Xenotoca doadrioi

Populaci živorodek Xenotoca doadrioi chovám zhruba čtyři roky. Tehdy se tyto gudeje [1] ještě jmenovaly Xenotoca eiseni "San Marcos" podle výskytu v okolí obce San Marcos. Roky předtím jsem choval jim blízce příbuzné Xenotoca eiseni, avšak upřímně – nebyl jsem nijak dobrý chovatel. V čase nabytí X. doadrioi jsem měl už jen poslední dva samce staré přibližně 4–5 let. X. doadrioi v porovnání s nimi zaujaly na první pohled. Jsou menší (samci okolo 4 cm, samice 5–6 cm), barevnější – vlastně nejkrásnější ze všech xenotok [2].

Musím také přiznat, že se mi X. doadrioi uchytily až na druhý pokus. Při prvním jsem je dal do hustě zarostlého akvária s Anubias gigantea, které popisuji v článku o kyslíku na jiném místě tohoto čísla. Hustá rostlinná 60l džungle 120 x 25 x 20 cm jim nevyhovovala, z osmi kusů nedorostlých rybek přežily jen tři. Ty jsem přemístil do 112l akvária v dětském pokoji ke dvěma samcům X. eiseni, několika kardinálkám a rájovci. Když bylo nějakou dobu vše v pořádku, vyhodil jsem oba samečky X. eiseni do plastového boxu na balkóně, odstěhoval rájovce a na začátku léta 2016 si od Milana Murka vyžádal dalších 13 kusů odrostlejších mláďat.

Odbočím: Pokud je to jen trochu možné, pořizuji si od nových druhů potěr. Klidně i sotva narozený potěr. Přežije (skoro) všechno a velmi dobře se adaptuje. Není problém ho vykrmit. S dospělými rybami naopak člověk nemá nikdy jistotu, na co byly zvyklé.

S novými X. doadrioi to byla pohoda. Buď proto, že se ve 112l nádrži už tři zabydlené X. doadrioi nacházely, nebo proto, že bylo akvárium vhodnější. Zabydlely se a rostly [3]. Jediné nepříjemné bylo, že pomalu ubývalo spolubydlících Girardinus falcatus a poslední jsem musel odlovit. Nakonec jsem přemístil i kardinálky a akvárium patřilo jen xenotokám.

Na začátku roku 2017 jsem se v Akváriu dočetl, že ryby, které chovám, byly geneticky určeny jako nový druh. Což nebylo nezajímavé. Nicméně nijak dobře se nemnožily. Sem tam jsem viděl mládě skrývající se ve vegetaci u hladiny a uhýbající před dospělými. Občas nějaké přežilo a vyrostlo. Změnilo se to, až když jsme dětský pokoj v polovině léta 2017 malovali. Vyndali jsme z něj úplně všechno včetně akvária. Za roky života nádrže původně nad akváriem hydroponicky rostoucí Epipremnum aureum dosáhlo hladiny vody a zakořenilo. Když jsme chtěli akváriem pohnout, zjistil jsem, že nedovedu masu epipremna od akvária oddělit, tak jsem ho vyndal ze zbytků hydroponie a hodil do akvária. Akvárium stálo beze světla, zakryté, s hromadou epipremna uvnitř, s 20 cm vody a pod stolem na chodbě tři dny. Když jsem ho vrátil zpátky, objevil jsem devět nových mláďat. Od té doby bylo dobře. Mláďata vytvořila „mateřskou školku“, která se dala snadno krmit, a dospělé ryby si na potěr zvykly. Další nový potěr měl kolektiv, ke kterému se dokázal přidat, mláďata přestala být plachá a lépe se krmila. Musím si jen dávat pozor, abych potěru neexpedoval moc a alespoň dvacetičlenná školka zůstala.

U více druhů živorodek můžete pozorovat rozpory v chování ryb jednoho druhu v závislosti na tom, kdo je chová a jak je chová. Například jeden chovatel gudejí popisoval, jak mu v hejnu dospělých Skiffia francesae samice porodila a ryby mláďata okamžitě sežraly. Mně porodí samice S. francesae a potěr žije (asi) všechen. Rozdíl je, že mé ryby jsou na potěr zvyklé. Ono přivyknutí podle mě nespočívá v altruismu nebo dobrosrdečnosti, ale ve faktu, že (má hypotéza) ryba „nepozná“, jestli je potěr starý dva týdny, nebo se právě narodil. Naučila se, že potěr se nevyplatí honit, nejde po něm. A až se narodí nový potěr, strčí si ho do stejné škatulky. Proto má nový potěr a každý další mnohem lepší vyhlídky. Proto někteří chovatelé ohromují početným vícegeneračním hejnem. Navyklé ryby.

U X. doadrioi považuji za největší problém právě toto. Pokud expeduji ryby, přidávám k potěru jeden mladý pár, aby začal rodit jako první a mladé ryby si na potěr zvykly. Je to důležité, protože tyto ryby jsou, když jde o žrádlo, velmi ostré. Pokud mám ruce v akváriu, ďobají mě do nich – občas i celkem citelně. Žerou mi z ruky. Když krmím patentkami, protože patentky smrdí, používám jednorázové rukavice, kterými se v obchodech berou rohlíky. Xenotoky se v zápalu krmení často zakousnou do rukavice. Nad vodou! Dosáhnout, aby nestartovaly po potěru, není triviální [4].

S jejich stravou je to tak: v začátcích jsem četl, že chtějí vyváženou rostlinnou a živočišnou stravu 50:50. Takhle to dodržuji. Milan Murko říká, že žerou úplně všechno, ale já to raději poctivě střídám. Protože jsme chovali jihoamerické morčatovce osmáky degu a granule pro osmáky byly k dispozici, zkusil jsem je. A žraly je! V podstatě granulované seno. Běžně krmím banány. Zkoušel jsem zralé jablko, broskve –vrhají se po tom. Nedávno jsem četl článek slovinské akvaristky a bioložky Tjaši Kotnik o krmení ryb ovocem a zeleninou – zkusil jsem pomeranče, mandarinky a šly po nich, jako by je žraly odjakživa. Většinou ovoce dávám, když ho zrovna konzumuji, často jim ho i trochu předžvýkám. V každé dávce jen tolik, aby nestačilo klesnout ke dnu. Klidně i několikrát po sobě.

Mimo to žerou xenotoky jakékoli sušené nebo mražené krmení, živý grindal a živé Walterova nebo banánová háďátka, o kterých jsem psal v Akváriu č. 45. Grindalu dávám často na noc ovesné vločky (nesežere je tak rychle) a ráno sklo omývám právě u xenotok. Žerou ho i s těmi ovesnými vločkami. Zkoušel jsem nelétavé octomilky, ale kupodivu z nich xenotoky nebyly nadšené. Na druhou stranu mexičtí blešivci Hyalella azteca se u xenotok nestačí ani ohřát. Vypozoroval jsem, že velké ryby hodnotí svůj potravinový ideál: „Čím větší kus žvance, tím razantněji po něm!“. Krmím je 1–3x denně, pokaždé něčím jiným. Diverzifikuju. V akváriu nepozoruji mimo Aegagropila linnaei žádné řasy. Co seškrábnu ze skla, xenotoky zkonzumují (podobně přikrmuji zelenou řasou také Skiffia francesae).

Poskytl jsem X. doadrioi Janě Kulikovové [5] z Břeclavi a měla problém, který skoro neznám – jejím rybám se deformovala páteř. Milan mi tehdy řekl, že se to může stát u samců, pokud je v akváriu dlouhodobě moc dusičnanů. Jana má akvárium metodou Walstad a používá víc zeminy než já, mohlo by to tak být. Na druhou stranu – já zažil deformaci za čtyři roky u jednoho samce a Janě se zkřivily i samice a i některá mláďata se rodila deformovaná. Nicméně to už překonala [6] a já po jejích zkušenostech začal jinak přistupovat k hygieně [7]. Do té doby, když jsem dva měsíce neměnil vodu a jen doléval, říkal jsem si, že se nic neděje: „Typová lokalita je přeci malý, bahnitý rybníček!“ (Typovou lokalitou je sice bahnitá, ale pramenem napájená trvalá nádrž s plochou 6000 m 2 – pozn. red.) Dnes už ale chci podobným věcem raději předejít a měním 10–20 % vody každý týden (neodkaluji). Dodatečně ještě ve FB skupině „Živorodé rybičky“ proběhla na téma křivení páteře u xenotok docela podnětná diskuse [8].

(Foto: Luboš Jedlinský)

teplota vzduchu 34 °C. (Foto: Markéta Rejlková)

V akváriu s objemem 112 l bez filtru mám v tuto chvíli odhadem 60–70 xenotok i s potěrem [9]. Volná hladina, občas dolévám vodu jen 1 cm pod okraj a nikdy jsem nenašel mrtvou rybu mimo akvárium. Stabilní populace.

Mimochodem, xenotoky mohou žít dlouho. Ti dva samečci X. eiseni se v plastovém boxu na balkóně (45 l bez filtrace) dožili 7–8 let a jedno jaro zvládli i krátkodobý pokles teploty vody na 4 °C. Při 10 °C žili úplně v pohodě, krátkodobé zvýšení na 28 v létě jim nevadilo. Krmil jsem je sporadicky, fungovali na řasách. Asi tak „náročné“ xenotoky jsou.

V článku o kyslíku (viz str. 28) uvádím konkrétní hodnoty kyslíku, které Xenotoca doadrioi snáší, a zmiňuji jejich zajímavou noční aktivitu. Zde bych jen závěrem dodal, co mi o lokalitách xenotok řekl do telefonu Milan Murko (volný přepis): „V období sucha tyto vody vysychají. Jsou to bahnitá místa, často s velmi nízkým obsahem kyslíku, někdy doslova louže. V březnu 2012 jsem je lovil v tůni o průměru maximálně 15 metrů.” Jeho slova vysvětlují, proč se v mém 112l akváriu bez filtru dokázaly X. doadrioi namnožit do početného hejna a roky v něm prosperovat [10].

[1] Článek „Živorodost – tentokrát doopravdy“ od Romana Slabocha popisující, čím se gudeje odlišují od ostatních živorodek, byl zveřejněný v Akváriu č. 23. [2] V Mexiku přírodních lokalit s jejich výskytem není mnoho a některé už od doby objevení zanikly. Díky oranžovomodrofialovému zbarvení a medovému nádechu samců však nehrozí X. doadrioi vyhynutí jako jiným, méně výrazně zbarveným druhům (udrží se aspoň v chovech). Také je zajímavé, že ne všechny X. doadrioi musí být stejně sytě zbarvené. Na FB fóru „The Goodeidae-group“ ukazovala loni jedna žena video svých X. doadrioi a byly méně syté než mé. Michael Köck (Rakousko, odborník na gudeje) té akvaristce vysvětlil, že jsou známé dvě populace, které se od sebe zřejmě mírně liší. [3] U X. doadrioi se samci vybarvují relativně později. Kamarád v Čechách, který ode mě získal potěr, se po měsíci vyplašeně ozval, že má samé samice. Bylo třeba ještě dva měsíce počkat :). [4] Norbert Dokoupil v knize Živorodky (1981) popisuje příbuzné X. eiseni jako „nebojácné, až drzé“. To odpovídá. [5] Zelenakapusta na Rybičkách. Svá pozorování tam zaznamenává v „Akváriu metodou Walstad“. Například pravidelně pozoruje, že její X. doadrioi spásají okřehek: https://rybicky.net/nadrze/28403 [6] Popis situace od zelenekapusty je v deníku nádrže 28. 6. 2019. 1. dubna 2020 k tomu dodala: „Hejno se nejspíš z nejhoršího dostalo, všechny novorozené rybky, které vídám, jsou už zcela zdravé. V posledních několika výměnách vody jsem aplikovala Torben, který podle popisu blahodárně působí na vývoj rybího plůdku, a je možné, že eliminoval poslední zbytky poškození. Ať bylo příčinou cokoli, omezilo se to na živorodky – xenotoky ve velké míře, dunajské gupky minimálně, ale také.“ [7] Michael Schultze (Německo), který chová 22 druhů gudeovitých ryb a tento článek jsem s ním konzultoval, tvrdí, že k deformaci může dojít i věkem. Má pět nebo šest samic X. doadrioi starých přibližně pět let a deformace pozoruje u tří z nich. Nicméně akvárium s tímto druhem má trochu přerybené (100–120 ryb), takže to opět může být dlouhodobým (?) akumulováním škodlivých látek. Teoreticky. [8] Roman Slaboch uvedl: „Stávalo se mi to u gudejí (vlastně vý

hradně), kde jsem z lenosti nebo zaneprázdnění neměnil pravidelně

vodu. Poté jsem v nějaké zahraniční diskusi našel odkaz na práci,

která to prokázala. Od doby, kdy si na to dávám pozor, jsem žádné zkřivení nezaznamenal. Je zvláštní, že se mi to stávalo opravdu jen u gudejí a jen u samců. I to ona práce zmiňovala.“ Luboš Jedlinský uvažoval, zda se nejedná o nedostatek hořčíku ve vodě, neboť jeho

xenotokám pomohlo přidávání hnojiva na jehličnany (tzv. hořké

soli), polévkové lžíce na 25–30 l. Roman zastával názor, že hořčíkem

to není. Nakonec vstoupil do diskuse Ivo Barteček: „Tento problém byl zaznamenán i na konci 70. let u Xenotoca eiseni v chovu v Havířově (vodovodní voda z Kružberku, Šancí a Morávky s nedostatkem Mg). Po zahájení přidávání hořké soli, které jsem inicioval, problém v dalších generacích zcela vymizel. Jinak vody v Mexiku mimo dvě

oblasti mají 3x více hořčíku než vápníku; tyto údaje jsou zdoku

mentovány a dostupné.“ Dál se Ivo vyjádřil k dilematu, zda za

problémem stojí dusík nebo draslík: „Degenerativní změny vlivem dusíku jsou možné, ale viníkem je draslík, který ve zvýšené míře buněčnou výměnu blokuje. U nás toto bylo zkoumáno v rámci výzkumu eutrofizace vod splachy z polí – dusíkatá hnojiva. Zde se přišlo na to, že problémem není dusík, ale právě doprovázející dras

lík (potašové moučky, dusičnan draselný). Zdroj: RNDr. Bohumil

Tesarčík CSc., dnes SOŠ a VOŠ rybářská Vodňany. V rámci testu byl

přidán KNO 3 do běžné povrchové vody k perlovkám Hemichromis

"bimaculatus", výsledkem byly „propadlé“ hlavy jinak životaschopných ryb. Další odchovy od identického páru (předchozí i následné) byly bez této degenerativní změny. Taktéž se neprojevil vliv při

přidání ledku amonného NH 4 NO 3 .”

[9] Video z krmení 2/2020:

www.facebook.com/groups/noCO2/permalink/214805263026480/ Čas siesty, kdy jednotlivé ryby obhajují miniaturní teritoria 4/2020: www.facebook.com/groups/noCO2/permalink/252485299258476/ [10] Norbert Dokoupil v knize Živorodky (1981) zmiňuje u X. eiseni, jak nízká množství kyslíku xenotoky (pravděpodobně i v přírodě) snesou: „Ve vodě s nízkým obsahem kyslíku plavou těsně pod hladinou a s vystrčenými tlamičkami nad vodou lapají atmosférický vzduch. V těchto podmínkách se po čase vytvoří v přechodu temene hlavy ke hřbetu světlé "osušené" šupiny.“