Hajao Mijazaki je Waltem Disney naší doby.

Japonský velmistr za pomoci svého studia Ghibli přináší přes 30 let jednu filmovou lahůdku za druhou a přece se v ničem nepodobají tomu, co běžně slaví na poli mainstreamu úspěch. Přesto hned 8 jeho filmů patří mezi 15 nejvýdělečnějších japonských filmů všech dob!

Je v tom něco mnohem víc, než rychlospotřební a atraktivní charakter, který si konzumní svět žádá. Je v tom trpělivost, laskavost, moudrost a krása.

Ať patříte mezi jeho fanoušky, nebo o něm slyšíte poprvé, nadcházející žebříček poslouží každému, kdo prahne po osvojení si neopakovatelných pohádkových zážitků.

Jeho 11 celovečerních rodinných filmů jsem seřadil vzestupně a v celkem třech částech během tří týdnů se jim podíváme na zoubek, popřípadě se o nich v diskusi můžeme dále pobavit.

11. Laputa: Nebeský zámek (1986)

Létání je nosné téma Mijazakiho tvorby už od počátků. Ale začínáme pěkně od spodu, kde jsou ještě znatelné nějaké ty rezervy, takže se připravte, že první díl našeho seriálu bude trochu rýpat.

Snad za to může starší datum osmdesátých let, ale to byli třeba Totoro nebo Naušika taky. I tohle se snaží být velkolepě výpravné, jen to tolik nefunguje jako u jiných. Divná akce, místy moc jednoduchá mentalita postav, nezáživné vyvrcholení. I psát o tom mě znovu nudí…

Ale hele, to jsou jen moje vlastní (ne)zážitky. Pořád tomu nejde upřít řemeslná preciznost po všech stránkách, vhodné agitky proti touze po moci a válčení, ani Mijazakiho tradiční vyzdvihování morálních hodnot přátelství, lásky i přírody. Jo, a ty piráti byli vlastně docela fajn nakonec. Ale pokud se ptáte mě, klenoty studia Ghibli leží jinde.

10. Zámek v oblacích (2004)

Jako bych snad měl něco proti vzdušným zámkům, ale holt to tak vyšlo. Tenhle úlet mě bohužel prostě minul, ač řada fanoušků na něj nedá dopustit. Zmatečný děj, nesympatické hlavní postavy, nad jejichž chováním zůstává často rozum stát, patlání zpráv páté přes deváté (nutí přemýšlet a snaží se vysvětlovat, ale tak trochu moc)… Uznávám, že jsem asi něco nepochopil.

Jako klady hodnotím povedené vedlejší postavy Kalcifera a Tuřína, silně protiválečný postoj, vytvoření rodinky ze skupiny outsiderů a několik povedených hlubokých výroků.

Ani tentokrát nechybí spousta (Mijazakiho oblíbeného) létání, velkolepost, nevídané výbuchy fantazie a dvě strany mince každé postavy, takže ani tentokrát nenajdete záporáka, kterého byste vyloženě dovedli nesnášet – tahle práce s úhly pohledu je parketou Mijazakiho studia Gibhli. Ale stejně, bylo to takové trochu přeplácané, a jako celek mi to nesedlo.

9. Šepot srdce (1995)

Tohle bylo těžší sousto, protože jsem se úplně minul s cílovkou. Ač Mijazaky do hlavní role pravidelně obsazuje mladé dívky, tohle byla vyloženě předpubertální holčičí odysea.

Našlo se spoustu krásných míst – hledá se životní náplň, radí se: „nespěchej, nech to dozrát“, všudypřítomná klasika Johna Denvera prostupuje film od začátku do konce (vrcholí scénkou spontálního domácího orchestru), i postavy toulavého kocoura Měsíce a dědečka mi seděly.

Ale vrátit se do lavic základních škol se vším tím kdo s kým chodí, kdo se komu líbí, kam jít na střední, zase si neumyla nádobí, emocionálních výlevů nezletilých a jejich přemoudřelost tam, kde zatím neví, která bije? To prostě bylo moc velké sousto.

Místo děje a napětí sledujeme zmatenou dívku hledat samu sebe v takovém nijakém tempu, které zaujme hlavně její vrstevnice. Tím pádem je asi potěší závěr jak z červené knihovny. Není to zastaralé, jen příliš specifické, aby oslovilo širší diváctvo, a jen stěží celou rodinu – takže v rámci žebříčku průměr.

8. Princezna Mononoke (1997)

Vedle Cesty do fantazie je právě Princezna Mononoke považována za nejlepší Mijazakiho počin, někteří ho dokonce hodnotí jako úplnou jedničku. Určitě tomu dovedu porozumět, i když mám větší favority.

Hlavní motiv příroda versus civilizace šlape jako hodinky, výpravnost a zajímavé vyvíjející se postavy jsou na svém místě (pro zdejší ženské hrdinky je emancipace slabé označení, což je pro žánr vždycky příjemná změna od pasivně-submisivních křehulinek), ale 133 minut je na udržení divákovi pozornosti dost, pokud si to vyloženě nesedne.

Ano, narážím na sebe, byly tam slabší chvilky a to jsem většinou poctivý a neroztěkaný pozorovatel – tudíž u dětí si to ještě vynásobte. Je to samozřejmě nadprůměr, ale ani sebelepší pověst nemusí automaticky zařídit bezvýhradně kladné přijetí.

Vztyčit prst je třeba taky u přemíry krve a boje, pokud to považujete za dětský film, ale o tom by se dalo polemizovat, dost snadno se to může vnímat jako záležitost pro starší cílovou skupinu.

Tento snímek však otevřel studiu Ghibli cestu na Západ a tím pádem do zbytku světa, díky čemuž všechny další blahodárné klasiky, na které se podíváme v příštích dvou dílech, mohli spatřit miliony diváků napříč všemi zeměmi, kulturami a světonázory, co jich tu jen máme. A za to mu patří zasloužený respekt.

2. část žebříčku ZDE>>