Amatérská scéna 06/2010 by Amatérská scéna

6 | 2010

ročník 56.

dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu

Jerôme Savary & Grand Magic Cirkus

Teď už jen zbývá dělat to dobře... Popelce stále chybí silný příběh Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém n. J. 20. Přelet nad loutkářským hnízdem Amatérské divadlo na severu Evropy

Obsah čísla

Vážení čtenáři Amatérské scény... Testament pro metodiky amatérského divadla Milan Strotzer

Cesty amatérského divadla

Fórum

Někomu je dáno a někdo končí, sotva začal Roman Sikora

Téma

Co očekáváme od přehlídkových reflexí představení Jan Říha, Dagmar Brtnická, René Vápeník

Čtyřicet muzikálových let Dostavníku Ivo Kolařík

Novinky světové dramatiky Péter Esterházy: Rubens a neeuklidovské ženy Připravila Pavlína Schejbalová

Zprávičky Kalendář | leden–březen 2011

Odborná příloha

Kapitolky ze scénografie | Ján Zavarský

51 52 54 všitá příloha

Ohlížení za Nahlížením Foto: Lenka Novotná

Ze života souborů

Osobnosti amatérského divadla

Zpráva o zázračném /s/tvoření Zoji Mikotové Miroslav Plešák Blahopřání Jaroslavu Vostrému | Jan Císař Teď už jen zbývá dělat to dobře... | Rozhovor s Františkem Zborníkem | Luděk Horký Řeč u zralých jablek | Rozhovor s Václavem Klapkou | František Zborník Najednou máte před sebou dalších 35 činorodých let | Rozhovor s Evou Andělovou Ladislav Valeš Vzpomínka na Josefa Hejrala z Vysokého

Divadelní přehlídky a dílny

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

7 8 8 11

13 15

Popelce stále chybí silný příběh | Milan Schejbal KDP 2010 – že by nic nového? | Lenka Lázňovská Jubilejní 20. Přelet nad loutkářským hnízdem Luděk Richter

16 22

Druhá šance v Poděbradech? | Rudolf Felzmann Ohlížení za Nahlížením | Jonáš Vidra Čtyři oříšky pro všechny Popelky světa Luděk Horký Divadlo z různých úhlů pohledu | Rozhovor s Lenkou Novotnou | Simona Bezoušková

31 32

Z širší palety divadelních přehlídek a dílen

Kukátko do světa

Amatérské divadlo na severu Evropy, 1. část Lenka Lázňovská Evropští divadelníci u hrošice Nellie Radvan Pácl Redbridge Drama Centre Veronika Rodriguezová Z Trutnova do Londýna s lehkou Závratí... Dominika Špalková

Servis a informace

34 34

35 39 41 42

Postgraduální sloupky

Po stopách divadelních tvůrců, experimentátorů, reformátorů... Jérôme Savary & Le Grand Magic Cirkus Vladimír Zajíc

Dramaturgický pozorník Rady nerady pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) Miroslav Pokorný: Tragedyje masopustu Připravil Milan Strotzer Robert Bellan podle Jaroslava Foglara: Rychlé šípy | Připravila Pavlína Schejbalová

6 | 2010

48 49

AMATÉRSKÁ SCÉNA

Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu Ročník 47. (Ochotnické divadlo 56.) l Číslo 6 / 2010 www.amaterskascena.cz Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu Blanická 4, 120 21 Praha 2 Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer Redakce: Mgr. Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek, MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, MgA. Zuzana Vojtíšková a Ing. Jaroslav Vondruška Grafika časopisu: Luboš Tobola Grafická úprava čísla: Milan Strotzer l Sazba: Mgr. Simona Bezoušková Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P. O. BOX 12 / Blanická 4, 120 21 Praha 2 Tel.: 221 507 956–7, fax: 221 507 929, e-mail: mistr@nipos-mk.cz Tiskne: Josef Havelka JH&C Mělník Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r. o., Areál VGP – budova D1, F.V. Veselého 2635/15, 193 00 Praha 9-Horní Počernice e-mail: amaterskascena@predplatne.cz, tel.: Callcentrum 840 306 090 Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz) Cena ročního předplatného 360,- Kč Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 19. 11. 2010 Příští číslo vyjde v březnu 2011 © NIPOS PRAHA 2010 ISSN 0002 – 6786 / Registrační číslo: MK CR E 4608

Foto na titulní straně: Nejúspěšnější na rakovnické Popelce, celostátní přehlídce činoherního divadla pro děti 2010, bylo Divadlo Tramtárie z Olomouce s inscenací hry Vladislava Kracíka O pračlovíčkovi. Představitel titulní role Martin Dědoch (na snímku spolu s Dášou Rybářovou) získal za svůj herecký výkon cenu, celý soubor pak cenu za inscenaci a navíc doporučení na Jiráskův Hronov 2011. Foto: Milan Strotzer. Foto na zadní straně obálky: Jubilejní 20. ročník přehlídky Přelet nad loutkářským hnízdem na pražských scénách v Minoru a v Divadle komedie představil třináct současných předních loutkářských souborů a jejich inscenací, mezi nimi také čtyři amatérské. Představení jednoho z nich, Kugelstein! Divadla Arnošta z Prahy, zachytil svým objektivem Luděk Richter.

Úvodník | Fórum

Vážení čtenáři Amatérské scény, kalendářní rok 2010 se chýlí ke konci a do vašich rukou se dostává poslední číslo letošního ročníku Amatérské scény (AS). Je to také poslední číslo, které pro vás připravil stávající tým redaktorek Mgr. Simony Bezouškové, Mgr. Marie Poesové, Mgr. Pavlíny Schejbalové, vedoucího redaktora PhDr. Milana Strotzera a korektorky Jany Tillerové. Redakce v tomto složení končí a předává štafetu novému vedoucímu redaktorovi Michalu Drtinovi a jím vyvoleným spolupracovníkům. Když mě blahé paměti požádal někdejší vedoucí redaktor Amatérské scény JUDr. Pavel Bošek o první příspěvek, netušil jsem, že se ze mě stane postupně pravidelný dopisovatel časopisu. Ani zbla mne nenapadlo, že bych se mohl stát jeho redaktorem, natož šéfredaktorem. Inu stalo se. Můj aktivní kontakt s AS překročil tři desítky let, z toho plných šestnáct jsem měl možnost utvářet bezprostředně jeho podobu. Zda časopis splňoval očekávání vás čtenářů, můžete posoudit jen vy, kterým byl určen. Z ohlasů vím, že se všem zavděčit nelze, že každému nemusí vyhovovat jeho hybridní forma v dimenzi od historické paměti přes servis po aktuality. Věřím však, že ho mohou v budoucnosti docenit badatelé zabývající se amatérským divadlem. Redakce v posledních šestnácti letech dbala na to, aby nic podstatného ze života amatérského divadla neuniklo pozornosti. Stojím si za tím, že AS je jediným nejucelenějším periodikem o amatérském divadelním dění v ČR. Než jsme v roce 1995, s tehdy novou vedoucí redaktorkou Mgr. Lenkou Lázňovskou, přistoupili ke konkrétní redakční práci, vytkli jsme si zásadní premisu: věnovat se výhradně amatérskému divadlu a uměleckému přednesu tak, aby časopis poskytoval svým čtenářům − amatérským divadelníkům a recitátorům – informace o aktuálním dění a současně všestranný servis. Prostřednictvím přílohy, bulletinu d´ARTAMAn, plnil časopis po celá léta i roli organizátorskou, od roku 2000 díky repertoárové a odborné příloze i roli vydavatelskou. AS byla nepochybně významným zdrojem informací při zpracovávání databáze českého amatérského divadla. Portál www.amaterskascena.cz, spjatý s časopisem, je dnes místem soustředěných aktuálních informací a rezervoárem poznání o amatérském divadle za poslední desetiletí. Bylo mi ctí se na díle, jež nese název Amatérské scéna, podílet. Za práci při vytváření časopisu děkuju všem výše jmenovaným spolupracovnicím, jakož i dalším, kteří se v posledních šestnácti letech podíleli na práci redakce, a sice písařce Daniele Kuchařové, korektorovi PhDr. Jiřímu Mackovi a redaktorce Lence Novotné.

Děkuju za přínosné podněty a reflexi práce redakce členům redakční rady v čele s prof. PhDr. Janem Císařem, CSc. Mé poděkování náleží v neposlední řadě všem stálým i nahodilým dopisovatelům a fotografům, mezi nimi především „dvornímu fotografovi AS“ Ivu Mičkalovi. Současně přeju nové redakci mnoho zdaru v pokračování na šestapadesát let trvajícím díle. Čtenářům AS přeju, aby na stránkách svého časopisu nalézali to, co od něj očekávají. Všem pak vespolek dobré zdraví, mnoho sil a fantazie do nadcházejícího roku 2011. *** To, že zároveň s ukončením práce v Amatérské scéně uzavírám své profesní působení coby odborný pracovník (postaru metodik) pro amatérské divadlo, bylo už leckde zvěstováno, i na stránkách AS. Ze scény však zcela nemizím. Od nového roku se budu věnovat práci na databázi českého amatérského divadla. A tak využívám příležitosti poprosit na tomto místě všechny dopisovatele a fotografy AS o zachování přízně a další spolupráci. Nedá mi to, abych svou „kariéru metodika“ neuzavřel několika doporučeními pro ty, kterým je nebo bude svěřena péče o amatérské divadlo. Nedá mi to, i když mi v uších zní výstraha jednoho známého pražského, příbramského... režiséra: „Nevychovávej!“ Nešť, je to opravdu, Milane, naposled. Nemohu si nechat pro sebe, k čemu jsem za třiatřicet let služby amatérskému divadlu došel.

Testament pro metodiky amatérského divadla 1.

Milan Strotzer, 2010 / Foto: Anna Kohoutová

konkrétní soubor! Je to cesta do pekel. Nepomůžete tím ničemu, nejspíš uškodíte protežovanému. 6.

Nepřevracejte fungující mechanismy na hlavu, nedělejte „revoluce“, je to vždycky ztráta! Rozvíjejte tradici, vyplácí se to!

Snažte se udržovat paměť divadla, ať se nemusí objevovat trakaře!

Dělejte všechno pro to, aby se amatérským divadelníkům dostávalo systematického vzdělávání! Nezapomínejte přitom na sebe!

Usilujte o zapojení skutečných osobností! Nedejte na to, že například mladí seminaristé uslyší více na jim věkem blízké lektory!

Važte si každé amatérské (ochotnické) práce, i když vám zrovna připadá scestná, chabá, nesmyslná...! Vždy má svůj význam a smysl.

10. Jakmile pocítíte, že vás práce pro amatérské divadlo unavuje, nedělejte ji!

Sledujte všechny oblasti divadla, i ty, které vám nejsou nejvlastnější!

11. Svou práci pro amatérské divadlo berte jako službu a poslání. Jakmile se vaše činnost stane hlavně zdrojem příjmů, hned toho nechte!

Nepřehlížejte nic, všechno je rodinné stříbro, jak to nejkonvenčnější, respektive naivisticky působící venkovské divadlo, tak to bláznivě experimentující a neuchopitelné!

Udržujte kontakty a dobré vztahy se všemi! Spolupracujte, i když vám něčí názory nevoní!

Neprotežujte nikdy jen jeden druh či některou oblast divadla, natož nějaký

6 | 2010

A ještě jeden aktuální odkaz navíc: 12. Chcete-li, aby byl poděbradský FEMAD zase výjimečný, vraťte mu podobu prestižní přehlídky divadla pro děti s dílnami (à la Libice n. C. 1990−2000)! To bude mít opravdu smysl. Využijte přitom zkušeností byvších i těch nabytých v posledních letech! Milan Strotzer

Fórum

Téma

Někomu je dáno a někdo končí, sotva začal

Co očekáváme od přehlídkových reflexí představení

Roman Sikora

Jan Říha, Divadlo Prkno Veverská Bítýška

V rozmezí asi dvou týdnů bylo možné v Praze vidět dvě diametrálně odlišná divadla. Jedno vytvořili lidé, kterým, zdá se, není okolní svět lhostejný a chtějí se k ohavnostem, jež se v něm dějí, vyjádřit také umělecky. Druhý spáchali relativně mladí zázraci, kterým je svět nejspíš upřímně ukradený, protože je společně s divadelním jevištěm především arénou, v níž mohou exhibovat hlavně sami sebe, v níž mohou bez zábran a svobodně předvádět, jak oni sami jsou dokonalí, duchaplní a vtipní. Svět kolem se svými problémy a hrůzami pro ně existuje jen do té míry, do jaké jim může poskytnout látku pro nejapný šprým a do jaké míry ho za to vršení nesmyslů mohou skásnout. Tím prvním případem je inscenace hry Ödöna von Horvátha Víra, láska, naděje v Divadle Komedie v režii Kamily Polívkové, která byla ještě donedávna známá spíš jako scénografka a kostýmní výtvarnice. Tím druhým je inscenace hry Petra Kolečka Úl na Nové scéně Národního divadla, inscenace hry tak samoúčelně vtipné a hloupé, až začíná být s podivem, jak se na ni vůbec mohlo vyplýtvat tolik vcelku poctivé řemeslné zručnosti. Třeba herců. Nebo i režiséra Thomase Zielińského, který je ovšem bohužel rovněž spoluautorem toho načančaného blábolu. Zatímco v Komedii s obrovskou energií hrají příběh dívky, která se ocitla u společenského dna a nemá sílu se z něj zvednout, protože se zdá, že o to nikdo ani nestojí, a hrají ho rovněž s humorem, i když hořkým a namnoze brutálním, v Kolečkově špílci se předvádí hlavně Kolečko. Třeba jak umně dokáže do blankversu zřetězit kdejakou pitomost. Nebo co všechno si jako mladý a namnoze opěvovaný talent může v logice příběhu dovolit, aby za tím jeho kritický fanklub ještě nalezl nějaké košaté významy a nikoli ignoranci. Jeho příběh totiž občas postrádá logiku, chvílemi není vůbec patrné, co se právě na jevišti děje a ujíždí si na laciných vulgaritách, které tvůrce nejspíš baví vršit o to víc, že se vše děje na Nové scéně Národního divadla. Spíš to celé připomíná vánoční studentskou besídku, která se k pozlobení kantorů trochu vyostří. Takový nezbedný adolescentní humor. Zieliński pro média prohlásil, že chtěli zahrát něco o diletantismu. Povedlo se. Předvedli ho se vším všudy. Jen se neví, co dělá na jevišti Nové scény. Ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát. Vedení Národního divadla se dušovalo, že bude na Nové scéně uvádět mladé progresivní divadlo. To si asi představuje jako sérii pozoruhodností, mezi něž snadno zapadne také inscenace o Máchovi, Karel_Hynek_Mácha.Rip, která Kolečkovu opusu předcházela. V ní zase z Máchy, aby ho takzvaně přiblížili mládeži, udělali ufňukaného EMO puberťáka a ještě ke všemu turistu, což tvůrcům umožnilo téměř po celé představení promítat záběry z pouličního ruchu indických měst, případně z bollywoodských telenovel a filmů. Součástí prezentace mladého divadla na Nové scéně je tak zatím nepřehlédnutelná absence výpovědi tvůrců. Za to na ní přebývá jejich přesvědčení, že umění je to, co se prostě na scéně udělá, ať už to třeba vypadá jako na čtyřikrát převařený zveršovaný Ionesco, nebo traktát o Máchovi, který by dnes nechodil krajinou pěšky, ale jako každý správný současný hromadič zážitků letěl čerpat inspiraci pro své Cikány rovnou do Indie. A tak na jedné straně mladého divadelního umění stojí narcistní povrchnost Kolečkova opusu a na té druhé poctivá snaha Divadla Komedie ke světu aspoň něco smysluplně poznamenat. Druhá strana je ovšem ve výrazné menšině. Na českých scénách totiž panuje hlavně konformismus a jen zdánlivě apolitická bezmyšlenkovitost. Tu je občas možné zamaskovat povrchním humorem. Ale může se taky skončit dřív, než se pořádně začalo. I když podobných šikulů budou mít třeba továrny na televizní seriály vždycky nedostatek. Takže když to nevyjde v divadle, může se kasírovat i jinde.

Očekávám to, co zde v naprosté většině případů i naleznu. Skvělý prostor pro sebereflexi. Nepatřím k lidem, alespoň doufám, kteří vnímají vyjádření jiného názoru za bezmála vyhlášení války. Potkal jsem i soubory, nebo jejich členy, pro něž jakákoliv kritika poroty byla okamžitým impulzem k opuštění sálu. Na druhou stranu musím říct, že v některých ojedinělých případech si členové poroty nepřipouštějí jiný výklad než ten, pro který se rozhodli. Nemyslím si, že by umění (divadlo nevyjímaje) mělo nějaká exaktně měřitelná kritéria, podle kterých bychom je mohli „bodovat“. Zavedené a osvědčené principy sice fungují, ale nemusí zákonitě vylučovat objev a vznik nových, byť zprvu nepochopených. S výše uvedenými extrémy jsem se setkal pouze výjimečně a rozhodně to není případ rakovnické Popelky, které jsme se letos zúčastnili. Odborná porota zde byla obohacena i o dětskou část. Což považuju za velmi zdařilý tah. Jen bych uvítal, zejména u mladší dětské poroty, větší akcent na nesložité hodnocení líbí – nelíbí. Považuji tento „prostý“ názor u dětí za prvořadý. Pokud se představení dětem líbí, je možné prostřednictvím něj předávat další informace. Pokud děti nudí, všechny ostatní prvky se míjejí účinkem. Ale to je jen drobná poznámka na okraj. Jinak jsem s existencí a průběhem přehlídek včetně hodnocení naprosto spokojený a za podstatné považuju jen to, abychom se všichni maximálně snažili zachovat průběh seminářů v duchu tolerance a pohody. Neboť zejména a hlavně radost je to, proč amatérské divadlo provozujeme.

6 | 2010

Dagmar Brtnická dříve De Facto Mimo Jihlava, nyní Cirkus Mlejn Praha Podle mého by porota mohla být spíše lektorský sbor. Představuji si to tak, že budou lektoři kromě veřejného hodnocení inscenací také schopni a ochotni k individuální diskuzi se soubory. Při velké rozmanitosti divadelní tvorby není možné se shodnout ve všem a s každým, ale praktické rady se nikdy neztratí. Sama jsem už před lety praktikovala výběr přehlídky, které se měl náš soubor zúčastnit, podle složení poroty. Byli to lidé, kteří pro nás měli zajímavý názor. Díky tomu jsme si vždycky vážili chvály i kritiky. Takže od poroty očekávám málo chvály, potřebnou míru diplomacie, kritickou diskuzi a možnost individuální lektorské konzultace ke konkrétním problémům inscenace.

Ze života souborů

Co očekávám od poroty?

Čtyřicet muzikálových let Dostavníku Ivo Kolařík

René Vápeník Schopnost svobodného uvažovávání, a to především o divadle, ale nejen o něm. Schopnost osvobození se od osobního vkusu. Schopnost oddělovat kvalitu inscenace od světového názoru tvůrců. Schopnost dát najevo i vlastní nejistotu a váhání, vždyť právě hledání je jedním z „motorů“ tvorby. Schopnost při komunikaci „odečíst“ případný inscenační záměr, a to i v případě, že s ním osobně nejsou členové poroty zcela srozuměni. Pokusit se společně s tvůrci najít cestu ke zlepšení výsledků jejich práce v souladu s jejich záměry a „viděním světa“. Schopnost se v maximálně možné míře oprostit od své praxe nebo vysněné představě o ní. Schopnost odpoutat se od „inscenačních tradic“ a neodpírat tvůrcům právo na naprosto individuální, byť ne zcela zručně prováděné pokusy. Schopnost být hodnoceným souborům k dispozici. Dokonce myslím, že v případě honorovaných lektorů to vyplývá ze vztahu klient – zákazník. Tedy schopnost a ochotu nebýt jen posuzovatelem, ale i užitečným posunovatelem. Schopnost radovat se z toho, že někdo dělá divadlo úplně jinak. Schopnost povznést se nad to, že někdo dělá divadlo stále rád. Schopnost povznést se nad absenci některé ze schopností. Schopnost pracovat s laskavou jízlivostí nekontaminovanou blazeovanou arogancí intelektuálního elitářství. Toleranci ke golfové vášni.

Divadlo Dostavník Přerov, o. s., patří v žánru hudebního divadla ke stálici na scéně českého amatérského divadla. Každý rok uvádí novou velkoformátovou hudební inscenaci s mnoha dobře vybavenými aktéry a vždy se ve vícegeneračním souboru najdou mladí kandrdasi. Vznik divadelního studia Dostavník se datuje k 1. prosinci 1970. Proč Dostavník? Bylo zvykem dávat souborům název podle jejich zřizovatele. U nás to byl Klub dopravy a spojů, a protože název „Postilion“ neprošel, byl schválen Dostavník. Ideální podmínky pro práci souboru, ale i počáteční nadšení všech jeho členů přinesly první revuální pořad manažera Dostavníku Josefa Kebzy S Dostavníkem kolem světa, se kterým vyjel soubor na jaře 1971 na divadelní přehlídky. Ve spolupráci s dr. Vladimírem Čechem, Vladimírem Fickem a dr. Miroslavem Holekou vznikaly další pořady a kabarety, které měly úspěch po celé Moravě, v Polsku a NDR. V té době disponoval Dostavník tanečním orchestrem Metronom, dobrými zpěváky, herci a osmičlenným jazz-baletem. Brzy členové souboru dostali chuť a odvahu pustit se do muzikálů. Byli

Pavel Dostál dokázal soubor přesvědčit o nutnosti zkoušet s profesionálním nasazením, což se vyplatilo. První jeho muzikál Lysistrata a ty druhé zvítězil v krajském kole soutěže amatérských souborů v Přerově a v Napajedlích. Na obou festivalech vyhrál nejen u poroty, ale také u diváků. Dostavník měl možnost, mimo jiné, hostovat na scéně pražského Žižkovského divadla. Po Lysistratě byla spolupráce s Pavlem Dostálem na rok přerušena. Soubor musel oprášit úspěšnou detektivní komedii kabaretního souboru Meopťanka Vražda v music-hallu, se kterou zazářil na festivalu Štramberské divadelní úterky (ŠDÚ) a stal se vítězem. S Dostavníkem Pavel Dostál po roce opět pokračoval a nastudoval Werichovu adaptaci hry Eugena Labiche Slaměný klobouk pod názvem Helenka je ráda, kterou vtipně upravil a doplnil písněmi Jaroslava Ježka. Se „Slamákem“ objel

„Pavel Dostál dokázal soubor přesvědčit o nutnosti zkoušet s profesionálním nasazením, což se vyplatilo.“

Divadlo Dostavník Přerov, 1983 / Eugen Labiche, Jan Werich, Jaroslav Ježek: Helenka je ráda. Foto: archiv souboru. vyslyšeni. Vladimír Kotmel a Vladimír Čech jsou autory prvního muzikálu Dostavníku Přepadení Dostavníku. Následovaly muzikály Bosá balada, Děti noci a Villon a ti druzí. Poslední z nich byl určitým zlomem, protože od této inscenace se již datuje spolupráce s profesionály. V tomto případě s Evou Jahodovou, primabalerínou olomouckého baletu, o rok později s olomouckou autorskou dvojicí Dostál a Pogoda.

6 | 2010

soubor snad celou republiku (46 repríz) a palmu vítězství získal v Krnově, v Napajedlích a z přerovské krajské přehlídky postoupil na Jiráskův Hronov. Následovalo uvedení Dostálova muzikálu „Výlet pana Broučka do XV. století“, tentokrát s hudbou dr. Vladimíra Čecha. Po roce Dostavník opět stanul na prknech Jiráskova divadla v Hronově. „Brouček“ zvítězil také v Napajedlích, v Krnově a byl pozván hostovat do Žižkovského divadla.

Cesty amatérského divadla

Divadlo Dostavník Přerov, 1987 / Pavel Dostál, Richard Pogoda: Gaudeamus igitur. Foto: archiv souboru. Pavel Dostál se v Přerově zabydlel, také zamilovat a prakticky, s výjimkou autorských kabaretů Pane vrchní, platím! (50 repríz) a Určitě bude kouzelník (44 repríz), každý rok inscenoval muzikály. Po detektivce Případ Grendwal následovala Balada z hadrů a v roce 1987 Gaudeamus igitur. S tímto autorským muzikálem převzal Dostavník ceny v Krnově, ve Štramberku a v Přerově. Bohužel o vlásek unikla nominace na Jiráskův Hronov. Velkým projektem v historii souboru byla parafráze známé Herveovy „Nitušky“ pod názvem Celestin je Floridor – řekla Mamzelle Nitouche. Autorská práce Dostála a Čecha stavěla na nápadu zahrát hlavní mužskou roli dvěma herci představujícími poněkud schizofrenickou dvojici Celestina a Floridora. Inscenace získala cenu festivalu v Českém Těšíně, v Krnově a cenu režie v Napajedlích. Byla na repertoáru dva roky a úspěšně reprezentovala na přehlídce FRMOL v Havlíčkově Brodě, dále také v Chomutově a ve Štramberku. Tak se dostáváme k roku 1990, který odchodem Pavla Dostála do vysoké politiky znamenal pro Dostavník ztrátu autora a režiséra. Soubor, zvyklý již na profesionální spolupráci, získal pro inscenaci Nebe na zemi Jaromíra Janečka z šumperského divadla. V roce 1992 se soubor rozhodl upravit činoherní scénář Václava Havla Žebrácká opera do formy muzikálu. Záměr se vydařil, autorský muzikál postoupil až na 1. národní přehlídku Třebíč 1992. S příchodem roku 1993 zanikl Klub železničářů, soubor ztratil střechu nad hlavou, a proto přijal nabídku přerovské radnice působit pod její záštitou s novým názvem Divadlo Dostavník Přerov. Následoval muzikál Jánošík podle Vivaldiho, který byl na národní přehlídce Třebíč 1995 nominován na Jiráskův Hronov. Soubor pracoval opět pod profesionálním vedením režiséra Jiřího Vobeckého ze Slováckého divadla

Uherské Hradiště. Divácky nejúspěšnější hrou v roce 1996 se stala revue Jiřího Suchého Šest žen Jindřicha VIII. (48 repríz). Po absolvování národní přehlídky Třebíč 1996 odjel soubor na mezinárodní divadelní festival do tureckého města Denizlí a odtud ještě na týdenní štaci do Karlových Varů. O rok později hostovalo „Šest žen“ v holandském Cuijku a na podzimním Dnu kultury ve městě Bardějově. Divácky úspěšná byla i další revue, Kytice Jiřího Suchého, a obnovená premiéra „Pana Broučka“, obě inscenace v režii a choreografii Vlasty

Hartlové, členky Moravského divadla Olomouc. V třicátém roce existence sáhl Dostavník ke scénáři hry Josefa Kainara Nebožtík Nasredin a tvůrčím přístupem Kainarův text upravil. Vznikly nové texty písní, hudební zpracování Ivana Němečka, produkované po delší pauze živě, a nový název Perly hodži Nasredina. Jubilejní třicátá umělecká sezona přinesla souboru vítězství na divadelních festivalech v Kojetíně, v Napajedlích a účast na národní přehlídce Třebíč 2000. Dostavník si zahrál v Bechyni na přehlídce Divadlo v trávě a v nultém ročníku přehlídky hudebního divadla Voskovcova Sázava. Dostavník zahajuje čtvrté desetiletí své existence českou premiérou hudební komedie na motivy hry Miroslava Švandrlíka Casanova aneb Láska bez reklamy v úpravě Vlasty Hartlové s hudbou Ivana Němečka. Mezi soutěžícími soubory v Kojetíně dominoval a porota soubor doporučila na národní přehlídku Třebíč 2001. „Casanovu“ jsme si zahráli také v Napajedlích, na Voskovcově Sázavě a na Karvinském divadelním podzimu. Píše se rok 2002 a Dostavník uvádí poprvé ve své dlouholeté historii plně autorské představení. Debutující Zdeněk Hilbert, autor hudební komedie Robin Hood aneb Jak to bylo doopravdy, slaví autorský hattrick. Je totiž autorem nejen scénáře, ale i hudby a písňových textů. Vřelého diváckého přijetí se souboru dostalo v Sokolově na přehlídce Sokolovská čurda a na přehlídce hudebních divadel Voskovcova Sázava. Třiatřicátá divadelní sezona Dostavníku je ve znamení inscenace povídek Rudyarda Kiplinga Kniha džungle, moderně zpracovaných manžely Martincovými. Soutěžní start přinesl souboru nominaci na národní přehlídku Třebíč 2003 a porota v Třebíči nominovala Dostavník na další dvě vrcholové přehlídky – Jiráskův Hronov a Popelku Rakovník. Po loňském úspěšném roce nabídl Dostavník hned dvě premiérové inscenace.

Divadlo Dostavník Přerov, 1995 / Ľubomír Feldek, Jiří Pavlica: Jánošík podle Vivaldiho. Foto: archiv souboru.

6 | 2010

Osobnosti amatérského divadla

V úpravě a v režijním pojetí Vlasty Hartlové nastudoval soubor komedii To neřeš! Jedná se o volné zpracování hry Raye Cooneyho Rodina je základ státu. Je pozoruhodné, že se muzikálový soubor poprvé v historii pouští do nastudování činoherní inscenace. Podařilo se opakovat loňský úspěch a zajistit si postup na národní přehlídku do Třebíče. Druhou premiérou sezony byl muzikál Pavla Dostála a Richarda Pogody Princ a chuďas. Dostavnická „juniorka“, jak někdo nazval tento kolektiv kandrdasů, přivedla inscenace po vítězství v Němčicích nad Hanou až na národní přehlídku her pro děti – Popelku Rakovník. V jubilejní 35. sezoně byl nastudován muzikál Ernesta Brylla Malované na skle. Scénář doznal podstatných úprav a byl uveden jako O zrození, milování a umírání. Premiéra měla slavnostní ráz. Přítomný ministr kultury České

Zpráva o zázračném /s/tvoření Zoji Mikotové Miroslav Plešák Připadá mi to jako včera, když jsem coby mladistvý dramaturg seděl začátkem sedmdesátých let při nějaké zkoušce v hledišti zlínského divadla (tehdy Divadla pracujících Gottwaldov) vedle režiséra Aloise Hajdy a na jevišti probíhala příprava scény, ten dělný okamžik, kdy se v divadle na nic nehraje. Mezi statnými chlapy a těžkými kusy nábytku a závěsů se pilně činila drobná dívenka, která ihned upoutala naši pozornost nejen tím, že byla jedinou ženou mezi muži, ale především osobitou graciézností svého zjevu. Dověděli jsme se, že je to naše nová „technikářka“. Bylo nám jasné, že ona charizmatická bytost patří právě na jeviště; ale nemohli jsme tušit, kolik talentu a vnitřní energie se v té subtilní dívce ukrývá. Naštěstí to neuniklo pedagogům, kteří přijali Zoju Mikotovou ke studiu činoherní režie na JAMU, kde také získala další prostor k rozvíjení svých pohybových schopností v oblasti pantomimy. To už měla za sebou i průpravu a pracovní zkušenost výtvarnice a grafičky. Po vysokoškolském studiu (1975-1980) se stala na deset let stálou režisérkou a choreografkou Loutkového divadla Radost. Ne každý dokáže veškeré své životní poznání zúročit a syntetizovat. Zoje se to podařilo bez zbytečných slov; ostatně i nonverbalitu přiřadila ke své abecedě. Divadlo poznala jako technikářka doslova od podlahy, zezdola. Ale ani na děti ve svém prvním profesionálním angažmá neshlížela shůry, nýbrž k nim od počátku vzhlížela. K jejich upřímnosti, hravosti, představivosti, fantazii. Učila se u nich. I jejich přičiněním (a díky svému výtvarnému cítění) se spřátelila s loutkou jako s hercem z nejmocnějších. Inscenacím pro nejmenší a nejmladší diváky se věnuje dodnes.

Mají v sobě velkou míru specifického, velmi odborného přístupu a pro výše zmíněné vlastnosti přitom okouzlují neotupělé diváky všech generací. Pro pantomimu byla stvořena jako herečka i režisérka. Plasticita a gestičnost lidského těla (jež dokáže vnímat i zevnitř, skrze sebe sama) se staly výchozí dynamickou jednotkou jejích divadelních prací. Nejde ovšem o tělo ledajaké, ale „živé a oduševnělé“, jaké je podle Otakara Zicha základním nástrojem herce. Sotva lze v úplnosti vyjmenovat moravská, česká a slovenská města, v nichž působila, natož inscenace, které tam vytvořila, od divadel alternativních a chudých až po scény Národní. Režírovala i ve Vídni a v Lublinu a jako choreografka rovněž pracovala v Rakousku, Polsku, Německu, Maďarsku, ve Francii. Byly tu festivaly a workshopy v Itálii, USA, Německu, Rakousku, na Slovensku atd. Na JAMU našla po roce 1989 uplatnění nejprve jako pedagožka pohybových disciplín, ale brzy to bylo něco mnohem originálnějšího. Začala se věnovat neslyšícím studentům jako potenciálním hercům a metodikům dramatické výchovy. Jejich talent znala z produkcí pantomimy (v Brně se tradičně konal i festival pantomimy neslyšících), ale nespokojila se s běžným standardem. Na divadelní fakultě založila ateliér Výchovné dramatiky pro neslyšící, který se z výukového oboru vyprofiloval v divadelní výtvarně-gestickou laboratoř, jež si vydobyla jméno a respekt v České republice a Evropě i za velkou louží. Se svými nejbližšími spolupracovníky (zejména s Veronikou Broulíkovou a vzácným muzikantem Zdeňkem Klukou), s žáky i s absol-

Divadlo Dostavník Přerov, 2010 / Zdeněk Hilbert: Odysseus aneb Leporelo ro(c)ku. Foto: archiv souboru. republiky Pavel Dostál převzal při této příležitosti Cenu města Přerova – Medaili J.A. Komenského. Výběr muzikálového titulu je rok od roku složitější. Proto dramaturgie Dostavníku přistupuje ke zhudebnění komedie italského klasika, dramatika Luise Pirandella Sicilská komedie a o rok později hry Pauly Vogel Nejstarší řemeslo. V letošní 40. divadelní sezoně se dočkal premiéry hudební epos Zdeňka Hilberta Odysseus anebo Leporelo ro(c)ku. Autorovi se podařil již druhý hattrick, když si připsal autorství scénáře, hudby i textů písní. Přerovský Dostavník se vydal nesnadnou cestou. Věnuje se žánru, který je v oblasti amatérského divadla spíše výjimkou – hudebnímu divadlu. A to vyžaduje všestranně nadané herce a nesmírné množství práce. Přeju Dostavníku, aby dál bez oddechu uháněl s divadelní károu prašnými i asfaltovými cestami hudebního divadla a pokračoval tak na spanilé jízdě za svými diváky.

Prof. Zoja Mikotová při vedení semináře G jako Genesis na Jiráskově Hronově 2008. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Osobnosti amatérského divadla

Blahopřání Jaroslavu Vostrému

Teď už jen zbývá dělat to dobře…

Jan Císař

Povídání s Františkem Zborníkem, který v prosinci oslavil šedesátiny, připravil Luděk Horký

Známe se 58 let, od chvíle, co jsme se potkali na divadelní fakultě v Praze. Prožili jsme spolu hodně, včetně toho, že jsme spolu pracovali – a stále ještě na téže divadelní fakultě, kde jsme se poznali, pracujeme. Mohl bych o příteli a kamarádovi Jardovi napsat předlouhý článek velmi osobního až životopisného charakteru, v němž by zajisté nechyběla nota generační spřízněnosti a o

Profesorka Zoja Mikotová, Jiráskův Hronov 2008. Foto: Ivo Mičkal. venty začala zkoumat znakovou řeč nejen jako prostředek praktického dorozumívání, ale i jako nástroj vyjádření uměleckého. Objevuje obrazivost a divadelní poetičnost této řeči. Inscenace Zoji Mikotové ve školním Studiu Marta se vyznačují dramaturgickou originalitou, často volbou kardinálních témat inspirovaných výtvarným uměním, biblickými, mytologickými a jinotajnými motivy (Caprichos, Genesis, Odysseia, Bajky a sny), nevyhýbá se však ani sondám do různých zážitků neslyšících studentů (Sem tam). Ve svém posledním opusu, nazvaném Být sám, se inspirovala deníky malíře Edvarda Muncha. Stejně jako v Caprichos, hře o Françiscu Goyovi (z roku 1995), hraje i zde hlavní roli protiklad mezi citlivým nitrem jedince a jeho pragmaticky založeným okolím. Jistěže jde o neslyšícím důvěrně blízké téma hledání vztahu „poznamenaného“ člověka k majoritnímu světu, ale to není všechno. Inspirací ke scénáři Být sám se stal také Munchův sugestivní obraz Výkřik, který má zvláštní vazbu na svět neslyšících, neboť je vizualizací zvuku. Představení v sobě spojuje výchovu herců k přesnému imaginativnímu výrazu s určitou formou psychoterapie a v metaforicky bohatém scénickém tvaru se pedagogický proces přetavuje až ve svébytný umělecký výzkum, nebo chcete-li ve výzkum uměním. Neslyšící studenti, kterým studium u profesorky Zoji Mikotové dodává sebevědomí a nové možnosti uplatnění, založili v Brně i vlastní Divadlo Neslyším. Jestliže jsem na počátku napsal, že mi to připadá jako včera, co jsem Zoju poprvé spatřil na jevišti, nebyl to jen projev sentimentální nostalgie, ale velmi současný pocit, že čas jde mimo ni.

Profesor Jaroslav Vostrý profesoru Jaroslavu Vostrém rozsáhlou studii jako o jedné z velkých osobností českého divadla druhé poloviny 20. století. Ale připomenu jen jeho činy zakladatelské: Byl na rozhraní 50. a 60. let minulého století šéfredaktorem Divadla, jenž svou koncepcí otevřel cestu k tomu, aby vznikl divadelní časopis ve všech směrech nebývalé úrovně; pak odešel a stal se spoluzakladatelem Činoherního klubu a pomáhal v jeho čele budovat jeho postavení, pověst, slávu domácí i za hranicemi; po roce 1989 založil na DAMU katedru teorie a kritiky, potom Výzkumný ústav dramatické a scénické tvorby, jenž připravuje časopis DISK, což obojí je základnou, kde se rozvíjí scénologie. Jarda je její magnus parens, spojil v této disciplíně, zabývající se všeobecnou scénovaností našeho světa v organickou syntézu, svou vzdělanost, erudici a talent teoretika s tvořivým zanícením divadelního praktika, jenž prošel v dobách normalizace řadou divadel a získal v nich především jako režisér mnoho zkušeností. Tehdy, na začátku tohoto chmurného období, také vstoupil na půdu amatérského divadla; psal do tohoto časopisu a jako lektor školení se ocitl v severočeském kraji a stál v této roli i na počátku slavné éry českolipského souboru. Za vším, co jsem tu tak stručně vypsal, je skryto ohromné množství dalších zajímavých, podnětných činů a událostí, dnes už vlastně z velké části historických, které rozhodně stojí za to, aby byly analyzovány a popsány. Ale na to tu není prostor. Tak skutečně nezbývá než Jardovi vyslovit gratulaci k významnému jubileu a zároveň za sebe – ale věřím, že i za mnohé jiné – přání, aby mu ta celoživotní energie, činorodost, iniciativnost a především schopnost vnímat, reflektovat a dělat v divadle ještě za tu osmdesátku dlouho, dlouho vydržela.

6 | 2010

František Zborník je pro mě člověk, o kterém už něco vím, něco jsem o něm i od něj četl; první, co mě v souvislosti s ním napadne, je Šupina – výrazný amatérský soubor sedmdesátých a osmdesátých let… ale o jeho divadelních začátcích vím pramálo. Přitom si myslím, že když jde o osobnost, která se divadlu věnovala tak plnokrevně jako ty, určitě nezačala až někdy na vysoké škole… Možná jsem osobnost nebo známý člověk pro lidi mého věku anebo ještě o deset let mladší, ale taky vím, že když amatérské divadlo už nějakou dobu aktivně nedělám, je spousta lidí, která mě nezná vůbec. Proto rozhovor, který teď vedeme, budou-li ho vůbec číst, budou to lidé od pětačtyřiceti dál a těm se musíme věnovat. A těm já říkám, že jsem z divadelní rodiny. Můj tatínek byl vášnivý a skvělý ochotník ve Vodňanech, kde tenkrát před válkou, během ní i po ní divadlo obrovsky vzkvétalo. Dělali třicet premiér za rok! Každý kus nazkoušeli za čtrnáct dní a hráli jen jednou, ale v tom malém, asi pětitisícovém městečku to divadlo naprosto suplovalo podstatnou část kultury. Tatínek byl moc dobrý herec, dokonce po válce byl o něj zájem z Jihočeského divadla. Neměl na to ale dost odvahy – přestoupit z úřednické profese ke komediantům. To on mě přivedl do divadla a já jsem poprvé hrál, když mi byly čtyři roky. Bylo to ve hře Podskalák. Měl jsem němou roli šaška, který na podskalácké slavnosti krade velkému silákovi činky a odnáší je. Takovým starým klaunským fórem jsem u divadla začínal, a potom hrál s tatínkovým souborem. Takové to „nakopnutí“ přišlo na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Tam vznikla skupina Kruh, kde byl mimo jiné taky Jarda Dejl, já a spousta zajímavých lidí kolem, výtvarníci, muzikanti… Nádherně jsme si užili tři roky života. Hráli jsme při tehdejším souboru Jihočeských elektráren, který existuje dodnes. Měl velkou tradici, každou sobotu a neděli se hrály pohádky. V jeho rámci jsme jako samostatná skupina postupně začali dělat vlastní věci. Bylo to krásný dobrodružství. Později, když se Jarda Dejl přestěhoval do Vodňan, jsme spolu začali dělat divadlo tam. A začala vlastně vznikat Šupina. Jarda pak odešel za manželkou do Třebíče a já tam zůstal s ostatními lidmi, kteří soubor vybudovali. Šupina byla od začátku divadlo s tak výrazným autorským podílem? Začali jsme dělat komedie, ale vlastně ano, s autorským podílem. Od samého začátku jsme je přepisovali na obraz svůj, hodně pod vlivem Ypsilonky. Výrazně na nás taky zapů-

Osobnosti amatérského divadla

sobila návštěva dramatické dílny v Redbridge spojený divadlem, ale my jsme tenkrát spolu v Londýně, kde byla Šupina tuším v roce 1980 velmi intenzivně žili i nedivadelně, takových a kde se nám odkryly základy dramatické výpatnáct sedmnáct lidí tvořilo základ. Našemu chovy. Ale o tu ani tak nešlo, hlavně jsme tam hledání sebe sama hodně pomohl ten Londýn a objevili možnosti znakovosti v divadle. Předtím potom, někteří z nás byli výtvarně nadaní a hlejsme víceméně hráli tradiční divadlo. Během té dali vždycky ještě nějaký výtvarný význam v té návštěvy v Londýně jsem se, myslím, divadelně situaci, kterou jsme spoluvytvářeli. Obrovské hodně našel. Dá se říct, že Šupina byla od té štěstí také bylo setkání s Liborem Erbanem z Budoby metaforickým divadlem. Všechno, co se dějovic, který byl inženýr architekt a měl velký pak objevilo v našich asi neznámějších inscezájem dělat divadlo – scénografii. Dělal později i nacích, v Markétě Lazarové, v Johance 1920, s profíky, především v Budějovicích. Přemýšlel o v Adalbertkovi, tj. kde rekvizita má tisíc různých scéně stejně jako já – že to nemůže být něco, co významů, scéna má tisíc různých významů a je tam postaveno a čeká, co s tím herec udělá. proměňuje se, je spoluhráčem herců, tak to Scéna je spoluhráč. A mě bavil a myslím, že větvšechno bylo ovlivněno tím Londýnem. šině v Šupině vyhovoval ten druh kreativity, kdy Jak se to přihodí českému souboru, se z předmětů stávají významy jiné. Hráli jsme že se v roce 1980 dostane do Londýna? třeba i s klasickou loutkou. V Adalbertkovi, který Jak říká jistý autor v jisté hře, to jsou je inspirován osudem Jana Husa, ale není upáty paradoxy. V roce 1979 jsme se s hrou Úsměvy len, nýbrž lámán v kole, tak tam jsme tu loutku a kordy dostali na Jiráskův Hronov, a protože byl měli připevněnou na kovovém kruhu, ale měla asi nějaký nedostatek komedií, tak nás poslali volné klouby i hlavu. Když se tím kolem otáčelo, na festival do Maďarska a tam se docela dařilo tak té loutce odpadávaly nohy, ruce, hlava a a my jsme byli tenkrát docela mladé divadlo a zase se vracely a odpadávaly jiné. Kolo se točilo, objevila se ta možnost londýnské dílny a někdo bylo absolutní ticho, a to byl takový účinek toho PaedDr. František Zborník, Jiráskův Hronov v ÚKVČ ukázal na nás. Jeli jsme tam, asi dvaamučení a smrti… Věděli jsme, že s živým her2008. Foto: Ivo Mičkal. dvacet lidí, většina z nás poprvé na zarových… Boje skončily, a ta špína Západě… byly to nesmírné zážitky. se nahromadila do jakéhosi kopce Jel s námi taky soudruh předseda marasmu. Když Markéta porodila, národního výboru, který nás tam tak se ten kopec špíny pokryl pleměl hlídat. Na jednu stranu jsme nami a vznikla znovu čistá plocha. tam na těch kolejích velmi intenMarkéta odcházela, horizont se zivně žili a pracovali a na druhé zvedl a položil směrem od diváků, straně nás ten soudruh předseda takže se vytvořila nová bílá plocha pořád upozorňoval na to, že tomu prodloužená jakoby do nekonečna. „pozlátku“ nesmíme podlehnout. Vzpomínám si, jak jsme to s LiboSám si zpátky vezl tenisové rakerem Erbanem vymýšleli a mně tam ty a podobně a na konci, těsně na konci pořád chyběl znak toho, že před hranicemi ČSSR, měl zásadní je ta cesta otevřená. Oba najednou projev o tom, že to, co jsme viděli, jsme zařvali TAKHLE! Věděli jsme, že není úplná pravda, že ta se tam žije to bude fungovat, když se ten zdánv docích a podobně… Paradox livě uzavřený čtverec jeviště otevře spočívá i v tom, že jsme pak s Šua prodlouží dozadu. Stejný princip pinou scestovali celou Evropu, na jsem pak použil, když jsem Markétu nějakých stážích jsem byl i sám, inscenoval v Jihočeském divadle. ve Skandinávii třeba. A když jsem Čili takhle jsme pracovali, hledali v roce 1989 chtěl soukromě pojsme možnosti, jak účinek udělat žádat o tzv. výjezdní doložku do ještě jinak než herecky. Vídně, kam jsme chtěli jet s manProč myslíš, že dnes želkou (a kde jsme mimochodem se divadla, a to i profesionální, s Šupinou předtím taky hráli), tak zdráhají pracovat se symbolem? mi to bylo zamítnuto, protože jsem Existuje názor, že dnešní divák slobyl „osoba nežádoucí“. žitější symboly neumí číst. Nevím, Chtěl bych se ještě vrátit zda je to předsudek nebo pravda, k tomu, jak se rodila vaše poetika, ale s tím názorem jsem se setkal hodně osobitá myslím. Určitě nejednou… nebylo mnoho souborů, které šly Myslím, že v divadle jsou cestou podobnou té vaší… Hádali zkrátka módní vlny. V době, kdy jste se třeba, než jste našli styl vznikaly inscenace, o kterých jsem svého divadla…? Divadlo Šupina Vodňany, 1983 / Vladislava Vančura, František mluvil, tak těch divadel, která se Mluvili jsme o tom hodZborník: Markéta. Foto: DbČAD. pokoušela více či méně úspěšně ně. Šupina byl takový celek těsně o metaforu, bylo poměrně dost. cem bychom takový účinek neuměli udělat. Čili Mělo to ale určitě i konotaci politickou, kdy „...hledali jsme metaforický hledali jsme metaforický význam tam, kde jsme metafora neříkala určitou věc rovnou a přímo, význam tam, kde jsme věděli, věděli, že činoherním způsobem nedokážeme nepojmenovávala definitivně, a my jsme mohli dosáhnout takového „zásahu“. Prostřednictvím říkat, že je něco dobře nebo špatně způsobem, že činoherním způsobem neznaku se to dařilo. V téhle souvislosti si vzpomíkterý byl vlastně nenapadnutelný. I to byl jeden dokážeme dosáhnout takovénám na scénu z Markéty Lazarové, která byla na důvod práce s metaforou. Ta doba přešla a začaho ’zásahu’. Prostřednictvím začátku pokryta bílou látkou, ta se pak zvedla, lo se více věřit herci. Odešla vlna módní, odešel vytvořil se z ní horizont a zůstala špinavá vrstva důvod politický, věci se začaly říkat přímo. Jeznaku se to dařilo.“ – jak se hromadila špína Kozlíkům, Roháčku, Lanomže ta řeč přímo má samozřejmě ten přímý

6 | 2010

Osobosti amatérského divadla

dopad, ale podle mě tam schází ono tajemství, které si člověk musí k tomu přečíst, domyslet. Co udělá nebo řekne herec je definitivní, samozřejmě to může mít emotivní účinek, ale není tam dobrodružství diváka, který si k tomu významu může dojít sám. Mě vždycky bavilo, když se diváci nezasmáli potom, co se dopověděl vtip, ale když to trvalo tři čtyři vteřiny. Měli jsme za to, že diváci jsou partneři, jim ty věci musejí dojít. Proč to mu není tak teď…? Ale já myslím, že i dnes jsou typy divadel, která metaforu užívají ne třeba tak často, jako jsme to dělali my, ale využijí ji ve chvíli, kdy je to potřeba a pak je to na místě. Nejsem pesimista. Jsem přesvědčený, že tvůj divadelní jazyk, ať už autorský či režijní, je osobitý. Troufám si říct, že bych poznal tvou dramatizaci či režii, i kdybych nevěděl, kdo je autorem, a tak

vážně, že se tím vlastně nemám moc zaobírat a že jsem to možná ani nepochopil, že oni to myslí úplně jinak… Taková ta situace, že tam můžou udělat úplně všechno, a když to divák nepochopí, tak se řekne, že to je s postmoderními principy, to chápat nemusíš… pro takové divadlo je postmoderna alibi. To mě přivádí zpátky k Šupině. Mluvili jsme zatím o té typické formě, o tom JAK, ale já si myslím, že stejně důležité bylo i ono CO. Šupina možná začínala lehkovážně, pohrávala si, ale témata postupně zvážňovala. Pro nás bylo divadlo skutečně, ač to zní strašlivě, ale tak to bylo, vyjádřením určitého postoje. Na tom vznikla Šupina jako parta, a také proto, když přišla revoluce, tak stála jako jeden muž na barikádě. My jsme si nemuseli říkat, co se musí a proč se to musí, my

Divadlo Šupina Vodňany, 1984 / František Zborník podle povídky J. Dunského, V. Fridy, A. Mitty Sviť, sviť, má hvězdo: Johanka 1920. Foto: DbČAD. se musím zeptat – člověk s takhle vyhraněným projevem – máš nějaké divadlo, ať už amatérské nebo profesionální, které ti imponuje, kam si jako divák zajdeš, kam se vyloženě těšíš? V amatérském divadle mám hodně rád Rádobydivadlo Klapý, které má dobré herce a současně má myšlení, které je pro mě myšlením o tajemství. A především Láďa Valeš, který to pro mě zosobňuje, tak to je člověk, kterému věřím, na jeho divadlo můžu jít s jistotou. Navíc má dramaturgii, která je velmi silně jeho a která mě taky zajímá. V profesionálním divadle mě dnes nejvíc baví Dejvické divadlo. Nejenom že tam jsou úžasní herci, ale ten duch vzájemného týmového hraní, té důvěry v to, co se dělá, mi přijde tak čitelný, že se stávám účastníkem a já chci být účastníkem. Taky ale musím říct, že 95 procent představení, která v divadlech vídám, mě nechává zcela chladným. Když tu tvou otázku obrátím, tak co velmi nemám rád, je, když se mnou někdo hraje takovou tu hru, že oni to nemyslí

jsme to věděli. Když o tom přemýšlím, pořád jsme hráli příběh opravdového člověka – bez těch sovětských konotací. Pořád jsme hráli o někom, kdo usiluje o život v pravdě, o život, který si umí vybojovat, takže má pocit, že má cenu. Ať to byla Markéta Lazarová, kam jsem odvážně připisoval scény, kde jsem to téma zdůrazňoval, nebo když jsme hráli Johanku 1920, což je vlastně můj přepis filmové povídky Sviť, sviť, má hvězdo. A v Adalbertkovi to byl souboj dvou hereckých skupin o to, jestli budou hrát šmíru anebo téma. A to už nám zakázali. Ale nejvyšší soudruzi nám to pak museli povolovat, protože jsme předtím dostali cenu jihočeského krajského národního výboru, uměleckou cenu. A tak jsem šel za soudruhy a řekl jsem: Co je s vámi, soudruzi, vy jste nám to zakázali a přitom jste nám letos dali cenu…? A oni na to: Soudruzi, dovolujeme. To jsou stále ty paradoxy. Nešlo jen o občanské postoje, ale o lidskost, o svědomí…

6 | 2010

Přesně tak. Asi pět z nás jsme byli učitelé. V té práci jsme museli ohnout hřbet v řadě věcí. Já jsem třeba každý rok musel psát komunistický výchovný plán učitele… a pak přijdeš do toho divadla, kde můžeš fungovat s tím, že existuje ne ideál, ale něco, pro co stojí za to se prát. Nechci to nazývat velkými slovy, ale naše dramatické postavy měly v sobě ten druh patosu. Mně vždycky vadilo a i na dnešním divadle

„...co velmi nemám rád, je, když se mnou někdo hraje takovou tu hru, že oni to nemyslí vážně, že se tím vlastně nemám moc zaobírat a že jsem to možná ani nepochopil, že oni to myslí úplně jinak…“ vadí, jak se vyhýbá patosu, jak se ironizuje a přitom mi přijde, že ten náš slovanský patos v sobě nese něco, co je úsilím o něco zabojovat, něco říct nahlas a jít za tím. Toho jsme se v Šupině nebáli a je pravda, že jsme si samozřejmě hlídali, aby to nešlo do sentimentu, proto tam byl humor vždycky přítomen, ale zmíněný druh patosu jsme do inscenací vědomě vkládali. Nemáš chuť zase dát dohromady soubor a dělat divadlo? Tu chuť začínám teď znova mít. Přemýšlím ale o tom, že moje divadelní řeč je přece jenom řeč osmdesátých let, a tak nevím, jestli by mně lidi rozuměli. Nejen ti, se kterými bych pracoval, ty bych asi uměl přesvědčit, ale ti, před které bychom přišli. Jezdím se dívat na přehlídky a vidím, že divadelní jazyk se posunul. Druhá věc je, že českolipský soubor, se kterým bych mohl divadlo dělat, už se taky někam posunul, myslím věkově, a já nevím, jestli bych uměl začít se študáky. Jestli by na mě slyšeli. Já v divadle vždycky musel mít i to kamarádství, to lidské sepětí, a tady nevím, jestli jsem na to připraven… Pak by tu ale byla skvostná témata pro partu lidí jako ty, bardů… vlastně taky gererační divadlo… No jasně, mě dneska docela zlobí to Mladí vpřed!, ten kult mladosti je trochu nefér. Ve filmu je to jiné, tam prostě musí být taková Julia Roberts, aby lidi měli na co koukat, ale v divadle? Viděl jsem teď ze záznamu dva realistické příběhy o rozpadu mravních hodnot, ztvárněné tak realisticky, jak si jen umíš představit, a zásah byl tak mocný… šlo o látku à la Maryša a Gazdina roba dohromady, a znovu jsem si uvědomil, jak člověk se ztrátou Boha ztrácí jakoukoli mravní zákonitost, všechno se může, když jsem mladý a krásný a nadějný a potom se všechno rozpadne, protože chybí ona čára, o které se ví, že se nemůže překročit… Byl to obrovskej zásah nejen pro mě. Tam vidím naději, že když se to udělá hodně dobře, tak to lidi přijmou. Tak už jen zbývá to dělat hodně dobře. Lepší tečku bych nevymyslel. Milý Františku, přejeme ti k narozeninám jen dobré a kéž se tvá chuť začít dělat divadlo promění v obrovskej zásah pro všechny zúčastněné!

Osobnosti amatérského divadla

Řeč u zralých jablek vedl s Václavem Klapkou, který začátkem nového roku oslaví šedesáté narozeniny, František Zborník Václav Klapka je vystudovaný historik a anglista, žije v České Lípě, kde je jako autor, dramatizátor, režisér a herec určující osobností Divadelního klubu Jirásek. Návštěvníci Jiráskových Hronovů, poděbradského FEMADu a dalších přehlídek si vybaví jeho inscenace podle W. Shakespeara Král Lear, Jak se vám líbí, jak se vám líbí, Sen noc svatojánské, Play Mackbeth či ty, jež inspirovala ruská literatura, zdařile zdramatizoval Bulgakovův román Mistr a Markétka, mnoha repríz se dočkal jeho Revizor. Uznání se dostalo čechovovským inscenacím Tří sester nebo Višňového sadu. Je autorem mimořádně zajímavých předloh, jež sám režíroval, např. Henryk či Odysseova cesta Začínal jako středoškolský student v souboru M. Jiřičkové, pak se režijně i autorsky osamostatnil. Sešel jsem se s ním v jeho českolipském domku, manželka Věra poctivě náš celý rozhovor odseděla s námi, krájíc přitom jablka. Jejich slupka byla krabatá, ale vnitřek byl sladký a šťavnatý. Jsme s Vaškem stejně staří a divadelně jsme, byť každý na jiném konci republiky, osahávali stejné roky a události. Proto mě hodně zajímalo, jak celý ten svůj divadelní čas z výšin své šedesátky vidí. I kvůli srovnání. První otázka není originální, ale vlastně jiná být nemůže. Jak ses dostal k divadlu, proč a za jakých okolností? Asi jako každý druhý, v tom „ajfru“ studentství, tedy na střední škole, kdy se chce člověk předvádět. Divadlo bylo ideální možností, jak se ukázat před „holkama“. A od toho předvádění to zalezlo nějak víc pod kůži, začalo mě to bavit šíř a hloub. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že divadlo je jeden z mála, možná jediný ostrůvek svobody v té době, kde se dá říkat něco jiného, než se muselo říkat povinně. A to mě bavilo. Krom toho, že

to mělo tenhle filozofující či vážný rozměr, mě hrozně těšilo hrát. Hrát si, vytvářet fóry, legraci. K tomu bylo divadlo optimální. Tak ty jsi začal rovnou jako autor. Ne, kdepak, já byl sedm osm let jenom herec, velký milovník a rádobykomik, to znamená takový ten klasický postup, teprve později, když jsem si uvědomoval, že to není jen o tom předvádění, začal jsem tíhnout k autorskému divadlu. Na vysoké škole jsem dramatizoval Čapkovy Apokryfy, pak následovaly další dramatizace a úpravy, např. Nestroyovy Společníci řádí, a tak to šlo dál. Dovedl bys vůbec spočítat, v kolika inscenacích jsi působil? A kolik jsi jich vytvořil jako autor a režisér? Určitě bylo režií víc než autorství. Nedávno jsme to počítali. Režií by mělo být asi dvacet osm, čistě autorských věcí jsem dělal tak deset, možná dvanáct. Dramatizací šest sedm. Čeho si nejvíc vážím? Člověče, o tom jsem přemýšlel. Jsou v podstatě dva póly. Na jedné straně jsem hráč, baví mě hrát a dělat legraci. Z tohohle pohledu si hodně považuju Snu noci svatojánské, Libíčka (Jak se vám líbí jak se vám líbí?), sem patří i ten

PhDr. Václav Klapka, Divadelní Děčín 2010. Foto: Milan Strotzer. Pes baskervillský, to je jedna linie. Druhá linie je ta, co se zabývala otázkou svobody, to bylo za „totáče“, sem patří nejsilněji inscenace Mistr a Markétka. V poslední době mě zajímá postavení člověka dneska, sem bych zařadil své Čechovy. Pořád si myslím, že nedoceněný zůstal tvůj Odysseus, teď jsi ho také nejmenoval. Mně osobně přijde ta myšlenka, najít analogii mezi Odysseovou cestou a společenskými ději u nás od války až po rok osmdesát devět, řešení těch situací i pokus o velké plátno, mimořádná a nedoceněná… To je věc, která měla přijít o tři nebo čtyři roky dříve. Jsem původním povoláním historik a Odysseus měla být taková sumarizace období od roku pětačtyřicet do osmdesát devět. Napadlo mě to zhruba měsíc před revolucí. V té době by to myslím bylo veliké téma, mluvit o tom, jak ta totalita vznikala, jak to probíhalo, co to s lidmi dělalo. Ale v roce pětadevadesát, kdy byla premiéra, se to už míjelo účinkem. Ani ne proto, že by tam byly myšlenky, které by nezajímaly lidi, ale technickým zpracováním. V tom roce to měl být muzikál, a na ten já jsem asi neměl. Kdyby to vyšlo a uměl bych to udělat jako veliké plátno, veliký muzikál, který by se tvářil komerčně, ale pod tou komercí by se mluvilo o těchto společenských věcech, mohla to být bomba. A také si myslím, že jsi měl hrát Odysea ty. Tu hru sis do značné míry napsal o své cestě. To je pravda. Ale to nešlo skloubit. Jak si troufám hrát titulní role ve svých inscenacích, tak tady to nešlo. Tady se ukázaly limity amatérského divadla: finanční, technické, prostorové, lidské.

Divadelní klub Jirásek Česká Lípa, 1989 / Michail Bulgakov, Václav Klapka: Mistr a Markétka. Foto: archiv AS.

„...já byl sedm osm let jenom herec, velký milovník a rádobykomik, /.../ teprve později, když jsem si uvědomoval, že to není jen o tom předvádění, začal jsem tíhnout k autorskému divadlu.“

6 | 2010

Osobnosti amatérského divadla

Divadelní klub Jirásek Česká Lípa, 2010 / A.P. Čechov: Výročí. Foto: Milan Strotzer. Když se vrátím k tomu, o čem tu mluvíme, tedy i o tématech, jimiž se prostřednictvím divadla zabýváš, to znamená… … svobodou, postavením člověka ve světě, důvodem lidské existence… … shledávám, že v řadě tvých komedií jsou obsažena stejně silně jako v té tvorbě vážnější. Mluvím teď o inscenacích starších. Přiznávám totiž, že v několika posledních sezonách to v tvých komediích postrádám. Uvědomuješ si to, nebo je to spíš náhoda a shoda okolností? Vím, že to mizí. Protože mizí i síla, elán a nadšení. Třeba moje poslední inscenace jsou Čechovovy aktovky a tam mám prioritně radost z toho, že se hraje. A vůbec mě nezajímá jakékoli téma. Možná mluvím o stárnutí. To je vlastně téma! Když pracuješ na inscenaci, která z těch fází tvorby, myslím teď tvé autorské divadlo, tě nejvíc zajímá, nejvíc baví? Píšeš scénář, bavíš se o něm s lidmi, začínáš zkoušet, vím, že zkoušíš často tak, že to nemá režie direktivně na povel, ale že společně s herci hledáte konečný tvar situací, měníte je třeba oproti „předpisu“. Která z těch fází je pro tebe nejdůležitější? Nejzábavnější je zkoušení, když je to autorsky de facto hotovo, jenom se to otesává a nějakým způsobem dokončuje. Nejdůležitější je ale vůbec přijít na něco, na ten nápad. Je to čím dál tím vzácnější. A myslím si dokonce, že třeba už ten okamžik ani nenastane. A stejně významné je, když to člověk sepíše nějak dohromady a řekne si, tak do toho můžu jít. Která tvoje vlastnost je pro divadlo nejdůležitější? Komunikativnost? Schopnost být otevřený vůči lidem? Přijímat jejich názory? Těžko říct, tohle neumím posoudit. Kdybys nepotkal divadlo, kdyby tě tvá první režisérka paní Jiřičková minula, bylo by v tvém životě něco, čím bys divadlo mohl nahradit?

Divadelní klub Jirásek Česká Lípa, 2005 / Artur Conan Doyle, Václav Klapka: Pes baskervillský. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

To bych se musel vracet někam, kam se vrátit nemůžu. Myslím, že se to nahradit nedá. Že jsme se tam potkali. Pro mě to byl šťastný moment. Myslím, že ne. Uvažoval jsi někdy, že by ses divadlem živil? Uvažoval. Proč to nedopadlo? Bez komentáře. Protože tu sedí manželka? Bez komentáře. Ba ne, myslím, že i to bylo štěstí, protože byla doba, kdy spousta lidí odcházela z amatérského divadla do profesionálního a dost s tou profesionální scénou pohnula, ale také někteří neskončili dobře. Protože ti lidé, kteří se profesionalizovali, to udělali s nějakou ideou, s nějakým pocitem, kdežto u ryzího profesionála musí jít víc o techniku, o řemeslo. Dál už, jak se mi zdá, na tom tolik nezáleželo. Z toho možná plynula nějaká deziluze. Proto jsem nakonec rád, že jsem tu cestu nezvolil. Máš pořád ten pocit, že bys měl mít každý rok premiéru? Nemám. Míval jsem. Velice intenzivně do roku osmdesát devět. To jsem cítil jako povinnost. Potom přišla přestávka, protože člověk začal podnikat, a někdy mezi roky 1995 a 2005, do své pětapadesátky, zase ano. Teď už ne. Co tvůj vztah k přehlídkám amatérského divadla? Absolutní nezájem. Myslím si, že už tam nepatřím. Přehlídky jsou myslím pro ty mladší, kteří mají ten „ajfr“, sen o nějakém naplnění. Já už ten sen nemám. Výrazně mi schází soutěživost. A není to třeba i tím, že tvůj českolipský soubor se v posledních letech setkal, řekněme, s nešťastným soudem poroty? V téhle chvíli už opravdu ne. A potřeba srovnávání? Mám potřebu plného sálu a je mi jedno, kde to je. Jediné, co je mi líto, že na některých přehlídkách ty plné sály jsou, ale zase někde ne, takže je to jedno. Mluvil jsi o začátcích. Vím, že jste startovali v partě lidí, z níž někteří drží v souboru dodnes. Naše Šupina byla hodně založena na osobních vztazích. Jak je to dnes v Jiráskovi? Potřebuješ neodmyslitelně některé lidi? Myslím, že částečně jsou ty trvající osobní vztahy pro mě určující, bytostně jsou se mnou spojeny. Neumím si třeba představit jinou scénografku než Renatu Grolmusovou, neumím si představit, že bych dělal bez některých herců. Psávával jsem jim na tělo, to ano, teď nic nepíšu. Ale ty ses ptal na tu potřebu. Mám ty lidi hrozně rád. Ale pokud bych teď dělal divadlo, potřeboval bych výrazně mladší tváře. Známe se příliš dlouho a někdy je to pro všechny únavné. Když chybí nové tváře, které nás všechny občerství, tak je to problém. Ale ono je pro ty novice často obtížné do takové ustálené party vstoupit a především se tam udržet. Není jednoduché vstoupit do komunity se „zajetým humorem“, kde ti lidé na sebe slyší, mají „svá slova“. Máš také takovou zkušenost? Já si myslím, že by to nemělo být tak těžké, my tady v poslední době máme mladé lidi, kteří s námi pracují, ale není to parta těch mladých lidí, jsou to vždycky jen jednotlivci. Mám pocit, že je teď Česká Lípa trochu začarovaná. Byl jsem se podívat na jedné děčínské inscenaci, kde byla řada mladých nadějných, ve vnitrozemí ta tendence dělat divadlo také je. U nás to nevidím. Amatérské divadlo se v novém tisíciletí dostalo do jiné situace, než když jsme začínali, cítíš důvody jeho existence pořád stejně? Určitě. A zase myslím na ty mladé. Oni mají stejně jako my kdysi možnost se tím divadlem nějak vymezit vůči světu kolem, jiným názorům, vůči sobě samým. Pro ně to dozajista smysl má. Nevím, jestli pro nás, kteří už o tom řemesle a divadle vůbec víme mnohé, tam kolikrát pochybuju. Pro mladé určitě ano. Co tě v poslední době v divadlo „dostalo“? Bohužel nic. Nejsem tak častým návštěvníkem divadla, nežiju tím tak bytostně a jsem asi už unaven, protože jsem toho hodně viděl, takže aby mě něco dostávalo… bohužel nic. Máš, Vašku, před sebou nějaký divadelní sen, který bys chtěl ještě uskutečnit? Možná dvě věci: Jako herec bych si chtěl zahrát něco, co by mi bylo příjemné a co bych si zahrál s některými kamarády, mezi něž počítám i tebe. A jako autor a režisér ? Snad nějak zachytit stav dnešní společnosti, jak směrem do soukromí postav, tak směrem k celku. Ale to je vlastně neproveditelné. Takže jedině, kdyby se dostavilo vnuknutí... Rozhovor skončil, Věra nám ještě nabídla po jablíčku. Slupka byla sice krabatá, ale s vnitřkem, s vnitřkem by se ještě dalo leccos dělat.

Osobnosti amatérského divadla

Najednou máte před sebou dalších 35 činorodých let aneb Povídání s Evou Andělovou

„...rozhodla jsem se, že se v plném zdraví dožiju 95 let a pak mě nejspíš porazí auto. Doporučuju tenhle postup všem...“

Ladislav Valeš

otázek a Eva mi ve svém volnu, pokud se v jejím případě o volnu dá vůbec mluvit, neboť je neustále ve svých divadlech – odpověděla.

S Evou Andělovou jsem se seznámil v polovině osmdesátých let minulého století,tenkrát ji bylo pětatřicet a vzhledem k tomu že se držím toho, že se nemá prozrazovat současný věk ženy, tak ji je právě tolik, kolik právě je. Ale je to životní jubileum. Poprvé jsem ji spatřil v Litoměřicích při nějakém vystoupení pohárku SČDO, titul hry, z které ukázka monologu pocházela, a jméno postavy si nepamatuju, ale co si budu pamatovat nadosmrti, byl její projev, autentičnost, pravdivost slov, která z ní tryskala neuvěřitelným přesvědčujícím způsobem, a proto nebylo divu, že když se zakládalo Rádobydivadlo Klapý, chtěl jsem, aby u toho Eva byla. A tak se také stalo, Eva mou nabídku přijala a společně se v té divadelní káře vezem téměř pětadvacet let. A je na co vzpomínat, ať byla paní Jadviškovou ve Zdi, svědomitou požárkyní ve Hvězdách na ranním nebi, Olgou ve Třech nánách, Bernardou v Ukrutným Lorcovi, babičkou v Ježíškovi, Katy ve Hřbitůvku v Ballybeg, Betty Davisovou v Liz a Betty nebo Šedesátiletou v Tanečních hodinách. Těch rolí bylo samozřejmě víc a všechny odehrála nezapomenutelným způsobem. Teď si vlastně při tom výčtu uvědomuju, že jsem Evu převážně obsazoval do rolí dramatických postav, které byly mnohem starší, než byla v té době ona sama. Za to se ji omlouvám, v budoucnu to otočím. To ti, Evi, slibuju. Náš plánovaný rozhovor pro čtenáře AS probíhal zdlouhavě, neboť Eva je, ačkoliv se nezdá, ve svém nitru plachou a nesdílnou osůbkou, nerada o sobě mluví a je velmi skromná. Ale přece jenom se mi podařilo vypotit pár

Taková obligátní otázka. Kdy jsi začala s divadlem? To bylo v osmé třídě základní školy. Naše oblíbená třídní učitelka se s námi pustila do napůl hraného a napůl maňáskového divadla. Zrovna nedávno jsem přemísťovala předměty (říká se tomu úklid, ale já spíš vytvářím nové hromádky v novém složení na nových místech) a vykoukly na mě žluté stránky Princezny Čárytužky. No řekni sám, dá se něco takového vyhodit? Bohužel po slibném rozjezdu divadýlka se paní učitelka odešla věnovat vlastnímu novému dítěti a moje nadějná dráha herečky byla přerušena na dlouhých téměř 20 let.

Rádobydivadlo Klapý, 2007 / Liz Fullerová: Liz a Betty. Eva Andělová v roli Betty Davisové. Foto: Ivo Mičkal.

Rádobydivadlo Klapý, 1995 / Frederico Garcia Lorca, Ladislav Valeš: Ukrutný Lorco, koridou voníš. Eva Andělová v roli Bernardy Alby. Foto: Ivo Mičkal.

Další otázka neméně dobrá. Čím tě divadlo přitahuje? A já ti ani nevím, co na tohle říct. Tolik moudrých úvah už na tohle téma bylo napsáno či řečeno. Někdo preferuje božské poslání a někdo se přizná k narcisismu. U mě je to asi záliba v příběhu. Jsem vášnivá čtenářka, dodnes jsem schopná pročíst se celou nocí do rána. Přitom se směju i brečím, prostě to prožívám. Film a divadlo k tomu přidají i vizualizaci, a tak umožní zážitek víc lidem najednou, a to je na tom to krásné. Ten společný prožitek. No, a abych se přidržela klišé, film je konzerva a divadlo je živé, okamžité, je to teď a víckrát už ne. Mám divadlo moc ráda jako divák, ale ještě lepší je být aktivní účastník. Baví mě celý proces, od výběru hry, přes první čtení, hledání a zkoušení, až po derniéru. Kdo to jednou zkusí, těžko se toho vzdává. Je v tom všechno – cvičíš paměť, občas i fyzičku, musíš zapojovat představivost a fantazii, můžeš si i vychutnat případný úspěch, je v tom adrenalin. Kdy v běžném životě prožiješ tak intenzivní pocit, jako když máš „okno“ a každá vteřina ti připadá jako věčnost? Super otázka. Co pro tebe znamená Rádobydivadlo a co by sis přála v něm ještě zahrát? Máš nějaké tajné přání, zatím neuskutečněný sen? Kterých rolí, které jsi v Rádobydivadle ztvárnila, si nejvíce ceníš? Rádobydivadlo je moje rodina v jiné dimenzi. Umožnilo mi můj druhý život, kde nefunguju jako manželka a matka, ale jako člen magického společenstva, kde platí jiné zákony. Jsem velice vděčná za to, že se naše dráhy střetly a já mohla být u toho.

6 | 2010

Osobnosti amatérského divadla

„...herec má poslouchat svého režiséra, jak jen mu síly stačí, a své případné nápady a námitky uplatňovat jen velmi zdrženlivě.“ se nudit? Tak jsem založila další soubor v Litoměřicích. Doba byla příznivá vzhledem k místním personálním změnám, nové vedení Kulturního domu nám vyšlo vstříc, a tak jsme momentálně před premiérou naší druhé hry. Kolektiv Hyhradla se ještě usazuje, někdo odešel a někdo přišel, teď je nás 17, z toho 5 mužů. Občas jsou na zabití, ale jinak je to dobrý pocit. Vážně je to jako moje další dítě, stejně jako pro tebe Rádobydivadlo. Co mi to přineslo – jedna negativní věc by tu byla: ztratila jsem kontakt s ostatním světem. Moji přátelé a známí jsou teď už jenom z divadelního světa. Ti dřívější se někam poztráceli, šli jinudy a jinam, a když se náhodou potkáme, jen si tak řeknem ahoj a jak se máš, ale společná řeč chybí. Asi něco podobného známe všichni.

Rádobydivadlo Klapý, 1987 / Jan Tetter: Zeď. Eva Andělová v roli Paní Jadviškové. Foto: Pavel Štoll. Co se týče minulých rolí, cením si všech. Ať velkých nebo malých, nikdy jsem to nevnímala jako „svůj“ výkon, vždy to byla součást stavu věcí, spolupráce všech zúčastněných. Jde o ten proces, společnou práci, společný vesmír. A budoucnost? Mám jedno přání – být i nadále součástí Rádobydivadla. Doufám, že mě budeš ještě potřebovat. O tom nepochybuj. Ale jak tě napadlo postavit se na režijní post a jak se nyní díváš po té režijní zkušenosti na vztah mezi hercem a režisérem? Ono mě to nenapadlo, přišlo to nějak samo, nijak zvlášť jsem o to neusilovala. Ani se jako režisér necítím a nemyslím si, že to umím. Prostě jsi mě jednou delší dobu nepotřeboval a najednou jsem nevěděla, co s časem. Začalo to s Fimfárem v Rádobydivadle, nabalila se Scéna Libochovice, zavolala TMA Terezín a už to jelo. Po prvních krušných zkušenostech moje úcta k tobě a vůbec ke všem dobrým režisérům ještě stoupla. Do té doby mě nenapadlo, co všechno má rejža na starosti, za co všechno může. Když je inscenace špatná, může za to režisér. Když je dobrá, můžou za to herci. Je to velmi nevděčná pozice. Dneska jsem přesvědčená, že herec má poslouchat svého režiséra, jak jen mu síly stačí, a své případné nápady a námitky uplatňovat jen velmi zdrženlivě. Doufám, že mně jako herce se to daří. To ale musíš posoudit sám. Jsi známá tím, že jsi působila v mnoha souborech jako herečka, režisérka, dokonce i zakladatelka. Co ti to přineslo a uspokojuje tě to? Jaké jsou tvé plány do budoucna v této bohulibé činnosti? No jo, holt se mi nelíbilo, že všude kolem jsou divadla a já jezdím na všechny strany, a doma nic nemám. A vůbec, jaké má důchodce právo

Rádobydivadlo Klapý, 1991 / Alexandr Galin: Hvězdy na ranním nebi. Eva Andělová v roli Požárkyně. Foto: Pavel Štoll.

Rádobydivadlo Klapý, 2009 / Bohumil Hrabal, Václav Nývlt: Taneční hodiny pro pokročilé. Eva Andělová v roli Šedesátileté. Foto: Milan Strotzer.

6 | 2010

Dále mi to přineslo spoustu práce a nervů, ale to se samozřejmě nepočítá. Kdyby to člověk neměl rád, nedělal by to. A vždycky převáží ta kladná stránka věci. Že to má smysl, že se něco tvoří a má to nějaký výsledek. Plány? Zůstat naživu, jak jen to půjde. Myslím opravdu naživu, vegetativní konec mě děsí. Dokud mi bude sloužit hlava a klouby, asi se budu kolem divadla ochomejtat pořád. S pokorou a vděčností přijmu další úkoly. Mimochodem, rozhodla jsem se, že se v plném zdraví dožiju 95 let a pak mě nejspíš porazí auto. Doporučuju tenhle postup všem – najednou máte před sebou dalších 35 činorodých let, a to je super pomyšlení, no ne? Evo, díky za tvé odpovědi. Přeju ti do dalších let mnoho a mnoho hezkého, ať již v osobním životě nebo na divadelních prknech. A ať ti vyjde to tvé sympatické předsevzetí.

Osobnosti amatérského divadla

Vzpomínka na Josefa Hejrala z Vysokého Josef Hejral se narodil 24. října 1927 ve Vysokém nad Jizerou. Vyučil se stavebním elektrikářem a této profesi zůstal věrný až do důchodu. S manželkou Marií vychovali dva syny a ochotnickému divadlu postupně „propadla“ celá jejich rodina včetně vnoučat, která pokračují v rodinné tradici. Pro jeho život spojený s divadlem bylo určující stěhování do vysockého divadla Krakonoš, kde Josefovi rodiče přijali místo domovníků. Čtyřčlenné rodině musela stačit jediná místnost. Zde se kromě rodinného života odehrávaly také schůze spolku, divadelní zkoušky, praní prádla na živnost… Za to vše měl malý Josef s bratrem Jaroslavem možnost opravdu nasát divadlo všemi smysly, také je provázely hlučné zábavy a okázalé plesy. Velice brzo začal malý Pepča hrát divadlo. Začátky si ani nepamatoval, protože následovala šňůra různorodých rolí vážných, ale především komických, ve kterých ho diváci milovali. V každé z nich byl nezapomenutelný a jedinečný, patřil k nemnoha ochotnickým hercům, kterým sedly jak žebrácké cáry, tak sedlácký šat, rytířské brnění nebo panský frak. Však si také z různých divadelních přehlídek odnesl nejedno ocenění, naposledy zcela nedávno za roli poustevníka v Hrátkách s čertem. V dřívějších letech byl také šéfem jevištní techniky a možná jen málo se ví, že z jeho návrhů a rukou vzešla celá řada scén. Měl smysl pro estetiku a zároveň šikovné ruce pro výrobu. Jeho inscenační výpravy v sobě skrývaly vždy punc jednoduchosti, účelnosti a byly vhodné pro rychlou stavbu. Tou poslední se mohli diváci pokochat při velikonoční premiéře Bejvávalo. Pomalu se dostáváme k další skryté profesi Pepči Hejrala. Po desítky let se staral o archiv divadla, kde je k nalezení nejen fotografický materiál, ale také plakáty, programy, nahrávky, diplomy, ceny papírové a věcné, původní jednatelské knihy a mnoho dalších, dnes již vzácných dokumentů. Kromě toho spravoval také divadelní knihovnu, která obsahuje přes tisíc titulů činoherních a loutkových her. Jsou všechny pěkně srovnané a zapsané. „Děda Hejral“, jak ho nazývali přátelé, svou první roli dostal u profesionálů, kteří sem o prázdninách zajížděli s divadlem Akropolis. Chyběl jim do jednoho kusu chlapec houpající se na koni, a tak se zrodil velký vysocký ochotník. Svou první opravdovou roli dostal pak během války v dramatu César (senátor) pod režijním vedením svého bratra Jaroslava. Jak šel čas a přibývalo let, ujal se se svou ženou Marií režie. Jejich prvním režijním počinem byla hra Červený mlýn. Do vysockého divadla vnesli nový vítr, nový přístup nejen v režii, ale i ve výpravě a v herectví. Prakticky

až do devadesátých let nejvíce režírovala manželská dvojice Hejralových. Oba také stáli u zrodu národní přehlídky venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim. V letošním roce se festival dočkal svého čtyřicátého výročí ve Vysokém a Josef Hejral byl jediným členem přípravného výboru od počátku přehlídky až dosud. Nejen „velkému“ divadlu patřil čas Josefa Hejrala, také dřevění herci se hlásili o své právo. Kolika postavičkám propůjčil svůj hlas, nelze spočítat, mezi stálice však patřil starosta Škrhola, čaroděj, vodník, různá strašidla a čerti, králové i chalupáři. Dlouho loutkové hry režíroval, připravoval pro ně scénu, dokonce ji i vyráběl. Je autorem Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, rozpadajícího se a zase skládajícího se kostlivce, akrobata a dalších loutek. Dokázal si i ušít potřebné doplnění kostýmů a scén. Krásně maloval a staral se o divadelní budovu jako domovník, topič, navíc promítač v kině. A několik desítek let stál v čele divadelního spolku Krakonoš. Jako všestranný muzikant (piano, varhany, harmonika, klarinet, saxofon, bicí) stál Josef Hejral u zrodu taneční kapely Krakonoš ve Vysokém (jejím následovníkem je dodnes taneční orchestr Krakonoš z Rokytnice) a později působil jako klarinetista nebo činelista v dechovce

DS Krakonoš Vysoké n. Jiz., 1984 / Lidová hra v úpravě Jaroslava Kolára: Komedie o dvou kupcích a židoj Šilokoj. Josef Hejral v roli Žida Šiloka. Foto: Pavel Štoll.

Manželé Marie a Josef Hejralovi při estrádním vystoupení DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou v roce 1978. Foto: archiv souboru.

Větrovanka, která provází Krakonošův divadelní podzim. Hezkou řádku vystoupení uvedla také s tanečním folklorním kroužkem divadla Krakonoš. Muzika zkrátka Pepču Hejrala, jak mu říkali kamarádi, provázela také jeho divadelním světem. Světem, který mu hodně dal, a on na oplátku dal hodně jemu. Svou laskavou povahou, skromností a humorným pohledem na svět byl milován svými blízkými stejně jako kamarády, sousedy a známými z celé naší země. Ač nestudovaný, rozdával moudra a dobré rady, byl nesmírně pracovitý a šikovný. Josef Hejral zemřel 15. září 2010 v kruhu rodiny. Odešel báječný člověk, skvělý herec, skromný pracant. Člověk, který si zasloužil úctu a obdiv nás všech. (Připravila redakce AS s pomocí materiálů, které laskavě poskytla rodina Hejralova a DS Krakonoš z Vysokého nad Jizerou.)

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

Popelce stále chybí silný příběh Milan Schejbal Po předloňské nebývale úrodné nadílce (připomeňme jen, že kromě nominované libické inscenace Měla babka čtyři jabka doporučila porota na Jiráskův Hronov hned další tři) nabrala v loňském roce rakovnická Popelka po kvalitativní stránce svůj obvyklý směr, který v zásadě letošní ročník jen potvrdil. Přitom nemůžeme v této souvislosti mluvit o nějakém zklamání či prohře, ale po pravdě řečeno ani o mimořádném vítězství. Devětadvacátá národní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti, která se konala ve dnech 3. až 7. listopadu 2010, poskytla ve své soutěžní části jen a jen pravdivý obraz současného stavu této divadelní oblasti. Letošní Popelka rovněž potvrdila výrazný trend několika posledních ročníků, a to příklon drtivé většiny vystupujících souborů k postupům a principům tzv. antiiluzivního divadla, kde hra, hravost již nejsou jen prostředkem, ale stávají se cílem, ústředním tématem, smyslem celkového inscenačního záměru, kde ono „jak“ je důležitější než „co“. Na úskalí spojená s takovýmto způsobem jevištního vyjadřování jsme poměrně podrobně a důrazně upozorňovali během diskuzí

„Letošní Popelka rovněž potvrdila výrazný trend několika posledních ročníků, a to příklon drtivé většiny vystupujících souborů k postupům a principům tzv. antiiluzivního divadla...“

Divadlo Tramtárie Olomouc Vl. Kracík: O pračlovíčkovi Foto: Ivo Mičkal

o jednotlivých soutěžních inscenacích (ostatně jsme se těmito problémy nejednou zabývali již v minulosti). Zdá se, že pro řadu inscenátorů se jeví tyto postupy jako jednodušší a především efektnější. Efektnější možná, ale jednodušší rozhodně nejsou. I zde (stejně jako v tzv. iluzivním či interpretačním divadle) platí, že základem veškerého jevištního dění jsou důkladné a přesně vybudované dramatické situace (i slovní) včetně jevištně realizovaných vztahů. Nejasné, místy i nevynalézavé a hlavně nedůsledné naplňování zvoleného inscenačního systému vidíme jako největší problém letošní přehlídky. Škoda, že právě režijní složka značně pokulhává za dramaturgickou, která dělá již řadu let stále větší radost. Soubory se již dávno nespoléhají jen na svůj archiv či na to, co jim nabídnou divadelní agentury. Naopak vyhledávají neotřelé předlohy a usilují o svébytné autorské vyjádření, o které se pak mohou opřít v rovině tématu. Dokladem toho je i fakt, že ve všech šesti soutěžních inscenacích letošní přehlídky je autorský vklad tvůrců neoddiskutovatelný. A to ať se jedná o úpravu dramatického textu (Pták Ohnivák a liška Ryška, úprava Miroslav Král), dramatizaci (Za hvězdou malého prince, Barbora Hubíková; Ostrov tet, Petra Severinová) či o autorskou předlohu (O pračlověkovi, Vladislav Kracík; Tři prasátka, Jan Říha, O rytíři Bojanovi. Bořivoj Švéda). Inscenací původního textu také letošní Popelka začala. A to v zásadě příjemně. Divadlo Tramtarie Olomouc se představilo hrou z vlastní dílny (byť inspirovanou televizním večerníčkem) O pračlovíčkovi z pera šéfa souboru a režiséra Vladislava Kracíka. Textová předloha přitom tvoří jen jakousi synopsi, základní osu pro rozehrávání situací, ve kterých pračlovíček objevuje

DS ŠOK Staré Město o. s. / Antoine de Saint-Exupéry, Barbora Hublíková: Za hvězdou malého prince. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

DS Červiven SPgŠ Krnov E. Ibbotsonová, P. Severinová: Ostrov tet Foto: Milan Strotzer

DS PRKNO Veverská Bítýška / Jan Říha: Tři prasátka. Foto: Ivo Mičkal. svět kolem sebe, aby nakonec zjistil, že hlavní hodnotou života je přátelství a soužití s druhými lidmi. Režie důsledně vychází ze základního modelu, který zná divadlo od nepaměti, to jest, že „divák je chytřejší než postavy na jevišti“, neboť nejde o výsledek, který je předem znám, ale zejména o proces, jímž se k němu došlo. Tam, kde zmíněný proces vykazuje výsostné divadelní kvality, je inscenace nejpůsobivější. Tam, kde je jevištní ztvárnění redukováno na pouhý popis či ilustraci, se ztrácí potřebné divadelní napětí a celkové sdělení vyznívá banálně. Ve zvoleném principu tzv. divadla na divadle je velkým kladem herecké pojetí role Pračlovíčka v podání Martina Dědocha. Jeho sympatický výkon nepostrádá mimo jiné přesvědčivost, spontaneitu a v rámci zvoleného stylu ani pravdivost, nezbytné to předpoklady autorského herectví. Problémy inscenace vykazuje v důsledném režijním budování vztahů postav Psa, Kočky a Opice (posléze také „praholky“ ) k hlavnímu představiteli, čímž se značně oslabuje zamýšlené ústřední téma. I

přes zmíněné nedůslednosti v režijním vedení jsme byli svědky nadprůměrné inscenace. Druhým nováčkem byl na Popelce DS Šok ze Starého Města pod Sněžníkem, který se představil dramatizací notoricky známé Exupéryho knihy Malý princ pod názvem Za hvězdou malého prince autorky Barbory Hubíkové (která byla rovněž režisérkou). Ta si zvolila jako hlavní téma své inscenace přátelství a jeho hledání. To zároveň vysvětluje, že je pro ni nejdůležitějším obrazem z bohaté Exupéryho předlohy setkání Malého prince s Liškou, kterým také celá inscenace končí. Bohužel je nutno říci, že zmíněné téma nevyplývá organicky z jevištního dění, spíše si ho divák musí racionálně domýšlet, neboť v inscenaci absentují základní dramatické situace, které by mohly dané téma nést. Tím pádem postavy spíše hovoří, než jednají, a

DS Červiven SPgŠ Krnov / Eva Ibbotsonová, Petra Severinová: Ostrov tet. Foto: Milan Strotzer.

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

smysl jejich jevištní existence zůstává většinou zastřen. Děj inscenace Tři prasátka je redukován jen na to nejnutnější a evidentně počítá s divákovou znalostí pohádkové předlohy a tuto znalost také využívá. Základní téma je výkladem zjemněno, vlk je vlastně „sympaťák“, takže děti se ho nebojí, dokonce se s ním mohou i identifikovat a fandit mu. Zcela odpadá strach o život prasátek, nebo alespoň nevzniká na základě dění na jevišti. Vše je připraveno k tomu spíše si (opět) s pohádkou pohrávat než ji kauzálně vyprávět. Přesto se tak (opět) neděje důsledně, neboť režie střídá výrazové prostředky iluzivní s antiiluzivními, a to bez zřetelného záměru (např. honičky vlka s jednotlivými prasátky, zboření domečků vlkem atd.). Jistou nedůslednost jsme shledali také v komunikaci s dětským divákem, kterou aktéři po slibném začátku ne vždy zvládají. Přes všechny výhrady lze říci, že DS Prkno z Veverké Bítýšky nám nabídl příjemnou a svěží podívanou především díky sympatickému hereckému projevu všech zúčastněných. Nejobjevnějším dramaturgickým počinem letošní Popelky bylo uvedení předlohy anglické spisovatelky Evy Ibbotsonové Ostrov tet v dramatizaci a režii Petry Severinové v podání souboru Červiven SPgŠ Krnov, dalšího nováčka přehlídky. Byl to zároveň první soubor, který se poctivě pokusil o interpretační divadlo, o divadlo, které si s tématem nepohrává, ale vyklá-

„Nejasné, místy i nevynalézavé a hlavně nedůsledné naplňování zvoleného inscenačního systému vidíme jako největší problém letošní přehlídky. Škoda, že právě režijní složka značně pokulhává za dramaturgickou...“

Buchty a loutky Praha Neposlušná kůzlátka Foto: Ivo Mičkal

dá je. Na jevišti ožívá silný příběh o dvou dvanáctiletých dětech, kterým jejich rodiny nenabízejí žádné smysluplné podněty k životu ani dostatečné citové zázemí. Jednoho dne jsou obě děti odvezeny tetami z fiktivní pečovatelské agentury na fantazijní „ostrov tet“, kde poznávají nejen svět nesvázaný konvencemi reality, ale i hodnoty dosud nepoznané, jako je přátelství, zodpovědnost za druhého a skutečnou lásku. Jde o téma závažné, potřebné a ryze současné. Škoda, že toto téma promlouvá spíše z literární předlohy než ze samotné jevištní realizace. Absence dramatických situací, rozehrávání průběžných motivů a realizace vztahů mezi postavami činí inscenaci ve svém důsledku často monotónní a nevzrušivou, a to přes řadu znamenitých divadelních nápadů (hra s perspektivou, kostýmní řešení ostrovních tvorů, symbolická postava „lidu“ atd.). Zajímavý přínos (zejména po stránce dramaturgické) do diskuze o divadle pro děti a mládež. Jedinou výsostně iluzivní inscenací letošního ročníku Popelky byla Jílkova adaptace známé Erbenovy pohádky Pták Ohnivák a liška Ryška v úpravě režiséra Miroslava Krále (jenž je také autorem výpravy a choreografie), kterou na přehlídce uvedla 1. neratovická divadelní společnost. Velmi ambiciózní projekt, který nepostrádá výrazný výtvarný a hudební gestus, je osobitou interpretací Jílkovy předlohy, kterou přetváří takřka k jakési jevištní básni (jež vykazuje až baladické prvky). Ústřední postavou se zde stává Liška Ryška, nesoucí s sebou téma zklamané, leč sebeobětující se lásky, která díky závěrečnému symbolickému obrazu odkazuje k věčnému koloběhu života. Základní otázkou ovšem je, zdali je toto vnitřní téma kompatibilní s Jílkovou předlohou, v níž spíš dominuje Princova pouť a jeho vztah k Čekance. Postava Lišky Ryšky dominuje neratovické inscenaci i díky mimořádnému hereckému výkonu Elišky Junkové ml., která dokáže (bohužel jako jedna z mála) naplnit náročnou formu potřebným vnitřním obsahem včetně uvěřitelných motivací. Pohybovým projevem zaujal rovněž Daniel Šimek v roli Ptáka Ohniváka.

1. neratovická divadelní společnost Neratovice / Jan Jílek, Miroslav Král: Pták Ohnivák a liška Ryška. Foto: Milan Strotzer.

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

DS BEZGEST Moravský Krumlov Bořivoj Švéda: O rytíři Bojanovi Foto: Ivo Mičkal.

DS BEZGEST Moravský Krumlov / Bořivoj Švéda: O rytíři Bojanovi. Foto: Ivo Mičkal. Přehlídku pak uzavřel DS Bezgest Moravský Krumlov s inscenací O rytíři Bojanovi, jejíž předloha pochází z pera člena souboru Bořivoje Švédy. Text je víceméně anekdotou v tradici ladovských „pohádek naruby“. Bojácný princ zvítězí nad drakem a osvobodí princeznu de facto omylem, cesta k porážce svého strachu a obhájení náhodného vítězství, které mu otevře cestu k princezně, jej teprve čeká. I přes poměrně krátkou stopáž inscenace se však nemůžeme zbavit dojmu, že úderný vstupní nápad je zde dosti rozmělňován a prodlužován hromaděním pro samu zápletku nedůležitých detailů. Sympatický „folkový muzikálek“ zaujme drivem protagonistů a vtipnými loutkovými sekvencemi, troskotá však kromě nedotaženého textu na nesjednocené herecké stylizaci, která se bohužel příliš často uchyluje k „životně pravděpodobnému“ civilismu, jež anekdotě s ostrými konturami nesvědčí.

Jak již bylo výše řečeno – a jak vyplývá z reflexí jednotlivých soutěžních inscenací – letošní ročník rakovnické Popelky se do historie jistě nezapíše jako ten nejkvalitnější. Jedním dechem však musíme dodat, že jsme ani v jednom případě nezaznamenali vyložený propadák. Každá z předvedených inscenací nabídla alespoň v některé ze složek svébytný přístup k amatérskému divadlu pro děti – i když žádná z nich ve svém celku nedosáhla takových parametrů, abychom ji jako odborná porota mohli s klidným svědomím nominovat na Jiráskův Hronov. Na první pohled tak letošní Popelka značně připomínala tu loňskou, kde se však alespoň jedna špičková inscenace objevila, a sice Pohádky do kapsy Ty-já-tru/ BYLO NEBY-

1. neratovická divadelní společnost Neratovice / Jan Jílek, Miroslav Král: Pták Ohnivák a liška Ryška. Foto: Milan Strotzer.

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

Divadlo Rozmanitostí Most Ende dende aneb Jak se dělá muzika Foto: Milan Strotzer

LO Praha. Ta pak více než důstojně reprezentovala oblast činoherního divadla pro děti i na Jiráskově Hronově. Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Baranowska, Luděk Horký, Jaromír Hruška, Milan Schejbal, Jan Šotkovský a Martin Vokoun, letos do programu Jiráskova Hronova žádnou inscenaci nenominovala, ale do širšího výběru doporučila pohádku O pračlovíčkovi Divadla Tramtárie Olomouc. Tradiční součástí programu Popelky byla i letos velmi zdařilá inspirativní představení profesionálních souborů: Ende dende aneb Jak se dělá muzika Divadla Rozmanitostí Most, Neposlušná kůzlátka souboru Buchty a loutky Praha a Neklan.cz aneb Ze starých pověstí českých Naivního divadla Liberec. Jako host se pak představilo pohybové divadlo Veselé skoky Praha s inscenací Baby box. Rovněž nedílnou součástí rakovnické přehlídky byly i letos dva věkově odlišené dětské semináře, jejichž pohledy přinášejí pro vystupující soubory i odbornou veřejnost velmi podnětné postřehy. Díky lektorkám Tereze Králíčkové, Marii Poesové, Pavlíně Schejbalové, PaeDr. Libuši Šafrové a Lucii Velenové jsme měli možnost konfrontovat rozdíly mezi vnímáním dospělého diváka a těch, pro které jsou představení určena. Nemůžu zapomenout na velké poděkování pracovníkům KC Rakovník a členům místního DS Tyl, kteří jako vždy vytvořili fantastickou atmosféru, ve které se museli všichni bez nadsázky cítit jako doma. Díky! Vloni jsme si posteskli, že nám bytostně scházejí v činoherním divadle pro děti inscenace, které preferují postupy tzv. iluzivního divadla, divadla, pro které je důležitý silný příběh a které je schopno pravdivě sdělit emoci, jež by nás zasáhla. Přes některé letošní slibné pokusy na tomto poli je třeba závěrem jednoduše říci, že toto čekání stále trvá. Bohužel pro nás i pro Popelku.

VÝSLEDKOVÁ LISTINA národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA RAKOVNÍK 2010 Čestná uznání: Barboře Hubíkové za herecký výkon v roli Lišky v inscenaci Za hvězdou malého prince DS PRKNO Veverská Bítýška za hereckou složku inscenace Tři prasátka Janu Zapletalovi a Renatě Šebestové za scénografii v inscenaci Ostrov tet Adamu Wichovi za herecký výkon v roli Fabia v inscenaci Ostrov tet Danielu Šimkovi za herecký výkon v roli Ptáka Ohniváka v inscenaci Pták Ohnivák a liška Ryška Ceny: Martinu Dědochovi za herecký výkon v roli Pračlovíčka v inscenaci O pračlovíčkovi Divadlu Červiven SPgŠ Krnov za objevnou dramaturgii v inscenaci Ostrov tet Elišce Junkové ml. za herecký výkon v roli Lišky Ryšky v inscenaci Pták Ohnivák a liška Ryška Miroslavu Královi za scénografii v inscenaci Pták Ohnivák a liška Ryška Divadlu Tramtarie Olomouc za inscenaci O pračlovíčkovi Doporučení do programu Jiráskova Hronova 2011: Inscenace O pračlovíčkovi Divadla Tramtarie Olomouc

Naivní divadlo Liberec / Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček: Neklan.cz aneb Ze starých pověstí českých. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

Dva pohledy do skupiny starších dětí vedených lektorkami Mgr. Marií Poesovou a Ing. Terezou Králíčkovou. Foto: Ivo Mičkal.

Záběr z práce skupiny mladších dětí vedených Lucií Valentovou a Mgr. Pavlínou Schejbalovou. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Mgr. Marie Poesová při sdělování reflexí dětí na rozborovém semináři Foto: Ivo Mičkal

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

KDP 2010 – že by nic nového? Lenka Lázňovská Krakonošův divadelní podzim, celostátní přehlídka venkovských divadelních souborů, vyhlašovaná Svazem českých divadelních ochotníků a pořádaná OS Větrov a DS Krakonoš za finančního přispění Ministerstva kultury ČR, Libereckého kraje a MěÚ Vysoké nad Jizerou se uskutečnila v tradičním říjnovém termínu v tradičním gardu, tedy od pátku 8. října do soboty 16. října 2010. Každodenní vítání, loučení, noční hasičovna, závěrečný bál Sejkorák, schůze Vobskočáku, devět čísel Větrníku, hostující inscenace (DS Tyl Lomnice nad Popelkou, C. Goldoni: Poprask na laguně, uváděná také na Divadelním Děčíně) na závěr a k tomu nečekaný, avšak velmi příjemný dárek. Dávno totiž nebylo tak pěkně. Mlha se dostavila až v pátek, jinak bylo vidět dodaleka. Zřejmě se tím pán hor Krakonoš chtěl omluvit za loňskou sněhovou nadílku. Hlavně že jsme všichni měli zimní výbavu (pro jistotu). Mimořádnou událostí byla slavnostní vernisáž rekonstruované opony divadla Krakonoš. Opona z konce 19. století byla restaurována díky Programu rozvoje venkova, který obvykle poskytuje prostředky na opravy mateřských škol, vybudování sportovních a dětských hřišť. S nápadem požádat o finance přišel starosta divadelního spolku Krakonoš Karel Bárta. Dobrá věc se nakonec podařila. Práce vyšly zhruba na 600 tisíc korun, spolek se podílí deseti procenty. Zasloužil se také spolek dobrovolných hasičů a OS Větrov, kteří spolku poskytli půjčky, aby práce mohl financovat. Na tři měsíce se do divadla nastěhovala skupina Jiřího Látala z Litomyšle, která má s opravami opon zkušenost. Restaurátoři předpokládají, že opona bude minimálně dvacet třicet let funkční. Škoda, že se vernisáže nedožil dědeček Hejral, který se měl stát patronem celé události. Z osmi licencovaných postupových přehlídek (Klicperovy divadelní dny v Sadské, Sněhový Brněnec, Štivadlo ve Štítině, Hanácký divadelní máj v Němčicích nad Hanou, Jarní sešlost v Boleradicích, Josefodolské divadelní jaro, Miletínské divadelní jaro, Žlutické divadelní léto) postoupilo osm činoherních souborů hrajících pro dospělé a jeden pro děti. Letos možná naposled počet nominací pokryl počet hracích míst. SČDO uvažuje o rozšíření počtu postupových přehlídek (snad o dvě) a pak už vznikne problém, co dál. Jinak řečeno, zda nějak vybrat z krajských přehlídek po-

„Za 41 ročníků přehlídky venkovských divadel bylo odehráno 398 titulů v 675 představeních. Nejvíce bylo Našich furiantů (12 inscenací) a Maryš (10 inscenací). Z autorů se nejčastěji hrál Gogol a Jirásek. /.../ Hrálo 142 souborů, z toho 103 bylo z Čech a 34 z Moravy.““

Rudolf Felzmann tlumočí reflexi svých „půdičkářů“ na představení při rozborovém semináři. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

třebných osm inscenací, nebo zda celkový počet inscenací rozšířit. Letos si pořadatelé vyzkoušeli variantu dopoledního představení pro vyšší ročník ZŠ a okolní gymnázia. Dával se Cimrman Revival ze Sivic. I když podle svědectví návštěvy z MK (pí dr. Malcová, ředitelka ORNK a její kolegyně) ne každý z mladých diváků byl „in“ (dokonce někteří byli v lehkém šoku), zejména ve druhé částí, tedy Dobytí severního pólu, už to fungovalo slušně. Myslím si, že určitě lze dopoledne nabídnout školám víc představení. Pak by se patrně musel KDP vzdát dvou představení jedné inscenace denně, což se i tak nedodržuje. Jednou to naboural Pohárek SČDO, respektive výběr z něj, a podruhé beseda s hostem, jímž letos byla herečka Veronika Jeníková. To si však všechno musí rozmyslet především vyhlašovatel SČDO. Možná, že se dočkáme netušených řešení. Ostatně právě letos se přehlídka ve Vysokém konala jubilejně, tedy počtyřicáté, jinak šlo o 41. ročník. To také připomněla výstava na MěÚ. Pochválit musím rozsah vzdělávacích příležitostí, které přehlídka v poslední době poskytuje. Průměrně dvacítka „půdičkářů“ se za moderátorské taktovky Rudolfa Felzmanna každý večer zabývala viděnou inscenací, nikoliv za účelem hodnocení, nýbrž se dobírala řešení různých otázek s ní spojených. Jejich reflexe byla tlumočena druhý den na rozborovém semináři. Ten byl hlavní vzdělávací akcí. Pětičlenná porota (předseda František Laurin, členové Marie Caltová, Petr Kolínský, Lenka Lázňovská, Ladislav Vrchovský) měla každé dopoledne příležitost k poměrně rozsáhlému expozé včetně reakce hrajícího souboru a auditoria. Podobně jako v loňském roce do tajů divadla uváděl gymnazisty Milan Schejbal v semináři nazvaném KDP mladým. A konečně každé odpoledne pracoval klub SČDO s Petrou Kohutovou a Jiřím Hrašem. Solí přehlídky byla a budou představení. Od nich se odvíjí její celková úroveň, ona jsou signálem, kudy se venkovské divadlo v České republice ubírá. Musím připomenout, že v demografickém obrazu ČR převažují malá sídla do pěti tisíc obyvatel. To znamená, že většina ama-

Záběr z hutně navštíveného rozborového semináře konaného každé dopoledne v malém sále divadla Krakonoš. Foto: Ivo Mičkal.

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

Snímek I. Mičkala z vítání souborů před budovou divadla.

Předváděčka výsledku práce semináře Klubu režisérů SČDO s lektory Mgr. Jiřím Hrašem a Mgr. Petrou Kohutovou. Foto: Ivo Mičkal.

térských divadelních souborů působí právě v malých sídlech. Už slyším námitky, že přece mají možnost ucházet se o jinou divadelní přehlídku, totiž o Divadelní Děčín, kde velikost sídla nehraje žádnou roli, takže z tohoto pohledu je KDP pouze příležitost navíc. Svou poznámkou však tuto přehlídku nepreferuju ani nijak nenadřazuju, pouze soudím, že nejde o záležitost marginálního významu. Ve Vysokém se scházejí soubory pracující ve srovnatelných podmínkách. Není nepravda, že v dramaturgii převažují spíše lehčí zápletkové komedie a že divadelní soubory nemají limitované personální podmínky. I když to se sice pomalu, ale nicméně mění. Např. padá letitá teze, že na venkově je nižší intelektuální potenciál. Poté, co kromě podnikatelů s jejich tzv. podnikatelským barokem začaly z měst na venkov utíkat mladé rodiny včetně části inteligence, se obraz vesnice proměňuje. Ostatně už výše zmíněný Cimrman Revival ze Sivic (obec na jižní Moravě) jsou vysokoškolsky vzdělaní mladíci (zejména) a dívky, které by nikdo za venkovské „balíky“ ani omylem nepovažoval. Soudím, že látky jako Výmlat ostravského dramatika a dramaturga Tomáše Vůjtka, Koljadova Slepice, obě zařaditelné jako komedie, první tendující k absurdní dramatice, druhá ke grotesce, nejsou typickou dramaturgií venkovských souborů. K tomu si přidejme Dobytí severního pólu Smoljaka a Svěráka, Schmittův Hotel mezi dvěma světy, osobitou úpravu Mazaného Filipa Václava Marhoula, klasickou komedii Rozmarný duch Noela Corwarda, černou komedii Normana Robinse Hrobka a aktuální, tzv. společenskou komedii

Erica Assouse Příbuzné si nevybíráme a je dramaturgický obraz KDP (v oblasti dramatiky pro dospělé) popsaný. Domnívám se, že po dramaturgické stránce se venkovské soubory docela vytáhly. Výmlat, Slepice, Hotel mezi dvěma světy a svým způsobem i Příbuzné si nevybíráme jsou nikoliv černobílou reflexí současného světa, která si neklade jednoduchou ambici pobavit, nýbrž smát se s mrazením v zádech. Myslím, že posláním amatérského divadla nesvázaného ekonomickými limity a fermany, tak jako jsou soubory, které vstupují na kolbiště trhu s uměním, bylo a je usilovat právě o to. Řada zajímavých titulů se objevila i v programu postupových přehlídek. Např. Světáci (v divadelní úpravě Ivana Misaře) DS Vojan Brněnec, Julie umírá každou noc mexického autora Inclana (Divadlo Blic, Ostrožská Nová Ves), César a Drana I. Doré (Zmatkaři Dobrodín), Havlova Audience (DS Scéna Libochovice), Ať žije Bouchon Delly a Sibleyrase (DS MKZ Horšovský Týn) a další. Tím jistě nechci říci, že venkovské soubory nehrají nic jiného. Našli bychom tady muzikál Nejkrásnější válka, Gogolovu Ženitbu, Jiráskovu Lucernu, hry Pavla Němce, Antonína Procházky i Feydeauovy frašky jako Dámský krejčí, Cooneyho zápletkové komedie. Takže sice převažují komedie a klasika, avšak dává se i leccos jiného. Dobrou zprávou pro venkovské divadlo je, že přibývá souborů, které se ucházejí o účast na přehlídce a že je mezi nimi řada nováčků. Mezi osmi letošními nominanty jich byla celá polovina (DS Osada Horní Bříza, Cimrman Revival Sivice, Morkovští ochotníci, Morkovice, DS Zdobničan

Prof. Mgr. František Laurin spolu s dalšími členy odborné poroty při reflexi soutěžního představení. Foto: Ivo Mičkal.

V semináři určeném gymnazistům nechává Mgr. Milan Schejbal nahlédnout do základů divadelní práce. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

Vamberk). To není vyjádření neúcty k těm, kteří mají nejvíce zářezů (Ořechovské divadlo a DS bří Mrštíků Boleradice na prvních dvou místech). Je to více než jasný důkaz, že amatérské divadlo na venkově je živým organismem za prvé a za druhé, že šance dostat se na KDP je otevřena každému souboru. Ještě kdyby každý soubor viděl dvě tři inscenace a odnesl si další poznatky i zážitky. Celostátní přehlídka není přece určena zejména divákům. Měla by být v prvé řadě setkáním divadelníků, příležitostí k vzájemné komunikaci. Takhle celou přehlídku viděli „půdičkáři“ a účastníci semináře SČDO, manželé Vondruškovi (Jaroslav byl tajemník poroty), manželé Hlávkovi (oba páry z Libice n. C), manželé Zakopalovi z Ostravy, manželé Chalupovi z Boleradic, manželé Kejzlarovi z Krupky (Jaromír byl vedoucím Klubu režisérů SČDO), Milan Schejbal, porota a pořadatelé. Pokud jsem na někoho zapomněla, pokorně se omlouvám. Ten míček není jen na straně pořadatelů, zejména mi schází iniciativa účastníků samotných. Rádi si přijedou zahrát, ale až na výjimky (letos Morkovští) nezůstávají. Svou roli v tom patrně hraje i poměr délky přehlídky k počtu uvedených inscenací. Jako první se představil Zdobničan Vamberk s hrou Noela Cowarda Rozmarný duch. Poměrně stařičká konverzační komedie (napsaná před sedmdesáti lety) je stále na repertoáru divadel na celém světě a dočkala se i slavného filmového přepisu. Nesložitá duchařská komedie odhaluje vztahy mezi manželi. Soubor použil úpravu z profesionálního divadla, která zrychlila dialogy a modernizovala také jazyk, avšak zachovala poetiku. Soubor změnil závěr, v němž na rozdíl od předlohy manžel s úlevou neutíká od svých obou žen duchů se slovy „tak si to tady třeba demolujte“, nýbrž se s nimi setkává jako duch (ženy mu poškodily brzdy). Tato úprava jde však proti smyslu hry. Režisérka Alena Joachimsthlerová vytvořila inscenaci s poměrně vyrovnanými hereckými výkony a vsadila na realistickou pravděpodobnost v některých postavách (např. služka a madame Arcati), okořeněnou komikou s drsnou nadsázkou. Představitelkám obou manželek chybí větší oblouk (mají jednu hereckou polohu). Posílila by se tak jejich proměna ze sladkých bytostí do satorií, od nichž každý rád uteče. Gradování této proměny by měly sloužit pregnantněji režisérkou vypracované situace. Inscenace by tak získala na bohatosti. Mrsťa Prsťa Junior Kouřim – Václav Marhoul: Mazaný Filip. Martin Drahovzal, pedagog, a soubor hru, uváděnou někdejší Pražskou pětkou jako parodii na slavné Chandlerovy příběhy detektiva Marlowa, upravili pro sebe v průběhu jednoho víkendu. Dobře se baví a radost se

„Domnívám se, že po dramaturgické stránce se venkovské soubory docela vytáhly. Výmlat, Slepice, Hotel mezi dvěma světy a svým způsobem i Příbuzné si nevybíráme jsou nikoliv černobílou reflexí současného světa, která si neklade jednoduchou ambici pobavit, nýbrž smát se s mrazením v zádech.“

DS Mrsťa Prsťa Junior Kouřim / Václav Marhoul: Mazaný Filip. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

přenáší i do hlediště. Craizy komedie na minimalistické scéně má podobu divadelních komiksů s rychlými střihy a dává všem postavám velký prostor pro hru a pro osobní vklad. Jejich herectví má tak punc jisté autenticity. Nepochybně se na výsledku významně podílí předpoklady a zkušenost každého jednotlivce. Najdeme tak situace podehrané a naopak přepálené, kdy někteří příliš pouštějí uzdu své fantazie. Zaujala schopnost držení postavy u Daniela Čiháka v hlavní postavě Filipa Marlowa. Jako celku však inscenaci nechybí hravost, osobní zaujetí, vtipná řešení, např. přestaveb. Atmosféru umocňuje hudba respektující žánr. Škoda, že slavným bonmotům občas není rozumět, což je způsobeno také nedostatky v jevištní řeči. Drahovzal se netají tím, že mladým dal programově velkou volnost a příležitost a že se necítí být hlavním hybatelem. Z pedagogického hlediska je třeba tento přístup ocenit. DS Osada Horní Bříza – Eric-Emmanuel Schmitt: Hotel mezi dvěma světy. Často uváděná hra současného francouzského dramatika, která je tzv. nepravým dramatem. Základní linie v jednotlivých postavách je hledáním odpovědí na otázky smyslu lidské existence. Rozhodně překvapující dramaturgie venkovského souboru. Nováček z Horní Břízy měl pro ni herecký potenciál, jehož naplnění se zejména v postavách Mága (Milan Sobota) a uklízečky Marie (Eva Zajícová) potvrdilo. Režisér Pavel Palán použil jako inscenační metodu divadelní zkratku a znak (např. výborný nápad se skartovačkou, v níž končí dokumentace lidí, kteří už nejsou). Inscenátoři změnili konec, kdy autor záměrně nechal osud Juliena otevřený. Jeho určením se však mění filozofující rozměr existenciální hry v romantické drama. Na rozdíl od krajské přehlídky herci hrají spíše vedle sebe, než aby k tomu, co si říkají, zaujímali přesný polemický vztah. Tím inscenace ztrácí napětí a vzrušivost a ochuzuje divákův zážitek ze ztvárnění tématu, které se bytostně týká každého z nás. Cimrman Revival Sivice – Cimrman, Smoljak, Svěrák: Dobytí severního pólu. Podstatou revivalu je vyjádření láskyplného vztahu

DS Mrsťa Prsťa Junior Kouřim / Václav Marhoul: Mazaný Filip. Foto: Ivo Mičkal.

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

Chvaletické divadlo Jen tak / Tomáš Vůjtek: Výmlat. Foto: Ivo Mičkal.

Cimrman Revival Sivice Cimrman, Smoljak, Svěrák: Dobytí severního pólu Foto: Ivo Mičkal

k předloze, tedy v tomto případě k poetice a inscenačnímu klíči Divadla Járy Cimrmana. Láska k předloze je čitelná v zaujetí všech aktérů a osobním nasazením celého ansámblu, zejména pak ve druhé části, tedy vlastním Dobytí. Patrně vyšší míra osobního vkladu by byla žádoucí v první části, tj. přednášce. Ta se místy rozpadá jak v temporytmu, tak v kompaktnosti. I tak je však celek příjemnou podívanou, neboť herci mají charizma (zejména zaujal Roman Trnka v postavě Varela Frištenského), jsou muzikální a překvapivě dobře mluví. Dokonce lépe než většina činoherních souborů na KDP. Zdá se, že dnes je soubor tak dobře divadelně vybaven, že se v budoucnosti může vydat i na náročnější cestu, než je revival. I když… inscenování celého cimrmanovského repertoáru je úkol na celý život. Chvaletické divadlo Jen tak – Tomáš Vůjtek: Výmlat. Dramatik, dramaturg a pedagog Tomáš Vůjtek, který o sobě prohlašuje, že je přemýšlivým introvertem, napsal velmi drsnou, avšak znamenitě napsanou komedii. V jazyku míří k dada a v poetice k absurdnímu dramatu. Zachycení jednoho zdánlivě banálního dne bizarního manželského páru žijícího na smetišti novin a vypitých lahví uvádí diváka do žumpy ústící do tragického závěru. Mesiášem by měl být feťák a holka, která neví, s kým čeká dítě. Hra nabízí překvapivě mnoho situační i slovní komiky, kdy základním dramatickým tahem je srážka reality s absurdností. Záměrem autora i inscenátorů bylo, aby se divák smál a až bude odcházet, mrazilo ho v zádech. To se režiséru Martinu Venzlovi podařilo. Inscenace má řád včetně scénografie. Z pohledu inscenace je svět ubohý bordel a ten naplňuje jevištní prostor tak, že se z jeviště i hlediště stává jeden celek.

Patrně by prospěla (zejména hlavním postavám manželského páru) větší barvitost, tj. pestřejší rejstřík hereckých prostředků. I když si drží svou figuru, více demonstrují, než reálně jednají. Někde jsou ještě zbytky psychologického herectví, což je v rozporu se žánrem. Zajímavou otázkou je, zda nevadí generační rozpor, kdy autor mluví o stárnoucím manželském páru, a Chvaletičtí jsou mladí lidé. V této souvislosti je třeba zmínit první provedení inscenace ostravským amatérským souborem Pohoda, v němž působili jenom mladí a který založil sám Vůjtek. Zdá se tedy, že chvaletická inscenace není v rozporu s dramatikem. Dostává se do roviny silné generační výpovědi (podívejte se, co jste s tím světem udělali). Je na divákovi, aby si odpověděl. Inscenace byla nepochybně jedním z vrcholů přehlídky a odnesla si jedno ze dvou doporučení na Jiráskův Hronov. Morkovští ochotníci, o. s., Morkovice – Norman Robins: Hrobka. Další nováček si vybral hru zkušeného anglického dramatika Hrobka s vyhlídkou, která je napsaná jako detektivní komedie s hororovými prvky. Autor uvádí barvitou galerii postav, v jejichž jednání najdeme napětí i situační komiku. Režisér inscenace se rozhodl pro žánr grotesky. Dobře ji typově obsadil a vsadil na schopnost herců přirozeně existovat na jevišti. Zvolený žánr je však nutí do groteskní nadsázky, z níž jednotlivé postavy vycházejí nikoliv jako potrhlí lidé, nýbrž jako karikatury a trochu i zrůdy. V rozporu s logikou hry je tak stylizován i rodinný právník a v závěru hlavní pachatelka, ošetřovatelka Anna. Je-li však např. právník uchopen jako zrůda, pak nevychází překvapivý závěr, že jedním z pachatelů je korektní muž, který s rodinou nemá nic společného. Vztahy mezi postavami (např. mezi manželi Marcusem a Annou) nejsou ani naznačeny a nepřiná-

DS Zdobničan Vamberk / Noel Coward: Rozmarný duch. Foto: Ivo Mičkal.

DS Osada Horní Bříza / Eric-Emanuel Schmitt: Hotel mezi dvěma světy. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

šejí tajemství, které by divák mohl luštit. Takže inscenace spíše potěšila v jednotlivostech (např. erotická etuda s židlí Petry Žákové jako Moniky Tombové) než v zacíleném budování situací spějících k vyřešení detektivního příběhu. Škoda, že živá hudba byla umístěna za scénou a že soubor neredukoval text. Tři hodiny byly velkým soustem pro každého diváka. ŠAMU Štítina – Eric Assous: Příbuzné si nevybíráme. Režie Václav Benda. Bulvární komedie francouzského dramatika Švagřičky (u nás se hraje pod výše uvedeným titulem) patří určitě mezi ty lepší texty. Má tři tematické vrstvy: vztah mezi manželi, mezi příbuznými a porovnání světa žen se světem mužů. Z hlediska žánru tady najdeme prvky konverzační i situační komedie, která v závěru tenduje do frašky. Soubor pro to má dobré typové obsazení a herecky poměrně vyrovnaný kolektiv. Výrazným typem je zejména představitel advokáta Yvana Ondřej Benda s širokým rejstříkem prostředků, které mu umožňují být stále ve hře. Dobré pasáže má i zubař Lukáš Vlček. Jejich ženy i třetí bratr mají ve svém rejstříku jen jednu polohu, což nepřináší možnost zajímavěji reagovat na dějové zvraty. Sekretářce Natálii, jejíž příchod je spouštěčem, se nedaří být protipólem žen z tzv. lepší společnosti. Základním problémem inscenace je však její temporytmus, který nemá rozměr komedie. Hraje se důkladně jako v psychologicko-realistické hře. Inscenaci to výrazně retarduje. Také lepší by mělo být aranžování postav v prostoru včetně mizanscény. Nasazení s komediální energií a rychlou reakcí na partnera by mohlo přinést větší zábavnost. Rádobydivadlo Klapý – N.V. Koljada: Slepice. Ruský dramatik, autor desítek her, které jsou hojně uváděny nejen v Rusku, nýbrž na celém světě (do češtiny jich bylo přeloženo pouze několik), přináší velmi bezútěšný pohled na svět, v němž jsme nuceni žít a z něhož není úniku. Na půdorysu provinčního divadla se rozehrává vzpoura proti životu s velkými gesty a groteskní nadsázkou, která ústí zpět do bahna každodennosti. Sny a touhy jsou stejně marné jako život samotný. Režisér Ladislav Valeš se mohl opřít o hereckou zkušenost (výborné jsou zejména obě ženy: Veronika Valešová jako Alla a Jaroslava Maťáková jako Diana) a vlastní schopnost čitelné inscenační koncepce s dramatickým tahem. Vybudoval zvláštní groteskní scénický obraz, který bychom měli číst jako celek, o čemž svědčí některé detaily (např. chlapec nahlížející na jeviště jako do loutkového divadla). Je to vlastně obraz v obraze (např. hlasy za scénou). Záměrná kulisovitost scény (autor Pavel Hurych) završuje téma inscenace (svět je divadlo a život je velká iluze). Kostýmy dokreslují figury jednak v rovině sociálně historické a zároveň figurují jako čistý divadelní obraz. Scénograf Petr Kolínský nazval např. kostým Ally jako „hysterický“. Je otázkou, zda jisté vědomí pravdivé reálné motivace jednání by nevedlo k bohatěji diferencovanému tragikomickému jednání jednotlivých postav. Také u Koljady jsou totiž za smíchem slzy. Inscenace byla druhým vrcholem přehlídky a odnesla si druhé doporučení na Hronov. Jedinou inscenací neurčenou dospělým byla autorská pohádka Vratislava Mikana Čert a kupec Seberád (Divadlo M + M Hranice u Aše). V. Mikan, rovněž autor hudby, scény a kostýmů a představitel kupce, účinkuje v pořadí se čtvrtým spoluhráčem (tentokrát Michal Nechutný). Jako by se jeho počáteční nejistota přenesla i na Mikana, který hraje Seberáda v tvrdé nadsázce s neúměrnou vehemencí. Těžko tak může děti přesvědčit, že se změnil, aby mohly s jeho postavou jít. Také děti mu na otázku, zda by Vysokém nemohl být starostou, odpověděly sborovým „ne“.

To by tedy bylo všechno. Dvě velmi slušné inscenace, poměrně zajímavá dramaturgie, řada dobrých hereckých výkonů a problémy v dramaturgicko-režijní koncepci včetně pečlivějšího budování mizanscény a práce s hercem. Mluvím-li o dramaturgii, pak mám na mysli rovněž zvolení žánru. Vyplatí se věřit více autorovi a číst dobře jeho záměr. Vlastní vklad musí totiž být lepší než autorova koncepce. Osobně mě mrzí, že byť je divadlo dospělých pro děti silnou oblastí rovněž venkovského divadla, svými výsledky o tom nepřesvědčilo. A to nemluvím jen o divadlu M + M, nýbrž také o řadě dalších opusů pro děti, které jsem viděla např. na přehlídce v Boleradicích. Takže nic nového pod sluncem. Na závěr snad trochu statistiky spočítané Dušanem Zakopalem. Za 41 ročníků přehlídky venkovských divadel bylo odehráno 398 titulů v 675 představeních, z nichž 60 procent bylo soutěžních. Nejvíce bylo Našich furiantů (12 inscenací) a Maryš (10 inscenací). Z autorů se nejčastěji hrál Gogol a Jirásek. Nejčastěji režírovali Vlastimil Peška z Ořechova a Alena Chalupová z Boleradic. Hrálo 142 souborů, z toho 103 bylo z Čech a 34 z Moravy. Představilo se v nich 10 125 účinkujících. Dušane, děkujeme.

Divadlo M + M Hranice u Aše / Vratislav Mikan: Čert a kupec Seberád. Foto: Ivo Mičkal.

ŠAMU Štítina / Eric Assous: Příbuzné si nevybíráme. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Morkovští ochotníci Norman Robins: Hrobka Foto: Ivo Mičkal

Výsledková listina Krakonošova divadelního podzimu, XLI. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou 2010 Čestná uznání: Miroslavě Sojkové za roli Ruth v inscenaci hry Noela Cowarda Rozmarný duch; Danielu Čihákovi za roli Filipa Marlowa v inscenaci hry Václava Marhoula Mazaný Filip;

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

Rádobydivadlo Klapý / Nikolaj Vladimirovič Koljada: Slepice. Foto: Ivo Mičkal.

Evě Zajícové za roli Marie Martinové v inscenaci hry Erica-Emmanuela Schmitta Hotel mezi dvěma světy; Leoši Zouharovi za roli Karla Němce v inscenaci hry Cimrmana, Smoljaka, Svěráka Dobytí severního pólu; Zdeňku Boháčkovi za roli Václava Poustky v inscenaci hry Cimrmana, Smoljaka, Svěráka Dobytí severního pólu; Petru Kadlecovi za roli Mgr. Vojtěcha Šofra v inscenaci hry Cimrmana, Smoljaka, Svěráka Dobytí severního pólu; Katce Zemanové za roli Gáby v inscenaci hry Tomáše Vůjtka Výmlat; Tereze Juračkové za roli Kobylky v inscenaci hry Tomáše Vůjtka Výmlat; Evě Seemanové za roli Emily Tombové v inscenaci hry Normana Robbinse Hrobka; Lukáši Vlčkovi za roli Davida v inscenaci hry Erica Assouse Příbuzné si nevybíráme; Souboru Mrsťa Prsťa Junior z Kouřimi za úpravu a dramaturgický přístup k textu inscenace hry Václava Marhoula Mazaný Filip Ceny: Lence Auterské za role Fialky MgGee, Přítulky, Broskvičky, tanečnice č. 3 a chovance č. 2 v inscenaci hry Václava Marhoula Mazaný Filip; Milanu Sobotovi za roli Mága Rádžapura v inscenaci hry Erica-Emmanuela Schmitta Hotel mezi dvěma světy; Romanu Tinkovi za roli Varela Frištenského v inscenaci hry Cimrmana, Smoljaka, Svěráka Dobytí severního pólu; Honzovi Burešovi za roli Petra v inscenaci hry Tomáše Vůjtka Výmlat;

Rádobydivadlo Klapý / Nikolaj Vladimirovič Koljada: Slepice. Foto: Ivo Mičkal.

Petře Žákové za roli Moniky Tombové v inscenaci hry Normana Robbinse Hrobka; Ondřeji Bendovi za roli Yvana v inscenaci hry Erica Assouse Příbuzné si nevybíráme; Jaroslavě Maťákové za roli Diany v inscenaci hry Nikolaje Vladimiroviče Koljady Slepice; Martinu Venclovi za režii inscenace hry Tomáše Vůjtka Výmlat; Pavlu Hurychovi za scénu k inscenaci hry Nikolaje Vladimiroviče Koljady Slepice; Chvaletickému divadlu JEN TAK za inscenaci hry Tomáše Vůjtka Výmlat; Rádobydivadlu Klapý za inscenaci hry Nikolaje Vladimiroviče Koljady Slepice Doporučené inscenace do programu Jiráskova Hronova 2011 (bez udání pořadí): Inscenace hry Tomáše Vůjtka Výmlat v provedení Chvaletického divadla JEN TAK; inscenace hry N.V. Koljady Slepice v provedení Rádobydivadla Klapý.

Rádobydivadlo Klapý / Nikolaj Vladimirovič Koljada: Slepice. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

Jubilejní 20. přelet nad loutkářským hnízdem

„Když jsem před dvaceti lety Přelet vymyslel a poté pět let organizoval, šlo mi o dvě věci: aby bylo možné vidět na jednom místě nejnovější tvorbu všech tří větví loutkového divadla vedle sebe a aby se přitom mohli ti, kdo mají loutkové divadlo rádi, sejít.“

Luděk Richter

Jubilejní 20. Přelet nad loutkářským hnízdem proběhl v divadle Minor 5.−7. listopadu 2010 a čítal čtyři inscenace amatérské, dvě profesionální nezávislé a sedm inscenací kamenných statutárních divadel městských. Ty amatérské byly popsány už při reflexi Loutkářské Chrudimi a je jen škoda Jiráskova Hronova, že je vinou nápadu s ročním odkladem nejspíš neuvidí. Tedy ve zkratce: Zlatému kuřeti jabloneckého Vozichetu (Vladimír Orlov, Jiřina Polanská) více slušela Velká scéna chrudimského divadla než Malá scéna Minoru. Ale pozoruhodné téma otcovství (nadto náhradního), nápaditá a poctivá práce s celoručním maňasem i dynamika a zaujetí tří herců naštěstí zůstaly. Kladem je i dynamický muzikální projev obou hereček − jen škoda, že se plynuleji nepropojuje s loutkovým dějem. Stejně jako bych si dokázal odpustit mravně nabádavý závěr s vlkovým příslibem, že zůstane u kuřete jako hlídací pes a bude se živit poctivě. Vlna pražského Tate Iyumni své drobné dramaturgické nedotaženosti od LCH neřešila: pořád zůstávají falešné a nedokončené motivy chlapečka, který přes zákaz odejde do moře, kde se právě objevila nebezpečná ryba, ponorek brázdících ve stínohře moře, lodi, která se potopí,

dostane (proč?) do učebnice španělské mluvnice (3. konec). Ale i tak jde o zábavnou inscenaci, v níž soubor s loutkami předvádí řadu působivých detailů provedených se smyslem pro nadsázku, gradaci i zkratku. Portrét svitavského Trámu (N.V. Gogol, M. Kadlec, K. Šefrna) používá loutku-drátěnou siluetu profilu obličeje jako symbolický znak hlavní vlastnosti postavy, zatímco jednání probíhá především v herecké rovině. Je to opět jiný druh loutkovosti, ale i tady je loutka − přinejmenším hlavního hrdiny − nezbytná, neboť navazuje relevantní a jinak nerealizovatelné propojení, vztahy a významy vůči záhadnému portrétu − mefistofelskému pokušiteli. K tomu u Karla Šefrny (jenž stojí v čele pětice herců) obvyklé komentující, meditující či citově expresivní písně za vlastního doprovodu piana a jako vždy zajímavá práce se světly. Stále však není jasné, jak poznáme, že malba na stojanu je znakem zla či dokonce ďábla, a že po otočení obrazu není jeho zadní strana jiným obrazem, nýbrž jeho vnitřní podstatou. Jak poznáme, zda je Karel Šefrna pokušitelským Mefim od začátku do konce, nebo je to jen jedna z jeho rolí, vedle role šansoniéra, jednoho z davu, a na konci toho, kdo zpochybňuje Čarkovovo umění, a je-li i v tuto chvíli Mefim, proč si prostě nevezme Čarkovovu duši, když má jeho krví

LS Vozichet Jablonec na Nisou / Vladimír Orlov, Jiřina Polanská: Zlaté kuře. Foto: Ivo Mičkal.

Divadlo Arnošta Praha / Kolektiv souboru podle Woody Allena: Kugelstein! Foto: Luděk Richter.

či na pláži ležící a sluncem dočerna usmažené ženy. Ale už dík pouhému temporytmickému zpřesnění je inscenace významově přeci jen jednoznačnější a téma lhostejnosti a nicnedění je zřetelnější. Podobně jako v Krvavém kolenu okouzluje Vlna především schopností vytvořit atmosféru pomocí celistvého loutkového obrazu se spoustou vtipných detailů, technických fines a fórků. A ještě ke všemu je to divadlo o něčem, o něčem, co je dnes zvlášť aktuální. Rovněž Kugelstein! (inspirace Woody Allenem) dvou herců a jedné herečky pražského Divadla Arnošta je navzdory jejich hereckým vstupům do dění v rolích či jako muzikantů a zpěváků inscenací výsostně loutkářskou a přitom moderní a zábavnou. Soubor zkrátil pasáž pobytu v Praze a tím odstranil zdlouhavost souvislejších pasáží, které vyžadují větší psychologické motivace, pro něž není loutka dostatečně vybavena. Stejně byly potlačeny i zbytečně rozmazávané pasáže, např. souloží. Problém trojitého konce arciť zůstal: poté, co se šťastně vyřeší problém s navrácením paní Bovaryové do knihy, přichází přílepek, v němž Kugelstein zatouží po dalším dobrodružství, tentokrát s Tarzanovou opičkou, Perskyho u stroje raní mrtvice, takže pro Kugelsteina zjevně není návratu (2. konec), a ten se

podepsanou smlouvu. Při všech nedotaženostech a problémech jde však o v nejlepším slova smyslu angažované divadlo, v němž osobní zaujatost a silné osobnostní herectví je spojeno s hledáním netradičních prostředků pro jeho vyjádření. Nejde o běžnou snahu naplnit „instantní“ představu o divadle a vytvořit tak úspěšnou inscenaci, která by se líbila, nýbrž o snahu oslovit novostí vzešlou z tématu. Nezávislé profesionální skupiny zastupovala inscenace Teplo, tepleji, nejtepleji pražského Teatrotoče. I přes svůj chatrný děj, spíše jednoduché přímočaré schéma, nepostrádá inscenace nápady. Co postrádá, je přesnější temporytmická stavba celku a působivější herecké provedení: vše stojí na odvyprávění a nepříliš plynulých náznacích předvádění s pomocí manekýnů-hraček. Ale možná, že tu nešlo ani tak o divadlo samo, jako o rozjezd k navazující výtvarné dílně pro dětské diváky. A ti si ji užili. Také Červená Karkulka: rodové prokletí (K. Filcíková, J. Vašíček, M. Bělohlávková) je uváděna pod hlavičkou nezávislého Divadla Jednoho Edy, ale od autorů přes režii až po jedinou herečku jde víceméně o nový, mladý tým libereckého Naivního divadla. Vychází do jisté míry z ducha psychoanalytických výkladů Karkulky jako dramatu sexuální iniciace. Červená barva

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

je v tomto výkladu tím, co souvisí s krví v sexualitě − od menstruace po defloraci. Jak potom ale rozumět v inscenaci tomu, že červená karkule je dědičný rodový poklad, v kterém (pokud je bude mít Karkulka na hlavě) se jí nic nemůže stát? Znamená to snad, že Karkulka nemá sexuálně žít, ba ani existovat? A jakou roli tu hraje parodovaný myslivec-rambo, vystavující na odiv své obnažené svalstvo? Loutkami jsou tu různé panenky, kterými se však spíše ilustruje, zatímco děj se odehrává v slovním doprovodu a jednání herečky. A herecky je inscenace výborná − chtělo by se téměř říci dokonalá. Ale právě v tom je její riziko: bez srozumitelného vysvětlení podstaty hrůznosti, o níž se tu mluví, převažuje hrůznost vnějších prostředků (hlasové stylizace, práce s tempem, rytmem) a hrozí vznik dalšího dokonalého výrobku liberecké továrny na vnějškově dokonalou prázdnotu. Marnotratný syn (Jan Jirků) se v kategoriích amatérské − nezávislé profesionální − statutární profesionální divadlo obtížně zařazuje: jde o inscenaci absolventů KALD DAMU (s plně profesionálním zázemím režie či hudby), jež je čas od času hrána na scéně pražského Minoru. Svým způsobem je příznačná pro to, co od absolventů katedry vídáme později v statutárních divadlech: divadlo, jež by se slušelo nazvat bezloutkovým. V tomto případě však výborné. Neúspěšný autor televizních seriálů se vrací stopem domů a cestou vypráví řidiči o svých uměleckých i životních trablech. Inscenace je naplněna groteskní komikou i tragikou, po stránce režijní obdivuhodným metaforickým viděním, v němž se výrazně uplatňuje výtvarná složka; loutky jsou zde použity ve dvou chvilkách (a kdyby nebyly, ani bychom si toho nevšimli), zato herectví všech jedenácti absolventů je až překvapivě dobré. Statutárními divadly byl Přelet, jak zmíněno, nasycen, s ohledem na kvalitu, již přinesly, by bylo přesnější říci přesycen. Že šlo navíc o výše zmíněné divadlo bezloutkové, je co do kvalit divadelních lhostejné; ale u loutkových divadel na Přeletu nad loutkářským hnízdem?

všemu narodí do doby, kdy kníže Lučanů Vlastislav chystá válku, ale svým založením je spíš jemný, introvertní a nešťastný v prostředí, které ho zesměšňuje, ponižuje a šikanuje. Válčení se bojí, ale když to musí pro dobro Čechů být, půjde a padne. Tedy šel by, kdyby mu přestrojený Vlastislavův syn nepodstrčil nápoj z kouzelné byliny. A bum − zvrat − a nastolené téma padá pod stůl: Neklan do bitvy nemůže, protože ho projímadlo zahnalo jinam. Čechové vedení Čestmírem sice zvítězí, ale my vidíme ve finále Neklana se spuštěnými kalhotami v kadibudce, k tomu zní česká hymna a na mapu republiky jsou promítány známé záběry z doběhu Kateřiny Neumannové do olympijského cíle a z vítězného finále hokejistů v Naganu i s oním nabubřelým „přepište dějiny...“ a z vážného tématu je povrchní fraška. Nadto nelogická, neboť z ní vyplývá, že jsme národ podělánků (jak to, když Neklan musel spustit kalhoty jen vinou podstrčeného projímadla?), který umí jen hulákat na hokeji (jak to, když se všichni v čele s Křesomyslem a Čestmírem bili jako lvi a byl by tak nejspíš učinil i Neklan?). A pro jaký omyl tedy musela být učitelka hozena do koše, když i tento jevištní výklad nám ve finále sděluje, že Neklan byl zbabělec (ačkoli tomu předchozí dějová fakta odporují)? Prostě: dějová fakta inscenace protiřečí jejímu závěru a dějová fakta závěru protiřečí jejímu průběhu. Není pak divu, že mnohé diváky insce-

LS Tate Iyumni Praha / A. Kubita, P. Richta, N. Orozovič, J. Veverka, V. Veselý: Vlna. Foto: Luděk Richter.

Divadlo Trám Svitavy / N.V. Gogol, M. Kadlec, K. Šefrna: Portrét. Foto: Luděk Richter.

Hradecký Drak se ve svém Jánošíkovi ani nepokouší loutky předstírat. Je to čistě herecké divadlo s nijak zvlášť zvýrazněnými dobovými kostýmy. Příběh stárnoucího profesora (ve vynikajícím podání Václava Poula) a jeho žáků (ve stejně vynikajícím podání dalších vynikajících herců) je sice zajímavý, místy až dojemný, ale co má společného s Jánošíkem (jehož příběh je jen útržkovitě a neúplně převyprávěn ve slovech), je nezbadatelné: paralely mezi oběma plány jsou spíše oslí můstky, a v čem a vůči komu je Jánošíkem sám učitel, kterého žáci a venkoncem i ředitel v podstatě milují, už není jasné vůbec. Mobily či videodohrávky jsou zajímavé, ale jen na Přeletu jsme je viděli ještě dvakrát. Ani Neklan.cz (Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček) libereckého Naivního divadla se nesnaží předstírat loutkovost. Jakub Vašíček věrný své cestě bouřliváckého provokatéra se rozhodl opravit nepravdivé mýty o Neklanovi, a tak hned po nastínění Jiráskovy verze vstupuje do hry počítačový vir pro automatické opravy nepravd, hází učitelku do koše a inscenuje „pravdu“. Režisérovi patří pochvala za nápaditost, smysl pro tvar a důslednost ve vnější režii i v práci s hercem. Sám sebe však zrazuje jako dramaturg a spoluautor. Rozehraje pozoruhodné téma o následníkovi trůnu a meče, který se ještě ke

nace pobouřila jako cynické zlehčování dějin a vnějškové rebelské gesto − a to i když nechají stranou otázku, co je tak převratně rebelského na zesměšňování českých dějin a charakteru v zemi, kde se už dvacet let nic jiného nepěstuje. Další z kamenných statutárních divadel pražský Minor předvedl inscenaci, o jejíž loutkovosti lze vést spory. Moje první encyklopedie (Jiří Adámek), směřující k divákům již od tří let, stojí na třech pilířích: dobrém pohybovém vybavení sedmi herců, výborné hudební složce a nápaditém přetváření kruhových, čtvercových, trojúhelníkových či obdélníkových polštářků na všechno možné od květin až po motýly a od sešitů až po vlaky. Loutkové to příliš není, ale dynamizované výtvarno tu hraje nezastupitelnou roli. Největší předností je hravost, nápaditost, tvořivost. Děti to opravdu baví a zároveň se jim tu a tam dostává encyklopedických ponaučení. Jediné, co lze inscenaci vytknout, je nahodilost pojmů a témat, které si vybírá, a absence významových přechodů a vazeb či krkolomnost oslích můstků, jimiž se dostává od jednoho k druhému. Buď jak buď, pražský Minor je toho času asi jediné statutární loutkové divadlo u nás, které se systematicky snaží o skutečnou hledající tvorbu a ne jen produkci.

„Statutárními divadly byl Přelet nasycen, s ohledem na kvalitu, již přinesly, by bylo přesnější říci přesycen. Že šlo navíc o divadlo bezloutkové, je co do kvalit divadelních lhostejné; ale u loutkových divadel na Přeletu nad loutkářským hnízdem?“

6 | 2010

Klíčové celostátní přehlídky a dílny

Loutkovými lze mezi statutárními inscenacemi nazvat jen tři dílka. Naivní divadlo Liberec dodalo na Přelet inscenaci hry Tři přadleny od Markéty Sýkorové podle bří Grimmů. Bez ohledu na její kvality či problémy je zcela nepochopitelné, jak se na přehlídce nejlepších loutkářských inscenací ocitla taková, která bude mít premiéru až několik týdnů po Přeletu (a proč se to ještě v programu vydává za přednost). Naivní divadlo se v ní po dvaceti letech vrací ke stylu legendární inscenace Jak chodil Kuba za Markytou. Řezbovaných loutek je tu šest. Jejich problém je, že jsou pramálo přitažlivé a ve svém výrazu naprosto neproměnné, a to i přes všechny snahy jediné herečky, jejíž výkon je takořka perfektní. Dokonce tak perfektní, že mizí jakákoli emotivnost: dokonalost chladné řemeslné hry se obrací v zápor. Tím spíš, když dramaturg nedokázal objevit podstatu téhle pohádky a škaredé přadleny tu nepožadují za spředení, aby se za ně děvče nestydělo a řeklo, že jsou její tetičky, ale jen pozvání na svatbu, a místo toho se nakonec řekne cosi v tom smyslu, že život dělá hlouposti. Inu ano, ale pak se ocitáme na poli naprosté nahodilosti a pouhé formy. Plzeňská Alfa přivezla dvě svá loutkami obdařená dílka. Dvojtitul Johanes doktor Faust a Don Šajn se hraje pomocí loutek sestávajících z různých částí nábytku, kliček, háčků, ale taky kyblíků, plechových uhláků či kleští. Režisér Tomáš Dvořák před lety vytvořil pro svou režii Fausta v Divadle v Boudě podobné loutky ze starého klavíru. Jenže ty byly ve své jednoduchosti a kráse jakýmsi pandánem či znakem starobylé noblesy, evokujícím majstrštyky starých loutkářů, zatímco ty dnešní překombinované artefakty jsou už jen naschválem, nad nímž si divák klade otázku proč. Faust i Šajn jsou již v textech tzv. lidových loutkářů obrovsky zkondenzované zkratky. Vždyť ve Faustovi se mluví o osmnácti letech a celý příběh se de facto odehraje v pár nepřerušených hodinách, ne-li minutách. Další krácení textu pro účely dvojpořadu propojeného jen oslím můstkem Kašpara, který po ztrátě prvého pána (Fausta)

ní odborníků (jehož se též zúčastnil) totiž respektuje, ale nerozumí mu. Kdyby mělo opravdu jít o nejlepší loutkářskou inscenaci roku (jak praví statut ceny), bylo by to hodně smutné. Naštěstí jenom na Přeletu bylo osm či devět inscenací podstatně lepších, některé z nich i loutkové. Vlna se umístila druhá. Když jsem před dvaceti lety Přelet vymyslel a poté pět let organizoval, šlo mi o dvě věci: aby bylo možné vidět na jednom místě nejnovější tvorbu všech tří větví loutkového divadla vedle sebe a aby se přitom mohli ti, kdo mají loutkové divadlo rádi, sejít. To prvé se vcelku daří, snad jen s tou výminkou, že profesionální loutkáři se zajímají o práci svých kolegů nesrovnatelně méně než amatérští. Ke své škodě. V tom druhém jubilejní Přelet alespoň naznačil, že mu o to snad jde také: v podobě permanentek, byť téměř stejně drahých jako součet cen za jednotlivá představení (pořadatelé ne a ne pochopit, že při větší slevě by víc vydělali a ještě by v sále nezela prázdná místa), v podobě (výtvarné) dílny alespoň pro děti, v podobě drobné nabídky loutkářské literatury (přestože její „provozní doba“ byla velmi nahodilá). I díky přeci jen delší provozní době divadelního bufetu (i když k možnosti posedět si zde

Absolventi KALD DAMU Praha / Jan Jirků: Marnotratný syn. Foto: Luděk Richter.

Divadlo Alfa Plzeň / Vítek Peřina: James Blond. Foto: Ivo Mičkal.

slouží tomu druhému (Šajnovi), má za následek naprosté zbanálnění děje, který jede jako na běžícím páse: někdo něco chce − bum, bum − udělá to, má to − a je tu trest. Pryč je poslání, pryč je drama, pryč je tragédie, ale pryč je i humor, ač právě o něj mělo asi jít. A to při vší úctě k vynikajícímu loutkoherectví, jaké se dnes u statutárních profesionálů vidí jen zřídka. To, že ani hromada loutek nemusí znamenat žádné plus, dokazuje druhá inscenace Alfy. Její James Blond (Vítek Peřina) je nejen neuvěřitelně upovídaným dramaturgickým mlnem s chaboučkou zápletkou, ale ani režie, jdoucí jen za tlustými čarami dělaným humorem, jako by se nemohla rozhodnout, zda chce Bonda parodovat, či se v něm vyžívat a pokoušet se ohromovat nás efekty, jež však v loutkovém podání vypadají nechtěně komicky. Namísto nadsázky, po níž loutka volá, jen nedomrlá snaha zahrát si na bondovku bez špetky názoru na ni, namísto tvořivosti ve prospěch tématu jen vnější efekty počínaje plamenomety a konče on-line promítanými záběry videokamery. A co překvapuje u tak skvělých loutkoherců nejvíc, je povšechné potřásání a smýkání loutkami − marionetami (na nepochopitelně tlustých tyčích), kombinovanými s loutkami spodovými. Blond dostal Zlatého Erika − takže redakce Amatérské scény by si měla zřejmě hledat jiného referenta: výše podepsaný takové hlasová-

s kamarády kdykoli to má stále na hony daleko), díky symposiu Současné české loutkové divadlo v evropském kontextu (konalo se sice při příležitosti Přeletu, ale bylo od něj odtrženo umístěním na DAMU a dozvěděli se o něm jen vybraní pozvaní). Spousta dalších iniciativ zůstala ku škodě věci ladem − namátkou: soutěž pro fotografy, kteří za oněch devatenáct let Přelet fotografovali, informace pro mimopražské zájemce o možnosti přespání za nepřemrštěné ceny, drobná přednáška, seminář, dílna, či alespoň možnost zazpívat si, zajamovat nebo si při klavíru nebo kytaře posedět. A za největší hanbu Přeletu považuju, že není schopen nabídnout souborům netoliko permanentku, ale ani vstupenku na některé z představení, a to tu amatéři hrají zcela zadarmo, jen za uhrazení cesty! Ani s propagací to nebyla žádná sláva: na Loutkářské Chrudimi se o Přeletu ani nemuklo, ačkoli její zpravodaj na závěr propagoval kdejaký pidifestiválek, televize se o jubilejním ročníku ani nezmínila a v tisku jsem také nic nezachytil. Copak asi dělá dvanáct členů předsednictva českého střediska UNIMA (jehož webové stránky uvádějí poslední seznam zvolených ze 4. 11. 2000!)? Přesto si stále myslím, že Přelet nad loutkářským hnízdem má a prokazuje smysl i perspektivu. Volám jen po jejich co nejlepším naplnění.

6 | 2010

„Blond dostal Zlatého Erika... /.../ Kdyby mělo opravdu jít o nejlepší loutkářskou inscenaci roku (jak praví statut ceny), bylo by to hodně smutné. Naštěstí jenom na Přeletu bylo osm či devět inscenací podstatně lepších, některé z nich i loutkové.“

Z širší palety divadelních přehlídek a dílen

Druhá šance v Poděbradech? Rudolf Felzmann Od čtvrtka večera do nedělního večera (9.–12. září 2010) patřilo Divadlo Na Kovárně v Poděbradech FEMAD, tedy Festivalu mladého amatérského divadla. Tentokrát to byl už 39. ročník přehlídky, která za dobu svého trvání prošla mnoha peripetiemi. Název přehlídky spíše přetrvává ve své zkratce, a tak nám uniká, že označení „mladý“ bylo chápáno jako progresivní směr amatérského divadla. Stále se připomíná druhé označení „Salon odmítnutých“, které však bývá poněkud nepřesně interpretováno. Týká se to přelomu 70. a 80. let, kdy se v Poděbradech skutečně objevily inscenace, které nemohly proniknout do oficiálních postupových soutěží, a to mnohdy i proto, že některé soubory je vědomě ignorovaly. Avšak také jsme tu v hojné míře viděli úspěšné české i slovenské inscenace z nejvyšších přehlídek. Dramaturgii Salonu odmítnutých určovaly výrazné osobnosti (např. Jan Pavlíček, Václav Špirit, Jarmila Černíková- Drobná, Milan Strotzer) za pomoci řady spolupracovníků, a to s jasným záměrem: sledovat nové trendy amatérského divadla, kde byť třeba i neobvyklé (někdy až šokující) postupy cílily přes bohatou metaforičnost či originální poetiku k formulování myšlenkového poselství. Dnešní FEMAD by chtěl mít jisté výlučné postavení s odvoláním na tradici, rovněž přibylo další přízvisko „Druhá šance“, ale hledání cesty je komplikované. Jako „odmítnutý“ je nyní označován soubor, který postoupil do nejvyššího kola, tj. na národní přehlídku Divadelní Děčín, ale jeho inscenace nebyla vybrána do víceoborové přehlídky Jiráskův Hronov. Takových inscenací jsme v Poděbradech letos viděli sedm, další dvě pak prošly jiným postupem. Tentokrát při seminářích téměř bez ohlasu zůstaly citace recenzí předchozích porot, neboť ani nezavdávaly příliš důvodů k polemice. Viděli jsme slušná a poctivě udělaná představení, ale bouřlivou diskuzi nevyvolávala. Lektoři tří seminářů řídili výměnu názorů mezi frekventanty převážně z řad hrajících souborů, ale zásadně se vyhýbali hodnotícím závěrům. Vyhlášení vítězů je pak součtem veřejně udílených bodů od zástupců hrajících souborů. Protože v Amatérské scéně vyšly oficiální recenze většiny uváděných inscenací, doplním seznam vystupujících souborů jen glosami, jež mimo jiné zazněly na shrnujících „besedách v kruhu“. DS J.K. Tyl z Lomnice nad Popelkou uvedl Goldoniho komedii Poprask na laguně, kde zestručněnou původní předlohu doplňovala snad až přemíra popěvků a písniček. Diskutovalo se o nedostatku „italského tempera-

„Tentokrát při seminářích téměř bez ohlasu zůstaly citace recenzí předchozích porot, neboť ani nezavdávaly příliš důvodů k polemice. Viděli jsme slušná a poctivě udělaná představení, ale bouřlivou diskuzi nevyvolávala.“ mentu“, aniž bychom došli k závěru, jak takový temperament vypadá. Také hudba byla pro někoho málo „italská“ a pro někoho jí bylo přespříliš. Dvě aktovky A.P. Čechova zřejmě předvedl Divadelní klub Jirásek z České Lípy se stejnou vervou a virtuozitou jako na národní přehlídce a kupodivu i s obdobným ohlasem. Medvědovi prospěla ukázněnost, zatímco druhá aktovka Výročí ztratila jakoukoli významovou sdělnost v přemíře gagů. DS Rachtámiblatník z Prahy zaujal prvotním nápadem Hotelu mezi dvěma světy, avšak sám autor − francouzský dramatik E.E. Schmitt – připravil hercům i režisérovi nedomyšlenou motivaci postav, takže jsme spíše sledovali marnou snahu naplnit životností schematické vyznění hry. Martin Drahovzal zdramatizoval slavný dopisový román P.CH. de Laclose a s Divadlem Mrsťa Prsťa v Kouřimi jej uvedl pod názvem Valmontovy nebezpečné známosti. Lineárně řazeným epizodám ze života vyšší společnosti nemohli mladí herci vdechnout rafinovanost intrik, takže jsme viděli kultivovanou, avšak spíše popisnou rokokovou hříčku s mnoha nadbytečnými přestavbami scény. Plzeňské Divadlo JakoHost spolehlo na vnější aktuálnost bláznivé komedie francouzských

DS Ty-Já-Tr/CO?! Praha / Leo Birinski: Raskolnikov. Foto: Milan Strotzer. autorů J. Della a G. Sibleyrase Ať žije Bouchon! Evropsko-unijní fraška bezesporu zaujala schopné herce a publiku poskytla dobrou zábavu ve formě groteskní agitky – nic víc a nic míň. V argentinském dramatikovi E. Rovnerovi našlo Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky zalíbení a uvedlo Kvartet, metaforu o přebujelém sebevzhlížení, přerůstajícím do vraždného egoismu. Viděli jsme krutost, ale nebylo jasné, zda jde o naturalistické drama, nebo černou komedii, či grotesku. Tato formová i žánrová nepřesnost pak bránila pregnantnějšímu sdělení myšlenky. Semináře nejvíce ožily po představení DS Ty-já-tr-CO? z Prahy. Raskolnikov, hra z pera tajemného autora Lea Birinského a inspirovaná Dostojevským, byl myšlenkově nejzávažnější inscenací a navíc s obdivuhodně vyrovnaným hereckým obsazením. Seminaristé přiznali nelehké šifrování podtextů, což jim především komplikovala přidaná postava mlčící dívky. Ale všichni se shodli, že jsme konečně byli svědky inscenace, která pocitově iritovala a nutila přemýšlet.

DS Ty-Já-Tr/CO?! Praha / Leo Birinski: Raskolnikov. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Z širší palety divadelních přehlídek a dílen

„Také mi k FEMAD nesedí značka jakéhosi kola útěchy po národní přehlídce, tj. druhá šance k dosažení Hronova. Spíš bych chápal ’Druhou šanci’ − bez ohledu na postupové soutěže − jako hledačství jiných cest a originality, které je možné ověřit si před kolegy i širším fórem a bez mindráků z porot.“ Bez předchozí účasti na národní přehlídce se v Poděbradech objevily dva soubory. Divadlo Brod z Uherského Brodu se vydalo cestou jisté autenticity, když zvolilo výběr epizod z knížky Zdeňka Galušky Slovácko sa súdí (v dramatizaci Vlastimila Pešky). Diváci ocenili princip divadla na divadle, v němž soubor přesvědčil důvěrnou znalostí prostředí a místního folkloru. Hru na fašankový súd propojil s mnoha písničkami za doprovodu cymbálovky. Stylizované herectví i upřímná bezprostřednost vytvořily dobrou náladu v hledišti. Na kterékoli přehlídce zábavného divadla by to byl triumf herecké spontánnosti a zároveň kázně. Zábavu s živou muzikou i se zpěvem rovněž nabídl DS Kroměříž. Z autorské dílny souboru vzešly Jeptišky k výročí. Při hledání žánrového označení pro tuto produkci jako nejjemnější zaznělo „leporelo“. Jeptišky byly před deseti lety velkým hitem kroměřížského souboru, neboť představitelky řádových sester bravurně zvládly pěvecké party i herecké úkoly apartního Goginova americkém muzikálu. Po deseti letech prokázaly, že jsou stále zdatné zpěvačky s pohybovou kulturou, ale herectví nemohly uplatnit, neboť se jen povídalo o přípravě výročních oslav kláštera, které měly být plné zpěvu. Diváky poněkud zaskočilo zařazení jak vědomostní soutěže, tak posléze poněkud nejasné charitativně-misijní akce. Kroměřížský soubor do Poděbrad doputoval na základě nominace z tamější přehlídky, pokusně koncipované jako regionální předkolo FEMAD. Pokud by soubory „odmítnuté“ po národní přehlídce měly pocit nepochopení u poroty, kdo by tedy rozhodoval o postupu z regionálního předkola? Obávám se, že Jeptišky k výročí s legendárním Salonem odmítnutých mnoho společného nemají a přidaly jeden z podnětů k diskuzi na volné tribuně o budoucnosti FEMAD. Představa o nominaci z předkol (mluvilo se o 4) už připomíná systém postupové soutěže, což vytváří dvojkolejnost se zavedeným systémem národní přehlídky. V případě „Druhé šance“ se asi nejedná o pouhé rozšíření reprízovosti, když soubory mají příležitost na dalších (ale nepostupových) přehlídkách či dílnách. Také mi k FEMAD nesedí značka jakéhosi kola útěchy po národní přehlídce, tj. druhá šance k dosažení Hronova. Spíš bych chápal „Druhou šanci“ − bez ohledu na postupové soutěže − jako hledačství jiných cest a originality, které je možné ověřit si před kolegy i širším fórem a bez mindráků z porot. Šance pro inspirativní inscenace, pro odvážné experimenty i pro konfrontaci s úspěšnými odjinud. Ale jsou takové soubory a nabízejí odvážné inscenace? Jde o to, zda poděbradský festival bude patřit mladému (tj. tvůrčímu) amatérskému divadlu.

DS Ty-Já-Tr/CO?! Praha / Leo Birinski: Raskolnikov. Foto: Ivo Mičkal.

6 | 2010

Ohlížení za Nahlížením Jonáš Vidra Letos se, ve dnech 21. až 24. října, jako každý rok, v Bechyni konala přehlídka mladého a studentského divadla zvaná Nahlížení. Kdysi, před jednadvaceti lety, se prý jednalo o přehlídku určenou souborům, které nemají své inscenace zcela hotové a chtějí získat zpětnou vazbu ještě před premiérou. Tento účel se zdá být dávno ztracen v rozbouřených vodách toku času, vzhledem k tomu, že letos bylo osmdesát devět procent představení dokončených (tedy všechny až na Osud souboru Inovace ze ZUŠ Josefa Kličky, Klatovy). Soudit historii mi ale nepřísluší, neboť jsem se této přehlídky zúčastnil teprve podruhé, zaměřím se tedy raději na přítomnost. Devět zhlédnutých inscenací od devíti různých souborů poskytovalo i devět odlišných přístupů k dramatické tvorbě. Každé představení bylo odlišné a něčím výjimečné – od abstraktní Sestry (Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary) přes vtipný autorský Automat na přání (Nazabití, ZUŠ Brandýs nad Labem) nebo zahraniční návštěvu v podobě Noci anjelov (DŠ Ochotníček, DK Púchov) až po roztomile hravé zpracování vážného tématu ve Výjevech ze života antilop (LDO ZUŠ Třinec). Tyto rozdíly se pochopitelně promítly i do diskuzí, zde nazývaných Nahlédnutími. V nich málokdy došlo ke shodě a k jednoznačnému odsouzení nebo přijetí rozebíraného kusu, a to zvláště u kontroverznějších představení, jakými byla například Hvězdná replika (ČAMÚZA, Střední škola uměleckomanažerská, s. r. o. z Brna), balancující na hraně parodie a vážnosti, či Brand party (Děti veselé, ZUŠ Iši Krejčího, Olomouc), pohlížející kriticky na konzumní globalizovanou společnost, či Abigail, kterou soubor LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce napsal dle známé psychologické hry. Ani zdánlivě prověřené Minikomedie podle Pierra Camiho (Centrální zádrhel, ZUŠ Strakonice) neušly kritice. Tato nejednotnost však vůbec není na škodu věci, neboť herci a vedoucí souborů tak měli možnost slyšet více pohledů z různých úhlů. Faktem však zůstává, že plánovaná délka seminářů (45 minut na představení) nebyla dodržena ani jednou – možná by stálo za to do programu rovnou napsat, že konec ve 21.00 bude ve skutečnosti nejméně o hodinu později. Bechyňské Nahlížení je výjimečné a známé také tím, že tamní dílny nevedou profesionální lektoři, nýbrž sami účastníci. Tento na

„Bechyňské Nahlížení je výjimečné a známé také tím, že tamní dílny nevedou profesionální lektoři, nýbrž sami účastníci. Tento na první pohled kontroverzní krok je však velmi oblíbený a i funkční.“

Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary, vedoucí Hana Franková / Vladimír Fekar: Sestra. Foto: Lenka Novotná.

Z širší palety divadelních přehlídek a dílen

LDO ZUŠ Jindřichův Hradec, vedoucí Vojta Maděryč / Kolektiv souboru: Abigail. Foto: Lenka Novotná.

DS Nazabití ZUŠ Brandýs nad Labem, vedoucí Irina Ulrychová / Tereza Žluvová: Automat na přání. Foto: Lenka Novotná.

první pohled kontroverzní krok je však velmi oblíbený a i funkční. Loni se však organizátoři rozhodli změnit dílnám zadání – místo tradičních hereckých dílen s výstupem v závěru přehlídky se na dílnách tvořily reakce na zhlédnutá představení – „upoutávky“ a „neupoutávky“. Výstupy jednotlivých skupin se prezentovaly před každým rozborovým seminářem, kde sloužily k otevření diskuze. Podobný princip, i když s jiným názvem, byl zaveden i letos, kdy účastníci vytvářeli „fokusy“, které měly vyzdvihnout klady a upozornit na zápory viděných divadelních kusů. Mé výtky k tomuto principu se od loňského ročníku nijak nezměnily, stále si myslím, že je účelnější rozebírat představení v časech k tomu určených a na dílnách se věnovat raději herectví, nicméně z rozhovorů s ostatními návštěvníky dílen vyplynulo, že mé názory mnoho ostatních nesdílí a ani v příštím roce se tak zřejmě nic měnit nebude. Přestože si nejsem zcela jist, zda se i napřesrok budu účastnit dílen, na přehlídku pojedu zcela jistě – kulturně strávené čtyři dny plné pečlivě vybraných inscenací, navíc v krásném prostředí městečka Bechyně, to si nesmím nechat ujít. Buďte tam taky!

Děti veselé ZUŠ Iši Krejčího Olomouc, vedoucí Magda Veselá / Michal Hvorecký, kolektiv souboru: Brand party. Foto: Lenka Novotná.

DS Inovace ZUŠ Josefa Kličky Klatovy, vedoucí Markéta Kubecová / Edgar Allan Poe, Markéta Kubecová: Osud. Foto: Lenka Novotná.

LDO ZUŠ Třinec, vedoucí Tereza Vyvijalová / Kolektiv souboru na motivy Jacquese Préverta: Výjev ze života antilop. Foto: Lenka Novotná.

6 | 2010

Z širší palety divadelních přehlídek a dílen

Čtyři oříšky pro všechny Popelky světa Luděk Horký K výsledkům soutěže nových divadelních her pro děti do 15 let Soutěži Oříšky pro Popelku dala název klasická pohádka. V pohádce jde o pomoc neprávem odstrkované hrdince ke štěstí. A ve výše jmenovaném klání dramatiků jde v podstatě o totéž s tím, že Popelkou na poli české dramatické tvorby je míněna dramatika určená činohernímu divadlu pro děti, a štěstím je myšlena dobře napsaná hra. Zní to prostě. Ovšem prostá není cesta od vyhlášení soutěže k jejím výsledkům, prostota vládne již po několik ročníků výsledkům samotným… Tak nějak jsem začínal svůj článek pře dvěma lety. Sešla se dvouletka s dvouletkou a po dalším ročníku bohulibé soutěže mohu jen konstatovat: je to ještě horší, než jsme čekali. Především proto, že se soutěže zúčastnily pouhopouhé čtyři texty čtyř různých odvážných autorů. Budiž jim za to čest! Kvalita textů byla různorodá, přesto spíše podprůměrná. Porota soutěže (ve složení Kateřina Fixová, Pavlína Schejbalová a Luděk Horký) neudělila žádnou cenu. Když jsem hodnotil Oříšky pro Popelku minule, zakázal jsem si být skeptický. Soutěž je pořádána jednou za dva roky. Nyní proběhl její šestý ročník. Před dvěma lety přihlásili autoři do soutěže celkem dvacet textů. Vysoká kvantita sice neznamená automaticky i nárůst kvalitativní, ale přinejmenším zvyšuje pravděpodobnost, že v některém z těch nových oříšků ony pomyslné svatební šaty přeci jen najdeme! Není tedy divu, že jsme je nenalezli v jednom z pouhých čtyř. Bezesporu nejvyšší úroveň přinesl letošnímu ročníku soutěže autorský počin s názvem Koralína. Jde o problematickou divadelní adaptaci stejnojmenné literární předlohy Neila Gaimana. Úskalí, na něž dramatizace narazila, lze definovat jako dramaticky nefunkční a nezmotivované vztahy mezi dramatickými postavami. Zřetelnější motivace chybí postavám i pro jejich dramatické jednání. Pochopíme sice vždy, co se děje, ovšem proč že se to děje, toho se lze jen těžko domýšlet. A tak se nakonec stane, že není srozumitelně definováno ani dobro a zlo. Dramatizátorsky nezručné jsou vnitřní monology ústřední hrdinky, které v podstatě suplují tak nedramatický prvek, jakým bývá v dramatu postava vypravěče. Nicméně snaha obohatit rezervoár dramatiky pro děti o téma odcizení a nedostatku citových projevů je velmi cenná. Další dramatizací z letošní úrody je Děvčátko Momo, tedy pokus převést na jeviště knihu Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas. Mohu vyjádřit jen přesvědčení, že tato adaptace ukradne čas každému, kdo nečetl literární předlohu. Text působí spíše jako záznam výsledku práce nějaké skupiny dramatické výchovy než jako drama. Jenomže zatímco v oblasti dramatické výchovy, resp. tvořivé dramatiky je divadlo více prostředkem než cílem, divadelní hra z naší soutěže má být podkladem k plnohodnotné divadelní inscenaci. Děvčátko Momo disponuje velmi nepřehlednou expozicí. Dramatickým postavám se nedostává dostatečné charakterizace. Hře zcela chybí jakákoli katarze. Jednotlivé dějové motivy působí nahodile. Téma je sdělováno nezručně, topí se v doporučované vizualitě. Textu chybí dramatické situace, ze kterých by se dramatikovo sdělení formou jednání postav skládalo ve vyšší celek. „Snad i trochu poučnou hříčku o desetinné soustavě měr a vah a jejím přínosu dnešku“ odevzdal autor v nekompletním stavu. Dodal jen čtyři stránky, ačkoliv je hra evidentně delší. Zbytek textu nedodal ani po následné výzvě. Jakkoli nebyla expozice zcela nezručná, objektivní obrázek o celé hře si z ní učinit nelze.

„Před dvěma lety přihlásili autoři do soutěže celkem dvacet textů. Vysoká kvantita sice neznamená automaticky i nárůst kvalitativní, ale přinejmenším zvyšuje pravděpodobnost, že v některém z těch nových oříšků ony pomyslné svatební šaty přeci jen najdeme! Není tedy divu, že jsme je nenalezli v jednom z pouhých čtyř.“

6 | 2010

Posledním hodnoceným textem byla pohádka Cikán a housle. Autor v sedmi obrazech převyprávěl příběh poskládaný z motivů romských pohádek. Romské pohádky jsou často málo dějové. Autor si vypomohl tím, že poskládal a řemeslně zdatně nakladl vedle sebe snad všechna myslitelná dramatická klišé. Na tomto textu není originálního zhola nic. Nabízí předvídatelné a laciné slovní vtipy a vybízí k ještě předvídatelnějším jevištním gagům. Chybí mu dobré nápady. Jednání postav je zcela nezmotivované, místy až nelogické. V případě královny, která se rozhodne bez mrknutí oka opustit svého muže i své zázemí a utéct do cikánského ležení, hraničí tato nelogičnost až s trapností. Hra je přímo ukázková tím, jak chce budit dojem „dobře napsané pohádky“. Nelze jí upřít poučenost divadlem především v přehledných dramatických situacích (které ovšem neslouží sdělování žádného tématu) a ve svižných dialozích. To je ovšem dramatický hřích, mluvit obratně a zábavně, aniž bych cokoli hodnotného sdělil, ondulovat vzduch slovy bez obsahu… A pokud měl být cílem autora divadelní humor, musím podotknout, že jeho úroveň by slušela leda tak pokleslé televizní estrádě. Z posledního ročníku vyplývá především jedno. Vyhlašovatel soutěže by se měl zamyslet nad tím, jak do soutěže zlákat více autorů. Je jasné, že soutěž má svůj smysl. K jeho naplnění ovšem jen těžko dojdeme s celkovým součtem čtyř pokusů. Kdyby v tom lese, kterým kdysi jel Popelčin tatínek do města na trh, zrály jen čtyři lískové plody, jaká by asi byla pravděpodobnost, že hned tři z těch oříšků budou obtěžkané konfekcí pro chudobnou dívku?!

Divadlo z různých úhlů pohledu Nový vzdělávací projekt NIPOS-ARTAMA Rozhovor s Lenkou Novotnou připravila Simona Bezoušková Když jsme na podzim roku 2008 s kolegyní připravovaly analýzu vzdělávání v amatérském divadle, zpříjemnily jsme si nepříliš záživné mapování a hodnocení vymýšlením nového projektu. Myšlenka nás nadchla natolik, že jsme oslovily lektory a s jejich pomocí připravily obsáhlou a

Nahlédnutí do jednoho ze setkání kurzu Divadlo z různých úhlů pohledu, v němž se posluchači postupně setkají s různými divadelními disciplínami, ale také s nejrůznějšími lektory. Foto: Lenka Novotná. detailně propracovanou koncepci. Neuvěřitelné se stalo skutečností a vzdělávací projekt spatřil světlo světa. Organizačně ho zajišťuje odborná pracovnice NIPOS-ARTAMA Lenka Novotná. Lenko, mohla bys prosím projekt blíže představit? Víc by mohl prozradit sám název Divadlo z různých úhlů pohledu, který byl nejdřív pracovní, ale nakonec se osvědčil a stal se oficiálním, protože nejlépe vystihuje podstatu akce. Na základě průzkumu, který se

Kukátko do světa

uskutečnil v roce 2008, jsme došli k závěru, že je spousta jednorázových seminářů ve všech divadelních oborech, ale naopak málo cyklického koncepčního vzdělávání. Chtěli jsme rozšířit akce typu kurzů praktické režie, ale nejít ve stejných kolejích. Rozhodli jsme se věnovat různým divadelním složkám (režie, dramaturgie, herectví, scénografie, pohyb, improvizace) a oslovit lektory, kteří nahlížejí na divadlo odlišným způsobem. Každý s lektorů se s účastníky potká ve čtyřech víkendech. Kurz zahrnuje celkem šest částí, koncepce počítá s návazností, ale části můžou fungovat i samostatně. Komu je akce určena? Zaměřili jsme se na amatérské divadelníky, kteří chtějí jít vlastní osobitou cestou a rozvíjet tak svůj tvůrčí potenciál. Od šesti různých lektorů mají možnost inspirovat se pokaždé jinak a na základě získaných zkušeností se pokusit najít svůj vlastní směr při divadelní činnosti, ať už jde o práci s dětmi, studenty nebo dospělými. Anotací jsme chtěli oslovit samozřejmě nejrůznější divadelníky, ale především vedoucí souborů, kteří pracují se středoškoláky, protože pro ně specializované vzdělávání v oboru chybí.

První část kurzu Divadlo z různých úhlů pohledu, nazvaná Improvizací k pevnému tvaru, vede lektorka Jana Machalíková. Foto ze setkání s improvizací: Lenka Novotná. Kdo jsou lektoři jednotlivých částí? První část – Improvizací k pevnému tvaru, která momentálně probíhá, vede Jana Machalíková. Druhá část naváže v únoru 2011 a zaměří se na dramaturgii s Petrem Michálkem. Toto cyklické vzdělávání probíhá poprvé, takže se za pochodu chystají i některé změny, např. čtyři dramaturgická setkání proběhnou napůl v Praze a napůl ve Zlíně, kde se účastníci budou moct přímo v městském divadle setkat s prací dramaturga na konkrétní inscenaci. Pro další část věnovanou herectví jsme oslovili Hanu Frankovou, která nám možná na podzim příštího roku také přichystá výlet do Karlových Varů… s předáním svých zkušeností s režií se popasuje Martin Vokoun, scénografie se uskuteční pod křídly Tomáše Žižky a pro pohybovou část jsme přizvali zahraniční lektorku Annu Caunerovou (taneční pedagožka ze Slovenska). Kolik lidí se přihlásilo a kdo tito zájemci vlastně jsou? Kurz navštěvuje čtrnáct účastníků. Vlastně se nám povedlo oslovit opravdu širokou škálu lidí, tedy různorodostí, co se týká jejich zájmu. Někteří jsou vedoucí středoškolských souborů, někteří dětských, jiní mají soubor dospělých. Jak proběhlo první setkání? Divadlo z různých úhlů pohledu našlo své zázemí v prostorách divadla Kámen v Praze, kde už se úspěšně uskutečnila tři setkání s improvizací. Dokonce pro třetí setkání jsme oslovili soubor divadla Kámen, aby nám zahrál jednu ze svých her – Zvěstování Bohunce. Je možné se do kurzu ještě přihlásit nebo je již uzavřený? Jde o první zrealizování projektu, a tak musíme počkat a uvidíme, jestli ubude frekventantů. Samozřejmě, pokud budou účastníci docházet jen na některé z částí, budeme přibírat nové zájemce. Např. v případě dramaturgické části už víme, že některým účastníkům nevyhovují dvě cesty do Zlína. Tedy pokud bude mít někdo zvenčí zájem o vzdělávací cyklus, bude určitě ještě vítán.

Amatérské divadlo na severu Evropy 1. část Lenka Lázňovská s využitím originálních pramenů Řekneme-li sever Evropy, myslíme především severské země, jako jsou Dánsko, Norsko, Finsko, Švédsko, Island a Faerské ostrovy, obvykle nazývané skandinávskými státy. Oni sami se nazývají „the nordic people“. Po rozpadu Sovětského svazu k nim přibyly ještě pobaltské republiky Estonsko, Litva a Lotyšsko. Slovany nejsou, jazykově mají k severu blízko a ještě blíže jsou k seveřanům z hlediska identity. Ruské menšiny v nich, která např. v Lotyšsku tak úplně menšinou není, to nebudou mít lehké. V amatérském divadle tvoří tyto země jednu regionální sekci AITA/ IATA The North European Amateur Theatre Alliance (NEATA). Současnou prezidentkou je Dánka Line Hauger, členka dynastie Haugerů (otec Thomas byl světovým prezidentem AITA/IATA, matka Hele je světovou koordinátorkou dětského a mladého divadla a členkou výboru této organizace). NEATA byla založena v roce 1998, má devět členů a hlavní aktivitou je festival tohoto regionu, který se koná každé dva roky v jiné členské zemi. Z hlediska organizační struktury se liší Pobaltí, kde kromě svazu existuje ještě státní organizace, i když např. v Estonsku je její podíl na organizaci amatérského divadla velmi malý. Rozdíly jsou však i mezi dalšími zeměmi. Např. ve Finsku existují tři celostátní svazy kooperující právě prostřednictvím Finského střediska AITA/IATA, v Norsku dokonce pět svazů více či méně se zabývajících amatérským divadlem. Střechovou organizací je tady Norský divadelní výbor. Ve Švédsku jsou svazy dva. V dalších zemích je svaz jeden. Společným projektem pro všechny státy je nezávislé divadlo, což jsou volné skupiny mimo struktury. Např. Norové je definují jako „skupiny mimo státní instituce, bez stálého souboru a fixního repertoáru. Necítí se být amatéry, mnozí z nich mají středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání“. NEATA pro ně organizuje festivaly a také různá setkání. Podobným společným projektem je mladé divadlo. Sever Evropy spojují ještě dvě věci. První z nich je jakési esperanto, tedy umělý jazyk vytvořený tak, aby umožňoval komunikaci, a druhým je tzv. nordický fond, do něhož přispívají vlády všech zemí. A protože jsou to vlády bohaté, je v něm opravdu hodně peněz. Když se k tomu připočítají peníze, které plynou do pokladny amatérských svazů ze státních rozpočtů, nebudeme veselí. Severské státy se velmi zabývají otázkou definice amatérského divadla. Jednak v některých zemích (např. Dánsko nebo Estonsko) má termín amatér negativní zvuk (patrně podobně jako u nás mezi muzikanty a výtvarníky, ti by se nikdy jako amatéři nepojmenovali), jednak k tradici patří poměrně značná spolupráce s profesionálními divadelníky. Nejde pouze o např. hostování profesionálů v amatérských inscenacích a naopak. Když si uvědomíme, v jak malých rozměrech se pohybujeme, tak je pochopitelné, že amatéři spolu s profesionály spoluvytvářejí jednu divadelní kulturu. Na Faerských ostrovech proto společně rozhodují o státní ceně a uvažují o jedné organizaci, která by zastupovala všechny divadelníky. Myslím si osobně, že některé číselné údaje, např. o počtu amatérských divadelníků, jsou pro nás hodně překvapivé. Při porovnání počtu obyvatel a počtu amatérských divadelníků z toho rozhodně nevycházíme jako „kingové“. Je škoda, že nemáme téměř žádné kontakty (snad až na občasné hostování litevských souborů na JH – vzpomeňte si na Medvěda litevského souboru Aglija, patrně jednu z nejzajímavějších inscenací uvedených v ČR za posledních dvacet let). Letošní norský soubor z pákistánské menšiny rozhodně nebyl skutečným reprezentantem amatérského divadla v tomto regionu.

6 | 2010

Kukátko do světa

Dánsko

rozloha 43 094 km2, 5,5 mil. obyvatel, hlavní město Copenhagen (Kodaň)

Organizace Amatérské divadlo řídí Dansk Amator Teater Samvirke − Danish Amateur Theatre Association /DATS/. V čele stojí sedmičlenné předsednictvo volené na dva roky. Prezident je volen každý rok. Organizace má dva viceprezidenty, jeden má na starosti vnitrorepublikové záležitosti, druhý zahraniční. Sekretariát sídlí v městě Grästen. Pracuje v něm generální sekretář, tajemník pro komunikaci, tajemník pro administrativu a účetní. DATS má tři poradce (pro děti a mládež, pro dospělé a scénografii). Kromě toho je zde student asistent jako další zaměstnanec, který se zabývá nezávislým divadlem. Aktuální prezidentkou je paní Lisbet Lautrup Knudsen. O svém poslání DATS říká: „Naším mottem je poznání, že divadlo je kombinací umělecké aktivity a osobnostního vkladu. Má sílu rozvíjet osobnost. Proto je posláním národní asociace pro dramatické aktivity podporovat je a propagovat.“ Organizace působí ve všech okresech, každý má vlastní pobočku a právo zúčastnit se každoroční valné hromady (květen nebo červen). Každý člen má právo hlasovat. Platících členů je cca 1800, z toho 50 procent jsou jednotlivci, 400 divadel, 400 škol a institucí. Když se sečtou jednotlivci včetně kolektivních členů, dostaneme se k číslu 50 tisíc aktivních divadelníků. Uvědomme si, že Dánsko je o polovinu menší než Česká republika, a my hrdí na divadelní tradici jsme na číslech kolem 20 tisíc aktivních divadelníků. Mezi členy najdeme všechny věkové skupiny obyvatel, venkovská i městská divadla, nezávislé skupiny a zvláštní seskupení pro komunitní hry, Vikingské hry, letní hry, revue a další. Některé působí na vlastních scénách, jiné stálou scénu nemají. V hlavním městě mohou hrát v divadle TeaterHUSET, v budově je rovněž řada prostor pro zkoušky, mohou však využít i jiná divadla a kulturní zařízení. V městě Aarhus nabízí divadlo Katapult možnost pronájmu svých prostor. Komunitní hry, Vikingské hry a letní aktivity se hrají pod širým nebem. Většinou se nacvičí v zimě a uvádějí v létě za účasti tisíců diváků. Nezávislé divadlo je obvykle záležitostí mladých lidí, kteří se nepovažují ani za profesionály, ani za amatéry a stojí mimo DATS. Působí spíše ve velkých městech a jejich aktivity se vážou na konkrétní projekt s intenzivní přípravou, po níž následuje premiéra a dlouhé období uvádění inscenace. Podmínky, v nichž amatérská divadla působí, jsou velmi různorodé. Za pozitivní je třeba považovat podporu municipalit, další možností financování jsou operační programy nebo schéma Dánského programu neformálního vzdělávání (tj. mimoškolní a zájmové vzdělávání). Mnozí si umějí najít sponzory či oslovit další fondy a nadace. Řada produkcí velkých letních projektů, a také část nezávislých skupin využívá profesionální režiséry, avšak typická amatérská divadelní skupina pracuje výhradně na dobrovolnické bázi. DATS jako střechová organizace pečuje o naplnění potřeb neprofesionálních divadelníků. Poskytuje jim rady, propaguje je, podporuje jejich aktivity a projekty, nabízí vzdělávání a informace, pořádá festivaly. Poradna je pro členy bezplatná. Informace jsou k dispozici na interaktivních webových stránkách. Kromě toho je vydáván 10x ročně časopis Rampelyset a členský bulletin. DATS dostává roční příspěvek od Dánského státu (ministerstvo kultury) ve výši 4,4 mil. DK (14,96 mil. Kč). Z této částky je 400 tisíc DK distribuováno přímo členům. Programově lobby pro tyto aktivity u politické reprezentace zejména na národní úrovni.

Festivaly a vzdělávání Vrcholnou akcí je národní festival fungující jako divadelní žatva. Jde o festival výběrový, divadla se mohou přihlásit, jejich nabídku zhlédne dramaturgická komise jmenovaná DATS a sestaví program sk-

„Když se sečtou jednotlivci včetně kolektivních členů, dostaneme se k číslu 50 tisíc aktivních divadelníků. Uvědomme si, že Dánsko je o polovinu menší než Česká republika, a my hrdí na divadelní tradici jsme na číslech kolem 20 tisíc aktivních divadelníků.“

6 | 2010

ládající se zpravidla z deseti až patnácti inscenací. Koná se vždy v dubnu na jiném místě v zemi. Festival, podobně jako všechny další v zemi, je nesoutěžní, nejsou udělovány ani žádné ceny. V průběhu festivalu se konají veřejné diskuze a tematické debaty spjaté s uváděnými inscenacemi. Každý rok se konají dva festivaly pro nezávislá divadla. První z nich (Vildskud) hostí v srpnu hlavní město, druhý (Quonga Festival) na přelomu dubna a května Aarhus. Výběr je stejný jako na národní festival. Dánsko před několika lety přišlo s pojmem festival jako místo setkání (meetingsplace). Je zřejmé, že důraz je kladen na vytváření společenství lidí, které spojuje stejný zájem, nikoliv na poměřování kvality. DATS každoročně nabízí mnoho kurzů a seminářů. Konají se jako víkendové, případně v době dovolených a prázdnin jako prodloužený víkend. Obvykle se nabízí několik kurzů zároveň, nejméně čtyři. Kromě toho existuje i dlouhodobé vzdělávání – základy divadelní teorie a základy divadelní praxe vždy v šesti víkendových soustředěních a závěrečném desetidenním setkání. Kurzy pro děti a mladé lidi jsou 4−6víkendové. Ve všech učí profesionální lektoři a je vybíráno školné. DATS může rovněž podle zadání pořádat vzdělávací akce pro některou okresní pobočku.

Definice pojmu amatérské divadlo Amatérské divadlo v Dánsku je definováno jako divadlo, v němž herci nedostávají plat, avšak dramatici, režiséři, scénografové, hudebníci a další mohou být zaplaceni podle náročnosti, jakou od nich produkce požaduje. Vedle pojmu amatérské divadlo se jako synonymum používá i označení neprofesionální divadlo a záleží na okolnostech, který z obou pojmů se použije. Podle vyjádření Villiho Dahla, který byl prezidentem DATS opakovaně deset let, pro jednání se sponzory, fondy či nadacemi je vhodnější pojem neprofesionální divadlo, neboť „amatér“ může být pociťován jako pejorativní označení. Při jednání s veřejnou správou a politickou reprezentací naopak více působí termín amatérské divadlo, z něhož je patrné, že jde o dobrovolnickou aktivitu.

Co se hraje V tradičním divadle např. hra Každý musí zemřít, autor Monsuma. „Chceme ukázat různé aspekty smrti, a tak odtabuizovat tuto finální část života,“ říkají o své inscenaci aktéři. Nehraje se v klasickém gardu, tj. na jevišti před sedícími diváky. Jevištěm je foyer divadla a každý z diváků je zároveň i aktérem. Inscenace má podobu alba, v němž se dá listovat. Jednotlivé scény jsou obrazy z alba. Je to komické a tragické zároveň, politické, romantické, sentimentální i tvrdé, prezentováno muzikální a poetickou formou. Každý máme přece jinou představu o smrti. Představení utvářejí čtyři herci a čtyři muzikanti a celé je to velká exprese beze slov. Je tam hodně zvuků, fyzické exprese, používají se výrazné obličejové masky. Vzniká tak unikátní, naprosto specifický systém, jímž je vyjadřováno téma smrti. Je to komické, pohybové, alarmující a zejména dotýkající se každého diváka. V netradičním divadle se objevuje koncept tzv. fringe. Vznikl v Jižní Americe (Venezuela např.) a obvykle se charakterizuje jako malé alternativní divadlo, které je menšinové. Je absolutně nezávislé na společenských konvencích, kultuře, politice a divadelní konvenci. Nezáleží mu na reakci diváka. Chce provokovat v každém směru. Taková divadla najdeme v každé skandinávské či pobaltské zemi. V Dánsku existují především v Kodani a Aarhusu, tedy ve velkých městech. Tvoří je mladí lidé ve věku mezi dvaceti až třiceti lety, kteří se snaží experimentovat, vytvořit nové myšlenky a možná i nové umění. Mají vize a ambice a nesnášejí kompromis a společenskou konformitu. Nikoliv náhodou se v jejich projektech objevují hry venezuelského divadelního reformátora Gustava Otta (např. Pas, Paraziti a další).

Estonsko

rozloha 45 227 km2, počet obyvatel 1,34 mil., hlavní město Tallin

Organizace Svaz se jmenuje Eestil Harrastusteatrite Ljit (EHL), v anglickém překladu Amateur Theatre Associantion of Estonia. Prezidentem je pan Ain Saviauk. EHL je po dvacet let působící nevládní neziskovou organizací. V jejím čele stojí pětičlenné předsednictvo volené na tři roky na

Kukátko do světa

zasedání valné hromady, která se koná každoročně. Má tři zaměstnance: vedoucí sekretariátu na celý úvazek, na částečný úvazek účetní a poradce pro vzdělávání. Svaz má sice také poradce pro umělecké otázky, ale ti už placeni nejsou. Posláním EHL je podporovat rozvoj amatérského divadla jako společenské hodnoty a plní tyto úkoly: − vytváří příležitosti pro rozvíjení divadla z hlediska kultury a národního jazyka, − je otevřen různým typům spolupráce na národní i mezinárodní úrovni, − pracuje na otevírání divadla novým proudům a podporuje implementaci nových divadelních forem, − podporuje komunikaci mezi lidmi v různých sférách divadla, − podporuje kreativitu a svobodu pro členy organizace. Dostává finanční podporu od ministerstva kultury. Týká se administrativních potřeb, platů, daní a služeb (např. nájmu) formou podpory projektů. Nejvíce prostředků jde z Estonské kulturní nadace. EHL má 46 kolektivních členů a žádné individuální. Platí členský poplatek. V Estonsku působí asi 400 divadel. Fungují na školách jako dětská či mladá divadla, divadlo dospělých, rusky mluvící divadla, skupiny s handicapovanými a další. Celkem se amatérskému divadlu věnuje 20 tisíc lidí. EHL působí jako střechová organizace pro všechny skupiny bez ohledu na to, zda jsou členy. Divadla mají možnost registrovat se jako občanská sdružení a získat tak prostředky od státu nebo z fondů. Mnoho skupin působí při kulturních zařízeních. Často mají profesionální vedení (režisér, osvětlovač, kostýmní návrhář, scénograf ) a domy jim mohou poskytnout např. propagaci nebo finanční poradenství. Funguje také vzájemná výměna režisérů a herců mezi skupinami. Typické je nastudování jedné inscenace ročně. Příprava trvá tři měsíce se zkouškami 3x týdně. Největší divadla produkují tři inscenace ročně. Velmi populární jsou letní hry na základě historických událostí. EHL koordinuje festivaly, vzdělávání na národní a mezinárodní úrovni. Koordinace se často týká finanční části projektu nebo získání finančních prostředků na projekt. Amatérské divadlo je spolu se sborovým zpěvem, folklorním tancem, hudbou, lidovým řemeslem a dalšími formami tradiční lidové kultury součástí kulturního dědictví. Aktivitu tady vyvíjí také státní instituce Estonské centrum pro kulturu sídlící v Tallinu. To se sice věnuje divadlu jen okrajově (více se zaměřuje na tradiční lidovou kulturu a na sborový zpěv), což ale neznamená, že nemá žádné divadelní projekty. Z iniciativy Centra vznikl např. před čtyřmi lety mezinárodní festival pohybového divadla.

Vzdělávání a festivaly Ve vzdělávání je silně zastoupena oblast výchovné dramatiky. Jsou pořádány kurzy pro pedagogy působící v dětském divadle, semináře divadelní pedagogiky, kurzy pro režiséry a herce. Konají se na různých místech jako třídenní víkendová setkání ve třech až čtyřech řadách. Pokud EHL získá evropské peníze, jsou tyto kurzy bezplatné. Jinak se samozřejmě platí kurzovné. Svaz inicioval rovněž možnost profesionální vysokoškolské přípravy pro režiséry. Dvouletá příprava je realizována ve spolupráci s Akademií pro kulturu ve Viljandi a na Univerzitě v Klaipedě (Litva). EHL koordinuje národní festivaly a spolupracuje s místními soubory při organizování lokálních festivalů. Konají se v 15 místech, mj. také v Tallinu a Tartu. Předsednictvo svazu vybírá poroty a inscenace, což by mělo být zárukou úrovně festivalů. Účast na nich je tak pro soubory prestiží. Posláním festivalů není vybrat nejlepší inscenaci, nýbrž přispět ke kulturnímu životu země. Předsednictvo vybírá také reprezentanty do zahraničí a pokud může, podpoří takovou účast i finančně. Většinou si však skupiny hradí účast z vlastních prostředků.

Pojem amatérské divadlo Slovo amatér má v Estonsku pejorativní nádech. Proto také vymezení pojmu amatérské divadlo není snadné. Nicméně je možné je definovat takto: − Je to sociální a kulturní aktivita, kterou lidé praktikují na dobrovolnické bázi ve svém volném čase s úmyslem rozvíjet divadlo jako umění. − Je to divadlo realizované lidmi, kteří nemají divadelní vzdělání. − Je to divadlo vykonávané lidmi, kteří za to nepobírají mzdu.

„Divadla v Estonsku mají možnost registrovat se jako občanská sdružení a získat tak prostředky od státu nebo z fondů. Mnoho skupin působí při kulturních zařízeních. Často mají profesionální vedení (režisér, osvětlovač, kostýmní návrhář, scénograf) a domy jim mohou poskytnout např. propagaci nebo finanční poradenství.“

Faerské ostrovy

rozloha 1399 km2, 48 750 obyvatel, hlavní město Tórshawn

Organizace Amatérské divadlo spravuje Faerská organizace pro amatérské divadlo (zkratka MáF), název v místním jazyku má dvě řádky o třech slovech. Pokrývá celou zemi a sdružuje 16 členů – divadelní společnosti, nezávislé divadelní skupiny, vesnická společenství a také individuální členy. Tento údaj není příliš srozumitelný, avšak tak se popisuje organizace samotná. V čele stojí pětičlenné předsednictvo s dvěma náhradníky, všichni jsou voleni na dva roky. V kandidatuře mají přednost nominace divadelních společností. Současným prezidentem je pan Hilmar Joensen. Kancelář MáF má sídlo v metropoli. Pracuje v ní na částečný úvazek generální sekretář. Jeho základní povinností je administrativní servis pro členy, plní však ve spolupráci s prezidentem také další úkoly. Organizace je přímo podporována ze státního rozpočtu. Každý rok dostává 750 tisíc dánských korun (2 mil. 550 tisíc Kč). Z toho vynakládá cca 350 tisíc DK na platy a náklady kanceláře. Zbývající prostředky jdou přímo členům nebo na vzdělávání. Další platbou jsou překlady divadelní literatury, pokud to členové potřebují. Skupiny nedostávají víc než 10 tisíc DK. Struktura MáF je poměrně nová, byla upravena tak, aby umožňovala nezávislým divadlům stát se členem. Členská základna je rozdělena do tří kategorií. První (A) jsou divadelní společnosti. Platí nejvyšší členský poplatek a na valné hromadě mají 6 hlasů. Kategorii B tvoří nezávislá divadla a mají 2 hlasy. Všichni ostatní jsou v kategorii C s jedním hlasem. Divadelní společnosti produkují tradiční divadlo, nezávislé experimentují.

Amatéři a profesionálové Jak divadelní společnosti, tak nezávislá divadla pracují společně s profesionálními divadly. Profesionální herci jsou režiséry. Výjimky existují, ale pouze minimálně. Na druhé straně profesionální divadla využívají často amatérské herce. Tudíž amatérská divadla vlastně pracují v profesionálních podmínkách. Např. zkoušky trvají 6−8 týdnů, herci se scházejí minimálně 4x týdně a před premiérou nepřetržitě. Za práci profesionálních divadelníků, případně zaměstnanců divadla musí amatérské skupiny zaplatit. Rozpočet velké inscenace může dosáhnout částky až 100 tisíc DK. Je však možné bezplatně využít licenci profesionálního divadla na nějakou hru, pokud nejste divadelní společností. Profesionální divadla také zřizují přípravky pro amatéry. Vzhledem k velikosti země je žádoucí, aby v budoucnosti všechny divadelní aktivity byly shromážděny pod jednou střechovou organizací. MáF má reprezentanta v předsednictvu profesionálního divadelního svazu. Společně se každý rok rozhoduje o divadelní ceně. Dostává ji osobnost za výrazný divadelní počin. Cenu může dostat jak amatér, tak profesionál. Je spojena s finanční cenou ve výši 12 tisíc DK, s cestou za nějakou zajímavou inscenací doma i v zahraničí.

„Když si uvědomíme, v jak malých rozměrech se pohybujeme, tak je pochopitelné, že amatéři spolu s profesionály spoluvytvářejí jednu divadelní kulturu. Na Faerských ostrovech proto společně rozhodují o státní ceně a uvažují o jedné organizaci, která by zastupovala všechny divadelníky.“

6 | 2010

Kukátko do světa

Vzdělávání a festivaly Vzdělávání věnuje MáF velkou pozornost. V mnoha víkendech pořádá kurzy pro herce, případně pro režiséry. Nedávno byla otevřena také divadelní škola ve formě režisérských kurzů v době divadelních prázdnin a škola pro děti, které se posléze ujala divadelní společnost v hlavním městě. Příležitostí pro vzdělávání je rovněž valná hromada spojená s kurzy a tematickými diskuzemi. Každý druhý rok se koná festival dětského divadla, vždy na jiném místě. Hledají se pro něj sponzoři a také podpora municipalit. Faerské ostrovy se podílejí a samy také organizují mezinárodní festivaly. V roce 2006 hostily festival regionu NEATA, v roce 2009 mezinárodní festival dětského divadla s hosty ze severských zemí a z Pobaltí. MáF podporuje účast svých skupin na festivalech v zahraničí také finančně.

Pojem amatérské divadlo Ani malé ostrovy nemají úplně jasno. O pojmu amatér se diskutuje dlouhou dobu. Zatím převládá názor, že amatérem je ten, který nedělá divadlo za peníze. Pokud si tedy někdo vydělává peníze v profesionálním divadle (v profesionální inscenaci), nemá právo označovat se za amatéra a nemá nárok na finanční podporu MáF. To se samozřejmě vztahuje i na hostování. Diskuze však není ukončena. Současné předsednictvo má v akčním plánu úkol uzavřít ji a vydat konečné stanovisko.

Co se hraje Za nejlepší hru desetiletí je označována Horpurina Havnara Sjónleikerafelaga. Není to žádná veselohra. Základem je thriller o lásce, žárlivosti, věrnosti, zradě, ďáblovi, a možná také soudci. Hraje ji divadelní společnost sídlící v překrásném starém divadle v hlavním městě. Obecenstvo se společně s herci vydává na cestu plnou překvapení v imaginárních dekoracích a efektním osvětlení za zvuku trumpety, violy, flétny a dalších hudebních nástrojů. Každé postavě je totiž přiřazen jeden nástroj. Dokonce by se dalo mluvit o symfonii. Kritika nadšeně napsala, že je těžké říci, zda aktéři jsou lepší herci nebo muzikanti.

Island

rozloha 103 tisíc km2, 320 tisíc obyvatel, hlavní město Reykjavík

Organizace Svaz sdružující amatéry se jmenuje Bandalag íslenskra Leikfélaga (zkratka Bíl), v anglickém překladu Islandská asociace amatérského divadla. Při pohledu na oba názvy je zřejmé, že něco není v pořádku. V původním názvu totiž určitě chybí termín „amatérský“. V současné době však je ukončována diskuze mezi členy a je jen otázkou času, kdy bude termín amatér včleněn do názvu asociace. Má 63 kolektivních členů, kteří jsou na ní finančně nezávislí. Individuální členy nemá. Kromě nich existuje ještě 20 divadelních skupin navázaných na střední školy. Nejsou členy, jsou finančně navázáni na vzdělávací sektor. Bez nich by však obraz amatérského divadla v zemi nebyl úplný. Organizaci řídí pětičlenné předsednictvo (současně pět náhradníků). Scházejí se nejméně 5x ročně na zasedáních trvajících jeden a půl dne. Prezident je volen přímo na každoroční valné hromadě. Členové předsednictva jsou voleni na dva roky a pracují bez nároku na odměnu. Mohou být voleni i opakovaně. Každá členská organizace má jeden hlas. BíL má dva zaměstnance, kteří pracují v průběhu roku dohromady na 1,7 úvazku. Poradci jsou pouze dobrovolníci. Výkonnou jednotkou je sekretariát, který se stará o PR včetně aktualizovaných webových stránek, na nichž visí také roční zpráva o činnosti každého člena. Jejich souhrn je důležitou zprávou o amatérském divadle v zemi. Sekretariát pečuje rovněž o kolekci divadelní literatury, největší na Islandu. Svaz každoročně dostává od ministerstva kultury částku 8,3 mil. islandských korun = 200 tisíc dánských korun = 680 tisíc Kč. Je určena na administrativu, platy a zasedání. Kromě toho stát podporuje amatérské divadlo částkou 25 mil. ISK ročně = 605 tisíc DK = 2 mil. 50 tisíc Kč. Ta je určena přímo pro divadelní skupiny, na jejich setkání a na divadelní projekty. Podmínky pro získání dotace si mohl stanovit svaz a jsou součástí zvláštního fondu. Zohledňují velikost produkce, její inova-

6 | 2010

tivnost. Je možné žádat o zvláštní prostředky, např. na napsání scénické hudby, výpravu včetně ušití kostýmů apod. BíL se pravidelně schází s ministerstvem kultury, aby mohly být podmínky aktualizovány podle situace. Island je malou zemí a přímý kontakt s politiky je prý možné navázat snadno! Většina souborů působí v malých vesnicích s 500 až 2 tisíci obyvatel. Ti tvoří jejich obecenstvo. Znamená to, že soubory své divadelní ambice musí přizpůsobit této realitě. Obvykle připravují dvě celovečerní inscenace ročně vycházející spíše z tradiční divadelní konvence. Jiné podmínky pro činnost má pouze 5−6 souborů v hlavním městě. Mohou si dovolit experimentovat.

Vztah mezi amatéry a profesionály Herci jsou amatéry bez profesionální divadelní přípravy. Skupiny však často angažují pro celovečerní inscenace profesionální režiséry. Ti si někdy přivádějí i hostující profesionální herce. V obou případech je poskytován honorář. Režisérka Sigrún Valbergsdóttir (v 80. letech zastupovala severskou sekci v předsednictvu AITA/IATA a navštívila také Československo, pokud se pamatuju, tak přijela do Brna na Mezinárodní festival pantomimy neslyšících) o spolupráci profesionálů s amatéry říká: „Spolupráce mezi amatéry a profesionály není na Islandu ničím neobvyklým. Profesionální systém práce se tak přímo i nepřímo může přenést do amatérských divadel. Je prospěšné mít nějaký vzor, aniž jde o kopii. Můžeme porovnávat metody práce. Pořád přece mluvíme o herectví, režii, scénografii, svícení a dalších složkách inscenace.“ Podle jejího názoru přinesli právě profesionální režiséři koncept přípravy inscenace ve 4−6 týdnech, s večerními zkouškami 4x týdně a také o víkendu. Je to koncept soustředěné a intenzívní práce. Inscenace má zpravidla 20 repríz. Islandské Národní divadlo pořádá každý rok soutěž o nejlepší amatérskou inscenaci roku. Ta je poté v ND uváděna. Něco obdobného existuje i na Slovensku, kde inscenace, která získala Cenu za tvořivý čin roku, rovněž hostuje ve Slovenském ND.

Vzdělávání a festivaly BíL má divadelní školu pro 50 studentů. Scházejí se na jeden týden v létě. Kromě toho nabízí škola 3−4 kurzy ročně, jeden pro režiséry, 2−3 pro herce, 1 pro dramatické autory. Základní kurz trvá jeden rok, další 3–4 roky je možné podle přání pokračovat a zdokonalovat řemeslo. Program školy doplňují zimní víkendové kurzy, např. líčení, divadelní techniky, PR a administrativy. Konají se v hlavním městě. Svaz podporuje rovněž společné vzdělávací projekty svých členů. Pokud jde o celostátní (národní) festival, nemá Island žádnou tradici, nicméně se každoročně konají čtyři festivaly na různých místech a jednou za pět let hostí země festival regionu NEATA. Pořadateli byli právě letos. Domácí festivaly jsou výběrové, rozhodujícím kritériem je divadelní kvalita produkcí, občas zvou i hosty z dalších severských zemí. Každý festival je doprovázen dílnami, diskuzemi o inscenacích na otevřených fórech. Festivaly jsou částečně financovány z již zmíněného státního fondu pro amatérské divadlo, částečně z vlastních prostředků účastníků. Zajímavou možnost nabízí přehlídka jednoaktovek při valné hromadě BíL jednou za dva roky.

Co se hraje Když se měl Island pochlubit nějakou zajímavou inscenací, byla jmenována inscenace Memento Mori – Pamatuj, že jsi smrtelný z roku 2006. Připravily ji dvě divadelní skupiny s profesionálním dramatikem a režisérem. Je jiskřivá, optimistická, zábavná a kontaktní. Základem je imaginativní cesta světem, v níž je koncept nesmrtelnosti zkoušen a diskutován různými způsoby. Zvládnutí divadelního řemesla umožnilo vytvořit pro diváky zajímavou a pro herce fyzicky náročnou inscenaci. Režisér měl za sebou zkušenosti s netradičním divadlem. Měl ambici vytvořit inscenaci, v níž nic nebylo ponecháno náhodě. Od práce s hercem, přes choreografii pohybových scén, scénickou hudbu až po scénografii s abstraktními, jednoduchými kostýmy komponoval malý, ale svébytný lidský svět. Zvláštní zajímavou dimenzi dávají inscenaci hudba a zvuky. Hudba je částečně živá, částečně reprodukovaná.

Kukátko do světa

Evropští divadelníci u Hrošice Nellie Radvan Pácl Lörrach je město v jihozápadním Německu v blízkosti francouzské a švýcarské hranice. Letos v říjnu se tu už počtrnácté setkaly laické i amatérské divadelní soubory. Mezinárodního divadelního setkání (Internationaler Theatertreff ) se letos zúčastnilo celkem jedenáct souborů: po jednom souboru z Holandska, Rakouska a Ruska, dva ze Švýcarska a pět souborů z Německa. Představením pro děti přehlídku doplnil dvoučlenný profesionální soubor, v němž hraje německá herečka s francouzským hercem. Hlavními organizátory divadelního setkávání v Lörrachu jsou Václav Špirit a Ingrid Weinmannová a jeho smysl vidí i v tom, že lidé, kteří dělají divadlo, si pro ně na pár dní mohou najít nová působiště: „Mezinárodní divadelní festival v Lörrachu nabízí příležitost opustit obvyklá místa a vydat se na cestu, vyzkoušet všechna potěšení a rozmanitost, které divadlo nabízí, a společně si užít jedinečné divadelní zážitky.“ Představení se konala v různých prostorách, i v ne ryze divadelních, na různých místech města. Centrem festivalu bylo kulturní středisko Nellie Nashorn (Hrošice Nellie), v němž se od roku 1999 děti a mládež amatérsky věnují divadlu. Každé odpoledne tu za přítomnosti dvou profesionálních divadelních kritiků probíhaly diskuze o viděných inscenacích. Úvodem k diskuzi bylo vždy krátké vystoupení vybraného souboru, který svůj divácký zážitek převedl do krátké scénky nebo se jej snažil vlastními slovy výstižně charakterizovat. Oba moderátoři pak následnou debatu citlivě usměrňovali i přinášeli obecnější závěry k tomu, co ta či ona inscenace v sobě skrývala nebo mohla skrývat. Mezinárodní festival v Lörrachu má tu přednost, že umožňuje všem hrajícím Junges Theater Nellie Nashorn Lörrach, Německo / W. Shakespeare, F.K. Waechter: Hamlet. souborů pobyt po celou dobu jeho trvání. Foto: Thomas Quartier. „Událost neumožní divákům jen pohled do divadelního dění různých národů, ale je také přínosem pro porozumění mezi nimi a vzájemnou toleranci. Společné ubytováni a stravování podporuje spojení rozdílných národnostních a kulturních kruhů,“ nahlíží společenský rys divadelního setkání ve vlastním městě starostka Gudrun Heute-Bluhm. Osm z jedenácti uvedených inscenací lze zcela jistě považovat za hodné účasti na festivalu a potvrzuje nejen organizátorům a dramaturgům, ale i politikům oprávněnost jeho pořádání. Divadlo dovede přinést do lidských vztahů své kouzlo. S tímto kouzlem lze pronikat k lidské existenci, k určité konkrétní identitě. Jiné ambice tu skoro nejsou: jen sdělit svůj vztah k sobě samému i k ostatním a najít si pro to adekvátní jevištní a herecké prostředky i diváky. Ve festivalovém programu se ovšem objevily i tři další inscenace, které velmi slušnou úroveň většiny představení překročily. To, na čem byly vybudované jejich inscenace, nebyla jen pouhá dovednost. Soubor Junges Theater Nellie Nashorn z Lörrachu si vybral dramatický text známého německého kreslíře, autora a dramatika F.K. Waechtera. Jeho úprava Shakespearova Hamleta

Divadelní skupina Krov Breda, Nizozemí / Jeroen Flamman: Hotel Touha po domově (Hotel Heimwee). Foto: archiv souboru.

„Mezinárodní festival v Lörrachu má tu přednost, že umožňuje všem hrajícím souborů pobyt po celou dobu jeho trvání.“

6 | 2010

Kukátko do světa

představu, případně i zkušenost i možný postoj v okamžicích, kdy se zvolené typy potkávají ve foyeru hotelu. Byla to setkání divadelní, dramatická. Setkání tristní i směšná. Milá i trapná. Bylo to divadlo, kde vzájemná souhra herců prozrazuje, že je moc baví si takto hrát, a tak svou milou rozpustilost přenášejí i na nás diváky. Hrají o sobě a současně i o nás. V Lörrachu zůstane člověku pocit, že je tu hostem jen krátce, poněvadž ho pohltí vstřícnost domácích, jejich zájmem o vás a o vaši práci. Domácí jsou otevření, vědí, co nabízejí: „jak si setkání všichni společně zahrajeme, takové ho budeme mít.“ Je-li tu nějaká odlišnost (mimo jazyka) od našich přehlídek, pak asi vzájemná zvědavost v jistých chvílích debaty o představeních – upřímná zvědavost, jak se herecký anebo inscenační zážitek podařilo vytvořit a pak místy u jednotlivců svobodnější vztah k sobě samotnému a trochu větší tolerance ke svému okolí.

Freies Theater Tempus fugit Lörrach, Německo / W. Shakespeare: Komedie omylů. Foto: Thomas Quartier. vypráví burleskním způsobem o první lásce, o vypořádání se se smrtí, o zkušenosti s tím být vydán napospas světu dospělých a o odpovědnosti za svůj vlastní život. Režisérka Birgit Vaith vedla své dětské a mladé herce k hravosti, kterou si v textu samy objevovaly. Mýtus a pohádka. Hamletovi přátelé, postavy Kašpárek a Medvěd, byli princovými průvodci na takto vytvořené cestě, která se stala svérázným obrazem známého hrdiny. Lze-li něco inscenaci vytknout, pak jen určitý ostych mladých herců na počátku představení. I další zajímavou inscenací byla Shakespearova hra, Komedie omylů. Hrál místní soubor Tempus fugit v režii Václava Špirita. Představení se uskutečnilo v městském protestantském kostele se čtvercovým Freies Theater Tempus fugit Lörrach, Německo / W. Shakespeare: Komedie omylů. Foto: půdorysem. Diváci seděli v kostelních laviThomas Quartier. cích a před oltářem bylo postaveno jeviště. Příběh se zápletkou spočívající v záměnách dvojích dvojčat Antipholů a Dromiů se stal východiskem pro cílevědomou tvůrčí práci režiséra i mladých herců. Vytvořili si vlastní svobodný dramatický prostor. Diváka upoutala právě přítomnost mladého člověka na jevišti, kde jeho existence obsahovala schopnost projevit se jak způsobem mluvy, tak uvolněným zacházením s vlastním tělem, mimikou, maskou a v celku pak přirozenou hravou souhrou. Jejich představení nebylo jen výsledkem procesu divadelních zkoušek, ale i odhalováním identity současného mladého člověka. Silný divadelní zážitek přinesla inscenace Hotel Heimwee (Touha po domově) souboru Krov z Holandska. Soubor hrál na 78. ročníku Jiráskova Hronova inscenaci Jeroena Flammana Oud Zweet / Starý pot (pozn. redakce: v Hronově byla uvedena pod názvem Zlatíčka). Holandští herci přinášeli na scénu konkrétní lidské typy dnešní evropské civilizace, chcete-li postmoderní doby (ženich, prostitutka, stará Theater Spielbrett Dresden, Německo / W. Shakespeare: Komedie panna, folkový zpěvák, recepční omylů. Foto: archiv souboru. atd.), a rozehrávali svou vlastní

6 | 2010

Kukátko do světa

Redbridge Drama Centre Veronika Rodriquezová U zrodu Redbridge Drama Centre (R. D. C.), které se nachází ve východolondýnské čtvrti Redbridge, stál Hugh Lovegrove, původním povoláním učitel na druhém stupni základního vzdělávání. V polovině 60. let 20. století se stal poradcem místní radnice pro dramatickou výchovu a začal systematicky a koncepčně prosazovat dramatickou výchovu do škol v londýnských čtvrtích Havering, Redbridge a Barking. Zároveň si uvědomoval význam divadla pro formování mladých lidí a proto se snažil vytvořit prostor pro divadelní aktivity v této lokalitě. Obklopil se týmem učitelů, se kterými se setkal během pořádání seminářů na podporu studentského divadla a společně začali připravovat výukové programy pro školy, postavené na metodách dramatické výchovy. Programy byly zaměřeny na různé oblasti (občanská výchova, zeměpis, fyzika), mnoho těchto projektů bylo inspirováno historickými událostmi (např. požár Londýna 1666 či zámořské objevy konce 15. století). Mimo to založil divadelní soubor pro mládež, Redbridge Youth Theatre Workshop (R. Y. T. W.). Tak vzniklo Redbridge Drama Centre. Další aktivitou centra bylo pořádání divadelního festivalu, kterého se v roce 1968 zúčastnil český soubor PIRKO. Tehdy začalo dlouholeté přátelství, které mělo významný vliv na rozvoj dramatické výchovy u nás, protože činnost R.D.C. se stala vizí, kterou se „lidé z PIRKA“ snažili prosadit i v podmínkách socialistického Československa. Na živné půdě divadelního souboru PIRKO se v brněnských Lužánkách postupně vytvořily podmínky pro vznik podobného profesionálního pracoviště. Jeho založení v roce 1989 bylo dílem lidí, kteří sami na sobě zažili neopakovatelnou atmosféru R.D.C. a kteří si, stejně jako Hugh Lovegrove, uvědomovali význam divadla a dramatické výchovy pro výchovu dětí a mladých lidí. Jindra Delongová, Silva Macková a Dana Svozilová společně s dalšími spolupracovníky, Jarmilou Doležalovou, Miroslavem Obrátilem, Veronikou Rodriguezovou aj., začali dramatickou výchovu zavádět do stávajícího školského systému. Vznikla nabídka dramatických lekcí, které navštěvovali učitelé a žáci brněnských škol. Dnes již legendární programy, které později Dana Svozilová zpracovala ve své disertační práci (Analýza strukturované dramatické hry v kontextu dramatické výchovy), byly jednak inspirovány autory, jejichž dílo se stalo předlohou pro divadelní zpracování souboru PIRKO (např. Neposlušná Barborka Daisy Mrázkové), ale i jinými předlohami (např. Diogénés v sudu Hany Doskočilové). Současným ředitelem R. D. C. je Keith Homer, který zde dříve působil jako učitel. Centrum dále zaměstnává dva učitele na plný a jednoho na částečný úvazek, dva techniky, účetní a uklízečku. Další učitelé, kteří vedou dětské divadelní soubory, jsou zaměstnáni na dohody. Mezi ně patří i Michael Woodwood, profesionální režisér a vedoucí profesionální divadelní společnosti Vital Stage Theatre Company. Historii a současnosti R. D. C. se věnuje diplomová práce Keitha Homera (The development of Drama in Education in three North East London Boroughs from 1965 to 1988, with particular reference to the role played by the Advisory Service) a diplomová práce Jany Jevické (Centrum neprofesionálního divadla – návrh modelu na základě zkušeností z anglického centra dramatické výchovy).

průběh festivalu tento postřeh dokazuje: od neděle do pátku dopoledne dílna, vedená učiteli R. D. C., odpoledne dílna vedoucích hostujících souborů a večer představení, zakončené debatou s diváky. R. D. C. je skutečně neobvyklé místo. Jako členka PIRKA jsem měla možnost účastnit se výměnných návštěv v 80. letech a tato zkušenost silně ovlivnila životy členů obou souborů. Přátelství, která byla tehdy navázána, trvají dodnes. Potvrzením toho je fakt, že řada bývalých členů se přišla během festivalu podívat, a já tak znovu potkala lidi, se kterými jsem se rozloučila před dvaceti lety. Znovu jsem se setkala s Jo Balcombe, bývalou ředitelkou R.D.C., či s Marjorie Lovegrove, manželkou Hugha, které spolu s ženami pracovníků centra vařily a servírovaly večeře pro účastníky festivalu. Když umyly a utřely nádobí, převlékly se a šly na večerní představení. Pět dopoledních dílen vedl Michael Woodwood a další členové Vital Stage Theatre Company, tedy profesionální herci. Čtyři dílny byly zaměřeny na rozvoj divadelních dovedností účastníků festivalu, především na výraz a pohyb na jevišti, pátá, závěrečná dílna byla teambuildingová soutěž. Michael začal pohybovými aktivitami, skrze něž ladil skupinu bezmála padesáti mladých lidí. Většina cvičení patří do běžného arzenálu divadelních souborů (např. zrcadla, tvoření skupin podle něčeho společného, chůze po prostoru a jednotné zastavování, štronzo, práce s hudbou atp.). Celý týden se Michael zaměřoval na tempo a rytmus pohybu jako zdroje napětí a jevištního významu. K tomu hojně využíval kvalitní technické zázemí R. D. C. – světla, hudbu, mlhostroj atp. Účastníci dílen pracovali ve smíšených skupinách, které vznikaly během práce a často se měnily. Je to způsob pro Michaela i pro další učitele R.D.C. typický a

Redbridge International Youth Theatre Festival 2010 V červenci letošního roku R.D.C. pořádalo festival, jehož tradici založil před čtyřiceti lety Hugh Lovegrove. Festivalu se účastnily soubory z Litvy, Slovinska, České republiky a hostitelský soubor R. Y. T. W. Jana Jevická ve své diplomové práci píše: „... pracovní nasazení, s jakým jsem se setkala v R. D. C., je nebývalé. Všichni zaměstnanci tráví v centru denně minimálně 10 hodin a práce o víkendech není žádnou výjimkou. Je to zvlášť obdivuhodné ve chvíli, když si uvědomím, že toto centrum funguje už 40 let a pořád mají jeho zaměstnanci silnou motivaci nejen v něm pracovat, ale dělat něco navíc, společně vymýšlet nové projekty a prosazovat nové plány. Tohle nadšení dělá z R. D. C. skutečně neobvyklé místo.“ Program i celý

Heidy und Klum / Děvčátka z hor (ZUŠ Trutnov) / Virginia Woolfová, kolektiv souboru: Vertigo. Foto: Bob Pacholík.

6 | 2010

Kukátko do světa

je čitelný i ve vytvořených inscenacích. Já osobně považuju jejich styl za procesu tvorby s dětmi a posléze dospívajícími studenty. Za tuto zkušenost inspirativní a obohacující pro pochopení zákonitostí pohybu na jevišti; jsem velmi vděčná. Z osobité a kreativní skupiny pravdivých horalů „zahořezároveň upozorňuju, že ne všichni, ať účastníci či vedoucí Michaelovo ly“ dvě dívky nad rámec hodin a osnov. Shodou příznivých okolností jsme se pojetí herecké výchovy přijímají. Silné zaměření na výraz herců, které „potkaly“ v inspiraci Deníky a prózami Virginie Woolfové, ale třeba také obrazy není v dílnách vázáno na konkrétní obsah, pouze na žánr (např. jsme Fridy Kahlo nebo Světlou komorou Rolanda Barthese. Konkrétně pak v tomto pracovali s melodramatem), skrývá nebezpečí vnějškového vyjádření, lesním a občas divokém podhoubí vznikla inscenace, která je montáží textů které se může stát prázdnou grimasou. Je to, podle mého názoru, pro- z knihy Vlny Virginie Woolfové. Proces její přípravy a zkoušení patří k mým nejblém jiného stylu anglického amatérského divadla, tak jak jsem jej měla hezčím zážitkům, včetně bolesti z jevištní nedokonalosti, muk nerozhodnosti možnost poznat, které je zaměřeno na expresi vyjádření, což – přede- a nejednoho roztlačování zamrzlého UNA do strmých trutnovských kopců vším na středoevropského diváka – může působit přehnaně a někdy až v mínus dvaceti stupních Celsia… nepříjemně. Příkladem tohoto přístupu bylo páteční představení When Vždycky mi přišlo velmi podezřelé, když někdo v Čechách vykládal in Rome studentského souboru The Cambridge Fool, které po stránce o úžasném přijetí svého představení v zahraničí, ačkoli v místních poměrech scénografické, kostýmní ale i herecké připomínalo současné křečovité bylo hodnoceno nejednoznačně nebo přesněji na etablovaných akcích roztelevizní show. pačitě. Ale pak se nám asi to právě stalo… Tak co teď? Co říct, aby to neznělo Odpolední dílny vedoucích hostujících souborů byly různorodé podezřele… V Anglii se nám skutečně dostalo vřelého a troufnu si říct nada nabízely ukázku stylu práce souboru. Měly také zprostředkovat práci na šeného ohlasu publika. Dokonce manželka zakladatele Redbridge Drama inscenaci, která následovala ve večerním bloku. Zahájení připadlo na Do- Centra (R. D. C.)s díky v diskuzi po představení přiznala, že jsme jí pomohly miniku Špalkovou, vedoucí souboru Heidi und Klum / Děvčátka z hor, která přinesla osobitou práci s hudbou a pohybem, což bylo východisko inscenace Vertigo, která, jak vyplynulo z diskuze, patřila k nejsilnějším diváckým zážitkům festivalu. Druhá dílna, kterou vedly Zuzana Žáková a Veronika Rodriguezová, byla zaměřena na seznámení s prostorem R. D. C. a jeho okolí, což se stalo východiskem pro drobné divadelní ukázky inspirované vybranými místy. Pohybová dílna slovinského souboru ústila do individuálních výstupů, s téměř psychoterapeutickým nádechem, což bylo předehrou k psychologickému coolness představení Dam Ti Dam. Východiskem litevské dílny, vedené režisérkou souboru Laimute Poceviciene, byla práce s předměty, které byly inspirací k inscenaci Adele’s CV zabývající se tématem poruch příjmu potravy. Londýnský festival i celá další činnost R. D. C. je důkazem, jakou moc divadlo má. Ta působí navzdory času i navzdory ideologiím. Odkaz Hugha Lovegrova trvá a je stále plný života. Poděkování patří Hughovi a Marjorie Lovegroveovým, Jo Balcombeové, Terrymu Wardovi, Keithu Homerovi, Stevovi Birchovi, Michaelovi Woodwoodovi, Chrisi Bockingovi a Heidy und Klum / Děvčátka z hor (ZUŠ Trutnov) / Virginia Woolfová, kolektiv souboru: Verdalším, kteří prošli R. D. C. tigo. Foto: Ivo Mičkal.

Z Trutnova do Londýna s lehkou Závratí… Dominika Špalková O cestě do Londýna s trutnovským představením musím začít od lesa. V tomto případě doslova, neboť námět i dílčí scény inscenace Vertigo, se kterou jsme se souborem Heidy und Klum / Děvčátka z hor (ZUŠ Trutnov) přijali pozvání na Redbridge International Youth Theatre Festival v Londýně, vznikal při debatách s budoucími protagonistkami v kokpitu mého Fiatu UNO, nejčastěji v hlubokém lese poblíž obce Kocbeře, kde se láme klima nížiny s tím horským nevyzpytatelným. Mé cesty vedly pravidelně jeden až dva dny v týdnu, plus nepočítaně víkendů, z Hradce Králové do Trutnova na zdejší základní uměleckou školu, kde jsem 6 let učila literárně-dramatický obor. Cesta na londýnský festival (probíhal od 24. do 31. 7. 2010), se zpáteční„zastávkou“ na Jiráskově Hronově, se tak stala jakýmsi vyvrcholením a symbolickým uzavřením mého pedagogického působení na trutnovské ZUŠ, kde jsem měla skvělé zázemí pro práci a možnosti zkoumat a hledat v

6 | 2010

přiblížit autorku, která ač britská, je pro Brity složitá. Také za námi chodili lidé, aby si ověřili svůj výklad metafor a obrazů. Spousta reakcí a vzrušená debata po představení byly naší největší odměnou. Srovnání a odezvy anglosaského světa na představení s imaginací východní Evropy by stála nejspíš za samostatnou úvahu. Z jiné strany je poměrně těžké podat objektivní zprávu o festivalových představeních, která měla již z podstaty své kultury jinakou stylizovanost a mnohdy odlišný vkus a jemně „ jinde“ hranice v jakémkoli divadelním smyslu. Záleží na jakou strunu a zda vůbec to v člověku zarezonuje. Uvědomění si odlišnosti, ve které přestanou platit kritéria rozumového-analytického soudu, je samo o sobě velkým přínosem zahraniční zkušenosti. Úroveň zúčastněných souborů byla, co se týká režijní, dramaturgické a herecké zkušenosti, velmi různorodá. Od slovinské cool dramatiky, přes litevskou směs jevištních ilustrací na Šostakovičovu hudbu „mixlou“ Gotanprojektem – anglickou frašku, po brněnský muzikál – či hru se zpěvy ze 60. let minulého století. Festival je prezentován a koncipován především jako setkání studentů a vedoucích souborů, kteří tak na společném místě mají možnost porovnávat přístup k divadelní práci s mladými lidmi v různých zemích. A to se stalo a pomíchalo… Zároveň, ale musím přiznat, že v tak profesionálních technických podmínkách a zázemí se člověk v Čechách jen tak neocitne. A taky nikdy nedocílí tak přesných nástupů jako Angličané, smyslu pro ladnost jako Litevci a otevřenosti ve věcech sexu na jevišti jako Slovinci…

Postgraduální sloupky

Londýnský festival i celá další činnost R. D. C. je ze všeho nejvíc důkazem, že divadlo může být silnou motivací ve vzdělávacím procesu. Podle slov ředitele Keitha Homera je cílem R.D.C. nabídnout mladým lidem možnost stát se herci, vstát, být kreativní a otevřít tuto možnost co nejvíce lidem. Důraz na komunitu a vysoká profesionalita v organizaci festivalu patří k největším inspiracím z pobytu. Stejně jako setkání s příjemnými a zapálenými učiteli i divadelníky a v čase volna jedinečná neorganizovaná návštěva Tate modern. A díky volně pobíhajícím domestikovaným londýnským liškám v těsné blízkosti hotelu, jehož okolí připomínalo divoké hvozdy trutnovské, jsme se cítili jak doma, nebo spíše tam, kde jsme poprvé dostali závrať z nápadu nazkoušet Vertigo.

Rozhovor s Peterem J. Smithem Výraznou a všudypřítomnou postavou festivalu byl také Peter J. Smith. Charizmatický, bystrý a typicky britským humorem obdařený sedmdesátiletý divadelník, který byl v Čechách již několikrát a má zde dobré přátele. Kolem a uvnitř amatérského divadla se pohybuje od svých šestnácti jako herec i jako režisér. Je ředitelem organizace International Theatre Exchange, která zajišťuje výměnu pro amatérské soubory Velké Británie do zbytku světa a naopak. Redbridge Drama Centre je členem této organizace a úzce spolupracují už od roku 1950. Zeptala jsme se Petera, na současnou situaci Amatérského divadla ve Velké Británii… Pokud se budeme bavit o čistě amatérském divadle, řekl bych, že většina měst a velkoměst má své amatérské soubory a ve větších městech jich působí i více. V Anglii máme Little Thetre Guild ( http://www.littletheatreguild.org), což je organizace speciálně pro skupiny, které vlastní své divadlo. Většinou jsou to dospělí lidé a jejich inscenace vždycky vycházejí z textové předlohy. Díky finančním starostem o provoz divadelní budovy a jejího chodu jsou však mnohdy jejich představení tzv. popularizována pro publikum. Z mého pohledu je více vzrušující práce s „mladým divadlem“ a na tu je ITE orientována. Mým úkolem je hledat a lokalizovat skupiny a dále s nimi pracovat. Na univerzitách a ve školách můžeme objevit skupiny pracující pod vedením tzv. vzdělaných učitelů. Právě tyto skupiny se snažíme zapojit do výměny, protože se snaží hledat nové formy divadelní práce a komunikace. Jejich představení bývají originální. Vláda ale bohužel neposkytuje těmto skupinám žádné finanční zázemí a sami většinou vlastní zdroje financí nemají. Při slavnostním zahájení festivalu jste ve své úvodní řeči připomněl význam a hodnotu amatérského divadla a mnoho posluchačů jste emotivně zasáhl. Jak vnímáte propojení komunity a divadla v Redbridge Drama Centru? Ve Velké Británii je více než devadesát procent nezaměstnanost mezi divadelními profesionály – tedy většina studentů divadelních škol nikdy nenalezne zaměstnání v divadelní sféře. Většina členů amatérského divadla nikdy nenalezne zaměstnání v profesionální sféře, což ale nesmí být chápáno jako past. Hodnota amatérského divadla je pro mě cesta, na které mladí lidé hledají, co je zajímá. Divadlo umožňuje rozvinout jejich vrozené schopnosti. Ale i osobnost, možnost naleznout sám sebe, být mezi lidmi a být součástí uměleckého procesu. Věřím, že se jedná o životní zkušenost. V průběhu mé kariéry jsem byl svědkem mnoha změn u mladých lidí. Tedy takto chápu spojení komunity a divadla, jako velmi podstatné a rozhodující pro život. Jak vidíte budoucnost festivalu? Mnoho souborů, včetně Redbridge Drama Centre, Little Thetre Guild a dalších, má v plánu účast na oslavách, které budou součástí olympijských her v roce 2012. Z mého pohledu bych velmi rád viděl silná představení mladého divadla, která by rok 2012 oslavila. V rámci širší perspektivy je dramatická výchova na školách učena, ale chtělo by to ještě více důrazu na toto téma. Z hlediska celospolečenského kontextu, bych přivítal více možností pro mladé divadlo, což stojí samozřejmě peníze, ale také větší zapojení dobrovolníků − talentovaných dobrovolníků. Jedna z problematických věcí je přechod„od mladého divadla k dospělému“, velmi zřídka se podle mé zkušenosti stává, i s velmi talentovanými lidmi, že je tento přechod úspěšný. A to by mohlo být také jedním z témat pro budoucnost Setkání s Peterem Smithem bylo velmi inspirativní a přínosné, pozvali jsme jej jako hosta na letošní Open air program Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, který se bude konat od 21. do 30. 6. 2011 v Hradci Králové. Pokud budou okolnosti nakloněny, rádi bychom v budoucnu spolupracovali na výměně divadelních souborů z Velké Británie a naopak.

Po stopách divadelních tvůrců, experimentátorů, reformátorů... motto: Pojem poezie ve svém prvotním významu znamenal tvoření.

Jérôme SAVARY & LE GRAND MAGIC CIRKUS Stručné až minimalistické encyklopedické heslo Vladimír Zajíc Život Jérôma Savaryho (* 27. června 1942 v Buenos Aires) byl a je plný paradoxů, i když vzato do důsledků, paradoxů zcela logických. On sám je specifickým a ojedinělým zjevem francouzského divadla. A to jak avantgardy, tak jejího přenesení/zúročení na oficiálních „kamenných“ scénách po celé Evropě. Mnohými je po právu obdivován, jinými zase pokrytecky zatracován. Nelze tvrdit, že podobně jako Stanislavský, Grotowský nebo Barba ustavil princip-metodu, díky níž lze svébytné vnímání světa a divadla převést metaforicky na jeviště, ale vnesl do vírů avantgardy princip sdružování a míchání žánrů (především z ranku hudebního divadla – od hry se zpěvy přes operu, operetu až k muzikálu). Svébytný princip montáže a koláže mu umožnil zásadně se vyslovit jako výsostný divadelník i občan. A nejen jemu. Od časů Kouzelného Cirkusu se principiální sdružování a míchání divadelních druhů a žánrů stalo způsobem, jak aspoň občas obrazně postihnout nepostižitelnost bytí. Savaryho směřování jde jinudy než přes zaumné intelektuální tanečky (ne vždy srozumitelné divákům bez jistého kulturního zázemí a vzdělání), a přesto lehce a se slzami vprostřed smíchu naplňuje pojem totální divadlo, o které avantgarda druhé poloviny dvacátého století usilovala. Stručně řečeno, zpětně otevřel divadelnost v její podstatě: pro svou tvorbu a samozřejmě pro další divadelní generace. Takže výtky, že neustavil žádný princip, že vše už tady bylo, jsou reálné jen do jisté míry, jen jako tabulková fakta, neboť Savary výsostným a tvůrčím způsobem předvedl, že purismus všeho druhu v divadle, vzhledem k proměnám společnosti, ztratil smysl. Trajektorie vývoje společnosti mu od té doby stále dává za pravdu, takže i když z jeho strany nešlo o laboratoř-metodu-princip, otevřel cestu k dříve „nepřijatelným“ horizontům možnosti divadla ve všech jeho složkách. Inscenace vystavěné na principu, jak jej otevřel Savary, se obracejí na nejširší obecenstvo, které je navyklé na vizuální formu, dříve zprostředkovávanou kejklíři, jarmarečním divadlem, později filmem a televizí, tedy k publiku s jistou absencí − či nezájmem − základů literatury a schopností intelektuální kombinace (t.j. obecenstvo s neliterárním a neintelektuálním zázemím). Savary upřednostňuje mohutnou obraznost, ohně, kouř, vpojuje živá zvířata i jejich makety, a také nahotu, když tematicky souzní se záměrem sdělení. Vpojuje do struktury žánr revue, pantomimy, burlesky, operety, cirkusu. Akce v situacích bývají rychlé, vystavěné ze skečů či živých obrazů, a jejich logika je alogická, tedy fantastická, a dějí se simultánně na několika místech v prostoru. Představení obdobného typu můžete vidět i dnes, a jejich účinnost je stále mohutná a nezpochybnitelná. Nejvíce se Savaryho

6 | 2010

Postgraduální sloupky

poetice svou tvorbou v prostoru členěném na několik scén a cizojazyčným projevem hercu přibližuje Divadlo NIE (CZz,UK, N, DK, B) inscenací KOLAPS – všechno se rozpadá, odhalením tajných příběhů z temných hlubin černé ekonomiky Nové Evropy, střetu kultur a nebezpečné cestě za „lepším“. Divadlo FESTE připravuje hru Dr. Emil Hácha, ve které tři velké tragické figury dramatu: Hamlet, Oidipus a Sofie (postava z románu W. Styrona), probírají a propírají osobnost prezidenta Emila Háchy v jeho posledních sedmi letech života ve snaze zjistit, zda náhodou − po zhodJerôme Savary nocení jeho osobnosti z odstupu času a emocí − nepatří mezi ně. Důvodem jeho očištění a pochopení − proč je/mohl by být stále obecně platnou tragickou figurou − je jeho nezpochybnitelná loajalitu k úřadu, který nechtěl. Jeho kategorickým imperativem totiž byla věrnost právu (oproti dnešním politikům), což bylo v situaci protektorátu neřešitelné dilema, neboť chtěl, aby bylo respektováno jak české, tak mezinárodní právo. Nebo tady máte inscenaci La Putyka – byť ta více využívá principy „francouzského neocirkusu“. Už kdysi z tohoto žánru, konkrétně z představení bří Frattelini, čerpalo Osvobozené divadlo. Jiří Voskovec o nich napsal: „Úžasní klauni, kteří svými produkcemi vytvářeli model esence lidství přenesený na úplně jinou rovinu, na rovinu absurdní komiky. Protože život je absurdní, a jedině klauni si ho můžou dovolit znova vytvořit v umělé projekci. A z tohoto prazdroje jsme čerpali. Prostě jsme si s Janem řekli, že budeme klauny. Ne v cirkuse, ale na divadle. Na jevišti jsme sice nikdy nedělali fyzickou akrobacii, ale to, co dělají klauni nohama a rukama, my jsme dělali a dokázali mluvou, významy a smyslem jazyka. Bylo to akrobacie jazyka. Prostě princip, v němž dva klauni hrají intelektový ping-pong s imaginárním míčkem.“ Jak bylo již napsáno, Savary je mnohými po právu obdivován, jinými zase pokrytecky zatracován. V počátcích býval odsuzován jako levičák a anarchista, který provokuje a útočí pomocí chaosu na stávající establishment, a dnes, v podstatě stejnými typy lidí, zase osočován, že se překábátil a establishmentu posluhuje, neboť se postavil do čela jednoho z francouzských národních divadel. Tím se dostáváme k principu svobody tvorby, o kterém se Savary řekl toto: „Kdo je svobodný? Ten kdo dostává subvence, jako příkladně Théatre du Solei, nebo ten, kdo vede instituci? Nakonec, peníze na provoz dostáváme ze stejného zdroje. Vést Národní divadlo znamená jistý druh vězení, které si člověk vybírá proto, aby získal jinou svobodu: svobodu realizovat inscenace, jaké chci; sestavit repertoár jen z toho, co se mi líbí, včetně vlastních her. Nehledě na to, že vést Le Grand Magic Cirkus pro mne znamenalo tři bankroty.“ Než se dostaneme ke stručným životopisným údajům, dále doplněným osobními vyznáními Savaryho a některými reflexemi na jeho inscenace, které též mohou objasnit, proč se některým lidem zdá, že život Jérôma Savaryho je až příliš podoben románům mistra jihoamerického magického realismu G.G. Márqueze. Magickým ne kvůli názvu divadla, kterým se proslavil, ani kde a komu se narodil, ale jakými univerzitami života prošel, včetně ocenění Francouzské republiky za jeho dílo: Rytíř Čestné legie a Řád umění a literatury. Předtím je nutná drobná, ale velice důležitá poznámka. Vyložit či pochopit divadelní názory, postoje a směřování Jérôma Savaryho nelze bez poukázání na jiného dramatického autora, jímž je Fernando Arrabal, který ho v počátcích, a možná víc než se zdá, zásadně ovlivnil. A to nejen proto, že vůbec první Savaryho inscenace vznikla z jejich spolupráce.

motto: „Soucit vás může připravit o život, ale někdy to je to jediné, co z nás dělá lidi.“ Anita Blake

6 | 2010

Fernando Arrabal patřil v letech 1962 až 1973 k vůdčím osobnostem skupiny „Panika“ (Le Panique), která ve svém programovém manifestu hlásala nutnost učinit z tvorby bujný a burleskní svátek oslavující před posměšnými zraky boha Pana kvas a výstřelky života. Arrabal do programu skupiny napsal: „Panika? To je život! To je paradox, svátek, náhoda a hra! ... Panika je taky nepořádek, chaos, jistá milostná brutalita překypující plodností, a hlavně je v ní spousta přehánění a snů...“ (Hle, zde odůvodnění prvotního názvu Savaryho divadla Le Grand Panic Magic.) Znalci Arrabalova díla tvrdí, že ten, kdo by dnes hodlal pořídit teatrologicky skutečně vyčerpávající přehled o jeho tvorbě a tématech v ní obsažených, se emotivně rychle dostane na okraj vířícího trychtýře, ze kterého může dostat závrať. A to nejen z rozsahu díla, ale především z principu formy a obsahu, kde na sebe navazují a do sebe prorůstají různé tvůrčí způsoby zmnožující se v radostném a bláznivém tanci. Je to až neuchopitelný rej navazujících spletitostí, které jako by pramenily z archetypální paměti lidstva. V textech se kódy etalonů dobra a zla zrcadlí a zmnožují v záhadné a znepokojující povahy postav a idejí, a kde se odlesky, iluze, maškarády a hry s odrazy záměrně a promyšleně udržují v nejasnosti. Tedy v nejasnosti udržují čtenáře a možné inscenátory her, skoro jako když vstoupíte do zrcadlového bludiště na Petříně. Arrabala už od počátku jeho tvůrčí dráhy přitahovalo divadlo a jeviště a s urputnou obsesí stále pronásledovala představa, že je třeba najít všechny formy provedení, které by publikum přímo zasáhly. Divadlo mu poskytlo „ritualizovaný“ prostor a rámec umožňující skrze plná i prázdná slova, nejasné myšlenky a nepovedená gesta hledat protikladné či panické formy, charakteristické pro rozhovory lidí naší moderní doby. Tak pro sebe i mnohé další nalezl mnohoznačnou a mnohovýznamovou totální jevištní komunikaci s publikem. Několik jeho her, uvedených v 60. až 80. letech předními režiséry (včetně Savaryho), bylo pojato jako skutečné obřady, jež obnovovaly, ale též porušovaly zásady Divadla krutosti Antoina Artauda, a některé experimenty nového divadla z období padesátých a šedesátých let (Livin Theatre, Berliner Ensemble, Jerzi Grotowský). První publikované divadelní hry (Le Tricycle 1953, Fando et Lis 1955) a mnohé další byly někdy přirovnávány k typu dramatiky, která je podle eseje Martina Esslina z roku 1962 označována za Absurdní divadlo (Théâtre de l´absurde). I když Arrabalovy texty pracují s prvky typickými pro tehdejší dobu a s formami „nového divadla“, hned od počátku se od nejznámějších her S. Becketta, J. Geneta, E. Ionesca či A. Adamova výrazně odlišují. (Pozn. Osobně dávám přednost hrám F. Arrabala před jiným absurdními texty právě pro jejich mnohoznačnost a specifickou člověčinu, pro neuchopitelnost a nevysvětlitelnost vztahů, kde sociální vazby nabývají spodoby často nevysvětlitelných a neuchopitelných vazeb uvnitř rodiny.) Arrabal ve svých hrách předkládá svět binární, protichůdný, takový, v němž proti sobě stojí a zároveň spolu splývají či se vyvracejí nevinnost a hřích, lehkost tělesných schránek a těžkopádnost jejich materiálnosti, pocit pochybení a naděje ve vykoupení, čistota lásky a tíže nenávisti. Je to svět dualistický, kde se ukazuje, že i nejjednodušší, nejnevinnější potěšení mají svou obrácenou tvář plnou útrap. Svět, kde potlačené obavy náhle vyrazí až v dětinsky divokém, ventilujícím a osvobozujícím reji. Dvojakost postav, míšení jejich dětské nevinnosti a krutosti, soupeření erotismu a šílenství, dotěrná přítomnost pocitu viny, vztahování se k ikonám společnosti i ke katolického náboženství, šílené a rozjitřené vize, vůle zasáhnout publikum symbolickým násilím a nedostatkem míry – vším tím se některé Arrabalovy hry blíží potřeštěnému a modernímu barokismu. Závěrem malá perlička. Arrabalova hra Claudel a Kafka vznikla roku 2000 po autorově návštěvě Prahy. Výrazně se liší od prvních divadelních textů i od těch, které psal v době, kdy se věnoval hnutí Le Panique. Autor uvádí na scénu posmrtný dialog Franze Kafky a Paula Claudela kdesi v zastrčeném a trochu zapomenutém koutě ráje. Volně řečeno s jejich autorem: „V pekle anebo v ráji, tedy v hloubi Edenu či na pódiu velkého divadla v Oklahomě budeme odsouzeni žít se svými vzpomínkami, chybami, s tíhou svého dětství a své minulosti, jež nás bude znovu a znovu děsit, a nebudeme mít jinou útěchu než jim nastavovat zrcadlo a hru, již nabízí divadlo.“

motto: „Já počestných šest sluhů mám − jsem jejich přičinlivý žák. Ti jmenují se: Co a Proč a Kam a Kdy a Kde a Jak.“ Rudyard Kipling

Postgraduální sloupky

Život Jérôma Savaryho, francouzského divadelního režiséra, dramatika, herce a ředitele divadel, se odvíjí podoben románu. Narodil se roku 1942 v Buenos Aires jako vnuk americké miliardářky, kterou kdysi vydědili, protože se z lásky provdala za obyčejného francouzského inspektora. Jeho otec byl spisovatel, a v předtuše druhé světové války se rozhodl odjet do Spojených států, kde chtěl založit bratrstvo nekompromisních pacifistů. Tahle utopie se, jak jinak, proměnila v nekonečné putování celou Amerikou, během níž se v Buenos Aires Jérôme narodil, a zastavila se až v malém městečku v Andách, kde mladý Savary prožil bezstarostné dětství. Když válka skončila, rozhodla se jeho matka, kterou mezitím výstřední manžel opustil, že se vrátí s dětmi do Francie. Jérôme Savary se do Paříže dostal ve velmi mladém věku a snil o tom, že se stane umělcem. Na rozdíl od svého otce však svůj sen naplnil. Napřed studoval hudbu u Maurice Martenota a v šestnácti šel na konkurz na umělecko-průmyslovou akademii, École nationale supérieure des Arts Décoratifsa, a hned napoprvé uspěl. Během studia objevil kouzlo jazzu, kterému vášnivě propadl. Když mu bylo osmnáct let, právě začala alžírsko-francouzská válka, a aby se jí vyhnul odjel do New Yorku. Láska k jazzu mu pomohla navázat přátelství s Lennym Brucem, Jackem Kerouacem, Allenem Ginsbergem, Count Basiem, a díky známosti s Johnem Coltranem a Milesem Davisem po několik měsíců dělal šoféra vdově po Charlie Parkerovi. Pak využil svého práva dvojího občanství a roku 1962 nastoupil vojenskou službu v Argentině. Po ní v Jižní Americe ještě nějaký čas zůstal a živil se jako ilustrátor a tvůrce vtipů pro časopisy. V roce1965 se vrátil do Paříže, kde hladce vplynul do jihoamerické komunity, a najednou se stal výtvarníkem v divadle Victora Garcii. A právě zde jej jednou provždy a naplno uštknul „had z ráje“, řečeno s Tylem.

motto: „Styl je pečeť temperamentu vtisknutá do materiálu, který je k dispozici.“ André Maurois Roku 1965, po návratu do Paříže a po odchodu od Victora Garcii, založil Savary avantgardní Compagnie Jérôme Savary, kterou – ovlivněn poetikou Fernando Arrabala – roku 1966 přejmenoval na Le Grand Theatre Paninque, aby jej o dva roky později opět přejmenoval na Le Grand Magic Cirkus, a to na základě inscenace, která nesla název „Velký magický cirkus a jeho zvířata se smutnýma očima“. Když zinscenoval Arrabalův text Labyrint, byl z toho první skandál a zároveň první triumf. S touto inscenací pak Le Grand Magic Cirkus hostoval v mnoho zemích. Od té doby všechny hry Magického cirkusu, tedy texty Savaryho, budou čerpat inspiraci z legend a příběhů, které každý divák dobře zná. Ať už je to Zartan – nemilovaný bratr Tarzanův (1970/71) nebo nejslavnější Poslední dny samoty Robinsona Crusoa (1972), Od Mojžíše k Maovi (1973), Good Bye Mister Freud (1974), Pohádky tisíce a jedné noci etc. O Savaryho a jeho specifickou a uchvacující poetiku se najednou ucházejí divadla po celém světě a jeho mezinárodní hvězdná kariéra divadelníka stoupá vzhůru. V Hamburku inscenuje Büchnerovu komedii Leonce a Leona (1975), ve frankfurtské opeře Offenbachův Pařížský život (1979), v Římě zase Mozartova Dona Giovanniho. V končících sedmdesátých letech začíná inscenovat texty Molièra a roku 1983 poprvé Cyrana z Bergeracu. Samotný Le Grand Magic Cirkus však končí finančním propadem, a tak se Savary nakonec odhodlá k práci v divadelních institucích, proti nimž v mládí horlil. Jenže, naštěstí stále zůstává nezkrotným enfant terrible (fr. hrozné dítě, postrach rodiny), které všechny uvádí do rozpaků svou upřímnou prostořekostí, čímž působí zmatek, skandály, a samozřejmě triumfy. Z mnoha úspěšných inscenace z dalších let jmenujme např. La Périchole, Rigoleto, Lazebník sevilský, La Légende de Jimmy, Marylin Montreuil, Mistinguett, Irma la Douce,Zazou. Savary, jak dříve zmíněno, byl od počátku ovlivněn Arrabalem, se kterým spolupracoval a jehož texty realizoval. Záměrem Savaryho bylo přes divadlo poskytnout divákům půvab až karnevalové atmosféry, dokonce lze říci, že inscenace svou poetikou měly nakazit diváky, aby v každodenním životě nebyly pouze pasivními konzumenty, ale měli potřebu sami tvůrčím způsobem utvářet svůj život přes vnitřní emotivní pnutí (tedy ne pomocí rozrůstajícího se systému vnější pózy, že jste zajímaví lidé, protože nakupujete v Lidlu, nebo že vaší rodinu drží pohromadě kra-

bička s polévkami Vitana). Na druhou stranu se Savary vždy snažil vytvářet protiváhu vůči nadměrnému intelektuálnímu zacílení, a vůbec proti celkové orientaci stávajícího avantgardního divadla, kterému hrozilo uzavření se v „intošském ghettu“. S tím nutně souvisela − ne odmítání − ale selekce různých programů fyzických cvičení a uměleckých školení. Tento přístup vycházel z jeho přesvědčení, že přílišná dokonalost by u herců mohla vyvolat pocit nadřazenosti nad diváky a tím vyvolat nežádoucí bariéru. Jeho představení akceptovalo svým záběrem nejširší obecenstvo, které bylo a je navyklé na vizuální formu. Upřednostňoval silnou metaforičnost a nebál se do inscenací organicky adaptovat „lehčí“ žánry, jako je revue, pantomima, burleska, opereta, cirkus, a zároveň rozprostřít děj/situace simultánně na několika místech v prostoru. Le Grand Magic Cirkus nebyl ustáleným souborem, počet členů se pohyboval od 10 do 30 osob, přičemž původní profese herců bývala různorodá. Savary pro ně připravoval volné scénáře a v podstatě rezignoval na regulérní zkoušky. Vycházel především z improvizací na dané téma, přičemž upřednostňoval improvizace kolektivní. Lze tedy říci, že základ budoucí inscenace byl souhrnem nápadů a záměrů celého souboru, které byly akceptovány a vstřebány. Není od věci říci, že v důsledku byly inscenace vytvářeny spíše intuitivně, s přihlédnutím k prvkům záměrnosti a nezáměrnosti vycházejících z talentu Savaryho. Souboru tím pádem vyhovovaly prostory nesvázané konvencialitou divadelní budovy. Proto se více orientovaly na plenér − ulice, pláže, náměstí, dvory, ale též lokály a cirkusové stany. Inscenace se vyznačovaly výsměchem rozličným tabu, zkostnatělým mravům, oficialitě. Za hrdiny si Savaryho divadlo vybíralo historické postavy, literární typy, nebo „hrdiny“ seriálů. Zcela legitimně dehonestovalo idoly, ale ne vzory, i když i s těmi zacházelo velmi volně. Lze hovořit o několika údobích tvorby Jérôma Savaryho a jeho magického divadla. Od Arrabala se přesouvá k tematickým kolážím, které mají sevřenou stavbu a vygradovanou pointu, např: Na shledanou, pane Freude (postavy: Shakespeare, Freud, Dracula, Mona Lisa, Tarzan; prostředí: břehy Amazonky, Chicago časů Al Capona, Švýcarsko Viléma Tella). Za nejlepší díla z té doby jsou pokládány Vor Meduzy (1967) a především Poslední dny Robinsona Crusoa (1972). Další období se vyznačuje neuspořádaností inscenací, kde emoce a obrazy jsou natolik volné, že záleží na atmosféře místa a času, a neméně tak na empatické ochotě publika, včetně jeho schopnosti stvořit z viděného vlastní téma na základě osobních životních zkušeností. V té době Grand Magic Cirkus hrál po celém světě: v USA i v Latinské Americe, v Anglii, v Berlíně, a v čase tragické olympiády v Mnichově, během níž islámští teroristé zavraždili izraelské sportovce. Poslední období, ještě před vstupem do regulérních divadelních institucí, znamená obrat k pevné výstavbě inscenací. Roku 1981 uvádí v Paříži Melodii neštěstí, čtyři příběhy o mizérii lidské existence, se kterou Savary pak půl roku zájezduje na venkově. Zážitky a zkušenosti z kočovného života nejspíše v další sezoně vedou k nastudování Molièrova textu Měšťák šlechticem. Inscenace se rázem stala událostí pařížské sezony 1981/1982. Téhož roku Savary inscenuje zahajovací představení festivalu Divadlo 81 konané v Kolíně nad Rýnem, a to velkou karnevalovou podívanou se 700 účinkujícími. Hra se jmenovala Jedenáct tisíc panen aneb Slzy nelžou. A karnevalového průvodu městem se zúčastnilo 100 000 lidí.

motto: „Poslední životní radostí je pocit osvobození od povinnosti.“ William Hazlitt

Při „odchodu“ z avantgardy do oficiálních institucí vedl Jérôme Savary v letech 1982 až 1986 oblastní centrum Dramatique National du Languedoc-Roussillon, Nové lidové divadlo ve Středozemním moři v Montpellier. Další zastávkou v letech 1986 – 1988 bylo divadlo v Lyonu Carrefour Européen du Théâtre du Huiteéme, načež se stal ředitelem Théâtre National de Chaillot, kam nastoupil po Antoinu Vitezovi, kde setrval až do roku 2000. Dalších šest let, do roku 2006, byl ředitelem Opéra-Comique. Po ukončení této životní fáze se Jérôme Savary odstěhoval do Béziers, kde v prostoru divadla františkánů vytváří vlastní, osobitou strukturu divadelní tvorby – tedy, nepřesně řečeno, jde o jakýsi návrat ke kořenům.

6 | 2010

Postgraduální sloupky

Savary mnohokrát sáhl po dílech Molièra, Williama Shakespeara, Bertolta Brechta, čerpal z díla Alexandra Dumase. Klasické texty ho vzrušovaly, a některé realizoval vícekrát na různých jevištích a v různém čase. Patří k nim např: Škoda, že je to děvka od Johna Forda (1980 Schauspielhaus Bonn; 1997 Divadlo National de Chaillot). Nebo Cyrano z Bergeracu od Edmonda Rostanda (1983 divadlo Mogador; 1997 Divadlo National de Chaillot). Trompinette Paradise od Borise Viana (2008 Městské divadlo z Beziers; 2010 divadlo Déjazet). Jeho inscenace Kabaretu získala ve Francii roku 1987 prestižní Cenu Molière, a roku 1993 byla oceněna i ve Španělsku. Velkou měrou se podílel na filmové a televizní tvorbě, a kromě dramatických textů psal i beletrii. Nutno podotknout, že více než o vizích, z nichž Jérôme Savary − herec, dramatik, režisér, ředitel divadel – dokázal utkat svá představení, která svou životaschopnost prokazovala a prokazují nejen v záznamech, recenzích, v rozhovorech, ale i stále trvající tvorbou toho divadelníka, a nakonec i jeho následovníků, bude vhodnější dát prostor jeho názorům i názorům jiných, neboť z nich snadněji vyplyne, proč se vydal zrovna cestou míšení žánrů a druhů divadla.

motto: „Můžete buď pomoci, nebo ne. Po zbytek života jste buď tím, kdo pomohl, nebo tím, kdo šel svou cestou.“ Thomas Perry Jérôme Savary na počátku sedmdesátých let v interview s redaktorkou Betty Knappovou, v článku příznačně nazvaném Za zvuků bubnů, vypráví část svého divadelního života a názorů na tvorbu. „Neměl jsem žádnou zvláštní divadelní průpravu. Jistě, měl jsem vystudovanou hudební konzervatoř – harmonizaci, trumpetu, piano, potom vzdělání výtvarné, kdy jsem v Paříži navštěvoval École des Arts Dékoratifs. Upřímně řečeno, obé mi bylo v další tvorbě velice prospěšné. Co se týče divadelních vlivů, tak to je těžké rozhodování. Určitě mě zasáhlo setkání s Divadlem národů, s Fernandem Arrabalem, Jorgem Lavellim, Jean-Mariem Serreauem a Victorem Garciou. Pro toho jsem nějaký čas navrhoval výpravy, než jsem si uvědomil, že to nemá smysl. Nevěřím v kulisy jako takové a pochybuji o smyslu výtvarníka v divadle jako o samostatném postu. I to byl důvod, proč jsem si nakonec raději založil vlastní skupinu. Co se týče problému, často diskutovanému, že nejsou současní dramatici skutečně výrazných dramatických her nemohu odpovědět než: „Jak by také mohli existovat, když dnešní doba drží na kondenzaci a slovní hříčky, a ne na něco opravdu silného a upřímného. Kdo by byl tak šílený, že by chtěl dát svou krev a duši hokynářům, stárnoucím ´velkým dámám´“ nebo studentům, ještě příliš naivně nadšeným, aby mohli pochopit, že divadlo je v poměru ke kultuře to, co Čankajšek k Číně. Dnes musí být divadelník celý člověk. Může mít své zvláštnosti, ale musí pracovat se skupinou a být její částí.´ Jediné napsané hry, které jsem kdy režíroval byly Labyrint od Arrabala a Svět divů od Cervantese. Ostatní hry jsem napsal buď sám nebo vznikly jako kolektivní dílo mé skupiny. Věřím na zlodějnu. Kradu texty jiným lidem. Vezmu kousek z Cervantese, něco ze Shakespeara, kousek z Moliéra a prokládám tím naše hry. Arrabal a já jsme napsali hru Krabice. Pak, či právě proto, mě požádal, abych režíroval Labyrint, a dal mi volnou ruku. Já přidal dalších pět postav a hra se dál a dál vyvíjela obsahově, ale i tím, že jsme z finančních důvodů neustále měnili herce. Navíc někdo z herců mluvil pouze anglicky nebo jen francouzsky či španělsky. Jeviště jsme rozčlenili na několik pódií a vybavili konstrukcemi, takže vzniklo mnoho jevištních ploch a my mohli pomocí světla upoutat pozornost na jedno nebo na několik míst současně. Představení jsem řídil pomocí bubnů, několika rohů a mikrofonů, a když jsem chtěl, aby některá postava přestala hrát, udeřil jsem na buben. Výsledek byl zcela

6 | 2010

mimořádný. (Pozn. J.S. určoval temporytmus podobně jako později Jurij Ljubimov v Divadle Na Tagance v Moskvě blikáním baterkou z balkonu nebo v Polsku Tadeus Kantor.) Co se týče výběru herců, jsem proti selekci, a proto si je nevybírám. Kdo chce, může přijít. A když přijde, zůstane součástí mé skupiny tak dlouho, jak chce. Mimochodem, mí herci jsou placeni, jen když jsou peníze v pokladně. Divadlo je sváteční společenská událost. Divadlo je způsob vyjádření, který bude stále naléhavější potřebou. Dnešní společnost je natolik konzumně mechanická a náboženství znamená už jen málo nebo nic, a lidé mezi sebou už skoro neumějí mluvit. Divadlo je příležitostí, cestou, jak přinutit lidi, aby se sblížili – jak mezi nimi strhnout zdi. Základem divadla by neměla být literární forma. Dnes bychom se měli vrátit k divadlu vášní a sbližování a hrát by se mělo kdekoli – venku, uvnitř, v garáži, na půdě, v továrně, ve stáji. Rozdíl mezi divadlem a ostatními slavnostmi je v tom, že divadlo se hraje pro ostatní, zatímco oslavy se zúčastňují všichni. V divadlech, tedy budovách divadelních, hrajeme jen někdy, když je to nutné, ale nedělám to rád, deprimuje mě to. Hlavně jak lidé sedí v řadách a hledí na zvedající se oponu. Já věřím v magii, ve vytváření atmosféry. K oživení věcí používáme na divadle skutečné ohně, barevné kouře, zvířata, stromky. Problém dnešních avantgardních divadel totiž je, že jsou absolutně intelektuální, a divák musí mít mozkové schopnosti, aby pochopil, oč vůbec jde. My se naopak snažíme, aby nás pochopil každý: vzdělaný i negramotný. Ostatně, dnešní společnost už skoro nečte – masy baví televize, filmy, vizuální forma zábavy. Často se mě ptají, co si myslím o Jerzy Grotowském a jeho Laboratoři nebo o Julianu Beckovi a jeho Living Theatre. Já je vnímám tak, že přes všechno co umějí a čím obohacují divadlo, že když Grotowský jevištěm stvoří supermystika, vytváří hradbu. Beck zase vytváří proroka-supermana, který opovrhuje publikem. Jsou to studená a přeintelektualizovaná představení. Reakce kritiky? Inu, ta naši vizi divadla prudce odmítla. Skoro všichni přijeli do Paříže na představení Magického cirkusu, ale málokterému se podařilo napsat o tom jediné slovo, popsat kteroukoli část hry. Museli si na to pozvat kritika z oblasti varieté a cirkusů. Naše nová odrůda divadla nebude přijata, dokud starý literární druh dramatické tvorby nevymře, neboť kritika pohlíží na divadlo měřítkem jen toho, co zná, tedy měřítkem tradičního divadla, a intelektualizuje vše, co uvidí. Pro mne to znamená, že kritici jsou odříznuti od reality moderní doby. Moje hry nejsou napsané v pravém slova smyslu, což znamená, že se od představení k představení trochu proměňují, ale struktura inscenace zůstává stejná. Nedílnou částí našich textů-netextů je prostor, ve kterém budeme hrát, a snažíme se jej akceptovat vzhledem k tomu, co budeme hrát, nebo naopak uděláme vše, aby prostor vyhovoval nám, aby přestavěn nás akceptoval. I když, pravda, většinou, když získáme prostor na hraní a seznámíme se s ním, diskutujeme různé náměty hry, o které uvažujeme, a vkládáme své vlastní nápady. A také řeším technologické problémy, jak dosáhnout našeho záměru, aby to vypadalo lehce. Příkladně, pro navození rámce se snažíme předvést všechny zvířecí podoby člověka, a to pomocí skřeků, onomatopoie, intonací, groteskního pohybu těla. Příkladně v jednom představení jsme začali krátkou situací z Molièra. Byli jsme oblečeni do kostýmů 17. století a po dvou minutách jsme se začali svlékat, a pod bohatými šaty jsme měli kostýmy jeskynních lidí. Chtěl jsem tak ukázat obrovské rozdíly, které existují mezi civilizovanou tváří člověka a jeho primitivním vnitřkem. Za nějakou dobu pak už byli herci nazí, chrochtali a řvali – a po celou tu dobu visel za paži u stropu ztepilý jinoch v nádherném oděvu a posílal polibky obecenstvu. Věřím v dobro, v laskavost na divadle. To jsou univerzální kvality. Láska je naproti tomu choulostivá otázka. Jednou při představení několik herců, včetně mně, položilo hlavu do klína ženám v publiku. Jedna z nich mě nevědomky začala hladit. Byl jsem tím gestem dojat a hluboce zasažen, a věřím, že ona také.

Postgraduální sloupky

Miluju živly, a už tím se lišíme od jiných divadel, neboť podle potřeby používám oheň a vodu. Dokonce pouštíme i ventilátory, aby divákům vlály vlasy. Je nádherné, jak snadno se dá s trochou vody a zvuků a pohybem vytvořit moře – například ve Voru Medusy diváci sledovali představení skrze rybářskou síť visící nad nimi. Když fregata Meduza ztroskotala, a zachránění se po čase začali na voru požírat a padali dolů do sítě, diváci měli pocit, že padají na ně. Nastalo sdílení zážitku postav příběhu a diváků. Pokud platí, jakože platí, že vše, co vychází z podvědomí, je symbolické, pak je naše divadlo symbolické. Diváci, kteří nereagují emociálně na naše představení, jsou studení a vypočítaví – nejsou schopni se radovat ze života, přežívají v intelektuální skořápce.“

motto: „Zle se vede zemi, která padla za oběť překotným změnám, kde se hromadí bohatství, ale lidskost upadá.“ Oliver Goldsmith K inscenaci Kronika koloniálního dobrodružství aneb Zartan, nemilovaný bratr Tarzana z roku 1970/1971 napsal Jérôme Savary toto: „V tomto skvělém příběhu o kolonialismu od středověku až do dnešní doby hraje hlavní roli Zartan, vystavující na odiv svou leopardí kůži. Představení, ač plné hrůz, používá techniku pohádek − triků, kouzel, jednoduchého dialogu. Provazy, kladky a tunely umožňují nepřetržitý pohyb lidí i pomůcek, kouř a mlha vytvářejí trvalou atmosféru války a boje, prokládanou dojemnými výjevy lásky a rozkošným vodním baletem v nafukovacím plaveckém bazénu. Scénou jsou tři kopce spojené tunely a otvory. Kopec vlevo patří Zartanovi, kde ve stínu podivné sochy Svobody vede Zartan válku se všemi ostatními. Kopec uprostřed je obsazen tichou většinou – tedy diváky. Občas na ně sice zaprší, ale o deštníky je postaráno, a jejich situace, byť prekérní, jim dovoluje přihlížet s příjemným vzrušením katastrofě, která je obklopuje. Hned vedle kopce je obchodník, a zcela lhostejný ke všemu dění klidně prodává párky a pivo okouzlenému obecenstvu. Kopec vpravo je mírumilovný idylický koutek, kdekoli na světě. Tady herci malují, tančí, milují se, zpívají. Je to prostor, který se Zartan snaží zničit, ale marně. Když zničí palmu, vyroste hned jiná. Když probodne ženu, zrodí se dítě. V Zartanovi je účast obecenstva jedinečná. Diváci svou obvyklou pasivitou a strategickým umístěním mezi dva póly děje zároveň aktivně ztělesňují roli tiché většiny. „Nejaktivnější“ pak bývají ti, kdož sedí na kopci uprostřed, přičemž každý divák má/musí být svědkem strašlivého masakru, který jej obklopuje, aniž by se pohnul (pokud se ovšem pod jeho židlí nepropadne tunel, takže spadne do díry, a také je vždy možnost zbloudilé střely). Ostatní diváci, co stojí, mohou hrát spolu s námi, např. „válečného korespondenta“ na frontě. Mohou se i zapojit, chtějí-li. Herci skutečně potřebují pomoc při manipulaci s velkými předměty, jako jsou bazuky, palmy atp.“

motto: „Občas mě napadá, že dobrota a laskavost spějí ke svému konci mnohem rychleji než ohrožená zvířata.“ Thomas Perry Hru Carla Goldoniho Les Rustres (Hrubiáni) uvedl Jérôme Savary v Théátre National de Chaillot, v sále pro 2000 diváků roku 1992. (Pozn. autora: Volný přepis recenze Dariny Kárové.) V uvolněné atmosféře plné smíchu a burácejícího potlesku probíhá na předscéně, ve výšce několika metrů, provazochodecká mezihra Harlekýna a Kolombíny, včetně akrobacie, salt a komických čísel, s nadnesenou, až přehnanou grácií.

V této inscenaci v podstatě mravoučného příběhu nejde o hlubokomyslnou interpretaci textu, o filozofii ani o psychologii souboje dvou pohlaví, i když muži se před hrdinkou nakonec skloní. Možná na chvíli, možná na dlouho, ale možná je to všechno jen karnevalová hra, na kterou odkazuje scénografie a její využití. To není až tak důležité, neboť fenomén hry/hravosti jako takové je základem struktury režijního přístupu natolik, že se stává jejím principem. A každý si může vybrat, zda představení vnímá jako divadlo na divadle, nebo jako skutečně iluzivní výklad textu. Obojí však v divákovi probouzí radost, založenou nejen na jeho základní chuti se bavit, ale též na jeho schopnostech vychutnat všechny odstíny a finesy divadelního mistrovství. Již zmíněné akrobatické mezihry probíhají na předscéně, kam občas vstoupí i postavy z příběhu. Třeba taková Lucietta uprostřed bláznivé honičky, ve které ji chtějí lapit a provdat, seběhne z jeviště do hlediště a klidně, jako normální divák, sleduje celou akci svého pronásledování. K dokonale iluzivním momentům zase patří efekt rozzlobených mužů, kteří vzteky bez sebe nad ztrátou prestiže v rodině se proboří dlažbou a ocitnou se po kolena ve vodě – jakpak by ne, vždyť děj se odehrává v Benátkách na Grand Canale. Tuhle situaci, která patří k nejlepším, nejsilnějším a nejkomičtějším lazzi, lze metaforicky též chápat jako tezi o ovládání žen silnějším pohlavím postavenou na vodě, ale též filozoficky, jako rozpadávající se společenský řád. K tomu se vysoko nad nimi ve stěně paláce objeví Felicie, která muže kárá za jejich hloupost a hrubost, a sálem najednou zavane chlad vody za podvečera. Stejně tak na závěr, kdy celá společnost stojí v mlze na mole, a na horkotěžko vybojovaný happy end začíná padat sníh. A padá, a padá, a padá... Savary prokázal, že Goldoni oprávněně má stále co říci, i kdyby jen hrou o hravosti.

motto: „Když může prezident a vláda zákonem nařídit, kolik je hodin, bez ohledu na skutečný čas daný pohybem slunce a přírodními zákony, pak už je možné všechno.“ Thomas Perry Na otázku jak a hlavně proč založil vlastní divadlo, Jérôme Savary odpovídá. „Každý mladý člověk, pokud chce rychle a bez omezování dospět k sebevyjádření, si musí založit vlastní společnost – v mém případě divadlo. Paradoxně lze říci, že divadlo je umění „laciné“ a „ekologické“, neboť po sobě nezanechává žádný odpad. Můžete udělat představení z ničeho, příkladně zahrát Carmen s dýkou a kouskem hadru. A tak jsem si postavil amatérský soubor z kamarádů, ze kterých se později stali profesionálové, a díky nim jsem mohl psát hry a inscenovat je. Pokud je člověk mladý a neznámý má šanci, že uspěje, když se pokusí vyniknout vyzbrojen jistou drzostí. Provokování je důležitou zbraní mladých a revolucionářů. Naštěstí jsem divadlo založil v době prosperity, a ne v době nezaměstnanosti, takže se našlo dost nadšenců ochotných přistoupit na to, že po dobu půl roku či rok nebudou dostávat žádný plat, jen aby zkusili něco nového. Věděli jsme, že když neprorazíme, vždycky nějakou práci najdeme – dnes je to pro mladé se živobytím horší. Název Le Grand Magic Cirkus byl reakcí na dobu, kdy se divadlo zbavilo poručnictví literatury a rozrušilo stávající konvence. Byla to tvořivá doba, začínala Ariane Mnouchkinová s Le Théatre du Soleil, Eugenio Barba s Odin Teatret, Peter Schumann s Bread & Puppet Theatre, prostě byla to doba, v níž jsme se snažili naplnit pojem totální divadlo. K vyjádření toho, co chceme sdělit, jsme míchali pantomimu, tanec, hudbu, improvizaci, akrobacii – prostě každý člen souboru přinášel svůj talent, znalosti, dovednosti. Proto jsem nechtěl mít v názvu své společnosti divadlo. Nejpregnantnější se mi jevil pojem cirkus, protože do cirkusu přichází každý umělec se svým vlastním číslem. Představení je pak souhrn jednotlivých čísel,

6 | 2010

Dramaturgický pozorník

ať už jakékoli kvality. To byl náš styl, a nakonec, přes všechno mé kličkování, i divadelní směr. Přitom vím, že nejsem virtuos, ale více řemeslník, jehož styl každý pozná. Lidé chodí na má představení proto, jelikož vědí, že v nich najdou něco víc než jinde, i když je často mé inscenace dráždí. Divadlo je umění bezprostředního prožitku a já s potěšením vyprávím vlastní příběhy po celý svůj život. Mladí režiséři začínají zpravidla tím, že inscenují Moliéra nebo Shakespeara, ale já vůči těmto autorům pociťoval ostych, takže mi trvalo dvacet let, než jsem je začal uvádět na scénu. Nedá se říci, že naše divadlo vytvářelo nové dekorace, kostýmy, hudební doprovod, pouze je uvádělo znova v život. Vycházel jsem z existujících prvků a stereotypů, a jejich aranžováním do koláže jsem vytvářel vlastní jazyk, osobitou poetiku Le Grand Magic Cirkusu. Hudba byla vždy živá, žádný záznam, herci ji produkovali bez jakýchkoli triků. Nikdy jsem moc nevěřil na kolektivní tvorbu, i když jsem při zkouškách vycházel z kolektivní improvizace. Každé představení bylo, pravda, jiné, mělo svou linii improvizace, ale ta vycházela ze mě – já udával rytmus představení podle toho, jak reagovalo publikum, se kterým jsme udržovali stálý dialog. Takže i když vše bylo „dáno na papíře“, tak by se více mělo hovořit o součinnosti publika než o improvizaci herců. Jeden novinář se Sunday Times napsal: „Nesrovnávejte Le Grand Magic Cirkus s Théatre du Soleil. Jedni i druzí hrají mezi publikem. Ale pro herce z Théatre du Soleil je divák kusem nábytku, který mu stojí v cestě. Le Grand Magic Cirkus hraje obklopen publikem a cítí se jako ryba ve vodě.“ Vůči Arianě Mnouchkinové to je trochu nefér, ale tak to diváci vnímali – představení bylo jedním celkem, které herci i diváci hráli společně. Vždycky jsem tvrdil, že neděláme politické divadlo, ale že děláme divadlo politicky. To znamená, že politický byl nutně způsob práce a nikoli smysl představení. Miluju kalambúry − slovní hříčky, tedy schopnost přeskakovat z jedné věci na druhou, prostě umění kotrmelce. Miluju surrealismus a jazz, které utvářely XX. století, a ve své práci se rád inspiruju literárními i historickými legendami a ikonami, které divák dobře zná. A potom, bez jakéhokoli přechodu, pomocí nečekané koláže, vizuálních či verbálních kalambúrů, sklouznu do něčeho neobyčejného, surrealistického. Nejspíše to lze označit jako antinaturalistickou estetiku, neboť jsem hluboce přesvědčen, že do divadla se nechodí kvůli nějakému naturalistickému přepisu něčeho, co člověk vidí kolem sebe, ale, že to, co ukazujeme, musíme poetizovat. Bertolt Brecht napsal: „Hlavním posláním divadla je pobavit!“, a i když se vyznavači Brechta rozčilují, když se jim tato sentence připomíná, soudím, že od Brechta to bylo velice poctivé. Pobavit ve svém pravém slova smyslu znamená „zbavit nudy“ stejně jako „zahnat starosti“. Proto jsem Brechtovu sentenci umístil na plakát Národního divadla v Chaillot. Občas o mně říkají, že jsem demagogický, ale z mého hlediska je to pozitivní vlastnost. Také tvrdili, že jsem demagog proto, že se podbízím a mám plné sály. Jacques Nerson z Figaro-Magazine, můj osobní nepřítel, napsal: „Savary nedělá populární divadlo. Dělá divadlo populistické.“ To samo o osobě je zajímavá formulace: Populární znamená, že se to líbí lidu; populistické zas to, že se mu snažím zalíbit. Právě v tom spočívá podle mě rozdíl mezi „demagogickým“ a „populárním“. Pravdu by měl ten, kdo by tvrdil, že dělám populární divadlo pomocí populistických metod. Já se celý život snažím být poctivý. To je moje etika. Nemám příliš důvěru v lidi, kteří hlásají různé ideje či názory, aniž je uplatňují v životě. Viděl jsem dost „levičáckých“ ředitelů, kteří do divadla jezdili na kole, protože byli „ekologičtí a lidoví“, zatímco ve dvoře na ně čekal mercedes se šoférem. Mít mercedes, tak bych v něm jezdil. Nepřetvařoval bych se. Stejně tak bez uzardění říkám, že vydělávám těžké prachy. Tím si škodím, neboť ve Francii by každý chtěl, aby herec vydělával hodně peněz, ale nechlubil se tím. Moje etika tedy spočívá v tom, že se ve vztahu k realitě svého života a své práce snažím být co nejpoctivější. Snažím se nemluvit dvojím jazykem. A můj sen? Umět psát hry a žít jako Dario Fo, jehož texty se hrají po celém světě a on si občas jede obhlídnout, jak je hrají. Možná také mít soubor zkušených herců, nebo naopak samých mladých lidí, se kterými bych si dělal svá galapředstavení.“

6 | 2010

RADY NERADY pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) Dramaturgický seriál pod názvem Rady nerady pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) v tomto čísle AS uzavíráme dvěma tituly (dvacátým druhým a dvacátým třetím), které by mohly zaujmout mimo jiné žadatele tohoto typu: „Založili jsme divadelní soubor. Jsme většinou z jedné třídy a je nám kolem sedmnácti. Vedoucím je jeden bezvadný učitel, ale nikdy divadlo nedělal, stejně jako nikdo z nás. Poraďte nám, co máme hrát. Nejlépe nějakou komedii s písničkami pro 8 až 12 osob. Když bude potřeba, dovedeme sehnat i další lidi.“

Miroslav Pokorný Tragedyje masopustu čili Poslechněte, lidé... Připravil Milan Strotzer Miroslav Pokorný

Duchovní otec a zakladatel, umělecký šéf, dramatik, dramaturg, výtvarník, herec a především režisér Divadla AHA! Miroslav Pokorný patří mezi výrazné osobnosti českého divadla. Jeho inscenační „specialitou“, která dala Divadlu AHA! nezaměnitelnou tvář a přinesla mu mezinárodní úspěch, je absurdní dramatika (především Mrożek a Vian). M. Pokorný se v poslední době intenzivně věnuje i divadlu pro děti a pět let působí též jako pedagog herectví na Vyšší odborné škole herecké v pražské Michli. Na svém kontě má mj. české premiéry Rozewiczovy hry Stará žena vysedává, Taboriho Goldbergovských variací, Ingrischové Vídeňského tance smrti či Witkiewiczovy Vodní slípky. Úspěšné byly i jeho magické variace klasických textů – kupř. Molièrův Lakomec, Gogolova Ženitba, Shakespearův Sen noci svatojánské či Čechovovy aktovky Námluvy a Medvěd. (Převzato z www.divadloaha.cz.) Václav František Kocmánek (1607–1679), český básník, spisovatel, dramatik a kronikář. Působil jako kantor a regenschori v Praze. Psal básně o těžkém životě selského lidu, který trpěl válkami, morem, nevolnictvím a robotou (Lamentatio rusticana). Je i autorem skladeb historických (Píseň o smrti Albrechta z Valdštejna), divadelních her a interludií. Tragedyje masopustu čili Poslechněte, lidé... Na tomto místě bývá obvykle personář hry s uvedením jmen dramatických osob a jejich věku, pojmenování prostředí, do nichž je autorem situován děj hry. Ne že by tyto údaje nešlo uvést, v případě Tragedyje masopustu by to byly víceméně kontraproduktivní informace. Textová předloha je totiž jednou z těch, které bezezbytku odpovídají pod titulkem uvedenému zadání: může se jí zmocnit věkově kompaktní soubor, je postavena na antiiluzivním principu divadla na divadle, kde nezáleží na věku osob, nemá nároky na nákladné místopisně určené dekorace, má komediálního ducha a je s písničkami, bez hudební složky se dokonce neobejde. To přitom neznamená, že jde o bohapustou zábavu, předloha skýtá možnost hrát o závažných, stále aktuálních tématech. Jisté akcenty, které uplatnili inscenátoři v době jejího prvního jevištního provedení v osmdesátých letech, v době tzv. normalizace, si diváci zvyklí číst mezi řádky pěkně vychutnali. Zdá se, že v tomto ohledu scénář hry nepozbyl nic na své aktuálnosti. Stačí jej přečíst současnýma očima a nebát se jevištní fantazie.

Dramaturgický pozorník

Tragedyje masopustu Miroslava Pokorného je předloha z roku 1984 určená původně pro inscenaci Hudebního divadla Klubu mladých ZO SSM v Lysé nad Labem, které se záhy přejmenovalo na Divadlo AHA! Předloha je to víceméně autorská, byť se její autor nechal inspirovat pobělohorskými interludii Václava Františka Kocmánka, lidovými baladami a čerpal z dalších pramenů „středověké“ literatury a slovesnosti. Miroslav Pokorný svou předlohu uvádí jako rozmarné leporelo o lidské krutosti v sedmi obrazech. Svou formou je nejblíže veršovaným Kocmánkovým interludiím, typickým útvarům barokní literatury. Interludia byly mezihry, frašky ze života měšťanstva a selského lidu, vkládané mezi jednotlivá jednání dramat, která se později hrála i samostatně. Ze sedmi interludií V.F. Kocmánka (viz vydání Josefa Hrabáka, Praha 1953) jsou v Tragedyji masopustu využita pouze tři, a to pro vznik dvou obrazů Pokorného leporela. Nejde zde o přepis Kocmánkovy předlohy nebo její dramaturgické úpravy, ale o vznik vpravdě autorského díla. K tomu je zapotřebí hned poznamenat, že Pokorného text byl a nutně pro budoucí uvedení musí být jen odrazovým můstkem, základem k budování scénického obrazu, k vyprávění za pomoci vpravdě divadelních prostředků, a to co možná nejvynalézavějších. Nejde tu totiž až tak o to, o čem se hraje, ale především jak. O obsahu jednotlivých obrazů (interludií, balad, kramářských písní) se totiž diváci dozvědí z úst opovědníka či prostřednictvím uvozující písně. Nutně je pak zajímá, jak budou oslovováni a překvapování jevištním provedením, obrazem. První uvedení Tragedyje masopustu v autorově režii vycházelo ze stanoviska, že divadlo je odvozeno od slovesa dívat se. Pokorného inscenace z roku 1984 měla v tomto ohledu takříkajíc barokní dimenzi. Ruku v ruce s popisovanou inscenační premisou je neméně podstatná hudební složka hry, jejímž autorem je Petr Moravec. Ten je spolu s Miroslavem Pokorným zároveň autorem písňových textů. Hra začíná úvodní písní opovědníka, jakýmsi předznamenáním, o čem ta podívaná bude: „Ach, jak se to, milý Bože, / na tom světě točí, / sto let tráva neroste, / kam lidská noha vkročí... /. Vzápětí na jeviště vtrhne v masopustním mumraji tlupa potulných komediantů s rozvernou masopustní písní, která de facto tvoří rámec hry. Poté principál – opovědník uvede první interludium o selském hňupu chtějícím žákem býti. On: Ona: On: Ona: On: Ona: On: Ona:

On: Ona:

Pohleďte, lidé, homo ecce! Ba, ani se věřit nechce, co nynčko vokazujem všem. Kdo stojí zde, jest člověkem! Ta kreatura předvedená mužem jest, tedy žádná žena. Má ruce, nožky, jak každý jiný, jakož i další končetiny. Celá pak tato schrána cenná pevnou je kožkou obalena. Ano, zdež stojí v plné kráse! Než hlava (buch, buch, buch) zcela dutou zdá se, což nevadí – a všem to známo dosti, že dosáhnouti vzdělanosti může i ten, kdo rozumu jest mdlého. Dnes mohou všichni dosáhnouti všeho! Proto i na toho grobiána čeká budoucnost nóbl pána.

Sedlák Kuba se vrací z města, kde se při nezřízeném pití potkal se studenty a umanul si, že dá svého prostoduchého syna Vávru na studia. Vávra se jde poradit se svou milou Rejnou. Ta je zprávou nadšena a chce tu novinu zvěstovat své matce. Vávra ji ale pozve k sobě do světnice, kde je slovy textu hry „odvržena věda celá skrze potřebnosti těla“. Rejnina matka je přistihne in flagranti. Rejna tvrdí, že si pere výbavu. Když se matka dozví, že půjde Vávra studovat, nedá jinak, než že dceři pomůže s prádlem. A tak se dají do díla ve třech. Jsou vyrušeni boucháním na dveře. Mladá panna se dovolává pomoci – úkrytu před jinochem, který ji pronásleduje. Nechtějí ji pustit dovnitř, ale po jejím úpěnlivém volání „Jsemť já zručná pradlena!“ se pro ni dveře otevřou. Jimi pak nad ránem vklouzne i Esmeralda z cikánského tábora. Po noci plné vášní – škole života – se Vávra loučí s tím, že se vrátí, až vystuduje. Všechny ženské svorně pochybují o tom, že by z něj mohl být pilný student. Po prvním interludiu následuje česká lidová balada O Majdalence a Matouškovi, líčící, jak Matoušek zabil svoji milou a byl za to ze své vůle spravedlivě potrestán.

Baladu střídá interludium „o žebrácích, kteří skrze pravdu se s kupcem přeli a o tragickém konci, jež následoval“. Bohatý kupec laje žebrákům do lotrů, žhářů a zrádců zaprodaných za peníze ďáblu. Žebráci mu nezůstávají nic dlužni a kontrují odhalováním podvodných praktik, jimiž kupci okrádají své zákazníky. Pře se postupně vyhrocuje a vyvrcholí výhrůžkami kupce žebrákům vězením, mučením a smrtí na šibenici či upálením. Žebráci dají průchod svému hněvu a kupce ubijí k smrti. Poté dbalí naučení „zkuste sebrat, kde nic není“ mizí z místa činu. Na řadu přichází interludium „o krutém zamordování starosty v Rýbrholci, jemuž se krvavé odplaty pro lakotu jeho dostalo“. Ve skutečnosti jde o kramářskou píseň o tom, jak čeledín zabil svého lakotného pána, jeho ženu a starého otce, jen dítka byla ušetřena. „Naučení z ní plyne pro lakotu veškerou: Dostaneš, kdo šidíš jiné, po lebedi sekerou.“ Následuje interludium „o ženě selské, hladem stonající, a o muži o její zdraví se starajícím“. Hladový sedlák Rumiplot by se rád najedl, ale nemá za co, jeho žena Důra všechny peníze projedla a propila. Při návštěvě města dá na radu chytrolína Karáska, aby pod záminkou potřeby léčení svěřil svou ženu do péče bohatého lékaře a aby – zatímco se bude doktor věnovat pacientce – pronikl do jeho bohatě zásobené spíže a ukojil svůj hlad. Doktor Linius vyšetří Rumiplotovu ženu a rychle zjistí, že je „nemocná“ z přejídání. Ona sama pak vysvětlí, proč se ukájí jídlem a pitím – nedostává se jí jiných rozkoší. Linius přímo hoří touhou vyhnat nemoc z jejího pěkného těla. Podmínkou je třídenní pobyt Důry v lékařově domě. Rumiplot s tím nesouhlasí, ale nakonec mu nezbude než opustit lékařův dům. Karásek naproti tomu zůstává coby doktorův přičinlivý pomocník. Další obraz je jakýmsi tematickým prodloužením předchozího interludia. Je postaven na písni s výmluvným názvem „Žena je těžké břemeno“. Píseň líčí, jak námořníky potkala při plavbě velká bouře. Aby se zachránili, velel jim jejich patron odlehčit loď. Každý měl vyhodit to, co nejtěžšího si s sebou vzal na plavbu. Všichni odhodili nejdříve své hříchy, zlato a drahé kamení a nechali si jen lehký oděv. Jen jeden z námořníků tak nechtěl učinit, oproti ostatním hodil přes palubu svou ženu. V tu chvíli bouře ustala. Závěrečné interludium o tom, jak jeden ovčák pro vojenské pány život ztratil, těží z české lidové balady. Ovčáka Jana, který žije mimo lidské společenství pouze se svým stádem, chtějí verbíři přimět k vojenské službě. Díky ovčákově prostoduchosti se jim to podaří. Jan je zavlečen do válečné vřavy, kterou vnímá jako zábavnou hru. Z jeho naivního okouzlení ho vytrhne střela, která zmaří jeho nevinný život. Text hry naleznete na www.amaterskascena.cz v rubrice Dramaturgické pozorníky v podrubrice Texty divadelních her. Kontakt na autora hudby Petra Moravce lze získat prostřednictvím autora textu na adrese myrek.pokorny@seznam.cz (viz též www.divadloaha.cz).

Robert Bellan podle Jaroslava Foglara: Rychlé šípy Připravila Pavlína Schejbalová s využitím encyklopedie Wikipedia a stránek Slováckého divadla Jaroslav Foglar (6. 7. 1907–23. 1. 1999), spisovatel, autor několika desítek knih, kreslených seriálů, dvou divadelních her… Narodil se v Praze-Nuslích. Vystudoval veřejnou obchodní školu, poté pracoval jako úředník, vychovatel, odpovědný redaktor časopisů. Pod přezdívkou Jestřáb vedl po celý život skautské oddíly. Roku 1920 poprvé na výzvu staršího bratra navštívil skautský oddíl, 48. klub oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svou přezdívku. Jako třináctiletému mu vyšel literární pokus, báseň Měsíční noci. První publikovaná povídka Vítězství vychází časopisecky roku 1923. O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu se 34.

6 | 2010

Dramaturgický pozorník

pražský oddíl sloučil se slavnou Dvojkou a Jestřáb přešel do jeho vedení pod názvem Hoši od Bobří řeky. Po šedesáti letech nepřetržitého vedení předal oddíl v roce 1987 svému nástupci, a řadí se tak mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě. V roce 1934 byla vydána v nakladatelství Melantrich první Foglarova kniha Přístav volá. Brzy následovalo období Foglarova redaktorského působení v časopise Mladý hlasatel, poprvé vyšla kniha Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Z. Buriana. Od prosince 1938 vycházel na pokračování dnes již legendární seriál Rychlé šípy kreslený dr. Janem Fischerem. Roku 1941 byl Mladý hlasatel zakázán nacisty. Těsně po válce redigoval Foglar časopis Junák, brzy však odsud odešel, aby založil nový časopis Vpřed. Ten ukončil svoji činnost v roce 1948. V padesátých letech Foglar působil jako vychovatel v domově mládeže (pod dohledem StB). Ani v tuto dobu nepřestal psát. Po delší odmlce se roku 1965 na trhu objevila jeho kniha Tajemná Řásnovka. V Ostravském kulturním zpravodaji začaly vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy V 70. letech se spisovatel věnoval převážně práci s oddílem, publikovat směl pouze časopisecky. Teprve po revoluci roku 1989 měl Foglar konečně plně otevřenou cestu ke čtenářům. V nakladatelství Olympia vyšla stínadelská trilogie Dobrodružství v temných uličkách (Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství Velkého Vonta). Od jara 1995 byl J. Foglar dlouhodobě hospitalizován v nemocnici, ale podle možností dál vyjížděl na besedy se čtenáři. V listopadu 1998 vyšlo v nakladatelství Olympia kompletní knižní vydání Rychlých šípů se všemi dosud vydanými příběhy. Robert Bellan, herec a režisér. Narodil se v roce 1966 v Hodoníně, v roce 1988 nastoupil jako herec do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Diváky si získal od počátku díky svým komediálním rolím: Allen Felix ve hře Zahraj to znovu, Same; Milouš v Saturninovi; Lord Babberley v Charleyově tetě aj. V roce 2000 na jevišti Malé scény v Hradišti uvedl jako režisér vlastní dramatizaci Rychlých šípů. To znamenalo zvrat v jeho dosavadní kariéře. Inscenace slavila obrovský úspěch a Bellana začala oslovovat jiná divadla s nabídkami režijní práce. Mezitím se Rychlé šípy staly nejhranější komedií Slováckého divadla všech dob. Před odchodem do pražského divadla Rokoko připravil Robert Bellan rovněž na Malé scéně další komedii, tentokrát z pera francouzského dramatika Francise Vebera Blbec k večeři. V Praze nastudoval například hororovou komedii Hrobka s vyhlídkou. Rychlé šípy v jeho režii uvedlo kromě pražského Rokoka i příbramské Divadlo A. Dvořáka.

Rychlé šípy Osoby: Ve hře vystupuje celkem 23 mužských a 6 ženských postav a jeden pes. Přičemž je možné všechny odehrát skupinou jedenácti herců a to i tak, že některé ženské postavy mohou hrát muži (mladíci) a naopak některé mužské postavy mohou ztvárnit ženy (dívky). Pochopitelně je nutné dodržet, aby do pěti hlavních postav hochů bylo obsazeno pět herců, kteří už nehrají postavy jiné. Místo děje: Náznaková scéna představující interiéry i exteriéry, tj. dvůr, klubovnu, ulici, seník, půdu apod. Dramatizace (i inscenace) Roberta Bellana počítá s bohatým hudebním plánem, který podkresluje přestavby, ale není na text striktně vázán, a tak se v tomto směru ani v podobě výpravy fantazii, hravosti atp. meze nekladou. Děj hry sleduje známý příběh Rychlých šípů skrze velmi stručné a přehledné situace, které jsou jednotlivě pojmenovány (Seznámení, Závod, Koupel atd.). Pracuje s typickým Foglarovým jazykem. Mirek Dušín zachraňuje Jarku Metelku před atakem kluků – Černých jezdců. Mirek a Jarka na útěku se seznámí ještě s Jindrou Hojerem, který jim pomůže se skrýt. Trojice se domlouvá, že založí klub a budou pořádat „něco pro kluky a holky z naší čtvrti“. Nejprve pořádají závod v běhu, nečestně zvítězí Černý jezdec, když podrazí nohy jasnému favoritu Mirkovi. Dívka Vlasta však svou vyšitou vlajku přesto Mirkovi věnuje a trojice hochů se domlouvá na názvu svého klubu – Rychlé šípy. Černí jezdci jim chtějí vlajku vzít, a tak začíná další honička. Červenáček a Rychlonožka pomáhají Rychlým šípům ukrýt se v domě, kde bydlí a přirozeně se pak stávají dalšími členy klubu.

6 | 2010

Čevenáček aktivně domlouvá s domácím možnost využít starou prádelnu jako klubovnu Rychlých šípů. Chlapci si ve své nové klubovně prohlížejí a vyměňují známky. Stařenka z domu jim přináší další známky do sbírky a vypráví jim o člověku, který měl velkou sbírku známek, ale jednou záhadně zmizel ze svého bytu a už ho nikdo nespatřil. Rychlé šípy se rozhodují onoho člověka vypátrat. Stopy vedou na strašidelnou půdu, kde chlapci skutečně najdou nejprve dopis na rozloučenou od pana Drápa a nakonec i mrtvého muže a jeho sbírku známek… Dostanou pochvalu od policie a také peníze, které se rozhodnou věnovat potřebným, resp. stařičké chudé paní Mydlíkové. Mirek: Myslím, že bychom tyto bezpracně vydělané peníze mohli věnovat potřebnějším. Rychlonožka: Jak potřebnějším? Jarka: Prostě dát je na něco dobrého. Rychlonožka: Třeba na sultánky, věnečky a kremrole. Jindra: Mirek myslel dát je nějakým chudým lidem, plantážníku. Rychlonožka: Vždyť to já jen tak. Červenáček: Někde blízko nás bydlí stařičká chudá paní. Jmenuje se Mydlíková. Navrhuji, abychom ty peníze věnovali jí. Všichni: Souhlasíme! Jejich hovor o tom slyší naneštěstí dva výrostci a ti se rozhodnou peníze lstí získat. Chtějí Rychlým šípům namluvit, že jsou příbuzní paní Mydlíkové, ale pětice správných hochů jim nevěří a naopak je přiměje staré paní pomoct s uhlím a dřívím. Dobrý skutek je hřeje u srdce a s tím pocitem se domlouvají na dvoudenní výpravu do přírody. Na výpravě se chlapci cvičí v sebeovládání, ve snaze pomoci druhému, uvědomují si sílu kamarádství… Mirek coby vedoucí uděluje úkoly. Nocleh najdou u jednoho statkáře, který jim dovolí přespat v seníku. Rychlonožkovi se zdá dramatický sen, ve kterém vystupuje Vinnetou a Old Shaterhand a jehož děj mohou sledovat i diváci. Vyplyne z něj Rychlonožkův slib, že už bude chodit ochotně pro mléko… Rychlé šípy jsou probuzeny tajemnými kroky zloděje kolem seníku. Podaří se jim ho chytit a dostane se jim pochvaly od statkáře. Rychlé šípy v klubovně diskutují o sběratelství. Přichází za nimi chlapec Bohoušek s prosbou o pomoc. Kluk Dlouhé bidlo mu sebral všechny časopisy Hlasatel. Šípy získají časopisy pro Bohouška zpět, ale pomačkané, a to se chlapečkovi nelíbí. Proto se spojí s Dlouhým bidlem proti Rychlým šípům a kují spolu plán, jak se jich zbavit. Údajně má pomoci kočičí pracka, tu obstarává kluk, kterému říkají Štětináč. Skutečně se mu to povede a zakládá Bratrstvo kočičí pracky. Jenže je přistihne Zavadilka – majitelka kočky – a zavolá na ně policii, ale zloduchové utečou a vyhrožují Rychlým šípům pomstou kočičí pracky. Rychlé šípy při sportu opravdu stíhá jedna nehoda za druhou, rozbijí okno, zraní se… každého stíhá nepříjemnost, a tak přemýšlejí, jak pracku nepřátelům sebrat. To se jim nakonec podaří díky poslovi s falešným varováním. Štětináč: Kdo je to? Zatraceně, kdo to tu zvoní? Á, Rychlé šípy? Co chcete? Jarka: Musíš nám pomoci proti Dlouhému bidlu a jeho kočičí pracce. Štětináč: Pchá! A když nepomohu? Červenáček: Tak ti zabijeme tuhle krysu, kterou si chováš pro svou odpornou zábavu! Mirek: Nadiktujeme ti dopis. Piš: Dlouhému bidlu! Aby bylo prodlouženo kouzlo kočičí pracky, musí být pracka dnes večer v osm hodin položena na chvíli k velkému kameni v Černé jámě, kde je kočka zakopaná! – ještě podpis. Rychlonožka: Teď psaníčko odneseme hezky Dlouhému bidlu. Jarka: A ať tě ani nenapadne, nějak ho varovat, krysaři. Štětináč: Jen počkejte. Znám všelijaká kouzla! Zle se vám to jednou vyplatí. Padouchové jsou ale rozhodnuti získat pracku zpět a tvrdě útočí. Jejich plán ale opět překazí Zavadilka. Rychlé šípy zachraňují balon, který spadl do kašny malému dítěti, ale je to tak náročné, že nakonec skončí ve vodě čtveřice chlapců. Vršící se nepříjemnosti vyvrcholí tím, že jim domovník oznamuje, aby se na přání nájemníků vystěhovali z klubovny. To všechno slyšel Bohouš a za tepla to donáší Bratrstvu kočičí pracky, které už cvičí krysu. S její pomocí chtějí škodit Rychlým šípům. Ti jsou bezradní bez

Dramaturgický pozorník

klubovny, ale náhodou jim chlapec Murkač nabízí dílnu svého otce. Výměnou chce být vedoucím klubu Rychlých šípů. Chlapci váhají, klubovna je lákavá a jsou si jisti, že by vedoucím zvolili opět Mirka… Vtom uvidí, jak Murkač kouří a tím si zpečeťuje osud – v takovém případě nemůže být členem RŠ. Rychlé šípy se náhodou ocitnou v situaci, kdy je třeba zaskočit za nemocnou správcovou a uklidit dům. Tím si vyslouží důvěru nájemníků a do své staré klubovny se přece jen mohou vrátit. Přidá se k nim i nový člen – pes Bublina, kterého najdou právě ve chvíli oslav návratu do klubovny. Rychlonožka: Jak jsme šťastni, ty naše milá dobrá klubovničko, že do tebe zase smíme! Líbám tvůj práh, pusu si umeju až doma, teď si ji jen tak troch oblíznu… (za scénou zakňučí pes) Hoši, tady je nějaký pes. To je ale divné. Jde ke mně a nemá ani známku. To je jistě vzteklý pes! Jejkote mankote, jekote mankote, vzteklý pes! Zachraňte mě někdo! Červenáček: Ten na vzteklého psa nevypadá. Jindra: Necháme si ho? Mirku, viď, že si ho necháme! Všichni: Mirkůůů!!! Mirek: Tak dobrá. Přijímáme tě do našeho klubu. Hlasatele odebírat nemusíš, legitimaci ti namalujeme sami. Text hry i kontakt na autora lze získat prostřednictvím redakce AS.

Novinky světové dramatiky Péter Esterházy: Rubens a neeuklidovské ženy S použitím článků v časopise Svět a divadlo 1/2009 připravila Pavlína Schejbalová Péter Esterházy

Tento (post)moderní aristokrat maďarské literatury se narodil roku 1950 v Budapešti. Je potomkem slavného šlechtického rodu,vystudoval matematiku na univerzitě v Budapešti. Od poloviny 70. let je znám jako velice plodný autor a publicista na volné noze. Je to neobyčejně nadaný jazykový ekvilibrista se zálibou ve využívání techniky citací z veškeré literatury, která kdy byla napsána; je velkým oříškem, ale snad i výzvou pro překladatele. Výrazné sympatie k české kultuře potvrzuje jak výrokem „je sympatičtější pěkně po česku udělat pár piv, než trojčit u vína po velkouherském způsobu“, tak především románem Hrabalova kniha (1990), v němž uplatnil formu svého Mistra – vypravěčkou je autorova žena, stejně jako v Hrabalově románu Proluky. Z jeho díla uveďme např. Výrobní román (1979), Malou maďarskou pornografii (1984), Pomocná slovesa srdce (1985) či knihu nazvanou Jedna žena (1995). Péter Esterházy je nositelem mnoha prestižních ocenění za literaturu.

Rubens a neeuklidovské ženy Překlad: Táňa Dimitrová z maďarského originálu Rubens és a nemeuklideszi asszonyok (Budapešť 2006). Osoby: 4 muži (Rubens, třiašedesátiletý malíř + Pomocník malíře, asi třicet let + Albert, Rubensův syn mezi třiceti a čtyřiceti + Gödel, matematik asi šedesátiletý) a 1 žena (Helena, Rubensova mladá žena) + Anděl (nemáme informace) a Bakchus (Bakchovské klišé) + rubensovské postavy. Jak co nejlépe přiblížit drama, které je více filozofickou disputací? Jeho děj lze snad zachytit dvěma větami: Malíř Rubens právě zemřel a spolu s ním na tento stav reagují postavy z jeho obrazů, jeho pomocník, anděl, syn a další. Více či méně je zřejmé, že jejich promluvy se netýkají vždy právě jen času, místa a postav právě zúčastněných. Ze scénických

poznámek navíc plyne, že je autorovi často jedno, kdo kterou repliku pronese. Jindy ne. Současně s textem hry vyšla v časopise Svět a divadlo i studie Ani ždibíček transcendence (o maďarském dramatu; napsala Andrea Tompa, přeložila Táňa Dimitrová). Z ní si pro přiblížení vypůjčím následující řádky: „Esterházyho hra je v maďarském dramatu patřičně ojedinělá, dá se říct, že sama je neeuklidovská. Nejde jen o to, že není realistická, ale o to, že není ani nerealistická. Tato divadelní hra se týká výhradně své vlastní reality. /…/ Jedinou její referencí je ona sama. Je to mapa, za kterou žádná země není. Tématem je umělec a umění, a to nikoliv náhodou: je to základ vlastního dobrozdání, čistá metafikce (jak už bylo mnohokrát napsáno v souvislosti s Esterházyho prozaickým dílem).“ Péter Esterházy, který si jako roli, jako masku tentokrát zvolil Rubense užívajícího velkoleposti (ženského) masa a svého umění, se zamýšlí nad neobvyklou, snad i v jeho životním díle novou otázkou: může psát o smrti a o Bohu v rámci systému pravidel, který vytvořil ve svých dílech? Čili: jak je možné umřít tam (v postmoderně), kde není Boha ani smrti? Drama začíná větou Rubens umřel a končí řádkem Já, já, já/ jsem zehe/ mřehehel/ to je fajn/ Hudba. Malíř Rubens vypadne z obrazu – tak zní první autorská instrukce – tedy umře a vzápětí o sobě prohlásí, že umřel: smrt nenastala ani v posledním okamžiku. Tento moment mezi první a poslední smrtí, přesněji mezi první a poslední ne-smrtí, okamžik nula, je časem a tématem hry. Drama, které se odehrává mezi těmito dvěma (textovými) body, či spíš stojí na místě. Téma, tedy smrt, se samo ohlásí: v tomto nulovém, nepomíjejícím, nelineárním, permanentním čase. /…/ Jedná se o permanentní čas (postmoderní) fikce a nápodoby reality. V nulovém čase samozřejmě nemůže existovat příběh, který předpokládá plynutí času, vždyť děj, to je událost a změna, kdy jeden okamžik přináší jinou (novou) kvalitu než ten předchozí. To však není možné. Změna neexistuje. Smrt neexistuje. V postmoderních hrátkách literatury může smrt existovat pouze jako šaškovský výstup a role, jelikož vše je jen (meta)fikce, proto je tragédie jako možnost vyloučena. /…/ Lidé, jakožto zástupci skutečnosti, se v tomto dramatu téměř nevyskytují. Jak potom může (toto) drama fungovat? Bez vývoje, změn, děje, činů? V nulovém čase, jakožto zpráva o neměnném stavu? A jak je možné mluvit o smrti tam, kde teoreticky není smrt možná? Co je potom předmětem rozmluvy? Smrt – varianty tohoto slova se v textu vyskytnou více než třicetkrát. V čase mezi zahajovací a závěrečnou větou je předmětem teoretická nemožnost smrti umělce (Rubense i postmoderního autora textu). /…/ Tady spolu nebojují postavy či role, jde tu o střet idejí a úhlů pohledu, nikoliv v jevištních situacích, ale v hravých střetech slov a bonmotů. Dalším neeuklidovským námětem hry je zapojení Boha do pře se smrtí. Maďarské drama zná Boha nanejvýš jako součást nadávky; nejenže s transcendencí nevede žádnou diskuzi, rigidně odmítá byť jen zaznamenání jakékoliv transcendentní dimenze. Slovo Bůh zazní ve hře víc než dvacetkrát. Ovšem ve světě, kde neexistuje smrt, nemůže samozřejmě existovat ani Bůh. Ukažte mi jediný obraz/ na kterém je/ alespoň za mák/ co by se za nehet vešlo/ ždibíček transcendence. Pře se Rubensův syn se svým otcem, chcete-li Syn s Otcem.“ Anděl: Kdyby nebyla smrt nebylo by ani umění Rubens: (myslí si, že to řekl jeho pomocník) Co je potom tohle blbečku (ukazuje na obrazy) Namaloval jsem všechno celý svět Nedokážeš mi ukázat tak velký nebo tak malý předmět na světě který by nebyl na některém z mých obrazů Je tam všechno Když chceš něco vidět je to tam V rozhovoru pro SaD odpovídá Péter Esterházy na otázku Co jsou neeuklidovské ženy? takto:

6 | 2010

Zprávičky

To řeknu přesně. Rozdíl mezi euklidovskou a neeuklidovskou geometrií lze popsat tak, že podle euklidovské geometrie činí součet vnitřních úhlů trojúhelníku sto osmdesát stupňů a podle neeuklidovské to není sto osmdesát stupňů. Takže na ženě vyhledáme trojúhelník, je poměrně triviální, který trojúhelník to je, změříme jeho úhly, sečteme je, a když součet nečiní sto osmdesát stupňů, máme co činit s neeuklidovskou ženou. A kdo z toho nemá radost, je mizera. (z rozhovoru K. Krále a T. Dimitrové s P. Esterházym pro časopis SaD 1/2009) Gödel: Neexistuje snadné myšlení Myšlené je vážné důsledky jsou vážné Nové pojmy, nové světy Neeuklidovské Rubens: Co pořád máte s tím neeuklidovským Vždyť to ani není vaše specializace Gödel: Protože to dobře ukazuje rozdíly mezi našimi názory Rubens: Já nemám názory Gödel: Ale rozdíly tu jsou Nuže Co jsem to chtěl říct Rubens: I to je názor Euklides – vynikající antický matematik. Euklidovský prostor je, historicky vzato prostor splňující Euklidovy axiomy. Laicky řečeno jedná se o běžný prostor, ve kterém žijeme a ve kterém jsme zvyklí vytvářet si svoje geometrické představy. Pojem euklidovského prostoru tak přešel z geometrie do fyziky i do algebry. (wikipedia) Hra vyšla tiskem v časopise Svět a divadlo č. 1/2009. Kontakt na vydavatele: svet@divadlo.cz nebo www.divadlo.cz/sad.

BECHYNĚ (5755 obyv., okres Tábor): Ve dnech 24.–26. září 2010 proběhla v bechyňském Kulturním domě víkendová dílna (nejen) loutkového divadla. Dílna byla určena každému, koho zajímá nejen divadlo loutkové, ale také divadlo výtvarné či předmětné. Letošním tématem byla cesta. Lektor Josef Brůček se zaměřil na předměty, materiál a výtvarné experimenty, Štěpán Filcík pak na hudbu, zvuk, pocity a atmosféru. Dílnu ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA pořádá Kulturní dům Bechyně. Více na www.artama.cz. (SB) ČESKÁ LÍPA (40 tis. obyv.): Divadelní klub Jirásek za finanční podpory Města Česká Lípa a místních sponzorů připravil na dny 18.−20. 11. 2010 tradiční Českolipský divadelní podzim. Organizátoři 34. ročníku přehlídky pozvali k hostování na prknech Jiráskova divadla v České Lípě Mladou scénu z Ústí n. L. s pohádkou Popelka v dramatizaci Kristiny Herzinové a Divadelní sdružení Právě

začínáme z Horních Počernic s komedií Michaela Frayna Bez roucha. Tři z pěti přehlídkových představení byla pak domácí provenience: Divadelní klub zahrál pohádku Jana Drdy v úpravě Věry Pánkové Jak princezna hádala až prohádala, pro dospělé pak aktovky A.P. Čechova Medvěd a Výročí, Umělecká agentura AGNEZ uvedla Prince a chuďase Marka Twaina v dramatizaci Pavla Dostála. Součástí přehlídky byl seminář herce a pedagoga Jana Přeučila pro (nejen) mladé divadelníky nazvaný Základní metodické postupy vnitřní a vnější techniky formou praktické herecké laboratoře. Ve foyeru divadla si návštěvníci mohli prohlédnout výstavu věnovanou vzpomínce na Majku Jiřičkovou, významnou režisérku místního souboru. (MS) ČESKÉ BUDĚJOVICE (95 245 obyv.): V Divadle U Kapličky se ve dnech 13.–21. 11. 2010 uskutečnil 11. ročník přehlídky amatérských divadelních souborů Budějcká Thálie. Uspořádal ho českobudějovický soubor J.K. Tyl v roce 115. výročí svého založení. Sám se také na přehlídce prezentoval hned třemi inscenacemi – Miro Havran: Vše o ženách, Marie Mašková podle Boženy Němcové: Babička, V+W+J: Balada z hadrů. Příležitost vystoupit dostalo dalších pět českobudějovických souborů – Kabaret u Váňů s nerealizovaným filmovým scénářem Pension Rosamunda, Arte della Tlampač se Zahnilým pyré, Taneční divadlo Na tenkém ledě a Kulturní společnost Alta s hrou

6 | 2010

Barmanky, jejímiž autory jsou John Godver a Jane Thorton a LDO ZUŠ Piaristické nám. s představením Rok sun rok na motivy Ireny Douskové. Pořadatelé pozvali i řadu souborů vzdálenějších – Dětské studio Tyláček při DS Tyl Dačice s představením Hrajeme si na ZOO aneb Žofka v akci na motivy Miloše Macourka, Rádobydivadlo Klapý s Hrabalovými a Nývltovými Tanečními hodinami pro pokročilé, DS Žďár nad Sázavou s Koenigsmarkovou pohádkou Byl jednou jeden drak a soubor Amadis Brno s hrou Murraye Schisgala A co láska? Součástí přehlídky bylo i představení hry Antonína Procházky Vraždy a něžnosti, které sehrálo Divadlo Hluboká nad Vltavou na svém nedalekém domácím jevišti. (MS) JAROMĚŘ (13 tis. obyv., okres Náchod): Ve dnech 10.–12. září 2010 se uskutečnil v městském divadle VIII. ročník nesoutěžní přehlídky ochotnických činoherních divadel Jaroměřské divadlení. Přehlídku zahájil DS Erben z Miletína komedií Jar. Koloděje Postel pro anděla. Dalších večerních představení se zhostily hostující Soubor Jiráskova divadla z Hronova, který uvedl Goldoniho Poprask na laguně, a soubor Wokno z Broumova se svým nastudováním komedie Michaela Frayna Bez roucha. Pořadatelé pamatovali i na dětské publikum. Zeleninovou pohádku Jana Skalického přivezlo uskupení Učitelky hrají dětem z Nového Bydžova a pohádku O líném princi sehrál soubor J.N. Štěpánka z Chrudimi. (MS) JIČÍN (16,5 tis. obyv.): Šestnáctý ročník celostátní dílny Dramatická výchova ve škole proběhl od 16. do 22. září 2010. Dílnu pořádá Sdružení pro tvořivou dramatiku, katedra výchovné dramatiky DAMU a K-klub Jičín ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA a městem Jičín. Jde, vedle seminářů pořádaných v rámci celostátní přehlídky Dětská scéna, o nejvýznamnější každoroční akci v oboru dramatické výchovy v ČR. Je určena především pedagogům a studentům, kteří se už setkali s dramatickou výchovou a kteří chtějí prohloubit své znalosti v tomto oboru a získat další podněty a inspiraci pro práci s dětmi a mládeží, ať už působí na prvním nebo druhém stupni ZŠ, v mateřských školách, ve školách středních i na pedagogických, filozofických a uměleckých fakultách. Dílna zohledňuje také aktuální potřeby učitelů a ředitelů základních, ale také středních škol pracovat na školních vzdělávacích programech. Letošní dílna nabídla tyto třídy: Jak se učit divadlem – dílna zaměřená na strategie, které žákům a studentům pomáhají používat divadelní konvence při prozkoumávání problémů současného světa; Příběhy, modely, zkušenosti na cestě k vlastnímu já, vztahům a hlasům svědomí – seminář přibližující možnosti uplat-

nění dramatické výchovy při utváření reálného sebepojetí žáků ve vazbě na mravní vědomí a cítění; Podoby dramatické výchovy na všech stupních základní školy; Jak vytvořit lekci dramatické výchovy pro děti 1. a 2. stupně ZŠ, jak využít metod a technik dramatické výchovy při vyučování, abychom u dětí rozvíjeli klíčové kompetence...; Dotek-dech-pohyb – hlavním cílem semináře bylo poznat své vlastní tělo a jeho možnosti jako nástroje komunikace tak, aby se stalo zdrojem sdělení. Součástí celostátní dílny v Jičíně byla jako vždy také přehlídka inspirativních představení dětských a středoškolských divadelních a recitačních souborů a dětských sólových recitátorů, která se uskutečnila v sobotu 18. září 2010. Více na www.drama.cz. (PS) KLADNO (70 tis. obyv.): Divadlo V.A.D. Kladno sehrálo 6. listopadu 2010 v kladenském Divadle Lampion jubilejní sté představení své úspěšné hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka s podtitulkem Nevkusná interaktivní hra z prostředí zubní ordinace. (MS) LIBICE NAD CIDLINOU (1310 obyv., okres Nymburk): Divadelní spolek Vojan v Libici nad Cidlinou uspořádal 9. ročník přehlídky pro děti i dospělé Divadelní babí léto. I letos to bylo léto značně rozsáhlé jak počtem souborů, tak časově. Na jeho programu bylo 10 představení. Hrálo se od 2. října do 12. prosince 2010. Začalo pořadem DS D3 Karlovy Vary Je to tak, třeba je to k nevíře, pokračovalo pohádkou L. Carrolla Alenčiny rošády DS Svatopluk z Benešova, inscenací hry Vladimíra Zajíce Poslední Vojtěchova mise pořádajícího souboru, Vodnickou pohádkou Divadýlka MRAK z Havlíčkova Brodu, komedií Jar. Koloděje Postel pro anděla v nastudování souboru K.J. Erbena z Miletína, Hubačovou Generálkou Jeho Veličenstva souboru Václav ze Zábřehu-Václavova, dvěma představeními pohádky Čert a Káča Divadla DUHA z Polné, Daňkovou hrou Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo v provedení DS Bratří Mrštíků z Boleradic a skončilo titulem vpravdě vánočním Nesem vám noviny, který zahrál soubor Ty-já-tr Hrobeso z Prahy. Návštěvníci přehlídky měli možnost zhlédnout také putovní výstavu reprodukcí malovaných opon zapůjčenou Muzeem českého amatérského divadla v Miletíně. (MS) MILETÍN (900 obyv., okres Jičín): Činorodý divadelní soubor Erben Miletín uspořádal o několika pátcích, sobotách a nedělích v období od 8. října do 11. prosince 2010 přehlídku ochotnických souborů Divadelní Erbenův Miletín. Na 15. ročník přehlídky pozval vybrané soubory z širokého okolí: Divadelní klub mladých z České Lípy s Erbenovou, Suchého a Havlíkovou Kyticí, Vojan z Libice nad Cidlinou s komedií Francise

Zprávičky

Joffa Prázdniny snů, soubor J.K. Tyla z Lomnice nad Popelkou s Goldoniho Popraskem na laguně, Zdobničan z Vamberka s pohádkou Boženy Fixové Kterak se čert o princeznu pokoušel, soubor Maska z České Skalice s pohádkou Vodník Mařenka autorů Nováka a Oubrama, Dobrovít z Dobrovice s duchařskou komedií Noela Cowarda Rozmarný duch, soubor z Červeného Kostelce s hrou Vlastimila Klepáčka Paměti Amorovy a Divadélko Kůzle z Kozojed u Kostelce nad Černými lesy s Pohádkou plnou not. Závěr Erbenova Miletína 2010 patřil domácímu souboru, který uvedl v premiéře a v první repríze komedii Jaroslava Koloděje Dědeček aneb Musíme tam všichni a pro děti hru Jak čert vyletěl z kůže od stejného autora. (MS) OTROKOVICE (18 857 obyv., okres Zlín): V sále otrokovické Besedy se uskutečnil 6. listopadu 2010 festival humoru a vína Otrokovické frkobraní 2010. Otevřená soutěžní přehlídka vypravěčů anekdot a hereckých skupin (scénky, gagy a pod.) byla proložena písničkami a vyprávěním Mužského pěveckého sboru z Vlčnova. Divadlo BROD z Uherského Brodu sehrálo hru Vlastimila Pešky napsanou na motivy Zdeňka Galušky Slovácko sa súdí aneb Fašank z věcí ludských. Nechyběla samozřejmě ochutnávka vína. (MS) POLICE NAD METUJÍ (4,5 tis. obyv., okres Náchod): Letošní Polické divadelní hry proběhly v místním Kolárově divadle během několika dní mezi 1. a 11. listopadem. Diváci mohli zhlédnout komedii Postel pro anděla (J. Koloděj) v podání DS J.K. Tyl Meziměstí, méně známou hru Ptačí klec (J. Poiret) uvedl DS Kolár Police nad Metují, naopak často hraný Poprask na laguně (C. Goldoniho) soubor Jiráskova divadla Hronov. Pro děti tu byly Příběhy včelích medvídků (M. Sajlerová a Z. Tomeš podle J. Kahouna) Divadla Krapet o. s. a třešničkou na dortu bylo jistě představení Divadla Járy Cimrmana České nebe (Cimrman, Smoljak, Svěrák). (PS) POLNÁ (5 tis. obyv., okres Jihlava): Od roku 2004 pořádá DS Duha divadelní přehlídku Ostře sledovaná Polná, která připomíná fakt, že spisovatel Bohumil Hrabal v polenském pivovaru jako dítě bydlel. Letošní ročník byl zároveň oslavou čtyřicátého výročí činnosti spolku. Program začal úspěšným uvedením zdařilé popradské komedie Kapustnica, následovalo sobotní představení komedie Benátky pod sněhem souboru ze Slavičína. V neděli se pak hrály Ostře sledované vlaky v podání Divadelního studia Dialog z Brna. Ochotníci z DS Vojan Libice nad Cidlinou přijeli s pohádkou Měla babka čtyři jabka. V pondělí brtničtí divadelníci zahráli svoji adaptaci Mrazíka a v úterý festival končil inscenací Babička v podání spolku z Boleradic. (PS)

PRAHA 1: Přehlídka amatérských divadelních souborů na prknech pražského Činoherního klubu pokračuje i v nové divadelní sezoně. V listopadu 2010 se zde představilo Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové, jmenovitě soubor Jezle s adaptací hry Zoltána Egressyho Portugálie pod názvem Sen O. P. Dalším hostujícím souborem byl loutkářský soubor Čmukaři z Turnova s umným provázáním třech známých pohádek v inscenaci Za každým rohem jeskyňka. (MS) PRAHA-HORNÍ POČERNICE: V Divadle Horní Počernice se ve dnech 22.–31. 10. 2010 uskutečnil 3. ročník festivalu amatérského divadla Čechův divadelní podzim, nesoucí jméno zesnulého scénografa Milana Čecha, který s hornopočernickými divadelníky po dlouhá léta spolupracoval. Pořadatel, o. s. Právě začínáme, sestavil program festivalu ze 14 inscenací pro dospělé i dětské publikum. Na jeviště svého nedávno rekonstruovaného divadla pozval soubory blízké, ale i z míst velmi vzdálených. Inscenací Tři sestry podle A.P. Čechova zahájilo Turnovské divadelní studio A. Marek. DS Svatopluk Benešov byl pozván s hrou pro děti Hloupý Honza, kterou na motivy Josefa Lady napsal Josef Pšenička, a současně s inscenací pro dospělé – François Campaux, Josef Pšenička: Kdo to asi přišel. Soubor Maska při TJ Sokol Česká Skalice byl pozván s pohádkou Vodník Mařenka St. Oubrama a Zd. Nováka a s inscenací hry Petra Lněničky Prstýnek paní Bárnetové, DS Jiří Poděbrady s hudební komedií J. Suchého a F. Havlíka Dr. Johan Faust, Praha II, Karlovo nám. 40, soubor Mrsťa Prsťa z Kouřimi s inscenací podle románu Choderlose de Laclose Valmontovy nebezpečné známosti. Další představení pro děti připravil soubor J.K. Tyl z Lomnice nad Popelkou, a sice Hastrmanskou komedyji Ivana Škapy. Zbraslavská kulturní společnost dostala příležitost k uvedení Vrchlického Noci na Karlštejně. Nejvzdálenější host byl pozván ze Slovenska, z Lúk pod Makytou, aby se představil v inscenaci hry J.G. Tajovského Ženský zákon. K hostování byly také pozvány Nové divadlo Mělník s pohádkou Zdeňky Horynové Zkoušky čerta Belínka a současně s hrou Ladislava Smočka Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho a Divadelní klub Jirásek Česká Lípa s hororovou komedií Václava Klapky podle prózy Sira Artura Conana Doyla Pes baskervillský. Na festivalu dostal příležitost i domácí soubor Počerníčci, který uvedl hru Roalda Dahla Čarodějnice. (MS) SEMILY (9 tis. obyv.): Ve dnech 14.–16. října 2010 se v Semilech konal 12. ročník divadelního festivalu zaměřeného na alternativní produkci Semilský paroháč. Před odletem na EXPO v Šanghaji zde Divadlo Teatro-

fon Praha zahrálo pro děti pohádku CirKUS SVĚTA, pro dospělé pak Předválečný kabaret 21. století. Na přehlídce se dále představili například VDS Vlastík Vrchlabí s Lakomou Barkou, Nakafráno Turnov s Božským řízkem, turnovští Čmukaři zahráli Medvídka Pú. Kromě Kulturního centra a Radnice se letos hrálo i v nově otevřeném kině. Nechybělo ani tradiční máčení poroty v Jizeře, které vzniklo na základě negativní zkušenosti pořádajícího souboru s porotou na soutěžní přehlídce. Porotce tu naštěstí suplují atrapy vyrobené z látky a papíru. (SB) SOKOLOV (24 900 obyv.): Poslední zářijový víkend 24.–26. 9. 2010 se v Sokolově konal již devátý ročník nesoutěžní přehlídky Sokolovská čurda. Letos se během tří dnů představilo 7 souborů. Přehlídku zahájil DS Scéna Libochovice s Havlovou Audiencí. Drama Zlomatka Maria Gelardiho představil soubor Trosky z Kraslic. Malým zjevením byl nováček přehlídky Úplně nenormální ochotnický spolek o. s. Liberec, který divákům vyrazil dech autorskou „dobrodružnou komedií“ Indiana Jones a n-tá křížová výprava. Divadlo Jakohost z Plzně pobavilo inscenací Rozpaky Svatopluka Nováka z dílny kladenského V.A.D. Brněnský AMADIS zahrál hořkou komedii Murraye Schisgala A co láska? Stejně jako v předchozích letech na festivalu vystoupilo Divadlo Dostavník Přerov, tentokrát s nedávno premiérovaným hudebním eposem Odysseus aneb Leporelo ROcKU. Součástí přehlídky byly i rozborové semináře věnované jednotlivým představením. Sokolovskou čurdu, cenu za nejzajímavější malou roli, udělil lektorský tým ve složení František Zborník a René Vápeník Jakubu Klímovi za roli MuDr. Tomáše Nožičky v inscenaci Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Přehlídku pořádalo Divadlo bez zákulisí Sokolov ve spolupráci s MDK Sokolov. (SB/PS) STOCHOV (5 538 obyv., okres Kladno): Ve dnech 20.−24. října 2010 se uskutečnil ve Stochově 12. ročník divadelního festivalu Stochovská Thálie. Vystoupily na ní soubory amatérské i profesionální. Z amatérských divadel byly k hostování pozvány Exil Pardubice s Brdečkovým Limonádovým Joem, Rádobydivadlo Klapý s hrou Josefa Tejkla Elegie tyrolská, 1. Neratovická divadelní společnost s pohádkovou hrou Jana Jílka Pták Ohnivák a liška Ryška. Domácí soubor Luna Stochov uvedl v rámci festivalu premiéru svého nastudování morytátu Wolfganga Kohlhaaseho a Rity Zimmerové Ryba ve čtyřech. (MS) STRAKONICE (23 500 obyv.): Čtvrtý ročník divadelní přehlídky Setkání se konal ve dnech 18.–20. listopadu 2010. Během tří dnů se na ní představilo sedm jihočeských souborů. Místní DS Čelakovský se představil

6 | 2010

s inscenací hry Pavla Němce Doba kamenná, mladší část souboru pod hlavičkou Scény mladých s moderní satirickou komedií Opravdové štěstí. Největší úspěch na přehlídce zaznamenala inscenace hry bří Čapků Lásky hra osudná – THE BEST OF! v podání Šumavského ochotnického spolku Prachatice. Režisér Jaromír Hruška zde na příběhu jednoho nejmenovaného „profesionálního“ souboru odhaluje zábavnou formou základní principy chodu divadla, vytváření inscenace a mezilidských vztahů v divadle. (SB) TŘEBECHOVICE POD OREBEM (5600 obyv., okres Hradec Králové): V sále kulturního domu se o sobotách a nedělích ve dnech 25. září až 20. listopadu 2010 uskutečnil 39. ročník Divadelní přehlídky nazvané Symposion. Pořádající místní soubor stejného názvu zahájil přehlídku fraškou Georgese Feydeaua Brouk v hlavě, aby dal poté prostor osmi dalším pozvaným souborům: Souboru Jirásek z Týniště nad Orlicí s komedií Jaroslava Vostrého a Jiřího Menzla Tři v tom, DS Jiráskova divadla z Hronova s Goldoniho Popraskem na laguně, Zdobničanu Vamberk s komedií Noela Cowarda Rozmarný duch, Divadlu Jesličky z Hradce Králové s volným zpracováním detektivky Roberta Thomase Osm žen, pražskému Malému divadélku s pohádkou O Palečkovi, souboru Eduarda Vojana z Brněnce se Světáky Vratislava Blažka a Zdeňka Podskalského, Divadlu Krapet z Prahy s pohádkovou hrou podle Jiřího Kahouna Příhody včelích medvídků. Bohatý přehlídkový program zakončilo Malé divadlo Kjógen z Brna japonskými fraškami. (MS) ZÁBŘEH (14 360 obyv., okres Šumperk): Ve dnech 17.−21. 11. 2010 se v Zábřehu-Václavově uskutečnil 4. ročník soutěžní přehlídky ochotnických souborů O Václava z Václavova. Přehlídku zahájil domácí soubor Václav, o. s., Generálkou Jeho Veličenstva od Jiřího Hubače. Pořadatelé pozvali k hostování soubory JDO Loštice s komedií Jana Havláska Manželka se nepůjčuje, Škeble Gymnázia z Lanškrouna s hrou Jana Střechy Marionety, s. r. o., Vicena z Ústí n. Orl. s Molièrovým Zdravým nemocným, Šok ze Starého Města pod Sněžníkem s pohádkou Jiřího Tepera Alibaba a loupežníci, Divadlo Ve středu z Lanškrouna s hrou Marca Camolettiho Na správné adrese, Divadlo Devítka z Ostravy s komedií Jeana-Clauda Islerta Jo, není to jednoduché, DS Kroměříž s Habaďůrou od Michaela Cooneyho. Amadis z Brna byl pozván se dvěma inscenacemi, a sice s lechtivou hrou Fiony Bettanini a Diega Ruize Bez předsudků a s tragikomedií A co láska? autora Murraye Shisgala. Přehlídku zakončii domácí s hrou pro děti od Miloslava Dismana Tři medvíďata Rýša-Míša-Máša. (MS)

Kalendář

9.–13. 3. 9.–13. 3.

leden–březen 2011 Legenda: DD – Divadelní Děčín, DS – Dětská scéna, KDP – Krakonošův divadelní podzim Vysoké n. Jiz., JH – Jiráskův Hronov, LCH – Loutkářská Chrudim, MS – Mladá scéna Ústí nad Orlicí, ŠP – Šrámkův Písek, Pop. – Popelka Rakovník, WP – Wolkrův Prostějov. 23. 1.–6. 3. (neděle) 4.–6. 2.

10.–11. 2. 17.–20. 2.

19. 2. 2. 3. 3.–6. 3.

4.–6. 3.

4.–6. 3. 4.–6. 3. 9. 3. 5. 3.

9.–13. 3.

Mělník – Divadlo dětem, přehlídka divadla pro děti / www.mkdm.cz Bechyně – Bechyňské Perlení, 17. přehlídka a dílna amatérských divadelních souborů všech kategorií, zejména těch, které nemají ambice konfrontovat výsledky své práce na oficiálních postupových přehlídkách / www.kulturnidum.cz Hradec Králové, Divadlo Jesličky – Postupová přehlídka sólových recitátorů (výběr pro WP) / gregarova@vsvd.cz Turnov – Modrý kocour, postupová přehlídka studentského a experimentujícího divadla (výběr pro MS a ŠP) / www.turnov.cz/kultura/akce/ kocour.htm Pardubice, Divadlo Exil – Valná hromada Volného sdružení východočeských divadelníků / www.vsvd.cz Pardubice – postupová přehlídka sólových recitátorů (výběr pro WP) www.kulturni-sluzby.cz Červený Kostelec – Postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla a činoherního divadla pro děti (výběr pro DD a Pop.) / www.vsvd.cz Praha-Horní Počernice – POPAD, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla a činoherního divadla pro děti (výběr pro DD, Pop.) ada.divadlo@centrum.cz Dačice – Dačické kejklování, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) / meks@dacice.cz Lomnice nad Popelkou – postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) Uzávěrka přihlášek na mezikrajová kola celostátní přehlídky pantomimy a pohybového divadla OTEVŘENO Kolín Brno – Postupová přehlídka divadel poezie, souborů uměleckého přednesu a sólových recitátorů (výběr pro WP) tryhukova@bkc.cz Slavičín – Valašské křoví, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla a studentského divadla (výběr pro DD a MS) / www.semtamfor.cz

6 | 2010

10.–13. 3.

10.–12. 3. 11.–13. 3.

11.–13. 3.

11.–19. 3.

12.–14. 3.

12. 3.

13.–14. 3.

13. 3. 15. 3. 15.–20. 3. 16.–19. 3. 18.–20. 3.

18.–20. 3.

Liberec – NA(NE)ČISTO PO ŠESTÉ, 6. ročník nepostupové přehlídky studentského divadla / www.nanecisto.eu Liberec – Postupová přehlídka divadel poezie, souborů uměleckého přednesu a sólových recitátorů (výběr pro WP) www.odevsad.cz Jihlava – JID 20-11, 11. ročník postupové přehlídky studentského a experimentujícího divadla (výběr pro MS a ŠP) / http://jid.slunceweb.cz Nový Jičín – postupová přehlídka studentského a experimentujícího divadla (výběr pro MS a ŠP) / ruzova@fokusnj.cz Praha – Karlínská Tříska, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla a divadla pro děti (výběr pro DD a Pop.) www.bezzaruky.cz Horažďovice – postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) / hana.sikova@atlas.cz Louny – Lounské divadlení, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) / info@divadlolouny.cz Třešť – Třešťské divadelní jaro, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla včetně divadla pro děti a venkovských divadelních souborů (výběr pro DD, Pop., KDP) / www.trest.cz Svitavy – Svitavský Fanda, postupová přehlídka experimentujícího a studentského divadla a divadel poezie (výběr pro ŠP, MS, WP) hana.svandova@kultura-svitavy.cz Český Krumlov – Krumlovská prima sezóna, postupová přehlídka studentského divadla (výběr pro MS) jazyky@ddm.ckrumlov.cz Ostrava-Poruba – Dospělí dětem, postupová přehlídka činoherního divadla pro děti (výběr pro Pop.) / www.divadlo-jitrenka.cz Uzávěrka přihlášek na národní přehlídku Divadlo jednoho herce v Kaznějově Uzávěrka přihlášek na národní přehlídku Pohárek SČDO ve Velké Bystřici Kojetín – postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) www.kojetin.cz/meks Rakovník – Wintrův Rakovník, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) / www.kulturnicentrum.cz Ústí nad Orlicí – Zlom vaz po XI., postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) http://osdo.ustinadorlici.cz Nové Strašecí – Prima setkání ve Strašecí, postupová přehlídka studentského a experimentujícího divadla (výběr pro MS a ŠP) / www.nostradivadlo.com

Kalendář

18.–20. 3. 18.–19. 3.

18.–20. 3.

19. 3.

19.–20. 3.

19.–21. 3. 20.–23. 3. 21.–27. 3. 21.–27. 3.

21.–26. 3.

23.–24. 3.

24.–27. 3. 24.–26. 3.

24. 3.

25.–27. 3.

Most – Mladá scéna, postupová přehlídka studentského divadla (výběr pro MS) www.nanecisto.eu Valašské Meziříčí – Setkání divadel – Malé jevištní formy 2011, postupová přehlídka studentského a experimentujícího divadla (výběr pro MS a ŠP) sieklikova@kzvalmez.cz Louny – Postupová přehlídka divadel poezie, souborů uměleckého přednesu a sólových recitátorů (výběr pro WP) www.mkl.cz Turnov – 21. Turnovský drahokam, postupová přehlídka amatérského loutkářství (výběr pro LCH) divadlo.nazidli@seznam.cz Hradec Králové, Adalbertinum – Otevřeno, mezikrajové kolo přehlídky pantomimy a pohybového divadla (výběr pro Otevřeno Kolín) / www.ecpn.cz, www.artama.cz Třeboň – Třeboň poetická, postupová přehlídka divadel poezie, souborů uměleckého přednesu a sólových recitátorů (výběr pro WP) / www.itrebon.cz Prostějov – Přehlídka studentského divadla (výběr pro MS) martina.drmolova@prostejov.eu Praha, Divadlo v Celetné, Klub Mlejn – Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti a mládež / www.divadlo.cz Hodonín – Hoblík, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) / www.dkhodonin.eu Hodonín – Jarní divadelní festival & Mumraj, postupová přehlídka experimentujícího a studentského divadla (výběr pro ŠP, MS) / www.dkhodonin.eu Brno-Lužánky –Špíl-Berg, mladá a experimenující scéna 2011, postupová přehlídka studentského, experimentujícího a dětského divadla (výběr pro MS, ŠP) /www.spil-berg.jamu.cz Prostějov – Postupová přehlídka divadel poezie, souborů uměleckého přednesu a sólových recitátorů (výběr pro WP) www.mestopv.cz/duha Ostrava – Ostravské buchary, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) / labyrint@labyritova.cz Strakonice – 45. Skupovy Strakonice, postupová přehlídka amatérského loutkářství (výběr pro LCH) meks@strakonice.cz Kroměříž – Postupová přehlídka divadel poezie, souborů uměleckého přednesu a sólových recitátorů (výběr pro WP) www.dk-kromeriz.cz Děčín – Děčínská brána, postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla (výběr pro DD) / panenka@principdc.cz

25.–27. 3.

25.–27. 3. 25.–26. 3.

25.–27. 3.

26. 3.

26.–27. 3. 26.–27. 3. 26. 3. 26.–27. 3. 26.–27. 3.

26. 3. 28. 3. 30. 3.–1. 4.

6 | 2010

Karolinka – Postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla a činoherního divadla pro děti (výběr pro DD a Pop.) / www.vanadi.net Kostelec nad Orlicí – Audimafor, postupová přehlídka studentského a experimentujícího divadla a divadel poezie (výběr pro MS, ŠP a WP) / www.vsvd.cz Český Krumlov – Pohádkový víkend, postupová přehlídka činoherního divadla pro děti (výběr pro Pop.) hruska.divadlo@ckdivadlo.cz Praha-Hostivař, Divadlo Frydolín – 7. Pražský Tajtrlík, postupová přehlídka amatérského loutkářství (výběr pro LCH) patardab@seznam.cz Praha-Kobylisy, Divadlo Jiskra – 35. festival pražských a středočeských amatérských loutkářů, postupová přehlídka (výběr pro LCH) / info@divadlokh.cz Hradec Králové – Postupová přehlídka amatérského loutkářství – nad 15 let (výběr pro LCH) / www.vsvd.cz Kutná Hora – Ten verš si tiše říkám..., postupová přehlídka divadel poezie, souborů uměleckého přednesu a sólových recitátorů (výběr pro WP) frankovicova@knihovna-kh.cz Klatovy – Poezie na rynku, postupová přehlídka divadel poezie, souborů uměleckého přednesu a sólových recitátorů (výběr pro WP) www.johancentrum.cz Plzeň, M-klub – Otevřeno, mezikrajové kolo přehlídky pantomimy a pohybového divadla (výběr pro Otevřeno Kolín) www.ecpn.cz, www.artama.cz Louny – Postupová přehlídka amatérského loutkářství (výběr pro LCH) www.loutkove-divadlo.cz Chrudim – Postupová přehlídka amatérského loutkářství (výběr pro LCH) www.chrudimka.cz/ahoj Třebíč – 45. Třebíčské jaro, postupová přehlídka amatérského loutkářství (výběr pro LCH) / m.cermakova@mkstrebic.cz Praha – Otvírání 2011, postupová přehlídka dětského divadla (výběr pro DS) hejnic@ddmpraha.cz Karviná – Postupová přehlídka divadel poezie, souborů uměleckého přednesu a sólových recitátorů (výběr pro WP) www.rkka.cz/mdk Brandýs nad Labem – Kandrdásek SČDO, soutěž monologů a dialogů pro děti a mládež (výběr pro Pohárek) / http://scdo/webpark.cz Uzávěrka přihlášek na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Děčín Žďár nad Sázavou – Pohádkový mlejnek, postupová přehlídka činoherního divadla pro děti (výběr pro Pop.) / www.dkzdar.cz