Tady Havel, slyšíte mě? Havlovo filmové odcházení aneb co když to všechno bylo jinak
Byl Václav Havel režisérem vlastního odkazu? Kritickou reflexi filmu Tady Havel, slyšíte mě?, který do kin vstoupil 11. dubna, sepsal novinář Robert Tamchyna, který v devadesátých letech s Havlem točil Hovory z Lán.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Premiéru dokumentárního filmu Tady Havel, slyšíte mě? provází řada pochvalných komentářů, chytlavě nostalgický hashstag #chybitenam a na zdejší poměry a pro dokument v kinech nečekaně masivní reklamní kampaň. Film do kin vstoupil 11. dubna a Václava Havla sledoval během posledních tří let jeho života, od roku 2008 do roku 2011.
Nechybějí četné rozhovory s režisérem a emotivní vzpomínky na Václava Havla ze všech stran. Ale kde v tom všudypřítomném mediálním dojetí, které tak často zaměňuje Havla jako osobnost s jeho obrazem na plátně, zůstalo hodnocení obsahu a filmového zpracování Havlova příběhu?
„Film je něžným podáním ruky každému, komu chybí Havlův úsměv, odvaha, moudrost a důstojnost,“ jak praví citace z oficiálních stránek filmu. Jsme ale při sledování svědky skutečné, autentické podoby posledních tří let prezidentova života, nebo jen zručně zpracované publicistiky na téma Havel, jak ho asi neznáte?
Jak udržet Havla pohromadě
Když jsem se před několika lety poprvé potkal s režisérem Petrem Jančárkem, nabídl jsem mu docela spontánně – se znalostí předchozích dokumentů o Havlovi a se vzpomínkou na moje někdejší novinářská setkání s prezidentem – pomocný dramaturgický pohled na jeho rozpracovaný dokument. Během několika projekcí jsem ve střižně viděl desítky minut a Václava Havla v nejrůznějších situacích a na mnoha místech.
Vedle bezesporu vzácných a silných okamžiků jsem se však stále častěji topil v
