Měla jsem Rusko ráda, teď ho nenávidím. Roztrhala bych je. Reportáž z rozbombardovaného sídliště Saltivka
Vynásobte si obří pražské sídliště Jižní město zhruba čtyřmi a představte si, že nepřítel zaútočil na Prahu. Paneláky, které jsou otočené ve směru útoku agresora, jsou shořelé a proděravělé bombardováním a těžkými boji.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Obyvatelům Charkova, kteří si válku s Ruskem těžko uměli představit, se stalo něco podobného. V tomto ruskojazyčném městě ruské vojáky nevítali růžemi; když jimi byli po 24. únoru napadeni, velmi rychle se jim ubránili.
Severní Saltivka, jedno z největších sídlišť postsovětského světa na okraji druhého největšího ukrajinského města, je ale zničená a spálená. Zkáza, kterou po sobě zanechala neúspěšná ruská armáda, má i rok od začátku invaze apokalyptické rozměry.
(Pro srovnání: reportáž ze Saltivky jsme přinesli i vloni v květnu.)
Návrat do rozbombardovaných paneláků
Ve stanici metra Hrdinů práce, která leží blízko sídliště, se už nebivakuje, podzemní doprava opět funguje. Nad stanicí svítí nový nápis – její název zůstal stejný, ale už je v ukrajinštině – Героїв Праці. Do města se vrátila velká část jeho obyvatel.
Charkov se po raketových útocích na infrastrukturu někdy noří do úplné tmy, ale ulice jsou tmavé i za tichých nocí. Čas od času městem otřese nová ruská exploze.
Z Ruska, které leží pouhých 30 kilometrů od města, přilétají rakety chaoticky a bez zjevné logiky. Charkovu by se velmi hodil protiraketový systém, jaký má Izrael. Vlastní „Železná kopule“ proti ruským útokům, které prezident Volodymyr Zelenskyj označuje za teroristické.
Navzdory situaci se tisíce lidí vrátily do svých bytů na megalomansky naplánovaném sídlišti. V panelácích, v nichž statici bydlení nezakázali, žijí v extrémních podmínkách a s obavami, že se domy stále mohou rozpadnout, protože trhliny, které zůstaly po výbuších, jsou příliš velké.
Tak je tomu i v případě důchodkyně Světy, se kterou jsme se vydali do jednoho rozbombardovaného paneláku na severním okraji Saltivky. Pro svoji polohu byl jedním z prvních na ráně.
Zvenku je částečně proděravělý a zčernalý. Horní byty jsou zcela zničené a lze z nich velmi dobře vidět, kudy Rusové na Charkov postupovali a jak velmi blízko se odehrála první tanková bitva.
„Nejhorší byly letecké nálety, výstřely z tanků a dělostřelectvo,“ vypráví Světa. S manželem a synem začátek ruské invaze prožili v obrovském strachu. Na bezpečnější místo se jim podařilo dostat až koncem března po několika týdnech války.
Když se Světa do Charkova vrátila, její panelák byl zcela zničený.
Stojíme spolu před jejím panelákovým blokem a počítáme, kolik je v něm bytů. Napočítáme do 250. Počet rodin, které se vrátily? „Pět,“ říká Světa. Čili dvě procenta.
Nenávidím Rusko
Dokud Světa neodešla do invalidního důchodu, byla tramvajovou průvodčí. A tak jako mnozí na ruskojazyčném východě Ukrajiny, i ona trávila čas přilepená k ruské televizi. „V Rusku mám příbuzné, stejně jako 80 procent obyvatel tohoto města. Sama jsem byla pro Rusko,“ vypráví, když se jí zeptám, jak se před válkou dívala na sousední stát.
Neuměla si představit, že by Rusové na její město zaútočili. „Byla jsem pro Rusko. Teď ho nenávidím. Až tak, že bych ty lidi roztrhala,“ zlobí se a po tváři jí tečou slzy. Hněv proti Rusku je v tomto městě plném univerzit a pěkných parků cítit.
„Podívejte se, co nám ruský svět přinesl,“ říká Světa, když vystoupáme do vyšších pater domu a vejdeme do zničených, spálených a proděravělých bytů s výhledem na další zdevastované paneláky.
S příbuznými v Rusku už nedokáže mluvit. „Jsou tak zmagoření ruskou televizí, že absolutně nerozumí tomu, co nám udělali. Ptala jsem se jich – to jste museli zabíjet malé děti, aby se z nich náhodou nestali banderovci?“
Světa není jediná, která svůj postoj k Rusku zcela změnila. Pokud se Putinovi během invaze něco podařilo, je to určitě ztráta sympatií mezi obyvateli tohoto skoro dvoumilionového města. Spousta lidí začala na protest používat ukrajinštinu, i když ruština ve městě je stále slyšet jako hlavní jazyk. Vede se tu i debata, zda by se Puškinova ulice neměla znovu jmenovat Německá, jak tomu bylo kdysi – podle německých osadníků z 19. století.
Neméně podstatné je to, jak bude vypadat obnova města. Někde stojí jeřáby, jinde ještě žádné práce nezačaly. Výzva znovu postavit toto město na nohy a opravit zničené budovy je na několik let, možná až desetiletí. A s rizikem, že to opravené znovu trefí ruská raketa.
„Přidali sem cihly, ale nějak se tu už delší dobu nic nepohnulo,“ vypráví Světa.
(O plánech na budoucí rekonstrukci země, tzv. Marshallově plánu pro Ukrajinu, píšeme podrobně zde.)
Nezapomeň na vodku!
Z poškozeného paneláku se díváme na dvůr, kde stojí opravené dětské hřiště. Po ulici se s bandaskami v rukou a s pejsky procházejí místní.
Ve Světině bytě ve třetím patře elektřina jde, ale pro vodu je třeba si chodit. Ve čtvrtém patře už vidíme rozpadlé panely, přes které proniká světlo, chlad a vlhko. Vodu museli vypnout, aby nezamrzlo potrubí, a tak s jejím synem bereme do rukou bandasky a jdeme na desetiminutovou procházku k blízkému zdroji vody.
„Vodu je třeba před použitím převařit,“ hlásí nápis u říčky mezi paneláky, z níž si místní nabírají vodu domů. Cestou procházíme kolem protileteckého krytu, kam se Světa se synem a mužem chodili skrývat během nejhoršího bombardování.
Když se vrátíme, jdeme do Světina bytu. Tam nám ukáže, jak ruské ostřelování její domov zničilo. „Vyhořela mi polovina bytu, všechno bylo černé. Dům hořel pět dní,“ říká. S mužem i se synem teď spávají na jedné posteli. Ložnice a obývací pokoj jsou stále ve velmi špatném stavu. Nejvíce se ale bojí trhlin, které se tam objevily po výbuších a požáru.
„Jak tu máme spát a nebát se, že se dům zhroutí?“ říká a v místnosti, která bývala obývacím pokojem, otevírá skříňku. Je věřící, pravoslavná křesťanka, ve skříňce má uložené ikony. „Jako zázrakem se jim téměř nic nestalo,“ řekne a pokřižuje se.
Z okna se díváme ven na bezútěšnou Saltivku. Pocit deprese při pohledu na zničené sídliště ještě znásobuje nepříjemné únorové počasí, sníh se střídá s deštěm. Náš rozhovor přeruší siréna.
„Pozdrav z Ruska,“ říká Světa a povzdechne si. Vzpomíná, jak kdysi chodívali za hranice a ruským kamarádům a známým nosili ukrajinský chléb, salám a slaninu. „A nezapomeň vodku, říkali mi. Nemohli si nás vynachválit.“
Přeloženo ze slovenštiny.
- Po třičtvrtě roce se reportéři Denníku N vrátili do Charkova na obří sídliště Saltivka.
- Viděli rozstřílené ohořelé paneláky, do nichž se vrátila jen část obyvatel.
- Některé domy nebo byty jsou neobyvatelné.
- Pro vodu musejí lidé ke zdroji z říčky.
- Důchodkyně Světa vypráví, jak ruská agrese změnila její vztah k Rusku: byla divačkou ruských televizí, měla v Rusku přátele a příbuzné, dnes Rusy za to, co provádějí, nenávidí.
Debata Deníku N: Mýty a obavy kolem očkování dětí
Proočkovanost proti základním infekčním nemocem je v prvním roce života dětí dobrá. Dosahuje až 96 procent, záleží ale na regionech. V některých částech Česka je výrazně podprůměrná. Proč?
Zveme vás v úterý 30. dubna od 17 hodin na debatu v Knihovně Václava Havla, kde bude redaktorka Deníku N Iva Bezděková mluvit s odborníky o tom, proti jakým nemocem jsou dnes děti díky vakcínám nejlépe chráněné a u jakých onemocnění a v jakých věkových skupinách má naopak očkování v Česku mezery. V diskusi se zaměří i na to, vůči jakým vakcínám mají dnes rodiče největší nedůvěru a jak to pediatři ve svých ordinacích řeší.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
