Akvarium 29 by e-akvarium.cz

e-akvarium.cz

od akvaristů... pro akvaristy

29 /23.7.2015/

Río Pasiba

Nannostomus rubrocaudatus

Čistota v akváriu Nematolebias papilliferus

Ottelia ulvifolia Botanická zahrada Štramberk úvodník v y ch á z í č t v r t le t n ě v el ek t r o n i c k é p o d o bě /f o r m á t .p df /

Akvárium, číslo 29

úvodník

e-akvarium.cz

Milé akvaristky, milí akvaristé, psát úvodník mi dává netušené možnosti – třeba se tady vypsat ze svých dojmů, které jsou podružné a osobní. A jeden takový mě nedávno celkem potrápil. Navštívila jsem dvě burzy a odnesla si velmi protichůdné dojmy. Nezáleží na lokalitě (aspoň v to pevně doufám!), ale na lidech. Potěšili mě pěstitelé rostlin, kteří nabízí své vlastní výpěstky. Nemusí jít o přebytky z domácího akvária, mnozí se rostlinám věnují ve velkém – ale opravdu věnují, tedy vědí, co prodávají, a ochotně poradí. Proč by ne, když nás pojí společný zájem. Jiní prodejci jsou překupníky, objednají z velkopěstírny a na burze přeprodávají bez toho, aby své zboží znali. Je toto smysl burzy? Vydělat si nákupem/prodejem? A když ani neznáte název – co rostliny, ale dokonce ani ryby, kterou nabízíte? Když netušíte, co doopravdy prodáváte, co to potřebuje a jestli Váš zákazník to ví a rozumí? Ale je to raritka panííí. A ty rostliny si kupte aspoň tři, jedna by vám nerostla! Místo hrdosti na silné a zdravé rostliny a ryby nastupuje červík, který hlodá a šeptá, přece to neponeseš domů, prodej i za cenu nepravdy. Vadí mi tahle krátkozrakost a nevzdělanost. Ta sprostota vůči kupujícím.

Ale pojďme se zaměřit na příjemnější věci, vždyť tu máme prázdniny. Když tak listuju devětadvacátým číslem Akvária, říkám si, že moc odpočinkově jsme ho nepojali. Volně pospojované články se týkají čistoty v akváriu, veledůležitého tématu. Některé texty jsou možná až příliš odborné a příliš vážné na prázdninové čtení, ale můžete se k nim vrátit o dlouhých zimních večerech, až budete mít pocit, že se chcete do témat s akvaristikou spojených ponořit pořádně hluboko. Zatím se ponořte do chladivé vody – a všímejte si, jestli tam rostou nějaké rostliny nebo jestli se na Vás nechystá přisát velká pijavice. Těch „terénních“ fotografií Vám opět přinášíme spoustu, protože inspirace přírodou je nevyčerpatelná. Znovu připomínám naši stále aktuální prosbu – pokud Vás napadne něco zajímavého, povede se Vám nějaký zdařilý odchov, fotografie, výlet, něco se naučíte a chcete se o to podělit s ostatními – napište nám. Budeme rádi, když podpoříte naši snahu dělat časopis pro nás pro všechny. Příjemné počtení a krásné léto! Markéta Rejlková

(Foto: Markéta Rejlková)

Akvárium – vychází čtvrtletně v elektronické podobě – 29. číslo (vyšlo 23.7.2015) Redakční rada: Pavel Chaloupka, Peter Chnúrik, Jiří Libus, Ľubomír Poštek, Roman Rak, Markéta Rejlková, Roman Slaboch, Jan Ševčík

✍ redakce@e-akvarium.cz nebo další kontakty na e-akvarium.cz obsah

Na vzniku tohoto čísla se podíleli: Pavel Chaloupka (alias Deepinpeat), Miloš Chmelko (alias Miloš), Peter Chnúrik (alias chnuro), Christian Kopp, Jiří Libus (alias Chem, www.krevetkus.cz), Denis Maďar (alias denis), Petr Pavlík (Botanická zahrada a arboretum Štramberk), Ľubomír Poštek (alias vincent van gogh), Roman Rak (alias Crayfish), Irena Raková, Markéta Rejlková (alias Raviolka, maniakva.sweb.cz), Roman Slaboch (alias SoRex), Blanka Slabochová, Jan Ševčík (alias Johan), Jaromír Šmerda otec + syn (www.sklorex-akvarium.cz), Martin Štelzer (alias martin_s), Petr Šupal, Jiří Wenzel (alias navik) Není-li uvedeno jinak, autorem fotografií a ilustrací je autor článku. Prosíme, respektujte autorská práva! Zákaz kopírování a rozšiřování textového či obrazového materiálu bez písemného souhlasu redakce. © e-akvarium.cz

Akvárium, číslo 29

obsah

e-akvarium.cz

Akvárium, číslo 29: Úvodník..............................................................................2 Obsah...................................................................................3 Ryby:

Nannostomus rubrocaudatus..................................4 Nematolebias papilliferus........................................8

Cichlidy: Revize skupiny Pelvicachromis taeniatus..............11 Apistogramma kullanderi......................................12

Rostliny: Ottelia ulvifolia………………......................................13

Zajímavosti: Na hraně přežití: Epalzeorhynchos bicolor............18

Téma: Výměna vody….....……………………...........................20 Filtrace……………….........………………………...............23 Skladování krmiv a možná rizika.................………..25

Praxe: Choroby rýb (II.).....................................................29

Hi-tech:

Čistota v hi-tech akváriu.........................................34

Recenze: Johnson: Never change your fish water again!......40 Brunclík: Guppy, fenomén moderní akvaristiky....42

Reportáž: Mezinárodní soutěžní výstava v Zilině 2015..........45

Biotopy:

Okavango (III.).......................................................48 Río Pasiba...............................................................60

Za humny: Botanická zahrada a arboretum Štramberk...........68

Lidé: Petr Pavlík: Ta zahrada tu bude i za sto let............78

Výhled na příští číslo..............................................80 ryby

68 60 3

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

ryby

Nannostomus rubrocaudatus Zarske, 2009 Pavel Chalopka

Aklimatizace v akváriu

Možná to znáte. K některým rybám se člověk čas od času vrací. A nebo je prostě chce mít pořád. Jedním takovým druhem jsou pro mě Nannostomus rubrocaudatus, se kterými jsem měl možnost se za svoji akvaristickou kariéru potrápit celkem dvakrát. Tato nádherná drobnoústka je na akvarijním trhu dostupná hrubým odhadem asi 15 let. Podle informací importérů pochází z podhůří And v západním Peru z oblasti nad soutokem řek Morona a Santiago [1]. Po dlouhou dobu byly rybky nabízeny pod označením Nannostomus sp. "Peru red" nebo Nannostomus marginatus "red". Pod shodným obchodním názvem byla nabízena i známější drobnoústka Nannostomus mortenthaleri, dnes česky nazývaná drobnoústka purpurová, která se ovšem svého vlastního popisu a s ním i druhového jména dočkala dříve. Rozlišit oba druhy na první pohled třeba v obchodě je velmi snadné. Mohli bychom zde rozebírat mnoho více nebo méně patrných rozdílů. I celkový habitus rybek je výrazně odlišný. Pokud se ale akvarista bez zkušeností alespoň s jedním z obou druhů setká s vybledlými rybkami označenými jako N. sp. "Peru red" někde v prodejně, spolehlivě je rozliší podle hřbetní ploutve. N. rubrocaudatus na ní má pouze červenou skvrnu, která začíná u báze a pokračuje do středu ploutve, zbytek plochy ploutve je transparentní. U N. mortenthaleri začíná červená skvrna v horní polovině prvního tvrdého paprsku a pokračuje směrem ke špičce ploutve. Zbytek plochy ploutve nese černé a bílé znaky.

Předem je nutné zdůraznit, že veškeré dále uvedené informace se týkají importovaných rybek, případně rybek odchovaných již v péči člověka v první dceřinné generaci. Jsem si jistý, že ani v současné době odchovy ani zdaleka nepokrývají poptávku, a ač je to smutné, bude mnohem snadnější si pořídit importované ryby. Pokud už se rozhodnete pro nákup importovaných drobnoústek, rozhodně stojí za to vydat se pro ně osobně a alespoň v rámci vlastních možností zhodnotit jejich kondici. Je třeba si uvědomit, že rybky jsou dlouhou dobu po odchytu vystaveny mnoha stresorům a často se to na jejich zdravotním stavu významně podepíše. I přesto, že drobnoústky nepatří mezi klasické hejnové druhy, je vhodné pořídit si skupinu alespoň 10–20 kusů, raději ještě větší. Vnitrodruhová agresivita importovaných jedinců N. rubrocaudatus sice podle mých zkušeností není zdaleka tak silná jako třeba u importů N. mortenthaleri, ale i tak větší počet ryb napomáhá jejímu roztříštění a snižuje stres slabších jedinců. Větší počet samců navíc usnadňuje reintrodukci jedinců použitých pro tření zpět do skupiny. Pokud vezmeme v úvahu možné ztráty, máme i větší šanci udržet v chovu dostatečně velkou skupinu reprodukce schopných jedinců. Například při mém druhém pokusu s tímto druhem se mi ze šesti objednaných párů podařilo vzhledem k velmi nízké míře přežití importovaných rybek nakonec získat dvě nadějné samičky a dva samce. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem byl i přes nejhorší možné množství samců poměrně v klidu a nečekal jsem žádné problémy. Nově nabytý poklad jsem umístil do nádrže o rozměrech 120 x 40 x 40 cm. Součástí nádrže byl velký, vzduchem hnaný filtr z polyuretanové pěny. Voda byla použita velmi měkká, prakticky čistá voda z RO. Přídavkem malého množství vodovodní vody stoupla vodivost na cca 60 µS/cm a pH se stabilizovalo na hodnotě 6,5. Zejména čerstvě ubytované rybky ocení jemné obarvení vody nějakým rašelinovým výluhem, nebo ještě lépe komplexnější směsí několika výluhů. Chov bude určitě možný i ve vodě s vyšší tvrdostí, mírně kyselé (stabilní nádrže s vodou propracovanou rostlinami), ale osobně zastávám názor, že zvykat importované rybky hned z počátku na vodovodní vodu běžnou na většině našeho území znamená klást na jejich odolnost skutečně přehnané požadavky. Vyšší hladiny uhličitanů jim prostě evidentně nesvědčí. Velmi důležitá je pravidelná výměny vody. Pokud nemáme možnost si vodu předem připravit, měníme menší množství vody co nejčastěji. Druhou, velkorysejší možností jsou velké a časté výměny za upravenou vodu stejných parametrů.

Nannostomus rubrocaudatus, pár. (Foto: Dieter Bork [2])

V Zarskeho popisu [2] jsou všechny mezidruhové rozdíly podrobně popsány. Kromě toho jsou zde povedené fotografie jak N. rubrocaudatus, tak také N. mortenthaleri a různých barevných forem N. marginatus. Diskutováno a zobrazeno je i noční zbarvení této trojice příbuzných druhů. Popis určitě stojí za pročtení, je mimochodem celý volně k dispozici.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

ryby

Nevýhodou tohoto postupu je vždy neznámá citlivost importů na běžné kmeny bakterií a parazitů našich akvarijních ryb. Bakteriální kmeny zcela neškodné pro naše akvarijní populace mohou být vysoce patogenní pro importované jedince a naopak. Z tohoto důvodu bych doporučoval používat „pomocné ryby“ jen v případech, kdy je to opravdu nutné. Vzájemnému promoření bakteriemi a parazity se sice při běžném provozu více nádrží vyhneme jen těžko, ale přímý kontakt ryb a pomůcek jako jsou síťky, odkalovače atd. zejména u čerstvě importovaných rybek přece jen představuje větší riziko. Nyní k vlastnímu krmení. Drobnoústky jsem krmil výhradně živou potravou z bezpečných zdrojů. Základem byly hlavně několik dní staré artemie, krmené řasami a před zkrmením bioenkapsulované vším možným, drobné perloočky a koretry. Podle dostupnosti i černé komáří larvy, drobnější larvy jepic, případně cokoliv dalšího, co lze chytit v zahradní jímce na dešťovou vodu. Myslím, že autor rodového jména asi nikdy neviděl drobnoústky při lovu potravy. Rybky bez ostychu loví i poměrně velké koretry a zdá se, že limitujícím faktorem příjmu potravy není velikost tlamky, ale mnohem spíše velikost bříška. Při odchovu mladých rybek je ovšem dobré postupovat s jistou opatrností, abychom nepodávali potravu, kterou budou schopné ulovit, ale pozřít jen částečně. Mladé drobnoústky jsou velmi žravé a je možné, že hrozí udávení jedinců, kteří své možnosti přecení.

Vzhledem k tomu, že jsem neměl k dispozici vetší množství volných rostlin, použil jsem pouze několik velkých trsů hnědovky křídlaté (Microsorum pteropus). Pro lepší pocit rybek jsem dno nádrže pokryl většími dubovými listy. Spadané listí spolu s dalším organickým materiálem často pokrývá dno na lokalitách, kde se drobnoústky vyskytují, a je tedy naprosto přirozeným substrátem. Jen technická poznámka: suché dubové listy pro tyto účely samozřejmě sbíráme pokud možno na čistých lokalitách. Podobně lze použít např. listy bukové a olšové, listy mořského mandlovníku a další. Pokud požíváme listí ve větších nádržích a v menším množství, není nutné ho žádným způsobem upravovat. Výluh není v přiměřeném množství v akváriu na škodu, spíše naopak. V běžných akváriích má voda i dostatečnou pufrační kapacitu a není třeba se obávat nebezpečného poklesu pH vody. Zejména tam, kde chceme listím pokrýt celé dno nádrže, anebo tam, kde požíváme vodu bez uhličitanů, nebo jen s jejich stopami, listy prostě několikrát asi 20 minut převaříme. Postup opakujeme tak dlouho, až listí přestane silně barvit vodu, stejně jako při úpravě rašeliny. V takto zařízené nádrži se rybky zjevně cítily dobře a brzy bylo z charakteristického, pozorného obhlížení povrchu listů a rostlin patrné, že se shánějí po potravě. Kdo měl možnost sledovat videa se záběry některých více či méně běžných druhů akvarijních ryb z přírody, nebude tímto přirozeným chováním překvapen. Porosty řas a nahromaděné vrstvy organického materiálu v různém stadiu dekompozice skýtají mnohem bohatší zdroj potravy než volná voda. S tím také souvisí jev poměrně častý u importovaných ryb. Přesto, že s vítězným pocitem podáme rybkám např. živý plankton, nějakou dobu trvá, než rybky zaregistrují, že je vlastně v nádrži něco k jídlu a že je navíc potřeba to aktivně lovit ve vodním sloupci. V mnoha případech sice potravu loví, ale opět vyplivují. Obecně, pokud máme problém ryby rozkrmit, je možné použít tvz. předžírače. Do nádrže tedy přidáme jiné ryby, které novým chovancům názorně předvedou příjem neznámé potravy a navíc je donutí o potravu soutěžit, což jako vedlejší efekt většinou vyvolá oboustranně zvýšenou žravost. Podobným způsobem lze snížit i plachost některých druhů. Pomocný druh vybíráme tak, aby nedocházelo ke vzájemnému stresování přirozenými životními projevy.

Agresivita Zmínil jsem se o tom, že větší skupina rybek usnadní nejen aklimatizaci, ale i návrat jedinců použitých pro tření do nádrže. Z přírody importované N. rubrocaudatus jsou totiž vzájemně velmi agresivní. Největší problém představují nejsilnější samci. Ti si často zaberou jako své teritorium větší část nádrže a ostatní rybky se zdržují v úkrytech mimo jejich dohled. Celá situace připomíná nádrže s některými africkými tlamovci. Pokud podáváme potravu stále na stejné místo, bývá právě ono středem teritoria. Do tohoto prostoru se následně dostanou jen receptivní samičky mimo dobu krmení. Ve skupině existuje dokonce hierarchie pro obě pohlaví. Samci dominantní v rámci skupiny napadají jakéhokoliv jedince, který se ocitne v jejich dosahu. Pokud ovšem pohlaví izolujeme, nejsilnější samičky napadají a pronásledují ostatní neznámé samičky také a opět silnější ze samic občas napadnou některou z ostatních i v rámci fungující skupiny. Zajímavé je, že drobnoústky jsou často agresivní i vůči jedincům jiných druhů rodu. Jednou jsem se k menší skupince importovaných rybek pokusil přidat skupinu akvarijní populace N. marginatus a téměř okamžitě se strhla mezidruhová rvačka mezi samci. Po chvíli jsem dospěl k názoru, že přibližně dvoutřetinoví slabší samečci N. marginatus na rozdíl od zkušených samců rubrokaudátek neustoupí, a raději jsem ryby zase rozlovil do původních nádrží. Rozparádění samci zdá se napadnou cokoliv, co má červenou barvu a pruhy. To jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem k vyklepání jiker z mechu použil červenobíle pruhované brčko.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Podotýkám, že pokud k podobné činnosti použijeme něco jiného, sice musíme rybky někdy odhánět, ale jen proto, že se nám pokouší jikry ukrást doslova pod rukama. Většinou ale zůstávají stranou a jakmile chomáč mechu necháme v klidu, pokračují během krátké chvíle ve tření.

ryby

Pokud se chceme pokusit o odchov co s nejlepšími výsledky, je velmi vhodné před třením oddělit pohlaví. Samičky totiž nejsou schopny samcům potravně konkurovat a podle mých zkušeností je výsledek vždycky stejný. Aby samičky vůbec dostaly sem tam nějaké sousto, musíme potravu podávat v přebytku a samečci jsou rychlejší a agresivnější až do chvíle, kdy se téměř nemohou hýbat. To s sebou nese nejen problémy se zaplněním samiček, ale i s obezitou samců. Jako vytíračky používám nádrže shodné velikosti jako pro chov. Samozřejmě lze použít nádrže menší. Nejmenší vyzkoušené byly v mém případě o rozměrech asi 50 x 40 x 30 cm. Pokaždé, když jsem vyzkoušel malé elementky, k výtěru nedošlo. Po přelovení do malé vytíračky jsou rybky apatické a prostě se netřou. Pro tření a vývoj jiker je potřeba použít velmi měkkou vodu bez obsahu uhličitanů. Vzhledem k tomu, že jsem při svých prvních pokusech neměl tak říkajíc čeho chytit, použil jsem vodu o vodivosti 30 µS/cm, připravenou z RO vody a vodovodní vody tak, aby alkalita nepřesáhla 0,1 °dKH, a domineralizovanou již jen síranem vápenatým. Zejména u citlivých druhů je samozřejmě vhodné použít sloučeninu v laboratorní kvalitě (čistý, nebo p.a.), ale u běžných akvarijních populací se lze dobrat překvapivých výsledků i s pytlíkem čisté bílé sádry. Zdá se, že jikry se mnohem lépe vyvíjejí ve vodě se stopami rostlinných výluhů, ale rozhodně se to nesmí přehánět. Přílišná koncentrace výluhů zdá se inhibuje vývoj zárodků. Přidávám 1 kapku Aquahumu a 5 ml výluhu z mandlovníku mořského (vodivost výluhu v RO vodě 100 µS/cm) na 5 litrů vody. Takto připravenou vodu je dobré nechat odstát asi týden v zásobníku s větším množstvím hnědovky křídlaté. Podobné druhy, N. marginatus a N. mortenthaleri, jsou vyhlášení jikrožrouti a ani u N. rubrocaudatus tomu není jinak. Při svých prvních pokusech jsem používal systém malých krabiček s vytíracím roštem, který bránil konzumaci jiker a umožňoval použití roštu ve velkých nádržích. Dnes už vím, že to bylo relativně zbytečné. Pro záchranu co největšího množství jiker je prostě nutná přítomnost chovatele. Tření začíná kolem třetí hodiny odpoledne a rybky jsou velmi přesné. Pokud tření během hodiny nezačne, je téměř jisté, že ten den už se jiker nedočkáme. Samci se předvádějí rozpínáním ploutví a prohýbáním ocasní části, ale samotným iniciátorem tření se zdá být spíš samička. Pokud je ochotná ke tření, vyhledá sama blízkost třecího substrátu a při vizuálním kontaktu se samečkem prohýbají rybky zadní partii těla a ocas dolů a zase nahoru. Rybky se jakoby zhoupnou. Toto chování je typické pro více druhů drobnoústek, (N. marginatus, mortenthaleri, trisfasciatus), ale podle mých zkušeností není spojeno jen s rozmnožovacím chováním a je možné ho pozorovat u i potěru a dokonce i u izolovaných rybek. Zdá se mi, že sehrané společně chované páry toto chování před třením často opomíjejí. Pak už sameček většinou rychle reaguje a láká samičku trhavými pohyby do jemnolistých rostlin, kde se rybky přitisknou k sobě a odloží jikru.

Rozmnožování Po několikatýdenní aklimatizaci jsem zaznamenal první náznaky sexuální aktivity. Nespornou výhodou při rozmnožování tohoto druhu je v porovnání s N. mortenthaleri jasně patrný pohlavní dimorfizmus. Samičky svým zbarvením připomínají samičky N. marginatus, jen zbarvení těla je narozdíl od N. marginatus jakoby narůžověle perleťové, s několika červenými skvrnami. První se nachází v přední třetině těla mezi druhým a třetím pruhem, další pak ve hřbetní a řitní ploutvi a poslední v horní části ocasního násadce. Poslední skvrna může někdy úplně chybět, nebo naopak tvoří i malý červenavý proužek těsně pod horním černým pruhem. Snad je z popisu zřejmé, že i samičky jsou barevně velmi atraktivní. Samci jsou znatelně větší a rozsah jejich červeného zbarvení bývá variabilní. U některých jedinců začíná již několik milimetrů za hlavou, kdežto u jiných je intenzivně červená až zadní polovina těla. Určitě by bylo zajímavé sledovat, zda samičky zohledňují tento jev při výběru partnera. Vzhledem k tomu, že jsem v tomto bodě vzal jejich osud do vlastních rukou, mohu se prozatím jenom dohadovat.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

ryby

kvalitu pohlavních produktů, se mi nikdy nepovedlo dosáhnout statisticky významného zlepšení. Zdá se, že o něco více jiker se uspokojivě vyvíjí při pH poněkud nižším, kolem 6,5, ale s ohledem na celkově malé množství odchovaných rybek si opravdu netroufám tvrdit, zda nejde o náhodnou souhru dalších faktorů. Plůdek se kulí při teplotě 25 ˚C asi za 24–30 hodin. Vykulená eleuterembrya jsou příčně hnědožlutě pruhovaná a poněkud větší než u N. marginatus. K rozplavání potěru dojde asi po 5 dnech. Pak máme v zásadě vyhráno. Vzhledem k malému množství rybek z jednotlivých výtěrů odchovávám potěr v prvních týdnech v krabičkách od zmrzliny. V tak malém objemu vody je ovšem nutné více dbát o její kvalitu. Pokud máme k dispozici dostatek stabilní (ne čerstvé!) vody shodných parametrů, lze vzhledem k odolnosti potěru provádět velké a časté výměny vody, nejlépe denně. Prostě většinu vody z krabičky vylejeme a opatrně nalejeme vodu shodných parametrů. Jako úkryt stačí potěru několik snítek jávského mechu. Potěr bez problémů přijímá nauplie žábronožek. Mladé rybky rostou poměrně rychle a v teplejším období roku lze růst urychlit ještě více, pokud si z hladiny nějaké nádrže na dešťovou vodu nasbíráme vajíčka komárů rodu Culex. Vajíčka připomínají malý prohnutý černý člunek, většinou elipsovitého tvaru, dlouhý několik milimetrů. Těsně po nakladení jsou bílá a během několika hodin ztmavnou. Pod lupou můžeme pozorovat jednotlivá podlouhlá vajíčka slepená k sobě. Lze je skladovat v lednici na hladině vody v malém plastovém kelímku a podle potřeby přenášet jednotlivé člunky do nádržky s potěrem, kde se následně přímo líhnou ani ne milimetr dlouhé larvičky, které jsou opravdu prémiovým krmivem. Pohlavně dospělé jsou N. rubrocaudatus asi po půl roce, v závislosti na kvalitě vody a krmení, ale plného vybarvení a imponující mohutnosti samců se dočkáme až o něco později.

Uchránit jikry před žravostí rodičů opravdu není jednoduché, ale rybky jsou většinou zaměstnané třením a jikry ve třecím substrátu prostě nehledají. Pokud tedy použijeme dostatečně velkou kouli mechu, jikrám nehrozí nebezpečí, dokud neztratí lepivost. Ideální asi bude mít po ruce větší množství třecího substrátu a v pravidelných intervalech ho v nádrži rodičů měnit. To bohužel nebývá můj případ, a tak asi jednou za půl hodiny odsávám jikry pomocí již zmíněného brčka nasazeného na vzduchovací hadičce. Jakmile se rybky začnou třít, není potřeba mít strach, že tření přeruší. Během odsávání jiker se často snaží „zachránit“ také něco pro sebe :-) a jakmile přestaneme s mechem hýbat, brzy pokračují ve tření. Z nádrže je vhodné odstranit veškeré zbytečné vybavení, k náhodnému odložení jiker může dojít např. i na houbu filtru, do štěrbiny mezi stěnu a topítko a podobně. To jsou ovšem ztráty, které si vzhledem k nízkému počtu jiker nemůžeme dovolit. Teplota pro tření je podle mě ideální v rozmezí 24–26 ˚C. Jako mnoho dalších druhů z pralesních vod jsou rybky při vyšších teplotách letargické a ochota ke tření výrazně klesá. Pokud po skončení tření ponecháme páry ve vytíračkách, zjistíme, že někdy se rybky vytírají opakovaně v odstupu 3–5 dnů. V takovém případě nacházíme často jen několik jiker, většinou 4–5, ale oplozenost bývá lepší, než když před třením oddělíme pohlaví a následně rybky přelovíme do vytíraček. Zde lze jen smutně konstatovat, že ani v jednom z případů jsem velkého množství potěru nedočkal. Při standardní metodice bylo jiker většinou kolem 10, maximálně 13. To však ještě není konec všech nesnází, jelikož část jiker se ještě většinou rozpadne. Podobnou zkušenost uvádí i MUDr. Karel Zahrádka ve svém článku Nejkrásnější drobnoústka o N. mortenthaleri (akvarista.cz a ATF). Stejně jako pro N. marginatus a N. mortenthaleri, je i pro N. rubrocaudatus typické bobtnání jiker, které výrazně zvětší svůj objem. Jedinou stopou po rozpadlých jikrách bývá nabobtnáním již zvětšený jikerný obal, ale i ten se velmi rychle rozloží. Po několika hodinách tedy mohou jikry opravdu beze stopy zmizet. Oplozenost jiker je obecně nevalná, cca 60 % stále považuji za dobrý výsledek. Přes veškeré pokusy s parametry vody a maximální snahu o co nejkvalitnější krmení chovných ryb, které by teoreticky mělo mít vliv jak na množství, tak i na

Shrnutí Chov a odchov Nannostomus rubrocaudatus se v mnohém podobá chovu a odchovu N. mortenthaleri. Stále váhám, zda lze odchov popsat jako náročný, nebo spíše jen neproduktivní. Zatím to lépe prostě neumím. Doufejme ale, že pokud se nám podaří vychovat akvarijní populace adaptované na chov v zajetí, úspěšnost rozmnožování postupně vzroste. Je také možné, že jiní chovatelé byli při odchovu tohoto druhu výrazně úspěšnější. Pokud máte alespoň minimální zázemí v podobě kvalitní živé potravy a nepříliš tvrdé vody s minimálním obsahem dusíkatých látek, určitě stojí za to si N. rubrocaudatus vyzkoušet. Krásné hodiny strávené před nádrží se skupinou těchto krasavic za tu piplačku rozhodně stojí. [1] www.seriouslyfish.com/species/nannostomus-rubrocaudatus/ [2] Zarske, A. (2009): Nannostomus rubrocaudatus sp. n. – ein neuer Ziersalmler aus Peru (Teleostei: Characiformes: Lebiasinidae). Vertebrate Zoologt 59(1), p. 11–23. Dostupné z: www.senckenberg.de/files/content/forschung/publikationen/vertebr atezoology/vz59-1/02_vertebrate_zoology_59-1_zarske.pdf

Akvárium, číslo 29

ryby

e-akvarium.cz

Není to tak těžké aneb halančík pro začátečníky:

vějířovka Nematolebias papilliferus Petr Šupal

„Mně se halančíci moc líbí, ale netroufám si na ně, všude se píše, jak je jejich chov obtížný.“ Podobné výroky slýchávám často, byť jsou samozřejmě zcela nepravdivé. Tedy ne zcela, ale zčásti. Mezi halančíky (jako ostatně snad mezi všemi skupinami akvarijních ryb) najdeme druhy vhodné pro začátečníky, ale i druhy takové, jejichž chov dělá vrásky i těm nejzkušenějším z chovatelů. Vějířovka, kterou se tento článek zabývá, patří do první z jmenovaných skupin, tedy mezi druhy vhodné pro úplné začátečníky. Zdárný odchov zvládne kdokoli, kdo má zkušenosti s odchovem snadno chovatelných jikernatých ryb. Samotný chov zvládnou i méně zkušení. Vějířovka Nematolebias papilliferus byla popsána v roce 2002 Wilsonem Costou, předním brazilským odborníkem na halančíky, jako teprve druhý druh rodu Nematolebias. Dnes do něj řadíme ještě N. whitei (popsanou Myersem v r. 1942) a N. catimbau, popsanou opět Costou ve spolupráci s Amorimem a Aranhou v roce 2014. Počet druhů rodu Nematolebias s nejvyšší pravděpodobností není konečný, neboť v Brazílii je chováno několik populací, označovaných jako N. aff. whitei, tedy druhy podobné, vykazující ale určité odlišnosti. Faktem ale je, že i stávající tři druhy jsou vizuálně téměř neodlišitelné. Jak je patrno z přiložených fotografií, jde o nádherný druh akvarijní rybky. Základní barva těla samců je hnědá se zlatavými proužky. Můj subjektivní dojem (druh s přestávkami chovám cca od roku 2007) je ten, že se těmto rybkám postupně vytrácí barevná kresba v řitní ploutvi a celkové zbarvení se čím dál tím více podobá N. whitei. Samci dorůstají velikosti cca. 8 cm, samičky dorůstají kolem 5 cm. Pohlavní rozdíly jsou na první pohled patrné, samci jsou daleko barevnější a mají špičaté nepárové ploutve. Samičky mají typické „samičí tečky“ na bocích (jejich počet není stálý) a mohou mít také černé tečky na ocasním násadci. Samice jsou zcela nerozlišitelné od samic N. whitei, samci vykazují drobné barevné rozdíly. Na rozdíl od N. whitei mají v těle spíše zlaté čárky, než tečky, také kresba především v hřbetní ploutvi se spojuje v proužky. Tyto rozdíly jsou ale obtížně postihnutelné a variují mezi populacemi. U druhů papilliferus i whitei existují albinotické populace. Tento druh se vyskytuje v Brazílii, ve státě Rio de Janeiro. Mezi specialisty byla rozšířena jediná populace z lokality Inoa, v nedávných měsících se v nabídkách specialistů vyskytly také rybky z Itaipuacú norte. Jde o halančíka annuálního, tedy druh přizpůsobený specifickým podmínkám ročního cyklu života. V období dešťů se lokality vějířovek, periodicky vysychající tůně a louže, naplní vodou, což iniciuje líhnutí jiker. Larvy velmi rychle rostou a zhruba po 4–6 týdnech začínají s prvními pokusy

Nematolebias papilliferus.

Nematolebias whitei. (Foto: Christian Köpp)

Nematolebias papilliferus, albinotická forma. (Foto: Christian Köpp)

o rozmnožování. Vějířovky se třou několikrát denně až do doby, kdy jejich tůně vyschnou a dospělci se buď stanou obětí predace piscivorním ptactvem, nebo uhynou v důsledku nedostatku vody. V akváriích nežijí déle než rok. Budoucí existenci druhu na té které lokalitě zajistí jikry, které, aby zajistily jejich přežití, ukládají rodiče hluboko do měkkého substrátu dna. Tření probíhá tak, že po „svatebním či motýlím tanci“, kdy samec s napjatými ploutvemi obeplouvá samičku tak dlouho, až jej začne následovat k třecímu místu, samec lehce zaboří tlamku do substrátu (je přitom kolmo či pod úhlem k substrátu dna) a v okamžiku, kdy prostřednictvím hmatových bradavek na prsních ploutvích detekuje samičku, zahrabou se společně celí do měkkého dna, kde odloží pohlavní produkty.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Stanete-li se šťastným majitelem této krásné rybky, ať už v podobě dospělých ryb, nebo ve formě typické pro annuální halančíky zakoupíte jejich jikry, první starostí bude umístění a péče o ryby (postup v případě jiker popíšu v segmentu, zabývajícím se odchovem). Vějířovky N. papilliferus dorůstají délky kolem 8–9 cm, spokojí se ale i s menšími nádržemi. I vzrostlému triu ryb úplně postačí akvárium o objemu 20 l (pamatujte, že jde o obyvatele periodicky vysychajících louží), ideální je ale nádrž alespoň třicetilitrová. Nádrž může mít holé dno, lepší variantou je měkký substrát (vyvařená a propraná rašelina nebo lignocel). Vhodné je nádrž „osadit“ mechem nebo hnědovkou, anubiasy či Bolbitis heudelotii. V akváriích nevzduchuji ani nefiltruji, byť to někteří kolegové dělají. Tyto rybky jsou ale ze stojatých vod a nejsou nijak výjimečnými plavci. Pokud budete v akváriu filtrovat či vzduchovat, rozhodně doporučuji jen mírné proudění vody. Na teplotu vody nejsou vějířovky náročné a spokojí se s čímkoli mezi 18–28 ºC. Zde je však nutno poznamenat, že délka života chovaných vějířovek je nepřímo úměrná teplotě, v níž jsou chovány. Co se týče chemismu vody, tuto nijak neupravuji. Hodnota pH klesne díky třecímu substrátu do mírně kyselé oblasti a tvrdost vody, nedosahuje-li extrémních hodnot, nemá vliv na chov ani odchov této vějířovky. Vodu lze mírně přisolit jako prevenci ektoparazitóz, nicméně nezaznamenal jsem náchylnost k jakýmkoli onemocněním. Co se týče krmiva, vějířovky s chutí přijmou jakoukoli kvalitní masitou živou a mraženou potravu, údajně je lze naučit na granulky či vločky. Protože chovám i náročnější druhy halančíků, u kterých je živá potrava nezbytností, vločky a granule jako krmivo nepoužívám; nemohu se proto k tomuto tvrzení vyjádřit. Rybky jsou dost žravé, což souvisí s jejich rychlým metabolismem, umožňujícím jim rychle vyrůst a začít se množit. K udržení dostatečné kvality vody je nutná její občasná výměna, proto je vhodné co 14 dní vyměnit cca. 50 % vody v akváriu. Pokud máte v akváriu holé dno, jde to snadno, jinak je nutno vyměnit s vodou též substrát dna, kde se hromadí nesežrané zbytky potravy a rybí exkrementy. Poslední poznámkou k chovu budiž upozornění, že tito halančíci se spíše hodí do jednodruhových nádrží. Chov ve společenském akváriu je možný, rybám ale rozhodně neprospěje. Mezidruhová agresivita se vyskytuje mezi samci různých druhů rodu Nematolebias, vůči samičkám jsou mírumilovní, mezidruhovou agresivitu k jiným druhům halančíků resp. jiným druhům akvarijních ryb nepředpokládám. Přistupme tedy k samotnému odchovu této vějířovky. Do tření lze nasazovat jak páry či tria, tak chovné skupiny. Mezi vějířovkami patří spíše k mírumilovným druhům, což neznamená, že by spolu samci vůbec nesoupeřili a tu a tam to některý samec neodnesl ukousnutou šupinou či natrženou ploutví, nestalo se mi však nikdy, že by šarvátky o samičku vedly k úmrtí samce (narozdíl od druhů rodu Austrofundulus, vějířovek Hypsolebias trilineatus nebo gibberatus a dalších).

ryby

Nematolebias papilliferus, samec.

Nematolebias papilliferus, samice.

Rybky by bylo možné množit pokrytím celého dna vysokou vrstvou substrátu (rašelina nebo lignocel) a nechat je tak třít, takový způsob by byl ale velice nepraktický, vyžadoval by velké množství substrátu a znemožňoval kontrolu jiker. Praktickým řešením je využití třecí nádoby. Ta by měla být dost vysoká na to, aby umožňovala třoucím se halančíkům plně se do ní zanořit (tj. měla by být tak vysoká, aby vrstva substrátu v ní byla vyšší, než je délka samečka). „Sankcí“ za nedodržení této podmínky je u některých druhů nízká oplozenost jiker, tato vějířovka však snese i drobné nedostatky třecí nádobky. U kolegů jsem viděl množství různých třecích nádobek, základní verzí je seříznutá PET lahev (spodní část) či zavařovací sklenice. Jejich výhodou je dostupnost, nevýhodou to, že v důsledku jejich tvaru rybky při tření dost substrátu vyženou ven z třecí nádobky. Jinde jsem viděl také skleněné „budky“, nádobky s vstupním otvorem šikmo nahoře, které díky svému tvaru omezují vynášení substrátu vně nádobky při tření. Problémem je jejich dostupnost a také cena. Osobně používám pro tření halančíků nádobky, vyrobené z plastových krabiček od 1kg balení margarínu. Krabička ze žlutého nebo červeného plastu v akváriu mnoho krásy nenadělá, svému účelu ale bezvadně poslouží. Na dno krabičky dejte oblázek, abyste ji zatížili, a naplňte nádobku do cca. ¾ substrátem. Já používám lignocel, který je snadno dostupný, laciný a hlavně umožňuje snadno zkontrolovat množství jiker. To je důležité při výměně a prodeji jiker s kolegy.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Krabičku uzavřete originálním víčkem s vyříznutým otvorem vhodného průměru. Rybky velmi rychle pochopí, k čemu barevný předmět v jejich akváriu slouží, a tření na sebe nenechá dlouho čekat. Tento druh patří mezi nejplodnější druhy halančíků a od tria v nejlepší kondici lze očekávat i přes 150 jiker týdně.

ryby

Substrát je ideální zalívat odstátou vodou o teplotě cca. 20 °C. Pronesu teď myšlenku, kterou mnozí čtenáři shledají kacířskou, ale vězte, že tento druh je natolik nenáročný, že když jikry zalijete studenou vodou rovnou z kohoutku, taky se nic nestane, jen bude líhnutí trvat déle. Co je ale důležité, je zajistit ve vodě dostatek kyslíku. Pomůže velmi mírné vzduchování nebo kousek kyslíkové tabletky (1/8 tabletky na 200 ml vody). Toto opatření výrazně snižuje počet „skokanů“, tedy larev neschopných naplnit plynový měchýř. Životaschopnost skokanů je omezená a po několika dnech zpravidla uhynou. Rozplavaný potěr vějířovek doporučuji odlovit do nádržky s vodou stejných fyzikálních a chemických vlastností, především je důležítá teplota, a zde je nakrmit. Potěr N. papilliferus je dost velký na to, aby po vykulení přijímal nauplie žábronožky solné. Odchov potěru se s výjimkou rychlosti růstu nijak neliší od odchovu jiných jikernatých ryb, já je z malých krabiček k líhnutí přesouvám do větších, místo výměny vody zpočátku spíše dolévám vodu, až vějířovky přesunu do elementek. V závislosti na množství krmiva lze po cca. 3–4 týdnech rozeznat pohlaví podle tvaru nepárových ploutví a objevujícího se zbarvení samečků. Po několika dalších týdnech rybky dospívají a začínají se množit.

Třecí nádobka.

Po určitém intervalu, zpravidla dvoutýdenním, jikry se substrátem seberu, vymačkám z nich přebytečnou vodu a uložím do uzavíratelného sáčku. K vymačkání vody jsou vhodné síťky s jemnými oky, klasická akvarijní síťka má oka příliš velká. Částečně vysušený substrát s jikrami je nutno uložit na temném teplém místě. V případě lignocelu chovatel snadno pozná, zda je vlhkost substrátu dostatečná – netěsnosti zipu sáčku často způsobují jeho vysychání a substrát začne měnit barvu z hnědé na okrovou. V takovém případě je nutno substrát navlhčit, jinak jikry odumřou. Inkubační doba jiker tohoto druhu činí jen 2–3 měsíce při teplotě kolem 25 °C, což je jedna z nejkratších inkubačních dob mezi jihoamerickými annuály. Při letních měsících vlivem vysokých teplot jikry často líhnu i po pouhých šesti týdnech. Jistě si říkáte, že toto rozpětí je velmi široké a jak tedy poznám, kdy jikry mohu líhnout? Někteří kolegové líhnou jikry „naslepo“ podle odhadované inkubační doby. Pokud se do tří dnů nic nevylíhne, substrát zasuší a za měsíc postup opakují. Spolehlivě ale poznáme jikry připravené se líhnout tak, že z jikry na nás koukají oči budoucí rybičky. V případě, že je oko plně formováno, což poznáme podle vyvinuté duhovky, je čas jikry líhnout. Vějířovky jsou instantními rybkami ze sáčku. Jikry skutečně drtivá většina chovatelů přechovává v PE sáčcích a instantní jsou taky proto, že jejich líhnutí je skutečně otázka okamžiků. Po zalití jiker a substrátu vodou se první rybky líhnou po desítkách minut až několika hodinách. Pro líhnutí zvolte plastovou misku odpovídajícího objemu, případně elementku. Odpovídajícím objemem se rozumí to, že substrát s jikrami pokryje celé dno, klidně i ve vyšší vrstvě (i několik cm) a nad substrátem bude několik centimetrů vodního sloupce (doporučuji pouze cca 2 cm vody). V případě, že jikry dáte líhnout v příliš velké nádobce, často se stává, že se prostě nevykulí. Problémy způsobuje také líhnutí vybíraných jiker bez substrátu či líhnutí jen jedné nebo dvou jiker.

Jsem si vědom toho, že postup rozmnožování vějířovek vykazuje určitá specifika oproti jiným druhům akvarijních ryb, rozhodně ale není tak složitý, jak se mnozí zájemci o chov halančíků obávají, a už vůbec nejde o nic obtížného. Za dodržení jednoduchých pravidel zvládne odchov těchto vějířovek i málo zkušený akvarista. Odměnou za drobné komplikace s chovem a odchovem mu bude pohled na nádherně barevné, nenáročné rybky, které si mezi širokou veřejností stále nezískaly místo, jež by zasloužily. V jejich brazilské domovině jsou navíc vějířovky ohroženy v důsledku urbanizace, která ničí biotopy především druhů rodů Notholebias, Leptolebias a právě Nematolebias. Ostatní druhy pak doplácejí na přeměny původních biotopů v sójové plantáže nebo louky k chovu dobytka. Sám chovám nejméně tři druhy vějířovek, které byly ve své domovině již zcela vyhubeny (Hypsolebias marginatus, Simpsonichthys zonatus, Ophthalmolebias perpendicularis). O kráse halančíků jste se mohli přesvědčit na letošní XII. mezinárodní výstavě halančíků v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Pokud jste letošní výstavu zmeškali, nedbejte nešťastného pořadového čísla a příští rok navštivte tu třináctou. V průběhu výstavy získáte kontakty na chovatele halančíků a na konci výstavy, vždy v neděli, se veškeré exponáty prodají v dražbě. Výstava je pořádána Českou halančíkářskou společností, která sdružuje zájemce o chov halančíků v ČR. Naši členové pravidelně navštěvují zahraniční výstavy a časté soutěžní úspěchy upevňují dobré jméno české akvaristiky v zahraničí. Doufám, že se na výstavě či na stránkách tohoto časopisu shledáme a získáme nové zájemce o chov těchto fascinujících rybek.

Akvárium, číslo 29

e–akvarium.cz

cichlidy

Revize skupiny Pelvicachromis taeniatus Markéta Rejlková

Na sklonku loňského roku byly zveřejněny poměrně zajímavé výsledky revize [1] této mezi akvaristy velice populární skupiny. Samozřejmě u toho nemohl chybět Anton Lamboj, specialista na drobné africké cichlidky. Ten v uplynylých dvanácti letech popsal pro rod Pelvicachromis postupně tři nové druhy. V této práci dochází k popisu jednoho dalšího a k navýšení platných zástupců rodu (na aktuálních 11) celkově o dva. Vysvětlení této početní nesrovnalosti je prosté – druh P. kribensis, popsaný už v roce 1911, byl od roku 1968 považován za synonymum P. taeniatus. Ve starší akvaristické literatuře jsme na P. kribensis ale mohli narazit (případně ještě ve variantě s původním rodovým jménem Pelmatochromis) a s potěšením můžeme konstatovat, že ne všechno staré patří na smetiště dějin – nyní je druh znovu uznán za platný. Pokud jste si někdy chtěli pořídit „nějaké“ Pelvicachromis taeniatus, byli jste pravděpodobně postaveni před velké dilema. V akváriích se totiž chová několik populací, které se vzhledově liší a upřímně řečeno, jedna je krásnější než druhá. Jejich dostupnost je různá, mezi ty nejrozšířenější patří Nigeria (red/yellow), Moliwe, Lobe, Dehane, Kienke, Wouri, Bandewouri... Jde skutečně o označení populací (resp. místa jejich původu), nikoliv o poddruhy nebo variety. Akvaristé, kteří se těmito cichlidkami zabývají, je podle zbarvení neformálně rozdělovali na tři skupiny, které se navzájem výrazněji liší svým zbarvením. Autoři z vídeňské univerzity se nyní na tyto podskupiny podívali také pomocí molekulárních metod a prakticky potvrdili jejich odlišnost s tím, že jde dokonce o samostatné druhy:

•

Pelvicachromis drachenfelsi Lamboj et al. 2014. Dominantní samec. (Zdroj: [1])

Pelvicachromis drachenfelsi Lamboj et al. 2014. Samice. (Zdroj: [1])

Lamboj a spol. také konstatují, že mezi těmito druhy nejsou prakticky žádné morfologické ani anatomické rozdíly, nicméně toto je u celé skupiny chromidotilapiinů (kam patří ještě další rody menších cichlidek jako Benitochromis, Enigmatochromis, Nanochromis nebo Chromidotilapia) naprosto běžné. Je zde proto nutné brát do úvahy rozdíly ve zbarvení, které navíc odpovídají molekulárním datům. Kromě jiného přináší článek také zajímavá data o biotopu nového druhu P. drachenfelsi. Jeho výskyt je omezený na povodí Wouri, pouze čistě sladké vody (některé příbuzné formy či druhy najdeme i ve vodě brakické) s nízkou vodivostí i pH. Na typové lokalitě naměřil sám Anton Lamboj v únoru 2009 teplotu vody 27,0 °C (při teplotě vzduchu 29,0 °C), vodivost pouhých 24,6 μS/cm a pH 7,3. Řeka je zde široká 4–8 m, v období sucha s hloubkou 40–130 cm, viditelnost 1,2–1,5 m. Na dně je jemný písek a vrstvy listí, bahna a detritu, nechybí občas větší balvany nebo spadlé kmeny. Na některých místech se vyskytují porosty Crinum natans a Bolbitis heudelotii, na březích velké trsy Anubias barteri. Řeka je částečně zastíněna hustým pralesem. Na stejné lokalitě žijí Chromaphyosemion riggenbachi, Epiplatys infrafasciatus, Procatopus sp., Barbus camptacanthus a Brycinus cf. longipinnis. To zní jako docela dobrý námět na biotopní akvárium, co říkáte?

ryby z Nigérie a Beninu: povodí řeky Niger – jedině tyto

populace skutečně patří do druhu Pelvicachromis taeniatus (Boulenger, 1901); • ryby z Kamerunu: – povodí řeky Wouri – popsány nyní jako nový druh Pelvicachromis drachenfelsi Lamboj et al. 2014. Tuto populaci objevili v 80. letech rakouští akvaristé, je barevně uniformní (na rozdíl od následující skupiny, kde existuje určitá variabilita i uvnitř populací); jedinečným znakem je bílý lem horní poloviny ocasní ploutve doprovázený vnitřním černým proužkem. Spodní polovina ocasní ploutve je lemována černě s vnitřním světlým proužkem – tento znak je společný s P. taeniatus, jiné druhy ho nemají. – povodí ostatních řek (Bandewouri, Bipindi, Dehane– Nyong, Kienke, Lobe, Moliwe, Nyete) – všechny tyto formy nyní patří do obnoveného druhu Pelvicachromis kribensis (Boulenger, 1911); ovšem tady s dodatkem, že populace Moliwe a Dehane tvoří určitou podskupinu, u které nelze vyloučit, že po zpracování většího množství materiálu bude vyčleněna jako další samostatný druh.

Zdroj: [1] Lamboj, A., Bartel, D. & Dell’Ampio, E. (2014): Revision of the Pelvicachromis taeniatus-group (Perciformes), with revalidation of the taxon Pelvicachromis kribensis (Boulenger, 1911) and description of a new species. Cybium 2014, 38(3): 205–222.

Akvárium, číslo 29

e–akvarium.cz

cichlidy

Obr mezi trpaslíky:

Apistogramma kullanderi Markéta Rejlková

Úplné znění titulu článku, vydaného na Silvestra loňského roku, je Obr mezi trpaslíky: Apistogramma kullanderi, nový druh (Teleostei: Cichlidae) [1]. Autoři Henrique R. Varella a Mark H. Sabaj Pérez se tím postarali ne-li o poslední popsaný druh ryby, tak docela určitě o poslední popsanou cichlidu roku 2014. A jak naznačuje titulek, nešlo o cichlidu ledajakou.

(tedy bez ocasní ploutve) u odchycených ryb činila 79,7 mm, přičemž u apistogram bylo toto maximum (rovněž u odchytových jedinců) doposud 65,3 mm, většina je mnohem menší. Podle autorů popisu se tím počet aktuálně platných druhů rodu Apistogramma zvyšuje na číslo 84, přičemž mezi cichlidami existuje jen jeden bohatší rod, Crenicichla (86 druhů). Apistogramma kullanderi je známá jen z Rio Curuá a jejích dvou větších přítoků na již zmiňované náhorní plošině Serra do Cachimbo. Řeka Curuá z ní spadá třemi vodopády (10, 40 a 60 m), tento druh nebyl zaznamenán ani pod nejvyšším z nich. Přítoky Rio Curuá jsou čiré až slabě černé řeky, cichlidky byly odchyceny na mělčinách s pomalu tekoucí vodou, zastíněných pobřežní vegetací. Z horní Rio Curuá bylo nedávno popsáno pět endemických druhů ryb: Leporinus guttatus Birindelli & Britski, 2009 (Anostomidae); Jupiaba kurua Birindelli et al., 2009, Moenkhausia petymbuaba Lima & Birindelli, 2006 (Characidae), Lebiasina marilynae Netto-Ferreira, 2012 a L. melanoguttata Netto-Ferreira, 2012 (Lebiasinidae). A. kullanderi je tedy šestým endemitem. Spolu s tímto druhem se vyskytují jen dvě jiné cichlidy: Aequidens aff. rondoni a zatím ještě nepopsaná Apistogramma “upper Curuá”. V článku je mj. rozebíráno, jak v podstatě ostrovní charakter horní Rio Curuá a malá konkurence ostatních cichlid mohli přispět k většímu vzrůstu tohoto druhu.

Jméno Sabaj Pérez možná někteří máme spojené se sumci – a je to tak správně. Nález nové cichlidky byl vlastně takovým vedlejším produktem tzv. Pipe Expedition, ichtyologického průzkumu, uskutečněného v říjnu 2007 v brazilské Serra do Cachimbo. To je izolovaná náhorní plošina, na které pramení vody napájející povodí Rio Xingu a Rio Tapajos. Dosud byla jen minimálně ichtyologicky prozkoumána, takže Pipe Expedition měla za úkol během osmnácti dnů zjistit o zdejší rybí fauně co nejvíce. Pět vědců chytilo na 15 tisíc ryb, patřících do téměř 250 druhů. Z 86 zjištěných druhů sumců jich je asi 35 úplně nových pro vědu. Detaily o expedici i povedené fotografické úlovky si můžete prohlédnout na speciálních stránkách [2]. Jedním z objevů byla i velice pozoruhodná cichlidka, která zaujala svým zbarvením i velikostí. Provizorně byla představena i akvaristům pod názvy Apistogramma sp. (ten toho moc neříká) a Apistogramma sp. „gigas“. Druhý zmiňovaný název se ujal a nová apistograma rozhodně vyvolala zájem, protože vypadá skutečně odlišně a vedly se i debaty o tom, jestli ryba opravdu mezi apistogramy patří.

Zdroj: [1] Varella, H.R. & Sabaj Pérez, M.H. (2014): A titan among dwarfs: Apistogramma kullanderi, new species (Teleostei: Cichlidae). Ichthyol. Explor. Freshwaters, Vol. 25, No. 3, pp. 243–258. [2] silurus.acnatsci.org/ACSI/field/Pipe_Expedition/Home.html

Podle popisu se tento druh liší od jiných apistogram zbarvením, a to jak u samic, tak u samců. Samci navíc mají zvětšené čelisti a velké, masité pysky. Maximální standardní délka

Apistogramma kullanderi Varella & Sabaj Pérez, 2014. Samec, fotografováno bezprostředně po odchytu. (Foto: Sabaj Pérez [1])

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

rostliny

Ottelia ulvifolia Markéta Rejlková

Ottelia ulvifolia (Planchon) Walpers (1852) je považována za poměrně raritní rostlinu, vhodnou spíše pro specialisty. Protože je ale u nás už delší dobu dostupná a radovat se z ní může kdokoliv s větším akváriem, ráda ji blíže představím.

Máme tedy co do činění s rostlinou, která dorůstá velkých rozměrů a zároveň je křehká. To je také vysvětlením skutečnosti, že Ottelia ulvifolia je v akváriích k vidění tak málo. Jinak je totiž skutečnou ozdobou a její pěstování ani není nijak zvlášť náročné. Rostlina pochází z tropické Afriky a z Madagaskaru, kde je poměrně hojná v tekoucích i stojatých vodách. Jde spíše o vody měkké, s bohatým bahnitým, písčito-jílovitým nebo jílovitým dnem. Rostlina bez problémů snáší vysoké teploty vody nad 25 °C. Na konci osmdesátých let minulého století byla O. ulvifolia známá akvaristům v Holandsku a v německy hovořících zemích, ale šlo o velkou raritu, pěstovanou v počtu několika exemplářů. Nepodařilo se ji dlouhodobě udržet, znovu se pak v Evropě rozšířila v polovině 90. let prostřednictvím pěstírny vodních rostlin rodiny Barth z německého Dessau. Tentokrát se už uchytila natrvalo, takže je možné ji téměř celoročně sehnat, i když k běžnému sortimentu akvaristik určitě patřit nebude.

Do rodu Ottelia patří zhruba 20 druhů vesměs vodních rostlin, rostoucích v tropických oblastech především Asie, Afriky a Australasie, jeden zástupce je i z Jižní Ameriky. Jde o rostliny s listy většinou ponořenými, zřídka plovoucími. Pro nás jsou známé hlavně druhy O. alismoides (rovněž se občas pěstuje) a O. mesenterium (můžeme ji vídat na podvodních záběrech ze sulaweských jezer). Oba tyto druhy jsou vzhledově odlišné, ale platí pro ně stejná základní charakteristika jako v případě O. ulvifolia – jsou mohutné. Rod Ottelia patří do čeledi voďankovitých (Hydrocharitaceae), mezi příbuznými má tedy mnoho notoricky známých rodů, jako jsou mimo jiné Vallisneria, Egeria, Elodea, Limnobium nebo Blyxa. S posledně jmenovaným rodem spojuje otelky jejich křehkost.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Největším problémem při jejím získávání je transport – rostlina je křehká. A i když by vůbec nevadilo, že se listům polámou ploché a rozměrné čepele, tak pokud se ulomí řapíky hned u báze (což se přesně při jakémkoliv neopatrném zacházení stane), přivezete si domů kratičký bezlistý rhizom. Jeho šance na uchycení sice nejsou úplně mizivé, ale v této podobě je rostlina jen stěží vhodná k prodeji. Holandští pěstitelé, kteří s tímto druhem měli zkušenosti hned v počátcích jeho pěstování v Evropě, důrazně doporučovali transport ve vodě, protože rostlina velmi rychle osychá a potom o listy přijde. S tím nemůžu souhlasit, obecně jakékoliv přenášení rostlin ve vodě považuju za úplně nejhorší možnost a O. ulvifolia vydrží jen ve vlhkých novinách či dobře uzavřeném sáčku. Nicméně listy na sucho opravdu citlivé jsou, je dobré to mít na paměti třeba při výměně vody v akváriu, kdy se dostanou nad hladinu. Pokud je tam necháme trochu déle, případně jsou ještě navíc vystavené teplu z osvětlovacího tělesa, osychají rychleji než většina akvarijních rostlin a poškozené části listů se už později nevzpamatují. Což rostlinu na životě neohrozí, pokud už nám v akváriu prosperuje, ale dočasně přijde o svou nejhezčí ozdobu. Původně známá O. ulvifolia má listy světle nebo tmavě zelené, někdy dokonce celoplošně červené. Pěstuje se však její barevná forma, jejíž původ byl dlouho neznámý. Až v roce 2012 napsala Christel Kasselmann [1], že tato pěstovaná dekorativní forma je z delty Okavanga, odkud ji v roce 1991 dovezl Claus Christensen. Tato botswanská forma je trochu mohutnější, listy má světlounce zelené se spoustou červených až karmínových čárek, připomínajících tygrování. (Zajímavé je, že tuto formu našla Christel Kasselmann v deltě Okavanga výlučně v tekoucích vodách, zatímco v jiných částech jejího areálu rozšíření roste O. ulvifolia často i ve vodách stojatých. Červené zbarvení je evidentně reakcí na silné světlo, v mělčích vodách je výraznější [1].) Listy mají řapíky o délce až 30 cm, čepele pak měří dalších zhruba 30–50 cm na délku a v optimálních podmínkách až 10 cm na šířku. Čepele jsou kopinaté a celé nápadně zvlněné. Listy také daly rostlině druhový název ulvifolia – mající listy jako „mořský salát“ (Ulva lactuca, česky porost locikový – mořská řasa podobná salátu).

rostliny

Listy směřují vzhůru k hladině, takže pokud máte dost vysoké akvárium, tak rostlina vytvoří jakýsi šroubovitý sloup. Ve většině akvárií ale dosáhne rychle k hladině a potom se roztahuje více do šířky. Těsně pod hladinou tak vytvoří hustou spleť kadeřavých listů, které mohou stínit rostlinám u dna. Ale O. ulvifolia se beztak hodí jako vyloženě solitérní rostlina, v hustě osázené nádrži nebude mít dost prostoru a nevynikne. Podle těch nemnoha dostupných zdrojů informací v literatuře a na internetu (evidentně opisované atlasy v to nepočítaje) jde o rostlinu se středními nároky, která ale velmi ocení vodu bohatou na CO2, silnější osvětlení a bohaté dno. Mohu potvrdit a zdůraznit to bohaté dno, v něm spočívá klíč k úspěšnému pěstování. Silnější osvětlení je poněkud sporné, vzhledem k tomu, že rostlina v dobrých podmínkách dosáhne hladiny a většina listů je bezprostředně pod ní, tj. těsně pod zdrojem světla, nemusí být osvětlení nádrže jako celku vůbec silné. A CO2 už není potřeba vůbec. Já tuto rostlinu pěstuju pátým rokem v nádrži o rozměrech 145 x 50 x 40 cm. Výška 40 cm není ideální, ale dostačuje, mezi dnem a hladinou je asi 31 cm. Listy dosahují délky 60–80 cm, rostlina jich má až okolo dvaceti. Přirůstají velkou rychlostí, minimálně jeden za týden, spíše ale dva. Jejich relativně krátkou „trvanlivost“ mají na svědomí plži – mohu bohužel prohlásit, že O. ulvifolia je jedním ze dvou druhů akvarijních rostlin, o kterých bezpečně vím, že je jsou okružáci schopní naprosto zlikvidovat. Okružáci, kteří jinak za požírače rostlin neplatí. Tenhle křehký „salátek“ musí být evidentně neodolatelnou pochoutkou... Ale abych byla spravedlivá, plži nikdy nepoškozují mladé, zdravé listy (s výjimkou listů juvenilních, o tom viz dále). Jen urychlují jejich likvidaci v případě, že listy začnou křehnout a slábnout. Což může být způsobeno nízkým obsahem makroživin ve vodě, především dusíku. Nad tímto akváriem svítím jedinou zářivkou, T5 HO 39 W o svítivosti 3100 lm. Podle teoretického a velmi hrubého přepočtu je to asi 0,15 W/l, nebo raději 10,7 lm /l, počítáno na hrubý objem akvária. I kdybychom to přepočítali na objem čistý, stále by to bylo teoreticky (!) pro rostlinné akvárium údajně velmi málo. Navíc zářivka už svítí pátým rokem. Jenže

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

teorie je jedna věc a praxe druhá. Proto tvrdím, že silné osvětlení není pro tuto rostlinu potřebné. Svítím denně 12 hodin bez přerušení. Pokud byste případně měli problém s tím, že vám otelka nechce vykvést, je dobré vzít do úvahy právě délku fotoperiody, mělo by jít o rostlinu tzv. dlouhého dne (ke kvetení potřebuje fotoperiodu alespoň 12 hodin [2]). Na dně je asi 7 cm vysoká vrstva štěrku s bahnem a detritem. Určitě to nevypadá čistě a pro mnohé nezaujaté návštěvníky to může vypadat i nevábně, ale druhá polovina reakcí je naopak velmi kladná, protože tohle dno vypadá naprosto přirozeně. A co je hlavní, poskytuje rostlinám úplně všechno. Nepřidávám CO2 a vůbec nijak nehnojím. Vodu používám ostravskou vodovodní (tvrdost necelých 5 °dGH, pH téměř 8) a teplota vody v akváriu se pohybuje podle ročního období mezi cca 20 a 28 °C, akvárium není vytápěné. V akváriu je poměrně výkonná čerpací hlavice, která nasává vodu přes malou komoru naplněnou jen filtrační vatou – to s ohledem na jemný materiál na dně. Vatu vyměňuju nepravidelně, proto v akváriu panují různé stavy od rychle proudící vody až po období nehybnosti, které se ale snažím s ohledem na ryby minimalizovat. Rostlinám je to zdá se jedno a prosperují stejně dobře za obou těchto extrémních stavů i kdekoliv mezi nimi. Kromě už zmíněných plžů jsem za ty roky narazila jen na jediný problém. Jak rostlina roste, postupně se šplhá ven ze substrátu a později doslova „visí na vlásku“ – známe to například i u blyxy. I když má otelka kořeny, které sahají desítky centimetrů daleko, kořenový systém není nijak silný a pokud bych nezasáhla, rostliny by ze dna „odrosty“, uvolnily se a to by vedlo k jejich záhubě. Proto jsem asi po třech letech musela rostliny znovu zasadit hluboko do substrátu. Ještě dříve, než jsem to udělala, byl vidět jejich zpomalený růst (docházelo k přerušení příjmu živin ze dna) a některé měnší rostliny se rozpadly a skutečně uhynuly.

rostliny

Detail rozdělené listové růžice.

Na fotografii uvedené výše je krásně vidět jeden způsob rozmnožování O. ulvifolia. A to ten řekněme méně produktivní, ale velmi spolehlivý. Když rostlina zmohutní, tak se její listová růžice rozdělí. Časem tak můžeme mít více než stovku listů, vyrůstajících z jednoho místa, ale patřících k jiným rostlinám. Takto vzniklí „potomci“ jsou zpočátku útlejší, tedy mají méně listů, ale jejich listy jsou stejně tak dlouhé a velké, jako listy matečních rostlin. To je velkou výhodou, protože je nesežerou plži. Druhý způsob rozmnožování je generativní, tedy semeny. Rostliny kvetou velmi hojně po celý rok, často najdeme i více květních stvolů najednou. Stvol má (na rozdíl od zploštělého řapíku) kulovitý průřez a k hladině dosáhne během tří dnů. Potom se květ ještě „připravuje“ v zeleném dužnatém toulci, než se naplno otevře nad hladinu. Tři korunní lístky jsou sytě žluté (velmi vzácně se objevují v bílé variantě), květ má průměr asi 3 cm. Jeho krásou se ale můžeme kochat pouhých několik hodin, druhý den už málokdy zahlédneme byť jen zbytky koruny, zato pod hladinou najdeme zpětně se uzavírající zelený toulec a v něm plod s vyvýjejícími se semeny.

Pomíjivá krása květu.

Oproti stavu ze snímku na předchozí stránce se po zahuštění růžice zkrátily řapíky a trs rostlin se stal kompaktnějším.

Po odkvětu jsou několik dní vidět zbytky kališních lístků.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

rostliny

Květy jsou oboupohlavné a samosprašné, není zapotřebí jakkoliv zasahovat. Musíme jen vyčkat, než semena uzrají, což trvá asi 3 týdny. Zvenčí nic neprozrazuje, jestli se už blíží ten správný okamžik, takže pokud chcete semena zachránit, je nutné si zapamatovat datum kvetení a s blížícím se třítýdenním odstupem akvárium bedlivě kontrolovat, nebo pod plod umístit nějakou síťku na jejich zachycení.

A je to tady, plod konečně uzrál a uvolnil semena – to je to rezavé „smetí“ na hladině. Tady se plžům podařilo poškodit stvol i obaly plodu, ale to je poměrně neobvyklá situace – běžně zelená „kapsička“ vydrží celistvá a bez úhony.

Po uzrání semen se plod velmi efektně rozevře – ani tento stav, zachycený vpravo na fotografii, netrvá víc než několik málo hodin. Zbytky plodu se velice rychle rozpadají. Semena krátce po puknutí tobolky plavou na hladině, vypadají jako hnědé smetí nebo jako maličkatá semínka kmínu, případně jako by se najednou utopilo velké množství rezavých mšic, které se sem tam nad hladinou na listech objeví – no, tyto asociace asi napadnou každého jiné, záleží na tom, co ve vašem akváriu nejspíš očekáváte :-). Já jsem viděla „mšice“ (podotýkám, že hladinu tohoto akvária vidím při běžném pohledu zespodu), malý kmín semínka připomínala až při bližším prozkoumání. Pokud semena z hladiny rychle neseberete – opravdu nevím, jestli plavou minuty, nebo i několik hodin (spíš se přikláním k nižším hodnotám, protože jsem je plovoucí zastihla jen dvakrát, přitom květů už v mém akváriu odkvetly desítky) – tak zapadnou na dno akvária. Tam potom vyklíčí, takže se vám v akváriu tu a tam budou objevovat trávovité lístky (několik prvních listů má tvar úzkých pásečků, což je adaptace na proudící vodu, která by semenáčky za jakékoliv hůře splývající listy „uchopila“ a vytrhla, případně listy poškodila – u mohutných a silně kořenících starších rostlin to už nehrozí). Pokud máte v akváriu tolik plžů jako já – a není to překrmováním, je to právě chutnou otelkou – tak semenáčky sotva přežijí, protože juvenilní listy jsou velkou mňamkou i zcela nepoškozené. Navíc zatím rostlinky nepřirůstají tak rychle, aby stihly nahrazovat ztráty. Semena, kterých je mimochodem v jednom plodu zhruba 100–150, můžeme také hned vysít do připravených misek nebo pěstebních akvárií, kde nejsou žádní plži. Klíčí vcelku dobře asi po 2–3 týdnech, údajně pomáhá světlo a teplo. Nezkoušela jsem chlad a tmu, ale i tak můžu konstatovat, že přímo v akváriu se semenáčky objevovaly i na úplně zastíněných místech pod kořeny při teplotě cca 23 °C.

Tento snímek byl pořízen jen o deset minut později!

V levé části fotografie, jen kousek před plžem lezoucím po bahnitém substrátu, je maličký semenáček. Potkal ho stejný osud, jako všechny ostatní – ačkoliv viditelně rostl několik dní bez sebemenšího poškození, najednou přes noc beze stopy zmizel.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

rostliny

S rozmnožováním pomocí semenáčků jsem ale bohužel zatím štěstí neměla – ačkoliv se pěkně vyvíjely a měly několik listů o délce až 5 cm, tak pokaždé uhynuly. Teď zkouším jejich výsev v daleko hlubší misce, kterou jsem po vyklíčení přesunula do malého akvária – samozřejmě přísně bez plžů! Vyšší vrstva substrátu (plných 5 cm) = více živin; více vody = lepší možnost udržovat její kvalitu, stabilní teplotu atd. a také možnost zjistit, jestli nebude úspěšnější pěstování v proudící vodě. Zatím se tento postup zdá se osvědčuje, ale i tak je poměrně zdlouhavý a pracný – zato výše popsané nepohlavní rozmnožování dělením je oproti tomu jednoduché a přijdete k hotovému, prostě si jednoho dne všimnete, že máte rostlin jaksi více.

Semena (dlouhá téměř 2 mm) rychle klesají ke dnu.

Ačkoliv se dříve uvádělo (a stále se to občas slepě opisuje), že je Ottelia ulvifolia jednoletou rostlinou, tak to neplatí. Na mnoha přírodních lokalitách bezpochyby dojde k úplnému vyschnutí a další pokolení pak v období dešťů zajistí semena, ale v akváriu vydrží rostliny několik let a nepotřebují ani žádné období klidu.

Klíčení by mělo napomáhat světlo a teplo.

Po 20 dnech jsou dobře patrné první semenáčky. Ottelia ulvifolia, je-li v dobré kondici, svou bohatou spletí kadeřavých a žíhaných listů ozvláštní každé akvárium.

Tato otelka patří právem mezi nezaměnitelné a nepřehlédnutelné ozdoby akvárií. Dopřejte jí bohaté dno, ochraňte ji pokud možno před plži – a odvděčí se vám dlouhodobou krásou pod hladinou a četnými žlutými květy nad ní.

[1] Kasselmann, Ch. (2012): Wasserpflanzen des Okavango-Deltas (1). Ottelia ulvifolia, eine vielgestaltige Art. DATZ 09/2012: 56–60. [2] www.heimbiotop.de/ottelia.html

O dva týdny později.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

zajímavosti

Na hraně přežití: Epalzeorhynchos bicolor Markéta Rejlková

Možná vás mate titulek článku a možná fakt, že článek o oblíbené akvarijní rybičce doprovází snímek ošklivé sušenky. Tak tedy vítejte u nového seriálu o těch, které akvaristika přivedla na pokraj vyhubení, nebo jim naopak pomáhá (zatím) přežít. Snahy o záchranu ohrožených druhů ryb formou akvarijních chovů mají své populární emblematické hrdiny – i na ně se na stránkách Akvária určitě dostane. Já jsem se ale rozhodla otevřít téma příběhem, který bude určitě pro mnohé z vás překvapivým.

Epalzeorhynchos bicolor, dříve Labeo bicolor, česky pak parmička červenoocasá – jedna z nejběžnějších akvarijních ryb. Už dlouhá desetiletí jde o stálici nabídky obchodů, plave v nádržích začátečníků i ve společenských akváriích těch pokročilejších z nás. Jednoduché, ale nápadné zbarvení, neustálý pohyb a čilá aktivita, velikost tak akorát – maximálně do 12 cm. Ryba je to velmi oblíbená a byla by ještě oblíbenější, kdyby nebyla agresivní. Najít k ní vhodné spolubydlící není jednoduché, nehodí se k menším klidným rybkám a naopak ani k hodně velkým dravcům, které mívá tendenci obtěžovat navzdory skutečnosti, že je za to potom ošklivě bita. Protože ale spousta lidí chce akvárium, kde jsou ryby nápadně zbarvené a stále se něco děje, a parmička červenoocasá je pro takový scénář jednoznačně vhodným protagonistou, poptávka po ní neutichá.

mentovaný důkaz na podporu tohoto tvrzení. U některých druhů, které jsou předmětem obchodu, došlo k významnému poklesu početnosti a vymizení z části jejich původního areálu, ale to vždy mělo spojitost s jinými příčinami (např. Botia sidthimunki v Thajsku). Některé druhy zmizely i v oblastech, kde nikdy nedocházelo k jejich odchytu pro akvarijní účely (např. parmička žraločí, Balantiocheilos melanopterus, v povodí Kapuas na západním Borneu). Na druhou stranu, některé druhy mohou být dočasně tímto obchodem zachráněny; například není jasné, jestli parmička červenoocasá, Epalzeorhynchos bicolor (běžně nazývaná Labeo bicolor), stále existuje v přírodě, ale z Thajska jsou ročně exportovány desítky tisíc jedinců, nyní všechny z umělých odchovů.“ V roce 1996 ještě IUCN používal kritérium „50 let“ – tedy pokud druh nebyl prokazatelně po tuto dobu na přírodních lokalitách spatřen, byl prohlášen za vyhynulý (v přírodě). To byl také případ Epalzeorhynchos bicolor. Podle Kottelata, jehož ústní sdělení bylo citováno na stránkách IUCN [2], stálo za vymizením druhu spíše narušování stanovišť. Epalzeorhynchos bicolor je endemitem Thajska, byl původně znám z povodí Chao Phraya (původně Menam Chao Phya), Bangpakong a dolního toku Maeklong. Hugh M. Smith v roce 1931 napsal [3]: „Tato ryba není neobvyklou v mokřadech Borapet v Centrálním Siamu a ve vodách z mokřadu vytékajících. Podle výpovědí bývala dříve velmi běžnou v Hangkraben nad městem Ayuthia a vyskytuje se také v Menam Chao Phya jižním směrem až k Bangkoku. Maximální délka je okolo 12 cm. V regionu Paknampo je ryba nazývána pla song kruang (ryba v obleku). Téměř uniformní sytá sametová čerň těla a většiny ploutví je nápadně odlehčena zářivě oranžovou barvou ocasní a prsních ploutví, což z tohoto druhu dělá jednu z nejkrásnějších z mnoha atraktivně zbarvených kaprovitých ryb Siamu.“ Zdá se, že tato parmička tedy nebyla v přírodě žádnou vzácností, i když neměla nijak široký areál rozšíření. V regionu však došlo k velkému rozmachu infrastruktury, bylo vybudováno několik přehrad, zintenzivnilo se zemědělství

Parmička byla objevena v roce 1921 a vědecky popsána o 10 let později jako Labeo bicolor. Pod tímto jménem také v druhé polovině minulého století dobyla akvarijní svět a stala se notoricky známou. Tak nějak mimo vědomí většinové akvaristické veřejnosti došlo k tomu, že její počty v přírodě začaly klesat. Viněn z toho byl nadměrný selektivní lov, jinými slovy zásobování našich akvárií. V roce 1996 byl Epalzeorhynchos bicolor prohlášen za druh v přírodě vyhynulý. Tato informace je sama o sobě šokující. Ale to není vše, co si z tohoto příběhu můžeme odnést – ostatně to není ani celý příběh, Epalzeorhynchos bicolor v přírodě dnes PRAVDĚPODOBNĚ ještě přežívá, jeho status IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) změnil v roce 2011 na kriticky ohrožený díky tomu, že nějaké ty parmičky byly přece jen objeveny. Ale postupně... V roce 1996 publikovali Kottelat a Whitten [1] následující text: „Obchod s akvarijními rybami bývá nařčen z toho, že přivádí některé druhy na pokraj vyhynutí kvůli velmi selektivnímu nadměrnému lovu; ale neexistuje žádný zdoku-

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

zajímavosti

Epalzeorhynchos bicolor z povodí Maeklong, západní Thajsko. Standardní délka 6,6 cm. (Zdroj: [4])

i průmysl. Dostáváme se do už zmiňovaného roku 1996, kdy si v IUCN uvědomili, že o parmičce už dlouho není vidu ani slechu, a zareagovali její kategorizací jako druh „v přírodě vyhynulý“. O 15 let později došlo ke změně na „kriticky ohrožený“, protože podle osobního sdělení [2] – tedy nepublikovaného v žádném vědeckém periodiku – byla objevena malá populace v povodí Chao Phraya. Se striktně ohraničeným výskytem menším než 10 km2, bez dalšího upřesnění.

lus, Nemacheilus masyae, Homaloptera smithi, Acanthopsoides gracilentus, Pangio oblonga, Pseudomystus siamensis, Dermogenys siamensis, Mastacembelus favus, Pristolepis fasciata, Parambassis siamensis. Paradoxní je, že tento vyhynutím bezprostředně ohrožený druh ušel pozornosti legislativních nástrojů, jako je např. CITES. A tak si ho můžeme kdykoliv a kdekoliv koupit za pár desetikaček a vůbec netušit, že tím podporujeme obchod s extrémně ohroženým živočichem. A tím přímo přispíváme na jeho záchranu. Tohle je vlastně takový “anti-CITES” případ, kdy mezinárodní obchod vede k tomu, že v přírodě téměř úplně vyhynulý druh můžeme potkat kdekoliv jinde na zěměkouli, když si zajdeme do nejbližší akvaristiky. V době, kdy se reguluje kdeco, je tohle jasný příklad situace, kterou regulovat nelze. Není to ovšem důvod k hrdosti, jak jsou akvaristé šikovní. Jde o čistou komerci – dokud je o parmičku takový zájem, budou ji producenti vyrábět a dodávat. S pravděpodobností blížící se jistotě ji množí pomocí hormonální stimulace. Není mi známý žádný hodnověrně doložený případ rozmnožení Epalzeorhynchos bicolor mimo velkochovy, tedy v akváriu.

No a konečně se dostáváme do února roku 2013, kdy byla v řece Maeklong chycena ryba, kterou vidíte na přiložené fotografii. Nález byl publikován v roce 2014 [4] a způsobil malou senzaci – jde totiž o jediný skutečně doložený výskyt Epalzeorhynchos bicolor v přírodě za několik desetiletí. Tato parmička už si v řece evidentně nezaplave, žádná další nebyla při průzkumu zjištěna. Jde skutečně o náhodně odchyceného jedince z kdesi skrytě přežívající původní populace? Neunikla ta ryba z chovatelského zařízení? Nepustil ji tam akvarista, kterého už omrzela? Nevysadil ji tam nějaký ochranář (nebo “ochranář”)? A i kdyby to byla opravdu původní ryba s opravdu původními rodiči, sourozenci, potomky… kolik jich tam asi ještě někde plave? Jakou mají šanci? Palba otázek, na které neznáme odpověď. Nález jedné ryby v podstatě nic nemění na skutečnosti, že další přežití parmičky červenoocasé v přírodě je velmi, velmi otazné. Vskutku na hraně.

Jenom zájem obyčejných koníčkářů, kteří si rybku kupují pro své potěšení, zas a znovu pro „konzum“, ji drží při životě. Ta myšlenka je nová a překvapivá, zrovna takhle jsme si zodpovědného akvaristu nepředstavovali, že ne?

Loni zveřejněný objev je stručný, ale přináší některé nové údaje – až doposud jsme o biotopu této běžné akvarijní rybky totiž nevěděli téměř nic. Parmička byla chycena na kamenité hrázi podél hlavního toku řeky Maeklong, blízko výpusti stejnojmenné přehrady. Žije prý v mezerách mezi kameny, pro lokalitu jsou typické velké kameny a písčité dno; voda rychle proudící, hloubka přes 1 m. Zajímavý je také výskyt dalších rybích druhů: Clupeichthys goniognathus, Notopterus notopterus, Rasbora aurotaenia, Barbonymus schwanenfeldii, Cirrhinus molitorella, Opsarius koratensis, Mystacoleucus marginatus, Osteochilus vittatus, Osteochilus microcepha-

[1] Kottelat, M. & Whitten, T. (1996): Freshwater biodiversity in Asia, with special reference to fish. World Bank Technical Paper, 343: 1–59. [2] www.iucnredlist.org/details/7807/0 [3] Smith, H. M. (1931): Descriptions of new genera and species of Siamese fishes. Proceedings of the United States National Museum 79(2873): 1–48. [4] Kulabtong, S. et al. (2014): Rediscovery of the critically endangered cyprinid fish Epalzeorhynchos bicolor (Smith, 1931) from West Thailand (Cypriniformes Cyprinidae). Biodiversity Journal 5(2): 371–373.

Akvárium, číslo 29

téma

e-akvarium.cz

Výměna vody Roman Slaboch

Chemismus vody

Ve starých akvaristických příručkách jsou akvaristé zrazováni od příliš časté výměny vody. Už v roce 1908 uvádí „klasik“ české akvaristiky Karel Ullmann ve svém prvním větším díle AKVARIUM, že „vodu není radno měniti a při zakládání nového akvaria je vhodné přítele akvaristu požádati o vodu z akvaria, jež minimálně rok jest již zařízeno, by voda byla dostatečně zpracována a sloučenin vápenných prosta“. Tento názor opět uvádí i v dalších, přepracovaných, modernizovaných a rozšířených vydáních z roku 1929 a 1947 (obě pod názvem Akvarium pro dům a školu). I v další klasice, kterou je Žežulovo Akvarium, jeho zařízení a udržování, tentokrát z roku 1912, se můžeme v osmém bodu akvaristova desatera dočíst: „Voda se obyčejně nevyměňuje; kde je nutno, dbej, aby voda čerstvá měla teplotu vody staré.“ Vilém Němec (Jak si zařídím své akvárium?, rok 1924) píše: „Čím starší je voda, tím více prospívá rostlinstvu i rybám.“ Jistě, je to akvaristický pravěk, ale s podobným názorem na výměnu/nevýměnu vody se můžeme setkat i ve článcích uveřejněných v časopise Akvárium Terárium ještě v 70. a 80. letech minulého století. A to už přeci jenom byla míra poznání podstatně dál. Ostatně někteří akvaristé přísahají na starou, tzv. zapracovanou akvarijní vodu dodnes. O to více mne při přípravných rešerších k tomuto článku překvapila následující rada: „Vždy jednou za několik dnů čásť vody ode dna násoskou odstraníme a čerstvou vodou, pomalu přilitou, nahradíme.“ Tento moderní a rozhodně doporučeníhodný názor pochází z vůbec první česky psané akvaristické knihy, která vyšla pod komplikovaným názvem AKVARIUM, jeho živočišstvo a rostlinstvo, s podtitulem Návod ku zřizování, oživování a ošetřování akvarií a terrarií, s vedlejším titulem Pro praktickou potřebu přátel živé přírody, kterou sepsal „assistent Musea království Českého“ Josef Kafka již v roce 1885! V současné době je prosazována častá výměna vody většinou literatury a většinou akvaristů. Jen ti s výraznější afinitou k suchým rukám stále přísahají na starou vodu. Chtělo by se mi napsat, že pravda je někde uprostřed, ale to není. Pravidelná výměna vody za čerstvou je pro absolutní většinu akvarijních živočichů a rostlin výrazně vhodnější než voda stará. Pro některé druhy je čerstvá voda nutností, bez které je jejich chov či odchov problematický, pokud ne přímo nemožný. Pochopitelně, najdou se druhy, pro které je běžně prováděná výměna vody životu nebezpečná. Pro ty je ale nebezpečím především prudká změna chemismu vody. Ovšem i tyto choulostivé druhy lépe prosperují ve vodě pravidelně, často a v malých dávkách vyměňované.

Nechci se zde zabývat akvaristickou chemií, ale právě výše zmiňovanou změnou chemismu při výměně vody. Víme, že její prudké výkyvy mohou být pro chované organismy až fatálně škodlivé. Ovšem na druhou stranu můžeme pomocí výměny vody ovlivnit chemismus směrem, kterým potřebujeme. Vezměme si jednoduchý příklad: • ve 150litrovém akváriu máme vodu, jejíž tvrdost je díky složení dna velmi vysoká – řekněme 20 °dGH • pro chov živorodek vhodných 15 °dGH (zdůrazňuji, že je to jen příklad) • tvrdost pražské vodovodní vody se podle lokality pohybuje v rozmezí 5,6–11,2 °dGH [1] – předpokládejme konkrétní hodnotu 8 °dGH Potřebujeme tedy vodu v akváriu naředit vodovodní vodou tak, abychom získali potřebnou tvrdost. Použijeme vcelku známý vzorec pro směsi:

oa (c - ta) = ov (tv - c) kde oa = objem akvarijní vody ov = objem vodovodní vody ta = tvrdost akvarijní vody tv = tvrdost vodovodní vody c = cílová (smíchaná) voda Výpočtem rovnice nám vyjde poměr akvarijní a vodovodní vody přibližně 7:5. Tedy pro uvedených 150 litrů to bude znamenat výměnu 60 l vody (nezaokrouhleně 62,5 l), abychom z původních 20 ° a nových 8 ° dostali potřebných 15 °dGH. Nebo jiný, pro někoho možná užitečnější příklad; • 150 litrů akvarijní vody má po dlouhé době neúdržby koncentraci dusičnanů 100 mg/l (což pro většinu vodních živočichů sice neznamená akutní ohrožení života, ale znamená to „nepříliš dobře“ udržované akvárium) • vodovodní voda má povolený limit 50 mg/l, ale běžně bývá do 20 mg/l (např. pražský květnový průměr je 17,8 mg/l [2]); pro příklad zvolme koncentraci 18 mg/l • naším cílem bude smíchat vodu tak, aby měla relativně bezproblémových 40 mg/l Podobně jako v předchozím příkladu použijeme vzorec pro směsi a vyjde nám potřeba výměny vody v poměru 30:11 ve prospěch nové vody, tedy asi 110 litrů. Uvedený vzorec můžeme použít pro výpočet libovolné směsi, koncentrace, a dokonce i teploty.

Akvárium, číslo 29

téma

e-akvarium.cz

Teplota vody Hrátky s teplotou v akváriu jsou pro akvaristu daleko zajímavější než propočet chemismu vody. Její skokové kolísání řešíme (přinejmenším podvědomě) při každé výměně vody. V přírodě jsou rychlé skokové změny teploty vody velmi výjimečné a dojde k nim vlastně jenom v případě přívalových dešťů. V akváriích se tomuto jevu snažíme zabránit doléváním vody temperované na úroveň stávající teploty. Podle dlouhodobých pozorování řady akvaristů (i profesionálních) ale dolévání netemperované vodovodní vody při rutinní údržbě akvária není pro ryby nic, co by jim dělalo jakékoliv problémy. Objem vyměňované vody totiž nebývá velký a změna teploty tedy není nijak dramatická. Pojďme si tuto situaci rozebrat čistě matematicky.

Příklad: • opět 150litrové akvárium, ve kterém měníme dva kbelíky vody (2×8 litrů) • teplota vody v akváriu (bez měněných dvou kbelíků – 134 l) je 24 °C • dolévaná vodovodní voda (16 l) má 14 °C Po smíchání (poměr objemů je zhruba 19:2) dostáváme výslednou teplotu 22,9 °C. Jednostupňový rozdíl nehraje absolutně žádnou roli. To je menší změna, než ke které dojde např. při nočních deštích (ověřeno MAX/MIN teploměrem). To je ovšem relativně malá výměna vody při běžné údržbě akvária. Pokud bychom měnili např. ½ celkového objemu, což také není nijak výjimečné, dojdeme (při stejných výchozích podmínkách) k výsledné teplotě 19 °C. V tomto případě už jde o významný rozdíl, který by mohl způsobit teplotní šok a pro některé choulostivější druhy či jedince v horší zdravotní kondici by mohl být smrtelný. Pro ověření výpočtů jsem v průběhu čtvrt roku opakovaně a nepravidelně provedl následující pokus. V akváriích s ověřeným skutečným obsahem a předem přesně změřenou teplotou vody jsem vyměnil vždy přesně nakalibrované množství vodovodní vody (kbelík s ryskou) s výchozí teplotou 14,5 °C (tato teplota vodovodní vody je v naší pražské městské části až neuvěřitelně stálá). Teoretické (vypočítané) i skutečné (naměřené) teploty smíchané vody vidíte v následující tabulce.

Použijeme vzorec, analogický s výše uvedeným výpočtem pro změnu chemismu – jde o základní kalorimetrickou rovnici:

oa (tc - ta) = ov (tv - tc ) kde oa = objem akvarijní vody ov = objem vodovodní vody ta = teplota akvarijní vody tv = teplota vodovodní vody tc = teplota cílové (smíchané) vody Objem vody v akváriu

Teplota vody v akváriu

Objem měněné vody

Teplota měněné vody

Vypočítaná teplota

Skutečná teplota

Rozdíl

154 l

25,6 °C

40 l

14,5 °C

22,7 °C

23,8 °C

+0,9 °C

154 l

24,1 °C

50 l

14,5 °C

21,0 °C

22,2 °C

+1,2 °C

52 l

23,8 °C

10 l

14,5 °C

22,0 °C

22,7 °C

+0,7 °C

52 l

24,5 °C

20 l

14,5 °C

20,7 °C

21,2 °C

+0,5 °C

52 l

25,2 °C

10 l

14,5 °C

23,1 °C

23,7 °C

+0,6 °C

38 l

24,4 °C

10 l

14,5 °C

21,8 °C

22,3 °C

+0,5 °C

38 l

25,4 °C

10 l

14,5 °C

22,5 °C

23,1 °C

+0,6 °C

26 l

25,8 °C

10 l

14,5 °C

21,5 °C

21,9 °C

+0,4 °C

26 l

23,3 °C

10 l

14,5 °C

19,9 °C

20,4 °C

+0,5 °C

15 l

26,1 °C

14,5 °C

22,2 °C

22,4 °C

+0,2 °C

Data tabulky jednoznačně ukazují, že skutečná teplota je vždy vyšší než teoretická. Tento rozdíl je dán teplotní setrvačností materiálu (tepelnou kapacitou) vnitřního zařízení akvária. Pro zcela korektní výpočet bychom totiž museli použít kompletní kalorimetrickou rovnici:

c1 · oa (tc - ta) = c2 · ov (tv - tc ) kde c1,2 = tepelná kapacita míchaných materiálů

Akvárium, číslo 29

téma

e-akvarium.cz

Vzhledem k tomu, že je velmi obtížné určit skutečný objem vnitřního zařízení a zároveň jeho tepelnou kapacitu (která je navíc pro různé materiály různá), je snazší tento koeficient zanedbat. Nejde nám ostatně o laboratorně přesná měření, ale o představu rozsahu teplotních změn při výměně vody. Podle výše uvedené tabulky nejsou rozdíly nijak výrazné a vynechání koeficientu se na výsledku projeví jen minimálně, většinou v řádu desetin stupňů. Z uvedeného vyplývá, že je rozumné si výpočtem dopředu ověřit, jak se změní teplota v akváriu při běžně prováděné údržbě, a podle toho v budoucnu volit potřebnou míru temperování přilévané vody. Na druhou stranu dlouholeté zkušenosti chovatelů ukazují, že prudké a mnohdy opravdu výrazné poklesy teploty spojené s čerstvou vodou jsou spouštěcím mechanismem rozmnožování řady rybích druhů. Zcela běžné je to u cichlid, teter, pancéřníčků, ale i u dalších. Ponechme nyní stranou naopak nevhodnost čerstvé vody pro samice živorodek ve stádiu vysoké gravidity, což je na samostatný článek a o tom zase někdy příště.

Oxid chloričitý je však sloučenina, která se rozkládá jen pomalu, a to na anorganické chloritany (ClO 2-) a chlorečnany (ClO3-), které jsou ovšem také germicidní (bakterie hubící). Výraznější snižování koncentrace ClO2 ve vodě probíhá jen při probublávání proudem dusíku, který ale má jen minimální vliv na chloritany a chlorečnany, jejichž koncentrace se prakticky nemění [3]. Naštěstí při koncentracích vyskytujících se ve vodovodní vodě nejsou pro poikilotermní obratlovce (s nestálou tělesnou teplotou) nebezpečné, takže nemusíme mít obavu o zdraví a život ryb v akváriích. A to ani při výměně většího objemu vody. Zatím jediný záporný vliv ClO2 a jeho výše uvedených solí byl popsán při dlouhodobé expozici na homoiotermní obratlovce (se stálou tělesnou teplotou), a tím bylo poškození buněčných membrán červených krvinek [3]. Dá se tedy předpokládat, že pro korýše a plže nijak výrazně nebezpečné nebudou, přestože o jejich vlivu na tyto skupiny dosud nejsou k dispozici žádné relevantní údaje.

Shrnutí • Nechat odstát vodu, aby vyprchal chlór, je zbytečné,

Odstátá voda pro výměnu

protože chlór se k desinfekci již nepoužívá – kromě krátkodobých a nárazových výjimek. Ale to byste jistě ucítili. V takovém případě stačí na jeho vyprchání půlhodina. • U choulostivějších druhů je vždy na místě opatrnost

Doporučení používat pro doplnění vody v akváriu tzv. odstátou vodu je staré snad jako akvaristika sama. Objevuje se už v těch nejstarších akvarijních příručkách (používají nádherný starý termín „oražená“ voda). Dlouho měla tato rada své opodstatnění. Voda ve vodovodním řadu byla desinfikována plynným chlórem, který je ve vyšších koncentracích pro akvarijní organizmy nebezpečný. Likviduje bakterie (k tomu je ostatně primárně určen), snižuje růst a životaschopnost rostlin, a především naleptává epitel sliznice žaber ryb i epitelovou tkáň ostatních vodních živočichů. Navíc při jeho použití mohly za určitých podmínek vznikat jedovaté trihalogenmethany a halogenoctové kyseliny. Chlór naštěstí z vody poměrně rychle vyprchává, takže odstátí nemusí být nijak dlouhé. V polovině 80. let minulého století jsme na fakultě dělali pokus, který prokázal, že po 20 minutách klesl obsah chlóru v pětilitrové nádobě na hranici měřitelnosti. Tedy doporučení nechat vodu odstát do druhého dne bylo již tehdy nesmyslné. Dokonce se někdy doporučovalo třídenní odstátí. Tři dny je ale technologický termín, po kterém je reakcemi se sedimenty a bakteriálním filmem na povrchu trubek spotřebován chlór v uzavřeném vodovodním systému. O tom, že plynný chlór ve vodovodní vodě škodí i lidem, se vědělo už od 70. let, kdy na toto téma proběhly první seriózní studie. Ale teprve od 90. let se od desinfekce chlorací začalo upouštět a od přelomu století je plynný chlór používán jen nárazově, v případech havárií potrubí. Taková situace je ale snadno detekovatelná podle typického chlórového odéru čerstvě odtočené vody. Desinfekce pitné vody je od té doby prováděna nejčastěji oxidem chloričitým a v menší míře také ozonizací.

a raději snížit potenciální riziko častější výměnou menších objemů vody. • Dlouhou dobu odstátá voda (desítky hodin) je pro akvarijní živočichy spíše škodlivá, protože je zbavena většiny rozpuštěného kyslíku. • Pokud při běžné údržbě doplníte akvárium studenou vodou přímo z vodovodu, nezpůsobí to fatální pokles její teploty. Přesto je vhodnější doplňovanou vodu temperovat. Klidně teplou vodou z kohoutku. • Výsledné směsi tvrdosti, dusitanů, dusičnanů a teplot můžete snadno spočítat dosazením do výše uvedených vzorců, nebo, ještě snadněji, dosazením do připravených excelovských tabulek, které je možno stáhnout ze stránek našeho časopisu [4].

[1] Tvrdost pitné vody na území hl. m. Prahy. In: Pražské vodovody a kanalizace [online]. [cit. 19.6.2015]. Dostupné z: www.pvk.cz/vse-o-vode/pitna-voda/vlastnosti-vody/tvrdost-vody/ [2] Kvalita pitné vody v distribuční síti hl. m. Prahy v květnu 2015 kohoutek u spotřebitele. In: Pražské vodovody a kanalizace [online]. [cit. 26.6.2015]. Dostupné z: www.pvk.cz/res/archive/216/022906.pdf?seek=1433503923 [3] Kučera, T. et al. (2012): Možná rizika plynoucí z dezinfekce pitné vody. In: TZB-info [online]. [cit. 16. června 2015]. Dostupné z: http://voda.tzb-info.cz/vlastnosti-a-zdroje-vody/8568-mozna-rizikaplynouci-z-dezinfekce-pitne-vody [4] www.e-akvarium.cz

Akvárium, číslo 29

téma

e-akvarium.cz

Filtrace Roman Slaboch a Blanka Slabochová

Filtrování vody v akváriu, vnější a vnitřní filtry, objem a druh filtrační hmoty, hodinový průtok, síla proudu vody vycházející z filtru, frekvence a způsob údržby – to vše je evergreen akvaristiky. Spousta názorů, zkušeností a v diskusích nezřídka i zjitřených emocí. A to již bezmála celé století. V posledních desetiletích dokonce tyto diskuse nabývají na intenzitě, a to přímo úměrně s množstvím dostupné techniky. Vybrat si není jednoduché. Nyní asi přijde pro čtenáře jisté zklamání; tento článek vaše dilema nevyřeší. Poskytne vám pouze základní teoretické informace a na nich postavené závěry a doporučení.

Látka

Dlouhodobě nebezpečná koncentrace

Letální (smrtelná) koncentrace

Amoniak – NH3

0,01 mg/l

0,02 – 0,05 mg/l

Dusitany – NO2-

0,1 mg/l

0,5 mg/l

Dusičnany – NO3-

20 mg/l

100 – 300 mg/l

V tabulce je jasně vidět, že teoreticky nejnebezpečnější je amoniak (NH3), jehož letální koncentrace je velmi nízká. Naštěstí je ve vodě většinou přítomen v disociované formě (NH4+), která se vyskytuje ve vodě s pH pod 7 (tedy obvyklé pro „jihoamerická“ akvária) a která není výrazněji toxická. Může se ale rychle přeměnit na velmi toxický NH 3 skokovým zvýšením pH nad 7,5. Citlivost ryb vůči dusitanům závisí na řadě faktorů. K těm nejvýznamnějším patří kvalita vody – zejména koncentrace chloridů. Pokud se v chovech ryb objeví vyšší koncentrace dusitanů (nebo jejich výskyt předpokládáme), je vhodné do vody aplikovat kuchyňskou sůl (100 až 200 mg/l NaCl) jako zdroj chloridů a tím preventivně zvýšit odolnost ryb vůči dusitanům [6]. Zvýšení koncentrace chloridů ve vodě chrání ryby před příjmem dusitanů a jejich průnikem do krevní plazmy a do červených krvinek [1].

Filtry a především bakterie v nich žijící pomáhají zbavovat akvárium odpadních látek, produkovaných rybami a dalšími vodními organizmy. Hlavně amoniaku, který vzniká při rozkladu organických látek a je hlavní složkou moči ryb. Amoniak je vysoce toxická látka, kterou ryby nedokáží eliminovat a je pro ně nebezpečná i v malých koncentracích (pro dospělé kaprovité a lososovité ryby je maximální přípustná koncentrace amoniaku ve vodě 0,025 mg/l, ovšem pro plůdek pstruha duhového může být fatálních už i 0,006 mg/l [1]). Na udržení nízké hladiny amoniaku ve vodě se podílí nitrifikační bakterie, nejčastěji zástupci rodů Nitrosomas, Nitrospira (dříve byl uváděn i Nitrobacter, jehož funkce v nitrifikačních procesech se nyní spíše vylučuje, než aby se potvrzovala). Tyto bakterie přeměňují amoniak na dusitany (bakterie Nitrosomas europea, ve slané vodě např. Nitrosococcus oceanus) a následně na dusičnany (Nitrospira moscoviensis ve sladké a Nitrospira gracilis ve slané vodě) [2]. Předpokládám, že v tomto okamžiku se čtenářům začíná objevovat v očích smutek a větší podíl bělma. Výše uvedené zjednoduším. Jedovatost dusíkatých produktů metabolismu ryb a dalších vodních živočichů je snižována jejich postupnou oxidací, kterou provádějí právě výše zmíněné bakterie. Tento proces se nazývá nitrifikace, má dvě fáze – nitritaci a nitrataci – a lze ho vyjádřit rovnicemi:

Podstatou biologických filtrů jsou nitrifikační bakterie, žijící na různých filtračních materiálech, které slouží jako substrát pro růst těchto mikroorganismů. Nejvíce rostou, a tedy nejúčinněji pracují, při teplotě 15–30 °C, s nejvyšší aktivitou při 25 °C (kdy se jejich počet dokáže zdvojnásobit asi za 15 hodin) a při pH 7,8 [3]. Všechny zmíněné bakterie jsou aerobní, tedy k rozkladu amoniaku potřebují kyslík. Kromě teploty, pH a množství kyslíku má na práci nitrifikačních bakterií přímý vliv i poměr mezi uhlíkem a dusíkem v prostředí. Čím je tento poměr menší, tím lépe probíhá nitrifikace. Čím je poměr větší, tím více je v prostředí zastoupen organický uhlík, který podporuje růst heterotrofních bakterií [4]. Nově zařízená akvária obsahují vždy více dusíkatých odpadních látek než organické hmoty, uvolňující uhlík, proto jako první vznikají nitrifikační bakterie. Zaběhnutá akvária mají více uhlíku a heterotrofní bakterie (v procesu přírodní recyklace se uplatňují jako dekompozitoři – živí se mrtvou

2NH3 + 3O2 --> 2NO2- + 2H+ + 2H2O nitritace = přeměna amoniaku na dusitany 2NO2- + 2O2 --> 2NO3nitratace = přeměna dusitanů na dusičnany Akvaristu budou jistě zajímat koncentrace, které jsou pro jeho chovance problematické nebo přímo smrtelné. Tyto koncentrace nelze určit zcela přesně, protože se liší v závislosti na teplotě a pH vody. Různé skupiny a druhy živočichů jsou k nim navíc různě vnímavé. Z různých literárních zdrojů [1, 2, 7, 8, 9] je možno sestavit následující tabulku:

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

organickou hmotou), které ho zpracovávají, rostou ve vnějších vrstvách filtru. Ve vhodných podmínkách jsou schopny svou biomasu denně znásobit až 4,7krát, a díky tomuto intenzívnímu růstu mohou heterotrofní bakterie doslova zastavit průtok vody do vnitřních vrstev filtrační náplně. Tím zabraňují pronikání kyslíku k nitrifikačním bakteriím, které vzhledem k tomu, že se objevují dříve, rostou právě v těchto vrstvách a jejichž činnost je tím zpomalena až zastavena [5].

téma

Míra a frekvence této údržby se bude přirozeně lišit v závislosti na druhu a množství chovaných živočichů (produkujících dusíkaté látky ve svých metabolitech), množství prosperujících rostlin (napomáhají snižování koncentrace dusíkatých látek), objemu akvária a objemu filtrační hmoty (v obou případech čím více, tím lépe). Na stanovení optimální frekvence údržby můžeme použít následující jednoduchou a lety prověřenou radu: u zavedeného akvária (tedy raději až po dvou měsících po založení) zjistíme, po jak dlouhé době od posledního čištění filtru začne docházet k viditelnému poklesu prosperity (rybky se stávají plachými, častěji se ukrývají a klesá jejich apetit). Tuto dobu zkraťte maximálně na polovinu a dostanete rozumnou frekvenci údržby filtru (a samozřejmě i výměny vody).

Všechny výše uvedené teoretické informace můžeme jednoduše shrnout do několika málo praktických doporučení: • Přirozený náběh nitrifikace trvá od 4–6 týdnů do dvou měsíců, převážně v závislosti na teplotě vody. Pokud chceme tento proces urychlit, existuje na trhu několik různých produktů, které jsou pro tento účel určeny. Z testů vyplývá, že při teplotách kolem 20 °C je při použití „biostartérů“ (bakterií, aktivujících filtry) možno dobu náběhu biofiltru do plné nitrifikace zkrátit na 14 dní [5].

Pokud jste zmíněný „pokles prosperity“ ve svém akváriu dosud nezaznamenali, nezbývá než vám blahopřát, protože se o své svěřence staráte příkladně.

• Je zbytečné čistit filtr příliš často – nedostatečné

[1] Toxické účinky fyzikálně-chemických parametrů vody. In: Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství [cit. 30.6.2015]. Dostupné z: web2.mendelu.cz/af_291_projekty2/vseo/stranka.php?kod=2303 [2] Hovanec, T. A. & DeLong, E. F. (1996): Comparative analysis of nitrifying bacteria associated with freshwater and marine aquaria. Applied and Enviromental Microbiology 62(8): 2888–2896. [3] Blackburne, R., Vadivelu, V. M., Yuan, Z., Keller, J. (2007): Determination of growth rate and yield of nitrifying bacteria by measuring carbon dioxide uptake rate. Water Enviromental Research 79(12): 2437–2445. [4] Michaud, L., Blancheton, J. P., Bruni, V., Piedrahita, R. (2006): Effect on particulate organic carbon on heterotrophic bacterial populations and nitrification efficiency in biological filtres. Agricultural Engineerng 34(3): 224–233. [5] Lang, Š., Teplý, M., Brabec, T., Kopp, R., Mareš, J. (2013): Biofiltry v recirkulačních systémech. 1. vyd. Brno: Mendelova univerzita v Brně, p. 52–58. [6] Chemismus vody. In: Inovace pro konkurenceschopnost Vodňanska [cit. 30.6.2015]. Dostupné z: http://ravz.cfme.net/ravz/waterchemistry.aspx [7] Camargo, J. A., Alvaro, A., Salamanca, A. (2005): Nitrate toxicity to aquatic animals: a review with new data for freshwater invertebrates. Chemosphere 58: 1255–1267. [cit. 9.6.2015]. Dostupné z: http://www.researchgate.net/profile/Alvaro_Alonso3/publication/8 063535_Nitrate_toxicity_to_aquatic_animals_a_review_with_new _data_for_freshwater_invertebrates/links/543f9e150cf2f3e82851e4 2d.pdf [8] Hofmann, J., Novák, J. (1996): Akvaristika — Jak chovat tropické ryby jinak a lépe. X-Egem Nova, Praha. 197 pp. [9] Drahotušský, Z., Novák, J. (2000): Akvaristika — Teorie a praxe pro amatéry i profesionály. Jota, Brno. 304 pp.

množství bakterií neumožní plnohodnotné uplatnění nitrifikačních procesů. • Je chybou čistit filtr po dlouhé době – rychle rostoucí heterotrofní bakterie výrazně sníží průchodnost filtračního materiálu a tím omezí nitrifikační procesy. • Je chybou čistit filtr „jenom trochu“, aby se neodstranily nitrifikační bakterie. Kolonie těchto bakterií jsou především uvnitř filtru, takže je nikdy všechny nezlikvidujeme. Naopak důkladným propráním filtračního materiálu zvýšíme průtok vody, přísun kyslíku a uvolníme prostor pro další růst bakterií. • Akvaristé, chovající ryby, které vyžadují zásaditou vodu, nesmí zvyšovat pH skokově, ale v delším časovém horizontu a vždy po výměně vody (naředění koncentrace kationtů NH4+). • Máte-li podezření na zvýšený obsah dusitanů (ztížené dýchání, hnědé zabarvení žaber), urychleně vyměňte větší objem vody a zvyšte koncentraci soli (NaCl). Tento akutní problém filtr nezvládne. Každý filtr je potřeba pravidelně čistit, aby byl zbaven heterotrofních bakterií, rostoucích ve vnějších vrstvách filtrační hmoty, čímž brzdí růst nitrifikačních bakterií uvnitř.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

téma

Skladování krmiv a možná rizika Jiří Wenzel

Nejlepším krmivem je druhově vhodné krmivo přírodní – ať již živé pro většinu ryb či rostlinné pro druhy herbivorní. Vyhovuje jak svým složením, tak v případě živého svým pohybem a odpovídá přirozeným potřebám našich chovanců i přes rizika spojená s možným přenosem patogenních mikroorganismů a parazitů při odchytu v zarybněných lokalitách.

dodržením teplot při skladování a přepravě), distributorem a prodejcem (uchovávání při teplotách daných výrobcem pro hluboko mrazená krmiva, tedy -18 °C a nižších) můžeme ovlivnit pouze tím, že nekvalitní mrazená krmiva dané značky z tohoto zdroje (distributor, prodejce) prostě již budeme pro příště ignorovat a vybereme si spolehlivějšího dodavatele. Kvalitu již od nákupu můžeme ovlivňovat sami – ať již kontrolou techniky (je-li přístupná), ve které je mrazené krmivo u prodejce skladováno, nebo správným převozem domů. Naprosto nedostatečný je pro skladování u prodejce výparník v běžné chladničce (vhodný je moderní domácí mrazák či označení průmyslového mrazícího pultu třemi hvězdičkami, tedy že je konstruován pro teploty -18 až -24 °C). Při převozu z prodejny krmivo co nejlépe tepelně izolujeme, abychom zabránili i částečnému rozmrazení, pomocí termoboxu či v nouzi silnějším obložením izolantem ve formě několikeré vrstvy novin apod., maximálně zkrátíme dobu převozu a ideálně si vybereme spíše chladnější dny. Doma krmivo ihned umístíme do mrazáku, který dosahuje teploty předepsané pro skladování výrobcem, tedy -18 °C a nižší.

Z nejrůznějších důvodů nemusí být v možnostech chovatele zajištění vhodného živého krmiva, a náhradou tak může být kvalitní krmivo mražené. Konzervace mrazením umožňuje dlouhodobé skladování a použití krmiva tím, že brání jeho znehodnocení mikrobiálními a biochemickými změnami. Zároveň zachovává vzhled, barvu, chuť a aroma při dobrém zajištění hladiny živin, minerálních látek a vitamínů v přirozené konfiguraci a poměru. Přesto i nadále probíhají (byť výrazně zpomaleně) chemické procesy, které limitují skladování i dobu možného použití. K chemickým změnám dochází i při zachování správné teploty a uložení v temnu oxidací vzdušným kyslíkem (zejména tuků, jež jsou součástí krmiva a žluknutím se zhoršují i chuťové vlastnosti, což může vést ke snížení příjmu krmiva), a proto je vhodné v maximální možné míře zabránit přístupu vzduchu k mrazeným krmivům plastovým sáčkem či jiným obalem.

Ideálním postupem zmrazení pro uchování maximální kvality je šokové zmrazení. U krmiv pro akvarijní živočichy se v technologii často využívá kapalného dusíku či CO 2. Šokovým (tj. rychlým) zmrazením dojde při zmrazování k tvorbě mikrokrystalků ledu, které v minimální míře narušují tkáně a buněčné stěny. Poté by měla být zmrazená krmiva uchovávána trvale při teplotě -18 až -24 °C (a ani při přepravě by neměla pokesnout, budeme-li odvozovat od norem platných pro potraviny, pod -15 °C [2]). Při rozmrazení – byť i jen částečném – dochází za teploty 0 až -5 °C k rekrystalizaci vody, tj. tvorbě větších krystalů ledu a mechanickému poškození tkání a buněčných stěn [3], a při teplotách nad 4 °C k obnovení bakteriálního rozkladu – což vede pochopitelně k významným kvalitativním ztrátám živin a tím i kvality krmiva.

Nepravdivost mýtu o tom, že mražená krmiva jsou prostá choroboplodných zárodků, si můžeme odvodit nejen logicky (přežitím i tuhých zim). Na tuto skutečnost upozorňuje i příslušná norma [1], kde můžeme nalézt již v úvodu následující informaci: „Zmrazování nemůže být považováno za absolutní usmrcující zákrok proti mikrobiální kontaminaci potravin. Vylučuje biochemické a fermentační změny i aktivitu mikroorganismů, ale celá řada mikroorganismů je schopna přežívat i při teplotách používaných v technologii zmrazování a po zvýšení teploty na příznivou hodnotu dochází k obnovení životních funkcí všech přeživších mikroorganismů.“ Nepochybuji o tom, že mikroorganismy (včetně části patogenních), vyskytující se v naší volné přírodě, touto schopností disponují rovněž… Někteří výrobci mražených krmiv proto eliminují možnost přenosu patogenů ozářením krmiva gama paprsky (což je vysoce energetické elektromagnetické záření podobné rentgenovému, které postihuje mj. jádra živých buněk a používá se i ke sterilizaci lékařských nástrojů či antibakteriálnímu ošetření masa a zeleniny).

Obdobně by měli postupovat i chovatelé, kteří si zamrazují živé krmivo nalovené v době hojnosti pro svou potřebu. Pro zachování maximální kvality a výživné hodnoty by měli výše uvedené zásady zachovávat rovněž – již předem po několik hodin nastavit mrazák na maximální výkon a pro dosažení rychlého zmrazení vytvořit menší dávky vhodné velikosti (aby co nejrychleji promrzly a v budoucnu bylo možno snadno a rychle oddělit požadovanou dávku), předem je zchladit na teplotu nízko nad bodem mrazu a poté umístit do mrazáku proložené tak, aby kompletně promrzly v co nejkratším čase.

Kvalitu danou výrobcem (stav vstupních surovin – tedy to, že zpracovává kvalitní živé organismy bez známek bakteriálního rozpadu a plísní vhodnou technologií zamrazení,

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Schopnost pozření a využití krmiva ovlivňuje řada faktorů – věk, druh a velikost ryb, podíl dostupné přirozené potravy v akváriu, druhově optimální teplota vody a v neposlední řadě vhodný druh a kvalita krmiva. Na kvalitu zmrazeného krmiva má mimo kvality vstupních surovin zásadní význam skladování za vhodných podmínek, tedy za teploty -18 °C a nižší, které jsou u moderních mrazáků a mrazících boxů bez problémů dosažitelné. Při nižších teplotách (-12 °C či -6 °C) dochází k razantnímu zkrácení doporučené doby skladování z měsíců na týdny až dny [3, 4]. Vyjdeme li z různých doporučení platných pro potraviny, kde jsou obvykle uváděny mezní lhůty skladování dle druhu potraviny (pro nezpracovaná masa je to obvykle 4–12 měsíců [3, 4]), doby spotřeby uváděné dodavateli (obvykle 18–24 měsíců i díky nižšímu podílu tuku 0,5–2,0 % u většiny běžně používaných mražených krmiv) – i s přihlédnutím k tomu, že jsou pravidelně vytahovány z mrazáku – bych považoval za maximální při přesném dodržování zásad skladování. Pro drobného chovatele sám považuji za nejvhodnější z hlediska uchovávání, rychlé manipulace a dávkování (a tím i předpokladu udržení kvality) mrazené krmivo v blistru. V něm jsou jednotlivé dávky kryté přitavenou aluminiovou folií, zamezující přístupu vzduchu a tím oxidačním změnám.

téma

Přesto, že průmyslová výroba kompletních krmiv ve své kvalitě výrazně postoupila, má živé krmení – zejména při přípravě chovných ryb ke tření a pro odchov drobného plůdku do větší velikosti – zcela nezastupitelnou roli. Drobnochovatelům, kteří nemají ambice odchovávat náročnější druhy ryb, vyhovuje kompletní krmivo, které může mít vzhled vloček, granulí, pelet a jiných tvarů různé velikosti, vhodné pro daný druh chovaných ryb a živočichů. Má obvykle formu suchého krmiva o nízkém obsahu vlhkosti. Pro zachování kvality zabezpečují výrobci suchá krmiva tím, že zabrání působení negativních faktorů – tedy světla, vlhkosti a vzduchu. Takto zabezpečená krmiva mají dlouhou dobu použitelnosti (obvykle 24 měsíců) na obalu značenou jako Minimální trvanlivost do: nebo Best before: ... Samozřejmě to neznamená, že po otevření nedochází k pozvolné degradaci kvality krmiva. Pro zachování maximální kvality bychom měli vhodně krmivo skladovat a manipulovat s ním ve snaze bránit níže zmíněným negativním vlivům. Celkové ztráty (od výroby, skladování až po vyplavení před pozřením) pak mohou např. podle zjištění v produkčních chovech dosáhnout u vitamínů hodnot od 10 % (pyridoxin) po 99 % (vitamin C) [6].

•

TEPLOTA – Vzhledem k tomu, že zvýšená teplota má negativní vliv na řadu složek krmiva, a tedy i jeho kvalitu, měli bychom krmiva skladovat maximálně za pokojové teploty – neponechávat je tedy na místě vystaveném slunečním paprskům, na krytu s osvětlením či u jiných zdrojů tepla. Za běžného rozsahu teplot mezi 10–38 °C se chemické změny s každými 10 stupni Celsia zrychlují dvojnásobně a dochází k rozkladu proteinů a některých vitamínů, barviv a vůní [7].

Kuriozitou je označování záruční doby. Část mrazených krmiv, které aktuálně používám, je označena datem spotřeby (použitelnosti) Spotřebujte do:, popř. Use by date: XX.XX.XXXX, kterou jsou obvykle značeny potraviny podléhající rychlé zkáze (po tomto datu jsou považovány i při dodržení předepsaného způsobu skladování za nepoživatelné a likvidovány). Obvyklejší by mělo být označení dobou minimální trvanlivosti, tedy textem Minimální trvanlivost do:, popř. Best before: DD.MM.RRRR, resp: MM.RRRR, kdy u produktů s předpokládanou dobou trvanlivosti 3–18 měsíců může být značena jen měsícem a rokem, do kterého výrobce garantuje za dodržení podmínek správného skladování výživovou a chuťovou kvalitu [5]. Při zachování zdravotní nezávadnosti je možné např. potraviny prodávat s upozorněním na tuto skutečnost i po tomto datu (přičemž za zdravotní nezávadnost přebírá zodpovědnost prodejce).

•

SVĚTLO – Stejně jako teplo, tak i některé složky světla, zejména UV paprsky, dokáží rozkládat komponenty krmiva (vitamíny, pigmenty, aminokyseliny, tuky [7]) a ovlivňovat tak jeho kvalitu. Degradace vitaminů A a E nejen snižují hodnotu krmiva jejich nedostatečnou koncentrací v krmivu pro ryby, ale protože v krmivu samotném působí i jako antioxidanty, tak dochází jejich úbytkem k rychlejšímu znehodnocení ostatních složek při působení vzdušného kyslíku.

Akvárium, číslo 29 •

e-akvarium.cz

krůťat a drůbeže v Anglii po krmení krmivem na bázi podzemnice olejné, která je výtečným substrátem k růstu těchto plísní [14]. Aflatoxinů (dále AF) je známo více druhů. Nejnebezpečnější a nejběžnější je Aflatoxin B1 (dále AFB1), jenž je nejsilnějším známým přírodním karcinogenem, který obzvláště silně zasahuje mladé organismy. Jedná se o relativně stálé a termostabilní toxiny, které (pokud jsou přítomny ve vstupní surovině) bohužel nejsou zničeny teplem, dosahovaným při výrobním procesu krmiv. Např. i působení teploty 150–160 °C po dobu několika hodin snižuje jejich toxicitu o 50 %, přičemž užitečné složky krmiva jsou degradovány v podstatně větší míře než AFB1 [9]. Nebezpečnost AF spočívá nejen ve vzácných případech výskytu akutní otravy, nýbrž zejména v tom, že při přijímání v nižších dávkách poškozují játra, způsobují růst nádorů, poškozují imunitní systém a projevují se nespecifickými příznaky, takže nejsou odhaleny jako příčina problémů. Spory mohou být alergenem a u jedinců s oslabenou imunitou (přirozeně či léky) může dojít mykóze (růstu plísně v tkáních) [15, 16]. Jejich objevení vedlo k vysvětlení úhynů a vysokého procenta výskytu karcinomu jater u plůdku pstruha ve 40. až 60. letech v USA (kdy krmivo obsahovalo rovněž vyšší podíl moučky podzemnice, popř. bavlníkových semen) [17]. Nebezpečnost aflatoxinu dokládá fakt, že pouhé vystavení plůdku pstruha v embryonální fázi účinku 0,50 mg AFB1 na kg po dobu 1 hodiny způsobí výskyt nádorů v játrech ročních ryb u cca 40 % kusů pokusné skupiny. Smrtelná dávka LD 50 (způsobující úhyn 50 % organismů do 24 hodin) u plůdku pstruha činí méně než 1 mg/kg [17]. Že se nejedná jen o problém hospodářských chovů (i když výzkumy jsou z pochopitelných ekonomických důvodů zaměřeny na ně), potvrzuje i úhyn dvou stovek psů chovaných v USA po krmení kompletním krmivem s vysokým obsahem silně napadené kukuřičné moučky, kde byly po zásahu FDA (Úřad pro kontrolu potravin a léčiv v USA) zdokumentovány hladiny v krmivu až 376 μg/kg a ve vstupní surovině až 1851 μg/kg [18, 19] – limit pro výskyt v krmivech je 20 μg/kg. Problémy se vyskytují i u potravin – což dokládá řada zásahů SZPI (Státní zdravotnická a potravinářská inspekce) v posledních letech, při nichž byly opakovaně zjištěny překročené limity zejména u oříšků, kde byla hladina aflatoxinů překračující i více než 50x stanovený limit (10 μg/kg) [20]. Fakt, že samotné kompletní krmivo pro ryby je ve vhodných podmínkách (vysoká teplota a vlhkost) výtečným substrátem pro růst plísní, odhalila řada výzkumů. V jednom z nich, zaměřeném na produkční chovy tilapií v Brazílii, byly plísně odhaleny v 98 % odebraných vzorků. Převážně se jednalo o zástupce rodů Fusarium (který produkuje mykotoxiny fumonisiny), Aspergillus (55 % vzorků – tyto plísně mohou produkovat aflatoxiny i ochratoxin) či Penicillium (které mohou produkovat mj. ochratoxin). V krmivu byl rovněž následně potvrzen výskyt fumonisinů, aflatoxinů, ochratoxinu aj. [21].

OXIDACE – V nejvyšší možné míře braňte přístupu vzdušného kyslíku ke krmivu (zavírání krabičky víčkem, u sáčků vymáčknutí vzduchu a zipem), aby co nejméně „větrala“. Při zakoupení většího ekonomického balení je vhodné oddělit menší množství pro běžnou spotřebu a zbytek pečlivě uzavřít, a pokud to naše vybavení a balení umožňuje, využít vakuové odsátí a uchovat tuto zásobu v chladu a temnu.

•

téma

VLHKOST – Díky nízké vlhkosti, která je pro život mikroorganismů nedostatečná, je možno suchá krmiva uchovávat po delší dobu s malým rizikem napadení bakteriemi či plísní. Proto je třeba zachovávat podobné zásady, jako pro znepřístupnění vzduchu – tedy pečlivé zavírání balení s krmivem, uchovávání na suchém místě a nikoli ve vlhké místnosti s více akvárii, a zejména nesahat do krmení navlhčenou rukou. V krmivu s i jen mírně vyšší vlhkosti, než jakou má za normálních okolností, začínají bujet plísně [8]. A to i takové, které mohou mít vliv na zdraví ryb (a ve vzácných případech i člověka [9, 10]).

Výše zmíněné rizikové faktory shrnují v úvodu své práce Scott S. Smith a Ronald P. Phelps [11] takto, cituji: „Krmivo skladované déle než 90 dnů při teplotě prostředí podléhá rozkladu tuků, vitamínu C, vitamínu E a dalších vitaminů, spolu s oxidací lipidové složky (National Research Council, 1981). Jsou-li ryby krmeny krmivem s nedostatkem vitaminu C, prvním vitamínem, jenž je degradován, objevují se kožní léze a může to mít za následek nemoci projevující se výskytem eroze kůže hlavy a boční čáry (Jauncey & Ross, 1982). Mimo to mohou růst ve vlhkém prostředí – pokud skladovací teploty stoupnou – plísně, tvořící aflatoxin toxický pro ryby. Krmivo, které bylo předmětem degradace, může inhibovat růst ryb a způsobit hypovitaminózu, takže jsou ryby více náchylné k onemocnění (Jauncey & Ross, 1982). Špatné skladování může také vést ke ztrátě chutnosti a vůní v krmivu, a tím je méně ochotně přijímáno rybami.“ Při pestrém krmení v běžném akváriu jsou jiné hypovitaminózy než nedostatek vitaminu C méně pravděpodobné, při krmení jednotvárným a nevhodným krmivem by k nim ale dojít mohlo. Projevy nedostatku některého z vitamínů si může zájemce dohledat na odkazu [12].

Blíže k aflatoxinům Od dob „znovuobjevení“ [13] účinků metabolitů některých mikroskopických vláknitých hub (lidově plísní) rodu Penicillium na mikroorganismy A. Flemingem uplynulo již více než 85 let. Ne všechny metabolity plísní jsou nám však tak prospěšné, jako penicilin. Plísně produkují i nebezpečné mykotoxiny. Aflatoxiny coby metabolity plísní rodu Aspergillus (zejména A. flavus a A. parasiticus) patří mezi nejnebezpečnější z nich. Jejich objev je datován do počátku 60. let, kdy byly odhaleny jako příčina úhynu mnoha desítek tisíc

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

téma

[7] www.foodsafetysite.com/educators/competencies/general/micro biology/mic6.html [8] Carter, B. & Fontana, A. (2008): Water Activity: The Key to Pet Food Quality and Safety. Decagon Devices, Inc. Dostupné na www.aqualab.com/assets/Uploads/AN-Water-Activity-The-Key-toPet-Food.pdf [9] Smrž, P. & Peršín, M. (1980): Aktuální problém v chovatelství – mykotoxikozy. Chovatel, 19(7), pp. 163–164. [10] Hamal, P. & Svobodová, L. (2011): Mykózy a antimykotika. Interní medicína pro praxi, 13(11), pp. 445–449. Dostupné na www.internimedicina.cz/pdfs/int/2011/11/07.pdf [11] Smith, S. S. & Phelps, R. P. (1995-1996): Effect of Feed Storage Time and Storage Temperature on Growth Rate of Tilapia Fry and Efficacy of Sex Reversal. Pond Dynamics/Aquaculture CRSP Fourteenth Annual Technical Report. Dostupné na http://pdacrsp.oregonstate.edu/pubs/technical/14tchpdf/2.c.4.pdf [12] FAO (1980): ADCP/REP/80/11 – Fish Feed Technology, Chapter 6. The Vitamins. Dostupné na www.fao.org/docrep/x5738e/x5738e07.htm [13] Duchesne, E. (1897): Antagonism between molds and bacteria. An English translation by Michael Witty, 2013. 32 pp. [14] Lawley, R. (2013): AFLATOXINS. Dostupné na www.foodsafetywatch.org/factsheets/aflatoxins/ [15] Lefnerová, D. & Šimůnek, J. (2008): Přírodní karcinogeny. Onkologická péče, Česká asociace sester, sekce onkologická, roč. 12, č. 1, pp. 11–14. Dostupné na www.linkos.cz/files/onkologickapece/5/62.pdf [16] Veselský,M., Otčenášek, M., Duba, J., Dittrich,O. (1984): Hromadný výskyt mykotické tracheitidy u kuřat, Veterinární medicína, 29, č. 5, pp. 301–305. [17] Smith, J. E. & Henderson, R. E. (1991): Mycotoxins and Animal Foods. CRC Press, 904 pp. Dostupné na books.google.cz/books? id=pNZHeXG8DJQC&pg=PA614&hl=cs#v=onepage&q&f=false [18] www.entirelypets.com/afinpetfo.html [19] www.fda.gov/AboutFDA/CentersOffices/OfficeofGlobalRegulato ryOperationsandPolicy/ORA/ORAElectronicReadingRoom/ucm0617 67.htm [20] www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1050550&nid=12025 [21] Barbosa T. S. et al (2013): Mycobiota and mycotoxins present in finished fish feeds from farms in the Rio de Janeiro State, Brazil. International Aquatic Research 2013, 5:3. Dostupné na www.intaquares.com/content/5/1/3 [22] www.knowmycotoxins.com/fish.htm [23] mycotoxinsinfo.blogspot.cz/2013_12_01_archive.html [24] Bautista M.N. et al (1994): Aflatoxin B1 contamination of shrimp feeds and its effect on growth and hepatopancreas of pre-adult Penaeus monodon. Journal of the Science of Food and Agriculture, Vol. 65, Issue 1, pp. 5–11. [25] http://image.slidesharecdn.com/50thsympbrazsocietyanimalsci ence-albertonunes-jul-2013-130724101238-phpapp01/95/good-feedmanufacturing-practices-for-the-brazilian-aquaculture-industry-43638.jpg?cb=1374777021 [26] FAO (1980): ADCP/REP/80/11 – Fish Feed Technology, Chapter 20. Effects of Processing on the Nutritional Value of Feeds, 6. EFFECT OF PROCESSING ON MOULDS, SALMONELLA, AND OTHER HARMFUL SUBSTANCES. Dostupné na www.fao.org/docrep/x5738e/x5738e0l.htm [27] Kusák et al. (1976): K současné problematice mykotoxinů a zejména aflatoxinů v ČSR, Veterinářství, 26, č.7, pp. 300–301. [28] www.aaainsp.com/moldinthehome

Aflatoxiny i v menších dávkách způsobují vysoké ztráty v chovu ryb [22, 23] i akvakulturách krevet [24]. U krevet bylo zjištěno nepříznivé působení AFB1, způsobující zhoršený růst a vyšší citlivost k onemocnění krunýře, v dávce 73,8 μg/kg, avšak poškození hepatopankreatu krevet bylo pozorováno již při dávce nižší, kdy stupeň poškození byl přímo úměrný dávce aflatoxinu. Patologické změny na tkáni hepatopankreatu krevet zaznamenali již při dávce 26,5 μg/kg, což je dávka blízká limitu stanovenému pro krmiva krevet, a to 20 μg/kg [25]. Vzhledem k problematické eliminaci aflatoxinů uvádí FAO (Organizace OSN pro výživu a zemědělství) v doporučeních pro krmné směsi pro produkční ryby, že je lépe výskytu aflatoxinů předcházet testováním zdrojů (vstupních surovin) a dbát na správné skladování krmných směsí [26]. U většiny hobíků asi výskyt plísní nehrozí, avšak u nevhodně skladovaných krmiv ve vlhké a teplé „rybárně“ by k růstu relativně běžné plísně Aspergillus flavus dojít mohlo. Proto by vhodnému skladování krmiva měli chovatelé věnovat přiměřenou pozornost. Krmivo, na kterém bují žlutá až žlutozelená plíseň, je rizikovým; nejúčinnější deaktivací aflatoxinů je oxidace – např. užitím 1,25–5% roztoku chlornanu sodného či 1% roztokem manganistanu draselného před likvidací krmiva [27]. Obdobně by měli chovatelé dbát na prevenci výskytu plísní na stěnách, kde mohou vegetovat plísně rodů Aspergillus a Penicillium, produkující aflatoxinu blízce příbuzný mykotoxin sterigmatocystin, jehož kancerogenita byla rovněž prokázána [15]. U zdravého člověka jsou spory těchto plísní likvidovány přirozenými imunitními reakcemi organismu, avšak v případě extrémně vysokého výskytu plísní nebo u organismu s oslabenou či narušenou imunitní odezvou může dojít k napadení plic aspergilozou [10, 28]. To už ale není předmětem tohoto článku...

Literatura: [1] ČSN 56 9605. Pravidla správné hygienické praxe – Hluboce zmrazené potraviny. [2] Vyhláška 366/2005 Sb. Vyhláška o požadavcích vztahujících se na některé zmrazené potraviny. [3] Nosreti, D. (2010): Konzervace zmražováním a chlazením. Dostupné na www.darius.cz/receptar/chlad_mraz.doc [4] www.fda.gov/downloads/Food/FoodborneIllnessContaminants/ UCM109315.pdf [5] Vyhláška 113/2005 Sb. Vyhláška o způsobu označování potravin a tabákových výrobků. [6] FAO (1980): ADCP/REP/80/11 – Fish Feed Technology. Chapter 14. Stability of Micro-Ingredients in Fish Feed. Dostupné na www.fao.org/docrep/x5738e/x5738e0f.htm

Akvárium, číslo 29

e–akvarium.cz

praxe

Choroby rýb (II.) Marin Štelzer

V minulej časti článku sme sa venovali ochoreniam, ktoré sú vyvolávané abiotickými (neživými) faktormi. V tejto časti sa budeme venovať ochoreniam, ktoré vyvolávajú živé organizmy (hlavne mikroorganizmy), nachádzajúce sa v akváriu, pričom môžu byť súčasťou jeho prirodzenej flóry. Cieľom nie je vychovať z bežného akvaristu veterinára, mikrobiológa alebo epidemiológa. Napriek tomu však nie je možné sa pri charakteristike tejto skupiny ochorení vyhnúť niektorým zložitejším, ale dôležitým podrobnostiam. Tieto nám pomôžu pochopiť, ako dané ochorenie vzniká, ako a čím ho môžeme úspešne liečiť, ako aj to, aká je účinná prevencia proti vzniku týchto ochorení.

Hlavne u začínajúcich akvaristov sa často stretávame s tým, že si prídu po radu, ako liečiť rybku, že si priniesli ochorenie z obchodu alebo aj od iného chovateľa. Napriek tomu, že som žiadne štatistické vyhodnotenie nerobil (ani k tomu nemam podklady), si dovolím smelo tvrdiť, že vo väčšine prípadov (ak sa vôbec ukáže, že ide o infekčné ochorenie) ide o sekundárne ochorenie, ktorému predchádzalo oslabenie imunity v dôsledku nevhodných podmienok v akváriu, transportu domov a pod. Je potrebné si uvedomiť, že akvárium nie je sterilné. Rovnako ako napr. riasy a sinice sa v ňom nachádzajú aj mikroorganizmy, ktoré dokážu (alebo ich vývojové štádium) za určitých podmienok vyvolať ochorenie.

Mikroskopický svet v akváriu. Druhová rozmanitosť mikroskopických organizmov, ktoré sa nachádzajú v akváriu, je skutočne veľká. Niektoré sú úplne neškodné alebo prospešné, iné čakajú na svoju príležitosť vyvolať ochorenie.

Infekčné choroby Pre vznik a šírenie infekčného ochorenia musia byť splnené tri základné podmienky: 1. Prítomnosť pôvodcu nákazy a prameňa pôvodcu nákazy. Pôvodca nákazy je etiologický agens (choroboplodný zárodok, mikroorganizmus), schopný vyvolať ochorenie (baktérie, vírusy, parazity, huby). Podľa tejto schopnosti ich môžme rozdeliť na primárne patogénne – schopné vyvolať ochorenie u zdravého jedinca bez narušenej imunity a podmienené (oportúnne) patogénne – schopné vyvolať ochorenie iba u jedinca s oslabenou imunitou. Medzi oportúnne patogény môžeme zaradiť aj mikroorganizmy, ktoré tvoria tzv. komenzály, čiže mikroorganizmy normálnej mikroflóry organizmu. Prameňom pôvodcu nákazy môže byť chorý jedinec v ktoromkoľvek štádiu ochorenia, zdravý jedinec, ktorý je nosičom choroboplodných zárodkov, cudzopasné parazity, ale aj človek.

2. Uskutočnenie prenosu. Prenos pôvodcu nákazy sa môže uskutočniť niekoľkými mechanizmami – prehltnutím, vodou cez žiabre, vpravením pôvodcu nákazy do krvi, napr. aj pri poranení, a priamym kontaktom. Ako faktor prenosu infekčného agens sa uplatňuje hlavne voda, ale aj kontaminovaná potrava (najmä živá a mrazená), kontaminované rastliny, dekorácie, substráty a nástroje používané v akváriu. 3. Prítomnosť vnímavého jedinca resp. populácie. Rovnako ako u ľudí, aj u rýb je pre prenos infekčného agens potrebná prítomnosť jedinca, ktorého dokáže kolonizovať, rozmnožiť sa v ňom a vyvolať patologický proces – chorobu. Na vnímavosť výrazne vplývajú vnútorné faktory (vek, pohlavie, genetická predispozícia) a vonkajšie faktory (fyzikálne, chemické, psychické). Opakom vnímavosti je odolnosť (imunita), ktorá môže byť všeobecná alebo špecifická (voči určitej chorobe).

Akvárium, číslo 29

•

Pre zabránenie vzniku infekčného ochorenia sa uplatňujú nešpecifické a špecifické obranné mechanizmy:

Vírusová infekcia má sa vyznačujú vysokou kontagiozitou (nákazlivosťou), veľkými stratami a obtiažnou liečbou. K poškodeniu hostiteľa následkom vírusovej infekcie môže dochádzať rozmanitými spôsobmi [2]. Samotné naviazanie sa virusu na povrch bunky môže viesť k ovplyvneniu bunkovej membrány z hľadiska jej konzistencie, priepustnosti a regulačných funkcií. Pri replikácii vírusu môže dochádzať aj k zmene antigénnej štruktúry bunky, čo vedie k vyvolaniu špecifických a nešpecifických imunitných odpovedí organizmu. Ďalej môže dochádzať k inhibícii metabolizmu bunky, spomaleniu delenia bunky atď. V krajnom prípade dochádza až k bunkovej smrti a jej rozpadu, pri ktorom sa z bunky uvoľnia novo vzniknuté vírusy, schopné infikovať ďalšie bunky.

b) špecifické - špecifická obrana vrodená alebo získaná (napr. po prekonaní ochorenia); má dve zložky: i) imunita celulárna (bunková), je funkčne viazaná na T-lymfocyty ii) imunita humorálna, je viazaná na špecifické protilátky – imunoglobulíny.

Keďže vírusy využívajú metabolické cesty hostiteľskej bunky, nie je možné použiť liečivá, ktoré by zničili vírus bez poškodenia samotnej bunky. Hlavnú úlohu pri vírusových infekciách zohráva imunitný systém hostiteľa. Okrem symptomatickej liečby sa proti vírusovým infekciám používajú liečivá (antivirotiká), ktoré blokujú receptory buniek, čím bránia adsorpcii a penetrácii vírusu do hostiteľskej bunky, alebo inhibujú replikáciu vírusového genómu, t.j. bránia pomnoženiu vírusu vo vnútri hostiteľskej bunky. Okrem klinických prejavov sa na diagnostiku vírusových infekcií používajú priame metódy na vizualizáciu vírusu (elektrónová mikroskopia), identifikáciu nukleovej kyseliny (PCR – polymerázová reťazová reakcia), kultivácia vírusu na bunkových kultúrach a nepriame – dôkaz protilátok v sére. Tieto metódy sú však v domácich podmiankach nedostupné, preto sa môžeme spoliehať iba na diagnostiku ochorenia podľa špecifických príznakov, prípadne vylúčením iných ochorení.

Vírusové infekcie Ako už z názvu vyplýva, ide o ochorenia, pri ktorých je pôvodcom nákazy vírus. Vírusy sú nebunkové organizmy. Ide o vnútrobunkové parazity, ktorých metabolizmus je závislý od živej hostiteľskej bunky, ktorej metabolické cesty vírus využíva na svoju replikáciu – pomnoženie. Virión (vírusová častica) sa skladá iba z jednej nukleovej kyseliny (DNA alebo RNA, podľa čoho sa vírusy delia na DNA-vírusy a RNA-vírusy). Nukleová kyselina je uložená v proteínovom obale – kapside, kde môžu byť uložené lineárne, cirkulárne, prípadne vo viacerých segmentoch. Kapsida je zložená z kapsomér (podjednotiek), ktorých počet je presne určený a spôsob ich väzby určuje symetriu (tvar) kapsidy. Niektoré vírusy majú na povrchu ešte jednu vrstvu – obal zložený z glykoproteínov a lipidov, ktorý získavajú prechodom cez bunkové membrány. Na rozdiel od baktérií a prvokov sa vírusy nemnožia bunkovým delením. Množenie vírusu sa deje vo vnútri hostiteľskej bunky a skladá sa z niekoľkých fáz [1]:

•

• •

Uvoľnenie – vzniknuté vírusy sa z hostiteľskej bunky uvoľnia lýzou (rozpadom) bunky, pučaním cez cytoplazmatickú membránu, prestupom do susediacich buniek cez medzibunkové kanáliky alebo po fúzii (zlúčení) cytoplazmatických membrán buniek.

a) nešpecifické: - bariérové a) neporušená koža a sliznica (vrátane chemicky aktívnych látok s baktericídnym alebo bakteriostatickým účinkom) b) chemické mikroprostredie c) lymfatický systém (lymfatický systém zložený z lymfatických ciev a lymfatických uzlín); - exkrečné - procesy v makroorganizme, ktorých úlohou je vylúčiť z tela cudzorodé látky vrátane mikroorganizmov a ich produktov; - reaktívne - zápalová reakcia, fagocytóza.

•

praxe

e–akvarium.cz

Medzi najzávažnejšie vírusové ochorenia rýb patrí tzv. jarná virémia kaprov, lymfocytóza, ulcerózna nekrotická dermatitída, herpesviróza kaprov KOI, vírusová hemoragická septikémia a ďalšie.

Adsorpcia – naviazanie na povrch vnímavej bunky pomocou špecifických molekúl. Penetrácia – vstup vírusu do hostiteľskej bunky endocytózou alebo splynutím obalu vírusu s cytoplazmatickou membránou. Obnaženie – kapsid je rozložený proteolytickými enzýmami (enzýmy štiepiace/rozkladajúce bielkoviny) vo vnútri bunky (vo vakuole, jadre alebo v cytoplazme), čím sa uvoľní z vírusu nukleová kyselina.

Bakteriálne infekcie Baktérie sú jednobunkové prokaryotické mikroorganizmy. Rozmnožujú sa jednoduchým delením a na rozdiel od vírusov nie sú plne závislé na hostiteľskej bunke. Väčšina baktérií je voľne žijúca. Najčastejšie sa v akvaristike môžeme stretnúť s bakteriálnymi ochoreniami ako bakteriálny rozpad plutiev (Aeromonas), škvrnitosť rýb (Aeromonas, Pseudomonas), kolumnaróza (Flavobacterium columnare), tuberkulóza rýb (Mycobac-

Replikácia – vlastné pomnoženie vírusového genómu. Kompletizácia – vo vnútri bunky sa skompletizujú dcérske virióny.

Akvárium, číslo 29

•

terium psicium) a inými. Niektoré z týchto ochorení môžu predstavovať dokonca riziko prenosu aj na človeka (tuberkulóza rýb, a ak by sme rozšírili tému aj do oblasti teraristiky, tak aj napr. niektoré druhy patriace do rodu Salmonella). Baktérie môžme rozdeliť podľa niekoľkých kritérií, napr.: - tvaru - koky (guľovitý tvar), - tyčinky – pravidelné, nepravidelné, vetvené, - špirálovité – spirochéty, - vibrioidné - usporiadaním buniek - dvojice, - retiazky, - strapce, - tetrády - stavby bunkovej steny - Gram pozitívne (G+) baktérie - Gram negatívne (G-) baktérie - Acidorezistentné baktérie - tvorby púzdra - schopnosti tvoriť spóry

Rovnako ako pri iných infekčných ochoreniach závisí priebeh infekcie od rôznych faktorov na strane mikroorganizmu (patogénnosť mikróba, virulencia konkrétneho kmeňa, infekčná dávka), ale aj na strane napadnutého makroorganizmu (vnímavosť hostiteľa, nešpecifická a špecifická imunita) [1]. Z hľadiska časového priebehu môžeme infekcie rozdeliť na akútne, subakútne a chronické. Niekedy sa môžeme stretnúť aj s výskytom tzv. superinfekcie. Pri nej dochádza k nákaze ďalším druhom mikroorganizmu súčasne s už prebiehajúcou pôvodnou infekciou.

Bakteriálna spóra (endospóra) je pokojové štádium s minimálnym až nulovým metabolizmom u niektorých druhov baktérií (hlavne rodu Clostridium a Bacillus). Baktérie tvoria spóry za určitých nevhodných podmienok neumožňujúcich ich ďalší rast a množenie [2]. Spóry sa vyznačujú mimoriadnou odolnosťou voči vonkajším vplyvom (teplota – znášajú až hodinový var, žiarenie, dezinfekčné látky, pôsobenie organických rozpúšťadiel, kyselín, zásad atď.) a baktérie môžu v tomto štádiu prežívať až storočia. V prípade, že sa spóra dostane znovu do vhodných podmienok, mení sa bakteriálna bunka znovu na vegetatívnu, plne virulentnú formu (germinácia).

Baktérie môžu poškodzovať svojho hostiteľa rôznymi mechanizmami [2]: prichytením sa na bunku a prienikom do nej, produkciou toxínov, stimuláciou zápalovej reakcie a vyvolaním imunopatologických reakcií. Baktérie pri infekcii tvoria rôzne toxíny [1]. Delia sa na exotoxíny (z bakteriálnej bunky sa do prostredia vylučujú počas jej rastu) a endotoxíny (sú viazané na bunkovú stenu baktérií, resp. sú jej súčasťou a do prostredia sa uvolňujú až pri jej rozpade). Obidve skupiny toxínov dokážu v organizme vyvolať imunitnú odpoveď rôznej intenzity. Bližšiemu rozdeleniu a charakteristike týchto toxínov sa však nebudeme v tomto článku venovať.

Rastový cyklus baktérií môžeme rozdeliť do niekoľkých, na seba nadväzujúcich fáz [1]: • Lag-fáza, počas ktorej baktérie syntetizujú enzýmy,

Pri liečbe bakteriálnych infekcií sa používajú látky, nie úplne správne označované súhrnným názvom antibiotiká pre antibiotiká v pravom slova zmysle (= antimikrobiálne látky mikróbového pôvodu) aj pre chemoterapeutiká (= synteticky vyrábané antimikrobiálne látky). Pre jednoduchosť ich budeme v článku naďalej označovať v praxi zaužívaným názvom. Antibiotiká pre svoju použiteľnosť v liečbe musia spĺňať niekoľko kritérií [1]: • selektívna toxicita – inhibuje (utlmuje) mikroorganizmy bez poškodenia hostiteľa

ale ešte nedochádza k deleniu buniek. Logaritmická (exponenciálna) fáza, počas ktorej dochádza k intenzívnemu a pravidelnému rastu, bunky sa delia konštantnou rychlosťou. Na konci tejto fázy, kedy ubúdajú živiny a pribúdajú produkty metabolizmu dochádza k spomaleniu rastu a delenia.

•

Fáza odumierania, počas ktorej bunky hynú a tým ich počet postupne klesá. Príčinou je vplyv fyzikálnych a chemických faktorov prostredia, kde patria aj samotné produkty metabolizmu buniek.

Rastová krivka baktérií. (Autor: Michał Komorniczak [4])

Bakteriálne púzdra [2] sú polysacharidové (u Bacillus antracis polypeptidové) mimobunkové štruktúry obaľujúce baktérie, pevne priliehajúce k bakteriálnej bunke. Púzdro má antifagocytárne vlastnosti, bráni vstupu antibiotík do bunky a má funkciu adhezínov (adhézia, adherencia = priľnavosť). Opúzdrené baktérie sú spravidla virulentnejšie (virulencia je stupeň patogenity, schopnosti baktérie vyvolať ochorenie).

•

praxe

e–akvarium.cz

Stacionárna fáza, kedy dochádza k postupnému vyčerpaniu živín a nahromadeniu toxických metabolitov, čo ma za následok konštantný celkový počet buniek

Akvárium, číslo 29 •

e–akvarium.cz

Z hľadiska vzťahu k ostatným organizmom a získavania živín môžu mikromycéty byť saprofytické (živiny získavajú rozkladom odumretých organizmov a organických zvyškov), komenzálne (spôsob symbiózy, kedy jeden z druhov ma zo spolužitia prospech, pričom na druhého spolužitie nemá vplyv) a parazitické.

citlivosť mikroorganizmu – mikroorganizmus musí byť na danú látku citlivý, t.j. nesmie byť mimo spektra účinku (primárna rezistencia)

•

dosahovanie účinnej koncentrácie v telových tekutinách, pričom účinná koncentrácia sa má dosiahnuť rýchlo a pretrvávať dlhšiu dobu

•

rozpustnosť vo vode a stabilita

Mykotické infekcie môžeme rozdeliť na mykózy, kedy dochádza k adherencii (priľnutí) na povrchu kože alebo slizníc (povrchové mykózy), alebo k penetrancii (prieniku) do hlbších tkanív, a na mykotoxikózy, pri ktorých dochádza k poškodeniu tkanív a funkcií hostiteľa toxickými metabolitmi húb [1].

Ideálne antibiotikum by malo byť okrem spomenutých kritérií aj:

• •

nealergizujúce a bez vedľajších účinkov s baktericídnym účinkom, nie iba bakteriostatickým

Ako bolo už vyššie naznačené, antibiotiká môžeme podľa účinku rozdeliť na baktericídne (dochádza k usmrteniu bakteriálnej bunky) a bakteriostatické (reverzibilne zastavujú rast a množenie baktérií, t.j. po vysadení môže dôjsť k opätovnému rastu a množeniu v závislosti na imunite hostiteľa). Okrem tohto rozdelenia môžeme abtimikróbne látky rozdeliť aj podľa spektra účinku na antibiotiká s úzkym, stredným a širokým spektrom účinku podľa počtu druhov baktérií, na ktoré pôsobia [1]. Veľkým problémom, s ktorým sa môžeme stretnúť pri liečbe bakteriálnych infekcií, je rezistencia (odolnosť) voči antibiotikám. Rozoznávame rezistenciu primárnu (prirodzenú) a získanú (kmene, ktoré boli pôvodne na určité antibiotikum citlivé, sa stanú voči jeho pôsobeniu rezistentné). Medzi príčiny vzniku získanej rezistencie patria:

•

Patologické druhy húb sa nachádzajú v každom akváriu, kam sa dostávajú zo vzduchu, potravou, novými rastlinami a dekoráciami, ale aj prostredníctvom vody z kontaminovaného zdroja. Potravou, hlavne pri jej nesprávnom skladovaní, sa okrem samotných húb môžu do vody dostávať aj mykotoxíny (napr. aflatoxín). Predpokladá sa, že k vzniku mykotických ochorení dochádza až sekundárne po narušení prirodzenej obrannej bariéry organizmu (napr. mechanické poškodenie ochrannej vrstvy kožného slizu alebo jeho znížená tvorba v dôsledku nevhodných podmienok), preto základnou prevenciou týchto ochorení (ale aj ostatných, nie iba mykotických) je dobrá úroveň hygieny v akváriu a kvalitné, správne skladované krmivo. Na liečbu mykotických infekcií sa používajú antimykotiká. Ich počet je oproti antibiotikám podstatne menší vzhľadom k tomu, že rovnako ako huby, aj hostiteľ sa skladá z eukaryotických buniek, a teda mnohé z látok inhibujúcich (utlmujúcich, spomalujúcich rast) huby sú toxické aj pre samotného hostiteľa [1]. Okrem nich je možné použiť aj látky s antiseptickým účinkom, ako napr. NaCl, kúpel v slabo ružovom roztoku hypermangánu (prípadne lokálne ošetrenie roztokom hypermangánu), liečivá na báze FMC a pod. Medzi najčastejšie mykotické infekcie patrí povrchové zapliesnenie rýb (huby z rodu Achlya a Saprolegnia), ichtyosporidióza (Ichtyosporidium hoferi).

používanie antibiotík bez ohľadu na to, či pôvodcom nákazy je baktéria; prípadne preventívne používanie antibiotík

•

nesprávny výber vhodného antibiotika pri bakteriál-

•

nej infekcii nedostatočná dávka a nedostatočné trvanie liečby bakteriálneho ochorenia

•

praxe

neopodstatnená liečba kombináciou antibiotík pri ochoreniach, u ktorých je možné efekt dosiahnúť použitím jedného antibiotika

Výsledkom narastajúcej rezistencie mikróbov voči antibiotikám môže byť to, že nebudeme mať žiadne dostupné účinné lieky, a bakteriálne infekcie sa tak stanú neliečiteľnými. Preto je vždy potrebné pred použitím antibiotík zvážiť racionálnosť a opodstatnenosť ich použitia.

Parazitárne choroby Parazitizmus je druh vzťahu spoluexistencie dvoch organizmov, pri ktorom parazitujúci organizmus žije na úkor hostiteľa. Parazit môže v hostiteľovi prekonať buď celý svoj vývojový cyklus, alebo môže jednotlivé vývinové štádiá prekonávať v rôznych hostiteľoch. Podľa toho rozlišujeme hostiteľa ako medzihostiteľa (parazit v ňom prekonáva iba niektoré vývojové štádium, pričom posledné prekonáva v inom druhu hostiteľa) a definitívneho hostiteľa (parazit v ňom prekonáva celý životný cyklus, alebo iba koncové štádium vývoja) [1]. Parazitárne ochorenia možu byť spôsobené rôznymi druhmi organizmov, počnúc jednobunkovými prvokmi až po rôzne viacbunkové organizmy, akými sú napr. červy, niektoré článkonožce (hlavne niektoré kôrovce, ako napr. kaprivec

Mykotické infekcie Huby tvoria skupinu heterotrofných eukaryotických organizmov. V minulosti boli zaraďované medzi rastliny napriek tomu, že spôsobom výživy sa približovali skôr k živočíchom, vzhľadom k neschopnosti si sami vytvárať organické látky. Podľa veľkosti ich delíme na makromycéty (sem patria napr. hríby) a mikromycéty (mikroskopické huby, vláknité huby – plesne, kvasinky), ktorým sa budeme daľej venovať z hľadiska ochorení.

Akvárium, číslo 29

e–akvarium.cz

/Argulus/, cyklop /Cyclopoida/ a niektoré roztoče /Acarina/) alebo hmyz (napr. potápniky, ktoré sa dokážu prichytiť aj na dospelé ryby a vysávať im krv). Tieto organizmy môžu parazitovať na povrchu (koži) hostiteľa (napr. Ichthyophthirius multifiliis), vo vnútorných orgánoch (napr. Hexamita salmonis), alebo vo vnútri buniek a v medzibunkových priestoroch (napr. niektoré druhy rodu Eimeria). Medzihostiteľmi parazitov môžu byť aj iné živočíchy v akváriu, ako sú slimáky, krevety a raky, z ktorých sa ochorenie môže následne preniesť na ryby.

praxe

trebné preliečiť celé akvárium. Vzhľadom na to, že zvolené, alebo dostupné liečivo nemusí byť účinné voči všetkým vývojovým štádiám, je vhodné dĺžku liečby zvoliť podľa dvojnásobku dĺžky životného cyklu konkrétneho druhu parazita. Vo všeobecnosti platí, že účinná prevencia je lepšia a aj ekonomickejšia ako následná liečba a hľadanie príčin ochorení pri jej zanedbaní. Ako prevencia nám okrem spomenutého karantenizovania nových živočíchov pomôže hlavne dobrá hygiena akvária, kvalitná potrava z overeného zdroja, ako aj nákup samotných živočíchov z kvalitného a overeného zdroja. Napriek mnohým odporúčaniam preventívneho pridávania rôznych komerčných prípravkov do vody by sme po chémii mali siahnuť až naozaj v nevyhnutnom prípade, nakoľko pridávanie akýchkoľvek liečiv a chemikálii môže vodné organizmy vo väčšej alebo menšej miere poškodzovať. Taktiež neustálym používaním nízkych koncentrácii látok, ktoré sa vo vyšších koncentráciách používajú ako liečivo (napr. niektoré prípravky na báze FMC), môžeme u mikroorganizmov vyvolať ich následnú rezistenciu voči týmto prípravkom, čo sa nám môže odraziť pri problémoch s liečbou ochorení.

Prvoky (Protozoa) [3] sú jednobunkové eukaryotické organizmy s rozmanitou stavbou buniek, podľa čoho sa ďalej delia na bičíkovce (Flagellata), koreňonožce (Rhizopoda), výtrusovce (Sporozoa) a nálevníky (Ciliophora). V akvaristike sa najčastejšie stretávame s ochoreniami, ktoré vyvolávajú prvoky Ichthyophthirius multifiliis (krupička), Ichthyobodo necatrix (ichtiobodóza, costióza), Spironucleus elegans (spironukleóza), Hexamita salmonis (hexamitóza) a pod. Červy (Vermes) [3] sú veľkou skupinou viacbunkových organizmov so súmerným valcovitým alebo oplošteným telom. Množia sa pohlavne a nepohlavne (delením a pučaním). Vývoj červov môže byť buď priamy a nepriamy. Z hľadiska akvaristiky sú najvýznamnejšími zástupci kmeňa ploskavcov (Platyhelmintes): niektoré druhy patriace do triedy ploskule (Turbellaria), motolice (Trematoda), pásomnice (Cestoidea); kmeň okrúhlovce (Nemathelminthes): najmä trieda hlístovce (Nematoda); kmeň obrúčkavce (Annelida): hlavne trieda pijavice (Hirudinea). Mäkkýše (Mollusca) sú kmeň mnohobunkových organizmov s nečlánkovaným telom zloženým z hlavy (okrem lastúrnikov), nohy a telovej dutiny. V akváriu sa najčastejšie stretávame so zástupcami ulitníkov (Gastropoda) a lastúrnikov (Bivalvia). Okrem toho, že môžu byť medzihostiteľmi niektorých iných parazitov (niektoré ochorenia sú prenosné aj na človeka), aj vývojové štádiá niektorých lastúrnikov môžu parazitovať na koži, žiabrach a plutvách rýb. Hostiteľa však zvyčajne poškodzujú až pri ich masívnom rozmnožení [3].

Zdroje: [1] Petrovičová, A. & Šimkovičová, M. (2004): Všeobecná mikrobiológia. SZU, Bratislava. [2] Bednář, M. et al. (1996): Lékařská mikrobiologie. Bakteriologie, virologie, parazitologie. Marvil. [3] Frank, S. (2000): Sladkovodní akvaristika. Cesty, 247 pp. [4] www.wikiskripta.eu/index.php/Soubor:Bacterial_growth_cs.svg

Slovník: Fagocytóza: Forma aktívneho transportu do vnútra bunky, pri ktorom je častica najskôr obklopená/obalená tzv. panôžkami, vytvorenými z cytoplazmatickej membrány bunky, a následne je pohltená bunkou.

Liečba parazitárnych ochorení je rozličná v závislosti na konkrétnom druhu parazita. V praxi sa okrem niektorých antibiotík používajú antihelmintiká (proti niektorým červom) alebo iné látky s antiseptickým účinkom, napr. chlorid sodný, malachitová zeleň, formaldehyd, metylénová modrá, chloramin T a pod. Často sa pri liečbe používajú fyzikálne postupy, ako je zvýšenie teploty. Dôležité pri liečbe je okrem karantény aj dodržanie optimálnych podmienok (teplota) a dĺžky liečby, aby sme zamedzili prípadnému opätovnému vypuknutiu ochorenia. Karanténu je dobré použiť aj ako prevenciu proti zavlečeniu ochorenia pri nových rybách. V rámci liečby má praktický význam skôr v prípade, ak je ochorenie zachytené včas a nie je v akváriu veľa postihnutých jedincov. V opačnom prípade je po-

Endocytóza: Proces aktívneho transportu častíc do vnútra bunky. Častica sa vnorí do plazmatickej membrány a vo forme transportnej vezikuly sa dopraví do bunky. T-lymfocyt: Typ bielej krvinky. Patogenita: Schopnosť vyvolať ochorenie. Infekčná dávka: Počet jednotiek infekčného agensa (bakteriálnych buniek, vírusov), potrebných pre vyvolanie ochorenia. FMC: Liečivo zo zmesi formaldehydu, metylenovej modrej a malachitovej zeleni.

Akvárium, číslo 29

hi-tech

e-akvarium.cz

Čistota v hi-tech akváriu Peter Chnúrk

Akvárium má väčšina z nás ako dekoráciu. No občas sa stáva, že akvárium začne žiť svojím životom, ktorý sa nevyvíja práve podľa predstáv jeho majiteľa, a ako okrasné vôbec nevyzerá. Dôvodom býva zanedbaná údržba, ktorá nie je iba o výmene vody, vyčistení filtra a podobne notoricky známych úkonoch. Existuje veľa faktorov, ktoré vplývajú na čistotu akvária a sú často opomínané alebo podceňované. Hlavne vo verejných diskusiách sa skloňuje pojem „hygiena v akváriu“. V tomto článku skúsim priblížiť, ako komplexný pojem to môže byť, a podelím sa o moje skúsenosti s údržbou prevažne hi-tech akvárií. Prevažne, lebo údržba by mala prebiehať rovnako aj v rastlinnom low-tech akváriu, kde sa pre pomalší metabolizmus rastlín dôsledky dostavia podobné, ale pomalšie, resp. neskôr.

zabudol omylom vypnuté sýtenie CO2. Rastliny, sklá, hadice, filter, všetko som nechal bez zásahu. V tej dobe som ani veľmi nemusel simulovať časovú zaneprázdnenosť. Toto sa dialo asi tri týždne. Hoci som potom venoval údržbe dosť času a vyčistil všetko, čo bolo vidieť, čiernej štetinkovej riasy som sa ani nedotkol. Je to dôsledok, ktorý s odstránenou príčinou ide iba dosť pomaly a prácne odstrániť. Ale o tom neskôr.

Aj takto môže vyzerať akvárium, ak sa zanedbá údržba a zabudne sa na hnojenie.

Vzhľad akvária počas bežnej prevádzky.

Čím dlhšie sa venujem rastlinnej hi-tech akvaristike, tým viac sa pre mňa hygiena v akváriu spája s riasami ako ukazovateľom, že niečo robím zle. Rád by som ale zdôraznil, že riasy samé o sebe nie sú zlé. Povedal by som skôr nechcené z estetických dôvodov v akváriách, o ktoré sa starám. Riasy budem spomínať v článku často, pretože pri správnom snažení ich v akváriu nemusí byť takmer vôbec vidieť. Sú súčasťou každej nádrže, pre niektoré živočíchy tiež prirodzenou potravou. Akvárium bez rias neexistuje, ale ak ich je tak málo, že náhodný pozorovateľ ich nevidí, je to prinajmenšom výborná vizitka stavu akvária z hľadiska jeho údržby a čistoty. Pre potreby prípravy tohto článku som úmyselne zanedbal údržbu v dvoch akváriách. Na obrázkoch vpravo je vidieť, ako môže vyzerať akvárium z prvej fotografie v článku po úmyselne zanedbanej údržbe. Chcel by som pripomenúť, že bežne zariasenie nedôjde do takto pokročilého štádia. A čo sa vlastne stalo zle? V akváriu som už pred pokusom pozoroval v malom množstve zelenú prachovú a čiernu štetinkovú riasu. Vynechal som zopár dávok hnojenia, pravidelná výmena vody sa stala nepravidelnou občasnou. Keď k výmene vody došlo, tak som nič nečistil. V tomto čase som na týždeň

A toto ma čakalo za riasovou stenou – čierna štetinková riasa.

Zopár tipov, na čo treba myslieť pri „upratovaní“ akvária Nasledujúce rady k údržbe sú v podstate súhrn všetkého, čo som úmyselne zanedbal pre vytvorenie predchádzajúcich fotografií. Prípadne ako by sa to dalo ešte zhoršiť. Pravidelná týždenná výmena 50 % vody zriedi v ideálnom prípade všetky látky na 50 % pôvodnej koncentrácie. Ideálny stav znamená použitie vody z reverznej osmózy alebo z demineralizačnej kolóny, ktorá sa najviac približuje k čistej H2O. Výmenou vody sa odstránia z časti riasové spóry, odpadné látky rýb, ale aj hnojivá, zafarbenie vody, jednoducho

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

všetko, čo vo vode bolo. Výmenu 50 % vody považujem za základ prevencie výskytu rias, ale aj za silný nástroj v boji proti riasam. V prípade zistenia vážneho ohrozenia zdravia rýb alebo fungovania akvária je možné spraviť dve masívne výmeny vody za sebou. Aby som bol konkrétny, myslím tým dve výmeny s odstupom iba niekoľko hodín bez pridávania hnojiva, CO2 alebo svietenia. Napríklad s čistou vodou (iba H 2O) pri výmene 70 % vody 2-krát za sebou sa zriedi všetko v akváriu približne na 9 % pôvodnej koncentrácie. Po výmene vody v akváriách už v daný deň nesvietim. Preto to robievam vždy večer. Dôvodom je možné zvírenie usadenín z machov, z dna, okamžité nedostatočné nasýtenie CO2 a tým aj iné pH ako to, pri ktorom sa bežne svieti. Po výmene vody pridávam hneď makroprvky. Ráno, resp. pred rozsvietením svetiel mikroprvky. Zabezpečí sa tým pri najbližšom svietení dostatok všetkých živín, CO 2 a stabilné pH. Je to stav, na ktorý sú adaptované rastliny, ktoré ak prosperujú, riasy nemajú šancu.

hi-tech

Čistenie filtra.

Občas je potrebné pozrieť aj na hlavu filtra, hadice, vtokové a výtokové rúrky. Asi 1-krát za 4–6 týždňov čistím kefkou všetky cesty, kadiaľ tečie voda. Okrem iného, priehľadné hadice a rúrky sú bez údržby nevzhľadné. Po vyčistení všetkých častí, cez ktoré preteká voda, sa zväčša zvýši prietok vody cez filter. Na čistenie existujú rôzne kefky, asi najlepšie je použiť takú, ktorá sa vie dostať do záhybov rúrok a hadíc. Sklenené a akrylové komponenty (vtokové a výtokové rúrky filtrov) pred čistením kefkou ponorím do Sava rozriedeného s vodou asi 1:1 na 10–15 min. Roztok Sava používam opakovane. Číre rúrky takto vydržia dlhšie bez rias a usadenín ako pri čisto mechanickom vyčistení. Ak po takomto vyčistení ostanú malé nečistoty v rúrkach, zväčša sa vyplavia do niekoľkých dní. Pri príležitosti vypusteného filtračného systému tiež premažem tesnenia filtra (hlavové tesnenie a O-krúžky hadicového adaptéra, resp. dvojkohútov) vazelínkou. Používam zdravotne nezávadnú, z lekárne. Guľové ventily idú ľahšie po premazaní silikónom v spreji od výrobcu externých filtrov. Je vhodné overiť, ako funguje systém hadicového adaptéra. Už sa mi raz podarilo zlomiť otvárací ozubený mechanizmus a oprava nebola vôbec jednoduchá. Od výmeny adaptéra ho mažem rovnakým sprejom ako guľové ventily.

160 l akvárium pri výmene 50 % objemu vody.

Dôkladné vyčistenie filtračných náplní – keď som ako akvarista začínal, pral som filtračné náplne v akváriovej vode, lebo som sa dočítal, že takto neohrozím nitrifikačné baktérie. Tiež panuje všeobecný názor, že externý filter sa môže čistiť po troch či šiestich mesiacoch. Keď si predstavím, že povrchne vypraté náplne sú stále v prúdiacej vode, kde sa zachytený obsah rozkladá, tieto tvrdenia mi pre rastlinné akváriá veľmi nesedia. Menej rias som mal v akváriách, keď som čistil filtre asi v 2–3-týždňových intervaloch, a to priamo pod studenou tečúcou vodou. Nitrifikačných baktérií je v zabehnutom akváriu oveľa viac v dne ako vo filtroch, preto studená tečúca voda až toľko nevadí, aj keď je bežne s obsahom dezinfekčných látok na báze chlóru. Filtračnú vatu periem maximálne raz, potom ju vymením. Je lacná a jej úplnou výmenou vyhodím značné množstvo jemných usadenín. Mám jednoduchý návod, ako stanoviť interval čistenia pre konkrétne akvárium: vyskúšať filter vyčistiť v rôznych intervaloch, napríklad 1 týždeň, 2, 3 a 4 týždne. Od nejakej doby z filtračných náplní už nepôjde viac špiny ako pri predchádzajúcom pokuse s kratším intervalom čistenia. A toto je práve interval, v akom potom čistenie vykonávam pravidelne.

Kefka na čistenie hadíc, vtokových a výtokových rúrok filtra.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

hi-tech

Odsávanie usadenín z trávnika Cryptocoryne parva transparentnou hadicou.

Hustý porast jemných rastlín a machov má často samodeštrukčný charakter. Odhnije od podkladu a vypláva. Pre dlhodobé udržanie porastu (aj niekoľko rokov) stačia decentné strihy, ktoré umožnia novým listom a výhonkom uzrieť svetlo a okúsiť vyššie koncentrácie CO2. Musím spomenúť aj fenomén, ktorý sa mi udial zatiaľ v každom akváriu. Rastliny majú v pri dlhodobej prevádzke akvária tendenciu spolu súperiť a prerastať sa navzájom. Vždy je niektorá z nich silnejšia. Toto je v poriadku a treba s tým počítať, navyše je aj zaujímavé to sledovať. Najväčší problém mi robia machy uvoľnené svojvoľne alebo po prestrihu, ak sa zachytia v trávniku. Je problém ich dostať odtiaľ preč a poškodzujú súvislosť porastu. Na toto som našiel pomerne účinnú zbraň: pinzetu. Rozovretou pinzetou pri výmene vody vyčesávam z trávnika kúsky machu a zároveň ich odsávam.

Akrylové vtokové a výtokové rúrky pred čistením v Save a po 15 min. kúpeli a mechanickom vyčistení.

Neoddeliteľnou súčasťou výmeny vody je zostrih rastlín, machov a odstránenie prípadných rias. Držím sa myšlienky, že ak má nastavené hnojenie fungovať dlhodobo, mala by sa v akváriu udržiavať približne rovnaká masa rastlín. Nebude tak kolísať spotreba živín. Nechať akvárium zarásť na úplnú džungľu a potom rastliny preriediť v jediný deň môže vyrobiť riasovú pohromu, pretože pri nezmenenom dávkovaní hnojiva dôjde k skokovej zmene v spotrebe živín. Zmení sa presvetlenosť nádrže, prúdenie vody, ryby prídu o úkryty atď. Vidím v tom iba nevýhody. Strihy je dobré robiť priebežne, ak je to len trošku možné. Akvárium bude vyzerať potom stále prirodzene. Samostatnou kapitolou v hi-tech akváriách je čistenie trávnikov a machov. Väčšinou tieto jemné štruktúry fungujú ako mechanické filtre a zachytávajú drobné nečistoty. Znie to dobre. Ak tam ale aj ostanú, časom sa tento prírodný filter stane ložiskom rias. Dá sa spraviť jednoduchý test: pred výmenou vody skúste „vyžmýkať“ nejaký mach, koľko sa uvoľní nečistôt do vodného stĺpca. Nie je nič jednoduchšie, ako počas výmeny vody oprieť hadicu o hustý porast a odsať nazbierané nečistoty. Či už z trávnikov, alebo machov. Hĺbkové odkaľovanie neodporúčam, pretože v rastlinnom akváriu je väčšinou vyhnojené dno, čím by sa premiešali jeho vrstvy.

Eleocharis sp. prerastený Fissidens fontanus „mini“ – vyčesávanie pinzetou.

Očista skiel je samozrejmá asi každému. Väčšinou sa stretávam otázkou: „Čím?“ Škrabance sú žiaľ nezvratné poškodenia akvária, ktoré vždy mrzia. Ideálne je im predchádzať. Na vnútorné steny akvárií je medzi mnohými akvaristami osvedčená stará platobná karta alebo tiež dopravná karta, rôzne členské plastové kartičky. Materiál býva rovnaký a prakticky sa ním nedá poškriabať sklo. Používam aj magnetickú škrabku, ale treba byť s ňou výnimočne opatrný pri dne. Celkovo si dávam väčší pozor v blízkosti dna. Ak sa pod

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

škrabku alebo hubku dostane jediné zrnko piesku, následok je v podobe hlbokého škrabanca na skle dlhého aj niekoľko desiatok cm. Tiež v okolí hladiny opatrne – v akváriách s tvrdšou vodou sa vytvára pri hladine vápenatá usadenia a čistenie v jej blízkosti môže mať rovnaké následky, ako piesok pri dne.

hi-tech

Musím spomenúť aj kŕmenie. Raz som čítal pri prezeraní verejnej diskusie výrok: „Hladná ryba, zdravá ryba.“ Toto tvrdenie to nemyslí doslovne. Súvis je nepriamy. Hladná ryba ocení každý kúsok krmiva, vyhľadáva ho a minimum krmiva ostane nevyužitého. Pri prekrmovaní sa má síce ryba na prvý pohľad dobre, ale všetko krmivo, či už spotrebované, alebo nie, je pre akvárium zdrojom látok, ktoré sa tam rozkladajú a zaťažujú malý uzavretý ekosystém. Odpadné látky sa v akváriu potom zbytočne hromadia, čo vytvára nevhodné prostredie pre ryby. Často je sprievodným javom zariasenie akvária a napríklad aj premnoženie slimákov. Téme kolobehu dusíkatých látok sa Akvárium venovalo tematicky [1]. Odporúčam do časopispu nazrieť, nachádza sa tam veľa užitočných informácii aj pre pokročilejších akvaristov. Považujem za vhodné dodať, že existujú aj ryby, ktoré sú hladné stále, prípadne by nemali byť hladné vôbec. Príkladom sú diskusy alebo poter a juvenilné ryby. V rastlinných nádržiach s dôrazom na zeleň by preto mali byť vhodne zvolené živočíchy. Osobne mám v akváriách prevažne miniryby, krevety a slimáky. Pre hygienu v akváriu je nepochybne dôležitá aj voda samotná. Je na akvaristovi, pre akú prevádzku nádrže sa rozhodne. So zvoleným prístupom veľmi úzko súvisia koncentrácie hnojív vo vode. Pokiaľ ide o rastliny, tejto tematike som sa venoval v prechádzajúcom čísle Akvária [2]. Pri vyvážených pomeroch prvkov rastlinám nevadia aj pomerne vysoké koncentrácie, no je možné vytvoriť podmienky, ktoré budú pre živočíchy v akváriu stresujúce až nevhodné. Dôsledkom bude zvýšená plachosť rýb, vyskakovanie z nádrže, pasivita kreviet, ich vyliezanie z akvária, príp. zastavenie rozmnožovania. V horších prípadoch dochádza k častejším chorobám (oslabený imunitný systém) alebo priamo k úhynom. Preto pri hnojení je potrebné brať v úvahu aj živočíchy, nie iba rastliny. Udržať hnojenie pre rastlinné-spoločenské akvárium v rozumných medziach môže byť ako balansovanie na tenkom ľade. Nie je to nemožné – opäť by som sa odvolal na článok v predchádzajúcom čísle [2]. Nutnosť hnojiť do vodného stĺpca klesá, ak obsahuje živiny aj dno akvária. Niektoré rastliny preferujú viac príjem koreňovým systémom, iné menej. Skúsenosť so správne založeným dnom hovorí, že aj stonkové rastliny vedia vyvinúť slušný koreňový systém, pokiaľ je v dne z čoho čerpať. Pri zakladaní rastlinného akvária určite odporúčam zvoliť výživový podklad. Ten sa okolo jedného roku vyčerpá (záleží od mnohých faktorov) a po tomto časovom období sa používajú rôzne prídavné hnojivá do dna vo forme tyčiniek, tabliet alebo toboliek. Časopis Akvárium venoval aj substrátom tematicky jedno číslo [3], taktiež odporúčam prečítať. Keď som už spomenul dno akvária, budem pokračovať presádzaním rastlín a zásahmi do dna. Ak dôjde k vyťahovaniu nejakých rastlín z dna, tak si musím uvedomiť, že som premiešal vrstvy substrátu medzi sebou, lokálne narušil ekosystém dna a do vodného stĺpca sa dostali živiny. Zvírený kal sa usadí na listoch rastlín, v machoch a po vyfiltrovaní ostane z veľkej časti vo filtračnej vate (najjemnejší

Škrabance na skle pôsobia veľmi rušivo.

V akváriu občas na hladine plávajú odumreté zvyšky rastlín. Zvyknem ich vyberať von, pretože ponechané v akváriu poskytujú živnú pôdu riasam. Celkovo by si mal pri čítaní tohto článku čitateľ všimnúť, že v akváriu nenechávam nič dlhšie sa rozkladať. Úplne sa tomu zabrániť nedá, so zvyškom si už poradí ekosystém akvária sám.

Mastný povlak na hladine a odumreté zvyšky rastlín.

Pri tvrdení zbierať a čistiť všetko v rozklade som sa stretol s protichodným tvrdením jedného člena redakcie, Markéty Rejlkovej. Jej názor si veľmi vážim a každý má kúsok pravdy. Záleží na spôsobe prevádzky a cieľa, čo od akvária očakávam. Markéta necháva rastlinné zvyšky v akváriách, dokonca mi tvrdí, že neodkaľuje! Medzi našimi akváriami je ale rozdiel. Ja prevádzkujem iba hi-tech akváriá, kde majú všetky deje rýchlejší spád, a uprednostňujem bujný porast pred verným prírodným vzhľadom. Naša šéfredaktorka prevádzkuje zasa low-tech akváriá a preferuje naturálny vzhľad. K čistote v akváriu pristupuje teda trošku inak.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

filtračný materiál). Čiastočky výživového dna, ktoré sa dostali na povrch, je ideálne úplne odstrániť. Po väčšom zásahu do dna za účelom minimalizácie pravdepodobnosti zariasenia zvyknem hneď vymeniť vodu. Nasledujúci deň vôbec nesvietim, znova mením vodu a čistím filter, pritom dávam novú filtračnú vatu. Ak by sa nevykonal popisovaný reset nádrže, hrozí vysoká pravdepodobnosť zariasenia machov a rastlín. Stalo sa mi to ako začiatočníkovi opakovane a dôsledky sa dostavili vždy približne do dvoch týždňov. Intenzita závisela od toho, ako invazívny bol zásah do dna. V miniakváriách je narušenie dna extra citlivá záležitosť. Jedným z dôsledkov zásahu do dna môže byť mastný film na hladine. Niekedy sa objaví pri prudkých zmenách v hnojení, po radikálnom zostrihu akvária, v lete pri oteplení nad stabilnú teplotu, niekedy len tak. Nie je to nič neobvyklého. Keď som hľadal, čo film na hladine vlastne je, dočítal som sa o jeho bakteriálnom pôvode. V mojich nádržiach sa objaví a po čase zasa zmizne. Krajšie pôsobí rozhodne číra hladina. Ak sa ale už objaví, tak ho zbieram z hladiny odsávaním hadicou pri výmene vody, alebo malou nádobou ponorenou v akváriu, napríklad nerezovým hrnčekom s nálievkou. Účinná je aj výmena vody sama o sebe. Vo verejných diskusiách je spomínané veľmi efektívne zbieranie filmu pijavým papierom. Za zmienku stojí aj čerenie hladiny filtrom, alebo prídavným čerpadlom, prípadné použitie rôznych hladinových zberačov. Jedinou nevýhodou môže byť obnova povlaku po vypnutí filtra a čerpadiel, napríklad pre účely fotografovania a vyťahovania techniky z akvária.

hi-tech

štetinkovej riasy na sivú, resp. hrdzavú u jelenieho rohu a následnému rozpadu v ďalších dňoch. Pri použití na likvidáciu rias zvyknem prekročiť odporúčané dávkovanie 4–5-násobne. Treba byť však opatrný v okolí machov a jemnolistých rastlín, ktoré priamu aplikáciu neznášajú dobre a poškodzuje ich to. Napríklad štekovec Riccardia chamedryfolia je možné takto lokálne úplne zničiť. Do dvoch týždňov je väčšina rias preč, ak sa odstraňujú aj mechanicky.

Čierna štetinková riasa na Anubias barteri var. nana, aplikácia prípravku na báze glutaraldehydu injekčnou striekačkou a vzduchovacou hadičkou.

Ak sa obzriem späť, najčastejšie dôsledky zanedbanej alebo nedostatočnej údržby boli u mňa výskyt čiernej štetinkovej riasy (BBA – Black Brush Algae, lat. Audouinella sp.) a jelenieho parohu (Staghorn, lat. Compsopogon sp.). Z pohľadu odstraňovania a nápravy sú si obe riasy podobné, pretože ani jedna červená riasa (kmeň Rhodophyta, kam patria oba vyššie spomínané typy) sa ľahko nevzdá a vyčisteniu je potrebné pomôcť mechanicky. Bez zásahu by trvalo vyčistenie akvária veľmi dlhú dobu, možno aj mesiace po odstránení príčiny. To platí obzvlášť vtedy, ak sa vyskytujú riasy vo väčšom množstve. Popíšem, čo fungovalo u mňa. V prvom rade treba riasy odstraňovať mechanicky. Napadnuté listy rastlín ostrihať, povrchy dreva a kameňov oškriabať hranou hadice za súčasného odsávania vody. Nie je to zábavka na jedno poobedie. Treba sa tomu venovať opakovane pri výmene vody. Nápomocné je aj zvýšiť frekvenciu výmeny vody. Princípom je vytiahnuť čo najviac zvyškov rias a vytvoriť čo najlepšie podmienky pre rast rastlín – prosperujúce rastliny nedovoľujú riasam tak bujný rast. Keď chcem ešte pritvrdiť, používam aplikáciu prípravkov na báze glutaraldehydu (Seachem Flourish Excel, Easy Life Easy Carbo, Rataj CO2 Vital…) injekčnou striekačkou priamo na riasu. Počas niekoľkých dní dôjde k zmene farby čiernej

Riasa na anubiase po dvoch dňoch zmenila farbu.

Po dvoch týždňoch je prevažná časť čiernej riasy z miesta aplikácie preč. Ostali iba malé zvyšky.

Akvárium, číslo 29

hi-tech

e-akvarium.cz

Možnosťou je tiež použitie peroxidu vodíka. Nemám s ním veľa skúseností, ale počas písania článku som vyskúšal aj túto metódu inšpirovaný článkom [4]. Síce aj peroxid vodíka funguje, no efektívnejšie sa mi javia prípravky na báze glutaraldehydu. Vzhľadom na rozsah citovaného článku nemá význam tento spôsob likvidácie ďalej rozoberať. Spomínam iba odstraňovanie dôsledkov, no tie sa vrátia znova, ak sa neodstráni príčina ich vzniku. Práve odstránenie príčiny vzniku zariasenia je veľmi dôležité. Vždy túto prácnu časť čistenia kombinujem s jednou zmenou v údržbe akvária, aby som vedel, či mala zmena vplyv na daný stav, alebo nie. V opačnom prípade je neustále odstraňovanie rias ako dôsledku dlhodobo neudržateľné. Ak by bol niekto ochotný v tomto vytrvať, tak je to pri najmenšom zbytočne prácna údržba akvária. Trošku špecifické môže byť odstraňovanie rias z rastlín, ktoré robia súvislé koberce. Rastliny ako Hemianthus callitrichoides, Eleocharis spp., Marsilea hirsuta aj mnoho ďalších je možné radikálne prestrihať tak, aby sa odstránili zostrihom aj riasy. Zvlášť tie rýchlorastúce sa dajú takto veľmi rýchlo vyčistiť. V jednom akváriu mám momentálne trávnik tvorený Cryptocoryne parva. V prípade C. parva by som na očistu volil radšej spomínané prípravky na báze glutaraldehydu alebo peroxid vodíka, pretože pri jej rýchlosti rastu by trvala obnova 1–2 mesiace aj v hi-tech akváriu. Rastu rias na neživých predmetoch, ako je sklo, plasty, kamene, korene, je niekedy ťažké zabrániť a neostáva nič iné, iba vytrvalo proti nim bojovať ich potláčaním, pretože v tomto prípade sa príčina hľadá ťažšie. Možnosťou je aj sa jednoducho s ich prítomnosťou zmieriť. Ako som už spomenul vyššie, riasy v akváriu nie sú škodlivým elementom. Väčšinou nám iba vadia z estetického hľadiska. Ak nerastú na rastlinách a neobmedzujú ich v raste, vôbec v rastlinnom akváriu prakticky neškodia. V [2] som popisoval okrem iného aj skladovanie hnojiva a starostlivosť o nádobky, ktoré sa pri tom používajú. Aj toto sa týka čistoty v akváriu, pretože to hnojivo nakoniec do akvária lejeme a nie je úplne jedno, ako je skladované. Podobne to platí aj o komerčných hnojivách. Mám už dve negatívne skúsenosti s komerčne dostupnými zdrojmi mikroprvkov, ktoré po aplikácii spôsobili zariasenie čiernou štetinkovou riasou. V jednom prípade bol nástup dôsledku asi do troch dní. Nechcel som tomu ani veriť, tak som pokus vo vyčistenom akváriu opakoval a moje podozrenie na konkrétne hnojivo sa potvrdilo. Následný rozbor a porovnanie s čerstvo zakúpenou vzorkou preukázal určité rozdiely. V druhom prípade sa jednalo o hnojivo dlho po dátume expirácie. Dôsledky neboli tak intenzívne, ale trvalo mi to dlhšie, kým som si to uvedomil. Používal som veľmi dlho jedno balenie hnojiva a dôvodovom mohli byť prvky v inej podobe (napr. rozpadnuté chelátové väzby), a tým pádom sa zmenila pre rastliny aj ich dostupnosť. V oboch prípadoch sa problém vyriešil zmenou zdroja mikroprvkov.

Za dobu asi štyroch rokov, počas ktorých sa venujem rastlinnej akvaristike, som vyskúšal už množstvo drobných pokusov týkajúcich sa hlavne zmien v údržbe a v hnojení. Aspoň raz za čas si postrehy, merania vody, zásadné zmeny vykonané v akváriu zapíšem spolu s dátumom do jednej tabuľky v PC. Vraj sa to volá akvaristický denník :-). Robím ho pre každé akvárium zvlášť a je niekedy zaujímavé čítať po sebe postrehy 2–3 roky späť. Niekedy to môže pomôcť to pri pátraní, čo v minulosti zabralo a čo nie.

Myšlienka na záver... Neexistuje návod, akú minimálnu údržbu treba vykonávať zo spomenutých rád, aby bolo akvárium ako z obálky časopisu. Niektoré nádrže sú menej problémové a ich majiteľom sa môžu javiť všetky moje rady ako prehnané. Iní akvaristi ani v týchto radách nenájdu uspokojivú odpoveď, čo majú ešte skúsiť. Napriek tomu dúfam v prínos tohto článku a na každého z Vás, akvaristov, by som na tomto mieste apeloval, aby sa aj sám zamýšľal nad tým, čo by na svojej údržbe vylepšil. Naučiť sa vyhľadávať zdroje zariasenia je niekedy hľadanie najšpinavšieho miesta v akváriu. Rastlinné akvárium v nejakom štádiu od založenia zarastie na nepoznanie a v malom časovom období vyzerá absolútne úžasne. Vtedy netreba povoliť z ambícií a uspokojiť sa s výsledkom. Akvárium vyžaduje naďalej pravidelnú starostlivosť. Kvalitné prostredie je základom pre rast rastlín bez viditeľných rias, ktoré, ako som už spomínal, sú v akváriu prítomné vždy. A je to dobre. Poskytujú prostredie pre mikroorganizmy, ktoré sú spolu s riasami samotnými významnou súčasťou jedálnička niektorých obyvateľov akvária. Spokojní obyvatelia nie sú teda v akváriu bez rias, ale v udržiavanom prostredí, kde vládne pri pravidelnej údržbe rovnováha.

[1] http://e-akvarium.cz/casopis/akvarium04.pdf, strany 12–23 [2] http://e-akvarium.cz/casopis/akvarium28.pdf, strany 42–47 [3] http://e-akvarium.cz/casopis/akvarium11.pdf, strany 16–40 [4] http://e-akvarium.cz/casopis/akvarium13.pdf, strany 18–22

Detail z nádrže z prvej fotografie článku.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

D. Crosby Johnson: Never Change Your Fish Water Again! Markéta Rejlková

Už nikdy neměňte vodu! Tento poněkud provokativní titul mě před pár lety zaujal při procházení nabídky akvaristické literatury na Amazonu. A protože jsem knihomil a knížka byla k mání i použitá za skutečně pár dolarů, objednala jsem ji a přečetla. Jelikož se výtečně hodí k tématu tohoto čísla, vždyť výměna vody je ústředním bodem celé naší péče o čistotu a hygienu v akváriu, tak nastal vhodný okamžik knihu blíže představit i potenciálním čtenářům u nás. Nabídka česky nebo slovensky psané litaratury pro akvaristy je bohužel silně omezená, citelně chybí monografie, které by se věnovaly užším tématům pro pokročilé. Navíc nejsme u nás poslední dobou zvyklí na to, aby zkušení akvaristé zpracovali svoje dlouhodobé poznatky a vydali je knižně. (Výjimkou budiž souběžně recenzovaná knížka ing. Brunclíka o gupkách.) Tato knížečka představuje obojí – velmi úzce zaměřenou monografii, zřetelně postavenou na mnohaletých osobních zkušenostech jednoho zapáleného akvaristy. Grafické zpracování knihy nijak neohromí, tedy rozhodně ne v kladném smyslu. Ačkoliv se vydání datuje do roku 2008, kvalita černobílých fotografií, vzhled akvárií a některých zachycených předmětů vyvolává dojem, že vydání se zpozdilo o nejméně dvě desetiletí. Sto stránek, paperbacková vazba, opravdu veliké písmo a na každé straně dokonce 1/3 prostoru prázdná, určená na psaní poznámek. Může to působit dojmem, že se někdo stůj co stůj snažil vydat knihu, i když neměl o čem. Ale nenechme se mýlit, ve skutečnosti autor má celé téma velmi dobře propracované, ví, o čem píše, a zbytečně nezabírá místo recyklováním informací, které najdeme v každé obecné akvaristické příručce. O čem to tedy je? Na zadní straně obálky se ve čtyřech bodech dozvíme vše podstatné:

• • • •

přestaňte měnit vodu jednoduchá instalace „udělej si sám“ nechte přirozené biologické procesy, ať čistí vodu zredukujte údržbu

Tři malé fotografie, mimochodem jediné barevné, pak zachycují to, co ještě potřebujeme vidět: jakýsi plastový rošt nad akváriem, rostliny (pokojové!) a samotné akvárium s rostlinami, které jsou nad ním a dokonce i ve skříňce pod ním. Kniha představuje „nový a úspěšný způsob, jak vytvořit zdravé a čisté vodní prostředí bez výměn vody“. Podkladem je 65 let akvaristických zkušeností autora (na snímku vpravo), přičemž ale čištění vody pomocí suchozemských rostlin využívá jen několik let. Dozvíme se biologické a chemické základy filtrace vody, péče o rostliny i mnoho technických detailů.

recenze

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Tento systém se nazývá Terraphyte (odvozeno od pozemních rostlin), což je termín, používaný příznivci low-tech akvárií a biotopních nádrží, jejichž cílem je co nejvěrněji napodobit výsek přírody. Tedy i koloběh vody v ní, který by měl být podle tohoto přístupu pokud možno uzavřený. Zpět ke knize. Autor píše, že tento způsob čištění vody bez nutnosti její výměny zatím nikdo v domácích podmínkách nevyužil a takto důkladně nepropracoval, což ho udivuje, protože je to přístup napodobující přírodu. Prezentuje-li svou metodu jako něco revolučního a dokládá to snímkem svého akvária, kde už dva roky vodu vůbec neměnil a ani ji měnit nehodlá, tak musím bohužel konstatovat, že tato prezentace mi připadá nevábná. V nádrži není nijak maskovaná technika, na zadní zelenkavé stěně je nepřehlédnutelný flek z hnědých rozsivek, velké barevné cichlidy z Malawi proplouvají vlastně prázdným prostorem nad (rovněž zahnědlými) valouny, jež pokrývají holé dno. Na předním skle je ne zrovna nenápadně „zaparkována“ magnetická stěrka a dva permanentní testy... Nejsem zastánce sterilně čistých a načančaných akvárií a nezmiňuju se o podobě autorova akvária proto, že bych chtěla hodnotit jeho estetické cítění. Jenže tenhle obrázek je podstatný – celý systém je totiž vhodný pro akvária, kde máme hodně ryb a minimum rostlin, pokud vůbec nějaké. Jak autor píše, provozovat rostlinné akvárium s větší rybí osádkou se mu neosvědčilo, podle něj se prostě tyto dvě složky v akváriu „bijí“. Systém má být maximálně praktický, umožňující kochat se krásou ryb bez nutnosti údržby – jenže představy o kochání se jsou ryze subjektivní záležitostí a vzdát se výměn vody (tedy kontroly nad stavem akvária) je pro mnoho lidí nepředstavitelné. Také další argument, že výměny vody mohou vést k nehodám, jež odnese koberec v obývacím pokoji, mě přivádí k zamyšlení nad tím, jestli by se mi víc líbilo mít pod akváriem a nad ním takovou soustavu trubic, hadic, spojek, průchodek... A je tento systém blíže přírodním procesům? S UV sterilizací, přídavným osvětlením, reverzní osmózou, testováním kvality vody, hnojením...? Zkrátka, autor mě nijak nepřesvědčil, že zrovna jeho argumenty o výhodách „terafytu“ jsou ty pravé. Ale pokud vás podobný přístup k provozování akvária láká, nebo vás zajímají obecně témata koloběhu živin v akváriu, kvality vody apod., tak čtěte dál. Knížka je zajímavá! První kapitola je věnována hrubému popisu celého systému a obecným informacím o tom, že akvárium má být co největší, že potřebujeme silný proud a okysličenou vodu (což nejde dohromady s nároky vodních rostlin), že největším nepřítelem čisté vody jsou různé formy dusíku. Tato metoda nespoléhá na bakterie, ale co nejvíce dusíku ještě ve formě amoniaku odstraní rostliny, nikoliv ale ty vodní. Následující kapitola ještě podrobněji přiblíží, jak se bakterie starají o dusík. Tyto části knihy jsou velmi užitečné pro všechny akvaristy bez ohledu na to, jaký mají přístup k provozování akvária. Jsou psány srozumitelně a bez chemických vzorečků a čísel, takže jsou dobře stravitelné. První číslo se ale dozvíme vzápětí – autor po změně zdroje zjistil, že ve vstupní vodě má zinek v koncentraci 3,4 mg/l. Tím nastartoval svůj experiment, protože se mu podařilo jen pomocí kontaktu vody s kořeny rostlin zinek zcela odstranit.

recenze

Následuje popis prvního stupně systému: nádrž pod akváriem (nutný je přepad), kde jsou bez jakéhokoliv substrátu rostliny rodu Aglaonema. Ty se údajně starají o odstraňování amoniaku, jenže bakterie i přesto stíhají jeho část přeměnit na dusičnany, jež se v akváriu hromadí (autor uvádí koncentraci 100 mg/l). Po přidání druhého stupně, „plovoucí zahrady“, kam se vysévají semena rostlin spotřebovávajících dusičnany (salát, okrasné netýkavky), dosáhl hodnot 12–25 mg/l. Jenže provoz akvária nebyl bez problémů, proto bylo nutné přidat aktivní uhlí (do závěsného filtru) a UV lampu. Případně i vzduchování ke kořenům rostlin. Teď už to přestává znít jednoduše, ale zatím to byl jen popis funkce, který je ovšem bezpodmínečně nutné pochopit. Následuje podrobná kapitola o konstrukci, včetně detailních informací o potřebném materiálu. Popis konstrukce je podle mě jasný, bohužel v knize jsou jen malé a nekvalitní snímky jednotlivých prvků systému (a ještě spíše jen součástek a doplňků), prakticky nikde není pořádně vidět, jak to vše vypadá v provozu a jak moc to hyzdí a překáží, případně naopak. Systém vyžaduje dolévání vody z reverzní osmózy, autor u svých akvárií uvádí odpar cca 6–8 % týdně. Nad filtrem se svítí 16 hodin denně. V akváriu nesmíme mít štěrk ani jiný substrát pro bakterie, filtrační hmota je rovněž nežádoucí. Kapitolka o hnojení také nabourá představu o jedoduchém a bezpracném provozu. Opět je psána laickým jazykem, bez čísel a komplikované chemie, ostatně autorův přístup je takový – doporučuje zcela konkrétní materiál ze železářství, kterým doplníme zinek, měď a železo. Dále potřebujeme tzv. hořkou sůl a aragonit, který má mj. dodávat draslík, což je ale nesmysl. Nutné jsou také permanentní testy pH a amoniaku... a tady už trochu zájem čtenáře kolísá, protože autor popisuje nedávnou příhodu, kdy po jeho měsíční nepřítomnosti došlo téměř ke krachu systému a ohromnému vzestupu koncentrace amoniaku a propadu pH. S tím teď hodlá bojovat přidáním dalších rostlin a betonové zahradní žáby jako pufru... Autor ještě popíše návrh zjednodušeného „terafytu“ a na závěr provádí srovnání svého systému s přírodou. Věty jako „Plži jen produkují špínu a spotřebovávají kyslík.“ nebo „V ideálním akváriu... nemáme žádné zbytečné a nepotřebné složky biotopu.“ dokreslují, že autorův přístup je motivovaný leností (což s humorem přiznává) a zájmem o techniku, nikoliv o ekonomičnost a ekologičnost provozu nebo o napodobení přírody v její komplexnosti a celistvosti. Rozhodně si myslím, že knížka je zajímavá, ale sotva bych ji považovala za návod, který lze následovat. Jsou to spíš zápisky z experimentu, které jsou pro všechny akvaristy poučné.

Publikace: Autor: Vydal: ISBN: Rozměr: Rozsah: Cena:

Never Change Your Fish Water Again! D. Crosby Johnson Dog Ear Publishing, 2008 978-159858-580-3 15,4 × 22,8 cm 100 stran cca 10–15 USD

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

recenze

Stanislav Brunclík: Guppy, fenomén moderní akvaristiky Roman Slaboch

Komplexně pojatá publikace, která by srozumitelně a v přijatelné šíři pokryla problematiku chovu, odchovu a šlechtění gupek – oficiálně živorodek duhových – na našem trhu vždy citelně chyběla. Ing. Stanislav Brunclík, dlouholetý chovatel a vystavovatel gupek, se pokusil tuto mezeru vyplnit. Protože je ale v současné době velmi obtížné sehnat vydavatele, který by podstoupil riziko s vydáním publikace s tak okrajovým tématem, rozhodl se investovat do vydání svépomocí. Recenzovaná kniha je upravenou, rozšířenou a aktualizovanou verzí knihy, která měla svoje první vydání v roce 2006. Už na první pohled je to elegantní, úpravná publikace, plná vcelku kvalitních barevných fotografií, grafů a přehledných tabulek. Povedená je i grafická struktura textu, rozděleného do devíti hlavních kapitol a dvaceti podkapitol.

Komu je kniha určena Tato kniha není primárně určena všem zájemcům o akvaristiku. Její obsah je velmi cíleně zaměřen především na chovatele šlechtěných forem živorodky duhové. Dokonce spíše jen na ty, kteří by se chtěli věnovat nejen chovu, ale i soutěžení. Pro ně je v knize řada technických informací a obrazové dokumentace, které jsou k této činnosti zapotřebí. Tím nechci říci, že řadový akvarista by byl odsunut na vedlejší kolej; jen pro něj větší část knihy nebude až tak zajímavá.

Obsah Stěžejními kapitolami, kterým je také pochopitelně věnováno nejvíce prostoru, jsou Chov, Odchov, Výběrový chov a Genetika. V první z nich autor uvádí svoje vlastní zkušenosti, což je bezesporu nejhodnotnější část knihy pro začínající chovatele. Většina informací je ovšem obsažena v řadě akvaristických příruček. Neberu to jako chybu, opakování faktů neuškodí, jen mi zde trochu chybí nějaká nadstavba, přínos, vážící se přímo k tématu gupek. V kapitole Odchov se autor velmi pěkně nadechuje k poutavému textu, jehož zajímavost ale bohužel končí už po šesti stranách, navíc hojně proložených obrázky, kdy tato kapitola končí. Základem kapitoly Výběrový chov je pouze zkopírovaný a mírně rozvedený text mezinárodního soutěžního standardu I.K.G.H. s doplněním fotografií jednotlivých forem. K tomu je připojena vcelku povedená rozsáhlá pasáž, zabývající se základními a krycími barvami. Kapitola Genetika je potom už výrazně za horizontem využití pro nejširší akvaristickou veřejnost, ale pro chovatele, kteří to myslí vážně se šlechtěním, je nezbytná.

Další části knihy nejsou pro chov gupek nijak zásadní. Jedná se o kapitoly Úvod, Charakteristika druhu, Trendy ve výběrovém chovu, Výstavy a Závěr.

Kritické připomínky Knize bych vytkl velké, až enormní množství chyb. Gramatických a bohužel i faktických. V textu jsou běžně zaměňována procenta za procentnost, důsledně chybí mezery u stupňů, jednotky utíkají na další řádky, chybí tečky u pořadových číslovek atd. To bychom mohli samozřejmě ignorovat, protože autor není typograf, horší jsou faktické chyby. Hned na začátku knihy (str. 11) se autor věnuje historii gupek, jejíž první dvě věty znějí: „Název guppy je odvozen od objevitele, důstojného otce Roberta Johna Lechmerea Guppy. Tento duchovní byl geologem žijícím na Trinidadu.“ Fakta: R. J. L. Guppy nebyl objevitelem gupek, nebyl duchovní a nebyl ani geolog.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Vzápětí ovšem píše, že „…nebyl prvním objevitelem tohoto druhu. Tím byl Španěl De Filippi…“ Fakta: Ani Filippo de Filippi nebyl první. Nebyl to objevitel v žádném slova smyslu. Jednalo se o biologa, který popsal (neplatně) populaci gupek, kterou mu v roce 1861 dovezl Ermenegildo Arnaboldi di Tremezzo. A hned na to „…dříve než De Filippi objevil tuto rybu amatérský biolog Julius Gollmer… již v letech 1857-1858.“ Fakta: Jmenoval se Göllmer, byl to lékárník a bylo to v roce 1856. V dalším odstavci se dozvíme, že tento druh „…získal až 11 vědeckých jmen.“ Odhlédneme-li od poněkud znejišťujícího příčestí „až“, potom lze dohledat, že gupka nasbírala vědeckých jmen 14. Chyby se táhnou celou knihou a některé ještě zmíním, ale skočme téměř na konec do kapitoly Genetika. Vedle nedůležité a vlastně úsměvné záměny jména zakladatele tohoto oboru Mendela za Mendeleho (naštěstí jen na jednom místě) zde najdeme i vážnější záměnu obrázků Mendelových čtverců u 1. a 2. Mendelova zákona (str. 84, 85). Jednoduché Mendelovy čtverce jsou pro pochopení dědičnosti znaků stěžejní a čtenáři mohou jejich záměnou přinejmenším znejistět. Na této kapitole je bohužel dobře znát, že autor přebíral informace bez hlubšího porozumění problematice. Text je díky tomu poněkud zmatený a plný chyb. Namátkou: „Diploidní chromozómy jsou rozděleny na haploidní pohlavní buňky během pohlavního rozmnožování. Po pohlavním rozmnožení dojde opět ke spojení chromozómů…“ (str. 83). Ovšem diploidní není chromozóm, ale buňka, obsahující dvě sady chromozómů. Během pohlavního roz-

recenze

množování dochází ke splynutí haploidních buněk (každá s jednou sadou chromozómů). Po pohlavním rozmnožení dochází už jenom k dělení buněk a růstu zárodku (tedy k žádnému spojování). Nebo na stejné stránce: „Gupka, stejně jako každý obratlovec, má 23 párů chromozómů.“ To samozřejmě není pravda ani přibližně. Jen u běžně chovaných akvarijních ryb kolísá počet párů od 13 (někteří zástupci Goodeidae) po 67 (někteří zástupci Callichthyidae). U paryb může být počet chromozomálních párů dokonce až 250 (někteří jeseteři). Osobně si myslím, že kapitola o genetice je nejen špatně srozumitelná, ale i zbytečně předimenzovaná a řadový akvarista si z ní odnese jen velmi málo. Jistá neujasněnost sdělovaných informací se táhne celou knihou. Tři příklady, které mi padly do oka: 1. Na str. 17 čteme „…virová onemocnění, která způsobují rozpad ploutví“ a o 17 stran později popisuje „bakteriální rozpad ploutví“. To druhé tvrzení je samozřejmě správné. 2. Na str. 8 je graf „Ztráty genetických znaků…“, jehož čísla (procenta) ovšem vůbec nekorespondují s výpočty na stejné téma, uváděnými na str. 86. 3. Na str. 74 „Při příbuzenské plemenitbě ryby inklinují ke ztrátě velikosti těla.“ a hned po třech stranách čteme „Příbuzenským křížením můžeme pracovat s gupkami po mnoho generací bez zjevných ztrát ve velikosti, v barvě, nebo ve standardu.“ Celkově to na mne působí tak, že autor čerpal z různých zdrojů, ale nevěnoval dostatečnou pozornost finálním úpravám.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Jistou nekorektností je uveřejnění neautorizovaných fotografií. Pokud jsem správně počítal, je v knize 240 fotografií (většinou nadprůměrně kvalitních), z nichž pouze u 220 je uveden když už ne konkrétní autor, tak alespoň nějaký internetový zdroj. Vzhledem k tomu, že gupky se opravdu extrémně špatně fotí, chápu, že ve snaze předložit čtenářům kvalitní obrázky nemohl ing. Brunclík vše fotografovat sám (má zde 16 vlastních fotografií). Ovšem uvedení autora nebo alespoň konkrétního zdroje je přinejmenším slušnost.

recenze

kteří si už před lety pořídili její první verzi. Pasáže, vycházející z autorových osobních zkušeností, jsou pro chovatele bezpochyby cenné. Stejně tak i obrazová dokumentace. Ta je svým rozsahem a kvalitou výjimečná. Pokud vám připadá, že jsem knihu nejdříve silně zkritizoval a nyní ji vlastně chválím, tak ano. Oceňuji autorovu investici času a prostředků do tak nejistého podniku, jakým je vydání knihy. Navíc pro tak malý trh. Oceňuji jeho zarputilost v propagaci šlechtěných forem gupek. Zvláště poté, co pro ně v České republice již neprobíhají žádné soutěžní výstavy. Jestli si knihou koupit? Nevím. Není pro každého. Je primárně určena chovatelům, šlechtitelům a vystavovatelům gupek, kteří ji jistě ocení. Ostatní spíš ne.

Příloha knihy Součástí je i bezmála hodinové DVD, které bylo natočeno na několika soutěžních výstavách ME. Většina záběrů bohužel vznikla už před 11 lety evidentně ještě na analogovou kameru a při digitálním zpracování byla kvalita ještě více degradována. Na druhou stranu je to cenný dokument o tom, jaké ryby se v Evropě na špičkových soutěžích v té době vyskytovaly. Citelně mi tam však chybí zasvěcený komentář o kvalitě, případně nedostatcích filmovaných ryb.

Publikace: Autor: Vydal: ISBN: Rozměr: Rozsah: Počet foto: Cena:

Závěr Recenzovaná kniha je v české akvaristické bibliografii ojedinělým počinem. Neměl jsem k dispozici její první vydání, proto nemohu posoudit míru aktualizace a rozšíření jejího obsahu; takže nevím, jestli je možno ji doporučit těm,

Guppy, fenomén moderní akvaristiky ing. Stanislav Brunclík ing. Stanislav Brunclík, 2015 není 14,7 × 21 cm 106 stran 240 220 Kč

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

reportáž

Mezinárodní soutěžní výstava akvaristiky v Žilině 2015 Jiří Libus

V posledním květnovém týdnu se v Žilině konala soutěžní výstava krevet (Caridina Show) společně s mistrovstvím Evropy v párech gupek a soutěžní výstavou bojovnic pestrých. Posledně jmenované ryby letos vévodily počtem kusů – bylo jich v soutěži téměř 130. Nicméně i chovatelé gupek dodali do soutěže více než 100 párů. Kolekcí krevet se letos sjelo velmi málo – pouze 32 kolekcí po 3–5 jedincích. Tato skutečnost zrcadlí dnešní „virtuální“ dobu, kdy o akci jednoznačně několik měsíců dopředu věděla spousta chovatelů, kteří se svým chovatelským umem dokáží pochlubit na internetu, ale přijet či alespoň poslat krevety do soutěže dokáže málokdo. Budiž útěchou a nadějí do dalších let, že se něco přes 15 kolekcí od různých chovatelů nedostavilo k hodnocení jen proto, že jeden z chovatelů, který vezl kolekce, měl určité komplikace a dorazil až cca 1 den po termínu, který byl stanoven k doručení. Hodnocení kolekcí již bylo skončeno a jeden z hodnotitelů byl již na cestě domů.

V pátek jsem měl přibližně hodinovou přednášku o krevetách, jejich nárocích, varietách a různých možnostech chovu. V sobotu těsně před oficiálním předáváním cen přibližně v 10 hod. měl přednášku taktéž Brňák – Stanislav Brunclík, který je akvaristické veřejnosti znám jako odborník na chov a šlechtění živorodek duhových. Po přednášce byla možnost si od něj zakoupit jeho samizdat, věnující se právě gupkám (více o této knize čtete na jiných stránkách tohoto vydání časopisu). Obě přednášky byly doplňovány otázkami z publika a měly spíše „rodinný“ charakter, protože se jich povětšinou účastnili chovatelé, kteří se s přednášejícími i mezi sebou navzájem znali. Všechny kolekce, páry i jednotlivé betty se podařilo včas ohodnotit a stanovit pořadí, takže všichni příchozí návštěvníci viděli i pořadí a případně body, které živočichové v akváriu dostali. Tento trend, kdy hodnotitelé určí pořadí před tím, než příjdou první návštěvníci, osobně kvituji s povděkem, protože jako běžný návštěvník některých soutěží se s touto praxí nesetkávám a byl bych vždy rád, kdybych měl přehled, která kolekce, pár či jedinec patří podle hodnotitelů mezi „šampióny“.

Že šlo o akci mezinárodního významu bylo znát především v soutěži Guppy – páry. Významné zastoupení mělo v této části samozřejmě domáci Slovensko, ale i Polsko a nechyběly páry z Rakouska, Německa, Francie a 10 kolekcí bylo i od nás – „bratrů“ z Čech, respektive z Moravy a úplně konkrétně pouze z Brna. Z výše uvedeného je patrné, že potenciál akce je velký, ohlasy a virtuálně posílané žádosti o pár fotek z akce byly také velké. Musím však uvést, že přímo na místo se zájemců rozhodně nedostavily davy, které bych u takové akce očekával. Popisovaná skutečnost byla znát i na přednáškách.

Posuzování gupek je v plném proudu.

V soutěži krevet (Caridina Show) letos získal prvenství polský chovatel Kazimir Klaczak s varietou C. cantonensis var. Wine red. Překvapením bylo druhé místo, které se sice malými, ale velmi pěkně vybarvenými krystalkami vyšších tříd získal poprvé se účastnící Denis Maďar. Třetí místo zaujaly velké černé neocaridiny Ivana Vyslúžila, který je již pověstný tím, že v jeho akváriích vyrůstají krevety do obrovských rozměrů.

Přednáška o gupkách od Stanislava Brunclíka.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

reportáž

U gupek byla situace podobná – na prvním místě opět Polák Jacek Gaj s deltovitým blond červeným párem, druhé místo obsadil Ján Budai přírodní šedou moskevskou modrou deltou a třetí místo patřilo zase Jackovi Gajovi se stejným kmenem, jako byl ten vítězný. Soutěž bojovnic patřila na prvních místech znovu spíše Polákům – první místo s opravdu nádherným „plakátem“ patřilo polskému chovateli Petru Šotkovskému, o druhé a třetí místo se dělili slovenský chovatel Peter Tabaček s Polákem Ludvikem Hessem, oba s varietou Halfmoon. Tmavá Neocaridina palmata s typickým světlým pruhem.

Krystalky Denise Maďara se umístily na druhém místě. (Foto: Denis Maďar) Předávání pohárů v soutěži Betta splendens.

Od čtvrtka do neděle měli návštěvníci kromě shlédnutí soutěžních akvárií i možnost nákupu akvarijních živočichů a příslušenství u několika chovatelů, kteří byli rozmístěni po obvodu sálu. Osobně si myslím, že loňská akce, která byla doplněna sobotní burzou, byla lepší volbou, protože nabídka na burze byla širší. Nicméně takto zase měli návštěvníci možnost nakupovat po všechny tři výstavní dny. Na prodejních místech byli s širším akvarijním sortimentem k dispozici prodejci ze severní Moravy – Jiří Hřivňák a Radim Darda. Krevetky a doplňky k chovu krevet zde nabízel prodejní stůl Rasti Blanára z východního Slovenska, něco málo ze svých chovů prodával Kazimir Klaczak z Polska. Asi 50 ks bojovnic ze svých akvárií nabízel na jednom prodejním místě Janusz Oziomek z Polska.

Pěkný dvojitý mečík Brňáka Karla Matýska.

Jak jsme se dozvěděli od Pepy Kaňoka, takto mají betty správně pózovat – musí vyšponovat i „spodní“ ploutve.

Vyšší třída Caridina cantonensis z mého chovu.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

reportáž

Asi největším zážitkem pro chovatele, kteří častěji navštěvují podobné akce, jsou osobní setkání a případně i předem domluvené prohlídky chovatelských zařízení pořadatelů. K mému překvapení si vždy v Žilině alespoň někdo našel chvíli na to, aby váženější zahraniční hosty vzal do své pěstírny a seznámil je se svou praxí. Další návštěvníci velmi vítali možnost probrat vystavené živočichy přímo u nádrží. V tomto jako vždy vévodil Pepa Kaňok, severomoravský nestor chovatelů bojovnic pestrých. Toho na každé žilinské výstavě najdete u nádrží s bettami a neustále zněj čiší nadšení pro věc a chuť všem vysvětlit jak problematiku chovu, tak i své názory na vystavené jedince. Za toto má Pepa vždy u organizátorů velké patrné plus, protože my, co známe často se opakující dotazy méně zkušených chovatelů, víme, jak je tato osvěta důležitá a zároveň náročná. Navždy mi zůstane v paměti vtipná debata na téma „zvláštní dotazy“. Při ní nám Jiří Hřivňák sděloval své zkušenosti z burz, kde se jej ti úplně nezkušení chovatelé leckdy ptají: „Na co je ta ryba?“ Na podobné otázky je opravdu těžké odpovědět. On se ve chvílích, kdy je burza u konce a on už má všeho lovení a vysvětlování nad hlavu, někdy neudrží a řekne, že: „Tato ryba je na …..“ Za čtyři tečky nechť si každý doplní jakýkoli expresivní výraz ;-). Neméně plodné sdílení zkušeností bylo na programu téměř každý večer, kdy jsme se sešli s domácími i zahraničními hosty na příjemné popovídání do předem domluveného restauračního zařízení. Ono se totiž dost věcí dá probrat u nádrží, ale některé důležité zkušenosti se předávají při delších debatách a jak každý víme, tak s trochou alkoholu padají zábrany a debata s nám méně známými chovateli je pak otevřenější.

Tohoto obrovského samce jsem spolu s dalšími bettařskými laiky přezdívali „šedý medvěd“.

Spodní mečík. Přátelské popovídání chovatelů z několika států.

Celkově musím říci, že se těším na další akci kolegů z žilinského Akvafitu a pevně věřím, že přes vyčerpání, které je při těchto akcích obvyklé, mají dobrý pocit z pěkně připravené akce. Závěrem bych chtěl vyzvat chovatele z Čech a Moravy, aby neváhali a zapojili se minimálně zasláním svých odchovů na příští ročník. Jak už jsem nastínil v předchozích odstavcích, z diskusí a prezentací na webu je vidět, že chovatelů je hodně, a to je jistě ještě více těch, kteří se veřejně na internetu neprezentují…

Pro oko jednoznačně nejhezčí z málo zastoupených horních mečíků.

Akvárium, číslo 29

biotopy

e-akvarium.cz

Okavango (III.):

Svět vodních a bahenních rostlin TEXT:

Roman Rak

FOTO:

Irena a Roman Rakovi

První, co akvaristu nebo botanika zaujme, jsou vodní rostliny s plovoucími listy. Okavango je především rájem leknínů. Rozsáhlé rozkvetlé vodní plochy působí úchvatným dojmem, obzvláště pak, když se po nich tiše, nízko nad hladinou plavíme domorodou kánoí vyhotovenou z kmene stromu a poháněnou domorodcem s bidlem pro odpichování. Loďce se zde říká „mokoro“. Hustá vodní vegetace je problémem pro lodě poháněné závěsnými motory. Každou chvíli je nutné vytahovat lodní šroub z vody a odmotávat zapletené lodyhy, které dokáží motor doslova udusit. Koryta mělkých řek, po kterých se plaví motorem poháněné lodě, pod vodní hladinou skýtají úžasný pohled. Vodní šrouby totiž usekají všechny listy leknínů do hloubky ponoru, takže při dně spatříme submerzní, rudé listy leknínů. Ty jsou snem mnohých akvaristů s nádržemi holandského nebo přírodního typu a musí je pravidelně zastřihovat, aby nedosáhly vodní hladiny.

Plavba na loďce mokoro mezi hustými porosty vodních rostlin s dominujícími lekníny.

Nymphaea nouchali var. caerulea.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Nymphaea nouchali var. caerulea.

Endemitním leknínem Okavanga je Nymphaea nouchali var. caerulea s bílým, lehce nafialovělým květem, který se otvírá přes den. Listy jsou oválné. Nejenom že se jedná o krásnou rostlinu, ale i rostlinu užitečnou, s řadou léčivých vlastností. Rhizom domorodci využívají k léčbě zánětů močových cest, slouží jako afrodiziakum. Naopak rozžvýkané květy potlačují sexuální touhu. Listy leknínů mají hojivé účinky na popáleniny, včetně slunečních, a také se používají proti početí dvojčat. Z rostliny se vaří čaj proti kašli. Jsou známé účinky při léčbě průjmů, cukrovky. Výtažky z rostliny dokáží vyvolat menstruaci, pomáhají léčit neplodnost. Méně rozšířeným leknínem v této oblasti je Nymphaea lotus, který poznáme podle zubatých okrajů listů. Kvete bíle, občas žlutě. Květy se otevírají na noc, odsud anglický název night lily. Domorodci používají stvoly leknínů k poměrně přesnému měření hloubky vody. Ve společenství výše uvedených leknínů nacházíme i podstatně drobnější, miniaturní „leknín“ Nymphiodes indica var. occidentalis (česky plavín), který má nádherné bílé nebo žluté malé květy (v průměru 2,5 cm), jejichž korunní cípy jsou na krajích třásnité. V okolí těchto rostlin nalezneme velmi často drobnější sumcovité ryby, které se zde s oblibou krmí. Rostlina voní po mandlích.

Nymphaea lotus kvete bíle, občas žlutě.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Nymphaea lotus poznáme podle zubatých okrajů listů.

Nymphoides indica var. occidentalis a Brasenia schreberi.

Menší srdčitě kruhovité listy patří plavínu Nymphoides indica var. occidentalis, bledší oválné Brasenia schreberi a velké Nymphaea nouchali var. caerulea.

Nymphoides indica var. occidentalis.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

K typickým hladinovým pokryvným rostlinám Okavanga patří plovoucí kapradina nepukalka obtížná (Salvinia molesta) nebo kosmopolitní okřehek Lemna aequinoctialis, které jsou díky svým drobným lístkům biologickou hrozbou, prorůstají do pobřežní vegetace a dokáží zadusit veškerý život pod vodní hladinou. S. molesta, která má na hladině poléhavou lodyhu se vstřícnými plovoucími listy, je v posledních letech úspěšně likvidována herbivorním broukem Cyrobagous salviniae, jenž byl kvůli tomu importován z Austrálie. Z drobnějších plovoucích kapradin se setkáváme i s azolou zpeřenou (Azolla pinnata var. africana). Její lístky jsou světle zelené, tmavě zelené či při dostatku světla a vhodných podmínkách až červené a červenohnědé, takže na velkých plochách vytvářejí zdaleka viditelné plochy barevně kontrastující s okolní flórou. Azola žije v symbióze se sinicí, která jí dodává atmosférický dusík jako životně nutnou surovinu ve vodách na tuto látku jinak chudých. Azolu ale najdeme i ve vodách bohatých na živiny, a to jsou zpravidla oblasti, kam chodí pít velká zvířata (sloni, buvoli) a/nebo kde se vyskytují hroši. Všichni tito savci jsou býložraví a zanechávají ve vodě trus velmi bohatý na živiny.

Salvinia molesta a Azolla pinnata var. africana (červeně zbarvená). Řeka Chobe, domov čtyřmetrových krokodýlů.

Dalším nebezpečným invazivním druhem, zavlečeným do Afriky, je vodní hyacint – tokozelka vzplývavá (Eichhornia crassipes), která dokáže zablokovat hladinu a veškerou lodní dopravu. Z hlediska přírůstků biomasy se jedná o jednu z nejproduktivnějších rostlin světa. Semena této rostliny si zachovávají klíčivost až 20 let. Občas můžeme spatřit vodní rostlinu Brasenia schreberi, jejíž nevelké (8 x 5 cm) splývavé listy oválného tvaru připomínají vojenský štít. Na první pohled se může zdát, že se jedná o leknín, ve skutečnosti rostlina patří do čeledi Cabombaceae. Vyskytuje se v USA, Kanadě, Africe a Asii. Pozoruhodné je, že rod je pojmenován po moravském chirurgovi a misionáři Christopheru Brasenovi (1738–1774), který vedl misii v Kanadě. Další zajímavostí je skutečnost, že tato rostlina je jedovatá (vylučuje specifické chemické látky) pro svého potenciálního botswanského konkurenta, pokrývajícího hladinu vody – pro rostliny rodu Lemna, tedy invazivní okřehky (a obecně další invazivní vodní rostliny). Spodní strana listů a stonky jsou pokryty silnou vrstvou lepivé látky. Ta odpuzuje rostlinožravý hmyz a další mikroorganismy. Domorodci si ji natírají na ruce a tváře pro odpuzování komárů nebo jako baktericidní přípravek. Extrakt lepivé látky omezuje i růst vodních řas. Brasenia je rovněž předmětem intenzivního vědeckého výzkumu i proto, že ona lepivá látka má velmi vynikající vlastnosti jako lubrikant s obrovským potenciálem využití. V Číně (region Hangzhou) se Brasenia používá jako zelenina k přípravě vyhlášených specialit, stejně tak v Japonsku je v kulinářství známá pod jménem „junsai“. Kvete fialovo červeně malými květy o průměru kolem 1,5 cm.

Salvinia molesta, Azolla pinnata var. africana, Ludwigia stolonifera (vpravo dole).

Z plovoucích rostlin je nutné ještě zmínit kotvici Trapa natans, která se zřídkavě nachází také v Evropě včetně ČR a je zde chráněna jako ohrožený druh. V Okavangu se tato rostlina vyskytuje v hlubokých vodách a je zdrojem obživy. Jádra semen mají velmi příjemnou chuť po kaštanech. Domorodci je pojídají v zimním období. Jádra obsahují vysoký podíl tuku a uhlohydrátů, takže mohou být ukládány na dlouhou dobu. Jedí se syrová nebo vařená.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Aeschynomene fluitans.

Aeschynomene fluitans vytváří husté porosty na hladině stojatých nebo mírně proudících vod. Stonek této plovoucí rostliny dorůstá délky 1–4,5 m. Listy jsou sudospeřené, dlouhé až 8 cm. Ne nadarmo se jí říká „vodní netýkavka“ – při dotyku se lístky pomalu začnou zavírat k sobě. Její domovinou je Angola, Namibie, Botswana, Tanzánie, Zimbabwe, Zambie. Pro akvaristy zatím ne zcela známá, ale nádherná, žlutě kvetoucí rostlina.

Břehy vodních ploch pokrývá pupečník východní (Centella asiatica syn. Hydrocotyle asiatica). Tato rostlina s přibližně 40 cm dlouhými plazivými oddenky pochází z východní Asie. Ve všech lokalitách svého výskytu je kulinářsky využívána (obvykle do salátů a osvěžujících nápojů). Uplatňuje se v africké lidové medicíně stejně jako v medicíně ajurvédské. Je nápomocna ke zvýšené tvorbě červených krvinek v kostní dřeni a má pozitivní přínos pro přísun kyslíku k buňkám mozku. Snižuje únavu ze stresu, zklidňuje. Pomáhá při zapomětlivosti, celkově zvyšuje vitalitu a odolnost organismu proti stresu. Má protizánětlivé účinky při léčbě kožních onemocnění. Využívá se rovněž v evropské homeopatii při léčbě žloutenky, syfilidy, kapavky, nervových zhroucení. Pravděpodobně působí i proti růstům nádorů. V posledních letech se ročně exportuje 40–60 tun z Madagaskaru do Evropy, avšak protirakovinné účinky se nepodařilo zatím průkazně vědecky dokázat. V akvaristice má podobné využití jako běžně rozšířený pupečník bílý (Hydrocotyle leucocephala), který brzo vyroste nad vodní hladinu.

Aeschynomene fluitans má silnou lodyhu a mohutný kořen, aby odolával proudu vody.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Ve vysychajících loužích, na březích tůněk a malých jezírek, kam chodí pít zvěř, se setkáváme s nízkou kapradinou – marsilkou Marsilea vera, tvarem listu připomínající čtyřlístek. Syté, světle zelené koberce ve vysýchajících oblastech doslova svítí na velkou vzdálenost a upozorňují na poslední zbytky vody ve vyschlé krajině. Když si uvědomíme, že tato rostlina je pravidelně v období dešťů zaplavována a v době sucha vyrůstá nad vodní hladinu, pochopíme, proč v akvarijních nádržích nechce trvale růst a tvořit větší listy v hlubších nádržích, kde je vysazována, aby tvořila husté koberce.

Marsilea vera.

Marsilea vera na rozhraní souše a vody.

Marsilea vera.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

V husté spleti vodních rostlin nalézáme zástupce celosvětově rozšířeného rodu masožravých rostlin, bublinatku Utricularia sp., která volně splývá na hladině, zakotvena mezi ostatními rostlinami. Nejčastěji se vyskytuje v černých vodách, v nevysýchajících rašeliništích. Bublinatka kvete žlutě a vyskytuje ve střední a horní části Okavanga. Tato jemnolistá rostlina na první pohled připomíná stolístky. Je však mnohem jemnější a křehčí a je přizpůsobena nedostatku dusíku ve vodě, který je pro oblast Okavanga typický. Drobounké listy jsou dokonalou pastí pro mikroskopický hmyz a jeho larvy, případně malé korýšky atd. Při dotyku rostliny s kořistí dochází k vypuštění speciálních enzymů, které společně s mikroby rozpouštějí hmyz a tím vytvářejí dodatečný dusík, nezbytný pro růst rostliny. Rostlina vyžaduje velké množství světla a v akvarijních nádržích, umístěná bezprostředně pod vodní hladinou, je velmi náchylná k zařasení a málokdy dosahuje takových rozměrů jako v přírodě. Tam je lodyha rostliny i s listy místy silná jako dámská ruka, v umělých podmínkách tento rozměr dosahuje sotva průměru lidského malíčku. Tento rozdíl je hypoteticky možné vysvětlit tím, že rostlina trpí nedostatkem dusíku, který je zvyklá přijímat svým specifickým rozkladem organického materiálu z hmyzu apod., takže pravděpodobně i obsah dusíku v podobě dusičnanů ve vodě, a to i v dostatečné míře pro jiné vodní rostliny, je nedostatečný pro její zdárný růst. V přírodě jsme pozorovali velké množství drobného potěru různých druhů ryb v okolí této rostliny. Lze se domnívat, že porosty bublinatky jsou vhodným trdlištěm, kde se některé druhy ryb s ochotou vytírají a/nebo kde se potěr následně pak úspěšně ukrývá. Zajímavou otázkou je, jak by se rostlině dařilo ve vytíracích nádržích s drobounkým potěrem, který by byl krmen např. nálevníkem. I rostlina by tuto potravu mohla přijímat a zároveň „hlídat“ nežádoucí přemnožení nálevníka se všemi negativními důsledky pro potěr.

biotopy

Nymphaea nouchali var. caerulea, Ludwigia stolonifera a vzadu za nimi Utricularia sp.

Pod hladinou se v některých lokalitách vyskytují rostliny rodu Lagarosiphon, a to spirálovky L. cordofanus, L. ilicifolius a L. muscoides. Rostliny, na první pohled připomínající rod Egeria nebo Elodea, poznáme podle toho, že listy jsou na lodyze spirálovitě uspořádané a nazpět zahlé. Rostlina dostala anglické jméno oxygen weed pro svou schopnost silně okysličovat vodu. Díky zahnutým listům se v rostlině zachycuje velké množství nečistot z proudící vody, takže na první pohled pod vodní hladinou má tmavě zelenou až téměř černou barvu a trsy rostlin vypadají velmi nevábně, jako by odumřely. Teprve po proprání v čisté vodě uvidíme nádhernou tmavě zelenou barvu rostlin. V některých oblastech se jedná o silně invazivní rostlinu. Rostlina může kořenit až v hloubce 6–7 m a odsud růst k vodní hladině. Upřednostňuje mírně tekoucí vodu, písčité dno. Na rozloze 1 akru může biomasa rodu Lagarosiphon dosáhnout hodnoty 225 tun. Pokud rostlina pokrývá hladinu vody do hloubky 0,5 m, pak pod tuto hodnotu se propouští pouze 1 % světla dopadajícího na vodní hladinu. V Okavangu jsem však nikde nezaznamenal tak intenzivní růst. Ten je zřejmě specifický v nepůvodních oblastech, jako je jih USA nebo Nový Zéland, kde má rostlina zřejmě podstatně lepší podmínky pro bujný růst. Vody Okavanga pravděpodobně nejsou tak výživné.

Utricularia sp. (vpravo dole), spolu s ní Salvinia molesta a Ludwigia stolonifera.

Lagarosiphon ilicifolius.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Další často vyskytující se rostlinou je řečanka Najas horridus, která může být zaměněna s růžkatcem ponořeným (Ceratophylum demersum). N. horridus má ale rozvinutý kořenový systém a kratší, hrubší, zubaté listy. Roste v pomalu tekoucích vodách a hlubokých lagunách. Používá se jako výborné hnojivo.

biotopy

Pomalu tekoucí vody a hluboké kanály jsou domovinou plovoucích či splývajících rostlin s českým názvem rdest uzlinatý (Potamogeton nodosus) a Potamogeton thunbergii. Rostliny často nalezneme při březích řek nebo v oblastech, kde je silný proud a tedy dostatek živin. Rdesty jsou až 2 metry dlouhé, smotané do silných propletenců, které pomáhají ustát i silné proudění vody, aby se neodtrhly. Rdesty mají dva typy listů. Plovoucí, velké světle zelené oválné listy a listy trvale submerzní. Ty jsou tmavě zelené až hnědavé, protáhlého tvaru. Do shluků rostlin se v blízkosti vodní hladiny proplétají ludwigie, které jsou díky dostatku světla žlutavé nebo až nádherně červené.

Akvaristicky velmi zajímavou rostlinou je Ottelia ulvifolia. Jedná se o submerzní, kořenící rostlinu, svým habitem připomínající velké echinodory, ale křehkostí listů spíše kryptokoryny. Tato rostlina je často dávána do nádrží pro chov býložravých ryb jako krmivo. Rovněž je spásána ve velkém hrochy. Díky chutnosti a křehkosti byla nazvána v angličtině „vodním salátem“. Druhý název „yellow water pistol“ (žlutá vodní pistole) je odvozen od skutečnosti, že žlutý květ vyrůstá ze zelené pochvy či měchýře, naplněné vzduchem a vodou, aby květ splýval na hladině. Pokud pochvu stiskneme, voda prudce stříká ven. Domorodci tuto čistou vodu používají jako velmi efektivní oční kapky. Rostlina je přizpůsobená životu v pomalu i rychle tekoucích hlubších vodách hlavních kanálů, kde se velmi dynamicky ohýbá v proudu vody, jakoby vlála. Je nesmírně náročná na transport, rychle vysychá a láme se. V akvaristice se používá jako solitérní rostlina do velkých nádrží, pro některé akvaristy to je kultovní rostlina. Více o pěstování této krásné rostliny se dočtete na jiném místě tohoto vydání časopisu Akvárium. Rod Ottelia má přibližně 19 druhů, celá třetina je v červené knize chráněných druhů. V oblasti Okavanga nalezneme ještě bíle kvetoucí, chráněný druh Otellia muricata. V povodí řeky Zambezi, východně od Botswany se vyskytují ještě O. exserta (délka listu 5–13 cm), O. fischeri (10–20 cm) a nejmohutnější O. verdickii (20–80 cm). Africké otélie rostou ve vodách až do hloubky 4 m.

Biotop Potamogeton nodosus, Nymphaea nouchali var. caerulea, Ludwigia cf. senegalensis a Lagarosiphon ilicifolius.

Potamogeton nodosus.

Potamogeton nodosus a místy tmavě zelený pravděpodobně Najas horridus.

Ottelia ulvifolia.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Z rostlin rodu Ludwigia jsou pro Okavango typické L. leptocarpa, L. abyssinica, L. stonifera. Rostliny v emerzní formě dosahují výšky 0,5 až 1 m a nalezneme je při březích vodních ploch. Často prorůstají do rákosů. L. stonifera má vzplývavé stonky, které od břehu „vystřelují“ směrem do středu řek a vodních ploch. Rostliny kvetou zejména v období dešťů žlutými květy. Rod Ludwigia své jméno nese po profesoru botaniky Christian G. Ludwigovi z Lipska. Výše tři uvedené druhy potkáváme v divoké přírodě poměrně často, stejně tak je najdeme v botanických průvodcích Okavanga. Tvoří oblíbenou stravu hrochů a různých druhů antilop – vodušek. Semena jsou potravou pro drobné ptáky. Poměrně vzácně lze zde najít další druh ludwigie, a to L. cf. senegalensis (v anglicky mluvících zemích bývá označována komerčně také jako Ludwigia 'Guinea'), která je výrazně tmavě červená a zaujme hned na první pohled i laika. Zpravidla jsme ji nalézali zachycenou v porostech P. nodosus v menších trsech. Rostlina je rozšířena od Senegalu, Angoly, přes Botswanu do Zambezi a Zimbabwe, vyskytuje se i v Nigérii a Kongu. Bezpochyby se jedná pro akvaristiku velmi atraktivní rostlinu, kterou není bohužel nikterak jednoduché udržet při životě v nádržích. Vyžaduje velké množství světla a CO2 a i tak roste velmi pomalu.

biotopy

Ludwigia stolonifera.

Ludwigia cf. senegalensis.

Ludwigia stolonifera.

Ludwigia cf. senegalensis.

Submerzní Ludwigia stolonifera v hloubce asi 20 cm.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Velká vzácnost, Rotala myriophylloides v silném proudu řeky.

K dalším velmi zajímavým vodním rostlinám bezesporu patří Rotala myriophylloides, která mě osobně na svých přirozených stanovištích nadchla. Jedná se o velmi drobnolistou rostlinku s červeným stonkem a lístky o velikosti pouhých 2–5 mm. Roste v mělkých vodách (o hloubce 30–40 cm) se silným proudem (a tedy intenzivním přísunem živin) na písečných náplavech v zákrutech říček a drobných vodních toků. Vytváří nádherně barevné koberce v proudící vodě. Rostlina je v důsledku proudění vody sklopena horizontálně pod úhlem max. 20–30 °. Lodyhy rostliny dosahují délky kolem 50 cm. Barvy rostlinného koberce se mění podle toho, jak blízko je rostlina vodní hladině, kolik má světla. Rotala myriophylloides. Blízko u břehu, kde je nižší hladina a menší proud, je rostlina intenzivněji zabarvená.

R. myriophylloides se vyskytuje pod rovníkovou Afrikou, tj. v zemích jižní Afriky (Namibie, Botswana, Angola, Zimbabwe, Zambie, Tanzánie, Mosambik, Keňa, Jihoafrická republika apod.). Roste v submerzní i emerzní formě v závislosti na výši vodní hladiny v období dešťů a sucha. R. myriophylloides je podobná rostlině Nesaea crassicaulis, která se zde rovněž vyskytuje, ale má oproti rotale větší listy a více červené květy. N. crassicaulis roste střídavě submerzně i emerzně.

Rotala myriophylloides. Náběžná hrana trsu, velké znečištění proudící vodou. Písečný substrát.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Pozornosti milovníka vodních rostlin určitě neujdou ani kosmopolitní Caldesia parnassifolia či běžně se vyskytující růžkatec ponořený Ceratophyllum demersum, rostoucí v pomalu tekoucích vodách, Alternanthera sessilis, která má antimikrobiální účinky a napomáhá léčení otevřených ran.

Ceratopteris pteridoides, Utricularia sp, Rotala myriophylloides, Ludwigia cf. senegalensis, Nymphoides indica var. occidentalis a další rostliny.

Delta Okavanga nadchne nejenom botaniky či zoology, ale je to i úžasné místo pro laické pozorování zvěře v bezprostřední blízkosti a ve velkých počtech. Je to ráj pro fotografy, stejně tak i pro romanticky založené duše, které se dokáží radovat z každodenního západu slunce nad vodními plochami, kouzelně zrcadlícími okolní krajinu a odrážejícími barevnou oblohu nebývale tvarovaných a plných mraků. Je to místo, kde si uvědomíme i původnost specifického biotopu, včetně jeho zranitelnosti. Je to místo, kam se budete chtít vrátit, abyste uviděli a zažili ještě více než při poslední návštěvě.

Ceratophyllum demersum, tu a tam Ludwigia stolonifera.

Máme-li to štěstí, můžeme uvidět vzácněji se vyskytující Aponogeton junceus a nebo Vallisneria aethiopica. V. aethiopica nalezneme v Botswaně v pomalu tekoucích černých vodách trvalých močálů. Tato rostlina je oblíbenou pochoutkou mnoha druhů ryb, zejména cichlid, protože ve srovnání s ostatními vodními rostlinami obsahuje ve své biomase velké množství proteinů (15 %). Ke svému velkému překvapení jsem našel i rohatec křídlatý (Ceratopteris pteridoides), který byl první rostlinou v mém akváriu před 45 lety. Ze současných nádrží jako by vymizel, resp. byl vytlačen jinými druhy tohoto rodu, které mají mnohem členitější tvar listů. V Okavangu tento rohatec roste v bažinách a v oblastech, kde dochází i k úplnému vysychání vody.

[1] www.acp-st.eu/sites/all/files/projects-factsheet/SAFRASSBiomonitoring-macrophyte-Final-V2.pdf [2] www.flowgrow.de/db/aquaticplants/ludwigia-senegalensis Zde naleznete autorskou galerii fotografií ve velkém rozlišení z této reportáže a další fotografie: [3] http://www.zonerama.com/Album/307185

Krokodýl nilský, Azolla pinnata a Salvinia molesta. Sběr není rozhodně bezpečný. Ranger mne vždycky plácnul pádlem přes rameno, abych na to hned zapomněl. Většinu krokodýlů totiž ani nevidíte...

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Ludwigia stolonifera, Azolla pinnata, Salvinia molesta.

Ludwigia cf. senegalensis vpředu mezi travinami.

Červené submerzní listy Potamogeton nodosus. Vzplývavé listy se v silném proudu vody nevytvářejí. Dole vpravo na snímku lemuje zelený ostroh červená Ludwigia cf. senegalensis. Na špici endemitní lekníny.

Nymphea nouchali var. caerulea, Ludwigia stolonifera. Pářící se ptáci Actophilornis africanus, nazývaní místně „jacana“. Tento druh je velmi zajímavý starostlivostí otce o mladé, které nosí pod křídly jako klokan mláďata v kapse.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Río Pasiba Markéta Rejlková

Snídáme palačinky – poté, co jsme vylili vodu z lodě, rozvěsili mokré oblečení a vyklepali z moskytiér včely. Je jich tu spousta, lezou po věcech i po nás, tak se rozhodneme odjet. To je škoda, chtěli jsme lagunu prozkoumat. Jenže po noci, kdy jsme si užili bouřku a liják (a kdy snad nikdo nad ránem nespal, kromě mě), nemáme chuť bojovat s další překážkou a vůbec se nebráníme představě, že si dáme dobrou snídani a zároveň už pofrčíme někam, kde bude hezky. Bongo párkrát zastaví uprostřed laguny a dokonce i uprostřed Casiquiare, to když jsou zrovna hotové palačinky pro Ilika :-). Kromě oblečení máme promočené i další věci, které nebyly ve velkých batozích, ale zůstaly na lavičkách a pod nimi. Takže i mapy, poznámky, doklady... Miloš suší dokonce i bankovky, naštěstí se rychle otepluje a postupně během dne zase uvádíme loď do normálního stavu. Koneckonců na to, že jsme jen malý kousek od rovníku a uprostřed deštného pralesa, by to s tím počasím mohlo být daleko horší. Jedeme hodně dlouho (a vzhledem k rozvěšeným věcem také pomalu) po Casiquiare, které je tu už širší, okolo 100 m. Není vidět nic zajímavého, jen přelétají arové. Kolem poledne dorazíme k ústí řeky Pasiba. Dohadujeme se, co dál – asi půl až tři čtvrtě hodiny proti poudu Río Pasiba má být laguna, jenže Iliko nás varuje, že pláž může být zatopená. Jednak je obecně vyšší stav vody, než je v tuto dobu běžné, a také svou měrou přispěly ke zvýšení hladin noční lijáky. Rozhodneme se to vyzkoušet. Pláž pochopitelně nepotřebujeme kvůli slunění, ale šnorchlovat v hluboké černé vodě není jaksi ono a nepotkali bychom tam (resp. nezahlédli) ani šupinku. Río Pasiba je černočerná řeka, je tu plno zatopených stromů a keřů jak na břehu, tak na ostrůvcích a mělčinách v proudu. Konečně zakotvíme na mělčině u jednoho ramene. Věnujeme se obvyklým průzkumným činnostem – šnorchlování, lovu za pomoci vrhací sítě, měření a zapisování údajů o lokalitě. Nakonec se z tohoto nenápadného místa stane jedna z nejpozoruhodnějších lokalit celé výpravy. Ve 12:30 je teplota vzduchu 28,4 °C (od rána je stále zataženo) a vody 28,5 °C. Naměříme pH 4,63. Jsme nad písčitým dnem, kde se voda zdá být jantarová a poměrně dost zakalená, u břehu se zatopenými keři je černočerná tma a je tam hodně špatně vidět. Na fotografiích to vypadá daleko přehledněji než ve skutečnosti. Na mělčině je spousta nám už dobře známých tetřiček, které jsou ale neskutečně zvědavé a okusují nás! Je to zvláštní pocit, být takhle ozobáván. Nad písčitým dnem vidíme „zeměžrouty“, občas nějaké veliké tetry, v blízkosti potopených větví je opravdu hodně hřebenáčů a sem tam nějaké drobná a nenápadná apistograma...

Opouštíme lagunu – což znamená, že musíme s lodí vymanévrovat mezi liánami a potopenými větvemi, okolní husté porosty jsou úžasné. Role lodivoda se ujal Mirek.

Koupel v Río Pasiba, takhle to tam vypadalo. Řídké porosty na březích černé vody byly zatopené do výšky asi 0,5–1 m. (Foto: Jaromír Šmerda ml.)

Malí hřebenáči (Crenicichla sp.) jsou v černých vodách jedny z nejpočetnějších ryb.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Skvělý úlovek, pro drobnoústky mám slabost. Tato byla stejně tak velká (resp. malá), jako hřebenáč na předchozí straně. Pravděpodobně jde o Nannostomus nigrotaeniatus, druh popsaný teprve v roce 2013 na základě rybek importovaných do Evropy (odchyt z „nedaleké“ Río Ventuari). Donedávna jsme znali různé formy N. trifasciatus s velmi širokým areálem rozšíření, ale můžeme očekávat, že postupně dojde k popisu nových druhů v rámci tohoto taxonu. Rozdíly jsou minimální, u N. nigrotaeniatus je však vyvinutý pohlavní dimorfismus, což je u této skupiny drobnoústek jinak neobvyklé.

biotopy

Tetry, kam se podíváš! Samozřejmě, že je to úžasný zážitek, takové rejdění kolem hlavy. Neodolala jsem a udělala si v této společnosti autoportrét :-).

...jenže ty rybky mi zatím zkoušely okusovat nohy!

Dám teď co největší prostor fotografiím, protože zachycují ryby v jejich přirozeném prostředí. Je fantastické, že na jediné lokalitě můžete pozorovat tolik podvodního života a typického, přirozeného chování. Pro mě je fascinující ale už jen biotop sám. Jak si tak proplouvám tmavou vodou, kolem mě jsou větve, pařezy, trsy rostlin... hltám to očima a hledám sebemenší pohyb, náznak života. Cituju z mého deníku: „Zajedu k zaplaveným stromkům a palmám a najdu v jamce třepetající se potěr. Je dost veliký, tak ho ani nefotím a rozhlížím se, kdo ho hlídá. Ze zamlžené vody naproti mně se vynoří nejdřív tlama a pak oko – obojí obrovské. V prvním okamžiku mi to připomene Astronotus ocellatus – hned v druhém mi dojde, že je to pavón. Aspoň půlmetrový!!!“ Je pravda, že Jarek, který tohoto pavóna (šlo konkrétně o druh Cichla temensis) později také našel a k němu i druhého do páru, odhadl velikost na cca 40 cm, což bude pravdě asi blíž. Nic to nemění na tom, že splývat nad obřím kráterem a mít prakticky na dosah snůšku a zároveň i ne zrovna přátelsky naladěné rodiče, je opravdu silný zážitek!

Bylo tu relativně méně mangrovníků, zato více zatopených palem. Blízko porostům mohla být viditelnost asi metr, spíš z temnoty vystupovaly obrysy „něčeho“. Některé větší ryby, které se mezi ponořenou vegetací pohybují, jsou velmi dobře maskované – tady člověk opravdu pochopí ty protažené paprsky ploutví a svislé pruhy.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Cichla temensis nad hnízdem. Poznávácím znamením jsou skvrny na skřelích, tři výrazné svislé pásy na bocích a několik řad světlých čárek, tvořících horizontální pruhy.

biotopy

Tohle je jiný druh, Cichla orinocensis. Nemá žádné podélné pruhy ani skvrny na skřelích. Na bocích má tři výrazné, světle lemované kruhové skvrny.

Vylíhnutý, ale ještě nerozplavaný potěr – jestli ho nevidíte, je to jen důkaz toho, že je dobře maskovaný a že na podobných přírodních lokalitách je zkrátka „všechno hnědé“. Nebýt třepetavého pohybu a toho, že jamka s odkrytými kořínky byla na bahnitém dně přece jen poněkud nápadná (viz foto výše s hlídajícím rodičem), tak bych si hnízda určitě nevšimla. Úplně nahoře uprostřed snímku je zachycená tetřička – tak malá a tak nevýrazná, že jsem o ní vůbec nevěděla, dokud jsem se na fotky nepodívala doma na počítači. Znovu opakuju, že viditelnost byla horší, než to vypadá podle fotografií.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

I tohle nadělení mají na svědomí pavóni – sice tu žádný v okolí nehlídkoval, resp. nepodařilo se mi ho zahlédnout, ale velikost jiker (připomínajících kukly lesních mravenců) mě nenechala na pochybách.

Skupina mladých Cichla orinocensis.

Heros severus. (Foto: Jaromír Šmerda ml.)

Velké tetry Brycon melanopterus.

Mesonauta insignis.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Všimněte si zelených rostlin, v tomto případě nejspíš nejde o zatopenou pobřežní vegetaci. Že by nějaký echinodor?

Biotodoma wavrini, menší zástupce skupiny „zeměžroutů“. (Foto: Jaromír Šmerda ml.)

(Foto: Jaromír Šmerda ml.)

Biotodoma wavrini v akváriu podaří jen vzácně. Dospělé ryby mají zejména na hlavě modře lesklé tečky a proužky, my jsme toto zbarvení nepozorovali. Tyto cichlidky jsme viděli jen na otevřeném prostranství, nikdy ne v zatopených houštinách.

Klidná menší cichlidka (okolo 10 cm), která na rozdíl od svých větších příbuzných neprosívá písek nijak intenzivně. Není s výjimkou tření agresivní ani teritoriální, proto se pro akvarijní chov hodí, vyžaduje ale čistou vodu. Odchovy se

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Biotodoma wavrini ještě jednou v přirozeném prostředí...

Apistogramma sp.

...a ve fotonádržce. (Foto: Jaromír Šmerda ml.)

Drobné cichlidky z rodu Apistogramma jsou v černých vodách všudypřítomné, ale ne vždy je snadné je spatřit (viz foto nahoře). Drží se těsně u dna, pohybují se plynule a klidně a s oblibou se zdržují pod listím (jejich nejtypičtější úkryt) nebo mezi kořeny a zatopenými větvemi. Pokud se poblíž vyskytují nějaké důmyslnější úkryty, jako jsou jeskyňky nebo větší skuliny ve dřevě, tak v nich apistogramy nenajdeme, protože jsou obsazené daleko aktivnějšími a průbojnějšími hřebenáči (viz následující strana). Cichlidky z této lokality se velmi podobaly těm, které jsme lovili a fotili předchozí den (viz 27. číslo Akvária).

Apistogramma sp.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

biotopy

Crenicichla sp. – hřebenáči vykukovali ze všech možnách úkrytů a byli velmi zvědaví, nebojácní a přitom rozvážní.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Ze šnorchlování jsem odvolána zpátky na loď na oběd. Mezitím si vyměňujeme své dojmy z černé vody a z úžasných ryb. Dohodneme se, že ve dvě odtud vyplujeme – to znamená, že máme ještě celou hodinu na další průzkum. Po jídle se vracím hledat pavóna a ukázat ho Mirkovi, ale nedaří se, tak Mirek pokračuje dál do zatopeného porostu. Tam se zdrží poměrně dlouhou dobu a není se co divit, přichází jeden z nejpozoruhodnějších zážitků (tedy pro Míru, my ostatní jsme mu mohli jen závidět). Jak konstatuje Jaromír Šmerda senior ve svém deníku: „Mirek haleká: Je zde kapitální altum a mraky dalších cichlid. Do Markéty a Miloše jako když střelí, za pár vteřin mizí hluboko v porostu.“ Doplním svými slovy, co se dělo dál: „Prý je tam cichlidí ráj a kromě altuma (ten byl jediný) jsou tam i mesonauty, herosové, satanoperky, crenicichly. Strašně se kalí voda, pátrám v okolí a kromě pavónů a teter nevidím nic. Celé to obcházím, kontroluju hodinky, snažím se v zakalené vodě něco zahlédnout. Mihne se stín a podle protažených paprsků ploutví si chvilku myslím, že by to mohl být skalár. Pak ale vidím o kus dál mesonauty a je mi jasné, že pokud placku před sebou jasně neuvidím, neplatí to ;-). Nenajdu nic zvláštního, před maskou – která se mi mimochodem pořád mlží :-( – se mi mihnou ještě krásně barevní leporini a jsou dvě hodiny. Volají nás z lodě, bojuju s myšlenkou na vzpouru – i když bylo jasně řečeno, že když se nám bude někde líbit, máme to říct a můžeme se tam zdržet. Ale dnes večer máme dojet do Ilikovy rodné vesnice, tzn. spát pod střechou – obloha vypadá všelijak, takže sedáme na loď a odjíždíme. A hltáme očima Mirkovo video, kde se všechny ty ryby nádherně předvádějí. Včetně opravdového altuma!“ Video je opravdu famózní, je naprosto neuvěřitelné, jaká „rybí polívka“ se tam natlačila před objektiv. Heros severus, kteří jsou velcí a majestátně klidní, jen někteří pruhovaní jedinci byli nervóznější a kousavější. S nimi proužkováním ladili a přehlídnout se nedali velcí hbití leporini, konkrétně pravděpodobně druh Leporinus fasciatus. Také mnoho neodbytných a zvědavých Mesonauta insignis, občas tetry a jiné drobnější rybky, velké plaché cichlidy Satanoperca daemon, pavóni.... a jeden altum.

biotopy

Jak si poznamenal Jarek: „Všichni chrochtáme blahem.“ Tak tak, užíváme si mocnými doušky, vždyť kvůli takovýmto místům jsme se vypravili přes půl zeměkoule. Jen kousek od nás ze zdržují dvě inie a „funí ty své vodotrysky“. Doprovodí nás zpátky na Casiquiare, kde nás čekají peřeje, balvany podél břehu, malebné indiánské vesničky... S obavami sledujeme oblohu a když se před námi za jedním ohybem řeky objeví dešťová clona, rychle nasazujeme pláštěnky a snažíme se zakrýt věci. Za pár sekund nás pohltí liják, poslední půlhodinu plavby si moc neužíváme. Přesně v šest kotvíme v osadě Porvenir. Iliko nám představuje svou maminku, která je droboulinká, svého bratra a jeho rodinu. Celkem tu žijí čtyři rodiny, ale dvě jsou zrovna mimo. Pozdraví se s námi, krátce popovídají a pak se jdou dívat na televizi (...klasika...) a my se dál bavíme pod přístřeškem u ohně. Peter se zvedá a odchází na loď, asi chystat večeři. Loď nevidíme, je za chatrčí a pod vysokým břehem. Ozve se odtud zvláštní hlasité „PLAF“ a pak události naberou spád. Jak to zachytil můj deník: „Dvě vteřiny ticha a pak Peterovo volání Ilika takovým váhavým hlasem. Hned potom už zní volání zoufale. Je jasné, že se něco stalo. Místní vybíhají z chatky, my také spěcháme ke břehu. Těsně předtím, než uvidím loď, zaslechnu slovo FUEGO... OHEŇ! Pak mi to dochází – ten zvuk, to bylo vzplanutí a Peter nevolal Ilika, aby mu šel na pomoc. Naopak na něj volá, ať od lodi uteče. Peter je nahoře na břehu, ženy a děti se odtud taky vyděšeně dívají stejně jako my. Je tma, na lodi až vzadu je vidět malý plamen. Iliko se snaží nacákat tam vodu a uhasit ho. Peter na něj ještě párkrát zavolá hlasem tak zoufalým, že už to nikdy nezapomenu. Všichni vyděšeně couvají, já si šeptám pro sebe, ať loď nechají být a utečou. Když jsme vyplouvali, měli jsme na lodi 12 barelů s benzínem, každý po 200 litrech. Teď je z nich ještě asi polovina plná, navíc je tam metrová propanbutanová bomba... Někdo loď odstrkuje dál do vody, teď hasí už asi tři muži a našli nějaké lavory. Hoří benzín, plameny nemizí, objevují se jinde. Myslím si, že to bouchne. Máme na lodi všechno, zůstaly by mi plavky, kalhoty, košile, pláštěnka, sandály, hodinky a sluneční brýle. Doklady, peníze, úplně všechno je na lodi, ale stejně bych byla radši, kdyby loď poslali po řece dolů a utekli.“ Klapka, loď je prakticky zalitá bahnitou vodou, oheň uhašen. Peter je v šoku a neschopný slova. Všude páchne benzín, v jednom sudu je díra. Pomáháme svítit, odnášet věci, vylévat vodu. Až na několik drobností je vše nasáklé, spoustu věcí, jídla a léků musíme vyhodit. Rozvěšujeme oblečení na šňůry, rozkládáme dokumenty, mapy a další vybavení na stůl. Jarek má prohořelý baťoh a v něm flísku, jinak škody způsobené ohněm nejsou prakticky žádné. Iliko s bratrem se pořád chodí účastně ptát, jestli jsou věci moc mokré... kdybychom nebyli tak vyplašení a vděční, museli bychom se tomu smát. Jdeme spát bez večeře, jsem vděčná za to, že mi kdosi půjčil suché ponožky. A jsem ráda, že usínáme tady u těch dobrých lidí; kdybychom zůstali nahánět altuma a nocovali sami někde na břehu a třeba i seděli na lodi, když to baflo...

Pterophyllum altum. (Foto: Jaromír Šmerda ml.)

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

za humny

Pro obdivování vodních biotopů není potřeba jezdit na Amazonku, za našimi humny je toho také mnoho krásného a zajímavého. Chodíte rádi do přírody? Mějte oči otevřené a fotoaparát připravený, rádi zveřejníme zajímavosti, které jste našli ve vodě kdekoliv v Evropě. Rostliny, ryby, měkkýše, larvy hmyzu, kamínky, kajmanky... Tak hurá do terénu!

Botanická zahrada a arboretum Štramberk Jan Ševčík

Nevíte, co s víkendovým odpolednem? Mám pro vás jeden tip na výlet, při kterém můžete skloubit např. historii a přírodu. Co třeba podívat se do Štramberka a jeho okolí? Toto městečko, zasazené na úpatí vápencových kopců, s úzkými uličkami a roubenými chaloupkami, vás jistě zaujme a určitě se vám bude líbit i jeho skořicová vůně, patřící místním pochoutkám s názvem Štramberské uši (původ tohoto jména vám nebudu prozrazovat). Městečko si pak můžete prohlédnout z hradní věže zvané Trúba. Až budete nasyceni městem, možná se vydáte po zdejších naučných stezkách do přírody. Dovedou vás např. do chráněných přírodních rezervací, jako je NPP Šipka, PP Kamenárka a PP Váňův kámen. Většina štramberského okolí je pak zařazena mezi Evropsky významné lokality. Chrání se zde teplomilná fauna a flora, některé druhy rostlin a živočichů můžete v České republice najít pouze zde! Na 13. zastavení naučné stezky se ocitnete u štramberské Botanické zahrady, kterou se vám zde budu snažit přiblížit. Není to botanická zahrada, na kterou jste zvyklí, s vydlážděnými cestičkami, rostlinami v záhonech a různými exoty. Je to spíše její protipól. Naše příroda, a ta štramberská zvlášť, je velice rozmanitá, ale zároveň i značně ohrožená. To hlavně proto, že se krajina velice rychle mění a organismy, které se jí po staletí přizpůsobovaly, již nemají kde žít. Značná část dnes ohrožených druhů v minulosti přivykla na otevřená stanoviště, mírně narušovaná a udržovaná pastvou a ručním obhospodařováním. To dnes samozřejmě chybí a když k tomu připočtete aktivní ničení přírody, tak zjistíte, že velkou část druhů, např. rostlin, najdete pouze v rezervacích a nebo v botanických zahradách. Také okolí Štramberka historicky vypadalo zcela rozdílně. Ještě na fotkách z první půlky minulého století je vidět, jak jsou okolní kopce a stráně naprosto bezlesé, plné luk a pastvin. To se ale mělo brzy změnit. Začal se rozšiřovat místní velký lom, postupně téměř pohltil kopec Kotouč a s ním i zdejší hradiště lužické a slezskoplátěnické kultury s místem významných poutních kostelů, které nechali vystavět jezuité, a také se stanovišti vzácných rostlin. Postupem času místní lidé přestávali krajinu využívat k tradičnímu hospodaření, a tak se začalo okolí měnit v křoviny a les.

Možná i proto se na začátku 90. let pan Pavlík snažil získat místní bývalý vápencový lom Dolní Kamenárka s úmyslem vybudovat zde botanickou zahradu zaměřenou na štramberskou přírodu. U Štramberka se kámen těží již od středověku. Je (bylo) zde množství menších lomů, které se postupně zvětšovaly. V současnosti je zde jediný aktivní a velký lom Kotouč, nacházející se na jihozápad od města. V lomu Kamenárka severovýchodně nad městem se těžilo od 60. let 19. století do 20. let minulého století. Od té doby lom sloužil jako skládka, která byla později převrstvena škvárovým fotbalovým hřištěm. Nedovedu si ani představit to odhodlání bojovat s úředním molochem. Jakoby nestačila nutnost odvést téměř tisíc nákladních automobilů odpadu, lom byl stále ještě veden jako ložiskové území (byl zde plán v budoucnu pokračovat s těžbou vápence) a bylo nutné zařídit odpis zásob. Vše pan Pavlík zdárně vyřešil a oficiálně na 10 hektarech zakládá Botanickou zahradu a arboretum Štramberk. Po odvezení odpadu se na holém dně lomu mohlo začít s prvními výsadbami a v následujícím roce 1999 zde byla znovuobjevena vertikální jeskyně, která, jak se doufá, vede do štramberského podzemí. Při letmém pohledu do areálu se zdá nepochopitelné, proč se zmínka o této botanické zahradě dostala do akvaristického časopisu. Ale vězte, že i milovníci vodních rostlin a živočichů si zde přijdou na své. A to i přesto, že celý areál je na vápencovém podloží, které je většinou dobře propustné a dává vzniknout spíše suchomilným a teplomilným společenstvům. Můžete zde tak najít velké množství středozemních prvků. Z živočichů může zaujmout ojedinělý výskyt ještěrky zední či jasoně červenookého (ten byl v 80. letech vysazen do Horní Kamenárky). V botanické zahradě je brán zřetel na přirozené pochody a zahrada je udržována tak, aby se mohla vyvíjet přírodě blízká společenstva. Louky jsou sekány postupně, kosou, keře regulovány pastvou koz a xerotermní vápencová společenstva řízenou disturbancí. Při pohledu z horní etáže lomu je již jasné, co akvaristu v zahradě asi nejvíce zaujme. Je to komplex několika větších tůní a mokřad, vytvořený v zadní části zahrady, hned pod příkrou stěnou. Většina použitých fotografií je ze začátku května, ale i to dává tušit, že i tvrdá voda na vápenci je plná

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

života. Některá místní jezírka by asi chtěla mít doma velká část čtenářů. Asi nejdekorativnější je okrouhlého tvaru, má hloubku přibližně 50 cm a v jeho středu je malý ostrůvek. Všechny zdejší tůně jsou bez ryb, ale o to více zde najdete rostlin a živočichů. V tůních krom leknínů a submerzních rostlin jsou i drobní živočichové. Hojní jsou bezobratlí. Častí jsou šneci okružák ploský a plovatka bahenní, ale můžete se zde setkat i s naším vodním pavoukem vodouchem stříbřitým, který dostal jméno podle stříbřitě lesklého zadečku, na kterém si pod vodou nosí bublinku vzduchu. Z obojživelníků zde hojně žijí čolci (obecný a velký), kuňka žlutobřichá a rosnička zelená. Abych navnadil i milovníky rostlin, krom leknínů a řezanu v tůních roste celá řada našich ohrožených druhů rostlin. Lze jmenovat např. prustku obecnou, rdestici, vachtu a nebo přesličku různobarvou. A jelikož fotografie vydá za tisíc slov, užijte si virtuální prohlídku a třeba se do Štramberka vydáte i osobně.

za humny

Pohled na xerotermní společenstva na propustném vápencovém podkladě, vyvíjející se hlavně na extrémních stanovištích bez dostatku vody a půdy.

Nenápadná, ale velice důležitá část, mokřad na úpatí vápencové stěny.

Komplex tůní s mokřadem pod příkrou vápencovou stěnou.

Celkový pohled na spodní etáž Dolní Kamenárky. V centru zahrady je vybudován labyrint, který má evokovat příbuznost štramberské přírody středomořské krajině.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

za humny

Velice dekorativní jezírko plné vodních rostlin a obojživelníků.

Hlubší tůň s řezanem pilolistým (Stratiotes aloides) a stulíkem (Nuphar lutea).

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

za humny

Dekorativní červená barva jarních submersních listů pěstovaných leknínů.

V tůních lze najít několik různých kultivarů leknínů s rozdílnými barvami květů a listů. (Foto: Markéta Rejlková)

Naše nejběžnější masožravá rostlina bublinatka jižní (Utricularia australis). (Foto: Markéta Rejlková)

V prohřáté vodě řezan brzy vyrůstá nad hladinu. V pozadí již kvetoucí stulík žlutý. (Foto: Markéta Rejlková)

Mělčiny jedné tůně zcela zarostla mokřadní rostlina vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), která se ve volné přírodě vyskytuje na podmáčených loukách.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

za humny

Řezany při mé návštěvě ještě bohužel spaly na dně tůní. Od časného léta se však růžice od dna odpoutají a jejich listy budou vyrůstat nad vodní hladinu.

Mezi řezanem lze najít i vachtě příbuzný plavín štítnatý (Nymphoides peltata), který začíná žlutě kvést začátkem letních práznin. (Foto: Markéta Rejlková)

Řezan při začátku růstu: jeho první nové listy, stále ještě submersní, se barví do jasně červené barvy, další listy již budou spíše zelené. (Foto: Markéta Rejlková)

V ČR velmi vzácná rdestice hustolistá (Groenlandia densa). Druh u nás rostoucí (?) pouze na jedné lokalitě v chladném hlubokém lesním rybníčku ve středních Čechách a na několika vysazených lokalitách v CHKO Kokořínsko. (Foto: Markéta Rejlková)

Porost řezanu s širokolistým rdestem světlým (Potamogeton lucens). (Foto: Markéta Rejlková)

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

za humny

Detail lodyhy rdestu světlého (Potamogeton lucens). (Foto: Markéta Rejlková)

Porost makrofyt tvořeným řezanem a stolístkem. (Foto: Markéta Rejlková)

Bahnička bahenní (Eleocharis palustris s. str.). (Foto: Markéta Rejlková)

Stolístek klasnatý (Myriophyllum spicatum) na začátku kvetení.(Foto: Markéta Rejlková)

Lodyha rdestu světlého. Na jeho listech se již začíná usazovat uhličitan vápenatý. (Foto: Markéta Rejlková)

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

za humny

Tato vodní rostlina se v akváriích bohužel prakticky nepěstuje. Vyžaduje dostatek živin a hodně světla. Často se však pěstuje v zahradních jezírkách. Jedná se o prustku obecnou (Hippuris vulgaris). V ČR je ohroženým a chráněným druhem v nejvyšších kategoriích. Na obrázku její zimní lodyhy s jemnými, až 5 cm dlouhými listy.

Prustka obecná, vytvářející letní emersní lodyhu. (Foto: Markéta Rejlková) Plovoucí listy rdestu vzplývavého (Potamogeton natans). (Foto: Markéta Rejlková)

Mělké tůně obsazuje ohrožená přeslička různobarvá, která sem byla převezena z nedalekého lomu Kotouč. Na sušších vyvýšeninách s dobrou dostupností vody můžete v časném létě vidět několik druhů orchidejí. (Foto: Markéta Rejlková)

Mělká vyhřátá jezírka s množstvím obojživelníků a hmyzu.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

za humny

Okružák ploský (Planorbarius corneus); příbuzní okružáci se často vyskytují i v našich akváriích.

Plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis), jeden z našich největších plžů.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Terčovník vroubený (Planorbis planorbis). (Foto: Markéta Rejlková)

za humny

V probouzejících se shlucích vodních rostlin se parádí samec čolka obecného (Lissotriton vulgaris).

Samec čolka velkého (Triturus cristatus) ve vodní fázi. (Foto: Markéta Rejlková)

Velmi hojná je tu bahnivka rmutná (Bithynia tentaculata). (Foto: Markéta Rejlková)

Uchatka toulavá (Radix peregra). (Foto: Markéta Rejlková)

Velká a nápadná pijavka koňská (Haemopis sanguisuga). (Foto: Markéta Rejlková)

Samička potápníka rýhovaného (Acilius sulcatus). (Foto: Markéta Rejlková)

Svlečka larvy šídla. (Foto: Markéta Rejlková)

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

za humny

Malé mělké tůně vyhledává drobná žabka kuňka žlutobřichá (Bombina variegata).

(Foto: Markéta Rejlková)

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

lidé

Petr Pavlík: Ta zahrada tu bude i za sto let Markéta Rejlková

Protože jezírka v botanické zahradě Štramberk jsou skutečně fantastická a celé tohle místo má kouzelnou atmosféru, chtěla jsem vědět, kdo to vymyslel. Jak se to stane, že uprostřed bývalého vápencového lomu jsou jezírka s rostlinami, které jinde jen tak neuvidíte a evidentně se jim tu báječně daří. Že projdete kolem kasičky s cedulí „vstupné dobrovolné“ a za chvíli hledíte do křišťálově čisté vody na čolky. Nikde tu nejsou žádné cedulky, sami musíte pátrat, co kde zajímavého a krásného roste. Nad vašimi hlavami lezou horolezci a okolním porostem se plíží fotografové a fascinovaně nahánějí vážky a motýly. Tohle je opravdu jiná botanická zahrada.

„Od dětství jsem chtěl být biolog. Když mi bylo osmnáct, v Přírodovědeckém sborníku vyšel článek Makrofyta louckých rybníků. Ty jsou nejstarší soustavou rybníků ve Slezsku, zakládal je dokonce Jakub Krčín. Zaujalo mě to a chtěl jsem zjistit, co tam žije – zajímali mě živočichové ve vodě, různí vodní brouci. Tak jsem to tam o prázdninách prozkoumával a štvalo mě, že jsem máchnul síťkou a vždycky byla plná aldrovandky (vodní masožravá rostlina Aldrovanda vesiculosa, pozn. red.). To byla její jediná lokalita v ČR, to jsem tenkrát nevěděl. Dnes je tady vyhynulá. Vždycky mě zajímali živočichové a historie. Není v této zemičce 1 cm2, který by člověk za tisíc let neovlivnil. A znát lidskou historii daného místa je velmi důležité, spousta botaniků i zoologů to přitom při svém výzkumu opomíjí.“

Petr Pavlík, zakladatel zahrady, je tu k zastižení osobně a ochotně se rozpovídá: „Já jsem taky akvarista, tedy bývalý. Pak jsem přešel na teraristiku, jak to často bývá. Můj největší sen byli leeri (čichavec perleťový, pozn. red.), ty jsem strašně sháněl. Pak jsem si pro ně šel několik kilometrů pěšky, to jsem byl ještě kluk. Předevčírem jsem se stavil v hornbachu, říkám manželce, podívám se na akvária… už je to jinde, spousta druhů tenkrát nebyla, ale zase spousta druhů mi chybí. Např. různé tetry, nebo třeba nesmírně oblíbená byla tzv. falešná neonka, dneska už na ni nenarazím. V mojí době byly nejdražší neonky. Největší radost mi z rostlin udělala Cabomba, to byla tenkrát rarita – a já jsem si kousek koupil a ona se rozrostla! Sám jsem si slepil dlouhé nízké akvárium, tenkrát se na lepidlo jezdilo do Německa, zářivky jsem si zase dovezl z Polska…“ Chvíli mluvíme o akvaristické historii a o tom, jak se změnil sortiment chovaných ryb. Kolik druhů se stále objevuje, nejen pro akvaristiku, ale vědu vůbec, a jak se těžiště odchovu a obchodu s rybami přesunulo do Asie. „Když jsem byl kdysi na Cejlonu, tak jsem navštívil pěstírnu orchidejí a taky velkopěstírnu ryb. Ještě zajímavější to pak bylo v Číně, ty jejich trhy s akvarijními rybičkami… v Guangzhou, tam je ulice dlouhá půl kilometru a jeden stánek vedle druhého! Číňané mají v tomhle velkou tradici, to byly samé závojnatky nejrůznějších forem a barev... Na Cejlonu jsem měl krásný zážitek, když jsem našel pod jedním vodopádem sumečky. Byla tam skalní stěna vysoká asi pět metrů a po ní lezly tyhle rybičky. Vzal jsem je svému známému do muzea v Colombu a o mnoho měsíců později mi napsal, že byly popsány jako nový druh.“

Povídání přeruší přistání jasoně přímo proti nám. Ptám se, jak se vlastně zrodil nápad s botanickou zahradou. „Studoval jsem zoologii, pracoval jsem v muzeu, v roce 1969 mě vyhodili. Od roku 1972 jsem byl na volné noze, ve svazu uměleckých řemesel. Dělal jsem adjustáže pro grafiky (pasparty, rámy), po revoluci jsem měl prosperující nakladatelství. V roce 1992 jsem se chtěl postupně vrátit k přírodě. Celý život jsem, ať jsem se živil čímkoliv, dělal různé výzkumy. Někteří vědci mě znali od mládí. Já se nemůžu považovat za vědátora – ale jsou dva typy vědců, jedněm říkám dělníci vědy, a tam patřím i já. Pracuju v terénu. Chtěl jsem se o něco starat, tak jsem dostal takový nápad. Koupil jsem si mapy 1 : 10 000 celého regionu, to ještě nebyl internet. Byl to velký štos a já jsem ty mapy procházel a hledal zajímavé lokality. Vytipoval jsem si jich asi šest, mimochodem Štramberk tam nebyl. Objížděl jsem je a všude si ti restituenti nebo obce nevěděli rady, protože tam často byly rezervace nebo to byla místa, která se nedala normálně využít. Já jsem věděl dvě věci: že nechci dělat klasickou lesárnu a nechci dělat klasické zemědělství. To mi bylo jasné, ale co chci dělat, to jsem přesně nevěděl. V té době jsem vydal turistickou mapu pro združení obcí Podbeskydí. Při předávání díla jsem vyprávěl o mém snu a tehdejší starosta Štramberka mi řekl – přijeď, my tu takové místo máme a nevíme si s ním rady. Když jsem to tu poprvé uviděl, hned mi bylo jasné, že to je ono. Pozval jsem známé ze zoologických a botanických zahrad. Bylo nás osm, koupil jsem demižon vína – všichni jsme se začali dohadovat, co by tu mohlo být, a na víno ani nedošlo, protože jsme chodili terénem a rozpracovávali svoje vize. Zvažovali jsme i zoo, případně botanickou zahradu se zoologickými prvky. Ale to by bylo komplikované a navíc např. ostravská zoo je dost blízko a kvalitní. Mimochodem v ČR je snad nejhustší síť zoo na světě :-).“

Cestovatelských zážitků a různých pozoruhodných objevů má pan Pavlík spoustu a paradoxně, ač provozuje botanickou zahradu, daleko aktivnější byl a je na poli zoologickém. Jeho doménou jsou především plazi, ale věnuje se i dalším obratlovcům.

Akvárium, číslo 29

e-akvarium.cz

Následuje vyprávění o projektování zahrady, finančních a pozemkových problémech, o administrativě. „Na jakoukoliv manipulaci s chráněnými druhy rostlin nebo živočichů včetně jejich prostředí musíte mít výjimku ze zákona. Tu udělovalo kdysi ministerstvo, pak dokonce vláda, pak Agentura ochrany přírody a krajiny nebo správa CHKO ve své působnosti, dnes kraje. Já ji mám mimo jiné proto, že už 16 let dělám biomonitoring v lomu Kotouč, zajišťuji tam záchranné transfery rostlin.“

lidé

Zabrousíme na téma „rozsévačů“, kteří na vlastní pěst rozšiřují ohrožené druhy rostlin po krajině. Pan Pavlík se na to nedívá zrovna příznivě, ale připouští: „Něco jiného je, když to přinesou ptáci. Třeba na rybníky v Poodří můžou kachny donést druhy i odněkud z Jižní Evropy.“ A Vám sem kachny nelítají? „No to víte, že lítají! Taky mi sem donesly okřehek trojbrázdý (Lemna trisulca) a nemůžu se ho zbavit, nebo ta pijavka koňská, co tam je...“

Bez vyzvání mi k podrobnému prostudování listinu předkládá. Ukazuje také nejnovější vydání Plazů ČR, kde je pod snímky dvou druhů místo jeho jména uvedeno „Botanická zahrada a arboretum Štramberk“. „Já nejsem důležitý, ani jméno Pavlík, ale tahle zahrada. Ta tady bude i za sto let. Máme s městem oboustranný smluvní závazek, že botanická zahrada tu bude trvale.“ Petr Pavlík se rozpovídá i o spolupráci s dalšími botanickými zahradami, s Botanickým ústavem v Průhonicích a především v Třeboni, odkud získal většinu vodních a mokřadních rostlin s výjimkou těch, které pochází ze Štramberka. Tato zahrada není nějakým kratochvílným podnikem, má své velmi promyšlené vědecké poslání.

Ale ta je velkou atrakcí, namítám. „Největší atrakce je vodouch stříbřitý, náš jediný vodní pavouk. Málokdo ví, že je prudce jedovatý. V tom jezírku s ostrůvkem jsou jich desítky. Pak je tu další invazivní věc – na podzim chystám zase radikální zásah, vždycky vyhodím tak 50 % – a to řezan, původně pochází ze tří rostlin! Na podzim si vezmu hrábě, mám tu k nim takovou 5m tyč, a jedu. On ten řezan vypadá tuhý, ale naštěstí, když je venku z vody, hned se rozpadá, je ve skutečnosti křehký.“ V zahradě je asi 1400 druhů rostlin, z toho polovina místních. Pan Pavlík se vůbec nebrání druhům nepůvodním, ale striktně dodržuje zásadu, že se nesmí ty cizí křížit s místními. Jenže jak říká, sám zná dost botaniků „rozsévačů“ a ani nemůže uhlídat všechny návštěvníky... Otázka se přímo nabízí. Nemáte tu problém s vandaly nebo zloději? „A to víte, že mám. Není týden, kdy by mi něco neukradli. Tady minulý týden vyrýpali hořce. Ale to nekradou mladí, to jsou lidé tak od padesáti výš. To já už poznám podle toho, co přivezou do místního kaufu – když přivezou netřesky, mizí mi netřesky. Když přivezou hořce, tak se kradou hořce. Prý «A dyť toho je tady dost!», na lidech se ta minulá doba nehezky podepsala.“

Ptám se na rdestici (Groenlandia densa), která je opravdu velkou raritou. Viděla jsem ji kdysi na Slovensku na Podunajské nížině a měla jsem za to, že potřebuje chladnou proudící vodu – což je zjevně omyl, protože tady voda chladná rozhodně není. Nicméně lokalita splňuje ostatní předpoklady – voda je velmi čistá, bez řas, do jezírka dopadá hodně světla. „Jsou jí tam mraky, ale jeden rok je a druhý skoro není vidět. Ona tvoří takový pás kolem dokola, nejlíp je to vidět začátkem května, potom mizí, jak ji přerostou další rostliny. Má krásnou historii, je tu od roku asi 1999, musel bych se podívat do mé databáze (každou kytku zapisuju na den přesně, datum a odkud je). Rdestici jsem dostal od Štěpána Husáka (bývalý pracovník Botanického ústavu Akademie věd v Třeboni, kde stál u zrodu proslulé a velmi rozsáhlé sbírky mokřadních a vodních rostlin, velký specialista na tuto skupinu naší vegetace; zemřel v říjnu 2014 – pozn. red.). On mi říkal, že mi tu nepůjde, že na vápenci neporoste. Byla z Polabí, z poslední lokality, kam se ji opakovaně neúspěšně pokoušeli vrátit. V kultuře v Třeboni ji pěstovat umí, ale vysadit se ji nedaří. Tady se chytla a ze čtyř rostlin byl za dva roky porost o ploše téměř 80 m2. Je tomu tak 3–4 roky, přijel z Třeboně Lubomír Adamec (dělá masožravky a ta naše štramberská tučnice je zvláštní) a ptal se, co rdestice. To byl zrovna rok, kdy jí bylo opravdu hodně. A ve sbírce v Třeboni jim vyhynula! Už objeli všechna místa, kam ji vysazovali (všechno jen původní lokality), ale nikde nebyla. A to je právě úloha botanických zahrad, uchovávat ten genotyp, protože to je rostlina z přesně známé lokality. Dr. Husák zastával názor, že sbírka v Třeboni má sloužit k tomu, aby se rostliny vracely – nejen na přesnou lokalitu, ale do regionu. Kolegové ho za to neměli moc rádi.“

Proč tu nemáte u rostlin cedulky? „Zase kvůli zlodějům. Vidíte třeba tu šalvěj? To je šalvěj přeslenitá neboli babské ucho. V televizi ji sháněla Saxana. Zapíchnu k ní cedulku – a ráno přijdu a šalvěj vyrýpnutá!“ Já jsem tady pokaždé viděla nadšení a údiv návštěvníků nad rozmanitostí nejen rostlin, ale i živočichů ve vodě. Sama jsem žasla, jak to, že je tady život tak bohatý a voda tak čistá. Jezírka jsou vystřílená ve skále, každé má vlastní zdrojnici a je navíc napájeno průsakem z okolních skal. Maximální hloubka je 250 cm, nicméně teploty v uzavřeném lomu dosahují v létě padesátek, takže i teplota vody v jezírkách přesahuje 30 °C. Podle údajů pana Pavlíka se pH běžně pohybuje v rozsahu 7,5–8. Doplním vlastní orientační(!) měření z 26.6.2015, 11 hod. (po několika chladných dnech): teplota vody 23,2 °C; pH 7,7; 350 μS/cm; 11,5 °dGH; 6 °dKH; NO3- 0 mg/l; Fe < 0,1 mg/l. Díky panu Pavlíkovi za zajímavé informace... i za zahradu!

30. číslo Akvária vyjde v říjnu 2015 e-akvarium.cz

Heros cf. efasciatus a rostlinná nádrž? (Foto: Roman Rak)