Dnes máme čtvrtek 3. října a my s radostí opouštíme úrodnou oblast Hawke's Bay a míříme konečně na jih. Pokud jste četli můj předchozí článek, kde jsem se zmiňovala jaké peripetie nás potkaly při vyřizování Honzova řidičáku, jistě pochopíte jakou radost jsme měli, když jsme mohli opustit Napier. Mezi poslední místa, které bychom rádi navštívili na Severním ostrově patří Castlepoint, Cape Palliser a náš oblíbený Wellington. Přesně o těchto místech bude dnešní článek, který jsem pojala jako menší rozloučení se Severním ostrovem, kde jsme prožili téměř rok. Tak si uvařte kávičku a pojďte se s námi podívat na poslední krásná místa...
První místo, které jsme navštívili je nádherný Castlepoint. Tato vesnička se nachází na východním pobřeží a je vzdálená asi 3,5 hodiny od Napieru. Zaparkovali jsme na free spotu u písečných dun a šli se projít na maják, který se nachází na skále v zátoce a je obklopen oceánem. Nad majákem se nachází vyhlídka, odkud máte pěkný výhled na maják s útesem a samotný oceán. Hned když jsem uviděla ten nádherný výhled, musela jsem si zjistit, kdy bude východ slunce a naplánovala jsem si ranní procházku k majáku. Z parkoviště jsme měli krásný výhled na maják, který večer svítil do dáli.
Ráno zvonil budík již v 6:15, což nastartovalo jen mě. Honza si užíval zaslouženého odpočinku po zkouškách a zůstal v pelechu. Já vyběhla do chladného rána a za úplného ticha jsem vystoupala na maják. Den se pomalu probouzel a obzor zbarvily pastelové tóny. Mohla jsem se tak kochat růžovým obzorem, kopci v dálce, bouřlivým oceánem a výhledem na maják s útesem. Brzy se ukázalo slunce, které se v dálce nad oceánem snažilo prorazit hradbu z mraků a vytvářelo odlesky na hladině a oblacích. Nakonec jsem strávila snad hodinu pozorováním této krásy a vše poctivě zdokumentovala pro spícího Honzu. Následně jsem úplně promrzlá zamířila zpět do postele a nadšeně vše vyprávěla Honzovi :) .
Dechberoucí východ slunce na Castepoint:
Po snídani jsme opět vyrazili na naší další cestu, tentokrát na Putangirua Pinnacles, které jsou od Castlepointu asi 2,5 hodiny cesty. Tyto fascinující kamenité útvary se nachází na výběžku Cape Palliser a vede k nim asi hodinový trek. My nejprve navštívili vyhlídku, odkud lze vidět celý komplex sloupů, a poté jsme zamířili dolů skrze kamenité údolí. Brzy jsme došli až ke "komínům" nebo "sloupům", které tvoří nahromaděné horniny. Tyto zvláštní útvary nejspíše vznikly erozí za pomoci větru, deště nebo záplav za posledních 7 000 let.
Zdejší scenérie se objevila také ve filmu Pán prstenu - Návrat krále, kdy Aragon, Legolas a Gimli potkali Armádu smrti (scéna ze Stezky Mrtvých). Zdejší sloupy hornin čněly vysoko nad námi a my byli opět plni úžasu nad tím, co dokáže příroda a čas.
Z Putangirua Pinnacles jsme se vydali na Cape Palliser, kde jsme navštívili další maják, ke kterému vedlo téměř 260 schodů, což trochu pohnulo s naším srdečním rytmem. Červeno-bílý maják se totiž nachází na vysoké skále, odkud se nám naskytl výhled na celou zátoku, modré nebe, tyrkysový oceán a zelené kopce.
Od majáku jsme se vrátili zpět na cestu, abychom vypátrali kolonii lachtanů, což nakonec nebyla vůbec těžká práce. Nejlepší je, že pokud byste jeli rychle, nemáte absolutně žádnou šanci lachtany zahlédnout, poněvadž dokonale splývají s okolím. My však jeli po neudržované silnici hodně pomalu a za chvíli jsme narazili na pláž, kde se povalovala první banda dospělých lachtanů. Všichni si užívali odpolední siesty na pláži, zívali, převalovali se, protahovali se nebo spali na skalách. Čím víc zbystříte, tím více jich najdete. Postupně si tak začínáte všímat více a více lachtanů, které jste předtím vůbec nezaregistrovali. Ačkoliv vypadají lachtani mírumilovně, není vhodné se k nim přibližovat na malou vzdálenost. Proto je lepší zůstat minimálně 20 metrů od zvířete, abyste ho zbytečně nedráždili. Lachtani se totiž dokážou po souši pohybovat celkem obratně (což většina lidí vůbec nečeká) a mají hodně ostré zuby.
Náhodou jsme zaparkovali ještě na další místě, abychom se podívali po okolí, a v tom jsme objevili další obrovskou kolonií lachtanů. Mláďata odpočívala v keřích, zatímco dospělí se rochnili v bazénku nebo odpočívali na skalách. To vám byla podívaná! Kousek od nás leželo plno mláďat a některé z nich byly zvědavé, kdo si je přišel prohlédnout. Nadšeně jsme si prohlíželi dovádějící lachtany ve vodě i malé drobky kousek od nás. Byl to skvělý zážitek a pro mě navíc splněný sen!
Tyto všechny krasavce zachytil Honza s pomocí teleobjektivu.
Poté jsme nadšení z nádherně prožitého dne zamířili na free spot u Ngawi, kde jsme spali skoro na pláži. Venku byl nádherný západ slunce, při kterém jsme pozorovali postup kotouče nad obzor. Nebe bylo bez mráčku a my tak měli nádherný výhled. Jakmile zašlo slunce, začal se zvedat vítr a my raději zalezli dovnitř. Vítr postupně zesiloval, auto se třáslo a kymácelo se do stran. Díky tomu jsme se v noci často budili a já nemohla vůbec usnout. Předpověď počasí pro další den byla hodně deštivá, a tak jsme se kolem poledne přesunuli z větrného Ngawi k jezer Wairarapa, kde naopak lilo jako z konve.
Po propršené sobotě přišla slunečná neděle a my se vydali do Wellingtonu. Cesta byla hodně klikatá, jelikož jsme museli projet Remutaka Forest Park. Krásná scenérie, plná kopců, do kterých je doslova vysekaná silnice. Musím podotknout, že jsem litovala stavaře, kteří tuto silnici museli vybudovat. Po hodině cesty jsme se ocitli v údolí našeho milovaného Wellingtonu. Po sedmi měsících se vracíme zpět, abychom si připomněli náš přílet a prvních pět měsíců na Novém Zélandu. Vracíme se tam, kde jsme skoro před rokem začínali jen s kufry a batohy a pocitem, že jsme dobrých 18 000 km daleko od domova. Našli jsme si bydlení (dokonce několikrát), práci a brigádu, zlepšili si trochu angličtinu, poznali život na druhé straně světa, koupili si auto a já začala dokonce i řídit :) . Vystoupili jsme ze své komfortní zóny a stereotyp jsme vyměnili za život v autě, ve kterém žijeme již sedm měsíců. Odpoutali jsme se o materialismu a zjistili, že méně někdy znamená více. Samozřejmě, že občas sníme o teplé vaně, krbu nebo horkém čaji z konvice za 2 minuty, ale na druhou stranu díky životu v autě můžeme hodně cestovat. Ale teď už zpět do Welly...
Do Wellingtonu jsme dorazili v pravé poledne, zaparkovali jsme na Clyde Quay a koupili si lístek na celý den. Navštívili jsme nedělní market u Te Papa a koupili si čerstvou zeleninu a ovoce. Poté jsme vyrazili do přístavu, prošli si Lambton Quay a zamířili na Willis Street na misku kávy. Následně jsme se prošli kolem Boltonu do Botanic Garden, kde jsme zastihli ještě kvetoucí tulipány. Prohlédli jsme si také exotické skleníky a já dostala od Honzy nový deníček s ptáčkem Tui, do něhož budu zaznamenávat zážitky z Jižního ostrova. Naše další kroky vedly kolem Cable Car, poté dolů k univerzitě, a jelikož jsme to měli skoro po cestě, tak jsme se prošli k domu, kde jsme bydleli. Vybavilo se nám tolik vzpomínek na dobu, kdy jsme tu žili a bylo to moc fajn. Nostalgicky jsme prošli i kolem mojí školy a zamířili na večerní mši. Z kostela jsme vyrazili na Cuba Street, abychom navštívili naši oblíbenou The Flying Burrito Brothers (mexická restaurace), kde jsme si dali Sangiru (víno ředěné džusem s ovocem), Chili con Queso (roztavený sýr s čili papričkou a kukuřičnými chipsy), Tacos de Carne (tortilla placky s hovězím, avokádem a zeleninou, podávané s rajčatovou rýží a fazolemi) a Cajteta Cheesecake (moučník z kozího), takže jsme dokonale nacpali naše břicha a od mexické restaurace jsme se skoro kouleli na parkoviště. Dnes spíme v centru Wellingtonu, kousek od nejkrásnějších bytů (pozn. samozřejmě že spíme v autě).
V pondělí nás probudil ruch velkoměsta a my se tak raději po ranní kávě přesunuli na Owhiro Bay u Red Rocks Reserve. Vydali jsme se procházku na Red Rocks, což jsou červené skály, které jsme navštívili na Nový Rok. Tentokrát jsme se prošli podstatně dál, jelikož jsme chtěli najít lachtany a mít pěknější výhled na vzdálené zasněžené vrcholky Jižáku. Měli jsme štěstí, i zde se vyvalovali velcí lachtani a my postupně objevovali další a další kousky. Cestu kolem pobřeží lemují zelené kopce a oceán.
Večer jsme měli výhled na náš poslední krásný západ slunce na Severním ostrově.
Poslední ráno na Severním ostrově začíná velice brzy. Budík zvoní již v 6 ráno a tentokrát není čas jej odkládat. V rychlosti se oblékáme, uklízíme auto a za velkého větru se vydáváme do přístavu ve Wellingtonu. V 7.00 máme být na místě, kde dostávám lístky na trajekt a jedeme čekat do řady. Následně čekáme dokud na trajekt naloží kamióny a náklad, a pak kolem 7.45 se dostáváme na řadu i my. Podle instrukcí najíždíme na trajekt, který se po 8 hodině ráno odlepuje od přístavu. Pomalu opouštíme milovaný Wellington a vydáváme se za dalším dobrodružstvím. Popravdě jsem moc zvědavá, co nás čeká a nemine, ale o tom už zase příště.
Loučíme se se Severním ostrovem, který nám mizí v dálce a vydáváme se na JIH!