český strakatý pes
Historie tohoto plemene není nikterak dlouhá,
a proto je o to více důležitá jeho současnost a vývoj do budoucna. Původně se český strakatý pes nazýval Horákův laboratorní pes. A jak už tento název napovídá, tak skutečně bylo jeho úkolem číslo jedna sloužit k pokusným účelům vědy. Tito psi byli vyšlechtěni v 50. letech minulého století a to přímo pro potřeby Fyziologického ústavu Československé akademie věd v Praze. Za ,,otce´´ těchto strakatých krasavců můžeme vděčit známému kynologovi a zaměstnanci výše uvedeného ústavu Františku Horákovi. Tento kynolog stvořil i dnes již FCI uznávané plemeno českého teriéra.
K vyšlechtění českého strakatého psa vedla myšlenka o vytvoření jednotného typu psa, který by se neprojevoval bázlivě nebo naopak agresivně, byl nenáročný na péči, dostatečně plodný a měl vhodnou tělesnou konstituci i velikost. Naprosté počátky šlechtění strakáčů se datují do roku 1954, kdy byl spářeni dva kříženci z ústavu. Z narozeného vrhu byl vybrán pes a fena, kteří byli tříbarevně zbarveni s tečkovanými bílými plochami. Tito sourozenci byli spolu spářeni a narodila se opět tříbarevná štěňata, která odpovídala předběžným představám tvůrce plemene. K vylepšení stavby těla byl přišlechtěn německý krátkosrstý ohař, který navíc vnesl vlohu pro hnědé zbarvení srsti. Poté proběhl pokus o přikřížení i řady jiných plemen, ale žádné další se neosvědčilo a tudíž se na potomcích z takovýchto spojení dále nechovalo. Standard plemene Horákův laboratorní pes byl schválen roku 1960 Českomoravským svazem chovatelů drobného zvířectva a zároveň bylo plemeno zaregistrováno v plemenné knize.
Pro veřejnost se ale jednalo i nadále o neznámé plemeno,
protože pouze výjimečně tito psi vycházeli mimo bány ústavu. K prvnímu oficiálnímu představení strakáčů došlo na Celostátní výstavě služebních psů v Praze konané v roce 1961. Aby mohl chov těchto psů pokračovat i mimo ústav, musel pan Horák zažádat o převzetí plemene do evidence Českého svazu chovatelů. Než k tomu ale došlo, tak uplynuly dva roky a to už se psal rok 1981. Opuštění ústavu se tak dočkal pouze zlomek původního počtu psů. Tito noví zapálení majitelé doufali v postupné rozmnožení plemene a zejména v osvětu veřejnosti tak, aby se český strakatý pes postupně stal atraktivním psem pro širokou veřejnost. Zprvu vše vypadalo výborně, ale po několika letech došlo ke zvratu a český strakatý pes se ocitl na pokraji vymření. Důvodem byl ubývající počet chovatelů z důvodu nezájmu veřejnosti a s tím postupné snižování chovných jedinců. Na počátku 90. let se pár nadšenců vzbouřilo a podařilo se jim najít dostatek chovných zvířat, aby společnými silami dostali tyto jedinečné psy z hrozící záhuby. 
A díky tomu se dnes můžeme s těmito strakatými krasavci setkávat čím dál častěji a jejich obliba postupem času vzrůstá.
Jak již bylo uvedeno, tak jejich původním posláním bylo sloužit jako laboratorní pes. A proto i jim můžeme vděčit za mnohé poznatky ohledně epilepsie, transplantace tkání nebo dědičnosti chybění zubů.
Dodnes je český strakatý pes českým národním plemenem, které není uznané FCI, a plemennou knihu vede ČMKU.
Strakáči jsou středně velcí psi s harmonickou stavbou těla.
Mají mírně klínovitou hlavu s klopenýma ušima. Kůže na hlavě by měla být bez vrásek. Psi by měli dosahovat výšky 45-53 cm, feny 43-51 cm. Jelikož se během výzkumu na nich studovala dědičnost chybění zubů, tak se dodnes setkáváme s jedinci, kterým nejčastěji chybí jeden či dva premoláry (absence řezáků nebo špičáků je vylučující vadou).
Posuzovat zdravotní stránku u tak mladého plemene je poněkud troufalé a poměrně zkreslující. Jelikož teprve čas a přístup chovatelů ukáže jakým směrem se tito výjimeční psi uberou a zda
se budou řadit mezi zdravější plemena psů nebo nevhodně přešlechtěné jedince. Nebezpečným pozůstatkem původního poslání strakáčů je jednoznačně epilepsie. Tato choroba se bohužel dodnes u pár jedinců vyskytne a je právě na chovatelích, aby postižené jedince okamžitě bez výjimek vyřazovali z chovu a tím postupně docílili vymizení epilepsie z chovu ČSP.
Průměrný věk českého strakatého psa bývá 12-15 let.
Co se týče osrstění, tak se lze setkat s krátkosrstou nebo dlouhosrstou varietou. Krátkosrstí psi jsou prozatím frekventovanější. Oči jsou tmavohnědé u černo-žluto-bílých jedinců a světlejší u hnědo-žluto-bílých jedinců. Tvar je mandlový. Zbarvení strakáčů musí být vždy trikolorní. Setkat se můžeme se dvěma základními typy zbarvení: černožlutobílé a hnědožlutobílé. Černožlutobílý jedinec má černý nos, tmavé oko, hnědožlutobílý má játrový nos a světlejší oko. Žádné z těchto dvou variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné. 
Základní zbarvení je tmavé (černé/hnědé) se žlutými znaky, vždy v kombinaci s bílou. Ideální poměr mezi pigmentovanou a nepigmentovanou plochou těla je 1 : 1. Bílé plochy musí být tečkovány v oblasti žluté barvy žlutě, v oblasti černé/hnědé barvy černě/hnědě. Velikost nebo hustota teček není rozhodující, ale tečkované plochy by neměly vytvářet dojem melírovaného zbarvení. Má výbornou samočisticí schopnost - krátká srst nepotřebuje takřka žádnou údržbu, avšak dlouhosrsté jedince je třeba občas důkladně pročesat. Pouze během línání je vhodné vyčesávat uvolněné chlupy častěji.
Na přísun stravy není nikterak náročný,
neboť dokáže zužitkovat i méně kvalitní potravu. Což ale neznamená, že byste psa měli krmit zbytky od stolu nebo jinou nevhodnou stravou. Díky tomu, že nepatří mezi vybíravé strávníky, můžete ho krmit vařenou i průmyslově vyráběnou stravou. Záleží na preferencích a zkušenostech konkrétního chovatele.
Jelikož se jedná o komunikativní psy s vázaností na svou rodinu,
tak je vhodnější, aby bydlel v domě nebo bytě. To samozřejmě neznamená, že by pobyt venku se zateplenou boudou byl nereálný, v takovém případě mu ale musíte poskytnout dostatek času se svou rodinou, aby psychicky nestrádal.
Jako laboratorní psi nesměli strakáči projevovat agresivitu vůči lidem a museli se dobře snášet ve smečce.
Proto obvykle sám a hlavně bezdůvodně nevyvolává konflikty s lidmi nebo jinými psy. Je-li na to od mládí zvyklý, tak nemá problém ani ve vztahu s jinými zvířaty. Je to vynikající hlídač, spolehlivě ohlásí štěkotem každého vetřelce, ale přitom neublíží. Výhodou je, že není přehnaně uštěkaný a dá si snadno vysvětlit, kdy smí a kdy nesmí štěkat. Výchovou se řadí mezi nenáročná plemena, která zvládne i začátečník. Je až neskutečně přizpůsobivý. Může žít téměř v jakékoliv prostředí, od lesní samoty po centrum velkoměsta. Dobře se začlení do veliké rodiny, ale přilne i k osamělému člověku. Je velmi temperamentní, ale nemáte-li na něj zrovna čas, změní se dočasně v klidného spáče. Strakáčovi vyhovuje sportovně založený majitel, kterého věrně doprovází při všech aktivitách. Miluje dlouhé procházky v přírodě a honičky s ostatními psy. Většina strakáčů ráda cestuje a snáší bez problémů různé dopravní prostředky, na které samozřejmě musí být zvyknut od mládí. Strakáč nadšeně spolupracuje při všech dětských lumpárnách. 
O děti se nemusíte bát, neublíží jim. Ovšem i zde platí, že by nikdy neměl být pes ponechán s dítětem o samotě, ale vždy pod dohledem. Pokud se rozhodnete pořídit strakáče, tak určitě neočekávejte otáčející se dav lidí po průchod kolem Vašeho psa, protože se většina lidí bude domnívat, že Vás provází kříženec. Ale to nic nemění na skutečnosti, že jsou to zcela výjimeční a harmoničtí psi, kteří zaujmou hned na první pohled atraktivním zbarvením a vyrovnanou povahou. Při vhodném chovu a dostatečném množství nadšenců pro tyto krasavce mají veliký potenciál pro výraznější rozšíření a zejména pro průnik do povědomí široké veřejnosti.
foto: Lea Pletichová Wildnerová, Pes Jíra pesjira.cz
text: MVDr. Romana Kastlová chk-gremleens.estranky.cz
