároveň se ale Elizabeth od své hvězdné záře nikdy nedistancovala. Přiznávala: „Nepředstírám, že jsem nějaká domácí puťka.“ A veřejnost to po ní ani nechtěla. Když cestovala na své jachtě kolem světa v náruči mužů, kteří se co pár let střídali, chtěli ji lidé vidět s diamantovými náhrdelníky kolem krku. Vedla život, který lidi fascinoval a poutal pozornost – a v očích obdivovatelů ji to omilostňovalo z role domácí hospodyňky, a ona to dobře věděla. Věděla i to, že její krása je dvousečný meč. Lidé ji někdy kvůli tomu podceňovali. Ale ona byla bystrá a sofistikovaná a měla instinkt na dobrý scénář. Nejvíc si vážila svých hereckých výkonů v kritikou pochvalně hodnocených filmech O Velkou cenu, Nevěstin otec, Místo na výsluní, Gigant, Kočka na rozpálené plechové střeše, Náhle minulého léta, Kdo se bojí Virginie Wolfové? a Zkrocení zlé ženy. Ale některé filmy točila čistě jen proto, aby mohla ufinancovat svůj

ÚVOD: ELIZABETH I. 25

rozmařilý život. Koncem šedesátých let měli společně s Richardem Burtonem majetek v hodnotě téměř 90 milionů dnešních dolarů.

Elizabeth svou hereckou profesi milovala a brala ji velmi zodpovědně, třebaže to lidé často zpochybňovali. 15. srpna 1965 byla chladná měsíčná noc , Elizabeth a Richard byli na place nedaleko od kampusu univerzity Smith College v Northamptonu ve státě Massachusetts a natáčeli film Kdo se bojí Virginie Wolfové?. Elizabeth v něm hraje manželku univerzitního profesora Marthu, zahořklou a despotickou ženu ve středních letech. V jedné klíčové scéně na parkovišti před barem štěkne na svého manžela George, jehož hraje Richard, že už ji bolí ruka od toho, jak ho musí pořád mlátit, a George vypění a osočí ji, že je šílená. „Já ti ukážu, kdo je tady šílený,“ pronáší Martha „naprosto krvelačně“, jak se vyjádřil filmový producent Ernest Lehman. Martha se v té scéně pokusí George uhodit a George ji odstrčí tak, že se Elizabeth, ve skutečnosti, pokaždé zastavila až o zaparkovanou dodávku, do níž narazila týlem hlavy. Záběr po záběru, znovu a znovu a znovu.

„Při jednom záběru to bylo tak hrozné, tedy ta bolest byla tak hrozná, že jí vhrkly slzy do očí a museli ji odvést do motorestu a lékař filmové společnosti ji tam chvíli dával dohromady,“ vzpomínal Lehman. „Naštěstí jí hlavu trochu ochránila paruka a ona se vrátila a podstupovala to znovu a znovu, mnohokrát. Richard i Elizabeth se tak soustředili na to, aby podali co nejlepší výkon, že se do toho děje naprosto vžili, a když Mike [Mike Nichols, režisér filmu] řekl: ‚Stačí, děkuji vám,‘ požádala Elizabeth Mikea, aby tu scénu natočil ještě jednou, protože měla pocit, že by to mohla sehrát ještě lépe, a opravdu se jí to podařilo.“

Lidé podceňovali její herecké schopnosti, a třebaže si málokdo troufl říci to nahlas, Elizabeth měla dobrou intuici a vytušila to. V jednom pozdně nočním telefonátu v roce 1965 poté, co začali natáčet film Kdo se bojí Virginie Wolfové?, se Nichols svěřil Ernestu Lehmanovi: „Já ti řeknu, co si myslím, že se stane. Myslím, že Sandy Dennisová si povede dobře, myslím, že George Segal si povede dobře, Richard se úplně vykašle na obsah filmu a všichni budou říkat, že ještě nikdy nikdo nezahrál George tak jako Richard Burton, ale myslím si, že Elizabeth to prostě nedá.“

ÚVOD: ELIZABETH I.

Nakonec získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli právě Elizabeth, a nikoliv Richard.

Byla všechno možné: laskavá, kreativní, pohotová, poživačná, empatická, sebestředná, hamižná, romantická, přecitlivělá a dětinská.

„Elizabeth vedle vás nebyla filmovou hvězdou, ledaže se tak najednou chtěla chovat, jako třeba když šla do Studia 54 [legendární noční klub a disco-bar na 54. ulici v New Yorku],“ vzpomínala Liza Minnelliová. „To si pak sedla do krásné kóje, kterou měla vyhrazenu pro sebe, a Steve Rubell [majitel klubu] si nechal od Halstona [módního návrháře] radit, koho by měl posadit do té kóje k ní, aby se cítila příjemně.“ Neměla předsudky, a přestože vždycky svou krásou převyšovala ostatní lidi a byla obklopena jen tím nejlepším, nebyla ochotna tolerovat snoby, což znamenalo, že u svého stolu chtěla někoho, kdo ji dokáže pobavit, a nikoli někoho, kdo je jenom slavný.

Přecitlivělost patří k herecké profesi. Aby herci mohli dělat svou práci, musí být v kontaktu se svými emocemi, ale musí si také vypěstovat hroší kůži, aby si dokázali poradit s kritikou a odmítáním, což obojí jde s jejich profesí ruku v ruce. Elizabeth se pohybovala v herecké branži dost dlouho na to, aby se už jako dítě naučila, jak si budovat obranné valy. Nehodlala se od nikoho nechat zastrašovat. Někdy, ve společnosti různých domýšlivců – obojího pohlaví, ale zejména mužů – si uměla vychutnat možnost vykázat je do patřičných mezí. Její syn Chris Wilding se o její sebedůvěře vyjadřoval jako o „něčem na pohled úctyhodném“.

„Procházela životem jako nespoutaná bytost, ne jako někdo, kdo se neustále patlá v tom nebo lituje toho, co se stalo v minulosti,“ říkal. „Hořela jasným plamenem. Myslím si také, že právě toto je jedním z důvodů, proč nejdůležitější a nejtrvalejší milostné vztahy navázala s muži, kteří jí dokázali nepodlehnout, kteří se jí byli s to vyrovnat v charismatu a výkonnosti, s muži jako Mike Todd a Richard, u nichž cítila, že síla jejich osobnosti zastiňuje tu její.“

Vyžadovala věrnost a poskytovala ji na oplátku. Řadu měsíců po tom, co Elizabeth a Eddie Fisher své manželství ukončili, zatímco

on sám přiživoval šílenství obklopující Elizabeth a Richarda, Elizabeth na něm pořád ještě záleželo natolik, že jí stálo za to pomoci mu v nouzi. V Elizabethině horské chatě v Gstaadu s ní zrovna byla i její matka Sara, když jednou o půlnoci zazvonil telefon. Aby nevzbudila Elizabeth, protože ta musela vstávat ještě před svítáním a jet do práce, šla sluchátko zvednout Sara.

„Haló,“ řekla Sara tlumeně. Ale na druhém konci drátu bylo ticho. „Haló,“ opakovala.

Nakonec kdosi zaječel: „Zavolej k telefonu Elizabeth!“ Byl to Fisher. „Elizabeth dávno spí,“ namítla Sara. „Tady jsou dvě hodiny v noci.“

Ale Fisher byl neoblomný. „Dej mi ji k telefonu.“

„Půjdu ji vzbudit v pět ráno. Zavolej potom, Eddie.“

Než stihla položit sluchátko, zařval: „To je pozdě! Musím okamžitě sehnat dvě stě dvacet pět tisíc dolarů nebo mě tady v Las Vegas nějací lidé zabijí, že jsem nesplatil dluh z herny.“

Bylo to pět měsíců po jejich rozvodu a Sarou to nehnulo. „Zavolej jí ráno, Eddie,“ a položila telefon.

Když ráno telefon zazvonil, zvedla ho Elizabeth. Souhlasila, že těch dvě stě dvacet pět tisíc dolarů, dnes by to bylo 1,9 milionu dolarů, zaplatí. Pořád jí na něm záleželo natolik, aby to udělala, a to i poté, co ji drtil v tisku v téže době, kdy ji tepali kritikové za Kleopatru. Neobrátila se k němu zády. Ne, když byl v sázce jeho život.

Ani své přátele nenechávala nikdy ve štychu. Když Lehman navrhl, aby požádala jednoho svého přítele, talentovaného pomocného režiséra, jestli by nezvážil výpověď z projektu, na němž pracoval, a nepřijal nabídku na práci ve štábu filmu Kdo se bojí Virginie Wolfové?, ochotně to udělala a její přítel tu nabídku rád přijal. Ale rozběsnilo ji, když jí Lehman řekl, že to bude muset odvolat, protože Mike Nichols si to rozmyslel. „Chceš po mně, abych udělala něco,“ soptila na Lehmana do telefonu, „co se druhému prostě nedělá. … Pěkněs mě nakrknul, to si teda piš! … Takhle se prostě nemůžeš k lidem chovat.“ Její tušení jí napovídalo, že kdyby její přítel byl slavný, tak by se k němu takhle přezíravě nezachovali.

Nemohla vystát fasádu autority, náboženství nebo čehokoliv, před čím by se měl podle všeobecného předpokladu člověk klanět nebo co by se mělo vynášet na piedestal. Byla přesvědčena o tom, že je